národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1966 - ČÍSLO 3-4

MORAVSKÉ MALOVANÉ BETLÉMY JAKO ETNOORGANOLOGICKÝ PRAMEN [obsah]

     Dočasný nezájem našeho národopisu o projevy religiózního umění způsobil, že mnohé z nich podnes unikají pozornosti při studiu některých kulturních jevů, jež zobrazení náboženské tematiky provázejí a jež jsou namnoze samy o sobě předmětem etnografického bádání. Do tohoto okruhu spadají mimo jiné betlémy, jejichž studiu se v některých zemích věnuje až přehnaná péče, projevující se častými výstavami a zejména množstvím kulturně-historických a národopisných publikací.1) v českém i slovenském prostředí má betlém jako kostelní rekvizita poměrně dlouhou tradici a záhy pronikl do městského a posléze do lidového venkovského inventáře, v němž se uplatnil jednak v nepřenosné podobě, jednak v obchůzkové formě přenosné. Kulturně-historické i etnografické studium betlémů je u nás na velmi nízkém stupni - dosud neexistuje ani jedna vskutku vědecká práce, jež by stanovovala jejich místo v obyčejovém životě lidu i jejich hodnoty umělecké.2) Většina drobných tisků o regionálních typech betlémů má jen amatérskou úro[/]veň.3) Kromě záměrného opomíjení náboženské tematiky sehrála tu jistě již dříve citelnou roli okolnost, že převážná většina betlémů nemá povahu ani projev ů umění slohového, ani umění lidového. Jsou to zpravidla hraniční výtvarné projevy a proto zůstávají pouze na okraji badatelského zájmu tradičních vědních disciplin. Pro nejbližší dobu bude zapotřebí. abychom se studiu některých místních typů betlémů věnovali z etnografického hlediska alespoň pro potřebu regionálního studia lidové kultury, například v rámci přípravných prací monografie o životě a kultuře lidu na Moravském Valašsku.4)
      Na Moravě byly rozšířeny hlavně dva druhy betlémů - malované a vyřezávané, jiné druhy, například s voskovými figurkami apod., jsou vzácné. Zatímco vyřezávané betlémy jsou rozptýleny po celém území Moravy a nelze přesně určit významná centra jejich původu, výskyt malovaných betlémů se soustřeďuje hlavně do dvou středisek - na východní Moravě do Frenštátu a Rožnova pod Rad

1

hoštěm, na západní Moravě do Třebíče a Třešti, popřípadě do okolí těchto měst. Východomoravské betlémy jsou jen malované, a to včetně pozadí s výjevy z pastýřského života, západomoravské jsou ve většině případů sestavovány z malovaných figurek, zasazených do prostředí kašírovaného. Většina betlémů se skládá [s][z] ustáleného biblického výjevu narození Krista, z klanění králů a konečně z vysokého počtu lidových postav dárců, řemeslníků, pastevců, muzikantů apod. U jednotlivých regionálních typů i jednotlivých kolekcí jak počet, tak i rozmanitost figur silně kolísají. Závisí to na vzoru, podle něhož byl betlém zhotoven, na účelu, jemuž byl příslušný druh betlému určen, na invenci a schopnostech jeho tvůrce atp., ale též na nynějším stavu úplnosti a zachovalosti každé z kolekcí.
      Téměř ve všech moravských malovaných betlémech nacházíme zobrazení postav s hudebními nástroji. Zatímco v kolekcích třebíčských běží výhradně o figurky volně sestavovatelné, ve valašských betlémech jsou navíc zachyceny postavy s nástroji též na malovaných prospektech betlémů, a to jako součást scén z pastýřského života. Jsou to pastevci troubící na pastýřské trouby a rohy, pískající na různé píšťaly a flétny.5) Naproti tomu u volných figurek se setkáváme s ostatními nástroji, pastýřské trouby nevyjímajíce. Avšak i počet ostatních druhů instrumentů není příliš vysoký; dojmem mnohosti působí spíš proto, že některé nástroje se v jednotlivých kolekcích mnohokrát opakují.
      Z velkého bohatství druhů a typů hudebních nástrojů6) zobrazují tedy betlémy jen velmi omezenou škálu. Nevyskytují se v nich vůbec nástroje [/] membranofonické, z chordofonů jsou tu početněji zastoupeny jen tři druhy a další dva výjimečně, z aerofonů opět jen tři druhy běžně a další čtyři ojediněle, z idiofonů jen jeden druh zastoupený pouze jedenkrát. Lze tedy shrnout, že charakteristický je výskyt šesti druhů hudebních nástrojů, a to z chordofonů smyčcových housle a kontrabas a z úderných cimbál, z aerofonů hranových a náustkových různé typy píšťal, trub a rohů a z aerofonů jazýčkových dudy. Ostatní nástroje nacházíme bud' jen výjimečně nebo výhradně v nejmladších kolekcích (niněra, loutnové a mandolové nástroje, nátrubkové nástroje, syrinx, měchová harmonika) a nelze je tudíž považovat za rovnocenný pramen pro etnoorganologii.
      Je dost obvyklé, že se v jednotlivých kolekcích ocitají uvedené charakteristické nástroje v ustálených seskupeních. Dnešní stav betlémů však nemůžeme považovat za dost přesné a směrodatné východisko pro zjištění, zda byly tyto nástrojové skupiny závazné či nikoliv, protože většina kolekcí se nezachovala v úplnosti a naproti tomu některé ztracené nebo poškozené figurky byly dodatečně doplňovány. Zdá se, že nejobvyklejší sestavu tvořily housle, cimbál, gajdy a kontrabas, a to jak ve valašských, tak i v třebíčských betlémech; kromě toho se ve všech kolekcích vyskytuje mnohokrát pastýřská trouba nebo roh, které však nelze spojovat s touto nástrojovou skupinou.
      Postava hudce s houslemi se ve valašských malovaných betlémech objevuje celkem pětkrát. Pokud bychom na tato vyobrazení houslí vztáhli organologická měřítka, nemohli bychom patrně ozna

2

čit zobrazený nástroj jako housle, nýbrž spíš jako nějaký hybrid starších strunných smyčcových nástrojů houslového typu. Nasvědčují tomu jak jejich tvar, tak i velikost. Jednotlivé doklady se od sebe liší hlavně počtem věcných chyb a mírou deformace, jako například přílišnou délkou krku, chybějícími rezonančními otvory a kobylkou, krátkým hmatníkem atp. Pomineme-li zjevné chyby, je třeba podotknout, že příčinou tvarových odchylek může být u těchto nástrojů jejich lidový původ. Je však zajímavé, že tři z pěti hudců ve frenštátských betlémech jsou oděni v poloměstském oděvu, a ze zbývajících dvou je jeden ve svrchním kabátě podobném župici, v nohavicích a s husárkem na hlavě, další pak ve velmi prostém lidovém kroji (nohavice, krpce, košile s volnými rukávy).
      Těmto figurkám houslistů se vymykají dvě, jež jsou mladšího data; znázorňují slepého hudce s houslemi pod paží, provázeného chlapcem s kloboukem na almužnu. Tyto dvě figurky se od sebe liší jen kresebnými a barevnými detaily, jinak jsou totožné; svědčí o to o tom, že jejich autorem byl jeden, dosud nezjištěný malíř, závislý patrně na cizím, dosud rovněž neznámém vzoru.
      O dalším smyčcové m nástroji z malovaných betlémů, kontrabasu, platí v podstatě totéž co o houslích. Opět nápadné rozdíly v rozměrech i tvaru nástrojů, disproporce jejich jednotlivých částí, v jednom případě drží muzikant při hře pravou rukou hmatník a levou smyčec. Ze schematických maleb není snadné vyčíst náležité podrobnosti; snad jen to je zjevné a též důležité pro charakteristiku těchto nástrojů, že všechny jsou čtyřstrunné a ni

3

koliv třístrunné jako některé známé starší lidové nástroje z Valašska. V mladších kolekcích betlémů postava kontrabasisty chybí. Až na jednu výjimku nejsou tito muzikanti oděni v lidových krojích, nýbrž v městských oděvech (např. kalhoty, svrchní kabát s pánskou fazónou).
      Neobvyklý nástroj, upomínající snad jen rozměry na miniaturní lidovou basu, zobrazil neznámý malíř rožnovského betlému asi z poslední čtvrtiny 19. století. Sedící muž v lidovém kroji drží rozkročmo mezi koleny pětistrunný nástroj s plochou rezonanční deskou s dvěma otvory, s vysokými luby, krkem vyrůstajícím přímo z korpusu a na konci silně zahnutým. Z vyobrazení je zřejmé, že na nástroj hraje prsty obou rukou, a to levou nahoře pod krátkým hmatníkem, pravou uprostřed mezi rezonančními otvory. Technika hry by nasvědčovala tomu, že jde o nástroj loutnového typu; s tím je však v rozporu jeho tvar, zejména vykrojení korpusu po obou stranách ve tvaru písmene C. Tento drnkací nástroj není na Valašsku znám ani z dochovaných dokladů ani z ústního podání, ba nepodařilo se mně najít jeho obdobu ani v organologické literatuře.
      Dalším ze strunných nástrojů zachycených ve valašských betlémech je drnkací instrument loutno­ vého nebo mandolového typu. Objevuje se ve dvou mladých kolekcích, pocházejících z Frenštátu z přelomu století, tedy z doby, kdy obliba téměř zapomenuté loutny na krátký čas[t] opět stoupla, ovšem ne v lidovém, nýbrž měšťanském prostředí.7) Tomu odpovídá i oděv obou hudebníků, který nemá s lidovým krojem nic společného. Přesnějšímu určení [/] těchto nástrojů brání kresebná nepřesnost: v jednom případě je ještě dost zřetelné, že běží o pětistrunný nástroj, jehož krk tvoří výběžek korpusu, v druhém případě je krk odvozen od korpusu oválného tvaru a počet strun není patrný. Mám za to, že v prvém případě jde spíš o loutnu, a to podle techniky hry prsty a nikoliv trsátkem i podle tvaru nástroje a jeho držení vsedě s oporou o levé stehno; v druhém případě by podle tvaru korpusu i podle způsobu hry, který nevylučuje použití trsátka, mohlo jít o mandolínu. Oba doklady jsou přibližně stejně staré: druhý z nich pochází od A. Kostelníka z let 1889-1890.
      Mezi nástroje velmi často zobrazované ve valašských, řidčeji v třebíčských betlémech, náleží cimbál. Ve všech případech je to malý přenosný nástroj, který muzikanti ovládají buď paličkami nebo prsty, a to buď vsedě nebo v chůzi. Sedící cimbalisté mají nástroj položen na kolenou nebo na pevné .podložce. Jdoucí muzikanti hrají na cimbál zavěšený na krku či přes levé rameno nebo jej volně nesou ve svislé poloze v náruči. Platí spíš za výjimku, je-li tento nástroj alespoň trochu správně zobrazen: silně zkreslené proporce lichoběžníku, chybějící kruhové rezonanční otvory a količníky, značné rozdíly ve velikosti cimbálu i mezi kolekcemi od téhož autora, nesprávné držení nástroje i paliček atp. Je třeba se zmiňovat o těchto zřejmých omylech malířů betlémových figurek? Mám za to, že z toho lze vyvodit velmi prostý závěr: tito malíři buď nebyli schopni docílit věrného zobrazení tohoto nástroje (což by bylo poněkud podivné, když lépe zvládli kresbu instrumentů tvarově složitějších) nebo

4

již hru na cimbál v druhé polovině 19. stol. neznali z vlastní zkušenosti. Nasvědčuje tomu i to, že nesprávně orientovali nástroj vůči cimbalistovi, bud' opačnou stranou nebo v jednom případě dokonce stranou boční. Jisté však je, že cimbál pokládali za nástroj lidový, protože až na malé výjimky odívali figurky cimbalistů do lidových krojů v různé míře stylizovaných. Pozoruhodné je též to, že v novějších kolekcích, vzniklých na počátku našeho století, cimbál důsledně chybí. Přestože na západní Moravě zanikl cimbál nepoměrně dříve než na Valašsku, je jeho kresba na figurce z třebíčského betlému od A. Čelouda z druhé poloviny minulého století mnohem věrnější.
      Největší rozmanitost z hlediska morfologického i typologického se jeví u různých druhů aerofonů, doložených v malovaných betlémech valašských i třebíčských.8) Jsou to početně nejzastoupenější nástroje téměř ve všech kolekcích: tvoří skoro polovinu všech zobrazených instrumentů. Vzhledem k jejich rozměrům a tvaru je bohužel většina těchto nástrojů neidentifikovatelná. Kresba je tak drobná a schematická, že nelze poznat jaký typ nástroje představuje, hlavně v případě podélných píšťal (ostatně subtilnost těchto nástrojů též způsobila, že na mnoha figurkách jsou zčásti nebo zcela ulámány).
      Z hranových nástrojů jsou nejčastěji zastoupeny podélné píšťaly; jak plyne ze samotné kresby nebo alespoň ze způsobu držení, jsou to dírkové cylindrické píšťalky pastýřské.9) Muzikanti s tímto druhem píšťal nejsou ale oděni jen v lidových krojích pastýřských, nýbrž i městských. Jen ve dvou

5

případech je ve valašských betlémech zachycena příčná píšťala, dírková flétna, a to jednou v tradiční kolekci v pastevecké scéně, podruhé v novějším betlému na figurce potulného muzikanta s dalším strunným nástrojem v brašně.
      Přechod k rozměrnějším aerofonům tvoří dírkové píšťaly kónického tvaru, připomínající jednou šalmaje, jindy opět primitivní dírkové klarinety.
      Velmi početné je zastoupení náustkových nástrojů. Rohy a trúby (slov. fujara trombita), pastýřské signalizační nástroje, jsou doloženy bezpočtukrát, a to v různých rozměrech a v rozmanitém provedení. Liší se jednak délkou a tvarem, jednak technickým provedením. Některé trouby nemohou být vzhledem k průměrné výšce člověka delší než jeden metr, jiné jsou dlouhé nejméně jeden a půl metru. Ani v jednom případě není celá trouba ovinuta kůrou, jak je to u těchto nástrojů v lidovém prostředí běžné, jen na třech, čtyřech i více místech je kónický korpus trouby nebo rohu stažen obroučkami, ale na některých malbách je i tento drobný, avšak důležitý detail opomenut. Konečně některé trouby mají vzhled připomínající trouby andělské s ozvučnou nálevkou. Většina dokladů se od sebe liší mírou zakřivení korpusu: některé nástroje jsou rovné, z čehož je možno usoudit, že představují trouby, jiné jsou silně zahnuté a mají tedy spíš tvar rohu. Muži troubící na tyto nástroje jsou oděni většinou v pracovních, pasteveckých krojích, zvláště na některých prospektech valašských betlémů, v několika případech dokonce v archaických krojích s širokými pásy a husárky. Nicméně však i některé figurky trubačů [/] jsou oděvem nahony vzdáleny pasteveckému, popřípadě vůbec lidovému prostředí.
      Jediným i zjištěným zástupcem žesťových nástrojů v moravských betlémech je nátrubkový instrument neurčitelného typu; z obrázku, který je silně poškozen, není patrné nic víc než to, že je to nástroj se smyčkovým vinutím trompetové trubice a s kónickým ozvučníkem s širokým ústím, směřujícím dozadu. Mohl by to tedy být stejně tak roh tubový jako tenorový (basová křídlovka) nebo basová tuba. Naše vyobrazení pochází z betlému z Frenštátu z let 1881-1882, tedy z doby, kdy již byly všechny tyto nástroje zkonstruované ve druhé a třetí čtvrtině minulého století dosti rozšířeny.
      Je zvláštní, že zatímco v mladých valašských kolekcích pozorujeme zřetelný úbytek většiny tradičních nástrojů, jeví se výskyt dud právě opačně. Je jich vyobrazeno velmi málo ve starých frenštátských betlémech, v rožnovských kolekcích zcela chvbějí. Naproti tomu jsou zastoupeny ve všech betlémech z doby kolem počátku našeho století, a to i dvěma figurkami gajdošů v jedné kolekci. Nepoměrně bohatší je pak jejich výskyt v betlémech třebíčských, v nichž na jednu kolekci připadá až čtrnáct figurek gajdošů (Čeloud). Ve frenštátských betlémech je jen jedna figurka gajdoše, která má lidový ráz; je to muž v nohavicích, krpcích, košili s volnými rukávy a s husárkem na hlavě, hraje na gajdy s ústní trubicí, šalmajovou píšťalou a dvěma huky, obrácenými nahoru. Podobný typ gajd znázorňuje i jedna z figurek Bačákova betlému z let 1881-1882 z Frenštátu, jenže nástroj není dobře viditelný. Další doklad od téhož autora asi

6

z roku 1904 představuje již gajdy s třemi paralelními píšťalami a gajdoše v městském oděvu. Ostatní doklady zobrazují rovněž typ gajd s dvěma nebo třemi paralelními píšťalami.l0 Tři z těchto figurek jsou téměř totožné a vznikly v době od 1890-1910 nepochybně podle téhož vzoru; na všech třech figurách mají gajdy rovnoběžné dírkové píšťaly. Ve dvou z těchto kolekcí se postava gajdoše vyskytuje ještě v menší obměně, rovněž s tímto typem gajd. A konečně v Koblihově betlémě z Frenštátu je figurka gajdoše s nástrojem s třemi paralelními píšťalami, z nichž dvě krajní jsou dírkové, střední asi představuje huk. Vesměs jsou to jen další důkazy toho, že na konci 19. století byly již gajdy na Valašsku nástrojem žijícím jen v mlhavých představách. Malíři betlémů se patrné víc než o lidovou tradici opírali o dosud nezjištěné, patrně cizí vzory, takže zobrazili našemu lidovému prostředí vzdálené typy gajd. Totéž však platí patrně i pro západní Moravu, přestože v třebíčských betlémech je obraz gajdoše mnohem obvyklejší i archaičtější. Jsou to rovněž gajdy nadýmané pomocí ústní trubice a vybavené jednou nebo dvěma dírkovými píšťalami a jedním až třemi huky. Avšak ani malíři třebíčských betlémů od poloviny 19. století neznali již asi tento nástroj z autopsie, protože na většině huků, i těch, které směřují dozadu, vyznačili hmatové otvory.
      Jiným dechovým nástrojem, který se vyskytl ve valašských betlémech, je syrinx (Panova píšťala), zobrazený však jen jednou, a to ještě v mladém betlémě Koblihově, v němž nacházíme i jiný, pro tyto betlémy netypický nástroj - měchovou har

7

moniku. Stejně výjimečný je výskyt niněry ze skupiny kolových chordofonů ve velkém třebíčském betlémě Čeloudově z let 1869-1896.
      Výčtu domácích hudebních nástrojů se vymykají tři celé komplety turecké, tj. janičářské kapely, složené z dechových a bicích nástrojů, v třebíčských betlémech Hartmanově z roku 1822 a Čeloudově.
      Vyčerpali jsme výčet hudebních nástrojů, zobrazených v malovaných betlémech ze dvou významných moravských středisek. Obraz, který jsme tím získali, není pro etnoorganologii nijak znamenitým přínosem. Ukázalo se, že zastoupení druhů a typů lidových nástrojů je v malovaných betlémech vcelku chudé, nereprezentuje vskutku lidový instrumentář, a materiál, který tyto prameny poskytují, je bohužel do velké míry nespolehlivý. Některé poznatky jsou tedy jen potvrzením již dříve známých faktů, popřípadě jsou jen svědectvím toho, že mnohé z nástrojů kdysi hojně rozšířených mezi lidem upadly již v druhé polovině 19. stol. do zapomenutí, takže jejich zobrazení v betlémech je jistým anachronismem. Malíři betlémů neusilovali zřejmě o to, aby zachytili skutečnost, jež je obklopovala, nýbrž [/] lpěli na vžitých zvyklostech či vzorech a více méně mechanicky reprodukovali realitu, která namnozenáležela již v jejich době minulosti. Z toho snad plyne jejich malé porozumění pro věcnost a přesnost. V menší míře to platí o starších kolekcích třebíčských, ve větší míře však o mladších kolekcích z Valašska. Toho si musíme být vědomi při využívání a hodnocení všech ikonografických pramenů lidového a pololidového původu, jakými jsou i malované betlémy. Snad též proto, že volba figurek byla pravděpodobně závislá na dosud neznámých předlohách, ustálil se jen úzký výběr některých dru­ hů instrumentů, v němž se nijak výrazně nemohly obrazit krajové zvláštnosti. Dokonce ani vývoj typů lidových hudebních nástrojů není nijak nápadný, spíš jde jenom o náhodné postižení vývojových tendencí, tj. zániku archaických instrumentů a výskytu některých inovací. Moravské malované betlémy jsou tedy nepříliš významný etnoorganologický pramen. Figurky muzikantů v třebíčských i valašských kolekcích spíš jen dokreslují vánoční atmosféru, k níž se představa lidové hudby - podobně jako v textech mnohých koled - těsně vázala.

8

Poznámky
1.
      Například v Polsku usilují o zachování betlémářské tradice velmi častým pořádáním konkursů výrobců krakovských szopek; dosud jich bylo uspořádáno již dvaadvacet. Z hojné polské literatury viz např. J. Krupski, Szopka krakowska, Kraków 1904, R. Reinfuss, Szopki krakowskie, Kraków 1958.
      Z bohaté rakouské a německé literatury viz G. Hager, Die Weihnachtskrippe, München 1904, J. Ringler, Deutsche Weihnachtskrippen, Innsbruck 1929,
      B. Hartmann, Münchner Weihnachtskrippen, 1948. O. Kastner, Die Krippe, Linz 1964, Weihnachtskrippen aus Österreich (red. N. Grass), Innsbruck 1965, L. Kretzenbacher, Weihnachtskrippen in Steiermark, Wien s. a.
2.
      Výjimku nečiní ani kniha K. Procházky, O Betlemech, Praha 1908, která je jednostranná a dnes již zastaralá.
3.
      Srov. např. J. Muk, Jindřichohradecké jesličky, Jindřichův Hradec 1936, V. F. Hackenschmied, Ústecké betlemy; Ústí nad Orlicí 1927, M. K. Valšíková. Naše betlemy (O betlemech a betlemářích z Poličky), Praha 1946, J. Všetečka, Betlemářství v Třebíči, Třebíč - město a okres 1920, Fr. Vítek, O třebíčském betlemářství, Třebíč 1939, J. Novotný, Třešťské betlemářství, Třešť 1940.
4.
      Tento článek vznikl na okraji zjišťování stáří a autorství valašských malovaných betlémů. Využil jsem zejména poznatků získaných studiem kolekcí ve sbírkách muzeí ve Frenštátě p. R., Rožnově p R., Valašském Meziříčí, pro srovnání pak kolekcí sestavených na stálé výstavě "Třebíčské betlémářství" v Západomoravském muzeu v Třebíči a betlému v majetku farního úřadu [/] u sv. Prokopa v Třebíči. Srov. můj referát o výstavě a katalogu k ní v Národopisných aktualitách III, 1966, č. 1, str. 48-49.
5.
      Ani v jednom případě se na prospektech nevyskytuje postava hudce, basisty, cimbalisty, gajdoše apod. Pokládám za vhodné to zdůraznit na podporu svých tvrzení v posudku publikace L. Rutteho, Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku, Strážnice 1964, uveřejněném v Národopisných aktualitách III, 1966, č. 2; str. 36-39.
6.
      K identifikaci nástrojů v moravských betlémech jsem použil zejména těchto prací, z nichž přejímám i odbornou terminologii: C. Sachs, Real-Lexikon der Musikinstrumente, Berlin 1913, A. Modr, Hudební nástroje, Praha 1943, J. Hutter, Hudební nástroje, Praha 1945, A. Buchner, Hudební nástroje od pravěku k dnešku, Praha 1956, L. Leng, Pôvodné slovenské ľudové hudobné nástroje I (Nástroje fúkacie), Bratislava 1958 (rotaprint), M. Filip - L. Leng, Slovenské ľudové píšťaly, Hudobnovedné štúdie IV, 1960, str. 70-99.
7.
      A. Modr, o. c., str. 44
8.
      Obsáhlé pojednání s množstvím obrazových dokladů přináší K. Moszyński, Kultura ludowa Słowian II/2, Kraków 1939, str. 1241-1282. Z našeho prostředí srov. dále dřevoryt J. Bubenky v díle J. A. Komenského Orbis pictus, vyd. Z roku 1685 a iluminace A. Strezenického v Senickém kancionálu z roku 1692. Pro Valašsko viz J. N. Polášek, Lidové hudební nástroje k tanečnímu doprovodu neužívané, Naše Valašsko III, 1932, str. 160-166.

9

9.
      M. Filip - L. Leng, o. c., str. 87.
10.
      K Moszyński, o. c, str. 1271-1272, uvádí doklady z Polska
      Všechny fotografie R. Jeřábek, 1966, pérovky K. Langer. 1966.[/]

Tabulka výskytu jednotlivých druhů hudebních nástrojů
ve valašských a třebíčských malovaných betlémech (sestavená z 16 kolekcí)

10

MÄHRISCHE GEMALTE WEIHNACHTSKRIPPEN ALS ETHNOORGANOLOGISCHE QUELLE _
      Zusammenfassung
      Der zeitweilige Mangel an Interesse seitens der tschechischen Volkskunde für die Äußerungen der religiösen Kunst hat verursacht, daß viele von ihnen beim Studium der kulturellen Erscheinungen bis heute der Aufmerksamkeit entgehen; diese Erscheinungen begleiten die Darstellung der religiösen Thematik und sind des öfteren an und für sich Gegenstand der ethnographischen Forschung. In diesen Bereich gehören unter anderem die Weihnachtskrippen, deren Studium und Erforschung man in manchen anderen Ländern eine fast übertriebene Sorgfalt widmet. Im tschechischen Milieu hat die Krippe als Bestandteil der Kirchenrequisiten eine verhältnismäßig lange Tradition und drang auch früh in das Inventar der städtischen wie auch der ländlichen Bevölkerung ein, wo sie sich teils in nichttragbarer, teils auch tragbarer Form beim Hirtensingen von Haus zu Haus geltend machte. Das kulturhistorische wie auch ethnographische Studium der tschechischen Weihnachtskrippen steht bisher auf einer niedrigen Stufe; es besteht keine wirklich wissenschaftliche Arbeit, welche den Platz der Krippe im Leben der Menschen, wie auch ihre künst[e]lerischen Werte feststellen würde. Die Krippen gehören weder unter die Äußerungen der Stilkunst, noch zur Volkskunst, und deshalb bleiben sie am Rande des Forschungsinteresses der wissenschaftlichen Fächer.
      Der vorliegende Beitrag ist ausschließlich der Darstellung der Krippenfiguren mit Musikinstrumenten in gemalten Krippen aus zwei bedeutenden Zentren ihrer Erzeugung - aus Třebíč in Westmähren und aus Frenštát unter dem Radhošť und Umgebung in Ostmähren gewidmet. Das Auftreten der einzelnen Arten von Musik[/]instrumenten und ihre Verbreitung sind verzeichnet aus sechzehn gemalten Krippenkollektionen aus dem zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts bis zum Beginn unseres Jahrhunderts, in denen im ganzen mehr als 160 Musikantenfiguren vorkommen. Verfasser stellt fest, daß überhaupt keine membranophonischen Instrumente auftreten, von den Chordophonen sind zahlreicher nur drei Arten und andere zwei ausnahmsweise, von den Aşero­ phonen hingegen wiederum nur drei Arten gewöhnlich und weitere vier lediglich vereinzelt zu verzeich[n]en; von den Idiophonen ist nur eine Art vertreten, die nur einmalig vorkommt, Charakteristisch ist also das Auftreten von nur sechs Arten von Musikinstrumenten, und zwar von den chordophonischen Streichinstrumenten die Geige und die große Baßgeige (Kontrabaß), von den chordophonischen Schlaginstrumenten ohne Klaviatur das Zymbal, von den aşerophonischen flötenartigen mu[n]dstücklosen Instrumenten und Mundstückinstrumenten verschiedene Arten von Pfeifen, Trompeten und Hörnern; von den aşerophonischen Rohrblattlnstrumenten ist der Dudelsack vertreten. Verfasser beschreibt und charakterisiert ordnend das sich darbietende Material. Abschließend stellt er fest, daß die Darstellung der Musikinstrumente in den gemalten Krippen nicht die in Gebrauch befindlichen Musikinstrumente repräsentiert und bezeichnet die Mehrzahl der Belege als unzuverlässig. Die Darstellung mancher Instrumente, die früher unter dem Volke verbreitet waren, ist als ein gewisser Anachronismus aufzufassen. Die Maler hielten sich streng an die herkömmlichen Vorbilder und reproduzierten somit mechanisch eine Gegebenheit, die in ihrer Zeit der Vergangenheit angehörte.

11

ČESKÉ NÁRODNOSTNÍ MENŠINY A NÁRODOPIS [obsah]

Iva Heroldová, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Mezi úkoly státního plánu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV patří i výzkum českých národnostních menšin. Za jakýsi počátek tohoto výzkumného úkolu můžeme pokládat výzkum reemigrantů z Volyně, se kterým bylo započato v r. 1952 v rámci etnografického studia nově osídleného pohraničí.1) Shromážděný etnografický a folklórní materiál o způsobu života a kultuře volyňských Čechů ukázal na zajímavou problematiku interetnických vztahů, která otvírala možnost studia četných teoretických otázek.2) v r. 1957 byly při studijní návštěvě v Polsku zjištěny možnosti národopisného studia zbytků nejstarší české emigrační skupiny, Jejíž vznik spadá do prvé poloviny 18. století a byl spojen s rekatolizační snahou pobělohorské doby a kolonizačními tendencemi tehdejšího Pruska. S vlastním terénním výzkumem bylo však započato teprve v r. 1961 a pokračováno v něm v letech 1963 a 1964. V r. 1961 se začalo rovněž se studiem české menšiny v rumunském Banátě, které bylo po čtyřletém výzkumu ukončeno v r. 1964. Materiály z terénních výzkumů v Polsku a Rumunsku jsou z větší části zpracovány, některé výsledky byly publikovány a výsledné monografie jsou připraveny do tisku. V rámci stadia interetnických vztahů byl zajímavým [/] studijním problémem tzv. opakovaný (návratný) výzkum lidové prózy u kladských Čechů před padesáti lety.3) v říjnu r. 1965 se začalo s výzkumem české menšiny na Daruvarsku v Jugoslávii, který bude pokračovat ještě v příštích letech a na nějž budou navazovat výzkumy v dalších zemích.
      Ze stručné informace vyplývá, že se v současné době soustřeďujeme na menšiny usazené v zemědělském prostředí, které také v celkovém statistickém výčtu Čechů žijících za hranicemi převládají. Má to své důvody, které snad není třeba rozvádět. Zemědělské prostředí se svým tradičním konservatismem napomáhalo k udržení integrity menšiny a její etnografické specifiky a zpomalovalo a[k]kulturační a asimilační proces ve srovnání s procesem utváření menšiny ve velkých obchodních a průmyslových centrech, kde byla její integrita daleko menší a asimilační tendence působily rychleji. Neznamená to však, že bychom v budoucnu nepočítali s výzkumem českých etnických skupin žijících v takových městských centrech jako je např. Vídeň nebo Chicago, jejichž studium může přinést cenné paralely k etnografickému studiu velkoměsta. Zde se nám otevírá možnost spolupráce s historiky, kteří věnují v poslední době velkou pozornost historii

12

vystěhovalectví z českých a slovenských zemí v 19. a 20. stol.4), bez jejíž znalosti nemohou být prakticky napsány dějiny dělnického hnutí u nás.5)
      Pokud budu nyní hovořit o některých problémech a předběžných závěrech z dosavadních výzkumů českých národnostních menšin, budu vycházet z materiálů získaných v zemědělském vesnickém prostředí, i když v mnohých případech bude jejich platnost širší a bude se dotýkat vůbec vývoje menšin v jinonárodním prostředí.
      Etnografické studium národopisných menšin se rozpadá do dvou tematických okruhů, které shodně vyžadují co nejúplnější sběr materiálu v terénu. První tematický okruh otázek, na který může výzkum českých menšin přinést odpověď, vztahuje se ke studiu starších vývojových fází české lidové kultury. Izolací menšiny moh1y se v jinonárodním prostředí udržet některé jevy materiální a duchovní kultury (týká se to i jiných kulturních jevů, např jazyka) déle a v původnější formě než ve vlastní zemi. Jako příklad takové kulturní retardace v prostředí národnostních menšin uvádím z oblasti jazykovědy některé lexikální a syntaktické archaismy severovýchodočeského dialektu, jež se dochovaly v hovorovém jazyce střelínských Čechů přes 220 let ztrávených v jinonárodním prostředí a vzdor silnému germanizačnímu tlaku6); z oblasti materiální kultury současný ženský oděv z českých vesnic v rumunském Banátě7); z duchovní kultury cyklus zvyků ze Střelínska vztahujících se k velikonočnímu období8); svatební obyčeje z Daruvarska v Jugoslávii[9)]; z folklóru zápisy balad z českých [/] vesnic v Rumunsku10) a pohádky kladských Čechů.11).
      Ovšem určování stáří a původnosti toho kterého jevu vyžaduje historický přístup k sebranému materiálu, abychom nedospěli anachronismu, že budeme za původní, "archaické", pokládat jevy, které se do menšinového prostředí dostaly teprve migrací - působením učitelů, farářů, vojáků, knih atd. U materiální kultury není toto nebezpečí tak aktuální (příklady toho druhu jsou poměrně vzácné a časovou provenienci je možno poměrně bezpečně určit)12) jako u kultury duchovní, a zvláště u folklóru, kde bývá často velmi obtížné stanovit, co je tradice primární přinesená z původního prostředí samými vystěhovalci (a tradovaná z generace na generaci), a co tradice sekundární, zanesená do vyprávěčského prostředí teprve dodatečně. Folkloristé jsou dnes velmi skeptičtí při dokazování neměnnosti a dlouhověkosti tradice i v tak izolovaném prostředí, jaké najdeme u národnostní menšiny. Ale i zde bude třeba přistupovat k řešení individuálně a nepřenášet závěry platné pro jednu menšinu na menšinu druhou. Skalníková se Scheuflerem uvádějí ve svém článku13) příklad této sekundární tradice z oblasti duchovní kultury - dodatečné vkloubení dožínkových zvyků do výročního zvykosloví rumunských Čechů působením osvětové činnosti místního českého faráře.
      Druhý tematický okruh otázek etnografického studia národnostních menšin zahrnuje problémy spojené s otázkami akulturace a asimilace, tj. V podstatě s procesem utváření menšiny v jinonárodním prostředí od doby příchodu vystěhovalců

13

do jinonárodního prostředí až po jejich definitivní splynutí s domácím etnikem. Jde o proces dlouhodobý, který může trvat i několik staletí14) a docház[í]i př[i]í něm ke změně nejen modelu kultury, ale i ke změně antropologické fyziognomie a etnické psychiky příslušníků menšiny.
      Současná etnografie se může s tímto úkolem vypořádat jen zčásti tím, že zachytí bezprostředním výzkumem alespoň část tohoto akkulturačního procesu, popřípadě předá dalším generacím etnografů sledování tohoto procesu v časovém intervalu 10 až 15 let.15) Nedostatkem naší práce je, že nemůžeme už dnes zachytit vlastním pozorováním prvotní stadium tohoto procesu - adaptaci, v níž a) se přistěhovalci přizpůsobovali novému prostředí, přírodě, obyvatelstvu, a v níž b) si přizpůsobovali jinonárodní prostředí svým zvyklostem, normám dosavadního způsobu života, protože toto období skončilo u českých menšin prakticky koncem 19. století, i když v ojedinělých případech (Jižní Amerika) pokračovalo ještě v prvých desetiletích století 20.
      Z hlediska psychického mohli bychom označit adaptaci za nejtěžší údobí v celém akkulturačním procesu vystěhovalců. Přírodní a klimatické odlišnosti nebyly vždy těmi nejtěžšími překážkami, které museli kolonisté překonávat. Daleko větší byly rozdíly vyplývající z ekonomicko-společenských, etnických, a etnografických zvláštností kolonizované země, se který mi se museli vypořádat. Při výzkumu reemigrantů z Volyně jsme sledovali obtížné a dlouhé sžívání volyňských Čechů s vlastním národem. Adaptační proces v oblasti materiální [/] a zvláště duchovní kultury trval poměrně dlouho; přestože šlo o část vlastního národa, které strávila v jinonárodním prostředí poměrně krátkou dobu tří generací.16)
      Vzhledem k tomu, že se v tomto počátečním období formovaly hlavní symptomy celého akkulturačního procesu té které menšiny, musí etnograf přistoupit k jeho co nejúplnější rekonstrukci: Jak vypadala hmotná a duchovní kultura vystěhovalců na počátku kolonizace a jak se změnila v důsledku dlouhodobého kontaktu menšiny s jinonárodním prostředím? - Nejdůležitějším etnografickým pramenem k této otázce17) je vyprávění ze života. Je to však pramen druhořadý a jeho obecnou platnost musíme ověřit zvolením dostatečně velikého vzorce. Vzpomínky na první léta hospodaření v cizině jsou velmi silné a poměrně přesné tam, kde nám je podává první a druhá generace jako svůj vlastní zážitek; ale i zde je třeba uchovat dostatečnou kritičnost. Ovšem tam, kde se bezprostřední kontakt se skutečností ztratil, kde se z vyprávění stala folklórní tradice, vstřebává konkrétní historická událost do sebe smyšlenky vytvořené vlastní fantazií vypravěče, literaturou ap. Někdy dokonce zmizí konkrétní historické jádro a zbude jen racionální nános, vydávaný za historickou skutečnost. Příkladem toho může být pověst o Růžovém paloučku vzniklá uměle teprve v 19. stol., která se tradováním kontaminovala s historickými událostmi 18. stol. a splynula s nimi. Při našich výzkumech na Střelínsku jsme zapsali z celkového bohatství vyprávění (útěk exulantů), jak nám je ještě zachytil J. Š. Kubín, J. Auerhan a jiní, jen tuto pověst o

14

      Růžovém paloučku, vydávanou za vlastní prožitek předků dnešní generace při jejich odchodu z vlasti.
      Akkulturační proces jako důsledek bezprostředního dlouhodobého kontaktu dvou nebo více etnik se projevuje v jazyce, materiální a duchovní kultuře, fyziologii a etnické psychice jedné nebo obou zúčastněných stran. Sledujeme-li akkulturační proces u menšin, máme co činit s více méně jednostranným působením daným objektivní skutečností existence menšiny uvnitř většiny, i když ani zde nemůžeme vyloučit určité kulturní vlivy (buď dočasné nebo trvalé), které menšina zanechala na svém okolí.18) Akkulturační proces může být urychlován asimilačním tlakem vykonávaným jinonárodním prostředím na menšinu nebo vlastním úsilím menšiny o co nejrychlejší splynutí s domácím etnikem, což nastává v tom případě, kdy jde o menšinu stojící na nižším ekonomicko-společenském stupni vývoje než ji obklopující prostředí a kdy být příslušníkem menšiny znamená zaujímat inferiorní postavení v okolní společnosti.19)
      Současným terénním výzkumem zachycujeme akkulturační proces českých národnostních menšin v jeho vrcholu. Menšiny se už plně sžily s domácím obyvatelstvem a jejich dnešní způsob života a kultura jsou silně ovlivněny jinonárodním prostředím (etnografická specifika). Nutným požadavkem etnografického studia je proto seznámit se se společenskou strukturou, kulturní a etnografickou problematikou jinonárodního prostředí; ideálním postupem je pak kolektivní výzkum s etnografy toho národa, uvnitř něhož menšina žije.20) Vedle ověření sebraného materiálu přímo na místě zachytí se tímto bi[/]laterálním výzkumem akkulturační proces i z druhé strany, totiž vlivy, které zanechala menšina na svém jinonárodním okolí.21)
      Podíváme-li se globálně na materiální a duchovní kulturu českých národnostních menšin, vidíme, že se nejvíce a nejrychleji změnila kultura materiální, a to společným působením přírodních a klimatických podmínek a rozvoje výrobních sil kolonizovaného kraje. Při rekonstrukci vývoje materiální kultury může se etnograf při nedostatku hmotných dokladů v terénu z období adaptace opřít o jazyk menšiny, jehož lexikální stránka uchovává archaické názvy předmětů a technik, které už dávno vymizely z běžného života, ale v jazyce dosud přežívají22). Z konkrétních jevů je to většinou jen architektura23) a strava, jež si nejdéle udržely etnické znaky původního prostředí. Neplatí to však vždy: máme příklad z českých vesnic v Rumunsku, kde to byl právě ženský oděv, který si uchoval nejvýraznější znaky české provenience. Duchovní kultura a folklór poskytují obraz daleko bohatší a složitější. Při jejich studiu musíme mít na zřeteli nejen vztah tradiční kultury vystěhovalců k tzv. národní kultuře jejich vlastního národa (která se v našich zemích prakticky krystalizovala v průběhu 19. stol.), nýbrž i vztah kultury vystěhovalců k tradiční a národní kultuře jinonárodního prostředí. Pokud jde o tradiční kulturu vystěhovalců, vidíme, že se udržuje déle v takovém jinonárodním prostředí, které má vlastní bohatou a ještě živou tradiční kulturu. Ovšem ani zde nemůžeme celý problém zjednodušovat, protože máme příklady, že i ve vysoce civilizované a etnicky ni

15

velizované společnosti, jakými jsou např. Spojené státy americké, uchovaly se některé prvky tradiční kultury upomínající na etnický původ dnešních obyvatel.24) Velkou pozornost musíme věnovat i náboženskému životu menšiny (netýká se tak současnosti jako doby minulé). Vedle úlohy, kterou hrálo náboženství jako integrující nebo izolující složka25), mám především na mysli vztah jednotlivých konfesí k duchovní kultuře a k folklóru26), dále odraz, který zanechaly na materiální kultuře27), a konečně vliv náboženství na změnu etnické příslušnosti určitého společenství lidí.28)
      Studium národnostních menšin klade před etnografa řadu dalších otázek, jež nemohou zůstat nepovšimnuty, neboť pak by celé bádání bylo jenom soupisem etnografických jevů a kuriozit a nezachytilo by složitost vývoje menšiny v celém jejím akkulturačním procesu. Mám na mysli otázku etnosociologickou a etnopsychologickou ve smyslu vývoje a změny národního vědomí u příslušníků menšiny. Zde více než kde jinde bude třeba zaměřit se na výzkum po generacích. Markantní rozdíl zaznamenáváme totiž u kolonistů, tj. přistěhovalců, a první generace již v cizině narozené. Tento rózdíl [/] se stupňuje u generací dalších, které začínají být pevněji a pevněji hospodářsky, společensky, kulturně a osobně spjaty s novým prostředím. Domnívám se, že právě studium těchto otázek se musí dostat do popředí zájmu etnografa, neboť pomáhá řešit složitou problematiku vývoje interetnických vztahů na konkrétním případě, v konkrétní době a na konkrétním místě. S bádáním nad touto problematikou souvisí i studium antropologických změn, k nimž dochází u menšiny v důsledku dlouhodobého pobytu v jinonárodním prostředí.29) Tato problematika nespadá sice do kompetence etnografa, ale souvisí s komplexní problematikou vývoje menšin v jinonárodním prostředí.
      Měla-li bych na závěr stanovit některé nové postuláty, vyplývající z dosavadních zkušeností z výzkumu národnostních menšin, uvedla bych 1. nutnost užší spolupráce s některými příbuznýmivědními obory jako je jazykověda, antropologie,demografie přímo v terénu, 2. nutnost bilaterárního výzkumu, 3. požadavek návratného výzkumu, který byumožnil opakovanou návštěvou v terénu zachy-tit akkulturaci v jejím procesu.30)

16

Poznámky
1.
      Otakar Nahodil-Vladimír Scheufler, Zpráva o etnografickém výzkumu na Horšovskotýnsku u českých přesídlenců z Volyně, československá etnografie 1954, str. 90-100.
2.
      Už ve třicátých letech byly v rámci Národopisné společnosti československé činěny pokusy věnovat se z národopisného hlediska sběru materiálů u Čechů žijících za hranicemi. Mám na mysli činnost prof. K. Chotka, návrh soupisu vypracovaný prof. J. Auerhanem a jeho souborné práce o Češích v Jugoslávii, na Volyni, na Krymu atd.
3.
      Jaromír Jech, lidová vyprávění z Kladska, Praha 1959. Jaromír Jech, Pohádky kladských Čechů, Český lid 1959, str. 257-265.
4.
      V r 1963 byla při Historickém ústavu ČSAV vytvořena Krajská komise, jejímž účelem je koordinovat práci institucí v historických zemích a na Slovensku, zabývat se našimi menšinami v zahraničí. Jejím orgánem bude vedle informačního bulletinu, který již vychází; neperiodický sborník, jenž bude publikovat odborné studie z dějin vystěhovalectví a ze života krajanů v jednotlivých zemích.
      Obdobu práce Krajské komise můžeme najít v Polsku, kde při Komitetu do badań nad Kulturą Wspólczesną PAN byla zřízena Komisja Polonii Zagranicznej, která vydává od r. 1960 sborník Problemy Polonii Zagranicznej.
5.
      Více než českých zemí se to týká Slovenska: "Nepriaznivé položenie slovenského národa pred rokom 1914 okrem iného zapríčinilo, že v jeho historii, v histórii jeho boja za národně i sociálne oslobodenie hrala velmi významnú úlohu tá jeho časť, ktorá žila za hranicemi jeho rodnej zemi. Ba možno povedať, že vzhladom na nedostatočnú rozvinutosť slovenského politického života v Uhorsku mali slovenskí vysťahovalci a ich organízácie ovela väčší význam v živote [/] slovenského národa ako napríklad činnosť českých vysťahovalcov a ich organizácií v živote českého národa keďže ťažisko politickéhó boja českého národa, vďaka rozvinutejším hospodárskym, sociálnym, kultúrnym a potitickým pomerom v Rakúsku, bolo jednoznačne v každom ohlede doma tj. V českých krajinách." Miloš Gosiorovský, O pokrokovém hnutí medzi americkými Slovákmi v začiatkoch ich vysťahovalectva, Krajanský kalendář, 1960, str. 68.
6.
      "V jejich mluvě se totiž při dlouhotrvající jazykové izolaci udržely některé staré rysy severovýchodočeských nářečí, které jsou v Čechách novějším vývojem již do značné míry setřeny." J. Voráč-P. Jančák, k dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku, Slavica Pragensia IV, Praha 1962, str. 599-604. "V mluvě staré generace střelínských Čechů, na niž byl výzkum především zaměřen, setkáváme se dodnes ještě se všemi charakteristickými rysy českých nářečí severovýchodních..." cit. dílo, str. 600.
      Jako příklad uvádím: vyslovování neslabičného u za (spisovné středočeské) v po samohláskách, před souhláskami nebo na konci slova: kreu - krev, dáuno dávno, prauda - pravda... "Na počátku slova se vyslovuje i-, í- v případech jako nosil ídlo, musel ít, co se im stalo...", cit. práce, str. 600. "Ztráta měkkosti u retnic ve slabikách bě, pě, mě, vě, která byla kdysi společná celému českému severovýchodu... udržela se na Střelínsku v úplnější míře... hrábe, zlodej..., v lampe, meli, nerozumel, cit. práce, str. 600; z lexika uvádím: souky (povlaky); kytle, planta, pasna - součásti ženského oděvu.
7.
      Vladimír Scheufler - Olga Skalníková: Kultura rumunských Čechů, hmotná a duchovní kultura, Český lid 49, 1962, str. 155-158.

17

8.
      I. Heroldová, Etnická a etnografická problematika českých národnostních menšin, kandidátská práce.
9.
      Otto Sobotka, Svatební zvyky Čechů a Slováků na Daruvarsku v Jugoslávii, Český lid 1965, čís. 4, str. 257-231 (Do názvu článku se vloudila chyba; Sobotka popisu je svatební zvyky pouze v českých vesnicích. Slováci sídlili na Daruvarsku jen ojediněle.)
10.
      Vladimír Karbusický, z problematiky sběru písňového folklóru u Čechů v Rumunsku, Český lid 54, 1964, str. 21-27.
11.
      J. Š Kubín, Kladské povídky, 3. vyd., Praha 1958.
12.
      U našich menšin šlo o dovoz zemědělských strojů z Čech v období mezi 1. a 2. světovou válkou (Sovětská Volyň, Daruvarsko v Jugoslávii); a dále - o ženský stylisovaný "český národní kroj", který se ujal téměř ve všech střediscích českého menšinového života na světě, až na Rumunsko, kde se zachoval původní český lidový oděv.
13.
      Olga Skalníková-Vladimír Scheufler, Základy hmotné a duchovní kultury českých kovozemědělských obcí v rumunském Banátě, Český lid 50, 1963, str. 341.
14.
      Příkladem mohou být charvatské vesnice na jihovýchodní Moravě a jihozápadním Slovensku.
15.
      Charvatští etnografové a folkloristé chtějí navázat na Václavíkův výzkum z dvacátých let a začít s terénní prací v charvatských vesnicích na našem území. Vzhledem k tomu, že se po druhé světové válce urychluje akkulturační a asimilační proces i v takových zemích, jako je Jugoslávie, kde má česká menšina všestranné podmínky svého rozvoje (školství, spolky), počítáme s návratným výzkumem v intervalech kratších, tj. 10-15 let.
16.
      Třetí generace byla nejstarší; mezi reemigranty setkali jsme se i s generací druhou, ba dokonce první, která odjela do Volyň v útlém dětském věku. Přesto i ta byla silně zasažena lety strávenými v cizině.
17.
      Necháváme stranou literaturu a archívní prameny.
18.
      Z ukrajinského a charvatského prostředí uvádíme vliv české stravy, zvláště moučných jídel; [/] zavedení pěstování chmele na Volyni, která se tak stala jednou z nejvýznamnějších chmelařských oblastí SSSR; vliv českých tkalcovských vsí v okolí Lodže na rozvoj místního podomáckého tkalcovského průmyslu; znalost a používání českého jazyka jinonárodním etnikem (Polsko, Ukrajina, Jugoslávie) jako dorozumívacího jazyka ve vesnicích, kde měli Češi většinu.
      Š. A Bogina (lmigracija v SŠA, Moskva 1965, str. 133 až 134) uvádí příklad vlivu německých přistěhovalců na změnu některých zvyklostí zavedených před jejich příchodem francouzskými a anglickými přistěhovalci (slavení vánoc, nedělí).
19.
      Z prostředí amerických Slovinců uvádí příklady Božo Škerlj, Nekaj akulturacijskih pojavov pri ameriških Slovencih, Slovenski etnograf, Ljubljana 1957.
20.
      Začal se uskutečňovat při výzkumu českých vesnic v Jugoslávii, kde je výzkum prováděn paralelně v českých a charvatských (případně srbských) rodinách českými a charvatskými národopisci.
21.
      Při výzkumu české menšiny v Polsku byl tento bilaterální výzkum z části nahrazen materiály z výzkumů pracovníků Katedry etnografie v Lodži (z let 1960 až 1963), kteří prováděli výzkum i v některých českých vesnicích v okolí Bełchatowa (možnost náhlédnout do dosud nepublikovaných materiálů bylo umožněno laskavým svolením prof Zawistowicz-Adamské).
22.
      Cenné materiály může etnograf nalézt v dotaznících Ústavu pro jazyk český ČSAV, používaných pro připravovaný atlas českých nářečí; dialektologové se totiž zaměřují i na české jazykové ostrovy ležící m[i]mo území naší republiky.
23.
      Ovšem je třeba vycházet z místních podmínek: jinak vypadala situace v Pruském Slezsku, na Volyni, v Jugoslávii, jinak v USA a Jižní Americe.
      Předností architektury v poměru k ostatním jevům materiální kultury je její delší životnost (nemovitost, trvanlivost stavebního materiálu, finanční hodnota) a tím i odolnost vůči náhlým hospodářským a etnic

18

kým změnám: architektura uchovává si svůj charakter desítky let, někdy i staletí (hovoříme o lidové architektuře).
24.
      Š. A Bogina. Immigracija v SŠA Moskva 1965.
25.
      Shoda náboženského vyznání příslušníků menšiny s vyznáním domácího etnika mohla urychlovat asimilační proces (příklad Polské Kamence v Polsku), rozdílnost náboženského vyznání naopak zpomalovala akkulturační a asimilační proces (české vesnice v okolí Střelína a Lodže na území PLR)
26.
      J. Š. Kubín, České emigrantské osady v Pruském Slezsku. Čechové štrálští, Praha 1931, str. 130.
27.
      Jako příklad uvádím rozdíl ve štědrovečerní stravě u evangelíků a katotíků.
28.
      Netýká se sice bezprostředně českých menšin, ale jde o jev hojně rozšíření v minulosti. Příkladů máme mno[/]ho. Viz vžitost synonym: Polák-katolík, Rus-pravoslavný, Němec-luter.
      Z poslední literatury, která na tento problém upozorňuje, uvádím článek O. A. Gancké a L. N. Těrentěvy, Etnografičeskije issledovanija nacionalnych processov v Pribaltike, Sov. etnografija, 1965 č. 5, str. 1-19.
      V takovém případě dostává s[e]t totiž do rozporu relace: jazyk, etnografické znaky a oficiální etnická příslušnost.
29.
      Na tento problém upozornil v r. 1912 F. Boas v práci: Changes in Bodily Form of Descendants of Immigrants, New York. Paralelní výzkum k Boasovu materiálu prováděl v českých zemích A. Matiegka.
30.
      Metoda návratného či opakovaného výzkumu je v současné době hojně uplatňována anglickými a americkými etnografy.

DURCHFORSCHUNG DER BÖHMISCHEN NATIONALMINORITÄTEN
      Zusammenfassung
      Zu den Staatsplanaufgaben des Institutes für Ethnographie und Folkloristik der ČSAV gehört auch die Durchforschung der böhmischen Nationalminoritäten. Diese Forscherarbeit begann im Jahre 1952 mit der Durchforschung der Reemigranten aus Wolhynien. In den Jahren 1961-1964 knüpfte an diese Arbeit die Durchforschung der böhmischen Minoritäten in Polen und Rumänien an und im Jahre 1965 begann man mit Forschungen in böhmischen Dörfern in Jugosla[v][w]ien.
      Das Volkskundestudium der Nationalminoritäten zerfällt in zwei thematische Umkreise, welche übereinstimmend ein womöglich vollkommenes Sammeln von Materialien im Terrain erfordern. Der erste thematische [/] Umkreis bezieht sich auf das Studium ä1terer Entwicklungsphasen der böhmischen Volkskultur. Durch Isolierung konnten sich im jugoslawischen Milieu manche Erscheinungen materieller und geistiger Kultur in usprünglicherer Form und länger als im eigenen Land aufrecht erhalten. Allerdings erfordert das Bestimmen des Alters und der Ursprünglichkeit einen historischen Zutritt zu dem gesammelten Material, damit wir nicht zum Anachronismus gelangen, Erscheinungen, welche in den Umkreis der Minorität erst durch Migration gelangten, als ursprünglich, "archaisch" zu betrachten. Bei der materiellen Kultur ist diese Gefahr nicht so gross

19

wie bei der Geisteskultur und Folklore, wo oft schwer festzustellen ist, was primäre und was sekundäre Tradition darstellt. Der zweite thematische Umkreis schliesst in sich Probleme ein, die mit den Fragen der Akulturation und Assimilation verbunden sind. Bei der Durchforschung handelt es sich wesentlich um ein Erfassen des Prozesses der Bildung einer Minorität im andersnationalen Milieu vom Zeitraum der Einwanderung, bis zum vollkommenen Zusammenfliessen der Einwanderer mit dem einheimischen Ethnikum. Dabei gelangt es nicht nur zu einer Änderung des Kulturmodells, aber auch zur Veränderung der anthropologischen Physiognomie und ethnischen Psychik der Minoritätsangehörigen (hier genügt nicht eine einmalige stationäre Durchforschung, eine notwendige Forderung ist die wiederholte Durchforschung).
      Durch gleichzeitige Terraindurchforschung halten wir den Akkulturationsprozess der böhmischen Natlonalminoritäten in seinem Höhepunkt fest. Die Minoritäten lebten sich schon vollkommen mit dem einheimischen Ethnikum ein und ihre heutige Lebensart ist bereits durch das andersnationale Milieu stark beeinflusst. Eine notwendige Forderung des ethnographischen Studiums ist daher die Bekanntmachung mit der Gesellschafts-, Kultur- und Volkskundeproblematik des andersnationalen Umkreises; ideal ist dann eine kollektive Durchforschung mit den Ethnographen jener Nation, in deren Mitte die oder jene Minorität lebt. Neben einer Korrektlon des gesammelten Materials direkt am Ort (besonders dort, wo es sich um benachbarte oder sprachverwandte Nationalitäten handelt) wird durch diese bilaterare Durchforschung der Akkulturationsprozess auch von der anderen Seite festgehalten, nämlich der Reflex der Einflüsse, welchen die Minorität in ihrer andersnationalen Umgebung hinterliess.
      Wenn wir die Material- und Geisteskultur der böhmischen Nationalminoritäten globaI betrachten, sehen wir, dass sich am meisten und schnell[/]sten die materielle Kultur veränderte. Von den einzelnen Erscheinungen ist dies grösstenteils nur die Architektur und Kost, welche am meisten ihre ethnischen Merkmale des ursprünglichen Milieus beibehalten, doch allerdings ist es notwendig, ein Pauschalisieren auszuachliessen. Die Geisteskultur und Folklore bieten ein reichhaltigeres, aber gleichzeitig auch komplizierteres Bild. Bei deren Studium müssen wir nicht nur dieBezieh[n]ung der traditionellen Kultur der Auswanderer zur sog[en]. Nationalkultur des eigenen Volkes in Betracht ziehen, sondern auch die Beziehung der Kultur der Auswanderer zur traditionellen und nationalen Kultur des andersnationalen Umkreises.
      Das Studium der Nationalminoritäten stellt den Ethnographen vor eine Reihe weiterer Fragen. Ich meine die ethnosoziologische u[d]n[d] ethnopsychologische Frage im Sinne der Entfaltung und Änderung des Nationalbewusstseins der Minoritätsangehörigen. Mit dieser Forschung hängt auch das Studium anthropologischer Veränderungen zusammen, zu denen es infolge langfristigen Aufenthaltes der Minorität in einer andersnationalen Umgebung gelangt. Diese Problematik fällt zwar nicht in die Kompetenz des Ethnographen, doch hängt sie mit der komplexen Problematik der Entfaltung der Minorität im andersnationalen Milieu zusammen.
      Postulate, die aus den bisherigen, bei der Durchforschung von Minoritäten gemachten Erfahrungen resultieren: 1. die Notwendigkeit einer engeren Zusammenarbeitmit manchen verwandten Wissenschaftszweigen(Sprachwissenschaft, Anthropologie, Demographieu, a.), 2. die Notwendigkeit bilateraler Durchforschung, 3. die Forderung wiederholter Durchforschung, welcheim gleichen Terrain das Festhalten der Akkultura-tion in ihrem Prozess ermöglichen würde.

20

LIDOVÝ VERŠOVEC JOSEF BORA [obsah]


      Josef Kopunec, Bohuslav Beneš
      Při sběru lidové slovesnosti na moravskoslovenském pomezí se poměrně často setkáváme s malými sešitky veršů, tištěných dětskou tiskárničkou. Tyto napodobeniny básnických sbírek nebo kramářských tisků jsou známy jak na Uherskobrodsku, tak i na Valašskokloboucku a jejich nálezy vedly původně k domněnce o existenci nějakého blíže neznámého kramářského autora v této oblasti. Jméno Josef Bora a výskyt dalších básní tohoto typu v lidové tradici a v opisech objasnily však konečně i tuto poněkud ojedinělou tvorbu. Svědectví lidí, kteří Josefa Boru dobře pamatují nebo se s ním denně stýkali, odhaluje v dosud neznámém autoru lidový básnický talent, který se uplatňoval především ve zpracování soudobé satirické tématiky.1
      Josef Bora se narodil r. 1896 v Komni u Bojkovic, okr. Uherské Hradiště, v chalupě č. 201, ležící stranou od vesnice směrem k Bzové. Vychodil čtyři třídy obecné školy a sám o sobě vypravuje, že jako patnáctiletý synek čítával svému otci, který již neviděl, knihy, půjčované z obecní knihovny. Učitel Lacman, který mu je půjčoval, nijak neomezoval jeho čtenářský zájem. Asi v r. 1914-1916 zkoušel poprvé psát verše, které později dal k posouzení Dr Františku Špíškovi z Komně. Ten mu slíbil, že se postará, aby se vzdělal v básnictví a poslal mu [/] Bílého Malou slovesnost. Z ní se Bora naučil základům básnické tvorby, snažil se pochopit úlohu přízvuku a stopy a pilně veršoval. Psával příležitostně i reklamy, např. obchodníku Bosákovi v Komni:

Podobá se cherubínu
tanečnice v popelínu,
v hedvábí neb v etamínu.
U nás metr na ty šaty
Po dvanácti padesáti!

      Borovy životní osudy byly velmi pestré. Nejdříve se oženil s Marií Pokornou z Bzové, později se však s ní rozešel, žil nějakou dobu s cikánkou a té utekl též. Měl velmi těsný vztah ke Slovensku. Od roku 1927 pracoval v Chocholanské dolině, v Kochanové, Mníchově Lehotě a jinde jako sezónní dělník, zvláště v zemědělství. Živil se strouháním dřevěných obručí na sudy, tloukl kámen na silnici, nějaký čas působil v Bojkovicích a po druhé světové válce začal pracovat jako zametač. Byl zaměstnán v Šumperku, Šternberku, Kojetíně, Krnově, Žilině, Povážské Bystrici, pět let žil v Aši a nyní se usadil v Martinu. Je v důchodu, chová několik koček a žije uzavřeným životem. O všem vypráví jeho poslední autobiograficky zaměřená báseň "Zametač", kterou napsal na jaře 1966 (63 strof, 8a7b8c7b7d7d8e7d); tato báseň je formově nejpropraco

21

vanější a nepostrádá ironických narážek, typických pro Borovu tvorbu. Tvrdí, že od války nic jiného nenapsal, a dokonce už si nepamatuje ani celou svou tvorbu; své skladby totiž po koruně prodával nebo prostě rozdával známým. Z hovoru s Josefem Borou vyplývá, že je to člověk sčetlý, velmi bystrý, s vlastními názory a sklonem k humoru až ironii; na svých sedmdesát let vůbec nevypadá.
      Rozmnožováním svých skladeb si přivydělával a vydával jich zřejmě mnoho, protože jsou mezi lidmi obecně známé. Mnozí pamětníci znají zpaměti celé pasáže, někteří jen torza, ale Borovo jméno je určitým, přesně vymezeným pojmem. V následujícím soupisu 13 prozatím dostupných skladeb uvádíme vedle názvu a stručného obsahu také základní informace o složení a počtu strof, počtu slabik ve verších a rýmovém systému: tyto údaje poslouží pro několik poznámek k formě a obsahu jeho básnické tvorby.
1. Kaplan a ženy.
Epizody ze života záletného kaplana a vesnických žen,které ho obletovaly.
I - 20 8a-5b-8c-5b
II - 20.4a-4b-4c-4b
III - 13 8a 5b-8c-5b
IV - 20.8a-5b-8c-5b
2. Páter Fěrtušek.
Milostná schůzka kaplana a členky "Orla".
8. 8a-5b-8c-5b-7d-8e-5d
3. Krematorium v Komni.
Příběh muže, který odjel za výdělkem do Ameriky a ponávratu zjistil, že jeho záletná žena zabila své neman-želské dítě a spálila je v peci.
I - IV, 108 6a-6b-6c-6b
4. Zavraždění starosty na Vyškovci.
Přihlouplý čeledín zabil ze msty svého hospodáře.
21. 8a-8a-7b-8a-7b
5. Vzpomínka na příjezd p. presidenta do Bojkovic dne 26. června 1924.
Popis slavnostního přivítání.
29 5a-5b-5c-5b
6. Poustevník v Újezdci.
Poustevník poradil zavržené dívce, aby do postele své sokyně nasypala hlínu ze hřbitova. Manžel ji pak zapudil a vrátil se ke své první lásce.
35 5a-5b-5c-5b
7. Epigramy.
Ostře protijezuitská úvaha o škodlivosti náboženství.
21. 8a-8a-8b-8b-7c-7c
8. K pronájmu!
Groteska o nedorozumění, které vyvolal nesprávně umístěný nápis.
19 8a-8a
9. Ženské obavy.
Záletná žena svádí poctivého pocestného.
16 8a-8a
10. Snadná pomoc.
Moricovo moudré řešení, jak odstranit příčiny manželské nevěry.
13 8a-8a
11. Překvapení.
Výjev ze života záletného faráře.
10. 8a-8a
12. "Pastýři".
Hospodský dialog mezi dvěma duchovními, kteří dalipřednost pití před bohem.
34 8a-5b-8c-5b
13. Vražda na Žítkové.
Popis sadistické vraždy a odhalení jejího pachatele podle vrahova ukousnutého prstu.
18 9a-9a

22

      Není vyloučeno, že s pokračujícím průzkumem by se zjistily další exempláře, známé prozatím jen z doslechu. Nedostupný je např. text básně o povodni, který je jinak obecně znám v regestu, a několik dalších skladeb.
      Náměty Borových veršů jsou úzce lokální a polenicky aktuální, zpracované v duchu periferní literatury2 z doby před 1. světovou válkou. Svým stylem3 silně připomínají např. veršování jeho současníků J. Pfeiffra z Dačic u Jemnice nebo J. Francírka, kramářského autora a vydavatele z Tištína u Přerova.4 Od obou se však výrazně liší především propracovanější formou, která je nápadně odlišuje od běžné pololidové produkce, jak uvidíme dále. Syžetově se nevymyká z místní slovesné tradice. Na Uherskobrodsku je totiž nejrozšířenějším folklórním druhem právě vyprávění ze života, kterému Borova tvorba tematicky plně odpovídá. Také v textech písní, zapsaných v našich klasických sbírkách5 , je zachycen obdobný žánr. Tam, kde Bora pracuje s běžnými příběhy, používá aktualizací, výrazových modernizací i jistých změn funkce písňového žánru, např. parodie milostné lyriky, které B. Václavek6 uvádí jako charakteristické rysy kramářské tvorby. Protože se jim blíží i vnější forma Borových skladeb, bylo nutné uvažovat nejdříve o této možnosti. Srovnáním s texty kramářských písní s regionálními náměty však zjistíme, že ani milostné, ani zpravodajsko-historické písně neodpovídají stylem a celkovým zaměřením Borově tvorbě.7 Neužívá např. typických úvodních a závěrečných formulí kramářské poezie (pouze ve skladbě Poustevník v Újezdci činí výjimku), neužírá ani [/] bombastického tónu a detailního drastického popisu, známého z naturalistických tisků, ale pracuje spíše s ironií a sarkastickou zkratkou.8
      Rozborem obsahu a formy analyzovaných skladeb zjistíme, že k prvním pokusům pravděpodobně patří příležitostná Vzpomínka z r. 1924, poplatná snaze o literární konvenci, které se však dosahuje neumělými výrazovými prostředky. Ani rytmus, ani systém rozvíjení jednotlivých motivů není zaměřen k dějovému vyvrcholení, a celá skladba je jen náznakem politické apoteózy, která mezi ostatními Borovými básněmi působí dost cize. Příležitostný výdělek byl asi tak výhodný, že se Bora rozhodl v této tvorbě pokračovat a zbásnil další aktuální společenské epické i lyrické náměty, o nichž se dozvěděl. Náleží sem Poustevník v Újezdci, Krematorium v Komni, Zavraždění starosty na Vyškovci a Vražda na Žítkové. Seriál ostře protiklerikálních satir, které ideově i námětově odpovídají zcela duchu pseudoanarchismu i s jeho faktografickou výzbrojí, se tematicky blíží řekněme Havlíčkovi nebo Macharovi, ovšem bez jejich argumentační a formové dokonalosti.9 Patří sem 73 strof čtyřdílného cyklu Kaplan a ženy, Páter Fěrtušek, Epigramy (jejichž název stejně neodpovídá obsahu), Překvapení a "Pastýři". Borovo vylíčení záletnosti kaplanů a faráře a jejich sklonu ke světským záležitostem jakoby odpovídalo jednomu ze známých případů kopanické minulosti; tento děj se již postupně zfolklorizoval a stal jistou součástí vyprávění ze života na moravských Kopanicích.10 Borovy kontakty s touto oblastí přispěly zřejmě i k jiným epizodám: řemeslnické satiře k pronájmu, židovské grotesce

23

Snadná pomoc a epizodnímu příběhu Ženské obavy. Tyto skladby spolu s Překvapením byly zřetelně napsány v jednom časovém úseku, neboť přes rozdílnost obsahu jsou všechny složeny v osmislabičných dvojverších o maximálním počtu 19 strof. Bora dával zřetelně přednost lascívnějším námětům, které zbásnil se snahou o atraktivnost typickým stylem místních polemik. Rád si při tom nasazoval masku veřejného mravokárce:11

Je to škandál, věřte,
až se člověk stydí,
když to všecko slyší,
pozoruje, vidí.

Matky, matky mnohé
"moderního žití"
kde je vaše láska,
svědomí a city?           (3)

      Tyto moralizující sentence neklade však do závěru svých básní, jako to dělají kramářští autoři, ale volně je umisťuje ke vhodným epizodám děje. Končívá obvykle novelisticky, se smyslem pro vyhrocení situace, a to hlavně v pozdějších skladbách. Závěrečnou strofou nečekaně a velmi obratně odhaluje grotesknost děje a často dokresluje charakteristiku hlavní postavy. Tak např. vrah starosty na Vyškovci, vyrušený při svém činu, končí svou výpověď slovy:

Keď som němal čeho nabrac,
počal som si ulevovac
starostovým za lánom:
to máš za to čos mi chcel dac
místo botú čaganom.           (4) [/]

      Přehled sylabického půdorysu a složení strof svědčí o zajímavém faktu: Bora píše především na základě veršové formy lidové písně a nepřiklání se ani k umělé, ani ke kramářské poezii.12 Osmislabičná dvouverší i čtyřveršové strofy s uvedeným sylabickým základem (6-6-6-6 a 8-5-8-5) včetně přerývaného rýmu - kterého ostatně užívá v převážné většině svých skladeb - patří k nejoblíbenějším útvarům tradičního písňového folklóru a jsou tak výrazné, že často ovlivnily nejen lidové a pololidové skladatele, ale i vlastní tvorbu autorů, kteří lidovou slovesnost sbírali; patří k nim vedle Čelakovského a částečně Erbena i Karel Havlíček Borovský. Borův tematický zájem, název jedné jeho skladby (Epigramy) a celkové satirické zaměření jeho skládání by mohly nasvědčovat čtenářskému vlivu Havlíčkovy poezie, ovšem i při tomto zprostředkování se projevuje primární formový vliv lidové písně v nejobecnějším slova smyslu.13 Bora s oblibou využíval veršového rozměru regionálního tradičního folklóru své oblasti, což můžeme zjistit jednoduchým srovnáním formy lidových písní, zpívaných na Uherskobrodsku. Přímo z Komně má např. Sušil 15 zápisů, z nichž dvě třetiny jsou složeny šestislabičným veršem ve čtyřveršových strofách a tři v osmislabičných dvouverších.14 v Bartošově sbírce je identifikace písní obecnější, ale pro záznamy z Brodska platí totéž.15 Avšak i bez tohoto úzce regionálního srovnání lze konstatovat, že vliv formy lidové písně na větší část Borových skladeb je značný a nápadný. Bora dbá i na pravidelné střídání sylabicky shodných slov nebo slovních celků, čímž často navozuje až mechanický rytmus veršů. V ob

24

lasti osmislabičných smíšených veršů lze uvést třeba tento doklad:

Byl to mladík jako svíce
znal se lichotit (2 + 3)
nestyděl se jako mnozí
s chudým promluvit. (2 + 3)

Co tam oni chudáci se
v potu nadřeli (2 + 3)
aby svému hospodářství
nějak prospěli. (2 + 3)           (1)

      Těchto příkladů by se dala uvést celá řada. Omezíme-li se pouze na uvedený sylabický rozsah, najdeme v sudých verších tohoto typu (8-5-8-5) poměrně velmi málo odchylek. Pokud jde o šestislabičné verše, kterými se Borovy skladby blíží lidové písni, jsou na rozdíl od ní převážně trochejské, zatímco v šestislabičných verších tradičního folklóru najdeme častěji dva daktyly. Bora vůbec i jinde dával přednost pouze trochejskému spádu, který se zřejmě dobře počítal i v lichoslabičných verších

Příčinou to bylo
kolikeré hádky,
všechen lid se diví
Ukrutnosti matky.

Všichni vyčkávali
jaké budou křiky,
co jí manžel poví
přijda z Ameriky.           (3)

      K této rytmické pravidelnosti, získané záměrným výběrem slovní zásoby, se ovšem Bora propracoval postupně.16 [/]
      Veršování Josefa Bory je zajímavým dokladem individuální snahy nadaného autora, v níž se projevují zřetelné vlivy jak četby, tak i folklórní básnické tradice. Aktuálnost jeho skladeb, postupně vypracovaná relativní formová vyspělost a obratná charakteristika postav spolu se smyslem pro kompozici děje dodávají jeho veršům jisté naivní bezprostřednosti a jsou kladným projevem lidového talentu.17 Můžeme proto Borovu tvorbu plným právem zařadit do amatérské tvorby, která má u nás řadu precedenčních případů.18 Existence tohoto typu básnické tvorby ještě v době mezi dvěma válkami svědčí o živosti tradičního folklórního zázemí v této části Uherskobrodska, jež umožnilo rozvinutí Borovy básnické činnosti a bylo zároveň jeho vděčným konzumentem.
      Na závěr uveřejňujeme jeden z jeho textů v plném znění.

ZAVRAŽDĚNÍ STAROSTY NA VYŠKOVCI
Složil Josef Bora

Poslechněte, lidé drazí,
jací jsou na světě vrazi,
čeho člověk schopen je,
tragická smrť tato mrazí,
hrůzou vámi zachvěje.

Pan starosta na Vyškovci,
v roztroušené horské obci
jménem Josef Hodulík,
sekerou byl zabit v noci,
dostavši ran několik.

25

Lidí tamních dle výkladu
v noc z osmého listopadu
spokojeně v jizbě spal,
otec jeho, přítel chladu,
spávat chodil na poval.

Sedmiletá dcerka smělá
na dvůr jíti v noci chtěla,
klidně dveře odmyká,
lekem ani nezavřela,
k lůžku matky utíká.

"Hybajce sa mamko hore
gdosi chodzi po pitvore!"
budí matku dceruška,
v tomtéž jako mysli choré
chlap se octl u lůžka.

Teď nastala děsná chvíle,
neboť ten chlap v plné síle
vražedné své odvahy,
v krvavém svém počna díle
starostu ťal do hlavy.

Porúbaný dokonale,
hlava, prsa a tak dále,
marně smrti vzdoroval,
pod násilím nenadále
okamžitě dokonal

Žena vidouc co se dělá,
muže svého chránit chtěla,
s vrahem souboj podniká,
i ta klesá v krvi celá,
pod ranami vinníka

Křikem ženy vzbuzen náhle
jeho otec na povale.

ku pomoci spěje blíž,
domněnku měv jinou ale,
volá: "Jožo, čo robíš!"

Pažbou pušky omráčený,
již popadl vrah se stěny,
padá zemi tváří v tvář,
teď už byli zkrvaveni
žena, muž i výměnkář

Na pomoc ni pomyšlení,
neb souseda blízko není,
na dostřel je nejbližší.
vrah pak prchl ze stavení,
hrozné dílo odbyvši.

Starostu již země kryje,
otec z mrákot probrán žije,
žena chudák bez ruky,
zbyly z této tragedie
pouze dítky netknuty.

Najevo to přišlo mnohým,
kdo je vrahem starostovým
kdo byl spáchal onen čin,
je to drazí, též vám povím,
- vlastní jeho čeledín.

Dělal prý tam týdnů více
vrát vši se z nemocnice.
(je prý trochu hlupkavý)
dál, odveden do trestnice,
sám už o tom vypráví.

"Keť ma prijal do roboty,
sluboval mi šaty, boty,
ništ mi ale nědával.
na mú žiadosc po dobroti,
čaganom sa vystrájal.

Hovoril mi gdesi čosi.
nenisom praj hladný, bosý,
lecčos ešče pripoví,
prisámbohu, darmo rob si.
pojdzem k svojmu bratovi.
Na pol cesce ku bratovi
mal som veru nápad nový
že som zabol niečo vzac.
hybaj spátky k starostovi
čo ho budzem šanovac

Skoval som sa nědaleko,
premýšl'al som čo a jako,
kterak dvére otvorím,
dostaňa sa k chlebu lahko
kolko si ho ukrojím.

Keť gazdovia spali klidně
dostal som sa do kuchyně,
darmo hladám chléb a nůž
tu u dverí dzievča zkrikně
jako, to som zabol už,

Nědbajúci na hriešisko.
reku, čo je o chlapisko,
jako som sa napálil.
popadňa tam sekyrisko,
rázom som ho umarnil.

Keť som němal čeho nabrac
počal som si ulevovac
starostovým za lánom:
to máš zato, čos mi chcel dac
místo botú čaganom!"

26

Poznámky
1.
      Při zjišování údajů o J. Borovi nám velmi ochotně vyšli vstříc občané Komně a pracovníci MNV, kterým tímto děkujeme za spolupráci. Za podrobné informace jsme zvláště povděčni E. Špíškové z Komně č. 134 a Karlu Hasíkovi z Vápenic, který nám poskytl text skladby o vraždě na Žítkové.
      Materiál o Borově pobytu v Martinu dodala na základě intervievu M. Turzová, pracovnice Slovenského národného muzea.
2.
      O její obecné primitivnosti v oblasti lidové tvorby vůbec srv. J. St. Bystroň, Artyzm pieśni ludowej, Poznaň 1921, s. 35n.
3.
      K otázce syžetu a stylu pololidových skladeb obecně srv. V. V. Vinogradov, Sjužet i stil'. Vyd. AN SSSR, Moskva 1963 s. 190: zde především s. 11n.
4.
      O Pfeiffrovi srv. B. Beneš, O lidovosti lidové poesie, Host do domu 1954, 7, 355-357. Francírkovy písně jsou v ÚEF ČSAV v Brně.
5.
      Patří k nim především Sušilovy Moravské národní písně, IV. vydání, Vyšehrad Praha 1951 a Bartošovy Národní písně moravské v nově nasbírané, Praha 1901.
6.
      Srv. B. Václavek, Písemnictví a lidová tradice, Svoboda Praha 1947, s. 129-142.
7.
      Jako srovnávacího materiálu bylo použito sbírky České písně kramářské R. Smetany a B. Václavka, Svoboda Praha 1949, dále publikace Historické piesne, texty a komentáre pripravil Rudo Brtáň, vyd. SAV Bratislava 1953, a konečně kramářských tisků z muzea J Á. Komenského v Uherském Brodě.
8.
      O vztahu mezi některými postupy v lidové a v kramářské písni srv. B. Beneš, Prameny a jejich zpracování v kramářských a lidových písních, Český lid 44, 1957, 5, s. 227-228.[/]
9.
      Na srovnání uvádíme náhodně vybrané čtyřveršové strofy z Havlíčkovy a Borovy tvorby. Upoutá jen jejich vnější rytmická podobnost a střídání osmislabičných veršů s jinými, jinak je ovšem systém kompozice i výběr samotné skutečnosti podstatně jiný: Kdo vždy myslí, že se učí, bude vlasti chlouba: kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba. Ach ty lásko, tajná lásko, žale veliký, slz mých pro tě už by bylo ze dva škopíky.
      O příklonu lidových veršů v Havlíčkově tvorbě v minulém století srv. zvláště B. Václavek, Politická píseň v roce 1848, ve sborníku O lidové písni a slovesnosti, Čs. spis. Praha 1963, s. 175-182.
10.
      Jde prý o životní příběhy starohrozenkovského faráře Hofera, o němž se mínění informátorů různí. Jako autor četných kopanických povídek však prokazuje dokonalou znalost života svých spoluobčanů.
11.
      Citáty z Borových textů označuji číslem podle seznamu, který uvádíme výše (č. 1-13).
12.
      Přehledně vypadá sylabické složení veršů a struktura strof takto: a) převládají čtyřveršové strofy se sylabickým složenímveršů 6a-6b-6c-6b (108 strof v 1 skladbě),dále se sylabickým složením 8a-5b-8c-5b (88strof ve 2 skladbách) a konečně se sylabickým půdorysem 5a-5b-5c-5b(64 strof ve 2 skladbách); b) schéma 8a-5b-8c-5b se objevuje i v osmiveršovéstrofě jedné skladby, a to jak v její 1. polovině,tak i v závěru (8-5-8-5-7-7-8-5); c) dvouveršové strofy (8-8) jsou ve 4 skladbách, po9 slabikách ve verších má jedna skladba.

27

13.
      Blíže o tom srv. B. Indra, Havlíčkovy práce o verši české lidové písně, Pražský linguistický kroužek Praha 1939, zvl. s. 94 n.
14.
      Sušil, cit. vydání s. 742, kde jsou další údaje o písních;
15.
      Bartoš, cit vydání s. 1190, uvádí písně z Uherskobrodska.
16.
      Vliv tradičního písňového folklóru na Borovo skládání je tedy jednak tematický, a to v širokém smyslu slova, jednak formový. Nelze hledat nějaké bezprostřední pa[/]ralely, přejímání nebo výpůjčky, ale jde o prosté konstatování obdobných záznamů, projevujících se v lidové kolektivní tradici i v individuálním tvoření.
17.
      Podrobněji o tvůrčí úloze individua srv. B. Václavek, k otázce slovesné tvořivosti lidu, ve sborníku O lidové písni a slovesnosti, Čs. spis. Praha 1963, s. 255-260.
18.
      Podrobněji o nich srv. A. Waldau, Böhmische Naturdichter, Praha 1860, nebo u B. Slavíka, Písmáci selského lidu, Praha 1940.

NATURDICHTER JOSEF BORA _
      Zusammenfassung
      Bei der Erforschung der Folklore in heutigem Kreise Uherské Hradiště (Ungarisch Hradisch, Zentrum der mährischen Slowakei) finden wir oft kleine Liedertexte, die mit der Kinderdruckerei gedruck[t] wurden. Es handelt sich um Verfassungen des bisher unbekannten Naturdichters Josef Bora, der im Dorfe Komňa in Jahre 1896 geboren ist und jetzt in der Stadt Martin (Mittelslowakei) lebt. Er ist ehemaliger Wald- und Landarbeiter, später arbeitete er als Straßenkehrer.
      In seinen Gedichten beschäftigte er sich vor allem mit den lokalen Themen, verfasste Satiren aus dem Leben der Pfarrer und Juden und verschiedene parodistische Episoden sowie Epigramme aus dem Leben der buhlerischen Frauen. Er schrieb auch biographische Verserzählungen. Stilistisch ist er teilweise von der Literatur, bzw. vom Bänkelgesang der 2. Hälfte des 19. Jhdts. abhängig, am meisten aber von den örtlichen Volksliedern, was die Vergleichung mit den Texten der [/] klassischen Volksliedsammlungen (Sušil, Bartoš) beweist. Einfluß der Volkspoesie äußerte sich vor allem in der Zahl der Verslaute und in der Versmetrik, während die Kunstpoesie (z. B. Epigramme von Karel Havlíček Borovský) am meisten Thematik und den parodistisch-moralischen Ton Boras Versen beeinflußte. Seine Gedichte sind ein klarer Beweis der Naturdichterpoesie, aus in der lokalen Literatur eine gewisse Erzähltradition entstand. Name Bora ist ein fester Begriff. Existenz dieses Typus der individuellen naiven Schöpfung in jenen Regionen, wo die Folklore noch eine gewisse Rolle spielt, stellt ein Ergebnis des Einflusses der Traditionsfoklore in dem Dichtungsschaffen eines begabten Naturdichters dar und ist zugleich ein Beweis für die Lebenskraft der Folklore in diesem Gebiete, deren Existenz die schöpferische Entwicklu[n]g Boras erleichterte und Verbreitung seiner Texte ermöglichte.

28

K ETNOMUZIKOLOGICKÝM ASPEKTŮM PŘI STUDlU DĚJIN ČESKÉ HUDBY [obsah]


      Jiří Vysloužil, Katedra hudební vědy fil. fak. UJEP Brno
      V řešení otázky vztahu české lidové a umělé hudby převažovaly až dosud aspekty, v kterých byla zdůrazňována především vzájemná vazba dur mollových diatonických nápěvů folklórní i nefolklórní provenience. Otakar Hostinský (36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století 1892, Česká světská píseň lidová 1906), Vladimír Helfert (Hudba na jaroměřickém zámku 1924) a další čeští muzikologové z jejich školy při tom upozornili na filiační slohové paralely mezi hudebním barokem a klasicismem a českou lidovou písní, tak jak ji uchoval ve své sbírce Prostonárodní české písně a říkadla (1864) Karel Jaromír Erben. Ze starých dochovaných hudebních památek však můžeme doložit existenci tohoto nápěvného typu i v českém folklorním materiálu gotické a reformační doby. Objevíme ho kupř. V instrumentálních tanečních melodiích ze 14. [/]

i v nápěvech světských lidových písní ze 16. století. Z těch je zvlášť zajímavý výskyt tonálně vyhraněného (asi naše F dur), periodicky jasně členěného. nápěvu o formě a a5 b a', podle Bartóka, tedy tzv. novouherského typu

      Když někdy od roku 1600 začala do Čech pronikat italská barokní hudba, padly tedy její podněty na půdu více méně připravenou předchozím domácím vývojem. Dur mollová diatonika, se všemi hudebně strukturálními atributy, které s tímto tónovým systémem souvisely (rameauvský princip nadřazenosti harmonie melodií, periodicita hudební věty, plagální a autentické závěry) se proto šířila ve folklórní tvorbě českých a západomoravských etnických oblastí. Vlivem zvláštních kulturně historických a společenských podmínek došlo tak v čes

29

ké hubě doby pobělohorské k nebývalému prolínání lidového a umělého živlu. Při pozdním původu folklrníc pramenů (od 19. století) stojíme tak dnes často bezradni nad problémem jak zodpovědět otázku priority četných "loci communes" lidových nápěvů a témat skladeb Pavla Vejvanovského, Františka Václava Míči, Šimona a Františka Xavera Brixiových, Jana Václava Stamice a jiných mistrů 17. a 18. století, a nejenom českých. Téma finální věty Haydnovy Symfonie č. 104 D dur

objevíme v českém

i v chorvátském (F. Kuhać Juznoslovienske narodne popievky č. 905 a 906) folklorním materiálu. Vla[/]dimír Helfert se domníval, že stanovil bezpečně genealogii nápěvu, který nalezl jednak v Erbenově sbírce (č. 165) a jednak v italské barokní hudbě a v Míčově Sepolcru z roku 1735

      Ale tentýž nápěv najdeme v Kuhačově sbírce

      Bylo by tedy třeba zkoumat výskyt těchto nápěvů a dalších podobných nápěvných typů i v jiných etnických oblastech střední Evropy. I když etnomuzikologie a hudební historiografie jednou dostojí tomuto požadavku, ztěží asi dojde k jinému poznatku než že ve folklórních a nefolklórních vrstvách hudební kultury střední Evropy obíhaly nápěvy a nápěvné typy, které se zvláštní shodou okolností staly obecným majetkem několika etnik, organickou součástí historicky a slohově vyhraněného hudebního cítění v epoše baroka a klasicismu.
      Intensivním působením barokní a raně klasické italské a domácí hudby, diatonické dur mollové nápěvné typy určily na celé dvě století slohovou a výrazovou tvářnost české hudební tvořivosti s výjimkou několika rázovitých folklórních oblastí na

30

východní Moravě a ve Slezsku. V těchto oblastech došlo k zajímavému a pro budoucí vývoj české hudby nesmírně důležitému rozvíjení dřívějších hudebních tradic, které nestavěly na novodobé dur mollové diatonice, ale na modalitě a na tektonice hudební věty, jež volně tzn. ne na základě periodicity a ne na prostém opakování myšlenek rozvíjela hudební formu. Zdá se, že úloha domácí lidové hudby spjaté s archaickými východními kulturami slovanskými byla při formování tohoto modálního nápěvného typu daleko důsažnější než úloha domácího a importovaného středověkého hudebního umění církevního nebo světského. Můžeme tak soudit z nečetných ale neobyčejně význačných folklórních pramenů, které čeští badatelé nashromáždili z 16. století i z dřívější a pozdější doby.
      Tyto folklórní prameny obsahují jednak převahu modálního materiálu (v modu ionickém, lydickém, mixolydickém, aiolském, dórickém; frygický modus, který se hojně vyskytuje v české duchovní písni gotické doby tu úplně chybí) a jednak zajímavé vazby s písněmi a folklórními typy východně slovanské a karpatské provenience (vedle několika zajímavých paralel s písní německou). Pro další vývoj české hudby rozhodla skutečnost, že tyto archaické nápěvné typy nebyly nástupem novodobé dur mollové diatoniky v českém etnickém prostředí úplně vymí[ý]ceny, ale že se uchovaly a byly dokonce dále rozvíjeny v melodicko harmonických modifikacích.
      Torzo balady, jehož nápěv objevil Otakar Hostinský mezi nápěvy kancionálů 16. století [/]

zaznamenal v málo změněné podobě, ale za to s charakteristickými modálními alternacemi a závěrem ještě v první polovině 19. století František Sušil

      Jiné lidové písně z doby reformační zaznamenali v textových a nápěvných variantách i další novodobí sběratelé (obřadní písně k výročním zvyklostem, lyricko obřadní píseň o kalině, koledy aj.). Část nápěvů těchto písní nezměnila svou archaickou melodickou strukturu, v jiné části nápěvů pozorujeme tendenci k rozvíjení latentních harmonických vztahů. Ve sbírce Františka Sušila Moravské národní písně (1835, 2[vyd.]1840, 3[vyd.]1860) a v novějších sbírkách moravských a slezských (Bartoš, Janáček, Bím, Úlehla aj.) můžeme dobře pozorovat tuto přeměnu nápěvných fondů založených na modalitě v hudební tvary melodicko harmonické, v nichž je mnohdy latentní harmonie nápěvů již plně dotvořena a vyslovena

31

      Po tom, co bylo o vývoji hudby v českých zemích doby pobělohorské řečeno, chápeme, že 18. [/] století muselo nechat tento proud české hudební tvořivosti nepovšimnut. Nedocenilo ho přes všechny umělecké počiny Moravana Pavla Křížovského a Antonína Dvořáka ani 19. století. Bylo až uměleckým údělem našeho věku a z něho především Leoše Janáčka, aby navázalo na onen proud české hudební tvořivosti, jehož jednotlivé články tvoří česká lidová píseň doby gotické a reformační, kancionálová literatura a lidová píseň východomorav-ských a slezských etnik.
      Uplatněním etnomuzikologických aspektů při studiu české hudby dospěla současná hudební historiografie k poznatkům, jichž si dřívější bádání všiml jen sporadicky. Folklórní hudební tvorba tak přestala být považována za isolovanou a okrajovou oblast hudebního vývoje, chápeme ji dnes jakoorganickou část hudebních dějin. Podrobnější studium by jistě ukázalo, že tento podíl lidové písněna rozvoji tzv. profesionální hudby nebyl ve všech epochách a v díle jednotlivých skladatelů stejný. Tvůrčí úsilí mnohých význačných hudebních mistrů nebylo vůbec lidovou písní dotčeno. Je třeba takézdůraznit, že většina českých skladatelů netěžila z folklórní hudební tvorby pasívně, napodobivě, ale že vytvářela svou individuální hudební řeč přehodnocením a přetvářením tvůrčích principů lidové hudby.
      Skladatele českých duchovních písní doby reformační na straně jedné a české představitele hudebního klasicismu, Leoše Janáčka na straně druhé nedělí toliko staletí, ale i odlišnost v přístupu k lidovým folklórním zdrojům. Charakteristický je

32

v tomto smyslu výrok Janáčkův, který prohlásil, že v jeho opeře Její pastorkyňa není jediné původní lidové melodie. Celé toto dílo, včetně folklorně znějících témat, je tvůrčím projevem Janáčkova ducha. Naopak čeští a slovenští skladatelé duchovních písní, Jan Sylván, Jan Musophil Soběslavský, [/] Jan Blahoslav aj., zacházeli s lidovou předlohou jako s obecnou kulturní hodnotou. Adoptovali původní lidové nápěvy k textům svých písní aniž při tom sami skladatelsky zasáhli do procesu přeměny a přehodnocení tradičních uměleckých hodnot českého lidu.

33

ZU DEN ETHNOMUSIKOLOGISCHEN ASPEKTEN BEI DEM STUDIUM DER TSCHECHISCHEN MUSIKGESCHICHTE _
      Zusammenfassung
      Von der Zeit des O. Hostinský, Gründers der tschechischen Musikwissenschaft, machen sich bei dem Studium der tschechischen Musikgeschichte die ethnomusikologischen Aspekten geltend. Die Entwickelung der Volks- und Kunstmusik begreift man in organischer Integrität, denn die Folklor- und Nichtfolklormusik wirkten auf sich gegeneinander. In den Werken der tschechischen Musikhistoriken wurde jedoch der Anteil vom Dur- moll- diatonischen Typus bei der Entfaltung, beim Aufkommen und bei den gegenseitigen Bindungen der Folklor- und Nichtfolklormusik bis jetzt zu sehr einseitig hervorgehoben. Man übersah, was für eine Rolle [/] in der tschechischen Musikentwickelung auch ein anderer, wesentlich Modal- Melodietypus, den wir in der tschechischen Volks- und Kunstmusik der Gotik- und Renaissanceperiode, auch später, in harmonisch entwickelter Gestalt, in einigen ostmährischen Musikdialekten finden, gespielt hatte. Auf Grund dieser Feststellungen konfrontiert der Autor die Volks- und Kunstmusik von tschechischen ethnischen Gebieten und illustriert seine Behauptungen durch Hinweisungen auf das Werk der tschechischen Komponisten und durch einige Notenbeispiele.

34

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA


Christo Vakarelski sedmdesátiletý [obsah]

V prosinci se dožívá 70 let přední bulharský etnograf Christo Vakarelski, dobře známý svými pracemi z bulharského národopisu také u nás. Narodil se 15. 12. 1896 ve vesnici Momina Klisura na Pazardžišsku. Po ukončení gymnasiálních sturtii v Pazardžiku odešel na sofijskou universitu, kde studoval slovanskou filologii. V letech 1926-1927 pobýval v Polsku, kde se specializoval na slovanskou etnografii u profesorů E. Frankowského a St. Poniatowského. Značný vliv na jeho vědecký růst měl i profesor K. Moszyński. Po návratu do Bulharska pracoval Christo Vakarelski v Národním etnografickém muzeu v Sofii (1927 až 1941), byl ředitelem etnografického a archeologického muzea ve Skoplji (1941-1944), ředitelem Národního etnografického muzea v Sofii (1945-1949) a od r. 1949 až do odchodu na odpočinek působil jako starší vědecký pracovník v Etnografickém ústavu Bulharské akademie věd, kde vedl sekci materiál[/]ní kultury. Vědecká práce Ch. Vakarelského zasahuje do všech odvětví lidové kultury v Bulharsku. Své vědecké i populárně-vědecké práce publikoval nejen v Bulharsku, ale i v zahraničí (Československo, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Švýcarsko, Německo, Norsko). Známá jsou zejména jeho díla o tráckých a maloazijských Bulharech, o studnách v Bulharsku, o zemědělském nářadí, o materiální kultuře v Dobrudži, Strandži aj.; velmi cenné a přínosné jsou i jeho práce z oboru duchovní a sociální kultury, z výtvarného umění, hudebního i slovesného folklóru i bibliografické soupisy. Mnohé z prací Ch. Vakarelského, jako jeho Etnografia Bułgarii, zůstanou základními díly bulharského i slovanského národopisu. (Bibliografický soupis prací Ch. Vakarelského uveřejnila K. Krastanova ve sborníku Izvestija na Etnografskija institut i muzej VI, 1963, str. 17-26.) Vakarelského vědecká práce byla po zásluze oceněna nejen v Bulharsku, ale i v zahraničí. Při této příležitosti přejeme Christo [/] Vakarelskému mnoho zdraví a životní pohody, aby mohl dokončit rozpracovaná syntetická díla o lidové kultuře svého národa.
      Václav Frolec

35

KNIHY A ČASOPISY

Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Redigovali Václav Frolec, Dušan Holý a Richard Jeřábek. Blok Brno 1966, str. 616, váz. 70 Kčs. [obsah]

Národopisné monografie uzavřených lokalit různého stupně - od vesnice až po rozsáhlé regiony patří od druhé polovice minulého století k základním metodám etnografického a folkloristického výzkumu a tento význam si podržují dodneška. Za tu dobu prodělaly značný vývoj; u nás došlo k promyšlenému uplatnění tohoto postupu zejména na počátku našeho stoleti a největší výsledek přinesl právě na Moravě, hlavně v kolektivním díle Moravské Slovensko (1918-22) a ve Václavíkově objemné monografii Luhačovské Zálesí (1930). Je také známo, že prof. Václavík soustavně vedl své posluchače právě k monografickému výzkumu a že v jeho semináři vzniklo po válce několik disertačních a diplomových prací tohoto druhu, z nichž Hrčava od I. Stolaříka vyšla i tiskem.
      Kolektivní monografie Horňácko tedy vlastně navazuje na tradice našeho národopisného bádání a pokračuje v snahách Václavíkových; a to i volbou tématu, neboť A. Václavík patřil do kruhu badatelů, kteří už v třicátých letech podnikli široce koncipovaný pokus o socio[/]logicko-národopisný výzkum Horňácka, a ještě v padesátých letech usiloval o realizaci národopisné monografie jedné výrazné vesnice na Horňácku - Nové Lhoty.
      Toto nazvání není ani pouze pasívní ani pouze pietní. Monografie Horňácko obráží snahy o nové metodologické pojetí monografického výzkumu. Tento rys se projevuje hlavně v tom, že proti staršímu pojetí, převážně materiálovému, zdůrazňuje hlediska teoretická; monografie není jen pouhým archívem národopisných dokumentů soustředěných z určité lokality, ale usiluje o analýzu, výklad a zhodnocení sebrané látky. Směřuje se tedy především k interpretaci lidové kultury určité oblasti pro obecnější závěry o jejím vývoji, o krajové specifice i vztazích k jiným oblastem. Z obsahu Horňácka dále vyplývá, že jeho pojetí se omezilo na národopisný materiál a že vědomě zůstalo stranou pojetí monografie vlastivědné nebo sociologicko-národopisné, o jaké bez úspěchu v třicátých letech usilovali V. Úlehla, I. A. Bláha a A. Václavík. Monografie Horňácko má přispět k poznání kraje, života, dějin a kultury na Horňácku z hlediska národopisného a nedělá si samozřejmě ambice na úplný obraz kraje a lidu. Mimonárodopisné jevy začleňují autoři do monografie jen v úvodu jako podklad k výkladům národopisným anebo jich používají v [/] jednotlivých kapitolách k interpretaci etnografických a folkloristických jevů. Zato se však autoři snažili o úplné vyčerpání národopisné látky. Po vstupní partii s všeobecnými daty zeměpisnými, historickými atd. (B. Čerešňák, V. Dohnal, D. Holý, R. Jeřábek a J. Skácel) počínají výklady kapitolou o zaměstnání a obživě (J. Jančář), dále následují kapitoly o stavitelství (V. Frolec), oděvu (V. Frolec), výtvarném projevu (R. Jeřábek), společenském a rodinném životě (J. Tomeš), hudebním umění (D. Holý), tanci (Z. Jelínková) a vyprávění (D. Klímová[)]. V závěru potom redakční kolektiv interpretuje základní poznatky o vývoji a povaze lidové kultury na Horňácku v rámci české lidové kultury a ve vztahu k lidové kultuře slovenské. Kromě toho kniha ještě obsahuje několik doplňujících příloh jako katalog textových variant horňáckých písní (C. Havlíková), schémata sedlácké, seznamy tanců a dětských her (Z. Jelínková), ukázky lidových povídek a katalog horňáckých vyprávění (D. Klímová). Při větším množství autorů je samozřejmé, že jednotlivé kapitoly se poněkud různí v pojetí, úrovni i stylu; zčásti je to podmíněno i materiálem, neboť pramenná základna a povšechný stav bádání je v různých složkách lidové kultury odlišný. Ale všem kapitolám je společné úsilí o svědomité vyčerpání

36

všech dokladů a o jejich důkladný výklad a zároveň je i na nich patrná promyšlená redakční práce, jež směřovala k tomu, aby vznikla ucelená monografie, vnitřně soudržný a vyvážený celek a nikoliv pouhý soubor různorodých statí.
      Obraz a vývoj lidové kultury podá národopis teprve tehdy, až bude mít dostatek věrohodného a podrobného materiálu z jednotlivých regionů a bude s to z těchto dílčích příspěvků sestrojit vyšší výklad. Monografie Horňácko bezpochyby patří k těmto kamenům, na nichž bude spočívat taková nauková stavba. Ale myslím, že monografie Horňácka má význam ještě další a zvláštní. Horňácký národopisný region patří k těm, kde se u nás lidové tradice uchovaly až do dneška mimořádně živě a intenzívně a proto zde badatel může stopovat zvlášť názorně starší vývojové fáze a relikty v různých složkách lidového života a kultury. A dále pomezní poloha Horňácka na hranici Moravy a Slovenska dává příležitost osvětlit interetnické vztahy mezi českou a slovenskou lidovou kulturou, jejich genezi, vzájemné kontakty a vlivy, shody i diference mezi nimi. K tomuto problému také cílí výklady v některých kapitolách i shrnující úvaha, jež právem zůstává u obezřetných formulací, neboť onen celý složitý problém nelze jednoznačně vysvětlit na dílčím materiálu jednoho regionu.
      Bohaté a výmluvné ilustrační doklady zvyšují průkaznost podáva[/]ných výkladů a činí knihu přitažlivější i pro řadové čtenáře. Zvláštní zmínky zaslouží i péče, kterou nakladatelství monografii věnovalo; kniha vzniká svěží a nekonvenční grafickou úpravou. Redakci, autorům i nakladatelství se podařil záslužný vědecký a ediční počin, na jaké si v dnešní situaci bohužel netroufají ani ony nakladatelské podniky, jimž by starost po publikace podobného typu příslušela především.
      Oldřich Sirovátka

Strážnice 1946-1965. Nakl. Blok, Brno 1966, 416 str., 134 fotogr. příloh. [obsah]

Sympaticky už byla přijata další ediční iniciativa mladých moravských etnografů - sborník národopisných studií k 20. výročí folkloristického festivalu ve Strážnici, nazvaný Strážnice 1946-1965. Otázky vývoje lidové kultury poutají na sebe stále pozornost mnoha oborů společenských věd i nejširší veřejnosti, a proto 20. výročí strážnického festivalu bylo vhodnou příležitostí ke zhodnocení jeho dosavadníro vývoje i k publikování některých aktuálních etnografických a folkloristických prací.
      Redaktoři V. Frolec, D. Holý a J. Tomeš rozdělili příspěvky do tří oddílů, jež volně sjednocují obrazovými doklady z dosavadních ročníků strážnických Slavností.[/]
      První oddíl je vlastně studie J. Tomeše: Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru. Je to studie obsáhlá, zasvěcená a spolu s fotografickými přílohami navozuje i zvláštní atmosféru Slavností. Autorovi se podařilo prokázat, že jenom koncepce opřená o etnografický a folkloristický výzkum může zajistit tomuto oficiálnímu festivalu Československa přední místo mezi evropskými festivaly tohoto typu. Avšak nejenom to. Tomešova studie naznačuje i řadu otázek, jež by měl[y]ý být v souvislosti s vývojem festivalu zpracovány, neboť jsou součástí dějin národopisu v našich zemích.
      Druhý oddíl, věnovaný otázkám formování etnografických oblastí, obsahuje etnografické i historické studie jak z ČSSR tak i ze zahraničí. Problémy tohoto studia v Československu a některými výsledky z oblasti Čech se zabývá J. Kramařík, prokazující, že nové poznatky a nová pojetí, nutnost překonávání vžitých polopravd, vycházejících pouze z efektních dokladů, si vyžadují nové zpracování otázek etnografických oblastí. Nepochybně cenným přínosem jsou i práce historiků, které sborník přináší (L. Havlík: Gens. Moravorum, L. Hosák: k nejstarším dokladům názvů regionů a jejich obyvatel na Moravě a k jejich proměnám, F. Dostál: k původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. stol.).

37

      Speciálně problematikou etnografických oblastí se zabývají ve svých studiích etnografové a folkloristé na východomoravském materiálu. V. Frolec a D. Holý v článku k etnografické diferenciaci na jihovýchodní Moravě docházejí k novým teoretickým formulacím vývoje etnografických oblastí na jihovýchodní Moravě. Jejich předpoklad o vzniku oblastí Slovácka na základě kulturní jednoty Pomoraví v době Velkomoravské otevírá možností nových pohledů a řešení některých otázek dějin lidové kultury na jihovýchodní Moravě. Úsilím o vědeckou interpretaci pramenů pro etnografické bádání se vyznačují i další dva příspěvky tohoto oddílu - J. Štika: O názvu a pojmu Valašsko a Valach na Moravě mezi třicetiletou válkou a polovinou 19. století a R. Jeřábek: Moravští charváti v literatuře. Jejich způsob kritiky pramenů má nepochybně i význam metodologický. Souhrnný přehled etnografických oblastí na území Polska podává na závěr oddílu R. Kukier v článku Etnografické oblasti a etnické skupiny na polském území.
      K oddílu o formování etnografických oblastí je třeba přiřadit i vynikající práci O. Sirovátky: Některé otázky srovnávacího studia lidové slovesnosti. Zdůrazňuje nezbytnost komparatistiky, postavené na mezinárodně přístupném materiálu i na katalogizaci národních pramenů, má-li srovnávací folkloristické [/] bádání přinést předpokládané vědecké výsledky.
      Třetí oddíl přináší řadu drobnějších příspěvků našich i zahraničních autorů, které však jakoby k prvním dvěma oddílům sborníku byly jen volně připojeny. Redaktorům se nepodařilo graficky odlišit jejich poměrné všeobecný charakter od předcházejících studií. Bez ohledu na drobné nedostatky jež ve sborníku Strážnice 1946-1965 nacházime, jde o ediční čin, který by neměl být v Krajském středisku lidového umění ve Strážnici poslední. Při obsahovém zúžení by se mohl v budoucnu stát i další výraznou vizitkou etnografické a folkloristické práce na Moravě.
      Josef Jančář

Jan Skácel, Čtení o Strážnici, Strážnice 1965 [obsah]

Díky lidovým slavnostem se stala Strážnice slavnou doma i v zahraničí. Avšak málokdo z lidí, kteří přijíždějí do Strážnice, ať už za krásou kroje, města či samotných lidových slavností, zná její minulost. Proto je třeba s povděkem přivítat práci Jana Skácela Čtení o Strážnici. Autor zde odkrývá čtenáři slávu svého rodiště, Strážnici známou i neznámou. Jan Skácel, který skoro celý život ve Strážnici prožil, předkládá práci čtenáři, jemuž není tak zcela neznám. (Přímo o Strážnici vydal J. Skácel již [/] jednu práci - z dějin Slovácka, Gottwaldov 1958 - ve které popsal strážnickou minulost v rámci celého Slovácka.)
      Skácelova monografie má dvě části. V první jsou zachyceny dějiny města, ve druhé se snaží přiblížit čtenáři lidovou kulturu strážnických obyvatel. Na rozdíl od své první práce z dějin Slovácka, se ve druhé práci soustředil na dějiny Strážnice v rámci státu od nejstarších dob až po současnost. Skýtá poučení o prehistorii strážnického teritoria, dokládané četnými odkazy na vykopávky. Podává obraz vzniku strážnické pevnosti v době rozvitého feudalismu, povýšení na město, které se posléze stává centrem jihovýchodní Moravy. Bylo často ničeno boji, které muselo odrážet, což bylo hlavním údělem všech pohraničních pevností. Vyzdvihuje význam[n]ou úlohu Strážničanů v době husitských válek. 17. století je zde správně označeno jako "bouřlivé století", poněvadž přineslo na celou strážnickou oblast nevídaný úpadek zemědělství a řemesla, které mělo velký význam v době největšího rozvoje Strážnice. Právem věnuje J. Skácel poměrně mnoho místa vývoji strážnického školství, zejména vyššího, poněvadž vždy přispívalo dobrému jménu tohoto města. Správně hodnotí úlohu, kterou sehrálo náboženství v historii Strážnicka, zejména boj proti rekatolizaci. Dobu raného kapitalismu sleduje autor již více

38

z hlediska národně-politického. Všímá si zde především hnutí za zrušení rolnic[í]kých a řemeslnických povinností (nevolnictví, robota, omezování podnikavosti měšťanů apod.). Pozitivně hodnotí národnostně-propagační činnost Sokola, FDTJ apod. Období kapitalismu znamená pro Strážnici pozvolné ztrácení bývalého významu, který měla mezi moravskými městy.
      Tomuto faktu věnuje autor málo místa ve své práci. Nezasvěcený čtenář proto nemůže dostatečně pochopit vývojový proces, ve kterém jedno z nejdůležitějších středisek středověké Moravy ustrnulo na typ dnešního venkovského města. V období první republiky bylo už jen střediskem okolních obcí, kde se konaly schůze komunistů těchto obcí, kteří museli čelit především hnutí agrárnickému, typickému pro tuto oblast. Tomuto dění, stejně jako dějinám první a druhé republiky, měl autor věnovat ještě více stran ve své práci. Období fašistické okupace popisuje především z vlastních vzpomínek a vzpomínek spoluobčanů. Zaměřil se zde na místní odboj, který zachycuje hlavně jako sled událostí. Připojuje také přehled obětí nacismu. Závěr historické části je věnován epoše budování socialismu.
      Druhá část knihy je věnována lidové kultuře. Čtenář zde najde poučení o lidových obydlích, krojích, zvycích, jazyce, hudbě a umění. Tato [/] část práce si neklade za úkol přinést nové vědecké poznatky v oboru etnografie a jazykovědy. Jde spíše o nástin pro poučení nezasvěceného čtenáře.
      Práce Jana Skácela Čtení o Strážnici skýtá poučení o tomto městě po všech stránkách. Rád bych se zmínil o grafické úpravě knihy, která si zaslouží býti pochválena. Fotografie a kresby doplňují velmi vhodně text díla. Skácelova práce je psána formou populární, takže si ji mohou přečíst nejširší kruhy čtenářů. Tím autor odpovídá na volání, které se ozývá i v odbornických kruzích, aby historie, a věda vůbec, byla podávána nejen poučně, ale i přitažlivě.
      Martin Lipár

M. Zemek - F. Zřídkaveselý - J. Kukulka - J. Pavelčík, Vlčnov. Dějiny slovácké obce, Brno 1966 [obsah]

V nevelkém časovém rozmezí, které uplynulo od vydání Skácelova Čtení o Strážnici, vychází další publikace věnovaná historii slovácké obce. Na vesnici Vlčnov zaměřil své badatelské úsilí čtyřčlenný kolektiv, který se autorsky rozdělil o jednotlivé kapitoly monografie: Jan Pavelčík vypracoval zeměpisnou charakteristiku a podal prehistorický obraz Vlčnova, Metoděj Zemek je autorem nejobsáhlejší části publikace, zachycující minulost obce [/] do roku 1918; novější dějiny zpracovali František Zřídkaveselý a Josef Kukulka.
      Přesto, že Vlčnov nebyl dosud podroben systematickému archeologickému průzkumu, podařilo se J. Pavelčíkovi na základě dosavadních zjištění a materiálů, uložených v Muzeu J. Á. Komenského v Uherském Brodě, podat přehledný obraz o vývoji prehistorického osídlení Vlčnova a jeho okolí. Zajímavé jsou Pavelčíkovy informace o místu zvaném Hradíštěk, jehož vznik je opředen několika pověstmi, které se dodnes udržely v lidové tradici.
      Kapitola o dějinném vývoji Vlčnova od jeho vzniku do roku 1918 je nejrozpracovanější částí knihy. Její autor sleduje na základě do~avadní literatury a hlavně nových archívních výzkumů počátky obce, osudy Vlčnova v době husitské a v údobí před Bílou Horou, v období utužení nevolnictví, rozkladu feudalismu a v období kapitalismu. Řada údajů (např, o hranici mezi českým a uherským územím, o obchodních cestách, o hospodářských poměrech aj.) zaujme nejen historiky, ale i etnografy. Autor se pokusil začlenit do historického kontextu i některé údaje národopisné povahy: o zástavbě Vlčnova, o bydlení, o životě v obci (ponocní, pastýři, vinohradní hlídači, systém hospodaření apod.), které vhodně doplňují a přibližují život ve Vlčnově v minulosti. Sporné je však řešení otázky vzniku

39

      Vlčnova v souvislosti s typem vesnice (návesní silnicovka). M. Zemek zde vychází z Niederlových teoretických úvah, které nejsou zatím archeologicky potvrzeny a z nichž některé jsou dnes překonány. Rovněž charakteristika obydlí v období, o němž autor pojednává, je velmi hypotetická a neprokazatelná. Jako celek podává Zemkova kapitola velmi ucelený obraz o minulosti Vlčnova.
      Svědomitě je vypracována rovněž kapitola o vývoji Vlčnova po roce 1918 do současnosti (autoři František Zřídkaveselý a Josef Kukulka). Autoři však místy zacházejí do zbytečných podrobností, které uvádějí do širších obecných historických souvislostí. Toto pojetí je na mnoha místech dosti šablonovité a někdy vyznívá až frázovitě.
      Sympatického vzhledu dodává publikaci výtvarné pojetí. (Důraz na výtvarnou stránku publikací je příznačným a chválihodným rysem nakladatelské činnosti brněnského Bloku, který knihu o Vlčnově vydal.) Ilustrátor a grafický upravovatel Jarmil Klecker využil některých prvků tradičního výtvarného umění a zařadil do publikace fotografické záběry osobitých projevů ze života ve Vlčnově. Škoda jen, že grafické řešení dosti připomíná sborník Strážnice 1946-1965, kterou rovněž vydalo nakladatelství Blok.
      Václav Frolec[/]

Slovácko, národopisný sborník pro moravskoslovenské pomezí, Uherské Hradiště 1965 [obsah]

Sedmý ročník národopisného sborníku Slovácko, který vydává Slovácké muzeum v Uherském Hradišti pod redakcí Josefa Jančáře, je věnován památce stého výročí narození Lubora Niederla a dvacátému výročí osvobození Československa. V úvodní studii "Lubor Niederle" (K 100 výročí narození) načrtává Karel Fojtík vědeckou osobnost Niederlovu i její všestranný a hluboký podíl v národopisné práci. Hodnotí především jeho syntetické dílo Slovanské starožitnosti, ovšem i Niederlovu redaktorskou činnost při zakládání Českého lidu. Niederlovy požadavky na způsob národopisného výzkumu jsou obsaženy ve velké národopisné monografii Moravské Slovensko, kterou redigoval a autorsky do ní významně přispěl. Helena Johnová v článku "Lubor Niederle a národopisná muzeologie" hodnotí Niederlovu činnost při přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v Praze r. 1895 a jeho zakladatelský význam při budování Národopisného muzea. Šťastné bylo i zařazení článku Františky Zemkové "Profesor Niederle ve Veletinách". Autorka vzpomněla dlouholetého Niederlova letního pobývání ve Veletinách u Uh. Hradiště a načrtla nám neobyčejně zajímavý lidský profil velkého vědce.[/]
      Dva příspěvky sborníku jsou věnovány dvacátému výročí osvobození. V článku "Spomienkové rozprávanie o prvej československej partizánskej brigáde Jána Žižku" sleduje Ján Michálek historii této partyzánské skupiny a její činnost na Slovensku a v pohraničních oblastech Moravy. Sleduje zápisy vzpomínkového vyprávění o bojovnících této skupiny, jež byly pořízeny zvukovým záznamem v terénu. "Zlomky života a smrti" jsou glosy L. Kuchaře k charakteristice přátel a spolupracovníků Marušky Kudeříkové.
      Řada dalších článků je věnována materiálovým příspěvkům z národopisu moravskoslovenského pomezí. Nová zjištění přináší V. Frolec a M. Náplavová v příspěvku "Lidový dům ve východní částí jihomoravského pohraničí". Všímá si neobyčejně exponované oblasti, která byla ovlivňována německou a charvátskou kolonizací. Autoři sledují typické znaky domu v této oblasti, jako např. štítovou orientací, výskyt trojdílného domu komorového typu, půdorys apod. Přicházejí k zjištění, že tento typ domu není možno řadit k území středoněmeckého domu, ale že je ho možno považovat za obměnu typu, který je obecně rozšířen v Pomoraví a Podunají.
      Dosavadní materiály o antropomorfních klátových úlech z východní Moravy shrnuje Richard Jeřábek. Sleduje výskyt úlů tohoto typu na Valašsku a na Slovácku, snaží se

40

je přesněji lokalizovat a určit okruh výskytu. Dva zajímavé příspěvky jsou věnovány vinohradnictví. E. Kahounová věnuje pozornost pěstování vína ve Skalici. Sleduje historii vinařství v této lokalitě, způsob obdělávání vinohradu, zpracování a uskladnění vína a význam vinohradnictví pro celkové hospodaření. Jaroslav Pošvář sleduje původ viničních právních zvyklostí na jižní Moravě. Zjišťuje dva typy horenského práva a hledá jeho vzory nejen v právech rakouských, ale ukazuje na možnost návaznosti na starší zvyklosti z devátého století, kdy bylo na římském základě pěstováno víno i v Pomoraví. Ladislav Hosák se zabývá problematikou přistěhovatelství na jihovýchodní Moravě v době předbělohorské. Přináší poznatky, které zjistil v urbářích jednotlivých panství v této oblastí Moravy z let 1585 - 1617. Rozbor kompozice kramářských a lidových balad provádí v stručném příspěvku Bohuslav Beneš, při čemž využívá hlavně starších Sušilových a Bartošových sbírek. František Borák zpracoval doklady o vývoji půdorysu Bánova a typu plužin. Portrét Josefa Černíka, sběratele lidových písní na Moravských Kopanicích připravili Vilém a Věra Blažkovi. Přinášejí některá životopisná data o Černíkovi, všímají si jeho sběratelské práce a rozebírají i úpravy a vlastní skladby sběratele. Doplňkem k tématu školství na Kopanicích, které bylo otištěno v minulém ročníku Slovácka, [/] je příspěvek Jaroslava Vlacha o počátku školství na Žítkové. Pozornost si zaslouží i příspěvky pracovníků Slováckého muzea. Robert Snášil uveřejňuje materiály ze systematického výzkumu zaniklé středověké osady v Polešovicích. Zprávu o činnosti Slováckého muzea v letech 1964 - 1965 podává Josef Jančář.
      Bohatý oddíl recenzí a zpráv přináší informace o publikacích, které jsou věnovány národopisu moravskoslovenského pomezí a o uskutečněných národopisných výzkumech v této oblasti. Zdá se, že úroveň Slovácka má stoupající tendenci a je nepochybné, že k tomu přispívá především jeho zaměření na národopisnou problematiku vymezené oblasti. Sborník by si však vyžádal pečlivější práci v tiskárně a rovněž větší korektorskou péči.
      Josef Tomeš

Václav Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku, Uherské Hradiště 1966 [obsah]

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti vydává od loňského roku zajímavou edici "Kultura a tradice", jež je věnována převážně národopisné a vlastivědné problematice Slovácka. Jako pátý svazek této edice vychází studie Václava Frolce "Vinohradnické stavby na Slovácku". Publikace se opírá o autorovy výzkumy Slovácka a o informace získané dotazníkovou akcí u slováckých vi[/]nařů. Vinohradnictví má na Slovácku staletou tradici a stále patří k významným složkám zemědělského hospodaření. P[o]atřebám vinohradníků sloužily i různé stavby, především sklepy na ukládání vína, lisovny a nejrůznější drobné stavby, např, přístřešky, hotařské boudy, studny aj. Autor věnuje hlavní pozornost popisu vinohradnických sklepů a lisoven. Vinohradnické stavby se rozkládají obvykle při okrajích vinohradů nebo v určité vzdálenosti od vesnice. Některé půdorysně splývají s vesnicí, v jiných oblastech tvoří samostatné celky. Připomeňme si výtvarně zajímavé seskupení sklepů v Petrově u Strážnice nebo známé Nechory v Prušánkách.
      Srovnáním vinohradnických staveb na Slovácku přichází V. Frolec k zjištění několika jejich typů. Zhruba je rozděluje na tři velké skupiny. Především jsou to sklepy, a to bez dalších budov nebo s dalšími přistavěnými prostorami. Pro poměrně malou část Slovácka jsou typické lisovny bez sklepů (Vlčnov, Veletiny). V těchto vinohradnických "búdách" je uloženo potřebné nářadí, lis, prázdné sudy apod. Nejčastější kombinací jsou ovšem lisovny se sklepy. Na Slovácku jde o trojí druh těchto staveb. Nejobvyklejší jsou přízemní lisovny se sklepy. V lisovnách si vinaři zřizují menší místnosti, které slouží k besedám při víně. Na Uherskohradišťsku se lisovna stavěla přímo nad sklepem. V některých vesnicích Slovácka,

41

např. V Blatnici, Dubňanech, Mikulčicích, Miloticích aj., jsou boudy postaveny na patro. V přízemí se nachází lisovna, z které vede chodba do sklepa a schodiště do prostory v poschodí, kde obvykle bývala sýpka. Autor popisuje půdorysy těchto staveb, konstrukce střech, vnitřní vybavení a ornamentální výzdobu, jejich vlastnosti a využití. Podstatnou částí publikace je bohatá obrazová dokumentace - je zde soustředěno čtyřicet fotografií různých typů vinohradnických staveb z celého Slovácka.
      Škoda, že vydavatel nevěnoval fotografickým přílohám větší plochu. Na snímcích malých rozměrů mnohé detaily staveb zanikají nebo splývají. Zařazováním větších formátů obrazových příloh by se jistě zvýšila přitažlivost všech studijních tisků Slováckého muzea. Tento drobný nedostatek nesnižuje ovšem hodnotu studie, která je přínosem do literatury, věnované jihomoravskému vinohradnictví.
      Josef Tomeš

Václav Pletka, Tam u Králového Hradce... Veselé i smutné písničky o té válce v roce 1866. Východočeské nakladatelství Hradec Králové 1966, str. 188, váz. 15 Kčs. [obsah]

V loňském roce uplynulo sto roků od proslulé prusko-rakouské vojny (1866), jejíž rozhodující a nejkrvavější kapitola se odehrála na [/] východočeské půdě. Krajské nakladatelství v Hradci Králové připomnělo ony události edicí Václava Pletky, jenž ze zjištěných 156 kramářských tisků vyprávějících o prusko-rakouské válce vybral asi padesátku nejzajímavějších písniček, doplnil je komentáři ke každému číslu, připojil ukázky nápěvů a bibliografický seznam všech písní pojednávajících o oné události a napsal k antologii vstupní studii, v níž osvětlil příčiny a průběh válečného konfliktu v šestašedesátém roce a rozebral kramářské skladby vzniklé jako jeho ohlas. Jarmarečním písním dnes bádání věnuje vcelku okrajový zájem a Pletkova knížka je po dlouhé době zase novou edicí materiálu. Ukázalo se na ní, že kramářská produkce je terén zajímavý pro dějepisce, literárního historika i národopisce - ale v neposlední řadě i pro široký okruh čtenářů. Ti všichni najdou v tomto souboru zajímavý a lidský pohled na tragickou válečnou epizodu z perspektivy řadového vojáka, prostého vesničana a zpěváka z ulice, dojmou se truchlivými scénami i potěší groteskní komikou o kanonýru Jabůrkovi.
      Domnívám se, že Pletkova solidní edice potřebovala rozšířit místy pohled právě z hlediska národopisného. Je známo, že některé české kramářské a vojenské písně z prusko-rakouské vojny se uchytily i v podání polském, hlavně na Slezsku; [/] Pletka se o nich v svém výkladu nezmiňuje a stejně pomíjí i reminiscence na tyto události v českém lidovém prozaickém podání - v pověstech a hlavně ve vzpomínkových vyprávěních.
      Oldřich Sirovátka

Mužický dekameron aneb veselé i truchlivé příběhy, povětšině milostné, kterými si po deset dní o vánocích krátili dlouhou chvíli mužici v městečku Poveňci u Oněžského jezera a které zaznamenal Vjačeslav Petrovič Maršálek, přeložil Vladislav Stanovský a Jan Vladislav a ilustroval Michael Romberg. Svět sovětů 1966, str. 399, váz. 43.50 Kčs. [obsah]

Obšírný podtitul této knížky je tak trochu literární mystifikací. Onen krajan Maršálek z Vysočiny sice existoval, ale nezaznamenal žádné povídky, byliny a písně, jež v Mužickém dekameronu najdete. Vybrali je z různých ruských pramenů, přeložili a přebásnili V. Stanovský a J. Vladislav a navíc s nimi provedli důmyslný a originální počin: zarámcovali je do fiktivní besedy vesničanů od Oněžského jezera o vánočních svátcích, spojili je drobnými glosami o vypravěčích a zpěvácích, o vánočních obyčejích a evokovali tak ovzduší přirozené starosvětské besedy a rozmarného povídání za dlouhých zimních dnů na severoruském venkově. Záměr se povedl: vznikl soudržný a čtivý celek, v němž se

42

plynule střídají lyrické písně, chorovody, koledy, balady, byliny, úryvky obřadních vánočních her i povídky, takže čtenář dostává představu - byť idealizovanou - o tom, jak lidové tradice žily. Jádro souboru tvoří vyprávění (21 fantastických pohádek, anekdotických povídek a novel z lubočných tisků) a byliny (10 čísel). Stanovský a Vladislav měli z čeho vybírat, neboť ruský Sever patří mezi oblasti s nejbohatšími folklórními tradicemi a ruští badatelé (např. Rybnikov, Ončukov, Azadovskij) z nich mnoho zachytili. Výběr i volné převody mají vysokou úroveň, závěrečná studie poučí odbornými údaji i zvídavějšího čtenáře. Myslím, že rozmarný Mužický dekameron nejenom zaujme čtenáře, ale že vede i k zamyšlení, Jak nově a zajímavě vydávat pro širší obec folklórní materiál.
      Oldřich Sirovátka

Horácké nářečí, I. Besedy s dědouškem Ondráčkem. Dřívější život na Horácku v zaniklém maršovském dialektu zaznamenala Pavla Křičková. Okresní vlastivědné muzeum ve Ždáře n. S. 1965, str. 37. [obsah]

Útlý sešitek obsahuje devět oddílů (+nářeční slovníček), v nichž podle vyprávění Josefa Ondráčka z Maršovic u Nového Města (nar. 1835) zachytila Pavla Křičková v letech 1900-28 rozmanité příhody z jeho osobních osudů a výseky ze života, [/] práce a zvyků na horácké vesnici. Nejde o národopisný dokument v přísném smyslu slova, ani o autentické zápisy, ale o stylizaci vzpomínek a vyprávění pozoruhodného vypravěče, o četbu určenou hlavně širšímu čtenářském okruhu. Ale i etnograf, folklorista a dialektolog najdou v těchto obrázcích některé zajímavé a cenné doklady, postřehy a drobnosti a proto je třeba ediční počin žďárského muzea uvítat.
      S

A. Freudenreich, Narod gradi na ogoljenom krasu, Zagreb-Beograd 1962 [obsah]

Záhřebský architekt Alexandr Freudenreich sleduje dlouhou dobu projevy lidového stavitelství v jednotlivých územích Charvátska. Výsledkem jeho mnohaleté systematické práce v krasové oblasti jadranského pobřeží je publikace Lid staví na holém krasu, kterou vydal jugoslávský Institut pro ochranu kulturních památek. Těžiště knihy spočívá ve fotografické a kresebné dokumentaci typických lidových staveb, která je doprovázena textovým komentářem. Velkým počtem publikovaných vyobrazení (648) dokládá autor rozmanitost lidových staveb na jadranském pobřezí i stavitelskou dovednost zdejšího lidu.
      Obecnější teoretické otázky sleduje autor v úvodních statích. Zamýšlí [/] se zde nad problémem stavitelské ho dědictví a naznačuje vývojové proudy ve vesnicích a městech. Největší význam při vytváření odlišností v architektuře měst a vesnic připisuje A. Freudenreich hospodářským činitelům. Zastává podle našeho soudu správný názor, že lidové stavitelství není možno přísně začleňovat do jednotlivých historických epoch. Materiály, s nimiž autor pracuje, ukazují, že mezi vesnickou a městskou architekturou neexistuje ostrá hranice. Krajové zvláštnosti v lidovém stavitelství jsou podle A. Freudenreicha podmíněny harmonickým sladěním staveb a krajiny. Z činitelů, které působily na formování architektonických typů, připisuje autor největší význam přírodním podmínkám. Jeho vymezení oblastí lidového stavitelství na krasovém území jadranského pobřeží je provedeno na základě užitých stavebních materiálů. Autor vyčleňuje - podle našeho názoru dosti schematicky - pět základních skupin, které se kryjí s přírodními oblastmi: 1. oblast kamene (holý kras), která zabírá Istru, Charvátské Přímoří, Dalmácii, část Hercegoviny, Černé Hory a jadranské ostrovy; 2. oblast jehličnatých stromů (lesní kras): především pobřeží Velké a Malé Kapely, Velebitu a Plješivice; 3. oblast krátkého kaštanu a dubu (horské kraje Kordunu a Banije); 4. oblast smíšených druhů lesa, která se rozprostírá v severozápadní části Charvátska se Slavonií a Ba

43

ranjí, a konečně 5. oblast lužního dubu (Pokuplje, Posavina).
      Jednotlivé druhy lidových staveb sleduje autor od forem primitivních k formám složitějším. A. Freudenreichovi se podařilo snést velké množství materiálu o primitivních stavbách, jímž byla v literatuře doposud věnována jen malá pozornost, které jsou však z etnografického hlediska velmi pozoruhodné. Zastoupení některých forem lidového stavitelství, jako kamenných přístřešků s kruhovým půdorysem a kopulovitou střechou, zv. bunje, na jugoslávském území, v Itálii, Řecku, Africe a jinde, svědčí o úzkých kulturních spojitostech v celé mediterénní oblasti. Neméně podnětné jsou autorovy postřehy a doklady o dalších primitivních stavbách i vyspělejších domových formách a jejich architektonických článcích. Autor věnuje také pozornost hospodářským i provozním stavbám a sídelním typům.
      Freudenreichova kniha patří k předním dílům o lidovém stavitelství v Jugoslávii. Vydání této publikace je o to záslužnější, že autor zaplňuje alespoň dílčím způsobem mezeru v bádání o kultuře a způsobu života Chorvátů, v němž nebyla lidovému stavitelství doposud věnována taková pozornost, jakou si zasluhuje.
      Václav Frolec[/]

České materiály v ukrajinské folkloristice poslední doby. [obsah]

     Západoslovanský folklór je stálým a možno říci tradičním předmětem zájmu ukrajinských folkloristů. Největší pozornost se věnuje společné problematice polské a ukrajinské lidové slovesnosti, dále vztahům mezi běloruským, polským a ukrajinským folklórem, a konečně vztahům slovensko-ukrajinským a česko-ukrajinským. Toto studium se zmnožilo především v době příprav ke IV. a V. mezinárodnímu slavistickému kongresu, z nichž poslední se konal v r. 1963 v Sofii, a pokračuje dále i v současnosti. Organizačním základem tohoto zájmu jsou ukrajinské slavistické konference, které se pořádají pravidelně každoročně od r. 1958. Jejich jednotlivé sekce (filologická, literárně-teoretická, folkloristicko-uměnovědná a historická) spolu s jednotlivými podsekcemi (lexikologická, gramatická, staré literatury 20. století, folkloristická, etnograficko-uměnovědná, dějin Slovanů v předříjnovém období a po r. 1917) zpracovávají aktuální otázky mezislovanských vztahů, v nichž má svou úlohu i český a slovenský folklór. Tak např. na VI. konferenci, která se konala 13. - 18. 10. 1964 v Černovicích za spolupráce místní university a Ukrajinského slavistického komitétu, byly naší lidové slovesnosti věnovány referáty J. Turjanyci (Obraz matky v ukrajinských, slovenských a maďarských vojen[/]ských písních), S. Hryci (Zakarpatské balady a jejich souvislost s baladami jiných slovanských národů na základě hudebně intonačního materiálu), V. Skrypky (K problematice ukrajinských, českých a slovenských písní 20. století), P. Stecka (Folklorně-etnografické styky Je. Jarošinské s Rusy a Čechy) a M. Jacenka (Principy srovnávacího studia folklóru slovanských národů v pokrokové ukrajinské folkloristice). Tato vystoupení byla zaměřena převážně materiálově a do jisté míry tvoří protějšek k některým našim publikacím, vycházejícím v Prešově pro ukrajinskou menšinu na Slovensku. Slavistické konference nejsou ovšem jedinou platformou pro výklady o české a slovenské lidové slovesnosti. Svědčí o tom řada dalších studií. Jedním z nejpilnějších badatelů je mladý ukrajinský folklorista V. N. Skrypka, který v letech 1961-1964 publikoval 9 větších studií. Dvě studie uveřejnil Skrypka ve sbornících; jsou to České, slovenské a ukrajinské písně o vojenské službě (Slavističnyj zbirnyk, AN USSR, Kijev 1963, 374-396) a Česká píseň ve studiích ruských a ukrajinských slavistů 19. počátku 20. století (Mižslovjanski folklorystyčni vzajemyny, AN USSR, Kijev 1963, 139-161). Svoje studie zakončil Skrypka soubornou kandidátskou disertací "Vzájemné vlivy v ukrajinské, české a slovenské lidové lyrické písni", která je u nás známá prozatím z autorova vlastního refe

44

rátu (Kijev, AN USSR, 1965, 18 str.). Editorskou pozornost věnuje lidové písni také Z. I. Vasilenko ve sbírce Zakarpatski narodni pisni (Kijev 1962), kde v úvodu na str. 3-22 podává ucelenou charakteristiku lidové slovesnosti tohoto území, spojeného v letech 1918-1939 s Čs. republikou. Zakarpatské Ukrajině byla také věnována speciální folkloristická expedice, o níž referuje M. Guc ve 4. čísle Narodnoj tvorčisti 1962, s. 140n.
      Dalších folklórních druhů a jiných aspektů československo-ukrajinských vztahů si všímají autoři v jednotlivých sbornících. V r. 1958 začal vycházet sborník Mižslovjanski literaturní vzajemyny (I-III, Kijev, AN USSR), po němž následoval v r. 1963 sborník statí Mižslovjanski folklorystyčni vzajemyny. Je běžně dostupný v knihovnách. Nejnovější prací v tomto oboru je I. díl sborníku Slovjanske literaturoznavstvo i folklorystyka (Naukova dumka Kyjiv 1965, 217 stran). Publikují se zde jak bibliografické, recenzní a referentské práce, tak i samostatné studie. V uvedeném svazku je to zají mavá práce V. M. Skrypky, Vzájemné vztahy žánrů lidových písní (s. 129-143), která na základě srovnávání repertoáru českých vystěhovalců na Ukrajině s původními písněmi a ukrajinským folklórem naznačuje .některé změny žánrů písní historických, vojenských a satirických. Studie M. M. Hajdaje Ukrajinský folklór [/] v pracích a překladech čekých a slovenských kulturních činitelů první poloviny minulého století (144-159) přináší některé méně známé materiály o stycích Šafaříkových a Koubkových s ukrajinskými sběrateli. M. Hajdaj je také autorem knihy Čechoslovacko-ukrajinski vzajemyny v sučasnij folklorystyci (Kijev 1963), která je spíše historickým přehledem materiálů.
      Ukrajinští badatelé věnují také občas pozornost etnografickým a folkloristickým materiálům, obsaženým v dílech českých a slovenských spisovatelů. Tak např. V časopise Karpaty (1958, 1. sv., 119n.) zpracovává F. Potušnjak zajímavé dokumenty o vztahu Jana Kollára k Zakarpatsku. Literárním obrazem života na bývalé Podkarpatské Rusi v díle K. Čapka se zabývá jednak A. Volkov (Povídka K. Čapka Hordubal, Naučnyj ježehodnyk Černovyckoho unyversiteta za 1959 hod, Černovcy 1960, 270-273), jednak I. Svarnyk v předmluvě k ukrajinskému překladu Hordubala (Lviv 1959, 121-126). Obšírněji je tento námět zpracován K. Zabarilem (Téma ukrajinského karpatského rolnictva u K. Čapka, Naukovi zapiski Lvivskoho pedahoh. instytutu, sv. 13, 1958, 79-94).
      O české folkloristice není ukrajinské čtenářstvo informováno soustavně. Kromě uvedené Hajdajovy práce je pozornost soustředěna jen na klasické sběratele, např. Erbena [/] (Skrypka, Český folklorista K. J. Erben a jeho styky s ruskými vědci, Nar. tvorčisť 1961, 4, s. 108n.) nebo Šafaříka (týž, Neznámý list P. J. Šafaříka M. O. Maksymovyčovi, Radjanske literaturoznavstvo 1961, 3, 121-122; k tomu srv. studii v Českém lidu 1963, č. 8). Ve stejném časopise (1961, 1, 148n.) uveřejnil týž autor také poznámky k článku K. Horálka a Z. Horálkové ve Slavii 1958, 3, 415-424. Jen ojediněle jsou čtenáři informováni o současném výzkumu, srv. např. zprávy N. Velecké (Studium folklóru v českém Slezsku, Nar. tvorčisť 1958, 1, 38-45 a Studium folklóru a způsobu života dělnictva v ČSSR, Nar. tvorčisť 1962, 1, 78-88). Každoročně se objevují recenze českých materiálů, srv. časopis Narodna tvorčisť ta etnohrafija, především od r. 1959, ojediněle i jinde.
      Obsažnější přehled lze získat z bibliografie N. Koroviče a F. Sarany, Slovjanska filolohija na Ukrajini 1958-1962 hh. (AN USSR Kijev 1963, 611 stran), vydané jako materiál k V. sjezdu slavistů v Sofii, a v jednotlivých bibliografických přehledech, uveřejňovaných pravidelně v každém ročníku Narod. tvorčisti.
      Bohuslav Beneš

Glasnik etnografskog muzeja u Beogradu. Kn. 27, Beograd 1964, 502 str. [obsah]

Redakce ve složení P. Tomić, J. Arandjelovićová-Lazićová, N. Pantelić, Dj. Tešić připravila poslední čís

45

lo muzejního sborníku jako monografii, věnovanou oblasti zvané Jadar, kde se v r. 1787 narodil Vuk Stefanović Karadžić. K stoletému výročí jeho úmrtí (1864) byl v letech 1962-1963 proveden v Jadru etnografický průzkum, jehož výsledky byly publikovány ve 22 statích 27. svazku sborníku.
      Ke srovnání s našimi monografiemi určitých oblastí bude užitečné uvést celkový obsah v pořadí jednotlivých statí. Po úvodu M. Barjaktaroviće následuje studie o původu a migraci obyvatelstva Jadru (M. Barjaktarović-N. Pavković), přehledný výklad dialektových zvláštností (B. Nikolić), o pěstování dobytka (P. Tomić), zemědělství (D. Maslovarić, 79-126), řemeslech a průmyslu (Dj. Tešić), dále o obchodu a dopravě (N. Pavković-Dj. Tešić) a konečně výklad o doplňkovém zaměstnání lovu, rybolovu, včelařství... (P. Tomić-D. Maslovarić-Dj. Tešić).
      Bez přechodu následují další studie. Týkají se zemědělských obyčejů (P. Tomić-Dj. Tešić-D. Maslovaric), městského a vesnického stavitelství (R. Hasanbegovićová), hospodářských staveb (N. Pavković) a lidové stravy (S. Kneževićová). Následují články o lidovém oděvu (M. Jovanovićová-J. Bjeladinovićová) a ženském domácím zaměstnání (dtto), o vesnici a jejím životě společenském (N. Pantelić-N. Pavković), a rodinných vztazích a zádruze (N. Pantelić).[/]
      Posledních několik statí je věnováno obřadům a obyčejům, a to novoročním (P. Kostić), na sv. Slavu (M. Jeftić), pohřebním obřadům a úpravě hrobu a náhrobků (týž). Lidová hudba je celkem odbyta (R. Petrovicová) a závěrečná studie je věnována lidovému zdravotnictví a léčení (S. Kneževićová).
      Z celkového přehledu je zřejmé, že pozornost je soustředěna spíše etnograficko-sociologickým směrem. Také uspořádání studií je poněkud odlišné od našeho úzu. Kladem všech materiálů je bohatá nákresová a fotografická dokumentace. Historický pohled se projevuje v každé studii, vždy se využívá starších literárních pramenů a konfrontuje se minulost se současným stavem. Chybí bohužel celkové shrnutí výsledků výzkumu a stanovení jeho přínosu ve srovnání s minulostí, jmenný a hlavně pak věcný rejstřík a seznam literatury. Fo[l]klorista nemůže být spokojen se sedmi stránkami z 500, které jsou věnovány folklóru. Stejně tak i pohled na materiální kulturu je v jistém nepoměru ke zkoumání duchovní a sociální kultury.
      Bohuslav Beneš

Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry [obsah]

Počínajúc rokom 1967 začne vo Vydavateľstve SAV v Bratislave vychádzať dlhšie pripravovaná populárno-vedecká edícia Národopisného [/] ústavu SAV nazvaná Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry. Jej cieľom je vo vyše tridsiatich zväzkoch širokej verejnosti našej i zahraničnej sprístupniť populárno-vedeckou formou najtypickejšie a najhodnejšie prejavy tradičnej slovenskej ľudo­ vej kultúry materiálnej, duchovnej, folklórnej i výtvarnej tvorby oblastného alebo celoslovenského rozšírenia.
      Jednotlivé publikácie podajú pomerne ucelený pohľad na spracúvaný národopisný jav alebo úsek ľudo­ vej kultúry. V stručnom, zato však výstižnom a vyčerpávajúcom náčrte spracujú genezu i vývoj príslušného javu až do súčasnosti, pričom sa osobitne zhodnotí nielen jeho význam, ale aj podiel na formování tradičnej ľudovej kultúry na Slovensku. Okrem toho práce naznačia aj možnosti uplatnenia skúmaného národopisného javu v socialistickej kultúre.
      Ročne bude priemerne vychádzať 6-8 titulov, každý v rozsahu 10-12 AH v náklade 3-5000 exemplárov. Pre potreby zahraničného čitateľa poslúžia nielen obsiahle resumé, ale plánuje sa aj vydávanie osobitných cudzorečových mutácií. Mutácie niektorých titulov budú svojou textovou časťou i obrazovou prílohou zamerané na podrobnejšie spoznanie skúmaného javu ľudovej kultúry.
      Odbornú a vedeckú úroveň edície zabezpečuje Ústavná rada Národopisného ústavu SAV. Medzi autormi Klenotnice popri pracovníkoch Ná

46

rodopisného ústavu SAV nachádzame aj početných pracovníkov slovenských múzeí a fakulty, ako aj niekolkých bádateľov z českých krajín, ktorí sa zaoberajú výskumom a spracúvaním niektorého úseku alebo prejavu ľudovej kultúry na Slovensku.
      Redakčne sa pripravujú a sčasti sú už aj do tlače odovzdané tieto práce: Pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier, Ľudové balady z Horehronia, Výšivka v oblasti Trnavy, Žatevné a dožinkové piesne, Ohniská a pece na Slovensku a Ľudová muzika v Terchovej. Na nasledujúce roky sa pripravujú tieto tituly: Pletenie z travín, Slovenské ľudové perky, Vinohradnícke stavby a preše, Ľudové drevené hudobné nástroje, Slovenské kraslice, Patriarchálna veľkorodina, Ľudové kožušníctvo, Ľudový nábytok, Tradičné účesy slovenských žien, Výročité zvyky a obrany, Ľudové rybárstvo, Ľudové [/] maľby na skle, Viachlasý spev na Slovensku, Slovenská ľudová kuchyňa, Výtvarný prejav baníkov, Ľudové vodné zariadenia, Betlehemské hry a koledy, Ikonografia, Medovnikárstvo na Slovensku, Vysťahovalectvo v ústnom podaní ľudu, Ľudová drevená plastika, Slovenské ľudové tkaniny, Slovenské ľudové hádanky, Slovenský ľudový dom, Banícke piesne, Figurálne motívy v ľudovom výtvarnom umení, Humoristické rozprávky, Ľudové obradové pečivo, Hrnčiarstvo na strednom Slovensku atď.
      Publikácie budú vychádzať v modernom štvorcovom formáte, pričom k prácam z hudobnej tvorby bude priložená aj dlhohrajúca gramofónová platňa.
      Hoci edícia Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry nevyčerpá všetky prejavy, dokonca ani tie najtypickejšie, predsa podstatne prispeje k spo[/]znaniu hodnôt tradičnej ľudovej kultúry na Slovensku a vo svojom celku dobre poslúži k spracovaniu syntetického diela, ktoré je na programe, k spracovaniu Dejín ľudovej kultúry na Slovensku.
      Adam Pranda

Tam, kde končíval chléb... [obsah]

Tak byl 25. 9. 1966 nazván článek v Rudém právu věnovaný Horňácku - kraji kolem Velké nad Veličkou; patří k seriálu Nad mapou republiky. Autor M. Ševčík z Hodonína v něm nakupil značnou spoustu nepravd a polopravd, jež se týkají jak minulosti, tak i přítomnosti; to snad ještě ve větší míře. Původně jsem na něj chtěl reagovat podrobněji, ale za víc než za tuto glosu nestojí. - Nefalšujme fakta, ani historii! hod

KONFERENCE

Bartošovská konference [obsah]

9.-10. září 1966 uskutečnila se u příležitosti 60. výročí úmrtí Františka Bartoše národopisná konference. Konala se v Gottwaldově-Zlíně [/] poblíž Bartošova rodiště Mladcové, kde byla péčí Oblastního muzea otevřena též pamětní síň tohoto velikána moravského národopisu. Na přípravě konference se podílela Národopisná společnost českosloven[/]ská, pobočka v Brně, Katedra etnografie a folkloristiky UJEP v Brně, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, Moravské muzeum v Brně a Oblastní muzeum v Gottwaldově. Konferenci zahájil neobyčejně

47

svěžím a poutavým způsobem akademik Jiří Horák.
      Úvodní referát byl věnován Bartošově osobnosti. Zevrubně se zabýval, jak ani nemohlo být jinak, pouze Bartošovou prací národopisnou. Tento vstupní příspěvek vypracoval Oldřich Sirovátka, který Bartoše národopisce ukázal v plném světle. Bez přeceňování i podceňování jeho díla mohl referát uzavřít: "Bartoš sám viděl vlastní vědecký úkol střízlivě a skromně. Považoval se za řadového dělníka, jenž shromažďuje látku pro budoucí monumentální stavbu. Toto poslání však splnil šťastně a velkoryse, jako se jednotlivci podaří jen výjimečně; zanechaný odkaz se natrvalo stal jedním ze základních kamenů našeho národopisného bádání.
      Ústředním bodem jednání "Bartošovské konference" byla otázka formování etnografických oblastí. Jde o tematiku, k níž Bartoš přispět neobyčejně podnětně, která byla na tuto konferenci zařazena s plným oprávněním a jež se v současné době dostala znovu na čelné místo národopisného zájmu. Také sborník studií Strážnice 1946-1965, který vyšel v první polovině roku 1966 se jí intenzívně zabývá. Z referátů, jež se obíraly tematikou etnografických oblasti, patřil mezi základní, a podle m[é]áho soudu také mezi nejlepší, referát Jaroslava Štiky. Zabýval se obecně otázkou studia etnografických oblastí, řešil [/] místo studia etnografických oblastí v bádání o regionech, věnoval se obsahu pojmu etnografická oblast a faktorům, jež na vznik a charakter těchto oblastí působily. Jaroslav Kramařík referoval o etnografických oblastech v západních Čechách, Richard Jeřábek ukázal precisním analytickým způsobem na složitost otázky vlivu charvatské kolonizace na jihomoravskou lidovou kulturu. Adam Pranda hovořil o formování národopisných oblastí na Slovensku, Soňa Kovačevičová o oblastech a typech ve slovenské lidové kultuře a referát nepřítomného Ludvíka Kunze se popisným způsobem obíral některými prameny k etnografii Moravy v díle kameralistů z let 1770-1850. Otázkou vývoje lidové kultury v průmyslovém městě a otázkou vlivu rozvoje průmyslu na vývoj oblastí kolem průmyslových měst byly věnovány referáty Karla Fojtíka a Olgy Skalníkové. (Referáty O. Sirovátky, L. Kunze, J. Štiky a K. Fojtíka vyšly tiskem ve Zprávách Oblastního muzea jihovýchodní moravy v Gottwaldově 1966, č. 3 a byly k dispozici už v době konference.)
      Mezi připravenými diskusními příspěvky k této části jednání zaujalo zejména vystoupení Adolfa Turka, který lapidárně vymezil oblast Kravařska a ukázal na literární původ tohoto názvu. Jinak byly diskusní příspěvky spíše rekapitulací dosavadních poznatků o ná[/]rodopisném rozdělení Slezska (Zdeňka Vachová), o národopisných hranicích Brněnska (Miroslava Ludvíková) a o etnografické oblasti Slovácko (Josef Beneš). Do spontánních diskusních příspěvků nezapadl projev Jana Húska. Húsek v diskusi shrnul všechno možné; mezi jiným napadl bez jakékoliv souvislosti s předchozím jednáním i vysílání lidové písně v Československém rozhlase a je škoda, že nemohl bezprostředně reagovat zástupce rozhlasu, jenž se druhý den celého zasedání již nezúčastnil, který se však před tím zasloužil na této konferenci originálním způsobem o vzruch. (Nečtený diskusní příspěvek Karla Pavlištíka o přechodných oblastech mezi Sláváckem, Hanou a Valašskem byl publikován rovněž v citovaných Zprávách.)
      Bartošovské konference v Gottwaldově se zúčastnili i někteří zahraniční hosté a dva z nich vystoupili s referáty. Christo Vakarelski ze Sofie vyzvedl zásluhu československé etnografie o rozvoj bulharského národopisu a Vladimír Zinič z Kijeva podal přehled výsledků etnografického bádání na Ukrajině v letech 1917-1966.
      Vyhnu-li se obvyklému zakončení, že konference byla "přes některé výhrady" velmi hodnotná a že byla hodná Bartošova jména, což je v tomto případě tvrzení naprosto pravdivé, mohu na závěr díky pracovníku Oblastního muzea jihový

48

chodní Moravy v Gottwaldově Karlu Pavlištíkovi zdůraznit neobyčejně zdařilé organizační zajištění. A stojí snad za připomínku, i když to už nepatří k hodnocení konference, že zlínské prostředí všem účastníkům velmi imponovalo a že je to místo pro podobná symposia jakoby stvořené.
      Dušan Holý

Seminár o vplyve industrializácie na ľudovú kultúru [obsah]

Industrializácia Slovenska a socialistická kolektivizácia poľnohospodárstva prinášajú so sebou radikálne zmeny nielen na úseku hlavného a vedľajších zamestnaní, ale aj na úseku spôsobu života a kultúry širokých vrstiev obyvateľstva. Súčasne obdobie, na Slovensku reprezentované zhruba od roku 1948-1950, možno charakterizovať ako obdobie prevratných kvalitatívnych zmien v ľudovej kultúre, ktoré si musí všímať, študovať a vysvetľovať aj etnografia a folkloristika. Nie je to práca ľahká, ak si uvedomíme, že v súvislosti s ňou treba riešiť súčasne aj viaceré základné teoretické a metodologické otázky objektu štúdia, ako aj otázky prístupu pri terénnom výskume i prístupu pri vysvetľovaní získaného materiálu.
      Na ujasnenie si - týchto zložitých a naliehavých otázok zorganizoval [/] Národopisný ústav SAV v Bratislave za účasti vlastných pracovníkov i niekoľkých prizvaných hostí osobitný seminár pod názvom Vplyv industrializácie na ľudovú kultúru, ktorý sa uskutočnil v dňoch 7.-9. marca 1966 v Domove vedeckých pracovníkov v Smoleniciach. Cieľom seminára bolo na jednej strane zhodnotiť doterajšie poznatky z terénnych výskumov, ktoré sa už niekoľko rokov uskutočňujú vo viacerých vybraných oblastiach Slovenska (Košice, Banská Štiavnica, Kysuce atď.), na druhej strane zas hlbšie rozpracovať a ujasniť si niektoré teoretické a metodologické otázky súvisiace s výskumom súčasného stavu ľudo­ vej kultúry.
      Na seminári odzneli tri referáty a niekoľko pripravených diskusných príspevkov. M. Markuš v referáte Vplyv industrializácie na ľudovú kultúru sa usiloval načrtnúť niektoré otázky súvisiace s etnografickým výskumom kultúry obyvateľstva priemyselného mesta. Referát A. Prandu, Príčiny formovania etnografických a výrobno-kultúrnych oblastí, rozobral a dokladmi ozrejmil vplyv rozličných vonkajších i vnútorných faktorov, ktoré v minulosti sformovali oblasti tradičnej ľudovej kultúry a ktoré v súčasnosti rušia hranice starých oblastí a podporujú vznik nových oblastí ľudovej kultúry. Prof. A. Melicherčík v referáte Tradičné a netradičné v súčasnej ľudovej kultúre upozornil, že v kaž[/]dej kultúre sa prejavujú dve základné tendencie, tendencia meniť sa v štruktúre a meniť štruktúru a tendencia uchovávať kontinuitu, teda nemeniť sa. Obe tieto tendencie vytvárajú spolu dynamičnosť ľudovej kultúry v jej dialektickej protikladnosti, pričom navonok sa prejavujú ako kultúrne dedičstvo i ako prežitok minulosti, čo záleží od hodnotiaceho stanoviska.
      Diskusné príspevky (S. Burlasová, k niektorým otázkam súčasnej piesňovej folklórnej tvorby; V. Gašparíková, O rozpade žánru v ľudovej prozaickej tradícii; Ľ. Droppová, k problematike súčasnej spevnosti a spevného vkusu; M. Leščák, k problému výskumu súčasného stavu folklórnej tvorby; A. Kostková, Adaptácia robotníkov v priemysle pochádzajúcich z poľnohospodárskeho prostredia v oblasti Košíc) vychádzali z poznatkov, ktoré autori získali na terénnych výskumoch príslušnej problematiky v niektorej oblasti Slovenska zasiahnutej industrializá­ ciou.
      Nielen po referátoch, ale aj po diskusných príspevkoch nasledovala živá výmena názorov, ktorá spresňovala vyslovené závery. Diskusia zdôraznila, že treba používať také výskumné metódy, ktoré pomôžu dosiahnuť výskumný cieľ: zachytiť proces zmien ľudovej kultúry v súčasnosti. Ďalej sa konštatovalo, že treba pokračovať vo výskume súčasného stavu ľudovej kultúry vo

49

všetkých vybraných oblastiach Slovenska, pričom v oblasti Košíc sa treba zameriavať na výskum priemyselného robotníctva a kultúry mesta, v oblastí Banskej Štiavnice a Spiša na výskum spevného vkusu a zmien v aktívnosti folklóru a v oblasti Kysúc na výskum ľudovej kultúry kovoroľníkov.
      Adam Pranda

O mezinárodní katalog lidových balad. [obsah]

K výrazným tendencím v současném folkloristickém bádání patří úsilí o mezinárodní soupisy jednotlivých druhů lidové slovesnosti, písní a tanců; jde o nutný předpoklad každé šíře založené srovnávací práce. Bádání nad pohádkami už běžně užívá známého látkového indexu Aarnova a Thompsonova a po několik roků se pracuje na mezinárodním soupisu pověstí, jehož realizace si však vyžádá ještě delší doby, protože jde o úkol mimořádně složitý a rozlehlý. Podobnou potřebu však cítí i badatelé nad epickými písněmi. Proto se na sklonku září loňského roku sešlo v Německém písňovém archívu (Deutsches Volksliedarchiv) ve Freiburgu i.Br. (NSR) na čtyřicet badatelů z různých evropských zemí i z Ameriky, aby se poradili o plánu evropského katalogu lidových balad. Tento potřebný projekt, jenž by usnadnil srovnávací studium lidových epických písní, má [/] do jisté míry připravenou půdu některými katalogy národními (např. litevským od Balyse, rumunským od Amzulesca). Šlo hlavně o to, aby badatelé vyřešili některé zásadní problémy (definice balady, klasifikace látek, technické vybavení) a aby se dohodli na rámcových principech, podle nichž vznik[n]ou další národní baladické indexy; na jejich základě potom bude vytvořen soupis mezinárodní. Třídenní jednání dospělo k některým slibným výsledkům. Epické písně se budou třídit do několika skupin podle své tematiky a uvnitř těchto námětových okruhů podle syžetů. Prozatímní pracovní návrh vypadá takto: 1. Demonologické balady; 2. legendární (náboženské) epické písně; 3. láska; 4. rodinné konflikty; 5. sociální konflikty; 6. historické události; 7. bojovnický a hrdinský život; 8. neštěstí a katastrofy; 9. žertovné epické písně. - Zároveň se rozhodlo, že badatelé v jednotlivých zemích nejprve připraví podrobný soupis balad s rodinnými náměty a byt sestaven návrh hlavních tematických oddílů této skupiny. Detailní podoba soupisu bude záviset na podmínkách a potřebách bádání v jednotlivých zemích, avšak doporučilo se, aby každý národní index obsahoval zevrubný motivický rozbor každé baladické osnovy, bibliografická data o provenienci a rozšíření variant, údaje o nápěvu, např. ještě o incipitu, počtu slok, o strofickém a veršovém schématu, funkci písně, zpěvácích [/] atd. Zdá se tedy, že i katalogizace této složky lidového podání se dostala do rozhodující fáze a že se dočkáme podobné pomůcky, jakou už několik desítek roků disponuje bádání pohádkoslovné. - Současně padlo na konferenci rozhodnutí, aby se rozvinula činnost komise pro texty lidových písní v rámci Internatinal Society for Ethnology and Folklore. Na užitečném jednání ve Freiburgu se aktivně podíleli i badatelé od nás.
      Oldřich Sirovátka

Pracovní konference International Society for Ethnology and Folklore [obsah]

V roce 1928 sešel se v Praze pod patronátem tehdejší Společnosti národů Mezinárodní kongres lidového umění. Na tomto zasedání se zrodila mezinárodní organizace CIAP (Commission Internationale des Arts et Traditions populaires), která se po zřízení UNESCO včlenila v roce 1949 do Mezinárodní rady pro filosofii a společenské vědy. V roce 1964 byla CIAP na zasedání v Athénách reorganizována a přejmenována na ISEF (lnternational Society for Ethnology and Folklore), resp. SIEF (Société Internationale d'Ethnologie et de Folklore). Presidentem se stal Karel-C. Peeters z Antverp, generálním sekretářem Roger Pinon z Liége.
      Není tedy náhoda, že pracovní konference ISEF byla svolána do

50

      Prahy, která je kolébkou této evropské organizace národopisců. Na programu jednání, jehož se zúčastnilo více než třicet významných zahraničních badatelů a organizátorů vědy a většina čelných představiteiů české a slovenské etnografie a folkloristiky, byly zprávy o činnosti ISEF (K.-C. Peeters, R. Pinon), zprávy pracovních komisí (M. Pop, W. Jacobeit), problémy mezinárodní spolupráce při studiu pověstí a při vydávání národopisných atlasů (K. Ranke, M. Zender) a příprava valného shromáždění ISEF v Holandsku v roce 1967 a mezinárodního kongresu ISEF v Paříži v roce 1968. Na pražském jednání došlo též k reorganizaci některých komisí a k ustavení dalších.
      Podaří-li se ISEF organizačně upevnit a najít jasnou pracovní náplň, vyjádřenou ve statutu jen velmi obecně, může se stát základnou plodné mezinárodní spolupráce.
      Richard Jeřábek

Konference společnosti "International Society for Folk Narrative Research" [obsah]

Ve dnech 1.-4. září 1966 se konalo v Liblicích pod patronací Československé akademie věd pracovní zasedání mezinárodní folkloristické společností "International Society for Folk Narrative Research", jíž se zúčastnilo několik desítek odborníků z osmnácti zemí a bylo před[/]neseno 24 referátů ve čtyřech světových jazycích.
      Předsednictvo společnosti zvolilo jako ústřední téma otázku vymezení folklórních druhů a této otázce byla také převážná část referátů zaměřena. Jednotliví referenti přistupovali k tomuto problému z nejrůznějších stran; obecná pojednání se střídala s monografiemi jednotlivých typů. Zaměřili se na typy, jejichž forma kolísá, ať už mezi písní a prózou či mezi pohádkou a pověsti. Při rozpracování vytčeného úseku se střídaly i nejrůznější metodické postupy, od tradičních postupů srovnávacího látkového rozboru až k různým kombinacím metody funkční, a nechyběly ani příspěvky k rozboru formy.
      S nejživějším zájmem se setkaly pokusy rozpracovat určitý díl folkloristiky novými metodickými postupy a vyvolaly diskusi na dobré odborné úrovni. Tak všeobecný zájem vyvolal metodický postup švýcarského folkloristy Maxe Lüthiho; proti tradičnímu postupu srovnávací školy, která zjišťovala předpokládané původní znění té či oné látky, po[u]stupuje Lüthi opačně: pečlivým porovnáváním formálních prostředků i psychologické motivace jednotlivých variant hledá text výsledný a přesnými logickými dedukcemi velmi přesvědčivě zdůvodňuje předpokládanou vývojovou řadu až k textu, který je podle jeho mínění završením literární linie.[/]
      I Herrman Bausinger z NSR uplatnil při rozpracování klasifikace lidového humoru především principy logiky, a typy německé anekdoty sestavil pro větší přehlednost do tabulky základních schemat jejich formální struktury.
      Vedle těchto "problémových" referátů vyvolaly zasloužený ohlas i referáty jiného typu, totiž ty, v nichž byly zhrnuty výsledky systematického probádání určitého úseku. Tak Fritz Harkort z Göttingen přednesl všestranně fundovaný elaborát o nejrůznějších aspektech podání o zvířatech a demonstroval na této tématice velmi výrazně problém námětu a jeho realizace v určitém slovesném druhu.
      Velký zájem vzbudila analýza pohádkových textů ze současných sběrů lidové pohádky v Maďarsku, v níž se Ágnes Kovácsová z Budapešti zaměřila na veršované a rytmizované typy pohádek v podání formálně vyspělých vypravěčů.
      A na samý závěr konference předložil Lutz Röhrich z Mohuče první konkrétní výsledky několikaleté mezinárodní spolupráce v oboru pověsti - obsáhlý elaborát německých typů pověstí o mrtvých, na němž byli v přípravném stadiu účastni[í] i českoslovenští folkloristé.
      V závěrečném shrnutí pracovního zasedání konstatoval předseda společností Kurt Ranke s humorem, že výsledkem třídenního zasedání je především "nihilismus kategorií".

51

      A opravdu, skoro jakoby se předem domluvili, převaha referátů byla zaměřena na kritiku dosavadního tradičního pojetí lidové slovesnosti a na důkazy o relativní platnosti až dosud přijatého třídění slovesných druhů.
      Setkání nejvýznamnějších světových folkloristů v tak velkém počtu se konalo u nás poprvé a jeho význam tkvěl především v možnosti konfrontovat naše výsledky a naše pracovní postupy s výsledky a metodami soudobých folkloristických škol. Problémy, nadhozené v referátech i diskusi dávají nové konkrétní úkoly naší folkloristice, jejíž zázemí živého terénního materiálu i fondy, až dosud jen v malé části zveřejněné v některém světovém jazyce, jsou důležitým kapitálem, který nám otvírá cestu do světa a bude záležet jedině na nás, dostane-li se naše folkloristika opět na pozice, k nimž položil kdysi základ Jiří Polívka.
      Pro většinu našich folkloristů (z přednesených referátů bylo osm tedy plná třetina - československých) bylo zasedání ISFNR první příležitostí konfrontovat výsledky své práce na vysoké úrovni světových specialistů v oboru. Ukázalo se především, že k úspěchu na tomto fóru nestačí solidní vědomosti v určitém úseku nebo dobře napsaný referát, nýbrž že je třeba i diskusní pohotovosti, podmíněné mimo jiné i odpovídajícími jazykovými [/] znalostmi. Otázek k zamyšlení je tedy víc než dost.
      Dagmar Klímová-Rychnová

Musica Antiqua Europae Orientalis [obsah]

Prvý mezinárodní festival staré hudby zemí střední a východní Evropy hluboce zasáhl do života starého polského města Bydhošti. Četní návštěvníci festivalových koncertů a účastníci kongresu, kteří se tam sjeli z celého Polska i ze zahraničí, žili týden v prostředí, jaké by se v některém našem městě sotva podařilo vytvořit. Řada nových veřejných budov, z nichž odcházeli ještě v den zahájení festivalu poslední řemeslníci, speciální výzdoba téměř všech výkladních skříní ve městě - to všechno vytvářelo zvláštní, nezapomenutelné prostředí, v němž se tím více koncentrovalo úsilí celé řady vědců, kteří se z nových hledisek zamýšleli nad místem, jaké náleží hudbě střední a východní Evropy v celoevropském kontextu.
      Program festivalu i kongresu vycházel z koncepce "národních dnů": na vědeckých zasedáních byly věnovány referáty i diskuse vždy jedné kultuře a koncerty tvořily vlastně ilustraci k předneseným referátům. Tak sobota a část neděle (10.-11. 9.) náležela hudbě polské, nedělní odpoledne hudbě maďarské; v pondělí 12. 9. vystoupili čeští a slo[/]venští badatelé a interpreti. Podobně v dalších dnech se představily národy Jugoslávie, Bulhaři, Rumuni, Rusové a Ukrajinci. Musíme s politováním doznat, že "český a slovenský den" nedopadl pro nás nejlépe. V koncertní částí nás poměrně dobře reprezentovali Noví pěvci madrigalů a komorní hudby pod vedením Miroslava Venhody a zejména Pražský komorní orchestr bez dirigenta. Zato dopolední vědecké zasedání vykázalo závažné nedostatky.
      S hlavním referátem zemřelého Jaroslava Vanického se mohli účastníci seznámit jen z kongresového sborníku, druhý hlavní referent Tomislav Volek vystoupit jen s krátkým referátem-diskusním příspěvkem. Jen Richard Rybarič se shrnující charakteristikou pramenů a problematiky slovenské hudební historiografie do 18. století vyhovět požadavkům kladeným na účastníka mezinárodního kongresu: věcně i jazykově. Prof. Jan Racek přednesl svůj příspěvek k problematice periodizace českého hudebního baroku, který vyjde ve Sborníku prací filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně v r. 1967. Doc. Jiří Vysloužil hovořil o etnomuzikologických aspektech při studiu české hudební historie. Diskuse k referátům se nerozvinula: v diskusní části vystoupilo několik našich účastníků s předem připravenými speciálními krátkými referáty, které namnoze neměly s problematikou kongresu

52

nic společného. (Např. V. Plocek hovořil o problematice katalogizace starých nápěvů v pražské Státní vědecké knihovně).
      Zbývá ještě podotknout, že v referátech se zhusta vyskytovala problematika hudebněfolkloristická, zejména pokud jde o vzájemné vztahy lidové a umělé hudby - což je ostatně vhledem k probírané látce samozřejmé. Je známo, jak se prolínala ve střední a východní Evropě lidová a umělá hudební kultura ve starších vývojových obdobích, ale i ve století XIX. (národní školy) a XX. (Bartók, [/] Janáček, Kodály, Szymanowski, Stravinskij) - a namnoze i v současnosti (např. v SSSR). Škoda, že se kongresová zasedání nestala tribunou kvalifikovaných hudebních folkioristů, kteří by odpovědněji promluvili k speciální problematice lidové hudební kultury, než tomu mohlo být u přítomných hudebních historiků. Tak prof. Racek znovu opakoval svou tezi o nestylovosti lidové hudební kultury, vycházeje z toho, že u lidových tvůrců nelze zaznamenat stylotvornou potenci, tj. schopnost rozvíjet intelektuálním [/] úsilím jistou slohovou epochu, ekvivalentní slohovým epochám uměteckohistorického vývoje. Domýšlejíce jeho vývody, dospějeme vždy k překonaným Naumannovým koncepcím "gesunkenes Kulturgutes".
      A tak nezbývá než očekávat, že druhý bydhošťský festival a kongres, který se připravuje na rok 1968, přinese cennější výsledky též hudební folkloristice. Nechť je to našim badatelům pobídkou i závazkem.
      Jaromír Gelnar[/]

      NEKROLOGY

Andrej Melicherčík (1917-1966) [obsah]

Rozprávková Smrť-kmotrička sfúkla zas jednu sviecu. Nie je to nič neobvyklého, veď ich zháša stovky každodenne. Ale vždy je to nečakané, a najmä vtedy, keď svieca horí ešte silným a jasným plameňom . . .
      Prof. dr. A. Melicherčík, CSc., zomrel 31. mája 1966 vo veku 49 rokov: Zomrel počas národopisného výskumu na rodnej Orave a uprostred mnohých nedokončených prác a plánov. Niekoľko rokov viedol výskum partizánskeho folklóru z obdobia Slovenského národného po[/]vstania a partizánskych bojov. Zozbierané materiály začal práve spracúvať pre syntetické knižné vydanie. Ďalej pripravoval súhrnnú prácu o ľudovom divadle na Slovensku. So svojimi poslucháčmi začal výskum Oravy, ktorý mal byť zavŕšený národopisnou monografiou. Organizoval aj medzinárodnú slavistickú konferenciu o partizánskom folklóre v rámci slavistického kongresu v Prahe atď.
      Nikdy už nespoznáme ďalšie plány prof. A. Melicherčíka. Niečo sa možno dozvieme z nedokončených prác v jeho pozostalosti, niečo vy[/]tušíme pri hodnotení jeho doterajšej činnosti. Možno ju rozdeliť približne do troch skupín: 1. činnosť publikačná. Od roku 1939, keď vyšla v Národopisnom sborníku prvá práca A. Melicherčíka, Niekoľko poznámok k ľudovému staviteľstvu na dolnej Orave, objavilo sa mnoho jeho publikácií a štúdií, z ktorých spomenieme aspoň najvýznamnejšie: Teória národopisu (1945), Jánošíkovská tradícia na Slovensku (1952; táto práca vyšla vo viacerých vydaniach), Pavol Dobšinský, Portrét života a diela (1959),

53

      Slovenský folklór, Chrestomatia (1959) a mnohé iné; 2. činnosť vedecko-organizačná. Pracoval ako tajomník Národopisného odboru Matice slovenskej, neskoršie bol organizátorom Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied roku 1949 a súčasne aj jeho predsedom. Aj po odchode na Filozofickú fakultu UK zostáva členom Vedeckej rady NÚ SAV, členom red. rady časopisu Slov. národopis, členom Odborovej komisie pre etnografiu a folkloristiku pri SAV i ČSAV i členom Kolégia histórie SAV. Súčasne tiež zastával funkciu podpredsedu Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV a pracoval aj v rozličných výboroch slavistických a iných medzinárodných spoločností; 3. činnost' pedagogická. Od obhájenia doktorátu roku 1941 vyučuje na Filozofickej fakulte SU v Bratislave najprv ako odborný asistent, neskoršie ako súkromný i štátny docent a od roku 1963 ako riadny profesor národopisu. Počas týchto rokov vychováva mladú generáciu slovenských etnografov a folkloristov a vštepuje im lásku k ľudu a jeho kultúre.
      To je len stručný výpočet činností, no aj z neho vidieť, že prof. dr. A. Melicherčík bude slovenskej etnografii a folkloristike veľmi chýbať a že realizácia mnohých jeho plá[/]nov sa presunie na neskoršiu dobu: Uskutočnenie týchto plánov čaká na jeho žiakov, ktorých vychoval a po dlhé roky viedol.
      Rozprávková Smrť-kmotrička zhasla zas jednu sviecu. Žiaľ, uväzniť ju v sude v pivnici alebo obracať posteľ a tým ju zahnať, možno len v rozprávkach. Nepomôže to ani tomu, komu rozprávky učarovali na celý život. . .
      Ľubica Droppová

Ludmila Hořká (1892-1966) [obsah]

Počátkem října zemřela po těžké nemoci nedočkavši se svých pětasedmdesátin spisovatelka hlučínského lidu Ludmila Hořká (vl. jménem Marie Šindelářová). Široká veřejnost zná její jméno z jejího díla literárního, folkloristům a etnografům je kromě toho známa i svými pracemi sběratelskými. Jimi také začala svou činnost. Už jako děvče - nikým nevedena a neponoukána, jaksi instinktivně - si zapisovala písně, především od návštěvníků jejich hospody, jak o tom píše ve své autobiografické knize "Doma". Nedostalo se jí ani řádného základního školního vzdělání. Jen několik tříd německé školy v pruském Slezsku a pak české obecné školy v rakouském Slezsku nemohly poskytnout vnímavé duši tolik, aby se rozvinul její talent.[/]
      Můžeme-li věřit jejím slovům, byly jejími prvními literárními plody koledy, jež si už dávno jako děvče - asi sedmnáctileté - vytvořila. Její okolí nevěřilo, že to jsou její vlastní verše, a děvče od dalšího skládání upustilo. Teprve po první světové válce, kdy se na Hlučínsku vytvořil národopisný soubor lid. tanců a písní, jehož byla Marie Šindelářová hybnou silou, začala si zase všímat intenzívněji lidových písní a začala také uveřejňovat v denním tisku své první literární drobnosti, verše, fejetony i žánrové obrázky, jež jsou už zárodkem jejích pozdějších knižních prací. Využívá v nich bohatě ústní slovesnosti, kterou doslova žila. Trvalo však několik let, než uzrála její první knižní práce. Nacistická okupace ji uvrhla na čas do vězení, přerušila její činnost v souboru a donutila ji ke koncentrovanější práci umělecké. Tehdy téměř padesátiletá - stává se jako autorka známa naší širší veřejnosti. Ve své kronikářsky pojaté knize "Doma" (1943) stmelila drobnokresby rozptýlené na stránkách novin, obohatila je zkušenostmi svého těžkého života, oživila mistrnými charakteristikami nejrůznějších venkovských typů, vyplnila děj volně spojených vyprávění bohatstvím lidové poezie, uzavřevši je do cyklu ročních zvyků a obyčejů. I v dalších dvou knihách (Řeka 1946, Dolina 1962), jež tvoří s první knihou jakousi "trilogii", je uloženo bohatství materiálu duchovní i hmotné li

54

dové kultury. Všechny tři knihy podávají výstižný obraz hlučínského lidu od počátku našeho století až do skončení druhé světové války. Od padesátých let věnuje Hořká pozornost válečné a poválečné problematice (povídky Hanysové 1960, Bejatka 1960, Mezivodky 1962, Bílé punčochy 1964).
      Sběratelská činnost L. Hořké má jinou povahu než u běžných zapisovatelů. Pojí se v ní osobnost sběratele i interpreta, a to interpreta nestavějícího se k přejatému dědictví jen pasívně. Autorka jednak sama zapisovala od dívčích let u starých pamětníků a to, co zapsala, uchovala v paměti a stala se nositelkou tohoto dědictví. Od ní pak byly zapsány tyto tradice znovu po letech jinými sběrateli. V průběhu takové dlouhé doby ona sama do nich - ať vědomě či nevědomě zasáhla tvůrčím způsobem, nemluvíc už o tom, že je fixovala ve svém literárním díle. V rukopisné sbírce, jejiž nápěvy zachytit V. Scheufler, je mezi dvěma sty písní nejen množství písní starobylých, jež bychom už v poválečných letech nezachytili, ale je tam řada písní, jež autorka [/] vytvořila (nebo snad dotvořila) sama. Jsou např. známy případy, kdy byla L. Hořká požádána, aby pro určitou příležitost složila pohřební píseň či svatební vinš. Její písně se zpívají, aniž je známo, že je vytvořila ona. Podobně tvůrčím způsoben. Zasáhla i v oblasti lid. divadla, přetvořivši a dotvořivši obřadní dožínkovou poezii a slavnost tzv. "glajchové". Hořká si všímala i ostatních pro jevů ústní slovesnosti (přísloví, pořekadel, lidových názvů jídel, rostlin apod.) a uložila je jednak do malé knížečky ("Národopisné paběrky z Hlučínska", Opava 1948), jednak do drobných článků uveřejněných v časopisech. Z prozaického folklóru věnovala zvláštní pozornost pověstem, což souviselo s jejím zájmem o historii (srv. Anna Kellnerová, Pověstí ze sběru Ludmily Hořké, sb. Hlučínsko 1958 s. 185 až 196). Tvůrčí přínos L. Hořké v oblasti folklóru by nebyl úplný, kdybychom pominuli i její taneční umění. Jako v jiných druzích ústní slovesnosti, i zde poskytovala badatelům cenné informace, ale navíc sama působila jako instruktorka lid. tanců a jejich výborná interpretka na [/] dvě generace hlučínských chlapců a děvčat. V období mezi dvěma svět. válkami učila tancům členy národopisného sdružení, jež vedla s J. Vochalou a jinými ochotníky, a po r. 1945 až do pozdních let jejího života přicházela každoročně za ní mládež z Kravař, jíž vycházela v tomto směru ochotně vstříc.
      V případě L. Hořké se nejednou vtírala otázka, že autorka mohla snad dosáhnout mnohem umělejšího. Ztvárnění, především kompoziční sevřenosti, kdyby jí bylo dopřáno hlubšího vzdělání. Je těžko vést úvahu tímto směrem, jisté však je, že její umělecké vidění světa, jež je tak svěží a bezprostřední, bylo umožněno právě tím, že její pohled nebyl zastřen tíhou knižní vzdělanosti. Ať už je tomu jakkoli, hloubka problematiky i živý umělecký výraz zaručují jejímu dílu, že nezmizí s průměrem krajových autorů v propadlišti času. A za obětavou práci, kterou věnovala tomu, aby zachytila vše krásné, co se v jejím okolí dalo zachránit a uchovat pro příští generace, bude jí vděčná široká obec folkloristů a etnografů.
      Antonín Satke

55

VÝSTAVY

Lidová hrnčina v Československu [obsah]

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti uspořádalo v letních měsících letošního roku celostátní výstavu nazvanou "Lidová hrnčina v Československu". Rozsahem, odbornou a výtvarnou koncepcí i architektonickou realizací předčila tato výstava všechno, čemu jsme při krátkodobých muzejních výstavách lidového umění v posledních letech přivykli. Kolektiv pracovníků muzea nespoléhal jen na vlastní schopností a síly; přizval jako autory scénáře jak teoreticky vzdělané, tak i prakticky zkušené znalce keramiky z akademických ústavů (V. Scheufler, E. Plicková), Ústředí lidové umělecké výroby (M. Šotola) a architektonické řešení svěřil Bohuslavu Fuchsovi.
      Účelem výstavy bylo seznámit návštěvníky v průřezu jednak s historickým vývojem hrnčířské výroby v našich zemích od počátku 18. století až do téměř úplného zániku tradiční výroby, a to v celém, téměř nepřehledném bohatství druhů a regionálních typů hrnčířských výrobků, jednak se soudobou produkcí, která tkví svými kořeny v lidové a řemeslné hrnčířské tvorbě minulých staletí a znovu si vydobývá místo v kultuře současné společnosti. Tomuto záměru a prostorovým možnostem podřídili pořadatelé in[/]stalaci: velký výstavní prostor věnovali přehlídce hrnčířských výrobků, vycházející z jejich technologie a morfologie a vyúsťující v bohatý a pestrý výběr ukázek výroby z nejdůležitějších center hrnčířského řemesla v Čechách, na Moravě i na Slovensku; menší výstavní prostor zaplnila tvorba současných hrnčířských mistrů, sdružených v českém i slovenském Ústředí lidové umělecké výroby a ve výrobních družstvech.
      Účinnost rozsáhlé a rozmanité expozice zvyšovalo její výtvarné provedení. Pořadatelé neváhali podstoupit poměrně velké riziko a nebývalým způsobem vystavili všechny předměty zcela volně, bez skleněné bariéry, která na většině výstav odděluje návštěvníka od objektu jeho zájmu a též opticky ochlazuje atmosféru výstavní síně. Je to instalační princip, který věru není možno uplatňovat při všech příležitostech, avšak lze jej s úspěchem využít tehdy, když nehrozí krádež nebo poškození exponátů. (Proti zcizení byla ostatně většina předmětů vcelku dokonale zajištěna přilepením dna nádoby k podložce) Tento způsob prezentace muzejních materiálů je zlidšťuje, zdůvěrňuje, způsobuje iluzi bezprostředního kontaktu s hmotou i duchovním fluidem produktů lidských rukou i lidského důmyslu. Fuchsovi se navíc [/] podařilo znásobit výtvarný účin tím, že potlačil na minimum rušivou přítomnost výstavního nábytku, jež se v tomto případě omezila na střídaní černých, šedých a bílých ploch, neodpoutávajících pozornost návštěvníka od vystavených předmětů. (Snad jen při celkových pohledech do výstavního prostoru poněkud rušily některé neústrojné průhledy; bývalo by působivější, kdyby se některé celky opticky uzavíraly.)
      Stalo se už neblahou zvyklostí, že k mnohým výstavám vyjde katalog dlouho po jejich zahájení, někdy až po jejich uzavření, popřípadě nevyjde vůbec. Tím potěšitelnější je, že k této výstavě vyšel katalog: včas a v rozsahu i vybavení hned tak nevídaném. Je to vlastně samostatná publikace z řady prací Slováckého muzea Kultura a tradice" sv. 6 (E. Plicková-V. Scheufler, Lidová hrnčina v Československu, Uherské Hradiště 1966), obsahující kromě 78 stran textu ještě 40 stran křídových příloh se 103 fotografie mi. První část knížky tvoří Scheuflerova studie Lidové hrnčířství v českých zemích (str. 4-25), opatřená výběrovou bibliografií (str. 26 až 32) a vyobrazeními s popisy, druhá část z pera E. Plickové, Ľu-dové hrnčiarstvo na Slovensku (str 38-62), je rovněž opatřena seznamem literatury (str. 63) a autorčinými fotografiemi keramiky s popi

56

sem. Obsáhlé německé résumé (str. 68-78) a mapy význačných hrnčířských středisek v českých zemích v 16.-17. století a v 18.-20. století publikaci uzavírají.
      Scheufler se pokusil o syntetický přehled vývoje hrnčířství v českém prostředí od nejstarších fází až po současnost, přihlédl k sociálnímu a hospodářskému postavení řemeslníků, pojednal o technologii, morfologii a dekoru výrobků a rozdělil je do regionálních skupin. Je snadno pochopitelné, že při úsilí o maximální stručnost zůstaly odpovědi na některé otázky nedopovězeny a na několika místech je jejich formulace diskusní. I přesto je Scheuflerova studie sdostatek informativní a dobře splní účel, jemuž je určena. - Poněkud jiným způsobem je psána stať E. Plickové: neusiluje tak o postižení kontinuity ve vývoji hrnčířství na Slovensku od nejstarších známých dokladů, nýbrž podává jeho obraz především z doby vrcholného rozkvětu tohoto řemesla na přelomu 19. a 20. století a jen v menší míře se obrací ke starším obdobím, a to nejdále do 15. století. To autorce umožnilo, aby věnovala více pozornosti funkci a dekoru jednotlivých druhů výrobků.
      Po stránce technické je katalog zpracován velmi pečlivě a fotografické přílohy jsou vytištěny na naše poměry až neobvykle kvalitně. To činí z této publikace výtvarně nejpřitažlivější ze všech dosud vyšlých

57

svazků uherskohradišťské národopisné edice.
      Závěrem zbývá jen vyslovit politování, že katalog zůstane jedinou trvalou připomínkou zdařilé výstavy, jejíž exponáty se vrátí do sbírek pětačtyřiceti českých a slovenských muzeí. Nejsou výstavy tohoto druhu vhodnou příležitostí k vybudování několika stálých specializovaných expozic?
      Richard Jeřábek

Tvoriace ruky [obsah]

Od 30. 9. do 31. 10. 1966 byla v jihomoravské metropoli otevřena výstava ÚĽUV v Bratislavě, nazvaná Tvoriace ruky. Podle libreta a scénáře Boženy Mazákové a Dr. Jana Okruckého ji instaloval bratislavský výtvarník Stano Koreň ve výstavních sálech Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně.
      Je třeba pochválit pečlivý výběr exponátů s důsledným zaměřením na funkci, krásu a kvalitu materiálu a práce. Nikde nebyla potlačena přírodní krása surovin, mistrně zpracovávaných lidovými výrobci v nejužší spolupráci s národopisci a poučenými citlivými výtvarníky. Tato metoda,' důsledně dodržovaná, je jedinou správnou cestou při řešení složité problematiky, co a jak aplikovat z hmotné lidové kultury pro současnost.
      Je samozřejmé, že nemohla být vystavena celá produkce bezmála [/] 2000 lidových výrobců, pracovně začleněných v Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě. Byly vystaveny typy výrobků ze dřeva, z kukuřičných listenů, z přírodních ptetiv, hlíny, výrobky z kůže, kraslice, uká?ky zpracování rohoviny, slámy, perleti, slovenské krajky, proslavené nejen kvalitou, ale i jedinečnou knihou Dr. Emy Markové "Slovenské čipky" (Bratislava 1962), tkaný a vyšívaný textil, specializované zpracování vlny, modrotisk. Každá výstava má své vrcholy, nové objevy, zajímavá řešení. Objevem slovenské výstavy, uspořádané k oslavě tvořících rukou slovenských lidových výrobců, byly výrobky Jozefa Kanáloše, mistra lidové umělecké výroby z Podhorodi, okres Michalovce, naběračky a podnosy na ovoce dlabané sekerou z bloku osikového dřeva. Jistota mistrné ruky; jež od skácení stromu, od jeho rozřezání, rozštípání až po konečnou podobu nepotřebuje pomocníka a vytváří celistvé dílo, zasluhuje uznání a obdiv. Pozoruhodná je i tvůrčí invence výrobců črpáků, dříve výhradně bačů na salaších, ať jde o rybinový (svlakový) severoslovenský typ, či o skládaný typ středoslovenský nebo o celistvý typ východoslovenský. Technologickým důvtipem je vsazení dna z tvrdého dřeva do nádoby z měkkého dřeva nebo kombinace nádoby z tvrdého dřeva s měkkým dnem. Nejčastěji se používá dřeva javorového, smrkového, jedlového nebo deformátu z jedle nebo smrku [/] zvaného svor, někdy i dubu a břízy, rukojeť bývá z javora nebo hrušky. Nejčastější výzdoba na uchu je figurální, nechybí však ani motiv srdce nebo výjev ze života na salaši.
      Mohli bychom pokračovat dále: z ovčí vlny ručně tkané guby, v jejichž kobercové a závěsné modifikaci dosáhla výtvarnice Viola Thainová a mistr Ján Brndiar z Klenovce mezinárodní úrovně značkového textilu; keramika proslulých mistrů z Bardějova, Pukance, Modré; výšivky z Čataje, Vlčkovců, Trakovic, Šoporně, Očové, Detvy, Zliechova, Dolné Súče, Čičman, Fačkova, nepřekonatelné v technice, harmonii, rytmu a komplementárnosti barev; jedinečné zpracování rohoviny z Prešova; batikované kraslice z Domaniže, Kojšova, Torysek, Čertižného; skvělé ruční tkaniny z Chmiňan, Vtáčkovců, Opiné, Vyšných Ružbachů, Ždiaru, Važce, Dobré Nivy, Hrochotě, Polomky, Pohorelé; atd. atd. co místo, to nová krása.
      Nejpodstatnějším kladem výstavy byla její dnešní užitnost. Všechny vystavené výrobky byly vyrobeny v roce 1956 a je po nich poptávka u nás i do zahraničí. Jako protipól technické civilizace má lidová umělecká výroba skvělou budoucnost.
      Úspěch slovenské výstavy T'voriace ruky v Brně byl tak evidentní, že bylo rozhodnuto o jejím přenesení do zahraničí a již v lednu 1967 má být instalována v kanadském Montrealu.
      Jaroslav Orel

58

Lidová užitková keramika [obsah]

Strážnický keramik Heřman Landsfeld je vynikajícím sběratelem lidové užitkové keramiky, jež pro svůj nezdobený habitus dříve unikala pozornosti muzeí. A přece jde o základní technologické i morfologické projevy, dochované z pravěku až po dnešek. Landsfeldovo libreto a scénář výstavy lidové užitkové keramiky v Malenovicích (15. 5.-30. 11. 1966) obsáhlo zhruba posledních tisíc let vývoje tohoto oboru keramické výroby. Brněnští výtvarníci Alfred Hynek a Stanislav Kučera umístili 416 exponátů s citem a vynalézavosti. Dodrželi systém vývojových řad, který byl stěžejní myšlenkou výstavy. Tento záměr přiblížil návštěvníkům užitkovou keramiku minulosti i dodnes použíwané hliněné hrnce, nádoby na pečení a smažení, hrnce na obhospodařování mléka, mísy a misky, nádoby na pití, na donášení pokrmů a nápojů, drobnou užitkovou keramiku, keramické hračky a hudební nástroje. Vůbec poprvé v tomto rozsahu byla vystavena stavební lidová keramika.
      Etnografy zaujala černá keramika, nepostradatelná v selském mléčném hospodářství, protože v ní ve studeném sklepě znamenitě zkvašovalo mléko. Jako jedinou živou lokalitu v českých zemích ji donedávna udržel lidový keramik Vlček v Buchlovicích u Uherského Hradiště. [/] Její obnovu a rozvinutí na suché funkce v keramické dílně ÚLUV ve Valašském Meziříčí řídí keramik Jan Znoj. Z obřadních nádob byly vystaveny kútňáky, svatební hrnce a čarodějnické hrnce na vaření lektvarů. Výtvarně neobyčejně půvabné byly antropomorfní a zoomorfní tvary keramiky na pečivo. Obohatily by nynější kuchyňský inventář, kdyby došlo k jejich nové výrobě. Gastronomové by zase uvítali obnovení výroby keramických pekáčů na husy a kachny, protože šťavnatost a chuť pečeně z těchto pekáčů je nepřekonatelná.
      Od režné, červené a zakuřované keramiky bylo možno sledovat výzdobnou a impregnační technologii polévání klejtem, glazování, malování engobou, zdobení kukačkou, barevnými emaily, zdobení barevnými hlinkami. Tvarem i emotivní atmosférou danou prací s ohněm a dýmem zaujaly keramické dýmáky používané ve včelařství. Specifickým úsekem výstavy byly loštické poháry z druhé poloviny 14. a z 15. století. V krátké zprávě, petrifikující výstavu lidové užitkové keramiky v Malenovicích, lze vystihnout jen všeobecně obsah výstavy bez hluboké analýzy vystavených keramických předmětů. Vysoce je třeba vyzvednout základní myšlenku výstavy. Upozornila především na komplexivitu funkce a krásy v lidové užitkové keramice. Ukázala však i na negativní jev poslední do[/]by s výrobky funkčně i esteticky nekvalitními. V tomto střetnutí základního kvalitativního znaku lidové tvorby s deformací a vulgarizací některé současné keramické výroby vyslovila výstava poučení. Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově touto výstavou odvedlo veřejnosti dobrou práci a přispělo k poučení a výchově přečetných vděčných návštěvníků.
      Jaroslav Orel

Národopis Moravskoslezských Beskyd [obsah]

Zdařilá výstava Národopis Moravskoslezských Beskyd vlastně vznikala už od roku 1964, kdy Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV ve spolupráci s ostravským muzeem zahájil záchranný výzkum lidové hmotné kultury v zátopové oblastí Ostravice. Vedle vlastního etnografického studia, sledujícího několik speciálních otázek, se v terénu intenzívně prováděl i sběr všech muzejně hodnotných předmětů, které by tam brzo zanikly. Vkusně, s citem k materiálu, barvě a funkci každého předmětu vyinstalované přirůstky z posledních studijně-sběrných cest, doplněné řadou dalších exponátů z předešlých muzejních sběrů, podávají průřez hmotnou kulturou beskydského lidu, který si ji vytvořil k svému způsobu života. Vystavené exponáty do

59

kumentují sváteční i všední život beskydského člověka a jeho tvrdou práci, která horala provázela od dětství až do hrobu.
      Ze zemědělského a domácího nářadí, převážně podomácku ze dřeva vyrobeného, upozorňuji jen na několik nejzajímavějších předmětů, jako na lesní míru k měření dřeva, okutý rýč středověké formy, nářadí a nádoby k pečení a vaření v peci a na ohništi, které se při výzkumu ještě objevilo v opuštěné roubené chalupě ležící v horách na starohamerském katastru "Pod nebem", dřevěné váhy, dlabané mísy, kadluby, nábytek a kolekci pernikářských forem; škoda, že se na výstavu zatím nepodařilo dopravit ze starohamerské osady Janikula mohutné dřevěné "fresy", které sloužily ke zvedání srubů při výměně uhnilých trámů.
      Lidové umění především zastupují obrázky na skle a polychromované dřevěné plastiky, z nichž nejpůvabnější je asi starohamerský Kristus na kříži z 19. století. Právem vzbuzují obdiv návštěvníků láhve, v nichž Jan Sabela a Adam Vochoč ze Starých Hamer trpělivou prací znázornili opracovanými dřívky, kolíčky a jinými drobnostmi výjev z Kalvárie. Komorně laděnou výstavu vhodně doplňují při výzkumu pořízené fotografie J. Vařeky a kresby J. Scheybala především z oblasti lidového stavitelství.
      Josef Vařeka[/]

Hudební nástroje Afghánistánu [obsah]

Péčí Etnografického ústavu Moravského musea v Brně proběhla od 16. března do 18. dubna 1966 výstava hudebních nástrojů Afghánistánu, která podala dosud jeden z nejucelenějších pohledů na hudební kulturu centrální Asie a předvedla jedinečné exponáty instrumentáře současné lidové afghánské hudby.
      Autorem této vskutku unikátní sbírky hudebních nástrojů byl prom. historik inž. Josef Žoch, který ji vytvořil během svého dvouletého pobytu v Afghánistánu, jako člen mezinárodní geofyzikální expedice. V současné době jde o nejúplnější soubor dokladů hudební kultury této části Asie.
      Prostorově byly exponáty instalovány ve čtyřech výstavních místnostech podle jednotlivých organografických skupin. První místnost měla za úkol uvést návštěvníka do kulturní atmosféry Afghánistánu. K bezprostředním dojmům, kromě několika prvních nástrojů, přispívaly i fotografie jejich výrobců a záběry ze solné pouště s pastevci ovcí a s velbloudími karavanami. Ve druhé místnosti, která jako celek shromažďovala nástroje aerofonické, byly mezi nimi píšťaly (všem se říká tula) a flétny, upoutaly naši pozornost dětské zvukové nástroje, vyjádřené příznačně píšťalami z pálené hlíny a řehtačkami.[/]
      Těžiště celé výstavy spočívalo v druhé části, kde k nejcennějším chordofonům patřily rebáb (se strunami laděnými v kvartě), kostí intarsované tambury a další, podle počtu strun pojmenované nástroje: dutar (dvě struny), setar (tři struny), čotar (čtyři struny). Co upoutalo na těchto vzácných exponátech nejvíce výtvarníky, byly překrásně řezané kolíčkové hlavice a aplikace z ryté kosti. Dále zde byly dirumba (kouzlo srdce), saranda, sorangi a hydžák. Výstavu uzavíraly idiofony a membránofony. K těm patřily dojera (jediný ženský hudební nástroj) s kůží pomalovanou zevnitř, na niž se vybubnovávaly dvoučtvrtové velice jednoduché rytmy, dále malý dolak, tabla a baya. Mezi samozvučnými nástroji byl instalován v jedné z vitrín i lidový výrobek čank, varianta u nás známých grumlí.
      Akce byla doprovozena dvěma přednáškovými večery, na nichž autor sbírky J. Žoch předvedl autentické nahrávky lidové hudby, natočené v terénu. Výstavu za dobu jejího trvání shlédlo 2000 návštěvníků, mezi nimi také oficiální zástupci afghánského velvyslanectví v Praze.
      Karel Panák

Naivní obrazy [obsah]

V národopisném oddělení Historického muzea NM v Praze v Kinského sadech probíhala od červen

60

ce do října 1966 výstava "Naivní obrazy". Dr. Helena Johnová vyjádřila v úvodním slově na vernisáži a v textu ke katalogu názor pořadatelů výstavy na naivní umění a jeho vztah k tradičnímu umění lidovému. Objasnila základní hlediska, podle nichž byla vytvářena sbírka a z ní pak výstava naivních obrazů v národopisném muzeu "Kritériem pro zařazení do národopisných sbírek byla jednak spontánní, neprofesionální činnost tvůrce, jednak formální a obsahová nebo jen obsahová - sourodost jeho projevu s tradičním lidovým uměním". Pokud jde o estetická hlediska a měřítka, bude zřejmě celý problém daleko více záležitos[t]í teoretiků a historiků umění než etnografů. Existuje však druhá stránka věci, jež je podle mého názoru základním momentem, který činí naivní umění předmětem etnografického zájmu. Je to otázka místa a funkce tzv. naivní tvorby v dnešní společnosti, v současném životě lidí.
      V diskusích o hmotné a duchovní kultuře, o jejich vývoji v současnosti a o jejich etnografickém studiu byl nejednou vysloven názor, že zájem etnografů se sběrem k současnosti stále více přesouvá na recepční stránku. Je to logické a přirozené. S postupem industrializace, urbanizace, civilizačního procesu vůbec, se nutně recepční stránka kultury stává převažující - a to ať jde o kulturu materiální nebo duchovní (domy, v nichž bydlíme, si [/] většinou nestavíme vlastníma rukama, nepečeme sami chléb atd.). Pokud jde o duchovní kulturu, i zde stále více převládá stránka recepční. Prostředky masového šíření kultury - rozhlas, televize, kino přejímají řadu funkcí, zastávaných kdysi lidmi samotnými. Spotřebitelský způsob života, v němž má jakýkoliv vlastní osobní projev tvůrčích schopností člověka jen nepatrné místo, je symptonem současné vysoce vyvinuté společnosti a je sledován sociology na celém světě. Tato situace působí v mnoha směrech negativně na vývoj lidské osobnosti a vyvolává zcela pochopitelně nejrůznější reakce, ať již záměrné nebo neuvědomělé, na tento v podstatě nepřirozený a nezdravý stav.
      Takovou reakcí byly a jsou například všechny formy "renesance folklóru". Takovou reakcí jsou snahy jednotlivých, většinou zvláště citlivých a talentovaných nebo i podivínských, krátce průměru se vymykajících lidí, vyjádřit sami sebe určitým uměleckým projevem. Malují obrázky, píší neumělé verše apod. Je příznačné, že takovéto tvůrce nacházíme často v jiném prostředí než venkovském. Objevují se mnohdy právě tam, kde o navazování na starší místní lidové tradice nemůže být ani řeči. Setkáme se s nimi na předměstích, v dělnických koloniích, na vesnicích ovšem také - žijí všude. Naivní tvorba není výsadou pouze určitého typu životního prostředí nebo určité společen[/]ské vrstvy. Estetická hodnota takovéto laické tvorby je velmi různorodá. Nalezneme primitivní výtvory, blízké dětskému projevu (na výstavě např. obrázky Natálie Schmidtové, Josefa Procházky aj.). Někdy se pohybují na hranicích kýče, mnozí laičtí "umělci" vysloveně produkují kýč (takovéto hraniční výtvory ovšem na výstavě nevidíme). Někteří talentovaní jednotlivci dosahují podivuhodné dokonalosti a bezpochyby překračují hranice naivního umění. Naivní tvorba není ovšem lidovým uměním. Je daleko více individuální, daleko méně tradiční. Řečeno slovy Josefa Čapka: "Lidové umění . . . je svou povahou tradiční. Zde však jde o umění, jež nemá celkem tradičních předpokladů; vzniká a zaniká v jednotlivinách, nepojí se do své zvláštní kultury, je neseno dosti náhodně od případu k případu projevy, s nimiž nesoučiní určité kulturní vědomí a směr. . ." (Josef Čapek, Nejskromnější umění, Praha 1962, str. 68). K formální shodě mezi naivní tvorbou a tradičním lidovým uměním občas dochází, je však zřejmě způsobena především podobnou úrovní technické dovedností a zkušeností lidových a naivních tvůrců. Právě zmíněná individuálnost ovšem nedovoluje generalizovat. Např. tvorba Marie Procházkové navazuje na tradiční lidové umění dosti těsně. Nelze se ubránit tomu, abychom na její obrázky v rámech z ozdobně splétané slámy nepohlíželi podobně jako na lidovou výšivku nebo

61

jiný výtvor lidové výroby. Je však třeba říci, že je to případ poněkud výjimečný.
      Naivní tvorba je do velké míry plodem současné situace, v níž tvůrčí schopnosti lidí mají velmi omezené možnosti přirozeného projevu, kdy celý způsob života má stále více spotřební, recepční charakter. V tomto směru tedy naivní umění plní jednu z funkcí, již plnilo tradiční lidové umění - uspokojuje tvůrčí potřeby člověka. Návaznost naivního umění na umění lidové tkví tedy v samotné společenské funkci. To je též jeden ze základních momentů zájmu etnografů o naivní tvorbu, zvláště při studiu prostředí tzv. netradičního, tj. při studiu průmyslových oblastí a měst.
      Naivní obrázky mají pro etnografa i význam věcný. Jejich tvůrci často s velkým zaujetím pro přesnost a pro detail zachycují životní realitu, zobrazují každodenní život a práci i sváteční události v rodině nebo ve vesnici. Takové obrázky jsou vlastně svého druhu pramenem pro studium společenství, v němž naivní malíři žijí (např. Ludmila Procházková, Juraj Lauko). Význam naivního umění pro etnografické studium je tedy mnohostranný a zařazení výstavy naivních obrazů do programu Národopisného muzea je nesporně plně oprávněné.
      Vanda Tůmová[/]

Trienále a symposion naivního umění v Bratislavě [obsah]

Po výstavách v Paříži, New Yorku, po velké mezinárodní výstavě naivního umění v Bruselu 1958, v NSR, Švýcarsku, Itálii a Rakousku byla v roce 1966 Bratislava místem mezinárodního Trienále naivního umění. Je to umění reality života, volného času, emotivní tvorba tryskající z vrozeného talentu. Štefan [/] Tkáč, pracovník Slovenské národní galerie razí pro tuto tvůrčí oblast název insitní umění (z latinského insitus = původní, neškolený). Na 1. sympóziu o insitním umění, konaném 21. - 23. 9. 1966 v Domě kultury v Bratislavě, většina zahraničních delegátů se vyslovila pro termín "naivní umění", vžitý od doby celníka Henri Rousseaua, pařížského naivního malíře (xxx+ 1910). Jeho tvorba se vyznačuje specific

62

kými kvalitativními rysy, jako je čelný pohled, prokreslení námětu a surrealistické názvuky jako prostředek snového, poeticky zlidštěného světa. Naivní umění je bez závislosti na místní tradici, jež je charakteristická pro lidovou tvorbu.
      Mezinárodní symposion, na kterém se setkali přední zahraniční i českoslovenští odborníci, projednalo zejména vymezení základních pojmů, příbuznost a vztah naivního umění k jiným výtvarným projevům, specifičnost podmínek jeho vzniku v jednotlivých zemích, problémy sociologické, psychologické, etnografické a historickoumělecké. k těmto te[o]oretickým otázkám zaujali ve svých referátech stanovisko odborníci z Jugoslávie (Otto Bihalji-Merin), Polska (Alexander Jackowski), [/] Belgie (Georg Schmits), Francie (Anatole Jakovsky), NSR (Dr. Dietrich Mahlow) a ČSSR (Štefan Tkáč). Referáty a diskusní příspěvky byly pojaty do kongresové zprávy.
      Součástí sympózia byla rozprava před vystavenými obrazy, jejichž vstupním exponátem byla malba celníka H. Rousseaua datovaná 1896. Vystavena byla naivní tvorba z Belgie, Brazílie, Dánska, Finska, Francie, Etiopie, Holandska, Iráku, Jugoslávie, Československa, Maďarska, NDR, NSR, Polska, Rakouska, Švýcarska, ltálie, Turecka, Velké Británie, USA a Španělska. Z diskuse vyplynulo, že vystavená tvorba typicky odráží realitu, že jí chybí akademická technika a že jde o autodidaktickou tvorbu, jejíž kvali[/]ta je v naivitě. Svět této činnosti je světem naivních tvůrců, kteří jsou velikými umělci naší generace. Z československých delegátů vystoupil se závažným příspěvkem Adolf Kroupa, ředitel Domu umění v Brně, dr. František Kalesný, vědecký pracovník Městského muzea v Bratislavě, dr. Jaroslav Orel, pracovník ÚLUV v Brně.
      Delegáti byli přijati primátorem města Bratislavy, účastnili se představení opery Krútňava národního umělce E. Suchoně, vystoupení SĽUK a besedy s pověřencem SNR pro školství a kulturu dr. M. Lúčanem. Velmi dobrá organizace i úspěšný průběh sympózia přispěly k prohloubení teoretických poznatků i styků našich a zahraničních odborníků.
      Jaroslav Orel[/]

FOLKLORISTICKÉ SLAVNOSTI

Festival vesnických folkloristických skupin v Záhřebu [obsah]

Ve dnech 24.-28., července t. r. se konal v Záhřebu festival vesnických folkloristických skupin. Byla to velkolepá přehlídka tradičního folklóru a lidových krojů především z Chorvatska (z rovinného Posáví, z horské oblasti dinarské a z Přímoří). Ostatní jugoslávské republiky byly zastoupeny dvěma až třemi [/] skupinami. Hostem záhřebského festivalu byla horňácká skupina z Velké nad Veličkou. Mimo Veličany vystupoval i tamburášský soubor z Prahy, který neodpovídal tématice a poslání festivalu jak svým složením, tak i repertoárem a stylem hry. Podmínky festivalu totiž zcela jednoznačně stanovily požadavky na repertoár a charakter jednotlivých skupin: původní, nestylizovaný a jevištně neupravovaný repertoár [/] vlastní obce (písně, tance, zvyky a hudba) a původní úplné krojové vybavení. Až na nepatrné výjimky byly tyto podmínky splněny.
      Pořady folkloristických skupin probíhaly po celé tři dny na několika místech. Skupiny se většinou střídaly na jednotlivých pódiích v pestrém sledu bez hlubší programové koncepce. Výjimku činila dubrovnická svatba a samostatné vystoupení chorvatských skupin.

63

      Přesto však se podařilo pořadatelům připravit divákům hodnotnou a dynamickou podívanou.
      Mezi nejhodnotnější pořady patřil pořad chorvatských skupin, zahájený starým mečovým tancem Moreska z Korčuly. V pořadu se vystřídaly skupiny ze Slavonie s různými druhy kol, rozvíjenými v různých křivkách do prostoru, tančenými někdy pouze za doprovodu zpěvu, jindy dud nebo malého nástrojového souboru, s dalmatskými skupinami, předvádějícími různé svatební obyčeje, zpěvy a tance. U dalmatských skupin upoutat zvláštní způsob zpěvu žen, tzv. ojokaní podle zvláštního okorování základního nápěvu, prováděné často na slabiku -oj-, stejně jako obřadně tančené kolo, při němž kráčely dvojice tanečníků vpřed, jako při našem starodávném, a chůzi prokládaly různými skočnými prvky a podtáčivými figurami. Z typického dalmatského (a jihoslovanského) instrumentáře nescházely dudy, různé druhy píšťal i gusle.
      Ze skupin jiných jugoslávských republik upoutali zvláště "Šiptari" z Kumanova v Makedonii tancem zvaným "težkoto" a bojovým tancem dvou mužů s pistolí a nožem.
      Na šedesát skupin se podílelo celkem na záhřebském festivalu, za jehož přípravou stála řada odborníků, především z etnografických ústavů (dr. Ivan Ivančan, známý především svými studiemi mečových [/] tanců, prof. Zvonko Ljevakovič, Vinko Žganec, prof. Gavazzi, dr. Maja Stulli - Boškovič aj.).
      Horňácká skupina z Velké svým pořadem i krojovým vybavením (uplatnila několik variant horňáckého kroje pro různé příležitosti) zapadla velmi dobře do celkového rámce slavností a byla jugoslávským obecenstvem velmi srdečně přijata. Z tanců uchvátil odzemek, verbuňk a sedlácká, ale i taneční hry jako trefa a hojačky, z písní kosecké a regrutské. Muzika vystoupila ve třech variantách: hudecká, cimbálová a gajdošská. Mimo Záhřeb vystoupili Veličané s několika vybranými skupinami v Jastrebarsku, vzdáleném asi 30 km od Záhřebu.
      Závěrem možno říci, že celý Záhřeb žil festivalem, což se projevovalo jak na výzdobě města, na úpravě výloh, tak i na chování obyvatelstva. Sympaticky působilo též otevření speciálních trhů s typickými lidovými výrobky (dalmatský zagorský, slavonský trh).
      Zdena Jelínková

Festival Internazionale del Folklore v Tarcentu [obsah]

Ve dnech 20.-21. srpna se konal v malém městečku Tarcento, ležícím v provincii Friuli Venezia Giulia, nedaleko rakousko-jugoslávských hranic, druhý mezinárodní folkloristický festival. Hlavním po[/]řadatelem festivalu byla společnost ENAL a EPT (Udine), výbor festivalu včetně generálního sekretáře Luciano Dacome a ředitele Vittorio Gritti tvořilo 15 osob. Dalších 10 tvořilo pracovní štáb, starající se o všechny záležitosti související s festivalem, Jako je propagace, soubory, technika ap. Spolupořadatelem byla folkloristická skupina "Chino Ermacora" z Tarcenta, vedena již jmenovaným V. Grittim. Festivalová představení se konala v přírodním amfiteátru s architektonickou kulisou, představující římské oblouky a skulptury (a s dokonalým osvětlením) ve velké zahradě školy "O. Marinelli". Festivalu se zúčastnily soubory z Rakouska (Volkstumgruppe Lienz), Španělska (soubor "Virgen del Campo" z Cabezon de La Sal), Jugoslávie (soubor "Zora" z Opatije), Československa (soubor "Dubina" z Hodonína) a konečně 4 soubory z Itálie ("Gioppini" z Bergamo, "A. Zardini" z Pontebba, "Danzerini di Capriva" a spolupořádající místní soubor "Chino Ermacora" z Tarcenta). Všechny italské soubory vystupovaly jako folkloristické skupiny již jmenované společnosti ENAL (Gruppo Folkloristico ENAL). Nezúčastnila se pozvaná lidová kapela z Lienze, kterou zastupovala při přehlídce všech souborů cimbálová muzika souboru Dubina z Hodonína pod vedením Jos. Peška.
      Nepřízeň počasí prvního večera přesunula pořad do uzavřených pro

64

stor místního divadla. Zde běžné krajové zvyklosti (pro normálního Evropana však méně zvyklé) při těchto pořadech - kouření, frekvence přicházejících a odcházejících a docela hlučné rozhovory diváků, jako i improvizace vystoupení souborů vzhledem k prostoru, značně ovlivnila celkovou úroveň festivalového večera. Hlavní festivalový den (neděle 21. srpna) byl neoficiálně zahájen účastí krojovaných zástupců souborů na dopoledních bohoslužbách a oficiálně pak slavnostním průvodem krojovaných skupin městem. Nedělní průvod, konaný již za krásného slunného počasí, dával tušit dobrou úroveň hlavního pořadu festivalu na amfiteátru, položeném v romantickém prostředí města Tarcenta. Opět až ve 21,15 hodin byl zahájen hlavní program festivalu (Gran Gala Folkloristico "Europa dei Cuori"). Celý program, až po závěrečné hromadné představení se všech účinkujících na pódiu byl veden velmi stručným, ale výstižným průvodním slovem hlasatelky a hlasatele v jazyce italském, německém a francouzském.
      Vystoupení všech souborů bylo presentováno stylisovanými tanci s méně anebo více zdařilou jevištní choreografií. Nejvíce, avšak málo zdařilých úprav bylo patrno u španělského souboru (včetně úprav kostymových) a snad právě svou jevištní ukázněností dosahoval značné obliby spolu s italským souborem, jenž zas naopak působil bezpro[/]středností pěveckého projevu, předváděným smíšeným lidovým sborem a výtečným sólistou s hrdinným tenorem. Rakouský soubor upoutal vtipností projevu typických bavorských a tyrolských tanců, především pak mistrným jódlováním. Taneční projevy ostatních souborů, zvláště italských, často působily dojmem improvisace, i když bylo patrno, že jde o choreografické a stylistické úpravy, které byly předvedeny na úrovni dobrých lidových amatérských souborů. Krojovou stylovost a čistotu zachovávaly pouze soubory z Jugoslávie a Československa. U všech ostatních byla patrna snaha po zjednodušení a to i na úkor estetického vkusu. Bohatost kroje z Podluží a pestrost krojů k tancům příslušných oblastí (východní Slovensko, Valašsko, Kopanice) u souboru Dubina z Hodonína, měla jistě značný vliv na dosažený úspěch. Optický účin na diváka byl patrný bezprostředně při vstupu souboru na pódium projevem kladného přijetí a zvýšenou pozornosti. Jinou, na tomto festivalu možno říct atraktivní záležitostí byla 10 členná cimbálová muzika souboru Dubina vedle ostatních instrumentálně i početně chudších hudebních doprovodů (především harmonik a píšťal). Z toho vyplynulo, že i přes ne právě precisní provedení tanců se stal soubor z Československa nejúspěšnější a nejpopulárnější skupinou.
      Josef Pešek[/]

Soutěž dechových hudeb v Jugoslávii [obsah]

Na základě několika průzkumných, byť zatím ojedinělých hudebně sociologických průzkumů i z teoretických rozborů příslušné problematiky je celkem dostatečně zřejmo, že dechová hudba zákonitě ztrácí na svém kulturně společenském i uměleckém významu. Tak je tomu v Čechách, na Slovensku i ve většině západoevropských zemí. Poněkud odlišná je zato situace v zemích, kde dechová hudba vlastně teprve vstupuje do počáteční etapy svého vývoje. V několika poznámkách to lze charakterisovat na příkladu Jugoslávie, přesněji řečeno na údajích o soutěži dechových hudeb v Guči na Dragačevsku.
      Dragačevsko je kraj mezi Užicí a Šumadií, v podhorském pásmu, ohraničeném tokem Západní Moravy. Městečko Guča má pouhé dva tisíce obyvatel; dlouho o něm nebylo známo nic víc, než že se zde pěstují kvalitní brambory a po domácku vyrábějí vlněné tkaniny, určené v posledních letech hlavně pro export. Až od roku 1961 na sebe Guča upoutala větší pozornost, když zde byla pokusně uspořádána soutěž dechových hudeb. V kraji, kde téměř vymizela tradiční folklórní hudba, působilo tehdy několik dechovek, jejichž úroveň nebyla zdaleka prvotřídní. Dragačevské vesnické kapely hrály často ještě na nástrojích z doby první světové války. Soutěž v souborové hře (od

65

pěti do šestnácti) a v kategorii sólistů (křídlovka respektive trubka) však došla takového ohlasu, jaký překvapil i samotné pořadatele. O rok později byt organizován druhý ročník a pak každé září další a další. Šestý ročník soutěže "Prva truba Dragačeva 1966" přilákal do Guče již padesát tisíc návštěvníků, včetně řady zahraničních turistů, laiků i znalců (jenom na taxách a vstupném získalo městečko p[a]odesát miliónů starých dinárů). Těžko lze kvalitu dechových orchestrů a sólistů, zápolících po tři dny a noci o kolektivní i individuální prvenství a o zvláštní cenu chorvatského deníku "Vjesnik", hodnotit podle nějakých absolutních kriterií. Avšak jejich celková úroveň stoupla v Dragačevském kraji za pouhých šest let - sportovně řečeno - o dvě výkonnostní třídy. A to je jistě úspěch, který zaslouží nejvyššího uznání - i následování.
      Jaroslav Markl

Celovec - rakouská Strážnice [obsah]

Klagenfurt, česky Celovec, hlavní město rakouských Korutan se usilovně snaží o vybudování tradice folkloristických festivalů. Významnou hybnou silou pro to je snaha po obohacení tohoto turistického centra o další atrakci pro domácí i zahraniční návštěvníky. Město i kraj je totiž do značné míry závislý právě na turistickém ruchu.[/]
      Letošní folkloristický festival se skládal z několika částí. Nejdůležitější z nich byl "koncert národů", v němž v sobotním večeru 11. června vystupovaly soubory lidové hudby, zpěvu a tance sousedních států. Účast těchto souborů zajišťoval celovecký rozhlas prostřednictvím rozhlasů sousedních států. Nakonec se zde sešly tyto soubory: studentský akademický soubor France Marolt z Ljublaně, nazvaný podle významného slovinského etnomuzikologa, italský soubor Giuseppe Schiff z Chiopris (Udine), pěvecký soubor Supingen z NSR, náš Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů se svými sousty a domácí zastupoval pohraniční sbor z Arnoldsteinu a skupina korutanských lidových tanců. Slavnostní rámec opatřovala domobranecká dechovka, spojená s fanfárovou hudbou ze Supingen, NSR. Pangermánská muzika, provozovaná posledním ze jmenovaných souborů, s hřmícími bubny, vřeštícími trumpetami, "koňským ocasem" a všemi dalšími zvykovými i optickými náležitostmi byla jediným rušivým momentem. Jestliže jsem se zpočátku domníval, že takto rušivě působí toto "takyfolkloristické" těleso jen na mne, vyvedl mne ještě na generální zkoušce z omylu sám vedoucí pěveckého souboru Supingen, který rovněž celkový dojem z "Fanfarenzug Engen" hodnotil slovy o "nemilé vzpomínce na Adolfovy časy".
      Vše ostatní však bylo dobré. Jugo[/]slávci sem přivezli ohnivý rytmus svých lidových tanců i písní, Italové monumentálního lidového tenora, němečtí vesničtí zpěváci a zpěvačky staré, tklivé a něžné písně svého kraje a domácí soubory písně i tance jižních Alp, ozdobené nezbytným jódlováním. Toto vše byly soubory amatérské. Korunou večera byla brilance našeho BROLNu. Obratností organisátorů byl ovšem BROLN umístěn v programu tak, že žádného ze svých partnerů nepoškozoval. Ostatně technická úroveň všech souborů byla dobrá a celý večer neobyčejně pestrý.
      Organizátoři v Celovci vykonali vůbec kus dobré práce. Druhý den po příjezdu souborů byla v rozhlase porada vedoucích, na níž byly s každým jednotlivě projednány jeho potřeby a každý odcházel s přesným plánem zkoušek a vystoupení, který se skutečně dodržoval (v tomto směru je sotva narozená tradice celoveckých lepší, než naše strážnická). Žádné další porady nebyly, soubory měly všechen přebytečný čas pro sebe, aby se mohly seznámit s městem a jeho okolím.
      Protože Korutany jsou zemí písní a lidových tanců (jak říká znalec místního folklóru - "korutanci naučili Rakousko zpěvu"), program letních slavností se neobešel ani bez vystoupení nejrůznějších pěveckých a hudebních skupin (ovšem i bigbítových), vystupujících od sobotního odpoledne až do nedělní noci na Starém i Novém náměstí. Nechyběl

66

ani "tanec okolo draka", který je vytesán do kamene uprostřed čtvercového "Nového náměstí" (drak je totiž symbolem města, čímž byl Celovec nám, brňanům, sympatický). Zvláštním číslem pořadu bylo i tak zvané "objíždění městských hranic", což je opravdu stará tradice, pocházející z XII. a XIII. stol., kdy městu vládl městský sudí se svými pomocníky, písařem, biřicem, mýtným, mincmistrem a dalšími. Každým sedmým rokem objížděl sudí s ozbrojenou asistencí měšťanů slavnostně hranice městského území a na smluvených místech se setkával s představenými sousedních obcí. Společně ověřovali, jsou-li mezníky na svých místech, což se na místě slavnostně stvrzovalo. Při té příležitosti byly dětem rozdávány pamětní mince. Dnešní spolek "Veselých sudí Celoveckých", jehož členy jsou někteří ctihodní měšťané, snaží se obnovit tento zvyk aspoň symbolicky. Letošní "objíždění hranic" se starými soudcovskými kroji, trubači a průvodem na koních vskutku dodalo festivalu značného lesku.
      Přemysl Matula

Zpoza kanála La Manche [obsah]

. . .
      Na základe pozvania zúčastnil sa v období od 18. augusta do 3. septembra banskobystrický súbor piesní a tancov URPÍN II. Medzinárodného folkloristického festivalu v anglickom mestečku Billingham.
      Tento festival a naň naväzujúci festival v prímorskom rekreačnom [/] stredisku Izinkton bol svojím zameraním medzinárodný, avšak bez vzájomného súťaženia súborov o najlepšie umiestnenie. Tým pochopiteľne odpadla tradičná nervozita a revnivosť medzi súbormi, a tak sme videli len tie najlepšie výkony. Festivalu sa zúčastnilo celkove 10 súborov a skupín. Každý z týchto zúčastnených súborov mal svoj charakteristický rukopis, a tým sa medzi sebou rozlišovali. Pri spomínaní na prežité dni sa mi vybavuje vvstupovanie jednotlivých telies. Folk ansamblé HAIFA z Izraelu bol súbor nemálo zaujímavý. Jeho prejav a spracovanie materiálu je pre naše ponímanie dosť nezvyklé, nakoľko pripomína choreografie džez-baletu, a to aj kostýmovaním. Ich folklór je poznačený rozličnými prisťahovaleckými vplyvmi. Pri rozhovoroch s choreografom tohto súboru som sa dozvedel, že naozaj oni zatiaľ čerpajú z prisťahovaleckého folklóru a modernosti. Výskum najstarších období je ešte v plienkach, ale aj tak mali vo svojom programe zaujímavé piesne a jeden starý tanec z Jemenu. Las Palmas z Kanárskych ostrovov tu vystupoval pod vlajkou Španielska a svojím prevedením hlavne speváckych čísiel pripomínal vystupovanie našich Kučerovcov. Na tancoch bolo jednoznačne badať vplyv španielskej tanečnej kultúry či už v držaní tela alebo krokových variáciach. Rakúsky súbor z Tirolska predviedol typické Lendlery, ukázal sa s dobrou [/] dychovou hudbou (švitorkou) a zaujímavou hrou na kravských zvoncoch. Jeden z tancov mali zameraný na dejové práce drevorubačov -malé divadlo na scéne, veľmi dobre prevedené. Ďalej to boli francúzsky súbor Ciamada Nissarda z Nicy so svojimi tradičnými štvorylkami, ktoré sme poznali už na viacerých festivaloch v zahraničí, a veľmi dobrý spevácky sbor z Valencie zo Španielska. Tento spevácky sbor má počas svojej činnosti precestovanú skoro celú Európu, boli v USA, Indii a Japonsku a i na Filipínach. V tomto čase sa chystajú do SSSR a do našej republiky. Svoj program delia na dve časti, folklórnu a klasickú. K týmto súborom pristúpili domáce folklórne skupiny zo Severného Anglicka, Wallesu a Írska s pastierskymi tancami, šľachtickými tancami a v každom tomto súbore mali veľmi dobrých stepárov. Táto forma je po celej Veľkej Británii veľmi populárna a rozvinutá. Niektorí stepári boli priam fantastickí.
      Medzi týmito skupinami sa banskobystrický URPÍN vynímal celkom dobre. Mal dobre stavaný program, ktorý sa menil podľa nálady obecenstva a požiadaviek organizátorov. Súbor uspel predovšetkým svojou rutinou.
      Igor Kovačovič

Folkloristický festival Strážnice 1966 [obsah]

Ak sme v posledných rokoch prechádzali v letných mesiacoch po našej republike, v každú sobotu a ne

67

deľu by sme niekde natrafili na ľu­ dové slávnosti, náplňou programu ktorých sú prevažne vystúpenia folklórnych skupín a amatérskych súborov. Mnohé z regionálnych slávností vznikajú iba v posledných rokoch, viaceré dožívajú a pri živote ich udržiava iba tradícia a zaniete­ nosť ich organizátorov. Pravidelným, najväčším a najveľkolepejším, vstupujúcim už do dvadsiateho druhého ročníka svojej večnej mladosti je práve ten najstarší - strážnický festival.
      Po krátkodobej koncepčnej kríze, veľmi úspešne prekonanej jubilejným 20. ročníkom, sa Strážnica stala festivalom folklórnych skupín, amatérskych súborov a zahraničných skupín a súborov.
      Ak si uvedomíme, že organizátori každého podobného kultúrneho podujatia v Československu sa už pred jeho založením, ale aj počas jeho trvania, chodia učiť do Strážnice, musíme voliť pre hodnotenie tohto jediného celoštátneho festivalu kritéria hodné jeho významu.
      Zámer uvádzať na strážnických štadiónoch pôvodné ľudové hudobné a tanečné umenie, od počiatku presadzovaný, dal zrod "klenotnicovým" programom, v ktorých podľa požiadaviek autorov vystupujú nositelia folklórnej tradície - dedinské skupiny, príležitostne sa zoskupujúce z veľkého dedinského kolektívu. Na Strážnici 1966 túto požiadavku plnili dva programy. Zdenka Jelínková zostavila pokračovanie [/] svojho cyklicky komponovaného programu "Rok na vsi" (prvá časť v roku 1965), tentokrát z rodinných zvykov a s nimi spojeného rodinného obradového folklóru. Zanedbajme teraz fakt, že program niesol iba hlavný názov, ktorý by skôr označoval výročný cyklus, veď nakoniec rodinný cyklus obradov je vlastne súčasťou veľkého kalendárneho obradového časosledu. Nedostatkom tohto programu bolo snáď to, že jeho zostavovatelia čerpali príliš voľne z cyklu rodinných obradov, že uviedli okrajové regionálne zvyky a zanedbali mnohé iné typickejšie a obom našim národom spoločné. Dojmom bezradnosti z nedostatku iných možností pôsobilo napríklad aj to, že vedľa skupín prinášajúcich zlomky rodinných obradov a obradového folklóru v podobe, v akej žijú vo svojom domácom prostredí, vystupovali skupiny (súbory) rekonštruujúce na základe písomných pamiatok niektorý obrad či zvyk. Vedľa živých, až do súčasnosti tradovaných a od svojej pôvodnej krásy a pestrosti už ustupujúcich krojov, v celkom zaujímavej, no vinou réžie neprehľadne predvádzanej prehliadke odevu, sa objavili "rekonštrukcie" ľudového odevu z minulých storočí. Tie druhé museli, hoci neživé, vyznieť dokonalejšie a interesantnejšie vedľa tých prvých, hoci aj živých. Otázna je, podľa nášho názoru, aj základná ídea koncepcie nielen tohto programu, ale i niektorých iných v minulosti uvedených [/] programov, koncepcia "československých zvykloslovných obradov" alebo "československej folklórnej tradície", pri ktorej sa stiera národné špecifikum a podľa ktorej by teda.. programy mohli byť zostavené v širšom rámci západoslovanskom ak nie všeslovanskom, alebo na druhej strane z folklórnej tradície všetkých etník žijúcich v našej vlastí s jasným označením - čo je čie.
      Druhým klenotnicovým programom Strážnice 1966 bolo goralské pásma Jaromíra Gelnara "Ej, gury, naše gury...". Autor tohto programu vychádzal zo základného princípu jednotnej špecifickej goralskej ľudovej kultúry. V tomto prípade právom zanedbávajúc geografickú hranicu, priviedol na Bludník z Moravy, Slovenska a Poľska Goralov a z ich výstupov vďaka premyslenému a suverénnemu výberu zostavil jeden z najlepších programov v histórii Strážnice. Aj keď by sa dalo polemizovať s niektorými štylizáciami v komentári, treba konštatovať, že Gelnarov program bol pásmom poučným, no zo strhujúcimi gradáciami na pravom mieste. Účinkujúci, iste podľa výberu zostavovateľov, priniesli do Strážnice desiatky krásnych piesní. Z pre mnohých neznámeho goralského folklórneho dedičstva. V tomto programe nám nevadilo ani účinkovanie súboru. "Podhale" z Nového Targu je svetlou výnimkou medzi súbormi a aj pre nás môže byť jeho práca v mnohom poučná. Jeho členovia sú totiž, podľa nášho

68

názoru, práve nositelia folklórnej tradície. Umeleckí vedúci súboru vlastne iba veľmi citlivo vyberajú, a je vidieť, že s ohromnou odbornou erudíciou, programové čísla z toho, čo členovia so sebou prinášajú zo svojich rodných obcí, a miernym aranžovaním, ktoré vôbec netreba nazvať choreografiou v našom chápaní, prispôsobujú tento prirodzený prejav predvádzaniu na scéne. Škoda len, že program "Ej, gury, naše gury..." nebol na konferencii konanej po skončení Strážnice 1966 dostatočne docenený.
      Ako protiobraz klenotnicových programov nearanžovaného folklórneho prejavu sú v Strážnici pravidelne zostavované pásma typu "Soubory Strážnici". Toho roku tento typ programu zostavil Jiří Pospíšil z úspešných čísiel piatich vybraných reprezentantov amatérskych súborov. Opakovanie sa tohto pravidelného programu v každom ročníku festivalu dáva dostatočne mnoho miesta, priestoru a času pre konfrontáciu snáh amatérskych súborov aranžujúcich, rekonštruujúcich, štylizujúcich a prípadne prekomponovávajúcich folklórny prejav našej dediny.
      Už niekoľko rokov je Strážnica festivalom s medzinárodnou účasťou na pódiach i v hľadisku. Od prvých nesmelých pokusov uviesť v programe slávností pre naše publikum exotickejšie ľudové umenie iných národov po vytváranie veľkých samostatných programových pásiem [/] zahraničného folklóru sa prakticky v prípravách programov tohto typu žiaľ len veľmi málo zmenilo. Zostavovatelia zahraničných programov, i keď dnes už vedia, kto by im mal do Strážnice prísť, prípadne poznajú názov i minutáž vystúpenia, nevedia až do príchodu zahraničných hostí, aký ch[a]rakter má ich výstup, akú má umeleckú úroveň. Stalo sa už pravidlom, že sa zahraničný program tvorí vlastne až na prvých priestorových a zvukových skúškach zahraničných súborov - to je pár hodín pred otvorením festivalu. Túto smutnú prax bude žiaľ asi ťažké zmeniť v najbližšom čase. Raz pre vždy by sa však mala zmeniť situácia s účasťou súborov zo socialistických krajín.
      Je chválihodná snaha organizačného štábu a umeleckej rady festivalu, že chce na každom ročníku predstaviť súbory zo socialistických krajín. Strážnica je pravdepodobne nejväčším podujatim tohto druhu v krajinách slovanského a možno aj socialistického sveta. Situácia so starostlivosťou o ľudové umenie spriatelených krajín je viac menej podobná. Existujú u nich, rovnako ako u nás, dedinské folklórne skupiny, excistujú okrem nich školské, závodné atď. súbory. Nepochopiteľne zložitá je však situácia zo získavaním účastníkov z týchto krajín, ktorí by charakterom práce s folklórom zodpovedali charakteru strážnického festivalu. Viackrát sa už stalo, že miesto pozvaného [/] (ktorého úroveň pozývatelia iste poznali) přišiel do Strážnice celkom iný a neznámy súbor. Z dôvodov, ktoré sme o význame Strážnice v rámci socialistického sveta uviedli, treba urýchlene hľadať nápravu. Možno by bolo dobré pozvať zahraničných partnerov nášho ÚDLUT na niektorý z najbližších ročníkov Strážnice, aby sa na mieste presvedčili o charaktere festivalu a vysielali nám naň zodpovedajúce súbory a skupiny. Podľa nášho názoru súbory typu "Radost" z Brestu (Strážnica 1966) charakteru festivalu nezodpovedajú vôbec.
      Rozhodne nie na poslednom mieste treba za úspech Strážnice 1966 považovať improvizovaný zábavný podvečer "Bude muzika". Už jeho uvedenie ukazuje, ako by mohla vyzerať zábavná forma zoznamovania sa návštevníkov so základnými tanečnými prvkami najúspešnejších účastníkov a s piesňami, ktoré vyvolali najväčší záujem. Aj vystúpenie speváka a gitaristu Graeme Allrighta naznačilo, ako by v budúcností mohli byť v týchto "programoch" využití zahraniční sólisti.
      Strážnica ako významný folklórny festival je známa doma aj za hranicami. Je preto dôležité, aby mala koncepčne premyslenú "dramaturgiu" jednotlivých ročníkov a v nich aj v budúcnosti troch základných typov programov, ku ktorej sme chceli pomôcť i týmito možno náhodne vybranými postrehmi.
      Svetozár Švehlák

69

Východná 1966 [obsah]

Celoslovenské slavnosti písní a tanců - již třinácté - byly letos uspořádány ve dnech 2. - 3. července za velmi příznivého počasí, které pochopitelně přivedlo do Východné značný počet návštěvníků (přes 30 000), a za účasti více než 1100 účinkujících.
      V sobotu po celý den probíhaly v místním kulturním domě soutěže v lidovém zpěvu, hudbě a tanci. V předvečer prošel obcí početný průvod účinkujících souborů a skupin. Večerní pořad "Liptov rozihraný", který připravil a režíroval dr. Kliment Ondrejka, CSc., byl věnován tradičnímu folklóru hostitelského regiónu v podání převážně vesnických skupin a souborů. Vystoupení mnohých lze hodnotit kladně, např. skupiny z Lipt. Sliačů, Východné aj. Některá čísla však zanechala určité rozpaky u alespoň částečně zasvěceného diváka a nezapadla vhodně do koncepce pořadu. Objevili se zde např. muži ve stejnokrojích požárníků, dívky v civilních šatech, vyskytla se i čísla s určitým aranžmá, která kontrastovala s autentickými projevy. Rušivě působilo nevhodné oblečení většiny účinkujících muzikantů - civilní oděvy, v některých případech dokonce proužkované barevné košile. Ke škodě přispělo nedostatečné ozvučení, dále závady v osvětlování, občasné pauzy, kdy divák musel delší či kratší dobu čekat, než se na pódiu opět něco dělo, a [/] vnitřní gradace pořadu. Snad poněkud zbytečnou se jevila časová délka pořadu, i když skutečnost nasvědčovala, že nebylo realizováno všech 59 čísel, uvedených v programovém sborníku. Překvapením bylo chování značného počtu obecenstva, které doprovázelo jednotlivá vystoupení a projevovalo svou spokojenost ohlušujícím hvízdáním a řevem. Pořad jako celek však přinesl folklórní bohatství jednoho regiónu v celé šíři a svědčil o tom, že na Liptově je ještě dostatek dobrých interpretů lidového umění této oblasti. Po skončení pořadu následovala lidová zábava v amfiteátru a ve velkém stanu.
      Nedělní dopolední program tvořily pořady "Zadupkajte nôžky" a "Pozdravy krajov poludňových". První z nich byl pořadem dětských souborů v režii Márie Mázorové. Účinkovaly špičkové soubory ze Slovenska, mimo jiné známý "Zbojník" z Poľného Kesova, "Tatranka" z Vrbova, "Rozsutec" z Terchové, "Upre Roma" z Čierneho Balogu. Pořad se vyznačoval promyšlenou koncepcí a čistotou projevu, zřetelně dokumentoval význam dětských souborů a přesvědčil o tom, že vyrůstá mnoho nadějných tanečníků pro slovenské soubory.
      Druhý dopolední pořad částečně seznámil návštěvníky s folklórem Itálie a Rumunska. Vystoupily soubory "Canterini Nicastresi" z Nicastra a "Prahova" ze Sinaie. Oba byly o týden dříve hosty Strážnice 1966 a stejně jako ve Strážnici líbi [/] ly se i publiku Východné. Je jich vystoupení bylo temperamentní jak po taneční tak po hudební stránce, zejména hudební složka rumunského souboru "Prahova" byla vynikající. Se zájmem byli přijati též sólisté obou souborů. V souvislosti se zahraničními soubory je třeba doporučit, aby jim pořadatelé Východné věnovali větší péči, neboť letošní účastníci nebyli s tamním pobytem spokojeni a jejich špatný dojem se přenesl na celý zájezd do ČSSR.
      Slavností vyvrcholily odpoledním programem. V první části se představili vítězové soutěží Východné 1966 v režii Jozefa Majerčíka a Cyrila Gálla. Tuto část vysílal přímým přenosem Čs. rozhlas, který projevil zájem o celé slavnosti. Hlavní pořad s názvem "Vavríny slovenskej krásy" byl produkcí předních amatérských souborů z různých oblastí Slovenska. Autorem scénáře, režisérem pořadu a choreografem závěrečné skladby byl inž. Viliam Gruska. V pořadu vystoupily soubory Kopaničiar z Myjavy, Jánošík z Partizánského, Trenčan z Trenčína, Liptov z Ružomberku, Urpín z Banské Bystrice, Magura z Kežmaroku, Strážčan ze Strážskeho a Revúčan z Revúce, tedy soubory mající za sebou již řadu let usilovné práce a reprezentující náš folklór velmi úspěšně v zahraničí. Jednotlivá čísla byla perfektně nacvičena a pořad jako celek poskytl přesvědčivý obraz jedné ze dvou existujících forem folklóru u nás. Dokumentoval dob

70

rou úroveň slovenských špičkových souborů. Jeho celková koncepce byla vhodně volena a zejména závěrečné číslo náleželo k tomu nejlepšímu, vo Východná 1966 viděla.
      Jistě stojí za zmínku vhodné výtvarné řešení scény inž. arch. V. Strážovcem, které bylo nesrovnatelně lepší proti létům předešlým. Celkem vhodně doplňují rámec slavností výzdoba domů různými lidovými výšivkami i tkaninami a ukázky zařízení obydlí, což není zcela bezvýznamné, neboť lidové umění výtvarné úzce souvisí s folklórem. Velkým kontrastem bylo několik prodejních stánků soukromníků, nabízejících výběr nevkusného sortimentu zboží, např. spousty podprsenek, kýčovitých obrázků aj. Tento nešvar je bohužel stále průvodním jevem všech podobných slavnosti, Strážnicí počínaje.
      Na slavností navazoval celoslovenský seminář o poslání folklóru v současnosti, uspořádaný 4. 7. V liptovském Mikuláši. Jeho pořadatelem byl Osvetový ústav v Bratislavě ve spolupráci s přípravným výborem slavností.
      Východná 1966 ukázala v plné míře bohatství lidového umění Slowenska a jeho význam i uplatnění v současné společnosti. Stejně, jako letošní Strážnice, byla i Východná odpovědí na mnohé úvahy o zániku folklóru apod. Téměř při všech pořadech zcela obsazený rozsáhlý amfiteátr svědčil o tom, že mnoho lidí na Slovensku má vřelý vztah k fol[/]klóru a že slavností ve Východné mají stále své opodstatnění.
      Dušan Vlach

Rožnovské slavnosti 1966 [obsah]

Letošní Rožnovské slavnosti, které se konaly v areálu Valašského muzea v přírodě ve dnech 23. a 24. července 1966, nepřinesly ve svém programu žádné nové podněty k dalšímu řešení problematiky presentace folkloru před velkým počtem publika.
      Velká nepřízeň počasí (po oba dny hustě pršelo) způsobila, že ještě ostřeji vystoupila do popředí organisační neujasněnost celého programu a úplná režijní dezorientace.
      Oba tyto faktory se ukázaly rozhodujícími pro celou koncepci i působnost na publikum. Oba programy, sobotní večerní a nedělní odpolední, byly záležitostí 4 souborů - vsetínské Kyčery, rožnovských souborů Javořiny a Radhoště a skotského souboru z Edinburgu.
      Nyní se vraťme ještě k jednotlivým pořadům: sobotní program měl název "Janíčku, Janíčku - zbojnický hejtmane...", který při dobré vůli skloubit dohromady čísla jednotlivých souborů, nemohl zvládnout roztříštěnost a opakování některých vystoupení ve všech souborech. Z hlediska organizace programu a divácké přitažlivosti se ukazuje, že není možné v tomto druhu programu por.echávat každému souboru vymezený čas 30 minut, aby předvedl s větším, nebo menším úspěchem pásmo, [/] nebo volně řazená čísla na jakési volně vykladatelné téma "zbojnický život a život na salaši". Z průběhu generální zkoušky vyplynulo, že hlavní organisátoři prakticky nevěděli, co který z valašských souborů předvede. Proto mohlo dojít k tomu, že když vystoupil poslední soubor programu - Radhošť z Rožnova, byt jeho program, sestavený do pásma, přijat poměrně vlažně, protože velkou část jeho vystoupení již předváděly v malých obměnách soubory předcházející - Javořina a Kyčera. Velká délka celého sobotního programu - téměř 3,5 hodiny - nepřispěla k dobrému dojmu z celého sobotního vystoupení.
      Nedělní dopoledne, poznamenané nepřetržitým deštěm, bylo proto přeneseno do sálů ve Společenském domě. Snad nejvíce na nepřízeň počasí doplatila Klenotnice s přehlídkou starých valašských krojů v malém prostoru se dosti těžko předváděly staré tance i kroje. Zároveň s klenotnicí probíhala přehlídka dětských souborů, která ukázala, že mezi dětskými soubory lze dosti těžce najít takovou skupinu, která by nechávala alespoň zčásti volné pole působnosti dětské hravostí a bezprostřednosti. V některých případech lze těžko souhlasit s tím, aby děti předváděly řemeslnické tance nebo tanec fojtovský za doprovodu cimbálové muziky. Po režijní stránce můžeme přes všechny nedostatky hodnotit Klenotnici jako nejzdařilejší.

71

      Snad nejslabší ze všech programů byl nedělní odpolední program, jehož režisér M. Kulišťák se nedokázal vyhnout opakování programových čísel ze soboty. Zároveň organisační vedení jednotlivých souborů bylo nevyhovující, soubory překročily vymezený čas o půl i třičtvrtě hodiny, takže za velmi nejistého počasí musel být program předčasně přerušen právě na počátku vystoupení souboru Radhošť, který podle generální zkoušky měl nejzajímavější pořad.
      Na závěr můžeme říci, že budoucí organisační výbor slavností by si měl vzít velké poučení z letošního průběhu, zejména pro příští rok, kdy proběhnou rozsáhlé oslavy 700. výročí Rožnova.
      Z hlediska muzejního je nadále nemožné pořádat slavnosti v tomto rozsahu v areálu Valašského muzea vzhledem k úplné devastaci okolí a samotného nádvoří muzea.
      Jediným východiskem se zdá plán Valašského muzea v přírodě, který předpokládá vybudování malého amfiteátru pro 250 - 300 diváků v rohu areálu parku Hájnice, kde by se během léta vystřídala řada souborů, jejichž působiště je na sběrné oblastí skanzenu.
      Jiřina Rousová

Chodské slavnosti v Domažlicích [obsah]

Dvanáctý ročník slavností lidové tvořivosti v Domažlicích se konal 9. - 10. července 1966. Bylo zde několik vystoupení vojenských amatér[/]ských souborů, které se zabývají taneční hudbou, pantomimou a divadlem. Jejich vystoupením se nebudeme v naší zprávě zabývat. v sobotu večer se uskutečnil pořad "Plzeňáci hrají, zpívají a tančí", v němž vystupovali umělci známí z plzeňského vysílání čs. rozhlasu. Folklórnímu umění byt vlastně věnován jen jeden pořad, a to "Chodsko se baví", který proběhl na sokolském hřišti v neděli odpoledne. Představily se v něm vesnické soubory z Chodska, hlavně skupiny z Postřekova a Mrákova, jejichž vystoupení bylo vlastně jediným zážitkem celých slavností. Předvedly zvykoslovné a taneční scény stavění májů, u muziky, volání aj. I když i zde některé scénky působily trochu naivně a nepřesvědčivě, hlavně v mileneckých scénách pod oknem, vystoupení těchto souborů a jejich dudácké i dechové hudby můžeme pokládat za zdařilé. Na jiné základně tvůrčí práce stál soubor Škoda Plzeň, který předváděl jihočeský folklór i východoslovenské čardáše. Je vůbec otázkou, proč do tohoto pořadu byly zařazeny folklórní projevy slovenské. Máme za to, že Domažlice by měly být jihočeskou záležitostí. Když už zde pořadatelé chtějí folklórní ukázky z ostatních krajů republiky, dalo by se to snad řešit zvláštním samostatným pořadem. Daleko horší je však to, že interpreti slovenského folklóru v tomto pořadu byli hluboko pod běžnou úroveň. Až trapné bylo vystoupení cikánské cimbálové muziky vo[/]jáků ze Stříbra. Pokoušeli se hrát skladby, na které houslisté vůbec nestačili, hráli bez jakékoliv souhry, intonace a rytmu. Násilný a křečovitý byl i předváděný cikánský tanec. Zařazení tak slabých čísel nezlehčuje jen uvedený pořad, ale vůbec všechen folklórní projev. Vystoupení vojenských skupin bylo zde vůbec slabé, nízkou úroveň měla např. dudácká hudba vojáků ze Sušice.
      Mnoho výtek by bylo možno adresovat režii pořadu, především rozvláčnost a vůbec časové nezvládnutí; vždyť pořad trval téměř čtyři hodiny. Na vynikající závěrečné vystoupení skupiny z Mrákova už bylo hlediště poloprázdné. Konferenciér byl celkem málo informovaný o obsahu čísel, které byly předváděny na pódiu. Největší byly ovšem nedostatky dramaturgické. Škoda, že v programu nikde nejsou uváděni odpovědní pracovníci (autoři scénářů a režisér) a instituce, které za program odpovídají. Když se něco dělá anonymně, neúspěchy tak nebolí, To by ovšem nemělo být organizátorům omluvou.
      Chodské slavnosti si už zajistily jistou tradici mezi folkloristickými festivaly v Československu. Když přišli pořadatelé k názoru, že stěžejním programem slavností má být jen jeden národopisný pořad, lze to konec konců akceptovat. Měl by to však být pořad solidní, dramaturgický promyšlený a režijně zvládnutý. Lidový umělecký projev v jižních

72

      Čechách a zvláště na Chodsku si tuto péči plně zasluhuje.
      Josef Tomeš

Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou [obsah]

Uspořádal je velický Sdružený závodní klub spolu s výborem Horňáckých slavností dne 17. července 1966 na stadiónu pod Strážnou hůrkou. První část programu vyplnil dětský soubor z Velké, který vedou Olga Pšurná, Dagmar Severová a Jan Loutchan. Jednotlivá čísla byla doprovázena velickou dětskou cimbálovou muzikou pod vedením učitele Leoše Zemana. Soubor předvedl řadu horňáckých her, vynášení Moreny a několik dívčích i chlapeckých pěveckých čísel. Svým vystoupením dokázal, že i současné děti na Horňácku mají k odkazu svých otců vztah a že rázovitost a neobyčejná zpěvnost tohoto koutu Slovácka bude zachována i pro budoucnost.
      Dětský soubor byl vystřídán hudeckou muzikou místního Slováckého krúžku s primášem Jožkou Kubíkem z Velké. Po táhlé písni zahrála muzika několik sedláckých a verbuňk. Sólově zazpíval basista Tomáš Štefánek.
      V další části programu se představil velický Horňácký taneční soubor, jehož uměleckým vedoucím je Jan Loutchan, vedoucím a primášem cimbálové muziky Jožka Pešek. Soubor předvedl pořad, který připravil pro zájezd do Jugoslávie na folklo ristický festival v Záhřebu, kam odjel o několik dnů později. V pořadu zhlédlo obecenstvo čepení nevěsty, sedlácké, verbuňk, odzemek, trefu, hojačky a tance z Nové Lhoty. Nechybělo několik hudebních čísel cimbálové muziky a ukázky hry muziky hudecké a gajdošské se sólovým zpěvem Jiřího Šáchy. U některých tanečních čísel a zejména u čepení nevěsty se objevilo určité aranžmá, což na Horňácku dosud nebývalo, ovšem při souborovém způsobu práce je obvyklé.
      Odpoledne alespoň v malé míře nahradilo Horňácké slavnosti, které se konaly naposled v roce 1964 a ve velkém rozsahu budou opět v příštím roce. I když bylo záležitostí čistě velickou, dokumentovalo jisté oživení folklóru v místě a znovu přesvědčilo o životnosti písňového, hudebního i tanečního bohatství na Horňácku.
      Dušan Vlach

Tekov tancuje a spieva [obsah]

Pod týmto názvom sa konali dňa 21. augusta t. r. I. slávnosti piesní a tancov v Starom Tekove. Usporiadateľom bol DKV v Leviciach a Rada Miestneho národného výboru v Starom Tekove.
      V programe účinkovali skupiny z obcí Tekovskej oblasti. Bol zostavený z tanečnospeváckych čísiel a národopisných pásiem. Úpravy čísiel boli mnohokrát zbytočné a veľmi násilné. Interpretácia (väčšinou mládež) bola tiež na takej úrovni. [/] Tekovský ráz programu udržovali iba kroje. Tie však vo viacerých prípadoch u žien boli pokazené modernými účesmi a čižmičkami. V celom programe nebola jediná ľudová kapela, ak nepočítam kaviarenskú hudbu Jozefa Rikkoňa. Všetky čísla doprevádzali podpriemerní harmonikári alebo sami tanečníci spevom. Svetlými zjavmi v programe boli iba 64ročný spevák Jozef Kupča a staršie ženy speváčky z Kozároviec.
      Jozef Lehocký

Druhé spišské slávnosti piesní a tancov [obsah]

V nedeľu 22. V. 1966 sa v Levoči uskutočnili novoznikajúce regionálne slávnosti prevažne ľudovej hudby a tancov. V doobedňajšom programe detí (Detská radosť k nám letí) a v poobedňajšom programe dospelých (Večer na Spiši) bolo možné vidieť múzický folklór pôvodný, rôzne upravovaný a čiastočne i výtvory umelé. O celkove dobrý dojem sa pričinili hlavne niektoré skupiny blízke prejavom i spracovaním pôvodine. Ony predovšetkým udávali spišský kolorit celému podujatiu. Ukázali sa i súbory so slušnou technickou úrovňou, no celkový dojem kazil nedostatok špecifického choreografického rukopisu a malá objavnosť piesní. Krojovanie vystupujúcich bolo dobré, až výborné. Návšteva a celková odozva dosvedčujú o záujme značnej

73

časti obyvateľstva o tento umelecký žáner. O náplň slávností sa pričinil hlavne metodik ODO v Spišskej Novej Vsi Jozef Butela. Chybou bolo, že sa obmedzoval len na svoj okres - akoby okolie Popradu nepatrilo do Spiša. K určitému nedorozumeniu tiež došlo kumulovaním obdobných podujatí do Levoče: nasledujúcu nedeľu sa tam odohrávali slávnosti ľudovej hudby, spevu a tanca Východoslovenského kraja.
      Kliment Ondrejka

Horehronské dni spevu a tanca v Heľpe [obsah]

Pod názvom "Medzi dvoma vŕšky" sa niesli I. Horehronské dni spevu a tanca, ktoré sa uskutočnili v dňoch 4.-5. júna 1966 v Heľpe. Boli spojené s oslavami ročného trvania akcie detských domovov pod názvom "Zlatý kľúč", čo znamená pomoc a spríjemnenie pobytu detí v detských domovoch na Slovensku. Počas dvoch dní odozneli dva programy. V sobotu to bol koncertný program umelcov z Bratislavy a súboru Čarnica z Košíc.
      Hlavný program týchto zakladajúcich slávností sa uskutočnil 5. júna popoludní. V časovom rozpätí štyroch hodín sa predstavili návštevníkom týchto slávností súbory okresu Banská Bystrica. Program bol stavaný ako okresná prehliadka STMP v detských tanečných súboroch.[/]
      Písať o týchto slávnostiach sa dá dnes z dvoch hľadísk. Jedno hľadisko je kultúrno-politické. Pracovníkom OOD v Banskej Bystrici za spolupráce miestnych učiteľov a obyvateľov podarilo sa zorganizovať pekné podujatie, na ktorom bola zainteresovaná celá Heľpa. Dedina bola slávnostne vyzdobená tak ako hádam nikdy pred tým, amfiteáter bol postavený skoro zadarmo, organizácia fungovala dobre, proste všetko bolo v poriadku. Bol to sviatok Horehronia, nakoľko sa tam stretlo na programe okolo 5-6000 ľudí, občania dediny vytiahli slávnostné kroje a tak sa bolo na čo pozerať. Druhé hľadisko je umelecko-programové. Organizátori tohto podujatia sa mali trochu poradiť, ako na vec. Program takéhoto zamerania, aj keď je z domáceho prostredia, nemusí byť zaujímavý, ak je pridlhý. Iná vec by bola organizovať program spájaný s umeleckým slovom ako okresná prehliadku STMP a súťaž o Putovnú valašku. V tomto programe sa ukázalo, že na Horehroní máme aj dobré detské kolektivy, ale ich choreografi nerobia vždy dobrú robotu. Chýba im zdravá nápaditosť. Boli tam súbory, ktoré v minulosti získali dobré meno a ich dnešná robota bola bez koncepcie, bez zamerania a pozliepaná. Toto sa prejavilo najmä na súboroch z Poník, Pohorelej, Brezna. Pri svojich tanečných číslach nemajú dobrý výber piesňového materiálu, pri stavbe choreografie improvizujú, používajú piesňový a prvkový materiál z iných oblastí Slovenska ako svoj vlastný, o ponímaní stavby priestoru ani nehovoriac. Kladným prínosom bolo vystúpenie súboru ZDŠ Predajná, dobrý prístup ku spracovaniu medvedieho tanca mal Č. Balog, ďalej dobré boli chlapčenské horehronske hry v podaní detského súboru z Heľpy, a jeden z najlepších detských súborov kraja, súbor zo Šumiaca, si zaslúžene odniesol vavrín víťazstva. Zaujímavým prístupom k spracovaniu horehronského materiálu sa predstavil súbor n. p. Biotika zo Slov. Lupče.
      V podstate sa dá však povedať, že i pri týchto nedostatkoch I. ročník Horehronských dní spevu a tanca splnil svoje poslanie. Obnovil v ľu­ ďoch krásu zabudnutého folklóru a určite - ich podnietil k vytvoreniu dobrej tradície. Slávnosti ukázali, že v ľude Horehronia tento typ osláv započatia leta bude mať svoje miesto aj v budúcnosti. Bude však treba viac pouvažovať o tom, ako program slávností účelnejšie využiť, prispôsobiť podmienkam a poriadať ho tak, aby sa nikdy nezunoval a každý rok bol krajší.
      Igor Kovačovič

Pod fiľakovským hradom... [obsah]

V dňoch 13.-14. augusta 196 sa konali v historickom mestečku na juhu Stredosloverského kraja posledné tohoročné slávnosti piesní a

74

tancov. Ich názov bol IV. Festival maďarských súborov piesní a tancov. Počasie slávnostiam veľmi prialo.
      Hlavnou myšlienkou tohto festivalu je družba občanov maďarskej a slovenskej národnosti, ktorí obývajú južné oblasti nášho kraja. Nie vždy sa však podarí držať sa tejto vopred pripravovanej koncepcie. V tomto roku sa prešlo pri zostavení programu na účinkovanie malého počtu súborov s touto najlepšou umeleckou úrovňou. Zámer sa podaril, ale oproti minulému roku bol program slabšie pripravený. V tomto roku totiž usporiadatelia vôbec nespolupracovali s oddelením ĽUT KOS, ani s ÚV Csemadok a tak čo sme videli, bolo len dobré vystupovanie súborov bez celkovej koncepcie programov.
      Program v sobotu večer bol atraktívneho charakteru. Vystúpili v ňom operní umelci z Budapešti na čele so známou Hannou Honthiovou a dobrým ľudovým hudobným súborom Ladislava Somlóa.
      Nedeľný popoludňajší program sa skladal z dvoch časti. V prvej vystúpili: súbor Gömöri z Rim. Soboty, ktorý veľmi dobre predviedol tanečný obrázok Verbunk 1948 a potom obligátny cigánsky tanec, ďalej Palóc z Fiľakova ukázal zaujímavé spracovanie pastierskych tancov z juhu Slovenska, hosťujúci maďarský súbor upútal tancami verbunkového charakteru a pastierskym tancom z maďarskej pusty. Svojimi výkonmi [/] vhodne zapadol do programu aj tanečný súbor Liptov z Ružomberka, i keď nepodal svoj štandardný výkon. Záver programu festivalu tvorilo hodinové vystúpenie umelcov z Budapešti.
      A preto ak treba hodnotiť tieto slávnosti, musíme povedať, že protikladom veľmi dobrej organizácie, ktorá myslela aj na tie najmenšie podrobnosti, boli režijne veľmi slabé programy. Okrem toho pre tento festival je veľkým nedostatkom skutočnosť, že programy prebiehajú každý rok na improvizovane zariadenom plochom amfiteátri vo fiľakovskom parku, kde nieto ohradenia. Je na škodu festivalu a aj celému okresu Lučenec, kde nieto prírodného amfiteátra, že počas štyroch rokov nevedeli nájsť financie na vybudovanie amfiteátra vo veľmi dobrom prostredí na nádvorí starého fiľakovského hradu. Takto upravený objekt by sa dal využívať po prípadnom zastrešení (možnosť zakrytia nádvoria je reálna a za pomerne malé náklady) počas celého roka!
      Igor Kovačovič

VII. krajské slávnosti piesní a tancov 1966 (Západoslovenský kraj) [obsah]

Krajské osvetové stredisko Bratislava zorganizovalo v dvoch obciach neďaleko Piešťan prehliadku popredných tanečných ľudových súborov svojho kraja. 18. júna, v sobotu večer vystúpili vo Vrbovom na pódiu rekreačného [/] strediska Na Dúbrave súbor Družba (Trenčín) a študentské súbory Technik (Bratislava), Trenčan (Trenčín) a FTVŠ (Bratislava) v programe Eleonóry Kubalovej so svojimi najlepšími číslami. Výstupy, väčšinou už známe, boli prevažne bežnej súborovej úrovne. Príjemne však prekvapili mazúrky zo západného Slovenska v choreografii E. Kubalovej a podaní súboru Trenčan, ako i svieži tanečný prejav budúcich pedagógov telesnej výchovy z Bratislavy pod vedením H. Šimonekovej.
      Daždivé počasie druhého dňa slávností - 19. júna prinútilo usporiadateľov upustiť od plánovaného krojovaného sprievodu súborov v slávnostne vyzdobených Krakovanoch a popoludňajší program sa musel vtesnať do novovybudovaného kultúrneho domu. V programe Hedy Šimonekovej vystúpili v podstate už uvedené súbory doplnené Skaličanom (Skalica) a Kopaničiarom (Myjava).
      Na slávnostiach chýbal folklór v pôvodnejších podobách: divákom -väčšinou dedinským - pre ich blízky vzťah k takýmto prejavom a súborom pre poučenie. Vzácnou výnimkou bola cimbalová hudba Stanislava Cibulku (Kostolné) sprevádzajúca už niekoľko rokov súbor Kopaničiar. Pociťovali to konečne pri hodnoteniach tohto podujatia i samotní organizátori na čele s Vierou Scholtzovou a sľubujú na

75

budúce bohatšie zastúpenie aj tejto vrstvy folklórneho žánru.
      Stanislav Dúžek

Zemplínske slávnosti [obsah]

Okresný osvetový dom v Michalovciach usporiadal dňa 11. septembra 1966 v miestnom prírodnom amfiteátri vystúpenia súborov piesní a tancov a folklórnych skupín z okolia.
      Dopoludnia bola estráda detských súborov, popoludní krojovaný sprievod s dožinkovým vencom a predstavenie dospelých účinkujúcich. Zemplínsky a čiastočne i šarišský folklór v rôznych podobách a stupňoch spracovania plne neobsadenému hľadisku predviedli v hlavnom programe napríklad domáci súbor Zemplín s náročnejšími štylizovanými choreografiami a dosť úspešnou snahou o technický, kultivovaný prejav, ako i úspešná a obľúbená folklórna skupina zo Zamutova s malými folklórnymi formami v prirodzenom, vkusnom stvárnení. Folklórna skupina z Kamennej Poruby, ktorej citlivo pomáhala pri zrode programu najmä osvetová metodička Helena Moravčíková, je novinkou so začiatočníckymi prehreškami, ale i nádejou, ako sa ukázalo najmä pri scénke priadok. Inonárodné prejavy uviedli početný súbor ukrajinských spoluobčanov Verchovina z Medzilaboriec v rozpätí od masovej piesne speváckeho [/] sboru po bežne efektné čísla tanečnej skupiny, a maďarský ľudový tanečný súbor zo Sárospataku - vyspelý amatérsky tanečný celok výrazne dopovaný profesionálnymi sólistami známymi z maďarskej televízie a rozhlasu.
      Teda celkove pripestrá a očividne rozdielna úroveň interprétov, spôsobov prístupu a spracovania pódiových výstupov. To všetko servírovali michalovské slávnosti v programovej zmiešanine, v ktorej sa nedal postrehnuť nejaký dramaturgický úmysel. A to znehodnocuje ľudové umenie, znevažuje vystupujúcich a odrádza divákov.
      Stanislav Dúžek

Přehled folkloristických slavností v r. 1966 [obsah]

21. - 22. 5.
II. spišské slavnosti písní a tanců Levoča. Hlavní pořady - "Detská radosť k nám letí" a "Večer na Spiši" (účinkovaly dětské i dospělé soubory ze spišské oblasti).
29. 5. Dětská Strážnice 1966
     Dva hlavní pořady - "Co vyprávěl svitek březové kůry" a "Děti a příroda" (účinkovaly dětské soubory z Moravy, Slovenska i Čech). Současně byla uspořádána soutěž a výstava dětských výtvarných projevů na téma "Příroda a děti".
29. 5. Jízda králů Vlčnov (tradiční zvyky rozšířeny o vystoupení souborů Vlčnovjánek a Olšava).
4. - 5. 6. Horehronské dny zpěvu a tance Heľpa (1. ročník). Účinkovaly dětské i dospělé soubory z Horehroní.
5. 6. Dětské Tvrdonice (vystoupení dětských souborů z Podluží).
11. - 12. 6. Podluží v písni a tanci Tvrdonice (11. ročník). Dva hlavní pořady - "Podlužácká klenotnice"a "Podluží v písni a tanci".
18. - 19. 6. Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků Starý Hrozenkov (11. ročník). Tři hlavní pořady, účinkovaly soubory a skupiny z okresů Uh. Hradiště a Trenčín a soubor Vsacan ze Vsetína, nedělní pořady nebyly realizovány pro vytrvalý déšť.
18. - 19. 6. Doudlebské slavnosti písní a tanců Borovany (Českobudějovicko), 3. ročník - po sedmileté přestávce. Samostatný pořad dětských souborů, hlavní pořad "U nás na Doudlebsku" (ukázky především tradičních zvyků a obřadů, interpretovaných soubory a skupinami z Doudlebska).

76

25. - 26. 6. Strážnice 1966 - 21. ročník celostátního folkloristického festivalu. Pět hlavních pořadů - "Rok na vsi" (obřady a zvyky rodinného cyklu), "Soubory Strážnici" (vybrané soubory z ČSSR), "Pozdravy ze zahraničí" (zahraniční soubory), "Ej, gury, naše gury..."(Gorali ze severozápadních Karpat - Polsko, Slezsko, Slovensko) a "Bude muzika" (zábavný pořadspojený s nácvikem lidových tanců).
25. - 26. 6. Slavnosti písní a tanců ukrajinského obyvatelstva v ČSSR Svidník (12. ročník). Účinkovaly skupiny o soubory z poddukelských ukrajinských obcí.
25. - 27. 6. Hudební a folkloristické slavnosti Vajnory u Bratislavy (slavnost místního rázu).
2. - 3. 7. Východná 1966 - 13. ročník celoslovenských slavností písní a tanců. Pět hlavních pořadů - "Liptov rozihraný" (pořad tzv. autentického folklóru), "Zadupkajte nôžky" (dětské soubory), "Pozdravy krajov poludňových" (zahraniční soubory), "Vystupujú víťazi súťaží Východnej 1966" a "Vavríny slovenskej krásy" (špičkové amatérské soubory ze Slovenska).
2. - 3. 7. XI. celostátní slavností písní atanců maďarských pracujících v ČSSR Gombasek. Vystoupení maďarských, slovenských i ukrajinských souborů.
9. - 10. 7. Chodské slavností 1966 Domažlice (12. ročník). Hlavní pořady - "Hrají a zpívají Plzeňáci","Chodsko se baví" (pořad jihočeských i západočeských souborů a skupin).
9. - 10. 7. Podpolianské slavnosti písní atanců Detva (po desetileté přestávce). Hlavní pořady - "Večer pod Poľanou", "Poľana spieva a tancuje" (účinkovaly skupiny a soubory ze Středoslovenského kraje).
16. - 17. 7. Slavnosti sbratření Čechů a Slováků Javořina. Vystoupenísouborů a skupin z okresů Uh. Hradiště a Trenčín, dále SĽUKu.
17. 7. Horňácké odpoledne Velká nad Veličkou. Účinkoval Horňácký soubor písní a tanců, dětský soubor, sólisté a lidové hudby z Velké nad Vel. 23. - 24. 7. Rožnovské slavností Rožnov pod Radhoštěm (jubilejní 10. ročník). Regionální valašské slavnosti (jako host vystoupil polský soubor z Cieszyna). Čtyři pořady -"Janíčku, Janíčku - zbojnický hejtmane...", "Valašské děti - naše sluníčka", "Klenotnice" a"Aj, Rožnove, Rožnove...". 30. - 31. 7. Ondrášovy slavnosti Janovice (okr. Frýdek-Místek). Folkloristické slavnosti pořádané na paměť zbojníka Ondráše, místního rodáka (účinkovalo několik souborů ze Severomoravského kraje).
6. - 7. 8. Dny družby [del] Mikulčice. Ve folkloristickém pořadu vystoupily soubory z Břeclavska, Hodonínska a z okresu Nitra.
13. - 14. 8. Festival písní a tanců Fiľakovo (4. ročník). Slavnosti občanů maďarské národnosti, žijících ve Středoslovenském kraji. Účinkovaly dětské i dospělé soubory z jižního Slovenska, hosté z Budapeštia soubor Liptov z Ružomberka. Hlavní pořad - "Družba národov".
13. - 14. 8. Šlapanické slavnosti Šlapanice u Brna. V hlavním pořadu účinkovaly soubory z místa i okolí a soubor "Vysočan" z Jihlavy.

77

14. 8. Chodská hyjta Mrákov (Domažlicko). Celoodpolední vystoupení folkloristického souboru z Mrákova, hostem soubor Sout West-Dancers z Velké Británie. 20. - 21. 8. Festival valašských souborů písní a tanců Kelč (okr. Vsetín). Účinkovaly valašské soubory Severomoravského kraje, a to v sobotním večerním pořadu nejvyspělejší (např. Jasénka, Vsacan a Kyčera ze Vsetína, Radhošť a Javořina z Rožnova pod Radhoštěm), v nedělním pořadu pak vesnickéskupiny a další soubory (z Val. Meziříčí, Frenštátu pod Radhoštěm, Liptálu, Trojanovic aj.). Festival byl současně zorganizován jako oblastní kolo STMP v oboru lidového tance, ovšem jen některá předvedená čísla byla soutěžní.
20. - 21. 8. Horalské slavnosti [] Jablunkov (19. ročník). V hlavním pořadu vystoupil 170tičlenný Státní soubor písní a tanců Šląsk, nositel Řádu práce I. třídy a zlaté medaile Světové rady míru.
21. 8. I. folkloristické slavnosti "Tekov spieva a tancuje" Starý Tekov (okres Levice). V pořadu vystoupily soubory a skupiny z tekovské oblasti. 21. 8. "Jánošíkov deň" Terchová (4.ročník). Vystoupení skupin a souborů Západoslovenského kraje.
27. - 28. 8. Hanácké slavnosti Náměšť na Hané. Pořad dětských souborů,vystoupení BROLNu se sólisty a taneční skupinou, hlavní pořadhanáckých souborů. 28. 8. Slavnosti písní a tanců ", "U nás na Náchodsku Rýzmburk (12.ročník). Účinkovaly nejlepší soubory z Hradecka a soubor z Rakouska.
28. 8. Ukrajinské slavnosti písní a tanců Orlov (východní Slovensko). Účinkovaly soubory z ukrajinských obcí severovýchodního Slovenska; vyvrcholením programu bylo vystoupení Poddukelského ukrajinského ľudového súboru.
28. 8. Deň Goralov Červený Kláštor. Slavnosti prezentovaly folklór goralského Zamagurí.
11. 9. Zemplínské slavnosti Michalovce. V dopoledním pořadu vystoupení dětských souborů, odpoledne účinkovaly folkloristické skupiny a soubory z okolí Michalovců, interpretující zemplínský a částečně i šarišský folklór.
17. - 18. 9. Velké slovácké vinobraní Strážnice. Dva pořady (účinkovaly soubory Danaj ze Strážnice a Skaličan).
      Dušan Vlach
16. 10. Doudlebské posvícení Ločenice (Českobudějovicko). V pořadu slavností vystoupily čtyři soubory lidových písní a tanců - z Úsilného, Českých Budějovic, ze Zbudova a z Ločenic. Součástí programu byla přehlídka jihočeských krojů.
      Přehled folkloristických slavností uspořádaných v letošním roce jsme se rozhodli publikovat z toho důvodu, abychom umožnili našim čtenářům utvořit si představu o tom, kde a jaké slavnosti se pořádají na území Československa. Charakteristika jednotlivých slavností nemůže být obsáhlá a úplná, nýbrž má jen krátce, heslovitě informovat o jejich rozsahu a zaměření.
      Jen někteří z pořadatelů nám poslali propagační materiály svých slavností a proto vyzýváme pořadatele všech folkloristických slavností na území ČSSR, které budou uspořádány v příštím roce i v letech následujících, aby nám zasílali plakáty, letáčky, programové skládačky či brožurky apod. Hodláme totiž uvedené materiály shromažďovat v našem zařízení k archivním účelům a chtěli bychom též informovat naše čtenáře o těchto slavnostech, eventuálně i předem, pokud ovšem obdržíme materiály včas.
      Dušan Vlach

78

ROZHLAS

O BROLNu [obsah]

K napsání této poznámky mne přiměla část článku J. Tomše "Folklór na obrazovkách" otištěná v posledním čísle Národopisných aktualit, jež se dotýká též práce BROLNu. Tomšovi se zdá, že "BROLN jde v současné době spíš cestou hledání efektů než poctivým studiem lidové písně a hudby." Svědčí prý "o tom i rozhlasové vysílání z Majakovského sálu v Praze dne 27. dubna; uvedený koncert byl značně problematický jak dramaturgicky, tak rovněž v interpretaci některých písní. BROLN - Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů vystoupil letos v Praze po několikaleté přestávce a koncert byl koncipován jako přehlídka orchestru i zpěváků. Byl nastudován zpaměti a repertoárově obsahovat podle našeho názoru nejlepší čísla. Ke studiu zpaměti vybíráme programová čísla většinou společně s tělesem; jsou to čísla, která se mimořádně zdaří a která hrajeme na domácích i zahraničních koncertech. Výběr repertoáru tohoto koncertu jsme mimochodem natočili v červnu 1966 ve Vídni pro holandskou firmu Philips. Při letošním koncertu v Praze bylo hlediště plně obsazeno více než 1000 diváky. Koncert měl výbornou odezvu; po skončení bylo ještě 20 minut přídavků a během vystoupení [/] povolila pražská režie vysílání Československého rozhlasu prodloužení o 15 minut proti plánované době (což je v rozhlase dost mimořádné). Do redakce lidové písně dostáváme ještě stále dopisy účastníků tohoto koncertu; připomínají úspěch i slib, že BROLN vystoupí v Praze opět v příštím roce. Zmíněný koncert BROLNu v Praze byl velmi kladně hodnocen také v rozhlase samém. A jistě také stojí za zmínku, že vedení hudební redakce i v souvislosti s úspěchem koncertu vrátilo lidové písni její původní vysílací časy. Tvrdit, že BROLN poctivě nestuduje lidové písně a hudbu, jak to formuluje J. Tomeš, je názor vystřelený od boku. Tomšova kritika se nám jeví jako příliš ukvapená a neobjektivní. Není bez zajímavosti, že zcela opačně vyznívají v naprosté většině kritiky na BROLN v zahraničí. Tím nechceme tvrdit, že v nich není subjektivních názorů, nýbrž je chceme uvést záměrně jen jako kritiku naprosto protikladnou. . . . "Jsou to především mimořádně rutinovaní lidé, kteří vědí, jak musí sestavit program, na který se diváci dívají od začátku až do konce s uspokojením . . . Dva zpěváci a jedna zpěvačka dovedou lidovou píseň podat skutečně a přece uhlazeně... Byl to zážitek, kterým jsme se zase jednou mohli potěšit, nechat se strhnout hudbou, ze které vzešlo tolik mistrů v ději[/]nách hudby klasické a kterou tito mistři po celý život studovali." (Holandsko - Haag 1963.) "BROLN je jeden z nejlepších lidových orchestrů jaký je možno slyšet. Housle cymbál - flétna, to vše předvádí hudbu, při níž nikdo nezůstane chladný." (Journal de Charleroi, Belgie 1965.) "BROLN - představení bohaté na barvy, nevázaně živé, uchvacující od začátku do konce. Na závěr večera byli umělci československého souboru zahrnuti nekonečnými ovacemi." (L'avenir Belge, Anvers - 1965.) "Zdá se, že orchestr je složen ze samých virtuosů." (Kritik G. de Bruyn - 1965.)
      Celá věc je složitější, než jak se někdy běžnému posluchači jeví. Cesta BROLNu je odlišná např. od cesty rumunských profesionálních souborů, popřípadě souborů maďarských a některých sovětských. Soubory v těchto zemích zvolily cestu takovou, že vzaly z terénu talentované amatéry - v podstatě lidové virtuosy - do hlavního města, postarali se jim o ubytování, naučili je hrát z not a vytvořili z nich profesionální orchestr. U nás jsme touto cestou jít nemohli. V době, kdy jsme zakládali BROLN (1952), pracoval už SĽUK i ČSSPT a tolik talentovaných muzikantů, kteří by byli v produktivním věku a kteří by mohli přejít do rodícího se nového profesionálního tělesa, nebylo. Zvolili jsme proto cestu odlišnou.

79

      Angažovali jsme většinou absolventy Konzervatoře případně JAMU s tím, že se budou učit stylovým zvláštnostem. Není to cesta snadná. U profesionálních hudebníků nastupuje totiž nevýhoda, jíž si byl vědom už L. Janáček: "Lidová píseň vypadá jako ztuhlá tehdy, když je notována, když je "chycena". Tak i dílo skladatelovo je vůbec, když se tvoří, měkké, poddajné a ztvrdne v rukou druhých v notaci a z notace." (O lidové písni, str. 435.) Na jiném místě Janáček pokračuje: "Není snadno vyčíst věrně, správně a bez velké námahy píseň z not. Hrubé obrysy jsou to, kterými noty mluví. Jemné odstíny v písni, co ji zaokrouhluje, co ji oduševňuje, toho se zpravidla nedovídáme z not. Mnohé je třeba zde si domyslet.
      Nám vskutku působilo a konec konců i působí dosti obtíží to, že těleso složené z profesionálně vyškolených hudebníků bylo nuceno hrát lidovou h[u]odbu z not. V konečném výsledku je řada věcí hrána ještě stále (jak jsme si v rozhlase navykli říkat) "sokolsky"; není tam vždy dostatek toho, co nás v reprodukci autentických hudeb tolik vzrušuje. Proto jsme se také z těchto odehraných not nedověděli vždy pravdu. Ovlivnit to může improvivizace. Ovšem v obsazení 25 lidí lze improvizovat jen v jistých místech a jistých nástrojích. Pak je tu cesta důslednějšího napodobování, přepisy apod., a o to se snažíme. [/] Uvědomujeme si, že studium je jediná cesta a že ji ničím nelze nahradit. Narážíme však také na to, že jednotlivé oblasti nejsou dostatečně zpracovány a zachyceny, že styly nejsou fixovány. Vlastních sil je příliš málo a bylo by třeba v tom na tomto poli více spolupráce s profesionálními etnomusikology. I v tom však podnikáme řadu kroků.
      Dalším problémem jsou lidové nástroje, o jejichž větší využití usilujeme. Složitá je však jejich výroba a nedaří se vždy, aby vyhovovaly intonačně. Dále bych chtěl poznamenat, že chtě nechtě je BROLN těleso, které patří do oblastí zábavné hudby, a že u široké obce posluchačů najde často oblibu spíše repertoár pro nás okrajovější než čísla vysoce vyhraněná. Zde existuje obdobný poměr jako mezi taneční písní a jazzem. Bylo by ovšem chybou podléhat ve vysílání líbivosti, ale vyhnout se jí zcela nejde.
      Jaroslav Jurášek

Co bude nového v Čs. rozhlase? [obsah]

Opětný příklon posluchačů k folkloru se v loňském roce projevil konečně i u nás; v západních státech byl zřetelný (navíc ještě ke klasické hudbě 19. století) už asi před třemi lety. Tak se o tom psalo, tak o tom v Brně hovořil při své návštěvě i populární americký zpěvák Pete Seeger.[/]
      Na sekčních poradách redakce lidové písně Československého roz hlasu, které se konaly počátkem loňského října v Praze, byl projednán mimo jiné i rámcový plán vysílání na rok 1967. Resumé? Nebyl by správné přejít do extrému a posluchače lidovou písní přesytit (podobně, jako se to "povedlo" v letech padesátých). Přesto ho však budov víc. K dosavadním pořadům přibývá opět nedělní předpolední "Vonička", znovu se ozvou "písně týdne" a po dlouhé odmlce i autentický folklór. I když zatím jenom v malých "dávkách" (desetiminutové pořady), budevysílán ve výhodném čase a - pro zajímavost - první témata brněnské redakce mají titulky "Lidová zpěvačka Marie Procházková", "Mužský sborový zpěv na Horňácku", "Dyndácká muzika z Jihlavska" a "Cimbálová muzika Jožky Kubíka z Hru bé Vrbky". Přibyl čas i na umělecké úpravy lidových písní (od komorního až po symfonický zvuk) a ještěněkolik dalších. Kladný a dalo by se říct téměř masový ohlas na pořady Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů "Na pěknú notečku", na notečkové hádanky a soutěže vedl i k vydání zpěvníku 50 písní, které budou letos v tomto pořadu postupně vysílány. Týdně budeme mít lidovou píseň v rozhlase (počítáme-li pouze pořady nad 10 minut) asi dvaatřicetkrát. Zájemcio podrobné vysílací schema si mohou napsat do brněnského studia

80

OBSAH

Richard Jeřábek, Moravské malované betlémy jako etnoorganologický pramen . . . 1
Iva Heroldová, České národnostní menšiny a národopis . . . 12
Josef Kopunec-Bohuslav Beneš, Lidový veršovec Josef Bora . . . 21
Jiří Vysloužil, k etnomuzikologickým aspektům při studiu dějin české hudby . . . 29

Zprávy a recenze
Jubilea
Christo Vakarelski sedmdesátiletý (V. Frolec) . . . 35

Knihy a časopisy
Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat (O. Sirovátka) . . . 36
Strážnice 1946-1965 (J. Jančář) . . . 37
Jan Skácel, Čtení o Strážnici (M. Lipár) . . . 38
M. Zemek-F. Zřídkaveselý-J. Kukulka-J. Pavelčík, Vlčnov. Dějiny slovácké obce (V. Frolec) . . . 39
Slovácko 1965 (J. Tomeš) . . . 40
V. Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku (J. Tomeš) . . . 41
V. Pletka, Tam u Králového Hradce (O. Sirovátka) . . . 42
Mužický dekameron - V. Stanovský a J. Vladislav (O. Sirovátka) . . . 42
Horácké nářečí, I. Besedy s dědouškem Ondráčkem (O. Sirovátka[)] . . . 43
A. Freundereich, Narod gradi na ogoljenom krasu (V. Frolec) . . . 43
České materiály v ukrajinské folkloristice poslední doby (B. Beneš) . . . 44
Glasnik etnografskog muzeja u Beogradu (B. Beneš) . . . 45
Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry (A. Pranda) . . . 46
Tam, kde končíval chléb (D. Holý) . . . 47

Konference
Bartošovská konference (D. Holý) . . . 47
Seminár o vplyve industrializácie na ľudovú kultúru (A. Pranda) . . . 49
O mezinárodní katalog lidových balad (O. Sirovátka) . . . 50
Pracovní konference International Society for Ethnology and Folklore (R. Jeřábek) . . . 50
Konference společností "International Society for Folk Narrative Research" (D. Klímová-Rychnová) . . . 51
Musica Antiqua Europae Orientalis (J. Gelnar) . . . 52
Nekrology
Andrej Melicherčík (Ľ. Droppová) . . . 53
Ludmila Hořká (A. Satke) . . . 54

Výstavy
Lidová hrnčina v Československu (R. Jeřábek) . . . 56
Tvoriace ruky (J. Orel) . . . 58
Lidová užitková keramika (J. Orel) . . . 59
Národopis Moravskoslezských Beskyd (J. Vařeka) . . . 59
Hudební nástroje Afghánistánu (K. Panák) . . . 60
Naivní obrazy (V. Tůmová) . . . 60
Trienále a symposion naivního umění v Bratislavě (J. Orel) . . . 62

Folkloristické slavnosti
Festival vesnických folkloristických skupin v Záhřebu (Z. Jelínková) . . . 63
Festival Internazionale del Folklore, Tarcento (J. Pešek) . . . 64
Soutěž dechových hudeb v Jugoslávii (J. Markl) . . . 65
Celovec - rakouská Strážnice? (P. Matula) . . . 66
Zpoza kanála La Manche (I. Kovačovič) . . . 67
Folkloristický festival Strážnice 1966 (S. Švehlák) . . . 67
Východná 1966 (D. Vlach) . . . 70
Rožnovské slavnosti 1966 (J. Rousová) . . . 71
Chodské slavnosti v Domažlicích (J. Tomeš) . . . 72
Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou (D. Vlach) . . . 73
Tekov tancuje a spieva (J. Lehocký) . . . 73
Druhé spišské slávnosti piesní a tancov (K. Ondrejka) . . . 73
Horehronské dni spevu a tanca v Heľpe (I. Kovačovič) . . . 74
Pod fiľakovským hradom (I. Kovačovič) . . . 74
VII. krajské slávnosti piesní a tancov 1966 (Západoslovenský kraj) (S. Dúžek) . . . 75
Zemplínske slávnosti (Michalovce) (S. Dúžek) . . . 76
Přehled folkloristických slavnosti v r. 1966 (D. Vlach) . . . 78

Rozhlas
O BROLNu (J. Jurášek) . . . 79
Co bude nového v Čs. rozhlase (A. Jančík) . . . 80