národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1967 - ČÍSLO 1

FlLM A NÁRODOPIS [obsah]

Martin Slivka, Československý film, Bratislava

      Strieborné plátna kín i matné obrazovky televízorov sú denne dejiskom pohyblivých obrázkov svetla a tieňa, dejiskom filmu, vynálezu doby, ktorý prenikol do všetkých pórov súčasnej spoločnosti stal sa jedným z popredných komunikatívnych prostriedkov, pomocníkom v práci i dokumentom a kronikou života, zdrojom informácií i predmetom zábavy a emocionálneho vzrušenia. Film je takou samozrejmou a všestrannou súčasťou nášho života, ako by k nemu patril od nepamäti. A toto svoje miesto i funkciu si vydobyl za krátkych sedemdesiat rokov svojej existencie. Zavŕšitelia dlhých snažení o vynález filmu, bratia Lumiérovci, sa právom prirovnávajú ku Gutenbergovi, lebo film je rovnako revolučným činom v dejinách ľudskej civilizácie, ako ním je aj vynález kníhtlače.
      Vynálezom filmu vznikol nový komunikatívny prostriedok v ľudskej spoločnosti, ktorý rozvrátil od vekov platnú hierarchiu medziľudskej komunikácie. Dovtedajšie slovo hovorené či písané ako prakticky jediný druh komunikácie medzi ľuďmi [/] film nahradil obrazom; namiesto kultúry verba: U nej nastúpila éra kultúry vizuálnej. A obraz či už v kine alebo na obrazovke televízoru stále viac premáha svet kultúry oprenej na slove. Stačí dnes napríklad jediné premietnutie filmu na obrazovke televízoru a dostane sa u nás do vedomia cca 4 miliónov ľudí. Takejto cti vo veľmi krátkom čase sa dnes už nedostane žiadnej literatúre. No hoci táto kvantita neznamená ešte hodnoty kvalitatívne, predsa je skutočnosťou nadmieru významnou. V objeme komunikovaných informácií v súčasnej spoločnosti prevažuje dnes film. Pokiaľ tradičné slovo je vo svojom výraze akýmsi symbolom vecí a pojmov, obraz je jazykom konkrétnym, všeobecne zrozumiteľným a na rozdiel od slova internacionálnym. Poznávanie prostredníctvom obrazu je akýmsi návratom k poznávaniu priamemu, bezprostrednému a intuitívnemu. Táto forma poznávania, vo svojej elementárnej podstate bližšia všeobecným dispozíciam ľudského subjektu ako forma čítania, je nesmierne lákavá a vďačná. Všeobecná schopnosť

1

vnímať obraz a prijímať z neho vnemy racionálne či emocionálne je v priesečníku času a kvantity neporovnateľne väčšia ako u ktoréhokoľvek iného komunikatívneho prostriedku. Táto skutočnosť zabezpečuje filmu či obrazovému vnímaniu v rytme našej doby nielen masovosť, ale aj významnú spoločenskú funkciu.1)
      Vynález kinematografu je výslednicou vedeckých snažení z konca 19. storočia a dôstojným partnerom obrovského záberu vedy v tomto storočí. Hoci sa film hneď po svojom zrode stal jarmočnou atrakciou, predsa vyrástol v syntetické umelecké dielo a významne zasiahol do sveta umenia: už od svojich počiatkov zostal verný aj svojej druhej tvári, svetu vedeckému. Film sa nezrodil pre potreby umenia. ale pre potreby vedy. Na jeho počiatku nestáli umelci. ale vedci: lekár J. E. Purkyně, fyzik Huyghe[n]s, fyziológ Marey, fyzik Edison ai. Dokonca aj jeden z Lumiérovcov, ktorí úspešne zavŕšili pokusy predchádzajúcich bádateľov, bol biológ.

      Už v prvých desaťročiach svojej existencie film zasahuje aj do oblasti národopisu. Upútava ho vonkajší efekt a tematická atraktivnosť ľudových slávvnost[i][í]. zvykov, krojov i života hlavne exotických kmeňov. Hodnoty týchto snímok sú viac informatívne a historické ako filmové. Film v prvých dvoch desaťročiach hľadal svoj jazyk, svoju poetiku. Bol v podstate iba fotografickým záznamom akejsi teatreálnej konvencie, ktorej chýbala svojbytnosť výrazových prostriedkov a ich estetická štruktúra. Nie je náhodné, že nielen vynálezci, ale aj trojica [/] tvorcov základného estetického kánonu filmu, jeho gramatiky a poetiky, boli umelecké osobnosti, ktoré buď svojimi štúdiami alebo praktickou činnosťou boli zviazaní s prírodou a s národopisom ako vedou.2) V Sovietskom sväze bol to niekdajší študent Inštitútu psychoneurológie Dziga Viertov. Jeho štýl kino-pravda bol vo filmovej poetike zásadným objaviteľským činom ukazujúcim filmový záznam človeka a jeho života.
      Francúz Jean Epstein, študent matematiky a medicíny, odchovanec biológa Augustína Lumiéra, autor novátorských filmov fabulárnych najprv na motívy tém z biológie, potom z etnografie, priniesol do filmového jazyka filmovú fabulu.
      Tretím bol Robert Flaherty z USA, ktorého národopisný dokumentárny film o živote kanadských Eskymákov, Nanuk, človek primitívny (1922) je snáď tým najvýznamnejším medzníkom pri kodifikácii výrazových prostriedkov, estetických osobitostí a jazyka filmu vôbec. Je v podstate filmovou syntézou poetiky filmu. Film predstavuje veľké hodnoty filmové i národopisné. Ako prvý ukázal pravdivý obraz života človeka - súčasníka bez zdorazňovania exotických atrakcií. Je to pravdivý a veľkolepý epos boja človeka s prírodou.
      Film Nanuk svojimi filmovými hodnotami prerastá rámec národopisnej snímky. Je uholným kameňom anglickej dokumentaristickej školy, ktorá tak významne zasiahla do vývoja svetovej kinematografie. Táto škola sformulovala aj osobitý svojský smer dokumentárneho filmu, ktorého estetický ká

2

non prežil svojich zakladateľov a platí dodnes. Celá anglická dokumentaristická škola (Basil Vright, John Grierson, Paul Rota ai.) v snahe prinášať zaujímavý a neznámy obraz života súčasného človeka venuje sa hodne, hlavne v období medzi svetovými vojnami, tvorbe filmov s národopisnou tematikou. Predstavuje tak dôležitú kapitolu v dejinách svetového národopisného filmu.3)
      Národopisný film hrá dôležitú úlohu v dejinách jednotlivých národných kinematografií, ktorých zrod je vždy určitým spôsobom spojený týmto odvetvím tvorby. V širších svetových meradlách je nemálo národopisných diel, ktoré zásadne zasiahli do vývoja kinematografie vôbec. Posledným takýmto tvorivým činom je programový návrat francúzského etnológa Jeana Roucha k dokumentárnej metóde kina-pravdy so súčasnými výrazový mi prostriedkami. Toto znovuzrodenie kina-pravdy bolo významným podnetom k moderným prúdom súčasného filmu a zasiahlo nielen do kinematografie dokumentárnej, ale v druhotnom odraze aj do kinematografie hranej.

      Dejiny slovenského národopisného filmu idú s určitým oneskorením paralelne s dejinami tohto odvetvia filmovej tvorby v Európe. Prvopočiatky filmov zo Slovenska a na Slovensku vôbec sú zviazané s národopisnou tematikou. Bol to predovšetkým svet etnických zvláštnosti, ktorý vábil prvých priekopníkov filmu na Slovensko. Už krátko po prvej svetovej vojne bratia Déglovci nakrúcajú pre pražský Elektrojournal prvé národopisné snímky Vítanie jari, Plávajúce mlyny na Váhu, Ždiar ai. [/] Roku 1919 americkí Slováci bratia Siakeľovci nakrúcajú prvého Jánošíka s T. Pištekom v hlavnej úlohe.
      Po týchto prvých počiatkoch významným zakladateľským činom v národopisnom filme je dielo Karola Plicku. Plicka ako zberateľ ľudových piesní v službách Matice slovenskej začína od r. 1926 používať filmovú kameru, a tak vznikajú jeho prvé národopisné snímky Pod Tatrami, Važec, Detské hry ai. Popri hodnotách národopisných, vychádzajúcich z Plickových znalosti terénu a materiálu, výtvarný talent autora dáva týmto snímkam osobité kúzlo a vysoké estetické hodnoty. Už r. 1926 vychádza jeho prvý matičný film Za slovenským ľudom, r. 1929 film Po horách, po dolách, odmenený zlatou medailou na medzinárodnej výstave fotografického umenia vo Florencii. Vrcholným dielom je Zem spieva (1933), ktorý bol odmenený cenou , mesta Benátok na Biennale r. 1934. Hoci film Zem spieva narába s národopisným dokumentárnym materiálom, predsa nie je púhym dokumentárnym filmom, ale obrazovo-hudobnou básňou zo života slovenského ľudu, komponovanou nie na zákonitostiach exaktne vedeckých, ale hudobno-poetických zodpovedajúcich hudobnému a výtvarnemu talentu autora. Film dosiahol vo svete veľký distribučný úspech i nebývalý ohlas v tlači, lebo aj z odstupu rokov je objaviteľským avantgardným dielom svojej doby. O to väčší význam má toto dielo v dejinách slovenskej kinematografie. Po predchádzajúcich neraz poloamatérskych začiatkoch je to prvé dielo zodpovedajúce umeleckým a profesionálnym kritériam vysokých parametrov; ako také je zá

3

kladný m kameňom slovenského filmu. Roku 1936 Plicka spolupracuje ako odborný poradca pri nakrúcaní Jánošíka v réžii Martina Friča s Paľom Bielikom v titulnej úlohe. Neskoršie, roku 1943 nakrúca na Morave film Večná pieseň, ktorý je jeho posledným národopisným filmom.
      Systematická filmová tvorba na Slovensku sa začína vlastne až v počiatkoch Slovenského štátu. Obmedzuje sa predovšetkým na periodiku Nástupu, ktorá prináša celý rad národopisných snímok domácich i prevzatých z materiálov UFA. Národopisnej tematike vo svojej tematike sa venuje i Školfilm založený r. 1942.
      Kvalitatívne nové podmienky pre rozvoj slovenskej národnej kinematografie vznikajú r. 1945 po zoštátnení Československého filmu. V tvorbe tohto podniku v kategórii hraných filmov s národopisnou tematikou vzniká Rodná zem (1953) a dvojdielny širokoúhly film Jánošík (1963). V kategórii krátkych filmov sú to desiatky snímkov najrôznejších publicistických žánrov, ktoré prakticky obsiahli všetky základné tematické oblasti slovenského národopisu. Predstavujú bohatý filmový fond, lebo v tematických reláciách krátkeho filmu na Slovensku národopisná tematika zaujímala a zaujíma význačné postavenie. I napriek týmto skutočnostiam má táto tvorba väčší význam vo sfére publicistiky než vedy. Primárne kritériá filmov vyrábaných Čs. filmom sú umelecké, publicisticko-estetické a distribučné. Národopisné hodnoty prinášajú poväčšine len vo svojom druhom pláne. Tento druh tvorby slúži síce popularizácii národopisu, ale nespĺňa vždy v plnom rozsahu kritériá vedeckej do[/]kumentácie a len vo výnimočných prípadoch môže byť vedeckým bádateľskym prostriedkom. Predstavuje teda akýsi pomocný publicistický fond, význačný a potrebný síce, ktorý však sám o sebe nemôže byť konečným cieľom národopisného filmu ako vedeckej kategórie.
      Národopisný film, ktorý má spĺňať požiadavky a potreby vedy, musí sa budovať a vytvárať priamo vo vedeckej inštitúcii. Poslaním takéhoto vedeckého filmu je slúžiť iba vede. A preto aj jeho jazyk, gramatika a poetika musia podliehať zákonitostiam vedy. Emocionálna pôsobnosť vedeckého filmu nie je prvoradá, ba dokonca ani nie je nevyhnutná. Kedže v národopisnom filme predmetom záujmu je človek a neraz aj krása jeho umeleckého prejavu, národopisný film sa nemôže absolútne uzatvárať pred pojmom krásna. Je to však krása inej kategórie, krása obsiahnutá v potenciáli snímaného materiálu, a nie ako výsledok umeleckej filmovej štylizácie podliehajúcej druhove iným estetickým zákonitostiam.
      Hoci teoretické kritériá musia vydeľovať film umelecký a vedecký ako samostatné kategórie so špecifikami svojich štruktúr, predsa v praktickej realizácii sa tieto hranice prelínajú. V národopisnom filme. ktorého predmetom záujmu je živý človek a jeho nielen prakticistický, ale i duchovný a citový svet, nemôžu stáť tieto dve kategórie v tak príkrom antagonizme, aký možno exaktne aplikovať napr. pre film vedecký z oblasti prírodných alebo technických vied. Pre národopisný film neplatí téza, že umelecký a vedecký film majú spoločný iba

4

celuloidový podklad.4) Je tu veľa iných styčných bodov, v ktorých sa stretávajú obidve kategórie, keď chcú odhaliť vnútro človeka, produkty jeho duchovného i emocionálneho sveta a vytvoriť o ňom pravdivý obraz, komponovaný buď na zásadách umeleckej štruktúry alebo konštruovaný na pr[í][i]ncípoch vedy. Praktické hranice medzi filmom-umením a filmom-vedou sa pri národopisnom filme nevyhnutne stretávajú, a to nielen s filmom publicistickým (reportážnym, dokumentárnym, populárno-vedeckým); ale dnes dokonca aj s filmom hraným. Vpád životnej autenticity do kompozície umeleckého diela, prostriedky jej analýzy, interpretácie majú veľa spoločných momentov v konečnom cieli i v tvorivom snažení umeleckého pracovníka a bádateľa vo svete humanitných vied. Dochádza tu k akejsi scientizácii umenia na jednej strane a k tvorivému obohacovaniu prostriedkov vedy na strane druhej. Moderný film publicistický i hraný má v sebe veľa materiálu, ktorý môže byť predmetom vedeckého bádania psychológa, sociológa, pedagóga i etnografa.5) Túto veľkú oblasť plnú autenticity života nemôže národopisný film negovať. Nejde tu len o predmet štúdia, lebo gramatika a poetika týchto umeleckých diel môže pozitívne vplývať aj na tvorbu takých filmov, ktorých jednoznačným cieľom je slúžiť iba vede. V
      Poslanie filmu vo svete vedy je determinované jeho bytostnou podstatou. Špecifikou filmuje obraz a schopnosť zaznamenať pohyb. To znamená, že film je schopný zaznamenávať veci živé, životné deje, fyzikálne diania, má schopnosť evidovať dramatický vzťah v živom i mŕtvom materiáli atď. Filmoví kamera pravda, nie je len prostriedkom ve[/]deckej dokumentácie, ale tak, ako je pre biológa mikroskop, tak pre národopisca môže byť filmová kamera aj prostriedkom vedeckej analýzy, dôkazu, bádania, a to hlavne pri skúmaní dejov nezopakovateľných a nepostrehnuteľných.
      Rovnako v národopise, ako aj iných vedných disciplínach funkcia vedeckého filmu sa sústreďuje do dvoch zásadných skupín: a) film ako výskumný prostriedok vedeckého bádania, b) film ako dokumentačný prostriedok vedeckých informácií.
      Výskumné a informatívne poslanie vedeckého filmu vydeľuje ho ako špecificky druh v žánrovej kategorizácii a určuje jeho výrazové prostriedky, čiže jeho gramatiku a poetiku.
      Ako vo sfére jazykovej komunikácie verbálna štruktúra vedeckého diela je osobitná a má svoje zákonitosti, ktoré ju odlišujú od poézie alebo ume­ leckej prózy, rovnako je tomu aj vo sfére výrazových prostriedkov filmu. A tak ako náhodný postreh alebo nesformulovaná myšlienka nie je ešte vedeckou analýzou, ale iba počiatkom k vedeckému dielu, tak jednoduchý kinematografický záznam vyvolávajúci prvotné opojenie z uväzneného pohy­ bu stojí len na počiatku cesty k vedeckému filmu, ktorý musí mať svoju logiku, skladbu a vnútorný systém.
      Poetika a gramatika vedeckého filmu sa uplatňuje v štyroch základných skupinách, ktoré v tvorbe nie sú oddelené, ale sa navzájom prelínajú: a) Je to predovšetkým scenaristická zložka filmu. Táto zahrňuje predrealizačný proces od tematického

5

výberu cez voľbu spôsobu filmového vyjadrenia až k logickej filmovej skladbe vedeckého zámeru či už bádateľského alebo informatívneho. Pri filmoch, ktoré predstavujú akúsi syntézu prechádzajúceho vedeckého snaženia, môže byť scenár presným podkladom k realizácii. Vo filmoch výskumných, kde konečný výsledok nemožno predvídať, je to spravidla iba zámer, ktorý sa dotvára a mení samotným procesom bádateľským. Scenaristická zložka vtedy je potencionálne zastúpená pri priamej realizácii v procese tvorby. b) Druhá je režijná realizácia filmu, režijná nie v smysle štylizácie, ale realizácia za vedeckým účelom. Tá zahrňuje v sebe elementárnu znalosť filmovej skladby a dekupáže. Dekupáž ako vyjadrenie rôznych pohľadov a veľkostí na snímaný objekt, čiže rozzáberovanie snímaného deja je špecifikou filmu. Dej nasnímaný v jednom celkovom pohľade nie je filmom. Je to iba kinematografický záznam. Každý dej, každé dianie sa javí rôzne z ineho uhla, v inom výreze veľkosti. Vedecký film dekupážou podriadenou vedeckému zámeru musí využívať tieto špecifické možnosti filmu.. S dekupážou, ktorá je jednou z conditio sine qua non filmu súvisia rakurzy kamery, tj. miesta a spôsoby pohľadu na objekt, ktoré sú určujúce pre účinné vyjadrenie vedeckého zámeru filmovej myšlienky. Raz je v záujme zdôraznenia vedecky dôležité ho momentu nevyhnutelný detail úkonu, inokedy celok, raz nadhľed, inokedy podhľad ap. Dekupáž filmu je spravidla obsiahnutá už v scenári; v režijnej zložke filmu sa dotvára a realiznje.
      Osobitou kapitolou realizácie je pojem filmového času, ktorý sa obyčajne nekryje s časom reálnym, [/] á preto ho treba filimovými výrazovými prostriedkami v záujme výkladu a logiky preklenúť. Rovnako dôležitý je aj moment priestoru. Film trojrozmernú skutočnosť reality prenáša do dvojrozmernej skutočnosti obrazu. Pri uplatňovaní tretej dimenzie - protipohľadu - vyvstáva problém logickej náväznosti smeru pohybových línií (pri prvom pohľade osoba idúca zľava doprava pri záberovom prekročení osi jej pohybu, teda v protipohľade ide sprava doľava a vytvára vo filmovej skladbe nežiadúci efekt obráteného smeru pohybu v dvojrozmernej skutočnosti filmového plátna). Je to celý rad elementárnych filmových zákonitostí, ktoré musí rešpeklovať aj vedecký film, lebo sú v podstate akousi filmovou gramatikou, ktorá môže negatívne i pozitívne ovplyvniť filmové vyjadrenie vedeckého zámeru. c) Treťou je kameramanská zložka filmu. Popri praktickej elementárnej znalosti fotografovania je to celý súbor komponentov, ako sú svetlo, kompozícia, pobyb kamery a iné tvorivé zložky účinného vyjadrenia nielen fotografického záznamu, ale aj fotografického podielu na vytváraní filmového obrazu, ktorý m sa realizuje vedecký zámer. d) Nakoniec je to montáž filmu, konečná skladba realizovaných záberov do obrazov a sekvencií, až do hotového logického diela. Je to akási skladba od slov vo vety, odstavce, kapitoly až po celkové dielo. Tu sa najmarkantnejšie prejavujú predchádzajúce rešpektovania filmovej gramatiky.
      Kým predchádzajúce zložky filmového procesu možno nazvať plastikou obrazu, pričom pojem obraz je súhrn spôsobov a výrazových prostriedkov predstavenia filmového objektu na plátne, zatiaľ

6

montáž je organizáciou obrazov v čase.6) Montáž vlastne robí z pohyblivých obrázkov film. Robí z neho samostatný jazyk, svojbytnú štruktúru.7) Aj najobjektívnejšie obrazy pri gramaticky a štylisticky nedostatočnej koncepcii filmového jazyka v montáži môžu mať v konečnej skladbe filmu subjektívne falošný výsledok. V národopisnom filme, kde dominuje moment vedeckej dokumentácie, musíme mať stále na zreteli diváka-vedca. Skladba teda musí dávať súbor informácií, ktoré majú koncepciu a zámer, lebo vedecká percepcia informácií je najdôležitejším momentom tvorby vedeckého filmu.
      Otázkou percepcie filmového obrazu sa zapodieva súčasná psychológia. Filmový obraz vo všetkých svojich kategóriach (umeleckých, publicistických i vedeckých) sa vníma v prvotnom vneme ako elementárna informácia, ako fakt, realita. Na tejto báze sa rodia emócie, myšlienky a dochádza k zážitkom estetickým, k záverom morálnym a ideovým. "Proces konceptualizácie sa rozvíja ako dialektický proces medzi otázkou postavenou vzruchom a odpoveďou pochopenia."8) Čiže prvotné vnímanie filmového obrazu je vnemom reality, druhotné vnemom znaku. Hoci pri analýze vnímania filmového obsahu treba brať do úvahy veľa vedľajších faktorov, predsa proces prebieha v dvoch základných rovinách, v psychicko-emocionálnej sfére percepcie a v psychicko-mentálnej sfére semiologickej. Druhá dáva systém, poriadok neusporiadaným vnemom sféry prvej.9) .
      Sociálni psychológovia uznávajú, že filmový zážitok patrí medzi najsilnejšie vzruchy a je blízky skutočnému zážitku.10) Tento sociálne psychologic[/]ký symptóm filmu je mimoriadne dôležitý i pre percepciu filmu vedeckého.
      Široký sociálny i psychologický záber filmu v našom storočí, resp. V posledných desaťročiach vytvoril v psychickom svete súčasného človeka akýsi kinematografický stereotyp. Každý divák neuvedo­ melým procesom vie dešifrovať interpunkcie, chápe emotívny alebo myšlienkový zámer filmovej dekupáže; podvedome pozná zákonitosti väzby línií diania na obraze atď. Na báze tohto kinematografického myslenia je postavený súčasný film, ktorý je kvalitatívne rozdielny od filmových prvopočiatkov, lebo aj úroveň tohto stereotypu je odlišná a dnes hodne vysoká. Prevažná časť súboru týchto psychických znalostí je podvedomá, ale exaktne zistiteľná a dokázateľná ako civilizačný atribút v psychike súčasného človeka. Súbor kinematografického myslenia musí brať na vedomie aj vedecký film, pretože v procese percepcie jeho informácií je potencionálne zastúpený aj tento objektívny moment každého diváckeho subjektu. Kedže vedecký film nechceme vylúčiť zo sféry moderných vedeckých prostriedkov, dnes to už nie je ani možné, musíme vedomými znalosťami filmovej gramatiky bu­ dovať na podvedomom kinematografickom myslení. To v praxi znamená, že súčasťou programovej výchovy etnografa ako moderného vedca musí byť aj znalosť gramatiky tohto jeho moderného bádateľského vedeckého prostriedku. A tak ako ku kompletnej vedeckej informácii je nevyhnutná znalosť bibliorirafie a materiálov, tak samozrejmou by mala byť dnes aj znalosť filmografie a materiálov v nej obsiahnutých. Film v súčasnom vedeckom svete

7

zaujíma význačné postavenie i jeho funkcia neustále vzrastá. Zanedbávanie tejto sféry môže sa raz v medzinárodných reláciách prejaviť ako provinčný tradicionalizmus a diskvalifikačný atribút výskumných a pracovných metód moderného vedca.

      Funkcia a postavenie filmu v národopise nie je okrajové. Je rovnako dôležité ako v ostatných odvetviach modernej vedy. Takmer v celej oblasti vedeckého národopisného bádania sa môže uplatniť ako výskumný, vedecko-informatívny, dokumentačný a didaktický prostriedok. Neznamená to, pravda, ani pri všetkých jeho prednostiach, že je alebo sa stane jediným a univerzálnym výskumným prostriedkom. Je iba jedným, z mnohých, moderným a špecifickým. Jeho prínos vo vedeckej práci je predovšetkým v jeho špecifike. To znamená v schopnosti zaznamenať pohyb, zachytiť obraz a v prípade v spojení so zvukom navždy konzervovať živý prejav použiteľný k vedeckej analýze, dôkazu, bádaniu kedykoľvek i po zániku nafilmovaného nositeľa. Je samozrejmé, že vedecký film nebude suplovať kresbu, fotografiu. zápis ap. Popri týchto tradičních formách zostáva ešte dostatočne široká sféra použitia filmu v jeho špecifických, jemu vlastných a ničím nenahraditeľných prednostiach.
      Pomocou filmu môžeme študovať pohybové štruktúry pracovných techník, priebeh zvykloslovných obradov a tancov. Film vie zachytiť priestor, atmosféru, spoločenské vzťahy, spojenie človeka s prácou, prírodou atď.11) Niet vari ani jednej tematickej oblasti v národopise, kde by sa film funkčne ne[/]uplatnil ako výskumný a dokumentačný prostriedok. Všetky javy, kde ako základný znak vystupuje moment pohybu, možno exaktne vedecky porovnávať len pomocou filmu. Neoceniteľná funkcia výskumného vedeckého filmu je pri spontánnych, neopakovateľných, improvizovaných prejavoch pohybových, prednesových či hereckých štruktúr. Pri výskume folklórnych javov zvukový film je najdokonalejším výskumným prostriedkom. Každá folklórna produkcia je v kategórii prednesu samostatným umeleckým dielom. Vedecký film je vlastne jediný prostriedok k štúdiu prednesových atribútov u rozprávkárov, tanečníkov, spevákov, muzikantov, účastníkov obradov, hier, hercov ľudového divadla ap. Tradičné štúdium týchto prejavov zužuje folklórny jav iba na literárnu, hudobnú či pohybovo-schematickú zložku synkretického umeleckého prejavu. Poznámky týkajúce sa prednesových folklórnych atribútov v zápisoch majú spravidla hodnotu publicistických marginálií. Nemožno ich vedecky analyzovať, porovnávať, overiť, ani dokázať. Iba film, môže vo sfére prednesu folklórnych prejavov - u nás v tak zanedbávanej oblasti - postaviť toto štúdium na vedeckú bázu. 12) Lebo ako sú etnické osobitosti v materiálnej či duchovnej kultúre, rovnako možno sledovať aj etnické alebo oblastné osobitosti v geste, mimike, teda v produkcii ktoréhokoľvek folklórneho či etnického prejavu živého človeka.
      Národopisná veda budúcich rokov, po zániku tradičného prejavu, bude zaiste inklinovať k sociológii a sociálnej psychológii. V týchto vedných disciplínach za mimoriadne dôležitý výskumný prostriedok

8

sa už dávno medzinárodne uznáva film. Vznik cinéma-verité, camera-direct, film-anketa a iných prúdov súčasnej kinematografie vedeckej, publicistickej i hranej nie je náhodný. Je-zákonitým výsledkom úpornej snahy umelca i vedca čo najdokonalejšie postihnúť, odhaliť, analyzovať živého jedinca alebo kolektív výskumným prostriedkom, ktorý najdokonalejšie sa vie priblížiť. K tejto vedeckej či umeleckej snahe.
      Osobitným a mimoriadne závažným prínosom filmu v národopisnej vede je jeho funkcia dokumentačná ako trvalého zdroja a prostriedku vedeckých informácií. Zvukový film je prakticky jediným a najdokonalejším prostriedkom dokumentácie životnosti tradičných prejavov, ktoré vlna súčasnosti navždy vytláča. Film je schopný dokumentovať tieto prejavy oveľa dokonalejšie ako ktorýkoľvek iný dokumentačný prostriedok (ako opis, kresba, fotografia ap.). Kým tieto a im podobné dokumentačné spôsoby pri súčasnom stave vedy a pohľade nemusia byť kompletné, príliš podliehajú subjektu autora a často bývajú zúžené len na aspektu skúmanej dielčej tematiky, zatiaľ film okrem toho, že všetky prejavy zachováva v pohybe, dokumentuje ich vedecky oveľa dokonalejšie a kompletnejšie, dokumentuje ich v synkretizme všetkých foriem. Hoci aj vo vedeckom filme sa uplatňuje subjekt autora, predsa filmovo autentický záznam reality života je vždy objektívnejší, presnejší a kompletnejší ako verbálny alebo kresebný záznam. Takto pomocou filmu dokumentované javy zostávajú pre vedecký svet navždy zachované ako živý prejav. Už dnes vieme, koľko vedecky vzácnych národopis[/]ných hodnôt navždy zaniklo a koľko by sa bolo unikátneho pre vedu zachránilo, keby sa v posledných desaťročiach bola robila filmová dokumentácia. A koľko dnešných hodnôt nebude existovať v najbližších desaťročiach? A tiež bez vedeckej dokumentácie!
      Vedecká filmová dokumentácia nepredstavuje len nevysýchajúce a nezanikajúce žriedlo vedeckého bádania, ale je aj bohatým informatívnym zdrojom slúžiacim výuke. Každý vedecký film obsahuje v sebe aj momenty didaktické. Film vo svojom synkretizme výrazu je schopný pojať na malej ploche neúmerne veľké množstvo informácií. Tým sa stáva ideálnym vyučovacím prostriedkom. Ako v práci bádateľskej je kvalitatívnym príspevkom k metóde výskumu, tak vo výuke je kvalitatívne novým symptómom vzdelávania s ďalekosiahlymi dôsledkami.
      Film učí samostatnosti myslenia, subjektívnej a nemechanickej percepcii. Za kratšiu dobu je schopný uložiť do pamäti oveľa väčší objem poznatkov.13) v národopisnej erudícii je naviac tým najideálnejším spojením náuky, života a vedeckých informácií. Je všeobecne známa téza jedného zo zakladateľov kybernetiky, prof. N. Wienera, že žiť skutočne znamená žiť s dostatočnou zásobou informácií.
      Vedecky národopisný film sa u nás nedostal ešte k slovu ani na významnom poli náuky. Nie je však náhoda, že v rozvojových krajinách sa vo vyučovacom procese i na začínajúcich vedeckých pracoviskách - v tak hojnej miere využíva film a že sa tu budujú filmotéky. Je to cieľavedomá snaha. V čo najkratšej dobe s čo najefektívnejšími prostriedkami

9

zabsorbovať maximum vedomostí a priblížiť sa všeobecnej úrovni. Súčasne je to aj snaha budova svoj začínajúci vedecký svet na výskumných a informatívnych prostriedkoch adekvátnych dobe.
      Národopisná veda nemôže dnes byť pasívna alebo ľahostajná k potrebám národopisného vedeckého filmu, ak chce byť vedou druhej polovice 20. storočia, vedou využívajúcou všetky výdobytky techniky a civilizácie k výskumu, dokumentácii, vedeckej informácii a výuke. Uplatňovaním filmu vo vedeckej práci nejde o popieranie historických [/] hodnôt klasickej (verbálnej) kultúry, ani o jej úplnú negáciu. Ide o poznatok, že každá kultúra je pevnou technikou a každá sformovaná kultúra sa stáva ipso facto jednou z techník videnia sveta.14) Teda aj národopisná veda našich desaťročí nevystačí s prostriedkami a technikou predchádzajúceho storočia, ale musí mať ambície zanechať za sebou dielo adekvátne svojej dobe. A vedecký film pre svoj ďalekosiahly význam vo vedeckej práci sa stal dnes akýmsi symptómom civilizačnej úrovne súčasnej vedy.

POZNÁMKY
1.
      Gilbert Cohen-Séat: Problémes du Cinéma et de l'Information Visuelle, Presses Universitaires de France Bibliothéque de Philosophie Contemporaine, Paris 1961, 40.
2.
      Zbigniew Gawrak: Elementy badawcze we wspołczesnej kinematografii artisticznej, Kwartalnik filmowy, nr. 3 (47), roč. XII, 23, Warszawa 1962.
3.
      Bolesław Michałek: Sztuka faktów, Warszawa 1958.
      Richard Griffith: The World of Robert Flaherty, Victor Gollancz, London 1953.
4.
      Bołeslaw W. Lewicki: Filmov naukowy jako przekaz informacyjny, Kwartalnik filmowy, roč. XII, nr. 3, str. 5.
5.
      Zb. Gawrak, cit. d., 28.
6.
      And[r]é Bazin, Film i rzeczywistość, Warszawa 1963, 59.
7.
      André Malraux, Psychologie du cinema, cit podľa Bazina, 59.[/]
8.
      Gilbert Cohen-Séat, Problémes du Cinéma, 147.
9.
      Eugenia Chigrin-Heller, Problemy kina i informacji wizualnej, Kwartalnik filmowy, roč. XII., nr. 1-2, 1962, 157.
10.
      Anton Jurovský, Duševný život v spoločenských podmienkach, Bratislava 1963, 258.
11.
      Ludvík Baran , Význam filmu pro národopisné studium, Český lid 6., číslo 1.-2., 1951, 36.
12.
      P[a][o]zri priekopnícku prácu Št. Tótha a S. Motaja z Ústavu hudobnej vedy SAV pri výskume ľudových tancov a prácu Satkeho pri výskume hlučínskeho rozprávkára Šmolku.
13.
      Jan Jacoby, Dziś a jutro polskiego f[i]lmu naukowego, Kwartalnik filmowy XII, nr. 3, Warszawa 1962, 17.
14.
      Gilbert Cohen-Séat, Problémes du Cinéma, cit. dielo, 40.

DER FILM UND DIE VOLKSKUNDE
      Zusammenfassung
      Der Film stellt ein von den außerordentlich wichtigen kommunikativen Mitteln in der menschlichen Gesellschaft dar. Durch seine Entstehung ist zu der bisherigen verbalen Kultur - als zu der einzigen Form der gegenseitigen menschlichen Kommunikation - eine Ära der visuellen Kultur zugetreten. Während das Wort als Symbol der Gegenstände, der Begriffe anzusehen ist, stellt das Bild eine konkrete, internationale Sprache dar, die in der kürzesten Zeit viel mehr Informationen zu übergeben vermag. Die bildliche Empfindung gewinnt in dem Rhyt[h]mus unserer Zeit immer mehr an Verbreitung, sowie auch an der bedeutsamen gesellschaftlichen Funktion
      Der Film hat gleich von seiner Entstehung an in die Welt eingegriffen. Der ethnographische Film nimmt in der Geschichte der Kinematographie eine bedeutende Stellung ein, seit dem Werk von R. Flaherty - eines von den drei Koofizierenden der Filmpoetik, - bis zu dem Werk des J. Rouches in der Gegenwart.
      In der slowakischen nationalen Kinematographie hängt der ethnographische Film mit ihrer Entstehung zusammen, in dem Werk von Professor Plicka, und bis heute nimmt er eine bedeutende Stellung ein. Obwohl die theoretischen Kriterien den künstlerischen und wissenschaftlichen Film als die selbstständigen Kategorien definieren, werden ihre Grenzen in der Praxis vermischt.
      Nicht nur deswegen, daß das 'Objekt des ethnographischen Films der Mensch und seine geistige - und empfindsame Welt ist, sondern auch im Folge dessen, daß heutzutage zu einer gewissen Szientisation der Kunst einerseits, und zu einer schöpferischen Bereiche[/]rung der Wissenschaft - ihrer Mittei und Objekte kommt. Der moderne Film bietet - künstlerisch oder publizistisch - viel Material für einen Soziologen, Psychologen oder Ethnographen. Die ursprünglichen Ziele der distributiven Filme mit der ethnographischen Thematik sind ästhetisch, publizistisch, kommerziel[l] u. a. Sie sind zwar ein Hilfsbestand, aber sie erfüllen keineswegs die Bedürfnisse, die man dem Film als Helfer der Wissenscha[f]t stellt.
      Die Aufgabe des wissenschaftlichen Films als einer eigenartigen Gattung teilt sich in zwei grundsätzliche' Gruppen: a) der Film als ein Mittel der wissenschaftlichen Forschung, b) der Film als Dokumentationsmittel der wissenschaftlichen Information.
      Diese Forschung[s] - und informative Aufgabe des wissenschaftlichen Films determiniert ihn als eine spezifische Gattung in der Genreeinteilung und weist ihm seine eigenen Ausdrucksmittel. zu; d. h. Grammatik und Poetik zu seinen vier Komponenten: dem Szenarium, der Regie, Kamera und Schnitt.
      Im Verlauf der Perzeption des Filmbildes steht der Empfang der elementaren Information, der Tatsache, der Realität im Vordergrund. Auf dieser Basis entstehen Emotionen, Gedanken, und es kommt zu den ästhetischen Erlebnissen. In der psychischen Sphäre des heutigen Menschen existiert bereits ein kinematographischer Stereotyp, der auch von dem wissenschaftlichen Film beachtet werden muß, denn dieser Stereotyp ist vertreten im Prozeß der Perzeption bei einem jeden Zu

11

schauer. Das Niveau der wissenschaftlichen Perzeption der wahrgenommenen Informationen ist der wichtigste Moment in der Herstellung eines wissenschaftlichen Films. Film von dieser Art muß direkt in der wissenschaftlichen Institution entstehen und der Wissenschaftler selbst muß über ihn verfügen.
      Die Funktion des wissenschaftlichen Films ist keine nebensächliche. Sein Beitrag liegt vor allem in seiner Spezifik: im Bild, in der Evidenz der Bewegung und in der Fähigkeit, eine Auswahl von synthetischen Informationen zu vermitteln. Er schließt die bisherigen Forschungs- und Dokumentationsmittel nicht aus, sondern vervollständigt sie qualitativ. Bei Hilfe des Films kann man die Bewegung[s]strukturen, Arbeitstechnischen, den Verlauf der altertümlichen Feierlichkeiten u. a. studier[e]n. Alle Erscheinungen, wo das Bewegungsmoment als Phänomen hervortritt, kann man wissenschaftlich exakt studieren und vergleichen allein mit Hilfe des Films. Er ist ein unerschätzliches Mittel bei improvisierten, [/] spontanen Äußerungen, und beim Studium der Vortrag[s]attributen der volkskundlichen Erscheinungen Lieder, Märchen, Tänze, Volkstheaters, usw. Ebenso wichtig ist seine Dokumentationsaufgabe. Der Tonfilm ist das beste Mittel einer wissenschaftlichen ethnographischen Dokumentation, wegen seiner Objektivität und auch wegen der Synthetik der Aufzeichnung von Lebensrealität.
      Forschungs- und Dokumentarfilm in der Volkskunde ist ein wichtiges und qualitativ neues Mittel der Belehrung, das zur Selbständigkeit des Denkens verhilft, zu einer nichtmechanischen Perzeption; er ist ein Vermittler des Kontaktes von Belehrung und Realität des Lebens. In einer kürzeren Zeit vermag er größere Erkenntnisanzahl ins Gedächtnis einzuprägen.
      Für seine weitgehende Bedeutung in der wissenschaftlichen Arbeit ist der Film heutzutage zu einem Symptom des Zivilisationsniveau der gegenwärtigen Wissenschaft geworden.
      Übersetzt von Olga Slivková

12

ČESKÉ DOPLŇKY k AARNE-THOMPSONOVU KATALOGU [obsah]


      Dagmar Klímová-Rychnová,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha Proměna mravenců nebo červíků ve zlaťáky Předseda ISFNR1) Kurt Ranke vznesl na československé folkloristy dotaz, existují-li k mezinárodnímu typu AaTh 834 také nějaké naše domácí. varianty. Dosavadní stav centrální evidence doplňků k Tilleho Soupisu2) přinesl o výskytu této legendické látky negativní zjištění. Tím cennější je tedy variant, obsažený v rukopisné sbírce lidového podání z Boršic, zachycený v r. 1913 akad. malířem Josefem Hodkem3) při jeho učitelském působení na Slovácku. Porovnání boršické verze s motivy, které se vyskytují v podáních o pokladech v oblasti, která s Boršicemi sousedí, totiž na Horňácku, ukáže několik shod takového rázu; dovolující předpoklad, že tato látka byla v minulých generacích na Slovácku obecněji rozšířena. K bezpečným soudům o této látce však materiál, který je nyní k disposici, nestačí. Otiskujeme tedy dnešní poznámky s nadějí, že se regionálním pracovníkům Slovácka snad ještě podaří zachytit, třeba i ve zlomcích, další materiál, který by pomohl tento problém blíže osvětlit.
      V katalogu Aarneho Thompsonově4) jsou registrovány dvě, respektive tři, verze této látky, a to v oddíle legend.
      AaTh 834 uvádí látku takto : Poklad chudého bratra. Chudý bratr vypráví bohatému svůj sen: [/] na určitém místě leží zlatý poklad. Bohatý jej jde vyzvednout: hnůj. Rozzloben donese svůj nález do domu bratrova, hnůj se promění v zlato.
      Podtyp AaTh 834 uvádí jinou verzi s dvěma odlišnými úvody a alternativami: Hrnec peněz a hrnec škorpionů. Muž (a jeho žena) má sen o hrnci peněz na určitém místě, nebo nalezne poklad a řekne, kde je. Zloději jdou na to místo, hrnec vykopou a najdou jej plný škorpionů (hadů). Ze msty vysypou obsah do mužova domu. Škorpioni (hadi) se změní v zlato.
      Josef Hodek zapsal verzi v několika motivech odlišnou. V příběhu vystupují dva kamarádi z vojny. Jeden z nich má sen o místu, kde je uložen poklad, druhý jej jde tajné vyzvednout, nalezne však jen velké mraveniště. Nabere mravenců do pytle a vysype je oknem kamarádovi do světnice. Ráno nalezne na dně pytle zlaťáky, kamarád se však k pokladu nepřizná.
      Tato látka o pokladu, předurčeném určité osobě osudem, je doložena z tradice národů celé Evropy i Asie a látce byly už věnovány i samostatné studie; u nás je z této literatury dostupna jen část. I ta však může být vodítkem v základní orientaci. Verze severoněmecká např. velmi silně zdůrazňuje

13

představu o tom, že poklad získá jen ten,. komu je předurčen osudem. Líný bratr říká v mecklenburské verzi pilnému: "Was mir von Gott ist zugedacht, das wird mir wohl ins Haus gebracht".5) Takto jsou na Horňácku konstruovány příběhy typu "poklad určený čtvrtému nebo devátému pokolení".6) Nejvýrazněji v podání A. Štipské O Rokosovi,7) který odmítá nabízený poklad vykopat, i odnést se slovy, že nic nezakopal, tedy ani nic nevykopá a že nic nedonesl, tedy ani nic neodnese. Nakonec poklad získá proto, že donutil strážce pokladu donést jej až do domu na stůl. - Sama o sobě je to odlišná látka od skupiny verzí, které sledujeme, avšak velmi dobře ukazuje, co bylo o získávání pokladů v obecném povědomí: bez příznivého osudu, kdy je poklad člověku tajemnými mocnostmi již předurčen, nikdo si k pokladu nepomůže.
      V ruské verzi Grinčenkově (zaregistrované Andrejevem jako 834 A)8) se výrazně uplatňuje jiný motiv, dobře uchovaný i ve verzi Hodkově, který patrně není náhodný, nýbrž souvisí s nějakou obecnou představou o ceremoniálu, potřebného k nabytí pokladu: nevhodný nález (hnůj, mravenci) se promění ve zlato vhozením oknem do světnice chudákovy. Jako dílčí motiv se uchoval na Horňácku: děvče si nabralo hlíny do zástěrky, vtom spatří, že se v ní hýbou červíky, vyděsí se a začne střásat hlínu do květináčů, které stojí v okně. Vtom se červíky promění v peníze.9)
      V jiném zlomku podání o pokladech, zachyceném na Horňácku, si kdosi nabere hlíny s červíky do kapsy cestou kolem určité stodoly, kde strašívá jeden z revenantů, známý mimo jiné i tím, že hlídá poklad.10) Červíky se mu promění v peníze.[/]
      Není vyloučeno, že oba motivy se osamostatnily po rozpadu legendické látky, avšak i v případě, že tomu tak není, zajímají nás tyto motivy jako stylistické zázemí, jakési obecné povědomí, na němž vyrůstala i verze Hodkova. Je ovšem třeba mít na paměti, že Hodkova verze pochází nejen ze sousední oblasti, nýbrž i z období o dvě generace staršího; než podání. zachycená na Horňácku, třebaže na druhé straně bylo motivických spojitostí mezi oběma oblastmi zjištěno při detailním srovnávání lidového podání velké množství.
      Náleží k nim i obecná komposiční konstrukce "poklad oznámen ve snu", která je v horňáckých podáních zastoupena třemi různými typy: Nálezu peněz předchází mlynářův sen o tom, že se ve sklepě roztrhla bečka s vínem;11) ve snu byl oznámen poklad v Prdíčkové,12) poklad zakopaný v jizbě.13)
      Proměna bezcenné věci ve zlato je jedním z nejobecnějších motivů vůbec a také v našem folklóru je hojně zastoupen.14) Převládá však představa proměny uhlíků ve zlato, listí ve zlato nebo koňského hnoje ve zlato. Představa mravenců nebo červíků je v naší literatuře zatím ojedinělá a mělo by se soustavně sledovat, do jaké míry je na Slovácku, případně v oblasti Bílých Karpat zdomácnělá.
      V Thompsonově šestisvazkovém motivickém indexu vystupuje motiv mraveniště v souvislosti s dobýváním pokladu pouze v jediné látce, a to z Indie,15) takže jde o shodu čistě nahodilou. Právě tak zůstává ojedinělým i horňácký motiv červíků, proměněných v peníze. Vezmeme-li si na pomoc opět motivický index, nalezneme opět pouze jedinou analogii: světec dovede červíky v ráně promě

14

nit v drahokamy.16) Látka o světcově zázraku, právě tak jako podání o pokladu bohatého a chudého bratra, velmi pravděpodobně vycházejí ze středo věkých exempel. V našem případě však představa mohla být opřena i o reálný zážitek - o nález starých stříbrných denárů, které svou pokroucenou miskovitou podobou mohly skutečně jakési červíky, případně mravenčí kukly připomínat. O nálezy denárů nemuselo být na Slovácku - v blízkosti někdejší Velké Moravy - nouze. A že Slovácko bylo a je bohaté archeologickými nálezy, potvrzuje nepřímo i místní podání o čarodějnicích. Kdykoli má někdo očarované krávy a hadačka nařídí kopat ve chlévě, naleznou zpravidla hrnek s kostmi a vlasy, které tam podle obecného mínění zakopala čaroděj[/]nice, aby škodila dobytku. Hadačka totiž dobře ze zkušenosti věděla, že kdykoli se na této staré kulturní půdě začne kopat, něco mimořádného se nalezne.
      Zkušenost ze srovnávacího studia motivů nás už velmi často poučila, že z bohaté zásoby motivů stále variabilního folklóru zvolí lidový vypravěč zpravidla ten, který je nejbližší jeho reálné zkušenosti. Bylo by proto záslužné, podrobit jednotlivé motivy pověsťových vyprávění systematické historické versi. Leckterý zdánlivě náhodný motiv by tak dostal hlubší smysl a domácí verze mezinárodních látek by po podrobení se věcné analýze ukázaly v jasnějším světle tak hledanou a tolik diskutovanou národní specifičnost.

POZNÁMKY
1.
      International Society for Folk Narrative Research.
2.
      Václav Tille, Soupis českých pohádek I, II/1, II/2, Praha 1929, 1934, 1937; látkové doplňky připravuje do tisku dr. Jech v ÚEF ČSAV v Praze.
3.
      Josef Hodek, Moje zápisky, Boršice 1912-13; rukopis inv. č. 107/60; Slovácké muzeum, Uherské Hradiště; viz dále přílohu.
4.
      Antti Aarne-Stith Thompson, The Types of the Folktale, Helsinki 1961, FFC 184.
5.
      R. Wossidlo - G. Henssen, Mecklenburger erzählen, Berlin 1958, str. 183, č. 118; viz též pozn. k č. 118 na str. 225
6.
      Sr. D. Klímová-Rychnová, Pověsti o pokladech na moravském Horňácku, ČL 1959, str. 266-267.
7.
      Sr. D. Klímová, Katalog horňáckých lidových vyprávění v knize "Horňácko", Brno 1966., str. 523 č. 688.
8.
      N. P. Andrejev, Ukazatel' skazočnych sjužetov po sisteme Aarne, Leningrad 1929.
9.
      Srov. Katalog horň. lid. vypr. str. 572, č. 674; 126/53/.
10.
      Dtto: 67/138/.
11.
      Dtto s. 573 č. 698
12.
      Dtto č. 697.
13.
      Dtto č. 699.
14.
      Tihle - Polívka č. 175 F (Václav Tille, Polívkovy studie ze srovnávací literatury, Sborník prací věno­ vaných prof. dr. J. Polívkovi k šedesátým narozeninám, Praha 1918, zvl. otisk z NČV).
15.
      S. Thompson, Motif-lndex of Folk Literature, Rosenkilde and Bagger, Copenhagen, 1957, sv. IV: k 1388. 1: poklad v mraveništi.
16.
      Dtto sv. V: v 222. 15: světec promění červy v drahokamy.

15

Příloha: Proměna mravenců v zlaťáky (AaTh 834)
      Sběratel: Josef Hodek; rkp sbírka "Moje zápisky", Boršice 1912-13; uloženo ve Slováckém muzeu, Uherské Hradiště, inv. č. 107/60; vypravěč: starý Rožnovský, švec, na besedě u Rožnovských 4. ledna 1913. "Atož abych nezapomněl svéj reči", navazoval tam kde přestal strýc Rožnovský svou řeč, "o tech skladoch sem vám chtěl neco povědět.
      Atož, to že byli jedenkrát tacoví dvá kamarádé, a tož, ten jeden,1) že byl naroděný akorát na tu hodinu a ten den, co tacoví možú sa dostat ke pokladom. A akorát temu že sa furt zdálo, že na jednem místě, kdesi v poloch, šak že to mělo byt kdesi na tech skladoch (široká mez zarostlá trním, kde se kamení z polí hází)2) je velice velký poklad, a že sa mu tak zdálo to místo, že akorát věděl, kde je to místo.
      Tož že nejedenkrát že to pravil temu svému kamarádovi, a ten že sa ho neco nanutil, aby s ním šel, že tam budú kopat a tak že zbohatnú.
      Ale ten, lesti sa bál, lebo co, kdo ho ví, že nikdá nechtěl s ním íst.
      Až najedenkrát ten kamarád že si pravil, šak už vím, kde je to místo, tož že půjdem sám. Že vzal si měch a taký sochor, že dyby neco došlo, a šel.
      Dojde tam, že takový brabenečný kopec tam byl, ale nic věcej. Tož že čekal, lesti preca neco nevyjde, a čekal, ale furt nic nebylo. Tož už bylo ale po půl noci, tož sa dožhral a že si pravil: "Počkaj, pagáža, on si ze mě dělá blázna, šak já mu to oplatím!"
      A že nabral do teho měchu tech brabenců a tej hliny, že mu to hodí do jeho izby. Tož šel dom. Jak došel pod okno teho istého, teho kamaráda, že zatlúkl na okno a zavolal: "Čuješ, spíš či né, otevri okno, neco ti povím." Tož ten vstal, a ten že dal sa mu domlúvat: "Vidíš, jaký si ty preca, já sem taký kus světa šel podarebně," a vtem že mu čákl tej hliny aj s tema bra[/]bencama do teho okna a utékl. Tak že si povídal, že tam jistě kerýsi brabenec bude atož že ho dobre pokúšú. A šel dom, že až nekdy sa ho optá, jako sa mu spalo."
      Tady už se tetička nemohla zdržet a chtěla sama vykládat dál, že on velice zdlúha to praví, ale strýček se dozlobil: "Sto strel do tvéj duše, co ňa nenecháš, dyť já scem jak patrí vyložit, a ty ňa nenecháš!" a klidně vykládal dál: "Tož ten kamarád, jak ráno vstal, běžel sa podívat do měchu, lesti aj jemu tam kerýsi brabenec neostal, ale ten ostal hledět, dyž viděl v měchu několik dukátů. To z každého brabenca sa udělal dukát. Ej ten že si povídal: "Í, vidíš to, dybych já to byl věděl, bravenci sa tam mrvili, mohl sem si nabrat do zvůle, a ešče, co sem vzal, sem zanésl kamarádovi," ale že hnéď mu napadlo, to že istě mu patrilo, atož bár ani sám pro to nešel, že mu to druhý donésl až do izby."
      A potem že si ešče pravil: "Počkej, včil já sa půjdem podívat, co hen ten dělá." A že šel. Dal pozdravení a furt hleděl, lesti tam ty dukáty ešče nejsú. "Tož jak sas, čuješ, vyspal?" "Ale dobre", ten mu pověděl. , "A, čuješ, já sem ti sem hodil hlinu aj bravencama a to byly samé dukáty, kdes ich skoval?"
      Ale ten že povídal: "Ale kde, žádné dukáty tam nebyly."
      A vidíte, nepriznal sa mu, co živ byl, ale dobre mu bylo až do smrti."

1)
      Zachováváme původní pravopis Hodkův, s občasnými nedůslednostmi zejména v interpunkci; na tomto místě před "že" nemá být čárka. Kvůli lepší přehlednosti textu jsme provedli úpravu odstavců, zejména každou přímou řeč na novou řádku.
2)
      Poznámka v závorce pochází od Hodka; vysvětlivky nezvyklých slov podává vždy v závorce přímo v textu. Text je rekonstrukcí podle poznámek pořízených v průběhu vyprávění.

16

TSCHECHISCHE NACHTRÄGE ZUM AARNE-THOMPSON KATALOG
      Zusammenfassung
      Zum internationalen Legendentypus AaTh wurde auf böhmisch-mährischem Gebiet eine einzige Variante festgestellt, und zwar in der Handschriftensammlung von Josef Hodek aus dem Jahre 1913, die im Mährisch-Slowakischen Museum in Uherské Hradiště (Ungarisch Gradischt) aufbewahrt wird. Ihr Inhalt ist folgender:
      Nur derjenige Mensch kann einen Schatz finden, der an einem bestimmten Tag und zu einer bestimmten Stunde geboren ist. Ein solcher Mensch lebte einmal in Boršice, d. h. am Orte der Notierung dieser Erzählung. Er träumte ständig, dass sich ein Schatz auf einem bestimmten Rain hinter dem Dorfe befinde. Er erzählt es seinem Gefährten, will aber nicht gehen den Schatz auszugraben. Der Gefährte bricht allein heimlich auf, findet aber nur einen grossen Ameisenhaufen. Wütend nimmt er die Ameisen in den Sack und schüttet sie dem Gefährten durch das Fenster in sein Zimmer. Am Morgen findet er im Sack einige Goldstücke.
      Diese Erzählung hat den Charakter einer Lokalsage. Ihre Kompositionsmotive sind in der . Umgebung des betreffenden Ortes in anderen Sagen und Episoden über die Schätze reichlich belegt. Vor allem ist die Vorstellung darüber allgemein verbreitet, dass zum Finden eines Schatzes die Praedestination unentbehrlich sei: Am meisten fordert man den Geburtstag am Tage der Himmelfahrt; erwählt wird ein Nachkomme aus der vierten oder neunten Generation. Auch die Bekanntgabe des Ortes des Schatzes durch den Traum wird aus der Umgebung durch eine Reihe von Episoden belegt.
      Es scheint, dass das Motiv der Verwandlung einer wertlosen Sache in Geld nach ihrem Einwurf ins Zimmer durch das Fenster nicht zufällig ist und sich auf eine alte Vorstellung der Prozedurkenntnisse bei der Hebung eines Schatzes stützt; es ist auch in der russischen Version erhalten (Andreiew 834 A) . und kommt auch [/] in der Version aus dem benachbarten Gebiet "Horňácko" über die Verwandlung kleiner Würmer in Geld vor. In der mährischen Überlieferung ist allerdings das Motiv des Ameisenhaufens vereinzelt; auch Thompsons "Motiv-Index" kennt nur einen einzigen Beleg für dieses Motiv im Zusammenhang mit Schätzen (K 1388.1). Dem Ameisenmotiv stehen am nächsten zwei Episoden von der Verwandlung von Würmern ("červíky") in Geldstücke, die aus dem benachbarten Gebiet "Horňácko" belegt sind (v[r]gl. den Katalog der Volkserzählungen in der Publikation "Horňácko", Brno 1966, S. 523, Nr. 688). Auch dieses Motiv kommt jedoch vereinzelt vor. Die Autorin nimmt jedoch an, dass die Vorstellung von der Verwandlung von Würmern (bzw. von Ameiseneiern) in Geldstücke auf dem Gebiete der Mährischen Slowakei ihre Grundlage in der realen Erfahrung finden könnte. Es handelt sich nämlich um ein Gebiet, das reich an archäologische Funden ist. In unserem Falle könnte es sich um deformierte, schalenartige Silberdenare handeln. Auch die Hexensagen dieses Gebietes belegen, da.;s sich Erfahrungen mit archäologischen Funden in der Folklore wiederspiegeln. Wann immer die Wahrsagerin im Falle einer Kuhbehexung helfen soll, befiehlt sie, im Kuhstall zu graben und das, was gefunden wird, zu verbrennen. Die Erfahrung lehrt sie nämlich, dass etwas Ungewöhnliches gefunden wird. Manchmal handelt es sich um ein Töpfchen mit Knochen und Haaren, das nach dem Einwurf in den Backofen mit lautem Knall zerplatzt.
      Ähnliche Motive sollten in unserer Folklore systematisch gesucht und einer eingehenden historischen Analyse unterworfen werden. Das wäre einer der sichersten Wege zur Feststellung der s[o]g. Nationalspezifica in der Folklore.
      Dagmar Klímová-Rychnová

17

U ZPĚVAČKY ZUZANY MARTYNKOVÉ [obsah]


      Jaromír Gelnar - Oldřich Sirovátka Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Ještě ve třicátých letech zapisovali sběratelé lidové písně u zpěvaček a zpěváků, jimž tehdy šlo na třicátý nebo čtyřicátý rok; povšimneme si toho, jestliže jen trochu pozorněji zalistujeme tištěnými záznamy J. Taciny a H. Doffka z vesnic od Třince a Jablunkova.1) Dnes by se národopisec obracel na vesničany v tomto věku nadarmo, našel by u nich jen trosky tradičního zpěvu. Muži a ženy, na jejichž křestním listu stojí poslední roky 19. století a první roky našeho století, to je vlastně poslední pokolení, vyrostlé ještě v ovzduší tradičního zpěvu a hudby.
      Jako mnohde jinde u nás, i na Těšínsku jsou. hlavními nositeli lidové písně ženy. Vyšetřujeme-li podrobně podle rozmanitých písňových souborů podíl mužů a žen na tradičním zpěvu na Těšínsku, vyjde nám poměr, jejž je možno vyjádřit čísly 3:7.2) Vidíme z toho, že podíl mužů je pořád hodně podstatný, a třeba si ještě uvědomit, že muži zpívali výhradně některé písňové druhy jako štěpánské blahopřejné "osundničky" a koledy nebo salašnické popěvky, i že oni jediní pěstili nástrojovou hudbu. Ale pořád zůstává jasným faktem, že mezi ženami bylo víc vynikajících zpěvaček a že mezi nimi žilo o hodně více písní. Mezi takové zpěvačky patří T. Čmielová (1891) z Písku, M. Czudková (1904) z Milíkova, A. Chybidziurová (1898) z Bu[/]kovce,3) A. Kufová (1904) z Mostů-Šancí, Z. Lisztwanová (1887) z Návsí, M. Sušková (1902) z Písku, A. Šimíčková (1884) z Řeky nebo M. Velebnovská (1883) z Jablunkova a některé další. A patří mezi ně snad nejznamenitější ze všech žijících zpěvaček na Jablunkovsku - Zuzana Martynková z Horní Lomné, jež se letos 10. srpna dožije osmdesáti roků. Není to žádná náhoda, že mezi dvěma stovkami vydaných písní z Třinecka a Jablunkovska najdeme od ní 17 čísel; více jich nazpíval pro tento písňový soubor jen známý gajdoš a zpěvák Pavel Zogata.4) Samozřejmě, těchto 17 písniček, to je pouhý zlomek jejího rozsáhlého repertoáru, z něhož sběratelé zachytili nejméně stovku písní, aniž jej pravděpodobně zcela vyčerpali;5) vždy každá nová návštěva u Z. Martynkové přinese vždy objev nějaké nové písničky nebo nového popěvku.
      Z. Martynková se narodila v Horní Lomné, kde dosud žije, v početné rodině lesního dělníka a malého rolníka Pavla Kawuloka. Vyrostla mezi devíti sourozenci, od dětství pomáhala doma v hospodářství a na poli. Na počátku první světové války se vdala za lesního dělníka Jopka, muž po několika letech zemřel; deset roků žila jako vdova, pak se znovu vdala, ale za sedm roků muž zemřel. Od mlada Zuzana ráda zpívala, protože měla, jak sama

18

říká, pěknou notu a dobrou hlavu. Zpívala na chóru v kostele, mnoho písniček se naučila doma od otce a od matky, ale taky na pastvě, u muzik, při práci a na pobabách. Nejvíc prý zpívala jako děvče a nejraději měla písničky "miłosne". Kdo ji pozná, za chvilku pocítí sebevědomí, temperament a veselou letoru, jež z ní vyzařují. Dnes žije Z. Martynková z maličkého důchodu, zpívá si už jen příležitostně sama pro sebe při domácí práci.
      Navštívili jsme ji od r. 1954 už mnohokrát; a vždy znovu jsme byli vtaženi do sugestivního světa jejích písní. V čem spočívají zvláštní vlastnosti jejího zpěvu, který ji staví tak vysoko v hodnocení písňového podání nejen na Těšínsku, ale ve srovnání s nejlepšími zpěváky v našich zemích vůbec? Zvláštní pozornost upoutává sám přednes, jeho zevní, výrazová stránka. Zpěvačka přes svůj pokročilý věk intonuje nadobyčej čistě, tišším krytým hlasem, spíše v dolních polohách; avšak začne-li píseň zpívat výše, přejde bez obtíží a jasně i do vyšších rejstříků, až do dvoučárkované oktávy. Píseň výrazové odstiňuje, prožívá - dá se říci - její obsah; v přednesu tklivých příběhů (např, v baladách a legendách; ale i v milostných písních) je cítit nejednou i její citové pohnutí, až k slzám. Za zmínku při té příležitosti stojí i zvláštní výrazový rejstřík jejího hlasu: dal by se označit jako "dyšný" hlas avšak nikoli ve smyslu fyziologické vady; je charakterizován větším průnikem dechu hlasivkami při stejné dynamice. Zdá se, že zpěvačka tohoto rejstříku užívá vědomě, na místech, kde to vyžaduje text písně (zajímavé sdělení, citově vypjatý úsek apod.); právě použití tohoto způsobu zpěvu dodává jejímu přednesu tak značné výrazové odstínění.[/]
      Kromě tohoto vnějšího přednesového znaku je pro Z. Martynkovou rovněž příznačná snaha o ucelené podání písní. Dává k tomu předpoklad neobyčejně dobrá paměť zpěvačky, která sama ráda zdůrazňuje, jakou "mjala dobrum glovym". "Jakož jesto s počuntku?" vzpomíná usilovně, když zaslechne třeba některý verš zprostředka písně. Vysvítá z toho, že zpěvačka pojímá píseň jako uzavřenou skladbu o ustáleném počtu a sestavě slok, což je poněkud v rozporu s povahou zpěvu v horské oblasti Jablunkovska, který směřuje ke goralské zpěvní praxi k volnějšímu spojování nápěvů a textů. Podání Z. Martynkové se tak kloní spíše ke zpěvu nížinné oblasti Těšínska, což koresponduje mimo jiné také s tradičním krojem, který o slavnostních příležitostech nosí.
      Rozsah zpěvaččina písňového fondu jsme odhadli na stovku písní. Repertoár je mimořádně bohatý a je rovněž vnitřně značně diferencován, od starých písní obřadních a balad po mladší vrstvu popěvků pololidových, zejméma valčíkových. Je ale pozoruhodné, že touto vrstvou (jejíž rozvoj u nás vrcholil v prvních desetiletích našeho století) končí rozpětí repertoáru Z. Martynkové z hlediska vývojového: vcelku ojediněle u ní nalezneme vrstvy ještě mladší, jako kuplety, táhlé sentimentální písně, novodobější šlágry apod. Jako jednu ze svých nejmilejších písní uvádí zpěvačka např. sentimentální poloumělý valčík Já jsem sirota v Pradze zrozena.
      Z. Martynková sama říká, že nejraději měla a má písně s milostnými náměty. Při prvním pohledu se zdá její obsáhlý písňový fond vnitřně pestrý a mno

19

hostranný, jako by čerpal ze všech skupin místních písní. Ale jestliže se na něj podíváme pozorněji a jestliže dáme stranou písně povšechně známé u všech místních zpěváků, ať už vynikajících nebo řadových. objevíme, že jeho těžiště leží hlavně v písni epické a v písni obřadní. Z. Martynková zná na dvě desítky rozpravných písní, některé v úplném znění, jiné pouze zčásti. Jsou mezi nimi nejenom epické písně v zdejším kraji hodně rozšířené, ale i některé skladby unikátní, jež zná jen málokterý zpěvák jako balada o dívce provdané za Turka,6) legendy o Lazarovi a boháči7) a o noclehu Panny
      Marie nebo kolední balada o mládenci zabitém zbojníky (Věm rubinka, věm jednogo).8) z obřadních písní umí Martynková zejména překrásné písně svatební, některé zcela zvláštní a ojedinělé síly jako elegie Nejmilejši tatulku, vy juž głymboko ležiče. 9) Ale i mezi ostatními písněmi milostnými, rodinnými, koledami, žertovnými zazní mnohé vzácné docelené varianty; jež patří mezi nejkrásnější na Těšínsku.10) Podmanivost jejího písňového fondu zvyšuje poměrně vysoký podíl nápěvů modálního charakteru, zejména mixolydického zabarvení.11)
      Z. Martynková je na prvním místě znamenitá zpěvačka; ale stojí za poznámku, že znalci lidových tanců na Těšínsku ji jmenují i mezi "nejvýznamnějšími tanečníky", neboť ovládá nejenom běžné místní tance, ale i některé ojedinělé, zvláštní tance, jinak dnes už v kraji málo známé.12) Jako u jiných zpěváků a zpěvaček, i u ní se tedy spojuje nadání pro zpěv a zájem o písně s nadáním a zájmem dalším; národopisec si i v tom případě potvrzuje; že vyni[/]kající reprezentanti tradice bývají obvykle lidé s vícestranným talentem.
      Tato zpěvačka z Horní Lomné náleží k nejstarší zpěvácké generaci na Těšínsku nejen svým věkem, ale taky svým repertoárem. Zpěváci a zpěvačky narozené o deset nebo dvacet roků později znají a zpívají nejenom staré tradiční písně, ale i četné písně mladšího data a ražby - žertovné a sentimentální kuplety, "lidovky" od muzik, četné písničky naučené v školní lavici nebo ve zpěvníku; mnohokrát si právě v těchto písních nejvíce libují a dávají jim přednost před staršími písněmi tradičními. Tato mladší písňová vrstva se u Martynkové ozývá jenom slabě a zcela ojedinělými písněmi. Naprosto u ní převažují staré tradiční skladby epické, obřadní a lyrické a umí jich daleko více a zná je úplněji a lépe než příslušníci mladšího pokolení. V tom se podobá například zemřelé znamenité zpěvačce Zuzaně Kufové (1877-1958) z Mostů-Šancí.13) Pro národopisce je důležité, že z konfrontace repertoáru zpěváků těchto různých generací může vyvodit výmluvná data, o vývoji folklórní písně na jižním Těšínsku v posledních osmdesáti nebo sto letech; jestliže k těmto oběma generacím přibere jetě generace následující, doplní se mu tato vývojová křivka téměř úplně až do současnosti.14)
      Národopisce zajímá umění předních nositelů tradice - vynikajících vypravěčů, zpěváků; muzikantů, tanečníků - víc než jenom jako vrcholné výkony folklórního umění. Kladou si nad ním teoretickou otázku po poměru mezi pospolitou, kolektivní povahou tradice a individuálním přínosem jedince: I u zpěvačky Martynkové bychom měli dospět dál

20

než jenom k holé evidenci a rozboru jejího písňového fondu a dál než k pouhé deskripci jejího písňového přednesu. Zamyslíme-li se nad vztahem individuálního a kolektivního v jejím zpěvu, dojdeme k závěru, že vyhlíží jinak než u některých zdejších zpěváků jako je P. Zogata, J. Wolný nebo M. Czudková. Ti dovedou mnohou píseň iniciativně měnit a rozvíjet, ba dokonce i skládali nové "vlastní" písně a popěvky.15) U Martynkové jako by po takovém osobním tvořivém přínosu nebylo stopy. Spíše věrně a dokonale uchovává tradiční písně; její paměť a interpretační schopnosti jí dávají moc udržet píseň v úplném znění a vtisknout jí brilantní[/] přednesovou formu. Martynková podřizuje individuální schopnosti kolektivní tradici, uplatňuje se v ní zejména činitel konzervující - řekli bychom jako "strážce tradice". Přesvědčujeme se o tom nejen při pouhém poslechu a rozboru jednou zpívané písně, ale hlavně tenkrát, když porovnáme přednes téže písně po roce, po pěti letech, po třiceti letech: opakované varianty se podobají věrné ozvěně, kryjí se téměř do nejdrobnějšího detailu, vynoří se v zpěvaččině paměti opět a opět v stejně vybroušené podobě.16) Individuální vklad Z. Martynkové do tradice se dá označit jako naprosté splynutí s nejlepšími vlastnostmi místního tradičního zpěvu.

POZNÁMKY
1.
      Viz edici Józef Ligęza - Stefan Marian Stoiński, Pieśni ludowe z polskiego Śląska II, Kraków 1938.
2.
      Tyto statistické výpočty jsme provedli na několika písňových souborech z české i z polské části Těšínska: J.Gelnar - O. Sirovátka, Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska, Praha 1957; Ligęza Stoiński, Pieśni ludowe z polskiego Śląska, II, Kraków 1938; rukopisná sbírka V. Stuchlého z Louk n. Olzou. Zjišťovali jsme počet zpěváků a zpěvaček v sbírkách zastoupených i počet písní, které nazpívali. Tyto údaje jsme ještě konfrontovali s daty z jiných oblastí, konkrétně se sbírkami J. Černíka, Záleské písně z okolí Luhačovic, Praha 1957 a V. Úlehla, Živá píseň, Praha 149. - Přesné údaje uvádíme v rukopisné rozpravě o lidové písni a hudbě na Těšínsku, určené pro národopisnou monografii Těšínska.
3.
      O ní podrobně A. Satke, Anna Chybidziurová - vypravěčka z Jablunkovska. Národopisné aktuality 1965, č. 3-4, 19-28.
4.
      J. Gelnar - O. Sirovátka, Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska, Praha 1957; od P. Zogaty je v této sbírce otištěno 19 písní (kromě záznamů instrumentální hry).
5.
      Gelnar - Sirovátka, c. p., č. 7a, 13, 39b, 47b, 54, 60a, 64, 69, 90, 97, 101, 102, 122, 143a, 145b, 184, 185; Ligęza - Stoiński, c. p., č: 66/I, 238 D, 408, 435/I, 571, 650 G, 658 A; Literatura ludowa, I, 1957, čís. 4, str. 42-43 (č. 1-10); Zdenka Jelínková - Hana Podešvová, Lidové tance na Jablunkovsku, Radostná země 7, 1957, 86 a 88; Jaromír Gelnar, Písně k tanci "bjoły" z jižního Těšínska, Radostná země 9, 1959, 54; viz též Radostná země 5, 1955, 127 (úprava písně

21

"Ja, moja mamulko"). U Zuzany Martynkové zaznamenával písně též Československý rozhlas Ostrava, kde jsou některé její snímky archivovány (sign. OA 210); celý soubor nahrávek od zpěvačky je uložen ve fonotéce Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně. V dokumentaci se ještě v současné době pokračuje.
6.
      Gelnar - Sirovátka, c. p. č. 7a.
7.
      Tamtéž č. 13.
8.
      Tamtéž č. 143a.
9.
      Gelnar - Sirovátka, c. p. č. 102. Srov. též naši ukázku č. 4.
10.
      Ligęza - Stoiński, c. p., č. 435/I, 571, 658. Viz též naši ukázku č. 3.
11.
      Gelnar - Sirovátka, c. p., č. 7a, 39b, (64), 122, 145b.
12.
      Jelínková - Podešvová, c. p., 87, 89.
13.
      Gelnar - Sirovátka, c. p., 13, 14, 15; č. 32, 56, 58, 65d, 79a, 92b, 111a, 115b, 125a, 136a, 152, 154, 155a.
14.
      O tom více Gelnar - Sirovátka, c. p., 9-12.
15.
      Touto samostatnou individuální písňovou tvorbou se autoři zabývají v článku Faktory variačního procesu v lidové písni. Národopisný věstník československý (v tisku).
16.
      Viz Gelnar - Sirovátka, c. p., 16.

PŘÍLOHA
     
Na želunej łunce (fragment balady)

      Na želunej łunce paše uofčor uofce, harum bizum tučmadžarum, paše uofčor uofce.
      Přišel k němu řežnik ověčki kupovač, harum bizum ... ověčki kupovač.[/]
      Předej mi barana s vělkimi rogama ...
      Jo či go něpředam, bo jo go som rad mam ...
      Předej mi kožicu z vypěntu zadnicu ...
      Jo či ji něpředam, bo jo jum sam rad mam ...

22

Ej, sucho lipko, rozvijej še (svatební)
     

Ej, sucho lipko, rozvijej še, ej, sucho lipko, rozvijej še, a ty moja miło, a ty moja miło, rozmyšlej še. /: Ej, užech jo se rozmyšlała :/ /: jako bych jo ojca :/ opuščiła.[/
      Ej, ty mě, synek, ty mě opušč, žeš taki něšvarny, bože odpušč.
      Ach, joch je švarno, škoda by mě, dybychmy še zešli, bijoł byš mě.[/]

Ej, mamulko, tačičku, herskiho syna moče (vojenská-elegická)
     

Ej, mamulko, tačičku, herskigo syna moče, veznum vum go na vojnym, veznum vom go na vojnym, vy go měč něbedžeče.
      A jak vum go povědum od mjasta ku Češynu, be(dže)če za ním płakali, be(dže)če za nim vołali: ej, vruč še, vruč, muj synu.
      Ale še vum něvruči, choč byšče go vołali, a un še juž něvruči, choč byšče go vołali,
      Panbug vum to nagrodži, Panbug vum to nagrodži, co šče go vychovali.

23

Teskno je mě, teskno
     

Teskno je mě, teskno, ale něvjym za kim, za šfarnym synečkem, co je za potokym, za šfarnym synečkym, co je za potokym.
      Un je za potokym, jo měnzy gorami, /: žodyn o tym něvjy, co je měndzy nami. :/
      Měndzy nami jes-to, že še mumy něchač, my še něněchumy, bo še radži mumy.

      Stoła u studžeňki, vodžičkym čirpała, šuhajovo matka na ňum zavołała.
      Naběr tam, dževečko, vody do dbanečka a jo či za to dom sfojigo synečka.
      A una nabrała zamjast vody vina: tu moče, mamičko, za vatšigo syna.
      Matka ji skozała, by še vydovała, by na jeji syna vjyncej něčakala.
      Una ji skozała přes złotu řetasku: Věžče se synečka doma na porvusku.
      Jak nimoš porvoza, zavřij go do chlifka, aby un něchodžił, gdže šikovno džifka.
      Počešyni moje, dalekoš ody mně, dybyš było bliži, počešiło byš mě.

      Počešeni zbliska, něvidžim če džiška, a jutro zaš može, o, muj mocny bože.
      Zpívala Zuzana Martynková 31. 7. 1961 (č. 1, 2, 4) a 27. 1. 1967 (č. 3).
      Nahráli J. Gelnar (č. 1, 2, 4) a M. Svobodová (č. 3); přepsal J. Gelnar.

24

BEI ZUZANA MARTYNKOVÁ ZU GAST
      Zusammenfassung
      Das traditionelle Liedschaffen macht in unseren Ländern - übrigens wie überall - komplizierte entwicklungsmäßige Veränderungen durch. Das spiegelt sich auch im Repertoire der einzelnen Sänger und Sängerinnen wider.
      Eine der bedeutendsten Sängerin[n]en im Teschner Gebiet ist Zuzana Martynková (geb. 10. 8. 1887) aus Horní Lomná bei Jablunkov. An die hundert Lieder, die die Sammler bei ihr aufgezeichnet haben und deren Anzahl immer ansteigt, da neue Varianten und bisher unbekannte Texte hinzukommnen, stellen ein wertvolles Liedgut dar, das die älteste Entwicklungsetappe des Volksgesanges im Gebiet von Teschen erfaßt.
      Der Liedvortrag von Martynková ist sehr ausdrucksvoll: die Sängerin benutzt ei[n]genartige Stimmnuancen, die ihrem Gesang eine fast suggestive Wirkung verleihen. Kennzeichnend ist ihr Können, ganze Lied[er]texte im Gedächtnis zu behalten und beim Singen wiederzugeben. Jedes Lied hat seinen Anfang und s[e]i[e]n Ende, es ist eine Komposition mit fester Zahl und Zusammensetzung der [/] Strophen. Damit lehnt sich die Aufführung eher an den flachen Teil des Teschener Gebietes an als an den bergigen, für welchen andere Prinzipien gelten - vor allem eine freie Verbindung der Melodie mit dem Text und umgekehrt.
      Der Schwerpunkt im Repertoire der Zuzana Martynková liegt in den epischen und dem kultischen Lied (insbesondere dem Hochzeitslied). Allerdings kennt Martynková zahlreiche Varianten von Liebes-, Familien-, Weihnachts- und Schalksliedern und Weisen, die zu den schönsten im Teschener Gebiet gehören. Die jüngsten Genres haben bei ihr kein Echo gefunden.
      Ein Vergleich mehrerer Darbietungen ein und desselben Liedes zeigt der Beitrag von Martynková: sie konserviert sorgfältig das traditionelle Liedgut ohne es selbst zu entfalten, ohne neue Strophen und selbständige Lieder zu komponieren. Ihre eigene individuelle Bereicherung der Tradition kann ,man als eine absolute Verschmelzung mit den besten Eigentümlichkeiten des traditionellen lokalen Gesanges bezeichnen.
      Übersetzt von Rudolf Merta

25

FILMOVÁ TVORBA MARTINA SLIVKU [obsah]


      Svetozár Švehlák, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Viackrát sa už pri rôznych príležitostiach konštatovalo, že národopisný film na Slovensku, najmä v posledných rokoch, dostal sa opäť na kvalitatívnu úroveň. ktorú, žiaľ, viac hodnotia v zahraničí ako u nás doma. Dokumentaristická tvorba vôbec sa iba sporadicky dostáva na plátna našich kín. Na popularite jej rozhodne nepridá ani zanovité mlčanie filmových rubrík denníkov, no i kultúrnych časopisov. Paradoxom je, že v posledných rokoch je filmová kritika stále častejšie prinútená glosovať medzinárodné úspechy najmä populárno-vedeckých filmových diel, ktorých vznik dovtedy akosi "nepostrehla".
      Ako pred d[o][e]saťročiami, keď vo svete mnohí závideli Slovensku národopisné filmy prof. K. Plicku, tak sa dnes slovenský etnografický film stáva znovu pojmom. Priamu náväznosť na myšlienkovú podstatu filmového diela K. Plicku potvrdzuje celou svojou doterajšou tvorbu najmä režisér Martin Slivka.
      Už počas svojich pražských štúdií sa cieľavedomo pripravoval na prácu v národopisnom filmovom žánri. Skoro súbežne študoval filmovú dramaturgiu na Filmovom odbore Akadémie muzických umení a národopis na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity. FAMU ukončil filmom o slovenskom piesňovom a tanečnom folklóre a o krátky čas obhájil aj diplomovú prácu z národopisu o ľudovom divadle.[/]
      Martin Slivka rád a sústredene tvorí. Nerád však hovorí o úspechoch, ktoré jeho tvorba dosiahla, a o ceste, po ktorej ku nim kráčal. Priatelia poznajú jeho svojrázny humor, ktorý je najšibeničnejší práve vtedy, keď sa Slivka predsa len rozhovorí o svojich filmoch. Aj vtedy však viac hovorí o tom, čo by dnes už natočil inak, s čím nie je spokojný aj napriek priaznivému prijatiu.
      Od svojho príchodu do Bratislavy vytvoril Martin Slivka rad pozoruhodných filmov, ktoré už dnes tvoria charakteristickú vývojovú etapu v slovenskom i československom národopisnom filme.
      V počiatočnom tvorivom období ho lákal kraj, ktorý najviac a najlepšie poznal. Daň svojmu rodisku splatil čiastočne scenárom k temetickému týž­ denníku o goralskej oblasti, no najmä scenárom k filmu Gorali (1956-57) realizovanému režisérom Pogranom. Z mnohých problémov života spišských Goralov si nie náhodou vybral - vodu. Voda v živote ľudí, ako aj vo filme o ich živote je živlom, ktorému sa ľudské spoločenstvo v týchto končinách často a húževnate bráni. Hlavnú tému filmu, človek a voda, M. Slivka neopúšťa ani po dokončení prác na tomto scenári.
      Doménou najvlastnejšieho osobnostného vyjadrenia sa Martina Slivku sú predovšetkým filmy s problematikou spoločenskovedných disciplín.1 Jeho

26

archeologické, umelecko-historické a etnografické filmy, hoci spĺňajú predovšetkým svoju prvotnú úlohu filmovo-estetickú a slúžia popularizácii kultúrne-historických javov, sú zároveň cennýimi vedeckými dokumentami. Film Odkryté tajomstvo mohýl (1961) je precíznou inštruktážnou snímkou pre školské potreby, v ktorej sa v chronologickej postupnosti predstavuje práca archeológa od prvého výkopu trávnatej prste cez odkrývanie mohyle až po rekonštrukciu a reštauráciu vykopávok.2
      Bohatú škálu záujmov a tvorivý potenciál autora, ako aj jeho schopnosť voliť pri filmovom spracovaní látky adekvátnu formu, dokresľuje film-anketa Monológy (1964) (spolupráca s režisérom Kubikom) doteraz uvedený iba raz v nešťastne bez súhlasu autorov skrátenej podobe Československou televíziou. Monológy sú otrasným autentickým záznamom spomienok bývalých príslušníkov východoslovenskej partizánskej brigády Čapajev na boje v tyle nepriateľa a na osudný prechod frontu, pri ktorom padol obľúbený veliteľ major Kukorelli. Film je prísne čistou faktografickou anketou zloženou z desiatok výpovedí na nepoloženú, no všade prítomnú cítenú otázku. Okrem emocionálneho účinku, dosiahnutého zaujímavým strihom závažných historiografických faktov, môže z tohto filmu čerpať veľa vzácneho materiálu a podnetov aj folklorista spracúvajúci tému rozprávanie zo života.
      Martin Slivka je prísny vôči sebe, ale aj náročný vo vzťahu k práci iných. Z filmovej produkcie s národopisnou tématikou si cení každé dielo filmovo dokonalé a obsahovo čisté a objavné. Takými sú [/] pre neho v súčasnosti predovšetkým filmy Jeana Rouchea.3 Obdivuje i staršiu dokumentaristickú tvorbu anglického režiséra Flahertyho, najmä jeho dielo Nanuk, človek primitívny, film o živote kanadských Eskymákov.4 U oboch tvorcov si M. Slivka najviac cení ich vôľu dopátrať sa podstaty javov a vôlu po nevšednom filmovom podaní. To je napokon i krédom Slivkovej tvorby. Jeho kinematografické práce prinášajú zaujímavé a vzácne sprístupnenia javov slovenskej ľudovej kultúry. Slivkov dokument robí tieto javy doslova bohatstvom celého národa. Väčšina jeho filmov objavuje verejnosti prakticky nedostupné hodnoty ľudového umenia. Takou je Pieseň farieb a tvarov (1960), film o poézii a výtvarnej kráse maľovaných ohníšť na západnom Slovensku, na ktorom M. Slivka autorsky a scenáristicky spolupracoval s režisérom Skřipským a kameramanom Kristínom.5
      Doteraz nesporne najdokonalejším Slivkovým dielom, v ktorom sa vracia k téme vody, je filmová oslava ľudského génia, jeho Voda a práca (1963). Ústrednou témou filmu je pohyb. Predovšetkým pohyb vody, pohyb zariadení meniacich skrotený živel na užitočnú prácu. Dynamike pohybu sa podriaďuje pohyblivá kamera. Rytmus a zákonitosť pohybu v procese premeny vody na prácu je rytmickým a kompozičným momentom filmu. Všetky deje sú zrozumiteľné bez jediného slova komentáru. Novátorsky realizovanú zvukovú zložku filmu tvorí spojenie reálneho zvuku činnosti vodných zariadení a modernej konkrétnej hudby Ilju Zeljenku.
      Myšlienkový sled filmu možno zhrnúť do niekoľkých celkov. V úvode sa predstavuje voda ako živel,

27

ktorý má silu a prenáša břemená. Spoznávajúc túto vlastnosť vody vytvára si človek kompy, plte a rizne na spúšťanie dreva. Druhá sekvencia prináša pohľady na vodné koleso a techniku prevodu vodnej energie, jej premenu na prácu vyjadrenú činnosťou mangla á vodnej píly. Táto sekvencia plynule prerastá do tretieho myšlienkového celku filmu, objavujúceho, čo všetko vie vykonať voda v službách človeka. Kamera tu sleduje činnosť vodného mlyna, valchy, drevených stup i hámornickeho bucharu. V záverečnej časti filmu, v sekvencii, ktorú možno vyjadriť slovami voda je pohyb a práca, vytvára autor dynamickým strihom záberov činnosti rôznych zariadení úchvatnú obrazovú oslavu ľud­ ské ho dômyslu. Tento film, ktorý možno považovať za jeden z vrcholov súčasnej tvorby s národopisnou tematikou, získal zvláštnu cenu poroty za réžiu na festivale krátkometrážnych filmov v Karlových Varoch roku 1963 a cenu Zlatého draka wawelského, jednu z hlavných cien na medzinárodnom festivale dokumentárnych filmov v Krakove.
      Už dnes, keď z vodných stavieb a zariadení, ktorých funkcia je vo filme zachytená, je veľká časť buď mimo prevádzky alebo nenávratne zničená, je tento film dôležitým dokumentom rôznych spôsobov využitia vody a vodných zariadení v ľudovom zamestnaní.6
      Z bohatej spolupráce Martina Slivku s Československou televíziou už vzniklo niekoľko pozoruhodných filmov. Spomeňme z nich aspoň dva filmy, natočené pre vianočný program bratislavského štúdia. V prvom z týchto filmov, Došiel som k vám na koledu (1964), šlo autorovi o ade[/]kvátne obrazové vyjadrenie hudobnej suity ľudových kolied. Pásmo zostavené na základe rešpektovania hudobne-folklórneho a dramaticko-dejového zreteľu sa skladá z troch žánrových celkov: a - koledy lyrické alebo lyrizujúce skutočnosť narodenia, b - koledy oslavujúce narodenie v pohľade prostého človeka, ktorý v tomto sviatku vidí príchod nového člena svojej družiny a oslavuje ho spevmi s nádychom žartu, irónie a vtipu. Celok vrcholí koledami tanečného typu, c - koledy uspávankové.
      V hudobnom pôdoryse tvoria koledy jeden celok. Inscenované sú na skulptúrach gotického v[y][ý]tv[á][a]rného umenia.7 Prostý, rovný, detský vokálny prejav a vysoko štylizované gotické umenie sa tu dostávajú do akéhosi kontrapunktu. Z gotického umenia vybral autor predovšetkým skulptúry oslavujúce ženu - matku. Vychádzajúc z tohto obrazového motívu cez pohľady ľudí, prizerajúcich sa aktu narodenia, a vytvarne naratívne podanie biblickej legendy vrcholí sekvencia obrazmi gotických Madon v štylizovanej, zduchovnelej, krásnej oslave materstva.
      Druhú časť filmu tvoria vo zvuku piesne prevažne pastiersko-valaského typu. Tento žánrový celok je inscenovaný na výtvarných artefaktoch pastierskeho rezbárskeho umenia. Obdivuhodne citlivo sú vystihnuté dejovo rozvinuté motívy z ľudových betlehemov. Rámcovým motívom tejto sekvencie sú ruky rezbárov vyrezávajúcich figurky k tradičným betlehemom.

28

Uspávankové koledy sú v obraze komponované na ľudových madonách, Je to akoby návrat k tejto raz prostej, naivnej, ale rovnako aj krásnej ľudovej oslave materstva. Rámcom tejto záverečnej časti je tradičná vianočná obchôdzka s hviezdou, ktorá v závere filmu splýva s tíšinou a intimitou večera, tou intimitou, z ktorej film vyšiel a oblukom v lyrickom vyznení sa k nej opäť vracia. Toto dielo je film, v ktorom sa Martinovi Slivkovi podarilo opäť bez jediného slova komentáru iba obrazom, svetlom, pohybom kamery, rotáciou figuriek a hudbou vytvoriť účinnú a krehkú, poetickú inscenáciu ľudových kolied.
      Tento televízny hudobný film považuje sám autor za štúdiu k širšie a v prvom pláne na motívy plastík ľudových rezbárov komponovanému filmu Balada v dreve (1965), v ktorom chcel, ako sám hovorí, vyjadriť pohnútky, ktoré viedli prostého človeka, aby rezal Madony ako symbol krásy života, lásky a materstva a v protiklade k nim Piéty ako výraz nevýslovného žiaľu a vyjadrenia strastí a bolestí života a oboje ako jeho filozoficko-estetické a umelecké vyjadrenie podstaty života. Tento zámer autor vyjadruje vo filme formou etudy, baladickým príbehom od materstva, ktoré miluje a v radosti rodí (Madony) cez utrpenie človeka (Ukrižovanie) po materstvo, ktoré v smútku pochováva (Piéta). Každá sekvencia filmu smeruje k pochopeniu estetických hodnôt vyjadrovania sa ľudových tvorcov, k pochopeniu ich výtvarnej skratky, nadreálne vyjadrenej pojmovosti, teda k pochopeniu estetických princípov, ktoré umenie tvorcov slovenských ľudo­ vých plastík robia tak blízkym a príbuzným súčasnému výtvarnému umeleckému snaženiu.8[/]
      Voľba širokouhlého formátu a farebného materiálu dala autorovi okrem predností emociálne-estetických aj väčšie možnosti pohybových línií v dvojrozmerných dimenziách. Aj v tomto podmanivom filme sa Slivka zaobišiel bez sprievodného slova a výkladu.
      O film Balada v dreve, ako aj o ďalšie dva filmy Martina Slivku, a to Ikony a film o slovenskej gotike prejavili záujem tvorcovia československej expozície pre Expo 67. Je teda nádej, že sa milióny návštevníkov Montrealu prostredníctvom umelecky dokonalých filmov M. Slivku zoznámia s bohatstvom slovenskej ľudovej a stredovekej plastiky.
      Okrem nesporných filmových hodnôt má Slivkova práca na filme Balada v dreve aj mimoriadny spoločenský význam. Podnietila vlastne podrobný súpis a odbornú konzerváciu desiatok pamiatok ľudové ho rezbárskeho umenia na Slovensku a dala priamy popud k príprave rozsiahlej výstavy slovenskej ľudovej plastiky najskôr v Martine a v súčasnosti v Bratislave.
      Aj námetom a scenárom k svojmu filmu Ikony (1966) načrel Martin Slivka do tematickej oblasti filmovo zatiaľ nespracovanej a vedecky tiež iba čiastočne zdokumentovanej. Populárno-vedecký film o ikonografických pamiatkach zachovaných u nás prevažne na východnom Slovensku si všíma predovšetkým ich výtvarnú hodnotu, pričom súčasne vysvetľuje aj otázky momentu stretovania sa ikon so západoeurópskym výtvarným umením. Hovorí o náboženských podmienkách determinujúcich vývoj ikony.9 Keďže aj v tomto filme ide o sprístupnenie výtvarného umeleckého prejavu, ktorého estetické hodnoty sú vo sfére vizuálnej, je film komponovaný

29

tak, že necháva pomerne veľké plochy pre vnímanie spojené s emocionálnym účinkom hudby, ktorej funkcia sa na mnohých miestách stáva dominantnou. Hudobný sprievod komponovaný pre tento film známym poľským skladateľom Pendereckím vychádza z motívov vokálnej liturgickej hudby východnej cirkvi a pripomína štylizovanú omšu, či skôr jej jednotlivé časti vyjadrené súčasnými hudobnými výrazovými prostriedkami.
      Práve dokončený film Etudy o človeku zo slovenskej gotiky je v podstate dopracovaním myšlienky vyslovenej v jednej časti televízneho filmu Došiel som k vám na koledu. V hudobnej dramaturgii filmu použil Slivka tri známe hudobné diela, Pendereckého Stabat mater, Carminu buranu Karla Orffa a Messienovo Nanebevstúpenie. Najmä v tomto diele sa odráža Slivkov filozoficko-estetický a citový vzťah k stredovekému umeniu. Uchvacuje ho na ňom predovšetkým absolútna jednota myslenia, cítenia a výtvarného výrazu. V tejto jednote gotického umenia hľadá a nachádza Slivka jeho veľkosť. K získaniu opodstatnenej národnej hrdosti o tom, že sme aj v minulosti boli súčasťou kultúrneho diania v Európe, ale o tom svedčí veľké množstvo gotických pamiatok na Slovensku, prispel režisér Martin Slivka svojím mimoriadne závažným svedectvom.
      Vzťah a pochopenie podstaty stredovekého umenia a zároveň láska k umeleckým prejavom ľudu sa u M. Slivku snúbili aj pri vzniku druhého pozoruhodného diela pre televíziu, pri práci na filme o slovenskom ľudovom divadelnom prejave, ktorý autor nazval z ďaleka ideme, novinu nesie[/]me (1965). Materiálom inšpirujúcim Slivku k natočeniu tohto filmu bolo ľudové divadlo zimného zvykoslovného cyklu. Pri obsahovej a tvarovej koncepcii filmu vychádzal autor z obsahových a formových osobitostí tohto divadla, ktoré si až po súčasnosť uchovalo prvky stredovekého divadla a v mnohých momentoch je dokladom prvotného vývojového štádia folklórneho umenia, keď ľudový umelecký prejav spevný, hudobný, dramatický, tanečný a výtvarný tvorili synkretickú jednotu. Slivka vo svojom filme maximálne využíva tieto momenty a prejavy spontánneho ľudového herectva. Pri kompozícii filmu vychádzal z názoru, že ak sú ľudové hry určitou štylizáciou života, tak aj film ako celok by mohol byť filmovou štylizáciou tejto spontánnej zábavy. Jeho rytmickým a kompozičným pôdorysom je rytmus hry, pohybu a spevu v ľudovom divadle. Vyhýbajúc sa prípadnému dojmu popisného dokumentačného záznamu ľudových hier zložil autor pásmo do dramatického kompozičného tvaru z viacerých hier. Takáto skladba mu umožnila rozvíjať určitý dej v niekoľkých výtvarných, dejových a hereckých rovinách paralelne vedľa seba. V obrazovej i zvukovej časti filmu účinkujú skupiny z 20 obcí, v ktorých sa ľudový dramatický prejav uchoval až do súčasnosti v mimoriadne hodnotnej a ucelenej podobe.10
      Film obsiahol v celej šírke súčasný ľudový dramatický prejav zimného zvykoslovného cyklu. Počnúc známou betlehemskou hrou boli doň pojaté hry o Adamovi a Eve, o Židovi, Herodesovi, Dorotě a o Troch kráľoch. Funkčne a pôsobivo využil autor aj Chodenie s turoňom, Chodenie koledníkov s raž

30

ňom a Chodenie s hviezdou. Rovnocenným inscenačným materiálom s ľudovým hereckým prejavom a výtvarnou stránkou ľudového divadla sú vo filme tváre detských divákov, ako aj podmanivé zábery zasnežených chalúp, stromov, plotov a iných exteriérových útvarov, ktorý mi autor znásobil emocionálnu pôsobivosť piesní a hier.
      Za film z ďaleka ideme, novinu nesieme získal M. Slivka vysoké ocenenie na medzinárodnom festivale televíznych filmov v Dubline roku 1966, a to hlavnú cenu Zlatú lýru. Záujem o uvedenie filmu vo svojom vysielaní prejavilo všetkých 26 televíznych spoločností zúčastnených na festivale.
      Jedným z najcharakteristickejš[i][í]ch znakov tvorivého prístupu M. Slivku k filmovému spracovaniu národopisnej látky je hlboké presvedčenie, že práve cez túto látku možno nájsť cestu do vnútra človeka, k jeho neskazeným momentom, k jeho prirodzenej ľudskej veľkosti. Hoci v týchto dňoch žije Martin Slivka problémom, ktoré so sebou prináša snaha o zodpovedné filmové vyjadrenie románovej predlohy Dobroslava Chrobáka, Drak sa vracia, na ktorom spolupracuje ako pomocný režisér s režisérom Eduardom Grečnerom, pripravuje sa na svoje budúce diela, ktorých realizáciu na určitý čas odsunuli práve povinnosti v hranom filme, v týchto dňoch [/] dokončil scenár k zamýšľanému filmu Odchádza Človek, ktorý má byť ďaľšou etapou na ceste poznávania veľkosti Človeka. Po tomto filme, čerpajúcom z ľudového pohrebného rituálu motívy obradovosti, oslavnosti a úcty k odchádzajúcemu príslušníkovi kolektívu, ktorý chce realizovať v Bulharsku, mieni sa vrátiť napriek obrovskému úspechu filmu z ďaľeka ideme, novinu nesieme k téme ľudo­ vého divadla. Lákajú ho fujarové melódie, ku ktorým by chcel nájsť rovnocenné obrazové vyjadrenie a natočiť film. Rozmýšľa nad filmovým stvárnením hier podtatranských detí. Rád by predstavil v obrazovo-poeticko-hudobnej kompozícii aj slovenské ľu­ dové balady. Vypracoval tiež tematický návrh filmu o živote Slovákov v Juhoslávii.
      V súčasnom období, možno záujmom a potrebami televízie vyvolanej konjuktúry tohto žánru filmovej tvorby, sa od plejády autorov, ktorí ostávajú iba pri lacnom a povrchnom ilustrovaní folklórneho materiálu, ostro a kontrastne odlišuje premyslená a precítená etnograficko-folkloristická filmová tvorba režiséra Martina Slivku Hoci zásadne odmieta počúvať; keď sa o jeho filmoch hovorí ako o umeleckých dielach, a radšej zdôrazňuje ich publicistické poslanie, predsa veríme, že z jeho tvorivej dielne vyjdú čoskoro nové filmové básne.

31

POZNÁMKY
1.
      M. Slivka napísal scenáre i k dvom populárno-vedeckým filmom z oblasti biológie, ktoré si priniesli ocenenia zahraničných porôt, a to film Obaľovač jedľový cenu z Belehradu a Nezmar hnedý cenu z festivalu AICS vo Varšave, medzinárodného združenia pre vedeckú kinematografiu. Pre režiséra Pogrona napísal scenár k filmu Drevorubači. Je to film o živote a práci horehronských drevorubačov.
2.
      Film bol odmenený cenou na festivale školských filmov v Trenčianskych Tepliciach roku 1966.
3.
      Najznámejšie dielo z tvorby Jeana Rouchea je film Posadlí, natočený v bývalom Belgickom Kongu. Film získal roku 1956 v Cannes Zlatú medailu.
4.
     Flaherty je autorem aj ďalších filmov, napr. Muž z Aranu, Moana, Biele tiene južných morí, Tabu ap. Svojou tvorbou položil základy anglickej dokumentaristickej školy, ktorá si už od tridsiatych rokov nášho storočia najviac z európskych kinematografií všíma národopisnú látku.[/]
5.
      Film sa stretol so záujmom divákov a vyslúžil si pre tvorcov ceny na festivale krátkometrážnych filmov v Karlových Varoch a na medzinárodnom festivale v Rumunsku.
6.
      Na filme s autorem spolupracoval odborný poradca inž. arch. Imrich Puškár zo Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti a kameraman Jozef Grussmann.
7.
      Na filme spolupracovali Ondrej Demo a Soňa Kovačevičová (výber kolied a plastík). Hudbu zložil Tibor Andrašovan, kameramanom bol Peter Záchenský.
8.
      Odborná spolupráca mala S. Kovačevičová, reštaurátorom bol Milan Greguš, hudbu zložil Jozef Malovec, kameramanom bol Peter Záchenský.
9.
      Odborne na filme spolupracovali Alexandr Frický a reštaurátorka M. Mariányi. Kamerama­ nom bol Ludvík Hájek.
10.
      Hudobnú redakciu mal Ondrej Demo, kameramanom bol Peter Záchenský.

32

   
Film "Ikony", scénář a režie M. Slivka, kamera L. Hájek, foto J. Magdalen

Film "Z daleka ideme, noviny nesieme"

Film "Z daleka ideme, noviny nesieme"

   
Zpěvačka Zuzana Martynková

Film "Z daleka ideme, noviny nesieme"

Martin Slivka při natáčení filmu "Voda a práca"

Film "Balada v dreve", scénář a režie M. Slivka, kamera P. Záchenský, f oto J. Magdalen

DIE FILMSCHÖPFUNG VON MARTIN SLIVKA
      Der slowakische ethnographische Film registrierte in den letzten Jahren einen bemerkenswerten qualitativen Aufstieg. Auf die ruhmreiche Tradition der Filmgedichten von Prof. Karol Plicka, die ihre Themen in den Jahren zwischen zwei Kriegen aus der slowakischen volkstümlichen Kultur schöpften, knüpft sich programmässig mit seinen Filmen Regisseur Martin Slivka an.
      M. Slivka studierte Volkskunde an der Karlsuniversität und Filmregie an der FAMU (Filmakademie der musischen Künste) in Prag. Lange Jahre arbeitete er als Dramaturg des Studios für populär-wissenschaftlichen Film in Bratislava. Seit dem Jahre 1967, als Mitarbeiter dieses Studios. widmet er sich vorwiegend der Filmregie. Anfangs schrieb M. Slivka Szenar[i]en zu soziographischen Filmen aus dem Leben des Volkes besonders in typischen Berggebieten.
      Sein Interesse konzentrierte sich mit Behilf[l]igkeit des Films vor allen auf die Äusserung der gesellschaftlichwissenschaftlichen Probleme. Er drehte archäologische, kunstwissenschaftliche und historische Filme.
      Aus der Filmschaffung mit ethnographischen Themen schätzt sich M. Slivka besonders hoch das Werk vom englischen Regisseur Flaherty und vor allen die Schöpfung von Jean Rouche. Mit seiner eigenen Schöpfung knüpft er an das Werk von Karol Plicka an.
      Die meisten Filme von M. Slivka entdecken der Öffent­ lichkeit die unbekannten Werte der volkstümlich-künstlerischen Äusserungen. Seine Filme machen auch die ausländische Zuschauer mit der slowakischen volkstümlichen Kultur bekannt. Sie hatten auch einen grossen Erfolg auf internaz[t]ionalen Festival[en]s der Dokumentarfilme[n]. Sein Film "Wasser und Arbeit" (Voda a práca) [/] feiert den menschlichen Genie, welchem es gelungen ist das eine von den Naturelementen auf eine nützliche Arbeit verändern. Dieser Film erwarb ausser der heimischen Anerkennung im Jahre 1964 den "goldenen Drachen von Wawel", einen der Hauptpreise an dem internationalen Filmfestival in Krakau. Nach einer Serie von Kurzfilmen über die volkstümliche bildende Kunst, von denen am meisten die Filme "Ballade im Holz", und "Ikonen" das Publikum ergriffen, drehte M. Slivka sein philosophisch-ästhetisches Bekenntnis von seiner Liebe zur gotischen Kunst in dem Film "Etuden von dem Menschen aus slowakischer Gotik" (Etudy o človeku zo slovenskej gotiky), in welchem er Stabat mater von Penderecki, Carmina burana von Carl Orff und Messia[en]s Himmelfahrt als musikalischen Grundriss benützte.
      Von den Fernsehfilmen mit ethnographisch-folkloristischer Thematik, wie es z. B. der Film "Ich kam zu euch mit einen Weihnachtslied" (Prišiel som k vám na koledu) erhielt eine hohe Bewertung der Film "Wir kommen von weitem und bringen Nachricht" (Zďaleka ideme, novinu nesieme), zu welchem M. Slivka durch das Volkstheater des winterlichen Gesittungszyklus inspiriert wurde. In den Bild - und Tonpassagen des Filmes wirken Gruppen aus 20 slowakischen Dörfern, in denen sich besonders ausdrucksvoll die volkstümliche dramatische Äusserungen bis zur Gleichzeitigkeit erhalten haben. - Am Festival der Fernsehfilmschaffung in Dublin im Jahre 1966 war dieser Film mit dem Hauptpreis "Die goldene Lyr[e][a]" ausgezeichnet. Ein Interess[e] [über][für] die Vorführung dieses Filmes in eigener Sendestation äusserten nach dem Festival alle 26 Fernsehgesellschaften, die an dem Festival teilnahmen.

33

Heute arbeitet M. Slivka mit dem Regisseur Eduard Grečner auf einem Film nach dem Roman von D. Chrobák "Der Drache kehrt zurück" (Drak sa vracia). Gleichzeitig bereitet er sich das Material für einen weiteren ethnographischen Film unter dem Titel "Der Mensch geht fort", in dem es sich um einen volkstümlichen Beerdigungsritual handelt, welchen er in Bulgarien drehen will. In seinen weiteren Plänen erscheint von neuem [/] das Volkstheater, die Volksballaden, die "Fujara" Melodien, zu denen er gleichwertige Bildäusserungen sucht.
      In der Slowakei dreht zur Zeit eine ganze Gruppe von Filmarbeitern populär-wissenschaftliche Filme. Mit ethnographischen Filmen und mit der Philosophie des Menschen ragt unter ihnen besonders die Schöpfung von Martin Slivka hervor.

34

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Dr. Andrej Polonec šesťdesiatročný [obsah]

Narodil sa v turčianskej dedinke Košťany nad Turcom (22. 12. 1906) ako syn roľníka. Po štúdiách pôsobí najprv ako učiteľ ľudových a odborných škôl. Veľký záujem o ľudovú kultúru, prebudený ešte počas štúdií a cez prázdninovú prax v Slovenskom národnom múzeu v rokoch 1928 až 1930, dovedie ho do tohto múzea už r. 1934, kedy sa stáva kustódom národopisných zbierok. Ani prerušenie tejto práce, keď odchádza v školských službách do Levíc, nezmazalo v ňom túžbu pracovať tam, kam ho to najviac ťahalo. Roku 1952 definitívne nastupuje do Slovenského národného múzea v Martine, kde spravuje a zveľabuje národopisné zbierky, doklady kultúry ľudu, z ktorého sám pochádza. A. Polonec vydržal pri muzejníckej "menej čistej" práci, mnohokrát podceňovanej a zaznávanej, a preto mu patrí čestné miesto medzi tými, ktorí sa zapísali do dejín slovenského muzejníctva a národopisu.
      Rozsah jeho činnosti, ako to už v múzeu býva, je široký. Počas mnohoročnej práce zhromaždil množstvo dokladov nenahraditeľnej hodnoty z [/] materiálnej i duchovnej kultúry, čím sa podstatne zaslúžil o rozvoj Slovenského národného múzea. Zberateľská činnosť tvorí základ a ťažisko jeho práce. Rozsiahla a nemenej významná je aj jeho vedecko-publikačná a osvetová činnosť. Medzi najzávažnejšie diela bezosporu patria "Detské kolísky" (1941), "O plníctve na Slovensku" (1947), "Organizácia obchodného života hornooravských plátenníkov" (1956), "Slovenské opasky, kapsy a spínadlá" (1960), "Pukanská keramika" (1962), "Slovenské valašky, fokoše a čakany" (1963). Poslednými dvoma prácami položil základ vedeckého publikovania fondov Slovenského národného múzea i múzeí na Slovensku. Expozícia slovenskej ľudovej kultúry vyinštalovaná dr. Poloncom dodnes plní svoje poslanie.
      Ocenenie jeho práce a jeho skúseností bolo prosté. Roku 1963 stáva sa vedúcim oddelenia výstavby múzea ľudovej architektúry a bývania na Slovensku pri SNM v Martine Nereptá, i keď musí zanechať svoju lásku, putovné zamestnanie na Slovensku, ale plne sa zapája do náročnej práce. V tomto krátkom článku nemožno obsiahnuť celú čin[/]nosť dr. Andreja Polonca, najstaršieho etnografa-muzejníka na Slovensku. Ani to nie je nutné. Hovoria za neho zbierky SNM, jeho publikácie, expozície a výstavy, nespočetné prednášky a osvetové pôsobenie medzi ľudom.
      Nášmu jubilantovi prajeme v mene všetkých muzejníkov na Slovensku ešte veľa zdravia, sily, aby sa dožil dokončenia múzea ľudovej architektúry v prírode (skanzenu) a ukončil pripravované dielo o putovných zamestnaniach na Slovensku, ktoré mu prirástli k srdcu.
      Igor Krištek

Leoš Zeman sedmdesátiletý [obsah]

Malý svou postavou, zato však s velmi živou gestikulací a pevným tónem v mluvě i v kontrech. To je Leoš Zeman, který se 23. února 1967 dožil svých sedmdesátin. Jeho život to není jen pedagogická práce, kterou vykonával přes 40 let na Horňácku, ale také činnost na poli lidového zpěvu a hudby, k níž byl veden svým otcem Martinem Zemanem. Prostředí doznívající "súchov

35

ské republiky", Pavel Trn se svými hudci a vůbec tehdejší bohatý svérázný život ve Velké, to vše mělo na L. Zemana velký vliv, aby lidovému umění Horňácka zůstal navždy věrný.
      Studium na 2. českém gymnasiu v Brně (1910-1915), členství ve sboru fundatistů a první počátky působení Slováckého krůžku v Brně bylo jen pokračováním v utvrzení se ve vztahu k lidové písni a hudbě. Při sluchové a hlasové přijímací zkoušce k fundatistům, kam byl přijat jako sopranista, poznává Leoše Janáčka, prof. Koblížka, později prof. Hromádku, Ferd. Vacha aj. Svým jasným sopránem a přirozenou zpěvností dostává se mu přednosti v sólovém zpěvu u Augustiniánů na St. Brně, u Minoritů i na Petrově. Po velmi krátkém pobytu na strážnickém gymnasiu nastupuje vojenskou službu (Vídeň, Albánie, Hodonín) odkud se vrací v roce 1919, krátce před smrtí svého otce. Dokončení studií s krátkým pobytem v Bratislavě a Lučenci uzavírá své cesty mimo domov a v roce 1922 nastupuje učitelování na Horňácku. Střídavě učí v Nové Lhotě, Tasově, Hroznové Lhotě, Kuželově a především ve Velké, kde v r. 1965 odchází na odpočinek. Díky svému otci[/] (zemřel 1919) i nadále dojížděli k Zemanům významné osobnosti kulturního života, o čemž by nejvíce řekla rodinná kronika. Za zmínku stojí uvedení několika jmen (od r. 1916) - L. Janáček s G. Nottschovou, A. Kalvoda, Jar. Křička, Al. Hába, M. Pujmanová, Bogatyrev, V. Novák, Zd. Nejedlý, Joža Uprka, V. V. Štech, J. Obrovský atd. Hlubší zájem o lidové umění projevuje L. Zeman několika příspěvky v časopise Svoboda: Horňácké muzeum Fr. Uprky ve Velké (1933), Krása a cena lidových prací v domácím průmyslu (1934), Národopisná výstava na vesnici před 40 lety (jubilejní vzpomínka, 1934), Za Antošem Frolkou (1935) aj.
      L. Zeman je dobrým kontrášem a basistou. Jako kontráš působil již ve Slováckém krůžku v Brně s muzikanty, kteří byli převážně z Podluží. V mladším věku byl i dovedný "odzemkár", což nejednou projevil ještě v nedávných letech. L. Zeman, stejně jako ostatní členové "učitelské" velické muziky, velmi ojediněle hrál v muzikách Pavla Trna anebo Martina Miškeříka. Teprve v roce 1958 přichází do kolektivu vůči jemu již mladších velických hudců, s kterými působí podnes. Zajímavé jsou jeho postřehy[/] o přednesu a podání hry hudců, jak je ještě L. Zeman slyšel. Pavel Trn prý jen "hladil" některé tóny, kterými zdobil melodii, nebyly to nikdy tóny s pevným úhozem. Baláš uměl vynikajícím způsobem podat čardáše, neuměl však zahrát sedlácké. L. Zeman celým pojetím hry (kontry, basa) setrvává pevně ve starém stylu, také tóniny používané starými hudci jsou mu vlastní (C, D, A, a) Nemá rád v muzice cimbál, ale ožije při tradiční hudecké muzice. Zpívá-li lidovou píseň, zpívá ji vždy s prožitkem, svým přednesem citlivě rozlišuje baladu od taneční sedlácké. Pláč, žalobu, prosbu a všechnu poesii lidové písně dovede vyjádřit jeho nejoblíbenější písní Starý Piťo keď zomieral, kterou však rozdává jen v kruhu svých přátel. Své znalosti a zkušenosti předává i nejmladší generaci - od roku 1956 vede na ZDŠ v Kuželově a ve Velké výchovu mladých muzikantů. L. Zeman je stále ještě nevyčerpatelnou studnicí lidové písně, písně, s kterou dovede překvapit i zkušené hudce. Lidová píseň se mu stala životní potřebou. Svým způsobem se zařadil L. Zeman mezi ty, kteří prodloužili životnost tradičnímu lidovému hudebnímu umění na Horňácku.
      Josef Pešek

36

KNIHY

Rudolf Bednárik, Slováci v Juhoslávii. Materiály k ich hmotnej a duchovnej kultúre. II. doplnené vydanie, Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1966. Strán 470, cena viaz. 39 Kčs. [obsah]

Štúdium života a kultúry slovenského etnika v zahraničí patrí už dlhší čas medzi významné úlohy slovenskej etnografie a folkloristiky. Jeho cieľom je zistiť nielen formy tradičnej ľudovej kultúry v slovenských enklávach, ale aj podmienky, za akých sa kultúra slovenského obyvateľstva vyvíjala po príchode prvých kolonistov na nové územie. Súčasne sa ním sleduje získať aj údaje na dokreslenie starších vývojových štádií ľudovej kultúry v oblastiach, z ktorých kolonisti vyšli, keďže vývoj ľudovej kultúry sa v cudzom etnickom obkľúčení za určitých podmienok do značnej miery akoby zastavuje, resp. prebieha podstatne pomalšie ako na materskom území. Doterajšie výskumy orientované na slovenské enklávy v Juhoslávii, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku túto skutočnosť zväčša potvrdzujú. Slovenské obyvateľstvo, pokiaľ sa z akýchkoľvek príčin neasimilovalo, až donedávna si uchovalo staršie vývojové [/] formy ľudovej kultúry, ktoré na Slovensku už nenachádzame. Zistiť tieto formy je potrebné najmä z hľadiska spracovania dejín slovenskej ľudovej kultúry.
      Prvou prácou, ktorá v širšom zábere podáva obraz o materiálnej a duchovnej kultúre slovenského etnika v zahraničí, je monografia prof. R. Bednárika, Slováci v Juhoslávii (I. vydanie r. 1964, II. rozšírené r. 1966). Je výsledkom viacročného bádateľského úsilia autora (od r. 1930 do 1947). Keďže sa autor podrobnejšie nezaoberal ani procesom osídľovania Slovákov na Dolnej zemi, ani stavom ľudovej kultúry juhoslovanských Slovákov po druhej svetovej vojne, kapitolu o slovenskom osídlení vo Vojvodine spracoval Ján Sirácky (str. 9-62) a kapitolu o zmenách v ľudovej kultúre po r. 1945 Ján Kantár (str. 316-342) .
      Hlavnú pozornosť venoval autor základným úsekom materiálnej a duchovnej kultúry. Najpodrobnejšie spravoval kapitolu o zamestnaniach obyvateľstva a jeho dolnozemských zvláštnostiach, v ktorej si všíma jednotlivé ľudové zamestnania, predovšetkým chov hospodárskych zvierat a pestovanie obilia,[/] kukurice, konopí, ľanu, chmeľu ap. Okrem hlavných zamestnaní venoval primeranú pozornosť aj zamestnaniu vedľajšímu (páleniu uhla, pestovaniu zeleniny, vínnej révy, rybárstvu, poľovníctvu, včelárstvu, domáckej výrobe, niektorým remeslám atď.). Na základe rozboru termínov z pastierstva a poľnohospodárstva dospel autor k záveru, že kým pracovná technika a výber plodín sa prispôsobili miestnym podmienkam, zatiaľ názvoslovie si udržalo zväčša pôvodný slovenský charakter; možno ho teda použiť ako podklad k porovnávaciemu štúdiu ľudovej kultúry Slovákov na Dolnej zemi a v oblastiach, z ktorých sa vysťahovali.
      Cenný materiál prináša aj stať o triednom rozvrstvení obyvateľstva a jeho hospodársko-spoločenských dôsledkoch. Vychádzajúc z podmie­ nok kolonizácie autor si všíma sociálne postavenie obyvateľstva podľa pracovného zariadenia (podielnici, napoličiari, bezzemkovia; metráši, bíreši, nádenníci, paholci, sezónni poľnohospodárski robotníci ap.), ako aj spôsoby zbedačovania, sociálne hnutia a nakoniec aj príčiny a dôsledky sťahovania do Ameriky. Na túto kapitolu nadväzuje stať o ľudovej strave a jej zvláštnostiach.

37

Autor v nej rozoberá nielen spôsoby prípravy jedál v bohatých a chudobných rodinách, ale aj výber jedál v pracovných dňoch a pri slávnostných príležitostiach, pričom osobitne upozorňuje na problémy s pitnou vodou.
      V kapitole o ľudovom staviteľstve podáva vývoj obytných a hospodárskych stavieb. Aj v nich sa zreteľne odráža kontinuita so stavbami v pôvodných oblastiach. Prejavuje sa v pôdorysnom členení domu, v používaní stavebného materiálu, v spôsobe nabíjania stien, v konštrukcii krovu, v terminológii, vnútornom zariadení i v celkovej úprave a výzdobe. Vplyv nového prostredia je najzreteľnejší v hospodárskych stavbách.
      V časti o ľudovom odeve vychádza autor od najstarších foriem základných súčiastok a z ich vývoja až po súčasnosť. Dôležitým zistením je, že ľudový odev, dolnozemských Slovákov zo začiatku nášho storočia odráža skôr majetkové pomery svojho nositeľa; ľudový odev teda už neodráža oblasti, z ktorých sa Slováci prisťahovali.
      Pozoruhodné údaje prináša autor v statiach o rodinnom živote a rodinnom zvyklosloví. Podrobne rozoberá vývoj rodiny od pôvodnej veľkorodinnej formy, ktorá sa v oblastí Vojenskej hranice zámerne udržiavala ako zákonná rodinná inštitúcia až do r. 1871, keď oblasť prešla pod civilnú správu Autor si všíma otáz[/]ky majetkoprávneho postavenie jednotlivých členov veľkorodiny, otázky dedenia, deľby práce a v poslednom období príčin rozšírenia jednotného systému. V rodinnom zvykosloví hlavný dôraz položil na opis zvykov pri narodení, v období dospievania, pri svadbe a pohrebe. Je zaujímavé, že do rodinného zvykoslovia prenikli niektoré prvky nového prostredia, ktoré v starších slovenských svadobných zvykoch nenachádzame (napr. únos nevesty).
      Posledná kapitola zaznamenáva niektoré zmeny, ktoré nastali v ľudovej kultúre po r. 1945 rovnako na úseku ľudových zamestnaní a triedneho rozvrstvenia, ako aj v ľudovej strave, staviteľstve, odeve, rodinnom živote ap. Textovú časť monografie vhodne dopĺňa bohatá obrazová príloha (52 kresieb, 154 čiernobielych a 12 farebných fotografii, mapky a tabuľky), ako aj resumé v srbskom a nemeckom jazyku.
      Monografia R. Bednárika, ktorá v krátkom období vyšla už v druhom vydaní; potvrdzuje, že o takéto práce je záujem aj v širokých čitateľských vrstvách. Hoci nezachytáva všetky úseky ľudovej kultúry (chýba ľudové liečenie, tradičné názory ľudu na prírodu a spoločnosť, slovesný, hudobný a tanečný folklór, ľudové umenie ap.), predsa zhromaždením materiálu stáva sa cenným porovnávacím prameňom pri spracovaní dejín slovenskej ľudovej kultúry a súčasne aj podnetom k [/] ďalšiemu systematickému výskumu slovenského etnika v zahraničí.
      Adam Pranda

Jan Raupp, Sorbische Volksmusikanten und Musikinstrumente. Budyšin 1963 [obsah]

Ve spisech budyšínského Institutu pro srbskou lidovědu při berlínské Akademii věd vyšla už před několika lety studie Jana Rauppa o srbských lidových hudebnících a lidových nástrojích. Publikace je důležitým příspěvkem k dějinám lužickosrbské lidové hudby, s níž váže naši hudební kulturu řada příbuzných znaků; proto se k ní několika odstavci vracíme ještě dnes.
      Dílo obsahuje značně rozsáhlé pojednání o historickém vývoji srbské lidové hudby, založené na důkladném studiu materiálu. Porovnáním literárních prací a archivních pramenů, které tvoří materiálovou základnu studie, dosahuje Raupp objektivního pohledu na vznik a celý vývojový proces, který se v kulturním životě srbského národa udál. Existenci hudební kultury zkoumá v těsné souvislosti s podmínkami hospodářskými i politickými.
      Kniha je rozvržena do dvou částí. První, obšírnější, pojednává o srbských lidových hudebnících, jejich sociálním postavení v jednotlivých historických údobích. Tato kapitola je rozdělena do tří dílčích částí, jejichž názvy Frühfeudalismus und Mittelalter, Spätfeudalismus a Kapi-

38

talismus naznačují jejich obsah. Autor zde nestanoví periodizaci hudebního vývoje, pouze do schématu obecné historické periodizace zařazuje jednotlivé zmínky a zprávy o srbských lidových hudebnících. Zatímco první dílčí část práce pojednává obecně o nejstarších zprávách týkajících se hudebního života polabských Slovanů (od 6. do 12. stol.), druhá (od 16. do 19. stol.) si už všímá těchto otázek v rámci jednotlivých lokalit, v něž se původně homogenní lužickosrbské území rozpadlo. Poslední etapa ve vývoji lidové hudební kultury lužických Srbů (19. stol.) je poznamenána politickými a hospodářskými boji, které sice urychlily společenský vývoj, ale na druhé straně se staly brzdou dalšího rozvoje srbské lidové kultury. Lidová hudba nestačila konkurenci umělé moderní hudby a rostoucím požadavkům posluchačů, což se stalo příčinou jejího postupného zanikání.
      Druhá část knihy pojednává o jednotlivých typech srbských lidových nástrojů. Podle pramenů, jež Raupp uvádí, sestával lidový instrumentář z píšťaly či flétny, jejíž popis není uveden, šalmaje (lidový název tarakawa), dud, u nichž autor shledává řadu shodných rysů s typem velkopolských dud, a to jak v jejich stavbě, tak také ve způsobu hry. Konečně sem patřily velké srbské housle, jež jsou v knize popsány i vyobrazeny, vedle malých srbských houslí,[/] u nichž Raupp uvádí pouze dohady o tom, jak skutečně vypadaly.
      Obsahem další části této kapitoly je charakteristika repertoáru a interpretačního stylu srbských lidových hudebníků v 18. a 19. století. Jádro fondu hraných skladeb tvoří taneční a svatební hudba. Její specifičnost spatřuje autor v modulaci druhé periody písně do paralelní mollové tóniny. Příznačným rysem instrumentální hudby je heterofonní figurativnost a variační styl, shodně s jinými, i našimi oblastmi. Autor dále uvádí nejstarší a nejrozšířenější formový typ srbské lidové hudby Reja-Typus (serbska reja). Zmiňuje se též o působení kultur přilehlých oblastí na srbskou lidovou hudbu. Prokazatelný je zejména vliv polské polonézy a některých německých tanců.
      Studie je doplněna velmi podrobným seznamem pramenů a literatury, obsahuje četná vyobrazení, mapky, reprodukce fotografií, portrétů a litografií. Je závažným a přehledným nástinem dějin hudebního vývoje v Lužici.
      Marta Svobodová

Ján Mjartan, Ľudové rybárstvo na československom Pomoraví. Kultura a tradice sv. 7, práce Slováckého muzea, Uherské Hradiště 1967. Stran 120, německé resumé. [obsah]

Práce Jána Mjartana je věnována důležitému, ale v badatelské činnosti dosti opomíjenému úseku lidové[/]ho zaměstnání, tradičnímu rybářství. Je založena na dlouhodobém výzkumu, který autor provedl ve vesnicích na řece Moravě v oblasti Dolnomoravského úvalu a slovenského Záhoří. Toto území patří k starým sídelním útvarům velkomoravského období. Hmotných dokladů, které by svědčily o úrovni rybářství v této době; bylo však zjištěno při archeologických výzkumech celkem málo. Nacházíme zprávu o rybářských háčcích, zátěžích z pálené hlíny na sítě. Zajímavá je zpráva o nálezu velkého množství rybích šupin v Mikulčicích, což dokládá pro 10. století říční rybolov na tomto území. Rovněž listinných dokladů z feudálního období není mnoho. Na základě archivů a urbářů sleduje autor život rybářských obcí např. Moravské Nové Vsi, Strážnice, Petrova, Tvrdonic, Děvína aj.
      Jednou z výhodných podmínek pomoravního rybářství byla okolnost, že neregulovaná řeka Morava vytvářela četné zátoky a ramena. V publikaci je uvedena řada rybných vod a místních názvů z moravských i slovenských vesnic. Autor publikuje i stručný výčet druhů lovných ryb, které žily v těchto vodách.
      V kapitole o rybolovu bez nástrojů popisuje Ján Mjartan způsoby lovu které zaznamenal při svých výzkumech. Z Lanžhota uvádí rybolov "do pecí", který spočíval v lovení ryb rukama z děr v břehu řeky. Rozšířený byl způsob lovu při zaka

39

lení vody. Jsou vzpomenuty způsoby hlušení ryb železnými tyčemi nebo střelbou, což je doloženo např. z Velkých Levár. Uvádí rovněž různé způsoby kladení nástrah a trávení ryb jedovatými rostlinami.
      Z rybářských nástrojů autor dokládá a popisuje "val" nebo "stánky", což byl nástroj vyrobený ze svazku prutů, kterým se ryby chytaly v mělké vodě. Rozšířeným nástrojem byl koš (chlopací koš, chlopák, ďapák), který byl zhotovován z vrbového proutí. Košem se lovilo hlavně ve stojatých vodách. K starým rybářským nástrojům patřila vrš, která má tvar jehlanu. Autor zjistil několik typů tohoto nástroje. V okolí Strážnice a Hodonína byl znám pod názvem "komonec", síťová vrš se v celém Pomoraví nazývá měch. Do vrší se lovilo v tekoucích vodách a v jezerech, byly však stavěny i jako návnady. S tímto způsobem souvisí i rybolov přehrazováním vody. K bodným lovným nástrojům patřila vidlice nebo-li "osť". Její používání zjistil Ján Mjartan hlavně u slovenských rybářů, z moravských vesnic uvádí jen jeden doklad z Tvrdonic. V studované oblasti byl tento způsob lovu málo obvyklý.
      Samostatná kapitola je věnována rybářským sítím, kterých se v Pomoraví užívalo jako individuálních i kolektivních lovných nástrojů. Nejrozšířenějším síťovým nástrojem byl čeřen, jehož četné varianty jsou[/] uváděny z Kostic, Lanžhota, Tvrdonic, Lábu, Ostrohu, Hodonína atd. Dále je podrobně popisován způsob lovu sakem, nevodem, různými typy "chobotů" a zátahových sítí. Autor se zmiňuje i o transportu a obchodování s rybami, o konzervování a přípravě jídel. Závěrečná kapitola je věnována rybářskému folklóru, který je podle Mjartanova zjištění poměrně chudý a málo prozkoumaný. Nejrozšířenější jsou rybářské pranostiky a pověry o hastrmanech, kteří pomáhají rybářům. Publikace je vkusně graficky připravena. Nejasný a nezdůvodněný se nám zdá záměr vydavatele, který na obálce uvedl název studie v českém překladu, když celé dílo je psáno slovensky. Práce Jána Mjartana o rybářství v československém Pomoraví obohatila studijní tisky Slováckého muzea a vytvořila tak i předpoklady pro budování výstavy lidového rybářství.
      Josef Tomeš

Ukrajinska narodna poetyčna tvorčisť. Kyjiv 1965, 417 stran [obsah]

Je to vysokoškolská příručka, obsahující "systematický přehled ukrajinského folklóru předříjnového a sovětského období". Po úvodu dnes již zesnulého akademika M. T. Rylského, který je též hlavním redaktorem, následuje přehled vývoje ukrajinské folkloristiky, kde nepostrádáme ani zajímavou zmínku o uvedení podkarpatoruské písně Dunaji, Du naji v Blahoslavově rukopisné gramatice z r. 1550. Za periodizací historického vývoje ukrajinského folklóru pak nacházíme dva velké oddíly Předříjnová lidová tvorba a Sovětská lidová tvorba. Jednotlivé kapitoly jdou po sobě v tomto sledu: pracovní písně, zaříkávání, kalendářní obřadová poezie, svatební obřadová poezie, pláče, hádanky, přísloví a pořekadla, pohádky, anekdoty, legendy a vyprávění, dumy, historické písně, balady, lyrické písně, písně literárního původu, kolomyjky a častušky, lidové drama a konečně dělnický folklór. Sovětské období je seřazeno takto: písně, častušky a kolomyjky, dumy, přísloví a pořekadla, hádanky, pohádky, legendy, vyprávění, anekdoty. Na jednotlivých kapitolách se autorsky podílejí tito členové redakce: O. I. Dej, P. D. Pavlij a další spolupracovníci: V. S. Bobkova, M. P. Stel'mach, P. M. Popov, V. H. Chomenko a A. M. Kiňko. Je to pozoruhodné množství autorů a mnozí z nich se podíleli společně i na jedné kapitole.
      Uvedené navazování jednotlivých kapitol je zřejmě zamýšleno chronologicky, a to z hlediska vzniku a vývoje folklórních druhů od pracovního rytmu v pracovních písních k magii, zaříkání a obřadu a od drobných druhů až po vyspělé umělecké projevy v pohádkách, dumách a písňovém folklóru. Současně však do jisté míry sleduje i běh lidského života v jeho individuálních a společenských projevech (kalendářní

40

cyklus, svatba, pláče, pak teprve ostatní druhy). Tento postup je v podstatě dodržen i v části, věnované sovětskému období, kde jednotlivé folklórní druhy jsou seřazeny zřejmě podle svého rozšíření a společenské funkce. Tato struktura dobře odpovídá stavu ukrajinské lidové slovesnosti a vychází z materiálu. Při své práci měli autoři učebnice značně usnadněnou situaci v tom, že v USSR - jak sami mnohde v bibliografických odkazech uvádějí - již existuje řada publikovaných textů, souborných edic a chrestomatií, o které se mohli opírat. Někteří autoři (Suchobrus, Kiňko, Lavrov...) vycházejí také přímo z rukopisných fondů různých ukrajinských institucí, což jim umožňuje např. srovnávat již vydané materiály se současným stavem v terénu. Najdeme i jisté pokusy o srovnávací studium (hrdina ukrajinských dum Ivan má obdobu v srbském Milošovi). Za další klad lze považovat systematickou pozornost, věnovanou souvislostem mezi lidovou slovesností, hudbou a divadlem a profesionálním uměním. Kladem je také systematický výklad o písních lyrických a o baladách, které např. u sousedních Rusů byly zkoumány jen monograficky a do příruček se výklad o nich nedostal. Uvedeným ukázkám by neškodily nápěvové doklady.
      Tyto nesporné klady knihy jsou však bohužel místy zastiňovány jistými nedostatky spíše redakčního rázu. Jednotlivé kapitoly mají zřejmě[/] sestávat z přehledu námětů, kategorizace, uměleckých zvláštností a vztahu příslušného folklórního druhu k profesionálnímu umění. Toto základní schéma však autoři často bez vysvětlení nedodržují. Takové opomenutí může vést k představě o malé závaznosti zvláště těch výkladů, které nejsou zpracovány v historické posloupnosti. Tak např. o vývoji a změnách pohádek se dozvíme jen velmi málo, zatímco dumy, legendy a vyprávění jsou vyloženy v přímé souvislosti s historickými epochami (na něž však místy až příliš navazují podle nedávných představ o folklóru jako dokumentárním odrazu dějin). V kapitole o svatební obřadové poezii jsou zmínky i o její dnešní existenci, což je zřetelně záležitost až druhé části knihy apod. Tato metodická nejednotnost výkladů a nestejná odborná hodnota jednotlivých kapitol není bohužel vyrovnána redakčním zásahem: někteří autoři se opírají o bohatý materiál (Kiňko, Suchobrus), jiní - nebo i stejní v dalších kapitolách - vůbec neuvádějí prameny svých expozé.
      V knize nechybějí ani jinak velmi užitečné výklady o uměleckých rysech folklórních druhů. Jsou však namnoze příliš roztříštěné do jednotlivých kapitol, kde v sousedství zdůrazňovaného ideově-tematického rozboru působí poněkud všeobecně a nevýrazně, a kromě toho jsou to leckdy jen sumarizující popisy, z nichž nebývají vyvozeny závěry[/] pro charakteristiku žánru v celé jeho šíři. Žánrová specifičnost ukrajinského folklóru by zvláště vynikla v souborném přehledu, srovnaném s ruskou nebo běloruskou lidovou slovesností. V těchto několika poznámkách samozřejmě nelze jednotlivé závěry podrobně dokazovat, lze na ně pouze upozornit. Kdyby kniha byla koncipována jako přehled (očerk) - srv. např. příručku K. P. Kabašnikova o běloruském folklóru, Minsk 1963, 163 str. - pak bychom zmíněnou nesourodost hodnotili jinak. Navíc - i když je příručka míněna pro studenty filologických institutů, kteří třeba nestudují právě etnografii a folkloristiku - neměl by v ní chybět soupis literatury a příslušné rejstříky.
      Přes uvedené výhrady - snad někde jen formálního charakteru lze s prospěchem užívat i této formy příručky jako všeobecného prvního komplexního pramene pro základní informace o ukrajinském folklóru.
      Bohuslav Beneš

Otakar Chaloupka: Vypravěč Josef Štefan Kubín, Hradec Králové 1966, 127 stran, 16 vyobrazení [obsah]

Kubínovo literární dílo bude vždy přitahovat jak nadšené čtenáře, tak i literární kritiky, teoretiky, etnografy a folkloristy. Málokdo však dosud pojal záměr systematicky sledovat autorův život v souvislosti

41

s jeho dílem a od biografických faktů přejít k literárním. Podobné pokusy jsou sice velmi potřebné a čtenářsky atraktivní, avšak často ošidné pro sestavovatele, kteří se mohou octnout buď ve faktografii nebo v analýze díla, přičemž ani poloviční cesta není ideálem.
      Na ní také zůstal O. Chaloupka. Jeho esej chce být rozborem a sledováním "kořenů" Kubínovy tvorby, avšak cesta, které ke své práci použil, vzbuzuje poněkud rozpačitost. Celkovou látku autor rozdělil do kapitol Století (9-26), k pramenům (26-50), v čarodějném světě (50-68), Rapsódie života (69-90), Hlas vypravěče (91-110) a Závěrem (110-119). Esej doplňuje stručná bibliografie Kubínových folkloristických sbírek (sem jsou zařazeny i vlastní povídky), knížek pro děti, tvorby pro dospělé a výběrová bibliografie prací o Kubínovi.
      Obsah práce je zhruba dán uvedenými názvy kapitol. Chaloupka se snaží zařadit Kubínovo dílo do literárního kontextu umělecké literatury přelomu století, čehož v podstatě dosahuje výčtem děl našich nejznámějších klasických spisovatelů, s nimiž pak srovnává soudobou tvorbu Kubínovu. V kapitolce k pramenům je nejcennější záznam vlastních Kubínových vzpomínek o folklórních zápisech v terénu - tato pasáž není nepodobná mnohým vzpomínkám Ludvíka Kuby a má i jejich bezprostřednost (str. 47-48). Po[/]dobně folkloristicky cenná jsou Chaloupkova srovnání záznamů Kubínových vyprávěnek z různých let s velkým časovým odstupem, které by nebylo užitečné srovnávat s některými záznamy jiných vypravěčů tak, aby právě Kubínova svéráznost markantně vynikla. Předposlední kapitolka Hlas vypravěče je věcně nejucelenější, neboť pojednává o tematických zájmech Kubínových a dotýká se i svébytnosti jazykových prostředků jeho povídek.
      To jsou nejvýraznější klady Chaloupkovy knihy. Jsou však poněkud zasunuty spoustou informací, které původní autorův záměr ztemňují, i když jsou samy o sobě zajímavé; mám na mysli např. historku o zabitém synovi, která je dobře známa z lidového vyprávění a kramářských písní (str. 32-33), nebo řadu subjektivních formulací o vztahu Kubínových pohádek a folklórních látek či poněkud povrchní výklady o Kubínově přibližování nebo prožívání folklórních prostředí. Autor nám právě o těchto důležitých otázkách říká málo, a to ještě v učených tirádách, které nemohu necitovat: "Rozlišení obou oblastí Kubínova díla, tj. etnografického sběratelství a vlastní autorské tvorby, postihuje tedy především vnější projev jeho vývojového procesu do dvou nesporně základních úseků, nemělo by však budit zdání, že mezi nimi je nikoliv vnitřní přechod, ale náhlý [/] skok." (str. 112.) Podobně argumentuje autor i na str. 59, 83, 99, 100... a podobně také cituje prameny. Pěkně také souvisejí Černyševského Estetické vztahy umění ke skutečnosti s "některými momenty Kubínových povídek." (strana 100.) Příliš biografický a historický pohled zastřel autorovi přístup k propracování skutečných folklórních paralel a Kubínova přínosu a osobitosti. Příliš literárně zaměřené rozbory spíše naznačují než odhalují skutečné jádro, které v mnohem preciznějších formulacích najdeme ve studiích Horákových, Jechových, Kožmínových nebo Sirovátkových, abychom jmenovali jen nejvýznamnější. Byla by prospěla i větší korektorská pozornost (folklórista - s. 69, nahrážkou - s. 96).
      Neznám důvody, které vedly porotu Šrámkovy Sobotky k ocenění knihy I. cenou v roce 1965. Je však škoda, že se přitom zapomělo na hodnocení folkloristické...
      Bohuslav Beneš

Josef Vrbka, Lidové povídky a pověsti z Malé Hané. Velké Opatovice 1966 [obsah]

Národopisné bádání od svého počátku vlastně těžilo z pilné práce sběratelů a vlastivědných pracovníků, kteří žili přímo na vesnici nebo v malém městě, důvěrně znali místní tradice a zachytili pro budoucnost mnoho dokladů, jež by jinak z teré

42

nu beze stopy zmizely. Počet erudovaných národopisců nebyl nikdy v minulosti a není ani dnes natolik vysoký, aby se bez této pomoci ochotnických spolupracovníků obešli. Vzpomeňme jen na to, kolik zajímavého a bohatého materiálu shromáždil Čeněk Zíbrt na stránkách Českého lidu právě z příspěvků a materiálových zpráv těchto krajinských pracovníků; onen materiálový archív patří dodneška k vydatným pramenům národopisného bádání. Myslím, že úloha a uplatnění krajinských badatelů je bolavým místem dnešní organizace naší národopisné práce. Odborné časopisy se těmto přispěvatelům uzavřely, četné regionální časopisy a sborníky zanikly a tak tito sběratelé ztratili vlastně půdu pro zveřejnění svých výtěžků. Národopisné společnosti se sice podařilo vybudovat přispěvatelskou síť z krajinských dopisovatelů, avšak tento materiál se stává součástí rukopisného archívu Společnosti a je většinou jen stroze evidován ve Věstníku NSČ, což pochopitelně jen málo povzbuzuje člověka, jenž by rád spatřil výsledky své práce publikovány. Mám za to, že organizování krajinských národopisců, jejich odborné vedení a možnosti publikačního uplatnění jejich výsledků by se měly brzy stát předmětem úvahy našich etnografických a folkloristických institucí.
      Sešitek lidových pověstí z Malé Hané, o němž píši tuto zprávu, je právě výsledkem takové zasvěcené [/] sběratelské práce. Josef Vrbka, autor tohoto pověsťového souboru, není mezi vlastivědnými a národopisnými pracovníky neznámým jménem. Jeho zápisy lidového vyprávění z Hané a z Malé Hané nenašly dlouho cestu na veřejnost a ležely v sběratelově stole. Nyní se jich ujal historickovlastivědný kroužek při ZV ROH n. p. Moravské šamotové a lupkové závody ve Velkých Opatovicích a podařil se mu pěkný a záslužný ediční čin. Cyklostilovaná sbírka ovšem už vychází jako pietní vzpomínka na J. Vrbku, neboť ten na sklonku r. 1964 zemřel ve svém rodišti, hanáckém Nákle u Olomouce. Letos by se dožil osmdesáti let.
      Soubor pověstí z Malé Hané vznikl za dvanáctiletého pobytu J. Vrbky v Bezděčí u Trnávky. Obsahuje necelé půl stovky čísel z několika malohanáckých vesnic, hlavně z Bezděčí, Unerázky, Staré Rovně, Vrážného, Biskupic, Lazů atd. Jde vesměs o pověrečné povídky (vodníci, světýlka, čarodějnice, bílá paní, můra, ohnivý pes, ohnivý muž) atd., vzácněji se vyskytují mezi nimi pověsti dějepravné a lokální. Většina látek obměňuje a lokalizuje motivy a syžety známé u nás povšechně, najdou se však mezi nimi i některé látky zvláštní a unikátní, jako pověsti o šimlíčkovi (str. 20), tajemné přadleně (21) nebo šedém chlapci (29). Sběratel uvádí u každého čísla místo zápisu, vypravěče a rok jeho narození; zapsané látky převyprávěl, [/] jde o citlivé a zdrženlivé stylizace, v nichž Vrbka dodržel všude kontury autentického podání, přidržel se i lidového vypravěčského stylu a zřekl se všech vlastních obsahových dodatků a stylistických "výzdob". Třebaže tedy nemáme před sebou folkloristické záznamy v nejpřísnějším slova smyslu, poslouží Vrbkova sbírka k poznání ústních tradic na Malé Hané i jako odborný pramen, a to tím spíše, že zápisy z tohoto regionu nejsou v naší literatuře ani v archívech početné. Ale jistě se stane i milou četbou v kraji, kde vznikla.
      Sbírku uvádí stručná předmluva sběratelova a uzavírá ji doslov, v němž Vlastimil Sedlák vzpomíná na tohoto iniciativního moravského vlastivědného pracovníka a spisovatele a hodnotí jeho činnost. Úhledný sešit je opatřen ilustracemi od F. Prossera a naznačuje možnosti, jak uplatnit výsledky regionálních vlastivědných pracovníků. Vydavatelům patří za jejich počin dík a doufejme, že i druhá Vrbkova sbírka pověstí z Hané časem najde cestu ke čtenáři.
      Oldřich Sirovátka

Václav Pletka - Vladimír Karbusický, Písně lidu pražského. Praha 1966, stran 112, cena 9.- Kčs [obsah]

Čtenářům Klubu přátel poesie se v minulém roce dostal do rukou nápaditě připravený výbor pražského

43

městského folklóru. Editoři knížky V. Pletka a Vl. Karbusický mohli k její přípravě využít svých bohatých zkušeností ze studia městského a dělnického folklóru, a hlavně zkušeností ze svých dosavadních folkloristických publikací. Vycházeli jak ze starších otištěných záznamů, tak rovněž ze svých vlastních sběrů. Antologii uvádí článek Karla Čapka z r. 1925. Editoři po právu přiřkli Čapkovi zásluhy o objevení a uvedení pražského folklóru. V doslovu stručně charakterizují rovněž stanovisko E. F. Buriana, jehož názory na pražské písně studovali z publikovaných poznámek i z Burianovy literární pozůstalosti. Pletka a Karbusický sledují okolnosti a příčiny, které vedly k tomu, že ještě ve dvacátých a třicátých letech našeho století byl pražský folklór mimo zorné pole folkloristického bádání. Všímají si inspiračních zdrojů pražských písní. Uvádějí i zajímavé zjištění, že zásluhu na šíření a rozvíjení městského folklóru měli především příslušníci pražské inteligence.
      Písňově ukázky byly vybrány tak, aby charakterizovaly základní tématické a stylové okruhy pražské lidové poesie. Jsou zde písně zlodějské, vězeňské, řemeslnické, erotické, písně s vyhraněnou sociální tématikou. Většina písní v antologii má baladický ráz. V poznámkách a vysvětlivkách se editoři snažili aspoň stručně charakterizovat všechny ukázky, podle možnosti zjistit autory nebo pra[/]meny, např. kramářské tisky, staré rukopisné zpěvníky atd. Výbor má ještě jednu přednost, kterou ocení nejen hudební folkloristé, ale i všichni zájemci o lidové písně. Každá skladba je uváděna i s notovým záznamem. Tato praxe není při vydávání antologií lidové poesie pravidlem.. Lidová píseň se častěji v podobných antologiích prezentuje jako slovesný útvar bez hudební složky, což přece jen někdy bývá ochuzením lidové písně jako jednolitého projevu.
      Písně lidu pražského, které jsou rovněž graficky přiléhavě vypraveny, můžeme pokládat za dobrý ediční počin. Ukazuje se, že kromě vědeckého vydávání folklóru a vůbec národopisného materiálu je možno pro veřejnost připravovat zajímavé a též nakladatelsky úspěšné publikace.
      Josef Tomeš

Jaroslav Jurášek, Na pěknú notečku I. Brno 1966 [obsah]

Pod tímto názvem populárního rozhlasového pořadu vyšla sbírka padesáti lidových písní z Moravy a Slovácka vyzdobená kresbami Aleše Černého. Bylo s potěšením sledovat, s jakým zájmem se tento zpěvník setkával u posluchačů od prvních ohlášení v pořadech. Náklad musel být třikrát zvýšen (až na 6500 výtisků) a ještě stále přicházejí do rozhlasu objednávky, které už ani [/] nebude možno splnit. Zpěvník má však i svá úskalí. Nevidím je pouze v nedůsledné transkripci notační i nářeční, ale zvláště ve výběru písní. Či lze místy poněkud vtíravý repertoár připisovat snaze získat co nejvíce zájemců pro zpěvníky další?
      Dušan Holý

Adam Nahlik: Tkaniny wsi wschodnioeuropejskiej X-XII. w.
      Łódž 1965 [obsah]

Studie o středověké textilní výrobě jsou dosud v odborné literatuře vzácné. Jen ve Skotsku bylo již v tomto oboru dosaženo výraznějších výsledků. Se zájmem tedy přijímáme práci polského vědce Adama Nahlika, který se soustředil na studium raně středověkých tkanin východní Evropy, a to z 10.-13. století a která vyšla jako 13. svazek ve sbírce Acta archeologica lodziensia.
      Práce je rozdělena do šesti kapitol. V první se autor zaměřil na zjištění geneze suroviny tkanin nalezených v ruských hrobech za pomoci exaktních výpočtů, které získal mikroskopickým měřením vlněného vlasu. Analyzoval 26 nalezených vzorků a pomocí diagramů, jimiž vyjádřil průměrnou tloušťku vlny v poměru k váze vzorku, zjistil, že limity takto získané odpovídají limitům získaným měřením vlny současných ovcí asijských. Od limitů vlny z jiných oblastí se středo

44

věké vlny odlišují. Na základě těchto výsledků autor usoudil dvě alternativy pokud jde o původ suroviny - a to buď genetickou souvislost plemen ovcí ruských a asijských nebo import způsobený vpády východních Nomádů na západ.
      V dalších čtyřech kapitolách autor podává charakteristiku čtyř typů tkanin na základě technologického rozboru fragmentů nalezených v hrobech. Dokazuje příslušnost jednotlivých typů k určitým oblastem nebo k určitému prostředí, funkci apod. Tak vazebně jednoduché tkaniny (plátnové a keprové) přisuzuje vesnici, tkaniny komplikovanějších dezénů (vzorované útkem) městu, prolamované tkaniny - jednoduché nebo dvojité, které se zhotovovaly za pomocí destiček, přisuzuje pouze oděvu svátečnímu. Textilie s dvojitou strukturou přisuzuje jako typický výrobek střední Rusi, vzhledem k tomu, že žádná z evropských zemí dosud neobjevila analogii ve svých vykopávkách. Specifické pro Litvu jsou tkaniny zdobené bronzovými prsteny, které se navlékaly na osnovu již při snování.
      Odlišný charakter i cíl má kapitola šestá, v níž se autor snažil o určení produktivních sil představovaných vertikálním stavem jako typickým nářadím naturálního hospodářství a horizontálním stavem, zařízením doby feudální, a to na základě rozboru charakteru tkanin raného středověku, zejména litevských tkanin zdobených kovem. Při[/]klání se k názoru, že vertikální stav byl nářadím původním a ve 13. a 14. století byl teprve vytlačen horizontálním stavem, jehož zbytky byly nalezeny v archeologických vykopávkách. Kromě litevských tkanin nemohou malé fragmenty podat důkaz o užití typu nářadí. Spíš jsou tu na místě technologické údaje výkonnosti jednotlivých typů tkalcovského stavu. Se změnou nářadí souvisela i změna co do vyšší produktivity práce. Možnosti vertikálního stavu dokazuje i na schematech krojových součástí ze 14.-15. století.
      Zásluhou autora je sám o sobě pokus o exaktní analýzu vykopaných fragmentů textilií a hlavní přínos práce pak v aplikaci statistické metody pro zjištění geneze textilní suroviny. Je přirozené, že rozborem nepočetného materiálu i izolovaností takového výzkumu nemůže se prozatím dosáhnout jednoznačného a beze zbytku exaktního výsledku:
      V celé práci se autor soustředil na technologickou stránku studovaného předmětu, i když neopomenul zcela zřetele historické. Dokonale ji vybavil množstvím technických dat, vyjádřených čísly, diagramy, technologickými nákresy, mikroskopickými fotografiemi i snímky fragmentů tkanin, aj. Velmi obsáhlý je též poznámkový aparát, v němž autor cituje řadu prací polské i evropské literatury.
      V práci však přece postrádáme hlubší analýzu textilních výrobků i z jiných hledisek. Širší srovnávací [/] studium, přinejmenším se středoevropským soudobým materiálem, by přineslo nepochybně zajímavé výsledky. To však, jak se zdá, nebylo již autorovým cílem. Chtěl dokázat možnosti exaktního studia i v tomto oboru a závažnost analýzy technologie jako prvního článku při výzkumu textilií, a to se mu také dokonale podařilo. To je však jen jedna stránka studie textilií, i když otvírá cestu k objemnějšímu poznání geneze lidových tkanin. Práce, které budou využívat výsledků technologického rozboru surovin tkaniny i výrobního nářadí při komplexním studiu ostatních stránek a souvislostí textilní výroby, mohou ukázat její historii v novém světle.
      Vlasta Svobodová

Sreten Vukosavljevič, Istorija seljačkog društva II. Sociologija stanovanja. Beograd 1965, str. 426. [obsah]

Sociologii bydlení, která vyšla jako druhý svazek Vukosavljevićových Dějin vesnické společnosti (první svazek byl vydán v r. 1953 pod názvem Organizace vesnického pozemkového vlastnictví), staví autor na základě svých bezprostředních pozorování a výzkumů vesnic téměř ze všech jugoslávských oblastí. Všechny kraje nejsou ovšem údaji a materiálem rovnoměrně zastoupeny. Nejvíce dokladů pochází ze Srbska (Šumadija, Stari Vlach, Sandžak, Timok, Zaglavak, Kosovo,

45

Metochija, Vojvodina), Charvátska (Slavonie, Zagorje, Primorje, Dalmácie), potom z Černé Hory, Hercegoviny a Bosny. Údaje zasahují až do 17. století.
      První oddíl, nazvaný Vznik rodinných sídel, sleduje problém zakládání vesnic, vlastnické pozemkové vztahy i práci při budování sídel; podává definici pojmů "okućje", "dvorište" a "okućnica".
      V druhém oddílu zkoumá problémy vývoje sídel jako hospodářského zařízení, a to: vliv hospodářství, hospodářské stavby, druhy a evoluce sídel v jiných hospodářských podmínkách.
      Třetí, nejobsáhlejší oddíl, je věnován kultuře bydlení. Autor podává vývoj rodinného bydlení v procesu [/] oddělování bydlení od hospodářství a sleduje rozrůstání rodinných sídel v centrum společenského života. Je popsáno i zařízení domu, které slouží společenskému životu, sleduje se vývoj architektury vesnických staveb ovlivněný potřebami a možnostmi vesničana, danými konkrétními podmínkami. života. Část o architektuře zabírá jak vesnické stavby, stavební způsoby a materiál, tak i dopravní spoje a střediska v rodinném sídle. Pojednání o základních typech rodinných sídel i o stavebních jednotkách je uvedeno v závěru tohoto oddílu.
      Čtvrtá část je věnována procesům a směrům organizování vesnických sídel: zakládání, zhušťování a rozšiřování vesnického sídla, přemísťování celé vesnice (důvody a způsob přemísťování), společné služby doprava a vodní zařízení.
      V posledním oddílu se Sreten Vukosavljević zabývá formami a typy vesnických sídel a faktory, které působily na jejich vzhled (podmínky přírodní, hospodářské, společenské, historické aj.). Autor rozděluje sídla do dvou základních skupin: soustředěné a rozptýlené.
      Vukosavljevićova sociologická teorie vesnického bydlení je založena na dlouholetých empirických výzkumech v Jugoslávii. V této sociologické práci jsou velmi zastoupeny i etnografické materiály, a to jak z oblasti kultury materiální (hospodaření, sídla, stavby, zařízení), tak i doklady o společenském životě a obyčejích.
      Miljana Radovanović (Bělehrad)

ČASOPISY

Národopisný věstník československý, Brno I (XXXIV), 1966 [obsah]

Šedesát let po založení a deset let po posledním zastavení začala Národopisná společnost československá opět vydávat revui, která si kdysi vydobyla čelné místo mezi národopisnými časopisy v Evropě - Národopisný věstník československý. Vy[/]chází jednou ročně a nedávno vyšel ročník 1966, už XXXIV. Staronová revue chce být zřejmě mezinárodnější, než byl ten starý NVČS. Svědčí o tom nejen obsáhlá cizojazyčná resumées - ta konečně tiskne i časopis tak výrazně tuzemský jako je Plamen, ale především články v cizích jazycích, účast zahraničních autorů (zatím jen jednoho), recenze jen zahraničních publikací, dokonce i druhý titulní list je francouzský což je ovšem poněkud nelogické, protože "jednacími řečmi" v NVČS jsou němčina a angličtina.
      Nový ročník je věnován 100. výročí narození Lubora Niederleho, a to ovlivňuje i výběr článků. Mají kromě Vypravěčského stylu v české a ruské baladě O. Sirovátky - etno

46

grafickou tématiku, do značné míry dokonce i niederlovskou. F. Šach, k původu slovanského pluhu, J. Podolák, Klčovanie a žiarové hospodárenie na Slovensku, V. Pražák, k otázce vzniku jizby a síně v československém domě lidovém a jeho vztahu k staroslovanskému a starofranskému domu, V. Frolec, k otázce vzniku hromadného typu vsi, S. Švecová, Spoločníci v Čižmanoch, I. Koev, Starobylé prvky ve způsobu života a kultuře Kapanců v Bulharsku. Jsou to články vesměs vysoké úrovně, důkladně materiálově fundované a z materiálu vyvozující většinou i závažné teoretické závěry, což nebývá vždy tak docela samozřejmé.
      Našemu národopisu přibyla tedy zase další publikační možnost - a zase na Moravě. Nový NVČS vychází totiž v Brně, protože redakce je složena většinou z moravských pracovníků, v čele s hlavním redaktorem Václavem Frolcem. Je to logické, těžiště našeho národopisu se totiž přesunulo na Moravu - budiž mi to dovoleno jako rodilému a roduvěrnému čížkovi konstatovat i v časopisu tak výrazně moravskoslováckém. Čeští a moravští - a ovšem i slovenští - národopisci mají tedy dnes k dispozici dvě periodiky (Český lid a Národopisné aktuality), dvě ročenky (NVČS a Slovácko), v podstatě jednu edici (Kultura a tradice), kromě dalších méně důležitých tiskovin (například Věstník NČS). Není toho tak docela málo, jak se [/] naříkává. A protože v podstatě všecky tyto publikační možnosti mají v moci titíž lidé - národopisců není tak mnoho a jsou to lidé snášenliví - stálo by za to, aby se všecky redakce sešly, nejlíp na půdě Národopisné společnosti, a přesně si rozdělily úlohy. Začíná se totiž objevovat nebezpečí zbytečného překrývání.
      Vladislav Stanovský

Sovětskaja etnografija, 1-6, Moskva 1966 [obsah]

První číslo loňského ročníku uvedeno článkem A. A. Zubova, který se v něm zabývá principy etnické odontologie. Materiálům a bádání v etnografii a v antropologii v SSSR jsou věnovány tři články: N. G. Volkov se zabývá obyvatelstvem severního Kavkazu, I. Lejnasar zkoumá otázku osídlení Litvy v 13. - 14. století a kolektiv autorů J. P. Butkjavičjuse, L. N. Těrentěva, N. V. Šlygina si všímá historie formování, současného stavu a perspektivy rozvoje obyvatelstva v Pobaltí. První číslo přináší dále příspěvky A. P. Moskalenka o historickém a současném složení obyvatelstva Chile a E. A. Rikmana o pozdních Sarmatech v oblasti mezi Dněstrem a Dunajem. Z diskusní části je nejobsáhlejší článek od A. N. Lipského o využití etnografie pro interpretaci archeologických materiálů. Sporem o genezi hrdinského eposu se zabývá [/] I. S. Braginskij. Do zpráv byl zařazen článek pojednávající o ruském malířství v Zabajkalsku od G. I. Ochrimenka. XII. kongres svazu folkloristů v Jugoslávii hodnotí a jeho programem se zabývá B. N. Putilov.
      Z obsahu druhého čísla upozorňujeme na příspěvky o folklóru, jeho historii a současném významu (V. E. Gusev), o náboženské víře u Jakutů (N. A. Alexejev), o formování dělnické třídy v Iránu (M. S. Ivanov), o tradicích norského rolnictva v současnosti (G. I. Anochin). Ze zpráv a diskusí je zajímavá kritika E. B. Virsaladze na monografii E. M. Meletínského Původ hrdinského eposu .
      V třetím čísle je úvodní článek věnován současné sovětské etnografii a jejim úkolům na základě XXIII. sjezdu KSSS. Do materiálové části patří kolektivní články V. I. Vasiljeva, J. B. Simčenka, Z. P. Sokolova o problémech rekonstrukce života malých národů na severu (Něnci, Čukotka, Murmansk aj.) a V. M. Kabuzana, S. M. Trockého o nových pramenech k historii osídlení východní Sibiře v druhé polovině 18. století. I. V. Sledzevský popisuje občinu u Chausů, otázkami etnogeneze, paleontografie a historické etnografie se zabývají S. I. Vajnštejn (otázky staré turecké kultury) a L A. Ivanov (kultura afanasjevská). Do diskusní části je zařazen článek V. E. Guseva, který se znovu vrací k polemice o vzniku hrdinského eposu.

47

Třetí číslo otevírá úvodní článek G. F. Dachšlejgera o historii usazování kočovných a polokočovných Kazachů. K osvětlení fatyanovské kultury (doba bronzová) přispívá svou antropologickou studii R. J. Děnisov. Otázkám cizokrajné etnografie se věnují A. N. Děmentěva-Leskinen (hospodářství a materiální kultura ve Vietnamu), L. S. Šejnbaum (lndiáni Taino na ostrově Haiti); materiál z Velikonočních ostrovů přináší J. K. Fedorov. J. A. Močanov se zabývá otázkami staré kultury Ameriky, diskusní příspěvek O. Karaeva je věnován otázkám přesídlení Kirgizů na Tjaň-Šaň.
      Páté číslo přináší mimo jiné obsáhlou studii o fantastických pohádkách a lidovém náboženství (L. G. Barag), příspěvek J. V. Česnova o tradičních hospodářských formách u horských Khmersů v jižním Vietnamu a obsáhlý článek A. D. Avdějeva o indonézském divadle "wayang-kulit". Otázkami etnogeneze, paleontografie a historickou etnografií se zabývají Chose Manuel ComesTabaneza, J. J. Roginskij a V. Bašilov. Obsáhlou kolektivní zprávu o problémech sestavení evropského historicko-etnografického atlasu vypracovali S. I. Bruk a S. A. Tokarev.
      Poslední číslo Sovětské etnografie je uvedeno prací T. V. Lukjančenka, který obrací svou pozornost na život Saamů (Lapps) na poloostrově Kola: A. E. Kristensen popisuje archeologické nálezy starobylých člunů a [/] lodí v Skandinávii, B. A. Kaloev podává charakteristiku sociální a vědecké aktivity známého ruského vědce-etnografa, sociologa a právníka M. M. Kovalevského. V oddílu zpráv stojí za pozornost charakteristika antropologického středověkého osídlení Bulharska (N. M. Postrikov).
      Záslužným činem ročníku 1966 je vydání bibliografie statí a materiálů publikovaných od roku 1961-1965.
      Zdeňka Kusáková

Narodna tvorčisť ta etnohrafija Kyjiv, X, 1966, 1 - 6 [obsah]

Náš časopis sleduje pravidelně již pátý ročník této ukrajinské etnografické revue a můžeme tedy srovnávat a hodnotit. Po jistém rozmachu tematiky a četných srovnávacích pracích zvláště folkloristických z minulých let, kdy redakce věnovala velmi mnoho pozornosti ukrajinskomezislovanským vztahům v etnografii a folkloristice, byl obsah časopisu zase sveden do poměrně úzkého koryta především ukrajinské tematiky, řešení otázek zcela konkrétního materiálového charakteru a příspěvků regionálního rázu. Poněkud zaráží také poměrně úzký zájem o lidovou píseň, který není vyvážen analýzou dalších folklórních druhů, kterým jsou věnovány jen ojedinělé studie.
      Z oblasti lidového zaměstnání zasluhuje pozornosti studie O. S. Bež[/]kovyče o vývoji ukrajinské zemědělské techniky v oblasti řek Oreli a Samary. Autor rozlišuje tři vývojová období, do 60. tet 19. stol., do 1. světové války a sovětskou epochu; každé období bylo charakterizováno určitými výrobními nástroji. M. A. Mazjuta popisuje způsob života solotvinských kopáčů soli (2), jeho stať je zajímavá tím, že jde o součást Zakarpatské Ukrajiny (od konce 19. až do 30. let našeho století); autor přináší řadu málo známých archívních materiálů. Současnému stavu lidového obydlí ve vsi Vyšhorodi věnuje pozornost M. P. Prychoďko (4).
      Lidovým výtvarným uměním se zabývá řada autorů nebo glosátorů. K významnějším patří přehledná stať M. P. Skrypnyka o řezbářském umění Záporožské Siče (1), dále velmi zajímavá stať M. M. Aronce o vydynovských kraslicích (2), a několik pojednání přehledného charakteru. Z nich jsou pro nás aktuální tři práce o insitních malířích.
      Lidovými výtvarníky se zabývají M. A. Šudra - O. I. Člek, píše Květy lidského srdce (3), 10-16 celostránkové barevné ukázky, kteří pojednávají o lidové malířce M. O. Primačenkové, která své obrazy zcela insitního charakteru vystavuje od roku 1937, dále N. J. Kočerežko, v království krásy (4), 44-48 celostránkové barevné ukázky, který napsal esej o insitní malířce J. O. Homeňu

48

kové a konečně I. S. Dýčenko představující tvorbu lidového malíře a dřevorytce ve studii Křídla múzy o Heorhiji Narbutovi (6), 29-35.
      K těmto statím se řadí kladná recenze knihy Výšivky, vydané 1964 v Prešově. Autor recenze A. K. Žuk zdůrazňuje, že výšivky z Prešovska mj. dokazují rozšíření ukrajinského etnika a jeho sepjetí s centrální Ukrajinou.
      Sociální kultura a obřady jsou předmětem zájmu nemnohých autorů. V. P. Petrov se snaží dokázat ve studii Obřadový folklór kalendářního cyklu a jeho společensko-pracovní základy (1), že zvyk zapalovat v zimě oheň na dvoře usedlosti souvisí s kultem mrtvých, kteří se přišli "ohřát", nikoliv se solární teorií a symbolem slunovratu, jak uvádí Čičerov a Propp. Také koledování vztahuje k litevskému významu slova "kalada", jež znamená křik, halas, a vyvozuje z toho, že koleda je tedy hlasité zaklínání zemřelých. Pokouší se o nové rozčlenění obřadového kalendáře, jenž podle něho vychází z prvotně pospolného řádu a uvádí pro své návrhy folklórní doklady. J. H. Hoško v příspěvku o selské občině v Podlesí, (3) hovoří o spolupráci a sousedské výpomoci v oblasti ukrajinského Polesí od 16. do 20. století. Svůj stručný přehled dokládá málo známými archívními materiály. L. A. Demidenko popisuje současný stav svatebních obřadů v kolchozech ve stati Rodinné obřa[/]dy u Bulharů v Oděské oblasti (3); obecněji se touto tematikou zabývá O. O. Piščenko (4).
      Folkloristické tematice se věnuje řada autorů, ovšem na časově nebo místně omezeném materiálu. F. T. Vaščuk v rubrice Na pomoc učiteli podává obecný přehled ideového, syžetového a poetického bohatství ukrajinských pohádek (1), I. M. Procenko (4) rozebírá písně, vyprávění, legendy a přísloví o vůdci nevolnického povstání Ustimovi Karmaljukovi, který žil v letech 1787-1835; přehled a popis edicí a organizace výzkumu je obsahem stati I. M. Čudeje, Folklórní bohatství Zakarpatska (6). O. I. Dej publikuje neznámý text Ivana Franka o počátcích ukrajinské slovesnosti a jeho poznámky o dumách (3).
      Nejobsáhleji zpracovaným folklórním druhem je píseň. S. J. Hryca vychází z genetické shody, podobnosti životních podmínek a obdobných druhů hudebních nástrojů ve stati Společné melodické typy ve slovanských písních z Karpat (3) a sleduje jejich projevy v obřadovém folklóru (praslovanská melodická jednota...), ve vlastním přínosu Slovanů ke karpatské písňové tvorbě a v původních nápěvech, které se nacházejí pouze v Karpatech. Připojuje řadu příkladů nápěvů. O. I. Murzina ukazuje na táhlých písních, jak písňová intonace vychází z mluvní, ovlivňované stupnicí, hudebním rytmem a zákonitostmi [/] hudební struktury (4). Podobně speciální je i studie O. O. Horkovenka Stupnice se zvětšenou sekundou v ukrajinské lidové písni (5) s množstvím dokladů. Srovnávací materiál, jinak v letošním ročníku dosti opomíjený, přináší také stať H. A. Nuďhy (Ukrajinská píseň v Uhrách, 5). Všímá si vědeckého studia písní, překladů a výskytu v dílech skladatelů, popularizace v literatuře, sběru, zvl. v pohraničních oblastech, a vyčerpává maďarské prameny především z časopisů minulého století. M. S. Dumka publikuje novou původní verzi historické osnovy z okolí Ivano-Frankovska (Píseň o Bondarevně (2). S. J. Hryca otiskuje studii z r. 1936 (F. M. Kolessa o výzkumu folklóru (4), v niž významný ukrajinský folklorista píše o organizaci výzkumů, shromažďuje základní literaturu pro excerpci a navrhuje začlenění ukrajinských pohádek do systému Aarneho. Diskusí vyvolala přednáška O. I. Deje Principy žánrové klasifikace lidových písní (2), kde autor vychází z těchto základních bodů: funkčnost, tematika, kompozičně-stylové prvky, rytmicko-melodické prvky. Tyto pojmy jednou nazývá žánrová klasifikace, podruhé typová klasifikace. Podle toho, která ze složek převažuje, označovaly by se písně abcd, acbd, adbc ... Pojem žánru, typu a funkce je místy poněkud nejasný, na což upozorňují také účastníci diskuse, která je mimochodem velmi poučná a zasluhovala by obsáhlejší

49

pozornosti i našich hudebních folkloristů a všech, kdo se zabývají typologií folklórní tvorby v diskusi vystoupili přední odborníci (celkem 11 účastníků) a jejich připomínky jsou otištěny v č. 4 a 6. Zakarpatským amatérským divadlem se zabývá R. J. Pylynčuk (1), který si všímá školního divadla 18. století, repertoáru souborů a publikuje řadu pojednání i divadelních kritik z časopisů té doby. Velmi zajímavý příspěvek přináší H. I. Spetaru, Ukrajinská lidová představení v Moldavsku (6), kde se zaměřil především na hajducké lidové drama a uvádění Cara Maxmiliána a jiných folklórních materiálů za posledních 10 let. Je připojena bohatá rumunská literatura předmětu.
      Přehled základních etnografických expedic na Ukrajině je uveřejněn jednak v 1. čísle, z Podkarpatské Rusi pak v č. 5. a 6._ Tyto materiály jsou někdy příliš informativní, ale poskytují alespoň uspokojivý přehled tematický. Neobyčejně zajímavé teoretické otázky řeší A. O. Zvorykin (Některé otázky teorie kultury (6), který zaujímá stanovisko k četným teoriím západní literatury, z níž uvádí reprezentativní výběr. Definici kultury stanovuje ve 12 bodech a marxistickou meto[do]logii jejího výzkumu charakterizuje v 6 požadavcích. Dalším cenným příspěvkem spíše bibliografického rázu je M: A. Hrycaka Folkloristicko-etrnografické materiály ve slovníku zakarpatských dialektů, (vyjde v 10 svazcích (6), [/] jehož hesla jsou doprovázena buď folklórními doklady nebo nákresy (u materiální kultury). Obsahuje materiál z 60 000 písní, 15 000 přísloví, 300 pohádek, jazykolamů apod. U typů nápěvů budou uvedeny i notové příklady. Obecným přehledem vývoje od 90. let minulého století dodnes je stat' P. Kravčuka Umělecká tvořivost kanadských Ukrajinců (6).
      Soudobou problematikou kartografování se zabývá zvláště s I. Bruk (Problematika sestavování historickoetnografických atlasů, (4) jenž hovoří hlavně k otázce výběru metod. K tomu je zaměřena i zpráva J. P. Prylypka - V. V. Mironova o zasedání v Záhřebě, které se těmito otázkami zabývalo, a uvedení prvních výsledků společného bělorusko-ukrajinsko-moldavského etnograficko-historického atlasu (4). Bohuslav Beneš
     

Prace i material[ł]y Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego, 10, Łódž 1966 [obsah]

      Desátý svazek prací a materiálů lodžského muzea, řada etnografická, je věnován různým odvětvím řemeslné výroby v obci Grocholice, okres Belchatow.
      Úvodní studie I. Lechowé zdůvodňuje začlenění této starobylé vesnice do výzkumů prováděných v letech 1963 - 1964. J. P. Dekowski statisticky vypisuje objekty a uvádí [/] historii Grocholic od období vzniku až do dnešní doby. Jeho příspěvku však chybí pohled na obec z etnografického hlediska. Jednotlivé články charakterizují nejrozšířenější řemeslná odvětví. J. Lech ukazuje v nástinu vývoje zednického. řemesla způsob učení a společenskou a ekonomickou situaci zedníků. B. Paszkowska - Wróblewska sleduje práci tesařů a podává charakteristiku práce sezónních dělníků - pilařů. Důležitému řemeslnému odvětví věnuje pozornost J. P. Dekowski. Vyzdvihuje čtyři základní problémy: organizace trhů, sociálně-ekonomická situace, výroba, početní stav truhlářů. Z. Tatkowska se zabývá historií, způsobem vyučení a příčinami nivelizace kolářů po druhé světové válce. Z článku J. Dudkiewicze vyplývá, že řemenářství v Grocholicích mělo víceméně doplňující význam. W. Nowosz ukazuje na příkladě rodiny Kostrzewskich techniku práce, druhy výrobků, sociální a společenské postavení hrnčířů v obci: W. Drozdowska popisuje ve dvou studiích postupné příčiny zániku soukromých krejčích a švadlen a jejich začlenění do textilních závodů. Neméně důležitým řemeslem v Grocholicích bylo tkalcovství. I. Lechowa analyzuje vývoj textilní výroby a všímá si organizace a techniky tkaní podomácky pracujících tkalců.
      Závěr sborníku tvoří oddíly: Sbírky - nové objevy, Etnografické poznámky a Kronika.
      Olga Heroldová

50

Zprávy komise pro dějiny a vývoj evropského zemědělství [obsah]

Etnologická komise pro dějiny a vývoj evropského zemědělství při Societe internationale d'ethnologie et de folklore (SIEF) byla založena v roce 1965. Pracuje pod vedením W. Jakobeita z Berlína a E. Veiga de Oliveira z Lisabonu. O své činnosti informuje komise v rotaprintovém tisku Informationen. První číslo, které vyšlo v letošním roce, přináší informace o úkolech a cílech komise, které byly přijaty v září 1966 na konferenci SIEF v Praze. Zdůrazňuje se nutnost vy[/]tvoření centrální evidence pracovní ho nářadí a pracovních postupů v jednotlivých zemích podle společné ho mezinárodního dokumentačního systému (jeho návrh bude publikován v 3. čísle Informací). Dalším úkolem je rozšíření mezinárodní spolupráce při speciálních výzkumech, která se projeví již v přípravě studií o způsobech zápřahu dobytka v Evropě od 18. do 20. století (s jejich publikováním se počítá v Národopisném věstníku československém 1968). Doporučuje se přeměnit dosavadní komise pro chov dobytka a vinařství v samostatně pracující sekce Etnologické komise [/] pro dějiny a vývoj evropského zemědělství. Komise přikládá velký význam vydávání Informací, které bude řídit mezinárodní redakční rada ve složení: T. Hoffman (Budapešt), W. Jakobeit (Berlín), C. Jest (Paříž) a J. Kramařík (Praha). Informace se nehodlají omezit jen na publikování zpráv komise, ale počítají také s uveřejňováním sdělení, dotazů, návrhů na mezinárodní spolupráci apod. Komise se zaměří na výzkum evropských zemí a na styčná území, jako Kavkaz, Přední Východ a severní Afriku, které jsou pevně spojeny s evropským kulturním vývojem.
      Václav Frolec

KONFERENCE

Výroční konference Slovenské národopisné společnosti [obsah]

Slovenští národopisci se sešli ve dnech 25. - 26. října 1966 v Bratislavě na výroční konferenci Slovenské národopisné společnosti, na níž zhodnotili dosavadní práci, zvolili nový výbor a projednali perspektivní plán činnosti Společnosti v dalším období. Do čela nového výboru SNS byl opět zvolen dr. Ján Mjartan, CSc., vědeckou tajemnicí zůstává dr. Ema Kahounová, CSc. [/] V usnesení, které přijalo valné shromáždění, je mimo jiné obsažen návrh na udělování ceny P. J. Šafaříka za nejlepší národopisné práce a na svolávání pracovních konferencí do národopisných institucí, v nichž se řeší závažné úkoly.
      Na valné shromáždění navázala konference, která byla věnována problémům regionálního národopisného výzkumu na Slovensku. Úvodní referát, který přednesl Adam Pranda, se zabýval dosavadními výsledky národopisné regionalistiky na Sloven[/]sku. Regionálnímu výzkumu ve vztahu k lidovému stavitelství věnoval pozornost docent Vilém Pražák. Obdobnou problematiku sledoval i příspěvek Jána Kantára. Pracovník martinského muzea Igor Krištek se zaměřil na úkoly a organizaci spolupráce etnografů-muzejníků při národopisném výzkumu a sběru materiálu, Štefan Rajnoha zdůraznil ve svém referátě význam národopisného regionálního výzkumu pro zkoumání agrární historie. Poslední příspěvek etnografického zaměření

51

přednesla Ema Kahounová (výzkum a interpretace projevů vinohradnické kultury na Slovensku). Folkloristika byla zastoupena čtyřmi referáty (Oskar Elschek: Problémy regionálního výzkumu lidové hudby a zpěvu; Soňa Burlasová: k otázce textu a nápěvu ve slovenských lidových baladách; Viera Gašparíková k problému žánru a druhu v lidové próze; Milan Leščák: k některým otázkám výzkumu prozaického folklóru). V diskusi byla vyslovena řada zajímavých podnětů k otázce dokumentace lidové kultury, jejichž realizace by mohla vést k prohloubení regionálního národopisného výzkumu na Slovensku.
      Václav Frolec

II. konference o teorii verše [obsah]

Ve dnech 18.-20. října 1966 se v aule filosofické fakulty UJEP v Brně konala konference, jež byla volným pokračováním versologického sympozia z r. 1964, o kterém jsme referovali v 1-2. čísle Národopisných aktualit 1965. Sborník referátů z konference vyšel ve Spisech university (sv. 107) právě včas, aby se dostal do rukou letošních účastníků.
      Referáty na konferenci byly rozděleny do několika skupin. Sémantice verše se věnoval J. Lotman (Tartu) a. S. Petrović (Zagreb) v obecně metodicky založených studiích, zatímco další účastníci (P. Trost, K. [/] Hausenblas, M. Šalingová a J. Hrabák) se zabývali dílčí problematikou. Z nich zvláště J. Hrabák upozornil, že verš nelze zkoumat sám o sobě, ale jako konkrétní optimální zvukovou realizaci, danou celkovým charakterem básně. Tento poznatek je důležitý i pro studium verše lidové poezie, v níž právě zvuková realizace ve spojení s nápěvem písně bývá důležitým činitelem pro stanovení metrických tendencí a konstanty textu.
      Matematickým rozborem verše se zabýval H. Lüdtke (Freiburg, který přednesl své poznatky o výpočtu metrické redundace a její principiální důležitosti pro rozlišení verše a prózy. Pravděpodobnostní model českého verše předvedli M. Červenka a K. Sgallová, do problematiky generování veršů z prozodického hlediska uvedl posluchače J. Levý. Referáty ze srovnávací versologie byly zpracovány převážně na základě lidového verše. L. Pszcołowska (Warszawa) se zabývala propočtem asonací a zákonitostmi jejich výskytu; o folklórní verš opírala své závěry také M. R. Mayenowa (Warszawa) ve studii Verš a fonologická struktura výpovědi. Zajímavé poznatky pro překladatele z ruštiny do češtiny přinesl H. Raab (Rostock), který se zabýval problémem zachování rytmu překladové poezie. Českému a slovenskému verši byla věnována vystoupení M. Jelínka, V. Turčányho, F. Svejkovského a H. Jechové. Z nich zvl. F. Svejkovský přispěl za[/]jímavým rozborem vztahů mezi modální interpretací středověké melodie a textů a upozornil na uvolňování spojení textu a nápěvu, čímž vzniká melodická tradice "obecné noty". Cizím veršovým systémům se věnovala Z. Kopczyńska, Z. Černá a M. Ryšavá. Strukturou verše se zabýval K. Horálek (Verš a syntax), V. Kochol (Metrum a syntax), Z. Válková a M. Hölzel, vesměs na materiálu profesionálního verše. Folklórní texty byly na příslušných místech připomenuty v diskusi.
      Zbývá dodat, že' bohužel ani tentokrát nebyla folklórnímu verši věnována příslušná pozornost a že čestnou výjimku tvořili pouze polští účastníci konference, kteří i teoretické otázky řešili právě na lidové poezii. Sborník referátů vyjde ve spisech filosofické fakulty nejpozději do konce roku 1967.
      Bohuslav Beneš

Sympóziá o priemyselných oblastiach v Ostrave a Opave [obsah]

Zmeny, ktoré môžeme v súčasnosti pozorovať na úseku ľudovej kultúry, vzbudili .záujem etnografie nielen o štúdium faktorov v minulosti podmieňujúcich vznik a formovanie oblastí tradičnej ľudovej kultúry (tzv. etnografických oblastí), ale aj o vymedzenie miery vplyvu priemyslu, ktorý ako jeden z vonkajších faktorov vari najvýraznejšie zasiahol do spôsobu života širokých

52

vrstiev ľudu. Je preto pochopiteľné, že sa venuje osobitná pozornosť výskumu vplyvu priemyslu predovšetkým v oblastiach, v ktorých sa priemysel skoncentroval v posledných dvoch storočiach, teda počínajúc uż obdobím prvotného kapitalistického podnikania a končiac obdobím socialistickej industrializácie.
      Pri výskume vymedzenia miery vplyvu i pri sledovaní príčin a podmienok formovania priemyselných oblastí ide o široký a zložitý komplex otázok a problémov, ktoré nemožno zodpovedne skúmať a jedno­ značne určiť z hľadiska jednej vednej disciplíny. Touto problematikou sa okrem etnografie intenzívne zaoberajú aj ďalšie vedné disciplíny, predovšetkým historiografia, ekonómia, regionálna geografia, sociológia ap. Každá disciplína sleduje výskumom svoje vlastné ciele a rieši ich aj vo svojich poznatkoch a záveroch. Keďže sa vplyv priemyslu prejavuje v týchto oblastiach nielen hospodársky, ale aj sociálne a kultúrne, je potrebné, aby sa táto problematika sledovala a skúmala nielen v jadre oblasti, ale aj v užšom alebo širšom zázemí súčasne z viacerých zorných uhlov a hľadísk. Inými slovami, je potrebné skúmať vplyv priemyslu i vznik a vývoj priemyselných oblastí v najtesnejšej spolupráci a koordinácii všetkých zainteresovaných disciplín už aj preto, aby dosiahnuté výsledky bádania boli úmerné vynaloženej práci i významu a dôležitosti tejto [/] úlohy. Význam tejto problematiky a industrializačných procesov pre rozvoj spoločnosti zdôraznil aj XI. Medzinárodný kongres historických vied v Štokholme, I. Medzinárodná konferencia - hospodárskych dejín v Mníchove i VII. Medzinárodný kongres antropologických a etnografických vied v Moskve.
      To viedlo poriadateľov oboch sympózií, Slezský ústav ČSAV v Opave i Pedagogickú fakultu v Ostrave, aby za spoluúčasti poľských vedeckých pracovníkov nastolili túto problematiku a rozpracovali aspoň základné otázky genezy a vývoja priemyselných oblastí. Pozornosť orientovali jednak na otázky teoretické, jednak na príčiny a podmienky vzniku a vývoja ostravskej priemyselnej oblasti, a to z viacerých príčin. Ostravská priemyselná oblasť totiž nielen silnou koncentráciou základných odvetví priemyslu (baníctva, hutníctva, železiarstva) a odvetví na ne úzko nadväzujúcich (strojárstva, chémie ap.), ale aj najväčšou koncentráciou obyvateľstva patrila už od polovice 19. stor. medzi hlavné priemyselné oblasti rovnako Rakúsko-Uhorska, ako aj Československa. Vyhlásením Ostravy za základnú priemyselnú oblasť ČSSR sa stalo, že aj počas socialistickej industrializácie sem prúdi najviac investicií a za investiciami aj pracovných síl zo všetkých priemyselne ešte nedobudovaných alebo zaostalých oblastí štátu.
      Prvé sympózium, ktoré sa usku[/]točnilo v Ostrave v dňoch 24.-26. mája 1966, zameralo sa na dva okruhy otázok. V prvom rade sa usilovalo vyjasniť niektoré teoretické otázky týkajúce sa genezy a vývoja priemyselných oblastí ako takých, na druhej strane zas chcelo prispieť k zisteniu podmienok vývoja ostravskej priemyselnej oblasti od polovice 18. stor. až do konca 19. stor. Druhé sympózium organicky nadviazalo na výsledky a závery májového sympózia. Uskutočnilo sa v Opave v dňoch 15.-16. novembra 1966. Jeho hlavným cieľom bolo z hľadiska všetkých zainteresovaných disciplín ďalej rozpracovať otázky genezy a závery potom aplikovať na vývoj priemyselnej oblastí Ostravy v 20. stor. Kým v teoretickej časti sa rovnakou mierou uplatnili poznatky z výskumov aj iných priemyselných oblastí v ČSSR i v Poľsku, v časti aplikačnej sa referáty i diskusné príspevky orientovali len na objasnenie zložitého vývoja Ostravy a jej jednotlivých etáp až do súčasnosti.
      Hoci sa obe sympóziá v mnohých smeroch prepracovali do problematiky genezy a vývoja priemyselných oblastí, predsa nemožno povedať, že by sa už boli rovnakou mierou doriešili a vyjasnili všetky otázky a problémy. Rozdielne hľadiská a prístupy jednotlivých vedných disciplín nedovoľovali s konečnou platnosťou doriešiť napríklad ani terminologické otázky (ekonomická oblasť, priemyselná oblasť, etnogra

53

fická oblasť ap.). Skôr iba upozornili na potrebu a nevyhnutnosť, ako treba postupovať v ďalšom rozpracúvaní týchto otázok, ak sa má dospieť k všeobecne platným záverom. Zdô­ raznili aj potrebu komplexného výskumu, lebo iba všestranným výskumom môžu sa objasniť mnohé, doteraz ešte sporné alebo diskutabilné závery z periodizácie vývoja tejto oblasti. Na oboch sympóziách prevažovalo ponímanie priemysel[/]ných oblastí z hľadiska historického, demografického a ekonomického. Etnografické príspevky upozornili, že rozpracúvanie problematiky priemyselných oblastí ako oblastí hospodárskych je neúplné, ak sa súčasne nesledujú aj otázky formovania nového spôsobu života, otázky materiálnej a duchovnej kultúry obyvateľstva zloženého - ako v prípade ostravskej priemyselnej oblasti - z príslušníkov viacerých etník, [/] otázky rodinných a spoločenských vzťahov ap.
      Materiály z oboch sympózií budú zaiste publikované. Ich preštudovanie umožní etnografovi podrobnejšie sa oboznámiť s výsledkami a poznatkami jednotlivých na výskume zainteresovaných vedných disciplín a pomôže mu pri výskume súčasného stavu ľudovej kultúry v priemyselných oblastiach.
      Adam Pranda

NEKROLOGY

Ladislav Rutte (1894-1967) [obsah]

      V JUDr. Ladislavu Rutteovi odešla letos z kulturního života našeho kraje osobnost, jejíž zásluhy o moravský národopis a záchranu lidového umění jsou nesporné a byly právem již za života zesnulého veřejně oceněny. S jeho jménem jsme se léta setkávali vždy tam, kde šlo o záchranu lidové kultury a snahy o její další rozvoj v překotném proudu soudobého civilizačního procesu.
      Ač sám rodilý Pražan, narodil se 1894, zamiloval si dr. Rutte především Moravské Slovácko, které v době jeho mládí žilo ještě v mnoha směrech plně svým rázovitým živo[/]tem. Mladý Rutte si po ukončení studia práv zvolil tento kraj za své celoživotní působiště a věnoval mu mnoho svých schopností a sil.
      Do Uherského Hradiště přichází Rutte r. 1920 s bohatými zkušenostmi z práce Akademického odboru Československé jednoty i s důvěrným vztahem k lidové kultuře Slovácka, který si vypěstoval již za svých prázdninových pobytů na Podluží. V nedalekých Mařaticích, kde bydlel, se s velkým nadšením pustil do práce v Národní jednotě. Brzy založil Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků. Jako význačný funkcionář této instituce vyvíjel horlivou činnost za upevnění a rozkvět česko-slovenské vzá[/]jemnosti. K hlavním prostředkům, jimiž byly realizovány zmíněné kulturněpolitické cíle, patřilo na prvém místě probouzení zájmů o místní tradice a všestranná propagace lidového umění.
      V roce 1937 se dr. Rutte trvale usadil v tehdejším Zlíně. Vzdor zdejším velmi složitým společenským podmínkám, vyplývajícím z monopolní vlády Baťova koncernu nad životem celého města, pokračoval Rutte ve své organizátorské i propagátorské práci, jejímž výsledkem jsou desítky popularizačních článků, odborné studie, přednášky, podpora hnutí Slováckých krúžků, spolupráce na filmech Maryša a Její pastorkyňa, atd., atd. (Podrobnou biblio

54

grafii prací dr. Ladislava Rutteho viz ve Zprávách Oblastního muzea v Gottwadově, 1967, č. 2.)
      Kraj poznamenaný prací samotného Františka Bartoše poskytl dr. Ruttemu podněty pro další jeho práci sběratelskou a badatelskou. Jejím výsledkem byla, mimo jiné, zdařilá rekonstrukce dávno zaniklého starozlínského kroje. Dr. Rutte přivedl ke společné práci akademického malíře Jana Kobzáně a lidového řezbáře Františka Vrzalíka jejichž společným dílem jsou tři impozantní exempláře valašského Betléma. Zásluhou dr. Rutteho se na mnoha místech Valašska i Slovácka znovu rozezněla gajdošská muzika.
      Rutte stál u zrodu zlínského Krúžku Moravských Slováků, který pod jeho vedením čile pracoval i v době okupace. Několik členů Krúžku pracovalo v odboji a čtyři z nich byli za tuto činnost nacisty popraveni. V letech okupace přednášel také dr. Rutte na tehdejší zlínské Škole umění. Z jeho popudu byla ve Zlíně počátkem července 1945 mohutná národopisná slavnost k poctě osvobození se symbolickým názvem Slovácko opět žije. Sešlo se na ní tenkrát na 4000 krojovaných účastníků.
      Po osvobození se pustil dr. Rutte s velkým elánem do realizace řady akcí, které připravoval již v době okupace. Projektem Župního svazu slováckých krúžků se prozíravě snažil v roce 1945 sjednotit úsilí těchto volných zájmových sdružení [/] a dát jim význačné kulturní a společenské poslání. Dr. Rutte byl léta členem nebo předsedou nejrůznějších komisí národních výborů, jejichž úkolem bylo zajistit další rozvoj lidové kultury v nových podmínkách. Byl také členem poradních sborů, soutěžních porot i dlouholetým členem výboru Strážnických slavností a jejich nadšeným propagátorem.
      Zásluhou dr. Rutteho vzniká rovněž po osvobození Bartošova muzejní společnost, jejímž hlavním cílem bylo uskutečnění Rutteho impozantního projektu valašsko, slovácko, hanáckého skanzenu. Přesto, že byl pro tento velkoryse koncipovaný projekt získán již pozemek a vytvořeny příznivé podmínky v řadě význačných institucí, k výstavě skanzenu v pěkném místě Gottwaldova v údolí pod Hradiskem - nedošlo, ke škodě celého československého národopisu a československé kultury vůbec. Projekt skanzenu právem považoval Rutte za své životní dílo, trpce nesl nepřízeň osudu s níž se v tomto směru setkal a do poslední chvíle svého života doufal, že se realizace jednou přece dočká.
      Dr. Rutte je autorem i několika knižních prací. Jeho Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci vyšlo ve dvou vydáních (1942 a 1950), Projekt Bartošova národopisného muzea v přírodě byl vydán v roce 1946 a v roce 1964 vydalo Krajské středisko lidového umění ve Strážnici jeho poslední práci Gajdy a gajdošské [/] tradice na Valašsku a Slovácku. Z větších prací zůstaly v rukopise Čtení o Slovácku, Slovácko opět žije, Staropražské lidové tradice předvánoční a Paměti posledního zlínského cechmistra tkalcovského stavu Františka Kovaříka.
      Dr. Ladislav Rutte nikdy nechtěl, ba ani nedovedl žít ze zásluh, které bezesporu měl a o nichž nikdo nemohl pochybovat. Jeho životní potřebou byla vždy účast na řešení nejaktuálnějších problémů sféry jeho zájmů. Všem, kdo znali dr. Rutteho, imponovala jeho opravdová a bezmezná láska k lidovému umění, jeho velké národopisné znalosti i jeho nevšední ochota pomoci všude tam, kde bylo jeho pomoci zapotřebí.
      Aniž si to sám uvědomoval, přivedl dr. Rutte nejednou mnohého z nás do rozpaků tím, že nepřestal houževnatě bojovat tam, kde jsme my, mnohem mladší a profesionální etnografové a folkloristé málem "hodili flintu do žita". Udivující bylo jeho odhodlání, s nímž se doslova vrhal proti zdi lidské lhostejnosti, neporozumění a někdy i proti tvrdé realitě důsledků civilizačního procesu na soudobé slovácké vesnici.
      Zvykli jsme si až příliš samozřejmě brát na vědomí výsledky Rutteho odborné; kulturní i veřejné činnosti, aniž jsme si dost výrazně uvědomovali, že malé muzeum, které vybudoval ve své mařatské "chalupě", národopisné články, knihy, filmy, přednášky, organizátorská práce

55

"krúžků" atd. atd, byly vlastně jen jeho koníčkem, vedle kterého musel vykonávat ne zrovna lehké povolání právníka. Je proto naší povinností postarat se o to, aby Rutteho celoživotní dílo bylo věcně a spravedlivě zhodnoceno.
      Karel Pavlištík

Za Františkem Moravčíkem (1895-1967) [obsah]

Okruh věrných ctitelů moravské lidové kultury a příznivců národo pisu se zúžil tragickou smrtí Fran[/]tiška Moravčíka (20. dubna 1967). Rodák z Brumova u Valašských Klobouk (18. května 1895) maturoval v Uherském Hradišti a obživu našel v poštovní službě. Ale po léta věnoval své nejlepší síly nenápadné, drobné organizační práci na poli lidové tvořivosti a národopisu. Zasloužil se o založení Valašského krúžku v Brně a pečoval o jeho hmotné zabezpečení i o programovou náplň, získával mu čerstvé síly z řad mladých Valachů, kteří přišli do Brna za studiem nebo za prací. S jeho jménem je spjata organizační a [/] administrativní činnost kolem "Našeho Valašska" a posléze i "Valašska", v jehož redakční radě působil až doposledka. Sám nebyl literárně činný (kromě stručných zpráv o činnosti brněnského Valašského krúžku uveřejnil jen drobný příspěvek o výžinkářích, sezónních dělnících z Valašska), ale obětavě a nezištně zajišťoval publikační. možnosti pro své krajany a přátele. Nakolik potřebujeme tyto skromné lidi při odborné a vědecké práci, uvědomujeme si zvlášť naléhavě až tehdy, když je ztrácíme.
      Richard Jeřábek

VÝSTAVY

Stálá výstava jesliček v Jindřichově Hradci [obsah]

O Velikonocích byla v Jindřichově Hradci otevřena nová expozice jesliček. v největší výstavní síni muzea jsou instalovány nejvýznamnější betlémové celky jihovýchodních Čech. Dominantu expozice tvoří zrenovované jesličky Krýzovy, ke kterým jsou připojeny ještě dvoje doposud málo známé jesličky rodiny Steinocherovy.
      Jesličky jsou cenným dokladem výtvarné tvorby lidu jihovýchodních Čech a v nynější úpravě mohou ná[/]zorně dokumentovat vývoj betlémářské tvorby v kraji na rozhraní dvou kultur - české a německé. Jednotlivé scény jsou sestaveny tak, aby při pietním uchování stylu instalace svých tvůrců vynikly v prvé řadě nejdůležitější motivy, které se ve staré expozici ztrácely.
      Jestliže Krýzovy jesličky, jejichž tvůrcem je punčochářský mistr 'Tomáš Krýza (1838-1918) a jedny z jesliček Steinocherových jsou dílem jednoho člověka, což je na první pohled zpozorovatelné jak na jednotnosti použitého materiálu, tak i na celé konečné výtvarné povrchové [/] úpravě, jsou druhé Steinocherovy jesličky, jesličky Emanuela Steinochera, dílem několika generací. Jsou zde nesourodé figurky, malované; vyřezávané ze dřeva, i kašírované. Představují ukázku staršího období nejenom tvorby Steinocherovy rodiny, ale ukázku staršího období jindřichohradecké betlémářské tvorby vůbec.
      Oba Steinocherovy betlémy, na první pohled chudší než honosný betlém Tomáše Krýzy, byly zrestaurovány. Dostaly tak nový vzhled, který vynikl zejména po stránce barevnosti exponátu a mohou se po-.

56

stavit po bok jesličkám Tomáše lKrýzy nejenom jako historický, ale též jako umělecký doklad ostatní hradecké betlémářské tvorby.
      Miloš Růžička

Kalendář a jesličky [obsah]

Národopisné oddělení Národního muzea v Praze projevuje v poledních letech velkou aktivitu nejen ve vědecké, ale i popularizační práci. Svědčí o tom i řada objevných výstav, které byly veřejností dobře přijaty a v odborném tisku příznivě hodnoceny. Usilovná snaha po hledání nových forem propagace lidového umění se odráží i v kalendáři na rok 1967, který Národopisné muzeum vydalo u příležitosti výstavy jesliček. Výzdobu kalendáře tvoří barevné reprodukce betlémových figurek ze sbírek pražského národopisného muzea. České betlémy 19. století zastupují výjevy z jesliček z Drahoňova Újezdu u Zbiroha, z Ústí nad Orlicí, Příbrami, Bohutína a Podlesí u Příbramě, z České Třebové, Jindřichova Hradce a ze Slaného. Moravu reprezentuje ukázka z Horácka a Valašska, slovenského původu jsou figurky na polychromované dřevořezbě z 2. poloviny 19. století z okolí Bánské Štiavnice. Vlastnímu kalendáři předchází stručné, ale velmi výstižné pojednání o jesličkách v českých zemích a na Slovensku, jehož autorem je Alena [/] Plessingerová . Pěkná á citlivá grafická úprava kalendáře zvyšuje působivost reprodukovaných projevů lidového umění výtvarného. Št'astným nápadem bylo podložení vyobrazení nejdůležitějšími údaji o původu reprodukovaného betlému a jeho stručnou charakteristikou (text připravila rovněž A. Plessingerová). Národopisnému oddělení Národního muzea v Praze se podařilo vydáním kalendáře propagovat vhodnou formu lidové umění a nepochybně i získat další jeho obdivovatele. Můžeme si jen přát, aby s podobnými nápady přišla i další naše národopisná muzea.
      Václav Frolec

Ľudová plastika na Slovensku [obsah]

Po výstave pravekého umenia druhou v poradí výstav, ktoré začal inštalovať Historický odbor Slovenského národného múzea v Bratislave v doposiaľ málo využívanej tzv. Zim[m][n]ej [n][z]áhrade, je výstava Ľudová plastika na Slovensku.
      Myšlienka vystaviť tento nielen početne, ale predovšetkým výtvarne bohatý a nevšedný materiál a predstaviť ho širšej verejnosti sa zrodila pri natáčaní krátkometrážneho filmu režiséra Martina Slivku, Balada z dreva, ktorý je určený pre Montreal. Z materiálu, ktorý pre tento film sústredili z viacerých múzeí Slovenska, potom vznikla výstava [/] plastík inštalovaná roku 1966 v Slovenskom národnom múzeu v Martine. Najväčším počtom plastik sa na nej podieľalo SNM v Martine a v Bratislave, ďalej zapožičali exponáty múzeá v Banskej Bystrici, Bardejove, Bojniciach, Dolnom Kubíne, Piešťanoch, Prešove, Ružomberku, Trenčíne, Trnave, Žiline, ako aj r. kat. farský úrad v Rudne naď Hronom.
      Začiatkom tohto roku otvorili výstavu ľudových plastík v Slovenskom národnom múzeu v Bratislave. Od predchádzajúcej martinskej výstavy odlišuje sa jednak výberom exponátov, ktorý je zúžený, jednak inštalo­ vaním, sledujúcim skôr galerijný než muzeálny spôsob traktovania tohto materiálu.
      Autorka scénara oboch výstav dr. Soňa Kovačevičová rozdelila plastiky do troch hlavných celkov.
      V prvom z nich sú plastiky, na ktorých sa prejavuje závislosť na konkrétnej predlohe; bola ňou zvyčajne socha svätca patričného pútneho centra, kde sa plastiky predávali ako upomienka naň.
      Druhá skupina nesie síce ešte znaky závislosti na cirkevných predlohách, pokiaľ autormi plastík boli remeselníci, no na prácach rezbárov - samoukov z tejto skupiny badať aj vyjadrenie vlastnej predstavy sveta, v ktorom žili.
      Do tretej skupiny autorka zaradila plastiky, ktoré vyhotovovali pravdepodobne samoukovia, a to na

57

rozdiel od predchádzajúcich skupín skôr pre vlastné potešenie než na odpredaj. Umelecky ich považujeme spomedzi všetkých skupín za najpôsobivejšie. Nedostatky v rezbe i neznalosť podania anatómie ľudského tela nadobúdajú v konečnom pôsobení pozitívny účinok, naviac tieto "nedostatky" umocňuje prevažne abstrahovaná forma plastik.
      Pokiaľ ide o výber exponátov, ktoré zodpovedajú týmto trom skupinám, je v každej z nich viacero tematických variant, prevažujú však Madony, Madony s Ježiškom a Piety. Je tu aj niekoľko krížov s korpusom, menej je zastúpená postava trpiaceho Krista, ktorá sa na našom území v ľudovej plastike vyskytovala iba sporadicky. Tematická škála by sa ešte bola dala rozšíriť aj o námety viacerých svätíc (na výstave je viacerými plastikami zastúpený sv. Ján Nepomucký, sv. Jozef s Ježiškom a jedným kusom sv. Katarína), no otázka výberu súvisí s celkovou koncepciou, ktorú mala pri inštalovaní autorka scenára.[/]
      K výstave bol vydaný aj katalóg, ktorý si zaslúži zvláštnu pozornosť. Okrem krátkeho úvodu z pera vedúceho Historického odboru SNM Jána Guziho je v ňom štúdia S. Kovačevičovej, v ktorej autorky veľmi zasvätene a pútavo informuje čitateľa o vystavenom materiáli (stať je aj v nemeckej mutácii). V druhej časti katalógu podáva autorka súpis a popis exponátov podľa spomínaných troch skupín, vždy s krátkou charakteristikou skupiny, pričom plastiky označené polotučným poradovým číslom sú zároveň reprodukované v obrazovej časti. Výbornou pomôckou pre všetkých bádateľov v oblasti ľudového umenia je zaradenie Madon a Piet podľa svojich pôvodných predlôh (napr. Madona dubnická, prešovská, mariazellská, prievidzská a pod.). Ako doplnok popisu exponátov je zaradená krátka stať o typoch a grafických predlohách s vyobrazením a popisom Madon príslušného typu.
      Dvadsaťtri obrázkov v prílohe má veľmi slušnú grafickú úroveň; autor [/] fotografií R. Bunčák sa orientoval najmä na reprodukovanie detailov plastík, aby si takto divák i pomocou katalógu povšimol rezbu tváre, jej výraz a pod. Katalóg svojím obsahom nie je iba doplnkom k výstave a sprievodcom po nej, ale bude slúžiť ako vítaná pomôcka všetkým, ktorí majú do činenia s ľudovou plastikou a s ľudovým umením vôbec.
      Výstava ľudových plastík sprístupňuje verejnosti materiál, ktorý inak ostáva ukrytý v dokumentačných zbierkach múzeí a o ktorom sa iba málo vie. O tento druh ľudového umenia je dnes nevšedný záujem; ľudové plastiky sa prihovárajú človeku dnes inak ako v období, kedy vznikali. Dnes si na nich ceníme predovšetkým ich výtvarné kvality, ich jedinečnosť, neopakovateľnosť, typizáciu ľudských osudov i poéziu, ktorá z nich vyžaruje. A na toto všetko chce poukázať aj výstava v Slovenskom národnom múzeu v Bratislave.
      Irena Pišútová

58

FILM

Karol Skřipský, Stvoritelia, Československý film, Bratislava 1964. [obsah]

Tvorba scenaristu, režiséra a kameramana Karola Skřipského sa vyníma v palete tvorby Štúdia krátkych filmov v Bratislave ako svojou tematikou, tak aj autorským rukopisom. Karol Skřipský patrí k tej šťastnej generácii filmových tvorcov, ktorí vstúpili do kinematografie po dôkladnej znalosti prostredia a dokonalej príprave v statickej fotografii. Tou dôkladnou znalosťou prostredia u Skřipského je príroda. Roky žil a žije s ňou v dôvernom až intímnom styku; nie div, že ostal jej verný v tematike svojej tvorby. Dlhá škola statickej fotografie poznačuje zas jeho filmové dielo vysokou obrazovou kultúrou s vyhraneným výtvarným výrazom.
      Od citového vzťahu k prírode bol už len krok k človeku žijúcemu v prírodných podmienkach alebo v štýle života s archaickými atribútmi obrazovej krásy. Do tejto kategórie jeho tvorby patrí aj film Stvoritelia. Je to triptych o troch ľudových remeselníkoch-umelcoch, ktorí tradičným spôsobom vyrábajú svoje výrobky. Nite, čo sa menia v čipky ľahké ako pavučina, sú die[/]lom Žofie Vilímovej z Rejdovej, vlna sa mení v guby pod rukami Ľudovíta Kováča z Jelšavy a plech nadobúda tvary i harmonické zvuky zvoncov v dielni Jána Kenyereša z Jelšavy.
      Skřipský dosiahol v tomto filme vzácnu národopisnú i filmovú úroveň. Na jednej strane zachováva prísnu dokumentárnosť, ale dej nekomentuje, nevykladá, dáva plný priechod svojmu autorskému obrazovému vyjadreniu. Ako kameramana uchvátila ho krehká hra tvarov nití a čipiek, tvarová pitoresknosť náradia a pracovnej techniky výrobcu gúb a priam alchymistická tajuplnosť zvonkárskej dielne. Skřipský ako scenarista cieľavedome ide po tematickej atraktívnosti námetu, ako kameraman sa necháva unášať obrazovým kúzlom prostredia a ako režisér necháva človeka konať a jednať prirodzene, pripína sa k rytmu jeho stvoriteľskej práce a výsostne filmovými prostriedkami tvorí dielo, ktoré je vzácnym príkladom národopisných dokumentárnych hodnôt i vysokej filmovej kultúry.
      Film nemá žiaden komentár; hovorí predovšetkým rečou obrazu. Aj využívanie reálnych ruchov je veľmi striedme, zodpovedajúce dramaturgickej funkcii v koncepcii diela. Vá[/]bivý ruch paličiek čipkárky je skôr len podkladom k hudobnej štylizácii. Iba v závere zaznie reálny zvuk Kenyerešovej kovadliny pri ladení zvoncov. Tento akustický motív na konci filmu idúcom len po obrazovom vyjadrení je veľmi zdarilou, priam kontrapunktickou pointou filmu, znásobenou ešte informativnou atraktívnosťou samotného motívu.
      Film Stvoritelia je dielo, ktoré si zaslúži pozornosť národopiscov. Bol aj odmenený hlavnou cenou za dokumentárny film na festivale v Corku.
      Martin Slivka

Druhá přehlídka etnografických filmů balkánských zemí [obsah]

U příležitosti 1. mezinárodního kongresu pro studium Balkánu a zemí jihovýchodní Evropy uskutečnila se pod záštitou bulharské národní komise UNESKO v Sofii (26. 31. 8. 1966) 2. přehlídka etnografických a folkloristických filmů balkánských zemí. Zúčastnily se jí kinematografie Bulharska, Kypru, Rumunska, Turecka a Jugoslávie. Své filmy zaslalo i Československo a Polsko. V době přehlídky byly vedeny rozhovory delegátů zúčastněných zemí o otázkách další meziná

59

rodní spolupráce v oblasti vědeckovýzkumných a populárních filmů. S uspokojením bylo konstatováno, že iniciativa, s níž bylo započato v roce 1964 na 1. přehlídce v Nisu, stala se výrazem balkánské solidarity, poněvadž se její výsledky shodují s cíly, o které usilují vědecké instituce všech balkánských zemí i Mezinárodní sdružení pro studium zemí jihovýchodní Evropy. Pro koordinaci [/] společných zájmů v oblasti etnografického filmu byl vytvořen Balkánský komitét pro etnografický film se sídlem v Sofii, jehož členy se stali vědečtí i filmoví pracovníci z Bulharska, Řecka, Rumunska, Turecka a Jugoslávie. Předsedou byl zvolen Žarko Pešić z Bělehradu (etnograf a ředitel filmu), sekretářem Mladen Nestorov ze Sofie (ředitel filmu). Z programu, který schválil [/] Balkánský komitét pro etnografický film, vyplývá několik konkrétních úkolů, jako uspořádat 3. přehlídku etnografických filmů balkánských a sousedních zemí v Bukurešti v roce 1968. Vzhledem k zájmu nebalkánských zemí o účast na přehlídce, budou přizvány i kinematografie zemí střední i jihovýchodní Evropy a Blízkého Východu.
      Dušan Drljača (Bělehrad)

60

POLEMIKA

O hříbkách, "vytírání zraku", marackém sultánovi a také o BROLNu [obsah]

"Vy mluvíte podobně jako klempíř Pokorný v Budějovicích. Ten, když se ho lidé optali: "Koupal jste se už letos v Malši?", odpovídal: "Nekoupal, ale zato bude letos hodně švestek." Nebo se ho zeptali: "Jed jste už letos hříbky?" a on na to odpověděl: "Nejed, ale tenhle novej marockej sultán má být moc dobrý člověk." Nechť se na mne Jaroslav Jurášek nezlobí, ale tato pasáž z Haškova Švejka mně ze všeho nejdříve vytanula na mysli, když jsem v posledním čísle Národopisných aktualit přečetl jeho odpověď na Tomešovu zprávu o folklóru na obrazovkách. Nechci hájit v tomto svém psaní Tomeše, protože to si zastane nejlépe sám, ani zesměšňovat Jaroslava Juráška, jehož práce si jinak vážím, pouze pozastavit se nad jistým způsobem myšlení a argumentace, která se usídlila, bohužel, zejména v oblasti pěstování folklóru.
      Juráškova dlouhá odpověď dává nakonec v posledním odstavci Tomešovi za pravdu. To co však tomuto odstavci předchází, vyjma části ukazující problémy vzniku BROLNu, mně velice připomíná lidové úsloví o [/] "vytírání zraku" nebo "řeči o koze a voze". Nevím, co má společného s tím, že Tomeš vytknul nedobrou dramaturgickou stavbu koncertu v Praze, argument, že na koncertě bylo 1000 lidí, že bylo 20 minut přídavků, ba že rozhlasová režie, jindy asi skoupá, uštědřila prodloužení o 15 minut. Vždyť to přece s námitkou o nedobré dramaturgii nemá nic společného! Není snad potřeba ujišťovat pracovníka tak zkušeného, jakým Jaroslav Jurášek bezesporu je, o tom, že lze sestavit, zejména po několikaletém půstu, jak sám v případě Prahy připomněl, pro milovníky lidové muziky program, který bude muset být prodlužován, který však bude dramaturgicky špatný. Tomešovi, podle mého přesvědčení, šlo především o stanovení hlavního kritéria správné dramaturgie. A tu se obávám, že jím nebude jen zájem diváků.
      Za absurdně postavený považuji argument o natáčení pro firmu Philips, která má světovou pověst ve svých výrobcích, nevím však nic o tom, že by ji měla zrovna v otázkách znalosti našeho folklóru. V té rovině pak jsou i argumenty, které představují kritiky v zahraničních listech. Nebude tady snad potřeba připomínat, že každý lidový or[/]chestr, notabene hrající v krojích, působí v prostředí, které hlouběji nezná naši lidovou kulturu, předevšm jistou exotičností. Těžko také můžeme předpokládat, že zejména v provinčních listech psali kritiky zasvěcení znalci našeho folklóru. Spíš lze předpokládat, že je psali lidé, kteří i ze společenských ohledů mohou ladit své hodnocení vlídně. Tím, prosím, nechci říci, že by nebylo vystoupení BROLNu, zejména v Belgii dobré, nesouhlasím pouze s tím, aby se ohlasů v místním tisku používalo jako argumentů proti výtce malé dramaturgické pečlivosti koncertu v domácím prostředí. Jiný ohlas má tentýž program v Senegalu, jiný v Llangolenu, jiný třeba ve Velké. Jurášek na závěr své odpovědi konstatuje, že BROLN jako umělecké těleso rozhlasu musí svou činnost jeho potřebám přizpůsobit. Jsem však přesvědčen, že orchestr na takové profesionální úrovni, jehož sólistou je vědecký pracovník v etnomuzikologii, s evropským rozhledem a věhlasem a členové s akademickým titulem, odborníci v etnografii, by z vlastní ctižádosti měl usilovat o stejné cíle, jako obdobné zahraniční soubory, byť vznikly za příznivějších podmínek. Přání posluchačů je jistě dobrý a nutný korek

61

tiv. V žádné umělecké činnosti, a v této zvláště, by se neměl stát modlou.
      Píši o této záležitosti nikoliv proto, abych káral uměleckého vedoucího BROLNu, ani proto, abych mu dával rady, tyto skutečnosti nepochybně zná, ale proto, že podobný způsob argumentace se objevuje nebezpečně často právě v otázkách pěstování folklóru. Tento způsob myšlení je příliš často vlastní většině předních souborů, které reprezentují naše lidové umění i v zahraničí. Proti výtkám může každý takový soubor, a dělávají to často, argumentovat ohlasem svých vystoupení. Ohlasem v zahraničí jsou omlouvány uniformní programy všech předních souborů, které zahrnují čísla "od Šumavy až k Tatrám". A nezřídka i na domácích vystoupeních můžeme vidět, jak soubor znamenající v předvádění krajových tancu skutečně kvalitu, vpravdě "sokolsky" nacvičuje a hlavně předvádí třeba "kopaničárský" tanec, který je mu ohromně vzdálen.
      Domnívám se, že jen k prospěchu věci samé bylo by potřeba velmi brzy se vystříhat reakcí podobného druhu, které v diskusi vedou k situacím uvedeným na začátku tohoto příspěvku.
      Bedřich Čerešňák

Dijonské cifrování [obsah]

Incipitů lidových písní se s oblibou užívá v titulech příspěvků věnovaných souborům lidových písní a tanců, a to zejména v denním tisku. Někdy příhodně, jindy z jakési bezradnosti, jako např. v článku Pod horú jatelina, uveřejněném v brněnské Rovnosti 4. ledna 1967. Pro jeho autora, který napsal už mnoho jiných podobných příspěvků, stalo se příznačné, že několika expresívními výrazy (skvělé, jedinečné, nenapodobitelné) opěvuje krásy lidového umění. Přitom se někdy snaží přihlížet i k praxi. Citujeme namátkou část z jeho referátu uveřejněného v minulém čísle našich aktualit: "Gastronomové by ... uvítali obnovení výroby keramických pekáčů na husy a kachny, protože šťavnatost a chuť pečeně z těchto pekáčů je nepřekonatelná".
      Uvažující lidé se pak právem ptají, co to ten národopis je vlastně za vědu, anebo zda národopisci ztratili všechnu soudnost. A když uvidíte televizní film Dijonské cifrování, který měl být věnován francouzskému folkloristickému festivalu, jehož se účastnil soubor Břeclavan, a když si pak přečtete úvodem citovaný referát či vlastně panegyrikum na tento film, vnucují se podobné otázky velmi naléhavě. Šlo o cestopis nevybočující z běžného klišé, který si kromě titulu kladl pramalé cíle podat obraz o folkloristickém festivalu. Komentář filmu jistě přesvěd[/]čivě zdůvodnil, proč z festivalu byla zachycena hlavně defilé: defilé je francouzské slovo a proto se v Dijonu hodně defiluje. (Citace je ovšem jen volná; budiž to autorovi této glosy prominuto). Pravda, souboru Břeclavan byla v tomto filmu rovněž věnována pozornost. Škoda jen, že zrovna těm částem repertoáru, při nichž mnozí, kdož znají jihomoravský folklór, skřípali zuby. Věřím, že mnoha lidem ze Strání na Uherskobrodsku (kde dodnes umí tradičním způsobem zatančit Pod šable každý šikovný dospělý muž) se musela "otevírat kudla v kapse". Špatný tanec, zpěv, nářečí i muzika. Podobné imitace nejenže není možné předvádět doma, ale nelze je vyvážet ani do zahraničí.
      Bylo by pošetilé, kdyby chtěl někdo z této glosy vyvozovat, že podceňuji práci souboru Břeclavan, či kdyby podobnou nesprávnou úvahou mířil ještě dále. Jsem si dobře vědom, kolik je v Břeclavanu, stejně jako v mnoha jiných souborech, poctivé snahy, obětavosti, dřiny, potu. To všechno nemůže však být důvodem k nekritickému přístupu k jejich práci; potem členů souborů se neobhájí otřepané fráze o krásách lidového umění, jakými hýří článek Pod horú jatelina: "Točivé tance, Pod Šable ze Strání, lanžhotské hody s vrtěnou, hošijemi, verbuňkem, východoslovenské čar dáše a čapáče, sedlácké, danaje, skočné, točné, hrozenský a obtáčaný - skutečná klenotnice. Vlají ši

62

roké rukávy vyšívaných košilí chlapců, zalesknou se v tanci podkůvky na podlužáckých vrapených čižmách. Krása, jakou cizinci sledovali se zatajeným dechem a odměňovali nadšeným potleskem a slovy díků v tisku." (Citováno doslovně i s autorovými, popřípadě tiskovými chybami).
      Je s podivem, že ve filmu Dijonské cifrování ani v referátu Pod horú jatelina není zmínky o umístění souboru Břeclavan na francouzském festivalu. Proč? Vždyť šesté místo z třiceti zúčastněných souborů není špatná bilance. Nemysleme, že na každém zahraničním festivalu musejí československé soubory jen a jen vítězit.
      Dušan Holý

K čemu je to dobré? [obsah]

Nejde o řečnickou otázku, nýbrž o reakcí na stejně nazvanou glosu Jindřicha Uhra uveřejněnou v 8. čísle LN, na niž o 14 dní později vyšla odpověď Richarda Jeřábka. Uher "si pročetl se zájmem" publikaci o gajdošských tradicích na Valašsku a [/] Slovácku od Ladislava Rutteho, pak ale (s půlročním zpožděním) našel na tuto publikaci "ostrou kritiku" v druhém čísle loňského ročníku Národopisných aktualit. Je pravda, že recenze R. Jeřábka je napsána otevřeně, je však psána se snahou uvést některé chyby a nedostatky na pravou míru. K čemu je to dobré, ocení každý badatel, ba i každý průměrný nezaujatý čtenář. Protože v Uhrově glose byla postavena do protikladu Jeřábkova recenze a mé hodnocení Rutteho práce, považuji za nutné upozornit na vzniklé zkreslení. Jak prozrazuje tiráž, nebyl jsem recenzentem této publikace, o čemž Uher - mám-li použít jeho vlastních slov - "cudně mlčí". Psal jsem k ní pouze předmluvu, v které bez nadsázek hodnotím Rutteho celkovou národopisnou činnost. Ve zmíněné předmluvě jsem k Rutteho knížce připojil závěrem jen čtyři věty. Z nich však Uher vyjmul pouze jedinou a ještě poněkud tendenčně pozměnil její znění. Rutteho práci jsem se snažil jemně hodnotit zejména slovy, že je psána nadšeně, až romanticky nadšeně a že z ní proza[/]řuje snaha o populárnost. Jsa Uhrem vyprovokován, mohu se jenom stěží vyhnout poznámce, že jsem L. Ruttemu sdělil řadu připomínek ústně a že mnohé jsem formuloval i v písemném posudku, ačkoli jsem o něj nebyl vydavateli oficiálně požádán. Nakolik autor připomínky respektoval, bylo už jeho věcí. Klade-li dále Uher otázku, proč nebyly některé omyly odstraněny již před vyjítím práce, musím znovu zdůraznit, že jsem nebyl recenzentem a že jsem před vydáním neměl možnost seznámit se ani s poznámkovým aparátem, ani s obrazovými přílohami, na něž se Jeřábek jako odborník v oboru lidového výtvarného umění zaměřil především. Nechápu, proč měl R. Jeřábek "uvádět v pochybnost" práci redakční rady Národopisných aktualit, která neměla nic společného s vydáním Rutteho knížky. Shoda je pouze v instituci vydavatele. A považuji za zcela normální, když táž instituce dá možnost zaznít kritickému hlasu ke knížce, již před tím vydala. Nebylo by právě tuto praxi dobré uplatňovat ještě obecněji, než dosud?
      Dušan Holý

63

FOLKLORISTICKÉ FESTIVALY

Informace o folkloristických slavnostech [obsah]

Je naší snahou informovat čtenáře o některých z mnoha folkloristických slavností pořádaných v ČSSR, a to o těch, o nichž se nám podařilo předběžné údaje získat:
      XIV. celoslovenské slavnosti písní a tanců Východná 1967 budou uspořádány ve dnech 1.-2. července. Připravuje se několik typů pořadů se zaměřením na autentický, stylizovaný a dětský folklór. Nebude chybět mezinárodní pořad, v němž počítají pořadatelé s účastí souborů z Bulharska, Dánska ("Tingluti" z Kodaně), Francie ("Chelitztarrak" z Biarritz), SSSR ("Kubáň" z Uslabinské oblasti - Krasnodarský kraj) a souboru z Kanárských ostrovů. Součástí festivalu budou soutěže v lidovém tanci, zpěvu a hudbě.
      XIII. ročník Chodských slavností v Domažlicích bude uspořádán ve dnech 8.- 9. července (současně 22. folkloristickým festivalem Strážnice 1967, o němž podrobně [/] informujeme v našem zpravodaji). Podpolianské slavnosti písní a tan ců v Detvě se konají 15.-16. července.
      Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou (8. ročník) můžete navštívit ve dnech 22.-23. července. Budou současně oslavou 10. výročí, jež uplynulo od uspořádání 1. ročníku těchto oblíbených regionálních slavností.
      O národopisných pořadech v rámci oslav 700 let Rožnova pod Radhoštěm nám podala podrobnější informace Jiřina Rousová. Některé akce proběhly již v jarních měsících (loučení rožnovských dětí se zimou - tradiční vynášení Mařeny (Moreny), "šmigrúst" (pomlázka), stavění a kácení máje apod. Cyklické pořady v areálu Valašského muzea v přírodě, nazvané "Národopisné neděle", začínají 25. června. Ve čtyřech nedělních dopoledních programech se postupně představí čtyři soubory lidových písní a tanců Vsacan, Jasénka, Radhošť a Javořina. Každý z nich předvede jiný druh programu - dvě dopoledne [/] budou věnována zvykoslovnému výročnímu cyklu, jedno řemeslům a další ukázkám krojů, starých lidových tanců a lidovému zpěvu. Dětské slavnosti v Rožnově pod Radhoštěm uspořádají 23. července. Ve dnech 29.-30. července proběhnou Rožnovské slavnosti, jež budou v letošním roce krajským festivalem písní a tanců, na kterém se představí národopisné skupiny a soubory z Valašska, Slezska a Kopanic, tedy z karpatské oblasti Moravy. Znovu se má v programu slavností objevit i klenotnice lidových zpěváků a tanečníků spojená s přehlídkou krojů, která měla v loňském roce největší úspěch. Celý program jubilejního roku v Rožnově pod Radhoštěm zakončí hody a hodová zábava dne 28. října.
      Ondrášovské slavnosti v Janovicích (okr. Frýdek-Místek) jsou připravovány na 20. srpen.
      Ve dnech 25.-27. srpna máte možnost navštívit národopisné slavnosti "Zem spieva" v Martině. -dvl

64

OBSAH

Martin Slivka, Film a národopis … 1
Dagmar Klímová-Rychnová, České doplňky k Aarne-Thompsonovu katalogu … 13
Jaromír Gelnar - Oldřich Sirovátka, U zpěvačky Zuzany Martynkov … 18
Svetozár Švehlák, Filmová tvorba Martina Slivku … 26

Zprávy a recenze
Jubilea
Dr. Andrej Polonec šesťdesiatročný (I. Krištek) … 35
Leoš Zeman sedmdesátiletý (J. Pešek) … 36

Knihy
Rudolf Bednárik, Slováci v Juhoslávii (A. Pranda) … 37
Jan Raupp, Sorbische Volksmusikanten und Musikinstrumente (M. Svobodová) … 38
Ján Mjartan, Ľudové rybárstvo na československom Pomoraví (J. Tomeš) … 39
Ukrajinska narodna poetyčna tvorčisť (B. Beneš) … 40
Otakar Chaloupka, Vypravěč Josef Štefan Kubín (B. Beneš) … 41
Josef Vrbka, Lidové povídky a pověsti z Malé Hané (O. Sirovátka) … 42
Václav Pletka-Vladimír Karbusický, Písně lidu pražského (J. Tomeš) … 43
Jaroslav Jurášek, Na pěknú notečku I (D. Holý) … 44
Adam Nahlik, Tkaniny wsi wschodnioeuropejskiej X-XII w. (V. Svobodová) … 44
Sreten Vukosavljević, Istorija seljačkog društva II (M. Radovanović) … 45

Časopisy
Národopisný věstník československý, Brno I (XXXIV) (V. Stanovský) … 46
Sovětskaja etnografija, 1-6, Moskv 1966 (Z. Kusáková) … 47
Narodna tvorčisť ta etnohrafija, Kyjiv, X, 1966 (B. Beneš) … 48
Prace i materily Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego, 10, Łodž 1966 (O. Heroldová) … 50
Zprávy komise pro dějiny a vývoj evropského zemědělství (V. Frolec) … 51

Konference …
Výroční konference Slovenské národopisné společnosti (V. Frolec) … 51
II. konference o teorii verše (B. Beneš) … 52
Sympózia o priemyselných oblastiach v Ostrave a Opave (A. Pranda) … 52

Nekrology
Ladislav Rutte (1894-1967) (K. Pavlištík) … 54
Za Františkem Moravčíkem (1895-1967) (R. Jeřábek) … 56

Výstavy
Stálá výstava jesliček v Jindřichově Hradci (M. Růžička) … 56
Kalendář a jesličky (V. Frolec ) … 57
Ľudová plastika na Slovensku (I. Pišútová) … 57

Film
Karol Skřipský, Stvoritelia, Bratislava 1964 (M. Slivka) … 59
Druhá přehlídka etnografických filmů balkánských zemí (D. Drljača) . … 59

Polemika
O hříbkách, "vytírání zraku", marockém sultánovi a také o BROLNu (B. Čerešňák) … 61
Dijonské cifrování (D. Holý) … 62
K čemu je to dobré? (D. Holý) … 63

Folkloristické festivaly
Informace o folkloristických slavnostech (D. Vlach) … 64