národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1967 - ČÍSLO 3-4

METODY ETNOGRAFICKÉHO VÝZKUMU v OHROŽENÝCH OBLASTECH [obsah]


      Josef Vařeka
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Počet likvidovaných nebo narušovaných obcí v průmyslových zemích, rostoucí zpravidla z důvodů dalšího rozvoje technické civilizace, v posledních letech staví národopis i jiné vědní disciplíny před zcela nové a velmi naléhavé úkoly. Na prvním místě je to požadavek komplexních etnografických výzkumů v postižených sídelních jednotkách. Úspěšná realizace záchranného výzkumu pak vyžaduje nejen užití nejvhodnějších metod při vlastním výzkumn, ale i pečlivou vědecko-organizační přípravu. Její počátek je ve stanovení rozsahu zkoumané oblasti na základě spolehlivého seznamu ohrožených obcí zjištěného na příslušných úřadech. Uvážíme-li však, že jedním ze základních způsobů etnografického studia je metoda srovnávací, pak je k ní zapotřebí přihlížet již při vymezování tzv. širší zkoumané oblasti, zahrnující do výzkumu nejen likvidované obce, ve kterých musí být terénní studium nejpodrobnější, ale i vesnice sousední nebo a to je nejideálnější - celou příslušnou etnografickou oblast k získaní srovnávacího materiálu. Stejně důležité jako územní ohraničení záchranného vý[/]zkumu je i jeho časový plán, sledující provedení hlavních terénních prací v dostatečném předstihu, tedy v době, kdy informátoři nejsou ještě psychicky rozrušeni a plně zaujati svými vážnými starostmi o nalezení a vybudování nového domova.
      V národopise není zatím metodika záchranného terénního výzkumu podrobně vypracována. V praxi postupujeme tím způsobem, že používáme základních způsobů terénní práce v etrnografii obecně platných. Je však nutno si uvědomit, že mimořádné okolnosti, za kterých se zpravidla záchranný výzkum realizuje, musí etnografie nejen respektovat, ale využít jich ve svůj prospěch. Hlavním specifickým rysem záchranného výzkumu je dosud opomíjené studium psychokulturních jevů, vyvolávaných řadou konfliktních situací, do nichž se člověk nezaviněně dostává při nuceném opouštění starého domova. Z etnografického hlediska při studiu lidového domu, bydlení a nářadí máme především na mysli problémy volby inventáře od nábytku a bytového zařízení až po domácí a zemědělské nářadí, zpravidla účelně a s ohledem na nové životní pod

1

mínky vytříděného a určeného k přestěhování. Člověk tímto výběrem přehodnocuje celý inventář usedlosti (domácnosti) a dává tak etnografovi do rukou cenný materiál, který může být východiskem ke studiu sociálních poměrů, otázek tradice, konzervativnosti, adaptace ap.
      Další důležitou otázkou, související s problematikou záchranného výzkumu, je požadavek jeho komplexnosti. Plnění tohoto maximalistického postuláu, umožňujícího dokumentaci a výklad lidové kultury jako celku, však mnohdy naráží na objektivní potíže, především na nedostatek odborných pracovníků a času. I když tedy ryze praktické důvody nás někdy nutí upustit od komplexního záchranného výzkumu, požadavek poznání a zachycení lidové hmotné kultury, která je bezprostředně ohrožena a z velké části v obci zanikne, trvá. Zatímco tedy studium duchovní a sociální kultury i folkloristických jevů je možno dokončit v nových domovech obyvatel postižených obcí, materiál ní kultura lidu musí být studována a zdokumentována podrobným popisem, fotografií; plánem či kresbou a podle možnosti i filmem (např. pracovní techniky ap.) přímo na místě. Úspěšné zvládnutí tohoto náročného úkolu vyžaduje i vhodné sestavení pracovní skupiny, v níž kromě etnografa by měl být i fotograf (filmař) a architekt (kreslíř).
      Rozsah dokumentace lidové kultury hmotné ovšem závisí na počtu pracovníků i časových možnostech. V každé:m případě je však zapotřebí v plné šíři zachytit typické jevy hmotné kultury všech sociálních skupin a v postižitelném historickém vývoji. Tak např. při výzkumu lidového stavitelství [/] doporučujeme zhruba profotografovat co největší počet objektů alespoň v celkových záběrech a hloubkovému průzkumu podrobit stavby a celé usedlosti, které na základě předběžného informativního výzkumu můžeme označit jako typ určité sociální skupiny a doby, a pak ty, které se uměleckou hodnotou nebo z jiných důvodů vymykají běžnému průměru.
      Nedílnou součástí tohoto etnografického výzkumu je komplexní sběr muzejní; hodnotných předmětů a záchrana památkově chráněných objektů. Význam tohoto úkolu, který provádíme ve spolupráci a za spoluúčasti příslušného muzea a památkové správy, je s ohledem na často již nenahraditelné kulturní hodnoty skutečně mimořádný. Zatímco mobilní předměty většinou putují do muzea, kde mohou obohatit sbírkové fondy přírůstky od jednoduchého nářadí až po výstavní exponáty lidového umění, chráněné objekty lidového stavitelství bývají zpravidla odsouzeny k zániku a nezbývá než se uspokojit s podrobným průzkumem a všestrannou dokumentací stavby; u mimořádně význačných lidových staveb usilujeme o přestěhování do muzea v přírodě nebo na jiné vhodné místo mimo ohroženou oblast.
      V poslední době se často hovoří o tzv. opakovaných (návratných) výzkumech, které ovšem v ohrožených oblastech nepřicházejí v úvahu. Specifickou složkou záchranného výzkumu je však jeho druhá realizace v nových domovech (sídlištích), do kterých byli obyvatelé postižených oblastí přestěhováni. Tam je totiž zapotřebí sledovat celý zajímavý adaptační proces, a to od nového způsobu bydlení

2

až k některým otázkám sociální kultury, především otázce vytváření nových společenských vztahů.
      U nás jsme tento experiment již jednou provedli v Severočeském hnědouhelném revíru, kde se likvidují nebo narušují četné obce pro převážně povrchovou těžbu hnědého uhlí. Výzkum se realizoval u některých hornických rodin v novém sídlišti v Mostě, přestěhovaných tam ze zrušené obce Souš u Mostu. V hornických bytech jsme konfrontovali současné interiéry, vybavení domácností a způsob života se způsobem bydlení a inventářem domácností ve starých dělnických bytech v Souši, jak jsme je tam zastihli v předchozích letech těsně před likvidací této původně zemědělské, od konce 19. století převážně hornické obce. Výsledky pozorování jsou nejzajímavější z bytů horníků-důchodců, kteří se jen velmi neradi stěhovali ze starých a hygienicky nevyhovujících bytů v rodné obci do kom-fortních bytů v novém sídlišti. Na první pohled by se zdálo, že nechuť k stěhování do nového a nesrovnatelně lepšího prostředí převážně souvisí s finančními důvody (vyšší nájemné), ale závažných argumentů bylo víc. Starší havíři se bolestně loučili se svou obcí, protože v ní prožili velkou část svého těžkého, ale přece bohatého života. Nemohli se ani smířit s vědomím, že stěhováním do různých míst se také naruší jejich kolektiv a že patrně dlouho potrvá, než se sžijí s novým prostředím. Stejně svízelná je pro ně i adaptace v nových interiérech, protože horníci a dělníci žili ve starých bytech většinou v prostornějších kuchyních, což už ovšem není možné v novostavbách, kde jsou jen malé sektorové kuchyně. Někteří horníci zařízení obý[/]vacího pokoje řešili tedy nezvykle tím způsobem, že do tohoto pokoje umístili hlavně starý kuchyňský nábytek, protože na zbytek života se jim pochopitelně nevyplácelo kupovat nové nákladné zařízení. Vedle tohoto důvodu však pozorujeme i silnou tendenci přiblížit nové prostředí starému.
      Konečně je důležité sledovat i způsoby využití volného času horníků a formy jejich zálib a zábav, které se v městském sídlišti často podstatně mění. Jinou odpověď na tyto otázky a problémy nalézáme u mladé generace, která ráda opouštěla vesnici a městskému prostředí se zpravidla velmi rychle přizpůsobila.
      U zemědělského obyvatelstva pochopitelně k tak pronikavým změnám v novém domově nedochází, avšak výsledky druhého výzkumu bývají i v těchto případech zajímavé.
      Zdůvodňovat význam záchranných etnografických výzkumů není zapotřebí, protože již hodnota materiálů z těchto výzkumů je mimořádná. Záchranné národopisné výzkumy však kromě dokumentačních cílů sledují i plnění řady dalších vědeckých úkolů, v našem případě přispívají k poznání lidové kultury českého lidu a k zpracování některých témat Národopisného atlasu ČSSR. Mají tedy být nedílnou částí plánu ústavu, který je provádí.
      V ČSSR zahájila záchranné výzkumy Národopisná společnost československá, která v letech 1953 až 1962 soustředila na 60 000 dokladů (popisné lístky, fotografie, kresby, plány ap. jsou dnes uloženy v archivu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, fond NSČ). Pod vedením akademika Zd.

3

Wirtha byla při ČSAV také ustanovena Komise pro vodní hospodářství, která v letech 1958-1959 úspěšně realizovala ve spolupráci s národopisci, archeology, uměleckými historiky a dalšími odborníky záchranný výzkum v zátopové oblasti Orlík na Vltavě. Obě organizace i dnes při záchranných výzkumech spolupracují, stejně jako některá muzea a památkové správy. V kvalitativně nových podmínkách se národopisné záchranné výzkumy uskutečňují od roku 1963, kdy byly začleněny mezi hlavní úkolu ÚEF ČSAV. Od té doby byl archiv ústavu obohacen z těchto výzkumů téměř o 10 000 dokladů.1) Získaný materiál se soustavně zpracovává.
      Na Slovensku, kde počet narušovaných obcí ve srovnání s poměry v českých zemích je nižší, se tyto výzkumy soustředují v národopisném odboru Slovenského národného múzea v Martině, které [/] zároveň zodpovídá za sběr muzejně hodnotných předmětů v zátopové, důlní či jinak ohrožené oblasti.
      Záchranné národopisné výzkumy, vyvolávané dalekosáhlým uplatňováním techniky v naší době, jsou jen částečnou náhradou za likvidované hodnoty, které lid po staletí vytvářel; nesmějí být proto chápány jako dočasné akce, ale jako jeden z hlavních dlouhodobých a plánovaných úkolů současné etnografie.

Poznámky
1)
      Více o tom J. Vařeka v Českém lidu 51, 1964, 186-189, 52, 1965, 319-320, 53, 1966, 179-181, 54, 1967, 250251. Viz také J. Vařeka, Die Erfassung materiellen Kulturgutes in untergehenden Dörfern, Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 13, 1967, I, 123-127.

4

METHODEN DER ETHNOGRAPHISCHEN FORSCHUNG IN BEDROHTEN GEBIETEN
      Zusammenfassung
      J. Vařeka in seinem Artikel weist vorerst auf ausserordentliche Aufgaben der Ethnographie in der Dokumentation der Volkskultur in bedrohten Gebieten hin und dann denkt er über die wissenschaftliche Organisation dieser Forschung, über die Bestimmung des Umfanges von dem untersuchten Gebiet und über den Zeitvorsprung nach. Zum ersten [m][M]al in der Volkskundeliteratur analysiert der Autor die spezifischen Risse der Schutzforschungen, beschäftigt sich mit der Applikation der Terrainarbeit-Methoden in den Überschwemmungsund Bergwerkgebieten, sowie auch mit dem Problem [/] des Komplexes der Schutzforschungen mit besonderer Rücksicht auf die Dokumentation der materiellen Volkskultur. Der Autor vergisst nicht auf die Museum- und Denkmalanforderungen, welche bei diesen Forschungen geltend gemacht werden müssen. Als untrennbaren Teil dieser Forschungen erachtet er die zweite ethnographische Forschung in neuen Wohnsitzen nach der Liquidation der Gemeinde und gibt interessante Beispiele aus dem Nordböhmen-Braunkohlerevier an. Zum Abschluss bringt er eine kurze Bilanz von tschechoslovakischen Schutzforschungen ein.

5

      K LITEVSKOČESKÉ KONFRONTACI LIDOVÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ [obsah]


      Etnografický ústav Moravského musea, Brno
      Ludvík Kunz V rámci československosovětských kulturníclz dohod na léta 1966 a 1967 byla v Etnografickén z ústavu Moravského musea v Brně uskutečněna výstava litevského lidového umění (prosinec 1966 až únor 1967) s reprísou v oblastním museu v Gottwaldově (v dubnu až květnu 1967).
      Reciproční česká výstava se uskutečnila v Historickoetnografickém museu ve Vilně v červenci až září 1967. Iniciátorem obou akcí a po nich následu­ jící dohody o vědecké spolupráci českých a litevských musejních institucí je Etnografický ústav Moravského musea.
      Výstava litevského lidového umění, jež v Brně proběhla, byla prvním počinem litevského národopisného musejnictví, uskutečněným v Československu po roce 1945. Ne bez dobré příčiny se tak stalo na Moravě, v zemi, která se honosí vysokým stan­ dartem tradiční lidové kultury a zvláště lidového výtvarného umění. Přišla do prostředí, které má pro lidový umě1ecký projev plné porozumění. Litevská lidová kultura zaujala veřejnost těmi rysy, které jsou našemu kulturnímu vývoji blízké a jim rozumíme prostřednictvím politických a kulturních vztahů i prostřednictvím jazyka a dějin, které nás mnohokrát v minulosti postavily blízko sebe.
     

Detail ze skupinové nepolychromované plastiky "Ukřižování", v. 21 cm

6

Litevská lidová kultura je bytostně svázána se zemíědělstvím, které má v celém Pobaltí k dispozici jen méně výnosné půdy, katastry s mnoha jezery a rašeliništi a lesní porost, jejž charakteristicky prostupuje bříza. Donedávna archaicky jednoduché hospodaření1) uplatnilo ve svých potřebách netušenou měrou měkké dřevo, a to od přípravy nástrojů pro domácí a polní práce až po stavebu. domu.2) Suverénní užitnost této zde nevyčerpatelné suroviny vnukla mnoha etnografům Pobaltí, např. Bielensteinovi. představu o epoše "dřevěné kultury".3) Nespornou převahu organické suroviny nad pálenou hlínou a kovy zmnožuje ještě bohatý výsev rostlin s přadným vláknem. Ty ve svém užití dominovaly stejně jako v předchozích surovinách měkké dřevo. Retrospektivy památek ze dřeva a vláken mohly tedy na Litvě a ve východním Pobaltí vůbec vzniknout v množstvích, jež v ostatní Evropě nemají obdoby. Snad jen v jednotlivých artefaktech se těmto zemím blíží Karpaty, kde zpracování dřeva není v lidové tvorbě skrovným projevem.
      Na litevském výrobku ze dřeva má hodnotu vysoké atraktivnosti především zpracovatelská technika, uplatněná na nástrojích, nádobách a nářadí a s ní spjatý nadstavbový výtvarný výraz výrobku. Ten spočíval jednou v přizpůsobení přírodního tvaru do ladné užitné formy, jindy se objevil v dekoru nástroje a zařízení a vždy v urbanismu sídla a proporčnosti stavebních jednotek v krajině. Z nejvyspělejší formě se však projevil v plastice, jež svou funkční šíří jde od drobných utensilií až k řezbářskému monumentu na veřejném prostranství litevských vesnic.[/]
      Pro všechnu tuto plastiku je příznačná vazba na sídlo a komunikaci a teprve v druhé řadě na obytný dům. Tvoří malé stavební solitéry tak konstruované, aby v poměrně vlhkém klimatu poskytovaly ochranu figurální řezbě. Plastika na stéle, stříškovitě nadkrytá a zaštítěná kapličkovitou nadstavbou a často vyvrcholená tepanou kovářskou prací, tvoří v terénu skladebnou jednotu. Zatímco podobné výklenkové sošky v českých zemích jsou výtvarnou komponentou průčelí domu, jsou na Litvě malým, do volné ho prostoru komponovaným architektonickým dílem.
      Zdá se. že téměř výlučná dislokace těchto plastik při cestách, na křižovatkách a při kraji lesa a jejich stélový charakter mohou být reminiscencí na starší subjekty lidové duchové kultury. A. Basanavičius vidí figurální kreace v předkřesťanské periodě Litvy.4) Tuším, že s tímto faktem koresponduje i zjištění z ústní lidové tradice, že plasticky řezaná zobrazení bylo vídat i na místě dnešních náhrobníků.5)
      Druhým charakteristikem je jejich podivuhodná početnost. Když litevští badatelé pořídili v roce 1912 na západní Litvě, v kraji Žemaitis, soupis lidových plastik při cestách, na křížích a "kapličkách", na nichž byly přídatným detailem, vznikla tak srovnávací čísla pro druhou inventarisaci, provedenou v letech 1934-1936. Ukázalo se, že za 25 let zaniklo na 48 % těchto památek. Ale přesto zaznamenali na pochůzce dlouhé 2.424 km ještě 3.234 lidové plastiky. V průměru připadla tedy jedna na každých 750 statistických metrů. při čemž se do soupisu nebraly ty, které se nacházely ve zvonicích a kaplích nebo v kostelech.6)

7

Prodlení času, zejména však válečné události zničily toto terénní bohatství. Postiženy byly i sbírky musejní, ale přesto se v nich deponuje na 10.000 plastik.7) Juozas Mikenas uvádí, že k prvé zničující vlně došlo za povstání v roku 1863. Také strohý carský zákaz z roku 1864 umenšil jejich přesto nepřestávající masový vznik. Vesničané dávali totiž pořizovat sošky při každé vážné události v rodině a obci, na paměť pohřbu i narození, ale i jako votum, byl-li odveden syn na vojnu, na paměť nebo k odvrácení neštěstí, ale i jako pouhé ozdobení veřejného místa.8)
      Umění řezby bylo dáno takřka všem zručným lidem z venkova, ale koncentrovalo se v rukou drobných zemědělců a bezzemků, stolařů a výrobců hudebních nástrojů. Stalo se jim doplňkem obživy, někdy i povoláním, nejinak, než kdysi proslulým ruským "bogodělům". I v nové době působí na Litvě vynikající řezbáři. Uveďme z posledních dvou generací alespoň některá jména, jež přesáhla obvyklý lidový průměr: Kazys Varnelis, Augustinas Potockis, Jonas Glodenis,9) ale zejména připomeňme legendárního Vincence Svirskise (1835-1916), po střední Litvě (Kedainai, severně od Kaunasu) putujícího řezbáře a trochu podivína, autora víc než dvou set monumentálních lidových skulptur.10)
      Tématicky lze litevské lidové plastiky rozdělit ve dvě skupiny. V prvou, která je oficiosním, manifestačním přiznáváním religiosity a tvoří dvoutřetinový podíl mezi dochovaný mi památkami. Za sujet bere Ukřižování (42 % z dosud registrovaného počtu plastik) a pietu (22,7 %). Vázány ikonografickým [/] kánonem neskýtají v řezbářskému rozvrhu díla tolik rozletu jako druhá skupina. Tato komposiční vázanost však neznamená nedostatek výtvarného vyjádření.
      Druhá skupina plastik zobrazuje svaté a světice jako patrony lidí, ochránce domu, úrody a hospodářských zvířat. Frekvence sujetů je v této asi třetinové skupině nad jiné zajímavá. Postava sv. Jana Nepomuckého je v úhrnu plastik zastoupena 9,3 %, symbolická postava Ecce homo 4,4 %, sv. Jiří 2,8 procenta, bolestného Krista - postava lidovým řezbářem maximálně přiblížená profánnímu obrazu života 2,5 %.11) Pak následují patroni rolníkova materiálního bytí - patron oráčů (sv. Isidor), pastevců (sv. Vendelín), stád (sv. Mikuláš a sv. Leonhard), postavy světců vzývaných jako ochránci statku (sv. Florian) a člověka nacházejícího se v nebezpečí (např. sv. Christofor, zobrazovaný u brodů). Někte­ rá další zobrazení rozhojňují tuto řadu ochránců a přímluvců, kteří jsou dle lidového pojetí víry pro rolníka nanejvýš prospěšní a žádoucí v životě plném nepředvídaných a většinou neodvratitelných škod a ohrožení. Je přirozené, že v takto materiálně pochopených interpretacích chybí v rolníkově obzoru takřka úplně zosobnění abstraktních představ (např. sv. Trojice), zobrazení církevních otců, řeholních světců, historických osobností prohláše­ ných za svaté (s výjimkou sv. Kazimíra Jagellonského, litevského národního světce) a podobně celý ostatní soubor světeckých kultů, jež vytvořil vrcholný barok.
      V litevských lidových plastikách představuje v etnografickém smyslu významnou část žánr, který

8

přenáší náboženskou ikonografii takřka úplně do oblasti světské.
      Spojující komunikaci mezi sakrálním a světským tu tvoří postavy ze scén zázraků, jejichž subjektem je člověk z lidu (např. zázračný výjev sv. Vendelína - oráče) postavy zobrazující démonické síly zla, ztělesněné v satanu. (Odtud přecházejí lidová výtvarná vyjádření bez zřetelné hranice k masopustním figurálním kreacím a k maskám dalších obřadních příležitostí. Starobylý předkřesťanský základ. smysl a účel lidové figurální řezby je v této fázi ještě zřetelný.
      V percentuálním podílu jednotlivých zobrazovaných postav překvapuje, že téměř každá desátá plastika představuje Jana Nepomuckého. Jde tu zřejmě o zprostředkující polský vliv v epoše utužování religiosity, jež následovala po rekatolisaci střední Evropy. Mohutná propaganda církve rozšířila jednotlivě kult tohoto světce z Čech na západ až k Bodamskmu jezeru, na druhou stranu do Rakous, na Moravu, Slovensko a na celé území historického polského kulturního vlivu. Tu zvlášť intensivně na bývalou Halič a ve východním Pobal­ tí na Litvu. Šlo o generální potřebu katechetického zásahu. Na Litvě, na východ nejdál vysunuté oblasti, bylo třeba pozvednout religijní výraz z polohy lidových, víc zevních než filosoficky pochopených křesťanských představ do polohy vyššího zduchovnění a manifestačního přiznání víry. Jestliže pro člověka z lidu bylo úsilí zajistit hmotný život pomocí fiktivní vyšší síly příznačné v našem prostředí ještě v době nedávné, lze tento úporně se udržující přežitek lidové víry tušit na Litvě v podobě [/] daleko intensivnější a odtud také potřebu účinné katechetické činnosti církve.
      Tak jako v českých zemích církev nepoužila k tomuto universalisujícímu cíli postav- ,,národního světce" knížete Václava, tak na Litvě pominula sv. Kazimíra Jagellonského. V zájmu vytvoření velké územní jednoty sledované ideje, již by nenarušovaly případné druhořadé faktory plynoucí z etnické diferenciace, byla by úcta těchto vladařských postav v rámci státu či etnika na zřejmou závadu. Přes všechnu církevní autoritu a politickou váhu těchto konsekrovaných státnických osobností církev jejich kult dále nerozšiřovala a k zmíněnému unifikují címu dílu zvolila historické postavy nové, v tomto případě historickou osobnost Jana Nepomuckého. Kult knížete Václava zůstal omezen na Čechy a méně na ostatní české země a podobně uctívání litevského knížete Kazimíra nepřekročilo litevskopolskou sféru. (V statistickém pohledu činí frekvence jeho zobrazení v lidové plastice na Litvě 0,1 %).
      Polskému vlivu náleží hojný výskyt plastik zvaných v litevském jazyce rupintojelis,12) zobrazují­ cích sedící postavu Krista s hlavou podepřenou levicí. V této personifikaci je daleko překročen úzký religijní sujet. Soucitným pohledem lidového řezbáře je zhmotněna tíže života. Vyjadřuje víc sociální položení strádajícího člověka než myšlenku salvatorskou. Proto ne neprávem staví tyto plastiky národní umělec Litvy, výtvarník Juozas Mikenas, na přední místo v lidové řezbářské tvorbě své země.
      Toto zobrazení je rozšířeno v oblasti polského kulturního vlivu13) a na jeho přechodných oblastech. Na československém území se nachází jako

9

výklenková domovní plastika hojně ve Slezsku s postupným mizením na severovýchodní Moravě a na Hané,14) stejně tak na severozápadním Slovensku.15) (Zde je výrobkem fajánsovým, pocházejícím pravděpodobně z některé dílny trenčínského výrobního okruhu.)
      S obdobnou živelností citu - zde však hravého a plného optimismu - se litevští řezbáři vyjadřovali v zobrazení sv. Jiří. Nad symbolikou a náboženskou ikonografií převládá suverénně lidová představa rytíře-drakobijce. V tom pojetí je okázalý a bravurní jezdec světský hrdina, ztělesnění hravě vítězící síly. Člověk z lidu miluje jezdce. Podmaňuje jeho fantasii, a proto není rozdílu - leč jen co do velikosti - mezi naší půvabnou hračkou husara na koni a litevskou lidovou personifikací tohoto rytířského světce nebo mezi jinou jízdní postavou, jíž je sv. Martin, zobrazovaný se stejnou naivní světskostí, sotva přihlížející k ikonografickému symbolu. Asi stejně často jako u nás se na Litvě vyskytuje scéna s oráčem sv. Isidorem. Zde je vyjádřena plasticky, u nás malbou na skle. Tato figurální komposice volí počet aktérů i jejich rozmístění podle vkusu a rozvrhu řezbáře. Dospívá tím k prostorové volnosti, asi k podobné, jaké dosahovali naši autoři při řezbářských vyobrazeních pašijových her16) nebo při betlémských scénách. Výjev s oráčem je venkovskému člověku blízký, má svoji vlastní poesii a patos. Tyto prostorové komposice vznikly právě pro důvěrnou známost sujetu bez předlohy profesionálních děl, řízeny přirozeným talentem a intuicí. Světec této scény je litevský rolník, oděný tak realisticky, že někdy- lze řezbu podle toho oblast[/]ně i časově vročit. Ale i řezby představující mnohé jiné světce jsou oděny jakoby v selské kabátce, obuty v kýčenou obuv a hlavy jsou zavinuty v šátky po místním způsobu: Lidoví řezbáři se dostávali pro tuto jim samozřejmou civilní realitu nevědomky dokonfliktu s duchovními osobami, které v tak traktovaných výtvorech viděly příliš zřetelnou profánní svatost.
      Už v XVIII. věku se duchovenstvo stavělo proti tomu, aby lidé vůbec hotovili plastiky a tím méně, aby jimi zdobili veřejné kříže. V cirkuláři žemaitijského biskupa Antanase Tiškevičinse se praví, žetakové kreace neodpovídají křesťanské ikonografii a "snižují čest svatých".17) v kapličkách stavěných pro sošky svatých se nejednou vyskytovaly i personifikace sil podsvětí. Venkované se s vášnivou zobrazovací fantasií zaměřovali na postavu satana. Zde tak činili jakoby ještě se středověkým hypertrofickým zalíbením v děsu z monster. V jiné tvůrčírovině se tu instinktivně nabízí parabola skloubenosti visí se skutečným světem v díle Čiurlionisově, jež hlubokou vnitřní souvislosti koresponduje s prožitkem těchto sujetů lidového kulturního dědictví Litvy.18)
      U lidových autorů je v těchto plastikách pozoruhodná kreativní jednota s postavami výročních obřadů. V modelu démona se vedle imaginární představy objevuje reálný svět, portrét kupce-vymahatele, správce a vychytralého zloděje koní, asociativně, i postava pro někdejší venkov zpravidla neblahá muž v "německém" fraku a klobouku.19) Tyto živé kreace nesou obvykle masky ze dřeva, s naturalislicky koncentrovanou komikou i nepostižitelným

10

výsměchem a odplatou neoblíbeným osobám. Lze resumovat, že litevská lidová plastika před stavuje původní práce a neobyčejně životné rustifikace. vytvořené v ovzduší užitkově vyložených faktů lidové víry. Českého pozorovatele vede výtvarně do doby, kdy rekatolisace počala u nás překrývat amalganem vlastního ikonografického vyjadřování Výrazy předchozích staletí, avšak do lidového projevu ještě viditelně nevkořenila. Mluví výtvarnou řečí, která v českém lidovém prostředí odezněla více než před půdruha stoletím.

      Zatímco výstava litevského výtvarného umění v Československu položila těžiště na plastiku, tříbenou v jednotlivém národním prostředí, česká výstava položila důraz na lidové výtvarné umění, které rostlo v oblasti několika pospolu žijících etnik a v proudu intensivních dobových slohů. Zvolila doklady, v nichž lidová umělecky tvůrčí činnost naznačuje trvalé působení organisované výroby, ať už cechovní, manufakturní nebo průmyslové. V oblasti dávné směny kulturních hodnot a výrobních profesí vzniklo lidové umění, které je na svém starobylém základu obohacováno internacionální tvorbou a výrobou. Za demonstrační příklad stmelování a koexistence uměleckých, řemeslných a lidových výrob zvolila tato výstava fajáns a sklo a učinila je materálovým těžištěm. Exposice ukázala výrobkv, které pro svou vzácnost patřily na počátku 17. století v inventářích vznešených domů k zlatu a stříbru, které se během dvou generací staly obecným majetkem a v generaci třetí se rozšířily mezi lid už jako zboží denního užití. Že fajáns u nás zdomácněl [/] v tak krátkém čase, stal se městskou i lidovou módou. a že přes hromadnost výroby a její bezezbytko vé zlidovění neztratil na umělecké úrovni a podržel přitom znaky obou mateřských vrstev, vděčí tomu, že přišel do země vyspělých řemeslných tradic.
      Podobnou cestou vývoje šlo české sklo, jež se stalo uměním dělníků par excellence. Tematicky jsme k tomuto materiálu připojili plastiku z vosku a ona ,,díla trpělivosti". jichž se dělník, opotřebovaný mechanismem dílenské, důlní nebo jiné vyčerpávající prace, chápal jako tvůrčí a optické rekreace.
      Většina českých dokladů byla zvolena se zámťěrem konfrontovat lidové figurální vvjadřování. Přes různost technik - litevské plastiky ve dřevě a české malby na keramice a skle - se objevily jednotící rysy: suverénně zvládnuté tvarové i plošné vvjaddřování v nejrozličnějších materiálech, volba optimální techniky vycházející ze struktury materiálu, polychromie překračující živou realitu objektu a volba sujetu, který je svým ztvárněním srozumitelný kulturám od sebe i značně vzdáleným.

Literatura:
1.
      Dunduliene, P.: Žemdirbyste Lietuvoje. Vilnius 1963, str. 236.
2.
      Vyšniauskaité, A.: Lietuviu Etnografijos Bruožai, 1964, str. 49.
3.
      Bielenstein, A.: Die Holzbauten und Holzgeräte der Letten, sv. I, Petersburg 1907.
4.
      Bernotene, S. - Žilenas, V.: Russkoe narodnoe iskusstvo. Rukopis v Etnografickém ústavu Moravského musea v Brně.
5.
      Kušněrova dedukce, viz pozn. č. 4.
6.
      Bernotene, S. - Žilenas, V.: citovaný rukopis, str. 9.

11

7.
      Statistika provedená Historicko-etnografickým museem v Kaunasu.
8.
      Mikenas, J.: Lietuviu Liaudies Menas, Vilnius 1963, str. VIII.
9.
      Galaune, P.: Lietuviu Liaudies Menas, Vilnius 1965.
10.
      Kostkevičiute, I.: Vincas Svirskis. Vilnius 1965.
11.
      Bernotene, S. - Žilenas, V.: citovaný rukopis, str. 8.
12.
      Rupintis - lit. rmoutiti se, starati se.
13.
      Plastika se uvádí pod názvem Chrystus frasobliwy, v přilehlých ruských oblastech Christus skorbjaščij, v českém znění bolestný Kristus.
14.
      Doklady ve sbírkách Etnografického ústavu Moravského musea v Brně, inv. č. 118/64.
15.
      Viz sbírky Okresního musea v Trenčíně.
16.
      Viz figurální komposici pašijové scény o 68 plastikách z okolí Poličky, sbírky Etnografického ústavu Moravského musea v Brně, inv. č. 90/66.
17.
      Mikens, J.: citované dílo, str. VII.
18.
      Čiurlionyte-Karužiene, A.-Venclova, A.: M. K. Čiurlionis. Vilnius 1961.
19.
      Gelaune, P.: citované dílo, str. XIII. ZUR LITAUISCH-TSCHECHISCHEN KONFRONTATlON DER VOLKSKUNST
      Zus[e][a]mmenfassung
      Die litauischen Erzeugnisse der Holzbearbeitung wirken durch ihre Herstellungstechnik und den durch sie geprägten Überbau des künstlerischen Ausdrucks höchst attraktiv. Dieser Ausdruck ergibt sich oft aus der Umschaffung der natürlichen Gestalt in eine schöne Nutzform" oft auch wird er im Dekor der Werkzeuge und Einrichtungen, immer aber im Urbanismus der Siedlung und der Proportionalität der Einzelbauten in der Umgebung offenbar. Die höchste Entwicklung fand er jedoch in der Plastik, deren funktionelle Breite von Kleinutensilien bis zu monumentalen Schnitzereien auf öffentlichen Plätzen der litauischen Dörfer reicht.
      Diese ganze Plastik schliesst sich erst in zweiter Linie an das Wohnhaus an und ist vor allem an die Siedlung und die Kommunikation gebunden. Sie bildet kleine bauliche Solitäre, deren Konstruktion im feuchten Klima des Landes den Schutz der figuralen Holzplastiken ermöglicht. So bilden Plastiken auf Stelen, dachartig überdeckt oder durch einen kapellenförmigen Überbau geschützt und oft durch Schmiedearbeit überhöht, kompositorische Einheiten im Gelände. Während ähnliche Statuetten in den tschechischen Ländern in Nischen angebracht sind und eine künstlerische Komponente der Hausfronten bilden, sind sie in Litauen kleine, in den freien Raum hineinkomponierte, architektonische Werke.
      Es scheint, dass die fast ausschliessliche Dislokation an Wegen, Wegkreuzungen und am Waldrand, ebenso wie ihre Aufstellung auf Stelen. eine Reminiszenz an ältere Subjekte der geistigen Volkskultur darstellen.
      Ein weiteres Charakteristikum ist die Häufigkeit der volkstümlichen Plastiken. Nachdem die litauischen Forscher im Jahre 1912 in Westlitauen ein Verzeichnis der Volksplastiken, die sich an Wegen, auf Kreuzen und "Kapellchen" - wo sie eine Detailzugabe bildeten-aufgestellt hatten, ergaben sich Vergleichszahlen für die zweite, in den Jahren 1934 - 1936 vorgenommene Inventarisation. Dabei zeigte sich, dass in 25 Jahren an 48 °% dieser Denkmäler zugrunde gegangen waren. Immerhin konnten

12

Detail hlavy z nepolychromované dřevořezby, v. 29 cm

Postava rozsévače ze skupinové plastiky s výjevem sv. Vendelína, polychromie, v. 20 cm

die Forscher auf einer 2424 km langen Trasse noch 3234 Volksplastiken verzeichnen. Es kam also im Durchschnitt je eine solche Plastik .auf 750 statistische Meter, wobei Plastiken,die sich in Glockentürmen und Kapellen oder in Kirchen befanden, nicht mitgezählt wurden.
      Der Zeitablauf, besonders aber die Kriegsereignisse haben diesen Reichtum im Gelände vernichtet. Auch die musealen Sammlungen wurden in Mitleidenschaft gezogen, trotzdem sind in ihnen an die 10 000 Plastiken deponiert.
      Thematisch lassen sich die litauischen Plastiken in zwei Gruppen einteilen. Die erste ist ein offiziöses Manifestationsbekenntnis zur Religiosität und umfasst zwei Drittel aller erhaltenen Denkmäler. Als Sujet dient die Kreuzigung (42 % der bis jetzt registrierten Plastiken) und die Pieta (22,7 %).
      Die zweite Gruppe stellt Heilige als Schutzpatrone des Volkes, als Beschützer der Häuser, der Ernte und der Haustiere dar. Die Frequenz der Sujets in dieser, ungefähr durch ein Drittel vertretenen Gruppe ist höchst[e]interessant. Die Gestalt des Johann von Nepomuk ist in der Gesamtzahl der Plastiken mit 9,3 %, die symbolische Gestalt des Ecce homo mit 4,4 %, der hl. Georg mit 2,8 %, der schmerzhafte [K][Ch]ristus - eine durch die volkstümlichen Holzschnitzer dem profanen Leben maximal angenäherte Gestalt - mit 2,5 % vertreten. Dann folgen die Patrone des materiellen b[a][ä]uerlichen Lebens, der Patron der Pflüger (der hl. Isidor), der Hirten (der hl. Vendelin), der Herden (der hl. Nikolaus u. Leonhard), die als Beschützer des Hofes angerufenen Heiligen (der hl. Florian) und die Beschützer des gefährdeten Menschen (z. B. der an Furten d[e][a]rgestellte Christophorus).
      Einen im ethnographischen Sinn bedeutsamen Teil stellt in der litauischen Volksplastik jenes Genre vor, das die religiöse Ikonographie sozusagen restlos in das weltliche Gebiet transponiert.
      Die verbindende Kommunikation zwischen dem Weltlichen und dem Sakralen bildet hier sowohl die Gestalt des Mannes aus dem Volke in den Wunder[/]szenen (z. B. die wunderbare Episode des hl. Vendelin und der Pfüger) als auch die im Teufel verkörperten Gestalten, die die dämonischen Gewalten des Bösen versinnbildlichen. Von da aus geht die volkstümliche Kunstäusserung ohne deutliche Abgrenzung zu figuralen Faschingskreationen und zu den Masken anderer zeremonieller Gelegenheiten über. Die althergebrachte vorchristliche Grundlage, der Sinn und Zweck der volkstümlichen Holzschnitzerei, ist in dieser Phase noch deutlich erkennbar.
      Vom kulturhistorischen Standpunkt sind die litauischen volkstümlichen Plastiken ursprüngliche Arbeiten, die eine ungewöhnlich lebendige, in der At[h]mosphäre der nutzbar gedeuteten Fakten des Volksglaubens ausgebildete Rustifizierung aufweisen. Den tschechischen Beobachter führen sie künstlerisch in die Zeit zurück, da die Rekatholisierung bei uns daran ging, den bestehenden Ausdruck der vergangenen Jahrhunderte mit dem Amalgam der eigenen ikonographischen Äusserungen zu überdecken, aber in den volkstümlichen Erscheinungsformen noch nicht Fuss gefasst hatte. Die litauische Volksplastik spricht eine Sprache, die im tschechischen Volksmilieu vor mehr als einem anderthalben Jahrhundert verklang.

14

VYPRAVĚČKA ANDĚLA ŠTIPSKÁ [obsah]


      Dagmar k l í m o v á - R y c h n o v á , Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV; Praha
      Zásluhou Zdenky Jelínkové se od r. 1958 pravidelně objevuje v pořadech folkloristických slavností Slovácka drobná, neobyčejně čilá stařenka; obvykle předvádí s živou gestikulací a výbornou intonací hlasy ptáků, které si spojila v humorně laděné povídkové pásmo. Je to Anděla Štipská, dnes devětasedmdesátiletá vypravěčka a zpěvačka z Lipova, výřečná a ochotná informátorka téměř o celém rozsahu tradiční duchovní kultury.
      Dnešní výklad však chceme zaměřit jen na jednu charakteristickou část jejího bohatého repertoáru, na lidové vyprávění. Vynikající paměť a živá obraznost vytvořila u této vypravěčky udivující šíři a bohatost repertoáru. A protože náleží k typům, které se nedají vyvést z míry ani velmi nezvyklými zápisovými podmínkami, byla několikrát pozvána do Brna, aby její repertoár bylo možno zachytit technicky dokonalejším stabilně instalovaným magnetofonem písňového oddělení brněnského ÚEF. Za jediné půldne tak bylo zachyceno přes 180 čísel, převážně s velmi vyrovnaným podáním. Archív ÚEF v Brně i v Praze chová od této vypravěčky čtyři sta vyprávěčských čísel. V Katalogu horňáckých lidových vyprávění bylo zaregistrováno 91 látek, nepočítaje několik velmi poutavých životopis

15

ných líčení a povídkovou formou podané pásmo hlasů ptáků a zvonů.
      Nejprvc několik údajů statistických. Z 91 látek, zaregistrovaných v horňáckém katalogu, je 18 pohádek, 5 textů novelistickych, 13 humorných a anekdotických, 46 pověrečných a 8 místních pověstí. Z toho plných 65 textů náleží k látkám, které na Horňácku nebyly zaregistrovány u jiného vypravěče. Pohádkové texty Anděly Štipské tvoří téměř.čtvrtinu všech na Horňácku zaznamenaných textů pohádkových, texty pověrečné téměř desetinu celkového počtu. To už samo o sobě hovoří o tom, jak významný je podíl této vypravěčky na uchování místní lidové tradice. Při bližším zkoumání jejího repertoáru se však ukáže i stinná stránka těchto vynikajících lidových osobností. Vedle kladného dosahu jejich nadání, že totiž místní repertoár uchovávají ve výborné formě a zpravidla i dějově ustálen, neboť jej rádi a často vyprávějí a tím měli příležitost jej vybrousit, tradují i značné procento látek zvláštních, které si osvojili obvykle ze ctižádosti udivovat své posluchače stále novými a nezvyklými příběhy. Čerpají přitom často ze zdrojů, ostatním nedostupných; jejich zpravidla mimořádná paměť, kterou si spolu se slovesnou vybroušeností ve své praxi vypěstovali, jim umožňuje přebírat látkové osnovy po jediném vyslechnutí, od cizích návštěvníků v obci nebo za svého pobytu mimo okruh rodné obce, a čím blíže k přítomnosti, zasahují vydatně i jiné inspirační zdroje - četba všeho druhu, případně i rozhlasové vysílání.
      Repertoár vypravěče ze záliby je tedy podivuhodně pestrý a sama rozsáhlost repertoáru, pokud jsme neměli možnost kontrolovat jej s repertoárem [/] průměrných vypravěčů, nemůže sama o sobě být. rozhodujícím vodítkem při hodnocení přínosu té či oné vynikající vypravěčské osobnosti. Konfrontujeme-li repertoár A. Štipské s horňáckým lidovým podáním jako celkem, je nám nápadná jedna okolnost: v jejím repertoáru chybí několik charakteristických skupin, a to právě těch, které jsou úžeji spojeny s rodným krajem nebo z nejnovější tendenci v místním folklóru: Tak u ní nebyla zaregistrována ani jedna jazyková škádlivka a nápadně chybí i skupina místních a historických pověstí, nepočítáme-li její texty o pokladech; které sice formálně náležejí k místním pověstem, svým rázem se však. u této vypravěčky přimykají k podání pověrečným.
      Nápadná je i okolnost, že v jejím repertoáru nenalezneme ani jedinou - pro dnešní podání na celém Horňácku velmi oblíbenou - parodii pověrečných látek. Její humorné texty uchovávají obecný charakter, a ačkoliv jsou zaměřeny vpodstatě na dvě velmi výrazné postavy horňáckého humoru na cikány a na Lhoťáky, jde o obecná témata, která by se mohla vyprávět o komkoliv (snad s výjimkou textu č. 224 "Lhoťáci se mstí strážnickým pánům tím, že na ně na Lipovském vršku otrčí zadek"; .je to látka, třebaže s obecným námětem, dobře šitá na míru místním poměrům). Zamýšlí-me-li se nad zastoupenými humorkami blíže, nelze jejímu výběru upřít určitou vnitřní logiku. Vypravěčka, sama příslušnice zchudlé vrstvy obyvatel (dnes je domkářka, třebaže po svém dědovi pochází ze zámožné mlynářské rodiny), traduje s oblibou texty o těch vrstvách horňáckých obyvatel, které stojí na společenském žebříčku ještě o příčku níže.
      Zamýšlíme-li se nad rozvrstvením jejího reper

16

Detail polychromované plastiky "bolestný Kristus", v. 23 cm

Plastika z figurální scény se sv. Vendelínem, bez polychromie, v. 18 cm

Ecce homo, polychromie, v. 24 cm

Postava z figurální scény tzv. kapličkové plastiky, polychromie, v. 15 cm

Polychromovaná plastika sv. Rocha, v. 22 cm

toáru, je třeba si uvědomit, že právě léta dospívání ztrávila vypravěčka daleko od domova, v prostředí odlišném jazykově i sociální strukturou - jako služebná ve Vídni v rodině chorvatského obchodníka a jako tovární dělnice v textilce za Vídní. I po návratu do domácího prostředí, kdy se po provdání usadila trvale v Lipově, kde dnes vlastní malý domek, který si s mužem z našetřených peněz postavili, přátelila se s lidmi téže společenské vrstvy a ti, podobně jako ona, hledali obživu daleko od domova jako sezónní dělníci.
      Odraz těchto specifických podmínek vvpravěččina života zjistíme v jejím repertoáru podnes. Mezi jejími texty nalezlo stálé místo několik příběhů, lokalizovaných daleko od domova: Dějiště obecné anekdoty o nedorozumění s dvojjazyčným nápisem (Zuby Zahne, č. 212) umístila vypravěčka do Brna a vypráví ji o Lhoťákovi, který tam přišel za prací. Zajímavou exposici má v jejím podání i známá látka o zkamenělém pastýři (č. 442); je podána formou memorátu, jako osobní zážitek vypravěččiny babičky. Pokládá ji, nebo přinejmenším vydává ji, za skutečnou událost, jíž se prý babička dozvěděla cestou přes Pavlovské kopce do Vídně k císaři s peticí, týkající se rodového mlýna.
      Pro pověrečné povídky v podání této vypravěčky je vůbec charakteristické, že jsou v nich zvlášť podrobně rozvedeny údaje o tom, kdy, kde a komu se přihodily. Odvoláním na vážené členy starší generace je podán důkaz pravdivosti, a to je za daného stavu tradování pověrečných povídek v této oblasti nutné, nechce-li vypravěčka sama ztratit na vážnosti. Většina pověrečných příběhů již mladší generace nepokládá za pravděpodobné; dostávají [/] se proto, pokud se tradují, do jiné polohy - jsou vyprávěny mezi anekdotami a velmi početlo je na Horňácku i skupina parodií známých pověrečných osnov. Naše vypravěčka trvá na jejich vážnosti; je to dáno celkovým rázem jejího života a vzdělání i tím, že byla vychována přísně katolicky. Instinktivně cítí, že musí svou autoritu nějak podepřít. Údaje o vypravěčově informátoru a zdůrazňování vážnosti hrdiny příběhu náleží k charakteristickým rysům všech mimopohádkových druhů lidového podání: v našem případě je tento rys zdůrazněn mimo jiné i tím. že pověrečné, povídky tvoří vlastně téměř plnou polovinu veškeré tématiky této vypravěčky.
      Pro odborníka jsou takové údaje vítaným pramenem, aby si mohl ověřit vliv životního prostředí a životních názorů na repertoár. Je velmi poučné sledovat, které látky si ponechaly původní lokalizaci a které se vyprávějí s lokalizací nezdůrazněnou, čímž se mlčky předpokládá, že se odehrály v nejbližším okolí. Téměř vždy jde o námět, z hlediska místní tradice nezvyklý. Ukázali jsme si již podrobněji exposici látky o zkamenělém pastýři. V okolí Lipova a na Horňácku vůbec není podobných skalních útvarů; bylo tedy třeba ponechat lokalizaci původní a aktualizovat ji alespoň tím, že se přihodila někomu z Lipova jako pocestnému. Podobně je tomu s látkou z okruhu podání o čarodějnicích (č. 352), s nezvyklým motivem lití rozpáleného másla do hrdla; tato nezvyklá příhoda se prý stala dvěma podomním obchodnicím z Lipova při jejich cestě na Slovensko. Také mezinárodní látka o krysaři (č. 313) zní na Horňácku nezvykle a nepravděpodobně: vypravěčka tedy udává - možná že i ve shodě se svým skutečným informátorem

17

že se příběh stal "na dolní zemi" a že jej lidé, kteří do Uher chodili z Lipova za prací, zažili jako očití svědkové.
      V mnoha případech se údaje, které vyčteme z textu, s údaji samotné vypravěčky o svém informátorovi doplňují. Je tomu tak např. u podání o vodníkovi (č. 561: vodník škádlí rybáře; č. 564: vodník na besedě oznámí, že půjde utopit čeledína při plavení koní). Lokalizace do Rohatce nebo do Hodonína, spolu s nezvyklým motivem rybáře, dá nám tušit. že jde o látky, s nimiž se seznámila nějaká služebná na službě v těchto obcích; doprovodné údaje vypravěččiny nám to potvrdily.
      Sledujeme-li sepjetí repertoáru se způsobem života, nalezneme při zkoumání repertoáru A. Štipské řadu výrazných příkladů. Látky, čerpané z cizího prostředí, nejsou výjimkou, nýbrž tvoří určité okruhy. Jednou z takových skupin jsou příběhy, které zažil nebo slyšel vyprávět vypravěččin otec při své pravidelné sezónní práci v hodonínském cukrovaru. Do tohoto okruhu náleží např. velmi výrazný memorát o "zelenině, která plave proti vodě'` (č. 397). Člověk, který ji má zašitu ve dlani, získá tak o sázku v tomto cukrovaru cizí výplatu. Jiným takovým výrazným pramenem, na který vypravěčka sama v životopisných vzpomínkách upozornila, je repertoár manželů; původem ze Slovenska, s nimiž byla. zaměstnána v rakouské továrně. Z tohoto pramene má např. povídku s motivem, na Slovácku neznámým, o předzvěsti smrti malého dítěte, do jehož domu vidí v noci ponocný vcházet zástup dětí (č. 413). Od jiné zaměstnankyně této továrny převzala A. Štipská jiný výrazný memorát s pověrečným základem - o veselském židovi Čananém, [/] který choval skřítka (č. 542): mladí manželé ze Zarazic si přijdou vypůjčit peníze na krávu, cestou však peníze tajemně zmizí ze ztočeného šátku, protože k nim nepřidali skývu chleba.
      Individuální zálibě A. Štipské je třeba přičíst dosti početnou skupinu jejího podání, mravoličné příběhy, zpravidla zakončené průpovídkou na způsob přísloví. Náleží mezi ně novelistický příběh "Lakomec od lakomosti umírá" (č. 106) a řada příběhů z okruhu podání pověrečných: matka-čarodějnice nabádá dceru nečarovat (č. 347); již vzpomenutá látka o ženě, které za trest, že ubírala kravám užitku, lijí ďábli o půlnoci máslo do hrdla (č. 352); o trestu pro ženu, která nechtěla mít děti (č. 417); o vystrašených děvčatech, která šla v neděli v době mše na jahody (č. 429); o nesvorných manželech, které naučil svornosti ohnivý had v (č. 441). Tuto kapitolu z vypravěččina repertoáru je třeba přičíst její velké zbožnosti a také její zálibě v četbě, k níž prý měla příležitost zejména dovolení používat farské knihovny.
      Z četby si vypravěčka osvojila dosti značnou část repertoáru: Biblický příběh "o Herodianě" (č. 109); téměř doslova podle Andersena vypráví pohádku "o dědečkovi, který měnil až vyměnil" (č. 56; AaTh 1915) - je to zároveň patrně i součást jejího repertoáru komických výstupů a kupletů, jichž ovládá na dvě stě a jejichž znalostí, vyžadující výbornou pomět', se ráda chlubí. K ohlasům četby, patrně ještě školní, náleží i "Krakovský drak" (č. 111). V novinách prý četla pověrečnou povídku, která se v období 1. světové války hojně ústně tradovala; z okruhu válečných proroctví, s motivem "troubit třináct" (č. 412). Některé případy jsou sporné.

18

Např. známá mezinárodní látka "Nádeník a jeho sekyra" (aTh 729). Mohlo by jít o původní lidové podání této oblasti, neboť shodná varianta byla zachycena z terénu v blízkém Pováží (archiv NÚSAV). Na druhé straně se po sousedech ve Velké půjčuje výbor pohádek, složený z překladů pohádek jiných národů, kde tato látka tvoří titulní pohádku.
      Vedle všech těchto textů, z hlediska místního podání okrajových, však v repertoáru A. Štipské stále zbývá několik desítek povídek, které svým celkovým rázem nebo tím, že byly zachyceny v blízké verzi i jinde na Horňácku nebo na Slovácku, svědčí o tom, že vypravěčka ovládá a ve výborné formě traduje také nejcharakterističtější náměty okruhu pověrečných povídek. Náleží k nim např. podání o žábě, která se může proměnit v člověka teprve, až jí někdo nabídne sousto lidské stravy (č. 334) nebo pěkný variant látky z okruhu [/] pytláckých čar, o zajíci, který promluví lidskou řečí (č. 436). Nedostižná je Anděla Štipská živostí a přímo sugestivně emocionální atmosférou dvou okruhů podání ze svého nejbližšího okolí: o vodníkovi v Roščovici a o pokladech. Je to nejen tím, že je převzala pravděpodobně od velmi dobrých vypravěčů starší generace - od sousedky Šmačky nebo od své babičky. A nejen tím, že jsou zasazeny do okolí, které vypravěčka důvěrně zná a jejichž atmosféru dovede svým dramatickým líčením v posluchačích vyvolat. Oba tyto tematické okruhy- totiž úzce souvisí s rodovou tradicí, k níž se A. Štipská hrdě hlásí, neboť jí dodává větší vážnosti: je to tradice o kdysi významné mlynářské rodině, jejíž potomci, a s nimi i naše vypravěčka, nezaviněně zchudli. Starý lipovský mlýn, kolébka vypravěččina rodu, je oním skrytým srdcem, které tak živě tepe v příbězích této vypravěčky a snad proto náležejí k nejpěknějším textům současného lidového podání. [/]

Anděla Štipská, naroz. 1888 v Lipově, okr. Hodonín
      Nahrál: Gelnar, ÚEF Brno; interlok.: Klímová (6. XII. 19 64) č. 20-22
      č. 20 D. K.: Ještě bych vás prosila, jak jste vykládala posledně, jak ten dědáček v tom mlýně načapal tu čarodějnici, jak se udělala tou
      A. Š.: Kočkou!
      A to byl můj dědáček. Pradědáček.
      Ten, na noc dycky ím o půl noci, on byl mlynář, měl mlýn, a dycky ten mlýn - přestal klapat o půl noci. A on si dycky povidá:[/] "Proč ten mlýn zastane klepat. Co. Kdo mě to dycky zastaví!"
      Tož jednou byl za dveřma, jak se ide na zanášku, tož on za tema dveřma dával pozor, co to bude.
      No a tu na jednou dójde kočka, z vénku, sedne si na tu zanášku a poohlédá se sem a tam (stále tišším hlasem) a mlýn přestat klapat. A tož, dědáček si povidá: "Aha. Tož to je ono!" (tlumeně) - "To je to zboží, co mně to vždycky dochádzá!"
      Tak pěkně šél, klidně, a: "Kočičko, kočičko (mazlivě, vyšším tónem, ale neupřímně)!"
      Mazlil se s ňú pěkně, aby ju ochočil a, kočičku chytil, velice ju dobil, až zostala mrtvá. Včil ju nechal ležat

19

na zemi, kočičku, a včil zas ven a zase se díval přes tu dírku, klíčová, co ta kočka dělá. (Celý odstavec zvolna, tajemně, s dramatickými přestávkami) - No, kočka ležala dlouho. A potom za nejakú chvílu, mrskla ocáskem. Tú špičkú trošku pohnúla (směje se), potom, za chvílu natahla nožičku jednu, po chvílce zas druhú, a potom, aj zdvihla hlavu, a, jak zdvihla hlavu, tak pomálúčku se postavila a ohlídala se po tem mlýně, kde je kdo. A nikoho neviděla. Dyž neviděla nikoho, tož šla ven. A, vedle, jak vede náhon, na mlýn, tož vedle je chodník. Tož ona (postupně přidává na hlase a zvyšuje ho) tym chodníčkem vedle teho náhonu, šla pěkně pořád, tam byla taká ulička, zas co šla ven z Lipova, a tá šla potom do pola. A jak sa ide do pola, tož tam je - kříž, je tam Svatá Trojka. A ten dědáček (odtud normálním hlasem, plynule, civilně) šli za ňú, stopovali ju, kam ide.
      Tož ta kočička šla, a oni za ňú, furt za ňú pozdaleky šli,. Až došla přes ty křížné cesty, co jide silnica nahoru, tak k Velkéj, a jedna jide potom - z vesnice z Lipova tak hore k tej Svatej Trojici do pola. Jak přešla tu křížnú cestu a šla už, pár kroků zašla tam, tož včil se obrátí a už to byla ženská (konec předchozí věty znovu s dramatickým zvolněním; následující věta velmi nahlas, vzrušeně). A už jím hrozí! Tak ím hrozí. (Vyprávěcí tón) Žénská sa z ní stala a už ím tam hrozila. A tož milý dědáček - téén utěkali dóm! (vzrušeně) Ten utěkali dóm a doma potom onemocněli. Jich velice zemlela zima, od strachu, a byli velice dlúho nemocný.
      Ale od téj doby ím kočka-, mlýn nezostával stát.
      (č. 21)
      A učil, oni byli velice majetní. Mívali vinohrady, mívali vína, tedy ty moji předkové, ty pradědáci. A včil jedenkrát povídajú (dále stranou, rychle, tiše) moja babička to sú jejích rodiče moja babička to vždycky vypravovávala.
      Včil jedenkrát povídajú, ten otec, ten můj pradědáček, povidajú, tej babice:[/] "No. Mamo, mně se zdálo, že se nám rozpůčila obrúčka ve sklepě, bečka s vínem že se nám roztrhla. Poďme se tam podívat! Do teho sklepa."
      Tož, vstali v noci a šli. Do sklepa. A dojdú (zesiluje a zvyšuje hlas) do teho sklepa a tam, to okno ja po dnes deň to sem já viděla! To je v tem sklepě po dnes deň. To je zeď kamenná a v tej zdi je takové okno a z teho okna byla na zemi truhlica plná peněz! Spadená. Tož včil tu truhlicu vzali, plnú peněz, a nésli ju dom. A jeden ten peníz, ten byt taký veliký jako táto misečka. Že véliký jak malá poklička. A bilučké jak mléko, že stříbrné peníze. Tož učil, ten dědáček, ten veliký peníz nechali posvětit, v kostele, a dali ho na ty peníze, na všecky ostatní, tak ho přikryli, pravda, nechali ho, aby ten peníz byl na tech druhých.
      A tož včil si pomohli. Co potřebovali do domácnosti, pokúpili, popravili, a, dyž tolik peněz měli, no a ostatní ty peníze, co jim zostaly, tož dali do velikého hrnca, a skovali, Ale než ích skovali, tož ten jeden veliký peníz jeden syn ím vzal, sedl na koňa a jel do Strážnice do města, kúpil si košelu.
      A včil dědáček hledali ten peníz a povidajú: "Chlapci, který ste mně vzali ten peníz? z tech peněz.
      No, a ten jeden syn povidá: "Já, tatíčku." "A kdes ho, synku dal?" "Já sem si, povidá, prej kúpil zaň košelu." "Bóže synku, tady máš druhé peníze, běž a dones mi ho hned zpátky! Lebo ten byl posvěcený, tak já ho chcu. Běž, tady máš druhé peníze, běž a zaplať a ten mně dones!"
      No tak teda, šel do té Strážnice a donésl ho. A dal druhé peníze.
      No a tak teda, oni ten peníz dali na ten hrnec, na ty ostatní. A včil ty peníze kdesi zakopali, to stavení je dosavád, teda, po tych mojich dědáčkoch, to staré stavení je tam dosavád, kdesi ten hrnec s tema penězama zakopali, skovali, po dnes deň ho néni.

20

A dyž sa jich ptali domácí, že kde ty peníze dali, tož ani říkávali, že nepověďá, až budú umírat. Že spěš to nezraďá. Jak budú umírat, že jim pověďá.
      A když měli umírat, tož oněmněli, ztratili řeč a oněmněli a konec! Dyž na ních - volali, kam ty peníze dali, tož nic, enom: "Mm, mm!" (s velkou námahou)
      Enom tak dělali. Tož tak povidali. Tož nezdověděli sa nic (uhodí pěstí na stůl).
      Tož ty peníze sú v tem staveňú tam skované. Hrnec peněz!
      Ale víte, ten člověk každý, kdo si taký poklad sková a nepřeje ho nikomu, na světě, tak ten mosí jeho duch ty peníze si vartuje, mosí na ních byt a vartovat si ty peníze, až, nekdo z teho kolena, z teho rodu jeho sa strefí nekdy, tak ten na ty peníze dojde, že mu budú patřit, ale teda to bude dlúho trvat.
      (č. 22)
      Taký případ byl, jedenkrát, sú Nové Hora tam u nás. Tam sú ty jezeďácké vinice, je tam teho moc teho vinohradu. A tož, dokád to bývalo soukromé, sedláci to měli, tož teda tam bývaly takové búdy sa temu říkalo. To byla búda taková, takové stavení, a tam měl každý sedlák pres, měl tam bečice a měl tam náčení do vinohrada.
      No, a tož dyž bylo vinobraní, tož tam pravda si to vypresoval zrovna a tam měl rýče a motyky, do vinohradu náčení. Já to pamatuju. To já sem byla školáčka, dyž ty búdy tam bývaly. Tam jich bývalo šest, co já pamatuju.
      No a tož tá jedna búda tam byla rozbitá, tá tam byla už kolik roků myslím, tož jedenkrát šel jeden Blatničan ze mlýna v noci z Lúky. A, jak, docházel k temu rozbitéj, k tej búdě, tož pod každú tú búdú byl sklep. Pod každú tú búdú byl sklep, už tá búda byla rozválaná, ale ten sklep tam byl.
      A - tu najednú, jak ten Blatničan jide, tož ho před, představil nejaký člověk. V noci to bylo tož nevěděl. Po čérnu oblečený, nejaký člověk. A povidá mu:[/] "Příteli, prosím ťa (smutně, zvolna, naléhavě), běž do sklepa a je tam had. Je tam truhlica a na tej truhlici je had, běž a zhoď teho hada a tá truhlica bude tvá."
      No, tož on šel, ten Blatničan. Šel do sklepa. A had veliký, silný, na tej truhlici leží (expresivně, nízkým hlasem), zmotaný, no a ten člověk, měl čagan v ruce, tož ho nabíral a chtěl ho zhodit, ale had, těžký - had je velice těžký - had těžký - had těžký a nemohl s ním hnút a nemohu, a, pravda, hlavu, syčal, natahoval, Blatničan měl veliký strach, že had spadne a že by ho omotal se naňho, šel ven, dostal strach.
      Vyšel ven a ten mužský zas, zas byl před ním a zas mu povidá: "Ale prosím ťa, nebój sa teho hada, on ti nic neudělá, enom běž a zhoď ho!" (velice naléhavě) "Zhoď ho, nebój sa nic!"
      Tož zaséj šel ten Blatničan a zas ho nabíral na ten čagan (klidný, nevzrušený vypravěčský tón). A zas ho chtěl zhodit. Ale ten had zas naňho velice natahovat ten krk, no a ten mužský si tým netrúfal a zas šel ven a zas ho nemohl zhodit.
      A včil ten člověk povidá mu: "Ale prosím ťa už po třetí, prosím ťa enom běž, nic sa neboj, on ten had ti vůbec nic neudělá! Enom běž a zhoď teho hada z tej truhlice!"
      A tož ten člověk zasej šél, ale nemohl teda a měl veliký strach, had syčal, natahoval naň velice, pravda, ten jazyk furt, to žíglo, ukazoval a furt naňho velice, tož ten člověk si netrúfal, sám tam byl teda, tož si povidá: "No co. Had spadne a a može sa na mňa omotat." Konečně nezhodíl ho a šel ven.
      Až vyšel ven, tož včil ten člověk povidá:
      Jéežiš Marja! Tys ně pomohl. Tys ně pomohl, já zas mosím čekat až na deváté koleno."
      Tož podivajte sa (udeří na stůl), byl ten poklad tam a on byl sám ten had, ten člověk! On chtěl, aby ho ten člověk zhodil a vysvobodil. On se mu vždycky přeměnil

21

a vyšel před něho a dycky řek, běž zhoď teho hada. Protože on to sám ten had byl!
      Tož včil mosel zas tam byt a zas vartovat, až jak mu pověděl - až na deváté koleno.
      Tož vidíte, tak že člověk, dyž nepřeje nekomu ten poklad a skovává ho, že si to mosí po smrti vartovat. To má za trest. Pozn.: Čísla citovaná v závorkách odkazují na Katalog horňáckých lidových vyprávění v knize "Horňácko", Brno 1966, str. 549nn.
      Komentář k textu č. 20, 21, 22: Texty vcelku uchovávají výrazné znaky vypravěččina stylu: Vypravěčka velmi obratně a stylisticky vhodně uplatňuje střídání klidného vypravěčského tónu s líčením citově podbarveným. Účinku dosahuje kontrastem přednesu - střídáním tempa, síly hlasu, významovými pauzami, zvýrazněním slovních nebo větných akcentů, snižováním či zvyšováním tónu. Její předností jsou rovněž velmi hojné a přirozeně stavěné přímé řeči.
      Přednes byl však do určité míry ovlivněn nepřirozenou zápisovou situací. Vypravěčka sice neupadá do krajního případu, tj. nehraje své vyprávění jako vystoupení, k čemuž někdy u ní dochází, je-li publikum početnější (např. při vystoupení pro dva ročníky posluchačů národopisu v Praze 1966). Přesto se negativní vliv projevil několikerým způsobem. Především v jazykové rovině, která se důsledně blíží spisovné normě ("se" místo "sa", příčestí "nesl" místo "nesu" ad.). Slovník a syntax na[/]štěstí zůstaly nedotčeny (v některých případech u ní totiž dochází i k hyperkorekcím a k volbě "moderního" slovníku, zejména tam, kde byla předem upozorněna, že příběh bude natočen a archivován; formálně nejlepší jsou proto takové úseky, jako zvolená ukázka textů č. 20-22, kdy vypravěčka sama asociací naváže další příběh bez přerušení.). Jiným výrazným, místy i rušivým znakem zápisového podání jsou vkládané vysvětlující pasáže; např. V textu č. 20 popis cesty od mlýna na křižovatku nebo dvojí vysvětlení v textu č. 22, k čemu sloužily vinné búdy.
      Přirozeným doprovodem vypravěččina projevu jsou ilustrační gesta, místy i velmi výrazná mimika tváře. Gesta ilustrační bývají v jejím projevu již pevně stabilizována. Např. gestikulace k textu č. 20 byla ověřena několikerým záznamem; pohybový doprovod k líčení, jak se zbitá kočka-čarodějnice opatrně probírá a odplíží, je vždy týž a přebírá ve významových pauzách i funkci slova, které je záměrně velmi střízlivé, přednášené tiše a monotónně. Slova "mrstkla ocáskem", "natáhla jednu nožičku" atd. naznačuje současně v pauze drobnými pohyby prstů. Záměrně užívá i deminutiva "kočička", "ocásek", "nožička", čímž dosáhne žádoucího kontrastu "nevinného zvířátka", které dovede svou magickou silou zastavit mlýn, a zároveň tím dosáhne výborné gradace k závěrečné scéně, při níž neznámá žena hrozí od hranic chotáru mlynáři pěstí.
      Slovesné podání vypravěčky zachovává jasnou a pře hlednou stavbu; jen na místech citově exponovaných jsou průvodním znakem vzrušené mluvy občasná vyšinutí z vazby a psychologické pauzy mezi slovy, při nichž hledá vypravěčka nejvhodnější výraz.

22

ERZÄHLERIN ANDĚLA (ANGELICA) ŠTIPSKÁ (Resumé)
      Anděla Štipská, die bereits ach[t]zigjährige Witwe eines Handwerkers und Kleinackerbauers, hat ihr Leben in Lipov verbracht, einer Ortschaft im Bezirk Hodonín (Südostmähren), die sich im volkskundlichen Bereiche des s[o]g. Horňácko (Bergland) befindet. Sie gehört zu jenen Persönlichkeiten des Volksmilieus, die beinahe das komplete lokale volkskundliche Repertoire beherrscht haben, soweit es sich um Volkserzählungen, Lieder, Gebräuche, Aberglauben, Heilpraktiken u. a. handelt.
      Wir beschränken uns heute nur auf eine Komponente ihrer folkloristischen Äusserung, auf die Volkserzählung, in der sie sich in den letzten Jahren auch als öffentlich auftretende Erzählerin betätigt. Sie ist an ein breiteres, heterogenes Publikum gewöhnt, ihr Repertoire konnte deshalb auf dem Tonband eines technisch vervollkommneten, stabilen, professionellen Apparates der Brünner Arbeitsstelle des Institutes für Ethnographie und Folkloristik aufgezeichnet werden. Im Laufe von zwei Sitzungen wurde ein verhältnismässig umfassendes Repertoire gewonnen - über 180 Stück: von dieser Zahl kommt etwa ein Drittel auf Märchen und Schwänke, zwei Drittel auf abergläubische Erzählungen. Dabei handelt es sich nur zu einem Drittel um die Thematik, die zum charakteristischen Repertoire dieser Gegend gehört, zwei Drittel bilden die besonderen Themen, die in dieser Gegend nur diese einzige Erzählerin tradiert.
      Dieser Umstand bietet uns den Anlass zu Erwägungen über die Aufgabe des begabten Individuums im Dorfkollektiv. Die Bedeutung dieser s[o]g. "ausgezeichneten Erzähler" soll man unter zwei Gesichtspunkten ver[/]stehen. Einerseits bietet ihre grosse Still- und Interpretationsbegabung, Erfahrung und Sicherheit beim Auftreten vor dem Zuhörern ihnen d'_e Möglichkeit, das lokale Grundrepertoire in abgeschlossenen und formell verfeinerten Versionen, also in einer gewissen repräsentativen Zusammenstellung vorzutragen. Andererseits bilden jedoch gerade ihre ausserordentlichen Eigenschaften Hindernisse dafür, dass ihr Repertoire als Ganzes zu einem tatsächlichen Repräsentanten der stabilisierten lokalen Tradition werde. Ohne eine genaue Bestätigung durch die übrigen Erzähler in der Gegend und ohne eine gründliche Analyse des Repertoires schlechthin kann man von vornherein nicht sagen, was aus ihrem Repertoire vom Standpunkt der betreffenden Gegend wirklich "kollektiv" und was im Gegenteil "individuell" ist. Eine begleitende und manchmal sogar bedingende Eigenschaft dieser Erzähler stellt das ausserordentliche Gedächtnis dar, das es ihnen ermöglicht, in das Repertoire jene Themen einzureihen, die sie aus den verschie[n]densten, nicht regulären Quellen gewonnen haben. Es kommt sogar zu einer solchen Anomalie, dass viele, ihrer Entwicklung nach ältere Versionen, die in der lokalen volkskundlichen Presse oder in den "Schatzkammer-Relationen" des Rundfunks bzw. des Fernsehens zur gleichen Zeit veröffentlicht werden, durch die Vermittlung dieser Erzähler in den Umlauf wieder zurückkommen und dem Fachmann die richtige Auffassung der Spezifität der Folklore des gesamten Gebietes unmöglich machen.
      Die eingehende Analyse des Repertoires dieser Erzählerin bezüglich dieser Problematik hat eine Reihe

23

von konkreten Beobachtungen gebracht. Ein grosser Teil der moralistischen Ereignisse geht wohl auf das Konto der Möglichkeit des Zuganges der Erzählerin zu den Büchern des lokalen katholischen Pfarrhauses; die Ereignis[s]e des Typus "über den Krakauer Drachen" kommen auf das Konto der Schullektüre. Die Märchenbücher werden bei ihr z. B. durch die beinahe wortgetreue Version des Stoffes "Hans im Glück" nach Andersen bestätigt. Es handelt sich um eines der Beispiele, wo die Erzählerin absichtlich ihr ausgezeichnetes Gedächtnis zu betonen wünscht, weil andere Beispiele beweisen, dass sie den übernommenen Stoff auf eine charakteristische Weise bearbeiten und die Interpretation dem veränderten Publikum unverzüglich anpassen kann.
      Aus der Gruppe der Überlieferungen, die im Repertoire von Anděla Štipská aus fremden Quellen übernommen wurden verdienen eine nähere Aufmerksamkeit jene abergläubigen Erzählungen, die die Erzählerin von ihrer älteren slowakischen Mitarbeiterin gehört hat, als sie noch als ein ganz junges Mädchen während einiger Saisonen in einer niederösterreichischen Fabrik arbeitete.[/]
      Von den Lokaltraditionen individuellen Charakters ist bemerkenswert die Gruppe von Überlieferungen über die Vergangenheit des eigenen Geschlechtes der Erzählerin. Sie ist in einer Häusler-Familie geboren, aber noch ihr Grossvater war ein wolhabender Müller. Auf die Blütezeit dieses Geschlechtes und auf seinen Fall, der unter anderem auch durch geheimnisvolle Ereignisse um einen gefundenen und heimlich wieder versteckten Schatz bedingt wurde, beziehen sich die lebendigsten und stil[l]istisch am meisten bearbeiteten Texte unserer Erzählerin.
      Die Texte werden von einem Kommentar begleitet, der sich bemüht, den Wortlaut durch eine Darstellung des Vortrags der Erzählerin zu ergänzen. Die Erzählerin erzielt die Wirkung durch das durchdachte Abwechseln der Stärke, Höhe un[d] des Tempo ihres Erzählens; ihr Vorteil ist auch die Verwendung von zahlreichen und sehr naturgetreu aufgebauten direkten Reden. Ein wichtiger Bestandteil des Vortrags sind ihre Mimik und Gestik. An besonders exponierten Stellen übernehmen illustrierende Gesten die Funktion des Wortes. Nicht nur verleihen sie dem Texte Ausdruck, sondern sie ersetzen ihn teilweise sogar.

24

      POJEM LIDU A JEHO VÝZNAM A PRO VYMEZENÍ BADATELSKÉHO PŘEDMĚTU NÁRODOPISU [obsah]


      Hermann Strobach,
      Ústav pro německý národopis Německé akademie věd, Berlín
      Naše téma zahrnuje v sobě dva problémy: předně jak třeba definovat z marxistického hlediska pojem lidu, a dále, co znamená tento pojem pro určení předmětu národopisného bádání. Pojem lidu chceme objasnit rozborem, jak se toho slova užívá u Marxe; Engelse a Lenina.
      1
      Měl jsem k dispozici rozsáhlé excerpce slovníku k Marxovvým a Engelsovým spisům ("Marx-EngelsWörterbuch") Německé akademie věd v Berlíně a o ně se převážně opírám v následujících vývodech. Při takovém množství dokladů, vyčerpávajících všechny závažné spisy, není interpretace tohoto hustě užívaného a složitého pojmu jednoduchá. A Marx a Engels používali pojmu "lid" zaprvé velmi často - archív slovníku k Marxovým a Engelsovým spisům obsahoval v době, když jsem v něm pracoval, k tomuto heslu asi 700 až 800 dokladů a zadruhé ne vždycky jednoznačně; toho si byli [/] sami vědomi, nebot' jediné místo, kde Marx - pokud vím - zaujímá přímo stanovisko k významu slova "lid", je poukaz na neurčitost tohoto pojmu.1)
      Přes vědomí mnohoznačnosti pojmu lid užívali ho Marx - a rovněž Engels - ve všech obdobích své literární činnosti. a to zcela mnohoznačně a v jistém smyslu i kolísavě. Nenajdeme u nich, jak řečeno, také definici nebo jednoznačné třídní vymezení ve všeobecně platné formulaci. Proto nám nezbývá, než se pokusit o objasnění užívaného významu slova z množství dokladů a ze souvislostí citovaných míst, nebo často i celého díla.
      Přitom se ukazují dva hlavní významy: někdy slouží slovo "lid" k označení etnických skupin, jindy k označení určitých sociálních tříd a vrstev v protikladu k jiným uvnitř nějakého etnického nebo státního celku. A oba významy se objevují hojně vedle sebe, často i v témž spise. "Lid" ve významu etnické skupiny bývá užíván pro společenské formace beztřídního období

25

i pro sociální skupiny třídní společnosti, a to i moderní kapitalistické.2) Hlavní významová náplň etnického pojmu lid užívaného u Marxe a Engelse pro období třídní společnosti se ukazuje asi takto: a) Užívá se ho předně, když jde o peněžní, směnné a kapitalistické vztahy a vůbec když se mluví o národu (Volk) nebo národech (Völker) ve srovnávání nebo v poměru k národu jinému: Nejčastější doklady pro pojem lidu v etnickém významu najdeme v ekonomických spisech. b) Za druhé se ho užívá, když se mluví o charakteru nějakého národa (což Marx a Engels označují také jako "Nationalität"). c) A za třetí se ho užívá přímo jako etnického označení ("die romanischen Völker", "das irische Volk" atd.) .
      Termín "lid" (Volk) ve významu etnické skupiny se objevuje hlavně v Marxových a Engelsových projevech k prehistorii, k předtřídní společnosti, zejména tedy v Engelsově práci "O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu" a v jeho rozličných spisech k dějinám a jazyku německých raných dějin.4)
      Z dokladů vyplývá, že sociologický pojem lidu se objevuje nejčastěji ve spisech týkajících se revoluce v r. 1848. V oné době zostřujících se třídních bojů precizovali Marx a Engels pojem lidu, když analyzovali třídní poměry a zasahovali bezprostředně svou publicistickou činností do předrevolučních akcí a v souvislosti s tím prováděli také své ekonomické rozbory. Které třídy a vrstvy podřazují tedy Marx a Engels pojmu "lid", a podle jakých kritérií to činí? [/]
      Jako lidové třídy a vrstvy v protikladu k jiným třídám jmenují Marx a Engels následující: proletariát, drobné rolnictvo, drobné měšťanstvo, poddané rolníky . . . 5) Jako třídy a vrstvy, jež stojí v protikladu k "lidu", jsou uváděny: velká buržoazie a královská moc; hlavně však buržoazie, a to, což jest zvlášť důležité, vždy i tehdy, kde je ještě objektivně pokroková, před zřízením své nadvlády.6) Marx a Engels staví vždy, když dávají slovu lid třídní určení, proti sobě buržoazii a lid, a to i v těch obdobích, v nichž je buržoazie ještě objektivně progresivní třídou.7) Tak kladli buržoazii - a lid proti sobě rovněž v období měšťanské revoluce (Francie v l. 1789 a 1848, Německo r. 1848)8), protože chtěli objasnit nepřeklenutelný rozpor mezi buržoazií a pracujícími a vykořisiťovanými masami (dělníci, rolníci, drobní měšťané), existující již v tomto období, tedy objektivní, v průběhu revoluce stále silněji vystupující protikladné postavení buržoazie jako vykořisťovatelské třídy vůči pracujícím lidovým masám jakožto třídám vykořist'ovaným.9) Jde přitom jakoby o protimluv k Leninovu výroku z r. 1905: "Třídně uvědomělý dělník velmi dobře ví, že lid bojující proti samoděržaví se skládá z měštanstva a proletariátu."10) Lenin tedy zařazuje do lidu buržoazii v době, kdy se v Rusku uskutečňovala měšťanská demokratická revoluce. Na tomto citátu a na dvou dalších, avšak pouze na těchto třech citátech pocházejících vesměs z r. 1905, zakládá P. Butenko své kritérium pro stanovení pojmu "lid" ve svém článku "Lid jako sociologická kategorie", jenž vyšel 1957 v sovětském časopise "Voprosy filosofii."11) Tam praví: "Objektivně podmíněná zainteresovanost a schopnost uskutečňovat pokrok

26

jsou hlavním kriteriem pro to, zda určité složky obyvatelstva jsou součásti lidu nebo ne."12)
      Na provedení měšťanské revoluce např. ve velké francouzské revoluci byly vedle pracujících tříd také buržoazie, měšťanská inteligence a části šlechty nejen objektivně zainteresovány, nýbrž i zúčastněny, Všechny tyto vrstvy, "jež podle své objektivní situace jsou s to spolupůsobit v daném období na pokrokovém. revolučním vývoji nějaké země",13) tvoří podle Butenka lid, lidové masy.
      Máme zde co činit se zdánlivými i skutečnými protimluvy. Pokusíme se je vyložit.
      1.
     Lenin nechtěl v uvedeném citátu, o nějž se
      Butenko především opírá, definovat co je lid, nýbrž přejímá slovo lid z předchozí citované věty a zaměřuje svou hlavní pozornost na to, aby objasnil, že i v období měšťansko-demokratické revoluce existují třídní protiklady mezi proletariátem a buržoazií a že je třeba je vzít v úvahu za revolučních akcí. Citát nabývá tedy absolutní a jednostranné definující povahy jen tehdy, jestliže jej vytrhneme z kontextu, jak to činí Butenko. - Rovněž v ostatních Leninových citátech, jichž Butenko použil, jde vždy v prvé řadě o zdůraznění třídních rozpory uvnitř lidu;
      2.
      není možné založit vědecké pojmoslovné vymezení termínu lid jen na třech citátech ze dvou Leninových spisů z jediného období, jak to činí Butenko. Kromě toho Butenko a) vytrhl citáty ze souvislosti a b) neinterpretoval je ve všech bodech správně: Lenin totiž neřekl, že všechny objektivně [/] pokrokové třídy patří k lidu, nýbrž jen ty, "jež jsou schopny dovést revoluci do konce."14) k těm však, jak Lenin vyvozuje v témž spisu, mešt'anstvo v r. 1905 v Rusku nepatří.)15) A k těm nepatří buržoazie ani v Německu r. 1848. Butenkovo kritérium tedy odporuje nejen Marxovi a Engelsovi, nýbrž neodpovídá, přinejmenším ne zcela, ani výkladu Leninovu.
      Bude nutné pojem lidu u Lenina stanovit rozborem mnoha dokladů, přinejmenším z nejzávažnějších prací z různých období.
      Vycházejíce především z Marxe a Engelse, jejichž výklad přejímá výslovně i Lenin, můžeme tedy význam pojmu "lid" vymezit hlavně a zároveň ve dvojím smyslu:
      1.
      Lid jako označení etnických skupin, a to jak pro epochy beztřídní společnosti, tak i atagonistických třídních společenských formací:
      2.
      pouze pro poměry v antagonické třídní společhosti jako jeden pojmový výraz třídních rozdílů, lid v sociologickém významu, označující určité třídy a vrstvy v protikladu vůči jiným. Přitom se tento sociologický pojem lidu objevuje v raných filosofických pracích ještě hodně neurčitý, jako dialektický přesun z tehdy běžného poddanského označení "král a jeho lid" v (poněkud abstraktní) revoluční "lid proti králi", tzn. pojímající lid a knížete jako společenské protiklady. Marx a Engels upřesňují sociologický význam "lidu" v době okolo r. 1848 častěji přidávaným třídním určením tohoto stavu. Ne náhodou pochází shora citovaný Marxův výrok o neurčitosti pojmu "lid" z r. 1847. To znamená, že Marx, a Engels si uvědomovali relativní

27

mnohoznačnost pojmu lid v jeho sociologickém významu. Nyní jej precizují, kde jim jde o přesné určení míněných tříd a vrstev, tím že tyto třídy a vrstvy přímo jmenují. Dospívají tak však nejenom k přesnému výkladu v jednotlivých případech, nýbrž zároveň - protože toto upřesnění je součástí a výrazem obecné společenské analýzy - také k všeobecnému výkladu pojmu "lid" v jeho sociologickém významu a k stanovení kriterií pro tento výklad: "Lid" ve svém sociologickém významu je objektivní historická kategorie; třídy a vrstvy tvořící "lid" jsou spjaty objektivními, tzn. historickospolečenskými zájmy a podmínkami. Tyto zájmy a podmínky odpovídají v antagonistické třídní společnosti protikladu mezi panujícími a vykořisťovanými třídami. Lid tvoří v dané historické periodě pracující třídy a vrstvy, utlačované a vykořisťované přímo nebo nepřímo jinými třídami.
      Vymezení toho, kdo náleží k lidu, musí tedy vycházet z třídních vztahů dané historické situace. Pojem lidu nenahrazuje přesný rozbor třídních poměrů, nýbrž lze jej vymezit jen na základě takového rozboru.
      Jako souborný pojem pro rozličné třídy a vrstvy v určité historické situaci zahrnuje v sobě pojem lidu i vědomí třídních rozporů uvnitř této skupiny.
      Jako soubor utlačovaných a vykořisťovaných pracujících tříd a vrstev, které jako výrobci hmotných statků ženou výrobu vpřed a proto dá[/]vají také společenskému vývoji základní podněty16) a dále tvoří v dané dějinné situaci potenciální nebo aktivní revoluční masy. zahrnující v sobě, pojem lidu posléze i pokrokový a tvůrčí faktor. To není idealizace obdobná romantickým výrokům o "zdravém" lidu atd. Pokrok a tvůrčí činnost jsou objektivní nezbytností pro existenci lidových mas. Negativní nebo pozitivní hodnocení lidových mas v určité historické situaci může vyplynout jen z toho, jak se tyto třídy vyrovnají se svou historickou a společenskou úlohou. Z tohoto zorného úhlu je třeba posuzovat i tzv. tradicionalismus lidu.17)
      2
      Není možné uvést zde všecky aspekty, jež vyplývají z podaného výkladu pojmu "lidu" pro národopis. Chtěl bych se zabývat pouze jedinou otázkou: vymezením obecného badatelského předmětu národopisu. Zjistili jsme u klasiků marxismu dva hlavní výklady pojmu lid, etnický a sociologický. avšak ani sami stoupenci termínu etnografie (Ethnographie) pro národopis (Volkskunde) nechtějí a nemohou při seriózní úvaze v předmětu národopisného hádání vidět lid jako etnickou skupinu v období antagonistické třídní společnosti. Jen na poli umělecké tvorby se zde rozvinula tak veliká rozmanitost a diferenciace, pro něž se ve vědeckých disciplinách, zabývajících se těmito společenskými formacemi, nutně vytvořila rovněž specializace a diferenciace. Literaturu zkoumá i literární věda, výtvarné umění studují dějiny umění, hudbou se zabývá hudební věda atd.

28

Nicméně existuje zde faktické omezení (o jehož historických příčinách a jeho oprávnění nyní nechci mluvit): Literární a hudební věda a dějiny umění v rozvinuté třídní společnosti nezkoumají celou uměleckou produkci národa v jeho etnické celosti, nýbrž pouze tzv. "vysoké umění". "individuální umění'`, vládnoucí umění nebo umění ve sféře a službě vládnoucí třídy - terminologie není zcela jasná, ale abychom si porozuměli, postačí snad zatím tyto termíny. Jmenované disciplíny nezkoumají vůbec anebo se zabývají jen na okraji uměleckou tvorbou potlačovaných pracujících lidových mas. Pro tuto oblast vznikly zvláštní disciplíny - bádání nad lidovou písní, nad lidovou prózou, nad lidovým uměním a nad lidovou hudbou, a to jako složky vědecké disciplíny, zahrnující vedle uvedených ještě další odvětví, jež nese v Německu tradiční název "národopis" (Volkskunde). Jeho vznik jako zvláštní vědecké disciplíny, byl - jak už řečeno - podmíněn historicky a vývojem věd, o čemž se dále nebudu šířit. Národopis zkoumá - nejdříve záměrně zcela všeobecně a neurčitě řečeno - projevy potlačovaných tříd a vrstev. Vymezení jeho badatelského předmětu se opírá o sociologický pojem lidu.18)
      A přece takto chápaný lid není předmětem národopisného bádání. Národopis není vůbec vědou o lidu. Název národopis má čistě konvenční význam, není adekvátním označením disciplíny podle jejího předmětu. Proto také zůstaly mnohé pokusy o teoretické zdůvodnění oboru, vycházející ze slova "náro dopis" (Volkskunde), bez uspokojivého výsledku.19) Podle významu sociologického pojmu lid u Marxe, [/] Engelse a Lenina a podle kritérií pro tento pojem, jak je formulovali, resp. jak jsme je z tohoto významu odvodili, tvoří lid především pracující rolníci, dělníci a drobná buržoazie, jejíž hlavní část představují řemeslníci. Rolnictvo je obzvlášť oblíbeným tématem dosavadního národopisu a existuje i definice národopisu jako vědy o rolnictvu ("Bauernkunde" - Schwietering). Je však zřejmé, že např. Velká německá selská válka z r. 1525 jako historická událost, její společenské, historické a sociální podmínky a její průběh nejsou předmětem národopisného bádání, nýbrž historické vědy. To však platí nejenom o rolnictvu. Zkoumání třídních bojů a třídních vztahů, ať už rolnictva, řemeslnictva nebo dělnictva, není specifickým předmětem národopisu, nýbrž historie (což samozřejmě neznamená, že při národopisném studiu není třeba si těchto vztahů a bojů všímat). Velmi podstatný, velmi důležitý rozměr činnosti, vývoje a situace lidu nespadá tedy do specifického badatelského pole národopisu.[21)][20)]
      Avšak vezměme kulturu. V našich definicích bývá lidová kultura - lid není užíván vždy v sociologickém významu - obecně postulována jako předmět anebo aspoň jako jeden z předmětů národopisného bádání. Na zasedání Wossidlova pracoviště (Wossidlo-Forschungsstelle) v Roztokách v r. 1962 se Wolfgang Steinitz zasazoval - podle mého mínění velmi správně - také o národopisný výzkum městského řemeslnictva. Jedním z nejvýznamnějších kulturních projevů v dějinách městského řemeslnictva je tzv. "meistersang." Kvetl v období (15.16. století), kdy městské řemeslnictvo, jak zjištěno, zcela nepochybně náleželo k lidu. Snad některé

29

stránky "meistersangu", např. spolkový život, cechovní formy atd. představnjí objekt národopisného výzkumu. Avšak ,,meistersang" sám jako hudební umělecký projev je nesporně v prvé řadě předmětem. hudební vědy a v druhé řadě i literární historie. Nikoliv tedy kultura řemeslnictva vcelku je předmětem národopisu.
      Tentýž problém máme u dělnické třídy v 19. a 20. století. Pro lidovou píseň existuje zcela exaktní vymezení, co patří k lidové písni a tedy k badatelskému úkolu národopisu, a co ne, totiž úvaha Wolfganga Steinitze o dělnické lidové písni v článku Das Leunalied (Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 1959) a v úvodu k 2. svazku knihy Deutsche Volkslieder demokratischen Charakters aus sechs Jahrhunderten.21) z těchto studií, jež podle mého názoru patří k nejjasnějším a k nejplodnějším teoretickým analýzám v národopise, můžeme získat, jak se domnívám, rozhodující kritérium pro vymezení specifického předmětu národopisného studia. Kritérium pro stanovení toho, co je dělnickou lidovou písní, a co tedy také z celé oblasti dělnické písně náleží k bádání o lidové písni, je tam spatřováno ve "folklorizaci" (Folklorisierung) písní. 'I'o je kritérium. jež platí pro celou oblast lidové slovesnosti a lidové hudby, a ve skutečnosti vlastně nejobyčejnější kritérium pro vymezení badatelského předmětu. Určuje samo objektivní specifickou vlastnost lidové slovesnosti a lidové hudby, jež je jednoznačně odlišuje od - řekněme - "ostatní" literatury a hudby (abychom neužívali chybných termínů "vysoká literatura" nebo "umělá hudba") a tím poskytuje možné oprávnění a opodstatnění pro vlastní vědeckou dis[/]ciplínu zabývající se zkoumáním této části slovesnosti a hudby.
      Mluvím stále o této jedné stránce národopisného studia, protože mi chybějí nutné znalosti tzv. hmotné lidové kultury, abych mohl o ní teoreticky uvažovat. Je však samozřejmě nutné položit otázku, zda neexistuje vědecká kategorie, zahrnující veškeré vědecké úseku národopisu, jež by teoreticky opodstatnila integritu disciplíny.
      V poslední době se objevil v diskusi pojem ,,způsob života" pro obecné vymezení předmětu národopisného zkoumání. Nejsem však přesvědčen, že je možno spatřovat ve způsobu života soubornou nebo specifickou kategorii pro národopisné studium. Tento pojem má sice pro naši badatelskou oblast význam, nedovoluje však ani sociálně ani věcně vymezit a konkrétně určit specifiku našeho oboru jakožto obecný princip: je totiž pro všecky třídy a vrstvy stejně relevantní, a k způsobu života pracujících mas dnes náleží např. rovněž produkce a konsumace literatury, tzv. "umělé hudby" atd., tedy jevy, jež spadají jednoznačně do obIasti literární vědy, sociologie kultury ap.
      Snad bychom mohli získat všeobecnou kategorii, scelující celou oblast národopisu, ve fenoménu, na němž spočívá "folklorizace", "zlidovění". Neboť variační proces, obměnu všeho druhu, tedy to, co rozumím pod ,.folklorizaci" písně nebo vyprávění, nejsou samozřejmě žádným základem nebo příčinou, nýbrž účinkem, důsledkem, projevem, a to důsledkem a projevem specifické kultury22), specifickho způsobu kulturní tradice potlačovaných lidových mas, projevem vlastní samo

30

statné tvůrčí kulturní tradice lidu, jejíž specifika tkví v podstatě v její ústní a kolektivní formě. Přičemž zde výrazy "vlastní" a "samostatná" je třeba vztahovat k lidu jako protipólu panujících tříd a jejich kultury. Předmět národopisného bádání se dá takto stanovit jako vztah mezi dvěma komponentami, totiž mezi lidem a mezi určitými kulturními (v nejširším smyslu) obsahy a formami, tedy přesněji formulováno - jeho vlastními a samostatnými kulturními tradicemi.23)
      Obě komponenty, totiž lid jako pojem pro utiskované a pracující masy, a samostatná tvůrčí, svou formou ústní a kolektivní tradice, jsou dva faktory, jež objektivně a příčinně patří k sobě. Jestliže kultura rolnictva může být až do současnosti na rozdíl od jiných tříd (dělnictva, řemeslnictva) téměř zcela vyložena tímto termínem samostatné tvůrčí tradice, pak je to důsledek zvláštní společenské a kulturní situace rolnictva jako společenské třídy. Badatelský předmět národopisu by bylo potom možno vymezit jako kulturu (v nejširším slova smyslu) vyznačující se specifickými obsahy a formami a vzniklou v určité společensko-historické situaci lidu. A je zřejmé, že pro překonání antagonistických třídních rozdílů, tak i pojem samostatné tvůrčí kulturní tradice ztratí smysl.24) Potom nebude už lid jakožto souhrn určitých tříd v protikladu k jiným třídám, a nebude lidová kultura v protikladu ke kultuře vládnoucí. Existují ovšem přechodné formy v přechodném období. Věřím však. že otázka a všeobecný požadavek "národopisu současnost" jsou postaveny a nazírány z výlučně pragmatického stanoviska. Tento problém by se měl [/] řešit mnohem spíše z povahy společenského vývoje, jenž vede k zrušení antagonistických třídních rozporů a k ustavení beztřídní společnosti. Tento kvalitativní skok ve společenském vývoji lidstva musí vést také ve společenských vědách a v každém případě samozřejmě v těch disciplinách, kde současnost hraje roli nebo se stává problémem, nikoliv pouze k některým korekturám nebo doplňkům, nýbrž musí mít za důsledek zásadní změny a novou orientaci, pokud tyto vědy chtějí onen vývoj skutečně sledovat. tj. vědecky jej zvládnout.
      Přeložil Oldřich Sirovátka

Poznámky

*)
      Uveřejňujeme zkrácené znění úvahy německého badatele dr. Hermanna Strobacha z berlínského Ústavu pro německý národopis Německé akademie věd hlavně pro podnětné myšlenky o předmětu národopisu v druhé části článku. První část, pokoušející se vymezit pojem lidu a ilustrující tvým způsobem situaci národopisu v NDR, poněkud krátíme, zejména o úryvky z citované literatury. Odkazy na literaturu ponecháváme v originálním znění, tj. na německé edice Marxových, Engelsových atd. spisů, jichž se autor dovolává. - Úvaha byla přednesena dne 25. 3. 1964 na shromáždění k desetiletému trvání Ústavu pro německý národopis.
1.
      K. Marx-B. Engels, Werke I-XXXIV, Berlin (Dietz Verlag) 1956-66, IV, 193.
2.
      Marx-Engels, Werke III, 148 (Die deutsche Ideologie).
3.
      Marx-Engels, Kleine ök. Schriften, Berlin 1955, 9 (Engels Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie, 1844).

31

4.
      Marx-Engels, Werke XIX, 317 (Engels, Die Mark); Werke XXI, 146-147 (Engels, Der Ursprung der Familie, des Privateigentums und des Staates).
5.
      Marx-Engels, Werke IV, 315, 202, 311-312.
6.
      Marx-Engels, Werke IV, 193; V, 113, 116, 118, 119, 247, 286-287, 432 449, 451, 96-97, 133, 155, 412; VI, 546, 105, 109, 119, 155 aj.
7.
      Viz Marx-Engels, Werke IV, 339; V, 282-283, 134 a VI, 113.
8.
      Lenin, Zur nationalen Frage, Berlin b. r., 85.
9.
      Marx-Engels, Werke V, 249, dále 455-456; VI, 109, 155; IV, 193.
10.
      Lenin, Werke 8 (Berlin 1958), 504:
11.
      A. P. Butenko, Das Volk als soziologische Kategorie. Sowjetwissenschaft, Gesellschaftswissenschaftliche Beiträge, Berlin 1957, 1088-1095.
12.
      Tamtéž 1091.
13.
      Tamtéž 1094.
14.
      Lenin, Werke 9 (Berlin 1960), 124.
15.
      Tamtéž 102-103.
16.
      Butenko, cp. p. 108.
17.
      Viz k tomu Wolfgang Steinitz, Die volkskundliche Arbeit in der DDR. Leipzig 1955, 41.
18.
      Tamtéž, 40.
19.
      Viz např. soupis 91 různých definicí národopisu z let 1890-1952 u H. Freudenthala, Die Wissenschaftstheorie der doutschen Volkskunde. Schriften des Niedersächsischen Heimatbundes e. V. N. F. 25, Hannover 1955, 208-223.
20.
      V tomto bodu se rozcházím s W. Steinitzem, c. p. 42.
21.
      Viz nyní i v článku W. Steinitze, Arbeiterlied und Volkslied. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 12, 1966, 1-14.
22.
      Hermann Strobach" Bauerklagen, Berlin 1964, 335-356.
23.
      Viz nyní i zprávu o pokračování této diskuse a příspěvky R. Peesche a K. Baumgartena v Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 12, 1966, 26-36, 365-367 a 13, 1967, 115-117.
24.
      Této tezi neodporuje skutečnost, že v pozdní kapitalistické společnosti jsou samostatné tvůrčí kulturní tradice lidu zčásti rozrušovány a deformovány (k tomu viz W. Steinitz, Arbeiterlied und Volkslied, 8).

32

DER VOLKSBEGRIFF UND SEINE BEDEUTUNG FÜR DIE BESTIMMUNG DER VOLKSKUNDE
      Zusammenfassung
      Auf Marx und Engels vor allem fußend, können wir einen Gebrauch des Begriffes "Volk" hauptsächlich in zwei Bedeutungen feststellen: 1. Volk als Bezeichnung ethnischer Einheiten, und zwar für die Periode der klassenlosen wie auch der antagonistischen Klassengesellschaften; 2. nur für die Verhältnisse in den antagonistischen Klassengesellschaften, als einen begrifflichen Ausdruck der Klassenspaltung, Volk in soziologischer Bedeutung zur Bezeichnung bestimmter Klassen und Schichten im Gegensatz zu anderen. - "Volk" in seiner soziologischen Bedeutung ist eine objektive historische Kategorie; die Klassen und Schichten, die das "Volk" bilden, sind durch objektive, d. h. historisch-gesellschaftliche Interessen und Bedingtheiten verbunden. Das Volk bilden die werktätigen, von anderen Klassen unterdrückten und unmittelbar bzw. mittelbar ausgebeuteten Klassen und Schichten in einer jeweiligen historischen Periode. Die Bestimmung, wer zum Volk gehört, hat also vom Klasseninhalt der jeweiligen geschichtlichen Situation auszugehen. Als begriffliche Zusammenfassung verschiedener Klassen und Schichten in bestimmter historischer Situation beinhaltet der Volksbegriff auch das Bewußtsein von Klassenwidersprüchen innerhalb dieser Einheit. Als Zusammenfassung der unterdrückten werktätigen Klassen und Schichten beinhaltet der Volksbegriff schließlich den Faktor der Fortschritts und des Schöpferischen.
      Doch ist das in dieser Weise begriffene Volk nicht der Forschungsgegenstand der Volkskunde. Volkskunde ist nicht Wissenschaft vom Volk. Der Name Volkskunde hat eine rein konventionelle Bedeutung, er ist keine [/] adäquate Bezeichnung der Disziplin von ihrem Gegen stand her. Daher sind auch die vielen Versuche, bei der theoretischen Grundlegung des Faches von dem Wort "Volkskunde" auszugehen, unbefriedigend geblieben. In letzter Zeit ist der Begriff der Lebensweise für eine allgemeine Bestimmung des Forschungsgegenstandes der Volkskunde zur Diskussion gestellt worden. Dieser Begriff ist zwar innerhalb unseres Forschungsfeldes von Bedeutung, er erlaubt jedoch weder eine spezifische soziale noch sachliche Abgrenzung und Konkretisierung für unser Fach allgemein, er ist für alle Klassen und Schichten gleichermaßen relevant.
      Vielleicht können wir eine das Ganze der Volkskunde integrierende allgemeine Kategorie gewinnen in dem Phänomen, das der "Folklorisierung" zu Grunde liegt. Denn natürlich ist die Variierung, das Umsingen, Zersingen, kein Grund, keine Ursache, sondern Wirkung, Folge, Erscheinung,, und zwar Folge, Erscheinung der spezifischen Weise der kulturrellen Tradition der Volksmassen, d. h. Ausdruck der selbst[s]chöpferischen kultu rellen Traditionen des Volkes. Der Gegenstand volkskundlicher Forschung ist somit zu bestimmen als Beziehung zwischen zwei Komponenten, nämlich Volk und seinen selbstschöpferischen kulturellen Traditionen. Beide Komponenten sind objektiv ursächlich zusammengehörende Faktoren. Der Forschungsgegenstand unserer Disziplin wäre also abzugrenzen als eine aus bestimmter gesellschaftlich-historischer Lage des Volkes resultierende spezifische, durch spezifische Inhalte und Formen geprägte historische Kultur.

33

ZPRÁVY A RECENZE

      JUBILEA

Antti Amatus Aarne (1887-1925) [obsah]

      Sto let, které uplynuly od narození jedné z největších postav folkloristické typologie v Evropě, je příležitostí k letmému zamyšlení nad trvalým významem tzv. finské historicko-geografické školy ve folkloristice. O všech školách a metodách platí univerzální pravidlo že vznikaly buď jako syntéza předchozího vývoje, nebo jako jeho protiklad. Na finskou školu se spíše hodí první charakteristka. Její příslušníci totiž využívali - stejně jako ostatní migracionisté - komparační metody, ale ke srovnaní syžetů a jejich historického vývoje přidávají navíc pokusy o vysvětlení procesu přejímání a jeho cest.
      Největší zásluhou příslušníků finské školy je ovšem katalogizace syžetů, spojená právě se jménem Aarneho, jenž rozpracoval a promyslel techniku srovnávání pohádek, hádanek a písní a dal tak historickogeografické komparatistice pevnou oporu - především v knize Leitfaden der vergleichenden Märchenforschung (1913); tyto zásady dále zprvacovává Aarneho dlouholetý pří[/]tel, pouze o čtyři roky starší Kaarle Krohn (Die folkloristische Arbeitsmethode, 1926).
      Aarne spolupracoval s vynikajícími soudobými folkloristy v Evropě, zvláště s Johannesem Boltem a Jiřím Polívkou , jejichž životní jubilea budeme oslavovat v příštím roce. Oba také recenzovali jednu z nejrannějších Aarneho prací, Vergleichende Märchenforschungen (1908). Již v tomto souboru studií se projevují základní postupy nové školy: srovnání všech dostupných lidových variant, vysledování původní formy, srovnání s knižními variantami a pokus o stanovení země původu, a to na pohádkách, dnes známých pod signaturou ATh 560, 566 a 567.
      Látkový katalog, jehož definitivní verze vyšla pak pod názvem Verzeichnis der Märchentypen (1910), byl doveden k dnešnímu stavu dalším spolupracovníkem Aarneho Stithem Thompsonem ; poslední jednosvazkové vydání vyšlo pod č. 184 ve sbírce FF Communications v Helsinkách r. 1964 a obsahuje [/] na dvaapůl tisíce záznámů. Teprve v poslední době se začíná s moderní typologizací také ve slovanském prostředí a u nás (Klímová, Jech, Sirovátka), a tak se snad někdy v budoucnu setkáme v katalogu The Types of the Folktale i rozsáhlých soudobých záznamů z repertoáru střední a východdní Evropy. Jejich důležitost je nesporná: jsou výchozím pramenem k jakékoliv srovnávací práci a teprve jejich další využití láme hrot výtkám o formalismu a schematismu, jimž se nevyhnuly ani vážné encyklopedické práce šedesátých let. Každý, kdo chtěl srovnávat pohádkové syžety, se musel s Aarneho odkazem tak či onak vyrovnat, ať to byl Andrejev nebo Krzyżanowski, Simonsuuri nebo Wesselski. Aarne byl nejen jeden z prvních, ale také jeden z nejdůležitějších katalogizátorů a typologů, ať již jeho vědecké dědictví vykládaly další školy jakkoliv.
      Bohuslav Beneš

34

K odkazu Pavla Trna (1842-1917) [obsah]

"Ve Velké Martin Zeman, slivovice a hudec Trn, gajdy, housle a cimbál - to byl můj ráj studentský. Tu asi chytly se půdy kořínky Její pastorkyně", tolik Leoš Janáček. Slova, která mluví i svou Janáčkovskou zkratkou jasně a výstižně o významu a popularitě slavného hudce Pavla Trna z Velké nad Veličkou, od jehož smrti uplynulo v tomto roce 50 let. P. Trn celým svým životem byl spjat s Horňáckem a jeho hudebním uměním. Ač se nám nedochovaly žádné zvukové záznamy jeho hry, které by byly jistě nejpřesvědčivějším důkazem jeho improvisačního a variačního umění, přece jen dosti nám napovídá notační záznam zachycený Mart. Zemanem, jak jej známe v díle Fr. Bartoše Národní písně moravské v nově nasbírané (Brno 1889-1902) a v Horňáckých tancích od M. Zemana (Praha, 1951). Jiným důkazem byla také hra jeho následovníka Martina Miškeříka (†1959), který s ním po léta hrál a jehož hru jistě značně ovlivňoval. Se jménem P. Trna se setkáváme v celé řadě literárních děl a to vždy ve spojitosti s jeho vynikajícím hudeckým projevem. Ať již je to V. Mrštík v Obrázcích z cest, O. Bystřina v Súchovské republice, M. Jiránek v Dojmech a potulcích či L. Janáček ve svých studiích o lidové písni a hudbě. [/] Sama osobnost Trnova s ostrým výrazem ve tváři, dlouhým zastřiženým vlasem, jak jej dříve nosívali muži na Horňácku, působila sugestivním dojmem. Tak o něm mluví pamětníci i četná vyobrazení v literatuře.
      Díky intelektuálům súchovské republiky, Joži a Franty Uprky a především Martina Zemana, dochází muzikantsky umění velických hudců a zvláště P. Trna ve vaší známosti. Schůzky Moravanů a Slováků, konající se kolem 80 - 90 let minulého století ve Filipovském údolí anebo u Sabotů na moravskoslovenské hranici, končily vždy zpěvem a hudbou, při níž nikdy nechyběl P. Trn se svými hudci spolu s myjavským Balášem či Babicou z Vrbovců. Nezapomenutelně o těchto chvílích se zmiňuje M. Jiránek ve svém literárním díle Dojmy a potulky (Praha, 1959). Mimo Velkou se poprvé Trn představil veřejnosti na slavnostním koncertě pořádaném v Brně 20. listopadu 1892, kam byli Trnovi hudci pozváni L. Janáčkem. O výsledku tohoto prvního pódiového vystoupení Trnových hudců psal L. Niederle v Českém lidu 1893 (roč. II, str. 431). Vystoupení bylo předem odsouzeno k jistému neúspěchu již tím, že hudci nikdy předtím pro takový účel nehráli, jevištní prostředí a pódium bylo pro ně prostředím cizím, nevlídným, spolu s chladným p:oslu:chačstvem, které navíc tomuto umění nerozumělo. Bezprostřednost styku se zpěváky (taneč[/]níky), vlastní prostředí (u muziky, svatba ap.) jsou i dnes nepostradatelnými podmínkami k věrnému, nenucenému projevu hudců. Kdo však vysoce ocenil jejich umění byl sám L. Janáček a také v roce 1895 je pozval na Národopisnou výstavu českoslovanskou do Prahy. Zde P. Trn působil jen po jistý čas a byl vystřídán primášem Jožkou Kubíkem - Cigáněm. Pražské účasti předcházely ještě lidové slavnosti ve Velké 22.-23. července 1894, které vlastně byly zkouškou a výběrem pro Prahu. Zde se ukázalo, jako vždy v domácím prostředí, celé umění Trnových hudců v plném lesku a také porozumění od zpěváků tanečníků bylo naprosto jiné, než tomu bylo v Brně. Úspěšně se dařilo Trnovým hudcům také v Praze na NVČ, neboť se jím dostávalo vhodného prostředí v čičmanském gazdovství a navíc pak uskutečnění dvou nefalšovaných svateb Veličanů.
      Hudba P. Trna a jeho hudců byla inspiračním zdrojem jedné z částí Slovácké svity Vít. Nováka "U muziky". Hudci svou bezprostředností přivádí na Slovácko Mil. Jiránka, který se s nimi prvně setkává právě na NVČ v Praze. Jestliže byla hudba P. Trna a jeho hudců přijata v Brně 1892 s jistou nelibostí a nepochopením, naproti tomu L. Janáček nachází v ní pramen pro svá díla vokální i symfonická. P. Trnovi nebyla za jeho života vzdána žádná pocta formou čestných uznání úřady či institucemi. Tenkrát se poct prostému

35

venkovskému člověku, byť s velkým uměleckým citem, nedostávalo. A konečně P. Trn po této slávě nebažil a také pro ni nehrál, hrál pře[/]devším sobě a svým lidem pro potěchu. Hra mu byla životní potřebou. Poctou mu byla přednesená píseň zpěváka či pozornost věrného [/] posluchače. I těchto málo slov, více méně vzpomínkových, má být jen uznáním P. Trnovi, tvůrci a nositeli lidového tradičního umění. [/] Josef Pešek NEKROLOGY

Zemřel národní umělec Jindřich Jindřich (1876-1967) [obsah]

Dne 23. října postihla naši národní kulturu citelná ztráta. V Domažlicích ve svém 91. roce zemřel hudební skladatel a význačný sběratel lidové písně Jindřich Jindřich.
      Doba nadšených příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou, zvláštní atmosféra, vyvolaná na Chodsku Jiráskovými Psohlavci, zájem Jindřichových starších přátel J. F. Hrušky a J. Š. Baara o kulturu chodského obyvatelstva; to vše vedlo mladičkého Jindřicha k sběru lidové písně v devadesátých letech minulého století. Dva klenečtí rodáci chodili tehdy spolu zapisovat ve svém okolí lidové písně - J. Š. Baar texty, J. Jindřich nápěvy. Veliký hudební talent, který zdědit po svém otci. vlasteneckém kantorovi, přivedl později Jindřicha Jindřicha, jenž nastoupil původně taky učitelskou dráhu, k studiu klavírní hry a hudební skladby na pražské konservatoři. A i když se stal pak známým a oblíbeným tvůrcem písní na slova českých básníků, které zpívali tak často Ema Destinová a Karel [/] Burian, autorem rozsáhlých sborových skladeb základem jeho hudební komposice zůstala lidová hudba a píseň. Nesčetné úpravy písní prozrazovaly, že za hudební tvorbou Jindřichovou se skrývá důvěrná znalost a práce sběratelská. V r. 1926 vyšel první svazek Jindřichova Chodského zpěvníku a potom záhy několik dalších svazků; do sedmého (1930) zařadil Jindřich i oddíl zvykoslovný a nářečový, který naznačoval, že se autor zabývá i ostatními složkami lidové kultury na Chodsku. Ostatně i jiné dílo o tom již tehdy svědčilo - bylo to Jindřichovo národopisné muzeum, jehož některé tématické celky, zvláště sbírka krojů a podmaleb na skle, vzbuzovaly podiv nejen laických návštěvníků, ale i zasvěcených odborníků. Jindřich pracoval na obsáhlé národopisné monografii o svém rodném kraji a na Chodském slovníku.
      Tyto dvě velké práce, zvlášť od počátku druhé světové války, začaly Jindřicha zcela zaměstnávat a hudební tvorba před nimi ustupovala.[/]
      Sám pamatuji, jak značná část byla napsána už v r. 1942, když ji Jindřich ukazoval univ. profesoru Albertu Pražákovi. Vyšla v Nakladatelství Československé akademie věd r. 1956 a je svým způsobem zcela zvláštní krajovou monografií - kromě vyčerpávajícího popisu jednotlivých složek lidové kultury zařadil Jindřich do ní mnoho tzv. lidských dokumentů, tj. názorů lidu o té nebo oné věci ve výrazné dialektické formě. Jeho ,,Chodsko" přináší tedy také obsáhlý jazykový materiál, který shromáždil autor zatím ve svém Chodském slovníku.
      Jindřich Jindřich vycházel ve své národopisné práci z umělecké činnosti. Nezamýšlel napsat vědecké dílo, ale přesto zanechal národopisu cenný, ba jedinečný odkaz. Vždyť jeho Chodský zpěvník je vlastně jednou z nejrozsáhlejších krajových sbírek toho druhu. Svým národopisným dílem chtěl pokračovat ve šlépějích svých předchůdců, mezi nimiž byli Erben, Němcová, Kuba, Zich, Holas, J. Hruška a J. Baar. Daroval

36

Chodská vše, co mohl, zasvětil mu svou uměleckou i národopisnou činnost a přispěl k poznání rázovitého kraje na západní výspě Slovanstva [/] měrou vrchovatou. A našemu národopisu zanechal dílo nejen rozsáhlé, ale zároveň prodchnuté intimním poznáním a vlasteneckým cítěním.[/]
      V tom je jeho veliká a stálá hodnota, která je nenechá nikdy upadnout v zapomenutí.
      Jaroslav Kramařík

Vlasta Zemanová (1887-1967) [obsah]

Horňácko se naposledy setkalo s Vlastou Zemanovou na X. horňáckých slavnostech ve Velké 22.-23. 7. 1967. Byla při jejich prvním ročníku i v celém jejich průběhu a dožila se letošního jubilea tohoto klenotnicového pořadu, jehož čistotu přísně střežila, stejně jako všechno krásné na svém milovaném Horňácku. Nebylo to však jen Horňácko, kde se uplatnily její znalosti lidových výšivek a krojů. Účastnila se národopisného ruchu na Moravě, zejména pěti národopisných kursů, pořádaných v letech 1946-48 šestou sekcí Zemské kulturní rady v Brně, na nichž přednášela. Tehdy se dala zapsat jako posluchačka národopisu na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně.
      Pocházela ze starého rodu Zemanů ve Velké nad Veličkou, kde se narodila 20. února 1887 jako nejstarší dcera Martina Zemana a Kateřiny, rozené Karkošové z Loštic u Litovle. Otec (1854-1919) byl absolventem Pražské varhanické školy, žák F. Z. Skuherského. Byl vynikajícím znalcem a sběratelem lidových písní a hudby. spolupracoval s Františkem Bartošem a Leošem [/] Janáčkem a zapsal řadu lidových písní z Horňácka. Matka byla literní učitelkou ve Velké. V tomto kulturním prostředí rostla Vlasta Zemanová, tam nabyla v letech 1894-1899 prvního vzdělání. V letech 18991906 studovala v Brně na ústavech Vesny, kde v roce 1906 získala aprobaci vyučovat ručním pracím na obecných a měšťanských školách. Ředitel Vesny František Mareš jí pro její vynikající schopnosti chtěl přijat jako učitelku na Vesnu, z rodinných důvodů se však vrátila do Velké, kde učila od 1. 9. 1907 nepřetržitě 44 roků. Její působiště bylo i v Javorníku a Kuželově. Za dobu své školní praxe učila na 1500 žákyň.
      Její vyučovací metoda by měla být studována a aplikována všude, kde je dosud živá lidová výšivka. Od 3. školního roku začínala vyučovat vyšívat v počítané niti, křížkové vyšívání, formičky, jejich názvy a přesné správné barevné provedení. Ve vyšších třídách pro osvojení variability výšivkových vzorů bylo nutné zpracovat vyšívačské vzorníky. Bez nich by byla pravděpodobně zanikla řada vzorů i jejich názvů. Postupně naučila své žačky vyšívat jednotlivé [/] krojové součásti až k velmi náročnému oboustrannému vyšívání na horňáckých šatkách. Pomohla tak udržet - a to je také zásluhou učitelky Anny Klusákové - vzácné staré prvky horňácké výšivky, jejich lidové techniky a vzory. "Sleduji tu lásku a porozumění, kterou jsem do srdce mých žaček a nynějších mamiček a babiček zasela a vypěstovala. Jsem šťastně spokojena, že také můj bratr Leoš zůstal věren tradici našeho drahého otce jehož celoživotní práce byla nejen nepochopena, ale vůbec nepovšimnuta, a vede své mladé hudce krásnou cestou písně a hudby v duchu svého otce Martina Zemana a že se mu to daří", píše Vlasta Zemanová jako v předtuše konce života ve svém životopise.
      Velikost člověka je v jeho formátu, v čistotě charakteru, v šlechetnosti srdce. V nekrologu o Vlastě Zemanové (+ 23. 8. 1967) není třeba nic přidávat k těmto kladným rysům osobnosti. Zanechala po sobě trvalou stopu, vybudovala si pomník v lidských srdcích. Její památka nebude zapomenuta.
      Jaroslav Orel

37

KNIHY

Polnische Volksmärchen. Vyd. E. Bukowska-Grosse a E. Koschmieder.
      E. Diederichs Verlag, Düsseldorf-Köln 1967, 310 str. [obsah]

Je to kupodivu teprve poprvé, co dostává německá veřejnost polskou pohádku v obsáhlém a reprezentativním výběru; až dosud ji německý čtenář znal pouze z překladů dílčích a krajových sbírek, což mu samozřejmě nemohlo dát ucelený obraz polské pohádkové tradice. Tato nová antologie, jež vychází v proslulé řadě "Märchen der Weltliteratur", založené nedávno zemřelým německým folkloristou F. von der Leyenem, obsahuje celkem 72 textů a je opatřena odborným folkloristickým aparátem: údaji o původu jednotlivých pohádek, odkazy na mezinárodní pohádkový index Aarnův a Thompsonův, bibliografickým soupisem polských tištěných variant (ten se opírá většinou o Krzyžanowského dvoudílný soupis polských pohádek), popřípadě ještě dalšími kulturněhistorickými nebo literárněhistorickými komentáři. Pořadatelé čerpali jednotlivá čísla vesměs z tištěných sbírek starších i novějších, z autentických záznamů a z literárních stylizací a podařilo se jim dát poměrně dohrý průřez polským pohád[/]kovým fondem. Zdá se však, že jeho proporce poněkud zkreslili tím, že hlouběji zabrali do pohádek zvířecích a fantastických v poměru k pohádkám novelistickým a žertovným; vcelku zbytečně zařadili do souboru také několik demonologických a legendárních pověstí, jež se vymykají z koncepce antologie. Překlad je svědomitý a solidní, věrně tlumočí polské originály, jen místy poněkud stírá ústní, vypravěčský styl předloh a posouvá je do více knižní roviny; německý čtenář by asi uvítal rovněž vysvětlivky některých polských místních a osobních jmen i reálií, jež pořadatelé ponechávají v autentickém polském znění. Více by čekal také od doslovu: pořadatelé se omezili vlastně jen na přehled sběratelské činnosti a odborného bádání nad polskou pohádkou a téměř docela resignovali na hlubší srovnávací výklady, jež by objasnily osobitou povahu polské pohádky a osvětlily její místo v pohádkové tradici slovanské a evropské.
      Oldřich Sirovátka

Paul Nedo, Grundriss der sorbischen Volksdichtung (Nástin lužickosrbské lidové slovesnosti), DomowinaVerlag, Bautzen 1966, str. 248 [obsah]

Svým širokým rozhledem po nejrůznějších úsecích ústního podání a znalostí západoslovenského i německého materiálu je známý národopisec prof. P. Nedo přímo předurčen k syntetickému výkladu lužickosrbské lidové slovenosti. Podal jej už před lety v mateřském jazyku psané knize "Bajkarjo, hercy a kantorki" (Budyšin 1962), avšak tato hutná publikace byla adresována jen úzkému okruhu lužickosrbských vzdělanců případně slovanským badatelům, zatímco německému odbornému světu zůstala nepřístupná: Německá kniha o lužickosrbském folklóru, jež nyní vychází, není pouhým překladem staršího lužickosrbského originálu, třebaže se na něj těsně váže: rozšiřuje jej o mnohé nové detaily i celé úseky a před

38

kládá čtenáři téma zpracované zevrubněji a promyšleněji než původní verze. Autor rozčlenil výklad do tří velkých oddílů: v prvém se zabývá všeobecnými otázkami (sociální a etnický vývoj lužickosrbského národa, úloha bilingvismu a vliv písemnictví na ústní tradici, povšechná charakteristika lužickosrbské ústní slovesnosti a dějiny folkloristiky); druhý oddíl obsahuje popis a interpretaci jednotlivých druhů, přičemž Nedo postupuje od hypoteticky nejstarších projevů (zaříkadla, hádanky, obřadní folklór, pověsti, pohádky) k žánrům mladším; třetí kapitola sleduje vývoj ústních tradic na lužickosrbském venkově za kapitalismu (1830-1945) a rozebírá důsledky ekonomického a sociálního vývoje vesnice, vliv folklóru na lužickosrbské písemnictví, poměr měšťanstva k lidovým tradicím a posléze si všímá i amatérské literární lidové tvorby. Přes své široké znalosti neměl autor snadnou úlohu neboť jednotlivá odvětví a jevy lužickosrbské lidové slovesnosti jsou dokumentovány a zpracovány nerovnoměrně, některé hodně zevrubně, jiné zcela letmo. Zrovna tak chybějí historické a sociologické práce o vývoji lužickosrbského venkova, což Nedo zvlášť silně pochoval, neboť usiloval o výklad ústních tradic vždy na pozadí a v kontextu s historickým vývojem lidu. Ten vývojový, historický zřetel, jejž Nedo v knize důsledně uplatňuje, patří k zvlášt podnětným [/] stránkám jeho výkladu. Předností je i všestranný pohled na jevy lidové slovesnosti: Nedo si všímá nejen složky obsahové a tematické, ale věnuje se i výkladům stylu, všímá si funkce i nositelů tradice i spojnic s jinými stránkami lidové kultury, hlavně se zvykloslovím. Největší přínos Nedovy metody však spatřuji v tom, že začleňuje lužickosrbské tradice do interetnického kontextu a že je interpretuje v širokém rámci tradic německých a západoslovanských. V tom se stává jeho kniha zrovna příkladem toho, jak by se mělo pokračovat v studiu lidové slovesnosti a lidové kultury vůbec v tomto prostoru; dosavadní výklady z německé a západoslovanské strany trpěly namnoze dílčím přístupem, neznalostí anebo v nejhorším případě i přímo tendenčností a zaujatostí. Domnívám se. že Nedova monografie o lužickosrbské lidové slovesnosti se může stát nejenom znamenitým zdrojem informací pro německý odborný svět (mimo jiné přináší i podrobnou bibliografii předmětu), ale také podnětem pro komparační bádání nad ústními tradicemi v středoevropském území. V tom směru je nejvýš aktuální i pro nás.
      Oldřich Sirovátka

Gustav Ránk, Die Bauernhausformen im baltischen Raum. Würzburg 1962. Holzner-Verlag; obr. 58, stran 120. Vyšlo jako 17. svazek řady Marburger Ostforschungen [obsah]

Gustav Ränk v recenzované studii podává hlavně na základě výzkumů v letech po první světové válce přehled o typech lidového domu v "baltické oblasti", kterou autor chápe etnograficky a zhruba do ní zahrnuje Estonskou, Lotyšskou a Litevskou sovětskou socialistickou republiku a také bývalé východní území Východních Prus a oblast Vilna, která náležela před druhou světovou válkou Polsku (dnes SSSR). Celé toto území přes různorodost etnickou i historickou má mnoho společných kulturních rysů, projevujících se hlavně v lidové kultuře. Podle badatele "baltická oblast" tvoří kulturní předěl mezi Západem a Východem, poněvadž tam zasahovaly jak vlivy slovanské, tak germánské. Ze západních domových forem pronikl do této oblasti hlavně podél baltického pobřeží dům s kuchyní v síni ("Flurküchenhaus") ze střední Evropy prostřednictvím Litvy, z východoevropských pak dům s černou jizbou ("Rauchstubentyp"), který překryt východní území "baltické oblasti". Hranice mezi těmito dvěma domovými typy probíhá v nepřetržité linii přes Litvu a Lotyšsko

39

až do jihovýchodní části Estonska. Na severu mezi oběma typy vystupuje jetě třetí, místní typ - tzv. dům se sušnou jizbou tj. takovou jizbou, která jako hlavní obytná místnost dočasně má i funkci sušírny (sousloví sušná jizba zavádím do naší literatury poprvé pro ekvivalentní německý výraz "Riegenstube" podle severoestonského "rehetuba", jihoestonského "rehetare"). Dům se sušnou jizbou některými prvky připomíná dům s černou jizbou, avšak jeho vývoj byl vcelku jiný. Je to velká, přes 20 m dlouhá stavba, jejímž základem je sušná jizba, propojená nejen s komorami, ale také s mlatem, sloužícím v zimě jako chlév.
      Ačkoliv autor ve své práci vyšel ze stavu lidového stavitelství ve druhé polovině 19. století a na počátku našeho věku, přesněji řečeno do začátku první světové války, kdy dochází k novému kulturně historickému vývoji v těchto zemích, snaží se vysvětlit vznik a vývoj základních domových forem, které tam nalezl. Badatel si k lepšímu pochopení vývoje tamějšího bydlení všímá vedle obydlí i ostatních, dnes vesměs funkčně pokleslých staveb, jako litevského ohnišťového domu ("namas") a lotyšské i estonské letní kuchyně a lázní, v nichž vidí přežitky dřívějších domových forem.
      Ränkova kniha - autorem právem prezentovaná jako příspěvek k evropské etnografii - je vlastně [/] první syntézou o domu této oblasti. Velmi dobré jsou autorovy exkurze do skandinávské oblasti; škoda jen, že badatel více nepřihlédl ke slovanské literatuře.
      Josef Vařeka

Laurits Bodker, Folk Literature (Lidová slovesnost). International Dictionary of Regional European Ethnology and Folklore, II. Copenhagen 1965, str. 365 [obsah]

K početné řadě národopisných slovníků a encyklopedií nedávno přibyla neveliká příručka, jež shrnuje a vysvětluje terminologii bádaní nad lidovou slovesností Tato paušální charakteristika vyžaduje však omeyení v dvojím směru: předně jde o folkloristické názvosloví pouze z germánsky mluvících evropských zemí a dále převážně o terminologii týkající se lidové písně a vyprávění, zatímco další rozsáhlé terény ústního lidového podání, jako říkadla, přísloví, divadlo, dětské hry atd. byly pominuty. Původně měl tento slovník obsáhnout celou evropskou terminologii, a to výběrově ze zemí germánských románských i slovanských, avšak technic[/]ké a organizační okolnosti donutily pořadatele slovníku, známého dánského badatele Lauritse Bodkera, aby pro něj zvolil nynější koncepci. I tak vniklo dílo mimořádně užitečné a podnětné, neboť poskytuje rychlou východ orientaci pa odborné terminologii celé řady zemí, jež po desetiletí stojí v popředí folkloristického studia, ať už je to Německo, Anglie nebo skandinávsky země. Převážná část hesel interpretuje hlavní žánry lidové slovesnosti jako píseň, pohádku, pověst, epos, humorku, vtip atd. a jejich podskupiny a odrůdy (balada, legendární balada, vojenská píseň, svatební píseň, kramářský zpěv, zvířecí pohádka, řetězová pohádka, historická pověst, etiologická pověst, etymologická pověst, "prožitková" pověst, memorát atd. atd.). Značně početně jsou zastoupeny i termíny stylové analýzy jako téma, motiv, epizoda, scéna, akt, formule, fabulát, strofa, refrén, rým atd., i termíny folkloristického rozboru jako redakce, konglomerát, archetyp, praforma (Urform, Normalform), regionální rys ap. Bodker excerpoval literaturu starší i nejnovější, takže vedle názvosloví zaužívaného a běžného zařazuje i termíny víceméně historické a zastaralé. Není snadné provést důkladnou revizi všech termínů tohoto slovníku,. avšak i první probírka naznačuje, že některé důležité termíny zůstaly opomenuty; namátkou uvádím např. látka (Stoff), syžet jednorozměr

40

nost (Eindimensionalität), abstraktní styl (oba termíny z prací M. Lüthiho), terminologie srovnávacího bádání... Autor se rozhodl pro zvlášt koncízní formu výkladu, jež podle mého mínění pro první a základní východisko naprosto vyhovuje; připojené odkazy na literaturu potom čtenáři umožňují seznámit se s příslušným termínem hlouběji, pokud je toho zapotřebí, Námitky může vzbudit - a Bodker to v předmluvě sám uznává - způsob uspořádaní: základní výkladovou a pořádající jednotkou je jednotlivý konkrétní termín v určitém jazyku, např. Lied Volkslied, Soldatenlied, Song, Folksong, folkvisa atd. Tyto termíny jsou sestaveny podle abecedního pořádku. To v praxi. znamená, že tytéž věcné obsahy jsou vykládány na různých místech pod rozličným slovním označením, tedy píseň najdeme pod německým Lied Volkslied, anglickým Song i Folksong, ale i pod termíny visa, vísa, vise, folkvísa atd. I když autor usiloval o to, aby pod každým národním termínem podal jeho vlastní vznik, výklad a užívání. dochází přece jenom mnohdy k opakování a křížení, jak vidíme např. u termínů epické zákony nebo formulovité pohádky (episches Gesetzepiks lov - epic law; Formelmärchen - Formula Tale). Kromě toho např, jednotlivé podskupiny a odrůdy písně se vysvětlují samostatně pod příslušnými hesly jako Landsknechtslied, Legendenlied, Lü[/]genlied, Hochzeitslied, Loblied, Märchenlied, Erzählied, Marktlied, Massenlied, Soldatenlied atd. Z tohoto postupu samozřejmě vzniká navíc ještě pocit nadměrného rozdrobení. Má to však výhodu zase v tom, že koneckonců každý speciální výraz snadno najdeme; a křížové odkazy navzájem propojují termíny, jež věcně náležejí k sobě. Při formulaci hesel podává Bodker vždy pokud možno etymologii termínu a snaží se užít "autorské" definice aby se vyhnul subjektivní interpretaci.
      Bodkerův slovník přichází jako vítaná odborná rukověť, jež je klíčem k pochopení mnoha termínů germánského bádání nad lidovou slovesností. Myslím, že by se mohl stát povídkou k podobnému naukovému dílu aspoň pro naše poměry a že i forma Bodkerova slovníku by mohla být po mnohé stránce vodítkem a příkladem.
      Oldřich Sirovátka

Wolfgang Suppan, Volkslied. Seine Sammlung und Erforschung. J. B. Metzler, Stuttgart 1966, 59 str. [obsah]

V sérii vysokoškolských učebních příruček, jež vydává západoněmecké nakladatelství J. B. Metzlera a jejichž počet už překročil více než půl stovky, vyšlo i několik prací [/] o folklóru: o pohádce (M. Lüthi), hádance (M. Hainová), pověsti (L. Röhrich), legendě (H. Rosenfeld). Jsou to neveliké knížečky, jež v hutné formě shrnují klíčové poznatky a základní literaturu týkající se daného předmětu; jejich autory jsou povětšinou přední němečtí učenci. Třebaže se tyto příručky až na výjimky (jako M. Lüthi o pohádce) omezují hlavně na německou problematiku a literaturu, svým dosahem překračují hranice německého kulturního světa a užitečně přispívají i k mezinárodnímu bádání. Mezi nejnovější svazky této řady patří i knížečka o lidové písni od mladého rakouského hudebního folkloristy W. Suppana pracujícího už několik roků v Německém archívu lidových písní ve Freiburgu. Autor rozvrhl výklady do šesti oddílů: v první kapitole se zabývá zájmem o folklórní píseň před vznikem vědeckého studia, v druhé probírá odborné bádaní na německé půdě (resp. v německy mluvících zemích), ve třetí kapitole hodnotí rozmanité prameny lidových písní, osvětluje metody terénního zápisu a ukazuje na zásady katalogizace textů i nápěvů; v čtvrté kapitole se pokouší o klasifikaci jednotlivých písňových druhů a skupin, v páté seznamuje čtenáře s analýzou písňového materiálu a s jejími ústředními pojmy a konečně v závěrečné šesté kapitole se zamýšlí nad místem lidové písně v kulturním vývoji společnosti, zejména v poslední

41

době. Na malé ploše., již měl Suppan; k dispozici, mohl pochopitelně interpretovat jednotlivé problémy jen přehledně, často dokonce pouze v náznaku; a neměl možnost podat jejich všestranný výklad a osvětlit. je z nejrůznějších aspektů. To pociťujeme zejména v jeho málo uspokojivém a konvenčním třídění lidové písně na jednotlivé skupiny; hudebněvědná orientace vede také Suppana k tomu, že slovesná stránka vychází proti stránce hudební poněkud zkrátka. Na pokusu je však sympatické to, že se autor nevyhýbá ani sporným a nerozpracovaným otázkám, jako je např. osud lidové písně v moderní společnosti, šlágru atd.; nedává sice čtenáři řešení těchto otázek - to by ani nebylo možné - ale aspoň jej do nich uvádí. O autorově rozhledu svědčí i to, že se neomezuje pouze na základnu německé folkloristické literatury, ale sahá často i do literatury mezinárodní, ne zřídka i naší. Vcelku je Suppanova monografie bádání nad folklórní písní užitečným a záslužným přehledem, jenž poslouží zejména jako studijní rukověť adeptům národopisu a hudební vědy.
      O. Sirovátka


      Ágnes Kovács, A Rátótiádák tipus-, mutatója (Typový katalog mad'arských kocourkovských humorek), Budapest 1966, 386 stran [obsah]

Podání každého národa zná roztodivné historky o činech a nápadech hlupáků, smolařů a nešiků: u nás se připisují hlavně fiktivnímu městečku Kocourkovu, Němci si je vyprávějí o Schildě, Maďaři je lokalizují do vesnice Rátót. Tyto maďarské žertovné pohádky, humorky a anekdoty shromáždila a utřídila maďarská badatelka Ágnes Kovácsová a vydala je jako další svazek maďarského katalogu lidových pohádek. Autorka svědomitě soustředila veškeré zápisy a otisky těchto látek a podřazuje je mezinárodní numerizaci Aarnově a Thompsonově, v jejichž indexu zaujímají tyto typy čísla 1200-1349. Kovácsová uveřejňuje ke každému typu jako ilustraci jeden nebo více reprezentativních textů, dále připojuje soupis všech známých variant se základními sběratelskými daty a konečně podává v komentáři stručnou analýzu všech dokladů. Vznikl tak podrobný soupis, jenž má značný význam z mezinárodního hlediska, neboť kocourkovské povídky patří z větší části k putujícím, interetnickým motivům; některé z nich však - jak ukazuje rovněž Kovácsová na maďarské tradici - zůstá[/]vají omezeny na určitý region nebo národní tradici a chybějí jim mezinárodní paralely. Kovácsová je si vědoma mezinárodního dosahu svého katalogu a proto připojila k indexu obšírné německé resumé (str. 350-384), v němž heslovitě formuluje jednotlivé maďarské typy a dále v zkratce shrnuje poznatky svého studia nad touto vrstvou maďarské prozaické tradice. Kovácsová správně objasňuje, že tyto povídky se objevují v lidovém podání v rozmanitých formách - od rozvinutých pohádkových vyprávění až po kratičké anekdoty nebo příslovnické a pořekadlové narážky. Zjišťuje také, že některé látky a motivy se pevně váží na určitou vesnici, jiné však se vyprávějí v rozličných lokalitách, sociálních vrstvách, stavech nebo národnostních skupinách, takže jejich třídění je oprávněné jediné podle tématu, nikoliv podle postav. Zdůrazňuje živou interferenci mezi literaturou a ústním podáním, všímá si i mezinárodních spojnic a z nich vyzdvihuje zvlášť paralely valonské a vlivy německé. Protože problémy styLové i ideové by vyžadovaly zevrubného a minuciózního rozboru a vydaný katalog k nim v budoucnu jistě poslouží - dotýká se jich jen okrajově. Maďarské národopisné bádání dostalo cennou a z našeho hlediska záviděníhodnou příručku, jež s užitkem poslouží i badatelům našim, hlavně slovenským, neboť kontakty a prolínání maďar

42

ské lidové prózy a podání slovenského jsou známým faktem, jejž si potvrzujeme i na podkladě materiálu shromážděného v tomto soupisu. Poněkud v rozpacích však stojíme nad připojenou mapkou zápisů: politické a jiné hranice v ní zmizely, slovenské lokality (i čistě slovenské bez jakékoliv maďarské menšiny dnes i v minulosti) pouze v maďarském znění, což se týká i lokalit rumunských a jihoslovanských.
      Oldřich Sirovátka

J. Kuna-J. Mrnka, Tunisko - Fatmina ruka (odb. spolupráce V. Červenka). Mladá fronta - Praha 1967, stran 134 + 24. Cena Kčs 32,50 [obsah]

La Goulette, Tunis, Sidi-bou-Said, Kartágo; El-Djem, Kairouán, Sfax, Gabes, Matmata, Djerba - to jsou místa, která tvoří osu Mrnkova vyprávění, provázeného Kunovými a Červenkovými fotografiemi. Kdo četl tento nevšední cestopis v Kultuře 1962, rád se k němu vrátí. Jaroslav Mrnka jím anticipoval svůj blízký osud. Do Djerby se zbláznil, prudce se v něm zadrhla touha vrátit se a dotknout se jí aspoň ještě jednou. Nic nebylo s to smířit ho se sku[/]tečností, že Djerbu vidí naposled. A přec, krátce nato zemřel,
      Mrnka nepopisuje, nepoučuje, neškolí. Přesto bych jeho knížku nevyměnil ani za deset konfekčních cestopisů. Postihuje skoro nepostižitelnou, prchavou atmosféru té neskutečně skutečné země.
      I fotografická část knihy zachycuje mnohé stránky tuniského lidového života a kultury: práci i zahálku, obydlí, kroje slavnosti. Kamera národopiscova by leccos viděla přesněji, ale možná méně podmanivě. Licence autorů zašla však příliš daleko v řazení fotografií v příloze rozdělené do devíti oddílů. Do druhé části ob.sahující snímky z okolí hlavního města se dostala džámí al-Kabír z Kairouánu (str. 57), do čtvrtého oddílu s fotografiemi z ElDjemu zábor z nádvoří před klášterem Sídí Sáhib v Kairouánu (str. 76), naproti tomu do oddílu o vnitrozemském Kairouánu zabloudila fotografie z mořského pobřeží (str. 86-87). V oddílu šestém o Sfaxu je neprávem snímek na str. 94, z Cabesu asi není fotografie na str. 103 pořízená snad v některé západnější oáze a snímek na str. 106 aż 107 zobrazuje náhorní plošinu v Matmatě. Bůhví odkud jsou záběru ze sabíru na str. 108-111. Fotografie na str. 112 asi též nepochází z Gabesu; zdobeným ostěním domovních dveří připomíná spíš okolí M'Sakenu- v devátém oddílu je jeden snímek z Matmaty (str. 125) a druhý z Houmt Souku na Djerbě [/] (str. 126). Identifikovat ostatní, většinou žánrové fotografie, je skoro nemožné. Autoři možná neměli v úmyslu držet se programu naznačeného patitulem a číslováním oddílů. V každém případě však chaotickým uspořádáním fotografií zbytečně okleštili sdělnost obrazové části a nenapravili tento nedostatek ani připojením žádoucího seznamu fotografií se základními údaji. Obrazová příloha by tuto adjustaci potřebovala rozhodně naléhavěji než Mrnkův text, k němuž nakladatelství připojilo v závěru knížky faktografický komentář.
      Richard Jeřábek

Kuľtura i byt narodov zarubežnoj Evropy, Moskva 1967 [obsah]

Evropskému národopisu nebyla ve starší ruské i sovětskě literatuře věnována náležitá pozornost. Prvním pokusem o odstranění tohoto nedostatku je sborník příspěvků, věnovaný různým tématům, které jsou v sovětské etnografii zpracovány poprvé.
      Otázkou osídlení dávného Norska a vznikem pozemkové občiny na tomto území se zabývá G. I. Anochin ("K problemam zaselenija strany i vozniknovenija pozemeľnoj obščiny v drevnej Norvegii", s. 7 až 67). Materiál, s nímž autor pra

43

cuje, zabírá období 9000 až 10.000 roků. V tomto časovém úseku prošel člověk vývojovou cestou od mezolitického polokočovného lovce, rybáře, řemeslníka a sběratele k zemědělci a chovateli dobytka. Rozborem dokladů se zjistilo, že zemědělství a chov dobytka přišly do Norska v neolitu z jihu a východu.
      M. N. Morozova zvolila za předmět svého bádání rolnické obydlí v Norsku a Dánsku ("Kresťjanskoje žilišče Zapadnoj i Južnoj Skandinavii", s. 68-93). Z hlediska geneze jednotlivých typů sídel jsou zvláště pozoruhodná zjištění o hromadných vesnicích obývaných skupinami příbuzných rodin. Jde o jev známý také u jiných národů, který byl jedním z hlavních momentů, jež vedly ke vzniku hromadného půdorysu. Autor podává charakteristiku dvora, všímá si stavebního materiálu a techniky stavby, střechy, obytného domu i hospodářských staveb norského i dánského obyvatelstva. Vyděluje tři areály tradičních typů obydlí v jižní a západní Skandinávii: 1. severonorský, 2. jihonorský a severodánský, 3. jihodánský. První typ má obdoby v severním Švédsku a ve východní Evropě, druhý nese společné znaky s obydlím v jižním Švédsku, západní Litvě a Lotyšsku, třetí jeví shody s jihošvédským domem.
      Lidové obydlí sleduje též další příspěvek. O. R. Budina ("Narodnoje žilišče Severnoj Albanii", [/] s. 94-133), vycházející z dosavadní literatury i vlastních terénních výzkumů, podává výstižný obraz zejména o dřevěných stavbách, které na velké části území již vymizely. Autorka vztahuje počátky dřevěného stavitelství v Albánii k období, kdy Balkánský poloostrov osídlily ilyrské kmeny. V albánském lidovém stavitelství se odrážejí těsné kulturní vztahy se slovanským osídlením. K záměně dřevěných staveb za kamenné došlo v severní Albánii především v důsledku zdejších složitých sociálněekornomických podmínek.
      T. D. Filimonova nazvala svoji stať "Pachotnyje orudija nemeckogo kresťjanstva vtoroj poloviny XVIII-XIX v." (s. 134-167). Autorka hodnotí dosavadní stav bádání a správně poukazuje na tendenční zaměření německé literatury z konce 19. a z první poloviny 20. století, v níž se shody i zvláštnosti v orebném nářadí vysvětlují hlavně etnickými důvody, při čemž vyspělejší formy jsou neopodstatněně připisovány německému etniku. Na základě archeologických i etnografických dokladů charakterizuje autorka hlavní formy orebného nářadí v Německu a zjišťuje, že oblast rozšíření rádla byla v 18. - 19. století Ohraničena územím východně od Labe, místy zasahovala i na západní břeh této řeky a do některých krajů v západním a jihozápadním Německu. Na ostatním německém území převažoval pluh.[/]
      Etnická příslušnost Friulů, žijících v severovýchodní Itálii, je již dlouhou dobu předmětem sporů. Z toho důvodu je třeba uvítat studii N. A. Krasnovské "Nekotoryje elementy materiaľnoj kuľtury i chozjajstvo friulov" (s. 168 až 206), v níž autorka sleduje rolnické hospodaření, typická řemesla a výrobu; zvláštní pozornost soustředila N. A. Krasnovskaja na obydlí, v němž rozlišuje několik základních typů.
      Obdobnou problematiku, ovšem z jiného hlediska a na jiném území, studuje N. N. Sadomskaja ("Osnovnyje etapy etničeskoj istorii galisijcev", s. 207-239). Autorka seznamuje s hlavními názory na etnický charakter obyvatel španělské Galicie a snaží se vlastním studiem, vedeným v historickém průřezu, dospět k objektivnímu závěru, který formuluje v tezi: Galiciové představují zvláštní národnost, odlišnou od španělské.
      České rolnické obydlí je posledním tématem sborníku. N. N. Gracijanskaja ("Češskoje kresťjanskoje žilišče v XIX-XX vv.", s. 240-255) se v úvodu zmiňuje o některých českých pracích věnovaných této problematice a pak podává stručnou charakteristiku dispozice obydlí, interiéru, zástavby usedlosti, materiálu a stavebních technik; v závěru se pokouší o vymezení regionálních typů lidových staveb v českých zemích při čemž

44

vychází ze starších národopisných prací. Současný stav studia českého lidového obydlí - jak autorka sama přiznává - není ještě na takovém stupni, aby bylo možno vyslovit poslední slovo k otázce typů a historického vývoje lidových staveb v Čechách a na Moravě.
      Sborník "Kuľtura i byt narodov zarubežnoj Evropy", který vyšel pod redakcí S. A. Tokareva, je určen především sovětským čtenářům. Dobré poučení zde ovšem najde každý, kdo se zajímá o lidovou kulturu evropských národů.
      Václav Frolec

Bruno Schier, Hauslandschaften und Kulturbewegungen im Östlichen Mitteleuropa. Druhé rozšířené vydání, Göttingen 1966, stran 525 se 46 fotografiemi a 5 mapami v příloze;. v textu 44 obrázky [obsah]

Je velmi málo vědecky zaměřených národopisných knih, které se dočkají po necelých čtyřiceti letech nového vydaní. Patří-li mezi tyto čestné výjimky Schierovy Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa, pak je to [/] především proto; že autor v nich na základě bohatého a dynamicky interpretovaného materiálu podal obdivuhodnou syntezi o středoevropském domě, jeho konstrukci, půdorysu, zařízení i hospodářské usedlosti s mnoha paralelami z ostatních oblastí Evropy. Shierova kniha tak pomáhá vyplnit vážný nedostatek etnografických prací, systematicky studujících Evropu nebo alespoň její význačné regiony jako celky, a staví se do jedné řady s díly A. Haberlandta, K. Moszyńského, L. Niederla K. Rhamma aj. Pro nás však, kteří žijeme na území, které je podle autora přechodným pásmem mezi německou a slovanskou kulturou, je Schierova kniha na některých místech polemická.
      Předně bychom chtěli konstatovat, že druhé vydání této práce se zásadně neliší od prvního. Badatel měl připravené druhé vydání již za války, avšak rukopis mu shořel v Lipsku v roce 1943. Když byl na počátku šedesátých let vyzván nakladatelem k přípravě druhého vydání, měl už příliš málo času na to, aby původní knihu přepracoval. Do rukou tedy dostáváme - jak konečně i sám badatel prohlásit před dvěma roky na kongresu Německé národopisné společnosti v Marburku, nově vytištěné první vydání doplněné o řadu fotografií, předmluvu, závěrečnou kapitolu (členění německého domu a přehled o jiných kulturních formách - str. 367 až 388), dále o výběrovou biblio[/]grafii, která vcelku dobře zachycuje i české a slovenské práce i lidovém stavitelství a bydlení, a o menší změny v poznámkovém aparátě. Je tedy opravdu škoda, že autor neměl možnost přímo v textu se vyrovnat s novými národopisnými pracemi, především československými, protože s výjimkou Balášovy statě o polygonálních stodolách, dále studií Eitzenových a několika dalších autorů se s nimi můžeme setkat jen v seznamu literatury. A je nesporné; že kritické zpracování hlavně poválečné literatury o českém a slovenském lidovém domě by jistě ovlivnilo i některé Schierovy závěry, se kterými nemůžeme vždy souhlasit, protože jsou někdy příliš jednostranné. Na tomto místě nehodláme tyto otázky dále rozvíjet. protože se s nimi vyrovnáváme téměř v každé větší práci o lidovém domě a jeho interiéru. Některé závěry v jeho sedmi základních kapitolách (I. Střecha, II. Domové stěny, III. Půdorys, IV. Topeniště, V. Světnice (jizba), VI. Zařízení, VII. Hospodářské stavby) ještě pochopitelně opraví kartografické zpracování výsledků studia československého lidového domu v rámci národopisného atlasu ČSSR; dílčí práce - jako např. o rozšíření hrázděného domu, půdorysu, interiéru a především topeništi, už tomu nasvědčují. Uvážíme-li však, že tak rozsáhlou studii zpracoval již v roce 1931 jednotlivec, pak tyto kritické připomínky nezmenšují význam

45

tohoto díla. Spíše vyjadřují politování, že nebylo podle poledních výsledků našeho bádání doplněno a přepracováno, což by jistě vedlo i k upravení některých Schierových proněmeckých závěrů. V naprosto jinam světle by se ocitla i jeho teorie přechodného pásma.
      Český badatel se však musí pozastavit nad dedikací autorovou. B. Schier totiž knihu připisuje ;,své domovině Čechám jako klasické půdy, kde se překrývají německoslovanské kulturní vrstvy a Německé universitě v Praze (1348-1945), která mu ukázala cestu k pochopení prolínání kultur západních a východních." Nesprávný a málo tolerantní názor na Karlovu universitu sice autor zmírňuje druhou části věnování, ale domníváme se, že jeho vyslovení je na tomto místě přinejmenším zbytečné.
      Přes výhrady je třeba závěrem projevit potěšení, že kniha, u nás už dávno téměř nedostupná, se znovu dostává do rukou badatelů. Bude i nadále prací základní s níž možno polemizovat, ale již nelze přehlédnout a nelze jí také nesporné hodnoty upřít.
      Alena Plessingerová

Národopisná práca v múzeách na Slovensku, Bratislava 1966 [obsah]

Kabinet muzejní a vlastivědné práce při Slovenském národním muzeu v Bratislavě a Slovenské národní muzeum - národopisné oddělení v Martině vydaly pod odbornou redakcí Štefana Mruškoviče sborník příspěvků z problematiky muzejní práce, jehož cílem je podat stručný přehled současného stavu a vývoje nejdůležitějších organizačních a metodologických otázek slovenské národopisné muzeologie. Hlavním úkolem národopisného muzejnictví na Slovensku - jak uvádí v úvodu redaktor publikace - je celkové zkvalitnění práce, zejména terénní vědecko-výzkumné a sběratelské činnosti, dokumentace, peče o sbírky a jejich publikační zpracování a osvětové využití.
      Sborník otevírá příspěvek Andreje Polonce "Vznik a vývoj národopisného muzejníctva na Slovensku" (s. 7-14) , v němž autor stručně charakterizuje období slovenského národního obrození, pojednává o vzniku Slovenského národního muzea v Martině i regonálních mu?eí na Slovensku. V celkovém vývoji národopisné vědy a národopisné muzeologie rozlišuje A. Polonec čtyři základní období, při jejichž hodnocení vychází hlavně z prací Nahodilových a Robkových, které - podle našeho soudu - zkreslují dějiny národopisu.[/] Štefan Mruškovič se ve stati "Hlavně úlohy národopisnej práce v múzeách na Slovensku" (s. 23 až 33) soustředil na několik problémů: koncepce sítě muzeí na Slovensku, současný význam muzeí a úkoly národopisné práce v muzeích, dobudování a kartografizace etnografických sbírek, vědecké zpracování a publikační zpřístupnění národopisných sbírek; koordinace vědeckovýzkumné práce muzeí v oblasti národopisu.
      Širší teoretické zaměření má příspěvek Štefana Apáthyho "Metódy národopisného výskumu a získavania zbierok" (s. 35-45). Autor si vnímá pramenů etnografického studia, jejich hodnoty, zabývá se způsoby a metodami etnografického výzkumu; zvláštní pozornost věnuje terénnímu výzkumu, jeho technice, dotazníkům, komplexním a doplňkovým výzkumům, národopisnému sběru, způsobům získávání muzejního materiálu a evidenčním a technickým pracím při sběru. Škoda, že autor nevyužil dosavadní (zejména zahraniční) literatury věnované problematice etnografického výzkumu. Vyhnul by se patrně některým nejasnostém a sporným otázkám, které se v jeho stati vyskytují.
      Otázku zpracování muzejního materiálu sleduje Ján Koma ("Dokumentácia, odborné spracovanie a evidovanie etnografického materiálu v múzeách"; s. 47-55). Jeho příspěvek, doplněný o ukázky do

46

kumentace ze Slovenského národního muzea v Martině, poslouží Zejména národopiscům v regionálních muzeích při jejich práci se sbírkovými předměty. Zajímavé podněty pro prezentaci a instalaci národopisných sbírek přináší Josef Beneš ("Prezentácia a inštalácia národopisných zbierok v múzeách"; s. 61-71), který věnuje hlavní pozornost vývoji prezentace národopisných sbírek, instalačním technikám, postupu při vytváření národopisné expozice a některým speciálním problémům.
      V závěrečné části sborníku se pojednává o vzdělávací činnosti v muzeích (Igor Krištek: Naučná a vzdelávacia činnosť v múzeách, s. 81-89), konzervaci etnografického materiálu (Miroslav Hodoš: Konzervácia etnografického materiálu v múzeách, s. 91 až 101) a restaurování národopisných dokladů v muzeích (Petr Mendel Reštaurovanie etnografického materiálu v múzeách, s. 107-113). Výběrová bibliografie národopisné muzeologické literatury za léta 1945-1965, jíž sestavila Dagmar Višňovská - Říhová, uzavírá publikaci, která svým grafickým provedením (je vytištěna na křídě), úpravou i obrazovým vybavením důstojně reprezentuje současnou muzeologii na Slovensku.
      Václav Frolec

Třebechovický betlém (fotografie M. Fejk, text M. Rampa], Nakladatelství Kruh - Hradec Králové 1967, stran 11, 98 stran nepaginované obrazové přílohy, résumé anglicky, francouzsky, německy a rusky. Cena Kčs 38, [obsah]

Probuzený zájem o betlémy vyvolal v život obrazovou publikaci o díle, které se zásluhou naší národní expozice na světové výstavě v Montrealu stalo pojmem - o betlému Josefa Probošta a Josefa Kapuciána z Třebechovic pod Orebem. Není to betlém v plném slova smyslu lidový a ani publikace o něm není národopisná. Je to knížka spíš na dívání než na čtení. Všehovšudy sedm stránek skoro beletristického textu, který o původcích betlému a jejich spolupracovnících informuje jen jakoby mimochodem, ale pro laického čtenáře dostatečně (nezbytná data jsou uvedena na konci knížky). Pak následuje šestadevadesát stran střídavá výborných, dobrých a bohužel místy i nedařených fotografií jednotlivých výjevů a figur i jejich detailů. Některé záběry nepřesahují úroveň dokumentární popisn:osti, jiné však účinnými prostředky (úhlem pohledu, kontrastním osvětlením, malou hloubkou ostrosti) podtrhují výtvarnou hod[/]notu řezeb. Byla však neostrost ve všech případech záměrná? v některých záběrech (str. 24, 46, 53, 68, 70-72 79, 81, 89, 102, 108 aj.) zachází až za hranici únosnosti.
      Třebechovický betlém je dílo výjimečné, které snad nemá v naší betlémářské produkci obdoby. Jeho souvislost s ostatními vyřezávanými betlémy lze spatřovat jen v dodržení základního schematu - zobrazení Kristova narození, klanění králů a v některých postavách pastýřů a darovníků, které tvoří stereotypy běžné i v jiných zemích s betlémářskou tradicí. (Některé z těchto postav nápadně připomínají řemeslně vyráběné figurky z okolí Králík a Listí nad Orlicí, s nimiž tvůrci třebechovického betléma mohli snadno přijít do styku. Ovšem to jsou jen nepodstatné shody a podobnosti, které dotvrzují, že Proboštův a Kapuciánův betlém nevznikal ve vzduchoprázdnu, nýbrž v prostředí blízkém řemeslné řezbářské tradici, kterou třebechovický betlém jako dílo mimořádně talentovaných samouků výrazně převýšil). Naproti tomu se v něm v míře neobvyklé objevují pracovní scény a rozsáhlý novozákonní cyklus výjevů z Kristova života, který se v lidovém řezbářství obrazil jen v jednotlivých ikonografických typech bez oné epické souvislosti a dramatického pojetí jako v betlému třebechovickém. Oč méně je tento betlém pozoruhodný jako článek ve vývoji typů českých jesliček, o to cennější je jako

47

individuální projev technického důvtipu a výtvarného talentu.
      Hradecká publikace zatím zůstává ojedinělá. Jejím smyslem zajisté nebylo prokazovat a zdůrazňovat jedinečnost třebechovického betléma. Při obecném nedostatku publikací o českých a slovenských betlémech hrozí však nebezpečí; že hlavně v zahraniční literatuře bude tento betlém citován jako typický představitel české betlémářské tradice. Je dobře, že knížka vyšla, snad i přes vysokou cenu si najde cestu ke čtenářům a příznivcům prostého umění. Ale je už načase, aby byla po ruce í odborná publikace o vzniku a vývoji českých jesliček a o typických lidových a pololidových betlémech, jaká vyšla naposled právě před šedesáti lety.
      Richard Jeřábek

Václav Husa (Josef Petráň - Alena Šubrtová): Homo faber (pracovní motivy ve starých vyobrazeních), Praha 1967, str. 223, obr. v textu 171, obraz. příloh 187 [obsah]

Ikonografický materiál je nezbytným pramenem pro rozmanitá odvětví historického bádání a neustále [/] se projevovala potřebnost publikace, která by soustředila obrazy ze starých rukopisů, i mladší, zachycující život lidu ve městech i na vesnicích. Historici proto uvítali dílo, jehož cílem bylo zveřejnit ikonografické doklady, které zobrazují člověka při práci, a to z období 11. až do poloviny 17. století.
      Jak již podtitul naznačuje, je to publikace v podstatě obrazová. Autoři ji rozdělili do tří hlavních částí. Václav Husa seznámil v úvodu čtenáře s podněty, které vedly ke vzniku díla, s metodou práce a jejími úskalími, vymezit téma. Úvodní kapitola obsahuje též kritiku pramenů a hodnocení jejich významu z hlediska historické vědy. Další část, kterou autoři označili jako ikonografický atlas, tvoří nejrozsáhlejší díl publikace. Je rozdělena do čtyř kapitol podle rozmanitých profesí, více či méně příbuzných. V každé z těchto kapitol se prolíná popis obrazů od nejstarších dokladů s výkladem historie jednotlivých pracovních odvětví a je bohatě proložena dokonalými černobílými a barevnými fotografiemi, jednak v textu, jednak v příloze, následující za každou kapitolu. Vedle obrazové ikonografie jsou zařazeny také doklady v plastikách. Třetí část pak sestává ze seznamů vyobrazení a výběrové literatury.
      Monografie Homo faber je dílo, vytvořené na základě rozsáhlé heuristické práce a důkladného vědec[/]kého rozboru, avšak podáním textu a formou určené nejširšímu publiku. Zejména z grafické úpravy je patrno úsilí o knihu representatívní. Tyto úkoly se podařilo autorům splnit měrou vrchovatou. Přesto však nás publikace nutí k. zamyšlení nad některými problémy. které se tu vyskytly a mohou mít i obecnější ráz.
      Podle úvodní stati zahrnuje monografie materiál z celého našeho území. Autorům nešlo o demonstraci veškerých pramenů, ale o representaci typů. Přesto se tu jeví jistá disproporce. Je nepochybné, že' doklady v archívech a muzeích v Čechách jsou nejpočetnější, ale postrádáme tu některé materiály z Moravy. Mám na mysli např. ilustrace některých rukopisů, pečeti aj. s nespornou výtvarnou hodnotou, které by byly další ozdobou této pěkné knihy.
      Je zřejmé, že se autoři zajímali o lidovou kulturu, avšak z některých, byť jen drobných nesprávností vyplývá, že alespoň lektorská spolupráce etnografa při vydávání monografií zaměřených na podobná témata by pomohla zpřesnit problémy a fakta zasahující do této vědecké discipliny. I když nejde o monografii určenou pouze k vědeckým účelům, uvítal by snad i laik věcný rejstřík, který by byl vhodným doplňkem dokonalých popisků obrazů a jejich seznamů.
      Je překvapující, že nakladatelství Academia nezařadilo do knihy tak

48

vysoké vědecké i výtvarné úrovně cizojazyčné resumé, s nímž by mohla posloužit také v zahraniční knižní výměně a navíc jako representatívní dar hostům z ciziny.
      Vlasta Svobodová


      Josef Vařeka, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Kultura a tradice 8, Práce Slováckého muzea Uherské Hradiště 1967. Stran 85, 7 obr. v textu, 26 fotografií [obsah]

Na rozdíl od jiných technických staveb věnuje se studiu větrných mlýnů snad až neúměrně velká pozornost. Potvrzuje to i soupis prací v této drobné publikaci, který čítá na dvě stě bibliografických záznamů literatury věnované speciálně této tematice. Příčinou tohoto stavu je pravděpodobně větší nápadnost větrných mlýnů, jejich dominantní postavení v krajině i jejich tvarová odlišnost od jiných technických staveb. Problematika vzniku a územního rozšíření různých typů a variant větrných mlýnů nezasahuje jen do oblasti etnografického bádání, nýbrž také do sféry studií kulturně-historických apod. K tomuto tématu je tedy možno přistupovat z různých východisek. Star[/]ší literatura (v našich zemích jen časopisecké články) nepřekračuje hranice vlastivědného zájmu nebo se orientuje na otázku původu a typologie větrných mlýnů z hlediska kulturní historie. Vařeka si znesnadnil svůj úkol úsilím o uplatnění hledisek etnografických. Samotný předmět studia ho však přiměl k tomu, aby se věnoval více některým technologickým a kulturně-historickým aspektům, než ryze etnografickým.
      Větrné mlýny byly v naší lidové kultuře cizím přínosem a v jejich celkovém vzezření, v konstrukci a a složení se neobrazily vlivy českého prostředí. Jejich zlidovění je u nás podle Vařeky koneckonců velmi pozdní: zakládaly je již od nejstarších dob (?) kláštery, feudálové a města, v 18. a 19. století také obce a jednotlivci (str. 13), samozřejmě se svolením nebo i z příkazu vrchnosti, která stanovovala i podmínky provozu a výši ročního platu (str. 15 a 44).
      Chvályhodná je autorova snaha předvést vývoj na Moravě a ve Slezsku na pozadí obecného historického vývoje větrných mlýnů. Zašel. však místy do zbytečných podrobností v textu (str. 10 n.), v poznámkách (č. 40) i v obrazové příloze (č. 1, 3, 14, 22, 23).
      Pro náš národopis jsou nejpřínosnější zjištění o hospodářském významu větrného mlynářství a o sociálním postavení mlynářů a jejich [/] rodin, dále obyčeje související se zakládáním a provozem větrných mlýnů a folklórní projevy obrážející život na mlýnech. Škoda, že zaujímají tak malou část Vařekovy knížky.
      Vařekova studie je cenným souhrnem materiálu, soustředěného s přehledem i s náležitou kritičností. Postrádáme však alespoň schematickou mapku výskytu větrných mlýnů na Moravě a ve Slezsku, popřípadě mapku jejich rozšíření v Evropě; čtenář je nucen konfrontovat jednotlivé lokality v Burianově soupisu a mapě z roku 1965 nebo čekat na ohlášenou mapu větrných mlýnů v proponovaném Národopisném atlasu. Za znamenitou pomůcku pokládám seznam literatury, který (i přes některé nepřesnosti) poskytuje vysoký počet spolehlivých informací.
      Smysl studia větrných mlýnů nebylo snad třeba zdůrazňovat tím, že soupis jejich lokalit, který ostatně publikace neobsahuje, "může být určitým vodítkem pro moderní využití větrné energie" (str. 18); moderní meteorologie a energetika využívají - doufám - exaktnějších pomůcek.
      Richard Jeřábek

49

Vratislav Bělík, Horácká chasa. Zvykoslovné podání a obrázky z Třebíčska, Náměšťska, Mor. Krumlovska, Mor. Budějovicka a Znojemska. I. část 1965, II. část 1966, vydal Osvětový dům B. Václavka v Třebíči, stran 32 a 24 [obsah]

Pod titulkem "Horácká chasa" vydává vlastně Vratislav Bělík popisy výročních obyčejů z Horácka. Začíná popisem organizace mládeže a sledováním její vnitřní samosprávy v průběhu kalendářních zvyků. První svazek přináší sled jarních obyčejů. Ve zvycích v době masopustu jsou nejzajímavější popisy ostatkového práva žen, maškar a véplatbe" děvčat v ostatkové úterý, což v mnohém připomíná scény ze svatebních obyčejů. Zajímavé jsou rovněž zvyky, které se v okolí Jihlavy konaly na Popeleční středu - přijímání nově vdaných žen do babského cechu" a holení novomanželů Autorův soud, že v tomto obyčeji je možno vidět zbytek matriarchátu je ovšem nepodložený. Zajímavé jsou i obrázky Smrtolenky, které V. Bělík uvádí z Třebíčska a Mor. Krumlovska v závěru prvního svazku nacházíme popisy velikonočních obyčejů a malovaných vajíček.
      Druhá část sbírky je věnována let[/]ním obyčejům. Je uvedena popisem stavění májů a obchůzek regrutů se stromkem. Nejzajímavější údaje obsahuje pasáž "Vožení krále", v níž je podrobně popsán tento zajímavý letniční zvyk z obce Lhánice. Kromě jiných detailů je zajímavá účast družiny chlapců i dívek v obřadu. Autorovi se podařilo pořídit záznam od přímého účastníka který se naposled zúčastnil tohoto zvyku v roce 1882. Pokus o výklad slavnosti z historické události, v tomto případě z cesty některého krále z Čech do Uher přes předpokládanou trasu Lhánice - Troubsko - Vlčnov je však neopodstatněný. Jak bychom potom sledovali genesi tohoto zvyku v mnoha a mnoha dalších místech na Moravě a v Čechách, a dále v jiných zemích, např. v Německu, Francii, Anglii? Svazek končí popisem obyčejů při dožínkách. V třetí části, která zatím nevyšla, budou uvedeny popisy obyčejů o hodech a o posvícení.
      Publikace o horácké chase je velmi podnětná a Osvětový dům B. Václavka v Třebíči je možno za tento ediční počin jen pochválit. Lze si jen přát, aby i ostatní osvětové domy v Jihomoravském kraji i v jiných oblastech zaměřily aspoň část své činnosti tímto směrem.
      Josef Tomeš

Bohumír Četyna, Radhošť v minulosti a přítomnosti. Kulturně historický přehled. Vydal Vlastivědný ústav v Novém Jičíně 1966, 48 stran, kresby a mapky v textu [obsah]

Hora Radhošť v moravskoslezských Beskydách, v dnešním národopisném regiónu Valašsko, soustřeďuje na sebe pozornost již delší dobu. Jsou to především dvě otázky: Jaký mět Radhošť význam v náboženství našich pohanských předků, v této souvislosti pak vyvstává problém, jak se zde formoval cyrilometodějský kult. Druhá je otázka valašké kolonizace. Těmto problémům je věnováno mnoho článků v časopisech Naše Valašsko Selský archiv, Časopis Matice moravské, Časopis Moravského musea zemského aj., o problému pastevecké kolonizace v Karpatech vyšla řada studií národopisných i historických.
      Knížečka Bohumíra Četyny slibovala proto, že přinese zasvěcený přehled dosavadní problematiky, i když, jak se zdá, nemá cíle vědecké, ale chce spíše prospět potřebám cestovního ruchu. Publikace je rozdělena do pěti kapitol; z nichž národopisce a historiky budou především zajímat kapitoly "Zrod radhošťského bájesloví" a "Radhošť za valašské kolonizace".

50

Již Vincenc Prasek w Selském archivu v roce 1908 ukázal, jak na Moravě počátkem 18. století rozšířil představu o pohanském bohu Radegastovi na Radhošti farář Jan Jiří Středovský, když se předtím poučil o mytologii Polabských Slovanů. Četyna tyto okolnosti stručně rozebírá, při čemž se snaží domnělý kult na Radhošti podpořit "magickým trojúhelníkem", podle jehož principu stály v oblasti hory tři, Čertovy mlýny". Není však tento důkaz pochybený, uvážíme-li jen prostý fakt, kolik na našem území najdeme nejrůznějších čertových mlýnů? Je však další otázka, zda magický trojúhelník měl u Slovanů takový význam jak např. u starých Řeků; zde nejsou pro něj žádné vážné důkazy. Ostatně Lubor Niederle upozornil; že z pomístního názvu Radhošť nelze vyvozovat existenci kultu staroslovanského boha, který je lokálně omezen na Polabské Slovany.
      V souvislosti s radhošťským kultem autor popisuje mýtické bytosti Radocha a Bluda, které jsou však pro valašský folklór netypické a jsou zřejmě literárními postavami z 19. století.
      B. Četyna se stručně zmiňuje o kultu cyrilometodějském, při čemž uvádí známé údaje o stavbě kříže, kaple a sochy na Radhošti. Přitom však opomenul zdůraznit, že právě v studiu misijní činnosti v 17. a 18. století v okolí Radhoště je možno hledat klíč k otázce, proč se domně[/]lé přežitky kultu Radegasta dostaly do zájmu veřejnosti. Jistě by bylo zajímavé sledovat formování dalších památných míst (např. Hostýna), zvláště v období protireformace, a jejich odraz v národní kultuře doby. Mnohé by se pak jevilo daleko střízlivěji.
      Velmi povrchně B. Četyna hovoří o karpatské pastevecké kolonizace a o utváření rumunského národa. A právě této otázce bylo v poslední době věnováno hodně pozornosti našimi historiky.
      V závěru autor sděluje, že jej omezený rozsah knížky přinutil k podstatnému krácení, vynechání podrobností a citace pramenů. Tato praxe je sice běžná v turistické a populární literatuře (i když ani zde není vždy obvyklá), v publikaci Vlastivědného ústavu by však prameny měly být uvedeny. Již proto, aby je autor více respektoval a nezůstávai na úrovni názorů, které byly neprůkazné již před půl stoletím.
      Josef Tomeš

Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka [obsah]

V tomto roce vydal Okresní osvětový dům v Uh. Hradišti populární publikaci: "Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka", která má sloužit jako studijní materiál pro dětské kroužky a soubory. Autorka publikace Zden[/]ka Jelínková vycházela z archívního materiálu Slováckého muzea; zejména z rukopisných sbírek sběratelů J. Obrátila .a Stan. Menšíka.
      V úvodní části seznamujeme čtenáře s pojmem dětský folklór a jeho jednotlivými druhy, vždy se stručnou charakteristikou. Vlastní část knihy obsahuje říkadla, dětské hry a dětské zvykosloví. Říkadla jsou rozdělena podle obsahu, smyslu a zaměření (např. rozpočítadla, říkadla a motivy z přírody...). Dětské hry vyjadřují touhu dítěte po pohybu a činnosti a jsou rozděleny od pohybových prostých až po hry, které souvisí s dětským zvykoslovím, vázaným většinou k obřadům výročním, zřídka k jiným příležitostem (smrtná neděle, letnice...). Závěr obsahuje soupis bibliografie nejdůležitější literatury, vztahující se k dětskému folklóru na Slovácku. Práce Zdenky Jelínkové ukazuje další možnost využití tradičního materiálu pro práci s dětmi. Vedle toho seznamuje s tímto materiálem širší okruh lidí a slouží jako materiál vědeckým pracovníkům. Nutno i nadále tubo spolupráci s OOD vítat a využívat dané publikační možnosti.
      Marie Náplavová

51

Milan Kundera, Žert, Čsl spisovatel Praha 1967, 293 str. [obsah]

Všechna velká literární díla naší národní kultury nejenom odrážela dobu v níž vznikala, ale dotýkala se také výrazných projevů tradic v národním bytí, jež s různou intenzitou soudobou skutečnost ovlivňovaly. Podtext tradice, zejména lidové, ať vědomě ať podvědomě obsažený v literárních dílech našich spisovatelů, je výrazně obsažen i v nedávno vydaném románě Milana Kundery: Žert. Myslitelská úroveň tohoto díla zahrnuje kromě mnoha složitých jevů života soudobé společnosti i oblast lidové kultury, zejména folklorních tradic Slovácka - a samozřejmě nejenom Slovácka. Tím, že umělecký obraz tu zastupuje vědeckou analysu, dostává se Kundera blíž k pochopení některých konsekvencí vývoje lidové kultury než někdy dovolují strohá vědecká bádání.
      Kundera postihuje zejména mnohostrannost vztahů folklorních tradic. Jejich psychologickou i sociální vázaností na rozdílná prostředí i psychické založení jednajících osob zdůrazňuje potřebu kontinuity vývoje osobnosti i společnosti v rámci národního celku. Významnou úlohu folklorní tradice v životě člověka vyjadřuje jak formou básnické transformace (podobenství o Jízdě králů na str. 119-123), tak i v rovině filosofických esejů (úvahy o vývoji [/] a smyslu lidové kultury v soudobé společnosti - hlavně na stranách 122-132 a 236-251).
      V úvahách předkládaných čtenáři mezi základními osnovami dějů vyslovuje zajímavé postřehy o vývoji lidové písně, jejichž význam je právě ve způsobu jímž čtenáře nutí sledovat komplexněji celý problém tradiční lidové kultury v moderní společnosti. Sugestivní podání vlastních představ o lidové písni, jež i z vědeckého hlediska lze akceptovat, pokračuje dále v úvahách o Jízdě králů. V ní však Kundera nepostřehl důležitý moment kolektivní účasti vesnice, která dosud trvá.
      V lidových obyčejích - ať už je dnes organizuje kdokoliv - je organizační stránka zcela nezávislá na vlastním průběhu výroční slavnosti. Pravdivost lapidární věty ze str. 251 - "Pramen buď tryská nebo není." - má svou zvláštnost v tom, že zasutý pramen je třeba uvolnit aby tryskal (a tryská obvykle zcela jinak než organizátoři předpokládali). Nepostihnutelné kolektivní povědomí významnosti obyčeje vytváří zvláštní atmosféru podvědomě cítěné posvátnosti obřadu, jejž racionálně už nelze vysvětlit. Je to chvilkový návrat do dětství lidstva cítěný "obcí", hospodáři a hospodyněmi, ale pro veřejnost skrytý za divadelní pompéznost Jízdy s nelahodnými průvodními jevy soudobé civilizace (stánky apod). Pro všechny nové myšlenky o lidové kultuře i pro mistrovský způsob jejich podání si Kunderův [/] román zaslouží pečlivou pozornost národopisců i pracovníků v oblasti soudoaé lidové tvořivosti.
      Josef Jančář

Josef Petrtyl, Obrázky z kramářských písní, Vlastivědné museum v Chrudimi, březen 1967 [obsah]

Vlastivědné museum v Chrudimi vydalo půvabnou knížečku, ve které se autor J. Petrtyl v krátkém úvodu zamýšlí nad historií a významem chrudimských tiskařských štočků, používaných v kramářských tiscích_ Za vkusně graficky upravenou předmluvou, volně vloženou do bílé křídové obálky, následuje soubor pěti otisků provedených na různobarevně tónovaném hedvábí podloženém černým tuhým kartonem. Petrtyl v úvodu upozorňuje na velké rozšíření výrobků chrudimské tiskárny, představované počátkem 19. století Josefem Košinou a Františkou Košinovou. Dále upozorňuje na určité souvislosti s pardubickou tiskárnou Dekrtovou a s hradeckou tiskárnou Jana Hostivíta Pospíšila, odkud si chrudimská tiskárna v pozdějších letech zásobu štočků doplňovala, a snaží se o částečný rozbor tohoto druhu tiskařské produkce. Publikace chrudimského musea je dobrým příkladem vydavatelské práce našich regionálních pracovišť, která má dobrou úroveň též po stránce výtvarné.
      Miloš O. Růžička

52

ČASOPISY

Národopisné aktuality v NDR [obsah]

Jakýmsi druhem národopisných aktualit v NDR je nové periodikum "Volkskundliche Informationen", které vydává Sekce pro národopis a německou etnografii Německé akademie věd v Berlíně. První číslo vyšlo v dubnu 1967; seznamuje čtenáře s posláním periodika a přináší přes své skrovné vybavení mnoho cenného. "Národopisné informace" budou podle předmluvy P. Neda čas od času informovat široké čtenářské kruhy o rozvoji discipliny, o závažných konferencích, o nových událostech v oboru atd. Časopis má napomáhat regionálnímu bádání soustředěnému při museích; také v NDR si vedoucí pracovníci uvědomují potřebu a význam styku s krajinskými pracovníky, které chtějí prostřednictvím periodika zpravovat o současném stavu i o nových publikacích, metodických otázkách a hlavně o úkolech, na kterých budou spolupracovat s vědeckými institucemi. Vedle toho mají "Národopisné informace" sloužit i pro informaci zástupců příbuzných věd, jejichž spolupráci moder[/]ní národopisné studium stále víc a víc vyžaduje.
      Autor předmluvy napsal do "Národopisných informací" zhuštěný, ale poučný příspěvek o současném stavu a dalších perspektivách vývoje národopisu v Německé demokratické republice. Problémy a práva našich sousedů jsou v mnohém obdobné našim. Vědci v NDR usilují velmi snažně, aby se národopis stal důsledně historickou vědou; objektem bádání je především pracující lid, přesněji řečeno výrobci hmotných statků - důraz se klade na studium způsobu života a kultury jednotlivých sociálních skupin lidu, na podíl lidu při vytváření národní kultury, na regionální rozdíly, a to nejen pokud jde o jednotlivé kulturní jevy, ale i o jejich komplexy. Ovšem omezit národopisné studium pouze na pracující lid je nemožné, je třeba vycházet ze znalosti celé kultury. Dlouhodobým úkolem národopisců v NDR je stejně jako u nás zpracování dějin lidové kultury; k tomu bude potřeba poznat hlouběji 19. a 20. století, hlavně co [/] se v této době rodí nového v lidové kultuře - k tomuto úkolu se zaměřuje řada současných konkrétních úkolů a náplň "Pracovní komise pro národopisné problémy 19. a 20. století" a příslušné pracovní oddělení, jež vzniklo v minulých tetech na půdě Ústavu pro německý národopis Německé akademie věd a které vede známý a osvědčený pracovník W. Jacobeit. Zamlouvá se mně, že se v Nedově zprávě neoperuje výrazem Gegenwartsvolkskunde a že se neoddělují dějiny od současnosti - to by si bylo třeba i u nás uvědomit, protože' je to nedialektické a nehistorické.
      Sekce si klade za úkol, aby národopis pronikl daleko více do školy a kulturního života - i v tom bychom měli následovat příkladu našich sousedů, stejně tak, jako jejich usilovné snahy o spolupráci s příbuznými obory.
      O náplni práce skupiny pro národopisné problémy 19. a 20. století informuje čtenáře W. Jacobeit. Do jejího programu jsou zařazeny

53

zprávy o činnosti v tomto oboru doma i za hranicemi, vydávání informačního listu, diskuse o teoretických a metodologických otázkách, vypracování retrospektivní bibliografie a organizační zajištění realisace úkolů. V současné době probíhá studium a výzkum lidové kultury v magdeburském okolí, bádání o rozvoji bytové kultury lidu na půdě Německé demokratické republiky od r. 1945, výzkum vývoje lidové kultury na lužickém venkově v době 19. a 20. století, monografické zpracování vývoje vesnice zemědělských dělníků k vesnici socialistické na příkladě obce Damshagenu a studium národopisných problémů průmyslových oblastí v Sasku.
      Ve zprávě o dálkovém studiu národopisu na berlínské Humboldtově universitě zaujme čtenáře především jedna věc - že soustředění posluchačů se děje během čtyřleté výuky na různých místech NDR, aby se posluchači seznámili bezprostředně s životem a kulturou lidu. Jaká je to výhoda a co takové 14denní soustředění, které se koná dvakrát v roce, dává, o tom netřeba hovořit.
      Obsáhlou zprávu o studiu venkovských sídel a staveb a akci "Bauten im Dorf" podává J. Helbig. Domnívám se, že podobné akce by bylo zapotřebí i u nás, aby se skoncovalo s neutěšeným stavem lidových stavebních památek na našem venkově a aby se již jednou vytvořila koordinovaná činnost všech zainte[/]resovaných oborů v tomto směru, i aby se mohlo daleko více využít stavebních tradic venkova v dnešních poměrech.
      V prvním čísle "Národopisných informací" najdeme ještě seznam ústředních národopisných institucí v NDR, soupis důležitých etnografických publikací vydaných v NDR v letech 1963-1966 a konečně rubriku "Vy se ptáte - my odpovídáme", o jejímž budoucím poslání píše W. Jacobeit.
      Budeme tedy v budoucnosti informováni o národopisné činnosti v Německé demokratické republice zásluhou Národopisných informací ještě více a důkladněji, než je tomu doposud. Nalezneme v nich jistě mnoho cenného a poučného pro nás. A pravděpodobně i mnohé, co budeme svým severním přátelům závidět.
      Jaroslav Kramařík

Hessische Blätter für Volkskunde, sv. 58, Giessen 1967, 236 str. [obsah]

Tento sborník řízený G.. Heilfurthem a B. Martinem patří mezi přední západoněmecké národopisné časopisy; často se v něm objevují novátorské práce, udržuje spolupráci s četnými zahraničními badateli a vyniká bohatou a kvalitní rubri[/]kou recenzí a zpráv. Také poslední objemné číslo přináší několik cenných příspěvků, zejména úvahu belgického badatele R. Pinona o problémech srovnávacího studia evropských dětských her, dále pokus K. V. Riedla o analýzu televizní hry a rozbor života pověstí za poslední století v jedné švýcarské vesnici od H. Trümpyho. Vedle rozsáhlého oddílu recenzí nejnovější německé a západoevropské národopisné literatury najdeme v tomto čísle i bibliografii českých a slovenských knižních publikací z etnografie a folkloristiky. sk

Prace Etnograficzne I, Kraków 1963, II, 1965, II, 1967 (stran 180, 112 .a 130, obr. přílohy) [obsah]

V roce 1963 se ze spisů Jagellonské university vyčlenily jako samostatná řada Prace Etnograficzne, jež rediguje prof. dr. M. Gładysz. Dosud vydané tři svazky podávají přehled o vědeckém zaměření krakovské katedry slovanského národopisu, ukazují šíři badatelských zájmů a obrážejí i teoretické a metodické principy, které rozvíjejí dnešní členové a spolupracovníci katedry založené profesorem Moszyńským.
      Obsah sborníků je velmi rozmanitý, citelně v něm převažují práce

54

z oblasti hmotné a sociální kultury. U příležitosti pátého výročí smrti K. Moszyńského byl tu přetištěn jeho původně maďarsky vydaný článek o vývoji některých loveckých nástrojů a technik ve Střední Evropě. Rozvoji lidového stavitelství v Luboměři od poloviny 19. století do současnosti je věnována rozsáhlá studie P. Galase a využití obytného domu ve vesnické řemeslnické společnosti sleduje W. Kwaśniewicz. Tradiční techniky zpracování dřeva na severním úpatí Lysohor jsou předmětem příspěvku M. Maślińského, o lidovém bylinkářství v Polsku píše B. Olszowy.
      Některými teoretickými a metodologickými otázkami se zabývá Z. Biały v článku o některých ekonomických a kulturních mechanismech v selském hospodářství v jižním Malopolsku na sklonku feudalismu a v období kapitalismu a spolu s E. Žarneckou-Biały v obšírném pojednání o problémech verifikace v etnografických terénních výzkumech. Sociokulturní procesy v Kostově na Opolsku sleduje analýza T. Dobrowolské. Aktuální problematikou studia současného lidového umění se zabývá stať M. Gładysze.
      Sborníky jsou doplněny historiografickou studií o počátcích polského národopisného muzejnictví, soupisem magisterských prací a zprávou o archívu krakovské katedry slovanské etnografie.
      Richard Jeřábek

J. Řeřucha-M. Nováková, Metodické materiály č. 2 - 1966. Koncepce ochrany památek lidové architektury. Vydalo Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích. Pardubice 1966, neprodejný výtisk rotaprintem [obsah]

Ředitel střediska J. Řeřucha na str. I-V rozvádí zásady péče o lidovou architekturu v kraji. Rozebírá obtíže specifické pro ochranu lidových staveb, zejména pro jejich údržbu. Ty nakonec často odradí i takové vlastníky památek, kteří chtějí o ně dobře pečovat. Úkoly ochrany shrnuje do těchto hlavních bodů: a) pořízení soupisu a zodpovědného výběru památek b) preventivní ochrana vybraných objektů, kterou považuje za nejdůležitější a která je i ekonomicky nejméně náročná c) konservace a obnova staveb, jejichž stav je vážně ohrožen d) péče o vhodné využití objektu, bez kterého je údržba památky neúčinná. Dnes mnohé budovy již k původnímu účelu upotřebit nedají jako např. k bydlení a proto je nutno pro ně hledat jinou funkci např. rekreační apod.[/]
      M. Nováková ze SÚPPOP Praha pojednává na str. 1-14 o koncepci ochrany památek v tomto kraji. Lidový dům v kraji dělí na tři regiony. Téměř polovinu kraje zabírá region roubeného domu severovýchodních Čech, který podle jeno znaků dělí na okrsky: horního a středního Pojizeří (s místními skupinami na Vysocku, Jilemnicku, Lomnicku, Novopacku a Turnovsku), Podkrkonošský (s místními skupinami na Trutnovsku, Královedvorsku, Broumovsku a Policku) a Poorlický. Region roubeného domu středočeského má zde jediný okrsek Polabský a roubený dům Českomoravské vrchoviny místní skupiny na Poličsku, Svitavsku a Lanškrounsku. U jednotlivých okrsků stručně rozvádí svébytné znaky těchto domů. V dalším se zmiňuje o výskytu potygonálních stodol, městských roubených domů, kostelů, zvonic atd. Zběžně se dotýká místní zděné lidové architektury, hrázděného domu, skladby budov v usedlosti, typů vesnických sídlišť.
      V další kapitole pojednává o vlastní památková péči, především o výběru lidových staveb pro státní seznam nemovitých kulturních památek. Zde takto bylo vybráno 879 objektů, z nichž 122 bylo určeno jako objekty 1. kategorie. Ty mají být zachovány beze změny exteriéru i interiéru. Většina z nich má být zachována na původním stanovišti, jen ty, u kterých je to nemožné, jsou navrženy k přenesení

55

do skanzenů (43 objektů). V dalším se zabývá otázkou zřizování skanzenů v tomto kraji již značně rozpracovanou i ekonomickým řešením výstavby těchto zařízení.
      Publikace má dvě pro národopisce velmi cenné přílohy. Je to podrobný seznam vybraných 122 objektů 1. kategorie s vyznačením charakteristiky každého objektu včetně jeho případné dotace i jeho současného stavu. Ostatní údaje více budou zajímat památkáře jako vlastník, využití současné a navrhované a případné přemístění. Rovněž podrobná mapa kraje s vyznačením všech objektů v státním seznamu zapsaných podle jednotlivých okrsků a místních skupin či stavební konstrukce. Jsou tu označeny i objekty vybrané do 1. kategorie zvláštním znakem.
      Z uvedeného je patrno, že publikace je nejen velmi cennou pomůckou pro účinnou ochranu lidových 'staveb ve Východočeském kraji avšak i pro národopisce, kterým podává přehled pozoruhodných objektů lidového stavitelství, jak se zde v terénu dochovaly do dnešního dne a i o jejich běžné charakteristice.
      Ladislav Štěpánek

Sborníčky prací členů národopisného kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. [obsah]

Národopisný kroužek při Jihočeském muzeu vydává od roku 1963 ve spolupráci s Okresním domem kultury a vzdělávání v Českých Budějovicích "Sborníček prací členů národopisného kroužku při Jihočeském museu". V počtu dvou set výtisků je určen v prvé řadě musejním pracovníkům - etnografům a členům vlastivědných kroužků při jiných museích. Režijní cena čísla činí 2 Kčs, rozesílku obstarává Jihočeské museum.
      Ve sborníčku vyšla do dnešní doby celá řádka zajímavých titulů. Namátkou jmenujme: I. Doudlebský dialekt. II. Jihočeský doudlebský kroj. III. Pečení chleba. IV. Narození dítěte. V. Ze starých časů (K 700 letům Českých Budějovic). VI. Život ženy před 150 lety. VII. Chytání ptáků do zajetí (čižba). VIII. Podomácká lidová výroba. IX. Okolo hus a bydlení. X. Jak se dříve vařívalo. XI. Práce se lnem.
      První číslo bylo věnováno doudlebskému dialektu. Autorem je bývalý římovský učitel František Vančura, kterého především zajímaly odchylky od spisovného jazyka. Proto ve svém článku uvádí některé ze zvláštností doudlebského dialektu, pokud se jedná o hlásko[/]sloví, fonetiku, tvarosloví a frazeologii.
      V druhém čísle sborníčku shrnuje E. Bělohlávková dlouholeté zkušenosti z výzkumů doudlebského kroje.
      V dalším čísle zasluhují pozornosti zejména recepty lidové kuchyně a další údaje o lidové stravě z Doudlebska. Čižba byla zpracována v souvislosti s dotazníkem, na jehož vypracování se podílela zesnulá docentka Stránská. Z podomáckých řemesel je zpracována výroba dřeváků a košíků. Materiálově je cenné i číslo sborníčku nazvané "Práce se lnem", ve kterém publikuje Anežka Zuntová svoje vzpomínky a zápisy "Z okolí Týna nad Vltavou a Milevska", Josef Pavel "Z Konařic" (str. 5), Josef Turinský "Ze Slověnic a okolí" (str. 6-7), O. Junek "Z Prácheňska" (str. 78), Stanislav Žižka "Z Počátecka" (8-13).
      Cenné jsou popisy nástrojů na zpracování lnu s nákresy trdlice a se schematem pazderny se sušárnou na str. 12-13 spolu se zápisy folklorního materiálu vážícího se rovnež ku zpracování lnu.
      Autoři příspěvků, dobrovolní spolupracovníci, pocházejí ve většině případů z Jižních Čech, zejména z Doudlebska. Zde také služebně působili, nebo ztrávili většinu svého života.
      Miloš O. Růžička

56

Miroslava Ludvíková: k otázce jižních hranic brněnského kroje (Kroj na Židlochovicku), Časopis Moravského musea, Vědy společenské LI, 1966, str. 230, obr. 7, brož. [obsah]

Publikace M. Ludvíkové o kroji v okolí Židlochovic je pokračováním její dřívější práce o kroji brněnského venkova. Její poslední studie zejména ukazuje obtížnost úkolu, který si autorka vytkla, zkoumat lidový kroj v okolí Brna.
      M. Ludvíková rozčlenila svou práci do několika kapitol. V úvodu seznamuje čtenáře s :oblastí okolí Židlochovic a upozorňuje na její zvláštní situaci, vyplývající z geografické polohy - blízkosti velkého centra Brna a těsného sousedství s oblastí německých vesnic. Větší důraz tu však položila na ekonomické podmínky zkoumané oblasti v 19. století. Významnou částí úvodu je hodnocení pramenů, které přes svou početnost neumožňují dokonalou vědeckou rekonstrukci lidového kroje na Židlochovicku
      V první a druhé kapitole se autorka zabývá výrobou textilního materiálu z přírodních surovin (len konopí), tradiční rukodílnou technikou, také údržbou textilu, v období 18. a počátku 19. století, v míře, jakou jí umožnil archívní materiál, který jen skrovně mohla doplnit výsledky vlastního terénního výzku[/]mu. Značnou pozornost věnovala ve zvláštní kapitole plátěným součástem kroje a jejich výzdobě. Teprve pro studium vývoje těch krojových součástek. které byly zhotoveny z těžších materiálů, mohla využívat též informací z terénu a muzejních sbírek. Takové krojové části šili bud' místní řemeslníci na míru, nebo se prodávaly na jarmacích. Tuto část také mohla doplnit obrazovou přílohou, podobně jako stručnou stať o oblečení pro děti.
      Vývoj lidového kroje na Židlochovicku uzavírá pojednání o obleku na přelomu 19. a 20. století, zcela založené na terénním výzkumu. Zajímavá, avšak do této studie poněkud nezapadající, je stručná stať o lidovém textilu v interiéru. Publikaci vhodně doplňuje soupis informátorů, poznámkový aparát a resumé v německém jazyce.
      Pro obrazovou část autorka získala nejen starší ikonografický materiál, ale také starší fotografie a fotografie věcných dokladů. Kresby zkušeně provedla L. Boudová.
      V závěru M. Ludvíková předesílá politování nad neúplností materiálu, který měla k dispozici a touto neúplností je poznamenána celá publikace. Nikoliv vinou autorky došlo k disproporci jednotlivých kapitol studie, které předcházela heuristická práce velkého rozsahu. Povaha materiálu neumožnila hlubší rozbor jednotlivých etap ve vývoji kroje ani definitivní analysu příčin jeho [/] změn. Proto se také autorka zaměřila zejména na jeho umístění do širší oblasti kroje na Brněnsku. Tyto rysy jsou společné všem studiím, které se zabývají historií lidového kroje v oblastech velkých průmyslových center a tam, kde již tradiční lidový kroj patří zcela minulosti. Přesto, ba právě proto, jsou cenné takové publikace, o jakou se zasloužila M. Ludvíková; zaplňují dosud prázdná místa na mapě našich lidových krojů.
      Vlasta Svobodová POLEMIKA

Jindřich Uher, Osud člověka?, LN 35/1967 [obsah]

Jindřich Uher otiskl v Literárních novinách už nejeden článek, v němž zabrousil do oblasti národopisné tematiky. Tak je tomu i s příspěvkem "Osud člověka?", který věnovai písňové tvorbě Fanoše Hřebačky - Mikuleckého z Mikulčic na Podluží. Jde o autora známých písní, které si mnozí rádi zazpívají; třeba Vínečko bíué si od mej miuej, Mikulecká dedina malovaná, Mikulecké pole hluboko zorané nebo v širém poli studánečka kamenná. Z jeho tvorby není však potřeba dělat podobné senzace, jak to pro[/]

57

vedl Jindřich Uher. Mikulecký není zdaleka jediný známý lidový autor, třebaže nesporně patří k nejpřednějším. Podobné příspěvky jako je článek Jindřicha Uhra v LN anebo jako byl před časem obšírnější příspěvek Josefa Uhra v časopise amerických Čechů, který se mnohým z nás rovněž dostal do rukou, přejde soudný a o věci trochu poučený čtenář spíše s úsměvem; ne-li s projevem nelibosti. Rozhodně v něm nevzbudí sympatie. Mikulecký je údajně zneuznaný autor; škodí mu odborníci - folkloristé, gramofonové závody, Československý rozhlas. - To, že se někdo někdy vyjádřil o jeho tvorbě jako o plagiátech, je přemrštěné. Avšak jestli jsou Mikuleckého písně zpívány s oblibou, nemusí to být ještě kritériem jejich bezmezných estetických hodnot. Líbivost a estetické hodnoty nelze stavět do jednoho žebříčku.. Mnohé ze skvostů lidových písní se nezpívají a nebudou nikdy zpívat tak masově, jako dnes Mikuleckého písně. Jeho tvorba má totiž některými znaky v textu i nápěvu blízko k tzv. lidovkám. Závěrem této stručné glosy lze říci, že by bylo na čase, aby Mikuleckého tvorbě byla věnována seriózní odborná pozornost. Jen po takovém zhodnocení jí bude možno vyhradit místo, jaké jí ve skutečnosti náleží. Podobné příspěvky - v tomto případě ten Uhrův v LN - čtenáře zbytečně matou.
      Dušan Holý KONFERENCE

Národopis o italských dělnících ve Švýcarsku [obsah]

V poslední době jsem přečetl takřka jedním dechem přednášku, kterou pronesl curyšský profesor národopisu a romanistiky dr. A. Niederer 17. III. 1967 na zasedání curyšské sekce Švýcarské národopisné společnosti, a jež pak byla otištěna v pátém čísle 23. ročníku časopisu Wirtschaftliche Mitteilungen s názvem Unsere Fremdarbeiter volkskundlich betrachtet. Jde o téma v západoevropském národopisu ne výjimečné - téměř ve všech průmyslových státech západní Evropy, kde pracují zahraniční dělníci, se o nich píše, a to i vědecky. Středem badatelů je problém tzv. akulturace - studují jej zejména sociologové, psychologové, filosofové i někteří národopisci. Studie jsou ovšem různé kvality - od povrchních až po důkladné a vyčerpávající, od humanistických po vysloveně nacionalistické, ba rasistické. A řekněme si hned na počátku etnické předsudky nejsou tak něco jednoduchého, co by se dalo naráz odstranit; existují nejen v kapitalistických zemích, ale i v socialistic[/]kých, i když podloží pro jejich mizení je tu nesrovnatelně příznivější. Porozumění v tomto ohledu se totiž nerodí, ale závisí od odstraňování předsudků poznáním.
      Na přednášce Niedererově, ač autor říká hned na jejím začátku, že nejde vysloveně o vědecké pojednání, mne zaujala znalost prostředí, odkud cizí dělník, v tomto případě jihoitalský, pochází.
      A to je při podobných pozorováních nezbytný předpoklad, jinak je konečný pohled při nejmenším zkreslený. Mnohé tzv. sociologické výzkumy, které se na západě u zahraničních dělníků dějí, mohou shromáždit sice zajímavá fakta, ale nemohou při ignoraci uvedeného proniknout k jádru věci - to je totiž skryto v znalosti materiálních podmínek života, hmotné, společenské a duchovní kultury domova. Niederer je objasňuje, i když ve stručnosti a někdy téměř v beletristickém hávu. Líčí nepříznivou hospodářskou a geopolitickou situaci jižní Itálie a nešťastný historický úděl jejích obyvatel, kteří po

58

staletí byli pod cizím panstvím. Nedostatek pracovních příležitostí nutí nejen k vystěhovalectví, ale podmiňuje zvláštní způsob života; jeho společenské a etické normy, jež nejsou ničím navždy daným určitému etniku nebo skupině obyvatelstva, ale souvisí naprosto jasně s hospodářskými poměry. Pohleďme např. na postavení ženy, jak ho připomíná Niederer: nemá-li muž pracovní příležitost, což teprve žena, která se může uplatnit vlastně jen v domácnosti jako manželka, matka. Z toho vyplývá její nízké postavení ve společnosti, odsuzování předmanželského styku atd; jen veliká úcta, kterou prokazují i dospělí své matce, trochu paralysuje toto postavení. Úctu k matce považují Švýcaři za jakýsi infantilismus a dávají dělníkům přívlastek "velkých dětí". Dalším znakem vyplývajícím z tamních hospodářských poměrů je tzv. familismus, kterému někteří sociologové říkají rodinný egoismus. Rodina je smyslem života, pro ni chodí jihoitalští dělníci pracovat do cizích zemí, aby uživili nejen svou rodinu a přestárlé rodiče, ale často i prarodiče. Uzavřenost rodiny, zejména na Sicílii, vyvolaná stávajícími hospodářskými poměry, nese ovšem i některé negativní stránky z hlediska třídního - dělník nemá přílišného zájmu o věci veřejné, nerad přijímá funkce a jeho nedůvěra se přenáší i vůči odborům; dělník jde jen za prací, aby obstaral peníze pro rodinu. Zdá se [/] mi, že právě tohoto momentu kapitalisté dovedou řádně využít a že jsou tedy v mnohém jihoitalští dělníci pro švýcarské továrny velmi vítanou pracovní silou.
      S ekonomickou - sociální situací souvisí i další otázka, které se Niederer věnuje - otázka pověry a lidové religiozity. Málokde totiž v Evropě se nosí tolik amuletů a používá magických prostředků, jako v Apulii, Kalabrii a jiných jihoitalských oblastech, málokde se praktikuje tolik starých způsobů téčení, včetně zaříkávání;. V posledním případě napomáhá tomu podvýživa a z ní plynoucí nemoci, špatná hygiena atd. A hospodářská situace má koneckonců i vliv na hodnocení práce; zdaleka tak se necení ten, kdo těžce vydělává, ale kdo umí přijít lehce k penězům. To však není podle- mého mínění žádná specifika jihoitalská - Niederer se tu snažil spíše dát do protikladu pracovní ethos švýcarského obyvatelstva a poměr k práci obyvatelstva jihoitalského - nechce tím však říci, že by byli Italové ve Švýcarsku méně pracovití, naopak pracují tam velmi intensivně, aby si vydělali co nejvíce. Niederer uvádí ještě další znak života jihoitalského obyvatelstva - naprostý nedostatek smyslu pro pokrok; je to pojem prý pro mnohé obyvatele Sicílie bezvýznamný, protože jej nepoznali, tím méně, že by byli jeho nositeli. V ohledu sociálním chybí mu základna společenská vůle po sdružování.[/]
      A tak hlavním cílem a smyslem práce jihoitalských dělníků ve Švýcarsku je vydělat si co nejvíc peněz a podporovat rodinu nebo si opatřit kus pozemku či dát dětem vyšší vzdělání. Tato myšlenka je zcela ovládá, píší domů často dopisy, pokud umějí vůbec psát. Vzpomínky na domov jim přibližuje nejvíce lidová hudba.
      Přizpůsobit se švýcarskému prostředí, to znamená překonávat nejen změny v podnebí, ve stravě, ale i rozdíly v historickém vývoji. Jihoitalský dělník se musí vžívat do nového časového rytmu .a zaměnit rodinné tusculum za baráky, dostává se k strojům atd. Nemá siestu, ale zato dlouhý konec týdne, se kterým si nedovede poradit, proto často pracuje, někdy i na černo.
      Že by přítomnost několika set tisíc cizích dělníků mohla znamenat Überfremdung, o tom nemůže být ani řeč, nebezpečí v tomto směru tkví spíše v moderních komunikačních prostředcích - v rozhlasu, kinu, televizi a v ilustrovaných časopisech. Jazyková či kulturní italizace či hispanizace vůbec nehrozí a sňatky mezi Švýcary a cizinci jsou velmi řídké, a když k nim dojde, pak děti z takových manželství se nikterak neliší od dětí švýcarských. Ale přítomnost cizích dělníků přece. jen zasahuje do života a mentality švýcarského obyvatelstva - na jedné straně znamená sociální vzestup těch, kteří před příchodem jih-oevropských dělníků

59

zastávali jejich místa, na druhé straně, což je nebezpečné, se vytváří mentalita panského národa, která se odráží i v chování švýcarských dělníků vůči cizincům.
      Kapitola o politické uvědomělosti trpí na některých místech neinformovaností o cílech a smysłu komumistického hnutí, ale autor konstatuje, že italští dělníci jsou ve Švýcarsku poměrně slaběorganizováni, což souvisí s poměry v jejich domově, takže jejich politická aktivita zůstává daleko např. za činností, kterou vyvíjeli italští Švýcaři za doby Mussoliniho.
      Pokud jde o vztah Švýcarů k italským dělníkům, říká Niederer přímo: Švýcarům nejdou Italové na nervy, když kopají kanalizaci, čistí okna a myjí ve velkých restauracích sklenice a talíře, ale ruší jim svou přítomností sváteční idylu, ba neváhá říci: "Bei der allgemeinen Faszinierung durch das wirksame Schlagwort "Überfremdung" müssen wir den Mut haben zu erkennen, auf welche Weise wir Schweizer (die wir stolz sind auf unseren Freiheitsdrang, unser demokratisches Denken und Walten) uns selber fremd und untreu werden".
      Švýcarsko prodělalo během posledních sta let různé imigrace, před první světovou válkou silnou imigraci Němců a Rakušanů, kteří zaujali v mnoha případech vedoucí postavení, takže budila obavy; imigrace italských dělníků se však [/] nevyznačuje stálostí a je hospodářsky a kulturně zcela odlišná. Příchozí generaci lze sotva pošvýcarštit, teprve snad děti, které se rychle učí jazykům a netrpí pocity, jako jejich rodiče. K tomu, aby Italové zůstávali ve Švýcarsku, bude třeba vytvořit řadu předpokladů a odstranit řadu předsudků. Vzhledem k nejrozšířenějším třeba říci: 1. Cizí dělník nebere Švýcarům peníze, ale přispívá k zvýšení národního důchodu, 2. Obnosy (činily např. v r. 1964 1,5 miliardy švýc. franků), které posílají cizí dělníci domů, svědčí o jejich smyslu pro šetrnost a rodinu, což není nikterak na závadu, 3. Kriminalita cizích dělníků není o nic vyšší než domácího obyvatelstva.
      Poslední odstavec je nadepsán "Co dělat?" Jde v něm spíše o určité rady, jak se navzájem jazykově a kulturně poznávat, jak třeba odstraňovat předsudky, a to někdy i rasové, vědecky zcela nepodložené. Každý způsob diskriminace má negativní vliv a brání dorozumění.
      Nebudeme a ani se dobře nemůžeme vyslovit blíže k tak složitému problému, jako je problém italských a jiných cizích dělníků na půdě Švýcarska. Jedno je však jisté, že národopis, a příklady máme i z jiných západoevropských zemí, může mnoho nejen vysvětlit, ale přímo i pomoci při pochopení cizích pracujících skupin a přispět k překlenutí, ne ovšem k vyřešení a odstranění nesnází, plynoucích z nerov[/]noměrného ekonomického vývoje v různých kapitalistických zemích. Studium tradice a znalost domácí kultury příchozích je v takových případech vždy potřebná a nutná; místní tradice mají totiž i dnes velmi silnou roli, daleko silnější, než si někteří katedroví sociologové myslí. I u nás by bylo daleko více třeba, i když v jiných souvislostech, dbát národopisného materiálu, aby nenastaly ony mylné kroky, jichž jsme byli v nedávných dobách a ještě dnes jsme svědky. Bezprostřední poznání způsobu života a kultury stále říká daleko víc než tabulky, zvlášť schází-li kritika pramenů a kritika v zacházení s čísly.
      Jaroslav Kramařík

Tradice a tradování [obsah]

Zajímavou zprávu o kolokviu Ústavu pro německý národopis Německé akademie věd v Berlíně, konaném 17.-18. III. 1966, otiskl R. Peesch (Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, XII, 1967, díl 1, str. 115-117). Kolokvium mělo na pořadu otázku procesu tradování a tradice, což je jedna z tzv. věčných otázek národopisu a vlastně kulturní historie vůbec. Němečtí národopisci po dvou předcházejících konferencích obecnějšího rázu omezili tentokrát náplň zasedání na užší téma (kdy už to jednou udělá

60

me i u nás; i tak jde o téma dosti široké) a výsledek se dostavil, jak z pouhé zprávy vyplývá. R. Peesch tu přednesl referát Zur Tradierung von Gerät und Arbeitserfahrung a H. Strobach ve výtahu svoji stať o podmínkách a zákonitostech variability, která byla otištěna rusky v Sovětské etnografii (1966, č. 3, str. 199-138) a německy v Jahrbuch für Volksliedforschung (XI, 1966, str. 1-9). Další pracovníci připojili k hlavním referátům diskusní příspěvky, jako např. G. Burde-Schneidewindová a tradování v německé lidové pověsti, K. Baumgarten o tradičních vrstvách v meklenburské lidové architektuře, F. Sieber se snažil definovat některé základní pojmy, jako je inovace, variant prvního a druhého stupně, přežitek, a to na příkladě zvyku vywášení smrti, W. Jacobeit referoval podrobně o tradici a novaci z hlediska některých novějších publikací.
      Autor zprávy uvádí svoje schéma, týkající se ergologického materiálu. Výchozím bodem je společenská pracovní zkušenost - znalost surového materiálu a jeho vlastností, pracovních technik prováděných podle určitých pravidel atd., zkušenosti týkající se úpravy vnější formy nástroje (fixované v poměrech a rozměrech, uměleckých formálních principech atd.), znalost způsobu užití a společenského uplatnění nástroje. Toto vše ve spojení s individuální činností, pod kterou rozumí Peesch nadání, zručnost, společ[/]ně s potencí k variaci a nov.3ci, směřuje k objektivaci, tj. k vytvoření nástroje, a to buď mnohonásobně již opakovaného ve své formě nebo k variantu či k naprosto nové jeho formě. To je proces v rovině horizontální. Pokud jde o rovinu vertikální, tradování materiální kultury probíhá jako proces, při kterém se společenské pracovní zkušenosti uchovávají a zprostředkovávají ústně a pomocí paměti. Peeschovo schéma bylo kladně akceptováno, v diskusi byl zdůrazněn dynamický charakter procesu. F. Sieber upozornil na význam otázky funkční oprávněnosti - cítí-li se, pak se nic nemění, ke změnám dochází tehdy, působí-li určité vlivy vnější nebo vnitřní okolnosti; v tomto případě vzniká variant nebo něco zcela nového (novace).
      Pracovní zkušenost není něco ztrnulého nebo neměnitelného, je sama procesem, jehož charakteristickou vlastností je neustálá přeměna a změna. Působícím činitelem je i sama objektizovaná věc. Vše, co se vyrábí, působí zpětně na pracovní zkušenost, variace a novace v oblasti objektivace vplývají do pracovní zkušenosti, která se tak může měnit rozhodujícím způsobem.
      V diskusi bylo dále připomenuto, že na jedné straně existují síly, které působí setrvačně, na druhé straně síly vyvolávající změnu; oboje spolu souvisí. Jde tedy vlastně o typický dialektický proces, ve kterém se vyvíjejí a odehrávají všechny [/] kulturní jevy. Podle mého mínění nejde v podstatě o nic nového, ale zásluhou konference bylo, že se tento proces snažila demonstrovat na nejrůznějším národopisném materiálu, a hlavně materialisticky a dynamicky, ne jak to činí mnozí strukturalističtí přívrženci dialektiky, idealisticky. V tom ostatně tkví casus belli celé otázky.
      Při diskusi přišla na přetřes ještě otázka významu písemností v procesu tradování, protože ty hrají i v hmotné kultuře, jmenovitě v řemeslech, důležitou úlohu. Pokud jde o folklórní materiál, bylo konstatováno, že přes svoje rozšíření neměly psané a tištěné předlohy tak rozhodující význam v tradici, jaký se jim často přikládá, ale měly na procesu tradování svůj podíl. Proces tradování tedy probíhal ve starších dobách spíše ústně; pozoruhodná je jistě myšlenka, že např. rukopisné špalíčky se používaly spíše na podporu paměti nebo jako památníčky. Tento druh písemností nijak nezmenšoval tvůrčí variační proces v lidové kultuře, protože nebyl žádným nezměnitelným fixováním. Naopak, mohl působit podnětně a plodně. V novější době ovšem roste podíl literatury tak silně, že nahrazuje často ústní tradování. Tyto nové formy tradování nejsou již předmětem národopisu, ale přesto jejich studium je pro obor a výklad důležité.
      V další části diskuse ukázal H. Strobach, že kategorie a pojmy, o

61

kterých se mluvilo v předchozím jednání, mají význam i pro všechny obory kulturní historie a jsou důležité i pro vymezení národopisu oproti jiným disciplinám. Za specifický rys lidové kultury byl doposud pokládán právě ústně-pamětní způsob tradování; ústně kolektivní tradování tvoří podstatnou konstantu oblasti kultury, již studuje národopis. O těchto Strobachových myšlenkách se rozvinula diskuse, při níž se střetávaly protichůdné názory; účastníci vznesli námitky především proti zdůrazňování ústní tradice v tomto ohledu. Nicméně bylo shledáno, že jde o problém velmi závažný, který by byla potřebí objasnit z hlediska různých oborů; národopisu, protože je to jedeny z nejpodstatnějších teoretických problémů národopisné vědy.
      Na závěr bych chtěl jen připomenout, že zmíněným otázkám by mělo být popřáno místa i u nás, kde se připravuje dílo o dějinách lidové kultury. Historické chápání kulturních jevů se děje často velmi úzce a zapomíná se, že tradice a tradování kulturních jevů je složitý proces, který se nedá vměstnat do chronologických dat, nýbrž že je nutno jej sledovat v nejrůznějších souvislostech historicko-geografických metodou dialektického materialismu.
      Jaroslav Kramařík

Mezinárodní porada o výuce národopisu na vysokých školách 21.-23. VIII. 1967 v Norsku [obsah]

Hlavním bodem zasedání v klášteře Utstein na jednom z ostrovů stavengerského fjordu byla rozprava o výuce evropského národopisu na vysokých školách. Referáty o stavu v jednotlivých zemích podali zástupci švédští, norští, holandští, dále zástupce jugoslávský, československý, francouzský, anglický a reprezentanti Svobodného a Sever ního Irska. Lze říci, že co evropská země, to jiná historie a jiný způsob vysokoškolského národopisného vzdělání, konečně i samo pojetí discipliny bylo a je v jednotlivých zemích rozdílné.
      V současné době lze však sledovat snad všude snahu o zlepšení úrovně výuky a její zesoustavnění, přípravy studentů pro praxi, zejména museální. Srovnáme-li naše poměry v tomto ohledu s řadou západoevropských zemí, pak třeba říci, že podmínky u nás nejsou zdaleka špatné a vyučování národopisu na českých a slovenských universitách má řadu předností, především v plánovitosti a bohaté studijní praxi posluchačů. A to ponechávám stranou ty případy, kdy národopis lze studovat jen výjimečně a školení se provádí v rámci ústředních ústavů, zejména museí. Řekl bych, že v takových případech je na zá[/]vadu idealistická koncepce historiografie, která národopisný materiál pokládá za suspektní (buďme rádi, že u nás jsou představitelé takových mylných názorů v menšině mezi skutečnými historiky).
      Všeobecně se volá po zavedení národopisu již na střední školu, ponejvíc v rámci dějepisu. Tím by jistě získala nejen výuka historie, nejen příprava na studium vysokoškolské, ale odpadly by i zásahy neodborníků, např. do historických. učebnic, a disciplina by nabyla vážnosti. Odstranily by se také neodborné a pochybné výklady památek lidové kultury, zacházení s nimi, a různé falešné mýty, které neustále slyšíme na všech stranách, i nedorozumění, která vyplývají často z neinformovanosti a jdoucí až do absurdností, jež jsou bohužel vžity - kdy už konečně skoncujeme s "národopisnými" soubory, s "národopisnými" nebo "folkloristickými" skupinami! z těchto důvodů se pořádají v některých západoevropských zemích kursy, které umožňují poznat zájemcům obor, ba někdy jsou takové kursy povinné i pro průvodce turistů atd.
      Ve většině evropských zemích se studium národopisu na vysokých školách kombinuje se studiem dalších předmětů, zejména historických a estetických; konečně i u nás se vracíme k této formě, když společenská poptávka nedává možnost jednooborové výuky a kombinace přináší jistě i jinak kladné výsled

62

ky, nelze-li v tom na druhé straně spatřovat ústup z vydobytých posic. Dosti silná tendence je spojovat národopis se sociologií jako druhým předmětem, ostatně tak je tomu i u nás. Účastníci zasedání byli však namnoze skeptičtí vůči této kombinaci, a to především proto, že u některých studentů etnologie vede sociologické studium, alespoň jak se často provádí, k zpovrchnění, ba k zanedbávání fakt a odporu k důkladnému poznání národopisného materiálu. S kombinacemi jinými, zejména s historií a filologií, jsou dosud daleko lepší zkušenosti.
      Mnoho se mluvilo v referátéch a diskusi o přípravě studentů pro museální práci,. Řekl bych, že v tomto ohledu nejsme zdaleka na posledním místě, ba naopak; nejen vedeni posluchačů, ale i styk university s musejními pracovníky, udržovaný u nás napříště formou postgraduálního studia, je velmi prospěšný. Na první místo bych kladl poměry v Dánsku, kde se spolupráce zakládá na vynikající pedagogické činnosti prof. A. Steensberga a odborníků Národního musea.
      V diskusi, která byla velmi živá, zdaleka nemohly být probrány všechny otázky, a proto se usneslo zasedání přijmout návrh prof. B. Brataniće, který vypracoval příslušný dotazník, uspořádat anketu v celoevropském měřítku a na jejím základě analysovat dosavadní situaci ve výuce evropského národopisu a vyvodit z ní patřičné důsledky pro [/] budoucnost. Celá problematika přijde ještě na přetřes v časopisu Ethnologia Europea.
      Jaroslav Kramařík

IV. celoštátna konferencia etnografov a folkloristov v Martine [obsah]

4.-6. IX. 1967 sa v Slovenskom národnom múzeu v Martine konala IV. celoštátna konferencia etnografov a folkloristov spojená s valným shromaždením Národopisné společnosti československé a Slovenskej národopisnej spoločnosti. 130 českých a slovenských etnografov, prítomných na konferencii, si vypočulo dva zaujímavé plavné referáty, ktoré pripravili dr. Jaromír Jech CSc, riaditef ÚEF ČSAV a dr. Božena Filová CSc, riaditeľka NÚ SAV.
      Jednote národopisnej vedy, jednote etnografie a folkloristiky vyplývajúcej z~o štrukturálnej celistvosti fudovej kultúry, venoval svoj plavný referát dr. Jaromír Jech. O spoločných a diferenciačných rysoch česke] a slovenskej etnografie a folkloristiky, o vzťahu českej a slovenskej fudovej kultúry a o nutnosti študovať fudovú kultúru ako neustály dialektický proces univerzálnych čŕt kultúry ľudstva a etnicky špecifických čřt národnej kultúry, hovorila v druhom hlavnom referáte dr. Božena Filová.[/]
      Po dvoch plavných referátoch venovaných základným teoretickým otázkam odznelo 6 koreferátov podrobnejšie rozoberajúcich a osvetIujúcich niektoré konkretizované myšlienky z plavných referátov. Dr. Jozef Wolf venoval svoj koreferát otázke vzťahu kultúrnej a sociálnej antropológie v ČSSR a zdóraznit potrebu trvalej spolupráce antropológov a etnografov. Slovenskou ľudovou kultúrou vo svetle slovenskomaďarských vzťahov sa vo svojom koreferáte zaoberal dr. Michal Markuš. Podobne vztahu slovenskej a ukrajinskej fudovej kultúry na východnom Slovensku venoval svoj koreferát dr. Ján Koma. k otázkam súčasného stavu porovnávacej slovanskej folkloristiky prehovoril dr. Bohuslav Beneš. Vo svojom koreferáte sa zaoberal vzťahom literárnovednej a folkioristickej komparatistiky a rozoberal súčasný stav porovnávania jednotlivých sujetov, žánrov a druhov slovanského folklóru. Poukázal na nutnosť porovnávania slovanskej ľudovej slovesnosti s folklórnou tvorbou susedných neslovanských národov. O vedecko-výskumnom programe Slovenského národného múzea v Martině referoval jeho riaditeľ, dr. Štefan Mruškovič. Na jeho koreferát nadviazal informáciami o koncepci výstavby Slovenského múzea ľudovej architektúry pri SNM v Martine ing. Jozef Turzo.
      Všetky príspevky, ktoré boli prednesené na IV. celoštátnej konferen

63

cii v Martine budú publikované v Slovenskom národopise č. 2/1968.
      Konferenciu českých a slovenských etnografov a folkloristov možno hodnotiť ako úspešné podujatie. Naše národopisné spoločností ňou znovu potvrdili, že sú schopné, v spolupráci s niektorým z etnografických pracovísk, zorganizovať významné vedecké podujatia.
      Svetozár Švehlák

Medzinárodná konferencia o štúdiu ľudovej kultúry v Karpatoch [obsah]

Pri Národopisnom ústave SAV pôsobí od roku 1959, z rozhodnutia Medzinárodnej komise pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatoch a priľahlých oblastiach, (MKKK), sekretariát tejto komisie ako jej organizačné a koordinačné stredisko. MKKK združuje etnografov zaoberajúcich sa ľudovou kultúrou v karpatskej oblasti z ČSSR, Poľska, Rumunska, Maďarska a Bulharska, ako aj z niektorých pracovísk z SSSR a Juhoslávie. MKKK usporiadala doteraz dve vedecké konferencie v Krakove a v Moskve a niekoľko porád vo Varšave, Bratislave a vo Vysokých Tatrách Usporiadaním tretej konferencie bol Medzinárodnou komisiou poverený NÚ SAV. Cieľom tohto stretnutia malo byť zhodnote[/]nie výsledkov spoločných alebo paralelných výskumných akcií. Ústrednej téme: Interetnické vzťahy v Karpatoch a priľahlých oblastiach mali byť podriadené všetky referáty a diskusné príspevky.
      Z rozhodnutia Prípravného výboru konferencie, ktorý tvorili vedúci pracovníci ÚEF ČSAV, NÚ SAV, katedier národopisu filozofických fakúlt v Bratislave, v Brne a SNM v Martine, bola medzinárodná konferencia zvolaná na dni 11.-18. IX. 1967 do Domova vedeckých pracovníkov SAV v Smoleniciach (11.-13. 9. Medzinárodná konferencia a zasadnutie MKKK) a na severozápadné a stredné Slovensko (14.-18. IX. - pracovný pobyt v teréne).
      Pomoc pri finančnom zabezpečení pobytu zahraničných hostí poskytol Odbor umenia Povereníctva SNR pre kultúru a informácie a záštitu nad celým podujatim prevzal Výbor SNR pre cestovný ruch.
      Na konferencii bolo prítomných 25 zahraničných hostí z Poľska, SSSR, Rumunska, Bulharska, Juhoslávie a Maďarska a 57 českých a slovenských etnografov a folkloris­ tov.
      Vedecké rokovanie v Smoleniciach bolo organizačne rozvrhnuté na tri hlavné podujatia:
      A - plenárne zasadnutie, na ktorom odzneli tieto hlavné referáty:
      Doc. dr. A. Kutrzeba-Pojnarowa, Warszawa (Z zagadnień teoretycznych i metodologicznych studiów porównawczych nad ksztaltowaniem się wspólczesnej kultury wsi karpatskiej), prof. dr B. Gunda, Debrecen (Zur Kulturmorphologie in den Karpaten), doc. dr. Ján Podolák, Bratislava (Niektoré problémy porovnávacieho štúdia ľudových kultúr karpatskej oblasti), prof. dr. M. Gladysz - Kraków (Z problematyki badawczej w Karpatach polskich), prof. dr. M. Gavazzi, Zagreb (Po stopách kulturních proudů v oblasti Karpat), prof. dr. Ch. Vakarelski, Sofia (Izrabotvane na tlkoven rečnik na visokoplaninskata narodna kultura v Karpatite i na Balkanite), dr. V. Frolec, Brno (Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství karpatsko-balkánského prostoru), doc. dr. V. Pražák - Praha (Die Einwirkung der walachischen Kolonisation auf einige wichtigere etnographische Erscheinungen in der tschechoslowakischen volkstümlichen Kultur).
      B - Zasadnutia v 5 sekciách venované špeciálnym problémom štúdia vysokohorského pastierstva a poľnohospodárstva, sídelných foriem, ľudového staviteľstva a bývania, ľudového výtvarného umenia a ľudových remesiel, slovesného folklóru s historickou tématikou a hudobného a tanečného folklóru. V sekciach odznelo celkom 34 referátov zahraničných i domácich účastníkov.
      C - Zasadnutie Medzinárodne komisie pre štúdium ľudovej kul

64

túry v Karpatoch a priľahlých oblastiach, na záver konferencie, na ktorom bolo toto medzinárodné stretnutie etnografov a folkloristov hodnotené ako jedno z najlepších podujatí v 8 ročnej histórii MKKK.
      Na základe vedeckých výsledkov medzinárodnej spolupráce a stavu a úrovne rozpracovanosti jednotlivých dielčich tém, ktoré sa prejavili na konferencii, vyslovili viacerí členovia MKKK požiadavku nadviazať užšie kontakty s vedeckou organizáciou balkánskych krajín koordinujúcou štúdium ľudovej kultúry v juhovýchodnej Európe ako aj s vedeckým združením zaoberajúcim sa interetnickými vzťahami v alpskej oblasti. MKKK na návrh akademika J. Bromleja, riaditeľa Institutu etnografii AN SSSR) požiada o zaradenie svojho vedecko-výskumného programu do pracovnej náplne svetovej organizácie antropológov a etnografov a tým aj o záštitu UNESCa nad týmto programom.
      MKKK rozhodla obnoviť vydávanie informatívneho bulletinu "Carpatica" s tým, že jednotlivé národné sekcie zabezpečia jeho distribúciu. MKKK bude v budúcnosti vydávať neperiodické sborníky prác. Ako prvý v tejto rade prác vyjde sborník referátov a príspevkov z tohtoročnej smolenickej konferencie, ktorý na vydanie pripraví NÚ, SAV. Vydanie každého ďalšieho sborníka zabezpečí jedno zo zúčastnených pracovísk a zhromaždí v ňom prí[/]spevky odborníkov z ostatných členských krajín.
      V budúcnosti by sa mal sborník stať prehliadkou výsledkov štúdia ľudovej kultúry v Karpatoch a priľahlých oblastiach v celej škále jej špecifických javov.
      Juhoslovanskí účastníci zasadnutia MKKK sa zaviazali podporovať vo FSRJ založenie juhoslovanskej sekcie MKKK.
      O prijatie za členov MKKK prejavili záujem aj sovietskí etnografi vystúpením akademika Bromleja na zasadnutí komisie. O utvorení sovietskej sekcie budú informovať Medzinárodnú komisiu v najbližšej dobe.
      Medzinárodná komisia na svojom smolenickom zasadnutí zvolila opäť doc. dr. J. Podoláka z FFUK v Bratislave za vedeckého sekretára a spokojnosť s prácou sekretariátu prejavila v jeho ponechaní pri NÚ SAV na ďalšie pracovné obdobie. Komisia rozhodla zvolávať aj naďalej každé tri roky Medzinárodnú konferenciu v jednej zo zúčastnených krajín a každý rok pravidelnú pracovnú poradu komisie.
      Počas konferencie boli v Smoleniciach premietnuté filmy režiséra Martina Slivku o ľudovom umení a dokumentárny film z výskumu vysokohorského pastierstva v Bulharsku nakrútený doc. Podolákom za spolupráce dr. Marinova z Bulharskej akadémie vied. Pracovníci SNM v Martine pripravili výstavu[/] výskume ľudového staviteľstva a prípravách na výstavbu Slovenského múzea ľudovej architektúry. Počas konferencie bola prístupná aj výstava etnografickej a folkloristickej literatúry, na ktorú svojimi publikáciami prispeli v podstate všetky zúčastnené domáce aj zahraničné pracoviská.
      Druhú časť programu tohto medzinárodného stretnutia etnografovkarpatológov, tvorila pracovná exkurzia zahraničných hostí a ich domácich sprievodcov po severozápadnom a strednom Slovensku, počas ktorej účastníci navštívili viaceré slovenské obce na Orave a v Liptove ako aj expozície a depozitáre mnohých múzeí.
      Medzinárodná konferencia o štúdiu ľudovej kultúry v Karpatoch a priľahlých oblastiach a všetky podujatia s ňou spojené prispeli významnou mierou k prenikaniu výsledkov vedecko-výskumnej práce slovenských a českých etnografov a folkloristov do medzinárodného povedomia, k osvetleniu základných teoretických a metodologických prístupov k štúdiu ľudovej kultúry na tomto špecifickom teritóriu a s tým spojenému upevneniu kolegiálnej spolupráce vedeckých pracovníkov krajín strednej a juhovýchodnej Európy pri riešení otázok jednoty a diferenciácie javov ľudovej kultúry v tejto oblasti.
      Svetozár Švehlák

64

NÁRODOPISNÉ ÚSTAVY

Na okraj desetiletého trvání zákona o lidové umělecké výrobě [obsah]

Výtvarné lidové umění obsahuje stále mnoho podnětných prvků pro soudobý program budování socialistického životního prostředí. Zejména lidové umělecké techniky a způsoby zpracovávání domácích přírodních materiálů mohou působit i dnes dvěma směry: jednak v oblasti individuální tvorby směřující k uměleckému projevu, jednak v oblasti dílenské rukodělné výroby, jak ji dnes u nás realizuje ÚLUV. Praktická stránka problému si vyžaduje v souvislosti se zákonem o lidové umělecké výrobě z r. 1957 podniknout obsáhlá opatření jak ve výuce na základních školách tak i v mimoškolních formách vzdělávání.
      Základem pro tato opatření je nezbytnost teoretickovýzkumné práce v odborných a vědeckých ústavech. Závažnost tohoto úkolu je zřejmá z toho, že vědeckotechnická revoluce sice přináší všeobecný pokrok v technizaci a zvědečtění veškeré činnosti, avšak zároveň přináší i omezení v oblasti individuální i kolektivní tvůrčí rukodělné dovednosti lidí. A nejenom to. Problém kontinuity vývoje národa i osobností, který dnes pociťujeme zvlášť ože[/]havě, neboť je důležitým kulturně stabilizačním činitelem, má své konsekvence také v lidové umělecké výrobě.
      Z těchto hledisek je třeba rozdělit úkoly pro zabezpečení rozvoje lidového umění v oblasti tradičních kulturních forem na několik oborů. Např. působit na rozvoj rukodělných schopností zejména mládeže (jako předpoklad výchovy k tvůrčí práci vůbec a jako záměrný projev uchování historické kontinuity vývoje alespoň v okrajových formách individuálních rukodělných projevů).
      Znamená to např. vypracovat soubory lidových technologií ve formě drobných publikací, určených školám a kroužkům Závodních klubů i pracovníkům Lidové umělecké výroby. Zároveň realizovat prostřednictvím středisek ÚLUV a osvětových institucí kursy, v nichž by na konkrétních úkolech vyučovali prověření mistři LUV. O těchto kursech však nelze mluvit, nebudou-li pro ně vytvořeny technické i finanční podmínky. V tomto ohledu by ministerstvo kultury a informací nemělo šetřit. Domnívám se dokonce, že značnou část tzv. praxe (ručních [/] prací) na školách 2. cyklu by mělo převzít ÚLUV. Muselo by k tomu být samozřejmě dostatečně posíleno kádrově i ekonomicky. Bylo by třeba důsledněji prosazovat realizaci zákona, jehož desetileté trvání si připomínáme, výraznější pomocí institucí, řízených NV. V tomto ohledu např. zabezpečit konservátorskou službu pro lidové tradiční výrobky, získané v terénu jak muzejními ústavy tak pracovníky ÚLUV, a to jak pro obohacení kolekcí v KJ tak i zlepšení stavu sbírek našich muzeí. Zkušenosti z ostatních zemí kolem nás ukazují, že by se tato otázka neměla podceňovat ani odborně ani ekonomicky.
      Bylo by nepochybně možné podrobněji rozvinout náměty, z nichž mnohé nejsou nové, avšak účelem této poznámky, jež chce jenom zdůraznit velký význam zákona o lidové umělecké výrobě z r. 1957 a perspektiv; které v dalším rozvoji umožňuje.
      Josef Jančář

66

Národopisný materiál v oddělení rukopisů v Britském muzeu v Londýně [obsah]

Oddělení rukopisů Britského muzea v Londýně se honosí bohatou kolekcí iluminovaných rukopisů z období 12. až 16. století. Instalovány a deponovány jsou jednak originály, jednak faksimile. Máme možnost se tam seznámit s rukopisy rozmanité provenience. Nás budou zajímat ty iluminované rukopisy, které na svých vyobrazeních předvádějí genrové scény a dokumentují tak soudobý život z tohoto hlediska nejvýznamnější, a to z Británie, Francie a Vlámska. Obsahují národopisný materiál v nestejném počtu a v rozmanité dokumentární i výtvarné hodnotě. Při hodnocení iluminací je důležitý stupeň stylizace skutečnosti.
      Již rukopis z r. 1196 "The Guthlae Roll" zachycuje stavbu kostela i s některými detaily nářadí; většina podobných iluminací však je součástí rukopisů mladších, zejména z 15. a 16. století. Tak detaily soudobého interiéru, domácí nářadí a kroje najdeme v "Burgundském brevíři" z počátku 15. století (např. ve scéně narození Krista je to nábytek, dřevěná vanička, způsob transportu vody). Kroj z počátku 15. století zaznamenávají též ilustrace "Hodinek" francouzské provience z období 1420-1430, i "Bedfordských hodi[/]nek" téže provience z r. 1423, které navíc seznamují se zemědělskou prací podle jednotlivých měsíců, "Hodinek" z r. 1470, z mladších pramenů pak obrázky ve flanderském rukopisu z poč. 16. století. Zvláštní pozornosti v tomto ohledu zasluhují "Luttrellův žaltář" pořizovaný v letech 1335-42 a "Flámský kalendář" z poč. 16. století.
      Luttrellův žaltář (Luttrell Psalter) pořízený Sirem Luttrellem z Irnhamu v hrabství Lincolnshire má texty všech folií bohatě vyzdobeny stylizovaným ornamentem v soudobém evropském stylu, avšak spodní okraje folií byly ponechány pro obrázky ze života společnosti při práci i zábavě. K náboženskému textu nemají svým ryze světským obsahem nejmenší vztah. Pozoruhodný je zejména seriál scén z práce na poli, od rozbíjení hrud až po svážení obilí i jeho výmlat. Vybaven schopnostmi koncizně zachytit detail tvarů i barev, přistupoval autor k obrazům prostých lidí a jejich krojů, nářadí a zvířat; se smyslem pro dramatičnost děje i s lehkým humorem vyjádřil úspěšně pracovní ovzduší. Rozsévače například doprovázejí nejen ptáci, kteří uzobávají zrní z pytle, ale též pes, který se snaží polapit ptáka. Zdá se, že zvířata byla iluminátorovou silnou stránkou; jejich tvary i barvy převedl až na hranici stylizované absolutní formy. Vedle plošného vyobrazení se pokusil také o perspektivu. Dík své snaze o přesnost nás sezna[/]muje s jednotlivými typy oděvů, nářadí, zápřahů, nádob apod. Dlužno též jmenovat scénu ze salaše, lidového léčení, krmení drůbeže, předení a česání vlny, hry v kuličky. Pozoruhodný je seriál přípravy hostiny ze selat i hostiny samé, stejně jako obraz královského spřežení se zachycením nesčetných detailů. Obraz vodního mlýna informuje o stavebním materiálu budovy i hráze a s typem košů na chytání úhořů. Kultura barev jen zvyšuje estetickou hodnotu celého díla.
      Flámský kalendář z počátku 16. století obsahuje dvanáct obrazů scén ze života v jednotlivých měsících. Barevné ilustrace rámuje renezanční ornament, spodní okraje rámů pak tvoří ještě úzké obrázky, znázorňující další scény z lidové zábavy. Dle popisu muzea jsou tyto miniatury mladšího data (např. hra golfu). Také tento autor pracoval s hlubokým smyslem pro pravdivost a pitoresiknost detailu. Snažil se o přesné zachycení barev, ovládl již perspektivu. Cele se zaměřil na život v různém prostředí a vytvořil dílo významné dokumentární hodnoty.
      Po stránce výtvarné jsou obě díla nesouměřitelná pro velkou časovou vzdálenost jejich vzniku. Zato obsahově jsou si velmi příbuzná a pokud jde o cenu dokumentární, je jejich hodnota stejně vysoká. Jejich studium je potřebné nejen pro poznání historického materiálu země,

67

kde byla vytvořena, ale také pro srovnávací studium lidové kultury rozmanitých národů.
      Vlasta Svobodová

Výzkum lidových písní u jugoslávských Čechů [obsah]

Přirozeným i oficiálním střediskem asi 30 tisíc Čechů v Jugoslávii je komuna Daruvar ve slavonské části Chorvatska. První čeští přistěhovalci, které sem přivábila hlavně vidina lepší hmotné existence, objevili se zde již ve 20. letech minulého století. Další imigrace pak pokračovala hlavně v 60. a 70. letech 19. století až do druhé světové války. Dnes žije v tomto typicky zemědělském, vinorodém kraji asi 8300 českých obyvatel. Lázeňské městečko Daruvar je sídlem Československého svazu, České besedy, založené již roku 1907, i redakce českých tiskovin - týdeníku Jednota, Dětského koutku a Českého lidového kalendáře. V několika okolních obcích dosud převažuje české osídlení.
      Po dvou nedokončených sběratelských akcích z předválečných let a z doby krátce po druhé světové válce byl roku 1965 zahájen další národopisný výzkum Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV ve spolupráci s Institutem za narodnu [/] umjetnost v Záhřebu. Na výzkum sociálních vztahů, zvyků a lidové architektury navázalo na podzim roku 1967 studium řemesel a systematický sběr lidových písní, hudby, tanců a dokladů lidové zabavy. Ačkoliv z předchozích národopisných akcí byla již publikována řada alespoň dílčích úvah a materiálových příspěvků, prakticky žádný z nich se nezabývá hudebním folklórem, zejména pak jeho sběrem. Teprve až roku 1960 získal na Daruvarsku musikolog záhřebského Institutu za narodnu umjetnost Stjepan Stjepanov magnetofonové snímky 65 českých lidových a zlidovělých písní.
      Při svém dvoutýdenním pobytu na tomtéž místě pisatel této zprávy zaznamenal - převážně na magnetofonu a zčásti bezprostředně podle sluchu - dalších 183 písní včetně četných pasportisačních údajů a excerpt z místního menšinového tisku. Repertoár zdejšího lidového zpěvu i jeho konkrétní podoba se vcelku příliš neliší od soudobé situace v Čechách. Díky intensivním a všestranným stykům jugoslávských Čechů s vlastí, uměle přerušeným jenom za okupace a na čas i v nedávných letech, doplňoval se zdejší zpěvní repertoár neustáli nejen o tradiční lidové písně, ale též o písně zlidovělé, dobové popěvky, kuplety, šlágry apod. V poslední době se zde samozřejmě šíří i české písně odposlouchané z rozhlasu a gramofonových desek. Dobrá úro[/]veň intensivního lidového zpěvu je podložena dosud dokonalým ovládáním mateřského jazyka, zachovávajícího nezřídka ještě původní dialektové tvary raných přesídlenců (jmenovitě z Královéhradecka). Nicméně již nyní lze z výsledků započatého sběru rozpoznat alespoň některé z písní, které si z vlasti přinesli přesídlenci hlavně ze středních, východních a jihozápadních Čech a které nezaznamenali například K. J. Erben a Č. Holas. Nemalý význam pro obohacení základních fondů českých lidových písní má i řada na Daruvarsku sebraných variantů, vyznačujících se zejména úplností textů, imponující zvláště u mnohaslokových epických a lyrickoepických písní. Pozoruhodným dokladem české hudební tvořivosti v mimořádných podmínkách cizího prostředí jsou pak dnes již zlidovělé popěvky s místní tématikou - o Daruvaru a jeho léčivých pramenech, o daruvarském ryzlinku, i třeba o výletech českých turistů, o kopané atd. Konečně speciální součástí daruvarského zpěvního repertoáru jsou partyzánské písně, skládané nejen na světové nápěvy, ale i na melodie sokolských pochodů. Vokální interpretace se při tom vyznačuje mimořádnou hudebností; vícehlasý zpěv, byť v podstatě založený na terciovém paralelismu, je tu pravidlem. Zato z lidové instrumentální hudby se na Daruvarsku ujala toliko dechovka. O nějaké adaptaci chorvatských hudebně folklórních

68

prvků nemůže být řeči; nepovedl se ani pokus o založení české tamburášské kapely. - Uvedenou charak[/]teristiku nedávno započatého sběru nutno chápat jako prozatímní: výzkum hudebního folklóru jugosláv[/]ských Čechů bude v dalších letech pokračovat.
      Jaroslav Markl

VÝSTAVY

Mizející svět a věčně živá tradice [obsah]

Ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti je instalována dlouhodobá výstava z dějin lidové kultury Slovácka, nesoucí týž název jako film natočený ve třicátých letech Vladimírem Úlehlou - Mizející svět.
      Cílem výstavy je ukázat lidovou kulturu Slovácka v nejvytříbenějším stadiu jejího vývoje, zachytit to, co dnes již postupně mizí z praktického života - proto tedy mizející svět. Název výstavy vystihuje ovšem pouze jednu stránku vývoje lidové kultury, její pomíjejícnost. Je třeba smířit se se skutečností, že ani pokladnice lidové kultury - Slovácko - neuniká zákonitostem civilizačního procesu. Lidové kroje postupně nahrazuje nivelizovaný typ městského oblečení, na místo lidových staveb nastupuje moderní architektura. Hospodářský vývoj překonal starobylé způsoby obdělávání půdy, odsoudil k nečinnosti a zkáze velkou část starého inventáře zemědělské usedlosti, staré zeměděl[/]ské nářadí budeme brzy nacházet již jen v tmavých koutech pod vrstvou prachu a pavučin. Tovární výroba nahrazuje výrobu rukodělnou. Jakkoli je to vývoj neodvratný, vyvolává i u kritického pozorovatele trochu stesku nad zánikem krásných věcí.
      Výstava Mizející svět je vším jiným jen ne romantickým povzdechem nad osudy lidové kultury. Naopak. Dalo by se ji pravděpodobně nazvat rovněž svět setrvávající, věčně živý. Exponáty výstavy jsou v podstatě téhož druhu, jaké jsme na národopisných výstavách zvyklí vidět. Zachycují život a kulturu po všech stránkách, pochopitelně ve zkratce a ukázkami nejpůsobivějších předmětů, pečlivě vybraných z muzejních sbírek. Východiskem je charakteristika zemědělského hospodaření, vinařství, lidového obydlí, nejrůznějších druhů výroby - hrnčířství, textilní výroby aj. Bohatství a diferencovanost vývoje lidového [/] oděvu reprezentují nejvýraznější typy lidových krojů. Lidové umění je zastoupeno především výšivkami a krásnými lidovými plastikami. Patří sem i kraslice, které zároveň s dalšími rekvizitami dokumentují výroční zvyklosloví. Osobitost výstavy spočívá ve snaze uplatňovat materiál z nejrůznějších historických období. Jevy lidové kultury jsou dokumentovány v průřezu delším, než bývá zvykem, počínaje již archeologickými nálezy. Toto hledisko je uplatněno především v oddíle věnovaném zemědělství (např. vývojová řada zemědělského nářadí srpů, dřevěných rýčů se železným okutím), v lidové keramice aj. Výsledkem je zdůraznění ohromné síly tradice, provázející vývoj lidové kultury. Výtvory lidských rukou zůstávají v podstatě tytéž po staletí, pokud ovšem plní tutéž funkci a vyrůstají z nepříliš rozdílných materiálních podmínek. Srovnání s exponáty z nejnovějšího období (pře

69

devším slovácká majolika, některé kraslice), naznačuje problematičnost současného vývoje.
      Výstava hovoří k divákovi srozumitelnou, sugestivní a čistě muzejnickou řečí - výběrem exponátů, dokonalým výtvarným ztvárněním, bez zbytečně dlouhých textů. Díky tomuto pojetí není výsledný dojem, pokud jde o vývoj lidové kultury, nikterak pesimistický. Hodnoty lidové kultury, jakkoli se musíme smířit s mizením mnoha předmětů a jevů z praktické skutečnosti, se neztrácejí, i když nabývají v našem světě zcela jinou funkci a mnohé budou zachovány vskutku již jen jako předměty muzejní. Jde-li ovšem o pečlivou a promyšlenou, dokumentaci, je možno mít pevnou víru, že mizející svět nikdy zcela nezmizí.
      Domnívám se, že výstavu Mizející svět v Uherském Hradišti lze charakterizovat jako významný tvůrčí čin všech pracovníků, kteří se na její přípravě podíleli, především autora námětu a scénáře Josefa Jančáře a výtvarníka Josefa Kiesewettera. Není to jen výstava zajímavých exponátů, ale i vyslovení názoru na problematické otázky vývoje lidové kultury.
      Vanda Tůmová

Lidové umění Rumunska [obsah]

První výstava v novém výstavním sále Slováckého muzea v Uherském [/] Hradišti patřila rumunskému lidovému umění s tematickým zaměřením na lidové kroje. Její vernisáž 23. srpna 1967 v den státního svátku Rumunska svou oficiálností a srdečností přesáhla obvyklý rámec. Za rumunské hosty pronesl pozdravný projev Grigore Negulescu z velvyslanectví Rumunské socialistické republiky v Praze, úvodní výklad podai přední rumunský odborník dr. Tancred Banateanu, ředitel Muzea lidového umění v Bukurešti. Přítomny byly rovněž rumunské etnografky dr. Milcana Pancev a dr. Marcela Focşa, která se podílela na autorství libreta.
      Hlavními rumunskými národopisnými oblastmi jsou Moldávie (Suceava); Transylvánie (Baia Mare, Oradea, Cluj, Hunedoara, Brasov), Banát (Timisoara, Lugoj), Oltenie (Craiova), Muntenie (Bucuresti, Constanta). Plán výstavy byl vybudován na této etnografické rozloze. Co bylo vystaveno, je jen částí výkonu rumunských lidových umělců. Výběr však spolehlivě poučil o základních typech rumunské textilní tvorby.
      Kdo zná materiály, z nichž jsou hotoveny lidové kroje na Slovensku a na Valašsku a jejich tektonické principy, cítil se mezi rumunskými lidovými kroji jako mezi blízkými příbuznými. Terénní konfigurace v Karpatech a jejich specifické hospodářské podmínky jako by se promítaly do lidové tvorby, do surovin [/] na lidové odívání, stejných v Rumunsku jako u nás (len, vlna, kůže). Guba, která má nejen stejnou technologii výroby v Rumunsku jako na Slovensku, ale dokonce v obou zemích i stejný název, je zvlášť přesvědčivým dokladem o společných rudimentech zvlášť vynikající kvality a dokanalé užitnosti. Společné prvky jsme viděli .i u artefaktů, které byly vystaveny jako doplňky: u súsků, černé keramiky, pastýřských vylévaných píšťal, dřevěných pyrogravurou zdobených nádob - všude vidíme totéž: lidový talent zvládající přírodní suroviny do funkční užitnosti a krásy.
      Z Banátu, Moldávie a Oltenie byly vystaveny koberce s geometrickými i zoomorfními a fytomorfními vzory. Cergy z přírodní ovčí vlny byly vzorovány v barevném variabilním rytmu zelené, oranžové, modré a karmínové barvy a jejich odstínů. Mohli bychom pokračovat podle míst výskytu lidových krojů, jak je zobrazila ve 40 typech vizuální legenda v čele výstavního sálu: kroje z Maramures, Sibiu, Nasaud, Padureni, Valea Jiului, Oas, Gorj, Romanati, Arges, Muscel, Vlasca, Radauti, Vrancea. Všude jsme zaznamenali mistrovské zpracování přírodních surovin osobitým místním způsobem, dochovávajícím klasické lidové techniky i morfologii, respektující komplementárnost barev, dokládající smysl lidu pro tektoniku díla, pro komplexnost funkce a krásy.

70

Výborné fotografie, dobře cítěná instalace a včas vytisknutý katalog s úvodním slovem dr. T. Banateanu byly dalším kladem této malé, avšak znamenité výstavy, důstojné velikého nadání rumunského lidu. Právem se jí obdivovali přečetní návštěvníci, právem byla předmětem zájmu tisku, rozhlasu a televize. Výstava rovněž poskytla příležitost k prohloubení již dříve navázaných styků v úseku aplikované etnografie, zaměřené ke koordinovaným úkolům karpatského výzkumu.
      Jaroslav Orel


      První specializovaná výstava lidových hudebních nástrojů? [obsah]

V říjnu tohoto roku skončila v brněnském Národopisném ústavu Moravského muzea výstava lidových hudebních nástrojů, která zde byla otevřena letos v květnu. Zprávy v tisku (např. Rudé právo z 25. 5.) ji označovaly za první specializovanou výstavu lidových hudebních nástrojů v našich zemích. Zatím však v Krajském středisku lidového umění ve Strážnici existuje už od roku 1961 stálá expozice lidových hudebních nástrojů a přitom pokud jde o naše země s daleko vyčerpávajícím pohledem na tuto tematiku. (Expozice byla příznivě oceněna např. v Českém lidu 1961, s. 236 n.) [/] Výstava v Moravském muzeu, na níž bylo předvedeno na 80 exponátů, byla sama o sobě připravena svědomitě, i když mohla běžného diváka trochu účinněji o věci poučovat. Odkud pocházely všechny ty exponáty, které zde byly vystaveny? Průměrný návštěvník si o tom nemohl učinit náležitou představu.
      Při zahajování výstavy (mezi slavnostními projevy doc. dr. Hrubého a dr. Kunze) účinkovala Moravská cimbálová muzika. Bylo s podivem sledovat, jak to, že tak kvalitní soubor si mohl vybrat na zahájení výstavy lidových hudebních nástrojů tak špatný repertoár, a to právě tehdy, kdy se v Moravském muzeu konalo mezinárodní vědecké sympozium o hudebních nástrojích za účasti Němců, Maďarů, Švédů, ]ugoslávců atd. Pěkně se to v hale Národopisného ústavu rozléhalo, ale v té chvíli jsem si nepřipadal v moravské metropoli, nýbrž v dobré kavárně někde u Balatonu.
      Dušan Holý

Národopisné výstavky na Slovácku [obsah]

Výstavky lokálního charakteru, spojeny převážně s prací místních škol, bývaly a jsou poměrně častým kulturně osvětovým počinem našich obcí. Avšak méně obvyklé jsou výstavy, jejichž výsledek je podmíněn déle trvajícím a hlubším [/] zájmem, ať již několika jedinců či kolektivu občanů, sdružujících se pod osvětovou besedou anebo nově se utvářejícími vlastivědnými kroužky. A možno konstatovat, že růst těchto zájmů má stoupající tendenci. Vysvětlovat příčiny těchto jevů snad by bylo nasnadné. Jde především o citelné a velmi rychlé zanikání hmotných dokladů lidové kultury, s níž starší generace (to je ta, která vystavuje) cítí současně ztrátu jisté fortelnosti práce lidských rukou spojené s projevem estetičnosti a hloubavého ducha. Proto se také výstavy, kterých bylo v tomto roce (1967) uspořádáno na Slovácku celkem pět (Ratíškovice, Žarošice, Tvrdonice, Nivnice, Vracov), zaměřily na hmotné doklady lidové výroby a lidového umění. Výstavky byly doplňovány někde více, někde méně i materiály z oblasti historie, prehistorie anebo doklady mimořádných momentů ze života své obce. Všechny výstavky nesly známky po co nejlepším uspořádání, jaké jim výstavní prostory, finanční a pracovní možnosti dovolovaly.
      Největší z nich byla v Ratíškovicích , která zabírala celý velký sál ZK Doly a uspořádalo i instalovalo ji několik jedinců vlastivědného kroužku při jmenovaném ZK, pod názvem "Jak jsme žili". Převážná část výstavy byla věnována lidovému oděvu a výšivce. Nelze však opomenout, že i v předmětech podomáckého nářadí (zpracování lnu a konopí, hospodářské nářadí

71

ap.) byla řada zaniklých dokladů, stejně jako i z oblasti lidového umění. Výstavku v Tvrdonicích , otevřenou při příležitosti slavností písní a tanců na Podluží 1967, uspořádal místní vlastivědný kroužek ve třídě staré ZDŠ. Tato výstavka, jako i všechny ostatní, byla podstatně menší co do prostoru i množství vystavovaného materiálu. Zaujalo zde několik exponátů zaniklého lidového rybářství, které mělo v Tvrdonicích velkou tradici ve spojení s místním rybářským cechem založeným v r. 1701. Škoda, že vystavovaný cechovní džbán nebyl původní, jehož kopie není právě nejzdařilejší. Ukázka lidového oděvu, i když nehodlala zaujmout celou šíři, přece jen byla pouze útržkem velké a bohaté škály lidového kroje, jak jej známe v Tvrdonicích. Podle sdělení se vlastivědný kroužek hodlá dlouhodobě věnovat této sběrné činnosti, pak je zde předpoklad získání dalšího materiálu, který jistě doplní a obohatí výstavku. Stejně trvale v tomto směru hodlá pracovat vlastivědný kroužek v Nivnici , kterému se podařilo soustředit již opravdu velké množství starého materiálu, převážně lidového kroje: Výsledky této záslužné dobrovolné vlastivědné práce se projevily na výstavce pod názvem "Ze života našich předků". V několika případech jde skutečně o unikáty zaniklých částí kroje, které byly kroužku věnovány místním občanstvem. Stojí za zmínku, [/] že shromažďování součástí lidového kroje a podnícení k zvýšení této činnosti byla putovní výstava Slováckého muzea "Lidový textil na Slovácku". V Žarošicích výstavní práce vyplývá z bohaté kulturně-osvětové činnosti místní osvětové besedy. Také pojetí výstavy "Lidové výšivky ze Žarošic a okolí" bylo odborně fundováno (zahajovala PhDr. M. Ludvíková, CSc. Z Moravského muzea v Brně). Exponáty jsou pak podrobeny přísnějšímu výběru a předkládány veřejnosti i s co největším estetickým účinkem. Při příležitosti oslav povýšení Vracova na město, uspořádala osvětová beseda spolu s MNV a ZDŠ, výstavu pod názvem "Život kolem nás". Výstavka mimo práce kabinetů a dětí ZDŠ měla oddíl věnovaný národopisu. Převládal lidový oděv (na figurinách), jak se nosit při různých pracovních i slavnostních příležitostech. Ojediněle byly zastoupeny i ostatní doklady lidového života minulých časů. Hodnota a zajímavost některých exponátů byla potlačena méně výrazným vystavením, pozorným návštěvníkům však jistě neunikla.
      Většina výstavek byla doplňována historickými (archivními) a archeologickými drobnostmi, které však postrádaly přesných údajů, aby splnily plně své poslání. Příslušný materiál, stejně jako i národopisný, by zasluhoval odborného zpracování a snad i odborného uložení v příslušných ústavech. Jde [/] o otázku, do jaké míry je únosné a správné, aby mnohdy hodnotný a nenahraditelný materiál setrvával v prostředí ne vždy zabezpečující jeho hodnoty. Jinak oživenou činnost na úseku vlastivědy a zvláště shromažďování zanikajících dokladů lidového života lze jen vysoce kladně hodnotit a přát jí více příznivců i z řad mladší generace"
      Josef Pešek

FESTIVALY

O 22. ročníku strážnického festivalu [obsah]

Na letošní festival ve Strážnici bylo plánováno pět různých pořadů. Při jejich úvodním vyjmenování se neomezím pouze na jejich názvy. Kdyby totiž autoři zpráv o národopisných festivalech měli tušení, co dřiny si takový pořad vyžádá a jak prchavá je tato práce, jistě by ani oni nezahazovali tyto programy do mlhy anonymity (i když k tomu snad samotný folklórní materiál svádí) a jmenovali by vždy aspoň hlavní autory. Zasluhují toho. Pro letošní Strážnici byly tedy připraveny tyto programy: Vítajte u nás Pozdravy ze zahraničí (hlavní autor Cyril Zálešák), Z mého domova Pořad souborů písní a tanců z Čech,

72

Moravy a Slezska (hlavní autorka Věra Svobodová), Živá voda - Program nositeľov folklórnych tradícií zo Slovenska a východnej Moravy (program sestavil Stanislav Dúžek, Ladislav Leng a Svetozár Švehlák), Na slovácké dědině - Pořad lidových obyčejů, písní a tanců v podání národopisných skupin ze Slovácka (hlavní autor Josef Tomeš), Bude muzika - zábavný pořad spojený s nácvikem lidových tanců a písní (autor František Bonuš). Bohužel, celá neděle ve Strážnici propršela, takže pořad z mého domova se vůbec nerealizoval a v hlavní festivalový den se nemohl konat ani jediný program. Škoda, že v důsledku tohoto nebyl festival aktivní i po stránce finanční.
      Po stránce programové byl však letošní festival velmi úspěšný. Recenze a zprávy, které o festivalu dosud vyšly, se v naprosté většině shodují ve vysokém ocenění všech letošních pořadů. Recenzenti vytýkali spíše nezdravé jevy, které strážnický festival (ale i jiné menší národopisné slavnosti) provázejí. Jsou natolik závažné, že bude dobré aspoň některé znovu připomenout, aby opět nezapadly. Takto si ztěžuje např. Ladislav Buzek (Svobodné slovo, 13. VII.): "Strážnické proslulé festivaly jsou ohroženy a nakonec zcela znemožněny, jestliže se spustí trvalý déšt. Ve městě není jediný krytý sál, vyhovující. aspoň minimálně kapacitě návštěvníků. Prodej upomínkových předmě[/]tů o festivalu je obrazem hrůzy a děsu. Jde o nejbezcennější veteš, pro niž nelze užít ani slova "kýč". S kouzelnými jímavými folkloristickými pořady na stadiónech stráżnického zámku podivně kontrastují opilci válející se i za bílého dne (v noci běžně) tu a tam na strážnickém náměstí i v přilehlých ulicích a masově pak v zámeckém parku. K tomu bych si dovolil zdvořile upozornit příslušné odpovědné orgány, že odnos a odvoz těchto polomrtvých hovádek by se neměl dít teprve tehdy, až způsobí výtržnost. Zesilovací zařízení na pódiích s účinkujícími bylo sice letos o poznání lepší než v minulých letech, ale je stále ještě zoufalé." Podobně si zjevů, které znevažují festival ve Strážnici, všímá i Rovnost (12. VII) anebo Lidová demokracie (9. VIII): "Nedávný článek "Strážnice zbrojí do budoucnosti" se zabýval slavnostmi z hlediska uměleckého. Rád bych však upozornil na to, co tyto slavnosti znevažuje po stránce organizační. Byl jsem zde 9. července a vidět jsem za jediný den velké množství opilých mladých lidí. Myslím, že všechno má své meze a i tady by se mělo dbát při podávání nápojů na věk zákazníků i na to, zda jsou nebo nejsou střízliví. Také množství pohozených odpadků nepřispělo ke kráse slavností. Parkoviště na silnici Bzenec-Strážnice zase postrádalo hygienická zařízení, třebaže se tu vybíralo dost vysoké vstupné. Měl by se řešit i problém [/] programů pod širým nebem; v případě deště se obvykle mnohá vystoupení nekonají. Pro ubytování a přenocování jsou pro návštěvníky připraveny primitivní podmímky: polní lehátka bez prostěradel a bez dek. Snad by bylo možno mnoha nedostatkům odpomoci, aby strážnické slavnosti poskytovaly svým návštěvníkům i dostatek pohodlí, nejen zábavu."
      To všechno jsou jistě velmi správné připomínky a dříve nebo později bude z nich mnohé nutno realizovat. Běžný divák hodnotí festival jako celek. Čas od času se však ještě autorům zpráv o Strážnici podaří vypublikovat i nějakou tu "kachnu". Odstrašující případ nauiem.e v Magazínu aktualit a zajímavostí 1967, č. 7, s. 6: "Program Strážnice byl letos sestaven z tří hlavních pořadů: První měl název "Z mého domova", druhý "Klenoty" (Slovensko a jižní Morava) a třetí "Vítejte nám". Motivy jihomoravských souborů se týkaly zvyklostí a obyčejů na "slováckej dědině". Jako hlavní profesionální soubor se slavnosti zúčastnit Československý soubor písní a tanců z Prahy." (To ovšem vůbec není pravda!) "Dětský soubor, karlovarský folkloristický kolektiv písní a tanců "Mládí", který jezdívá také do Strážnice, slaví letos své desetileté trvání. Jeho zakladatelkou a zároveň vedoucí souboru je Aleša Balounová. Jim i ostatním souborům přejeme hodně zdaru." (K tomu možno připojit jen

73

tolik, že autor musel mnoho vypít bud' při strážnických slavnostech anebo když zprávu psal.)
      Jindy autoři zpráv o strážnickém festivalu zabrousí do otázek, v nichž se dostatečně nevyznají. V Lidové demokracii (9. VII) se např. značně polopravdivým způsobem hovoří o úkolech národopisného studia. Úkolem národopisců je prý chránit naše bohaté lidové umění a strážnický festival má být vyvrcholením jejich celoroční práce. - To by ovšem úkoly a cíle etnografického studia byly tuze plýtké. Podobné pohledy je třeba vyvracet a znovu a znovu je nutné veřejnosti vysvětlovat, že národopis je především vážná historická věda.
      Řekli jsme už, že programy letošní Strážnice byly ve zprávách a recenzích hodnoceny kladně. Úvaha, která se z těchto kladných posudků vymyká, vyšla pouze jediná. Jde o článek Jindřicha Uhra "Strážnice autentická?" (Literární noviny, 4. VII.). Autor začíná pořadem Na slovácké dědině: "Představme si náves, horké červencové odpoledne a silnicí jdou děvčátka s ofáborovanými stromky vítat - jaro! Týmž prostorem prošli před chvílí chlapci s velikonočními hrkači a za chvíli tudy projdou se zpěvem fašankáři, aby pod podzimní hodovou májí předvedli "nefalšovaný" masopustní tanec z počátku února. Podobně tomu bylo i s časem. Zhruba půlhodinová ukázka ze svatby tu byla [/] "autentickým" dokumentem obřadu, který ve skutečnosti trvá několik hodin. Domnívám se, že vytrhne-li se lidový obřad z místa děje, roční doby a reálného času, sotva lze hovořit o jeho autentické podobě. Je to prostě méně stylizovaná inscenace." Je-li k tomu potřebí komentáře, opakujme tedy, že používámeli termínů "autentický" a "stylizovaný" folklór, považujeme oba tyto přívlastky za pomocné. Vyžádala si je především praxe nejrůznějších festivalů lidových písní a tanců, na nichž bylo třeba stručně rozlišit skutečný folklór od projevů, které na folklórní materiál navazují. Že v pořadu Na slovácké dědině šlo o inscenaci, byť zcela odlišnou od inscenace pódiové, bylo zřejmé každému účastníku festivalu už před tím, než se rozhodl, že na něj pojede. Uher tedy neobjevil pro nikoho nic nového. Nešlo však o inscenaci "prostě méně stylizovanou" (o stylizaci zde nemůže být řeči), ale pouze o inscenaci aranžovanou. (Tohoto slova Uher koneckonců využívá pak dále, aby jím nahradil přívlastek "autentický".)
      Dále Uher doporučuje jezdit za pravým folklórem tam, kde vznikl a kde ještě žije. (Předsevzetí nepochybně správné.) Požaduje rovněž podpořit rozvoj menších přehlídek a lidových slavností v průběhu roku na různých místech regionu. Ty prý mohou relativně nejvěrohodněji ukázat živou podobu současného folklóru festivalovým způsobem. - Při[/]znám se, že těmto větám rozumím jen velmi málo. Jaké přehlídky má autor na mysli a v jakém regionuchce tyto přehlídky podpořit? Jde-li o nejrůznější regionální slavnosti, těch je podle mého soudu až přehnaně velký počet. Nebo mu jde o jednotlivé zvykoslovné příležitosti? Připomíná-li ovšem, že by šlo opředvádění "festivalovým způsobem", patrně tedy tuto eventualitu na mysli nemá.
      Nakonec Uher strážnickému festivalu navrhuje: "Strážnice by se měla věnovat pódiovým přehlídkám nearanžovaných kvalitních vesnickýchskupin a jednotlivců, případně i souborům z ČSSR a zahraničí".
      Ale tu jen dokazuje, že strážnické slavnosti vůbec nesleduje soustavně. a že nesleduje ani to, co se kolem. nich píše. Např. i v programové brožuře k letošnímu festivalu a hned. V první větě glosy "22. ročník folkloristického festivalu ve Strážnici" se praví: "Podobně jako předchozí dva ročníky, i ročník 22. chce v zásadě obsáhnout tři různé typy pořadů: mezinárodní, pořad našich vyspělých souborů a pořad, který je vystavěn přímo z původního tradičního folklóru. Domníváme se, že každý z těchto tří typů programů má ve Strážnici své místo a že je správné počítat s tímto zaměřením i do budoucna"." v této souvislosti můžeme citovat i výsek z recenze Jána Botíka, která se týká letošního ročníku (Pravda, 13. VII)." V posledných rokoch sa zásluhou výraznejšej

74

účasti odborníkov v programových radách... začala rozlišovať ľudová umelecká tvorivosť v súboroch od folklóru, s ktorým sa možno stretnúť vo viac alebo menej živej podobe v pôvodnom ľudovom prostredí, v ktorom vznikal a traduje sa až do súčastnosti. Po takejto diferenciácii hodnôt... dostala se do popredia otázka samotnej predstavy strážnických slávností, ako aj zpôsob scénického stvárňovania folklóru."
      Závěrem několik glos k pořadům, které jsem měl možnost zhlédnout: Na slovácké dědině. Pořad nebyl zatím zvládnut po technické stránce. Byl to ve Strážnici experiment, jaký bude v některém budoucím ročníku vhodné opakovat. I když by se při tomto pořadu vždy mělo počítat s improvizačním charakterem (tu vyzvedávám zdařilé improvizované průvodní slovo Ireny Večeřové), bude třeba řešit otázku časových limitů jednotlivých vystoupení i otázku prostoru, za který obecenstvo nesmí (snad obílit místo, v němž se akce odbývají, nebo dát na každou stranu po jedné řadě laveček apod.). Rozhodně však bude potřebí více pořadatelů, aby bylo možné obecenstvo lépe ovládat. "Nezdařený pokus vtáhnout obecenstvo do akcí", jak o tom píše Milan Kyselý (Nová svoboda, 11. VII.), nebyl zatím záměrem tohoto pořadu. A také v příštích těchto programech bude třeba dobře vážit, do jaké míry s těmito pokusy počítat.[/] Živá voda. Vynikající pořad, jakých Strážnice viděla jen málo za celé období svého trvání. Až na kotedy z Valašska a na mladé tanečníky z Očové, v jejichž vystoupení nedovedla ovšem část obecenstva rozpoznat nevkusnou choreografii, to byl vskutku znamenitý zážitek. (Snad tento pořad uvidíme i v příštím ročníku strážnického festivalu. Přál bych to všem, kdo mají folklór rádi.) Ke znamenitým lidovým kolektivům a sólistům přistoupila též hezká scéna, působivé průvodní slovo (vůbec nesouhlasím s Jindřichem Uhrem, že bylo rádoby poetické) a výtečná režie. (Výhradu, kterou k tomuto pořadu přinesla Lidová demokracie z 12. VII., považuji za šalamounskou a málo srozumitelnou: "Jako celek přinesl tento pořad jistě mnoho zajímavého a zčásti neznámého, ale trpěl značně nerovnoměrnými výkony a tím, že ve snaze ukázat mnoho ze vzdálených oblastí, resignoval na jednotu tematické, stylové a reprodukční vyrovnanosti.") Tak, jak byl pěkný a bezvadně připravený tento pořad, stejně měl vyznít i zahajovací projev při letošním festivalu, který tomuto programu předcházel. Připravují-li se na svá vystoupení programoví pracovníci a účinkující, musí se stejně odpovědně připravit i slavnostní řečníci. Bude muzika. To je program, jaký Strážnice léta potřebuje. A Bonuš jej umí dělat velmi působivě. Myslím, že něco podobného ,by se mělo po [/] skončení jednotlivých pořadů odbývat dokonce i na ostatních stadiónech. Snad by to byl jeden z vhodných prostředků, který by napomáhal odstraňovat spoušť v parku. Ještě více lidových muzik (ne ovšem dechovek!) by zde mělo mít svá vyhraněná stanoviště, aby hrály ne pro okázalá vystoupení, ale jen čistě pro zábavu.
      Letošní strážnický festival ukázal, že cesta, která byla započata při 20. jubileu, byl správný nástup a že skýtá dostatečnou plochu i pro budoucnost.
      Dušan Holý

Mezinárodní dudácký festival [obsah]

Do místa, kam Josef Kajetán Tyl umístil svou hru o Švandovi dudákovi, do Strakonic, které letos oslavovaly 600 let od svého povýšení na město, sjelo se 9. a 10. září 1967 na 100 dudáků z Čech, Moravy, ale i z Polska, z Francie, ba i ze Skotska a z Irska. Byl to tedy skutečně mezinárodní dudácký festival.
      Přes nepřízeň počasí (po oba dny vydatně pršelo) se festival vydařil. Byl hezký, a kdoví, jak okřídleně by o něm bylo možno psát, kdyby byl svatý Petr býval jen trochu přejnější. Nepříznivé počasí způsobilo sice občas nějaký menší organizační nedostatek, ale někdy ten poloimprovizovaný ráz festivalu prospí

75

val, anebo mu aspoň neblížil; např. při pořadu Odborné okénko nebo při večerním "kasací" na náměstí. Pěkná zábava, to byl rovněž klad strakonického festivalu. I od 11 hodin večer se lidé příjemně bavili při mezinárodním kasací, kdy šli dudáci zahrát předsedovi MNV, který jejich festivalu slavnostně popřál mnoho zdaru a dal také nějaké to "štěně Strakonického dudáka" (místního pivíčka). Když tu spustili skotští či dokonce bretaňští dudáci s vysoko laděnými dudami a za doprovodu velkých bubnů, dosahovali málem takové intenzity jako naše hudba Hradní stráže.
      K opravdovým požitkům patřilo poslechnout si irského dudáka, který měl na svém nástroji vícero píštal a který na určitá místa melodie hrál celé akordy. A stejně mistrnou hru předvedl rovněž dudák z Anglie na malinké dudky s pěkným šalmajovým tónem.
      Pro mne, a nepochybuji, že stejně tomu tak bylo pro většinu obecenstva (jinak by se diváci nevydrželi krčit téměř po celou dobu programu pod deštníky a účinkující by nebyli s vervou vystupovali), byl strakonický festival zážitkem. Nebylo tomu tak jen pro vzpomenuté klady, ani třeba pro pěkné režijně zvládnuté dudácké rozehrání celého hradního nádvoří na počátku sobotního večerního pořadu, ale nemalou roli v tom určitě sehrál právě odlišný charakter tohoto festivalu; to, že šlo o festival dudácký. Jistě by jej bylo [/] záhodno zopakovat a jeden takový program by dokonce bylo vhodné brzy uskutečnit i na našem největším folkloristickém festivalu ve Strážnici. Hlavní organizátor strakonického festivalu Josef Režný, pracovník okresního Domu osvěty, by z toho jistě dovedl udělat i tam velmi atraktivní pořad. (Že by pomohla účast slovenských gajdošů či dokonce dudáků z Balkánu netřeba zvlášť zdůrazňovat.) Neříkáme ovšem, že by se musel dudácký festival opakovat už na rok a zcela chybné by bylo opakovat jej každým rokem. Ono totiž u všech slavností, které těží z folklórního materiálu, je třeba bedlivě vážit, jak často je provozovat, aby nedocházelo k jejich zbytečnému oposlouchání a ohledění.
      Dušan Holý

Rýzmburk 1967 [obsah]

Slavnosti lidových písní a tanců "U nás na Náchodsku" ve dnech 26. - 27. srpna se konaly na Rýzmburku již potřinácté a lze říci, že s úspěchem. Sobotní "Přátelský večer československých a zahraničních souborů" byl uspořádán v kině Luník v Červeném Kostelci. Jeho autor a režisér František Bonuš připravil pořad neobvykle dlouhý, avšak poutavý. Účinkovaly české soubory Hadař z Červeného Kostelce a Hořeňák z Horní Nové Vsi u lázní Bělohradu, horňácký soubor [/] Velička z Velké nad Veličkou, skupiny a sólisté z Francie, Mexika, Bolívie, Chile, Etiopie, ze Španělska a soubor studentů University z Liége - Belgie.
      Nedělní odpolední hlavní pořad "Na veselou notu" se uskutečnil v přírodním amfiteátru na Rýzmburku před zcela naplněným hledištěm. Jeho autorem a režisérem byl opět František Bonuš, jenž vytvořil s již zmíněnými účinkujícími velmi pěkný program, který dokázal plně zaujat pozorné obecenstvo, jež setrvalo na svých místech až do konce vzdor tomu, že pořad trval přes tři hodiny. Pozoruhodná byla milá a příjemná atmosféra, která slavnosti provázela, i starostlivá péče o účinkující, kterou pochopitelně umožnil jejich nevelký počet. Pěkné prostředí a sympatické obecenstvo, z něhož vyzařovalo, že má své folkloristické slavnosti rádo, jsou zárukou existence festivalu i pro budoucí léta.
      Dušan Vlach

Celostátní festival tanečních souborů - Tábor 1967 [obsah]

Ve dnech 7. a 8. května 1967 byl v Táboře v rámci STMP 1967 uspořádán celostátní festival tanečních souborů. Festival byl uspořádán pod záštitou ÚRO, Ministerstva kultury a informací, ÚV ČSM, ONV a MěstNV Tábor a Okresním domem kultury

76

a vzdělávání v Táboře. Soubory byly předem zařazeny do příslušných kategorií tance jevištního, pódiového a lidového. V kategorii jevištního tance se předvedly soubory, které se věnují scénické taneční tvorbě a to bez ohledu na žánr, styl, taneční techniku nebo inspirační zdroj. Rozhodujícím byl výsledný scénický tvar, myšlenka koncipovaná choreografem a tanečníky. Zde vystoupily SLPT J. Vycpálka Praha, VUS Praha, Jazz balet Studio B Brno, soubor Hlubina Ostrava, SLPT Družba Trenčín a taneční studio Ostrava-Poruba. V kategorii pódiového tance šlo spíše o jednoduché aranžmá dnešních společenských tanců, taneční gymnastiky a stepu. Skupiny předvedly výsledky své tanečně výchovné práce ve formě různých etud a pod. Tato kategorie byla zastoupena soubory: Studio J. Cabálkové Ostrava, Kroužek společenského tance PKO Liberec, Soubor ZK SONP Kladno, Úsvit ROH DK České Budějovice, Skupina TJ Tatran Praha, Step Karlovy Vary. V poslední kategorii se předvedly soubory, které zpracovávají a interpretují tradiční lidový tanec. Základním měřítkem byla stylovost aranžmá, taneční interpretace lid. tanců a schopnost využít této práce v současném kulturním a společenském životě. Tato kategorie byla zastoupena: SLPT při PKO České Budějovice, SLPT TelgártŠvermovo, SLPT Strážčan ze Strážského, SLPT Hlubina Ostrava, Ondráš Frýdek-Místek, Úsměv Horní Bříza [/] ZK ZKZ, Lidová muzika Prácheňského souboru a SLPT z Havřic spolu s Horňáckou muzikou.
      V porotě pro lidový tanec a hudbu byli zastoupeni H. Laudová, Zd. Jelínková, Fr. Bonuš, Jiří Chlíbec, J. Majerčík aj. Celé soutěžní vystoupení uváděl Ed. Pergner známý z televizních relací, který svou bezprostředností a poetickým slovem si velmi rychle získal sympatie obecenstva. Dříve než byly uděleny ceny a uznání po celé pondělní dopoledne diskutovali členové poroty se zástupci souborů příslušných kategorií. Bylo mj. konstatováno, že některá taneční čísla příslušela spíše do jiných kategorií a proto se k nim také porota nevyjadřovala. Všechny soubory prokázaly velmi dobrý standart, zvláště byl vysoce oceněn technický výkon souborů i jednotlivců tanečníků. U skupiny Telgárt-Švermovo byl velmi působivý sborový zpěv mužů a tanec šórový. Obojí bylo dokonalým projevem vlastního autentického materiálu. Naproti tomu i přes dobrou spolupráci hudební a taneční složky souboru z Havřic, dominovala svou hudební ukázkou sedláckých Horňácká cimbálová muzika. Ukázky souboru Strážčan příslušely spíše do kategorie scénických zpracování a působily trochu konvenčně. Jeho projev se pohyboval na hranici snesitelnosti jevištního zpracování autentického materiálu. Porota konstatovala, že vystoupení východoslovenských souborů se stává dosti ste[/]reotypními a vyžadovala by více objevných myšlenek a nápadů. Soubor Ostravica Frýdek-Místek si nekladl přílišné nároky pro tanec a setrvávat ve snaze vycházet především z domácího materiálu. Jediný taneční pár souboru Hlubina z Ostravy předvedi dokonalou ukázku působivého tance, vycházejícího doslova z poesie "starodávného". Snad by příslušel do tanců scénických, v každém případě vrak ukázal, jak i z méně působivého materiálu lze provést vysoce efektivní záležitosti, které zaujme i méně informovaného diváka. Silnou a v některých momentech až převládající složkou byla doprovodní hudba k tomuto tanci v klasickém podání cimbálové muziky Hlubina. Tance souboru J. Vycpálka z Prahy příslušely spíše do kategorie jevištních, respektive pódiových tanců. Všechny jejich tance byly však provedeny velmi pečlivě. "Krejčovská" byla vyslovená komposice vycházející ze základů lid. tance. Několik nejednotných názorů poroty se setkalo v otázce použitých kostymů u tohoto souboru. Velkého ocenění získal soubor PKO Č. Budějovice, což bylo především zásluhou Zorky Soukupové, která se na úseku lidového jihočeského folklóru stala již osobností. Bylo vysloveno přání, aby se tak silná osobnost našla také mezi muži a muzikanty. Zvláště působivý byl pěvecký projev dívčí skupiny s jeho soustředným zaujetím a dokonalým přístupem k původnímu materiálu s tvůrčím způso

77

bem. Jak pěvecké, tak taneční zpracování vycházelo ze základního pochopení českého folklóru, v tomto případě jihočeského. Proti dosavadním zvyklostem českých muzik, byla muzika souboru Horní Bříza příkladem tím, že hrála bez not při vystoupení, což samo značně podpořilo celkový dojem a posílilo kontakt mezi muzikou a tanečníky. Sám soubor ve své práci nejde za levným efektem a drží se materiálu jemu vlastního. Snad by prospělo využít více pěvecké složky. Soubor z Havřic u Uh. Brodu byl ukázkou velmi vyspělé interpretace lid. tanců, zvláště u "babkovníků" a ve "Zbojnickém". Při hodnocení Fr. Bonuš konstatoval, že ač šlo především o taneční festival, ani jedna z tanečních skupin nedosahovala úrovně interpretace mužského sborového zpěvu souboru Telgárt-Švermovo a Horňácké muziky při sedláckých.
      V kategorii scénického tance získal soubor Družba Trenčín zvláštní uznání za osobitý přístup ke zpracování folklorního materiálu v tanci "Prebudenie" a Zd. Kyselá za choreografii tance "Starodávný". V kategorii lidového tance získala cenu folklorní skupina ČSP Telgárt-Švermovo za přesvědčivé podání místního folklóru a Horňácké muzika za výbornou interpretaci tradičního hudebního folklóru. Zvláštní uznání získal soubor Horní Bříza za osobitou práci souboru a Zora Soukupová za osobitý přínos v rozvíjení jihočeského folklóru. Čestná uznání obdržel sou[/]bor Strážčan za výrazný taneční výkon souboru a soubor z Havřic taktéž za výrazný taneční výkon. Mimo kategorii byla oceněna Alena Skálová za nejlepší choreografii, cimbálová muzika souboru Hlubina Ostrava za nejlepší doprovodní hudbu a Jar. Krčka za hudební komposiční přínos práci tanečních souborů.
      Na závěr nutno zdůraznit velmi dobrou organizaci celého festivalu, kulturní vyspělost a vřelé přijetí táborského obecenstva a v neposlední řadě bohatou a plodnou diskusi členů porot se zástupci souborů. Festival dal příležitost ke střetnutí souborů, poznání koncepcí a náplní práce souborů na vyšší úrovni.
      Josef Pešek

Rožnovské slavnosti 1967 [obsah]

Letošní Rožnovské slavnosti byly uspořádány ve dnech 29.-30. července jako krajský festival písní a tanců ve znamení oslav 700. výročí založení města Rožnova pod Radhoštěm, jichž byly vlastně vyvrcholením. Jejich část věnovaná dětem se uskutečnila o týden dříve, tj. 23. července, a sestávala ze dvou pořadů - "Děti dětem" a "Naše slunéčka". První z nich v režii Z. Kyselé z Ostravy zhlédli návštěvníci dopoledne v komorním amfiteátru u rožnovského skanzenu a druhý odpolední - v novém velkém amfi[/]teátru, který byl zbudován v letošním roce a jeho kapacita je úctyhodná - pojme údajně až deset tisíc návštěvníků. Pořad "Naše slunéčka" připravil a režíroval F. Chovančík ze Vsetína. Vystoupilo několik dětských souborů z Valašska, Slezska, Hané a ze slovenského Zariečí z okresu Povážská Bystrica. Součástí dětských slavností byla loutkářská dostaveníčka, průvod krojovaných skupin a výstava dětských výtvarných prací.
      Vlastní jedenáctý ročník Rožnovských slavností započal sobotními večerními pořady. Valašská klenotnice v režii J. Šulákové a L. Schmidta ze Vsetína, uspořádaná v malém komorním amfiteátru (rovněž nově vybudovaném), byla velmi dobrým pořadem pro opravdové milovníky lidového umění. Účinkovala řada jednotlivců, z nichž mnozí byli vynikajícími interprety valašských písní a tanců, dále vesnická skupina z Hutiska - Solance, soubor PŠ z Frenštátu pod Radhoštěm aj. Diváci viděli tance z různých oblastí Valašska - točenou, šátečkový, požehnaný, křižák, pilky, zatáčaný, starodávný aj. Vynikla zejména valaská z Rusavy v podání manželů Stanovských z Bystřice p. Hostýnem. Nadchl též taneční výkon manželů Talašových ze Vsetína, Josefa Kacely s tetičkou Křenkovou z Velkých Karlovic, F. Horalíka a L. Sušilové z Valašských Klobouk. V klenotnici pochopitelně nechyběly velmi dobré zpěvy a výrazného úspěchu dosáhla

78

především skupina žen z Velkých Karlovic svými hečenými a Jarmila Šuláková se svou matkou Blaženou Šulákovou. Vhodně doplnit pořad J. Ország - Vranecký z Nového Hrozenkova ukázkami hry na staré lidové hudební nástroje - jednoručku, valašskou fujarku, koncovku, drmle (grumle), píšťalu přebírací i dvojitou aj. Klenotnice byla reprízována v neděli dopoledne. Za zmínku stojí stylově i vkusně řešená scéna a poměrně dobré ozvučení.
      Dalším sobotním pořadem na témže amfiteátru byl "Večer při cimbálku" na téma "Na besedě u Pelára", který byl vzpomínkou 60. výročí úmrtí populárního valašského muzikanta Jana Pelára (autor Zdeněk Kašpar, režie Jiří Martinek, oba ze Vsetína). Účinkovala muzika a tanečníci souboru Jasénka ze Vsetína, dále lidoví vypravěči A. Cepek ze Vsetína a J. Chrástecký z Jablůnky nad Bečvou. Pořad byl vhodným a příjemným doplněním sobotního večera, zejména svou intimitou.
      V neděli dopoledne byl realizován ve velkém amfiteátru pořad "Družba pod Radhoštěm" (autor a režisér dr. Miroslav Sasín z Rožnova), který byl rovněž reprízou sobotního večerního pořadu. Účinkovaly zahraniční soubory - bulharský Atanas Mančev z Burgasu, Zespól regionalny Wisla z Polska - a soubory Družba z Trenčína s Javořinou z Rožnova. Polský soubor Wisla předvedl původní folklór své oblas[/]ti. Jeho výkon zdaleka nedosahoval průměru našich souborů. Tanečně velmi dobrý a krojově efektní byt bulharský soubor se svými typickými temperamentními tanci. Početný pěvecký sbor, jenž byt jeho součástí, se však vymykal koncepci festivalu svým oblečením (modré stejnokroje) i repertoárem. Rožnovská Javořina předvedla valašské polky, valaský, točené aj. Její vystoupení svědčilo o vcelku dobrém přístupu k folklórním materiálům. Soubor Družba z Trenčína, nositel vyznamenání Za vynikající práci, uvedl ze svého repertoáru zbojnické číslo, sólové zpěvy, východoslovenské karičky, čapáš-čardáš aj. Vyvolal však jisté rozpaky svým způsobem práce, jímž se neliší příliš od profesionálního SLUKu či Čs. státního souboru písní a tanců, zejména hudební složkou, krojovými stylizacemi, přeumělkovanými hudebními úpravami i umělými skladbami a baletním pojetím některých tanců. Jsem toho názoru, že tak vysoké stylizace nejsou vhodné pro amatérský soubor, u něhož by bylo mnohem platnější, kdyby se věnoval, stejně jako převážná většina výborných slovenských souborů, poněkud citlivější interpretaci lidových písní a tanců. Myslím, že vystoupení Družby rovněž nezapadlo zcela přesvědčivě do programového pojetí festivalu. Program jako celek vyjádřil záměr autora, který se snažil zejména poukázat na vzájemnou podobnost života i kultury slovanských národů. Společný [/] začátek i závěr pořadu byly typické pro programy tohoto typu.
      V době mezi dopoledními a odpoledními pořady prošel městem průvod všech účinkujících. Pro nedělní odpoledne byl připraven samostatný pořad zahraničních souborů s názvem "Hosté se loučí" (komorní amfiteátr). Připravil jej a režíroval dr. M. Sasín. Mimo již zmíněné dva soubory vystoupil též rakouský národopisný soubor z Burgenlandu, doprovázený dechovou hudbou. Současně probíhal ve velkém amfiteátru krajský folkloristický pořad "Za rožnovským rynkem muzika" (autoři a režie - Věra Šejvlová se Zdenou Kyselou z Ostravy), v němž účinkovaly soubory Slezan z Českého Těšína, Doubrava z Orlové, Javořina a Radhošt z Rožnova, Jasénka ze Vsetína, slovenská skupina z Vadičova (okres Žilina) aj. Spoluúčinkovaly i dětské skupiny některých zmíněných souborů. Velmi pěknému začátku pořadu poněkud ublížilo rozladění z neúnosně dlouhého projevu. Pořad byl dobře koncipovaný, pestrý a různorodý. Sympatický rámec mu vytvořila stylově řešená scéna, zcela odlišná od jednoduché scény dopoledního pořadu. Rozsáhlé prostory hlediště byly mnohem více obsazeny než dopoledne, i když mnozí z návštěvníků se velkému amfiteátru vyhýbali pro zničující vedro, neboť zde odpoledne slunce doslova pražilo do návštěvníků, což je jedním ze záporů nového amfiteátru.
      Vcelku je možno říci, že se 11.

79

ročník Rožnovských slavností i přes některé nedostatky vydařil a zájem publika, které je navíc zajištěno rozsáhlým turistickým ruchem v místě i okolí, vytváří festivalu dobré perspektivy do budoucnosti.
      Dušan Vlach

Horňácké slavnosti 1967 [obsah]

Ve dnech 22. - 23. července byly uspořádány na Strážné Hůrce ve Velké nad Veličkou jubilejní 10. Horňácké slavnosti (desáté, počítáme-li národopisná odpoledne uspořádaná v letech 1965 a 1966), jež sestávaly ze dvou programů. Jako každý jejich ročník vyznačoval se i letošní velmi dobrou návštěvou a příjemnou atmosférou. Sobotní večerní pořad "Na velických lúkách" připravil rodilý Veličan Vladimír Klusák, jenž se zaměřil především na bohatství lidových písní a na přirozenou zpěvnost Horňáků. Diváci slyšeli v pořadu mnoho krásných horňáckých písní sedlácké, táhlé, písně pracovní, např. kosecké aj. Měli možnost porovnat hru cimbálové muziky Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, hudecké a gajdošské muziky z Velké, taneční umění jednotlivých verbířů při verbuňku či odzemek Dušana Holého z Hrubé Vrbky a Jiřího Slováka z Velké. Pořad se stal vlastně záležitostí Hrubovrbčanů, Malovrbčanů, Kuželovjanů a Veličanů. Byl intimně ladě[/]ný, hodnotný, pokud se týká autentičnosti zpěvů, tanců i hudby. Řada návštěvníků však zastávala názor, že byl poměrně krátký. Po jeho skončení následovala tradiční lidová zábava při muzice J. Kubíka z Hrubé Vrbky a místní dechové hudbě na pódiu a při velické cimbálové muzice poblíž pavilónu na Strážné Hůrce. Po celou noc se odtud rozléhal zpěv a mnoho milovníků horňáckých písní si zde přišlo opravdu na své. Ti nejvytrvalejší, většinou Veličané, se rozcházeli skutečně až "za bílého rána".
      V neděli dopoledne byla uskutečněna v místním kulturním domě Sdruženého závodního klubu vernisáž výstavy obrazů výtvarných umělců Františka Kreutze a Aleše Černého, kteří čerpají náměty pro svou tvorbu mimo jiné především z horňáckého folklóru. Při vernisáži účinkovala velická muzika s několika zpěváky.
      Hlavní pořad slavností s názvem "Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci" byl realizován odpoledne opět v přírodním amfiteátru na Strážné Hůrce. Jeho autory byli místní rodáci Zdenka Jelínková, odborná pracovnice Ústavu pro etnografii a folkloristiku při Čs. akademii věd v Brně, a Jiří Hudeček, jenž působí v Praze. V pořadu účinkovali zpěváci a tanečníci z Hrubé a Malé Vrbky, Kuželova, Velké nad Veličkou, Javorníka, Nové Lhoty, cimbálová muzika Jožky Kubíka a Ňorkova hudecká muzika [/] z Hrubé Vrbky, cimbálová muzika souboru Velička a Miškeříkova muzika z Velké, skupina z Vyškovce z moravských Kopanic a hosté ze slovenské strany - skupina z Brezové pod Bradlom a soubor Kopaničiar z Myjavy. S programem mohli být návštěvníci rovněž spokojeni. Předvedl z velké části folklórní bohatství Horňácka a navíc byt zpestřen lidovým uměním moravských a slovenských Kopanic, tedy sousedních oblastí z moravsko-slovenského pomezí, jehož je vlastně Horňácko součástí.
      Horňácké slavnosti se za deset let svého trvání staly významnými regionálními slavnostmi na Slovácku, získaly si mnoho věrných návštěvníků a značnou oblibu. Je už věcí Horňáků a především Veličanů, aby v tradici slavností pokračovali a nedopustili pro některé těžkosti či překážky jejich zánik.
      Dušan Vlach

Východná, Detva a Terchová 1967 [obsah]

Slávnosti ľudových piesní a tancov na Slovensku sústreďujú pozornosť predovšetkým na tri uvedené lokality. Každá z nich tvorí centrum oblasti so silnou potenciou hudobného a tanečného folklóru, každá z nich si vyhraňuje špecifickú tvár slávnosti so zreteľom na prostredie a tradície.

80

VÝCHODNÁ Jej tohtoročný XIV. ročník (30. VI. - 3. VII.) možno označiť za najúspešnejší v jej historickom profile. V programovej koncepcii sa už zreteľne uplatnil autentícký folklór popri súborovej tvorbe, objavila sa motivácia domácich a zahraničných súborov, pozornosť voči hudobno-komorným skupinám i súťaženiu.
      Organizácia a vybavenosť prostredia boli poznačené kvalitatívnym vzostupom, prechodom k profesionalizácii. Nemalou mierou k úspešnému priebehu slávnosti prispelo aj pekné počasie, tak vzácne v podtatranskom kraji.

POZVÁNKA DO VÝCHODNEJ - úvodný program slávností (v piatok večer) v Kultúrnom dome. Odkryl možnosti uplatnenia komorných skupín a sólistov v interieri pred náročným publikom. Autori programu (O.. Demo - D. Laščiaková) mali na zreteli predstaviť v programe predovšetkým hudobno-spevácke skupiny a sólistov z rôznych krajov a oblastí Slovenska, ako i víťazov súťaží Východnej z predošlých ročníkov. Zámer sa vydaril. Sólisti a malé skupiny dosiahli v tomto prostredí oveľa vyššie umelecké výkony ako na vystúpeniach v amfiteátri. Najväčší dosah tohto programu bol v tom, že ho vysielal Čs. rozhlas Bratislava priamym prenosom.[/]

      SPOLOČNOU REČOU - Autor programu (C. Zálešák) sa po prvý raz pokúsil začleniť do slávností vo Východnej koncert zahraničných súborov. V prvej časti programu uvítali zahraničné súbory liptovské folklórne skupiny. V druhej časti sa predstavili zahraničné súbory so svojimi programami. Návštevníci mali možnosť vidieť: Tanečný súbor Tinglutí z Kopenhagenu Dánsko, baskický súbor Chelitztarrak z Biarritz - Francúzsko, súbor Alpenvereins Jugend Sing- und Tanzkreis z Grazu - Rakúsko. Možno ľutovať, že chýbal plánovaný súbor z Bulharska a súbor z SSSR. Jednostranná účasť súborov zo záp. Európy, v podstate s nižšou umeleckou úrovňou ako u našich súborov alebo súborov východnej Európy, spôsobi­ la šedivosť programu bez dynamických odtieňov a gradácie.

MOZAIKA z GEMERA - folklórne pásmo z oblasti Gemera. Autori programu (K. Ondrejka a Mikuláš Senko) priniesli pozoruhodné folklórne ukážky z doteraz pomerne málo známej oblasti Gemera. V programe vynikla predovšetkým folklórna skupina z Klenovca, trio fujaristov - Kubincovcov z Utekáča, spevácka a tanečná skupina zo Šumiaca. Sprievodné slovo v interpretácii J. Berenta a J. Jasenka v nárečí s humorným podfarbením ubralo na hodnote inak vzácneho programu.[/]

ČAROVNÉ PÍŠŤALKY - vystúpenie najmladšej generácie detských skupín a súborov. Autori programu (M. Mázorová a L. Leng) vytvorili ucelené pásmo na motívy detskej rozprávky s komponovaným úvodom a záver[e][o]m. Spojovacím motívom pásma boli píšťalky detí súboru Ľudovej školy umenia v Nitre. Detskú hravosť pozoruhodne demonštrovali deti súboru Grapa z Veľkej Lesnej, muzikalitu a tanečnosť zase detí zo súboru Čirčianka - ZDŠ Čirč, ďalej súbor Poľana - ZDŠ Očová. Obdiv získal aj 15 ročný fujarista V. Slovák z Fiľakova. Detské programy vo Východnej majú dobrú tradíciu, získali si svoju popularitu, predovšetkým starostlivou prípravou uvedených autorov a dobrou umeleckou úrovňou špičkových detských súborov.

STRETNUTIE PRIATEĽOV - vystúpenie domácich a zahraničných súborov. Autori tohto hlavného programu slávností (Š. Nosáľ - I. Kovačovič - J. Husárik) mali na zreteli myšlienku priateľstva medzi národmi. Okrem už spomenutých súborov zo zahraničia pribudol do tohto programu tanečný súbor z Bulharska s priemernou umeleckou úrovňou. Zámer programu sa autorom vydaril. Vystúpenie hostí i domácich bolo pestrou mozaikou folklórneho umenia národov, s črtou slávnostnosti, s výraznou pozornosťou voči hosťom zo zahraničia. Žiaľ umelecká úroveň zahra

81

ničných súborov neprevýšila úroveň domácich súborov. Kulmináciou programu bolo vystúpenie folklórnych skupín z Očovej, Hrochote a Detvy, ktoré vo vzájomnom prekáraní ukázali vrchot svojich improvizačných schopností v tanečnom i hudobnom prejave.

SÚŤAŽ - bola zamerená na ľu­ dový spev, hudbu a tanec v sólových prejavoch i v malých skupinách. V tomto roku dosiahla najvyšší počet súťažiacich. Jej zvládnutie v priebehu jedného dňa bolo dosť obtiažne.
      Víťazi súťaže sa predstavili návštěvníkom v osobitnom programe v amfiteátri. Súčasne sa nastolila otázka, či by sa súťaž nemala zamerat iba na jeden druh umeleckého prejavu v budúcich ročníkoch. Aj keď XIV. ročník Východnej patrí medzi najúspešnejšie, jednako je treba hľadaf ďalšie riešenia pre dobudovanie celkového areálu slávností v amfiteátri, nových priestorov a objektov vo vnútri obce pre dôstojnú reprezentáciu budúceho XV. ročníka celoslovenských slávností ľudových piesní a tancov.
     DETVA 15. a 16. júla konali sa II. podpolianske folklórne slávností v Detve.[/] Už i tento ročník ukázal, že regionálne slávnosti pod Poľanou i vyhraňujú svoj profil. Prínosom slávností v Detve bolo najmä to, že vo svojej dramaturgii uprednostnili scénicky využiť ľudové zvyky na Podpoľaní. Autori programu Spievanky pod snehom (Stanislav Dúžek Ladislav Leng) sa pokúsili zvykoslovnými scénkami od Mitra po Fašiangy vytvoriť ľudové divadlo, kde okrem hudby a tancov rovnocenne participovalo aj slovo i herecké výkony dedinských folklórnych skupín. Možno povedať, že všetko vyšlo, výborné akustické podmienky, prostredie chránené horami, dobrá zvuková technika zámeru dopomohli.
      V druhom programe slávností "Pozdravy výsostnej Poľane" predstavili sa popredné súbory a jednotlivci tohto kraja v tanečných a hudobných prejavoch. Autori programu (inž. Š. Nosáľ - I. Kovačovič M. Mázor) v úvode programu predviedli tradičný svadobný sprievod z Detvy na koňoch a vozoch, čo v prírodnej scenérii vyznelo pôvabne.
      Osobitnú pozornosť zasluhuje aj súťaž fujaristov, na ktorej sa predstavilo 20 fujaristov z okolia Detvy. Prvenstvo a putovnú fujaru zo súťa[/]že si odniesol Martin Sanitrár, 53 ročný bača zo Sliača.
     TERCHOVÁ 6. augusta konal sa v Terchovej Vrátnej "Jánošíkov deň". Vo Vrátnej doline na provizórnom pódiu v prekrásnom prostredí prírodnej scenérie konali sa produkcie folklórnych skupín a súborov. Uprostred letnej turistickej sezóny prišlo do Vrátnej veľa záujemcov o náš folklór, najmä turistov zo zahraničia. Žiaľ, ako sa ukázalo, k úspešnej realizácii nápadu je treba ešte veľa. "Jánošíkov deň" nemá ešte vyhranenú koncepciu. Návštevníci videli iba vystúpenie pomerne známych súborov Urpín z Banskej Bystrice a Stavbár zo Žiliny. Doplnil ich francúzsky súbor Breizh z Paríža a folklórna skupina z Terchovej. Terchová - Vrátna má neobyčajne krásne prostredie i zdroj folklóru vo svojom okolí, so vzrastom turistiky u nás (s množstvom hotelov a chát v okolí) má veľmi dobré predpoklady na vyhranenie regionálnych slávnosti typu najozajstných "Jánošíkovských dní". Organizátorom chýba ešte odvaha a odborné vedenie.
      Ondrej Demo

82

ROZHLAS A TELEVIZE

Národopisné pořady v televizi [obsah]

Nepůjde a reakci na všechny pořady s národopisnou tematikou, které se na obrazovkách objevily od minulé zprávy v našem časopise. Neměly by nám však unikat tak závažné programy, jako byl třeba pořad o lidové písni pro základní devítileté školy. Z tohoto pořadu jsem viděl bohužel pouhé torzo. Ale v tom, co jsem viděl, byly chybné informace; např. ke konci minulého století není ze sbírek známo jen asi 1000 písní moravských! Stál by tento pořad za zhlédnutí i za hlubší pohled.
      V bratislavské stanici proběhl velmi zajímavý cyklus Zem spieva. Škoda, že na českých televizních okruzích se tyto pořady nedaly sledovat soustavně. I když se všechno nepovedlo, byly tu programy velmi silné. Vrátí se k tomuto cyklu někdo ze slovenských kolegů?
      Ze Slovenska jsem pak v televizi zhlédl ještě přenos z Východné (z nedělního odpoledne národopisných slavností) a přenos ze slavnostního programu na počest československo[/]sovětského přátelství (4. 6. 1967). V pořadu z Východné, kde vystoupily i zahraniční amatérské soubory, bylo mezi řadou hezkých čísel několik, která pro televizní obrazovku zejména svou délkou nebyla příliš vhodná. Na programu ze 4. 6. se podílela profesionální tělesa, která navazují na folklórní materiál. Zde jsme neviděli vpodstatě nic nového proti tomu, co známe od samého vzniku těchto souborů. Z lidové hudby i z lidového tance zůstává tu žel dosti málo. Všechno má stejný ráz. Jednotlivé oblasti v tanečním ani hudebním projevu takřka nerozeznáváš. Občas si připadáš, jako bys natahoval a znovu a znovu si pouštěl hrací hodiny. Mnoho přímých i televizních posluchačů bratislavské soutěže "O zlatý klúč" si zřetelně uvědomovalo, jak doslova trčel mezi soutěžícími sólista, který taneční písně zpíval operním způsobem. A bylo by na čase, aby i některé naše špičkové soubory, navazující na folklórní materiál, si uvědomily, že tyto způsoby interpretace nelze beze škody přenášet [/] ani do oblasti lidové písně, hudby a tance. K ilustraci mohu uvést třeba Poddukelský soubor. Jak svěže, podmanivě a přitom neobvykle působí zpěv M. Martonové ve srovnání se zpěvem jejích některých kolegů. Naše profesionální soubory by se nad svou dosavadní prací a nad svým dalším vývojem měly pořádně zamyslet. Je nutné objevovat a třeba i znovu též jiné cesty, než jaké jsou u nich už delší dobu obvyklé.
      Brněnská televize se odhodlala k zajímavému pokusu podložit Slováckou suitu Vítězslava Nováka obrazem. Obraz zdaleka nedosáhl hudební předlohy. Nepřesvědčila ani věta U muziky; ba tato mně připadala snad nejméně promyšlená. Byl to však pokus rozhodně kladný a připomněl, že brněnská televize by si národopisného materiálu měla všímat více. Má k tomu bohaté zázemí - terén i odborníky. Snad by tak našla i kus vlastní - dosud málo vybarvené tváře.
      Dušan Holý

83

Spolupráca rozhlasu a akademických pracovísk [obsah]

Redakcia ľudovej hudby československého rozhlasu v Bratislave už viac rokov úzko spolupracuje s akademickými pracoviskami Etnomuzikologickým oddelením Ústavu hudobnej vedy SAV a Národopisným ústavom SAV. Z výsledkov tejto spolupráce spomeniem aspoň dlhodobý cyklus "Zem spieva", v ktorom odznel celý rad ukážok z folkloristických výskumov na Slovensku. V letných mesiacoch začala Bratislava vysielať nový cyklus hudobno-slovných relácií "Za slovenskou ľudovou piesňou v zahraničí", v ktorom sa okrem zvukových reportáží z vystúpení slovenských sú[/]borov na zahraničných festivaloch a samostatných koncertoch vysielajú aj relácie o folkloristických výskumoch medzi Slovákmi v zahraničí. Oba druhy relácií čerpajú teda prevažne materiál z vedeckých archívov a pred verejnosťou tak propagujú folkloristické výskumy.
      V októbri začala Bratislava vysielať nový cyklus relácií ľudových svadieb z rôznych charakteristických obcí na Slovensku. Relácie sú pripravované ako prierez svadobných zvykov. Po svadbe v Zamutove, na ktorú poslucháčov pozvali redaktor Ondrej Demo a režisérka Anna Antošková, má rozhlasová dramaturgia v pláne odvysielat, rovnako v štúdiových podmienkách nahrané, prierezy svadieb zo Stredných Plachtiniec, Liptovských Sliačov, Rejdovej, okolia Trenčína, Po[/]ník, myjavských kopaníc, Vajnor pri Bratislave, Branova, Žaškova na Orave a z niektorej zo slovenských obcí na Dolnej zemi.
      Dohoda medzi pracoviskami Akadémie a rozhlasom sľubuje, že po odvysielaní relácií, na príprave ktorých sa zúčastňujú aj folkloristi, získajú naše dokumentačné oddelenia vynikajúce štúdiové nahrávky autentického folklóru, ktoré pri súčasnej technickej vybavenosti našich pracovísk by nebolo možné nijako zhotoviť.
      Svetozár Švehlák

84

OBSAH

Josef Vařeka: Metody etnografického výzkumu v ohrožených oblastech . . . 1
Ludvík Kunz: k litevskočeské konfrontaci lidového výtvarného umění . . . 6
Dagmar Klímová-Rychnová: Vypravěčka Anděla Štípská . . . 15
Hermann Strobach: Pojem lidu a jeho význam pro vymezení badatelského předmětu národopisu . . . 25

Zprávy a recenze

Jubilea
Antti Amatus Aaarne (B. Beneš) . . . 34
K odkazu Pavla Trna (J. Pešek) . . . 35

Nekrology
Zemřel národní umělec Jindřich Jindřich (J. Kramařík) . . . 36
Vlasta Zemanová (J. Orel) . . . 37

Knihy
Polnische Volksmärchen (O. Sirovátka) . . . 38
P. Nedo, Grundriss der sorbischen Volksdichtung (O. Sirovátka) . . . 38
G. Ränk, Die Bauernhausformen im baltischen Raum (J. Vařeka) . . . 39
Z. Bodker, Folk Literature (O. Sirovátka) . . . 40
W. Suppan, Volkslied (O. Sirovátka) . . . 41
A. Kovácz, A Rátótiádák tipusmutatója (O. Sirovátka) . . . 42
J. Kuna - J. Mrnka, Tunisko - Fatmina ruka (R. Jeřábek) . . . 43
Kultura i byt narodov zarubežnoj Evropy (V. Frolec) . . . 43
B. Schier, Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa (A. Plessingerová) . . . 45
Národopisná práca v múzeách na Slovensku (V. Frolec) . . . 46
Třebechovický betlém (R. Jeřábek) . . . 47
V. Husa - J. Petráň - A. Šubrtová, Homo faber (V. Svobodová) . . . 48
J. Vařeka, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (R. Jeřábek) . . . 49
V. Bělík, Horácká chasa (J. Tomeš) . . . 50
B. Četyna, Radhošt v minulosti .a přítomnosti (J. Tomeš) . . . 50
Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka (M. Náplavová) . . . 51
M. Kundera, Žert (J. Jančář) . . . 52
J. Petrtyl, Obrázky z kramářských písní (M. O. Růžička) . . . 52

Časopisy
Národopisné aktuality v NDR (J. Kramařík). . . 53
Hessische Blätter für Volkskunde (O. Sirovátka). . . 54
Prace Etnograficzne (R. Jeřábek). . . 54
J. Řeřucha - M. Nováková, Metodické materiály (L. Štěpánek). . . 55
Sborníčky prací členů národopisného kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích (M. O. Růžička). . . 56
M. Ludvíková, k otázce jižních hranic brněnského kroje (V. Svobodová). . . 57

Polemika
J. Uher, Osud člověka? (D. Holý). . . 57

Konference
Národopis o italských dělnících ve Švýcarsku (J. Kramařík). . . 58
Tradice a tradování (J. Kramařík). . . 60
Mezinárodní porada o výuce národopisu na vysokých školách (J. Kramařík). . . 62
IV. celoštátna konferancia etnografov a folkloristov v Martine (S. Švehlák). . . 63
Medzinárodná konferencia o štúdiu ľudovej kultúry v Karpatoch (S. Švehlák). . . 64

Národopisné ústavy
Na okraj desetiletého trvání zákona o lidové umělecké výrobě (J. Jančář). . . 66
Národopisný materiál v oddělení rukopisů Britského muzea v Londýně (V. Svobodová). . . 67
Výzkum lidových písní u jugoslávských Čechů (J. Markl). . . 68

Výstavy
Mizející svět a věčně živá tradice (V. Tůmová). . . 69
Lidové umění Rumunska (J. Orel). . . 70
První specializovaná výstava lidových hudebních nástrojů? (D. Holý). . . 71.
Národopisné výstavky na Slovácku (J. Pešek). . . 71

Festivaly
O 22. ročníku strážnického festivalu (D. Holý). . . 72
Mezinárodní dudácký festival (D. Holý). . . 75
Rýzmburk 1967 (D. Vlach). . . 76
Celostátní festival tanečních souborů - Tábor (J. Pešek). . . 76
Rožnovské slavnosti (D. Vlach). . . 78
Horňácké slavnosti (D. Vlach). . . 80
Východná, Detva a Terchová (O. Demo). . . 80

Rozhlas a televize
Národopisné pořady v televizi (D. Holý). . . 83
Spolupráce rozhlasu a akademických pracovísk (S. Švehlák). . . 84