Národopisné aktuality/1968/2

NAD SOUČASNÝM VZTAHEM SLOVESNÉ FOLKLORISTIKY K LITERÁRNÍ VĚDĚ

      Oldřich Sirovátka,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno[/] Téma slověsná folkloristika a literární věda by se dalo rozvíjet v několikarém směru. Jako první a základní se nabízí úvaha nad poměrem a specifikou obou disciplín, plynoucími z rozdílné povahy jejich předmětů. Dostali bychom se k diferenciaci slovesné folkloristiky od literární vědy a literárního dějepisu, dmé pospolitou, kolektívní podstatou ústní tradice, permanentním variačním procesem, jinou žánrovou skladbou, odchylnou vahou i konstitucí estetických a mimoestetických funkcí a hodnot atd. Dospěli bychom po této výkladové linii až k otázkám historického vývoje a chronologizace, jež extrémně formuloval Hugo Kuhn, když rozlišil literaturu jako opravdovou poezii a historicky se vyvíjející fenomén od folklóru, v němž vidí jevy nikoliv sice ahistorické, ale badatelsky uchopitelné pouze v rámci vývoje jazykového nebo kulturně historického.1) Jestliže se vyhnu tomuto badatelskému terénu, nedělám to proto, že bych jej považoval za podružný, nýbrž z důvodů čistě praktických.
      Nemíním se totiž zabývat celou spletí otázek, jež dané téma vyvolává, a domnívám se, že by ani nebylo možené je na tomto místě v plném rozsahu probrat a osvětlit. Vyberu proto jen několik problémů, jež se mi zdají pro situaci mezi slovesnou folkloristikou a literární vědou aktuální.
      Není třeba zastírat, že po léta pociťujeme mezi folkloristikou a literární vědou jakoby přehradu a že se dovedeme setkat nanejvýš na poli, jež je oběma disciplínám evidentně společné - tedy nad tématy literárních vlivů na ústní tradici anebo tzv. včleriování folklóru do literatury. Tato dvě témata už dávno zakotvila v našem badatelském zájmu a věnuje se jim pozornost i v poslední době.2) Ale představují jen zlomek skutečných vzájemných problémů obou oborů.
      Ať již poměr slovesné folkloristiky a literární vědy vyřešíme jakkoliv, to znamená, ať už slovesnou folkloristiku podřídíme národopisu, nebo literární vědě, anebo ji vezmeme jako samostatnou. emancipovanou disciplínu vedle etnografie a vedle literární vědy, vždycky zůstane nepopiratelnvm faktem, že lidová slovesnost má zcela základní poměr k literatuře, písemnictví, a tedy i věda o lidové slo

vesnosti k vědě literární. Lidová slovesnost je koneckonců slovesným fenoménem a vždy se s literaturou rozmanitě proplétala a vzájemně ovlivňovala. Proto se právem mluví o lidové slovesnosti a písemnictví jako o dvou větvích jednoho kmene literatury, anebo jako o "paralelách", třebaže tento termín polského badatele jejich vzájemný poměr simplifikuje.3) Tento elementární a bytostný vztah mezi slovesným folklórem a písemnictvím způsobuje, že mezi literární vědou a naukou o lidové slovesnosti je široká styčná plocha - jež počíná otázkami estetických principů, genologie a poetiky a uzavírá se problémy přímých korelací, vlivů, výpůjček a vývoje.
Ohlédneme-li se zpátky na rozvoj vědy o lidové slovesnosti, postřehneme, že žila vlastně vždycky v těsném styku s literární vědou. Mohli bychom spíše říci: žila převážně v jejím područí. Není to nějaké specifikum domácího vývoje, protože i v jiných zemích se rozvíjela většinou na půdě filologie a literární vědy, jako např. v Německu na půdě germanistiky.4) Pro romantickou generaci se stalo cílem nikoliv věrně zaznamenat pohádku, pověst nebo píseň, ale učinit je organickou součástí literatury a četby; literární dějepisci mluví, jak víme, o "včleňování" folklóru do obrozenské literatury. Romantici postavili "národní poezii", abychom mluvili jejich termíny, na vrchol literárního tvoření jakožto poezii "přirozenou", bytostně národní a starobylou, povýšili ji na ideál a měřítko veškeré poezie, učinili ji inspiračním zřídlem vlastních literárních snah. Ale zároveň ji nutili být něčím jiným, než vskutku je: Podrobili ji etické cenzuře, estetickému výběru a literární stylizaci, zatemnili a zjed[/]nodušili jeji[í] skutečnou tvář. Jeví se tedy výsledky zájmu a péče romantické literární vědy a literatury o lidovou slovesnost rozporně: na jedné straně se ústní tradice staly - jako už nikdy potom - přímo ohniskem literárního zájmu, osou literárního vývoje a kritériem literárního vkusu; na druhé straně však zůstaly jen zpola poznány a zpola pochopeny, a za tehdejší orientace tomu ani jinak nemohlo být.
Následná vývojová etapa národopisného bádání počala a rozvíjela se ve znamení pozitivismu. Ani tehdy neochabl těsný vztah k literární vědě a neopadla její nadvláda v bádání nad lidovou slovesností..Změnila se však skoro úplně její náplň. Místo obdivné idealizace si probojoval místo střízlivý kritický postoj; po vlastenecké úctě zvítězila analytická a srovnávací práce; místo umělecké stylizace nastoupilo úsilí po přesné filologické dokumentaci autentického podání. Jazykozpytci jako J. Š. Kubín a I. Hošek a literární historici jako J. Polívka a V. Tille se stavějí do čela folkloristické práce, jež postupně dosahuje evropské úrovně a mezinárodního ohlasu. Pozorovateli však nemůže ujít, že tento úctyhodný rozmach měl i své hranice a slabiny. Předmětem bádání se stala skoro výlučně jen slovesná, textová stránka pohádky, pověsti, přísloví nebo písně; jiné stránky, jež se právem považují v národopise za stejně důležité, totiž život a funkce folklórního jevu v tradici, osobnost a dovednost zpěváků a vypravěčů, vliv a ohlas prostředí - tedy stručně ekologická složka písňové nebo vypravěčské tradice - se ocitly zcela na okraji badatelského zájmu.5) Badatelé se snažili spíše včlenit folklórní jevy do celkového literárního nebo literárněhisto

rického kontex[t]u, nežli zařadit do systému lidové tradice a kultury.
      K této plnější syntéze dospělo naše bádání, domnívám se, až v třicátých letech, hlavně v rámci strukturalismu. Zajisté, daly by se vyslovit námitky proti metodické jednostrannosti onoho směru,6) ale pořád zůstane jednoznačné a nesporné, že právě v této badatelské etapě se podařilo uplatnit aktuální a moderní estetické a literárně vědné postupy na lidovou slovesnost, ale zároveň ji také zkoumat jako zvláštní a specifický předmět. Folkloristické bádání této doby dalo podněty estetice a literární vědě, rozšiřovalo její aspekty a prohlubovalo její poznatky. Na zavěr úvahy "Detail jako základní sématická jednotka v lidovém umění" říká J. Mukařovský: "Moderuí folkloristika není na konci svých možností, ale, na jejich začátku. Pokračování v sématickém rozboru folklórního umění může o cíle posunout nejen folkloristiku, ale i teorii umění."7) z dobře známých příčin nebylo bohužel těchto podnětů v dalším vývoji naší disciplíny využito a sám funkčně-strukturální národopis se nemohl od těchto náběhů plně rozvinout a dozrát. Avšak projevem oné dobové iniciativy a orientace folkloristického bádání je i skutečnost, že se lidové umění tehdy stalo živoucí součástí kulturního dění, nikoliv ale jako zmanipulovaný propagační nástroj, ale z vlastních vnitřních sil, jež tehdejší bádání dovedlo odhalit a zařadit do souboru moderních estetických poznatků a snah. O tom vydávají svědectví např. inscenace her v Burianově divadle, pro něž Bogatyrevovy studie o českém a slovenském lidovém divadle8) znamenaly teoretický základ i protějšek; Burianův [/] záměrný a systematický počin nebyl, jak víme, ani zdaleka osamocený .9)
      Nebude přehnané tvrdit, že podobná symbióza nebo aspoň kontakt mezi dnešní folkloristikou a literární vědou, popřípadě estetikou chybějí. Jak málo dnes vzrušují literárně vědné problémy folkloristiky, o tom by daly mimo jiné svědectví recenzní rubriky národopisných časopisů; referáty a posudky literárně dnech knih se tam objevují naprosto pořádku. Ale zrovna tak literární vědci si povšimnou folkloristické publikace nebo problému jen v zcela mimořádnou a ojedinělou chvíli. Máme se podle toho domnívat, že literárně vědné a literárně historické problémy jsou pro nás plané a znějí nám hluše? Nebo že pro literární vědce se na poli slovesné folkloristiky neděje nic pozoruhodného? Zdá se pravděpodobnější jiné vysvětlení: že totiž příslušníci té i oné disciplíny nechtějí nebo nedovedou tyto obapolné potřeby a iniciativní činy vidět a chápat. Ze všeho nejvíce asi chybí zasvěcená znalost řemesla a otázek druhého oboru, protože ochota a dobrá vůle se občas projevují, jako např. v pokusu o začlenění lidové slovesnosti do dějin české literatury.10) Není však třeba příliš náročného kritického měřítka, abychom poznali, že jde o činy polovičaté a že i ony dokládají faktickou izolaci slovesné folkloristiky od literární vědy.
      Bilance prací z lidové slovesnosti za poslední dobu mluví jasně o tom, že produkce není ani chudá ani jednostranná a že slovesná folkloristika se častokrát staví jako rovnocenný partner po bok literární vědy: najdeme mezi nimi rozsáhlé počiny sběratelské i ediční, látkoslovné komparace, úkoly katalo

gizační a klasifikační, rozbory variačního procesu, monografie zpěváků a vypravěčů, obsahové analýzy i historické interpretace. Bezpochyby jde vesměs o nejvlastnější záležitosti naší disciplíny, o úlohy nutné a důležité, zaměřené na specifické problémy našeho oboru, a přinášející naukové zisky a prestiž. Není to výkon chatrný, jestliže si uvědomíme omezené síly několika jednotlivců. Ale myslím, že v celé této produkci se nápadně projevuje izolace od postupů a problematiky literárně vědné. Povšimněme si, jak vzácně a ojediněle se objevují stylové rozbory písní, pohádek, pověstí nebo přísloví anebo přesněji řečeno - rozbory vedené na úrovni současných literárně vědných metod. Nové proudy a postupy, z nichž vychází iniciativa v soudobé literární vědě, se slovesné folkloristiky, dá se říci, skoro nedotkly: problémy literární genologie,11) matematická poetika, otázky masové a triviální literatury, literární sociologie, abych jmenoval aspoň namátkou. Zejména však chybí povšechný styk s aktuálními problémy a výsledky literární vědy a orientace na širší otázky slovesnosti a estetiky vůbec. Co znamenají literárně vědné impulsy pro výklad lidové slovesnosti, dá se demonstrovat na příkladu nad jiné jasném a poučném: na díle Maxe Lüthiho, zasvěceného literárního dějepisce a jmenovitě shakespearologa. Jeho práce o pohádce a pověsti by mohly stihnout výtky jisté literární jednostrannosti, přece však nelze popřít, že patří k několika málo nejpodnětnějším a nejhlubším národopisným dílům, jež v posledním dvacetiletí vyšly.12)
Jestliže se znepokojujeme dnešní zjevnou distancí slovesné folkloristiky od literární vědy, jakousi [/] dvojkolejností obou disciplín, nalezneme příčiny této situace i v některých objektivních podmínkách. Slovesná folkloristika se pěstuje ex profeso jen na několika málo pracovištích akademických a universitních, počet pracovníků je silně omezen proti etnografům, kteří nalézají uplatnění i v dalších institucích, zejména v značném počtu muzeích. Nemělo by se pomýšlet na systematizaci folkloristických míst aspoň v některých muzeích, aby slovesná folkloristika si vytvořila širší badatelskou bázi? v tom okamžiku by se samozřejmě vynořila i potřeba výchovy specialistů tohoto oboru. Mám za to, že za dnešního stavu vychovávají katedry etnografie a folkloristiky na vysokých školách pouze etnografy, a nikoliv specialisty pro lidovou slovesnost. Krátký kurs o lidové slovesnosti spíše zasvětí v mezích možností etnografa do věcí folkloristiky, ale nedá dostačující erudici adeptu, jenž by se mínil věnovat folkloristice výlučně. Proti dřívějšímu dvouoborovému studiu, kdy se národopis dal kombinovat s bohemistikou nebo hudební vědou, což dávalo předpoklady k specializaci na slovesnou nebo hudební folkloristiku, znamená dnešní studijní forma ochuzení, samozřejmě pro folkloristiku. Za daných okolností se zdá, že přehrada mezi literární vědou a naukou o lidové slovesnosti nadále potrvá: Neboť vyškolený etnograf se sotva stane natolik suverénní v literárně vědné problematice, aby dokázal řešit svá témata na literárně vědné úrovni. Možnost i erudice slovesných folkloristů mají i druhou stránku: ani na bohemistice se nedostane studentům dostatečné výuky národopisné a folkloristické. takže tyto nedostatky se uzavírají v začarovaný kruh. Myšlenky na nějakou úpravu však dostanou

smysl až teprve tehdy, jestliže erudovaní folkloristé budou mít vyhlídky na pracovní uplatnění.
Mám za to, že slovesní folkloristé by mohli udělat hodně pro sblížení s literární vědou ~ i za dnešního stavu, to jest, i při svých dost ohraničených možnostech a silách. Lidová slovesnost zůstává, ať to bereme na vědomí nebo ne, pro literární vědce i pro širší obec zájemců o literaturu (mám na mysli studenty, učitele a kultivované čtenáře) poměrně málo známou půdou a její problémy jsou pro ně až esoterickou záležitostí. Myslím, že důkladná a solidní chrestomatie lidové slovesnosti by vykonala notný kus práce, neboť by dala souhrnný pohled na celý terén slovesného folklóru, seznámila s jeho rozmanitými formami a jejich vzájemnými proporcemi, předložila by je čtenáři jako živé literární hodnoty. Úspěchy Plickova a Volfova Českého roku nebo populárních pohádkových, pověsťovych, písňových i příslovnických edicí mluví o tom, že čtenáři nepociťují nijak mocně onu pověstnou "tíhu folklóru", "únavu" nebo "přesycení" z lidového umění. Patříme mezi několik málo zemí, jimž podobná čítanka lidové slovesnosti chybí; v některých zemích jich vydali za poslední roky třeba i několik. Bylo by zbytečné se nyní a na tomto místě pouštět do podrobného rozboru tohoto úkolu. Kdo však měl v rukou znamenitou několikasvazkovou edici charvátské lidové slovesnosti, na níž se podílí Celá skupina badatelů a jež vychází v sérii charvátských literárních památek,13) má představu, jak by mohla vyhlížet jedna z možných koncepcí tohoto počinu.
Podobně nám citelně chybí příručka lidové slovesnosti; myslím systematický výklad slovesného folklóru, jeho problémů a badatelských teorií a metod, něco na způsob nedávno vyšlé rukověti P. Neda14) nebo knížek, jež vydávají Němci o jednotlivých folklórních druzích.15) I tady nás tedy už dávno předběhli badatelé v jiných zemích, ačkoliv projekt a , průpravné práce tohoto podniku u nás začaly více než před deseti roky.16) Dá se čekat, že taková práce by nejenom posloužila v nejužším kruhu národopisců, ale působila by zejména mezi příslušníky příbuzných oborů, hlavně mezi literárními vědci, neboť by je uvedla do světa disciplíny, jež je jim za dnešní situace nesrozumitelná a nepřehledná. Mám za to, že oba tyto podniky jsou v našich silách a že by bylo možné je za dnešní badatelské situace v dohledné době promyšleně zvládnout.

Poznámky
1.
      Hugo Kuhn, Zur Typologie mündlicher Sprachdenkmäler. München 1960, 18, 29-31.
2.
      Ze starších prací sem patří průkopnické studie Máchalovy (O některých knížkách lidového čtení, Národopisný sborník českoslovanský, 3, 1899, 3-26), z novějších studie Bedřicha Václavka, Felixe Vodičky, Karla Dvořáka a Karla Horálka. - Společnou oblastí slovesné folkloristiky a literární vědy je i problematika literatury tzv. pololidové, jíž se v posledních letech u nás věnovali nejsoustavněji Josef Hrabák, Zdenka Tichá .a Karel Pallas.
3.
      Julian Krzyżanowski, Paralele. Studia porównawcze z pogranicza literatury i folkloru. Warszawa 1961.
4.
      To se týká celkového východiska německého národopisu; srov. např. Leopold Schmidt, Das Verhältnis der Volkskunde zur Urgeschichte und zur Völkerkunde. Beiträge Österreichs zur Erforchung der Vergangenheit der Menschheit. Symposium 1958. Wien 1959, 94-95. - Podobně Gerhard Heilfurth, Volkskunde. Handbuch der emprischen Sozialforschung I, Stuttgart 1961, 541.
5.
      Dokládá to, jak známo, celková orientace jejich studia, avšak přímočaře to vyslovil např. V. Tille: "Později zúžil jsem ještě program a omezil se na zapisování povídek ,látkových', t. j. takových, jimž jich látka je účelem, bez účelu vedlejších..." (Povídky, jež sebral na Moravském Valašsku dr. V. Tille, Praha 1902, 1.)
6.
      Sám Bogatyrev pokládal tuto metodu jen za jednu metodu vedle studijních metod jiných, stejně oprávněných; to ostatně přímo vyjadřuje i titul jeho základní teoretické studie Funkčno-štrukturálna metóda a iné metódy etnografie a folkloristiky. Slovenské pohľady 51, 1935, 500-558.
7.
      Jan Mukařovský, Studie z estetiky. Praha 1966, 222.
8.
      Petr Bogatyrev, Lidové divadlo. Program D 37, 193637, 188-195; Hra a divadlo. Listy pro umění a kritiku 5, 1937, 232-235; Príspevok ku skúmaniu divadel[/]ných znakov. Slovenské smery 5, 1937-38, 238-246; Znaky divadelní. Slovo a slovesnost 4, 1938, 138149; Zur Frage der gemeinsamen Kunstgriffe im alttschechischen und im volkstümlichen Theater. Slavische Rundschau 10, 1938, 154-161; a zejména syntetické dílo Lidové divadlo české a slovenské. Praha 1940.
9.
      O tom podrobněji Adolf Scherl, Moderní divadlo a lidová tvorba. Divadlo 1967, č. 2, 25-34; k tomu ještě Jan Kopecký, Obrana konvence, tamtéž, 1-19.
10.
      Naposledy v Dějinách české literatury I, Praha 1959.
11.
      Nedostatečné poučení z teorie literárních žánrů vyvolalo podle mého přesvědčení i některé potíže, nedorozumění a polemiky na liblické konferenci (1.4. 9. 1966) o žánrových problémech v lidové próze, pořádané mezinárodní organizací International Society for Folk-Narrative Researche. - Příspěvky přináší - bohužel bez diskuse - Fabula (Zeitschrift für Erzählforschung), 9, Berlin 1967, Heft 1-3.
12.
      Zejména vyniká jeho dílo Das europäische Volksmärchem, Bern-München 1[. vyd.]1947, 2[. vyd.]1960; viz též Volksmärchen und Volkssage (1961), Märchen (2[. vyd.]1964) a Die Gabe im Märchen und in der Sage (1943).
13.
      Pet stoljeća harvatske književnosti, sv. 23: O. Delorko, Narodne epske pjesme I, Zagreb 1964; sv. 25: M. Bošković-Stulli, Narodne epske pjesme II, Zagreb 1964; sv. 26: M. Bošković-Stulli, Narodne pripovjetke, Zagreb 1963; sv. 27: N. Bonifačič-Rožin, Narodne drame, poslovice i zagonetke, Zagreb 1963.
14.
      Pawoł Nedo, Folklorystyka. Ogólne wprowadzenie. Poznań 1965
15.
      Mám na mysli řady příruček pro studium germanistiky, kde vyšly monografie od předních znalců; M. Lüthi, Märchen, xxx21964; L. Röhrich, Sage, 1966; M. Hain, Rätsel, 1966; W. Suppan, Volkslied, 1966; H. Rosenfeld, Legende, 1961.
16.
      O tomto projektu viz zprávy v Českém lidu 41, 1954, 238 a zejména ČL 42, 1955, 85-89 ("Úvod do studia lidové slovesnosti").

ZUM GEGENWÄRTIGEN VERHÄLTNIS DER ERFORSCHUNG DER VOLKSDICHTUNG ZUR LITERATURWISSENSCHAFT
      Zusammenfassung

Schon seit längerer Zeit macht sich in der tschechischen Wissenschaft eine beunruhigende Distanz zwischen der Folkloristik und der Literaturwissenschaft fühlbar; beide Disziplinen begegnen sich einander grösstenteils nur auf engem, evident gemeinsamem Untersuchungsgebiet (z. B. die Einflüsse der Literatur auf die mündliche Überlieferung, die sog. Eingliederung der Folklore in die Literatur, die Problematik der halb-, volkstümlichen Literatur).
      Die Erforschung der tschechischen Volksdichtung entwickelte sich schon vom Romantismus an im engen Verhältnis zur Literaturwissenschaft. In der positivistischen Periode erhob sie sich au f europäisches Niveau (J. Polívka, V. Tille, J. S. Kubín), aber sie konzentrierte sich fast ausschliesslich auf die literarische, textologische Seite der mündlichen Überlieferung und verzichtete auf breitere volkskundliche Aspekte. Zu einer höheren Konzeption gelangte sie erst in den 30. Jahren, hauptsächlich im Rahmen des Strukturalismus (P. Bogatyrev u. a.).
      In den letzten Jahren entwickelte sich das Studium der Volksdichtung in hohem Masse und brachte unbestreitbare Er folge; es äussert sich jedoch auch in dieser Entwicklung eine Isolation von den modernen und aktuellen Problemen der Literaturwissenschaft. Die Gründe dieser Situation liegen auch in einigen objektiven Bedingungen. Die Folkloristik wird ex profeso nur in wenigen wissenschaftlichen Institutionen gepflegt (Universitäten, Akademie der Wissenschaften). Es wäre deshalb nutzbringend sie fest auch in das Arbeitsprogramm der grösseren Mus[s][e]en einzugliedern. Schwierigkeiten entstehen jedoch auch aus der Vorbereitung [/] der Spezialisten für dieses Fach an den Hochschulen, denn es sind bisher die nötigen Voraussetzungen für das volle und wechselseitige Studium der Volkskunde und der Literaturwissenschaft nicht geschaffen worden. In dieser Situation wäre es also nützlich, eine fundierte Chrestomathie der tschechischen Volksdichtung, sowie auch ein Handbuch über die Theorien und Methoden ihres Studiums zu bearbeiten. Diese Publikationen würden einen guten Dienst nich[t] nur den Spezialisten in der Volkskunde, sondern auch den Fachleuten der verwandten Wissenschaften, hauptsächlich den Literaturwissenschaftlern erweisen.
      Übersetzt von Jan Skácel

MASOPUSTNÍ MASKA "POHŘEBENÁŘE" V MEZINÁRODNÍM KONTEXTU

[obsah]

      Richard Jeřábek
      Katedra etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně v Brně
      Nedávná a dnešní podoba masek v lidových obyčejích není příliš vhodným východiskem k výkladům o důvodech jejich vzniku a o jejich původním smyslu. S oslabováním významu obřadů i obyčejů v životě lidu ztratily masky někdejší závaznost, vyprchal obsah, který do nich lid vkládal, a změnila se i jejich vnější tvářnost, která vyústila namnoze až v projevy hrubého nevkusu. Přece však se v lidové tradici některé starší formy dochovaly v podobě ne zcela rozrušené a umožňují učinit si představu o původním vzhledu některých masek. Takovým vzácným případem jsou především masky ze slámy nebo hrachoviny i některé masky v kožiších, převážně zvířecí.
      Není divu, že jedné krajové variantě tohoto druhu masek byla v posledním desítiletí věnována větší pozornost. Některé postřehy o východomoravských "pohřebenářích" či "hřebenářích" nacházíme v posledních pracích Antonína Václavíka,1) s pokusem o souborné zpracování těchto masek na území Mo ravy se setkáváme ve studii Josefa Tomše.2) Zatímco Václavík se omezil jen na několik hypotetických náznaků, Tomeš soustředil značné množství starších Literárních zmínek i novějších terénních zjištění o maskách "hřebenářů" na moravském území a při[/]hlédl k některým obyčejovým jevům, které jejich obchůzky provázely nebo posud provázejí. Václavíkova domněnka, že "pohřeben" je typický jihovalašský obyčej, který se zdá ukazovat na kult zemřelých pochovaných bez hrobu, a jeho poznámka. že tento obyčej upomíná na britské "dušičky" oslavované podle irského národního svátku "Halloween",3) jsou hodně nejasné, naprosto neprůkazné a nepřesvědčivé. Naproti tomu Tomeš sestavil z rozptýlených zpráv o maskách "hřebenářů" velmi pestrou mozaiku, protože do ní pojal i výklad o průvodních jevech, a vcelku posoudil smysl těchto masek velmi střízlivě; přihlásil se k Václavíkově věcnější interpretaci, podle níž jde o projev vegetační a plodnostní magie v masopustních dnech.4) Protože však Tomšovo stanovisko v otázce geneze masek "hřebenářů" není jednoznačné a připouští možnost několikerého výkladu, pokusíme se jednu z naznačených eventualit sledovat poněkud soustředěněji a na podstatně širším území. Jsme si vědomi nebezpečí jisté simplifikace, ale před ní nechrání ani opačný metodický postup.
      Předně pokládáme za nutné zdůraznit, že název masky "pohřebenáře" nebo "hřebenáře" nemůže být pro náš výklad směrodatný a že by jej nebylo

možno učinit východiskem ani tehdy, když by se jej podařilo uspokojivě etymologicky vyložit.5) Je to totiž jen regionální označení obecněji rozšířené masky, jejíž podstata rozhodně nespočívá ve spojení s "hřebenem", ať už se jím rozumí "trdlica" (obecní mučidlo)6) nebo "hřeblo" na česání lnu nebo konopí či "ohřeblo" na čištění pece.7) Název, ale ani případné rekvizity, od nichž je odvozen, nejsou základní komponentou této masky, ani jejím základním rozlišovacím znakem.
      Za východisko je třeba zvolit nejpodstatnější rys této masky a přihlížet k jejímu nejobecňějšímu pojmenování. Oním podstatným rysem je převlek muže do masky ze slámy nebo jinde z hrachoviny, nejrozšířenějším a nejobvyklejším jménem je medvěd. Dokladů pro to poskytuje národopisná literatura dostatek. Čeněk Zíbrt shrnul mnohé ze starších zpráv,8) z nichž jsou zvlášť významné zmínky ve sbírce Sušilově o "hřebenáři" v hrachovině, tedy v masce všude jinde označované za medvěda, a o tom, že "v úterý masopustní chodí hřebenáři, t. j. s medvědem, chasníkem, slámou neb hrachovinou docela omotaným, jenž na hlavě má vysokou papírovou čepici, v ruce baldu s cepíkem ze slámy."9) Obdobné obchůzky s medvědem, o jakých se zmiňuje Sušil z Moravy, jsou z téže doby zaznamenány i z Čech: medvěda přistrojovali hrachovinou nebo slámou od hlavy až k patě a chodili s ním po vsi v úterý o mužském masopustě.10)
      Dost výmluvný je i popis Frantiska Bartoše z panství zlínského, kde na konci masopustu chodili muži po dědině s medvědem, jehož představoval mládenec obalený hrachovinou s dlouhým slaměným oca[/]sem a se zvonkem mezi nohama; ve staveních tancoval s domácí dcerou do kola, říkaje: "Toto na konopě, toto na len".11) Obdobně uvádí Matouš Václavek obchůzku medvěda omotaného ve slámě s dlouhým ohonem, avšak jako obyčej již vymizelý.12) I hřebenář v Šumicích byl na počátku našeho století omotán hrachovinou a měl dlouhý slaměný ocas.13) Někde na Valašsku konec konců nazývali pohřebenáře i "hrachovým medvědem."14)
      Většinu těchto zpráv neuvádíme poprvé; pokládáme však za nutné je reprodukovat přímo z pramenů, a to v takovém sledu, aby vyniklo, že maska pohřebenáře zastává v podstatě tutéž funkci jako jinde maska medvěda a že je s ní vlastně totožná. Ostatně i Tomeš naznačil, že pohřebenář vystupuje tam, kde medvěd chybí,15) nebo výjimečně s ním obchází společně, jak to plyne z některých nejasných zpráv.16) v druhém případě by nemohlo jít o nic jiného než o nedorozumění plynoucí z oslabeni smyslu původní obchůzky: je totiž nelogické, aby medvěda (v kožichu) vodil medvěd (v hrachovině). Pokud vskutku tento případ nastal, šlo o interferenci dvou vývojových stupňů obchůzky s medvědem, z nichž starší je asi maska v kožichu, mladší pak s hrachovinou nebo slámou.17) Dalším symptomem descendentní tendence u této masky je její forma popsaná Janem Vyhlídalem z Hané, kde maska hřebenáře splynula s maskou koně,18) a maska pohřebenáře v Bánově, zvaná v poslední době Jura s cepem.19) Je to muž v brokátovém kostýmu, který při obchůzce nosí žerď, na jejímž konci je uvázán slaměný pletenec, o němž se zmiňoval již František Sušil. Máme za to, že spíš než o "cep" jde o "cop",

který mnohde zakončoval slaměnou čepici masky medvěda; na obdoby i z jiného etnického prostředí upozorníme na jiných místech této studie.
      Na podporu tvrzení, že maska pohřebenáře je identická s maskou medvěda, uveďme několik paralel. Na Českomoravské vrchovině zhotovovali masku medvěda ze slámy nebo z hrachoviny, na hlavě nosila jehlanovitou čepici ze slámy,20) na Chodsku byl medvěd oděn bud v obráceném kožichu přepásaném povřísly nebo v hrachovině s kožešinovou čepicí,21) v Českém lese, na Chebsku a v Krušnohoří chodil rovněž "slaměný" medvěd,22) v okolí Varnsdorfu ho o masopustu představoval chlapec ovinutý slámou a se slaměným věncem na hlavě,23) podobně v Dobešově (Dobischwald) v bývalém rakouském Slezsku a v okolí Třebenic (Trebnitz), kde muže přestrojeného za medvěda s nohama ovinutýma slámou provázeli ještě dva chlapci v maskách medvědů.24)
      V blízkém polském prostředí, například na Poznaňsku, chodili medvědi o masopustním úterý ve slámě, v hrachovině apod.,25) v okrese ostrovském kolem roku 1870 chodil ve slámě nebo v hrachovině o velikonocích,26) v hrachovině vystupovala maska medvěda v obci Podmokle Wielkie ještě v roce 1960,27) na Mazovsku se medvěd odíval do obráceného kožichu nebo do hrachoviny, též na Podlesí, kde na něm nakonec hrachovinu zapalovali a současně hasili vodou,28) v okolí tarnobřežském byl medvěd ovinut slámou od hlavy až k patě a na hlavě měl špičatou slaměnou čepici29) atd. v Malopolsku však medvěd vystupuje řidčeji,30) naproti tomu zde nacházíme ve větší míře masku turoně, [/] což korensponduje s poměry na Slovensku, kde je též maska slaměného medvěda vzácnější; ale i tu se vyskytují masky sestavené ze slaměných pletenců,31) jejichž obdoby z velikonočního období známe hlavně z okolí polské Limanové v Ostrovních Beskydech;32) v podstatě jsou to masky velmi příbuzné našemu pohřebenáři.
      Na Lužici je masopustní medvěd doložen v masce slaměné i hrachovinové a místy je provázen maskou jezdce, a to i na skutečném koni.33)
      Největší počet obdob slaměných masek medvědů je však zaznamenán z prostředí německého etnika od Šlesvicka-Holštýnska a Dolního Saska na severozápadě, Vestfálska, celého Porýní a severozápadního Švýcarska na západě přes Hesensko, Anhaltsko, Magdebursko, Duryňsko a franckou oblast až po švábské menšiny v Podunají. Na severu Německa, ve Šlesvicku-Holštýnsku a v Dolním Sasku je maska ze slámy známa pod jménem "Bär", z hrachoviny pod názvem "Erbsenbär".34) Medvěda v hrachovině lze sledovat v lidové tradici od Brunšviku a pohoří Harcu, dále se objevuje v oblasti Eichsfeldu a zasahuje též Duryňsko a údolí Sály, navazuje na východě na Dolní Sasko oblastí Altmark a vystupuje i v Hesensku,35) kde však nacházíme medvěda i ve slaměné masce,36) podobně jako v Anthaltsku a Magdebursku;37) na západě ve Vestfálsku, se vyskytuje jak "Strohbär", tak i "Erbsenbar",38) na německém jihozápadě v okolí Bodamského jezera nazývají slaměného medvěda, velmi podobného našemu pohřebenáři, "De hoorige Bär",39) v severozápadním Švýcarsku se zase u slaměné masopustní masky setkáváme se slaměnými copy (Strohzöp

fen).40) Ve výčtu podobných příkladů o výskytu slaměných a hrachovinových masek bychom mohli na základě další polské, lužické, německé, švýcarské a jiné literatury ještě dlouho pokračovat; ale snad je uvedený počet příkladů dost reprezentativní a přesvědčivý.
Dotkněme se však ještě jednoho problému, nadhozeného v souvislosti s explikací masek pohřebenářů: ve dvojí obchůzce pohřebenáře se spatřuje obdoba takových obyčejů, jako je vynášení smrtky nebo jako jsou obchůzky jihoslovanského "zeleného Jiřího" a jeho zápas s "raboljem", v němž "zelen Juri" vítězí. Z toho se vysvětluje pohřebenář jako krajová obměna staré představy o zápasu starého a nového roku, zimy a léta.41) Máme za to, že tudy cesta za výkladem pohřebenáře nevede. Motiv zápasu tu zcela chybí, protože pohřebenář nemá partnera, s nímž by se mohl utkat. Snad by mohl být hledán pozůstatek zápasu v roztloukání hrnců o masku pohřebenáře, ale tomu nenasvědčují žádné paralely. A dále: samotná maska "zeleného Jiřího" náleží do skupiny masek "zelených" ("Grünmasken"), to znamená, že je to maska, která nemůže vystupovat v masopustních, nýbrž teprve v jarních obyčejích, kdy je již dostatek zelených ratolestí ("sježe zelenilo") k jejímu sestrojování, v této podobě ji zná Charvátsko i Slovinsko,42) jen v Korutanech jižně od Drávy býval "Sent Juri" oděn ve slámě,43) což je zcela výjimečné. Zelená maska Jiřího je známa i v Rusku, v Rumunsku a v Anglii ("Jack in the Green").44) Zprávy o tom, že o Zelených svátcích konal obchůzku na Poznaňsku chlapec celý oděný do listí a lidé ho nazývali mědvědem, zaznamenal Oskar Kolberg45) a Szyszkowski to označil za lido[/]vou verzi dávného obyčeje, dnes už lidu nesrozumitelného.46) lada obchůzek "zelené" masky je zachycena z prostředí německého, kde v údolí dolního toku Neckaru a v oblasti Odenwaldu podlehne "zima" ve slaměné, "suché" masce ("Dürrmaske") "létu" v "zelené" masce z břečtanu,47) a též z prostředí švýcarského, kde "zelené" masky v podobě pyramidy, zvané "Maibär", vystupují v jarních obyčejích německy i francouzsky mluvícího obyvatelstva.48) I. přes některé společenské rysy, jež vznikly bezpochyby kontaminací, jako je například výskyt zeleného Jiřího ve slaměné masce nebo naopak pojmenování "zelené" masky medvědem, je vcelku zřejmé. že tyto masky nejsou původně medvědí. Jsou to masky vztahující se ke kosmologickým slavnostem na konci zimy a počátku jara.49) Eventuální filiace tedy asi není v obyčeji, nýbrž může být shledávána spíš jen v "suché" masce dávno zaniklého "rabolja", který býval oděn nejen ve slaměné masce, ale též v kožešině, a v masce medvěda. kterého Niko Kuret považuje za nástupce zimního démona.50) Je však otázka, zda je vůbec možno masku medvěda považovat za symbol zimy a temna. za zimního démona, nebo dokonce za Peruna, Černoboha apod. Tyto mytologické výklady vyslovené Hanušem, Grabowským a ReinsbergemDüringsfeldem odmítl již Szyszkowski51) a přiklonil se k názoru Mannhardtovu, který v medvědovi vidí démona úrody, vegetace,52) ale zároveň upozornil na to, že starší formou převleku za medvěda byl obrácený kožich, přičemž se dovolával Zíbrtových svědectví.53) Tuto okolnost je třeba mít při výkladu masky medvěda na paměti; též Kazimierz Moszyński pokládá tuto starší formu medvědí masky za při

Poslední vývojová fáze masky "pohřebeňá", zvaná dnes "Jura s cepem" v Bánově u Uh. Brodu. Foto J. Tomeš 1965

rozenější, když uvádí její rozšíření u Slovanů, Baltů, Němců a Skandinávců.54) Konec konců soudíme, že masku medvěda nelze ztotožňovat s maskami symbolizujícími představy a jevy člověku nepřátelské, protože maska medvěda je v podstatě blahonosná a tento její rys podtrhují i některé úkony, jež obchůzku s medvědem provázejí. Stejně je třeba přihlížet k předpokládané plodnostní funkci medvědí masky a v této souvislosti k jejímu výskytu ve svatebních obyčejích.55)
Územní rozšíření masky medvěda v obráceném kožichu i ve slaměném nebo hrachovinovém převleku by ideálně vyniklo při podrobném kartografickém zpracování nespočetného množství literárních zmínek, popřípadě i zpráv ze současné lidové tradice. Ale i bez tohoto podkladu je zřejmé, že tato maska není žádným etnickým specifikem, a to ani germánským, ale ani slovanským. Již Szyszkowski podotkl, že výskyt masky medvěda u Němců v českých zemích není český vliv, když totiž Němci znají též odedávna masku masopustního medvěda ("Fastnachtsbär"),56) a Leopold Schmidt uvádí, že polské a slovenské masky (české a moravské asi nezná) upomínají velmi silně na západostředoněmecké slaměné převleky.57) Jde pravděpodobně o velmi starou masku; není možné usuzovat na její vznik v lidové tradici jednoho etnika a s rezervou je třeba brát i úvahy o vlivu ruských a polských medvědářů nebo o vlivech antických a byzantských.58)
V souvislosti s maskami napsal Richard Weiss, že všechny obtížné problémy historického významu obyčejových prvků nemohou být řešeny případ od případu, nýbrž je musíme postavit do velké spoji[/]tosti celé obyčejové sféry a smyslového komplexu.59) Tato metodická zásada je nepochybně oprávněná, ale není samospasitelná. Vždy příklad, jehož jsme v této studii použili, ukazuje, že při řešení otázek geneze jednotlivých jevů je třeba sledovaný detail obnažit, oprostit jej od novějších nánosů, které na něm navrstvily věky. Tímto způsobem dosažené výsledky teprve vytvářejí předpoklad pro studium jednotlivých elementů v celém systému obřadů a obyčejů a zpětně pak skýtají možnost prověřovat správnost vědeckých dedukcí z hlediska onoho celku. Proto se domníváme, že je nutno při pokusu o výklad masky pohřebenáře elimitovat některé inferiorní obyčejové prvky, jež obchůzku této masky provázejí, ale bezprostředně s ní nesouvisejí, jsouce totiž komponentami řady jiných obyčejů, jako například polévání masky vodou nebo shazování do vody, házení hrnci po pohřebenáři, napodobování zvířecích hlasů, hlavně drůbeže, používání některých rekvizit, mj. ohřebel, zapalování masky, trhání slámy nebo hrachoviny z masky apod. Většinou jde o složité interference,60) v některých případech může jít o pouhé deviace, jimž nelze připisovat z vědeckého hlediska žádný význam. Nejtěsněji je - zdá se - s maskou pohřebenáře a s maskou medvěda vůbec spjat při obchůzce provozovaný primitivní tanec, který u nás označujeme jako tancování na konopě a na len a jehož obdoby známe z masopustních obchůzek medvědů i z Tarnobřežska na Visle, kde medvěd ve slaměné masce tancuje s každou hospodyní "Na kónopie, na kónopie, zuby sie rodzieły".61) I na západní Moravě se tance na dlouhý len zúčastňovala maska v kostýmu ze lnu.62) To jsou další momenty podporující postu

lát o blahonosné funkci masky medvěda a tudíž i popřebenáře.63)
Z množství shod ve způsobu maskování pohřebenáře a medvěda, jakož i z některých úkonů, jež tyto v podstatě masopustní masky činí, usuzujeme ledy na to, že jsou identické a že pohřebenář není [/] ničím jiným, než krajovou variantou obecně rozšířené masky medvěda, tudíž že vůbec není maskou specifickou a není ani maskou typickou pro východní Moravu. Jeho zvláštnost spočívá dnes spíš ve spojení s jinými obyčejový mi elementy a v tom, že se udržel na východní Moravě déle než jinde.

POZNÁMKY
1.
      A. Václavík, Výročn~ obyčeje a lidové uměni. Praha 1959, str. 167, 188, 251 a 403, a týž, Jarní obyčeje na Valašsku. Lidová kultura východní Moravy I, Gottwaldov 1960, str. 14.
2.
      J. Tomeš, Přžspěvek k problematice masek "hřebenářů" v masopustních obyčejích na Moravě. Slovácko 1964, str. 53-65.
3.
      A. Václavík, Výročnž obyčeje, str. 167 a pozn. 42, a týž, Jarní obyčeje, str. 14.
4.
      A. Václavík, Výroční obyčeje, str. 167, a J. Tomeš, o. c., str. 62.
5.
      Lidové etymologie, které spojují masku hřebenáře s výrobci hřebenů (to proniklo nedopatřením do resumé Tomšovy studie jako "Kammachermaske-n") jsou zjevně výrazem neporozumění původnímu smyslu masky.
6.
      F. Bartoš, Moravský lid. Telč 1892, str. 32.
7.
      Etymologický základ těchto slov je stejný, vždy jde o "škrabati, drbati, čistiti" - viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha 1957, str. 147-148.
8.
      Č. Zíbrt, Veselě chvíle v životě lidu českého. Praha 1950, str. 109-114. J
9.
      F. Sušil, Moravské národni písně. Praha 1941, str. 659-660. -;
10.
      V. A. Francev, Pozůstatky česko-slovanských obyčejů pohanských v Čechách. L. P. 1840. Český lid X, 1901, str. 287.
11.
      F. Bartoš, Lid a národ1. Velké Meziříčí 1883, str. 115, a týž, Moravský lid, str. 31. - Bartošův popis bez citace převzal a jen bezvýznamně obměnit a doplnil J. Čižmář, Ostatky masopustní a pranostiky ve Vizovicžch na Moravě. Český lid XXIX, 1929, str. 168, a týž, Národopisné a životopisné paměti Vizovic. Vyškov 1938, str. 148.
12.
      M. Václavek, Moravské Valašsko I. Vsetín 1894, str. 75.
13.
      Moravské Slovensko 1I. Praha 1922, str. 769.[/]
14.
      J. Kobzáň, Pohřeben. Památník národopisných slavností, Vsetín 1930, str. 52.
15.
      J. Tomeš, o. c., str. 54 a 55.
16.
      Máme na mysli i Tomšem převzatý popis ze Zíbrta, Veselé chvíle, str. 112, s nímž koresponduje zmínka ve Václavíkově Luhačovském Zálesí, Luhačovice 1930, str. 387, jejíž obsah i stylizace působí jako by byla převzata z prvního vydání Zíbrtových Veselých chvil. Zajímavé je to, že pasáż v níž u Zibrta tato zpráva vystupuje, je citována podle Sušila, v němž však právě tento detail z Velkoořechovska chybí. Mluví se v něm o vodění "hřebenářů" nebo "medojedů" (u Václavika "medvjedů"): jeden mládenec je obtočen hrachovinou a obřísly a vede medvěda v kožichu obráceném na ruby.
17.
      Srov. Č. Zíbrt, Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha 1889, str. 20.
18.
      J. Vyhlídal, Rok na Hané. Olomouc 1906, str. 27 n. - Ztotožnění masky hřebenáře s maskou koně, které je ostatně zcela výjimečné, tze vysvětlit tím, že někde na Moravě chodita maska medvěda v hrachovině v doprovodu "husara" s maskou koně. Viz F. Sušil, o. c., str. 659. S medvědem vystupovala maska koně a jezdce na koni (Schimmelreiter) velmi často v prostředí německém, například v bývalém rakouském Slezsku (W. - E. Peuckert, Schlesische Volkskunde. Leipzig 1928, str. 91), ve Vestfálsku (P. Sartori, Westfálische Volkskunde. Leipzig 1925, str. 146) i v jiných oblastech s německým osídlením (L. s c h m i d t , Das deutsche Volksschauspiel. Berlin 1962, str. 88).
19.
      Srov. např. J. Beneš, Současný masopust na Uherskobrodsku. Slovácko 1964, str. 143.
20.
      K. V. Adámek, Lid na Hlinecku. Praha 1900, str. 106.

21.
      J. Jindřich, Chodsko. Praha 1956, str. 51.
22.
      J. A. Taubmann, Das Narrenlaufen im Riesengebirge. Zeitschrift für österreichische Volkskunde VII, 1901, str. 251 n. O tom u Němců v Čechách srov. Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, Böhmen I. Wien 1894, str. 535.
23.
      L. Schmidt, o. c., str. 213.
24.
      W. - E. Peuckert, o. c., str. 91, dále srov. Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, Mähren und Schlesien. Wien 1897, str. 594, a A. Peter, Volkstümliches aus Österreich-Schlesien II. Troppau 1867, str. 280.
25.
      O. Ko1berg, Lud IX., Kraków 1875, str. 223.
26.
      W. Szyszkowski, Pierwiastek ludowy w poezyi polskiej XV i XVI w. Lud XX, 1914-1918, str. 170 a 171.
27.
      J. Dydowiczowa Wielkopolskie zapusty. Polska Sztuka Ludowa XVII, 1963, str. 75, obr. 4 a 5, a str. 78, obr. 12. Totéž viz Kultura ludowa Wielkopolski III. Poznań 1967, obr. 4 na str. 41.
28.
      W. Szyszkowski, o. c., str. 172-173.
29.
      K. Mátyás, Zapust - Popielec - Wielka Noc. Kilka zwyczajów ludu w Tarnobrzeskiem. Lud I, 1895, str. 81.
30.
      A. Jackowski - J. Jarnuszkiewiczowa, Sztuka ludu polskiego. Warszawa 1967, obr. 166 medvěd ze slámy z okolí Krakova z r. 1959.
31.
      R. Bednárik, Duchovná kultúra slovenského 1udu. Slovenská vlastiveda II, Bratislava 1943, str. 74 a obr. 17 na str. 75 z Omšeného.
32.
      Viz fotografii dvou masek "dziadów" o velikonoční obchůzce v obci Dobra, okr. Limanowa, voj. Kraków, z roku 1912: S. Poniatowski, Etnografja Polski, Warszawa 1932, obr. 215 na str. 281, A. Jackowski - J. Jarnuszkiewiczowa, o. c., obr. 168, a v překreslené podobě K. Moszyński, Kultura ludowa Slowian II, 2. Kraków 1939, obr. 228 na str. 996 a text na str. 1006. Dále viz Slownik folkloru polskiego. Warszawa 1965, obr. 35. Srov. též [/] též slaměnou čepici velikonočního "dziada" z okr. Gorlice: S. Poniatowski, o. c., obr. 216 na str. 281; totéž publikovali A. Jackowski - J. Jarnuszkiewiczowa, o. c., obr. 167 jako čepici masky drába z Řešovska. Dále srov. podobnou mužskou svatební čepici ze slámy ze záp. Irska: M. u. A. Haberlandt, Die Völker Europas und ihre volkstümliche Kultur. Stuttgart 1928, obr. 375 na str. 621.
33.
      W. Schulenburg, Wendisches Volksthum. Berlin 1882, str. 137, a E. Schneeweis, Feste und Volksbräuche der Sorben. Berlin 1953, str. 122.
34.
      R. Andree, Braunschweiger Volkskunde. Braunschweig 1901, str. 238.
35.
      L. Schmidt, o. c., str. 84, 88 a 140.
36.
      K. Löber, Beharrung und Bewegung im Volksleben des Dillkreises/Hessen. Marburg 1965, str. 85-86 a obr. 59.
37.
      L. Schmidt, o. c., str. 101.
38.
      O. Schell, Bergische Volkskunde. Elberfeld 1924, str. 93 n.
39.
      J. Künzig, Die alemannisch-schwäbische Fasnet. Freiburg i. B. 1950, str. 28-29.
40.
      L. Schmidt, o. c., str. 244.
41.
      K. Fojtík a K. Vetterl v Lidových písních a tancích z Valašskokloboucka I. Praha 1955, str. 100-101. Autoři se pravděpodobně opírají o H. Máchala, Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, str. 195.
42.
      Srov. M. Gavazzi, Godina Jana hrvatskih narodnih običaja I. Zagreb 1939, str. 42 nn. a obr. 6, a B. Drobnjaković, Etnologija naroda Jugoslavije I. Beograd 1960, str. 208-209 a obr. 38. Zvláště pak viz V. Huzjak, Zeleni Juraj. Zagreb 1957, hlavně str. 38-41 a seznam literatury uvádějící speciální studie V. Jagiče, F. Koschiera, V. Lovšina, I. Navratila aj.
43.
      L. Schmidt, o. c., str. 338.
44.
      B. Drobnjaković, o. c., str. 208 n.

45.
      O. Kolberg, Lud X. Kraków 1876, str. 69.
46.
      W. Szyszkowski, o. c., str. 171.
47.
      L. Schmidt, o. c., str. 200-201 a obr. 2. Dále viz "zelené" masky "divých mužů" z r. 1610, zelenou masku ptáčníka z r. 1609 a masky "divokých mužů" a medvědů z r. 1591: F. Sieber, Volk und volkstümliche Motivik im Festwerk des Barocks. Berln 1960, tab. 72, 74 a 93.
48.
      R. Weiss, Volkskunde der Schweiz. ErlenbachZürich 1946, str. 168-169 a obr. 131.
49.
      Srov. L. Niederle, Rukověť slovanských starožitností. Praha 1953, str. 314.
50.
      N. Kuret, Aus der Maskenwelt der Slowenen. Masken in Mitteleuropa, Wien 1955, str. 206-207.
51.
      W. Szyszkowski, o. c., str. 175.
52.
      W. Mannhardt, Wald- und Felkulte II. Berlin 1877, str. 184. - Problematika démonů vegetace je důkladně podchycena pod heslem Korndämonen: Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens V. Berli-Leipzig 1932-1933, sl. 249-314.
53.
      Č. Zíbrt, Staročeské výroční obyčeje, str. 20.
54.
      K. Moszyński, o. c., str. 1004.
55.
      Protože v této studii nemůžeme vyčerpat všechny detaily, týkající se funkcí masek medvědů, odkazujeme k obšírnému heslu Bär: Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens I. Berlin-Leipzig 1927, sl. 881-905, zejména však sl. 894-895. Záměrně opomíjíme problematiku medvědího kultu k níž existuje množst[v]í literatury; z poslední doby uveďme alespoň T. Marszewski, Postacie antropomorficzne w maskach niedźwiedzi w starožytnej sztuce chińskiej. Proby interpretacji. Etnografia Polska X, 1966, st. 460-474, a J. Olejník, Príspevok k pozostatkom kultu medveďa v oblasti Tatranského národného parku. Sborník prác o Tatranskom národnom parku 8, 1965, str. 255-276.[/]
56.
      W. Szyszkowski, o. c., str. 174. - Některé okolnosti by spíš nasvědčovaly opačnému směru recepce; srov. výskyt masky medvěda ze slámy ("straško") v Batizovcích a masky zvané "Schottenbär" (máme však za to, že by se měl psát "Schotenbär" a jeho název odvozovat od hrachoviny) mezi spišskými Němci (J. Olejník, o. c., str. 260 a obr. 8 na str. 263).
57.
      L. Schmidt, o. c., str. 184.
58.
      Rozporné názory Glogerovy o genezi masky medvěda (odraz pohanských dob, lovu a ochočení medvědů v Rusku a Polsku a naproti tomu středověký západní vliv aj.) se snaží smířit W. Szyszkowski, o. c., str. 176-178.
59.
      R. Weiss, o. c., str. 166.
60.
      Například F. Bartoš a po něm i J. Čižmář (srov. pozn. 11) se zmiňují o tom, že medvěd na Valašsku míval mezi nohama zavěšen zvonek. Obdobu shledáváme v masce ze slaměných pletenců z Omšeného na západním Slovensku (R. Bednárik, o. c., str. 75, obr. 17), která je ověšena zvonci, v masce medvěda z Poznaňska, rovněž ověšené zvonci (O. Kolberg, Lud X. 1876, str. 69), v maskách z Lötschentalu ve švýcarském Wallisu (R. Karutz, Die Völker Europas, Stuttgart 1926, obr. 9 na str. 57) a v maskách zvaných "zvončari" z Charvátska (M. Gavazzi, o. c., obr. 1).
61.
      Tu je pozoruhodná i další shoda spočívající v oškubávání slámy z medvěda a jejím kladení pod drůbež. Viz K. Mátyás, o. c., str. 83. Srov. ještě Die öster reichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, Böhmen I, str. 440.
62.
      V. Bělík, Ostatky (Maškaráda - Tanec na dlouhý len). Věstník Národopisné společnosti československé 1961, č. 1, str. 7-8.
63.
      Některé paralely uvádí Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens V, sl. 1744-1852.

DIE FASCHINGSMASKE "POHŘEBENÁŘ" IM INTERNATIONALEN KONTEXT Der Verfasser dieser Studie widmet seine Aufmerksamkeit dem Genesisproblem der Strohmaske "pohřebenář" genannt, welche in der gegenwärtigen Volkstradition an einigen Orten Ostmährens (im südlichen Teil der Walachei und nordöstlichen Teil der mährischen Slowakei) erhalten ist. Er bezweifelt manche ältere Erläuterungen über den Zusammenhang dieser Masken mit dem `Totenkult und widerlegt die Meinung, dass es sich um ,eine nur für diese Gegend typische Maske handelt.
      Auf Grund von Berichten in der tschechischen, slowakischen, polnischen, lausitz'schen, deutschen und schweizerischen Literatur beweist er die Filiation der Maske des "pohřebenář" und der Strohbären- oder Erbsenbärmaske und kommt zu der Konklusion, dass diese Masken identisch sind. Als Ausgangspunkt zu den genetischen Erklärungen lehnt der Verfasser die regionale -Benennung der Maske ab, weil weder diese, noch die ,Requisiten, welche die Maske des "pohřebenář" begleiten, eine grundlegende Komponente, noch ein grundlegendes Unterscheidungsmerkmal dieser Maske sind.
      Seiner Ansicht nach soll man als Ausgan[g]spunkt die wesentlichste Charakteristik (Umkleiden in Stroh oder Erbsenstroh) und die Benennung (Bär), welche die verbreiteteste und allgemeinste ist, wählen. Den Stroh- und Erbsenbären findet der Autor in ganz Mitteleuropa und konstatiert, dass es sich um kein ethnisches Spezifikum und zwar weder um eine germanische noch um eine slawische, handelt. Heute ist es nicht möglich beim Entstehen in der Volkstradition einen Ethniker zu beur[/]teilen und mit Reserve soll man auch den Einfluss der Antike und der Byzanz in Betracht ziehen.
      Weiters widerlegt der Verfasser die in der tschechischen Literatur ausgesprochene Ansicht, dass die Maske des "pohřebenář" mit der Maske des "grünen Georg", welche in Kroatien und Slowenien verbreitet ist, gegebenenfalls mit der Maske "rabolj", welche mit Georg ringt und diesem unterliegt, zusammenhängt. Bei der Maske "pohřebenäř" fehlt das Motiv des Kampfes vollkommen, weil kein Partner vorhanden ist. Weiters ist in Betracht zu ziehen, das der "pohřebenář" in die Gruppe der Faschings-"Dürrmasken" gehört, während Georg in die Kategorie der Frühjahrs-Grünmasken" eingereiht wird. Schliesslich lehnt der Autor die Verbindung der Maske "pohřebenář" und daher auch den Bären in der Darstellung eines Winterdämons als Symbol von Kälte und Finsternis, ab. Er betont, dass die Grundzüge der Bärenmasken und ihrer Funktionen, welche die Umzüge dieser Masken begleiten, glückbringend für Vegetation und Fruchtbarkeit sind: in diesem Zusammenhang erinnert er auch an das Au f treten von Bärenmasken bei Hochzeitszeremonien.
      Im Schlusswort seiner Studie ergänzt er auch das Ersuchen von R. Weiss, laut welchem es notwendig ist komplizierte Probleme historischer Bedeutung der Brauchtumselemente keinesfalls von Fall zu Fall, sondern in gesamtem Brauchkreis und Sinnkomplex mit methodischem Grundsatz detail[l]ierter Analyse der einzelnen Elemente zu lösen. Nur au f diese Weise erzielte Resultate bilden die Voraussetzung zum Studium aller

Elemente im ganzen Zeremonien und Brauchtumssystem und bieten dann rückläufig die Möglichkeit der Richtigkeit wissenschaftlicher Deduktion vom Standpunkte des Ganzen, zu beglaubigen. Besonders notwendig ist es inferiore Elemente, welche das Brauchtum begleiten, aber keinen unmittelbaren Zusammenhang mit diesem haben, zu eliminieren. Man muss komplizierte Interferenzen von einfachen Abweichungen unterscheiden.[ /] Auf diese Weise kommt der Verfasser zu der Feststellung, dass die Maske "pohřebenář" und die des Bären identisch sind, dass die Bezeichnung "pohřebenář" blos[s] eine regionale Variante der allgemein verbreiteten Bärenmaske ist und dass seine Spezifikation blos[s] in Verbindung mit anderen Brauchtumselementen und auch darauf beruht, dass sie sich in Ostmähren länger als: anderswo erhalten hat.

O VÝTVARNÉM CHARAKTERU LIDOVÉ ARCHITEKTURY NA ČESKOMORAVSKÉ VYSOČINĚ

[obsah]

      Vlasta Svobodová,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Výtvarný projev na lidové architektuře pramení z mnoha zdrojů, které můžeme zhruba zahrnout do dvou velkých skupin. První skupina obsahuje podněty, které jsou dány terénem, typem osídlení, tvarem parcely a technickými podmínkami jako stavebním materiálem a technologií jeho použití i možnostmi podnikatele. Druhá skupina závisí převážně na výtvarné invenci řemeslníka nebo umělce, která je však pod[ří]ířzena místním konvencím. Tyto dvě složky výtvarné stránky domu podléhají jednak slohovým vlivům, jednak estetickému názoru místních obyvatel. Míra pronikání slohových vlivů závisí na několika činitelích, jako je přístup k městské a šlechtické architektuře, autorita řemeslníka prošlého světem, majetkové poměry a společenské postavení stavebníka apod Lidová cenzura se projevuje úměrně k intenzitě místní starobylé lidové tradice.
      Cílem této práce je pohled jen na nejtypičtější rysy výtvarné stránky lidových staveb a některé její předpoklady v oblasti Českomoravské vysočiny, obecně nazývané české a moravské Horácko, zejména v její moravské části a vyzdvižení jejich estetické hodnoty. Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto článku se omezím pouze na exterier. Vý [/]tvarná stránka interieru zasluhuje zvláštního pojednání. Vyčerpávající rozbor vývoje lidové architektury na Horácku si vyžádá studium historických pramenů hluboko do minulosti i komplexní soupis dosud existujících typů a druhů staveb. Ve srovnání s jinými oblastmi na Moravě nebyla horácká lidová architektura častým předmětem národopisných studií od doby, kdy na Horácku pracoval J. F. Svoboda.1) Příčinu spatřujeme v obecném nezájmu o tuto oblast v našem století a také v tom, že se tam nevytvořil regionální národopisy časopis, jako např. na Valašsku, Vědecká dokumentace lidové architektury je poměrně chudá. v současné době, kdy se dochovává ještě řada cenných architektonických objektů, ale které rychle mizí, je nejvyšší čas, aby národopisci splatili Vysočině i sobě tento dluh.

Výtvarný ráz lidové architektury na Horácku bychom mohli hodnotit z rozmanitých hledisek, avšak nejzřetelnější a podstatný je stavební materiál. Podle něho tam dosud existují stavby dřevěné a zděné (cihlové a kamenné). Zděná architektura se vyskytuje v celé oblasti Českomoravské vysočiny, zatím

co dřevěné stavby se objevují zejména v její severní a severovýchodní části. Stanovit přesnou regionální hranici obou typů by bylo předčasné vzhledem ke stavu bádání v současné době a vzhledem k tomu, že u dřevěné architektury můžeme sledovat posun hranic, jak se zdá, zejména od poloviny 19. století. Regionální hranice se kryje v podstatě s možnostmi přístupu ke stavebnímu materiálu, ale nepochybně, zejména v mladším období, tu hrály významnou úlohu též sociálněekonomické faktury a konečně móda.
Doklady o stavebním materiálu nacházíme v archívních zprávách již ze 16. a 17. století. I když jsou to zprávy kusé, dokazují některé obecné rysy horácké architektury, jako použití dřeva i na stropy zděných domů, nebo šindelové krytiny v celé oblasti. Pro mladší období nám k názoru na typy lidové architektury pomáhají ikonografické doklady, podpisy panství, plány a četné patrimoniální spisy z první poloviny 19. století.2) Spolu se současnými doklady dokazují starobylost některých stavení, která se dosud dochovala. Stavební materiál si vvnutil některé odlišné typické rysy ve výtvarném projevu na architektuře; zaměřme se však nejprve na ty složky, které jsou oběma typům domu společné.
Je to především dispozice domu, určená terénem, typem osídlení a tvarem parcely a ty stojí v pozadí tektoniky stavby.3) Úzké parcely si vynutily štítové postavení domu bez ohledu na použití stavebního materiálu. Na širších parcelách pak doplňuje stavení v průčelí vjezd, popř. výměnek nebo hospodářské budovy. Tato poslední možnost rozsáhlého [/] uzavřeného statku se často vyskytuje na samotách. V ulicích, zejména v městečkách, se mnohdy rytmicky střídají štítové stěny a vjezdy typově stejných stavení. Jak dokazují starší vyobrazení měst, byl tento rytmus v minulosti v ně kterých částech města a předměstí obvyklý. Značně jej porušily přestavby zejména v našem století. Proporce šířek a výšek fasády tvoří harmonický celek. Stěnu na kamenné podezdívce prolamují dvě i tři okna, štít oddělený římsou svírá dvouspádová vysoká střecha. Výška štítu někdy přesahuje výšku stěny. Zeď s vjezdem dosahuje až pod okap a je obvykle kryta stříškou. Výměnkářské stavení bývá o něco nižší než hlavní budova. Toto snížení odpovídá menšímu půdorysu. Dřevěné domy mají vždy postavení štítové a nenavazují na sebe, z technologických a zřejmě i z bezpečnostních důvodů. V poměru podezdívky, nízké dlouhé stěny, rozměrech a rytmu oken i vysoké půdy s dvouspádovou střechou mají svůj zlatý řez i domy ve frontálním postavení, které často na. sebe těsně přiléhají. Kompromisem mezi zděnou a dřevěnou architekturou jsou zděná stavení s dřevěným štítem, situovaná vždy štítovou stěnou do ulice. Tento typ se vyskytoval v minulosti zejména v městečkách a odtud pravděpodobně přešel na vesnici. Tektonika zděných stavení nezůstala ušetřena slohových vlivů, zejména tvary štítů, střechy a členěním fasády; některá rozsáhlejší stavení (rychty, mlýny) mají dodnes barokní mansardovou střechu. Architektura dřevěná si dlouho uchovávala neměnnou tvář a teprve v poslední době přijímá technické novinky. Vedle důvodů tradicionálních a praktických tu hrála důležitou úlohu v udržování: starobylých forem technologie stavby.

Materiál a technologie jeho použití při výstavbě jsou dalším významným článkem řetězu vlivů na výtvarný ráz architektury a jejich působení má u obou typů domu odlišný výsledek. Na dřevěné architektuře je estetickým prvkem již sama hodnota přírodního materiálu. Zvýrazňuje ji plastičnost stěn způsobená sestavou trámů a jejich vazeb zejména v rozích budovy. Konce trámů povalového stropu, které se ve starších dobách nepřitesávaly, vytvářejí přirozenou dekoraci podél spodního okraje lomenice. Monumentálně působí i dřevěné sloupy podpírající střechu, které bývají na vnější straně stěn. Horizontální ložení trámů prolamují vertikály zárubní oken a dveří, jejichž estetická ho[d]nota spočívá v jejich hmotnosti, podobně. jako u rámů vhodů do dvora a vjezdů. Protože se nepočítalo s jejich překrytím, tesaři je ozdobně přitesávali. Nejvýraznější částí roubeného domu je štít, zvaný většinou "lomenice". Základnu trojúhelníkového tvaru tvoří šindelová římsa,4) odvěsnami jsou konce střešních tyček. Vrchol lomenice uzavírá stříška "kukla" ve tvaru části kužele, krytá šindelem a zespodu opatřená deskou "záklopem". Někdy bývá vrchol lomenice zkosen; zkosení kryje šindel a tak se vytváří třetí spád střechy. Takto se vytvořila lichoběžníková plocha, která svým tvarem ovlivnila způsob výplně štítu. Lichoběžník je rozdělen do čtyř polí, která vyplňují desky skládané ve směru diagonál štítu. Jejich spáru kryjí laky. Menší lomenice vyplňují desky kladené vertikálně. Lomenice má dvě až čtyři okénka, která jsou často vyřezána do rozmanitých tvarů. Zatímco krovy přesahují stěny domu v dlouhých krakorcích, a jen zřídka bývají podbedněny, střešní tyčky kolem lomenice kryje [/] deska "podlomenice". Podlomenice i deska pod kuklou bývají místa pro dekoraci.
Na lomenici mohl tesař, malíř či písař dokázat své výtvarné schopnosti a invenci. I když ve stylu skládání desek ve štítě není mnoho variant, stejně jako ve tvaru výzorníků, přece jen se tu již často projevuje snaha po výzdobě lomenice. Zcela výtvarnou funkci znají řezbované a malované ornamenty.

Na spojovacích lištách se uplatňuje jednoduchá řezbovaná lomená čára nebo vlnovka, tečky apod. Podle dnešního stavu se zdá, že se ornament gravíroval a potom koloroval. Protože zdobené lomenice, které se dochovaly, jsou ve velmi špatném stavu, a byly již v minulosti opravovány, nemůžeme rozhodnout, zda-li byly původně nabíleny. Na tuto eventualitu můžeme usuzovat pouze z toho, že podlomenice i záklop nesou známky bílé podmalby. Na záklop nebo na desku pod něj se umístil při stavbě domu památný nápis. K. V. Adámek tyto nápisy přiléhavě nazývá křestním listem stavení. Majitel domu tam dal zaznamenat, na čí náklad se dům vystavěl ("vyzdviženo" bylo stavení, krov nebo lomenice), někdy jméno stavitele, tesaře, ale i dědice, pro kterého byl dům postaven.5) Tyto údaje doplňoval též další text, obvykle náboženského obsahu, s přáním šťastného života v domě. Takové záznamy se zachovaly od dob tereziánských až z poloviny 19. století, i když je jich dnes poskrovnu. Od 19. století se stále zjednodušovaly, až se omezily jen na letopočet. Text byl zarámován obvykle ornamentem. Zachovaly se též záklopy zdobené pouze ornamentem. Dalším místem pro ornament byla křídla, která zdobil v celé délce většinou rostlinný úponek v rozmanitém stupni stylizace. Zajímavý svou ojedinělostí je dosud poměrně zřetelný ornament na chaloupce v Jimramově, sestavený z motivu vinné révy. Některé lomenice mají křídla lemovaná lištou, zdobenou při vnitřní straně štítu vyřezanými zoubky všelijakých tvarů. Tu a tam se ještě zachovaly na vrcholcích .štítů vyřezávané špice "makovice" rozmanitých profilů. Na Novoměstsku v okolí skelných hutí uvidíme ještě mako

vice z barevného foukaného skla. K pouze zdobným prvkům patří jednoduché přitesání rámů pro dveře a vrata a ozdobně tesané podokapové krakorce. Systém výplně dveří a vrat je technologicky obdobný výplním lomenice. Vedle horizontál, vertikál [/] a diagonál se tu však často, zejména na vratech; uplatňují paprskovitě skládané desky lichoběžníkových tvarů, které vytvářejí motiv slunce. Ozdobně se malovala i čísla domů na destičku s řezbovými okraji. Na dřevěné architektuře se uplatňují též

kovové předměty, které vedle své praktické funkce, mívají i zdobnou hodnotu. Železné závěsy oken, dveří, petlice, kliky a klepadla bývají rozmanitě tvarovány a obsahují někdy i zoomorfní prvky.6) Mnohé z těchto předmětů pocházejí z hutí v Kadově u Nového Města na Moravě.7)
      Většina roubených stavení má vápennou omítku alespoň na ulicové straně, přesto však je konstrukce domu patrná. Zejména na českém Horácku, v okolí Poličky je zvykem vyplňovat vápenou omítkou pouze spáry mezi trámy. Tím zřetelněji pak vyniká zděná část roubeného domu, pec, od níž vybíhá do krovu stejně bíle nalíčený komín. Jen tu a tam se vyskytují chalupy s použitím vápna barveného na světle modro. Se světlou barvou stěn tím výrazněji konstrastuje přírodní tón dřeva a zejména vyniká. jeho tmavá barva, pokud bylo k jeho impregaci použito místo fermeže hnědé barvy, kterou v minulosti zastala volská krev. Hospodářské budovy se ponechávaly bez omítky. Vertikální trámy často nahrazují sloupy z kamenného zdiva. I tyto budovy mívají někdy ozdobně vyřezávané lišty a výzorníky. Jestliže byly přičleněny k obytnému stavení, dbalo se, aby s ním tvořily souladný celek.
      Přechod k zděné architektuře tvoří stavení zděná s dřevěnou lomenicí, která se vyskytují zejména v severní části Českomoravské vysočiny. Štíty takových stavení mají ráz lomenic na roubených chalupách, stěny domů nesou výtvarné prvky zděných staveb se štukovou výzdobou. Někdy bývá hlavní budova zděná, výměnek roubený. K takovému stavu docházelo při přestavbách statků.[/]
      U zděné architektury se výzdoba soustřeďuje do štítu, na štítovou stěnu a v menším rozsahu i na stěny ostatní. Výtvarným prvkem tohoto typu architektury, vyplývajícím z technologie stavby, bývá jen kamenná podezdívka a bosáž z kvádrů v rozích budovy, spoj stěny se štítem, který obvykle tvoří římsu. Jen tu a tam se dochovaly sloupy a klenutí vchodu.
      Dekoratívní štukatérskou výzdobou zděných domů se nezabýval každý zedník a tak i v několika obcích vídáme podobné výzdoby fasád, které právem můžeme přiřknout jednomu autoru. Z Třebíčska podrobně popisuje práci fasádníka Hnízdila v monografické studii V. Bělík.8) Podobné zprávy máme i ze sousedních oblastí Vysočiny, např. z jižních Čech.9)
      Výzdoba stavení ve štítovém postavení se soustřeďuje na štítovou stěnu, kterou prolamují dvě až tři okna. Stěnu navíc někdy člení střední pilastr, který přechází i do štítu. Stěny domů v průčelném postavení bývají vedle několika oken rozděleny pilastry anebo lineárně rozvrženy do několika polí. Vedle uvedených míst pro štuky bývají i tato pole místem pro výzdobu. Také v těchto stěnách, podobně jako ve štítech, jsou vytvořeny niky pro sošky světců.
      Dekoratívní prvky můžeme rozdělit do dvou velkých skupin podle toho, vycházejí-li pouze z tradiční ornamentiky, nebo byly přeneseny, popřípadě inspirovány historickými slohy. Setkáváme se tu s motivy barokními, ale zejména empirovými. Někdy se slohové vlivy mísí s lidovou ornamentikou. Do těchto dvou skupin můžeme začlenit nejen jed

notlivé ornamenty, ale i jejich komposici v ploše. Soustřeďují se ve štítě kolem okének, také ve stěně kolem oken, dále kolem niky pro sošku světce a někdy nad vchodem. Drobnější dekoratívní prvky bývají umístěny v úhlech štítu a stěny. Slohové prvky přinášeli na vesnici zedníci, vyučení ve městech a poučení na městské architektuře a architektuře panských sídel. Aplikovali je a přetvářeli podle přání zákazníků a podle norem lidové estetiky Slohové prvky na lidové architektuře často časově nesouvisí s vzorem, z něhož byly přejaty.
      První skupinu tvoří výzdoba sestavená z několika druhů motivů: co do formy jsou to rostlinné a geometrické motivy, podle funkce můžeme vydělit symboly. Vedle toho se tu a tam setkáme s heraldickými motivy, které jsou podány ve schematické zkratce. Tak nejjednodušší výzdobu vytvářejí rozmanité větvičky, úponky, listy a květy. Rostliny bývají zasazeny do nádoby. Geometrických motivů není mnoho: rozmanité zoubkování podél obvodu štítu, geometrizované motivy květů, kruhy a hvězdy. Symbolický význam má nepochvbně čtyřlístek, který se vyskytuje i ve štítech hospodářských budov, dále slunce nebo alespoň jeho paprsky, věnce a srdce.10) Symbolické motivy měly přispět k posílení lásky a štěstí v domě. Z heraldických motivů jsou tu lvíčci a mořské panny. Zajímavá je výzdoba bývalého domu cechmistra tkalcovského cechu v Novém Veselí, kde dvě mořské panny drží symboly řemesla ("šperejzně") a nad nimi spočívá tkalcovský člunek. Ornamentální výzdoba této skupiny bývá polychromována.
      Z ornamentiky poznamenané barokem se zachovalo vzácně. Tu a tam je to zdůraznění tvaru ba[/]rokního štítu světlou nebo Únavou linkou, též dynamické zakřivení říms nad okny a barokní pilastry. Nejvíce je tento druh výzdoby poplatný empiru. Vedle pilastrů a několikastupňových říms jsou to pásy geometrických ornamentů, stylizované části slunce a květů v rozích, šambrány kolem oken, kartuše pod parapety a rozmanité lineární a plastické ornamenty, s jakými se s[et]tekáváme v měšťanských a panských sídlech. Do dekorace štítu bývá vkomponován i letopočet, který prozrazuje u většiny stavení polovinu 19. století. tuky tohoto stylu nejsou polychromovány a svou bílou barvou nanejvýš kontrastují s barevnou omítkou.
      Zvláštní skupinu v horácké architektuře tvoří zděné domy jejichž štíty jsou lemovány pod střechou dřevěnými řezbovanými lištami a vrchol štítu překrývá deska, do které byly vyřezány rostlinné a geometrické motivy. Na vrcholu stojí dřevěná makovice. Dochovaly se i takové stavby, na nichž je tento způsob výzdoby proveden z plechu. Tako vá dekorace, která pochází většinou z přelomu 19. a 20. století, stojí na hranici lidového umění.
      Zmínky zasluhují i hospodářská stavení z kamenných zdí, která se vyskytují v podhůří Vysočiny na Tišnovsku. Lepené vrstvy kamene působí osobitým estetickým dojmem přírodního materiálu podobně jako dřevo roubených staveb.
      Výtvarnou stránku zděné architektury dotvářejí rozmanité tvary komínů, kde se praktická funkce prolíná s výtvarným záměrem. Okénka hospodářských budov mají obvykle ozdobně tvarované mříže.
      Se zděnou architekturou jsou těsně spjaty některé předměty, které mají funkci ochrannou nebo infor

matívní, ale vedle toho jsou i okrasou stavení. Život v domě měly ochraňovat buď kříže nebo obrazy svatých zavěšené na průčelí a sošky světců postavené v nikách. Tyto sakrální předměty se kupovaly na poutích nebo je vytvářeli místní lidoví umělci.[/]
Kříže mají rozmanité rozměry. Výjimečně najdeme i kříž postavený těsně ke stěně, který svou výškou zasahuje až do štítu. Ukřižovaný je buď z polychromovaného dřeva, nebo namalovaný a vyřezaný z plechu. Plechové barevné obrázky se vyskytují

jen sporadicky, zato plastiky světců dosud zdobí četná stavení. Po některých zůstaly již jen prázdné niky. Některé z nich uzavírají skleněná dvírka. Ke[/] krucifixu i k nohám světců se přidávaly umělé květiny a kočičky. Nejstarší sošky jsou dřevěné, polychromované. Představují sv. Floriána, ochránce

před ohněm, sv. Jana i sv. Terezičku, neoblíbenější však byla panna Maria. Sošky Matky Boží jsou dvojího typu: plošné, zjednodušených tvarů s ornamentální výzdobou roucha, takové s jaký mi se setkáváme na celé Moravě, protože bývaly ještě v polovině 19. století pouťovým zbožím, vedle toho plastiku z rukou místních řezbářů, plastičtějších tvarů, které jsou často projevem lidového umění vysoké úrovně. V našem století byly mnohé sošky ze dřeva nahrazeny porcelánovými pouťovými figurkami a přibyla k nim i Svatá rodina. Dřevěné sošky podléhaly zkáze, ale důležitým činitelem tu byla móda. Mnohé dřevěné plastiky soustředili sběratelé v muzeích. Domy řemeslníků v městečkách, ale i na vesnicích zdobily vývěsní tabule. Taková tabule, pravděpodobně z 19. století, se zachovala v muzeu v Telči; pochází z domu řezníka ve Studené. Na jedná straně je projevem lidového malířského umění, na druhé straně slouží jako doklad pro studium oblečení, protože představuje cénu z pracovního prostředí řezníků.
      K lidové architektuře Patří též některé stavby, které obydlí obklopují a mají svou estetickou hodnotu a to ploty, včelíny, studny, dále zvonice, kapličky a Boží muka.
      U proutěných plotů, které se tu a tam vyskytují ještě v nejsevernější části Vysočiny, působí nejen přírodní materiál, ale také starobylá technika proplétání. Při zděných stavbách bývají roubené nízké ploty, kryté šindelovou stříškou; materiál, technologie konstrukce i poměry šířek a délek tvoří vyvážený estetický celek. I na novějších tyčkových plotech Se nezapomnělo na "parádu". Konce tyček [/] bývají zařezány do cibulovitých tvarů a vrchní rovina plotu mívá dynamickou vlnovkovitou linku. Branky uzavírají ozdobné železné kliky nebo petlice. Půvab těchto plotů zvyšují kamenné hrnce, které se ještě dnes někde podle tradice zavěšují na plot k sušení, a podtrhují jej i záplavy květin v malých zahrádkách. Podobně jako květinu za okny dotvářejí výtvarný ráz stavení.
      V zahrádkách nebo v humně stávají včelíny. Vzácné jsou dnes již úly z kmenů a ozdobným česnem, avšak i skříňkové úlu rámují často vyřezávané lišty, jejichž tvarosloví odpovídá lištám, jak jsme je poznali na lomenicích.
      Před domy jsou postaveny studny. Najdeme mezi nimi dosud starobylé studny z trámů a sáhlem z ohýbaného železa; zdobí je kulatá šindelová stříška s dřevěnou makovicí na vrcholu.
      Horácké zvonice, kapličky a Boží muka byly již několikrát publikovány.11) Jsou zděné i dřevěné a mnohé technologií své architektury odpovídají světským stavbám. Prostotou konstrukce upoutávají zvonice, které sestávají pouze ze sloupu, na jehož vrcholu ve vidlicovité konstrukci je zavěšen zvon. Na ostatních stavbách s náboženskou funkcí se setkáváme s roubením, šindelem, vyřezávanými lištami i se štukovou výzdobou. Bývají v nich začleněny kříže a sošky nebo obrázky podobné hodnoty jako ty, s nimiž jsme se setkali na obytných budovách.
      K lidové architektuře náleží též dřevěné kryté mosty, které jsou typické pro severní polovinu Českomoravské vysočiny.12) Jejich estetická hodnota spočívá v monumentálnosti spojení přírodního ma

teriálu a starobylé konstrukce. Vedle toho zdobí jejich vchody ozdobně vyřezávané lišty. Vyskytují se však již sporadicky. Většinou zanikly vybudováním betonových mostů. Jen v Doubravníku stojí vedłe nové stavby jako svědek minulých dob.13)

      Studium výtvarné stránky lidové architektury na Českomoravské vysočině ukazuje její osobitý ráz ve srovnání s okolními oblastmi a ukazuje také rychlé změny na vesnici od konce 19. století.
      Horácko je oblastí s rozmanitými typy architektury co do materiálu a technologie stavby, které však sjednocuje půdorysná dispozice domu a jednotná dřevěná krytina. Výtvarná stránka architektury je jedním z dokladů, že Českomoravská vysočina je osobitou národopisnou oblastí a bývalá českomoravská politická hranice není v tomto ohledu jejím dělítkem. Pouze v nejsevernější části nacházíme rozdíl v pojednání fasády roubených domů na české a moravské straně.
      Zatímco výtvarné složky obou základních typů architektury na Horácku byly v minulosti v rovnováze a dodávaly jí osobitý styl, v němž se módní vlivy projevovaly pouze ve štukové výzdobě, od druhé poloviny 19. století stále častěji docházelo k porušování této rovnováhy. Byl to důsledek změn názorů na bydlení na jedné straně, nedostatek finančních prostředků na straně druhé. Z kompromisu docházelo k rozmanitým přestavbám domů, které jsou dodnes patrny. Porušení stylu postihlo v první fázi zděnou architekturu. Na roubených domech se měnila zpočátku pouze krytina. Šindel [/] se nahrazoval térovým papírem a konečně eternitem. Dnes již v souvislosti s pronikáním vlivů městského způsobu života do vesnických domácností došlo i na roubená stavení. Adaptace začínají zasazením širokých oken, která zcela rozbíjejí původní rovnováhu poměrů horiazontál a vertikál. V poslední době i zbývající fasády se štukovou výzdobou nahrazují majitelé břizolitovou omítkou a fasádu člení do horizontálních rozmanitě barevných pásů. Zajímavý je estetický názor obyvatel vesnic na tyto úpravy. Nejmladší generace neoceňuje výtvarnou hodnotu tradiční výzdoby fasády; snaží se i starobylá stavení co nejvíce přizpůsobit nově budovaným domům. Starší generace na jedné straně lituje odstranění pěkných ozdob na donič, ale na druhé straně se přiklání k názoru mladých, zejména proto, že přestavba je výrazem solidních majetkových poměrů rodiny. Zcela jinak se lidé chovají k sakrálním předmětům, které patřily k domu a nebo ke stavbám náboženského významu. Sošky a kříže někdy na fasádě ponechají, nebo je umisťují v interiéru, popřípadě věnují kostelu. Kapličky a boží moky však pečlivě opravují a ponechávají v původním stavu.

Studium výtvarné stránky horácké lidové architektury nabízí některé problémy, které mohou mít i obecný dosah. Srovnání architektury v českých obcích a ve vesnicích bývalého německého ostrova v okolí Jihlavy (je to oblast architektury zděné) neukazuje podstatné rozdíly mezi českým a německým domem co do typu stavby i co do výzdoby. Toto zjištění vyvolává otázku srovnání se stavem v ostatních německých oblastech na našem území.

Řešení tohoto problému by mohlo prospět při studiu interetnických vztahů,
Z dalších problémů je rozdíl v použití sakrálních předmětů. Vyskytují se převážně na architektuře zděné, zatímco na roubených domech jsou vzácností. Jejich použití souvisí i s náboženským přesvědčením obyvatel na Vysočině, kde zejména severní část obývá mnoho protestantů.
Severní polovina Českomoravské vysočiny může být zařazena mezi ,,zátopové" oblasti pro rozšíření uranových dolů. Obyvatelé mají možnost získat dostatek peněz k přestavbě starých domů i k novostavbám. Bylo by proto užitečné provést včas dokumentaci lidové architektury, která je nejen dokladem historie lidové kultury, ale má též výtvarnou hodnotu vysoké úrovně.14)

POZNÁMKY
1.
      J. F. Svoboda vybudoval sbírky Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě v r. 1897-1912, ve Velkém Meziříčí v r. 1912-1925.
2.
      Viz např. Státní archív v Brně, fond B 10, D 9.
3.
      Viz Z. Láznička, Typy venkovského osídlení na Moravě, Brno 1946; Příspěvek k sídelnězeměpisné charakteristice osad na Novoměstsku, Brno 1941 aj.
4.
      Šindele jsou úzké destičky, opatřené na jedné straně drážkou, na druhé straně ostřím. Kladou se na střešní konstrukci tak, že ostří zapadá do drážek. Výrobou se zabývali na Vysočině ještě v našem století. V Krátké u Nového Města na Moravě to byl např. tkadlec A Švanda.
5.
      Srv. K. A. Adámek, Záklopy - křestními listy našich staveb lidových, Český lid III, 1894, str. 533; T. Nováková, Východočeské lomenice, Národopisný sborník českoslovanský X, 1904, str. 12.
6.
      Viz např. V. Bělík, Cesty za horáckým sluncem, Vlastivědný sborník Vysočiny, odd. věd společenských II, 1958, str. 122.[/]
7.
      Viz J. F. Svoboda, Moravské Horácko, Praha 1930, str. 82.
8.
      Viz V. Bělík, Štukové výzdoby horáckých štítů na Třebíčsku, Vlastivědný sborník Vysočiny, odd. věd společenských I, 1956.
9.
      Viz např. J. Brož, Zedník umělec, tvůrce svérázu jihočeské vesnice, Národopisný věstník českoslovanský XXIV, 1931, str. 132.
10.
      Srv. pozn. 6.
11.
      J. F. Svoboda, Zvoničky na moravském Horácku, Praha 1932; J. Brož, Zvonice na Horácku, Selský archiv XI, 1918, č. 3.- 4. (43.-44.), str. 33-34; aj.
12.
      Kryté mosty sloužily též jako úkryty pro lidi i dobytek při nečekaném dešti.
13.
      V. Kříž, xxx+1966, dopisovatel NSČ z Bystřice n. Pern. pořídil soupis a popis krytých mostů s cennými fotografiemi.
14.
      Fotografie k článku provedli K. Fojtík, A. Sedláková, J. Svoboda, V. Svobodová, kresby A. Martínková.

DAS KÜNSTLERISCHE IN DEN VOLKSTÜMLICHEN BAUTEN AUF DER BÖHMISCHMÄHRISCHEN HOCHEBENE

Die Verfasserin widmet ihre Aufmerksamkeit den im künstlerischen Hinsicht typischesten Charakterzügen der volkstümlichen Bauten und hebt ihre äst[h]etischen We[r]te hervor. In diesem Aufsatz begrenzt sie sich nur auf die Problem.2tik der künstlerischen Gestaltung des Exterieurs.
      Das Künstlerische in der volkstümlichen Architektur kann aus verschiedenen Gesichtspunkten bewe[r]tet werden: grundsetzliche Bedeutung fällt dabei dem benutzten Baumaterial zu. In dem nördlichen und nordöstlichen Teil gibt es noch zahlreiche Blockbauten, sonst überwiegen in dem ganzen Gebiet gemauerte Häuser. Es ist bisher nicht möglich die beiden Typen gegeneinander genau abzugrenzen. Die Bockhäuser wurden immer in der Giebelstellung gebaut; bei den gemauerten wurde die Einhaltung dieser traditionellen Planung vielfach nicht eingehalten.
      Unvolständige Nachrichten über das Baumaterial stammen aus dem 16. und 17. Jhrdt. In diesen Quellen enthaltene Nachrichten bringen manches zur Kenntnis[s] der allgemeinen Charakterzüge der Volksarchitektur. Für das 18. und 19. Jhrdt. stützt die Verf. ihre Ausführungen auf ikonographische Belege, auf Baupläne und verschieden Fonds der Patrimonialarchive.
      Die Bauart und die Wahl des Baumaterials wurde durch die Gestaltung des Baugeländes, die Siedlungsart und Ausmass der Baustelle beeinflusst. Die künstlerische Gestal[l][t]ung der Bauten wurde von dem Handwerker vorgeschlagen und durchgeführt. Er unterordnete dabei seine Invention der volkstümlichen äst[h]etischen Norm.[ /] Der äst[h]etische Wert der Blockbauten liegt in der Ausnutzung der natürlichen Materialien und in der Altertümlichkeit der Bearbeitung. Die Verzierung konze[n]trierte sich in dem Giebel, welcher neben der durch das Zusammenlegen der Bretter erreichten Effecte auch durch farbige Bemalung verziert wurde. In der Giebelspitze befand sich der Taufschein" des Hauses.
      Die gemauerten Bauten wurden auf der gegen die Strasse gerichteten Wand durch Stukatur geziert. Die Stukatur ist von doppelter Art: sie besteht entweder aus traditionsmässigen volkstümlichen Ornamenten, oder stützt sich auf die Muster der historischen Stile, vor allem die des Empirs. Diese Gestaltung vervollständigen die Kreuze, die Statuen und Bilder der Heiligen, die Aushängeschilder der Handwerker. Von hohem künstlerischen Wert sind besonders die geschnitzten Heiligenstatuen.
      Von einem bestimmten, obgleich nicht immer erstrebten künstlerischen Wert sind auch die Wirtschaftsgebäude, Bienenstöcke und-häuser, Zeune, Brunnen, Glockentürme und Marteln, und gedeckte Brücken.
      Die bisher erzielten Erkenntnisse beweisen die Eigenart des erforschten Gebietes in Hinsicht der Hausverzierung.
      Das Studium der künstlerischen Elemente auf den volkstümlichen Bauten ist mit Aufstellung einiger Fragen verbunden, zB. die wechsel[z][s]eitige Beziehung der Typen und Mor[f][ph]ologie der Bauten in den tschechischen und ehemaligen deutschen Dörfern in diesem Gebiet, die Anwendung der Sacralgüter zur Verzierung nur dar gemauerten Häuser, usw.

LIDOVÉ STAVITELSTVÍ V NÁRODOPISNÉM ATLASU ČSSR
(Výběr témat, otázka časové meze a dynamiky)1

[obsah]

      Josef Vařeka,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Studium lidové kultury v čase, prostoru a sociální struktuře je základní požadavek moderní národopisné práce. V posledních desetiletích téměř ve všech evropských zemích, v nichž je národopis vědecky pěstován, se stále více dostává do popředí prostorové studium národopisných jevů, které - jak už objevil Richard Weiss - je u lidové kultury, mající kolektivní charakter, a proto vázané na prostor, dnes prvořadé. Prostorovou metodou můžeme zkoumat většinu národopisných jevů; z praktických důvodů nekartografujeme takový národopisný jev, který je 1. obecný, 2. prostorově nevýrazný, 3. sociálně vázaný, 4. prostorově z jakéhokoliv důvodu již nepostižitelný. Z množství národopisných jevů, které je tedy možno kartograficky znázornit, však z atlasového zpracování vylučujeme také jevy podržné, lokálního charakteru a netypické. Zodpovědný výběr témat pro etnokartografické studium patří tedy k základnímu úkolu, který - jak ještě podrobněji rozvedeme ve druhé části této práce - byl již u nás pro kartografické znázornění lidového stavitelství splněn.2
      Druhá důležitá otázka, související s problematikou etnokartografického studia, je otázka časové meze, případně několika časových mezí, ke kterým [/] mají být vybrané jevy lidové kultury pro národopisný atlas zpracovány. Z několika alternativ, praktikovaných již v některých národopisných atlasech,3 pokládáme v Československu za nejpřijatelnější kartografické znázornění lidového stavitelství podle stavu v předprůmyslovém období. Tento teoretický postulát vede ovšem v praxi k zdánlivým nesrovnalostem v konkrétních časových údajích, protože proces industrializace neprobíhal ve všech oblastech na našem území v tutéž dobu; k největší časové diferenci dochází mezi českými zeměmi a Slovenskem. Avšak tímto způsobem, tj. získáním dat z předprůmyslového období, kartograficky zpracováváme jevy kvalitativně stejné, vzájemně srovnatelné a historicky souběžné. Tato časová mez bude konečně uplatněna i v připravovaném Národopisném atlasu Evropy.
      Jiné možné řešení otázky časové meze je ve stanovení konkrétního data nebo více dat, závazných pro celé studované území.4 v takovém synchronním pohledu se fixují především jednotlivé stupně vývoje lidové kultury, ke kterým dospěla v různých oblastech v tutéž dobu. Úskalí tohoto pojetí zjišťujeme při pohledu na ta styčná území, kterými probíhá hranice oblastí národopisně zachovanějších a

urbanizovaných a kde se kladou vedle sebe jevy sice z téhož časového úseku, ale z různých historických období, a proto těžko vzájemně srovnatelné. Tak např. domu v řadě vesnic ve slovenských Nízkých Tatrách jsou dodnes ještě z velké části dřevěné, ale vedle těchto stavebně zachovaných dědin je tam i několik obcí zděných, které byly postaveny po roce 1945, protože dřevěné vesnice lehly popelem za druhé světové války. Kdybychom tedy zvolili pro kartografické zpracování lidového stavitelství v této oblasti kterékoliv datum po roce 1945, objevily by se nám na národopisné mapě vedle sebe vesnice nesourodé, ačkoliv jde z hlediska lidové architektury o naprosto kompaktní území. Jiný příklad pro větší časové rozpětí uvedeme z Čech. Když V. Pražák asi od roku 1963 vytyčoval takřka od vesnice k vesnici terminologickou hranici názvů "síň" - "dům" pro označení vstupní místnosti do domu v jihozápadních a středních Čechách, musel ji stanovit i v těch obcích, kde již tradiční lidové stavby vymizely; existovaly tam však jistě v předprůmyslovém období, do kterého tento jev stejně jako řada jiných v podstatě náleží. Jiný zajímavý příklad podávají některé vesnice v pohraničí, kde mnozí Češi, kteří tam přišli po roce 1945, oddělovali. chlévy od síně, které byly odtud přístupné. Kdybychom nevycházeli z recentního materiálu. který na tomto území (i když také ne bez výjimky) prokazuje domy s chlévem vedle síně, nedospěli bychom k zamýšlenému kartogramu. Tím nechceme ovšem říci, že vývojový stupeň, dosažený tam v domovém půdorysu po druhé světové válce, je zanedbatelný, právě naopak přináší důležitý poznatek k otázce etnicity a adaptace, ale patří spíše do ko[/]mentáře. Nehodláme však na národopisných mapách vynechat novodobé překryvy, které tvoří kompaktní celky a jež vznikaly už od poloviny miuulého století (např. okrsky tradiční zděné lidové architektury).
Tím se už dostáváme k třetí otázce, uvedené v záhlaví nadpisu, totiž k problému dynamiky, která s časovou mezí vlastně bezprostředně souvisí. Otázka dynamiky je značně složitá a palčivá a musejí se s .ní zabývat všichni badatelé, kteří pracují prostorovou metodou. Na tomto místě nebudeme podávat přehled názorů k této otázce, protože její pojetí pochopíme z každého národopisného atlasu, když jej prolistujeme. Domníváme se však, ke kartografické znázornění lidového stavitelství k několika ne příliš vzdáleným časovým mezím, které je opřeno z velké části o terénní výzkum, nemůže být přesné a vyčerpávající jako není vždy zcela spolehlivá lidská paměť. Proto klíč k řešení dynamiky alespoň pro některé jevy lidového stavitelství vidíme v použití jiného, avšak uceleného pramene. Pro české země je jím bezesporu Stabilní katastr, z něhož pro první třetinu minulého století můžeme pořídit kartogramy zachycující především sídelní typy, stavební materiál a konstrukci (s výjimkou hrázděné konstrukce, označené stejnou barvou jako roubené stavby), zástavbu (situaci) dvora, polygonální stodoly, větrné mlýny aj. Význam tohoto pramene je pro prostorovou metodu nedocenitelný. Dokladem pro toto tvrzení mohou být např. polygonální stodoly, vytvářející na základě terénního výzkumu na území Čech, severovýchodní Moravy a východního Slovenska větší či menší ostrovy, které sváděly nejen k nejrůznějším teoriím, ale vlastně i k neřešitelnosti

problému; více světla do této otázky vnese patrně prostorová metoda, vycházející ze Stabilního katastru jako pramene. Již dnes - i když jsme na počátku tohoto bádání - vidíme, že polygonální stodoly ještě na počátku 19. století netvořily zcela ohraničené ostrovy, ale spíše větší územní celky, které patrně dnešní ostrůvky polygonálních stodol spojí.
      Kartografické vyjádření dynamiky nebude také u všech jevů lidového stavitelství stejné. Máme pro toto tvrzení určité zkušenosti z kartografování větrných mlýnů v Československu, které jsme připravili pro první zkušební sešit Národopisného atlasu ČSSR.5 Na první mapě jsme zafixovali všechny zjištěné větrné mlýny na území Československa se zvláštním vyznačením výskytu do roku 1800 a dnes památkově chráněných objektů a na druhé mapě větrné mlýny v českých zemích podle záznamů ve Stabilním katastru (tedy zhruba z první třetiny 19. století). Historická interpretace je v podrobném komentáři. Pro druhý sešit Národopisného atlasu ČSSR je již připravena mapa sídelních typů v Československu, kterou zpracoval geograf Zdeněk Láznička. Vyšel opět - hlavně při zpracování Moravy - ze Stabilního katastru. Lázničkovu práci hodláme doplnit mikrokartografickou mapou sídelních typů ze severočeské průmyslové oblasti, která by zachytila půdorysné změny vesnic, vyvolané tam rozvojem průmyslu od druhé poloviny 19. století.
      Pro Slovensko není k dispozici Stabilní katastr, ale katastrální mapy ze druhé poloviny minulého století. V terénu tam však nedocházelo zhruba do roku 1950 k tak výrazným změnám jako v Čechách.[/]
      Dynamické pojetí kartogramů je nemyslitelné bez historické interpretace v komentáři. Význam komentáře pro národopisný atlas znamenitě vystihl Günter Wiegelmann větou, že samotné slovo je prostorově slepé a mapa bez komentáře je věcně hluchá.6 Komentář s mapou tedy tvoří jednotný, nedílný celek, v němž je příslušný jev analyzován ze - všech tří základních hledisek, která jsme jmenovali hned v první větě.
      Podklady pro kartografování lidového stavitelství se sbírají pomocí dotazníku, na základě kterého -často na rozdíl od západoevropského způsobu získávání materiálu - se provádějí terénní výzkumy, doplněné dopisovatelskou akcí. Síť dopisovatelů vybudovala po roce 1945 Drahomíra Stránská z amatérských členů Národopisné společnosti československé, se kterou dnes v Čechách a na Moravě spolupracuje na 350 dobrovolných pracovníků; na Slovensku se síť dopisovatelů teprve připravuje. Hodnota informací získaných od dopisovatelů NSČ při ČSAV, kteří se hlásí z řad venkovské inteligence a rolníků, bývá obvykle velmi kvalitní, protože dopisovatelé jako dobrovolní a nadšení vlastivědní pracovníci plní tento úkol svědomitě. Nevýhodou dopisovatelské sítě hlavně z hlediska potřeb národopisného atlasu je poměrně nepravidelné rozmístění dopisovatelů a jejich malý počet na rozlehlém území. Vždyť na ploše 20x20 km zkoumáme tři až pět vesnic a ve styčných oblastech i více. Proto k zvládnutí rozsáhlého území také spolupracujeme s národopisci v okresních muzeích a hlavně sami provádíme terénní výzkumy.
      S československým dotazníkem ke kartografování lidového stavitelství pro Národopisný atlas ČSSR

pracují tedy jak odborně školení národopisci, tak místní vlastivědní pracovníci - dopisovatelé. Dotazník svým formátem a úpravou připomíná dotazník jihoslovanský; je rozdělen do tří základních částí, které obsahují výstižně a stručně formulovaný a kresbami doplněný seznam vybraných jevů.
      Z celé řady jevů, které charakterizují lidové stavitelství a bydlení, jsme na základě této úvahy a se zřetelem k požadavkům Národopisného atlasu Evropy vybrali ke zpracování pro Národopisný atlas ČSSR celkem patnáct témat rozdělených do tří základních skupin, která jsou podle našeho mínění pro domové studium nejdůležitější;7 jejich kartografické zpracování povede nejen k řešení některých otázek, ale vyplynou z něho i nové problémy a budou podkladem i pro konečné kartografické znázornění regionálních domových typů v Československu.04_7axfnx
      Seznam vybraných témat:
      A. Sídla a dvory
      I. Typy a formy sídel a plužiny
      II. Typy dvorů a formy zástavby
      Na území ČSSR se setkáváme s nepravidelným, jednotraktovým, úhlovým (L-ovým), U-ovým, dvou až čtyřstranným a uzavřeným typem usedlosti; u posledního typu bude zapotřebí zvlášť pozorně sledovat interetnické vztahy. Na Slovensku je nutné věnovat zvýšenou pozornost společným dvorům, vytvářeným vlivem velkorodinného způsobu bydlení a života. Téma zahrnuje i otázku orientace domů k řídící ose.[/]
      B. Dům
      III. Druhy stavebního materiálu a konstrukce
      VČeskoslovensku přicházejí v úvahu domy s pletenými, dřevěnými, hrázděnými a zděnými stěnami konstrukčně různě provedenými.8 z evropského hlediska je např. důležité vytyčení hranice hrázděného domu v severozápadních a severních Čechách a částečně i na severovýchodní Moravě (hospodářské stavby), kterou již zakreslil B. Schier9 jen shodně s bývalou jazykovou hranicí. Hranice hrázdění, která byla velmi dynamická, však není s bývalou jazykovou hranicí zcela totožná, a proto dojde k určitým změnám.
      IV. Střechy
      Vedle základních tvarů střechy a druhů tradiční krytiny se na Slovensku zachytí rozšíření staré sochové konstrukce a polosochové konstrukce v jihozápadních Čechách ("na vosla", "na kobylu").10
      V. Štíty
      Prostorovou metodou se zpracuje především jejich konstrukce a členění.
      VI. Podstávky (přístěnné sloupky, Umgebinde)
      Podstávky jsou u přízemních i patrových staveb především v severovýchodních Čechách, kde představují ch[a]rakteristický rys tamějšího lidového stavitelství. Podstávka zasahuje na území Čech z Lužice a její dosavadní etnokartografi[c]ké zpracování, realizované i některými německými badateli, není přesné.11 Kartografické znázornění tohoto jevu podobně jako např. hrázdění má význam evropský.

      VII. Půdorys domu
      Při prostorovém studiu horizontálního členění domu se především vymezí oblast komorového typu domu, který- je slavanský, proti domu s chlévem přístupný-m ze síně, který se vyskytuje převážně v pohraničních oblastech českých zemí a zřejmě souvisí s německým etnikem. Je samozřejmé, že v oblasti komorového domu se budou mapovat další jeho formové varianty stejně jako bude věnována velká pozornost studiu dvojprostorového domu, u kterého bude zapotřebí rozlišovat, je-li výsledkem určité sociální formy, funkčního poklesnutí z vyšší formy na nižší nebo etnického vlivu (valašská kolonizace v oblasti Karpat). Na mnohé, dosud nezodpovězené otázky, může přinést uspokojivou odpověď teprve etnokartografické studium nově získaného materiálu.12 z hlediska vertikálního členění domu kartogram ukáže hranici domu s patrem.
      VIII. Topeniště
      Nejprimitivnější topeniště, tj. otevřené ohniště bez pece, které se sporadicky vyskytovalo na území československých Karpat, bylo již kartograficky zpracováno.13 Prostorovou metodou je zapotřebí zachytit rozšíření pece s ohništěm, jejich umístění, oblasti výskytu samostatných chlebových pecí ap.
      IX. Úprava vstupu do domu a dům s podloubím (podsíní)
      Zřady nejrůznějších způsobů úpravy vstupu do domu se výzkum omezuje především na zkartografování žudra - typického výstupku před vstupem do domu, který je rozšířen na střední a jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. Použití prostorové [/] metody při studiu podsíňových domů má význam středoevropský.
      X. Názvy pro dům a jeho části
      Ztéto problematiky je nejdůležitější - především i ke studiu interetnických vztahů - vytyčení hranice názvu "dům" a "síň" pro označení. střední vstupní místnosti v domě, dále stanovení oblasti platnosti termínů "světnice" - "dům", "světnice""síň", "jizba" - "pitvor" ap.14 i zjištění, kde název přední obytné místnosti označuje také celý dům (např. "izba" = dům).
      C. Hospodářské stavby
      XI.-XII. Stodoly, sýpky a komory
      Kartografuje se především jejich umístění, stavební materiál a konstrukce, formy střechy a druh tradiční krytiny, půdorys; terminologie. Z okruhu této tématiky nejdále pokročilo studium polygonálních stodol.15
      D. Provozní a církevní stavby
      XIII. Větrné mlýny
      Toto téma je v ČSSR zcela zpracováno a příslušné kartogramy s komentářem jsou zařazeny do prvního zkušebního sešitu Národopisného atlasu ČSSR (v tisku). Na první mapě je zakresleno na 900 lokalit, zjistěných na území ČSSR, druhá mapa ukazuje rozšíření asi 200 větrných mlýnů v českých zemích podle Stabilního katastru. Z map vyčteme nejen typ větrného mlýna, stavební materiál a konstrukci. ale i název obce a z poznámkového aparátu odkaz na příslušné prameny i literaturu ke každé lokalitě.

      XIV. Dřevěné kostely a zvonice
      Jejich prostorové zachycení přihlíží hlavně ke konfesi a době vzniku.
      Seznam patnácti vybraných jevů z českého a slovenského lidového stavitelství, určených ke karto[/]grafickému znázornění, může být ještě v detailech změněn; podaří-li se však prostorovou metodou dynamicky zpracovat a historicky interpretovat lidové stavitelství přibližně v tomto rozsahu, pak to bude velký přínos nejen k dějinám naší, ale i evropské lidové kultury.[/]

POZNÁMKY
1.
      Základní koncepci Národopisného atlasu ČSSR, který bude po sešitech vycházet v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, načrtl Vl. Scheufler v referátě Das Volkskundeatlas in der ČSSR, 4. Arbeitstagung über Fragen des Atlas der deutschen Volkskunde in Bonn vom 28. bis 30. April 1964, Bonn 1964, 146-150 a ve stati Několik úvah nad problematikou národopisných atlasů, cykl., Praha 1965.
      J. Kramařík v posledním článku O některých problémech etnokartografického studia a jejich významu pro národopisnou práci v ČSSR (Český lid 55, 1968, 6-24) podal výstižný přehled o vykonané teoretické práci v evropské etnokartografii a ve druhé části kriticky zhodnotil všechny české a slovenské etnokartografické práce. Průkopníkem tohoto bádání v ČSSR byla D. Stránská, která napsala již v roce 1935 studii O soupis a atlas lidových staveb v Československu, Praha 1938 (zvlá[št]tšní otisk z Národopisného věstníku českoslovanského, ročník XXVII). Táž, Historicko-národopisný atlas Československa (Národopisný věstník českoslovanský XXXIII, 1953, 300-321).
2.
      Poprvé jej přednesl na konferenci NSČ při ČSAV a SNS pri SAV J. Vařeka v Poděbradech v březnu [/] 1966 (viz také J. Vařeka, Návrh na výběr témat pro Národopisný atlas ČSSR - lidové stavitelství, Věstník NSČ při ČSAV a SNS pri SAV, 1966, 35-36). Dotazník pro etnokartografické studium lidového stavitelství, který sestavil na základě tohoto návrhu V. Frolec, J. Kantár, Št. Mruškovič a J. Vařeka, je v tisku.
3.
      Tak např. v Polském etnografickém atlasu jsou pro etnokartografické studium některých jevů časovými mezníky období 1875-1900, 1900-1920, 1920-1945, 1945-1953, ve švédském a jugoslávském národopisném atlase se zachycují jevy předprůmyslové kultury. V projektovaném historicko-etnografickém atlasu Střední Asie a Kazachstánu se mají zachytit tři časové periody: 1. počátek 19. století, 2. konec 19. století, 3. třicátá léta 20. století (G. P. Vasiljeva-E. I. Machova, Programma shora materiala po žilišču seljskogo naselenija Srednej Azii i Kazachstana dlja istoriko-etnografičeskogo atlasa. Materialy k istoriko-etnografičeskomu atlasu Srednej Azii i Kazachstana, Moskva 1965, 110-136).
4.
      Např. v Polském etnografickém atlase.
5.
      Autoři V. Burian, O. Pokorný, J. Vařeka. Viz také J. Vařeka, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku, Uherské Hradiště 1967, 16-18.

6.
      G. Wiegelmann, Die räumliche Methode in der Geräteforschung. Arbeit und Volksleben, Göttingen 1967, 141.
7.
      Etnokartografický výzkum lidového stavitelství v Čechách zajišťuje Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze (J. Vařeka), na Moravě Katedra etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně v Brně (V. Frolec) a na Slovensku Národopisný odbor Slovenského národného múzea v Martině (J. Kantár - Št. Mruškovič). 04_7aebxfnx
      Na základě současného stavu bádání nakreslil tuto mapu E. Baláš pro Českoslove[n]skou vlastivědu (v tisku).
8.
      Mapu pletených staveb na Slovensku vypracoval K. Chotek (Pletené stavby na Slovensku, Slovenský národopis II, 1954, 255). - Pokusy o ka[r]tografické znázornění oblastí st[a]vebního materiálu a konstrukce na území ČSSR je v několika pracích (viz např. V. Pražák, k problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu, Československá etnografie VI, 1958, 352; M. Nováková, Objekte der Volksarchitektur im staatlichen Verzeichnis unbeweglicher Kulturdenkmäler der ČSSR, Ethnographica V-VII, 1963-1964, 207-205 + mapa; S. Kovačevičová, Ľudová architektúra na Slovensku 1800-1950 (Pokus o hodnotenie hlavných javov ľudovej architektúry pomocou kartografického záznamu), Rkp, Bratislava 1966; táž, Typy domov, národnosť, náboženstvo a zamestnanie v posledných dvoch storočiach na Slovensku, Český lid 54, 1967, 99-105.
9.
      Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa, Liberec 1932, mapa č. 3. Na Mělnicku vytyčil hranici hrázděného domu E. Baláš ve stati Oblasti hrázděné konstrukce a patrových domů s podvážkou na Mělnicku (Český lid 52, 1965, 343 - 346). Hranice chebského hrázděného domu stanovil J. Vařeka (v tisku).[/]
10.
      Rozšíření sochové konstrukce na jižním Slovensku zachytil J. Mjartan (Poslední sochové domy na južnom Slovensku, Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku, Bratislava 1963, 84-140). - St. Vorel, Druhy krytin a jejich geografické rozložení v českých zemích, Český lid 36, 1949, 30-35. - V. Hank, Altertümliche Schornsteinhauben von Mährischen Bauernhäusern, Ethnographica II, 1960, 131150.
11.
      M. Schnelle, Die Verbreitung des Umgebindehauses in Sachsen und seinen Grenzgebieten, Mitteldeutsche Blätter für Volkskunde 9, 1934, 80-83. - B. Schier, Hauslandschaften, c. d., mapa č. 3. - St. Lew, Dom przysłupowy w górnym i środkowym dorzeczu Sanu. Lud L, 1964-65, 467-525. Tento jev je zpracován i v Polském etnografickém atlasu.
12.
      Podklady ke kartografickému znázornění tohoto jevu položil V. Pražák ve studii k problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu, c. d., 219-236, 331-360.
13.
      A. Plessingerová, Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky. Sborník Národního musea v Praze XVII, 1963, řada A-Historie, 149-236 + mapa. - Rozšíření forem ohniště s pecí schematicky zakreslil B. Schier v Hauslandschaften, c. d., mapa č. 3.
14.
      Pro atlas z velké části již zpracoval V. Pražák (K problmatice vzniku jizby a síně v čs. obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franskému domu, Český lid 52, 1965, 267-275; Zur Frage der Entstehung der Stube und des Hausflurs im tschechoslowakischen volktümlichen Haus und ihre Beziehungen zum altslawischen und altfränkischen Haus, Národopisný věstník československý I (XXXIV), 1966, 49-63). Podrobná terminologická mapa rozšíření názvů "síň" - "dům" pro označení střední části domu je v archivu ÚEF ČSAV.
15.
      E. Baláš, Mnohoboké stodoly v indikačních skicách Stabilního katastru. Český lid. 51, 1964, 34.

DIE VOLKSARCHITEKTUR IM "VOLKSKUNDLICHEN ATLAS D. ČSSR"
(Die Themenauswahl, die Frage der Zeitbegrenzung und Dynamik)
Zusammenfassung

Im ersten Teil seines Artikels: Die Volksarchitektur im Volkskundlichen Atlas d. ČSSR löst J. Vařeka einige theoretischen Fragen, die sich au f die Raummethode bei der Forschung in der Volksarchitektur beziehen. Der Autor antwortet vor allem auf die Frage, welche Erscheinungen der Volksarchitektur man kartographieren kann, er analysiert ausführlich das Problem der Zeitbegrenzung und [/] verfolgt die Frage der Dynamik, zu der Beherrschung er die Stabilkataster-Interpretation empfiehlt. Im zweiten Teil bringt J. Vařeka ein Themenverzeichnis[s] von der Volksarchitektur für das Kartographieren und bewertet kritisch bestehende ethnographische Leistung im Bereich der Volksarchitektur in ČSSR.

Dne 18. února 1968 zemřel jeden z předních evropských národopisců prof. S. Erixon. S jeho jménem je těsně spjat novodobý vývoj švédského etnologického bádání, a to zejména na poli hmotné a společenské kultury. Jeho činnost začala v stockholmském Nordickém museu, o vybudování jehož národopisného oddělení má zemřelý nezměrné zásluhy. Byl jedním ze zakladatelů Atlasu švédské lidové kultury a redaktorem jeho prvního sešitu. Jako profesor národopisu na stockholmské universitě byl učitelem nejen švédských adeptů vědy, ale i zahraničních odborníků, z nichž mnozí dnes zaujímají přední místa ve své vlasti. Byl redaktorem mnoha děl a periodik stačí vzpomenout jeho redigování Folk-Livu, Laosu a naposled časopisu Ethnologia Europaea. Jako člen mnoha domácích a mezinárodních vědeckých společností osvědčil se nejen jako výtečný organisátor, ale především proto, že přinášel neustále nové a nové podněty, vyplývající z dlouholetých badatelských zkuše[/]ností. Napsal nezměrné množství publikací a článků materiálových i teoretických, v nichž uplatňoval vždy historický a sociologický přístup k věci. jeho požadavek zjistit u každého národopisného jevu časovou, sociální a zeměpisnou provenienci stal se postulátem moderní vědy. A co jej činilo zvlášť významným badatelem, byl zájem o všechny nové proudy a metody v oboru, které se snažil uplatnit ve své práci, i když vždy s kritickým přístupem. Právě tento kritický přístup, který jej odlišoval od mnoha badatelů, pídících se po vnějších efektech a rychlých úspěších, zaručil mu stálé postavení a místo v dějinách discipliny. To vše ovšem vyplývalo z jeho velkých zkušeností, z jeho přímo důvěrné znalosti materiálu i jeho nosibele. Přitom všem snažil se S. Erixon vždy o jasný, ba přímo průhledný přístup k studovanému problému. A taková byla i jeho osobnost - prostá, jak to už bývá u koryfejů vědy.
Každý, kdo S. Erixona znal, musil si jej vážit a :ctít. Když se blížila jeho osmdesátka, mluvil o tom, co všechno ještě hodlá prostudovat a napsat. Bylo to neuvěřitelné, co zamýšlel. Škoda proto, přeškoda, že to neuvěřitelné zůstalo neuvěřitelným. Nedlouho po svých osmdesátinách zemřel. Ale vědecký odkaz profesora Sigurda Erixona bude ještě dlouho živý, poučný a podnětný.
Jaroslav Kramařík

Zemřel JUDr. Jan Poláček (1896-1968) [obsah]

Dne 10. března v Prostějově zemřel a 14. března t. r. byl v Olomouci zpopelněn sběratel lidových písní JUDr. Jan Poláček. Jeho celý život byl poznamenán snahou o zachování lidového umění písňového a hudebního.
NarodiI se 12. 11. 1896 v Jaroměřicích nad Rokytnou (odkud v roce 1905 přišel do Strážnice i Josef Úlehla) jako syn četnického závodčího Antonína Poláčka, hudebníka amatéra z Netřebí u Kutné Hory, a Anežky roz. Pšenčíkové ze Ždánic.

Mládí, prožité od roku 1897 v tehdejší hudebně vyspělé Strážnici, velmi muzikální rodinné prostředí, v neposlední řadě pak jeho první učitelé hudby, varhaník Tlučhoř, Antonín Kříž, učitel Hugo Nosek (žák Fr. Ondříčka a L. Janáčka), to vše vzbudilo u Jana Poláčka nevšední zájem o hudbu.
      Strážnické gymnasium v letech 1907-1915 a kulturní prostředí kolem něho, zejména na základě československé vzájemnosti se konající sjezdy pokrokové mládeže, kde jedním z hlavních témat byl osud lidového umění, to vše nutilo tehdejší strážnické studenty zajímat se hlouběji o lidovou píseň a hudbu.
      Tehdy ještě existující zbytky staré Ráckovy hudecké kapely, Jan Mlýnek, Jura Pánek a Gajda Píščelák dávali možnosti ke znovuzaložení tehdy již studentské lidové kapely. Přítomost vynikajícího odborníka Hynka Bíma a možnosti tříbení názorů, jaké skýtalo prostředí hluboce vzdělané rodiny Úlehlovy či Noskovy, dávaly příležitost k položení základů vážnému studijnímu zájmu o lidovou píseň.
      Jméno Jana Poláčka je úzce spjato nejen s obnovením hudecké tradice ve Strážnici, ale i s počátky slováckého krúžku v Brně, kam se po ukončení války s krátkým kulturně vojenským intermezzem ve Val. Meziříčí v roce 1919 po jednoletém pobytu na filosofické fakultě ve Vídni, po právnických studiích v Praze a po prvních letech právnické praxe [/] v Uherském Hradišti, dostává jako konceptní úředník v roce 1926.
      Jeho manželka, paní Růžena Poláčková, vzpomíná velmi ráda na začátky brněnského slováckého krúžku v Akademické kavárně na Fal kensteirenově ulici, kde se připravovaly i první relace lidových písní v Čs. rozhlase v Brně. Jan Poláček to komentuje ve svém albu: "Slovácký krúžek v Brně vyplňoval často rnezery v pořadech brněnského rozhlasu v roce 1927-1937."
      V Radiožurnálu z té doby nacházíme od roku 1927 zprávy o vysílání slováckých písní a setkáváme se tu nejčastěji se jmény Alfréda Vondráčka, Jožky Fadrusové, M Lungové, Marty Halířové, později i Boženy Králové jako zpěváků A. Flöglové cimbalistky a v největší části pořadů s dr J. Poláčkem u klavíru jako doprovazečem. Po roce 1933 se zde ohlašují již i "členové slováckého krúžku v Brně." Na fotografii v Radiožurnálu z té doby se setkáváme s řadou postav uváděných dříve nebo později v souvislost s lidovou písní. Jsou to např. Karel Vetterl, Karel Klusák (známý svým diskusním příspěvem ze sjezdu pokrokové mládeže ve Strážnici v roce 1912), Vladimír Klusák, Leoš Zeman, J. Prášek, Arnošt Budík, Pokorný - Latečka, J. Poláček, L. Húska, J. Běhůnek, Pilát, Šenk, Filipovič aj. Setkáváme se tu i s osobami známými ze strážnické kapely, Janem Horným, Antošem Frolkou ml., Arnoštem Smolíkem, Karlem Bimkou aj.[/]
      S pomocí těchto lidí vzniká v té době první Poláčkův zpěvník "Slovácké pěsničky" - sbírka 250 jednohlasných písní, která se za finanční pomoci J. Kupky a za výtvarné spolupráce F. Hlavicy nákladem Slováckého krúžku v Brně a tiskem Občanské tiskárny v Brně dočkala v roce 1936 dvou vydání. O této sbírce písní hovoří sám J Poláček v předmluvě, že vznikla "...nikoliv jako pokus o její vědecké zpracování, či zhodnocení, nýbrž ze snahy zachovati písně dosud z převážné většiny vůbec nezaznamenané, anebo písně zaznamenané neúplně, či nesprávně."
      Sbírka navázala na předválečnou tradici "Písniček Modloslužebníků" a vyplnila tak citelnou mezeru mezi touto sbírkou, Lísovou sbírkou "Slovácké a lidové písně z Uherskohradištska" z roku 1919 a sbírkou "50 písní moravských" Vladimíra Úlehly z roku 1940. Do roku 1960 bylo pak vydáno dalších šest dílů, z nichž druhý byl vydán v roce 1941 třetí, čtvrtý a pátý díl v roce 1949, šestý díl v roce 1950 a sedmý 1960. Nejvíce vydaní dosáhl první díl a to pěti, ostatní díly pak tří vydání.
      V červnu roku 1929 nastupuje dr. Jan Poláček zaměstnání u Městské ho úřadu v Prostějově, ze kterého odchází ve svých 54 letech do předčasné penze.
      Léta prožitá v Prostějově jsou naplněna organizační prací v Klubu přátel umění a v prostějovskJm Orchestrálním sdružení.

      Zde působí nejen jako violoncellista, ale řada úspěšných koncertů tohoto sdružení jest výsledkem jeho organizační pomoci uměleckému vedení Vladimíra Abrože. Také soubor písní a tanců Mánes má příležitost využívat znalostí a zkušeností Jana Poláčka v lidovém zpěvu a hudbě.
      Neustálé vzpomínky na slováckou Strážnici ho stále lákají zabývat se slováckou písní. Ve školním roce 1956-1957 a 1957-1958 vydává Krajský ústav pro další vzdělání učitelů v Gottwaldově dva sešity jeho úprav slováckých písní pro dětský hlas. Další dva sešity zůstaly neotištěny. Krajské kulturně osvětové středisko v Brně zahrnuje v roce 1963 do sbírky "Lidové písně z Moravy" rovněž několik jeho písní "v úpravě pro dětský sbor bez doprovodu". Některé úpravy zůstávají neotištěny, jako "Kytička strážnických pěsniček pro klavír na dvě ruce a zpěv" z roku 1942, "Slovácké pěsničky pro střední hlas s průvodem klavíru" z roku 1953.
      Pobyt v hanáckém Prostějově však nedal Poláčkovi - sběrateli, aby se nevěnoval i pilnému sběru písní hanáckých, z nichž některé rovněž upravil, jako např. "Lidové písně z Hané", upravené pro ženský trojhlas a vydané Okresním muzeem a Klubem přátel umění v Prostějově 1957 a "Čtyři lidové písně hanácké z Prostějova", vydané v tomtéž roce jako členská prémie zmíněného klubu.
      Vlastivědný ústav v Olomouci vydal v roce 1963 studii dr. Jana Po[/]láčka "Po stopách dělnické písně na Prostějovsku", jako "příspěvek k poznání dělnické písně lidové i zlidovělé".
      Největším posledním sběratelským dílem dr. Jana Poláčka jsou "Lidové písně z Hané, první díl, Prostějovsko", jež vydalo v r. 1966 nakladatelství Blok v Brně a "Hanácké písně, druhý díl, Prostějovsko Kojetínsko", připravený v rukopisu k vydání.
      Dr. Jan Poláček nejen pilně sbíral, organizoval, hrál a tvořil, ale i inspiroval k práci jiné (jako např. Vojtěcha Říhovského - "Kytička slováckých pěsniček pro dvoje housle" Praha 1936, nebo Bohuslava Leopolda - "Slovácké pěsničky" Colection Tempo 76 Praha - Orbis).
      Činnost jeho volných chvil jako magistrátního rady jest nejen bohatá, ale i rozmanitá a nutí k zamyšlení, zda bude nám i jiným kdy dáno zachovat tak bohaté plody svého volného času svým následovníkům, kolik se podařilo folkloristům v minulosti, nebo ze současníků dr. Janu Poláčkovi.
      Vítězslav Volavý

Za Jožkou Kýrem (1915-1968) [obsah]

24. února t. r. zemřel náhle Jožka Kýr, cimbalista, známý člen muziky Jožky Kubíka v Hrubé Vrbce. Narodil [/] se 24. května 1915 ve Strážnici, kde prožil těžké mládí sirotka, podporovaného různými členy rodiny a vychovávaného ústrky, kterých se našlo v té době pro chlapce cikánského původu vždy dost.
Jeho temperament a vitalita, která se u něj projevovala již během školních let ve strážnické škole, mu brzo dopomohla k vynikajícím sportovním výkonům vytrvalostního běžce a získávala mu uznání i během vojenské služby. Jeho přirozená a rychle se rozvíjející muzikálnost ho přivedla k tomu, aby si co nejdříve zakoupil svůj první cimbál, na který si pečlivě šetřil peníze ze svých příležitostných prací v době po ukončení školy. Strýcova malá stáj, kterou mu věnoval, byla prostředím, ve kterém uplatňoval jako samouk své první cimbalistické zkušenosti, pracně sháněné po různých cimbalistech, až do doby, kdy začal chodit za svojí pozdější ženou Maryškou do Hrubé Vrbky, kde ho serióznějším hudebním znalostem začal učit primáš Jožka Kubík.
Když v roce 1935 začal hrát v muzice Jožky Kubíka, bylo patrné, že zde roste cimbalista, který nejenom lidsky, ale hlavně muzikantsky bude jednou z hlavních osob tohoto ansamblu. Muzikantská odpovědnost a důraz kladený na jeho nástroj ho vedly k vytvoření si svérázného reprodukčního stylu, jehož základem bylo rozehrávání celého nástroje, sonórní zvuk, vyvěrající z pevného úhozu, a harmonická prostota a jas

nost: Jeho hudební projev jako sólisty, poznamenaný svérázným rukopisem, byl výrazem jeho vnitřní vitality a temperamentu, které si zachoval již jen v hudbě. Jejich vnějším projevům ho život brzo odnaučil.
Když 26. února na vrbeckém hřbitově zazněly naposled, tóny jeho nejmilejší písně "Keď ma srdco bolí"~ a jeho paličky břinkly naposled, tentokrát již jen a jeho rakev, zaplakali nejen hudci z Hrubé Vrbky, Velké, Strážnice, Bzence, kteří píseň. hráli, nejen zástupci řady kulturních korporací a občané, kteří ho přišli doprovodit na cestě k jeho: manželce, zesnulé před dvěma lety, ale zaplakalo celé Horňácko a celá jižní Morava, které odchází vynikající lidový muzikant, neboť si uvědomili všichni slova písně, znějící naposled hřbitovem: "Hudci, miuí hudci, vy pěkně hrajete, ví sám Pán Bůh miuý, dúho-li budete..."
Vítězslav Volavý

KNIHY

Claud Lévi-Strauss, Smutné tropy. Odeon Praha 1966, 294 stran, 63 fotografií, vyobrazení v textu [obsah]

Autor patří dnes k nejpopulárnějším postavám západoevropské etnologie a jeho přednášky na Sorboně jsou sledovány s velkým zájmem i neodbornické veřejnosti. U nás jsou jeho knihy známé prozatím jen v originále (na rozdíl od Poláků, kde již několik prací Straussových vyšlo). Protože zároveň autor patří k velmi atraktivním publicistům jen v posledních desíti letech vydával novou knihu průměrně jednou za dva roky - je už dnes téměř nemožné tuto produkci postihnout v překladu; ostatně by to v některých případech ani nebylo nezbytné, i když hlavní poválečná díla (Anthropologie structurale, Paris 1958; Le Totémisme aujoud'hui, Paris 1962; Le Cru et le Cruit, Paris 1964) by nebyla bez zajímavosti i pro českého čtenáře. Straussovo dílo je jedním z nejdiskutovanějších a prochází jak odbornou kritikou nebo doplňky - srv. např. sborník Entretiens sur les notions de Genése et de Structure, Paris 1965 - tak i nejrůznějšími diskusemi linguistického charakteru - např. v časopise Man 1967. Přitom si však zachovává vysokou odbornou úroveň v prezentování etnologického materiálu a v detailnosti pozorování.[/]
      Smutné tropy, které vyšly poprvé v Paříži 1955, jsou současně cestopisem, národopisnou monografií, autobiografickým esejem i sborníkem úvah na sociologicko-historicko-etnologická témata. Autor zde zůstává věren svému pojetí národopisu jako překrásné duhové palety, jejíž všechny barvy chce vylíčit naráz ve všech odstínech. Základním námětem knihy je popis života jihoamerických Indiánů Kaďuvejů, Bororů, Ňambikwárů a Tupíů-Kawahíbů. Tomuto etnologickému jádru knihy (s. 104-261) předchází asi stostránkový autobiografický úvod, v němž se dozvíme, jak se Strauss dostal ke svému jihoamerickému působení a zvláště k etnografii (Jak se člověk stane etnografem, s. 34-41). Najdeme zde i zajímavou úvahu a marxistické cestě k vytvoření modelu společenského života, kterou Strauss srovnává s metodami geologie a psychoanalýzy a staví do protikladu k freudismu a fenomenologii, s níž bývá někdy mylně ztotožňován. Někde mezi marxismem a psychoanalýzou jako vědami o člověku a geologií jako vědou fyzikální pak nachází místo pro etnografii. Pojetí je to zajisté svérázné a u nás nezvyklé, ale pro autora typické a současně odhalující jeho přístup k etnografii a metodu jeho terénního výzkumu. Sama kniha Smutné tropy je toho klasickým příkladem.[/]
      Po úvodním eseji, který obsahuje také bystré sociologické postřehy o jihoamerických městech a vesnicích, srovnávací úvahy o životě v jižní Ázii a jižní Americe a zajímavá líčení zvláštností životního prostředí, přechází Strauss k obrazům ze života Indiánů, za nimiž se postupně vypravoval až na půlroční pobyty. Barvitě popisuje lov, práci, společenský život, zvláště pak břady, víru a magické představy, spojené s narozením, dospělostí a smrtí člověka. Nezapomíná ani na slovesné projevy. Cestu k domorodcům mu někde usnadňovali průvodci, někde bohatá zásoba československé bižutérie, o jejichž kvalitách hovoří velmi příznivě. Řadu etnologických poznatků srovnává s nálezy a výzkumy ze severoamerického kontinentu a z Ázie (IX. část, s. 263-290). Také zde uvažuje nejen o samotném objektu expedicí, ale i o místě a funkci etnografa ve společnosti.
      Stacionární synchronický výzkum, který je základní metodou funkcionalistické etnografie, přináší značný užitek pro shromáždění materiálu, ale pro jeho historické vývojové zkoumání je jednostranný. Na to upozorňuje mj. několikaletý žák Straussův Makulski (ve sbor. Proces historyczny w literaturze i sztuce, Warszawa 1967, s. 308-332), který se snaží sloučením materialistického historismu a funkčního

strukturalismu dospět k jisté metodologické syntéze. Teprve budoucnost ukáže oprávněnost uvedených hledisek, nicméně však lze s jistotou říci, že knihy typu Smutných tropů (název vzat ze skutečnosti, která působila na Lévi-Strausse velmi depresívně) jsou věcným a ve Straussově podání i stylisticky strhujícím obrazem zanikajícího světa jihoamerických Indiánů. Autorovy imprese lze snadno eliminovat, avšak detailnost pozorování, nákresy, fotografie a dílčí konfrontace s pracemi starších badatelů zůstávají cenným přínosem. Kniha je opatřena užitečnou bibliografií.
Bohuslav Beneš

Erich Herold, Ritualmasken Afrikas aus den Sammlungen des Náprstek Museums in Prag, fotografie Jindřich Marco, nakladatelství Artia, Praha 1967, 62 stran textu, 72 černobílých a barevných fotografií [obsah]

Vroce 1966 uspořádalo Náprstkovo muzeum v Praze výstavu afrických masek ze svých sbírkových fondů a ze sbírek dalších dvou významných ústavů, jakými jsou Museum für Völkerkunde v Lipsku a Népmüvészeti Muzeum v Budapešti. Na úspěch výstavy, která veřejnosti předvedla přes stodvacet obřadních a tanečních masek černošských kmenů a národů Afriky, navazuje i knižní vydání rituálních afrických masek.[/]
      Práce je rozdělena do tří částí. První část obsahuje studii E. Herolda o obřadních maskách černé Afriky. Na základě tvarů, materiálu, barev a funkce autor rozděluje africké masky na několik základních skupin. Jsou to především masky zobrazující hlavy nebo tváře, masky s helmicemi, jež se vyskytovaly hlavně u kmenů v Kongu a Kamerunu. Třetí skupinu tvoří masky s nástavci, k níž se řadí i antilopí masky. Zvláštní formou jsou zdvojené masky, které byly známé např. v Nigérii. Méně obvyklé byly masky, které zobrazovaly i ruce, a rovněž miniaturní masky.
      Sbírka afrických rituálních masek v pražském Náprstkově muzeu je poměrně mladá, většinou pochází z třicátých let našeho věku, a to ze soukromých sbírek A. Sachse, J. Golovina, J. Hlouchy, F. V. Foita a J. Maternové.
      Druhá část knihy je katalogem masek, které v současné době vlastní Náprstkovo muzeum. Většinou pocházejí ze Střední a Západní Afriky. Katalog je velmi pečlivě připraven. Obsahuje dvaasedmdesát popisů obřadních masek s udáním všech potřebných údajů včetně sběratele, inventárního čísla, velikosti atd. Popisy jsou doprovázeny fotografiemi jednotlivých sbírkových předmětů.
      Publikaci uzavírá obrazová část; která zachycuje všečhny uvedené masky na celostránkových zvětšeninách. Zatímco druhá část má především odborný význam, představu [/] o výtvarné úrovni afrických masek získá čtenář hlavně z obrazové části, která tvoří stěžejní část publikace.
      Africké masky, které měly významnou funkci rituální, jsou nepochybně jedním z výrazných výtvarných projevů. Byly většinou vyráběny ze dřeva, zdobeny mušlemi, kovem, lýkem apod. Evropské umělce a sběratele zaujala hlavně výrazová stránka masek. Je jistě záslužné, že pracovníci muzea a nakladatelství Artia v Praze zpřístupnili zajímavfr československý fond afrických masek světové veřejnosti.
      Josef Tomeš

Jorge Dias, Moulins portugais. Separata de Revista etnografia N 6: Museu de etnografia e história: Junta distrial do Porto. S. a., 60 stran a 49 fotografií a kreseb v textu [obsah]

Je škoda, že o portugalském národopisu, který dnes představuje hlavně škola J. Diase, jsme dosud tak málo informováni. V těchto dnech jsemo bdržel Diasovu poslední bohatě ilustrovanou práci o portugalských mlýnech (Moulins portugais), která shrnuje výsledky tohoto bádání, částečně již dříve publikované v několika studiích (např. Jorge Dias, Ernesto Veiga de Oliveria, Fernando Galhano, Moinhos ode água e anzenhas; moinhos de vento; 1959).

      Autor na podkladě archeologického, středověkého (na naše poměry velmi bohatého) a recentního materiálu, kterého je tam v terénu k tomuto studiu dostatek, zachycuje vývoj, rozšíření a typologii portugalských mlýnů, a to především vodních a větrných. J. Dias píše, že ještě dnes jsou v Portugalsku v provozu mlýny ruční, mlýnské nožní stoupy, mlýny s vodním kolem v poloze vertikální a mlýny s vodním kolem v poloze horizontální (u nás jen vodní mlýny s vodním kolem v poloze vertikální), mlýny využívající mořského přílivu a odlivu, mlýny poháněné zvířaty a větrné mlýny (kamenné nebo dřevěné s otáčivou střechou, které zhruba odpovídají našim větrným mlýnům holandského typu, a dřevěné větrné mlýny, u nichž se podle potřeby otáčí celá stavba a které zhruba odpovídají našim větrným mlýnům sloupového typu). Je zajímavé, že se autor nezmiňuje o plovoucích (lodních) říčních mlýnech, které tam jak vidíme z fotografií - zřejmě nahrazují v mělkých širokých řekách vodní mlýny, postavené jako masívní kamenné stavby asi v třetině řeky a z břehu přístupné úzkým kamenným chodníkem.
      Při četbě této publikace a prohlídce půvabných fotografií a instruktivních kreseb F. Galhana zjištujeme, že portugalské mlýny jsou až na některé detaily podobny našim mlýnům s výjimkou těch, které odpovídají tamějším přírodním pod mínkám a možnostem (např. mlýny využívající mořské:ho přílivu a odlivu).
      Josef Vařeka

Tancred Banateanu, Ceramica din Glogova, Studii si cercetari 1, Muzeul de Arta populara al RSR, Bukurešť 1966, 96 str., 58. obr., rus., franc. a angl. resumé [obsah]

Oltenie patří k výrazným etnografickým oblastem Rumunska a je známa v Evropě zejména výrobou vynikajících koberců. Avšak stejně zajímavá je v této oblasti i výroba keramiky, zvláště na vesnicích v okolí Glogovy v okrese Strehaia poblíž rumunsko-jugoslávských hranic.
      Ještě na začátku padesátých let, kdy zde autor zahájil výzkum, pracovalo ve čtyřech vesnicích 166 hrnčířů. Vyráběli jednou pálené neglazované i dvakrát vypalované zboží pro potřeby domácností v širokém okolí. Autor popisuje způsob práce na přípravě hlíny, všímá si podrobně i "dílen", jež jsou zároveň obydlím rodin hrnčířů a popisuje také pece a způsoby pálení. Zvláštní pozornost věnuje barevnosti a ornamentice glogovské keramiky, jež spolu s klasickými tvary připomíná nejstarší typy lidové keramické tvorby v Rumunsku.
      Bylo by nepochybně zajímavé a poučné sledovat a srovnávat tvarosloví keramické tvorby í na druhé straně rumunko-jugoslávské hrani[/]ce, avšak to by zřejmě už přesahovalo záměry nové ediční řady tisků muzea. Banateanova knížka s výbornou grafickou úpravou svědčí o dobré úrovni práce této významné vědecké instituce.
      Josef Jančář

Charij Suna, Latyšskije chorovody i chorovodnyje tancy. Autoreferat dissertacii na soiskanije učenoj stepeni kandidata iskusstvovedenija. Moskva 1967, 32 stran. [obsah]

Uveřejněná studie je vlastně tiskem zveřejněné resumé knihy téhož autora, vydané pod názvem Lotyšské chorovody a chorovodové tance v Rize 1966, kterou předložil jako disertační práci, určené k její obhajobě.
Charij Suna, pracovník Akademie nauk LSSR, Institutu jazyka i literatury v Rize, se věnuje výzkumu lotyšských lidových tanců. Kniha Lotyšské chorovody a chorovodové tance je jednou z jeho největších prací z oboru lidového tance a možno říci, že je současně jednou z mála vědecky pojatých prací o lidových tancích v Sovětském svazu.
Autor publikace se zaměřil na nejrozšířenější a současně nejtypičtější taneční žánr svého kraje - na kolektivní (chórové) tance nazývané globálně chorovody. V citované knize. vybral 433 variant lotyšských chorovodů a chorovodových tanců publikovaných již v r. 1890, 3200 zápisů ze 14.000 neuveřejně

ných zápisů z archivu Sektoru folkloru Institutu jazyka i literatury Ak. nauk LSSR a konečně více jak 1000 variant chorovodů z vlastních zápisů, získaných v průběhu vlastní více jak dvacetileté choreografické činnosti.
      V úvodní kapitole se dotýká autor publikace nejprve otázky rozvoje lotyšského národního choreografického umění vůbec. Dále se zabývá otázkou tanečních žánrů. Největší pozornost věnuje chorovodům a jejich rozšíření v Lotyšsku. V závěru pak podává charakteristiku pramenů a zabývá se i otázkou možnosti jeho využití.
      Nejzajímavějším úsekem této kapitoly je pokus o rozdělení chorovodů na jednotlivé choreografické typy. V této souvislosti se snaží přesně vymezit pojmy chorovod, chorovodový tanec, chorovodová hra a tanec. Při třídění vychází z pohybověhudebních výrazových a skladebných prvků a z choreograficko-hudebněstrukturálních principů výstavby jednotlivých tanečních žánrů.
      Za nejtypičtější útvar lotyšských chorovodů považuje typ pohybu prostého ve vázaném čelném kruhu, tzv. typ "zahrádky" (sadika) s neomezeným počtem účastníků, často s několika účastníky ve středu. K pohybu prostému v kruhu (někdy je to i pohyb dvojic po kruhu) se ve druhé části chorovodu obvykle v refrénu písně připojuje víření dvojic na místě nebo s postupem s místa.[/]
      Jiným typem chorovodu je typ "zahrádky" (kruhový typ) s omezeným počtem párů, v němž na rozdíl od prvního typu přistupuje ve druhé části tance v závěru střídání dvojic tak dlouho, až se původní dvojice opět střetnou. Dále se např. zmiňuje o typu koncentrických kruhů s neomezeným počtem párů, tančeném rovněž jako většina lotyšských chorovodů ve dvou turách (částech). Vedle typů zahrádky tj. vlastně vedle typů kruhových (jednotlivě v uzavřeném kruhu nebo dvojic po kruhu) je rozšířen ještě typ "aleje" (tj. ulice párů), zástup dvojic a tzv. girlanda. Pro chorovodový tanec je rozšířen typ dvoukolového kruhu s neomezeným počtem párů. Na rozdíl od chorovodu (tj. choreografického žánru, pro nějž je typické kolektivní provedení za doprovodu zpěvu umírněného tempa) je chorovodný tanec hlavně ve druhé části rozvinut o živé taneční pohyby (zmíněné již víření dvojic na místě nebo současně s postupem s místa). Rychlé tempo a živé pohyby znesnadňují doprovázení tance zpěvem. Proto často přistupuje buď skupina zpěváků nebo instrumentální doprovod. "Tanec" má podle Suny nejbohatší pohybově výrazový rejstřík a v systematice lotyšskych tanců stojí již mimo sféru chorovodů a příbuzných žánrů.
      Kromě uvedených choreografických žánrů se zmiňuje Ch. Suna ještě o chorovodové hře, která sé [/] liší svým strukturálním ustrojením od chorovodu i od chorovodového tance především konkrétností dějů. Účastníci hry, hlavně hlavní hrdinové, jsou úzce spojeni s obsahem doprovodné písně, i s jejím námětem. Často se objevuje i veršovaný nebo prozaický text, který je vkládán mezi zpěv.
      Všeobecně je pro lotyšské chorovody a chorovodové tance příznačné ornamentální formování, které podle slov autora se prolíná s pradávným lotyšským geometrickým ornamentem.
      V kapitole, zabývající se výrazovými prostředky, upozorňuje autor na pozice a polohy nohou, na pohyby rukou, způsoby držení se partnerů, na základní taneční kroky, přídupy atp. Zmiňuje se i o používání rekvisit při tanci i o pohybech ilustrujících text písně.
      Třetí kapitola obsahuje vlastní popisy chorovodů, utříděné do jednotlivých skupin, v nichž jsou ještě dále členěny od jednodušších ke složitějším. Zápisy, opatřené údaji pasportizačními atp., jsou doprovázeny obšírnějšími komentáři, shrnutými do kap. čtvrté a závěrečné.
      Jak nasvědčuje znění citovaného autoreferátu Ch. Suny, lze počítat publikaci Lotyšské chorovody a chorovodové tance k jedné z nejvýznamnějších prací o chorovodech vůbec, a to nejen rozhlasem publikovaných zápisů lotyšských chorovodů, ale i jejich systematickým utříděním.
      Zdenka Jelínková

Finská lidová poesie zaujímá velmi osobité místo v evropské lidové slovesnosti, jak svým motivickým ustrojením, tak i svérázným vývinem, velmi málo ovlivněným jejím okolím, ať už skandinávským, baltským či východoslovanským. Na jejím počátku nalézáme matriarchální představy uchované ještě v Kalevale v postavě Louhi, paní Pohjoly, a starobylé pohanské rozvrstvení bohů v příznačné severské podobě (Joukahainen, pán ledu a zimy, Väinämöinen, pán vod a Ilmarinen, pán vzduchu). Právě tito bohové prodělávají pak v lidové tradici zajímavou přeměnu až k zlidštělé bohatýrské tvářnosti Lönnrotovy Kalevaly. Zlidšťování světa bohů či lépe jeho prostupování lidmi se tu děje poněkud jinak, méně pateticky, avšak lidsky tepleji a důvěrněji než v starořeckých bájích či skandinávských anebo germánských ságách a eposech. Je založeno na ustavičném prolínání člověka a přírody, jakémsi věčném jejich dialogu, v němž má každý tvor, ať člověk či zvíře své místo, svůj zvláštní osud. Našim lidem může toto pojetí nejlépe přiblížit jedno umělecké dílo vznikající v umělé novodobé podobě takřka z týchž principů - Janáčkova opera Liška Bystrouška, objevující svět zvířat paradoxně zlidšťující svět lidí, který je v Kalevale jeho rovnocenným doplňkem a prothráčem. [/] Ani stará finská lidová poesie se neutvářela ovšem zcela autonomně. Již od 13. stol. pronikají do ní motivy křesťanských legend, svět Písma a zejména lidovému prostředí tak blízký obřad vánoční a velikonoční s jeho typickou atmosférou a tradičními postavami. Ve 14. stol. získávají oblibu zpěvy s biblickými náměty o stvoření světa, Máří Magdaléně, Herodesovi, přiblížené severské skutečnosti, která travestuje do lidové tradice svérázným způsobem i osobu Kristovu. V lidové poesii zdomácňují četná místa Svaté země, řeka Jordán, hora Golgota, Mrtvé moře a s nimi i duch biblických pověstí.
      Christianizační vlna uvádí do finské slovesnosti i hrdinské básně a ságy, jež mají též svou verzi předkřesťanskou, do Finska však pronikající jen zřídka a právě proto hrdinská složka finské lidové poesie náleží zřejmě k jejím mladším vrstvám, naneseným na pohanský základ tzv. kouzelných zpěvů a osobité přírodní lyriky, již zastupují např. nepřeložitelné karhupeijasmenot, písně na oslavu medvědí zabíjačky, s nimiž se setkáváme dlouho u uralských příbuzných Finů, Čeremisů, Vogulů, Osťáků atd., k nimž lze přiřadit odjinud dobře známé písně svatební prozrazující již vliv baltský a východoslovanský.
      Příznačným rysem finské lidové poesie je její lyričnost, nápadná i v Kalevale, která přes všechnu svou epickou osnovu je v podstatě [/] velkým dílem lyrickým, výstižně zachycujícím tento význačný poetický rys finské lidové tvorby. Přírodní živly, lesní zvěř, jezera, ostrovy, to vše se tu spájí podivuhodně s citovým okruhem člověka, jeho vášněmi, proměnami, zrozením i umíráním. Příroda se stává předmětem lyrické oslavy, na níž se tříbí výrazové prostředky. Nalézáme zde kupříkladu pravý kult stromů - v sedmnácté runě Kalevaly opěvovaných s epitety vskutku máchovskými - a tak zdánlivý protimluv lyrický epos je tuším nejvýstižnějším žánrovým vymezením Kalevaly a vystihuje i lyricko epickou podstatu celé finské lidové poesie.
      První sbírky lidové tvorby slovesné ve Finsku z 18. století zachycovaly přísloví a hádanky a teprve pak se obrací zájem vzdělanců přímo k lidové poesii. Ještě před Herdrem a Bürgerem vydává nejvýznamnější představitel první fáze finského obrození Henrik GabrieI Porthan (1739-1804), s nímž se za svého pobytu v Turku seznámil i náš Josef Dobrovský, spis De poësi fennica (1766-1778), v němž vybízí ke sbírání a napodobování lidových písní a po něm vydává r. 1789 Kristfrid Ganander finskou mytologii (Mythologia Fennica). Pak následují v desátých letech 19. stol. první sbírky finských lidových run od K. A. Gottlunda a H. R. Schrötera. Významnou sbírkou starých finských run i soudobých písní je zvláště sbírka Topeliova (Suomen

kansan vanhoja runoja ynnä myós nykyisempia lauluja, 1822-1831) a Sjögrenova upozorňující na bohatou slovesnost ruské Karélie.
      Tento kraj spolu s východními oblastmi Finska si oblíbil také tvůrce Kalevaly Elias Lönnrot (1802 až 1884), který pokládal sbírání finské lidové poesie za svůj životní úkol. Už za universitních studií v Turku napsal latinskou disertaci o starobylém finském bohu Väinämöinenovi a toto téma jako by předznamenalo celý jeho další život strávený na cestách daleko od domova mezi lidovými vyprávěči v neprostupných karelských lesích, což mu umožňovalo i jeho povolání lékaře, které teprve na sklonku své dráhy zaměnil za universitní katedru v Helsinkách a klidnější práci jazykovědnou. Jemný znalec jazyka s duší básníka a vášní objevitele nových hodnot vykonával řadu let namahavou práci sběratelskou a poznával přitom i lidové zvyky a řeč. Sbíral písně svatební a zároveň načrtl i základní příběh Väinämöinenův a Lemminkäinenův. Z této zárodečné Kalevaly vznikla tzv. stará Kalevala o 32 runách a 12.078 verších (1835), jež pak vzrostla za dalších výzkumných cest Lönnrotových na rozsáhlý epos o 22.795 verších v 50 runách, tzv. novou Kalevalu, napsanou čtyřstopým trochejem a vydanou r. 1849 v Helsinkách. Tomuto konečnému vydání Kalevaly předcházelo u Lönnrota dvacet let úmorné sběratelské dřiny, studium [/] staré řecké a římské literatury a islandské Eddy, a stále hlubší vnikání do podstaty finských lidových run, jež došly pravda v Lönnrotově podání mnoha změn, podmíněných snahou o vylepšení jednoduchých lidových tónin básnickým inspiromatem a uměleckým ztvárněním v duchu soudobých postulátů romantické poesie.
      Již v roce 1845 vyšla část Kalevaly péčí Grimmovou v Německu a Léouzonovou Le Ducovou ve Francii, a pak následovaly překlad švédský, anglický a ruský; mezi prvními překlady celé Kalevaly zaujímá význačné místo i Holečkův překlad český z let 1894-1895. První ukázky z Holečkova překladu vyšly už v letech 1875 v Lumíru a 1884 v Ruchu a již dříve roku 1864 upozornil na Kalevalu v Časopise českého muzea Václav Bolemír Nebeský. Tím ovšem historie českých Kaleval ani zdaleka nekončí, třeba k nim ,připojit ještě vydání Prusíkovo z r. 1908, Honzlovo z r. 1941 a Čepelákovo z r. 1946. Jde vesměs o překlady volné, úpravy a zkrácená znění, která přinášejí text Kalevaly v míře únosné pro moderního čtenáře, který dnes jen stěží dokáže přečíst krásný, barvitý a výrazově i stylově neobyčejně dokonalý, avšak rozsahem neúměrně dlouhý Holečkův překlad celé Kalevaly čítající více než sedm set stran. (Naposled byl vydán v SNKLHU v roce 1953.)
      Proto také naše poslední vydání Kalevaly, shodou okolností věnova[/]ná mládeži, slovenské přetlumočení polské adaptace Janiny Porazińské (Kalevala, finský epos, Mladé letá 1962) a volný přepis Vladislava Stanovského (O třech bratřích z Kalevaly a kouzelném mlýnku Sampo, SNDK 1962) jsou v podstatě úpravami a krácením Lönnrotova textu, přičemž Stanovský se pokusil zdařile o přístup zcela nový, o kombinaci textu Lönnrotova s autentickými zápisy lidových run karelských podle ruských edic. Ruská Granstremova úprava pro mládež byla již základem prvního českého vydání Kalevaly pro mládež od Bořivoje Prusíka a zdá se, že tato cesta bude pro nás schůdnější s ohledem na nesnadnost finského originálu, který při vší snaze neovládl bezpečně ani Josef Holeček, jenž se opíral zejména o dnes už přece jen značně zastaralý německý překlad Schiefnerův z roku 1852.
      Neustálé návraty ke Kalevale a snaha tlumočit ji v dané chvíli tím nejlepším, nejpřitažlivějším způsobem ukazují, že toto základní dílo finského písemnictví dodnes uchovalo hodnoty, jimiž nás stále znovu upoutává finská lidová poesie, tento prastarý zvěstovatel lidského údělu ve věčně živé přírodě a pýcha malého národa, který přežil i tam, kde jiní klesli.
      Richard Pražák

Lidové písně z Hané I. Prostějovsko. Sbírka jednohlasých lidových písní. Z ústního podání zapsal a ve zpěvník uspořádal dr. Jan Poláček. Nakladatelství Blok, Brno 1966 (rotaprit, str. 542) [obsah]

Známý sběratel lidových písní dr. Jan Poláček, proslulý svou sedmidílnou sbírkou "Slovácké pěsničky", přichází nyní na veřejnost s novými výsledky své neúnavné práce tentokrát na Hané. Z podnětu městského muzea v Prostějově a krajského muzea v Olomouci začal sbírat v r. 1950 nejprve v Prostějově, který je sběratelovým bydlištěm od r. 1929, a v jeho nejbližším okolí. Později zajížděl i do jeho vzdálenějších obcí a během deseti let podařilo se mu nashromáždit překvapivě bohatý materiál - 1500 lidových písní (Zd. Jelínková v ediční poznámce uvádí dokonce číslo 3 00). Ve spolupráci s brněnskou pobočkou Ústavu pro etnografii a folkloristiku Čs. akademie věd vyřadil z tohoto materiálu písně cizího původu, dále písně úpadkových nápěvů a textů, či písně už jinde otištěné.
      Nyní publikovaná sbírka; označená jako I. díl - Prostějovsko, obsahuje celkem 430 lidových písní z Prostějovska. Při svých sběratelských cestách zachytil Poláček, jak uvádí v předmluvě řečeného svazku, i 517 písní umělých, většinou kramářských, náboženských a vlasteneckých. Z nich sedm otiskl v předmluvě jako ukázky celkového reper[/]toáru zpěváků, ostatní uložil do brněnského archívu ÚEF. Písně rozdělil na několik hlavních skupin, z nichž každá má ještě další podskupiny:
      I. 1. Písně obřadní a ukolébavky - A) písně výroční, B) písně svatební, C) ukolébavky.
      I. 2. Písně taneční - A) taneční hry, B) výzvy k hudebníkům, C) figurální tance, D) ostatní tance.
      II. Písně milostné a žertovné A) milostné, B) žertovné.
      III. Písně historické a společenské - A) písně historické, B) písně vojenské, C) písně rozpravné.
      Mnohé z těchto jednotlivých skupin se však vzájemně překrývají, jak je tomu ostatně i v jiných sbírkách podobného typu. Mezi písně historické zařadil i písně z doby roboty; zůstává však otázkou, proč do této skupiny pojal i písně typu "Třeba so já cera z rodo chodobnyho" (str. 412), "Oženil se staré a plesnivé" (str. 417), "Dež sem vandroval, muzika hrála["] (str. 418), "Ve, sedláci, co děláte" (str. 423) a mnoho dalších, které s historickými písněmi nemají nic společného.
      Řadu cenných písní najdeme zvláště mezi písněmi obřadními (např. ke stínání berana, některé písně žatevní a svatební). Překvapivý je i poměrně značný počet balad (v oddílu Písně rozpravné), i když v podstatě běží o varianty písní z klasických sbírek. Dosud se obecně tvrdilo, že Hanáci nemají baladické písně.[/]
      Po melodické stránce náležejí písně k instrumentálnímu typu, jsou převážně durového charakteru (pouze pět písní je mollových a několik písní má charakter smíšený). Všechny písně zapisoval sběratel přímým zápisem z ústního podání. U každé písně je uvedena lokalita záznamu, rok zápisu, jméno zpěváka a rok jeho narození, což je proti předešlé sbírce Slováckých pěsniček cenným dokumentačním přínosem. Zjistíme tak, že sběratel prošel celkem 47 obcí (včetně okresního města) a zapisoval celkem u 66 zpěváků. Záznamy pocházejí z let 1950-1959. Mezi zpěváky je nejpočetněji zastoupena generace okolo 60 let, výjimkou však nejsou ani zpěváci starší (najdeme zde i několik více než devadesátiletých). Nejmladšímu zpěvákovi je 35 let, ale ten je skutečnou výjimkou.
      Na několika místech najdeme drobná nedopatření v roce narození zpěváků (např. Čeněk Klink z Určic u některých písní uvádí se r. 1871, jinde r. 1880, Leopold Začal z Čechovic - r. 1859 a 1865, Anna Konečná z Čechovic - r. 1880 a 1887).
      Jednotlivé písně srovnává sběratel pod čarou s variantami z publikovaných sbírek, které uvádí v soupise na str. 34. Tyto srovnávací poznámky nejsou však u všech písní důsledné. Tak např. k písni "Sedláček lóko seče" (str. 424) neuvádí sběratel žádné analogie, třebaže tato píseň má řadu variant na Moravě i

v Čechách (srovnej např. Bartoš III str. 405 a 512, Erben str. 420, nápěv č. 585, vyd. z r. 1864, Jindřich VII84, Weis XIII-27 a X-9 aj.), ale lokalizuje její vznik do Čechovic u Prostějova. Také označení písní "Jakžev žádné neověři" a "Gořalečka, brantvajn" (str. 410 a 411) jako písní "trhanských", tj. písní potulných nádeníků, není opodstatněné. Tak např. u písně "Gořalečka, brantvajn" uvádí sběratel, že ji složil jeden z "trhanů", když mu jeho zaměstnavatel slíbil nové boty a "žopan" (Gořalečka, brantvajn / povidal mně muj pán / že mně kópi novy bote / a zelené žopan). Variantu této písně najdeme u Jindřicha (VI89): Ten náš táta povídal / habych hodně tupál / že mji kúpjí nový boty / ha zelenyj župan.
      Těchto několik drobných připomínék nemění nic na celkové vysoké hodnotě řečené sbírky. V předmluvě charakterizuje sběratel lidovou píseň na Prostějovsku a popisuje svou sběratelskou práci. Zpěvník je uveden verši lidové básnířky z Krasic. Vzadu je připojen nářeční slovníček a abecední seznam písní.
      Význam řečené publikace je především v tom, že sběratel shromáždil bohatý písňový materiál z oblasti, která až do té doby platila za málo zpěvnou. Dokázal tak, že podklad tohoto tvrzení nemůžeme hledat v menším zpěvném nadání Hanáků, ale v chudé sběratelské činnosti v tomto kraji. Ve sbírkách Su[/]šilově a Bartošově najdeme písně z Hané v poměru k ostatním moravským oblastem jen sporadicky. Také některé později vydané drobné samostatné zpěvníčky přetiskují větši_ nou písně již publikované v klasických sbírkách (k významnějším náleží pouze zpěvníček M. Jirouška a O. Sirovátky "Písně z Hané", vyd. v r. 1954, který vedle písní, přetištěných z publikovaných sbírek, přináší i písně z rukopisného archívu brněnského ÚEF. Obsahuje celkem 104 písně).
      Překvapuje však, že tato cenná a záslužná práce je rozmnožena pouze rotaprintem a byla vydána jen v účelovém nákladu 500 výtisků.
      Věra Thořová

František Zýbal, Slovácké povídky a humoresky. Nakladatelství Lidová demokracie, Praha 1968, 198 stran [obsah]

Druhé rozšířené vydání Zýbalových Slováckých povídek a humoresek vychází osmadvacet let po autorově náhlé smrti. Rodák ze Vnorov u Strážnice, snažil se v celém svém literárním díle zachytit život slovácké dědiny na přelomu století. Všední příběhy oživuje znamenitý vypravěč jemným humorem, který jiskří, ale nedegraduje slovácké postavy na bezduché figurky, jak s:e s nimi někdy setkáváme v starší regionální literatuře.
Zýbalovy povídky zaujmou rovněž národopisce, který v nich najde nejen věrně zachycenou sociální atmosféru dědiny, ale též řadu popisů zvyků ze Vnorov; např. hodové obyčeje, společenskou funkci stárků atd. Tříkrálovskou obchůzku a kolední hru popsal v povídce "Tři králi". Detailně jsou popisovány rovněž velikonoční obyčeje - klepání, umývání, šlahačka. Mezi Zýbalovými náměty jsou zpracovány i další tradiční slavnosti, jako např. zabíjačka, poutě v Blatnici u sv. Antonínka, jarmaky. Dnešní čtenáře zaujme i Zýbalova práce s jazykovým materiálem; používá hojně dialektu, který mu však nikdy nebyl samoúčelným. Mluva jeho postav je jadrná, plná a věrná. Slovácké povídky a humoresky zobrazují život, který je na slovácké dědině již minulostí. Mají tedy rovněž hodnotu dobovéhoĎ dokumentu, což však neoslabuje jejich uměleckou úroveň.
Josef Tomeš

Jan Miroslav Krist, Živá tradice Lidových zvyků na Uherskohradišťsku. Okresní osvětový dům v Uherském Hradišti 1967, 28 stran [obsah]

Kristův výbor lidových zvyků z okolí Uherského Hradiště je zaměřen na výroční obyčeje. Jak je patrno, spisek má být pomůckotu souborům a skupinám, které mají.

zájem o lidové obyčeje. Próto dal autor záměrně textům všeobecný ráz, aby se publikace nestala konkrétním návodem k pořádání zvyků nebo k jejich jevištnímu uvádění. Sympatická je pobídka, podle níž by každý soubor měl ve své obci vyhledávat místní obměny lidových zvyků, při čemž je doporučováno využívání materiálů v kronikách a archívech.
      Fašankové období je stručně char,ikterizováno obyčeji a maskovanými obřadníky z vesnic u Uherského Hradiště a Uherského Brodu, při čemž je uveden text pochovávání basy z Kunovic. Jarní vynášení Mařeny a létečka i velikonoční pomlázky jsou kompilovány hlavně z práce Antonína Václavíka Výroční obyčeje a lidové umění, jež vyšla v Praze r. 1959. Nepůvodní jsou rovněž popisy dožínek a vinobraní. Ke cti autora nutno .uvést, že cituje prameny a uvádí aspoň nejdůležitější literaturu o národopise na Slovácku.
      Publikace vychází především ze snahy pomoci současnému oživení zájmu o tradiční lidovou kulturu, pomoci skupinám, ,k'teré chtějí pořádat fašanky, dožínky, vinobraní, hody apod. Nemohu se však ubránit dojmu, že J. M. Krist si svůj úmysI trošku zjednodušiI. Bylo jistě v jeho silách provést i vlastní sběr v příslušných obcích, který mohl konfrontovat se záznamy v literatuře i ve sbírkách a archívu Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Dal by [/] tím vzor sběratelské práci členů souborů a folklórních skupin na vesnici. Škoda, že této příležitosti více nevyužil.
      Josef Tomeš

Vladimír Nekuda, Zmizelý život. Vydalo Moravské muzeum v Brně (s. a.). Stran 71, 37 obr. příloh [obsah]

Drobná publikace, která vyšla jako katalog stejnojmenné výstavy, jíž připravilo Historické oddělení Moravského muzea v Brně, podává přehled dosavadního výzkumu středověkých zaniklých osad na území ČSSR. Autor katalogu dr. Vladimír Nekuda zdůrazňuje v úvodu nezbytnost spolupráce řady vědních oborů při zkoumání zaniklých sídlišť; nejvýznamnějších výsledků dosahuje po této stránce archeologický výzkum, který přináší konkrétní doklady pro studium vývoje osídlení, zemědělské techniky, typů venkovských usedlostí a celé ekonomické struktury sídelní jednotky. Proto byl také výzkum zaniklých středověkých osad v ČSSR pojat do státního plánu základního výzkumu v oblasti společenských věd. Prob.lém zaniklých osad (v Čechách přesahuje jejich počet číslo 3000, na Moravě a ve Slezsku téměř 1400 je i u nás studován v souvislosti s řešením této problematiky v jiných zemích. Autor rozebírá příčiny, kte[/]ré vedly k zanikání osad (ekonomické důvody, zánik vesnic zásahem vrchnosti, vbíhání poddaných, vývoj měst a překládání sídlišť, momenty geografické, války, epidemie, požáry) a zdůrazňuje nutnost využití všech moderních prostředků k dokumentaci zaniklých vesnic. V údajích, které autor shrnuje o jednotIivých zkoumaných lokalitách v českých zemích a na Slovensku, nalezne řadu důležitých dokladů i etnograf zabývající se vývojem hmotné kultury. Zvláště zajímavé jsou výsledky Nekudových systematických výzkumů zaniklých středověkých osad Mstěnce (v katastru obce Hrotovice, okr. Třebíč) a Pfaffenschlagu (v katastru města Slavonic). V Mstěnicích byl objeven mimo jiné i trojdílný dům komorového typu a obydlí s patrovou sýpkou. Z hlediska vývoje vesnického sídliště jsou rovněž velmi cenné doklady jednoprostorového domu s hospodářskou přístavbou a starší objekty zemnic. Při výzkumu Pfaffenschlagu, jehož zánik datuje V. Nekuda do první poloviny 15. století, bylo zatím odkryto 12 obytných staveb s hospodářskými bu~d~ovami. Výzkum přinesl kromě stavebních dispozic celých objektů i řadu důležitých konstrwk'čních detailů. Půdorysy obytných staveb v Pfaffenschlagu dokazuji, že lidový dům v době gotiky 14. a 15. století byl bohatě členěný architektonický útvar. Výzkum také umožnil sledovat seskupení objektů v rámci celé usedlosti i s

plužinou a tak získat obraz ekonomické jednotky. Závažným přínosem pro tuto pohraniční oblast je zjištění, že kolonizační osadě předcházelo starší domácí osídlení. Cenné výsledky přinesl výzkum také pro studium zemědělství a řemesel.
Vedle českého znění je text katalogu publikován také v anglickém a německém překladu. Vhodným doplňkem jsou názorná kresebná a fotografická vyobrazení. Zbývá jen si přát, aby výsledky archeologického výzkumu zaniklých středověkých osad byly co nejdříve publikovány v plném rozsahu a byly tak zpřístupněny badatelům z jiných vědních oborů.
Václav Frolec

Slovácko. Turistický průvodce ČSSR 33, Olympu, nakladatelství ČSTV, Praha 1967, obr. v textu, mapa, Kčs 11,50 [obsah]

Je pochopitelné, že turistický prů_ vodce po Slovácku se kromě potřeb ných turistických a zeměpisných údajů snaží přinést i charakteristiku lidové kultury této zajímavé etnografické oblasti. Proto nepřekvapuje, že v kolektivu vedeném ing. Milanem Pernicou pracoval též etnograf dr. Josef Jančář a recenzent dr. Zdeněk Mišurec. Turistický průvodce si všímá přírodních poměrů Slovácka, květeny, zvířeny, hospodářství, historie i uměleckých památek, největší část úvodu je vrak [/] věnována lidové kultuře. V textu jsou jmenovány nejdůležitější monografie, sborníky a časopisy, které jsou věnovány Slovácku. Národopisné rozdělení oblasti v podstatě vychází z výsledků Niederlovy monografie Moravské Slovensko. Stručně jsou charakterizovány lidové stavby, kroje, svatební a výroční obyčeje i folkloristické slavnosti. Fotografické snímky zobrazují krojové typy a hlavně vinné búdy z Prušánek, Veletin, Petrova aj. Průvodce sice hlubší obraz lidové kultury na Slovácku nepodává, což ovšem při rozsahu a účelnosti této publikace není ani možné. Turistům však průvodce po Slovácku jistě vyhoví.
Josef Tomeš

SBORNÍKY A ČASOPISY

Sborník Slovenského národného múzea, Etnografia LXI, Martin 1967, 340 stran, 65 fotografických příloh [obsah]

Přirozeným výsledkem badatelské aktivity je snaha o publikaci výsledků. Forma, rozsah i úroveň publikací bývají také projevem určitých tradic, jež někdy pomáhají překle nout obtížné vydavatelské i badatelské podmínky. O tradicích vědecké etnografické práce ve Slovenském národném múzeu v Martině svědčí jeho Sborník, navazující na bývalý Sborník muzeálnej slovenskej spoločnosti a vycházející už po jedenašedesáté.
      Úvodní část 61. ročníku Sborníku tvoří dva příspěvky k dějinám národopisu. Ján Michálek se zamýšlí nad vývojem etnografického bádání na Slovensku, jak se od konce 19. století projevuje ve Sborníku muzeálnej slovenskej spoločnosti od doby jeho vzniku v roce 1896. Jeho rozbor je sympatickým pokusem o kritický pohled na vývoj badatelské a publikační práce na Slovensku od konce 19. do poloviny 20. století. Ukazuje se, že ani na Moravě nebyl vývoj příliš odlišný, zejména na přelomu století. Práce z dějin čs. národopisu z tohoto údobí by mohla přinést zajímavé a nečekané poznatky. To můžeme konstatovat i při studiu druhého článku úvodní části o odbor[/]ných stycích L. Niederla a A Kmeťa, o nichž píše Andrej Polonec (str. 23-29).
      V oddílu studií a materiálů je věnována značná pozornost lidovému stavitelství. Vilém Pražák ve studii Vývoj a typ lidových topenišť v Čičmanech v rámci jejich obecného vývoje v Československu (str. 31 až 81) přichází se zajímavými postupy klasifikace topenišť. Vychází ze čtyř základních vývojových epoch, v nichž každá má několik vývojových stupňů. Pražákova práce je v tomto širokém geografickém vymezení první speciální prací o topeništích. Poněkud problematické zůstává jenom určení časových posloupností vývoje a jejich spojování se změnami společenských zřízení. Studie Josefa Vařeky pod názvem Konstrukce a půdorys lidového domu ve slovenských obcích pod Javorníky (str. 83-113) shrnuje nejenom poznatky z terénních autorových výzkumů, ale na základě bohaté literatury a dalších pramenů rozebírá všechny otázky konstrukce lidového domu této oblasti a zvláštní pozornost věnuje vývoji půdorysu. Sleduje jak základní dvouprostorové disposice se mění pod vlivem složitých podmínek života rodiny a konstatuje nutnost uchování některých stavebních typů této oblasti v připravovaném skanzenu v Martině.[/]
      Článek Magdaleny Kaňové je solidním materiálovým příspěvkem o lidovém oděvu dolního Liptova (str. 115-134) a nedělá si nároky na obecnější závěry. Je třeba uvítat ve sbornících našich muzeí i takové příspěvky, i když oddělení studií od materiálových článků by mělo být graficky výraznější. Otázkami lidové výroby se zabývá německy tištěná práce známého badatele v oboru dějin lidové výroby Pavla Horváta. Autor sleduje velmi podrobně řemeslnou výrobu na tzv. habánském dvoře v Soblahově u Trenčína. Bohatost řemeslné výroby, její využití a další otázky týkající se novokřtěnských výrobců tu podává velmi plasticky. Zajímavá je i poznámka o původu novokřtěnců v Soblahovském dvoře: přišli z moravské obce Stignitz, tj. Trštěnic u Moravského Krumlova (nikoliv Krtěnan, jak uvádí autor). Dalším příspěvkem o lidověm stavitelství na Slovensku je studie V. Kantárové o bydlení na Dolní Oravě. Všímá si zvláště bydlení chudiny v dolnooravských obcích a přináší zejména materiál z novějších období jak meziválečného tak i nedávné současnosti. Spíše než technickými detaily zabývá se biologií obydlí. K obecnějším závěrům by však bylo třeba materiálu ze širšího zázemí. Oddíl studií a materiálů doplňuje zajímavá poznámka R. Bednárika o "presu"

na zdvihání spodních srubových břeven.
      Novými pohledy a praktickými i teoretickými příklady je zajímavý oddíl o muzeologii, věnovaný kartografickým zpracováním muzejních sbírek. Zejména metodicky promyšlená a věcně nově vypracovaná studie J. Kantára a Št. Mruškoviče o kartografizaci lidového stavitelství je skutečným přínosem nejenom muzejní praxi, ale etnografickému bádání vůbec. Závěr sborníku tvoří zprávy a obsáhlá obrazová příloha.
      Sborník Slovenského národného múzea patří dnes k předním vědeckým publikacím na Slovensku a šťastně spojuje tradiční badatelské snahy s novým pojetím muzejní praxe, která je bez vědeckého výzkumu dnes nemyslitelná. Zdá se však, že sborníky významných muzeí v Evropě se zaměřují na postupné monografické zpracovávání jednotlivých otázek bádání nebo monografií menších oblastí a proto v budoucnu bude muset i redakce Sborníku zvážit možnosti tohoto postupu ve Slovenském národném múzeu.
      Josef Jančář

Sovětskaja etnografija, 1-6, Moskva 1967 [obsah]

První číslo ročníku 1967 otevírá V. P. Aleksejev anthropologickou studií věnovanou problematice vy[/]tváření ras a geografickému rozšíření genů rasového charakteru. N. G. Volkova se zabývá otázkami dvoujazyčného dorozumění národů severního Kavkazu, které bylo v minuIosti ovlivňováno různými faktory, zejména ekonomické povahy. Další autorka, N. P. Kolpaková srovnává píseň a pláč-nářek ve stati: Některé otázky srovnávací poetiky. Každé číslo Sovětské etnografie přináší studii věnovanou obecné etnografii; v prvním sešitu je to stať E. L. Niburga sledující změny v dynamice růstu obyvatelstva, sociální a etnickou strukturu poválečné Ven[e]zuely. Autor uvádí mimo jiné, že populace pralesních Indiánů byla během posledních desítiletí výrazně snížena. Rodinným kolektivům v dalmatském Chorvatsku v XI.-XVI stol. se věnuje M. M. Freidenberg. V diskusní části časopisu zaujme práce Gromova a Novikova: Některé otázky agrárně-etnografických výzkumů, v níž autoři zdůrazňují, že specifické rysy zemědělské techniky na různých územích záleží na takových činitelích jako je technologie zemědělské práce, sociálně-ekonomické životní podmínky, charakter pěstovaných rostlin, půda, podnebí apod. Československé etnografy zaujme článek o práci na historicko-etnografickém atlasu Ukrajiny a stať zhodnocující dílo S. P. Tolstova u příležitosti jeho šedesátin.
V dalším čísle píše V. V. Pimenov: O některých zákonitostech ve vývoji národní kultury. Tento složitý pro[/]blém je nutno řešit z aspektu mnoha vědních disciplin, vedle etnografie a folkoristiky je to archeologie, literární věda, kulturní historie atd. N. P. Lobačeva ve studii o vytváření nového stavebního ceremonielu u národů Uzbekistanu navrhuje nový typ svatby, který by vycházel z tradičního obřadu s pominutím některých zastaralých forem. Bohatým obrazovým materiálem je doprovázena stať S. I. Vajštejna: Ornament v národním umění Tuvinců Prehistorickou tématikou se zabývá M. A. Itina: Tazabaghyabská kultura údobí bronzu v Khwarizm a Ch. S. Chard: Některé problémy předhistorické chronologie na severovýchodě Asie. V diskusní části V. V. Sedov se věnuje původu Bělorusů a V. I. Kozlov teorii problému etnické skupiny. Původ a etnická historie indických Bhilů je námětem článku I. M. Semaška. Příspěvkem ke kavkazskému atlasu je vypracovaná typologie sídel národů Kavkazu. Obrazový materiál na první pohled upozorňuje na rozdílnost typů daných rozdílným geografickým prostředím, rozdílnými podmínkami vývoje a etnickou skladbou obyvatelstva.
Třetí číslo sovětské etnografie zahajuje B. O. Dolgich studií, v níž sleduje skladbu současných národností sovětského severu od počátku jejich historického formování. Příspěvkem k atlasu je stať Kroj národů Kavkazu od E. N. Studenecké. Následuje práce T. G. Znatkovskaji: O původu některých prvků kuker

ského obřadu u Bulharů. Autorka zdůrazňuje magii plodnosti. Mimoevropskému národopisu se věnuje E. S. Kotljar: Mýthy bantunských kmenů v tropické a jižní Africe. Diskusní část přináší polemiku k článku Gromova a Novikova k problematice agrární etnografie (viz č. 1) A. Formozov hodnotí a časově zařazuje skalní malby z doby kamenné a bronzové, které byly objeveny v Přibajkalí a na Jeniseji. Za pozornost stojí Fadějevův článek o historii obyvatelstva jihoafrických států bývalých britských držav, dále příspěvek o současném etnickém vývoji národů jižního Amuru a Sachalinu z pera A. V. Smoljaka a Anochinův: Osud gronských Normanů.
      Ve čtvrtém sešitě se věnuje T. A. Ždanko historickému procesu přechodu nomádského středoasijského a kazachstanského obyvatelstva k usedlému životu, dále L. P. Lašuk dokládá bohatství společenských forem života u kočovníků od předtřídnich forem ke třídám. G. M. Kogan sleduje svazky městského a venkovského obyvatelstva jako jeden z problémů etnografie města. Hlavní problémy československé etnografie a folkoristiky nastiňuje pracovník brněnské pobočky ÚEF ČSAV Karel Fojtík. Zdůrazňuje nutnost hluboké analýzy historického vývoje nejvážnějších jevů lidové kultury, které byly zaznamenány zejména ve dvou posledních stoletích. D. E. Jeremeev v článku Jazyk jako etnogenetický pramen analyzuje tu recký jazyk. Známý sovětský anthropolog G. Děbec uvádí výsledky anthropologických výzkumů v Afganistanu v letech 1964-&6 a dochází k závěru, že se jedná o směs europidních a mongoloidních znaků. N. N. Čeboksarov píše na téma: Problémy typologie etnických skupin v dílech sovětských badatelů. P. N. Treťakov diskutuje s V. Sedovem o východních Slovanech a baltickém substrátu. Oslavné články jsou věnovány šedesátníkům, známému antropologovi prof. Gerasimovi a I. A. Kryvelevovi.
      Páté číslo je věnováno padesátiletému výročí Velké Říjnové revoluce a jejím výsledkům. Autoři Repšic a Čebokrasov se zamýšlejí nad půl stoletím sovětské etnografie a podávají přehled úspěchů porevoluční vědy. V. P. Alekseev stanovuje tři období v anthropologickém bádání o obyvatelstvu Sovětského svazu v posledních padesáti letech, V. K. Sokolova hodnotí sovětskou folkloristiku k padesátiletí Října. I. S. Gurvič se zamýšlí nad některými problémy etnického vývoje národů SSSR a I. S. Vdovin shrnuje poznatky o malých národnostech severu na socialistické cestě vývoje za 50 let sovětské vlády. Ve stati N. A. Kisljakova je soustředěna pozornost na problémy rodiny a manželství v pracech sovětských etnografů. V hlavních studiích jsou ještě publikovány práce S. A. Gonionského: Velký Říjen a národy latinské Ameriky, M. S. Ivanova: Sou časný národnostní proces v Íránu, S. A. Tokareva: Úkoly etnografického bádání ve vyvinutých průmyslových zemích.
      V posledním čísle Sovětské etnografie věnují autoři Bruk a Kozlov pozornost etnografické vědě a sčítání obyvatelstva v r. 1970, které přinese mnoho problémů. I. A. Kryvelev se zabývá otázkami religiosity, Ja. R. Vinnikov změnami v rodinném životě kolchozníků Turkmenistanu. K otázce genese Bylin se vyjadřuje R. S. Lupec. Teoretickým problémem vztahu mezi rodovou a patronimickou (klanovou) organizací se zaobírá M. V. Krjukov. I. I. Gochman si všímá anthropologických zvláštností zabajkalských pastevců bronzového a železného věku.
      Věra Kovářů

Acta Ethnographica XVI (1967) [obsah]

Pro AE je už charakteristické, že monotematické studie, které stojí vždy v čele roční~ku, jsou pojaty velmi široce a vyčerpávajícím způsobem a analyzují studovaný materiáI věcně i metodicky. Tato přednost sborníku zaručuje mu mezinárodní ohlas, k čemuž přispívá i fakt, že články jsou psány ve světových jazycích (angl., fran., rus., něm.). Jednotlivé studie zde otiskované blíží se vlastně svým rozsahem

monografiím (např. stať J. Mangy o pasteveckém umění v dolním a horním Maďarsku má rozsah 100 stran a tvoří pokračování z roč. 1961).
      Pro folkloristiku má z XVI. roč. značný význam anglicky psaná stať I. Sándora (str. 305n), sledující dramaturgii vypravěčovu při vyprávěcím aktu samotném (doplněno snímky z filmového záznamu). Sándor pokládá za nutné sledovat nejen vlastní vyprávění, nýbrž i mimojazykové prostředky, které z vlastním vyprávěním vytvářejí celistvost, v níž slovní, řečová složka samotná tvoří sice podstatnou, nikoli však jedinou nebo hlavní složku. Autor sleduje zejména psychický přístup vypravěče a změny jeho mimickogestikulačních reakcí v závislosti na vyprávěném ději. - H Strobach v stati Sociální kritika a sociální skutečnost jako metodický problém výzkumu lidové písně (str. 339n.) sleduje německou píseň o chudém sedlákovi a na jejím rozšíření, variabilitě a životnosti zkoumá vztah lidové písně k sociální skutečnosti. Rozeznává v tomto vztahu dvě základní tendence: aktivní a pasivní označení skutečnosti (pasivní: píseň jen popisuje jistý společenský jev; aktivní: ukazuje jakou společenskou funkci má píseň v lidové tradici). Z obsahu textu písně můžeme podle Strobacha spíše rekonstruovat stav a charakter sociálního společenského povědomí, než události, které vznik a rozšíření písně vyvolaly.[/]
      Ostatní stati jsou spíše etnografického rázu. M. Belényesy (str. ln.) studuje systém sezónního polního hospodaření a jeho variant v Maďarsku v 15. století. Stať je dobře historicky fundovaná a poskytuje cenný srovnávací materiál. Zajímavý je příspěvek E. Pócze, věnovaný kouzelným uzlovým technikám v lidové víře v Maďarsku (str. 79n. s četnými ukázkami), jevu, jenž stál u nás na okraji národopisných zájmů. Problematika démonů a totemů je předmětem několika obšírných materiálových prací. Z. Ujváry píše o teiromorfních obilních démonech v maďarském lidovém podání (str. 35n.), T. Bodrogi o malaganech v Severním Novém Irsku (str. 61n.) - popisuje pohřební obyčeje a zvláštní sošky k obyčejům zhotovované. J. Lang se zamýšlí nad základními principy vzniku totemismu.
      V oddělení Varia najdeme vedle nekrologu o C. A. Schmitzovi z pera T. Bodrogiho informační stať B. Molnára o malém národu Xa z Vietnamu, studii O. Meinarduse o rituální ženské obřízce v Egyptě, článek M. Kissové o lidovém vánočním pečivu Srbů v Pomázu v Maďarsku. Připojená je i obsáhlá rubrika recenzí, sledujících produkci z Evropy i Ameriky.
      Marta Šrámková[/]

L. Takács, Kaszasarlóg Magyarországon. Ethnographia, LXXVIII, 1967, 1. seš., str. 1-21. Ruské a německé resumé [obsah]

Zajímavá stať maďarského autora, která řeší problém otázky zubatých a hladkých srpů v Maďarsku. Tímto problémem se zabývají odborníci i v jiných evropských zemích a objevuje se také na různých národopisných mapách. Autor se opíral především o muzejní materiál, který také na mapách znázornil. Z nich vyplývá, že početnější skupina obilních srpů s hladkým ostřím je na západě Maďarska, menší v Alföldu a na severovýchodě země. Souvisí to s jejich šířením od západu k východu, a to vlivem štýrské, respektive rakouské výroby srpů a kos, jež už od 16. století dodává své zboží ve velkém množství do celé Evropy a zásobuje hojně Evropu východní. Výroba hladkého srpu byla obdobná výrobě kosy a oba dva nástroje se společně prodávaly. A tak není divu, že se během 18. století rozšířily hladké srpy na západ od Dunaje vlivem rakouského sousedství a později pomalu na východ. Autor názorně ukazuje, jaké výhody hladký srp přinesl proti srpu zubatému, který převládal v středověkém -evropském zemědělství, ačkoliv se s ním již od železné doby vyskytuje srp hladký. Ve svých úvahách se opírá Takács zejména o vývody Steensbergovy; dochází k závěru, že rozšíření formy hladkého obilního srpu podnítila

rozsáhlá zbožní produkce obilí a rozvoj průmyslu. Jde však, jak autor dále uvádí, i o jiné souvislosti, např. o souvislosti s výrobou srpovitých háků na řezání větví, která se projevuje i v maďarské terminologii.
Hladký srp má v Maďarsku jako jinde obloukovitou formu, ale v některých případech se zachovaly i protáhlejší tvary. Ty již sice v recentním materiálu vymřely, a to i v Karpatech, ale udržely se např. u nožů na větve, proutí a rákos; vztah mezi nimi a srpy byl obapolný. Zdá se, že užívání hladkých srpů na obilí mělo poměrně krátké trvání, protože od 15. století se již seče v Alföldu kosami, od 18. a 19. století se tento způsob sklizně stává všeobecným a zatlačuje žatvu jak zubatým tak hladkým srpem do pozadí.
Jaroslav Kramařík

O ruchadle v Německu [obsah]

Vposlední době vyšlo několik prací, které se týkají českého ruchadla. K nejzávažnější, od J. Petráně, se vrátíme širším pojednáním. Zde bychom chtěli připomenout zmínku E. Kleina v jeho studii Die Entwicklung des Pflugs im deutschen Südwesten (Der Museumsfreund. Aus Heimatmuseem und Sammlungen in Baden - Württemberg, Heft 7, vyd. Württ. Museumsverband, e. V. Stuttgart, 1966). [/] Německý autor mezi jinými příklady z bádensko-virtmberských muzeí uvádí ruchadlo ze sbírek vlastivědného muzea ve Walldürnu; podle Kleina bylo rozšířeno i západně v Odenwaldu a ještě na počátku našeho století se prý ojediněle používalo. Doklad je typickou kombinací záhonového pluhu (který Klein zbytečně nazývá straroněmeckým) a českého ruchadla; podobná kombinace byla známa ostatně i u nás, a jak německý badatel dále píše, pokusil se o podobné spojení okolo r. 1840 nezávisle na sobě slezský řemeslník a saský farář. Tu je jistě jeden z důvodů, proč se tak ruchadlo mohlo snadno rozšířit, jak o tom ostatně svědčí veliká řada dokladů v našich muzeích. Kromě toho, jak říká dále Klein, přispěly k oblibě ruchadla v jihozápadním Německu, stejně jako jinde, tyto důvody: malá potažní síla, neveliké výrobní náklady a znamenitá orba, zvláště na suchých půdách.
      Na první pohled by se zdálo podivuhodné, že se taktéž kombinace, jaká se objevila okolo r. 1840 ve Slezsku a Sasku, uplatnila i ve virtmbersko-hessenském pohraničí. Ale uváží-li se putovní sjezdy německých rolníků a další okolnosti, nejde o žádnou zvláštnost; není ostatně ani vyloučeno, že zmíněná kombinace mohla vzniknout v jihozápadním Německu zcela samostatně. Zajímavé by bylo ovšem konfrontovat muzeální doklad a zprávy, které měl Klem k dispozici, např. s materiá[/]lem, který je uložen v bonnském ústředí Atlasu německého národopisu, kde jsem sám zjistil namátkovou prohlídkou podobný doklad v bavorském sousedství Čech.
      Kleinova zmínka je cenným příspěvkem k dalšímu poznání významu a rozšíření ruchadla na území středoevropském. Jen zařazení ruchadla se nám zdá ne dost správné (ruchadlo zaujímá podle Kleina eine Art Mittelstellung zwischen Haken und Beetpflug) a chybný je údaj o vynálezcích Veverkových jako bratřích, omyl, který se však traduje v německé literatuře napořád.
      Jaroslav Kramařík

Zpravodaj. Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech, subkomise pro studium sídel a lido vého stavitelství. (Mitteilungsblatt. Internationale Kommission für das Studium der Volkskultur in den Karpaten, Subkommission für das Studium der Siedlung und der Volksbaukunst.) 1988, č. 1, 12 stran [obsah]

Vminulém roce se konala mezinárodní konference o studiu lidové kultury v Karpatech. Její součástí je i subkomise pro studium sídel a lidového stavitelství, která pro lepší spolupráci a koordinaci práce svých členů a spolupracovníků začala vydávat Zpravodaj. První číslo přináší dva příspěvky. V úvodním článku

se zamýšlí Václav Frolec, který je redaktorem Zpravodaje a tajemníkem subkomise, nad její úlohou a posláním. Shrnuje rovněž názvy diskusních příspěvků z loňského pracovního zasedání subkomise ve Smolenicích. J. Hoško zde hovořil o lidovém stavitelství 16. a 17. století v ukrajinských Karpatech, M. Gładyszowa o změnách v lidovém sta[/]vitelství v oblasti Slezských Beskyd v posledním dvacetiletí. Š. Mruškovič shrnul výsledky bádání o československé části Karpat. Ján Mjartan se zabýval otázkou východoslovenského domu, S. Kovačevičová sídelními formami v Karpatech atd. V závěru článku autor hovoří o postavení Zpravodaje zvláště vzhledem na zahraniční členy subkomise. Druhý [/] článek Zpravodaje přináší diskusní příspěvek Štefana Mruškoviče, vedoucího pracovníka Slovenského národného muzea v Martině. Vychází z práce starších badatelů a shrnuje výsledky současných národopisných pracovníků, kteří se zabývají studiem lidového stavitelství v karpatských oblastech Slovenska a Moravy.
Josef Tomeš

Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně (dříve Státní ústav pro lidovou píseň) provádí průběžně od r. 1949 systematické výzkumy lidových tanců po celém území Moravy a částečně Slezska. Jednou z nejzkoumanějších oblastí je západní Morava (tzv. Horácko a Podhorácko). O tomto kraji se soudilo, že je málo zpěvný a že i po taneční stránce nevyniká velkým bohatstvím. Výzkumy však přesvědčily pravém opaku: lid Vysočiny byl velmi tancemilovný a tančil při všech příležitostech, i při práci na poli (po dokončení trhání lnu atp.). Často podle sdělení informátorů stačila k tanci jen větší světnice nebo mlat a jako hudební doprovod jen docela malá "škrčka" nebo "vrzna" (hudba složená nejvíce ze dvou muzikantů nebo dokonce jen vozembouch či hra na hřebínek), a tančilo se třeba i v dřevácích nebo naboso. Není proto divu, že v některých případech u zvláště dobrých tanečníků platilo doslova: co píseň to tanec (Marie Slámová z Hamrů u Žďáru, nyní v Račíně, Adolf Zelený, bývalý kapelník na Blatinách, Frant. Kubíková na Mílovech, členové rodiny Justovy v Nedvězí atp.).
      Hovořeno v číslech, od r. 1949 bylo zapsáno na Vysočině (na Novo[/]městsku, Jimramovsku, Bystřicku, Žďársku, Velkomeziříčsku, Jihlavsku, Telečsku, Dačicku, Třešťsku, Třebíčsku, Náměšťsku, Tišnovsku a Kunštátsku) zatím ve 210 obcích přes 1900 tanců. Z toho je na 250 základních tanečních druhů (tj. tanců osobitých názvů, nápěvů i textů a choreografické stavby). Ostatní tance jsou buď varianty jednotlivých tanečních druhů nebo i tytéž tance, zapsané v nezměněné formě v jiných obcích. (Např. tanec mysliveček byl zapsán téměř ve všech zkoumaných obcích. Celkem se objevuje asi v 10-12 pohybových variantách. Stejný je přibližně i počet variant nápěvových.)
      Choreografické záznamy těchto tanců provedla vesměs pracovnice ústavu Z. Jelínková, nápěvy a texty tanečních písní zapisovali manželé Pohankovi, manželé Fukačovi, Pavel Šafařík, Olga Hrabalová, J. Mátl, F. Simon, F. Dobrovolný, Mil. Brtník, J. Maděra, Z. Kurfürstová aj.
      Tance z Vysočiny zaujímají především mladší taneční a písňovou vrstvu. Jsou to ponejvíce tance figurální, vázané na jeden taneční nápěv většinou typu českého. Na Novoměstsku, Jimramovsku a Bystřicku (méně už na Žďársku) přesahují z Poličska tance se střídavým taktem nebo krokem. Lidově jsou na Vysočině nazývány směsky, přes nohu, šoupáky atp. Bylo jich tam zjiš[/]těno přes 30. Objevují se mezi nimi tance jako slepice, bublavá zvaná zde pouze názvem taneční písně Eště mě nemáš, tanec typu "sýkorka" aj. Z ostatních tanců figurálních staršího data se na Vysočině tančí hulán, obkročák, vrták, sedlák furiant, bajdyš - bajriš, maděra, rejdovák, rejdovačka, sivá holubička, vyletěla holubička ze skály, kalamajka, otčenáš, křižák, ráček (leze ráček přes potůček), ráčata (jsou, jsou na potoce ráčata), řezanka atp. (Četné tance były otištěny ve sb. Jelínková-Kubeš, Horácké tance I, Havl. Brod 1956.)
      Z tanců figurálních, vzniklých pod vlivem kroku polkového, valčíkového atp., jsou to tance "řemeslnické", [t]kalcovská, řeznická, ševcovská, formanská, kominická, řemeslnická. Taneční hry jsou zastoupeny jednak hrami honivými (Káča, kominická, železnice), jednak hrami s milostnou tématikou (šátečková-hubičková, židličková, Eliška) a konečně hrami obratnosti (chlapecké hry obdobné slovácké trefě) a hrami pantomimickými (na muzikanty atp.).
      Z tanců kolových nutno se zmínit o polce - třasáku - třasláku, který se tančil v různých variantách od jemného potřásání při kroku přeměnném až po mohutné skoky (proto někdy i nazván "skočák", "hópák", "skočná"). Zafixováním

těchto kroků na určitou píseň vznikl např. na Velkomeziříčsku tanec šiml nebo maděra-maďara.
      Valčíkový krok měl rovněž několik variant: tančil se vláčně (odtud "vláčitá", "vláčná"), šoupavě ("šoupák"), viklavě ("viklavá", "kolíbavá") atp.
      Často se setkáváme u valčíku nebo polky s názvem opačitá, zpáteční. Název "po hanácku" se zase vztahoval na valčík nebo polku, tančenou v postavení dvojice vedle sebe, držení za ruce vzadu křížem. Dvojice se otáčela kolem společné osy vpravo a současně postu.povala po kruhu. Ze starobylých forem tanců se podnes tančí na Vysočině kolo, rozšířené kdysi po celém území západní Moravy, a to jednak s doprovodem vokálním, jednak s .doprovodem hudby (např. na Jihlavsku při t. zv. tušování).
      Vedle tanečních kol ke starší vrstvě náleží i tance obřadní. Jednak tance svatební, např. tanec žen kolem nevěsty a s nevěstou před čepením (na Meziříčsku je zván tento tanec "na kolena" podle čepce zvaného koleno). Po čepení pak následoval kromě sóla ženicha s nevěstou i rozpustilý tanec žen nebo staré svarbí s buchtou, která mívala tvar dítěte. (Tanec "mládě" nebo "cimbál").
      Na Náměšťsku byl zjištěn i tanec "šlapání klobouku", který prováděla družička po obědě na stole ve svatební světnici.
      Z jiných tanců obřadního zamě[/]ření dlužno jmenovat tanec žen při dotrhání lnu ("tancovat na Majdalénku", "tancovat na uležení lnu" atp). Se lnem souvisí i masopustní tančení "na dlouhej len", rozšířené po celé Vysočině (dnes už pochopitelně jen ve formě jakéhokoliv společenského tance, nejčastěji polky nebo třasáku, při němž se hodně vyskakovalo).
      Z posvícenských tanců je to pak vedle tance katů i tanec při dražení májek, který má v některých obcích na Dačicku formu řetězovitého proplétání dvojic se zaplétáním stuh kolem máje.
      Četné tance, uváděné v Bartošovi, Pavelkovi aj. nebylo již možno identifikovat. Rovněž v některých místních kronikách (např. v kronice v Rovečném u Olešnice) je možno se ještě setkat s názvy a texty tanců, která již zanikly.
      Zdenka Jelínková

Výzkum lidové hudby do r. 1800 [obsah]

Vlistopadu 1967 došlo k ustavujícímu zasedání mezinárodní pracovní skupiny IFCM pro výzkum a edici pramenů lidové hudby od nejstarších památek až do r. 1800. S podporou ministerstva pro vědecké bádání Německé spolkové republiky a ministerstva osvěty země Baden Württemberg na návrh Německé hudební rady sešlo se ve Freiburgu/Br více než 40 vědeckých pracovníků z východní i ze západní [/] Evropy, aby se dohodli na pracovních postupech a konečném cíli chystaného výzkumu, který byl dosud prováděn většinou jen nahodile nebo bez zřetele k světovým souvislostem. Walter Wiora (Saarbrücken) ve svém úvodním projevu vytknul zásadní požadavek: zabývat se napřed nikoli dochovanými nápěvy nebo texty lidových písní, nýbrž zprávami o hudebním životě lidových vrstev v nejširším smyslu, jak je často nacházíme rozptýleny v obecných kulturně historických spisech nebo dosud nevyužitých archívních pramenech. Shromáždit jed notlivé údaje - i za pomoci historiků, etnografů, slavistů, germanistů, romanistů a jiných odborníků, vydat je v chronologickém nebo tématicko-systematickém uspořádání a nakonec je komentovat. Benjamin Rajeczky (Budapešť) zpřesnil uvedený návrh v tom smyslu, aby se přednostně zpracovalo údobí do r. 1500 jako základ celého díla. Wolfgang Suppan (Freibudrg/Br.) zabýval se rozdíly mezi ústní, nepsanou tradicí a literární formou. existence na příkladech duchovní písně z let 1500-1800.
K rozsáhlé diskusi, které pořadatelé vyhradili skoro plné tři dny, přistupovaly referáty o stavu bádání v jednotlivých zemích (Belgie, Bulharsko, Československo, Holand sko, Německo, Polsko, Rakousko" Rumunsko, Řecko) vedle speciálních příspěvků o vlivu lidové hudby na gregoriánský chorál ve střed

ní Evropě (Z. Fálvy), o parodiích a travestiích v písních středověkých a v 16. stol (W. Lipphardt), o významu letáků a kramářských písní jako pramene výzkumu lidové písně (R. W. Brednich) aj. S problematikou, popř. se stavem bádání v českých zemích byli účastníci symposia seznámeni v příspěvcích J. Markla (Praha) a K. Vetterla (Brno) . Podnětné připomínky do diskuse přinesli O. Elschek a R. Rybarič (Bratislava).
Zasedání mělo nejen srdečně přátelský průběh, ale převážně i vysokou vědeckou úroveň - díky obezřetné přípravě se strany B. Rajeczkého a W. Suppana stojících v čele této studijní skupiny IFMC. Příští symposium, které má ukázat už dílčí výsledky organizovaného výzkumu v jednotlivých zemích, se má konat na jaře 1969 v Praze. Do té doby chce freiburský archiv vydat tiskem sborník příspěvků se závěrečnou resolucí z ustavujícího zasedání.
Karel Vetterl

Nález zničeného habánskčho dvora ze 16. století ve Staré Břeclavě [obsah]

Vsrpnu 1966 hloubil Fr. Čapka kanál pro vodovod ve Staré Břeclavě na návratí svého domu a našel velké zlomky z hrnců a malovaných hrnčířských mís. Část těchto střepů mně donesl R. Nesvadba z Břeclavy. [/] Zjistil jsem, že je to habánská keramika ze 16. a 17. stol. Dalším rozsáhlým průzkumem v návratí i pod vraty bylo zjištěno, že dlažba bývalé habánské usedlosti vede na ulici a zahýbá doprava až k základům dnešního domu č. 42 v Šimkově ulici, takže nynější dům č. 42 stojí přímo na cihlové dlážce zničeného habánského dvora. Několik nalezených pomůcek, malovaných polotovarů dokládá, že zde byla vyráběna habánská keramika. Nalezli jsme asi 1100 kusů zlomků i celých nádob z hlíny, výrobky ze železa i skleněné předměty.
      Jsou mezi nimi takové novokřtěnské hrnčířské nádoby, jaké jsme dosud jinde nevykopali.
      Na čtvercové i cihlové dlažbě byla někde až šesticentimetrová vrstva černošedého popela, uhlí, zbytky ohořelých trámů, cihly, kamení, vypálená mazanice z bývalého domu. Mezi tím hliněné zlomky velkých zásobních hrnců, části nádob střední velikosti, pokliček, zbytky režných i glazovaných rendlíků, zlomky miseček, velké hrnčířské mísy aj. Nejcennější jsou však tři podlouhlé pekáče a jeden kulatý s dvěma výlevkami, režný cedník se třemi uchy na pověšení, zbytky hliněného košíku, který sloužil rovněž jako pekáč na maso. Připomíná podobné košíky z hlíny, jež byly vykapány v blízkosti hrnčířské pece z 15. stol. v Malenovicích a ve Strážnici. Tyto nádoby naznačují, že přistěhovalí novokřtěnci z jižního [/] Německa a Švýcarska navázali na domácí tradici. Kachlíkových zlomků jsme vykopali jenom sedm kusů. Mají podobné provedení jako zlomky z Tavíkovic, Ostrožské Nové Vsi, Vacenovic, nebo z rumišť dvorů ze západního Slovenska.
      Vykopali jsme zlomky nádob majolikové výroby, část džbánku koulovitého tvaru, politého zevnitř modrým, uvnitř bílým šmelcem, část bílého talíře se dvěma kroužky, polovici hlubokého šálku s bohatým žlutomodrým ornamentm. Dále zlomky z různých nádob, část pokličky s písmeny objednavatele H F a několik polotovarů.
      Ve Staré Břeclavě jsme vykopali rovněž značkované předměty, např. se znamením velkého kříže, na dně byla zde značka dvou čárek, tří i čtyř čárek, značka dvojitého kříže, obrácená jednička, obrácená litera apod. Některá dna hrnců i značkovaných mís jsou velmi ošoupaná, což svědčí o dlouholetém a každodenním používání v domácnosti. Značky jsou ryté do polotuhých částí nádob. V nálezu byly rovněž kovové předměty; železné hřebíky, různé háky, panty, část sečné zbraně, kuchyňský nůž, měděné misky a měděný trychtýřek. Byla vykopána řada zlomků skleněných koleček, kterými habánští sklenáři zasklívali hradní, městská i zámecká okna. Habánský dvůr ve Staré Břeclavě se začal budovat r. 1545 a byl několikrát vypálen a vydrancován.
      Heřman Landsfeld

Nejméně s miliónem čtenářů Rudého práva si zažertoval Štefan Šugár v článku "Z těžkostí, ale přece se rodí Muzeum lidové architektury" (11. 2. 1968, č. 41, str. 4). O prvním muzeu lidových staveb, které vzniklo na předměstí Stockholmu, napsal: "Založil ho Hazelius Skansen, významný světový etnograf, kterému se dostalo největší pocty tím, že muzea lidové architektury se nyní nazývají po něm - skanseny". Novinář není povinen znát třeba knížku M. Rehnberga "The Nordiska Museet and Skansen" (Stockholm 1957), ba ani ze staré domácí produkce brožuru divadelního ředitele F. A. Šuberta "Nordské museum a Skansen ve Stokholmě" (Praha 1900). Z bludů by ho však bylo vyvedlo pouhé zalistování některou z dostupných encyklopedií, například Ottovým slovníkem naučným (24, 1906, str. 804). Zjistil by, že se jen stěží mohlo dostat tak vysoké pocty panu Skansenovi, který nejenže nebyl významným světovým etnografem, ale nebyl vůbec, slovem - neexistoval. Hazelius tudíž není jeho křestní jméno, ale příjmení zakladatele muzea - Artura H.; ani on však neproslul jako světový etnograf, nýbrž založil svou slávu na tom, že v roce 1891 jako první realizoval starší ideu muzea lidových [/] staveb, když byl předtím v roce 1873 vybudoval národopisné sbírky, jež se staly základem Nordiska museet.
      A Skansen? Nordista J. Michl vloni vyzýval ke správnému psaní a výslovností přejatého slova skansen se "s" a nikoliv skansen se "z" (Kulturní tvorba 1967, č. 23, str. 10). Skansen není nic jiného než německé Schanzen (skans z dolnoněm. schantze viz E. Wessén, Vara ord, deras uttal och ursprung, Stockholm 1961, str. 373), tedy šance, valy (Šubert, str. 12: Na jedné části stokholmského Djurgardenu (obory) stávaly druhdy na skalnatém návrší malé hradby, "šance", skansen, zřízené soudruhy kteréhosi švédského prince), z čehož ve Stockholmu povstalo pomístní jméno a na pozemku jí označovaném vzniklo muzeum lidových staveb, které se pod názvem Skansen stalo známým v celé Evropě, tedy i u nás.
      Dnes v národopisné literatuře uzuální pojmenování muzeí lidových staveb podle Skansenu není - s výjimkou jeho stručnosti - výhodné, protože není odborné a obecně srozumitelné. Ale ani vžité označení muzea tohoto typu jako "muzea v přírodě" není plně vyhovující, neboť nevyjadřuje odborné zaměření muzea. Lépe odpovídá charakteru tohoto typu muzeí bukurešťské pojmenování tamějšího "muzea vesnice" nebo naše sousloví "muzeum lido[/]vých staveb". Pokud by však měla být některá tato muzea u nás zaměřena i na prezentaci jiných složek lidové kultury, bylo by třeba název modifikovat, event. až po "národopsné muzeum v přírodě" apod. Možností je tedy mnoho, skansen je z nich ta nejméně příhodná.
      I nad touto otázkou se musíme zamýšlet v době, kdy se u nás chystá vzniknout několik nových muzeí lidových staveb a kdy se rozšiřují i starší zařízení tohoto typu, jako v Rožnově p. R., kde se tak děje bohužel dost živelně a bez náležitého dohledu národopisců; naproti tomu martinskému muzeu lidové architektury pomáhají na svět štáby odborníků - národopisců i architektů. Opravdu těžce, ale přece se rodí.
      Richard Jeřábek

Hoch z Kobylí ve svátečním zimním obleku [obsah]

Košulu má vaperovú, na krku černej hedvábnej šátek s červenýma krajama.
Štofový gatě, súkennú kordulu, vyšívanú s barevnú vlněnkú, u ní dva tucty alebo aji půl pata tucta mosazných knoflíků, ale enom na jeden spodní knoflík se zapne.
Do nejvrchnější dírky u kordule uváže se červená květovaná pantlič

ka a s tú přiváže se bílej vyšívanej šnuptychl.
      Shrňací čižmy učil bárs aji na všední deň vytáhnú, jindá nosívali boty "slovenky", učil sú jim špatný.
      Kožuch bílej z ovčích koží, je ale za 17 lebo 19 rynských a šíjú kožuchy takový kožušníci podivínští a čejkovští, prodávajú jich v Hustopečích na jarmaku.
      Klobúk má od klobúckýho alebo čejkovskýho klobúčníka, na něm 13 loktí šmuků, jeden lokeť dracúnu, jeden lokeť ftáčkovej červenej pantličky a to všecko se pospřipíná ale sto, lebo dvě sta špendlíkama. Klobúk je těžkej, klačí a hřeje hlavu, ale chlapcom nejlepší svědčí. V černých klobúkách panských nejsú nic hodní, sú jak mužáci.
      Kosárky dondú lacino, vytrhajú se bár čímu kohútovi a páva majú ve dvoře, lehko ho lapnú, až pan správec odjede, tož nemusijú aní pávové pera kupovat.

      Tento záznam, uložený v olomouckém archivu, zapsala Augusta Šebestová v raných počátcích vědeckého sběratelství na Moravě, v letech 1888-1890. Její zájem se tehdy orientoval na realistický popis lidové kultury a na stylizační transkripci lidové psychiky.
      Tato talentovaná realistka usilovala o postižení názorových změn, které neodvolatelně rozrušovaly tuhou strukturu staré vesnice. Zlom[/]kové okamžiky komentovala odposlouchanou lidovou řečí, v okamžiku, kdy generace, jsoucí na odchodu, konstatuje s resignací změnu, která trvající zvyklost překročuje krokem daleko větším, než je únosný vžitým představám starců.
      Tento drobný příspěvek koresponduje s údaji Šebestové o mužském kroji v jejích Lidských dokumentech (1900, 182-184) a má značnou faktografickou a dobovou hodnotu. V metodickém ohledu je dokumentem vysoké věcné a reprodukční hodnoty, se kterou příslušníci této sběratelské generace přistupovali k subjektu svého studijního zájmu.
      Ludvík Kunz

Jihočeská lidová plastika [obsah]

Etnografická pracoviště českobudějovického, jindřichohradeckého a soběslavského musea připravila pro sezónu roku 1968 reprezentační soubornou putovní výstavu jihočeské lidové plastiky. Chtějí v prvé řadě upozornit na dosud převážně nepublikované exponáty, ať již z nepochopení v nedávné době, nebo pro jejich rozptýlení v jednotlivých sbírkách, a na pečlivě vybraných ukázkách dokumentovat základní typy jihočeské lidové plastiky především z hlediska výtvarného.
      Autory exposice jsou Slávka Prokešová, Zorka Soukupová a M. O. [/] Růžička. K tomuto poznamenáváme, že ostatně dva z autorů výstavy jsou původním povoláním výtvarníci (sochařka a malíř) a snažili se spojit dohromady oba aspekty - výtvarný a etnografický.
      Už samotné shromáždění materiálu nebylo prací nikterak lehkou. Autoři výstavy byli nuceni důkladně prostudovat veškeré jihočeské musejní depositáře lidové plastiky a důvěrně se s příslušnými materiály seznámit. Zájem byl rozšířen i na sbírky soukromé a na sbírky museí ústředních, např. Národopisného oddělení Historického musea Národního musea v Praze.
      U příležitosti otevření výstavy byl vydán katalog ve vkusné grafické úpravě Františka Peterky, který byl zároveň autorem plakátu, korespondujícího svou charakteristickou grafickou úpravou s obálkou katalogu.
      Autoři textové části katalogu se snažili o nový pohled na lidovou plastiku. Vedle nejrozšířenější dřevěné plastiky upozorňují na materiály další, zejména na hlínu, ale též na sklo (hlavně tzv. amalgamové foukané sklo), na plastiky z vosku dávané pod skleněný poklop, tedy záležitost čistě městskou, vyráběnou pro venkov mistry-voskaři, ale i na pravé lidové výrobky z vosku, jako byly kupř. poutní obětiny drobounké plastiky zvířátek či částí údů. Připomínají též železná, kovářsky až téměř do konce 18. století

vyráběná zvířátka, často navazující na tradici tzv. "železných krav". Jako zvláštní kapitolu vyzdvihují drobné lidové plastiky - lidové betlémy a hračky v souvislosti se středisky betlémářské tvorby v jihovýchodních Čechách, zejména na Hradecku, nebo hračkářství v Krouné. Co se týče práce na lidové plastice, snaží se rozebrat osobitý přístup lidového umělce jak k tématu, tak i k materiálu.
M. O. Růžička

Dílo lidové výtvarnice M. Husarové v Jihočeském museu [obsah]

Jihočeské museum v Českých Budějovicích pořádalo ve dnech 6. - 21. dubna 1968 výstavu prací mistryně lidové umělecké výroby a národopisné pracovnice Marie Husarové. Je to první souborná výstava díla lidové autorky, která zasáhla do celé řady oborů - v prvé řadě to jsou kraslice, dále pečivo a výšivky, a to nejen rekonstrukce tradičních tvarů, ale rovněž aplikace a nové moderní výtvarné využití tradičních forem a prvků.
      Mezi rekonstrukcemi tradičních krojových součástí zde najdeme vedle kozáckého dívčího kroje z Táborska z posledního období rekon[/]strukci doudlebského čepce pro vdanou ženu ze 2. třetiny 19[.] století spolu s rekonstrukcí slaměného dívčího vínku, na jehož existenci se svého času rozvinula celá řada názorů. Další oddíl vystavovaného materiálu z oboru textilu tvoří ukázka aplikací nejstaršího vyšívání z Doudlebska na moderní stolové prostírání, kterou má návštěvník možnost ihned na místě konfrontovat se vzorníkem starých doudlebských vyšívacích stehů. S aplikací tradičních prvků souvisí vystavená dokumentace staré techniky "drkání" spolu s jejím moderním využitím, např. v kožené galanterii.
      Přísná rekonstrukční měřítka autorčina i pečlivý přístup k řešení nejlépe dokumentuje její denník s terénními národopisnými záznamy, s kresbami, i její fotografická dokumentace z terénu.
      Své místo zde našla i vyvazovaná a šitá batika. Umělkyně využila těchto tradičních technik na moderních textilních doplňcích. Sama si šitou batiku barví, a to nejčastěji v olšové kůře.
      Široké možnosti využití autorčiných výtvarných schopností dokumentují vyšívané síťoviny (šaty) a šály, i šaty háčkované a doplněné výšivkou.
      Velikonoční atmosféru jarní vernisáže výstavy navodil zajímavým prostorovým způsobem vystavený po[/]stup při batikování kraslic, čili lidově "při psaní doudlebských strak". Exposice (autorka Zorka Soukupová) vděčí v neposlední řadě za svůj úspěch velmi vkusnému a jednoduchému prostorovému uspořádání.
      M. O. Růžička

Ačkoliv hodonínský okres není chudobný na soubory lidových písní a tanců i na vesnické folklórní skupiny, prakticky neexistoval téměř tři roky v Okresním osvětovém domě v Hodoníně odborný pracovník pro tento obor a okresní poradní sbor pro lidovou píseň a tanec. Tento stav nebyl ovšem zapříčiněn vinou osvětového domu, nýbrž skutečností, že v onom zařízení nebyl pro tuto práci kvalifikovaný pracovník. Úsek byl za tu dobu v rukou několika metodiků, z nichž však žádný neměl k věci vztah a tak se pochopitelně nic nedělo. Teprve v minulém roce na podzim nastoupila v OOD Jaromíra Hašková, která převzala v okrese péči především o lidovou píseň a tanec. Již za tu krátkou dobu se hodně změnilo. Byla obnovena činnost okresního poradního sboru (předsedou je Pavel Čech, vedoucí dětského souboru z Mikulčic), který uskutečnil již několik schůzek (pokaždé v místě, kde působí některý soubor), návštěvu dětského souboru v Mikulčicích a souboru Bzenčan v Moravském Písku. J. Hašková vykonala několik metodických návštěv souboru Prespolan ve Veselí nad Moravou. Podařilo se navázat plodnou spolupráci mezi osvětovými domy a poradními sbory okresů Hodonín a Uh. Hradiš[/]tě (oba poradní sbory vyvíjejí snahu o spolupráci i s okresem Břeclav). Bylo uspořádáno školení nazvané "Setkání slováckých hudců". První jeho seminář se uskutečnil 9. 12. 1967 z ZKP v Uh. Brodě. Přednášeli zde prof. Vladimír Klusák a Jaroslav Čech. Po skončení přednášek následoval Slovácký večer, kde zcela naplněný sál klubu uvítal ve svém středu hudeckou muziku ze Starého Hrozenkova a cimbálové muziky souborů Dolina ze Starého Města, Hradišťan z Uh. Hradiště a Olšava z Uh. Brodu. Při poslední z nich zpívali a tancovali návštěvníci až do pozdních hodin. Byli zde zástupci mnoha skupin a souborů z okresu Uherské Hradiště a nechyběli ani účastníci z okresu Hodonín (z hodonínské Dubiny, Čejče, Vracova aj.). "Setkání slováckých hudců" a prohlubování přátelství folklórních skupin a souborů lidových písní a tanců obou okresů i spolupráce obou osvětových domů pokračovalo druhým seminářem v sále Závodního klubu Kovoděl v Mor. Písku (19. ledna t. r.). Na téma "O reprodukčních stylech v lidové hudbě instrumen tální" zde přednášel dr. Vítězslav Volavý. Svou přednášku doplnil též ukázkami z antologie autentických forem folklóru na gramodeskách. Seminář měl rovněž pokračování ve Slováckém večeru. Účinkovaly čtyři [/] cimbálové muziky - z Kunovic, Slávka Volavého ze Strážnice, souboru Bzenčan z Mor. Písku a Dubiny z Hodonína. Soubor Bzenčan zde současně oslavil 15. výročí svého založení a předvedl též několik tanečních čísel ze svého repertoáru. Jeho vedoucím poblahopřáli k jubileu zástupci OOD Hodonín a Uh. Hradiště, předsedové okresních poradních sborů obou okresů a ředitel KSLU ve Strážnici. Všechny zmíněné muziky se střídaly ve hře a o zpěv i tanec nebyla nouze. Sál byl téměř přeplněn a zdaleka nepojal všechny, kteří přišli. Mnozí z místní mládeže odešli. Nepočítalo se totiž s tak vekou návštěvou. Atmosféra zde byla opravdu srdečná a přátelská.
Další velmi významnou akcí, kterou uspořádal Okresní osvětový dům v Hodoníně ve spolupráci s Krajským střediskem lidového umění ve Strážnici, bylo školení vedoucích dětských souborů, orientované současně jako příprava na Dětskou Strážnici 1968. Konalo se ve dnech 16.-18. února t. r. V rekreačním středisku Hutník v Radějově. Lektorky Zdenka Jelínková (práce v dětském souboru - všeobecné zásady, typy souborů, materiál pro práci s dětmi - prameny a literatura, dětský folklór a jeho druhy - teorie i praktické ukázky, metodika práce v dětském souboru, tvorba pásem vystupování dětského souboru na ve

řejnosti) a Věra Haluzová (příprava programu Dětské Strážnice 1968) se zasloužily o hodnotnou náplň školení. Svého úkolu se zhostily velmi zodpovědně a obětavě. Zúčastnili se pracovníci dětských souborů z Jihomoravského kraje. Škoda, že účast nebyla větší a že někteří vedoucí neprojevili o školení zájem. Zdaleka zde totiž nebyly zastoupeny všechny dětské soubory, jež v našem kraji existují.
      Soubor písní a tanců Dubina a Sdružený závodní klub v Hodoníně uspořádaly 9. března t. r. I. krojový bál v prostorech kulturního domu. K poslechu, zpěvu i tanci zde hrály cimbálová muzika Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, cimbálová muzika Dutiny s primášem J. Peškem a hodonínská dechovka L. Soustružníka. Velmi dobrá návštěva, zejména účast krojovaných skupin z různých oblastí Slovácka (např. Dolní Němčí, Strání, Ždánice, Moravský Písek, Rohatec; pochopitelně zde nechyběly kroje z Kyjovska, Podluží a Horňácka), byla jistě zárukou, že první hodonínský krojový bál nebyl posledním. Okresní osvětové domy v Hodoníně a v Uherském Hradišti využily této vhodné příležitosti opět k uspořádání semináře slováckých krúžků, skupin a souborů lidových písní a tanců obou okresů (v předvečer plesu), kde přednesl J. V. Staněk referát o současném stavu a dalším vývoji krúžků, skupin a souborů na Slovácku, k němuž se pak diskutovalo.[/]
      Ve dnech 29.-31. 3. t. r. uspořádal OOD Hodonín školení v oboru choreografie (v rekreačním středisku Travisko v Radějově), které bylo určeno všem souborům, skupinám a krúžkům působícím v okrese Hodonín. Z každého kolektivu se měl zúčastnit jeden pár. Náplň školení tvořila choreografická a metodická práce v souboru, organizace, dále praktický nácvik lidových tanců a beseda u cimbálu s muzikanty souboru Bzenčan. Lektorem školení byl Jan Loutchan.
      Okresní osvětový dům v Hodoníně vykročil na tamto úseku úspěšně a slovácké krúžky, folklórní skupiny i soubory lidových písní a tanců v hodonínském okrese jeho pomoc a snahu oceňují.
      Dušan Vlach

Přehlídka souborů v Bzenci [obsah]

Dne 25. února 1968 uspořádali v Bzenci okrskovou přehlídku souborů lidových písní a tanců (v rámci oslav 20. výročí únorových událostí). Pořadatelm byl bzenecký Městský klub pracujících ve spolupráci s Okresním osvětovým domem v Hodoníně. Účinkovala cimbálová muzika Osvětové besedy z Vracova, dále soubory "Prespolan" JTT ve Veselí nad Moravou a "Bzenčan" ZK Kovoděl v Mor. Písku.
V pořadu, kterým provázeli Jaromíra Hašková a Jaroslav Čabla, se [/] nejdříve představila vracovská muzika s primášem Mojmírem Vlkojanem, která zahrála písně ze Strážnice, Podluží a Slovenska. Škoda, že se Vracovští stále pouštějí do oblastí jim méně dostupných a Kyjovsko opomíjejí. Písně z Podluží, zpívané manželi Kotkovými, zahráli dobře a nelze zde mít žádných námitek, neboť není možno žádat po kterékoliv cimbálové muzice, aby hrála výhradně "svůj" repertoár. Je však třeba, aby se každá muzika snažila hrát jen to, co může hrát dobře, tj. co zvládne. Nedá se říci, že by vracovská muzika zcela technicky zvládla písně ze Slovenska a strážnické danaje v jejím podání působily hrůzně.
Soubor "Prespolan" (vedoucí František Grombíř), který zápolí s jistými interními problémy, nemá svou muziku a tak jej doprovázela již zmíněná muzika z Vracova. Převážně se orientoval na dívčí čísla. Píseň z Horňácka stylově zazpívala Eva Grombířová z Hrubé Vrbky. Dále zazpíval dívčí sbor písně ze Vnorov a trávnice z Marikové, které zaznamenal za svého pobytu na Slovensku bývalý vedoucí souboru ing. Jaroslav Smutný. Zejména druhé číslo (marikovské) vyznělo hlasově opravdu dobře. Dalším - opět dívčím - číslem byla "kolečka", vytvořená z dívčích chorovodů několika oblastí. Hodnocení by příslušelo spíše odborníkovi - tanečnímu folkloristovi, např. Zdence Jelínkové. Posledním číslem souboru a jedi

ným, v němž se nepočetnému obecenstvu představila i mužská část taneční složky, byly veselské sedlcké, jež ovšem zanechaly vElmi nepříznivý dojem. I když byla patrna u tanečníků maximální snaha, nepodařilo se jim zakrýt značné slabiny po taneční i pěvecké stránce (kromě snad jednoho - dvou jedinců). Navíc jsem toho názoru, že u zmíněného párového točivého tance není stoprocentní záruka věrohodnosti a zasloužil by si rovněž zhlédnutí a posouzení tanečním folkloristou. Nejvíce mi u souboru vadilo jeho oblečení. Vystupoval totiž v horňáckých krojích, ačkoliv se jeho ropertoár vůbec Horňácka netýkal (kromě sólové písně Evy Grombířové). Dívky účinkovaly s nePokrytými hlavami, vesměs s moderními účesy, což zejména působilo nevhodně. Přitom v samotném Veselí lidový oděv již téměř zaniká a není o mnoho lepší situace v řadě okolních obcí, jejichž kroj měl soubor možnost si pořídit. Finanční prostředky, které mu na zakoupení krojů věnoval zřizovatel a z nichž zakoupil právě kroje horňácké; by mu na opatření jakýchkoliv jiných krojů zcela jistě postačily. Je škoda, že horňácký lidový oděv, který je dosud živý, se stává universálním krojem souborů v Brně, Ostravě, Gottwaldově, Karlových Varech a kdoví kde ještě.
Soubor "Bzenčan" (vedoucí R. Kolaja, O. Tesařík a J. Čabla) předvedl [/] z párových točivých tanců písecké, těmické a hlucké sedlcké. Překonal generační problém a znovu se krůček po krůčku dostává do své dřívější formy. I když předvedená taneční čísla nebyla rovněž perfektní, je u souboru patrná cílevědomější práce než u předešlého. Těžkosti, jež souboru působí veřejné orgány v Bzenci (činily tak dokonce těsně před vystoupením), měly jistě škodlivý vliv na jeho momentální taneční výkon. Cimbálová muzika s primá [/]

šem Břetislavem Prokešem hraje ve stejném složení jako po léta a udržuje si stále svoji dobrou úroveň. V samostatném čísle zahrála strážnické danaje (kéž by je tak hrála muzika z Vranova), dále slovenské i maďarské čardáše, které vyzněly velmi dobře. Tři páry z taneční složky pak čardáš zatančily, ovšem číslo vystoupení souboru spíše uškod[i]ílo. Čardáš zahrnoval prvky z různých oblastí Slovenska (východní, západní aj.), čímž pozbyl jakýkoliv styl, nehledě ke zjevné nevytančenosti.
      Závěrečné číslo přehlídky - společný verbuňk tanečníků obou souborů na čardášovou melodii, hranou muzikanty Bzenčana i z Vranova, nebylo nejvhodnějším zakončením pořadu.
      Snaha Okresního osvětového domu v Hodoníně dát nahlédnout "do kuchyně" tří z dolňáckých souborů byla zde zcela na místě.
      Dušan Vlach

TELEVIZE A ROZHLAS

Čtvrtletní ohlédnutí za folklórem v televizi [obsah]

Národopisné pořady se objevují v televizi nikoli snad přespříliš, ale přece jen pravidelně. Je dosti obtížné je soustavně sledovat, proto shrnujeme aspoň ty nejzávažnější. V pondělí 29. ledna večer jsme mohli vidět z bratislavské televizní tvorby hudební film režiséra M. Ťapáka "Roztrhla sa hudáčkovi struna". Andrašovanova hudba a celková atmosféra filmu nebyla příliš v souladu s uměleckým záměrem, který byl i v závěru vyjádřen dosti křečovitě. V úterý 6. února uvedla Ostrava druhé pokračování "Kytara versus cymbál", v němž autor dr. Jiří Chlíbec nechával vedle sebe soutěžit dvě hudební tělesa naprosto odlišných žánrů, a to pop-music a cimbálovou kapelu; reprezentovaly je skupiny Flemingo a Technik. Jak je vidět z ohlasu televizních diváků, pořad vzbudil zájem hlavně mezi mládeží. Postavami zpěváků a přebíráním melodií oběma soubory se režisér snažil hledat společný výraz pro obě tělesa v minulém pořadu vystoupila populární šansoniérka H. Hegerová, v posledním snímku bratři Gondolánové z pražské skupiny Apollo. Jako společný podklad pro obě skupiny byl používán především cikánský folklór. Zdá se, že práce [/] s cikánskými písněmi je v těchto případech snadnější a snad i vděčnější. Pořad byl jistě osvěžením, i když jeho hlavní záměr se zdá být trochu nejasný.
      V cyklu setkání s Leonardem Bernsteinem jsme sledovali dvanácté pokračování "Lidová píseň v koncertní síni". Nešlo ovšem o folklórní pořad. Známý dirigent a skladatel se pokoušel osvětlovat působení lidové hudby, písně a jazyka na hudbu evropských skladatelů, jako byl např. W. A. Mozart z B. Bartók, uvedl i příklad využití pentatonické stupnice v Indiánské symfonii C. Cavese, který v tomto díle vycházel z hudby mexických Indiánů.
      Snahou po zcivilnění folklórního projevu se vyznačoval pořad Svetozára Švehláka "Spievajže si, spievaj", který byl uveden 20. února. V masopustní pondělí 26. února posluchači viděli záznam doudlebské masopustní obchůzky z Dobrkovské Lhoty u Trhových Svin. Záznam zaujal zvláště národopisce, a to hlavně archaickými formami masek. Pořad komentovala etnografka Z. Soukupová. Zdá se však, že širším vrstvám obecenstva byl pořad místy málo srozumitelný a snad i z[d]louhavý.
      Ve čtvrtek 7. března jsme viděli dva krátké pořady, které se dotý[/]kaly národopisných témat. S brněnskou stanicí jsme byli "Na karmině v Trdonicích", kde při tradiční zabijačce zpívali, tančili a bavili se Tvrdončané se svými hosty. Vystupoval zde populární zpěvák Jožka Severin, vypravěči Václav Mlýnek a Jožka Horčička - Šífar, který mi byl sympatický tím, že se nebál v pořadu vyprávět lidovou pověst o vzniku vína na Podluží; domnívám se, že tyto formy slovesnosti jsou mnohdy zajímavější, než dýchavičné příběhy některých estrádních vypravěčů. Naše čtenáře bude zajímat, že v programu hovořil i lidový skladatel Fanoš Mikulecký. Tentýž večer uvedla ostravská televize pořad Jaroslava Müllera "Černá slza", který byl věnován významným umělcům Valašska bratřím Strnadelům a jejich rodné chalupě v Trojanovicích pod Radhoštěm.
      V cyklu Zveme vás do divadla uvedlo Brno "Komedii o Anežce", kterou zpracoval Jan Kopecký z rukopisů lidové hry z Podkrkonoší. Text byl zpracován podle povídky "Anéžka, sicilská královna", jež byla vytištěna už roku 1795. I když televizní technika nutně o mnohé bezprostřední zážitky diváka ochuzuje, přijali jsme brněnské představení s povděkem.
      Národopisného materiálu bylo použito i v seriálu Československá

expedice, zastavení v Jihomoravském kraji, který řídil dr. J. Látal. Zaujal mě pohled do rodiny sklářů v Květné a Strání, kde se právě konaly křtiny, i kameníci z Vysočiny. Slabší bylo zobrazení slováckých hodových zábav. V druhé části jsme viděli pohled do života vesnice Dolní Kounice. Zajímavé bylo zastavení expedice v podlužáckých vesnicích, při čemž kamera sledovala i brněnské studenty JAMU, kteří se vydali po cestách kočovných divadelních společností. V pořadu, který byl vysílán 29. března, zaujaly hovory s mládeží v Čejkovicích a v Mikulčicích a snaha dopátrat se příčin postupného odcizování tradičních lidových projevů v životě mládeže. V Mikulčicích jsme se setkali s ohlasem, který se vynořoval i při pořadu "Kytara versus cymbál". Místní mládež zde má beatovou skupinu, mladší chlapci zase cimbálovou hudbu. Zájem o beat sice převažuje, ale slyšeli jsme i názor obdivovatele tohoto žánru, že kdyby totiž beat vycházel z místního folklóru, byla by z něj dobrá hudba. Najde beatová hudba a pop-music osvěžení a domácí kolorit v naší folklórní tradici? Na výsledky si ještě počkáme.
Nakonec bych nechtěl opomenout nedělní cykly "Dobrodružství kapitána Cooka", které naši mládež seznámily nejen se zajímavými cestopisy, ale i s etnografickými zvláštnostmi obyvatelstva Polynesie. Jak se zdá, mohou se národopisná téma[/]ta v televizním vysílání dobře uplatňovat, a to v dosti širokém záběru.
Josef Tomeš

Československý rozhlas a lidová píseň [obsah]

Pro informaci našich čtenářů otiskujeme schéma vysílání pořadů lidových písní v Čs. rozhlase, platné od 2. ledna 1968, jež nám zaslal redaktor lidové písně brněnského studia Antonín Jančík.
      Částečné znovunalezení obliby folklóru v našich zemích a jeho renesance v zahraničí, zejména v západních státech, ovlivnily pochopitelně i skutečnost, že Čs. rozhlas zařazuje ve svém vysílání více pořadů lidových písní, než tomu bylo dříve. Konstatujeme to jistě s radostí a mnozí milovníci folklóru jsou za tento počin rozhlasovým pracovníkům vděčni. Vždyť není tak dávno, kdy bylo těchto pořadů ve vysílání jako šafránu a řadě posluchačů chyběly. Nyní se situace změnila a pořadů lidových písní je mnohem více. Některé bývají velmi zdařilé, jiné méně dobré. Samozřejmě není možné, aby se vždy a všechno podařilo "na výbornou".
      K dřívějším pravidelným pořadům, jako např. "Na pěknú notečku", "Vonička", "Na besedě u cimbálu" aj. (některé z nich jsou nyní jinak časově zařazeny), přibyly další. Ne[/]ní třeba zde všechny vyjmenovat, neboť čtenář je najde v následujícím schématu. Chtěl bych jen zvláště upozornit na některé z nich.
      Z pondělních pořadů bývá zajímavý mimo jiné pořad zahraničních lidových písní, např, 5. února byly vysílány lidové písně a tance Jugoslávie, 26. února zase bulharské.
      Většinou velmi hodnotný se jeví úterní pořad "Za živou písní", který se zabývá autentickými formami lidového umění. Např. 16. ledna byl věnován strakonickým dudákům, 23. ledna "fašiangom" v Kubre, 6. února zpěvu Jiřího Šáchy st. Z Velké nad Veličkou, jehož dobře znají návštěvníci Horňáckých slavností. Přes svůj věk náleží dosud k uznávaným pěveckým interpretům na Horňácku a je bezesporu velmi zajímavou individualitou. V úterý 20. února slyšeli posluchači ve zmíněném pořadu lidové zpěváky a muzikanty z Horní Břízy na Plzeňsku, 27. února zase z východního Slovenska - Vyšných Raslavic, tedy opět z oblasti velmi zajímavé.
      S povděkem je třeba se zmínit i o úterním pořadu věnovaném pís ním v podání jihomoravských souborů, např. muziky Slávka Volavého ze Strážnice (23. 1.), Brněnské cimbálové muziky (16.1.a 20.2.), "Podlužana" z Břeclavi (27. 2.) apod. Při této příležitosti je snad vhodné poukázat na to, že jsou někdy nahrávky zmíněných hudeb využívány k doplňování stanovených vysílacích časů některých pořadů, avšak nebý

vají ohlašovány. Pro informovanost posluchačů i serióznost vůči muzikám je snad přesné ohlášení účinkujících potřebné, i v takovém případě, následuje-li jejich hra po předcházejících nahrávkách BROLNu.
      Pořady BROLNu bývají velmi dobré (jejich několik), jen v některých případech je možno postěžovat si na stereotypní opakování několika písní. Sobotní "Písničky k vínu" jsou převážně vysílány přímým přenosem odněkud, kde je právě "veselo" a kde se hraje i zpívá, např. 2. prosince 1967 se vysílaly z vinného sklepa JZD v Louce na Horňácku. S cimbálovou muzikou Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky zde zpívali Dušan Holý a bratři Prachařovi. Pořad byl sympatický právě originalitou hudby a zpěvu, což možná působilo na některé posluchače jako poněkud "neučesané". Dne 2. března t. r. jsme slyšeli zase přímý přenos z Dolních Bojanovic, kde zpívali tamější zpěváci při Moravské cimbálové muzice s primášem J. Hovorkou.
      V nedělním pořadu "Na besedě u cimbálu" 28. 1. vzpomínal Jiří Majer na strážnický festival v roce 1967 ("Sníh písničku nezavěje"). Tentýž pořad 11. 2. hovořil o výběru lidových písní na gramofonových deskách a velmi zřetelně odhalil a kritizoval, jak je tento žánr zanedbáván a opomíjen našimi gramofonovými závody, samozřejmě k jejich škodě, neboť o čs. folklór na gramodeskách je značný zájem nejen [/] u nás, ale i v zahraničí. Je nepochopitelné, že nikde (dokonce ani v Jihomoravském kraji) nejsou k dostání nahrávky tak známých a oblíbených muzik, jako je strážnická Slávka Volavého, Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, muzika souboru Hradišťan aj. Velmi těžko sežene zájemce i nahrávky jiných souborů, jejichž pořízení by rovněž nemělo být žádným problémem, třeba muziky Břeclavana či Podlužana z Břeclavi, Olšavy z Uh. Brodu, Brněnské cimbálové muziky apod.
      Neobyčejně se mně líbil pořad "Na pěknú notečku" 11. února, který provedl rozhlasové posluchače moravským Slováckem - Podlužím, Dolňáckem, Horňáckem i Kopanicemi. Tento oblíbený a již tradiční nedělní pořad bývá většinou velmi líbivý. Jeho motivace je různá. Občas je věnován jednotlivým sólistům BROLNu, jindy se jedná o směs lidových písní z různých oblastí, nebo je pořad zaměřen na jednu oblast, jako např. 17. března, kdy jsme slyšeli lidové zpěváky z Podluží.
      Velkou pozornost věnuje lidovým písním ve svém vysílání i bratislavský rozhlas. V některých pořadech využívá autentického folklóru, jiná vysílání jsou zaměřena na slovenské soubory lidových písní a tanců a pochopitelně často je možno slyšet Farkašovce, tj. Lidovou hudbu Čs. rozhlasu v Bratislavě. U některých slovenských pořadů bych však chtěl poukázat na přílišnou snahu "zcivil[/]nět" lidový zpěv. Mám na mysli pěvecké interprety s nelidovým projevem, kteří se v bratislavském vysílání objevují dosti často. Je otázkou, zda je zcela správné toto "civilní" ladění, či by se neměli rozhlasoví pracovníci snažit dostat k mikrofonu naturální zpěváky, jichž je na Slovensku dostatek a z nichž mnozí jsou jistě vhodní pro interpretaci lidové písně v rozhlase. Řada naturálních zpěváků ze Slovenska i z Moravy úspěšně s Čs. rozhlasem spolupracuje (mnozí již řadu let), např. D. Holý, L. Holý, M. Križo, J. Šuláková, manželé Vavrysovi, M. Martonová, D. Laščiaková, V. Harnoš a další. Jejich pěvecký projev, byť kultivovaný, je naprosto přesvědčivý a to je podstatné. Takové interprety bych si (jistě ne sám) přál slyšet i ve vysílání Bratislavy.
      Se současným vztahem Čs. rozhlasu k lidové písni můžeme být právem spokojeni. Všem pracovníkům rozhlasových redakcí lidové písně, kteří mají na tom zásluhu, patří bezesporu dík. V časopisu Československý rozhlas, ročník 35., č. 4 (22. - 28. 1. 1968) byla otištěna v článku "Lidová píseň v rozhlase" tak pěkná slova, že si je dovoluji citovat: "V celém dějinném odkazu lidského ducha i jeho citů je několik ryzích sfér, které nejsou nahlodáványnebo i ničeny směnou staletí, které přežívají .a jsou největšími dary, jež si dává člověk sám sobě i jiným. Je mezi nimi lidová píseň.

Hodnota, která nás znovu a znovu vzrušuje vášní své pravdy, bohatostí citu a čistotou svého ústrojenství. Zejména dnes, kdy někdy až mizí nutné hranice mezi uměním a pahodnotami, zůstává kulturním svědomím. Je pro nás štěstím, že jsou dosud lidé, kteří věnují celý svůj život i tvůrčí snažení tomu, aby tato jedinečná krása nezanikla. Ne[/]dali se odradit ani v dobách,. kdy se ovzduší názorů na životnost lidové písně podobalo spíše soumraku než jasu. Zachovali si lásku k lidové písni a pocit vlastní radosti z její opojnosti... Lidová píseň, navzdory všem přechodným zatracením i omylům, zůstává trvalým svědectvím nadání prostých lidí naší země. Vyjadřuje jejich povahu, cit pro právo, lásku a krásu života. V tom je i dnes smysl jejího poslání." Myslím, že citované řádky vystihují mnohé z toho, co cítí každý, kdo má lidovou píseň rád a kdo si ji s potěšením poslechne nebo i zazpívá. Je jistě správné, že si ji můžeme častěji poslechnout i u rozhIasových přijímačů.
Dušan Vlach

Schéma vysílání pořadů lidových písní v Čs. rozhlase od 2. ledna 1968
Vysvětlivky:
a) písmena, uvedená za vysílacími časy, znamenají názvy vysílacích stanic, tj. Praha, Československo I a Československo II. Programy přebírá obvykle i rozhlas po drátě;
b) vedle názvu pořadu je vždy uvedena stanice, která pořad připravuje; jsou-li před jménem stanice číslice, znamenají týden v měsíci, ve kterém pořad vysílá (např. 1/3 znamená 1. a 3. týden v měsíci).
Redakce lidové písně Čs. rozhlasu v Brna

Pondělí:

Úterý:

Středa:

Čtvrtek:

Pátek:

Sobota:

Neděle:

8.20- 8.35
12.10- 12.30
14.00- 14.30
16.30- 16.45
16.30- 16.45
6.40- 6.51
6.51- 6.55
11.30- 11.40
16.30- 16 45
18.20- 18.50
19.30- 19.45
16.30- 16.45
17.45- 18.00
6.40- 6.51
6 51- 6.55
11.30- 11.40
16.30- 16.40
8.20- 8.35
11.40- 12.00
16.30- 16.45
19.00- 19.30
20.45- 21 30
21.15- 21.45
6.51- 6 55
12.30- 12.50
13 20- 13.45
15.00- 16.00
22.15- 22.30
9.30- 9.15
11.30- 12.00
16.00- 16 30
(17.00- 17.30)
18.30- 18 50

ČS I
ČS I
P
P
ČS II
P
P
P
P
P
P
P
ČS II
P
P
P
P
ČS I
ČS I
P
ČS I
P
ČS I
P
ČS I
P
ČS I
ČS I
ČS I
P
ČS I

P

Pri ludovej hudbe
Slovenské a moravské lid. písně
Směska lidových písní
Zahraniční lidové písně
Vysíláme pro vaše magnetofony
Ranní zpěvníček
Písnička pro vás
Za živou písní
Lidové písně jihomor. souborů
V podvečer při muzice
Klenotnice světového lid. umění
Populární lidové písně
S písní kolem světa
Ranní zpěvníček
Písnička pro vás
Zahraniční folklór
Malá muzika
Zahraniční lidové písně
Slovenské lidové písně
Z našich písní
Večerní koncert BROLN
Přímý přenos veř. koncertu BROLN
Přímý přenos koncertu Farkašovců
Písnička pro vás
Populární lidové písně
Písničky s BROLNem
Mikrofórum (s účastí lidové písně)
Písničky k vínu
Lidové píseně z Plzně
Vesnička lidových písní
Na besedě u cimbálu
Pějme píseň dokola!
Na pěknú notečku

1/3
l/3

1

l/3

1/3

Bratislava
Bratislava
Brno
Praha
Praha
Brno
stanice
stanice
Brno
Plzeň
Praha
Ostrava
Praha
Plzeň
stanice
Praha
Plzeň
Praha
Bratislava
Praha
Brno
Brno
Bratislava
stanice
Bratislava
Brno
stanice
Brno
Plzeň
stanice

Brno
Brno

2/4 Brno (BROLN)
2/4 Praha

2/4 Praha
3Ostrava

1 x měsíčně:
1 x měsíčně:

2/4 Praha

Poznámka redakce
Oznamujeme našim čtenářům, že rada jihomoravského KNV v Brně schválila 15. května 1968 změnu názvu vydavatele Národopisných aktualit Krajského střediska lidového umění na Ústav lidového umění ve Strážnici. Nový název Ústavu byl slavnostně vyhlá[/]šen na celostátní konferenci Národopisné společnosti československé 22. května t. r. ve strážnickém zámku, který byl zároveň prohlášen Domem československých národopisců.