národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1968 - ČÍSLO 3-4

VÁNOČNÍ OBYČEJE NA VALAŠSKU [obsah]

Josef Tomeš,
      Ústav lidového umění, Strážnice
      S nevšedním zájmem sběratelů o vánoční obyčeje a zvláště o kolední písně na Valašsku se setkáváme už od 19. století. K upoutání zájmu přispěla nepochybně příbuznost námětů pastorel a poloumělých koled s životem valašských pastevců. Pastýřské výjevy v koledách a vánočních hrách podpořily zase jejich udržování v lidové tradici. Vedle této poměrné mladé vrstvy obřadních písní pocházející většinou z období pozdního baroka však nacházíme i koledy, které je možno považovat za starší; zvláště se však v životě nebo v povědomí lidu uchovala řada archaických obřadních prvků, i když se mnohé pojí s křesťanskými motivy.
      Drobné zprávy o vánočních obyčejích nacházíme v díle romantického spisovatele J. H. A. Gallaše; pocházejí většinou z konce 18. a počátku 19. století.1 v sedmdesátých letech uveřejnil popisy vánočních obyčejů v rámci širší studie o lidových pověrách a obřadech na Rožnovsku B. M. Kulda.2 Předtím však již uvedl ukázky valašských vánočních her J. Feifalik.3 z konce 19. století pocházejí zázna[/]my vánočních obyčejů M. Václavka, který věnoval zvláštní pozornost Novému Hrozenkovu.4 Doklady z Vizovic uveřejnili E. Peck a J. Čižmář.5 Rada popisů obyčejů vánočních her a koled byla uveřejněna v národopisných a vlastivědných časopisech, a to zvláště ve dvacátých a třicátých letech našeho věku.6 Na počátku století použil dokladů o vánočních hrách J. Válek při studiu etnických vlivů ve valašské kolonizaci na Moravě. Podle výstroje vánočních obřadníků ve hře "pastuši" a zvláště podle tvaru kopulovité čepice se domníval, že by mohlo jít o náznak rumunského vlivu.7 Z teoretických studií, jež byly věnovány valašskému vánočnímu folklóru, je jistě významná práce U. Sirovátky, která soustředila nejdůležitější údaje o rozšíření pastýřských vánočních her v této národopisné oblasti, při čemž sledovala i jejich etnický původ.8
      Vánoční obyčeje z Valašska byly začleněny i do několika disertačních prací; výzkumy na horním Vsacku prováděly hlavně A. Plessingerová a L. Kopálková.9 v posledních letech, byla věnována pozor

165

nost zvláště jižnímu Valašsku. Ve Vlastivědných kapitolách z Valašskokloboucka uvedla popisy vánočních obyčejů L. Sušilová.10 Významnou prací pro studium obřadního folklóru na Valašsku je kolektivní dílo Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, .jehož první část uspořádal a zpracoval K. Vetterl.11 Práce přináší nový folklórní materiál a je vybavena i odkazy na varianty v příslušných písňových sbírkách, takže může být cennou pomůckou všem, kteří se zajímají o valašský vánoční folklór. Výskyt malovaných betlémů, které byly rozšířeny hlavně na Frenštátsku a Rožnovsku, sledoval R. Jeřábek.12 Jde ovšem o jev, který má při studiu vánočních obyčejů na Valašsku jen okrajový význam.

      Způsob života valašského lidu v době adventu se v mnohém podobal životu v postním období, což je ovšem obecnou záležitostí. Ještě před dvaceti lety se v tento čas nekonaly taneční veselice, lidé ráno chodili na roráty, které spoluvytvářely předvánoční atmosféru. Hospodyně připravovaly postní jídla; např. hrachovou polévku, pšeničnou nebo pohankovou kaši.
      I v adventním období se některé tradiční obyčeje a zábavy vázaly k dnům významných světců. Dnu sv. Ondřeje byl přikládán věštecký význam: hlavně děvčata v tento čas věštila svůj osud. Rozšířené byly věštecké praktiky podle namátkou volených lístků, na nich byla jména chlapců, věštby pomocí snů apod.
      Velký význam v obyčejích zimního kalendářního cyklu si na Valašsku udržel až do současnosti svátek sv. Mikuláše. Především se k němu vázaly obchůz[/]ky mikulášských maškar, jichž se na Valašsku uplatnilo několik typů. Mezi základní masky průvodu patřil "Mikuláš" nebo "Svatý", který zpodobňoval legendárního světce. Lidová tradice však formovala masku obřadními momenty, které ukazují na starší původ. Maska světce se často vázala s jinými mikulášskými maskami, např. s maskou koně. Ve Valašské Senici a Pulčíně byl "Svatý" spojován přímo s maskou koně. Dřevěný koník byl ozdoben zvonci a hrkátky. V Lidečku se s postavou koně spojovala maska vojáka se šavlí. Antropomorfní maskou byla "smrť" nebo "smrtička", která obvykle nosila dřevěnou kosu. Ve Valašské Senici se maska spojovala s figurínou kozy, která byla vyrobena ze dřeva a ozdobena pentlemi: Zoomorfní tvary měly masky čertů, které byly neodmyslitelnou součástí mikulášských obchůzek. Čerti byli maskováni naruby převrácenými kožichy, králíčími nebo vepřovými kůžemi, slámou, beraními rohy. Masky se vyzbrojovaly vidlemi, řetězy a metlami. V Nedašově čerti nosili na holi ježovinu, kterou bili svobodná děvčata. Na Karlovicku si masky čertů připevňovaly ježčí kůži k hýždím, aby jí mohly děvčata popíchat.13 v Návojné masky šlehaly děvčata jalovcovými pruty.14 k antropormorfním formám mikulášských obchůzek patřily masky cikánek a židů. Ve Velkých Karlovicích "cikánka" nosila štětku a kbelík sazí, černila v domech stěny zvláště okolo sporáku, snažila se začernit tváře všech přítomných. Tato činnost nebyla nijak odsuzována, hospodyně na druhý den umazané stěny vybílily. Masky cikánů, židů a čertů tropily po domech nejrůznější nezbednosti; nejčastěji vynášely ven svobodná děvčata a válely je ve sněhu. Úlohou masek cikánů bylo při obchůzce

166

krást, proto v každé domácnosti prohlížely všechny kouty a hlavně braly jídlo z trouby nebo ze stolu. Obvyklou postavou obchůzek byla maska "baby" s děckem" nebo maska těhotné ženy. Ve vesnicích okolo Valašských Klobouk chodily rovněž masky "turka", františkána, která měla vycpané břicho peřinou, a maska skakúna nebo laufra. Maska byla ověšena hrkávkami, v ruce držela tatar, všude oznamovala příchod družiny masek.15
      Významnou součástí maskovaných obchůzek bylo mikulášské obdarování. Masky přinášely do rodin dary dětem, obvykle sušené ovoce, pečivo nebo šatstvo. Dary připravovali kmotři nebo rodiče dětí, kteří je přichystali před dveřmi mikulášským maskám. Obdarovány však byly i masky. Ve Študlově vybíraly v domech oves, který pak masky rozhazovaly. Nezjistili jsme však, jaký byl této akci přisuzován obřadní význam. Masky dostávaly od hospodářů sušené ovoce, obilí nebo peníze. Mezi maškarami býval "výběrčí", který získané dary nosil. Možnost získávání darů při mikulášské obchůzce posunula význam tohoto obyčeje z obřadních zábav k sociálnímu jevu. Ve Velkých Karlovicích vytvářela jednu z mnoha skupin mikulášských obřadníků chudá početná rodina. Dostávala v každém domě dary, obvykle obilí a špek.
      V mikulášských obyčejích na Valašsku se hojné uplatňovalo i obřadní pečivo. Pekly je matky a kmotry pro své děti a kmotřence. Pečivo mělo nejčastěji figurální tvary, podle nichž bylo i pojmenováváno; např. mikuláši, panáci, páni, mořské panny.16 v posledních letech byly však tradiční formy pečiva nahrazovány kupovaným perníkem.[/]
      Bohaté formy a velká životnost mikulášských obyčejů a maskovaných obchůzek svědčí o tom, že svátek sv. Mikuláše je odrazem nikoli jenom církevních představ o světci, nýbrž starší předkřesťanské tradice. Z četných forem masek, mezi nimiž se vyjímaly zvláště masky zvířecího charakteru, usuzovali někteří badatelé, že v mikulášských slavnostech můžeme nacházet ohlas předkřest'anského božstva, které mělo chránit dobytek.17
      Z Vizovska a Vsatska máme několik dokladů o obchůzce "matiček". Maskované postavy žen obcházely po domech v předvečer svátku Neposkvrněného početí P. Marie (8. prosince). Na Karlovicku byla "matička" oblečena ve valašské spodnici, vlasy měla z konopí, přes hlavu si přehodila plachtu. V ruce nosila košík, prut a zvonek.18 "Matička mikolášská" navštěvovala malé děti a dávala jim dárky, které pro ně připravili rodiče. Ve Vizovicích měla "matička" zamoučenou tvář, byla oblečena v bílém šaty, na tváři měla upevněny zuby vyrobené z kvaky. Prutem šlehala dati, které se ne­ chtěly modlit, poslušné zase obdarovávala.19 Maska obvykle konávala obchůzku sama, na Karlovicku někdy s andělem. Valašské obměny masky jsou velmi blízké slezským obchůzkám, při nichž ,,matička" nosila březové pruty.20 Na Přerovsku nosila maska srp, na slováckém Podluží kopisť. Podle forem masky soudil F. Bartoš, že v postavě "matičky" se může skrývat představa slovanské bohyně Morany.21 Zdá se však, že spíše půjde o obměnu obchůzek podobných zimních masek jako jsou Barborky, Lucky a mikulášské maškary, které se formovaly z tradičních obřadních základů, i když se

167

v pozdějším vývoji přiřadily k svátkům křestanských světců.22
      Významným předvánočním dnem byl svátek sv. Lucie. Vázalo se k němu několik obřadních jevů obchůzka masek "Luce", zákazy předení, představy o působení čarodějnic a věštecké úkony. O všech těchto formách máme z Valašska dosti dokladů.
      Obchůzka masky obvykle souvisí se zákazem předení, který se k svátku vázal. V Novém Hrozenkově a ve Velkých Karlovicích se nesmělo příst, provinilé ženy by Lucie potrestala. M. Václavek z těchto vesnic uvedl pověst o ženě, které se podařilo Lucii oklamat.23 Na Vizovsku bvla maska Lucie bíle oděna a chodívala prý bosky, i když byl sníh. Nosila v košíku a v ruce vřeteno.24 Podle Václavkova záznamu se "Loca" převlekla do kožichu, na tvář si připevnila zuby z řepy, v ruce držela kopáč, kterým napodobovala zobání. Nosila též vařechu, kterou klepala ženy po prstech, aby prý lépe předly.25 Jde tedy o opačnou motivaci, která se zřejmě vytvořila zatemněním obyčeje.26 Ve vesnicích okolo Valašských Klobouk se za "Locu" převlékali muži i ženy. Masky byly oblečeny v bílých ženských šatech, moukou si zabílily tváře. Chodily po skupinách po domech, kde zametaly všechny předměty a kouty husí peroutkou nebo nosily v hrotku vápno, jímž líčily stěny a dveře.27 v Pulčíně se za masky převlékala děvčata, která vařechami vyplácela chlapce.
      Některé okolnosti obchůzky naznačují, že se v tradici mohly udržovat i ohlasy plodnostních obřadů. V Nedašově např. nosila Luca figurínu dítěte a ptala si "na krupku". Ve Vlachovicích ometala peroutkou [/] stěny, sporák, ale ometala také mužům tváře a "rozporky", při čemž se tropily různé žerty.28 Ve Francově Lhotě vyháněli maska zametáním z domu zlé duchy a nemoci. V Drnovicích nosila Luca v hrotku vodu a štětkou stříkala po ženách, které v ten čas obvykle kolektivně draly peří.
      Obřadní význam měly i příkazy mlčení. Maska nikde nepromluvila ani slova, tiše vešla do domu, se syčením předvedla všechny úkony a zase beze slova odešla. Za návštěvu masky dostávaly v domovech dary, obvykle peníze. Formy obchůzek Lucií na Valašsku nebyly zcela stejné. Nejvýraznější obchůzky jsme zjistili na Valašskokloboucku, malé uplatnění měla maska na horním Vsatsku.
      Mnohé úkony, které se v den sv. Lucie prováděly, měly ochránit dům před zlými bytostmi a hlavně před čarodějnicemi. Na Rožnovsku v tento den nechtěli lidé nikoho cizího pouštět do chlévů, a to z obavy, aby si neodnesl kousek hnoje, čímž by mohl uškodit hospodářství.29 Ve Velkých Karlovicích vykropovali stavení svěcenou vodou, aby čarodějnice neměly přístup. Apotropajní smysl měly křížky, které se psaly v předvečer sv. Lucie na trámy a dvéře dřevěným uhlem, česnekem nebo svěcenou křídou. V Poteči oškrabovali kůru ze stromu; jemuž říkali "vaz". Kůru pak dávali pod dvéře stáje nebo připevňovali na hovězí dobytek, aby byl chráněn před čarodějnicemi. Od Lucie do vánoc se vyráběly magické stoličky a shromažďovala se polena pro obřadní oheň, který měl na Boží narození čarodějnice odhalit.30 Dvanáctidenního rozdílu. který je mezi svátkem sv. Lucie a Božím narozením, využívali hospodáři k věštbám počasí. V Uble pozorovali

168

počasí a zaznamenávali si jednotlivé dny podle pořadí. Počasí těchto dnů mělo předznamenat počasí v příslušných měsících.31 Když však na vánoce pršelo, podle záznamu z Mirošova se celá věštba rušila. Podobné věštby počasí podle půldnů se konaly i ve dnech od vánoc do Tří králů.
      Dodržování magických příkazů v čase mezi Lucií a Božím narozením umožňovalo podle lidových představ spatřit čarodějnice. Mládenci si vyráběli magické stolečky, a to tak, že každý den před východem slunce vyřezali kousek. Na vánoce si pak stoleček vzali do kostela, kde mohli poznat čarodějnice, které prý seděly ostatními nepozorovány zády k oltáři. Na Karlovicku za týmž účelem nosili do kostela o vánocích višňové ratolesti za kloboukem. Větvičky však měly být zasazeny v den sv. Ondřeje a každodenně zalévány vodou z úst.32 Zvláštní smysl byl přikládán vánočnímu ohni, který se rovněž vztahoval k představám o čarodějnicích. Od Lucie do vánoc se skládala polínka, a to tak, že se každý den jedno odložilo. Na vánoce se pak polena házela do ohně. V Drnovicích se vyprávělo, že oheň vyvolá čarodějnice, které pak lítají okolo chalup. V Nedašově byl rozšířen názor, že čarodějnice se slétnou k člověku; který praktiku vykonal, a potrestají ho.
      Děvčata ve Velkých Karlovicích v tomto období prováděla věštbu budoucího manžela. Na dvanáct lístků děvče napsalo dvanáct jmen chlapců, o něž mělo zájem. Lístky si pak dalo pod hlavu, aby na nich v noci spalo. Každé ráno jeden lístek zahodilo. Které jméno na vánoce zůstalo, toho mládence mělo dostat za manžela. K svátku sv. Lucie se váže řada [/] obyčejů, které mají zároveň vztah k vánočním obřadům.
      Obdobou českých maskovaných postav "perucht" jsou i představy o "šperechtě", které ze Sloupného a z jiných vesnic na Vizovsku uvedl E. Peck. Šperechta byla podle vyprávění bytost, která dbala na dodržování půstu o Štědrém dnu. Chodila prý po dědině s měchem pazdeří a těm, kteří se nepostili, všechno vytáhla "šparákem" ze žaludku, jenž pak vycpala pazdeřím. Nemáme však doklad, že by tato postava skutečně obchůzku konala.33 Šperechtou byly jenom zastrašovány děti, aby dodržovaly půst.
      Ústředním časem zimního obřadního cyklu byl Štědrý večer. Vázala se k němu celá řada obřadních přežitků, jejichž genezi není snadné sledovat. Ve vánočních obyčejích jsou hledány ohlasy zimního slunovratu i přežitky obřadů, které doprovázely počátek dávného Nového roku.34 Podle četných záznamů z Valašska nacházíme v štědrovečerních obyčejích rovněž relikty kultovních obětin, magických obřadů i věšteckých praktik, které svým významem i množstvím daleko převyšují křesťanský motiv vánoc.
      Před Štědrým dnem se konávala tzv. hojná večeře, při níž se lidé měli hojně nasytit před nastávajícím půstem.35 Jde však zřejmě o název odvozený od štědrovečerní večeře, která bývala rovněž nazývána hojnou. Štědrý den nebyl podkládán za den sváteční. Probíhal ve znamení pracovních příprav k štědré večeři a k nastávajícím svátkům. Lidová tradice však vtiskla tomuto dni rysy, které jej řadí k nejvýznamnějším obřadním dnům v roce. Ve

169

Velkých Karlovicích bylo povinností při ranním probuzení pozdravit "Pochválen bud Ježíš Kristus", což se jindy v roce vůbec nekonalo. První prací byla příprava chleba. Hospodyně vstávala již okolo třetí hodiny, aby na chléb zadělala. Při pečení chleba, který se chystal na celý vánoční čas, byl obřadní význam přisuzován "předplameníkům" nebo "podplameníkům". Hospodyně si připravila několik bochánků chleba, které hodila do pece, aby se upekly ještě před plamenem. V Uble pekla tolik "předplameníků", kolik bylo dobytka; po hojné večeři se pak tento chléb dával jako obřadní jídlo každému dobytčeti. Podle F. Bartoše pekly valašské hospodyně zvláštní "podplameníky" kravám. kozám, ovcím a koním.36 První štědrovečerní jídla byla připravena pro dobytek. V Karolince dávali dobytku na Štěpána jídlo z prvního těsta. jež bylo připraveno na Štědrý den.37 Hospodyně zde připravovaly dva druhy "předplameníků". Jeden namazaly medem a dávaly jej hned ráno dětem. Druhý namazaly husím sádlem a podávaly dobytku. Po celé vánoční svátky pak dostával dobytek před krmením kousek předplameníku. Je pravděpodobné, že se v tomto pečivu setkáváme s formou obětiny, i když lidé už neznají význam obyčeje. Štědrovečernímu pečivu byl přikládán i blahonosný význam. Pecen chleba byl po upečení hned položen na stůl, kde zůstal nedotčen po celý den. Teprve na Štěpána při odstrojování vánočního stolu odkrojili z pecnu skrojek (paniček) a vložili do "zboží", aby se urodilo hodně obilí. Ve Velkých Karlovicích nechávaly hospodyně na kopisti kousek těsta; děti pak kopistí potíraly všechny stromy v sadě,. aby rodily hojnost ovoce.38 [/]
      K štědrovečerní večeři se připravovala celá řada jídel. Z Drnovicích se říkalo. že k večeři má být devatero jídel. Chystalo se pečivo. zelí, kyselka s hříbky, fazole, hráchy sušené ovoce, krupičná kaše, kynuté šišky, šlíže atd. Vánoční kapr ovšem v posledních letech většinu tradičních jídel nahradil. Na Valašskokloboucku musely být "slíže" nebo "šlížky" tlusté a dlouhé jak obilné klasy, aby podobné klasy byly i v příští úrodě.39 v Novém Hrozenkově se pekly zvláštní koláče "obžeráky", které dostaly svůj název od obžerného dne, jak byl zde také nazýván Štědrý den.40 Na Vizovsku se rozvinulo připravování figurálního pečiva, které se chystalo k Mikuráši a k vánocům.41
      Zvláštní pozornost byla věnována přípravě štědrovečerního stolu. Přikrýval se obvykle ubrusem nebo plachtou. Ve Študlově se prostírala plachta trávnice, které se na jaře používalo k rozsévání obilí. Místo ubrusu se o vánocích na Valašsku používala i plachta, která byla v rodině přichystána pro případ úmrtí.42 Kromě jídel přichystaných k večeři se na štědrovečerní stůl pokládaly předřměty, jimž byl přisuzován blahonosný a ochranný význam. Především se na stůl nasypalo všeho obilí, aby byla hojná úroda. V Nedašově položili na stůl hrníček "zbožá", obvykle pšenice. Pod plachtu lidé strkali peníze, čímž si chtěli zajistit dostatek peněz v příštím roce. Ve Valašské Senici nosili staří gazdové do světnice radlici nebo řetěz, což mělo být odznakem dobrého hospodáře. Podle Gallašovy zprávy Valaši na Štedrý večer opalovali řetězem máselnici, která stála v koutě na plachtě trávnici.43 Ve Velkých Karlovicích obtahovali řetězem stůl, aby nemohli na "sta

170

tek" vlci. Podle F. Bartoše se stůl zamykal řetězem, aby se vlkům zamkla huba a nepožírali ovce. Za tímto účelem dávali na Brumovsku pod plachtu zámek.44 Při večeři si na řetěz pokládali nohy, aby je v roce nebolely. Na Rožnovsku kladli pod nohy železo popř. sekyrky, aby nohy neonemocněly.45 Řetěz, který se v těchto dnech pojil i s motivem magického kruhu, měl chránit dům i před domnělým působením čarodějnic.
      Kromě pečiva a sušeného ovoce se na štědrovečerní stůl kladly i šípky. V Študlově je pojídali syrové při večeři, aby měli červené tváře. Podle novějšího lidového vysvětlení měly být šípky na stole proto, že Ježíš byl korunován šípovými pruty. Hlav­ ním jídlem při štědrovečerní večeři byla "ščedrařka" - polévka z hrachu, čočky, brambor, sušeného ovoce a zeleniny. "Ščedrák" byl nazýván vánoční vdolek, do něhož hospodyně zabodla pírko;46 pečiva se používalo rovněž k věšteckým úkonům. Šlědrost byla vůbec jeden z průvodních motivů vánočních obřadů. Ve Velkých Karlovicích připravila hospody­ ně hrách s čočkou a než začal a jíst, šla ke dveřím a říkala: "Poďte k nám, naší ščedráci!" Podobné pozvání uvedla i A. Plessingerová: "Pote všeci ščedráčkové na večeřu!"47 Tento obyčej se podle místního mínění konal proto, aby lidé byli celý rok štědří, aby podávali chudobě. Může jít o přežitek obřadního zvaní zemřelých předků k sváteční tabuli.
      Na Štědrý večer se lidé báli rozsvítit, protože byl rozšířen názor, že v kterém domě první rozsvítí, tam do roka někdo zemře nebo dům vyhoří. Proto se čekalo, až se na obloze objeví první hvězda, která tuto přípověd rušila. Jak zasvítily hvězdy, lidé za[/]sedali k štědrovečernímu stolu. Společné stolování zahajoval hospodář nebo nejstarší člen rodiny modlitbou.

"Požehnej nám, pane, ty milé boží dary,
které budeme bráti, z Tvéj ščedréj ruky požívati,
stolu Tvému nebeskému rač nás účastných činiti,
Kriste, králi věčné slávy amen. (Velké Karlovice)

      Při společné modlitbě se vzpomínalo na zemřelé nebo nepřítomné členy rodiny. Prvním jídlem býval obvykle chléb nebo oplatky s medem. Při každém jídle museli všichni odložit z mísy kousek jídla, který se nechával na stole; pro dušičky nebo jako památka na neboštíky. Po skončení večeře se drobty hodily do ohně. S kultem zemřelých předků souvisí i rozdělávání "dřevěného" ohně, který se archaickým způsobem rozněcoval o Štědrém večeru a o velikonocích.48 Sovislost s kultem zemřelých mělo patrně asi i obřadní upotřebení zbytků štědrovečerních jídel. Podle M. Václavka na Štěpána zakopávali zbytky na zahradě, aby stromy dobře rodily a krtci neryli půdu.49 Zbytky jídel se uschovávaly i jako léčitelské prostředky.50 Nejčastěji se však dávaly dobytku. nebo drůbeži, aby byla zdravá. Na Vizovsku je dávaly hospodyně kravám, aby hodně dojily. Hospodářové sypali zbytku včelám okolo úlů.51 v Uble dávali psovi česnek, aby byl nedobrý a lépe hlídal. V Novém Hrozenkově dávali zbytky dobytku, psovi a kočce, aby dobře chytala myši. Při štědrovečerní večeři se uplatňoval i dožínkový věnec, který byl po čas jídla položen na stole. Po skončení večeře jej dávali kravám, aby hojně dojily, anebo slepicím, aby nesly hodně vajec.52 Na Karlovicku položili při hojné večeři věnec na stůl,

171

okolo nasypali všech semen, vše přikryli ubrusem a na věnec položili mísu pečiva. Na Štěpána pak vynášely děvčata nebo hospodyně věnec do zahrádky a věšely jej na strom "pro ptáčky". Děvčata při tom pozorovala, z které strany přiletí pták; z té strany měl přijít i budoucí ženich. Je však zřejmé, že za touto věštbou se skrývá starší obřadní oběti a. V Karolince se nesměly ze stolu smetat drobty na zem, proto je vynášeli na zahradu spolu s dožínkovým věncem.53 Na Rusavě připravovali k štědrovečerní večeři velký koláč, z něhož snědl každý člen rodiny jen prostředek. Kraje koláče se dávaly dobytku, drůbeži a ptákům.54 Na horním Vsatsku se při vánočním přání, jemuž se říkalo "ščastikovať", pokládal na stůl první nebo poslední snopek z úrody, jehož zrnka se pak nechala do jarní setby.55 Po štědrovečerní večeři se uklízelo i smetí, které děvčata vynášela na rozcestí, při čemž věštila.56 v Novém Hrozenkově házaly hospodyně věnec slepicím, aby hodně nesly. Husám a kravám se dával kořeněný koláč, jemuž se říkalo "polaz".[58]57 Ve Starém Hrozenkově si zvali sousedé "polazníky", aby je mohli obdarovat.58 Na Valašsku však nemáme doklady o tom, že by zde byl znám vánoční koledník "polazník", jak tomu bylo např. u jižních Slovanů, Ukrajinců nebo Poláků a Slováků.59 Tuto obřadní funkci vykonávali štědrovečerní koledníci i hospodáři při "ščastikování".
      Obřadní význam prvního návštěvníka o vánocích se především vázal k představě o předurčení pohlaví budoucího stáda eventuelně potomka v hospodářově rodině. Když byl prvním koledníkem chlapec, měli se v hospodářství "uléhnúť" býčci nebo beránci. [/] Když první návštěvnice byla žena nebo děvče, čekali v domě, že se budou rodit jen teličky nebo kozičky.60 Tato obřadní představa bývá zařazována mezi věštby; z Rožnovska ji jako věšteckou praktiku uvádí B. M. Kulda, z Vizovska J. Čižmář.61 Smysl obřadu však naznačuje, že jde o přežitek magické akce. První koledník nebyl prostředníkem věštby, svou přítomností podle lidového názory přímo působil na určení pohlaví potomstva. Když chtěli mít ve Velkých Karlovicích v příštím roce přírůstek jalovic, zvaly hospodyně chudobnější ženy na koledu: "No, přídi, Maríno, přídi Rozíno, ale ráno skoro, ať ťa nepředběhne nejaký ogara lebo co. Aby sme měli samé dojky celý rok!" Podobně ve Vlachovicích hovořili o mužských kolednících, když nechtěli, aby se rodili býčci: "Nech k nám enom žádný nechodí, abysme neměli býka!"
      Na Štědrý den se uplatňovala řada magických obřadů, které měly většinou ochranný a blahonosný význam. Hospodyně sypaly "kurám" zrní do obruče, aby působením magického kruhu slepice nezanášely vajíčka. Přitom však na ně nesměly volat, aby nepřivolaly jestřába. Když hospodyni v Novém Hrozenkově zanášely slepice, nasbírala na dvoře třísek, obešla s nimi dvůr a hodila je na střechu.62 I v tomto případě byl základem obřadu magický kruh. Na Karlovicku zvaly hospodyně jestřába k štědrovečerní večeři; zatloukly na okno a volaly: "Jestřábe, poď s námi k obědu! Jak nepůjdeš dneskaj, nechoď celý rok!"63 Verbální magie se ovšem uplatňovala: v mnoha vánočních obyčejích.
      Po čas večeře měla hospodyně stále sedět u stolu, což bylo motivováno magickou praktikou, která mě

172

la zajistit, aby kvočna dobře seděla na vajíčkách. Hospodyně rovněž o vánocích natíraly kliky u dveří medem, aby byly hledané a vzácné.64 Obřadního významu Štědrého večera využívali lidé i k zajištění úspěchu při krádežích. Když se dívce podařilo vzít nepozorovaně při pečení koláč, neměl ji hajný chytit na trávě nebo na pastvě. Když zloděj chtěl mít jistotu, že ho při krádeži nikdo nechytí, šel krást na Štědrý večer; nesměl ho však při tom nikdo spatřit.65 Když se mu podařilo cokoliv nepozorovamě ukrást, mohl krást celý rok a nikdo ho prý nemohl chytit: Když se mu však záměr o vánocích nepodařil, raději potom nekradl. V Bystřičce stříleli o Štědrém večeru "na oslavu" a aby se tím na celý rok zastrašili zloději.66 Střílení a jiné způsoby hlučení, což bylo o vánocích velmi rozšířeno, však mohlo mít i magicko o[r]chranný charakter. V tento večer se lidé chránili i před působením čarodějnic. Nic se proto nepůjčovalo z domu, zvláště chránili štědrovečerní jídla. V Novém Hrozenkově sypali pod prahy chlévů smetí ze světnice, čímž mělo být bosorkám zabráněno vstoupit.67
      Na závěr štědrovečerní večeře se konala ve Velkých Karlovicích děkování dětí rodičům, které si udrželo patriarchální ráz. Po jídle šly děti od nejstaršího až po nejmladšího políbit ruku otci a po tom matce, při čemž říkaly: "Pánbu zaplať za oběd." Podle vyprávění Františky Kretíkové (nar. 1912) se za dob jejího dětství obyčej v rodině vykonával tak, že rodičům děkoval i starší ženatý syn a dospělé dcery.68 Obyčej však byl znám ve více rodinách na Karlovicku.[/]
      Významnou součástí štědrovečerních obyčejů bylo na Valašsku "ščastikování", tj. vyslovování obřadního přání, které se obvykle pojilo s blahonosnými a ochrannými magickými praktikami. Ščastikovalo se při štědrovečerní koledě, při návštěvách o Božím narození, na Štěpána nebo na Nový rok. Podle Bartošovy zprávy chodila děvčata "ščastikovať" před večeří hospodáři a hospodyni; čeledínové nosili na Štědrý den jako "ščastičku" jedlovou četynu, kterou zastrkovali do hnoje.69 Do hnoje se stavěl také vánoční stromek, jemuž se říkalo "ščedrák".70 Ochranný a prosperitní smysl měla při "ščastikování" voda. Ve Velkých Karlovicích připravili večer vodu do konve, v níž byla rovněž zelená větvička. O půlnoci vstal hospodář, hospodyně nebo nejstarší syn z lože, obcházel potmě všechny místnosti, které vodou vykropoval. Přitom musel říkat: "Dej vám, Pámbu, dobrý deň, dřív vodičku než oheň!"71 Se ščastičkou se musel rovněž vykropit chlév. Při této obchůzce, a vůbec o vánocích se nesmělo chodit se světlem, a to z obavy, aby světlo nepřivolalo požár. Proto hospodyně napomínala děvčata: "Enom moc nerozžíhajte!" Obřadní úlohu vody o vánocích připomíná její používání ve velikonočních obřadech, O půlnoci nebo před východem slunka se lidé chodili umývat do potoční vody. Zvláštní moc byla přisuzována vodě na soutocích, v níž se děvčata umývala, aby se líbila mládencům.72 O půlnoci nebo před odchodem na jitřní mši běhala děvčata pro vodu na potok, vykropovala jizbu a přitom "ščastikovala" hospodáři, např. "sto tolarů na voloch vydělati" a hospodyni "sto otepí lnu natrhati".73 Magická moc vánoční vody se rovněž posilovala kovovými penězi, které se však do ní házely i proto,

173

aby se peníze držely po celý rok v domě. Ve vodě se lidé obřadně umývali i při návratu z jitřní mše. Aby byla voda mocnější, napírali ji proti proudu ze "schodnic", a hlavně před východem slunce.
      Obřadní význam vánoční větve byl znám rovněž na sousedním Lašsku a na Ostravsku, kde koledníci obcházeli s chvojkou "po ščestkaní" nebo "se ščestím".74 Ščastičce bylo přisuzováno především blahonosné působení, proto její tři vršky ukládali na různá místa v domě a v hospodářských budovách, hlavně ve chlévech a v ovčíně, kde zůstávaly po celý rok.75 Významnou součástí "ščastikování" byla i slovní přání, v nichž převažují motivy bohatství, blahobytu a zdraví. Koledníci přáli hospodářům všeho po stu a po tisíci. Nepochybně se v těchto přáních setkáváme s ohlasy dávných magických formulí.76 Ve Velkých Karlovicích "ščastikovali" hospodářům koledníci nebo sousedé při vzájemných návštěvách: ["]Daj vám Pámbu ščestí, zdraví, na to Boží narození,
všeho rozmnožení.
Co sobě žádáte u milého Pána Boha, aby vám to Pámbu dal.
menší hříchy, větší radosti, po smrti nebeské království.
Vinšoval bych vám na sta, na tisíce,
ale předně vám vinšuju ve ščestí a ve zdravjú takto do roka dočekati."

      V žertu rovněž přidávali: "A vinšoval bych vám na tisíc, hrnce od krupice"! [/]
      Nebo: "Aby vám vypadnúl z pece bok,
ze šporhelta trúba,
aby vám do tak roku zůstala gazdina hrubá!

      Tradiční používání štědrovečerních větviček při "ščastikování přispělo i k rychlejšímu přijetí vánočního stromku, který se stal charakteristickým rysem vánoc. Vánoční strom se začal na Valašsku používat koncem 19. století. Zasloužila se o to především místní inteligence. Na Karlovicku strojily stromek děti k školní slavnosti, které se zúčastňovalo duchovenstvo i úřednictvo ze sklářských hutí.77 Do jasennské farnosti přinesl zvyk strojit strom evangelický farář v devadesátých letech minulého století, který tuto tradici poznal za pobytu ve Švédsku. Stromek se zavěšoval ke stromu nebo jej stavěli na stůl, na větve připevňovali jablka a papírové ozdoby.
      Štědrý večer patřil k nejvýznamnějším věšteckým dnům v roce. O Štědrém večeru nebo v celé vánoční době se pokoušeli prostřednictvím věšteb hospodáři zjistit své příští hospodářské záležitosti, četné věštby se vztahovaly na zjištění osudu, zvláště života, smrti a zdraví, u mladých dívek čas vdavek atd.
      V době od Lucie do Božího narození se věštilo počasí podle slupek cibule. Podle rezavění nože se věštila vhodnost osiva. Hospodář přivázal na čepel nože chléb a koláč; podle toho, pod kterou potravinou nůž zrezavěl, sel zjara réž nebo žito.78 Na bohatost úrody se usuzovalo rovněž podle přírodních úkazů. Dlouhé střechýle byly znamením, že na

174

roste dlouhý len.79 Podle pnčasí v den Mláďátek se věštilo, jak často budou v roce umírat mladí lidé.80 V Drnovicích se při večeř i dívali, kdo má šátkem podvázán krk. Tento způsob uvazování šátku. který se praktikoval o pohřbu, používali lidé k věštbě blízké smrti. Podle štědrovečerního ovoce se obvykle věštilo zdraví členů rodiny. Lídé překrajovali jablka a podle porušení jader soudili na zdraví nebo smrt či onemocnění. NTa Karlovicku vykonával věštbu nejdříve otec, potom matka a děti podle stáří. Tento postup podle stáří se zachovával i při věštění délky života při zhášeuí štědrovečerní svíce, kerá byla postavena na pevně chleba. Obřadním přežitkem, který bývá považován za přežitek kultu zemřelých, bylo vynášení vánočního smetí na rozcestí, při čemž se konaly věštecké praktiky.81 Po štědrovečerní večeři se zametla jizba, smetí na lopatce vynesla děvčat.a "na křížné chodníčky". Přitom na rozcestí naslouchala různým zvukům. Když připomínaly zvonění, předpovídaly smrt, "muziga" zase věštila svatbu. Děvčata si též ukládala smetí pod hlavu; o kterém mládenci se jí v noci zdálo, toho měla do tat za manžela.82 Mezi nejrozšířenější věštby budoucího ženicha patřilo věštění podle zvířat a ptáků. Všeobecně bylo rozšířeno klepání na kohouta. Děvčata přicházela v noci ke kurníku a klepala "na dvérca". Když se ozvala slepice, nemělo děvče na vdavky naději. Kohoutovo zakokrhání však bylo znamením, že se do roka vdá.83 Věštba se v posledních letech konávala na Valašsku spíše jako žert. V Uble běhávala děvčata "ťukat na kohúta" vařechou, kterou hospodyně připravovala štědrovečerní jídla. Na směr příchodu ženicha se usuzovalo i ze směru letu ptáků, jímž děvčata sy[/]pala na Štědrý večer drobty po večeři nebo zrní z dožínkového věnce. Věštící děvče nasypalo na Štěpána drobty do sadu, věnec pověsilo na strom a pozorovalo, z které strany přiletí první pták. Z vyznačeného směru měl přijít ženich. Ve věštbě se setkáváme s přežitkem oběti, která byla zřejmě určena zemřelým.
      K věštění ženicha bylo používáno i pozorování domácích zvířat, zvláště kočky a psa. Ve Študlově vyhazovali kočku z domu a pozorovali. kterým směrem poběží. Tím směrem měl jít věštící do světa, odtud mohl přijít ženich nebo návštěva. V Hošťálkové si děvčata k věštění schovávala vdolek, který hospodyně na Štědrý den vytáhla z pece první. Koláč se rozkrojil na tolik kousků, kolik bylo v domě svobodných děvčat. Každé hodilo svůj díl kočce. Dcery, jejichž díl kočka pozřela, se měly do roka vdát. Je možné, že i v tomto případě se lidová věštba jen připojila k přežitku štědrovečerní obětiny. Na Karlovicku se podobným způsobem věštilo, kdo z rodiny dříve zemře.84
      Věštba podle štěkotu psa se obvykle spojovala s třesením stromy nebo ploty. V Pulčíně třásla děvčata bezovým keřem a říkala:

"Třasu, tř asu bez,
ozvi se mi pes,
kde můj milý dnes?

      Na které straně vesnice v tu chvíli zaštěkal pes, tam bydlel budoucí ženich.85 v Hošťálkové a v Uble se chodilo třást trném. Žertovně se vypráví o dívce, která šla třepat trnem, na který se schoval "pacholek". Zatřepala vrškem keře a zvolala: "Trne, trne, třasu ťa!" Ukrvtý čeledín ji vystrašil zvoláuím: l?

5

"A já su čert beru ťa!" v Pulčíně děvčata používala k věštění štědrovečerních "šišek", do nichž vkládala lístečky s jmény chlapců. Která "šiška" vyplavala při vaření na povrch první, označila jméno budoucího ženicha. Jde o obměnu věštby, která se praktikovala na Karlovicku.86 k věštbám, které jsou založeny na náhodném počtu, náleží i předpověď sňatku podle přinášených polen. Děvčata chodila po večeři "na drva", která brala bez počítání. Sudý počet potom předpovídal svatby, lichý počet v Poteči oznamoval, že děvče dostane vdovce. Rozšířená byla věštba podle střevíců házených přes hlavu. Když směřovala špička botu ke dveřím, věštící předpokládal, že do roka odejde z domu. V opačném případě měl zůstat ještě rok doma. Ve Vysokém Poli jsme zaznamenali věštbu pomocí síta a nůžek. Dvě děvčata nabodla síto na nůžky, každá držela jedno "očko" nůžek. Na kterou stranu se síto obrátilo, v tu stranu se mělo věštící děvče vdát. Povolání budoucího manžela děvčata na Rožnovsku zjišťovala tím, že poslouchala zvuky nad studnami. Podle nejrůznějších zvuků a šelestů usuzovala, zda manžel bude kovář, tesař, tkadlec apod.87 Věšteckých praktik se konalo na Valašsku o Štědrém večeru a vůbec ve vánoční době velké množství.88 v posledních desetiletích jim však lidová tradice nepřisuzovala účinnost. Proto mnohé dostaly žertovné podbarvení.
      Nedílnou součástí štědrovečerních obřadů byly kolední obchůzky, které se na Valašsku dochovaly v několika formách. Poměrně řídké byly individuální obchůzky, které většinou provozovaly děti a chudobnější obyvatelstvo. Koledníci dostávali darem peníze nebo pečivo. V Drnovicích děti předná[/]šely říkanku:
"Krká žaba u rybníka,
dajte nám, tetičko, makovníka!
Jak nedáte, pohněváte,
šecky hrnce vám roztřepem,
co v polici máte."

      Koledování, jak je známe z Valašska, si zachovalo několik obřadních rysů. Hlavní motiv, obdarování, byl již v minulém století obecně převrstven sociálním prvkem - příležitostí získat dary. Proto koledovaly především chudobné vrstvy občanů. V minulých letech a ostatně i v současné době je koledování pokládáno za žebrotu a tedy i za hanbu. Nejdéle se koledování udrželo u obecních a církevních služebníků, např. u kostelníků, zvoníků. varhaníků, hrobařů a pastýřů. V paměti obyvatel se uchovávají vzpomínky i na učitelskou koledu, která však zanikla v druhé polovině minulého století. Koleda patřila k významným vedlejším příjmům učitelů a farářů. Rechtorskou koledu popisuje např. brumovská kronika, podle níž konali učitelé, podučitelé a kostelníci obchůzku na Štěpána, při čemž vybírali obilí.89 Podle Gallašovy zprávy využívaly ženy kněžské koledy k dobrým magicekým úkonům. Duchovnímu podkládaly na lavici podušku nebo ubrus; když potom kněz odešel, sedla si na jeho místo hospodyně nebo dcera. Hospodyně tím chtěla dosáhnout, aby se jí vydařila housata a kuřata, dcera vykonávala praktiku, aby se do roka vdala.90 Tyto představy byly vytvořeny na podkladě podobných obřadních přežitků, které byly používány např. v masopustních obyčejích, při letních průvodech apod. V posledních letech provozovala kole

176

dování mládež, která za zpěvy a přání dostávala dary, především ovoce a pečivo. Kolední písně se na Valašsku udržovaly v rodinách hlavně tím, že je lidé zpívali po čas vánočních svátků, zvláště při štědrovečerním stolování. Ve valašských koledách se často vyskytují motivy ze způsobu života valašských pastevců.91 Některé koledy se staly součástí [/] lidových vánočních her. Při našich výzkumech jsme zaznamenali v lidové tradici řadu koledních písní, které jsou stále živou součástí lidového projevu. Protože o valašských koledách je dostupná rozsáhlá literatura, uvádíme na tomlo místě jen několik ukázek z Velkých Karlovic, jež jsme zaznamenali v roce 1967.[/]

Co se stalo přihodilo divnú božskú mocí,
Panna čistá Jezu Krista, porodila v noci.
V městě Betlémě, v tem čistém chlévě,
leží dítě nepřikryté v jeslích na seně.

Páni měštští i betlémští dobře to věděli,
ku porodu dať hospodu Marii nechtěli.
Panna stydlivá kráčí do chléva,
musela jíť tam porodiť svojího syna.

Andělové, dvořanové v povětří lítají,
proč ta chasa ze salaša u jesliček stojí.
Hovádka němé, vůl, osel v seňě,
naň dýchaje, zahřívaje v noci i ve dně.[/]

Jura Hrubý popad dudy, vesele gajdoval,
česť a chválu Pánu Bohu všude rozhlašoval,
jak na píšťalku a na fajfarku,
Pavel Rysla, Francek Třísla při svém pluháku.

Mrva extra na salaši se svú chasú leží,
Ondra s trúbú nadul hubu, honem tam naň béží.
Tam naň hurtoval, aby hneť vstával,
Ježíškovi tam s druhými takto jemu hrál.

Příjmi od nás, tu ty to máš, děťátko spanilé,
zpíváme a skládáme ke cti tvojí chvále,
téj tučnéj paše, spas duše naše,
a po smrti rač nás vzíti tam do salaše.92

(Zpíval Jan. Plánka, nar. 1901.)

177

Hopsa, chasa, vzhůru povstávajte,
rychle svoje krpce obúvajte,
vem každý obušek a halenu,
rychle pospíchajte ku Betlému.

Tam se nám narodil šohajíček,
překrásný a svatý mládeneček.
My ho půjdem pěkně přivítati,
co z domu vezmeme, darovati.[/]

Syra, másla, medu a žinčice,
čočovice, hrachu a krupice.
Dal nám starý bača dávno dosti,
popřeje mu Pámbu mnoho ščestí.

Ten starý Vaníček dal nám kaše,
a ten, starý Plánka dvě klobáse,
pěknú baraničku a kožíšek,
že sa zimú třese náš Ježíšek.[/]

Seno, sláma, postel, vše ho tlačí,
ti hříchové naší sou bodláčí,
on musí ubohý zimú mříti,
a potom na kříži zas umříti.

(Zpívala Fr. Kretíková, nar. 1912.)

178

Poslyš, Ondráši, cosi nás straší z oblaků,
nezapomínaj, běhaj a střílaj z pluháku.

Nech straší co sce, zajímaj ovce,žeň domů,
by sa zahnaly, nešmakovaly nekomu.

Věru sa bojím, sotva tu stojím o strachu,
jak sa osmělím, já hned vystřelím, daj prachu.

Neboj sa brachu, není tu strachu žádného,
jak se osmělím, neco ti povím nového.[/]

Anděl tu křičel, který k nám přišel na pole,
že je zajistě v Betlémě městě pachole.

Když tomu tak je, bratrové poďme, berme se,
bača za nama, vezňa barana, ponese.

Kdo co daruje, nech toho tu je, dať jemu,
bača dá hrudu, Vávra dá druhú, valaši.

Všichni pospolu kopečkem dolu kráčejme,
toho panáčka, světa miláčka vítejme.[/]

Vítej Ježíšku, světa miláčku, ty si náš
z dávna žádaný a vyprosený Mesiáš.93

(Zpíval J. Plánka, nar. 1901.)

179

(: Daj vám Pámbu večerní veselí, :)
(: a vám předně, pane hospodáři! :)

Aji s vašú hospodyňkú,
též i s vašú čeládkú milú.

Račte nás dále vyslyšeti,
o čem my vám budem zpívati.

A o Jezu Kristu synu milém,
a o jeho narození slavném.

Sedí Janíček u kraj stola,
před ním čepička zlatem kropená.

Pod tú čepičkú sú dukáty,
daj nám Janíčku, šak si bohatý.[/]

Daj rzám grajcarek neb patáček,
na gořalenku neb na tabáček.

Gořalenka je dobrá, sladká,
tvoja hospodyň je pěkná hladká.

A už sa od vás pryč bereme,
Pánu Bohu vás porúčáme.

Nemějte za zlé, že sme tu byli,
žé sme ten váš dvůr navštívili.

Pěkně děkujem za vaše dary,
co ste vy nám trojníček dali.

Aj dali, dali, darovali,
abyste toho nic nepoznali.94

(Zpívala M. Plánková., nar. 1915.)

180

K četným koledníkům na Valašsku patřili též cikáni, kteří do moravských vesnic př icházeli i ze sousedního Slovenska. Cikánští koledníci používali repertoár valašských zpěváků, především proto, aby vyhověli místním zálibám. Zaznamenali jsme případy, kdy hospodyně nebyla spokojena s variantou písně a pravila kolednici: "Cigánko, špatně to zpí[/]veš!" Některé koledy se dostaly do valašské tradice i prostřednictvím slovenských cikánů, což je možno konstatovat, i když tato otázka nebyla souhrně zpracována. Uveďme např. koledu z Velkých Karlovic, která patřila k repertoáru domácích i slovenských cikánů a jako cikánskou ji chápalo i místní obyvatelstvo.[/]

Povězte nám, pastuškové, co ste viděli,
tam kde ste to o půl noci náhle běželi?
Diťa narozené, v jaslách položené,
viděli sme v Betlémě.[/]

A kdo že vás uvědomil o děťati tom
a že taká mimořádná vznešenost je v ňom?
Anděl se nám zjavil, radujte sa pravil,
narodil sa Spasitel.

(Zpívali J. Plánka a M. Plánková, nar. 1915.)

181

Převážně dětskou záležitostí byly štěpánské koledy. Děti přicházely obvykle ke svým kmotrům, kde dostávaly za zpěv pohoštění a peníze. Po koledě chodily i děti z chudobných rodin, aby si obchůzkou po vsi získaly dary. Všude na Valašsku je známá říkanka "Koleda, koleda Štěpáne...", která byla nejčastěji v tento den používána. Štěpánskou koledu provozovali i dospělí; dokládá ji např. M. Václavek, který uvádí i štěpánská přání, jimiž se hospodáři vinšovala bohatá úroda.95 z dnešní tradice na Valašsku však štěpánská koleda téměř vymizela. Zvláštní formou koledních obchůzek jsou vánoční hry. Na Valašsku je provozovaly skupiny mladých chlapců, a to nejen o Štědrém večeru, ale po celé vánoční období. Studiem valašských vánočních her se zabýval O. Sirovátka, který na podkladě shromážděných materiálů zjistil, že na Valašsku se vyskytují v podstatě dva typy těchto her. Na Rožnovsku, Frenštátsku a v severních oblastech Moravy byla rozšířena hra "valaši", v níž vystupovaly tři maskované postavy - Bača, Mičuda a Vacula nebo Vaculík. Na jižním Valašsku, zvláště v okolí Valašských Klobouk žila hra "betlemářská", která je pravděpodobně slovenského původu.96 Byla však známa i v centrálních oblastech Valašska.
      Vánoční hra "valaši" nebo "pastuši" se skládala z krátkých výstupů, v nichž tři maskovaní chlapci předváděli vítání narozeného Mesiáše. Postavy byly v tradici ustálené, zřídka k nim přistupovaly další postavy, jako např. Anděl nebo Janko.97 Předsta[/]vitelé "valachů" byli oblečeni v černých nebo červených kalhotách, v bílých košilích a vysokých kloboucích. přepásali se červenými šátky.98 "Valaši" drželi v rukou obušky nebo hole, na nichž byla řada kroužků a hrkávek. K předvádění hry se mládež vždy připravovala, a to již několik týdnů před vánocemi. Na Karlovicku "valaši" přicházeli po celý vánoční čas do domů a žádali hospodáře o dovolení, aby mohli hru předvést:

"Dej Bůh ščestí, milí páni,
nebyli sme dávno s vámi.
Do skoku se nám uzdálo,
dovolte nám trošku málo."

      Když hospodář nebo hospodyně svolili, vešli obřadníci do domu. Stávalo se ovšem, že v některých domech jim nebylo dovoleno hru předvést. Někdy z finančních důvodů, když chudobná rodina neměla koledníky čím obdarovat, jindy když se v místnosti pracovalo, např. při výrobě šindelů, draní peří apod. V tom případě šli koledníci o dům dále. V karlovické hře začínali obvykle koledou "Pásl ovčák ovce"99 ; při některých rytmických koledách nebo říkánkách koledníci vyskakovali a hřmotili obušky. Postavili se "do rendlíků" a vždy dva skákali s palicemi proti sobě. Při výskoku zdůrazňovali rytmus i klepnutím o podpatky, čemuž se říkalo "zbíjat holuby". Tento způsob rytmizování byl běžný i v tanečních formách, a to též v sousedních národopisných regionech. Každý z vánočních obřadníků říkal čtyřverší, při němž vždy dva a dva vyskakovali:

182

Bača:

"Na vsackých horách
nalézal sa valach.
Štveropečený chleba jed, ešče sa ho nenajed."[/]

Mičuda:

"Na vsackých horách
nalézal sa valech.
Štyry vědra pálenky vypil,
ešče neměl břuch veliký."[/]

Vacula:

"Na vsackých horách
nalézal sa valach.
Jak sa to z něho smílo,
štyry míle slyšeti bylo."[/]


      Zdá se, že na rytmus písní a skoků ve vánočních hrách měl vliv i tanec odzemek, což nejvíce naznačují záznamy koled "Při Betlémě na salašu" nebo "Z nožky na nožku". Tato skočná píseň byla známá [/] i na Slovensku, kam ji patrně z Moravy přenesli drataři z Kolárovic, kteří bezpochyby nejvíce ovlivňovali české a moravské vánoční hry.100 [/]

Z nožky na nožku, poskočme trošku.
Při tech našich ovečkách, při zelených rolečkách.[/]

Tam se pastýř dobře má, o bohatství nežádá.
Nic nemá na své jmění, vyspí se na kameni.

(Zpíval J. Plánka, Velké Karlovice.)

183

Vánoční hra "betlemáři" nebo "fedoři" byla rozšířena hlavně na jižním Valašsku, je však doložena i v dalších územích. Na rozdíl od "valachů" ve hře vystupovalo více postav, které však měly rovněž poměrně ustálená jména. V Bystřici pod Hostýnem ve hře vystupovali obřadníci Fedor, Štacho, Gryca a Anděl.101 Tytéž postavy jsou doloženy v hrách ze Zubří. Brumova, Valašských Klobouk a Vizovic.102 Počet postav ve hře však vždy nebyl shodný. Kromě uvedených postav vystupovali Valenta (ve Vizovicích, Valach, Valaška, Kuba, Anděl, Klíma (na Frenštátsku), tytéž osoby nacházíme i ve slo venských betlémských hrách.103 Podle Sirovátkova zjištění "betlemáři" převládali jen v menší oblasti Valašska. Četné zápisy her "valachů" pocházejí ze středního a severního Valašska a Lašska. Přitom se však oba typy her prolínají, a to obsahově i územně. Např. kloboucká hra "Fedoři" má některé rysy hry "valachů".104 Vliv slovenských betlémských her zasáhl i Vsatsko. Např. ve Velkých Karlovicích, kde byla hra "valaši" pokládána za místní, konala se i obchůzka s betlémem. Zúčastňovalo se jí pět nebo šest koledníků, mezi nimiž bývala i maska čerta a žida.105 Na Karlovicko přicházeli ještě v třicátých letech koledníci ze Slovenska, např. z Mokova, a podle. jejich vzoru pak konala obchůzku i místní mládež. Při studiu otázek východoslovanských vlivů v pastevecké kolonizaci na Valašsku bylo poukazováno i na výskyt jmen Fedor a Gryca, která jsou rovněž jmény postav ve vánočních hrách.106 v těchto případech však může jít o vlivy zprostředkované slovenským etnikem.
      Svátek Božího narození měl v lidové tradici daleko menší význam než Štědrý večer. Světil se pře[/]devším dodržováním obřadních zákazů pracovních, činností. Ženy nesměly v tento den vařit; požívala se jídla, která byla přichystána o Štědrém dnu.Zejména se nesměly řezat "lokše", ovšem nesmělose také zametat a uklízet v domě. Hospodářové si rovněž připravovali zásoby krmení a vody pro dobytek, protože v tento sváteční den se již nic nesmělo chystat, nechodili ani do stodoly, nekydali hnůj atd. Obřadnost svátku byla zdůrazňována i zákazem hlasitého mluvení, nesmělo se ani bouchat dveřmi a vůbec způsobovat hluk. Nepříznivě by se podle lidové tradice mohlo na lidech projevit, kdyby v tento den leželi v lůžku. Proto chodili hlavně do kostela, vzájemné návštěvy však byly pokládány za nevhodné.
      Obřadní význam byl přisuzován vánočnímu spěchu z kostela, který měl stejně jako velikonoční spěch působit na úspěšnost polního hospodaření.107 Ve Valašské Senici utíkala hlavně mládež; věřilo se, že kdo bude první doma ze mše, bude mít velký ječmen. Ve Vlachotě Lhotě žertovně volali na opozdilce: ,,Ty neskoro požneš!" Obřadní spěch se praktikoval i o Novém roce.108 Motiv spěchu, jehož zákla-dem byl magický obřad, se vázal k zimnímu i jarnímu novoročí, jeho genese však naznačuje, že původně náležel k jarním výročním obřadům.
      S vánočními obyčeji úzce souvisejí i tradiční: tříkrálovské obřady. V tento den se v kostele světila voda a křída. Magická moc vody byla posilována i tradičními praktikami, např. vodu nabírali pa proudu, nosili ji zaříkat božcům apod.109 V Bylnici s vodou světili i lískové a klokočové dřívka, které jako ochranné prostředky zapalovali při bouři nebo z nich vyráběli křížky pro ochranu polí.110 Svěcenou

184

křídou psali tříkráloví obřadníci počáteční písmena jmen Tří králů a letopočet na dvéře a vrata domů. Tento obyčej vykonávali především církevní služebníci - kostelníci a ministranti, v minulém století také rechtoři. Při obchůzce dostávali dary, které byly dříve pokládány za celoroční odměnu, v posledních letech už jen za almužnu.111 Tříkrálové znaky psali rovněž maskovaní obřadníci, kteří jako Tři králové chodili po koledě. Jejich znakům však lidé nepřikládali ochrannou moc, a to proto, že neúhledné písmo vyznačovali neposvěcenou křídou. Po odchodu masek hospodáři znaky mazali a čekali na příchod kostelníka, popi°ípadě si znaky napsali sami.112
      K vánočním obchůzkám masek patří i koledy "Tří králů", za něž se převlékala školní mládež. V tříkrálovské hře vystupovali tři obřadníci maskovaní dlouhými bílými košilemi a vysokými papírovými čepicemi. Na Karlovicku nosili místo čepic na hlavě hrotky, na Rusavě je doprovázel čtvrtý obřadník, který vybíral do koše dary.113 Ve Fryštáku přicházely masky Tří králů s holemi nebo obušky, které se do obchůzky dostaly zřejmě vlivem vánočních her. Tříkrálovské obchůzky byly rozšířeny po celém Valašsku a nevyznačovaly se zvláštními odchylkami.114 Rovněž tříkrálovské písně nevykazují zvláštní obměny. Ve Vysokém Poli připojovali k textu všeobecně známé písně "My třé králé ideme k vám..." kolední prosbu: "Hospodáři, dej korunku, Ježíškovi na peřinku. Hospodyňko, dej pěťáček, Ježíškovi na povijáček.[/]
      Děkujem vám za ty dary, které ste nám z lásky dali.
      Tříkrálovská kolední obchůzka byla součástí cyklu vánočních her, k nimž na Valašsku patřily hry ,,valaši" a "betlemáři". Na Karlovicku skupina chlapců, která předváděla "pastuchy", chodila potom i za masky Tří králů. Skupiny obřadníků se často setkávaly, a když se křížily jejich cesty, docházelo i k vzájemným šarvátkám. Místní koledníci zvláště neradi viděli cizí obřadníky, protože tím přicházeli o část výslužky.
      Od vánoc do Tří králů přicházeli ze Slovenska na jižní Valašsko, a zvláště do dědin na Závrší, koledníci s betlémem. Pod vlivem slovenských návštěvníků došlo po pětačtyřicátém roce k oživení vánočních her, kterých se zúčastňovala i místní mládež.
      V Uble vodili tříkráloví obřadníci i masku koně. Představoval ji mladík, který nosil na ramenech figurínu koňské hlavy. Tato maska se však do tříkrálovské koledy dostala nejspíš z masopustních obchůzek.
      Zvláštní místo v zimním novoročí zaujímá koláčová slavnost, která se vyvinula z výslužky služebné mládeže. Ještě v období první republiky bylo běžné, že část vesnické mládeže odcházela do služby k místním zemědělcům. Pacholkům končila služba na Štěpána, děvčata měnila službu o Novém roce. V tyto dny dostávala služebná mládež od svých hospodářů koláče jako výslužku za službu. Koláče však dostávala i mládež, která nebyla ve službě. Všude na Valašsku bylo zvykem, že na Štěpána přicházela děvčata načínat chlapcům koláče, na

185

Nový rok pak přicházeli mládenci načínat koláče dívkám. Koláč měl obdélníkový tvar, pekl se na plechu. V Poteči jej zdobili motivy ptáků a růží, v Horní Lidči pletenci, tvary srdíček aj.115 Zvláštní péče musela být věnována přípravě koláče. Když se nepovedl. říkalo se, že děvče je hubaté nebo neposlušné.
      Chlapci chodili načínat koláče po skupinách. Když mělo děvče vyhlédnutého mládence, pozvalo ho, aby přišel na koláčovou slavnost sám. O některých záletnicích se vyprávělo, že si pekly i několik koláčů, aby mohly pozvat více nápadníků. Když k děvčeti nepřišli chlapci vůbec koláč načínat, pokládalo se to za urážku a hanbu. Proto si děvče pro jistotu chlapce pozvalo. Jejich návštěva byla pro dům poctou. Obřadní načínání novoročních koláčů si v dochovaných formách na Valašsku udrželo erotický ráz. Antonín Václavík se na základě těchto rysů domníval, že by v těchto jevech mohlo jít o pozůstatek plodnostního smyslu koláčů nebo i o ohlas dospělostních obřadů.116
      Zvláštní formou byl novoroční koláč, jemuž v Novém Hrozenkově říkali "nové léto". Do koláče si členové rodiny zabodávali peříčka, podle nichž věštili svůj osud.117 Jde zřejmě rovněž o vliv jarních obyčejů.
      Na Štěpána a na Nový rok se v žertu posílají na novou službu i manželé. Na Rusavě podávaly ženy mužům kalhoty, aby jim za tuto službu dali večer napít. Na Nový rok zase muži podávali ženám sukně.118 Je otázka, zda v těchto žertovných scénkách můžeme vidět ohlasy erotických jevů, které nacházíme i při slavnostním načínání koláčů.[/]
      Při nástupu služební mládeže k novému hospodáři se konaly obyčeje, v nichž je možno vidět zbytky recepčního nebo snad kultovního obřadu. Když přišla nová čeleď po prvé do domu, sypali jí pod nohy nebo na nohy popel, aby prý netesknila. Z téhož důvodu se měla čeládka při nástupu služby podívat na komín.119 Jde o tytéž obřadní momenty, které doprovázely i vstup nevěsty do nového domu při svatebním ceremonielu.
      S koláčovou slavností souvisí obřadní zahazování dveří hnojem, což si vzájemně prováděla mládež obojího pohlaví. Na Štěpána zahazovaly děvečky pacholkům dvéře do chléva hnojem, na Nový rok to zase chlapci opláceli dívkám. Obyčej byl rozšířen zvláště ve vesnicích okolo Valašských Klobouk a na Vizovsku. V Uble mládenci pozorovali, zda děvče hnůj od vchodu odháže; když to vykonalo, říkalo se o něm, že má ráda práci. Většinou však smysl obyčeje nebyl znám.
      Po celém Valašsku se konávaly časně ráno na Štěpána obchůzky masek řezníků. Mládenci v úborech řeznických tovaryšů přicházeli do domů a kupovali "jalovičky", čímž byly míněny vdavekschopné dívky. Ve Vysokém Poli se říkalo, že chlapci chodí kupovat nevěsty nebo jalovičky. Přicházeli ještě před rozedněním a shazovali děvčata z lůžek.120 V Návojné chlapci číhali u domů vyhlédnutých děvčat, a jak šel hospodář ze dveří, volali na něj, aby jim prodal jalovičku. V Drnovicích masky řezníků vynášely děvčata z postelí do hospody, kde jim musely zaplatit pohoštění. Na saních je vozívaly do říčky, kde je namáčely ve vodě, i když byla ledová. Ve Velkých Karlovicích přišli mládenci jako

186

"řezníci do domu. V nichž žila děvčata "na vydaj", a obraceli se na hospodáře: "Pane hospodář, máte-li nejakú jalovičku, tož nám prodajte!" Přitom chlapci brali děvčata z lůžek a tropili s nimi nejrůznější nezbednosti; ohmatávali je, plácali po těle, jako kdyby šlo o skutečnou koupi. Mládenci sebou nosili alkoholické nápoje, jimiž častovali hospodáře a hospodyně.
      Je zřejmé, že v těchto obchůzkách se výrazně uplatňovaly erotické motivy, podobně jako při koláčových slavnostech. Z daného materiálu je však obtížné vyvodit, zda může jít o ohlasy zaniklých [/] dospělostních obřadů či seznamovací formy mládeže před nadcházejícím obdobím masopustu, v němž se tradičně uzavíraly sňatky.
      K vánočnímu období na Valašsku se vázala dlouhá řada obyčejů, které mají z hlediska etnografického a folkloristického zkoumání různý význam a odlišnou hodnotu. Stěžejní obřadní přežitky celého zimního novoročí se soustředily okolo Štědrého večera a spolu s obřadním folklórem staršího i novějšího původu vytvořily bohatý systém valašské vánoční tradice, jejíž doznívání můžeme sledovat i v dnešním životě obyvatel moravského Valašska.[/]

Poznámky
1
      Viz J. Skutil, Gallašovy mýtické povídky o bozích a bohyních moravských Slovanů, Valašské Meziříčí 1940, str. 18 a n.; St. Souček, z Gallašovy literární pozůstalosti, ČMMZ, 10 (1910), str. 79.
2
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském na Moravě, ČMM, 2 (1870); podle této práce shromáždil další materiál F. Bayer, Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském na Moravě, ČMM, 7 (1875).
3
      J. Feifalik, Volksschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864, str. 6 n.
4
      M. Václavek, Některé zvyky, obyčeje a pověry výroční na moravském Valašsku, zvláště na Vsacku, Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, 1 (1884), str. 10-23; Pastouškové na Vsacku, tamtéž; Doba vánoční na moravském Valašsku, ČMM, 15 [/] (1891), str. 224-231, 311-320; Moravské Valašsko I, Vsetín 1894.
5
      E. Peck, Lid na Vyzovsku, ČVSMO, 1905, str. 12 n; J. Čižmář, Vánoční chození "Valachů" ve Vizovicích na Moravě, ČL, 29 (1929), str. 103-107; Chození s "matičkou" a "Luckou" ve Vizovicích na Moravě, tamtéž, 31 (1931), str. 359; Štědrý večer ve Vizovicích, Podřevnicko 1 (1939), str. 23-25; Na Tři krále, tamtéž, 2 (1940), str. 9-10.
6
      Viz např. V. J. Obšívač, Valaši. Vánoční zvyky valašských ogarů, Český lid 25 (1925), str. 129-131; J. Vévoda, Vánoční hra valašská z Bystřice pod Hostýnem, ČL 26 (1926), str. 93-96; M. Loucká-Fišerová, Betlemáři, ČVSMO, 35 (1924), str. 65-74.
7
      J. Válek, Poznámky k mapě moravského Valašska, ČMMZ, 10 (1910), str. 303.
8
      O. Sirovátka, Pastýřské kolední hry na Valašsku, Naše Valašsko, 14 (1951), str. 111-124.

187

9
      A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby, rkp. disertační práce KU, Praha 1952; L. Kopálková; Karolinka. Příspěvky k monografii valašské obce, rkp. diplomová práce, MU, Brno 1953.
10
      L. Sušilová, Kjoboucký rok. Starobylé zvyky a obyčeje celého roku ve Valašských Kloboukách, Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1964, č. 1, str. 22-35, č. 2, str. 45-55.
11
      Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, část 1, Praha 1953, str. 129-179. Kolektivní etnografický výzkum na Valašskokloboucku prováděli posluchači katedry etnografie a folkloristiky university J. Ev: Purkyně v Brně v roce 1965. Výzkum výročních obyčejů konali podle dotazníku, který vypracoval dr. J. Tomeš. V Lidečku a Ned.7šově zkoumali J. Rousová a M. Krotká, ve Valašské Senici A. Holarová a E. Nováková, v Pulčíně J. S ruček a K. Panák, ve Študlově K. Dvořák a L. Buzek. V Drnovicích, Vysokém Poli, Mirošově, Návojné a Nedašově provedl výzkum autor tohoto článku.
12
      R. Jeřábek, Moravské malované betlémy jako etnoorganologický pramen, Národopisné aktuality, roč. III, 1966, č. 3-4, str. 1-10.
13
      A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu..., str. 57.
14
      Podle Kuldovy zprávy z Valašska dávaly masky dětem políbit prut nebo metlu a pak jim tyto předměty ponechaly darem, viz B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje, ČMM, 2 (1870), str. 136 n.
15
      L: Sušilová, Kloboucký rok, Vlastivědné kapitoly, 1964/I, str. 25-26. F. Bartoš, Ze života lidu moravského, ČMM, 12 (1880), str. 1. IVa Vizovicku se udržovala tradice obřadního práskání bičem po několik večerů před Mikulášem, viz. E. Peck, Lid na Vyzovsku, str. 12:[/]
16
      Podobné dary dávali kmotři dětem. i o velikonocích.. Šlo nepochybně o významnou darovací povinnost kmotrů, o čemž svčdčí i Václavíkův záznam z VaIašských Klobouků, že dětem, které zemřely v předškolním věku, dávali figurální pečivo do rakve. Viz A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, str. 482.
17
      A. Václavík; Příspěvky k studú výročních obyčejů". NVČ, 31 (1949-1950), str. 16 n. Sv. Mikuláš byl ochráncem ruských zemědělců, k jeho zimnímu svátku se připojit i svátek starců, viz S. A. Tokarev, Religioznyje verovanija vostočnoslavjanskich naródov , XIX. - načala XX veka, Moskva-Leningrad 1957, str. 117. f.
18
      A. Plessingerová; Obraz života a práce lidu..., str. 66.
19
      J. Čižmář, Chození s "Matičkou" a "Luckou" ve Vizovicích na Moravě, ČL, 31 (1931), str: 359, týž, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, str. 155.
20
      J. Vyhlídal, Vánoční doba ve Slezsku, ČL, 15 (1906),. str. 115, týž, Naše Slezsko, 7 n.
21
      F. Bartoš, Moravský lid, Telč 1892, sťr. 8-9.
22
      Na společné rysy "Matičky" a "Lucky" poukázal J. Čižmář, Chození s "Matičkou" a "Luckou". . . str. 354.
23
      M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 48-49, srov L. Kopálková, Karolinka, str. 118.
24
      E. Peck, Lid na Vyzovsku, ČVSMO, 1905, str. 12, srov. F. Bartoš, Ze života lidu moravského, ČMMZ, 12: (1880) , str. 1. ..
25
      M. Václavek, O některých bájeslovných bytostech na mor. Valašsku, ČMM, 16 (1891), str. 126; týž, Moravské Valašsko I, str. 49.
26
      V původním znění byl zákaz znám i na Horňácku" viz J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko,. Brno 1966, str..305..

188

27
      Srov. M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 49-50. Téměř stejný průběh obchůzky jsme zjistili ve vesnicích okolo Valašských Klobouk. Dokládá to i L. Sušilová, Kloboucký rok, Vlastivědné kapitoly, 1964/l, str. 27.
28
      Plodnostní moment při obchůzkách ve svátek sv. Lucie se uplatňoval v Maďarsku, kde masky napodobovaly kvokání slepic, viz K. Visko, Volksbrauch der Ungarn, Budapest 1932, str. 142.
29
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje..., ČMM, 2 (1870), str. 137.
30
      J. Skutil, Gallašovy mytické povídky, str. 17, B. M. Kulda, tamtéž, str. 137; F. Bayer, Národní pověry a obyčeje..., ČMM, 7 (1875) seš. 1-2, str. 94.
31
      Ze Vsacka tutéž věštbu uvádí M. Václavek, Doba vánoční na morávském Valašsku, ČMM, 16 (1891), str. 224 n.
32
      A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu.. , str. 47.
33
      E. Peck, Lid na Vyzovsku, ČVSMO, 1905, č. 45, str. 12-13.
34
      Poměrem zimního a jarního novoročí se v poslední době zvlášť zabýval A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 58-74.
35
      V tomto významu byla známa "hojná" večeře na Vsacku i na Valašskokloboucku, srov. A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu . . . , str. 98; B. Havlíček, Nástin vývoje Valašskokloboucka v pol. 19. stol., Vlastivědné kapitoly, 1966/l, str. 16.
36
      F. Bartoš, Moravský lid, str. 15.
37
      L. Kopálková, Karolinka, str. 120.
38
      Řadu dalších magických praktik uvádí A. Plessingerová, c. d., str. 225.
39
      L. Sušilová, Co jídávali staří Klobučané, Vlastivědné kapitoly, 1960/II, str. 33; táž, Kloboucký rok, Vlastivědné kapitoly, 1964/I, str. 30. Srov. rovněž Horňácko, str. 306.[/]
40
      J. Ország-Vranecký, Vaření na otevřeném ohniští, Valašsko, 6 (1957), č. 1-2, str. 29.
41
      J. Orel, Vánoční lidové pečivo z Vizovic, Naše Vatašsko, 3, 1949, str. 176-179.
42
      M. Loucká-Fišerová, Štědrovečerní večeře na Valašsku, Zahrada Moravy, 2 (1924), str. 62. Srov. také J. Čižmář, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Vyškov 1938, str. 139.
43
      J. Skutil, Gallašovy mytické povídky, str. 16; St. Souček, z Gallašovy literární pozůstalosti, ČMMZ, 10 (1910), str. 79.
44
      Viz F. Bartoš, Moravský lid, štr. 12.
45
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje . . . , ČMM, 2 (1870), str. 187-189; srov. P. Socháň, Starobylé zvyky slovenských roľníkov pri polnej práci, Bratislava 1930, str. 18.
46
      Významným štědrovečerním pečivem byl koláč "ščedrák", do něhož hospodyně zabodla pírko. Koláče se používalo také k věštění. Viz M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 53. Podle A. Václavíka se tímto slovem označovaly novoroční koláče, viz Výroční obyčeje a lidové umění, str. 59.
47
      A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu..., str. 113.
48
      Z Velkých Karlovic uvádí obyčej A. Plessingerová, c. d., str. 253 n. s kultem zemřelých souviselo i stavění svíc do oken, což bylo rozšířeno nejenom na Valašsku, ale také např. na Kysucách. Viz A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 133; L. Baran, Vánoční obyčej s ohněm na Kysucku, NVČ, 31 (1949-1950), str. 89-90.
49
      M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 59; týž, Doba vánoční na mor. Valašsku, ČMM, 15 (1891), str. 312.
50
      J. Skutil, Gallašovy mytické povídky, str. 116.
51
      J. Čižmář, Štědrý večer ve Vizovicích, Podřevnicko, 1 (1939), str. 24; srov. J. Vyhlídal, Naše Slezsko, Praha 1903, str. 13-14.

189

52
      M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 55.
53
      L. Kopálková, Karolinka, str. 119.
54
      F. Táborský, Rusava, Život valašské dědiny, Olomouc 1928, str. 88.
55
      A. Plessingerová, c. d., str. 104 a 120. Rovněž na sousedním Slovensku zavěšovali na žerdě u domů nevymlácené snopy pro ptáky, viz J. Ľ. Holuby, Národopisné práce, Bratislava 1958, str. 411. Příbuzný obřadní význam mělo i štědrovečerní rozhazování slámy, které se vykládalo jako památka na Kristovo narození ve chlévě. Viz V. Sedlářová, Osuské. Historicko-ethnografická monografie obce pod Bílými Karpatami, rkp. disertační práce MU, Brno 1951, str. 60.
56
      E. Peck, Lid na Vyzovsku, ČVSMO, 1905, č. 45, str. 13.
57
      M. Václavek, Doba vánoční na moravském Valašsku, ČMM, 15 (1891), str. 230-231, týž, Moravské Valašsko I, str. 55.
58
      F. Bartoš, Moravský lid, str. 22-23; srov. K. Chotek, Cerovo, NVČ 1 (1906); str. 231-232.
59
      Touto otázkou se zabýval P. Bogatyrev, Polaznik u južných Slovjan, Madjarov, Slovakov, Polakov, Lud słowianski, 3 (1934), B 214 n.; srov. také A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 91.
60
      Tato představa se vztahovala i na lidské potomstvo, viz A. Plessingerová, c. d., str. 229; M. Václavek, Valašsko I, str. 59; srov. J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko, str. 306.
61
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje..., ČMM, 2 (1870), str. 190; J. Čižmář, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, str. 138.
62
      M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 50 n.; srov. A. Plessingerová, c. d., str. 209.
63
      Obdobný záznam z Velkých Karlovic - Podťatého uvádí A. Plessingerová, c. d.; str. 110.
64
      M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 50.[/]
65
      A. Plessingerová, c. d.; str. 92. Tento jev jsme zaznamenali i v Uble. Případ krádeže při koledě v Bošáci z r. 1847 uvádí J. Ľ. Holuby, Národopisné práce, str. 90.
66
      A. Plessingerová, c. d., str. 285.
67
      M. Václavek, Moravský lid, str. 53; A. Plessingerová, c. d.; str. 207.
68
      Patriarchální rys má i oslovování manželů, jimž ženy na Valašsku v minulosti vykaly.
69
      F. Bartoš, Moravský lid, str. 12, 20.
70
      St. Vašut, Valašské pověry, zvyky a obyčeje , Dolina Urgatina; 2 (1948), str. 94.
71
      Šlo o magické přání, podle něhož měla voda chránit před nebezpečím ohně. V mnoha obměnách se používalo. "dřív", "spíš" nebo "výš vodička než oheň". Tato praktika se však nevázala výhradně k vánočním obřadům, byla vůbec ochranným prostředkem proti ohni. Např. na Uherskobrodsku stříkali při bouřce svěcenou vodu do komína, při čemž říkali: "Výše vodička než oheň!" F. Bartoš, Moravský lid, str. 294 a 20; srov. M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 58; R. Jeřábek, Život a práce lidu při vodách moravského Valašska, rkp. kandid. disert. práce, Brno 1959, str. 295.
72
      F. Bartoš; Moravskyí lid, str. 24; týž, Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, str. 112; M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 51; A. Plessingerová, c. d., str. 238 n.
73
      St. Vašut, Valašské pověry, zvyky a obyčeje, Dolina Urgatina, 2 (1948), str. 94; F. Přikryl, Obyčeje a zvyky, Dědina pod Beskydem, 8 (1956), str. 4. Srov. F. Bartoš, Moravský lid, str. 12 a M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 60.
74
      F. Bartoš, Moravský lid, str. 24; J. Vyhlídal, Naše Slezsko, str. 16.
75
      F. Bartoš, Moravský lid, str. 20-21.
76
      Kolední vinše tohoto charakteru byly známé i na Horňácku, viz J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko, str. 310.

190

77
      M. Dušek, Valašské svátky, Dolina Urgatina, 2 (1948), str. 53.
78
      F. Táborský, Rusava, str. 89; A: Plessingerová, c. d., str. 283.
79
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje . . . , ČMM, 3 (1871), str. 40.
80
      A. Plessingerová, c. d., str. 312. Srov. Horňácko, str. 329. '
81
      A. Plessingerová, c. d., str. 268; A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 165.
82
      J. Čižmář, Čáry a pověry lidu moravsko-slovenského, ČMM, 19 (1895, str. 159.
83
      Srov. M. Václavek, Doba vánoční na Moravském Valašsku, str. 227-228; týž, Moravské Valašsko I, str. 5.1. Obměny těchto obyčejů uvádí i J. Čižmář, Štědrý večer ve Vizovicích, Podřevnicko, 1 (1939), str. 24.
84
      A. Plessingerová, c. d., str. 274.
85
      Jde o obyčej obecně rozšířený. Na Rožnovsku mělo třesení plotem způsobit, že v domě budou mít více peněz. Fr. Bayer, Národní pověry a obyčeje . . . , ČMM, 7 (1875), seš. 1-2, str. 94.
86
      Srov. L. Kopátková, Karolinka, str. 118.
87
      Fr. Bayer, Národní pověry a obyčeje . . . ; str. 94.
88
      Řadu věšteb uvádí A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu . . . , str. 267-276, L. Kopálková, str. 118 n., M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 51-52.
89
      B. Havlíček-F. Fojtík, Učitelská koleda v Brumově, Vlastivědně kapitoly, 1966/Il, str. 27. Doklady o koledě v příjmech hrozenkovské fary v roce 1776 přináší L. Kopálková, Karolinka, str. 114. Srov. rovněž J. Ľ. Holuby, Národopisné práce, str. 87.
90
      J. Skutil. Gallašovy mytické povídky, str. 18.
91
      Na Valašsku byla zaznamenána celá řada koledních písní. Upozorňujeme alespoň na nejdůležitější prameny: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I,[/] str. 132-179, kde čtenář nalezne i odkazy na srovnávací literaturu; J. Tvarůžek, Vánoční koledy na Rožnovsku, Dědina pod Beskydem, 8 (1956), str. 25-28; A. Rokyta, Valašské koledy, ČL, 6 (1897), str. 139-142; V. Lacina, Koledy "valašské", ČL, 29 (1929), str. 95-96; J. Tvarůžek, Vzhůr u pastuši, Kubo, Matúši, Naše Valašsko, 13 (1950), str. 157; L. Kopálková, Karolinka, 120, 159 n.; B. Slavík, Písemnictví na moravském Valašsku, Otomouc 1947, str. 109-125; J. Seidl, Zpěvy betlémské, Praha 1943; J. Strnadel; Zpěvy bstlémské v novém světle, Dolina Urgatina 3 (1949), str. 67-69; J. N. Polášek-A. Kubešová, Valašské pěsničky I-V, Milotice 1940-1946.
92
      Obměnu této sloky známe už z roku 1797 v rukopise T. Dobše v koledě "Zdráv buď Ježíšku malý", která končí dvojverším: "Rač nás v paměti míti, i salaše, po smrti vem do nebe duše naše."
      Viz J. N. Polášek, Salašnictví a jeho vliv na lidovou hudbu, sborník Výstavy salašnictví v Novém Hrozenkově od 14. čer vna do 12. července 1936, Vsetín-Valašské Méziříčí 1936, str. 55.
93
      Koleda je známá už z rožnovského kancionálu z roku 1760. Její fragment z Valašskokloboucka a odkazy na varianty uvádí K. Vetterl, Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, část I, str. 139.
94
      Jde o obměnu zvláště na východní Moravě rozšířené koledy, která se stala obřadním repertoárem cikánů. Záznam koledy "Doma si, doma, náš pane gazda..." uvádí z Velké na Horňácku F. Bartoš, Národní písně moravské v nově nadbírané, Brno 1889, str. 531 (pod číslem 817), z Hrubé Vrbky J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko, str. 307. Jako cikánskou koledu ji uvádí i A. Václavík, Slovanské prvky v české lidové kultuře, sb. Slovanství v českém národním životě, Brno 1947, str. 213. Valašské obměny viz u K. Vetterla, Lidové písně a tance z Vaiašskokloboucka I, str. 132-133. Podle P. Caramana náleží k starým štědrovečerním koledám typu malo

191

rusko-bulharsko-rumunskému; viz Obrzęd kolędowania u Słowian i u Rumunów, Kraków 1933, str. 30 a 238.
95
      M. Václavek, Doba vánoční na moravském Valašsku, ČMM, 15 (1891), str. 313.
96
      O. Sirovátka, Pastýřské kolední hry na Valašsku, Naše Valašsko, 3 (1949), str. 122. Betlémské hry se dostaly do lidové tradice v průběhu 14. a 15. století, a to jako odraz církevních scének, které zavedli papež Inocenc III. a František z Assisi. Na území dnešní Bratislavy se vánoční hry provozovaly již v letech 1440 a 1497. Viz K. Viski, Volksbrauch der Ungarn, str. 172. Podle ustrojení valašských obřadníků ve hře "pastuši", a to zvláště podle způsobu nošení košile, širokého pásu a tvaru kopulovité čepice, která se nazývala "gevěrec", usuzoval J. Válek, že by mohlo jít o náznak vlivu rumunských pastevců. Viz Poznámky k mapě moravského Valašska, ČMMZ, 10 (1910), str. 303."
      O problematice vánočních her viz dále P. Bogatyrev, Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940; B. Schier, Die Hirtenspiele des Karpathenraumes, Berlin 1943; Dějiny českého divadla I, Od počátků do sklonku osmnáctého století, Praha 1968, str. 298-311.
97
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje..., ČMM, 2 (1870), str. 191-193; M. Václavek, Doba vánoční na moravském Valašsku, str. 313; O. Sirovátka, Pastýřské kolední hry na Valašsku, str. 112.
98
      Popis z Vizovic uvádí J. Čižmář, Vánoční chození "Valachů" ve Vizovicích na Moravě, ČL, 29 (1929), str. 103-107. Srov. M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 60 n.; J. Felix, Frenštátský okres, Brno 1908, st. 119; V: J. Obšívač, Valaši, ČL, 25 (1925), str. 129 n.; J. Čižmář, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, str. 134 n.
99
      Píseň byla součástí pastýřských vánočních her na Vaiašsku, byla však též známá jako samostatná balada. Další údaje přináší K. Vetterl, Lidové písně a tance [/] z Valašskokloboucka I, str. 172-174. Záznam z Velkých Karlovic z roku 1967 je uložen v archívu Ústavu lidového umění ve Strážnici.
100
      R. Žatko, Príspevky k štúdiu slovenských betlehemských hier, Slovenský národopis, 4 (1956), č. 1, str. 40. Na Hané se píseň zpívala ve vánoční hře, která je zřejmě slovenského původu, proto se sběratelka domnívala, že jde o píseň slovenskou, viz B. Stržínková, Hanácká hra vánoční, ČL, 27 (1927), str. 104.
101
      J. Vévoda, Vánoční hra valašská z Bystřice pod Hostýnem, ČL, 26 (1926), str. 93-96.
102
      A. Pozbyl-J. Dubský, Valašští pastuchové v Zubří, Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, 13 (1907), str. 43-48; J. Strnadel, O lidových pastýřských vánočních hrách, sborník Salašnictví na Novém Hrozenkově, Vsetín-Valašské Meziříčí 1936, str. 59-64; J. Ročák, Vánoční hra "Fedoři", Valašsko, 2 (1952), č. 3-4, str. 125. O. Sirovátka uvádí pět variant "betlemářů" z Valašska, k nimž přiřadil i zápis J. Feifalika, který není lokalizován; viz Pastýřské kolední hry na Valašsku, str. 113.
103
      J. Čižmář, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, str. 141 n.; O. Šuléř, Valašské vánoce, Lidová tvořivost, 3 (1952), str. 420-427; F. V. Vykoukal, Rok v starodávných slavnostech našeho lidu, Praha 1901, str. 51; J. Feifalik, Volksschauspiele aus Mähren, Olmütz 1864, str. 20-26; M. Loucká-Fišerová, Betlemáři v Brumově, . ČL, 26 (1925), str. 87 n.; B. Němcová, Putování po Slovensku I-III, Praha 1929 a 1930, str. 220-228 a 83-87.
104
      L. Sušilová, Kloboucký rok, Vlastivědné kapitoly, 1964/l, str. 31. Vzájemné prolínání těchto her v podání na Valašsku sleduje O. Sirovátka, Pastýřské kolední hry na Valašsku, str. 116 n.
105
      Do Karlovic přicházeli slovenští koledníci nejen s betlémem, ale i s hvězdou a hadem, viz A. Plessingerová, Obraz života a práce lidu..., str. 305.

192

106
      O. Zilynskij, O ukrajinských a polských vlivech ve valašském písňovém folklóru, NVČ, 31 (1956), str. 173-192; D. Kranžalov, Valaši na Moravě, Praha 1963, str. 140. Ukrajinské prvky v slovenských bettémských hrách zjistil i R. Žatko, a to zvláště u východoslovenského materiálu; viz R. Žatko, c. d., str. 145.
107
      Z Karlovicka tyto obyčeje uvádí A. Plessingerová, c. d., str. 318 n.
108
      Rok v lidovém kalendáři 17. století začínal na Boží narození, jak zaznamenal kronikář v Holešově u letopočtu 1628 a 1641, viz V. Fialová, Kronika holešovská, str. 98 a 190.
109
      Četné zprávy z Valašska uvádí F. Bartoš, Lid a národ I, str. 199 n.; A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 119; R. Jeřábek, Život a práce lidu při vodách moravského Valašska, str. 286 n.:
110
      J. Húsek, Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem, Praha 1932, str. 259.
111
      J. Čižmář, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, str. 145 n.; týž, Na Tři krále, Podřevnicko, 2 (1940), str. 9 n.; E. Peck, Lid na Vyzovsku, str. 15.
112
      F. Horalík, Jak chodívali kostelní služebníci ze star ších dob po tříkrálových koledách v obci Klobúkách a okolních dědinách, Vlastivědné kapitoly, 1966/I, str. 71-72.
113
      F. Táborský, Rusava, str. 88; A. Plessingerová, c. d., str. 303-305; M. Václavek, Moravské Valašsko I; str. 60 n.
114
      L. Jadrníček, Městečko Fryšták, str. 75 n.; srov. L. Sušilová, Kloboucký rok, Vlastivědné kapitoly, 1964/I str. 34; Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I, str. 178.
115
      J. Fojtů, Paměti a národopisné paběrky z Horní Lidče, Vlastivědné kapitoly, 1960/lI, str. 54-55.
116
      A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 480. Srov. rovněž popisy A. Plessingerové, c. d., str. 299; F. Fojtík, Štěpánská koleda v Brumově, Vlastivědné kapitol, 1960, II, str. 28.
117
      J. Ország-Vranecký, Vaření na otevřeném ohništi, Valašsko, 6 (1957), str. 29.
118
      F. Táborský, Rusava, str. 88; M. Václavek, Moravské Valašsko I, str. 59; L. Sušilová, Kloboucký rok, Vlastivědné kopitoly, 1964/l, str. 31. Srov. také J. Spáčil, Městečko Kvasice, Kroměříž 1921, str. 98.
119
      B. M. Kulda, Národní pověry a obyčeje..., ČMM, 3 (1871), str. 37; J. Čižmář, Národopisné a životopisné paměti Vizovic, str. 141; St. Vašut, Vánoční zvyky a pověry, Naše Valašsko, 3 (1949), str. 63; A. Plessingerová, c. d., str. 329; F. Přikryl, Obyčeje a zvyky, Dědina pod Beskydem, 8 (1956), str. 4.
120
      Tentýž jev uvádí ze Střelné Jan Húsek, Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem, str: 258.
      Zkratky časopisů ČMM - Časopis Matice moravské
ČMMZ - Časopis Moravského musea zemského
ČL - Český lid
ČVSMO - Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci
DU - Dolina Urgatina
NV - Naše Valašsko
NVČ - Národopisný věstník českoslovanský

193

DIE WEIHNACHTSBRÄUCHE IN DER MÄHRISCHEN WALACHEI
      Zusammenfassung Die folkloristischen Sammler und Forscher interessierten sich für die Weihnachtsbräuche und Christgeschenklieder in der mährischen Walachei bereits von der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts. Eine Reihe von Beschreibungen und Mitteilungen veröffentlichten B. M. Kulda, J. Feifalik, M. Václavek, E: Peck, J. Čižmář. Josef Válek benützte am Anfang unseres Jahrhunderts die. walachischen Wei[h]nachtsspiele als Dokumente zur Forschung des rumänischen ethnischen Einflusses bei der Hirtenkolonisation in Mähren. In der Ausrüstung der Mitwirkenden bei den Weihnachtszeremonien in dem Volksrundespiel "pastuši" oder "valaši", und besonders in der kuppelförmigen Kappe sah er bestimmte Ähnlichkeiten dem rumänischen Volksanzug. Eine Komplexstudie widmete Oldřich Sirovátka den walachischen Weihnachtsvolksspielen in der regionalen Zeitschrift Naše Valašsko. Er konzentrierte die Angaben über die bis jetzt publizierten Aufzeichnungen und Mitte[i]lungen, bewertete und klassifizierte sie. Viele Nachrichten und Artikel über die Weihnachtsbräuche in der mährischen Walachei findet man in den Regionalzeitschriften Mährens, in den Gebietsmonographien, Sammelwerken und in einigen Doktor[s]dissertationen der Prager und Brünner Universität.
      Im Vorweihnachtstermin schlossen die Zeremonierunden der maskierten Gestalten an die Vorabende der Feiertage des heiligen Nikolaus (am 6. Dezember), der makellosen Empfängnis der heiligen Maria (am 8. Dezember) und der heiligen Lucia (am 13. Dezember). Die Sankt Nikolaus-Zeremoniäre beschenkten die Kinder und [/] wurden selbst glei[s]chfalls beschenkt. Das Beschenkungsmotiv wurde schon am Ende des vorigen Jahrhunderts von dem Volke als eine Sozialerscheinung aufgefasst. Die Hauptmaske war "Mikuláš" (Nikolo), der den legend[a][ä]ren Heiligen gestalten sollte. Die Masken "čerti" (Teufel) in den Tierhauten hatten klar den [Z][z]oomorph[en] [c][C]harakter. In den Zeremonien machten sich auch die Pferdemasken geltend. Die Todesmaske, die Masken der Zigeunerinnen, Juden, Franziskanermönche, Türken und Läufer hatten ein [A][a]nthropomorph[es] [g][G]epräge.
      Die Bescheinigungen über die Runde der maskierten Frauen "matičky" (Mütterchen) am Vorabend des heil. Maria Feiertages am 8. Dezember haben wir in der Walachei aus der Umgebung von Vizovice und Vsetín. Die Maske war in der weissen Wäsche angezogen, die Haare aus Hanfgarn, über den Kopf[-]Leintuch, die Zähne aus Rübe. Diese Maske trug den Kindern Geschenke, in den benachbarten Gebieten Schlesiens auch Birkenruten, in anderen mährischen Regionen war sie auch mit dem landwirtschaftlichen Gerät z. B. mit Sichel, mit Spatel bewaffnet. Einige Forscher, z. B. František Bartoš, meinten, dass in der Gestalt "matička" eine Vorstellung der sla[v][w]ischen Göttin verborgen sein könnte. Es handelt sich wahrscheinlich um eine Gestalt, welche sich aus den Traditionsgründen formiert und ähnlich wie andere Winterrunden sich an den christlichen Feiertag geschlossen hat.
      Zum Feiertag der heil. Lucia banden sich in der Walachei einige Zeremonie-Elemente: Maskenrunde, Spinnenverbote, Vorstellungen von der Zauberinnentätigkeit

194

und Weissagerpraktiken. Die Lucia-Masken kleideten sich in weisse Anzüge, in Pelze um, machten die Zähne aus Rübe an. In den Häusern fegten sie alle Gegenstände mit Gänseflügeln. bleichten sie mit Kalk die Wände und Türen, bespritzten sie die Weiber mit Wasser. Dieses Fegen sollte nach der Tradition die Krankheiten und böse Geister aus dem Hause hinausjagen. Bei der Runde musste man schweigen. Am diesen Tage hatten der Tradition nach die Zauberinnen eine besondere Macht über die Leute und Wirtschaft. Wir haben eine Menge von magischen Praktiken, welche eine Schutzbedeutung hatten, notiert. Die Leute sprengten in den Häusern das Weihwasser aus, auf die Haustüren zeichneten sie Kreuze mit Holzkohle, Knoblauch oder Weihwasser. Den Zeitraum zwischen dem Tage der heil. Lucia und dem Christtag benützte man zu[m][r] Prophezeiung des Wetters und der Fruchtbarkeit.
      Zentraltag der Weihnachtsbräuche war der Christa bend. Im Laufe des Tages bereiteten die Hausfrauen die Speisen zum "hojné" (reichlichen) Nachtmahl. Unter den wichtigsten Weihnachtsspeisen waren die Leibel Brot. welche man als erstes Gebäck buk. Man nannte sie "předplameníky". Diese Leibel bekamen als Zeremonie-Essen alle Angehörigen der Familie und auch die Tiere in der Hauswirtschaft. Dem Gebäck legte man beseligende magische Bedeutung ein. Mit dem Spatel samt den Teigresten bestrich man die Bäume, um die Fruchtbarkeit herbeizurufen. Stückel Brot trug man in die Felder ebenso wegen der guten Ernte. Zum reichlichen Nachtmahl bereitete man "neunerlei" Speisen, von denen hauptbedeutend die Gemüsesuppe "ščedračka", und der Kuchen namens "ščedrák" waren. Eine Zeremonie-Bedeutung hatte die Vorbereitung des Christabendtisches. Auf das Tischtuch oder unter den Tisch legte man Gegenstände, die zu den magischen Praktiken benützt wurden, z. B. das Getreide, Geld, Pflugeisen, die Ketten, Hacken.
      Beim Christabendschmausen verblieben auch die Spuren vom Totenkultus; für die Verstorbenen legte man immer die ersten Bissen von den Speisen ab und später wurden [/] sie im Zeremoniefeuer verbrannt. Den Erntefestkuchen, welcher beim Nachtmahl au f dem Tisch lag, hängten die Mädchen nach dem Essen auf die Bäume und nach dem Anflug der Vögel wahrsagten sie das ihrige Schicksal: Ursprünglich handelte es sich aber um das Opfergeschenk für die Verstorbenen.
      Bedeutender Bestandteil der Christabendbräuche war das Aussprechen der Wünsche - "ščastikování". Dasselbe wiederholte man auch bei de[t]n weiteren Feiertagen, d. h. zum Christtag. zum heiligen Stephan und zum Neujahr. Beim Wünschen benützte man das Tannenästchen oder Bäumchen, welches die Dienstknechte am Hof in den Mist stellten. Den magischen Schutz - und Prosperitätsinn bei dieser Zeremonie hatte das Wasser, mit welchem man bei der Ansprache das Haus aussprengte. Am Ende des vorigen Jahrhunderts hat sich in der Walachei durch den Einfluss der örtlichen Intelligenz der Christbaum eingelebt.
      Mit dem Christabend waren viele Wahrsagereien verbunden. Die Wirte wahrsagten das Wetter und die Fruchtbarkeit; grösserer Teil der Prophezeiungen erstreckte sich auf das Schicksal, Leben, den Tod, die Gesundheit und Hochzeitsfrist.
      Ein Bestandteil der Christabendzeremonien waren die Christgeschenkrunden, welche in der mährischen Walachei in einigen Formen aufbewahrt sind. Die individuellen Runden waren selten, diese übten besonders arme Kinder aus. Die Erinnerungen au f die Lehrer und Priester als Christgeschenksammler leben nur in den Erzählungen von den alten Zeiten. Am längsten übten die Christgeschenkrunden die Gemeinde - und Kirchendiener aus. Im letzten Halbjahrhundert hielt man die Christgeschenkrunde für die Bettelei. Das Zeremoniemotiv der Beschenkung, welches in der älteren Zeit magische Funktion hatte, sank zur Sozialerscheinung.
      Eine besondere Form der Christgeschenkrunden waren die Weihnachtsspiele, welche von den Jungen über den ganzen Weihnachtstermin geübt wurden. In der Walachei kommen zwei Typen vor, die aber thematisch und teri

195

torial durchtraten. Im nördlichen Gebiet war das Spiel "valaši" oder "pastuši" verbreitet, in dem gewöhnlich drei maskierten Gestalten - Bača, Mičuda und Vacula auftraten. Diese stellten die Bewillkomm[n]ung des geborenen Messias von den Hirten vor. "Valaši" (die Walachen), wie man die Hirte im Karpathengebiet nannte, waren mit Knütteln oder Stöcken bewaffnet, welche mit Klappern beschaffen wurden. Bei der Vorstellung tanzten sie, sangen die Christgeschenklieder und rezitierten die Volkstexte. Dieser Typus formierte sich wahrschein­ lich im Gebiete der mährischen Walachei. In der südlichen und mittleren Walachei war das Spiel "betlemáři" oder "fedoři" verbreitet, in welchem mehrere maskierte Gestalten, unter ihnen Fedor, Štacha und Gryca auftraten. Dieses Spiel formierte sich unmittelbar unter dem Einfluss der ähnlichen Begehung mit dem Krippenspiel in der Slowakei. Die slowakischen Christgeschenksammler kamen mit diesem Spiel regelmässig nach Mähren. In d-'r Walachei lebte eine Menge von Christgeschenkliedern, ein Teil stammt aus der älteren Zeremonieschichte, ein grösserer Teil aus dem Spätbarock.
      Mindere Bedeutung in der Volkstradition hatte der Christtag, wann man nicht arbeiten durfte. Eine bestimmte [Z][z]eremonie[lle] [b][B]edeutung hatte die Eile von der Masse; wer als erste zu Hause war, der sollte bei der Schnittarbeit erste fertig sein. Das Eilemotiv kommt als magische Zeremonie in Ostern vor, wo es offenbar älter ist.
      An die Weihnachtsbräuche schliessen sich auch die Begehungen und Gewohnheiten am Dreikönigtag. Damals hat der Priester in der Kirche das Wasser und die Kreide geweiht. Diese Weihe war mit Traditionspraktiken gestärkt, z. B. das Wasser wurde gegen dem Strom, oder am Zusammenfluss geschöpft, man trug es "božcům" zum Verwünschen. In der Dreikönig[s]begehung traten drei [/] Zeremoniäre auf, die als Könige umgekleidet und mit Stöcken oder Knütteln bewaffnet waren. Stellenweise traten im Spiel auch weitere Mitwirkenden au f, beziehungsweise auch Tiermasken, z. B. das Pferd, aber diese Maske kam her wahrscheinlich aus den Faschingsbräuchen.
      Eine besondere Stelle in der Weihnachtsperiode hält das sogenannte Kuchenfest, welches am Tag des heiligen Stephan und am Neujahrstag stattfand. In diesen wichtigen Tagen wechselte das Dienstgesinde den Dienst und bekam von Hauswirten als Zeremonie-Gastgeschenk einen Kuchen. Ähnliche Kuchen bekam die übrige Jugend von den Eltern. Diese Neujahrskuchen brachen die Jungen festlich bei den gemeinsamen Begehungen an. Diese Gewohnheit hatte vielleicht den erotischen Sinn. In der mährischen Walachei fanden am Tag des heil: Stephan die Bege[ge]hungen der Jünglinge statt, welche als Fleischergesellen maskiert waren und besuchten die Häuser um Färsen zu kaufen, mit denen aber spasshaft die heiratsfähigen Mädel gemeint wurden. Es ist möglich, dass es sich dabei um untergegangene Reifezeremonien handelt. An den Weihnachts-Zeitraum in der mährischen Walachei schloss eine grosse Reihe von Bräuchen, deren Umwandlungen wir in den benachbarten ethnographischen Gebieten Mährens und Slowakei finden. Die überlebenden Grundzeremonien konzentrierten sich um den Christabend. Die älteren Volkszeremonien verbanden sich im Verlaufe der Jahre mit den jüngeren Folkloräusserungen und bildeten ein reiches System der walachischen Weihnachtstradition, welche in das breitere tschechische Volksbewusstsein geriet. Die Verhallung derselben kann man auch im heutigen Leben dieses ethnographischen Gebietes vom tschechischen Ethnikum in Ostmähren beachten.
      Übersetzt von Jan Skácel

196

SPOLEČENSKÁ FUNKCE KROJE NA SOUČASNÉM PODLUŽÍ [obsah]

Emil Malacka, Rovnost, Brno
      I když vezmeme v úvahu pravděpodobnost; že do konce 18. století byl kroj na celém Slovácku v celkovém pojetí jednotný, je možno v popisech podlužáckého kroje najít jisté odlišnosti. Nebudu je popisovat, titul mého příspěvku směřuje jinam. Snad hude vhodné aspoň uvést, že hlavní znak podlužáckého kroje - červené nohavice - převládaly v jižní části Podluží v druhé polovině 19. století, do severního Podluží pronikly až v letech 1905-1910.1 Důležité však je, že kroj nezdůrazňoval sociální rozdíly nositelů. K tomuto jevu došlo později právě u mužských nohavic, když po dlouhá léta užívaná forma šňůrování nohavic "na jabúčka" nebo "na balónky" pozdějším vývojem dovedená k bohatosti šňůrování a výšivek, byla pokládána za oděv vhodný jen pro chalupníky. Sedláčtí chlapci naopak "sa pyšili vyšívaným srcem".2 Jakmile hospodářské a sociální poměry odváděly od možností jistého podílu domácí práce na výrobě slavnostního a obřadního kroje, přesouvala se výroba většího počtu částí kroje velmi často mimo vlastní obec. Ostatně, některé části kroje (nohavice, čižmy, lajble, guláče, péra a kosířky) neměly své výrobce v každé podlužácké vesnici. Také tato skutečnost podporovala postupný zánik některých krojových částí, především však ovlivnila ústup čistotě a tradicionálnosti [/] kroje. Proto se nakonec začínají objevovat zřetelné známky sestupu až úpadku kroje. K poklesu estetických hodnot kroje zcela jistě přispěla i přirozená, stále větší snaha po barevnosti kroje. Sociální rozvrstvení, které bylo na celém Podluží postupně stále výraznější, všechny tyto a další příčiny krojových změn značně podpořilo.
      V současné podlužácké vesnici lidový oděv tedy nepokračuje zcela v tradiční linii. Některé příčiny změn a zániku jsou stejné jako u jiných projevů lidové kultury; jsou to především příčiny ekonomické a sociální. U otázky vývoje lidového oděvu na Podluží je třeba nutně připojit poznámku o jisté akceleraci dění. Napomáhá tomu stupňovaný rozvoj družstevní zemědělské velkovýroby ve zvlášť příznivých přírodních podmínkách, opírající se o kulturní vyspělost obyvatel. V řadě obcí, například v Prušánkách, byl vývoj navíc ovlivňován početným staven průmyslového dělnictva a příslušníků jiných zaměstnání, kteří mezi prvními odkládali lidový oděv.3 Avšak ani v Prušánkách se nedá narušení kontinuity tradičního vývoje a odkládání některých částí kroje paušalizovat na lidový oděv vůbec. Změny, případně zánik se řídí funkcionálností pracovního slavnostního nebo obřadního kroje.
      Změny v oblékání pracovního kroje podléhaly

197

také vlivu některých vnějších činitelů. Především to byl obecný poválečný nedostatek látek. Z těchto časů se až do současných dnů přenesla u pracovního oděvu posmívaná tzv. "tepláková kultura". Ta zasáhla do pracovního oděvu mužů i žen, které často nosí na teplácích navíc své krojové sukně. Tradiční pracovní mužský kroj zanikl téměř úplně.[4 ] U žen na Podluží se tradiční pracovní kroj udržel z 30-70 procent.5 Důvod je snadno vysvětlitelný: Oděv vyhovuje v práci, ženy si sukně a jupky šijí většinou samy nebo u domácích švadlen. Také obchod nabízí šátky a celé všední ženské oblečení z výroben družstva Slovač. Tradiční pracovní oděv však odkládají ve větším počtu svobodná děvčata a oblékají často pracovní kombinézy se šlemi.[6 ] Stejně vysoké proceuto dívek a žen na Podluží nosí i nedělní "sváteční" oděv, sukně a jupky dnes z nejrůznějších moderních textilií. Avšak svobodní chlapci od oděvu s charakterem mezistupně ke slavnostnímu kroji již zcela upustili. Látkové nohavice a kacabaja se nosí jen ojediněle na jižním Podluží. Nohavice a kacabaja zůstaly v malé míře pouze nedělním a slavnostním oblečením starých zemědělců, s výjimkou Lanžhota, kde nosí "mužáci" jako slavnostní oblečení modré nohavice.
      Jako zvláštní otázka celého Podluží vystoupila po jistém vývoji nová funkce slavnostního kroje. Poněvadž jde dnes o změněnou sociální strukturu nositelů tohoto slavnostního kroje dospělých svobodných chlapců a děvčat, je nutno v tomto smyslu poopravit původní hodnocení P. Bogatyreva.7 Na celém Podluží dospěl vývoj u slavnostního kroje svobodných do stadia, v němž se dá funkcionálnost tohoto slavnostního oděvu vyjádřit emocionální [/] funkcí. Nosí se ve shodě s původním označením P. Bogatyreva "náš kroj".8 Obsah této nové funkce slavnostního podlužáckého kroje svobodných chlapců a děvčat je nejzávažnější především z kulturně politického hlediska. Pokládám proto za nezbytné šířeji objasnit a zdůvodnit vývoj slavnostního kroje na Podluží od roku 1945. Předně uvedu některé příčiny, jež od roku 1945 narušovaly přirozený vývoj zmíněného slavnostního kroje.
      Vývoj se obecně řídil sociálním rozvrstvením nositelů kroje a jejich zařazením do výrobního procesu na pracovištích družstva nebo mimo obec. Tvůrcem a nositelem tradičního slavnostního oděvu, v jeho zrodu a vývoji, byl vesnický člověk. Třídní diferenciace pak, zvláště na Podluží, omezila oblékání slavnostního kroje většinou na mladé příslušníky rolnických rodin. Po osvobození v roce 1945 a po období tzv. neorenesance folklóru, kdy byla zdůrazňována "národní" funkce kroje, nastala zde zásadní změna. Zapříčinil ji nástup k socializaci. Právě po roce 1949 se zřetelně projevilo obecné podceňování významu zemědělství vůbec. V politicko ekonomickém hodnocení byl základní výrobní prostředek - půda - téměř bez hodnoty. Naopak, lidé se útěkem do měst půdy přímo zbavovali, odstupovali ji státu, aby se i tak zbavili politické příhany - svého zemědělského původu.9 Byl to velký omyl, s nímž se podceňování významu zemědělství, jako produktu malé politické vyspělosti své doby, v plné míře přeneslo na vesnického člověka. Politický tlak cítily i "slovácké krúžky", kterým byl často podkládán reakční charakter.10 Združstevněním zemědělské výroby byl zlikvidován starý rolnický stav, který se vyvíjel po staletí. Je obecně

198

známo, že pod zorným úhlem méněcennosti zemědělství byla změna samostatných zemědělských rodin na družstevní často prováděna tvrdě a s chybami.11 Tento postup znamenal pro mnohé i psychický otřes. V obcích byly rodiny, v nichž muž a žena v jedné rodině byli rozdílných názorů na JZD a z této příčiny žili v disharmonii i několik let. K tomu přišlo pak obecně platné, nesprávné hodnocení všech projevů lidové kultury. Kroje, obyčeje, písně byly označovány za přežitek doznívající "reakční" kultury, která bude co nejdříve nahrazena novou, socialistickou kulturou.
      Další příčinou masového odkládání slavnostního kroje byl neúměrný tlak na odklon od religiozity, od návštěvy církevních obřádů a slavností, ke kterým se oblékaly slavnostní a obřadní kroje. Zde je však třeba uvést, že lidé slavnostní kroj především k návštěvě kostelů původně nevytvářeli. Samozřejmě, že jej do kostela nosili - vždyť jiné oblečení neměli. Ve společenském vývoji na Podluží byla však doba, kdy se mladí lidé rádi oblékali do slavnostních krojů ve spojitosti s církevními slavnostmi. Bohaté zkušenosti starších lidí dokládají, že to bylo proto, "aby sa, popyšili", ukázali "parádu", nebo prostě jen proto, aby odlišili všední den od svátečního a převlekli se do svátečního oděvu. Tento moment hraje jistou roli i dnes.12 Uvedené příčiny, ovlivňující v příslušných časových etapách příchylnost, pak pohrdání a odklon, nakonec opětné oblékání slavnostního kroje svobodných, mají ve svém vývoji obecnou platnost v regiónu Podluží.13
      Jaký byl vývoj vzniku emocionální funkce, která je spojena se slavnostním krojem na celém Podlu[/]ží?14 Základy je možno hledat u původní obliby lidového oděvu vůbec. Právě pro svoji odlišnost od ostatního odívání měl kroj v 18. a 19. století značně vyhraněnou funkci "národního kroje". Tento názor sdíleli i význační lidé, kteří se rovněž zdobívali krojem. Oblékala jej i městská inteligence, aby jím dokumentovala svoji národní příslušnost proti expanzi němectví. Na Podluží měl v tomto smyslu kroj zcela výjimečný význam.15 Za první republiky přežívala obliba především slavnostního kroje jako kroje "národního" ještě řadu let.16 Oblast červených nohavic se oficiálně rozšířila o bývalé dolnorakouské obce Poštorná. Charvatská Nová Ves, Hlohovec a Lednice. Na severu Podluží se postupně rozšířily červenice až do Mutěnic. Ve třicátých letech se z větší míry transponovala "národní" funkce slavnostního kroje ve funkci regionální. V té době bylo nošení slavnostního kroje přísně dodržováno, uka zovalo svobodný stav nositele. Dnes se červenice u mladších "mužáků" ze strany starších pardonují.17 Slavnostní kroj svobodných obsahoval tedy i morální a estetické názory svých nositelů, byl částí komplexnosti bytí lidí své doby, včetně světového názoru lidu, ekonomického systému i tvořivé činnosti spojené s krojem.18 Kroj se tedy vyvíjel současně s rozvojem společnosti a proto se měnil i obsah jednotlivých funkcí v celkovém výsledném obsahu pojmu "náš kroj". Sám P. Bogatyrev při výkladu funkcí na základě širokého srovnání, již v roce 1937 připouští, že "není bezpodmínečne potrebné ani to, aby "náš" kroj mal stavovskú funkciu."19
      Tento výklad o struktuře funkcí je důležitý pro vznik a poznání emocionální funkce. U této sou[/]

199

časně hlavní funkce je základním prvkem vztah lidí ke kroji. To znamení vztah kolektivu mladých lidí k "našemu kroji". V současnosti je tento vztah dán nejen oblibou a blízkostí kroje jednotlivci a tohoto pak celému kolektivu, a naopak. Novým obsahem je zde rozšíření emocionální funkce kroje také na starší generaci. Proto také oblékají mladší ženatí muži slavnostní kroj svobodných. Neděje se tak ale proti původní stavovské funkci, protože ženatí oblékají kroj svobodných pouze při netradičních příležitostech (1. máj, národopisné slavnosti, návštěvy cizinců aj.), O tradičních zvykoslovných slavnostech (velikonoce, zahrávání hodů, hody) oblékají svůj slavnostní kroj výlučně svobodní. Slavnostní podlužácký kroj svobodných je tedy dnes pokládán také za nezbytnou část této společenské skupiny.20
      Ze současné obecné obliby slavnostního kroje na Podluží lze dedukovat i vliv kroje na rozvoj národního cítění. V současnosti je zde tedy význam emocionální funkce slavnostního kroje daleko širší: v prvé řadě svědčí o upevňujícím se povědomí člověka socialistické společnosti. Bez tohoto si totiž nelze oblibu kroje a vznik emocionální funkce vysvětlit, protože, jak jsem již uvedl, byla v řadě obcí na Podluží příchylnost ke kroji v období politických deformací pokládána za projev reakčnosti. Dokladem bylo dočasné odkládání kroje a zánik "slováckých krúžků" v některých podlužáckých obcích.21 Jestliže se tedy po poznání omylů dochází k závěrům o nezbytnosti podporovat zasunuté a málo zdůrazňované národní cítění a sebevědomí, pak je tu Podluží dobrým příkladem. Na Podluží se krajem dále prohlubuje komplexnost hospodářského, kulturního a celospolečenského života obcí a celého regió[/]nu. Mladí lidé se navzájem navštěvují,22 dopravní technika podporuje obnovu návštěv širšího příbuzenstva. Dnešní stav postupné regenerace slavnostního kroje svobodných se tedy stal funkčním znakem celého Podluží. Pro toto tvrzení svědčí mimo uvedená fakta i výsledky mé dotazníkové akce.
      Nyní ještě několik údajů k vývoji a změnám na vlastním kroji v současné době. U mužských červených nohavic se dále udržuje střih s "puntem" (poklopcem) pocházející ze 16. století.23 Při vyšívání se však projevily známky sestupu v přemíře ostrých barev, mezi nimi především uplatnění černé barvy.24 Rovněž výraznost lampasů na červenicích, které "zvyšovaly" postavu, je dnes nahražena pestrým vyšíváním. Přirozené snahy vyjádřit barevnost vedly i na severním Podluží (např. i v Prušánkách) k zavedení "střapcových" vysokých bot s výšivkami na nártu a holínkách. Šily se obvykle v Lanžhotě u ševce Kostky, a proto se jim říká "lanžocké".
      U děvčat na jižním a severním Podluží se vývojem vyrovnala forma figury dívky ustrojené, "vyslečené" do slavnostního kroje. Obecně se zkrátily sukně, na jižním Podluží se zvýšil počet spodních škrobených sukní "kasanic".25 Vývoj textilního průmyslu přinesl u svrchních dívčích sukní používání látek z umělých hmot. Po umělém hedvábí, které místo dřívějších výrazné barevných vlněných sukní zaneslo na Podluží širokou paletu pastelových barev, nastoupil v letním období silon, k podzimním hodům se šijí sukně z tesilu. Proti tomu směru vývoje se dá jen málo namítat, změny lze počítat mezi organické. Do podstaty kroje při jeho modernizaci zasáhly však rušivě snahy o zvýšení pestrosti. Mám

200

na mysli také opouštění tradičních technik u vyšívání stuh "mašlí" (u děvčat k uvázání pod krk a na rožky, u chlapců dlouhé stuhy na lajblu), dále u zástěr-fěrtochů a šátků na hlavu. Dnes se převážně nosí uvedené části krojů už jenom malované. Příčiny zániku lze hledat v rychlém tempu života, které stejnou měrou zasáhlo i vesnici. Není dost času na dlouhé vyšívání, počet vyšívaček se rapidně [/] snižuje, a proto postupně vítězí méně pracná technika malování chemickými barvami. Ve vývoji jmenovaných částí kroje působí v tomto případě emocionální funkce retardačně. Příčinou je dobré hospodářské postavení mladých lidí v průmyslu i v zemědělství. Mladí lidé bez rozdílu sociálních skupin dnes oblékají slavnostní kroj. Celé dění je nyní mocněji podporováno tradiční přirozenou touhou

Šňůrování nohavic z Lanžhota, 1890

201

slováckých lidí - zdobit se. Tyto faktory dohromady způsobily následující stav: Dříve měla dívka ke kroji .jenom několik mašlí, obyčejně zděděných a snad pouze jedny nově vyšité za období jejího ,,dívčení". Dnes si snadný způsob výroby lacinějších mašlí vynutil praxi, že si chlapci a děvčata pořizují nové malované, mašle několikrát za rok.26 Malování zasáhlo i do krojových součástek obřadního kroje. Proto u kroje děvčat se s obnovou kroje stále více používají k obřadním účelům "šatky". V jejich vývoji je možno rovněž sledovat několik degradačních etap, v nichž se změny projevily v barevnosti a v ornamentice.27 Modernizace i zde zasáhla rušivě a spodní nejzdobnější část šatek "ficle" [/] jsou rovněž malované a často polepené několika vlnovkami flitrů.
      I když u zmínněných šatek malůvka vytlačuje výšivku, je třeba se zase dovolat kladného vlivu emocionální funkce. Potvrzuje to nová obliba šatek a postupný návrat k obnově a oblékání soukenných sukní (tzv. zajícových, hnědých se třemi - dvěma úzkými a třetím až 10 cm širokým - fialovými pruhy).[29]28 Ve výzdobě krojů se stále více ujímají místo tradičních vyšívačských technik výšivky strojové. I když je tedy výtvarný projev u lidového oděvu ve značné míře spojen s poklesem estetické hodnoty, je možno pokládat funkčnost kroje na Podluží za společensky velmi významnou.

Mužské čižmy (Ladná - Lanžhot - Kostice)

202

Poznámky
1
      Srov. F. Esterka, Růža na severním Podluží, Masarykovou stopou II, 1948, str. 68-69.
2
      J. Dostál, Šňůrování podlužáckých nohavic, Masarykovou stopou II, 1948, str. 26-27.
3
      Viz tabulku o majetkové struktuře obyvatel Prušánek před združstevněním zemědělské výroby. Dá se z ní usoudit na počet těch, kteří odložili tradiční oděv.
4
      Na celém Podluží sotva 0,1 % mužů (na základě dotazníků).
5
      Je pozoruhodné, že např. V Poštorné a Charvátské Nové Vsi nosí ženy všední oděv ve značně menším počtu i ve srovnání s obcemi blízko Hodonína na severním Podluží. Ve jmenovaných bývalých chorvátských obcích se snažily ženy zbavit vnějšího hanlivého znaku o příslušnosti ke "Krobotům" (Chorvatům), z nichž mnozí za fašistické okupace sloužili ve vojsku Třetí říše, kam tyto okupované obce patřily.
6
      Při okopávce cukrovky nebo při práci v zelenině pracují v létě často jenom v plavkách, což dnes už nikoho nepohoršuje.
7
      Viz. P. Bogatyrev, Funkcie kroja na Moravskom Slovensku, Turč. sv. Martin 1937.
8
      Tamtéž, str. 13-15 a 58-60, kde P. Bogatyrev po shrnutí všech funkcí slavnostního kroje (sváteční nebo slavnostní, estetické, obřadové, národní nebo regionální, stavovská, praktická) přeřadil na první místo funkci emocionální s heslem "náš kroj".
9
      Srov. F. X. Šalda, Loutky a dělníci boží, II, str. 74: "Jen tvůrce je opravdu šlechtic a nikdo jiný; a první a základní tvůrce na této zemi je sedlák, neboť za zlo, za ponížení, za pokoření, za útisk dával vždy dobro, chleba, podoben jsa v tomto společné matce naší, velké zemi, která za ránu pluhem dává zlatý [/] smích zrnatého klasu." Tato Šaldova slova sice plně neodpovídají světovému názoru, nicméně však zcela podporují leninské heslo o trojjediném svazku, které mělo mít právě v začátcích budování socialismu na naší vesnici základní platnost.
10
      Srov. R. Jeřábek - V. Frolec - D. Holý, Podluží, Brno 1962, str. 76, kde autoři správně vyzvedli jejich kladnou úlohu, která se od třicátých let přenesla i do dob po roce 1945 a podpořila i časovou neorenesanci folklóru. Případné opačné záměry jednotlivců byly ojedinělé. Obyčejně i tito se dovolávali pouze "tradice otců". Ostatně četné krúžky pod tlakem zanikly.
11
      Srov. po dlouhých létech první otevřená slova prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka na VII. sjezdu JZD 1. - 3. února 1968: "Víme všichni, že to nebylo lehké období. Doslova od základu se v něm měnily zvyky i myšlení, přičemž perspektivy lepšího, spokojenějšího, bohatšího života byly často zamlžené..."
12
      Např. v Lanžhotě je "paráda" zdánlivě hlavním faktorem v regeneraci slavnostního kroje. Účast krojovaných na církevních slavnostech z tohoto důvodu zde, i v jiných obcích trvá dodnes.
13
      Srov. novinovou kampaň, negaci ve filmové tvorbě aj., z neznalosti funkcionality lidového oděvu zaměřenou často jednostranně proti jeho udržování.
14
      Viz tabulku o současném stavu rozšíření kroje.
15
      Ve státním svazku bývalého Rakouska-Uherska poznávali obyvatelé Podluží tlak na sobě i na lidech nosících stejný kroj v dolnorakouských podlužáckých obcích (Hohenau-Cahnov, Rabensburg-Havraní, Unter Themenau-Poštorná, Ober Themenau-Charvátská Nová Ves, Bischofwarth-Hlohovec, Eisgrub-Lednice aj.)
16
      Např. v Lanžhotě zařadili do výročních zvykoslovných slavností navíc ještě tzv. republikánské hody, konané v neděli okolo 28. října.

203

17
      V mých dotaznících z podlužáckých obcí je potvrzeno, že červenice nenosí mužáci pouze v Lanžhotě (mají slavnostní modré nohavice), dále v Charvátské Nové Vsi, Poštorné, Týnci a Lužicích, kde je zvlášť malá folkloristická činnost.
18
      Ve vývoji byl vlastní tvořivý podíl stále zmenšován, až byt téměř zcela přenesen mimo osobu nositele kroje. Tvůrci všedního a svátečního (forma všedního, ale z lepších látek) zůstaly jenom ženy, ovšem ne výlučně.
19
      Srov. P. Bogatyrev, Funkcie kroja na Moravskom Slovensku, str. 59.
20
      Tamtéž, na str. 60 mluví P. Bogatyrev o tom, že "srostlo se sociálným telom kolektíva".
21
      V důsledku politického tlaku byla obecně rozšířena nechuť zúčastňovat se folkloristických slavností. Říkalo se: "nepůjdeme zpívat komunistom".
22
      Např. na podzim 1967 hrála kapela z Dolních Bojanovic na hodech v Kosticích, kam za ní a za kamarády "na opuátku" přijel velký počet mladých lidí z Dolních Bojanovic. Nyní zajíždí bojanovická kapela i do bývalých podlužáckých obcí v Dolních Rakousích se zpěvákem Jožkou Severinem z Tvrdonic.
23
      Střih a šňůrování nohavic, které se objevily u šlechty na Balkáně, v Uhrách a v Polsku, ovlivnily i maďarské husarské uniformy, jak svědčí dodnes užívané názvy vzorů a šňůr: ketyš, bitysketyš, šujtáš, lapoš, išpon. Srov. dále J. Dostál, Šňůrování nohavic, Masarykovou stopou I, 1947, str. 139-142.
24
      Nejznámější podlužácký mistr krejčí Šimon Kučera z Týnce, i mladší tvrdonický krejčí Cyril Janulík, nyní [/] bytem v Kosticích, vždy hájili jimi poznaný estetický ústupek slovy: "Chuapci to scú že veselejší, oni že to zapuaťá. Tož, mosím to šit po vůli..."
25
      Srov. F. Esterka, Růža na severním Podluží, Masarykovou stopou II, 1948, str. 68-69, kde uvádí, že na jihu Podluží se nosilo kasanic méně a říkalo se proto o děvčatech ze severního Podluží, které vždy chodily plněji oblečené, že "chodí jak podškubané". Počet sukní zde byl podle mého soudu ovlivněn sousedstvím s okrskem mutěnicko-hovoranským, kde se vždy nosil větší počet kratších sukní.
26
      Malovat mašle si dávají k velikonocům (k první jarní muzice), pak k "zahrávaní hodů" a k hodům. Často se navíc vyskytne příležitost být pozván na svatbu, což ukládá mít opět nové malované mašle.
27
      Srov. Podluží, str. 81.
28
      Srov. např. foto v Podluží, str. 82.

Majetková struktura v Prušánkách v roce 1945

204

Svatební oblečení z moderních látek, Tvrdonice 1967, foto L. Kříž

KROJ NA PODLUŽÍ 1968

206

DIE GESELLSCHAFTLICHE FUNKTION DER TRACHT AM GLEICHZEITIGEN PODLUŽÍ
      Zusammenfassung Als spezifische Entwicklungstufe trat auf dem Gebiet "Podluží" (Unterlachen) nach einer gewissen Entwicklung eine neue - emotionale Funktion der Festtracht auf. Sie wird in Übereinstimmung mit der ursprünglichen Bezeichnung von P. Bogatyrev "unsere Tracht" getragen. Der Inhalt dieser Trachtfunktion lediger Burschen und Mädchen ist von grösster Wichtigkeit besonders vom kultur-politischen Gesichtspunkt aus. Dem Ursprung dieser Funktion ging eine Etappe der festlichen Bekleidung der jungen Angehörigen der Bauernfamil[l]ien voraus, nach dem Jahre 1945 und nach dem Zeitabschnitt der sogenannten Neurenaissance (Neubelebung) de[s][r] Folklor[s][e], was die volkstümliche Funktion der Tracht betont. Im Zeitabschnitt der Sozialisierung der Dörfer und der Liquidierung des Bauernstandes waren in den irrigen [F][f]ünfziger [j][J]ahren selbst die Äus[s]erungen der volkstümlichen Kultur in der Podluží oft für Veralterungen der verklingenden reaktionären Kultur gehalten, welche so bald als möglich durch eine neue sozialistische Kultur ersetzt werden wird. Ebenfalls der Druck der Abneigung von .der Religiosität wirkte negativ auf die Entwicklung der Festtracht. Trotzdem durch die Entwicklung geriet die Bedeutung der Tracht in ein neues Stadium, deren Grund die ursprüngliche Beliebtheit der Tracht überhaupt, stufenweise dann die erwähnte "volkstümliche" [a][u]nd ständische Funktion war. Die festliche Tracht der Ledigen umfasste also immer auch moralische und äst[h]etische Ansichten ihrer Träger, sie war ein Teil der Wesenskomplexität der Menschen seiner Zeit, einschliesslich der [/] Weltanschau[n]ung der Menschen, ihrer schö[p]ferischen Tätigkeit und ökonomischen Systems. Die Tracht entfaltete sich also gleichzeitig mit der Entwicklung der Gesellschaft und konnte so stufenweise bis zur emotionalen Funktion reifen.
      Heute ist diese Funktion durch Vorliebe der Tracht der Einzelnen gegeben, [u][w]irkt auf d[en][as] ganze[n] Kol[l]ektiv und umgekehrt. Durch einen neuen Inhalt ist hier die Verbreitung der Trachtenemotionsfunktion in spezifischen Fällen auch auf die ältere Generation. Die Unterlachenfesttracht der Ledigen wird heute also als unerlässlicher Teil dieser sozialen Gruppe angesehen. Die Bedeutung der emotionalen Funktion der Tracht ist gross: sie festigt das Bewus[s]tsein des Menschen unserer sozialistischen Gesellschaft, unterstützt das nationale Gefühl und das Selbstbewus[s]tsein, vertieft die Vollkommenheit der Entfaltung des gesamten gesellschaftlichen Lebens der Gemeinden und der ganzen Region. Der heutige Stand einer gewissen Regeneration der Festtracht der Ledigen wurde zum Funktionsmerkmal der ganzen Unterlachen (Podluží). Die anderen Äusse[re]rungen in Verbindung mit der Entwicklung der Tracht sind sekundär. Wenn auch die schöpferischen Äusserungen bei der heutigen Volksbekleidung in einem beträchtlichen Ausmass mit der Niederung an äst[h]etischen Wert verbunden ist, ist es nötig die Funktion der Tracht in Podluží - Unterlachen als Emotionfunktion der Tracht zu halten, als primäre und gesellschaftlich sehr bedeutende.
      Übersetzt von Alice Přikrylová

206

Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů foto K. O. Hrubý

ZAMYŠLENÍ NAD BRNĚNSKÝM ROZHLASOVÝM ORCHESTREM LIDOVÝCH NASTROJŮ [obsah]

Dušan Holý, Katedra etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně, Brno

(Tento referát byt přednesen 17. 4. 1968, jako úvod do neukončené diskuse o uměleckých problémech Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. I když místy zabíhá do podrobností, které mohou zajímat jen úzký okruh pracovníků kolem orchestru; rozhodli jsme se publikovat jej v plném rozsahu. Bez pozadí těchto detailů by se totiž zároveň vy[t]rácela i jeho obecnější povaha. Referát byl přednesen v rámci folkloristického semináře UJEP. - Poznámka redakce).

      Už při ohlášení tohoto "zamyšlení" se vyskytly hlasy, má-li vůbec nějaký smysl přidělávat si starosti a zdržovat tím nejen sebe, ale i jiné a veřejně diskutovat o Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. S takovým vnitřním hlasem jsem se dotýkal také sám. Jiná otázka vycházela přímo z řad orchestru; má-li význam volat k této schůzce hráče, nemělo-li by to být jen věcí vedení, popřípadě těch, které to zajímá. O odbornou debatu má prý v BROLNu zájem jenom pár lidí, zatímco většině je všechno jedno. Myslím si však, že je to hlas přinejmenším zkreslený. Jsem naopak přesvědčen, že každý z hráčů o svém tělese přemýšlí, ať už třeba pouze ve smyslu: "jak dlouho se tím bude živit, neměl-li by se poohlédnout po něčem jiném" apod. A konečně mne samotného napadlo, neměl-li by podobné zamyšlení organizovat spíše někdo jiný, někdo, kdo s BROLNem přichází ještě více do sty[/]ku, někdo z redaktorů; např. vedoucí redakce lidové písně, či vedoucí hudební redakce, anebo snad minulé vedení BROLNu s vedením novým. Řada momentů mne však přivedla k tomu, že jsem se k organizování této akce přece jen rozhodl sám.
      V neposlední řadě sehrála tu svou roli i dočasná externí příprava pořadů Na pěknú notečku. Nepůjde o celkové zhodnocení práce BROLNu a nepůjde ani o jeho chválu. Jsem dalek toho, jako ostatně většina hráčů, abych všechno kolem tělesa charakterizoval nějakými nabubřelý mi slovy, jak se tu a tam dělo v propagačních článcích, které jsou si podobné jako vejce vejci. Nepůjde ani o rozbor kritik. jejichž naprostá většina byla ovšem kladná, ale také málo říkající. Půjde často jen o glosové, někdy až tezovité a občas možná ne zrovna objevné připomínky. Přitom bych si ovšem přál, aby zcela nezapadly, aby napomohly rozvinout iniciativu všech lidí kolem orchestru, iniciativu všech těch, kterým na něm skutečně záleží.
      Nejdříve citát: "Měl jsem chuť jí říct všechno, co si myslím... Že lidové umění ztrácí rok od roku stoupence. Že ztrácí i někdejší zájem institucí. Že už téměř nežije. To, že se jakási lidová hudba ozývá pořád z rozhlasu, nás nemůže klamat. Všechny ty orchestry lidových nástrojů a soubory lidových písní

209

a tanců, to je spíš opera nebo opereta nebo zábavní hudba, ale ne lidové umění. Orchestr lidových nástrojů s dirigentem, partiturou, notovými pulty! Málem symfonická instrumentace! Jaká zpotvořenina! To, co znáte... z orchestrů a souborů, to je jen staré romantické hudební myšlení, které si vypůjčilo lidové melodie!" (M. Kundera, Žert, Praha 1967, s. 239). Z osobních rozhovorů s Milanem Kunderou vím, že tento názor jedné z postav svého románu Žert zhruba zastává. Stanovisko k tomuto poněkud pesimistickému citátu vyjádřím v dalším průběhu referátu.
      Retrospektiva. Jen část si nás vzpomíná na padesátá léta v BROLNu. Nemyslím na jeho vznik, ale zejména na hledání tvůrčích cest, na ten kvas kolem tohoto tělesa. Vzpomeňme na rok 1956, kdy se z podnětu tehdejšího uměleckého vedoucího orchestru Jaroslava Juráška konala v Brně Beseda o tvůrčím využití vesnického folklóru. Tehdy zde přednesli příspěvky Josef Berg, Emanuel Kuksa, Jaromír Dadák a Miloslav lštvan a jednalo se o těchto otázkách: "Tvůrčí využití vesnického hudebního folklóru", "Tvůrčí spolupráce skladatele na lidové písni" a "Reprodukce lidové písně". I k těmto referátům bylo by nutno někdy v budoucnu (a bylo by dobře brzy; se vrátit a zhodnotit je s odstupem doby; dnes by to bylo už s odstupem dvanácti let.
      Nedlouho na to - v roce 1958 - vzniká Pětiletý plán BROLNu, a to pro léta 1959-63. Citujme z něj aspoň jeden ze základních odstavců. "Chceme z Brněnského rozhlasového orchestru vybudovat virtuosní, citově plné, vzrušené těleso co nejvyšší úrovně. Naším cílem je vysoké reprodukční mistrovství jak po stylové, tak po technické stránce. Ne[/]chceme zůstat na poloviční cestě. Proto budeme na sebe v práci nesmlouvaví, tvrdí, nároční. Toto všechno budeme vzájemně po sobě požadovat. Je třeba zvyšovat neustále své odborné znalosti; těleso při tom ať je vedeno ke stále větší lásce k lidové písni, k hrdosti na svou práci, k touze po snaze dosáhnout co nevyšší umělecké úrovně".
      Ano, vytčené perspektivy BROLNu jsou v tomto plánu osobitě rozevláté a jsou samozřejmě poplatny též době svého vzniku. Něco se splnilo a nutno říci, že spíše živelně, než podle plánu. Část těch předsevzetí v plánu obsažených (mimochodem plán má 33 stran) bude třeba pominout, mnohé, co je však v tomto výhledu skryto, čeká stále na své uskutečnění s případným dotažením některých myšlenek. Ovšem náměty je třeba rozvrhnout časově. To plodné, co plán obsahuje, je možno plnit jedině soustav-nou prací a po etapách.
      Otázky reprodukčního stylu. Původně jsem chtěl celé toto Zamyšlení začít Schullerovou skladbou "Co je jazz". Bohužel, není dostupná. Hudebník v ní vypráví, jak si chtěl zahrát s džezovými muzikanty; ti ho pak postupně zasvěcují do tajů džezu. Říkají mu: teď už umíš hrát, ale tvoje hra je příliš akademická, tvrdá, nemá výraz. Musíš se naučit držet náš rytmus, musíš se naučit improvizovat, musíš naší hudbou žít. Mám pocit, že i BROLN, prošel zhruba týmiž stadii, jak je ve své skladbě vylíčil americký Němec Gunter Schuller. Ale zatímco hrdina v Schullerově skladbě dospěl ke zdárnému konci, BROLN - podle mého názoru - se musí k osobitému reprodukčnímu slohu ještě stále propracovávat.

210

Nejen v úpravách, ale i v reprodukci stalo se u nás vlivem nedostatečně poučeného hnutí módou prodávat folklórní projevy ,,očistěně", co nejvíce přizpůsobené žánrům starší umělé hudby, popřípadě tance. Dostáváme tak stylizovaný až idealizovaný obraz lidových projevů, zbavený živelné citové výraznosti. Vnitřní dynamiku jsme si zvykli nahrazovat vnější vyumělkovaností. Aby bylo jasno: nejsem pro kopie folklórního materiálu se vším všudy. To nejpodstatnější, co však na folklóru je, to čím vlastně folklór obohatil a dosud ještě obohacuje umělou i nejmodernější kulturu - jsou to zejména síla výrazu a v oficiální evropské kultuře neznámé prvky - to jsme u nás potlačili často až k nule. Namísto toho šilháme jen a jen po těch nejtemperamentnějších a bez hlubšího pohledu zdánlivě i nejexotičtějších číslech, ačkoli za zády jsme pro sebe často mnohem větší exotičnost objevit nedovedli. Písně, které nemají rychlá - "rasantní" tempa a které vnějším způsobem nestrhují jaksi samy sebou svou rychlostí, u nás pak vyznívají suše, bez nálady, nic neříkají ani nám, kteří je "vyrábíme" a tím spíše neříkají nic ani našim "konzumentům".
      Domnívám se, že je přežilá dosavadní praxe nahrávání v BROLNu. Nepovažuji totiž za šťastné ponechávat za každou cenu pouze jediný snímek téhož čísla. Myslím, že bychom se měli snažit získat dva i tři snímky, přičemž by ovšem bylo nutné snažit se nahrát je v různých náladách, v různé interpretaci, ba někdy i v trochu pozměněném aranžmá. Tutéž píseň potřebujete někdy - tu mám už na mysli vysílání - interpretovat jednou á capella a podruhé s instrumentálním doprovodem, někdy se vám hodí v bloku, jindy samostatně. Někdy je oživující v ně[/]kterých tanečních číslech, např. v hošijích zavýskání či podup, jindy raději přijmete sušší nahrávku. To je ovšem třeba posuzovat případ od případu. I takto je možné dosahovat větší barevnosti ve vysílání BROLNu.
      Při natáčení BROLNu se zatím velice málo využívá moderní nahrávací techniky. Mám tu na mysli play-backy, nebo zmnožování hlasů a další a další vymoženosti. To všechno nejsou podvody, jestliže těchto prostředků nepoužijeme samoúčelně. I takto můžeme naší práci prospět, i takto můžeme oživit naše vysílání.
      Také nad stereotypní barvou zvuku u BROLNu bylo by nutné se vážně zamyslet. Dobře víme, jak oživí vystoupení dudy, koncovka anebo fujara; to jsou nástroje, které mohou být uplatněny především v orchestrech lidových nástrojů a samozřejmě mnohem méně v jiných tělesech. Stejně tak by však do BROLNu měly proniknout i další lidové aerofony a také jiné nástrojové skupiny. Pokud jde o chordofony, bral bych jako kuriozitu i ty jihlavské skřipky, nebo i slovenské "žlobcoky" či valašské "ochlebky", přestože se o možnosti jejich využití tu a tam zapochybovalo. Ansámbly jako je BROLN musí vyhledávat podobná zpestření a nesmí se před nimi uzavírat. A našly by se ještě další možnosti. Využití trojhlasých konter by mělo být zcela samozřejmé, někdy třeba i použití kastanět, aby se dosáhlo oné rytmické ostrosti a úsečnosti, jakou shledáváme např. v ukázce z Kendic u Prešova (gramofonová deska č. 03126 cc; tu si všiměme potlesků tanečník) atd. O stereotypním zvuku BROLNu psal už počátkem šedesátých let Jaromír Nečas ve svém diskusním příspěvku O novém přístupu

211

k etnografickému materiálu: "Charakteristický a převážný zvuk BROLN u (smyčce s cimbálem) se začíná omrzovat. Je třeba obrodit..."
      Při nahrávání některých speciálních projevů považoval bych za správné připomínat si originálními snímky vždy znovu a znovu, jak ten či onen folklórní projev vlastně zní. Bez toho budeme pomíjet právě ony zvláštnosti, jimiž si vyhrazuje folklórní materiál své právo na život nejvíce.
      V BROLNu se velmi nedostatečně pracuje s dynamikou. Jediný větší zvrat tu podle mého mínění nastal pod vedením Warchalovým. Všechno se natáčí v jedné dynamické rovině. To ovšem neplatí jen pro orchestr, ale i pro zpěváky. Téměř stereotypně se zachovává zásada: při zpěvu piano, v mezihře forte, a to je vše. Škoda, že v BROLNu není po této stránce více tak vypracovaných čísel, jako Vrchovský plač. A myslím si, že i v tom tkví jedna z příčin jeho vždycky se opakujícího ohlasu.
      Za velmi prospěšné bych považoval přistoupit už konečně k vytvoření "skupin" v orchestru, Hovoří se o nich sice už léta, ale zatím se jich téměř nevyužilo. Jejich práci bych si představoval tak, že by nutně vycházely z notových podkladů, které by však byly skutečně jen podkladem k přechodu k improvizaci - k tvůrčímu zapojení každého hráče; tak, jak je to vlastní folklóru ("amatérskému" folklóru) anebo jak je tomu např. i v profesionálním džezu. Některé projevy těžko snášejí to neohebné zbytnělé velké obsazení. Ba řekl bych, že jim škodí. S tím souvisí i potřeba ještě většího počtu primášů. Stavět na jedincích se BROLNu už několikrát nevyplatilo, a to zejména při jejich náhlém odchodu. [/] A ještě jedna otázka pokud jde o otázky reprodukce: v čem BROLN, kromě kvality nahrávek a obsáhlosti geografického záběru, převyšuje naše nejvyspělejší amatérské muziky, i když - pravda některá čísla tyto muziky od BROLNu rády kopírují? Přemýšlel jsem o tom a při letmém porovnání v čem by se BROLN mohl učit od nich; zvláště pak v jednom - a to je asi to nejdůležitější, ale i nejožehavější - v zápalu pro věc.
      Otázky aranžmá. Hlavní pilíře BROLNu spatřuji osobně ve schopných aranžérech, či chcete-li v upravovatelích. Vážím si všech, kteří se na této práci podíleli a podílejí. A vážím si zejména aranžérů vyrostlých přímo z tělesa. To je dnes základ produkce BROLNu. A není valná naděje, že by se nějak podstatně změnil. Všechny tyto lidi v BROLNu bylo by třeba po zásluze oceňovat a podporovat. I morálně! Měli byste jim především vy, ostatní kolegové z orchestru, všemožně pomáhat a myslet především na plodné výsledky jejich práce.
      Přístup k folklórnímu materiálu může být velmi různý. I při práci s lidovou hudbou se setkáváme s formami, které se buď přidržují původního materiálu, nebo s úpravami na vyšším stupni stylizace, nebo pak s přístupem, který z folklórního materiálu vychází jen jako z inspiračního zdroje. Ale my hledáme tvář BROLNu. A tu se domnívám, že dosavadní vývoj potvrdil, že ani pro BROLN neexistuje nějaký jediný a jednotný přístup. Avšak daleko nejostřejšími a nejosobitějšími rysy vykreslují jeho tvář taková aranžmá, která se co nejvíce přiklánějí k původní podobě materiálu. To ostatní vytváří už přechody k formám estrádním nebo někdy i sym

212

fonickým. Tyto přechodné formy v aranžmá považuji sice vzhledem k funkci orchestru v řadě případů za nutné, ale nepovažuji je za specifické pro BROLN.
      Už dříve jsem navrhoval rozbor aranžmá v produkci BROLNu. Bylo by užitečné zadat někomu povolanému na smlouvu o dílo (nejlépe nějakému skladateli se vztahem k našim žánrům - např. E. Kuksovi) k popisu a ke klasifikaci úpravy lidových písní. Nemám přitom na mysli jenom jejich roztřídění na typy: úpravy s malými a většími zásahy od přepisů až po úpravy prokomponované, nýbrž to, jak jsou jednotlivé písně aranžovány. Šlo by tu především o formálně-stavebnou stránku úprav. Objevilo by se tu bezpochyby mnoho opakujících se šablon. A my víme, že se bez nich neobejdeme. Bylo by je však třeba exaktněji znát. Znát nejen jejich existenci, ale i jejich frekvenci. A bylo by užitečné znát je nejen proto, abychom se některých mohli vystříhat, ale i z toho důvodu, abychom jiných mohli využívat více či lépe, a také proto, abychom mohli snáze objevovat další postupy. Při posuzování snímků budeme přirozeně vždycky vycházet zejména z toho, jak se nám zalíbí; důraz vždy bude na stránce emocionální. Chci však říci, že jenom s emocionálním přístupem nevystačíme, že je tu potřebná i čistě objektivní analýza.
      Dalším korektivem aranžmá v BROLNu je vysílací praxe. A tu dávám aranžérům za sebe několik rad.
      1. Nevymýšlejte za každou cenu dlouhé předehry, mezihry a dohry, Tam, kde orchestr doprovází vokální projev, jsou nešvarem, pro BROLN dost [/] typickým. Po této stránce obecně stavebné považuji za vhodné poučit se z úprav tanečních písní. V tomto ohledu není - domnívám se - mezi naším žánrem a žánrem taneční písně podstatných rozdílů.
      2. Mnohokrát se mi osvědčily, i když jen při krátké vysílací praxi, nepatrné pausy mezi písněmi v blocích. Nemusel jsem totiž "sjíždět" nebo "vyjíždět" číslo, ale vybral jsem si třeba jen jedinou píseň z dlouhého bloku. Taková logická místa, kde lze udělat pauzičku, je možno zpravidla snadno určit přímo při nahrávání.
      3. Není nic nového, že některé typy písní - hlavně v pásmu - si vyžadují střídat zpěváky (sólisty, popřípadě sbor). Ale kolik má BROLN takových čísel a kolik je jich z toho zdařilých?
      Závěrem k otázce úprav. Aranžérské zkušenosti z BROLNu nejsou zatím shrnuty. Bylo by třeba publikovat je (např. v Hudebních rozhledech), a to dokonce z několika stran; od různých autorů. Je jisté, že jiné budou zkušenosti Kuksovy, než třeba zkušenosti Jakubíčkovy. Nový, začínající aranžér možná často složitě přichází k témuž, co by se po zveřejnění mohlo stát obecným majetkem. Přirozeně - každý si musí vytvářet svůj vlastní přístup k materiálu. Každý tvořivý umělec přinese však na podkladě znalostí toho obecného mnohem snáze něco nového. (Totéž zhruba lze říci i o zkušenostech z tvorby pořadů v redakci lidové písně. Pokud vím, u nás k tomu neexistuje ani jediná sebemenší publikace. Avšak i tato praxe potřebuje svou teorii.)
      K dramaturgii. Že dramaturgie BROLNu musí vycházet zejména z vysílacích potřeb a z potřeb ve

213

řejného vystupování, to je samozřejmé. Zatím se mně však tato koordinace nezdá příliš dokonalá.
      Hodně mne ovšem na dramaturgii BROLNu mrzí; že je zde ve stínu moravský materiál. Ba zpěváci z Moravy - sem počítám i sebe - zpívají spíše slovenský repertoár. Ten pak někdy pro ucho Slováka nezní v našem podání nejlépe. Dokonce se při nejlepší vůli komolí slova, k čemuž by bylo možno uvést řadu příkladů.
      Jinak jsem za svou krátkou praxi při vysílání poznal, že není dostatek takových čísel, jichž sice použijeme jenom jednou za rok, ale zato je v krátkém období vysíláme často, např. písně, které můžeme uplatnit při příležitosti velikonoc. Velmi vděčné jsou tu dětské písně. Takových roztomilých čísel, jako jsou obě sadz písní Františka Dobrovolného, nebude ještě dlouho v produkci BROLNu dostatek.
      Myslím také, že by velmi dobře osvěžilo dramaturgii BROLNu, kdyby každý ze sólistů byl vyzván k tomu, aby dodal určitý počet písní, o kterých sám soudí, že by se mu zpívaly dobře. Podobně by dramaturgovi měli navrhovat ke schválení písně rovněž aranžéři. Občas se totiž v BROLNu stává, že se upraví i natočí takové písně, které pak právem leží. Nemohu osobně např. vysílat jako "moravskou píseň o víně" - píseň, jejíž nápěv je vyloženě českého původu. A když, pak jedině se zvláštním komentářem. Že to většina posluchačů nepozná, není žádný argument.
      Špatně či nevhodně upravené, přitom však dobré písničky je třeba zadat znovu k aranžování a k vý robě. Jinak si vytváříme archív "zabitých písniček".[/]
      V dramaturgii je třeba ještě více než dosud rozlišovat BROLN rozhlasový od BROLNu na jevišti. Pro obojí platí velmi rozdílné požadavky.
      Dále se ptám, nebylo-li by zdravé pracovat v dramaturgii s následujícím předstihem: aby se přijímaly jen co nejlepší věci, bral bych je až po informativní přehrávce, kterou bych organizoval v určitém časovém intervalu. U takového přijímání partitury by měl být umělecký šéf, dramaturg i redaktor. Domnívám se, že by tak odpadlo mnoho "vaty", jíž je archív BROLNu zamořen. - Či lze tento návrh považovat jen za zbožné přání?
      Zpěváci. Pokud jde o repertoár zpěváků, lze říci, že pro vysílací a tím spíše veřejné účely (a jedině tak jej můžeme posuzovat) je vetšinou velice omezený. Když jsme např. připravovali medailonek Jožky Severina, zjistili jsme, že ze snímků, které jsou s ním natočeny (rozumí se z těch, kde zpívá sám) se dal jen ztěží sestavit dvacetiminutový pořad. Je to třeba urychleně napravit, abychom se nemuseli brzy stydět za to, že jsme dostatečně nezachovali podání tohoto mezi nejširšími vrstvami nejoblíbenějšího zpěváka BROLNu.
      Repertoár zpěváků (rozumí se ve spojení s BROLNem) není však jenom malý, ale nedostatečně jsou využity také jejich schopnosti. Písně je jim třeba mnohem víc ,,šít na tělo".- Nechtějte po nich, aby každý zpíval všechno. Vím, tyto, piřipomínky nejsou ničím novým, ale bohužel, nebylo to často respektováno. Ani polohou určité písně zpěvákům neznějí, nemluvě už o otázkách výrazových. Nikdo je nevedl a nevede. Při veřejných vystoupeních se tu pak velmi projevuje nedostatek pohybo

214

vé výchovy. I zde je možné chodit si pro ponaučení do oblasti tanečn í hudby. (~ ěkteré z těchto posledních poznámek se samozřejmé týkají i sboru.)
      V BROLNu také neexistuje to, čemu se říká "kult sólistů". Zdravý kult. Uvedu aspoň jeden příklad za všechny. Bylo rozhodně chybou, že se nepodporoval kult Severina, který konec konců rozhlas sám vyvolal. když se však někdy v roce 1957 ozvali kriticky hodonínští učitelé, nebylo ve vedení BROLNu nikoho, kdo by se byl Severina zastal, ačkoli - znovu opakuji - byl to ve značné míře právě rozhlas, který způsobil málem jeho profanaci. Bylo tehdy povinností rozhlasu se k tomu vyjádřit. myslím by postačilo několikrát (samozřejmě že hezčími slovy než to zde shrnu) zopakovat: "Přehnali jsme to, Severina skutečně není vhodné napodobovat; ba ani to není možné. K tomu byste museli pocházet z Podluží a navíc byste museli mít jeho nevšední hlas."
      I když úloha zpěváka na veřejných pódiových vystoupení se zdá být menší než úloha orchestru, popřípadě tanečníků, nelze zapomínat na jejich význam v rozhlasovém vysílání. Zde mají a budou mít v našem žánru vokální projevy dominantní úlohu. Proto je nutné náležitě využít nejen tzv. kmenových zpěváků BROLNu, ale je nutno využít i jiných, dříve objevených zpěváků. Třeba s Jurou Prachařem jsou v BROLNu natočeny jenom dvě písně a z toho jedna je ještě pro svů j lascivní text nevysilatelná. Je však především nutné stále a stále hledat a podporovat novou mladou krev.
      Z Autopsie. Za tu dobu. co zpívám s BROLNem, tedy za L6 let, bylo vypracováno jen málo tako[/]vých aranžmá, které by bylo možno s úspěchem veřejně předvádět. Přitom do roku 1963 se měl natočit podle pětiletého plánu BROLiVu (1959-63) veškerý můj repertoár.
      Zpaměti byla nastudována jen tato čísla: 1. Pod lipami, za lipami, Z. Bory, hory a Ideme tu, 3. Ej, jajajaj (o to se dělíme s bratrem), 4. Budel son ta kudel (o to se dělím 5 Vavrysem), 5. Predali krajňaci ovce (o to se dělím se Severinem), 6. Kam sa ně ten grajcar dél a 7. Ked sem išéu pres ty hory. Z toho jsou tři verbmiky, 2 táhlé písně, 1 sedlácká a 5 jiný ch tanečních písní. Z Horňácka, kde jsem vyrostl, pocházejí jen dvě písně; z nich však je typická pouze jediná. A v procentech skýtá jen málo odlišný obraz i ta čistě rozhlasová, jen o málo v ětší, část mého repertoáru.
      Otázky vysílací. Vysílání BROLNu, ani vysílání lidové písně vůbec, nesmí být ovlivněno množstvím dopisů přejících si tu nebo onu píseň. Zároven mrvíme také rozlišovat, kdo nám píše. A my už zhruba také víme, jaká je asi skladba dopisovatelů, kteří píší do redakce lidové písně. Tím neříkáme, že bychom měli dopisy posluchačů úplně ignorovat. l'ro mne však bude mít cenu např. dopis, v němž se po poslední veřejné nahrávce v roce 1967 otevřeně píše : "Kdyby mely být další taky takové, bylo by lepší, kdyby to byla úplně poslední. Byla to yoravdu slátanina skoro samých nekvalitních věcí." lakový dopis od člověka, o němž vím, že má značný rozhled po lidové písni, má daleko větší cenu, než stovky těch lkavých dopisů, jak krásná je píseň . . . xy (abych někoho neurazil). Budu se vždycky jen usmívat takovýmto dopisům : "Vždycky jsem

215

se těšil na pořád na pěknú notečku, ale když zpívali Jožka s Boženkou a manželé Vavrichovi staré nepředělavané písničky. V neděli když začal ječet Krížo nejradějí bych do toho kopl, neb to nebyl zpěv ale žvaní. Řekněte Krížovi aby vzal za ruku Dušana a šli žvát někam do lesa."... To byl jeden z ohlasů na medailonek Milana Križa, který jsem připravil počátkem tohoto roku. (Anonym, odesláno 29. II. v Horním Bradle, přepsáno přesně podle originálu.) Daleko více musíme dbát na vlastní odborné hodnocení naší práce, než na to, co nám řekne jistá část většinou těch nejprostších lidí.
      Ještě poznámku k tzv. populárům. Rozhlas se jim přirozeně nemůže vyhýbat, ale neměl by jim dávat větší plochu, než jaká jim patří.
      Glosa k velikonočnímu televiznímu pořadu BROLNu. Díval jsem se na nedělní televizní pořad Ej, májek, májek (14. 4. 1968). Za prvé nebylo nikde uvedeno jméno připravovatele; ani v tištěném televizním programu, ani v psaných titulcích na konci programu, ani v odhlášení. Program nebyl dobře sestaven. V podstatě od 9. čísla - od "Maku" až po předposlední 14. číslo - byl zde stereotypně zařazen ženský sbor, který byl jen občas střídán tancem. Ale bohužel i tanec pomohl tentokrát do do programu vnést stereotyp, protože využíval v podstatě stejných prvků. Další stereotyp, který se tu objevil, byl zaviněn stejnou rytmickou sazbou čísel - od 9. až po 15.
      Dále vytýkám - stejně jako celkové dramaturgii BROLNu, tak i tomuto programu - poměr v zastoupení písní: byly zde dvě třetiny slovenského materiálu proti jedné třetině materiálu moravského. [/] Přitom, co bylo z programu nejlepší? Byla to bezpochyby čísla Šulákové a zejména valašská píseň Aj, chodila, chodila, v úpravě Jaroslava Juráška.
      Jako celek měl mít program pěknou jarní náladu. Tu však, bohužel, nevzbudil. V takto lyricky ladě­ ných pořadech je škoda nevyužívat slova.
      Ještě jeden stereotyp, který se tu objevoval za ten však už může jen televize - je práce s kamerou. V pořadech BROLN u z Brna už bohužel vžitá. Za šťastný nepokládám ani výtvarný doprovod k tomuto pořadu. Na jedné straně Uprkovy obrázky, na druhé straně lidové malby v překreslení Volfově. jen místy vystihující náladu vybraných písní. Alergičnost na kritiku. Jak už bylo v úvodu vzpomenuto, BROLN nebyl často v recenzích hodnocen negativně. Ale pokud tomu tak bylo, měl jsem možnost osobně se poměrně často setkat s alergií na kritické připomínky k BROLNu. Proč prý se dotyčný kritik nepřijde nejdříve zeptat na podmínky, na záměry, na těžkosti. Dovolte, to však vůbec není povinností kritiků. S jednotlivými kritiky by BROLN měl navazovat kontakty, ať už písemné na stránkách tisku, anebo osobní. A měl by se také pokusit přitáhnout na sebe kritickou pozornost z mnohem více stran. Nepochopil-li kritik náš záměr, máme možnost bud se hájit anebo přiznat nedostatky, jestliže jsme se nějakých dopustili. Nesmíme však nikdy zavádět řeč na něco jiného.
      Závěr. Kdybych měl na závěr uvést ještě připomínky, které se mně nevešly do těchto tematických odstavců, tedy pominu-li to, co se mně na práci

216

BROLNu líbí, pak z toho, co se mně nelíbí, bych jmenoval:
      Nelíbí se mně např. název "Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů". Nelíbí se mně zejména pro svou délku. Ale nejen že tento název není pěkný, zdá se mně také nevýstižný. Jde o orchestr, který hraje lidové písně a tance. Jaký však je to orchestr lidových nástrojů, když kromě cimbálu tu nějakých speciálních lidových nástrojů pomalu nenajdete (čímž ovšem nechci říci, že by housle nebyly lidovým nástrojem). Situaci by změnilo teprve podstatně větší zapojení původních lidových nástrojů.
      Nelíbí se mně ani nynější znělka BROLNu. Proč ani: proto, že ani ta první se mně nelíbila a proto, že ta druhá vznikla i po mých osobních debatách s J. Juráškem. Proč se mi nelíbí, dost dobře říci nedovedu. Snad proto, že se mi zdá být slepencem, snad pro ono vbízení se rychlým tempem do hezké podvečerní nálady, a možná i proto, že není moravská, přičemž jde o reprezentační pořad brněnské rozhlasové stanice. Zkrátka, nelíbí se mi.
      Některé podněty se v rozhlase uskutečňují velice pomalu. A někdy by stačilo jen k nim dát souhlas. Uvedu jeden takový příklad. Před necelými třemi lety jsem dal redakci lidové písně návrh na postupné budování Archívu nahrávek autentického folklóru v brněnském rozhlase. Cituji: "Bylo by možno hned od počátku uvažovat o tom, pouštět-li se do budování archívu nahrávek lidové hudby v brněnské rozhlasové pobočce, nepřísluší-li tato práce spíše některým vědeckým institucím. [/] K tomu však lze stručně říci, že sama existence BROLNu, existence spousty materiálu, v mnoha směrech unikátního, a dalších okolností technického rázu i personálního vybavení předurčují pro vybudování takového archívu rozhlas.
      Navrhuji tento postup:
      1. Veškerý materiál odposlechnout, upřesnit tzv. křestní listy a opoznámkovat je, navrhnout sestřih pro montáže k vysílacím účelům, nepodstatné nahrávky navrhnout k smazání; to by ovšem bylo nutné schvalovat po kolektivní poradě.
      2. Vybraný materiál sestavit podle oblastí, pořídit nové křestní listy a snad i bližší deskripci a klasifikaci jednotlivých písní.
      3. Provést montáže, tj. sestřihy původního materiálu pro vysílací účely .
      4. Získávat postupně materiál ze všech ostatních rozhlasových stanic a zpracovat jej obdobným způsobem.
      Navrhuji, aby s touto prací započali na smlouvu o dílo dva studenti folkloristiky UJEP, absolventi konzervatoře. Oznamte mně, souhlasíte-li s tímto návrhem."
      Co se stalo? Skoro nic. Ano, bylo by to dobré, projednáme. Projednali. Několikrát pak dokonce navrhovaní posluchači přišli na schůzku, zde se však málokdy s někým setkali, a kromě jediného poslechu neudělali nic. Zdůrazňuji, že nikoli svou vinou. (Lze se jen těšit z toho, že nynější plán brněnské stanice na tuto akci nezapomněl.) Na konci tohoto

217

školního roku jsou tito dva schopní posluchači ve 3. ročníku a pro navrhovanou práci jsou ztraceni.
      Úplně na závěr bych pak řekl tolik:
      1. Nepodléhejme módám a žádným horkým liniím. Co tu mám třeba na mysli? Např. takové momenty, kdy se v BROLNu předělávala - ovšem k neprospěchu - slova písní. Je jen štěstí, že toto období brzy přešlo a že podobných zpotvořenin nevzniklo mnoho. Uvedu aspoň tyto příklady: v písni "Kde je kostel, tam je fára, hažte, chlapečci, do cimbála" se v době zvýšené ateistické propagandzměnil incipit na "Aby basa dobře hrála.". V tomto případě zůstal zcela nepochopen původní text, který s propagací náboženství nemá přece nic společného. Nebo v jiné písni se zase nahradil verš "hej, mila moja, pod se mnou do kostola" na "poď se mnou do majera". V tomto druhém případě vznikl dokonce velký nesmysl. Jde totiž o milostnou píseň, vyúsťující nakonec až do svatební tematiky. Proto ten kostol. Do majera by tak mohli jít nanejvýš za prací. (A byly tu i jiné módní vlny dnes zaváté, o kterých však nechci teď mluvit).
      2. Neskrývejme své pracovní cíle za frázemi, nezalepujme si oči kulatými anebo pěkně znějícími, ale přitom mnohomluvnými slovy. Co třeba říká takové vytýčení linie v rozhlasové redakci lidové písně: prohlubování moderních tvůrčích aspektů a novátorství? To jsou podle mého názoru slova slova - slova. Aby to nebyly plané fráze, museli bychom znát konkrétní obsah použitých pojmů. Odpovězte mně však na otázku, v čem spatřujete prohlubování tvůrčích aspektů třeba v práci BROLNu a v čem tu spatřujete novátorství? Kdyby to [/] bylo v padesátých letech, byla by odpověď jednoduchá, nebo aspoň jednodušší. Ale dnes? Jen to zkuste.
      3. Umění se nerazí hesly, ale jen poctivou prací. Sám jsem se pak mnohokrát přesvědčil, že všechnu tu péči, kterou BROLN vyžaduje, nemůže zvládnout jedinec. Mělo by tu však vždy existovat jednotné vedení. které bude pracovat bez jakýchkoli postranních úmyslů, bez zbytečného tajnůstkářství a bez obezliček. Ale hlavní je ta práce. Je třeba uvolnit lidem iniciativu, uvolnit ji všem těm, kteří to s BROLNem myslí poctivě.
      Jaká byla debata? Z řad hráčů orchestru se vyskytly především letité stížnosti, že v BROLNu existuje rozpor mezi požadavkem studovat a mezi požadavkem vyrábět. Existuje-li tento rozpor skutečně (vyskytly se i názory, nikoli však se strany orchestru, že tomu není tak docela), je nutné jej v zájmu tělesa jednou už vážně řešit. Někteří hráči vyslovili dále názor, že od amatérských souborů se kromě entusiasmu nemohou naučit nic. Neskrývá se však za tímto názorem neskromná póza? Je to názor vyslovený s plným přesvědčením? - Nesouhlas s tím, že v BROLNu patří mezi nejlepší ta aranžmá, které se co nejvíce přidržují původního tvaru, nebyl podepřen potřebnými příklady. Byl vysloven i pocit, že v orchestru nemá smysl uskutečňovat podobné diskuse; to má prý být jen věcí vedoucích činitelů a před orchestr se má přicházet s hotovými věcmi. Mluvilo se také o problému stylizace: "Nemůžeme hrát, jak lájoši," nebo "jak člověk, který celý den řeže dříví." Ano, s tím lze plně souhlasit. V BROLNu by však mělo být všechno, co je na lidovém projevu cenné, podtrženo a velmi citlivě stylizováno. Při debatě se však především potvrdily velké mezery v otázce povědomí o poslání BROLNu. Projevila se tu značná neujasněnost v názorech na místo

218

BROLNu v celém kontextu užité hudby; nedostatek přesvědčení, že BROLN se musí od ostatních těles zásadně odlišovat, že nesmí žádné z nich suplovat, a to nikoli jen repertoárem, ale také způsobem jeho zpracování a provedení.
      Referát vyvolal v podstatě velmi různé ohlasy. U jedněch (nutno však říci, že u menšiny) byt chápán ve [/] smyslu, že jsem se chtěl "povozit" po orchestru, jiné zajímalo, kolik jsem obdržel za přípravu tohoto referátu, u dalších byl přijímán kladně, až velmi kladně. Nechtěl být však kritikou pro kritiku. Šlo v něm skutečně o to: vyprovokovat orchestr i všechny kolem něho k nespokojenosti se současným stavem a dát impuls ke změně k lepšímu.

Šňůrování nohavic z Lanžhota, 1950

219

BETRACHTUNGEN ZUM VOLKSINSTRUMENTALORCHESTER DES BRÜNNER RUNDFUNKS
      Zusammenfassung
      Der Verfasser - selbst externer Mitarbeiter des Volksinstrumentalorchesters des Brünner Rundfunks (im weiteren als BROLN zitiert = Volksinstrumentalorchester des Brünner Rundfunks) eröffnet die Diskussion über gegenwärtige künstlerische Probleme dieses Musikkörpers. Es handelt sich um glossenartige, manchmal fast thesenhafte Bemerkungen, mit denen er andeuten will, wie manche Krisensituationen zu lösen wären. Vor allem befaßt er sich mit den Fragen des Reproduktionsstils. Er weist auf die stereotype Tonfarbe des Orchesters hin, auf die mangelnde Kenntnis von Originalaufnahmen aus dem Terrain, auf die unzulängliche Arbeit mit der Dynamik und beobachtet die stereotype Aufnahmetechnik. Als vorteilhaft betrachtet er spezialisierte Gruppen im Orchester zu bilden, die sich nur mit bestimmten Folkloreäußerungen befassen würden. Die wichtigsten Stützen des BROLN sieht der Verfasser in tüchtigen Arangeuren. Der Zutritt zum Folklorematerial kann verschiedenartig sein. Bei der Arbeit mit der Volksmusik treffen wir verschiedene Formen an; manche halten sich eng an das ursprüngliche Material, andere stellen eine Bearbeitung auf einer höheren Stufe, der Stilisierung dar, in anderen Bearbeitungen ist das Folklorem.aterial eine Inspirationsquelle, die zum Ausgangspunkt dient. Wenn wir nach dem Charakteristikum des BROLN fragen, dann bestätigte die bisherige Entwicklung, daß die eigenartigsten Seiten durch ein solches Arangement hervorgehoben werden, das sich im höchsten Maße der ursprünglichen Form des Originals nähert. Im weiteren schlägt der Verfasser vor, die Zusammensetzung des BROLN zu untersuchen; er nimmt Adaptierungen von Volkslie[/]dern vom Standpunkt der Sendepraxis durch, befaßt^ sich mit der Dramaturgie, mit den externen Sängern und mit der Kritik, die von der Führung des Broln meistens recht al[l]ergisch aufgenommen wurde. Er schließt mit dem Aufruf, die Führung solle nicht verschiedenartigen Modeersrcheinungen unterliegen, sowie auch keinen "heißen" Linien, das sie ihre Arbeitsziele nicht hinter Phrasen verdecke - namentlich bei der Aufstellung der Pläne. Die Kunst wird nicht durch Losungen erreicht, sondern nur durch ehrliche Arbeit. Man muß den Leuten die Initiative ermöglichen, allen, die es mit dem BROLN gut meinen.
      Übersetzt von Eva Uhrová

"Rožky" z Lanžhota

220

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

80 let Josefa Hodka [obsah]

Letos se dožívá osmdesáti let Josef Hodek - učitel, národopisný sběratel a malíř. Před šedesáti lety jako dvacetiletý učitelský mládenec přišel na Slovácko, protože na rodném Plzeňsku nebylo místo. Život slovácké dědiny Hodka zaujal, a když okresní inspektor Hrazděra v Uh. Hradišti poznat zájem mladého učitele o národopis, přidělil mu místo v Súchově s úkolem sbírat tam folklorní materiáI pro připravovanou Vlastivědu okresu.
      Hodek se pustil s chutí do práce, avšak brzy se dostal do boje s boršickým farářem když se, jak píše, neuměl pomodlit Zdrávas Královno a ve stole přechovával neznabožskou literaturu. Proto ho inspektor Hrazděra překládá na rok na Velehrad, pod dohled otců Jezuitů. Ale ani zde není nečinný. Pod přátelskou ochrannou rukou staršího učitele Františka Kadlčíka nepřestává pomáhat v rozvíjení kulturního života obce. Avšak inspektor Hrazděra potřeboval další [/] materiály, a tak ustavuje Hodka za správce expozitury v Javorovci u Mistřic. Zde pracuje nepřetržitě dva roky, sem za ním jezdí jeho přátelé Bedřich B. Buchlovan, inspektor Hrazděra, dr. J. Malina a jiní, a zde dokončuje monografii obce Javorovce, nazvanou Život Moravských Slováků. Odchází pak ještě na krátko do Boršic u Blatnice, ale nakonec školní rok 1913 končí v Javorovci, odkud se trvale odstěhoval na rodné Plzeňsko.
      Zůstává po něm přes tisíc hustě popsaných stránek zápisů, záznamů a zpracovaných kapitol, z nichž dosud badatelé čerpají cenná poznání a dnes už nezjistitelná fakta lidového života. Touto pětiletou prací, konanou dobrovolně a z lásky ke Slovácku a jeho lidové kultuře, si získal uznání i dnešních etnografů. Jeho Život Moravských Slováků (monografie Javorovce), Rok mezi Moravskými Slováky (náčrt monografie Súchova a Boršic), Javorovská i Boršická svatba a Zápisky - i když jen v rukopise - tvoří důležitou kapito[/]lu regionální práce na Slovácku. Při autorských osmdesátinách si tuto skutečnost znovu uvědomujeme a jsme mu vděčni.
      Ad multos annos, Mistře Hodku!
      Josef Jančář

80 let generála ing. Jury Hudečka [obsah]

Tá neščastná vojna,
ej, tá neščastná vojna
neni každému bolná,
enom téj mamičce,
co í vzali syna.

Štyrech í odvédli,
pátého čekajú
a tomu šéstému,
tomu najmuadšímu
koníčka seduajú.

221

Ach, Bože, Rozbože,
kam sa mám poděti,
komu ňa necháte,
moje dobré děti?

Nepuačte, mamičko,
já sa vám neztratím,
šak já sa vám zpátky
z téj vojny navrátím.

Chuapci z vojny jedú,
majú vrané koně,
kdeže ně ostaly
dobré děti moje?

Tvoje děti ležá,
ej, tvoje děti ležá
na téj ruskéj puáni;
tam sú zakopaní.


      Vzpomínku na svěží osmdesátku generála Jury Hudečky jsme neuvedli citací této písně náhodou. Složila ji jeho matka Kateřina, rozená Zemanová (známá zpěvačka, sestra sběratele Martina Zemana z Velké nad Veličkou). Pět jejích synů, které od roku 1901 vychovávala jako vdova - Jura a čtyř i jeho bratři bojovalo v legiích za první svobodný stát Čechů a Slováků a dva z nich položili za svobodu své životy. Šestý byl dobrovolcem v odbojové Slovácké brigádě.
      Kapitán dělostřelectva Jura Hudeček nepočítal po návratu z války s vojenskou službou. Chtěl se věnovat civilnímu povolání jako strojní inženýr. Ale nakonec se podvolil na[/]léhavé výzvě ministerstva a vojákem už zůstal. Měla se naplnit slova Joži Uprky, jak o tom Jura Hudeček píše ve svých rukopisných Vzpomínkách. Když se totiž v roce 1912 vraceli muzikanti velické studentské kapely z Luhačovic, stavili se u Joži Uprky v Hroznové Lhotě. "Rád si poslechl horňáckou muziku; vracel se při tom do bohatýrských časů Súchovské republiky. Poslal pro čtvrtku piva, která přišla vhod na žízeň, a tož se hrálo a zpívalo. Ale byli jsme zmlsaní z Luhačovic na víno a věděli jsme, že Uprka má ve sklepě ještě lepší: Blatnický roháč a Bzeneckou lipku. Když se pořád k ničemu neměl a viděl jsem, že muzika mu jde do noty, troufnul jsem si: 'Majstre, vína a zajesť nedáte? Máme jet k večeri dom' Zaškaredil sa velice, jako on to uměl: 'A ty, co si tak rozkazuješ, jak jenerál?!' 'No, šak su stárkem, a muzikanti aj pijávajú, a kdo sa má o ních starat? Já bych sa pro svoju perzónu aj minúu.' 'Vidíš ho, jaký skromný a jazyk mu už lepoce po víně. Roháča lebo lipku"'... Ještě ve čtyřicátém roce, když jsem s Jožou Uprkou mluvil naposled, vzpomněl si na tuto příhodu: 'Jak ťa neměli uděuat jenerálem, dyž's uměu tak porúčat už jak študent'" - A tak ho udělali ve čtyřiceti pěti letech brigádním generálem, v padesáti divisním generálem a velitelem armádního sboru a po druhé světové válce hlavním velitelem dělostřelectva, přednostou zbrojní služby [/] československé branné moci a náměstkem ministra národní obrany.
      Jura Hudeček se narodil v Hrubé Vrbce (16. IV. 1888), mladá léta prožil však ve Velké, odkud pocházela matka a kam se rodiče natrvalo přestěhovali brzy po roce 1890. Z mnohých umělců zavítavších do Velké nebylo jednoho, který by obešel Hudečkův dům; a Horňácko tehdy přitahovalo; jako málokterý kraj. Kulturu svého kraje přenášel však Jura Hudeček také do měst, v nichž působil. Už jako septimán telečské reálky měl přednášku o lidové písni a později v Praze, kde studoval na technice, zúčastňoval se horlivě činností Akademického odboru Československé jednoty, jehož pokračováním byl pak Slovácký krúžek. Zastával tam funkci stárka a místopředsedy.
      Zpěvné bohatství Jury Hudečka oceňuje Vladimír Úlehla (Živá píseň, Praha 1949, s. 807), Hanuš Jelínek na něho vzpomíná jako na výborného tanečníka odzemku a výtečného zpěváka (Zahučaly lesy, Praha 1947, s. 397) a JaroslavNauman (román Dvě, Praha 1921, s. 303) o něm píše: "Byli-li v náladě, tu si k sobě stoupli Franta Uprka a Hudeček, vzali se okolo krku a dívajíce se sobě navzájem do očí, spustili písničky. ... Zpívali a zpívali, konce těm písničkám nebývalo." Písňová zásoba horňáckého rodáka generála Jury Hudečka je obrovská. Už jako dvacetiletý napočítal znalost asi 900 písní. Většinu horňác

222

kých písniček a písní z okolí Horňácka, které také zapisoval, převzal v autentickém podání od své mamičky. Mnoho slovenských písní se pak naučil za několikaletého služebního pobytu na Slovensku. Repertoár byl zčásti podchycen Janem Poláčkem ve Slováckých pěsničkách a Jožou Černíkem ve Sbírce Po našem! Poslední dobu se však celá jeho zásoba písní natáčí a již dnes je zřejmé, že počet písní, které generál Hudeček ještě zná, se bude pohybovat u tisícovky. Má rád veselé a svižné písničky, po půlnoci i ostřejší humor - "korení". Smutné písně zpívá vážně, s citem, ale bez sentimentality. Mezi nejoblíbenější patří: Počúvaj, počúvaj, co to v zemi hučí (srov. J. Poláček, Slovácké pěsničky, Praha 1951, č. 167) a Ej, na tom našém díle (ib., č. 50). Vždy klade důraz především na rytmus a rychlejší tempo táhlých písní, na obměňování melodií a přesné zachovávání starých textů, na přiměřenou hlasitost zpěvu i na přednes.
      Generál Hudeček žije v Praze, ale do Velké nad Veličkou jezdí každoročně aspoň na prázdniny; teď stejně jako za studentských let. A často si tam svým dodnes zvučným tenorem ještě zazpívá, právě tak, jako v pražském Slováckém krúžku. Přejeme mu ještě hodně pobytů ve středisku Horňácka - Velké o jehož věhlas se sám tolik zasloužil.
      Dušan Holý[/]

Nad Sušilovou sbírkou [obsah]

K stoletému výročí úmrtí sběratele (31. V. 1968)
      Sběratelský odkaz Františka Sušila se nám dnes, po stu letech, jež uplynula od smrti moravského obrozence, zdá zcela nesporný a samozřejmý. Nelze jej však nazývat jen jako monument, ale snažit se vysledovat jeho nynější působení a vidět i nedořešené a otevřené otázky. K tomu chce svou troškou přispět i tento článek, který si nečiní v nejmenším nároky na nějaké hodnocení, ale má být spíš zamyšlením nad současnými osudy Sušilova tvůrčího odkazu. Necháváme tu především stranou Sušilův obecný význam jako vědce, vlasteneckého pracovníka a literáta. Při budoucím hodnocení Sušilovy osobnosti bude ovšem třeba zabývat se tímto obdivuhodným zjevem v celé jeho šíři, neboť zřejmě v tehdy nepatrně rozvinutých poměrech národního života na Moravě Sušilova osobnost suplovala řadu funkcí, např. v Praze rozdělených, specializovaných na více pracovníků.
      Zdá se, že jedním ze základních znaků Sušilova tvůrčího zjevu byla obdivuhodná polarita vědce a básníka, církevního myslitele a lidové-. ho člověka, příslušníka určité vládnoucí kasty a vlastence. Jestliže Sušil vyjádřil ve svém hesle spojení církve a vlasti ve svém nitru, máme naopak za to, že o tyto obě veličiny [/] vedl ustavičný boj sám se sebou. Bylo to patrně něco podobného jako u Pavla Křižkovského, u Sušila jistě v daleko ostřejším názorovém úhlu. Monumentální sbírku Fr. Sušila, plod jeho mnohaleté práce a těžko představitelných potíží, námahy a odříkání, pak musíme považovat za důkaz skvělého vítězství národní myšlenky, která zřejmě nabyla u Sušila vrchu nad vším ostatním. Sběratelství, třídění materiálu, redakční práci a novým doplňkům věnoval Fr. Sušil prakticky celý svůj život.
      Bylo již před lety zaujato kritické stanovisko k technice Sušilovy fol­ kloristické práce. V současné době máme jasno o tom, do jaké míry byl Sušil determinován stavem sběratelské praxe. Aby však mohl být doceněn Sušilův sběratelský přínos, bude třeba podrobnějších analýz zejména jeho činnosti jako hudebníka. Jestliže si vydavatelé Sušilovy sbírky všimli toho, že je možné daleko názorněji sledovat Sušilovu práci s textem, než s hudbou, bude třeba podrobit zkoumání sběratelovu metodu zapisování nápěvů. Především toho ještě mnoho nevíme o Sušilově hudebním vzdělání a právě bližší výzkumy v tomto smyslu nám mohou povědět také o koncepci jeho sběratelské práce. Bude třeba analýzovat Sušilovu interpretaci melodickoharmonické stránky moravské lidové písně, jeho výklad starých tónin, stanovisko k poměru modality a dur-mollové tonality - a ovšem i výklad ostatních složek hudebního

223

výrazu. Sušilovo hudebnictví ovšem nebylo ničím statickým; jen při zběžném prohlédnutí všech tří sbírek je zřejmé, že se stále vyvíjelo a tříbilo. Od schematických zápisů sbírky z r. 1835, psaných na dvou řádcích ve formě klavírního doprovodu, přes melodicky bohatší, již jednořádkové záznamy vokálního charakteru ve druhé sbírce až po vytříbené typy třetí sbírky, místy opatřené melodickými ozdobami to vše bude třeba analyticky doložit a zhodnotit.
      Konečně bude třeba Sušila chápat v kontextu s ostatními sběrateli a jejich prací u nás i za hranicemi. Nejde jen o srovnání domácí i zahraniční sběratelské produkce se Sušilem, ale také o stanovení poměru Fr. Sušila k jeho spolupracovníkům i k ostatním, kteří se v jeho době zejména na Moravě zabývali otázkami lidové písně. Existence takových pozoruhodných zjevů, jako byl moravský venkovský kněz Jan Kopp, vlastně prvý teoretik hudební stránky moravské lidové písně, a ovšem analýza jejich práce může ukázat, že v sušilovské otázce se ještě skrývá mnoho pozoruhodných detailů, které v budoucnosti přispějí k pevnějšímu stanovení sběratelova místa nejen v historii naší folkloristiky, ale i v naší národní kultuře.
      Jan Trojan[/]

Nově o Josefu Mojžíškovi [obsah]

Objev závažného pramenného materiálu přináší historikovi vždy řadu zajímavých svědectví a faktů, může ověřit správnost někdejších hypotéz a konečně umožní provést kritickou rekonstrukci zkoumaných historických jevů. Ne jinak je tomu i v případě nedávno objevených hudebních i mimohudebních pramenů1), vztahujících se k životu hudebně folkloristickému dílu slezského pedagoga a folkloristy Josefa Mojžíška (1862 až 1938).
      Ve světle nejnovějších pramenů podávám nyní retrospektivní obraz Mojžíškovy hudebně folkloristické činnosti. Po vyčerpávajícím srovnání všech písňových pramenů a vyloučení identických rukopisných opisů jsem zjistil skutečný počet zápisů Mojžíškovy sbírky, jež představuje 956 písňových a 64 textových jednotek2). Tento úctyhodný fond pochází ze sběrů ve více než 60 obcích horské a podhorské oblasti Těšínska. Písně zapisoval Mojžíšek bud o letních školních prázdninách, nebo v jarních i podzimních měsících, mimo dobu školního volna.
      Na svých sběratelských cestách setrvával Mojžíšek obyčejně 1 až 2 týdny. S krajem byl téměř srostlý. Měl vrozenou lásku k turistice a znal velice dobře schůdné i méně schůdné chodníčky, horské paseky a říční řečiště, jimiž procházel. Neměl snad ani přesný plán svých turistických pochodů, jež byly vždy [/] spojeny se zapisováním lidových písní. S lidmi, které potkával, se pouštěl do rozhovorů, které vždy končily otázkou, zda v místě nežije nějaký lidový zpěvák nebo zpěvačka, která sobě pro radost a potěchu. zpívá, ať již při práci, pobabách nebo na taneční zábavě. Jakmile zvědět jen malý náznak místa, kde zpěvák přebývá, ihned se tam v ypravil, nehledě na vzdálenost ani fyzickou námahu3).
      Mojžíškův hudebně folkloristicky zájem se upínal zejména k lidovým písním milostným, svatebním a tanečním. U tanečních písní zaznamenával Mojžíšek vedle nápěvu a textu také podrobný popis tance, případně jej doplnil schematickým půdorysným nákresem základního postavení tanečníků. Nevěnoval však pozornost nástrojovému obsazení hudebních souborů4). Další písňové druhy; písně žňové, vojenské, vánoční koledy a hry, dále pak písně pastevecké, salašnické a halekačky jsou v Mojžíškově sbírce zastoupeny v menším počtu. Nalezneme zde pouze 17 písní s modální bází.
      Kromě písní a tanců sbíral Mojžíšek také lidové zvyky. Nic bližšího o této činnosti nevíme. Omezujeme se proto jen na názvy některých zvyků, které Mojžíšek zapsal. Jsou to: Pověst o kostelu na Prašive, Zařikavani suchotin, poltunu (koltunu?), Zařikavani uroku (Bez uroku),. Pověry o vlastovčich hnizdech a Pohřby.

224

Zbývá promluvit o vlastní sběratelské metodě J. Mojžíška. Podle údajů pamětníků zapisoval Mojžíšek písně buď přímo v terénu, nebo též ve společenských místnostech. Původních pramenných dokladů o celkové atmosféře, prostředí, náladě a citovém rozpoložení zpěváka v průběhu zapisování písní nemáme. Jisté je, že Mojžíšek, jehož pracovní metoda vyvěrala z teoretických poznatků konce XIX. století, nevěnoval interpretačním podmínkám, jež mají neobyčejný vliv na emocionální vyznění nápěvů, takovou pozornost, jaká se jim přikládá dnes. Rovněž nezaznamenával životní data zpěváků, nepopsal jejich záliby, vkus a povahové vlastnosti. U písní uvádí lokalitu, jméno zpěváka (obyčejně přijmení) a sporadicky také datum sběru.
      Nápěvy a texty zapisoval Mojžíšek do školních písankových sešitů. O vlastním zapisování panuje v představách pamětníků dvojí názor. Jedni tvrdí, že Mojžíšek zapisoval písně přímo do not, druzí jsou zajedno v tom, že se Mojžíšek písně se zpěvákem učil nejdříve nazpaměť (zaznamenat si toliko text), a teprve později, po návratu domů, písně fixoval. Jednotni jsou pamětníci v názoru, že Mojžíšek nikdy v terénu nepoužíval hudební nástroj5). Z pramenné kritiky vyplývá, že první alternativy používal Mojžíšek až v pokročilejší době své sběratelské praxe. Svědčí o tom mimo vzpomínek Mojžíšova syna Ladislava (nar. [/] r. 1901) některé terénní zápisy, v nichž můžeme nalézat Mojžíškovy dodatečné subjektivní zásahy, zejména do intonační a metrické složky.
      Uvedli jsme nejnovější a nejpodstatnější poznatky, dotýkající se metody Mojžíškovy folkloristické práce. Za své 54leté činnosti shromáždil sběratel materiál, poskytující historicko vývojový obraz těšínské lidové písně v letech 1883 až 1937. Tento fakt je navíc podtržen tím, že Těšínsku kromě ojedinělých sběrů Bartošových a Lelkových nevěnoval zvláště v druhé polovině XIX. století nikdo z českých sběratelů soustavný zájem. Jakoby svérázné kulturní projevy slezského lidu nedosahovaly umělecké hodnoty písní českých, moravských a slovenských etnických území. Mojžíškovo dílo přispěje k dalšímu osvětlení historické kontinuity lidového umění Slezska, Moravy a východního Slovenska.
      Miroslav Kaduch
      Poznámky
1.
      Z rukopisných písňových zápisů bylo objeveno 46 školních písankových sešitů, z čehož 21 sešitů terénní zápisy (fond má celkem 686 zápisů, rozměry 165x235 mm); dále pak ještě 7 sešitů rukopisných písňových přepisů (celkem 546 zápisů). Z mimohudebních [/] pramenů bylo objeveno 27 úředních dopisů - vesměs od okresní školní rady ve Frýdku-Místku (rozměry 217x352 mm), 2 dopisy adresované Čeňku Gardelkovi (r. 169x210 mm), 1 dopis a 1 visitka adresovaná Ondřeji Onderkovi z Bruzovic (r. 210x341 mm a 115x71 mm) a konečně 2 Mojžíškova vysvědčení (r. 217x352 mm) a Mojžíškova metodická příprava přednášky o lidové písni, určená školnímu žactvu (r. 210x170 mm). Uvedené prameny jsou dočasně deponovány u autora.
2.
      Tímto údajem doplňujeme Československý hudební slovník, sv. 2: M-Ž, SHV, Praha 1965, str. 107.
3.
      Podle dopisu ing. Ladislava Mojžíška, autora tohoto příspěvku (1. března 1966, Belcamp, Maryland, USA).
4.
      V celém Mojžíškově rukopisném fondu najdeme pouze dvě zmínky o nástrojovém původu. U písně "Oviečky, oviečky" (sic), (sign. Mt 25/381), je připsána poznámka: "Troubí na fujaře". V druhém případě je u jména zpěváka Jiřího Volného z Písku u Jablunko va připsáno - "gajdoš". Příkladně u ověnžoku "Něbedym se poněvěrať (sign. MOP-214).
5.
      Kromě hry na husle ovládal Mojžíšek ještě hru na klavír, harmonium a varhany.

225

Odkaz Dušana Jurkoviče [obsah]

Sté výročí narození našeho významného architekta a národopisce Dušana Jurkoviče si zaslouží, abychom je připomenuli alespoň několika řádky.
      Život a dílo Dušana Jurkoviče je úzce spjato s kulturním vývojem v českých zemích a na Slovensku. "Básník dřeva" - jak bývá Jurkovič označován - se narodil 23. srpna 1868 v Turé Lúce na slovensko-moravském pomezí. Jurkovičův otec Juraj, stejně jako jeho děd Samuel i strýc Josef Miloslav Hurban a bratranec Svetozár Hurban Vajanský patřili k slovenským národním buditelům; jejich vliv působil velmi silně na vlastenecké cítění a uvědomění Dušana Jurkoviče. V jeho díle se úzce prolínají tvůrčí záměry architektonické se zájmem národopisným. Tato orientace byla do značné míry ovlivněna prostředím rodného kraje i moravského Valašska, kde Jurkovič působil v letech 18891899 u stavitele Michala Urbánka. S ním se také zúčastnil Zemské jubilejní výstavy v Praze v roce 1891, která mu umožnila seznámit se s pracemi architektů, kteří usilo[/]vali o českou národní architekturu, jejímž zdrojem inspirace bylo i vesnické stavitelství (A. Wiehl, J. Koula, J. Zeyer, R. Štech aj.). Národopisný zájem Jurkovičův, ovlivněný po odborné stránce přátelstvím s Josefem Válkem, se projevit při uspořádání Umělecké a národopisné výstavy ve Vsetíně v roce 1892, a zejména pak při Národopisné výstavě československé v Praze v roce 1895, na niž se Jurkovič dobře připravil i po stránce národopisné. Výsledkem této činností byly nejen návrhy na komplex typických valašských staveb a na čičmanskou usedlost, ale i odborné články, které uveřejnil v díle Národopisná výstava československá v Praze, v Českém lidu a v Časopisu Musejního spolku olomouckého. Vyvrcholením jeho národopisných snah bylo vydání monumentálního díla Práce lidu našeho, které patří dodnes mezi naše základní národopisné publikace.
      Svých národopisných znalostí využíval Jurkovič především ve vlastní bohaté tvůrčí architektonické práci. Významným úspěchem v době Jurkovičova působení na Valašsku byl zejména realizovaný projekt Pusteven na Radhošti (inspirovaný [/] karlovickým fojtstvím, lidovými dřevěnými kostely a čičmanským domem), který způsobil, že se o Jurkoviče začala zajímat tehdejší mladá umělecká Morava (Mrštíci, Merhaut, Joža Uprka aj.). To vedlo k příchodu Jurkoviče do Brna (1899 až 1914), kde se začlenil do českého národního a osvětového boje. V tomto období vytvořil řadu městských obytných staveb a interiérů, zabýval se otázkou kolonií dělnických domků, v nichž chtěl navázat na "tradice umění lidového" a výrazným způsobem přispět k vytvoření architektonické osobitosti lázní Luhačovic. Z tradic lidového stavitelství vycházejí také Jurkovičovy návrhy vojenských dřevěných a kamenných hřbitovů a jiných staveb. Po vzniku Československé republiky se Jurkovič vrátil na rodné Slovensko, kde se ve funkci vládního komisaře zabýval ochranou uměleckých památek na Slovensku. Dílo, které Dušan Jurkovič po sobě zanechal, je ztělesněním snah o vytvoření moderní architektury inspirované domácím lidovým stavitelstvím, příkladem úzké česko-slovenské spolupráce a živým kulturním odkazem.
      Václav Frolec

226

NEKROLOG

Josef Mikl (1902-1968) [obsah]

V sobotu dopoledne, 19. října 1968 se jihočeští národopisci společně s představiteli některých kulturních a dalších společenských složek naší veřejností rozloučili se známým národopisným sběratelem a spolupracovníkem celé řady našich etnografů, Josefem Miklem z Jarošova nad Nežárkou.
      Josef Mikl v roce 1925 založil společně s Annou Skálovou a s její sestrou, spisovatelkou Klárou Skálovou-Hůlkovou, národopisnou krojovanou družinu, později proslulou spoluprací s Čs. rozhlasem i nastudováním rekonstrukcí tradičních blaťáckých svateb, posvícení a dožínek.
      Spolupracoval na řadě musejních výstav a exposic, z nichž jako poslední jmenuje alespoň výstavu "Jihočeské lidové hudební nástroje", pořádanou Etnografickými pracovišti JčM a OM-JH. Za války pečlivě opatroval národopisné sbírky; jako starosta Sokola byl zavřen v protek[/]

torátních věznicích. Po propuštění ihned navázal styky s partyzány, které alespoň pomáhal zásobovat a skrývat. Po válce se stal předsedou zemědělského výboru národních socialistů a k Miklům do Jarošova pravidelně jezdila později protiprávně popravená doktorka Horáková. V roce 1953 byl Josef Mikl zavřen zase a po deseti dalších letech dokonce odvezen na Ilavu.
      Je vskutku smutné, že teprve pohřeb byl projevem úcty a lásky k jeho osobě. O to smutnější je, že odešel tehdy, kdy nastalo nové jaro postupného splnění jeho celoživotních tužeb a cílů. Sešla se zde nejenom celá bývalá krojovaná národopisná družina, ale též na téměř půldruhého tisíce jednotlivců, kteří se rozloučili s člověkem, jehož místo, které si vydobyl jako národopisný pracovník i jako člověk, jest mu ve všech poctivě smýšlejících lidských duších i v srdcích už dávno zadáno.
      Miloš O. Růžička

227

KNIHY

Edice evropských lidových hudebních nástrojů zahájena
Bálint Sárosi, Die Volksmusikinstrumente Ungarns, Handbuch der europäischen Volksmusikinstrumente, I/1, Leipzig 1967, str. 148 [obsah]

Z iniciativy etnomusikologů Švéda Ernsta Ensheimera a Němce Ericha Stockmanna byt v letech 1959 a 1960 publikován velkorysý projekt na vytvoření rozsáhlé edice evropských lidových hudebních nástrojů spolu s výzvou k mezinárodní spolupráci na tomto díle. Konkrétním vyústěním tohoto plánu a výzvy se pak zakrátko - roku 1962 - stalo symposium, pořádané za účasti předních evropských specialistů, národopisným ústavem Německé akademie věd v Berlíně. Zde byly nejen dohodnuty hlavní požadavky a zásady plánované edice, ale vytvořen též základ autorského kolektivu. Na toto jednání mohlo roku 1967 navázat symposium v Brně, uspořádané v rámci studijní skupiny International Folk Music Council a zabývající se důkladně zejména typologií evropského instrumentáře lidové hudby. Ansámblová lidová hudba je pak tématem dalšího symposia, svotaného v létě 1969 do Stockholmu. [/] Hlavní ediční zásady, podle nichž bylo vlastně od nedávna již započato ve vydávání rozměrného díla Handbuch der europäischen Volksmusikinstrumente, lze stručně charakterizovat asi takto:
      Za předmět popisu a výkladu jsou v edici požadovány nejen nástroje lidové provenience, ale i nástroje zvukové a hudební nástroje umělé hudby, pokud se výrazně uplatnily v hudebně folklórní praxi a zvláště pak, pokud se v ní dočkaly tvůrčích úprav (například technika capo tasto - převazování hmatníku na normálních houslích, originální ladění smyčcových nástrojů profesionální výroby a podobně). Toto pojetí se vztahuje rovněž na dětské hudební a zvukové nástroje, ať již třeba sloužící jako pouhé hudební hračky, pokud byly ovšem dětmi vyrobeny anebo funkčně uplatněny v tradičních lidových zvycích. Z několika možností, jak vydávat mnohosvazkové dílo (například podle jazykových okruhů, podle nástrojových typů a podobně) byla vybrána ta pro ediční praxi nejschůdnější, totiž edice podle jednotlivých zemí. Byly do ní zahrnuty všechny evropské země a rozděleny do pěti víceméně geograficky (a částečně i kul[/]turně) ucelených skupin. Podle plánu má každá takto vzniklá série obsahovat zpravidla šest svazků:
      I. série: Maďarsko - Československo - Polsko - Rakousko Německo - Švýcarsko.
      II. série: Bulharsko - Jugoslávie - Albánie - Řecko - Rumunsko Turecko.
      III. série: Sovětský svaz.
      IV. série: Velká Británie - Irsko - Dánsko a Island - Norsko Švédsko - Finsko.
      V. série: Holandsko - Belgie a Lucembursko - Francie - Itálie Španělsko - Portugalsko.
      Pro rozdělení nástrojů do jednotlivých rodů, druhů a typů byla vybrána starší sice, avšak dodnes byť s řadou dílčích modifikací nejčastěji respektovaná systematika Ericha Hornbostela a Curta Sachse. V pořadí: idiofony membranofony - chordofony aerofony má být o jednotlivých nástrojích pojednáno z šesti hlavních hledisek: I. terminologie, II. erkologie a technologie, III. technika hry a výrazové možnosti, IV. repertoár, V. funkce, VI. dějiny a rozšíření nástroje. Je pochopitelně po

228

čítáno s hojným použitím nákresů, fotografií, mapek a podobně a zvláště pak notových příkladů, jež vytvoří jádro závěrečných kapitol o lidové ansámblové hře v jednotlivých zemích.
      První a zatím jediný svazek edice, dokonale připravený mladým budapešťským etnomusikologem Bálintem Sárosim, představuje nesporně šťastný počinek k dílu, které - bude-li realisováno v plánovaném rozsahu - nenajde ve svém oboru přiměřený protějšek. Instrumentář maďarské lidové hudby je především dostatečně pestrý a mnoho nástrojů se ještě dodnes udrželo v živé tradici. V obsáhlé bibliografii vydavatelem citovaných etnoorganologických prací se pochopitelně setkáváme s významnými příspěvky osobností tak zvučných jmen, jako jsou například B. Bartók, Z. Kodály a L. Lajtha. Konečně intensivní činnost musikologického ústavu Maďarské akademie věd, jednoho z největších svého druhu v Evropě a systematicky agilního zejména v oboru etnomusikologickém, představuje již i v dosavadních výsledcích obdivuhodně důkladnou dokumentaci a archiv se statisíci registrovaných a pečlivě utříděných pramenných jednotek. Ostatně obdobnou činnost vyvíjí ještě několik dalších institucí i jednotlivců (například J. Manga v Národopisném museu v Budapešti), doplňujíčích základní výzkum a dokumentaci maďarského hudebního folklóru k záviděníhodné ucelenosti.[/]
      Za těchto příznivých předpokladů a díky svým dlouholetým a soustavným etnoorganologickým výzkumům nejen maďarského, ale i mimoevropského hudebního instrumentáře (zejména ethiopského), mohl Bálint Szárosi dokonale vyhovět všem požadavkům jeho svazkem započaté edice. V úvodní kapitole své práce nejprve dopodrobna podal popis, charakteristiku a výklad 14 základních typů obvykle ještě dodnes v Maďarsku užívaných nástrojů idiofonických. Většina jich je podobně jako v mnoha evropských zemích - uplatňována jako pouhé nástroje zvukové a signální - při pastvě i v souvislostí s tradičními obřady a zvyky. Takového druhu je několik typů klepaček a řehtaček, ovčí a kravské zvonce, rolničky, nebo bačovské hole s chřestítky. Převážně cikánské provenience shodně s našimi zeměmi, Rumunskem, Jugoslávií atd. je všeobecně rozšířená grumle. Poměrně bohaté výrazové možnosti skýtá však další nástroj obvykle také cikánského původu - dřevěný xylofon (popisovaný exemplář vládne chromatickou škálou od g1 do a3), zastupující v Maďarsku mnohde portativní cimbál; v takto vyspělé formě nebyl v našich zemích tento nástroj zaznamenán.
      Jako zpravidla ve všech evropských kulturách jsou i v Sárosiho monografii ze všech nástrojových rodů nejslaběji zastoupeny membranofony, a to bubnem, [/] dvěma druhy bukačů (fanfrnochů) a mirlitony z rákosových stébel.
      Zato většina z osmi uvedených chordofonů, nepočítaje jejich další odrůdy, representuje významné představitele maďarské taneční hudby a nástrojů k doprovodu lidového zpěvu. Z četných druhů drnkacích nástrojů smyčcových, uváděných autorem pod souborným označením citera (maďarsky též citora nebo citura, dříve i tambura!), představují některé jejich formy nástroje totožné s naší kobzou, charakteristickou obdélníkovým anebo stupňovitým tvarem resonační skříně, bez typického citerového bočního zaoblení lubů. Na rozdíl od moravské kobzy, před desetiletími z praxe vymizelé a proto jenom spoře dokumentované, obsahují příslušné Sárosiho popisy přesné údaje o ladění a technice hry včetně několika notací. Pochopitelně důkladná pasáž je v monografii věnována cimbálům a z nich pak zejména jejich původním lidovým formám - portativním chromatickým cimbálům v ladění tzv. maďarském a židovském, nejčastěji se třemi pražci (s rozsahy například C - e3, respektive C - f3). Především pro městský folklór, kde jsou zvláště oblíbeny mezi Cikány, a pro jihoslovanské menšinové obyvatelstvo na jihu Maďarska, jsou příznačné drnkací strunné nástroje tamburové, přejímané na maďarském území od jižních Slovana. Cenné popisy a autorem transkribo

229

vané zvukové snímky hry se dále týkají nástroje, rozšířeného již od raného novověku téměř po celé Evropě, avšak postupně ve většině zemí deklasovaného - až na málo výjimek (například Švédsko) - na instrument potulných hudebníků a žebráků - totiž niněry. K zajímavým strunným nástrojům maďarského instrumentáře, byť ani v tomto případě nikoliv ryzí lidové provenince, patří gardon, nebo též ütögardon - více než metr vysoké basové housle, rozeznívané úderem paličky; sporadicky ještě dnes provázejí tyto "bicí basové housle" hru poloprofesionálních vesnických muzikantů (viz unikátní notaci tance Lassú magyaros ve složeném osminovém taktu 3 + 2 + 3). Malou harfu, v 19. století s háčkovou mechanikou, v poslední době též s pedály, spojuje autor především s potulnými, ponejvíce cikánskými kapelami a dobovým alamodovým repertoárem.
      Celkem 28 typy jsou v Sárosiho práci zastoupeny aerofony. Řada z nich - ve formě frčáků, bzučáků, hry na list a podobně - je sice známá téměř po celém světě a oblíbená zejména mezi dětmi jako jednoduché hudební hračky. Zároveň však několik zástupců tohoto rodu znamená základ autentického maďarského instrumentáře, nezřídka spjatého s pasteveckými formami hospodářství. Z hranových píšťal je to především řada podélných i příč[/]ných fléten, bezdírkových, častěji však 6-7 dírkových, vrtaných i dlabaných, nejnověji též soustružených, jež jsou v Maďarsku vyráběny nejen z obvyklého materiálu (polotvrdých a tvrdých dřevin), ale též slunečnicových lodyh a podobně. U mnoha z nich by bylo možno poukázat na jejich slovenské nebo valašské protějšky (ovšem stejně tak i na pararely rumunské, srbské, chorvátské ad.). Z nejdokonalejších jazýčkových aerofonů lidového původu - dud, jimž v Maďarsku věnuje po řadu speciální pozornost János Manga, popsal B. Sárosi všechny jejich nejdůležitější druhy, zejména typicky maďarské tříhlasé nafukovací dudy s dvojitou melodickou píšťalou, převládající též u poměrně mladého, modernisovaného nástroje s pomocným měchem. Z jazýčkových dechových nástrojů profesionální výroby se prosadil kromě dodnes všeobecně oblíbeného klarinetu ještě konický bezzáklopkový hoboj hadisíp (= vojenská píšťala), známý hlavně v maďarských vojenských hudbách již od 16. století). Zvláště pak tárogató, vynález známého budapešťského nástrojaře V. J. Schundy z konce minulého století, vzhledem podobný klarinetu a zvukem altovému saxofonu, dosáhl obecné obliby zejména při interpretování zlidovělých a kuruckých melodií v rubatovém tempu; tárogató (jenom jménem připomínající Komenským jmenovanou šalmaj - tárogotó-sip) znají i Ma[/]ďaři a maďarští Cikáni, sídlící na jižním Slovensku. Sárosim popisované přímé a zahnuté rohy a trouby se v podstatě neliší od nástrojů, doložených v našich zemích a dobře známých samozřejmě i v alpských oblastech a po celém dunajském basénu.
      Závěrečné pojednání o ansáblové hře se zabývá pouze dvěma druhy lidových kapel: dechovou a cikánskou hudbou (tj. smyčcovou kapelou zpravidla též s cimbálem a klarinetem). Dechové hudbě, která se po Maďarsku začala šířit až poměrně pozdě - od konce 19. století, věnoval vydavatel necelé tři sloupce, vynalézavě se při tom vyhnuv citování rozsáhlých partiturových ukázek přehledným instrumentačním schematem obligátního dechovkového pojetí čardáše a valčíku. Podstatně rozměrnější pojednání o cikánských smyčcových (hudeckých) a smíšených cimbálových kapelách skýtá však - přes nevyhnutelnou zkratkovitost, podmíněnou požadav[k]y edice - jeden z nejmodernějších vědecky fundovaných výkladů tohoto specifického hudebního projevu, publikovaný ve světovém jazyku. Vzhledem k četným tvrdošíjně setrvalým pověrám o této světově atraktivní hudbě je přínos této pasáže po všech stránkách nemalý. Je škoda a současně i na podiv, že autor nevěnoval úměrnou pozornost také alespoň některým z dalších nástrojových seskupení například sdružené hudbě dudácké,

230

tamburášské kapele a dalším. Pokud je známo ze speciálních literárních příspěvků a ze zvykových snímků, jsou i tato lidová instrumentální seskupení v Maďarsku spolehlivě dokumentována.
      Až na tuto poslední výhradu splnil autor znamenitě požadavky edice. Ve své monografii dokonale pojednal o 54 nástrojových druzích a jejich četných odrůdách (věcný rejstřík obsahuje na půltřetí stovku nástrojů v maďarském názvosloví), při čemž příkladně vytěžil nejen z dosavadní literatury a dokumentace jmenovitě musikologického ústavu MAV, ale i z vlastních výzkumů, důležitých zvláště u okrajových, literaturou mnohdy opomíjených nástrojů. Nemalý respekt vzbuzují zejména Sárosiho obtížné transkripce hry na většinu z uváděných nástrojů. Původní nákresy a eventuální nová překreslení starších předloh jsou dostatečně názorné a přispívají k jednotnému grafickému vzhledu publikace. Celkem 21 černobílých fotografií sleduje především funkční poslání obrazového dokumentu; vyhovět současně též v tomto případě víceméně podružné stránce výtvarná je ostatně známá a všeobecná potíž tohoto oboru. Zařazení několika dokonalých barevných fotoreprodukcí by však pro nakladatelství nemělo být luxusem; snad se tak stane již v příštím svazku, který má být podle ohlášení věnován Československu. Také bohatší vypravení monografií mapkovými schématy by vhodně při[/]spělo k názornému přehledu o místo: a intensitě rozšíření alespoň nejdůležitějších nástrojů v jednotlivých oblastech té které země. Konečně doplněním jednotlivých svazků edice o živé znění většiny nástrojů krátkými zvukovými snímky na gramofonové desce, přiložené do přebalu, byl by bezpochyby splněn ideál moderní etnomusikologické publikace; vyhovět tomuto požadavku není ovšem bez komplikací jak pro vydavatele, tak i pro nakladatelství.
      Takové připomínky se již pochopitelně netýkají prvního svazku edice. Nabyté praktické poznatky však patrně přinutí redakci, aby na ně v dalších svazcích pohotově reagovala a zabývala se též dalšími edičními problémy, které Sárosiho monografie - disciplinovaně se přidržující intencí redakce - zatím poodkryla. Alespoň některé bych chtěl na závěr ještě připomenout.
      Lexikonová podoba. edice umožňuje nesporně snadnou a bezpečnou orientaci ve značně rozmanitém materiálu. Její další předností je rovněž možnost rychlé komparace týchž a podobných nástrojových druhů a odrůd podle územního rozšíření v celoevropském rámci; to ocení čtenáři stále více s počtem publikovaných svazků. Lexikograficky strohé rozdělení charakteristiky jednotlivých nástrojů, řazených nad to za sebou podle hudebně akustického systému, však zase na druhé straně znesnadňuje pochopit a vůbec roz[/]poznat důležité vztahy mezi jednottivými nástroji, jejich společný podíl na utváření specificky regionálního hudebně folklórního projevu, stejně tak i jejich vazby společenské, vyvíjející se při tom v čase i prostoru. Ledacos z toho lze sice vyložit v VI. odstavci každé nástrojové kapitoly (o dějinách a rozšíření nástroje), avšak pouze mosaikovitě a s nezbytnou nutností četných křížových odkazů na výklady v předchozích i následujícím textu. Lepší možnost historicky posloupného výkladu skýtají závěrečné oddíly každé monografie, vyhrazené nástrojové souhře. Leč i zde je nutné kompromisní kombinování obecného se zcela konkrétním. Domnívám se, že úplně na místě by byla ve všech svazcích edice zvláštní kapitola, jež by detailní poznatky o nástrojích toho kterého národního hudebního instrumentáře syntetisovala z obecných hledisek historicko společenských a uměleckých.
      S přibývajícími svazky edice bude narůstat problém popisu a výkladu nástrojů ze společného evropského instrumentáře, často nejen velice podobných, ale i přímo shodných konstrukčně, výběrem materiálu, technologií jeho zpracování, povrchovou úpravou, laděním, výrazovými prostředky i technikou hry. Týká se to zejména zvukových nástrojů a hudebních hraček z rodu idiofonů a membranofonů - chřestítek, klapaček, zvonců, frkaček, pískaček, mirlitonových bzučáků atd. Kromě nich

231

popsal B. Sárosi podrobně i takové nástroje, které lze v řadě zemí sotva označit za okrajové, jako například grumli a bukač, známé od Belgie po Ukrajinu a od Sicílie po Skandinávii, a to ve formách prakticky totožných s popsanými maďarskými exempláři. Stěží lze uvěřit, že by autoři třeba italské, belgické nebo československé a další monografie ochudili hudební instrumentář svých zemí vynecháním takovýchto nástrojů. Jak si však počít, aby při dodržení stanoveného postupu a proporcí nebyly jejich popisy prakticky totožných předmětů také víceméně totožné? Nejschůdnější východisko k vyřešení tohoto problému - redakce jistě tento dobře míněný kacířský námět pochopí - vidím v urychleném zpracování a vydání poměrně útlého "celoevropského" svazku, obsahujícího (samozřejmě včetně všech příslušných etnických a regionálních charakteristik) alespoň ty nejfrekventovanější nástroje, společné řadě evropských zemí. Takový speciální svazek by zároveň anticipoval budoucí zevrubné a systematické zpracování evropského instrumentáře lidové hudby podle jednotlivých nástrojových typů a v interetnickém kontextu.
      Aktivita hudebního nakladatelství v Lipsku ve vydávání velkých mezinárodních edic je v rámci socialistických států zcela mimořádná a příkladná. Roku 1961 zde byla v Besselerově a Schneiderově redakci zahájená vydavatelsky náročná edice [/] Musikgeschichte in Bildern, která sice vydala dosud jenom zlomek plánovaného rozsahu, přestavující však nicméně sedm dosti obsáhlých svazků. Emsheimerově a Stockmannově edici evropských lidových hudebních nástrojů možno kromě jiného taky přát alespoň o něco rychlejší tempo ve vydávání dalších svazků. Podle vydavatelského oznámení jsou k tisku připravovány následující monografie v pořadí: Československo (L. Kunz a O. Elschek), Bulharsko (I. Kačulev), Sovětský svaz (K. A. Vertkov), Řecko (F. Anoyanakis), Portugalsko (E. V. de Oliveira), Turecko (L. Picken) a Norsko (R. Sevag).
      Jaroslav Markl

"Mit der deutschen Bundesbahn durchs Märchenland", vydalo propagační oddělení spolkových drah ve Frankfurtu nad Mohanem v září 1967 [obsah]

Na podkladové mapě železničních spojů jsou znázorněny scénky z oblíbených pohádek a pověstí a jsou vybrány zejména takové, které mají vztah ke konkrétní lokalitě nebo oblasti: známá pohádka o zvířátkách-muzikantech z Brém, krysař z Hammeln, víla na Lorelei, potopené město Vineta v mořském zálivu u Greifswaldu, sedm Švábů směřuje na Rotweil, čarodějnice slaví sabat [/] v Harzu atd. Z orámování vychází směrem od Krkonoš Rýbrcoul a s opačné strany z Alp se vyklání obryně, sbírající vozku s koňmi do zástěry v látce, která je i u nás známa původním označením "Riesenspielzeug" z Tilleho Soupisu českých pohádek. Mapa je barevná a u každé scénky je ve žlutém políčku označen název pohádky či pověstí na scénce zobrazený. Mapa je celkově velmi vtipně řešena; např. železniční spojení po lodích mezi Kodaní a Lübeckem je zdůrazněno přeletem hejna ptáků s výraznou bílou a černou labutí a scénkou z Andersonova "létajícího kufru".
      Mapa takto pojatá splní nejen poslání čistě propagační, nýbrž pro svou názornost může být i výraznou pomůckou pedagogickou, která zábavnou formou pomáhá dětem pře konávat úskalí zeměpisu. Tím, že je cenově přístupná a dostane se na každém nádraží, může být i zábavnou "četbou na cestu" nebo i dárkem, který se přiveze dítěti z cesty místo čokolády. K této funkci naučné přispívají i některé základní údaje o pohádkářích: na mapě nalezneme portrét bratří Grimmů, Wilhelma Hauffa i životopisné údaje Clemense Brentana a vyobrazení "des Knaben Wunderhorn". V tomto bodě by měla myšlenka být dotažena s větší desledností.
      Patří už k symptomům této doby, že sousedé na mapě Evropy toho o sobě vzájemně mnoho nevědí nebo

232

nechtějí vědět a že se vzájemně dost nerespektují: Emblém naší republiky si autor popletl se znakem Jugoslávie a veden poněkud černým humorem, umístil pod něj scénku ze Šípkové Růženky; ironií osudu je to nadto jedna z mála německých pohádek, která u nás není známa z ústního podání a šířila se jen prostřednictvím překladové literatury. Rovněž je smutné, že ani na mapě pohádkového světa nechybí náčrtek Německa v hranicích z r. 1937.
      Jako celková myšlenka je však tato mapa výborným nápadem, celkem dobře i výtvarně zvládnutým a kdyby se libreta ujal některý odborník, mohly by podobné mapky našich spojů splnit své poslání i u nás. Nejen propagační, nýbrž tolik potřebné poslání pedagogické. Vždyť kdo z naší širší veřejnosti zná naše hlavní folklorní postavy nebo náměty nebo kdo ví něco bližšího o význačných sběratelích minulého století? Kapitalistická cizina si počíná uvědomovat propagační význam místního folklóru. Všimla jsem si, že např. velká obchodní banka bruselská pořádá svým nákladem dokonce výstavy o místních lidových zvycích a katalog svěří odborníkovi. Plakáty na výstavu o typické postavě obra v belgickém folklóru, zv. "Lumeçon", byly tak zároveň i originální, neotřelou formou reklamy pro firmu, která podnik financovala. V tomto ohledu naše propagační kanceláře doslova nevědí o bohatství, po kterém si šlapou a zdá se, že [/] autor pohádkové země německých spolkových železnic nám v Šípkové Růžence zvolit motiv příznačný až přespříliš.
      Dagmar Klímová-Rychnová

Österreichisches Museum für Volkskunde, Aussenstelle Gobelsburg, Schlossmuseum Gobelsburg, Sammlung Altösterreichische Volksmajolika und Waldviertler Volkskunst. Im Selbstverlag des Österrsichischen Museum für Volkskunde. Wien 1968 [obsah]

V souvislosti s otevřením exposice zámeckého musea v Gobelsburgu byl vydán autory exposice univ. prof. dr. Leopoldem Schmidtem a kustodem dr. Klausem Beitlem katalog, který čítá 60 stran, z toho 12 celostránkových obrazových příloh. Jde o druhé vydání, rozšířené o interpretaci nových, divákům zpřístupněných exponátů. Katalog je rozdělen do čtyř částí: úvod, předmluva k druhému vydání, stručný přehled historie zámeckého musea a vlastní katalog.
      Zámecké museum Gobelsburg bylo zbudováno z pověření ministerstva pro vyučování a iniciátorem byt administrátor statku zwettlerského kláštera páter Bertrand Baumann, který se také zasadit o uvolnění příslušných prostor a o jejich vše[/]stranné a řádné zabezpečení. Příslušné finanční prostředky přikázal novému museu v srdci Dolních Rakous referát pro musea při spolkovém ministerstvu vyučování prostřednictvím rakouského musea pro národopis. Účinně spolupracovala též dolnorakouská zemská vláda, zejména co se týče úpravy přístupových cest k objektu.
      Sbírky jsou umístěny celkem v desíti sálech a exposice začíná na reprezentačním schodišti, které po architektonické stránce představuje rakouskou německou práci se silnými boloňskými vlivy z roku 1730.
      Najdeme zde lidový nábytek, najmě prádelníky a šatníky z oblasti Waldviertelu. Stará lidová rakouská majolika je instalována v zámecké prelatuře, která bývá obývána opatem kláštera vždy po dobu jeho pobytu v Gobelsburgu. Z dalších pozoruhodných exponátů jmenujme alespoň ruční vinný lis z Wartbergu, podmalby na skle ze Šumavy (sv. Florian), dále podmalby ze Sandlu, tolik proslulé i na jihu Čech spolu s těstovými modely.
      Autoři katalogu nezapomněli ani na důkladný seznam literatury, rozdělený na všeobecnou, speciální a "dolnorakouskou" část.
      M. O. Růžička

233

Edit Fél - Tamás Hofer, Hausaren, Hirten, Heilige. Menschendarstellungen in der ungarischen Volkskunst. Budapest 1966, stran 70, 17 vyobrazení v textu a 40 fotografií v příloze [obsah]

Otázka existence lidového umění a jeho postavení v obecných dějinách umění patří v národopise stále k otázkám velmi diskutovaným. Přes existující rozpory a nejasností v oblastí teorie lidového umění je jeho interpretace v nejširších souvislostech se způsobem života a v kontextu s celou lidovou kulturou prvořadým úkolem národopisného studia. Známí maďarští badatelé Edit Fél a Tamás Hofer jako důvěrní znalci lidové kultury své země se tímto metodickým přístupem zmocnili studia maďarského lidového umění, při němž se pak zvlášť zaměřili na studium artefaktů s motivem znázorňujícím člověka. Na první pohled úzké téma se nám však při četbě této poučné a zajímavé knížky objeví v plné šíři a hloubce své problematiky. Ale nejen to: pozorný čtenář se dozví i řadu zajímavých skutečností z jiných oblastí lidové kultury, které působily na vznik figurální tvorby nebo ji ovlivňovaly. Autoři tedy netřídí pomyslnou sbírku lidového umění s figurálními motivy, ale hodnotí řadu nejrůznějších figurálně zdobených předmětů jako součást selského inventáře, jehož výzdobu ovlivňovala nejen vesnice, ale i město. Nejde jim tedy ani tak o slohové řazení takto zdobených [/] předmětů, které je nakonec možno provést nezávisle na znalosti prostředí, v němž vznikly a kterému sloužily, ale o širokoúhlý pohled na každý předmět v úzké spojitosti s člověkem jako jeho tvůrcem a uživatelem při každodenní práci nebo sváteční příležitosti.
      Figurální výzdobný motiv, který v umění patří k motivům nejpůsobivějším, je v maďarském lidovém umění (podobně jako v umění jiných národů) ve srovnání s rostlinnými, zvířecími nebo geometrickými motivy zastoupen poměrně málo. Venkovský člověk, nejčastěji sedlák nebo pastýř, výzdobou předmětů vyjadřoval především svůj svět a své představy. E. Fél a T. Hofer však správně poukazují, že tento selský svět byl velmi mnohostranný a komplikovaný řadou dalších jevů, které ovlivňovaly lidovou tvorbu. Jednoznačně se to např. projevilo v znázorňování náboženských představ, které na rozdíl od představ primitivních kmenů jsou evropskému člověku dány v konkrétní a hotové podobě. V dalších kapitolách pak autoři vypočítávají figurálně zdobené druhy předmětů, jako např. hliněné nádoby, formy na perník, výšivky, řezby na různém nářadí atd., dochované s výjimkou kachlů vesměs až z druhé poloviny 18. a z 19. století, a upozorňují na postavy, které se na těchto předmětech nejčastěji vyskytují. Je nejen zajímavé si přečíst, proč a jakým způsobem byly [/] některé osoby znázorňovány, aletaké si v bohaté obrazové příloze prohlédnout půvabné pastýře, sedláky, betyáry (zbojníky), krále, světce, legendární hrdiny a biblické postavy. V předposlední kapitole, věnované tvůrcům lidového umění, autoři nás seznamují s několika mistry minulého století, o nichž se dochovaly údaje; naprostá většina lidových tvůrců ovšem navždy zůstane anonymní. A konečně v sedmé kapi-tole se badatelé snaží odpovědět na. otázku, do jaké míry jsou figurálnímotivy maďarské a selské. Tuto složitou problematiku ovšem není mož-no vyčerpat na necelých třech stranách, které mohly být této otázce věnovány. Ani tak si však autoři. tento úkol nezjednodušili prohlašováním za maďarské vše, co na tomto jazykovém území (tedy včetně dnes rumunského Sedmihradska) vzniklo, ale uvědomují si hlubší souvislosti. E. Fél a T. Hofer vcelku správně přisuzují domácí provenienci předmětům s postavami v uherskýchkrojích nebo s figurálními motivy doprovázenými maďarskými znaky. Ostatní výtvarné jevy, jako např. rytmus barev a forem, hodnotí z hlediska etnicity velmi střízlivě. Konečné soudy, pokud vůbec mohoubýt v této oblasti konečné, vyžadují především rozsáhlé srovnávací studie na základě alespoň středoevropského materiálu. Publikace E. Félové a T. Hofera si takový nárok nečiní, protože chce být a také je knihou o figurální výzdobě v ma

234

ďarském lidovém umění; a dodejme, že je knihou vynikající.
      Zasvěcený text doplňuje soupis literatury. Vyobrazení v textu i černobílé a barevné fotografie na příloze provázejí stručné údaje, rozšířené a zpřesněné v katalogu ještě o skladbu barev, provenienci, rozměry i sbírku, v jejímž je předmět majetku. Sličná knížka je velmi pěkně graficky vypravena.
      Alena Plessingerová

Antonín Vašek, Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace na Moravě. Konfrontačně-komparatistická gramatická studie karpatologická. Academia - Praha 1967, Rozpravy Československé akademie věd, řada společenských věd, roč. 77, seš. 10, stran 136, franc. resumé (Suplement: Rejstřík, Brno 1967, stran 10, rotaprint) [obsah]

Není v možnostech národopisce a není to ani jeho úkolem, aby hodnotit odborný přínos li[n]gvistické práce, která se zabývá gramatickou stavbou současné valaštiny, přítomností měkkostní korelace konsonantů, zvláště labiál. charakteristikou lexika, soupisem osobitých jevů hláskoslovných, slovotvorných, morfologických a syntaktických a stanovuje si za úkol podat rozbor složek strukturních, tj. fonologického [/] systému a gramatické stavby jazyka. Ale Vaškovi nejsou tyto otázky samy o sobě účelem, nýbrž prostředkem, který mu umožňuje rozvíjet úvahy mnohem obecnějšího charakteru a významu, úvahy, jimiž zasahuje i do historie, etnografie a dalších disciplín. Sleduje problemy toho druhu, jako např. lingvistické vymezení dnešního Moravského Valašska, strukturní začlenění dnešní valaštiny do českého jazyka apod., klade si za cíl "vyřešit otázku existence valašského dialektu na dnešní vých. Moravě, jeho relativně samostatného postavení, a naznačit míru a kvalitu vlivu karpatské salašnické kolonizace na vznik a historický vývoj gramatické stavby moravské valaštiny".
      Národopisce na Vaškově studii především upoutávají některé výklady o nářečních hranicích a jejich konfrontace s výsledky etnografického bádání. K názornosti přispívá přiložená mapka, která srovnává etnograficko-lingvistické vymezení Moravského Valašska F. Bartošem a etnograficko-historické vymezení Válkovo s autorovou delimitací čistě lingvistickou. Výsledek Vaškova studia poněkud koriguje hranici vedenou Bartošem, zejména na jihozápadě území, ale výrazně se liší od hranice stanovené podle jiných kritérii Válkem, a to nejen na jihozápadě, ale hlavně na severu a severozápadě Valašska. Není pochyb o tom, že jazykové a kulturní hranice národopisných oblastí se nemusejí [/] krýt, avšak vztah mezi nimi nelze při etnografickém bádání pominout. I k rezultátům Vaškova lingvistického studia, zvláště pak k jeho upřesnění jazykových hranic Valašska musíme přihlédnout v komplexní národopisné monografii Moravského Valašska, před jejímž dokončením v této době stojíme.
      Richard Jeřábek

Václav Frolec-Dušan Holý, Lidové povídky ze Slovácka. Odeon Praha 1967 [obsah]

Pred dvoma rokmi sme v odbornej národopisnej spisbe privítali sbierku slováckych balád usporiadanú a komentovanú O. Sirovátkom. Autor v nej a ňou vyslovil svoj názor n.a štúdium regionálnych zvláštností kultúrnych j.avov a odpovedal touto prácou aj na veľmi často dnes pertraktovanú otázku: pripravovať či nie syntetické zhrňujúce pohľady na ľudovú kultúru.
      Nie náhodou sa k osvetleniu krajových zvláštností tento raz prózaického folklóru vracajú opäť dvaja brnenskí bádatelia a iste nie náhodou je ich záujem sústredený na Slovácko.
      Václav Frolec a Dušan Holý pripravili svoj výber pre širší okruh čitateľský. Pretože sa s prózaickým folklórom stretávajú pri svojej prá

235

ci iba okrajovo, nekládli si touto zbierkou za úlohu vyriešiť špeciálne slovesnofolkloristické otázky, no na naliehavosť ich riešenia upozorňujú. Autori, etnograf V. Frolec a etnomuzikológ D. Holý sa, ako sami hovoria, podujali predovšetkým publikovaním materiálu samotného podnietiť záujem ctiteľov slováckého folklóru o ďaľší zber, ktorý by pomohol pri osvetľovaní a spoznávaní tohto odvetvia slováckeho folklóru. Upozorňujú na existenciu starších zberov či publikovaných alebo dosiaľ iba archivovaných. Svoj výber však zostavili predovšetkým z cennejších nových súčasnými výskumnými metódami získaných zápisov.
      Zbierka obsahuje 62 prózaických útvarov, z toho je 9 rozprávok zvieracích, 32 novelistických a žartov­ ných a 21 fantastických. Ako tento výber dokazuje, aj na Slovácku je badateľný ústup fantastických látok z rozpravačského repertoáru a postupná prevaha žartovných sujetov a humoriek. Ak sme doteraz poznali Slovácko predovšetkým ako nevyčerpateľnú studnicu piesňového folklórneho bohatstva, zoznamuje nás táto zbierka aj s druhou, prózaickou tvárou folklóru tejto oblasti.
      Samotnú zbierku slováckych rozprávok uvádza 26 stranová stať, v ktorej autori vysvetlujú pohnútky, ktoré ich viedli k zapisovaniu ľudového rozprávania, k zostaveniu zbierky a jej vydaniu. Hodnotia ďaľej výsledky pohádkoslovného báda[/]nie na východnej Morave, predovšetkým práce D. Klímovej-Rychnovej a O. Sirovátku, pokúšajú sa vysvetliť otázky genézy a života rozprávok na Slovácku, upozorňujú a dokladajú tesnú príbuznosť prózaického folklóru tejto oblasti Moravy s kultúrnym dedičstvom ľudu na priľahlom západnom Slovensku. Zo 62 publikovaných látok dokladajú autori pri 42 príbuznosť so slovenským folklórom.
      Edičné poznámky, zoznam rozprávačov a slovníček nárečových výrazov robia túto zbierku cennou pomôckou aj pre odborné štúdium. Lidové povídky ze Slovácka rozhodne prevyšujú autormi skromné označenie, ktoré jej dali do vienka ako dlh rodákov rodnému kraju.
      Za túto peknú knihu ilustrovanú Janom Sládkom ako aj za celý malý rad edície Lidové umění slovesné, ktorého sú slovácké rozprávky jubilejným desiatym zväzkom, patrí vďaka pražskému Odeonu, ktorý už roky programovo ponúka svojim čitateľom starostlivo zostavené výbery ľudovej slovesností českého národa a zoznamuje aj s vzácnymi pamiatkami slovesnej kultúry iných národov.
      Možno bude vyzerať ako zjednodušovanie významu práce súčasnych moravských etnografov a folkloristov ak z ich mnohostrannej zberateľskej, teoretickej, pedagogickej a vedecko-organizačnej práce zdôrazním práve dôsledné uplatňovanie [/] zásady regionálneho štúdia. Určite však nie je preceňovaním ak práce modernej brnenskej národopisnej školy vyrastajúcej na základoch václavkovsko-václavíkovskej tradície považujeme za najprogresívnejšie výsledky súčasného československého národopisu.
      Svetozár Švehlák

Ladislav Nezdařil, Horní chlapci. Rožnov p. R. 1968, ilustr. Luděk Majer [obsah]

Intelektuál, který prožil celý svůj dospělý věk v metropoli a jehož básnický výraz není s to zapřít důkladné poučení v principech poetiky, vrací se po delším odmlčení sbírkou ohlasů lidové písně. Nespokojuje se s pouhou imitací tvorby lidu, spíš usiluje o jakýsi vzdálený ohlas a vnějšími prostředky umocňuje krajový kolorit. Jen na několika ojedinělých místech volně cituje verš lidové písně, jako v baladách "Z hory horký větr vane" a "V hoře chladná bystřica". Do sbírky vkládá autobiografické prvky, prožitky z dětství a mládí - nejzřetelněji v rozsáhlejší skladbě "Ešče sa jedenkráť ohlédni" - a s tím i nostalgii, stálé návraty do rodné obce, k mrtvé matce a otci, k domovu, který koncentruje ve fixním bodě - vonící peci.
      Méně přesvědčivě vyznívají ohlasy zbojnické písně, v nichž se citel

236

ně stylizuje: nečerpá z autopsie a již samo téma ho svádí k neústrojnému archaizování. Z toho povstávají i drobné chybičky v reáliích ("Chlapci... brúsá ocel na kuličku", "U nás všude po úvodu nemluvňátka kropjá vodú"). Zbojnické motivy neladí hrdinsky, nýbrž elegicky, imaginací se blíží lidovým baladám.
      Byl by omyl domnívat se, že sbírka je psána dialektem. Básník využívá nářečí velmi střízlivě, neprohřešuje se proti srozumitelnosti, dokonce ani použití některých lexikálních zvláštností neubírá jeho verši na sdělností (výjimkami jsou snad jen "zgrapa", "do provísél", "kvap", ogaři rapačujú").
      Národopisec nechce a nemůže posuzovat literární hodnotu Nezdařilova experimentu. Přijímá a chápe jej jako básníkovu splátku rodnému kraji. Koncem srpna přišla v pravý čas.
      Richard Jeřábek

Zdenka Jelínková, Lidové tance z Rusavy, rotaprintem vydalo Krajské kulturně osvětové středisko, Brno 1967, 92 stran [obsah]

Publikace je sbírkou lidových tanců valašské dědiny Rusavy u Bystřice pod Hostýnem, kterou Z. Jelínková vypracovala na podkladě svých vlastních sběrů i na základě star[/]ších sbírek J. N. Poláška, A. Waisara, D. Slobody, R. Kubáníka, které jsou uloženy v archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně. Využila rovněž monografie Rusavy Františka Táborského. Úvod práce tvoří studie o lidových tancích na Rusavě, v níž je věnována pozornost hlavně figurálním tancům. Ze starší taneční vrstvy se autorka především zabývá "valaskou", již považuje za typický valašský tanec, který úzce souvisel s pastýřskou kulturou. Jde o točivý tanec, který je svou celkovou skladbou velmi blízký točivým tancům na východní Moravě.
      V soupisu tanců z Rusavy uvádí Z. Jelínková sedmdesát tanců, z nichž většina patří k nejmladší taneční vrstvě. Nejobsáhlejší část práce zabírají popisy rusavských tanců, které mají především sloužit jako pomůcky pro praktický nácvik. Z řady popisů uveďme aspoň některé tance, např. buček, černá vlnka, holáň, hrozený, několik variant křižáků, raubčíček, ševcovský, obměny špacírpolky, šotyšky apod. Publikaci doplňují kresby Stanislava Stanovského, jejich účel je převážně instruktážní. V publikaci je několik drobných chyb vzniklých zřejmě při přepisování rukopisu (např. na str. 19), neshoduje se rovněž název práce s titulem na obálce (Tance z Rusavy). Práce Zdenky Jelínkové je určena především souborům jako materiál k nácviku tanců, poslouží však i jako pramen pro práci v taneční folkloristice.
      Josef Tomeš

Slovenské muzeá, sestavil Josef Gažo, Bratislava 1968, str. 242 [obsah]

Slovenské národní muzeum vydalo u příležitostí 105. výročí svého založení a 75. výročí založení Muzeátně slovenské společnosti publikaci Slovenské muzeá. Jde o reprezentativní knihu mající za úkoł ve zkratce seznámit naši i zahraniční čtenářskou obec s nejvýznamnějšími muzei na Slovensku. Tomuto účelu plně vyhovuje.
      V úvodu nás seznamuje s dějinami slovenského muzejnictví Milan Rybecký. Vlastní obsah knihy je tvořen krátkými statěmi o historií jednotlivých muzeí spojených se stručnou charakteristikou jejich zaměření. Jsou bohatě doplněny barevnými i černobílými fotografiemi z expozic a jednotlivých exponátů. Závěr knihy tvoří úplný seznam slovenských muzeí. Vnější i vnitřní výtvarná úroveň a grafická úprava je v souladu s požadavky kladenými na publikace tohoto druhu. Zahraniční čtenáři jistě uvítají i německé a francouzské překlady doprovodného textu. Bohužel i v této knize se setkáváme s chybným doprovodným textem u fotografií. Konkrétně mám na mysli text u fotografií habánské keramiky ze Západoslovenského muzea v Trnavě. Je zde uvedeno, že jde o keramiku z počátku XVII. stol. i když je na fotografii talíře zřetelný letopočet 1701. Těchto nepřesností je několik. Dle mého názoru by se takové chyby v jakékoliv publi

237

kaci, ať již odborné či sloužící k popularizačním účelům, neměly objevovat. Nutně to snižuje důvěru i k jiným, třebaže správným údajům. I přes tento nedostatek je zmíněná publikace hodnotná a jistě splní úspěšně úlohu propagátora našeho muzejnictví doma i v zahraničí.
      Jan Souček

Vlasta Svobodová, O horáckých výšivkách. Obálka, kresby a grafická úprava: Alexandra Martínková, Fotografie v textu a v barevné příloze: Miloš Budík, Anna Sedláková. Vydalo Horácké museum v Novém Městě na Moravě 1967 [obsah]

Autorka vysvětluje oblast Českého a Moravského Horácka v souvislosti s přerušením kontinuity území někdejším německým ostrovem, táhnoucím se od Havlíčkova Brodu přes Jihlavu až po Stonařov. Prostudovala věcné doklady pro horácké výšivky z přelomu 17. a 18. století a pro starší období shromáždila z archivních materiálů ze 16. a ze 17. století "kusé", jak sama připomíná, zprávy o vyšívaných textiliích. Na ženském oblečení potom dokládá, jaké součástí byly nejvíce výšivkou zdobeny.[/]
      Soubor výšivek z Horácka třídí dle hlediska formálního, obsahového a funkčního. Zajímavé jsou údaje o čepcích, i když tato velmi rozsáhlá oblast potřebuje dalšího podrobného členění. Na Humpoleckém Zálesí nesmíme dle našeho názoru zapomenout alespoň upozornit na důsledky vlivu německého etnika. Svobodová se snaží též o rozbor jednotlivých výzdobných motivů výšivky. Na Českém Horácku a v severní části Moravského Horácka převažovaly rostlinné motivy nad geometrickými a byly poměrně drobné na [/] rozdíl od jihu a jihovýchodu území s motivy jednodušších tvarů s přehlednější a sevřenější komposicí. Zajímavá je i stať o svatebních praporcích a hanáckých kožiších a kožených kalhotách.
      I tento materiál shromážděný Svobodovou znovu napovídá, že Horácko, i přes dělení na českou a moravskou stranu, je podobně jako celá Českomoravská vysočina přes jednotlivé rozdíly jednotným celkem, který nesl své základní charakteristické znaky a rysy.
      M. O. Růžička

238

SBORNÍKY A ČASOPISY

Národopisný věstník československý II (XXXV), Brno 1967, ročenka NSČ při ČSAV věnovaná 75. výročí narození Antonína Václavíka. Stran 242 + fotografie a kresby v textu [obsah]

Druhý ročník obnoveného Národopisného věstníku československého zahajuje francouzsky psaná studie R. Jeřábka Teorie lidového umění v díle Antonína Václavíka, kterému je také tento Věstník připsán. Autor se ve své práci nejprve krátce zamýšlí nad dnešním stavem bádání o českém a slovenském lidovém umění a pak - s odstupem sedmnácti let - se vypořádává s podivným způsobem kritiky adresované hned na samém počátku padesátých let tehdy šedesátiletému brněnskému profesoru u příležitosti "objevování, významu" práce J. V. Stalina o marxismu v jazykovědě pro národopisnou vědu. Jeřábkův příspěvek zdaleka nemá oslavný nebo jen rehabilitační ráz, ale je napsán velmi kriticky se snahou o největší objektivitu. Badatel analyzuje nedostatky i omyly ve Václavíkově teorii lidového umění, odhaluje vliv polské školy a zvláště pak P. Bogatyreva na jeho myšlení, avšak právem vyzvedává, že A. Václavík považoval [/] lidové umění za neodlučitelnou součást lidové kultury a pokládal "za nezbytné nalézt příčiny vytváření vzájemných konstantních i nekonstantních vztahů různých představ a obyčejů, v nichž jako v jednom se základních zdrojů se vytvářely estetické projevy, popřípadě popudy estetické projevy vyvolávající."
      K významným pracím J. Štiky a dalších badatelů k otázce etnografických hranic a oblastí přibyla další pozoruhodná studie D. Holého Na okraj etnografické hranice na Moravě, v níž se autor z etnomuzikologického hlediska pokusil vysvětlit existenci dvou nápěvů slohových okruhů, jež se střetávají na Moravě v její východní třetině a vytvářejí jeden z hlavních znaků této hranice.
      Studie J. Kramaříka Etnografická problematika styčného území dvou typů rádel na rozhraní středních a západních Čech je zpracována prostorovou metodou, avšak na rozdíl od makrokartografické práce F. Šacha, který u nás jako první připravil mapu rozšíření jednotlivých typů rádel v českých zemích a mapu historického rozšíření ruchadla, Kramaříkova práce jako mikrokarto[/]grafická sleduje typy rádel, jeho názvů a termínů pro kleče od vesnice k vesnici ve vymezené oblasti. Není bez zajímavosti, že dolní tok Střely a Berounky je především ostrou hranicí jižního zásahu percáku. Snad můžeme dodat, že při studiu některých jevů lidového stavitelství prostorovou metodou zjišťujeme diferenciační úlohu hlavně Vltavy a Labe.
      Hlavní redaktor ročenky V. Frolec, který je znám národopisné obci především svou poslední významnou knihou o lidovém stavitelství v západním Bulharsku, se k tomuto tématu opět vrací, avšak tentokrát v širokém srovnávacím pohledu bulharsko-srbského pohraničí. Badatel na základě podrobného rozboru všech důležitých prvků tamějšího lidového obydlí hovoří o kulturním společenství v lidovém stavitelství této oblasti. Doplňujeme jen, že některé jevy, jako např. volná zástavba dvora nebo konstrukce stěn "na šeper" mají širší geografické rozšíření, než badatel uvádí; v Černé Hoře se pak stavělo téměř výlučně z kamene.
      S. Švecová v zajímavé studii Ľudové obydlie a rodinné formy na

239

Slovensku sleduje vliv velké rodiny na vytváření slovenského lidového obydlí. Podrobným rozborem všech jevů z této oblastí lidové kultury badatelka zdůvodnila, proč na Slovensku neexistuje zvláštní půdorysný typ velkorodinných domů; tzv. dlouhé domy a dvojdomy jsou již dokladem rozpadu velké rodiny. Nesdílíme však zcela autorčin názor alespoň pro nejchudší oblastí Slovenska -, podle kterého velkorodinné domy tam nevznikaly z toho důvodu, že "veľkorodina sa tu nevyskytovala v takom zložení, aby počet jej členov presiahol možnosti modifikácie funkcie priestorov bytu, bežných pre všetky ostatní formy rodiny" (str. 112). I když připustíme, že se tam "veľkorodina nevyskytovala ako trvalý zjav určitých rodín alebo ako všeobecná forma rodiny určitých oblastí, ale vždy iba ako určitá fáza v premenách rodiny z rodiny individuálnej na veľkorodinu a naopak" (str. 112), doklady ze slovenských Javorníků ukazuji, že minimální možnosti modifikace tamějšího obydlí zdaleka neřešily společné bydlení velkých rodin, které v této situaci vykazuje velmi primitivní formy, pro něž se jen těžko hledají analogie jinde v Evropě; pokud se tam s modifikací setkáme, pak obvykle nesouvisí se změnou funkce prostory, ale spíše s vnitřním, interním modem vivendi, spočívajícím např. ve střídání méně výhodných koutů a stěn s výhodnějšími mezi třemi nebo více rodinami [/] společně bydlícími v jizbě. Pokud jde o letní spaní některých členü rodiny na bačovech, to ovšem nesouvisí bezprostředně s existencí velké rodiny, ale se způsobem hospodaření. V závěru své studie se autorka odvolává na mapu, na které má být zachycen průměrný počet obyvatelů jednoho domu roku 1900; škoda, že redakce tuto mapu neotiskla. "Spolková" salašnická hospodářství na Valašsku je název studie J. Štiky, který se v tomto výstižném příspěvku zabývá organizací salašnického hospodaření na několika valašských salaších, lidově označovaných jako spolkových. Autor si všímá stáří a původu těchto salaší, jejich správy, dělení užitku, organizace salašnické výroby a mzdy salašnických pastevců.
      Jedna z největších prací v této ročence je studie J. Tomše Hlavní složky svatebního obřadu na moravskoslovenském pomezí, v níž badatel na základě vlastních terénních výzkumů doplnil a zpřesnil údaje v početné literatuře, kterou pro zpracování tohoto tématu pečlivě zhodnotil. Na poslední dvě významné folkloristické studie (J. Gelnar O. Sirovátka, Faktory variačního procesu v lidové písni; O. Zilynskij, Proměnlivost lidových dramatických her) navazuje Bibliografie Antonína Václavíka, kterou sestavil R. Jeřábek, a řada velmi podrobných recenzí. [/] Zásluhou Národopisné společnosti československé při ČSAV, porozuměním a podporou presidia ČSAV a velkou iniciativou především hlavního redaktora V. Frolce dostávají naši národopisci do rukou ročenku, která svou vědeckou úrovní navazuje na bohatou tradici Národopisného věstníku československého.
      Josef Vařeka

Aus der Geisteswelt der Slawen. Dankesgabe an Erwin Koschmieder überreicht vom Seminar für Slawische Philologie der Universität München, München Vlg O. Sagner, 1967 [obsah]

Sborník obsahuje několik národopisných příspěvků, kterým je věnován třetí oddíl. Známý bulharský badatel Ch. Vakarelski píše o starobylých přežitcích v bulharské lidové kultuře (str. 237 ad.), D. Augustaitis o litevských výročních obyčejích v období od Dušiček do sv. Jiří (str. 248 ad.), B. Merigi, proslulý svými studiemi o slovanské mytologii a duchovní kultuře vůbec, zde uveřejnil stať o pramenech a vývojových dějinách bylin (str. 257 ad.). P. Dimkov ze Sofie pojednává o problémech bulharské lidové balady (str. 217 ad.), H. Röhling o Gerhardových překladech srbské lidové poesie (str. 290 ad.) a konečně B. Mykytiuk

240

o nebeských tělesech a přírodních jevech jako postavách ukrajinské pohádky (str. 305 ad.). Převaha balkanistických příspěvků je patrna i v oddílu literárně-vědném.
      Po vydání každého podobného sborníku musíme jen litovat, že na slovanské půdě nejsme v stavu zajistit taková díla; jen Poláci a tu a tam Rusové snaží se publikovat sborníky ze slovanského národopisu, ale je to prozatím málo. Snad i u nás podle posledních zpráv budeme mít možnost, aby vycházelo i příslušné periodikum - zrušení Slovanského ústavu budeme i v etnografii těžce nést v tomto ohledu asi ještě několik let.
      Jaroslav Kramařík

Tools and Tillage. A Journal of the History of the Implements of Cultivation and Other Agricultural Processes. Ed. A. Steensberg, A. Fenton a G. Lerche. Vol I/1, Copenhagen, G. E. C. (publishers), 1968. Stran 64 [obsah]

Nový časopis s titulem - Nástroje a orba (zemědělství), který začal vydávat Mezinárodní sekretariát pro studium historie zemědělského nářadí s Komisí pro historii zemědělského nářadí a polních struktur Královské dánské akademie věd a umění, bude vycházet jednou ročně v [/] rozsahu nejméně 64 stran, bude průvodcem po různých otázkách polního hospodářství od jeho počátku až po dnešní dny. Určen je především pro studium evropské agrikultury, ale bude si všímat i oblastí, které pro evropské zemědělství mají důležitý význam. Časopis má sloužit národopiscům, antropologům, antropogeografům, historikům, jazykovědcům a má se stát během doby praktickou příručkou, jež bude podávat informace o nejrůznějších otázkách z rozličných teritorií, srovnávací práce, bude přinášet zprávy o radiokarbonových zkouškách stáří pravěkých zemědělských nástrojů i stručné referáty o důležitých pracích: Jména vydavatelů zajišťují budoucnost časopisu, jehož první číslo je již samo příslibem.
      Československá věda se může pochlubit, že vůbec prvním článkem periodika je návrh F. Šacha na klasifikaci tradičního orebného nářadí (Proposal for the Classification of Pre-Industrial Tilling Implements, str. 3-27), o jehož prvním vydání u nás jsme referovali na jiném místě v souvislosti se zprávou o druhé mezinárodní konferenci o orebném nářadí, konané na konci srpna r. 1966 ve Švédsku, pro niž byl určen. Autor zahrnul do nového vydání svého návrhu nejdůležitější připomínky z konference, přihlédl k Steensbergově Klasifikaci orebného nářadí před r. 1000 n. l. a k systému prof. Brataniće ze Záhřebu. Změny, které Šach učinil, týkají se hlavně [/] zpřesnění definice pracovní části ovadla, z kterého vyplynulo zavedení nového typu - plazového se strmou (ve velkém úhlu šikmo nakloněnou) špičatou veslovitou radlicí (dobrohošťský typ); konstrukci policové sochy zahrnut autor do typu s hřídelovým sloupkem, dřívější typ s klečovým sloupkem zařadil do obecnějšího klečového typu. V souhlase s původním záměrem rozhodl se zrušit jako základní skupinu orebného nářadí oradla s čtyřúhelníkovou konstrukcí a začlenil je jako typ konstrukční klasifikace, a to v souladu s tříděním Steensbergovým. Jak Šach připomíná, bylo by třeba co nejdříve publikovat Steensbergovu klasifikaci a Bratanićův systém, aby byla možná konfrontace.
      Zpráva U. Bentziena z Roztok o mezinárodní bibliografii literatury pojednávající o orebném nářadí (International Bibliography of Plough Literature, str. 28-32), je také upravená přednáška, kterou měl autor na vzpomenuté mezinárodní konferenci; od původní verse se liší hlavně co se týče ukázkových příkladů.
      Zajímavé poznatky o sklizni obilí v Iránu shromáždila G. Lerchová ve studii "Observations on Harvesting with Sickles in lran" (str. 33-49). Dánská badatelka studovala v červenci r. 1965 žatvu obilí srpem v okolí města Sirjanu, ležícím na jihu země, kde se rozprostírá náhorní planina ve výšce 1650-1950 m. Výzkum konala např. ve vesnici Derjesi, jejíž pozemky jsou vesměs kamenité a ne

241

úrodné. Obilí tu roste na políčkách velmi řídce a je nízké; žnou je mladí muži velkým srpem, zvaným mangal. Autorka popisuje vzhled srpu i techniku žatvy tímto nástrojem, kterého se užívalo na sklizeň pšenice. Vedle toho žat v Sirjanu starý muž malým zubatým srpem ve tvaru háku na větve, jenž slouží k sklizni ječmene a trávy. Ženy sbírají obilí do šátku, uvázaného podobně jako naše rozsívka. Na vybírání obilí z křoví, kterého je hodně na polích, používal' starší muž zvláštních dřevěných vidlí, jež držel v levé ruce, a větší dřevěný hák v ruce pravé. S jinými zajímavými fakty se shledala autorka při sklizni na uměle zavlažovaných polích v obci Barbad, kde měli ženci na levé ruce kožené náprstky (jindy se chrání náprstky plechovými), připomínající dřevěnou rukavici na jihu Balkánu, známou pod termínem palamarka. Autorka také v tomto případě líčí techniku žatvy a broušení velkých srpů. Ve vesnici Mansurabad zachytila dánská badatelka mlácení obilí, prováděné hlavně saněrni na mlácení, a čištění obilí. Zajímavé jsou některé soudobé způsoby mlácení a čištění obilí, ve kterých se spojuje staré s novým. Např. mlátí se diskovou branou taženou traktorem, obilí se čistí tak, že se rozprostře na asfaltovou silnici a nárazem větru od jedoucího auta odlétnou plevy.
      Zvláštní zájem vyvolá u odborníků zpráva U. Bentziena o stáří rádla z Dobrohoště (Dabergotz). Autor na[/]vazuje jednak na připomínku P. Lesera, že hřídel nálezu není dostatečně dlouhá, aby její konec mohl být spojen přímo s jařmem, že tedy musela být spojena s ojkou, či jak říkáme také u nás těžadlem. Potvrzuje to však i ohlazení hřídele naspodu, kterého si, jak připomíná Bentzien, doposud nikdo nepovšiml. Pro otázku datování rádla se stal významným nálezový fragment podobného typu rádia v rašelinité půdě u Wittenau na území Západního Berlína. Fragment doplňuje dobrohošťský nález po formální stránce - důležitá v tomto ohledu je přítomnošt kleče (sochy), která scházela na dobrohošťském rádlu, naproti tomu chybí radlice, avšak otvor, který je uprostřed zahnutí hřídele, svědčí o naprosto shodně postavené radlici. Radiokarbonová zkouška, která byla provedena na dobrohošťském rádiu, udává letopočet 733 +- 80, což by odpovídalo nálezovým okolnostem i západoberlínského nálezu a době raně slovanské na tomto území. Autor se odvolává na teritoriální a etnický vztah tohoto typu rádla k tzv. meklenberskému háku (správněji rádlu; má totiž plaz) a poukazuje i na náš jihočeský nákolesník. Je tedy možné, že v případě dobrohošťského rádla jde o staroslovanské oradlo. Podle mého mínění vztah k meklenburskému rádlu je zřetelný, v případě nákolesníku je jasná jenom typologická shoda, nikoliv historický vztah. Je tu ještě celá řada problé[/]mů, o kterých se tu nemůžeme šířit, ale samo datování podle radiokarbonové zkoušky je zásadního významu, protože doba nálezu rádia z Dobrohoště se udávala od neolitu až po slovanskou dobu.
      Od G. Lerchové je v časopise ještě zpráva o datování pravěkých dánských nálezů oradel na základě radiokarbonových zkoušek, a podobnou informaci o fragmentu rádia z ostrova Mors, který je uložen v kodaňském Národním muzeu, podává K. Laegdsmand.
      Závěr tvoří referáty o knihách a Steensbergovo in memoriam prof. S. Erixona, který byt mimo jiného i presidentem Stálé mezinárodní komise pro studium zemědělských nástrojů.
      Jaroslav Kramařík

K. Vilkuna, Zur Geschichte des finnischen Pferdes, Studia Fenica, XIII, 1967, sr. 3-47 [obsah]

Známý finský autor napsal již řádu prací z oboru tradičního chovu dobytka ve Skandinávii, které ukazují nejen znalost národopisné a jazykovědné problematiky, ale i důvěrnou znalost materiálu samého. V jeho pojednáních se zračí kromě jiného i silná tendence ukázat, že některé jevy, které doposud přičítali Finům jako pozůstatky kultury asijské, jsou severoevropského původu;

242

tato tendence je znát i v posledním příspěvku k historii finského koně, kterou se zájmem přečte národopisec i linguista, historik kultury i, hippolog.
      Malý finský kůň proslavil se v Evropě svou silou, vytrvalostí i inteligencí, a to nejen na domácí půdě, ale i za jejími hranicemi, zejména při válečných taženích. Dlouho žil v přírodě a jeho zdomácnění bylo v mnohém odlišné od domestikace koně v jiných částech Evropy; daleko do nové doby se pást v přírodě a např. koňská maštal ve Finsku je mladého data. Finský kůň měl totiž mnoho vlastností podobných psu; autor, vypisuje příklady, kdy v nejhorších zimách žil kůň v obytném prostoru a choval se jako domácí zvíře včetně čistotnosti. Zajímavé jsou i Vilkunovy údaje o krmení koní, počítání jejich stáří a názvech podle zabarvení.
      Národopisce zaujme zejména oddíl o koňském chomoutu ve Finsku. Vilkuna prozkoumal podrobně doklady chomoutů ve finských museích, především helsinském, a to nejen z hlediska vývoje tohoto potažního nástroje, který líčí jako málokterý odborník, ale i z jiného stanoviska - aby určil rozměry koní a kohoutkovou výšku. Rozbory výzdoby chomoutů vzhledem k jejich stáří, a rozměrů vzhledem k proporcím koňského těla jsou jednou z nejlepších částí této stati a metodicky velmi poučné. Vedle chomoutů [/] existují ovšem i přímé písemné údaje o velikosti finského koně od 17. století, zejména vojenské; pozoruhodná je konfrontace těchto pramenů s musejními doklady chomoutů, jejíž výsledky jsou souhlasné.
      Zajímavý je oddíl o šlechtitelských snahách ve starší i novější době, stejně jako úvaha o původu finského koně. Vilkuna odmítá tezi o mongolském původu a finského koně v souladu s jinými badateli řadí k typu pony nordické plemenné skupiny, který je charakteristický širokým čelem a krátkou tlamou a jehož předkem je divoký kůň tarpanské rasy. Jednu základní otázku však nechává nezodpovědězu úplně. Na jedné straně totiž uvádí, že rozdělení ugrofinských národů na dvě větve nastalo již v době kamenné (mladší), kdy nebyl kůň znám ještě jako užitkové zvíře, na druhé straně však konstatuje zajímavý fakt, že termíny týkající se chovu koní jsou společné oběma větvím. Tato skutečnost čeká rozhodně na další objasnění.
      Cenné jsou Vilkunovy myšlenky o historii ochočení koně, zejména co se týče poměrů v Karelii, již jmenují staré ruské písemné prameny zemí kobyl. Autor to vysvětluje významem chovu koní v této oblasti a dále tím, že hřebci byli prodáváni a užíváni k jízdě i k tahu a ve stádech pak zůstávaly především kobyly. Kobyla byla také nejdříve domestikována, tím se dá také vy[/]světlit její název tamma, který je výpůjčkou ze švédštiny (tam zahm); termín se vyskytuje, na Gotlandu, ale neznamená kobylu, ale ochočené mladé zvíře podobně jako v jiných jazycích. Zmíněný ostrov měl i jinak veliký vliv po mnoha stránkách na finský chov koní. Vedle toho byl ve Finsku znám jiný význam - mera či märä, který je taktéž germánského původu a peiorativum. Z něho pochází i přezdívka Karelců Meroni. Ten se vztahuje i k jejich povolání myškařů. Původní způsob kastrování se dál ovšem jako na jiných místech v dřívějších dobách ničením varlat hříběte, což oslabovalo dobytek. Vyřezávání dospělého dobytka bylo výhodnější a přišlo do Skandinávie ze severního Německa. Také uveřejněná mapa finských termínů pro valacha ukazuje, že vypůjčený termín runna se šířit na úkor domácího salvia, jehož území rozdělil do dvou okrajových menších oblastí, a že vyřezávání, které přišlo do Finska ve středověku, nahradilo postupu doby původní způsob kastrace.
      Jaroslav Kramařík

243

Ze vzpomínek Anežky Zuntové, Sborníček prací členů národopisného kroužku při Jihočeském museu v Českých Budějovicích, XIII., 1968 [obsah]

První číslo Sborníčku je celé věnováno vzpomínkám z dětství, které prožila autorka textu, dobrovolná národopisná pracovnice Anežka Zuntová v Chrášťanech na Týnsku. Vzpomínky jednotlivých spolupracovníků kroužku a přispěvatelů Sborníčku mají vždy přes nutnou základní textovou úpravu, provedenou redakcí (Zorka Soukupová), zachován ráz autentického vyprávění, což považujeme vzhledem k zaměření Sborníčku za jeden z nesporných kladů tohoto i předcházejících čísel.
      Text vzpomínek A. Zuntové je rozdělen do několika kapitol: I. Stará pec, II. Cesty plavecké, III. Jeřabiny na štítech, IV. O železné krávě, V. Když chodil po vsi roubík, V. Chrášťanská proceství.
      V kapitole Stará pec autorka bezprostředním způsobem poukazuje na pec jako objekt, kolem kterého se soustřeďoval celý život rodiny, obzvláště v zimním období.
      V druhé částí se autorka zmiňuje o staré plavecké stanici na samotě Zelené "U Hajských", asi 2 km jihozápadně za horou Tábor. Plavci dopravovali na voru mimo jiné též drůbež a vejce až do Prahy. "Jeřabiny na štítech" přinášejí popis zvyku zavěšování větviček červených jeřabin 24. srpna na sv. Bartoloměje v Chrášťanech.[/]
      Zajímavá je stať o používání tzv. roubíku, u jednoho konce ozdobně vyřezávaného válečku, podobného roubíku na obilí, kolem kterého starosta omotával listiny a posílal jej po sousedech kolovat. Ušetřil se tak obecní posel, neboť soused sousedovi roubík sám předával. V Koloměřicích na Vltavotýnsku, jak podotýká autorka, se roubík používal až do konce 1. světové války: "Chrášťanské proceství" popisuje putování chrášťanských "modliček" nesoucích Panně Marii "pentličku" na bechyňskou pouť. Zajímavý je popis přidávání nebo ubírání čtyřmetrových pentlí našitých kolem pláštíku P. Marie podle počtu družiček, rozdělení "velkých" a "malých" družic, způsob oblečení a přípravy vlasů, pečení buchet pro poutníky a zvláště příchod procesí do Bechyně a kupování voskových obětin u stánku známého jihočeského voskaře Jana Burdy.
      M. O. Růžička

S. Kovačevičová. Kartografická metóda, výskum a ochrana ľudovej architektúry, Ochrana pamiatok, 2, 1967, s. 179-193. Ruské, německé a francouzské resumé [obsah]

Autorka shrnula ve své stati poznatky získané široce založenou akcí v rámci Súpisu pamiatok na Slo[/]vensku. Autorský kolektiv Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody pod vedením S. Kovačičové vyzkoumal na poli geografického studia lidové architektury vskutku obří práci. Ale pro autorku není kartografování národopisných jevů v oblastí lidové architektury posledním slovem, cílem vědeckého snažení, ale prostředkem, který napomáhá k odhalení hlubších souvislostí územního rozšíření některých jevů, zejména stavebního materiálu, techniky a konstrukce, prostorového členění, štítu, průčelí, vstupu do domu, malby na domech, hospodářských staveb a sídelních typů.
      Tento výběr základních prvků lidové architektury vyvěrá z dosavadní vědecké činnosti a zkušeností, stejně jako způsob mapování, kterése dálo podle starých okresů, nikoli podle geometrické sítě, jak je zvykem u některých národopisných atlasů. V oněch menších oblastech byly zvoleny typické obce, ale bádání se na ně neomezilo - výzkum se konal i v dalších obcích, které měly podobný vývoj jako obce centrální, ale vykazovaly i určité odlišnosti. Tak bylo prostudováno na Slovensku 1500 lokalit z celkového počtu 3247, a to s příslušnou dokumentací.
      Při kartografování se ukázalo, že mnoho vžitých představ, zejména ve vztahu k tzv. národopisným oblastem, etnicitě a konfesi je myl

244

ných. Byla provedena i vývojová analýza - materiál byl totiž rozdělen do dvou chronologických etap: 1. 1800-1900, 2. 1900-1950, přičemž se projevily změny i lokální ustrnutí, které říkají mnoho pro historii daných územních celků.
      Výsledky kartografické práce o slovenském domu vykázaly řadu důležitých poznatků. Např. se ukázalo, že administrativní a státní hranice nebyly hranicemi určitých jevů lidového stavitelství, naproti tomu poměrně velikou úlohu sehrály často války, povodně a požáry.
      Typická byla a je spojitost materiálu s technologií a konstrukcí a jejich společný vliv na vnější vzhled domu atd. Základní diferenciační znak vidí autorka v hospodářském a sociálním způsobu života obyvatel, zatímco etnicita a konfesijní příslušnost mohou být spoluúčastny, mohly by zpomalovat nebo zrychlovat vývoj, ale nebyly určující. Autorka tuto tézi dokládá na řadě příkladů, než bylo by tu třeba dodat, jak pojímat otázku etnicity. Ta se totiž může v historii někdy krýt s hospodářskou kolonizací, tépe řečeno s kolonizací za určitým hospodářským účelem. A tu je pak nesnadno říci, co je etnické a co ekonomické. Konečně podobných příkladů máme právě v historii českého i slovenského území hodně. Pro slovenské poměry bych chtěl připomenout např. tzv. habánský dům, který se projevuje jako rarita na počátku předchozího století a stě[/]ží určit, zda se jedná o jev etnický, konfesijní nebo hospodářský.
      Autorka pokládá kartografickou metodu za jednu z metod národopisné práce, jež může objasnit jen určitou oblast zkoumání, někdy pouze korigovat dosavadní výsledky, nemůže však být samoúčelná a samospasitelná. A musí vycházet ze znalostí problémů. To, myslím, je nejdůležitější teoretické konstatování. Protože mapovat národopisné jevy jen proto, že se tak dnes děje i v jiných zemích, bylo by nesmyslné. Ostatně lze se na mnoha příkladech přesvědčit, že etnokartografická metoda, prováděná bez hlubších úvah, se může stát zcela sterilní. A zabránit zbytečnému konání bez dalších vědeckých perspektiv, které je často nákladné a vyžaduje značného úsilí, o to autorce jistě šlo. Protože etnokartografická práce nezáleží jen v technice a nadšení, ale tkví v noetice vědy, která se ovšem neobejde bez důkladného vědeckého postoje.
      Jaroslav Kramařík

Marie Říhová, Malované betlémy v Ústí nad Orlicí, Zprávy z museí od Trstenické stezky, 2, 1967, str. 39-48 [obsah]

M. Říhová se ve své práci zabývá přehledem betlémářské tvorby v Ústí, kterou je možné sledovat od konce [/] 18. a počátku 19. století. Vrcholným obdobím jejího rozvoje byla druhá polovina 19. století, ale již koncem devatenáctého věku lze pozorovat úpadek. Je zajímavé, že i zde byli hlavními výrobci betlémů textiláci. Říhová se snaží o rozlišení jednotlivých autorů, mezi nimiž vyděluje Jarolíma Štantejského, (1832-1899), kterého lze podle ní považovat za profesionálního betlémového malíře. Ihned na začátku své práce se zmiňuje o výjimečně se v betlémech objevujících trojrozměrných figurkách nebo o jiných součástech ze dřeva. Na celé práci si velice ceníme důkladného seznamu betlémů, který byl srovnán s údaji V. Zd. Hackenschmieda z dvacátých let. Práce je vybavena solidním poznámkovým aparátem. Rovněž obě pečlivě vybrané ilustrace (střední část betlému Kadrmanova z Českobratrské ulice a figurka myslivce od V. Štancla z betlému Knapovského) citlivě doplňují text a poutavě řeší obálku. Spolu s ostatními pracemi zařazenými do sborníku je práce Marie Říhové velmi dobrou ukázkou, jak má vypadat publikování vědecké práce v regionu.
      M. O. Růžička

245

Onomastické práce, sv. 2. Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dr. Witolda Taszyckého. Uspořádal V. Šmilauer. Vyd. Místopisná komise ČSAV, Praha 1968. Stran 249 [obsah]

Druhý svazek Onomastických prací vyšel k životnímu jubileu významného polského filologa a onomastika, profesora Jagellonské university v Krakově W. Taszyckého.
      Obsahuje přes třicet studií českých a slovenských autorů, z nichž několik má bezprostřední vztah k národopisu. Jmenujeme především studii I. Honla, Toponymické etymologie z českého lidového podání (str. 59-63), v níž jednak autor podává přehled názorů na lidové výklady místních jmen v naší literatuře a sám vyslovuje některé vlastní myšlenky; současně poukazuje na složitou problematiku lidových etymologií, které se nedávno dotkl také V. Šmilauer. Podobné téma zpracovává také V. Zlatohlávek ve stati, nazvané k pojetí lidové etymologie v českých pomístních jménech (str. 243-248) a velmi cenné z hlediska teoretického. Oba jmenované příspěvky vyslovují současně požadavek dalšího hádání a sběru materiálu v nejrůznějších pramenech. Domnívám se ovšem, že základní otázkou bude tu otázka li[/]dovosti, která je v mnoha případech hodně diskutabilní.
      Z dalších příspěvků upozorňujeme na stať M. Majtána, Výskum mikrotoponymie a údaje o charaktere nazývaných objektov (s. 97-98), F. Matějka, Padělek - padělky jako pomístní jméno (s. 105-111), L. Nezbedové-Olivové, Názvy cest a jejich třídění (s. 121-132). J. Spal v článku k původu jmen kmenů a národů (s. 169-175) upozorňuje na otázku psychologie pojmenování, a to z vnějšku a zevnitř etnika, jakož i na další výklady. Cenný pro dějiny na[/]ší discipliny je příspěvek Toponymické materiály v pozůstalosti Čeňka Zíbrta k výzkumu pomístních jmen kolem r. 1890 (s. 201-205), jehož autorem je J. Spét. Ale i v dalších statích nalezne národopisec mnoho podnětů pro svůj studijní obor.
      Druhý svazek nomastických prací potvrzuje jen, na jak vysokou úroveň dospěla opět česká a slovenská věda, a to zejména zásluhou neúnavné činnosti vydavatele sborníku.
      Jaroslav Kramařík

"Rožky" z Ladné

246

KONFERENCE

Výroční konference a Valné shromáždění NSČ při ČSAV 22.-24. V. 1968 [obsah]

Letošní výroční konference a Valné shromáždění Národopisné společností československé při ČSAV probíhaly v tichém a klidném prostředí strážnického zámku, který zástupci Jihomoravského KNV a MěstNV ve Strážnici při slavnostním zahájení konference předali československým národopiscům. Také Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, které s Moravskou pobočkou NSČ konferenci organizačně zajistilo, bylo při této příležitosti přejmenováno na Ústav lidového umění. Hlavním tématem konference byla regionální národopisná monografie, kterou u nás vlastně jako metodu zavedl do národopisu prof. K. Chotek a s níž dále pracovali i jeho žáci, především prof. A. Václavík. K metodě regionální národopisné monografie se přihlásil v úvodním, převážně teoretickém referátě doc. R. Jeřábek, který právem zdůraznil, že tato metoda - i když byla po roce 1945 částečně opomíjena - má i v současné době své opodstatnění a syntéza dějin české a slovenské lidové kultury je nemyslitelná bez před[/]chozích monografických prací. V kriticky zaměřené částí svého referátu Jeřábek odmítl typ historicko-etnografické monografie a zdůraznil, že uplatnění příbuzných vědních disciplín, jako geografie, historie, dialektologie, sociologie a dalších, je sice k porozumění lidové kultury nezbytné, avšak v národopisné monografii jen na úrovni pomocných věd. V následujících třech příspěvcích se přednášející pokusili konkrétně stanovit perspektivy zpracování národopisných regionálních monografií v Čechách (dr. J. Kramařík), na Moravě a ve Slezsku (dr. V. Frolec) i na Slovensku (dr. J. Botík). Můžeme říci, že i když u nás již vyšla řada význačných regionátních národopisných monografií - znovu jsme se o tom mohli přesvědčit na výstavce těchto publikací v zámecké knihovně ve Strážnici -, zbývá na tomto poli pro každého pilného a schopného národopisce ještě hodně práce. Dr. J. Štika v teoreticky zaměřeném referátu o územní diferenciaci lidové kultury se zvláště zaměřil k určení a vymezení pojmů etnografické teritorium, etnografický region, etnografická skupina, etnografický okrsek a etnografická enkláva. Otázce ja[/]zykového zeměpisu v regionálních monografiích se věnoval dr. Sl. Utěšený. S velkým zájmem jsme vyslechli referát dr. D. Holého "Nad prací neškolených zájemců o národopis", v němž se přednášející dotkl řady ožehavých otázek, s nimiž se v denní praxi často setkáváme. Na závěr prvního dne zasedání promluvil ředitel Národopisného muzea v Bělehradě dr. Sl. Žečević, který informoval přítomné o jugoslávských národopisných monografiích. Bohaté diskuse k prosloveným referátům (doc. J. Podolák, doc. O. Sirovátka a řada dalších) potvrdila aktuálnost tématu, který pořadatelé zvolili. Večer si účastníci národopisné konference poslechli koncert lidových písní a hudby (účinkovala muzika dr. Sl. Volavého, lidoví zpěváci a tanečníci ze Strážnicka), spojený s přehlídkou strážnických lidových krojů.
      Druhý den program výroční konference pokračoval ve třech sekcích, a to v etnografické, folkloristické a v sekci obecné etnografie a etnických menšin. Nejvíce referátů odeznělo v sekci etnografické, kde k metodickým otázkám regionálního výzkumu podnětně hovořil dr. J. Jančář a o regionální monografii

247

v programu ÚEF ČSAV přehledně informoval dr. Vl. Scheufler; v této sekci, kterou řídil dr. K. Pavlištík, ze slovenských badatelů dr. V. Urbancová přednášela o národopisné monografii na Slovensku a dr. M. Markuš seznámil přítomné s plánem napsání národopisné monografie východního Slovenska. Dr. J. Tomeš hovořil o svých zkušenostech získaných při zpracovávání kapitoly o duchovní a sociální kultuře v národopisné monografii Horňácko. S velkou pozorností přítomní sledovali dobře promyšlený referát dr. O. Skalníkové Ostravsko - monografie průmyslové oblasti a E. Melmukové-Šašecí Oblast Jihlavských vrchů, její historické formace a perspektiva národopisného monografického zachycení.
      V sekci folkloristické odezněly dva výborné referáty (a to doc. dr. O. Sirovátky O lidové slovesnosti a regionálním výzkumu a dr. D. Klímové Poznámky slovenského folkloristy k metodě národopisné monografie), po nichž se rozvinula podnětná diskuse. Stejně dobře promyšlené byly i referáty přednesené v třetí sekci, a to o dělení rodinného majetku mezi dědici na podkladě sumerských dokladů (doc. J. Klíma), příspěvek dr. E. DavidovéTurčínové k problému a metodě monografického zpracování vesnice z integrovaného pohledu etnografie, sociologie a dalších vědních disciplín a dr. J. Wolfa k zaměření a koordinaci etnografického výzkumu [/] Cikánů v ČSSR. Výroční konference byla zakončena instruktivní exkurzí do Kuželova, na vrbovčanské kopanice na slovenské straně Bílých Karpat a do Velké nad Veličkou; na exkurzi večer navazovala schůze hlavního výboru NSČ a promítání národopisných filmů.
      Valné shromáždění NSČ, které zahájil její předseda dr. J. Kramařík přednesením výroční zprávy, probíhalo ve vzrušené, ale rozvážné atmosféře, v níž se plně odrážely změny, ke kterým došlo v našem politickém životě v posledních měsících. Po dr. J. Kramaříkovi, který nejprve vzpomněl úmrtí členů, kandidátů a dopisovatelů NSČ za uplynulé období, z nichž odchod prof. K. Chotka je pro československý národopis největší ztráta, přednesla zprávu za Slovenskou národopisnou společnost při SAV dr. E. Kahounová. O ediční činnosti Společnosti referovaI dr. V. Frolec. Po kratší diskusi k některým otázkám administrativně-finančního rázu přečetl dr. J. Kramařík dopis adresovaný presidiu ČSAV, podle kterého NSČ hodlá na rozdíl od některých jiných společností zůstat i nadále ve svazku s Československou akademií věd za předpokladu plného respektování autonomie oboru. Po schválení tohoto dopisu přednesl doc. R. Jeřábek jménem Moravské pobočky NSČ rezoluci, která ve zkratce zachycuje osud Společnosti po druhé světové válce a pak především obsahuje návrhy na vytvoření České národopisné spo[/]lečnosti se sídlem v Praze, Moravskoslezské národopisné společnosti se sídlem v Brně a Slovenské národopisné společností se sídlem v Bratislavě (tato Společnost ovšem existuje při SAV). Dosavadní Národopisná společnost československá jako organizace celostátní má podle rezoluce zůstat i nadále zachována, při čemž její hlavní výbor budou tvořit zástupci všech tří společností, a to - s přihlédnutím k symetrictrému modelu československému jednu polovinu volených členů reprezentanti obou českých Společností a druhou polovinu slovenští zástupci. Rezoluce dále sleduje i výraznou demokratizaci stávajících národopisných orgánů, a to především oborové komise, která by podle tohoto návrhu splynula s hlavním výborem NSČ. Znamenalo by to tedy, že hlavní výbor, který by ze dvou třetin tvořili volení zástupci a z jedné třetiny pak jmenovaní představitelé národopisných pracovišť akademie, university a hlavních muzeí, by převzal i funkci dosavadní oborové komise. Rezoluce také sleduje prosazování lepších pracovních podmínek etnografům pracujícím v muzeích. Realizace této rezoluce, která byla Valným shromážděním NSČ po velmi živé diskusi a řadě otázek přijata, si ovšem vyžádá značné úsilí a předpokládá i nové stanovy, jejichž vypracování rezoluce ukládá hlavnímu výboru NSČ. V odpovědi na některé připomínky doc. R. Jeřábek zdůraznil, že

248

nadále řada důležitých akcí bude i v nové struktuře NSČ probíhat celostátně (např. mapovací komise) a že nedojde k demilitaci dosavadních úkolů (např. dotazníková akce zůstane v plném rozsahu v Praze, ediční činnost v Brně ap.).
      Další rezoluci předložil Valnému shromáždění NSČ národopisný odbor Slovenského národného múzea v Martině, žádající mimo jiné osamostatnění tohoto muzea. Také tato rezoluce byla plénem přijata až na bod týkající se pražského Národopisného muzea, který přepracuje doc. J. Podolák a dr. St. Mruškovič v tom smyslu, že pražské Národopisné muzeum jako muzeum evropského, zvláště však slovanského národopisu si takové zaměření zachová, avšak jeho kompetence nebude žádným způsobem zasahovat na Slovensko.
      V závěru konference dr. V. Frolec doporučil Valnému shromáždění NSČ provést plnou rehabilitaci doc. dr. V. Pražáka, dr. A. Satka, doc. dr. D. Stránské, prof. dr. A. Václavíka a doc. dr. J. Voráčka. Při přijímání nových členů dr. J. Vařeka připomněl, že doc. J. Voráčkovi, který byl v roce 1952 protiprávně vypuzen z filosofické fakulty Karlovy university v Praze, na níž se habilitoval v roce 1946 pro obor obecného národopisu, dosud nebylo nabídnuto členství v nové NSČ; plénum doporučila urychleně tento nedostatek napravit.[/]
      I když letošní národopisná konference a Valné shromáždění NSČ a SNS byly ve znamení živé diskuse i polemiky, obě zasedání probíhala v přátelském ovzduší a v pěkném prostředí strážnického Ústavu lidového umění, kterému jako pozornému hostiteli patří vřelý dík.
      Josef Vařeka

Konference o strukturalismu v Brně [obsah]

Pod názvem Strukturalismus a historismus ve filosofii 20. století byla v Brně dne 14. května 1968 zahájena třídenní porada představitelů několika vědních disciplín o strukturalismu, kterou pořádala katedra dějin filosofie FF UJEP a Filosofický ústav ČSAV. Toto celostátní setkání přivedlo do Brna nejen filosofy a sociology, ale také historiky, lingvisty, estetiky, literární teoretiky a další představitele oborů, v nichž se strukturalistické metody používá při výzkumu a osvětlování jevů.
      Vzhledem k tomu, že jednání bylo převážně zaměřeno na filosofické disciplíny, věnujeme pozornost především těm příspěvkům, které mohou být podnětné při aplikaci v etnologii. Patří k nim nesporně objevný názor J. L. Fischera, který ve svém pojetí strukturalismu dochází k přesvědčení, že jde nejen o filosofic[/]kou teorii, nýbrž i o možnost objas nění vzájemných jevů ekonomických a politických. Přitom lze pokládat za důležitý fakt, že tyto jevy nelze zkoumat pouze synchronně, nýbrž v jejich dialektickém vývoji. Fischer tak již před třiceti lety dochází k názorům, které se v estetice a literární teorii postupně prosazovaly relativně později a svůj plný výraz nacházejí až koncem padesátých let, zvláště ve francouzském strukturalismu "genetickém". Některými vývojovými aspekty skutečnosti a objasňováním imanentnosti vývoje se zabývali zvláště nestor slovenských strukturalistů I. Hrušovský, E. Varossová, R. Kalivoda a J. Zumr. Z dialektického pojetí vztahů jednotlivých složek společenské struktury lze výhodně vycházet také při zkoumání etnografických jevů, o čemž nejkonkrétněji hovořil J. Kutnar (K otázce struktury historického faktu). V referátu L. Nového byl učiněn významný pokus o propojení marxismu (se zdůrazněním jeho humanistického aspektu), historismu a strukturalismu. Univerzálnost tohoto chápání by mohla být základnou, na jejíž etnologickou interpretaci si ještě nějakou dobu počkáme; považoval bych ji však za velmi žádoucí, zvláště při studiu některých jevů materiální kultury.
      Filologicky a literárněteoreticky zaměřená vystoupení byla založena na základních principech Pražského lingvistického kroužku, jehož býva

249

lí členové a četní žáci dále pokračují a rozvíjejí strukturální pojetí jazykového vývoje (J. Vachek) a zpracovávají speciální témata (M. Jelínek, J. Kořenský), z nichž některá prolínají do několika vědních odvětví (J. Daneš - K. Hausenblas). Zde se již ocitáme ve známém prostředí, neboť právě některé z teorií PLK významně ovlivnily pronikání strukturalistické metody v československé folkloristice a etnografii v meziválečném období, na což jsem si v diskusním příspěvku dovolil upozornit. Poslední výzkum v lingvistice nepochybně ovlivní i přístup k analýze slovesné stránky folklórních i pololidových skladeb, neboť strukturalismus je v dnešním pojetí mnohem univerzálnější, než se dříve předpokládalo. Je ovšem podstatný rozdíl mezi poetikou a estetikou lidové slovesnosti a umělecké literatury, avšak domnívám se, že právě analýzou jejich znakovosti a funkčnosti v pojetí Mukařovského - Jakobsona - Bogatyrjova bude možné dospět ke komplexnějšímu názoru. Tato část konference byla naplněna plodnými podněty.
      V řadě diskusních příspěvků byly řešeny dílčí problémy převážně filosofického zaměření. Zdá se, že strukturalistická metoda se na konferenci představila v celé šíři soudobého pojetí, že byly odkryty některé její slabiny a naopak zjištěna celá řada prvků, které ji spojují s marxismem v novém, humanistickém pojetí. Lze předpokládat, že i čs. folkloristika [/] a etnografie se bude podílet na tomto rozvoji.
      Bohuslav Beneš

Revolta mladých německých národopisců [obsah]

V současné době probíhá vlna studentského hnutí v mnoha zemích. Vysokoškoláci se nebouří jen z důvodů ekonomických a politických, ale chtějí mít i větší účast na vývoji vědy a vysokoškolské výuky, žádají zastoupení v pedagogických orgánech a reformu výuky, takovou reformu, která by odpovídala současné situaci, cítění a myšlení mladých lidí. Zároveň ovšem toto hnutí souvisí s odporem proti stávajícím poměrům, respektive životnímu stylu, který se projevuje u mnoha zástupců starší generace - proti ztrnulosti, zkostnatění, byrokratisaci životních forem i vědy, proti šosáctví a pohodlností v životě i vědě. Tato revolta mladých se týká zejména společenských věd, společenského poznání.
      V národopisu došlo k výbuchu nespokojenosti mladých při würzburském kongresu o lidové religiozitě, jehož průběh ostatně kritizovali i mnozí starší vědci. Zúčastnili se ho studenti z různých západoněmeckých universit, a byli to zejména tübingenští, kteří na závěr kongresu vydali leták, v němž se [/] přihlásili k myšlenkám H. Mause, který podrobil před více než dvaceti lety ostré kritice současný stav německého národopisu a žádal namísto dosavadní Volkskunde zavést Volksforschung (tohoto výrazu se již déle užívá v Marburgu), studium lidu na širším podkladě sociologickém, vytržení národopisu z jeho provincionálnosti oborové i národní; v tehdejší době vedla k tomu i historická situace, protože německý národopis se v předchozích letech zkompromitoval nacistickou ideologií. K tübingenským studentům se přidali další, mezi nimi i studenti a asistenti národopisu na universitě v Marburgu, která má ovšem velmi dobré předpoklady pro vytváření nových myšlenkových cest a výbojů, jako málokde jinde ve spolkové republice.
      A tak se odhodlali vydávat marburští studenti a asistenti vlastní časopis, rozmnožovaný rotaprintem s názvem Volkskunde - Forum, Zeitschrift der Volkskunde - Studentem und Assistenten (zatím I, 1, 1967, za obsah 1. sešitu odpovědný U. Löber). Hned v úvodní části, kde se píše o tom, co vedlo k a vzniku časopisu, je zmínka, že snahy asistentů a studentů jsou v souladu s celým hnutím západoněmeckých vysokoškoláků. Nové podněty, nová problematika a nové metody, to jsou hesla mladých adeptů vědy. Jejich snahy však nemají být výrazem nějakého generačního sporu, ale zúčastnění cítí svou zodpovědnost

250

za další vývoj národopisné vědy, a to v duchu demokratickém. Čeho se tato zodpovědnost týká, dovídáme se v dalším textu. Jde o otázky studia i zaměstnání absolventů, o otázky vysokoškolské, proklamuje se snaha o interdisciplinární pohled na vědu (tu se ozývá silně sociologizující tendence, vyplývající nesporně z působení prof. G. Heilfurtha, ordináře národopisu na marburské universitě), dále se tu mluví o kongresech a zasedáních, o muzeích a výstavách (velmi sympaticky se tu mluví o muzejnictví v sousedních východních zemích). Volkskunde Forum má přinášet i diskuse a referáty o literatuře, zprávy o disertacích a má vycházet třikrát do roka.
      Kritikou würzburského kongresu se znovu zabývá U. Löber a J. Neumann. Vytýkají mu především to, že religiozita sama o sobě nemůže být základním tématem (i tu je vliv učitelů patrný). Autoři požadují tématickou koncentraci referátů, které by měly být vzorné, po stránce problémové a myšlenkové, průbojné a ne příliš dlouhé, podle zásady non multa, sed multum. Navrhují zřídit vždy příslušné komise, které by zodpovídaly za referáty a kritizují i dosavadní pořádání exkursí při kongresech. Z článku je patrno, že würzburský kongres byl opravdu pro mladé hrncem, který přetekl.
      I další příspěvky se vracejí k onomu kongresu, vzpomínají H. Mause a hledají nedostatky oboru samého. [/] Co je podle mého důležité, to je konstatování, že národopis by měl mít více sebevědomí, i když by měl na druhé straně být orientován interdisciplinárně. A neměl by hledat problémy u oborů jiných, má svých vlastních dost, ale je je třeba studovat a řešit.
      Dále následuje odpověď hamburkého profesora národopisu Dr. W. Hävernicka tübingenským a göttingenským studentům, jimž mimo jiné připomíná potřebu znalosti detailu (o této otázce se ještě zmíníme). Hamburský profesor píše, že kongresy nejsou rozhodujícím kritériem, mají své specifické problémy a nejsou ani vhodné pro studentskou účast. Na jeho dopis odpovídá jménem redakce A. Dworak a diskutuje zejména s poznámkou o kongresech, ve kterých studenti vidí, a podle mého mínění správně, obraz vědy samé.
      Závěr je věnován některým organizačním otázkám nového časopisu a ohlasům tisku o würzburské konferenci, disertacím atd.
      Svým způsobem jde tedy o určitý druh národopisných aktualit, které mají jednu výhodu - dovedou rychle reagovat na událostí a mohou v tomto ohledu vykonat mnoho prospěšného.
      Nakonec bych se však chtěl vrátit k některým problémům, které časopis marburských studentů a asistentů přináší. Požadavky mladých marburských národopisců, a nejen je[/]jich, ale i dalších západoněmeckých adeptů vědy, připomínají v mnohém dřívější požadavky na reformu národopisného studia u nás, ano i důraz na sociologický přístup ke studiu národopisných jevů je obdobný. A je v nich stejně mnoho zdravého, ale i rozporného, někdy problematického. Upozornil jsem např. na potřebu zvýšit autoritu a sebevědomí oboru, což pokládám za důležité, a vidím v tom i snahu studentů bojovat proti diletantismu.
      Ten však může hrozit z druhé strany - ze strany neuváženého sociologizování a nedbání detailu. Tu se ovšem naskýtá nejen metodický, ale i noetický problém, na který narazil na posledním zasedání o Národopisném atlasu Evropy v Bonně prof. P. Leser. Je to otázka přístupu k studovanému předmětu z pozic filososofického realismu (tj. platónského realismu), než tu máme před sebou jeden z největších problémů dnešní sociologie a kulturologie, kterému hodlám věnovat v budoucnu zamyšlení v tomto časopise. Na každý pád je v těchto západoněmeckých Národopisných aktualitách mnoho k zamyšlení, jak tomu vždy bývá, když se ozvou mladí, zvlášť jsou-li dobře pro svůj obor připravení, o čemž nelze v případě marburských pochybovat. Budeme upřímně zvědavi, co nového Volkskunde - Forum přinese, jak bude započaté dílo pokračovat a jaké vydá výsledky.
      Jaroslav Kramařík

251

FESTIVALY

Folklórny festival Zagreb 1968 [obsah]

"Smotra folklora" v hlavnom meste Chorvatska v Zagrebe je v nespočetnom rade prehliadok a festivalov súborov a skupín ľudových piesní a tancov festivalom špecifickým. Už v pozvánkach vybraným súborom, ale radšej by sme mali hovoriť o skupinách, sa zdôrazňuje, že je to prehliadka pôvodného folklóru predvádzaného autentickými skupinami rôznych národov. V prvom rade je to však prehliadka juhoslovanská.
      V dňoch 21.-28. VII. sa na 3. ročník Smotri zišli do Zágrebu domáce a zahraničné skupiny, domáci a zahraniční odborníci a novinári. Na organizácii festivalu sú rôznym spôsobom zainteresovaní aj juhoslovanskí etnológovia prof. Gavazzi, prof. Bratanič, prof. Čubelič, dr. M. B. Stulli, prof. Žganec a mnohí iní. Usporiadateľom festivalu je zágrebská koncertná kancelária ARTO. Festival má svojho riaditeľa a profesionálneho odborníka - etnológa zodpovedného za výber skupín a programovú náplň festivalu.
      Smotru 68 tvorilo niekoľko reprezentačných programov, ktoré sa konali každý večer počas týždňového [/] festivalu v letnom divadle agentúry ARTO. Boli to dva programy skupín z Chorvatska, jeden program skupín zo všetkých juhoslovanských republík, jeden program západoeurópskych a neslovanských skupín a konečne jeden program slovanský, v ktorom učinkovali s úspechom aj česká a dve slovenské skupiny. Okrem týchto, možno povedať hlavných a nosných programov, konajú sa počas festivalu na rôznych miestách v meste a okolí vystúpenia jednotlivých skupín na voľných priestranstvách, na námestiach, pred kostolami, v zahradných reštauráciach. Celý festival otvára veľkolepý sprievod všetkých účastníkov ulicami mesta a končí sa spoločným posedením v študentskom centre.
      Účasť domácich skupín možno rozdeliť na dve časti, na skupiny z chorvatských dedín, ktorých je pochopiteľne najviac a na skupiny z ostatnej Juhoslávie. Z každej republiky sa spravidla zúčastňuje jedného ročníka jedna vybraná skupina. Zmiešané národnostné oblasti reprezentuje každý rok skupina inej národnosti. Ak môžme posudzovať na základe účasti na treťom ročníku festivalu, darí sa poriadateľom u domácich skupín uplatňovanie zásady, aby na festivale vystupovali len pô vodné skupiny (izvorne grupe). V roku 1968 ich prišlo do Zágrebu 60.
      Na festivale sa už od jeho prvého ročníka koncepčne počíta aj so zahraničnou účasťou. Treba priznať, že práve táto zahraničná účasť robí poriadateľom nemalé starosti. Zo západoeurópskych krajín prichádzajú na Smotru zväčša študentské skupiny alebo súbory, ktoré najčastejšie predvádzajú nacvičené, nezri[a][e]dka rekonštruované tance svojich národov. Úplne samostatnou kapitolou je účasť socialistických krajín, a to či slovanských či neslovanských. Až v kontexte celého festivalu návštevník pocíti ako nesúrodo pôsobí "súborčenie" bez ducha, bez fantázie, ale zato vo fraku a v mini-sukniach s odznakom čohosi, čo "reprezentuju" (poľský súbor z Opole a maďarský z Moháča), v porovnaní s prevahou osobnostného predvádzania pôvodného folklóru pri vystúpeniach domácich skupín. Na treťom ročníku vystúpili zahraničné skupiny z 12 krajín. Československo reprezentovali skupina tanečníkov a hudba z Hrochote, súbor Šariš z Bardejova s tancami z Vyšných Raslavíc a fol­ klórna skupina z Postřekova. K zaujímavej konfrontácii pre pozorného. diváka prispeli poriadatelia, keď vedľa slovenskej skupiny pozvali

252

tento rok ako reprezentantov Autonómnej oblasti Vojvodiny skupinu zo slovenskej obce Kovačice v Banáte, ktorá sa zúčastnila aj jubilejných slávností Východná 68 a vystúpila v programe "Zvítanie pod Kriváňom".
      Smotra folklora 68 sa konala v čase nebývalého záujmu o našu krajinu a naše národy. Obe naše skupiny sa stretávali s vrelým bratským prijatím všade, kde sa objavil účastnícky znak - zástava "ČSSR-Bardejov-Hrochoť" a "ČSSR-Postřekov". Všetci účastníci práve pre tento obrovský záujem pociťovali v Zágrebe veľkú zodpovednosť a vďaka šťastnému, požiadavky poriadateľov rešpektujúcemu výberu vedľa dvoch ruských a bulharských skupín patrili k najlepším zahraničným účastníkom.
      V prípade pozvania na budúce ročníky treba teraz po poznaní charakteru festivalu vyberať rovnako zodpovedne, aby vystúpenie Čechov a Slovákov v slovanskom programe Smotry folklóru vzbudilo opäť záujem o život a kultúru našich národov. Naše skupiny otvorili tohto roku dvere nášmu pôvodnému folklóru na medzinárodný festival, ktorého význam z roka na rok rastie. Na príklade dedinskej folklórnej skupiny z Hrochote, ktorá je typom príležitostného zoskupenia starších vidiečanov, sme si overili, že neobstoja dosť často u nás vyslovované námietky, že jednoduchý dedinský člo[/]vek nemôže byť v zahraničí dôstojným a zodpovedným reprezentantom našich národov a ich umenia.
      Počas festivalu sa konala i konferencia etnológov a folkloristov, na ktorej sa rozbehla hlavne otázka dlhodobej koncepcie festivalu. Smotra vstupuje do svojho štvrtého ročníka novodobej tradície. Nadväzuje však na podobné i keď nie natoľko rozsiahle prehliadky pred II. svetovou vojnou. Na seminári bola nadhodená aj veľmi závažná otázka potreby či skôr nutnosti prispôsobiť pôvodný folklórny prejav predvádzaniu na javisku rešpektujúc zákonitosti scény. Sú to otázky, ktoré vystupujú do popredia aj pri. hodnoteniach našich festivalov.
      Smotra folklora je už pri svojom treťom ročníku veľké medzinárodné folklórne podujatie, ktoré organizujú školení odborníci. V prípade ďalších pozvaní by naša účasť na tomto významnom podujatí v bratrskej, nám už tradične naklonenej krajine nemala chýbať.
      Svetozár Švehlák

Účast Československa na Všesvazovém festivalu souborů národního tance v Kišiněvě [obsah]

Úkol reprezentovat na tomto festivalu naše lidové umění připadl tentokráte souboru Slezan z Českého Těšína. Bez bližších informací o roz[/]sahu a náplni festivalu projížděli dne 31. července členové výpravy se smíšenými pocity pohraniční obcí Čierná nad Tisou, kde v současné době probíhaly porady stranických delegací Československa a Sovětského svazu. Setkání se sovětskými občany v přestupních stanicích a zvláště pak v cíli zájezdu nenechalo však nikoho na pochybách, že přes dočasné názorové rozdíly na vnitřní politický vývoj u nás přijel soubor do země přátel; kteří dovedou svůj vřelý vztah, jak se ukázalo zvláště později, projevit plnou měrou.
      Festival souborů národního tance, pořádaný v Sovětském svazu letos poprvé, se konal ve dnech 2. - 9. srpna 1968 v metropoli Moldavské SSR Kišiněvě, který svým prostředím a vhodnými pomínkami - divadla, koncertní sály, veliký stadión - dal festivalu důstojný rámec. Účastnilo se ho 31 souborů ze všech svazových republik a spřátelených socialistických zemí; nejpočetněji byla zastoupena hostitelská Moldavie. Dny festivalu se staly opravdovými kulturními svátky nejen pro samotné hlavní město, ale i pro celou Moldavskou republiku. V době trvání festivalu absolvovaly zúčastněné soubory v různých městech, kolchozech a sovchozech na 130 vystoupení, která shlédlo přes 220 tisíc diváků. Pořadateli festivalu byla ministerstva kultury SSSR a Moldavské SSR, jejichž vedoucí představitelé věnovali festivalovým pořadům

253

i souborům, zvláště československému, mimořádnou pozornost.
      Pořady festivalu se vyznačovaly vysokou úrovní uměleckou i organizační. Některé měly ráz masových vystoupení za účasti všech souborů, jež vyznívala za zvuku festivalové písně "Chora prietěniej" a Dunajevského "Písně o vlasti" v mohutné projevy družby a přátelství. V národním a osobitém pojetí předvedly soubory své umění na samostatných celovečerních koncertech.
      Soubor Slezan obohatil festival uměním lidu Těšínského Slezska. V přemíře temperamentu východních a zvláště balkánských národů působily jeho tance a zpěvy kontrastně svojí lyrikou a repertoárovou specifičností. Účin vystoupení Slezana zvyšovaly bohaté kroje, které patřily na festivalu k umělecky nejpůsobivějším. Srdečnou odezvu vyspělého a vděčného obecenstva vzbudily komorní scény svatebního obřadu a vítání novorozeněte (Vítej, Zuzanko!). Přes jistý stupeň stylizace zachoval si repertoár Slezana folklór ní ráz na rozdíl od většiny sovětských souborů, jejichž úpravy lidového tance se již blíží baletně profesionálnímu pojetí. Vcelku možno říci, že soubor Slezan reprezentoval naši lidovou kulturu úspěšně. Některá jeho vystoupení snímala sovětská televize, jedno bylo přenášeno intervizí i do Československa.
      V průběhu festivalu se konala pro vedoucí pracovníky souborů ve vlád[/]ní budově Moldavské svazové republiky ve dnech 6. a 9. srpna tvůrčí konference o národním tanci. Zahájit ji náměstek předsedy Sovětu ministrů MSSR A. V. Korobčan. Hlavní referáty přednesli národní umělec Igor Mojsejev, národní umělkyně Taťana Ustinova a jiní význační představitelé tanečního umění Sovětského svazu a některých socialistických zemí. Obsahem referátů byly otázky rozvíjení folklórních tradic, odrazu současnosti v národním tanci, hudba a scénický kostým, základní principy scénického tance, zachovávání národního koloritu v tanečním umění aj.
      Všesvazový festival souborů národního tance byl událostí mezinárodního dosahu. Můžeme jen litovat, že jsme byli o něm tak málo informováni. Byla to bohatá přehlídka lidové tvořivosti národů s velmi zachovalými tradicemi a zároveň příležitost k srovnání pojetí pěstění a rozvíjení tradičního lidového tance. Je chybou, že jsme na festival nevyslali některého vědeckého pracovníka. Jistě tak neopomeneme učinit o příštím festivalu, který podle oficiálního sdělení se bude konat v roce 1970, opět v Moldavské SSR. Z letošního festivalu má být vyroben dokumentární film, který nepochybně poskytne folkloristickým pracovníkům bohatý studijní materiál.
      V souvislosti s kišiněvským festivalem nám tane na mysli srovnání [/] s našimi folkloristickými slavnostmi a festivaly, které jsou dosud převážně jen oblastními záležitostmi s omezenými ekonomickými možnostmi. Nemělo by se i u nás stát lidové umění věcí celostátního oficiálního zájmu? Máme možnost navázat na dlouholetou tradici strážnických slavností, ovšem bez pouťových atrakcí a nekulturních průvodních jevů. Byla by dána možnost snadněji zvládnout některé organizační potíže, zvláště zajištění vhodných podmínek pro účinkující soubory. Přínosem by byl i seminář nebo beseda, na nichž by u příležitostí festivalu přední pracovníci seznámili vedoucí souborů s aktuální problematikou folkloristiky a práce v souborech. Věřme, že v nových podmínkách národního života dáme naší lidové kultuře takové místo, které jí plným právem náleží.
      Václav Stuchlý

BROLN v Bulharsku a Rumunsku [obsah]

Soubory z Turecka, Švédska, Francie, Ukrajiny a Československa tvořily mezinárodní účast na folkloristickém festivalu v bulharském Burgasu ve dnech 11.-20. srpna 1968. Bulharsko zde bylo zastoupeno domácím souborem z Burgasu a částí státního souboru ze Sofie.
      Vzhledem k tomu, že v povinností každého souboru byla mimo samo

254

statný festivalový koncert a dva společné závěrečné koncerty také řada vystoupení na vesnicích, neměl jsem možnost shlédnout kompletní programy jednotlivých souborů. Setkal jsem se s nimi pouze v jejich patnáctiminutovém vystoupení na závěrečných koncertech a pak s jejich názorovou a dramaturgickou koncepcí proklamovanou osobami vedoucích na řadě tiskových konferencí. Několik stručných poznámek k festivalu může tedy mít pouze okrajový a částečně informující charakter.
      Pozoruhodný byl soubor turecký. Přes zjevně amatérskou a ochotnickou úroveň (odmyslíme-li sólisty zpěváky vypůjčené z tureckého rozhlasu) měl velkou přednost v tom, že podával bohatý, nejen nám ale I bulharskému obecenstvu málo známý obraz svého folklóru. Nedostatky v autorském pojetí a zvláště ve scénické stylizaci, za něž se vedoucí souboru při jedné z oficiálních příležitostí omlouval, se ukázaly v kontextu festivalového programu předností ve srovnávání se soubory, pro něž jsou hudební a choreografické "kompozice" zjevně prvořadým smyslem práce.
      Jisté společné rysy mají soubory ze Švédska a Francie. Prezentují historický materiál, technická úroveň všech složek je na naše zvyklostí nevalná, přístup k pojetí historického stylu povětšině málo informovaný a málo citlivý. Velkým je[/]jich kladem je spontánní zájem o pěstování tohoto žánru, který snad mnohdy v jejich zemích hraničí až s podivínstvím. Za tento vztah zaslouží jistě uznání a sympatie.
      Soubor Poltava, který předváděl písně a tance Ukrajiny, byl typickým reprezentantem svého druhu. Strojová přesnost propracovaná od prvního kroku na scénu až do poslední poklony (včetně dodatečného posunutí souboru o tři kroky vzad aby bylo více místa pro tanec). Tento pořadový výcvik postihuje zřejmě i orchestr. V celém souboru vládne neotřesitelná kázeň, vše je předem připraveno a promyšleno, včetně vystoupení představitele souboru na tiskové konferenci, které je načasováno na místo zítřejšího úvodníku a jehož kterákoliv věta může být použita pro palcový titulek.
      Hodnocení koncertů BROLN byla různá. Ti, kteří mluvili, nás kladli na první místo v neoficiálním hodnocení. V to počítám i řadu žurnalistů, s nimiž jsem měl příležitost hovořit. V rozporu se spontánním ohlasem našeho festivalového koncertu je to, co se o něm napsalo. (Nemíním zde obsah, ale rozsah vzhledem k celé publicistice, která byla na téma festivalu značně obsáhlá.) Účast československého souboru na burgaském festivalu byla odbyta jedním referátem v listu Černomorski front, 17. 8. Nepodepsaný autor článku střízlivě přiznává vysoké kvality programu. Stručně ře[/]čeno - v jeho článku nenacházíme jediné negativní věty. (Srovnání s řadou ód na ukrajinský soubor může vzbudit pouze chápavý usměv.) Veličku Chinovi nebylo v listu Narodna mladež 17. 8. pro článek "Mistři folklórního umění" dopřáno nic víc než 24 krátkých řádečků. A to je vše, co lze najít v objemném svazku novin, které vyšly v době festivalu.
      K úplností těchto útržkovitých dojmů z burgaského festivalu zbývá ještě několik slov o účasti domácích. Vysoce reprezentační úroveň je nutno přiznat státnímu souboru ze Sofie. I z toho mála, co jsem měl možnost vidět a slyšet na závěrečných koncertech, je patrné, že soubor shromáždil ve své pěvecké, taneční i orchestrální složce a především v osobách sólistů to nejlepší, co ve své zemi má. Otázkou do diskuse (k níž nebyla na neštěstí na festivalu dána příležitost) by byl přístup autorů souboru k živému materiálu, kterým dodnes země překypuje. (Usuzuji nejen z několikaminutových vystoupaní, ale např. i z desky Balkanton BHA 387, Državen ansambl ze nerodni pesni i tanci.) Je jistě drastické, musím-li přiznat, že na mne nesrovnatelně více zapůsobilo improvizované vystoupení dudáka a bubeníka po našem koncertě ve vesnici Nevestino. Bulharský státní soubor se připravuje o mnoho, uvážíme-li, že takových dudáků má ve vlastních řadách několik. Aranžérské pojetí vycházejí

255

cí ze zásad klasické harmonie a orchestrace je mnohde v příkrém rozporu se stylem domácí tradiční hudby a působí často jako politováníhodné znásilňování tradičního nástrojového souboru. Proč je tento rozpor mnohem patrnější, mnohem bolestivější a nebezpečnější, než tomu může být u nás, není třeba rozvádět.
      Každoroční mezinárodní folkloristické festivaly v Burgasu jsou přes výtky, které jsem napsal, akcí dobrou a záslužnou. Ke škodě toho letošního bylo snad to, že veškerá shromáždění zástupců souborů, ať už byla svolána pod titulem tiskových konferencí nebo diskusí, měla formální a oficiální průběh.
      K nejsvětlejším dojmům z festivalu patří naše setkání s obyvateli vesnic Nevestino, Bulgarovo a Podvis. O těch lidech, o jejich nepředstíraném, upřímném přátelství, nezdůrazňovaném oficiálními proklamacemi, o přátelství, které se obejde bez opotřebovaných frází, by se dalo mnoho vyprávět. Za tyto chvíle patří organizátorům festivalu, daleko více však oněm prostým lidem, mnoho díků.
      Dne 22. srpna zahájil BROLN své hostování v Rumunsku. Absolvovali jsme celkem pět koncertů v městech Constanta, Mamaia, Eforie Sud, Eforie Nord a Teghirghiol. To by bylo ovšem neodpustitelně málo. A napíšu-li teď sebevíc, bude to neodpustitelně málo. Nechci totiž psát [/] o bouřlivém přijetí, kterého se nám dostalo od rumunského obecenstva; chtěl bych psát spíše o každém člověku, s nímž jsme se v této zemi setkali. Myslím o každém. I o tom, s nímž jsme neměli vůbec nic společného, který třeba docela náhodou seděl v restauraci u vedlejšího stolu a za nic si nenechal zabránit v tom, aby za nás zaplatil, o tom člověku, s nímž jsem se vůbec nesetkal a jehož kytice padla náhodou do mé ruky v průvodu při manifestaci 23. srpna, o tom, který v nočních hodinách seděl u rádia a dolaďoval nám české zprávy, z nichž nerozuměl ani slovo, o všech těch lidech, jejichž dopisy s adresami bytů a pozváním ležely ve stovkách na našem zastupitelském úřadu, o těch kteří tam poslali dokonce i své spořitelní knížky, aby byly v případě nutnosti k dispozici našim turistům... Prostě o všech těch lidech, kteří nevyslovili ani jediné slovo o přátelství. Tolik jsem toho chtěl aspoň některým z nich říci - a nemohl jsem. Tak se to už člověku někdy stává, že jsou všechna slova příliš prázdná, příliš slabá, příliš laciná.
      František Dobrovolný

Strážnice 1968 [obsah]

23. folkloristický festival Strážnice 1968, uspořádaný ve dnech 5. až 7. července t. r., náleží po pro[/]gramové stránce mezi úspěšné ročníky strážnických slavností. Opět dokumentoval, že současná dlouhodobá koncepce, podle níž se každoročně připravuje program festivalu od r. 1965, je správná a je nutno s ní počítat i pro nejbližší budoucnost. Pojetí festivalu se v posledních čtyřech letech ustálilo na třech základních typech pořadů - původního folklóru, upraveného a mezinárodního - a to je všeobecně považováno za velmi správné. Každoroční návštěvnost festivalu svědčí o stálém zájmu občanů o lidové umění, o jejich dobrém vztahu k těmto hodnotám, i když pochopitelně mnoho návštěvníků přichází do Strážnice z jiných podnětů, než je vztah k fotklóru. Společenský význam festivalu však neustále roste, a to nejen v ČSSR, ale i za hranicemi, neboť Strážnice dnes náleží k předním. folkloristickým festivalům v Evropě a je bezesporu významnou událostí kulturní, společenskou i mezinárodní.
      Strážnici 1968 navštívilo celkem 32 tisíc návštěvníků. Sobotní návštěva byla dobrá a oba večerní pořady probíhaly před zcela vyprodanými hledišti stadiónů Bludník a Zámek. Slabá návštěva však byla konstatována v neděli, i když dopolední i odpolední pořad na stadiónu Bludník byly rovněž slušně obsazeny.
      V pátek večer se uskutečnil na stadiónu Bludník pořad "Zazpívaj, slavíčku..." (autor dr. Jaromír Gel

256

nar, režie dr. Dušan Holý), věnovaný 25. výročí založení strážnické cimbálové muziky Slávka Volavého, s níž účinkovali její bývalí i současní sólisté a soubor Danaj. Pořad, jehož část vysílal přímým přenosem Československý rozhlas Brno, měl celkem dobrý ohlas u diváků i u rozhlasových posluchačů, byl velmi příznivě hodnocen a označován za jeden z nejlepších pořadů festivalu. Velmi dobře snesl lyriku prostředí, v němž byl realizován. Snad byla jeho náplň příliš stavěna na zpěvácích i tanečnících a muzika měla málo příležitostí ukázat své mistrovství. Páteční pořady mají již svou tradici a mělo by se s nimi počítat každoročně.
      V sobotním odpoledni se uskutečnil na návsi strážnického Starého města pořad "Podlužácké hody" (autor dr. Dušan Holý), který byl přes úmorné vedro slušně navštíven. Šlo o obdobu loňského pořadu "Na slovácké dědině", letos ovšem byli návštěvníci zavedeni do věrohodné atmosféry hodů na Podluží. Při tomto experimentu je příznačná tendence vyhnout se pódiím amfiteátrů a v maximální možné míře uvádět folklórní zvykoslovné projevy v prostředí a ovzduší, v jakých existovaly, event. dosud existují. Proto je náplň těchto pořadů orientována především na lidové zvyky a obyčeje, jejichž součástí jsou obchůzky rozmanitých průvodů po dědině a jednotlivých domech. Pořad "Podlužácké hody" byl velmi hodnotný. Proti [/] loňsku mu prospěly úpravy na náměstí (pódium, tavičky aj.) a monotématické pojetí.
      Po skončení pořadu "Podlužácké hody" prošel městem slavnostní průvod účinkujících, který byl poznamenán neúčastí téměř všech skupin z hlavního pořadu "Živá voda", jež od rána až do 15 hodin zkoušely v úmorném vedru na stadiónu Bludník a účinkující již nebyli většinou schopni zúčastnit se průvodu. Problémy organizátorům způsobují též soubory přicházející na seřadiště pozdě, dále organizace na náměstí, kde se musí průvod místy doslova prodírat. Pořadatelům určeným pro tento prostor se nepodařilo přes veškerou snahu odstranit zcela nedostatky.
      Stěžejním pořadem festivalu byla "Živá voda", realizovaná v sobotu večer a v neděli odpoledne na stadiónu Bludník. Řada recenzentů (např. Rolnické noviny, Bratislava Milan Leščák, Nová Svoboda, Ostrava - Milan Kyselý, Pravda, Bratislava - Ján Botík aj.) soudila, že byla stejně jako vloni nejlepším Pořadem Strážnice 1968. Vystoupili v ní nositelé folklórních tradic ze Slovenska a Slovácka. Obecenstvo uchvátily pasáže původního, bezprostředního a neupravovaného projevu. V pořadu bylo mnoho skvostů tradičního hudebního, pěveckého i tanečního umění a lidové poesie. Autorům (Stanislav Dúžek, dr. Ladislav Leng, Svetozár Švehlák; režie Sta[/]nislav Dúžek) se podařilo přes stejnojmennost pořadu a totožnost jeho základní koncepce s loňskou Živou vodou přinést mnoho nového, pořad částečně pozměnit a přizpůsobit své záměry nové, prostorově jinak řešené scéně. Režisér velmi citlivě odhadl inscenační možnosti jednotlivých folklórních projevů, odvážná zařadil do programu některé zvykoslovné efekty a vhodně usměrnil spontánnost nositelů živé tradice. Pořad byt vzornou ukázkou živého autentického folklóru. Programová rada festivalu měla však několik výhrad, a to především k průvodnímu slovu a časové délce pořadu. Za velmi dobrou byla všeobecně považována scéna stadiónu Bludník (inž. arch. V. Stražovec). Je jisté, že o pořad "Živá voda" byt mezi návštěvníky největší zájem, což svědčí o správnosti práce programové rady i koncepce festivalu a současně vyvrací názory, že autentický - neupravovaný folklór nedosahuje na scéně potřebnou diváckou přitažlivost.
      Režijně náročný pořad souborů písní a tanců z Čech, Moravy a Slezska, nazvaný "Z mého domova" (stadión Zámek - neděle dopoledne a odpoledne), byt autorkou a režisérkou Věrou Svobodovou neobyčejně svědomitě připraven, měl velmi dobrou úroveň a je označován za jeden z nejlepších pořadů tohoto typu v historii Strážnice. Pro řadu diváků byl vynikajícím zážitkem vzdor tomu, že účinkující soubory zkoušely

257

i vystupovaly za nepředstavitelně těžkých podmínek (vedro). Velmi kladně hodnotila pořad i programová rada. Obsahoval celou řadu výborných prostorových nápadů. Autorka musela vyvinout maximální snahu vyrovnat se s velkou plochou pódia, což jí pochopitelně činilo problémy. Plně se jí však podařilo vytvořit spolu s účinkujícími soubory jevištní celek, v němž se zaskvělo naše lidové umění v plné kráse.
      Třetí z hlavních pořadů - "Pozdravy ze zahraničí" - viděli návštěvníci v režii Jiřího Pospíšila v sobotu večer na stadiónu Zámeka v neděli dopoledne na stadiónu Bludník. Byl pořadem přitažlivým i atraktivním a také dosáhl u diváků velkého ohlasu. Z hlediska obecenstva nejúspěšnější ukrajinský soubor Jatraň z Kirovogradu, technicky naprosto perfektní a s výkony přesahujícími možnosti amatérů, se však pojetím své umělecké práce vymykal koncepci Strážnice jako folkloristického festivalu. Jak se vyjádřil v pražském Svobodném slově Ladislav Buzek, byl to profesionální balet s tanečníky a tanečnicemi holywoodsky nalíčenými, což vyvolávalo zejména u znalců ukrajinského folklóru úsměvy. Z národopisného i diváckého hlediska vynikající byl makedonský soubor Kočo Racin ze Skopje se strhujícím bubeníkem a skvělým hráčem na šalmaj. Soubor strhl a na okamžik dovedl přímo do tranzu přihlížející. Úspěšní a velmi půvabní byli i Baskové ze San Se[/]bastianu, kteří umožnili divákům nahlédnout ke zřejmým kořenům klasického baletu. Zajímavý, avšak průměrný soubor z Bulharska i soubory z Polska a NSR byly přijaty obecenstvem rovněž vřele. Ovšem režisér zahraničního pořadu je každoročně ve svízelné situaci, neboť teprve v pátek před festivalem může začít se sestavováním celého programu. Výběr zahraničních souborů je v některých případech značně problematický, neboť je závislý na tom, který kolektiv příslušné zahraniční orgány vyberou k účastí na strážnickém festivalu. Letošní zahraniční pořad měl stejné rysy jako v předešlých letech, tj. především různorodost účinkujících souborů.
      Součástí programu Strážnice 1968 byly zábavné pořady Františka Bonuše "Tančete s námi" na stadiónu Zámek ("Bude muzika" v sobotu v noci a "Vyzvání k tanci" v neděli k večeru), spojené s nácvikem písní a tanců pro zájemce z obecenstva. Účinkovaly v nich mimo několik československých souborů i skupiny z Belgie a Francie. Oba pořady nedosáhly takového úspěchu jako pořady "Bude muzika" v roce 1966 a 1967. Působily poněkud násilně, rozvlekle a postrádaly potřebný švih.
      I při přípravě letošního ročníku strážnického festivalu byla vyvíjena snaha uspokojit v tzv. lidové zábavě návštěvníky, kteří se nedostanou z jakýchkoliv příčin na stadióny. [/] V několika zábavních střediscích hrálo celkem šest lidových muzik a devět dechových hudeb. Na Zbojnické lúce se navíc uskutečnilo v sobotu večer organizované vystoupení několika souborů a skupin, účinkujících i v některém z hlavních pořadů. Lze říci, že letošní náptní lidové zábavy bylo dosaženo větší spokojeností návštěvníků než vloni a zejména v letech dřívějších a ze strany těch, kteří se orientují právě jen na zábavu v parku, nebyly žádné stížnosti.
      Snahou výboru i programové rady Strážnice 1968 bylo zlikvidovat nežádoucí prodej různého kýčového a nekvalitního zboží, který byl průvodním jevem posledních ročníků festivalu (pochopitelně vedle strážnického i všech ostatních folkloristických slavností a větších shromáždění lidí vůbec) a ostře kontrastoval s úrovní festivalu po programové i organizační stránce. Jejich snaha byla úspěšná a při Strážnici 1968 se podařilo ne-li úplně tento nežádoucí jev zlikvidovat, pak zcela určitě do značné míry omezit.
      Jiná je však otázka dalších nežádoucích průvodních jevů, které poškozují dobré jméno strážnického festivalu a jsou každoročně předmětem ostré kritiky. Jde o nadměrné požívání alkoholických nápojů a spousty opilých návštěvníků. Pochopitelně se objevuje mnoho úvah, zda je nezbytné, aby se ve městě i v parku potulovali opilci nejrůz

258

nějšího věku, z nichž mnozí neviděli ani jediný pořad festivalu. Proč sem vlastně tito lidé jezdí? Strážnici by jistě prospělo, kdyby ji navštěvovali opravdu jen skuteční milovníci a zájemci o folklór, předváděný na pódiích stadiónů. Prospělo by to jejímu jménu i její atmosféře. Je však otázkou, jak toho dosáhnout? (Snad i za cenu nižší návštěvnosti?)
      Redakce Národopisných aktualit požádala o vypracování hodnotícího plánku "Strážnice 1968" několik externích spolupracovníků. Jelikož však slíbený článek neobdržela, byl jsem v poslední chvíli před vytištěním 3.-4. čísla požádán o článek já. Pro nedostatek času jsem použil a upravil materiály, jež jsem vypracoval jako hodnocení Strážnice 1968 pro odbor kultury a radu JmKNV v Brně. Věřím, že mi tuto okolnost čtenáři prominou.
      Dušan Vlach

Východná 1968 [obsah]

Jubilejní 15. celoslovenské slavnosti lidových písní a tanců ve Východné se konaly ve dnech 12.-14. července t. r. Vyzněly dobře a slavnostně, především po programové stránce. Počasí jim vcelku přálo (až na sobotní noční déšť) a návštěva kolem 30 tisíc osob opět dokumentovala vřelý vztah Slováků k jejich lidovému umní i k samotné [/] Východné. Rázovitá hornoliptovská obec se na své jubilejní slavnosti též patřičně okrášlila. Imponovala především výzdoba jednotlivých domů, kterou si připravují sami občané obce z nejrůznějších předmětů lidové výroby.
      Festival započal již v pátek, kdy byla otevřena výstava akademicky malířky Sibyly Greinerové, jež je svojí tvorbou po celých patnáct let nerozlučně spjata se slavnostmi ve Východné. K pátečnímu programu náležela též soutěž souborů písní a tanců v Liptovském Mikuláši, která byla dobrým úvodem k vlastnímu programu festivalu. Zúčastnily se jí přední slovenské soubory. První dvě místa obsadily soubory Vršatec z Dubnice nad Váhom a Šariš z Bardejova. Přípravou a vedením soutěže byli pověřeni Jozef Majerčík a Štefan Gáll.
      Páteční večer byl věnován pořadu "Pozvánka do Východné" v režii Ondreje Dema z Bratislavy. Pořad byl komorněji laděný a uskutečnil se v sále Kulturního domu ve Východné. Vysílal jej přímým přenosem Čs. rozhlas Bratislava. Návštěvníci zde viděli několik folklórních skupin, vynikajících sólistů a lidových hudeb. V pořadu účinkovaly i skupiny krajanů ze zahraničí.
      Sobotní program byl zahájen tradičním průvodem účinkujících Východnou. Po přivítání krajanů ze zahraničí započal n.3 amfiteátru vlastní program slavností, který se [/] v letošním roce opíral více než v minulosti o stylizovaný folklór v podání amatérských souborů a jen zřídka. se v něm objevovala čísla prezentující původní folklórní projevy. První sobotní večerní pořad "Naše najlepšie súbory" v režii Jozefa Majerčíka a Cyrila Gálla přinest obraz práce špičkových slovenských souborů lidových písní a tanců, tj. těch, které se v soutěži Východná 1968 umístily na předních místech. Mimo jiné zde účinkovaly např. soubory Vršatec z Dubnice nad Váhom, Trenčan z Trenčína, Liptov z Ružomberku, Železiar a Čarnica z Košic, Šariš z Bardejova, Strážčan ze Strážského.
      Sobotní večer měl být v amfiteátru zakončen slovenskou premiérou filmu K. Zachara, M. Ťapáka a I. Terena "Rok na dedine" a lidovou veselicí.
      Nedělní dopoledne vyplnily pořady "Detský rok" a "Zvítanie pod Kriváňom". První z nich v režii Márie Mázorové, známé autorstvím již řady dětských pořadů ve Východné, byl velmi úspěšným pořadem dětských souborů, v němž divák zhlédl rok v dětských hrách, písních a tancích, rok a jeho období v dětské fantazii. Pořad byl připraven neobyčejně citlivě, v čemž se odrazila autorčina odbornost i zkušenost v práci s dětmi. V "Detském roku" se představily mnohé známé a výtečné dětské soubory jako např. Tatranka z Vrbova, Zboj

259

ník z Poľného Kesova, Šumiačan ze Šumiace, Dolina ze Slatinských Lazů, Rozsutec z Terchové, dětský cikánský soubor z Hurbanova aj.
      Druhý nedělní pořad "Zvítanie pod Kriváňom" je možno označit za nejúspěšnější pořad Východné 1968. Snahou autorského kolektivu pracovníků Slovenské akademie věd v Bratislavě dr. L. Lenga, CSc., dr. K. Ondrejky, CSc. a promovaných historiků Stanislava Dúžeka a Svetozára Švehláka - bylo představit návštěvníkům při příležitosti 15. výročí slavností ve Východné a 50. výročí vzniku samostatné Československé republiky tu podobu slovenského folklóru, kterou si předkové dnešních krajanů odnášeli před lety do cizích krajin. Poprvé v historii Východné předvedli zde své umění zahraniční Slováci z Maďarska (slovenské ľudové súbory z Nagy Tarcse a Tótkomlósu), Jugoslávie (soubory ze Selenče a z Kovačice) a kanadský krajanský soubor "Tatra Dancers" z Toronta. Svými vystoupeními tlumočili návštěvníkům Východné pozdravy statisíců krajanů žijících v cizině. Záměr autorů pořadu vyzněl velmi dobře.
      Vyvrcholením festivalu byl nedělní odpolední pořad "Pod spoločnou strechou", který připravil a režíroval ing. Štefan Nosál' a jeho myšlenka je vyjádřena vlastně již v názvu. V pořadu předvedly své umění soubory, skupiny a jednotlivci všech národů a národností žijících dnes na [/] území Československa, např. Z Čech to byl "Úsměv" z Horní Břízy, slovensko-moravské pomezí reprezentoval "Skaličan" ze Skalice a dále účinkoval vedle folklórních skupin z Východné, Važce, spojených lidových hudeb z Terchové, souborů písní a tanců z Fiľakova, Bystré nad Topľou, Švermova aj. soubor "Lúčnica", jehož taneční čísla byla dominantou pořadu. V programu mně letos více než jindy vadil tzv. "mitáček Východné" Milan Chvastek, jehož častušky připomínají neblaze proslulou novou tvorbu v padesátých letech a jsou dle mého názoru pro dnešní pojetí folkloristického festivalu nevhodné. Divím se, že obecenstvo Chvasteka každoročně tak mocně aplauduje, neboť jsem si jist, že pro mnohé diváky jsou terchovské písně v podání tajnější originální lidové hudby silnějším a krásnějším zážitkem, než Chvastekův harmonikový doprovod. Letos nás o tento zážitek připravil v pořadu "Pod spoločnou strechou" právě Milan Chvastek, když se po skončení svého sólového vystoupení přidal se svou harmonikou k následujícím spojeným lidovým hudbám z Terchové, čímž jejich hru přehlušil a vystoupení ochudil o autentičnost i o celkový dojem.
      Program Východné 1968 byl vcelku úspěšný a je škoda, že je takový rozdíl mezi uměleckou úrovní programu a organizačně-technickým vybavením slavností. Východná se zařadila svým významem i tradicí [/] na první místo mezi folklórní festivaly na Slovensku, zatím však není schopna vytvořit návštěvníkům, programovým pracovníkům i účinkujícím takové podmínky, jaké právě význam Východné a evropská úroveň práce s folklórem na Slovensku zasluhují. Tyto problémy mají ovšem prozatím všechny naše folkloristické festivaly, Strážnici nevyjímaje.
      Navzdory všem těžkostem plní Východná každoročně své poslání a její programová úroveň rok od roku roste. Je jistě upřímným přáním všech milovníků lidového umění, aby se dočkala i dalších jubileí.
      Dušan Vlach

Ha ty svatyj Vavřinečku... [obsah]

Letošní tradiční svatovavřinecká pouť na Veselé Hoře (na "sv. Vavřinečku") u Domažlic, konaná 11. srpna, byla dostaveníčkem nejen tisíců návštěvníků z celého Chodska, kteří přišli většinou v krojích na svoji tradiční pouť, ale i hostů, jež přilákala pověst, kterou vavřinecká pouť má. Kromě pouti bylo možno zhlédnouti dvě národopisná vystoupení, která se v ten den v rámci pouti uskutečnila.
      První vystoupení provedla skupin z Postřekova v neděli dopoledne na Veselé Hoře za účasti oficiálních hostí (předsedy vlády ing. O. Černíka aj.), druhé se uskutečnilo už

260

tradičně v Mrákově v neděli odpoledne pod názvem "Hu nás".
      Temperamentní postřekovská skupina za doprovodu rozšířené dudácké muziky předvedla několik pásem (Zelené kúsky, pásmo zvané Postřekovo pěkná ves, sestavené z postřekovských tanců a písní, písně mužů u piva, dívčí zpěvy, sólové zpěvy, pásmo tanců Do kolečka aj.), s kterými krátce předtím získala velké úspěchy na festivalu vesnických skupin "Smotra folklora" v Zagrebu a na slavnostním střetnutí účastníků Brigády Jana Žižky z Trocnova v Daruvaru. Jejich elán, jadrný, přirozený projev a radost z tance a zpěvu nenarušil ani déšť, který provázel celé jejich více jak hodinové vystoupení.
      Pořad "Hu nás" připravil s mrákovskými občany v přírodním hledišti v Mrákově sběratel, autor mnoha publikací a folkloristický pracovník Rudolf Svačina z Domažlic. Program měl několik oddílů. Nejprve vystoupily děti s jarními zvyky a hrami. Program dospělých byt motivován rovněž zvykoslovím, a to jednak výročnínm (stavění máje, dožínky, masopust), jednak rodinným (svatba). Velká účast účinkujících, nádherné kroje, vesměs z dílny dosud žijících slečen Bílkových, a příjemná atmosféra celého proatředí připravily nabitému hledišti pěkné odpoledne. Mrákovský pořad byl doplněn výstavkou o chodských dudácích, připravenou rovněž Rudol[/]fem Svačinou z jeho chystané publikace.
      Zdenka Jelínková

Dolňácké slavnosti v Hluku a Jízda králů ve Vlčnově [obsah]

Šestý ročník národopisných slavností Dolňácka v Hluku se uskutečnil ve dnech 21.-23. června 1968. Pátek byl věnován besedě s rodáky, sobota divadelnímu představení a vernisáži výstav v budově místní školy. Výstavy byly zaměřeny na tři témata - historie městečka Hluku, národopisné doklady obce a okolí, fotografie a dokumenty z Dolňáckých slavností.
      Hlavním dnem slavností byla neděle 23. června, kdy dopoledne předvedla místní mládež tradiční "jízdu králů". Pestrý a dobře připravený byl průvod všech účinkujících, který prošel obcí k sportovnímu areálu, kde probíhal odpolední program. Připraviti jej Jaroslav Staněk, Jan Krist a Jan Vojtík. Vystupovaly vesnické skupiny, krúžky i soubory lidových písní a tanců uherskohradišťského okresu.
      Program byl poutavý zvláštně ve svých počátečních číslech. Dobře působily děti z Veletin a Hluku svým prostým projevem, zaujaly tanečníci a zpěvačky ze Strání. Soubory Hradišťan, Dolina ze Starého Města a Brozané předvedly svá známá pro[/]gramová čísla, která zřejmě měla být vyvrcholením odpoledního vystoupení. Program byl však poměrně dlouhý, takže očekávaná gradace neměla takový účin, jak autoři předpokládali. Rozpaky vzbudily hlavně myjavské tance souboru Dolina. Jejich zařazení do hluckých slavností nechápala většina diváků. Jde ovšem o jev, který není v Hluku ničím neobvyklým; vyplývá především z faktu, že Dolňácké slavnosti v Hluku bývají zároveň okresní přehlídkou souborů. Domnívám se, že pořadatelé krojových slavností by měli být nekompromisní v požadavku, aby jejich soubory při těchto příležitostech předváděly jen svůj krajový repertoár. Každý soubor si jistě může najít jinou příležitost, kde uplatní efektní pódiová čísla z folklóru jiných oblastí. Hluckému odpolednímu pořadu nijak neprospěl rádobyvtipný uvaděč M. Bezdíček, kterému tento žánr vůbec nesvědčí.
      Dolňácké slavností v Hluku si už vybudovaly solidní tradici. Hlučané je pokládají za své slavnosti a obyvatelstvo okolních dědin rovněžNa letošním ročníku byla sympatická vetká účast okolních dolňáckých vesnic, a to jak mezi účinkujícími, tak také v hledišti.
      Vlčnovská jízda králů se konala v neděli 2. června o svatodušních svátcích, tedy v tradičním termínu tohoto obyčeje. Jako každoročně byla bohatě vystrojena, "vyvolávači" vyvolávali spoustu průpovídek a veršů

261

tradičních i aktualizovaných. Letošní vlčnovské jízdy králů využil i filmový štáb, který zde snímal záběry pro film podle románu "Žert" Milana Kundery. Odpoledne jsme viděti na vlčnovském sportovním hřišti vystoupení, na němž upoutaly především ukázky ze svatebních obyčejů. Vlčnovská jízda králů má stále velkou popularitu, o čemž svědčí i stovky diváků, kteří se přišli na tuto lidovou slavnost podívat.
      Josef Tomeš

III. Podpolianske folklórne slávnosti - Detva 1968 [obsah]

Počas troch rokov svojej existencie zásluhou programových i organizačných pracovníkov vytvorila sa pod Poľanou tradícia dôstojná minulosti tohoto kraja. Slávnosti majú vo svojom vienku ten najkrajší cieľ a tým je príležitosť ku spoznávaniu a uvedomeniu si kultúrnych hodnôt ľudového umenia podpolianskej folklórnej oblasti. Objavovaním dávnych odkazov našich predkov pomáhajú slávnosti vracať ľuďom hrdosť, lásku k domovu, lásku k ľu­ ďom, národu i vlasti.
      Tohoročné slávnosti pod Poľanou sa konali v dňoch 29.-30. júna 1968 v novovybudovanom amfiteátri, ktorý však nutno potrebuje dokončenie podľa vypracovaných projektov. Samotnému priebehu slávnosti predchádzalo otvorenie výstavy akade[/]mického sochára, laureáta štátnej ceny Jána Kulicha. Bola to výstava na vysokej úrovni zobrazujúca život ľudu Podpoľania vo svojej podstate. Ján Kulich ako rodák z blízkej Zvolenskej Slatiny venoval prevážnu časť svojej umeleckej tvorby ľudu, z ktorého pochádza a to činilo túto výstavu nadmieru zaujímavou. Bola to však určitá nedôslednosť inak výborných organizátorov, že výstavu hlavne v priebehu konania slávnosti dostatočne nepropagovali a tak ju uvidelo málo záujemcov.
      V objavovaní klenotov folklórnej tvorby, ktorá ešte aj dnes v niektorých častiach Podpoľania má svoju živnú pôdu, patria tieto slávnosti k najlepším na Slovensku. Nebolo tomu inak ani v tomto roku. Po minuloročnom úspešnom zvykoslovnom programe konal sa prvý deň slávností program s názvom Leto pod Poľanou. V časovom slede plných troch hodín tu pred očami divákov prebehli zvyky a obyčaje, ktoré sa vykonávali na Podpoľaní od jari po skončenie leta. Tento program v réžii Igora Kovačoviča z Krajského osvetového strediska v Banskej Bystrici videlo cca 4000 divákov. Medzi najväčšie zážitky tohoto programu patrilo vystúpenie detí zo Slatinských Lazov vo vynikajúco predvedených lúčnych tanečných hrách. Dobré priestorové rozloženie, veľmi dobrý spevný i tanečný prejav detí, dobré krojové oblečenie i navedené prostredie na scéne to všetko prispelo k úspechu detské[/]ho kolektívu, ktorý vedie dlhoročný skúsený pedagogický pracovník Ján Šouc. Ženská skupina zo Strelník ukázala zvyky pri Vynášaní Moreny. Zaujímavá bola skupina tanečníkov z Čierneho Balogu pod vedením skúseného Jozefa Gajdoša. Táto skupina sa dostala po dlhoročnom odmlčaní znova na javisko. Ukázala typické balocké hajduchy, medvieďku a ženské koleso. Zaujímavosťou skupiny bol zvyk okolo stínania tromu. Skupina z Detvy predviedla zvyky pri kosení sena. Na škodu dobrého výkonu boli niektoré prejavy, kedy sa účinkujúci nestačili kontrolovať. Pomerne dobre sa uviedla aj skupina tanečníkov z Hrochote v odberačke na vojnu. Na výkone skupiny však bolo vidieť, že záležitosť nemajú zažitú a pracovalo sa na nej len veľmi krátky čas. Nemožno zabudnúť ani na ďalšie skupiny, ktoré si zaslúžia tiež uznanie. Jednak to bola na hereckej úrovni vystupujúca skupina zo Zvolenskej Slatiny v pásmach okolo Veľkej noci a Oldomášom na scénách, skupina z Očovej prevedením zvykov pri skončení žatvy a dožiniek zaujala hlavne tanečným prejavom, ženská skupina z Poník predviedla zaujímavý zvyk pri pálení ohňov na Jána, zvyky okolo stavania a rúcania májov, ktoré mala na starosti skupina z Podzámčoku, nevybočili s priemeru a možností tejto skupiny. Pri tomto programe je hodno sa pozastaviť nad výkonom najlepšieho fujaristu Podpoľania Martina Sanitrára zo Sliača,

262

ktorého hra na fujaru a píšťalku patrila v tomto večeri k vrcholným výkonom.
      Druhým programom slávností v tomto roku bola súťaž, ktorá prebiehala v Kultúrnom dome v Detve a za jej priebeh ako aj za priame rozhlasové vysielanie bol zodpovedný Ondrej Demo z Bratislavy. Celý priebeh konania súťaže ukázal, že sa príprave a získavaniu súťažiacich venovala len veľmi malá pozornosť. Organizátori sa spoliehali na to, že súťažiacich bude dosť veľa a preto sa neurobil ani len základný nábor. Bola to veľká škoda, lebo je známe, že práve v tejto folklórnej oblasti sa nachádza veľa dobrých ba vynikajúcich interpretov v jednotlivých žánroch folklórnej tvorby. Súťažilo sa v rozkazovačkách pred muzikou, v ľudových tradičných hudbách a v tanečníkoch sólistoch len z oblasti Podpoľania. Víťazmi jednotlivých kategórii sa stali: Ján Dúbrava zo Šalkovej v rozkazovačkách, Ján Gaško z Očovej a Ondrej Šimko z Hrochote v sólovom tanci a ľudová hudba Jána Berkiho - Dušana z Očovej. Hodno je však spomenúť nezabudnutelný dojem z vystúpenia temperamentnej ľudovej hudby z Čierneho Balogu - Bartošovči a ľudovej hudby Klincovcov z Očovských Dúbrav, ďalej spevácky výkon Jána Poničana - Kubíka z'Hrochote, ktorý napriek tomu, že bol hlasovo indisponovaný, dokázal, že mu právom patrí meno najlepšieho interpreta rozkazovačiek na Podpoľani. Rozhlasový [/] prenos prispel k vyvrcholeniu súťaže a dal na vedomie, že takáto forma programu sa môže na slávnostiach zaužívať.
      Záverečným programom Podpolianskych folklórnych slávností bol program pracovnikov Slov. akadémie vied z Bratislavy dr. Ladislava Lenga, CSc. a prom. historika Stana Dúžeka pod nazvom "Hudú, špivajú, ihrajú". Bol to program súborov pracujúcich pri závodných kluboch vo všetkých troch krajoch Slovenska. Autorom išlo jednak o rozšírenie rozhľadu domácich divákov aj na iné folklórne oblasti a ďalej o podnet vytvorenia dobrého súboru v Detve, ktorý by sa stal akýmsi garantom ďalšieho poriadania slávností. Tento druhý moment patril aj k hlavným tématam záverečných hodnotení slávností. Za konferovania známeho ľudového rozprávača Ľuda Zeljenku sa divákom okrem víťazov súťaží predstavili: súbor Kopaničiar z Myjavy, súbor Sariš z Bardejova a súbor Mostár z Brezna. Popri prvých dvoch vynikajúcich reprezentantov svojich regionov, ktorí ukázali precíznu čistotu v prevedení svojich programových celkov, trocha neiste pôsobil slabší súbor z Brezna, ktorý tvoril záverečnú časť programu. Na škodu programu bola aj prílišná prekonferovanosť, nakoľko popri hlavnom konferencierovi existovali konferencieri súborov, ktorí neboli na žiadúcej úrovni.
      Záverom je možné konštatovať, že slávnosti Pod Poľanou mali svoju [/] úroveň a v ničom nezostali dlžné svojej povesti. Iba ak v tom, že sa vyskytli niektoré organizačné nedostatky, ktoré pri dobrej vôli sa dajú odstrániť. Nezostáva nič iné len popriať organizátorom, aby mali dosť síl prekonať situáciu vzniklú při ďalšom budovaní areálu slávností a programovým pracovníkom nových. tvorivých nápadov, aby obnovená sláva Detvy zostala na tom najvyššom rebríčku.
      Igor Kovačovič

IX. ročník slávností piesní a tancov Západoslovenského kraja, Krakovany [obsah]

ktorých usporiadateľom bolo KOS v Bratislave a Krajská komisia ZUČ v Krakovanoch sa konali v dňoch 22. a 23. júna 1968.
      Vlastným Slávnostiam predchádzal už v piatok milý večer, na ktorom sa stretli Krakovčania - rodáci z celej republiky i cudziny. Za pozornosť stál v piatok celovečerný program miestnej folklórnej skupiny, ktorú vedie učiteľka Anna Horanská.
      Slávnosti otvorili v sobotu večer v kultúrnom dome programom folklórnych skupín - Za horami, za dolami - v réžii Ondreja Demu. Uvedenie tohoto programu je dôvodom na konštatovanie radostnej skutočnosti, že aj na západnom Slovensku je na mnohých miestach pôvodný spevný, tanečný a hudobný

263

folklór ešte živý a keď dostane vhodný impulz, prejaví sa v celej svojej kráse.
      Program otvorila folklórna skupina z Krakovian starodávnym chorovodom - Volanie leta - v tanečnej časti vystúpenia tejto skupiny bol obdivuhodný čardáš štyroch tanečných párov 60-ročných Krakovčanov, najmä však ich prejav a výdrž. Zaujímavý zvyk - holenie pintárov - priniesla folklórna skupina z Branova. Vo vystúpení mladých Kozárovčanov - Vynášanie Moreny a nosenie leta - hlboko zapôsobili starodávne, až archaicky pôsobiace piesne a zvyky, umocnené bezprostredným prevedením. Iskrivé tance z Horných Orešian predviedli tanečníci súboru Orešan, za sprievodu svojej veľmi dobrej dychovej hudby. Akoby pre porovnanie rozmanitosti tanečného bohatstva i v jedinej oblasti u nás, folklórna skupina z druhého konca Trnavska, z Červeníka, sa predstavila piesňami a tancami zo svojej obce. Výsledky svojej zberateľskej činnosti priniesli do Krakovian aj folklórne skupiny zo Starého Tekova - cepíkový tanec, a z Brezovej pod Bradlom. Najmä ženy, speváčky a ľudová hudba s primášom J. Petruchom z Priepasného zožali zaslúžený potlesk. Záver programu tvorili náväzne pospájané fragmenty zo svadieb rôznych obcí západného Slovenska. Tomuto náročnému zámeru však chýbalo viac javiskového priestoru.
      Program folklórnych skupín uká[/]zal dobrú a záslužnú prácu vedúcich skupín po umeleckej i výchovnej stránke. V číslach nebolo cítiť rušivé aranžovanie, veľmi dobrá interpretácia nielen u starších, ale aj u mladých nevychádzala z krajového charakteru.
      Možno namietnuť, že takmer tie isté folklórne skupiny boli v podobnom programe už v minulom ročníku slávností, kedy vôbec prvýkrát bol realizovaný celovečerný program výlučne západoslovenských folklórnych skupín. Na druhej strane treba však hodnotiť tú skutočnosť, že takmer všetky skupiny prišli s niečim novým. A práve v tejto súvislosti je snáď najviac treba u všetkých skupín vyzdvihnúť a poukázať na veľký význam zberateľskej činnosti vo svojich obciach.
      Verejná súťaž spevákov a ľudových hudieb v nedeľu dopoludnia nebola usporiadateľmi dobre pripravená, o čom svedčí malá účasť súťažiacich i obecenstva.
      V nedeľu popoludní prešiel vyzdobenými Krakovanmi krojovaný sprievod. V amfiteátri potom nasledoval program súborov Západoslovenského kraja, v ktorom účinkovali Kopaničiar z Myjavy, Skaličan zo Skalice, Družba z Trenčína a Technik z Bratislavy. Režisér Cyril Zálešák vhodne volil sled programu, keď do prvej časti zaradil čísla čerpajúce len zo západoslovenskej oblasti. Druhú časť tvorili tanečné čísla i z ostatných oblasti Slovenska.
      Jozef Lehocký[/]

III. Horehronské dni spevu a tanca v Heľpe [obsah]

Keď organizátori týchto slávností na Horehroní rozmýšľali o ich poriadení, iste nepočítali s tým, že narastú do takých rozmerov. Už pri tomto III. ročníku museli prikročiť k niektorým zmenám v pôvodnej koncepcii týchto slávností. Dnes však je už isté, že tieto zmeny budú musieť byť v[a][ä]čšie a dôkladnejšie premyslené.
      V Heľpe budú slávnosti regionálneho typu a v budúcnosti sa viac zamerajú na tradičný folklór z oblastí Horehronia a Gemera. Všetko toto je otázkou jednaní v blízkej budúcnosti medzi organizátormi viacerých okresov, ktoré spomínané regióny zaberajú. V Heľpe sa dajú postupom času vytvoriť jedny z prekrásnych regionálnych slávností. Je tu dobrá poloha vybraného miesta, pomerne mnoho folklórneho materiálu, ktorý je i dnes v týchto oblastiach, dá sa povedať, súčasťou života obyvateľov. V prvom rade však bude treba vybudovať dôstojný stánok pre tieto slávnosti, využiť prirodzené prostredie na jeho osadenie tak, aby nebolo treba vynaložiť mnoho finančných prostriedkov. A nie je to len samotný amfiteáter, ale aj celý potrebný areál týchto slávností. Poloha Heľpy dáva možnosť využitia týchto priestorov aj na mnohé iné podujatia v priebehu celého roku.
      V tomto roku sa už vytvorili potrebné podklady na poriadanie sláv

264

ností na Horehroní. Hlavne to bola velká iniciatíva miestnych pracovníkov, učiteľov a v neposlednej rade aj pracovníkov Okresného domu osvety v Banskej Bystrici. Nemožno však zabudnúť ani na funkcionárov okresu, ktorý sa na tohoročnej príprave podieľali vo veľmi velkej miere.
      Programová stránka tohoročných slávností bola veľmi rozmanitá a dalo by sa povedať pripravená pre všetky druhy návštevníkov. Skutočnosť ukázala aké druhy programov majú miesto na slávnostiach regionálneho typu. Bol to hlavne program folklórnych skupín z Horehronia, zameraný na pásmo horského a drevorubačského folklóru. Na škodu tohoto programu bol veľmi krátky čas prípravy a niektoré skupiny boli do neho zabezpečené skoro v hodine dvanástej. Autori sa zamerali na zpracovanie troch ročných období - Zima, Jar, Leto vo zvykoch piesňach a tancoch. Z účinkujúcich skupín zaujala najmä skupina betlehemcov zo Závadky - ktorí svoj výstup previedli neobyčajne dobre. Za ich herecké i tanečné výkony ich obecenstvo odmenilo niekoľkokrát potleskom. Ďalej to bola po všetkých stránkach veľmi dobrá skupina zo Šumiaca, ktorá zaujala najviac spevným prejavom. Možno s poďakovaním kvitovať vystúpenie skupín z poslednej obce horného Hrona -Vernára a skupiny z Bacúcha s prevedením šlogárskeho dorobníka.[/]
      Najzaujímavejším výstupom večera bolo vystúpenie skupiny Kyčera z Čierneho Balogu. Táto skupina po 15ročnom odmlčaní přišla znova na naše pódia. Bola to hlavne krásna čistota krojov, originálnosť prejavu mužov v hajdúchoch a medvieďke a vynikajúco prevedené ženské koleso, ktoré očarili prítomných 2000 divákov. Pri tom však nemožno zabudnúť aj na deti z Heľpy, ktorých Jarné hry patrili k najlepším výstupom v programe:
      Diváci hodnotili tento program ako najlepší so slovami: "Toto je to pravé, to je to naše a malo by toho byť ešte viac." Predpokladám, že i v budúcom roku uvidíme na Horehronských slávnostiach zaujímavý klenotnicový program.
      Po tomto programe sa konalo posedenie pri vatre, ktoré je iste zaujímavým nápadom, však aj túto záležitosť bude treba do budúcich rokov lepšie premyslieť. Toto posedenie spestrila vynikajúca gemerská muzika Jána Jasénku z Revúcej a dvoch vtipných konferenciérov Jožka Moravčíka a Ďurka Kováča z Banskej Bystrice.
      Ďalej to bol program detských súborov z Horehronia, ktorých je v tomto regióne naozaj dostatok a pomerne kvalitných. Tomuto pro­ gramu však chýbala akákoľvek koncepcia. Po všetkých stránkach vynikol detský súbor zo Šumiace, ktorý sa stal nakoniec aj držiteľom putovnej valašky. Najlepším súborom v ce[/]lom programe však bol hosťujúci súbor Dolina zo Slat. Lazov. Na tomto súbore sa ukazuje vynikajúca práca vedúceho súboru Jána Šouca. Z ďalších súborov zaujal tanečnosťou súbor z Pohorelej.
      Záverečný program slávností vytvorili súbory Urpín z Banskej Bystrice a mladý nádejný súbor Marína zo Zvolena. Tieto súbory ukázali ako pracujú s tradičným folklórnym materiálom v iných podmienkach, keď sa tento materiál štylizuje. Možno konštatovať, že tento program bol dobrým vyvrcholením tohoročných slávností na Horehroní, aj keď sa i tu objavili mnohé slabiny.
      Slávnosti splnili očakávanie organizátorov a divákov, treba sa však zamyslieť nad ich budúcnosťou. Hlavne v organizácii je čo doháňať. Štáb bol v tomto roku anonymný a to nielen pre divákov, ale v mnohom aj pre programových pracovníkov a súbory. Chýba tu zatiaľ možnosť ubytovania, prijímania hostí na slávnostiach, besedy so súbormi, zhodnotenia programov apod. Všetko toto treba zvážiť a pri budúcich ročníkoch sa s tým vyporiadať. Spojenie s inými okresmi pri budovaní regionálnych slávností gemersko-hronských je priam nevyhnutné. Inak je treba poďakovať všetkým tým, ktorí sa o založenie tejto tradície zaslúžili a veriť v jej dobrá budúcnosť.
      Igor Kovačovič

265

PŘEDNÁŠKY

Cyklus přednášek "Kořeny hudebních tradic" [obsah]

S lidovou písní a instrumentální hudbou se denně setkáváme v rozhlase, občas v televizi a podle chuti na gramodeskách. Jsou to většinou setkání emocionální. "Vzorky" v čištém tvaru jsou tu vzácné, převážně jsou s větší či menší mírou vkusu a znalostí upravovány - jak žádá konzument - posluchač. Neboť i hudba je zboží.
      V archívech ústavů, soukromníků i rozhlasu přitom zůstává deponována a tedy veřejností skryta spousta tzv. "surového" folklóru, který je zvukově nerudný, nešlechtěný, ale má vnitřní napětí, jaké zřídka najdeme v úpravách. A navíc obsahuje v čistém tvaru atomální elementy, které tvořily a tvoří hudbu všech odrůd a denominací, byť se individuální umělec jakkoliv snažil této závislosti uniknout. "Víš, zkoumat třeba, Bušku milý" - ať jde o víno, či hudbu. Jít na grunt věci. Poznat co je trpké, či milé a proč. Poznat kameny, ze kterých lze postavit palác, či přízemní domek. (Viz Mikulčice, které to vzaly doslova.) Jsou přece lidé[/]pouzí fanoušci a znalí profesionálové, které to patrně bude zajímat. Z tohoto předpokladu vyšel Československý rozhlas a Etnografické muzeum v Brně a rozhodli se uspořádat cyklus sedmi večerů pod názvem Kořeny hudebních tradic. K těmto dvěma institucím se připojili jako pořadatelé také Katedra etnografie a folkloristiky UJEP a JAMU v Brně.
      A toto jsou jednotlivá témata:
      1. Dudy-předchůdci královského nástroje - varhan.
      Historie - rozdělení - dudy ve zvuku i v obraze; české dudy - moravské hrubé gajdy - slovenské (oravské) tříhlasé gajdy nafukované - dudy velkopolské a bulharské - rumunské cipoi - skotské a irské dudy. Účinkuje: Brněnské dudácké kvarteto, dále archívní záběry z gramo a magnetofonu. Přednáší Emanuel Kuksa.
      2. Primitivní dechové nástroje, píšťaly a šalmaje v rukou virtuosů. (Evropská část)
      Hra na list - na rybí šupinu na hřeben, píšťaly, fujary, alpské [/] rohy - nai - zurna - targato. Účinkují: Milan Križo - fujara, Jožka Ország Vranecký - píšťaly, dále archívní záběry z gramo a magnetofonu. Přednáší dr. František Dobrovolný.
      3. Složité (aksakové) rytmy v hudbě jihovýchodní Evropy a Malé Asie. (Otázky vzniku a rozšíření.) Ukázky z Bulharska, Rumunska, Albánie, Řecka, Turecka; vesměs archívní zvukové záběry z gramo a magnetofonu. Přednáší Jaromír Nečas.
      4. Indická klasická hudba.
      Systém ragy - rytmika - melismatika - filosofie. Vliv na současné evropské hudební myšlení (O. Messiaen, Indo-jazz, Beatles a následovníci).
      Z gramo: Hudebníci umělecké skupiny Ram Gopala, Trio Ravi Shankara (z veř. koncertu). Přednáší prof. Ctirad Kohoutek.
      5. Cimbál a jeho příbuzní.
      Nástrojové typy: iránský santur, alpský hackbret, cimbál ukrajinský, čínský a tibetský, valašský "břu

266

hák", moderní dokonalé koncertní nástroje (Schunda, Bohak).
      Účinkuje Helena Červenková, ze snímků virtuosové slovenští, maďarští a rumunští (Čikoš, G. Pantazi) a ukázky jednotlivých nástrojových typů z archívu. Přednáší Jaromír Nečas.
      6. Cikán zpívá jinak.
      Historie cikánů - ukázky stylů jednotlivých cikánských skupin v zemích Evropy. Moravští a slovenští cikáni, Balogh Jancsi z Miškolce, ruské cikánské romance, polská no[/]vá vlna (Randia, Kwiek, Michael Burano), španělští cikáni ze Sevily. Účinkují: Jožka Kubík z Hrubé Vrbky, Jan Gašpar Hrisko a očovští cikáni, zpěv Elemír Sasi, dále archívní záběry z mg a gramo. Přednáší dr. Eva Davidová-Turčínová.
      7. Od pravýkřiku k vícehlasu (vokální hudební formy). Spádové (kaskádové) nápěvy - horizontální melodie; melodie o jednom a dvou tónech - tercové a kvartové melodie a oblast jejich výskytu; vokální manerism - rozmanité vokál[/]ní styly - vysoký rejstřík; prazákladní polyfonie - tercové paralety - "harmonické" tercie, a "neharmonické" sekundy; antifony - responsoria - canon. Účinkují: Mariška Procházková, Dušan Holý - zpěv, dále archívní záběry z magnetofonu a gramo. Přednáší Jaromír Nečas.
      Přednášky se konají od druhé potoviny listopadu v klubovně Etnografického muzea na Gagarinově 1. Jejich zkrácené znění proběhne od nového roku v rozhlase.
      Jaromír Nečas

"Rožky" z Ladné a Lanžhota

267

VÝZKUMY

Výzkum lidových písní a tanců u české menšiny v Jugoslávii [obsah]

Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze zahájil před dvěma lety etnografický výzkum české menšiny v Jugoslávii v oblasti Slavonské Požegy, Daruvaru a Bjelovaru (vedoucí výzkumu je dr. Iva Heroldová z Prahy). Folkloristický průzkum byt zahájen v roce 1967. V letošním roce se připojili k pracovníkům pražského ústavu i folklorističtí pracovníci z Brna (dr. J. Gelnar, Z. Jelínková); kteří se zaměřili na výzkum lidového tance, lidové písně, hudby a dětského folklóru především v obcích s převahou obyvatelstva, pocházejícího z Moravy. V době od 14. do 29. září byt proveden výzkum ve Slavonské Požeze, v Kaptolu, Komarovci a Bjelyševci na Požežsku ve Slavonii a v Bjelovaru, Nové Plávnici, Predavci, Žabljaku, Rovišti, Bulinci a Severinu na Bjelovarsku.
      Na Požežsku největší českou obcí je Kaptol, kam se první Češi a Moravané přistěhovali před 100 lety jednak z Klatovska a Domažlicka (doposud je zde několik rodin Kozinů), jednak z Českomoravské vysočiny od Bystřice nad Pernštejnem a Tišnova. Čistě moravskou obcí (s pouhý[/]mi asi třemi chorvátskými usedlostmi) je Bjelyševac, osídlený asi před 80 lety Valachy od Vsetína, mluvícími podnes krásnou valaštinou. V dalších českých obcích Požežska nedosáhly už české nebo moravské rodiny takového počtu, jako např. Bjelyševac nebo Kaptol, který se stal možno říci největším střediskem české menšiny na Požežsku s českou školou a Jednotou.
      Na Bjelovarsku bylo nejvíce rodin z moravského Slovácka (např. v Predavci, Rovišti a Žabljaku je mnoho rodin ze Strážnice, jako Vajčneři, Klímci, Tománci aj.); v dalších obcích opět z okolí Hodonína, např. z Moravské Nové Vsi, z Uherskohradišťska aj.). Velký počet rodin pochází z Hané (Bulinec).
      V průzkumu hudebně-folkloristického materiálu jsme se zaměřovali jednak na výzkum původního materiálu, který s sebou přesídlenci přinesli a který se uchoval např. ještě v další generaci v původní podobě. Jednak jsme zkoumali folklorní projevy, které se staly součástí vesnického repertoáru obyvatel, žijících v novém prostředí, kde se jednak kloubily prvky z jednotlivých oblastí, odkud se jednotlivé rodiny přestěhovaly, jednak se mísil s mate[/]riálem chorvatským, případně ovlivňoval chorvatský materiál.
      Zatím byl brněnskými folkloristy natočen materiál, který představuje asi 250 jednotlivých písní, přes 50 tanců a kolem 100 záznamů dětského folklóru kromě četných záznamů zvykoslovných.
      Zdenka Jelínková

Sběr lidových písní u jugoslávských Čechů na Daruvarsku [obsah]

Vzdor srpnovým událostem podařilo se v podletí a na podzim minulého roku pokračovat v komplexním národopisném výzkumu jugoslávských Čechů, započatém Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV roku 1965 a plánovaném asi do roku 1970. Na stručnou zprávu, publikovanou v tomto časopise v dvojčísle 3-4/67 (str. 68-9) a obsahující povšechnou charakteristiku výsledků první etapy sběru lidových písní na Daruvarsku (Slavonie), mohu tak navázat dalšími informacemi.
      Ke 183 zápisům českých lidových a zlidovělých písní z roku 1967 přibylo při třídenním sběru loňského října dalších 312 původních zápisů.

268

Spolu s 65 magnetofonovými záznamy záhřebského musikologa Stjepana Stepanova z roku 1960 tak získaný fond zatím zahrnuje na 560 kompletních zápisů, opatřených vesměs základními pasportisačními údaji. K disposici jsou kromě toho přes dvě stovky incipitů písní běžně známých a bez podstatných obměn již publikovaných, jimiž lze doplnit zpěvní repertoár daruvarských Čechů k potřebné úplnosti. Pro komparaci lze dále užít i zlomků písní a melodií lidové instrumentální hudby.
      K pěti obcím a 31 interpretům z předloňského výzkumu přibylo při loňském výzkumu 33 interpretů z dalších 7 obcí; z celé daruvarské komuny (okresu), přirozeného centra asi 30 tisíc jugoslávských Čechů, tak zbývá podniknout sběr ještě ve 3-4 obcích. Je možné předpokládat, že budoucí sběr obohatí dosavadní výsledky převážně jenom kvantitativně. Již loňský, kvantitativně poměrně bohatý sběr především na četných dalších dokladech potvrzoval závěry staršího Stepanova výzkumu; ukazujícího hlavně na celkem rovnoměrné zastoupení písní folklórní a umělé provenience a na dosti jednostranně rozvinutou lidovou instrumentální hudbu (dechovka). Zatímco loňský sběr již v podstatě nerozhojnil dosavadní zápisy českých písní partyzánských, podařilo se získat na tucet pozoruhodných česko-chorvatských písňových paralel: jsou to obvykle chorvatské překlady českých textů lidových i zlidovělých [/] a naopak pouze výjimečně do češtiny adaptované původně chorvatské písně.
      Repertoár některých zpěváků je úctyhodný - čítá až přes 300 českých písní, nepočítaje v to lidové a zlidovělé ("gradské") písně chorvatské (početně zpravidla asi polovina českého repertoáru), z rozhlasu a televize odposlouchané dobové populární popěvky, šlágry atp. O vyspělé přirozené hudebností daruvarských Čechů svědčí nejen obvykle čistá intonace a rytmicky přesný přednes, ale i schopnost a snaha všemožně zpívat dvojhlasně, třeba jenom v pouhých paralelních terciích nebo sextách. Doslova mohu opakovat poznatek, k němuž dospěl Ludvík Kuba roku 1893 na Chodsku a který lze nyní vztahovat nejspíše [/] na lidovou zpěvnost Čechů v Jugoslávii: "Kdybych byl nemusil často zapisovat písně od osamělých jedinců, obsahovala by moje sbírka (tj. 505 písní z Chodska - J. M.) skoro jenom dvojzpěvy...". v přímé souvislosti s tímto jevem je též prakticky naprostá absence jiných tónorodů než durového.
      Podaří-li se započatý sběr dokončit a vhodnou formou publikovat, bude tak získán nejen cenný doklad o setrvalostí českých hudebně folklorních tradic a o jejich osobité adaptabilitě v cizím prostředí, ale téż plastický retrospektivní obraz někdejšího, v současnost již v Čechách výrazně transformovaného stadia vývoje české lidové písně a nástrojové hudby vůbec.
      Jaroslav Markl

VÝSTAVY

Výstava obrázků na skle v NSR [obsah]

V universitním městě Erlangen byla v dubnu 1968 otevřena výstava obrázků na skle z mnoha evropských zemí. Pozoruhodná kolekce, čítající na sto exponátů, je majetkem uměleckého historika a klavíristy Udo Dammerta, který po dlouhá léta pilně sbíral tyto jedinečné doklady [/] lidového umění. Podmalby na skle, instalované v městské radnici, vytvářejí slohově tři základní skupiny, a to středoevropskou (Bavorsko, Horní Rakousy, jižní Čechy a Sedmihradsko, silně již ovlivněné ikonami východní církve), mediteranní (Itálie, Španělsko a Francie) a skupinu současné naivní tvorby, prezentovanou na výstavě školou naivního ma

269

líře F. Filipoviće z jugoslávské Hlebiny. Vystavené podmalby na skle pochopitelně vesměs znázorňuji náboženská témata a časově spadají většinou do 19. století, výjimečně i do století 18.; jugoslávská naivní tvorba je z šedesátých let. Pro našeho čtenáře není jistě bez zajímavostí skutečnost, že téměř pětina vystavovaných exponátů je z vesnice Sandl, ležící u rakousko-českých hranic, kde byla produkce těchto obrázků mimořádně velká. Také podmalby na skle jihočeské provenience, představované asi patnácti exponáty, tvoří důležitou složku v kontextu výstavy. Je ovšem škoda, že česká kolekce - podobně jako mnohé jiné - není vystavena v jednom celku, ale z nepochopitelných důvodů je částečně roztříštěna do dvou výstavních sálů. Uzavřený celek tvoří jen řada jihočeských obrázků zrcadlových, takže u návštěvníků vzniká dojem (který konečně vyjádřil i místní Erlanger Tagblatt z 20./21. dubna 1968), že totiž u nás jednoznačně převládají obrázky malované na zrcadlové sklo. V katalogu navíc u obrázku svaté Kateřiny (číslo 38) se jižní Čechy zaměňují s oblastí Bratislavy. Ostatní podmalby na skle české provenience, z nichž zvlášť zaujme rozměrná Svatá Trojice monumentálním zjednodušením formy a barevných ploch, najdeme většinou mezi skupinou bavorskou a horno-rakouskou. Poutník z Českoslowenska, který může leccos zajímavého a obdivuhodného na Západě [/] spatřit, odchází z výstavy dost zklamán nejen pro chybičky v koncepci výstavy, ale i pro nedokonalý a zastaralý způsob instalace, který u nás už byl překonán.
      Josef Vařeka

Náhrobní kameny středověké Bosny [obsah]

V létě tohoto roku (červen srpen) uspořádala Národní galerie ve spolupráci s Národním muzeem v Sarajevě výstavu náhrobních kamenů většinou z Bosny a Hercegoviny, které se v těchto oblastech začaly objevovat ve druhé polovině XII. století a počátkem století XIII. Výstava, která byla před Prahou realizována v Belgii a západním Německu v minulých dnech v Praze skončila a bude ještě pokračovat expozicí v Bukurešti.
      Československo tak mělo opět příležitost seznámit se po řadě výstav tzv. klasického umění s monumentálním uměním oblastí evropské kulturní periferie, kde při zániku a střídání kultur v rozmezí X.-XII. století vznikaly ojedinělé, vzácné a cenné umělecké rezervy. Výstava sama, až na 12 autentických náhrobků, byla založena na fotografickém materiálu, který střídavě seznamoval jak s celkovými pohledy na rozložení a rozmístění pohřebišt; situaci náhrobků a pod., tak s jednotlivými, nejčastějšími typy jak po [/] stránce kompoziční, tak z hlediska dekoru, ornamentu, plastické figurální výzdoby apod. Materiál shromážděný na výstavě byl nesmírně zajímavý a cenný snad ze dvou hledisek. Především poskytl řadu možností ke studiu prolínání a vyznívání sochařských i architektonických pozdně římských prvků v kulturně slabším regionu a ke studiu barbarizace, či spíše rustikalizace antického uměleckého typu a dále je nepochybně velmi cenným faktorem pro zkoumání elementárních otázek souvisících s problematikou lidového výtvarného projevu. Jde totiž vesměs o materiál (až na některé pozdní náhrobky) z období, kdy ještě neexistovala ona tradičně chápaná dělící čára mezi uměním vysokým a lidovým a kdy, přes přejímání formálního vzorce cizí, vyšší kulturní provenience, je jeho konečná podoba ovlivňována především faktory kultovní a obřadní povahy té vrstvy, která tyto vzorce asimiluje. Odtud pravděpodobně i nesmírná pestrost symbolických a obřadních motivů i vlastní tvarová rozmanitost náhrobků.
      Provenience bosenských náhrobků bývala ve starších interpretacích obvykle vázána na církevní heresi, na balkánské bogomilství, ale této jednoznačně koncipované teorii se vzpírá sám dochovaný materiál svou rozmanitostí, ať jej již budeme interpretovat z hlediska potřeb a požadavků kultovních, obřadních, nebo čistě morfologických a formálních.

270

Nejstarší dochované náhrobky, zv. "Stečci" nebo místně "mramorovi", pocházejí nebo spíše jsou datovány XIV. stoletím a neobjevují se po prvé polovině století XVI.
      Jsou tedy pravděpodobně vázány na nástup, vrchol a pád určité společenské struktury a byly výrazem jejího zvláštního postavení. Jejich situace v krajině - na návrších, komunikačních tepnách a křižovatkách, poblíž starých pevností a pod. vždy sleduje prvky dominantní a možno říci z hlediska jejich přírodní dislokace i architektonické.
      Diferenciace z tvarového hlediska má několik základních typů, které bývají různě obměňovány, v některých případech i vzájemně kombinovány. Velmi častým je typ sarkofágu se sedlovitou střechou, na podstavci, nebo i bez něho s často velmi zvýrazněnou architektonickou podobou (motivem arkády apod.), takže je v nich možné vidět skutečný dům mrtvého. Dalším typem je prostý kubický náhrobek, kříž s často výrazmými antropomorfními prvky, obelisk i prostá kamenná deska. Této typové rozmanitostí odpovídá i dekor náhrobků, prováděný vždy formou nehlubokého plochého reliefu, na kterém přes zub času vidíme, s jakou nesmírnou citlivostí bylo počítáno se světelnými účinky středomořského podnebí. I zde najdeme řadu motivů od prostých dekorativních prvků typických pro celou středomořskou oblast, přes různé [/] symbolické znaky nebeských těles, alegorií apod. až po poměrně náročné figurální výjevy - turnajové scény, lovecké scény, samostatné postavy rytířů, jezdců až po zcela evidentní pokusy o portrétní zachycení podoby zemřelého.
      Všem těmto motivům je společná značná rustikalizace původního vzoru nebo tematu, aniž by však šlo o patrnou řemeslnou neumělost nebo neschopnost. Do popředí zřetelně vystupuje snaha především po výrazovém zvládnutí tematu, po jeho co největší čitelnosti, srozumitelnosti, hraničící často až se záměrnou strohostí a stylizací. Je jistě obtížné i nebezpečné odvozovat z takových pozorování hlubší závěry, nicméně by jistě stálo za úvahu pokusit se uvést podněty, které tyto náhrobky nabízejí do širších souvislostí např. s etnografického hlediska, s materiály, které jsou u nás k dispozici, zejména z pořímského období např. na jižním Slovensku.
      Výstava bosenských náhrobků znovu ukázala, že by bylo vhodné podstatněji revidovat některé stále převládající teorie o rustikálním, nebo zlidovělém umění. Samostatnou kapitolou by pak mohl být vztah tohoto umění k problematice současného moderního umění.
      Jiří Vykoukal[/]

Poklady hudební minulosti [obsah]

Stalo se již pravidlem, že období hudebního festivalu Pražské jaro charakterisuje i zvýšená návštěvnost pražských hudebních studoven, přitahující zahraniční i domácí návštěvníky cennými hudebninami domácí i cizí provenience a dokládající i po této stránce uznání pozoruhodných tradic českého hudebního života. Tomuto zájmu vyšla příkladným způsobem vstříc výstava "Poklady hudební minulosti", uspořádaná v době Pražského jara 1968 v Zrcadlové síni Klementina ministerstvem kultury a informací a Státní a Universitní knihovnou. Pracovníci hudebního oddělení Universitní knihovny v Praze a Slovenského národného múzea v Bratislavě zde v komorně ukázněném, zato representativním výběru shromáždili nejvzácnější hudební dokumenty, uložené v našich státních archivech, knihovnách a museích, v neveřejných institucích i v privátních sbírkách. Celkem 42 institucí a několik jednotlivců zapůjčilo pro výstavu nejcennější archiválie, představující v nemálo případech zcela mimořádné unikáty evropského i světového významu.
      Mezi více než 200 exponáty, časově zasahujícími od 11. století do 30. let našeho století, byly zařazeny prameny tak zvučných jmen, jako například: kancionál Jistebnický a Senický, Komenského Orbis Sensualium pictus, rukopisy hudebních skladeb a korespondence obou Ben

271

dů, Vejvanovského, B. X. Brixiho, K. Stamice, F. Škroupa, Křížkovského, Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů, ale i Haydna, Mozarta, Paganiniho, Liszta, Berlioze, Verdiho a mnoha dalších. Snad jenom s výjimkou několika specialistů patří jistě ke slavnostním okamžikům nezprostředkované setkání s autentickým rukopisem proslulé husitské písně Ktož jsú boží bojovníci..., se Škroupovým autogramem pozdější národní hymny, s původními partiturami opery Libuše anebo Novosvětské symfonie. Hudební folklorista se tu pak setkal s většinou důležitých nejranějších pramenů českého a slovenského lidového zpěvu duchovního i světského: kromě obou zmíněných kancionálů i s královéhradeckým kancionálem Franusovým, s Codexem mixtem z Olomouce (Nali piva starého, nali paní Duro...), Pestrým sborníkem z Levoče, Třanovského Citharou, sborníkem Anny SzirmayKeczerové, Uhroveckým sborníkem tanců (I.), jakož i s prvními tištěnými sbírkami lidových písní Jana Rittersberka, Kollára a dalšími. Hodnotu pramenů tohoto druhu pro výzkum nejstarších vývojových etap hudebního folklóru bude ostatně znovu akcentovat mezinárodní symposium International Folk Music Council o starých pramenech lidových písní; dojde k tomu na jaře příštího roku v prostorách staroslavné pražské Almy mater. Vzhledem k dosavadnímu nedostatku kritických reedicí starých hudebních pra[/]menů se tak většina nedávno vystavených unikátů stane opět předmětem pozornosti, tentokráte již odborně a speciálně orientované.
      Nemělo by valný smysl referovat v odborné revui o krátkodobé a dnes již rozebrané výstavě, pokud by taková zpráva nemohla poukázat na existenci příslušného katalogu. Této publikace se však naštěstí "Pokladům hudební minulosti" skutečně dostalo. Katalog o 132 stranách, redigovaný Oldřichem Pulkertem, nejen obrazem (na křídě) a anotacemi natrvalo zpřítomňuje alespoň 34 vystavených exponátů, ale informuje rovněž o stavu a problematice jednotlivých fondů v hutně přehledných zprávách V. Plocka, J. Kouby, T. Strakové, L. Ballové, R. Mužíkové, J. Tichoty, J. Markla, T. Votka, O. Pulkerta a X. Dvorské. Katalog podává konečně i přehled nejvýznamnějších hudebních archivů a knihoven v ČSSR a je doplněn cizojazyčnými souhrny.
      Připomeňme si, že v létě minulého roku byla v Hradci Králové uspořádána obdobná výstava, která pod názvem "Klenoty starých pergamenů" zpřístupnila nejcennější hudební rukopisy a několik dobových hudebních nástrojů ze sbírek královéhradeckého musea (exponáty se vztahovaly hlavně k 15. a 16. století). Také k této výstavě byl vydán účelný a dosti důkladný katalog (se studiemi J. Černého a J. Mikana). Po letech mlčení o mnoha prame[/]nech tohoto druhu, "zaviněného"jejich často církevním zaměřením a proveniencí, lze doufat, že tradice české hudby bude již nyní možné nazírat a vykládat v jejich organické celistvosti. Aktuálně se to týká též hudebního folklóru, jehož kvantitativně i kvalitativně významná složka - lidový (zlidovělý) zpěv duchovní, byla po léta tabuisována (včetně v podstatě světských vánočních koled). Obě zmíněné příležitostné publikace - "Poklady hudební minulosti" a "Klenoty starých pergamenů" - jsou k žádoucímu obratu nejen v badatelské práci, ale zvláště ve vydavatelské praxi, sice skrovným, nicméně důležitým počinkem.
      Jaroslav Markl

Výstava "Jihočeské lidové hudební nástroje" v Jindřichohradeckém muzeu [obsah]

16. června 1968 byla v Oblastním muzeu v Jindřichově Hradci otevřena nová výstavní exposice "Jihočeské lidové hudební nástroje", která potrvala do 31. srpna téhož roku. Výstava je opět dílem spolupracujících oddělení etnografických pracovišť v Hradci a v Českých Budějovicích. Na vernisáži, která měla slavnostníráz, vystoupila po dvaceti letech znovuobnovená, zejména za okupace jako propagátorka češství dobře

272

z rozhlasu známá "Jarošovská národopisná družina" spolu s dudáckou hudbou pod vedením Bláhovým. O tradici lidové dudácké hudby na českém jihu a zvláště potom ve sběrné oblastí jindřichohradeckého ústavu, to jest v jihovýchodních Čechách, zasvěceně promluvil prof. Havlíček, který sám dudy i další tradiční lidové jihočeské hudební nástroje vyrábí, nebo se alespoň podílí na jejich rekonstrukci.
      Z vystavených dud upozorňujeme zejména na nafukovací velké dudky z Roseče u J. Hradce od místního výrobce Josefa Dvořáka (z let kol. r. 1850), dnes majetek JčM, N 5068, a dále na nafukovací dudky z okolí Lišova (JčM, N 6027). Specielní vitrina byla pietně věnována památce posledního klenovického dudáka jihočeských Blat pana Kopšíka.
      Z oblasti strunných nástrojů si zvláštní pozorností zaslouží Havlíčkova rekonstrukce "dynd" ze dvou kusů dřeva z Horácka, soběslavský "trumšajt" (N 01026) ze II. pol XVIII stol. a dva cimbálky - jeden zastupuje české etnikum v kraji a pochází z Brloha (JčM N 5861) a druhý etnikum německá (Záblatí, dříve Obersablat u Prachatic) - muzeum Prachatice, č. 881.
      Vhodným doplňk[e]em u nástrojů lidové "kapely" z vesnice Jarošova u J. Hradce (z konce 19. stol.) byly muzikantské čepice a talíř na vybírání peněz. U souboru ponocenských (českých i německých rohů) to byl [/] zase kožich a čepice, halapartna a lucerna, čímž se zintimnil celý architektonicky řešený výstavní prostor. Mimo to byla celá instalace doplněna plošnými i trojrozměrnými betlémovými figurkami muzikantů.
      Dále byl vystaven soubor pastýřských trub spolu s prastarou mušlí na troubení "proti mrakům" z H. Radouně u J. Hradce. Exposici uzavíraly "vozembouchy", z nichž specielně upozorňujeme na vozembouch z 18. století ze Soběslavska. (01027). Vystaveny byly dva základní typy niněry používané na českém jihovýchodu - jindřichohradecká a humpolecká, spolu s kolovrátkem (flašinetem) používaným hrad. kolovrátkářem Hojdrem, proslulým po celém kraji ještě ve třicátých letech tohoto století. Exposici uzavíraly nejrůznější typy obřadních lidových řehtaček a klapaček.
      M. O. Růžička

Nová etnografická expozice v Oblastním muzeu v Písku [obsah]

V červenci 1968 byla v píseckém muzeu slavnostně otevřena nová národopisná exposice a jihočeská muzeologie mohla být obohacena o další trvalou expozici etnografických sbírek.
      Najdeme zde pozoruhodné exponáty jak z oblastí místního lidového [/] nábytku z prvé polovice 19. století, tak zejména z oblastí zemědělského nářadí. Z vystavených exponátů jmenujme zařízení selské světnice z Písecka z pol. 19. stol., tkalcovský stav spolu s komple[k]tním nářadím sloužícím k domáckému zpracování inu, dětský "chodáček", samorostové stoličky, soubor oradel, obilných a chlebových lopat, košíkářské práce atd. Z oblastí tradičního lidového textilu několik ukázek vyšívání bílých píseckých plen a ženský kroj.
      I když chtěl autor podat přehlídku nejlepších exponátů, schází zde vzhledem k celkovým proporcím prostoru probírka materiálu, který bohužel postrádá jakoukoliv logičnost nejenom co se týče časového zařazení a základního chronologického sledu. Už samotný způsob instalace jest zcela pochybený. To se týká zejména umístění podmaleb na skle, krucifixu apod. Trapný dojem celého uspořádání se ještě násobí použitím instalačních způsobů aranžování textilu způsobem obvyklým někdy v devadesátých letech minulého století, který hraničí s naprostým diletantismem. K tomu se pojí několik týdnů po vernisáži ještě nezasklené, otevřené vitriny s nainstalovaným poměrně vzácným výšivkovým materiálem, který je na prach z muzejních etnografických sbírek málem nejalergičtější. Ústav má přitom k dispozici vlastního diplomovaného výtvarníka, který nebyl pozván ani ke konsultaci. Vedoucí etnografických pracovišť jindři

273

chohradeckého a českobudějovického ústavu před vlastním otevřením výstavy ostatně rovněž ne.
      Tuto recensi nepíši rád, ale je to nutné. Snad bych ji pominul, kdyby expozice byla otevřena někde v zapadlém muzeu a nikoliv v jednom z nejdůležitějších středisek muzeologické práce v jižních Čechách. Mimo to je národopis i v muzeích velmi choulostivou disciplinou, jejíž prestiž může amaterismus velmi těžce poškodit.
      Miloš O. Růžička

Nová jihočeská expozice lidových podmaleb na skle [obsah]

V rněsíci srpnu 1968 byla v Nových Hradech otevřena nová stálá expozice lidových podmaleb na skle, kterou otevřel za odborné spolupráce etnografického pracoviště Jihočeského muzea ONV v Českých Budějovicích. [/] O novohradských podmalbách se vždy v odborných kruzích hodně hovořívalo - už proto, že nebyly malovány přímo zde, nýbrž v blízkém Pohoří, německy Buchers, v obci položené na samých hranicích Rakouska. Zde, na místě nynější vesnice, ze které dnes zbylo už jenom několik domků s ruinami kostela, bylo kdysi bohaté městečko, plné pracovního ruchu. Žili zde šumavští Němci, povoláním vesměs skláři, zaměstnaní v okolních hutích, najmě v rakouském Sandlu.
      Z hutí skupovávali odpad tabulového skla a podomácky se svými rodinami manufakturním způsobem malovali obrázky na skle neboli podmalby. Počátek místní výroby je možno klásti do období kolem roku 1770, zánik do období kolem roku 1900. Z posledních nám známých výrobců. jmenujme alespoň nejznámějšího z nich, kostelníka Richarda Antonyho, zemřelého roku 1919.
      V této souvislosti připomeňme pro úplnost ještě některé další jihočeské výrobní okruhy: hlavně na Kvildě, [/] jejíž protějšek tvořil bavorský Raymundsreut. Ve Kvildě založili výrobu obrázků bratří Peterhanzelové a po nich převzal výrobu Jan Verderber, který pracoval až do začátku 20. století. Malá, neméně významná střediska výroby byla též v nedaleké Dobré a Hojné Vodě.
      Místní obrázky se vozily široko daleko. Zájem o ně byl i v daleké cizině. Nebyla to pouze poutní místa v Čechách, ale též Portugalsko, Španělsko, Francie a dokonce i Jižní Amerika. Putovaly též do Slavonie, Charvátska, Rumunska, Haliče a na Ukrajinu. Spousta jich byla k nalezení též na nejjižnějším cípu jižních Čech - na Doudlebsku jich byly plné domácností a za první republiky je zde starožitníci skupovávali přímo hromadně. Jsme rádi, že se v jižních Čechách podařilo otevřít další tematickou stálou expozici, které by měly být nejenom zde pevnou součástí expozičního programu národopisných pracovišť našich muzeí.
      M. O. Růžička - Z. Soukupová

274

MUZEA A ARCHIVY

Německý archiv pro lidovou píseň ve Freiburgu i. Br. [obsah]

Výzkum lidových písní v Německu patří k těm dílčím disciplinám národopisu, které se jako prvé osamostatnily; disponuje od r. 1914 vlastním institutem. Dne 1. května 1964 mohl tak Německý archiv pro lidovou píseň ve Freiburgu přehlédnout 50 let své existence. Archív je zároveň nejstarší speciální národopisný institut v Německu. V odborných kruzích Evropy i jinde vysloužil si jako centrální badatelské středisko sběru lidových písní z německého jazykového okruhu a jako pracoviště pro mezinárodní výzkum lidových písní velkou vážnost. Historie freiburského institutu je úzce svázána se jménem Johna Meiera, nejvýznačnějšího německého badatele o lidových písních. Založení archívu lidových písní ve Freiburgu je výsledkem Meierovy iniciativy. Jeho podnikavý duch dal výzkumu lidových písní v Německu rozhodující impulsy.
      Důvodem k založení Německého archívu lid. písní byla hlavně skutečnost, že dosud neexistovala sbírka německých lid. písní, která by odpovídala všem vědeckým požadavkům. v této souvislosti se stále po[/]ukazovalo na velké vydání lid. písní v sousedních zemích (Grundtvig, Child, Štrekelj, Sušil atd.). Vyvstala proto snaha k těmto příkladným sbírkám připojit i vlastní edici. Ovšem velice brzy se dospělo ke zkušenosti, že nepostradatelnou základní podmínkou takové plánované monumentální edice je systematický sběr německého písňového bohatství jak ze staršího písemného, tak i mladšího ústního podání. K tomuto účelu bylo započato nejprve s vybudováním speciální knihovny a se zakládáním speciálních sběratelských výborů v různých německých provinciích. Vznikaly takzvané krajové archívy lidových písní, které zachycovaly plánovitě texty a melodie písňového bohatství svého okruhu a které předávaly výsledky své sběratelské činnosti k opisu a vyhodnocení freiburgské centrále. Kromě toho byly objevovány a opisovány další historické prameny k dějinám německé lidové písně jako např. starší zpěvníky, rukopisy a letáky.
      Materiál, shromažďovaný několikadesetiletou sběratelskou činností, obsahuje dnes přes 300.000 záznamů. Tento svým způsobem jedinečný materiál, který událostmi druhé světové války naštěstí nijak neutrpěl, je v Německém archívu pro li[/]dovou píseň utříděn podle textových a hudebních hledisek a zpřístupněn prostřednictvím katalogů. Vědeckému využití tohoto nepřeberného pramenného materiálu slouží mimo jiné svod písňových variant podle písňových typů v tzv. pracovních slohách, topografický katalog, registr incipitů, rýmů a heslových slov (motivů) a více katalogů hudebních. K tomu patří ještě bibliografický katalog autorský a věcný, v němž se uvádějí veškeré publikace z celého světa, týkající se lidových písní. Archív působil nejprve s podporou státu jako organizace Svazu německých spolků pro národopis, po smrti Johna Meiera v roce 1953 přešel archív včetně svého materiálového i sbírkového vybavení do správy země Bádensko-Württembersko a je tedy nyní státní institucí. Ve vedení archívu vystřídal Johna Meiera od r. 1953 do r. 1963 Erich Seemann (zemřel 1966), který byl od r. 1926 nejužším spolupracovníkem zakladatelovým. Od r. 1963 řídí archív Wilhelm Heiske; jeho spolupracovník je Wolfgang Suppan (jako muzikolog) a autor těchto řádek (jako národopisec), vedle nich pak devět dalších nevědeckých pracovníků a pomocných sil.
      Fundovaná vědecká práce na zá

275

kladě široké materiálové báze byla umožněna přebohatými sbírkami, které se během let ve Freiburgu nashromáždily. Národopisci pracovali dohromady s muzikology za neustálé výměny zkušeností na zpřístupněni pramenného, materiálu a tak zároveň na historii německé lidové písně. V roce 1928 bylo započato s přípravou vědeckého vydání německých lidových písní ("Deutsches Volksliedwerk"). Po rozeslání ukázkového rukopisu odborníkům doma i v zahraničí mohl vyjít v roce 1935 první svazek serie "Německé lidové písně s jejich nápěvy" (Deutsche Volkslieder mit ihren Melodien), z níž do r. 1967 vyšly ještě další 4 svazky. Do čela edičních prací byly postaveny lidové balady, druh, který je mezinárodně nejvíce vzájemně propojen a který se dá nejdále sledovat do středověké písňové historie. Pět svazků tohoto díla, v němž bylo dosud zpracováno 123 německých balad po stránce textové i hudební, odráží pokrok, kterým se výzkum lid. písní bral. Od nejdříve více germanisticky pojímaného nazírání k mezinárodně orientované komparatistické metodě. Pokračování tohoto díla a rozšíření edice i na jiné druhy lidových písní patří mezi úkoly archívu lid. písní na první místo a bude pracovníky ústavu zpracováno ještě dlouhá léta. Vedle této hlavní edice archívu stojí Jahrbuch für Volksliedforschung (Ročenka pro výzkum lid. písně), založený r. 1928, který byt určen nejdříve [/] k publikování studií vzniklých při výzkumu balad. Dnes je tento orgán ve službách mezinárodního výzkumu lid. písní a chce v Německu a Evropě svými články, zprávami a pečlivě redigovanou rubrikou recenzí informovat o pokroku a badatelských výsledcích této disciplíny. Ročník 10 (1965) přinesl rovněž přehled bádání o českých lidových baladách od Oldřicha Sirovátky. Josef Lansky, náš pracovník muzikologického oddělení, využívá svých výtečných jazykových znalostí a působí v ročence jako specialista na recenze nových publikací o lid. písních z ČSSR a Polska.
      Praktickým účelům péče o lidovou píseň slouží lidové vydání nejkrásnějších a nejcennějších německých lidových písní v příručních sešitech a v odpovídajícím zpracování. Z této edice "Krajové sbírky lidových písní s obrázky a nápěvy" (Landschaftliche Volkslieder mit Bildern und Weisen) vyšlo dosud 42 sešitů, které zabírají celý německý jazykový prostor. Podobný cíl sledují i "Německé lidové tance" (Deutsche Volkstänze), sbírka regionálních tanců s praktickým návodem, která dosud vyšla v 41 sešitech. K ostatním publikacím a edičním plánům patří zvláštní řada gramofonových desek mající dosud 4 dlouhohrající desky a pokusně zachycující též autentický německý lidový zpěv z nejrůznějších okruhů ještě dnes živého tradičního zpěvu. Pracovníci archívu podnikají už několik let vlastní sy[/]stematický sběr přímo v terénu. Tyto cesty slouží především k vybudování fonotéky a zároveň zaplňují mezery z těch krajů, kde sběr nebyl dosud organizován buď vůbec, nebo s velmi nedostatečným výsledkem. Pracovníci přitom zejména sledují rovněž to, jak se lidový zpěv v moderním světě mění a jaké jsou podmínky života písně v naší době. Je naplánováno uveřejnění ukázek z naší fonotéky na gramofon. deskách. Zpracovává se rovněž ve 4 svazcích "Úplné vydání lidových písní bývalého německého jazykového ostrova Kočevje" (Gesamtausgabe der Volkslieder aus der ehemaligen deutschen Sprachinsel Gottschee) v Jugoslávii. První svazek je v tisku; komentáře k tomuto vydání archaických raných forem něm. lidového zpěvu budou připraveny ve spolupráci s Glasbeno národopisným institutem v Lublani (Dr. Zmaga Kumer). K vydání je připraven také "Seznam německých typů balad", práce, která byla připravena v nejužším spojení s vědci sousedních zemí, zejména s ČSSR, a která se má stát prvním stupněm celoevropského indexu baladických typů. Už dvakrát (v září 1966 ve Freiburgu a v říjnu 1968 v Brně) byl tento projekt předmětem jednání mezinárodních konferencí specialistů, věnujících se výzkumu balad. Ustanovení profesury pro národopis na universitě ve Freiburgu v r. 1966 (Prof. Dr. Lutz Röhrich) a založení národopisného semináře v těsném sousedství archivu lidových pís

276

ní přispěje ji[s]ště k tomu, že materiály a výzkumné prostředky archívu budou nyní v daleko větší míře přístupné vysokoškolské výuce.
      Přehled materiálu
Odd. A Netištěné lid. písně 209 071
odd. B Tištěné lid. písně 47 997
odd. B1 letákové písně 10 896
Archív zvukových snímků 5 941
Ostatní oddělení (lid. tance,cizojazyčné paralely, staršíprameny) 41 185
dohromady písní 315 090
Knihovna svazků asi 25 000
Pracovní slohy k písňovýmtypům asi 16 000

Publikace
      Deutsche Volkslieder mit ihren Melodien. Reihe I. Balladen. 5 Bde., Berlin und Freibung 1935-1967. (Německé lidové písně s jejich nápěvy.) Řada I. Balady, 5. sv.
      Landschaftliche Volkslieder mit Bildern und Weisem bisher 42 Hefte, 1924-1962. (Krajové lidové písně s obrázky a nápěvy) dosud 42 sešitů. Jahrbuch für Volksliedforschung, bisher 12 Bände, Berlin 1928-1967. (Ročenka pro výzkum lidové písně, dosud 12 svazků.)
      Studien zur Volksliedforschung. Beihefte zum Jahrbuch für Volksliedforschung, bisher 4 Hefte, Berlin 1940-41 (Studie k výzkumu lidové písně). Přílohy k Ročence..., dosud 4 sv.[/] Literatura k Německému archivu lidových písní
      Erich Seemann: John Meier (18641954). Sein Leben, Forschen und Wirken, Freiburg i. Br. 1954 (Freiburger Universitätsreden N. F. 17). Rolf Wilh. Brednich: Erich Seemann (1888-1966) in memoriam, in: Schweiz. Archiv für Volkskunde 62 (1966) 77-81.
      Wilhelm Heiske: Das Deutsche Volksliedarchiv 1914-1964. Ein Bericht zu seinem 50 jähringen Bestehen, in: Zeitschrift für Volkskunde 60 (1964) 242-251.
      Rolf Wilh. Brednich: Zum 50 jährigen Bestehen des Deutschen Volksliedarchivs in Freiburg i. Br. Ein Forschungsbericht, in: Hessische Blätter für Volkskunde 55 (1964) 310-318.
      Josef Lansky und Wolfgang Suppan, Der neue Melodien-Katalog des Deutschen Volksliedarchivs, in: Fontes artis musicae 10 (1963) 30-34.
      Rolf Wilh. Brednich, Freiburg i. Br. (Přeložili R. a M. Šrámkovi)

K ochraně lidových staveb v muzeích v přírodě [obsah]

Otázkami národopisných muzeí v přírodě se zabýval v č. 2/68 Národopisných aktualit R. Jeřábek. K této formě ochraně lidových staveb jsme [/] přistoupili dosti pozdě, proto je oprávněná výtka R. Jeřábka, že se tu nyní objevuje nežádoucí živelnost. Pro mnohé lidové stavby je to však jediná možnost, jak je zachovat v původním stavu, např. stodoly, špýchárky, kovárny atd., aniž bychom je museli podstatně po stránce konstrukce a dispozice měnit. Jejich původní funkce totiž zanikla a bez podstatné změny nemohou být již využívány. Tak např. polygonální stodola staré konstrukce, v zapadlé vesnici, v ovocné zahradě, o jejíž další užívání nemá zájem ani majitel ani JZD, má již větrem rozházenou starou doškovou střechu. Nové její pokrytí došky (JZD Úžice na Kutnohorsku účtuje za 1 m2 170 Kčs) by stálo asi 60.000 Kčs, s výměnou prohnilých latí asi 65.000 Kčs. Bude-li budova dále nevyužita, tedy bez drobné údržby a dozoru, za 7 let její stav bude opět havarijní a sotva kdo si ji sem přijde prohlídnout. Její převoz a znovupostavení v muzeu v přírodě vyžádá si náklad asi 90.000 Kčs, avšak zde bude pod dozorem a bude využita k výstavním účelům. Vydrží tu proto bez větších oprav asi 35 let a prohlédnou si ji zde za tu dobu desetitisíce lidí. Tak je tomu i s chalupou s dochovaným zajímavým interiérem (otevřeným ohništěm, krbem, peci, zamřížovaným okénkem do komory atd.). Dnes přece nemůžeme nikoho nutit, aby v takové stavbě žil jako před 200 lety. Dle současných možností ji můžeme v původním stavu uchovat

277

jen k muzejním účelům, k bydlení musíme povolit vnitřní přestavby i když trváme na zachování vnějšího vzhledu. Tak však ztrácíme často z hlediska národopisného nejcennější znaky budovy.
      Širší veřejnost se může také jedině v muzeích v přírodě seznámit s krásou a svérázem lidových staveb a s významem národopisu.
      Jistě tyto myšlenky vedly Artura Hazeliuse v roce 1891 k položení základu prvého takového muzea u Štokholrnu na území zvaném Skansen. Švédský Skansen je však i přírodním muzeem zvířat žijících v této zemi. Neustále se také zvětšuje počet jeho objektů. Je sem přenesena např. i stavba z roku 1911. Tento Skansen svými lidovými slavnostmi, kulturními i sportovními podniky a řadou restaurací se nyní stal jakýmsi zábavním a kulturním parkem Štokholmu, jehož obyvatelé tu rádi tráví neděle. Proto se pohybuje již počet jeho návštěvníků v roce kolem 2 miliónů. Stal se však i pobídkou k zakládání muzeí lidových staveb jinde, a to celostátních, oblastních neb specifických. Památkáři v poslední době mají oprávněné námitky proti celostátním muzeím, protože stavby z různých oblastí blízko sebe stojící, působí násilně. Malá oblastní taková muzea zase nejsou tak rentabilní jako celostátní.
      U nás se podobně jako i jinde začalo takovým muzeím po švédském vzoru říkat foneticky "skanzen", protože vyslovujeme druhé "s" v [/] tomto slově jako "z". Domnívám se proto, že s novými pravopisnými pravidly ono fonetické "z" snad oprávněné pronikla i v pravopisu do tohoto slova, které se již za řadu desetiletí stalo i u nás vlastním pojmem, i když bylo odvozeno od švédského "skansenu". Ostatně také švédskému Stokholmu, říkáme a píšeme Štokholm. Ovšem bylo by lepší, kdybychom místo cizího slova ať již "skansenu" či "skanzenu" nalezli výstižné slovo české, jako jsme kdysi pro radiotelefonii nalezli "rozhlas".
      Jak jsem uvedl, velmi oprávněně se dr. R. Jeřábek obává živelností při budování těchto našich muzeí tam, kde se to děje bez spolupráce s národopisci. Proto při Polabském národopisném muzeu v přírodě v Přerově n. Lab. jsme vytvořili vědeckou radu, ve které je zastoupen také ÚEF ČSAV (dr. J. Vařekou), stejně je tomu při plánovaném takovém muzeu v Roztokách u Prahy a na budování muzea v přírodě v Dolánkách u Turnova spolupracuje dr. Hel. Johnová, ředitelka národopisného oddělení Národního muzea v Praze.
      U nás zatím vznikají jen oblastní muzea. Národopisná oblast se však nekryje s hranicemi okresu nebo kraje. Tím vznikají prozatím neřešitelné překážky. Zatímco odborné instituce jako Státní ústav památkové péče a ochrany přírody i krajská střediska PPaOP pojem národopisné oblastí uznávají a nečiní námitek k přesunutí památky přes hranice [/] okresu, školské a kulturní referáty ONV, které o památce s konečnou platností rozhodují, často ji raději nechají zřítit, než by ji vydaly do jiného okresu. Jako příklad uvádím roubenou kovárnu s podsíní asi 300 1et starou ve St. Bydžově, okres Hradec Králové, kterou doc. V. Pražák označuje za jednu z nejzajímavějších dochovaných kováren po stránce národopisné. Etnografové ji shodně pokládají za typickou polabskou stavbu. Je vzdálena jen 6 km od hranic okresu Nymburk, kde se buduje Polabské národopisné muzeum v Přerově n. Lab. Tam má být přenesena. S tím plně již po dva roky souhlasí její vlastník, jakož i Ústav PPaOP a Středisko PPaOP východočeského kraje, avšak ONV Hradec Králové, vzdor řadě intervencí i ministerstva školství a kultury, ji odmítá vydat, ač její krov i povalové stropy se již mezitím zřítily! I kdyby na místě byla opravena velkým nákladem, bude tu nevyužita, zatímco v Přerově by sloužila výstavním účelům. Dosud však nemáme právní podklad, který by dával přednost dobrozdání odborných institucí před nezdravým lokálním patriotismem. Za takového stavu se národopisně hodnotná muzea v přírodě těžko dají budovat.
      Bylo by ovšem omylem domnívat se, že v muzeích v přírodě vyřešíme všechny problémy spojené s ochranou lidových staveb. Její těžiště zůstane i dále v terénu, protože do těchto muzeí můžeme přenést jen

278

několik vybraných objektů z velké oblastí a některé se do takových muzeí ani přenést nedají, jako např. roubený mlýn stojící v údolí na samotě, zachová si jen v původním prostředí svůj charakter. Národopisná muzea v přírodě, budovaná však [/] ve spolupráci s etnografy, nejlépe nám mohou zajistit zachování vzácných památek v původním stavu, seznamovat veřejnost s jejich kulturními hodnotami a přispívat k upevňování národní hrdosti.
      Ladislav Štěpánek[/]

ROZHLAS A TELEVIZE

Věčná píseň [obsah]

Čs. rozhlas v Brně uspořádal 11. října 1968 v Divadle pracujících v Gottwaldově koncert k 50. výročí vzniku Československa. Účinkovaly v něm Konrádyho dudácká muzika z Domažlic, Malá muzika z Plzně, lidová hudba Eugena Farkaše z Bratislavy a Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, řízený Bohumilem Smejkalem a Reginaldem Keferem.
      Jako sólisté vystupovali s plzeňskými soubory E. Pecková, Z. Soukupová, J. Horák, F. Ledínský, A. Konrády a J. Pospíšil, s bratislavskou Farkašovou hudbou zpěváci D. Laščiaková, A. Jut a M. Martonová, B. Farkaš jako sólista na klarinet a J. Peško jako sólista na fujaru, píšťalu i jako zpěvák.
      S BROLNem zpívali V. Příkazská, J. Šuláková, D. Holý, M. Martonová, [/] ženská brněnská desítka a zpěváci z Horňácka.
      Básně z poemy Oldřicha Mikuláška "Tráva" a Jana Skácela "Chci to slyšet" a "Dům" recitoval Otakar Dadák, člen činohry Státního divadla v Brně. To vše za režijní spolupráce Aloise Hajdy.
      Posluchači, kteří očekávali od tohoto večera obvyklé "lidové show" s jucháním a naváděním bujaré nálady, museli být zcela určitě zklamáni. Ne tak posluchači, kteří si uvědomili, že jde o součást oslav vzniku československé národní samostatnosti za stávajících neobvyklých okolností.
      Koncepce celého večera, jak ji měl na mysli její tvůrce a hlavní režisér A. Jančík, jehož jméno jsme z nepochopitelných důvodů nikde neviděli uvedeno, byla jasná a plně odpovídala názvu koncertu. Ukázala jednu z cest, jak odpovědět na [/] eventuální dohady, co v současné době s folklórem na koncertním pódiu. Ukázala, že folklór svým obsahem i významem má co říci posluchačům v každé době a za všech okolností.
      První část koncertu, vysílaná Čs. rozhlasem, laděná vážně a až bolestně lyricky, nenechávala posluchače na pochybách o režijních záměrech. Zdálo se však, že svou významností poněkud svazovala osobitý projev účinkujících (např. v případě horňáckých zpěváků) a snad i vyvolávala určitou trému, jež nezůstala bez následků (viz předčasné vpadnutí Věry Příkazské do mezihry Klusákovy zajímavé úpravy písně "Teče voda, teče").
      Každý z účinkujících souborů i sólistů odevzdal myšlence programu co měl nejlepšího. Přesto se však zamýšlíme nad účinností prostého projevu J. Pospíšila v písni "Letěla husička" nebo E. Peckové a Z. Soukupové v Bláhově úpravě písně "Nevydávyj Hančičko" vedle dosti uměle dramatického projevu A. Juta v písních "Kamaráti moji" a "Janíček belavý". Jeho zevnějšek dobově kontrastovat s pečlivě krojově vyoblečenou postavou J. Peška, jehož fujarové sólo bylo velmi působivé za doprovodu hudby E. Farkaše, která přecenila některé formálností v doprovodu "Uspávanky", jinak velmi citlivě přednesené D. Laščinkovou.
      Orchestrální úpravy E. Kuksy a J. Juráška "Hej, zabili, zabili"

279

Zpěvák Luboš Holý s BROLNem, foto K. O. Hrubý

a "Letěl, letěl roj",'suverénně před nesené v sólovém partu J. Šulákovou a D. Holým, byly pro tuto část p~ogramu vhodně voleny, podobně j.3ko píseň "Ej, lásko, lásko" Věry Pří kazské, Vladimíra Baiera "Zelený hájové", v podání J. Horáka s Konrádyho dudáckou muzikou, a Slimáčkova "Ach, synku, synku", zpívaná J. Horákem a F. Ledínským za doprovodu Malé muziky z Plzně.
      Píseň "Hej, zabili, zabili" provokuje k zamyšlení, zda by svým obsahem i formou neskýtala více výrazových možností mužskému "bardu" než ženě, v jejímž podání se jeví lidová epika v terénu poněkud jinzk.
      Druhá část zajiskřila hned v začátku pro "F.arkašovce" typickou směsí písní z Horní Nitry, která svou náladou předznamenala zbytek koncertu: Vystřídaly se zde všecky soubory, sólisté i sbory, včetně "ženské desítky", známé nám z řady rozhlasových relací. Každá ze skupin jakoby se snažila rozshnat chmury první, náladové části, prostředky sobě vlastními. Farkašovci okázalým efektem své techniky, ve které se ukázal mistrem Béla Farkaš, i když to bylo ve stylově večeru se poněkud vymykajícím čardáši, známém z repertoáru maďarského Šándora Lakatoše, nebo ve "Švihrovské" Eugena Farkaše, známé z dob populárních primášů orchestru "Cymbál" pod vedením zesnulého J. Móžiho. Seriózním hudebním protikladem se ukázalo "Šuchom" D. Ho[/]tého v podání BROLNu. Svými východoslovenskými písněmi zasvítila M. Martonová, jejíž repertoár je spojen s představou jejího hlasu podobně, jak tomu bylo dříve v případě J. Guzové. D. Laščisková se však i tentokrát podržela vroucí citlivostí svého zpěvu ve svatebních písních z Orsvy.
      Pány humoru, i když místy lapidárního, se však tohoto večera stali svými písněmi "Plzeňáci", při vší serióznosti a odpovědností v hudebním projevu, a to jak v dudácké muzice, tak zejména v malé muzice smyčcové, která vynikala svou zvukovou vyrovnaností a komorní precizností. (Až na drobné nedostatky v některém nástupu.)
      Rozezpívat se mohli nakonec i zpěváci z Horňácka ve verbuňku, ve kterém jim však B. Smejkal nedopřál dost slok k roztancování a ke strhnutí publika, jež se ten večer pomalu rozehřívalo.
      Symbolické složení květin na cimbát za nástupu všech účinkujících před ztichlým a vzápětí aplaudujícím publikem vytvořilo závěrečnou náladu, narušenou jediným přídavkem BROLNu, který zapříčinil rozpačitý odchod ostatních účinkujících tohoto večera se scény. Ačkoliv publikum chápalo tento přídavek jako snahu dohnat to, co se zameškalo během večera, odcházelo s pocity, s nimiž bylo jistě v koncepci večera počítáno.
      Vítězslav Volavý[/]

Zahraniční Češi a Slováci v televízii [obsah]

V roku 1968 sme mali možnosť vidiet vo vysielaní československej televízie niekoľko rôznorodých programov o živote, kultúre a umení záhraničných Čechov a Slovákov. Nenárokujem si právo hovoriť o všetkých odvysielaných filmoch alebo zálieroch v rámci komponovaných programov. Tieto poznámky sa vzťahujú skôr na náhodne videné programy.
      Zo seriáru "Výpravy za krajany" programovaného pražským štúdiom prevzalo bratistavské vysielanie filmovú reportáž "Tam za velkou louží...". Je to pohľad do života českých vysťahovalcov v Texase ako aj na štíty chicagských obchodov s českými menami. Pre nás je pochopiteľne zaujímavejšia prvá časť tejto reportáže približujúca divákovi v Československu život krajanov-farmárov na juhu Spojených štátov. Lesy, hory, jazerá, prach púští, to bol najmladší svetadiel, ku ktorému upierali svoje nedočkavé zraky po nekonečnej ceste plachetnicou tí odvažni. Úrodné šíre polia, usporiadané farmy, vysoká kultúra bývania, desiatky kusov dobytka, moderná technika, to je dnešný život v mestečkách, pred ktorými stoja pri ceste názvy "Prague", "Praha", "Moravia". Cintoríny, posledné domovy pionierov, ktorí zakladali tieto osady, ktorí sa zaslúžili o dobré meno českého hospodára medzi ostatnými prisťahovalcami. Dvadsať

281

krajanských českých časopisov, krajanské školy, spolky, výročné stretnutia starých početných americko-českých rodov Lešikar-Šiler. Tak nám predstavuje kamera autora filmu Jiřího Sekerku prostredie, v ktorom žijú potomkovia vysťahovalcov z českých luhov a hájov a moravských rovín a kopaníc.
      I keď tento film ani zďaleka nemožno považovať za film etnografický, môže si národopisec urobiť úsudok, čo z materiálnej ale iste viac z duchovnej kultúry a folklóru českej ľudovej kultúry by bolo možné výskumom medzi americkými krajanmi získať. Slovenské televízne štúdiá ponukli v tohtoročnom vysielaní reprízu krátkych amatérskych snímkov J. Beňu nakrútených v Juhoslávii. I keď niektoré z filmov tohto autora by bolo možné viac použiť pri etnografickom štúdiu (Dievky pred kostolom, Veľká noc, Svadba v Starej Pazove), veľkým kazom je asynchrónny zvuk a necitlivé použitie hudby.
      V reportážnych snímkach mala teda pražská redakcia šťastnejšiu ruku. Slovenské štúdiá odvysielali v minulom roku niekoľko umeleckých relácií, z ktorých najmä tri si zaslúžia pozornosť. V cykle "Spievaj že si spievaj" bratislavskej televíznej hudobnej redakcie odvysielali aj relácie zostavené z piesní Slovákov-vysťahovalcov v Amerike a z piesní [/] dolnozemských Slovákov. Obe relácie realizoval režisér Tibor Rakovský. Pásma boli zostavené do poeticko-hudobnej kompozície a obrazovo umocnené dobovými fotografiami z amerických geografických časopisov v prvom a obrazmi naivistov z juhoslovanskej Kovačice v druhom prípade. Tibor Rakovský plánoval s hercami bratislavských divadiel, ktorí interpretovali piesne amerických a juhoslovanských Slovákov, prípravu celého cyklu, v ktorom mali odznieť ešte piesne Slovákov žijúcich v Maďarsku, Rumunku a Bulharsku. Relácie vzbudili veľký záujem u diváckej obce. Odborníci by však oprávnene mohli vytknúť hudobnú úpravu dolnozemských piesní. Materiál k týmto reláciam čerpali autori prevažne z archívov Ústavu hudobnej vedy a Národopisného ústavu SAV.
      Vysťahovalectvo ako tragický jav v živote malých národov pochopil mladý slovenský režisér Juraj Jakubisko, ktorý sa pri vytvorení filmu pre košické štúdio inšpiroval hudbou skladateľa Grešáka a najmä stopami, ktoré nielen na východnom Slovensku ostali v živote a osudoch ľudí na prelome storočí i v prvej republike.
      Košické televízne štúdio však po tomto úspešnom umeleckom čine premeškalo vzácnu príležitosť, ktorá [/] sa mu naskytla pri jubilejnom 15. ročníku Východnej. V programe "Zvítanie pod Kriváňom" vystúpili vo Východnej skupiny a súbory Slovákov z Maďarska, Juhoslávie a Kanady. Premárnená príležitosť škrie o to viac, že košická televízia s celým štábom a technikou vo Východnej snímala program tesne pred vystúpením zahraničných Slovákov. Zdá sa, že pre dokumentovanie života a kultúry zahraničných krajanov modernými dynamickými prostriedkami má československá televízia. rozhodne väčšie možnosti ako všetky naše vedecké pracoviská. Táto téma je i pre programových pracovníkov televíznych štúdií lákavá. Ak pre spoluprácu pri nakrúcaní programov o živote a kultúre krajanov nezískajú odborníkov etnografov, sociológov, historikov, demografov, príležitostí sa chopia laici a ak to bude niekomu na škodu, tak rozhodne uvedeným disciplínam.
      V týchto dňoch nadobúda pojem "vysťahovalectvo" znovu aktuálnu náplň. Tam, kde ho ludia začali častejšie vyslovovať, vždy prinášal do života slzy, prebdené noci rozhodovania sa, vždy prinášal veľké škody pre zotrvávajúcu väčšinu. Pred našimi očami život nakrúca nový vysťahovalecký film, zväčša v tých istých exteriéroch . . .
      Svetozár Švehlák

282

OBSAH

Studie
Josef Tomeš: Vánoční obyčeje na moravském Valašsku . . . 165
Emil Malacka: Společenská funkce kroje na současném Podluží . . . 197
Dušan Holý: Zamyšlení nad Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů . . . 209

Zprávy a recenze
Jubilea
80 let Josefa Hodka (J. Jančář) . . . 221
80 let generála ing. Jury Hudečka (D. Holý) . . . 221
Nad Sušilovou sbírkou (J. Trojan) . . . 223
Nově o Josefu Mojžíškovi (M. Kaduch) . . . 225
[Odkaz Dušana Jurkoviče (V. Frolec) . . . 226]

Nekrolog
Josef Mikl (1902-1968) (M. O. Růžička) . . . 227

Knihy
Edice evropských lidových hudebních nástrojů zahájena (J. Markl) . . . 228
"Mit der deutschen Bundesbahn durchs Märchenland" (D. Klímová-Rychnová) . . . 232
Österreichisches Museum für Volkskunde, Aussenstelle Gobelsburg (M. O. Růžička) . . . 233
Edit Fél - Tomas Hofer, Hausaren, Hirten, Heilige (A. Plessingerová) . . . 234
Antonín Vašek, Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace na Moravě (R. Jeřábek) . . . 235
Václav Frolec - Dušan Holý, Lidové povídky ze Slovácka (S. Švehlák) . . . 235
Ladislav Nezdařil, Horní chlapci (R. Jeřábek) . . . 236
Zdenka Jelínková, Lidové tance z Rusavy (J. Tomeš) . . . 237
Slovácká muzea (J. Souček) . . . 237
Vlasta Svobodová, O horáckých výšivkách (M. O. Růžička) . . . 238

Sborníky a časopisy
Národopisný věstník československý II. (J. Vařeka) . . . 239
Aus der Geisteswelt der Slawen (J. Kramařík) . . . 240
Tools and Tillage. A. Journal o[f]d the History of the Implements od Cultivation and Other Agricultural Processes (J. Kramařík) . . . 241
K. Vilkuna, Zur Geschichte des finnischen Pferdes (J. Kramařík) . . . 242
Ze vzpomínek Anežky Zunkové (M. O. Růžička) . . . 244
S. Kovačevičová, Kartografická metoda, výskum a ochrana ľudovej architektúry (J. Kramařík) . . . 244
Marie Říhová, Malované betlémy v Ústí nad Orlicí (M. O. Růžička) . . . 245
Onomastické práce, sv. 2 (J. Kramařík) . . . 246

Konference
Výroční konference a Valné shromáždění NSČ při ČSAV 22.-24. V. 1968 (J. Vařeka) . . . 247
Konference o strukturalismu v Brně (B. Beneš) . . . 249
Revolta mladých německých národopisců (J. Kramařík) . . . 250

Festivaly
Folklórny festival Zagreb 1968 (S. Švehlák) . . . 252
Účast Československa na Všesvazovém festivalu souborů národního tance v Kišiněvě (V. Stuchlý) . . . 253
BROLN v Bulharsku a Rumunsku (F. Dobrovolný) . . . 254
Strážnice 1968 (D. Vlach) . . . 256
Východná 1968 (D. Vlach) . . . 259
Ha ty svatý Vavřinečku ... (Z. Jelínková) . . . 260
Dolňácké slavnosti v Hluku a Jízda králů ve Vlčnově (J. Tomeš) . . . 261
III. Podpolianske folklórne slávností - Detva 1968 (I. Kovačovič) . . . 262
IX. ročník slávností piesní a tancov Západoslovenského kraja, Krakovany (J. Lehotský) . . . 263
II. Horehronské dny spevu a tanca v Heľpe (I. Kovačovič) . . . 264

Přednášky
Cyklus přednášek "Kořeny hudebních tradic" (J. Nečas) . . . 266

Výzkumy
Výzkum lidových písní a tanců české menšiny v Jugoslávii (Z. Jelínková) . . . 268
Sběr lidových písní u jugoslávských Čechů na Daruvarsku (J. Markl) . . . 268

Výstavy
Výstava obrazů na skle v NSR (J. Vařeka) . . . 269
Náhrobní kameny středověké Bosny (J. Vykoukal) . . . 270
Poklady hudební minulosti (J. Markl) . . . 271
Výstava "Jihočeské lidové hudební nástroje"v Jindřichohradeckém muzeu (M. O. Růžička) . . . 272
Nová etnografická expozice v Oblastním muzeu v Písku (M. O. Růžička) . . . 273
Nová jihočeská expozice lidových podmaleb na skle (M. O. Růžička - Z. Soukupová) . . . 274

Muzea a archívy
Německý archiv pro lidovou píseň ve Freiburgu i. Br. (R. W. Brednich) . . . 275
K ochraně lidových staveb v muzeích v přírodě (L. Štěpánek) . . . 277

Rozhlas a televize
Věčná píseň (V. Volavý) . . . 279
Zahraniční Češi a Slováci v televizi (S. Švehlák) . . . 281

Svatební "růža" z Dolních Bojanovic