národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1970 - ČÍSLO 1

 
 

Vedoucí redaktor: Josef Tomeš
      Tajemnice redakce: Ludmila Batůšková
      Redakční rada: Václav Frolec, Dušan Holý, Josef Jančář, Adam Pranda, Oldřich
      Sirovátka, Vladislav Stanovský, Svetozár Švehlák, Josef Vařeka, Vítězslav Volavý.



ČESKÁ LIDOVÁ PÍSEŇ A HUDBA ITALSKÉHO BAROKU 17. A 18. STOLETÍ [obsah]

JAN RACEK, katedra hudební vědy, UJEP, Brno
      Na prvním kongresu The International Folk Music Council, který se uskutečnil již roku 1948 v Basileji, hovořil český hudební folklorista dr. Karel Vetterl (Ústav etnografie a folkloristiky ČSAV, pobočka v Brně) o tzv. východním typu české a slovenské lidové písně a přesvědčivě poukázal na moderní zápisové a notační katalogizační metody v české hudební folkloristice.1)
      V této studii bych zase chtěl velmi stručně pojednat o tzv. západním českém lidovém písňovém typu, který se vyvinul na území dnešních Čech a západní Moravy.2) Půjde mně především o zjištění některých souvislostí české lidové písně západního typu s italskou lidovou a umělou hudbou z barokního a předklasického slohového údobí 17. a 18. století.
      Ve východní třetině Moravy lze zjistit poměrně dosti výrazně se rýsující hranici mezi západním a [/] východním typem české lidové písně. Je nutno si uvědomit, že západní typ české lidové písně se vyvíjel za zcela odlišných etnických, kulturněhistorických a sociologických podmínek, ve zcela jiném prostředí hudební a společenské fluktuace, za jiné mentální konstituce českého lidu než východní typ české lidové písně. České lidové písně západního typu tvoří poměrně kompaktní, jednolitou, melodicky značně vyhraněnou písňovou vrstvu, odlišnou svými pevně ztvárněnými nápěvy a jasně periodicky rozčleněnou výstavbou od metrorytmicky a tektonicky uvolněné a nepravidelné výstavby východomoravských nápěvných útvarů.3)
      K hlavním znakům západního typu české lidové písně počítáme převážně se uplatňující jasnou durovou fakturu v rozloženém durovém trojzvuku. Naproti tomu z příznačných rysů východního písňového typu je mimo jiné předharmonický (tzv. mo

3

dální) melodický princip. Západní typ operuje s pravidelným periodickým a motivickým členěním. Časté je v tomto písňovém typu tzv. prolamování nápěvů, pak výskyt legátových dvojic tónů, na které v textu připadá jedna slabika. Naproti tomu východní typ se zase vyznačuje nepravidelně organizovanými metrorytmickými hodnotami a převahou dvoučtvrtečního taktu. V západním typu převládá zase tříčtvrteční nebo tříosminový takt. Rytmická uvolněnost v parlandových písních tzv. východního typu je v tzv. západním typu nahrazena pevnější formou, ustáleností, průhlednější a přehlednější rytmickou členitostí. Melodika tzv. západního typu české lidové písně je založena na diatonice stupnicového i akordického charakteru. Přitom je však nutno zdůraznit, že i písně tzv. východního typu jsou do značné míry také diatonické. Rovněž ve slovesné složce, zvláště v její obsahové tematice jsou mezi písněmi tzv. východního a západního typu nápadné rozdíly.
      V této souvislosti lze ještě uvést, že podobnosti, někdy i totožnosti některých melodických jader těchto písní nemusily vzniknout migrací - šířením z jednoho centra - nebo kontaktem. Jejich vznik se dá vysvětlit rovněž polygeneticky, totiž naprosto samostatně, a to i na různých místech výskytu těchto písní. Tento zjev již zcela správně postihl Leoš Janáček, zvláště tam, kde usměrňuje některé názory Otakara Hostinského. Janáček praví: "A zajímavo, že dr. Hostinský právě k písni "Pěkná Káča" tolik podobných, okolo 13, z nových sbírek uvádí. Nedivím se tomu však; naopak mohu ubezpečiti, že z podobných myšlenek tu (c2:h1:a1:g1:c1:e1: d1:c1) možno nalézti tolik, jak bezpočtu opakuje se [/] v literatuře hudební, jich podklad harmonický spoj I:V:I stupňů. (Leoš Janáček, O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie. Red. J. Racek, vyd. J. Vysloužil. Janáčkův archiv II. Praha 1955, 160).
      Především je třeba; abychom si uvědomili, že melodické myšlení v českém tzv. západním lidovém písňovém typu je formově organizováno z velké části na základě přesně rytmicky členěných útvarů instrumentální povahy. Tyto svým často nevokálním charakterem namnoze rozrušují ryze vokální deklamační hodnoty. Tedy tzv. západní, převážně instrumentální typ české lidové písně se nevyvíjel vždy v souhlase s metrorytmickou strukturou českého jazyka nebo české řeči, podobně jako tzv. východní písňový typ, ale oba tyto písňové typy se od sebe liší především svou skladebnou strukturou a svými výrazovými prostředky.4)
      Srovnávacími studiemi českých musikologů a hudebních fokloristů v 19. a 20. století (např. Otakara Hostinského a Vladimíra Helferta) bylo prokázáno, že některá melodická jádra tzv. západního typu české lidové písně souvisejí s melodickými prvky italské barokní a předklasické vokální a nástrojové hudby 17. a 18, století. Tato se dostala do českých zemí rovněž již v 17. a 18. století prostřednictvím zámecké šlechtické hudební kultury. V tomto slohovém údolí pak pronikají filiačním procesem italské barokní melodické a rytmické prvky nejen do české umělé hudby, ale také spolupůsobí na vytváření nápěvných jader a typů české lidové písně. Lid, jmenovitě zámecké služebnictvo a členové šlechtických kapel, kteří byli namnoze rekrutováni

4

z řad prostého českého člověka, slýchávali na českých a moravských zámcích velké množství italských nápěvných typů, aby si je pro jejich melodicky nesložitou nápěvnou strukturu lehce vštípili do paměti. A tyto melodické útvary v mnoha případech podkládali českými texty. Zvláště jasně periodicky členěná stavba italských pozdně barokních a předklasických melodických útvarů měla pro svou přístupnost a lehkou zapamatovatelnost značnou odezvu u českého a západomoravského lidu. Je jistě zajímavé a příznačné, že s tímto zjevem se již nesetkáváme ve východomoravské (slovácké) a slovenské lidové písni. V těchto východních oblastech nebyly k těmto filiačním vztahům dány ani vnější kulturně historické, ani společenské (sociologické) předpoklady. Především tu neexistovaly šlechtické kapely jako nositelky italské barokní hudební kultury. Proto také tu nemohlo dojít ke zprostředkování styku lidové hudby s umělou hudbou italského baroku. Pak tu jde již také o zcela etnicky odlišnou oblast, která svým celým mentálním založením a cítěním spíše se obracela a směřovala k východní kulturní a folklorní oblasti, především k slovanské kulturní sféře (konkretně ke Slovensku a Polsku). Možno proto říci, že v této východní oblasti se uplatňovaly vlivy, které se diametrálně liší od melodických typů a útvarů románského jihu nebo západu.5) Konečně v této oblasti nebyla tak rozšířena kantorská muzikantská tradice, která v západní oblasti české lidové písně značným způsobem ovlivňovala lidové hudební myšlení, nehledě k tomu, že její zásluhou došlo často ke zlidovění pozdně barokních a raně klasicistních me[/]lodických typů. Vliv kantorského muzikantského živlu na tzv. západní český lidový písňový typ není ještě v české hudebněfolkloristické literatuře dostatečně zhodnocen a osvětlen.
      První, kdo se zabýval v české musikologické literatuře otázkou souvislosti české lidové písně s umělou barokní a raně klasickou hudbou na základě srovnávací metody byl český musikolog Otakar Hostinský (1847-1910).6) Hostinského teorie o funkci a genesi české lidové písně zůstala ve svých základních kritériích v podstatě až do dnešní doby věcně téměř nedotčena. Teorii Hostinského pak domyslil a zkonkretizoval Vladimír Helfert (1886-1945), který strukturálním rozborem nápěvných typů barokní hudby a jejich konfrontací s nápěvnými typy české lidové písně dospěl k názoru, že "nelze lidové písně odděliti od lidového života a tento opět od života kulturního a tedy od celého umělecko-historického vývoje".7) Hostinský a do značné míry také Helfert se přiblížili strukturálně funkčnímu hledisku, které zdůrazňuje značnou společenskou dynamičnost a strukturální proměnlivost lidové písně, a to nejen v melodice, ale i v rytmu, metru a formě, neboť tato žije v lidu v četných nápěvných variantách jen ústním podáním.8)
      Nás ovšem nejvíce zajímá na Helfertově teorii zjištění, že jedním z nápěvných zdrojů české lidové písně v 18. století byla melodika benátskoneapolské operní školy. Helfert přesvědčivě poukázal na velký význam melodiky Antonia Caldary (1670-1736), který se jeví jako předchůdce mozartovského melodického typu, tak blízkého českému hudebnímu cítění.9) k intenzívnímu styku caldarovské melodi

5

ky s českým prostředím došlo především ve významných střediscích české barokní zámecké hudební kultury. Z italské hudby caldarovského typu se dostaly podle Helferta do české lidové písně jednak ucelené nápěvné útvary, jednak pouhá nápěvná jádra, která se vštípila do lidového hudebního myšlení a povědomí jako typická caldarovská loci communes. Helfert uvádí zvláště tři základní melodické typy, na nichž je založena nápěvná struktura většiny českých lidových písní tzv. západního typu a jejich četných variant:
      I. typ


      II. typ:


      III. typ


      Helfert také upozorňuje na italské melodické typy, které vynechávají II. nebo IV. stupeň, někdy i oba dva tyto stupně, a na jejich příbuznost s melodickými typy české lidové písně. Rovněž skoky z I. do VI. stupně, podobně jako nástup I. stupně, zdůrazněný charakteristickou kvartou tak častý zjev

v italské melodice, považuje Helfert za - výrazný [/] melodický znak pro českou lidovou píseň. Ovšem tyto znaky, které uvádí Helfert, nejsou pro českou lidovou píseň tak typické. Krok z I. do VI. stupně se vyskytuje častěji v české společenské písni teprve až v polovině 19. století, a to četnými melodickými vztahy s umělou hudbou. Eliminace II. a IV. stupně se objevuje jen v některých akordických nápěvných útvarech. Nicméně tyto nápěvné typy najdeme v české lidové písni. Tak např. z kvartového melodického jádra vyrůstá mimo jiné také česká lidová píseň "Pane bratříčku, dobrej den" (Erben 495), která je podle Otakara Hostinského nápěvně podobná s Mozartovou kavatinou z Figarovy svatby "Sevuol ballare, signor contino".10) Je to jeden z přesvědčivých důkazů, jak Mozartova melodická invence a česká lidová píseň mají společný základ a původ v italské barokní melodice. Dnes víme již zcela bezpečně, že píseň "Pane bratříčku, dobrej den" nevznikla vlivem Mozartovy kavatiny, poněvadž týž nebo velmi podobný nápěvný typ najdeme v lidových písních "Dnes máme v hospodě muziku", "Dobrý den, šafáři, dobrý den"; "Měla jsem milého hulána", (Erben 379), "My tři králové ..." (Erben 404), "Proč bychom veselí nebyli", (Erben 556), "Zaplať mně, sedláčku, službu mou" aj. Tím arci zase není řečeno, že by Mozart převzal nápěv z české lidové písně, podobně jako by bylo pošetilé tvrdit, že nápěvné pozadí volné věty Andante Mozartovy symfonie D dur (K. V. 95) máme snad hledat v české lidové písni "Horo, horo, vysoká jsi" (z Táborska, Erben 131).
      Helfert spatřuje spojitost české lidové písně s italskou hudební kulturou nejen v melodické složce

6

a modulaci, ale i v rytmice a metrice. Zvláště synkopický rytmus osmina - čtvrt s tečkou, nebo osmina - čtvrt - osmina byl podle Helferta oblíben jak v italské pozdně barokní hudbě, tak v české lidové písni, Je třeba však zase poznamenat, že i toto tvrzení Helfertovo není vždy zcela průkazné, poněvadž svrchu uvedený rytmus se vyskytuje v české lidové písni poměrně zřídka a není typický pro českou lidovou píseň. V metrice je to zase střídání čtyřtaktí s třítaktím, které je podle Helferta typické jak pro italskou melodickou periodicitu 18. století, tak i pro českou lidovou píseň, jmenovitě pro její moravský nápěvný typ, kde střídání sudodobých a lichodobých motivických skupin je tak časté a obvyklé.
      Helfertovy poznatky o vlivu italské barokní umělé hudby na českou lidovou píseň jsem si také ověřil při studiu italské monodie canzonettového a villanellového typu z počátku 17. století.11) v tomto případě tu šlo zase o vlivy italské lidové a zlidovělé písně prostřednictvím umělého monodiálního skladebného útvaru. Zvláště pravidelně periodicky členěná melodika, rytmika a metrika canzonettového typu se snadno dostávala mezi lid a pronikala jako četné loci communes téměř do všech částí evropského kontinentu.12) Upozornil bych zvláště na canzonettové monodie Claudia Saraciniho (Musiche 1614-24), v nichž nalezneme melodické typy vysloveně lidového charakteru. Do jaké zajímavé míry se projevily filiační souvislosti mezi lidovou písní a umělou hudbou, osvětlil jsem na případu české lidové písně "Kočka leze dírou, pes oknem", jejíž nápěvné [/]

jádro se neobjevuje pouze v hlavním motivu Smetanovy symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast (1874-1879), ale s jejímiž variantami se shledáváme téměř ve všech evropských hudebních kulturách, a to jak v lidové písni, tak v hudbě umělé.13) Nás bude opětovně zajímat skutečnost, že nápěv této písně se objevuje jako typické locus communis nejen v evropské umělé hudbě, ale též v lidové písni chorvatské a italské. Když jsem studoval melodiku italské monodie, nalezl jsem mezi zlidovělými canzonettovými typy z konce 16. a začátku 17. století duchovní píseň "andiamo al cielo, al ciel alme spiegate", která svým nápěvem, částečně i periodickou stavbou, je nápadně shodná s nápěvem svrchu citované české lidové písně:


      Je to typická italská lauda spirituale, i když nese zcela světský název "Amor fals' ingrato, ovvero Ballo di Mantova".14) Podobně jako celá řada českých lidových nápěvů je i tento italský nápěv typická osmitaktová písňová perioda s výrazně vyvinutým předtaktím a závětím, v melodice i v periodickém členění tak příznačná pro italský raně barokní popěvek.15) v melodickorytmickém ustrojení písně "Andiamo al cielo" postřehneme nápadnou souvislost s italskou lidovou písní, zvláště s tanečními popěvky toskánského pů

7

vodu. Její melodický typ je zcela nepochybně staršího data než ze 16. století.
      Z toho, co tu bylo ve vší stručnosti řečeno vysvítá, že tzv. západní typ české lidové písně v tom znění, v jakém byl zaznamenán v českých klasických písňových sbírkách, sice nedosahuje takového stáří jako tzv. vokální typ východomoravský a slovenský, i když ve značné části vznikl v 16. a 17. století. Ale i k tomuto tzv. západnímu typu najdeme výrazné doklady již v předcházejících stoletích.16) Svědčí o tom nejen doklady, které jsme tu uvedli, ale i houževnatě se udržující tradice ústního podání české lidové písně. Pokusili jsme se také jen zcela letmo osvětlit, že tzv. západní typ české lidové písně byl do jisté míry nápěvně závislý na barokní a předklasické melodické představivosti, jmenovitě na melodickém typu italské provenience, a naopak zase italská barokní hudba nalézala nápěvné podněty v italské lidové písni, která svým melodickým ustrojením vyhovovala melodickému kánonu barokní a předklasické italské hudby. Dnes už víme, že nelze vědecky plně podepřít zevšeobecňující a jednostranné teorie o nepůvodnosti lidové písně, dále teorie o jejím po výtce jen kombinačním a komplikačním rázu, podobně jako je dnes již překonána romantická teorie o její naprosté autochtonnosti. Vztah lidové a umělé hudby je vzájemný, reciproční a oboustranně plodný. Proto jedním z nejdůležitějších úkolů [/] moderní hudební folkloristiky a etnomusikologie bude vystopovat jak působnost lidové hudby na hudbu umělou, tak i vlivy umělé hudby na tvůrčí projevy lidové hudebnosti.
      Abychom mohli pokud možno co nejbezpečněji zjistit vzájemnou působnost těchto dvou velkých hudebních kultur, bude zapotřebí sestavit ústřední katalog melodických typů lidových písní všech evropských národů, pokud jsou již přístupny v tištěných edicích nebo v rukopisných záznamech ve sbírkových fondech a srovnávacím studiem sledovat jejich vztah k nejdůležitějším melodickým typům evropské umělé hudby jednotlivých slohových a národních oblastí, aby se vědecky naprosto přesvědčivě prokázala filiační promiskuita lidových nápěvných typů s typy umělými. Tím by se došlo ke konkrétnímu osvětlení slohových zvláštností jednotlivých národních hudebních kultur. Dávám proto návrh, aby vybudováním tohoto ústředního katalogu byla pověřena The International Folk Music Council, a to v některém hlavním středisku její působnosti. Je to sice úkol velký, nesnadný, vyžadující značného pracovního vypětí velkého štábu odborně školených hudebních folkloristů, ale úkol, který by přinesl evropské hudební vědě a hudebně-folkloristickému bádání poznatky značného a neocenitelného vědeckého dosahu.

8

Poznámky:
1.
      Viz Karel Vetterl, Folk songs of East Czechoslovakia: Methods of Performance and Notation (in: Journal of the International Folk Music Council I, 1949, 35 ad).
2.
      Mnozí dělí dvojici českých lidových písňových typů na typy instrumentální (Čechy a západní Morava) a vokální (východní Morava a Slovensko). Toto rozčlenění není docela výstižné a přesné, poněvadž v obou těchto typech se prostupuji jak vokální, tak instrumentální prvky. Naproti tomu rozdělení na západní a východní typ české lidové písně je hlavně z hlediska geografického dosti dobře opodstatněno. Ale i toto dělení není zcela přesné, poněvadž se i tyto typy někdy vzájemně prostupují a překrývají. Obě folklorní písňové zóny často souvisejí se vztahy interetnickými. Přitom tu nejde vždy jen o vztahy západu a východu, ale o spojitostí mezi typy jižními a severními. Též hranice regionálních jazykových dialektů se u nás do značné míry překrývají s hranicemi hudebních dialektů. Lze proto předpokládat i diferenciaci hudebních dialektů. Při řešení těchto otázek bude třeba především vycházet nejen z kritérií etnografických a folkloristických, v našem případě z hlediska etnomusikologických, ale bude nutno provést hlubší syntézu z poznatků všech oborů, které by se mohly jakýmkoli způsobem vyslovit k dané otázce. O nepřesnosti názvů "východní" a "západní" typ v české lidové písni pojednává tato odborná folkloristická a etnomusikologická literatura: Vladimír Scheufler v recenzi knihy Vladimíra Úlehly Živá píseň (in: Národopisný věstník československý XXXII, 1951, 184), Oskár Elschek, Pojem a základné znaky hudobného folklóru (in: Hudobnovedné študie SAV VII, 1966, 135 ad.), Jiří Fukač,problému periodizace evropského hudebního folklóru (in: Sborník Strážnice 1946-1965. Národopisné studie, Brno 1966, 333 ad.), J. Maróthy, Zrod európskej [/] l'udovej piesne (in: Hudobnovedné študie SAV VII, 1966, 135 ad.), Jiří Vysloužil,etnomuzikologickým aspektům při studiu dějin české hudby (in: Národopisné aktuality 1966, čís. 3-4, 29 ad.), Jan Racek, Zum Problem der Periodisierung des tschechischen Musikbarocks im 17. und I8. Jhs. (in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1967, H 2, 71 ad.), Dušan Holý, Na okraj etnografické hranice na Moravě (in: Národopisný věstník československý II (XXXV), 1967, 21 ad.) a Československá vlastivěda III, Lidová kultura (Praha 1968, zejména na str. 309, 320-322).
3.
      Na tuto skutečnost poukázali již Bedřich Václavek a Robert Smetana v monografii O české písni lidové a zlidovělé (Praha 1950, 137 ad.), i když některé závěry Roberta Smetany si vyžadují už dnes zpřesnění a revizi. Viz též Jiří Vysloužil,etnomuzikologickým aspektům při studiu dějin české hudby (in: Národopisné aktuality 1966, 29 ad.).
4.
      Tak např. v písňové sbírce Karla Jaromíra Erbena (Písně národní v Čechách, Praha 1842, 1843 a 1845 a Prostonárodní české písně a říkadla, Praha 1862-64, nová vydání tamtéž 1886 a 1937 bez nápěvů) je pouze 1/3 správně deklamovaných písní (celkem asi 800 nápěvů a 3000 textových předloh). Touto otázkou se zabýval Antonín Sychra (Hudba a slovo v lidové písni, 5. sv. studií Pražského lingvistického kroužku, Praha 1948). Ovšem otázka vztahu melodie k textu v české lidové písni není ještě zcela uspokojivě probádána, poněvadž zvláště studie Sychrova je založena na srovnání nedostatečného množství písňového materiálu, zvláště pokud jde o písňovou kulturu tzv. východního typu.
5.
      Na osobitou specifičnost tzv. východního typu slovenské lidové písně jsem poukázal ve studii o edicích moravských lidových písní (Časopis Matice moravské

9

LXV, 1948, 175 ad.). Východní, dokonce arabsko-perské a turecko-tatarské melodické prvky zjišťuje v maďarské a rumunské lidové písni Béla Bartók. Podrobné hudebně-srovnávací studium bezpochyby prokáže, že se tyto orientální prvky dostaly také do písně východomoravské a slovenské prostředkujícím vlivem maďarsko-rumunským. Tomu by nasvědčovala Bartókova teorie o vlivu maďarské lidové písně na lidovou píseň slovenskou a slováckou (viz Béla Bartók, La musique populaire des Hongrois et des peuples voisins, jež vyšla v Archivum Europae centroorientalis II, seš. 1-4, Budapest 1936, 197 ad.). Tato Bartókova teorie vzbudila v Československu sice značný polemický nesouhlas, ale důkazy Bartókovy jsou přesvědčivé, poněvadž operují průkazným vědeckým materiálem. Nesmíme také zapomenout, že v Čechách a na západní Moravě se tančilo to, co bylo v tanečním repertoáru běžné v celém tehdejším západoevropském světě. Kdežto něco zcela jiného lze konstatovat v oblasti východní Moravy a Slovenska. Tyto oblasti byly téměř zcela izolovány od bohaté západní taneční kultury a západního melodického myšlení. Menuet a tzv. Deutsche rostly nepochybně z lidové taneční hudby, lépe řečeno lidové taneční elementy jsou tu stylizovány ve vyšší umělé hudební útvary. Symetričnost, jasné sudodobé nebo lichodobé melodické periody můžeme sledovat již v 16. století v italských villanellách a frottolách (viz Jan Racek, Stilprobleme der italienischen Monodie Opera universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica, sv. 103, Praha 1965, 82 ad. a Jozef Kresánek,Tance a piesne zo sbierky Anna Szirmay-Keczerovej, in: Hudobnovedné štúdie VII, 1966, 5 ad.). To vše bylo velmi blízké českému hudebnímu cítění, které se takto vyvíjelo v těsném vztahu se západní hudební kulturou. Naproti tomu v karpatské oblasti, hlavně na východní Moravě a na Slovensku, byla situace zcela jiná. Západoevropský melodicko taneční typ sem nepronikl a jestliže pronikl, stalo se tak mnohem později. Zde vládly ponejvíce ryze lido[/]vé točivé tance. Vlivy západní hudby se dostávaly na východní Moravu jen s českou kolonizací od 16. až do počátku 19. století.
6.
      Otakar Hostinský dal českému hudebněfolkloristickému bádání nejen promyšlený metodický základ, ale byl také první český musikolog, který vědomě zdůraznili význam hudebněsrovnávacího studia. Badatelskou metodu Hostinského mohla teprve plně docenit soudobá česká hudební věda. Své názory o lidové písni vyslovil Hostinský v řadě monografických studií, které pak shrnul do knihy Česká světská píseň lidová (Praha 1906). Je to základní publikace toho druhu v české hudebněfolkloristické literatuře.
7.
      Vladimír Halfert, Hudba na jaroměřickém zámku (Praha 1925, zvl. na str. 258 ad.).
8.
      Těchto problémů se dotýkají studie Roberta Smetany (Ústní lidové podání melodie, in: Musikologie, I, 1938, 85 ad.), Bedřicha Václavka (Písemnictví a lidová tradice. Obraz jejich vztahů v české písni lidově a zlidovělé, Olomouc 1938) a Jiřího Vysloužila (Několik poznámek ke studiu hudební stránky lidové písně, in: Blok II, 1948, 102 ad.). Viz též Walter Wiora,Europäischer Volksgesang. Gemeinsame Formen in charakteristischen Abwandlungen (Köln 1952) a týž, Europäische Volksmusik und abendländische Tonkunst. Die Musik im alten und neuen Europa (Kassel 1957).
9.
      K této otázce viz studii Jana Racka, Zur Frage des "Mozart-Stils" in der tschechischen vorklassischen Musik (in: Bericht über den internationalen musikwissenschaftlichen Kongress Wien, Mozartjahr 1956, Graz-Köln 1958, 493 ad.).
10.
      Hostinský však popírá možnost, že by byla melodickou variantou této kavatiny (viz O naší světské písni lidové, in: Český lid, Praha 1892, též v publikaci Česká světská píseň lidová, str. 37).
11.
      Melodický alfabet italské monodie z okruhu florentské camaraty uvádím ve své práci Stilprobleme der

10

italienischen Monodie (Praha 1965, 89 ad.). Otázkou invaze italské raně barokní hudby do Čech jsem se zabýval v knize Italská monodie z doby raného baroku v Čechách (Olomouc 1945) a ve studiích Origines et débuts de la musique baroque en Boheme. Contribution á 1'histoire de la chanson italienne á une voix (in: Sborník Musique des nations, Praha 1948, 157 ad.) a Collezione di monodie italiane primarie alla biblioteca universitaria di Praga (in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university VII, 1958, 5 ad.).
12.
      Problém lidovosti v italské vokální hudbě 16. a 17. století osvětlili Francesco Vatielli (Canzonieri musicali del' 500. Contributo alla storia della musica popolare italiana, in: Rivista Musicale Italiana XXVIIl, 1921, 397 ad.), Novati (Contributo alla storia della lirica musicale italiana popolare o popolareggiante dei secoli XV., XVI., e XVII, Torino ?) a Franz Walner (Das Musikalisch-Volkstümliche im Lied des 17. Jh. Disertace, Erlangen, rkp.).[/]
13.
      Tuto otázku podrobně sleduji v monografické práci Motiv Vltavy. Genese hlavního motivu Smetanovy symfonické básně (Olomouc 1944).
14.
      Na tuto píseň upozornil již Domenico Alaleona ve studii Le Laudi spirituali italiane nei secoli XVI. e XVII. e il loro rapporto coi canti profani (in: Rivista Musicale Italiana XVI, 1909, 1 ad.).
15.
      Osmitaktová písňová perioda je však charakteristická pro evropskou lidovou píseň vůbec. Srovnej Adolf Chybiński, O polskiej muzyce ludowej (in: Wybor prac etnograficznych, Warszawa 1961, 51 ad.).
16.
      Otázkou autochtonnosti českých světských lidových písní z 15. a 16. století se zabývá Karel Vetterl ve studii Zur Problematik der tschechischen Volksliedquellen vor 1600. Tato studie byla přednesena na zasedání IFMC ve Freiburgu i. Br. V listopadu 1967. Vyjde tiskem in: Tagungsbericht über die Freiburger Sitzung in der Reihe Walter Wioras, Die Musik in alten und neuen Europa (Kassel).

11

DAS TSCHECHISCHE VOLKSLIED UND DIE MUSIK DES ITALIENISCHEN BAROCK IM 17. UND 18. JAHRHUNDERT
(Zusammenfassung)

Der Verfasser verfolgt in einer umfassenden Übersicht die Problematik des sog. westlichen tschechischen Liedtyps, der sich im Gebiet des heutigen Böhmens und westlichen Mährens entwickelt hat und ermittelt einige Zusammenhänge dieses Liedtyps mit der italienischen Volksmusik, mit der Barockmusik sowie mit der Musik der vorklassischen Stilepoche des 17. und 18. Jhs.
      Zu den Hauptmerkmalen des westlichen Typs des tschechischen Volkslieds rechnen wir die überwiegend auftretende klare Dur-Faktur im zerlegten Dur-Dreiklang. Demgegenüber ist für den westlichen Liedtyp unter anderem das vorharmonische (das sog. "modale") Prinzip [ge] kennzeichnend. Es ist allgemein bekannt, daß sich der westliche Typ auf regelmäßige, periodische und motivische Gliederung gründet, und sowohl die typisch durchbrochene Melodie als auch die Legato-Technik im zweistimmigen Gesang entfaltet, während der östliche Typ unregelmäßig organisierte metrorhythmische Werte mit überwiegenden Zweivierteltakten aufweist. Beide Liedtypen werden allerdings - unter anderen - vor allem durch ihre kompositorische Struktur sowie durch ihre Ausdrucksmittel unterschieden.
      Die Beziehung der melodischen Kerne des westlichen Volksliedtyps mit melodischen Bestandteilen der italienischen barocken und vorklassischen Vokal - und Instrumentalmusik wird insbesondere in den Arbeiten der tschechischen Musikwissenschaftler Otakar Hostinský und Vladimír Helfert abgehandelt. In das tschechische Musikmilieu des 17. und 18. Jhs. dringen durch den Filiationsprozeß italienische melodische und rhythmische Bestandteile ein,die sowohl bei der Entstehung der Melodiekerne als auch bei den tschechischen Volksliedtypen mitgewirkt haben. Der periodisch gegliederte Bau italienischer spätbarocker und vorklassischer melodischer Gebilde hat[/]te einen beachtlichen Widerhall in Böhmen und Westmähren. In den östlichen Gebieten waren für diese Filiationsbeziehungen keine kulturhistorischen und soziologisch-gesellschaftlichen Voraussetzungen gegeben.
      Im weiteren Kontext wertet der Verf. die Theorie von Hostinský und Helfert, wendet sich der Bedeutung der Melodik bei Antonio Caldara zu, die als Vorläufer des mozartschen Melodietyps anzusehen ist und somit auch dem tschechischen Gefühl sehr nahe steht. Die geschlossenen Melodiegebilde Caldaras und auch bloße Melodiekerne drangen in das volkstümliche musikalische Denken und Bewußtsein als typische "loci communes" Caldaras ein. Die Erkenntnisse von Helfert verifiziert der Verf. durch das Studium der italienischen Monodie des Canzonetten - und Villanellen-Typus vom Anfang des 17. Jhs., die sich sehr im Volke verbreitet hatte und als zahlreiche "loci communes" in fast alle Teile des europäischen Kontinents gelangte. Monodiale Melodietypen weisen manchmal einen ausgesprochen volkstümlichen Charakter auf. Auf diese Weise äußern sich beträchtliche Filiationszusammenhänge zwischen diesem monodialen Melodietyp und dem tschechischen Volkslied "Kočka leze dírou, pes oknem", dessen Melodiekern in der symphonischen Dichtung "Die Moldau" aus dem Zyklus von B. Smetana "Mein Vaterland" wieder vorkommt. Es ist interessant, daß die Melodie dieses Liedes als "locus communis" nicht nur in der europäischen Kunstmusik, sondern auch in kroatischen und italienischen Volksliedern auftritt.
      Das tschechische Volkslied hat allerdings mit dem italienischen Melodietyp (achttaktige Liedperiode mit sehr entwickeltem Vordersatz und Nachsatz, innere Gliederung der Melodik, usw.) ziemlich viel Gemeinsames. Der westliche Typ des tschechischen Volkslieds erreicht zwar nicht ein so hohes Alter wie z. B. der

12

vokalische ostmährische und slowakische Typ, hängt jedoch von der barocken Melodievorstellung italienischer Provenienz ab. Die musikalische Folklore sollte systematischer die Problematik des Kombinations- und Komplikationscharakters des Volkslieds untersuchen und besonders das Einwirken der Volksmusik auf die Kunstmusik herausstellen, ebenso wie die reziproken Beziehungen zwischen beiden. In Zukunft wird es nötig sein, gezielt an der Zusammenstellung eines Zentralkatalogs der Volkslieder aller europäischen Völker nach den [/] jeweiligen gedrucken Volksliedersammlungen zu arbeiten und deren Beziehung zu den wichtigsten Melodietypen der europäischen Musik einzelner Stilebenen bei den einzelnen Völkern zu verfolgen.
      Zum Beschluß schlägt der Autor vor, daß mit dem Aufbau dieses Zentralkatalogs "The International Folk Music Council" beauftrag werden soll. Ein Stab von fachlich ausgebildeten Musik folkloristen würde so beträchtlich zur Aufhellung der Wurzeln der europäischen Musik beitragen.

13

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970
      ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI



SOUČASNÉ VÝROČNÍ OBYČEJE NA UHERSKOHRADIŠŤSKÉM DOLŇÁCKU
(Příspěvek k analýze jejich divadelnosti a dramatičnosti)1) [obsah]

EVA VEČERKOVÁ, Etnografický ústav Moravského musea, Brno
      Výklad lidových obyčejů jako nejjednodušších forem divadla a s ním spojené otázky funkčních a obsahových změn v lidových obřadech přináší s sebou mnoho zajímavých problémů, kterými se národopisci zabývali dosud jen okrajově.2)
      Současné výroční obyčeje, živě udržované v oblasti uherskohradišťského Dolňácka, odkud jsem získala podkladový materiál,3) představují jednu z tradičních forem lidové zábavy. Dnešní lidé již nevidí v masopustních maškarách, slaměné figurině smrti nebo postavě "lúcy" jejich původní plodnostní nebo apotropajní obsah; v současných zvycích vystupuje naopak snaha něco předvádět, maskovat se a nebýt k poznání, a to především se zřeteli zábavnými, Většina obchůzek je ovšem spojená také se získáním finanční nebo naturální odměny.
      Lidové výroční obyčeje obsahují prvky, které jsou vlastní divadlu: především přeměnu, základní divadelní znak, danou maskou, rekvizitou, [/] mimikou, výrazovým pohybem i přednesem textu.4) k těmto divadelním znakům se druží předváděcí prostor, popř. i náznak dekorace.5)
      Divadelní prvky lze chápat jako prvky přímého optického znázornění, "podívané", s působivou výtvarnou složkou. Tento prvek "divadelnosti" existoval samostatně v kultovních slavnostech a maskovaných průvodech, obecně považovaných za počáteční formy divadla, a dodnes trvá dále v některých lidových obyčejích, především v masopustní obchůzce maškar, ve výstupech fantastických postav čertů, lucek a smrti. Základem "dramatičnosti" je dramatický dialog s rozvinutým prvkem sporu.6) v lidových výročních obyčejích není tento konflikt obsažen: jejich "děj" (jedná se obyčejně jen o statické výstupy) je rozvíjen velmi rozvláčným a popisným způsobem s kompozičním členěním, specifickým pro každou jednotlivou hru.[7)] Dialog není založen na konfliktu charakterů dvou postav, ale slouží spíše

14

jen k výměně názorů (jak dokládá např. současná hodová obchůzka s množstvím textových výstupů, nebo dožínková slavnost s celou řadou proslovů, pořádaná na Hradišťsku ještě těsně po 2. světové válce). Ve veršovaných nebo častěji rytmizovaných promluvách jsou časté metafory, příměry, zdrobněliny a další prostředky, vedoucí k vytváření svébytného poetického jazyka.
      Chtěla bych ukázat na divadelní a dramatické prvky v některých význačnějších výročních obyčejích, prováděných ještě dnes v obcích kolem Uherského Hradiště, zejména v obyčejích masopustních, k nimž se má stať především vztahuje. Hlavní zájem venkovského obyvatelstva se soustřeďuje na velikonoční obyčeje, letniční "jízdu králů", hody, mikulášskou obchůzku a obyčeje masopustní.
      Ve velikonočních obyčejích - "šlahačce" a velikonočním klepání - převládají divadelní prvky nad dramatickými. "Karabáče" nebo hrkající "tragače" chlapců spolu s velikonočním vajíčkem jsou rekvizitami, charakterizujícími účinkující, a vedle toho obsahují symbol, spojený úzce s věrskými představami. Divadelní pohyb i přednes jsou vyjádřeny v rytmickém klepání "žilami" na vrata domů, v šlehání a hrkání, k nimž se pojí skandované odříkávání velikonočních koled.8)
      V "jízdě králů" jsou obě složky - divadelní i dramatická - v rovnováze a jedna druhou doplňují. Jednotlivé "herce", kteří mají zvlášť rozdělené úlohy, charakterizuje jak maska, tak i rekvizita a chování postav: "krále" místní ženský kroj, růže v ústech, věnec se závojem na hlavě a navíc zcela [/] pasívní účast ve hře, "pážata" pak rovněž ženské kroje a v rukou tasené šavle, naznačující úlohu králových obránců. "Vyvolavači" jsou naproti tomu velmi pohybliví, přijíždějí na koních až pod vrata domů a rytmickým vyvoláváním - v podstatě za sebou sestavenými monology - se dožadují u diváků odměny. Dramatický prvek se rozvíjí ve scénách dialogů mezi "ministry" (nebo praporečníky) a otcem "krále" a mezi praporečníkem a předsedou MNV; jejich námětem je ceremoniální žádost o povolení slavnosti. Starší vrstvou tohoto obyčeje je závěrečný souboj9) mezi dvěma jízdami o ukradeného krále (tato epizoda se prováděla ještě na počátku našeho století).10)
      V hodové obchůzce je slovo (mluvené nebo zpívané) základní stavební složkou celého představení. Dramatický prvek se rozvíjí v dialogických výstupech mezi sólisty - stárky a stárkyněmi, a mezi sborem a sólisty. Téma dialogů je stereotypní: výzva chasy, aby účinkující stárek nebo stárka se zúčastnili obchůzky a hodové zábavy, vedle toho i ceremoniální žádost o souhlas předsedy MNV nebo místního faráře. V převážné většině tyto dialogy spočívají v mluveném textu (v podobě rytmizované prózy) a jen zřídka je řídící složkou výstupu píseň zpívaná sborem, na niž sólista odpovídá stručným uvítáním. Lidový kroj, který mládež obléká výhradně k této příležitosti, je v podstatě divadelním kostýnem.11). Starší a mladší stárek mají na beranicích velké a bohatě zdobené voničky, které je spolu s rekvizitami - velkým a malým "právem" - charakterizují a odlišují od sebe i od ostatní chasy. "Právo" je zároveň i symbolem dočasně převzaté

15

moci. Text s množstvím poetických výrazových prostředků účinkující rytmicky odříkávají s důrazem na koncové asonance.
      V hodovém "vožení berana" spočívá "děj" v postupném obcházení přes celou vesnici a "vyptávání" peněz. Jeho nositelem je sbor, který zpívá za doprovodu dechovky před každým domem píseň, v níž je obsažena prosba o dárek. Opilý beran, ležící na opentleném vozíku, je rekvizitou, charakterizující obchůzku. Ve Véskách, Kunovicích a Sadech jetě na počálku století berana obřadně stínali. K této slavnosti, spojené s maškarami, písněmi a proslovy se připojovala i hodová hra "mlácení káčera".12) Divadelní i dramatické prvky obsahovaly také výstupy stárků a stárek pod ověnčenou hodovou májí, na Hradišťsku stavěnou před 1. světovou válkou.
      V mikulášské obchůzce jsou nejdůležitějšími složkami prvky divadelní. "Herec" charakterizuje Mikuláše jak maskou (je oblečen nejčastěji v doma vyrobeném nebo vypůjčeném kněžském ornátě), tak i pohybem, gestem a hlasem. ,,Mikuláš" kráčí pomalu a vážně, opíraje se o berlu. Ke zdůraznění přísnosti herec záměrně mění hlas; hlubokým hlasem se ptá, zda děti byly hodné, a neposlušné švihá metličkou. "Čert", převážně v kožichu obráceném srstí nahoru, slídivě pobíhá kolem, výhružně nahrbený, chřestí řetězem nebo hrozí vidlemi a nahání dětem strach temným hučením. U "anděla" účinkující zdůrazňuje jemnost a dobrotu rovněž maskou i gesty. Ještě ve třicátých letech chodila s "Mikulášem", "čerty" a "andělem" také fantastická postava "smrti s kosú" a satiricky podaný "žid".[/]
      Uvedla jsem ve stručnosti jen výčet charakteristických divadelních a dramatických prvků v obyčejích, které jsou na Hradišťsku dosud živé. Obdobné prvky lze ovšem vysledovat i v dalších obyčejích výročního cyklu, které dnes již zcela zanikly nebo zanikají. V jarním "vynášení smrti" není dějové vyvrcholení v textu (jenž v podobě krátkých čtyřveršových říkanek spíše jen dopomáhá ke zvýšení účinku a charakterizaci personifikované postavy "Mařeny" - symbolu zimy), ale je vyjádřeno mimickým prostředkem, a to vhozením slaměného panáka do vody. Podobné vedoucí divadelní složky má i obyčej "přinášení nového léta", související s prvním.13)
      Výrazné dramatické prvky vystupují v dožínkové slavnosti, pořádané v období mezi dvěma válkami téměř v každé obci zkoumaného regionu. Vinše jednotlivých účinkujících jsou v podstatě za sebou jdoucími monology; představení pak dotvářejí prvky divadelní - rekvizity, tj. pracovní nástroje, divadelní přednes textů a pohyb. Divadelními prvky, vedle masky a rekvizity zejména pantomimou, je vytvářena postava "lúcy" v lucijské obchůzce.14)
      V tříkrálové15) a dorotské16) obchůzce tvoří naopak nejdůležitější stavební složku text, v podstatě autonomní, obsahující v prvém případě jednoduchý dialog a náznak charakteristiky postav, ve druhém naopak výrazný dramatický konflikt. Děj obsažený v textu je předváděn pomocí masky, rekvizit a mimiku.
      Nejvýznamnějšími a velmi intenzívně prožívanými zvyky jsou v současnosti na Uherskohradišťsku vedle hodů masopustní obchůzka a "pochovávání

16

basy" v pondělí a v úterý masopustní. Je v nich zdůrazněno nevázané veselí a legrace, vyjádřené především maškarami, vožením opilého berana (v Podolí, Mistřicích, Huštěnovicích a Véskách)17) a "pochováváním basy Barbory".
      Odpoledne na masopustní pondělí chodí starší chlapci "s rožněm" "po babkách". Dění celé obchůzky je vyjádřeno v koledě "Pod babky, pod babky", zpívané za doprovodu harmoniky nebo častěji dechovky obcházejícími chlapci.18) Ti si takto "vyptávají" dárky, především slaninu, již napichují na šavli, "rožeň". Nechybí ani "kútný koš" na vdolky a koláče. Ještě před 2. světovou válkou bylo oblečení v místních krojích samozřejmostí; dnes jsou chlapci často v civilu, jen s krojovými beranicemi zdobenými voničkami na hlavách (Kostelany). Obchůzka dětí19), paralelní s obchůzkou mládenců, má stejný charakter.
      Nejzajímavější je však maškarní část obchůzky: maškary doprovázejí jednak chlapce "po babkách", jednak tvoří samostatnou obchůzku karnevalového rázu (Mistřice, Vésky, Kunovice, Zlechov). Při výzkumu v obcích kolem Uherského Hradiště jsem zaznamenala asi 20 druhů maškar, od typů výlučně místních až po nejčastější, k nimž patří "muž za ženu", "cikánka", cirkusoví šašci, "kominík" nebo "voják". Rozděluji je do dvou skupin:
      I.
      Staré tradiční masky, k nimž patří "muž za ženu", "voják" ("husar" nebo "napoleónský voják"), "žid", "cikánka". Satirické podání dvou posledních maškar s často nacionálním zabarvením odráží přezíravý vztah vesničana k přísluš[/]níkům těchto národností, žijících na okraji vesnické pospolitosti; zvířecí masky "medvěda" a "koně" byly v lidových věrských představách spojeny zejména se zajištěním hospodářské prosperity.20) Původní obsah těchto tradičních masek se kvalitativně změnil a dostal nové, především zábavné rysy.
      II.
      Současné masky karnevalového rázu; rozděluji je tématicky do 4 skupin: 1. příslušníci různých povolání (kominík, hasič, listonoš, policajt, vozka); 2. cirkusové postavy (šašek, klaun, cirkusáci na voze) a cizokrajná zvířata, známá z cirkusu (velbloud, slon, krokodýl, žirafa aj.) ; 3. "maškary", nepředstavující něco určitého, než pouze maskovaného účastníka; 4. jiné, speciálně místní maškary; vůz s králem a královnou (Vésky), panský kočár se statkářem a statkářkou (Podolí).
      Všechny tyto maškary jsou charakterizovány základními divadelními prvky - kostýmem, maskou a rekvizitou, spojenými s živou výraznou gestikulací a hlasovým projevem, nejčastěji emočními výkřiky. Postavy nejsou vytvářeny naturalisticky, ale naopak v nich jde o zdůraznění pouze typických vlastností, často v přehnané formě. Za účelem zvýšení komického účinu se v těchto maškarách projevuje hyperbolizace některých charakterových rysů na úkor vypouštění jiných (simplifikace). "Listonoše" charakterizuje černá uniforma, brašna přes rameno,

17

plná papírů. V ruce drží dopis - papír. Pobíhá kolem, vytahuje "dopisy" z brašny a nabízí je kolemstojícím divákům. "Klaun" je oblečen do velmi širokých kalhot na šlích přes kostkované sako. V knoflíkové dírce má připevněnou umělou růži. Pobíhá kolem, válí se po zemi, dělá kotrmelce, ve snaze napodobit skutečného cirkusového klauna. "Kominík" má černý kostým a přes rameno velikou štětku, "husar" vojenskou uniformu, vpředu oprýmkovanou a na ramenou s epoletami. Hyperbolizace je zjevná v maškaře ,.muž za ženu": při charakterizaci této postavy "herec" mimikou i gestem záměrně přehání pohyby ženy, zvláště nadměrnou titěrností pohybů, zjevnou zejména v chůzi, při níž se kroutí v bocích a v držení kabelky. "Cikánkou" je muž oblečený do špinavých roztrhaných šatů. Má začerněnou tvář i šaty (zdůrazňuje špinavost cikánů). Obtěžuje diváky hádáním z ruky nebo si sedne na zem a rozkládá karty.
      V období mezi dvěma válkami nesměl v masopustní obchůzce chybět "žid". Oblečen do starého fraku, vesty, na hlavě s cylindrem, měl v obličeji zdůrazněný veliký nos a na velikém břichu se mu houpal nápadný řetěz. V ruce nosil hůl a přes rameno pytel. V jeho postavě účinkující zdůraznil chamtivost: "žid" je dotěrný, kdeco sbírá do svého pytle a schraňuje peníze. V současnosti se tato maska vyskytuje na Hradišťsku méně. K nejvýznamnějším zvířecím postavám patří "medvěd". Je oblečen do obráceného kožichu a na obličeji má masku z tvrdého papíru. Takto jsem jej zachytila na masopustní obchůzce v roce 1969 v Mistřicích, kde stál na voze a napodoboval hraní na imitovanou basu. Masky [/] koně, žirafy a slona předvádějí dva muži, přikrytí plachtou. Vpředu je maska z papíru, představující hlavu zvířete. "Herci" napodobují chování koně, pohyb hlavy, řehtání, kopání nohou. Jiný účinkující vede předváděné "zvíře" za uzdu. Největší průchod fantazii je dán u cirkusových maškar a rovněž u různých neurčitých maskovaných postav. Jsou oblečeny co nejkomičtěji (obvykle ve starých záplatovaných šatech s šaškovskou čepicí nebo šátkem na hlavě, v ruce roztrhaný deštník nebo láhev) a také jejich pohyby, gesta i výrazně namalované tváře mají vyvolat co největší smích: křepčí, "hépají" a obtěžují diváky.
      Předváděcím prostorem při této obchůzce je celá vesnice, nebo přesněji cesta, kterou se celý průvod s vozem a maškarami, vybírajícími po domech peníze, ubírá. Prolínání jeviště a hlediště, blízkost herce a diváka, předvádění uprostřed obecenstva, tak typické pro tyto prvotní divadelní formy, dovoluje i spoluhru obou stran; dotěrnými maškarami je často i divák stržen do výstupu a tak se nepřímo stává i on účinkujícím, kterému se ostatní smějí. "Pochovávání basy" v masopustní pondělí nebo úterý se dnes pořádá na Uherskohradišťsku v převážné většině obcí a patří k nejoblíbenějším zábavám. Představení paroduje pohřební obřad a dává příležitost nejen k nevázanému veselí a někdy obhroublým vtipům, ale i k satiře na místní občany. Na rozdíl od předcházejícího průvodu maškar má "pochovávání basy" určený předváděcí prostor (je jím obvykle sál místního hostince nebo kulturního domu), který vymezují jednotliví herci - sólisté i sbor - a basa na improvizovaných "márách". Ko

18

lem nich se seskupují diváci. Průvod s basou (v Podolí, Popovicích a Véskách je to muž zakrytý bílou plachtou) zahajuje "farář" a "kostelník" s "kropenkou" (tj. obvykle štětka s hrnkem nebo kbelíkem. "Farář" je oblečen do kněžského ornátu, pod nímž je vidět civilní oblek, "kostelník" má černé šaty, dva další účinkující představují ministranty. "Farář" recitativním přednesem i gestem napodobuje kněze při pohřebním obřadu. Komika jeho postavy vyplývá především z rozporu mezi vážností, s jakou text přednáší, a samotným komickým obsahem textu, kterým v úvodním proslovu - monologu - jsou převážně parodie na biblická témata. ,,Kostelník" je vtipným spoluhráčem především v dialogických výstupech. Jako kostelníka jej charakterizuje kbelík s vodou a štětka, často i "misál", jímž je obvykle velký starý sešit. Maškary v průvodu - "smutní pozůstalí" - přinášející na nosítkách nebo na lavici basu, jsou buď chlapci v černých pláštích s pomalovanými obličeji (Popovice) nebo ženy ve vlňácích "naříkačky" (Podolí). Ve Véskách mají civilně oblečení muži v rukou roztrhané kapesníky, jimiž si utírají oči, přehnaně naříkají a loučí se s basou lítostivými výkřiky "sbohem, baso". Hyperbolizace v tomto předvádění citových stavů přispívá ke zvýšení komického účinu představení.
      V "pochovávání basy" jsou ovšem nejdůležitějšími stavebními prvky složky dramatické. Text. obvykle předem sestavený, umožňuje v přirozeném a sousedském prostředí improvizace, vycházející z naskytnuvších se situačních možností. Představení postrádá dějovou gradaci, je spíše jen souborem za sebou jdoucích statických výstupů "faráře" a "kostel[/]níka", jejichž dialogy jsou založeny na stručných, vtipných, často dvojsmyslných otázkách a odpovědích, nebo na kompozičním využití vlastností jedné a téže věci:
      Farář: Blahoslavený sládek, který první pivo vařil.
      Kostelník: Ale zlořečená šelma, který to první platil!
      Farář: Blahoslavený ten; který pivo pije.
      Kostelník: Ale zlořečená šelma, s kterou o zem bije! (Míkovice)
      V "odkazech", v nichž "farář" výstižnou žertovnou formou míří na konkrétní kladné a záporné vlastnosti přítomných sousedů, se projevuje souhra s obecenstvem, případně i divadelní dialog, založenýna reakci některého z oslovovaných zesměšňovaných občanů. Jistým vyvrcholením a zároveň i závěrem celého představení je "výkrop" na "zemřelou basou", kde "farář" při žertovném přednášení zkomolených latinských textů stříká zednickou štětkou nejen na basu, ale i na okolní diváky.
      K docílení komičnosti přispívají v "pochovávání basy" také specifické jazykové prostředky. Jako výrazného komického prvku, sloužícího i k charakteristice "faráře" a "kostelníka", se například využívá latinských zkomolených slov, často spojených s umělou řečí:

19

Farář: Tedeus laudamus, ve Španělsku je rámus, tedeus domini, rektor jedl noviny, tedeus laudamus, Gogola dáví hus . . . (Popovice)
      Kostelník: Aspetlem romando vinum, tatrlando chlastátum Farář:
      A kdo prašule zacvakando . . . (Vésky)
      Umělá slova mají vedle toho i funkci čistě zvukovou:
      Farář: Hopkes, kukles, kde ďůra, tam vlez! Kostelník: Hol, hil, havário, hivirio, hikiki, mikiki! (Popovice)
      K dosažení komiky se ve velké míře využívá i vulgarismů a slov silně expresívních. Časté jsou i ironické personifikace basy Barbory, jež je ztělesněním ukončeného masopustního veselí, dále též metafory a metatéze. Záměrné napodobení archaického stylu biblických textů silně kontrastuje s výrazy moderní doby:[/]
      Farář: Za onoho času byla na poušť basa vedena a od ďábla pokoušena. Vynesl ji na vysoký vrchol a řekl: Všecko toto, co kolem sebe vidíš, všecko ti dám, zahraješ-li mi, aby bratři pekelní měli dojem, že si tu pouštím bítls . . . (Vésky)
      Kritika a satira na místní občany, výrazná zejména v "odkazech" a ve zpěvu sboru, vychází z konkrétní znalosti vlastností jednotlivých občanů. Nejvíce se vysmívá starým mládencům, klevetivým tetkám, stálým návštěvníkům místního hostince, hasičům, rybářům, mužům "pod pantoflem" a nevěře.
      Obyčej sám o sobě, svým tvarem a vlastností "předvádět se", se blíží divadlu a je jedním z jeho elementárních forem. Divadelní dramatické prvky, které jsem chtěla především na příkladě masopustních obyčejů na Hradišťsku ukázat, mohou mít ve struktuře zvyků různou intenzitu, např. masopustní výstupy maškar jsou založeny pouze na pantomimickém vyjádření doplněném maskou bez slovního projevu, kdežto v pochovávání basy je naopak základní stavební jednotkou celého představení mluvené slovo. Složky divadelní celé představení nebo výstup dotvářejí.

20

Poznámky:
1
      Tato stať vznikla na podkladě mé diplomové práce "Divadelní a dramatické prvky ve výročních obyčejích na hradišťském Dolňácku", Katedra etnografie a folkloristiky FF UJEP, Brno 1969, 152+228 s. Vedoucí dipl. práce byl Dr. Bohuslav Beneš, CSc., konzultantem Doc. dr. Oldřich Sirovátka, CSc.
2
      Problematiky se výrazně dotýkali např. funkční strukturalisté, zejména práce Petra Bogatyreva. Podrobnější literatura E. Večerková, Divadelní a dramatické prvky, I, s. 122-131.
3
      Materiál k tématu jsem shromáždila v letech 1967-69 terénním výzkumem v 15 obcích v blízkém okolí Uherského Hradiště. Mapové vymezení oblasti viz E. Večerková, 1. c., I, s. 2.
4
      K charakteristice lidového divadla a jeho definicím viz zejména: Petr Bogatyrev, Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940; Dějiny českého divadla, Praha 1968, I, s. 15 až 23, 280-346; Československá vlastivěda, III, Lidová kultura, Praha 1968, s. 292-300; Oldřich Sirovátka, České lidové divadlo, ČL, 49, 1962, 49-54; dále též Jan Kopecký, Obrana konvence, Divadlo, 18, 1967, č. 2, 1-19; Hans Moser, Deutsches Volksschauspiel. Deutsches Volkstum in Volksschauspiel und Volkstanz. Berlin 1938; Nikola Bonifačić Rožin, Narodne drame, poslovice i zagonetke. Zagreb 1963 (předmluva na s. 3-20); Léopold Schmidt (en collaboration) Le théâtre populaire européen. Paris 1965.
5
      Předváděcí prostor není míněn ve smyslu konvenčního jeviště; v lidovém divadle (vyjma sousedské hry) neexistuje protiklad viditelného divadelního prostoru a hlediště, neužívá se opony ani podia. Herci stojí uprostřed prostoru a diváci se seskupí okolo nich. Za náznak dekorace lze považovat např. zdobení a úpravu sálu pro hodovou zábavu nebo kout, kde je pověšené "právo", popř. basu na nosítkách v masopustním "pochovávání basy".[/]
6
      O "divadelnosti" a "dramatičnosti" např. H. Moser, Deutsches Volksschauspiel, s. 61. Též Jaroslav Pokorný, Složky divadelního výrazu. Praha 1946, s. 131, 148, 151.
7
      O "ději" jako podstatném znaku dramatického postupu lze v lidových výročních obyčejích dosti těžko mluvit. Zřídka je v ději obsažen vyhraněný konflikt (např. v dorotské obchůzce); ve většině je děj rozvinut méně ("pochovávání basy", hody, dožínky, jízda králů) a v monoepizodních obchůzkách (vynášení smrtí, tříkrálová, blažejská a velikonoční obchůzka) jde spíše jen o primární dějové náznaky.
8
      V minulosti (zhruba asi do let před 2. světovou válkou) se zúčastňovalo velikonočního klepání mnohem více chlapců různého stáří od 6 do 14 let, než dnes. Rovněž organizace chlapců a sestavení jejich hrkajících nástrojů byly mnohem závaznější. Stejně tak je možno pozorovat ústup od tradice i v tom, že děvčata místo darování vajíčka uvazují chlapcům na velký "karabáč" stužky.
9
      Tento charakteristický a dnes zcela zaniklý závěr obyčeje napovídá jeho typovou podobnost s "hroubojem" z klasifikace L. Schmidta (Le théâtre populaire, s. 130).
10
      O tom rukopis Antonína Menšíka ze Sadů "Jízda králů na Hradišťsku" (E. Večerková, Divadelní a dramatické prvky, II, č. 66), Též Josef Klvaňa, Jízda "králů" na mor. Slovensku, Světozor, 1891, 31-34.
11
      Považovat kroj za divadelní kostým lze ovšem jen při generačním rozlišení a platí pro nejbližší současnost, zhruba posledních 10-15 let. Dnešní generace 17 až 20letých mladých lidí nosí na Hradišťsku kroj jen k význačným lidovým slavnostem, zejména k hodům a jízdě králů, někdy též na svatbu tradičního rázu.
12
      O tom E. Večerková, Divadelní a dramatické prvky, II, 152-154.

21


13
      V okolí Uherského Hradiště zanikl obyčej vynášení smrti na počátku třicátých let. "Chození s královničkou", jak nazývají lidé obyčej přinášení nového léta, byl na Hradišťsku obecně rozšířen zhruba do konce čtyřicátých let. V krojích oblečená malá děvčátka s ozdobeným "májkem" (bývalo jich 20 až 50) zpívala legendu "Stála panenka Maria", k níž přidávala zbytky původních recitativních říkadel. V současnosti se zachovává tato obchůzka již jen v Popovicích, Véskách a Mistřicích. Děti chodí jen ke známým.
14
      Lucijská obchůzka byla původně spjata se zimními přástkami. Strašidelná postava "úcy" bila po prstech vřetenem špatné přadleny, později začala strašit a trestat děti. Ve zkoumané oblasti chodila děvčata převlečená za "úce" ke známým ještě těsně po 2. světové válce, později jen velmi sporadicky.[/]
15
      Tříkrálová obchůzka se udržuje ve zkoumaném regionu dosti nepravidelně a to především cikány.
16
      V obcích kolem Uherského Hradiště zanikl před 2. světovou válkou nebo těsně po ní.
17
      Ještě ve třicátých letech berana stínali. Z počátku našeho století se zmiňuje o tomto obyčeji Jan Michal Dvorecký, Že života malého Slováčka. Vlasť, XX, 1903 až 1904, 701.
18
      Ke konci minulého století to byl gajdoš za součinnosti primáše a kontráše. Tančil se tanec "pod šable".
19
      Zajímavá je zpráva informátorů z Kunovic a Popovic; ke konci minulého století chodily na obchůzku chudé děti s primitivními doma vyrobenými housličkami zvanými "babky".
20
      O tom Josef Tomeš, Příspěvek k problematice masek "hřebenářů" v masopustních obyčejích na Moravě. Slovácko, 6, 1964, 53-66.

 

 
   
   
 


Masopustní maškary na voze (hasič, klaun a medvěd). Mistřice 1969. Autorem snímku je J. Večerka.


"Voják z první světové války" a "husar". Masopustní obchůzka v Mistřicích, 1969. Foto J. Večerka.


Maska medvěda hrajícího na basu. Masopustní obchůzka v Mistřicích v roce 1969. Foto J. Večerka.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970
      ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI



Z MINULOSTI LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ NA VYSOČINĚ [obsah]

ZDENA MARKOVÁ, Horácké muzeum a galerie, Nové Město na Moravě
      Používání archívních pramenů, na jejichž významný přínos při historickém přístupu k otázkám lidové kultury poprvé upozornil v 30. letech J. F. Svoboda1), se stává v současné době nedílnou součástí vědecky fundované práce. Zatím náhodně užívaným a dosud nedoceněným materiálem tohoto druhu zůstávají soukromé rodinné kroniky, zachycující řadu podstatných faktů i důležitých detailů, které úřední archiválie postrádají.
      Rodinné kroniky jsou významným dokladem zejména při studiu lidového stavitelství. Zápisy, pořizované s dokumentární podrobností za mimořádných okolností - požár usedlosti, přístavba dalších objektů apod. uvádějí množství údajů o získávání stavebního materiálu, jeho cenách a technologickém zpracování, o stavitelích a mj. též o společenských vztazích. V některých případech přispívá ke zvýšení hodnoty těchto dílčích informací kresba staré usedlosti a stavitelský plán novostavby.
      Vzácným dokumentem tohoto druhu je "Kniha všech pamětných věcí pro Františka Nováka ze Svratouchu č. 109",2) která zachycuje události od roku 1845 do přelomu století. Byla založena v roce 1864,3) kdy byla celá usedlost v hodnotě 5000 zl. [/] zničena požárem.4) Zápis pořízený v této souvislosti při stavbě nové usedlosti je významný z několika hledisek. Především poskytuje úplný přehled o všech důležitých okolnostech kolem stavby. Pro cenné ikonografické znázornění je též významným přínosem při studiu teoretických otázek lidového stavitelství - obrazová dokumentace usedlosti s přesným popisem zástavby a domové dispozice umožňuje mnohem přesnější rekonstrukci vývoje než indikační skicy. Zároveň slouží zápis jako materiálový podklad pro studium společenských vztahů - v tomto případě ještě při požáru v r. 1895.
      Usedlost č. 109 (rozloha 14,43 ha) je situována poblíž katastrální hranice mezi obcí Svratouchem a sousedním městečkem česká Svratka na pozemcích Svratouchu.5) Vzhledem k poměrně vzdálenému komunikačnímu spojení je nyní součástí České Svratky (okr. Žďár nad Sázavou), na jejíž půdě byla založena asi v roce 1696, kdy svratecká obec připsala grunt Matěji Novákovi ze Svratouchu. Zajímavým faktem, doloženým zápisy, je skutečnost, že usedlost nepřešla doposud do cizího vlastnictví, pouze provdáním kronikářovy dcery za Josefa Pešla ze Svratky zaniká dlouhou tradicí udržované rodové jméno.

27


Titulní list rodinné kroniky Františka Nováka ze Svratoucha, která byla založena v roce 1864.


      Původní usedlost, zničená požárem, byla stará 168 let. Její zástavba zachycená na náčrtku s dokumentační přesností detailů dokládá v souladu s indikačními skicami severně položených novoměstských obcí,6) že dnešní vyhraněná podoba komplexně uzavřené hospodářské jednotky nebyla ještě v minulém století jediným způsobem zástavby. Základní skladba tří až čtyřtraktové usedlosti je již v tomto období typickým jevem charakterisujícím větší hospodářství; objekty však jsou volně rozmístěny kolem více či méně ohraničeného dvora. V našem případě je dvůr ohraničen čtyřmi trakty.
      Cenným dokladem je schematické znázornění dispozice jednotlivých objektů - obytné stavení se dvěma světnicemi v podélné frontě a sýpkou v půdním prostoru, neorganické a netypické včlenění pazderny, kůlny a komory do jednoho traktu rovněž se sýpkou, příčně průjezdná stodola se dvěma přístodůlky,7) zřejmě dvojprostorové chlévy tvořící samostatný hospodářský objekt. Dispozice chalupy č. 107 za cestou8) je řešena předělením prostoru za síní na komoru, umístěnou v zadní části domového traktu a na chlév, situovaný u vchodu do domu bez vnějšího přístupu; jde tedy o přechodný chlévní typ domu, charakteristický pro oblast Českomoravské vysočiny osídlovanou českým etnikem.9) Této typologické příslušnosti se zcela vymyká prostorová dispozice statku, z něhož byly neúčelně vyčleněny hospodářské prostory.10)
      Další stavební vývoj usedlosti směřuje ke koncentraci zástavby se zřetelnou snahou o úplné uzavření hospodářské jednotky a k jejímu komunikačnímu [/] zpřístupnění.11) Tento stav názorně dokumentuje srovnání obou plánů. Čtyřtraktová usedlost s ohraničeným volně přístupným dvorem byla nahrazena dvěma rovnoběžně situovanými trakty s uzavřeným dvorem, což je při zmíněné převaze tří- až čtyřtraktové zástavby netypickým zjevem.12) Výrazný rozdíl můžeme sledovat rovněž ve způsobu prostorového členění domu. Při řešení domového půdorysu je respektována potřeba zpřístupnění chléva ze síně; ten však není situován vedle komory, ale až za ní a je přístupný ze síně spojovací chodbou. Podle Pražákovy klasifikace náleží tento typ pro charakteristické spojení chléva se síní ještě do oblasti domu chlévního, ačkoli je značně blízký komorovému typu domu.13) Bylo by zajímavé zjistit, nakolik se výskyt tohoto typu, doloženého V. Pražákem u usedlostí z 18. století na Pelhřimovsku aj., váže k českomoravské straně Vysočiny. Na Novoměstsku jsem se s ním doposud nesetkala a rovněž na Hlinecku není v literatuře uveden.14)
      Netypické je rovněž vnitřní uspořádání místností, zejména pokud jde o začlenění další, z kuchyně přístupné komory - kvelbíku - do průčelí domu vedle menší světnice. Tato prostora zastává dodnes funkci komory, zatímco druhá, umístěná za síní, byla obývána služebnictvem a za nynějšího majitele sloužila jako kancelář.
      Vzhledem k dostatečnému počtu obytných místností - kuchyň se dvěma světnicemi - zůstala domová dispozice nezměněna, pouze podél stěny do dvora si majitel přistavěl přístřešek jako domácí dílnu. K menším změnám došlo v zástavbě dvora pří

29

stavbou zděné kolny na traktor namísto větších chlévků zachycených na plánku, které jsou umístěny u velké kůlny v přední části dvora. Současnému stavu neodpovídá rovněž přepažení zadní kůlny k této změně došlo zřejmě po požáru v roce 1895. Díky pečlivému ikonografickému znázornění jsme získali přehled o půdorysném vývoji usedlosti během 19. a 20. století.15)
      Povšimněme si nyní technologické stránky stavby. Původní usedlost byla zřejmě celá roubená, jak dokládá její velké stáří a geografická příslušnost k oblasti tradiční roubené architektury. Nová usedlost byla postavena z pálených cihel se zachováním šindelové krytiny, která byla nahrazena eternitem u obytného stavení v roce 1927 a u stodoly v roce 1933. Roubené zůstaly pouze chlévy a voplotně u stodoly. Na celou stavbu bylo použito 82 500 cihel, zřejmě zčásti i syrových, tj. nepálených. Jejich výrobou se zabýval majitel sám na soukromé půdě svrateckého souseda, pouze malá část na zaklenutí chléva byla zakoupena v milovské cihelně. Srovnáním cen tohoto staviva je pochopitelné, že při téměř trojnásobné hodnotě byla dána přednost domácí výrobě.
      Šindel se nakupoval v sousedních obcích - ve Svratce a Křižánkách. Na pokrytí všech ploch včetně stříšky u průjezdu - parkánu - bylo zapotřebí 146 hranic této krytiny.
      Další stavební materiál - písek, kámen, byl získáván v blízkém okolí. Používal se též písek z vykopaných rozměrných základů, jimiž byly opatřeny všechny objekty usedlosti. Kámen se vozil zčásti [/] rozbitý, ostatní se lámal a sloužil mj. k výrobě dlažby do předsíně. V této souvislosti je zajímavé uvést, že značné množství kamene bylo majiteli darováno. Ve výpomoci stavebním materiálem je uvedeno též vápno, získávané až z Bystřicka. Zarážející je skutečnost, že v oblasti bohaté na lesy, zejména v blízkém okolí sousedního Novoměstska, nebylo jako při druhém požár mezi těmito dary zastoupeno stavební dřevo, které se nakupovalo od místní a svratecké obce, ze zádušního lesa a lesů novoměstských.
      Po technické stránce je nejzajímavějším konstrukčním prvkem oblouková klenba, vyskytující se u všech místností kromě světnic. Pozoruhodná je zejména klenba chléva, podepřená uprostřed nosným pilířem, která je v tomto terénu ojedinělá. Podobný způsob složité klenby se dvěma pilíři je v literatuře doložen pouze ze sousedního Hlinecka.16)
      Dveře do chléva a předsíně forhausu byly opatřeny kameným ostěním.
      Na vnějším vzhledu stavby upoutávají netypická osmitabulková oblouková okna a nebohatá štuková výzdoba ve štítě.
      V souvislosti se stavbou zbývá ještě pojednat o nájmu a odměňování pracovních sil.
      Dohledem nad stavbou byli pověřeni profesionální řemeslníci z okolí - stavební mistr a autor plánu F. Fiala z Hlinska, zednický mistr J. Zavřel z Kameniček u Hlinska a tesařský mistr V. Dobruský z Cikánky. Na vnitřních stavebních úpravách se podíleli příslušníci dalších řemesel - kameníci z Najdeku (výroba dlaždic) a ze Sněžného (výroba veřejí), truhlář a zámečník ze Svratky. Kromě dalších

30

stavebních dělníků jsou uváděni též nádeníci, formani, lamači kamene ap. Pracovní odměna včetně příležitostné nádenické výpomoci byla vyplácena formou denní mzdy, diferencované podle ročního období. V některých případech byla součástí denního nájmu též strava.
      Konečně je možno na pozadí události sledovat odraz společenských vztahů, jak se jeví ve formě poskytnuté sousedské svépomoci. V tomto případě jde o výpomoc většího rozsahu, protože usedlost byla postižena v roce 1895 dalším, z[é]áměrně založeným ohněm, který úplně zničil hospodářské objekty.17) O jejím materiálním a především morálním přínosu svědčí pečlivé zaznamenání všech dárců s vděčným oceněním této "dobročinnosti".
      Solidarita vesnického kolektivu k postiženým se projevovala především poskytnutím naturálních darů, zejména obilí (též chleba, brambor, sena, slámy, lnu), a dále pracovní pomocí nejrůznějšího druhu při hašení ohně, svozu stavebního materiálu vlastním potahem a pod. Při prvém požáru byly zastoupeny obě zmíněné svépomocné formy, zatímco u druhého převažuje zcela forma naturální, vycházející z prvořadé potřeby zabezpečit reprodukci postižené hospodářské jednotky. Překvapivý je v tomto případě poměrně vysoký podíl na hmotné výpomoci (uvedeno je 68 dárců),18) při níž se kromě naturálních produktů vyskytují i další předměty hospodářské a domácí potřeby - rádla, stavební dřevo, hačky19) na utěsnění střechy, drůbež, mouka, textil a peněžité dary.
      V rámci svépomoci se setkáváme i s dalšími pro[/]jevy solidarity - poskytnutí bezplatného nájmu v sousedově pazderce, úschova šatstva a ostatních předmětů, úschova nové úrody, usnadnění provozu se svolením rolníků z Cikánky jezdit po jejich louce s potahem.
      K dokreslení společenských vztahů je nutno uvést, z jakého prostředí byla výpomoc poskytována a jak byla splácena. Při požáru usedlosti v roce 1868 přispěli postiženým hmotnou pomocí především příbuzní a sousedská svépomoc se uplatnila zejména při stavebních pracích, naproti tomu při požáru hospodářských budov v roce 1895 převažuje zcela tato výpomoc. Na rozdíl od prvého ohně vypomáhali nejen lidé z obce a nejbližšího okolí (Svratky, Svratouchu a Cikánky), ale i ze vzdálenějších míst - z Podlesí, Milov, Křižánek, Sněžného, Šlakharmů a Lhoty. Na výpomoci se podílely i obce Svratka, Svratouch a Sněžné darováním stavebního dřeva.
      Náhrada za poskytnutou pomoc je zaznamenána zcela okrajově. Jednotlivci vypomáhali za stravu a krmivo pro koně. Mlynářovi z Cikánky odpracovali postižení jeden a půl dne potahem při odvozu hnoje.
      Příspěvek dokládá na konkrétním materiálu, jakým způsobem přispívá interpretace etnograficky významných rodinných zápisů ke studiu lidového stavitelství. Závěrem je třeba zdůraznit, že tento materiál má širší platnost než pro výskyt popisovaného jevu a v konfrontaci s dalšími archívními prameny a terénním výzkumem se podílí i na řešení obecnějšího okruhu otázek.

31


Průčelí trojstranně uzavřené roubené usedlosti Kuklík-Chobot č. 34.


Dokumentace staré usedlosti v kresbě.

TEXTOVÁ PŘÍLOHA

Kniha všech pamětných věcí pro Františka Nováka ze Svratouchu čís. 109, rok 1864, str. 39-39.
      Po tomto ohni od lidu dobročinnosti způsobené a sice dostali sme od bratra ze Vříště Josefa Nováka 1/2 míry lněného semena též lnu měřici ječmena. Od švagra Mlynáře a sestry jménem Sadovských 1 míru žita, 1 pytel bramborů. S Kamenca od švagra Josefa Pauliše 1 1/2 míry žita, 3 bečky bramborů, 3 bochníky chleba, těž z Kamence od jeho bratra též Anton Pavliše 1 1/2 míry žita a 2 bochníky chleba. Od Křižáneckého švagra Josefa Bukáčka 1/2 míry lněného semena. Od paní kmotry Stankový 1 kus chleba, mouku krupice a 1 1/2 mandele slámy. Od pana Eduarda Stanka též 1 1/2 mandele slámy. Od kmotra z Cikánky od Jozefa Neděly též 1/2 mandele slámy. Od Hynka Hořiny ze Svratky 1 bečku bramborů. Od kmotra Karla Šulce ze Svratky 1 bečku bramborů. Od Jozefa Vlacha těž ze Svratky 3 otýpky slámy. Od Fr. Peška ze Svratky 2 otep slámy od pana Hinka Jebasa fabrikanta odkorků na žlab pro dobytek a trakař haluzí k topení a jeho paní nám také přinesla kafe a naký dort - též od paní Vajnerky sme dostali 1 pecánek chleba a máz slivovice. Toto vše sme dostali darem jenž nám tito dobří lidé po tom ohni byli přinesli sami. My sme ale nikam nešli. Dobročinnosti a pomoci při stavjení.
      Jozef Macháček ze Svratouchu rol. soused, Jan Sádovský ze Svratky mlin. švagr spolu spřaženi přivezli 13 q vápna. František Novotný podlejší soused též přivezl 11 q vápna ze Studnic. Jozef Pauliš kamenecký švagr 11 dní vozil písek a kamení. Johan Jadrný soused ze Svratky 1 den vozil jedným koněm cihly. Jozefka Kučerová vdova ze Svratky poslala čeledína s koněm 1/2 dne vozit cihly, též Jozef Polanský soused ze Svratoucha vozil cihly a kamení po celých 10 dní a nato si ode mne vypůjčil 8 zl., které sem mu od toho nechal. Herman Šmíd izraelit hospodský ze Svratoucha 1 den vozil cihly jeho čeledín s koněm, pak Karel Sadovský soused ze Svratoucha pomáhal vozit cihly s párem říbat 2 dni, Pak
[/] Johan Sádovský mlynář ze Svratky 1 den pomáhal vozit cihly. František Paseka soused z Karlštejna pomáhal vozit cihly dva dni. František Bukáček švagr rolník z Krouný ten pomáhal mi s koněm vozit kamení cihly písek otd. a přivážel mi truňk z Krouný. Jeho práce stála mnoho dní. Tito dobročinní lidé mi pomohli bezplatně, jen se koňum a jím živobytí dávalo.
      Začátek stavby byl dne 25ho června o 8mi hodině ráno. 1ní gruntovní kamen ve jménu Božím položen. Baumistr neb stavitelský mistr byl p. František Fiala z Hlinskýho (Hlinsko - pozn.) Palír byl p. Jozef Zavřel z Kameniček okres Hlinsko, plán hotovil p. Fr. Fijala. Tesařský stavitel byl p. Václav Dobruský z Cikánky palír.
      Kamení se vozilo dílem zpoli rozbitý na vydobytých skal, asi 150 fur mi dal p. Frant. Vítek soused z Cikánky. Ostatní kamení se lámalo v lomě nad Křížem, kdež se i dlážky do forhauzu tam vysekávali a kameníci byli z Najdeku jménem Sajtneři to byli bratři, Písek se kopal v gruntech neco a naká část ze sklepa a ostatní ve vejvoze nad Křížem.
      Cihly sem ďál na půdě Františka Honka č. 141 ze Svratky a z jednoho ti[c]síce kusů cihel sem mu platil 1 zl. za hlinu. Od díla i s vypálením od 1ho tisíce kusu cihel se platilo 3 zl. 50 kr., od syrových 2 zl. 40 kr.
      Vápno sem bral
      Iní od Čípka ze Studnic 24 centy za 65 kr. II. od Válka z Trhonic 85 mír
      III. od Hanusa z Trhonic 420 mír IV. od Dvořáka z Blatna 65 mír
      Tehdy v tomto roku to bylo vzatýho dohromady 594 mír a v roku 1865 od Dostála 190 mír. Tedy všeho suma 794 mír. Z Trhonic sem měl vyjednané vápno 1 míru i s přívozem za 73 kr.
      Futra všechny dělal kameník František Juda z Německýho velký k forhausu jedny za 12 zl., ty malé po 6ti a k chlívu falce za 7 zl. Od přívozu sem dal 16 zl. 40 kr.

34


      Dříví jest z novoměstských hor a ze zádušního lesa, neco z obce Svratecké; a 18te kusů z obce Svratouské. Na těchto 18 ti kusech mě slevili 9 zl. ostatní sem zaplatil. Vše dříví, klad 81 ty vše padly na dlouhé prkna. Stavební dříví, klady, latě, krátké k vypálení cihel, to jest polenové stálo vše dohromady ouhrnkem v sumě 906 zl. 72 kr. Cihel všech sem udál a jejich padlo do celé stavby 76 000 tisíc, z Milov na klenutí chlíva 6 500 tisíce, tehdy všech je suma 82 500 tisíc. V Milovské cihelní sem platil tisíc kusů cihel za 12 zl. 50 kr. Od vykopání sklepů a šíje mimo gruntů sem dal 64 zl. 48 kr. Od špičáku, motyk ostření náklad 3 zl. 60 kr.
      Grunty sou všude nepřiměřeně hliboké a široké, pro stodolu kůlny vyvážka stála 16 dní 8 chlapů. Beze zdravy denně se jim platilo 40 kr. Suma 51 zl. 20 kr. Vyvážka dvora trvala celých 8 neděl s potahem, a hlína se z něj po louce u stavení vozila, s tou byla celá povežená takže byl vůz vedle voza. Tuto zimu nespad žádný sníh, tak sem se dal do vyvážky dvora, 3 sem měl zjednané, ostatní sme ďáli domácí. Od práce sem jim dal 28 zl. 80 kr., tyto byli ke zdravje zjednaný, platilo se denně po 20 kr. Pro hlavní stavení, a uklízení spáliska, a rozhazování podezdívek, bourání z komínu a úklid, a vyvážka hlíny pro stavení, a kopání gruntu 105 zl. 90 kr. Od kácení pohořelého jasanu který byl při stavení 14 zl. 40 kr. Práce při něm byla po 6 dní po 6ti nádenících, tem se platilo beze zdravy denně po 40 kr. a kořalka se jim přidávala. Z tohoto jasanu bylo 13 klad dílem silné a nekterá část slabších, tento měl od země 3 silné kmeny dulem spojené, od tech výše se pnuly slabší zhůru, a kořenů bylo z rozdělaným nepotřebným pařezem celých 5 sáhů dobré míry.
      Za prkna než se klady pořezaly sem dal Frant. Veselýmu v Křižánkách 28 zl. 20 kr. to bylo na lešení. Od řezáni klad sem dal na Křižánky a na Cikánku od 81 klad po 85 kr. činí 68 zl. 85 kr. Formani na dříví, kamení, cihly, písek atd. nelze vše udati, jakož zedníci, tesaři, nádeníci, a také lamači v lomě atd. nemožné vše navlas věděti, ne se nic nepachtovalo, jenž každý denně byl od podnikatela Františka Nováka ke stavbě zjednán, též placen.
      Hřebíky nárožní, a podlažní, a popodlažní, a jiné, též šindeláky a veškeré železí a šlisny a mříže do štítu a jiné, stály 202 zl. 12 kr. Nářadí k staubje, kolečka, trakař, korb k hašení vápna, a díla malty, 10 kalfasů, 3 nosítka, 21 stolů k lešení všelikého druhu, pak 3 železné palice, 2 nový, 1na stará, 7 motyk velkých, 2 špičáky, 8 lopat kovaných, 1 železný nový sochor a klíny ocelové do skaly. Stálo 63 zlatých. Mimo to oprava kovářská, správy, ostření, náklady, atd. 14 zl. 72 kr. Nynější stavení stojí kde stála kůlna pazderna při kůlni, komora atd. Stodola, kůlny stojí kde stála zahrada, dvůr jest co stálo staré stavení a bývalý dvůr a náká část od zahrady. Vyhlídka starého stavení co shořelo.
      Tohoto starého stavení obnášela místnost staré míry 1 věrtel a 3/4 achtle mimo horního stavení bydlícího, toto stavení bylo staré když shořelo 168 roků.
      Další pokračování při stavbje.
      Šindele sem koupil na bidlicý stavení od Františka Tesky ze Svratky. 32 hranice a po 2 zl. 45 kr. činí 72 zl. 40 kr. Ostatní sem měl co mě zůstaly po ohni, co lidé uhájili tech bylo 49 hranic, s tema jest pobilá strana ode dvora. Pučených sem měl 1 Ohranic. Tehdy na hlavním stavení je všech šindelů 91 hranice.
      Ještě toho roku přišel k nám dělat mistr truhlářský Johan Pánek ze Svratky. Tento přišel do práce o podzimním svrateckým jarmarce a pracoval přes celou zimu a leto a o svatém Václavu onemocnělý z práce vystoupiti musil. Na jeho místo nastoupl Josef Příbora sekerník a dál o sýpkách a ještě nekteré jiné dodělávky, též dělal také fofr, tento pracoval od sv. Václava až do 10. března. Tito byvše ke zdravje, zimním čase sem jim platil 25 kr. denně a letní čas dostávali 40 kr. denně. Kování vše a práci zámečnickou jakož sou zámky, panty a jiné: dělal Josef Novák ve Svratce, vše práce zámečnické stála 181 zl. Rok 1865, str. 41.
      Dne 10teho máje o 10té hodině právje sme zakládali grunty u stodoly a kůlen. Stavební mistr byl zednický p. Jozef Zavřel z Kameniček. Tesařský p. Vencl Dobruský z Cikánky. Toto leto sem vystavjel stodolu kůlny parkány

35

klenul se chlív forhaus kvelbík při forhausu dodělávala se seknice velká a menší, a palachovaly se stropy. Vazba se tahla nad stodolu a kůlny dne 1. července. Šindele na kryt stodoly a kůlny sem koupil vše na Křižánkách od Václava Bukáčka jak říkávali u Homoláčů tech bylo 55 hranic, ty sme platili za 3 zl. a 10 kr. jednu hranici, [/] ty koštovaly vcelku suma 170 zl. 50 kr. Na tuto stavbu se jich vešlo skoro o 36 hranic méně proti bydlícímu stavení kteréž o moc širší není, když s nimi ještě parkán a reteráty ze zbytkem poryté byly. Na velkém stavení se kladly sejpky tento rok podzimním časem dříve i pozdejc.[/]

POZNÁMKY
1.
      Činnost tohoto významného západomoravského badatele byla již mnohokráte hodnocena. Její vědecký přínos rozebírá V. Pražák v příspěvku Vzpomínáme na J. F. Svobodu, ČL, r. 41, 1954, str. 56-58.
2.
      Je vlastnictvím rodiny Pešlovy, tj. nynějších majitelů této usedlosti.
3.
      Starší údaje byly vypsány z předešlé pamětní knihy.
4.
      Usedlost vyhořela 18. 5. 1864. Zachránil se pouze dobytek.
5.
      Jde o obec s několikakilometrovou soustředěnou zástavbou, ležící již na českém území. V současné době se zde vyskytuje poměrně dostatek chalup s dřevěnými štíty, většinou postavených již z tvrdého materiálu. Původní ráz je zachován rovněž u několika zděných statků s uzavřenou zástavbou.
6.
      Viz např. indikační skica Vříště, Samotína, Javorka a Borovnice z roku 1835. SA Brno, D9. Bližší zobecnění o převaze uzavřené či volnější zástavby ve zmíněném období předpokládá studium všech map z této oblasti.
7.
      Na Hlinecku byl znám termín přístodůlek a párník, zatímco na sousedním Novoměstsku užívali pouze druhého výrazu. O Hlinecku Viz K. V. Adámek, Lid na Hlinecku, Praha 1900, str. 21.[/]
8.
      Tento domek byl koupen za 140 zlatých k dočasnému obývání a po postavení světnice v novostavbě zbořen. Je charakterizován jako stará chatrč, byl tedy značně starý.
9.
      Viz V. Pražák, k problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu, ČE, r. VI, 1958, str. 340.
10.
      V tomto případě není představa o dispozici jasná vedle malé světnice musela být umístěna ještě další místnost. Na druhé straně je nepravděpodobné, že ji autor při velice detailním vypracování plánu nezakreslil.
11.
      Podle pisatele byl nynější statek postaven na místě kůlny, pazderny a komory, stodola s kůlnami na místě zahrady. Dvůr zahrnuje plochu starého stavení, bývalého dvora a části zahrady. Hlavní stavení je tedy situováno podél cesty, zatímco dříve by podle popisu byly takto zpřístupněny hospodářské prostory.
12.
      Z výzkumů na Novoměstsku jsem se s tímto způsobem zástavby nesetkala. Rovněž v Adámkově monografii Hlinecka zachycující půdorysnou dokumentaci 11 usedlostí se zmíněná zástavba nevyskytuje. Viz K. V. Adámek, Lid na Hlinecku, str. 73, 91, 150, 157, 163, 180, 189, 206, 213 a 230.

36


13.
      Viz V. Pražák, cit. dílo, str. 343.
14.
      Viz K. V. Adámek, Lid na Hlinecku, půdorysná dokumentace.
15.
      Další rekonstrukci vývoje není možno provést pro nedostatek starších dokladů. V době založení pamětní knihy (r. 1845) byly postaveny již všechny objekty.
16.
      Jde o statek Filipího z Herálce. Viz K. V. Adámek, Lid na Hlinecku, str. 73, obr. 12.
17.
      Požár zachvátil stodolu a obě kůlny. Ze zápisu o vzniklé škodě získáváme přehled jednak o funkci těchto skladovacích objektů, jednak o stavu zemědělského inventáře a naturálních produktů. Ve stodole bylo uloženo přes 200 mandelů obilí, přes 10 mandelů vymlácené slámy, 6 bochníků chleba, 4 fůry jetele na semeno, cepy, bryčka, několik toků (?) a 13 prken na podlahu pod žentour.
      Ve velké kůlně měli 40 mandelů vytřeného a 4 mandele nevytřeného lnu, dvě prasata ve chlévcích, jeden vůz, polovinu druhého a důkladně vyrobené žebřiny, fofr.
      V malé kůlně byly uskladněny přes dva sáhy dřeva na šindele, troje pohrabačky, různé dříví, kurník, prasecí chlívek, velká pila a orné nářadí kromě ruchadla.
      Zachránil se jen žentour, mašina a vozy.
      Na obnovu poškozených budov byli najati tři tesaři z Cikánky (Karel Dobruský se synem a Karel Férti,) Pracovali čtyři týdny za odměnu 126 zlatých, zedník dostal 1 zl. 69 kr. Dřevo stálo 170 zl. 80 kr., prkna 19 zl., šindel 240 zl., 2 zl. 40 kr. jedna hranice.
18.
      Dary byly poskytovány ještě během následujícího roku. Pro úplnou informaci uvádím opis z kroniky. Rok 1895. Dějiny ještě v témž samém roku. Kdo nám co po ohni dal milodary.
     1.     Hanuška Hlinecká 5 zl. peněz a 3 mandele ovesné slámy.
     2.     Paní Staňková ze Svratky dobrý 2 míry ovsa a 20 otepí slámy.[/]
     3.     Netlovka 5 litrů čisté silné kořalky.
     4.     Hejtmánkovi 1 míru jeřice k setí, 1 míru žita na chleba a dědeček starý Filipí z Telecího ze svého výměnku velký pytel pěkné chlebové mouky.
     5.     František Musil z Valdorfa 5 čtvrtí ječmene k setí, a dobrý 2 míry ovsa.
     6.     Tetička Bukáčkova z Valdorfa sukni všední od jejího štofu a 4 kusy drůbeže a 1 kloub lenu.
     7.     Františka Filipí z Telecího totiž sestřenice fůru slámy ovesné, 1 hektolitr ovsa, 2 míry jeřice k setí.
     8.     Josef Pauliš z Kamence bratránek 1/2 míry hrachu, žita 1 míru na chleba, ovsa 1 hektolitr. Marie Suchá ze Svratky sestřenice velkou fůru slámy režné a ječmenné, 2 míry ovsa.
     9.     Plevovi ze Svratky 1/2 míry ovsa.
     10.     Sláma Pavel z Milov 1 kloub lenu, 1 míru jeřice a 8 otepí slámy na povřísla.
     11.     Fr. Sáma z Milov 1 míru jeřice k setí.
     12.     Adolf Pauliš z Oldříše bratránek 1 hektolitr ovsa.
     13.     Táborníčkovi 1 míru ovsa.
     14.     Josef Zech ze Lhot, Zaška sestřenice 1 1/2 míry jeřice a 4 otepě slámy.
     15.     Josef Novák ze Lhot 1 1/2 míry ovsa a 15 otepí slámy jeřičné.
     16.     Anton Novák ze Lhot 1 míru ovsa.
     17.     Čechal Josef Karlštýn 1 1/2 míry jeřice k setí.
     18.     Josef Novotný horní 1 míru jeřice k setí.
     19.     Václav Novák ze Svratky 1 míru jeřice na chleba, 1 1/4 míru ovsa k setí.
     20.     Staněk ze Šlakchamrů hodné velké saně sena.
     21.     František Bukáček z Krouný strýc 1 hektolitr a 1!2 čtvrťáka žita.
     22.     Starý Veselý z Německého 3 míry ovsa.
     23.     Mladý Josef Veselý z Německého 1 1/2 míry žita na chleba.
     24.     Obec Německá jedle na trám.
     25.     Josef Boháč z Německého prkna 32 kusy rozličné.

37


     26.     Čeněk Novák fořt z Pasek bratránek 20 prken, 3 sážní, 5 čtvrtí tlustý.
     27.     Svratoušská obec 2 bory na trámy.
     28.     Kmotra Mišková ze Svratoucha 1 bor na trám.
     29.     Z Křižánek z pily 15 prkýnek, jedno prodávali za 5 krejcarů.
     30.     Josef Dvořák z Křižánek dvoje saně smrčí nám dal v lese.
     31.     Štorek ze Lhot 3 otepě slámy.
     32.     Josef Cach ze Svratoucha sestříně 1 1/4 míry ovsa.
     33.     Hartmanovi ze Svratoucha 1 míru jeřice.
     34.     Novotný bydlíci vedle Hartmana i míru jeřice k setí.
     35.     Roušárkovi 1 míru jeřice k setí.
     36.     Kmotra Mišková 1 míru žita na chleba.
     37.     Josef Miška bratránek 1 míru žita.
     38.     Horní ženský Miškovy 1 míru ovsa.
     39.     Pan farář Jaroslav Chlumský 3 zlatý peněz.
     40.     Ignác Sádovský 24 otepě ovesné slámy.
     41.     Jan Miška fůru pazdeří.
     42.     Františka Novotná z Moravské Svratky 1 míru jeřice nám dala a 2 míry jeřice a 3/4 ječmene míry půjčila.
     43.     Josef Kunc 1 míru ovsa a 40 otepí slámy jeřičné.
     44.     Pešlovi totiž rodiče naše 2 1/2 míry žita na chleba, ovsa dobrých 5 1/2 hektolitrů. Dříví 1 bor a nějaké latě a fůru slámy.
     45.     Starý Hořina otepí 20 slámy ovesné a jeřičné.
     46.     Hačky nám daly když jsme pobíjeli střechu. Kmotra Miškova 4 otýpky.
     47.     Fialka moravská od vody 1 otýpku.
     48.     Fialovi horní 2 otýpky.
     49.     Vítkovi Puchařovi 5 otýpek.
     50.     Novákovi, ze Svratky 1 otýpku.
     51.     Herman ze Svratky 1 otýpku.
     52.     Táborníčkovi 2 otýpky.
     53.     Vlachovi Svobodovi 1 otýpku.
     54.     Zástěrovi z Moravské Svratky 2 otýpky.
     55.     Zástěrovi 2 dny pomáhali vozit dříví na stavbu z lesa. Kmotr Zástěra z Moravské Svratky.[/]
     56.     Josef Vítek z Cikánky vozil dříví 2 1/2 dne na stavbu. Pak nám dal staré rádlo, smět na saně. Pak nám udělali dobrodiní lidi v Cikánce. Josef Říha a Neděla nechali nás jezdit po svých loučkách se dřívím z lesa, neb jsme se u Musilových ve Svratce s ním nemohli stočit, udělali nám s tím moc dobře. A my jim za to v náhradu co jsme jím proryli drn udělali škodu dáme.
      Dále nám při ohni moc pomahali ze Svratky. Pan Jan Hejtmánek přišel ráno a vynášel ze stodoly hořlavé snopy, neb se to pořád ulévalo a sotva že vzali snop už ten spodní zase hořel i v náručí se jim to chytalo. Vynášel několik hodin, pak jsa umdlen šel domů a poslal zase služku a ta zas několik hodin pomahala vynášet. Pak pani Staňková také několik hodin vynášela. Pak Dobruská celý den vynášela. Říha také několik hodin pomahal. Ignác Král švec z Cikánky také kolik hodin pomahal ulévat a kopat, trhat to ve velké kůlni, Sodomka Ambrož, Anton Král krejčí, Josef Kaštánek od lesa, František Šiler neb Badal, syn ševce Sádouský, Anton Řádek, Ignác Šiler. Vilhelm Tlustý z Moravské Svratky, Josef Kunc, František Pešl švakr byl zde celý den. Jan Bukáček z Krouný bratránek pomahal zde skoro celý den. Karel Dobrušky mladý z Cikánky chvíli pomahal. Josef Hromádko švec ze Svratky Josef Macháček rolník ze Svratoucha chvíli nosil vodu. Stříkač Svratouský zde byl do kvíčerka neb se pořád muselo ulévat. Vyváželi a vynášeli jsme to ven a pořád jsme to museli ulévat po dva dny a dvě noci jsme to přes chvíli ulévali ještě třetí den to doutnalo museli jsme ulévat. Dál nám prokázal dobrodiní Ptáček, mlynář z Cikánky, řezal nám prkna ku stavbě, několik klad pořezal a mlel nám obilí naše zdarma na chléb. Za to jsme mu vozili hnůj 1 1/2 dne také z lásky.
      Josef Vašek z Milov nám dal 4 míry ovsa darem. Z Mor. Svratky Jos. Čech nám dal 1 míru ovsa. Z České Svratky Novotný Ignác obuvník 1 m. ovsa.
      Dějiny v roku 1896. Dary lásky od lidí nám poskytnuté.

38

Starý Sádouský Humenský ze Svratoucha 1 míru ovsa nám dal. Svratecká obec nám dala 5 zlatých peněz. Míchal Bukáček z Oldříše nám dal 1 míru ječmena. Josef Vítek z Cikánky nám dal jedno nové rádlo a dvě staré rádla. František Vašek, mládek z Křižánek 1 1/2 míry jeřice k setí. Václav Miška ze Svratoucha 1 1/2 míry ječmena seťového. Adolf Hanych [/] ze Svratky 1 míru jeřice k setí. Pan Herman ze Svratky k setí jeřice 1 míru. Pani Hájková učitelova ze Svratky, ovesné slámy 38 kil.
19.
      Hačky, tj. odpad z vytřeného lnu, sloužily jako tepelná izolace, v tomto případě k utěsněni pod šindelovou střechou. Dodnes se jimi na venkově ucpávají přes zimu okénka do sklepa.

39

AUS DER VERGANGENHEIT DER VOLKBAUKUNST IN DEN BÖHMISCHMÄHRISCHEN HÖHEN

Die Familienchroniken sind eine wichtige, bisjetzt nicht ausgenützte Archivquelle. Das gilt besonders für die Volksbaukunst. Die Eintragungen dieser Art haben Dank der Detailbeschreibung als Dokument einen grossen Wert und falls sie die Zeichnungen enthalten, dienen. als Beitrag zur Aufklärung über die Fragen der Volksbaukunst im breiteren Zusammenhang, wie es am folgenden Beispiel gezeigt wird.
      "Das Buch aller Denkwürdigkeiten für František Novák von Svratouch Nr. 109" von Jahren 1845-1900 beschreibt den Bau der neuen Ansässigkeit nach dem Brand im Jahre 1864 und den Bau der Wirtschaftsobjekte nach dem Brand im Jahre 1815. Die genaue Eintragung samt der Bilderdokumentation ermöglicht
      a) die Konfrontation der alten und neuen Ansässigkeit,
      b) die Bautechnologie-Beachtung,
      c) das Studium der Gesellschaftsbeziehungen.
      Die Ansässigkeit befindet sich an der Grenze zwischen Böhmen und Mähren, im Gebiet mit der Gezimmerarchitektur. Sie wurde im Jahre 1696 aufgebaut. Die Zeichnung stellt den Zustand von den 40. Jahren des vorigen Jahrhundert dar. Die Ansässigkeit wurde mit 4 frei am Hofumfang gestellten Trakten gebildet. Die Archivdokumente von den 40. Jahren des vorigen Jahrhundert belegen diesen Typus neben dem 3-4 Traktentypus ganz geschlossner Ansässigkeit, welcher für den jüngeren Zeitabschnitt charakteristisch ist. Die Disposition des
[/] benachbarten Bauernhauses ist interessant; es handelt sich um so genannten böhmischen Typus des Wohnstallhauses, welcher für Böhmisch-mährische Höhen, bewohnt vom tschechischen Ethnikum, charakteristisch ist.
      Weitere Bauentwickelung zielt zur Konzentration: Untypisch ist die Benützung der zwei anstatt mehrerer Trakten. Die Hausdisposition gehört zum böhmischen Wohnstallhaustypus. Es handelt sich aber nicht um reinen Typus - der Stall ist zwar aus dem Vorhaus zugänglich, aber er ist bis hinter die Kammer situiert.
      Die ursprüngliche Ansässigkeit war offenbar ganz gezimmert, die neue wurde aus gebrannten Ziegeln mit bewahrter Schindeldachung erbaut. Die Ziegel erzeugte der Eigentümer selbst, ein Teil kommt aus der Ziegelhütte her. Die Schindel kaufte man in den benachbarten Gemeinden. Das interessanteste Konstruktionselement ist die Bogenwölbung, besonders in diesem Gebiet vereinzeltes Stallgewölbe mit dem Tragpfeiler. Die Bauunternehmer waren die Professionisten von der Umgebung; sie bekamen den Tageslohn. Die gesellschaftlichen Beziehungen im Dorfkollektiv prallen in der Nachbarmithilfe. An dieser haben nicht nur die Verwandten und Bekannten aus der nahen und weiten Umgebung, sondern auch ganze Gemeinden teilgenommen. Fast in allen Fällen handelte es sich um unrückstellige Form der Hilfe, welche der Eintragungsautor moralisch hoch bewertet.
      Übersetzt von Jan Skácel

40

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970
      ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI



LIDOVÉ OBYČEJE Z MORAVY PŘED PŮLDRUHÝM STOLETÍM [obsah]

RICHARD JEŘÁBEK, katedra etnografie a folkloristiky UJEP, Brno
      Při dnešních pokusech o rekonstrukci vývoje většiny projevů lidové kultury narážíme na nedostatek materiálu z těch období, jež nemáme možnost poznávat z autopsie nebo z dochovaných hmotných památek a ústního podání, popřípadě ze známých literárních zpráv. A přece existuje mnoho zapomenutých a posud odborně nevyužitých zdrojů, hlavně z konce 18. a z první poloviny 19. století. Zjištění těchto starších prací - ať už je jejich vědecká hodnota jakákoliv - nemělo by zůstat v osobním arsenálu nálezce; měl by je mít k dispozici každý zájemce, buď in extenso nebo alespoň ve formě rešerše.
      V průběhu přípravných prací na regionálních monografiích z Moravy nejednou narážíme na neznámé rukopisné prameny a na drobné příspěvky publikované v rozličných sbornících, ročenkách nebo časopisech lokálního či dobového významu. V regionálních monografiích na ně není zpravidla dost místa. Protože však nejsou bez zajímavosti pro široký okruh čtenářů - nejen z řad národopisců - budeme je příležitostně uveřejňovat ve formě badatelsky vhodné a čtenářsky pokud možno přitažlivé.[/]
      Pozoruhodné příspěvky přinesl seriál "Sitten und Gebräuche der Bewohner der österreichischen Monarchie. Skizzen aus der Vorzeit und Gegenwart" publikovaný v Das Panorama des Universums zur erheiternden Belehrung für Jedermann und alle Länder (Neue Folge, Erster Jahrgang, Prag 1837). Kromě článků z prostředí maďarského (F. Csáky; Einiges aus dem früheren gerichtlichen Verfahren in Ungarn, str. 117-118; F. Csáky, Hochzeitsgebräu­ che der Magyaren in Gömörer Comitat. Ausgezogen aus den Tudományos Gyütémeny, str. 141-144), srbského (F. Csáky, Gebräuche der Serben, str. 168-169) a rakouského (A. Müller, Das Scheibenschiessen in Tirol, str. 238-239) obsahuje popisy obyčejů z Čech (J. Cluth, Das Todaustreiben, str. 116-117), z Moravy (J. Cluth, Die Mařena der mährischen Walachen, str. 276-277; J. Cluth, Gebräuche in der Hana, str. 322-324) a ze Slezska (Eine Jahresfeier in Jamrnic in Mähren. Aus dem Čechoslaw übersetzt, str. 364-365).
      Povšimněme si blíže příspěvků týkajících se Moravy. Jméno jejich autora jsme bez úspěchu hledali

41

v biografických lexikonech (Wurzbach), všeobecných encyklopediích (např. Rieger, Otto, Masaryk, Brockhaus, Meyer) i v regionálních literárních příručkách (B. Slavík, Písemnictví na moravském Valašsku, Olomouc 1947: B. Slavík, Hanácké písemnictví, Olomouc 1940). Jeho význam zřejmě nepřekročil stránky Panoramy Universa. Přesta Cluthovy pod kusy o popis obyčejů z Moravy pozásluze oceňujeme a jeho svérázné líčeni přijímáme též jako dokument dobového zájmu o lidovou kulturu, zájmu, od něhož nás dělí skoro stopadesát let. Tak chápeme i simplifikovaný a místy naivní autorův přístup k národopisné problematice, věcné chyby a nepřesnosti, jimiž se například popisy valašského a hanáckého kroje jen hemží. Dobovým zvyklostem se koneckonců nevymyká ani to, že údaje o národopisných jevech nejsou přesněji lokalizovány. Oč dál byl třeba Cluthův současník František Sušil, z jehož střízlivých, ba až torzovitých popisů moravských obyčejů (vynášení Mařeny nevyjímajíc) lze povětšině vyčíst provenienci. Jenže Cluth psal své stati pro jiné účely a jeho čtenáře nemusely regionální detaily příliš zajímat. Je ostatně otázka, nakolik byl původní a nakolik čerpal z tehdy dostupných pramenů, jak bylo v jeho době zvyklostí. Odpověď poskytne teprve zevrubná konfrontace většího počtu prací. Z nichž některé dosud čekají na své znovuobjevení.
      Cluthovy stati o vynášení Mařeny na Moravském Valašsku a o některých, zejména svatebních a posvícenských obyčejích na Hané otiskujeme v českémpřekladu, v němž jsme usilovali o zachování autentičnosti a dobového koloritu, který není pro dnešního čtenáře bez půvabu.[/]
      MAŘENA MORAVSKÝCH VALACHŮ
      Na východě Přerovského kraje, na hranici Uher, přebývají moravští Valaši, ušlechtilý, bystrý lid, který má pouze název společný se stejnojmenným kmemem žijícím, hluboko v Uhrách a v Podunají (v orig. Hospodarschaft - snad od Hospodar, tj. název knížát podunájských - pozn. R. J.). původem, mravy a jazykem se ale zcela liší. Jméno moravských Valachů se neodvozuje bez důvodu ze slovanského slova valach (pastevec) a pokud se označuje jako valach také lenoch, může toto odvození platit také pro turecko-uherské valachy, kteří se sami pojmenovávají jako Rumanje (Römlinge snad ultramontáni - pozn. R. J.).
      Hlavní středisko moravských Valachů je Valašské Meziříčí; jejich původ je slovanský, řeč českomoravská, jejich oděv zčásti hanácký, zčásti uherský. Aspoň v jejich čižmách, v jejich zálibě v mosazných knoflících, dále v kazance (Kazanka, lesklá černá ženská sukně, která je nesmírně bohatě skládaná a tak tuhá, že při chůzi vydává značný šum), rubáči (Rubáč, krátká spodní košile, která sahá jen pod ňadra a někdy je tak úzká, že nahrazuje šněrovačku) a rukávcích žen (Rukávce, malá svrchní košile, která zahaluje horní část), je uherský kroj k nepopření. Tak nosí též hustou ovčí kožešinu v létě v zimě, docela věrně oné prů povědi, kterou jsem zaslechl kdysi od jednoho Slováka v kečkemétské pustě: Čo dobre pro zymu, y dobre pro teplo (Co chrání proti zimě, chrání také proti horku). Náruživou zálibu pro koně mají společnou s oběma sousedy, s Uhry a s Hanáky.

42

Na jejich slovanský původ ukazuje vedle jejich fysiognomie také jejich nápadná religiosita, která činí jedním z jejich hlavních potěšení obtížné pouti do nejvzdálenějších končin, jejich pověry, které je nechávají stále ještě věřit ve víly, skřítky a čarodějnictví, a jejich příchylnost ke starým, po předcích zděděným obyčejům. Mezi mnoha jinými je slavnost Mařeny ta nejznamenitější. Je stejná jako již popsané vynášení smrti (Na Hané, jejíž obyčeje popíšeme příště, nacházíme slavnost právě tak, jako v litoměřickém kraji, slaví se o Smrtné neděli, slaměná panna se jmenuje Smrt atd.), jen se neslaví o Smrtné neděli, nýbrž o neděli Květné, ponejvíce po velké mši, Slaměná panna se zde jmenuje Mařena a zatímco sama je nesena děvčaty na žerdi k nejbližšímu kopci, zpívá ženská družina jednu jedinou písničku, která začíná
      He! Juchhe, Hollaho! Má milá Mařenó!
      Všichni mladí chlapci - stejně zlý princip jako při všech dívčích hrách - přibíhají s rozpustilou bujností a dráždí děvčata tak dlouho, až povstane mezi oběma stranami zápas. Když se konečně z pouhého žertu dostatečně poperou a poškrábou: tak se vracejí jako nejlepší přátelé do vsi, chlapci dávají děvčatům na usmířenou doušek z láhve pálenky, ty opět častují chlapce pučálkou (dušený hrách) a za žertování a chichotání slavnost končí.
      Někteří učenci míní, že tato slavnost Mařeny pochází z pohanských dob a obdržela své jméno od slovanské Diany, která se jmenovala Mařena. Já jsem příliš málo vzdělán, abych se chtěl opovážit [/] nějakého rozhodnutí o tom, ale myslím, co se mne týče, že záležitost sama sice pochází z pohanství, ale jméno z doby mnohem pozdější. Jako doklad pro tak častný vznik tohoto obyčeje slouží okolnost, že je k zastižení v tolika jiných končinách Čech a Slezska, a kdo by si dal práci pátrat v Rusku, Polsku, Pomořanech atd., nalezl by s největší pravděpodobností v těchto i všech oněch zemích, v nichž kdysi sídlili Slované, podobný zvyk nebo přinejmenším jeho stopu. Na pozdější původ jména však ukazuje již rozličné pojmenování v různých krajích.
      Nelze též nepřihlížet k tomu, jak by tato slavnost o Květné neděli mohla být ve spojení s bohyní lovu, že by po ní měla obdržet jméno. Naopak myslím, že přátelé etymologizování by měli přitom pamatovat, že Mářa, Mařena též vůbec znamená neohrabanou statnou děvečku a že jméno v tomto smyslu velmi lehce mohlo přejít také na slaměnou loutku zašitou do hrubé pytloviny, která určitě sama o sobě nemá nic subtilního.
      OBYČEJE NA HANÉ
      Brněnským a Přerovským krajem podél řeky Hané se táhne krásný, úrodný , šťastný kraj zvaný Haná. Ne vždy jsou obyvatelé šťastné země rovněž šťastni, ale na Hané je tomu tak. Silný, zdravý obdělávatel a vlastník vděčné půdy - čeho ještě potřebuje ke štěstí?
      Hanák časně snídá; když jde do města nebo na pole, zapřahá vždy, také zbytečně, čtyři silné, čilé oře; když se vrací, nachází své zamilované jídlo, buchty nebo vepřovou s hrachem, co mu pak schá

43

zí? Ve volných chvílích může chlapec prohánět otcovy koně, mladík se laskat se svou milou, starý - comme chez nous - se svými švagry, bratranci a sousedy vykouřit dýmku tabáku u sklenice piva: tak je šťasten; děvče má novou kazanku, nový lajdík, pěkně šelestící rajdák: tak je veselého srdce; má-li ale jakou naději, že si na rajdák bude moci pověsit karkulu, pak je blažená. Abychom však čtenáře obeznámili s významem těchto hanáckých výrazů, mušíme mu vyprávět o svatebních obyčejích na Hané.
      Stává se zřídka, aby nevěsta a ženich byli z téže vsi, Nevím, zda by mladý Hanák nenašel i ve své obci děvče, které by bylo hodno jeho lásky; ale vím, že je raději hledá v jiné vesnici, snad proto, že pak, až si pro ně jednou dojede jako pro nevěstu, může rozvinout všechen svůj přepych, což by mu v opačném případě nebylo dopřáno v takové míře. Dva vozy - je-li počet jeho hostů vyšší, pak ještě víc - zapřáhnou se s koni ozdobenými nádhernými postroji se stuhami, kyticemi a zvonky; jeden se šesti, druhý se čtyřmi. Šestispřeží jede v čele, je určeno pro nevěstu, ale sedí na něm také muzikanti a nevěstini hosté ženského pohlaví, z nichž poslední drží v rukou vyšňořené panny, malé kolébky a jiné symbolické hračky. Ve čtyřspřeží jede ženich se svým otcem a dvěma nebo třemi svatebními svědky. Z počátku vážného a klidného ženitba brzy oživí naděje na blízké štěstí, výská a jásá s ostatními, a je-li jízda o něco delší, nemůžeme mu mít za zlé, když si v tomto vzrušeném stavu pohybujícím se mezi strachem a nadějí vezme s sebou nějaké občerstvení, ale můžeme mít za zlé hostům, když následují jeho příkladu, jeho pobídek.[/]
      Jakmile mladí hoši z vesnice, z níž ženich vyvolil svou nastávající, vidí přicházet průvod - ponejvíce jej již dříve slyší - zatarasí přístup do vesnice řetězem z květin a stuh a nevpustí příchozí dříve, až byl ženich vykoupil průchod peněžitým darem. Rozumí se samo sebou, že peněžní dar se řídí majetkovými možnostmi a štědrostí ženicha, ale hoši by se rděli vzít méně a sám ženich by se styděl dát méně, než co je nezbytné ke koupi vědra piva. Tím ženich nevěstu vykoupil a chlapci dají svatebnímu páru odpoledne v hostinci připít.
      Jakmile přijde průvod před dům nevěsty, počínají vzájemná pozdravení a blahopřání. Plačící nevěsta se vystrojí k cestě do kostela, obdrží požehnání rodičů a vydá se pak se svatebním průvodem do kostela k oddavkám. Když ty skončí, vracejí se všichni do nevěstina domu, kde počíná svatební hostina, při níž se neuvěřitelně mnoho jí, pije a tlachá a zvláště zmíněná oblíbená jídla hrají hlavní roli. Ke konci hostiny se ztratí družba (hraje úlohu českého plampače), vrátí se ale brzy s obřadním vzezřením a žertovně důstojným krokem, nesa na hlavě svatební koláč. Nenadsazujeme, když vyprávíme, že tento koláč má velikost velkého mlýnského kamene má stejný tvar, stejnou výšku a stejný průměr, a peče se kvůli svému ohromnému objemu v nádobě jako řešeto. Na horní ploše se chvějí praporky a korouhvičky z barevného pozlaceného papíru. Družbovi po straně kráčí průvodce, který nese jedličku taktéž pestře ověšenou praporky, stuhami a cetkami, na niž se také hosté ihned vrhnou, aby uchvátili větvičku, stužku, proužek papíru apod., a aby tuto kořist opatrovali po celý život pro vzpomínku na tento

44


Hanácká selská svatba. Barevná litografie Františka Kalivody z poloviny 19. století.

radostný památný den. Mezitím dojde družba k svatební tabuli - naproti místu nevěstinu - a přednáší po všelijakých přípravách a pokašlávání s přísným, důležitě se tvářícím obličejem žertovnou řeč plnou narážek, kterou hosté přerušují každou chvíli posměšky a jásotem. Potom se koláč postaví na stůl, rozkrojí se, rozdělí a je pochován v okamžiku v ústech hostí - kteří se často skládají ze dvou celých vesnic - navzdory své bezmála vybájené velikosti. Ti z hostů, kteří mají děti, vezmou podíl na koláči pro ně domů.
      Během této hostiny se přiblížil večer a začíná tanec. S jeho koncem zpravidla také končí noc.
      Nazítří ráno se sbalí postele, šaty a ostatní domácí potřeby nevěstiny a poté, co se s ní rozloučí za slz, smíchu, štkaní a jásotu rodiče, kmotřičky, tety, sousedky a družky, posadí se k poledni se svým zavazadlem, ženami a muzikanty na šestispřeží, ženich se svými mužskými průvodci na druhý vůz a tryskem jede průvod do obydlí ženichova. Zde již čekají všechny vdané ženy z vesnice na svatební pár. Jedna z nich drží v ruce cylindr zhotovený z tuhého červeného plátna, vyplněný slamou, který je prstencovitě ohnutý a jmenuje se červená karkule, a podává jej nevěstě při jejím přichodu, zatímco nastavuje otevřenou dlaň druhé ruky ženichovi na znamení, že očekává za karkulu kupní cenu. Když ji byla dostala, bud' složenou z peněz nebo jiných darů, vezmou ženy nevěstu do svého středu, zapletou jí vlasy do dvou copů, ovinou jí opět rajdák (široký, dlouhý pruh bílého zesíleného lněného plátna na způsob flóru, které se jmenuje mřeže, tj. mříž, a tak [/] se ovine kolem hlavy, že horní část přijde dozadu a tam je otevřena. Z dolního konce visí dolů dvě stuhy, na které se upevní karkule) a na něj zavěsí červenou karkuli. Tímto činem dávají nevěstě najevo, že se nyní smí počítat mezi vdané; neboť z rajdáku panny nevisí karkule a její vlasy jsou spleteny jen do jednoho copu.
      Následující svatební slavnosti jsou běžné ve všech zemích a světadílech a proto jsme jejich líčení ušetřeni.
      Ještě dva jiné, ale každoročně se opakující svátky jsou to, co v životě veselého Hanáka tvoří epochy a na co se ustavičně přinejmenším po celého čtvrt roku připravuje a těší. Jsou to poslední dny masopustu a posvícení. Způsob jejich slavení chceme poněkud obšírněji popsat.
      Na Hané, jako mezi sousedními Zábečáky (obyvateli levého břehu Bečvy), má každá vesnice rychtáře (soudce), pudmistra (starostu) a dva konšele. První má na starosti záležitosti obce s vrchností, druhý vnitřní záležitosti a finanční věci obce a konšelé zastávají oba věci soudních sluhů a když se má konat shromáždění obce, jdou celou obcí s bubnem, s nímž velmi čile zacházejí. Znakem moci pudmistra a rychtáře je právo, meč, na jehož hrotu vlají stuhy. - Když se přiblíží doba posledních masopustních dní, jdou vesničtí hoši okolo domů, požadují na děvčatech peníze a na hospodyních vejce, máslo, mouku apod. Ochotně se jim to všechno poskytuje. O poslední masopustní neděli odeberou se mladí druhové k rychtáři a pudmistrovi a vykoupí od nich za obdržené peníze na dobu posledních tří dnů masopustu

46


Taneční zábava Hanáků-Zábečáků (dolní Pobečví). Barevná litografie Františka Kalivody z poloviny 19. století.

právo a s ním soudcovskou moc. Potom doprovodí sesazené hodnostáře do hostince, zastrčí právo do rákosového nebo trámového stropu velké jizby, která při shromážděních slouží jako senátní síň, při radostných příležitostech jako taneční sál, a dojdou pro děvčata. Tři dny se nyní tančí, plesá a pije; na konci třetího dne odstraní zase obecní úředníci právo a slavnost dospěje ke svému konci,
      Při posvícení koná se na Hané a v kraji Zábečáků kromě obyčejů vyskytujících se všude ve slovanských zemích ještě následující zvyk, který poněkud drsně, ale brzy bude odstraněn. Skopec nebo jehně jsou ověnčeni květinami a stužkami od mladých hochů a děvčat, přivázáni k lavici a ve slavnostním průvodu, který zahájí muzikanti a uzavře početný dav, za hudby a jásotu vedeni k hospodě. Před jejími dveřmi stojí zpravidla tak zvaný posvícenský strom, vedle něhož se postaví lavice se skopcem. V širokém kruhu se točí kolem stromu, lavice a skopce. Z tohoto tance vystoupí mladí hoši jeden po druhém, každý tančí jednou nebo dvakrát v kruhu kolem skopce, mává ve vzduchu kolem skopcovy hlavy lesklou, tupou šavlí, činí chybné rány, prostě jako by byl svátečností dne poněkud roznícen, diváci se smějí a tato ukrutná hra trvá tak dlouho, až se jednomu z tanečníků podaří useknout ubohému zvířeti hlavu. Tanečníku je to ku cti a menší nevoli budí také cit vzdělaného diváka, když se to stane jednou ranou. Pak se oběť peče a je tanečníky a tanečnicemi na hodech snědena. Doufáme, že místo tohoto zvyku zděděného z pohanství zaujme brzy hezčí.[/]
      Jiné obyčeje Hanáků, jako svatojánský oheň večer 23. června, pohřbívání smrti (vyhánění smrti), honění Jidáše s klapačkami a pojízdnými řehtačkami o Velkém pátku - docela připadly chlapcům, a my chceme proto s jich pominutím načrtnout ještě jen v krátkých obrysech charakter Hanáků. Je poněkud pomalý (pozorujeme to totiž na jeho táhlé výslovnosti), ale i čistotný, pohostinný a velmi dobromyslný. Poslední vlastnost by mohla být příčinou, že se Hanáci příliš nehodí k takovým obchodům, které vyžadují pevnou, tvrdošíjnou povahu. Sousedé Hanáků jim vyčítají jejich lakotu, ta se ale omezuje jen na to, že by se styděli - i sami nejmenší chlapci - s voly orat či pouze jet. Jejich koně jsou největší pýchou mladého muže, největší radost žen a starých lidí je účast na církevním svátku. Stovky z nich putují rok co rok do Prahy o svátku svatého Jana z Nepomuku, a nenechávají se odstrašit ani nepříznivým počasím, ani značnou vzdáleností, aby cestu tam i zpět pěšky odložili.
      Oděv žen je až na pokrývku hlavy skoro stejný, jako již popsaný oděv moravských Valachů, jen pojmenování jsou jiná, tím, že oni nazývají krátkou spodní košili visící na tkanicích opasek (sic!), živůtek z jemného lněného plátna, který nosí přes rukávce, lajdík.
      Mužská pokrývka hlavy se skládá v létě z malého, sotva na hlavě sedícího klobouku s úzkou sponou, z níž vlají pestré hedvábné stužky, v zimě kožešinová čepice. Jeho ostatní oděv tvoří: tělo válcovitě obepínající ovčí kožich (kožuch), který se navléká přes hlavu, sahá až po kyčle a má vpředu i vzadu

48


Hanáci a Moravští Slováci na pouti pod sv. Hostýnem. Barevná litografie Františka Kalivody z poloviny 19. století.

cíp; zelený živůtek (lajdík); pár krátkých, širokých. nahoře řasnatých nohavic z červenohnědé kůže a tuhé boty.
      Vedle Hanáků a Valachů sídlí na Moravě ještě [/] dva nápadné kmeny, jejichž zvláštní zvyky a obyčeje sdělíme našim čtenářům příště. Jsou to obyvatelé Kravařska a Charváti na panstvích Drnholec. Břeclav a Lednice.


      Volksbräuche aus Mähren vor ein und einhalb Jahrhunderten.


Der Beitrag macht auf die Existenz vergessener und bisher unausgenützter Quellen f ür die Rekonstruktion der Entwicklung einiger Erscheinungen der Volkskultur vom Ende des 18. und der ersten Häl fte des 19. Jahrhunderts ao f merksam. Bei den Vorbereitungsarbeiten an regionalen Monographien aus Mähren stossen wir einerseits auf unbekannte handschrift[l]iche Quellen, andererseits auf kleine Beiträge, welche zerstreut in verschiedenen Sammelwerken, Jahrbüchern oder Zeitschriften mit lokaler oder zeitlicher Bedeutung vorkommen. So z. B. brachte das Serial "Sitten und Gebräuche der Bewohner der österreichischen Monarchie. Skizzen aus der Vorzeit und Gegenwart" publiziert im "Das Panorama des Universums zur erheiternden Belehrung für Jedermann und alle Länder (Neue Folge, I. Jahrgang, Prag 1837)" bemerkenswerte Aufsätze. Ausser Beiträgen aus dem ungarischen, serbischen und österreichischen Milieu beinhaltet es Beschreibungen von Gebräuchen aus Böhmen, Mähren und Schlesien.
      Autor der Beiträge aus Mähren ist J. Cluth. Seinen Namen suchten wir vergeblich in den biographischen Lexi[/]ken, allgemeinen Enzyklopädien und in den literarischen Handbüchern. Die Bedeutung dieses Autors überschritt scheinbar nicht die Seiten des "Panorama des Universums". Trotzdem bewerten wir seine Versuche über die Beschreibung der Gebräuche in Mähren und seine charakteristische Schilderung a[c][k]zeptieren wir ebenfalls als Dokument zeitlichen Interesses über Volkskultur, eines Interesses, von welchem uns nahezu 150 Jahre trennen. So verstehen wir auch den vereinfachten und stellenweise naiven Zutritt des Verfassers zur ethnographischen Problematik, ebenso wie sachliche Fehler und Ungenauigkeiten. Es bleibt fraglich inwieweit Cluth ursprünglich war und wie weit er aus damals zugänglichen Quellen schöpfte. Die Artikel von Cluth drucken wir in tschechischer Übersetzung ab, den deutschsprechenden Leser sind diese in Original in der zitierten Publikation zugänglich. Wir begleiten sie mit zeitlichen Lithographien "Tanzmusik an der Bečwa", "Hanakische Bauernhochzeit" und "Hanaken auf der Wallfahrt" vom mährischen Grafiker Franz Kalivoda (1824-1859).

50


      JUBILEA
      KNIHY
      KONFERENCE
      MUZEA
      Z ČINNOSTI SOUBORŮ
      FILM A TELEVIZE
      NÁLEZOVÉ ZPRÁVY
ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Emilie Fryšová (1840-1920) [obsah]

17. ledna 1970 uplynulo 50 let od smrti významné jihočeské národopisné sběratelky a badatelky Emilie Fryšové. Narodila se v Praze 23. července roku 1840 jako dcera lékaře. V deseti letech ji rodiče poslali do tehdy v Praze dobře známého ústavu paní Svatavy Amerlingové. V šestnácti letech vstoupila na dvouletý učitelský ústav v Praze III., který byl tehdy německý. Učila se též několik let kresbě a řečem, najmě francouzštině a angličtině. Po absolutoriu působila nějaký čas jako vychovatelka v Nussdorfu u Vídně.
      Jako třídní učitelka byla zaměstnána na vyšší dívčí škole v Chrudimi, kde založila dobročinný spolek paní a dívek. Odtud nastoupila místo na obecné škole v Plzni, protože do té doby nebylo pro ženy ve školství míst. Zde se podrobila zkoušce pro měšťanské školy a byla přezkoušena pro školy české.
      Za dvanáctiletého pobytu v Plzni založila "Kruh učitelek plzeňských". Roku 1886 byla jmenována ředitelkou v Soběslavi, kde působila plných dvacet let. Své nové působiště si vskutku zamilovala. Založila "Dobro[/]činný spolek ženský pro podporu chudé mládeže" a první soběslavské dětské jesle.
      Nejvíce hodin svého plného a obětavého života ale věnovala národopisu. Procestovala bezpočet vesnic i odloučených samot. Lidé jí rádi svěřovali vyšívané součásti kroje, který již přestávali nosit. Skoupila velké množství cenných památek a shromáždila sbírku o 1500 kusech, kterou darovala Národnímu muzeu v Praze.
      Výsledky několikaletého studia uložila v díle "Ornament jihočeský", které vydala vlastním nákladem v roce 1902. Podobným způsobem [/] vydala i svou druhou publikaci "Blata" (1913). Sama kreslila vzory, napsala přesný popis blatského kroje a jeho výšivek. Důkladně popsala i kroje sousední - kozácký a třeboňský.
      Roku 1907 se odstěhovala ze Soběslavě do Písku, kde bydlela u sestry, která byla učitelkou řečí a hudby. Ani zde v národopisné práci neustala. Něco ze svých krojových zbytků odevzdala píseckému muzeu.
      Zesnula 17. ledna 1920 v Písku, kde je také na tamním městském hřbitově pochována. M. O. Růžička

KNIHY

G. G. Gromov, Metodika etnografičeskich ekspedicij, Moskva 1966, str. 120 (27 obr. + prílohy). [obsah]

Hoci sa v sovietskej etnografii a folkloristike venovala rozpracovaniu metód a techník terénnych výskumov značná pozornosť, jednako samostatných knižných prác o základ[/]ných otázkach prípravy, zberu a dokumentovania národopisného materiálu nie je veľa. Po niekoľkých starších prácach tohto druhu (S. A. Makarjov, Polevaja etnografija. Kratkoje rukovodstvo i programma dľa sbora etnografičeskich materialov v SSSR, Leningrad 1928. - Sputnik foľklorista. Metodičeskoje ruko

53

vodstvo po sobiraniju, sistemizacii i chraneniju proisvedenij ustnogo narodnogo tvorčestva, Moskva 1939. T. Je. Ždanko - V. Ju. Krupianskaja - L. V. Terenťjeva, Ob organizacii i metodike polevych etnografičeskich issledovanij, Sovietskaja etnografija 1956, č. 3) publikácia G. G. Gromova je v sovietskej literatúre v skutočnosti prvou systematickou príručkou, ktorá sa usiluje čo najúplnejšie, hoci neraz až príliš úsporne, poskytnúť všetky základné poznatky o práci v teréne.
      Autor si celú problematiku rozčlenil do niekoľkých kapitol, pričom najväčšiu pozornosť venoval samotným technikám práce v teréne (str. 39-108). To podmienilo, že v jeho práci nenájdeme ani vývin názorov na metódy a techniky národopisného výskumu, ani hodnotenie starších prác tohto druhu, ani rozvedenie jednotlivých, najmä pomocných me­ tód a techník, ako ich na širšom teoretickom a historickom pozadí rozpracoval K. Moszynski (Czlowiek. Wstęp do etnografii powszechnej i etnologii, Wrocław-KrakówWarszawa 1958) alebo K. Dobrowolski (Studia nad zyciem spolecznym i kultura. Wroc[l][ł]aw-Warszawa-Kraków 1966). Vyplýva to jednak zo základného zámeru autora - napísať predovšetkým praktickú príručku pre najširší okruh zberateľov; jednak z obmedzeného rozsahu, ktorý mu určilo vydavateľstvo. Okrem [/] toho to bolo podmienené aj základnou vedeckou orientáciou autora, ako na to v recenzii práce upozornili už V. Ju. Krupianskaja i G. S. Maslova (Sovietskaja etnografija 1967, č. 6, 140-143), totiž skutočnosťou, že autor sa v celej príručke zameriava jedine na materiál tradičnej ľudovej kultúry. Hoci pripomína dôležitosť výskumu súčasného procesu zmien ľudovej kultúry, jednako vypustil celé obdobie kapitalizmu, socialistickej i komunistickej výstavby. Je to vážny nedostatok, ak si uvedomíme, že prevažná časť národopisného materiálu, ktorý výskumník a zberateľ získa v teréne, vzťahuje sa práve na tieto obdobia. V neposlednej miere autorov prístup vyplýva aj z hlavných úsilí sovietskej etnografie a folkloristiky, ako ich autor stručne načrtol v úvode svojej práce. Hlavné úlohy vidí predovšetkým v rekonštrukcii dejín prvobytnej spoločnosti, dejín podrobených más v otrokárskej a feudálnej spoločnosti, v rekonštrukcii dejín kultúrnych zväzov medzi národmi a celými historicko-kultúrnymi oblasťami v rozličných obdobiach svetových dejín, ďalej vo výskume etnickej špecifiky kultúry rozličných národov, vo výskume etnogenezy, etnickej histórie súčasných národov a až na poslednom mieste aj vo výskume súčasnosti (str. 6-8).
      Za základný objekt národopisného výskumu v teréne pokladá dedinu (osadu, aul, kišlak), a to aj za pred[/]pokladu. že systém osídlenia i počet obyvateľov v nich je rozdielny. V mnohonárodnostnom štáte, v zložitej sociálnej a etnickej štruktúre najmä v mestách skúmať podľa etnického princípu nemožno pokladať za dostačujúce. V takomto prípade treba preto výskum orientovať na sociálne vrstvy a triedy, teda podľa druhu zamestnania a stavu.
      Najcennejšie a konkrétne rady poskytuje autor v tých častiach príručky, v ktorých rozoberá jednotlivé fázy výskumu v teréne. Začína prípravou (materiálnym a organizačným zabezpečením výskumu), podrobne opisuje jednotlivé druhy a postupy práce v teréne (osobné pozorovanie, prácu s informátorom, dotazníkom, spôsoby fixácie údajov textom, opisom, kresbou, náčrtom. fotografiou, filmom, zvukovým záznamom, otázky kompletizácie materiálu, jeho ochrany i odkladania atď.). Zásady práce v teréne aplikuje predovšetkým na výskum poľnohospodárstva, ľudového staviteľstva a bývania, čiastočne odevu, stravy, niektorých druhov ľudového výtvarného umenia atď. Svoje rady zakončuje pravidlami konečného spracovania a odovzdania materiálov do dokumentácia ústavu. V osobitnej prílohe uverejňuje aj vzory odporúčaných alebo používaných tlačív, stručný dotazník na výskum obytného domu i etnických zvláštností v tradičnom ženskom odeve.
      Ako zo stručného výpočtu proble

54

matiky vidieť, autor sa v príručke zameral predovšetkým na tradičnú ľudovú kultúru materiálnu, v nej zas na roľníctvo. Otázky výskumu poľnohospodárstva rozpracoval najpodrobnejšie preto, lebo bez jeho dôkladného poznania nemôžeme pochopiť ani iné stránky a úseky ľudovej kultúry. Hoci autor upozorňuje na niektoré problémy spojené s výskumom súčasného stavu ľudovej kultúry (str. 8, 110), ide o problémy týkajúce sa kolchozného roľníctva a migrácie dedinského obyvateľstva do miest a priemyselných oblastí; bližšie ich nerozpracúva z hľadiska metód a techník. Preto možno prácu G. G. Gromova pokladať za dobrú príručku iba vo vzťahu k výskumu tradičných alebo prežitkových foriem. V tomto smere zaiste splní cieľ, ktorý si postavila. No otázka metód a techník národopisného výskumu súčasnosti ostáva naďalej otvorená a čaká na svoje rozpracovanie. Adam Pranda

O švédské svatbě

J. Granlund, Bröllopsfuktionärer, Fataburen, 1969, str. 133-148. [obsah]

Rekonstrukce "národní svatby" patřila a patří k obvyklým pokusům odborníků i laiků v národopise. O rekonstrukci "slovanské" či "germánské" svatby se pokoušeli i nejvyhlá[/]šenější historici kultury, ovšem ti vždy naznačili, že jde o rekonstrukci, o zdůraznění či vytčení základních znaků, které se objevují nejčastěji a tvoří základ obřadu. Vedle toho však existovaly a existují pokusy "sestrojit" podobný obřad k jeho provádění, jakýsi návod, jak svatební obřad provádět v duchu "českém", "slovanském", "germánském" či jiném. Tyto pokusy nejsou jen mladé - vzpomeňme např. Vavákových Chvalitebných řečí svatebních, které čerpaly v druhé polovině 18. století již z daleko starší předlohy; z novodobých pokusů např. Kuldovy Moravské svatby atd.
      V dnešní odborné literatuře takové pokusy o rekonstrukce mizí, ba je k nim určitý odpor, a to jednak z toho důvodu, že se ukazuje veliká řada paralel, nemajících vůbec nic společného s nějakým "národním duchem", ale buď s všelidským kulturním základem, nebo s určitými módními dobovými vlnami, nehledě k dalším činitelům. Proto se autoři z kruhů odborných omezují spíše na některé dílčí otázky nebo rozbor některých regionálních zvláštností. Tak postupoval i švédský badatel, kterého zaujala otázka účastníků a obřadníků svatby ve Švédsku. Zdůrazňuji poslední dvě slova, protože "švédská svatba" je právě takovou fikcí jako "evropská" či "světová" svatba i ty by se daly totiž dobře zrekonstruovat.
      Zásluha Granlundovy studie spo[/]čívá v tom, že autor rozdělil účastníky svatby do skupin a objasnil funkci těchto skupin i jejich jednotlivých členů, změny, které během historického vývoje nastaly, a doprovodil text fotografiemi, často unikátní ceny. Mnohé věci, které Granlund popisuje, jsou společné s našimi zvyky, např. rozdělení účastníků do skupiny ženichovy a nevěstiny, úloha starosvata a starosvatky, družbů a družiček atd. A přece např. oproti našim svatebním zvykům cítíme zde jiný význam církve protestantské, zvláště v osobách faráře a jeho ženy, nebo kostelníka. Ti totiž ve Švédsku mnohde plnili úkol starosvatů a starosvatek, svatebních hostitelů a hostitelek, jako vůbec postavení duchovního a jiných církevních funkcionářů bylo v protestantské obci, zvláště na severu Evropy jiné, jaksi niternější, než postavení duchovního v krajinách katolických. K tomu přistupovalo i odlišné konfesijní chápání rodinného života, respektive zdůrazňování jeho významu, vázanost života rodiny s životem náboženské obce, nakonec v nejnovější době i způsob osídlení švédského venkova atd.
      Čtenáře zaujme např. nejen líčení historie svatebních průvodů, ale i fotografie svatebního průvodu v dnešní době - svatební pár jede v předním autu (není to ovšem obyčejný Saab nebo Volvo) a vůz doprovázejí po straně silnice mužští účast

55

níci svatby na koních - jistě zajímavé spojení minulé a nové doby.
      Také rozsazení účastníků svatby u slavnostní tabule a jeho pořádek zachovává si v jednotlivých krajích Švédska své zvláštnosti; Granlund upozorňuje zejména na úlohu hostitele, starosvata a jeho pomocníků; starosvat vedl v mnohých případech chod a průběh hostiny. Charakteristické pro starší dobu bylo, že obřadní funkce se vyhrazovaly zejména váženým občanům, tedy i farářům, či zkušeným lidem v tomto ohledu, případně placeným. Byla tedy ve Švédsku asi podobná situace jako dříve u nás. Škoda jen, že doposud existuje jen málo historicko-srovnávacích studií, které by zpracovávaly otázku profesionálního obřadnictví. Domnívám se, že se ujalo na venkově, přesněji řečeno, začalo ujímat od doby renesance, a to podle vzoru měšťanských svateb, které byly jistě ovllivněny opět ceremoniálem šlechtickým. Pro naše poměry např. o tom svědčí historické zprávy z venkovských městeček v době po třicetileté válce. Takové "svatební cechy", o kterých zprávy mluví, sotva byly přímo na vesnici, ale mnohé prvky z městského svatebního obřadnictví přešly na venkov, zejména do velkých vesnic v bohatých krajích.
      Granlundova studie celým svým rázem je spíše podnětem než systematickým zpracováním švédského materiálu. I tak však ukazuje, jak by se podrobnějším zpracováním díl[/]čích otázek svatebního zvykosloví dalo přijít na nové problémy i v jiných zemích. A čtenáře zaujme článek obrazem svatebního obřadu ze země rázem své kultury odlišné; shledávání obdob i rozdílů je tím nejlepším poučením a podnětem. Jaroslav Kramařík



Elena Holéczyová: Výšivky v oblasti Trnavy, [obsah]

Bratislava, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied 1968, 170 stran, 178 vyobrazení
      Autorčina dlouholetá badatelská činnost v oblasti slovenské lidové výšivky vyústila v soubornou práci o výšivce na Trnavsku. Volba padla na trnavskou výšivku nejen pro její výtvarnou krásu, ale také proto, že se v ní uplatnily téměř všechny výšivkové techniky které se jinde na Slovensku vyskytují jen ojediněle.
      Výšivku a využívání podkladových i vyšívacích materiálů se snaží postihnout v jejich vývoji, i když se toto úsilí vždy nesetkává a ostatně nemůže se vždy setkat se zdarem. V terénu dnes už nelze zachytit ani nástup, ani zánik některých technik a v muzejních sbírkách se většina výšivek uchovává bez datování a bez údajů, které by napomohly k jejich vročení. I tak se autorce podařilo podat ucelený obraz o vývoji trnavské výšivky.[/]
      Po přehledu vyšívaných textilií, základních materiálů a pomůcek soustřeďuje se autorka na zevrubný výklad o vyšívacích technikách. Popis spolu s nákresy a fotografiemi umožňuje čtenáři seznámit se s technikami výšivek podle počítané niti na neporušeném podkladu i na vytáhnutých nitích, výšivek předkreslených (plochou, dírkovou, gatry, tylovou a anglickou madeirou), s technikou aplikace na tylu a na kůži a s výšivkou zlatem přes karton a šňurováním. Zvláštním přínosem této kapitoly je úsilí o zpřesnění terminologie, jíž se nám stále v odborné krojové literatuře citelně nedostává. Autorka sleduje důsledně jemné rozdíly mezi některými technikami (například gatry a šitá krajka;, aby je mohla přesně určit. V tomto směru přesahuje její publikace o trnavské výšivce regionální rámec a má předpoklady stát sa metodickou pomůckou jak pro badatele v oboru lidové výšivky, tak i pro muzejní pracovníky.
      Další podstatnou část publikace zabírá kapitola o motivech, vzorech, jejich kompozici a barevnosti. Obsahuje přehled základních motivů a kompozičních jednotek, všímá si postupu vyšívačky a jejího podílu na tvorbě vzoru. Pro představu o barevností výšivek a o vzájemné závislosti techniky, barevností a materiálu jsou připojeny přehledné grafické tabulky. U této kapitoly bohužel postrádáme zařazení trnavské výšivky do

56

kontextu ostatních slovenských, popřípadě jiných výšivek. V závěru se autorka dotýká této problematiky jen stručně. K větší opatrnosti bychom radili při používání pojmů renesanční výšivka apod., když jde nanejvýš o výšivku z renesančního vzoru odvozenou.
      Podstatně víc se autorka věnuje osobnosti vyšívačky a jejímu podílu na konečném výrobku, hospodářskému významu výšivky.
      Publikace je vedle poznámkového aparátu a snad až příliš stručné bibliografie doplněna seznamem informátorů, poznámkami k vyobrazením, německým resumé a slovníčkem nářečních a odborných výrazů. Hodnotu publikace zvyšuje i 178 černobílých i barevných fotografií, mezi nimiž bychom byli přece jen rádi viděti několik celkových vyobrazení kroje, s nímž je výšivka nerozlučně spjata. Neméně bychom uvítali i schematickou orientační mapku okolí Trnavy.
      Jako vyčerpávající obraz technologické stránky trnavské výšivky bude tato publikace výtečným podkladem pro další studium výšivek na Slovensku, které může ještě přinést objevné odpovědi na otázky o jejich vývoji a etnickém charakteru, jež si autorka takto pojaté monografie nemohla položit. Alena Jeřábková[/]



Miroslava Ludvíková, Moravské lidové kroje, Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, Praha 1969, 35 str., kreslená příloha [obsah]

V roce 1969 již po druhé se nám dostává do rukou publikace o krojích, vydaná Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti. První to byla kniha Jiřiny Böhmové, v níž podala přehled o základních typech českých krojů. Miroslava Ludvíková vydává v tomtéž roce podobnou publikaci, týkající se však krojového materiálu z oblasti moravské.
      Ve svém stručném úvodu autorka podává přehled hlavních národopisných oblastí se svými středisky, podle nichž se pak snaží roztřídit kroje. Před kapitolou o regionálním rozdělení krojů, kterou pokládám za stěžejní, jsou zařazeny ještě drobné, ale důležité kapitoly. První z nich pojednává o materiálu, ze kterého se šily jednotlivé krojové součástky. Materiál rozděluje podle charakteru na rostlinný (len, konopí, bavlna) a živočišný (vlna, kožešiny) a zmiňuje se o zpracování a střediscích největšího rozšíření materiálu. V dalších dvou částech se autorka zabývá střihovou a typovou charakteristikou ženského a mužského kroje. Začíná nejjednoduššími a nejstaršími oděvními součástkami, které se žádným způsobem neupravovaly a používaly se jenom jako přehozy a pro úpravu hlavy. Ze šitého oděvu rozeznáváme dva základní typy spodního oděvu [/]rubáč a delší košile a dva způsoby oblékání - spodní a svrchní. Dochování jednotlivých typů krojových je zde časově a místně označeno. U střihového rozboru mužského kroje si autorka zvolila jako dělící vodítko sváteční mužské kalhoty. O ostatních částech mužského kroje se rozepisuje ve zbývající částí kapitoly. V následující kapitole stručně, als velmi výstižně popisuje, jaké kroje užívali muži, ženy a děti v období letním, zimním, při práci, při rodinných slavnostech a výročích. V podstatě zde nezapomíná autorka na žádný důležitý bod lidského života, kde kroj hraje svou významnou úlohu.
      Poslední kapitola, pojednávající o regionálním rozdělení kroje, je nejdůležitější a tvoří základ celého tohoto stručného přehledu o moravských krojích. Autorka rozděluje kroje podle regionů takovým způsobem, jaký vyhovuje každé jednotlivé oblasti. Mužský kroj v oblasti Slovácka rozděluje podle mužské vesty na čtyři oblasti. Ženský podle střihu a výšivky na 2 velké skupiny s pěti podskupinami. U krojů z Valašska, Hané, Horňácka a Brněnska kromě řádného popisu uvádí u krojových odlišností přímou lokalitu.
      Odborně napsaná publikace je dokončena slovníčkem odborných a nářečních výrazů jednotlivých krojových součástek a bibliografií základních prací o moravských krojích.

57

Více než polovinu knihy tvoří kreslená příloha Jarmily Totuškové, v níž kresby figur nepůsobí však dobře. Ludmila Batůšková x2_points

Jindřich Pecka, Ke vzniku dělnické písně v jižních Čechách, [obsah]

Rozpravy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, Řada společenských věd č. 5, České Budějovice 1969, str. 61
      Redakční rada Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích připravila do tisku studii založenou na podrobné znalostí problematiky vzniku a vývoje dělnické písně na území jižních Čech.
      V prvé části "Písně roku 1848" je podána základní charakteristika jihočeských politických, historických a národnostních poměrů, které dovedly vtisknout revolučním událostem roku 1848 odlišný ráz "od centra", jak píše autor, to jest od Prahy. O vlastním Českobudějovicku konstatuje, "že se stalo více nositelem rolí než jejich tvůrcem". Dále rozebírá okolnosti pozdního národnostního probuzení kraje, doprovázeného pasivitou měšťanstva a lidových vrstev v revoluci, utápěné v každodenních projevech germanisace.
      Vychází z Erbenova objevu ostrovu vzácně dochovaných mollových [/] písní, které byly v této době jinde naprosto neznámy a z guberniálního sběru z března roku 1819, kdy vznikl rukopis, nazvaný "Sebrané rozličné písně, jak již .od starodávna složeny a v tomto kraji od obecného lidu jak při veselostech sedlských, tak též i v chrámu Páně a při pohřbu zpívané bývají". Podává jejich výstižnou charakteristiku a nachází jisté takty předehry k dramatu, v němž zazněly skutečné revoluční proletářské písně.
      Písně jihočeského venkova jsou téměř vždy poznamenány dosti silnou tradiční poetikou a melodikou, čestné místo v národním i společenském zpěvu zde mají husitské reminiscence. Přesto můžeme konstatovat, že rozhodující masa písňových památek se vztahuje k rolnické otázce a český venkovan vždy morálně převyšuje "odrodilého" měšťana. 2. kapitola se zabývá otázkami [/] stavovského repertoáru druhé poloviny 19. století. Pro celkově nezvládnutelnou bohatost materiálu se autor soustředil na oblastí výrazně korespondující se zhroucením staré sociální struktury, které obnažují posun hodnot směrem k tvorbě emancipovaného hnutí dělnictva. Prvé místo zde zaujímají soukromníci, po nich nastupují mlynáři a "hadrníci", tj. sběrači odpadu pro potřeby papírenského průmyslu a konečně žirovničtí perleťáři a zedníci spolu s horníky z Krumlovska, Netolicka, Táborska a Budějovicka. Zvláštní oddíl tvoří písně vojenské. Autor nezapomněl ani na ty písně, které dožívaly podobně jako řemesla jejich interpretů - na písně kovářů, pekařů, tesařů a na písně vandrovní.
      Ve třetí kapitole nazvané "Anonymní tvorba z počátků dělnického hnutí" Pecka vychází z rozboru obecné politické situace a jejího kon

58

krétního vlivu na jihočeský region, z dokladů potlačování sebemenších projevů národního vědomí a z důsledků, které přinesl zvýšený národnostní útisk po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867. Píše o táborech lidu a hodnotí tehdy nejváženějšího představitele místního dělnického hnutí - proletarizovaného řemeslníka. Prvními organizátory místního dělnického hnutí byli socialisté vyhoštění z Vídně a kolébka prvních proletářských písní stála na shromaždištích dělnických podpůrných spolků. Zajímavé jsou autorovy postřehy objasňující souvislost s tradiční lidovou písní a tancem. Vzpomeňme alespoň na vimperský dělnický tanec "pátá kurie", kde byl starší hudebně pohybové formě vtisknut nový obsah.
      Závěrem kapitoly autor konstatuje, že neobyčejný vzrůst aktivity lidových mas učinil nakonec rozhodující umělecko-ideovou páteří pokrokového zpěvu lyricko-epický hymnus proletariátu, representovaný překladem Marseillaisy, písněmi Milion paží, Rudý prapor, Píseň práce atp., s nimiž vstupovala dělnická třída do období poválečné revoluční krize po pádu rakousko-uherského mocnářství.
      Podrobný poznámkový aparát informuje čtenáře mimo jiné též o práci archivní a notové záznamy spolu s textovými bezespornou kvalitu publikace podporují. Miloš O. Růžička[/]

Karel Jaromír Erben, Mateří doušky, Československý spisovatel, Praha 1968, 128 stran, fotografie a kresby v textu [obsah]

V klubu přátel poezie vyšel výbor z díla K. J. Erbena, který potěší nejen milovníky českého verše. Stěžejní část výboru tvoří Kytice, která je doplněna několika jinými básněmi a baladami z Erbenovy sbírky českých lidových písní. Výbor a dokumentační pásmo sestavil Antonín Přidal. V kapitole "Živobytí" nalezne čtenář úryvky Erbenových prací i názory básníků a kritiků na Erbenovo dílo, a samozřejmě stručný životopis. Jsou zde především úryvky statí Vincence Brandla a Karla Havlíka, které vzpomínají Erbenovo mládí a studie, a to v Miletíně, v Hradci Králové a v Praze. Erbenovy básnické počátky jsou ve výboru charakterizovány úryvky ze statí Antonína Grunda, který v třicátých letech pořídil kritické vydání básníkova díla. Jsou zde ovšem i názory Erbenova současníka a spolupracovníka (což by se ovšem mělo vyjádřit v opačném vztahu) Františka Palackého, dále Jana Mukařovského, F. X. Šaldy, Romana Jakobsona aj.
      Čtenáře jistě zaujme Erbenova korespondence a výňatky z některých studií. Dopis ze dne 20. prosince 1843 K. V. Zapovi ukazuje potíže, které Erben měl při získávání možnosti studovat české venkovské archivy i nepochopení, s nimž se [/] setkal u F. L. Čelakovského a u jiných současníků. Tento dopis národopisce zaujme i tím, že v něm básník uvažuje o záměru připravit k tisku "Obyčeje národa českého" a informuje i o systému, podle něhož shromažďuje materiál (obyčeje spojené s postupujícími dobami roku - "od Vesny po Moranu", obyčeje spojené s postupujícími dobami života - "od kolébky po rakev" atd.).
      Z Erbenovy sbírky českých lidových písní nacházíme ve výboru i básníkovy úvahy .o duchu a formě písní. Jsou zde i stručné informace o jeho práci věnované českým pohádkám. První pohádky otiskl v roce 1844; práci však musel často přerušovat. Jeho sbírka českých pohádek vyšla až posmrtně.
      Z mytologických článků jsou zastoupeny především úryvky ze studie "Obětování zemi" (1848), v níž se Erben zamýšlel nad otázkami kolem pohanské tradice zazdívat lidi do základů staveb. Karel Dvořák uvádí stručnou charakteristiku studie o Sudicích (1847). Stručně jsou charakterizovány i Erbenovy práce při vydávání staročeské literatury.
      K badatelům minulé i naší doby snad nejpalčivěji promluví Erbenův dopis V. Brandlovi z 29. září 1868, v němž si básník zoufale stěžuje na nepochopení svého zaměstnavatele. Je paradoxem a pro organizaci počátků české vědy v polovině minulého věku nepříliš lichotivým úka

59

zem, že Erben mohl na svých vědeckých a literárních dílech pracovat jen po úředním čase. I dnes badatel, zvlášť pokud nepracuje v centrální vědecké instituci, pochopí jeho stesk: "Blaze těm, jichž literární a vědecké práce jsou zároveň také pracemi úředními . . ."
      K. J. Erben zemřel 21. listopadu 1870, aniž mu bylo dopřáno splnit všechny své hlavní umělecké a vědecké plány. Přece však zanechal dílo veliké, veliké svými myšlenkami a citem i rozsahem. Dílo aktuální před stoletím a živé i dnes. To potvrdil i výbor v KPP, který nejen přátelům poezie, ale i umělecké a odborné veřejností zavčas připomněl, že v letošním roce vzpomeneme sté výročí smrti Karla Jaromíra Erbena, velkého českého básníka a národopisce.
      A nerad bych zapomněl: Milou knížku uvádí neopakovatelný esej básníka Jana Skácela; o něm se nedá referovat, čtenář jej musí číst, jak i básně Erbenovy. Publikaci provází kromě portrétů i řada dokumentárních fotografií B. Straky z básníkova kraje a kresby několika významných umělců. A jak je v edici obvyklé, doplňuje ji mikrodeska s básněmi Mateřídouška a Vodník, které recitují Zdeněk Štěpánek a Marie Tomášová. Josef Tomeš[/] _

Bohumír Četyna, Besedy na staré valše, Profil, Ostrava 1969, 272 stran [obsah]

V mnoha moravských krajinách žijí ještě dnes tradice o místních taškářích a šprýmařích, kteří dovedli vodit za nos pány i své bližní. Ti se na ně občas zlobili, ale rádi jim nakonec odpouštěli. S takovými svéráznými postavami se setkáváme např. V Žarošicích nebo v horňáckém Lipově, jejich veselé a bohatýrské historky se rozletěly po celém kraji.
      Bohumír Četyna si vybral pro svou knížku lidsky krásný typ jednoho z těchto šprýmařů v Pobezkydí, Františka Hilšera, jenž byl podle svého zaměstnání všeobecně nazýván Valchář. Pro informaci čtenářů uvádíme z autorovy poznámky, jež je na konci díla, že hrdina vyprávění žil v letech 1787-1865 v Trojanovicích, kde se stal též posledním fojtem.
      Autor sleduje v 33 kapitolách životní pouť F. Valcháře, zasvěcuje čtenáře do jeho životních trampot a do osudů celého kraje. Součástí staré valchy byla i hospoda, v níž Valchař - hostinský besedoval se svými hosty - formany, vandrovníky, pozorníky (jak se nazývali strážci hranic), tutlanci čili pašeráky a mnoha svými spoluobčany. Proto rozvrhuje B. Četyna své vypravování do formy besed, od obrazů, v nichž se lidské postavy i postavičky střetávají a vyvíjejí. Začtete se do jejich každodenních starostí i osudových problémů a s úsměvem je provázíte po cestách bezkydských hor a údolí.[/]
      Četynovi prostí hrdinové jsou živí lidé v živém prostředí. Jejich snažení má smysl, jejich chápání života je hluboce pravdivé. Jejich humor je prodýchán citem pro poezii a krásu vůbec. A Bohumír Četyna je znamenitý vypravěč. V každém příběhu je dost humorných scén, dost taškářských kousků a vtipů, za nimi však v jasných konturách vystupuje všední život i sváteční okamžiky. Za veselými kousky se schovává i jejich druhá tvář - bolest a smutek.
      Na tomto místě nemáme možnost vyjmenovat nejpovedenější Valchářovy taškařice - je jich příliš mnoho a čtenář si je raději přečte sám. Z příběhů také plasticky vyvstane krajina, lidská obydlí i se vším všudy, prostředí, v němž Valchář a jeho současníci žili.
      Bohumír Četyna dal svým čtenářům knížku, která je prodchnuta láskou k rodnému kraji a jeho lidem, s nimiž se tak důvěrně zná. Postavy, jako je jeho Valchář, dožívají podnes v lidové tradici, staly se součástí folklóru; měli bychom je v našich dědinách hledat a jejich příběhy zaznamenávat. To je také jeden z důvodů, proč o knížce referujeme v našem časopise, který není časopisem literárním. Především však o ní informujeme proto, že Četynův umělecký obraz lidového šprýmaře je tak hluboce lidský ve svém humoru i tragédii, ve své životní tragikomice. Josef Tomeš

60



Co chce Malovaný kraj [obsah]

Především děkujeme Janu Součkovi za cenné připomínky k formě a obsahu našeho časopisu a redakci Národopisných aktualit za uveřejnění recenzního příspěvku (NA, 1969, 2, 136-138). Jeho připomínkám budeme na redakčních radách věnovat značnou pozornost a budeme se snažit všechny vhodné podněty realizovat. Současně bych rád za redakční radu Malovaného kraje na některé podněty autora reagoval.
      Edice Malovaný kraj, kterou vydává Muzejní a vlastivědný kroužek Osvětové besedy v Lanžhotě, existovala ještě před obnovením časopisu a její název měl symbolizovat odkaz časopisu. V edici vyšly již tři svazky. Posledním je "Zemská stráž". S recenzí se dá souhlasit. Je zajímavé, že autoři se snaží čerpat láku jen z podlužácké obce Lanžhota. Viděl jsem další připravené rukopisy a pokud se podaří vyřešit finanční problémy, další svazky edice si budou moci klást i vyšší cíle.
      K našemu časopisu: Nedostatků jsme si vědomi. Od dost rozpačitých prvních čísel, která právem kritizujete, jsme se již k určité koncepci za sedm prvních čísel dopracovali. Je-li správná, nemůžeme sami posoudit, ale domníváme se, že začíná dostávat tu tvář, kterou bychom časopisu rádi zachovali. Zdá se nám, že se podařilo odstranit v posledních číslech nejzávažnější nedostat[/]ky (grafickou úroveň, zastaralé a nekritické pojetí lidového prostředí, literární úroveň příspěvků aj.). Jsme zřejmě jediným časopisem svého zaměření, který vychází v regionu. Začínali jsme bez větších zkušeností. I když na Slovácku (to si přiznejme) vycházelo v minulostí dobrých časopisů málo, rádi bychom se dobrým časopisem stali.
      Název podtitulu "Národopisný měsíčník Slovácka", i když ovšem zcela náplň časopisu nevystihuje, jsme chápali v širším kontextu. Uvažujeme o změně podtitulu na "Vlastivědný časopis Slovácka" nebo na "Časopis pro Slovácko".
      Nestylizované lidové slovesné projevy (pověsti, vyprávění ze života, atd.) uveřejňovat chceme a budeme. Žel, zatím většina příspěvků, které v dialektu od přispěvatelů má ne, má příliš nízkou literární úroveň, zápisy jsou bezcenné a pro vulgární pointu je uveřejňovat nebudeme. Přetiskovat ukázky z knih příliš nechceme. Přiznáváme, že uveřejňování původních slovesných projevů v dialektu není jednoduché.
      Malovaný kraj bude vycházet jako dvouměsíčník v rozsahu 24 stran. Zatím nám omezené možnosti neumožnily splnit všechno, co jsme svým čtenářům slibovali. Chybí nám dobrá síť spolupracovníků a příspěvků ze všech koutů Slovácka. Podstatným rozšířením o zajímavosti z celého Slovácka chtěli bychom dobře informovat o kulturním životě [/] celé oblastí i upozorňovat na všechny publikace, které zde vyjdou. Do tisku postupně připravujeme i seriály článků o všech významných spisovatelích, básnících a výtvarných umělcích Slovácka i portréty sběratelů působících na Slovácku. Začínáme je otiskovat a budeme uvádět i ukázky z jejich prací. Nechceme být časopisem staromilců, ale chceme se stát moderním regionálním národopisným a vlastivědným časopisem. Zatím dostáváme málo opravdu dobrých příspěvků.
      V současné době připravujeme při Malovaném kraji ediční činnost pod názvem Klas (Klub lidových autorů Slovácka). Ve dvou až čtyřech titulech ročně (první by měl vyjít už v roce 1970) chceme v reedicích vydávat všechno dobré, co na Slovácku vyšlo a bylo neprávem zapomenuto, chceme tisknout nové lidové písně, krajové pověsti, dobrý humor, povídky slováckých autorů. Jako první svazek edice vyjde "Věneček rozmarýnu" (písně Fanoše Mikuleckého). Jako další chystáme do tisku výběr veršů "Malovaný kraj v díle svých básníků", ve kterém chceme soustředit verše již starších a uznávaných i začínajících autorů. V roce 1970 v edici Klas vyjde i sbírka pověstí z Břeclavska s názvem "Lidská véva.
      V současné době má časopis asi 1700 stálých předplatitelů a další stovky čísel Malovaného kraje rozprodávají kolportéři a prodejny ce

61

lého regionu. Širšímu rozvoji časopisu vadí to, že dosud nebyla uzavřena dohoda s PNS o prodeji.
      Budeme rádi, když s Národopisnými aktualitami budeme moci navázat [/] trvalé spojení a když úrovni našeho měsíčníku budete věnovat i v budoucnu přátelskou kritickou pozornost. Václav Richter

KONFERENCE

Seminarium ethnologicum II [obsah]

Súčasné zdôrazňovanie funkcie vedy v našom živote si vyžaduje adekvátne zvyšovanie nárokov na kvalitu vedeckej práce a tým aj na kvalitu výučby na vysokých školách. Pre jednotlivé odbory univerzitného štúdia vyplýva z toho jednak zdokonaľovanie overených domácich foriem výučby a prípravy na vedeckú prácu, jednak hľadanie nových didaktických postupov so zvláštnym zreteľom na možnosti konfrontácie so zahraničnými skúsenosťami na tomto poli. O realizáciu náročnejších požiadaviek na úseku výchovy naj[/]mladších adeptov vedy sa usiluje v posledných rokoch aj Katedra etnografie a folkloristiky na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Konkrétne na úseku etnografie tejto katedry sa takáto snaha prejavuje jednak v skvalitňovaní výučby na pôde univerzity (doplnenie učebných osnôv o niektoré nové prednášky a cvičenia, dôraz na zvyšovanie vedeckej úrovne prednášok, pozývanie externých prednášateľov z radov významných vedeckých pracovníkov, systematickejšia príprava v seminároch), jednak v [/] cieľavedomejšej príprave študentov na ich budúce terénne výskumy. Neoddeliteľnou súčasťou tejto novej orientácie je aj medziuniverzitná terénna prax poslucháčov národopisu, ktorej doterajšie prvé dva ročníky sa realizovali pod názvom Seminarium ethnologicum.
      Ciele medziuniverzitnej terénnej praxe národopisných študentov [bo] boli schválené vedením Filozofickej fakulty Univerzity Komenského a príslušnými rezortnými orgánmi. Podrobnejšie odôvodnenie tejto významne] medziuniverzitnej akcie s informáciou o výsledkoch prvého ročníka bolo uverejnené v časopise Slovenský národopis (roč. XVII, 1969, str. 142-144). V citovanej správe se na základe skúseností z prvého ročníka navrhujú hlavne dva požiadavky: zlepšiť prípravu na terénnu prax .počas prednášok a seminárov v školskom roku a obmedziť skúmanú problematiku na užší okruh tém. Pod zorným uhlom spomenutých skúseností sa organizoval druhý ročník tohto medzinárodného podujatia - Seminarium ethnologicum II.
      Druhý ročník medziuniverzitného etnologického seminára sa uskutočnil v čase od 1. - 14. júla 1969. Strediskom seminára bola obec Liptovská Teplička. Pri jej výbere pre túto vedecko-výskumnú a pedagogickú akciu sa vzali do ohľadu viaceré skutočnosti. Predovšetkým obec vyhovovala po stránke odbornej, preto

62

že predstavuje vhodný objekt pre národopisný výskum tradičných foriem ľudovej kultúry. Podnes sa tu zachovali staré formy karpatského salašníctva, hôľneho a lúčneho hospodárstva, ako aj archaické formy poľnohospodárstva - teda úseky, ktoré boli hlavným objektom výskumu na tomto seminári. Okrem toho Liptovská Teplička priťahuje našich i zahraničných etnológov svojou tradičnou architektúrou, ľudovým odevom, folklórnymi prejavmi a celým uspôsobením života ľudu. Popri striktne odborných hľadiskách dopomohlo k výberu tejto obce aj mimoriadne porozumenie Okresného národného výboru v Poprade, bez ktorého by bol výskum tejto lokality vo väčšom rozsahu nemysliteľný. S týmto súvisí aj finančná pomoc okresných orgánov, ktorá sa viaže len na výskumné akcie na území príslušného okresu. Napokon značnú úlohu pri výbere lokality zohrali aj ubytovacie možnosti v miestnom hoteli. Okrem Liptovskej Tepličky sa vykonali prieskumy aj v susedných spišských dedinách, a to vo Vikartovciach, Kravanoch, Spišskom Bystrom a vo Vyšnej a Nižnej Šuňave.
      Seminarium ethnologicum II malo 51 riadnych účastníkov, z ktorých 35 pracovalo v kategórii študentov (medzi nimi boli aj niektorí absolventi bezprostredne po skončení štúdia) a 16 v kategórii pedagogických a vedeckých pracovníkov. .V skupine študentov tvorili podstatnú časť po[/]slucháči národopisu z bratislavskej katedry (15), a to takmer zo všetkých jestvujúcich ročníkov. Poslucháči národopisu iných univerzít mali na seminári takéto zastúpenie: Brno 5, Praha 2, Záhreb 3, Ľubľana 2, Belehrad 2, Bukurešť 1, Debrecín 1, Viedeň 1, Mníchov 1, Bonn 1 a Kodaň 1. Študenti mali teda svoje zastúpenie z deviatich zahraničných a troch domácich univerzit. V kategórii pedagogických a vedeckých pracovníkov zúčastnilo sa na seminári 13 zahraničných a traja československí pracovníci. Zo zahraničia boli prítomní: prof. B. Bratanić (Záhreb), prof. N. A. Bringeus (Lund), A. Fenton (Edinburgh), dr. H. Gerndt (Mníchov), prof. B. Gunda (Debrecí), dr. E. Klenk (Viedeň), G. Lerche (Kodaň), dr. P. Meertens (Amsterdam) , dr. H. Rasmussen (Kodaň), prof. G. de Rohan-Csermak (Paříž), prof. B. Rusić (Skopje], dr. H. G. Schroubek (Mníchov) a prof. M. Zender (Bonn). Z československých pracovníkov bol prítomný okrem vedúceho seminára (J. Podoláka) a tajomníčky (T. Uhríkovej) pracovník SAV dr. M. Markuš. Celkove teda bolo na druhom ročníku seminára zastúpených (študentami, profesormi i vedeckými pracovníkmi) 17 univerzitných stredísek (z toho 14 zahraničných).
      Hlavnú náplň SE II tvorila problematika agrárnej etnológie. Tomuto vedeckému zameraniu bol prispôsobený terénny výskum i seminárne [/] diskusie. Organizačne bol terénny výskum rozdelený podľa užšie vymedzených skúmaných problémov na tieto úseky: Tradičné formy pestovania poľnohospodárskych plodín, Pasienkové a lúčne hospodárenie, Karpatské salašníctvo, Chov hovädzieho dobytka a koní, Ľudová strava, Staré formy transportu a dopravných prostriedkov. Podľa skúmaných problémov boli vytvorené aj výskumné skupiny študentov, ktorých bolo šesť. Československí študenti boli zaradení do jednotlivých pracovných skupín na návrh príslušných katedier, zahraniční študenti podľa osobného výberu. Každá pracovná skupina mala svojho inštruktora, ktorý viedol jej prácu pri terénnom výskume a pripravoval svoJu skupinu na seminárne cvičenia, resp. na diskusie o skúmanej problematike. V tomto smere preukázali cenné služby menovite prof. B. Gunda (výskum transportu a dopravy], Grith Lerche (strava a niektoré otázky poľnohospodárstva) a dr. M. Markuš (strava). Z ostatných zahraničných pracovníkov sa na terénnych výskumoch zúčastňovali menovite H. Rasmussen, N. A. Bringeus, A. Fenton, G.de Rohan-Csermak a E. Klenk. Vďaka aktívnej spolupráci študentov a vedeckých pracovníkov zúčastnených univerzít a iných vedeckých inštitúcii dosiahli sa cenné konkrétne výskumné výsledky a umožnila sa široká konfrontácia výskumných metód v teréne.

63

Neoddeliteľnou súčasťou výskumu boli seminárne diskusie. Pre každú tematickú skupinu bol časove vyhradený jeden seminár, na ktorom odzneli prednášky zúčastnených vedcov a príspevky študentov s problematikou skúmanej témy. Vedeckej úrovní seminárov podstatnou mierou prispeli prednášky M. Zendera, G.de Rohana-Csermaka, B. Bratanića, B Gundu, N. A. Bringeusa, G. Lerche, E. Klenk, H. Rasmussena a dalších. Prednášky boli zamerané jednak na všeobecné problémy teoretické a metodologické (štrukturalizmus, dokumentácia, atlas), jednak na otázky sledované terénnym výskumom (pastierstvo, strava, transport atď.). Na seminárnych diskusiách sa zúčastňovali všetci členovia seminára. Rokovacími jazykmi bola nemčina a jazyky slovanské. Referáty a príspevky prednesené v nemeckom jazyku sa prekladali do slovenčiny alebo češtiny a slovanské príspevky sa prekladali do jazyka nemeckého. Vo vedení seminárnych diskusii sa striedali J. Podolák, H. Rasmussen, N. A. Bringeus, H. G. Schroubek a ďalší. Z metodického hľadiska bola táto forma seminárov pokusom, ktorý bude treba v budúcnosti zlepšiť. Ukazuje sa praktickým oddeliť striktne vedecké prednášky profesorov (ktoré sú časove neobmedzené) od seminárnych diskusii, kde by mali odznieť len úvody do diskusie a príspevky študentov.
      Pomerne bohatá účasť zahranič[/]ných vedcov na tomto podujatí, no najmä zastúpenie popredných európskych etnologických organizácií umožnilo zorganizovať počas seminára aj separátny program pre vedeckých pracovníkov. V tomto smere sa možno zmieniť hlavne o dvoch osožných medzinárodných poradách, ktoré sa konali pri príležitosti medziuniverzitného seminára. Dňa 2. júla konalo sa v Tatranskej Lomnici zasadnutie na seminári prítomných členov významného etnologického združenia Ethnologia europaea. Zasadnutiu predsedal B. Bratanić, okrem ktorého boli prítomní: N. A. Bring[u]e[u]s, A. Fenton, B. Gunda, P. Meertens, H. Rasmussen, G. de Rohan - Csermak a M. Zender ako riadni členovia redakcie Ethnologia europaea a J. Podolák ako hosť. Na programe celodenného rokovania boli otázky prípravy zborníka "Erixoniana", redakčné problémy časopisu Ethnologia europaea, miesta, termíny a vedecký program budúcich dvoch zasadnutí tejto organizácie (1970 a 1971), ako aj organizačné a edičné problémy prípravy a vydávania príručiek o ľudových kultúrach jednotlivých národov Európy. Kedže plenárne zasadnutie redakcie Ethnologia europaea - ktoré bolo na rok 1969 plánované vo Varšave - sa pre rozličné ťažkosti neuskutočnilo, možno zúženú poradu vo Vysokých Tatrách považovať za osožnú hlavne z dvoch hľadísk: že vedenie redakcie Ethnologia europaea malo aj [/] r. 1969 príležitosť stretnúť sa a riešiť problémy celoeurópskeho významu a že prvá porada tejto redakcie, uskutočnená na území niektorého socialistického štátu, sa konala práve v Československu. Táto skutočnosť je pre slovenskú etnológiu potešením ale aj zodpovedným záväzkom pre ďalšiu prácu.
      Druhým významným európskym podujatím v rámci seminára bola porada vedenia Komisie pre Európsky etnologický atlas. Porada sa konala dňa 3. júla v Tatranskej Lomnici. Predsedníctvo Komisie v zložení B. Bratanić, P. Meertens a M. Zender prizvalo na poradu týchto pracovníkov zúčastnených na seminári: N. A. Bringeusa, A. Fentona, B. Gundu, E. Klenkovú, M. Markuša, J. Podoláka, H. Rasmussena, G. de Rohana-Csermaka, B. Rusića a ako hostí seminára pracovníkov Slovenského národného múzea v Martine M. Benžu a J. Kantára. Hlavný referát o stave prác a súčasných úlohách Európskeho etnologického atlasu predniesol B. Bratanić. V plodnej celcdennej diskusii sa riešili otázky teoretického a metodologického charakteru, ako aj organizačné problém.y atlasových prác v jednotlivých krajinách. V tejto súvislosti odzneli aj dva referáty o stave atlasových prác vo Francúzsku (G. Rohan-Csermak) a na Slovensku (J. Podolák). Uskutočnenie tejto porady vo Vysokých Tatrách možno považovať za úspech slovenského národopisu, a to

64

jednak preto, že to bolo prvé zasadnutie tejto európskej organizácie na Slovensku, ktoré umožnilo konfrontáciu medzi úlohami atlasovej práce na Slovensku a v Európe, jednak preto, že zasadnutie vo Vysokých Tatrách bolo aspoň skromnou náhražkou za plánovanú konferenciu o Európskom etnologickom atlase, ktorá mala byť na jeseň 1969 v Helsinkách a ktorá bola preložená na máj 1970. Možno vysloviť iba poľutovanie, že československý národopis nevyužil túto príležitosť v širšom rozsahu.
      Počas štrnásťdňového seminára sa uskutočnili aj niektoré exkurzie po Slovensku. Ak nepočítame autobusovú cestu z Bratislavy do Liptovskej Tepličky (cez Nitru, Banskú Bystricu a Horehronie) a cestu späť do Bratislavy (cez Liptovský Mikuláš, Oravu, Žilinu a Trenčín), čo v značnej miere prispelo najmä zahraničným účastníkom k obohateniu ich poznatkov o Slovensku a jeho ľude, vedenie seminára zorganizovalo plánované exkurzie s konkrétnym programom. Jednou z nich bola návšteva S'ávností piesní a tancov vo Východnej, ktorá znamenala pre hosťov príjemný zážitok. Vedeckú náplň mala exkurzia do Martina, kde sa uskutočnila jednak návšteva Slovenského národného múzea, jednak návšteva Matice slovenskej. Príprava programu počas návštevy týchto významných národných inštitúcii a starostlivosť o hostí je [/] vhodným príkladom, ako možno využiť pobyt významných zahraničných vedcov v záujme potrieb slovenskej vedy a kultúry. Za tento úspech patrí vďaka riaditeľovi Slovenského národného múzea v Martine dr. Štefanovi Mruškovičovi a riaditeľovi Ústavu pre zahraničných Slovákov pri Matici slovenskej dr. Jánovi Siráckemu. Pre obmedzený počet zahraničných hosti sa zorganizovala celodenná exkurzia na Spišské Zamagurie. Výletný charakter mala exkurzia študentov a niektorých profesorov do Vysokých Tatier.
      Napokon pri stručnom informovaní o priebehu a význame seminára nemožno sa nezmieniť ani o ďalšom skromnom podujatí v rámci tejto programovo bohatej akcie - o výstavke národopisnej literatúry, ktorá sa uskutočnila v miestnosti Etnografického seminára Filozofickej fakulty. Hoci výstavka sa organizovala pomerne v krátkom čase bezprostredne pred započatím seminára, jednako sa na ňu podarilo zaobstarať hodnotnú najnovšiu literatúru domácich i zahraničných vedeckých vydavateľstiev. Zo zahraničných vydavateľstiev boli najlepšie zastúpené vydavateľstvá západonemecké (súkromné i univerzitné), ktoré poslali na výstavku nielen najnovšie svoje vydania, ale aj celé série svojich národopisných diel a časopisov. Keďže všetky vydavateľstvá zaslali knihy a časopisy na výstavku súčasne ako dar semináru, knižnica Etno[/]grafického seminára zaznamenala zásluhou tejto akcie početné a vedecky i finančne hodnotné prírastky. Na tomto mieste vyslovujeme vďaku najmä prof. L. Kretzenbacherovi a jeho semináru na univerzite v Mníchove, pretože jeho zásluhou sme získali vedecké diela z Nemeckej spolkovej republiky a zo Švajčiarska.
      Seminárium ethnologicum aj vo svojom druhom ročníku splnilo ciele, ktoré sa od tejto akcie očakávali. Študenti a profesori národopisu zo sedemnástich európskych univerzitných centier mali možnosť stretnúť sa na terénnom výskume slovenskej ľudovej kultúry, poznať život a kultúru ľudu v skúmaných lokalitách, kontrontovať metódy výskumu a vzájomne sa informovať o najnovších poznatkoch etnológie na úseku skúmanej problematiky. V rámci seminára sa uskutočnili dve porady významných organizácií európskeho národopisu. Nadviazali sa nové pracovné kontakty medzi národopisnými katedrami, medzi ich profesormi, no najmä medzi študentami etnológie zúčastnených krajín. Výsledky seminára sú spoločným úspechom všetkých orgánov a jednotlivcov, ktorí sa akoukoľvek formou zúčastnili na príprave tohto vedecko-pedagogického podujatia slovenského národopisu. Máme na mysli predovšetkým Dekanstvo Filozofickej fakulty a Rektorát Univerzity Komenského, ktoré zaradili Seminarium

65

ethnologicum II medzi akcie organizované v rámci osláv 50. výročia Univerzity Komenského v Bratislave. Finančnú a organizačnú pomoc poskytol aj Okresný národný výbor v Poprade prostredníctvom svojho Odboru kultúry (vedúci P. Švorc). Značný peňažný príspevok dostal seminár od Výboru pre cestovný ruch pri vláde Slovenskej socialistickej republiky. Časť výskumu finančne uhradila Slovenská národopisná spoločnosť (predseda dr. J. Mjartan). Všetkým "týmto inštitúciam, ako aj hore spomenutej Matici Slovenskej a Slovenskému národnému múzeu v Martine patrí úprimná vďaka. Výsledky dosiahnuté na poli vedeckého výskumu, vo výchove mladého dorastu, ale aj v zahraničnej reprezentácii (najmä vzhľadom na kladný ohlas medzi zahraničnými účastníkmi) zaväzujú vedenie seminára, aby odborná úroveň tejto medziuniverzitnej akcie v jej budúcich ročníkoch stále stúpala. Ján Podolák



I. celostátní balkanistické symposium [obsah]

Kabinet balkanistiky a hungaristiky na Filozofickej fakulte UJEP v Brne usporiadal v dňoch 11.-12. [/] decembra 1969 I. celoštátne balkanistické sympózium.
      Rozsah tohto podujatia, ktoré otvoril B. Havránek, prezradil prekvapujúco rozvetvenú a početne impozantne zastúpenú sféru záujmu československých vedeckých pracovníkov. Táto skutočnosť si vynútila pracovať na sympóziu vo viacerých sekciách. Každá z nich zahájila svoju činnosť dvomi hlavnými referátmi, ktoré zhrnuli a zhodnotili problematiku a význam balkanistického štúdia a zároveň sa pokúsili sformulovať z toho vyplývajúce úlohy. Z každej dvojice hlavných referentov vždy jeden hovoril za české zeme, druhý za Slovensko. V historickej sekcii podujal sa na túto úlohu J. Macůrek a J. Hrozienčík, v literárnovednej sekcii J. Dolanský a Z. Klátik, v jazykovednej sekcii K. Horálek a V. Blanár, v národopisnej sekcii V. Frolec a A. Pranda za neprítomného J. Podoláka. Na sympóziu odznelo okrem toho ešte okolo 50 koreferátov a diskusných príspevkov.
      Osobitne nás teší, že sa k tejto pozoruhodnej akcii pripojili aj národopisci. Hoci ich program bol vzhľadom k ostatným sekciám o niečo skromnejší, napriek tomu potvrdil, že tradícia československej národopisnej balkanistiky, ktorú v predchádzajúcom období úspešne reprezentovali P. J. Šafárik, L. Niederle, L. Kuba, D. Stránská a ďalší, nebola [/] prerušená a má aj dnes svojich pokračovateľov.
      Národopisná sekcia zahájila svoj program hlavnými referátmi o problematike, význame a úlohách národopisnej balkanistiky v Československu. Z nich pozornosť upútalo predovšetkým vystúpenie V. Frolca, ktorý sa prezentoval ujasnenou koncepciou širšieho porovnávacieho štúdia stredoeurópsko-balkánskych kultúrnych vzťahov.
      Zmienku si zaslúži aj diskusia, ktorá naznačila, že v súčasnosti osobitne aktuálnym problémom balkanistického národopisného štúdia sú otázky národnostných menšín, ktoré sa na Balkáne usadili v priebehu posledných dvoch storočí. Ukazuje sa, že problematiku enkláv a diaspor, najmä procesy interferencie, akulturácie, či asimilácie, sotva bude možné uspokojujúco riešiť bez poznania reálií balkánskych etník.
      Záverom tejto krátkej správy sa žiada vysloviť nádej, aby sa podarilo balkanistické národopisné štúdium u nás vhodnou formou organizačne podchytiť a vytvoriť preň priaznivejšie podmienky pre systematickejšiu prácu. Ján Botík

66



Evropská konference Světové rady řemesel [obsah]

V Praze a v Moravanech u Piešťan zasedala 20.-24. 10. 1969 evropská konference Světové rady řemesel (WCC = World Craft Council.). Delegáti a pozorovatelé z evropských zemí (Anglie, Irsko, Francie, Rakousko, Norsko, Holandsko, Belgie, Finsko, NSR, Švýcarsko, Rumunsko, Polsko, Itálie, ČSSR) a členové direktoria z USA v čele s předsedkyní paní Aillen Webb-Vanderbiltovou a generálním tajemníkem J. Plautem jednali o novém statutu, který upravuje vztahy k národním sekcím a vytváří předpoklady pro vznik těchto sekcí v Evropě. Jedním z významných výsledků jednání bylo rozhodnutí uspořádat v roce 1970 v Dublinu bienální konferenci se seminářem sklářské a keramické tvorby a v roce 1973 v Hamburku Světovou výstavu řemesla.
      Evropské konference se účastnilo také 16 předních československých odborníků. Zástupcům ČSSR v direktoriu Světové rady řemesel je místopředseda SČVU Karel Hetteš. Československá sekce WCC bude mít českou a slovenskou radu. Česká rada uměleckého řemesla a lidové umělecké výroby je složena z delegátů Svazu čs. výtvarných umělců, Ústředí uměleckých řemesel, Ústředí lidové umělecké výroby, Artcentra, Českého fondu výtvarných umění, Svazu výrobních družstev. Tiskovým orgá[/]nem Československé sekce Světové rady řemesel je časopis Umění a řemesla, zabývající se otázkami lidové umělecké výroby a uměleckého řemesla.
      Začlenění lidové umělecké výroby [/] do této mezinárodní organizované základny je československým specifikem. Vyplývá z péče obou našich národů o lidovou uměleckou výrobu a umělecká řemesla. Jaroslav Orel

MUZEA

Výstavba oravského regionálneho skansenu Brestová [obsah]

Po temer trojročných prípravách došlo ku konkrétnemu započatiu výstavby oravského regionálneho skansenu "Brestová". Jeho koncepciu vytvoril ing. arch. S. Dúbravec, riaditeľ strediska Slovenského ústavu štátnej pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Banskej Bystrici. Koncepcia sa čiastočne odlišuje od druhých zariadení tohoto druhu. Skansen nebude len expozíciou, niektoré objekty budú využité pre ubytovanie turistov a aj výrobné zariadenia (mlyn, valcha, píla, hrnčiarska a farbiarska dielňa apod.) budú v činnosti. Nesleduje sa tu len hľadisko etnografické. Pri výbere objektov, staveniska a riešení zastavovacej štúdie sme sa snažili postihnúť viac spoločenských aspektov. Nielen jednotlivé objekty, ale aj celok považu[/]jeme za kultúrnu pamiatku, ktorej všetky hodnoty chceme uchovať súborne. Charakterizujeme nimi vytváranie životného prostredia na Orave so zvýraznením jeho špecifík a zásadných javov diferenciačných. Ide o vyjadrenie tradičného charakteru urbanizmu, foriem objektov a ich vzájomných vzťahov, h:ospodárskospoločenskej funkcie, sociálno-historického obsahu, etnického, umelecko-architektonického a stavebne-technického charakteru. Štúdia riešila predovšetkým vytváranie tradičných prostredí s dobovou atmosférou, vytváranou nielen chalupami, ale aj prírodou. Materiál a podmienky nám dovolia vyjadriť tradičnú kultúrnu kontinuitu približne v rozpätí 4 storočí - od spoločenskej konsolidácie v kolonizačnom procese až po epochu rozkladu tradičných foriem.
      Vytyčené ciele kladli najväčšie

67

požiadavky na výber staveniska. Bolo veľmi obťažné dostať do jednoho celku tri typy terénu. Sledovali sme napríklad aj vzťahy k svahovitosti, uzatvorenosť a otvorenosť scenérie, biotopy apod. Úlohou zastavovacej štúdie (autorka ing. arch. M. Slováková) bolo zjednotiť odborné požiadavky do takého celku organickej [/] dediny, v ktorom by vynikali jednotlivé mikroprostredia svojou charakteristickou atmosférou. Autorka spojila hodnoty pozemku s hodnotami jednotlivých objektov a ich pôvodnym prostredím.
      Pozemok pri Brestovej sa nachádza priamo pod príkrymi svahmi západnej časti Roháčov (pod Osobitou, [/] Brestovou a Salatínmi), v doline mohutného . horského potoka Studená. Je obklopený lesom a orientovaný prevažne na juhovýchod. Nachádza sa pri hradskej vedúcej z Podbiela cez Zuberec do Roháčov, v mieste kde ju križuje niekoľko turistických chodníkov (spojujú Oravice, Osobitú, Salatíny). V blíz

68

kosti sú zatiaľ neprístupné krasové jaskyne. Pri hradskej je plošina, na ktorej bude parkovisko a vstupný objekt s rázovitou jedálňou. Bude slúžiť aj ako pútač pri ceste. Z prístupovej plošiny sa schádza do územia výstavby zo zarasteného brehu. Dole, na plochom otvorenom mieste, bude podľa vody klesať ulica domov pochádzajúcich z južnej časti Oravy. Pripravuje sa tu aj náhon vody a vodné výrobné zariadenia. Na druhom brehu za mostom stúpa proti prúdu potoka ulica s usadlosťami sústredených obcí strednej a severnej Oravy. Bude vrcholiť výstupom na hornú svahovitú terasu, na ktorej bude dominovať kostol s cintorínom. Druhú dominantu svahu za smrekovou clonou vytvorí skupina domov rozptýleného osídlenia severnej Oravy. Na okraji pozemku pri hore budú seníky, sezónne cholvarky a salaše.
      Objekty pochádzajú z 18.-20. storočia, drevený kostol pravdepodobne z 15. stor. Niektoré formy (napríklad cholvarkov) svojim vývojovým stupňom odpovedajú predpokladanej úrovni výroby a bývania poslednej kolonizačnej epochy v 17. stor. Výberu objektov predchádzal výskum reprezentačnej skupiny cca 1300 usadlostí, čo bolo v rokoch 196064 približne polovica možného terénneho materiálu. Kritéria výberu sledovali najmä historicky najstaršie celky usadlostí a objektov, vývojove najstaršie javy, esteticky najhod[/]


Z výstavy oravského skansenu, foto J. Khýr, 1968.

notnejšie prvky, zastúpenie (a proporcionalitu) najvýraznejších mikroregionálnych zvláštností, reprezentáciu najpočetnejších skupín s prihliadnutím na štruktúru hospodárstva a ich sociálny variačný rozptyl a nakoniec aj jedinečné, neanonymné historické objekty ako napríklad kostol, zemanská škola z polovice 18. stor., Jurčákovské šoltýstvo apod. Výber sa teda nerobil podľa apriorne stanovených hraníc etnografických oblasti alebo tzv. typov ľudového domu. Pochopiteľne, že sme sa snažili udržať proporcionalitu objektov vybraných z rôznych mikroregionov v súlade s tradičnou [/] etnografickou typológiou. Rozdiely od skutočných počtov v teréne sa pohybujú medzi 2,9-12,7 %. Hľadisko typologické však nebolo hlavným kritériom výberu.
      Výstavba bola zahájená 24. 9. 1967 slávnostným položením základného kameňa. V následujúcom roku bola vybudovaná konzervačná hala (s plochou 268 m2), most, rozpracované projekty inžinierskych sietí, montážne plány prvých objektov a ich vytyčenie. Investorom akcie je Slovenský ústav štátnej pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody -stredisko v Banskej Bystrici, odborne spolupracuje Oravská galéria

69

a realizátorom je Pamiatkostav Žilina. V súčasnej dobe je dokončovaná montáž prvého objektu v prístupovom pásme pri ceste. Je to objekt veliký a overujeme si na ňom našu pripravenosť a získavame skúsenosti. Objavuje sa veľa nedostatkov, ktoré súvisia s organizačnými ťažkosťami stavebnej organizácie a značnou vzdialenosťou investora. [/] Výstavba by si vyžadovala stály stavebný dozor takého technika, ktorý sám dokonale pozná každý objekt a osobne sa účastní najmä pri demontáži a montáži. Nepríjemnou skúsenosťou je skutočnosť, že sa nám po demontáži javí technický stav dreva oveľa horší ako pri jeho posudzuvaní odborníkom in situ. Niektoré objekty nám majitelia zva[/]lili, alebo nevhodne upravili bez ohľadu na ich zákonnú ochranu. V mnohých prípadoch sa jedná o unikáty. Z týchto dôvodov značne stúpa percento rekonštrukcií. Výhodou výstavby Brestovej je, že máme v okolitých obciach dostatok tesárov a iných odborníkov naučených pracovať v tradičných formách. Juraj Langer

Z ČINNOSTI SOUBORŮ

Dombrovan v Itálii [obsah]

Vyslání souboru do zahraničí bývá považováno za ocenění jeho kvality a dobré práce. Letos se tohoto uznání dostalo poprvé tanečnímu souboru Dombrovan z Orlové na Těšínsku. Ústřední dům lidové umělecké tvořivostí jej pověřil reprezentací Československa na folkloristickém festivalu "Rassegna internazionale danze e canti popolari" v jihoitalském městě Reggio Calabria, který se zde konal ve dnech 13. a 14. září 1969. Tento festival patří v Itálii k největším toho druhu a je v Reggio Calabria pořádán od roku 1961 každoročně, letos poprvé za účastí Československa. V letošním roce byl vyvrcholením několika přehlídek a festivalů, které od 7. září proběhly v různých italských městech. Jejich [/] pořadatelem, spolu s městskými komitéty slavností, byla společnost E.N.A.L. - Enternazionale assistenza lavoratori (Organizace národní pomoci pracujících). Smluvním závazkem Dombrovana bylo vystoupit na všech těchto festivalech, k nimž přibylo ještě několik samostatných celovečerních vystoupení. Napoprvé tedy pro soubor úkol nemalý a náročný.
      Členové Dombrovana k němu přistoupili velmi odpovědně. V době půlroční intenzívní přípravy zvládli zájezdový repertoár k plné spokojenosti svého instruktora Zdeňka Stárka, který v závěrečné zkoušce mohl dořešit již jen některé formy děkování tanečníků.[/]
      Dne 2. září 1969 se vydal Dombrovan spolu s cimbálovou muzikou souboru Slezan z Českého Těšína autokarem na třítýdenní turné po Itálii, aby zde na mezinárodním fóru reprezentoval naši kulturu a ukázal cizině krásu slezského lidového umění. Více než 6000 km jízdy přes Rakousko až k Sicilii a zpět, časté změny ubytování, střídaného noclehy ve stanech i v autokaru, a deset vystoupení si vyžádaly značné fyzické i duševní námahy.
      Dobrá příprava souboru se ukázala již při prvním celovečerním vystoupení v severoitalském Brentonicu. Jeho nadšený výkon přijalo obecenstvo s nečekanou srdečností. Následujících pět festivalových vy

70

stoupení bylo již záležitostí více souborů, italských i cizích. V lázeňském městě Saint-Vincent se Dombrovan v programu setkal s portugalským Ribatejo ze Santarema a s polskou Syrenou de Krakovia z Francie; v Lucce, Frosinone, Salernu a Reggio Calabria pak se soubory Milica Pavlic Kata z Varaždina - Jugoslávie, Lingaresca ze Szombathely Maďarsko a se skupinou Les diaboua z Konga (Brazzaville). Z většího počtu italských souborů uveďme alespoň nejúspěšnější z Reggio Calabria, kterým byl Gruppo Folcloristico del Pollino z Castrovillari.
      Úspěch jednotlivých souborů na těchto festivalech závisel již nejen na umělecké hodnotě a atraktivnosti jejich vystoupení, ale i na vyspělosti, vkusu a přízni obecenstva. Možno bez nadsázky říci, že Dombrovan obstál v tomto soutěžení velmi dobře. V Lucce, kde nastupoval k vystoupení bezprostředně po příjezdu, strhl svým zbojnickým tancem v závěru programu diváky k nadšenému potlesku. Ve Frosinone i přes pozdní noční dobu sledovalo obecenstvo soustředěně krásu lyrické části dombrovanského programu a projevilo účinkujícím svůj upřímný obdiv. Stejně vřele byly lyrické tance a zpěvy přijaty lázeňskými hosty v Montegrotto Terme nedaleko Padovy. Rovněž poslední vystoupení Dombrovana v rakouském Hirmu mělo u venkovského obecenstva spontánní ohlas.[/]
      Repertoár Dombrovana čerpá ze starých lidových tradic hornicko venkovského prostředí na Orlovsku. Zásluhou umělecké vedoucí souboru Ludmily Rašíkové byly již jen ojediněle známé tance a zvyky choreograficky zpracovány a Dombrovanem oživeny. Jsou to povulný, hornický hopák, Vjonky, Svatojanské ohně a Poslední snop. Ze širší oblasti Slezska zařadili Dombrované do svého repertoáru zbojnický tanec Ondráš a hlučínský burger.
      Taneční úpravy Dombrovana se vyznačují bohatou invencí, která však nevybočuje z mezí folklórního stylu. Tyto úpravy vyrůstají z důvěrné znalosti života lidu a výrazově jsou propracovány tak, že nepotřebují ani blíže vysvětlujícího slova; jsou i cizímu publiku dějově srozumitelné samy sebou. Jejich umělecký dojem zvyšuje harmonická ladnost slezských krojů a barevné řešení některých skladeb, jako například použití červených šátků ve Svatojanských ohních. K působivosti tanců přispívá i pohybová lehkost tanečníků, kteří do nich vkládají svůj vnitřní prožitek.
      Důležitou funkci měla v zájezdovém programu cimbálová muzika Slezana. Tento vcelku již dobře sehraný ansámbl sklidil nejednou za svá samostatná hudební čísla zasloužený potlesk. K dokonalejšímu výkonu by mu bylo ještě třeba více technické vytříbenosti a stylové čistoty. V souvislosti s muzikou není [/] možno opomenout pěkného výkonu zpěvačky Marie Kociánové a lidově originálního zpěvního projevu cimbalistky Petry Čarvášové.
      Po umělecké stránce absolvoval orlovský Dombrovan svůj první zahraniční zájezd s úspěchem; patří mu za to dík a uznání. Kromě vědomí dobře splněného úkolu bylo souboru odměnou i mnoho krásných zážitků uměleckých, přírodních i společenských. Přejeme Dombrovanu, aby se jeho práce rozvíjela stejně úspěšně i nadále. Václav Stuchlík

71

FILM A TELEVIZE



Československý televizní film o lidových technikách v Japonsku [obsah]

Do filmového pořadu VIII. mezinárodního kongresu antropologických a etnografických věd v Tokiu a Kyotu (3.-10. 9. 1968) byla zařazena i anglická jazyková verze československého televizního filmu z pramenů vody živé. S jeho obsahem byli čtenáři Národopisných aktualit již seznámeni.1)
      V pořadu kongresu bylo zaregistrováno 29 filmů z těchto států: Nigerie (1), Francie (14), Belgie.(1), USA (5), Řecko (1), Írán (1), Rumunsko (1), Jugoslávie (1), Československo2) (1), Mexiko (1), Austrálie (1), Singapur (1).
      Československý film z pramenů vody živé byl promítnut 6. 9. 1968. Záměrem autorů bylo zaznamenat na vysoké výtvarné úrovni recentní technologii jihočeského perleťářství, batikování a gravírování kraslic na Slovácku, vyšívání pavím brkem na Hané, tkaní horňácké činovatě na desku, šití a vyvazování batiky v Brně a její barvení indigem v Olešnici na Moravě. Film byl zařazen jako úvodní k přednášce o identifi[/]kačních znacích lidové umělecké výroby v Československu.3)
      Kongresoví delegáti se na promítání československého filmu dostavili v překvapivě velikém počtu. Z oficiálních osobností byla za naše velvyslanectví v Tokiu přítomna PhDr. V. Hrdličková CSc., z japonských představitelů se účastnil bratr císaře princ Mikasa. Tuto prezenci je třeba hodnotit jako obzvláštní poctu hostitelské země naší vlasti.
      Zahraniční vědci hodnotili film kladně. Naše velvyslanectví v Tokiu si jej vyžádalo ke kulturním účelům a k promítnutí v japonské televizi, Je navržen k promítání v československém pavilónu na EXPO 1970.
      Film z pramenů vody živé předvedl světové vědecké veřejnosti ukázky starobylých lidových technik, dochovaných tradicí a živých v práci mistrů umělecké lidové výroby. V Japonsku, kde koexistence tradice a vysoce rozvinuté technické civilizace je každodenní realitou, byl film pochopen jako doklad, že naše vlast v úseku lidové tvorby navazuje na hodnoty minulosti a aplikuje je v ustavičném vývoji, který je konstantou života. Jaroslav Orel[/]

Úskalí reportáže [obsah]

Průřez filmovými reportážemi z televizního seriálu U nás doma, vysílaný počátkem roku jako ohlédnutí za rokem uplynulým, byl mnohem zajímavější než jednotlivé pořady seriálu. Autoři vybrali ty nejlepší sekvence, čímž lépe vynikl záměr zachytit lidi na Slovácku (krojované účastníky hodů, svatby, masopustu apod.) v živém, bezprostředním projavu. Pozoruhodná byla především snaha proniknout "okem kamery" do středu dění, vydat obrazem svědectví o člověku jednajícím, o jeho pocitech v různých, převážně radostných situacích. Avšak ani tento pokus o vpravdě reportážní ponor do skutečnosti nebyl ještě ve všem a docela přesvědčující. To napadlo patrně každého, kdo někdy poznal zobrazované jevy přímo v terénu, kdo se jich zúčastnil, byť jako pouhý divák, ale z bezprostřední blízkosti. Reportážím "obrázkům" z pořadů U nás doma nelze vytknout zkreslování skutečnosti, a přece se nelze zbavit pocitu, že jí zůstaly - přes všechnu snahu o pravdivost - leccos dlužni,

72

Tvůrci patrně až příliš důsledně následovali realitu v intencích běžných představ o filmové reportáži, jak je známe např. z filmového týdeníku apod. Avšak nejen umělecké dílo, kterému je vlastní obrazové vyjádření, ale též reportáž, útvar stojící na pomezí publicistiky a umění, se nemůže spokojit s kopírováním skutečnosti... Má-li reportáž podat tu pravou chuť skutečné situace, je třeba se zbavit všeho, co lze označit za povrchní závislost na realitě. Je to paradoxní jen zdánlivě, protože to vůbec neznamená aranžovat fiktivní situace a vydávat je za autentické, ale naopak - ponořit se do skutečnosti ještě víc. Ovšem materiál je třeba přeorganizovat, vytvořit z něj skladbu v intencích niterného smyslu zobrazovaných jevů, aby výsledek byl - řečeno s nadsázkou - skutečnější než skutečnost sama. Teprve potom totiž nabude té pravé autentické dramatičností a dá diváku opravdu silný reportážní zážitek. To zajisté zdaleka není pouze záležitostí dodatečné montáže, vědomí tohoto přístupu [/] k zachycení skutečnosti se musí odrazit i při samotném vzniku záběrů. A právě cosi z toho se objevilo v průřezu pořady U nás doma. Rozvine se to příště do větší šíře? J. Uher



Měly by to být sondy do duše kraje a lidu. . . (Příspěvek k problematice filmů a televizních pořadů o folklóru) [obsah]

Tvůrci filmů nebo televizních pořadů čerpajících námětově z oblasti folklóru, ať už se vysílají přímo či ze záznamu, musí řešit celou řadu problémů, k nimž mimo jiné patří volba žánru. V podstatě mohou buď vytvořit dokument, vydávající především faktografické svědectví o jevu, anebo se mohou realitou inspirovat k reportáži s výraznými uměleckými rysy. Takové dílo naplňuje především estetickou funkci, teprve [/] v druhém plánu nacházíme věcné poučení, informace.
      Aniž bychom chtěli předem normativně vymezovat přihrádky a televizní pořady o folklóru, především z brněnského studia, pak do nich vtěsnávat, nelze si nepovšimnout, že pro tyto pořady je charakteristická žánrová neurčitelnost, tvarová amorfnost díla. Tento nedostatek se tvůrci pořadu zpravidla snaží zakrýt tak, že pořad "všeobjímajícně" nazvou pásmem. Do televizní praxe i teorie přešel tento žánr, nacházející se na pomezí publicistiky a umění, z rozhlasu, kde ovšem vznikl jako osobitý útvar, vyznačující se sledem volných sekvencí konkrétní a pevné vnitřní kontinuity. Tedy i pásmo má svoje specifické rysy a nelze jím z pouhé bezradností nazývat každý konglomerát prvků publicistické i umělecké provenience... Televizní pořady, které máme na mysli, totiž neobstojí jako autentický dokument pro příliš náhodný výběr faktů a neústrojné aranžmá v jejich interpretaci, na druhé straně pak neuspokojí ani esteticky, protože jim chybí

73

adekvátní básnická obraznost. Potom je ovšem nasnadě otázka, zda podobné pořady vůbec splňují nějaký účel... Žánrová "nečitelnost" toho kterého pořadu není totiž jen pouhou záležitostí "vnější formy", svědčí především o autorově nepochopení pravého smyslu jevu či události, kterou se rozhodl zobrazit. A právě tato bezradnost nad obsahem se neblaze projeví i ve tvaru díla.
      Před časem uvedla brněnská televize pořad seriálu U nás doma nazvaný Svatební koláž s laskavým svolením snoubenců z Lanžhota. Autoři se pokusili podat obraz soudobé krojované podlužácké svatby. Pokusme se uvést některé okolnosti, jež autoři měli nepochybně vzít v úvahu vzhledem k tématu, které si zvolili... Svatba na Podluží je především značně rozvinutým obřadem, naplňujícím několik funkcí. Je svébytným a do značné míry ojedinělým sociálním jevem soudobé vesnice, jevem zčásti archaickým, avšak vzrušujícím zejména těmi proměňujícími se prvky, kterými přerůstá v současnost. Krojovaná svatba je též osobitým humanizujícím aktem, [/] jehož hlubokou poetičnost oceníme zejména dnes. Je kolektivním prožitkem a v některých částech je též bezmála vzrušujícím mysteriem. K dojemným scénám zpravidla dochází při odprošování ženicha i nevěsty u rodičů. Ve svatebních obyčejích můžeme spatřit prvky lidového kolektivního divadla, např. v improvizovaných výstupech družby za aktivní účastí přihlížejících občanů apod. Svatba je zdrojem originálních estetických zážitků. Avšak nejen to. Svatbu na Podluží není možno nevidět též v historických souvislostech, protože to, čemu se obdivujeme dnes, je vlastně pozůstatek původního obřadu, který však byl již v době svého vzniku obměnou ještě staršího slovanského obřadu, jehož počátky - "můžeme stopovat až do konce doby pohanské", jak píše L. Niederle. Svatba na Podluží podněcuje k zamyšlení nad řadou problémů, které těsně souvisejí se soudobým životním stylem člověka, obyvatele vesnice atd. K těmto důležitým otázkám však přihlédli autoři televizního pořadu pramálo.
      Nebylo ani možno jinak, když [/] v propagačním článku, publikovaném v časopise Čs. televize mj. čteme: "Dostane-li městský člověk laskavé pozvání na svatbu do Lanžhota ... začnou mu před očima rejdit zástupy otazníků, jako například: jak se dá taková sláva přežít bez vážné újmy na zdraví, nervech a hlavně na kapse rodičů a snoubenců? Kde se ve snoubencích bere tolik síly, že dokáží za jedinou neděli 14 dní před svatbou nejenom obejít šedesát domů a zvát na svatbu, ale ještě v každém domě vypít na své budoucí štěstí pohárek bílého moravského?" atd. To ovšem vskutku nesou právě ty nejpodstatnější otázky, které by měly napadnout autory televizního pořadu o svatbě na Podluží... Tvůrci pořadu zřejmě dostatečně nepronikli do materiálu, který se jim nabízel a tak i otázky, kladené účastníkům během pořadu, rozrušovaly přirozenou strukturu událostí, vnášely do ní cizí prvky a odváděly pozornost od podstatných specifických jevů. Tak i ve svatbě na Podluží si brněnská televize zopakovala mnohé nedostatky z minula, na které upozorňoval autor

74

těchto řádků před časem v časopise Index (číslo 2, 4 a 5, roč. 1969). Omyl spočívá zejména v tom, že odkaz hmotné i duchovní lidové kultury je neustále chápán jen jako svéráz, jako ornament, aniž se sestupuje ke kořenům. Je samozřejmé, že i pořad o svatbě měl neurčitý, nepevný tvar, podávající diváku jen tříšť dojmů, což nemohl napravit ani podtitulek "koláž", ostatně parafrázující jen zproblematizovaný termín pásmo.
      Existují však etnograľické filmy, které jsou pravým opakem. Vytvořil je režisér Karel Skřipský (zejména Ždiarské rekviem a Štyri dni Ludovíta Čenku) a Martin Slivka (mj. Fašiangy a Odchádza človek). Ne náhodou můžeme u těchto prací poměrně lehce stanovit žánrovou oblast, do které patří. Jsou t.o reportáže podávající autentické svědectví o jevu, současně však mají schopnost silného uměleckého účinku. Inspirováni materiálem nevšední dokumentární hodnoty, umocňuji tvůrci sku[/]tečnost svojí interpretací do rovlny básnického obrazu...
      Básnická citlivost a fantazie, jíž se vyznačují Skřipský i Slivka, je však patrna i v jejich ryze dokumentární práci, např. ve Skřipského filmu Obyčejné drevo či ve Slivkově Metamorfóze vlákna. Zde tvůrci podávají především informaci o technologii zpracování materiálu, ale filmy jsou značně esteticky "zabarveny".
      Bylo již řečeno na jiném místě (lndex čís. 2, roč. 1969), co předpokládá vznik televizních pořadů či filmů, zachycujících v co nejvěrnější podobě mizející a současně se proměňující svět soudobé vesnice, jejíž životní styl, daný mnoha folklórními rysy, je stále ještě osobitě odlišný od způsobu života ve městě. "To vyžaduje od tvůrců reportérsky zvídavý a básnicky niterný přístup ke skutečnosti, který zas předpokládá důkladnou znalost terénu, jeho sociální, psychologické a jiné problematiky, nikoliv jen svérázu ... [/] Jen tak lze vytvořit víc než pouhý vnější obraz skutečnosti, postihnout hlubší, příčinné síly jevů..." To dovedou právě K. Skřipský a M. Slivka.
      Podobně jako Skřipský vyjádřil filmem Štyri dni Ludovíta Čenku elementární spjatost člověka s prací a přírodou; takže divák mohl pochopit podstatu bytí, jehož přirozenou součástí bývaly folklórní jevy, tak Slivka v baladickém filmu Odchádza človek zobrazil smrt člověka tak, že nám dal pocítit jeho heroickou pouť od kolébky po rakev, rovněž značenou denní prací... V porovnání se svým učitelem Skřipským však Slivka zamířil duchovněji výš, a to již volbou tématu (pohřební rituál) i sledem obrazů, inspirovaných mj. citáty z Bible. Tato odpoutanost od pozemského bytí je však jen dočasná. Vyvolal ji nářek žen nad mrtvým, drásavě vykřikované trpké litanie. Až pomine tento "dialog" s nebožtíkem, dochází autor filmu v souhlase s životní pravdou k poznání, že na místo člověka, který

75

odešel, se rodí nový pokračovatel v díle. Závěrečné záběry, zobrazující člověka při práci, metaforicky dokládají nevyvratitelnost kontinuity života, který smrtí jednoho člověka nezaniká.
      Podobně bychom mohli rozebírat Skřipského Ždiarské rekviem nebo Slivkovy Fašiangy a další práce obou umělců, dokládající opodstatněnost výroku, kterým charakterizoval B. Hochel Slivkovy filmy před jejich nedávným souhrnným promítáním v Etnografickém ústavu v Brně. Řekl totiž, že Slivka má snahu "zachytit cosi z lidského rodu", takže jeho pohled na skutečnost je více "antropologický než folkloristický". Také to chybí našim televizním pořadům o folklóru. Jíndřich Uher



Konvenční nokturno [obsah]

Televize připravila pořad DUDÁCKÉ NOKTURNO, který jeho tvůrci nazvali reportáží. Dalo se tedy před[/]pokládat, že uvidíme autentickou výpověď, bohatou na bezprostředně žité situace, jak je tu více tu méně neočekávaně přináší přirozené prostředí. Z tohoto hlediska však bylo Dudácké nokturno nevzrušivým filmovým dokumentem, v němž předem určené aranžmá nedovolovalo spontánnější projev. Takřka nebylo využito nenadálých situačních nuancí, které by divák mohl ocenit jako vpravdě reportážní svědectví o události, která se v tuto chvíli před jeho očima rodí. Celé nokturno tak bylo příliš "učesané", konvenční. Vezměme např. šablonovité zarámování pořadu. Dudák, sedící u stylové lampy, vypráví o historii dudáckého souboru, zatímco pod jeho oknem se "jako" mimoděk shromáždí vesnická chasa (členové souboru), k níž se dudák na závěr připojí a společně pak předvedou před jihočeskou chalupou ukázku ze svého pódiového repertoáru.
      Film zajisté splnil jakýsi účel; podal přehledně, s dávkou poesie a zajímavými audiovizuálními infor[/]macemi profil jednoho souboru písní a tanců plus stručný pohled na produkci zahraničních dudáckých kapel - zde byli autoři nejvíce reportážní. Je také třeba akceptovat jakoukoliv interpretaci, je-li v intencích záměrů tvůrců aspoň solidně profesionálně zvládnutá, a u Dudáckého nokturna tomu tak bylo. Jenže současně je nutno si položit otázku, která je nasnadě, zda by totiž nebylo záslužnější - či dokonce mnohem potřebnější - pokusit se vstoupit do problematiky, kterou téma nabízí. Nejdůležitější sociální, psychologické, estetické a další aspekty jednoho důležitého společenského jevu totiž v pořadu odezněly pouze na okraj, jen ve slovním komentáři dudáka. Autoři resignovali na možnost přinést skutečnou reportáž o tom, jak tato lidová hudba rostla z regionu, jak byla přejata umělými soubory (či konkrétně některým souborem) a tak vlastně zachována pro dnešek, nakolik je či není (anebo by měla být) přirozenou součástí soudobého života apod. O tomto složi

76

tém, ba vzrušujícím procesu nám autoři vlastně nepřinesli žádné svědectví.
      Nedomnívám se, že by to nedokázali. Patrně však necítili nutnost vyjádřit se k tématu tímto způsobem... [/] Škoda, malebných, lyrizujících snímků do turistických alb už bylo dost, chybějí však méně konvenčně líbivé, ale o to opravdovější skutečné reportáže. (jur)

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Lidové obyčeje v beletristických pracích B. Němcové [obsah]

(Vzpomínka k stopadesátému výročí narození)

V těchto dnech, kdy vzpomínáme stopadesátého výročí narození jedné z největších postav našeho písemnictví - Boženy Němcové, tážeme se, co přinesly jejímu umění národopisné studie, jimž se s velikou láskou a pílí po celý svůj život věnovala. Nechceme na tuto otázku odpovídat v celé šíři, protože problém života lidu v jejím díle byl už dávno studován. Zužujeme si celý komplex otázek na otázku jedinou: jak dovedla spisovatelka využít výročních obyčejů jako kompoziční složky ve výstavbě svých povídek.
      O tom, že výroční obyčeje stály v samém středu její pozornosti, svědčí nejen národopisné studie, ale i [/] nejvýznamnější z jejích děl, Babička, kde v rámci roku zachytila všechny lidové slavnosti a ukázala, že tu jde namnoze o vlastní zážitky z dětství, které se pohybovalo na pomezí světa panského a lidového. Bezpečné svědectví, že běží o autentické zážitky, podává spisovatelka sama ve svých Obrazech z okolí domažlického. V jedenáctém z listů, otištěném v České včele 28. dubna 1846, vzpomíná mladičká paní o neděli smrtelné toho, co znamenaly pro její dětství vedle obyčejů vánočních a svatodušních především velikonoční zvyky. Předzvěst Babičky se ozývá z jejích slov a nemůže býti pochyb o tom, že tu jde o silné dojmy z dětství, které doplnila pozorováními v dobách pozdějších. Proto není divu, když v její vlastní umělecké práci mají tyto tradiční zvyky důležité místo.[/]
      Již její první povídka Dlouhá noc, jejíž vznik spadá do dob, kdy psala své listy pro Českou včelu, je jen zbeletrizovaný obrázek Dlouhé noci, slavnosti konané druhý nebo třetí masopustní týden jako zakončení přástev v spisovatelčině rodném kraji. (Opět svědectví o tom, co znamenaly zážitky z domova pro studium výročních zvyků.) Dějová osnova povídky je velmi jednoduchá. Po kratičké expozici, v níž nás spisovatelka seznamuje s hrdiny povídky Madlenkou a Jiříkem, kteří si teprve svůj citovaný vztah objasňují, přichází děj, vlastně líčení průběhu výroční slavnosti, v níž je Madlenka královnou a Jiřík jejím zvoleným králem. Závěrem slavnosti, odevzdáním Jiříkova vrkoče Madlence, vlastně děj končí.
      Čtyři práce z poloviny padesátých let, tedy z vrcholného tvůrčího obdo

77

bí B. Němcové, vědomě sahají k výročním zvykům jako k úhelným kamenům jejího skladebného umění. Jsou to Karla z r. 1855, Babička z téhož roku, Pohorská vesnice z r. 1856 a Chyže pod horami z r. 1858. První a poslední jsou monotématické. Karla s námětem chodským líčí dětství a růst chlapce, kterého do dívčích šatů ukryla matka, jíž vojna a vojenská služba vzala muže a všechno životní štěstí, aby jej před podobným neštěstím uchránila. Ale probouzející se láska k průvodkyni jeho dětských let překazí matčiny záměry. Dramatické vyvrcholení děje přichází právě o chodské masopustní slavnosti, voračkách. Tenkrát poprvé oblékne domnělá Karla vojenský šat a probouzející se mužství vede chlapce k tomu, že se vydává na cestu do Prahy, aby se dat na vojnu. Výroční slavnost je tu položena do samého středu dramatického sváru a tím i vyvrcholení děje, po němž už následuje rychlý závěr.
      Ne tak významné místo má lidová slavnost pálení svatojánských ohňů v Chyži pod horami. Je také položena na vrcholný dějový bod této roztomilé idylky, odehrávající se pod Ďumbierem, ale aktivní účast má v ní jen jedna z hlavních postav Katuška. Bohuš je tu pouhým pozorovatelem slovenských obyčejů, které už z rodné země nezná.
      Nejvýznamnější místo v popisu lidových obyčejů znamená v díle B. [/] Němcové Babička. Není lidového obyčeje severovýchodních Čech, který by v ní nenašel místo, ale přece by se mýlil ten, kdo by si myslil, že výroční zvyky jsou tu líčeny prostě v průběhu kalendářního nebo církevního roku bez hlubšího záměru autorčina. Věc tak jednoduchá není. Přes zdánlivou prostotu děje je Babička skladba polyfonní. Jen jedinečné umění spisovatelčino dovedlo připoutat všechny dějové útky k postavě babiččině; ať je to pásmo dětské, ať přírodní, ať je to zámek s jeho obyvateli, postavy obou myslivců a svět venkovského lidu. K babiččině postavě se upíná i čtveré pásmo milostné: tragické pásmo Viktorčino, elegický příběh Hortensiin, vzpomínkové pásmo babičky samé a milostný příběh Kristlin, který stojí v samém středu děje a tvoří jeden z pilířů stavby celého díla. A právě tento příběh vkomponovala básnířka do rámce lidových slavností. Míla i Kristla jsou účastni přástek i draček, pálení čarodějnic ve filipojakubské noci i ostatních výročních obyčejů. Dramatické napětí počíná Mílovým odvodem a stupňuje se, když vojenská služba bez vyhlídek na návrat rozloučila oba milence. Gradace děje vrcholí šťastným rozluštěním při slavností dožínek. Slavnost dožínek, vrcholné dějství hospodářského roku, uvědoměle tu umělkyně spojila v jediný proud s osobním příběhem a tak vlastně zakončila děj, jehož závěrem je vylíčení [/] tradiční selské svatby na samém konci knihy.
      Při hodnocení zvykových slavností a jejich místa ve stavbě Babičky nemůžeme opomenout zvyky dívčímu srdci nejbližší. Ani na ně básnířka nezapomněla. Kompozičně je vsunula do první části díla, když vylíčila první večer svatojánský, kdy si Kristla vyšla natrhat devatera kvítí, aby se dověděla, je-li jí Jakub Míla souzen. Je to roztomilý obrázek, který rozvíjí spisovatelka, kreslíc babičku, která se při pohledu na Kristlu rozpomíná, jak před lety sama trhala milodějné kvítí na věneček, který si kladla pod polštář a za ranního úsvitu přehazovala přes jabloň. Tedy i tento pasus, plný citové něhy, stojí ve znamení tradičního obyčeje.
      V Pohorské vesnici, v níž Němcová vytvořila nejspletitější děj a kde si kladla nadto i úkoly jiné než čistě umělecké, odvážila se spojit dvojí lidový živel: vedle živlu chodského je to živel slovenský v podobě drotarů. Kompozice povídky je prostá. Děj začíná vánocemi a vrcholí a končí 1. května. Rozmezí čtyř měsíců dovolilo básnířce opřít jej o trojí lidové slavností a jejich zvyky. Tyto slavnosti tvoří základní kameny jednoho dějového pásma, příběhu Dorlina a Pavlova. Jejich láska dostává zjevnou podobu, když Pavel na půlnoční mši sebere Dorle rozvitou višňovou větvičku, kterou má Dorla zatknutou za šněrovačkou. Jejich

78

láska však prochází zlou cestou nedůvěry, vyvolané pomluvami. Hybným kamenem se tu stává velikonoční dynovačka, která vnáší zásvit světla do jejich vztahu. Avšak teprve Pavlova máj, postavená v noci na prvního máje, učiní konec dívčímu žalu. Slovenský živel má ve zvykosloví povídky stejné místo jako chodský. Je to především štědrovečerní drotarská scéna v zámku, pak štědrovečerní i velikonoční zvyky v rodině Mičově. I stavění máje, jíž prostičký Jano prozradí svou lásku k zámecké slečně, se účastní, ačkoliv Němcová ve svých Obrazech ze života Slováků klade tento obyčej na Slovensku do noci ze soboty na neděli prvního svatodušního svátku.
      Těžko je říci, jakým směrem by se ubíralo básnířčino umění, čerpalo-li by nadále ze zvykosloví lidu, jejž milovala, idealizovala a jemuž sloužila, kdyby nebyla niť jejího života předčasně přervána. Ale i z toho, co zůstavila, je patrné, jak sběratelčina ruka provázela pero umělkyně, která tradiční mizející zvykoslovné bohatství dovedla vtělit v díla, jež zanechala budoucím generacím jako nejcennější bohatství. Anna Kellnerová

Jak se zachovávaly některé výroční svátky a zvyky na moravském Novoměstsku před 75 let. (Ze vzpomínek mého otce) [obsah]

Nejslavnější svátky v roce byly vánoce. Den před Štědrým dnem se [/] zabíjelo. Ráno na Štědrý den uvařila hospodyně sušené švestky a hrušky, usekala je na drobno sekáčkem a použila potom jako povidlí do koláčů. Koláče se pekly v "pekárni", tj. chlebové peci, Kolem druhé hodiny donesly děvečky plechy s koláči do komory, kde byla na podlaze rozestřena čerstvá sláma a na ni vyrovnávaly děti koláče do řádků pěkně vedle sebe. Koláče se pekly povidlové, tvarohové, makové a někdy se směsí máku a mrkve.
      Odpoledne vydrhly děvečky podlahy a prostřely na ně slámu, která se vymetla až na Štěpána. Zatím se hospodyně otáčela kolem plotny. Vařila všechny druhy bezmasých jídel - ovšem v malém množství - která se na statku jedla během celého roku. Bývalo to až deset druhů polévek (např. zasmažená houbová, vodová s vaječnou zavářkou, cibulová, zelná) a omáček a kaše krupičná, kroupová, "rejžová" a jahelná.
      Jako každý den i na Štědrý večer seděla čeládka s hospodářovou rodinou u stolu, což nebývalo všude zvykem. Štědrovečerní stůl byl pokryt ubrusem a mísy s jídlem se stavěly do dvou kupek krup, které symbolizovaly úrodu. Jedlo se v kuchyni (ve světnici jen o křtech, svatbách a pohřbech).
      Každý měl svůj talíř a na něj si nabral jídlo z mísy. Nejprve se jedly polévky, potom omáčky a nakonec kaše.
      Pacholek od koňů a děvečka od [/] krav si přinesli s sebou ke stolu po "putýnce" a jak šla jídla na stůl, nabrali si přede všemi do nich tolik lžic, kolik měli koňů nebo krav na starosti. Po večeři jídlo z "putýnek" rozdělili dobytku. Tento zvyk se zachovával na znamení, že dobytek je pomocníkem člověka a že přispívá k živobytí na statku. Když bylo po jídle, dostal každý vánočku, asi 25 cm dlouhou, a na ni lžíci medu. Děti bývaly už tak syté, že jen slízaly med a vánočku si schovaly na příští den. Mimo to dostal každý čtyři ořechy a několik jablek. Zbylé vánočky se daly na "almaru" a když se pak otelila kráva, dostala kus štědrovečerní vánočky na posilněnou.
      Vánoční stromek na statku nikdy neměli, ani neznali vánoční dárky. K půlnoci hospodář vstal a pře zpíval v kuchyni z Žitavského kancionálu všechny božíhodové písně. Zpěv trval asi hodinu. Když dozpíval, chystaly se děvečky, které bývaly katolického vyznání (v Račicích byly jen tři evangelické rodiny), na jitřní.
      Půlnoční zpěv se zachovával také v noci na Nový rok a na velikonoční a svatodušní neděli.
      Svatodušní svátky se po vánocích nejvíce slavily. Pokud to bylo v hospodářství možné, nikdo v ty dny nepracoval, např. se po celou dobu neumývalo nádobí, ale ukládalo se špinavé do škopku. Rodina se shromáždila k pobožnosti, kterou vedl hospodář. Pro děti to byly těžké dny,

79

nesměly si ani jít na na náves hrát. Veselejší byla pouť na Petra a
      Pavla a posvícení. Na pouť se sjeli příbuzní. Hospodyně připravovala maso s kompotem ze sušených švestek. Pekly se koláče s povidlím ("mřížkové"), tvarohové a makové. Posvícení se slavilo dvojí: "starý" asi 15. října a za týden "mladý" neboli "císařský". Na obojí se pekly husy, koláče a koupilo se i pivo.
      I "ostatky" bývaly veselé - lidé odpočívali. Hospodyně smažila koblihy s povidlím na vepřovém sádle a "šišky" na čerstvě vytlačeném lněném oleji. "Šišky" byly válečky z koblihového těsta bez povidlové nádiv[/]ky. Smažení na lněném oleji jim dodalo zvláštní, výbornou chuť. Olej se "tloukl" ve mlýně u Strchů ve Zvoli. .Vysmažený olej se pak v domácností používal k léčení oparu (herpes), který se často dětem vyrazil při nachlazení a horečce na rtech.
      Na sv. Matěje běhali chlapci bosi ve sněhu a mraze a jen v "kanduši" (kalhoty a košile ušité z jednoho kusu plátna) po zahradě, tloukli polínkem do stromů, aby prý nesly hodně ovoce, a při tom říkali: "Svatý, svatý Matěji, ať se hodně urodí!"
      Otec se narodil před 82 roky (1887) [/] ve vsi Račicích u Bobrové na moravském Novoměstsku. K jeho rodnému statku (č. 6) patřilo 165 mír polí, luk a lesů. Pěstovalo se 13-l6 kusů hovězího dobytka, 2-3 koně, několik prasat, kolem 50 husí, někdy 2-3 ovce. Hospodáři pomáhali pacholek a dvě děvečky, hospodyně u osmi dětí mívala na pomoc chůvu, která byla zároveň "pastvicí". Rod byl od tolerančního patentu helvetského vyznání a půlnoční zpěv o svátcích se tradičně zachovával až do začátku tohoto století po prvním "helvetovi" Matěji Michalovi.
Věra Doležalová

80

OBSAH
Studie
Jan Racek: Česká lidová píseň a hudba italského baroka 17. a 18. století . . . 3
Eva Večerková: Současné výroční obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku . . . 14
Zdena Marková: z minulostí lidového stavitelství na Vysočině . . . 27
Richard Jeřábek: Lidové obyčeje z Moravy před půldruhým stoletím . . . 41

Zprávy a recenze

Jubilea
Emilie Fryšová (1840-1920) (M. O. Růžička) . . . 53

Knihy
G. G. Gromov, Metodika etnografičeskich expedicij . . . 53
O švédské svatbě (J. Kramařík) . . . 55
Elena Holéczyová, Výšivka v oblastí Trnavy (Alena Jeřábková) . . . 56
Miroslava Ludvíková, Moravské lidové kroje L. Batůšková) . . . 57
Jindřich Pecka, Ke vzniku dělnické písně v Čechách (M. O. Růžička) . . . 58
K. J. Erben, Mateří doušky (J. Tomeš) . . . 59
Bohumír Četyna, Besedy na staré valše (J. Tomeš) . . . 60
Co chce Malovaný kraj (V. Richter) . . . 61

Konference
Seminarium ethnologicum II (J. Podolák) . . . 62
I. celostátní balkanistické symposium (J. Botík) . . . 66
Evropská konference Světové rady řemesel (J. Orel) . . . 67

Muzea
Výstavba oravského regionálneho skansenu Brestová (J. Langer) . . . 67

Z činnosti souborů
Dombrovan v Itálii (V. Stuchlý) . . . 70

Film a televize
Československý televizní film o lidových technikách v Japonsku (J. Orel) . . . 72
Úskalí reportáže (J. Uher) . . . 72
Měly by to být sondy do duše kraje a lidu (J. Uher) . . . 73
Konvenční nokturno (jur) . . . 76

Nálezové zprávy
Lidové obyčeje v beletristických pracích B. Němcové (A. Kellnerová) . . . 77
Jak se zachovávaly některé výroční svátky a zvyky na moravském Novoměstsku před 75 lety (V. Doležalová) . . . 79

Autorem kreseb v tomto čísle, vyjadřujících motivy podle výšivek z Ostr. Nové Vsi, Nedachlebic-Častkova, Jarošova a Popovic na Uherskohradišťsku, je Josef Kiesewetter.