národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1972 - ČÍSLO 2

SPOLEČENSKÁ FUNKCE JIZBY LIDOVÉHO DOMU NA MORAVĚ [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy UJEP, Brno
      Jádrem domu, v němž se soustřeďoval život rodiny, byla na Moravě i v jiných středoevropských zemích jizba. Charakter jejího zařízení i jejího využívání byl v podstatě po celém moravském regionu stejný. Udržoval se tradicí a prodělával až do posledních desítiletí 19. století a místy ještě počátkem našeho věku jen pozvolné proměny, spočívající více v druzích nábytku, jeho tvarech a výzdobě než v jeho umístění v domovém prostoru. Ve starších fázích svého vývoje plnila jizba důležitou společenskou funkci; zde se scházela rodina i čeleď při jídle, při pracovních i obřadních příležitostech, tu se vařilo, peklo, zde spali někteří příslušníci rodiny i dvora. Uvedeným funkcím odpovídalo i vnitřní zařízení této hlavní domové místnosti.
      Duší jizby bylo topeniště, které sloužilo k přípravě pokrmů a zároveň dodávalo příbytku teplo, světlo, útulnost. Jeho vývoj, úzce související s půdorysným řešením domu i s funkcí jednotlivých domových částí, postihujeme na Moravě v několika základních fázích [/] a stupních, jejichž poznání má pro studium společenské funkce jizby i ostatních prostor lidového obydlí základní význam.
      Jako nejstarší formu topeniště zjišťujeme v recentních dokladech na Moravě pec, před jejímž ústím je ohniště ve tvaru vyvýšeného zděného podstavce. Topeniště vzniklé tímto spojením pece a ohniště v jeden celek je umístěno do jizby. Jeho geografické rozšíření se omezuje výhradně na karpatskou část Moravy a Slezska: jižní Těšínsko, valašské obce v blízkosti moravskoslovenské hranice a moravské Kopanice.
      Další vývoj topeniště by1 založen na dvou základních principech, jejichž podstatou bylo orientování ústí pece, a tím zároveň i způsob jejího vytápění. U popsané nejstarší dochované formy v karpatské části Moravy a Slezska bylo ústí pece obráceno do jizby a odtud se do ní také přikládalo. To je první princip který se udržoval v některých moravských a slezských krajích i při obohacování topeniště o další prvky a při jeho zdokonalování. Dalším článkem vý

85

voje topeniště na tomto principu bylo připojení kamen k ohništi a peci v jizbě. Tuto formu topeniště máme doloženu opět jen z východní Moravy a těšínského Slezska. Vývojová řada založená na principu přikládání do pece z vnitřku jizby se uzavírá přístavbou sporáku k existující již peci a ohništi nebo k peci, ohništi a kamnům. Územní rozšíření uvedeného vývojového stupně topeniště se kryje s předcházejícími formami, Společným znakem všech jmenovaných topenišť, umístěných v hlavní domové místnosti a založených na principu vnitřního přikládání, je z hlediska bydlení a funkce to; že jizba slouží jako prostor k vaření, pečení, jídlu a spaní.
      Druhý princip, z genetického hlediska nepochybně mladší, je založen na orientování ústí pece, resp. kamen do místnosti sousedící s jizbou (síň nebo černá kuchyň), z čehož vyplývá pak i způsob jejich vytápění. Topeniště založená na tomto principu se vyznačují větší variabilitou, větším počtem vývojových stupňů než topeniště vycházející z prvního principu.
      Základní a výchozí formu druhého principu představuje topeniště skládající se z pece postavené v jizbě a ohniště situovaného do síně nebo černé kuchyně, odkud se také rozdělává oheň v jizbové peci. Tento vývojový stupeň byl kdysi rozšířen po celé Moravě a Slezsku; v první polovině našeho století a v současnosti byl jeho výskyt zaznamenán už jen sporadicky na Opavsku, Šumpersku, západně a jižně od Brna a na Valašsku. Mnohem větší rozšíření má další vývojový stupeň, u něhož dochází k připojení kamen k peci v jizbě,' při čemž kamna i pec jsou vytápěny otvory umístěnými ve stěně nad ohništěm v síni nebo černé kuchyni. s touto formou se setkáváme ve všech [/] moravských a slezských oblastech; představuje nejobecnější a nejdéle dochovanou formu tradičního topeniště. v obou uvedených případech se jizby využívá jako místnosti, k pečení, jídlu a spaní, síň a černá kuchyň slouží jako prostor k vaření.
      Změna ve využití jizby nastává s přístavbou sporáku k peci a kamnům (event. jen k peci) v jizbě, k níž došlo v opavském Slezsku, na Těšínsku, místy na severní Moravě; v severním cípu západní Moravy, na Znojemsku a v bělokarpatské části jihovýchodní Moravy. Jizba se stává znovu prostorem, v němž se nejen peče, jí a spí, ale také - zpravidla však jen sezónně vaří.1) Jindy dochází k tomu, že v jizbě zůstává jen pec nebo pec a kamna, a sporák se přistavuje k ohništi v síni (černé kuchyni). Tato změna má za následek nejen ztrátu jedné z funkcí jizby, ale vede i k postupnému odstraňování ohniště z domu. Uvedený vývojový stupeň topeniště postihujeme kartografickou cestou v oblasti jižně od Brna, na Hodonínsku, Valašsku, v okolí Frýdku-Místku a na Opavsku.
      Další vývoj směřoval k porušení základních tradičních forem topeniště a jejich umístění v domovém prostoru. Jednou z těchto změn bylo přenesení pece do síně nebo černé kuchyně. v jizbě zůstala v tomto případě zpravidla oteplovací kamna, sporák se nacházel v síni (někdy i v jizbě). Hlavní domová místnost si ponechala funkci prostoru k jídlu, spaní, event. vaření pokrmů. Tato změna se nejvíce uplatnila v rolnických domech na severní Moravě, v opavském Slezsku, na severním Těšínsku, na severní Moravě a v jihomoravské pohraniční oblasti na Slavonicku, Znojemsku a Mikulovsku. s odstraněním pece z jizby, jež úzce souvisí s rozvojem půdorysné skladby obydlí,

86

se tento prostor postupně stává "parádní světnicí" po větší část roku neobývanou a sloužící převážně k reprezentaci.
      Naznačený vývoj ohlašuje už postupný zánik tradičních forem topeniště. Jejich posledními zbytky jsou kachlová kamna a sporáky, a upomínkou na ně ještě v některých nejstarších domech dochované pece a ohniště, vyhaslé a už dlouho neužívané. Oheň, kdysi významný činitel v životě lidu, ustupuje v moderních druzích topenišť a oteplovacích zařízení elektřině a plynu.
      Topeniště bylo v tradičním rolnickém interiéru umístěno vždy v levém nebo pravém rohu jizby v bezprostřední blízkosti dveří, jimiž se vcházelo ze síně do jizbového prostoru. Značnou část plochy zabírala pec, k níž přiléhala ze dvou stran lavice, na které posedávaly ženy při práci, usedali zde také starší členové rodiny při odpočinku i méně významní návštěvníci domu.2) Bylo to místo pracovní, v němž se zdržovaly především ženy.3) Tu se připravovaly pokrmy, konaly denní práce, posedávalo při přástkách a jiných příležitostech. Bylo to také místo k odpočinku. Staří využívali blahodárného účinku tepla sálajícího z vytopené pece, děti nalézaly na peci své útočiště. v podvečerní vytopené jizbě se při práci besedovalo, zde ožívala vyprávění, v nichž se střídaly pohádky s veselými příběhy i vzpomínkami, tu se hodnotily sousedské vztahy i celoobecní záležitosti. A při svépomocných pracích, jakými byly například přástky a draní peří, přerušila nejednou vyprávění i píseň. Tak tomu bylo zejména tehdy, když se besedy zúčastnila mládež. s ohništěm a pecí byla rovněž spojena řada pověrečných představ. Na moravských Kopanicích například [/] věřili, že jakmile člověk zemře, jeho duše usedne na pec v jizbě,4) na Horňácku zase žila představa, že o Štědrém večeru bylo možno při nahlédnutí do pece spatřit zemřelého otce.5) Obecně se vyprávělo o hadu hospodaříčkovi sídlícím pod ohništěm nebo pod prahem a ochraňujícím příbytek; při vstupu do nového domu přistupovala nevěsta nejprve k ohništi, aby prý netesknila.6) Oheň na ohništi požíval zvláštní úcty a v obyčejích s ním spojených se mísil kult ohně s přežitkovými prvky oběti z prvotin a s kultem zemřelých.7)
      Podřadnější postavení měl v jizbě levý přední roh a zadní kout po pravé straně dveří od síně. Stávala tu zpravidla postel a truhla na šaty.
      Docela jinak tomu bylo s rohovou částí jizby ležící diagonálně od koutu s topeništěm. Ústřední místo v něm zaujímal stůl s rohovou lavicí a židlemi, Jestliže jsme část jizby s topeništěm označili jako pracovní prostor, můžeme "stolový" kout8) nazvat kultovním místem.9) Tento charakter mu dávaly už obyčeje a zvyklosti spojené se stolem i s rohovými stěnami, Stůl a část jizby se stolem byly považovány v rolnickém domě za čestné místo. Na stůl se kladlo novorozeně, nesměl se však na něj posadit nikdo jiný.10) v některých oblastech Slovácka a na hostýnském Záhoří bylo ještě koncem 19. století obvyklé, že při prodeji domu zůstával stůl s lavicemi na svém místě a sloužil novému majiteli.11) Když se rodina stěhovala do nového domu, přenesli nejprve stůl, na nějž pak postavili bochník chleba; teprve potom se přeneslo ostatní zařízení.12) Stůl byl pokládán za posvátnou věc, poněvadž se na něj kladly posvěcené svíce, voda, kříž a jiné předměty. Při zaopatřování nemocného sloužil

87

stůl knězi jako oltář.13) Nad stolem visela od stropu holubička zhotovená z vaječných skořápek a papíru, symbolizující patrně Ducha svatého.14) Pozoruhodným prvkem, známým z řady evropských zemí a na Moravě doloženým z Hané, jižní Moravy, luhačovického Zálesí a Českomoravské vrchoviny, byl slaměný lustrovitý závěs; jeho původní význam nebyl zatím dostatečně osvětlen.15) Významnou roli hrál stůl i při rodinných a výročních obřadních příležitostech. Při svatebním obřadě tu seděla nevěsta a družka před ní pokládala na stůl svatební koláč, zde se také odbývalo "čepení" nevěsty,16) akt, který symbolicky vyjadřoval přechod mladé ženy z kruhu svobodných dívek mezi vdané ženy. Při, úmrtí v domě kladli na moravských Kopa-nicích na stůl kříž a misku se svěcenou vodou.17) Podobně tomu bylo i v jiných moravských krajích. O Štědrém večeru se u stolu pokrytého čistou podomácky tkanou pokrývkou18) scházela rodina při společné večeři, při níž se vzpomínalo na zemřelé členy rodiny. Na Valašsku se štědrovečerní stůl důkladně umýval, okuřoval jalovcem, černobýlem a jinými bylinami.19) Na prostřený stůl se kladl chléb, obilí, pod stůl se dávaly peníze, zámek apod. Místy obtahovali stůl řetězem, kladli pod něj sekyru a jiné ostré nástroje. Všem těmto předmětům přisuzoval lid ochranný a blahonosný význam. Obdobné praktiky byly rozšířeny i na jiných středoevropských územích.20) Roh jizby se stolem byl čestným místem domu, kam byli zváni jen vzácnější hosté.21) Žebrákům, cikánům a náhodným návštěvníkům byl přisouzen jen vstup do části jizby při dveřích v blízkosti topeniště.22)
      Při sezení u stolu se odrážely sociální vztahy existující mezi muži a ženami, členy rodiny i příslušníky [/] dvora. Nejčestnější místo náleželo při společném jídle u stolu hospodáři. Na rozdíl od jiných středoevropských a severoevropských zemí, kde hospodář seděl v čele stolu na lavici při stěně pod obrazy,23) bylo na Moravě zvykem, že hospodář usedal na vyřezávanou židli v čele stolu zády obrácen k dveřím a s pohledem na "svatý" kout. Tato odlišnost je zřejmě mladšího původu a souvisí patrně s městským vlivem (židle jako vzácnější kus nábytku).24) Po hospodářově pravé straně seděla na okraji lavice hospodyně, vedle ní pak nedospělé děti. Synové a mužská čeleď (pacholek, prostředník, pohůnek) měli své místo na lavici při stěně pod obrazy naproti hospodářově židli, dcery a ženská čeleď měly vyhrazeny židle postavené u stolu z vnitřní strany jizby.25) Na Opavsku bylo zvykem, že synové a dcery seděli v pořadí podle stáří (nejstarší vždy na kraji) a čeleď podle svého postavení ve dvoře.26) Při sezení u stolu je tedy zřejmé výsadní postavení hospodáře a společné sezení mužských příslušníků na jedné straně stolu a žen náležejících k rodině a dvoru na druhé straně stolu. s tímto jevem se setkáváme také jinde ve střední a severní Evropě. Patriarchální ráz zasedacího pořadí je patrný z toho, že hospodář a mužští příslušníci rodiny a dvora sedí na čelních stranách stolu, které jsou považovány za místa čestná, a ženy na bočních stranách. Společné sezení členů hospodářovy rodiny s čeledí je zase odrazem někdejších vztahů v rámci "dvorové společnosti", které vyplývaly z úsilí o hospodářský rozkvět usedlosti, ze vzájemné ekonomické i pracovní závislosti a z dalších okolností. Zatímco roh s topeništěm jsme označili vzhledem k jeho charakteru a funkci jako ženskou část jizby, stolový kout je možno v souladu

88

s jinými badateli analogicky charakterizovat jako část mužskou.
      Kultovní a reprezentační ráz části jizby se stolem byl na první pohled patrný z úpravy a výzdoby stěn, které svíraly roh za stolem. Vedle bohatě zdobené koutní skříňky, v níž si hospodář ukládal modlitební knížky, různé spisy a peníze, a malované keramiky zavěšené nebo uložené za vyřezávanou dřevěnou lištou, to byly především kříž a obrázky svatých, umístěné často v několika řadách nad sebou.27) Nejoblíbenější byly obrázky malované na skle, na nichž byli vyobrazeni sv. Jiří, Barbora, Martin, "svatý s třema ušima" Florián, chránící dům před ohněm, sv. Jenovefa, Apolena, sv. Tří králové, náměty ze života Kristova a P. Marie. Těmto obrázkům přisuzoval lid zvláštní ochrannou moc. Za obrázky svatých a za kříž dávali hospodáři první klasy požatého obilí, na Květnou neděli se sem zastrkávaly svěcené jívové ratolesti. s pohledem na "svaté" obrazy se v prostoru u stolu konaly ranní a večerní modlitby. Tak tomu bylo obecně v katolických rodinách, kde často bývala v rohu jizby i vyřezávaná polička se sochami svatých a křížem. U evangelíků na západní Moravě byla na tomto místě bible, kreslené desatero, vyobrazení večeře Páně a Luthera, biblické průpovědi,28) na východní Moravě většinou jen rodinné fotografie, ozdobné talířky a džbánky.29)
      Diagonální princip ve vztahu mezi částí jizby s topeništěm a stolovým koutem patří k základním strukturám, s nimiž se setkáváme v lidovém stavitelství řady evropských zemí.30) v nejvýraznější podobě se vyskytuje na východoevropském území, kde jej známe ve čtyřech variantách,31) v zemích severní [/] Evropy, v jihoněmecké oblasti, v Rakousku, Švýcarsku, v českých zemích a na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Rumunsku.
      Celkový charakter kultovního rohu jizby byl dán nejen jeho v podstatě stejným zařízením, v němž byly nejdůležitějšími složkami stůl, rohové přístěnné lavice a výzdoba stěn, ale i jeho společenskou funkcí, právními zvyklostmi, obyčejovými tradicemi i věrskými představami spojenými především s kultem zemřelých a s agrárními rity. Zvláštnosti "svatého" koutu spočívaly na jednotlivých územích v jeho po staletí trvajícím sepjetí s oficiálními náboženstvími. U ortodoxního obyvatelstva byly kromě stolu nejvýraznějším prvkem ikony, u katolíků kříž a obrazy svatých, u evangelíků bible.32)
      Jen málo autorů se pokusilo dát odpověď na otázku původu a stáří svatého koutu.33) Sledujeme-li charakter této části jizby v kontextu s jeho významem a postavením v rámci celého domu a života rodiny i příslušníků dvora, zjišťujeme, že se často shodují s funkcemi a představami spojenými s ohništěm, resp. pecí, jež zvláště nápadně vystupují v oblastech jihovýchodní, jižní a západní Evropy, kde základním otopným zařízením je otevřené ohniště nebo krb. Na tomto rozsáhlém území většinou nedošlo k vytvoření svatého koutu a jeho funkce se tu váží na ohniště; kolem otevřeného ohně se soustřeďuje všechen rodinný život, s ním je spojena řada obřadů a obyčejů, k němu se pojí věrské představy. Ohlasy někdejších spojitostí mezi svatým koutem a ohništěm nacházíme sporadicky i na našem území. k nim patří například představa o ochranné funkci pece a stolu.34) Výskyt svatého koutu se shoduje s geografickým rozšířením jizby s pecí

89

Obr. 1. Pořadí při sezení u stolu na Moravě.

Obr. 2a. Pořadí při sezení u stolu ve Slezsku.

Obr. 2b Pořadí při sezení u stolu ve Slezsku.

90

Obr. 3. Diagonální řešeníM
interiéru jizby rolnického domu.

Obr. 4. Funkční rozvržení
částí jizby rolnického domu.

(východní Evropa) a jizby, v níž se spojuje ohniště a pec v jeden celek (střední a severní Evropa). Vznik jizbového koutu se společenskou a kultovní funkcí lze tedy u rolnických domů s větší pravděpodobností [/] předpokládat až v době, kdy se obydlí vyvinulo z původní jednoprostorové stavby ve víceprostorový příbytek s jizbou jako hlavní vytápěnou místností. Na území Moravy lze tento proces klást do 13.-15. století. Od tohoto období postupně přecházely některé společenské funkce, obyčeje a věrské představy spojené původně jen s ohništěm a pecí na část jizby ležící diagonálně od nich. Nezbytným předpokladem vzniku uvedeného řídícího principu bylo i situování topeniště do rohu vedle dveří vedoucích ze síně do jizby. Jaké podněty vedly ke vzniku svatého koutu právě diagonálně od topeniště je těžko odhadnout. Mohly zde působit tradice někdejšího umístění ohniště nebo pece, mohly tu hrát roli dnes už stěží prokazatelné starší věrské představy a jiné okolnosti. v úvahu je nutno brát i možnost vlivu středověkého měšťanského zařízení, pro něž bylo až do 16. století příznačné, že stůl stával ve světnici zpravidla také v rohu.35) Za nejstarší část svatého rohu je možno označit rohovou lavici, která se stala od středověku pevnou. součástí jizby; za jejího předchůdce můžeme považovat hliněné výstupky, jejichž stopy zjišťují archeologické výzkumy už v zemnicových obydlích. Stůl, který tvoří základní součást svatého koutu, je v rolnickém vesnickém interiéru mladším prvkem. Jestliže v českém panském a měšťanském prostředí se stůl běžně uvádí už ve 14., 15. a 16. století,36) v některých částech československých Karpat se vyskytovala ještě v nedávné době obydlí, v nichž tento kus nábytku vůbec chyběl.37) Lze tedy považovat za zcela opodstatněný názor Aleny Plessingerové, že úcta i posvátnost spojená v rolnických domech se stolem se dříve vztahovala na celý rožní prostor ležící diagonálně od topeniště a na stůl

91

přešla až druhotně. Některé z funkcí, které jsou spojeny se stolem, plnila patrně také rožní lavice.38) Mladší tradici mají v rolnických obydlích rovněž obrazy na stěnách svatého koutu jizby. Antonín Václavík datuje počátky vnikání obrazů malovaných na skle ve venkovském prostředí do posledních desítiletí 18. století a poukazuje na jejich obtížné uplatnění v dymných jizbách.39)
      Kdo vstupuje do tradičního rolnického domu a dívá se na výzdobu stolového koutu estetickými měřítky, málokdy pochodí. Vedle půvabných obrázků zde nalézá tištěná a jiná vyobrazení s nejrůznějšími náměty, rodinné fotografie, kytice a "regrútská péra" i jiné upomínky. Estetické hledisko bylo v rolnickém interiéru úzce spojeno s hospodářskými, sociálními, náboženskými a jinými potřebami; s nimi se často pojil i pojem krásna. "Pěkné" byly pro rolníka upomínky z poutí, prvního přijímání, ze svatby, z vojenské služby, dožínkový věnec, keramika, portréty členů rodiny i obrazy svatých, mezi nimiž byla nejvzácnější vyobrazení patronů ochraňujících dům, dobytek i úrodu na poli. Označí-li rolník něco jako "pěkné", pak hraje tento výraz mimořádnou roli. Předmět, jenž se stává součástí výzdoby jizby, je pro hospodáře a jeho rodinu dokladem nějakého zážitku nebo součástí snah o prosperitu v domě i v hospodářství. O každém obrázku, o každém předmětu ví, kdy, kde a jak byl získán, kdy byl umístěn v jizbě, za jakých okolností, proč byl pověšen právě na místě, kde se nalézá.40) Každý prvek tak patří k dějinám domu a není snadné jej odtud odstranit.41)
      Tradiční uspořádání nábytku se v rolnických jizbách proměňovalo při zvláštních rodinných událos[/]tech. Při narození dítěte byla kolem matčiny postele, umístěné v rohu jizby poblíž pece, zavěšena ke stropu plachta "koutnice", která izolovala šestinedělku od ostatního prostoru, chránila; ji i dítě před cizími pohledy a domněle také před škodlivou mocí nadpřirozených sil. Tento obyčej, spojený se staršími věrskými představami, byl znám rovněž v sousedních zemích. Při svatebním obřadě, kdy bylo nutno zajistit místa k sezení pro četné svatební hosty, se vynášely z jizby postele a rohový stůl, u něhož seděla nevěsta se ženichem, byl doplněn o další stoly, kde měli své místo vzácnější svatebčané. mezi nimiž nejčestnější postavení zaujímali kmotři. Pro ostatní účastníky svatby, děti a muzikanty byly připraveny stoly v průjezdu do domu, ve dvoře a na jiných místech. Tak je tomu při tradičních svatbách dodnes. Jestliže při svatbě se jizba měnila z vážné obřadní místnosti ve veselý taneční prostor (kdysi bývalo zvykem zde tančit i při náhodné návštěvě gajdoše v domě, při obřadních masopustních, hodových a jiných obchůzkách a příležitostech), v době úmrtí člena rodiny se z jizby stává smuteční světnice, v níž leží mrtvý na odestlané posteli, na lavici nebo v rakvi postavené na židlích; sem přicházejí příbuzní a sousedé, aby se s ním rozloučili. Všude vládne ticho a smuteční nálada. k mrtvému se staví rozžaté svíce, kříž a svěcená voda, zastírají se okna a zrcadla, zastavují se hodiny, nechává se vyhasnout oheň. Všeobecně byl kdysi rozšířen obyčej otvírat při skonu okno, aby duše mohla volně uletět. Po návratu ze hřbitova se celý dům čistí, omývá se nábytek, bílí stěny. Běžná úprava i obvyklé využívání jizbového zařízení se částečně pozměňovalo též ve večerních hodinách, kdy se rodina a čeleď ukládaly ke spánku.

92

Rodiče spávali na posteli v jizbě. Jen když byla matka v šestinedělí a její postel byla obestřena koutní plachtou, odcházel hospodář spát do komory. Na druhé posteli leželi zpravidla staří rodiče (pokud neměli zvláštní místnost). Novorozeně se ukládalo do závěsného kolebače nebo do kolébky postavené v blízkosti postele rodičů, děti a někdy i svobodné dívky spávaly na peci.42) Ke spaní sloužily také rožní lavice; zde bylo vyhraženo místo služebným, které v některých hospodářstvích uléhaly i ve chlévě. Na Těšínsku spávaly odrostlejší děti i na rozestlané slámě na podlaze jizby. Starší synové a čeledíni leželi většinou na primitivním lůžku ve stáji u koní, v létě na seně na půdě. Sem také odcházely v některých krajích, například na Valašsku, na noc svobodné dívky, za nimiž přicházeli ve večerních hodinách chlapci "na zálety". v letních měsících se využívalo ke spaní rovněž vzdušných seníků a stodol. v komorách měli své lůžko nejčastěji mladí manželé a svobodná mládež.
      Mezi základní a téměř jediné kusy nábytku starých rolnických jizeb patřil stůl, lavice, několik židlí s vyřezávanými opěradly, jedna nebo dvě postele, truhla, od konce 19. století i přihrádkové skříně na šaty, na něž se stavěly sošky svatých a další předměty, takže vznikl osobitý druh domácího oltáříku, jenž se udržuje v některých selských příbytcích na Slovácku, Hané, Valašsku, Horácku i jinde na Moravě dodnes; bývá postaven při čelní stěně světnice. Vývoj jednotlivých nábytkových kusů tradičního rolnického interiéru postupoval od velmi primitivních a archaických forem, které se nejdéle udržely v zapadlých horských karpatských krajích na východní Moravě a v těšín[/]ském Slezsku, až po velmi bohaté formy s ohlasy slohových vlivů i módního městského nábytku. Tato složka interiéru, doplněná dalšími dekorativními prvky (navysoko vystlané postele, vyšívaná a tkaná prostěradla atd.), se stala v poslední fázi vývoje vnitřního zařízení rolnických domů reprezentační složkou se zbytnělou estetickou funkcí, bránící jejich každodennímu praktickému využívání. z jizby, sloužící původně jako prostor k vaření, jídlu a spaní, se stala "parádní" místnost, využívaná většinou jen k slavnostním a svátečním příležitostem; každodenní život rodiny přešel do jiných částí domu. Vývojový proces se však ani zde nezastavil. Postupně - na Moravě zhruba od sedmdesátých let minulého století - docházelo pod městským vlivem k pronikání nových nábytkových kusů do rolnických interiérů, k postupnému odstraňování tradičních forem topenišť i k porušování ustáleného kánonu v uspořádání domového zařízení. Nejvýraznějším projevem těchto změn bylo přemístění stolu z rohu jizby do středu světnice, zcela běžné v této době v městských domácnostech. v důsledku nastalých změn v půdorysné skladbě domů, v otopném zařízení i působení kulturních proudů přicházejících z měst na venkov a vlivem nových požadavků na bydlení se měnila funkce jednotlivých místností i charakter jejich vybavení. Staré tradiční prvky (například oltářík se soškami a obrazy svatých, navysoko vystlané postele) nevymizely však v některých krajích (zejména na jihovýchodní Moravě) zcela ani ze současných rolnických bytů. Naopak se tu vyskytují v symbióze s novými módními nábytkovými kusy a doplňky. Spolu s dalšími projevy signalizují současné působení tradice, která se dostala na rozcestí.

93

Poznámky
1.
      V letních měsících se vaří na ohništi v síni nebo v černé kuchyni, v zimě na sporáku v jizbě.
2.
      J. Klvaňa píše, že "pod kamny byla ... lávka, na níž sedávali hosté obyčejnější." ( J. Klvaňa, O Hané, jak bývala. Časopis Moravského muzea zemského 7, 1907, 146.)
3.
      Zpívá se o tom i v lidové písni z Podluží:

1. Ženil sem sa po svej vůli,
      ale včíl ňa hlava bolí,
      vzal sem si ženičku,
      velice pěkňučků,
      a už néni.
2. Indá byla první v tanci
      a včíl sedí na kraj peci,
      jako čert strapatý
      a holub nadutý,
      v černém čepci.

( J. Poláček, Slovácké pěsničky III. Brno 1943, s. 256, č. 248.)
4.
      J. Souček, Zemřelí v představách lidu na moravských Kopanicích. Národopisné aktuality 8, 1971, 135.
5.
      R. Kynčl, z velického kúta. Zahrada Moravy II, 1924, 60.
6.
      Tento obyčej byl zaznamenán např. v Kuželově na Horňácku (Moravské Slovensko II. Praha 1922, 681.)
7.
      Několik takových představ zaznamenal J. Tomeš na Horňácku. Uvádí, že když se pekl chléb, házely hospodyně do ohně kousek těsta z prvního bochníku - "první sa obětovau bohu". ( J. Tomeš, Společenský a rodinný život. In: Horňácko. Brno 1966, 278.)
8.
      Označení "stolový kout" je na Moravě zcela běžné; u německého obyvatelstva bylo zaznamenáno i pojmenování "Herrgoutswinkla" ( F. Götz, Das Odergebirgshaus. Deutschmähr. -schles. Heimat 24, 1938, [/] 118). Jiné zvláštní názvy, s nimiž se setkáváme v jiných evropských zemích, nebyly zjištěny.
9.
      Srov. G. Ränk, Die heilige Hinterecke im Hauskult der Völker Nordeuropas und Nordasiens. FF Communications No 137. Helsinki 1949, 12.
10.
      O. Kadlčíková - Hrabalová, Boršice. Rkp. diplomová práce. Brno 1953, 55.
11.
      L. Kunz. uvádí, že prodával-li se ve Vítonicích dům, koupili ho i se stolem. Jinak by od kupu raději upustili ( L. Kunz, Hostýnské Záhoří. Rkp. disertační práce. Brno 1949, 120-121). Tento právní zvyk dokládá Z. Winter už ze 16. století ( Z. Vinter, v měšťanské světnici starodávné. Praha 1895, 29).
12.
      Tamtéž.
13.
      J. Tomeš, Společenský a rodinný život, 338.
14.
      Z východoevropských a severoevropských území dokládá výskyt papírové nebo dřevěné figurky ptáka G. Ränk (Die heilige Hinterecke, 15-16).
15.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959, 490.
16.
      V písni, která se zpívá při "čepení" nevěsty na Kyjovsku, se uvádí:

     Dones nám, Janošku, vína džbán,
     začepili sme ti tulipán
     za stolem na lavce,
     nebude už pohlédati na chlapce.

17.
      Srov. J. Souček, Představy spojené se smrtí člověka, se zemřelými a pohřební obřad na moravských Kopanicích. Rkp. diplomová práce. Brno 1969, 84.
18.
      Na jižním Valašsku přikrývali stůl i plachtou, jíž se používalo při jarním setí obilí (srov. J. Tomeš, Vánoční obyčeje na Valašsku. Národopisné aktuality 5, 1968, 170) nebo prostěradlem, které bylo připraveno pro případ smrti (srov. M. Loucká - Fišerová, Štědrovečerní večeře na Valašsku. Zahrada Mo

94

ravy II, 1924, 62). Zvyk prostírat stůl plachtou byl rozšířen také jinde v Evropě. Východoslovanské doklady naznačují jeho původní obřadní charakter (srov: G. Ränk, c. d., 15-16).
19.
      A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, 59.
20.
      Doklady z Maďarska uvádí B. Gunda, Die Raumaufteilung der ungarischen Bauernstube, ihre gesellschaftliche Funktion und kultische Bedeutung. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 8, 1962, 381.
21.
      O úctě, která byla věnována stolu už v 16. století, svědčí archívní zprávy z r. 1553 o odsouzení měšťana pražského Zacha k zaplacení sto kop pokuty za to, že "v domě Jana Rašína sedl k nim za stůl majíc ručnici na pase". - Jiná zpráva ze 16. století uvádí: "Jest to na světě, že host bohatější bývá příjemnější stolu; hoštěnice, kamen i lavice svobodně užívá, chudší pak vně zůstává". ( Z. Winter, V měšťanské světnici starodávné, 29, 25.)
22.
      D. Klímová zaznamenává, že charakteristickým měřítkem poměru k návštěvníkovi je na Horňácku pozvání za stůl. v této souvislosti popisuje tuto příhodu: Jednou se v době nedělního oběda zastavila u Kudělků v Javorníku známá cikánka ze Slovenska. Domácí ji vlídně přijali a pozvali k jídlu, nalili jí polévku s velkým kusem masa, avšak nechali ji jíst vstoje tím, že jí talíř postavili na kraj plotny. ( D. Klímová - Rychnová, Vypravěčský repertoár národopisně oblasti ve světle hospodářských a společenských styků. Český lid 51, 1964, 66.) Obdobné zvyklosti uvádí z východního Švýcarska R. Weiss (Häuser und Landschaften der Schweiz. ErlenbachZürich-Stuttgart 1959, 150-153) a z maďarského území B. Gunda (Die Raumaufteilung der ungarischen Bauernstube, 375).
23.
      Srov. R. Weiss, c. d., 152; B. Gunda, c. d., 384; K. Baumgarten, Die Tischordnung im alten mecklenburgischen Bauernhaus. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 11, 1965, 7.[/]
24.
      Ještě F. Bartoš považuje za čestné místo, na němž sedává hospodář a při svatbě nevěsta s ženichem, prostor u stolu před "halmarkó" ( F. Bartoš - C. Mašíček, Líšeň. Časopis Matice moravské 26, 1902, 3). Podle Klvaně na Hané nebývalo mnoho židlí, "jedna, nejvýš dvě, pro hosty panské anebo pro hospodáře, když s chasou sedal u jídla." (J. Klvaňa, O Hané, jak bývala, 146.)
25.
      Srov. F. Skopalík, Památky obce Záhlinic II. Brno 1885, 18.
26.
      Srov. F. Myslivec, Naše dědiny, statky a chaloupky na Opavsku. Opava 1928, 8.
27.
      A. Václavík uvádí, že v jizbách na luhačovickém Zálesí bývalo takových obrazů dvacet i více. O Škřivánkově domě v Podhradí se prý říkalo, že je tam jako v nebi. Žili tam majitelé "za sebe" a měli rozvěšeny "obraze" po zdech i pod lavicemi, ( A. Václavík, Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, 111.)
28.
      Srov. E. Smetánka, z bývalého života na moravském Horácku. Český lid 5, 1896, 180; K. V. Adámek, Selský statek v okrese hlineckém. Český lid, 1, 1892, 346.
29.
      Srov. J. Húsek, Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem. Praha 1932, 104.
30.
      F. Lipp, Stuben und Stubenlandschaften in Oberösterreich. Österreichische Zeitschrift für Volkskunde 19, 1965, 10.
31.
      Srov. Je. E. Blomkvist, Obščije čerty v kresťanskom žilišče russkich i ukraincev. Sovetskaja etnografija 4, 1954, 30.
32.
      Srov. G. Ränk, Die heilige Hinterecke, 12.
33.
      Srov. G. Ränk, c. d., 34; B. Gunda, Die Raumaufteilung der ungarischen Bauernstube, 371.
34.
      Na Horňácku se věřilo, že když si člověk vylezl na pec nebo sedl za stůl, "zué" prý k němu nemohlo "pristúpit" ( J. Tomeš , Společenský a rodinný život, 288).

95

35.
      Srov. Z. Winter, v měšťanské světnici starodávné, 30.
36.
      Srov. Z. Winter, c. d., 29; D. Stránská, Lidový nábytek a jeho historické vzory. Národopisný věstník českoslovanský 32, 1951, 115.
37.
      Takové případy zjistila např. A. Plessingerová ve slovenských obcích pod Javorníky ( A. Plessingerová, Otázka existence stolu, jeho vývoje a stolování ve slovenských dědinách pod Javorníky. Slovenský národopis 10, 1962, 230).
38.
      A. Plessingerová, c. d., 268-269.
39.
      A. Václavík, k problematice lidového umění. Slovácko 1959, č. 2, s. 6-7.
40.
      Viz M. Bringemeier, Die soziologische Methode der deutschen Volkskunde. In: W. Pessler, Handbuch der Deutschen Volkskunde I. Potsdam (s. a.), 22.
41.
      Mladí manželé, kteří by rádi modernizovali svůj byt, vyčkávají zpravidla s odstraněním těchto "památek" až umře otec, matka, stařeček či stařenka. Na jihový[/]chodní Moravě často slýcháme: Počkáme s tým až sa mamička pominú, až tady nebudú." I v moderně zařízených interiérech na Slovácku vídáme dodnes na čelném místě pověšený obraz s náboženským námětem, který dostávají mladí manželé při svatbě od kmotrů. Přesto, že mnohdy neodpovídá jejich vkusu ani názoru, neodvažují se jej se stěny odstranit, aby sa nedostali do rozporu s "rodinou".
42.
      Tato zvyklost se odráží i v lidových písních:

1. Ten bilovsky zámek mezi horama,
     povidalo švarné děvče, že pujde s nama.
2. Její panímáma, tá ji nedala,
      že je ještě mladé děvče, aby dočkala.
3. Dyby ně tak bylo, tak jako je vám,
     lehnete si do postélky a pantáta k vám
. 4. A já, nebožátko, sama na peci,
     obracám sa z boka na bok, všecko mňa tlačí.
5. Ale panímámo, já se také vdám,
     já už se tej vašej peci otláčat nedám.

( J. Poláček, Slovácké pěsničky V. Praha 1949, s. 99, č. 184).

96

DIE GESELLSCHAFTLICHE FUNKTION DER STUBE DES VOLKSTÜMLICHEN HAUSES IN MÄHREN
      Zusammenfassung

Den Kern des Hauses, in dem das Leben der Familie konzentriert war, bildete in Mähren und anderen mitteleuropäischen Ländern die Stube. Der Charakter ihrer Einrichtung war im wesentlichen in der ganzen mährischen Region gleich. Er wurde durch die Tradition aufrechterhalten und machte bis zu den letzten Dezennien des 19. Jahrhunderts und stellenweise noch zu Beginn unsers Jahrhunderts nur langsame Veränderungen durch, die mehr in den Arten der Möbel; ihren Formen und ihrer Verzierung als in ihrer Unterbringung im Hausraum beru[t]h[t]en. In den älteren Phasen ihrer Entwicklung erfüllte die Stube eine wichtige gesellschaftliche Funktion; hier kamen die Familie und auch das Gesinde beim Essen, bei verschiedenen Arbeiten und Zeremonien zusammen, hier wurde gekocht, gebacken, hier schliefen einige Familien - und Hofmitglieder. Den angeführten Funktionen entsprach auch die Inneneinrichtung dieses wichtigsten Raumes im Haus.
      Kernstück der Stube war die Feuerstätte, die im traditionellen bäuerlichen Interieur stets in der linken oder rechten Ecke der Stube in unmittelbarer Nähe der Tür lag, durch die man aus dem Flur den Stubenraum betrat. Einen beträchtlichen Teil der Stubenfläche nahm der Ofen ein, an den sich von zwei Seiten eine Bank anschloss, auf der die Frauen bei der Arbeit, die älteren Familienmitglieder bei der Erholung sowie weniger bedeutende Hausbesucher sassen. Es war dies ein Arbeitsplatz, wo sich vor allem Frauen aufhielten. Einen untergeordneteren Platz in der Stube hatte die linke Vorderecke und der Winkel hinten rechts von der Stubentür. Hier standen gewöhnlich das Bett und eine Kleidertruhe. Ganz anders lagen die Dinge bei dem Eckteil der Stube, der diagonal gegenüber dem Winkel mit der Feuer[/]stätte sich befand. Einen zentralen Platz darin nahm der Tisch mit einer Eckbank und Sesseln ein. Die mit dem Tisch verbundenen Bräuche und Gewohnheiten sowie die Verzierung der Eckwände verliehen der Tischecke Kultcharakter. Es war dies ein Ehrenplatz, wohin man n'cr seltenere Gäste zum Sitzen einlud. In der Sitzordung am Tisch fanden die zwischen Männern und Frauen, Familienmitgliedern und Hofangehörigen bestehenden sozialen Beziehungen ihren Niederschlag. Der Kult - und Repräsentationscharakter des Stubenteils mit dem Tisch war auf den ersten Blick aus der Gestaltung und Ausschmückung der Wände ersichtlich, die Tischecke einschlossen (Kreuz und Heiligenbilder bei Katholiken, Bibel, Abbildungen des letzten Abendmahls und Luthers bei Protestanten). Der Autor verweist auf die Kompliziertheit der Lösung der Frage nach Herkunft und Alter der "heiligen Hinterecke" und macht auf die zwischen Herd, Ofen und Tisch existierenden Beziehungen aufmerksam. Er nimmt die Entstehung der Stubenecke mit Gesellschafts - und Kultfunktion erst in einem Zeitpunkt an, da sich die Behausung aus dem ursprün­ glichen einräumigen Bau zu einer mehrräumigen Unterkunft mit der Stube als wichtigstem beheiztem Raum entwickelte. Auf dem Territorium Mährens lässt sich dieser Prozess ins 13.-15. Jahrhundert verlegen. Von diesem Zeitraum an gingen einige ursprünglich nur mit dem Herd und dem Ofen verbundene gesellschaftliche Funk­ tionen, Gebräuche und Glaubensvorstellungen auf den diagonal gegenüberliegenden Teil der Stube über. Unerläs[s]liche Voraussetzung für die Entstehung des angeführten Lenkungsprinzips war auch die Situierung der Feuerstätte in der Ecke neben der aus dem Flur in die Stube führenden Tür. Auf die Entstehung der "heiligen

97

Hinterecke" mochten die Traditionen der einstmaligeit Unterbringung von Herd oder Ofen eingewirkt haben, eine gewisse Rolle konnten hier die heutzutage schwerlich nachweisbaren älteren Glaubensvorstellungen gespielt haben; auch die Möglichkeit des Einflusses mitte[/]lalterlicher Bürgerhauseinrichtung wäre in Erwägung zu ziehen. Abschliessend verfalgt der Autor in seinen Beitrag die Änderungen in der Gestaltung des Interieurs und in der Funktion der Stube der Bauernhäuser in Mähren.

98

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY
roč. IX 1972, č. 2

TURÍČNE MÁJOVÉ HRY NA SEVERNOM SPIŠI [obsah]


      ANDREJ SULITKA, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Turíčne alebo svätodušné sviatky sú tretím a posledným okruhom cirkevných sviatkov v liturgickom kalendári. Ustálenie slávenia týchto sviatkov bolo síce rozhodnuté už roku 1094 (na podnet pápeža Urbana II.) na cirkevnej synode v Kostnici1), ale dvojdňové svätenie bolo všeobecne zavedené v latinskej i východnej cirkvi až v 18. storočí2). Ide teda o najmladší základný okruh cirkevných sviatkov, ktoré sú na severnom Spiši obecne nazývané Turíce; u obyvateľov gréckokatolíckeho vierovyznania sa stretávame tiež s termínom "Rusadlie"3) a u obyvateľov rímskokatolíckeho vierovyznania sú miestami nazývané "Žeľone śviontki" (najmä v najsevernejších dedinách Spiša)4). Pre národopisné bádanie sú tieto sviatky zaujímavé predovšetkým z toho dôvodu, že sa k nim viaže sadenie májov (vo vigíliu) a potom v turíčny pondelok koledovanie májníkov a vyhrávanie pri nich s hudbou. v skúmanej oblasti sa pritom vyskytuj ú len. ojedinelé správy, ktoré nasvedčujú o jestvovaní tohto javu v inom čase, napríklad v podvečer prvého mája (vo filipo-jakubskú noc).
      Medzi ostatnými sviatkami v liturgickom kalendári nezaujímajú síce Turíce v ľudových predstavách prvo[/]radé miesto, jednako nie sú však bezvýznamné. Súvisí s nimi celý rad poverečných praktík, ktorých korene sú dost nejasné. W. Klinger5) zastáva názor, že Turíce sú akoby opakovaním sa veľkonočnej obradnosti, pretože sa skladajú na jednej strane z typických jarných pochodov do prírody a na druhej strane prevládajú v nich pozostatky uctievania kultu zomrelých. Svoje vývody dokladá najmä na bohatom východoslovanskom materiáli. Avšak tieto výklady sa nezdajú byt úplne presvedčivé, kedže W. Klinger si postavil problém a priori. Pokým v obradovosti Vianoc i Veľ­ kej noci - aj v našom materiáli - vystupuje moment uctievania kultu zomrelých dost výrazne, na Turíce sa tento problém ukazuje v inom svetle; môžeme v tomto prípade hovoriť snáď len o ojedinelých reliktoch kultu zomrelých. Nás však budú na tomto mieste zaujímat zvyky a obyčaje letného zvykloslovného cyklu na Turíce z inej strany. Povšimneme si bližšie moment sadenia a vyhrávania s muzikou pri májoch na Turíce6).
      Zo starších prameňov a literatúry máme viacero dokladov rôznej povahy o slávení Turíc. Sú to buď zákazy proti rúbaniu mladých stromčekov alebo zá

99

kazy proti rozpustilým zábavám v čase Turíc. Charakteristický je napr. L. Bartholomaeidesov "Krátky výpis artikulů ve Shromaždění Štítnického Duchovenstva vydaný roku Páně 1590" v knihe Memorabili a provinciae Csetnek7). v Artikule XII. sa hovorí: "Na Rusadlnie Sviatky, podle starieho obyčeje králov stavěti, tance vyvázeti, fašangy se skalívati, šomhartiti, do starie kožuchy se obláčeti, i jakžkolvěk se blázniti v jinšie dny a časy, hned si nakrátce pod štrafáním zakázáno bude." Na druhej strane Generálna kongregácia v Banskej Bystrici roku 1794 8) medziiným do uznesenia zahrnula: " . . . I to se prisne zabraňuje, ponevadž by ten mrchavý obyčej ješte až posavad neprestal, který se ve mnohých obcach dne 1. máje zachováva, takže pred každým jedným domem máje ze zelených a dobrého vzrostu stromov stavajú, skrze ktorú vec i hory sa velica kazia, aby vice pod prísnú pokutu máje stavěti nikto se neopovážil." Podobne aj z nariadenia obce Veličná na Orave z roku 1837 9) vyplýva, že zákazy proti sadeniu májov neboli dodržiavané a preto sa nariaďovali tresty: " . . . napospol mládenci po obcach máje obyčajne z mladých smrekov i jedlic kladli, proti zákonu krajin­ skému na znivočení honov činijú, žeby mládež co nejprísneji napomenutá bola a na žáden spůsob ze smre­ kov aneb jedlic klast se neopovažila a sice mládenci zemani pod pokutu a sedláci ale pod pokutu 12 palic." Môžeme prijať, že podobné zákazy cirkevného a svetského charakteru boli v minulosti dosť časté a zaujímavé je. že i napriek tomu sa dokázal tento obyčaj udržať až do 20. storočia.
      Zo staršej slovenskej literatúry máme ucelenejší popis stavania májov od J. Kollára10): "Máje stavať, tá[/]to obyčaj zachováva sa u Slovákov na Rusadlá, čiže Turíce, to jest na deň Letníc. Mládenci idú do lesov a hájov, kde mladé, tenké, vysoké stromy (obyčajne jedle a smreky) pri korení odseknú, z kôry oblúpajú, len vrcholec zelený s ratolesťami nechajúc, také v noci pred domom dievčat a mileniek svojich do zeme zakopávajú alebo vtľkajú; tieto stromy sa nazývajú máje, ktoré pred domom na počesť dievčat niekoľko dni stáť ostávajú. Medzi tými dvoma vysokými stoja tiež i menšie neoblúpané, len okliesnené, zelené stromčeky, napr. smreky, brezy, višne. Obyčaj tento nepochybne so staroslovanskými Rusalkami (bohyňami hájov a stromov) v spojení stojí." Z konca 19. storočia J. Holuby11) spomína vyzdobovanie príbytkov zelenými ratolesťami lipy apod. a sadenie májov v Bošáckej doline, ktoré sa konalo pred západom slnka v svätodušnú sobotu.
      Ucelenejší opis stavania májov na Turíce zanechal P. Dobšinský,12) ktorý uvádza aj stručný popis "rusadlného kráľa" v gemerskej župe. Rusadelným kráľom na Slovensku venoval pozornosť aj K. Chorvát.13) Drobnejšie správy o stavaní májov v staršej slovenskej literatúre nachádzame roztrúsené v niektorých ročníkoch časopisu Sborník Museálnej slovenskej společnosti od Páričku,14) od Iremského15) a Hreblaya.16) Hodnotný je tiež materiál, ktorý zozbierali učitelia ľudových škôl na podnet Matice slovenskej v rokoch 1942 a 1943 (je uložený v textovom archíve NÚ SAV).17) v novšej slovenskej národopisnej literatúre je ale tejto problematike stále venovaná len minimálna pozornosť.18)
      Najkomplexnejšou prácou o stavaní májov v českých krajinách je ešte vždy štúdia Č. Zíbrta,19) ktorý

100

si v závere všíma aj slovenského materiálu. Č. Zíbrt uvádza vo svojej práci najstaršie doklady stavania májov (v českých zemiach), ktoré našiel v rukopisoch Kapitulního archívu v Prahe z roku 1422.20) Prínosom Zíbrtovej práce je predovšetkým to, že zhrnul dovtedajší dostupný materiál z mnohých národopisných oblastí a pojednal o ňom prehľadnou formou.
      Sadenie májov a ich ohrávanie02_20apxfnx v turíčny pondelok na severnom Spiši má niekoľko zvláštností a preto si povšimneme bližšie jeho priebeh. Treba však ešte poznamenať, že pod pojmom "maj" sa v skúmanej oblasti rozumie len malý stromček (červený smrek alebo jelša), zasadený dievčaťu pred vchodom do domu. Veľký "maj" (20 až 30metrový smrek alebo jedľa), ktorý sa zasadzoval pred kostol či faru, pred školu, pred krčmu a pred richtára, bol nazývaný "vieha".21) Je pritom dosť ťažko hľadať etymologický pôvod tohoto termínu.22) v skúmanej oblasti predstavuje pekne urastený strom - smrek, jedľu, prípadne borovicu. Zasadzovanie týchto veľkých májov na významnejších miestach v dedine sa udržalo až do súčasnosti takmer vo všetkých dedinách na severnom Spiši.
      Veľké máje "viehy" sa sadili večer vo vigíliu Turíc - hneď po odzvonení na "poćorki" (na Anjel Pána).23) Výsadu sadenia veľkých májov mali len starší mládenci, kdežto malé máje pred domami zasadzovali zasa predovšetkým regrúti - najmä odobraní. Na vršiak veľkého mája sa pripevňovala ešte borovica, ktorá bola ozdobená farebnými stužkami, medzi ktorými sa vynímala hlavne červená farba. Na vrcholci mája pred krčmou visela fľaša pálenky, ktorú si mohol zobrať ktokoľvek, kto by sa bol vyškriabal až na [/] vrcholček; stávalo sa to ovšem veľmi zriedka, lebo strom býval štíhly. Za postavenie tohto mája bývali mládenci vždy pohostení (hlavne pálenkou). Máje "viehy" zostávali stáť po dedine až do sviatku sv. Jána Krstiteľa (24. júna). Po tomto sviatku (v niektorý príhodný večer) sa "viehy" slávnostne rúbali a mládenci ich predávali.
      V sobotu pred svätodušnými sviatkami odchádzali mládenci predpoludním do hory rúbať máje. v Slovenskej Vsi pritom pri odchode z dediny spievali.

Slovenská Ves - Š. Kovalčík, nar. 1907

2.
      Prahaj koňe, prahaj,
      bo pojdzeme na maj,
      /: na maj na źeľeňi,
      ovečkam do slami. :/ 24)

      Medzitým čo sa v dedine predvečerom vztyčovali veľké máje, skupina mladších mládencov privážala do obce malé máje (z červeného smreka alebo jelše) pre

Poznámka: Zápis ľudových piesní v spišsko-horalskom dialekte nie je úplne presný, pretože vytlačiť presne nárečový text s množstvom pomocných značiek, vyjadrujúcich odlišné kvality hlások, je technicky náročné.

101

dievčatá. v Osturni prichádzali mládenci na ovenčenom voze do dediny so spevom.

Ostruňa - Ž. Brejčáková, nar. 1915 25)

      Máje sa priviezli na návsie a prvých šesť stromkov postavili mládenci najprv pred kostol - urobili alej pred hlavným vchodom do kostola.26) Všetci mládenci sa potom postavili okolo májov a pred kostolom zaspievali pieseň:

Ostruňa - Z. Brejčáková, nar. 1915

     Mi maje stavame,
     o milost žadame,
     o Filipe, Jakube,
     ty naś veľki patroňe, 27)

      Od kostola sa pobrali mládenci stavať máje dievkam. Rozdelili sa pritom na dve skupiny, jedna išla na horný koniec a druhá na dolný. Na stavanie májov dohliadal mládenecký richtár ("parobski reftoř"). v tom čase vlastne on preberal zodpovednosť nad celou dedinou. v Krempachoch sa hovorilo: "Na Źe­ ľone śviontki byl panem na dźedźiňe parobski reftoř."28)[/]
      V minulosti sa vraj máje sadili pred každý dom do záhrady. Kde bolo dievčat viacej, postavilo sa toľko májov, koľko bolo v dome dievčat. Po prvej svetovej vojne sa máje stavali už len pred domy, kde boli nevydaté dievčatá. v Krempachoch ešte po prvej svetovej vojne mládenci po zasadení každého mája zaspievali pred domom.

Krempachy - J. Surma, nar. 1914 29)

2.
      Vyźrej30) ze ty dźefce,
      vyźrej na poľe,
      /: jak ći śe źeľeňi, :/
      moje při śeňi.

      Dnes sa už máje pred domami na severnom Spiši sadia len zriedka. Zvyk sa ešte udržiava v niektorých slovenských dedinách (v najsevernejšom cípe Spiša), ktoré po prvej svetovej vojne pripadli k poľskému štátu31) (napr. v Repiskách, Vyšných Lapšoch, Durští­ ne, Krempachoch, Novej Belej). Vo Vyšných Lapšoch napríklad ešte pred desiatimi rokami boli pravidelne vysadzované máje pred domami, Mládenci sa snažili postaviť každému dievčaťu čo najpeknejší máj,

102

pretože od toho záviselo, či budú k nim dievčatá pri ohrávaní májov štedré alebo nie.
      Dôležitým momentom po postavení mája bolo zaistiť pri ňom stráž32), aby ho niektorý zlomyselník nevytrhol zo zeme, čo bola hanba pre dievča, ale tiež aj pre mládencov, ktorí tento máj postavili. Mládenecký richtár preto určil, ktorí mládenci majú v noci strážiť máje.33)
      Zvláštnosťou obyčajov na Turíce v oblasti severného Spiša bolo ohrávanie májov v turíčny pondelok. Ešte po druhej svetovej vojne malo toto ohrávanie napríklad vo Vyšných Lapšoch divadelný charakter.34) v sprievode muziky (najčastejšie cigánskej) vystupovali při ohrávaní postavy: "mlody pon", dvaja hajdúsi, cigán s cigánkou a starosta.35)
      Postavy, ich masky a kostýmy.
      "Mlody pon" (nazývaný tiež "vieľkomoźny") bol oblečený do "panských šiat", cez ramená mal prehodený čierny plášť, na hlave cylinder s kohútim pierkom, v ľavej ruke lieskovú paličku a v pravej veľkú fajku. Tvár mal nalíčenú na červeno. Pri ňom sa stále zdržiaval jeden mládenec (bez masky a kostýmu), ktorý nosil "druscku" - malý stromček z červeného smreka,36) ozdobený farebnými stužkami. Tento mládenec sa súčasne staral, aby mladému pánovi horela fajka; napchával mu ju a často zapaľoval kresadlom, aby pred každým domom mohol vypustiť niekoľko obláčkov dymu.
      "Hajduci" (dvaja) boli oblečení do starej vojenskej uniformy, na prsiach mali vyznamenania a za čižmou (sárou) trstenicu. Na tvári neboli maskovaní. Hajdúsi mohli byť maskovaní aj za hájnikov. v takomto prípade mali za klobúkom štetku z chvosta [/] diviaka, tvár nalíčenú do červena, pod nosom veľké čierne fúzy a za čižmou opäť trstenicu. Úlohou jedného hajdúcha bolo chrániť mladého pána, aby mu cigáni neukradli cylinder a druhý sa staral o organizovaný priebeh ohrávania májov:
      "Cigon a ciganka" boli oblečení do potrhaných šiat, cez hlavu mali previazanú šatku a tvár nalíčenú do čierna. Cigán mal na lieskovej palici namotanú slamu, ktorú občas zamočil do močovky a kropil s ňou deti, ale i dospelých. Cigánka nosila na rukách poleno, čo malo predstavovať malé dieťa. Cigána aj cigánku predstavovali vždy miestni mládenci. Cigáni sa zameriavali predovšetkým na kradnutie rozličných vecí jak z domu, tak z hospodárskych budov. Ukradnuté veci si museli hospodári vykupovať za príslušný poplatok večer pri muzike. Cigáni vlastne predstavovali komické postavy, ktorých úlohou bolo divákov pobaviť a rozveseliť žartom.37) Ak sa im však niekto staval do cesty, alebo im chcel prekaziť ich rozpustilé zábavy, kropili kohokoľvek močovkou a pritom hovorili: "To som cary a my potřebujeme dary."
      K sprievodu patril aj "starosta" (niekedy nazývaný "kaser" - pokladník), ktorý síce nebol maskovaný, ale nosil tanier zaviazaný do tureckej šatky,38) v ktorom mal niekoľko kovových mincí. Na tanieri (na šatke) mal pripevnený venček "s třepiotkami" (niečo podobné ako ozdobný veniec mladuchy pri svadbe) a do neho zbieral papierové peniaze.
      Ohrávanie májov vo Vyšných Lapšoch začínalo v turíčny pondelok po litániách popoludní. Koledníci s muzikou sa postavili pred kostol a zaspievali najprv mariánsku pieseň.

103

Vyšné Lapše - A. Krišík, nar. 1888 39)

2.
      Rad ťa mam Ježišu, ňeh si Pan moj,
      rad ťa mam Ježiśu, ňeh si Boh moj,
      rad ťa mam Ježišu, veď si dobri,
      rad ťa mam Ježišu, boś odzobňi.

      Po zaspievaní mariánskej piesne odišiel sprievod aj s muzikou najskôr na faru, kde starosta vinšoval všetko dobré a podotkol, že ohrávanie májov sa koná na pamiatku toho, aby sa dievčatá čo najrýchlejšie vydávali.40) Po pohostení a obdarovaní na fare odišiel celý sprievod so spevom k prvému domu.
     

Vyšné Lapše - A. Krišík, nar. 1888

1.
      /: Na jakom pamiontke
      maje staviajom, :/
      /: na jakom na takom,
      na jakom na takom,
      dźe dźefce majom. :/
     
2.
      /: A v tych Vyśnich Lapsaf,
      maly ľas majom, :/[/]
      /: jesce sobie hlopci,
      jesce sobie hlopci,
      maje staviajom. :/
3.
      /: A jeden śe urvol,41)
      posel śviňe paś, :/
      /: straćoł jedno prośe,42)
      straćol drugie prośe,
      muśol viśeć zaś. :/
4.
      /: Dźefcontko sokoľe,
      vyźrej na poľe, :/
      /: jak ći śe źeľeňi,
      jak ći śe źeľeni,
      moje při śeňi, :/
5.
      /: A te stare casy,
      třeba obnović, :/
      /: komu śe ňepaci,
      komu śe ňepaci,
      to ňef přebaci. :/ 43)
6.
      /:Ňeoklamol jef śe,
      jako na źeňe, :/
      /: volki možno předać,
      volki možno předać,
      aľe ženu ňe! :/
7.
      /: Parta moja, parta;
      źeľeňi veňec, :/
      /: už je ťebe dźefce,
      už je ťebe dźefce;
      ostatňi taňec. :/
8.
      /: Pomyśľi se dźefce,
      na suhy topoľ, :/
      /: ked sa on rozviňe,
      ked sa on rozviňe,
      vtedi buďe tvoj. :/
9.
      /: Pozerala včera,
      pozerala dňes, :/
      /: ten ňeśćasňi topoľ,
      ten ňeśćasňi topoľ,
      ked sa rozviňe. :/

104

      Nápev tejto piesne, ktorá sa spievala po celej dedine od domu k domu, bol rovnaký ako u vyššie uvedenej piesne "Na jakom pamiontke" z Krempách. Obyčajne sa zaspievali iba dve slohy, voľne kombinované.
      V Jurgove pri rovnakom ohrávaní májov v turíčny pondelok zasa spievali.

Jurgov - T. Mačičák, nar. 1894 44)

2.
      Hodźi45) nom hajci maje zakozol,
      aľe nom śľozek46) piekny vymieřol,47)
      /: ej, maje, maje, źeľene maje,
      toto dźefcontko to bedźe moje. :/

      Charakteristické pre tento sprievod bolo, že sa zastavoval pred každým domom, kde starosta predniesol k prítomným krátku "reč", pri ktorej musel mať každý muž klobúk z hlavy dolu. Ak niekto tento zákaz [/] porušil, mladý pán prerušil starostu a nad dotyčnou osobou vyniesol hneď rozsudok. Obvinil ho z porušovania zákona, politických deliktov a pod., za čo mu bol vymeraný trest na dereš. Trest bol hneď aj vykonaný. Dereš v tomto prípade predstavovala stolička, na ktorej mal sedieť mladý pán. Po starostovej reči, prípadne náhlom súde, pokračovala zábava ďalej.
      Príhovor starostu býval veľmi krátky. Niesol sa obyčajne v rýmovaných dvojveršiach, napr.:
     My maje ogrovome48)
     a dźefki za to zondome!49)
     
     Moće tu piekny maj
     a ty dźefko nom za to daco daj!
     
     Ňebedeme ći go viencej50) staviać,
     kied nom ňefces51) za niego ňic davać!

      Starosta často kriticky reagoval na vzniklé situácie, na sprievod, na gazdinú či hospodára, ba neraz i na politické pomery, ktoré boli v tejto oblasti vždy aktuálne, kedže ide o územie, v ktorom sa po prvej svetovej vojne začali vyhrocovať národnostné problémy (medzi Slovákmi a Poliakmi). Ovšem pokiaľ je mi známe, výstupy starostu neboli nikdy tak bohato rozvinuté, ako ich poznáme napríklad u "vyvolávačov" pri jazde kráľov na Slovácku.52).
      Medzitým čo sprievod prišiel pred dom, jeden hajdúch vbehol do miestnosti a rozkázal pripraviť pre mladého pána kreslo. Obyčajne dievka vyniesla pred bránu kreslo, položila naň podušku a prikryla ho tureckou šatkou, aby sa mladému pánovi dobře sedelo. Hajdúch nato posadil mladého pána do kresla a rozkázal mu zapáliť fajku. Avšak niektorá dievka,

105

ktorá sa chcela pomstiť koledníkom za starostovu, niekedy ironickú reč, položila pod podušku na stoličku plechový tanier s vodou, aby sa mladý pán posadil do vody.
      Počas pripravovania kresla a pod. muzika hrala opäť mariánsku pieseň a celý sprievod spieval.

Vyšné Lapše - A. Krišík, nar. 1888 53)

      Po dospievaní mariánskej piesne vyzval jeden hajdúch najstaršiu dievku do tanca a tanečným krokom ju priviedol k muzikantom, kde dievča muselo najskôr zaplatiť "do basov". Po zaplatení začala muzika hneď hrať tanečnú pieseň a po niekoľkých taktoch sóla, ktoré tancoval hajdúch s dievčaťom, sa do tanca pridali aj ostatní účastníci obchôdzky. Keď bolo v dome viacej dievčat, hajdúsi ich museli všetky vytancovať. Pokým hajdúsi tancovali s dievkami, starosta prišiel ku gazdinej alebo hospodárovi a žiadal od nich "vyplate za taňcuvaňe hajdukov".[/]
      Mladý pán počas tancovania sedel bez slova v kresle a fajčil fajku. Po skončení tanca prišiel k nemu hajdúch, pomohol mu vstať z kresla a sprievod sa po.hol ďalej. .
      Cigán a cigánka počas celej zábavy chodili po dvore a snažili sa niečo ukradnúť. Hľadali predovšetkým vajíčka, ktoré večer predávali v krčme. Najväčším ale úspechom cigánov bolo, ak sa im podarilo ukradnúť mladému pánovi cylinder, prípadne aj kreslo. Večer pri muzike v krčme boli za to najviac ohodnotení. Ukradnuté veci z hospodárstva si hospodári vykupovali "na licitaciji" v krčme, kde o výške výkupného rozhodoval starosta.
      Ohrávanie májov sa skončilo večer pred krčmou. Cestou ku krčme sprievod spieval.

Vyšné Lapše - A. Krišík, nar. 1888 54)

106

2.
      Jake krasne mesto sebe zvoľila,
      gďi od nas vśeh verňih ucťena bola,
      zaňehajme sve prace,
      poďme k tej dobrej matce,
      tam vśeckej radosťi dosiahne srdce.

      Sprievod sa zastavil pred krčmou a starosta vyzval krčmára, aby sa aj on zúčastnil ohrávania májov a prispel do pokladnice koledníkov. Krčmár nato pohostil sprievod a pozval ho do krčmy, kde pokračovala tanečná zábava.
      Ohrávanie májov nemalo v každej dedine na severnom Spiši rovnakú podobu. v Osturni (gréckokatolícka obec) napríklad pri ohrávaní májov nevystupovali maskované postavy. v turíčny pondelok sa šlo iba s muzikou od jedného domu k druhému a mládenci vytancovali dievčatá pri každom máji. Sprievod cestou od jedného mája k druhému spieval.

Ostruňa - K. Petruláková, nar. 1898 55)

2.
      Ej, a tote dźefcata,
      ej, co frajeřof majut56)
      /: to ím na Rusadla,
      ej, maji postavjajut. :/57)[/]
3.
      Ej, osturňanskie hlopci,
      ej, takie do ľubieňa,
      /: ej, jak zhňite bandurki58),
      ej, na jar do sadzeňa. :/
     
4.
      Ej, s tamtej strone vody,
      ej, jest tam hlopiec mlody,
      /: ej, kieby mi go daľi,
      ej, pośćela59) byf środy.60)
     
5.
      Ej, pośćela byf środy,
      ej, pośćela byf piontki61),
      /: ej, kieby mi go daľi,
      ej, na Žeľone Šviontki.
     
6.
      Ej, dajťe mňe mamicko,
      ej, daľeko ňe blisko,
      /: ej, bo byf vom zabrala,
      ej, s pieca popielisko. :/62)
     
7.
      Ej, s pieca popielisko,
      ej, s komina gadisko63),
      /: ej, dajťe ze mňe matko,
      ej, daľeko ňe blisko. :/
     
      Z uvedeného popisu vyplýva, že sadenie a ohrávanie májov v oblasti severného Spiša sa zachovalo až do súčasnosti. Ohrávanie májov môžeme pritom v plnej miere zaradiť do okruhu ľudových divadelných prejavov. v sprievode májovníkov - koledníkov totiž výrazne vystupuje základný princíp teatrálnosti princíp divadelnej premeny64). Nie sú to len masky a kostýmy, ktoré prispievajú v danom prípade k divadelnosti tohoto zvykoslovného prejavu, ale vystupujú tu aj ďalšie dramatické prostriedky - rekvizity, dejovosť, dramatično, dialóg, gesto, mimika etc. Avšak

107

divadelnosť pri ohrávaní májov je najvýraznejšie umocnená práve maskami a kostýmami, ktoré boli neoddeliteľnou súčasťou mnohých zvykoslovných prejavov a práve tieto v podstatnej miere prispievajú k vytváraniu divadelných výjavov65). Zaujímavá v tomto smere je napríklad postava cigána, ktorá pripomína komickú postavu Kuba v betlehemskej hre66). Cigánka zasa nosila pri ohrávaní májov na rukách poleno, ktoré malo predstavovať malé dieťa a pre neho "žobrala" obživu. Podobne aj Lucka pri chodení v Osturni nosila na rukách poleno (niekedy bábiku alebo kocúra), čo malo tiež pripomínať malé dieťa, pre ktoré koledovala obživu67). Čiźe javí sa v tomto prípade dosť výrazná zhoda s ľudovými divadelnými hrami vo vianočnom období.
      Zaujímavý je tiež improvizovaný a náhly súd (a hneď aj vykonanie trestu) mladého pána, ktorý usporiada nad osobou, ktorá poruší predpísaný zákaz. v danom prípade ide snáď o vzdialenejšiu podobu súdenia kráľa, ako to podrobnejšie popisuje Č. Zíbrt68). s postavou kráľa pri ohrávaní májov v oblasti sever[/]ného Spiša sa síce nestretávame, ale na jeho mieste tu zrejme vystupuje "mlody pon" či "vieľkomoźny"69). Jeho správanie nakoniec tomu plne odpovedá. Je pritom pozoruhodné, že v súčasnosti už na Slovensku nenachádzame žiadne stopy takéhoto slávenia svätodušných sviatkov. Avšak svätodušný kráľ podľa Bartholomaeidesa70) bol na Slovensku v minulosti veľmi rozšírený, čo vyplýva z mnohých zákazov, ktoré sa týkali slávenia svätodušných sviatkov a predovšetkým tieź voľby kráľa pri tejto príležitosti, ktorý mal moc posudzovať chyby svojich vrstovníkov a súdiť miestne obyvateľstvo.
      Záverom možno povedať, že charakteristické pre sadenie a vyhrávanie pri májoch na severnom Spiši bolo ešte po druhej svetovej vojne ich ohrávanie, ktoré malo divadelný ráz. Vlastné ohrávanie májov malo na jednej strane charakter akoby náboženský (začínanie pred kostolom, prvá návšteva fary, spievanie nábožných mariánskych piesní a pod.), a na druhej strane zasa charakter ľudového divadla, v ktorom sa výrazne prejavovali prvky ľudového komična.

108

Poznámky
1.
      Pozri J. Lennartz, Cirkevný rok v jeho sviatkoch a zvykoch, Trnava 1936, s. 60.
2.
      J. Lennartz, c. d., s. 61.
3.
      Porov. napríklad Č. Zíbrt, Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemně památky až po náš věk. Příspěvek ke kulturním dějinám českým, Praha 1889, s. 114 n.
4.
      Pozri O. Kolberg, Lud. Jego zwyczaje, sposób zycia, mowa, podania, przyslowia, obrzedy, gusla, zabawy, piesni, muzyka i tance. Krakowskie, cz. 1, Kraków 1871, s. 293.
5.
      W. Klinger, Doroczne swieta ludowe a tradycje grecko-rzymskie, Kraków 1931, s. 29 n.
6.
      Vymedzenie skúmanej oblasti pozri A. s u I i t k a ; Výročné obyčaje a folklór v oblasti Spišskej Magury, Brno 1970 (diplomová práca).
7.
      Pozri J. Kollár, Národnie Zpiewanky II, Budín 1835, s. 71.
8.
      Textový archív Národopisného ústavu SAV, inv. číslo 262, s. 63. Ide o historický materiál z Liptovského múzea, ktorý vypísal J. Markov.
9.
      Tamže, s. 62.
10.
      Pozri J. Kollár, Národnie Zpiewanky I, Budín 1834, s. 432.
11.
      J. Ľ. Holuby, Národopisné práce, Bratislava 1958, s. 412, 413. (Zostavil a úvod napísal J. Mjartan.
12.
      Pozri Sborník slovenských národných piesni, povestí, prísloví, porekadiel, hádok, hier, obyčajov a povier I, Viedeň 1870, s. 197.
13.
      K. Chorvát, Staré doklady o hře "králů" na Slovensku, Český lid V, 1896, s. 279.
14.
      J. Párička, Zvyky a obyčaje v Koštanoch, Sborník Museálnej slovenskej spoločnosti V, 1900, s. 68.
15.
      Iremský, Zvyky a obyčaje v Kluknave na Spiši, SMSS XII, 1907, s. 148.[/]
16.
      A. Hreblay, Brezno a jeho okolie. Monografia so zvláštnym zreteľom na národné obyčaje, Sborník Matice slovenskej IV, 1926, s. 122.
17.
      Rozsiahlu dotazníkovú akciu medzi učiteľmi na Slovensku vyvinul v Matici slovenskej R. Bednárik. Získaný materiál použil pri napísaní svojej štúdie "Duchovná a hmotná kultúra slovenského ľudu", v publikovanej Slovenskej vlastivede, Bratislava 1943, 7-256.
18.
      Pozri napríklad K. Ondrejka, Zvyky a tradičné slávnosti slovenského ľudu. Ich využívanie v súboroch piesní a tancov, Bratislava 1961, s. 51-60.
19.
      Č. Zíbrt, Máje. Obrázky ze života lidu československého, Praha 1923.
20.
      Č. Zíbrt, Máje, c. d., s. 17. 02_20aebxfnx
      Na severnom Spiši sa hovorí "ogrovaně majov". Rozumie sa tým vyhrávanie s hudbou pri jednotlivých májoch a tiež celý priebeh vystúpenia májovníkov pred každým domom.
21.
      Pozri A. Sulitka, Výročné obyčaje, c. d.
22.
      Termín "vieha" môžeme odvodzovať od staroslovienskeho základu vechbtb, ktorý má v slovanských jazykoch viacero významov, predovšetkým ako svitok slamy zastoknutý na tyč (svitok odvodený od slovesa viť). Porov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 689.
23.
      Zvonenie na "Anjel Pána" schválil pápež Ján XXI. roku 1318 na popud z Francúzska, ale v Európe sa tento jav všeobecne rozšíril až v 15. storočí. Pozri J. Lennartz, c. d., s. 77.
24.
      Pieseň spievali tiež na tento nápev.

109

      V danom prípade ide o veľmi rozšírený fašiangový nápev na Slovensku i na Morave. Porov. napríklad Sborník slovenských národných piesni, povestí, prí­ sloví, porekiadel, hádok, hier, obyčajov a povier II, zoš. 1, Turč. Sv. Martin 1874, s. 16; Slovenské ľudové piesne III, Bratislava 1956, náp. 147 (Turá Lúka), náp. 310 (Liptovské Sliače), náp. 468, 468a (Podkonice); Slovenské ľudové piesne IV, Bratislava 1964, náp. 431 (Hrochoť); K. Vetterl, Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I, Praha 1955, náp. 47a, s. 171, náp. IX (betlemáři); Fr. Sušil, Moravské národní písně, Praha 1951, 2181 (834).
25.
      Porov. nápev napríklad Wł. Kotoński, Piosenki z Pienin, Kraków 1956, s. 7.
26.
      Porov. Č. Zíbrt, Máje, c. d., 30 n. Autor uvádza stavanie májov pred kostolom na Božie telo. v oblasti severného Spiša sa stavali na Božie telo pred kostolom tiež máje, ale len lipové.
27.
      Nápev tejto piesne sa mi bohužiaľ nepodarilo zaznamenať.
28.
      Porov. napríklad Sborník slovenských národných piesni, povestí, ... I, c. d., s. 198,
29.
      Porov. nápev napríklad Fr. Bartoš, Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými, Brno 1882, s. 184.
30.
      Pozri že sa.
31.
      Obce severného Spiša a hornej Oravy boli pripojené k Poľsku na základe rozhodnutia rady veľvyslancov v Paríži z 28. júla 1920. Pozri A. Bielovodský, Severné hranice Slovenska, Bratislava s. a., s. 18.
32.
      Porov. Č. Zíbrt, Máje, c. d., s. 122.
33.
      Ibidem, s. 56.
34.
      Ohrávanie májov je tiež známe na strednom Slovensku, kde sa mu hovorí "zahrávanie májov" (podľa informácie J. Gašpara-Hrisku z Očovej). Rovnako známe je aj na Valašsku. Porov. K. Vetterl, Lidové písně a tance, c. d., s. 114.[/]
35.
      Ohrávanie májov v sprievode uvádza aj K. Ondrejka, Zvyky a tradičné slávnosti, c. d., s. 52 n. Avšak v sprievode nie sú maskované postavy.
36.
      Porov. napríklad Č. Zíbrt, Máje, c. d., s. 27.
37.
      Keďže Cigán si niekedy obliekal vyvrátený kožuch (krátky), môžeme zrejme v tejto postave vidieť paralelu s komickou postavou Kuba v betlehemských hrách, ktoré sú v skúmanej oblasti mimoriadne bohato doložené. Hlavnou úlohou Kuba bolo tiež divákov pobaviť a rozveseliť žartom.
38.
      Podobný jav uvádza aj Č. Zíbrt, Máje, c. d., s. 27.
39.
      Pieseň sa spievala často na pútiach, najmä keď sprievod odchádzal z dediny. Ide zrejme o umelú pieseň.
40.
      Porov. textový archív Národopisného ústavu SAV, inv. číslo 294, s. 2. Materiál R. Bednárika.
41.
      Vymkol sa.
42.
      Prasiatko.
43.
      Prepáči.
44.
      Porov. archív Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV v Brne, inv. číslo 598/1.
45.
      Hoci aj.
46.
      Mladý lesný porast.
47.
      Vymeral, určil.
48.
      Ohrávame.
49.
      Žiadame.
50.
      Viackrát.
51.
      Nechceš.
52.
      Porov. napríklad E. Večerková, Vyvolávání v jízdě králů na uherskohradištském Dolňácku, Český lid 57, 1970, s. 286.
53.
      Ide pravdepodobne o umelú nábožnú pieseň. Je ovšem zaujímavé, že sa spievala pri ohrávaní májov, ale tiež aj pri vynášaní Moreny, ktorú v skúmanej oblasti nazývajú "Šmiertka":
54.
      Ide opäť o nábožnú mariánsku pieseň, ktorá je zrejme umelého pôvodu. Ovšem spievanie mariánskych piesní pri májoch uvádza aj Č. Zíbrt, Máje, c. d., s. 75.

110

55.
      Zaľ = žiaľ, ľútosť.
56.
      Majú.
57.
      Popostávajú.
58.
      Zemiaky.
59.
      Postila by; držala by pôst.
60.
      Stredy.
61.
      Piatky.
62.
      Ohnisko v peci.
63.
      Z komína veľkého hada - hadisko. Ide zrejme o hada hospodárika, ktorý podľa ľudovej verskej predstavy sídlil pod pecou alebo v komíne.
64.
      O divadelnej premene pozri bližšie napríklad P. G. Bogatyrev, Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940, s. 10 n.
65.
      O maskách vo zvykosloví v našich krajinách v poslednom čase pozri R. Jeřábek, Masken und Maskenbrauchtum in den tschechischen Ländern, Schweiz. Archiv für Volkskunde, 64, 1968, s. 114[/]134; Tamže, E. Horváthová, Maskenbrauchtum in der Slowakei, s. 135-141. Zaujímavým príspevkom o maskách ako dôležitom dramatickom prostriedku v modernej dráme, ale taktiež aj vo zvykosloví pozri E. O' Neill, Zápisky o maskách, Divadlo, Leden/1970, s. 23-28.
66.
      Pozri poznámku číslo 37.
67.
      Pozri A. Sulitka, Ľudové divadelné hry v období Vianoc na severnom Spiši, rkp., t. č. v tlači.
68.
      Č. Zíbrt, Máje, c. d., s. 69 n.
69.
      Podľa P. Dobšinského bol "rusadelný kráľ" v gemerskej stolici známy ešte v 18. storočí. Autor pritom vychádza z Bartholomaeidesovho diela "Notitia Comitatus Gömöriensis" (1306, s. 443). Pozri Sborník slovenských národných piesní, povestí ... I, c. d., s. 138.
70.
      Pozri napríklad K. Ondrejka, Zvyky a tradičné slávnosti, c. d., 39 n.

111

DIE MAISPIELEN ZU PFINGSTEN IN DER NÖRDLICHEN ZIPS
      Zusammenfassung
In seinem Beitrag verarbeitete der Verfasser Material aus Feldforschungen, die er im angegebenen Gebiet in den Jahren 1958 und 1969 durchführte. Er stützt sich bei seinen Ausführungen vor allem auf die Folklore in den slowakischen Gemeinden, die nach dem ersten Weltkrieg von der Slowakei abgetrennt und an Polen angeschlossen wurden.
      Im ersten Teil seiner Studie bringt der Autor eine kurze Charakteristik der Pfingstfeiertage, des dritten Zyklus der kirchlichen Feste im liturgischen Kalender. Er erläutert; wie diese Feiertage bei den Römisch-Katholischen und bei den Griechisch-Katholischen begangen wurden und gibt eine Übersicht über ältere Quellen und literarische Angaben, die sich auf dieses Brauchtum beziehen. Auch ältere Beschreibungen des Maibaumsetzens in unseren Ländern werden angeführt, sie sind allerdings ziemlich sporadisch.
      Der zweite Teil des Beitrags besteht aus einer Schilderung, wie auf dem Dorf platz ein grosser Maibaum (vi e h a) und vor den Häusern, in denen es ledige Mädchen gab, kleine Maibäume gepflanzt wurden. Die Angaben beruhen teils auf Beschreibungen der Informatoren, teil auf eigenen Beobachtungen des Verfassers, der diesen Brauch noch zu Beginn der sechziger Jahre unseres Jahrhunderts studieren konnte. Eine Eigentümlichkeit der Pfingstfeiertage in der nördlichen Zips bestand darin, dass die vor den Häusern stehenden Maibäume am Pfingstmontag von der Dorfmusik "bespielt" und von Maibaumsängern besungen wurden. Bei diesem Brauch traten auch maskierte Gestalten auf: ein junger Herr, zwei Büttel, ein Zigeuner und eine Zigeunerin, ein Dorfschulze usw. Sie führten unter musikalischer Begleitung[/] vor jedem Haus, vor dem ein Maibaum stand, einen kurzen dramatischen, mit einem Tanz verbundenen Auftritt vor. Das eigentliche Bespielen der Maibäume hatte den Charakter einer Kollekte. Klar lässt sich darin das grundlegende Prinzip des Theaters - das Prinzip der theatralischen Verwandlung - verfolgen. Es sind nicht nur die Masken und Kostüme, die im gegebenen FalI den theaterhaften Charakter dieses Brauches unterstreichen, sondern auch weitere dramatische mittel, die dabei verwendet werden: Requisiten, die Handlung, die Dramenhaftigkeit, Gesten, Mimik usw. Manche maskierte Gestalten erinnern uns durch ihr Verhalten viel fach an Masken, die in volkstümlichen Theaterstücken zur Weihnachtszeit auftreten. Bemerkenswert ist, dass sich gerade in der nördlichen Zips viele solcher volkstümlicher Stücke in der Weihnachtszeit erhalten haben.
      Ein ähnliches Begehen der Pfingstfeiertage lässt sich in benachbarten ethnographischen Regionen - und in der Slowakei überhaupt - heute nicht mehr beobachten. Bezeichnend für das Setzen und das darauf folgende Bespielen der Maibäume in der nördlichen Zips ist, dass dieser Brauch noch nach dem zweiten Weltkrieg einen ausgesprochen theaterhaften Charakter hatte. Das Bespielen der Maibäume selbst trug auf der einen Seite gewissermassen religiöse Züge (der Umzug der Maibaumsänger begann bei der Kirche, sie suchten zuerst das Pfarrhaus auf, vor jedem Haus wurden zwei Strophen eines Marienliedes abgesungen), andererseits wiederum war dieser Brauch ein volkstümliches Schauspiel, in dem sich markante Züge volkstümlicher Komik äusserten.
      Übersetzt von Ján Lumtzer

112

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY
roč. IX - 1972, č. 2

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Milostné motivy na úvodních plinách na Moravskokrumlovsku [obsah]

V lidovém výtvarnictví a v lidových obyčejích vine se jako červená nit stránka milostná-erotická. Nejvýrazněji se projevuje o svatbách v kroji nevěsty, kde na úvodnici bývá snoubení vyjádřeno přímo znameními ženskými i znameními mužskými (Ant. Václavík: Luhačovské Zálesí, tab. LXI., CLXVI č. 398).
      Jsou známé úvodnice hanácké, valašské, úvodnice na Luhačovském Zálesí, úvodnice slovácké a je možno počítat i s úvodnicemi na Horácku. Byly to obdélné kusy plátna o rozměrech jednoho a dvou loktů (1 loket=78 cm), vyšívané po obou kratších stranách a středním podélným pruhem. Jako roušky obřadní zdobily se výšivkou velmi bohatě. To však záleželo také na zámožnosti nevěsty a také na obyčeji, jaký v kterém kraji panoval. Tak např. shledal jsem se v Dukovanech u Mor. Krumlova v domě Maštalířově s úvodnicí docela bez výšivek, z lněného polohrubého plátna, do[/]mácí výroby. Po délce středem probíhala jen režná paličkovaná vložka; kratší strany zdobila též režná paličkovaná krajka se vzorem zvaným "na husí tlapky". Když jsem tehdejšímu majiteli sdělil, že takové plachty mívala nevěsta a vdané ženy k úvodům, ohradil se, že touto plachtou se v jejich domě přikrývali nebožtíci. To mne uvedlo do rozpaků. Jednoduchost plachty by tomu snad mohla nasvědčovat, avšak horácká skromnost by k tomu účelu použila jen plachtu prostou, poněvadž paličkovaná krajka a vložka je již dost nákladná v horácké skromností na reprezentaci i v domě zemědělsky zámožném, jako byl grunt Maštalířův v době kolem roku 1800. Rod na tomto domě v r. 1942 byl však zaostalý, šetrnost přes všechnu zámožnost tam byla příslovečná, takže tam hospodařil bratr se sestrou, oba svobodni, kteří tvrdošíjně lpěli na starých hospodářských a společenských způsobech, a proto snad zůstali i svobodní. Oni pak rozeni kolem r. 1860, přišli již do společnosti s jinými životními způsoby, [/] avšak jejich rodiče i prarodiče drželi se způsobů starých. z jejich mladých let by tehdy mohla pocházet uvedená plachta. Její původní účel Maštalířovi v r. 1942 již neznali. Je možné, že jejich rodiče touto plachtou přikrývali mrtvé, dokud doma leželi v rakvi, ačkoliv s největší pravděpodobností byla to plachta úvodní snad až z třetího předchozího Maštalířova pokolení.
      Ze čtyřicátých a padesátých let min. století je na Mor. Krumlovsku zachováno několik úvodních plin jiné kvality a jiného způsobu vyšívaných vzorů. Jsou čtvercové o rozměrech dvou loktů, z jemného plátna. Vyšívány jsou bíle. Všechny čtyři strany lemují zuby různých tvarů. Jeden ze čtyř rohů je krášlen pásem rostlinného ornamentu (cestičkou) a tzv. velkou růží (kyticí), dva postranní rohy mají výzdobu z-načně jednodušší, čtvrtý roh zůstává bez výšivky.
      V jaké úpravě je vdané ženy nosily? - Plina se přeložila křížem (úhlopříčně), položila na hlavu tak, aby velká růže přišla na záda; dva

113

postranní cípy se uměle upravily do úzkých pruhů, zkřížily se pevně pod bradou a zavázaly na temeni hlavy.
      Pliny jsou čtvera druhů: všední, sváteční, úvodní a smuteční. Všední nebývají tak kvalitní; další tři se lišily vzorováním. Sváteční a úvodní pliny v očích nezasvěceného skoro se ani nelišily. Ve vzoru převládalo mnoho květů podobných slunci: kopretin, aster, měsíčků a sedmikrás i také jiných květů. Na plinách smutečních byl sluneční jas dán stranou. Nahrazen je květy pomněnek, větévkami rozmarýnu i také tvary podobnými listům bodláku.
      Úvodní pliny měly obřadní význam. První plinu dostávala nevěsta. Hned po oddavkách přistoupila odzadu stará svatby a kladla ji přes [/] ramena nevěstě. Přistoupila pak ještě druhá stará svatby. Obě uměle upravily konce pliny, které splývaly dopředu, přeložily je křížem přes život nevěsty jako požehnání, aby nevěsta jako příští matka dobře nosila a rodila. Zatím přistoupily všechny vdané svatebčanky, aby s oběma starými svatby uváděly nevěstu kolem oltáře se svícemi v rukou do tak zvaného babského cechu. Všechny tyto úvodnice měly hlavu zavitou právě v té plině, kterou dostaly jako nevěsty na svůj slavný úvod. (1)
      Úvodní plinou byl tedy požehnán život nevěsty. Pro toto požehnání byly zvoleny symbolické ornamentální prvky tzv. slepičky nebo husičky, neboť slepice a husa [/] vyznačují se hojným pokolením. Možno tedy považovat tyto zdobné formy za znaky snoubení, za znaky milostné. k nim možno přiřadit i plody rostlinné, jako např. lusky, jež se vyskytují na koutních plachtách, jež jsou jakoby pokračováním úvodních plin. (2)
      Z plin dosud zachovaných na Mor. Krumlovsku jsou tři pliny úvodní: dvě z Dolních Dubňan, jedna z Rybníků. Podle sdělení Marie Kavkové jsou dolnodubňanské pliny dílem sester Antonie (*1811) a Vincence (*1822) Deábisových, dcer rektora školy v Dolních Dubňanech. Vyšívaly je v letech asi 1848-50 pro matku Marie Kavkové N. Kohoutkovou, provdanou za Jana Boreše z č. 10 v Dolních Dubňanech. Plina

Motivy "slepiček" na úvodních plinách z Dolních Dubňan.

114

Dolnodubňanská úvodní plina. Velká růže doplňovaná tzv. slepičkami. Okresní vlastivědné muzeum v Mikulově. Foto V. Prokop.

Dolnodubňanská úvodní plina. Postranní roh se vzorem tzv. slepička. Okresní vlastivědné muzeum v Mikulově. Foto V. Prokop.

zachovaná v Rybníkách u Sobotků (Jurků) je též prací sester Beábisových. z jejich prací jsou chovány jako památky: sváteční plina a stárkovské šátky u Preisingrů ve Vémyslicích a bílá půlka i koutní plachta u Sobotků (Jurků) v Rybníkách. Sestry Deábisovy chodily prý v létě za prací na velkostatek do Tulešic, v zimě a také, když dostaly zakázku, vyšívaly pro celé okolí. Vratislav Bělík
Poznámky
1.
      K úvodům se ženy oblékaly nejvznešeněji. Vždyť svatební bílá zástěra a plina, kterou dostávala nevěsta jako dar, byly nejdrahocennějšími součástkami kroje vdaných žen. Svým významem staly se až posvátnými, neboť matka nesla k úvodu své dítě ve své svatební zástěře jako ve svém krojovém skvostu.
2.
      Na dolnodubňanských plinách upozornila Marie Kavková na větévky zvané "slepičky" jako na zvláštní znamení úvodních plin.

Starší forma domu z Košařisk na Těšínsku [obsah]

Problematice tzv. kurloků a s nimi spojených archaických znaků lidového domu, vyskytujícího se v oblasti Těšínska a Frýdecka, se věnovalo mnoho autorů. I když v terénu takovýto způsob vytápění již zanikl, přece se stále množí literatura, pojednávající o dokladech pro rekonstrukci těchto vzácných forem.1) Při detailnějším studiu zachovaných objektů stále nacházíme další relik[/]ty, které bývají ve svém začlenění již jen torzem, dokreslujícím naše představy o konkrétních formách lidové stavitelské tradice.
      Dům Pavla Šmeka v Košařiskách není již delší dobu obývaný (je bez domovního čísla pod usedlostí č. 10). Dnes slouží jen jako skladiště hospodářského nářadí a zemědělských produktů. Vznikl v první polovině 19. století jako usedlost drobného horského rolníka. Na přelomu století k němu patřily 2 ha orné půdy a les s pastvinou. Majitelé chovali kromě krávy i více ovcí. Majetek byl později rozdělen na dvě části. Přestože rozloha polností byla poměrně malá, lze předpokládat, že zemědělství bylo hlavním zdrojem obživy obyvatel usedlosti.
      Usedlost je situována západně od středu obce v údolí říčky Kopytná. Je postavena na jihozápadním svahu, vzdálena jen několik desítek metrů od usedlosti Banat. v okolí objektu dnes převládá současná zástavba - také dnešní majitel bydlí v novém domě, postaveném nad starým stavením. Nedaleká samota Tominová je dnes zastavěna rekreačními chatami. Přesto se však v blízkostí objektu nalézá ještě několik starších dřevěných chalup. Na samotě Do Sekuly stojí dům č. 5 (z konce 18. století), na Tominové domy č. 7, 8, 39, v osadě Do Šmeka dům č. 11. Podobně jako tyto objekty je i zmíněná usedlost postavena na terase strmého jihovýchodního [/] svahu. Výškový rozdíl staveniště je vyrovnán asi 30 cm vysokou kamennou podezdívkou. Objekt je postaven na vrstevnici, podélně situován ve směru východ - západ. Ve vzdálenosti asi 160 m od domu probíhá dole v údolí říčky Kopytná cesta, směřující ze středu obce až na osadu Pod Kyčerou. k samotnému domu vedou tři stezky - jedna od samoty Banat, druhá odshora, od nového stavení majitele, třetí stoupá příkře z údolí. Objekt tedy nemá vozovou přístupovou cestu. Jižně a západně od domu jsou dvě malá políčka a zahrada, v okolí jsou vysázeny mladší ovocné stromy. Asi 10 m západně od obytného domu je malé hospodářské stavení - mlat s přistodůlkem a chlévem. Obytné stavení samotné má trojdílnou vnitřní dispozici. v západní části domu je komora s jedním oknem ve vchodové stěně, ve východní části jizba s jedním oknem směřujícím do dvora a dvěma v čelní stěně. Síň je průchodní, [/] pojuje dům s podsíňkem nízkými dveřmi o rozměrech 97x114 cm. Podsíněk je vytvářený okapem střechy, sklánějícím se nízko k zemi po celé délce severní strany domu.
      Největší prostorou domu je jizba (21,5 m2), která měla funkci obytnou. Připravovaly se v ní rovněž všechny pokrmy. v jejím severovýchodním koutě jsou ve stěně stopy po původních proporcích pece, před kterou bylo ohniště na "nolepě". Dým odcházel volně dveřmi a ma

117

lým otvorem pece do síně, odkud pronikal jednak ven před dům, jednak nezaklopenou částí stropu síně pod střechu. Vnitřní zařízení se nezachovalo.
      Síň měla funkci především komumikační. v jejím severozápadním rohu je schodiště na půdu a pod ním zaklopený vstup do kamenné klenuté "pivnice" pod komorou. Pivnice sama má větrací a násypný otvor pod jižní stěnou zadní části domu. Zásoby potravin, krmiva, cennější předměty a textilie se ukládaly do komory, jak je to běžné ve všech horských oblastech. Podsíň sloužila k uložení nádob, různého nářadí a v přední části vedle jizby patrně také krmiva pro dobytek. Dřevo bylo uloženo v přístěnku pod západní podlomenicí za komorou a před čelní stěnou pod okny. Před jižní stěnou jizby se taktéž odkládaly různé nádoby a nářadí.
      Ve shodě se starší regionální stavební tradicí pozůstává objekt ze dvou konstrukčně samostatných celků, které mohly vzniknout v různých obdobích. Tvoří je srub jizby a srub komory, mezi kterými má průchodní síň krátké boční stěny, vložené čepováním do sloupů. Celek nesouvisí ani v krovu, ani v základech domu, protože každý srub má vlastní "plotve" a obě stěny síně i s portály mají vlastní trámy, nesouvisející s konstrukcí jizby ani komory. Vázání obou částí je provedeno neúplnými závěrami portálu,

Okno komory se zašupovací okenicí. Foto B. Přikryl 1971.

118

Horní část zadní stěny síně zevnitř, horní trámy přesahují ze stěny komory a jsou ukončené nad portálem. Foto B. Přikryl 1971.

které v jižní stěně přesahují z horní části jizby a v zadní stěně z horní částí komory a dále třemi stropními trámy, uloženými mezi oběma sruby rovnoběžně s domovou osou. Zvláštností konstrukce krovu je uložení obou plotví jižní stěny domu na "výpusty tragařů" 27-55 cm před úroveň stěny. v severní stěně jsou obě plotve uloženy tradičně na ose stěny.
      Při stavbě domu byly použity mohutné trámy částečně půlené, částečně celé (zejména horní a dolní věnce srubu). Trámy jsou tesané jen ve spodních věncích celého domu, v čelní a jižní stěně jizby jsou jen přitesané. Vypuštěné jsou pouze věnce srubu pod plotví - u jizby jeden, u komory dva.
      Jizba je vzhledem k charakteru topeniště vysoká 255 cm (v dnešní úpravě má novější dřevěnou podlahu, při původní hliněné byla výška ještě větší). Na úrovni závěry dveří probíhají nad pecí dvě "poleně". Na středním ze tří tragařů je vyřezána datace - 1858. Novější stropní záklop je ze sražených desek.
      Je zajímavé, že komora je datována letopočtem na tragaři rokem 1827. Tato část domu má i další vývojově starší formy nežli jizba. Je to "dylový" záklop stropu, hliněná zem, více vypuštěných trámů s ozdobně profilovanými hlavami, důsledná forma neupravených půlených trámů se štěpnou plochou do interiéru a zaoblenou stranou vně (a to i do síně) a ozdobené sřezání hran vstup

119

ního portálu ze síně. Nejzajímavějším tradičním detailem je okno komory, které má otvor ohraničený tesanými hranoly. Sloupky jsou položeny na ozdobně tvarované parapetě, vystupující ze stěny, a nadpraží je s nimi klínovitě splátováno zevnitř a zvenčí ho sloupy pravoúhle řežou až k závěře. Zevnitř se okno dá uzavřít posuvnou dřevěnou okenicí. Tento příklad vnitřní "zašupovací" okenice je jediným dokladem kdysi běžného způsobu uzavíráníokna v těšínsko-frýdecké oblasti.2) Pozdější datace jizby by nás mohla vést k úvahám o její dodatečné stavbě, nebo přesněji náhradě za konstrukci starší. Avšak některé prvky (severní stěna, pec) mohou nasvědčovat také tomu, že jizba je původní a byla později upravena (výměna stropních trámů a záklopu, položení podlahy, zvětšení a změna konstrukce oken).
      Nejpozoruhodnějším detailem této stavby je bidlový systém, zavěšený pod vypuštěnými tragaři a opřený o závěry oken, vytvářející ze dvou volných stran domu jakési pavláčky. Na nich se sušívalo listí z řepy, kvaků, mrkve, případně jiných plodin, které bylo v zimě krmivem pro dobytek. Tento způsob sušení je zřejmě regionální záležitostí, která má svoje kořeny nejen v charakteru zemědělského hospodaření, ale i v tradičních způsobech konstrukce domu. Dokládá nám to několik objektů z Tyry a Nýdku, které pocházejí [/] z přelomu 18. a 19. století. Na nich byly pavláčky zhotovené položením bidel a latí na vypuštěné trámy bočních stěn, které byly vázané hned pod závěrami čelních oken domu. Pavláčky byly tedy posazeny těsně nad okenními otvory.
      Střecha se neliší od běžné, tradiční formy - je sedlová, s krokvemi odřezanými podle šířky domu, v zadní části s prodlouženými krokvičkami na rámovou stěnu podsíňku. Okap před vstupní stěnou se odzadu směrem k jizbě rozšiřuje. Původní [/] šindelová krytina byla překryta lepenkou. Štít nad čelní stěnou má kozub, pod nímž je zdobená vykrajovaná římsa a vertikální lištové členění se dvěma průduchy. Zadní štít zdobený není, avšak uzpůsobení jeho vrcholu nasvědčuje tomu, že zde byl původně též kozub.
      Pro oblast Těšínska a s ním souvisejících oblastí (Kysuc, Frýdecka aj.) jsou charakteristické formy třídílného půdorysu domu, rozšiřovaného o boční komory. Popisovaný dům z Košařisk, podobně jako z lite

Půdorys domu, měřítko 1:150. Náčrt J. Langer 1971.

Celkový pohled na dům od jihozápadu. Foto B. Přikryl 1971.   

120

ratury známá jeho mladší varianta ze Starých Hamrů,3) patří mezi nejprostší projevy lidového stavitelství v severních Beskydech. v případě Košařisk však datace a shoda konstrukčních prvků se staršími tradičními způsoby stavby, známými z domů z konce 18. století, svědčí o tom, že dům není projevem sociálního regresu, ale že nás poučuje v konkrétní podobě o úrovni stavitelství a tvorby lidového příbytku horského drobného rolníka z počátku 19. století. Jura Langer - Petr Šuleř[/]

Poznámky
1.
      Naposledy J. Vařeka - Poslední dům s polodymnou jizbou na moravskoslovenském pomezí, Národopisné aktuality roč. VIII - 1971, č. 2, str. 109-124.
2.
      Viz korespondence učitel Kadlčík František Sokol-Tůma, citovaná v článku J. Vařeky Staré domové typy na horním toku Ostravice, Časopis Slezského musea 14. 1965, str. 125-128.
3.
      J. Vařeka - Příspěvek ke studiu lidového domu v hraniční valašské - slezské oblasti, Valašsko 10, 1966. str. 43-49.

      Použité nářeční výrazy

     nolepa - prostor před čelistěmi pece, kdebývá ohniště
     pivnice - sklep
     plotev - pozednice, podkrokevnice; trám zavírající boční stěny srubu a nesoucí krov[/]
     tragař - stropní trám
     poleň, polyň - trám, probíhající příčně v jizbě ve výšce dveřní závěry a vázaný s bočními stěnami; bývá obyčejně konstruován v rovnoběžných dvojicích. situovaných především nad pecí. někdy však také ve středu jizby nebo nad okny čelní stěny; slouží k sušení dřeva a k odkládání oděvů a různých předmětů
     výpust - horní trám srubu s prodlouženým ukončením před úrovní stěny
     dyle - podélné, štípáním půlené trámy menšího průměru (10-15 cm) ; používají se pro stropní záklop ukládáním na sraz štěpnou plochou do interiéru bez jakékoliv úpravy letěním; v některých slezských lokalitách (včetně Těšínska) se tohoto termínu užívá i pro označení širokých půlených trámů, z nichž jsou konstruovány stěny domu

Boční pohled na usedlost, měřítko 1:200. Náčrt J. Langer 1971.

122

JUBILEA

Životní jubileum Jiřiny Králové [obsah]

V tichosti prošlo 11. prosince 1971 jedno životní jubileum, u něhož je vhodné se zastavit i dodatečně, s ohlédnutím. Své šedesátiny překročila známá pracovnice v oboru lidového kroje Jiřina Králová.
      Každý, kdo pohlédne do její přísné, ale přitom laskavé tváře, jak ji zachytil i objektiv národního umělce Karla Plicky, pochopí, že za jejím životním dílem nemůže být než opravdovost a že snaha o poctivý záznam, popis a interpretaci jevů je tu ve vzácném souladu s ryzími osobními vlastnostmi J. Králové.
      Zálibu pro lidový oděv si nese Jiřina Králová už od dětství, avšak teprve po osvobození v r. 1945 po návratu do rodného kraje mohla rozvinout svůj zájem naplno. Zkušeností z dřívějších let, důkladný terénní výzkum prováděný takřka po celém území slezské oblasti, průzkum muzejních fondů i studium literatury daly jí spolehlivý základ. Praktické výsledky svého studia uplatnila hlavně při spolupráci se souborem OB Český Těšín SLEZAN, jehož krojový fond vybudovala a po léta o něj :obětavě pečovala. Krojo[/]vé přehlídky, které soubor uváděl na svých vystoupeních, zanechávaly u publika vždy nezapomenutelné dojmy a staly se až základní charakteristikou celého profilu Slezanu.
      Řadu svých poznatků publikovala Jiřina Králová v dílčích příspěvcích po odborných časopisech (Radostná země, Těšínsko, Zprávy okresního muzea v Č. Těšíně aj.). Lze si jen přát, aby jí bylo dopřáno dokončit a vypublikovat o těšínských krojích práci soubornou, v níž by se nám teprve v plné míře vrátilo vše, co do svého úsilí Králová poctivě vynaložila.
      J. G.

K životnímu jubileu Slávka Volavého [obsah]

Slávek Volavý - jméno, které se stalo pojmem. Připomněli-li jsme si nedávno jeho významné životní výročí (nar. 10. 3. 1922 v Meziboří, okr. Žďár n. Sáz.), uvědomili jsme si, že tu neoslavujeme člověka, který zářivě vynikl nad průměr svého okolí, nýbrž že j:e tu dobrá - a vcelku první - příležitost zhodnotit kus [/] poctivého díla, jež se váže k jeho osobě.
      Převážná část naší veřejnosti totiž zná Slávka Volavého jako primáše, nad jehož suverénním postojem před strážnickou kapelou či před Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů se tají dech, jehož nedostižné cifry se hluboko vpisují do okouzlených srdcí posluchačů popř. též jako tanečníka, v jehož rukou působí housličky při verbuňkových cifrách tím podmanivěji, i když nezpívají. To je však jen jedna - řekněme vnější - stránka jeho osobnosti.
      Jméno PhDr. Vítězslava Volavého je však především spjato se strážnickým Ústavem lidového umění, v jehož čele stojí od r. 1956 (tehdy byla instituce zřízena pod názvem Krajské Středisko lidové kultury, později přejmenováno na Krajské středisko lidového umění). Je za tím skryt kus Volavého životního díla, že se instituce rozvinula od rozšířeného sekretariátu strážnického festivalu po odborný ústav, vybavený slušnou knihovnou a archívem a zabezpečený i odbornými silami v národopisném oddělení. Ústav úzce spolupracuje s řadou dalších vědec

123

   Jiřina Králová. Foto Karel Plicka.

kých a odborných institucí; vlastní odbornou činnost vyvíjí především v oboru zvykosloví, lidového stavitelství a hudebních tradic.
      Naposled uvedený obor je vlastní. doménou Volavého. I když jeho dosavadní publikační činnost nebyla rozsáhlá (připomeňme tu aspoň jeho článek o Marii Procházkové v NA 3, 1966, č. 1 vedle řady drobnějších příspěvků), odborná veřejnost očekává přínos jeho připravovaných prací, at už se týkají monografického zpracování repertoáru M. Procházkové nebo využití dalších pramenů lidové hudby na Dolňácku, anebo studií z .oboru nástrojové hudby - vlastní domény :Volavého (např. o hudebních tradicích na Kyjovsku) atd. atd.
      Jako primáš strážnické cimbálové muziky v období 25 let (1943-1968) zanechal Volavý dílo trvalé hodnoty. Jeho význam nespatřujeme, jak už bylo naznačeno, v tisícerých okouzleních posluchačů na přímých vystoupeních, v rozhlase, televizi, na deskách, nýbrž především v tom - jak Volavý sám výslovně formuluje - že se mu podařilo dostat lidovou muziku na koncertní pódium. Volavého strážnická kapela, jak ji známe z minulých let, zůstává při

124

tom do značné míry souborem folklórním, s nepřerušenou kontinuitou tradice a navázáním .na podání starých místních hudců. Folklorismus přinesl zkvalitnění technické úrovně hry a promyšlenost aranžmá, ze staré tradice byla zachována zásada aktivní hry každého muzikanta. I to je hlavně zásluha jubilantova, který právě uplatněním těchto zásad dosáhl natolik dobrých výsledků, že poválečná léta působení strážnické muziky lze výslovně označit jako epochu - i v širších souvislostech, na pozadí rozvoje lidových muzik u nás v poválečných desetiletích vůbec.
      Lze si jen přát, aby uzavřený čtvrtstoletý okruh působení v strážnické muzice nebyl Volavého posledním slovem v tomto směru: aby spojil svou odbornou erudici se svým strhujícím muzikantstvím a aby třebas i jinou formou, než jsme byli dosud zvyklí, přinesl nové hodnoty a podněty. Jaromír Gelnar

Primáš dr. Slávek Volavý ze Strážnice. Foto O. Rakovec.   

125

10 let rakouského sdružení pro lidový tanec [obsah]

Období pouhých 10 let nepředstavuje sice nijak výrazné jubileum. Nicméně činnost rakouského sdružení pro lidový tanec (Bundesarbeitsgemeinschaft Österreichischer Volkstanz) navazuje na mnohem delší domácí tradici organizované a odborně řízené péče o lidové tance. Svými podnětnými pracovními výsledky a programem si zasluhuje zmínku bez ohledu na nějaké výročí.
      Živelné působení různých spolků a sdružení, usilujících podobně jako čeští "baráčníci" a "národopisné kroužky" o zachování folklórních tradic, nalezlo v Rakousku již v meziválečném období fundovanou podporu v organizační a publicistické činnosti profesora Raimunda Zodera a jeho žáků. "Zoderschule" se zde stala zvučným pojmem nejen na odborném hudebně folkloristickém fóru, ale i v oblastí popularizace a živého obnovování zapomínaných jevů lidové kultury. Poválečná léta dále rozšířila nejen aktivitu amatérských souborů, ale i četných "vlastivědných" pracovníků, usilujících v součinnosti s předními znalci rakouského folklóru o programní podchycení a odborné řízení spontánního zájmu zejména mládeže o lidové tance.
      K organizačnímu sjednocení v jednotlivých spolkových zemích samostatně rozvíjeného hnutí amatérských souborů došlo koncem roku 1960. Podle přijatých stanov vzniklo [/] dobrovolné sdružení, které soustřeďuje zkušené teoretiky i praktiky z celého Rakouska, zabývající se výzkumem i využitím tradičních lidových tanců za podmínek industrializované společnosti; v současnosti čítá organizace přes 80 členů. Řada z programovaných úkolů připomíná činnost pražského Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti: sdružení pořádá instruktážní kursy i jednorázové přednášky, organizuje některé slavností lidových tanců" podporuje a koordinuje edice pramenů a metodologických příruček atp. Při nejmenším dvě originální akce stojí za zvláštní připomínku.
      Již od roku 1956 je ve všech desíti spolkových zemích (včetně Vídně) popularizováno 12 základních druhů (Grundformen) lidových a zlidovělých společenských tanců, které měly vytvořit - a skutečně sa to do značné míry podařilo - "všeobecně rakouský" jednotný repertoár, zachovávající autenticitu lidové tradice. Za základ byly vybrány tance víceméně známé po celém Rakousku: otevřený valčík Hiatamadl, novoněmecký, sedmikročka, 4 variety polky (studentská, křížová, bavorská a zpáteční), myslivecký, Rheinländer (šotyška), Schwedischer a Neubayrischer. Tento taneční kánon byl po řadu let systematicky šířen prostřednictvím četných kursů a několika tanečních slavností; ovšem zavčas a v úplností byl rovněž publikován (edice H. Lagera a H. Derschmidta 0sterreichische Tänze z r. 1959 a [/] v reedici opět r. 1969). Úspěch této akce dovolil před nedávnem rozšířit základní repertoár o dalších 8 tanců (jsou obsaženy v 2. dílu edice H. Lagera Österreichische Tänze z r. 1969). Uplatnění dvou desítek vybraných tanců se neomezuje na víceméně uzavřený okruh souborů, spolků, rozmanitých korporací apod., které se výhradně anebo převážně zabývají folklórními artefakty. Uměle vytvořený kánon nalézá uplatnění při různých zábavách a výrazně tak obohacuje obecný repertoár nejrozšířenějších tanců společenských.
      Pekuniární zhodnocení kýče, těžící i z pseudofolklórních projevů všeho druhu, má v turisticky přitažlivém Rakousku zvláště výhodnou pozici. Šíření folklórních "tanečků", rádoby lidové hudby i krojovému "svérázu" snaží se sdružení čelit cílevědomou výchovou kvalifikovaných odborníků. Od roku 1961 jsou každoročně na různých místech pořádány týdenní kursy, jimiž během 10 let prošlo již přes 600 frekventantů. Nejschopnější z nich pak na závěr každého běhu získávají diplom, jakousi taneční koncesi (Tanzleiterurkunde), potvrzující kvalifikovanost nositele pro odborné vedení tanečních souborů, sestavování dramaturgických plánů, výuku lidových tanců a pod. Takových diplomů, jež mají v zemi dodnes tradičně respektující tituly a funkce více než jenom formálně honorární význam, bylo uděleno již přes 140.
      V přímé kooperaci anebo alespoň

126

z podnětu sdružení byl v posledních letech publikován půltucet edicí lidových tanců z celého Rakouska, obsahujících kromě zmíněného repertoárového základu další, všeobecně rozšířené taneční formy. Kromě toho má už každá spolková země své regionální sbírky, které publikovali H. Dreo (Burgenland), F. Koschier a A. Anderluh (Korutany), R. Bammer (Dolní Rakousko), H. Commenda (Horní Rakousko), E. Vogel a K. Rest (Solnohradsko), A. Novak (Štýrsko), K. Horak a N. Wallner (Tyroly) a E. Hofer (Vorarlberg). Úroveň jednotlivých prací není ovšem žádoucně vyrovnaná: některé publikace mohou vyhovět pouze nenáročným požadavkům praxe, jiné ovšem dosahují významu základních pramenných sbírek (monografie R. Zodera, H. Commendy, K. Horaka atd.).
      S menším zdarem se zatím potkávají speciálně pro taneční soubory připravované gramofonové desky, publikované hlavně v agilním Köglerově nakladatelství (řada EP, obj. č. 101, 58 102-3, 58 129-30, 58 610-1, 58 613-4 aj.). Své instruktážní poslání sice zpravidla splňují (některé desky obsahují i slovní výklad), ovšem způsobem úprav, instrumentací i interpretací se mnohdy příliš odklánějí od charakteristických vlastností lidového (folklórního) muzikantství. s autentickou podobou lidové taneční hudby lze se tak spíše setkat v jiných, speciálních nahrávkách (např. v Schunko[/]vě Dolnorakouské vesnické svatbě ÖPh 10 012 L). Nicméně i systematičnost, s níž je za podpory rakouského sdružení pro lidový tanec publikován každoročně obsáhlý materiál pro praktickou potřebu soubo[/]rů i pro hlubší poznání tanečního a hudebního folklóru, může v našich podmínkách sloužit rovněž k zamyšlení a eventuálnímu tvořivému následování. Jaroslav Markl

NEKROLOG

Zemřela vypravěčka Anděla Štípská [obsah]

30. prosince 1971 zemřela v Lipově Anděla Štípská (nar. 26. 5. 1887).
      Svým vypravěčským uměním byla známa veřejnosti především ze slavností písní a tanců. Od r. 1962, kdy po prvé vystoupila s říkadly, napodobujícími ptačí řeč, na Horňáckém dětském dnu ve Velké nad Veličkou, vystupovala na všech ročnících Horňáckých slavností (naposled v roce 1970) a v několika ročnících Dětské Strážnice. Rovněž posluchači rozhlasu a televize ji znali z četných pořadů, ať už zaměřených pro děti, kde bylo jedno z hlavních těžišť její působnosti, nebo pro dospělé.
      Tetička Štípská, jak se jí všeobecně říkalo, byla osobností svého žánru, která v současné době najde těžko obdoby jednak schopnostmi reprodukčními, jednak šíří repertoáru.
      Její repertoár možno rozdělit do několika oddílů:[/]
      a) Dětský folklór

     1) říkadla (rozpočítavadla, říkad-la satirická a škádlivky a po-směšky, říkadla s motivy z pří-rody, říkadla ke hraní s dět-mi - ke hrám s prsty, ručka-ma, nožkama, říkadla ke hrámklidným a početním, říkadlaspojená s určitým pracovnímaj. úkonem - při otloukánípíšťalky, říkadla výroční, růz-ná přání a vinše; onomato-poická říkadla, napodobujícířeč ptáků, zvířat, cepů, mlýna,hudebních nástrojů);
     2) jazykolamy, rychlomluva, pa-rodické modlitby a škádlivépohádky;
     3) dětské písně a popěvky (uko-lébavky, písně husopasecké,parodické popěvky, koledy);
     4) dětské hry (všechny známédruhy od her gymnastickýchpřes hry taneční a dramatické

127

se zpěvním a slovním dopro- vodem až ke hrám klidným a k drobným dětským hříčkám);
      5) dětské zvykosloví (vynášení smrti, šlahačka, sv. Dorota, blažejská koleda aj.).
     b)
Písně (balady - např. Ten strážnický rybnikár; koledy, svatební písně, sedlácké, milostné písně, příležitostné aj.).
     c)
Vyprávění (humoresky, pověsti, pohádky, příhody ze života, ale i anekdoty a přenesené kuplety).
     d)
Tance (sedlácká aj. lipovské tance).
      Těžiště Anděly Štípské bylo jednak v lidovém vyprávění, ať už určeném dospělým nebo dětem, a v dětském folklóru - hlavně v říkadlech, především v napodobení "ptačí řeči". Zvláště v tomto žánru se plně uplatnilo její vypravěčské umění a reprodukční talent spolu s hereckým a mimickým nadáním a s vynikajícími schopnostmi imitačními.
      V látkách jejího vyprávění jsou zastoupeny všechny vypravěčské žánry, jejichž obměny možno nalézt ve všech důležitějších sbírkách lidového vyprávění z Moravy a Slovenska. Vypravěčka sama však měla velkou zálibu v pověstech, v nichž převládaly látky, vážící se ke konkrétním místům, tratím a usedlostem katastru lipovského (Vodník v Maňačanech; pověst o lipovské rychtě, o Horňáčkovém návratí, o radošovské studni, o Lízině vinohradu u Blatnice, o pokladech, o rošťovickém vodníkovi [/]

Vypravěčka Anděla Štípská z Lipova. Foto J. Otruba.

aj.). Slovesný folklór Anděly Štípské čeká na podrobné zpracování. Jeho studiem se zabývá dr. Dagmar Klímová. Některé ukázky byly otištěny v monografii Horňácko.
      Jako typická lidová vypravěčka používala Anděla Štípská ve svém vy[/]právění ustálených výrazů, obratů a obrazů. Vždy však dovedla vytvořit atmosféru plnou pohody, napětí a zaujetí - atmosféru vpravdě vypravěčskou, ať už vyprávěla širokému okruhu posluchačů nebo třeba i jedinci, Ustálené prvky se objevovaly

128

i ve stylu jejího přednesu, v mimice, ve zdůrazňování určitých dějových momentů vyprávění aj.
      V reáliích jejích vyprávění se objevují často prvky archaické, tak, jak je zažila buď sama nebo jak se s nimi seznámila z vyprávění své matky a babičky, od nichž čerpala náměty a od nichž podědila i svoji fabulační schopnost. Tak např. vodník, který se zjevil její babičce v Rošťovici při sekání dříví, byl vylíčen vždy do detailu stejně v obleku jako "Hloťák", který se však nosil v Nové Lhotě někdy v 80. letech min. stol.: konopné gatě - "traslavice", koše la - "šňůrkovica" s vyšíváním, halena "trhová, ne uokšovica se strapkama", na hlavě široký "širák jak kouo od voza" a na nohou krpce "andelíčky" prý ušité z jednoho kusu kůže ze staré holénky "do člunka".
      Stejně tak popisuje jindy oblečení mladého vodníka jako chlapce v kroji s rozmarýnem za čepicí-baranicí. Jindy pak vylíčí v rámci svého vyprávění podrobně starodávné zařízení izby s pecí, vinohradní budku (nahoře prostor pro různé vinohradnické nářadí, dole sklep na víno) aj.
      Úzký vztah k přírodě a k jejímu dění (A. Štípská byla i velkou znalkyní rostlin, hlavně léčivých bylin, ale i ptactva a zvířectva, které znala pojmenovat originálními místními dialektologickými názvy) prostupuje rovněž jejím vyprávěním a v kontaktu s ním se rozvíjela i druhá složka jejího vypravěčského a reprodukč[/]ního talentu, jak jej bylo možno pozorovat v dětském folklóru. Většina říkadel z jejího podání má tématiku přírodní (s výjimkou posměšků a škádlivek).
      Většina repertoáru Anděly Štípské byla nahrána na magnetofon Ústavem pro etnografii a folkloristiku v Brně, částečně Čs. rozhlasem v Brně a v Praze, kde jí byl věnován celý pořad A léta běží, vážení. Televize z Brna s ní natočila několik snímků (Draní peří, Koledy, snímky z Horňáckých slavností). Některá její vyprávění byla publikována ve [/] zmíněné monografii Horňácko D. Klímovou. Dětský folklór zapisovali od ní místní učitelé při akci, pořádané okres. škol. inspektorem Šoupalem v letech 1924-28 (materiál je uložen v OA v Hodoníně). Rovněž tance a hry byly zapsány a jejich zápisy jsou uloženy v archivu ÚEF ČSAV v Brně.
      S výjimkou posledního roku života se účastnila života vesnického kolektivu (bývala s oblibou zvána na svatby, dračky aj.) a humor, láska k lidem a k práci byly solí jejího života. Zdenka Jelínková

KNIHY

Bohuslav Beneš, Světská kramářská píseň. Příspěvek k poetice pololidové poezie. [obsah]

Spisy University J. E. Purkyně, Brno 1970, stran 288. Německý souhrn a obrazová příloha
      Kramářské písně jako součást pololidové literatury leží na pomezí zájmu dvou vědních oborů - folkloristiky a literární vědy. Národopisní sběratelé a badatelé minulého století zařazovali kramářské písně i do klasických sbírek lidových písní, zaujímali k nim však jednoznačně negativní stanovisko bez souvislejšího [/] výkladu a hodnocení. Komplexnější pohled na kramářkou poezii uveřejnil František Bartoš, který hodnotil nejen její estetickou stránku, ale také její umělecké postupy, vztahy k lidové písni a sociální souvislosti. Moderní česká folkloristika byla však ke kramářské tvorbě celkem nevšímavá, větším dílem přenechávala tuto problematiku k řešení badatelům literárněvědného zaměření. Ti také vykonali při studiu tohoto žánru největší část práce; jmenujme zvláště díla Bedřicha Václavka, Roberta Smetany, Jana Mukařovského,

129

Romana Jakobsona, Petra Bogatyreva aj. Už tento letmý pohled naznačuje, že současný badatel, pokud bude chtít hlouběji zasáhnout do problematiky kramářských textů, bude muset počítat s použitím metod národopisné i literárněvědné práce.
      Kniha Bohuslava Beneše je rozčleněna do tří kapitol; první dvě jsou věnovány problematice kramářské poezie a tvorby, třetí přináší výběr nejzajímavějšího materiálu.
      První část přináší rozbor, charakteristiku a hodnocení kramářské poezie jako uměleckého a společenského jevu 16.-20. století. Autor zařazuje kramářskou tvorbu ve středoevropské pololidové literatuře jako rozsáhlé mezipásmo mezi uměleckou literaturou a lidovou slovesností, chápe ji i jako doklad estetických názorů širokých lidových vrstev. Všímá si nejen kulturně historického významu této pololidové literatury, ale pokouší se hledat i její internacionální vztahy a souvislosti. Charakterizuje vztahy českých kramářských písní k německému a rakouskému prostředí, hledá odlišnosti maďarských a slovenských textů. Nejbližší západoslovanské spojitosti nacházíme v kramářských písních polských. Česká kramářská píseň se však v zásadě neliší od obdobného materiálu ve středoevropských zemích, a to formově, tematicky i funkčně.
      Autor se zamýšlí rovněž nad používanou terminologií. Především zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat [/] pojmy kramářský tisk a kramářská píseň. Základním odlišujícím prvkem je zde komerčnost. Pro studium kramářské tvorby je významná otázka, jaká byla její společenská funkce. Bohuslav Beneš klade k základním funkcím kramářského zpěvu zpravodajství, ideologické ovlivňování a lidovou zábavu. Kramářská tvorba byla však zároveň výdělečnou činností, proto je nutno přihlížet k vztahům mezi autorem, nakladatelem, zpěvákem a prodavačem.
      Většina zpravodajských písní má reportážní ráz, od počátku 18. století se v nich však zvýrazňuje emocionální charakter. Stanoviska autorů kramářských skladeb jsou většinou shodná s oficiálním světovým názorem, jen zřídka se setkáváme s kritikou soudobého společenského řádu.
      Kramářské písně se uplatnily i v lidových obřadech a obyčejích, především při svatbě. k některým úkonům svatebního ceremoniálu byly skládány a vydávány speciální kramářské písně, např. loučení nevěsty s rodiči. z tohoto hlediska je zajímavá i kramářská píseň o svatbě v Káni Galilejské (byla vydána Škarniclovou tiskárnou ve Skalici), která zlidověla na celé východní Moravě. v autorově práci ovšem není pojata.
      Vznik a vývoj kramářské písně začíná 16. a 17. stoletím, její stylotvorné složky však navazují na starší žánry. Bohuslav Beneš ukazuje na formové kompoziční prvky ve staročeských satirách, kronikách a pís[/]ních 14. a 15. století, které se později uplatňují i v kramářské tvorbě. Nachází rovněž četné bezprostřední vztahy mezi kramářskou produkcí a satirami 16. a 17. století.
      Kramářská tvorba se rozvíjela po dobu takřka pěti století. Celé toto dlouhé období autor rozčlenil na čtyři úseky. Zpočátku jsou zpravodajsko-historické epické písně závislé na renesančních a barokních postupech umělé literatury a na kancionálových písních. Od druhé poloviny 17. stol. do počátku 18. století se kramářská produkce druhově a žánrově diferencuje. Zvýrazňuje se baladičnost skladeb, dramatizace děje a satirické zaměření. Třetí období od druhé třetiny 18. stol. do roku 1848 tvoří nejbohatší vývojovou fázi zpravodajsko-historických písní. Kramářský styl nachází svůj vrcholný a diferencovaný výraz. Od druhé poloviny 19. století začíná rozpad kramářské .písně, která ztrácí své společenské uplatnění.
      První část uzavírá přehled hlavních názorů na kramářskou tvorbu ve střední Evropě. Kramářská poezie se zpočátku zkoumala jenom okrajově, a to jako cesta, kterou se mohly vzájemně ovlivňovat literární proudy a lidová slovesnost. Širší srovnávací přístup k této tvorbě je spojen s pozitivistickými badateli Jiřím Polívkou, Janem Máchalem a Josefem Jakubcem. Srovnáváním s písmáckou tvorbou se zabývali Jaroslav Vlček a Bedřich Slavík. Autor upozorňuje také na názory Hanse Nau

130

manna; který v kramářské produkci viděl jenom odraz umělé literatury a jednu z možností zlidovění umělé písně. B. Beneš však na základě studia českých kramářských písní dochází k názoru, že Naumannovy soudy, odvozené z německého materiálu, nelze komplexně přijmout pro naše materiály. Naše moderní bádání o této problematice se spojuje s jménem Bedřicha Václavka a jeho spolupracovníka Roberta Smetany. Jejich přičiněním byl vydán i sborník kramářských písní. Národopisná literatura obsahuje podstatně méně dokladů i názorů na tuto tvorbu. Přesto se však s nimi setkáváme ve sbírkách F. L. Čelakovského, J. Kollára, K. J. Erbena, F. Sušila a F. Bartoše.
      Druhá část publikace je věnována základním otázkám poetiky kramářské tvorby. Rozebírá písně s převahou epiky, k nimž řadí zpravodajsko-historické písně, texty o zázracích, legendy a apokryfy. Charakterizuje jazykové a kompoziční prostředky kramářské epiky. Převážně lyrické jsou společensko-politické písně, texty milostné a rodinné. Samostatnou skupinu tvoří tyrickoepické písně a kramářské balady. Hodně pozornosti autor věnoval divadelnosti a dramatičnosti kramářských písní, kde mohl navázat hlavně na myšlenky P. Bogatyreva. Po prostudování funkcí, výrazových prostředků a postupů přišel Bohuslav Beneš k závěru, že veřejnou interpretaci kramářských písní lze [/] považovat za "divadlo jednoho herce". Uplatňovaly se zde složky, které známe i z lidového divadla.
      Třetí část přináší ukázky kramářských textů. Jsou zde zastoupeny jednotlivé žánry kramářské tvorby 18. a 19. století. Připojen je soupis zpracovaných tisků písní, a to jak z publikovaných sbírek, tak rovněž z archivních fondů. Snadnější orientaci v těchto materiálech umožní připojený ukazatel incipitů.
      Publikaci uzavírá seznam literatury, německý souhrn a obrazová příioha, v níž nacházíme hlavně titulní listy kramářských tisků.
      Práce Bohuslava Beneše je po Václavkově antologii nejsoustavnějším rozborem světské kramářské písně. Přispěla k objasnění její estetické a společenské funkce i vztahu k umělé literatuře a lidové slovesnosti. Josef Tomeš

Wolfgang Laade, Neue Musik in Afrika, Asien und Ozeanien. [obsah]

Diskographie und historisch-stylistischer Überblick. 464 stran (Vydáno soukromým nákladem: Ingeborg Laasch, D 7759, Immenstaad/Bodensee, Im Vogelsang 8)
      Autor, který je v současné době asistentem muzikoetnologického ústavu university v Curychu, se během posledních tet specializuje na studium mimoevropských hudebních [/] kultur. v tomto oboru nashromáždil neobyčejně obsáhlý materiál, který je z části vpravdě unikátní. Týká se to zejména výzkumů, které ve službách Institute for Aboriginal Studies, Canberra prováděl po několik let v souostroví Torres Strait severně Austrálie. Částečné závěry z těchto materiálů publikoval v práci Die Situation von Musikleben und Musikforschung in den Ländern Afrikas und Asiens und die neuen Aufgaben der Musikethnologie. (Tutzing, Hans Schneider Verlag, 1969, 227 str.) a bibliografickém souhrnu Gegenwartsfragen der Musik in Afrika und Asien: eine grundlegende Bibliographie. (Sammlung musikwiss. Abh. Bd. 51. Baden-Baden, Valentin Koerner Verlag, 1971, 110 str.)
      První část jeho poslední práce obsahuje soupis a podrobné údaje o celkem asi 660 gramofonových deskách s hudbou Afriky, Asie a Oceánie. Jedná se o nahrávky taneční a zábavné hudby, hudby církevní, filmové, moderní zpracování tradičních hudebních forem, hudbu známých afrických a asijských baletních souborů a díla skladatelů umělé hudby vropského typu. k tomuto diskografickému přehledu jsou připojeny popisy jednotlivých nahrávek, historicko-stylistický přehled, údaje o interpretech a skladatelích. Tato část obsahuje rovněž zvláštní kapitolu o komponistech Japonska a asijské části SSSR.
      Druhá část publikace je věnována Oceánii. Autor zde s použitím kon

131

krétních příkladů z diskografického přehledu sleduje vývoj hudby a tanečních forem v souvislosti s kulturními, sociálními a ekonomickými změnami od doby příchodu prvních Evropanů.
      Závěrečná kapitola pojednává o prvních procesech hudebního vývoje a pokouší se o aplikaci poznatků moderní antropologie.
      Wolfgang Laade poskytuje svou knihou první souborný přehled novodobých hudebních forem "třetího světa" a upozorňuje na řadu závažných mimomuzikálních souvislostí. Publikace je důležitým podkladem pro analytická studia, ale také pro bádání muzikosociologická, funkcionální a muzikohistorická. Další bádání v tomto oboru povede pravděpodobně k řadě nových poznatků o kulturní a sociální funkci hudby, které budou mít všeobecnější platnost, .než dosud uznávané konvenční eurocentricky orientované názory. František Dobrovolný

František Navrátil, Ohlas Národopisné výstavy českoslovanské v Praze na českém jihovýchodu, [obsah]

Jihočeský sborník historický, 1971, 2, str. 105-110.
      Cenná studie českokrumlovského archiváře a dlouholetého vlastivědného pracovníka se zabývá zkoumáním ohlasu Národopisné výstavy z [/] r. 1895 na českém jihovýchodu, tj. v oblasti Jindřichohradecka, Kamenicka, Pacovska, Pelhřimovska a Počátecka (kde zdůrazňuje autor i zvláštnost "několika moravských obcí", přináležejícím správně k někdejšímu soudnímu okresu Počátky). Nešlo jen o ohlas samotné výstavy, ale již její přípravy podnítily úsilí místních vlastivědných pracovníků k sbírání folklórních dokladů, došlo k jejich záchraně, což se projevilo i vznikem regionálních muzeí (především Počátky, r. 1892, ale i Pacov, Pelhřimov, Černovice). Autor uvádí i výsledky prvních pokusů o zpracování národopisných námětů, celou řadu jmen dnes již zcela zapomenutých, nebo zapomínaných postav z té doby. Jihočeský sborník historický tak připomněl jednu závažnou událost z konce minulého století v jejím kokrétním projevu. Josef Bílek

Grażyna Dąbrowska, Obrzędy i zwyczaje doroczne jako widowisko I, II, [obsah]

vydal Centralny Ośrodek Metodyki Upowszechniania Kultury, Warszawa 1971, zv. I. 140 strán, zv. II. 115 strán a notová príloha
      Roku 1971 vyšla už v druhom vydaní práca G. Dąbrowskej o výročných obradoch a obyčajoch ako scénických útvaroch (prvé vydanie vyšlo roku 1968). Hlavným cieľom tejto [/] práce je poskytnúť a sprístupniť materiál výročného zvykoslovia pre amatérske súbory ľudových piesní a tancov. Aby jednotlivé výročné obyčaje či zvyky boli pre pracovníkov so súbormi zrozumiteľnejšie, autorka prácu koncipovala tak, že k jednotlivým zvykoslovným javom pripojila vždy krátky historický úvod a všeobecné poznámky, ktoré dokresľujú existenciu toho , ktorého javu.
      Dvojzväzkové dielo G. Dąbrowskej môžeme rozdeliť na tri časti. Prvý zväzok obsahuje úvod, všeobecnú charakteristiku poznatkov o obradoch a výročných obyčajoch a vlastnú materiálovú časť vianočného a fašiangového zvykoslovného cyklu. Druhý zväzok sa rozpadána dve časti; v prvej sú obyčaje a zvyky jarného zvykoslovného cyklu a v druhej časti obyčaje a zvyky letného zvykoslovného cyklu: k druhému zväzku je okrem iného pripojená ešte notová príloha - inštrumentálna úprava 31 piesní z diel Oskára Kolberga (ktoré sa viažu k výročným obyčajom v rôznych regiónoch) pre štyri nástroje od Lecha Puchnowského.
      V úvode i v prvej stati o poznatkoch o výročných obradoch a obyčajoch sa autorka opiera o staršie práce z poľskej literatúry, najmä St. Poniatowského, A. Fischera a J. St. Bystroňa. Autorka tu poukazuje na prekrývanie sa jednotlivých vrstiev vo zvykosloví, na vplyv kresťanstva a pod.; opiera sa však predovšetkým o prácu St. Poniatowské

132

ho (Etnografia Polski. In: Wiedza o Polsce III, Warszawa 1932) a potom o niektoré práce J. St. Bystroňa. Preberá ich názory hlavne o význame kultu zomrelých vo výročných obyčajoch a i. v tomto smere má jej práca kompilačný charakter.
      Popis výročných obyčajov začína G. Dąbrowska od vianočného cyklu. Úvodná pasáž k tejto časti o starorímskych slávnostiach v čase zimného slnovratu, o tzv. Larentalia, Saturnalia a Calendae Januariae pôsobí predsa ten rušivo, nie je funkčná. Na druhej strane treba veľmi kladne hodnotiť prínos autorky, pretože vo vlastnej materiálovej časti práce sústredila ukážky jednotlivých typov ľudových divadelných hier v období Vianoc z Veľkopoľska a iných oblastí. Záznamy hier sú presné, obsahujú aj nápevy a poznámkový aparát.
      V ďalšej časti venuje autorka pozornosť fašiangovým zábavám a vlastným "ostatkom" (posledné tri dni od nedele do Popolcovej stredy). Pomerne bohatý materiál z mnohých národopisných oblastí Poľska uvádza zvlášť o maškarných fašiangových sprievodoch, ktorý na viacerých miestach vhodne porovnáva. Prvý zväzok uzatvára materiál z rôznych častí Poľska o "podkoziołku" (drevenej figuríne capa, pod ktorú sa dávali na fašiangy pri muzike mince), o slávení Popolcovej stredy a napokon o stínaní a topení symbolu zimy.
      Druhý zväzok obsahuje obyčaje jarného zvykoslovného cyklu: priná[/]šanie zelených ratolestí (stromkov) do dediny, vozenie kohúta po dedine na veľkonočný pondelok, veľkonočné kúpačky, chodenie s kráľovnou a gregorské (školské) hry. z obyčajov letného zvykoslovného cyklu sa autorka predovšetkým zamerala na jánske ohne (tzv. sobotky) a dožinkové obyčaje.
      Rozvrhnutie látky v práci G. Dąbrowskej zodpovedá klasickému deleniu výročných obyčajov do troch základných okruhov - zimného, jarného a letného cyklu. Hoci názory v niektorých úvodných teoretických statiach k jednotlivým zvykoslovným prejavom sú diskutabilné, ťažisko práce predsa spočíva vo vlastnej materiálovej časti. Tu sa autorka opierala predovšetkým o monumentálne dielo v poľskej národopisnej spisbe O. Kolberga. v závere druhého zväzku okrem notovej prílohy uvádza autorka ešte súpis literatúry z oblasti zvykoslovia, súpis literatúry o poľských ľudových tancoch a napokon súpis najnovších metodických prác, z oblasti folklóru.
      Práca G. Dąbrowskej je pre vedúcich pracovníkov ľudových súborov piesní a tancov, ktorí pracujú so štylizovaným folklórom v javiskovej podobe, výbornou pomôckou;opisy obyčajov a zvykov sú veľmi presné (ale pritom nie obsiahle) a piesne sú zásadne uvádzané s nápevmi. Kladne treba hodnotiť aj to, že opisy jednotlivých zvykoslovných prejavov podáva autorka z každej národopisnej oblasti zvlášť a porovnáva ich [/] so základnou literatúrou. v tomto smere je práca G. Dąbrowskej zas dobrým prameňom pri komparatistickom štúdiu výročných obyčajov a obradných piesní. Andrej Sulitka

Alexander Buchner, Musikinstrumente der Völker. [obsah]

Artia, Praha 1968, stran 296 včetně 378 ilustrací
      Z dokonale vypravených a pro export určených obrazových publikací nakladatelství Artia patří Buchnerovy "Musikinstrumente der Völker" nesporně k těm titulům, o něž by byl jistě zájem i na domácím knižním trhu. Pomineme-li důsledky, vyplývající pro domácího zájemce z cizojazyčných versí, lze si většinu takových zajímavých a svým způsobem skutečně reprezentačních publikací zatím opatřovat pouze mimořádným způsobem. (Zmíněnou publikaci získal recenzent v Čs. kulturním středisku - v Sofii!). Jistě by nemělo velký smysl třeba i jenom stručně referovat o nesnadno dostupné knize; některé z publikací Artie se však objevují také v mutaci pro domácí trh, tj. v češtině anebo slovenštině. Došlo k tomu ostatně i v případě dřívějších příspěvků znalce hudebních automatů a smyčcových nástrojů Alexandra Buchnera, zejména jeho dvou vydání "Musikinstrumente im Wandeln der Zei

133

ten" ("Hudební nástroje od pravěku k dnešku", Orbis, Praha 1956). Je možné předpokládat, že se českého znění dočká rovněž Buchnerova práce "Musikinstrumente der Völker".
      Účelem publikace je názorně přiblížit lidové hudební nástroje téměř celého světa, a to především visuálně. Kniha tzv. studijního formátu (31x24 cm) obsahuje 378 ilustrací, z toho 260 černobílých a 27 barevných fotografií, převážně půlstránkových a celostránkových rozměrů. Obrazový materiál je uspořádán topograficky. Úvodní oddíl seznamuje s lidovými hudebními nástroji východní Asie, jmenovitě Číny, Tibetu, Korey, Japonska a Mongolska. Poté následuje oddíl jižní Asie s obrazovou dokumentací nástrojů Indie, Kašmíru, Pakistánu, Afganistánu, jihovýchodní Asie, Indonésie a také Austrálie s Oceánií. Lidové hudební nástroje Ameriky zastupuje Mexiko, Střední a Jižní Amerika a Spojené státy severoamerické (bez Kanady). Celkem 35 fotografií z  Afriky není sice rozděleno podle oblastí anebo států, reprezentuje však v dostatečné přehlednosti celý tento kontinent. Arabské země se zvláštním důrazem na Turecko představují další zvláštní oddíl, stejně jako 32 fotografii ze Sovětského svazu. Závěrečný oddíl se 70 fotografiemi reprezentuje Evropu od Skandinávie až k Balkánu a Pyrenejskému poloostrovu.
      Ze seznamu publikovaných foto[/]grafií není sice zcela jednoznačně zřejmé, které z nich byly převzaty z cizích prací a které mají hodnotu originálu. Nicméně i tak je zřetelný původní přínos Buchnerovy obrazové publikace, využívající nejen exemplářů z předních evropských muzeí, ale zvláště bohatství depositářů pražského Náprstkova muzea. Autorství více než stovky fotografií, tj. přes 35% celkového počtu, připadá na konto vydavatele. v řadě případů využil autor také kreseb, ať již pro větší názornost n ke zpodobení kulturně historických podmínek prostředí anebo také tam, kde nebyla k dispozici jiná forma grafického znázornění (historické a prehistorické kresby, starověké iluminace atp.).
      Souhlasně s publikacemi tohoto typu (např. R. Bragard - F. J. de Han, Les instruments de musique dans l'art et l'histoire, Bruxelles 1967 - viz recensi v ČL 1969, č. 1, str. 49) komentuje také A. Buchner obrazové dokumenty stručným výkladem vývoje, funkčního uplatnění, ladění, způsobu hry, a instrumentace jednotlivých nástrojů. Východiskem vydavatelovy kompilátorské práce bylo 80 titulů světové (a částečně i domácí) etnoorganologické literatury, která už sama o sobě představuje dostatečně reprezentativní výběr monografií o lidových hudebních nástrojích celého světa (seznam na str. 287). Popularizační poslání přehledné obrazové publikace, ani stanovený rozsah komentářů [/] pochopitelně autorovi neumožnily věnovat se jednotlivým nástrojům podrobněji (např. pojednání o lidových hudebních nástrojích v Československu nepřesahuje rozsah asi 3 strojopisných stránek - str. 231232). A. Buchner však s výhodou uplatnil 27 notových příkladů, názorně charakterizujících buď nástrojové ladění, rozsah anebo způsob hry. Ukázka údajné české svatební písně pro 2 housle a dudy ve vysokém d ladění - připomínající mimochodem 6taktovým úryvkem téma I. části suity "Mládí" pro housle a klavír od V. Nováka, op. 55 - znamená ovšem nějaký lapsus: s autentickými záznamy nemá nic společného; part sekundu v převládajících paralelních terciích a s oktávovým zdvojením primu je v lidové hudební praxi neuskutečnitelný.
      Rejstřík názvosloví lidových hudebních nástrojů, citovaných v obrazových podtitulcích i v průvodním textu (str. 288-294) čítá přes 1200 jmen. Mnohé z nich sice znamenají pouze místní označení téhož nástroje, pod jiným jménem známého i v dalších lokalitách. Obsáhlost vydavatelova záběru do světového instrumentáře lidových hudebních nástrojů, zahrnující i nejnovější etnoorganologické poznatky, osvědčuje však srovnání se speciálními monografiemi o jednotlivých nástrojích, respektive nástrojových třídách. Například nedávná Nixdorffova monografie "Zur Typologie und Geschichte der Rahmentrommeln"

134

(Berlin 1971), citující na 250 lokálních označení pro "rámové bubínky", neobsahuje na půltucet Buchnerem uváděných jmen tohoto celosvětově rozšířeného druhu membranofonů ("dapla" a "mandi" z Indie, kambodžský "skor", baskická "yotzale" aj.).
      Podobně jako ve své převážně obrazové monografii "Hudební nástroje od pravěku k dnešku" třídí A. Buchner hudební a zvukové nástroje do 7 kategorií: 1. akustické, 2. elektroakustické, 3. elektrické, 4. automatické, 5. idiofony, 6. aerofony, 7. synfony. Na rozdíl od své dřívější práce přeřazuje však rod membranofonů mezi "synfony", nástroje s uměle uzpůsobeným vibrátorem, ať již v podobě kožené membrány anebo struny. v syntetickém historicko funkčním výkladu příslušných nástrojových rodů není toto nové hledisko sice jako třídící kriterium příliš zřetelné; avšak v teoretickém slova smyslu představuje další víceméně původní příspěvek k obecně organologickému schematismu.
      I z tohoto aspektu je zřejmé, že Buchnerova v Československu nesnadno dostupná, protože především pro zahraniční trh určená knižní publikace, představuje nejen vítanou popularizační práci pro náročnější milovníky hudby a národopisných artefaktů, ale zároveň příspěvek k aktuálně diskutovaným otázkám příslušné vědní specializace. Je nepochy[b]né, že by českou mutaci [/] Buchnerovy monografie uvítal nejen nemálo široký okruh laických zájemců, ale i muzikologové a národopisci. Jaroslav Markl

A. Frický, Ikony z východného Slovenska. [obsah]

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice 1971, 169 str., 102 obr. tab.
      A. Frický připravil obrazovou publikaci s cílem seznámit nejširší, tedy nikoli vědeckou, veřejnost s dosud neznámými nebo málo známými ikonami z východního a především severovýchodního Slovenska. Kniha je v podstatě výběrovým katalogem ikonopisných památek ze 16. až počátku 20. století. Stručný úvod seznamuje s historií ikonného malířství v této i širší slovensko-polsko-ukrajinské oblasti, charakterizuje umělecké základní směry a sleduje jejich proměny v průběhu vymezeného období.
      Význam publikace spočívá ve zpřístupnění nejdůležitějších ikonopisných památek dnes již zčásti soustředěných v Šarišském muzeu v Bardějově, zčásti ještě roztroušených ve vesnických kostelících bardějovského a humennského okresu. Výběr byl pořízen z hledisek uměleckohistorických. Přesto i tento reprezentační soubor ukazuje, že ikony severovýchodního Slovenska obsa hují velmi cenné doklady národopisné.
      Nejstarší ikonopisné památky na východním Slovensku jsou prozatím datovány do 16. století. Tyto původně ortodoxně pojaté malby od druhé poloviny 17. století, hlavně však v 18. a 19. století, obsahují i motivy světské, motivy z regionálního života a lidových představ. Pro ikonné malířství "cizí" lidové prvky nalézáme především na okrajových výjevech ikon a na ikonách světců. v publikovaném souboru jsou z národopisného hlediska nejzajímavější zobrazení Božího soudu, která zachycují např. zpodobnění ďáblů nejen jako černých okřídlených andělů (obr. 17, 19) nýbrž i jako fantastických postav blízkých psohlavcům (obr, 61, 67), tedy tak, jak se s nimi setkáváme i v lidových představách, doklady lidového pracovního inventáře, obleku různých vrstev a národností (obr. 67). Neméně průkazné jsou i ikony s motivy Kristova narození, na kterých je řada předmětů z lidového interiéru, domácího inventáře, obleku atd. (obr. 49, 72, 73, 95, 96 atd.). Důležité podněty pro etnografické studium dávají však i ikony s ostatními náměty (obr. 23, 22, 21, 58, 66, 89, 90).
      Autor, shodně s dalšími badateli, klade původ východoslovenských ikon ze 16., 17. a počátku 18. století do okruhu malířských dílen pracujících na severní straně Karpat, v okolí dnešního Lvova, Przemyślu a Nowego Sączu. Teprve ikony ze století

135

18. a 19. pokládá za výtvory místních umělců a pouze tyto ikony jsou tedy nesporným dokladem lidové kultury z území východního Slovenska.
      A. Frický svou obrazovou knihou znovu po J. Myslivcovi (Východoslovenské ikony, Umění 17, 1969, 404-424; zde srovnej další literaturu) obrací pozornost k vynikajícím svérázným ikonopisným památkám. Především obrazovou dokumentací vysoké kvality, ale i úvodní statí, poprvé v naší literatuře závazně upozorňuje na východoslovenské ikony jako na národopisný pramen. Mirjan Moravcová

Jaroslav Kudrnáč, Zlato v Pootaví, [obsah]

Oblastní muzeum v Písku, 1971, 83 stran, obrazová příloha
      Podnětem, který zapříčinil souhrnné studium historie zlata a jeho těžení v povodí řeky Otavy a tedy i vydání publikace s poněkud dobrodružně znějícím názvem - Zlato v Pootaví - se stal archeologický objev středověkých technických zařízení k získávání zlata, učiněný v Písku koncem roku 1966.
      Autorem první z jedenácti kapitol je geolog Jiří Machart, odborný pracovník Oblastního muzea v Písku. Seznamuje čtenáře v úvodní části se [/] vznikem a rozšířením pootavských ložisek zlata.
      V následujících deseti oddílech nás Jaroslav Kudrnáč provází historii těžení a významem zlata z této oblasti. Postupuje systematicky od nálezu a výzkumu středověkých technických zařízení v Písku, přes rekonstrukce těchto strojů na základě učiněných zjištění a při jejich porovnání a doplnění údaji dalších pramenů; dále rozebírá význam zlata od pravěku do současnosti, charakterizuje rýžoviště zlata, techniku samotného rýžování a pokouší se o stanovení stáří rýžování na základě archeologických a písemných pramenů.
      Vedle rýžování zlata autor upřel svou pozornost i na těžbu zlata v Pootaví důlním způsobem. Popis techniky získávání zlata z křemene, ohlas úspěšné těžby zlata v písemných pramenech, mincovnictví, stavitelství a v projevech výtvarného umění 13. století, vzestup i význam zlata za Lucemburků a vyčerpání zlatých ložisek vyplňuje další část publikace. Textový oddíl uzavírá stať shrnující poznatky a z nich plynoucí závěry o pootavském zlatě, seznam hlavní literatury a německé resumé.
      Po lední stránky knihy zabírá obrazová příloha. Tvoří ji 35 tabulí s fotografiemi ilustrujícími výklad a tři přílohy, v nichž je přehledná geologická mapa Pootaví, dále půdorysný plán prozkoumaných zbytků středověké úpravny rud a mapka [/] popisovaného regionu s vyznačením lokalit se závažnějším vztahem k rýžování a dolování zlata. Jak fotografie, tak mapky a nákres v příloze osvětluje kromě českého popisu i jeho německý překlad. Do němčiny je rovněž přeložen obsah. k přehlednosti textu značně přispívá i členění odstavců, jejichž obsah je charakterizován titulky na okraji stránek.
      Zdařilá grafická úprava a poutavě řešený přebal přispívá k celkovému příznivému dojmu z publikace vydané k příležitosti otevření expozice Historie zlata v Pootaví - v Oblastním muzeu v Písku. Jan Souček

F. M. Kolessa, Melodiji ukrajinśkych narodnych dum. Pidhotuvala do druku S. J. Hryca. Kyjev 1969. Strán 592 F. M. Kolessa, Muzykoznavči praci. Pidhotuvala do druku S. J. Hryca, Kyjev 1970. Strán 592 F. M. Kolessa, Foľklorystyčni praci, Pidhotuvala do druku V. A. Juzvenko. Kyjev 1970. Strán 416 [obsah]

      V r. 1971 v Sovětském svazu velmi důstojně oslavili 100. výročí narození jednoho z největších představitelů ukrajinské hudební folkloristiky Filareta Kolessy (1871-1947). Ústav

136

uměnovědy, etnografie a folklóru AV USSR v Kyjevě přispěl k těmto oslavám, mezi jiným vydáním třech obsáhlých svazků jeho vědeckých prací.
      První svazek obsahuje práci Melodiji ukrajinskych narodnych dum, poprvé vydanou ve dvou sériích v r. 1910 a 1913. Je to nejvýznamnější dílo ukrajinské hudební folkloristiky, obsahující několik desítek textů a nápěvů tohoto dominujícího žánru ukrajinského folklóru. Převážnou část materiálů zapsal F. Kolessa ve spolupráci s Lesjou Ukrajinkou, K. Kvitkem a O. Selastionem během své výpravy na východní Ukrajinu v r. 1908. Dumy byly zapsány na fonograf od 15 nejvýznamnějších kobzárů a lirníků Poltavské a Charkovské gubernie (M. Kravčenka, I. Skubije, H. Hončarenka aj.). v úvodních studiích F. Kolessa podal všestrannou charakteristiku dum a jejich interpretů.
      Publikaci značně obohatila předmluva S. Hrycové o folkloristické činnosti F. Kolessy, která je zhuštěným a doplněným výtahem z její monografie o Kolessovi vydané v r. 1962.
      Druhý svazek sebraných spisů F. Kolessy obsahuje jeho monografii Rytmika ukrajinśkych narodnych piseň, 18 jiných hudebně vědných a hudebně folkloristických prací a 4 recenze. z hudebně folkloristických studií tohoto svazku největší význam mají: Pohľad na teperišnij stan pisennoji tvorčosti ukrajinskoho naro[/]du, Naverstvuvanňa ž charakterystyčni pryznaky ukrajinskych narodnych melodij, Charakterystyčni pryznaky melodij narodnych piseň z Lemkivščyny a práce o M. Lysenkovi. Československé národopisce nejvíc zaujmou studie o lidových písních z bývalé Podkarpatské Rusi: Starynni melodii ukrajinskich obrjadovych piseň (vesiľnych i koľadok) na Zakarpatti, Narodnopisenni melodiji ukrajinskoho Zakarpatťa a Dekiľka sliv pro melodiji narodnych piseň z Pidkarpatskoji Rusi. Poslední studie původně byla uveřejněná r. 1936 česky v bratislavském sborníku Podkarpatská Rus. v těchto studiích F. Kolessa podal důkladnou obsahovou, melodickou a rytmickou charakteristiku lidové poezie Ukrajinců Zakarpatska a východního Slovenska, zdůrazňuje její genetickou totožnost s celoukrajinským folklórem. Závěry F. Kolessy jsou podloženy důkladnou znalostí této problematiky, protože na území východního Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny a polské Lemkovštiny sám zapsal přes 1000 melodií.
      Třetí svazek tematicky navazuje na druhý. Obsahuje devět folkloristických studií F. Kolessy a 8 recenzí, převážně na folkloristické sbírky slovanských národů. Sestavovatelka knihy pojala do tohoto svazku zejména Kolessovy studie o genezi a historickém vývoji ukrajinské lidové písně (Ukrajinska narodna pisňa v najno[/]višij fazi svoho rozvytku, Ukrajinska narodna pisňa na perelomi XVIIXVIII vv., Kiľka sliv pro foľklor Zachidnoji Ukrajiny). Velice zajímavé jsou Kolessovy studie o využívání folklórních prvků v poezii T. Ševčenka, I. Franka, M. Šaškevyče a v pracích K. Studynského.
      Kolessovy historickosrovnávací studie o slovanské lidové poezii jsou zde zastoupeny obsáhlou prací Balada pro dočku-ptašku v slovjanskij narodnij poeziji, ve které badatel shromáždil víc než sto variant balady o přeměně dívky v ptáka z folklórních sbírek téměř všech slovanských a mnoha neslovanských národů. Důkladným srovnáním těchto variant F. Kolessa dospěl k závěru, že balada o přeměně dívky v ptáka vznikla na Moravě, odkud přes Slovensko pronikla na Ukrajinu, kde zdomácněla a stala se jednou z nejpopulárnějších balad (na ukrajinském území badatel nalezl 67 variant této balady).
      Třetí svazek nám přibližuje F. Kolessu i jako popularisátora české a slovenské folkloristiky na Sovětské Ukrajině. v článku Prof. J. Horak u spravi zbyranňa j vydanňa narodnych piseň, poprvé vydaném v r. 1929 v orgánu AV USSR v Kyjevě Pervisne hromaďanstvo, autor informuje o činnosti Ústavu pro lidovou píseň a o založení Archivu lidové prózy. Podle jeho názoru, ediční plán Ústavu pro lidovou píseň vypracovaný J. Horákem a O. Zichou "mih by po

137

služyty vzircem dľa analohičnych ukrajinśkych vydaň" (str. 390).
      Ve třetím svazku jsou otištěny ze vzpomínaného sovětského časopisu i čtyři Kolessovy recenze na slovenské sbírky lidových písní: J. Geryk, Slovenské ľudové piesne z Púchovskej doliny (Bratislava 1922-1926), F. Tomek, Slovenské písně z Uherskobrodska (Olomouc 1926), K. Plicka, Eva Studničková spieva (Martin 1928) a J. Horák, Výbor slovenskej. poézie ľudovej (Martin 1923). Všechny čtyři sbírky recenzent hodnotí velice kladně, i když vůči některým z nich má své výhrady. k celé řadě slovenských písní uvádí ukrajinské paralely. O Plickově sbírce píše: "Zbirka Plicky zasluhovuje na uvahu jak ridko podybuvana sproba vyčerpaty pisennyj zasib odnoho spivcja...
      Na pryznanňa zasluhovuje virnyj zapys tekstiv (z uvahoju na dialektni osoblyvosti) i melodiji iz zberaženňam nezvyčajnoho bohatstva fiorytur, ščo charakteryzujuť indyviduaľnisť spivačky" (str. 385).
      Tři sazky vybraných spisů F. Kolessy jsou jenom nepatrnou částí jeho tvůrčí pozůstalosti. Jak uvádí redakce v krátké předmluv, připravují se další svazky, které pojmou Kolessovy vědecké práce o ukrajinských dumách, jeho hudební skladby a úpravy lidových písní, doposud nepublikované zápisy lidových písní, teoretické a historiografické práce a část jeho korespondence. Potom osobnost F. Kolessy vynikne před námi v plné své velikosti. Mikuláš Mušinka

SBORNÍKY A ČASOPISY

Národopisný věstník československý V-VI (XXXVlll-XXXlX), [obsah]

čís. 2, Brno 1970-1971, 209 stran
      Rostoucí úroveň vědy se nejzřetelněji projevuje v publikovaných pracích. Jejich tematická aktuálnost se odráží nejpohotověji v časopisecké produkci, která má v československém národopise stále stoupající ten[/]denci. Mezi periodika, která si získávají pevné místo v etnografické a folkloristické činnosti, patří obnovený Národopisný věstník československý, jehož V.-VI. ročník, vydaný ve dvou číslech, byl připsán docentu dr. Vilému Pražákovi.
      O prvním čísle už Národopisné aktuality referovaly (NA VIII, 1971, 286). Druhé číslo dvojročníku (V[/]VI) Národopisného věstníku československého obsahuje šest studií. První, folkloristická práce Marty Šrámkové a Oldřicha Sirovátky, má název Lidové balady v Čechách a Erbenova sbírka epických písní. Autoři si všímají Erbenových sběratelských a vydavatelských postupů a kladou si otázku, do jaké míry se Erbenovi podařilo zachytit všechny hlavní baladické typy v Čechách; docházejí k závěru, že jeho sbírka obsahuje asi čtyři pětiny všech českých lidových balad.
      Příspěvek Václava Frolce o směrech a metodách v evropském bádání o lidovém stavitelství je teoretického charakteru. v první části rozlišuje autor pět základních směrů (filologicko-historický, kulturně historický, kulturně geografický, evolucionistický a sociologický neboli funkcionalistický) a podává jejich stručnou charakteristiku. v oddílu o metodách si klade badatel otázku, zda existuje samostatná metoda národopisná a odpovídá na ni kladně. Za metodu národopisnou považuje kombinaci metody historické, geografické a sociologické a částečně i psychologické a filologické. Třetí část Frolcova příspěvku je věnována metodám a technikám terénního výzkumu. v závěru podává autor stručný průřez českým a slovenským bádáním o lidovém stavitelství od posledních desetiletí 19. století až do období po druhé světové válce.
      Na předcházející stať navazuje tematicky Josef Vařeka, jenž se zabývá

138

některými problémy lidových staveb v českém Krušnohoří. Jeho podnětný článek je psán německy a je k němu připojeno české resumé a bohatý obrazový materiál.
      Jaroslav Kramařík se ve studii Obilní mandele (Formy horizontální) opírá o výsledky dotazníkové akce Národopisné společnosti československé z roku 1968 (zemědělský dotazník o dosoušení obilí a formách skladování snopů). Za nejstarší způsob skladování obilí považuje formy horizontální, u kterých rozlišuje dva typy podle způsobu skládání snopů - mandele hladké a křížové.
      Příspěvek Miroslavy Ludvíkové pojednává o dvou součástkách lidového oděvu na Moravě - o ocáskovém kožichu a haleně s kapucí. Autorka na základě dokladů z 18. a 19. století vymezuje jejich geografické rozšíření a poukazuje na jeho proměnlivost v čase.
      Velmi zajímavá je studie Vandy Tůmové z oblasti sociální kultury, nazvaná k významu příbuzenství na ostravském venkově. Na základě vlastního terénního výzkumu v obci Vřesině u Poruby sleduje autorka příbuzenské vztahy v této vesnici, Dochází k závěru, že příbuzenské vztahy jsou na ostravském venkově, dodnes velmi silné, pomáhají udržovat prvky lidové kultury, dávají lidem vědomí bezpečnosti, vyplývající ze vzájemného porozumění a pomoci.
      Na uvedené studie navazuje obšírná materiálová práce Josefa Jančáře [/] Archívní doklady k dějinám lidové kultury na Slovácku. Archívní doklady jsou jedním z důležitých pramenů pro studium vývoje zemědělské výroby (autor se zabývá tendencemi k rozšíření držby půdy a jejího intenzívnějšího využití v 18. a 19. století), zemědělského nářadí, chovu dobytka, zařízení interiérů, sociálních vztahů a dalších problémů. Ke stati je připojeno 35 stran přílohy, která je velmi přehledně a systematicky uspořádána. Větší část tvoří výpisy z inventářů pozůstalostí poddaných. Každý z 51 výpisů obsahuje základní údaje o osobě, po které je sepsaná pozůstalost, a dále výčet inventáře oceněného ve zlatých. Následují podobně uspořádané výpisy ze závětí, z gruntovní knihy, horenské knihy a knih smluv svatebních. Většina výpisů pochází z doby mezi 80. lety 18. století až druhým desetiletím 19. století.
      Druhé číslo, obsahově velmi pestré a na značné vědecké úrovni, uzavírá oddíl recenzí a zpráv o činnosti Národopisné společnosti československé a Slovenskej národopisnej spoločnosti. Helena Bočková[/]

Ethnologia Slavica II, [obsah]

red. Ján Podolák, vyd. SPN Bratislava 1971, 300 stran, texty anglicky, německy a francouzsky, resumé ve slovanských jazycích.
      Druhý svazek sborníku Ethnologia Slavica potvrzuje předpoklady, uvedené v recenzi prvního ročníku (Národopisné aktuality VIII/3 str. 286-288). Stejně jako první, i druhý ročník tohoto sborníku přináší řadu pozoruhodných studií ze slovanské etnografie a folkloristiky.
      První studií druhého svazku je práce V. Frolce: Die gemeinsamen und differenzierenden Elemente in der Volksbaukunst des Donaugebietes. Autor zde vychází z vlastního výzkumu i bohaté literatury a srovnává hlavní společné a rozdílné prvky v lidovém stavitelství v celém Podunají, zahrnujícím území Bulharska, Rumunska, Jugoslávie, Maďarska, Rakouska a Československa. Přehledné mapy; kresby a řada zajímavých fotografií názorně provázejí Frolcův výklad o variantách dispozic domů na tomto území, jejich tektonice a typu zástavby dvorů. Se sympatickou odvahou zabírá do své studie srovnání velkých geografických celků a ukazuje, že právě v tomto pojetí etnografické práce lze hledat společné a odlišující znaky v celé lidové kultuře.
      Podobně široké teritorium si ke své studii zvolily vědecké pracovnice O. Ganckaja a N. Gracianskaja v práci Zur Typologie des volkstü

139

mlichen Wohnhauses bei den Westslawen. Autorky docházejí na základě srovnávacího studia k závěru, že pro vývoj západoslovanského domu od jednoprostorové jizby s ohništěm a později pecí k víceprostorovým domům bez ohledu na tektonické odlišnosti, je důležitým znakem vývoj otápěných prostor domu. Vznikly zde dva základní typy: s otápěnou síní a chladnou síní. Sledují tyto rozdíly na území Poláků, Lužičanů, Čechů a Slováků a svým pojetím přinášejí nový pohled na vývojové zákonitosti lidového domu u Slovamů vůbec.
      Středověkým dřevěným nářadím na zpracování vláken se zabývá M. Stará-Moravcová ve studii Tools for processing spinning fibers among western and eastern Slavs in the early historical period. Vychází z materiálu systematických výzkumů sídlišť z 9.-14. století, jež byly prováděny v posledních desetiletích zejména na území Polska, ale i jinde. Dochází k závěru, že materiál dokládá základní tvary zemědělského nářadí a nástrojů, které známe z lidového inventáře z 19. a 20. století. Potvrzuje tak, že základní inventář zemědělských usedlostí se vyvinul před 14. stoletím, jak to vidíme i v jiných oborech zemědělské práce.
      Technologii výroby másla na rolnických hospodářstvích v Polsku v 19. a 20. století sleduje Anna Kowalska-Lewicka v práci La produc[/]tion traditionelle du beurre en Pologne. Zabývá se způsoby získávání mléka, jeho ukládáním, způsoby sbírání smetany, stloukáním másla a jeho formováním pro prodej i pro domácí uchovávání. Doložené kresby a fotografie ukazují neobyčejnou shodnost tvarů nářadí pro výrobu másla, jeho uchovávání i tvarování v Polsku a na Moravě i ma Slovensku.
      Zajímavou otázkou se ve studii Land Baulks among the Serbs zabývá M. Barjaktarovič. Sleduje jak se odedávna označovaly meze a jaký vliv měly na vlastnické vztahy u zemědělců v Srbsku. Zatímco dříve byla pole od sebe oddělována mezníky především mezi feudálními panstvími, po osvobození od turecké nadvlády a po likvidaci feudalismu se tato znamení ve velkém počtu objevují i na polích zemědělců na vesnicích. Autor si všímá jejich tvarů a zejména jejich právních a zvykových významů v životě lidí. Podobně jako u nás, je i v Srbsku dosud uchována představa, že kdo přemístí mezní kámen, po smrti h.o bude tlačit na hlavě apod. Se socializací vesnice samozřejmě i v Srbsku tato znamení zanikají.
      Na základě vlastních terénních výzkumů pastýřského obyvatelstva na Slovensku, v Zakarpatské Ukrajině a v Rumunsku zpracovává otázky starých způsobů nícení ohně v Karpatech Ján Podolák ve studii Uralte Arten des Feuerbereitung bei den [/] Hirten des Karpatengebietes. Studii doplňuje i bohatou literaturou a dospívá k závěru, že srovnání starých technik v oblastech Karpat s oblastmi nížinnými včetně ostatního území Evropy jeví tolik společných znaků, že jejich původ nelze připisovat některému etniku, ale že jde o znalost všeobecnou.
      Vedle těchto otázek z oblasti hmotné kultury, jimž zde byla věnována větší pozornost, zaujmou i ostatní studie. O některých paralelách černohorských a kavkazských pohřebních obyčejů píše ve studii Kaukasische Parallelen der Begräbns-Gebräuche von Crna Gora (Montenegro) Ján Komorovský, neobyčejně instruktivní a doklady precizně opatřenou studií je práce P. G. Bogatyrjova: Improvisation et normes des procedés artistiques sur le matériel des histoires du XVIIIe siécle des inscriptions dans des images Populaires (louboks), des contes et chansons sur Ieroma et Foma a stejně zajímavě zpracovaná je i studie O. Zilynského: Das ostslawische volkstümliche Spiel "DracheEnterich". D. Klímová podává ve sborníku 1. díl katalogu historických pověstí a legend z tureckých válek - Les guerres turques dans les narrations populaires I. Catalogue a dvě závěrečné práce se zabývají otázkou etnografických atlasů: J. O. Dzendzelivskij se zabývá problémy lingvisticko-etnografického atlasu Karpatské oblasti a S. I. Bruk princi

140

py sestavení ukrajinského regionálního historicko-etnografického atlasu.
      Oddíl recenzí v závěru sborníku je poměrně chudší. Jsou zde sice recenzovány nebo alespoň anotovány některé časopisy a dvě publikace, což je málo u sborníku takové kvality, který se objeví nepochybně v každé etnografické knihovně zejména v zahraničí, a měl by proto alespoň anotační formou informovat o produkci ve slovanské etnografii a folkloristice. Po druhém svazku Ethnologia Slavica lze konstatovat, že se podařilo dobré dílo, jemuž je třeba přát dalšího zdaru. Josef Jančář

Zborník Slovenského národného múzea LXV -1971, [obsah]

Etnografia 12, vědecký redaktor dr. Štefan Mruškovič, CSc., Martin 1971, str. 320, foto a kresby v textu, rus. a něm. resumé
      Už v předchozích recenzích Zborníku Slovenského národného múzea v Martině byla konstatována dobrá odborná úroveň tohoto periodika. Jeho pravidelně se opakující oddíly tvoří příspěvky k dějinám národopisu, oddíl studií je věnován otázkám především hmotné kultury a v poslední době zejména lidovému stavitelství a podobně je zaměřen i drobnější oddíl materiálů a archiválií a oddíly zpráv a výzkumů [/] a recenzí knih a časopisů. Pětašedesátý ročník Zborníku a dvanáctý, věnovaný výhradně etnograficko muzeologickým otázkám, přináší v prvním oddílu studii A. Polonce: A. Kmeť a A. Halaša - spolutvorcovia Národopisnej výstavy českoslovanskej v Prahe roku 1895. Polonec tu neosvětluje jenom vlastní problémy účasti Slovenska na této výstavě, ale ukazuje zároveň na širokou kampaň a její výsledky mezi slovenským lidem, již právě A. Kmeť a A. Halaša zahájili. Ukazuje se, že spíše A. Kmeť správně postihl i sociální potřeby slovenské vesnice a usiloval, aby vedení pražské výstavy nakoupilo co nejvíce předmětů slovenské podomácké práce a pomohlo získat odběratele a tím i rozšířit výdělkové možnosti v oboru lidové výroby na Slovensku. Nový materiál, který autor přináší, svědčí i o zajímavých vztazích spolupráce Čechů a Slováků na přípravě dosud největší národopisné výstavy v historii našich národů.
      Je už pravidlem Zborníku SNM, že vzhledem k významné úloze budování muzea lidového stavitelství v přírodě věnuje hlavní pozornost studiím o lidovém stavitelství. Také v tomto dvanáctém ročníku uvádí v oddílu studií články A. Polonce: Stľpové podstenia obytných domov na južnom Slovensku, J. Hyčka: Hospodárske stavby v Liptove, J. Vozára: Terminológia ľudového staviteľstva v niektorých obciach Liptova a J. Komy: Pôdorysný vývoj domu [/] v Plavnici. I když jde o studie z různých míst a oborů lidového stavitelství, jsou součástí jednotného úsilí Slovenského národného múzea v Martině o dobudování Muzea lidového stavitelství na základě dokonalého terénního i archivního výzkumu a komplexní dokumentace. A. Polonec ve studii, bohatě doložené kresbami a fotografiemi, sleduje vývoj sloupových podsíní na jižním Slovensku, zvláště v jižní části Tekova a Hontu v oblasti dnešního okresu Levice, a prokazuje na dalším materiálu z Novohradské, Gemerské a Zemplínské oblasti, že tyto sloupové předsíně nejsou charakteristické jenom pro hliněný a zděný dům, ale že je nacházíme v různých formách i u domů roubených. Autor odmítá názor maďarského badatele J. Totha, že sloupové podsíně jsou jakýmsi specifikem maďarského etnika, vycházejícím z prvků klasicistické architektury, a poukazuje na jejich větší rozšíření v panonské oblasti a sleduje i jejich současný vývoj na Slovensku. Zdá se, že otázku sloupových podsíní bude třeba řešit v širších souvislostech vývoje panonského a balkánského domu; autorovy podnětné závěry by neměly zůstat nepovšimnuty.
      Stejně zajímavá a potřebná je studie prof. J. Hyčky, věnovaná hospodářským stavbám v Liptově. Vychází z velmi pečlivého výzkumu a přináší přehled vývoje zastavění mimobytových prostor, tj. různých typů hospodářských budov postave

141

ných nejenom v blízkosti obytného stavení, ale často i daleko od něho. Autor správně posuzuje vývoj tohoto zastavění v souvislosti s vývojem velkorodiny, zvykového práva v obci a rodinných vztahů vůbec. Ve stavbě hospodářských budov a jejich umístění hraje významnou roli také šířka stavebních parcel, jež byly postupným dělením zmenšeny na úzká políčka, na nichž se stavělo do osy. Zajímavé je umístění obytných a hospodářských staveb za sebou tak, že nejdříve se za sebe řadí obytné domy a teprve za nimi tzv. dvory, jež zde znamenají kryté stodoly, maštale a případně další prostory pod jednou střechou. Také otázka zděných i roubených sýpek, jež svým stavebním i funkčním charakterem připomínají komory na jihovýchodní Moravě, má širší význam. Kresbami a fotografiemi bohatě dokumentovaný článek reprezentuje dobrou práci etnografie ve Slovenském národném múzeu.
      Dalším příspěvkem, zaměřeným pro potřeby muzea lidového stavitelství, je i dialektologický výzkum, o němž ve své studii pojednává J. Voznár. Příkladným způsobem na přiložených instruktivních kresbách podává úplnou terminologii stavitelství na části Liptova jako první výsledek zahájených výzkumů, který je překvapivě bohatý a nadějný.
      Vývojem půdorysu domu na rozhraní Spiše a Šariše v obci Plavnica se zabývá Jan Koma, který na základě podrobného průzkumu sleduje [/] změny ve vnitřní dispozici domu a poukazuje na to, že tyto změny dlouho neměly vliv na vnější tektoniku domu. Jde vlastně o vývoj od dvouprostorového domu s otevřeným ohništěm bez komína, který se dělením mění na tříprostorový a čtyřprostorový dům. Toto dispoziční členění je možné sledovat nejenom u roubených, ale i pozdějších zděných domů, což svědčí o tom, že půdorysné členění domů patří k nejstarším a nejdéle zachovávaným prvkům ve vývoji lidového stavitelství.
      V etnografii dosud málo sledovaným problémem se zabývá Petr Slavkovský ve studii Príspevok k problematike sezónnych zamestnaní na Orave, jejíž první část vyšla ve Zborníku SNM 11, 1970. Autor podává plastický obraz vývoje sociální struktury oravského obyvatelstva, sleduje podmínky, které vedly ke stále většímu zbidačování lidu v této oblasti a k jeho hromadnému odchodu za zaměstnáním do ciziny, zejména v 2. polovině 19. století. Vedle řady otázek sociologického charakteru a otázek demografických je z hlediska etnografie zajímavý způsob náboru pracovníků na zemědělské práce na velkostatcích pomocí tzv. gazdů, jež se ujal nejenom na celém Slovensku, ale i na Moravě. Bylo by možné uvést i další jevy, jež bezprostředně vycházely z právních a společenských podmínek a podmiňovaly sociálně ekonomický vývoj vesnic na Oravě, na jehož základě se formovaly i nové prvky [/] v celku lidové kultury této oblasti. Slavkovského studie pro toto poznání přináší mnoho věcných i metodických podnětů.
      K poznání lidové výroby a materiální kultury lidu na moravskoslovenském pomezí, především na Trenčansku, přispěla už řadou prací Viera Abelová. v recenzovaném zborníku publikuje studii Chlieb na okolí Trenčína, v níž velmi zevrubně na základě vlastních výzkumů i bohaté literatury sleduje způsoby pečení chleba a jeho místo v životě lidu. Studie je doplněna kresbami i fotografiemi používaných pomůcek k přípravě a pečení chleba i jeho uchovávání a terminologickým slovníkem, soupisem přísloví o chlebu a dalšími poznatky. Podobně záslužným článkem je i příspěvek Fr. Kalesného: Medovnikárstvo v Rajci. Autor na příkladě dvou medovnikářských rodů sleduje způsoby práce medařů, její rozsah i společenskou úlohu a zvláštní pozornost věnuje zhotovování "obětí", jež kupovali především poutníci na poutích, aby je obětovali za splnění svých proseb v kostele. Fr. Kalesný si všímá lidové výroby i v dalším příspěvku: Zdobenie kraslíc vo Fačkove, který doprovází bohatou fotografickou dokumentací.
      Studie Ladislava Čulena: Trnavský hrnčiarsky cech, podrobně popisuje historický vývoj hrnčířské výroby v Trnavě. L. Čulen z dosavadních poznatků o historii hrnčířské výroby na Slovensku usuzuje, že

142

v Trnavě, v jejímž okolí je výborná hrnčířská hlína, a proto také tolik známých hrnčířských středisek, vznikl nejstarší hrnčířský cech na západním Slovensku. Byl založen roku 1567 a zachovaly se i jeho Cechové artikuly, jež podle autora sloužily asi za vzor později založeným cechům. Cituje doslovně tyto artikuly, rozebírá jejich význam pro vývoj hrnčířské výroby v Trnavě a velmi zevrubně pojednává i o sortimentu, dekoru a využití výrobků trnavských hrnčířů.
      Zborník SNM uzavírají materiálové práce M. Kaňové o lidovém oděvu v Zázrivé, M. Slanináka o výzkumu zaniklé obce Sebeslavce, J. Hyčka o nových sbírkách etnografického ústavu SNM v Martině a oddíl zpráv a recenzí, který se zatím nepodařilo rozšířit a zkvalitnit tak, aby podával obraz o činnosti etnografů-muzejníků na Slovensku i o nejnovějších publikacích a článcích, jež jsou bezprostředně svázány s činností etnografických pracovišť. Vcelku můžeme s potěšením konstatovat, že Zborník Slovenského národného múzea v Martině - Etnografia je stále více nepostradatelným dobře vedeným etnografickým periodikem, přispívajícím k hlubšímu poznávání kultury a způsobu života našeho lidu. Josef Jančář[/]

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, 20, [obsah]

Wien 1971, stran 120
      Po ohlasech 150letého jubilea rakouské hudební folkloristiky v 18. a 19. ročence Rakouské společnosti pro lidovou píseň (Österreichisches Volksliedwerk), nabývá Jahrbuch 20 opět svůj obvyklý rozsah i obsahovou rozmanitost svého oddílu studií. z obsáhlého materiálového příspěvku K. Horaka o lidovém zpěvu a tyrolských vánočních zvycích (str. 1-34) je zde publikována již 4. část, obsahující hojnými ukázkami doložené novoroční popěvky a deklamovaná přání, jakož i "Sternsingen" - písně při tříkrálových obchůzkách. Jako předloha dalších dvou publikovaných studií posloužily referáty, přednesené zjara 1970 na mezinárodním semináři ve Stroblu (Solnohradsko) o středoevropském hudebně folkloristickém výzkumu od počátku 19. století do současnosti. Příspěvek Vendelina Müllera-Blattau (str. 35-45) charakterizuje v přehledné zkratce vývoj zájmu o lidové písně v Německu a význam houfného šíření písně umělého původu. Zatímco na počátku německého romantismu platila o lidových písních devisa "starý=krásný", vztahovaná na tvorbu vzešlou z "úst lidu", stále důkladnější znalosti hudebního folklóru a vznik umělých, nezřídka zlidovujících písní během 19. století přispívaly k "odidealisování" folklórního mýtu. Při výrazných proměnách společenských podmínek se [/] ukázalo, jak nevýznamným faktorem pro výklad lidového zpěvu v širším slova smyslu je autorství písní, stejně jako jejich pouhé ústní tradování, nahrazované stále více přejímáním ze sbírek a poznáváním lidových písní ve zpěváckých spolcích a ve škole. Müllerova-Blattauova charakteristika německého lidového zpěvu v 19. století v mnoha ohledech připomíná obdoby simultánního vývoje v Čechách.
      Zpráva Franze Lippa o "Drilutu" (dri Lutu=drei Laute, 3 výšky, resp. 3 tóny), přímé pastýřské troubě s rakouské strany Českého lesa, spíše jenom doplňuje základní informace o rakouské formě tohoto aerofonu (J. Blau, K. R. Klier ad.), známého - a lépe než v Rakousku doloženého - ve většině evropských zemí s tradiční pastýřskou kulturou (str. 71-73). - Zato druhý etnoorganologický příspěvek Petera Reitmeiera (str. 61-70) obsahuje řadu původních transkripcí techniky a praktické hry na lidovou harfu v Tyrolích, zaznamenaných ještě u posledních nositelů autentické tradice. Autor popisuje 3 nejdůležitější "hmaty" (úzký, široký čili zlatý, sekundový), zabývá se harfovou stylizací melodie (kromě obligátních akordických figurací též palcovým glissandem a oktávovou diminucí) i typickými odchylkami od běžných harmonických spojů T - D, resp. též s (chromatizace I. melodického stupně, záměna kvintakordů ze IV. na II. stupeň). Příspěvek může být vhod

143

ným podnětem pro doplnění příslušné literatury o lidové harfové hře v Čechách, čítající sice rozmanité historické údaje, avšak prakticky ani jediný a spolehlivý přímý doklad hudební.
      Nemenší podnětností se vyznačuje slovníček muzikantské terminologie od dvojice sběratelů Maxe Rosenzopfa a Haralda Tschanka (str. 7483). Zahrnuje přes 300 výrazů z hantýrky. lidových hudebníků v západním Štýrsku, fixovaných jak v hovorové řeči, tak i v dialektu. Některé z nich, počeštěny anebo přeloženy, zdomácněly také v Čechách prostřednictvím hlavně hudebníků z někdejších rakouských vojenských kapel; setkáme se zde ostatně i s pozůstatky muzikantské terminologie z období hudebního baroku a předklasicismu. Lexikální, etymologické i speciální hudební slovníky uvádějí takové výrazy zpravidla pouze sporadicky; přesto jsou dodnes hojně používány lidovými i profesionálními hudebníky - a nejen v Rakousku.
      Z informací o činnosti společnosti Volksliedwerk a dalších rakouských institucí zaujmou zprávy o mezinárodních seminářích v Millstattu (18.-24. X. 1970) a ve Stroblu (7.12. VI. 1971) s tématikou, která se úzce týká všeobecných otázek hudebního folklóru střední Evropy. Ze 113 titulů bibliografie v němčině publikovaných novinek etnomuzikologické literatury od Marie Kundegraberové (v 20. ročence kupodivu bez informací o gramofonové pro[/]dukci) dlužno připomenout alespoň monografii německé slavistky Helgy Thielové Die deutschen Volkstänze in Böhmen, Mähren und Schlesien (Marburg 1970, 241 str.). Závěrečný oddíl recenzí anotuje kromě dvou desítek dalších novinek bibliografii komise SIEF pro lidové balady, na které se spolu se Z. Kumerovou a W. Brednichem podílí též brněnský badatel O. Sirovátka.
      Jaroslav Markl

"Problémes theoriques de l'ethnographie", [obsah]

Problémes du Monde contemporain 3, Rédaction "Sciences Sociales Aujourd'hui", Académie des Sciences de l'URSS, Moskva 1971, str. 156. Rotaprint
      Sovětská akademie věd přistoupila k vydávání knižnice o současných problémech společenských věd v SSSR ve francouzštině, angličtině a španělštině, aby zahraniční odborníci i zájemci byli informováni o dnešních úkolech společenských věd v Sovětském svazu, o jejich řešení a výsledcích. Třetí svazek této knižnice byl připraven Ústavem etnografie AV SSSR, což svědčí o významu této discipliny jak v SSSR, tak o jejím propagačním účinku v zahraničí.
      Do svazku bylo vybráno sedm studií z různých odvětví etnografie a [/] antropologie, reprezentujících současný teoretický trend. J. Bromlej shrnuje ve studii "K definici termínu etnos" (A propos de la définition du terme "ethnie") své názory, v dílčích aspektech již dříve diskutované a publikované, na terminologické vyjasňování a vymezování jednotlivých typů lidských společenství.
      S. Tokarev v "Příspěvku ke studiu metody etnografického výzkumu materiální kultury" (Contribution á l'étude de la méthode d'exploration ethnographique de la culture matérielle) staví jako základ svého přístupu ke studiu materiální kultury vztah člověka a věcí: "Etnografie je ve skutečnosti věda o člověku a ne věda o věcech". Přesný popis jevů materiální kultury pokládá za samozřejmý předpoklad; to, proč je etnograf studuje, by mělo být poznání sociálních vztahů prostřednictvím jevů materiální kultury. Je proto třeba studovat např. funkci stravy pro společenské vztahy společností na rozdílném stupni vývoje, význam jídla jako rituálu, diferenciaci stolování (podle pohlaví, sociálních skupn) a další otázky. Podobně je tomu s funkcemi odívání - oděv jako ochrana a jako ozdoba a reprezentace, diferenciace pohlaví v obleku, rozdíly sociální, současná demokratizace apod. Také klasický etnografický jev, jakým je bydlení, by měl být podroben novým aspektům sociálním: k studiu kooperace a rozdělení prací při stavbě domu,

144

rozdělení domu v souvislosti se způsobem rodinného života, rituálním účelům některých částí domu, lidovým názorům ve vztahu k domu, etnickým zvláštnostem. Cílem srovnávacích etnografických studií by měla být zákonitost historického vývoje obydlí a jeho částí, jeho souvislost s vývojem techniky a urbanizace, zvláště pak s vývojem rodiny.
      A. Kazanov uveřejňuje studii "Hlavní linie formování tříd v prvobytné společnosti" (Les grandes lignes de la formation des classes dans la société primitive), ve které na základě marxistického pohledu srovnává nejnovější poznatky sovětských vědců zvl. z Polynésie a Afriky o formování tříd.
      Kolektivní prací nedávno zesnulé L. Anochiny, V. Krupjanské a M. Šmelevy je studie "Způsob života a jeho proměny v průběhu výstavby socialismu", (Le mode de vie et sa transformation au cours de l'édicification du socialisme). Studie je zaměřena na zkoumání procesu, který modifikuje existenci sovětských lidí v první fázi vytváření komunistické společnosti. Autorky definují způsob života jako "každodenní život, založený na návycích, tradicích, na vztazích mezi lidmi a na dalších jevech, které se formují v průběhu sociálních aktivit lidí, v jejich životě v domácnosti a v rodině. Způsob života je formován v důsledku určitých aktivit sociálních, politických, ekonomických a kulturních, které se [/] stávají návykem, tradicí." Pod tímto zorným úhlem pak sledují vývoj způsobu života od prvých porevolučních Iet, změny které byly důsledkem legislativních zásahů v oblasti sociálně-ekonomické, národnostní i náboženské, jejich odraz u národů na různém stupni vývoje, u obyvatel ve městě i na vesnici. Charakterizují radikální změny ve způsobu života spojené s budováním těžkého průmyslu a se vznikem kolchozů, s přemísťováním velkých skupin obyvatel do oblastí střední Asie a jihozápadní Sibiře, důsledky těchto změn, tak jak se projevovaly a projevují smíšenými sňatky a oslabováním lokálních zvláštností ve všech oblastech materiální a duchovní kultury. Studie přináší zvláště zajímavé materiály z oblastí střední Asie a dálného Severu. Současnou etapu ve vývoji způsobu života na materiální a technické bázi komunismu označují autorky jako přímý přechod od socialistického způsobu života, na rozdíl od bouřlivého a bojového přechodu, což bylo charakteristické pro formování socialistického způsobu života.
      Zajímavým příspěvkem je analýza S. Arutjunova o domácích a cizích prvcích v materiální kultuře Japonska. (Les élements originaux et les apports étrangers dans la culture matérielle du Japon). v historickém vývoji autor sleduje přijímání inovací do tradiční japonské kultury, pozvolnou asimilaci, která nenarušuje tradiční originalitu.[/]
      Z oblasti antropologie obsahuje sborník dva příspěvky. Studii V. Alexejeva "K rasové diferenciaci lidstva" (Sur la differenciation raciale de l'humanité) a A. Zubova "Odontologická antropologie a historické vědy. (L'anthropologie odontologiques et les sciences historiques).
      První cizojazyčný sborník Institutu etnografie AV SSSR dává konkrétní představu o současných problémech sovětské etnografie. I když pochopitelně nemůže uvést celou bohatou škálu etnografické problematiky, tak jak ji např. uvádějí výroční přehledy výzkumů, ukazuje na vybrané problémy, přínosné jak z hlediska teorie, tak zobecňující bohatý materiál. Olga Skalníková

Severní Morava, [obsah]

Vlastivědný sborník, svazek 21, Šumperk 1971, 80 stran
      V posledním sazku Severní Moravy je vedle obvyklého pestrého výběru článků, zajímavostí a zpráv z oboru historie a přírodních věd otištěn článek s tematikou zastoupenou v tomto sborníku poměrně vzácně. Je to článek Václava Rýznara Národopisné prvky v Horních Studénkách (s. 40-56). Národopisná literatura zabývající se oblastí severní Moravy je ve srovnání s jinými moravskými regiony dosti chudá. Vyplývá to do značné míry ze složi

145

tého národnostního vývoje severomoravského pohraničí. Existují sice ojedinělé, vzácné starší práce a sbírky, zatím však v rukopisech. Proto je vítaným přínosem každý příspěvek, který se v tisku objeví. Václav Rýznar je znám jako autor závažných prací sociologických a dialektologických (např. z výzkumu prostředí hraničářského dítěte na Šilpersku, Olomouc 1929, O řeči severomoravských hraničářů, Olomouc 1932, Sociologický význam československého pohraničí, Olomouc 1936). Při shromažďování materiálu důkladně poznal kraj, hlavně oblast Šilperska (dnešního Štítecka) a zaznamenal spoustu národopisných údajů, které pak dále doplňoval vlastním pozorováním i dotazy u informátorů. Výsledkem této dlouholeté činnosti se stal předložený článek.
      Autor se snažil "zachytit národopisně rok v Horních Studénkách". Pojednává o jednotlivých kalendářních zvycích ode dne Nového roku vždy důsledně zaznamenává, které prvky již patří minulosti a které se dodnes udržují. Zajímavá je např. transformace tradičního "dupání na len" a dožínkových slavností do současného společenského života družstevní vesnice. Všechny výroční svátky, zvláště známá hornostudénská pouť, jsou popsány podrobně a barvitě. Vedle cyklu kalendářních zvyků zachytil Rýznar řadu nejrůznějších pověr, pranostik, dětských her. Věnuje pozornost lidové stravě, v níž se [/] dodnes udržela řada osobitých místních pokrmů. Zmiňuje se o zajímavých přezdívkách obyvatel obce, o tradičních názvech tratí, o lidových názvech ovoce, bylin, stromů aj. Vyprávění místní pověsti o Petrově je zařazeno jako ukázka místního nářečí. I další záznamy prozrazují zájem lingvisty - ukázky hanlivých slov, kleteb, mazlivých slov. Folklór je zastoupen příklady různých rčení, říkanek, koled. Velice zajímavá je podrobná stať o lidovém léčení a o víře v nadpřirozené bytosti. Cenný popis hornostudénské svatby od poloviny minulého století do dnešních dní a popis pohřební tradice studii uzavírá.
      Václav Rýznar předkládá čtenářům Severní Moravy svoji práci velmi skromně. Je to práce materiálová a popisná, ale je třeba vysoce ocenit věcnost a důkladnost, mnohostrannost a bohatství záznamů. Pečlivé dobové určení údajů zaznamenaných v jediném místě, v Horních Studénkách, zaručuje jejich věrohodnost a dokumentární hodnotu.
      Rýznarův článek znamená cenný přínos pro odbornou národopisnou práci a zajímavě obohacuje obsah sborníku Severní Morava. Vanda Tůmová[/]

Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 12, 1971, č. 1-2, 3-4, str. 7-641 [obsah]

Dvanáctý ročník Zpravodaje MK je z větší části zaměřen na problematiku toponym v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Otázky antroponym v tomto ročníku ustupují do pozadí. Přesto některé práce z obou těchto tematických oblastí zaujmou etnografa a folkloristu.
      Badatelských zájmů etnografických se přímo dotýkají ty studie a stati, které se speciálními metodami onomastickými pokoušejí o lokalizaci zaniklých osad, tedy obcí, jejichž existenci zaznamenávají již pouze historické prameny. Problematika těchto osad se v současné době dostává do popředí zájmů jazykovědců, středověkých archeologů a historiků. Souvisí však přímo i se studiem etnografickým. Na stránkách dvanáctého ročníku Zpravodaje se největší pozornosti dostalo oblasti severovýchodních Čech. k tomuto území se váží stati V. Wolfa (Zaniklá ves a tvrz Zátluky na Královédvorsku lokalizována, č. 1-2, str. 148-151; "Zaniklá" ves Peličov, č. 1-2, str. 152-153), J. Procházky a V. Wolfa (Zaniklé a dočasně pusté osady na Trutnovsku ve středověku, č. 3-4, str. 404-413), J. Kalistové (Otazníky kolem Miletína, č. 3-4, str. 357-360) a R. Roupa (Osady na Královédvorsku, č. 3-4, str. 414-417). Obdobnou problematikou na Čáslavsku se zabývá R. Za

146

dina (K místopisu Zbýšovska, č. 1-2, str. 154-160) a z širšího pohledu celomoravského L. Hosák (Příspěvek k evidenci nelokalizovaných moravských osad, č. 1-2, str. 44-49). z hlediska etnografického je bezesporu zajímavá i stručná črta J. Spala (Havraníky, č. 3-4, str. 418-419), spojující, na rozdíl od Profouse, název obce Havraníky na Znojemsku se starým názvem výrobců koberců. Historické doplňky k Profousovým Místním jménům přináší J. Stach (K jménům rycht Královského Hvozdu, č. 3-4, str. 420-423).
      Z tematické oblasti studia osobních jmen zaujme etnografa a folkloristu několik prací. M. Majtánová (Vlastní jména osob v národních báchorkách a pověstech Boženy Němcové, č. 3-4, str. 377-387) dokazuje malý rozsah osobních jmen užívaných v díle B. Němcové, upozorňuje na jejich lidový původ na straně jedné, na jejich ovlivnění módou a duchem 19. století na straně druhé. Jména umělá s charakterizační funkcí považuje za výtvor autorky. B. Téma se zaměřil na problematiku současnou: zabývá se otázkou tvoření domácích křestních jmen a zdrobnělin ve východním Těšínsku, tedy v oblasti i národopisně zajímavé (Dívčí a ženská hypokoristika na východním Těšínsku, č. 3-4, str. 424-430). Otázkám osobních jmen a přízvisk v 16., 17. a 18. století jsou věnovány stati G. Hofmanna (Přízviska na panství Dolní Lukavice r. 1691, č. 1-2, str. [/] 35-37), V. Nezbedy (O jménech choceňských osedlých v 16. století, č. 1-2, str. 88-97) a J. Jíhlavce (Antroponymická směs z Mnichovohradišťska, č. 1-2, str. 54-58).
      Ve dvanáctém ročníku Zpravodaje MK je zařazena 36., 37. a 38. stovka onomastických zpráv a poznámek vyšlá z pera V. Šmilauera, Z. Brockého, M. Novákové-Šlajsové a dalších (č. 1-2, str. 210-265, č. 3-4, str. 461-603). Tento soustavně vydaný souhrn anotovaných bibliografických záznamů o československé, evropské a světové onomastice nelze přehlédnout. Etnograf i folklorista zde nalezne řadu údajů bezprostředně souvisejících s jeho badatelskými zájmy. Mirjam Moravcová

Marie Kovářová, Velikonoce na Podblanicku, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 12, 1971. [obsah]

(Vydalo Okresní muzeum Podblanicka na Jemništi, uspořádal Eduard Šimek a Václav Zelený, str. 153-178, 15 fotografií a 2 kresby v textu)
      Ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka se v poslední době pravidelně objevují velmi cenné a rozsáhlé studie Marie Kovářové, odborné pracovnice v oboru etnografie Okresního muzea Podblanicka, které Sborník vydává. Marie Kovářo[/]vá po zpracování lidového pečiva obrátila svou pozornost k obyčejům rodinným i výročním: Po velmi zdařile zachyceném a už otištěném průběhu svatebních obřadů chystá svědectví o zvycích při narození dítěte a po obsáhlém popisu vánoc v minulém svazku vychází ve dvanáctém ročníku Sborníku Podblanicka její příspěvek o velikonocích v kraji pod Blaníkem. Stejně jako články minulé, zachycující zapomenuté, zanikající i dosud žijící obyčeje v této části Čech, vítáme i tento dokladový materiál, protože prací o lidových obyčejích vychází poměrně málo a o středních Čechách víme snad nejméně.
      Právě tak jako minulé autorčiny studie i stať o velikonocích je zpracována na základě dotazníku, obsahujícího 15 otázek a rozeslaného v r. 1968 informátorům ve stáří od 26 do 86 let. Šedesátpět zodpovězených dotazníků doplnila autorka předchozím i následným cílevědomým osobním výzkumem v terénu a krajinskou literaturou.
      Z celého článku vysvítá, že velikonoční obyčeje na Podblanicku měly v hlavních rysech shodný ráz s oslavou velikonoc v jiných českých krajích. Přesto však ve studii najdeme mnohé, co národopisce upoutá rázovitostí či ojedinělostí. Navíc je samozřejmě stejně cenný také popis zvyklostí jinde obvyklých, neboť dosud nebyly na Podblanicko lokalizovány.
      Marie Kovářová začíná popisem života v době postní a všímá si

147

zejména obyčejů o nedělích velikonocům předcházejících. z výčtu jejich názvů však není jasné, jak se jednotlivé neděle jmenovaly. Zvláštní pozornost pak věnuje obyčejům tzv. "svatého týdne", začínajícího Květnou nedělí.
      Za zajímavé pokládám složení kytic z kočiček, svěcených na Květnou neděli, k nimž se přidávaly větve klokoče, anebo v jiných místech dlouhá košťata z lískového či jiného proutí, jež měla na vrcholu ozdobnou kytku z kočiček. Podobný obyčej - svěcení "beranů" - máme zachycen téměř z celých jižních Čech. Zvlášť dlouhé je mívali chlapci na Písecku, Táborsku a Českobudějovicku.1) Podle svědectví M. Kovářové byl tento zvyk rozšířen i na území ležícím severovýchodně od Písku, v okolí Nadějkova, na samém rozhraní středočeského a jihočeského kraje.
      Pěkným dokladem jsou fotografie velikonočních řehtaček, z nichž pozoruhodný je tzv. "kocour", který se nosil pod levou paží a rozezvučoval se klikou. Jinak se užívalo obvyklých řehtaček a klapaček. Je zajímavé, že tento zvyk - jeden z nejstarobylejších velikonočních obyčejů - se prováděl ještě v r. 1968 v Třemošnici a dosud se udržuje tam, kde je zvykem zvonit poledne. M. Kovářová otiskuje několik verzí říkanek, recitovaných chlapci při "honění Jidáše" - jsou to varianty popěvků, zapsaných už v kancionálech ze 16. [/] století, a svědčí tedy o jejich všeobecném rozšíření.
      Cenné je svědectví o křížcích z kočiček, které se zastrkávaly do polí, o umývání se v tekoucí vodě na Zelený čtvrtek a na Velký pátek, přičemž autorka uvádí modlitbu, kterou lidé odříkávali toho dne na zahradě před východem slunce. Popisuje také různé praktiky, jimiž se o velikonocích vyháněl nepohodlný hmyz a jiní škůdci.
      Zvláštní pozornost věnuje velikonočnímu pečivu. Popisuje různé druhy i tvary jidášů, které se pekly jak v domácnostech, tak v pekařství, vzhled velikonočních beránků a mazanců, jejichž neobvyklou výzdobu z dvoupramenného pletence, který bochánek obtáčel, a ptáčka z těsta, posazeného na jeho vrcholu, autorce vypodobnili v Radošovicích u Vlašimě. Zaujala mne skutečnost, že na Benešovsku měl každý člen rodiny svůj bochánek a podle svého i s ním hospodařil. Tento obyčej jsme znali především ze svátků vánočních, kdy v některých krajích zejména čeleď, ale např. na Příbramsku2) i každý člen rodiny, měl svou vánočku. Pro rozlišení je matka dětem označovala různými zvířátky a ptáčky z těsta. Dokladem starobylostí tohoto velikonočního pečiva je svědectví, že před mazanci z nákladného těsta, jak je nyní známe, se i ve středních Čechách pekly bochánky z lepšího těsta chlebového. Hlavním velikonočním jídlem i na Benešovsku [/] byla takzv. "hlavička", nádivka dodnes oblíbená a nákladná - dělala se prý až z 80 vajec, z uzeného, ale i jiného druhu masa, z housek, koření a především z rozsekaných kopřiv. Týž předpis i název pro velikonoční nádivku uvádí M. ÚlehlováTilschová z Českomoravské vysočiny, pod jiným názvem ji známe z různých krajů Čech.3) Jiným obřadním jídlem byla natvrdo vařená vejce, z nichž jedno členové rodiny společně snědli, aby drželi pohromadě.
      Autorka dále popisuje místní obyčeje, spojené se Vzkříšením, i zvyky, vztahující se v tyto dny k -ochraně domu, polností i zahrady.
      Největší část stati ovšem zabírá pomlázka. Zajímala mne zmínka, že se někdy pletly "pomlázky" ze 6-8 proutků různých barevných odstínů, aby byly pěkné. Takovou pomlázku jsem neviděla, ani v muzeu ji nemáme. Velmi cenný je výčet popisů barvení a zdobení vajec - technik i vzorů, mnohé z nich jsou dokonce dokumentovány fotograficky. M. Kovářová na Benešovsku zjistila vejce rýsovaná, vyleptávaná kyselinou, malovaná voskovou reservou, štětcem, rytá, zdobená obtisknutými lístky či kvítky a travinami, později kupovanými obtisky. Kraslice nebo "malovánky", jak se na Voticku také říkalo, si malovala děvčata, nebo je dávala zdobit ženám, v tom zvlášť zručným, někde je přinášela dokonce k truhláři, aby je obarvil politurou. Ve městě se často kupovaly

148

tzv. "pouchy", vyfouknutá vajíčka, zdobená dracounem, obrázky svatých, stužkami ap., anebo vajíčka skleněná, vyráběná v malých okolních sklárnách. Mistrovskou prací konopišťského kováře na konci 19. století byly pouchy okované. Je velrni záslužné, že M. Kovářová nejen pořídila fotografie zachovalých kraslic a zjistila ženy, které dosud vejce malují, ale dala udělat rekonstrukce kraslic, anebo přiměla ty ženy, které už kraslice nezdobí, aby je pro ni udělaly. Jsou jedinečným dokladem tohoto lidového umění na Podblanicku.
      Pěkná a obsáhlá je sbírka nápisů na kraslicích, jaké se užívaly v tomto kraji.
      Autorka dále popisuje "pomlázku", tj. dárek děvčete chlapci o velikonočním pondělí, dárek hospodyně dětem a "hodovníkům" či koledníkům za "pomlázkování" a uvádí varianty velikonočních koled. z nich je zvlášť zajímavý popiš dětské koledy, jež je dokladem přátelských styků křesťanských rodin s židovskými, kterých ve středních Čechách bylo hodně,4) a její vlídné přijetí přesto, že koleda křesťanských chlapců vlastně židy hanobila. A konečně M. Kovářová uvádí různé hry chlapců s vykoledovanými vejci. Pozoruhodnou částí článku je líčení velikonočních obyčejů v malých městech Podblanicka. Lišily se od zvyklostí vesnických, ale měly zvláštní ráz a osobité, maloměstské kouzlo. Právě vystižení [/] rozdílnosti oslavy velikonoc na venkově a ve městě je jedním z mnoha kladů této studie.
      Jediné, co bych autorce této záslužné stati pro příště doporučila, je uvádět informátory v poznámce místo v textu, což by přispělo k přehlednosti článku. Dále pak by bylo žádoucí vyčerpat literaturu, pojednávající o daném tématu jak v kraji pod Blaníkem, tak aspoň v hrubých rysech z okolí, aby autorka mohla ještě lépe zvyky zařadit a hodnotit. Ale i bez těchto doplňků přináší článek velmi cenný materiál a poučení o slavení velikonoc v minulosti i dnes na venkově a ve městech Podblanicka.
      V témže ročníku Sborníku Podblanicka na str. 205-206 etnografa zaujme ještě

Zpráva o činnosti národopisného pracoviště Okresního muzea Podblanicka z pera téže autorky. Podává v ní přehled o úctyhodné činnosti na poli etnografie na Benešovsku. Muzejníka především zajímá výčet dokladů lidové kultury hmotné, jež bylo umožněno do sbírek získat ať koupí či darem, anebo nálezem. Uveřejněné jméno dárce či prodávajícího s místem výskytu je cenným záznamem - lze to však praktikovat pouze v muzeích, kde počet přírůstků je poměrně nízký. Autorka uvádí [/] i přehled publikační, přednáškové a výstavní činností a výčet cest. Zde bych vytkla jen nepřesnost - mezinárodní národopisnou konferenci spojenou s exkurzí po Berounsku na počest 75letého trvání Národopisného muzea v Praze pořádalo především národopisné oddělení Historického muzea - Národního muzea v Praze, nikoliv Kabinet muzejní a vlastivědné práce.
      Zároveň bych ráda zdůraznila, že bychom si přáli, aby národopisná pracoviště i ostatních okresních muzeí se mohla vykázat tak bohatou a úspěšnou prací. Alena Plessingerová Poznámky
1.
      Srv. Jan Fr. Zítek, Beránková či Květná neděle v jižních Čechách. Český lid XVIII, 1908-9, str. 339-341 a Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, sv. III, Smrt nesem ze vsi ... pomlázka se čepejří. Praha 1910, str. 79-81
2.
      Sigismund Bouška, Děti, Praha 1918, str. 67-71
3.
      Marie Úlehlová-Tilschová, Česká strava lidová, Praha 1945. str. 63 a 332-333
4.
      Velmi cenným etnografickým dokladem o jejich způsobu života i spolužití s křesťanskými sousedy koncem 19. a začátkem 20. století nám zanechal Vojtěch Rakous v souboru črt Vojkovští a přespolní (Praha 1910), vydaných posledně ve výbor nazvaném Modche a Rézi (Praha 1968). Zcela jinak pojatá, ale cenná je studie Jana Herbena z r. 1907 Židé v našich horách, otištěná v publikaci Hostišov (kniha druhá, Praha 1933, str. 96-109)

149

Agrikultúra, Zborník pre dejiny poľnohospodárstva na Slovensku, 10, 1971 [obsah]

Sborník přináší několik studií majících úzký vztah k národopisu. Patří mezi ně např. archeologická studie A. Habovštiaka, Hmotná kultúra stredovekých dedín vo svetle doterajšieho archeologického výskumu na Slovensku (7-28). Habovštiak se zabývá nejprve zemědělstvím a přináší zprávy o dokladech pluhu ve slovenském středověkém archeologickém materiálu; poněkud zarážející je přitom, že nezná a neuvádí základní práci, jakou je Šachova syntéza Rádlo a pluh na území Československa, část první, Praha 1961, která by mu poskytla daleko jasnější orientaci po problému než většina prací citovaných. Autor uvádí ještě doklady dalších druhů nářadí na obdělávání půdy nebo jejich součástí: železná okutí ma rýče, motyky a železné hřeby do bran (termín bránik znamená však často i kruh z houžve nebo později ze železa, na tažení bran). Problematické je, zda lze pro středověk používat místo názvu srp termín kosák, alespoň mně se to zdá být anachronismem. Obrázek č. 2/3 znázorňuje spíše otku než škrabák na kůru, obrázek č. 2/4 nelze asi vykládat tak jednoznačně. Jinak však třeba autorovi přiznat poctivou snahu vyrovnat se s tak sporadickým materiálem, jaký je zatím v tomto směru znám. To se týká i oddílu, ve kterém píše Hrabovštiak [/] o chovu dobytka. Zcela oprávněný je autorův názor, že koně se používalo ve zkoumaném období na Slovensku především pro jízdu, zatímco tažným zvířetem byl skot, a to především voli. Škoda, že není podrobněji popsán obr. č. 6/2; domnívám se totiž, že vyobrazený předmět není bodlem, ostnem na dobytek, který se nasazoval na tyč a jimž byl dobytek poháněn, jak soudí Habovštiak podle Hrubého, ale že může jít o toulec s otvorem, jímž se protahoval provaz nebo řemen.
      Zvláštním kusem domácího inventáře z území jihozápadního Slovenska jsou kotlíky, na kterých se podle autora vařilo na otevřeném ohni, Tyto kotlíky se zavěšovaly pomocí šňůry, jež se provlékala přes dva páry proti sobě přes vnitřní okraj nádoby provrtaných dírek. Před 11.-13. stoletím se tyto hliněné nádoby nevyskytují a autor je považuje za relikt pastýřského obyvatelstva, které je přineslo ze svých přičernomořských oblastí do Karpatské kotliny, ,nejde-li tu ;ovšem o nějakou starší tradici v panonské oblasti, která do jihozápadního Slovenska pronikla až v této době. Zdá se mně, že kulturní vliv v tomto případě vycházel spíše ze středomořské oblasti; otázka bude ovšem asi dost složitá.
      Zajímavá je autorova úvaha o toponymických názvech utvořených z názvů řemeslných či výrobních. Protože žádný archeologický výzkum ještě neobjevil podle názvu v místě [/] určitou specializovanou výrobu, soudí autor, že takový název vyjadřoval píše povinnost jistých složek obyvatelstva příslušných dědin na výrobní odvětví, že tedy např. Hrnčiance měly obstarávat a odevzdávat královskému dvoru v rámci služební organizace keramické výrobky.
      Přes některé kritické poznámky, které jsme pronesli, pokládáme Habovštiakovu studii za velmi cennou a přínosnou i pro národopis.
      Pro etnografa mnoho zajímavých údajů poskytuje článek J. Fojtíka "Poľnohospodárske náradie v hospodárskych inventároch" (67-83). Jde tu o inventáře Trenčanského a Bánovského panství od 17. staletí. Autor nereprodukuje jen materiál, ale všímá si pramenné a dokladové hodnoty inventářů; v tomto ohledu se řada jeho názorů shoduje s výsledky bádání v českých zemích. v slovenských inventářích zaujmou čtenáře především inventáře zahradnické, ale i materiál názvoslovný. Tak např. termín krájadlo, rozšířený na severu slovanského území, proti jihoslovenskému čerieslu, což je důležité i z hlediska slovanského vůbec. Autor sleduje i otázku rozšiřování dvorového inventáře v souvislosti se sociálně ekonomickými změnami v 18. a 19. století. Nakonec publikuje Fojtík ještě inventáře z pozůstalostních a jiných soupisů majetku poddaných a zemanů z konce 18. a první poloviny 19. století.
      Bohatý národopisný materiál z nedávné minulosti je obsažen ve dvou

150

článcích J. Geryka: jsou to "Chov hospodárskych zvierat v strednej časti Púchovskej doliny a jeho význam v minulosti" (93-107) a "Pastieri, služobníctvo a ich zvyky v strednej časti Púchovskej doliny" (109-114). Ve druhém z nich popisuje autor i příslušné výroční zvyky a publikuje halekačky a pastýřské písně.
      Národopisný materiál najde čtenář však i v dalších článcích a také v oddílu Dejiny poľnohospodárskej [/] osvety a školstva (117-188). v oddílu Poľnohospodárska muzeológia (191-214) je uveřejněna zpráva "Poľnohospodárske múzeum v Nitre a jeho činnosť v prvom desaťročí jeho existencie (1960-1969)" od O. Gergelyiho, K. Podolákové a J. Vontorčíka, dnešního ředitele ústavu. Zpráva přehledně informuje o historii dnešního muzea, o jeho vzniku a bohaté činnosti za posledních deset let, z níž upoutá zejména výčet terénních výzkumů, které mu[/]zeum za tu dobu uskutečnilo, zpráva o záchranných sběrech a o muzeální expozici, o široké osvětové činnosti a spolupráci s institucemi zahraničními i o publikační práci zaměstnanců muzea.
      I jubilejní desátý ročník časopisu Agrikultúra, který vydává od jeho počátku Slovenské poľnohospodárske múzeum v Nitře, je ukázkou, jak se úspěšně rozvíjí činnost tohoto ústavu. Jaroslav Kramařík

151

KONFERENCE

Kam zamíří evropská etnologie? [obsah]

Dne 24. srpna 1971 se sešli v Paříži členové SIEFu (Société Internationale d'ethnologie et de folklore) ke svému prvnímu kongresu, který ve svém názvu "I. mezinárodní kongres evropské etnologie" (Premier Congrés international d'ethnologie européenne) zdůraznil, že SIEF se definitivně, po řadě diskusí, rozhodl být organizací etnologů, zabývajících se Evropou, podobně jako existují mezinárodní organizace afrikanistů a amerikanistů.
      Historie SlEFu je v odborných kruzích známa: z podnětu Mezinárodní společnosti pro lidovou prózu ISFNR, sdružující nejvýznamnější folkloristy a čile pracující nejen na kongresech, ale i v pracovních komisích, mělo dojít k znovuoživení činnosti ClAPu (Comité international d'arts populaires), založeného v r. 1928 v Praze. Od doby rozkvětu ClAPu však v evropské etnologii vystudovaly a tvůrčím způsobem do vědy zasáhly nové generace, které mají nové názory na obsah i rozsah své discipliny. Proto došlo nikoliv k oživení staré společnosti, ale k založení nové, která se po prvé sešla opět v Praze, v r. 1956.1) Pětileté období, které uplynulo od založení SlEFu k jeho prvnímu kongresu, bylo obdobím hledání profilu spo[/]lečnosti, obdobím formování kádrů kolem pracovních komisí, obdobím jednání o organizační zapojení a podporu celosvětových organizací jako je UISAE, ClPSH, UNESCO. A bylo i obdobím neveřejného soupeření s jinou skupinou, která sice neorganizovala širokou členskou základnu, ale pracovně, v publikačním orgánu Ethnologia Europea dávala místo vybraným evropským etnologům k zveřejnění jejich pracovních výsledků.
      SlEF se tedy konečně sešel a za vydatné organizační pomoci francouzského národopisného musea (Musée National des arts et traditions populaires), v jehož nové budově u Buloňského lesa se kongres konal a ve spolupráci s evropským oddělením Musea člověka (Musée de l'Homme) mohlo pracovat třistačlenné shromáždění, vyslechnout a diskutovat na třech plenárních zasedáních o hlavních referátech a v devíti sekcích se podrobně zabývat jednotlivými problémy evropské etnologie.
      Zasedání bylo zahájeno úvodním referátem prof. M. Popa z Bukurešti o hlavních problémech evropské etnologie (Problémes géneraux de l'ethnologie européenne), v druhém hlavním referátu hovořil prof. J. Greismas z pařížské Sorbonny na téma "Jazyky jako komunikační sy[/]stémy - (jazyk mluvený, jazyk gest, jazyk hudební)" a konečně ředitel MATP J. Cuisiniére o museografických informacích a o využití nejpokrokovějších metod při studiu etnografických jevů.
      V devíti komisích pak odezněly referáty a diskuse specialistů o 1) bibliografii, 2) zemědělském nářadí a technikách, 3) o lidové poesii, 4) výročních zvycích a současných slavnostech, 5) lidové architektuře a muzeích v přírodě, 6) rodinné organizaci, 7) etnografickém filmu, 8) interetnických vztazích v současné evropské kultuře, 9) lidové kultuře a jejím museografickém vyjádření.
      Úvodní referát prof. Popa byl nazván "Hlavní problémy evropské etnologie". Autor vyšel ze srovnávací terminologie a zdůraznil, že to, že mezi různými termíny pro náš obor zvolil etnologii, znamená pouze přijetí určité konvence, nikoliv směrnici. Předmět vědy v evropském výkladu charakterizoval jako studium té části kultury, kterou nacházíme v lidovém prostředí. Toto vymezení má podle Popa úskalí v tom, že je aplikováno jak na kulturu předindustriální, tak industriální společnosti. A konečně nesnáz dosavadní definice je i v tom, že se snaží definovat předmět bádání z jeho vedlejších znaků. Proto se Pop chtěl pokusit

152

o zpřesnění vymezení předmětu etnografie tím, že by vymezil znaky lidové kultury a jejich systém pomocí a aplikací postupů, které se užívají v semiotice jazyků. Navrhuje proto, aby předmět studia byl vymezen jako "negramatikalizovaná" kultura, tj. ta část evropské kultury, jejíž nositelé si nejsou vědomi, že kultura, kterou praktikují, je určitým systémem, má vypracovanou "gramatiku". Název "negramatikalizovaná" je navrhován namísto orální nebo "non lettré" (neznalý písma), z toho důvodu, že při úrovni evropské kultury by bylo nelogické zavádět rozdíl "lettré" - "non lettré" (znalý - neznalý písma). Pop se ztotožňuje s J. M. Lotmanem, sovětským semiologem, který při pokusu vypracovat typologii kultury užil analogií s jazykem a dospěl k determinaci dvou systémů vnitřní organizace kultury.2) První systém se organizuje jako souhrn zvyků, druhý Jako kodex pravidel. v prvním systému je reálné to, co existuje, v druhém to, co je předepsáno. Lotman navrhuje pro první formu kultury název kultura textů, pro druhou kultura gramatiky.3)
      Evropská etnologie je tedy podle Popa disciplina, která se zabývá studiem té části kultury našeho kontinentu, která se vyjadřuje texty. Tyto texty se ralizují různými jazyky, které se neučí jako systém pravidel, ale jsou přímo přenášeny z generace na generaci. Každé sdělení zprostředkované tímto způsobem, či [/] spíše každá kategorie sdělování je znakem v obecném systému znaků, 'konstituovaných tou částí evropské kultury, která je předmětem etnografických bádání. Cílem evropské etnologie by mělo být odhalení významu těchto znaků. Měla by se snažit vypracovat gramatiku jazyků, jejichž prostřednictvím se lidová kultura realizuje, měla by se pokusit vyložit to, co přirozeně žije, aniž se ohlíží na to, je-li etnology vyloženo nebo ne.
      V další části svého referátu prof. Pop apeloval na to, aby v zájmu společného cíle byly v evropské etnologii shromážděny bibliografie z evropských zemí, eventuálně tam, kde nejsou zpracované, aby se k jejich zpracování přistoupilo. Jen systematická znalost textů a dokumentovaných údajů dá možnost správného zaměření terénních výzkumů. Jako příklad postupu uváděl revizi, kterou provedl v archivech dokumentace bukurešťský ústav etnografie a folklóru, která vedla k odhalení, které oblastí a které jevy jsou nedostatečně zaznamenány. I když v evropském kontextu se podobná akce zdá nereálná, může být v jednotlivých zemích provedena. Má-li mít však žádaný vysledek, měla by být provedena podle jednotného plánu, zajišťujícího jednotu výsledku.
      Dále Pop hovořil o naléhavosti studia jak minulosti tak i současnosti, aby etnologie nezaznamenávala jevy teprve tehdy, až zmizí, ale v době kdy ještě žijí. Se šíří proble[/]matiky je spojena otázka výzkumů pomocí vzorků, vybraných podle jednotných teoretických hledisek. Tato hlediska by měla vycházet ze studia funkcí jednotlivých jevů, jejich struktur a systémů, nikoliv z jejich formy a vývoje.
      Výzkum pomocí vzorku však nevylučuje experimentování. Experiment pomáhá upřesnit určité vnitřní mechanismy, lépe poznat důvody, které vedly k tomu, že lidová kultura je v jistých projevech taková a ne jiná.
      V závěru pak prof. Pop hovořil o perspektivách etnologie v systému věd. Domnívá se, že etnologie jako samostatná disciplina s vlastními metodami, i když má mnohé společné problémy s jinými společenskými vědami, užívá vlastního systému argumentace. Etnologie by se měla podle názoru prof. Popa sbližovat nejen se sociologií a sociální psychologií, ale měla by ve své metodice využívat i matematickou logiku, teorii komunikací a jako nejbližší disciplinu lingvistiku. Není to pro evropskou etnologii postulát nový, protože v mnoha oborech se tak již děje. Jde pouze o to, aby se tento přístup generalizoval na všechna odvětví etnologie. Pod tímto zorným úhlem byl dosud nejplodnější kontakt evropské etnologie se strukturálním bádáním v antropologii. Tyto kontakty jsou natolik přínosné, že by snad bylo nejlépe, aby se etnologie stala větví sociální antropologie se speciální aplikací na

153

problémy evropské kultury. Integrace evropské etnologie s moderní sociální antropologií by pak mohla být předstupněm poznání reality kultury jako systému znaků, etnologie by došla k semiotice.
      Snažila jsem se z obsáhlého referátu prof. Popa podat nejzávažnější myšlenky, které také byly předmětem diskuse. Bohužel v časově omezené diskusi se nejvíce připomínek vázalo na terminologický podnět "negramatikalizované" kultury a nezbyl čas na objasnění toho, jak se Popovo pojetí evropské etnologie vyrovná s historickým momentem, který nelze v evropské etnologii pomíjet jak z hlediska faktu, tak metodologie. Diskuse se přenesla do kuloárů, protože ani další plenární zasedání nedávala příležitost otázku o historickém přístupu k etnologickému studiu položit.
      Vystoupení prof. Popa svým způsobem obráželo situaci v části současné evropské etnologické obce. Jsou u nás známa vystoupení západoněmeckých badatelů Bausingera,4) Kramera5) aj., kteří již delší dobu signalizují snahu o zexaktnění etnologie, a to i za cenu toho, že přestane být samostatnou disciplinou. Obrat některých evropských etnologů, speciálně folkloristů, ke strukturalismu jako jediné metodě, která může povýšit etnologii do systému základních věd o člověku a zbavit ji tak určité inferiority, popírá zdravé názory zakladatelů struktu[/]ralismu, zvl. P. Bogatyreva, že totiž strukturální metoda je pouze jednou z metod, která může doplnit, rozšířit a prohloubit ostatní metody6) a nikoliv metodu jedinou.
      Přednosti a zápory jednotlivých metod a metodologických přístupů se mohly projevit v referátech a diskusích kongresových sekcí, kde však z časových důvodů, protože sekce zasedaly paralelně, nebylo možné vyslechnout všechny zajímavé příspěvky. Nerovnoměrná byla i reprezentace jednotlivých zemí, kde početností samozřejmě dominovala Francie; tak např. sovětská a rumunská delegace měla 13 a 21 členů, polská 7, Československo však bylo zastoupeno pouze jedním referátem, Maďarsko dvěma. Bez zajímavosti není ani zjištění, že nejen v projevu prof. Popa, ale i v dalších referátech se rumunská etnologie prezentovala nejvíce referáty aplikujícími metody sociální a kulturní antropologie. v Bukurešti v rámci akademie bylo v r. 1964 zaIoženo středisko antropologického výzkumu, kde kolektiv badatelů studuje mimo jiné problém: Společnost - kultura - osobnost, v souvislostí s industrializací a kolektivizací v Rumunsku. Pro praktický experiment využití metod sociální a kulturní antropologie byla zřízena v obci Berivoeşti stálá laboratoř, která studuje několik skupin obyvatel oblastí Arges, již po několik let. Zkušenosti získané v této obci [/] a v kraji Arges budou aplikovány i v jiných krajích.
      I když nechceme z vystoupení rumunských etnografů na kongresu SlEFu dělat nějaké závěry, sám fakt, že prof. Pop byl zvolen novým předsedou SlEFu, a že bukurešťský etnografický a folkloristický ústav je dnes jedním z největších a materiálově nejbohatších v Evropě, s rozsáhlými mezinárodními styky a s možností stáží pro zahraniční badatele v oblastech s živou lidovou "negramatikalizovanou" kulturou, by mohl hrát významnou roli při hledání budoucího profilu evropské etnologie. Olga Skalníková

Poznámky:
1.
      Podrobná zpráva byla otištěna v Českém lidu 54/1967, str. 65-67.
2.
      L. M. Lotman, Stati po tipologii kultury, Tartu 1970.
3.
      Podle principů semiologie textem je nejen jev ústního podání, představený skutečným textem, ale i zvyk v celé své totalitě, zaměstnání, etnický proces, stejně jako oděv nebo nářadí, zkoumané nejen pro svůj materiál, ale i pro svou funkci,
4.
      H. Bausinger, Kritik der Tradition, Zeitschrift für Volkskunde 65/1969, str. 232-250.
5.
      Vom Nützen und Nachteil der Volkskunde. Zeitschrift für Volkskunde 66/1970, str. 1-29; Abschied von Volksleben, Tübingen 1970.
6.
      P. Bogatyrev. Funkčně strukturální metoda a jiné metody etnografie a folkloristiky. V: Souvislosti tvorby. Praha 1971, str. 85-93.

154

Pracovná porada o využití samočinných počítačov pri štúdiu ľudových piesní [obsah]

Katedra histórie a etnografie UJEP v Brne spolu s Ústavom pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brne usporiadali 2. februára 1972 pracovnú poradu o využití samočinných počítačov pri štúdiu ľudových piesní v seminárnej pracovní oddelenia národopisu na Filozofickej fakulte UJEP v Brne. Na poradu bol pozvaný iba užší okruh záujemcov o túto. problematiku,pretože sa riešili prevážne len špeciálne otázky textovej stránky ľudových piesní.
      Porada, ktorú viedol doc. dr. O. Sirovátka, mala čiste pracovný charakter. Po privítaní účastníkov O. Sirovátka urobil najprv bilanciu vykonanej práce a súčasne poukázal na ďalšie pracovné problémy, ktoré by sa nemali zanedbávať (príprava bibliografie, sústavné sledovanie a dôsledné využívanie najnovšej literatúry, najmä zahraničnej a pod.). Do tejto práce by sa mal zapojiť širší okruh pracovníkov aj z iných odborov a rovnako by sa mali nadviazať užšie kontakty s inými pra­ coviskami. Po tomto úvodnom slove na predpoludňajšom zasadaní odzneli dva referáty.
      Prvý predniesol doc. dr. D. Holý na tému "Od formulace úlohy k návrhu dokumentačního záznamu na systém ASTI SAAB". D Holý najprv zhrnul v niekoľkých bodoch základ[/]né otázky, ktoré sa sledujú pri štúdiu ľudových piesní pomocou samočinných počítačov, uviedol východiská práce a potom sa zameral na externé a interné údaje v dokumentačnom zázname pre spomínaný systém. Vypracovanie vhodného dokumentačného záznamu a definovanie externých i interných údajov je kľúčovou otázkou v počiatočnej fáze prípravných prác. Preto referujúci sústredil hlavnú pozornosť práve na tento okruh problémov. Napokon predostrel i vlastný návrh dokumentačného záznamu, ku ktorému sa mali v diskusii vyjadriť účastníci porady.
      Ako druhý odznel referátdr. M. Šrámkovej"Návrh na dílčí zpracování balady Sestra travička". Autorka tu prišla už s konkrétnym príkladom balady, ktorú študuje na materiáli z Čiech, Moravy i Slovenska, a jej analýzy ako celku i jednotlivých motívov pomocou samočinného počítača. Hoci toto monografické spracovanie jednej balady nie je ešte ukončené, dosiahnuté výsledky pomocou samočinného počítača sa ukazujú celkom sľubné.
      Po prednesení obidvoch referátov nasledovala diskusia. Na predpoludňajšom zasadaní do diskusie výrazne zasiahol dr. Pala, ktorý v dokumentačnom zázname navrhoval (z technického hľadiska) určité úpravy. Vlastné ťažisko diskusie sa však presunulo až na popoludňajšie zasadanie. Celkový priebeh diskusie sa sústreďoval okolo dvoch okruhov problémov. Na jednej strane šlo o objasnenie tax[a][o]nómie a klasifikačných hľadísk na ľudovú pieseň pre externý údaj v dokumentačnom zázn[á][a]me, na druhej strane viacerí diskutujúci sa zaujímali o formy záznamu jednotlivých sloh piesne a o postavenie tzv. kľúčových slov slohy v internom dokumentačnom zázname. Diskusia bola v mnohom podnetná a prispela k upresneniu niektorých bodov v predloženom návrhu D. Holého.
      Záverečné zhodnotenie jednodennej pracovnej porady o využití samočinných počítačov pri štúdiu ľudových piesní urobil D. Holý. Poukázal na to, akými smermi by sa malo uberať toto bádanie a zdôraznil najmä nevyhnutnosť spolupráce s odborníkmi z rôznych odborov v spoločenských vedách, ktorí samočinné počítače už využívajú (alebo začínajú využívať) pri riešení špecifických výskumných úloh. D. Holý napokon predstavil účastníkom porady okruh záujemcov a odborníkov technikov, ktorí sú ochotní spolupracovať na tejto úlohe s folkloristami. Účastníkom tohto stretnutia poďakoval za aktívnu účasť. Záverom treba konštatovať, že uvedená pracovná porada priniesIa rozhodne kladné výsledky a prispela pozitívne k riešeniu špecifických otázok pri štúdiu ľudových, piesní pomocou samočinných počítačov. Andrej Sulitka

155

VÝSTAVY

"Slavonie a Češi" [obsah]

Výstava byla slavnostně otevřena v sále městské knihovny ve Slavonské Požeze dne 30. října 1971. Připravil ji místní Historický archív ve spolupráci s ÚEF ČSAV v Praze; ukázala více než tisíci návštěvníkům hlavní výsledky národopisných výzkumů české menšiny ve Slavonii v letech 1965-1970. Tyto výzkumy, jichž se s českými etnografy účastnili také pracovníci záhřebského Institutu za narodnu umjetnost, nebyly pochopitelně omezeny jen na české lokality, ale zároveň se dotýkaly v oblasti českých jazykových ostrovů také lidové kultury Chorvatů a Srbů.
      Základ výstavy tvořil soubor čtyřiceti fotografií L. Barana, St. Šulce a J. Vařeky a přibližně stejný počet kreseb a plánů J. Scheybala, dokumentujících lidové stavitelství, interiér, hospodářské nářadí, lidovou výrobu, zemědělskou práci i několik význačných okamžiků ze života českých kolonistů ve Slavonii (svatba, posvícení ap.). Obrazovou dokumentaci vhodně doplňovaly vybrané trojrozměrné předměty, nalezené během výzkumu v českých a chorvatských, případně srbských usedlostech. z exponátů české provenience budily největší pozornost artefakty lidového umění (obrázek na skle, pryska [/] s vročením 1761, malované truhly ap.), dovezené kolonisty ze staré vlasti před více než sto roky. Zajímavým protějškem k těmto exponátům byly předměty ze srbské zádruhy v Kaptolu. Expozice také doplňovaly ukázky archívních dokladů a krajanské literatury včetně časopisu Jednota, vydávaného Československým svazem v Daruvaru asi pro třicet tisíc Čechů, žijících v Chorvatsku, jihovýchodním Banátě a ve dvou obcích v Bosně.
      Výstava "Slavonie a Češi" vzbudila zaslouženou pozornost nejen mezi našimi krajany v Jugoslávii, ale také u obyvatelů Slavonské Požegy, místního tisku, chorvatského rozhlasu i televize. Její repríza se uskutečňuje v obcích s českým obyvatelstvem, jako v Pleternici, Kaptole a především v Daruvaru, hlavním středisku slavonských Čechů. Josef Vařeka

Výstava perzských kobercov v Bratislave [obsah]

Pri príležitosti osláv 2500. výročia založenia iránského štátu bola koncom januára 1972 v jednej z výstavných siení bratislavského hradu [/] otvorená výstava perzských kobercov a mincovníctva. Expozíciu, ktorá patrí u nás k prvým svojho druhu, mali koncom roka 1971 možnosť vidieť už milovníci umenia v Prahe, kde sa stretla s veľkým záujmom.
      Jednotlivé exponáty zastupujú takmer všetky obdobia charakteristické pre vývoj viazaných kobercov. Návštevník sa tu stretne napríklad s .exponátom, ktorého originál patrí k najstarším v súčasnosti známym kobercom. Je to tzv. Ardábílsky koberec, pôvodom z Ahmadábádu. Spomedzi ostatných centier výroby sú v najväčšom počte zastúpené okrajové oblasti severozápadného a juhozápadného Iránu, kde sa výroba ručne viazaných kobercov rozvíjala po dlhé stáročia bez podstatnejšieho zásahu zo susedných oblastí. k významnejším zmenám, spôsobeným najmä vplyvom manufaktúrnej výroby, dochá[z]d[z]a počas 17. až 19. storočia, keď sa v dekore popri dovtedy hojne používaných rastlinných vzoroch objavuje aj tzv. motív mír-i-búté, prevedený väčšinou v rovnomernej horizontálnej náväznosti. Do tohto obdobia môžeme zároveň zaradiť tiež počiatky výroby tkaných kobercov, čo je príznačné najmä pre oblasť Senne. Ich dekorovanie zostáva pritom na podobnom stupni ako dekoračný motív kobercov ručne viazaných. Motívy mír-i-búté sú cha

156

rakteristické aj pre okolie Šírázu v juhozápadnom Iráne, ako o tom svedčí tiež jeden z ďalších exponátov.
      Stredoiránska oblasť patrí už tradične k najvyspelejším. v 16. až 17. storočí dochádza k rozkvetu výroby kobercov obzvlášť v dvorských dieľňach, kde okrem vlny bol pri viazaní kobercov po prvýkrát použitý hodváb, najprv v kombinácii s vlnou, neskôr i samostatne. Zmena štruktúry materiálu sa odrazila v zjemnení dekoru, čo malo za následok vzostup kvality a farebno-kompozičnej vyspelosti, čoho dôkazom je napríklad i novodobý koberec so sústredenými medailónmi a koberec so stromami, oba z kášánskej oblasti. Pretože dovtedy používané vzory, známe už v období Sasánovcov, nevyhovovali náročnosti a novým požiadavkám, uplatňujú sa popri typických rastlinných štylizovaných úponkoch, ratolestiach, lístkoch, fantastických kvetoch, palmetách, vtákoch, heraIdických zvieratách a mnohouholníkoch tiež štylizované mraky a zvieracie masky pôvodom z Číny. Základná farebná škála, v ktorej dominujú najmä odtiene hnedej a červenej, sa rozširuje, dochádza k väčšiemu použitiu zlata a striebra, predovšetkým v závesoch tkaných gobelínovou technikou. k zaujímavým exponátom patrí i tzv. koberec s po,rtrétmi, ktorý zrejme vznikol začiatkom 20. storočia v juhoiránskej oblasti. Koberec je rozdelený na množstvo políček, v ktorých sú [/] vytkané portréty iránskych národných hrdinov a panovníkov. Spomedzi ostatných exponátov si pozornosť zaslúži ešte koberec, pochádzajúci pravdepodobne z kurdistánskej oblasti z 19. storočia, na ktorom tvorca nanajvýš výstižne zachytil scény zo života pastierov a poľnohospodárov.
      Okrem tkaných kobercov obsahuje expozícia tiež niekoľko farbotlačí na jemnom bavlnenom plátne, ktorých dekor je však v principiálnej súvislosti s dekoračným motívom tkaných kobercov.
      Nemožno nespomenúť tiež vhodné doplnenie expozície niekoľkými kovotepeckými prácami, miniatúrami a keramickými tehličkami, ktoré pre tento účel zapožičala pražská Národná galéria.[/]
      Samostatnou časťou výstavy je súbor iránskych mincí, najmä zo zbierky Náprstkovho múzea v Prahe, ktorý podáva prehľad vývoja iránskeho mincovníctva od najstaršieho archaického obdobia až do súčasnosti.
      Perzské koberce prenikli postupom času z maloázijských stepí do Európy, kde sa stali vyhľadávanou súčasťou vybavenia interiérov najmä zásluhou svojej jedinečnosti, svojráznosti a umeleckej hodnoty.
      Žiada sa preto vyzdvihnúť záslužnú činnosť pracovníkov Národnej galérie, ktorí výstavu usporiadali v spolupráci s Náprstkovým múzeom ázijských, afrických a amerických kultúr, aby zoznámili našu verejnosť aj týmto druhom bohatého umenia Orientu. Mária Valicová

157

POLEMIKA

Na margo dvoch výstav [obsah]

Snáď mi bude odpustené, že sa v nasledujúcej kritike nepridŕžam osvedčenej schémy, v ktorej sa najprv vysoko vyzdvihnú pozitíva, potom zvratom "popri týchto kladoch" obráti sa karta a nasleduje výpočet niektorých negatívnych stránok (často len preto, aby sa nezdalo, že pisateľ tomu nerozumie), nakoniec príde záverečný zvrat "i napriek tomu" a opäť sa zdôraznia klady. Máme už aj názov ustálený pre túto schému: je to takzvaná konštruktívna kritika.
      Keďže o pozitívach sa už hodne popísalo a sú napokon evidentné a samozrejmé, vyslovím o parciálnom probléme - v schematickom označovaní - názor subjektívny a jednostranný, ba možno až nekonštruktívny.
      Nedávno bola v Bratislave už tradičná Knižná žatva a v tej istej budove, len o poschodie vyššie, ešte nie celkom tradičná fotografická výstava s názvom Cykly. Tak sa pod jednou strechou stretli fotografie publikované v populárnovedeckej edícii Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry i tie druhé. Toto stretnutie názorne ukázalo priepasť medzi možnosťami fotografie, ktoré na Slovensku sú a faktami, ktoré sa publikujú.[/]
      Bolo by objavovaním Ameriky hovoriť o rozdiele medzi fotografiou slúžiacou vede a fotografiou-artefaktom. No u nás sa v národopisnej fotografii pre vedecké účely ustálilo zásadné kritérium, aby ju robil etnograf; a v tom momente sú ostatné zretele už zanedbateľné. Je priam obdivuhodné, ako národopisci za každých podmienok vedia vyrobiť kvantá fotografii. v tejto kvantitatívnej fotografickej posadlosti často vie etnograf zabudnúť i na takú zanedbateľnosť, že na to, čo je vedecky dôležité, práve nedopadá svetlo. Opojenie z úderu fotografického spúšťa je primárnejšie ako výsledok, ktorý zaznamenáva. Niet divu, že vo väčšine takýchto fotografií je viac vedeckej fantázie ako exaktných hodnôt. Stačí kritický súdny pohľad a neostáva než priznať, ako sa tu núdza povyšuje na cnosť. Znížené kritériá robia z fotografie v národopise najpohodlnejší dokumentačný prostriedok, ktorý sa stal tak univerzálny, že už jednoducho nerešpektuje ani svoje imanentné možnosti, schopnosti, špecifiká. Len v antifotografii môžu byť predmetom zobrazenia objekty bez fotografických hodnôt; no v národopise by nimi nemuseli byť, lebo fotografickú nezobraziteľnosť obsahu môže zobraziť napríklad kresba. Pokiaľ fotografie podobného typu slúžia ako sú[/]kromný zápisník - prosím, ale keď sa siahne do archívov takýchto kvalít a začne publikovať, vznikajú fotografické férie typu niektorých zväzkov Klenotnice, kde sa popri hodnotných v prevážnej miere publikujú fotografie vyrobené za absolútne nevhodných podmienok, s podpriemernou technickou kvalitou.
      Predmetom národopisného záujmu je človek a produkty jeho kultúry. O to viac tu preto zaráža fotografická rozpačitosť, tak evidentná pri snímaní človeka, ktorého fotograf nevie zamestnať, zakomponovať do krajiny, urobiť bezprostredným; vznikujú zábery ľudí trpne sa dívajúcich do optiky, nahromadených ako na obrázkoch v rodinných albumoch, s romantickými gestami, nepodarenými hereckými akciami a pod. Iba sprievodný podtitulok dáva týmto fotografiám vedecké, dokumentárne a iné významy, ktoré z obrazu nie sú dešifrovateľné. Okrem týchto bežných - dalo by sa povedať národopisných - svojráznosti publikujú sa v Klenotnici fotografie, ktoré nielen predstavujú školské príklady, kedy fotograf nevníma svetlo a sníma architektúru i krajinu v neplastickom ale úplne obrátenom svetle, ale dokonca i elementárnosti ich výrezov, kompozícií, používania optík, druhu materiálu, práce s umelým svetlom v interiéri sú pod bežným

158

amatérskym priemerom. Všetky tieto fakty asi ťažko zdôvodniť vedeckými zámermi, ba ani nenahraditeľnými dokumentárnymi hodnotami, tobôž nie vtedy, keď mnohé z publikovaných fotografií možno ešte stále zhotoviť znovu a na úrovni. Je pozoruhodné, že Socháňove fotografie spred 50. rokov aj v uvedenej edícii prevyšujú bežný priemer. Okrem kúzla kresby starých materiálov a optík majú svoju technickú dokonalosť, rukopis, výtvarný názor. Je málo radostným faktom, že stačí dnes zájsť na výstavu amatérskej fotografie a stretneme sa s vyššou fotografickou úrovňou, než je tomu v národopisných publikáciach. A treba osobite zdôrazniť, že nielen v edícii Klenotnica. Stačí zalistovať v národopisných časopisoch a príkladov je viac ako dosť.
      Je dnes samozrejmosťou, že sa nepublikujú náhodné postrehy, poznámky ani texty s gramatickými chybami. Publikovaná verbálna štruktúra musí mať svoju štylistickú úroveň, kompozíciu, sumu poznatkov - o správnosti gramatiky a syntaxe ani nehovoriac. To isté, len prevedené do fotografickej reči: znalosť technickej gramatiky, štylistická práca so svetlom, kompozícia, obrazová zdielnosť, výtvarný rukopis atď., žiaľ, už nie je samozrejmosťou pri publikovaní obrazu. A texty profesionálov-etnografov sprevádzajú obrazové doplnky amatérov.[/]
      Naviac, Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry nie je vedeckou, ale populárno-vedeckou edíciou. Slovíčko populárny nielenže nespútava fotografiu do vedeckej exaktnosti, ale naopak, žiada od nej populárnu zdielnosť, výtvarnú úroveň, emocionálne hodnoty. Otvára široké možnosti od fotografie-vedeckého dokumentu zaujímavého aj pre bežného čitateľa až po fotografiu-artefakt.
      Z doterajších piatich zväzkov edície iba dva sa vymanili z konvenčného priemeru národopisnej fotografie. Prvým je pokus vo zväzku S. Burlasovej: Ľudové balady na Horehroní, ktorý doprevádzajú fotografie veľkých detailov až makroštruktúr ľudovej votívnej plastiky. Škoda, že táto výtvarná koncepcia nie je rozvinutá a dopovedaná a že zostala využitá iba v tak skromnom rozsahu (8 fotografií k 260 stranám textu). Dopovedaným príkladom obrazovej úrovne je zväzok E. Holeczyovej: Ľudové výšivky v oblasti Trnavy. Výber fotografií je zjavným dokladom autorkinho výtvarného názoru, ktorý dáva celej obrazovej koncepcii diela pečať autorskej osobnosti. Fotografie rôznych autorov, vyrovnanej hodnoty i príbuzného rukopisu, sú vecným dokumentom skúmanej problematiky, urobeným na dobrej profesionálnej úrovni. Predmet záujmu poskytoval síce i výtvarné okúzlenie až ireálnych obrazov - v populárnej edícii prípustné, no fotografia, zrejme v zá[/]ujme štýlovej jednoty diela, neprekračuje veristický záznam. Treba zdôrazniť aj dobrú typografickú úroveň obrazovej zložky, dokonca i farebných fotografií, čím tento zväzok tvorí v typografii celej edície jedinú výnimku.
      Stalo sa už nepísaným pravidlom pri národopisnej fotografii poťažkať si na typografiu a prisúdiť jej zaslúženú, občas i nezaslúženú vinu. Tlač môže podstatnou mierou znížiť kvalitu výsledkov, ale je omylom domnievať sa, že typografia vytvára fotografie. Aj pri nedokonalej reprodukcii dá sa zhruba vyčítať, čo je asi v negatíve a čo v typografii. Pre spravodlivosť treba dodať, že tlač v Klenotnici nemalou mierou prispieva ku konečnému výsledku málo dokonalých fotografických podkladov. Obvyklé šedé zákaly sprevádzajú čiernobiele fotografie; nepresná tlač, fialové závoje a chýbajúce farby robia z farebných fotografií testy pre farboslepých. Dokonca i výtvarná typografická zložka je konvenčná a málo nápaditá. Skladbe obrazového materiálu chýba kompozícia, hromadia sa zábery rovnakých veľkostí vedľa seba, vyskytujú sa strany bez výtvarného riešenia (napr. inofarebné úvody kapitol a podobne). Tu a tam sa nájde pekný frontispice alebo samostatné obrazové prílohy, ako v Demových a Hrabalovej Žatevných a dožinkových piesňach, urobené z veľkých detailov starých grafických listov,

159

ale i tieto ojedinelé výtvarné nápady sú použité skromne, cudne, nenápadne. Aj touto svojou zložkou zostáva Klenotnica slovenskej ľudo­ vej kultúry vo veľmi bežnom tradičnom priemere našej knižnej kultúry.
      V súčasných vydavateľských zvyklostiach - keď dopyt prevyšuje možnosti jeho uspokojenia, je vydávanie kníh typu Klenotnica spojené so syzifovským úsilím. Núka sa však sofistická otázka, či tú neodmysliteľnú námahu neabsolvovať iba s podkladmi zabezpečujúcimi optimálny výsledok aj výtvarnej zložky knihy?
      Podľa doterajších výsledkov možno usudzovať, že obrazová úroveň jednotlivých zväzkov edície je príliš poznačená výtvarným názorom autora zväzku. v prípade kladného výsledku je táto črta iste vítaným javom. No zatiaľ prevládajú zväzky bez kladného výsledku a z edície ako celku ťažko vydedukovať výraznú výtvarnú koncepciu. Akiste nie je prednosťou i skutočnosť, že okrem dokumentárnej fotografie sa tu iné formy výtvarného vyjadrenia zatiaľ nedostali ani Ien k slovu (s výnimkou troch reprodukcií grafických listov v Žatevných a dožinkových piesňach). Zotrvávanie v nenáročnej veristickej fotografii a dokumentačnej kresbe spôsobuje, že sa na redakčný stôl dostávajú a sitom redakčnej rady prechádzajú aj fotografie, ktoré neznesú kritériá pre publikovanie a obrazy priemernej i nadpriemernej hodnoty sú utopené [/] v záplave podpriemernosti. Konečným výsledkom je, že máme Klenotnicu bez výtvarných klenotov.
      Výtvarná nejednotnosť edície súvisí zrejme s jej rozpačitou koncepciou vôbec. Je prinajmenšom diskutabilné, či popularizáciu vedy majú robiť iba vedci sami. Ak máme na mysli popularizáciu nie iba ako spĺňanie požiadaviek či plánovaných úloh, ale popularizáciu v pravom slova zmysle - v domácich pomeroch napr. typu Zamarovského, vidíme, že na to treba osobitné vlohy a pri úcte ku každej ľudskej činnosti i božskej úcte k vedeckej práci treba dať cisárovi, čo je cisárovo a Bohu, čo je božie. Empíria už dávno dokázala, že výsledok popularizácie vedcami samými príliš často býva "ani ryba ani rak". Preto sa tejto činnosti ujímajú schopní publicisti alebo aspoň vyhľadávajú k spolupráci. Iba v našom národopise, v príslovečne malých pomeroch, od nepamäti sami vedecky bádame, zapisujeme, fotografujeme, kreslíme, popularizujeme, i keď medzitým obdobie polyhistorov už skončilo. Polyfónnosť tvorby má iste svoje prednosti a pri výskume je dokonca i žiadúca, ale nemôže znamenať jediný a konečný cieľ. Pri publikovaní výsledkov - aj obrazových - musia sa kriticky zvážiť hodnoty s okolitou úrovňou a dať na svetlo sveta iba to, čo zodpovedá kritériám. Edícia Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry nepopularizuje iba vedecké [/] poznatky, ale má byť aj obrazom výtvarného názoru na predmet skúmanej problematiky. Netreba vari pripomínať, koľko výtvarných hodnôt a na akej štylovej úrovni obsahuje v sebe tradičná ľudová kultúra. A tak ako dnes považujeme za samozrejmosť, že kultúru nestačí iba deskriptívne opísať, ale treba ,prenikať do jej podstaty, štrukturálnych väzieb, rovnako nemôže byť obrazovým sprievodom fundovaného prístupu iba pozitivistický záznam skutočnosti, ale fotografické odhaľovanie prezentovaného sveta. Tento prístup vyžaduje zákonite spoluprácu fotografov profesionálov i fotografov výtvarníkov, tých, čo vystavovali súčasne - doslova i symbolicky - o poschodie vyššie.
      Nemožno však očakávať, že takáto spolupráca spadne do náručia sama z neba. Nie je iste tajomstvom, že má množstvo prekážok. Najvážnejšou je úzkostlivo strážená tendencia, aby sa kacírske názory pomýlených jednotlivcov o možnej spolupráci vedcov a výtvarníkov nebodaj nestali skutkom. v intenciách hesla "Lepšie chorobám predchádzať ako choroby liečiť" sa o to starajú smernice s dogmatickou platnosťou Mojžíšovho zákona. Dalo sa to napokon vydedukovať i na tejto výstave, kde knihy Vydavateľstva SAV nehýrili typografickou ani výtvarnou nápaditosťou. Nie preto, že by sa to vo vedeckej, a hlavne populárnovedeckej literatúre vo svete nerobilo, ale

160

my máme vrodenú hlbokú úctu k tradíciám a nadovšetko milujeme už starými otcami vyšľapané chodníčky, v ktorých je najschodnejšie a najpohodlnejšie siahnuť do fotografického archívu autora, prípadne ústavu, kde sa predsa všetko nájde.
      V dôsledku týchto a iste aj ďalších daností sa v edícii Klenotnica v dojemnej zhode stretáva tradičná koncepcia vlastivednoosvetárskej popularizácie vedy, zhliadanie sa vo vlastných fotografiách a z toho vyplývajúca najľahšia cesta zvládnutia obrazovej zložky.
      Oproti tomu všetkému možno predostrieť čísla o nebývalom úspechu tejto edície. Okrem toho, že kvantita neznamená kvalitu, príslovie hovorí: "Medzi slepými jednooký kráľom." Nič iného predsa z tejto tematickej oblasti nevychádza. A práve preto by Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry mala mať ambície byť v knižnej i národnej kultúre činom dôstojným svojho honosného názvu. Odkaz tradičnej ľudovej kultúry na Slovensku to nielen ponúka, ale i zaväzuje. Martin Slivka

Na margo k Slivkovmu Na margo [obsah]

Nič nie je tak ľahké ako "s vodou vyliať aj dieťa". Stačí sa postaviť do pozície kritika "parciálneho problé[/]mu" a šmahom ruky odsúdiť alebo znevážiť to, čo sa v boji proti zastaralým vydavateľským konvenciám a nie vždy dostatočnému porozumeniu polygrafie ešte len rodí. Stačí nechcieť vidieť premyslenosť a koncepciu tam, kde sa dôsledne presadzuje. Ako v edícii, ktorá si postavila za cieľ vstúpiť do vedomia širokých čitateľských vrstiev ako objektívna kultúrna hodnota i počin.
      Treba populárno-vedeckú edíciu Národopisného ústavu SAV, ktorá začala pred niekoľkými rokmi vychádzať vo Vydavateľstve SAV pod názvom Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry, po piatich vydaných zväzkoch kvalifikovať slovami "Medzi slepými jednooký kráľom"?
      Ako výkonný redaktor tejto edície - nie kvôli Slivkovi, ktorý mnohé problémy vydávania náročnejších edícii zaiste pozná, hoci ich v tomto prípade nechce registrovať, ale kvôli širšej verejnosti - musím preto k jeho článku pripojiť niekoľko poznámok.
      Zaiste každý z nás má právo pristupovať k hodnoteniu doteraz vydaných zväzkov či už z hľadiska "takzvanej konštruktívnej kritiky" (ako ironicky poznamenáva M. Slivka) alebo z hľadiska "názoru subjektívneho, jednostranného, ba možno až nekonštruktívneho" (ktorý si plne osvojil). Pravda - a v tom tkvie príčina, prečo nemožno mlčky prejsť ponad jeho "kritiku" -, vždy by sme mali náležite uvážiť, či svojím [/] jednostranne vysloveným názorom veci prospejeme alebo nie. .V tom totiž spočíva zmysel ozajstnej kritiky. Treba objektívne vidieť a posudzovať nielen dosiahnutý výsledok, ale aj úsilie, ktoré bolo na počiatku a ktoré v prípade edície nerealizuje len autor a redaktor, ale aj široký okruh vydavateľských a tlačiarenských pracovníkov.
      Slivkova kritika je písaná, ako sa vraví, perom "hlbšie ponoreným do černidla a silnejšie pritlačeným na papier". To by samo osebe nebolo nedostatkom, keby kritik "pre stromy videl aj les". Les ťažkostí a problémov.
      Popudom k tejto kritike - a zámerne hovoríme popudom, a nie podnetom, keďže medzi týmito dvoma pojmami treba rozlišovať - bola fotografická a polygrafická úroveň obrazových príloh. Aby sme jeho "spravodlivý hnev" uviedli na správnu mieru a ostrie jeho kopije odklonili od veterných mlynov, treba objasniť niekoľko skutočností, ktoré boli a doteraz, bohužiaľ, sú rozhodujúce pri vydávaní výtvarne náročnejších edícií.
      Predovšetkým treba uviesť, že veľa vody pretieklo dolu Dunajom, kým sa Národopisnému ústavu SAV podarilo presadiť vydávanie tejto edície. Nie je štátnym tajomstvom, že podobné publikácie sú vydavateľsky vysoko stratové a vyžadujú intervenciu v cene. Preto sa im vydavateľstvá bránia. Okrem toho vydavateľ

161

stvá dobre poznajú situáciu v našej polygrafii i všetky ťažkosti, ktoré sú spojené s nízkymi nákladmi výtvarne náročných publikácií (nedostatok typov písma, pracovné normy, tlak na rentabilitu ap.).
      Doteraz v edícii vyšlo päť zväzkov (jeden z nich, Žatevné a dožinkové piesne, vo dvoch vydaniach), nie však v poradí, ako sa uvádza na patitulnom liste, ale v úplne inom časovom slede, ktorý čitateľ nepostrehne a kritik volajúci "Dajte cisárovi, čo je cisárovo" nevzal do úvahy.
      Ako je známe, prvým zväzkom bola monografia J. Podoláka, Ľudové pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier (1967). Celková polygrafická úroveň tohto zväzku zaiste nie je uspokojivá, no nezavinili ju fotografické podklady či "antifotografie" z archívu autora alebo ústavu. Jej príčinu treba hľadať inde. Objektívne kritický čitateľ vidí, že spočíva nielen v hľadaní výtvarného podania tejto edície, ale aj v nedostatkoch tlačiarne (v kvalite papiera, farieb, v zalomení atď.).
      Keďže pri rozbore v redakcii ako jedna z možných príčin nedostatočnej polygrafickej úrovne sa hľadala aj u autora a v jeho podkladoch, redakcia v záujme zabezpečenia výtvarnej zložky sa rozhodla v ďalších zväzkoch do spolupráce zaangažovať aj fotografov-výtvarníkov. Pravda, čoskoro sa ukázalo, že ani táto cesta nie je samospasiteľná. Najmä [/] preto nie, lebo ako nemožno na jednej strane "núdzu povýšiť na cnosť", tak na druhej strane spolupráca vedca s fotografom-výtvarníkom ešte neodstraňuje všetky problémy a neduhy našej vydavateľskej i polygrafickej praxe. Dôkazom toho sú dalšie zväzky.
      Hoci druhý zväzok edície (S. Burlasová, Ľudové balady na Horehroní, 1969, ktorý vyšiel v skutočnosti ako posledný) i tretí zväzok (E. Holéczyová, Výšivka v oblasti Trnavy, 1968, ktorý vyšiel za monografiou J. Podoláka) našiel v očiach M. Slivku "milosť", jednako aj v nich - aj napriek spolupráci vedca s výtvarníkom (B. Schreiberom a P. Janekom, S. Štěpánkom) - možno objektívne zjistiť, že sledovaný zámer nie je totožný s konečným výsledkom, hoci sa k nemu značne priblížil.
      Ďalšie doteraz vydané zväzky (štvrtý O. Demo - O. Hrabalová, Žatevné a dožinkové piesne, 1969 i 1971, a piaty E. Kahounová, Ľudové vinohradnícke stavby a lisy, 1969) sú tiež výsledkom takejto spolupráce (I. Kleinová a F. Petrlík). 'Ani v nich, a to nie vinou autora a fotografa, výtvarná úroveň nie je taká, aká mala a mohla byť. Mnohé čiernobiele fotografie majú naozaj šedé zákaly, farebné zas nepresnú tlač, rozličné závoje ap.
      Prečo je tomu tak, vyplýva ,podľa nášho názoru z niekoľkých skutočností.[/]
      Ak by sme vinu hľadali iba u autora, v redakcii, prípadne v koncepcii zväzku alebo celej edície, zastierali by sme si oči. Nevyslúžili by sme si cenu kritiky, iba útrpný úsmev, keďže príčina uvedených nedostatkov spočíva niekde inde.
      Na jednej strane v tom, že nie každá pre edíciu spracúvaná téma je rovnako "fotografická". Kým v prejave ľudového výtvarného umenia (vo výšivke, šperku ap.) fotografia sa priamo ponúka dotvoriť zväzok, v slovesnom a hudobnom prejave (v balade, žatevnej piesni ap.) je iba doplnkom, ktorý sprevádza zbierku a gramofónovú platňu. Preto v prípade balád bolo možné použiť makroštruktúrnu fotografiu ľudových plastík, v žatevnej piesní zas detaily starých grafických listov a dokumentárnu fotografiu. Prečo aj dokumentárnu fotografiu? v edícii nemôže nejsť aj o zachytenie ozajstnej atmosféry života a práce človeka, o dokument skutočnosti. Veci netreba prikrášlovať, skôr naopak, verne a pravdivo zobraziť, čo neprotirečí zámeru použiť fotografiu, v ktorej je na úrovni "znalosť technickej gramatiky, štylistická práca so svetlom, kompozícia, obrazová zdielnosť i výtvarný rukopis".
      Na druhej strane v tom, najmä ak sa dotkneme otázky "konvenčnosti a malej nápaditosti výtvarnej zložky obrazového materiálu, kompozície obrazov atď.", že nie všetko spočíva

162

na pleciach redaktora (výkonného, zodpovedného, výtvarného, technického): Čitateľa zaiste nezaujíma a kritik o tom nemusí vedieť, že celá edícia mala výtvarným redaktorom a grafikom Metódom Sychrom predpísaný osobitný typ písma (baskerville), svoju frontospice, farebné úvody kapitol atď. A hoci ide o edíciu, ktorá sa usiluje niečo viac povedať ako doteraz vydané práce, jednako putovanie z jednej tlačiarne do druhej (Banská Bystrica, Brno a Martin), nedostatok typov písma v nich, nedodržiavanie požiadaviek výtvarného zrkadla (grafika, vydavateľa i výkonného redaktora) !sa doteraz, najmä v uplynulých pohnutých rokoch,nedalo odstrániť. Je možno smiešne, že o týchto - podľa názoru nášho i názoru M. Slivku zaiste samozrejmých - veciach rozhoduje aj kvalita sadzby, papiera, farieb, statočnosť pri zalamovaní, tlači, viazaní atď. Mohli by sme vymenovať ešte ďalší rad úkonov, ako sú normy sledované tlačiarňou, nedostatok odborníkov ap., v ktorých názor a zámer redakcie naráža na problémy; prekonať ich je naozaj viac ako syzifovská práca.
      V čom teda treba vidieť ťažkosti realizovať koncepciu edície a dosiahnuť výsledky, o ktorých by sa dalo povedať, že spĺňajú nielen nároky vedca, ale aj výtvarníka?
      Po prvé v tom, že medzi zámerom autora, koncepciou redaktora, možnosťami vydavateľa a konečným vý[/]sledkom stojí veľa úkonov, z ktorých každý jednotlivo i ako celok môže koncepciu edície napomáhať realizovať alebo ju zahmliť.
      Po druhé, hoci od druhého zväzku jestvuje spolupráca autora s fotografom-výtvarníkom, jednako ani táto skutočnosť nezabezpečuje uskutočniť daný zámer tak, ako je naším cieľom, lebo ani táto spolupráca čo ako úzka nie je samospasiteľná. Je iba jedným z predpokladov, ktorý pomáha zabezpečiť výtvarnú úroveň, nie ju však zaručiť, pričom už nechceme rozvádzať otázku honoráru a podielu na ňom z jednej i druhej strany (doteraz platný autorský zákon túto otázku nerieši; fotografiu hodnotí iba ako dielo výtvarníka, a nie aj vedca, ktorý daný jav nájde, vyberie, určí uhol záberu, detail, dokumentuje ho textom; vloží teda do fotografického dokumentu prácu iba s nádejou na honorár za popis).
      Po tretie, už pri spresňovaní koncepcie tejto edície, teda pred napísaním prvého zväzku nám bolo jasné, že objektom národopisného bádania je človek a hodnoty jeho kul­ túry. To znamená, že príslušné javy nestačí iba pozitivisticky opísať či fotograficky dokumentovať, ale že treba - ako sa nás usiluje poučiť M. Slivka - prenikať do ich podstaty, do všetkých štruktúrnych väzieb a vzťahov. Inými slovami, že vzťahy a súvislosti jednotlivých javov treba odkrývať všetkými dostupnými prostriedkami, teda nielen písaným slo[/]vom a obrazom, ale aj platňou práve preto, lebo ide o edíciu populárnovedeckú. Našou snahou vždy bolo i je vyvážiť stránku textovú s obrazovou, a to nielen "štylisticky, znalosťou gramatiky a syntaxe slova", ale aj "výtvarnou nápaditosťou, kompozíciou obrazu, výtvarným rukopisom". Keďže nie v každom zväzku možno tieto rovnocenne chápané požiadavky primerane zladiť, tam, kde nepostačoval obraz, siahla sa ku gramofónovej platni, aby sme sa aj týmto spôsobom mohli priblížiť k zámeru: sprístupniť hodnoty tradičnej ľudovej kultúry čo najúplnejšie a na úrovní našej doby.
      Súčasne nám však bolo jasné, že úspechom edície bude, ak sa nám k tomuto náročne a netradične postavenému cieľu podarí maximálne priblížiť. Teda tak, ako nám to odkaz tradičnej kultúry na Slovensku nielen ponúka, ale súčasne aj zaväzuje. Nie so všetkým, čo sa nám doteraz vydanými piatimi zväzkami podarilo ukázať, môžeme byť spokojní. Hoci nás teší, že všetky zväzky sa na knižnom trhu rýchle rozoberú (už za jeden mesiac!), jednako v tom nenachádzame sebauspokojenie. Ešte veľa - nielen autori a redakcia, ale najmä ďalší pracovníci, ktorí sa zúčastňujú na tvorbe (zámerne nevravíme výrobe) jednotlivých zväzkov i celej edície zostávame dlžní nášmu ľudu, všeľudským i špecifickým hodnotám jeho kultúry.

163

      A po štvrté, edícia Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry mala, má a aj naďalej chce mať ambície byť "činom" v knižnej i národnej kultúre. Chce ľudu ukázať, čo veda preskúmala, a postupne presadiť tieto hodnoty aj na zahraničnom knižnom trhu, v osobitných vydaniach pre cudzinu. Pravda, iné je zámer, túžba a snaha, iné reálne možnosti, Keďže [/] ich redakcia doteraz nemala, uvedený zámer zabezpečuje aspoň obšírnym cudzojazyčným resumé.
      Hoci "čísla o nebývalom úspechu tejto edície reprezentujú skôr kvantitu ako kvalitu, nakoľko z tejto te­ matickej oblasti nič iné nevychádza", jednako sa domnievame, že sa nám doteraz už podarilo splniť aspoň časť náročných cieľov. Päť vydaných [/] zväzkov a štyri rukopisy v tlači (a. ľudových šperkoch, cintorínoch" hračkách a tkaninách) nemôžu však v plnosti ukázať, čo sa edíciou rozplánovanou na 30-40 titulov sleduje. Objektívnejšie to bude môcť - pri súčasnom pomalom tempe vydávania, bohužiaľ, až o niekoľko rokov - posúdiť aj M. Slivka. Adam Pranda.

164

OBSAH
Studie
Václav Frolec: Společenská funkce jizby lidového domu na Moravě . . . 85
Andrej Sulitka: Turíčne májové hry na Severnom Spiši . . . 99

Nálezové zprávy
Milostné motivy na úvodních plinách na Moravskokrumlovsku (Vratislav Bělík) . . . 13
Starší forma domu z Košařisk na Těšínsku (Jura Langer-Petr Šuleř) . . . 117

Jubilea
Životní jubileum Jiřiny Králové (J. G.) . . . 123
K životnímu jubileu Slávka Volavého (Jaromír Gelnar) . . . 23
10 let rakouského sdružení pro lidový tanec (Jaroslav Markl) . . . 126

Nekrolog
Zemřela vypravěčka Anděla Štípská (Zdenka Jelínková) . . . 127

Knihy
Bohuslav Beneš, Světská kramářská píseň. Příspěvek k poetice pololidové poezie (J. Tomeš) . . . 129
Wolfgang Laade, Neue Musik in Afrika, Asien und Ozeanien (František Dobrovolný) . . . 131
František Navrátil, Ohlas Národopisné výstavy českoslovanské v Praze na českém jihovýchodu (Josef Bílek) . . . 132
Grażyna Dąbrowska, Obrzędy i zwyczaje doroczne jako widowisko I, II (Andrej Sulitka) . . . 132
Alexander Buchner, Musikinstrumente der Völker (Jaroslav Markl) . . . 133
A. Frický, Ikony z východného Slovenska (Mirjam Moravcová) . . . 135
Jaroslav Kudrnáč, Zlato v Pootaví (Jan Souček) . . . 136
F. M. Kolessa, Melodiji ukrajinskych narodnych dum
F. M. Kolessa, Muzykoznavči praci,
F. M. Kolessa, Folklorystyčni praci (Mikuláš Mušinka) . . . 136

Sborníky a časopisy
Národopisný věstník československý V-VI (XXXVIII-XXXIX) (Helena Bočková) . . . 138
Ethnologia Slavica II (Josef Jančář) . . . 139
Zborník Slovenského národného múzea LXV - 1971 (Josef Jančář) . . . 141
Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, 20 (Jaroslav Markl) . . . 143
"Problémes théoriques de l'ethnographie" (Olga Skalníková) . . . 144
Severní Morava (Vanda Tůmová) . . . 145
Zpravodaj Místopisné komise ČSAV (Mirjam Moravcová) . . . 146
Marie Kovářová, Velikonoce na Podblanicku, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 12, 1971 (Alena Plessingerová) . . . 147
Agrikultúra, Zborník pre dejiny poľnohospodárstva na Slovensku, 10, 1971 (Jaroslav Kramařík) . . . 150

Konference
Kam zamíří evropská etnologie? (Olga Skalníková) . . . 152
Pracovná porada o využití samočinných počítačov pri štúdiu ľudových piesní (Andrej Sulitka) . . . 155

Výstavy
"Slavonie a Češi" (Josef Vařeka) . . . 156
Výstava perzských kobercov v Bratislave (Mária Valicová) . . . 156

Polemika
Na margo dvoch výstav (Martin Slivka) . . . 158
Na margo k Slivkovmu Na margo (Adam Pranda) . . . 161

Motiv husiček na úvodní plině z Rybníků.

Kresby: Alexandra Martínková - motivy ze slováckých výšivek, Vratislav Bělík - motivy z úvodních plachet na Moravskokrumlovsku