47

vlákna sa v určitých regiónoch vynechávajú, čo sa viac-menej odzrkaďľuje na akosti získaného materiálu.
      Ťažisko monografie tvorí časť o pracovných nástrojoch; každá ďalšia kapitola, opisujúca jeden z piatich úkonov spracovania konopí, sa zaoberá historickým vývinom jednotlivých foriem pracovných nástrojov. Obraz územného rozšírenia vytypizovaných pracovných nástrojov a postupov autor dokladá nielen materiálom, ktorý získal na území maďarského etnika, ale aj mate[ri]álom porovnávacím z iných európskych, ba aj mimoeurópskych krajín. Vytýčené problémy rieši aj z hľadiska terminologického a na kartografickom základe robí potom závery o kultúrnych procesoch vplývajúcich na maďarské etnikum a jeho tradičnú kultúru.
      Podľa autora Maďari poznali konope a spracovanie zrelého vlákna už z čias pred trvalým usadením (896) na terajšom území. v karpatskej kotline našli slovanské obyvateľstvo, ktoré tiež pestovalo ľan. Stretnutie týchto dvoch kultúr pestovania vláknitých plodín zanechalo určité stopy až do súčasnosti. Porovnávaním kultúrnych javov v Zadunajsku a na Dolnej zemi autor dokazuje, že za Dunajom prevládala v čase osídlenia ranoeurópska ľano­ vá kultúra, zatiaľ čo Maďari priniesli na Dolnú zem východné turecké vplyvy.
      Na základe výskumov ukazuje, že techniky spracovania konopí v Ma[/]ďarsku nemajú žiadne jedinečné pracovné nástroje, ktoré by sa používali špeciálne. Každá nová pracovná technika vychádzala zo širšieho vývinového stupňa, t. j. začínala vždy s nástrojmi predchádzajúcej techniky, ktoré potom vyvíjala, formovala a uspôsobovala novej funkcii; až neskôr sa utvorila samostatná forma nástroja a pracovného postupu.
      V maďarských nástrojoch a procesoch tradičného spracovania konopného vlákna sú zrejmé nielen vplyvy slovanskej ľanovej kultúry, ale aj elementy "vlnenej" kultúry, pochádzajúcej od nemeckého obyvateľstva z 12.-13. storočia, vplyvy poľnohospodárskej kultúry, ktorá sa do spracovania konopí dostala tou istou cestou až v 18. storočí, i pôsobenie techniky spracovania kože, ktorú si Maďari priniesli z pravlasti a ktorá dlho spĺňala dvojakú funkciu (pri spracovaní kože i konopí).
      Záver práce obsahuje popis spracovania konopí a používaných pracovných nástrojov v jednotlivých časových úsekoch (od osídlenia v 9. storočí až do 20. storočia). Autor aj tu postupuje podľa pracovných úkonov a v ich rámci podľa používaných nástrojov, pričom si všíma ich zmeny a preberanie techník z iných kultúr. Napokon skúma ešte súčasný stav spomínaných prvkov v pätnástich oblastiach na území obývanom maďarským etnikom.
      Monografia je okrem bohatého materiálu a hodnotných záverov prí[/]ťažlivá tým, že uvádza mnohé príklady zo slovenského územia, a to nielen z južného pohraničia, ale aj z iných častí Slovenska (Lendak, Čičmany ap., dovedna temer 40 lokalít). Má bohatú obrazovú dokumentáciu a zaujímavé grafy a mapky, zohľadňujúce názvoslovie, hranice a intenzitu rozšírenia javov. v závere je uvedená použitá bibliografia, zoznam uvádzaných lokalít (triedených abecedne i regionálne) a nemecké resumé. Dielo L. Szolnokyho o tradičných formách spracovania konopí v Maďarsku je prínosom do stredoeurópskej etnografickej spisby nielen konkrétnym materiálom, ale aj metodickým postupom. a vedeckými zovšeobecneniami kultúrno-historického charakteru. Zita Svítková

48

Rita J. Adrosko, Natural Dyes in the United States, [obsah]

United States National Museum Bulletin 281, Washington 1968 Vr. 1968 vyšla v edici bulletinů Národního muzea USA publikace pracovnice oddělení textilu Muzea dějin a technologie Rity J. Adrosko, "Přírodní barvy ve Spojených státech". Cíl této práce není jen vědecký, ale též praktický pro dnešní dobu zvýšeného zájmu o rukodílnou výtvarnou tvorbu.
      Publikace je rozdělena do dvou dílů. v prvním se pojednává o barvi

48

vech, kterých se používalo v Americe v 18. a 19. století, v souvislosti s chemií, botanikou, textilní technologií a módou. Druhý díl je věnován barvířským předpisům a je revizí starší publikace o domáckém barvířství přírodními barvivy dvojice autorů M. S. Furry a B. M. Viemont, která vyšla v r. 1935 1), ale je podle autorčina mínění pro současnou praxi stále aktuální.
      Ke své práci použila autorka množství pramenů; vedle lidového ústního podání to byly rozmanité spisy rukopisné i tištěné, zejména evropských autorů. Za jeden z nejvýznamnějších pramenů považuje 5000 Mackenziových receptů na domácí barvení2) a rozmanité patenty věnované barvivům a barvení, které jsou cenným dokladem pro vztahy mezi barvíři a ostatními řemeslníky. Autorka se však těmito problémy nezabývá, a proto také pouze uvádí z dalších pramenů staré inzeráty a patenty lékárníků. Jejím cílem není zkoumání této produkce v sociokulturních vztazích. A přesto, že považuje evropskou módu za hybnou sílu ve vývoji barvířství v Americe, soustřeďuje se ve výkladu historie na politické a částečně též hospodářské pozadí.
      Prvnímu dílu předchází historická kapitola, ve které autorka shrnuje historii barvířství do dvou základních etap, jejichž mezníkem je rok 1850. v první části se vrací až ke zprávě Marca Pola o barvířské dílně v údolí Indu, k nejstarším zprávám [/] o barvířství v Číně, Egyptě, u Féničanů, ale zejména k americkým Indiánům, kteří před objevením Nového světa barvili pouze přírodními barvivy a na jejichž zkušenostech byli také závislí první kolonisté. Vzorky posílali do Anglie, avšak význam jiných zdrojů této země překryl barvící prostředky svou výnosností, takže barviva ztrácela na ceně. Nejvýznamnější místo mezi barvivy zaujímalo přírodní indigo. I když se již v r. 1770 importovalo do Ameriky 70 druhů barviv, indigo si podrželo ještě dlouho svoji cenu. Stejně vysoko mezi barvivy stála košenila; pro venkovské obyvatelstvo, které barvilo přízi a vlnu, byla jako luxusní hodnota i v 19. století nedostupná.3) v r. 1856 Perkinsův objev levandulové barvy vyrobené z anilinu znamenal počátek konce éry přírodního barvení. z Anglie ji převzali Francouzi a nazvali "mauve" a stala se velkou módou prvních desítiletí druhé poloviny minulého století. Význam pro rozvoj barvířství mělo též objevení syntetického indiga v r. 1897. Pro složitou politickou situaci se tyto novinky nevžily tak rychle jako v Evropě. Koncem 19. století se však přírodních barviv používalo již jenom v rukodílné výrobě. První světová válka znamenala nový vzestup zájmu o tyto suroviny.
      Pouze horské zemědělské oblasti v jihovýchodní části Ameriky zůstaly v textilní výrobě nezávislé na chemickém průmyslu, protože byly vzdá[/]leny hlavním proudům vývoje Ameriky a nepronikla sem ještě v té době standardizace severní průmyslové oblasti. Zachovaly si jedinečnost svým tradičním způsobem života a tedy i barvířským uměním ve srovnání s ostatní barvířskou, produkcí ve Státech.
      Teprve v první čtvrtině 20. století snahy o udržení kontinuity jižního lidového umění vedlo k experimentům s předením, tkaním i barvením a inspirovalo tvůrce textilní výroby na celém území USA. v současné době se mnoho umělců vrací k přírodním barvivům, avšak nikoliv pro jejich podstatu praktickou a estetickou, ale na pozadí "romantiky" a "nostalgie".
      Zbytek prvního dílu je věnován jednotlivým přírodním barvivům. Autorka shrnuje vyčerpávajícím způsobem všechny historické, ekonomické a technické informace, které se jí podařilo získat, včetně ikonografického materiálu.
      Druhý díl je zcela zaměřen na barvířskou technologii. Autorka jej uvádí rozborem vidění, spektra, působení barev, se zaměřením zejména k textilní produkci. Zabývá se omezenými možnostmi přírodních barev, technologií barvení vláken, nití a textilu. v dalších částech se již zcela soustřeďuje na praktické procesy, které jsou obsaženy v množství barvířských receptů. Kapitolu uzavírá tabulkou přehledu všech barev použitelných pro barvení v textilní výrobě.

49

      Škoda, že záběr autorky nebyl širší co do etnografického a sociologického aspektu. Přes její pozitivistický přístup k materiálu a jeho interpretaci poskytuje publikace rozšíření obzoru o barvířství v širokém světovém měřítku.
      K přednostem knihy patří její vybavení vyčerpávající bibliografií, soupisem rukopisů, rejstříky a vyobrazeními, Dokonalá je technická a estetická stránka této nevelké publikace.

Poznámky
1.
      Margaret S. Furry and Bess M. Viemont, Dyeing with Natural Dyes, Washington 1935
2.
      Colin Mackenzie, Mackenzie's five thousand receipts in all the useful and domestic arts, Philadelphia 1831.
3.
      Košenila je červené barvivo, které se získává ze sušeného hmyzu žijícího v Mexiku (Dactylopius coccus).
      Indigo je barvivo rostlinné, získané z listů rostliny indického a egyptského původu (Indigofera tinctoria). Vlasta Svobodová

August Sedláček, Historické pověsti lidu českého, [obsah]

Odeon, Praha 1972, 347 stran Významným činem vydavatelství Odeon, redakce krásné literatury, je v pořadí čtvrté vydání Historických pověstí lidu českého, které sebral a upravil August Sedláček na sklonku 19. století. Vydání prvé, v roce 1894, se krylo s vyjitím slavných a dnes již klasických Starých pověstí českýchA. Jiráska a upadlo neprávem v polozapomenutí, neboť i když byl záměr obou historiografů obdobný, přistoupili k jeho realizaci naprosto rozdílně. A. Jirásek vytvo[/]řil umělecké ztvárnění pověstí, proti čemuž A. Sedláček předložil čtenářům sice rovněž literární podobu pověsti, ale respektující původní text pramenů, bez jakéhokoliv uměleckého přetváření či doplňování.
      Publikaci k vydání velmi citlivě připravil Rudolf Lužík. Pro dnešní podobu knihy použil formálního uspořádání z prvního vydání, obsahujícího 108 pověstí uspořádaných do pěti okruhů - "věnců" podle předpokládané doby vzniku. Jednotlivé oddíly zahajuje krátký historický a literární úvod a pověstí jsou seřazeny podle časové posloupností popisovaných událostí. Text současného vydání se ve většině opírá o znění vydání druhého (1898).
      Knihu doplňuje vzácně ucelený doprovodný aparát obsahující rejstřík pramenů, ze kterých A. Sedláček texty uveřejněných pověstí čerpal se stručnou charakteristikou pramene, dále chronologický přehled údobí, ke kterým sa pověstí vztahují; následuje slovníček méně známých výrazů, rejstřík vlastních a místních jmen s nejdůležitějšími hesly věcnými, seznam vyobrazení, poznámka vydavatele a poslední stránky vyplňuje zasvěcený doslov R. Lužíka, seznamující nás s postavou autora, okolnostmi vzniku sbírky a zejména podtrhuje její současný význam, neboť se jedná o dosud prakticky nepřekonaný a jediný výbor českých historických pověstí spojený s výkladem a podaný v jednoduché, ale velmi čtivé formě.[/]
      I čtenáře neodborníka jistě zaujmou výklady A. Sedláčka před jednotlivými oddíly pověstí, v nichž současná věda by jistě udělala některé opravy, ale nepřesnosti způsobené dobou vzniku nesnižují jejich poučnou hodnotu a informace o tématech, osudech, životě a proměnách českých historických pověstí. Upoutá i dnes už poněkud archaicky znějící čeština, kterou A. Sedláček pověsti vypráví, a možnost srovnání bohatého uměleckého rozpracování A. Jiráska s někdy poměrně stručně znějícím původním textem.
      Vydavatelská poznámka hovoří o tom, že tiskové chyby předchozích vydání jsou opraveny, což je možná pravda, ale jsou zde opět chybičky jiné (srov. např. str. 304 letopočty ze života Václava Hájka z Libočan). Jejich počet je však zanedbatelný. Vydavatelství připravilo zdařilou publikaci, která určitě zaujme čtenáře všeho věku, zálib i zaměření. Jan Souček

Józef Ligęza, Podania górnicze z Górnego Śląska. [obsah]

Rocznik Muzeum Górnośląskiego w Bytomiu - Etnografia, zeszyt 5, Bytom 1972, 152 stran, něm. a rus. résumé
      V posledních dvaceti letech se polští badatelé soustavně a intenzívně věnovali sběru a studiu hornické lidové kultury a folklóru. Mezi tyto badatele patří na předním místě

50

J. Ligęza, jenž po monografiích Ludowa literatura górnizca (1958) aŚladami tradycji (1968) vydal nyní soubor hornických pověstí z hornoslezské oblasti. Jde především o materiálovou, pramennou edici, jež má reprezentativně shrnout doklady tohoto výseku polského pověsťového podání a stát se základnou a inspirací pro další zkoumání. Autor otiskl celkem 135 pověsťových čísel, většinou z vlastních záznamů, jen některé zápisy přetiskuje ze starších pramenů (nejstarší z díla W. Roździeńského ze 17. století); připojeny jsou i některé texty v literárním zpracování. Poslání edice je vysloveně odborné a proto Ligęza zveřejňuje pověsti přesně podle ústnho podání, i když jde vesměs o ruční zápisy, nikoliv o magnetofonové nahrávky. Jádro a největší část pověstí hornoslezských havířů tvoří povídky o důlním duchu, nazývaném skarbnik, menší část představují povídky o jiných démonických bytostech a jevech a pověsti s historickým obsahem. Veškerý tento materiál je uspořádán tematicky a podstatně rozšiřuje látkový rozsah polských hornických pověstí, jak jej zachytil J. Krzyżanowski ve svém soupisu polských pohádek a pověstí (T 6500).
      Textové části předeslal autor dvě studie. v první (s. 11-28) probírá polské sběry hornických pověstí od nejstarších dokladů z přelomu 15. a 16. století (kronika Mikołaja Liebentala) až do současnosti a záro[/]veň kreslí obraz hornoslezské hornické pověsti na základě těchto záznamů. Nachází v ní podivuhodnou kontinuitu od nejstarších dob až do současnosti: jde téměř vždy - až na ojedinělé staré doklady - o ducha dobrého, jenž horníkům pomáhá, ale zároveň je trestá, jestliže poruší jeho příkazy. Pevně se udržovalo jeho jméno skarbnik, zjevoval se v pověstech v podobě horníka, nejčastěji štajgra a uměl se proměňovat i ve zvířata - myš, žábu, pavouka, černého ptáka atp. Zakazoval pískat, zpívat, klít, nesměla se mu podat lampa přímo rukou atd. Nejčastější náměty, jež se ke skarbnikovi v hornickém podání váží, jsou motivy výstrahy před nebezpečím, pomoci a darů a provádění horníků podzemím skarbnikovy říše. Kromě skarbnika se vyskytují v polských hornických pověstech i některé jiné pověrečné bytosti a jevy, ale ty jsou poměrně řídké.
      V druhé studii (s. 29-46) probírá Ligęza německé hornické pověsti ze slezské oblasti, jak je shromáždili G. Heilfurt a I. M. Greverusová v edici německých hornických pověstí (1967). Ligęza zjišťuje, že slezské území bylo i pro německou hornickou pověst a zejména pro pověsti o důlním duchu jedním z nejvydatnějších pramenů (přes 32 % povídek o důlním duchu v sbírce Heilfurtově a Greverusové pochází z Horního Slezska). Má taky za to, že někteří vypravěči pověstí z německých zápisů možná byli polské[/]ho původu. Rozbor německých dokladů ukazuje, že tyto německé pověsti ze Slezska se po motivické stránce silně shodují s pověstmi polskými a že polská a německá hornická tradice zde vyrůstaly z obdobných podmínek a navzájem se bezprostředně ovlivňovaly a prostupovaly (např. v německých pověstech je důlní duch často nazýván rovněž polským jménem skarbnik).
      Je trochu škoda, že tyto srovnávací pasáže autor více nerozvedl a že také pominul konfrontaci s hornickými pověstmi českými, hlavně z ostravsko-karvínské oblasti. Pro podobné úvahy však jeho sbírka nabízí bohatý a znamenitý materiál. Blízkost hornických pověstí z našeho Slezska k polským hornoslezským pověstem je očividná, ale objevují se i některé diference, jako např. název fontana nebo častěji Pustecký pro důlního démona v podání na Ostravsku a Karvinsku (srov. ostatně č. 15, 30, 44, 66, 72, 77, pocházející z našeho území). Na prospěch edice by byly i některé rejstříky - motivů, postav, lokalit atd.
      Ligęzova sbírka znamená cenný příspěvek k bádání nad polským hornickým podáním a je správné, že byly tyto materiály vydány a zpřístupněny. Dá se očekávat - jak autor sám v předmluvě říká - že se stanou oporou a podnětem pro další bádání, a to i pro bádání české a slovenské. Oldřich Sirovátka

51

Ingolf Bauer Treuchtlinger Geschirr. [obsah]

Vyd. Deutscher Kunstverlag, München 1971. 198 str. se 155 obr. příl., 2 tabulemi a 7 mapkami v textu + 2 mapy + bar. příloha
      Práce zajímá českého badatele ze dvou hledisek:
      1. Treuchtlingen (okr. Weissenburg, leží zhruba uprostřed mezi Norimberkem a Augsburkem) bylo významné hrnčířské středisko, nejméně již od středověku, se značným exportem zboží zejména do oblastí ležících severně, severozápadně a severovýchodně od místa výroby. Vývoz se dotýkal až hranic Čech a jednotlivé výrobky se mohly objevit i v Čechách. Sbírka keramiky Západočeského muzea v Plzni by po této stránce zasluhovala přezkoumání.
      2. Kniha je prací příslušníka nejmladší německé badatelské generace, v níž se objevuje nejen značný vliv historického materialismu jako ideologické základny i metody, nýbrž i silný kritický přístup k badatelským generacím starším.
      Autor využívá všech pramenů, které měl k dispozici: Živých, věcných, archívních a dobové literatury i zpracování. Kniha tedy podává i vyčerpávající přehled dějin hrnčířství ve zkoumané oblasti, od :nejstarších dob až do zániku ve 20. století. Informace prezentuje nejen ve form písemné, ale i jinými sdělovacími způsoby, tj. pomocí mapek, grafů a tabulek. Na tabulích vyznačuje [/] historickou posloupnost hrnčířů podle jednotlivých středisek, takže lze přesně zjistit, kolik mistrů v kterém roce a kde pracovalo. Mapky prezentují keramické dílny (tedy i dílny na výrobu kameniny a fajánsí), cihelny, ložiska vhodné hlíny, obchodníky s keramickým zbožím atd. po padesátiletích od počátku 17. století. Obě hlavní mapy vyznačují hustotu hrnčířských dílen vzhledem k počtu obyvatel a počet hrnčířských dílen v bývalém království bavorském podle statistik z roku 1811/12. Obrazová část je katalogem všech zjištěných výrobků s vyčerpávajícími popisy a dobrými fotografiemi. Katalog je uspořádán chronologicky od nejstarších dokladů (dvouuchý soudkovitý hrnec na polévku datovaný rokem 1750) až k exponátům z 20. století. Jako přílohu otiskl autor 6 cechovních artykulí a patentů, zachycujících období 1580-1708. Historická část práce podrobně a věcně analyzuje všechny stránky kultury a způsobu života hrnčířů, pokud to ovšem kvalita a kvantita pramenů dovoluje, především tedy společenskou strukturu, jak o ni hovoří cechovní knihy a artykule či patenty (frekvence mistrů v jednotlivých střediscích je vyznačena po desetiletích pomocí grafů) a výrobky. Každý badatel jistě ocení a využije soupis literatury, který vzhledem ke koncepci práce značně přesahuje lokální měřítka.
      Knihu je možno označit jako vzornou a do jisté míry i vzorovou pu[/]blikaci informací o výrobě určitého střediska, resp. jako v tomto případě, výrobní aglomerace. Vladimír Scheufler

Ettore Biocca, Sama mezi Indiány. [obsah]

Orbis Praha 1972, edice Cesty, 368 stran
      Kniha italského etnografa je překladem originálu Yanoáma. který vyšel v Bari 1965. Je to práce zvláštní a v mnohém směru pozoruhodná. Jde vlastně o životopis španělské ženy Heleny Valerové, která byla v dětství unesena Indiány a prožila s nimi dvacet let v pralesích mezi Brazílií a Venezuelou.
      Expedice italských etnografů studovala koncem padesátých let život amerického indiánského kmene Yanoámů. Při pobytu na základně Uaupes se setkala s H. Valerovou, která byla od roku 1937 v zajetí Indiánů a shodou okolností se po dvaceti letech vrátila do bělošské civilizace. Ettore Biocca jako vedoucí italské expedice chtěl u Valerové získat informace pro nadcházející cestu. Setkal se s vynikající vyprávěčkou, která měla v paměti zafixovány všechny událostí prožité v pralese. Podala obšírné informace nejen o etnografických jevech, jež italského etnografa především zajímaly, ale líčila episody z vlastního

52

života a z života indiánského kmene. Zvukový záznam byl pořízen v dialektu Ria Negra, který je směsicí portugalštiny, španělštiny a indiánského jazyka. E. Biocca ovládající tento jazyk mohl vyprávěčku v hovoru usměrňovat a vytěžit co nejvíce poznatků o životě a zvycích Indiánů. Postup práce s H. Valerovou osvětlil ve stručném úvodě, kde výslovně upozorňuje na svůj záměr neovlivňovat vyprávěčku vlastním hodnocením; proto se vzdal i komentářů v textu knihy.
      Podařilo se mu získat poutavý a obsáhlý dokument o lidech a jejich životě v pralese. Příhody, jména osob, míst a etnografická fakta měl možnost později si u Yanoámů ověřit. Vyprávění sám překládal d.o italštiny a záměrně se držel tvrdé formy indiánského originálu, aby textu uchoval hodnotu vědeckého dokumentu. Podařilo se mu získat řadu nových faktů - např. o přípravě halucinogenních drog, o způsobech boje a lovu, o získávání potravin, o soustavě společenského života, o věrských představách, obřadech atd.
      V úvodu najdeme i velmi stručný přehled o historii Yanoámů. Jde o indiánské kmeny žijící v neprobádaných pralesích mezi Rio Grande a horním tokem Orinoka. Počátkem 19. století se několika výpravám podařilo navázat spojení se sousedními indiánskými kmeny. v polovině minulého století se objevily i zprávy o pralesních Indiánech Yanoáma. Začátkem našeho věku byly o nich [/] získány vědecky podložené zprávy. v padesátých letech se s těmito indiánskými kmeny setkali misionáři i francouzské, venezuelské a německé expedice. Byly získány zajímavé vědecké materiály, nikoliv však natolik komplexní, aby podaly ucelený pohled na život Yanoámů.
      Vyprávění H Valerové se stalo neocenitelnou pomůckou při následovné cestě italské expedice, i když i pak zůstalo mnoho jevů neprozkoumaných. Hodnota této knihy však zdaleka není jen v samotných etnografických faktech; ty si ostatně bude muset čtenář sám utřídit podle našich šablon či systemizací. Kniha je lidským dokumentem, dokumentem o všedních dnech práce a starostí o obživu v drsném pralese, o lásce i zabíjení, o soucitu i krutosti, o lidském štěstí i utrpení.
      Metoda práce italského etnografa s vyprávěčkou se zdá být poměrně jednoduchá, ve skutečnosti je velmi promyšlená a důmyslná. Vyprávění je rozčleněno do tří velkých kapitol, které jsou děleny na celky časové posloupností událostí jejího života. Tyto menší celky tvoří souvislá řada epizod, které jsou často vyjádřeny jen několika větami. Zdaleka však nejde o nějakou mozaiku, nýbrž o promyšlenou dějovou osnovu plnou bouřlivých událostí a zvratů. Jsou v nich zachyceny zápasy mezi kmeny i jednotlivci, primitivní hospodaření, společenské normy, obřady, názory na svět atd. Mnohokrát jsou např. vylíčeny pohřební obřady [/] s uplatněním endokanibalismu, iniciační obřady, zpěvy, slovesné projevy, lékařské zákroky, znalosti přírody i další složky duchovního a materiálního života. Mnohá vylíčení budou působit na našeho čtenáře až otřesným dojmem. E Biocca však hned v úvodu upozorňuje, že se dopouštíme hrubého omylu, když považujeme tyto obyvatele pralesa za primitivní a zlovolné divochy, a to jenom proto, že jejich způsob života, vzájemné vztahy a celá jejich kultura je od naší natolik odlišná. To ostatně vyjádřila i H. Valerová, kterou čekalo po návratu do bílé civilizace mnohé zklamání, hořkost a nepochopení.
      Obsáhlá kniha je doprovázena fotografiemi ze života Yanoámů. Na přebalu najdeme i snímek vyprávěčky a jejích dětí. Do češtiny text přeložila dr. Alena Hartmanová s velkým citem a porozuměním pro autorovy záměry. Českému čtenáři se dostal do rukou bohatý dokument o životě lidí v primitivních podmínkách, dokument svou neobvyklou formou, bohatstvím zkušeností i poutavým dějem vyjímečný v současné cestopisné i národopisné literatuře. Josef Tomeš

53

Rudolf Bednárik, Cintoríny na Slovensku. [obsah]

Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1972, 176 stran, 148 fotografií, německé resumé
      Práce profesora etnografie bratislavské university dr. Rudolfa Bednárika vyšla jako sedmý svazek Klenotnice slovenskej ľudovej kultúry, kterou řídí dr. Adam Pranda. Autor navázal na starší práce věnované pohřebním obyčejům a zvláště lidovým náhrobkům na Slovensku. Vlastním námětem nové knihy však nej:sou jenom slovenské hřbitovy, ale etnografická problematika spojená s pohřebními obřady, věrskými představami, společenskými vztahy a výtvarnými výtvory, které se k těmto otázkám vztahují.
      Publikace je členěna do šesti kapitol. v úvodu nacházíme stručnou charakteristiku vývoje pohřebního obřadu a pohřbívání od předkřesťanských dob po církevní a státní zásahy v minulých staletích. R. Bednárik vychází z názoru, že lidové náhrobky nelze studovat izolovaně, ale v jejich vztahu s !názory lidu, s hospodářským a společenským vývojem i s přihlédnutím ke geografickým činitelům. Slovenské doklady staví do kontextu s tradicemi evropských národů.
      První kapitola zachycuje vztah lidu ke hřbitovu. Autor uvádí slovenské názvy hřbitova. Sleduje oficiální snahy zákonodárců, kteří na počátku našeho tisíciletí nařizovali po[/]chovávat zemřelé na hřbitovech u kostelů a trestali zachovávání pohanských obřadů a zvyků. v 16. a 17. století se hřbitovy státním zásahem začínají zřizovat mimo obvody obcí. Zachovalo se však i pochovávání mimo hřbitov, a to lidí zemřelých nepřirozenou smrtí; byla to obvykle místa na rozhraní katastrů, na křižovatkách nebo při hřbitovních stěnách. v této souvislosti autor připomíná rovněž různé magické praktiky, při nichž se užívalo částí předmětů, jež byly v nějakém styku se zemřelým, popř. kosterních pozůstatků. Popisuje způsob ukládání zemřelých do hrobů, např. rozebírá tradici pochovávat do stran hrobmích jam. v orientaci hrobů zjišťuje tři hlavní variace, a to uložení zemřelého, aby se tvář dívala k východu nebo k hlavní cestě, dále orientaci podle naplánovaných řad. Upozorňuje na rozdíly pohřbívání zemřelých u lidových vrstev a vládnoucích tříd.
      Druhá kapitola přináší zajímavé doklady o pochovávání mimo hřbitovy. Staří Slované pohřbívali zemřelé v lesích pod stromy. R. Bednárik uvádí doklady z konce 16. a začátku 17. století o pohřbívání pod stromy bez církevních ceremonií z Telgártu, Vernáru, Šumiace, Heľpy a Polomky. Archaické zvyklosti při pohřbívání se udržovaly zvláště na Horehroní, což autor vysvětluje nejen odlehlostí horského kraje, ale i rozpory mezi pravoslavnými a ostatními křesťanskými církvemi. Část kapitoly je [/] věnována lidovým představám o duši. Připomíná rovněž, že místa, na něž se mimo hřbitov pochovávalo, měla obřadní význam v předkřesťanských názorech a stala se místy křesťanských kultů. Na rozcestí, na hranicích katastrů, v polích a na okrajích obcí se nejčastěji stavěla boží muka.
      Třetí stručná kapitola naznačuje problematiku třídění náhrobků. v zásadě rozlišuje městské a vesnické náhrobky, podle materiálu nachází doklady dřevěné, kamenné a zřídka i keramické. Sleduje rovněž krajové zvláštnosti náhrobků.
      Dřevěným a kamenným náhrobkům sloupového tvaru je věnována čtvrtá kapitola. Nejdéle se udržely u evangelického obyvatelstva Novohradu, Gemeru a Hontu. Autor upozorňuje, že sloupy lidských podob se stavěly na hroby při jarních kultovních obřadech i u jiných středoevropských národů. Evangelická církev tyto tradice trpěla a později je přejala. Dřevěné náhrobky dále třídí podle regionů, způsobu umístění nápisu a ornamentální výzdoby. U kamenných náhrobků rozlišuje pět typů podle způsobu zdobení.
      Sleduje rovněž náhrobky ve tvaru kříže, které se uplatňovaly v katolickém prostředí. v páté kapitole analyzuje symboliku kříže, jež je starší než křesťanství. v Uhrách se náhrobky tohoto typu objevují až koncem 16. století. Zvláštní typ se vytvořil na západním Slovensku pod vlivem církevního baroku.

54

      Šestá kapitola přináší ukázky náhrobní poesie. Nacházíme zde řadu veršovaných nápisů hlavně z Cerova, Fačkova a Čičman. Uplatňují se na novějších náhrobcích, vyjadřují zaužívanými stereotypy data zemřelého a citový vztah pozůstalých k zemřelému.
      V závěru R. Bednárik přehledně formuluje hlavní znaky slovenských náhrobků a hřbitovů. Zjišťuje působení konfese na tvar náhrobků a na způsob jejich výzdoby. Všímá si rovněž židovských náhrobků na slovenském území. Kniha je uzavřena poznámkami, přehledem literatury, obsáhlým německým shrnutím, seznamem hlavních informátorů a slovníkem nářečních výrazů. Významnou součástí práce je obrazový doprovod, zvláště bohatý černobílými i barevnými fotografiemi z území Slovenska i ze slovenského osídlení v Maďarsku. Publikace přináší zajímavý pohled na poslední věci člověka. v mnohém může být jistě doplněna dalším zkoumáním. Přesvědčivě však ukazuje, že i v oblasti pohřebního obřadu udržoval lid prastaré tradice a dokázal vytvořit umělecky působivé výtvory. Josef Tomeš

Emília Horváthová, Návod na výskum rodinných zvykov. [obsah]

Vydalo Vlastivedné múzeum vo Zvolene. Zvolen 1971, str. 113
      Práce dr. Horváthové vyšla jako sedmý svazek edice Príručky národopisnej spoločnosti pri SAV v Bratislave. v úvodu autorka shrnuje pokyny pro provádění terénního výzkumu, jež jsou adresovány hlavně začínajícím pracovníkům. Upozorňuje na obtíže a specifické problémy při zkoumání rodinných zvyků a konstatuje, že předložený Návod má sloužit jako pomůcka shrnující základní otázky k rodinnému zvykosloví, jež si musí badatel upřesnit a klást tak, aby odpovídaly zvolenému tématickému okruhu a vytyčenému cíli práce. Nezbytným předpokladem je znalost zkoumané problematiky, prostudování literatury a pramenů. Poněkud sporné je autorčino tvrzení, že se dnes už v terénu neobejdeme bez magnetofonu. Podle mého soudu i zkušeností, může magnetofon, právě při výzkumu rodinného života a zvyků, z nichž některé se dotýkají nejintimnějších záležitostí člověka, působit, alespoň zpočátku, než si badatel získá naprostou důvěru informátora, jako negativní činitel.
      Návod je rozdělen podle hlavních témat do čtyř kapitol I. Narodenie, II. Dospievanie, III. Svatba, IV. Úmrtie. Každé z nich předchází krátká charakteristika, je vyzvednut význam příslušného údobí či obřadu v životě [/] člověka a společnosti. Jednotlivě kapitoly jsou pak rozčleněny podle tématických celků, každý z ních obsahuje skupinu otázek, formulovaných tak, aby dotazovaný byl nucen odpovědět co nejpřesněji. Například oddíl Šestonedielka v kapitole Narodenie, zahrnuje skupiny otázek pod názvy: 1 Lokálna izolácia, 2 Obmedzenie činnosti, 3 Úmrtie šestonedieľky, 4 Vádzka. Podobně je tomu i v ostatních oddílech. (Otázky jsou formulovány např. takto: "Aký bol miestny názov pre šestonedieľku? Keď žena odchádzala na vádzku, kto ju sprevádzal? Niesla so sebou aj dieťa?" ap.). Takové cílevědomé členění otázek nutí současně pracovníka, který výzkum provádí, sestavit si určitý plán postupu a promyslet všechny detaily a souvislosti. Některé otázky v Návodu zabírají zdánlivě širší problematiku, než jsou rodinné zvyky, zejména v oddíle II. Dospievanie se řada otázek prolíná se společenskými vztahy. Avšak absence těchto otázek by rozhodně byla na újmu komplexnímu poznání, vždyť mezi tak úzce spolu souvisejícími tématy, jako je rodinný a společenský život, nelze vést stroze dělící čáru.
      Šíře otázek a jejich promyšlené třídění svědčí o tom, že dr. Horváthová vypracovala uvedenou příručku na základě důkladné znalosti problematiky jak po stránce teoretické, tak na základě praktických zkušeností z terénu. Návod zahrnuje sice materiál slovenský, jak potvrzu

55

je i seznam použité literatury (škoda, že autorka v podtitulku nebo v úvodu práce na tuto skutečnost neupozornila), bude však bezesporu vítanou pomůckou širokému okruhu pracovníků, bez ohledu na to, v kterém regionu pracují. Jarmila Štastná

František Bonuš, Český salonní tanec Beseda, jeho historie a tvůrci. [obsah]

Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, Praha 1971, 126 stran
      Péčí tanečního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti se nám dostává do rukou zajímavá publikace F. Bonuše o populárním českém salonním tanci. v úvodu autor upozorňuje, že z velkého bohatství českých lidových tanců se jen tři staly známé po celé Evropě. Kromě polky a rejdováku to byl i řadový salonní tanec Beseda. Tato skladba se stala úspěšnou nejen v městských salonech, dostala se i do venkovského prostředí jako zlidovělá čtverylka. Autor rozčlenil práci do čtyř celků, v nichž najdeme hojnost historických údajů i taneční a hudební návody k nácviku.
      První část je věnována otázkám vzniku a vytváření Besedy v konfrontaci s tehdejším společenským [/] děním v Evropě. v šedesátých letech minulého století po pádu Bachova režimu nastává oživení společenského dění a nový rozmach kulturního a společenského života. Formuje se moderní české umění, vznikají umělecká sdružení, začíná se budovat Národní divadlo, svou tvář hledá i česká věda. Ve společenských zábavách šedesátých let se uplatňovaly čtverylky, které byly obíbené hlavně ve francouzském a německém prostředí. Pod vlivem francouzských tanečních a hudebních novinek se začaly vytvářet skladby, jimž chtěli jejich autoři vtisknout národní ráz. Tak přišlo i k vytvoření české národní čtverylky, kterou se stala Beseda.
      Hlavní impuls k vzniku skladby dal básník Jan Neruda, sám vynikající tanečník i znalec lidových tanců. Svědčí o tom jeho studie z roku 1859 "České lidové tance". Nerudovy znalosti byly také podkladem pro výběr českých lidových tanců v Besedě, Hudební část taneční skladby komponoval skladatel Ferdinand Heller, přítel Nerudův, Smetanův a zkušený upravovatel lidových písní. Taneční skladbu vytvořil Karel Link, vynikající učitel tance, sestavovatel a vydavatel společenských tanců.
      Beseda byla vydána v Praze roku 1862 a vřele přivítána českými časopisy. v roce 1863 vyšlo české a francouzské vydání K. Linka. v Praze brzy skladba získala velkou oblibu a začala se šířit do českých krajů. [/] Podle Linkovy a Hellerovy Besedy byla vytvořena řada dalších národních čtverylek, které však nedosáhly úrovně ani obliby vzoru. F. Bonuš uvádí přehled vydání Besedy K. Linka v starších českých i německých verzích i vydání z našeho století, která však byla choreograficky upravována.
      Česká Beseda se stala vzorem i pro vytváření regionálních skladeb, které se začaly formovat a uplatňovat koncem devatenáctého století v období probuzeného zájmu o moravské a slezské lidové umění. Mezi mnoha epigonskými skladbami F. Bonuš uvádí i Moravskou besedu z roku 1892, Slezskou z roku 1913, Slovenskou z konce 30. let, Slováckou z poválečného období, Hanáckou z roku 1948 aj.
      Druhá část Bonušovy publikace obsahuje nové zpracování Besedy. Uvádí popisy českých lidových tanců ve skladbě - je zde polka, furiant, kolomajka, kuželka, obkročák, bavorák, rejdovák, řezanka, sousedská, strašák, valčík a zákrok. Po popisu tanečního materiálu následuje taneční popis Besedy s vyznačením choreografických postupů. Přiřazeny jsou rovněž texty k písním, i když autor zároveň upozorňuje, že Beseda jako tanec salonní byla zamýšlena jen s hudebním doprovodem. v třetí části jsou shrnuty prameny a literatura, čtvrtá závěrečná část obsahuje notové přílohy k jednotlivým složkám skladby.

56

      Monografie F. Bonuše o české Besedě bude jistě přivítána tanečními odborníky; je však také vhodným metodickým návodem této národní skladby, která se uplatňuje i při současných společenských příležitostech. Josef Tomeš

Jiří Kuthan, Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny XIII. století, [obsah]

nakl. Růže v Českých Budějovicích 1972, 222 stran a přílohy
      Jiřímu Kuthanovi, který již před časem publikoval v Jihočeském sbor[/]níku historickém stati z tohoto tématického okruhu, patří zásluha, že se snažil spojit jednotlivá data v celek. Vystopoval hlavní okruhy činností stavebních hutí v jižních Čechách, jejich vliv na architekturu i ve vzdáleném okolí, činnost dílen i objednavatele. Je samozřejmé, že práce těchto odborníků nikdy nezapadla a že naopak byla opakována v činnosti lidových tvůrců, dnes neznámých. Od načrtnutí obrazu jižních Čech v době předkolonizační a kolonizační přistoupil k objasnění významu milevské huti, spadající ještě do románského slohu. Další významnou hutí, v níž je již počátek a rozvoj jihočeské gotiky, byla stra[/]konická huť. I ona měla široký okruh působivosti, jak se dá doložit na základě uměnovědného rozboru za spolupráce pramenů, literatury i pomocných věd, zvláště archeologie. Kniha je velmi dobře vybavena, má chronologickou tabulku, mapku jihočeských staveb, oddíl věnovaný pramenům a literatuře, katalog, který je vlastně podrobným slovníčkem význačných jihočeských staveb, německé resumé a obrazové přílohy. Josef Bílek[/]

SBORNÍKY A ČASOPISY

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, Bd 21. [obsah]

Red. L. Nowak a L. Schmidt, Wien 1972, str. 146 + 6 fotograf. příloh
      Nejnovější svazek ročenky celorakouské hudebně folkloristické společností Österreichisches Volksliedwerk (ÖVlW) provází podtitulek Festschrift für Leopold Schmidt. Vědeckou a pedagogickou činnost nedávného šedesátníka, univ. prof. L. Schmidta (* 15. III. 1912), ředitele vídeňského národopisného musea a dlouholetého čelného představitele umíněné společnosti ÖVlW, charakte[/]risuje bezmála již čtyři desítky let systematický zájem o hudební folklór. O badatelově přínosu pro teorii lidové písně, pro metodologii komplexně pojímaného výzkumu, o podílu na známém národopisném atlasu Dolního Rakouska, o průkopnických studiích zlidovělých písní (jmenovitě kramářských) a o dalších Schmidtových příspěvcích v oboru hudebního folklóru pojednal v hutné zkratce na úvod sborníku Walter Graf. Schmidtovi přátelé, kolegové a žáci pak přispěli půltuctem studií, které víceméně navazují na jubilantovu rozsáhlou hudebně folkloristic[/]kou práci. Cenný doplněk ke svému nedávno publikovanému katalogu lidových a zlidovělých písní z Vorarlbergu (viz recensi v ČL 1970, č. 3, str. 167) připravil Josef Bitsche: přehledná charakteristika písňových žánrů, forem ústního podání a zpěvních příležitostí se vztahuje ovšem pouze k jediné lokalitě Vorarlbergu, nejmenší země v rakouském spolkovém uspořádání (Bregenzwald). z nedávné dotazníkové akce ve 107 obcích dolnorakouského okresu Hollabrun vytěžil Hermann Steininger podrobnou zprávu o historickém vývoji a soudobých reliktech tradičního

57

obecního vyvolávání zpráv s obligátním využitím bubnů, bubínků, rohů, trub a zvonců. - Zajímavé doklady o zlidovování vídeňských popěvků ve Štýrsku zpracoval Gundl HolaubekLawatsch; proces zlidovování se zde datuje nejméně do 17. století (počínaje proslulou písničkou legendárního vídeňského dudáka Augustina), typický je však pro 19. století. Původní texty ve spisovném jazyce anebo ve "wiener deutsch" nahradily zpravidla dialekty a také nápěvy došly změn. Mnohé z vídeňských singspielových "árií", "Gassenbauer" a podobně pronikaly ovšem ještě do první světové války rovněž do Čech (například Hankův text Vystavím si skrovnou chaloupku ... zlidověl právě s nápěvem takové provenience Müsst mers net vor Uebel nehma...). k jejich podrobnější identifikaci mohou kromě jiného přispět i Holaubkem-Lawatscham usedané četné bibliografické odkazy. - Užitečný komparační materiál podává dále Karl Horak v r ozboru repertoáru tzv. mariánských písní při procesích do Mariazell; v minulém století (a sporadicky ještě za první republiky) bylo toto známé poutní místo hojně navštěvováno též českými poutníky, hlavně z jihu Čech. - Konečně i charakteristika vídeňského "Dudleru", jakožto zvláštní formy jódlování, od Georga Kotka, blízce se dotýká problematiky českých jukaček z Pošumaví a "horního" Chodska. O důkladné archivní studium a ikonografickou dokumentaci se opírá [/] fundovaná stať Rolfa W. Brednicha který posouvá prapočátky západoevropského kramářského zpěvu nejméně až do začátku 17. století (namísto H. Neumannem rozšířeného a vžitého již pojmu "Bänkelgesang" užívá autor výraz "Bänkelsang"). Ostře kritický postoj k víceméně libovolnému používání pojmu "folklór" a zkreslování západoevropských folklórních reliktů, zejména v komerčně motivované současné produkci rozhlasové, televizní a filmové, zaujal Jörn Thiel; v s oučasných diskusích o komplikovaných otázkách folklorismu v moderní industrializované společnosti vyvolá tento příspěvek nepochybně řadu souhlasných i skeptických reakcí.
      V oddílu zpráv zaujme především protokolW. Deutsche a G. Heid-Hoferové o 1. semináři evropské etnomusikologie, který se konal v červnu 1971 v St. Pölten a jehož tématem bylo využití houslí v evropské lidové hudbě.L. Schmidtem v r ecensním oddílu ročenky uznale hodnocený sborník k 85. narozeninám akademika J. Horáka (Lidová tradici v red. J. Jecha a O. Skalníkové) provází přání, aby podobné universálně v mezinárodním měřítku využitelné edice vycházely více vstříc i národopiscům, neznalým příslušného národního jazyka. Jako na konkrétní vzor poukazuje týž recensent na publikace J. Mangy o maďarském hudebním folklóru, jež jsou vydány ve světových jazycích. České etnochoreologii by neměla konečně uniknout pozor[/]nost k monografii H. Thielové - Die deutschen Volkstänze in Böhmen, Mähren und Schleisien (Marburg 1970, 241 str.), kterou v ročence podrobně recensujeK. Horak.
      Jaroslav Markl

Agrikultúra, [obsah]

ročník 11, 1972
      Slovenský časopis Agrikultúra, roč. 11, rok 1972, přináší v řadě článků též materiál agrárně etnografický. Platí to např. o třech statích, věnovaných otázkám dějin zemědělské techniky. Dvě z nich napsal O. Gergelyi ; jsou to z d ejín továrne na poľnohospodárske stroje v Nitre (str. 25-51) aKachelmannov vôz na mlátenie obilia tlačením (str. 53-64). v první se líčí vznik a rozvoj nitranského závodu na výrobu zemědělských strojů od 70. let minulého století, jenž dosáhl v osmém desítiletí vrcholu, kdy se specializoval hlavně na výrobu secích strojů, avšak po r. 1918 podléhá konkurenci českých a moravských strojíren. Ve druhé stati podává autor popis zajímavého vynálezu, slučujícího poznatky z historie mlácení i současné techniky. Kachelmannův vynález mlátícího vozu se uplatnil v jeho továrně ve Vyhne u Žiaru n. Hronom v období 1862-1872; Gergelyi v této stati doplňuje svůj příspěvek o Kachelmannově továrně, uveřejněný ve třetím ročníku Agrikultúry.

58

      K. Vadkertyová v práci Začiatky hnojenia priemyselnými hnojivami na Slovensku (str. 65-81) ukazuje, jak slovenský malorolník teprve na přelomu 19. a 20. století začal využívat umělých hnojiv a jaký význam měl v tomto směru časopis Obzor. Až tehdy od počátku našeho století proniká nový způsob hnojení na hospodářství středních rolníků, a to především na území dnešního jižního Slovenska.
      Z dalších příspěvků zaujme národopisce článek O. Gergelyiho o začátcích a rozvoji pěstování papriky na Slovensku (str. 111-121). Autor upozorňuje jednak na současný stav znalostí o šíření papriky v Evropě a při této příležitosti uvádí i zprávu z českého vydání Mathioliho Herbáře; nezmiňuje se však o jeho spolupracovníkovi a překladateli do češtiny Tadeášovi Hájkovi z Hájku a nepodrobuje kritice zprávu o paprice v Čechách. Dále autor soudí, že v 18. století pěstování papriky na území dnešního Slovenska zobecnilo a uvádí o tom soudobé zprávy i další údaje ze století následujícího; v této části se nám zdají vývody autorovy naprosto opodstatněné. Sám název paprika není však starší než dvě stoleti (před tím obyčejně vystupuje pod termínem indický nebo turecky pepř, tedy piper - papar - paprika). Rozšíření papriky na jižním Slovensku spojuje autor s vlivem tureckým. Oblibu si pak získala pro své účinky při konzervaci a léčení, jako koření a barvivo. Od poloviny [/] 19. století nastává velký rozmach pěstování papriky, mele se pro vlastní spotřebu nebo se používá celistvá ve stavu tržní (technické) nebo botanické zralosti. Vedle štiplavých odrůd se v posledním stu let pěstují i sladké odrůdy.
      Dvě studie náležejí dějinám pěstování vína, přičemž obě mají úzký vztah k národopisu. v první, nazvané Vinohradníctvo v Zlatovciach a v Istebniku pri Trenčíne (str. 83109), se zabývá J. Fojtík otázkou vinařských společenstev a jejich organizací na základě vinařských artikulí a zejména obecních knih, jakož i dalších pramenů. Jde o obce vysunuté značně na sever, kde horší kvalita vína a hlavně fyloxéra v 80. letech minulého století byly příčinou zániku vinařství, kdysi poměrně dost rozvitého. M. Jurkovič v článku Vinohradnícke "búdy" v Modre (str. 123-134) popisuje různé druhy těchto typických staveb, které uchovaly řadu archaických architektonických prvků, podle funkce, formy i sociální příslušnosti. Jurkovičův článek doprovází soubor kreseb, které pořídil malíř keramiky v Modre L. Vávra v r. 1932, a dále mapa katastru Modry s vyznačením vinohradů. Bohatý dokumentační materiál snesl M. Petráš v stati Uskladňovanie zemiakov v Liptove (str. 135-148) a to od jam ve volné přírodě až k nejnovějším způsobům. Vedle volby vhodných půdních podmínek hrály někdy při výběru místa zemních jam i důvody jiné, např. [/] blízkost kostela, zvonice, hřbitova, tedy objektů pokládaných za posvátné, kde by se sotva někdo dříve opovážil krást. Četné a cenné fotografické snímky, bohužel špatně reprodukované, ukazují přizpůsobivost slovenského rolníka místním poměrům geologickým, terénním, stavebním atd. Zajímavá jsou i data z nedávné minulosti, zejména o rozšíření krechtů v době kolektivizace, i zmínky o perspektivách do budoucna.
      Studie J. Vontorčíka Pestovanie stoklasu a jeho význam na Slovensku v druhej polovici minulého storočia (str. 149-154) líčí vývoj pokusů o zavedení této traviny, kterých se zúčastnili i nejvýznamnější slovenští buditelé druhé poloviny předcházejícího věku.
      V oddílu věnovaném dějinám zemědělského školství, osvěty a výzkumu zaujme nás příspěvek M. Petráše Poľnohospodárska tematika v kalendároch Gašpara Fajérpatakyho Belopotockého (str. 173185). v oddílu zpráv, recenzí a bibliografie se dovídáme o bohaté a úspěšné činnosti Slovenského poľnohospodárského múzea v Nitře (str. 193-198). Sedmdesátinám zasloužilého badatele o dějinách zemědělství na Slovensku a muzejního pracovníka Ing. M. Jurkoviče je věnována vzpomínková stať O. Gergelyiho (str. 199-200). Při této příležitosti bych chtěl vzpomenout i jeho vřelého vztahu ke kolegům českým a k národopiscům, jeho skromnost i obětavou snahu pomoci každému badateli.

59

      Poučný je rejstřík prvních deseti ročníků časopisu (str. 209-222), sestavený J. Fojtíkem, který ukazuje, jak vydatný je podíl národopisného bádání na jeho obsahu. Jaroslav Kramařík

Historická geografie sv. 6. [obsah]

Komise pro historickou geografii při Ústavu československých a světových dějin ČSAV, Praha 1971, 303 stran, 20 map. příloh
      Obor historické geografie má řadu styčných bodů s etnografií. Tuto skutečnost dokazuje i šestý svazek rotaprintem vydávané ročenky Historická geografie. Tematicky rozmanitý sborník přináší stati metodické, studie i črty o otázkách teritoriálních proměn a vývoje správního členění českých zemí, o problematice sídel a komunikací. Zaměřme však pozornost pouze na ty práce, které se přímo dotýkají studijních zájmů naší discipliny.
      Vymezení regionálních celků je nedílnou součástí etnografické problematiky. Proto návrh na způsob stanovení regionů, o který se pokusila E. R. Melmuková-Šašecí, Příspěvek k metodice kartografického zpracování regionálních celků a typových obcí v 16.-20. století [/] (3-28), nutně musí vyvolat ohlas. Autorka vytyčuje dvě hlediska jako základní pro vymezení regionů: systém přírodních oblastí a systém správní organizace ustálený k roku 1948, jako k pevnému bodu, ze kterého sleduje vývoj k 16. století a k roku 1950. v takto stanovených regionech vyžaduje zjištění vnitřní struktury (mikrostruktury) a určení typových obcí (reprezentativního celku k zachycení hlavních tendencí regionálního vývoje) v kontrastu s obcemi atypickými. Předností autorčina systému je historičnost a postřehnutí významu historické správní organizace jako důležitého činitele při vytváření regionálních rysů způsobu života a kultury obyvatelstva. Přisouzení specifickým rysům etnickým, etnografickým, dialektologickým i ekonomickým a kulturním pouze pomocný význam může však mít zjednodušující účin. Vymezení mikrostruktury především s ohledem na hranice panství a správní, obchodní či kulturní střediska ukazuje pak nejsnažší cestu. v tomto smyslu může pečlivě vypracovaný návrh, názorně doložený na příkladu autorkou stanoveného telčského regionálního celku, vyvolat diskusi.
      Otázek, které do své stati zahrnula E. R. Melmuková-Šašecí se přímo dotýkají práce O. Pokorného, L. Hosáka a L. Jelečka, i když každá z jiného hlediska. O. Pokorný v práci Poznámky k správnímu členění našich zemí zejména v 18. a 19. století (195-204) seznamuje se správním [/] vývojem zemí, krajů, především však se změnami v obecní a okresní organizaci od druhé poloviny 19. do prvé poloviny 20. století. Znalost těchto organizačních proměn má svůj nesporný význam při etnografických heuristických pracích. Stať L. Hosáka Teritoriální vývoj českého státu a jeho zemí I. (133-145) podává stručně základní informace o teritoriálních změnách českého státu a jeho důležitých územních složek, o hranicích zemí a krajů koruny české. Postřehy k několika problémům a obsahu studia sídel (se zaměřením na sídla venkovská) formuloval L. Jeleček v článku k m etodickým otázkám historické geografie sídel (29-50). Své poznatky zakládá na materiálech 18.-20. století.
      Z naprosto odlišné tematické oblasti je práce Z. Boháče Historickogeografická závislost rodiště významných lužickosrbských kulturních pracovníků na hospodářském i kulturním rozvoji jednotlivých oblastí Lužice (159-193). Její dosah je širší, než naznačuje název. Autorovi se podařilo prokázat historický posun center lužickosrbské vzdělanosti a národnostních snah v průběhu pěti století (16.-20. stol.). Úsporně napsaná stať svým významem přesahuje obor geografie.
      Pro etnografa ne bez zajímavosti i práce I. Vávry Trstenická stezka (77-132), podrobně popisující autorovu verzi průběhu této cesty.

60

      Šestý svazek Historické geografie, obdobně jako i svazky předcházející, nutno doporučit zájmu etnografů. Mirjam Moravcová

V. Davídek, Výsledky sčítání obyvatelstva a správních reorganizací v českých zemích kolem poloviny 19. století. [obsah]

Demografie, revue pro výzkum populačního vývoje 1971, č. 4, 335-344; 1972, č. 1, 38-48, č. 2, 151-156, 5 tab.
      Výsledky úředních cenzů přinášejí řadu informací, které jsou významným pramenem pro etnografické studium. Počátek systematického sčítání obyvatelstva u nás je kladen k roku 1869. Kritický informativní rozbor V. Davídka posunuje tuto hranici až k roku       V stručně formulovaném přehledu autor poprvé provedl kritiku dostupných pramenů vydaných na podkladě soupisů obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1846, 1850 a 1857. Údaje, publikované především v zemských topografických lexikonech obcí, převedl na srovnatelná data. Vycházel z místních statistik, které nepodlehly přežití. Systém katastrálních obcí, stanovený pro josefinský katastr a převzatý katastrem stabilním, se totiž [/] v podstatě nezměnil ani při pofeudálních správních reformách.
      Kritická stať V. Davídka ukazuje dynamiku růstu počtu obyvatel v českých zemích v letech 1846-1857 v historických i dnešních hranicích (tedy včetně Vitorazska, Velticka, Hlučínska, bez Zaolší). Seznamuje však podrobně i s roztříštěností veřejné zprávy koncem feudalismu a s průběhem prvých tří pofeudálních reorganizací státní správy v letech 1850, 1855 a 1868. v tomto směru přehled navazuje tematicky na práce uveřejněné v ročence Historická geografie 6, 1971. Rozsahem informací o těchto otázkách skýtá podstatné poučení. Mirjam Moravcová

Josef Jančář, Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století, [obsah]

Český lid 4, roč. 58, Praha 1971, str. 213-216
      Autor se ve svém článku zabývá způsob°m hospodaření a chovem dobytka na jihovýchodní Moravě na konci 18. a v 19. století. Uvádí četné právní normy, které měly za účel podněcovat rozvoj chovu dobytka na vesnici. Dále se zabývá rozpadem společné pastvy. v souvislosti s tím hovoří o právním postavení pastýřů v obcích. Zmiňuje se zejména o pastýřských odměnách, které byly upra[/]veny obyčejovým právem. Zde je možno také poukázat na práci rumunského etnografa R. Vulcânesca, Etnologie Juridica, Bucureşti 1970. Vulcânescu pojednává v kapitole "Prvky zvykového práva vesnického" také o zvykovém právu rolníků a pastýřů.
      Jančář rozebírá různé typy dohod o chovu dobytka na příchovek. Považuje pěstování dobytka na příchovek za pozůstatek feudálního institutu železných krav. Je nutné dodat, že železný dobytek se vyskytoval ve dvou formách. Jednalo se buď o reálné břemeno (věčný právní poměr) nebo o osobní závazky v případě tzv. nepravého železného dobytka (dočasný právní poměr). Chov dobytka na příchovek se od železného dobytka v podobě reálného břemene odlišoval dočasností právního poměru. Na rozdíl od železného dobytka ať již pravého či nepravého, neodpovídal při chovu dobytka na příchovek uživatel dobytčat za jím nezaviněné zhoršení či ztrátu dobytka.
      Je třeba zdůraznit, jak vyplývá z autorova článku, že železný dobytek, který zatěžoval zejména poddané, byl pro ně skutečným břemenem. Jestliže vzalo dobytče, které bylo dáno do užívání jako železné, za své, měl uživatel dobytčete povinnost nahradit je jiným. Na nemovitosti povinného mělo tak být chováno stála živé dobytče. Zdá se, že stanovení povinnosti chovat na gruntě uživatele stále živé dobytče, mělo význam také z hlediska podpory

61

chovu dobytka. Jančář správně píše, že dobytek jako železný dávala do užívání za určitý poplatek zejména církev. Dávání dobytka do užívání vydávala církev často za sociální [/] pomoc potřebným. Ve skutečnosti se však dalo o pomoci těžko hovořit. Článek J. Jančáře je podnětem i pro právní historiky. Karolina Adamová[/]

KONFERENCE

Bilaterálny slovensko-sovietsky seminár v Bratislave [obsah]

Vdňoch 12.-15. decembra 1972 prebiehal v Bratislave bilaterálny slovensko-sovietsky seminár na tému "Postavenie etnografie v systéme spoločenských vied", ktorý za účasti pracovníkov moskovského Instituta etnografii Akademii nauk SSSR usporiadal Národopisný ústav SAV.
      Uvedené stretnutie malo pracovný charakter. Jeho poslaním bolo v zmysle novších definícií etnografie ako vedy, ktorá sa zaoberá štúdiom etnického a kultúrneho rozvoja národov, prerokovať otázky jej predmetu, cieľov a metód bádania a súčasne vymedziť ich z hľadiska vzťahu k príbuzným spoločensko-vedným disciplínam. Pôvodne bol seminár pripravovaný širšie; mal sa zaoberať vzťahmi etnografie ku všetkým spoločenským vedám. Keďže ide o problematiku nadmieru zložitú, z meto[/]dologických a iných príčin sa zúžil iba na tri základné okruhy problémov, a to na prediskutovanie jej vzťahov k vedám historiografickým (k histórii a archeológii), ku geografii a demografii a nakoniec ku sociológii.
      Hlavný referát predniesol riaditeľ IE AN SSSR, akademik Julian V. Bromlej (Etnografija v kulturnovedčeskich disciplinach). k riešeniu daných problémov pristupoval z hľadiska všeobecnej charakteristiky etnografie vymedzením jej objektu, cieľov a používaných metód, pričom analyzoval najmä jej úlohu jednak vo vzťahu k potrebám a požiadavkám socialistickej spoločnosti, jednak k iným spoločenským vedám. v tomto smere osobitne pozoruhodné bolo odlíšenie etnografie od kultúrológie; kým etnografia je vedou o vývine etnicky špecifických čŕt kultúry daného spoločenstva, kultúrológiu treba chápať ako vedu, zaobe[/]rajúcu sa štúdiom všeobecných čŕt a zákonitosti vývinu kultúry ako spoločenského fenoménu.
      Ďalší referát (Etnografia a história) bol venovaný rozboru vzťahu etnografie a histórie. Pracovníčka NÚ SAV dr. Viera Urbancová sa v ňom sústredila najmä na analýzu objektu a prameňov poznania oboch vied. Vyzdvihla pritom funkciu písomného záznamu a kolektívnej pamäti ľudu na pozadí faktora času, ktoré spolu umožňujú diferencovať nielen charakter, ale aj úlohu etnografie a histórie ako dvoch samostatných vied. Na jej referát vhodne nadviazal diskusný príspevok dr. Já­ na Mjartana, ktorý vyzdvihol význam archeologických a archívnych prameňov pre spoznanie dejín a vývinu ľudovej architektúry.
      Druhým okruhom problémov bolo objasnenie vzťahu etnografie ku geografii a demografii. Referát prof. Viktora I. Kozlova (Etnografija, geografija i demografija) upozornil predovšetkým na podmienky, v akých sa tieto vedy vo svojich počiatkoch a dlhodobom vývine rozvíjali. Je známe, že etnografia sa ešte v prvej polovici 20. stor. rozvíjala v rámci geografie, čo jej v rozhodujúcej miere určovalo základný charakter opisovej vedy. Ďalej analyzoval odlišné prístupy etnografie a demografie vo výklade javov. Kým v demografii určujúcim je kvantitatívny prístup, etnografia je založená na princípe kvalitatívnom, čo vo vzťahu k demografii znamená, že jej údaje

62

etnografii pomáhajú odhaliť rozsah rozšírenia určitého javu kultúry a súčasne umožňujú pochopiť tendencie jeho ďalšieho vývinu.
      Tretím okruhom problémov, ktoré boli v centre pozornosti daného seminára, bol vzťah etnografie a sociológie. Pracovníčka IE AN SSSR Leokadija M. Drobiževa vo svojom referáte (Opyt etnosociologičeskogo issledovanija v SSSR) na konkrétnych príkladoch ukázala, čo je objektom etnosociologického štúdia a akými metódami a technikami sa skúma etnosociálna štruktúra obyvateľstva miest a dedín, uplatňovanie sa ich kultúry z hľadiska tradícii i súčasných noriem, etnolingvistické procesy a interetnické vzťahy ľudových i národných kultúr v ZSSR. Druhý referát (Etnografia a sociológia) predniesol dr. Adam Pranda. Vzájomné vzťahy uvedených vied usiloval sa autor vymedziť na pozadí jednak objektov a cieľov štúdia, jednak používaných metód a techník, pričom zdôraznil význam zorného uhla a spôsobu ich poznávania. Záverom odznel ešte pripravený disskusný príspevok dr. Márie Kosovej, objasňujúci vzťah etnografie a lingvistiky.
      Seminár o postavení etnografie v systéme spoločenských vied možno hodnotiť nielen ako vyvrcholenie doterajšej spolupráce medzi uvedenými národopisnými pracoviskami SAV a AN SSSR, ale aj ako významný krok v rozvoji teoretického myslenia. Keďže referáty a diskusné prí[/]spevky budú publikované v časopise Slovenský národopis (XXI, 1973), možno predpokládať, že sa ich dosah podstatne rozšíri a že seminár zohrá úlohu zásadného prelomu rovnako na úseku teórie a metodológie, ako aj na úseku hodnotenia výsledkov etnografického štúdia. Adam Pranda

Seminár maďarských zberateľov v Patinciach [obsah]

Vdňoch 3.-9. júla 1972 usporiadalo oddelenie ľudovej umeleckej tvorivosti CSEMADOK-u v kúpeľoch Patince seminár pre dobrovoľných zberateľov tradičnej ľudovej kultúry maďarskej skupiny, ktorej príslušníci žijú v Č SSR, predovšetkým v južných oblastiach Slovenska.
      Z iniciatívy Kultúrneho zväzu maďarských pracujúcich v ČSSR CSEMADOK-u práca sa rozbehla roku 1967. Roku 1968 sa na nej podieľalo 30 a roku 1969 už 76 pracovníkov v jedenástich okresoch. Tieto výsledky umožnili založenie Maďarskej národopisnej spoločnosti v Československu (Csehszlovákiai Magyar Néprajzi Társaság), ktorej sídlo je v ÚV CZEMADOK-u a jej predsedom je Vojtech Marczell, riaditeľ Žitnoostrovského múzea v Dunajskej Strede. Spoločnosť vo svojich stanovách [/] si vytýčila za cieľ "opierajúc sa o širokú sieť zberateľov vedecky zbierať, triediť, spracovávať a publikovať národopisné hodnoty maďarského obyvateľstva v našej vlasti". Prvou úlohou okresných organizácií, ktorých prácu vedie a koordinuje výbor a predsedníctvo Spoločnosti CsMNT, je vyplnenie dotazníka Michala Görcsösa, Felderítö kérdöív, Szlovákiai magyarlakta helységeinek néprajzi felméréséhez (Prieskumný dotazník pre národopisný výskum maďarského obyvateľstva na Slovensku).
      Maďarskí národopisci u nás si uvedomujú, že pri práci s dobrovoľnými zberateľmi treba sa venovať aj ich odbornému školeniu. Preto od r. 1968 poriada CSEMADOK každoročne letné semináre, na ktorých sa zúčastňujú ako prednášatelia odborníci z ČSSR a MĽR. Roku 1972 takéto podujatie bolo pre záujemcov z radov vysokoškolskej mládeže. Na seminári, ktorého vedúcim bol Tibor Ág, sa zúčastnilo 25 mladých ľudí, väčšinou poslucháčov Pedagogickej fakulty UK v Nitre, a ako inštruktori poslucháči vyšších ročníkov národopisu Filozofickej fakulty UK v Bratislave. Okrem odborných prednášok absolvovali účastníci seminára exkurziu, počas ktorej navštívili Žitnoostrovské múzeum v Dunajskej Strede a Podunajské múzeum v Komárne. v rámci seminára vykonali terénny výskum v obciach Radvaň nad Dunajom, Patince a Virt (okr. Komárno).

63

      Tak ako v minulých rokoch, aj roku 1972 organizátori zabezpečili kvalitných prednášateľov, etnografov a folkloristov z našich a maďarských národopisných pracovísk. .Vedúci Kabinetu etnológie FF UK doc. J. Podolák sa vo svojej prednáške zaoberal významom vlastivednej a kultúrno-osvetovej činnosti, problematikou národopisných monografií, metodikou terénneho výskumu a klasifikáciou ľudovej kultúry. Informoval aj o práci a plánoch kabinetu pri výskume národnostných menšín na Slovensku.
      Riaditeľ Podunajského múzea v Komárne prom. hist. J. Kajtár prednášal o dejinách osídlenia podunajskej oblasti v ČSSR, prom. hist. V. Marczell o dejinách a národopise Žitného ostrova. Dr. G. F. Nagy z budapeštianskej katedry národopisu sa zaoberal dejinami záujmu o ľudovú kultúru, etnogenézou Maďarov a najnovšími výskumnými metódami.
      Vedecký pracovník Maďarskej akadémie vied, Kodályov žiak, etnomuzikológ dr. L. v i k á r hovoril v dvoch prednáškach postupne o Kodályových a Bartókových zbierkach ľudových piesní, o vzťahoch ľudovej a umelej hudby i o svojich vlastných výskumoch u ugrofinských národov žijúcich v ZSSR na strednej Volge. Prednášky boli spojené s prehrávaním materiálov, ktoré získal výskumami v Maďarsku a v Sovietskom zväze.[/]
      Dobre pripravený seminár, na ktorého organizácii sa podieľali aj pracovníci Podunajského múzea v Komárne, je ďalšiou akciou, ktorou na svoju prácu upozorňujú maďarskí národopisci z Československa. Peter Maráky

64

Symposium o modrotisku [obsah]

Ve dnech 10. a 11. října 1972 bylo uspořádáno v Uherském Hradišti dvoudenní symposium o historii a současném vývoji modrotisku s mezinárodní účastí. Pořadatelem bylo Ústředí lidové umělecké výroby v Praze za spolupráce Oblastního střediska ÚLUV v Uh. Hradišti a místního Slováckého muzea. Oficiálně uvítal všechny přítomné ředitet ÚLUVu z Prahy J. Kodl a zástupci MNV.
      Jak již z názvu symposia vysvítá, byly přednášky dvojího zaměření jednak byly věnovány historii tohoto zajímavého řemesla, jednak jeho současné produkci u nás, v řadě dalších států Evropy a dokonce i Afriky. Úvodní referát, který zasvěceně hovořil o minulosti tisku a modrotisku v celé západní a střední Evropě - s hlavním důrazem na české země - přednesla dr. H. Johnová z Prahy. Její informace doplnily několika glosami z historie modrotisku dr. J. Staňková a dr. J. Pátková. [/] O historickém vývoji modrotisku v Maďarsku hovořil dr. O. Domonkoš (Museum Šoproň). Především překvapila informace o 17 dosud aktivně pracujících modrotiskařských dílnách v Maďarsku. v nejbližší době však bude pro nedostatek dorostu a vysoký věk mistrů modrotiskařů asi 7 dílen zavřeno. Většina dílen pracuje pro nemaďarské obyvatelstvo. Zajímavé byly i poznámky k barevnosti modrotisků oblíbených jednotlivými národnostními menšinami, Podnětná je zpráva o jedné modrotiskařské dílně v Zadunají, založené r. 1783, v níž je zachováno celé zařízení od primitivní starobylé výroby až po modernizaci a mechanizaci, které ji změnilo v továrničku. Dílnu získalo do svého fondu šoproňské museum a hodlá ji udržet v provozu. M. Čerkazova, pracovnice etnografického muzea Bulharské akademie věd v Sofii, seznámila přítomné s historií textilního tisku v Bulharsku. Tradice městského tisku látek byla obohacena vlastním modrotiskem až v pol. 19. stol. Daleko více nežli modrotisk byl v Bulharsku rozšířen zvláštní druh reservážního tisku, především na šátcích - až osmibarevných. Určité motivy na ploše šátku již barevně natištěné se pokrývaly tenkou vrstvou speciálního lepidla, které tyto vzory chránilo při barvení základní plochy. Lepidlo se pak odstraňovalo několikerým praním. Obsáhlou informaci o posledním osmdesátiletém řezbáři modrotiskových forem v Radebeulu

64

v Lužici přednesl G. Reitz (Museum für Volkskunde Drážďany). Přitažlivý byl referát dr. R. Boserové (Museum für Völkerkunde, Basilej), která zasvěceně hovořila o minulosti i současnosti vyvazovaných, šitých a svazovaných pláten, barvených v indigové kypě v západní Africe.
      Řada referátů se pak zabývala současným vývojem, péčí o zachování a rozvoj modrotisku. Tak např. V. Bayer (etnograf z Českého svazu výrobních družstev) věnoval pozornost vybavení a stavu modrotiskařských dílen, které na Slovensku pracují v rámci družstevní výroby pro slovenské i české konsumenty. A. Mazánková z ÚLUVu v Bratislavě se zabývala obtížnou otázkou získávání dorostu do modrotiskařských dílen, J. Pátková připomněla potřebu zachovat a chránit modrotiskařskou dílnu, kde se pracuje i na perotinách. Ze zahraničních hostů hovořila o současném vývoji modrotisku v Maďarsku dr. M. Varga Udvardi Miklosné (etnografka z Hiszöv - alternativa ÚLUV v Maďarsku), která představila přítomnou výtvarnici I. Bódi, jež své moderní textilie barvené v indigové kypě demonstrovala v originálech a hlavně barevnými diapozitivy. B. Golczová (Mgr. etnografie z Cepelie - polská alternativa ÚLUV) referovala především o současných možnostech rozvoje lidové výroby v rámci Cepelie vůbec, o ideové a finanční podpoře lidových umělců v terénu, možnostech stipendií a registraci lido[/]vých tvůrců v terénu - jen v kuloárech jsme se dověděli, že v Opolí se ještě loňského roku v rámci této instituce tiskl modrotisk.
      Na symposiu odzněla také výzva k mezinárodní spolupráci při soupisu inventářů modrotiskových dílen, soupisu forem, jejich rozšíření v jednotlivých zemích, aby bylo možno sledovat výskyt jednotlivých motivů, vzorů, jejich deriváty, transfer, dále sledovat modrotisk jako sociální jev, který je průvodním jevem pauperisace městského i venkovského obyvatelstva, souvisejícím se vznikem textilních manufaktur a snahou přizpůsobit se jejich produkci (J. Pátková, J. Staňková). Doufám, že se konečně také dočkáme u modrotisku označení "ruční tisk", nebo "hand made" alespoň v Československu.
      Během konference byla uspořádána exkurze do Slováckého muzea v Uh. Hradišti, kde kromě právě nově otevřené zdařilé expozice, jejímž hlavním vodítkem byl zvykoslovný rok, zhlédli návštěvníci výstavu modrotisku v hutné zkratce od historických informací i mimoevropských až po letošní návrhy modrotisku nejen v metráži, ale i na oděvních modelech, závěsech a prostírání. Malá módní přehlídka 24 kusů oděvů z modrotisku k nejrůznějším příležitostem - zpestřila jedno odpoledne během symposia. Velmi instruktážní byla návštěva modrotiskařské dílny F. Jocha ve Strážnici. Jitka Staňková

Etnografie oblastí s intenzívní proměnou životního prostředí a muzea [obsah]

To byl název semináře, uspořádaného Ústředním muzeologickým kabinetem a dalšími institucemi ve dnech 10.-12. října 1972 v Teplicích u příležitosti 75. výročí založení tamějšího muzea. Na této spíše pracovní nežli slavnostní akci jsou význačné především dvě složky, a to skutečnost, že v muzeu tradičně orientovaném uměleckohistorickým směrem se dostává stále více místa etnografii (první národopisné sběry provedl v tomto muzeu autor příspěvku s dr. A. Holou koncem padesátých let), a zadruhé, že v Teplicích se vlastně poprvé širší okruh etnografů seznámil s otázkou záchranných výzkumů a sběrů. Naléhavost těchto výzkumů zvlášť vystupuje do popředí právě v Severočeském hnědouhelném revíru (dále SHR), kde - jak v poutavých referátech uvedli inž. J. Romportl a inž. Zd. Šedivý - se mění a narušuje krajina včetně desítek sídel s počtem obyvatel od padesáti až do pěti tisíc. Proměny v této oblasti jsou nesouměřitelné s proměnami v jiných krajích a navíc jsou zde násobeny rozlehlostí revíru, táhnoucího se podkrušnohorskou kotlinou od Ústí n. L. až ke Kadani. v této dynamické oblasti, v níž se rozvíjela těžba hnědého uhlí spolu s průmyslem od druhé poloviny minulého století, pracuje teplické muzeum, zaměřující se v poslední době též

65

k dokumentaci likvidovaných obcí. v teplickém muzeu je dnes - jak řekl jeho ředitel R. Štaffa - na 200 000 předmětů, z nichž byla jedna pětina zkatalogizována. Muzeum má kromě stálé expozice za sebou řadu zdařilých výstav a úspěšně napomáhá školní výuce. Práci jubilujícího muzea ocenil ve svém projevu také M. Pergler, vedoucí odboru kultury KNV v Ústí n. L. k obecně muzejním otázkám bylo zaměřeno vystoupení dr. J. Špéta.
      Základní referát přednesi na semináři doc. dr. A. Robek, který se otevřeně dotkl řady palčivých problémů naší etnografie. Zvlášt se pak zabýval krizovými jevy v etnografii, jejím místem v dnešní společností i některými problémy současné vesnice (např. vylidňováním venkova). Zároveň požadoval podstatné zvýšení studia současné vesnice a analýzu těžkého života v kapitalistické vesnici, z níž někteří národopisci vybírají jen věci sváteční, což je antihistorické a koneckonců vede ke kritice dneška z maloburžoazních pozic.
      Ze šesti koreferátů byl SHR a Teplicku věnován koreferát inž. Zd. Holuba, dr. J. Vařeky, který zároveň podal stručný přehled o vykonaných záchranných etnografických výzkumech v NSČ a ÚEF ČSAV, a J. Budínské, která podrobně a zasvěceně hovořila o rozvoji této oblasti i prvních pracovních výsledcích teplického muzea v obcích narušovaných těžbou; její slova potvrzovala i ma[/]lá výstavka exponátů a dokumentárních fotografií z Radovesic, Dřínku a Hetova, odsouzených k zániku. z dalších řečníků to byl dr. J. Scheybal, který věnoval pozornost postupnému zanikání tradičních vesnic na Liberecku, aniž by docházelo k jejich likvidaci. Poválečné proměny v jihomoravských pohraničních vesnicích na Znojemsku, jež byly osídleny obyvatelstvem z vnitrozemí i Čechy ze zahraničí, sledovala A. Navrátilová (obydlí) a ve výročním zvykosloví E. Večerková. Slovensko bylo zastoupeno koreferátem dr. J. Ušaka, který hovořil o změnách života ve slovenských hornických dědinách. Vhodným doplňkem semináře byly dokumentární filmy z ohrožených lokalit SHR, natočené z podnětu Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí n. L.
      Potřeba semináře s touto problematikou je mimo diskusi. Je to totiž tematika moderní i aktuální, která však zatím nemá v etnografii takové místo, jaké by pro svůj význam měla mít. Teplický seminář přinesl v tomto směru řadu podnětů i příkladů a věříme, že - jak v závěrečném hodnocení uvedl dr. R. Suk též pomůže více zakotvit etnografii v severočeských muzeích. Josef Vařeka[/]

Premeny ľudových tradícií v ČSSR [obsah]

Národopisný ústav SAV ve spolupráci se Slovenskou národopisnou společností uspořádal ve dnech 23.25. října 1972 v Domově vědeckých pracovníků ve Smolenicích mezinárodní konferenci o přeměnách lidových tradic v ČSSR. Zúčastnilo se jí přes padesát národopisců z pracovišť akademie, vysokých škol, muzeí a delegace z evropských socialistických zemí. Součástí konference byla i exkurse po zajímavých lokalitách Slovenska.
      Konferenci otevřela E. Horváthová, která zdůraznila tři hlavní úkoly jednání - pomoci prohloubit poznání lidové kultury, poznání jejího současného stavu a vývojových tendencí a včasnému uvedení vědeckých poznatků pro potřeby praxe. Jednání prvního dne bylo věnováno teorii a problémům studia. Úvodní referát o základních faktorech procesu změn slovenské a české lidové kultury po druhé světové válce přednesl A. Pranda. Hovořil o formování dělnické třídy na Slovensku, o desindustrializaci Slovenska v období první republiky, o vlivu kolektivizace na vývoj lidové kultury. Problematice tradice, druhotných forem, současné kultury a otázkám tzv. folklorismu věnoval pozornost sovětský badatel K. V. Čistov. O problémech tradice a folklorismu hovořili polský etnograf J. Burszta. B. Kopczyńská - Jaworská analyzovala

66

předměty kulturní hierarchie hodnot v lidové tradici. O tradicích ve způsobu života a zvláště o postavení ženy v bulharské vesnické společnosti referovala R. Peševa - Popova. k úloze tradice v současnosti se podnětně vyjádřil A. Sulitka, který vyšel z výsledků konference v roce 1966 a zvláště z názorů A. Melicherčíka; v referátě si všímal teorie tradice, vývoje a jejího hodnocení vlastními nositeli. O etnografickém výzkumu v Severočeském hnědouhelném revíru a o vytváření nové kulturní oblasti informoval J. Vařeka. Několik otázek sociálně antropologického přístupu k otázkám zániku tradiční lidové kultury v Maďarsku nastínil M. Sárkány, jehož referát uzavřel první den jednání.
      Program druhého dne zahájil J. Kramařík referátem o pojmu tradice v etnografii. Zdůraznil dialektický vývoj tradice a její nepřetržitý proces předávání hodnot. UvedI příklady ze života venkovského lidu i dělnické třídy. Ohlášený referát A. Robka nebyl zaměřen k otázkám modifikace v oblasti kultury; referent hovořil o společenském uplatnění etnografie v současné společnosti a o úkolech Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
      Následující jednání o poznatcích a zkušenostech zkoumané problematiky ČSSR se rozdělilo do dvou sekcí - etnografické a folkloristické. Bylo to jistě nutné z časových důvodů pro množství přihlášených re[/]ferátů. v obou sekcích však byly předneseny natolik zajímavé příspěvky, že by zaujaly všechny účastníky konference.
      Program etnografické sekce otevřel R. Jeřábek pojednáním o teoretických a metodických problémech monografie družstevní vesnice. Upozornil na nové pojetí výzkumu družstevní vesnice a na užitečnost metody regionální monografie. Uvedl příklady z výzkumů na Valašsku a z jihomoravských Brumovic. Pozoruhodné údaje o životě a tradici reemigrantů na Tachovsku přednesli I. Heroldová a F. Vančík. Obdobnou problematikou z jižního Slovenska se zabýval J. Podolák, který upozornil na nepříznivý fakt asimilace slovenských repatriantů v maďarském prostředí jihoslovenských obcí. Socioložka K. Podoláková informovala o studiu determinantů změn ve způsobu života lidu na Slovensku.
      Referát P. Skalníka byl zaměřen na společenské procesy v současných vesnických komunitách v ČSSR, a to na příkladu dvou nejmenovaných podtatranských obcí. Autor si všímal etnografické i sociologické problematiky, přičemž aplikoval některé postupy sociologa Talcotta Parsonse. O společenské funkci lidových obřadů a zvyků referoval J. Tomeš, který naznačil změny této části lidové kultury v životě současných generací. Odraz industrializace Slovenska v lidovém stavitelství sledoval J. Ušak. O. Danglová [/] aplikovala a rozvíjela teorii P. Bogatyreva o aktivně kolektivních a pasivně kolektivních jevech lidové kultury na příkladu současných projevů výtvarného umění, zvláště výšivky. Problémy druhé existence lidového kroje naznačil referát A. Jeřábkové, který obsahoval zajímavé informace o proměnách lidového odívání na Valašsku vlivem regionálních slavností. O folklorismu hovořila rovněž V. Svobodová. Zajímavě koncipovaný referát o změnách estetického cítění na současné vesnici přednesla S. Kovačevičová ; promyšleně sestavenými barevnými snímky dokumentovala vývoj estetických názorů v obcích Krakovany, Čajkov a Gerlachov. V. Kovářů informovala o výsledcích výzkumu lidové architektury, který provádí Ústav památkové péče v Brně.
      V sekci folkloristiky referoval M. Leščák o problematice komplexního výzkumu současného stavu lidové prózy, V. Gašparíková o životnosti lidových prozaických žánrů v současnosti. M. Šrámková věnovala pozornost povídkám ze života, B. Beneš současnému folklórnímu divadelnímu projevu. M. Kosová osvětlovala pojmy tradice - přeměny - současnost. O výzkumu současného stavu folklóru v okolí Bradla informovala S. Vanovičová. Referát S. Burlasové se zabýval vztahem folklórní a estetické hodnoty lidových písní. Přeměny lidové prózy na podkladě

67

Holubyho záznamů v Bošácké Dolině sledoval J. Michálek. O podmínkách a funkci prozaického vyprávění v současností hovořila L. Pourová-Volbrachtová. Obsáhlý a pozoruhodný materiál shromáždil a interpretoval M. Mušinka v referátě o přeměnách v struktuře folklóru Rusínů - Ukrajinců východního Slovenska po druhé světové válce. Zvláštní pozornost věnoval obřadnímu folklóru a vzniku nových folklórních žánrů v lidových obyčejích.
      Třetí den pokračovalo společné jednání konference zaměřené na poznatky a zkušeností ze zahraničí. T. A. Ždanko z Moskvy uvedla hodně nových poznatků o tradiční kultuře a nově vytvořených jevech v životě národů SSSR. Na příkladu starých sibiřských národů a nových městských sídlišť ukázala, jak se vytváří nová tradice. Věnovala pozornost rovněž nové občanské obřadnosti, která je v životě sovětských lidí obohacována složkami tradiční lidové kultury. M. Gładyszowá z Krakova referovala o proměně tradic v polských goralských oblastech. A. Zambrzycka - Kunachowicz se zaměřila na postižení změn v polské vsi na příkladu podhalanských řemeslníků, přičemž sledovala [/] vývoj společenské prestiže této sociální skupiny. Vliv industrializace na proces hospodářských, společenských a kulturních změn v polské vsi hodnotila W. Paprocká z Varšavy. Třemi referáty se představila delegace jugoslávskýchetnografů z Bělehradu. R. Rakić obsáhle informoval o sledování proměn v tradiční kultuře Srbů. M. Jovanovićová se zaměřila na problémy etnické asimilace a symbiózy v etnicky smíšených oblastech Jugoslávie. V. Stojančevićová ukázala na příkladě obce Sevajno proces přeměny jihoslovanské vesnice ve vesnické město. Všímala si vzájemného vztahu starého i přistěhovalého obyvatelstva a příčin udržování tradičních zvyků v industrializovaných obcích.
      Metodologickým problémům zkoumání vesnické kultury v Maďarsku byl věnován referát T. Hofera. Změny v rodině a v rodinném životě Lužických Srbů v průběhu našeho století rozebral S. Musiat z Budyšína.
      Závěrečné referáty přednesli členové bulharské delegace. D. Todorov se zaměřil na problémy a metody etnografického výzkumu současného socialistického způsobu života v Bulharsku. B. Tumange[/]lov se zaměřil na problematiku duchovní kultury. L. Dukov na výzkum materiální kultury ve vesnicích u Burgasu. M. Todorova-Vasileva referovala o úloze ženy v socialistickém společenství a kultuře této bulharské oblasti.
      Bulharská delegace vystoupila na konferenci s iniciativním návrhem, aby byl vytvořen stálý mezinárodní výbor pro studium procesu změn lidové kultury v současnosti. Tento návrh byl vřele uvítán. Po skončení plenárního zasedání se sešel přípravný výbor, v němž byli zástupci delegací Sovětského svazu, Polska, NDR, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska a Československa. v tomto orgánu by byly zastoupeny všechny národopisné instituce evropských socialistických zemí.
      Konference o přeměnách lidových tradic v Československu byla bohatá nejen počtem referátů, ale především množstvím námětů, které bude třeba aplikovat a rozvíjet v národopisné práci. Ukázalo se, že zvolená tematika je aktuální nejen u nás, ale i v jiných socialistických zemích. Jedním z cenných výsledků konference může tedy být i prohloubení mezinárodní spolupráce v etnografii a folkloristice. Josef Tomeš

68

FESTIVALY

Totá Heľpa, to je pekné mesto . . . [obsah]

      V horehronskej obci Heľpa sa v dňoch 3. a 4. júna 1972 konali VII. Horehronské dni spevu a tanca. Na ich organizovaní sa každoročne podieľajú: Okresný národný výbor a Okresné osvetové stredisko v Banskej Bystrici za výnimočne dobrej podpory Miestneho národného výboru a všetkých občanov v Heľpe. Mimoriadnu pomoc pri organizovaní a realizovaní týchto regionálnych slávností poskytuje miestna ZDŠ.
      Hoci sa tieto slávnosti konali po siedmykrát a hovorí sa o nich široko ďaleko, predsa sú len každoročne poznačené pomerne veľkými nedostatkami. Organizátorom tohoto podujatia sa nepodarilo, napriek tomu, že Horehronie je dnes stále oblasťou folklórne živou, vytvoriť mu špecifickú tvár. Na Horehroní dnes existuje celý rad detských folklórnych súborov, dedinských folklórnych skupín i amatérskych folklórnych súborov znamenajúcich vo všetkých kategóriách slovenskú špičku.
      V programoch samotných slávností sa tento moment len veľmi málo objavuje. Je na veľkú škodu horehronských slávností keď nevedia raz za rok pripraviť jeden program z najlepších nositeľov folklórnych tradícií, z dedinských folklórnych skupín, a pritom tieto skupiny účinkujú v mnohých programoch rozhlasu, televízie či na iných folklórnych podujatiach v ČSSR.
      Snaha domácich funkcionárov o vybudovanie reprezentačných slávností na Horehroní tu existuje. Prejavuje sa to v úprave celej obce. Buduje sa nové prostredie pre konanie slávností, uskutočňuje sa výstavba nových ubytovacích kapacít. Len programovo sa akosi slávnosti nevedia usporiadať. Pri využití všetkých možností na inscenovanie pôvodného hronského folklóru by však mohli tieto slávnosti znamenať veľmi veľa. Zdá sa, že nad týmto podujatím chýba pevný umelecký dozor, ktorý by vedel usmerniť jeho celkovú koncepciu.
      Slávnosti otvorili v sobotu 3. júna popoludní programom DETI HOREHRONlA, v ktorom sa predstavili vybraté detské tanečné súbory banskobystrického okresu - Heľpa, Šumiac, Čierny Balog, Predajná. Tento program zároveň plnil funkciu okresnej súťaže detských súborov. v najlepšom svetle sa ukázal domáci súbor z Heľpy pod vedením učiteIa Jozefa Murína s pásmom heľpianskych hier a tancov, ktoré sprevádzala vlastná detská ľudová hudba.
      Večerný program slávností patril známemu ochotníckemu divadelnému súboru Jána Chalupka z Domu kultú[/]ry ROH v Brezne. Za spoluúčinkovania súboru Mostár sa predstavil prítomným cca 3.000 návštevníkom s hrou Jána Hollého KUBO. Predstavenie v réžii Juraja Kováča a na scéne Milana Petrlu malo veľký ohlas medzi prítomnými návštevníkmi. Režisér predstavenia dobre poznajúc svoje rodné Horehronie, hru prispôsobil a zasadil do prostredia, ktoré návštevníkom bolo vlastné a veľmi známe. Tu je na mieste otázka, prečo organizátori slávností nevytvorili na Heľpe priestor pre klenotnicový program horehronského folklóru, ktorý by bol určite býval nosnejší pre prítomných návštěvníkov. Divadelné predstavenie populárneho KUBA je možné vidieť kedykoľvek, ale neopakovateľné spevácke i tanečné prejavy Horehroncov len zriedka kedy v pripravených klenotnicových programoch.
      Druhý deň slávností - nedeľu 4. júna - otvoril alegorický sprievod, ktorý tento rok celkom nesplnil očakávanie tých, ktorí ho pripravovali a aj tých, ktorí chceli vidieť prehliadku krásy krojov. Úvodnú časť tvorili ozdobené svadobné vozy, ďalej boli v dosť neusporiadanom slede zoradené účinkujúce súbory a skupiny (aj to nie všetky) z dopoludňajšieho programu slávností. Oproti minulým rokom sa zhoršila výzdoba heľpianskych domov.

69

      Prehliadka foIklórnych súborov a skupín okresu bola ďalším programom tohoročných slávnosti. Pod názvom STRETNUTIE v HEĽPE ho pripravovali, alebo lepšie mali pripravovať, Gustav Nikel z Brezna a Ján Baxa z Heľpy. Program mal mozaikový charakter, naskúšaný dopredu nebol a tak jeho úspech závisel od momentálnej disponovanosti účinkujúcich. Miestami pôsobil nevyvážene, konferovanie bolo anonymne a k jeho nezrozumiteľnosti hodne prispelo miestne ozvučenie, ktoré od začiatku konania slávností je veľkou ich bolesťou. Napriek týmto nedostatkom možno hovoriť o tomto programe ako o pomerne úspešnom zásluhou účinkujúcich súborov a skupín. v dobrom svetle sa predstavil súbor Mostár z Brezna s Lúčnymi hrami a Horehronskou veselicou, folklórne skupiny z Priechodu, Poník a Heľpy zaujali najmä originálnym prednesom piesní a výkonmi sólistov. Súbor Stavbár z Banskej Bystrice ukázal svoj štandard poznačený divadelnými metódami v tvorbe i interpretácii. Hádam najviac prítomných návštevníkov nadchol mladý súbor Partizán pri n. p. Biotika v Slovenskej Lupči. Zaujal choreografickým spracovaním tancov z Kokavy, Sirku, Čierneho Balogu, mladou ľudovou hudbou, iskrou tanečníkov a hlavne krojovým vybavením.
      Záverečný program slávností LEŤ PIESEŇ ĎALEKO ... autorsky pripravili Ján Husárik a Pavol M. Kubiš z Banskej Bystrice. Program bol ve[/]novaný 28. výročiu Slovenského národného povstania a vyjadroval myšlienku priateľstva medzi národmi. Účinkovali v ňom populárne špičkové slovenské amatérske folklórne súbory ZEMPLÍN z Michaloviec a URPÍN z Banskej Bystrice. ,Program na dobrej umeleckej úrovní bol dôstojným zakončením tohoročných horehronských folklórnych slávností. U obidvoch súboroch však bolo badať určitý technický a štýlový pokles výkonnosti v porovnaní s minuloročnou celoštátnou súťažou súborov v Poprade. Návštevníkov v tomto programe zaujali najmä tance. U Zemplína - Koňare, Moldavský tanec, Goralský tanec, Ku hudákom a Karičky. U Urpína - Šantenie - tanec z Dobrej Nivy, Medzi dvema vršky, Podpolianske cifry, Tance z Horehronia. Hosťom toho programu bol populárny spevák terchovských ľudových piesní Milan CHVASTEK, ktorý prítomných pre svedčil, že patrí stále k najlepším slovenským interpretom.
      K príprave na VIII. ročník Horehronských dní spevu a tanca v Heľpe je treba povedať, chceli by sme, aby v novom sľúbenom a peknom prostredí sa pripravovali nové a lepšie programy zamerané hlavne na domáci folklórny prejav. Igor Kovačovič[/]

Jánošíkov deň v Terchovej [obsah]

Vdňoch 22. a 23. júla 1972 sa v prekrásnom prírodnom prostredí Vrátnej doliny a za veľmi pekného slnečného počasia uskutočnil X. jubilejný ročník regionálnych foIklórnych slávností. Tieto slávnosti každoročne bývajú poslednými v celom rade podobných ,podujatí na strednom S'_ovensku. Organizačne ich zabezpečuje odbor kultúry ONV v Žiline za aktívnej pomoci Miestneho národného výboru v Terchovej.
      V sobotu 22. júla sa začali slávnosti programom ĽUDOVÉ BALADY PRI VATRE, ktorý v prírodnom amfiteátri sledovalo okolo 2.000 návštěvníkov. Bol to vlastne samostatný recitál obľúbenej, poprednej slovenskej recitátorky, zaslúžilej umelkyne EVY KRISTÍNOVEJ, členky činohry SND v Bratislave. Okrem umelkyne, ktorá zaujala prítomných návštevníkov, spoluúčinkovala spevácka družina z Terchovej a ľudová hudba so speváckou skupinou súboru STAVBÁR zo Žiliny, ktorá však ďaleko zaostala za svojou umeleckou povesťou.
      V nedeľu sa začali slávnosti dnes už tradičným, pekne pripraveným a vyzdobeným svadobným sprievodom z Terchovej až na miesto konania slávností do Vrátnej. Hudobné a spevácke družiny na vozoch počas celej cesty sledovalo množstvo nadšených divákov. Dopoludnia vo Vrátnej sa najskôr v programe POZDRAV ROZSUTCOM predstavila vo veľmi

70

dobrom svetle domáca folklórna skupina z TERCHOVEJ v spevnom, hudobnom i tanečnom prejave z tejto rázovitej obce. Ďalej to bol detský tanečný súbor terchovskej ZDŠ, ktorého účinkovanie potvrdilo, že v Terchovej ľudové umenie bude mať aj naďalej svojich pokračovateľov. Záverom tohoto programu vystúpil s krátkym programovým blokom žilinský súbor ROZSUTEC, ktorý vedie fierchovský rodák Miroslav VALLO. Súbor hneď po skončení slávností odchádzal na folklórny festival do holandského HOORNU. Nedostatkom programu bola pomerne zlá dramaturgia a hlavne výber niektorých hudobných a speváckych čísiel.
      Popoludní za veľmi príjemného počasia sa návštevníkom slávností predstavili amatérske folklórne súbory ŠARIŠAN pri Zväze výrobných družstiev v Prešove a PARTIZÁN pri n. p. Biotika v Slovenskej Lupči, v programe vyjadrujúcom myšlienku priateľského stretnutia a oslavujúcom našu zem pod názvom AKÁ SI MI KRÁSNA . . . Súbor Šarišan z Prešova zaujal najmä lyrickým svadobným chorovodom, temperamentnými tancami z oblasti Šariša a Zemplína, veľmi dobrou ľudovou hudbou pod vedením primáša Juraja MATALU a sólistom spevákom IVANECKÝM. Súbor hoci existuje iba päť rokov patrí dnes medzi popredné súbory východného Slovenska avšak na jeho tvorbe je vidieť, že ho vedú umeleckí pracovníci z Podduklianskeho ukrajinského ľudového súboru (tenden[/]čné choreografie, teatrálne gestá, krojové oblečenie). Mladý ambiciózny súbor Partizán zo Slovenskej Lupče potvrdil, že pod skúseným umeleckým vedením vyrastá z neho dobrý kolektív, o ktorom budeme určite v amatérskom folklórnom hnutí čoraz viac počuť. v jeho programe bolo vidieť technické nedostatky začínajúceho kolektívu. Zaujali však párové tance z Kokavy, dievčanský tanec z Gemera, žartovný tanec Medvedík, tance z Horehronia, spevácka skupina dievčat s trávnicovými spevmi zo Šumiaca a krojovo je tento súbor dnes snaď najlepšie oblečeným súborom na Slovensku. v programe ako hosť vystúpil terchovský rodák, známy spevák žartovných terchovských ľudových piesní Milan CHVASTEK, ktorý zaujal všetkých prítomných a je treba povedať, že patril k tomu najlepšiemu čo na slávnostiach v Tercho[/]vej odznelo. Celý program bol dobre pripravený po stránke dramaturgickej i režijnej. Dobre ho uvádzali Juraj KOVÁČ z Banskej Bystrice a Júlia BORSKÁ z Košíc.
      Po ukončení záverečného programu terchovských slávností sa prítomným návštevníkom v amfiteátri predstavila vokálno-inštrumentálna skupina zahraničných Čechov žijúcich v štáte Texas v USA. Skupina sa volá GlLL BACA BAND a zaujala svojráznosťou a originalitou prednesu mnohých westernových piesní a šlágrov starej slovenskej a českej populárnej hudby. Je však otázne či takáto umelecká skupina na folklórne slávnosti patrí! Nad tým by mali organizátori slávností v Terchovej alebo tí, ktorí zájazd tejto skupiny v Československu pripravili, trocha lepšie a rozumnejšie pouvažovať. Igor Kovačovič

71

FILM

Tradiční folklór a filmové umění [obsah]

Zdá se, že zatím co naše otce a dědy dojímaly folklórní hodnoty přímo ve vesnickém terénu, kde před první světovou válkou a zčásti i po ní bohatě žily, nás už strhují zprostředkovaně, totiž jako součást soudobého uměleckého díla, jehož tvůrce se folklórem inspiroval. Vzpomeňme namátkou třech starších filmů, v nichž je tradiční folklór využit spíše okrajově, ale přesto, je-li co na těchto filmech hodno nejvyššího obdivu, pak jsou to právě sekvence kořeněné folklórem. Přirozeně, že k oněm místům bude citlivější divák milující folklór, nicméně každý vnímavý člověk si nemůže nepovšimnout, že právě tradiční folklór je neobyčejně způsobilý k tlumočení i nejsoučasnějších myšlenek a pocitů. Tak například v našem filmu TOUHA ZVANÁ ANADA slouží ve vzpomínkách se vracející motiv vítání jara k symbolickému vyjádření vytrácejícího se mládí podváděné ženy. Podobně jako v jejím dětství plynula po vodě hořící figurina Smrtky, tak nyní uniká - metaforicky vypovězeno - její život, zvláště od chvíle, kdy žena na smrt onemocní. Jugoslávský film NÁKUPČÍ PEŘÍ nezačleňuje folklór do příběhu tak významotvorně, jako je tomu v předchozím příkladu. Avšak sekvence [/] z pohřbu, na kterém hrají dudáci, jedinečné naturální typy, dodává příběhu zvláštní kolorit. Filmů by se našla řada, starších i novějších, ale připomeňme si především ten, který uvedla naše televize v loňském roce, sovětskou tragikomedii gruzínské produkce NEBUĎ SMUTNÝ, natočenou podle francouzského Tilierova románu MŮJ STRÝČEK BENJAMlN. Film byl dabován do češtiny, naštěstí však zůstaly v původním znění gruzínské písně, a o to právě jde. Hudební, zpěvná a taneční "vrstva" filmu, tvořená projevy tradičního gruzínského folklóru, totiž výrazně tlumočila dokonce smysl příběhu. Nezištný a čestný, i když tulácký lékař Benjamin nemohl být lépe charakterizován, než právě prostřednictvím spontánně prožitých lidových tanců a písní. Při tom on a jeho kumpáni neměli kroj, avšak duchem to byli vesničané, kteří se dovedli rozdovádět v hostinci i na ulici. Neméně sugestivně ovšem zazpívali i tklivé melodie na pohřební hostině. Pro každého jen trochu vnímavého diváka to byl požitek. Jindřich Uher[/]

Legenda o Huculech [obsah]

Poznámka úvodem: Místo referátu o televizním pořadu nebo filmu na folklórní téma přinášíme tentokrát reportáž o vynikajícím sovětském filmu režiséra S. Paradžanova STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ, který byl natočen roku 1964 v kyjevských atelierech A. Dovženka. v Československu byl film - žel - promítán jen v některých filmových klubech, takže širší okruh našich diváků jej nezná. Obíráme se tímto filmem ze Zakarpatské Ukrajiny názorněji především proto, že je jedinečným příkladem uměleckého i dokumentárního ztvárnění folklórní látky. Při tom autoři nezachytili jen vnější, barvitou a dekorativní tvář folklóru, ale především jeho duchovní vazby. Nejde nám o žádnou mystiku, ale o zachycení dohasínajícího způsobu života drsných i něžných lidí uprostřed hor a polonin, adekvátní skutečnosti. Zde byl, a namnoze ještě je, folklór člověku vlastní jako dech. Režisér Paradžanov vyšel ve svém díle z motivů stejnojmenné povídky M. Kocjubinského (1864-1913), ale vytvořil svébytnou filmovou baladu s obdivem citovanou zahraničními filmology zvláště pro malířské vidění obrazů a originální užití barvy. Kameramanem filmu byl J. Iljenko, který se později osamostatnil jako

72

režisér. Jeho film BÍLÝ PTÁK s ČERNÝM ZNAMENÍM, odehrávající se ve 40. letech našeho století ve fašisty zkoušené Bukovině, získal Velkou cenu na moskevském filmovém festivalu v roce 1971. Paradžanovův přístup není jedinou možností, jak zachytit mizející svět folklóru. Už vůbec pak se režisér neobírá proměnou někdejších funkcí lidových zvyků a krojů, a vůbec celého uzavřeného stylu vesnického života, ve funkce nové, ponejvíce jen zábavné. Nepředstižen však přesto zůstává v základním všestranném a hlubinném pochopení duchovní podstaty folklórní reality jako nedílné součástí života na vsi a přírody. A právě v tomto ohledu jsou Stíny zapomenutých předků exkluzivním příkladem trvalé platností pro všechny tvůrce, kteří se hodlají prostřednictvím filmu nebo televize poctivě vyrovnat s naším folklórním dědictvím. Při veškeré úctě k tvorbě českých, zvláště pak slovenských tvůrců, nemáme totiž dosud filmové nebo televizní dílo, které by dosahovalo hloubek Paradžanovovy folklórní legendy, odehrávající se v karpatské vesnici poblíž vod Čeremoše.
      Je mrazivý den plný sněhu, do stráně stoupá mezi kmeny chlapec, volaje jménem bratra. Maličký jde po hlasu sekyry, jejíž údery jako by otřásaly samotným nebem, nízko zavěšeným nad poloninami. Hle, rytmus práce, pravidelný jako tep srdce člověka. Vzápětí však se ozve [/] zlověstný praskot. Kamera nám dá nahlédnout shůry stromu do bílé propasti, na jejímž dně s šíleným chvatem dobíhá dřevorubec bezradnou postavičku nejmladšího sourozence, aby ho odstrčil z dosahu smrti. Podaří se mu to, avšak za cenu vlastního života: "Pusť, bratříčku!" volá vystrašeně maličký na ztišený les, kterým se snáší prach sněhu s větví stromů, roztřesených pádem druha. Chlapec škube rukávem, který svírá stydnoucí bratrova ruka, přimáčknutá spolu s hrudníkem k siré zemi. Pak naplní prostor tóny pastýřských trub, nazývaných flojery. Jsou to spíše pouhé zvuky. Prazákladní drsnost rvaná z dřevěných troubelí však má do sebe cosi hrdinského a současně možná i zvířecího. Poplašené vytrubování, provázející člověka nejen při práci, ale také k hrobu, se totiž chvílemi vzpíná jako troubení jelení říje, zároveň však jakobys v těch osudových fanfárách slyšel horny Beethovena. Zprvu jen vnímáme hlas flojer, potom je spatříme. Dují do nich muži, stojíce pevně rozkročeni na sněhu, trochu pokleslí v kolenou, aby ruka lépe udržela nástroj dlouhý možná přes dva metry. v detailu se ještě objeví ruka s lahví kořalky, lijící čpící mok do otevřeného hrdla trouby. Jemné dřevo a drsný alkohol, dvě látky, provázející zdejšího člověka od narození po smrt.
      Kolem dřevěných křížů, cestou zavalenou sněhem, s pohledem pozvedajícím se od bytelných bot [/] k zvlněnému terénu zalesněných kopců, jde pohřební průvod se zahynuvším mužem. A už vcházejí do kostela. Pravoslavný chorál hučivě plní prostor spolu s kadidlem, obklopuje lidi v slavnostních krojích, stoupá kolem dřevěných stěn a ikon. Spíš hrozivá než velebná tíseň skličuje chlapce, jehož očima scénu vnímáme. Zčernalá tvář Krista jako by byla hotova se kdykoliv prolnout v některou z tváří těch pokorných lidí, protože jejich těžký život je více utrpením než radostí. Všichni jakoby byli do krojů zazděni, tak jim přiléhají, tak na nich sedí ten sváteční krunýř, což je představa jen napůl obrazná, protože huculské kroje jsou zhotoveny z hutných látek. Jejich bytelnost očima zrovna hmatáš. Dlouhovlasí starci pouštějí z hubených prstů penízky na kostelníkův podnos. Zde se zrodí konflikt. Chuďas s orlím nosem, otec obou bratří, se nahlas zachechtá bohatci, který svrchu a s pýchou spustil zlatý peníz na hromádku drobných mincí v tu ránu pokořených. Záda, ověšená zdobenými ornáty, se pohoršeně otáčejí po drzém chuďasovi, žehnající prsty ztrnou ve vzduchu. Pak se prudce pohnou plameny nesčetných svic, hořících za mrtvé na obvodu velké mísy. To opustil svatyni nasupený bohatec a za ním v patách spěje horkokrevný chuďas, mávaje valaškou, která zde provází každého muže úžeji než žena.
      Oba běží po sněhu, lidé se otáčejí, kostel se ztrácí v dáli. První míří

73

v útěku ke svým saním, druhý zrazován od svého úmyslu nářkem manželky, která se mu věší na paži, pohání pronásledovaného. Avšak co to. Obráncova rána se bleskem mění v útočnou, když bohatcova valaška švihne v sebeobraně vzduchem a rozetne chuďasovo čelo. Šikmo přes filmové plátno se rozstříkne červená barva a ovzduším plavně plují purpuroví koně, odnášejíce nebožtíka v nenávratno. A zase se vichrem zvedne hlas flojer a v krátké době již podruhé zakouší jedna žena smrt milované bytosti. Po synovi pohřbívá muže. Marný je nářek za nebožtíkem, ten neodpoví, komuže tu zanechal vdovu v plností ženství. v té chvíli přistupuje k saním muže, který byt zabit, malý Ivan, syn chuďasův, a uhodí do tváře děvčátko, zababušené do zimního dětského kroje. "Proč stojíš u našeho vozu?" - řekne Ivan Maričce. Nikdo netuší, že právě v této chvíli zlíbilo se osudu zaslíbit sobě ty dvě děti jako Romea s Julií... Znovu jde pohřební průvod, vysoké boty se brodí sněhem, kříže čnějí k nebi, avšak Ivan více vnímá až dosud mu neznámou dráždivost setkání s dívenkou. Pudově se ozvala v budoucím muži láska. Ivan se rozhlédne kolem a navzdory smutku průvodu rozežehnou se mu před očima vidiny letního jarmarku. Atraktivní obrazy zavíří v prudkých střizích jako představy v mysli chlapcově. Slitinu zvuků z pouti však přeruší bekot flojer a hra smutečních dud.[/]
      Ale všechny sněhy jednou roztají a poloniny už dýchají teplem. U staré rozbořené salaše si hrají děti Ivan s Maričkou. Chlapec zpívá písničku o bílých kozičkách, když tu se znenadání zvedá vítr a kořeny vyvrácených stromů, až dotud vlídně nachýlené nad vysokou trávou, jakoby se nyní proměnily v pařáty pohádkových příšer. To les ožívá ve fantazii dětí poledními skřítky a vílami a hučí větrem, když Ivan s Maričkou vystrašeně utíkají ... Léto však trvá dál a už květiny zdobí louku a slunce ohřívá vodu v tůních, kde obě děti, neskrývajíce svoji čistou nahotu, noří tělíčka do laskavých vln. Po několika létech je z Ivana a Maričky dívka a jinoch. Chlapci stojí v kostele na svých místech, vyšňořeni v krojích, zatím co dívky na ně pohlížejí s dřevěné pavláčky pod dřevěným stropem. v tuto chvíli opouští jedna z nich, je to Marička, svoje místo a se zelenou ratolestí míjí zvolna nehybné tváře družek, sestupuje s kůru a blíží se drobným krokem ke svému vyvolenému Ivanovi. Obřad zasnubování se tu spečeťuje překřížením ratolestí. Před kostelem pak chasa tančí kolo, natřásajíce se v drobivých krůčcích. Kruh se posunuje monotónním rytmem chvíli na tu, chvíli na opačnou stranu. Jednotvárná hudba buší do spánků Maričky, která neunese pomyšlení, že její lásce bude zbraňováno matkou miláčkovou, a omdlívá. Pevné Ivanovy paže ji podepřou.
      Scénu plnou lyriky střídá výjev, v němž naříkající matka Ivanova podává synovi, sedícímu na střeše, dlouhé šindele. Ivan vyspravuje dům před odchodem na poloninu, aby si pasením ovcí vydělal nějaký peníz na svatbu s Maričkou. v obyčejném pracovním kroji, hlavu krytou nezbytným kloboučkem, odchází Ivan ze vsi. Jakmile přejde přes lávku nad bystřinou a zmizí mezi stromy, stejnou cestou stydlivě kráčí Marička. Zastaví se, sotva přešla vodu, a plaše odpovídá na zvědavá slova tetek, máchajících prádlo, jakže se vyspala. Pak už se bez ostychu rozběhne za milým, aby ho ještě objala. Ivan stoupá svahem, když v tom uslyší milý hlas. Obrátí se a .přiloží dlaně k ústům. v tuto chvíli jsou milenci spojeni jen svými volajícími, halekajícími hlasy, nesoucími se prostorem, ale právě to je váže snad ještě pevněji, než je tomu za několik chvil, kdy si naposledy leží v náručí. Spustí se právě déšť a prudce myje tváře a těla obou šťastných lidí. Když se Marička vrací kamenitou cestou zpět do vsi, úlisně k ní přistupuje jakási babka a kosmatou rukou jí znenadání sahá na břicho. Marička sice pohoršeně ucukne, ale její záhadný úsměv, s nímž vchází do vsi, má něhu milosrdenství...
      Ivan zatím vystoupil na poloninu, kde je přijímán letitým obřadem mezi pastevce ovcí. v pozadí klečí jeho budoucí druhové a modlí se za zdar svého díla. A pak tu Ivan žije v slunci i nepohodě. Jako na

74

obrazu starého mistra se objeví například nitro salaše. Kouř z ohniště stoupá otvorem ke stropu a stébla slámy žene sem tam vítr, který sem doléhá zvenčí sterými skulinami. A změní-li se ve vichr, pak dokonce kutálí prostorem prázdné bečky. Ke všemu však se ještě spustí liják, který div že neuhasí oheň, jak se hrne přívalem do příbytku. Snáší se noc a ve svitu plápolavých blesků vidíš zvedající se postavy bačů, jak stahují přes hlavu promočené haleny a vystavují je slábnoucímu plameni ohně. Střetly se tu živly a člověk je pokorně přijímá, protože na tom stupni vývoje, na němž se nachází, mu nic jiného nezbývá. Je v tom však cosi baladického. Ale i ten nejprudší vichr se utiší a to pak spatříš uvnitř salaše skoro idylu. Ruce starého bači se noří do škopku s ovčím mlékem, aby bílou tekutinou, volně vytékající z dlaně, oblévaly obrovský bochník ovčího sýra. Ivan sedí také mlčky a jediný, kdo tu "vypráví", je němý blázen. Snaží se Ivanovi vypovědět jakousi baladu o nešťastném milenci, který zůstal sám, protože jeho děvče odešlo navždy. Ivan nerozumí, proto mu starý bača příběh tlumočí skoupými slovy. Chlapec pak vyjde ven a ulehá do studené trávy pod jiskřící hvězdy. Jedna z nich, ta co se rozestřela přes celé filmové plátno a rozlamuje paprsky jako krystal drahokamu, je právě společnou hvězdou milenců Ivana a Maričky. v tu chvíli ve vsi hledí k nebi i dívka a nemohouc odolat [/] vábivé melodii, bere do náručí černou ovečku a stoupá do hory za miláčkem.
      Cesty v horách jsou nepevné, půda je sypká, skály jsou nahlodány vichry a mrazem. Co chvíli se odrolí kus a padá do hlubin k bystřinám. Tím spíš, když na úzké cestě spočine plnou vahou tělo, byť patřilo útlé dívce. Marička se šťastným pohledem na svoji a Ivanovu hvězdu stoupá s ovečkou v náručí výš a výš jen do chvíle, kdy její chodidlo šlápne do prázdna. Chabý okraj stezky, na kterém se hodlá v poslední chvíli zachytit, se odrolí a Marička pouští z objetí ovečku s jiskřivýma očima. Nejdříve zahlédneš dole v peřeji černé tělo bezmocného zvířátka a pak už mocné zadutí trub ohlašuje také pád dívky do náruče vod. v tu chvíli usíná Ivan v trávě s rozpřaženýma rukama, krystal hvězdy nad hlavou. Také poslední pohled dívky patřil té hvězdě. Sám vesmír tu vstoupil do života prostých lidí.
      Bláznovy prsty jsou prvními zvěstovateli neštěstí, ale Ivan nechápe. Je však už stejně čas sejít s ovcemi do údolí a tak se milenec dozvídá hroznou novinu. Bidla se noří do prudce tekoucí bystřiny, ale tělo je nalezeno až daleko po proudu. Zprvu rozdíral vzduch nářek matky, teď se vlní mokrým ovzduším melancholické hlasy profesionálních plaček. Jako vrány se čepýří nedaleko mrtvého těla. Když přichází nešťastný milenec, ustupují, mávajíce poplašně křídly černých vlňáků. s rukama [/] rozpřaženýma, tváří přitisknutou ke kladám voru, aby byl co nejúžeji osudu Mariččinu, odplouvá Ivan s voraři pryč do světa. Zapomenout.
      Přenesme se teď střihem přes sekvenci, která je celá uprostřed tohoto barevného filmu natočena černobíle. Ivan se po letech bloudění vrátil domů, zemřela mu matka a on ze své vůle zpustl. Když opravoval na sklonku chladného podzimu střechu kterémusi hospodáři, ohříval si prokřehlé ruce nad plamenem svíček v kapli. Co chvíli pak bezmála pomateně pohlížel vzhůru ke kříži nad dědinou, který označoval místo, odkud se Marička zřítila. Jednou tam našel pasoucí se laň, která však utekla sotva k ní vztáhl ruku. Byl dokonale sám.
      Přišlo však opět barevné jaro a Ivan se živí kováním koní. Kuje také koně statné a hezké chalupnici, která dosud nemá muže. Dohodnou se. Ivana pak vstrčí staré baby do dřevěného dřezu a dlouho drhnou jeho tělo. Pak ho obléknou do svátečního kroje, skřehotajíce při tom jakési písně. Na to Ivan pyšně vychází. Jen ve dveřích skloní hlavu, aby si nesrazil vysokou kytku na klobouku. Přes hřeben střechy už děcka vyhlížejí ženicha a s křikem oznamují jeho příchod. Ivan vstupuje do dvora nevěstina a hluboko se uklání tetkám, které ho přišly uvítat. Ženy poklonu opětují a vedou ženicha, když mu předtím zavázaly oči, do místnosti. Po chvíli už sedí Ivan na truhlici vedle nevěsty Pa

75

lahny a oba spojuje vyřezávaný chomout. Babky s tichým chechtotem opouštějí jizbu. Ivan sundává šátek z očí, snímá chomout a po chvíli padá k nohám Palahny její suknice.
      A je horké léto a Ivanova žena Palahna sdupává silnýma bosýma nohama vysokou kopku sena. Při odpočinku však Ivan neulehne s ženou do vonného sena, ale odchází až na okraj louky, odkud je vidět vzhůru ke skalám s křížem nebohé Maričky. A jsou vánoce a do svátečně vyzdobené místnosti vstupují děcka s jesličkami. Zpívají koledu, když tu Ivan v podivné euforii vtrhne mezi ně, zapojí se do kola, zpívaje píseň o kozičkách, která kdysi zazněla v jeho dětství u rozbořené salaše. Nadchází svatá noc a Ivan vychází s ošatkou na dvůr, aby podělil po starém způsobu dobytek. Když se vrátí, usedne s Palahnou mlčky k dlouhému stolu, obtíženému tradičními jídly. Ivan však sotva ochutná, jen pije, zapomínaje nalít, jak se sluší, své ženě. Pak se svléká. Je to obřad, když se Ivan otáčí zvolna kolem své osy, sundávaje jednu část oděvu po druhé, zatímco žena, obcházejíc muže kruhem, kožíšek a kazajky odebírá. Na lože, prostou a širokou palandu pokrytou tlustými přikrývkami, však Ivan ulehá sám. Předtím neopomenul dát, podle staré pověry, za okno mísu s jídlem [/] a láhev kořalky. v tom okně pak se zatřpytí krystal hvězdy, než Palahna zakryje výhled svojí červenou sukní. A je masopust a maškary obcházejí stavení. Jedna z nich má podobu smrti. Maškary vtrhnou do dvora, Palahna jim dává výslužku a ony ji za to vyválejí ve sněhu. Smrt však zůstala před vraty, opřela si kosu o předloktí a stáhla masku. Objeví se Ivanova hlava a jeho smutný pohled se opět zvedá k černému kříži, trčícímu proti zimní modré obloze. Pak roztají sněhy a je svatého Jiří, když Palahna vychází s jitrem nahá ze stavení a běží do luk studenou travou a chladivým povětřím, aby poprosila patrona o dítě, pouto, kterým by konečně k sobě přitáhla Ivana. v převalujících se mlhách ji však spatří muž, který má v obci pověst kouzelníka. Tentokrát se ještě Palahna vymaní z jeho náruče, ale žhavý stisk už v ní probudil touhu. Zanedlouho se setká s tímto mužem znovu. Kouzelník se vzepne k vrcholu svého šamanství a před užaslýma očima nevědomé Palahny, třesoucí se strachem a touhou, "zkrotí" prudkou jarní bouři. Otevřeno je zřídlo pověr, kouzelníkovy výkřiky protínají vzduch, střídajíce se s údery hromu. v letu koní a vlajících hřív se rozněcují vášně a po lásce cudné nám vypovídá film též o lásce hříšné.[/]
      Do krčmy přichází nastrojený Ivan s Palahnou, pyšně kráčejí ve svátečních krojích, ale Ivan je zasmušilý. Zlehka se dotýká valaškou podlahy, kruhem obchází hosty než usedne k dlouhému stolu, na jehož opačném konci sedí kouzelník. Ozvou se dudy, neforemný měch s tenkou píšťalou, a kamarádi si odvádějí Ivana mezi sebe. Láhve cinkají, kořalka se pije rovnou z nich, protože skleničky tu neznají. v tom Palahna, která zůstala u stolu, sune šouravým pohybem zadnici, naditou do vyšívané sukně, ke kouzelníkovi. Schoulí se v jeho náručí, do úst vezme náústek jeho fajky a zahalí svoji tvář do štiplavého dýmu. Němý chudák přiběhne ke dvojici a snaží se Palahnu odtrhnout. Pak plivne kouzelníku do tváře, dostane ránu, ale na pomoc mu přichází Ivan. Nezvedne však, stejně jako jeho otec před lety, dost hbitě valašku, jen zahlédne tvář kouzelníkovu zkřivenou zlostí a pak na jeho hlavu dopadne ostří.
      Závěrečná scéna je zasvěcena současně smrti i životu. Nebožtík Ivan leží napjat na prkně a světnice se plní zpěvy zprvu smutečními, které záhy vystřídá veselí. Válenky křepčí po podlaze a lavice s nebožtíkem se začne otřásat rytmem tance. z Ivanovy hrudi se zvolna sesouvají penízky. Člověk zemřel, ale život trvá. Jindřich Uher

76

GRAMOFONOVÉ DESKY

Hungarian Folk Music - Magyar népzene, I. [obsah]

Budapest, s. d. (1971), Qualiton LPX 10095-98; 4dílné gramofonové album (DV 30 cm, 33 1/3 ot.), vydal B. Rajeczky, prův. text maď., angl., něm. a rusky
      Již předválečná Maďarská akademie věd považovala za účelné podporovat publikování nejen hudebně folklórních sbírek, ale zveřejňovat zároveň - alespoň v typických ukázkách - maďarské lidové písně a instrumentální hudbu také ve formě zvukových snímků. Po 4 gramofonových deskách, vydaných roku 1937, navázala MAV spolupráci s budapeštským Národopisným museem. Záhy se tak objevila stovka dalších desek s autentickými nahrávkami ve své době jedna z nejrozsáhlejších zvukových edicí hudebního folklóru vůbec.
      Vzhledem k malé tiráži a dnes již neuspokojivé technické úrovni šelakových desek (se 78 ot. a rušivými povrchovými šelesty po několika málo přehráních), dochovala se tato kdysi úctyhodná série do současností jenom v nečetných kompletech, víceméně známých pouze odborníkům a specialisovaným sběratelům starých gramofonových desek, nikoliv však širší veřejnosti.
      Maďarský hudební folklór je ovšem v současností - bez nadsáz[/]ky - světoznámý. "Pravou" maďarskou lidovou hudbu nabízí zejména těžko zjistitelný počet vináren a kaváren v NSR, Skandinávii, USA aj. Maďarské lidové tance (tj. hlavně a téměř výhradně čardáše) si pak oblíbilo několik amatérských souborů písní a tanců v Dánsku, Británii, Francii aj., nemluvě o činnosti různých spolků Maďarů, usídlených v zahraničí. Charakteristika této produkce jako "maďarské" a "folklórní" je ovšem velice vágní. v četných případech jde o ohlas tvorby maďarských cikánských hudebníků a efektních úprav kavárenských primášů, jak to v poslední době umožňují hromadné sdělovací prostředky včetně masových tiráží gramofonových desek, lisovaných nejen v Budapešti, ale též v Mnichově, Stockholmu a leckde jinde. Časovou provenienci tohoto "maďarského folklóru" názorně dokládá například skutečnost, že roku 1851 působily v Budapešti pouhé 3 maďarsko-cikánské kapely, zatímco roku. 1968 již celkem 93 (srv. B. Sárosi v Yearbook IFMC, 2, 1970, str. 16). Je pochopitelné, že mnohé soubory tohoto typu jsou s neomylným komerčním efektem nahrávány pro tuzemsko i na export a napodobovány doma i v cizině.
      Skutečnou tradici maďarského hudebního folklóru reprezentovaly v poválečných letech hlavně zvukové [/] snímky Bély Bartóka, ovšom v americké edici Folkways Records s úvodem Henry Cowella (obj. č. FM 4000). Nejnověji (r. 1969) se s původními nahrávkami z oblasti Csángó přihlásil ze Stockholmu indický sběratel Deben Battašarya (viz recensi v ČL 1970, č. 2, str. 113). Teprve až od nedávna je konečně k disposici vskutku reprezentativní 4dílné album autentických snímků všestranně maďarské provenience. Včetně několika předválečných nahrávek z produkce Pátria je zde uplatněno celkem 64 originálních terénních nahrávek, uskutečněných hlavně v posledních 10-15 letech musikologickým ústavem MAV a Národopisným ústavem v Budapešti. Za spolupráceL. Varyase. P. Sztanó a J. Szendreiové připravil tuto dokonalou antologii budapeštský musikolog Benjámin Rajeczky. Každá ze 4 desek (durata cca 4045 min.) je svým způsobem samostatná. První deska reprezentuje nejstarší vrstvu maďarského hudebního folklóru, dokládajícího hlavně ve vokálním projevu svůj někdejší východní, respektive euroasijský původ. Nápěvy prokazatelně nejstarších maďarských lidových písní, a to jak obsáhlých balad, tak i krátkých písní lyrických a tanečních, tíhnou k pentatonice, descendenční melodice a k dvoudílnosti, při čemž druhý díl

77

nezřídka imituje hlavu nápěvu v transposici o kvintu níže. Kromě písní k tanci převládá rubatový přednes, snadno překonávající občasné diference i ve slabičném rozměru jednotlivých slok. Zpěváci se vyhýbají vibratu stejně jako dynamickému rozlišování: v síle mezzoforte využívají zpravidla pouze střední hlasovou polohu. Ačkoliv právě tyto písně hoří východisko maďarského hudebního folklóru, laika bezpochyby překvapí: nesetká se zde ani s "typickými" synkopami čardášového pohybu, ani s nezkrotným "temperamentem", jimiž naopak hýří nespočetné komerční gramofonové nahrávky často pouze pseudolidových anebo notně přestylizovaných maďarských lidových písní a tanců.
      Podobnými vlastnostmi se ostatně vyznačuje ještě půltucet písní na první straně druhé desky, charakterizované vydavatelem jako "evropské dědictví". Písně tohoto druhu adaptují nejen melodiku duchovních písní a chorálů gregoriánské i jiné provenience, ale asimiluji též národní prvky folklóru a umělé hudby celé řady evropských zemí. Nevyhnutelnost takových konfrontací domácí tradice s evropskou kulturou vyplývá nejen z geografické lokace země, ale i z jejího historicko politického vývoje. Jmenovitě královský rod Arpádovců prostředkoval při uzavírání sňatků diplomatická a kulturní spojení jak s Polskem, Německem a Francií, tak i s Anglií a Byzancí. v opět převážně dvoudílných nápě[/]vech převládá parlando. Ambitus dosahuje i přesahuje oktávu, diatonické stupnice však nezakrývají souvisIosti se starocírkevními mody. z nečetných historických písní jsou zde uvedeny ódy na smrt polského biskupa, pak kardinála a posléze sedmihradského knížete Andráse Báthoryho (asi ze začátku 17. století) a píseň o protihabsburském vzbouřenci Rákóczim (ze začátku 18. století). Podstatně jinou stránku autentického lidového zpěvu blízkého již obecným znalostem maďarského folklóru, přináší druhá strana téže desky, obsahující tucet písní "nového stylu", či jinak řečeno "uzavřené formy" anebo jednoduše podle naší terminologie - "novouherských". Původ nápěvů těchto písní je relativně velmi mladý, nanejvýš asi 150letý. Tonalita se sice zcela nevzdává pentatoniky a adaptovaného modálního uspořádání, avšak durová a mollová stupnice již výrazně převládají. Rozšiřuje se sylabický rozměr, na významu nabývají i v tempo di giusto živě rubatované synkopy. Formální pořádek opouští starší dvoudílnou tektoniku a preferuje třídílnost ABBA (respektive: A A5 A5 A).
      Třetí deska antologie zachycuje v 15 ukázkách lidovou instrumentální hudbu. v tradičním pojetí v ní nad souborovou souhrou komorního obsazení vždy převládá sólistická produkce. Na rozdíl od vokálního projevu se instrumentalisté pohotově přizpůsobovali dobovým požadavkům a ve svém repertoáru zachovali [/] jen málo starobylých instrumentálních forem. v případě četných cikánských hudebníků, rychle se podvolujících i módním požadavkům grófů a městské šlechty, pronikly do instrumentálního repertoáru také umělé, na folklór pouze navazující skladby (například písňové úpravy, respektive fantasie vynikajícího houslisty z poloviny minulého stoletíE. Reményiho). Rovněž pro Maďarsko domněle typický cimbál (významně zmodernizovaný před pouhým stoletím tovární výrobou) byl spíše doménou adaptabilní cikánské muzikálností než autochtonním lidovým nástrojem domácího původu. z opravdu typických, po případě zdomácnělých hudebních nástrojů seznamuje antologie hlavně s hranovými a jazýčkovými píšťalami (včetně dud), jakož i s klarinetem, houslemi, niněrou a rustikálním violoncellem "gardon". s tzv. novouherskými písněmi blízce souvisí obliba tamburášských nástrojů, zdomácnělých v Maďarsku zvláště během minulého století prostřednictvím jihoslovanských přesídlenců i Cikánů. Zvukovými snímky doložený instrumentář není zastoupen sice novodobým, nicméně originálním a pro maďarské puszty příznačným barytonovým klarinetem "tarogató", ani dnes již ojedinělou, avšak ještě před několika desítiletími nemálo rozšířenou hrou na lidové (háčkové) harfy.
      Závěrečná část 4dílné antologie tvoří nahrávky písní k obřadům a zvykům výročním i rodinným (hlav

78

ně vánoce, masopust, velikonoc a svatba). Na konec desky připojil vydavatel několik unikátních snímků pohřebních pláčů, v bezprostředně dramaticky vypjatých polohách demonstrujících ryze vokální podobu rubatových recitand. Odlišně od jihoslovanských "tužbalic", bulharských "tâžaček" i rakousko-německých "Totenklänge" účastní se v Maďarsku oplakávání nebožtíka také hudebníci, jmenovitě houslisté. Ani tato poslední deska se smíšeným vokálním a instrumentálním projevem nepřináší byt jedinou ukázku lidového dvojhlasu, respektive vokální heterofonie.
      K co nejlepšímu porozumění zvukových ukázek tradičních lidových písní a instrumentálních kreací přispívá výrazná součást gramofonového alba - 76stránková brožura. Pa[/]ralelně maďarsko-anglicky zahrnuje všeobecný úvod, stručné komentáře k jednotlivým snímkům, jakož i po hudební stránce poněkud zjednodušené transkripce písní a instrumentálních melodií (s originálními do angličtiny in extenso přeloženými texty). Ve zkráceném znění je komentář přeložen do němčiny a ruštiny. k názornosti výkladu zvláště hudebních nástrojů a lidových zvyků přispívá konečně 15 černobílých fotografií; ne vždy jsou jejich tematicky významné detaily dostatečně zřetelné a ani technická úroveň nedosahuje očekávanou špičkovou kvalitu.
      Podobně jako Künzigova gramofonová alba německá blíží se také Rajeczkého edice ideálnímu prototypu moderní fonicko-literární pu[/]blikace hudebně folklórních pramenů. Ke všeobecně srozumitelným zvukovým snímkům a fotografiím připojené cizojazyčné výklady skýtají v hutné zkratce maximum základních informací o osobité lidové kultuře, jež nejen významně působila na folklór sousedních zemí, ale nalezla rovněž četné a rozmanité ohlasy v umělé hudbě a v poslední době konečně i v quasifolklórní produkci domácí i cizí. Díky expoziturám maďarské kultury je publikace poměrně snadno dosažitelná jak na Slovensku, tak i v českých zemích. v průvodním textu není ani zmínka o eventuálním pokračování tohoto alba; jeho titul však oznamuje, že je to teprve 1. část bezpochyby širší, reprezentativní antologie. Jaroslav Markl

79

FOLKLÓRNÍ SOUBORY

Turné přátelství [obsah]

Po úspěchu Dombrovana z Orlové na Těšínsku v ústředním kole Celostátního festivalu amatérských souborů v Popradě v roce 1971 svěřilo ministerstvo kultury ČSR tomuto kolektivu čestný úkol, reprezentovat naše lidové umění ve Francii. Nešlo tentokrát o účast na národopisných slavnostech, ale o umělecké turné po francouzské Normandii v rámci oslav 28. výročí osvobození tohoto kraje z německé okupace. Zájezd se konal v době od 26. srpna do 9. září 1972 na pozvání starosty města Gisors Marcela Larmanou, člena Francouzské komunistické strany, vzácného přítele socialistického Československa a obdivovatele jeho lidové kultury, který se velkou měrou zasloužil o uskutečnění všech vystoupení a vzornou péči o soubor.
      Na svém zájezdu absolvoval Dombrovan celkem sedm vystoupení, převážně v městech s početným zastoupením dělnického obyvatelstva. Společným jmenovatelem všech setkání byly vzájemné třídní sympatie pracujících obou národů. Jako hor[/]nický soubor splnil Dombrovan toto poslání zvlášť vhodně.
      První vystoupení patřilo hostitelskému městu Gisors, které leží severozápadně od Paříže směrem ke kanálu La Manche. Nebylo snadné soupeřit u místního obecenstva s rumunským souborem Dymbovica, který zde hostoval asi před třemi týdny. Úspěch Dombrovana byl však jednoznačný a podstatně přispěl k tomu, že o soubor projevili zájem v dalších severofrancouzských městech. Po Dieppe, známém přístavu z druhé světové války, to bylo Montataire, Oissel, rekreační středisko Menilles a město Saint Pierre a Vierzon. Ve všech těchto místech vzbudila vystoupení Dombrovana u dospělého i dětského obecenstva spontánní srdečný ohlas. Zapůsobil nevtíravý půvab slezských krojů, elegance tanečního projevu a podmanivá krása písní a hudby. Dojemná byla setkání s krajany Čechy a Slováky, kteří odešli do Francie za prací před první světovou válkou. Kytice květin po vystoupení v Montataire z rukou starých manželů, rodilých Moravanů, řekla více, než slova chvály a uznání.[/]
      Soubor Dombrovan prokázal na svém zájezdu vynikající uměleckou formu jak v taneční, tak v hudební složce. Vytříbenou technickou stránku tance umocňuje vnitřním prožitkem, čímž dosahuje vysokého emočního účinku. Citlivému vkusu francouzského posluchače byly blízké tance lyrického ladění, povulný, Vjonky a Svatojanské ohně. z nové tvorby souboru se úspěšně uvedly vtipné choreografické scénky Metlový, Putňový a Medvěd. Program oživil dívčí tanec bulger, hornický hopák a temperamentní Ondráš.
      Kromě umělecké stránky přinesl zájezd členům výpravy mnoho krásných kulturních zážitků a dojmů. Zhlédli historická a význačná místa Paříže, umělecké sbírky Louvru, Versailles a četné stavitelské památky po celé trase, kterou soubor projížděl.
      Cennou devizou zájezdu bylo posílení přátelských vztahů mezi naším a francouzským lidem, s nímž nás pojí nejen společné utrpení v boji proti německému fašismu, ale i všelidské ideály spolupráce a trvalého míru mezi národy. Václav Stuchlý

80

OBSAH
Studie

Václav Frolec: Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici . . . 3
Oldřich Sirovátka: Bedřich Václavek a péče o lidovou píseň . . . 15
Josef Jančář: Výstava Slovácka 1937 a vývoj lidové výroby na Slovácku . . . 27

Zprávy a recenze

Nálezové zprávy

"Řehtáci" (Alois Malý) . . . 33
Filipojakubské ohně v roce 1972 (Vanda Tůmová) . . . 35
Pálení čarodějnic v okolí Hradce Králové (Marie a Miroslav Kindlovi) . . . 36
Nález pozdněstředověké stavební oběti (Pavel Michna) . . . 37

Jubilea

Profesor Josef Hrabák šedesátiletý (Bohuslav Beneš) . . . 38
František Navrátil sedmdesátiletý (Josef Bílek) . . . 39
Národopisné múzeum v Budapešti jubiluje (Kornel Duffek) . . . 39

Nekrolog

Karel Hauser (1916-1972) (Vladimír Scheufler) . . . 40

Knihy

Ja. P. Prylypko, Ukrajinske radjanske karpatoznavstvo (Ján Podolák) . . . 42
B. Baranowski, Kultura ludowa XVII i XVIII w. na ziemiach Polski Środkowej (Mirjam Moravcová) . . . 43
Eduard Sarkisović Markarjan, Očerki teorii kultury (Adam Pranda) . . . 44
Kazimierz Żygulski, Wstep do zagadnień kultury (Adam Pranda) . . . 46
Szolnoky Lajos, Alakuló munkaeszközök (Zita Svítková) . . . 47
Rita J. Adrosko, Natural Dyes in the United States (Vlasta Svobodová) . . . 48
August Sedláček, Historické pověsti lidu českého (Jan Souček) . . . 50
Józef Ligęza, Podania górnicze z Górnego Śląska (Oldřich Sirovátka) . . . 50
Ingolf Bauer, Treuchtlinger Geschirr (Vladimír Scheufler) . . . 52
Ettore Biocca, Sama mezi Indiány (Josef Tomeš) . . . 52
Rudolf Bednárik, Cintoríny na Slovensku (Josef Tomeš) . . . 54
Emília Horváthová, Návod na výskum rodinných zvykov (Jarmila Šťastná) . . . 55
František Bonuš, Český salonní tanec Beseda, jeho historie a tvůrci (Josef Tomeš) . . . 56
Jiří Kuthan, Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny XIII. století (Josef Bílek) . . . 57

Sborníky a časopisy

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedverkes, Bd 21 (Jaroslav Markl) . . . 57
Agrikultúra, r. 11, 1972 (Jaroslav Kramařík) . . . 58
Historická geografie sv. 6 (Mirjam Moravcová) ... 60
V. Davídek, Výsledky sčítání obyvatelstva a správních reorganizací v českých zemích kolem poloviny 19. století (Mirjam Moravcová) ... 61
Josef Jančář, Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století (Karolina Adamová) ... 61

Konference

Bilaterálny slovensko-sovietsky seminár v Bratislave (Adam Pranda) ... 62
Seminár maďarských zberateľov v Patinciach (Peter Maráky) ... 63
Symposium o modrotisku (Jitka Staňková) ... 64
Etnografie oblastí s intenzívní proměnou životního prostředí a muzea (Josef Vařeka) ... 65
Premeny ľudových tradícií v ČSSR (Josef Tomeš) ... 66

Festivaly

Totá Heľpa, to je pekné mesto ... (Igor Kovačovič) . . . 69
Jánošíkov deň v Terchovej (Igor Kovačovič) . . . 70

Film

Tradiční folklór a filmové umění (Jindřich Uher) . . . 72
Legenda o Huculech (Jindřich Uher) . . . 72

Gramofonové desky

Hungarian Folk Music - Magyar népzene, I (Jaroslav Markl) . . . 77

Folklórní soubory

Turné přátelství (Václav Stuchlý) . . . 80

Autorem kreseb motivů z podlužáckých výšivek je Petr Fajkus.

TISKOVÁ OPRAVA
      Prosíme čtenáře, aby si laskavě opravili tiskovou chybu v článku J. Šťastné, Rekonstrukce vánočních zvyků z Podblanicka. NA 9, 1972, č. 4, str. 335, kde má být místo ... Na Velicku a Dolnokralicku ... správné znění ... Na Voticku a Dolnokralovicku ... Děkujeme.
      Redakce