127

hat in seinem Liederrepertoire Balladen, ernste und heitere Lieder (40 Nummern), Marie Čudková, Erzählerin der phantastischen Märchen hat einen sehr grossen Liederschatz von einem altertümlichen Charakter. Smolka und Paul Zogatct verwendeten bei ihrem Vortrag sowohI die Lieder als auch die Erzählungen, wechselten sie und bildeten daraus ein improvisiertes Programm.
      Unter den Erzählern sind verschiedene Typen zu finden, die meisten von ihnen halten an der Tradition fest und änderen die Erzählung nur wenig, während die anderen sie wesentlich verändern und improvisieren, z. B. P. Zogata, B. Vaněk (diese sind aber ín der Minderheit). A. Chybidziurová (Teschner Gebiet) improvisiert hauptsächlich den Schluss der Erzählung und ersetzt dadurch einigermassen den formelhaften Schluss. Unter den bergmännischen Erzählern im Ostrauer Gebiet gibt es viele Anekdotenerzähler. Der häufigste Erzählertyp der Nachkriegszeit (aber sicher auch schon früher) war Humorist und Satiriker. Solche Typen erzählen meistens[/] heitere Geschichten, oder (und diese sind in der Minderheit) sie haben in ihrem Repertoire ausschliesslich Schwänke.
      Unter den einzelnen Individualitäten desselben Typs bestehen ziemlich grosse Unterschiede, vor allem in der Darstellungsweise, Sujetaufbau, in der Kombination von Motiven, im Abbild ihres Lebens in der Erzählung, im Erzählungsstil u. s. w. Der Autor beweist das z. B. durch verschiedene Auffassung desselben Stoffes bei mehreren Erzählern (ATh. 831 ATh. 753).
      Man kann nicht sagen, dass sich der Stil der satirischhumoristischen Geschichten von dem der Zaubermärchen unterscheidet, vielmehr gibt es Unterschiede nur in der Art der Darbietung der einzelnen Erzähler.
      Das, was aus klassischen Folklore im Schlesischen Gebiet nach dem zweiten Weltkrieg auf gezeichnet wurde, sind schon die letzten Überreste der Prosatraditionen, sonst kann man nur noch die Volkssage, den Schwank, am meisten aber die Anekdote hören.

128

JUBILEA

Prof. Rudolf Žatko šesťdesiatročný [obsah]

Začiatkom apríla t. r. sme si pripomenuli životné jubileum prof. R. Žatku, samostatného odborného pracovníka Národopisného ústavu SAV, ktorý stál pri zrode tohto ústa­ vu ako jeho pracovník a aj prvý administratívny riaditeľ. Hoci prof. R. Žatko nepatrí k vrstve slovenských etnografov či folkloristov, ktorí sa už počas vysokoškolského štú­ dia rozhodli pre dráhu profesionálneho národopisca, predsa sa ním nakoniec stal a na tomto poli dosiahol nejeden úspech, čím pozitívne prispel k riešeniu aktuálnych otázok slovenského národopisu po druhej svetovej vo;ne. Tento fakt je dostatočným dôvodom k tomu, aby sme si popri iných jubileách, ktoré pripadajú na tento rok, uctili prácu a zásluhy tohto národopisca.
      R. Žatko sa narodil 4. apríla 1913 v Rybanoch, okres Topoľčany, v ro­ dine chudobného maloroľníka. Po skončení miestnej ľudovej školy mohol ako najmladší z troch synov len s ťažkosťami študovať na gymnáziu, a to prvé dva roky v Trenčíne, tretiu a štvrtú triedu v Nitre a vyš­ šie ročníky opiäť na Štátnom reálnom gymnáziu Ľudovíta Štúra v Trenčíne, kde r. 1933 aj zmaturoval.[/] Odtiaľ ho viedla cesta na Filozofickú fakultu Univerzity Komenského v Bratislave, kde študoval kombináciu: slovenský jazyk a filozofia. Od absolutória na FFUK r. 1937 až po nadobudnutie plnej kvalifikácie stredoškolského profesora z oboch predmetov nastalo pre jubilanta naozaj rušné obdobie, spadajúce do pohnutých čias medzinárodnopolitickej krízy prvej ČSR. Najprv vypracoval štátne práce zo slovenčiny[/]

a filozofie. Prvá vznikla v seminári slovanských literatúr a ľudových tradícií pod vedením prof. Fr. Wollmana na tému "Rybany v ľudovej prozaickej tradícii" r. 1938 a čoskoro bola uznaná aj za dizertáciu. Akousi odmenou za úspešnú prácu bolo mladému doktorandovi udelenie recipročného československo-poľského štipendia - ročný študijný pobyt na Entologickom inštitúte Univerzity Jana Kazimierza vo Lvove, kde sa venoval štúdiu etnografie a folkloristiky a súčasne viedol lektorát slovenského jazyka. Po príchode z Poľska pôsobil ako profesor na učiteľských akadémiách v Bratislave a Modre.
      Po druhej svetovej vojne, keď sa v oslobodenej vlasti začal obnovovať spoločenský a kultúrny život, bol to práve prof. R. Žatko, ktorý al:o prvý začal činnosť v novozaloženom Národopisnom ústave Slovenskej akadémie vied a umení, vykonávajúc v čase od 1. II. 1946 do 30. 1X. 1948 aj funkciu jeho riaditeľa. v tom čase uskutočnil popri iných úlohách dva väčšie terénne výskumy: najprv výskum života a kultúry Slovákov v Maďarsku, potom spolu s dr. M. Kolecsányivou-Kosovou výskum spoločenskej kultúry a života v drotárskych obciach

129

Veľké Rovné a Kolárovice. Zo zdravotných dôvodov musel však zanechať výskumnú činnosť v teréne i prácu v NÚ SAVU a prijal pokojnejšie pracovné miesto v Knižnici Slovenskej univerzity, kde pracoval ako vedúci oddelenia povinných českých výtlačkov a neskôr ako prednosta katalógov. Roku 1953 sa R. Žatko vrátiI naspäť do Národopisného ústavu SAV a pracoval v ňom až do roku 1972, kedy odišiel na invalidný dôchodok.
      Býva dobrým zvykom, že pri "okrúhlych" výročiach sa hodnotí celková činnosť jubilanta. v tomto článku si však netrúfame zhrnúť ceIé mnohostranné životné dielo R. Žatku, ani komplexne zhodnotiť jeho vedeckú a popularizačnú prácu. Obmedzíme sa tu len na štyri hlavné okruhy vedeckého záujmu: 1. etnografické a folkloristické práce, 2. práce z bibliografie slovenského národopisu, 3. budovanie dokumentácie v NÚ SAV, 4. prekladateľská činnosť.
      Publikačná činnosť R. Žatku nie je príliš rozsiahla, ale na druhej strane má mnohé prednosti, hlavne v tom, že jubilant vedel zladiť osobné záujmy so širšími potrebami národopisnej vedy; vedel si vhodne zvoliť výskumnú tému, ktorá nebola ešte dostatočne prebádaná. z okruhu etnografických a folkloristických prác treba na prvom mieste vyzdvihnúť štúdie o ľudovom divadle. Práca o slovenských betlehemských[/] hrách predstavuje napríklad jednu z prvých komplexných a systematických štúdií na túto tému v našej odbornej literatúre. Obsahuje okrem historického úvodu tri samostatné príspevky, ktoré na seba organicky nadväzujú.1) Historickým a porovnávacím štúdiom dospel R. Žatko v tejto práci k záveru, že sociálne prostredie a prírodné podmienky determinujú osobitosť slovenských variantov betlehemskej hry. Poopravuje pritom niektoré vývody Br. Schiera, najmä pokiaľ ide o význam zbojníctva pri formovaní slovenskej vianočnej pastierskej hry.
      Na rovnako dobrej teoretickej úrovni sú i ďalšie Žatkove štúdie o ľudovom divadle, a to ako rozsahom, tak i spracovaním, ba priekopníckou rozpravou je napríklad štúdia o postavách slovenského drotára a olejkára v poľských a bieloruských ľudových bábkových hrách vianočných2) a ďalej zhrnujúca kapitola o slovenskom ľudovom divadle v Čs. vlastivědě,3) ktorá v rozšírenej verzii (s príkladmi a dokumentáciou) vyšla i po nemecky a vyvolala v zahraničí veľmi kladný ohlas.4)
      Ako žiak prof. Fr. Wollmana venovaI sa R. Žatko aj štúdiu ústnej prozaickej slovesnosti. Už v spomenutej dizertačnej práci riešil otázku životnosti prozaických žánrov v jednej lokalite. Práca je opatrená obšírnymi kritickobibliografickými a porovnávacími komentármi k jednot[/]livým textom, takže sa javí akýmsi doplnkom k Polívkovmu Súpisu slovenských rozprávok. Žiaľ, práca ako celok nebola publikovaná.5) Podobný osud mala i ďalšia práca, ktorú R. Žatko dokončil r. 1950 na základe terénnych výskumov v r. 1946 v Maďarsku. Jej názov je "Spoločenská a duchovná kultúra Slovákov v Maďarsku" (má 330 rkp., 78 tabúľ a mapku) a je naozaj škoda, že sa v päťdesiatych rokoch neuskutočnilo vydanie tejto práce, ktorá predstavuje hodnotný a ojedinelý dokument o živote a tradičnej kultúre slovenskej menšiny v Maďarsku, na druhej strane odzrkadľuje i stav vedeckovýskumnej práce v slovenskej etnografii hneď po 2. svet. vojne. Táto práca je aktuálna i v súčasnosti a význam má predovšetkým pre štúdium slovenských enkláv a diaspór.6)
      Druhý okruh Žatkovej činnosti tvoria bibliografické práce. Jubilant sa totiž prvý na Slovensku intenzívne a systematicky venoval odbornej národopisnej bibliografii a uverejnil vcelku 14 prác tohto druhu.7) v súčasnosti sa dokončieva na publikovanie trojzväzková anotovaná bibliografia slovenského národopisu za roky 1901-1953, ktorá obsahuje vyše 9000 záznamov. Systematické rozdelenie a usporiadanie literatúry zaručuje, že bibliografie R. Žatku sú zaraďované medzi najlepšie v československej etnografii a folkloristike.8)

130

Osobitnú časť v činnosti jubilanta tvorí budovanie dokumentácie v NÚ SAV, kde po príchode r. 1953 vypracoval klasifikačný systém, podľa ktorého sa usporadúvajú fotografie, diapozitivy, negatívy, kresby i textový archív. Tento triednik národopisného materiálu sčasti doplnila E. Prandová a po menších úpravách sa používa i v súčasnosti.9) R. Žatko takto položil základy dokumentačného odd. NÚ SAV.
      Ak hodnotíme činnosť R. Žatku pri príležitosti jeho šesťdesiatin, nemožno nespomenúť jeho prekladateľskú tvorbu z poľskej literatúry. Okrem odborných a vedeckých štúdií preložil viacero románov a drám (z diela J. Zawieyskieho, Ž. Nałkow­ skiej, E. Orzeszkowej, H. Sienkiewicza, Wł. Orkana). Popredné miesto v jeho prekladateľskej činnosti, pravda, zaujíma preklad románu W1. St. Reymonta "Sedliaci", ktorý v krátkom čase vychádza už v treťom vydaní, tentoraz v sérii diel laureátov Nobelovej ceny.
      V tomto článku sme len rámcovo zhodnotili činnosť a tvorbu prof. R. Žatku. Nespomenuli sme tu viacero jeho prác, ktoré by si zasluhovali osobitnú pozornosť. Veríme však, že jubilant neustane vo svojej práci a bude mať dosť tvorivých síl, aby mohol dokončiť a uzavrieť svoje vedecké plány. Do ďalších rokov mu preto prajeme pevné zdravie ad multos annos! Andrej Sulitka

Poznámky
1.
      Príspevky k štúdiu slovenských betlehemských hier, slovenský národopis IV, 1956. 17-44, 117-156. Rec. Tr. A. Niscov, Revista de folclor, Bukarest 1957.
2.
      Postavy slovákov v poľských a bieloruských ľudových bábkových hrách vianočných, slovenský národopis X, 1962, 3-70.
3.
      Lidově divadlo (slovenské). Československá vlastivěda III Lidová kultura, Praha 1988, s. 626-632.
4.
      Zur Problematik des slowakischen Volkstheaters. Versuch eines historischen Abrisser. In: Europäische Kulturverflechtungen im Bereich der volkstümlichen Überlieferung, Festschrift zum 65. Geburtstag Bruno Schiers, Göttingen 1967, 137-149.
5.
      z tejto práce boli publikované tri ukážky: Rybany. Malá monografia dediny, Bratislava 1938, 48 s.; Slovenské rozprávky. Žilina 1944. 164 s.; Dve verzie rozprávky o hlúpej žene, NSb Ms 3, 1942, 87-99.
6.
      v poslednom čase boli z tejto práce uverejnené dve obsiahlejšie štúdie v časop. slovenský národopis XIX, 1971, 477-500; sN XXI, 1973, 61-78.
7.
      spomenieme aspoň priebežnú bibliografiu slovenskej etnografie a folkloristiky uverejňovanú v časop. slovenský národopis; ďalej vybrané práce zo slovenskej etnografie a folkloristiky za roky 1952-1954. In: Internationale volkskundliche Bibliographie für die Jahre 1952-1954, Basel 1959; Tamtiež za roky 1955-1958. Bonn 1962; výberová bibliografia ľudovej kultúry karpatskej na Slovensku, Praha 1952, 59 s. a iné.
8.
      Pozri napr. Jeřábková A.: soupis bibliografií české a slovenské etnografie a folkloristiky vydaných v letech 1945-1983. Brno 1965, s. 4.
9.
      Triedenie národopisného materiálu a jeho dokumentovanie v múzeách, Bratislava 1960.

131

Joža Ország Vranecký šedesátiletý [obsah]

Jožka Vranecký se 22. března 1972 dožil 60. let. Pochází ze slavného valašského rodu Országů na Hrozenkovsku. Jeho otec byl nejvzdělanější a nejpokrokovější rolník na Valašsku. Vyoral však hlubokou brázdu i na poli národopisném; lze ho právem zařadit mezi přední buditele národopisných snah na přelomu století.
      Nadmíru vnímavý a hloubavý syn Jožka dbal už od mládí na to, aby otcův lán kulturního snažení nezplaněl. v šestí letech začal hrát na cimbál a od těch dob už nemohl bez muziky žít. Potřeboval ji jako vzduch k dýchání. Ve své publikaci "A měl jsem já píšťalenku" vyjádřil obdiv k nejčistším akordům, které je slyšet v přírodě, a ty ho natrvalo stáhly do svých tenat. Tyto dobré vlastností u něho citlivě rozvíjel na meziříčském učitelském ústavu Janáčkův žák, profesor J. N. Polášek.
      Jubilant nejenže ovládá hru na všechny lidové nástroje, ale umí je také sám vyrobit. Doklady o tom jsou i v Ústavu lidového umění ve Strážnici a rovněž publikum strážnických slavností se nejednou rozbouřilo po Országově sóle. Je dvojnásobným Mistrem lidové umělecké výroby a sám už ani nespočítá, kolik těch píšťalek vyrobil. Mnoho jich putovalo daleko za hranice - na Sicílii, do Rumunska, Polska, Švédska, Německa, ba i do zámoří. Opravil řadu nástrojů pro Národní mu

Joža Orzság Vranecký při hře na dvojitou píšťalu. Rožnov pod Radhoštěm.

132

zeum v Praze i pro další oblastní muzea. Má unikátní sbírku lidových nástrojů, našich i cizích.
      S plným zaujetím se v posledních šesti letech věnoval své práci ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Zde si cení jeho příkladného vztahu k získávání sbírkových předmětů a péče o ně. v namáhavé práci v terénu mu pomáhá důvěrná znalost lidové kultu[/]ry regiónu. Problémy, které v muzeu zpracovával, zvládl i prakticky, z hlediska řemeslné technologie, ať už jde o expozici lidového dýmkařství, instalaci staré kovárny i další. Cenné jsou i publikace, které na tato témata zpracoval.
      S "šedesátkou" se odchází na odpočinek, ale toho mu ještě v muzeu nehodlají dopřát; citelně by tu scházel. Jaroslav Štika[/]

KNIHY

V. Ju. Krupjanskaja, N. S. Poliščuk, Kultura i byt rabočich gornozavodskogo Urala. [obsah]

(Konec XIX. začalo XX v.). Izdateľstvo Nauka, Moskva 1971, 281 stran Výzkum způsobu života a kultury dělnické třídy patří k nezávažnějším úkolům sovětské etnografie poválečných let. Po řadě dílčích studií z různých průmyslových oblastí Ruské federativní republiky i dalších svazových republik, vyšla monografie, shrnující základní výsledky několikaletého komplexního, kolektivního výzkumu kultury a způsobu života horníků a hutníků Uralu.
      Pod vedením V. Ju. Krupjanské tam pracovala expedice moskevské[/]ho ústavu pro etnografii spolu s pracovníky krajinských kulturních a osvětových zařízení, muzea a archivu v Nižním Tagilu a skupinou studentů tamního pedagogického ústavu. Výzkum v Nižním Tagilu započal v r. 1951, v období, kdy sovětští etnografové, podobně jako etnografové v jiných socialistických zemích, začínali s prvními pokusy výzkumu dělnictva.
      U vědomí složitosti nové metodiky terénní práce i vyhodnocování jejich výsledků věnovali etnografové před odchodem do terénu velkou pozornost prodiskutování základních hledisek, seminářům, ze kterých pak s prospěchem čerpali i etnografové v jiných socialistických zemích, [/] včetně etnografů československých. z diskusí vyplynulo, že etnografický výzkum musí bezpodmínečně čerpat a přispívat k poznání vývoje a formování dělnických kádrů, znalosti jejich etnického a regionálního původu a sociálního zařazení. Na tomto základě bylo možno postavit jednu z hlavních otázek výzkumu dělnického způsobu života, otázku role etnických a etnografických tradic v procesu vytváření nových forem způsobu života. k jejímu poznání v období předrevolučním i současném bylo třeba prozkoumat materiály získané nejen přímým pozorováním, ale zjistit i obsáhlé demografické údaje, poznat sestavy rodin na základě speciálních dotazníků, provést výzkum rodinných rozpočtů.
      V průběhu výzkumu v Nižním Tagilu byly vypracovány a použity dotazníky několika typů. Dotazníky o etnickém, regionálním, sociálním a profesionálním původu dělnických kádrů vyplňovali sami informátoři. Tyto dotazníky byly dány v r. 1958 k vyplnění dvěma třetinám horníků Vysokohorského železnorudného dolu a částečný výzkum byl proveden také na Novotagilském hutním závodě. Na základě výsledků těchto rámcových dotazníků byly vypracovány složitější dotazníky o rodině, které v rodinách vyplňovali sami badatelé a jejich pomocníci a zároveň tak bezprostředně z vlastního pozorování poznávali současný způsob rodinného života, její kulturní a životní úroveň. k doplnění rodinných do

133

tazníků byly vyplňovány dotazníky o místě narození, národnosti, jazyce, sociálním původu a zaměstnání hlavy rodiny a jeho předků po obou rodičích, čímž byly získány údaje až do druhého a třetího kolena.
      Zvláštní zájem byl zaměřen na poznatky o náboženství, což je otázka u uralského dělnictva zvláště závažná. v jejich středu bylo mnoho starověrců, tzv. "keržaků", jejichž způsob života byl uzavřený a velmi konzervativní. Údaje o náboženské příslušnosti pomáhaly vysvětlit setrvalost církevních sňatků, hrajících nemalou roli v postupu změn ve způsobu života, v přijímání nových črt.
      Pomocí těchto několika druhů dotazníků se podařilo získat údaje o společenském životě dělnických rodin v minulosti, o účasti členů rodin v dělnickém hnutí, revolučních bojích i vybrat rodiny kádrových dělníků, jimž pak byla věnována zvláštní pozornost. Výběr dotazníků a jejich strojové vyhodnocení je přiloženo v závěru knihy.
      První kapitola knihy je přehledem o sociálně ekonomické situaci Nižného Tagilu. Vzniku dolů a hutí zde předcházela zemědělská kolonizace, zvláště intenzivní v první polovině 17. století. Osídlenci pocházeli především ze severních oblastí Ruska a Přiuralí, část jich byla z jiných ruských újezdů. Bohužel, k původu kolonizace chybí podrobnější historické zprávy. Už koncem 17. století se zde objevují první selské železno[/]rudné hutě. Horníci a hutníci té doby se pak stávají základní složkou kádrů při bouřlivém růstu průmyslu v první polovině 18. století, spojeného již s rodinou podnikatelů Děmidových. v této kapitole jsou dále sledovány osudy vývoje nižnětagilských závodů i jejich dělnických kádrů až do Říjnové revoluce.
      Druhá kapitola se zabývá rodinou a rodinným životem. Vývoj rodiny i rodinné vztahy dělníků Nižního Tagilu jsou úzce svázány se zvláštnostmi formování průmyslového obyvatelstva, s jeho etnickou skladbou, kulturními tradicemi, rozdílnostmi v sociálně ekonomickém postavení. Strukturu a početnost rodin bylo možno sledovat do reformy podle soupisů obyvatelstva, které byly čas od času dělány. z těchto materiálů byl vyhodnocen počet malých a velkých rodin v jednotlivých obdobích, rozdíly mezi jednotlivými skupinami různého etnického původu.
      Na základě analýzy rodinných rozpočtů z různých období, výše výdělků a rozsahu přidruženého malého hospodářství byla zpracována podkapitola o ekonomii dělnických rodin a jejich hospodaření. Její součástí jsou i základní údaje o stravě.
      Na vytváření nových vztahů uvnitř rodiny měl převratný vliv průlom do výlučnosti a uzavřenosti starověreckého obyvatelstva. Vznikl smíšenými sňatky s nově příchozími kolonisty i celkových administrativním tlakem, který vedl k přechodu rozkolníků k pravoslaví. Střetly se [/] zde staré patriarchální rodinné vztahy s volnějšími způsoby rodinného života přesídlenců, zvl. Ukrajinců. v dělnických rodinách se pak projevily nové rodinné vztahy na postavení ženy, která se postupně z podřízeného postavení stala pomocnicí muže.
      Žena měla největší vliv na výchovu dětí. Přes nedostatky materiální i nízkou úroveň zdravotní péče byla výchově dětí v dělnických rodinách věnována větší péče než na vesnici, a to i děvčatům, což se projevilo na vyšší úrovni vzdělání ve srovnání s ženami vesnickými.
      Denní režim dělnických rodin se řídil podle pracovního dne mužů na závodech. Horníci dostávali na dolech bezplatně obědy, ostatní dělníci si donášeli jídlo z domu. Pravidelné rozdělení dne působilo výchovně v kladném smyslu zvl. na děti. Svůj řád mělo i rozdělení prací na jednotlivé členy rodiny. Přidružené hospodářství v řadě dělnických rodin vyžadovalo spolupráci všech členů rodiny i dětí. Vžitá byla instituce příbuzenské a sousedské výpomoci.
      Rodinné obřady se udržovaly velmi houževnatě v rozličných formách podle původu obyvatel, především proto, že v jednotlivých příbuzenských i sousedských skupinách existovala silná morální kontrola jejich provádění. Přispívaly zpětně k utužování příbuzenských a sousedských vztahů.
      Volný čas dělnické rodiny ve smyslu bezčinnosti neexistoval. Po

134

dle úrovně rodin popracovní doba byla věnována buď drobným pracem, prospěšným pro dům a hospodářství, nebo byla u některých mužů věnována politické a spolkové práci, u mládeže a dětí hrám. Neděle a svátky, kdy se na závodech nepracovalo, byl oddych věnován návštěvám, procházkám, tanci, zpěvu. Po roce 1900 se rozšířily vycházky mimo dům na ochotnické divadlo, od r. 1910 do kina. Po r. 1905 se mnoho mládeže zapojilo do politického dění.
      Třetí kapitola o materiální kultuře uralských dělníků sleduje na typech sídel a plánu zástavby, v oděvu a stravě urbanizaci jednotlivých elementů materiální kultury a zároveň si všímá uchovávání tradičních prvků v dělnické kultuře. Ze srovnávacího hlediska je zajímavé, kolik a které prvky evropské městské kultury se v Tagilu objevuji.
      Čtvrtá kapitola je věnována společenskému a kulturnímu životu v Nižním Tagilu. Všímá si vývoje správní organizace, náboženského života, vzniku odborového hnutí. Charakterizuje společenské zvyky a obyčeje, staré tradiční i nové městské a dělnické. Podrobně si všímá způsobu života mládeže a zvláště jejího doškolování, vzdělávání a osvěty.
      Kulturní život se v Tagilu soustřeďoval v závodních spolcích, kde se hrálo ochotnické divadlo a pěstovala hudba. Zvláště po revoluci 1905 se zvýšila politická i kulturní aktivita a v prostředí nižního Tagilu se začal formovat nový typ dělníka-inteligen[/]ta, s širokým kulturním rozhledem, podobným jako v druhých ruských průmyslových oblastech.
      Folklórní projevy zůstaly nadále kulturním projevem dělníků, ať to byly písně tradiční nebo městské, písně sociálního protestu, častušky komentující nové události, ústní lidová próza. Do bohatství folklóru dává nahlédnout přiložená antologie.
      V závěru knihy autorky shrnují výsledky výzkumu i obsah publikace. Upozorňují, že se snažily ve sledovaném dorevolučním období podat obraz jak toho, co bylo v životě Nižního Tagilu specifické, tak co jeho obyvatelům bylo vlastní jako příslušníkům dělnické třídy Ruska. Jak analýza jednotlivých stránek způsobu života ukázala, počátek 20. století, zvláště rok 1905 je oním mezníkem, kdy se v pokrokové části dělnictva zformovaly specifické črty způsobu života dělnické třídy.
      Autorkám se skutečně podařilo plasticky přiblížit život vzdálené uralské průmyslové oblasti a přinést tak i pro nás bohatý srovnávací materiál, dokazující, že na formování způsobu života dělnictva působily jak místní, tak především obecné zákonitosti vývoje dělnického hnutí a dělnické třídy. Pro bohatost faktů i metodologický a metodický přínos budeme se zájmem očekávat i druhý díl publikace, zpracovávající materiály z porevoluční doby a sovětské současnosti. Olga Skalníková[/]


      V. Štiftar, Cigani, Minulost v sedanjosti. [obsah]

Murska Sobota 1970
      Cikáni, nebo jak si sami říkají Romové, byli a jsou předmětem zájmu veřejných činitelů i badatelů mnoha vědních disciplín. Dříve zajímal badatele a spisovatele hlavně jejich svéráz, zvláštní způsob života a těžký osud. Dnes vystupuje do popředí cikánská otázka jako problém vztahu cikánů ke společnosti a civilizaci v širokém slova smyslu. Práce profesora Vyšší právnické školy v Mariboru Vanka Šiftara "Cigani", s podtitulem Minulost v sedanjosti, vydaná Pomurskou založbou ukazuje, že cikánská otázka má širší povahu a platnost. I když přístup k jejímu řešení v Jugoslávii ukazuje vzhledem k odlišným podmínkám některé zvláštnosti, přece jen se v něm objevují též některé shodné rysy s našimi poměry. Proto si zaslouží Šiftarova práce pozornosti i ze strany českých a slovenských pracovníků, zajímajících se, ať již z důvodů vědeckých nebo praktických, o cikánskou otázku.
      Je koncipovaná poměrně široce. Zabývá se postavením Cikánů a cikánskou otázkou v malé, ale velmi zajímavé oblasti dnešní Jugoslávie, v tzv. Prekmurji, regiónu, ležícím na severovýchodě Slovinska za řekou Murou, hraničícím s Maďarskem a historicky dlouho náležejícím podobně jako Slovensko k Uhrám. Třebaže pojednává o Cikánech v Prekmurji v současnosti, přistupuje

135

autor k objasnění jejich postavení do značné míry historicky. Potvrzuje to nejen podtitul práce "Minulost v současnosti", nýbrž i rozdělení díla do tří nestejně velkých oddílů: Minulost, Současnost a Minulost v současnosti, z hlediska vědního zasahuje práce do několika oblastí, protože autor, právník a veřejný pracovník, používá při studiu cikánské otázky poznatků, výsledků a postupů několika společenskovědných i jiných disciplín: statistiky, demograf-e, etnografie, antropologie apod.
      V první části své práce objasňuje Šiftar, co se rozumí pojmem cikán, a líčí ve zkratce osudy cikánů od jejich příchodu do Evropy, zjišťuje první doklady o jejich výskytu v Prekmurji a sleduje je v souvislosti s vývojem sociálně ekonomických poměrů v této oblasti až do vzniku Jugoslávie. Druhá část tvoří vlastní jádro práce. Pojednává o vzniku cikánských osad v Prekmurji, popisuje vznik a charakter stálého cikánského osídlení v této části Slovinsko, zjištuje počet cikánů a jejich nejčastěji se vyskytující jména a všímá si též jejich pokrevních vztahů a antropologických znaků. Dále se autor v této části zabývá vztahem státních mocenských orgánů královské Jugoslávie k cikánům a jejich osudy za druhé světové války. Tu stojí za zmínku, že cikáni v Prekmurji, které bylo okupováno po pádu královské Jugoslávie horthyovským Maďarskem, se udrželi, kdežto v ostatních slovinských kra[/]jích, které byly okupovány hitlerovským Německem, byli buďto přímo nebo v koncentračních táborech likvidováni.
      Téměř polovina práce je věnována cikánské otázce v Prekmurji po druhé světové válce. Tu zaujímá autora nejprve vztah cikánů k nové moci - socialistické Jugoslávii a postoj nových orgánů, státní správy i místní samosprávy k cikánskému obyvatelstvu. Jeho vývody ukazují, že i v socialistické Jugoslávii se vztah k cikánům měnil a že řešení cikánské otázky procházelo různými stadii od představ automatické změny jako důsledku výstavby socialistické spo lečnosti přes přehlížení tohoto problému až k jeho prakticko-teoretickému řešení s dlouhodobou perspektivou. Jemu především slouží rozbory bytových poměrů cikánů, analýza jejich současného osídlení a populačního vývoje, rodinných vztahů a zvyků, náboženského přesvědčení, kulturních poměrů a vzdělání, školní docházky, zapojení do pracovního procesu a kriminality.
      Z náčrtu tematiky Šiftarovy práce vyplývá, že z hlediska vědního a předmětného je dílem, které můžeme nazvat interdisciplinárním. I když autora přivedl k cikánské otázce v Prekmurji zájem především sociálně politický, je jeho monografie výsledkem studia historického, demografického, sociologického a etnografického. Autor jej prováděl z velké části sám, zčásti použil výsledků kolektivního výzkumu prováděného [/] jinými badateli nebo studenty. v tomto širokém záběru je podle slov vydavatele a recenzenta přednost a zároveň i jistá slabina práce. Specialista v ní najde zajímavé údaje i některé nedostatky. Ale jako celek je Šiftarovo dílo původní a podnětné. Shrnuje mnoho problémů i materiálu k cikánské otázce, podněcuje k jejímu dalšímu studiu a poskytuje též četné podklady pro její řešení. To platí jak pro jugoslávské poměry, tak pro naše podmínky. I když je Šiftarova práce zaměřena na omezenou oblast současné Jugoslávie, obsahuje bohatý srovnávací materiál i pro studium a řešení cikánské otázky u nás. František Jordán

Jaroslav Kramařík, Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici [obsah]

, Academia Praha 1972, 200 stran, 16 obr. příloh
      Práce Jaroslava Kramaříka, jejíž rukopis byl připraven do tisku již v roce 1964, je koncipována jako pokus o analýzu vyprávění o Kozinovi a Lomikarovi z hlediska národopisného a kulturně historického. Autor konfrontuje vyprávění s historickou skutečností, jednotlivé látky a motivy s analogiemi z jiných oblastí, pokouší se o racionální vý

136

klad pověrečných pověstí. Úvodní kapitoly věnuje stručně teoretickým problémům v bádání o historické pověsti, zejména o antifeudálním podání. Poukazuje na nedostatek analytických studií, což souviselo bezesporu s kritikou srovnávací metody ve folkloristice, na nutnost budování látkových a motivických katalogů, a zvlášť se zabývá metodickou stránkou studií o antifeudálních podáních, které u nás doposud vyšly (Melicherčík, Sivek, Gašparíková).
      Není mnoho historických postav, které mají takový ohlas v české lidové tradici a kultuře jako právě podání o Kozinovi a Lomikarovi, Nebyl proto snadný úkol získat, hodnotit a utřídit všechny písemné materiály. Avšak dobrá znalost dosud publikovaných písemných dokladů o daném tématu je základem a výchozím bodem analytických rozborů Jaroslava Kramaříka. Nehodnotil pouze archivní písemné prameny a historickou literaturu, ale obrátil pozornost na celou českou kulturu; výtvarné umění (malířství, sochařství), dramatické umění (opera, činohra), film (dvě filmové verze: Innemanova a Fričova z let 1931 a 1951) a literaturu (Vrchlický, Baar, Jirásek). Navíc jako chodský rodák zná výborně i samotné prostředí. Kapitola "Prameny k chodské lidové tradici o Kozinovi a Lomikarovi a její ohlas v české kultuře" je svým komplexním hodnocením dostupných materiálů dosud [/] nejúplněji zpracovanou studií o tomto problému.
      V dalším oddíle jsou zdůrazněny historické podmínky vzniku a vývoje chodské lidové tradice o Kozinovi a Lomikarovi. Autor dochází k názoru, že jádrem lidové tradice je právě vyvrcholení sporu Chodů s Lamingeny, poprava Jana Sladkého-Koziny a náhlé úmrtí Wolfa Maxmiliána z Lamingenu zvaného Lomikara. Zamýšlí se nad původem podání o výzvě na boží soud, snaží se dopátrat, do jaké míry je Kozinova výzva podáním a historickou skutečností. Na základě podrobného rozboru pramenů dochází k názoru, že výzva na boží soud, která je jádrem tradice a z níž vycházejí i ostatní látky a motivy, je především podáním etiologickým, nikoliv historickou skutečností. Je úzce spjata s látkou o hostině, při níž Lomikar zemře, a některé texty jsou obohaceny o motivy - oživnutí pečeného kohouta a legendu o Jidášovi. Jde vlastně o starobylý motiv legendy o Jidášovi, který se zcela organicky včlenil do chodské lidové tradice, i když se na prvý pohled zdá nemožná analogie mezi legendárním motivem a antifeudální pověstí. Podobným rozborem procházejí i další látky a motivy, které jsou rozděleny do těchto hlavních kapitol: Postava Jana Sladkého-Koziny v chodské lidové tradici, Plzeňská podání vztahující se k popravě Jana SladkéhoKoziny (nepovažuje je za původní lidovou tvorbu, některá podání jsou [/] umělá, podložená historickými zprávami), Wolf Maxmilián Lamingen v chodské lidové tradici a Podání o posmrtném duchu Lomikarově.
      Autor připomíná rovněž nevelkou písňovou tvorbu o Janu SladkémKozinovi. Nezařazuje ji však mezi lidové písně v pravém slova smyslu; jde o píseň zlidovělou a popěvky individuálního rázu.
      Kramařík záměrně upustil od uvedení jmen informátorů, od problému zájmu o látky a vypravěče v různých generacích, při různých vypravěčských příležitostech. Neprovádí ani stylový rozbor a konfrontaci jednotlivých vyprávění (vyjadřovací prostředky podání). Autorovi šlo především o to, ukázat podání o Koznovi a Lomikarovi v historickém kontextu. Srovnávací metodou posuzuje jednotlivé látky a motivy, dokazuj° míru jejich historičnosti, objasňuje jejich vznik jako odraz literatury (novodobá podání, ohlas Jiráskova románu), dává je do souvislosti s obecnými věrskými představami (podání o posmrtném duchu Koziny a Lomikara) a racionálním způsobem vysvětluje jejich genezi.
      Práce Jaroslava Kramaříka ukázala folkloristům, jak se dá ryze folkloristické téma zpracovat z hlediska historického a národopisného, i když se domnívám, že by bylo dobré, kdyby se alespoň stručně zmínil o současném stavu terénního výzkumu daného problému. Závěrem bych podtrhla, že vydaná publikace

137

zaplnila mezeru, kterou máme právě při zpracování lidové slovesnosti o antifeudálních pověstech a bude pro další národopisce a folkloristy jedním z výchozích materiálů při studiu o antifeudálních podáních.
      Studie má 16 černobílých fotografií, dokumentujících některá historická fakta. v publikaci jsou drobné chyby technického rázu, přestože má kniha vložený list s opravami v textu: např. na str. 54 je uveden letopočet 1963 na místo 1693. Jde však pouze o ojedinělé případy. Jednoduchý a přitom zajímavý je přebal a titulní list publikace. Olga Jerová

Gunda Béla (A debreceni Kossuth Lajos tudományegyetem tanárainak munkássága 2). [obsah]

Debrecen 1971, stran XI + 63
      U příležitosti šedesátých narozenin čelného maďarského etnografa, profesora debrecínské university Bély Gundy vydali jeho nejbližší spolupracovníci sborník prací jubilantových kolegů a přátel téměř z celého světa ("Studia ethnographica et folkloristica in honorem Béla Gunda"), k němuž jako zvláštní přílohu připojili personální bibliografii za léta 1929-1971.
      Každý si - třebaže nevědomky kreslí vlastní bibliografií svůj autoportrét. Béla Gunda se jím předsta[/]cuje jako osobnost pestrých zájmů a širokého rozhledu. Sympatické je, že soupis začíná (vlastně končí, protože je řazen v obráceném časovém pořadí) básnickými pokusy osmnáctiletého studenta, kterého neopustila láska k umělecké literatuře ani ve zralém věku. Leč naprostou převahu tvoří práce z tolika odvětví národopisu, že je v této glose nelze všechny ani vypočítat.
      Po celou dobu své publikační činností zůstává Béla Gunda v podstatě věrný těm tematickým okruhům, z nichž kdysi vyšel. Zaměřuje se především na materiální kulturu, sleduje rudimentární formy získávání obživy - sběračství, lovectví, rybolov a včelařství, systematicky se věnuje etnobotanice i etnozoologii, agrární etnografii, studiu chovu dobytka a transhumace, přípravě základních pokrmů, úloze ohniště, ale též obydlí, oděvu, domácí výrobě a transportu. Nadto píše o lidovém léčení, o projevech lidové víry a mytologii, o slovesnosti a baladě. v souvislosti s národopisnými jevy a jejich genezí sleduje i problematiku filologickou a etymologickou. To všechno činí se zřetelem k vývoji jevů a jejich mezinárodním vztahům. Jeho práce náležejí stejným dílem do hungaristiky, balkanistiky, ugrofinistiky i slavistiky. Zkoumá kulturní vztahy téměř všech národů střední a jihovýchodní, částečně i severní Evropy a přilehlých oblastí Asie, v posledních letech je zaujat výsledky své cesty za seve[/]roamerickými Indiány. To mu však nebrání v tom, aby stále hledal a nalézal vědecké hodnoty v kultuře vlastního národa, která je mu východiskem a k níž se vždy znovu vrací. Ze soupisu Gundových prací je zřejmý všední vztah k české a zejména slovenské etnografii často obrací pozornost ke slovenské lidové kultuře a nejednu práci u nás publikuje.
      Gundova bibliografie je nejlepším svědectvím jeho vědecké skromnosti. Docela cizí mu vždy byla křečovitá snaha vyniknout a lacino se proslavit. Ve svých pracích nic nepředstírá, nestaví jim do čela oslnivé názvy, je reálný a střídmý ve formulování výsledků, k nimž dospěl. Nestává se velkým národopiscem velkými okázalými knihami, nýbrž usilovným a pracným hledačstvím a nenápadným objevitelstvím, stálým poctivým zápasem o vědecké poznání. Tato bibliografie je toho nejlepším svědectvím. Richard Jeřábek

Ej-haj gyöngyvirág... [obsah]

Debrecen 1972. Stran 80 a obr. příloha, résumé francouzské, ruské, anglické a německé
      Zátiší s květinami od debrecínského malíře László Holló, barevně reprodukovaná v obrazové příloze a provázená záznamy lidových písní

138

o květinách z Debrecína a okolí ze sbírky Jánose Pappa, stala se zřejmě podnětem k vydání této útlé knížky. v tomto sousedství působí poněkud nesouladně úvodní studie Zoltána Ujváryho o květinách v maďarské lidové kultuře. Autor akcentuje využití květinového dekoru a ornamentu v lidovém výtvarném projevu. Vychází přitom z rozboru mimoestetického významu květin. Sleduje jejich úlohu v lidovém léčení, v kultovních úkonech, v lidové víře a obyčejích. Má za to, že většinu květin, jež se uplatnily v recentní kultuře, poznali Maďaři až ve své nynější vlasti, ale v jejich využíváni navázali prý na prastaré kulty maďarského národa. Původní tradice se docela změnila s novou hospodářskou strukturou a pod vlivem evropské křesťanské kultury. Autochtonní kult květin se včlenil do evropské tradice tak dokonale, že charakteristické maďarské rysy lze prý vypozorovat jen v dílčích souvislostech. Mezi lid pronikaly různé druhy květin ve středověku z klášterních zahrad; zprvu se pěstovaly jako léčivé rostliny. Lid se prý pokoušel přiblížit léčebné praxi vládnoucích tříd, které již v 16. století disponovaly vysokou zahradní kulturou. v lidovém pro-. středí zaujaly významné místo zejména preparáty z růže při léčení menostázy, otitidy, ale i při léčení zvířat a též v letničních obyčejích. Kult růže mohly snad podpořit i legendy o sv. Alžbětě, dceři maďar[/]ského krále Ondřeje II., z první poioviny 13. století. Rozmarýn hrál úlohu hlavně v obyčejích spojených se smrtí a pohřbem. - Autorova interpretace některých vztahů, zvláště v oblasti obyčejů, je však očividně sporná.
      Květiny přejaté z evropské tradice se po staletí udržely v maďarské lidové kultuře, zejména v lidovém umění. v něm se obráží obliba květin a vztah člověka k přírodě; jenže nejde o pouhé napodobování přírody, ale o její stylizaci. Autor zastává mínění, že stáří výskytu květinových motivů v maďarské tradici nelze přesně zjistit, přesto však soudí, že se pravděpodobně vyskytovaly na různých pomůckách a na kroji již v 10. století. Tyto motivy se ujaly ve výzdobě oděvu, nábytku, keramiky, nářadí a obyčejových předmětů. Květinová ornamentika pramení ze staré maďarské tradice a uplatňuje se na keramice od 15.-16. století, na nábytku v aristokratickém prostředí v 17. století, na selském nábytku v 18. a 19. století a v pasteveckém umění od 19. století. Byla stylově ovlivněna, v jejím rozšíření sehrála velkou roli hlavně renesance.
      Květinová symbolika se rozvinula v maďarském lidovém básnictví a v písních o květinách - "virágenek" - s milostným smyslem, pro který je církev zapovídala jako nemravné.
      Text studie je proložen četnými vyobrazeními květinové motiviky [/] a ornamentiky v maďarském lidovém umění a úryvky textů lidových písní s květinovou tematikou. Kresby sice názorně doplňují autorův výklad, ale ještě podtrhují různorodost prvků, z nichž se knížka skládá.
      Stěží budeme s autorem sdílet odvážné domněnky o starobylosti a původnosti květinové ornamentiky, například ve výzdobě maďarských lidových krojů, když o jejich vzhledu na konci prvního tisíciletí nemáme ani ponětí. Oceníme spíš střízlivější výklad o mimoestetické bázi květinové ornamentiky a o jejím dlouhém a pestrém vývoji v maďarském lidovém prostředí. Richard Jeřábek

Vladimír Scheufler, Lidové hrnčířství v českých zemích, [obsah]

Academia Praha, 1971, 224 str., 8 bar. a 94 čb. obrázků, 4 mapy, něm. resumé
      Lidová keramika, zejména výrazně zdobené fajanse byly vděčným předmětem zájmu regionálních vlastivědných pracovníků a muzejních sběratelů. Desítky jejich studií a článků zobrazují pestrou mozaiku české a moravské lidové keramické tvorby, z níž jen málo pozornosti bylo věnováno rozsahově i obsahově základní části této tvorby: lidové hrnčině. Teprve kniha Vladimíra Scheuflera o lidovém hrnčířství

139

v českých zemích důvěrnou znalostí materiálu, jeho metodickým utříděním a zejména teoretickými závěry nejenom dosavadní etnografické poznávání tohoto úseku lidové kultury syntetizuje, ale zároveň posouvá i tuto část etnografického bádání do roviny exaktní vědecké práce.
      První tři kapitoly knihy jsou věnovány pojmosloví, systematice třídění a časovému určení výrobků. Autor tu nově objasňuje a formuluje složitý komplex otázek vývoje lidového hrnčířství od středověku do jeho zániku na počátku 20. století. Systematika třídění, opírající se ve formálních znacích o dosavadní systematiku archeologického materiálu, je prvním takovým pokusem v naší etnografické literatuře a svědčí o velké práci s konkrétním zachovaným materiálem, jehož analýzu podává autor velmi přesvědčivě.
      Také čtvrtá kapitola o společenských a výrobních vztazích v lidovém hrnčířství a nejrozsáhlejší kapitola pátá o výrobních střediscích jsou nejenom syntézou dosavadního poznání, ale i metodickým podnětem pro podrobnější výzkum jednotlivých regionů. Zejména v těchto kapitolách se projevuje autorův stesk na nedostatek regionálních monografií o lidovém hrnčířství. Zvláště otázky výrobních a společenských vztahů v lidovém hrnčířství, které Scheufler ve své knize nově formuiuje, bude třeba dále doplňovat konkrétními místními poznatky. Jde zejména o zachycení těch společen[/]ských podmínek, které v 19. století měly vliv na technologické, tvaroslovné i organizační změny v lidovém hrnčířství, jež nelze vysvětlit jen z procesu likvidace cechů a formování živnostenských společenstev v souvislostí s rozvojem kapitalistických výrobních vztahů, nýbrž jen spolu s řadou dalších komponent, podmiňujících vývoj lidové kultury vůbec.
      Scheuflerova kniha je příkladem, jak by měly být uzavírány a odborné veřejnosti a ostatním zájemcům předkládány výsledky dlouhodobých etnografických výzkumů i v jiných oborech studia lidové kultury. Jen tak lze jednak podnítit a metodicky správně orientovat regionální práci zejména v muzeích, jednak zároveň soustřeďovat díla, z nichž vyrůstá syntetický obraz dějin naší lidové kultury. Jan Souček

Ludvík Kunz, Lidová výklenková plastika ze sbírek Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně, [obsah]

Etnografické tisky Moravského muzea v Brně, sv. XVI., edice Malých tisků, sv. 11., Brno 1972, 80 stran, obrazová část
      Již příslovečně vysoká výtvarná a grafická úroveň provází i další svazek Etnografických tisků Morav[/]ského muzea - Lidová výklenková plastika ze sbírek Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně, jehož autorem je doc. dr. L. Kunz, CSc.
      U příležitosti stého výročí založení sbírky v r. 1973, kdy tato obsahuje 533 inventárních čísel, uspořádal autor repertorium, které nás seznamuje v průřezu s hodnotami sbírky a vážné zájemce z řad badatelů upozorňuje na dosud málo čerpaný pramen studia.
      Publikace sleduje pouze cíl muzeologický. Neklade si žádné nároky v řešení otázek geneze, pomíjí problematiku hodnocení plastik, autorství apod. Stručný textový úvod nás informuje o vzniku sbírky, územním rozsahu, charakterizuje dosavadní sporé práce s touto tematikou; následuje druhové vymezení výklenkových plastik s úvahou o příčinách jejich vzniku, začlenění těchto lidových plastik do architektury domu a náznak krajového rozšíření. Dále autor analyzuje patronátní charakter plastik a upozorňuje na okruh výklenkových plastik umístěných mimo dům - na návsi či poli. Podrobněji je rozebrán řezbářský postup při výrobě plastik, poněvadž častým materiálem k jejich zhotovení bylo dřevo. Závěr textové části tvoří odstavec věnovaný polychromii, stať o vročení plastik a charakteristika závěrečné etapy jejich existence.
      Významným přínosem publikace pro muzeologickou praxi je zařazení 76 kreslených schemat, vyjadřujících

140

ve skici akademického malíře L. Martínka identickou zkratku tohoto lidového projevu, jak je zastoupen ve sbírkovém fondu Etnografického ústavu Moravského muzea. Informaci dotváří 59 fotografií originálů plastik.
      Poněkud však zaráží rozpor mezi textovým oddílem, kde se praví, že mezi výklenkovými plastikami se postava P. Marie objevuje ve zcela omezené míře, avšak v celkovém počtu kresebných schemat zabírají zobrazení různých postav P. Marie více než polovinu. Poněkud nepřehledně je řešen popis vyobrazení. Vedle průběžného číslování fotografií, na které se odvolává i textová část, seznam uvádí i čísla stran, jež ovšem v publikaci natištěna nejsou. Menší výhrady je možné vznést ke kvalitě některých reprodukcí, které svou úrovní nedosahují jinak velmi dobrého provedení publikace.
      Účel, který doc. dr. L. Kunz, CSc. vydáním sbírky výklenkových plastik sledoval, výpravná publikace bezezbytku naplňuje. Pro laika znamená poučení a odborníkům přináší nové podněty a prameny z oblasti lidového umění etnografy značně zanedbané. Jan Souček

Slavomir Ravik, Svět starožitností. [obsah]

Mladá fronta, 1972, str. 224, 152 str. příloh Knihy o sběratelství a sběratelích patří již delší dobu k populárním na našem knižním trhu; některé z nich mají i charakter memoárový. Slavomir Ravik vydal nyní knihu s podtitulem "vyprávění o hodnotách, které čas nedevalvuje" a již tímto zpřesněním se snažil ukázat, že mu nejde jen o drobné klípky o sběratelích, ale i o vážné zamyšlení nad skutečnými hodnotami v dnešním přetechnizovaném světě. Nevznikly tak "dějiny umění", podal však přehled vývoje uměleckého cítění od doby románského slohu až k naší přítomnosti. Samozřejmě, své pojetí nejvíce mohl uplatnit při výkladu posledních slohových období. Má na mysli světový vývoj, dovedně však jej spojuje i s vývojem slohů a sběratelství u nás. Sběratelství "starožitností" (což je, jak se ukazuje, pojem neobyčejně široký) hluboce souvisí i s proměnami životního stylu každé společnosti, v naší socialistické společnosti se tyto otázky dostávají na pořad dne s jistými specifikami, Autor zná některé současné československé sběratele, příhodně je uvádí do souladu s hlavní linií, vyjádřenou slovy závěru knihy: "...největší hodnotou, kterou vůbec může člověk sběratel získat, je vztah k těmto dlouho opomíjeným svědkům dávno minulých dob. Naučíme-li se je řadit do dějinného rámce a na[/]učíme-li se z nich chápat dávné poměry, atmosféru minulých společenských epoch, pak obohatíme především sami sebe. Pochopíme totiž, že gotická lavice, renesanční šperk, dřevěná barokní plastika, renesanční komoda nebo biedermaierovské hodiny, představují natrvalo živý monument, který je s to vyvážit odlidštěnou civilizaci našeho století," str. 219.
      Je zřejmé, že autor měl v mnoha případech na mysli i lidové umění, stávající se dnes předmětem zájmu sběratelů - i snobských zájmů a obchodu. Bude-li kniha přijata tak, jak byla zamýšlena, tj. jako počátek probuzení zájmu o vskutku zapomínané hodnoty "drobného" umění, povede-li k poučení a snad i k záchraně některých prací, splní bohatě svůj účet pro který byla psána. Josef Bílek

Documentatie Landelijke Bouwkunst. [obsah]

Rijksmuseum voor Volkskunde "Het Nederlands Openluchtmuseum", Arnhem 1971 V bohaté ediční řadě holandského národopisného muzea v Arnhemu vyšla složka (č. 5) s 29 technickými výkresy lidových staveb, které doplňuje fotografická příloha na křídě s popisy dokumentovaných objektů.

141

Výkresy o rozměrech 50 x 35 cm zobrazují půdorysy obcí a domů, jejich fasády i architektonické detaily v obci Urk ležící na stejnojmenném ostrůvku v Ijselském moři, dále v nedalekých pobřežních obcích Kuinre a Laaxum a konečně v Bunschoten severovýchodně od Utrechtu a v Schellingwoude nedaleko Amsterodamu. Dokonalou dokumentaci provedlo několik architektů ve čtyřicátých a šedesátých letech převážně v měřítku 1:200 a půdorysy obcí v měřítku 1:1000, 1:3000 a 1:8000. Fotografická příloha o šestnácti stranách zachycuje nejen úhledné, vesměs z cihel postavené domky s komíny převážně umístěnými ve vrcholu štítu (případně valby), ale i části ulic, které lemují přízemní domy s vysokými štíty v těsné návaznosti za sebou: celkovou představu o situování sídlišť do holandské krajiny poskytují letecké snímky.
      Užitečnost takové publikace jistě není zapotřebí zdůrazňovat. Těšíme se, že také u nás již brzo vyjde obdobná, už ohlašovaná publikace z dokumentace lidové architektury prof. A. Kuriala, kterou připravuje k vydání Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Josef Vařeka[/]

SBORNÍKY

Ľudová kultúra v Karpatoch. Ethnographica Carpatica. [obsah]

Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1972, 382 stran
      Českoslovenští národopisci se významně podílejí na činnosti Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech. Tato mezinárodní instituce vznikla v roce 1959, aby sdružila vědce ze zemí v karpatském prostoru, z Polska, Maďarska, Československa, Sovětského svazu, Bulharska a Jugoslávie. Předkládaný sborník je tedy výsledkem dlouhodobých výzkumů, studia a mezinárodní spolupráce. Vychází vlastně z příspěvků připravených pro mezinárodní konferenci MKKK, jež proběhla v září 1967 ve Smolenicích. Publikace je tedy značně rozsáhlá, obsahuje přes třicet příspěvků, z nichž je většina věnována otázkám zemědělského hospodaření, pastevectví, stavitelství a bydlení, ale též problematice lidových řemesel a folklóru.
      Sborník uvádí jeho vědecký redaktor Ján Mjartan informacemi o záměrech, struktuře a činnosti Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech, přičemž klade důraz zvláště na činnost v národních sekcích a jejich subkomisích. Upozorňuje na hlavní okruhy badatelské práce, které se [/] doposud v komisi řešily, i na ty, které bude třeba v dalších letech rozvíjet.
      Řadu příspěvků zahajuje maďarský etnograf Béla Gunda studií o kulturně morfologických problémech v Karpatech. Všímá si vlivu přírodního prostředí, hospodářských a společenských poměrů a jejich působení na lidovou kulturu. Jako příklad uvádí pastevecké koliby. Sleduje změny ve vývoji velkorodiny, které ovlivnily vývoj celé řady prvků hmotné a duchovní kultury. Upozorňuje na zprostředkující působení vandrovních obchodníků a řemeslníků na lidovou tradici, Konstatuje, že Karpaty jsou styčným polem několika kultur slovanských; rumunských, maďarských a německých, přičemž si lidové kultury zachovávají národní specifičnost a zároveň se mnoha jevy spojují.
      Na základě dokladů o pastevectví přináší Ján Podolák příspěvek k problémům srovnávacího studia lidových kultur v karpatské oblasti. Všímá si mezietnického vzájemného ovlivňování v karpatské pastevecké kolonizaci, pozornost soustřeďuje zvláště na oblast ukrajinských a slovenských Karpat. Podle pramenů z 15. a 16. století sem začínají pronikat karpatští salašníci. Sleduje jejich etnický původ a jeho proměny v kolonizovaném prostředí.

142

Zvláštní pozornost věnuje celokarpatským črtám, které nachází hlavně v cyklu zvyků ve výhonu ovec, v obyčejích při práci pastýřů, v archaickém rozněcování a udržování ohně, v léčení dobytka, ve zpracování mléka atd. Celokarpatské znaky se dají odkrýt i v rozšíření salašmckých staveb. Krajové odchylky sleduje ve formách pastevecké organizace a ve výtvarném projevu.
      Problematiku bádání v polské částí Karpat naznačuje Mieczysław Gładysz, který upozorňuje i na obsáhlou polskou literaturu. Zabývá se rovněž metodami výzkumu a nastiňuje monografické zpracování několika místních skupin a vybraných jevů lidové kultury. Jihoslovanský etnograf Milovan Gavazzi sleduje kulturní proudy v oblasti Karpat, jež demonstruje několika příklady z materiální kultury. Vztahem lidové kultury v Karpatech se v další studii zabývá Christo Vakarelski, který předkládá utříděný lexikon národopisných jevů, a Vasil Marinov, jenž se zaměřil na otázky materiální kultury. Persida Tomić z Bělehradu se zabývá problematikou salašnictví v pohraniční oblasti Jugoslávie v severovýchodním Srbsku, kde nachází balkánské a kavkazské analogie. Bronisława Kopczyńska-Jaworska usiluje o sjednocení výzkumných metod. Stavební vývoj západokarpatské koliby nastiňuje Jaroslav Štika. Všímá si [/] jejího rozšíření a vývoje na východní Moravě, na Těšínsku, Trenčansku, Kysucách a na Oravě. Anna Kowalska-Lewicka sleduje archaické rysy v chovu koz v polských Karpatech a upozorňuje na možnost balkánských vlivů. Ewa Dorywalska vychází z výzkumů etnografického muzea v Lodži, které se zaměřily na organizaci salašnictví a na salašnické stavby ve vysokohorských oblastech Żywieckých Beskyd. Problémy karpato-balkánských vztahů nastínil Václav Frolec ; na základě archeologických a etnografických dokladů odkryl řadu souvislostí a vazeb. Poukázal na vliv etnických tradic v architektonické složce lidového stavitelství. Vilém Pražák sledoval vliv valašské kolonizace na způsob bydlení. Působením valašské pastevecké kultury se ve východních oblastech Československa udržely etnografické jevy, které nejsou na západním území doloženy. Řadí sem např. tzv. "dymnici" jako zvláštní formu topeniště.
      J. G. Goško (Hoško) ze Lvova popisuje lidové stavitelství v ukrajinských Karpatech v 16. a 17. století. Maria Gładyszowa sleduje změny v lidovém stavitelství ve slezských Beskydech. Na základě literárních pramenů a několikaletých výzkumů analyzuje Soňa Kovačevičová sídelní typy v slovenské části Karpat. Zjišťuje tři základní typy sídel - s ulicovou zástavbou, s řetězovou nebo nepravi[/]delnou zástavbou a kopaničářská sídla. Jozef Turzo shrnuje materiál o lidovém stavitelství v Zamaguří. Ján Kantár popisuje lidové stavitelství a bydlení na Oravě, kde proběhly v historickém období tři kolonizační vlny slovenského, valašského a goralského elementu. Soňa Švecová odkrývá význam Malých Karpat k vytváření regionálních forem a názvosloví ohniště na jihozápadním Slovensku.
      Dva příspěvky ve sborníku jsou věnovány muzeím lidové architektury v Karpatech. Soňa Kovačevičová podává přehled regionálních muzeí na Slovensku - uvádí muzea lidového stavitelství v Bardějově, na Oravě, v B. Štiavnici a plány na zřízení muzea nebo rezervace lidových staveb v oblasti Tatranského národního parku. Josef Vařeka informuje o nových záměrech výstavby valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde kromě staršího Jaroňkova muzea v parku se začal budovat nový skansen Na stráni, který by měl vytvořit obraz lidového stavitelství na východní Moravě a na Těšínsku.
      O výzkumu lidového stavitelství a bydlení na území Slovenska a východní Moravy informuje Štefan Mruškovič, který navrhuje jednotný systém a metodické postupy ve výzkumu a dokumentaci.
      Příspěvek Richarda Jeřábka se zaobírá pastýřskými motivy na malovaných betlémech z Moravského Valašska. Rozebírá několik

143

exemplářů, u nichž zjišťuje různé dokumentární a estetické hodnoty. O lidových náhrobnících v slovenské částí Karpat pojednává Soňa Kovačevičová ; ukazuje kamenné a dřevěné tabulové náhrobníky středoslovenských protestantů a náhrobní kříže na katolických a řeckokatolických hřbitovech. Všímá si rovněž výzdoby a nápisů. Slovenským lidovým šperkům věnovala příspěvek Helena Johnová. v karpatské oblasti nalezla tři typy šperků, jež se odlišují výtvarným řešením, materiálem a výrobou.
      Obsáhlý příspěvek Dagmar Klímové-Rychnové je zaměřen na mezižánrové vztahy v lidové pověsti o Tatarech a Turcích v západních Karpatech. Zajímavé podněty k interpretaci zbojnické pověsti přinesl Oldřich Sirovátka, který k charakteristice významu a originality karpatské zbojnické pověsti dospěl jejím srovnáním s moravským, slezským, českým a rakouským materiálem. Viera Gašparíková zkoumala adaptace látek s historickou tematikou v slovenských Karpatech. Bohuslav Beneš uvedl morfologickou analýzu pověrečných povídek z Bílých Karpat a formuloval podnětný návrh na morfologické třídění jako jednu z pomocných metod funkčně strukturalistické folkloristiky.
      Sborník uzavírá studie Dušana Holého o vývoji sdružených lidových hudeb na východní Moravě a na Slovensku. Sleduje vliv měst[/]ských, šlechtických a cikánských kapel na lidovou hudbu, všímá si proměn v nástrojovém obsazení. Osvětluje migraci lidových termínů (hlavně latinských a pomaďarštěných tvarů), analyzuje rytmický doprovod.
      Příspěvky obsáhlého sborníku o lidové kultuře v Karpatech jsou vytištěny v slovanských jazycích s cizojazyčným souhrnem, některé v němčině nebo ve francouzštině. Text je bohatě ilustrován fotografiemi, které se vztahují především k salašnickému hospodaření, k lidovým stavbám a k výtvarnému projevu. Publikace je významným přínosem slovenských a českých etnografů k rozvíjející se mezinárodní spolupráci. Josef Tomeš

Národopisný věstník československý 7 (40), 1972, č. 1-2, [obsah]

286 stran. Vydává Národopisná společnost československá při ČSAV v Praze a Ústav lidového umění ve Strážnici Obsahově pestrý, zajímavý a poměrně rozsáhlý sborník zahajuje studie O. Skalníkové o etnografických podmínkách a způsobu života. v první teoretické části autorka řeší relaci způsob života - životní styl, aby na základě rozboru těchto pojmů se mohla zamyslet nad vzta[/]hem etnografických podmínek a způsobu života a konečně nad vztahem těchto podmínek ke stylu života v současností a budoucnosti. Za zajímavé považujeme její postřehy v kapitole o vytváření současného životního stylu (biologie sídelních jednotek, nová výstavba na venkově, život v městě a v nových sídlištích atd.).
      Další studie je z pera S. Kovačevičové o dřevěných kostelích na Slovensku. Je příznačné, že o dřevěné sakrální architektuře vycházejí téměř současně dvě další práce. Jde totiž nejen o přitažlivé, ale i kulturně historicky a etnograficky význačné a vědecky stále otevřené téma. Zatímco kniha D. N. Gobermana pojednává o dřevěné sakrální architektuře v Zakarpatsku (Leningrad 1970) a stať V. Kejlové v martinském sborníku Etnografia 13 (1972) o kostelíku v Matysové u Staré Lubovni, syntetická studie S. Kovačevičové je věnována slovenským dřevěným kostelům. Badatelka shrnula ve své pozoruhodné práci výsledky dlouhodobých výzkumů těchto kostelů, které zkoumala nejen z hlediska vývoje architektury a dějin umění, ale - a v tom je hlavní přínos i jako jev lidové kultury z etnografického hlediska. v interpretaci jednotlivých jevů vycházela autorka především ze vztahových kritérií. Pracné, avšak nadmíru užitečné jsou připojené seznamy existujících i zaniklých dřevěných kostelů na Slovensku, dále pak chronologický se

144

znam tesařských mistrů i cechů a konečně přehledná tabulka o počtu dřevěných kostelů podle vzniku a zániku, jakož i schematické kartogramy, zachycující frekvenci studovaných jevů i jejich rozšíření.
      Za kratší statí brněnskéžo badatele Zd. Měřínského "Vinařský nůž z římské stanice u Mušova" (Mikulovsko) následuje zajímavá srovnávací studie A. Prandy "K problematike prvotnosti vertikálnych krosien u Slovanov". Na tuto práci navazuje studie M. Moravcové o hedvábných látkách v českých pramenech 14. - 15. století. Vůdčí myšlenkou tohoto článku je ukázat majetkovou mobilitu různých sociálních vrstev českého státu 14. a 15. století. Autorka realizuje svůj záměr na analýze hedvábných látek. Pracuje s původními archívními a literárními prameny a na jejich základě upřesňuje druhy hedvábných látek dovážených ve sledovaném období do českých zemí, snaží se určit okruh jejich uživatelů i význam v životě tehdejšího městského obyvatelstva. Badatelka dospívá k závěru, že ve 14. a 15. století byly v našich zemích známy všechny základní druhy hedvábných látek i vyráběných v oblasti Středomoří i na východě, a to nesen pod latinskými, ale i jim odpovídajícími staročeskými názvy. Skladba těchto látek dokazuje v evropském rámci sociální bohatství českého státu 14. a 15. století.
      Německy psaná a kriticky orientovaná studie R. Jeřábka s poměr ně obsáhlým čekým resumé je věnována neznámým zlidovělým obrazům sv. Trojice s třemi obličeji z Čech a Moravy. Do věstníku dále přispěl Ch. Vakarelski ("Haistorie a historismus v junáckém eposu") a M. Mušinka, který k příspěvku "Dopisy českých národopisců Volodomyru Hnaťukovi" (1871-1926) připojil i příslušné texty. V závěrečné částí NVČ jsou vzpomínkové stati, a to na význačnou bulharskou folkloristku Caetanu S. Romanskou (1914-1969) od I. Koeva a na známého sovětského badatele P. G. Bogatyreva (1893-1971) od B. Beneše. Věstník jako obvykle uzavírají recenze, dále zpráva o činnosti NSČ při ČSAV v roce 1971 (H. Johnová) a SNS při SAV v témže roce (V. Valentová) a konečně referát o symposiu tradiční kultury Slováků na bývalé uherské Dolní zemi (O. Danglová). Alena Plessingerová

ETHNOGRAPHlA, [obsah]

časopis Maďarskej národopisnej spoločnosti LXXXII. ročník, Budapest 1971 V prvom čísle sú uverejnené štyri štúdie a viacero kratších správ. Prof. B. Gunda sa v štádii "Vince Borbás a maďarská ethnobotanika" venuje priekopníckej práci maďarského botanika dr. V. Borbása (1844 1905), ktorý sa zaoberal výskumom vzájomných vťahov človeka a rastlinstva i zberom ľudovej botanickej terminológie. Zapísal aj množstvo povier týkajúcich sa rastlinstva z územia celého Uhorska. Významná osobnosť európskej folkloristiky A. Hultkranz  vo svojom príspevku "Niekol'ko metód modernej škandinávskej folkloristiky" analyzuje problémy zberateľskej práce a spôsoby katalogizácie ľudových rozprávok. Uvádza, ža pri systematizácii materiálu naráža folkloristika na viacero ťažkostí, ako je zložitosť žánrového vymedzenia, miestna ohraničenosť materiálu, ako aj historické elementy a elementy viery skryté v rozprávačovi. Materiál zo Slovenska priniesla A. Füvessyová. V štúdii "Potulné obchodovanie v sev. Boršode spojené s včelárstvom", sa zaoberá pod malým obchodovaním s včelárskymi produktami, v ktorom významnú úlohu hrali mestá Košice, Rožňava, Prešov ai. Veľká časť práce je venovaná včelárstvu v oblasti Gemera. N. Fetich v práci "Kúzelné texty náboženského charakteru" sleduje variabilitu dvoch typov starých modlitieb, obdobie ich vzniku, funkciu i život v ľudovej viere. Z kratších oznamov zaujímavá je správa o programe národopisného výskumu Budapešti, správa o maďarských národopisných výstavách v ČSSR a informácia o porade venovanej výskumom národností v MĽR.
      V druhom čísle píše V. Voigt o význame diela F. Engelsa pre ná

145

rodopisnú vedu. A. K. Mikušev sa v práci "Epické piesne severných Komi spojené s chovom sobov" zaoberá analýzou epických piesní Narankü ugrofinského národa Komi. O pastierstve ako o tradičnom zamestnaní obyvateľov jednej z obcí hortobágyskej pusty píše J. Papp. S. Dömötör je autorom folkloristickej práce "Historické pozadie piesne o B. Angyalovi". v príspevku Údaje o poľnohospodárstve starých Maďarov" dochádza R. Müller k záveru, že veľká časť Maďarov v čase svojho príchodu do Karpatskej kotliny narábala takou agrotechnikou, ktorá nebola na nižšiej úrovni ako úroveň poľnohospodárstva miestneho slovanského obyvateľstva. Práca sa opiera prevažne o výsledky archeologických výskumov. Zaujímavá je správa L. Vikára o výskume ľudových piesní v Tatarskej ASSR.
      V treťom čísle je práca Z. Tagányiho "Roľnícka spoločnosť a industrializácia informuje" o spoločných výskumoch poľských etnografov a sociológov dediny najmä z oblasti súčasných premien vidieckej spoločnosti. Článok demonštruje nevyhnutnosť integrácie a nového typu spolupráce v spoločenských vedách. Analýze modlitebných textov zo Somogyskej župy venovala Zs. Erdélyiová štúdiu "Archaické a stredoveké prvky v ľudových textoch". Príspevok B. Molnára rozoberá otázky vývoja osídlenia a staviteľstva v oblasti Bihar, tohto[/] samostatného regiónu Karpatskej kotliny. A. K. Mikušev v článku "Rodinno-spoločenská improvizovaná lyrická poézia národa Komi" približuje lyrickú ľudovú poetickú tvorbu národa Komi. M. Hoppál je autorom správy o II. medzinárodnej prehliadke národopisných filmov v Szekszárde.
      V poslednom čísle je uverejnená práca Á. Csiszára "Chov ošípaných v oblasti Beregu". Zaoberá sa podrobným štúdiom chovu ošípaných, pričom veľká čásť práce je venovaná organizácii pasenia a chovu. Obsiahla štúdia M. Pappovej-Jánossyovej "Kroj z Györgyfalvy", obsahuje podrobný popis ľudového odevu tejto maďarskej obce v rumunskom Sedmohradsku. Sociálnu a vekovú diferenciáciu, ako aj vývoj odevu sleduje autorka v súvisľosti s jej spoločenským životom Tri kratšie príspevky pod názvom "Národopis a semiotika" sú venované problematike využitia semiotiky v národopisnej vede. T. Zsilka sa zaoberá teóriou sekundárnych modelujúcich systémov a významom semiotiky pre typológiu kultúry, S. Eretescuová problémom účastníkov folklórnej komunikácie, folklórnymi ukazovateľmi, kategóriou znaku vo folklóre a ďalšími otázkami a V. Voigt informuje o etnosemiotickom výskume v Maďarsku. Časť práce je venovaná dielu P. G. Bogatyrjova, klasika etnosemiotiky. G. Barnay v štúdii "Okrúhle chlievy v povodí rieky Hármas-Kö[/]rös" píše o rozšírení hospodárskych budov kruhového pôdorysu v oblasti Szolnockej, Csongrádskej a Békešskej župy.
      Časopis Ethnographia svojím 82. ročníkom opäť demonštroval skutočnosť, že naša vedná disciplína stojí v Maďarsku na pevných základoch. Peter Maráky

Studii şi cercertari, [obsah]

Muzeul Satului, Bukurest 1970 Sborník, vydaný Muzeem vesnice v Bukurešti, je převážnou většinou svých příspěvků zaměřen na materiální kulturu. v úvodní studii analyzuje ředitel Muzea vesnice dr. Ch. Focşa první návrhy na plán výstavby tohoto muzea v r. 1936 a vyjadřuje požadavky na části, které by expozice muzea měla obsahovat: všechny druhy zaměstnání, strukturu hospodářství, veřejné památky, řemeslnické dílny, technická zařízení a veškerý inventář (pracovní nástroje, nábytek, textilní výrobky, keramiku, oděv, ozdoby, hudební nástroje a předměty, spojené s obřady a obyčeji). Muzeum vesnice by podle autora mělo obsahovat jednak stálou expozici mezinárodního významu, vybudovanou v přírodě, která by zobrazením lidových kultur jednotlivých národů poukazovala na

146

jejich etnické rozdíly a přispívala ke srovnávacímu studiu, jednak etnografickou expozici rumunské lidové kultury, umístěnou v uzavřeném pavilónu. v závěru autor podtrhuje metodologické principy, na jejichž základě by byly prováděny vědecké výzkumy, výběr a sestava muzejních exponátů.
      Následující studie mají většinou regionální charakter. Ch. Stoica popisuje lidový kroj roviny Muntenia, charakterizujíc podmínky a etapy jeho rozvoje od první poloviny 18. stol. do konce 19. století. Ukazuje na jednotu oděvu z morfologické stránky a vyděluje několik typů mužského a ženského oděvu, odlišných svým ornamentem od jiných oblastí Rumunska. v druhé své studii sleduje autorka vývoj lidového oděvu ve vesnici Sîrbova, kde na základě místních výzkumů a studia archivních a muzejních materiálů dochází k závěrům o starobylosti jednotlivých oděvních součástí. Objasnit podstatu starého jevu pokrývky hlavy s "rohy" se pokouší I. Chelcea. Vedle materiálu a zhotovení si všímá i okolností, za kterých se pokrývka nosila a sociálního významu, který měla pro ženy. Předpokládá širší výskyt této součástky v minulosti a na základě jejího rozšíření u ostatních národů v jižní, východní, severovýchodní a střední Evropě usuzuje na její masovost.
      Problematice ornamentu v lidovém umění oblasti Gorj věnuje po[/]zornost Gh. Focşa. Sleduje styl a zákonitosti lidového ornamentu v architektuře, v pracovních nástrojích, v domácím nářadí, v religiózních předmětech, v keramice a lidovém oděvu. v lidové architektuře poukazuje na nezměrné bohatství jednotlivých konstrukčních typů a stylistických forem, konkretizujících se především v různých typech dřevěných domů. Upozorňuje také na slova, vztahující se ke stavebním částem a dekorativním ornamentům, jejichž názvy jsou odvozeny od zvířat nebo od částí jejich těl. Závěrem předkládá autor klasifikaci ornamentů na všech druzích lidových výrobků. Rozlišuje ornament, zobrazující geografické a kosmické jevy, rostlinný fytomorfní, zoormorfní a antropomorfní, dále ornament zobrazující domácí nářadí, pracovní nástroje apod., a symbolický ornament, znázorňující religiózní předměty a symboly.
      B. Zderciuc a N. Marcu ve svém příspěvku Interiér rolnických domů v oblasti Ineu podávají přehled typologických forem lidových staveb jmenované oblasti z hlediska půdorysu a popisují jejich tradiční zařízení.
      I. Chelcea se zabývá problémem vzniku a rozšíření primitivního obydlí, zvaného "surla". Vychází z etymologické analýzy slova a z genetického historicko-srovnávacího hlediska a domnívá se, že jde o druh obydlí, rozšířeného ještě před kontaktem rumunských předků [/] s východoevropskými asiatskými národy, zabývajícími se pastevectvím. Usuzuje na široké geografické rozšíření těchto příbytků v etnografickém teritoriu Evropy, kde se používaly jako přístavky k domům nebo jako přístřešky pro pastevce.
      Typologii zařízení na lisování oleje v nížinných obcích sleduje G. Dinută. Ostatní příspěvky jsou v materiálové části sborníku. Gh. Lazăr popisuje svatební obyčeje okresu Teleomar, které vykazuji zřetelné souvislosti se slovanskou svatbou, M. Stroia poukazuje na některé tradiční dopravní prostředky v okrese Vîlcea a Mehedinti.
      Zajímavý příspěvek přináší Gh. Dinută, který zkoumá způsoby,, jakými se tradiční zaměstnání lidu odrazilo v muzejních expozicích. Seznamuje s přednostmi Muzea vesnice, kde jsou základní, archaická zaměstnání lidu, jako je sběr plodin, rybolov, včelařství, vinohradnictví aj. vyjádřena v rámci autentického selského hospodářství a podtrhuje nezbytnost zlepšení systému vystavování předmětů v etnografických muzejních expozicích, souvisejících s takovýmto druhem obživy.
      Problémům muzeí s etnografickými exponáty jsou věnovány čtyři příspěvky v rubrice Muzeografie. Pestrý obsah sborníku, bohatě ilustrovaného fotografickým a kresebným materiálem, uzavírají recenze o literatuře ze středoevropské oblasti. Alexandra Navrátilová

147

Agrikultúra, [obsah]

Zborník Slovenského poľnohospodárskeho múzea v Nitre, 11, 1972 Ve sborníku převládají příspěvky z historie agrikultury na Slovensku. Jejím počátkům jsou věnovány dvě významné nálezové zprávy: nález kostí pratura v okrese Dunajská Streda (Ambros) a obilnin - pšenice, žita, ječmene, také hrachu a vikve - ve starší době bronzové v okolí Spišského Štvrtku (E. Hajnalová ). Průmyslovou výrobou zemědělských strojů na Slovensku se zabývá Otmar Gergelyi, v prvé ze dvou studií píše o nitranské továrně, založené ve druhé polovině 19. století německou firmou z Porýní; v druhé pak o zvláštní mlátičce Kachelmannově, vzniklé v dílně ve Vyhních u Banské Štiavnice v roce 1863. Byl to jakýsi vůz se čtyřmi litinovými válci, které vytláčely zrní z klasů. Studie přináší zajímavý komparační materiál o této formě výmlatu obilí. O průmyslových hnojivech a jejich šíření na Slovensku pojednává studie K. Vadkertyové. Na velkostatcích se průmyslová hnojiva ujala už v osmdesátých letech minulého století, kdežto střední a drobní rolníci začali s umělými hnojivy až začátkem našeho století, a to pouze v úrodné jižní části Slovenska. O vinohradech a vinařích píší Juraj Fojtík a Miloš Jurkovič. z příspěvku o vinohradnictví na Trenčínsku etnografa upoutají kompletní artikuly [/] vinohradního pořádku z roku 1679 a 1696 i výkaz "horního práva" z roku 1839. v Jurkovičově příspěvku o vinohradnických "búdách" v Modré vyniká bohatá kresebná i fotografická dokumentace. Podobně archaicky jako "vinné búdy" působí i jámy na brambory, i když jde o záležitost poměrně mladou; jámy na brambory se v Liptově, odkud materiál studie Milana Petráše pochází, stavěly ještě před dvaceti lety. Autor též uvádí velmi zajímavé doklady o odporu vesnického lidu k výsadbě brambor při jejich zavádění v 18. století. Krmné trávě zvané stoklas a jejímu šíření na Slovensku v druhé polovině minulého století, tedy v údobí likvidace úhoru a hledání krmné náhražky za úhor, je zasvěcena studie Josefa Vontorčíka. Závěr sborníku tvoří kapitoly z historie zemědělského školství a osvěty: životopis Pavla Adámiho a dále hospodářský kalendář Gašpara Fejérpatakyho-Belopotockého.
      Jedenáctý ročník Agrikultúry spolu s deseti předcházejícími představuje v současnosti základní materiál pro dějiny agrikultury na Slovensku a je významným pramenem i pro etnografy a historiky. Jaroslav Štika[/]

Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů, díl I., [obsah]

Kultura a tradice sv. 14., vydalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 205 stran, fotografie, mapy. nákresy Sborník, který redakčně zpracoval Robert Snášil, je tvořen příspěvky přednesenými na III. celostátním semináři o problematice zaniklých středověkých vesnic, který se konal od 10. do 13. května 1971 v Uherském Hradišti. Čtenáři dostávají do rukou první díl sborníku, přinášející výsledky vybraných archeologických výzkumů posledních let v Čechách a na Moravě.
      Úvod, jehož autorem je uspořadatel sborníku, seznamuje v přehledu s počátky a vývojem naší středověké archeologie, záměry sborníku a s jeho celkovým členěním. Speciální archeologické příspěvky zahajuje všeobecněji pojatá stať Anny Pitterové Dům a sídliště zemědělského charakteru v 6.-15. stol. na území ČSSR. Autorka se ve zkratce pokusila charakterizovat nejdůležitější články ve vývoji domu a sídliště zemědělského charakteru. Přes poměrně malý rozsah úvahy nadhodila A. Pitterová řadu otázek a problémů teprve čekajících na svá řešení, ke kterým mohou říci mnoho podstatného i etnografové. Oddíl prací o výzkumech v Čechách zahajuje pojednání Zdeňka Smetánka - Archeologické výzkumy středověké vesnice v Čechách v le

148

tech 1965-1970, ve kterém se autor stručně zmiňuje o nejdůležitějších výsledcích posledních pěti let v celkových souvislostech. Následující čtyři příspěvky českých badatelů se zabývají zprávami a rozbory výzkumů konkrétních lokalit.
      Rozsáhlejší je druhá část sborníku, věnovaná výsledkům historické archeologie na území Moravy. Úvodní článek Vladimíra Nekudy je syntetického charakteru - Výsledky výzkumů zaniklých středověkých vesnic na Moravě. V. Nekuda se zamýšlí nad dosavadními výsledky výzkumů a na základě konkrétních podkladů koncipuje obecnější charakteristiku domových půdorysů. Poukazuje rovněž na značné perspektivy, které se před touto mladou archeologickou disciplinou otvírají.
      Příspěvek R. Snášila ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti zabývající se zaniklou obcí Záblacany, je ukázkou nové kvality v metodice výzkumu a detailním zpracováním výsledků, umožňujících i mnohem větší konkretizaci závěrů. I dalších 7 statí je věnováno výsledkům výzkumů na různých moravských lokalitách. První díl sborníku uzavírá přehled archeologických výzkumů z období středověku kolektivu Slavkovského muzea.
      Titul sborníku, společně s názvy a souhrny všech příspěvků, jako i popisky fotografií a příloh jsou paralelně uváděny i v němčině, což umožní i širokému okruhu zahraničních badatelů seznámení s nejno[/]vějšími výsledky historické archeologie v Československu. Články jsou doplněny poznámkovým aparátem, k němuž je snad možno podotknout, že by mnohde neškodilo uvést i seznam použitých zkratek, který by značně ulehčil orientaci čtenáři neodborníku.
      Šťastným krokem je zařazení částí diskuse ke každému referátu závěrem jednotlivých statí, za poznámkovým aparátem a resumé. v rámci rozpravy autor objasňuje odborníkům případné nejasnosti svého referátu, či obhajuje své závěry. Pozoruhodný je jeden ze závěrů diskuse k příspěvku Z. Smetánka, ve kterém se účastníci sjednotili na stanovisku, že výzkumy středověké archeologie nelze dokonale provádět bez souběžného průzkumu etnografického a nejužší spolupráce národopisců (str. 36). Tuto podanou ruku mohou etnografové jen uvítat a výsledky takové týmové spolupráce zákonitě obohatí obě vědní discipliny o velmi cenné poznatky.
      Všechny příspěvky jsou provázeny fotografickými, mapovými a kresebnými dokumentačními materiály. Sborník je i po výtvarné stránce na slušné úrovni. Nejlépe nepůsobí vložený list s opravami tisku, jenže na to si budeme muset v našich tiskárnách ještě patrně chvíli zvykat. Popřejme vydavatelům mnoho úspěchů i s druhým dílem sborníku, jenž má obsáhnout materiály ze Slovenska. Jan Souček[/]

Studie o polabském lidovém kronikářství [obsah]

V letech 1967-1972 vydalo Oblastní muzeum v Poděbradech ve třech částech studii dr. Luďka Šmída "Lidoví kronikáři středního Polabí-, která je cenným příspěvkem k poznání života polabského lidu na sklonku 18. a v 1. polovině 19. stol. Úvodní část, která vyšla v r. 1967, je věnována jedné z nejvýznačnějších postav konce 18. až 19. stol., milčickému rychtáři Františku Janu Vavákovi jako typu selského autodidakta a regionálního kronikáře. Přesto, že Vavákově postavě a jeho dílu věnovala naše historie a literární historie už značnou pozornost, opomíjela povětšině negativní stránky jeho názorů, patrné z jeho kronikářského díla. Šmídova studie se těmto Vavákovým názorovým rysům nevyhýbá a ukazuje Vaváka ve světle regionálního moralisty protireformačního smýšlení.
      Ve druhé části své analytické studie (1968) se Šmíd zabývá kronikářskou tvorbou dvou městských kronikářů, působících v Polabí v 1. pol. 19. století - poděbradského kantora Matěje Minyde, autora Kroniky Poděbradské a Příběhů Poděbrad, které jsou v této části studie rozebrány a zhodnoceny, a královéměsteckého tkalcovského mistra Ferdinanda Janáka, který ve své kronice zachytil události v Městci Králové a okolí v rušném období kolem r. 1848. Na rozdíl

149

od Vavákových Pamětí, zachycujících situaci na polabské vesnici převážně na konci 18. století, jsou rukopisné kroniky obou autorů zaměřeny na poměry a události, k nimž došlo v 1. pol. 19. století ve dvou malých polabských městečkách. Jejich rozborem umožňuje autor nahlédnout současně do problematiky dvou vrstev tehdejší polabské společnosti.
      Závěrečná část Šmídovy třídílné studie, která vyšla v r. 1972, obrací svou pozornost k Vavákově vrstevníku, ovčáckému mistru Jiřímu Františku Čermákovi (1749 -1854), autoru Knihy Pamětí, založené v r. 1788, v níž se zabývá událostmi a společenskými poměry na sklonku 18. a v 1. pol. 19. století v Českém Brodě a okolí. Šmíd zde konfrontuje výrazově úspornou a střízlivou kroniku Čermákovu (který byl typem kronikáře-písmáka), psanou v duchu tolerantního osvícenství české reformace, s barokně protireformačními vlivy, patrnými z kroniky katolicky orientovaného Vaváka, vzdálené lidovému smýšlení, jemuž byl mnohem blíž Čermák. Čermákova kronika je i z hlediska literárního zajímavým dokladem literární produkce českého protestantismu na přelomu 18. a 19. stol. v této konfrontaci, která umožňuje současně i porovnání rozdílných třídních hledi sek obou ideově se různících kronikářských vrstevníků, tkví i hlavní význam závěrečné části Šmídovy studie o lidovém kronikářství středního [/] Polabí, v níž si autor průběžně všímá i jeho folkloristické stránky.
      Šmídova třídílná studie, jejímž smyslem je funkce a postavení kroniky ve společnosti jako projevu pokrokového chápání současnosti, je cenným přínosem k poznání typu lidového kronikáře jako tradičního projevu v kulturním vývoji českého venkovského lidu; je tedy nejen významným regionálním pramenem ke správnému pochopení období české protireformace, ale i zajímavým a cenným historickým příkladem pro dnešní obecní kronikářství. Svatopluk Šebek

Lidové obyčeje při narození dítěte ve Sborníku vlastivědných prací a Podblanicka, 13/1972 [obsah]

(vydává Okresní muzeum Podblanicka na Jemništi)
      Po několika obsáhlých a cenných studiích z oboru výročních obyčejů začala Marie Kovářová cílevědomě zpracovávat rodinné zvyklosti na Podblanicku. Po svatebních obřadech, už publikovaných v minutých letech v témž sborníku, otiskuje v posledním svazku dvacetipětistránkovou stať "Z lidových zvyků Podblanicka" s pod titulem "Narození dítěte - šestinedělí - křest a úvod" (str. 192[/]217). Svou práci založila na dlouhodobém terénním výzkumu a na odpovědích na 109 otázek rozeslaného a za tím účelem autorkou sestaveného dotazníku s přihlédnutím ke krajanské literatuře i starším rukopisným záznamům. Velice zajímavý je úvod k článku, kde M. Kovářová popisuje neočekávaně vážné těžkosti, s nimiž se při průzkumu a zejména při dotazníkové akci setkala. Tyto její postřehy jsou cennými poznatky o lidové morálce a názorech v tomto kraji. Kromě zvyků a praktik i jinde obvyklých podařilo se zkušené národopisné pracovnici a výborné znalkyni kraje i uprostřed Čech vypátrat řadu údajů dosud neznámých (např. o koutnicích a jejich výzdobě, o malovaných plentách před postel šestinedělky, o koutové lucerně atp. M. Kovářová odhaluje dost drastické poměry v chudých rodinách Podblanicka, popisuje, jak málo se dbalo na bezpečnost rodičky, její osobní hygienu i na hygienu kojence, jeho kolébky i Iůžka rodičky, všímá si prospěšných obyčejů i pověrečných úkonů, které škodily šestinedělce i dítěti. Zapsala také pěkné lidové vinše, jimiž příbuzní a sousedé vítali novorozeně na svět. Pozoruhodnou stať ukončuje líčením těžkého postavení svobodné matky i příkoří, jemuž byla se strany spoluobčanů vystavena. Studii doprovází 12 fotografií součástí dětské výbavičky, předmětů užívaných při křtu a pěkně ozdobených koutních hrnců z Benešovska.

150

Jen muzejník ví, jak obtížné je tyto předměty ve středních Čechách najít.
      Druhý, podstatně stručnější příspěvek na stejné téma zpracoval Karel Veselý a nazval jej "Staré zvyky na Dolnokralovicku při narození dítěte" (str. 248-252). I K. Veselý přispěl velice užitečně k poznání rodinných obyčejů v minulosti a podal výstižný obrázek o názorech na šestinedělku a dítě i o pověrách, které se k nim vztahovaly. Některé z popsaných obyčejů jsou nové v etnografické literatuře.
      V témž svazku sborníku jako každoročně ještě podává Marie Kovářová "Zprávu o činnosti národopisného pracoviště Okresního muzea Podblanicka za rok 1971". Vyplývá z ní úctyhodná činnost referentky, jež podnikla řadu výzkumných cest do sběrné oblasti svého pracoviště, odkud přivezla mnoho předmětů (celkem získalo muzeum za rok na 220 přírůstkových položek, některé o více kusech), publikovala dvě stati a připravila několik přednášek.
      M. Kovářová odešla v roce 1972 do důchodu jistě ke škode Okresního muzea Podblanicka i celého kraje. Za dobu, kdy v muzeu pracovala, vyvinula neobyčejně aktivní sběratelskou i badatelskou činnost a obohatila muzeum o množství dokladů zaniklého lidového života i kultury, jež ve středních Čechách není leh[/]ké objevit a získat. Přejeme jí hodně zdraví a mnoho sil a energie do další výzkumné a publikační činnosti. Těšíme se, že bude ve své záslužné práci pokračovat a lidovou kulturu Podblanicka nám souborně zpracuje.
      Doufáme, že i po odchodu M. Kovářové bude muzeum pokračovat v národopisné činnosti stejně intenzívně, jako tomu bylo dosud. Alena Plessingerová

Neobvyklý kalendár [obsah]

Úloha kalendárov v difúzii ústnej ľudovej kultúry, v priamom či spätnom pôsobení na ňu alebo v procese jej regenerácie je dobre známa. Ale nám tentoraz nejde o staré kalendáre a ich novodobú obdobu, presnejšie o kalendárovú literatúru. Máme na mysli moderné kalendáre. ktoré svojím výtvarným prejavom suplujú obrazy a "ilustrujú" steny ľudského príbytku. Niekto sa možno zadiví, prečo o týchto súčasných kalendároch, zvlášť ak svojou ilustračnou dominantou nemajú vôbec nič spoločného s ľudovou kultúrou, píšeme v národopisnom časopise. Teraz však nemáme pred sebou obyčajný nástenný kalendár, ale taký, v ktorom národopisca zaujme niečo, čo zostáva prostému oku skryté, totiž zadná strana každého listu.[/] Konkrétne, v našej krátkej glose sa chceme zmieniť o kalendári, ktorý k novému roku 1973 rozosielala švajčiarska továrňa na liečivá CIBA.
      Týmto kalendárom si svetoznáma firma v Bazileji nechcela robiť reklamu, alebo ak chceme, nerobila reklamu len švajčiarskej prírode. Prišla s velmi originálnou, aktuálnou myšlienkou: Pod aspektom významu vody, ktorej záchrana sa stala celosvetovým problémom súčasnej civilizácie, zasadila tento životodárny a zároveň neskrotný živel do alpského prostredia v trinástich panoramatických farebných fotografiách (45x25 cm), ktoré sú dielom Egona Heiza a k reprodukciám ktorých sa použilo špeciálne farbivo zhotovené pre tento účel firmou CIBA-GEIGY. Pritom sa takmer vždy podarilo dosiahnuť vzácnu harmóniu "exportnej snímky" so šesťjazyčným textom na zadnej strane (autor Bruno Moeckli). Za prvým listom, ktorého druhá strana charakterizuje vodu ako súčasť prírody a jeden zo základov života (pripomína sa tu už výrok gréckeho filozofa Thalesa Milétskeho z roku 624 pred n. l.), nasleduje ďalších dvanásť celostránkových fotografií venovaných jednotlivým mesiacom. So snímkami vždy korešpondujú lapidárne mikroštúdie venované formám vody, ľa­ dovcom, vysokohorským jazerám, zloženiu a vlastnostiam vody, jej obehu, pôsobeniu, vode ako nositeľke energie, zvieratám vo vode, jazernej priehrade, rastlinám vo vode,

151

liečivej sile vody a obrazu vody v ľudovej kultúre.
      Práve posledná črta, ktorá komunikuje so zobrazením tajuplného podzemského jazera, nás zaujíma najviac. Pripomína sa známy výrok Goetheho: "Da wo das Wasser sich entzweit, wird zuerst Lebendiges befreit." Ďalej sa uvádza, že bohovia, duchovia a démoni stelesňovali v ľudovej viere silu vody, jej nadľudskú moc, pričom mimoriadnu úctu si zasluhovala pramenitá a podzemská voda. Napr. Gréci rozlišovali medzi pramenitou a dažďovou vodou. Taktiež kresťanstvo, ktoré zatlačilo starých bohov, pripisovalo vode zvláštnu moc. v ľudovej viere a zvykoch a dokonca aj v ľudovom liečení má voda mnohostranný význam, napr. duchovia, čarodejnice a mŕtvi nemôžu prekročiť rieku. Pretože voda robí polia plodnými, vyzdobujú sa studne okrem iného kvetami. Voda pomáha nielen proti bolestiam, ale podporuje aj zdravie a krásu človeka predovšetkým v určité dni alebo noci. Pomocou vody sa taktiež veštilo. Vody predstavujú organizmy vyššieho poriadku, žijúce jednotky. Ani jedna z nich sa nepodobá druhej, každá je bytosťou sama pre seba so svojimi zvláštnymi charakterovými vlastnosťami.
      To sú hlavné myšlienky posledného textu viažúceho sa k mesiacu decembru. Ani zďaleka nie je tým povedané všetko, napr. sa tu nenaznačuje ani jeden zo sujetov, v kto[/]rých závažnú úlohu hrá voda sama aIebo bytosti v nej sídliace a s ktorými sa tak často stretávame v ľudovej próze (porov. u nás nespočetné povesti o vodníkovi, vodných pannách, rozprávky s motívmi o vode života ap.). Avšak nechceme vytýkať čo v črte nie je a pre jej krátkosť v nej byť ani nemôže. Skôr -a to je hlavný cieľ našej glosy chceme zdôrazniť už samú okolnosť, že sa nezabudlo ani na národopis, ktorý prispel k dokresleniu celkového, komplexného pohľadu. Viera Gašparíková

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1972 [obsah]

      DÁNSKO
     
      Kodaň
      Bregenhoj Carsten, 6 film fra Dansk
      Folkemindesmaling, DFS filmnyt 72/1, Kobenhav 1972 (Dansk Folkemindesamling)
      Folkemindr, 14-15, 1969-71 (Dansk
      Folkemindesamling)
      Grudtvig Svend, Gamle danske Minder, Kjobenhav 1861, obnovené vydání (Dansk Folkemindesamling)
      Mathiesen Eske K., Resultatet af emmerlev-undersogelsen, Dfsyt 72/1, Kobenhav 1972 (Dansk Folkemindesamling)[/]
      Pio Iorn, Hjemlig etnografi, Dfsnyt 72/2, Kobenhav 1972 (Dansk Folkemindesamling)
      Rossel Sven Hakon, Den litteraere vise I, Folketraditionen, Kobenhav 1971, (Dansk Folkemindesamling)
     
      FINSKO
     
      Helsinki
      Aalto Pentti, Oriental studies in Finland 1828-1918, Helsinki 1971, (Societas Scientiarum Fennica)
      Kuusi Matti, Ovambo proverbs, FF
      Communication LXXXVIII2, No. 208,
      Helsinki 1970 (Suomalainen Tiedeakatemia, Academia Scientiarum
      Fennica)
      Storâ Nils, Burial Customs of the
      Skolt Lapps, FF Communication
      LXXXIX2, No. 210, Helsinki, 1971 (Suomalainen Tiedeakatemia, Academia Scientiarum Fennica)
     
      FRANCIE
     
      Paříž
      Bulletin folklorique d'ile-de-France
      XXXIIIe, 1971, č. 13, 14, 15-16 (Bulletin folklorique d'ile - de
      France - Rédaction)
     
      HOLANDSKO
     
      Arnhem
      Ethnologia Europaea IV, 1970 (Ethnologia Europaea c/o "Het
      Nederlands Openluchtmuseum")[//]
     
      JUGOSLÁVIE
     
      Bělehrad
      Glasnik etnografskog muzeja u Beogradu 33, 1970 (Etnografski muzej)
     
      Lublaň
      Traditiones, Zbornik Inštituta za slovensko narodopisje I, Ljubljana 1972 (lnštitut za slovensko narodopisje)
     
      Nový Sad
      Rad Vojvođanskich muzeja 18-19, 1969-1970 (Vojvodanski muzej)
     
      Sarajevo
      Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu. Etnologija, XXVI, 1971 (Zemaljski muzej)
     
      Skopje
      Makedonski folklor II, 1963, 3-4;
      III, 1970, 5-6 (Institut za folklor)
      Organcieva Cvetanka D-r, Osvrt vrz izučivanjata na nastanuvanjeto i razvitokot na južnoslovenskata epika do 1920 godina, Skopje 1972 (Institut za folklor)
     
      Tuzla
      Članci i grada za kulturnu istoriju istočne Bosne IX, 1972 (Muzej istočne Bosne u Tuzli)
     
      Záhřeb
      Narodna umjetnost 8, 1971 (Institut za narodnu umjetnost)
      Zbornik za narodni život i običaje
      Južnih Slavena 45, Zagreb 1971 (Etnološki zavod JAZU)[/]
     
      MAĎARSKO
     
      Békéscsaba
      A Békés Megyei Múzeumok Közleményei 1, 1971 (Békés Megye Múzeum Igazgatósága)
     
      Budapešť
      Die Geschichte der Volkskunst in
      Ungarn, Ausstellung des Ungarischen Ethnographischen Museums, April-September 1971 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)
      Fachkatalog, Archäologie - Geschichte, Budapest (Akadémiai
      Kiadó)
      Fojtík K., Musik, Tanz und Gesang in den tschechischen Urkunden des 16. Jahrhunderts, Studia Musicologica Academiae Scientiarum
      Hungaricae 13, 1971, str. 215-224 - separát (Akadémiai Kiadó)
      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi
      Társaság Tájékoztatója I, 1972, č. 1-2, 3-4 (Magyar Néprajzi
      Társaság)
     
      Debrecín
      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1968, Debrecen 1970; 1969-70. Debrecen 1971 (A Debreceni Déri
      Múzeum Kiadványai L.)
     
      Jager
      Az Egri Múzeum Évkönyve VIII-IX, 1970-71 (Dobó István Vármúzeum)
     
      NDR
      Budyšín
      Lětopis, Jahresschrift des Instituts
      sorbische Volksforschung, Reihe[/] C - Volkskunde 14, 1971; 15, 1972 (lnstitut für sorbische Volksforschung der Akademie der Wissenschaften der DDR-sorbische Zentralbibliothek)
      Mětšk Frido, K. A. Kocorowe zawostajenstwo w Serbskim kulturnym archiwje, Budyšin 1971 (Dom
      za serbske ludowe wuměłstwo)
     
      NSR
     
      Bonn-Bad Godesberg
      Jahrbuch für Volksliedforschung 16, 1971 (Deutsche Forschungsgemeinschaft)
     
      Brémy
      Mitteilungen Verein für Niedersächsiches Volkstum e. V. 46, 1971, seš. 88; 47, 1972, seš. 89; 47, 1972, seš. 90; (Verein für Niedersächsisches
      Volkstum e. V.)
     
      Münster
      Rheinische-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XVII, 1970, 1-4;
      XVIII/IXX, 1971/72, 1-4 (Volkskundliches Seminar der Universität Münster)
     
      POLSKO
     
      Krakov
      Prace etnograficzne, Zeszyt 6, Warszawa-Kraków 1972 (Biblioteka
      Katedry Etnografii Słowian Uniwersytetu Jagiellońskiego)
      Rocznik Muzeum Etnograficznego w
      Krakowie IV, Kraków 1972 (Muzeum etnograficzne w Krakowie)[//]
     
      Přemyšl
     
      Lew Stefan, Kultura ludowa Pogranicza Nadsańskiego, Historia badań i zbiory muzealne, Przemyśl 1969 (Muzeum Ziemi Przemyskiej)
      Współpraca muzeow ze szkołami,
      Przemyśl 1968 (Muzeum Ziemi
      Przemyskiej)
     
      Rzeszów
      Karczmarzewski Andrzej, Izby pamiątek województwa rzeszowskiego, Rzeszów 1971 (Muzeum w
      Rzeszowie)
      Ryś Józef, Wesele Łąckie, Rzeszów 1972 (Muzeum w Rzeszowie)
     
      Toruň
      Reinfuss Roman, Ludowe kafle malowane, Kraków -1966 (Uniwesytet
      Mikołaja Kopernika, Katedra Etnografii)
     
      Varšava
      Zeszyty Państwowego Muzeum Etnograficznego w Warszawie X-XI, 1960/1970 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)
     
      Vratislav
      Lud, Organ Polskiego Towarzystwa
      Ludoznawczego LV, Wrocław-Poznań 1971 (Polskie Towarzystwo
      Ludoznawcze)
     
      RAKOUSKO
     
      Vídeň
      Jahrbuch der Österreichischen Volksliedwerkes XX, 1971 (Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, Verwaltung)[/]
     
      RUMUNSKO
     
      Kluž
      Tarabîrsei I, Bucureşti 1972, (Academia Republicii Socialiste România)
     
      Sibiň
      Muze cu caracter etnografic-sociologie din România, Sibiu 1971 (Muzeul Brukenthal)
     
      SSSR
     
      Alma-Ata
      Bekchožina I.,. Kazaktyn 200 ani,
      Almaty 1972 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Kazachskoj
      SSR)
      Poiski i raskopki v Kazachstane,
      Alma-Ata 1972 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Kazachskoj
      SSR)
     
      Ašchabad
      Džikiev A., Etnografičeskij očerk naselenija Jugo-Vostočnogo Turkmenistana (konec XIX-načalo XX
      XX v.), Ašchabad 1972 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)
      Izvestija Akademii Nauk Turkmenskoj SSR, Serija obščestvennych nauk, 1972, č. 1-4 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)
      Kemine, Ašchabad 1971 (Centraľnanaja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)
      Nuralyev D., Akademik A. N. Samojlovič turkmen edebijaty chakynda, Ašchabad 1971 (Centraľnaja[/] naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)
      Orazov A., Chozjajstvo i kultura naselenija Severo-Zapadnoj Turkmenii v konci XIX-načale XX. v. (istoriko-etnografičeskij očerk),
      Ašchabad 1972 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj
      SSR)
     
      Kijev
      Bilozerova L., Višivaľnici z Klembivki, Odesa 1970 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN USSR)
      Borovik M.-Bulat T.-Šeffer T., Riľs'kij i muzika, Kiîv 1969 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)
      Danilova E. I., Gematologičeskaja tipologija i voprosy etnogeneza ukrainskogo naroda, Kiev 1971 (Central'naja naučnaja biblioteka
      AN USSR)
      Dragan Michajlo, Ukraîns'ka dekorativna riz'ba XVI-XVIII st., Kiîv 1970 (Central'naja naučnaja biblioteka AN USSR)
      Gorlenko V. F.-Bojko I. D.-Kunic'kij
      O. S., Narodna zemlerobs'ka technika ukraînciv (Istoriko-etnografična monografija), Kiîv 1971 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)
      Kolessa F. M., Melodiî ukraîns'kich narodnich dum, Kiîv 1969 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)[//]
      L'vivs'ka keramika, L'viv 1970 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)
      Malančuk V. A., Nove v kul'turi Î pobuti kolgospnogo seljanstva (Istoriko-etnografične doslidžennja na materiali Sokal's'kogo rajonu L'vivs'koî oblasti), Kiîv 1970 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)
      Narod pro Kobilicju, Zbornik fol'klornich tvoriv, Kiîv 1968 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)
      Orlov A. V., Sučasnij pobut pobitničoî molodi (Sociologo-etnografične doslidžennja), Kiîv 1970 (Central'naja naučnaja biblioteka AN
      USSR)
      Popov P. M., M. Kostomarov jak fol'klorist i etnograf, Kiîv 1968 (Central'naja naučnaja biblioteka
      AN USSR)
      Sakovič I. V., Narodna keramična skulptura Radjans'koî Ukraîni,
      Kiîv 1970 (Central'naja naučnaja biblioteka AN USSR)
      Svjata ta obrjadi Radjans'koî Ukraîni, Kiîv 1971 (Central'naja naučnaja biblioteka AN USSR)
      Ukraîns'ke narodne mistectvo, Živopis, Kiîv 1967 (Centra'naja naučnaja biblioteka AN USSR)
     
      Moskva
      Sovetskaja etnografija 1971, č. 1-6; 1972, č. 1-6 (lnstitut etnografii im N. N. Miklucho-Maklaja)[/]
      Trojanskie skazanija, Srednevekovye rycarskie romany o Trojanskoj vojne po russkim rukopisjam XVI
      XVII vekov, Leningrad 1972 (Naučnaja biblioteka im. A. M. Gor'kogo Moskovskogo gosudarstvennogo universiteta)
     
      Leningrad
      Sovetskaja etnografija 1971, č. 1-6; 1972, č. 1-6 (Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo pri LGU)
     
      Riga
      Greble V. O., Revoljucionnaja pesnja v bor'be za sovetskuju vlast' v Latvii, Riga 1971 (autorský výtisk)
      Vítolinš Jékabs, Bérnu dziesmu cikls,
      Béru dziesmas, Rígá 1971 (autorský výtisk)
     
      Tartu
      Eesti ehted, Tallinn 1970 (Eesti NSV
      TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)
      Eesti kalapüügiristad, Tallinn 1970 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuseum)
      Paar sammukest eesti kirjanduse uurimise teed Uurimusi ja materjale VII, Tartu 1971 (Eesti NSV
      TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)
      Trükipakud, Tallinn 1970 (Eesti NSV
      TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)
     
      ŠVÉDSKO
     
      Lund
      Ek Sven B., Väderkvarnar och vatternmöllor, Stockholm, Nordiska[/]
      Museets Handlingar: 58 (Lunds
      Universtitet)
      Rooth Anna Birgitta, The Alaska
      Expedition 1966, Lund (Lunds Universitet)
     
      Uppsala
      Ekholm Kajsa, Power and Prestige,
      The Rise and Fall of the Kongo
      Kingdom, Uppsala 1972 (Universitetsbiblioteket)
     
      ŠVÝCARSKO
     
      Ženeva
      Bulletin annuel 14, 1971 (Musée et institut d'ethnographie de la ville de Genéve)
     
      USA
     
      Washington
      Fitzhugh William W., Environmental
      Archeology and Cultural Systems in Hamilton Inlet. Labrador, Washington 1972 (Smithsonian Institution Press)
      Holland C. G., An Acheological Survey of Southwest Virginia, Washington 1970 (Smithsonian Institution Press)
      Laguna de Frederica, Under Mount
      Saint Elias: The History and Culture of the Yakutat Tlingit, Washington 1972 (Smithsonian Institution Press)
      Wood Raymond W., Bisterfeldt: A
      Post-Contact Coalescent Site on the Northeastern Plains, Washing[//] ton 1971 (Smithsonian Institution
      Press)
      Wyman Leland C., Sandpaintings of the Navaho Shootingway and
      The Walcott Collection, Washington 1970 (Smithsonian Institution
      Press)[/]
     
      Pittsburgh
      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology X, 1971, č. 1-4; XI, 1972, č. 1-4 (Department of Anthropology University of Pittsburgh[/]
     
      VELKÁ BRITÁNIE
     
      Holywood
      Ulster Folklife 17, 1971; 18, 1972 (Ulster Folk Museum)

Připravila Anna Rýznarová

156

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Jánošík malovaný zpěvem a tancem v Brně [obsah]

Jenom ten kdo zná jak se dovede bavit chasa na vesnici před muzikou, pochopí plně slova polského dramatika Ernesta Brylla, která předeslal k československé premiéře své hry MALOVANÉ NA SKLE: "Skoro všechny texty této hry jsou podloženy hudbou. Neexistuje však rozdělení na části mluvené a zpívané. Asi jako na vesnické svatbě i tady se začíná čímsi, co by se dalo nazvat jakýmsi druhem ,melorecitace', jakýmsi přivoláváním různých motivů, které nejsou určeny ani ke zpěvu, ani k mluvení..." - Když chlapci o hodech, při svatbě či fašanku apod. zábavách na Slovácku utvoří před dechovkou nebo cimbálovkou kruh, vznikne v té chvíli jedinečná situace. Nejdřív vyšlehne jeden hlas, k němu se připne druhý a pak vpadnou všichni chorálem spolu s muzikou. Obdobně improvizovaně začíná tanec chlapců, třeba verbuňk, ale též i humorná dramatická scénka, která se rozvine třeba na krojované svatbě ve chvíli, kdy ženichův průvod s družbou přijde žádat o nevěstu, apod. Polský dramatik a jeho kolegyně, skladatelka beatové hudby Kateřina Gärtnerová, učinili tuto syrovou skutečnost inspiračním východiskem pro svoje umělecké diva[/]delní dílo. Nepředvádějí ovšem na jeviště stylizované zvyky a obyčeje nebo písně a tance, nýbrž transformují v duchu prvků lidového tvůrčího projevu. Výsledkem je moderní dílo, při kterém žasneme nad tím, jakým trvalým zřídlem může být pro současné umělce folklór, jen ho umět využít! Tvar hry a inscenace nám možná vzdáleně připomene tradici E. F. Buriana, mající ovšem jinou podobu, nebo i lidové hry z Podkrkonoší, uváděné ,na našich jevištích před časem. Jenže v tomhle podání zaznívá folklór bezprostředněji, dravěji. Zvláště v beatovém hudebním přetlumočení rytmicky i melodicky současněji a možná i výrazněji. Je to vskutku moderní divadlo lidové zábavy, kdy člověk odkládá předsudečnou upjatost a baví se podle své nátury ... Brněnská MAHENOVA ČlNOHRA uvádí Malované na skle v Redutě pod humorným názvem ZBOJNÍCI A ŽANDÁŘI ANEB JÁNOŠÍK v pohostinské režii ostravského Pavla Hradila, v choreografii zasl. umělce Luboše Ogouna a s hudební nahrávkou skupiny Bukanýři s J. Rokytou u cimbálu a autorkou hudby u cembala. Nejde tu však jenom o legraci, jiskřící zvláště mezi oběma tábory, zbojníky a žandáry, a pak také v neodolatelně komické figurce Čerta v podání Jaroslava Dufka. Legenda o Janošíkovi, zabydlená [/] po tři staletí mezi lidem střední a západní části karpatského oblouku, je tu vyprávěna, hrána a zčásti po brechtovsku předváděna i ve vážných scénkách. Zpívá a tančí se tu v míře u činoherců obdivuhodné nejen o lásce, o milování, ale též o smrti, kterou vše končí. Stejně tak opravdově je tu oslavena zboj, volnost janošíkovských chlapců, které utlačovaný lid miloval pro jejich otevřený odpor vůči vykořisťující šlechtě... Ale buďme už tiše. Jeviště se začíná zaplňovat postavami. Jsou zde menší žandárové s vysokými čepicemi, aby lépe skryli svoje prázdné makovice. Jsou zde zteplí chlapci s vysokými koženými opasky, za které se dobře vejdou pistole. Seběhly se sem hezké dívky v čele s nevěstou, ztělesněnou Zdenou Herfortovou. v jejím podmanivém zpěvu se skládá jiskřivá čistota lidové písničky s temnou, vášnivou barvou soulu. Mezi mladým publikem to vzrušeně zašumí. Tuhle melodii přece znají jako populární hit Maryly Rodovičové. Sotva však tušili, že autorka v písni využila a přetvořila prvky goralského folklóru z polského Podhalí. Pak zase padají s nebe hvězdy. To když pyšná panna nevěsta stupňuje Jánošíkovu touhu a vymýšlí si, co by jí měl snést k nohám. s lehkým cinkotem a blyskotáním se srocují do podoby záře kolem dívčí

157

hlavy okuté valašky a srdce diváků se naplňují líbezností nad touto půvabnou jevištní metaforou. A když končí snivá chvíle, znovu vyšlehne ohnivý tanec. Je plný síly a chuti k životu, jako celé představení. Jindřich Uher

Dva moravské večery v pražském národopisném muzeu [obsah]

V předvečer svátku Tří králů, 5. ledna 1973, hostovala v pražském národopisném muzeu cimbálová muzika Dolina s primášem Miroslavem Maxou a sólisty Miroslavem Janotkou, Jiřinou Mikulenkovou a Marií Dundovou. Soubor měl nastudováno asi hodinové pásmo, které nazval "Došli sme k vám na koledu", a které sestávalo převážně z valašských vánočních písní a koled, z nichž mnohé byly Pražanům neznámé. Muzikanti bohužel tentokrát neúčinkovali v krojích, jen obě zpěvačky oblékly poněkud stylizovaný valašský kroj. Hudební program byl rozdělen zhruba do tří části (Ukolébavky u jesliček, Pastýřské zpěvy vánoční a Kolední obchůzky), z nichž každé předcházela krátká přednáška vedoucí muzea (Tříkrálové obyčeje v historii, Koleda a koledování v minulosti, Obchůzky koledníků, valachů a Tří králů na Valašsku). [/] Jak už se stalo v národopisném muzeu tradicí, nakonec se návštěvníci naučili jednu koledu, valašskou "Na vánoce dlúhé noce". 19. ledna jsme v muzeu uvítali národopisný soubor SSM "Velička" z Velké nad Veličkou. Tento podvečer byl pro národopisné muzeum a jeho návštěvníky opravdu svátkem, protože jsme se mohli seznámit s autentickými projevy lidové kultury. Výborný a dobře vedený soubor v počtu asi 30 členů v krásných horňáckých krojích si připravil té[/]měř jednu a půl hodiny dlouhý pořad, rozdělený do dvou částí. (Lásky a svatby - Fašanky.) Návštěvníci byli okouzleni bezprostředně podanými písněmi a tanci a skvělým výkonem horňácké muziky, vedené primášem Jaromírem Miškeříkem.
      Po oba večery bylo muzeum přeplněno nadšenými návštěvníky a ctiteli lidové hudby a písní. Správa národopisného muzea doufá, že tak bude moci zavést novou užitečnou tradici. Alena Plessingerová

158

KONFERENCE

Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti [obsah]

Strážnický zámek - sídlo Ústavu lidového umění - se stal ve dnech 30. a 31. ledna 1973 místem konání sympozia, které pod názvem Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti uspořádal odbor kultury Jm-KNV v Brně, pod záštitou ministerstva kultury ČSR.
      Po dva dny se široký kolektiv odborníků, osvětových, kulturních, veřejných i politických pracovníků zaobíral složitým komplexem problémů souvisejících se studiem, dokumentací a především s nenásilným a organickým využíváním projevů lidové kultury. Ve 21 referátech, které odezněly, i v široké a živé diskusi bylo obsaženo téměř celé pole působení a využívání projevů tradičního i současného lidového prostředí. Nebyla opomenuta dělnická kultura a možnosti navázání na její pokrokové tradice - referát doc. dr. K. Fojtíka, CSc., působením socialistického životního stylu na lidovou kulturu se zabýval doc. dr. V. Frolec, CSc., odezněl velmi zasvěcený příspěvek prof. dr. J. Loukotky, CSc. o vztahu lidového umění a náboženství; dr. V. Volavý a dr. J. Tomeš, CSc. z hostitelského ústavu, ve svých referátech rozebrali poslední dobou často diskutovanou otázku - problematiku [/] celostátních i regionálních folkloristických slavností a některá řešení, obrážející se v kulturních a politických aspektech mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. z pohledu svých pracovišť hovořili zástupci státních orgánů, muzeí, památkové péče, vědeckých pracovišť ČSAV i SAV. s jedním z nejpodstatnějších příspěvků vystoupil dr. J. Švagera, CSc., náměstek ministra kultury ČSR. Podtrhl význam lidové kultury i důležitost jejího vřazení do současného života, vyzvedl demokratické a pokrokové rysy, příznačné pro naše lidové prostředí. Závěrem zdůraznil, že bez důvěrné znalosti nesmírného bohatství národní kultury a specifiky, nelze plně a správně chápat pojem internacionalismu.
      Atmosféra celého zasedání i provolání, které účastníci sympozia závěrem přijali, obráží snahu všech zainteresovaných odborníků, vědeckých pracovišť, stranických a státních orgánů o zahájení koncepční, koordinované a systematické práce na studiu, dokumentaci a především na intenzivním a cílevědomým využíváním lidových tradic naší vyspělou socialistickou společností. Jan Souček[/]

Zasedání Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti [obsah]

Dne 19. února 1973 se uskutečnilo v Bratislavě zasedání Čs. sekce MKKK, a to jednak formou porad jednotlivých subkomisí, jednak valným shromážděním českých a slovenských členů sekce. Tajemník sekce Ján Botík přednesl zprávu o činnosti za rok 1972. Věnoval se zvláště výsledkům mezinárodní spolupráce a mezinárodním akcím, které byly zaměřené k srovnávacímu studiu lidové kultury v Karpatech. Zhodnotil vydání Karpatského sborníku ve vydavatelství Nauka v Moskvě, jehož pokračováním je sborník Ľudová kultúra v Karpatoch s příspěvky z mezinárodní konference z roku 1967 ve Smolenicích. Do tisku byl připraven sborník o lidovém stavitelství v Karpatech.
      Součástí zprávy byly informace o výsledcích dosažených v subkomisích, které jsou organizačně rozčleněny podle předmětů studia lidové kultury v Karpatech: stavitelství, obydlí a sídla, salašnictví, zemědělství a chov dobytka, lidová strava, výroba a řemesla, výtvarný projev, hudební a slovesný folklór, lidové obyčeje a společenské vztahy. Vedoucí subkomisí na zasedání podali zprávu o práci svých kolektivů a

159

zpřesnili plány činností. Zároveň byla navržena témata a termíny příštích konferencí. v Rožnově pod Radhoštěm se uskuteční 24.-26. října 1973 konference o zemědělství v Karpatech, kterou zajišťuje J. Štika. Vedoucí subkomise pro výtvarný projev R. Jeřábek navrhl pro rok 1974 konferenci o etnických a inťeretnických črtách lidové malby a grafiky v oblasti Karpat. Vedoucí subkomise pro hudební folklór O. Elschek navrhl pro rok 1975 mezinárodní konferenci o pastýřské hudební kultuře v Karpatech.
      Mezinárodní komise MKKK vydala další sborník Carpatica (IV. 1-2, SAV Bratislava 1972), který ve francouzštině a ruštině informuje zahraniční spolupracovníky o úkolech, plánech a organizačním rozčlenění Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti. Josef Tomeš

Specifičnost využití filmové techniky v etnografii [obsah]

Při příležitosti mezinárodní akce Interkamera 1973 se v Praze konala 1. celostátní konference o etnografickém filmu, kterou pořádala odborná pracovní sekce národopisného filmu Československé společnosti pro vědeckou kinematografii, Pod názvem "Specifičnost využití filmové [/] techniky v etnografii" proběhla ve dnech 2. a 3. dubna 1973 v Klubu školství a kultury a v Náprstkově muzeu.
      Jednání zahájil národní umělec Karel Plicka, předseda sekce národopisného filmu, referátem "Člověk před kamerou". Poukázal na nevyváženost zájmu o národopisná témata, z nichž se některá objevují ve filmovém zpracování častěji (tanec, zvyky, výtvarné projevy), jiná méně (společenské problémy, strava aj.). Zamýšlel se rovněž nad rozdílným pojetím filmu ve vědecké práci, který slouží vlastnímu oboru, bezprostřední praxi a zůstává ve formě archivního materiálu, a etnografickým filmem s uměleckými záměry, který K. Plicka akcentuje.
      Podnětný referát "Specifikum filmové řeči, možnosti a hranice etnografického filmu" přednesl P. Branko ; upozornil na nevyhraněnost a různé používání etnografických pojmů, na vztah mezi etnografickým a sociologickým filmem a na rozmanitosti tvůrčího postupu k filmu. Zamýšlel se rovněž nad otázkami zvládnutí filmové techniky a praxe a nad možnostmi spolupráce filmaře a etnografa.
      O dramaturgii etnografického filmu hovořil Martin Slivka ; úplné znění jeho referátu bylo k dispozici v rozmnožené formě, takže v předneseném projevu se zaměřil jen na nejpodstatnější jevy. Charakterizoval filmovou řeč, která je tvořena záběry a montáží. Děj natočený [/] v jednom záběru - kinematografický záznam, má své opodstatnění při analýze pohybových jevů, ale není podle M. Slivky filmem. Hluboce se zamýšlí nad pojmem národopisného filmu, který by měl být pomocníkem vědeckého bádání, analýzy a dokumentace. v závěru M. Slivka upozornil, že národopisná věda naší doby nemůže vystačit s prostředky a technikou minulého století. Má-li za sebou zanechat dílo adekvátní svému věku, musí ve své práci využívat výsledků soudobé vědy, tedy i moderní filmové techniky.
      V referátu Národopisné jevy v procesu filmové realizace" využil Ludvík Baran svých zkušeností filmaře a etnografa. Vzpomenul starší významné etnografické snímky dokumentárního a populárně vědeckého charakteru. Zamýšlel se nad postupem při přípravě a tvorbě filmu od literární přípravy přes snímání, střih až k ozvučení filmu.
      Závěrečný referát Film jako pramen a metoda v etnografii" přednesla Vlasta Svobodová. Vzpomněla filmy a záměry Vladimíra Úlehly, který svých zkušeností filmové práce v biologii využil i při natáčení národopisných snímků. v referátu rozlišovala národopisný film a využití filmu, v etnografii, kde je jednou z metod výzkumu a záznamu.
      Při konferenci bylo promítnuto několik etnografických filmů z produkce státního filmu, televize a akademických pracovišť ČSAV. Film Odchádza človek" režiséra Martina

160

Slivky zachytil v emocionální filmové básni pohřební zvyky v Bulharsku. Snímek L. Barana a J. Staňkové "Utkáno z hadrů" byl záznamem výroby hadrových koberců. Skupina bratislavských folkloristů z Etnomuzikologického ústavu SAV předvedla ukázku filmového dokumentárního záznamu lidových tanců. z prostředí jugoslávských Čechů pocházel snímek "Svatba v Ivanově Sele" L. Barana a I. Heroldové.
      V diskusi o referátech a předvedených filmech se vynořila řada problémů. Především se ukázalo, že je třeba vyjasnit pojmy etnografický film, filmový dokument, vědeckopopulární film, využití filmu v etnografickém bádání apod. Jinak k uvedené problematice přistupuje etnograf, folklorista, filmový tvůrce, zcela odlišný přístup si vyžaduje různorodost etnografického materiálu. Všeobecně byla uznána nutnost a potřeba práce s kamerou a filmem [/] v národopisné činnosti, zároveň však pracovníci z akademických, universitních a muzejních pracovišť poukázali na technickou i kádrovou nevybavenost. Nevyjasněná je také dělba úkolů a povinností mezi etnografickými ústavy na jedné straně a fil[/]movými i televizními pracovišti na straně druhé, které zatím pouze etnografický materiál exploatují pro potřeby běžné produkce, ale nezamýšlejí se nad otázkami filmové dokumentace lidové kultury. Josef Tomeš[/]

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Kronika lidského osudu [obsah]

V Kunštátě na Moravě žije třiaosmdesátiletý Antonín Veselý, skoro nevidomý bývalý košikář; do dneška se, jako po celý svůj život, zajímá o veřejné dění, o literaturu [/] a kulturu a obírá se vlastivědou svého rodného kraje. v archívu kunštátského národního výboru a v okresním archívu v Blansku najdeme obsáhlou kroniku jeho vlastního života, kterou dopsal před krátkou dobou a nazval "Paměti a osu[/]dy chudobného skoro nevidomého proletáře na tomto světě". Pracně naťukal na psacím stroji, na který si našetřil ze svých skrovňoučkých prostředků, téměř poslepu více než devadesát hustě popsaných stran. v nich podrobně vypovídá o svých

161

někdy až neuvěřitelně těžkých a pohnutých životních osudech, a o prostředí, kde vyrůstal a kde pracoval. Životopis A. Veselého není jenom soukromou zpovědí autorovou, ale může zaujmout a poučit i historika a národopisce. Veselý jako dítě osiřel a protože téměř ztratil zrak, jako dvanáctiletý se dostal do brněnského ústavu pro nevidomé. Tam se vyučil košikářství a začal pracovat nejdříve u jednoho košikářského mistra a potom v známé brněnské Kemce. Ale chabé zdraví ho donutilo, aby se vrátil do domovského kraje a vydělával si na živobytí někdy košikářskou prací, jindy a často nejrůznějšími pracemi nádenickými a pomocnými. Tato životní cesta je naplněna mnoha nečekanými zvraty a životními trampotami a prostoupena nesčetnými příběhy, drobnými, veselými, dramatickými i osudovými. To všecko líčí A. Veselý v této své životní kronice, jejíž kouzlo a síla jsou v bezprostřednosti a názornosti vyprávění, jaké plynou z plné životní zkušenosti i z nadání umět vidět a psát. Na stránkách jeho vyprávěného životopisu se čtenář setká s desítkami postav z nejrůznějších vrstev, s venkovany z kunštátské vrchovatiny, s učiteli, vychovateli i úředníky ve škole i v ústavu pro nevidomé, s knězi i s církevní hierarchií, s dělníky z řemeslnických dílen i z brněnských předměstských fabrik, s kunštátskou vrchností i s figurkami brněnské ulice - s lidmi moudrými, čestnými, do[/]brosrdečnými, ale i s lidmi tvrdými, úskočnými a Ihostejnými. Historik najde v tomto vyprávění mnoho zajímavých detailů o životě moravské vesnice a dělnictva průmyslového Brna, hlavně na počátku našeho století, kdy vyprávění je nejzevrubnější, i o postojích, názorech a náladách, které v tomto prostředí panovaly. Zrovna tak národopisec pročítá řádky této osobní kroniky s velikou pozorností, protože v nich se dovídá o mnoha podrobnostech z venkovského i městského života, hlavně o rodinných a sociálních vztazích a poměrech.
      Vzpomínky A. Veselého začínají vyprávěním o autorových předcích a o jeho dětství, pokračují líčením pobytu v brněnském ústavu pro nevidomé. v dalších oddílech se vypráví o dramatických chvílích jeho prvního zaměstnání a o jeho práci v Kemce. Celou kapitolu autor věnoval zážitkům z Vídně, kam se dostal na prahu první světové vojny, aby se pokusil vyhojit nemocný zrak. v druhé polovině vzpomínek se vyprávění přenáší do venkovského a maloměstského prostředí autorova rodného kraje dvacátých a třicátých let, protektorátu a posledních desetiletí. Vzpomínky však nesledují vždy a důsledně časovou linii, ale často je prokládají úvahy, soudy, pohledy do budoucích roků i návraty do minulosti. Zdá se, jako by A. Veselý tyto své životní vzpomínky nechával plynout, jak se mu vynořovaly v paměti a citech.
      Tím se dostáváme k další stránce Veselého pamětí, která nutně vyvolává i pozornost folkloristovu. Tyto memoáry se totiž jeví také jako zvláštní pramen folklórní. Za psanou autobiografií čtenář totiž pořád cítí mluvené slovo, proud vyprávěných zážitků a zkušeností, jak je také často Veselý vyprávěl a vypráví na besedách se sousedy a známými. Psané slovo vlastně reflektuje vyprávění. Tyto vzpomínky nejsou životopisnou kronikou, curriculum vitae ovládané v prvé řadě časovou posloupností faktů a popisem prostředí a figur, ale jakýmsi volným řetězcem osobních příběhů, epických scén, v jejichž středu stojí vypravěč. Tyto uzavřené epické příběhy vytvářejí osu celé kroniky a kolem nich se potom kupí ostatní fakty a podrobnosti. Jsou to vlastně povídky ze života, jak tuto vypravěčskou kategorii nazývá současné folkloristické bádání, a která patří k nejživějším druhům dnešní vypravěčské tradice. Připojené ukázky, vybrané z mnoha podobných scén, ilustrují právě onen rys Veselého memoárů. "Paměti" kunštátského A. Veselého jsou tedy nejenom ojedinělým svědectvím osudu řadového člověka z počátku našeho století a národopisným a historickým pramenem s mnoha podrobnostmi, ale taky připomínkou, že národopisec i folklorista by se měl o podobné projevy při svých výzkumech soustavně zajímat.

162

Jak jsme dělali ústavní revoluci
Život v ústavě plynul zas jak ta řeka Švarcava beze změny dál. Bylo po vánocích, když nás ta abatyše stále na jídle šidila. Tak jsme udělaIi takovou ústavní revoluci. Napsali jsme na kuratorium dopis, kde jsme vše vypsali, jak jsme šizeni, prosili o nápravu. Já, když jsme šli na procházku, jsem hodil dopis do poštovní schránky. Nyní jsme čekali, co se bude dít. Za tři dny - byli jsme právě u oběda - přišel do jídelny pan ředitel s panem kuratorem, jmenoval se Leitsteiner. Samozřejmě, že hleděli jít sestrám na ruku. Ochutnával, chodil od stolu ke stolu, jako by mně to četl ve tváři, že já mám na tom hlavní podíl, přišel k našemu stolu, zeptal se mne, jak jsme s jídlem spokojeni. Pan ředitel mně dával posunkem znamení, abych jídlo pochválil, ale já dělal, jak bych to nepozoroval, řekl jsem panu prelátovi, jen aby přišel častěji, pozná hned, že jsme šizeni. Co je lepšího, odnese se do kláštera. Šel pak k druhému stolu a dostal tu samou odpověď.
      Pan prelát šel pak na dvůr, kde se mu z toho ochutnaného jídla uděIalo nevolno, zvracel. Do jídelny se již nevrátil. Abatyše, celá zelená zlostí, ho obskakovala, ale nebylo to již nic platné. Tak skončila naše ústavní revoluce.
      Druhý den si mne pan ředitel nechal zavolat do kanceláře, postavil se přede mne s hrozivou tváří, já [/] jsem jeho pohled vydržel. Chvíli na mne spouštěl své hromy: "Měl bych tě chuť sfackovat, ale potrestám tě jinak. Místo oběda budeš zítra stát u kamen."
      To byl jeden z velkých trestů za těžká provinění. Druhý den, když jsem šel k svačině pro chléb, dozorce mně dal dvojitou dávku. "Na, abys neměl hlad, když bude stát v  poledne u kamen."
      V poledne, když jsme přišli k obědu, já jsem se šel postavit ke kamnům, přišel ke mně pan učitel, který měl službu. Ptá se mne, co jsem udělal, že musím stát u kamen? Když jsem mu řekl proč, šel ke svému stolu, kde obědval. Když mu služebná přinesla oběd, poručil jí, aby mu ho zanesla do inspekční světnice, že se mu udělalo trochu nevolno, že si ho sní později. Když nás pouštěl od oběda, přišel ke mně a povídá:
      "Přijď za mnou po obědě do inspekční světnice."
      Byl jsem zvědav, co mně bude chtít. Když jsem tam přišel, povídá mi:
      "Svůj trest od pana ředitele sis odbyl, nyní si sedni a jez. Bud' vždy tak přímý, statečný, jak jsi byl dnes." Tím činem si pan učitel Rapavý získal celé mé srdce.

Jak jsem šel prosit o práci
Když jsem přišel k domu, kde jsem bydlel, potkal jsem známou [/] paní. Řekl jsem jí, co mě trápí. Poradila mně, abych si koupil perníku a silné kořalky, snědl perník, zapil kořalkou, že budu zas zdráv. Paní kantýnská mně ještě půjčila lahvičku, tak jsem doma udělal, jak poradila, a druhý den jsem byl zdravější. Modlil jsem se jen, bych to místo v té továrně dostal. Ty tři dny, co mně dělily od pondělka, kdy jsem chtěl jít do té továrny prosit o práci, byl jsem v takovém duševním vypětí. Nebylo také divu, neb zde se jednalo o můj celý další život.
      Konečně se ten den přiblížil. Byl před svátkem Všech svatých, 31. října roku 1910, když jsem nastoupil tu osudnou cestu do továrny. Když jsem k ní přišel, vkročil do ní, srdce mně bilo jak na poplach zvon. Dělníci se trousili do práce, mnohý se mne ptal, zda jdu hledat práci. Když jsem odpověděl, že ano, řekli: "Pan inženýr již brzy přijde." Také neuplynulo ani čtvrt hodiny a pan inženýr se objevil. Byl to pán vyšší postavy, přímého pohledu, nosil kozí bradku. Čekalo nás tam asi deset dělníků. Nejdříve přistoupil ke mně. Srdce mně bušilo, že ho slyšet mohl. Ptal se mě německy: "Hledáte práci?"
      Když jsem řekl, že ano, ptal se mne, čím jsem vyučený. Srdce mi náhle zůstalo skoro stát. Nyní se rozhodne o tvém dalším životě! Nedostaneš-li to místo, můžeš se jít zas utopit. Když jsem mu řekl, že jsem vyučený košikář, plácl mě na rame

163

no jako rekrutovi při odvodu a řekl radostně: "Košikáře právě hledáme. Já vás přijímám do práce, dostanete tři koruny čtyřicet haléřů denního platu, budeme-li spokojeni, dostanete brzy přidavek."
      Když nahlédl do mě pracovní knížky, povídá: "Vy jste se vyučil v ústavě pro výchovu nevidomých v Brně." "Ano, prosím," odpověděl jsem.
      Počkejte, až přijmu ostatní dělníky, já vás sám zavedu na vaše pracoviště."[/]
      Měl jsem takovou radost z toho mého štěstí, že jsem zas našel práci, že bych objímal celý svět. Asi za čtvrt hodiny povídá pan inženýr: "Tak již můžeme jít. Zde máte vaši pracovní známku, padesát tři, tu si zde z této tabule každé ráno vezmete a večer ji tam zase pověsíte.
      Jaká shoda okolností to byla, že jsem měl to samé číslo, jako jsem měl v ústavě!
      Připravili O. Sirovátka a M. Šrámková[/]

VÝSTAVA

Sovětské užité umění [obsah]

Galerie Jaroslava Frágnera v Praze na Betlémském náměstí, 11. ledna až 4. února 1973 Svaz českých výtvarných umělců a Svaz výtvarných umělců SSSR uspořádaly prodejní výstavu užitého a lidového umění z různých republik SSSR v intimním prostředí Frágnerovy galerie v sousedství Betlém[/]ské kaple. Vystavené předměty byly většinou krásné a poměrně levné, a proto se setkaly s tak velkým ohlasem u návštěvníků, že značná část, zejména keramika, závěsné tapiserie a dymkovské hračky, byla vyprodána už při vernisáži. Pobaltské republiky se představily především užitým uměním z kameniny a velmi vkusnými uměleckými výrobky z kůže, ruské umění zastupovaly [/] tkaniny a výšivky silně ovlivněné lidovou tradicí a jedinečné palešské lakované krabičky, Ukrajinskou SSR pestrá keramika, výšivky a hutnické sklo. Návštěvníka nejvíce zaujala velice jednoduchá, ale i tvarově i barevně neobyčejně působivá tádžická keramika, motivicky i v barvách zajímavý závěs z valchovaného sukna, pěkné koberce a hedvábné šátky nezvyklé barevné skladby a odvážných vzorů.
      Pražské národopisné muzeum pro své sbírky zakoupilo výběr z tradičně vyráběných nádob z březové kůry, vrubořezem zdobené prkénko, několik zvlášť jemně malovaných palešských lakových krabiček a dva dřevěné, polychromované ptáky s křídly a ocasy ze štípaného dřeva. Je třeba litovat, že proslulé dymkovské hračky byly hned vyprodané a že je nelze v Československu získat. Výstava ukázala vysokou uměleckou i řemeslnou úroveň vystavených výrobků. Obsahovala předměty, které nejsou u nás běžně k dostání. Bylo by však vítané, aby byly dovezeny častěji a mohli si je zakoupit i další zájemci, především státní sbírky. Sovětští pořadatelé přislíbili prodejní výstavu zopakovat ve větším rozsahu. Alena Plessingerová

164

OBSAH

Studie

Martin Slivka: Katalogizácia národopisných filmov . . . 85
Marie Havelková-Šťastná: z lidových dokumentů o tuřanském kroji . . . 91
Antonín Satke: Vyprávěč-humorista a satirik nejčastější typy v současném prozaickém folklóru . . . 105

Jubilea

Prof. Rudolf Žatko šesťdesiatročný (Andrej Sulitka) . . . 129
Joža Ország Vranecký šedesátiletý (Jaroslav Štika) . . . 132

Knihy

V. Ju. Krupjanskaja, N. S. Poliščuk, Kultura i byt rabočich gornozavodskogo Urala (Olga Skalníková) . . . 133
V. Štiftar, Cigani. Minulost v sedanjosti (František Jordán) . . . 135
Jaroslav Kramařík, Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici (Olga Jerová) . . . 136
Gunda Béla, A debreceni Kossuth Lajos tudományegyetem tenárainak munkássága 2 (Richard Jeřábek) . . . 138
Ej - haj gyöngyvirág (Richard Jeřábek) . . . 138
Vladimír Scheufler, Lidové hrnčířství v českých zemích (Jan Souček) . . . 139
Ludvík Kunz, Lidová výklenková plastika ze sbírek
      Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně (Jan Souček) . . . 140
Slavomil Ravik, Svět starožitností (Josef Bílek) . . . 141
Documentatie Landelijke Bouwkunst (Josef Vařeka) . . . 141

Sborníky

Ľudová kultúra v Karpatoch (Josef Tomeš) . . . 142
Národopisný věstník československý 7 (Josef Vařeka) . . . 144
Ethnographia (Peter Maráky) . . . 145
Studii şi cercertari (Alexandra Navrátilová) . . . 146
Agrikultúra (Jaroslav Štika) . . . 148
Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů, díl I. (Jan Souček) . . . 148
Studie o polabském lidovém kronikářství (Svatopluk Šebek) . . . 149
Lidové obyčeje při narození dítěte ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, 13/1972 (Alena Plessingerová) . . . 150
Neobvyklý kalendár (Viera Gašparíková) . . . 151
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1972 (připravila Anna Rýznarová) . . . 152

Scénický folklór

Jánošík malovaný zpěvem a tancem v Brně (Jindřich Uher) . . . 157
Dva moravské večery v pražském národopisném muzeu (Alena Plessingerová) . . . 158

Konference

Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti (Jan Souček) . . . 159
Zasedání Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatské oblasti (Josef Tomeš) . . . 159
Specifičnost využití filmové techniky v etnografii (Josef Tomeš) . . . 160

Nálezová zpráva

Kronika lidského osudu (O. Sirovátka-M. Šrámková) . . . 161
Výstava Sovětské užité umění (Alena Plessingerová) . . . 164

Autorem kreseb motivů výšivek z Brněnska je Petr Fajkus.