národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1973 - ČÍSLO 3

LIDOVÉ STAVITELSTVÍ V ČESKÝCH VESNICÍCH BOSNY (Příspěvek ke studiu českého jazykového ostrova) [obsah]


      JOSEF VAŘEKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Díváme-li se na lidové stavitelství malého českého jazykového ostrova v Bosně z hlediska výzkumů českého kolonizačního domu ve Slavonii i v Banátě1) a z hlediska dnes obecně platných teorií o středoevropském kolonizačním domě na Balkáně z 18. a 19. století,2) pak tři české vesnice na okrajovém území Bosny 3) představují v tomto směru osobitou a jedinečnou zvláštnost. Tím ovšem vůbec nechceme říci, že Mačino Brno nebo Nová Ves jsou neporušené urbanistické útvary ž Čech nebo z Moravy, ale vyjadřujeme tím, že se podstatně a nápadně odlišují od ostatních bosenských vesnic. Jmenované lokality by ani nemohly být přesným obrazem naší vesnice už z toho důvodu, že byly osídleny Čechy přicházejícími, nikoliv ze staré vlasti, ale z Volyně v devadesátých letech minulého století. Pozoruhodnou zvláštností Mačina Brda, v němž. dnes žije také několik rodin srbských, polských a ukrajinských, je i skutečnost, že v jeho těsném sousedství kromě městečka Prnjavoru leží čistě muslimská obec Kon[/]juchovci a ve větší vzdálenosti italská vesnice Štivor a polská ves Karač. Lidová kultura Čechů se zde tedy vyvíjela v etnicky pestrém prostředí s dominujícími vlivy srbskými a zvláště muslimskými, které se projevily spíše v bytové kultuře bosenských Čechů nežli ve stavbě domu. Je totiž zapotřebí zdůraznit, že existuje očividný architektonický rozdíl mezi českou a muslimskou obcí stejně jako mezi tímto jazykovým ostrovem a ostatním územím Bosny. A proto také chceme tomuto jazykovému ostrovu věnovat větší pozornost.
      České vesnice v Bosně, založené zhruba před osmdesáti lety, patří k nejmladším kolonizačním lokalitám v Jugoslávii. Usadili se v nich především drobní rolníci a řemeslníci, jako koláři, tkalci, ševci, hrnčíři, zedníci aj., kteří po příchodu z Volyně museli nejprve pracně mýtit lesy a "korčovat" půdu pro pozemky. Přistěhovalci na vymýcených polích sázeli hlavně brambory a seli žito a pšenici, tedy plodiny málo známé starousedlíkům, od nichž se

169

záhy naučili pěstování kukuřice.4) Půdorys obou českých vesnic, dlouhých přes jeden kilometr, je dán jedinou komunikační osou, podél níž jsou spíše ve větších vzdálenostech od sebe rozmístěny usedlosti. Jde tedy o řetězové silniční obce bez návsí se zástavbou v některých úsecích jen po jedné straně cesty. Toto jednoduché půdorysné schéma se značně odlišuje od složitějšího půdorysu muslimské vesnice, vzdálené od Matčina Brda jen půl kilometru, kde zastavěné jádro obce s novou mešitou kruhovitě obepíná cesta, z níž vybíhají výpadové komunikace do několika stran. Půdorys českých vesnic stejně jako sousedních obcí s výjimkou muslimských Konjuchovců připomíná spíše vesnice v Chorvatsku na druhé straně Sávy, které jsou však podstatně delší, řadové a se štítovou orientací k cestě. Tuto orientaci, běžnou i ve Slavonii a v Banátě, nahrazuje v českých vesnicích Bosny boční orientace domů k řídicí ose. Je to orientace původní, protože se dochovala u nejstarších domů, postavených po zrušení nouzových obydlí kolem roku 1900.
      Nová Ves i Mačino Brdo vyhlížejí jako dobře udržované obce a jejich hlavní ozdobou jsou květinové předzahrádky u jednotlivých obydlí, oddělené někde od cesty živými ploty. Zatímco v Nové Vsi je menší katolický kostel, Mačino Brdo patří církevně k Prnjavoru, v jehož okolí vedle katolických Chorvatů, Čechů, Poláků a Italů žijí pravoslavní Srbové i muslimové. Skrytou dominantou Mačina Brda je jen hřbitovní kaple na svahu nad vesnicí.
      Použití stavebního materiálu je dáno přírodním prostředím, a proto nepřekvapují zprávy informátorů, podle nichž kolonisté roubili stavby z bukového [/] dřeva a z vnější i vnitřní strany je omazávali hlínou smíšenou s plevami.5) k vytvoření úplnějšího obrazu prvních českých příbytků v Bosně máme k dispozici pozoruhodnou fotografii z roku 1896, zachycující příchod volyňských Čechů do Mačina Brda.6) Na snímku vidíme kromě skupiny mužů, žen a dětí přivezené zemědělské nářadí a několik staveb. Zatímco v pozadí obrázku se matně rýsují patrně hospodářské budovy se sedlovými šindelovými střechami, po pravé straně stojí prkenná stavba, zřejmě sloužící k dočasnému ubytování, a vpředu pak rozestavěná chalupa obdélného půdorysu s vyplétanými stěnami ohozenými blátem. Konstrukce je viditelná v nedokončené štítové stěně, kde pletivo vyplňuje plochu mezi sloupky. Sedlovou šindelovou střechu nese hambálkový krov. Autentické potvrzení pletené stavby v Mačině Brdu roku 1896 je zvlášť zajímavé, protože ve slavonských a banátských vesnicích jsme se s pletenými stavbami nesetkali u Čechů, ale převážně jen u domácího obyvatelstva. Protože poslední pletené a roubené domy v Nové Vsi a Mačině Brdě zanikly už ve třicátých letech a zbytky starších konstrukcí se ojediněle udržely jen u některých hospodářských objektů, můžeme pouze předpokládat, že technika roubení nebo pletení u českého i bosenského domu byla v podstatě shodná.7) Důležité je i zjištění, že koncem 19. století se české domy stejně jako v celé Bosně pokrývaly šindelem, ačkoliv do současné doby jsou z tradiční krytiny v obou vesnicích dochovány na hospodářských stavbách jen došky. Češi totiž bezprostředně po svém příchodu byli nuceni pokrýt střechy šindelem, avšak po prvních sklizních žita se vrátili

170

k výrobě došků. Domácí obyvatelstvo se tedy od Čechů učilo jak pěstování žita, tak i výrobě došků z žitné slámy, až do té doby tam zcela neznámých.8)
      První roky byly pro přistěhovalce těžší, než ukazuje zmíněná fotografie, a to zvláště v zimním období, které prý Češi prožili v "zemňankách". Byly to do země zapuštěné prkenné boudy se sedlovou střechou krytou šindelem nebo jen kapradím. Jednoduché přístřeší, oházené hlínou, lemoval kanálek k odtoku vody. Mezi kolonisty se dodnes traduje výrok bohatého starousedlíka, který prohlásil, že jestliže Češi přežijí první zimu v nouzových obydlích, bude je celý rok živit "žemličkami". Některé rodiny žily se dvěma až třemi rodinami v jedné místnosti. 01_8apxfnx
      V Nové Vsi se zvláště u hospodářských staveb setkáváme se stěnami postavenými z nepálených cihel ("vepřáky", "vepřovice"), z nichž se dříve budovaly i obytné domy. Nezískali jsme však žádné informace o nabíjených stavbách, i když ani jejich existenci nemůžeme z českých vesnic Bosny zcela vyloučit.9) Vepřovicemi se nejčastěji vyplňovala tzv. "ryglovaná" konstrukce, běžně používaná v celé Bosně. Domácí obyvatelstvo ji převzalo od Turků v 16. století a v českých vesnicích se objevily první ryglované domky kolem roku 1920. s výjimkou menších hospodářských staveb, které bývají neomítnuté, ryglované stavení nerozeznáme zvenčí od zděného domu. Teprve po odstranění omítky zjistíme, že stěnu tvoří dřevěná kostra, skládající se ze sloupků (dub, buk, habr), zapuštěných nahoře i dole do vazného trámu z tvrdého dřeva;10) sloupky bývají od sebe vzdáleny asi dva metry a v rozích navíc [/] zpevňují stěnu vzpěry (šprajce"). Jde tedy v podstatě o hrázděnou stěnu, jejíž kostra má však na rozdíl od středoevropského hrázdění výlučně tektonickou funkci. k starším výplním patří svisle či vodorovně kladené kolíky mezi sloupky (srbsky "dizma") nebo pletivo (srbsky "šeper"), omazané hlínou, smíšenou s plevami nebo řezankou. Ryglovanou stavbu s výplní ze svislých kolíků jsme zjistili jen v ukrajinském domě z roku 1914 v Prnjavoru při cestě do Mačina Brda (ul. Ranka Šipke 71), kde prahový trám nahrazuje nízká kamenná podezdívka.11) Před druhou světovou válkou se místo vepřovic používalo k výplni kostry také pálených cihel.
      Stěny ryglovaného domu, budované na půl cihly, vynikají především pružností a odolností při otřesech země, jak se opět potvrdilo. před časem při velkém zemětřesení, jež postihlo Banju Luku.
      Kolem roku 1930 se počaly stále více stavět domy z cihel, které si Češi sami vypálili. Poněvadž v okolí není k dispozici žádný kámen, dávaly se nejprve pálené cihly i do základů a teprve později přiváželi venkované kámen ze vzdálenějších míst.
      V českých vesnicích v Bosně dnes převládají zděné domy. Dochované ryglované stavby se konstrukčně neliší od ryglovaných domů starousedlíků s výjimkou střech, které jsou na rozdíl od bosenských čtyřokapových vždy sedlové a obvykle se pokrývaly doškem. s výstavbou zděných domů se slaměná krytina nahrazovala pálenými taškami.
      Základní rozdíl mezi půdorysem slovanského domu v severních oblastech a domovým půdorysem Chorvatů, Srbů a Bulharů spočívá ve vzniku síně,

171

připojené na severu k obytnému jádru (jizbě) podle L. Niederla před 11. stoletím. Západoslovanská jizba se tak stala přístupnou prostřednictvím síně, zatímco jihoslovanská obytná kuča s ohništěm je dosud přístupná přímo zvenčí nebo z otevřené podsíně. A tento diferenční znak, spočívající ve vstupní prostoře, k níž se jak u západoslovanského, tak u jihoslovanského domu připojovaly další místnosti addicí, je také základní rozlišovací kritérium v Bosně mezi domem starousedlíků a českých kolonistů.
      Český kolonizační dům stejně jako kolonizační dům ukrajinský nebo polský je obdélného půdorysu se středovou průchozí "síní", po jejíž jedné straně leží "kuchyň" (někde s vestavěnou komůrkou) a po druhé straně "seknice" (u Moravanů "seknica"). Kuchyň i světnice jsou přístupny jen zevnitř, nikoliv z otevřených podsíní, které se zde ve srovnání se Slavonií vyskytují řidčeji podél nádvorní okapové stěny. Pro půdorysnou skladbu tohoto domu je tedy charakteristická vstupní síň, kterou u bosenského domu představuje kuchyně, označovaná do doby, než došlo k odstranění otevřeného ohniště, jako "kuča".12) Muslimský dům v sousedních Konjuchovcích je čtvercového půdorysu zpravidla o čtyřech místnostech.
      Základní půdorys českého kolonizačního domu se dále rozvíjel zvláště po první světové válce, kdy byl ovlivňován i bosenským domem.13) Tak v Nové Vsi (vedle č. 36) jsme zjistili obytné stavení s asymetricky umístěnou síní podél nádvorní stěny, z níž je přístup do kuchyně a odtud do světnice; v zadní části síně, chráněné ze dvora otevřenou podsíní zvanou "ganěk", je komora. Podobnou půdorysnou va[/]riantu má dům z roku 1937 rolníka A. Bedana v Mačině Brdě (č. 28, pův. 12 jiter), kde z uzavřené verandy se vstupuje do malé síně, v jejíž zadní části je "špajzka". Po levé straně síně leží odtud přístupná kuchyně, za níž jsou do hloubky domu za sebou umístěny dvě světnice. Na "hůru" vede žebř ze síně.14)
      Přes půdorysnou variabilitu, zdánlivě překrývající tradiční trojdílný dům, je existence síně jako komunikační prostory neklamným svědectvím české provenience. Síň se objevuje i v novostavbách, kde ji Češi stále nazývají "síní" na rozdíl od "verandy" ("terasy"), která má charakter přístavby, jež se však stále pevněji připoutává k obydlí. v půdorysu nově budovaných rodinných domků bývá kromě verandy a síně umístěna kuchyň s komorou a dvě světnice.15)
      Zatímco v půdorysu si český kolonizační dům podržel vlastní specifické znaky, v interiéru na první pohled zjišťujeme cizí vlivy. Tento pozoruhodný jev není omezen jen na české lokality v Bosně, ale je obecně platný pro všechny národnosti Bosny i Hercegoviny, které byly v tomto směru značně ovlivněny islámsko-orientální bytovou kulturou.16) v českých domácnostech v Bosně se totiž setkáme s něčím, co nevidíme v ostatních našich jazykových ostrovech Jugoslávie a ovšem ani v Čechách. v bytech zařízených starším nebo už novým nábytkem každého cizího návštěvníka překvapí pestrobarevné koberce obdélných i čtvercových tvarů; běhouny bývají v bohatších domácnostech položeny už v síni stejně jako v kuchyni se klade koberec přes linoleum.17) Barevně se zvlášť vyjímají úzké "poňa

172

vy", které tkají muslimky. Interiér vhodně doplňují také pestré přehozy a deky rozprostřené na divanech a gaučích. Ve všech místnostech vládne pozoruhodná čistota a domácí lidé bez výjimky stejně jako hosté už před vstupem do síně či v síni se přezouvají do domácí obuvi nebo - spěchají-li do bytu jen na okamžik - vejdou dovnitř naboso.
      Záliba v kobercích a pestrých závěsech podobně jako mimořádný, někdy snad až přehnaný smysl pro čistotu v by tě byl vtisknut českým interiérům v Bosně postupem času islámským vlivem. Není nezajímavé zjištění, že tento silný vliv způsobil také odstranění některých zvyků, narušujících čistotu bytu. Zde máme především na mysli štědrovečerní nošení slámy do světnice, které zaniklo už před první světovou válkou, kdy se v interiérech nahrazovala hliněná země dřevěnou podlahou. Nábytek a jeho rozmístění, podobně jako zařízení a vybavení bytů je obdobné jako např. u Čechů v Banátě,18) avšak v Bosně na rozdíl od Panonie nevidíme v oknech okenice, ale jen záclony a rolety. v jedné české domácnosti v Mačině Brdě jsme si povšimli, že hospodář po příchodu ze dvora nejraději odpočívá v kuchyni podle orientálního způsobu na nízké židličce; z tohoto případu není však možno hned vyvozovat obecnější závěry, neboť studium těchto otázek by si vyžadovalo podstatně delšího pobytu v teréně.
      V době příchodu Čechů do Bosny na samém konci 19. století se v kučích starousedlíků ještě vařilo na otevřeném ohništi, které mnohde přetrvalo až do druhé světové války. Češi v té době už jistě znali sporáky, avšak je pravděpodobné, že v počátečních nouzových podmínkách i oni používali primitivního [/] topeniště. Dnes se vaří převážně na kovových sporácích a zděné ,,plotny" s kamny se dochovaly jen ve starších interiérech. Světnici si vytápějí železnými kamny a v nově zařízených domácnostech se často topí naftou.
      Z tradičních topenišť jsou dosud v některých usedlostech v provozu chlebové pece, které zde opět představují místní zvláštnost, protože kromě nejbližšího okolí českých lokalit se na území Bosny nikde neobjevují. Typologicky souvisejí s chlebovými pecemi, které známe z panonské oblasti, odkud je mohli přinést do Bosny slavonští Češi. Stojí samostatně mimo obydlí v areálu dvora nebo na okraji zahrady a jsou postaveny z cihel, kamene a hlíny na nízkém základě; mají oválný tvar s polokruhovitým otvorem vpředu na sázení chleba a překrývá je sedlová stříška z prken. Chléb (někdy i maso) se v nich peče obvyklým způsobem.19)
      Chlebová pec na dvoře českých usedlostí není v Bosně jedinou zvláštní stavbou, ale řadí se k ní také stodola, kterou si kolonisté udrželi v oblasti, kde byla neznámým pojmem. Bývá umístěna v zadní části dvora rovnoběžně s obydlím, avšak tak, aby se štítové stěny nepřekrývaly; stojí tedy vysunuta na jednu stranu od domu, což umožňuje vjezd z cesty přímo na mlat, kterým je možno projet až do zahrady. Starší stodoly jsou dosud dřevěné (z desek přibitých k sloupkové konstrukci), novější mají dřevěné výplně mezi zděnými pilíři. Sedlové střechy s volnými štíty bývají dosud v některých usedlostech pokryty doškem. Ve všech případech zachovávají klasický půdorys o středovém "mlatu", po jehož obou stranách leží "přístodůlky", sloužící

173

k uložení sena, slámy a plevů. Mezi mlatem který obvykle z obou stran uzavírají dvojkřídlová vrata, a přístodůlky bývá jednometrové hrazení. Seno, které se nevejde do stodoly, ukládají hospodáři nad chlévy nebo do oborohu; sláma bývá nejčastěji složena u zahrady v zadní části dvora ve "stožkách",20) dodávajících usedlostem v celé Bosně typický ráz.
      V posledních letech se objevují stodoly i v bosenských usedlostech. Většinou si je budují rodiny z úspor, získaných z výdělků v zahraničí. z cihel postavené zvýšené stodoly vynikají obloukovitě sklenutým vjezdem na mlat, po jehož jedné straně leží přístodolek a po druhé chlév. Tyto stodoly poznali jugoslávští dělníci v západním Německu.
      Dalším specifickým znakem usedlostí volyňských Čechů v Bosně jsou oborohy na seno s posuvnou čtyřokapovou stříškou o čtvercovém půdorysu (přibližně 3x3 m). Oborohy, nazývané kolonisty "brochy", vidíme i na dvorech Ukrajinců a výjimečně také v hospodářstvích domácího obyvatelstva. Typologicky se shodují s oborohy z východokarpatské oblasti.
      V žádné kolonizační ani bosenské usedlosti nechybějí "chlívy", které Češi stavějí obvykle kolmo k obydlí. Bývají vybudovány ze dřeva nebo v ryglované konstrukci s výplní z nepálených cihel, novější chlévy jsou zděné. Na dvoře, dnes obvykle ohrazeném laťkovým plotem, stojí ještě další objekty, jako prasečí chlívky, kurník, v blízkosti obydlí záchod ap. Postrádáme zde však různé pletené stavbičky, vlastní domácímu obyvatelstvu. Na rozdíl od bosenských hospodářství vynikají nevelké dvory kolonizačních usedlostí pravidelnější zástavbou a podstat[/]ně větší uzavřeností dvora, který u některých venkovských domů starousedlíků není ani vytvořen.
      V našich vesnicích je nedostatek vody. v prvních letech nedostatek pitné vody tam dokonce způsobil rozšíření malárie. v době sucha musejí lidé trpělivě čekat v řadě před několika studnami, jež jsou k dispozici.21) Majitelům studní se za vodu platí čtyřicet nových dinárů ročně nebo jednodenní pomocí při polních pracích. Voda se nosí ve "vědrech", zavěšených na "vážkách".22) Lidé vodou velmi šetří a v době dešťů ji shromažďují ve velkých obdél

Dřevěná "pecara" k pálení slivovice. Nová Ves 37. Foto J. Vařeka 1971.

174

Oboroh ("broch") na seno, "stoh" slámy. Mačino Brdo 28. Foto J. Vařeka 1971.

ných "jamách", vykopaných v zadní části dvora nebo na zahradě; voda z jam je určena dobytku, k praní a mytí.[/]
      Teoretické závěry
      Češi žijící v Bosně tvoří nejmenší český jazykový ostrov v Jugoslávii. z etnografického hlediska je zároveň jeden z nejzajímavějších, protože kolonisté, kteří tam připutovali v devadesátých letech minulého století z Volyně, si uchovali v tomto značně odlišném prostředí základní znaky své kultury. Zvlášť je pozoruhodné, že v podstatě zůstala nedotčena cizími vlivy také jejich hmotná kultura, která - jak víme ze studia jiných jazykových ostrovů - se mění a přizpůsobuje podmínkám kolonizovaného území nejrychleji. v Nové Vsi a Mačině Brdě, které Češi v Bosně založili, jakoby akulturační proces, zákonitě postihující ve větší nebo menší míře jazykový ostrov v jinonárodním prostředí, byl na rozdíl od českých vesnic ve Slavonji a v Banátu teprve na samém počátku. v obou vesnicích se uchovala základní struktura české usedlosti s trojprostorovým obydlím se síní a ohraničeným dvorem s chlévem, stodolou a dalšími drobnými hospodářskými stavbami. Jak uvedený domový půdorys, tak některé hospodářské budovy (především stodola) jsou bosenské usedlosti cizí. Češi přinesli do Bosny a také do současnosti uchovali oboroh i chlebovou pec, která je panonského typu. Domácí obyvatelstvo učili pěstovat brambory a sít žito, z jehož slámy Češi jako první v Bosně vázali došky k pokrytí střechy. Přírodní prostředí ovšem podmiňovalo použití materiálu ke stavbě obydlí, hledání nových způsobů získávání vody atd. Kolonisté převzali od starousedlíků i tzv. ryglovanou konstrukci a z islámsko-orientální kultury, která na tomto území není zdaleka zanedbatelná. určité bytové prvky, které z této kultury při

175

jaly také ostatní národnosti žijící v Bosně i Hercegovině.
      Tyto poznatky jsou mimořádně důležité i pro etnografickou teorii jazykových ostrovů. Západoněmecká badatelka I. Weber-Kellermannová totiž na základě výzkumů německých jazykových ostrovů v jihovýchodní Evropě vyslovila tezi,23) v zásadě přejatou i V. Frolcem,24) podle níž kolonisté, zpravidla rekrutovaní z pauperizovaných vrstev obyvatelstva, nikdy neb-li nositeli typických forem tradiční kultury a způsobu života příslušného národa, a proto v jinonárodním prostředí podléhali poměrně rychle cizím vlivům. Také volyňští Češi, přicházející [/] do Bosny, byli především drobní řemeslníci a zemědělci, jejichž kultura byla již v sedmdesátých letech minulého století ovlivňována ukrajinským prostředím; přesto však si čeští kolonisté jak na Volyni, tak v Bosně uchovali základní rysy své kultury. Na obou územích byla ovšem jejich lidová kultura obohacována novými prvky, avšak její jádro zůstalo neporušeno a původní. Příklad českého jazykového ostrova v Bosně ukazuje, že i nejchudší vrstvy obyvatelstva mohou být a také jsou nejen nositeli své kultury, ale že ji za určitých podmínek dovedou podržet a pod vlivem nových příkladů dále rozvíjet a obohacovat i v jinonárodním prostředí.[/]

Poznámky
1.
      J. Vařeka, Zum Problem der Integration des Bauernhauses in den tschechischen Dörfern in Slawonien. Ethnologia slavica 3, 1971, Bratislava 1972, 107-127; týž, k otázce interetnických vztahů v lidovém stavitelství českého jazykového ostrova na území jižního Banátu, Národopisný věstník československý, v tisku.
2.
      Srovnej např. V. Frolec, k otázce vlivu kolonizačních proudů na vývoj lidového domu v Podunají. Narodno stvaralaštvo 29-32 (1969), 377-384.
3.
      Mačino Brdo u Prnjavoru, Nová Ves, která je součástí Bosanského Kobáše, a Vranduk u Doboje, z něhož Češi reemigrovali do staré vlastí po roce 1945. - Bližší historicko-demografické údaje o těchto vesnicích přinese článek I. Heroldové v NA.
4.
      D. Drljača, Češi a Moravané v Mačině Brdu. Jednota 26, č. 22 (29. V. 1971), 15.
5.
      Sdělil např. A. Bedan (nar. 1906), rolník, Mačino Brdo 28 (pův. 12 jiter polí).
6.
      Fotografii vlastní paní učitelka Zd. Hájková (Prnjavor, Nova Kapivaševiča 34), které - stejně jako ostatním krajanům - jsme zavázáni díky za účinnou pomoc a spolupráci při krátkodobém národopisném výzkumu českých vesnic v Bosně v říjnu 1971. Za některé informace děkujeme také pracovníkům etnografického oddělení Zemského muzea v Sarajevu.
7.
      M. Kadić, Seoska arhitektura u Bosni i Hercegovini, Sarajevo 1968; A. Bugarski, Naselja, zgrade i pokućstvo. Glasnik Zemaljskog muzeja u Sarajevu, Etnologija 19 (1964), 63-94.

176

8.
      Došky se kladly na střechu stejně jako v Čechách klasy dolů s výjimkou první řady podél okapu, kde se "záklasníky" pokládají klasy vzhůru. Hřeben střechy přidržují "kleče" - asi metr dlouhé a nahoře zkřížené kolíky, přibité k tyči na hřebenu střechy. 01_8aebxfnx
      Obdobné zemljanky budovali Češi po svém příchodu do Volyně (viz I. Heroldová, Ethnografické zvláštnosti ve způsobu života a kultuře volyňských Čechů, Český lid 44 (1957), 145).
9.
      D. Drljača píše, že v okolí Mačina Brda stavěli Němci domky z nabíjené žlutky (Drljača 1971, 15).
10.
      Spodní vaznice se dosud jmenuje "podvale".
11.
      Majitel užívá pro svůj dům označení "valkovana kuča".
12.
      Bugarski 1964, 66-68.
13.
      Stavení K. Vaškové v Nové Vsi (č. 31, dříve 11 jiter polí) z roku 1930 zůstalo trojdílné, ale za vstupní předsíní, zde zvanou již "predsoblje", je vydělena kuchyň se sporákem a po pravé straně předsíně komora zvaná "spremište", z níž vede žebř na půdu. v levé straně předsíně jsou dveře do světnice, procházející na rozdíl od zadní světnice celou hloubkou domu (přední světnice slouží dnes také jako komora). Do zadní světnice vedou dveře nejen z vydělené komůrky, ale i z kuchyně. Zápraží přechází podél předsíně a přední světnice v "ganěk".
14.
      Nejstarší informátoři ještě pamatují na doby, kdy v síni stávala "žerňa" na drcení zrna.[/]
15.
      Domek rodiny Hájkovy, Prnjavor, ul. Nova Kapivaševiča 34.
16.
      Srovnej Bugarski 1964, 84.
17.
      V Mačině Brdě (č. 28) jsme uviděli v prostě zařízené kuchyni u sporáku linoleum, uprostřed kuchyně velký koberec a v místě, kde se přes něj nejvíce chodí, ještě rozprostřenou "poňavu".
18.
      J. Vařeka, K otázce interetnických vztahů v lidovém stavitelství českého jazykového ostrova na území jižního Banátu, c. d., v tisku.
19.
      Postup pečení chleba jsme podrobně fotograficky zdokumentovali v Mačině Brdě. - Na Volyni měli Češi umístěny chlebové pece v síni, u novějších domů v komoře (I. Heroldová 1957, 147).
20.
      Střední kůl, kolem kterého je sláma uložena, se nazývá "stožina".
21.
      V Nové Vsi, kde stojí přes šedesát stavení, je necelých deset studní; některé jsou hluboké přes třicet metrů.
22.
      Srbové nosí kbelíky s vodou na "obramenici", na jejichž okrajích slouží k zavěšení nádoby místo řetízků záseky.
23.
      I. Weber - Kellermann, Zur Frage der interethnischen Beziehungen in der "Sprachinselvolskunde". Österreichische Zeitschrift für Volkskunde 62 (1959), 38-39.
24.
      Frolec 1969, 379.

177

DIE VOLKSBAUKUNST IN DEN TSCHECHISCHEN DÖRFERN BOSNIENS (Beitrag zum Studium der tschechischen Sprachinsel)
      Zusammenfassung

Die Tschechen in Nová Ves (Neudorf) und Mačino Brdo bei Prnjavor in Bosnien bilden die kleinste tschechische Sprachinsel in Jugoslawien. Vom ethnographischen Standpunkte ist diese zugleich sehr interessant, weil die Kolonisten, welche hierher in 90. Jahren des abgelaufenen Jahrhunderts aus Wolhynien zugewandert waren, in diesem bedeutend verschiedenen Milieu die Grundabzeichen ih[r]er Kultur sich erhalten haben. Besonders ist es merkwürdig, dass ihre Sachkultur von fremden Einflüssen unversehrt blieb, welche - wie man aus dem Studium andere Sprachinseln kennt - sich am schnellsten ändert und den Bedingungen des kolonisierten Gebietes anpasst. In Nová Ves und Mačino Brdo findet man den Anpassungsprozess im Gegensatze zu den tschechischen Dörfern in Slawonien und Banat erst am Anfang. In beiden Dörfern erhielt sich die Grundstruktur der tschechischen Ansässigkeit mit Dreiraumwohnung mit Hausflur und mit Hof, Stall, Scheune und weiteren kleinen Wirtschaftsbauten. Sowohl der obenerwähnte Hausgrundriss, als auch einige Wirtschaftsgebäude (vor allem die Scheune) mit Einbeziehung der planmässigen Hofverbauung sind der bosnischen Ansässigkeit wesentlich fremd. Die Tschechen brachten nach Bosnien und bis zur Gleichzeitigkeit erhielten sich den Heuberg und den Backofen (Typus slawonisch). Sie lehrten die einheimische Bevölkerung Kartoffeln pflegen und Korn säen, aus dessen Stroh die Tschechen als die ersten in Bosnien die Strohschauben zur Dachbedeckung banden. Allerdings das Naturmilieu bedingte die Benützung des Materials zum Wohnungsbau, die Suche der neuen Arten der Wassergewinnung, die Pflege anderer landwirtschaft­ lichen Produkte usw. Die Kolonisten übernahmen von den Altansässigen auch die so[]genannte "ryglovaná kon[/]strukce" (das Fachwerk) und aus der Islam-Orientkultur. welche man in diesem Gebiete nicht ausserachtlassen kann, bestimmte Wohnungselemente, wie das Wohlgefallen an die Teppiche, Vorhänge, Mustersauberkeit der Interieure u. ä., welche aus dieser Kultur auch alle andere Nationalitäten in Bosnien und Herzegowina angenommen haben.
      Aus den gewonnenen Wahrnehmungen leitet der Autor auch die Beschlüsse für die ethnographische Theorie der Sprachinseln ab. Die westdeutsche Forscherin I. Weber Kellermann nämlich auf Grund der Forschungen von deutschen Sprachinseln in Südosteuropa äusserte die These, welche grundsätzlich auch V. Frolec übernahm, nach derer die Kolonisten, zumeist von den pauperisierten Bevölkerungsschichten, niemals Träger der typischen Traditionskultur formen und der Lebensweise des zugehörigen Volkes waren, und deshalb im Andersvolksmilieu verhältnismässig schnell fremde Muster übernahmen. Auch die Tschechen aus Wolhynien, die nach Bosnien gekommen sind, waren vor allem kleine Handwerker und Landwirte, deren Kultur schon in 70. Jahren des 19. Jahrhunderts vom ukrainischen Milieu beeinflusst wurde, jedoch behielten sie sowohl in Wolhynien, als auch in Bosnien die Grundrisse ihrer Kultur. In beiden Gebieten wurde ihre Volkskultur durch neue Elemente bereichert, jedoch blieb ihr Kern unbeschädigt und ursprünglich. Der Beispiel der tschechischen Sprachinsel in Bosnien zeigt, dass auch die ärmsten Bevölkerungsschichten Träger ihrer Kultur sein können und auch sind, aber dass sie diejenige unter den bestimmten Bedingungen behalten, und unter dem Einfluss der neuen Vorbilder auch in Andersvolksmilieu weiter entwickeln und bereiche[r]n können.

178

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X - 1973, č. 3

VÝZNAM A MÍSTO JOSEFA PTAŠINSKÉHO V JUGOSLÁVSKÉ ETNOLOGII [obsah]


      ZORICA ŠIMUNOVIĆ, Etnološki zavodu JAZU, Záhřeb1)
      Počátky vědeckého zájmu o národopis u jugoslávských národů spadají, jako ve většině evropských zemích, do 19. století. Je to doba prvých pokusů o systematický sběr národopisného materiálu. Ivan Kukuljević Sakcinski, Valtazar Bogišić a Friedrich Kraus vvpracovávají první národopisné dotazníky. Mezi nadšenci, kteří se na sklonku minulého století zasloužili o národopis Istrie, najdeme i jméno Čecha - Josefa Ptašinského.
      Josef Ptašinský se narodil 1. 2. 1864 na Moravě. Po skončení bohosloveckých studií odjel do Istrie, kde už v r. 1890 působil jako farář v osadě Sv. Ivana ze Šterna (pazinský okres)2). Byla to doba bojů zdejších Chorvatů a Slovinců za národní samostatnost. Ptašinský, přívrženec Kollárova panslavismu, viděl ve slovanském obyvatelstvu Istrie potomky "velike matere Slave", jejichž národní vědomí je třeba probudit a posílit. Za jednu z forem, jak toho docílit, pokládal Ptašinský uvědomění si významu vlastní národní kultury a její správné ocenění.[/]
      "A i pak samo onaj narod nedaje se prodati, koj sebe dobro poznaje; pa dokle ima svoju pjesmu, pripovest i običaje, neće se pogubiti". Shromažďováním národopisného materiálu ze života istrijských Chorvatů a Slovinců chtěl Ptašinský pomoci při objevování těchto kulturních hodnot. Měl v úmyslu napsat monografii o Istrii a Kvarnerských ostrovech, jakýsi "národní památník" určený příštím generacím. O jeho podrobných záměrech, stejně jako o znalostech a odborné erudici hovoří jeho autorizované provolání "Chraňme národní bohatství"3), otištěné r. 1890 v "Naši sloze", chorvatských novinách vycházejících v Terstu.4) Jemu a rukopisné pozůstalosti uložené v Odboru za narodni život i običaje JAZU v Záhřebu vděčíme za to, že se dnes můžeme o Ptašinském a o jeho činnosti dozvědět více.
      Ptašinský si brzy uvědomil, že úkol, který si předsevzal, je nad jeho síly. Provolání bylo výzvou ke čtenářům, aby mezi lidem sbírali a zapisovali doklady o životě a kultuře, jež měly posloužit k na

179

psání zamýšleného díla. Je třeba vyzvednout, že nemělo zůstat jen u písní, pohádek a obyčejů, ale v této, jak sám říká, "Etnografii slavenskog puka u Istrii" měl být zachycen rovněž veřejný a domácí život Chorvatů a Slovinců v Istrii, jejich vzájemné hospodářské, kulturní a etnické vztahy. Ve zmíněné stati hovoří Ptašinský i o sobě. Uvádí totiž, že "materiály k tomuto veledůležitému, ale pracnému dílu počal přede dvěma lety sbírat jeden poctivý vlastenecký kněz, původem Čech (totiž autor této knihy), který zamýšlí je vydat česky a chorvatsky. Už několik let žije mezi naším lidem a sebral opravdu pěkný materiál. Podařilo se mu získat mnoho fotografií lidových krojů a některých míst v Istrii, ale protože nemá prostředky, aby procestoval celou Istrii a Kvarnerské ostrovy a poznal ze všech stránek náš slovanský lid tak, aby dílo bylo co nejúplnější, obracíme se tímto jménem svým i jeho ke všem našim vlastencům, zvláště pak k našim vlasteneckým kněžím a učitelům a prosíme je, aby ve prospěch naší národní věci podali jemu i nám pomocnou ruku..."
      Ptašinský měl v Istrii své předchůdce. Redakce "Naší slogy" vydala "Hrvatske narodne pjesme u Istrii i na kvarnerskih otocih", které sebrali Košar, Laginja, Fabris, Volčić ad. v reprezentační publikaci "Austro-ugarska u rieči i slici" vyšla stať prof. Vjek. Spinčiče o životě slovanského lidu v Istrii a konečně dr. Matko Laginja vydal knížku "Občina Kastav", věnovanou jedné istrijské osadě. Ovšem žádný z nich nekoncipoval své dílo tak všestranně jako Ptašinský.[/]

Josef Ptašinský

      Ve svém apelu obrací se především k učitelům a kněžím, jako osobám nejdůvěryhodnějším a současně svým vzděláním a vlasteneckým cítěním k tomuto úkolu nejpovolanějším ("Komu ochotněji náš sedlák otevře své srdce než svému knězi, učiteli,

180

svým vůdcům? A současně má každý vlastenec poučnou a prospěšnou zábavu ve volném čase"). Ptašinský hovoří o tom, že je třeba zachránit, co se ještě dá, "dříve než dnešní "liberální" svět v této době páry, železnice a telegrafu zničí i poslední stopy básnictví v našem lidu... Bohužel, v některých krajích náš lid stále více zavrhuje svůj lidový kroj a obléká se do cizích šatů, "do ducha ciziny" a ničí přitom svůj národní charakter a svůj jazyk".
      Na všeobecný úvod navazuje národopisný dotazník, jak a co sbírat. Ptašinský jím chtěl obsáhnout celou lidovou kulturu. Jeho dotazník, tak jak byl uveřejněn, by zaplnil pět stran strojopisu. Kromě všeobecných údajů zahrnuje obydlí (včetně stavebních technik), interiér, oděv, řemesla, zvyky a obyčeje výroční a rodinné, pověry, folklór, lidové léčení, obyčejové právo, dialektologické názvosloví archaismy atd.
      Abychom si mohli učinit představu o šíři jeho záběru i o požadavcích, které měl na sběratele, uvedu některé body jeho dotazníku s poznámkami, jež svědčí o moderním přístupu Ptašinského k terénní práci.
      Pokud jde o samotnou osobu sběratele, uvádí Ptašinský, že se má obracet na starší lidi, protože jejich vyprávění je "cennější, protože je původnější..." Pokud jde o folklór zdůrazňuje, že je třeba zapisovat v jazyce, kterým vypravěč hovoří, bez jakéhokoli vylepšování a upravování. "Písně nechť se zapíší i s chybami a provincionalismy, jak je lid zpívá a ať se zaznamenávají příležitosti, při nichž se zpívají ... I když lidové písně mají velikou cenu, jsou nedokonalé, není-li u nich uveden [/] nápěv ... A proto nechť každý, kdo sbírá písně, usiluje o to, aby vedle slov získal i nápěv a ten ať zapíše v notách! Kdo sám není hudebně vyškolen, lehko najde pomocníka školeného v hudbě a zpěvu zvláště mezi učiteli". Největší část dotazníku je věnována obyčejovému právu, o němž říká, že "je velmi důležitá věc, ale současně i velmi obtížná pro toho, kdo nepřečetl žádnou knihu. Kdo by tudíž chtěl specielně sbírat obyčejové právo, tomu naše redakce (Naše sloga) ochotně dá příslušné návody." Kromě jiných otázek vztahujících se např. k svatbě, koupi apod., uvádí Ptašinský tyto dotazy: Jaká práva a povinnosti a práce vyplývají muži vůči ženě a naopak? Jakou moc a do kdy mají rodiče nad dětmi vlastními a adoptivními? Příčiny, proč se naši rolníci mezi sebou soudí a důvody těchto pří? Existuje pohostinnost a v jaké míře a jaké jsou při ní zvyky. Jaké jsou nejobyklejší zločiny a přestupky mezi lidmi a které z nich se pokládají za nejhorší? Jak se trestalo v minulosti a jak dnes? Jaká práva mají ženy u těchto soudů? Existují při obecních soudech obhájci, kolik bývá svědků a kdo je za ně připouštěn? Kolik je druhů přísah? Co se říká o křivé přísaze a jakými důkazy se dokazuje? Jak se provádí odsouzení a jakou má formuli? Jaké odsouzení se pokládá za malou a jaké za velkou ostudu? v čem se vidí velké a v čem malé porušení práva? Co si myslí lidé o cizích ná rodech a zemích? Jaké mají o nich povídky, přísloví a písně? Rozlišují se spíše podle jazyka či náboženského vyznání? Co si vypráví lid o válce s cizím národem a jaké mínění má o vojácích? Jak řadí státy podle velikosti a síly ten, kdo nechodil do školy?

181

Rukopis prohlášení "Sačuvajmo narodno blago", Naše Sloga 1890 r.

Část rukopisu J. Ptašinského z prohlášení "Sačuvajmo narodno blago".

182

Dívky z okolí Tinjana, kraj Pazina. Foto J. Ptašinský.

Dívky z okolí Kopru. Foto J. Ptašinský.

183

Mladá žena u studny. Istrie. Foto J. Ptašinský.

Mlékařka z okolí Terstu. Foto J. Ptašinský.

184

      Ptašinský patřil k pokrokové inteligenci své doby a musel proto znát výsledky kulturního snažení prostředí, ve kterém žil. Dá se předpokládat, že Ptašinský znal činnost "Društva za jugoslavensku povjestnicu i starine", založeného v roce 1850 v Záhřebě.5) Rok po svém založení, v r. 1851, počala Společnost vydávat časopis "Arkiv za povjestnicu jugoslavensku", jehož hlavním redaktorem byI lvan Kukuljević Sakcinski. Už v prvém čísle klade Kukuljević otázky všem přátelům domácích starožitností a jugoslávské historie, určené všem, kteří jsou ochotni spolu pracovat při sběru materiálů z národní historie. Kromě otázek vztahujících se k historii a archeologii, obrátil Kukuljević pozornost i na lidové obyčeje, pověry a legendy.
      Pokud jde o obyčejové právo, jistě posloužil Ptašinskému jako vzor Bogišićevův "Naputak za osnivanje pravnijeh običaja, koji živu u narodu."6) Bogišić jako školený právník zpracoval ve svém Návodu šířeji než Ptašinský tradiční obyčejové právo. Do nejmenších podrobností rozpracoval otázky ke studiu struktury zádružní formy rodiny, protože i svá jiní díla věnoval tomuto problému. Ptašinský se naproti tomu nepustil do podrobného rozpracování těchto otázek. Důvodem bylo chybějící právnické vzdělání. Možná, že určitou úlohu sehrály i společensko-historické poměry Istrie, které vytvořily a udržely trochu jinou formu rodiny než byla ta, která posloužila Bogišićevovi za východisko v jeho práci.
      Možná, že bude dobré připomenout ještě jeden národopisný dotazník, jež mohl být Ptašinskému dostupný. Je to dotázník Friedricha Krausse. Krauss [/] prožil dětství ve Slavonii a znal dobře chorvatsky, což mu později, jako etnologovi, pomáhalo při výzkumech, při nichž velkou část věnoval právě studiu lidového života a obyčejů jižních Slovanů. Tak jeho obsáhlý dotazník sběru etnografického materiálu byI napsán právě pro tylo naše kraje.7) Vydaný v němčině a tím dostupný jen malému okruhu vzdělaných lidí. ani Kraussův dotazník (stejně jako Ptašinského) nevzbudil žádnou větší pozornost. Avšak protože rostl zájem o sběr materiálu o lidové kultuře, objevil se Kraussův dotazník v srbštině pod názvem "Pitanja za proučavanje naroda."8) Těžiště jeho bylo v materiální, duchovní a sociální kultuře a měl obsáhnout dnešní jugoslávskou a vůbec celou balkánskou oblast.
      Všechny vzpomenuté dotazníky, Kukuljevićův, Bogišićevův a Kraussův, časově předcházely dotazníku Josefa Ptašinského. Jestliže je porovnáme, vidíme, že se Ptašinský nedržel slepě prací svých předchůdců, ale že svoje otázky sestavil na základě vlastního poznání života istrijského lidu. Jeho dotazník byl přizpůsoben právě specifickým istrijským podmínkám. Ptašinského dotazník byl současně i prvním dotazníkem, věnovaným studiu určité, relativně malé zeměpisné oblasti. Byla to práce dvacetišestiletého entuziasty, který svůj dotazník věnoval především inteligenci tehdejší Istrie, od níž právem očekával podporu a spolupráci. Bohužel, jeho úsilí zůstalo bez očekávaného výsledku. Ptašinský se nemohl smířit s takovým stavem a pokoušel se proto navázat spojení s vedoucími kulturními institucemi Chorvatska. Tak r. 1901 napsal Jugoslávské akademii věd a umění v Záhřebu dopis

185

v němž konstatuje, že se istrijská veřejnost neozvala na jeho prohlášení.9) Přesto však neustoupil od svého původního záměru napsat etnografii chorvatského a slovinského lidu v Istrii. Na vlastní náklad a vlastním úsilím shromaždil materiály a napsal dílo "Narodni život Hrvata i Slovenaca u Istri." Chtěl je vydat "na jezikom českom i hrvatskom sa slikami i pjesmami na svoj trošak u Pragi..."10) Avšak protože se dostal do finančních nesnází a nebyl sto vydat svoji práci na vlastní náklad, hledal a získal slib istrijského biskupa Mandiće, že ho doporučí Matici chorvatské nebo Jugoslávské akademii věd a umění. Dnes jsou části tohoto díla Josefa Ptašinského uloženy v archivu Odboru za narodni život i običaje JAZU v Záhřebu a není známo, proč rukopis nebyl vydán. v těchto kapitolách uložených v archivu Odboru jsou popisy lidových obyčejů spojených s církevními svátky, dále zvyky kolem narození dítěte, úmrtí, pověry a lidové léčení.11)
      Zájem a činnost Josefa Ptašinského nebyla omezena jen na etnografické zápisy. Aktivně se účastnil kulturních akcí, byl ve spojení s lidmi, kteří byli nositeli pokrokových idejí průkopníky chorvatského obrození v Istrii. Na jednoho z nich, Matko Laginju; obrátil se Ptašinský s prosbou o morální a materiální pomoc při vydávání časopisu "Lijepa naša domovina", jehož první číslo sám připravil a zaplnil svými články, mezi nimiž se objevilo jeho prohlášení "Chraňme národní bohatství". Bylo zde uveřejněno i "Prohlášení k založení národopisného muzea [/] v Istrii." Jako základ muzeální kolekce nabídl Ptašinský některé předměty ze svých vlastních sběrů: "jeden hlaholský misál, istrijské lidové hudební nástroje jako "roženice", "sopile" atd., staré peníze a staré předměty nalezené na hřbitovech".12)
      Bohužel, úsilí Ptašinského o vydávání časopisu se neuskutečnilo, stejně jako plánovaná akce sběru etnografického materiálu. Jeho myšlenka založit etnografické muzeum se realisovala teprve v šedesátých letech vytvořením Etnografického muzea Istrie v Pazinu. Možná, že pro tyto neúspěchy, možná i z jiných, nám neznámých důvodů, odešel Josef Ptašinský r. 1903 do USA, kde působil na jedné farnosti v Clevelandu.
      Celé jeho patnáctileté působení v Istrii ukazuje Josefa Ptašinského jako člověka schopného přizpůsobit se novému prostředí, který si zamiloval istrijský lid a tu malou zemi, kam přišel jako cizinec. Úsilí o studium lidové kultury, pokusy o vydávání časopisu, který by svým obsahem byl přístupný lidu, stejně jako snaha založit etnografické muzeum Istrie, ukazuje na šíři jeho kulturních zájmů. Nepochopen od svých současníků zůstal zapomenut i pozdějšími generacemi. Dnes zařazujeme Josefa Ptašinského do historie jugoslávské etnologie k těm zasloužilým pracovníkům, kteří svou prací pomohli nejen k probuzení národního vědomí, ale zároveň se pokusili položit základy ke studiu způsobu života a kultury obyvatel istrijského poloostrova.

186

Žena z Ćićarije (Istria). Foto J. Ptašinský.   

Poznámky
1.
      Na XVII. Kongresu Saveza udruženja folklorista Jugoslavije, který se konal v r. 1970 v Poreči, přednesla Z. Šimunović referát Josip Ptašinski-sakupljač etnografske građe u Istri. Čeští etnografové, kteří byli na kongrese přítomni, požádali Z. Šimunović, aby napsala o něm pro český etnografický tisk článek.
2.
      Děkujeme za informace p. Anti Bogetićovi, generálnímu vikáři v Poreči, a p. Ivanu Kalčićovi, faráři v Kringi.
3.
      Naše sloga, 1890, č. 11, 12, 13.
4.
      Výtisky těchto novin jsou velmi vzácné. Originál rkp. J. Ptašinského je uložen v archivu Odboru za narodni život i običaje, JAZU, sign.: SZ 111.
5.
      Srv. s Otázkami I. KuKuljeviće v "Arkivu za povjestnicu jugoslavensku", Zagreb, 1851, str. 241-243. Mezi čestnými členy Společnosti byli i V. Hanka, Fr. Palacký, P. J. Šafařík, V. Tomek a J. Vocel.
6.
      Bogišićevův "Naputak" poprvé publikovaný v práci "Pravni običaji u Slavena", Zagreb 1866 a "Zbornik sadašnjih pravnih običaja koji živu u naroda", Zagreb 1874, posloužily F. Kraussovi při sestavování otázek z obyčejového práva pro jeho dotazník.
7.
      F. Krauss, Ethnografische Fragenbogen I. Südslaven, Mittheilungen der anthropol. Geselschaft in Wien 1884.
9.
      Ptašinský J., Narodni život Hrvata i Slovenaca u Istri, archiv Odboru za narodni život i običaji JAZU, sign: SZ 111.
10.
      dtto
11.
      V rkp. (SZ 111) jsou tyto kapitoly: I. Istrijská země, IV. Lidová víra, svátky uctívání svatých, V. Křest a pohřeb, VI. Istrijská svatba nebo-li pir, VIII. Pověry a staroslovanské bájesloví (mytologie), IX. Prostonárodní patologie a terapie, nebo-li nemoce a jejich léčení. Zda-li Ptašinský poslal při této příležitosti celý rukopis nebo jen uvedené kapitoly, nemůžeme s jistotou tvrdit.
12.
      Z dopisu Matku Laginjovi, viz rkp. sign: SZ 111.

The significance and Place of Josef Ptašinski in the History of Yugoslav Ethnology
SUMMARY
      Josef Ptašinski was born in Moravia in 1864. Soon after finishing the theological seminary he was appointed parish priest in a small village in Istria (Yugoslavia) where he spent nearly fifteen years. It was the time of struggle for national independence and affirmation of mother tongue in Istria. Ptašinski realized that people who appreciate their own traditional culture can resist the loss of nationality. In 1890. he published a manifesto in the newspaper "Naša Sloga" asking readers to gather ethnografic material that would serve him for writ[t]ing a monograph[y] of Croatian and Slovenian peoples settled in Istria. In order to help the readers he wrote a questioner comprising a great deal of traditional culture. There were questioners written before that of Ptašinski's. In 1831. the questioner was published mainly on archaeology, history and customs by I. Kukuljevic Sakcinski. V. Bogišic issued a questioner dealing with social life and commo[m][n] law in 1867. F. Krauss also wrote his concerning traditional culture of Balcan peoples in 1883. It could be supposed by analysing all these questioners that they were known to Ptašinski. Nevertheless he was not under the influence of his predecessors. His questioner was written according to a specific ethnographic area i. e. Istrian pen[n]insula. His well planned action failed completely because not a single reader had sent any material. Ptašinski himself collected material and as a result of it there is a manusc[r]ipt now kept in the archives of Odbor za narodni zivot i obicaje Juznih Slavena, Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti in Zagreb (Sign. SZ 111). Ptašinski was one of early investigators o four traditional culture so that he merits his place in the history of Yugoslav ethnology.

188

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X - 1973, č. 3

VYNÁŠENÍ SMRTI
(Kvantitativní vyhodnocení složek zvyku jako podklad ke stanovení etnicity, oblastních a dobových specifik a jako podklad ke kartografování) [obsah]


      VLADIMÍR SCHEUFLER, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Ničení a vymycování (včetně symbolických aktů tohoto druhu) zla, neštěstí, nemoci, nežádoucích osob, zvířat, věcí atd. včetně jejich symbolů, patří k obecným činnostem lidské kultury a civilizace, a jsou to jednoduché akce imitativní nebo kontagiósní magie, či složité obřady zvykových aktů, náboženských rituálů (např. klatba, upalování kacířů, exorcismus apod.) a právních aktů. Lze se s nimi setkat v počátcích lidské kultury jako ve vyspělých průmyslových civilizacích (např. upalování odpůrců in effigie v anglosaském právu, upalování krize, tj. slaměného panáka, symbolizujícího krizi, které se šířilo ve 30. letech v USA, nebo veřejné pálení knih a děl nežádoucích autorů v nacistickém Německu atd.).
      Vynášení smrti (užívám tohoto názvu jako terminu technicu, jak je v odborné literatuře běžné, s vědomím, že pro týž zvyk existují i jiné místní názvy) patří do tohoto souboru aktivit. Jde o zvyk, který pro účely uvedené v podtitulu názvu, má mnoho předností
     1. Je poměrně exaktně popisován již od 2. poloviny 14. století.1)
     2. Udržuje se do současnosti, byť ne všude a někdy z vnějších příčin.2)
     3. "Jádro" jeho znaků je poměrně stabilní.
     4. Jeho rozšíření je omezené a poměrně přesně ohraničeno.3)
     5. V 19. a 20. století je rozšířen na území pěti národů (Čechů, Slováků, Poláků, Lužických
      Srbů a Němců).
     6. Během historického vývoje, tj. od 14. století do současnosti, lze pozorovat na území, kde byl zvyk rozšířen, značné změny v posunu ja zykových hranic, národnostního povědomí a národní příslušnosti. Ještě ve století 14., pří padně stoletích dalších, byly- některé oblasti, v 19. století ryze německé, zcela nebo částečně slovanské (zejména venkov) např. Sasko, Dol.
      Slezsko, Branibory. Rovněž velké emigrace z českých zemí po třicetileté válce, směřující hojně právě do těchto oblastí, nepochybně za nechaly stopy ve způsobu života a kultuře li dí, i když dnes jsou tyto stopy nezřetelné, roz ptýlené, smazané, akulturované apod.

189

     7. Vytváří zcela nepochybné regionální varianty a je diferencován národnostně.4)
     8. Ve středověku i v novověku to byl zvyk zřej mě značně nápadný, takže neušel pozornosti církevní i světské vrchnosti, a dějí se od sou dobých kronikářů a explikátorů pokusy o jeho výklad.5)
     9. V době vzrůstajících nacionalistických tendencí v 19. století patřil k těm aktivitám, na nichž se uplatňovaly názory o "národním duchu".
      Proto mu soudobí sběratelé věnovali značnou pozornost.
     10. Nelze ovšem vyvrátit podezření, že některé zprávy jsou jednostranné, tendenční ba i pa dělány. Názorným příkladem takovéto paděla telské akce je zpráva H. Goldnera z Eisenachu, posunující vynášení smrti a přinášení léta do roku 1286.6) Zpráva, podpořená vědeckou auto ritou Spamerovou a Liungmannovou, ač se ne dlouho po jejím publikování ozvaly vážné hla sy proti její pravdivosti, byla do 50. let v od borné literatuře brána vážně.7)
     11. Uvedená fakta nepochybně vedla k tomu, že badatelé věnovali vynášení smrti mimořádnou pozornost, jako málokterému zvyku jinému.8)
      F. Sieber, jenž nashromáždil nejvíce zpráv z ce lého území, uvádí téměř 700 lokalit a na 30 oblastí, kde bylo či ještě je známo vynášení smrti. Vzhledem k tomu, že mu některé zprá vy v málo známých regionálních časopisech a publikacích unikly, lze počet lokalit, kde by lo či ještě je známo vynášení smrti, odhadnout[/] na 750-800. Oblast, kde lze zachytit vynášení smrti, čítá dnes na 80.000 sídelních jednotek.
     12. Zvyk je historicky uzavřenou záležitostí. Současné provádění sleduje pouze starší místní tradice. Případné nové varianty jsou nápadné, exaktně zjistitelné a odlišitelné od staršího podloží.
      Základní podmínkou pro kvantitativní vyhodnocení složek zvyku je pochopitelně ověření hodnoty a hodnověrnosti informací, obsažených jednak v pracích, jež si vytkly za cíl referovat o tomto zvyku, analyzovat jej či provést syntézu poznatků, jednak ve zprávách (odpovědi na ankety, dotazníky, dotazy apod.) či v pracích, sledujících jiné cíle (homiletické, právní, církevně-právní apod.). Jak již uvedeno, hodnota a hodnověrnost informací je v nich někdy sporná, zejména tam, kde jako informační kanály jsou voleny nekontrolovatelné nebo obtížně kontrolovatelné akce (zejména tedy odpovědi na dotazníky, ankety a dotazy, pokud nebyly explorátorem ještě ověřovány v terénu, což v 19. století nebyla běžná metodická zásada).
      Účel analýzy lze formulovat takto:
     1. Zjištění kvantitativně zachytitelných znaků a jejich frekvenci.
     2. Statistické vyznačení znaků s možnostmi strojového zpracování.
     3. Stanovení regionů na základě znaků shodných a odlišných a stanovení interetnických vztahů, souvislostí a rozdílů.
     4. Příprava pro kartografování.

190

Je pravděpodobné, že při vhodně zvoleném programu pro komputer by se mohly získat odpovědi na další otázky (šlo by pochopitelně o exaktní vyjádření stupně pravděpodobnosti či nepravděpodobnosti existence, rozšíření atd. toho či onoho jevu nebo znaku):
     1. Zvážení pravděpodobnosti názorů na vznik a původ zvyku, ovšem s vyloučením názorů klamných, založených na chybných předpokladech, především na Goldnerově falzu.
     2. Zvážení menší či větší pravděpodobnosti rozšíření zvyku v těch oblastech, odkud nejsou po ruce žádné zprávy. Pro získání přehledu, kde všude zvyk byl rozšířen skutečně a kde s větší či menší pravděpodobností by šlo o závěry velmi závažné, zužitkovatelné výhodně i při kartografování.
     3. Zvážení pravděpodobnosti etnicity či regionality některých znaků, pokud nejde o znaky vyhraněně etnicky či regionálně začlenitelné. Ale i v těchto případech by mohly výsledky, získané na komputeru, přinést nejedno překvapení. V podstatě by šlo o zpřesnění záměrů, uvedených výše na str. 190 v bodě 3.
      Významný metodický přínos analýzy by bylo možno vidět i v tom; že by se exaktně vymezil pojem mnohých epithet, jež se většinou velmi subjektivně pokoušejí kvantitativně i kvalitativně vymezit některý znak, např. "typický", "charakteristický", "obecně rozšířený" atd. Právě z tohoto hlediska nabízí zvyk vynášení smrti několik úvah k zamyšlení. v tomto stadiu, jak byl zachycen v 19. století [/] a v současnosti, je většinou akcí dětské skupiny, akcí jednorázovou, opakující se však periodicky každým rokem. v některých případech se k akcím dětské skupiny přičleňují další, pasívní účastníci (má-li zvyk charakter kolední obchůzky). A pak tu jsou nepochybně diváci, jako další kategorie pasívních účastníků. Vzhledem k tomu, že všichni členové určité obce prošli dětským věkem, je možno říci, že vynášení smrti se aktivně účastnili všichni příslušníci téže obce, i když ne zároveň. Jako zvyk nápadný je možno jej označit jako "charakteristický" (ve smyslu sémantiky pojmu "charakteristický"9). Nelze jej však označit jako "obecně rozšířený ". Nebyl ani celospolečenskou záležitostí (snad jí mohl být místy ve středověku10) ani rozšířen všude či převážně v oblasti výskytu: Zachycen byl zhruba ve 2% sídelních jednotek. Jak již řečeno, právě zde by se mohlo úspěšně uplatnit exaktní zjištění pravděpodobného dalšího výskytu, získaného komputerem.
      Prostředkem analýzy je rozčlenění zvyku ve znaky základní, dílčí a finální. Předložené schéma prezentuje jen znaky základní a dílčí. Zvládnout veškerý publikovaný a archivovaný materiál o vynášení smrti se zatím vymyká možnostem jednotlivce, jak konečně o tom svědčí všechny syntetické práce z posledních desetiletí. Tento stav je ovšem také svědectvím, jak nedostatečná je komunikace informací a jak nepružné a zastaralé jsou komunikační kanály.
     1. Název: Související s formou a s hlavním znakem akce - jen s některým ze znaků akce - nesouvisející s nimi.

191

     2. Názor nositelů a původ: Polský - český - německý - slovanský - pohanský bez bližších etnických údajů - neurčitý - jiný.
     3. Názor nositelů na vznik: Doba vzniku - příčiny
     4. Názor nositelů na funkci: Vymýcení pohanství - odvrácení nemoci - odvrácení neštěstí - vynesení nemoci - vynesení neštěstí - na paměť jisté události - literární - neurčitý - neudán.
     5. Doba akce: 4., 5., 6. neděle postní - úterý po neděli Laetare - jiný den - neudán.
     6. Nositelé: Celá obec - určité společenské skupiny11) - dospělí - dospělí a mládež - mládež - děti - chlapci a děvčata - chlapci - děvčata - neurčité údaje - neudán.
     7. Místo akce: Areál více sídlišť - areál jediného sídliště - neurčitá část areálu sídliště - určitá část areálu sídliště - proměnlivé místo - neurčité údaje - neudáno.
     8. Složky vlastní akce
a) Imago mortis: Obraz - figurina - loutka - nemluvně - stromek - jiný předmět - neurčité údaje - neudáno.
b) Názvy imaginis mortis: Smrt (v rozdílnémrodovém pojetí slovanském a německém) -jiné názvy, vztahující se k smrti (v rozdílném rodovém pojetí slovanském a německém) - jiné - neudáno.
c) Formy provádění: Koleda - obchůzka - obchůzka s koledou - dvojí obchůzka - přímé vynesení - neurčité údaje - neudáno.
d) Místo zničení: Určité místo za vsí - neurčité[/] místo za vsí - místo u tekoucí vody - u stojaté vody - kopec v okolí vsi - neurčité místo - neudáno.
e) Formy zničení: Utopení - rozbití a utopení - spálení - rozbití a spálení - jen rozbití - svržení do propasti - svržení se skály - neurčité - neudáno. f) Zakončení akce: Útěk - útěk se znakem "posledního" - odchod - neurčité údaje - neudáno - odchod se spojením s jiným zvykem ("přinášení nového léta").
     9. Přinášení nového léta (obdobný systém znakůjako u vynášení smrti).
      Pokus o stanovení etnických specifik, vzhledem ke složitému jazykovému a národnostnímu vývoji v uvedené oblasti, by nepochybně ztroskotal. Jedinými spolehlivými diferenciačními kritérii jsou rozdíly jazykové, přičemž v hraničních zónách dochází k rodovému přizpůsobování imaga mortis (např. smrťák, mařák, Tödin,12) apod.). Lze nepochybně i konstatovat, že různé regionální varianty se v 19. a 20. století vvskytovaly jen na tom či onom jazykovém území, že různé formy vynášení smrti v české jazykové oblasti projevují větší variabilitu než v jiných oblastech, že v německé jazykové oblasti lze najít větší procento výskytu vynášení smrti v městské pospolitosti, atd. Jak řečeno výše, lze předpokládat, že kvantitativní vyhodnocení složek vynášení smrti by mohlo odpovědět na tyto otázky přesněji a exaktněji. Teprve na základě takto klasifikovaného materiálu by bylo možno přistoupit k další fázi práce, tj. k pokusu o zjištění vzniku a původu tohoto zvyku.

192

Poznámky
1.
      Nejstarší doklad z Čech z r. 1366 in: C. Höfler, Consilia Pragensia 1353-1413, Prager Synodalbeschlüsse, Prag 1862, 10 an. Repliky ibid., 14 a 32. Přehled středověkých zpráv uvádí F. Sieber, Deutsch-westslawische Beziehungen in Frühlingsbräuchen, Berlin 1968, 232-250. Pochopitelně nezaznamenává dobové pokusy o explikaci, pokud nejde o pramenné doklady (viz dále).
2.
      Některé doklady ze současnosti srv. M. Ludvíková, Obchůzky se smrtkou na severním Znojemsku, Čas. Mor. muzea 53/54, 1968/69, 175-206; Z. Staszczak, Śląska forma obrzędu marzany i gaika na tłe porównawczym, Opole 1964; F. Vančík, Vynášení smrti, in: Tři studie z českého výročního zvykosloví, 8-41. Rkp. kand. práce v archívu ÚEF ČSAV, Praha 1967, aj. Zajímavou zprávičku o umělém obnovení viz např. v Českém lidu, 2, 1893, 740. Další doklady u J. Scheuflerové, Problémy jarního zvykosloví ve vynášení smrti a přinášení léta. Diss., Praha 1950, strojopis.
3.
      Srv. soupis lokalit, ne zcela úplný, u Siebera, cit. d., 254-268, a rkp. podklady k mapě u J. Scheuflerové.
4.
      Doklady v cit. dílech F. Siebera a J. Scheuflerové, dříve již u Zíbrta a Liungmana (viz dále).
5.
      První pokus o výklad přináší Jan Długosz (1415-1480), vedle věcného materiálu. Viz J. Długosz, Opera omnia, vyd. A. Przezdziecki, sv. X. Kraków 1873, liber I, 116 ad. Přehled kronikářů a explikátorů viz Č. Zíbrt, Vynášení "smrti" a jeho výklady starší i novější, Český lid, 2, 1893, 453, pozn. 2, 552, pozn. 5356, 58, 59. Některé uvádí i Sieber, cit. d., 183.
6.
      H. Goldner, Der Sommergewinn in Eisenach, Eisenach s. a. (1898).
7.
      Historii tohoto falza viz F. Sieber, Die Deutung des "Todaustreibens" ("Todaustragens") in Jacob [/] Grimms Deutscher Mythologie und in der neueren Forschung, Deutsches Jahrbuch f. Volkskunde, 9, 1963, 71-93. Srv. i recenzi tohoto článku v Českém lidu, 54, 1967, 117.
8.
      Literatura o vynášení smrti je již téměř nepřehledná. Soupis starší viz u Zíbrta, cit. d. v poznámkách, novější do r. 1950 u Scheuflerové v soupisu literatury. Některé další mladší doklady přináší literatura cit. v pozn. 2.
9.
      Srv. Slovník spisovného jazyka českého, I. Praha 1960, 683.
10.
      Zdají se tomu nasvědčovat některé formulace v nejstarších dokladech, např. v pražském z r. 1366: "...Item quia in nonnulis civitatibus oppidis et villis prava clericorum et laicorum inolevit abusio..."; v jeho replice z r. 1384: "...per diocesin Pragensem ludos superstitiosos in plebibus. suis..."; u Długosze: "...quaelibet civitas et quaeque villa..." a dále "...prosequente populi utriusque sexus.:."; u Marcina Bielského, Weltchronik, 1551: "...który wszystka wieś prowadziła..."; naposled u Adama Rosacia, Oratio panegyrica de Boemiae reviviscentia, 1615: "...pueri cum plebecula et populari coetu simulacra mortis et lemurum...". Ovšem již u Fratera Berhharda, 1439, se mluví o chlapcích (pueri), podobně u Mathiase de Michovia (Chronica Polonorum, 1521) a téměř ve všech zprávách od století 16., s výjimkami výše uvedenými.
11.
      Vcelku ojedinělá je zpráva z Lipska z r. 1689, in: David Peifer, Lipsia seu originum Lipsiensium libri. IV.: "Quotannis primis jejunii quadragenarii diebes ludum faciebant, imaginem e stramento ad deformis viri similitudinem longa pertice suffixam una earum

193

praeferebat, sequebatur hanc veluti ducem totum sororum reliquarum agmen, binae incedebant, et carmina in pallidam mortem dicentes a lustris suis ad amnem Pardam properabant, eo cum venissent, ad flumen simul decurrentes stramentum in aquam demittebant..."[/]
12.
      Tvar "totín" se vyskytuje již v roce 1448 ve Zhořelci, Srv. F. Sieber, cit. d., 234: "ltem vor das gemelde des (sic!) totin 12 gr.". Ve slovanské jazykové oblasti se názvy smrti masculini generis vyskytují až v 19. a 20. století, často ve spojení se smrtí feminini generis. Vynáší se tedy dva imagines mortis.

194

DAS TODAUSTRAGEN
(Quantitative Würdigung der Komponenten des Brauchtums als Grundlage zur Fest[z][s]etzung der Ethnizität, der regionalen und zeitbedingten Spezifitäten und als Grundlage zur kartographischen Veranschaulichung)

Der Artikel bezweckte eine Erwägung über die Möglichkeiten der quantitativen Würdigung der Komponenten einer bestimmten menschlichen Aktivität: Diese Würdigung bezweckt:
     1. Feststellung der quantitativ erfassbaren Merkmale und ihrer Frequenz; .
     2. statistische Kennzeichnung der Merkmale mit Möglichkeiten einer maschinellen Verarbeitung;
     3. Festlegung der Regionen auf Grund identischer und abweichender Merkmale und Festlegung der inter ethnischen Beziehungen, Zusammenhänge und Unterschiede;
     4. Vorbereitung für die kartographische Veranschaulichung.
      Wahrscheinlich könnte man bei einem geeignet gewählten Programm für den Computer Antworten auf weitere Fragen gewinnen (d. h. selbstverständlich bei exaktem Ausdruck des Wahrscheinlichkeitsgrades der Existenz, Verbreitung usw. dieses oder jenes Merkmals): Würdigung der Wahrscheinlichkeit der Ansichten über Entstehung und Herkunft des betreffen[d]en Phänomens, mit Ausschluss der auf irrigen Voraussetzung beruhenden Ansichten; Würdigung der geringeren oder grösseren Wahrscheinlichkeit der Verbreitung der betreffenden Aktivität in jenen Gebieten, von wo keine Berichte verfügbar sind; Würdigung der Wahrscheinlichkeit der Ethnizität und Regionalität dieser oder jener Merkmale.
      Einen bedeutsamen methodischen Beitrag der quantitativen Würdigung könnte man im Versuch der exakten Abgrenzung vieler Epitheta erblicken, die quantitativ und qualitativ irgendein Merkmal zu definieren versuchen (insbesondere typisch" charakteristisch", "allgemein verbreitet" usw.).[/] Mittel der quantitativen Würdigung ist die Aufspaltung der Aktivität in grundlegende, partielle und finale Merkmale.
      Das Todaustragen als auffallende Aktivität eignet sich für ähnliche Zwecke recht gut aus vielen Gründen, vor allem aber aus folgenden: es ist verhältnismässig exakt bereits seit dem 14. Jahrhundert beschrieben; es ist territorial beschränkt und verhältnismässig genau abgegrenzt; der Kern seiner Merkmale ist verhältnismässig stabil; es ist auf dem Territorium mehrerer Ethniken und Sprachbreiche verbreitet, die sich im Laufe der historischen Entwicklung noch änderten; es erhält sich bis in die Gegenwart hinein, wenngle[i]ch nur an gewissen Orten und manchmal aus äusserlichen Gründen; es ist aber eine historisch abgeschlossene Angelegenheit; in der Literatur ist es verhältnismässig gut erfasst; es ist kein allgemein verbreiteter (auf dem Territorium, wo es vorkommt, wurde es nur in etwa 2% von Siedlungseinheiten festgestellt) und auch kein gesamtgesellschaftlicher Brauch (bleibt hauptsächlich auf Kindergruppen beschrän[g][k]t) - für die Feststellung der wahrscheinlichen Verbreitung wären also einige über den Computer gewonnene Schlussfolgerugen sehr erwünscht.
      Grundbedingung für die quantitative Würdigung der Komponenten dieses Brauches ist begreiflicherweise die Überprüfung des Wertes und der Glaubwürdigkeit der in der Literatur, den Quellen, den Beantwortungen von Fragebögen usw. enthaltenen Informationen.
      Die Grundlegenden Komponenten des Todaustragens lassen sich wie folgt klassifizieren: Bezeichnung; Ansicht der Träger über die Entstehung; Ansicht der Träger über die Funktion; Aktionsdauer; Träger; Aktionsort; Komponenten der eigentlichen Aktion (imago mortis - Bezeichnungen für die imago mortis - Formen der Ausführung - Ort der Vernichtung - Formen der Vernichtung - Abschluss der Aktion); Verbindung mit weiteren Aktivitäten (Sommergewinn usw.).

195

Ženy v pracovním oděvu. Vracov, okres Hodonín. Asi r. 1942.

196

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X - 1973, č. 3

VŠEDNÍ A PRACOVNÍ KROJ VE VRACOVĚ [obsah]


      ANNA RÝZNAROVÁ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Studiu lidového oděvu byla v minulosti věnována poměrně malá pozornost. I tak krojově bohatá oblast jako je jihovýchodní Morava nebyla od počátku 20. století komplexněji zpracována. Základním pramenem pro národopisce, kteří se zabývají lidovým oděvem, i nadále zůstává materiálová práce Josefa Klvani,1) kterou použil také Petr Bogatyrev při aplikaci funkčně strukturální metody na lidový oděv.2) Poznání lidového kroje na jihovýchodní Moravě umožnili i další badatelé v regionálních časopisech a monografiích. Pro poznání současného stavu a ověření výsledků dosavadního studia dávají potřebné informace především terénní výzkumy.3)
      V našem článku si všímáme lidového oděvu ve Vracově, malém městě u Kyjova, který ve srovnání se sousedními vesnicemi vykazuje řadu zvláštností. Nejstarší zprávy o vracovském kroji nacházíme u Jiřího Demschera z roku 1836,4) kresby ženského a mužského oděvu na vyobrazení Wilhelma Horna z roku 1837.5) Další kusé informace z druhé poloviny 19. století můžeme čerpat z archívních pramenů6) a podrobnější popis kroje z konce 19. a začátku [/] 20. století pak v monografii Moravské Slovensko,7) ve které autor stati o lidovém oděvu Josef Klvaňa vyčlenil vracovský kroj jako samostatný krojový okrsek.8) Další ojedinělé zmínky o vracovském kroji se objevují ve 30. letech tohoto století v pracích vlastivědného charakteru.9) Nejnověji se pojednává o vracovském kroji v monografiích místního zaměření.10)
      V první části našeho příspěvku věnujeme hlavní pozornost funkci kroje při všedních a pracovních příležitostech, v druhé části sledujeme funkci kroje ve výročních zvycích, při rodinných obřadech a obyčejích.11) Při výkladu čerpáme převážně ze sdělení informátorů, jejichž znalosti sahají nejdále do konce 19. století.
      Hlavním zaměstnáním obyvatelstva ve Vracově bylo téměř do konce minulého století zemědělství zaměřené především na pěstování zeleniny a vinné révy. Od 80. let 19. století vzrůstá počet obyvatel, kteří nacházejí nové pracovní příležitosti na železnici. Jejich počet se zvýšil hlavně po roku 18841885, tedy po výstavbě místní dráhy. V menší míře

197

odcházeli lidé z Vracova na sezónní práce do cukrovaru v Kelčanech, Rohatci,12) nebo v létě odjížděli, hlavně "baráčníci", za prací do Rakouska. Většina obyvatel však zůstává koncem 19. století ve Vracově a jejich hlavním pramenem obživy je i nadále zemědělská výroba. Tento druh práce má také vliv na udržení tradičního lidového oděvu, který vyhovuje způsobu zaměstnání.
      Tak jako u svátečního oděvu i ve všední den v létě byl ještě v 80. letech minulého století základní součástkou ženského oblečení rubáč. Na něj se oblékaly jednoduché rukávce příramkového střihu a kordulka. v 90. letech 19. století nahradila rubáč a rukávce dlouhá košile s rukávy nařasenými stejným způsobem jako u rukávců. Na tuto košili se brala ještě kordulka buď obnošená nedělní, nebo ušitá z plátna, kartounu. Začátkem 20. století bylo ještě často vidět ženu v košili s baňatými rukávy a kordulce. Všeobecně se však začátkem 20. století začala jako spodní oděv nosit košile s krátkými rukávy, na kterou se oblékala jupka nebo kacabajka ušitá z lehčího materiálu. k rukávcům, později k jupkám, si ženy opasovaly obnošené nedělní sukně "tištěnky" se širokým bílým plátěným "podkladem", lemem, vyčnívajícím asi dva mm na vnější stranu.13) Velké "parádnice" oblékaly těchto sukní až šest, a to hlavně tenkrát, když šly mimo dům na pole nebo na pochůzku po vesnici. Po příchodu na pole se sukně sundaly a žena zůstala jenom v jedné nejvíc obnošené, ve které už nebylo možno jít přes vesnici, k "tištěnce" patřila modrá plátěná zástěra uvazovaná vzadu na "mašle". Při práci v domácnosti nosily ženy na hlavě zpravidla [/] jenom čepec a teprve při odchodu z domu si na něj uvazovaly turecký šátek "na talíř".14) Koncem 19. století byly původní turecké šátky vázané pod bradu vytlačeny žlutými "čogory".15) v létě chodily ženy převážně bosy, ale na nohou ještě začátkem 20. století nechyběly červené punčochy "lýtkovice" bez šlapky.16) Velké změny nenastávají ani po 1. světové válce. Jupky a kacabajky se sice rozmohly natolik, že vytlačily původní rukávce a kordulky, nadále se nosí "tištěnky", i když se vedle nich objevují "satýnové" sukně s bílým vzorečkem. Zástěry zůstávaly i nadále modré, někdy, hlavně při práci v domácnosti, se šijí s "laclem", předničkou. Postupně ženy odkládaly také čepec, šátek uvázaný pod bradu si kladly pouze na vlasy.17) Větší zlom ve způsobu oblékání nastal v 50. letech tohoto století, kdy dochází k postupnému pronikání konfekčně vyráběných oděvů do lidového kroje a zároveň ke

Ženská kordulka. Vracov.

198

Ženský kožich. Vracov.

199

zjednodušování všedního oblečení. I když starší ženy dodnes oblékají spodní plátěné košile, mladší si přivykly na konfekční prádlo. Běžně se však dosud v létě nosí jupky (někdy i s krátkým rukávem), které jsou ušity, stejně jako sukně, z dostupných materiálů jako je zefír, potištěné plátno. Nejoblíbenější barva vedle modré je zelená, černá, velmi málo červená. Zástěry jsou i dnes šity z modrého plátna. Na hlavu si ženy dávají menší šátky, převážně světlých barev, uvázané pod bradu.18) Černé punčochy nahradily někdy po 2. světové válce punčochy hnědé barvy. Jako obuv převládly sériově vyráběné boty.
      Při jarních a podzimních pracích, kdy bylo chladnější počasí, nosily se jako svrchní oděv ještě koncem 19. století obnošené nedělní marinky a "dudaté" kacabaje. Začátkem 20. století marinky vymizely a ženy oblékaly pouze kacabajky, jejichž nabírané rukávy se podstatně zmenšily, až zůstaly úplně hladké. Na hlavu si vázaly ženy staré turecké šátky, ale už začátkem 20. století se ujaly teplejší kostičkované. v chladnější dobu ve všední den dotrhávaly ženy obnošené nedělní boty.19) Nezbytným doplňkem byl a nadále zůstává vlňáček uvázaný kolem pasu, "o půli". v současné době nosí ženy v chladnějším období kacabajky z pracího manšestru, flanelu s podšívkou, svetr nebo teplákovou bundu. Asi v padesátých letech tohoto století se objevují v ženském oblečení tepláky, které se oblékají pod sukni a zástěru, popř. se k nim uvazuje pouze zástěra. Tepláky a vlňáček "o půli" jsou dnes, hlavně na podzim a na jaro, charakteristickým oblečením vracovských žen. v zimě k tomuto oblečení [/] přistupuje často ještě velký vlňák, který začátkem 20. století nahradil původní kožich.
      Letní mužský pracovní oděv se vyznačoval jednoduchostí a zároveň dobrým uzpůsobením zemědělské práci. Mužská košile se ještě koncem 19. století šila z konopného plátna a byla téměř stejného střihu jako nedělní pouze s tím rozdílem, že se u krku a rukávů nezapínala, ale zavazovala šňůrkami. Začátkem 20. století však vzrůstá obliba košil s úzkými rukávy šitými z bílého nebo z drobně vzorkovaného plátna. Ke košili si muži oblékali kordulu ze silnějšího materiálu a černé konopné gatě ušité na způsob nedělních, tedy to nebyly jednoduché třaslavice tak příznačné pro mužský pracovní oděv v sousedních obcích.20) Ještě před koncem 19. století se místo konopných gatí oblékaly na všední den gatě ze silnějšího barvenického plátna zvaného "čertova koža" nebo obnošené svátční gatě šité z černého sukna, manšestru. Koncem 19. století bylo možno ještě vidět staré muže v hnědých kalhotách z vydělané ovčí kůže, jejichž střih byl shodný s jelenicovými koženicemi. Zda bylo nošení kožených kalhot v minulosti běžným zjevem se nám nepodařilo zjistit. Nedílnou součástí všedního oděvu byla modrá zástěra se "šliclem", předničkou. Jako pokrývka hlavy sloužil starý nedělní klobouk zbavený ozdobných šňůrek. v létě chodili muži zpravidla bosi, popř. obouvali "skalické" boty.21) Po první světové válce zůstává oblečení v podstatě stejné a udržuje se téměř beze změny až do 50. let tohoto století, kdy začínají pronikat do tradičního oděvu konfekčně vyráběné košile, pracovní kalhoty, blůzy. Jako ochrana před zimou sloužila v jarním a pod

200

Mužská kordula. Vracov.

Mužský lajbl. Vracov.

zimním období v 80. letech minulého století halena z bílé ovčí vlny s jednoduchou červenou výšivkou.22) Koncem 19. století se na košili oblékala místo haleny stará nedělní "plúzňa" ze sukna, manšestru. Krátkou dobu mezi 1. a 2. světovou válkou chodili muži v barchetových "plúzňách", které však pro svoji nepraktičnost brzy zanikly. "Plúzně" uvidíme ještě dnes u starších mužů, většinou však převládají krátké kabátky městského střihu. v zimě se na bílou košili a starou soukennou kordulu oblékal kožich, většinou však nosili muži už od začátku 20. století "mantle", černé kabátky, které si kupovali od mužů zaměstnaných na železnici. Na hlavu patřila v zimě nezbytná beranice "zvlíkačka", na nohy se obouvaly vysoké obnošené nedělní boty. v krátkých černých kabátcích, beranicích a vysokých botech uvidíme starší muže ještě dnes.
      Všední kroj nebyl vždycky stejný, ale i v něm se ještě rozlišoval oděv určený pro práci doma, na poli, k pochůzkám po vesnici, do sousedních obcí nebo města, k návštěvě kostela. Pro práci v domě bylo oblečení nejjednodušší, zpravidla jenom základní součástky oděvu. Ženy nosily pouze rukávce, čepec, jednu sukni a teprve při odchodu z domu si uvazovaly na hlavu šátek, oblékaly kordulku, čistou sukni a zástěru. Stejně tak mži se doma zpravidla převlékali k poklízení ve chlévě nebo hrubší práci. k pochůzkám po vesnici a při cestě na pole musel být ale oděv vždycky čistý, upravený. Teprve po příchodu na pole se hlavně ženy převlékaly do horších pracovních šatů. Dnes nebývá tento zvyk dodržován tak důsledně jako dříve, v pracovním oděru se chodí i přes vesnici, ženy si

201

Muž v kožichu. Vracov, okr. Hodonín. Foto A. Rýznarová 1972.

Žena z Vracova na trhu v Kyjově. Foto A. Rýznarová 1973.

202

na pole berou nanejvýš náhradní zástěru.23) Další rozlišení nastává ještě podle druhu polní práce. Lepší všední oděv se nosil hlavně při sušení sena, nejvíc obnošený pak při žňových nebo podzimních pracích. Při cestě mimo vesnici, hlavně za prodejem zeleniny na trhy do Bzence a Kyjova, musel být oděv novější než při běžné pochůzce po Vracově. cestě na pole.
      Změny v pracovním oděvu se projevují hlavně v druzích materiálu, ze kterého se jednotlivé součástky šijí, v úpravě kroje24) a ve vnášení konfekčně vyráběných částí oděvu. Výraznější proměny nevidíme ve střizích jednotlivých součástek.25)
      Pracovní oděv se nejdéle udržel u selských rodin; nemajetné vrstvy, které chodily za prací mimo Vracov, jej brzy odkládaly. Velký zlom nastal v 50.-60. letech tohoto století vlivem mechanizace zemědělství. Kroj se stává nepraktickým, protože není uzpůsobený k práci se stroji. Muži odkládají bílé košile, modré zástěry a ženy sukně, místo nichž nosí pouze tepláky s přední zástěrou. Ženy a muži odjíždějící za prací do města neoblékají už kroj, ale městské šaty, nejdéle si udržují původní oblečení ženy pracující v zemědělství, které jej nosí v neděli i ve všední den, na cestu do města.
      Nedávná a současná doba, která je charakteristická přeměnou tradičního způsobu života vesnického kolektivu, nevyhnutě přináší i zánik pracovního oděvu užívaného v minulosti. Je otázkou, nakolik nám čas dovolí zachytit jak původní vzhled pracovního oděvu, tak jeho proměny v rámci změněných společenských podmínek.[/]

Ve všední den u kostela. Vracov, okr. Hodonín. Foto A. Rýznarová 1972.

Poznámky
1.
      J. Klvaňa, Lidové kroje na Moravském Slovensku in Moravské Slovensko I, Praha 1918, str. 97-252.
2.
      P. Bogatyrev, Funkce kroja na Moravskom Slovensku, Martin 1937.
3.
      Tento článek vychází z mé diplomové práce "Kroj a jeho místo v životě lidu malého města, Na příkladě slováckého městečka Vracova", Katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy FF UJEP, Brno 1972, 167 str. + příloha. Vedoucí diplomové práce doc. dr. Václav Frolec, CSc.
4.
      J. Demscher, Popis místního kroje venkovského lidu v obci Vracov, panství Bzenec, Hradišťský kraj na Moravě in R. Hurt, Dějiny města Vracova, BrnoVracov 1969, str. 195-196.
5.
      W. Horn, Mährens ausgezeichnete Volkstrachten in 30 colorierten Blättern, Brünn 1837.

203

Hornovy práce si všiml také J. Klvaňa v článku: Důležité vyobrazení krojů moravských z r. 1837, Národopisný věstník českoslovanský V, 1910, str. 153164.
6.
      J. Orel, Vracovský kroj in R. Hurt, Dějiny města Vracova, str. 209-212.
7.
      Moravské Slovensko I, Praha 1918.
8.
      J. Klvaňa, Lidové kroje na Moravském Slovensku in Moravské Slovensko, str. 218-221.
9.
      Na našem Slovácku, Vlastivědný sborník KyjovskaŽdánska pro školy a rodiny III, Kyjovsko a Ždánsko v souborném popisu, Kyjov 1936, str. 171-172.
      J. Klvaňa-F. Fintajsl, Kyjovsko, Vlastivědný popis politického okresu kyjovského, Kyjov 1948, 2. vydání, str. 36-37.
10.
      V. Svobodová, Lidový kroj a jeho výroba in Kyjovsko (R. Hurt a kolektiv), Brno-Hodonín, 1970, str. 212-213.
      J. Orel, Vracovský kroj in R. Hurt, Dějiny města Vracova, str. 195-215.
11.
      Pro informaci přikládáme ke článku stručnou charakteristiku součástek vracovského kroje spolu s vybranými střihy a kresbami,
12.
      R. Hurt, Dějiny města Vracova, str. 155.
13.
      "Tištěnky" - sukně z barvenického plátna byly potištěny různými vzorky, podle nichž dostaly svůj název - lejková, pilková, kafová, hrášková, parožková, kapková atd.
14.
      Tureckému šátku se ve Vracově říkalo také "engliš". Dodnes se ve Vracově, stejně jako v minulosti, nosí jenom dva druhy tureckých šátků, a to s drobně kvítkovaným středem, "čučkový" a červeným středem bez vzorku, "holý".
15.
      "Čogory" byly žluté loketní šátky s bílými nebo černými kvítky vázané "na jednu skybku", boční záhyb, s "pútcem" nebo také "járkem" (přeložením) nad čelem.
16.
      J. Klvaňa k červeným punčochám dodává: "Nenosíť jich na Moravském Slovensku nikdo, pouze Něm [/] ky od Kučerova a sousedních dědin na Vyškovsku". (J. Klvaňa, Lidové kroje na Moravském Slovensku, str. 220).
17.
      Šátky jsou převážně bílé s jemně vetkanými kostkami nebo čtverci nadále uvázané "na jednu skybku", ale bez "pútce".
18.
      Jenom některé ženy nosí pestré šátky, kterým starší ženy hanlivě přezdívají "páví ocas". Oproti starším zvyklostem mladší ženy obracejí okraj šátku nad čelem nahoru a uvazují šátek "na malý konec", t. j. s krátkým zadním cípem.
19.
      Téměř až do 1. světové války to byly vysoké boty z telecí kůže se švy na bocích, zdobené na podpatcích měděnými hřebíčky. Koncem 19. století se objevují jednoduché šněrovací boty, které se nosí ke svátečnímu kroji dodnes.
20.
      J. Klvaňa sice uvádí, že muži ve Vracově nosili bílé plátěné kalhoty, ale informátoři toto tvrzení popírají. (J. Klvaňa, Lidové kroje na Moravském Slovensku, str. 218).
21.
      "Skalické" boty měly vysoké holínky a místo podpatků podkůvky přibité přímo na podrážce.
22.
      Byl to starší typ haleny s límcem rozšířený po celé jihovýchodní Moravě. (M. Ludvíková, Ocáskový kožich a halina s kapucí, k otázce jejich geografického rozšíření, Národopisný věstník československý V-VI, 1970-1971, str. 227-229.
23.
      Ženské i mužské zástěry získaly ve Vracově velkou oblibu víc než kde jinde. Rozhodující úlohu zde sehrál pravděpodobně způsob zaměstnání - vinařství a pěstování zeleniny. Muži oblékali modré zástěry nejen ve všední den, ale také v neděli odpoledne, k muzice.
24.
      Hlavně to vidíme ve způsobu úpravy sukní, místo dřívějšího pouhého řasení se skládají do plochých záhybů, ve způsobu vázání šátků.
25.
      Podobné změny můžeme pozorovat i u sousedního kroje na jižním Kyjovsku. (V. Frolec, Pracovní oděv v obcích na jih od Kyjova od poloviny 19. století, Český lid 46, 1959, str. 77).

204

Střih rubáče. Vracov.	Rubáč. Vracov.
Střih ženské košile. Vracov.	Ženská košile. Vracov.

205

Střih rukávců. Vracov.	Rukávce. Vracov.
Střih ženské marinky. Vracov.	Ženská marinka. Vracov.

206

Střih mužské "úzké" košile. Vracov.	"Úzká" košile. Vracov.
Střih mužské marinky. Vracov.	Mužská marinka. Vracov.

207

Střih "gatí". Vracov.	"Gatě". Vracov.
Střih koženic. Vracov.	Koženice. Vracov.

208

Popisy krojových součástek
     Součástky ženského oděvu
      Rubáč
Rubáč z konopného plátna se nosil někdy kolem poloviny 19. století. Skládal se ze dvou částí; spodní se nazývala "sukně", horní "oplíčko". Na ramenou přidržovala rubáč dvě raménka.
      Oplíčko
Krátká plátěná košilka, která se obléká pod rukávce.
      Košile
Ženská košile s krátkým rukávem se objevuje koncem 19. století a nahrazuje rubáč. Starší ženy nosí tento kus oděvu ještě dnes.
      Rukávce
Rukávce jsou příramkového střihu a mají kratinký "stánek", který nedosahuje do pasu. Rukávy jsou bohatě nabrány a končí ozdobnými "kadrlemi". Na ramenou je jednoduchá ruční nebo strojová výšivka.
      Kordulka
Jednoduchý živůtek bez rukávů sahající do pasu. Kolem špičatého výstřihu je našita červená stuha s vyšívanými květy. Kordulka je zhotovená z brokátového ornátu a končí vzadu třemi šůsky.
      Lajblík
Krátký kabátek z černého sukna nebo sametu. Rukávy jsou vysoko nabrané nad ramena a směrem k zápěstí se zužují. Kolem kulatého výstřihu je límec vybíhající vzadu do špice. Celý lajblík je lemovaný červeným sukénkem.
      Marinka
Kabátek s dlouhými rukávy téměř stejného střihu jako lajblík s tím rozdílem, že rukávy marinky jsou na ramenou mnohem více nařaseny než u lajblíku. Jako materiál je použito plátno barvené indigem. Kolem výstřihu je jednoduchá výšivka.
      Kacabajka
Projmutý kabátek sahající něco málo pod pás s většími šůsky, zdobený našitými stužkami. Šije se podle ročního období ze silnějšího nebo slabšího materiálu.
      Jupka
Jupka je krátká do pasu s jednoduchým dlouhým rukávem zdobená pentličkami. Stejně jako kacabajka je pro chladnější dny ušita ze silnějšího materiálu, pro letní období se používá lehčí látka.
      Kožich
Dlouhý bílý kožich je zdoben aplikací z hnědé kůže a kolem spodního okraje, přednic, krku černou beránčí kůží s vlasem. Kožichy se nosily většinou s cípy svázanými vzadu, jenom při velkém mrazu se křídla spouštěla dolů. Všeobecně se přestal kožich nosit po 1. světové válce.
      Spodní sukně
Šijí se z podélného pruhu plátna, kterého se spotřebuje asi čtyři metry. Vpředu jsou kousek sešité, na dolním okraji ozdobené krajkou. Nakulmované sukně k slavnostnímu kroji mají jenom široký lem, "podklad".
      Svrchní sukně
Jsou ušité stejným způsobem jako sukně spodní. Skládají se do plochých záhybů, dole jsou zalemovány širokým "podkladem".
      Zástěra
Je ušita z podélného pruhu látky, které se spotřebuje asi 2,5 m. Vzadu je uvázána širokými stuhami ze stejného materiálu jako je zástěra.
      Čepec
Plátěná pokrývka hlavy obdélníkového tvaru, na jehož užším konci je přišita strojová výšivka. Zbývajícími stranami je provlečena šňůrka, kterou se čepec stahuje kolem hlavy.

209

      Součástky mužského oděvu
      Košile
"Široká" košile z bílého plátna je příramkového střihu, rukávy jsou široké, bohatě nabírané. Košile je zdobena na ramenou výšivkou, přední část je vysámkována a končí výšivkou. Límeček a rukávy košile jsou zakulacené.
      "Úzká" košile je téměř stejného střihu jako "široká" s tím rozdílem, že rukávy košile jsou úzké a košile postrádá na ramenou výšivku.
      Kordula
Kordula je ušita z černého sukna nebo sametu. U kapes a na zadním díle korduly se nachází aplikovaná výzdoba z červených a modrých stužek.
      Gatě
Šily se původně z černého sukna: které začátkem 20. století vystřídal černý manšestr. Gatě mají boční zapínání a dvě kapsy.
      Koženice
Žluté jelenicové kalhoty mají stejně jako gatě rozparek se zapínáním na pravé straně. Kolem rozparku a naznačených kapes vidíme červenou a zelenou výšivku. Koženice se u kolen zavazují koženými stuhami zdobenými vysekávaným motivem. v dnešní době je nedostupná jelenicová kůže nahrazována žlutým dyftýnem.
      Lajbl
Kabátek s dlouhými rukávy je ušit z černého sukna a vyzdoben stejným způsobem jako kordula.
      Marinka
Kabátek s dvěma řadami knoflíků a olemovaný červeným sukýnkem je ušitý, stejně jako lajbl, z černého sukna.
      "Plúzňa"
Kabátek s dlouhým rukávem z černého manšestru je téměř stejného střihu jako marinka.
      Kožich
Mužský kožich je ušitý z ovčí kůže obarvené na hnědo. Ozdobou jsou delší nestříhané chlupy kolem krku a na předních dílech kožichu.

DIE ALLTAGS- UND ARBEITSTRACHT IN VRACOV
      Zusammenfassung

Die Einleitung des Artikels ist dem Forschungsstand der Volkskleidung in Kleinstadt Vracov bei Kyjov in Südostmähren gewidmet. In dem historischen Durchschnitt, vom Ende des Z9. Jahrhunderts bis zur Gleichzeitigkeit, beachtet der Aufsatz die Entwickelung und Änderung der Tracht bei den Alltags- und Arbeitsgelegenheiten, deren Formierung die Beschäftigung der Bewohner in der Landwirtschaft, besonders in dem Gemüseund Weinrebebau beeinflusste. Von den 80. Jahren des abgelaufenen Jahrhunderts nimmt die Zahl der Bewohner, welche neue Arbeitsgelegenheit, hauptsächlich bei der Eisenbahn finden, zu. Die Wochentagstracht änderte sich im Laufe der Zeit im Material, in Gesamtzurichtung, weiter im Untergang und Entstehen der Bestandteile am Ende des 19. Jahrhunderts, im Durchdringen der neuen Elemente aus dem städtischen Anzuge in den 50. und 60. Jahren des laufenden Jahrhunderts. Den Hauptanteil bei der Umgestaltung des Volkskleides nach dem 2. Weltkrieg haben neue Arbeitsgelegenheiten der Bewohner; sowohl die Möglichkeiten der Beschäftigung in der Industrie, als auch Veränderung in der Landwirtschaftserzeugung, welche besonders bei den Männern den Untergang der traditionellen Arbeitstracht mitbrachte.
      Übersetzt von Jan Skácel

210

JUBILEUM

K šedesátinám Rudolfa Lužíka [obsah]

Ti, kdo Rudolfa Lužíka znají, samozřejmě tuší, že na své šedesátiny asi pramálo myslí a že jsou pro něj tím co jiné dny, věnované činnosti, úkolům, zájmům. Ale jeho životní jubileum je chvílí a příležitostí pro jiné: ocenit kus dobrého díla pro lidovou kulturu, pro literaturu a pro čtenáře a připomenout si toho, kdo je vykonal. Neboť se už stává, že mnohé skutky a zásluhy se někdy ztrácejí v jakési samozřejmosti a v stínu věcí okázalejších.
      Rudolf Lužík pochází z východních Čech (25. 3. 1913 Zaječice na Chrudimsku), odkud byla jeho matka, zatímco otec pocházel z Hané. Po maturitě v Pardubicích prošel studiemi na pražské filosofické fakultě (1933-39), kde poslouchal přednášky ze srovnávacích dějin slovanských literatur, národopisu, filosofie a knihovědy u J. Horáka, A. Pražáka, K. Chotka, J. B. Kozáka aj. v r. 1939 podal disertaci "Matka v životě a díle I. Vojnoviće", z níž později vyšla jedna kapitola knižně ("Smrt matky Jugovičů I. Vojnoviće", 1945). Na několik válečných roků se stal tajemníkem prof. Matyáša Murka v době, kdy Murko pracoval na své známé knize o srbo-chorvatské epice. Původní záměr věnovat se knihovnictví v Národopisném muzeu se ne[/]

splnil a Lužík postupně přešel do vydavatelské činnosti. Zároveň se stále víc vyhraňoval jeho zájem o pohádku a lidovou slovesnost: píše rozpravu "Pohádka a dětská duše" (1944), připravuje obsáhlejší antologii z českých a moravských klasických pohádkářů ("Čarovnou lučinou", 1947), sestavuje i drobnou antologii lidového humoru. Jako nakladatelský redaktor na několika místech pořád myslí na ediční záměry ze slovanských literatur a hlavně ze slovesného folklóru. To, co se dostávalo mezi čtenáře jen nahodile, rozptýleně a taky jen skrovně, chtěl učinit předmětem promyšlené a soustavné péče, v níž by se spojovala ruka odborníka s vědomím obecné kulturní potřeby a s citem [/] pro čtenářský zájem; tedy založit čtenářskou edici lidové slovesnosti, široce a dlouhodobě koncipovanou, jež by pomáhala včlenit vybraná slovesná folklórní díla do čtenářského povědomí a učinila z nich organickou a rovnoprávnou součást literárního života.
      To se Lužíkovi podařilo na počátku padesátých let v tehdejším Státním nakladatelství krásné literatury, kde realizoval edici "Lidové umění slovesné". Za dvacet roků zde vyšlo ve třech edičních řadách více než třicet svazků z folklóru českého i slovenského, evropského i mimoevropského, z pohádek, pověstí i přísloví, z písňové lyriky i epiky, přičemž svazky pohádkové a slovanské tradice záměrně převažují. Německé pohádky bratří Grimmů, pohádky sibiřských lovců, Karadžićovy srbské pohádky, pohádky maďarské a bulharské, lidová slovesnost Lužických Srbů, objemný překlad ruských bylin, anglické hornické písně, americká lidová poezie, monografie zakarpatského pohádkáře A. Kalyna, česká přísloví M. Červenky a J. Blahoslava - to jsou některé ze svazků, které znamenají opravdovou službu folkloristice i literatuře a čtenáři a které jsou mnohdy i objevitelským činem nebo splátkou dávného kulturního dluhu. A které jsou zároveň a ne v poslední řadě - o to se

211

Lužík vždycky staral - i výtvarně švarnými knížkami. Jestliže Lužík třeba do rámce této edice vsunul i plán vydat celé folkloristické dílo J. Š. Kubína, zaplnil mezeru tam, kde jiná místa a jiná vydavatelství, možná k tomu i víc povinovaná a povolaná, zůstala bez iniciativy a netečná.
      Edice "Lidové umění slovesné" však neznamenala a neznamená jen dar čtenářům a přínos literárnímu povědomí, ale i pomoc sběratelské a badatelské práci. Vždyť mnohé sběratelské a odborné záměry by se nedaly uskutečnit, kdyby se jim nedostalo publikačního fóra; a mnohé záměry, které Lužík podnítil a podporoval, znamenají nový přínos k poznání lidových tradic - jako třeba svazek kladských vyprávění anebo soubor lidové prózy ze Slovácka, první větší celek pohádek z této oblasti. Když se zamyslíme nad tím, že v edici, o niž se Lužík po dvacet roků stará, se objevila podstatná část toho, co v českých zemích z původního slovesného folklóru vyšlo, potom teprve oceníme její skutečný význam a úlohu.
      A R. Lužík se na uskutečnění této úlohy a koncepce nepodílel jenom jako iniciátor a organizátor, ale mnohokrát i jako autor zasvěcených doslovů nebo přímo jako pořadatel, editor i překladatel (zejména "Ruských lidových pohádek", 1956, Karadžićových "Srbských lidových pohádek", 1959, antologie z české lidové poezie "Malované kvítí", 1971). [/] Uplatnil se tak i mimo rámec své edice - třeba v spolupráci na antologii slovanských pohádek ("Slawische Märchen", 1971 a "Slavjanskije skazki", 1972) a naposledy záslužnou reedicí "Historických pověstí lidu českého" (1972) A. Sedláčka. Soustavný zájem však už po léta věnuje zejména pohádkářskému dílu Erbenovu, kde prohloubil naše znalostí o něm i o jeho pramenech.
      Nakladatelská redakční práce dává všecko jiné než zahloubaný klid pracovny a možnost cele a dlouhodobě se soustředit na jeden zvolený úkol; přináší každý den pravý opak toho. Že v tomto ruchu a vypětí nalézá Lužík i místo pro práci heuristickou, překladatelskou a ediční, že najde čas na přípravu rozmanitých knížek pro děti, čtenářských pomů[/]cek a průvodců, pochopí jen ti, kdo znají jeho činorodost, energii a mladistvý zápal pro hodnoty lidového umění a pro všecko, co se spojuje s jejich poznáním a propagací. Proto taky chápeme, že do příštích roků připravuje a promýšlí další úkoly - kritické vydání chodských písní a pohádek J. Š. Baara, lidové prózy z Erbenovy pozůstalosti (jde asi o 250 textů), souborné vydání českých lidových hádanek nebo nový překlad Afanasjevových ruských pohádek. A v tom pohledu dopředu se nejlíp zračí, že šedesátiny nejsou pro Rudolfa Lužíka žádnou bilancí ani zastavením; ale jen jedním z okamžiků činorodé služby, kterou věnoval lidové slovesnosti, literatuře, knize a čtenáři. Oldřich Sirovátka[/]

KNIHY

Julian Vladimirovič Bromlej, Etnos i etnografija. [obsah]

Moskva 1973 (Izdateľstvo Nauka, 284 strán
      Začiatkom roku 1973 vyšla v moskovskom vydavateľstve Nauka teoreticky a metodologicky vysoko podnetná monografia člena korešp. Akadémie vied ZSSR, riaditeľa Etnografického ústavu N. N. Miklucho-Ma[/]klaja AV ZSSR, Juliana Vladimiroviča Bromleja pod názvom Etnos a etnografia.
      Táto monografia je pozoruhodná z viacerých hľadísk. Po prvé tým, že sa do histórie rozvoja teoretického myslenia sovietskej etnografickej školy zaraďuje ako prirodzené vyvrcholenie rozsiahlej, niekoľko rokov trvajúcej vedeckej diskusie o

212

predmete bádania etnografie a o jej postavení v systéme spoločenských vied. Diskusia prebiehala na stránkach sovietskych odborných časopisov (najmä v čas. Sovetskaja etnografija, Voprosy istorii, Voprosy filosofii ap.) a okrem etnografov sa na nej zúčastnili aj početní predstavitelia iných, , hlavne príbuzných vedných odborov (historici, archeológovia, antropológovia, sociológovia, filozofi, folkloristi, geografi, demografi, lingvisti atď.). Po druhé tým, že ju možno hodnotiť ako tvorivé pokračovanie v diskusii a plodné rozvíjanie najlepších tradícií uvedenej školy, ktorá v dejinách etnografickej vedy zohrala pokrokovú úlohu vďaka dôslednej aplikácii dialekticko-materialistickej metodológie, marxisticko-leninských princípov vedeckej analýzy. Nie na poslednom mieste je pozoruhodná aj tým, že práve v období, keď tradičný predmet etnografického bádania, vidiecky ľud, spôsob jeho života a kultúra, prekonáva prudký dynamický vývin, vyvracia pesimistické názory aj niektorých etnografov o zániku predmetu štúdia tejto vedy a do jej ďalšieho rozvoja vnáša nové perspektívy zásluhou objasnenia tých otázok, ktoré sú základné, keďže sa týkajú nielen predmetu bádania, ale aj poslania tejto vedy v budúcnosti.
      Náročný cieľ, ktorý si autor vo svojej monografii postavil, realizuje pomocou všestranného preskúmania úloh etnografie ako vedy o národoch (etnosoch) i analyzovania jej tradí[/]cií a vzťahov k príbuzným vedným disciplínam. z takto široko a principiálne postavenej úlohy vyplynula mu potreba rozčleniť prácu na dve organicky úzko späté a na seba nadväzujúce časti, výstižne vyjadrené ich názvami: Etnos ako dynamický systém a Etnografia ako veda o etnických spoločenstvách.
      Ako z rozčlenenia celej problematiky vyplýva, autor v prvej časti práce analyzuje samotný predmet bádania etnografickej vedy. Vychádza pritom z poznatku, že definovanie predmetu bádania a základných úloh každej vedy je historicky nepretržitým procesom, ktorý je podmienený spoločenskými potrebami. Oblasť bádania všetkých vedných disciplín sa vývinom kryštalizuje predovšetkým pod vplyvom vedeckých tradícií a reálnej skúsenosti vedy. v poslednom období sa predmet štúdia spresňuje aj systémovo-logickou analýzou, v ktorej rozhodujúci podiel má objasnenie poznávacích úloh vedy, vyzdvihovaných praxou, teda takých úloh, vymedzenie ktorých tvorí jej špecifiku.
      Daný poznatok ilustruje autor na príklade vývinu teoretického myslenia sovietskej etnografie. Ako je známe, v období formovania sa sovietskej etnografickej školy sa súčasne prejavovali dve protichodné tendencie, týkajúce sa chápania predmetu bádania tejto disciplíny. Na jednej strane to bola tendencia ohraničiť úlohy etnografie iba na štúdium archaických, prežitkových[/] foriem kultúry, na druhej zas tendencia pokladať etnografiu - alebo presnejšie, etnológiu - za akúsi superdisciplínu, nárokujúcu si študovať takmer všetky komponenty činnosti ľudskej spoločnosti.
      No podobné rozdielne názory na predmet bádania jestvujú do určitej miery aj v súčasnosti. Možno ich dokumentovať napríklad aj tým, že ešte dnes sa stretávame s názormi, akoby pre posledné obdobie charakteristické rýchle zanikanie archaičnosti tradičnej kultúry znamenalo postupný zánik samotného predmetu bádania tejto vedy, ako aj diametrálne odlišnú snahu zahrnovať do etnografického štúdia všetky stránky života súčasných rozvinutých industriálnych spoločností.
      Tieto protichodné názory na predmet etnografických výskumov nie sú náhodné. Od počiatku pramenia a sú podmieňované predovšetkým diferenciami v definovaní predmetu etnografie. Kým niektorí bádatelia zaň pokladajú ľud, iní na prvé miesto kladú jeho kultúru, ďalší zas človeka atď. A hoci sa dnes väčšina odborníkov zhoduje v názore, že týmto objektom je etnos vo všetkých svojich historických formách, jednako ťažkosti v jeho vymedzení naďalej pretrvávajú, lebo spočívajú v neobyčajnej zložitosti a rozmanitostí tohto fenoménu. Preto autor pokladal za nevyhnutné najskôr spresniť predstavy o etnose. Etnos v zmysle jeho chápania, ktoré zodpovedá záverom diskusie sovietskych vedcov,

213

je dynamickým systémom, ktorý sa pod vplyvom rôznych faktorov historicky neustále mení v čase i priestore. v rámci ľudských spoločenstiev nie je stabilný a raz navždy daný, keďže ako sociálny organizmus sa z pokolenia na pokolenie vyvíja a vertikálne (v pláne diachronickom) i horizontálne (v pláne synchronickom) prispôsobuje daným podmienkam svojej existencie, pričom ich súčasne tiež mení.
      V tejto súvislosti autor podrobne analyzuje jeho prvotné (základné i druhotné. (doplňujúce) znaky, akým je spoločné územie, jazyk, hospodárstvo, psychika, kultúra, povedomie atď. Pritom upozorňuje, že pojem etnos možno chápať jednak v úzkom, jednak v širokom význame slova. Kým v- úzkom sa pod ním rozumie historicky sformované zoskupenie ľudí, ktoré má spoločné, pomerne stabilné zvláštnosti kultúry (vrátane jazyka) a psychiky, vedomie jednoty i odlišnosti od iných takých istých útvarov (autor ho nazýva etnikos), v širokom zmysle možno zaň pokladať akékoľvek uvedomelé kultúrno-jazykové spoločenstvo, ktoré vzniklo na určitom území, medzi ľuďmi, nachádzajúcimi sa vo vzájomných reálnych hospodársko-sociálnych vzťahoch.
      Osobitnú pozornosť venuje kultúre a jej etnickým funkciám, pričom zdôrazňuje, že kultúra ako fenomén etnosu nemá vo všetkých svojich prejavoch rovnako výrazné etnické parametre. Má tri základné časti: spoločenské vedomie ľudu (ideovo-teoretickej, ako aj spoločensko-psychologickej úrovne), jeho prejavy v chovaní a konaní a "spredmetnené" dôsledky tejto činnosti (materiálne i duchovné). Skôr ako pristúpil k analýze týchto jej funkcií, špecifikoval chápanie niektorých všeobecných pojmov s kultúrou úzko spätých, ako je spôsob života, tradícia, materiálna, duchovná a sociálna kultúra ap. Funkcie kultúry sú v živote spoločenstva mnohoraké, jednak technické (inštrumentálna, normatívna, signifikantná a komunikatívna funkcia), jednak špecifické (estetická, etická, poznávacia, náboženská ap.), pričom najpodrobnejšie si všíma funkcie etnické, pomocou ktorých sa realizuje celý súhrn nielen etnickodiferenciačných, ale aj etnickointegračných vlastností kultúry.
      Ďalej takto analyzuje aj etnické aspekty psychiky, fenomén endogamie, ktorá vo formovaní a jestvovaní etnosu doteraz zohráva významnú úlohu akéhosi stabilizátora najmä vo vzťahu k populácii a iným etnickým spoločenstvám atď.
      Etnická štruktúra ľudstva je neobyčajne zložitá. Prejavuje sa nielen v množstve rôznych foriem jestvovania etnosu a variantov etnických spoločenstiev, ale aj v ich hierarchii. Preto autor nemôže v tejto súvislosti obísť problematiku ich typologizácie (kmene, národnosti, národy ap.), ktorej sa aj v diskusii venovalo veľa miesta, ako ani problematiku etnických procesov, ktoré sa v živote etnosu ako dynamického systému prejavujú jednak preberaním javov a ich neustálym vývinom,, jednak zmenami v čase a priestore. Hoci sa pod pojmom etnické procesy rozumejú predovšetkým procesy, ktoré v konečnom dôsledku vedú k zmenám etnickej (národnostnej), príslušnosti ľudí, jednako treba súhlasne s autorom priznať, že takéto chápanie uvedený pojem neobyčajne. zužuje. Ako etnický treba hodnotiť každý proces, v ktorom sa mení niektorý komponent etnosu. Kým široké chápanie tohto pojmu má svoju teoretickú základňu v tom, že odráža vývinové zmeny etnosu, zatiaľ úzke berie do úvahy predovšetkým radikálny prechod. v tejto súvislosti autor podrobne rozobral aj otázky interetnických kontaktov, zbližovania, asimilácie ap.
      Druhú časť monografie zameral autor na objasnenie problematiky etnografie ako vedy o etnických spoločenstvách. Usiloval sa predovšetkým analyzovať jej tradície v historickom vývine od polovice 19. storočia, kedy sa etnografia vyčleňuje z rámca vlastivedy a stáva sa samostatnou disciplínou. Upozorňuje pritom nielen na jej rozmanité pomenovanie v jednotlivých jazykoch, ale aj na jej rozdielne zameranie, do značnej miery vyplývajúce už z jej, názvu (v slovenčine napr. národopis, etnografia, etnológia, v nemčine Volkskunde a Völkerkunde ap.), čo sa v konečnom dôsledku prejavuje aj v prístupe k predmetu bádania.

214

V tejto kapitole je pozoruhodný kritický rozbor jednotlivých etnografických škôl a smerov (v časovej následnosti: evolucionizmu, historizmu, kultúrnych okruhov, difúzionizmu, funkcionalizmu, kultúrneho relativizmu, štrukturalizmu, neoevolucionizmu atď.).
      Ako je známe, súčasný búrlivý rozvoj vedy je charakterizovaný dvoma protichodnými, dialekticky však vzájomne spätými tendenciami. Na jednej strane sme svedkami čím ďalej tým väčšej špecializácie jednotlivých vedných disciplín, diktovanej úlohami prehĺbiť analýzu študovaných objektov, na druhej zas vzniku nových vedných odborov na hraniciach viacerých vied, čo je podmienené nevyhnutnosťou všestranne skúmať objektívnu skutočnosť. Túto zákonitosť treba brať do úvahy pri určovaní profilu každej vedy, teda aj etnografie. Keďže základnou podmienkou existencie vedy je určiť nielen špecifický objekt výskumov, ale aj predmet, čo autor presne rozlišuje, je nepochybné, že objekt poznania Etnografie vyplýva už zo samotného pomenovania tejto vedy. Sú ním etnosy celého sveta v ich historickom vývine, pričom sa pod nimi rozumejú všetky formy jestvovania etnických a etnografických spoločenstiev.
      Keďže ani jednu vedu nemožno chápať izolovane, veľa pozornosti venoval autor spresneniu hraníc predmetu i spolupráce etnografie s inými vednými disciplínami. Etnos,[/] ako je všeobecne známe, študuje viacero vied. Vymedziť pole pôsobnosti etnografie nám pomôže, ak si ujasníme vzťah týchto vied k jedinečnému, zvláštnemu a všeobecnému. Pre zorný uhol etnografie je v procese jej poznávania charakteristické, že pri svojom štúdiu postupuje cez zvláštne k všeobecnému. Jedinečné (napr. zvykoslovný úkon, výtvarný prejav ap.) skúma len ako bázu pre objasnenie zvláštneho, len ako nositeľa informácie o zvláštnom, etnicky špecifickom. Preto akcentuje nie všeobecné (spoločné), ale zvláštne (etnicky špecifické) črty kultúry, jej etnické funkcie. Toto odlišuje etnografiu napríklad od teórie kultúry (kultúrológie), ktorej hlavná úloha spočíva v objasnení všeobecných čŕt a všeobecných zákonitosti vývinu kultúry, od sociológie, ktorá sa obyčajne odťahuje nielen od jedinečného, ale aj od etnicky zvláštneho, usilujúc sa odhaliť predovšetkým generálne, t. j. všeobecné zákony vzájomného vzťahu rozdielnych stránok spoločenského života atď. Preto v teoretickej úrovní štúdia kultúry základnou doménou etnografie je teória špecifických (etnických) foriem jestvovania kultúry.
      Etnické spoločenstvá sa medzi sebou odlišujú nielen doteraz spomenutými znakmi (kultúrou, jej tradíciami ap.), ale aj rozsahom, geografickým umiestnením, ukazovateľom počtu atď. Preto si autor okrem vzťahu etnografie k histórii, socio[/]lógii, kultúrológii, antropológii ap. všíma a rozoberá aj vzťahy ku geografii a ďalším vedám.
      Záverom chceli by sme ešte vyzdvihnúť niekoľko skutočností.
      V prvom rade ide o poznatok, že poznávacie úlohy etnografie - hoci jadrom jej predmetu zostáva tradičná kultúra - treba rozšíriť na všetky sféry spôsobu života etnosu, v ktorých sa prejavuje etnická špecifika. No hoci východiskovým bodom je etnická špecifika, jednako v záujme komplexnosti štúdia etnografie nemožno jej úlohy ohraničovať iba ňou, keďže etnografia si musí všímať aj všeobecné v živote, kultúre a psychológii etnosov, to; čo ich spája a zbližuje.
      Ďalej chceme zdôrazniť, že etnografiu treba v zmysle chápania sovietskej vedy pokladať za disciplínu, ktorá sa zaoberá štúdiom všetkých etnických spoločenstiev na všetkých stupňoch ich historického vývinu. To znamená, že ako taká je zodpovedná aj za rozpracovanie všeobecnej etnografickej charakteristiky národov celého sveta, pričom do rámca svojho štúdia musí zahrnúť nielen ich vznik a vývin (etnogenezu a etnickú históriu), ale aj diachronickú a synchronickú klasifikáciu podľa špeciálnych etnických fenoménov, vrátane radikálneho procesu súčasných zmien.
      Monografia Ju. V. Bromleja, ako z nášho rozboru vidieť, dotýka sa najzákladnejších teoretických problémov etnografie. Ide o problémy

215

rovnako predmetu bádania, ako aj jej postavenia v systéme vied. Hlboká a naozaj všestranná analýza uvedených problémov, podaná z marxistického hľadiska, uvádzanie početnej sovietskej i zahraničnej literatúry a predovšetkým jasné a logicky presné formulácie dávajú jeho monografii charakter diela, ktoré tejto vednej disciplíne chýbalo a ktoré bude jej ďalšie smerovanie a vývin nadlho ovplyvňovať. Je to nielen tým, že jeho monografia ako prvá v širokom analyticko-porovnávacom pláne sumarizovala vývin a úlohy etnografie ako samostatnej vednej disciplíny, ale najmä tým, že teoreticky a metodologicky jednoznačne spresnila jej miesto, poslanie a význam v rámci spoločenských vied.
      Je zaiste správne a možno to hodnotiť ako významný kultúrny čin, že sa už zabezpečilo preloženie a vydanie tejto pozoruhodnej a vysoko podnetnej práce. Adam Pranda

Helena Johnová, Ľudové šperky na Slovensku. [obsah]

Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1972. 240 stran a 17 vyobrazení
      Edice Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry si vydobývá pevné a trvalé místo v etnografické produkci zejména díky tomu, že v ní vycházejí pramenné studie, přinášející ucele[/]ný pohled na tematicky vymezené okruhy badatelského i čtenářského zájmu. Vydavatelé zůstávají této zásadě věrni i v šestém svazku, v knize Heleny Johnové o lidových špercích na Slovensku. Po řadě dílčích prací dochází autorka k syntetickým závěrům založeným na studiu muzejních i soukromých sbírek, literatury, ikonografických dokladů i archívních pramenů a původního terénního materiálu.
      Ve vývoji slovenských lidových šperků za posledních sto roků vyčleňuje Johnová tři typy, odlišující se výtvarným účinkem, materiálem a způsobem výroby.
      První typ nazývá - poněkud akademicky - klasickým, zahrnuje do něj ozdoby, které vyráběli samoukové z lidu pro sebe a nejbližší okolí; v minulosti byli hlavními dodavateli v oblastech, v nichž se dále udržel starý oděvní typ. Pro jejich výrobky je příznačné, že dlouho setrvávali u stejných tvarů a starých výrobních technik. Typickými materiály byly mosaz a měď, od druhé poloviny 19. století pakfon, slitina mědi, zinku a niklu, ve 20. století aluminium. Tyto šperky, zdobené jednoduchými technikami a ornamenty, jsou působivé svou jednotou.
      Druhým typem rozumí autorka skupinu šperků, vyráběných vyučenými řemeslníky žijícími ve městě, obyčejně centru kraje. Vedle šperků, nelišících se od předchozích, patří do tohoto typu stříbrné ozdoby. Ty se vyráběly někdy i mimo oblas[/]ti, v kterých byly součástí krojů, a původně se nelišily od šperku ostatních společenských tříd. v lidovém oděvu na Slovensku se začaly uplatňovat v 19., někde až ve 20. století. Jsou sice nelidového původu, ale lid je do svého oděvu začlenil (knoflíky, spony) a výrobci se lidovému vkusu podřizovali. Šperky z nekvalitního materiálu (např. cínové a olověné napodobeniny stříbrných spon a knoflíků) se produkovaly ve větším množství než šperky prvního typu.
      Třetím typem jsou bižutérní ozdoby z bezcenného kovu, doplněné často sklem a umělou hmotou. Některé z těchto výrobků vycházely z počátku z tradičních lidových vzorů, postupně však stále více napodobovaly šperky měšťanské a přijímaly nové, osobité tvary. Většinou to byly šperky tovární výroby české provenience. Časem se ovšem výrobci přizpůsobovali požadavkům lidových vrstev tím, že vyráběli předměty, u nichž předpokládali uplatnění v lidovém oděvu (ozdobné jehlice, vlásničky atd.). Vzhledem k nízké ceně i povrchní kráse je lid ochotně přijímal, takže brzy začaly vytlačovat tradiční, umělecky hodnotnější lidové šperky.
      Vytčení tří základních typů šlovenských lidových šperků na základě materiálu, technik i výtvarné hodnoty a s přihlédnutím k jejich tvůrcům je po teoretické stránce největším přínosem knihy H. Johnové a bezpochyby ovlivní další stu

216

dium tohoto odvětví lidového výtvarnictví.
      Je známo, že u některých druhů lidového umění se jeví jejich lidovost jako problematická. Autorka považuje za určující kritérium pro přiznání lidovosti šperku vztah nositele k němu a to, jaké místo šperk zaujímá v celku specifické kultury určité oblasti; z tohoto hlediska je potřebné, aby si etnografie všímala i řemeslných a továrních výrobků. Od šperků s tímto původem autorka správně odlišuje umělecké projevy vznikající v Iidovém prostředí a studii o tomto typu šperku považuje za těžiště své práce. I když je v podstatě možné souhlasit s tímto názorem, přece jen nelze pominout, že v označení lidový šperk není obsažen tento dvojí smysl. Skutečnost, že lid přijímá určité věci za své, nemusí jim ještě vtisknout rys lidovosti. Do jakých absurdností bychom se dostali, kdybychom takto interpretovali některé oděvní součástky? Není naším úkolem řešit tuto problematiku, ostatně je příliš složitá, než aby se dala demonstrovat na jednom z druhů lidového umění. Přihlédneme-li však k podobné problematice při studiu lidového oděvu, dospějeme alespoň ke kompromisnímu terminologickému návrhu: lze rozlišovat "lidové šperky" a "šperky lidových krojů".
      Vraťme se však k textu posuzované knihy. Po informaci o výrobních technikách lidových šperků přechází autorka k dílčím studiím o jed[/]notlivých druzích. Rekonstruuje jejich historii, popisuje tvary a varianty. Na mnoha místech práce H. Johnové přerůstá rámec monografie o jednom druhu lidového umění a mění se v široce pojatou etnografickou studii, která se obírá významem šperků v životě lidu, obřadech, magii, ve společenském postavení, vztazích mezi lidmi atd. Jejím kladem je přísně historický pohled, pokud to jen materiál dovoluje.
      Ke knize Heleny Johnové je připojena pečlivě vypracovaná bibliografie, která dává přednost rozsáhlejším pracím. Jistě by v ní našly své místo i stati D. Stránské "Lidové šperky ve Slezsku" v Časopise Národního muzea a B. Šotkové "Sklo ve výzdobě lidového kroje" v časopise Věci a lidé. Publikaci uzavírá seznam informátorů, pramenů a fotografií, obsáhlé německé resumé a slovník některých nářečních a odborných výrazů. Zvlášť cenný je seznam fotografií a kreseb, protože do jisté míry supluje katalog slovenských lidových šperků tím, že informuje o jejich uložení.
      Text ilustruje 34 kreseb, 14 barevných a 122 černobílých fotografií. Škoda jen, že technická úroveň reprodukcí nedosahuje kvalit jiných svazků (např. Bednárikova) a ani grafické ztvárnění se nezdařilo vždy tak, jak si autorka jistě představovala.
      Pro studium lidové kultury na Slovensku je tato kniha přínosná nejméně ze tří důvodů: shromažďuje [/] bohatý a cenný materiál, vytváří jeho precizní systematiku a originálně jej interpretuje na široké historicko-etnografické bázi. Alena Jeřábková

Pavol Michalides, Ľudové hračky na Slovensku. [obsah]

Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1972, 392 stran, černobílé a barevné fotografie v textu
      V klenotnicové edici slovenské lidové kultury vyšla jako osmý svazek kniha o slovenských lidových hračkách, první souhrnná publikace o této problematice na Slovensku. Autor Pavol Michalides vyšel z širokých teoretických poznatků o dětských hračkách a především z obsáhlého výzkumu v terénu a ze studia sbírek slovenských i českých muzeí.
      V úvodu je charakterizována hračka jako jeden z nejstarších předmětů, který vznikl už v počátcích kulturního rozvoje lidstva jako životní potřeba. Široká škála činností člověka se odrazila i ve způsobu výroby a ve funkcích hraček, které se v průběhu vývoje diferencovaly etnicky i regionálně. Lidové hračky mají rovněž atributy uměleckého projevu, i když je nemůžeme paušálně zařazovat do okruhu lidového umění. Jsou zajímavé z výtvarného hledis

217

ka, mají hluboký smysl výchovný a společenský. Autor v úvodu také charakterizuje základní literaturu o hračkách, přičemž zdůrazňuje zvláště práce ruských a polských badatelů. Podrobně si všímá také českých studií o lidových hračkách. Přehledně uvádí slovenská a česká muzea, která mají ve sbírkách kolekce hraček, i když tyto předměty lidové kultury byly sbírány velmi nesoustavně a spíše okrajově.
      První část publikace sleduje vývoj a rozšíření hraček na Slovensku v minulosti. Všímá si archeologických nálezů, středověkých dokladů i hraček z období 16. až 18. století. Hlavním přínosem knihy je však soustředění a utřídění údajů o lidových hračkách z nedávné doby a z období našeho věku.
      Vývoj lidových hraček na Slovensku šel v podstatě v evropském vývojovém proudu, autor však zaznamenává i některé zvláštnosti. Slovenské lidové hračky se vyvíjely v prostředí, které vlivem přežívajících středověkých poměrů nepodléhalo tolik módnosti a vlivům nelidových vrstev. Slovenské hračky si udržely lidový charakter, zůstaly svou formou jednoduché, se smyslem pro výtvarnou zkratku a umělecké cítění. Byly výrazem vztahu dospělých k dětem, respektovaly dětské zájmy a potřeby. Proto si slovenské lidové hračky udržely vnitřní sílu a působivost.
      Lidové hračky se vyráběly jednoduchými nástroji z dostupných ma[/]teriálů, především z dřeva a hlíny. Obsahově se vázaly k běžným námětům ze života prostého člověka. Základní osnova hraček se měnila jen pozvolna, rychlejším proměnám podléhala vnější podoba hraček, která odrážela životní problémy své doby. z lidového prostředí se působením výrobců a trhu dostávaly hračky i do měst a do měšťanských a panských rodin.
      Už od 17. století se značně rozšířily lidové hračky vyráběné z hlíny. Nejoblíbenější hračka konce středověku - hliněný kůň s jezdcem získává zásluhou habánských přistěhovalců velkou oblibu mezi slovenským lidem. Hliněné hračky od počátku 18. století vyráběli i slovenští řemeslníci. Hračky ovšem byly v keramických a džbánkařských dílnách jen okrajovým produktem, často je vyráběli jenom učni. Západoslovenské džbánkařské dílny vyráběly hliněné hračky pro místní jarmaky a výroční trhy.
      Výroba dřevěných hraček se začala na Slovensku rozvíjet v 17. století, v době silného útlaku a probuzeného národního vědomí. Hračky se vyráběly podomáckým způsobem a prodávaly se po celém území tehdejšího státu. v 19. století však začala lidové výrobky vytlačovat průmyslová výroba hraček. Na Slovensku, které mělo silné domácí tradice lidové výroby i dostatek základního materiálu, se začínají koncem 19. století zakládat řezbářské dílny a školy, které ovlivňovaly hračkář[/]skou výrobu až do dvacátých a třicátých let našeho věku.
      Otázkám výroby dřevěných hraček je věnována stěžejní část publikace. v posledních sto letech se hračky vyráběly podomácku, výroba měla nejčastěji řemeslný charakter. Používaly se nejdostupnější materiály - dřevo, hlína a textilní suroviny. Jednoduché hračky si zhotovovaly děti. z dílen lidových řemeslníků vycházely hračky náročněji vypracované a zdobené. Uplatnění dekorativních prvků a barevností je nejvýraznější u keramických hraček, které se okrajově vyráběly téměř ve všech dílnách na Slovensku. Autor uvádí hrnčířská střediska Pozdišovce, Pukanec, Trstené, Varín, Zvolen, Lubietovou aj. Na západním Slovensku vyráběli lidové hračky hlavně fajanséři, a to především ve Stupavě, Modre, Dechticích, Košolné aj.
      Mnoho námětů ze života lidu, hlavně námětů pracovních, nacházíme v dřevěných hračkách, které se zhotovovaly pro individuální potřebu i pro trh. k hlavním typům dřevěných hraček patří figurální motivy - koně, panáčci, panenky, vojáčci, ptáci, miniaturní nářadí (např. vozíky, pluhy, kolíbky, stolky apod.), zvukové a dětské hudební nástroje. Výroba dřevěných hraček byla soustředěna hlavně na Staré Turé a na kopanicích v okolí Myjavy. v sousedství leželo i moravské středisko výroby dřevěných hraček Nová Lhota na Horňácku. Stará Turá vyráběla

218

dřevěné hračky pro severozápadní i střední Slovensko. Do čtyřicátých let se udržovala výroba lidových hraček i v středoslovenské obci Kunešov, která byla dříve osídlena německým obyvatelstvem. v Kyjaticích u Rimavské Soboty byla hračkářská výroba doplňkem nábytkářství, košikářství a metlařství. Oblast severního Slovenska zásobovala výroba v Spišské Belé. Ostatní střediska měla jen lokální význam.
      Při podomácké výrobě hraček se uplatnilo i proutí a drobné traviny, zvláště při pletení velikonočních pomlázek, při výrobě píšťalek, košíků apod. Panenky se zhotovovaly i z textilu a z listů kukuřičných klasů. Oblíbené bylo i figurální pečivo, které se uplatňovalo při obyčejových příležitostech. v horských krajích Slovenska dostaly ráz hračky i některé figurky ze sýru. Na výrobě kovových hraček se podíleli hlavně dráteníci.
      Autor se zamýšlí nad hodnotami lidových hraček. Zdůrazňuje zvláště funkční hodnoty. Hračka byla prostředkem poznávání jevů běžného života, prostředkem výchovy dítěte, přípravou na budoucí život a pracovní činnost. v lidové hračce se spojoval hravý a pracovní moment. Mezi hračky se dostávaly i obřadní předměty a lidové hudební nástroje, zvláště když ztratily původní funkci a uplatnění. P. Michalides zdůrazňuje i výtvarné kvality lidových hraček a zvláště jejich vztah k lidovým plastikám, např. k figurkám lido[/]vých betlémů. Mnoha hračkám přiznává estetické hodnoty, obdivuje jejich tvarovou jednoduchost a smysl pro vyjádření náznakem, zkratkou. Shledává, že slovenské lidové hračky byly formou i koloritem esteticky výrazné, barevně střídmé, což zvyšovalo jejich funkční a výchovné hodnoty.
      Publikace je vybavena obsáhlým poznámkovým aparátem, ruským a anglickým souhrnem, slovníkem nářečních a odborných termínů a soupisem literatury. Její hodnotu znásobuje i bohatý doprovod černobílých a barevných fotografií, které prolínají všemi částmi textu. Přitažlivost knihy zvyšuje i nápadité grafické řešení. Josef Tomeš

Maria Wieruszewska Adamczyk, Sankcje systemu kontroli spolecznej wobec rodziny wiejskiej na przykładzie dwóch wybranych wsi powiatu bełchatowskiego. [obsah]

Lódzkie Studia Etnograficzne, Lódz 1971, s. 155, 30 obraz. příloh, franc. resumé Belchatowská oblast s prudce se rozvíjejícím průmyslem, ovlivňujícím silně všechny stránky života obyvatelstva, je již několik let předmětem [/] etnografických výzkumů, na jejichž základě byla zpracována řada zajímavých studií. Maria WieruszewskaAdamczyk se soustředila na dvě vybrané vesnice, označené krycími jmény Plonowice a Osnowa. Téma práce není ryze etnografické, zabývá se problematikou společenské kontroly a sankcí uplatňovaných vůči vesnické rodině. Velká část práce se pohybuje v zobecňující rovině a vychází z poznatků získaných studiem odborné literatury. Autorka pokládala za nutné zabývat se podrobněji teoretickým vymezením základních pojmů jako společenská kontrola, normativní systém, vzory a modely, funkce rodiny, regulační systém, sankce atd. Uvnitř tohoto obecného rámce interpretuje etnografický materiál ze širšího území Polska (uvádí zajímavé příklady veřejného hodnocení jednotlivců i rodin při různých obřadních a zvykoslovných příležitostech, při tzv. "sobotkách", při svatbách, dožínkách aj.). Ve dvou studovaných obcích zjišťuje systém hodnot, uznávaný vzor a model rodiny a odchylky skutečného stavu od tohoto uznávaného modelu. Přináší zajímavé údaje o zasahování rodin do uzavírání manželství, o vztazích dětí ke starým rodičům, o názorech na vzdělání dětí, na způsob využití volného času, o vzájemné sousedské pomoci. Charakterizuje názory na funkci rodiny, na nevěru, omezování porodnosti, rozvody, počet dětí a jejich výchovu atd.

219

Proti narušování norem společenského a rodinného života působí regulační systém skládající se ze sankcí. Sankce lze zhruba dělit na ekonomické, psychologické a fyzické. Autorka uvádí příklady některých fyzických sankcí - např. ostříhání dívky, která se scházela se ženatým mužem, házení kamenů do oken církevně neoddané dvojice atd. Ekonomické sankce se dnes omezují především na . odmítnutí pomoci, Nejdůležitější roli sehrávají sankce psychologické - pohrdání, pomluvy, výsměch, ignorace.
      V závěru práce autorka přiznává určitou disproporčnost, domnívá se však, že obsáhlé teoretické úvahy a exkurzy byly v této z hlediska etnografie netradičně pojaté práci nutné.
      Jedním ze závažných závěrů bylo poznání, že výzkum nepotvrdil správnost hpotézy o větší pokročilosti názorů a toleranci ve vsi Osnowě. Autorka se původně domnívala, že "otevřenost navenek", proletářské složení obyvatelstva, slabé spojení s tradičním zemědělstvím se odrazí bezprostředně a jednoznačně i ve společenských vztazích. Ukázalo se, že skutečnost je složitější. Právě v Osnowě byla společenská kontrola silnější a sankce ostřejší než v zemědělských Plonowicích. Podle autor čina názoru lze hledat vysvětlení v tom, že Osnowa je vesnice velice malá, bez elektrizace, kde se lidé z nedostatku jiného rozptýlení starají jeden o druhého. v Plonowicích [/] se sankce často soustřeďují a omezují na okruh příbuzných. v Osnowě je patrný nedostatek příbuzenských vztahů, společenská kontrola jimi tedy není regulována. Jsou to závěry nepochybně zajímavé, ukazují, že vysvětlení vývoje regulačního systému na dnešní vesnici je složité a obtížné. J. Šťastná

Podstrážišťské písničky. [obsah]

Sebral Jos. V. Kratochvíl. České Budějovice 1958. Str. 141
      Josef Kratochvíl, který působil v letech 1945-1958 ve Vrchlabí a v 1. 1958-69 v Českých Budějovicích jako ředitel lidové školy umění, zabýval se vedle své činnosti pedagogické také sběrem lidových písní, které zapisoval u starých zpěváků v Podkrkonoší, v okolí Prahy a v oblasti pod Strážištěm na Pacovsku. Již v dětství v něm vypěstovali rodiče lásku k lidové písni. Během svého působení ve Vrchlabí v l. 1954-59, kdy zde vedl soubor písní a tanců Krakonoš, začal se jejím sběrem intenzívně zabývat. Zapisoval písně nejprve od své matky, pak i v okolí Vrchlabí a v okolí Prahy i v rodném kraji své ženy Marie, roz. Mikulové, která pochází z Babic na Pacovsku. Většinou putoval pěšky od vesnice k vesnici, v jižních Čechách i ve starém kočáře, který mu [/] zapůjčil babický rolník Jan Zenáhlík. Občas býval i hostem různých domovů důchodců. Později si opatřil z vlastních prostředků magnetofon, na nějž zachytil přes 500 lidových paní, které pak doma přepsal do not.
      Cyklostylovaný zpěvník, který sběratel věnoval počátkem r. 1972 Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, obsahuje 97 písní z "Podstrážišťska", zapsaných v 1. 1957-58 celkem od 34 zpěváků v obcích Velká Chyška, Bratřice, Buřenice, Lesná, Radějov, Roučkovice a Hořepník na Pacovsku. v předmluvě, kde se sběratel vyznává ze své lásky k lidové písni, jsou čtenáři seznámeni se způsobem sběratelské práce. Následuje seznam zpěváků s označením čísla písní, které sběrateli zpívali. Na konci knihy je uveden abecední seznam jednotlivých záznamů. Každá píseň je opatřena přesnými údaji o jménu a stáří zpěváka, příp. jeho zaměstnání, místě a datu zápisu, či zajímavou poznámkou zpěváka k písni.
      Jak sám autor uvádí v předmluvě zaznamenával z úst zpěváků vše bez jakéhokoliv výběru. Setkáme se zde proto i s nejrůznějšími žánry a kategoriemi lidové zpěvnosti. Jsou zde písně lidové, zlidovělé, pololidové, kramářské i umělé sentimentální šlágry. z písní lidových jsou to písně vojenské, milostné, žertovné, vánoční koleda, balada o nalezené sestře atd. Mezi nejhodnotnější patří svatební písně zpívané při "kolíbá

220

ní", které v r. 1957 zachytil sběratel od dvaašedesátiletého Vojtěcha Moravce z Velké Chyšky, posledního žijícího družby na Pacovsku. Většinou dosud nebyly publikovány. Zpěvník je cenný především tím, že zachycuje lidovou zpěvnost Pacovska, kraje, který mezi poměrně bohatě zastoupenou produkcí jihočeskou v našich klasických sbírkách i archívních materiálech zaujímá kupodivu bílé místo na mapě sběru lidových písní. Ještě před patnácti lety podařilo se sběrateli zachytit mnohou cennou píseň od starých zpěváků, z nichž převážná většina již nežije. Věra Thořová

Frank Arnau: Umění padělatelů-padělatelé umění, tři tisíce let podvodů se starožitnostmi, [obsah]

Orbis, Praha, 1973, str. 240 a příloha
      Knihu Franka Arnaua je možno jistě odbýt jako souhrn zajímavých episod z dějin výtvarného umění tak, jak je omezuje již název a podtitul. Autor sám nepochybně měl na mysli i tyto čtenáře, kteří hledají vzrušení a zvláštní čtení, hraničící nebo již docela přecházející do oblasti soudních sporů (sám se ostatně legitimoval českému čtenáři dějinami zločinu "Člověk mimo zákon"). Nabízím však i jiné čtení, odpovídající duchu našeho časopisu: je v tom, zamyslet se nad uměním padělatelů a nad [/] padělateli umění s úsilím o postižení jemných odstínů a všech složitostí "padělávání" uměleckých děl. Autor již v předmluvě se tímto okruhem lidské činnosti; táhnoucí se tisíciletími výtvarného umění, míní zabývat. Předmětem jeho zájmu jsou ovšem opravdově zajímavé události z padělávání umění, rád se vysmívá snobství sběratelů a lidové umění nechává zcela stranou. Pro zájemce o lidové umění se v Arnauově knize najde i řada poučení a analogií, protože i v oblastí lidového umění existuje padělávání, existuje obchod. Napsat dějiny padělatelů a padělávání lidového umění bude teprve potřeba. Arnauova kniha by měla vést i k takovému zamyšlení, protože předmět padělávání a padělatelů je rozhodně něčím víc, než lze odbýt přehlížením. Josef Bílek

Súpis redakčného archívu slovenských spevov, [obsah]

zostavil Boris Banáry, Fondy Literárneho archívu Matice slovenskej, č. 70, vydala Matica slovenská, Martin 1972, 217 str.
      Po dlhších prípravných prácach vydala Matica slovenská súpis obsiahleho piesňového fondu, ktorého korene siahajú do 70-80-tych rokov minulého storočia. Ide o ojedinelý materiál slovenských ľudových piesní, ktorý sa začal zhromažďovať na [/] pôde martinského kultúrneho centra od 56 pri[e]spievateľov. Postupné zošitové vydávanie slovenských ľudo­ vých piesní (I. zv. Slovenských spevov obsahovaI 6 zošitov, II. zv. 7 zošitov a III. zv. 5 zošitov) malo významný kultúrny dosah, ktorý ďaleko presahoval rámec vtedajšieho Slovenska. Myšlienka Slovenských spevov vznikla v Matici slovenskej a hoci po dvanástich rokoch existencie (roku 1875) MS bola zavretá, neochromilo to kultúrne snaženia slovenských národovcov, ktorí usilovali o vydávanie notovanej piesňovej zbierky.
      Ako ukázali výskumy v posledných desaťročiach, organizátori tohto významného počinu uverejnili v troch zväzkoch Slovenských spevov iba okolo 2[nbr]000 piesní, pričom celý fond Redakčného archívu Slovenských spevov obsahuje vyše 4 100 rukopisných melodických a textových zápisov ľudových piesní. Preto niekdajší pracovník Matice slovenskej L. Galko (dnes ÚHV SAV v Bratislave) začal po druhej svetovej vojne systematicky triediť celý fond a napokon pripravil do tlače reedíciu zbierky. Nejde, pravda, len o reedíciu, pretože bádateľ materiál heuristicky spracoval a do nového vydania komplexne pojal celý piesňový . fond, ktorý sa z tejto akcie zachoval.
      Autor recenzovaného súpisu, Boris Banáry, je v poradí už tretí pracovník Matice slovenskej, ktorý pracoval na fonde Slovenských spe

221

vov, ukončil katalogizáciu piesní a napokon zostavil súpis na publikovanie. (Katalogizačné práce rukopisného materiálu RASS robila predtým Božena Ormisová-Zahumenská.)
      V recenzovanom súpise sú uvedení všetci prispievatelia v abecednom poriadku (anonymní na konci), s presným označením signatúry fondu a ostatnými potrebnými údajmi, ako formálny popis zbierky a pod. U jednotlivých autorov sa v materiáli odlišujú v označení zjavné varianty od piesní, ktoré pôvodne nemali v zbierke číselné označenie; v jednom i druhom prípade sa neporušuje číslovanie zbierky prispievateľom-autorom. Vlastný súpis je urobený, žiaľ, len na základe textových incipitov piesní, čo je dosť veľkým nedostatkom tohto sprievodcu v ojedinelom piesňovom fonde.
      Neoddeliteľnou súčasťou súpisu, ba dovolíme si tvrdiť, že v tomto prípade azda najdôležitejšou, je register piesní. v úvode k registru sa dozvedáme, že zostavovateľ ho vypracoval podľa návrhu zodpovedného redaktora publikácie Emanuela Muntága. Na tomto mieste však prekvapuje systém, akým je vypracovaný tento register. Na jednej strane treba oceniť dobrú snahu vydavateľa nezasahovať do pôvodných textových incipitov piesní, no na druhej strane pri práci s týmto registrom dochádza miestami k neprehľadnosti a dezorientácii, pretože táto zásada sa dôsledne nedodržiava. Register je totiž nedokonalý, vypracovaný je podľa[/] mechanických a zastaralých metodických postupov. Ak chce podľa neho bádateľ hľadať napr. porovnávací materiál vo fonde, musí počítať s možnou eventualitou rôznych citoslovcí a rozmanitých nárečových prejavov v incipite piesne. Hlavnou úlohou registra by malo byť umožnenie rýchlej orientácie v rozsiahlom materiáli, lenže v tomto prípade sa to o registri nedá povedať, pretože nespĺňa kritéria modernej folkloristiky. Je dosť nepochopiteľné, že práve zodpovedný redaktor publikácie dal návrh na takéto vypracovanie registra, keď vieme, že napr. L. Galko v sedemzväzkovej reedícii Slovenských spevov (t. č. v tlači) má registre vypracované veľmi premyslene, moderne a vedecky podložene, čo zodpovedá súčasným požiadavkam folkloristického bádania.
      No i napriek uvedenej pripomienke slovenskí (a zaiste aj českí) folkloristi privítajú súpis Redakčného archívu Slovenských spevov, keďže ide o jednu z prvých orientačných pomôcok v tomto fonde. Ako dokumentačná príručka, ktorá reprezentuje časť rozsiahleho piesňového fondu, ktorý je uložený v oddelení hudobných pamiatok Literárneho archívu Matice slovenskej, súpis tvorí v tomto prípade akýsi protipól k pripravenej reedícii Slovenských spevov. Súpis vhodne dopĺňa tiež zoznam korešpondencie a poznámky zberateľov, ktoré boli adresované redakcii Slovenských spevov. Andrej Sulitka

Jaroslav Vlach, Soupis studií, článků a zpráv, uveřejněných ve vlastivědném sborníku "Od Hradské cesty" v letech 1950-1970. [obsah]

Vlastivědný kroužek při Osvětové besedě v Žarošicích, okr. Hodonín, Žarošice 1972, 48 stran
      Bilance práce vlastivědného žarošického kroužku za uplynulých dvacet roků, kterou shrnuje tato malá bibliografie, je svým způsobem ojedinělá. Ukazuje, kolik dobrého a užitečného díla může vykonat v jednom místě, jakým jsou Žarošice, skupina obětavých a zasvěcených lidí. Každý, kdo pracuje ve vlastivědě, historii, národopise, dialektologii atd. se zájmem sledoval obsah sborníků "Od Hradské cesty", které vydává od r. 1957 místní vlastivědný kroužek jako pokračování Dopisů a potom Dopisů od Hradské cesty (od r. 1949). Tyto sborníčky přinášely totiž nejen mnoho zpráv, sdělení, materiálů a článků zajímavých pro místní čtenáře, ale i pro širší fórum. Vedle místních a krajinských pracovníků do něho mnohokrát přispěli i renomovaní odborníci a umělci, vedle odborných prací se v něm objevovaly i ukázky prací literárních. Sborník se soustředil nejen na samotné Žarošice, ale postupně rozšířil svůj záběr i na širší okolí na Ždánicko, Kloboucko, Kyjovsko, Židlochovicko a celé Hodonínsko. Nyní tedy J. Vlach, jeden z předních iniciátorů této činnosti, sestavil vyčerpávající soupis titulů, které se

222

ve sborníku za uplynulé dvacetiletí objevily. Bibliografie přichází vhod, vždyť dává do rukou klíč k využití celého bohatství uloženého v starších svazcích. Ve věcné předmluvě upozorňuje J. Bartoš sice na to, že škála zveřejněných příspěvků se může někomu zdát "až příliš různorodá, někdy poněkud útržkovitá, takže by asi neuškodila určitá širší koncepce a soustavnost", ale mám za to, že tato rozmanitost je důsledkem [/] ohledu i na místní čtenáře a přispěvatele i snahy o zpravodajskou úplnost a že na druhé straně se tato různorodost stává právě svou mnohostrannosti přínosnou.
      Soupis asi projde se zájmem i národopisec, neboť v něm najde na stovku titulů etnografického obsahu, nehledě už na příspěvky z příbuzných oblastí. Jde o příspěvky ze zvykosloví, zaměstnání, hmotné kultury, vyprávění, písňové tradice, dět[/]ského folklóru, lidové tvořivosti atd., z nichž mnohé mají dokladovou cenu širší než jen lokální a krajovou. A zároveň také čtenáře nad tímto soupisem napadá, že bohatství a šířka příspěvků i okruh zasvěcených pracovníků, které vlastivědný kroužek a sborník soustřeďují, by byly příznivým východiskem k syntetickému národopisnému zpracování Žarošic. Oldřich Sirovátka

SBORNÍKY

ETHNOLOGlA EUROPAEA, [obsah]

sv. Vl, 1, 1972, Göttingen 1973, 127 stran
      Studium vesnice bylo vždy nejvlastnější náplní etnografické práce. Současný vývoj společnosti, především v Evropě, mění tvář vesnice k nepoznání. Etnografové snad ve všech evropských zemích si kladou otázku, jak dále, co především stu[/]dovat, na co se v současné době soustředit. Šestý svazek časopisu Ethnologia Europaea obsahuje studie autorů z řady evropských zemí, kteří se zamýšlejí nad teoretickými a metodologickými problémy studia vesnice. Způsob kladení otázek, formulace úkolů, názory, to vše se u jednotlivých autorů mnohdy liší. Výsledný obraz je však přece, nebo [/] spíše právě proto, zajímavý a podnětný.
      Vedle těchto studií obsahuje svazek dvě práce zabývající se otázkami neméně aktuálními. Matti Sarmela z Finska píše o problematice použití kvantitativních metod při zpracování archívního etnografického materiálu (Die Anwendung quantitativer Methoden auf das Archiv

223

material der Ethnologie Europas, s. 6-55). Heinrich L. Cox ve studii Elektronische Datenverarbeitung in der thematischen Kartographie (s. 108-127) rozebírá výhody a možnosti strojního zpracování bohatého dotazníkového materiálu, shromažďovaného pro německý národopisný atlas a seznamuje se základními principy a pracovními postupy této metody.
      Diskusní příspěvek Marie Hellebrant Zu den Problemen einer internationalen Terminologie (s. 105 -107) polemizuje s některými názory vyslovenými ve studii E. Klenka a E. Schneeweise, která byla publikována ve II.-III. svazku časopisu.
      Úvahy k tématu studia vesnice zahajuje polský etnograf Witold Dynowski studií Neuere Forschungen über die Dorfgemeinschaft in Polen (s. 56-63). Seznamuje čtenáře s nejvýznamnější polskou literaturou, a to nejen čistě etnografickou, vyzvedá mimořádný význam prací Znanieckého, Chałasińského. Ze současnosti upozorňuje na činnost etnografického centra v Lodži a na pokus o teoretické zobecnění, kterým je studie K. Dobrowolského Chlopska kultura tradycyjna. Podrobně rozebírá práci J. Turowského Przemiany tradycyjnej wiejskiej spoleczności lokalnej wsi polskiej, kterou hodnotí jako první pokus o syntetické zpracování. Poukazuje na další významné publikace a na výsledky výzkumů prováděných polský[/]mi etnografy v Bulharsku a Mongolsku. Ján Podolák v článku Probleme der ethnologischen Dorfstudien in der Slowakei (s. 64-70) stručně informuje o vývoji, tradicích a zaměření slovenského národopisu. Hodnotí bohatství materiálu shromážděného ve starších, tradičně zpracovaných monografiích. v současné době uplatňují etnografové dvě základní metody: komplexní studium celé lidové kultury na úzce vymezeném teritoriu nebo srovnávací studium určitého tématu na širším území zkoumaného etnika. Oba přístupy mají své přednosti i nedostatky. Při komplexním studiu je třeba vyvarovat se některých chyb, projevujících se např. při použití metody přímého pozorování. Někteří badatelé přistupují k pozorování bez důkladné předchozí přípravy nebo naopak pod vlivem zkreslující apriorní hypotézy. Při kolektivním výzkumu vede často nedokonalá koordinace k metodologické nejednotností při zpracování jednotlivých témat.
      Portugalský badatel A. Jorge Dias v článku The Study of Villages According to a Configurationistic Method (s. 71-73) vychází ze zásady, že ke studiu vesnice lze přistupovat rozmanitými způsoby, že však volba metody musí vycházet z daných konkrétních podmínek. Jiným způsobem lze studovat izolované vesnice s tradičními vazbami, jiným způsobem vesnické celky ovliv[/]něné blízkostí města. Uvádí konkrétní příklady portugalských vesnic, které si uchovaly tradiční formy společenské organizace. Jejich studium by mělo být hlavním současným úkolem etnografů a východiskem pro poznání rychle probíhajících změn, které brzy zasáhnou i tyto dosud izolované lokality. Claudio Esteva Fabregat v článku L'Etude du village en Espagne (s. 74-85) informuje stručně o studiu vesnice ve Španělsku a uvažuje o možnostech a přednostech rozdílných metodologických přístupů. Rozlišuje dvě základní orientace studia: etnologickou, zabývající se totální etnickou a kulturní strukturou, a etnosociologickou, zaměřenou na analytický výzkum formálních struktur a systémů. Zdůrazňuje některé významné momenty současného vývoje, jimž je třeba věnovat pozornost, jako jsou procesy akulturace a urbanizace. Při sledování vývoje kteréhokoliv jevu je nutno zkoumat jednak vlivy vyplývající z domácích tradic, jednak vlivy související s makrostrukturou, např. s celým národním celkem.
      Článek švýcarského badatele Arnolda Niederera Etude rétrospective d'un village (s. 86-90) informuje o metodě a výsledcích výzkumu, který prováděli studenti evropské etnologie z curyšské university ve vybrané savojské vesnici. Navázali přitom na monografii, shrnující výsledky výzkumu z let

224

1913-1914. Šlo tedy o opakovaný výzkum, který umožnil sledování změn lidové kultury v období od vydání monografie do současnosti. A. J. Bernet Kempers v článku Village- research in the Netherlands (s. 91-95) charakterizuje osobité poměry v Holandsku. Seznamuje s problémy a výsledky zajímavých výzkumů, jejichž organizátorem bylo Muzeum v přírodě v Arnhemu (cenné výsledky přinesl např. výzkum na ostrově Marken). Zkoumání jedné vybrané vesnické iokality může být podkladem pro výzkum lokalit dalších a pro srovnávání.
      Úvahy Matthiase Zendera z NSR obsažené ve studii Das westdeutsche Dorf der Gegenwart in der Sicht der Volkskunde (s. 96-101) směřují k zodpovězení základních otázek, proč a jak dalece je současná vesnice předmětem národopisného zájmu a jakým způsobem ji zkoumat. Mezi vesnicí a městem existují dodnes mnohé výrazné rozdíly, a to i ve vesnicích ležících v bezprostřední blízkostí měst. Při etnografickém studiu nejde již jen o studium archaismů a reliktů, ale o přesné zachycení současného sociálního a kulturního stavu vesnice. Je nutno sledovat vliv dosavadní vesnické struktury na vývoj vzájemných vztahů mezi lidmi, např. sousedských vztahů, příbuzenských vztahů aj.
      Článek maďarského etnografa Jenö Barabáse Die Grossfamilie in Ungarn (s. 102-104) se poněkud [/] odlišuje od tematického zaměření ostatních studií. Zabývá se specifickým jevem společenské organizace na maďarské vesnici - velkorodinou. Sleduje hlavní znaky této organizace, její odlišností od velkorodiny jihoslovanské.
      Z uvedených studií vyplývá, že problematika studia současné vesnice dává přednost komplexnímu sledování užší lokality, směřujícímu k zachycení výrazných vývojových změn. Detailní program a rozvržení práce musí vycházet z místních podmínek té které země a zkoumané lokality, z tradic studia, z předchozích poznatků i z možností spolupráce s jinými obory. J. Šťastná

Rasy i narody. Sovremennyje etničeskije i rasovyje problemy. [obsah]

Ježegodnik. Ročník I (1971, s. 364), II (1972, s. 352). Vydáva Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja Akademii nauk SSSR v Moskve (Izdateľstvo Nauka)
      Roku 1971 začal Etnografický ústav N. N. Miklucho-Maklaja Akadémie vied ZSSR v Moskve vo forme zborníka vydávať osobitný tlačový orgán pod názvom Rasy a národy. Jeho poslaním je analyzovať súčasné etnické procesy a rasové problémy v kapitalistických krajinách a viesť boj[/] proti rasizmu a národnostnému útlaku vo svete. Vyjdenie prvého ročníka je v istom zmysle symbolické, keďže práve rok 1971 vyhlásila OSN za "Rok boja proti rasizmu". Hoci nemožno povedať, že by sa .uvedenej problematike nebola venovala zo strany sovietskej etnografickej vedy primeraná pozornosť už skôr (svedčia o tom viaceré zborníky vydané v posledných rokoch, napr. Protiv rasizma, Moskva 1966; Dokumenty obličajut rasizm, Moskva 1968; Net! rasizmu, Moskva 1969; Narody protiv rasizma, Moskva 1970 atď.), jednako treba zdôrazniť, že až vydávaním tohto tlačového orgánu dostáva sa štúdium etnických a rasových problémov prejavujúcich sa vo svete na novú, kvalitatívne vyššiu úroveň.
      Možno to dokumentovať niekoľkými skutočnosťami. Prvou je poznanie, že v predchádzajúcich zborníkoch hlavný dôraz sa kládol na príspevky, ktoré oboznamovali čitateľa s problematikou národnostnej a rasovej diskriminácie, segregácie, genocídy a imigračnej politiky, ako ju najmä vo vzťahu k farebnému, ale aj inému obyvateľstvu (napr. zahraničným robotníkom ap.) - uplatňujú niektoré kapitalistické štáty. Osobitná pozornosť sa v nich venovala aj problematike robotníckeho a komunistického hnutia vo svete, ako aj postoju OSN k týmto otázkam (napr. v Deklarácii práv človeka, v Deklarácii UNESCO o rasách a rasových predsudkoch atď.). v novom orgáne sa do centra dostáva rieše

225

nie základných teoretických otázok. Potvrdzuje to už samotné členenie rubrík: Otázky teórie, Veda o rasách, Proti rasizmu a národnostnému útlaku a Etnické procesy v súčasnom svete. Členenie uzatvára rubrika Dokumenty a materiály a Obzory, recenzie a poznámky.
      Hoci našou úlohou je upozorni predovšetkým na štúdie, ktoré v novom orgáne pokladáme z hľadiska etnografie a rozvoja jej teoretického myslenia za pozoruhodné, jednako v tejto súvislosti kvôli úplnosti pohľadu nemôžeme neupozorniť aj na niektoré príspevky, ktoré vyšli v uvedených zborníkoch. Tak za pozoruhodnú možno označiť štúdiu V. - P. Aleksejeva (Rasizm v sovremennoj antropologii) a A. V. Jefimova ( Sociaľnyj aspekt biologičeskoj kategorii "rasa" ), ktoré vyšli v zborníku Protiv rasizma; štúdiu A. V. Jefimova (Rasa kak sociaľnaja kategorija i rasizm) a N. N. Čeboksarova (Poňatije o rase v sovremennoj antropologii) zo zborníka Net! rasizmu; ako aj štúdiu Ju. A. Gromova (Rasistskije koncepcii v sovremennoj amerikanskoj buržoaznoj sociologii), ktorá bola publikovaná v zborníku Narody protiv rasizma.
      Z príspevkov, ktoré vyšli v novom tlačovom orgáne, zo širšieho teoretického hľadiska etnografie a príbuzných spoločenských vied (najmä histórie, sociológie, filozófie ap.) pozornosť upúta predovšetkým štúdia Ju. V. Bromleja (K charak[/]teristike poňatija "etnos", I. s. 933), Ju. P. Averkijevej (Neoevoľucionizm, reľativizm i rasizm, I, s. 34-45) a S. A. Aruťunova - N. N. Čeboksarova (Peredača informacii kak mechanizm suščestvovanija etnosociaľnych i biologičeskich grupp čelovečestva, II, s. 830), teda štúdie, zaradené ako teoretické. To, pravda, neznamená, že ďalšie príspevky neobsahujú etnograficky pozoruhodné alebo podnetné materiály a závery. Takým je napríklad príspevok V. P. Aleksejeva (Genetičeskije aspekty antropologii, I, s. 52-76), V. V. Bunaka (Antropologija Zapadnoj Jevropy v sovremennoj zarubežnoj literature, I, s. 77-103), V. V. Boľšakova (Rasistskije koncepcii sovremennogo sionizma, II, s. 93-109) a mnohé ďalšie.
      V čom sú prvé tri príspevky z etnografického hľadiska pozoruhodné, možno stručne objasniť ich rozborom.
      Ju. V. Bromlej v širokom porovnávacom pláne analyzuje používanie termínu etnos v sovietskej a zahraničnej vedeckej literatúre. Hoci v pomenovani: etnografia a etnologia je toto starogrécke slovo známe už od polovice 19. storočia, jednako jeho všeobecné rozšírenie nastáva až v polovici 20. storočia, a to v súvislosti s používaním termínov etnogeneza, etnická história, etnické spoločenstvo, etnické procesy ap. Pravda, s jeho používaním vzniká rad problémov, keďže pojem etnos a etnické spoločenstvo sa neraz chápe zúžene iba v zmysle termínu ľud, a nie vo význame pojmu, označujúceho všetky druhy etnických spoločenstiev (národa, národnosti, kmeňa alebo skupiny príbuzných kmeňov). Po charakteristike základných i druhotných znakov etnosu, ako je jednota územia, jazyka, kultúry, hospodárstva, etnické povedomie, psychická skladba, endogamia atď., v závere etnos ako etnosociálny organizmus v úzkom zmysle definuje ako "historicky sformovanú skupinu ľudí, ktorá má spoločné, pomerne stabilné zvláštnosti kultúry a príslušné črty psychiky, ako aj vedomie o svojej jednote a rozdieloch od takých istých skupín", pričom za správne pokladá nahradiť ho pojmom etnikos. Čo sa týka širšieho významu, v tejto súvislosti si treba všimnúť, že etnikos vôbec nie je izolovaným javom. Je úzko spätý so svojím prostredím, ktoré je tvorené rovnako sociálnymi, ako aj prírodnými faktormi, vystupujúcimi ako trvalé podmienky jeho vzniku a jestvovania (s. 27-28) .
      Ju. P. Averkijeva kriticky hodnotí súčasné smery buržoáznej etnografie, predovšetkým jej nihilizmus a kultúrny relativizmus, ktorý sa koncom 50. rokov vykryštalizoval do svojráznej "renesancie evolucionizmu". Hoci u niektorých prívržencov neoevolucionizmu badať odklon od krajnosti antihistorizmu a teoretického nihilizmu a návrat k historickému prístupu k študovaným javom,

226

jednako ide v podstate o eklektické z:ednotenie ideí evolucionizmu 19. storočia, difúzionizmu, funkcionalizmu a ekologickej teórie, ktoré možno súhrnne charakterizovať ako teoretickú antitézu marxizmu. So svojou koncepciou ekologického prispôsobovania sa a relatívneho chápania idey vývinu neoevolucionizmus je v súčasnosti najrozšírenejším metodologickým základom etnografických výskumov na Západe a vo svojej podstate je ideovým základom nacionalistických, šovinistických a rasistických koncepcií o národnej výnimočnosti.
      Za osobitne podnetný pokladáme aj príspevok S. A. Aruťunova a N. N. Čeboksarova. Vychádzajú z poznatku, že štúdiom ľudstva ako systému etnosociálnych a biologických skupín a štruktúr sa zaoberajú dve rôzne vedy, etnografia a antropológia. Etnografia ako historická disciplína skúma národy, spôsob ich života a kultúru z hľadiska etnickej špecifiky; základným objektom štúdia antropológie ako biologickej vedy sú variácie fyzického typu človeka v čase a priestore. Medzi oboma vedami jestvuje však úzky vzťah, spočívajúci v tom, že obe študujú reálne jestvujúce etnické alebo bio­ logické spoločenstvá ľudí, ich pôvod a rozsídlenie i charakteristické znaky, ktoré sa menia v čase i priestore. Po analýze jednotlivých typov etnických spoločenstiev a rozbore ich základných znakov (jednoty územia, jazyka, hospodárstva, psy[/]chiky atď.) autori sa zamýšľajú nad mechanizmom informačných spojení, ktoré podmieňujú celistvosť jestvovania týchto spoločenstiev. Etnické povedomie je z hľadiska ich chápania dôsledkom jestvovania etnického spoločenstva, jeho vonkajším prejavom; jednota územia, jazyka a hospodárstva zas podmienkou formovania i jestvovania etnického spoločenstva. Metodologicky vyčleňujú pritom tri hodnotové úrovne chápania tohto problému: a) viac alebo menej nevyhnutné, ako aj druhotné, doplňujúce podmienky a predpoklady vzniku a jestvovania spoločenstva, b) mechanizmus realizácie týchto predpokladov (ktorý v ďalšej časti štúdie podrobne analyzujú), c) dôsledky činnosti tohto mechanizmu, t. j. subjektívne uvedomovanú a objektívne reálnu existenciu spoločenstva (s. 12).
      Pre každú populáciu je charakteristický nepretržitý prúd nielen dedičnej informácie, ktorá sa odovzdáva z pokolenia na pokolenie biolo­ gicky, ale aj informácie kultúrnej, ktorá má ústnu a písomnú formu, čo znamená, že je synchronická (horizontálna) i diachronická (vertikálna). Celá kultúrna tradícia národa, jeho tvorivé dedičstvo sa prostredníctvom týchto informačných spojení odovzdáva rovnako v slovesnej (ústnej alebo písomnej), ako aj v materiálnej forme; obe formy podmieňujú kontinuitu i stabilitu etnosu v čase. v rámci etnosu sú jestvujúce vertikálne spojenia reprezento[/]vané spoločnými tradíciami, spoločným kultúrnym dedičstvom. Svoj význam majú však aj spojenia horizontálne (synchronické), reprezentované interetnickými kontaktmi a v poslednom období aj ohromným rozvojom hromadných komunikačných prostriedkov. Súčasnú situáciu v informačných spojeniach možno na jednej strane charakterizovať tendenciou po difúznosti, na druhej zas tendenciou znižovať kontrastnosť hustej informačnej siete (s. 29).
      Nový tlačový orgán Etnografického ústavu AV ZSSR prináša práce, ktoré sú pozoruhodné a keďže rozširujú doterajšie poznatky nielen o predmete bádania etnografie, ale aj o jej vývine, smeroch a prístupoch k jeho štúdiu, z viacerých hľadísk môžu byť podnetné aj pre rozvoj teoretického myslenia českej a slovenskej etnografie. Adam Pranda

Slavjane Rossija. k sedmdesátým narozeninám S. A. Nikitina. [obsah]

Vydavatelství Nauka, Moskva 1972, 304 stran Naší historické obci, slavistům a balkanistům pak zvlášť, není jméno profesora Sergěje Alexandroviče Nikitina, doktora historických věd, neznámé. Je tomu tak především proto, že profesor Nikitin je spoluautorem v SSSR vydaných Dějin Čes

227

koslovenska, a také proto, že na Moskevské státní universitě vychoval i posluchače z ČSSR. Evropské vědecké veřejnosti je tento představitel starší generace sovětských historiků znám z organizátorské práce na poli mezinárodních vědeckých styků, z vystoupení na mezinárodních symposiích a seminářích, z pedagogické práce na katedře historie jižních a západních Slovanů Moskevské státní university, v jejímž čele stál od r. 1947, i z působení v oddělení historie zahraničních Slovanů ve Slovanském institutu, jehož byl spoluzakladatelem, a z funkce vedoucího redaktora "Slovanského archivu". Nejvíce je ovšem jméno prof. S. A. Nikitina známo z činnosti publikační. z jeho pera vyšlo na 150 vědeckých prací, z nichž některé byly zveřejněny i v odborném tisku bulharském, rumunském a československém. Ve své vlastí je prof. Nikitin považován za pokračovatele díla V. I. Pičeta, B. D. Grekova a M. N. Tichomirova a jeho dílo se těší náležité vážnosti. Svědčí o tom mimo jiné i to, že k poctě jeho sedmdesátin vydal Institut slavistiky a balkanistiky Akademie věd SSSR sborník "Slované a Rusko".
      Z 36 statí třísetstránkového sborníku jsou čtyři věnovány osobnosti jubilantově. v úvodní biografii je zdůrazněn vědecký přínos S. A. Nikitina jak obecné historii, tak slavistice a balkanistice. Je vyzvednut jeho přínos rozvoji pomocných věd historických. Náležitá pozornost je [/] ve sborníku věnována zhodnocení hlavního vědeckého úsilí jubilantova, jehož výsledkem je významná práce: "Slovanské výbory v Rusku v letech 1858-1876" (Moskva 1960), která přinesla zásadní řešení v posuzování tohoto složitého problému balkánské politiky Ruska ve třetí třetině 19. století. Za vyvrcholení balkanistického studia S. A. Nikitina je právem označen jeho "Přehled dějin jižních Slovanů a rusko-balkánských vztahů v 50.-70. letech 19. století (Moskva 1970).
      V. I. Freidzon a I. V. Čurkinová provedli v samostatné stati zhodnocení bádání S. A. Nikitina v oblasti rusko-slovanských vztahů v 50.-70. letech 19. století. S. P. Bobrovová pak analyzovala ve svém článku metodiku Nikitinovy badatelské práce. Na konci publikace najdeme soupis jubilantových prací rozčleněný podle jednotlivých let vzniku či zveřejnění - rokem 1924 počínaje a rokem 1971 konče.
      Hlavní část sborníku tvoří články 32 autorů, které jsou věnovány historii Slovanů, historii Ruska i ruskoslovanským vztahům. Jsou v nich řešeny problémy slovanské a ruské historiografie, pramenoznalství, otázky ekonomického a sociálního rozvoje jižních Slovanů ve 13. a 14. století, otázky politických i kulturních vztahů rusko-slovanských v 19. století i specifické problémy národněosvobozeneckého hnutí Bulharů v 60. a 70. letech 19. století. Autoři i autorské kolektivy přinášejí v jed[/]notlivých statích výsledky studia mnoha pramenů, zejména však statistických materiálů a periodického tisku, z nichž některé podstatně upřesňují nebo rozšiřují v dané oblastí bádání dosud platné názory. Etnografa zaujmou hlavně práce věnované starším historickým obdobím, zemědělství, obchodu apod. Dušan Vlach

Jižní Morava 1972 [obsah]

- Vlastivědný sborník - sv. 8, Musejní spolek Brno, 1972, 187 stran Obsah v pořadí již osmého svazku sborníku Jižní Morava je přehledně utříděn do šestí oddílů, z nichž první tvoří čtveřice historických studií Lubomíra E. Havlíka "Moesie a listy pasovského biskupa Pilgrima", nedávno zesnulého prof. Ladislava Hosáka "Lokalizace zaniklých sídlišť na Znojemsku", Josefa Polišenského "Válka o Mikulov v letech 16191620'' a Vladimíra Voldána "Z počátků kulturních dějin Znojemska".
      Autorsky nejpočetněji je obsazen druhý oddíl sborníku. z článků věnovaných feudálnímu období historie regionu zaujme etnografa stať Rudolfa Hurta "Svobodné dvory na Kyjovsku", v níž autor poukázal na řadu pozoruhodných aspektů této

228

instituce z hlediska jejího velkého významu hospodářského i sociálního. k bližšímu poznání protifeudálního odboje Valachů na počátku třicetileté války přináší zajímavé údaje článek Josefa Polišenského "Mikulovský český kopiář kardinála Dietrichsteina z let 1621-1624 Svátkův biografický článek "Nad dílem prof. dr. Ruperta M. J. Přecechtěla" připomíná zajímavou osobnost z počátečního období dějin moravského národopisu Jana z Holešova. Údobí novějších dějin jsou věnovány články Miloše Trapla "Hustopeče a národnostní otázka", Jaromíra Kubíčka "Podíl břeclavské tiskárny Vladimíra Chlandy na slovenském tisku", Ludmily Benešové "Vystěhovalectví za prací nezaměstnaných osob z politického okresu Hodonín v letech 1929-1932", Josefa Fetky "Organizace obrany hranic jižní Moravy ve třicátých letech" a Vojtěcha Žampacha "Tragedie generála Kozyra".
      V oddílu Materiály uveřejnili M. Zemek a Alena Zimáková texty první částí souboru českých hustopečských listin ze 16. a 17. století, které jednak dokládají význam tohoto jihomoravského města pro hospodářský a kulturní vývoj regionu, jednak obsahují mnoho údajů pro studium práva horenského, trhového, odúmrtě, problematiky života v obci apod. v témže oddílu jsou otištěny texty archivních dokladů k mendelovské studii Josefa Šajnera zveřejněné v předchozím svazku sborníku.[/]
      Oddíly Drobnosti, Kronika, Zprávy poskytují abonentům sborníku přehled o rozmanité a činorodé aktivitě regionálního bádání na jižní Moravě. Oddíl recenzí pak registruje byť jen někdy i v několikařádkových anotacích maximum publikací, periodik i jednotlivých studií pojednávajících o vlastní problematice regionu nebo o problémech regionu blízkých. O pečlivosti, s níž je i tato rubrika vedena, svědčí řada zpracovaných titulů zahraniční produkce.
      Osmý svazek sborníku Jižní Morava 1972 působí solidním dojmem nejen svým obsahem, ale i dobrou grafickou úpravou a kvalitním tiskařským provedením. Hutná německá a ruská resumé jej činí použitelným i pro zahraniční badatele. Pozitivní výsledky dosažené spojením odborných sil i finančních prostředků pěti institucí se stávají názorným příkladem moudré regionální ediční činnosti. Dušan Vlach

Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, XIII, 1972 [obsah]

Časopis přináší několik článků, které vzbudí zájem národopisců. Jsou to např. dva články J. Beneše, týkající se otázek příjmení: první z nich s názvem Aktualizace příjmení (str. 10-23) obsahuje mnoho zajímavých poznatků, druhý, nazvaný Vypravování, pověsti a "legendy" o příjme[/]ních (str. 345-349) je cenný po metodické stránce. Jmen postav ve slovenských pohádkách Boženy Němcové se ve stejnojmenné stati dotkla M. Majtánová (str. 391-397). Důležité je její konstatování, že v českých pohádkách je mnohem nižší procento čísel s bezejmennými hrdiny; ve slovenských pohádkách se nevyskytují až na jméno Radovid umělá kompozita, jež se tak často objevují v pohádkách českých. Rozdíly v tomto ohledu vyplývají podle autorky z toho, že B. Němcová při pojmenování postav v českých pohádkách uplatňovala svoji fantazii, zatímco ve slovenských se držela obsahu originálu, a to i tehdy, čerpala-li z vlastního sběru.
      Pozoruhodná zjištění přináší pojednání V. Sajtla Křestní jména v Čechách r. 1654 (str. 159-162), založené na datech berní ruly kraje Kouřimského, Vltavského a Podbrdského. Autor probral celkem 17.100 jmen majitelů usedlostí, z toho 11.200 mužských a 512 ženských. Nejoblíbenějším křestním jménem byl tehdy Jan (2599), dále Václav (1501) a Jiří (1094), z ženských jmen je na prvním místě Anna (143), dále Dorota (87) a Kateřina (71).
      Přezdívek a přídomků na Jablunkovsku se týká článek B. Témy (str. 493-498). Týž autor napsal z této oblasti ještě materiálově bohatou stať Jména polí v Mostech u Jablunkova (str. 481-492).
      Z menších příspěvků jmenujme článek J. Pleskotové Vinařství na

229

Ivančicku (str. 426-432) s mapkami rozšíření vinohradů v okolí Ivančic a s mapkou rozložení toponym utvořených z apelativ vinohrad a hora. J. Kramařík v článku Jakým způsobem může také vzniknout místní jméno (str. 86-87) vysvětluje, jak se přetvořil název Böhmerwald, Benenvald v kramářských tiscích o látce ženich - lupič na les Benedov, Bendovský mlýn a Bendovské potoky.
      Metodicky instruktivní je pojednání K. Olivy Tereziánský katastr jako pramen pro studium mezijazykových vztahů (str. 419-425). Důležitý je v něm především rozbor získávání pomístních jmen a jejich přepisu v českém či německém jazyku.
      Zvláštní pozornost si zaslouží dvě veliké studie. První z nich, Šmilauerovo Třídění pomístních jmen (str. 171-213), byla sice již otištěna v ZMK, I, 1960 (str. 149-171), ale protože první ročník vyšel v malém počtu výtisků a není mnohým zájemcům již přístupný, požádali redakční spolupracovníci autora o souhlas k novému otištění. Jde v podstatě o nezměněný otisk textu z r. 1960; některé autorovy doplňky jsou včleněny v textu a patřičně označeny. Škoda jen, že Šmilauerova práce nemá ještě větší a samostatnou publicitu.[/]
      Pak je tu ještě obsáhlý Roubíkův Soupis označení domů v Pražských městech (I.-V.) (str. 103-156, 433-484), dílo sneseným materiálem vskutku jedinečné.
      Ze zpráv zaujme národopisce především Zpráva o anketovém soupisu toponymických pověstí na Moravě a ve Slezsku od M. Šrámkové (str. 659-662). Autorka již v předchozím ročníku podala krátkou informaci o přípravě soupisu, respektive dopisovatelské anketě (viz ZMK, XII, 1971, str. 266-267), již pořádala jménem brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a Národopisné společnosti československé při ČSAV. Akce skončila v listopadu 1970, dotazníky byly rozeslány kulturním komisím MNV; celý podnik navazoval na soupis pomístních jmen organizovaný Ústavem pro jazyk český v Brně.
      Celkem z 2861 rozeslaných dotazníků došlo zpět 511, z toho z Jihomoravského kraje 18,5 %, ze Severomoravského kraje 16,2 %.
      Výsledky odpovědí jsou zajímavé. Na jednom dotazníku je až 10 záznamů, případně ústních regest. Ukazuje se, že toponymické pověstí jsou stále živé a že poutají pozornost místních obyvatel. Získané zprávy se rozepisují a analyzují.[/]
      Podle M. Šrámkové jsou lidové etymologcké výklady dvojího druhu - jednak se vcelku shodují s odborným rozborem, jednak se od něho liší a jsou výtvorem fantazie. Zde bude na místě ukázat na základy a mechanismy výkladové fantazie, především na myšlenkový základ prosté analogie, na etnologickou bázi podání, což by se mělo odrazit i v národopisném třídění. z metodického hlediska je cenné zjištění, že různé fantastické výklady vznikají i u jmen, jejichž základ je průhledný a srozumitelný.
      Není pochyby, že na Moravě a ve Slezsku vzniká tak, jak sama autorka konstatuje, velmi komplexní sbírka těchto podání. Její požadavek, aby podobný soupis byl pořízen i v Čechách, je jistě na místě; závisí ovšem především na pracovníku, který by se tímto soupisem zabýval. Měl by k dobru jeden vzácný pramen v tomto ohledu, kterého nebylo po této stránce využito - tzv. Eichlerovu sbírku, jež dává nahlédnout častokrát i do dílen jednotlivých podání a ukazuje, že s problémem lidovosti je to často složité. Na tvorbě podobných tradic se totiž podílela, jak už V. Šmilauer naznačil, mnohdy venkovská inteligence - učitelé a kněží. Jaroslav Kramařík

230

KONFERENCE

Etnoorganologické symposium v Maďarsku [obsah]

V pořadí již IV. mezinárodní symposium studijní skupiny International Folk Music Council (založena r. 1962 v Gottwaldově) bylo po delší, neplánované přestávce (Stockholm 1969) uspořádáno Ústavem pro hudební vědu (Népzenekutató Csoport) v letovisku Balatonalmádi ve dnech 21.26. května 1973. Obíralo se dvěma hlavními tématy: 1. Metodami výzkumu historických pramenů lidových hudebních nástrojů a 2. Obrazovou dokumentací lidového hudebního instrumentáře. Celkem 21 referátů k těmto tématům obligátně doplnila důkladná sdělení o hudebním folklóru a instrumentáři pořádající země (G. Papp a B. Sárosi), doložená hojnými zvukovými snímky a filmovou dokumentací (Pesovár-Martin). Kromě desítky domácích účastníků se symposia zúčastnilo téměř 40 badatelů ze zahraničí (tj. většina stálých členů studijní skupiny a přizvaní hosté-specialisté, zejména z oboru výtvarného umění - z Bulharska, ČSSR, Dánska, Finska, Holandska, Jugoslávie, NDR, NSR, Norska, Rakouska, Švédska a Švýcarska.
      K historickým pramenům lidového hudebního instrumentáře (téma č. 1) obrátilo IV. symposium pozornost nikoliv poprvé. Rozmanitost kompliko[/]vaných problémů v dokumentech nejrůznějšího druhu a úrovně začíná už u terminologie středověkých a raně novověkých zpráv (O. Elschek). Ačkoliv nástroje lidové provenience představují archetypy - jakýsi "humus" - umělého instrumentáře, doboví hudební historikové, sledujíce spíše polaritu světských-duchovních artefaktů, je v celkovém instrumentariu dlouho nerozlišovali. k určení původu jednotlivých hudebních nástrojů a k jejich funkčnímu uplatnění sloužila často ještě do 18. století tak vágní dělítka, jako rozdělení nástrojů na "sladce znějící" a "barbarské" či "ďábelské", "tónové" a "zvukové", "ušlechtilé" a "primitivní" atp. (H. Becker). k obligátním zásadám historického výzkumu hudebního instrumentáře mělo by patřit systematické sledování souhlasnosti historicko-genetických relevantních kriterií (H. Nixdorffová). k vhodným východiskům takového pojetí, vedle všeobecně srovnávacích rešerší tematických i komplexních, patří jak etnoorganologické studium vybraných lidových (národních) kultur, například monografický výzkum hudebního instrumentáře někdejších i současných Keltů (F. Harrisoon), tak i studium jednotlivých nástrojových typů, jež byly v konkrétních historicko společenských podmínkách povýšeny na nástroje [/] národní - například latinskoamerická, pro Mexiko, Quatemalu, Kolumbii a Peru typická šalmaj "chirimia" (J. Rimmerová) anebo ve Finsku uctívaný chordofon "kantele" (J. Kangas a H. Laitinen). Doložit historický vývoj lidového hudebního instrumentáře také po hudební stránce lze ovšem až do 18. století ve většině evropských zemích pouze na základě sporých a obvykle neúplných notací (J. Markl). Zato současný rozvoj světového archeologického výzkumu, podpořený dosud nebývalými technickými prostředky, skýtá posléze možnost vývinu nové musikologické specializace - totiž paleoorganologie, k jejímž pramenným východiskům - jak nasvědčuje pro symposium speciálně připravená výběrová bibliografie s půlstovkou titulů - patří nejen archeologické nálezy, ale i soudobé relikty instrumentálních archetypů, prameny ikonografické, filologicko-etymologické a částečně i písemné (A. Schneider). Rovněž využiti výtvarných dokumentů v etnoorganologii (téma č. 2) představuje stále řadu otevřených metodologických problémů. Na prvním místě stojí všestranná verifikace jak samotného artefaktu (miniatury, fresky, skulptury atd.), tak i zobrazení příslušného nástroje ve vztahu k měnlivým historicko společenským kontextům, tvůrčím záměrům, orga

231

nologickým znalostem výtvarníků atp. (I. Maňák). Bohatý a dosud zdaleka ještě nevyčerpaný pramen skýtají kromě jiného knižní ilustrace středověkých rukopisů, jmenovitě iniciální miniatury v celé křesťanské Evropě rozšířených žaltářů (D. Droysenová). Na 3 desítky nástrojů z valné části lidové provenience obsahují velmi věrné iluminace hudebních výjevů ve věhlasném Sankt Gallenském kodexu (B. Geiserová). Středověké a raně novověké výtvarné artefakty rozmanitého druhu všestranně zobrazují jak ony převážně zvukové nástroje, charakterizované dobovými musikology jako "musica instrumenta, quae amusa sunt" (W. Salmen), tak i jeden z mála hudebních nástrojů, představující již po staletí v celé Evropě zcela příznačnou kvintesenci lidové hudebnosti, směsici frivolnosti až hříchu - totiž dudy (Ch. H. Mahling). Zatímco pro západoevropské příspěvky bylo charakteristické precisní zpracování literaturou nezřídka již pojednávaných námětů, referáty z východní Evropy na sebe zase hlavně upozorňovaly novostí pramenných poznatků, čerpaných jak z nově objevovaných literárních dokladů, tak i z leckde dosud živé hudebně folklórní tradice (V. Atanasov, D. Devič, Z. Kumerová ad.).
      Všechny referáty IV. symposia budou v dohledné době publikovány v redakci E. Stockmanna a za vydavatelské spolupráce E. Emsheimera ve 3. svazku skvěle pořádané edice [/] Studia instrumentorum musicae popularis. Tématy příštího zasedání, jež bude r. 1975 uspořádáno ve Švýcarsku, mají být: 1. Historický vývoj pastýřské hudební kultury a 2. Literární prameny (včetně lidové poesie a terminologie) etnoorganologického studia. O pořádání VI. symposia r. 1977 projevili již zájem jugoslávští folkloristé. Jaroslav Markl

Seminář subkomise MKKK pro lidové stavitelství v Rožnově pod Radhoštěm [obsah]

V pohostinném prostředí Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm se konal od 29. do 31. května 1973 pracovní seminář subkomise pro lidové stavitelství, bydlení a sídla československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v oblasti Karpat.
      Početný okruh účastníků vyslechl osm referátů tematicky zaměřených na současný stav etnokartografie v ČSSR. Teoreticky pojatý úvodní referát dr. J. Kramaříka seznámil přítomné s významem a smyslem etnokartografie v současné době a rozvedI některé základní problémy související s kartografickou prací. Dosavadní výsledky mapování etnografických jevů v Čechách a z nich vyplývající mnohdy překvapující závěry prezentoval dr. J. Vařeka. O vztazích základních složek lidového domu na Moravě a ve Slezsku z pohle[/]du etnokartografie hovořil doc. dr. V. Frolec. Na konkrétních materiálech demonstrovala dr. S. Kovačevičová přístupy a metody slovenských národopisných pracovišť k dané problematice.
      Otázkami kartografizace menších regionů přispěly do semináře referáty dr. S. Švecové z oblasti jihozápadního Slovenska, dr. J. Langra, který zpracoval Těšínsko, prom. hist. J. Součka pro oblast Slovácka a prom. hist. S. Horvátha z oblasti povodí Bebravy.
      Neformální jednání s výraznou pracovní atmosférou obohatila i podnětná diskuse, v níž byla rozebrána řada základních otázek vztahů etnokartografických prací v ČSSR k Etnologickému atlasu Evropy.
      Závěrem semináře účastníci projednali další plán činnosti subkomise pro lidové stavitelství a přijali usnesení, které stanoví konkrétní úkoly pro nejbližší období na poli kartografizace a doporučuje vyjasnění organizace a činnosti národních středisek československého atlasu. Jan Souček

Seminář "Etnografie ve státních a resortních výzkumných úkolech" ve Vyškově [obsah]

V rámci oslav 80 let muzejní práce na Vyškovsku uspořádal Ústřední muzeologický- kabinet, národopis

232

ná komise ÚMK, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV ve spolupráci s muzeem Vyškovska 19. a 20. června 1973 ve Vyškově seminář zabývající se zařazením etnografie do státních a resortních výzkumných úkolů.
      Dr. Jiří Špét se v zahajovacím příspěvku zamyslel nad vědeckovýzkumnou činností muzeí a perspektivami rozvoje. Konstatoval pokles prestiže muzeí oproti minulé době a poukázal na nutnost úměrného podílu muzejních pracovišť na vědecké práci společně s ČSAV a vysokými školami.
      O možnostech uplatnění etnografie v plánu vědeckého výzkumu ministerstva kultury hovořil doc. dr. Ludvík Kunz. Upozornil na prvořadý úkol tvorby muzeologického dokumentu revolučních přeměn naší vesnice v posledních dvaceti letech, kdy tradiční zemědělská malovýroba byla nevídaným tempem rozvinuta v socialistickou velkovýrobu. Dále seznámil účastníky se strukturou resortních výzkumných úkolů ministerstva kultury, jejichž garantem byl pro národopisnou sféru jmenován Etnografický ústav Moravského muzea v Brně.
      Doc. dr. A. Robek analyzoval vědeckovýzkumné úkoly z hledisek akademických pracovišť a osvětlil cesty k jejich splnění. Konkretizoval pět základních úkolů státního plánu rozvoje vědy a techniky v oblasti etnografie, na jejichž řešení mohou uplatnit svůj podíl i muzea.
      Diskuse k referátům byla zaměře[/]na k možnostem spolupráce muzeí v naplňování vědeckovýzkumných úkolů na základě reálných možností a při dodržení specifiky poslání těchto zařízení.
      Seminář vyvrcholil oslavou 80 let muzejní práce na Vyškovsku. Neformální oslava, při které bylo vzpomenuto bohaté historie i velkého pokroku za posledních 25 let, byla doplněna prohlídkou nové národopisné expozice a vkusnou hudební vložkou. Závěrem semináře účastníci navštívili Památník Klementa Gottwalda ve Vyškově-Dědicích. Jan Souček

Realizace odkazu Vítězného února v práci mladých muzejních a vlastivědných pracovníků [obsah]

Pod tímto názvem se konala v Rožnově pod Radhoštěm ve dnech 22. a 23. května 1973 konference, které se zúčastnilo přes třicet mladých svazáků, pracovníků muzeí a vlastivědných ústavů z Moravy a Slovenska. Hlavním pořadatelem byla ZO SSM Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm spolu se ZO SSM Slezského muzea v Opavě. Jednání byli přítomni zástupci odboru kultury ONV v Ostravě, OV SSM ve Vsetíně, SSM a MěstNV v Rožnově pod Radhoštěm, kteří ve svých příspěvcích kladně ocenili uspořádání této konference. Za Valašské muzeum v přírodě přivítal přítomné dr. J. Štika, jenž zároveň promluvil [/] o úkolech muzea v dnešní socialistické společnosti.
      Po úvodních pozdravných příspěvcích následovaly referáty jednotlivých muzeí a vlastivědných pracovišť Severomoravského kraje. Úvodní zpráva B. Raškové z Ostravy o činností odboru nejnovějších dějin při Slezském muzeu revolučních dějin otevřela pracovní část konference. Odborně byl zaměřen příspěvek E. Grepla z Vlastivědného ústavu v Novém Jičíně na pravěk této oblasti. Další příspěvek o práci Památníku Petra Bezruče přednesla A. Schenková ze Slezského muzea z Opavy. Stejným směrem byly orientovány i referáty J. Tesařové z Olomouce a D. Valeriána z Nového Dvoru u Opavy, které seznamovaly s posláním a úkoly Vlastivědného ústavu v Olomouci a Krajského arboreta v Novém Dvoře u Opavy. Pracovník rožnovského muzea P. Šuleř promluvil o národopisných informacích v díle valašského učitele a spisovatele Metoděje Jahna. z historického hlediska byl velmi zajímavý referát V. Tetery z Valašského muzea o agrohistorické rezervaci, jako možnosti záchrany zanikajících kulturních plodin. Referent se ve své zprávě opíral o dosavadní výzkum a dokumentaci za sběrné oblasti Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm a uvedl možné způsoby zachování mizejících kulturních plodin.
      Druhý den konference byl zahájen prohlídkou nového areálu muzea

233

"Na stráni", kde pracovníci muzea promluvili o problematice přenosu a rekonstrukce lidových staveb. Konference pak pokračovala v příjemném prostředí valašské chalupy diskusními příspěvky o práci ZO SSM v muzeích a vlastivědných ústavech. Ze živé diskuse vyplynula závěrečná rezoluce, která zdůrazňuje sounáležitost svazáků kulturních institucí s mládežníky na ostatních úsecích našeho národního hospodářství a vyjadřuje odhodlání členů SSM na [/] svém poli práce, tj. ve studiu a popularizaci revolučních a pokrokových tradic našeho lidu, naplňovat usnesení XIV. sjezdu KSČ a jeho následujících plén. Konkrétně se rozhodli angažovaně spolupůsobit při vytváření marxistického světového názoru u pionýrů, dětí a mládeže, své výsledky a zkušenosti pak pravidelně konfrontovat na zasedáních obdobného charakteru. Anna Rýznarová[/]

DIVADLO A FILM

IX. svetový festival divadiel v Nancy [obsah]

Francúzske mesto Nancy, známe svojou univerzitou a rôznymi vysokými školami, bolo už po deviaty raz dejiskom Svetového festivalu divadiel, ktorý je nesúťažnou prehliadkou amatérskych - prevážne študentských divadelných súborov.
      Súčasná mládež odmieta honosnosť klasických divadiel, rúca ich strnulosť, pohŕda zložitou scénickou výpravou, prekračuje rampu a hľadá priamy bezprostredný styk s divákom. Programové ciele i amatérske podmienky stavajú do stredu snaženia herca, ktorý sa stáva osou divadelnej kreácie. Týmito spôsobmi realizácie sa amatérske divadlo nutne[/] obracia k rudimentárnym divadelným formám - čiže k divadlu ľudovému. Azda i preto tohoročný festival zahrnul do programu svojich predstavení, simultánnej filmovej prehliadky a odborných kolokvií i ľudo­ vé divadlo. Prizvané súbory ukázali širokú paletu divadelných foriem od folklórneho divadla až po cieľavedomé uplatnenie jeho prvkov pri formovaní osobitej svojskej tváre národného divadla. Takým bol japonský súbor Waseda sho-gekijo, ktorý využil vo výraze princíp tradičného divadla Kabuki a jeho ustáleným postavám dal v dramaturgii novodobé významy. Pohybovou kultúrou národných tancov a ich znakovou sústavou narábalo indonézske divadlo. Iránsky[/] súbor Kargahe namayesch využil zase spevnosti jazyka a hudobných prvkov ľudovej kultúry. Celý rad ďalších súborov dokázal začleniť do divadelnej štruktúry substrát národnej divadelnej tradície ako výrazového prvku znásobeného v slovesnej zložke dramatickými motívmi národných povestí, rozprávok, legiend, balád a iných látok v tvare zaktualizovanej novodobej dramatiky.
      Popri týchto štylizovaných formách opierajúcich sa o národnú tradíciu, divadelné súbory z Afriky predviedli zase iné spôsoby využitia národného dedičstva obradno-divadelnej tradície. Theatre limited z Ugandy a Duro Lapido National theatre z Nigérie prišli s hrami, ktoré vychádzali z tradičných kmeňových rituálov. Forma týchto kreácií využívala výrazové prostriedky pôvodného obradu - tanec, spev, hudbu, pantomímu - no dramatizácia pomocou tradičných slovesných látok dávala týmto obradom scénickú divadelnú podobu. Keďže obidva pramene - herecký i slovesný - sa opierali o ľudovú tradíciu, výsledok bol akýmsi pokusom formovať tvar afrického divadla na domácich tradičných základoch. Pre neafrického diváka táto dramatická, výrazovo strhujúca, nevšedná scénická forma pôsobila skôr ako folklórna produkcia než divadelná v európskom ponímaní. Ešte bližšie k dramatizovanému scénickému folklórnemu pásmu malo predstavenie ľudového divadelného súboru z Egypta s aktuali

234

zovanou tradičnou témou Isis a Osiris.
      Italská skupina dedinských ochotníkov z okolia Pisy predviedla divadelnú hru Medea, ktorú napísal dedinský pismák v XVIII. storočí. Spevavým recitalom prednášaná veršovaná hra v podaní roľníkov a remeselníkov mala svoje kúzlo, pripomínajúce svojou predlohou i inscenáciou naše podkrkonošské hry.
      Programy cigánskych skupín - najmä zo Španielska - boli ukážkou tanečného, speváckeho a hudobného folklóru v scénickej forme. Podobne i skupina severoamerických Indiánov sa prezentovala tanečným, obradným a rozprávačským folklórom s divadelnými a dramatickými prvkami.
      S ľudovým divadlom slovanských národov vystúpili dva súbory: poľský a bulharský. Folklórna skupina z Dolného Sliezska z okresu Będzin predviedla maškarádu fašiangových figúr nazvaných Dziady a z okolia Myšleníc vianočnú hru Herody obidve vo svojej rýdzo tradičnej forme. Oproti tomu vysokoškolský súbor S. U. 113 zo Sófie predviedol štylizovaný scénický tvar nazvaný Choro, ktorý bol dramatizáciou rovnomenného románu Strachimirova. Dramaturgia tejto pohybovo-scénickej kreácie bola osnovaná na trojici tradičných obradov: Jenov deň - privolávajúci materstvo, German - prosba o dážď a Nestinari - jarná očista ohňom. Tieto tradičné obradno-divadelné prvky boli použité vo[/] funkcii metafory v štylizovanej javiskovej podobe. Obidve produkcie - poľská folklórna a bulharská štylizovaná - boli na viacerých predstaveniach prijaté veľmi pozitívne publikom i odbornou kritikou.
      Slovenské ľudové divadlo bolo na tomto podujatí zastúpené samostatným filmovým programom.
      Divadelná prehliadka v Nancy ukázala na ľudové divadlo ako na číre žriedlo, ktoré v najrozličnejších formách môže byť súčasťou národnej divadelnej kultúry. Netreba vari ani pripomínať, že je to žriedlo, ktoré čaká na využitie našimi divadelníkmi, folkloristami a scénickými realizátormi každého druhu. Martin Slivka

Mýtus a současnost [obsah]

Poslyšme názvy několika filmů, které mají jeden inspirační pramen - lidovou tradici: Stíny zapomenutých předků, Olesja, Nevesta hôl, Teplo tvých rukou, Bílý pták s černým znamením, Sviť, sviť má hvězdo, Kamenný kříž, Javor a Juliana. Už pouhé tituly těchto sovětských a slovenských filmů jakoby zvučely lidovou písní, měly rytmus tance, zasněnost přírody i pestrost kroje. Jejich tvůrci totiž obsáhli podstatné jevy tradičního folklóru, i když to nebyl jejich hlavní ani jediný záměr. Je[/]jich filmy mají co říci dnešnímu divákovi i jinak. Orientují jej v etických i estetických problémech, vymezených pojmy dobro - zlo, pravda - lež, krása - ošklivost, a podobně.
      Co na tom, že například ve filmu Javor a Juliana ztvárňuje slovenský režisér Štefan Uher a scenárista Alfonz Bednár život dávno vniklých balad? v závěru filmu přece hrdina ukrývá natrvalo pod zem meče a nad hlavu zvedá motyku. A tak film vypovídá přes archaické prostředí a lidské typy proti válečnému zlu, proti zlu vůbec... Neméně bohatý smysl má většina dalších filmů, vzniklých přímo nebo zprostředkovaně pod vlivem filmové folklórní "školy" režiséra Sergeje Paradžanova v různých národních kinematografiích Sovětského svazu. Některé z těchto děl, například gruzínský film Teplo tvých rukou nebo ukrajinský Bílý pták s černým znamením, pak obrážejí třídně podmíněný revoluční zápas v jeho konkrétní podobě z dvacátých až čtyřicátých let našeho století.
      Neopakovatelná, nezastupitelná, jedinečná chuť všech těchto děl však je dána především jejich folklórním koloritem... Žel ne mnoho diváků zná tyto filmy, které na sebe neupozorňují reklamou a nepodbízejí se pseudoromantickými klišé. "Když ponejprv ťali, /dřevo zavzdychalo,/ - když podruhé ťali, /krev se vyprýštila,/ - když potřetí ťali, /dřevo promluvilo..." - To

235

jsou verše lidové balady Zakletá dcera, první z pěti balad, o nichž vypráví film Javor a Juliana. v tomto barevném filmovém díle jako by obživla báchorečná minulost, mýtus slovenského národa. Putuji tu hudci s vlastnoručně vyrobenými dřevěnými nástroji, zvučí tu dívčím hlasem javorový kmen, naříká mamička nad daleko provdanou dcerou, vracející se na rodné humno v podobě lyrické metafory - ptáčka; nenávist tu bere tragickou podobu vraždy, nadějně začínající láska, plná touhy po životě, se nedopne ke šťastnému konci, jak už to bývá v baladách. Bouří vášně hudců, nešťastných mezi chudobnými, hladem tisknutými a svářejícími se lidmi, kteří hudce nenávidí pro údajnou kletbu, stíhající jejich nástroje. A když se hudci stanou ze zoufalství válečníky, poblouzní krásnou Julianu, která sáhne na život bratru, ale pak sama odplouvá neživá dolů Dunajem...
      Slovenské lidové balady, jak jsme si to uvědomili zejména díky filmu Javor a Juliana, jsou jakýmsi pandánem k českým skvostům Erbenovy Kytice. Češi maji tento svůj mýtus, promlouvající k současnosti svými trvalými hodnotami, navždy vtělen do díla Jiráskova, Alšova, Erbenova, Mánesova. Slováci pak jej nadále objevují současným filmem. Jindřich Uher

VÝSTAVY

Výstava knižných vydaní a ilustrácií slovenských ľudových rozprávok v Bratislave [obsah]

Na sklonku minulého roku (november-december 1972) bola v Rytierskej sieni Bratislavského hradu inštalovaná výstava knižných vydaní a ilustrácií slovenských ľudových rozprávok. Usporiadateľom sa podarilo pôsobivo navodiť atmosféru tajomného, a predsa dôverne známeho rozprávkového sveta, a preto niet divu, že sa výstava stretla s pozornosťou malých i veľkých návštevníkov.
      Hoci po prvýkrát dochádza ku knižnému vydaniu slovenských ľudových rozprávok až koncom 19. storočia, možno ich zaradiť medzi najstaršie prejavy slovesnej kultúry nášho ľudu. Ľudoví tvorcovia sa inšpirovali každodennými zážitkami a ďalej ich svojou fantáziou rozvíjali. Rozprávkám však chýba vyumelkovanosť; prirodzene vyjadrujú skutočnosť i duševný život prostého človeka. Sú plné poézie, svieže a duchaplné, doplnené priehrštím prísloví, porekadiel a veršovaniek.
      Ľudové rozprávky prešli dlhodobým vývojom, ktorý na nich zanechal svoje stopy v podobe rozličných úprav. Ústnym podaním ich po stáročia odovzdávala generácia generácii, pričom ich každá obohaco[/]vala o vlastný životný názor a dobové postrehy.
      Pre všetky spomínané vlastnosti boli ľudové rozprávky svojím tvorcom tiež oporou a povzbudením v krušných obdobiach našich dejín. Najmä v dobe národného obrodenia sa na ne sústredil záujem popredných slovensky c:h a českých buditeľov, ktorí v nich videli dôkaz tvorivých schopností nášho ľudu. Výsledkom obetavej činnosti zberateľov boli prvé knižné vydania slovenských ľudových rozprávok, ktoré spätne pôsobili na pozdvihnutie národného sebauvedomenia.
      Takmer súčasne s prvými literárnymi úpravami sa objavili aj pokusy o výtvarné stvárnenie deja. Spočiatku bola knižná ilustrácia ešte poplatná dobovému maliarstvu, resp. grafike, zaužívanými technikami boli drevoryt a litografia, často v značne nekvalitnom prevedení. Autori sa obvykle uspokojili len s dokumentárnym, prísne realistickým prepisom deja. Postupne však toto konzervatívne stanovisko ustúpilo novým smerom, ktoré sa zamerali najmä na vyjadrenie hlavnej myšlienky diela a dali čitateľovi možnosť zamyslieť sa nad jeho ideovou podstatou.
      V snahe o harmonické spojenie kresby a maľby s obsahom vyvinuli sa v tomto období v ilustrácii roz

236

právok dve základné línie. Realistické tendencie, väčšinou v grafickom prevedení, kládli dôraz na kresebnosť. Sú typické obzvlášť pre výjavy s tématikou života na dedine a množstvom veselých príhod ľudového hrdinu. Uprednostňuje sa figurálne zobrazenie; rozprávkové bytosti, ktoré v tejto súvislosti vystupujú, majú ľudskú podobu. Od jednoduchej obrysovej kresby prechádzajú autori k zámernej dekoratívnosti, pričom čerpajú najmä z ľu­ dového ornamentu. Jeho charakteristické motívy nachádzajú uplatnenie jednak v priamom podriadení sa ich pôvodnej Funkcii, t. j. vo výzdobe odevov, bytového interiéru atď., jednak sa objavujú voľne umiestnené v kompozícii, čím lepšie vynikne ich ozdobnosť a zároveň sa navodí dojem ľudového prostredia.
      Prechodu k romantike a idealizácii napomáha využitie rozmanitých maliarskych techník, z ktorých najbežnejšie sú akvarel, gvaš, tempera a pastel. Toto maliarske hľadisko podporuje emotívnosť a náladovosť ilustrácie.
      Na vytvorenie plnohodnotného estetického zážitku z diela vplýva tiež celková výtvarná úprava knihy, vzťah textu a obrazu. Nestačí len priblíženie obsahu stručným úryvkom, umiestneným pod ilustráciou, čo bolo v minulosti takmer pravidlom. Súčasné moderné chápanie poskytuje široké pole pôsobnosti experimentovaniu s rozdelením priestoru, objavujú sa texty kresebné[/] prevedené, nápisové pásky, iniciály, uzavretie kompozície orámovaním a iné ozdobné prvky, ktoré pri vhodnom umiestnení spájajú daný výjav, resp. celý obrazový cyklus.
      V záujme rozvoja umeleckej hodnoty ilustrácie hľadajú autori stále nové spôsoby vyjadrenia. Pokusy o archaizujúce rytiny alebo o naivitu detskej kresby sú rovnako časté, ako návrat k symbolike a tradícii. Svoj vzťah k prostému ľudu vyjadruje takto mnoho popredných slovenských umelcov. Je len potešiteľné, že popri uznávaných ilustrátoroch, ako sú M. Benka, Ľ. Fulla, V. Hložník, Š. Cpin alebo V. Bombová, sa o ilustrovanie slovenských rozprávok zaujímajú aj predstavitelia najmladšej generácie slovenských výtvarníkov. Záslužnosť ich práce vystúpi ešte viac do popredia, keď si uvedomíme, aký široký je výchovno-vzdelávací význam rozprávky. Boj dobra a zla, statočnosť, vytrvalosť, čestnosť, zmysel pre humor, vlastnosti také charakteristické pre rozprávkových hrdinov vštepujú deťom nenásilnou formou základné morálne zásady. Súčasne sa malí čitatelia oboznamujú so životom v minulosti, rozvíja sa ich pozorovacia schopnosť, ktorá napomáha spoznávaniu sveta okolo nich (spomeňme si napríklad na obľúbené rozprávky o zvieratkách). Spojenie fantázie so skutočnosťou povzbudzuje detskú obrazotvornosť a zvyšuje záujem detí o umenie, takže vplýva aj na ich prvé samostatné tvorivé pokusy.[/]
      Vystavené ukážky nám podali prehľad o vývoji knižných vydaní rozprávok od počiatočného hľadania adekvátnej formy až k súčasným reprezentatívnym publikáciám. Veď po roku 1880, keď vyšiel prvý z ôsmich zväzkov Prostonárodných slovenských povestí, zozbieraných Pavlom Dobšinským, nasledovalo ďaľších vyše dvesto vydaní slovenských ľudových rozprávok. O ich úspechu svedčí aj to, že si stále získavajú srdcia vnímavých čitateľov bez ohľadu na vek a vzdelanie, a to nielen u nás, ale zásluhou prekladateľov do svetových jazykov aj v zahraničí. Mária Valicová

Mexické lidové umění [obsah]

Galerie Vincence Kramáře v Praze, říjen až listopad 1972
      V rámci Juáresova roku uspořádalo mexické velvyslanectví a ministerstvo kultury ČSR velice zajímavou výstavu mexického lidového umění. Výstava byla do Prahy zaslána po své evropské premiéře v Musée de l'homme v Paříži a z Prahy putovala ještě do Polska. Kolekce, zapůjčená Generálním ředitelstvím pro kulturní záležitosti při mexickém ministerstvu pro věci zahraniční, byla v Praze laskavostí manželky mexického velvyslance ještě rozšířena o řadu předmětů, zejména kostýmů, ze soukromého majetku.
      Výstava zahrnovala celou řadu odvětví řemeslné i lidové tvorby a poda

237

la dobrý přehled o lidovém umění Mexika. Pozoruhodné je, že lidové umění v Mexiku je stále současnou, nikoliv zaniklou a jen uměle oživovanou záležitostí. Mexické lidové umění žije a projevuje se zřejmě v každodenním životě Mexičanů velice výrazně a samozřejmě, a to nikoliv jako reminiscence na zaniklou slávu, ale jako stále používaný užitkový i okrasný předmět v domácnosti, jako součást oděvu i nezbytný výtvarný i hudební projev, doprovázející lidové slavností a obřady. Na vystavených předmětech - ať to byla keramika, vystřihovánky z papíru a jiné zvykoslovné předměty, zdobené dýně, či tištěné a vyšívané textilie, nebo tapiserie ze stáčené vlny - nás především fascinuje barva. Jsou to syté, jásavé odstíny užívané v kontrastech pro nás neobvyklých a proto neobyčejně silně působivých. Etnografa zejména zaujala vynikající, mnohostranná keramika a pak předměty, vzniklé při příležitosti nejrůznějších světských i církevních svátků, zřejmě v Mexiku slavených s velkou okázalostí. Také výroční a rodinné slavnosti byly a jsou ilustrovány předměty lidového umění. Např. ve svatebních obřadech se uplatňuje jako dar novomanželům svícen v podobě stromu života. Tento symbol je uchováván celoročně a podle období v mexických domácnostech pozměňován. Pozoruhodné byly také jesličkové figurky v oblecích kašírovaných z papíru.[/]
      Po výtvarné i barevné stránce snad každého návštěvníka nejvíce upoutaly závěsné textilní obrazy, vzniklé lepením vláken vlny voskem na dřevěný podklad. Původně to byly pamětní destičky neboli "nearikas" Huicholsů. Stejně krásné v barvách byly kříže, obtáčené textilními vlákny, a osobitostí zaujaly modely katedrál a kostelů z bambusu.
      K výstavě byla vydána drobná publikace se statí, stručně seznamující s kořeny, historií a současným stavem lidového umění Mexika, s materiály i výrobci. Autor stati, výtvarník ani vydavatel nejsou uvedeni.
      Výstava byla jednoduše, ale vkusně instalovaná a měla u návštěvníků velmi příznivý ohlas. Alena Plessingerová

Vánoční výstavka v pražském národopisném muzeu [obsah]

Protože výstavní sál pražského národopisného muzea není stále dokončen, nemohla být v roce 1972 uspořádána žádná větší výstava. Aby návštěvníci, zvyklí v prosinci přicházet do vánočně vyzdobeného muzea, nepřišli úplně zkrátka, uspořádali jsme pro ně alespoň ve vitrinách přístupové chodby k výstavnímu sálu výstavku tradičních lidových hraček, která dopadla velmi [/] dobře a návštěvníkům se líbila. Podává přehled o české lidové hračce z různých materiálů a údobí. v krásné empírové ústřední místnosti letohrádku jsme znázornili měšťanskou štědrovečerní nadílku v 19. století. Místnosti dominoval vysoký vánoční strom, pod ním byly hračky městských dětí, jesličky a dárky, jaké se v té době v městech dávaly. Ve dvou velkých vitrinách na podestě schodiště jsme návštěvníkům vystavili staré ozdoby na vánoční stromek, pěnové cukroví (upekl podle paměti z dětství malostranský cukrář J. Jiran) ve tvaru zvonečku, trubky, mořské panny, pantoflíčku, labutě a různých zvířátek a barevným cukrem zdobené perníčky (práce zemřelého náchodského pernikáře Houštěka). Kromě toho tam byly dřevěné, hliněné i z masy tlačené hračky a jesličkové figurky, které se prodávaly na předvánočních trzích. Druhou vitrinu jsme věnovali staročeským zvykům a dárkům mikulášským, které podle vystavených originálů i rekonstrukcí se mohli návštěvníci naučit vyrábět a potěšit jimi své milé. Byli to různí čerti a čertice ze sušených švestek, panenky z fíků a kaštanů, mikulášská jablíčka, zvaná "ježek" nebo "svět", z jablíček sestavená "zahrádka" a "třezolka" a konečně i pěkně ozdobený vrkoč. Vystavili jsme také pečivo z kynutého těsta, které podle vzpomínek z dětství, prožitého v hornické rodině na Příbramsku, upekla V. Kyliánková. Vánoční náladu v mu

238

zvu podtrhl slavnostně chvojím vyzdobený vestibul i schodiště, vánoční stromek ve vestibulu, zasazený ve starém otáčivém stojanu, jehož hrací strojek hrál koledy, a osvětlený velký vánoční strom na průčelí bu[/]dovy. To vše vytvářelo sváteční atmosféru už tradičním předvánočním a vánočním pořadům lidové hudby, písní, koled a obyčejů. Alena Plessingerová

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Dotazníková akce k otázkám ochrany památek lidové architektury [obsah]

V posledním čtvrtletí roku 1972 uskutečnilo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně zajímavou dotazníkovou akci, Na všechny místní a městské národní výbory v Jihomoravském kraji byly rozeslány se známou Výzvou rady JmKNV k záchraně památek lidové hmotné kultury a komentujícím dopisem ředitele KS SPPOP krátké dotazníky, v nichž měly národní výbory odpovědět na šest základních otázek. Otázky byly sestaveny tak, [/] aby umožnily národním výborům formulovat jejich účast na ochraně místních památek i názory na způsoby a formy ochrany a KS SPPOP na základě jejich odpovědí pak usilovalo o podchycení námětů, názorů a zájmu národních výborů v ochraně lidové architektury, případně jiných místních památek.
      Tato rozsáhlá a v podmínkách kraje poměrně výjimečná akce přinesla řadu důležitých podnětů k praktickým i teoretickým otázkám ochrany místních památek. z 1327 rozeslaných dotazníků došlo 538 konkrétních a zajímavých odpovědí [/] a 416 odpovědí formálních, což znamená, že v 80 % obcí Jihomoravského kraje byl dotazník projednán v radách MNV nebo MěstNV a odeslán na KS SPPOP. I když nelze tuto dotazníkovou akci přeceňovat, skutečnost, že se jednotlivé rady národních výborů zabývaly položenými otázkami, je sama o sobě důležitá.
      První otázka - které památky lidové architektury bude MNV v obci chránit - přinesla několik nových objektů, dosud ve Státním seznamu památek neuvedených, ale zároveň potvrdila správnost teoretického předpokladu, že ochrana památek na vesnicích musí zahrnovat místní památky komplexně, tj. lidovou architekturu i všechny ostatní umělecké, technické a přírodní celky, jež musí být součástí projektu tvorby nového životního prostředí.
      Druhá otázka měla podchytit podíl MNV na informaci občanů o významu památek a na výchově k jejich uvědomělému oceňování. I když většina odpovědí uvádí většinou formální relace místním rozhlasem, značný počet odpovědí uvádí také přednášky a pomoc učitelů, kteří při školním vyučování pomohou v tomto ohledu při výchově mládeže. Zajímavý je poměrně značný počet vlastivědných a muzejních kroužků v obcích, který je v této souvislosti uváděn.
      Třetí otázka - co hodlá konkrétně MNV podniknout pro ochranu objektů, jež uvádí - je do značné

239

míry obdobná jako otázka šestá, v níž měla rada MNV vyjádřit svá stanoviska k celkovému pojetí a úkolům ochrany památek v každé obci. z odpovědí je zřejmý nedostatek zkušeností a znalostí, v čem hledat hlavní hodnoty památek na vesnici. v tomto ohledu se ukazuje nezbytnost reagovat na požadavky MNV po radách, průzkumu atd. podstatným zvýšením vědecko-výchovné práce odborných institucí. Je zajímavé, že k zabezpečení ochrany nevyžadují MNV pomoc ani tak ve finančních otázkách, jako především v otázkách odborných.
      Čtvrtá otázka zjišťovala adresy speciálních řemesel a znalců starobylých technik ke konkrétním ochranným pracím, avšak jen výjimečně je v dotaznících uvedeno několik tesařů a zedníků a téměř žádné jiné speciální řemeslo. Podobně i pátá otázka, věnovaná síti zpravodajů památkové péče, ukázala řadu nedostatků zejména v tom, že v souladu se zákonem o památkách není budována soustavně síť dobrovolných zpravodajů památkové péče.
      Dotazník k ochraně památek lidové architektury tedy přinesl mnoho nových podnětů, zejména v tom, že řada MNV si uvědomuje potřebu plánovitého územního rozvoje obcí v kontinuitě s jejich dosavadním vývojem. Zároveň však odpovědi ukazují řadu nevyjasněných otázek a tím kladou do popředí nutnost rozsáhlejší vědecko-metodické, projekční i výchovné práce, podložené [/] hlubším poznáním vývoje lidové kultury v jednotlivých oblastech. Jan Souček

Šest chodských písní pro dudy [obsah]

Po smrti tří dudáků na Chodsku, Nejdla ze Zahořan, Kobese z Domažlic a Havla ze Sedlic, jakoby se uzavírala slavná kapitola tradiční dudácké muziky. Ale nestalo se tak, díky několika nadšencům hlavně z řad učitelů, kteří překlenuli jakési časové vakuum, a tehdy jediný výrobce dud na Chodsku V. Šteffek z Újezda u Domažlic, stačil uspokojit poptávku velmi solidními nástroji.
      Dudácká muzika znovu oživla a má nyní stoupající tendenci. Hře na dudy se dnes vyučuje na lidové škole umění v Domažlicích. Velmi potěšitelné je, že máme dudáky i v řadách školáků. Sluší jmenovat šestnáctiletého Míšu Černého, neobyčejně nadaného dudáka i houdka, dnes už posluchače konzervatoře v Plzni, a dvanáctiletého Vlastu Dřímala, který ukazuje velmi slibný talent.
      Pokud jde o kompletní dudácké muziky, je tu už citelně porušen originál. Například u dudácké muziky Konrádyho z Domažlic zastupují housle, nástroj nad jiné schopný, pouhou rytmickou oporu spolu s basou.
      Rytmická opora u originálu se omezila na pouhé podupávání nohou, a někdy si dudák pro zesílení a zdůraznění rytmu obouval dřevák.[/]
      S dudáckou muzikou, dominantou chodského folklóru, byla vždy nerozlučně spojena píseň a tanec. Ke zvláštnostem této muziky patří typické dohrávky, hrané ve velmi ostrém tempu. Tyto hudební hříčky si při tanci vynutily nutný odpočinek jak pro muzikanty, tak i pro zpěváky, intonující velmi často až: násilně ve vysokých polohách hlasového rejstříku. Dohrávky, někdy též mezihrávky, vyplynuly bezprostředně' z nálady muzikantů a byly mnohdy vůbec neopakovatelné.
      Díky mravenčí píli zesnulého národního umělce Jindřicha Jindřicha máme dnes vokální složku chodského folklóru zachovánu v jeho velmi obsáhlém zpěvníku. Poněkud jinak je tomu se složkou instrumentální. Vedle notových zápisů Ludvíka Kuby, oproštěných od subjektivního zásahu sběratele, jde většinou jen a více nebo méně zdařilé pokusy a úpravy.
      Abych vyhověl přání nejen mnoha mladých adeptů, ale i starších interpretů hry na dudy, podávám notový záznam šesti písní a podotýkám, že běžně používaná notace nedovoluje zápis do všech nuancí.
      Pro posouzení hry dudáka uvádím i zpěvní part a též malou ukázku možných variací na písňovou větu. Píseň Ha, ty svatyj Vavřenečku je zajímavá rytmickými změnami a tak ji hrávali staří dudáci, (Poznámka: tr=trilek, tr-=nepravý trilek.) Bohumil Kraus

240

241

242

243

Výstavba polabského skansenu v r. 1972 Zřízení záchranného regionálního skansenu polabské lidové architektury v Přerově n. L. (okr. Nymburk) v r. 1967 bylo v současné době významným přínosem k záchraně a kulturnímu využití mizející polabské lidové architektury, jímž Oblastní muzeum v Poděbradech, které je zřizovatelem tohoto zatím jediného regionálního skansenu v Čechách, navázalo na podobné snahy už z 90. let min. stol. Podle své koncepce má tento záchranný skansen soustředit v terénu nejvíce ohrožené polabské lidové stavby v reprezentativním výběru, dokládajícím jejich charakter a základní tektoniku jakožto jednoho ze čtyř základních typů středočeského lidového domu, odpovídajícího velmi úrodné zemědělské výrobní oblasti, s přihlédnutím k třídnímu rozvrstvení polabské vesnice v 18. a 19. stol. v souvislosti s tím má dokumentovat i dřívější způsoby života a bydlení polabského lidu a charakter starého polabského zemědělství z hlediska sociálních rozdílů polabského venkova tak, aby vznikl kontrast jeho minulostí s dnešními pokrokovými způsoby.
      Zásluhou skupiny pracovníků Drobné provozovny MH v Přerově n. L., kteří zde provádějí všechny technické práce, spojené s demontáží, převozem a rekonstrukcí památkových objektů v areálu skansenu, pokračovala jeho výstavba úspěš[/]ně i v minulém roce. Především byla dokončena stavba roubeného patrového chmelařského špýcharu z r. 1793, který byl do Přerova n. L. přenesen z Mrzek u Českého Brodu (okr. Kolín). Stavba, spočívající na mohutných kamenných pilířích, [/] je poslední dochovanou památkou zaniklého polabského chmelařství. v patře jsou tři prostorné sušicí komory, do nichž se vstupuje z lomené pavlače. v r. 1974-1975 v nich bude nainstalována expozice zaniklého polabského chmelařství a vino

Opravená správní budova (býv. panská myslivna) skansenu s bránou z r. 1793, přenesenou z Kozovaz (okr. Praha-východ). Polabské národopisné muzeum, Přerov nad Labem. Foto S. Šebek.

244

hradnictví a historie středočeského ovocnářství. Prostory v přízemí objektu (býv. otevřené kolny) bude v r. 1973 využito k instalaci větších exponátů zemědělského nářadí, převážně zemědělských a lesních dopravních prostředků.
      Z drobnějších architektonických objektů byla instalována cenná technická památka z přelomu 18. a 19. stol. - konstrukce veřejné studny s palečným kolem, která stávala na náměstí pojizerského městečka Dobrovice (okr. Mladá Boleslav) a která byla do skansenu věnována díky porozumění tamního MěstNV. Dřevěný stánek s šindelovou střechou, který kryje vlastní konstrukci studně, byl rekonstruován podle dochované dobové fotografie. Dobrovická městská studna je také cenným dokladem dovedností sekernické práce.
      Nejnáročnějším úkolem roku byla stavební rekonstrukce roubené chalupy "v kožichu" čp. 6 z osady Draho (obec Chleby, okr. Nymburk), datované na jednom z trámů rokem 1766. Chalupa má čtyři prostory se samostatnými vchody: z chodby se vstupuje do prostorné světnice, do světničky výměnkáře a do komory, chlév má samostatný vchod ze dvora. Světnice a světnička výměnkáře byly vyhřívány konstrukčně zajímavou pecí, umístěnou na chodbě. Její náročnou rekonstrukci vzorně provedl pracovník stavební skupiny pecař Oldřich Knížek. Porozuměním a pracovním zanícením členů stavební skupiny se podařilo hrubou stav[/]bu (včetně krovů) dokončit během tří měsíců. v r. 1974 bude v tomto objektu nainstalována expozice polabského hudebního folklóru.
      Stejně náročným památkářským úkolem, který se podařilo v r. 1972 úspěšně zvládnout, byla generální oprava fasády patrové budovy býv. [/] panské myslivny, stojící v centru skansenu, která je dnes jeho správní budovou a je v ní umístěna část etnografických sbírek muzea. Jde o pozdně barokní objekt, patřící původně do komplexu správních budov přerovského panství, který po své památkové opravě ve spojení se stej

Stavba roubené chalupy z r. 1766, přenesené z Draha (okres Nymburk). Polabské národopisné muzeum, Přerov nad Labem. Foto S. Šebek.

245

ně opravenou vjezdovou bránou z r. 1793, přemístěnou sem z Kozovaz (okr. Praha-východ) v r. 1971, tvoří pohledovou dominantu první části skansenu, budované na přerovské návsi, a je zároveň vstupem do jeho druhé části, v níž jsou dnes (kromě chmelařského špýcharu z Mrzek a sadu starých polabských ovocných odrůd) především depozitární prostory. Protože "Polabské národopisné muzeum" v Přerově n. L. je etnografickým pracovištěm Oblastního muzea v Poděbradech, jsou sem přemísťovány jeho etnografické sbírky, postupně umísťované do nových depozitářů, vznikajících úpravou bývalých hospodářských objektů, jež k myslivně patřily. Po utřídění a eviúenčním zpracování těchto početných sbírek se "Polabské národopisné muzeum" v Přerově n. L. stane jistě i vyhledávaným studijním střediskem polabského národopisu a zemědělství. Svatopluk Šebek

Jak dnes žijí habáni [obsah]

Novokřtěnci, huterité, habáni1) je označení pro náboženskou sektu, která žila u nás na Moravě od roku 1528 do roku 1622, kdy byli její příslušníci z Moravy vypovězeni a od té doby se datuje jejich putování po evropských státech a konečně do USA v 70. letech minulého století.

Hospodářství E. Pirkla, Nová Ves vedle čísla 36. Foto J. Vařeka 1971.

Hospodářská budova v kolonii huteritů. Foto A. Sedláková.

246

O jejich společenské struktuře, založené na společném majetku, pacifismu, ale zejména o vynikající dovednosti, máme z doby jejich pobytu na našem území četné písemné i hmotné doklady.2) Literatura, která se zabývá životem a kulturou habánů, se však obrací k jejich minulostí a má mnohdy hypotetický ráz. Tím vznikl dojem, jakoby tato společenská skupina se svou pozoruhodnou kulturou patřila historii.
      Tím poutavější je proto reportážní studie Williama Alberta Allarda, který pobyl několik měsíců mezi huterity v jedné z jejich kolonií, a to ve Spring Creek ve státě Montana v USA.3) Huterité přišli do těchto míst kolem r. 1870 a dosud si podrželi nejen svéráznost svého života, ale též nářečí a kroj z přelomu minulého století. Informace o jejich lidové kultuře v současnosti osvětluje leccos v představách o životě a kultuře habánů v minulosti. Autor si za pobytu mezi nimi získal jejich důvěru, a proto mohl důkladně nahlédnout do jejich společenského a rodinného života.
      Historie této sekty vyplývá z jejího zásadního pacifismu a její spo

Příslušnice kolonie v pracovních krojích. Foto A. Sedláková.

247

lečenská struktura souvisí s vírou, že nejvyšší poctou Bohu je prostý, společný život v koloniích. Autor píše o vzniku sekty v r. 1528 ve Slavkově na Moravě,4) jejich putování z Moravy přes Slovensko a Rumunsko na Ukrajinu, odkud v r. 1874 odešli do Jižní Dakoty, kde nebyli nuceni k vojenské službě. Ze 3 původních kolonií se rozmnožili na 200; rozešli se dále do Montany, Minnesoty, Washingtonu a do Kanady. Usídlili se na neobydlených prostorách, protože potřebuji široké rozlohy půdy pro své hospodářství.
      Kolonie ve Spring Creek zahrnuje 9 rodin velkých rančerů, kteří mají početné rodiny - celkem asi 60 osob. Obdělávají společně 14.000 akrů půdy, vlastní 1.300 ovcí a 1.500 kusů hovězího dobytka. Jestliže kolonie dosáhne 130 osob, trpěla by její produktivita přebytkem lidí nad prací a dochází k "větvení". Nová kolonie může vzniknout až 5 mil od kolonie mateřské. Jsou samozásobitelé. v čele kolonie stojí její představený a pastor, kteří jsou voleni, stejně, jako ostatní předáci.
      Práce je rozdělena mezi muže a ženy. Muži pracují v zemědělství, ženy obdělávají zahrady, obstarávají domácnost, vaří, pečou chléb a šijí oděv. Zemědělská práce je dokonale zmechanizována. Kolonie nemá mzdové náklady, proto může investovat. Kolonie ve Spring Creek investovala 200.000 dolarů např. do zemědělských strojů.
      Huterité bydlí ve vlastních do[/]mech bez kuchyní, protože kuchyně je pro celou kolonii společná, stejně jako stravování. Pro domácí potřebu nakupují málo. Hromadně se nakupuje textilní materiál, rozdělí do domácností, kde z něho ženy šijí kroj - prostý a málo diferencovaný.
      Oděv huteritů je prostý a pohodlný. Muži a chlapci nosí kalhoty a vesty tmavých barev, v pracovní den kostkovanou, na svátek bílou košili. Ženatí muži jsou povinni nosit vousy. Ženy oblékají tmavé dlouhé šaty drobných vzorků a na hlavě šátky. Účes ze zapletených copů se traduje prý po staletí a je u všech žen stejný.
      Složitější než materiální způsob života je jeho společenská struktura. Huterité se mezi sebou dělí, podle svých původních vůdců, na 3 skupiny: Dariesleut, Lehrerleut, Schmiedeleut. Tyto skupiny se odlišují např. krojem. Žijí vzájemně v přátelských vztazích, ale sňatky uzavírají pouze v rámci jedné skupiny. Dochází tedy i ke sňatkům přímých bratranců. Přežívá tu norma vztahů, která má starobylé kořeny, avšak dnešní generace již její původní význam nezná. Vysvětlení např. této normy příslušníkům kolonie je přenesené. Tak dívka příslušící k Dariesleut odmítá pouhou myšlenku, že by se provdala k Lehrerleut proto, že jejich kroj považuje za směšný. Kroje obou skupin však jsou v podstatě stejné a odlišnost spočívá pouze v jasnější barevnosti. Toto povrchní vy[/]světlení je v rozporu sa závazností norem v sektě.
      Huterité žijí v přátelském styku s okolním světem, který považují za složitý a nebezpečný. Proto se i po mnohaletém pobytu mimo kolonii vracejí zpět, kde se cítí spokojeni a v bezpečí.5) Vlasta Svobodová

Poznámky
1.
      Název huterité převzali po svém zakladateli Jakubu Hutterovi v r. 1528, který byl za svoje smýšlení v r. 1536 upálen. U nás byli známi pod názvem novokřtěnci anebo habáni, Dnes jsou ve světě známi pod svým původním označením - hutterites.
2.
      Podrobně o této sektě píše F. Kraus, Nové príspevky k dejinám Habánov na Slovensku, Bratislava 1937; též E. Adgar, Habánská keramika, Praha 1918.
3.
      Viz William Albert Allard, The Hutterites, Plain People of the West, National Geographic. July 1970, Vol. 138, Nr. 1. str. 98. odtud jsou přetištěny i uváděné fotografie.
4.
      V určení místa vzniku této sekty se autorovo zjištění liší od historických pramenů v literatuře, která se její historií zabývá. Autor příslušné prameny neuvádí a dějiny této sekty nebyly jeho cílem. Přesto je pozoruhodné, že klade místo jejich vzniku do Slavkova, ať již vycházel z literárních zdrojů pro svoje tvrzení nebo z ústního podání členů sekty ve Spring Creek.
5.
      Fotografie jsou přetištěny z tohoto magazinu National Geographic, citované v pozn. 3.

248

OBSAH
Studie

Josef Vařeka: Lidové stavitelství v českých vesnicích Bosny (Příspěvek ke studiu českého jazykového ostrova) . . . 169
Zorica Šimunović: Význam a místo Josefa Ptašinského v jugoslávské etnografii . . . 179
Vladimír Scheufler: Vynášení smrti (Kvantitativní vyhodnocení složek zvyku jako podklad ke stanovení etnicity, oblastních a dobových specifik a jako podklad ke kartografování) . . . 189
Anna Rýznarová: Všední a pracovní kroj ve Vracově . . . 197

Jubileum

K šedesátinám Rudolfa Lužíka (Oldřich Sirovátka) . . . 211

Knihy

Julian Vladimirovič Bromlej, Etnos i etnografija.
      Moskva 1973 (Adam Pranda) . . . 212
Helena Johnová, Ľudové šperky na Slovensku (Alena Jeřábková) . . . 216
Pavol Michalides, Ľudové hračky na Slovensku (Josef Tomeš) . . . 217
Maria Wieruszewska-Adamczyk, Sankcje systemu kontroli spolecznej wobec rodziny wiejskej na przykładzie dwóch wybranych wsi powiatu bełchatowskiego (J. Šťastná). . . . 219
Podstrážišťské písničky (Věra Thořová) . . . 220
Frank Arnau: Umění padělatelů - padělatelé umění, tři tisíce let podvodů se starožitnostmi (Josef Bílek) . . . 221
Súpis redakčného archívu slovenských spevov (Andrej Sulitka) . . . 221
Jaroslav Vlach, Soupis studií, článků a zpráv, uve-řejněných ve vlastivědném sborníku "Od Hradské cesty" v letech 1950-1970 (Oldřich Sirovátka) . . . 222

Sborníky

Ethnologia Europaea (J. Šťastná) . . . 223
Rasy i narody. Sovremennyje etničeskije i rasovyje problemy (Adam Pranda) . . . 225
Slavjane i Rossija. k sedmdesátým narozeninám
      S. A. Nikitina (Dušan Vlach) . . . 227
Jižní Morava 1972 (Dušan Vlach) . . . 228
Zpravodaj Místopisné komise ČSAV (Jaroslav Kramařík) . . . 229

Konference

Etnoorganologické symposium v Maďarsku (Jaroslav Markl) . . . 231
Seminář subkomise MKKK pro lidové stavitelství v Rožnově pod Radhoštěm (Jan Souček) . . . 232
Seminář "Etnografie ve státních a resortních výzkumných úkolech" ve Vyškově (Jan Souček) . . . 232
Realizace odkazu Vítězného února v práci mladých muzejních a vlastivědných pracovníků (Anna Rýznarová) . . . 233

Divadlo a film

IX. svetový festival divadiel v Nancy (Martin Slivka) . . . 234
Mýtus a současnost (Jindřich Uher) . . . 235

Výstavy

Výstava knižných vydaní a ilustrácií slovenských ľudových rozprávok v Bratislave (Mária Valicová) . . . 236
Mexické lidové umění (Alena Plessingerová) . . . 237
Vánoční výstavka v pražském národopisném muzeu (Alena Plessingerová) . . . 238

Nálezové zprávy

Dotazníková akce k otázkám ochrany památek lidové architektury (Jan Souček) . . . 239
Šest chodských písní pro dudy (Bohumil Kraus) . . . 240
Výstavba polabského skansenu v r. 1972 (Svatopluk Šebek) . . . 244
Jak dnes žijí habáni (Vlasta Svobodová) . 246

Autorem kreseb motivů výšivek z Vracova a z Kyjovska je Petr Fajkus Krojové součástky kreslila Elena Miroššayová, střihy Anna Rýznarová