národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1973 - ČÍSLO 4

BULHARSKÁ HUDEBNÍ FOLKLORISTIKA [obsah]


      JAROSLAV MARKL, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Hudební folkloristika jako víceméně samostatná vědní disciplína se ve většině evropských zemí začala konstituovat zhruba před půldruhým stoletím. Podobně jako naši jižní sousedé, kteří si roku 1969 s živým zájmem oslavili 150leté jubileum rakouské hudební folkloristiky, mohli jsme tak s týmž oprávněním učinit i my.1) Vývoj nového vědního oboru, který nechal stranou sotvakterou evropskou zem, probíhá přitom v pozoruhodné spirále. Sotvaže osvícenské společnosti i agilní jednotlivci shromáždili na přelomu 18. a 19. století první víceméně soustavné sbírky lidových písní, umožňující zevrubněji než kdykoliv před tím, avšak stále jenom povšechně poznat folklór příslušné etnicity, vznikly současně i první výklady a definice lidové písně jako takové.
      Herder, Grimmové, Goethe ad., ačkoliv znali především folklór západoevropský, či ještě spíše německý zaznamenaný přitom tehdy dosud ne[/]doslatečně (texty písní zpravidla bez nápěvů), usilovali ve svých charakteristikách a definičních pokusech postihnout "evropskou" lidovou píseň. O něco skromnější bylo úsilí jejich romantických následovníků, kteří se snažili vyložit lidovou píseň "germánskou", "románskou" anebo "slovanskou". Se vznikem obsáhlých a stále dokonalejších sbírek od druhé poloviny 19. století se však stále zřetelně, projevovala neuspokojivost takových výkladů nedostatečně doložených a teprve od nedávna důkladněji poznávaných jednotlivých národních kultur. Zvláště pro slovanské národy nastalo období systematických sběrů, nesnadného řešení otázek transkripčních, analytických a v neposlední řadě i katalogisačních a třídících.
      Vlastně až v posledním desetiletí se hudební folkloristika, tentokráte již solidně fundovaných základech, dostává k problematice systematické komparatistiky a komlexní syntézy. Z nejnovější

253

produkce připomeňme alespoň práci L. Bielawského, rozebírající rytmiku polských lidových písní v širokém kontextu slovanského zpěvu, a speciální hudebně slavistické monografie F. Rubcova a V. Hošovského2). Při hledání kořenů slovanské lidové hudebnosti zaujíma v synteticky pojatých slavistických příspěvcích svým způsobem mimořadné místo hudební folklór bulharský. Některé aspekty (geografické, jazykové ad.) jej sice situují až na okraj hlavních vývojových proudů slovanských kultur. Půltisíciletá turecká nadvláda zanechala v bulharských písních, hudbě i tancích pochopitelně stopy: kupodivu jsou však méně výraznější než jaké vykazuje struktur, bulharského hu­ debního folklóru ve vztahu ke kultuře antické, respektive starořecké. Jako celek však bulharský hudební folklór dochoval výrazové prostředky a tvůrčí zákonitosti, které ve všeslovanském rámci patří k nejstarobylejším a zcela autochtoním 3).
      Soustavný zájem domácích i cizích badatelů o bulharský hudební folklór se datuje až ke konci minulého století. Avšak zvláště v posledních desítiletích dosáhl etnomusikologický výzkum pozoruhodných výsledků, významných nejen pro domácí péči o využití klasických hodnot všelidové národní tradice. Potřebné aplikace výsledků bulharských etnomusikologů ve všeslovanských kontextech do jisté míry znesnadňuje jejich jazyková stránka. Účelem tohoto příspěvku je podat alespoň přehledný nástin dosavadních poznatků bulharské hudební folkloristiky a usnadnit tak jejich obecnější zužitkování.[/]

      Raný sběr a badatelské počátky
      Pětisetletá osmanská vláda dokázala téměř beze zbytku vyhladit hmotné i duchovní památky bul­ harské kultury. Ze středověku i raného novověku se dochovalo jenom poskrovnu dokladů o vývoji domácího hudebního folklóru. a to zpravidla ve formě povšechných zpráv cizích cestovatelů, kronikářů a obchodníků. Nejspíse až ve Spiridonových stručných dějinách Bulharska z konce 18. století. zmiňujících se kromě jiného též o lidových zvycích a obřadech, setkáme se s prvními přímými prame­ ny lidových písní. Ovšem ještě z téže doby pocházejí zmínky o "ďábelských" písních pohanského původu, podobné například českým moralitám ze středověku.
      O lidové písně projevila systematický zájem a generace bulharských obrozenců z poloviny 19. století: Ljuben Karavelov, Najden a Nikola Garovi, P. R. Slavejkov, bratři Dimităr a Konstantin Miladinov, Stefan Verkovič (Verhović), Kuzmarz Šapkarev ad. Podle dobových příkladů, jmenovitě Karadžićových, zajímali se tito vzděanci hlavně o texty písní epických, jež zaznamenávali ve víceméně stylizované podobě. Jejich zveřejňování v domácím tisku bylo tehdy vzhledem k panujícím nesvobodných podmínkám ještě téměř nemožné. Sbírka textů písní makedonských Bulharů od Bos­ ňana S. Verhoviće byla roku 1860 publikována v Bělehradě, sbírka Bălgarski narodni pesni bratrů Miladinových o rok později zase v Záhřebě. Teprve po vítězně zakončené Osvobozenecké válce z let 1878 se začínají objevovat tištěné sbírky ta

254

ké v produkci domácích nakladatelství. I nadále však obsahovaly převážně pouhé texty písní, k jejichž získání nemusili například Nikolaj Deržavin, Georgi Jankov, A. Iliev ad. podnikat sběratelské cesty: dostatek písní zaznamenali docela jednoduše od svých rodičů a blízkých příbuzných (repertoár Jankovovy matky čítal 333 písní atp.).
      Notovaných záznamů z doby před rokem 1878 existuje pouze nemnoho. Sběratelé C. Želev (Bălgarska găsla z r. 1867) a A. Selincev (Makedonija z r. 1868) zaznamenali přitom nápěvy v neumách - jak to odpovídalo omezeným možnostem tisku i tradicím jinak ovšem nepříliš rozvinuté hudby duchovní. Vzdor víceznačnosti neumových symbolů se však podařilo tyto nejranější úplné zápisy celkem uspokojivě transkribovat; jako cenný komparační materiál slouží ke konfrontacím s pozdějšími, v podstatě již dokonalými sběrovými fondy4).
      S počátkem 80. let 19. století přesídlila do Bulharska řada českých hudebníků, pomíhajících podle svých možností rozvíjet bulharskou hudbu v podmínkách konečně osvobozené, byť nikoliv od dalších válečných pohrom uchráněné země.
      Většinou začínali jako instrumentalisté a kapelníci vojenských hudeb. Výborně se však uplatnili i jako učitelé hudby, dirigenti předních symfonických a operních orchestrů, jako organisátoři hudebního života, publicisté a skladatelé. v nejrůznějších žánrech - od skladeb pro dechovku až po velká kantátová a operní díla - často se přiřadili k průkopníkům moderní bulharské hudby, inspirované nepře[/]berným bohatstvím domácích folklórních vzorů. Nejméně desítka těchto hudebníků vystoupila na čelná místa dějin novodobé bulharské hudby. k jejím základům jmenovitě přispěli Josef Chochola (1845-1918), Alois Macák (1857-1921), Václav (Věnceslav) Kaucký (1857-1917 anebo 1923?), Jindřich Vízner (1864-1951), Karel Macháň (1867, + po r. 1935) a Karel Josef Jermář-Jermarž (1868-1920 anebo 1921 ?).5)
      Podkladem četných komposic českých skladatelů v bulharském národním duchu z období cca 18801918 byly nezřídka jejich vlastní folklórní zápisy. Až na dvě výjimky je jiným způsobem nezužitkovali. Hudebně folkloristická problematika zaujala však nemálo Karla Macháně a Aloise Macáka. v časopisech a sbornících Kaval, Bălgarski pregled a Sbornik, za narodni umotvorenija publikoval K. Macháň půltucet na svou dobu významných etnomusikologických studií, v nichž se jako jeden z prvních badatelů vůbec pokusil charakterisovat specifičnost bulharského lidového melosu, jeho metro-rytmické a tonální vlastnosti, jakož i vztahu k instrumentálnímu projevu a zvláště pak lidovým tancům. Dodnes ještě aktuální hodnotu Macháňovy studie z roku 1901 Našata narodna muzika samostojatelna li e ? nejlépe dokládá její reedice z roku 1963.6)
      Originální tonalita a rytmika bulharských lidových písní a tanců zaujala po teoretické stránce rovněž skladatele a dirigenta Aloise Macáka. z pojednání tohoto druhu byla jeho charakteristika buharských lidových písní publikována roku 1905 (pod jménem "Mačak") dokonce v moskevském hudebním časopise Russkaja muzykalnaja gazeta.

255

      Na bulharský hudební folklór nezapomněl při svých podivuhodných sběratelských cestách ani autor rozsáhlé a dodnes jedinečné edice Slovanstvo ve svých zpěvech Ludvík Kuba (1863-1956). Bulharsko navštívil sice dvakrát, ale pouze nakrátko roku 1894 a 1928. Teprve roku 1929 publikoval jako 15. svazek své sbírky svou poměrně nevelkou sběratelskou žeň z Bulharska (39 původních zápisů včetně klavírních doprovodů). Teprve poté se v českém tisku objevila Kubova úvaha o Orfeovské báji a zvláště pak studie Tóniny bulharských nápěvů.7) Pro bulharskou hudební folkloristiku však bylo důležité, že se tento raný pokus zkušeného sběratele a důvěrného znalce slovanských písní o systematiku stupnic objevil již roku 1895 v sofijské národopisné revue Sbornik za narodni umotvorenija. Kubova klasifikace 11 druhů stupnic sice už delší dobu neodpovídá moderním analysám bulharské folklórní tonality; ve své době však měla přímo průkopnický význam poukazem na modální základ písní i nástrojové hudby. O metro-rytmické problematice se L. Kuba sebekriticky neodvážil pojednat. Byl si dobře vědom, že v tomto případě mohou nejspíše uspět domácí badatelé, kteří mají "rytmy v sobě již od mládí zachycené"; v české versi své studie jmenovitě připomněl D. Christova a V. Stoina.
      Skladatel, sbormistr a teoretik Dobri Christov (1875-1941), dnes vlastně již klasik bulharské hudby, uplatnil své etnomusikologické znalosti především v tvorbě umělecké.8) Avšak i k teorii hudebního folklóru přispěl několika statěmi zakladního významu, jako jsou zejména Ritmičeskite osnovi [/] na narodnata ni muzika (z r. 1913) a Techničeskijat stroež na bălgarskata narodna muzika (z r. 1928). Jako první - a hned s výsledky často dodnes trvalé platnosti - pokusil se D. Christov charakterisovat specifické metro-rytmické zvláštnosti. s pomocí Mälzlova metronomu proměřil agogický průběh jednotlivých metrických jednotek a dospěl až k překvapujícím poznatkům (M. M. 400-432 pro jednu šestnáctinu v případě tzv. krátké doby). Záhy bezpečně rozpoznal také taktovou pravidelnost a nepravidelnost, typickou pro tanečně vokální smíšený i ryze instrumentální projev. Upozornil na originalitu mnoha metrických forem, jež nemají obdobu v umělé ani folklórní hudbě ostatních evropských národů a jež lze nejvhodněji porovnávat až s antickou hudební kulturou. Přesvědčivými argumenty doložil nejen cizorodost předtaktí v bulharské tradiční hudbě, ale i relativně omezený vliv turecké folklórní kultury. Christovovy poznatky se staly oporou dalšího a víceméně již systematického etnomusikologického výzkumu.
      O málo mladší Christovův vrstevník Vasil Stojanov Stoin (1880-1939) zasvětil hudebnímu folklóru prakticky celé své obsáhlé životní dílo. Již jako středoškolský profesor se intensivně věnoval sběru lidových písní, jejich výkladu a popularisaci; účinně působil v tomto směru také na své žáky (jmenovitě na sběratele Dimităra Božančina). Vynikající organisační schopnosti osvědčil od roku 1926, kdy mu bylo svěřeno vedení nově zřízeného oddělení lidové hudby při Národním etnografickém museu v Sofii. Vytvořil si především vyrovnanou skupinu spolupracovníků - P. Stefanov, I. Kambu

256

>rov, R. Kacarová, K. Zagarov, J. Češmedžiev, A. Bukoreštliev, Ch. Iliev ad. - s nimiž zahájil systematický a moderně orientovaný sběr prakticky ve všech oblastech Bulharska. Během několika málo let tak vznikl na půdě národopisného musea úctyhodný fond, zahrnující kartotéku se stovkami údajů o interpretech a informátorech, nespočetné terénní anotace a desetitisíce dokonalých zápisů lidových písní, nástrojových melodií a zčásti i lidových tanců. Značnou část vlastních i kolektivních sběrů se V. Stoinovi podařilo v letech 1929-1939 publikovat (celkem 10 631 písní a instrumentálních melodií).9)
      Kromě organisačních zásluh a velkého sběratelského přínosu přispěl V. Stoin závažnou měrou rovněž k rozvoji teoretického bádání. Zvláště poslední Stoinem redigované sbírky jsou vybaveny důkladnými rejstříky a metro-rytmickými tabulkami, jež znamenitě usnadňují orientaci v rozsáhlém materiálu a dokonce i statisticky vypovídají o frekvenci základních výrazových prostředků analysovaných pramenů. Současně s B. Bartókem a dříve než C. Brăiloiu - a přitom zcela původně, vycházeje z vlastních analys bulharských pramenů - tak V. Stoin v předválečných letech demonstroval katalogisační a ediční praci na nejvyšší dobové úrovni. v návaznosti na studie D. Christova vyložil především "nepravidelné" takty (podle soudobé terminologie "nerovnoměrné", či lépe "asymetrické"), podrobně studoval lidové hudební nástroje a až v odvážných hypotézách se snažil objasnit původ zvláště pro západobulharský lidový zpěv příznačné diafonie.[/]
      Organisační základy a metodologie výzkumu, jimiž V. Stoin přispěl k rozvoji moderní hudební folkloristiky a pro něž v celé předválečné Evropě nalezneme jenom nemnoho přiměřených obdob, staly se po osvobození 9. IX. 1944 východiskem soudobé vývojové etapy. Za všestranné státní podpory a při pohotovém společenském využití tradičních hodnot národního kulturního odkazu dosáhli někdejší Stoinovi spolupracovníci, pokračovatelé i příslušníci nejmladší generace během uplynulého čtvrtstoletí neméně pozoruhodných výsledků. v řadě aspektů mají více než jenom národní platnost. z několika důvodů, zvláště jazykových, nedošly však zpravidla tak široké známosti, jakou si oprávněně zaslouží.

      Organisace výzkumu v současnosti
      Přirozeným centrem výzkumu a archivace hudebního folklóru se stalo již krátce po válce etnomusikologické oddělení Hudebního ústavu Bulharské akademie věd v Sofii (Institut za muzika pri BAN). k založení ústavu došlo oficiálně roku 1948; faktickou činnost začal vyvíjet v následujícím roce. Jádro celého ústavu, zabývajícího se hudební historií, teorií, estetickou a pedagogikou, představovalo po řadu let jeho samostatné etnomusikologické oddělení. Většina z prvních systemisovaných míst byla přednostně vyhrazena zkušeným hudebním folkloristům (l. Kačulev, R. Kacarová, E. Stoinová, N. Kaufman ad.) a ještě dodnes, kdy zde působí více než 4 desítky pracovníků, zaujímá tato disciplína v ústavní struktuře významné

257

místo: nejcennější a také kvantitativně nejobsáhlejší součást relativně ještě mladého archivu představují právě hudebně folklórní fondy, technický park je především využíván etnomusikology atd.
      Základ nynějšího oddělení pro hudební folklór představu je ovšem dědictví od roku 1926 V. Stoinem a jeho spolupracovníky budované etnomusikologické sekce Etnografického musea v Sofii. Roku 1951 byla v úplnosti dislokována natrvalo do Hudebního ústav, a to včetně obou pracovnic (R. Kacarová a E. Stoinová) a veškerých fondů, tj. především cca 30 tisíc zápisových jednotek, katalogů, rejstříků a terénních anotací. Naposledy zveřejněná oficiální statistika skýtá k 1. 1. 1969 tyto údaje o etnomusikologickém archívu:10)

lidové písně s nápěvy . . . 134 800
instrumentální melodie . . . 9 200
lidové zvyky s hudbou (zpěvem) . . . 75
lidové tance . . . 3 300
magnetofonové pásy (převážně 19 cm/sec) . . . 2 840

      Necelé 34 tisíce lidových písní byly zapsány podle sluchu: jedná se většinou o notace ze Stoinova musejního pracoviště a dále pak o zápisy z prvního, poválečného desítiletí. Od roku 1955 používá ústav téměř výhradně techniku mechanických zvukových snímků na magnetofonových pásech (výjimečně též na gramofonových deskách - hlavně snímky V. Stoina z r. 1939). z těchto více než 100 tisíc fonogramů byla již téměř polovina transkribována do konvenční i adaptované hudební notace. z instrumentálních záznamů pák bylo ke zmíněnému datu k disposici 1 400 často velice komplikovaných[/] a na práci melografů náročných transkripcí. Podle interního sdělení přesáhly ke konci roku 1971 archivované písně počet 150 tisíc a přepisy 80 tisíc notačních jednotek. Každoročně se tedy tento archív dále rozrůstá o několik tisíc nových zápisů a příslušných anotačních údajů.
      Kromě transkripce každoročních několikatisícových přírůstků vyžaduje si nemalé úsilí rovněž jejich systematická inventarisace a katalogisace. Generální seznam zachycuje údaje 8 druhů: 1. lokalitu zápisu, 2. sběratele, 3. číslo příslušné sbírky, 4. datum zápisu, 5. druh a původ sbírky, 6. paginaci, 7. číslo fasciklu, 8. event. poznámky. Pro orientaci slouží dále speciální katalog lokalit a zvláště pak tematický katalog, soustředěný ovšem hlavně na slovesnou stránku písní a uspořádaný podle textových incipitů. v posledních letech jsou ke komplexní charakteristice zápisových jednotek užívány ručně perforované děrné štítky. Tzv. srovnávací karty mají na základě hudebních shod a obdob (tj. hlavně metro-rytmických a tonálních) shromáždit skupiny variant teoreticky předpokládaného nápěvného prototypu. Dosud bylo v děrnoštítkovém systému zpracováno přes 7 tisíc zápisových jednotek - zdá se, že s uspokojivým výsledkem.
      Speciální a zvláště náročnou problematiku představuje ovšem záznam a katalogisace lidových tanců. Už jenom pohotové osvojení stále ještě nejednotného, ne zcela přesného a konečně i na tisk náročného tanečního písma představuje celosvětový problém. Bulharští etnochoreologové mají k disposici hned nejméně 3 dopodrobna vy

258

pracované domácí systémy grafického znázornění: Džudževův (nedávno přepracovávaný), Conevův a R. Kacarové.11) Objektivní přesnost a úplnost primárních zápisů lidových tanců a pohybově-hudební synchronisace zajišťuje v ústavu od roku 1952 filmová dokumentace, která je neodmyslitelnou součástí výzkumů všeho druhu - od sondáží. přes základní komplexní výzkum až k návratným terénním rešerším. Donedávna sice ještě nijak mimořadné, nicméně však dostatečné technické vybavení je konečně účinně využíváno také pro dokumentaci instrumentální hudbou a zpěvem funkčně doprovázených tradičních lidových zvyků a obřadů, dosud nemálo bohatých, pestrých a živých zvláště ve zvykosloví výročním.12) Terénní sběry, zvláště v horských oblastech, jsou vzhledem ke komunikacím, ubytovacím možnostem, technickému zajištění (elektrická energie) atd. dosud nemálo namáhavé. Zpravidla až několikatýdenního stacionárního výzkumu se vedle musikologa a etnochoreologa účastní i slovesný folklorista-filolog a znalec zvykosloví, nemluvě o technických dokumentaristech. Výtěžkem těchto cest bývá i několik set původních zápisů lidových písní a instrumentálních melodií, desítky tanců, i slovem a obrazem fixovaných lidových zvyků a obřadů. Proces industrialisace se začíná projevovat již také v horských oblastech. Pro nejbližší léta je však stále zajištěna hojná sběratelská žeň, včetně občasných objevů v pravém slova smyslu - nových forem diafonie, vokálních finess interpretační techniky, originálních nástrojových variet atd. Místem takových pozoruhodných a víceméně pravidelných nále[/]zů nemusí být jenom - vzdor několika výzkumům - stále ještě ne zcela prozkoumaná Strandža, mohutný masiv Rodop, zvláštní svět rozptýlených pomáckých komunit či polonomádních Cikánů. Tradiční hudebně folklórní projevy se udržují ještě i v okolí velkých měst včetně zemědělských družstev a velkozahradnictví na sofijských předměstích.
      Kromě interních sběrů etnomusikologického oddělení Hudebního ústavu se jeho pracovníci od roku 1953 účastní rovněž důkladných komplexních národopisných výzkumů v Rodopech (1953), v Dobrudži (1954), v pohoří Strandža (1955), v severozápadním Bulharsku (1957 a 1958) atd. Etnomusikologické a etnoorganologické příspěvky ve formě regionálně orientovaných studií jsou pak součástí obsáhlých krajových monografií, publikovaných zpravidla do 2-3 let po zakončení příslušné expedice.13)
      Kromě samostatných knižních edicí a publikačních možností v několika časopisech a periodických sbornících, jako je například Bălgarska muzika, Nauka i izkustvo, Izvestija na etnografski institut i muzej, (iodišnik na Bălgarskata dăržavna konservatorija ad., představuje od roku 1952 hlavní tribunu bulharských hudebních folkloristů sborník Izvestija na Instituta za muzika. v poměrně značném rozsahu (zatím od 220 do 544 stran) jej vydává akademické nakladatelství téměř každoročně; v letech 1952-1969 tak vyšlo 14 svazků. Úměrně k významu i personálnímu zastoupení etnomusikologického oddělení zaujímají příspěvky jeho pracovníků podstatnou část každého svazku.
      Z publikačně nejaktivnějších etnomusikologů při

259

pomeňme alespoň některé. k průkopníkům novodobého sběru a fundovaného výkladu bulharského hudebního folklóru patří současně s generací Stoinových spolupracovníků Asen Pavlov Karastojanov (1893). Již ve 20. letech se v okolí Asenovgradu věnoval sběru písní, z nichž na 120 jako jejich zasvěcený znalec upravil; interpretace těchto úprav je stále v popředí dramaturgického zájmu i předních profesionálních souborů. z Karastojanova teoretického díla si zaslouží pozornost jeho spis Melodiční i charmoniční osnovi na bălgarskata narodna pesen; vznikal v průběhu 25 let a byl publikován v Sofii roku 1950. Zvláštní význam pro tonální uspořádání vokálních i instrumentálních melodií připisuje autor osobitému využití klasických trichordů a tetrachordů, rozšiřovaných o tzv. podtonické tóny. Nepublikována zůstává ještě Karastojanova sbírka 96 tureckých instrumentálních melodií, zapsaných na bulharském území mezi Pomáky.
      Počínaje D. Christovem a V. Stoinem nalézaly rozbory nemálo komplikovaných taktů stále pádnější zdůvodnění v metrorytmických vztazích a jejich souvislostech s antickou prosodií. Seriósním oponentem takto orientovaných a v současnosti již do značných podrobností vypracovaných výkladů se stal Aleksandăr Dimitrov Mocev (1900-1964). Po završení postgraduálního studia z let 19421945 v Schenkově semináři ve Vídni publikoval několik studií,14) z nichž jmenovitě Rităm i takt v băl­ garskata narodna muzika obsahuje řadu tezí o údajné vhodnosti předtaktí, uplatnění 3/8 taktu namísto často užívaného tribrachiálního 5/16 taktu, o možnosti zjednodušit složené symetrické i asymetrické [/] útvary 12/16. 13/16 a 17/16 kombinacemi 2/4 a 3/4 taktů atd. Mocevova někdy až kacířská interpretace bulharské folklórní rytmiky většinou nenalezla kladný ohlas; některé své názory autor na sklonku života také revidoval.
      Dříve již zmíněná autorka jednoho z původních systémů taneční notace Rajnra Dimitrova KacarovaKukudova (1901) od roku 1928 úzce spolupracovala v etnografickém museu s V. Stoinem; s potřebnou mírou autenticity také roku 1959 publikovala posmrtné vydání jeho poslední sbírky Narodni pesni ot Zapadnite pokrajnini. Od 20. Iet až do současnosti (od r. 1951 v Institutu za muzika) se soustavně věnuje sběru prakticky ve všech oblastech Bulharska. Do soudobých fondů přispěla zápisem více než 10 tisíc písní a hlavně pak úplnou fixací více než tisíce lidových tanců. Kromě soustředěné pozornosti k etnochoreologické problematice se zabývá rovně zpěvem a hudbou při lidových zvycích a obřadech. Publikovala několik knižních monografií a hodně přes stovku materiálových a metodologických studií i populárně naukových statí.15)
      O důkladnou a všestrannou průpravu se opírá rozsáhlé dílo Stojana Stoeva Džudževa (1902), žáka D. Christova a při postgraduálním studiu ve Francii v letech 1924-1931 rovněž V. d'Indyho. Jako lektor, pak docent a od roku 1944 profesor přednáší S. S. Džudžev na sofijské konservatoři hudební folkloristiku, fundovaně spojovanou s hudební akustikou, fonetikou a dialektologií. Na čelném místě jeho bibliografie s více než 300 tituly hlavně z etnomusikologie, ale i akustiky a etnochoreologie, stojí chef d'oeuvre - do 7 svazků rozvržená Teorija na băl­

260

garskata narodna muzika. z dostupných 4 svazků se úvodní zabývá rytmem a metrem, druhý svazek melodikou, třetí morfologií a prosodií a čtvrtý všeobecnými otázkami hudební folkloristiky. Tuto systematicky důkladnou a v bulharské literatuře zatím ojedinělou etnomusikologickou práci účelně doplňuje rozbor půlstovky lidových tanců a návrh na jejich notaci v monografii Bălgarska narodna etnochoreografija16). Kromě vlastních zápisů použil Džudžev pro ilustraci svých teoretických pojednání klasické záznamy Christovovy a Stoinovy, jakož i sběr skladatele a folkloristy (absolventa varhanické školy v Praze) Angela Atanasova Bukoreštlieva (1870-1950) a zápisy musikologa a agilního hudebního publicisty (krátkodobě působícího i v Čechách) Ivana Dimitrova Kamburova (1883-1953).
      Několik desítek studií a článků s etnoorganologickou tématikou z posledního čtvrtstoletí je spojeno se jménem Ivan Velikov Kačulev (1905). Jako zkušený klavírista a pedagog zahájil svou etnomusikologickou činnost až po válce v sofijském etnografickém muzeu od roku 1949 působí v akademickém Institutu za muzika. Na základě vlastních výzkumů, při nichž zapsal ke 4 tisícům lidových písní a zejména instrumentálních melodií, zpracoval I. V. Kačulev monograficky již většinu nástrojů bulharského hudebního instrumentáře - tamburv, gadulky, gajdy, dvojpíšťaly ad. Roku 1953 publikoval sbírku bulharských lidových písní o Rusku a Sovětském svazu, o 5 let později společně s E. Stoinovou pozoruhodný soubor 144 písní se současnou tematikou 17).[/]
      Úspěšného pokračovatele v průkopnickém díle nalezl V. Stoin ve své dceři. Elena Vasileva Stoinová (1915), absolventka teoretického oddělení sofijské konservatoře, od roku 1946 působící v etnografickém muzeu a od roku 1950 v Institutu za muzika. obohatila soudobý sběr asi o 6 tisíc zápisů lidových písní téměř ze všech bulharských oblastí. Zpracovává problematiku tzv. hudebních dialektů jednotlivých krajů a věnuje soustavnou pozornost rovněž soudobým proměnám písňové tradice. Kromé stovky studií a článků hlavně s touto tematikou publikovala roku 1955 ojedinělou sbírku partyzánských písní z let 1923-1944 i několik seriózních regionálních zpěvníků k popularizačním účelům18).
      Od roku 1967 vedoucí etnomusikologického oddělení akademického Hudebního ústavu (Institut za muzika) v Sofii Nikolaj Jankov Kaufman (1925) orientuje svůj badatelský zájem na originální diafonii (resp. vícehlas) a na studium netradičních písňových žánrů - tj. obrozenských, revolučních, městských a dělnických písní. Ačkoliv působí v Institutu za muzika teprve od roku 1953, zaznamenal již na 16 tisíc lidových a zlidovělých písní a publikoval na 200 studií a populárně naukových statí19). Více než 300 Kaufmanových úprav lidových písní, využívajících podrobnou znalost tvůrčích zákonitostí tradičního vícehlasu a osobité rytmiky, uplatňují s úspěchem četné amatérské i profesionální soubory lidových písní a tanců.
      Z dalších představitelů soudobé bulharské etnomusikologie nutno připomenout alespoň V. Atanasova, T. Džidževa, A. Ilievu, M. Todorova. T. To

261

dorova a D. Zajakovou. Teoretickou problematikou bulharského hudebního folklóru se ovšem víceméně soustavně zabývá rovněž řada pracovníků rozhlasu a televize, mnozí vedoucí profesionálních a amatérských souborů, někteří osvětoví pracovníci aj. Na sofijské státní konservatoři, ve vyšších třídách na úrovni našich akademií musických umění. absolvuje v teoretickém oddělení každoročně několik etnomusikologů. Speciální škola hry na lidové hudební nástroje ve městě Kotel pak každoročně vychovává až několik desítek absolventů, kteří doplňují nejen kádry bulharských souborů písní a tanců, ale odborně posilují i různí zařízení i instituce, usilující za soudobých podmínek vzrůstající industrializace o zachování a další rozvoj domácích hudebně folklórních tradic20).
      V celoevropském měřítku představuje současné Bulharsko dosud zemi s podivuhodně životnými tradicemi hudebního folklóru. Jeho výklad zaujímá vzhledem k starobylosti dodnes dochovaných tradic zcela osobité místo hudebně slavistického výzkumu. Ačkoliv se počátky systematickéno sběru a studia bulharského hudebního folklóru datují až do konce minulého století, ve svých výsledcích z 20.-30. let a zvláště ze současnosti řadí se bulharská hudební folkloristika na jedno z čelných míst v Evropě. Využití těchto poznatků zvláště ve všeslovanských etnomusikologických kontextech má pro moderní komparatistický výklad mimořádný význam. Konečně i současné bulharské úsilí o zachování největších hodnot lidových tradic, konkrétně dokládané účinným spojením teorie s praxí, zaslouží si oprávněnou pozornost.[/]

Poznámky:
1.
      Guberniální sběr z r. 1819 proběhl také v českých zemích a vyústil dokonce v tištěné sbírce Rittersberkově, celorakouským děním byla svým způsobem ovlivněna krátce poté následující Čelakovského sbírka a temperamentní diskuse o pojetí lidové písně atd.
2.
      Srv. v tomto časopise recense M. Toncrové a J. Markla, 1971, č. 4, str. 378-380 a 1972, č. 3, str. 211-213.
3.
      Podrobně se těmito otázkami zabývám v dvoudílné studii Bulharský hudební folklór; srv. čas. Český lid 1972, č. 3, str. 162-176 (I. část: Historický vývoj a struktura) a 1973, č. 1, str. 15-30 (II. část: Druhy písní, interpreti a nástrojová hudba).
4.
      Srv. P. Lăondev, Pesni, zapisani s churmuzieví nevmi v Bălgarija prez XIX. v., lzvestija Instituta za muzika (dále IIM), XII, Sofija 1967.
5.
      Srv. Enciklopedija na bălgarskata muzikalna kultura. Sofija 1967, Pazdírkův hudební slovník a Československý hudební slovník; A. Balareva, Karel Machan , IIM, V, Sofija 1959.
6.
      Sborník Izbrani stranici ot bălgarskoto muzikalno nasledstvo v redakci V. Krăsteva, Sofija 1963.
7.
      Srv. L. Kuba, Písně bulharské, Slovanstvo ve svých zpěvech, kniha XV., Praha 1929 a Cesty za slovanskou písní, Praha, 1. vyd. 1935, 2. vyd. 1953.
8.
      Srv. I. Kamburov, Dobri Christov - Život i delo na narodnija kompozitor, Sofija 1942;
      V. Krăstev, Dobri Christov, Sofija 1954.
9.
      Narodni pesni ot Timok do Vita (1929), Narodna pesnopojka (1930), Narodni pesni ot Sredna Severna Bălgarija (1931), Rodopski pesni (1934, společně s A. Bukoreštlievem a R. Kacarovou ) a Bălgarski narodni pesni ot Iztočna i Zapadna Trakija (1939). v redakci R. Kacarové vyšly po

262

smrtně Narodni pesni ot Zapadni pokrajini (1959). Sbírky byly vesměs publikovány v Sofii.
10.
      Srv. cyklostilovanou brožuru v redakci M. Miladinové - 20 godin Instituta za muzika-Bibliografija. Bălgarska akademija na naukite, Sofija 1969, str. 9.
11.
      Srv. S. Džudžev, Bălgarska narodna choreografija, Sofija 1945; B. Conev, Bălgarski narodni chora i răčenici, Sofija 1950; R. Kacarova, Bălgarski tancov folklor, Sofija 1954; K. Dženev - T. Kjučukov - K. Charalampiev - P. Zachariev, Terminologija na bălgarskata choreografija. Sofija 1955.
12.
      Jako názornou ukázku srv. nejlépe gramofonovou desku technicky dokonalých autentických nahrávek v redakci a s průvodním slovem R. Kacarové Narodni običajni pesni i tanci, Balkanton. Sofija, obj. č. BNA 1045.
13.
      Monografie Kompleksna naučna Rodopska (resp. Dobrudžanska, Strandžanska atd.) ekspedicija prez 1953 (resp. 1954, 1955 atd.) godina vycházejí od r. 1955 vesměs v sofijském akademickém nakladatelství BAN v rozpětí - zatím od 228 do 564 stran (včetně hudebních a tanečních notací, nákresů, mapek, fotografií atd.).
14.
      Bălgarskata narodna muzika, NI, Sofija 1954; Taktovete s chemiolno udălženi vremena v zapisite na bălgarskite folkloristi. IIM, dvojsvazek II-III, Sofija 1956, str. 319-350; Ornamenti v bălgarskata narodna muzika. Sofija 1961.
15.
      Například: Rodopski pesni, SNUM, XXXlX, Sofija 1934 (společně s V. Stoinem a A. Bukoreštlievem ); Tri pokolenija narodni pevci, IIM, I, Sofija 1952, str. 49-90; Rasprostranenie i varianti na edin bălgarski tanc, IIM, IV, Sofija 1957, str. 3-88; Balgarskije narodnyje tancy (rusky, společně s K. Dženevem ), NI, Sofija 1958; Narodni chora i igri v Strandža. Kompleksna naučna Strandžan[/]ska ekspedicija, Sofija 1957, str. 359-424; Narodni pesni ot Severoiztočna Bălgarija (společně s I. Kačulevem a E. Stoinovou ), Sofija 1962; Bălgarsko narodno tvorčestvo v trinadeset toma (společně s N. Kaufmanem a G. Bojadžievem ), Sofija 1965.
16.
      Srv. pozn. č. 11. - v Sofii publikovaná práce Teorija na bălgarskata narodna muzika zahrnuje svazky: I - Ritmika i metrika z r. 1954 (400 str.), II Melodika z r. 1955 (360 str.), III - Morfologija i prozodija z r. 1956 (378 str.) a IV - Obšti văprosi na muzikalnata etnografija z r. 1961 (432 str.). Dále srv. Muzikalna akustika, Nl, Sofija 1958 (228 str.).
17.
      Bălgarski narodni pesni za Rusija i Săvetskija săjuz. Sofija 1953; Bălgarski săvremeni narodni pesni (společně s E. Stoinovou ), Sofija 1958; Narodni pesni ot Severoiztočna Bălgarija (společně s R. Kacarovoou a E. Stoinovou ), Sofija 1962); Tamburite v Razloško, IIM, V, Sofija 1959, str. 131200. Pojednání o hudebních nástrojích Rodop a Dobrudže jsou publikována v příslušných monografiích Kompleksna naučna ekspedicija ... (viz pozn. č. 13) z l. 1955 a 1956.
18.
      Narodni partizanski pesni 1923-1944, Sofija 1955; Bălgarski săvremeni narodni pesni a Narodni pesni ot Severoiztočna Bălgarija, Sofija 1958, resp. 1962 (viz předchozí pozn.); Strandža pee (společně s D. Osininem a G. Bojadžievem ) a Dobrudža pee, Sofija 1961 a 1962; Săvremenata bălgarska narodna pesen, IIM, I, Sofija 1692, str. 125-148; Lazaruvane v selo Neguševo, IIM, dvojsvazek II-IIl, Sofija 1956, str. 189-246. Pojednání o současném stavu lidového zpěvu v pohoří Strandža v severozápadním a západním Bulharsku jsou otištěna v příslušných monografiích Kompleksna naučna ekspedicija ... (viz pozn. č. 13) z l. 1957, 1958 a 1961.
19.
      Srv. sbírky: Pesni na bălgarskoto rabotničesko dviženije 1891-1944, Sofija 1959; Bălgarskata revolu

263

cionna pesen, Sofija 1966; Bălgarskata mnogoglasna narodna pesen, Sofija 1968; Bălgarski gradski pesni, Sofija 1968; Narodni pesni ot Jugozapadna Bălgarija (společně s T. Todorovem ), Sofija 1967. Ze studií viz Njakoj obšti čerti meždu narodnata [/] pesen na bălgarite i iztočni slavjani, Sofija 1963; Pesni na bălgarite mochamedani v Rodopite, Rodopski sbornik, II, Sofija 1969, str. 41-130.
20.
      Srv. J. Markl, Konference o folklóru v Koprivštici, NA 1971, č. 4, str. 395-396.

DIE MUSIKALISCHE FOLKLORISTIK IN BULGARIEN
      Zusammenfassung

Frühsammlungen und Forschungsanfänge. - Systematisch werden Volkslieder (anfangs nur die Texte, besonders Epik) erst in der zweiten Hälfte des 19. Jh. gesammelt. Die ersten Sammlungen (N. Derschawin, G. Jankow u. a.) konnten in Bulgarie erst nach der Befreiung von der türkischen Herrschaft, also nach 1878, erscheinen. An der Schwelle des theoretischen Studiums der bulgarischen Musikfolklore stehen an der Wende des 19. zum 20. Jh. mit nicht unwesentlichen Beiträgen auch mehrere Tschechen (z. B. A. Macák, K. Macháň, K. J. Jermář), die in Bulgarien vor allem in Militärkapellen eine zeitweilige oder dauernde Wirkungsstätte gefunden hatten. Neben den heimischen Wegbereitern erwarb sich um die Jahrhundertwende auch der tschechische Sammler und Maler L. Kuba mit seinem 15bändigen Werk "Das Slawentum in seinen Liedern" bedeutende Verdienste um die Moderne Sammeltätigkeit[e] und Forschungsarbeit. Ihre festen theoretischen Grundlagen verdankt die ethnomusikologische Forschung vor allem dem Klassiker der[/] bulgarischen Musik D. Christow und dem etwas jüngeren W. Stoin, dem erfolgreichen Sammler und Organisator systematischer Sammeltätigkeit auf dem Boden des Nationalen Ethnographischen Museums in Sofia.
      Organisation der Forschung in der Gegenwart. - An die von Stoin geschaffenen organisatorischen Grundlagen und an sein umf[e][a]ngreiches Archiv knüpfte im Jahre 1948 die Ethnomusikologische Abteilung des Musikinstituts der Bulgarischen Akademie der Wissenschaften an. In ihrem Archiv sind neben anderem Material mehr als 150 000 Aufzeichnungen von Volksliedern und Instrumentalmelodien, mehr als 3000 Aufzeichnungen von Volkstänzen usw. hinterlegt. Die Ergebnisse der modernen ethnomusikologischen Forschung werden vor allem in dem Sammelband Iswestija na Institut sa musika veröffentlicht. Auf dem Gebiet der Quellenforschung und der Methodologie sind besonders R. Kacarowa, S. Dschudschew, I. Katschulew, E. Stoin und N. Kaufman publizistisch tätig.

264

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X - 1973, č. 4

ZVLÁŠTNOSTI LIDOVÉ KULTURY STRÁŽNICKÉHO DOLŇÁCKA
(K bližší etnografické diferenciaci na Slovácku) [obsah]


      JlŘÍ PAJER, Ústav lidového umění Strážnice
      Při studiu lidové kultury na Slovácku si není možno nepovšimnout některých zřejmých odlišností jednotlivých slováckých regionů. Právě tyto odlišnosti v náplni lidové kultury napomáhaly - kromě jiných komponentů (geografických, ekonomických aj.) - k rozdělení Slovácka na menší etnografické regiony, jak je známe už z historických pramenů a později z etnografických výzkumů. Samozřejmě, že bychom mohli hledat odlišnosti i uvnitř jednotlivých oblastí; o to nám však zde nejde. Chtěl bych především poukázat na některé rozdíly Strážnicka a ostatního Dolňácka, přičemž se vlastně dotýkáme otázky odlišností dvou větších oblastí, moravského Dolňácka a slovenského Záhorí, a jejich přibližné kulturní hranice na severu. Oblast Strážnicka má při řešení sledovaného problému důležité postavení: blízkost slovenských politických hranic působila na přilehlou moravskou strana také po stránce kulturní a zasloužila se o to, že Strážnicko se proti ostatnímu Dolňácku poněkud liší.
      Vybrané jevy, kterých si budeme v následujícím výkladu všímat, patří převážně do oblasti materiál[/]ní kultury (oděv, architektura), méně k sociální a duchovní kultuře (společenský a rodinný život, lidové umění). k sledování odlišností jsem použil literárního zpracování jevů a vlastních výzkumů ze Strážnicka a Skalicka. Jevy zobrazují stav lidové kultury asi od poloviny 19. století, který trvá prakticky v málo narušené a pozměněné podobě až do současnosti. Starší stav by byl těžko rekonstruovatelný pro torzovitost pramenů. Kde je starší podoba známa, uvádím ji.
      Tato studie má především informativní charakter, chce upozornit na některé zřejmé odlišnosti v lidové kultuře Strážnicka. Mnohé jevy by si zasloužily detailnějšího pohledu.

      Lidový oděv
      Rozšíření krátkých mužských kordulek.
      Obvyklou součástí mužského všedního i svátečního kroje na Strážnicku jsou krátké kordulky, zhoto vené z hedvábu, brokátu, damašku a jiných dražších látek. Střih této součástky popisuje Klvaňa

265

takto: "Sváteční oděv- mužský skládá se z kratičké kordulky hedvábné, květované bez límce, která se jen na dva knoflíčky, nahoře na jeden a dole na jeden zapnouti může, obyčejně však jen na hořejší se zapíná. Mezi oběma knoflíčky zůstává pak tím, že je kordulka těsná a zvláštním způsobem střižená, mezera 0 podobná. kolem níž jsou na kordulce po obou stranách četné dírky"1) Pak vymezuje rozšíření tohoto typu: Horňácko, Veselsko, Strážnicko a další pokračování na Slovensko (Skalice, Holíč a dále na jih.2) Toto určení je vcelku správné, ale neuvádí se v něm datování průběhu šíření, které probíhalo opačným směrem, tzn. ze Slovenska na Moravu. Krátké mužské kordulky se nosí ještě na jižním Kyjovsku a na Podluží, jde však o jiný typ než na Strážnicku: nemají 0-výřez, jsou rovné, často jsou zhotoveny z páskových dílců, zatímco na Strážmcku jsou střiženy z látkových dílů ap. Zprostřed­ kované vlivy ze Slovenska jsou však i v tomto případě možné.
      Územní rozšíření krátkých kordulek nebylo v minulosti tak rozsáhlé jako nyní. Na Horňácko začaly pronikat až v druhé polovině 19. století (a snad i později) z nížinného Pomoraví,3) kdy nahradily starší "prucleky", dlouhé a šité jako vesty. Prostřednictvím Strážnicka se dostaly krátké kordulky na Veselsko. a to mnohem dříve než na Horňácko. Veselsko tvoří také severní hranici zásahu tohoto typu. Jsou to obce: Veselí nad Moravou, Kozojídky, Hroznová Lhota, Tasov, a pak přechází hranice na Horňácko (Lipov, Louka, Velká nad Vel.); hranice se ztrácí u Javorníka a Nové Lhoty, kde i nadále přežívají dlouhé "prucleky".[/]
      Směrem západním překračuje toto rozšíření jen výjimečně řeku Moravu, která se zdá být přirozenou hranicí pro některé jevy. Tak jen v Rohatci, který tvoří přechod od kroje strážnického do jihokyjovských krojových okrsků, se nosí stejný typ krátké mužské kordulky, a v Mravském Písku, jehož mužský kroj patřil v minulosti k veselskému typu.

Situační mapka studované oblasti.

      Typ krátkých mužských kordulek pronikal na strážnické Dolňácko ze Slovenska. Je běžně rozšířen nejen na přilehlém Skalicku (ve Skalici samotné se nosí dlouhé soukenné vesty; Skalice má, podobně jako Strážnice, některé odlišnosti vzhledem k okolí), ale i dále na jih. Mohli bychom jej označit jako slovenský (záhorský, nížinný) typ kordulek. Na Strážnicko proniká okolo 1850 a vytlačuje starší soukenné vesty; ve Strážnici samotné se v minulosti také nosily delší černé soukenné vesty. jak uvádí Klvaňa.4) Za severními hranicemi tohoto typu nosili

266

muži dlouhé soukenné kordule, nejčastěji černé nebo modré, zhotovené ze strážnického sukna. Tato oděvní součástka je často opatřena červeným krejčovskýrn vyšíváním a červenými "kytkami" z nití (podle krojových okrsků). Dlouhé mužské kordule začínají v okrsku uhersko-ostrožského kroje (Uherský Ostroh, Blatnice, Boršice) a pokračují dále na sever na Uherskohradišťsko a Uherskobrodsko. Patří ke starším součástkám mužského kroje nížinného Pomoraví (Dolňácka). Také výše položené oblasti slováckých Bílých Karpat (Horňácko, Kopanice) mají dlouhé kordule, nejčastěji z bílého sukna a bez červených "kytek". Stejně jako v oblastech dále na sever (Valašsko) jsou projevem starobylé karpatské kultury.

      Rozšíření dlouhých ženských kordulí s "kytkami"
      Zatímco dlouhé mužské kordule se vyskytují ve výše uvedených oblastech Slovácka, ženské kordule s "kytkami" se s nimi nekryjí. Kordule jsou zhotoveny nejčastěji z černého nebo tmavomodrého strážnického sukna, nověji i z hedvábí a brokátu, na zádech mají tři větší krejčovské výšivky a pod nimi tři červené nebo modré "kytky" z nití; v některých krojových okrscích bývají "kytky" i vpředu. Na začátku 20. století se nosily: nejjižnější zásah je v kroji veselském, výskyt pokračuje na sever do ostrožského kroje a dále k Uherskému Hradišti a Uherskému Brodu. Na Horňácku se sice tento typ s "kytkami" nevyskytuje, nicméně i zde nosily ženy mimo jiné dlouhé soukenné kordule. Jižní hranici výskytu kordulí s "kytkami" lze tedy vymezit těmito obce­[/] mi: Vnorovy, (Lidéřovice, Zarazice), Žeraviny, Kněždub, Tvarožná Lhota. Na jih od této hranice, ve Strážnici a okolí, je rozšířen jiný typ kordulek. Klvaňa jej popisuje: "Kordulka bývá květovaná, na svátek hedvábná, s výstřihem vpředu i vzadu čtverhranným, zakulaceným., takže průramky jsou značně úzké. Zapíná se na 5-6 knoflíků a mívá kolem výstřihu, hlavně na venkově, širokou pentli."5) Tento typ sem opět zasahuje ze Slovenska, nosí se i na přilehlém Skalicku. Není již tak jednotný jako u mužského kroje, někde se například zavazuje šnorováním, jinde se zapíná knoflíky nebo háčky ap.

      Rozšíření zbytků dvouzástěrového oděvu
      Dvouzástěrový typ oděvu patří k nejstarším projevům slovanské kultury. Na našem území se nedochoval v tak čisté podobě jako u jižních a východních Slovanů, nicméně jeho zbytky lze sledovat i na Slovácku. Zde vypadá jeho podoba v podstatě takto: na rubáč se uvazuje zadní zástěra, "šorec", a přední zástěra, "fěrtoch". Původně se obě zástěry nepřekrývaly, ze Slovácka však známe jen pozdější stadium, kdy se obě zástěry částečně překrývají. Studovaný typ je rozšířen na většině území Dolňácka. Jeho nejjižnější zásah je obdobný jako u ženských kordulí s "kytkami". Hranice probíhá obcemi veselského krojového okrsku: Vnorovy, Žeraviny, Kněždub. Tvarožná Lhota, a ztrácí se na úpatí Bílých Karpat v Radějově. v Radějově se podobná úprava nosila ještě v polovině 19. století, kdy obec patřila po stránce kulturní k Horňácku, pak sem

267

pronikl strážnický kroj. Od veselského okrsku pokračuje dvouzástěrový typ dále na sever k Uh. Hradišti a Uh. Brodu. Také celé Horňácko patří k dvouzástěrovému typu.
      S výskytem dvouzástěrového typu oděvu se pojí výšivka "přes vrapy", umístěná na zadním "šorci". Územní rozšíření je proto stejné jako u dvouzástěrového oděvu.
      Na Strážnicku a ve zbývajících oblastech Slovácka (Kyjovsko, Podluží) je rozšířena jiná úprava: ženy zde oblékají uzavřené i neuzavřené sukně a na ně zpředu uvazují přední zástěry. Tento způsob po važují Klvaňa6) i Húsek7) na Strážnicku za slovenské ovlivnění. Hranice na Strážnicku představují uvedené obce s výjimkami Vnorov, Zarazic a Lidéřovic, kde "nosívají ženy na největší svátky starodávné zelené, hustě vrapené, pěkné "sukně" souken­ né"8) Tento stav v uvedených obcích zanikl, ke svátečnímu oděvu se zde nosí jen "šorec" a fěrtoch. Výskvt dvouzástěrového typu oděvu severně od Strážnice dokazuje starobylost lidové kultury na tomto území.

      Rozšíření příramkového typu ženských rukávců s výšivkou "na výřez"
      Příramkový typ rukávců se na Slovácku vyskytuje v souvislosti se zbytky dvouzástěrového oděvu. Je obvyklý nejen na. Slovácku,9) ale i v jiných oblastech Moravy a Slovenska. Na Slovácku se k příramkovému typu rukávců pojí zvláštní druh výšivky, zvaný "na výřez". Na Strážnicku v osadách, kde je rozšířen strážnický kroj, a dále na Slo[/]vensko, se nosí jiný typ rukávců a také výšivka "na výřez" chybí. Hranici obou typů tvoří některé obce na Strážnicku. Nejjižnější zásah příramkového typu rukávců lze sledovat v těchto lokalitách: Vno­ rovy, Lidéřovice, Žeraviny, Kněždub, Tvarožná Lhota (je to rovněž jižní hranice výskytu výšivky "na výřez"). Hranice tohoto jevu se opět kryjí s některými uváděnými příklady.

Děvčata v kroji, Vnorovy, okr. Hodonín. Foto R. Navrátil 1912.

268

Rodina. Kněždub, okr. Hodonín. Foto R. Navrátil 1912.

269

      Lidová architektura
      Rozšíření podélně průjezdných stodol a pletené konstrukce
      Podélně průjezdným stodolám byla věnována již několikrát pozornost v samostatných studiích nebo drobnějších zmínkách.10) Otázka rozšíření těchto stodol byla studována v souvislosti s výskytem pletené konstrukce. Podle K. Chotka patří pletená konstrukce k původním stavebním technikám na jihozápadním Slovensku a jihovýchodní Moravě, přičemž Záhorie tvoří střed výskytu, kde se nachází ještě v současnosti množství podélně průjezdných pletených stodol.11) Rozšíření podélně průjezdných stodol na Slovácku si všímají O. Máčel a J. Vajdiš: "...mají v nížině při řece Moravě vjezd ve štítě v delší ose stodoly. Konstrukce těchto stodol jest trámová s výplní. Zpravidla je užito prken, ale v minulosti byla podle všeho rámová nosní konstrukce vyplňována osnovou dřevěných sloupků, propletených vrbovými pruty. Tento způsob stavby, který se málo zachoval (na Moravě snad vůbec ne, zato v bezprostřední blízkosti při moravských hranicích v Kátově), byl jistě nejvíce oblíben v inundačních oblastech, které oplývají vrbovými porosty."12) Nehledě k tomu, že pletená konstrukce se na Slovácku zachovala (např. přímo ve Strážnici byly ještě před 2. světovou válkou běžné vyplétané seníky - dosud stojí jeden z r. 1856), je tento popis výstižný. Také L. Niederle se zmiňuje o stodolách na Slovácku: "... na Podluží a sousedním kraji typické jsou stodoly zdýlní, jež mají vrata vpředu a [/] zezadu v štítech. Při tom spočívá střecha na nízkých zídkách. Jinde jsou obyčejné popsané stodoly příčné."13) Tyto údaje převzal od Fr. Bartoše.14)
      Rozšíření podélně průjezdných stodol na Moravě částečně znázornil K. Chotek na mapce, která jen schematicky stanoví hranice tohoto jevu. Ostatně při sledování podobných projevů lidové kultury je velmi nesnadné přesné ohraničení; jinak je tomu u lidového oděvu, jehož jednotlivé typy lze snáze rozlišit. Pokusíme se toto přibližné rozhraní zvláště na Strážnicku - poněkud upřesnit.
      Podle dochovaných dokladů od poloviny 19. století můžeme sledovat poslední výraznější zásahy podélně průjezdných stodol na Slovácku v těchto pásmech: Vnorovy (Lidéřovice) až Veselí nad Moravou,15) Kněždub, Tvarožná Lhota. v posledních dvou jmenovaných obcích se vyskytují i příčně průjezdné stodoly, kromě toho ještě v Žeravinách, Kozojídkách, Tasově a Hroznové Lhotě16) převládá příčně průjezdný typ. Stavebním materiálem je zde nepálená cihla. Obce na sever a východ od Veselí nad Moravou, zvláště Ostrožská Nová Ves, Blatnice, Blatnička atd. mají již souvislou zástavbu z příčně průjezdných stodol. Směrem západním pokračuje tento typ příčných stodol přes Vracov ke Kyjovu (severní Kyjovsko) a dále k Brnu.
      Výskyt podélně průjezdných stodol potom překračuje zhruba u Veselí nad Moravou řeku Moravu a míří k Miloticím (Dubňany, Ratíškovice) odtud dolů k Čejči a Podivínu. Na Horňácko mohl pronikat tento typ jednak prostřednictvím vlivů Pomoraví (Strážnicko) nebo ze sousední slovenské oblasti Bílých Karpat (okolí Vrbovců, Myjavy). z dosud

270

Barevně zalíčený dům. Kněždub, okr. Hodonín. Foto J. Pajer 1968.

Detail vyplétaného seníku z roku 1856. Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Pajer 1968.

272

Podélně průjezdná stodola. Kátov, okr. Senica. Foto J. Pajer 1968.

273

zachovaných dokladů lze uvést pořadí stodol v Hrubé Vrbce,17) také v Kuželově byly rozšířeny; na Horňácku - bylo jako stavebního materiálu používáno ve větší míře kamene. v Nové Lhotě byly obvyklé roubené příčně průjezdné stodoly.18) Tento typ pokračuje dále na sever ke Strání a na moravské Kopanice.
      Za středisko výskytu podélně průjezdných stodol je považováno, jak již řečeno, Záhorie, kde ještě v současnosti najdeme hodně stodol s vyplétanými stěnami a doškovými střechami (zvláště na Skalicku). Jejich typy na Strážnicku nemají většinou pletené stěny, typické byly deskové výplně (Petrov, Radějov) nebo nepálená cihla.[/]

      Rozdíly v barevné úpravě domovní fasády
      Mezi výrazné projevy lidové kultury na Slovácku patří též úprava domovní fasády, zalíčení stěny. Je to zároveň také jedna z odlišností Strážnicka od ostatního Dolňácka. Je však třeba dodat, že ve vymezených oblastech neplatí stoprocentně uvedený stav, existují větší či menší odchylky, zvláště v současné době.

Detail vyplétané stodoly z roku 1861. Kátov, okr. Senica. Foto J. Pajer 1968.

Detail vyplétaného seníku a roku 1856. Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Pajer 1968

274

      Ve Strážnici samotné byly stěny domu líčeny bílým vápnem, u země se vinul úzký proužek modré "obrovnávky" (později i širší), někdy obrovnávka chyběla a celá stěna byla zalíčena na bílo. Bílou fasádu měly také obce Petrov, Sudomeřice a převážně i Radějov. Také na skalickém Záhorí a dále na jih ke Kútům převládalo bílé vápenné zalíčení. z ostatního Slovácka se líčilo bílým vápnem na jižním a severním Kyjovsku, zřídka na Horňácku. Podluží mělo v minulosti barevnou úpravu fasády.
      V obcích na sever a východ od Strážnice se vyskytuje (i v současnosti) převážně barevné zalíčení. Modrá a žlutá či žlutooranžová barva se používá na Veselsku hlavně v Lidéřovicích, Vnorovech, Zarazicích, v Blatnici, Blatničce, Boršicích a v obcích dále na sever k Uh. Hradišti. Ze Strážnicka lze najít barevné zalíčení též v Tvarožné Lhotě (modrá a žlutá, světle zelená; též bílé zalíčení), v Kněždubě, Hroznové Lhotě a Tasově (světle zelená, šedá, hnědá aj.; i bílé zalíčení).
      Hranice nebo lépe řečeno hraniční pásmo bílého a barevného zalíčení je na Strážnicku totožné opět s rozmezím některých jiných projevů lidové kultury, uváděnými v této práci.

      Společenský a rodinný život Rozšíření jízdy králů
      Jízda králů není jen specifikem lidové kultury na Slovácku, je to starý zvyk o letnicích u Slovanů.19) Kromě Slovácka byl na Moravě rozšířen také na Hané,20) na Slovácku kromě Dolňácka také na severním Kyjovsku21) a na Podluží.22) Na Horňácku se jízda králů také vyskytovala, ale zanikla již [/] dlouho před rokem 1900.23) Do současné doby se tento zvyk udržel jen v některých obcích Dolňácka (Hluk, Vlčnov), v minulosti však bylo jeho rozšíření na Dolňácku mnohem větší. Uvádím zde stav ke konci 19. století a na začátku 20. století podle údajů z literatury nebo z výzkumů; jde nám především o nejjižnější lokality.
      Na Strážnicku zasáhla jízda králů do těchto obcí: Tvarožná Lhota (ještě v 30. letech 20. století). Kněždub, Hroznová Lhota.24) O některých obcích mezi uvedenými lokalitami (Tasov, Žeraviny) nemáme zpráv, výskyt tohoto obyčeje je zde pravděpodobný. Poslední zjištěnou lokalitou na Veselsku je Ostrožská Nová Ves.25) Od jmenovaných míst lze sledovat rozšíření jízdy králů směrem k Uh. Hradišti (Hluk, Staré Město) a k Uh. Brodu (Vlčnov) a dále na východ od obou měst až k podhůří BíIých Karpat.
      Ve Strážnici samotné nebyla jízda králů rozšířena, byť sahala přímo do sousedních vesnic, které patřily dříve ke strážnickému panství, později ke strážnickému okresu. Ani v Petrově, Sudoměřicích a v Radějově nenasvědčuje nic tomu, že se zde jízda králů konala. Blízkost Slovenska, především skalického Záhorí, kde v minulém století už tento zvyk neznali, ovlivnila patrně i přilehlé Strážnicko. v minulosti se jízda králů vyskytovala i na Slovensku.26)
      Rozšíření jízdy králů se opět kryje s některými uváděnými jevy materiální kultury.

      Převážení peřin po svatbě
      Převážení peřin a někde i celé nevěstiny výbavy patří mezi hodně rozšířené svatební zvyky nejen

275

na Slovácku, ale na celé Moravě.27) Sledujeme-li jeho rozšíření na Dolňácku, dospějeme k těmto výsledkům (začátek 20. století): nejjižněji ve Vnorovech,28) Hroznové Lhotě.29) Tvarožné Lhotě, Kněždubu. Dále na východ přechází tento zvyk na Hor ňácko.30) Ve Strážnici a v obcích, kde se nosí strážnický typ oděvu, se převážení nevyskytovalo (Petrov, Sudoměřice, Radějov). Ani na přilehlém slovenském Skalicku nebylo známo.

      Lidové umění
      Rozhraní geometrického a rostlinného stylu výšivky
      Řešen této poměrně složité otázky je usnadněno tím, že výšivka se většinou pojí k lidovému oděvu, u něhož lze snáze rozlišit přesnější hranice. Existuje také dost publikovaných dokladů, některé až z konce 18. století. z publikovaných materiálů je třeba uvést zejména monografii A. Václavíka a J. Orla,31) Moravské Slovensko II, dílčí monografie (Horňácko, Podluží) aj.
      V části o rozšíření příramkového typu ženských rukávců bylo již řečeno, že se jejich výskyt pojí se zvláštním druhem dolňácké výšivky, zvaným "na výřez". J. Klvaňa a Fr. Kretz rozlišili pět oblastí výskytu této výšivky.32) Poslední obvod obsahuje obce: Hluk, Blatnice, Blatnička. Ostrožská Lhota, Ostrožská Nová Ves, Chýlíce, Kvačice (obě obce splvnuly s Uherským Ostrohem), Milokošť, Uher­ ský Ostroh, Veselí nad Moravou, a dále obce, které většinou sousedí se Strážnicí a zajímají nás nejvíce: Kozojídky, Tasov, Hroznová Lhota, Vnorovy, Zara[/]tice, Kněždub, Žeraviny, Tvarožná Lhota (názvy upraveny podle dnešního pravopisu). Výšivka "na výřez" se zde vyskytuje nejen v příramcích rukávců, ale také na límečku, na taclích rukávců, na muž­ ských košilích. Kromě toho se vyšívání objevovalo na dýnkách čepců, na úvodnicích a koutnicích, na zadních zástěrách ("přes vrapy"). Nejstaršími barvami byla černá a žlutá, později se přidávala hnědá, zelená, modrá atd. O stylu výšivky v této oblasti píší autoři: "Zde se setkáváme se starým ornamentem geometrickym jako nejstarším, jehož reminiscence nalézáme také u ostatních obvodů i na uh. Slovensku, a některé i u jiných Slovanů."33) Některé názvy vzorů: "na sekáče", "na hvězdu", "na leluju" ("na kalich") aj. A dále citujeme: "Vedle těchto hlavních, nejstarších tvarů povstaly během mnoha desítiletí nové tvary, ovšem též geometrické, které však nebyly všeobecnými pro celou oblast krojovou, nýbrž pro jistou obec nebo farnost. v novější době začínají na Uh. Ostrožsku velice se odchylovati od geometrických tvarů; ...začínají i ve vyšívání na rukávcích kulatit tvary, čímž původní tvary k nepoznání přetvořují, ba úplně se s nimi rozcházejí."34) v některých obcích na severním Strážnicku (Vnorovy, Zarazice) a v Tvarožné Lhotě, Kněždubu a jinde se dosud nosí ke kroji tyto výšivky, které stojí jaksi na přechodu mezi geometrickým a rostlinným stylem; mohli bychom je označit za rostlin né stylizace nebo geometrizující tendence při zobrazování rostlinných náměětů. Kromě těchto výšivek, které byly v minulosti výrazně geometrické, vyšívají tamní ženy i rostlinné, plošně rozsáhlé motivy (na fěrtochy, jupky ap.), které jsou však pozdějšího

276

data: rozšířily se mezi válkami. Hranice geometrického stylu výšivky jsou tedy vymezeny na Strážnicku těmito obcemi: Vnorovy (Lidéřovice), Kozojídky, Hroznová Lhota, Tasov, Žeraviny, Kněždub a Tvarožná Lhota. Geometrický styl pokračuje dále na sever, východním směrem na Horňácko a dále na Kopanice.
      Ve starém strážnickém kroji, který zanikl už před rokem 1850, byly prý ženské fěrtochy vyšívány ve třech "vrážkách", patrně rostlinným ornamentem. Rostlinné vyšívání máme ze staršího období doloženo i archivními zprávami.35) Později byl oděv bez výšivky, až po roce 1900 se začaly objevovat první rostlinné ornamenty na různých součástkách ženského i mužského oděvu. Vyšívání se však výrazněji neujalo, vždy zachovávalo barevnou umírněnost a prosté základní motivy. Strážnice se tím lišila od okolních vesnic, zvláště Petrova, Sudoměřic a Radějova, kde je a v minulosti bylo vyšívání bohatější: rozvinuté rostlinné motivy modré, černé a červené barvy se uplatňují na taclích ženských rukávců, na obojku, na mužských širokých košilích ap. Volný rostlinný styl je z těchto obcí doložen i na koutnicích z 19. století.36) Rostlinný ornament pak pokračuje dále na jih ke Skalici (zde rozšířeno též křížkové vyšívání) a dále k Bratislavě.
      Na Slovácku se vyskytuje rostlinný styl i na jižním Kyjovsku a na Podluží. v některých dokladech z těchto oblastí lze rozeznat slabé náznaky stylizace a geometrizujících tendencí, převážná většina je však výrazně rostlinného charakteru.
      Pro úplnost bychom ještě mohli uvést výskyt kraslicových ornamentů na Strážnicku. v oblasti [/] rozšíření geometrického stylu výšivky je běžný také geometrický styl na kraslicích. Sahá až ke Strážnici (Vnorovy), kde se zdobená vejce nedělají. Ale hned v sousedním Petrově je rozšířeno vyškrabování kraslic, a to důsledně rostlinným ornamentem.
      Vybrané jevy hmotné, společenské a duchovní kultura, které jsme podrobili v předchozím vykladu analýze, ukazují zřetelně na určité hraniční pásmo nebo přímé hranice některých projevů lidové kultury Dolňácka a skalického Záhorí. Zřetelná hranice je patrná zejména v lidovém oděvu (rozšíření dlouhých ženských a mužských kordulí s "kytkami", dvouzástěrového oděvu, příramkového typu ženských rukávců s výšivkou "na výřez"), ve zvykosloví. (jízda králů. převážení peřin po svatbě), v lidovém umění (hranice geometrického a rostlinného stylu výšivky). Hraniční pásmo s obojími typy lze rozlišit v některých projevech lidové architektury (rozšíření podélně a příčně průjezdných stodol, úprava domovní fasády). Pro většinu těchto jevů tvoří hranici některé obce na Strážnicku a Veselsku, zejména Vnorovy, Kozojídky, Žeraviny,) Hroznová Lhota, Kněždub, Tvarožná Lhota. Zdá se, že oblast od Vnorov a ostatních jmenovaných obcí (včetně nich) po Uherskohradišťsko a Uherskobrodsko, na východě po Bánov a Horňácko, tvoří jakousi menší ucelenou skupinu lidové kultury na Slovácku, která se vyznačuje jak společným typem oděvu, tak také jinými společnými projevy lidové kultury. Mohli bychom ji označit jako nížinnou, pomoravskou kul­ turu, která se vyznačuje starobylejšími prvky než území na jih od jmenovaných obcí; Horňácko patří do okruhu starobylé karpatské kultury. Pro stano

277

vení všech odlišností bude třeba detailnějších výzkumů.
      Strážnice a přilehlé moravské obce Petrov, Radějov a Sudoměřice inklinují v některých kulturních projevech ke kultuře slovenského Záhorí, zejména blízkého Skalicka. Je to celkem přirozené: politické hranice Slovenska procházely ani ne 10 km od Strážnice, proto se na přilehlé moravské straně projevily i prvky slovenské kultury. Tomuto šíření napomáhal i tvar krajiny. Území na jih od Strážnice podél řeky Moravy (levý břeh) tvoří nížinu bez jakýchkoliv překážek pro pronikání kulturních vlivů. Tato kultura slovenského Záhorí se zdá být ve srovnání s kulturou moravského Dolňácka poněkud odlišná a mladší. v minulosti nebyla ani zdaleka kultura obou oblastí tak rozrůzněná. Pokud sledujeme některé starší prameny, pozorujeme v minulosti větší shody v lidovém oděvu a jiných projevech lidové kultury. Výraznější odlišnosti lze sledovat (aspoň ve Strážnici) až po roce 1850.
      Přirozenou hranicí pro šíření některých jevů je řeka Morava. Území na pravém břehu Moravy (západním směrem) má zpravidla odlišné projevy nei levý břeh (Dolňácko). Také sami obyvatelé levého břehu cítí tyto odlišnosti a označují obyvatele pravého břehu za Zámoravjany, Zámoravčíky (Strážnice, Ostrožská Nová Ves).37) Jako příklad odlišností můžeme uvést rozdílné nářečí pravobřežních obyvatel Nedakonic, Polešovic, Kostelan (tzv. dolské nářečí) a slováckých obyvatel levobřežní Ostrožské Nové Vsi,38) vzdálených od sebe přes Moravu asi 10 km. Ve Strážnici se zase rozlišoval odlišný oděv Zámoravjanů. Tato izolo[/]vanost obou břehů je vcelku pochopitelná: spojení přes vodnatou a většinou neschůdnou řeku se uskutečňovalo pomocí pramic na přívozech, obyvatelé obou břehů většinou neudržovali mezi sebou styky.
      Proč se šíření některých kulturních jevů ze Slovenska zastavilo u Strážnice a dále pronikalo jen v ojedinělých případech? Jedním z možných vysvětlení je příslušnost obcí, které leží na sever od Strážnice, k jiným panstvím - veselskému a ostrožskému (Vnorovy, Zarazice, Žeraviny, Kozojídky, Tasov, Hroznová Lhota). Později se jmenované obce přidružily k soudnímu strážnickému okresu, ale to už nemělo podstatný vliv na jejich kulturu. Ani farnost neměly ve Strážnici: Vnorovy a Hroznová Lhota měly svou duchovní správu, ostatní obce byly porůznu přifařeny k větším střediskům (Vese­ lí n. Mor.).
      Strážnice jako důležité středisko panství, řeme­ sel, obchodu, přesto nestačila výrazněji ovlivnit některé obce bývalého strážnického panství (Lidéřovice, Tvarožná Lhota, Kněždub), které si i nadále uchovaly starší projevy lidové kultury. Také na Horňácko, které příslušelo ke strážnickému panství, pronikaly vlivy ze Strážnicka jen ojediněle.39) Naproti tomu blízká obec Radějov, v minulosti patřící po stránce kulturní k Horňácku, podlehla po roce 1850 úplně strážnickým vlivům.40) Samotná Strážnice má mnoho drobnějších odlišností v lidové kultuře oproti okolním obcím strážnického Dolňácka. Je to způsobeno dlouholetým soužitím rolnické vrstvy se složkami řemeslníků, měsťanů, inteligence v jednom městě. Těmto otázkám bude věnována pozornost na jiném místě.

Poznámky:
1.
      Moravské Slovensko 1, Praha 1918, 132 (dále zkracováno MS I, II). "
2.
      Tamže, 133.
3.
      Horňácko; Brno 1966, 167.
4.
      MS I, 139.
5.
      Tamže, 140.
6.
      Tamže, 139.
7.
      J. Húsek, Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem, Praha 1932, 125.
8.
      MS I, 135.
9.
      A. Jeřábková, Delimitace regionálních typů lidového oděvu na rozhraní Valašska a Moravského Slovenska, in: Slovácko 1968-9 (X.-XI.), Uherské Hradiště 1969, 6.
10.
      K. Chotek, Pletené stavby na Slovensku, Slovenský národopis II, 1954, č. 2, 237-284; Š. Mruškovič, Príspevok k štúdiu ľudových poľnohospodárskych stavieb na Záhorí, Slovenský národopis VIII, 1960, č. 3, 431-467.
11.
      Chotek, c. d., 257.
12.
      O. Máčel - J. Vajdiš, Slovácko. Architektonický vývoj vesnice, Praha 1958, 31-32.
13.
      MS I, 94.
14.
      Fr. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, 437.
15.
      R. Hurt - B. Němeček, Veselí nad Moravou. Dějiny města, Brno 1973, kresby na str. 129, 143 (Zarazice), 159, fotografie č. 12, 93.
16.
      Fr. Dvorský, Strážnický okres, Vlastivěda moravská, Brno 1914, půdorys obce na str. 346.
17.
      Horňácko, obr. 128-9.
18.
      Tamže, 139.
19.
      Č. Zíbrt, Jízda králů" o letnicích v zemích československých, Český lid II, 1893, 105 ad.; týž Králové a královničky, Praha 1910.
20.
      Fr. Bartoš, Moravský lid, Telč 1892, 47-52 (zde další lit.).[/]
21.
      MS II, 775 (obr. 460) - jízda králů z Nětčic u Kyjova.
22.
      J. Noháč, Břeclavský okres, vlastivěda moravská, Brno 1911, 226 (obr. 84) - jízda králů z Lanžhota.
23.
      M. Béňa Jízda o krála v Horňácku na Moravě, Český lid II, 1893, 116-7.
24.
      MS II, 663 (tab. XLVII).
25.
      Tamže, 774 ad.
26.
      Český lid II, 107-9, zde další literatura.
27.
      Srov. Húsek, c. d., 245; A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, 359 ad.
28.
      M. Prášek, Znorovská svatba, in: MS II, 870-1.
29.
      MS II, 689 (obr. 451).
30.
      Horňácko, 324.
31.
      A. Václavík - J. Orel, Volkskunst und Gewebe, Praha 1956.
32.
      M s II, 579.
33.
      Tamže, 587
34.
      Tamže, 589.
35.
      J. Skácel, z dějin města Strážnice, část Nejstarší zprávy o strážnickém kroji, Český lid 5, 1950, 100. Při popisu ukradených součástek ženského kroje v roce 1803 se uvádí mj.: "Fěrtoch ... druhý kartúnový s černýma drobnýma kvítkama ... Plachty tři, jedna s červenú mřežkú prostředkem, červeně šité, květy hrubé ... Dvě kordulky ... druhá kamrtúchová s drobnýma kvítkama ..."
36.
      Václavík-Orel, c. d., 31 (obr. 11) - koutnice s rostlinnými a zvířecími motivy ze Sudoměřic, obr. 232 - koutnice s rostlinnými motivy z roku 1830 ze Sudoměřic.
37.
      J. Húsek, Zrod a vývoj moravského Slovácka, sb. Rodné zemi, Brno 1958, 206.
38.
      Tamže; Fr. Trávníček, Moravská nářečí, Praha 1926, 15 ad.; J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954.
39.
      Horňácko, 165.
40.
      Tamže, 188.

279

VOLKSKULTURELLE EIGENHEITEN DER REGION VON STRÁŽNICE
(Zur ethnographischen Differenzierung der Mährischen Slowakei)
      Zusammenfassung

Beim Studium der mährisch-slowakischen Volkskultur können die offenkundigen Besonderheiten der einzelnen Regionen nicht übersehen werden. Sie waren es eben, die die Aufgliederung der Mährischen Slowakei in jene Teilgebiete förderten, die wir aus der Geschichte und aus ethnographischen Forschungsarbeiten kennenlernen. Die vorliegende Studie ist informativer Natur. Sie will auf einige Unterschiede zwischen der Region von Strážnice und dem übrigen Dolňácko (Unterland) verweisen. Dabei berühren wir eigentlich das Problem der Unterschiede zwischen zwei grösseren Regionen, dem mährischen Dolňácko (Unterland/ und dem slowakischen Záhorie (Hinterland), und deren Nordgrenze. Die angeführten Belege sind überwiegend Zeugnisse der materiellen Kultur (Kleidung, Architektur), zu einem geringeren Teil gehören sie dem Bereich der sozialen und geistigen Kultur (gesellschaftliches und Familienleben. Volkskunst) an. Der Studie liegen sowohl literarische Quellen als auch eigene Forschungsarbeit zugrunde. Ausgangstermin der Bestandsaufnahme ist die Mitte des 19. Jh. Das Bild weiter zurückliegender Entwicklungen ist mangels ausreichender Quellen kaum zu rekonstruieren. Es ist jedoch wahrscheinlich, dass es in älteren Zeiten zwischen beiden Regionen weniger volkskulturelle Unterschiede gab als heute.
      Im Bereich der Bekleidung konnte das Verbreitungsareal der kurzen männlichen Schnürleibchen (slowakischer Einfluss) der langen mit Wolltroddeln ("kytky") versehenen weiblichen Schnürleibchen. der Restvorkommen der Zweischürzenkleidung und des am Schulteransatz eng anliegenden Frauenärmels mit der Knötchenstickerei "na výřez" (eine Eigenart der unterländischen[/] Volkskultur) genauer definiert werden. In der Volksarchitektur machen sich slowakische Einflüsse im Bau von Scheunen mit befahrbarer Längspassage und in der Errichtung von Flechtwerken bemerkbar. Unterschiede gibt es auch in der Farbgebung der Häuserfassaden. Der "Ritt der Könige" war in der Vergangenheit mehr verbreitet als heute. In der Slowakei ist er zur Gänze ausser Brauch gekommen. und in Mähren hat er sich nur noch in Dolňácko (bis Veselí nad Moravou) erhalten. Etwa das gleiche Verbreitungsareal hat der Hochzeitsbrauch der Bettzeugeinholung. Träger weiterer Unterschiede sind die Stickerei und das Osterei: ihre Orname[n]tik beruht in Dolňácko (bis Strážnice) auf geometrischen, in Raum von Strážnice und in Záhorie auf pflanzlichen Mustern.
      Die untersuchten Zeugnisse materieller, gesellschaftlicher und geistiger Kultur beweisen die Existenz einer Grenzzone bzw. einer eindeutigen Grenze zwischen der Volkskultur von Dolňácko und der von Záhorie. Die Scheide für einige volkskulturelle Phänomene bilden Gemeinden der Räume von Strážnice und Veselí nad Moravou, besonders Vnorovy, Kozojídky. Žeraviny, Hroznová Lhota. Tvarožná Lhota und Kněždub. Weiter nördlich und nordöstlich von hier (gegen Uh. Hradiště und Uh. Brod) hat die Volkskultur mehr von ihrem ursprünglichen Charakter bewahrt (Tiefland-, Marchlandkultur). Strážnice und die naheliegenden Dörfer Petrov, Sudomeřice und Radějov inklinieren in manchen Formen der Volkskultur zu dem slowakischen Záhorie. In mehrerer Hinsicht setzt die March der Verbreitung volkskultureller Phänomen eine natürliche Grenze. Strážnice selbst unterscheidet sich in vielen Details von den umliegenden Gemeinden.

280

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X - 1973, č. 4

SVÁTEČNÍ A OBŘADNÍ KROJ VE VRACOVĚ [obsah]


      ANNA RÝZNAROVÁ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Jedním z nejzávažnějších činitelů, které ovlivnily skladbu kroje, byl cyklus výročních a rodinných obřadů a obyčejů. Při těchto svátečních příležitostech se oblékaly nejlepší krojové součástky, dokonce o vánocích a hlavně velikonocích musel mít každý na sobě něco nového. Při tak významných příležitostech, podobně jako při důležitých rodinných obyčejích, se nosily starobylé oděvní součástky, které se už běžně neoblékaly. Také nedělní oděv spojený s pravidelnou návštěvou kostela byl lepší, novější, než např. v neděli odpoledne nebo k muzice. v našem článku, který navazuje na stať Všední a pracovní kroj ve Vracově,1) si budeme všímat jenom těch obyčejů a zvyků, které byly nebo ještě jsou dnes bezprostředně spojeny s krojem, popř. těch svátečních příležitostí, při nichž se objevují nejrůznější převleky. Časově zahrnuje náš výklad období od konce 19. století do současnosti.
      U předvánočním období, v postním období adventu, se nekonaly sice žádné muziky, ale o různé druhy zábavy nebyla nouze. Dralo se peří a hned na začátku adventu chodil "svatý" Mikuláš. Byl to [/] obyčejně chlapec převlečený do bílé košile, na hlavě měl papírovou čepici a v ruce berlu. Doprovázeli ho "andělé" v bílých řízách a "čerti" ve starém kožichu obráceném naruby. Obchůzková tradice mikulášských masek se v téměř nezměněné podobě udržuje do současnosti. Výrazně však narůstá zábavná funkce masek "čertů" v mikulášské obchůzce.
      K největším svátkům v rámci lidového výročního kalendáře se řadí vánoce. Na původní oslavy zimního slunovratu přenesla druhotně církev oslavy narození Krista. Vyvrcholením vánočních svátků je Štědrý den, který je ve Vracově spjat s obchůzkami koledníků. Prvními koledníky bývali ještě před 2. světovou válkou cikáni se svojí oblíbenou koledou ,,Pod zeleným hájem...". Koledníci se zprvu podarovávali ořechy a jablky, po 1. světové válce přistupují také peněžité dary. z koledy se spěchalo na půlnoční, před níž troubili muzikanti na věži kostela "Tichá noc, svatá noc". Oblečení nebylo a ještě dnes není "parádní", obyčejně jsou to u žen teplé boty, vlňák, v období před 1. světovou válkou i kožich, u mužů kožich, od třicátých let krátký

281

kabát. Hlavním svátkem byl Boží hod a teprve v tento den si muži i ženy oblékali nejlepší oděv; koncem 19. století to byly u žen lajblíky, "merínové" fěrtochy,2) kanafasové sukně,3) turecké šátky uvázané "na talíř",4) začátkem 20. století jsou to už jupky a kacabajky ze silnějšího materiálu, od třicátých let plyšové kacabajky, jupky a sukně, sváteční fěrtochy. Muži si koncem 19. a začátkem 20. století oblékali gatě, košili, kordulu a kožich, v třicátých letech proniká do mužského oblečení místo kožichu kabát městského střihu. Nejvíce "parády" bylo na velké mši navštěvované hlavně mládeží, protože byla sloužena "za zemřelé mládence, panny a padlé vojíny", a to s ofěrou. v tak sváteční den jako byl Boží hod vánoční se nesmělo pracovat, b dokonce se nechodilo ani na návštěvu. Kdo přece přišel do domu, musel přát: "Vinšuju vám šťastné a veselé svítky, Krista Pána narození, co ste si na milém Pánu Bohu vyžádali, předně zdraví, pokoj stálý a po smrti království nebeské. Pochválen buď Ježíš Kristus". Kdo "nepovinšoval", byl vykázán za dveře nebo mu pohrozili, že "dostane tlúčku". Tento zvyk bývá ještě dnes v mnohých rodinách dodržován. Na druhý den, na svátek svatého Štěpána, chodila děvčata ráno umývat chlapce nebo také, jak se říkalo, "podat spodky a gatě". Který mladík se nechtěl nechat umýt, byl prý určitě celý rok prašivý. "Na Štěpána" též končila chlapcům služba. Ti, kteří nebyli přijati na další rok, chodili ji hledat po vesnici od hospodáře k hospodáři. Ještě dnes chodí chlapci tzv. "po službě" s harmonikou, navštěvují však jenom ty domy, kde mají dorostlá děvčata. Při této příležitosti se ještě [/] někdy oblékají do gatí a lajblu. "Na Štěpána" se konala buď tradiční "štěpánská muzika", od třicátých Iet se místo ní někdy hrálo divadlo. Na taneční zábavu chodila děvčata obyčejně v glotové nebo hedvábné jupce, modré zástěře, chlapci v gatích, "úzké" košili a kordulce. Také současné vánoční svátky se neobejdou bez štěpánské zábavy, na ní však můžeme vidět v kroji jenom ty, kteří tradiční oblečení nosí po celý rok. Konec roku, Silvestr, se nikdy neslavíval hlučně, ještě po 1. světové válce se nekonala ani taneční zábava. Na Nový rok opláceli chlapci děvčatům umývání a v ten den měnila službu děvčata. Skoro každý rok se po 1. světové válce konal krojový ples, na který chodili převážně mladí, děvčata v bílých zástěrách, červených sukních a šátcích uvázaných "na talíř", chlapci v gatích, "úzkých" košilích a kordulách. Kromě krojovaných měli na ples přístup i lidé v městských šatech. v posledních letech jezdí z Vracova na krojový ples do Prahy. Zde jsou některá děvčata i ve věnečcích5) a kanafaskách, chlapci v koženicích, tedy obřadním kroji, což vyvolává nelibost hlavně u starších lidí. Ještě před 2. světovou válkou chodili na Tři krále po koledě malí chlapci nebo dokonce i dospělé ženy z Vnorov a Veselí nad Moravou. Byli oblečeni do bílých košil a papírových čepic. Za koledování dostávali jídlo nebo peníze.
      Době postní předcházel veselý fašank. Po vesnici chodily maškary (cikáni, medvědi, dráteníci), které kradly slepice. Fašank by byl také nemyslitelný bez smažených koblihů a muziky trvající až tři dny. Na třetí den se pochovávala basa, která byla velmi oplakávána "pozůslalými". Basu ještě po 1. světové

282

válce představoval jeden z muzikantů, později to byl dřevěný hudební nástroj. Vypravil se velký pohřeb s žertovnou postavou kněze, ministrantů a zpěváků; každý byl oblečen podle své "profese". Kněz v "ornátě" s knihou v ruce, ministranti v komžích. Na zábavě se tancovalo jenom do půlnoci, protože potom "ide za každým tanečníkem čert s kopálem". Od padesátých let se stávají hlavními aktéry při pochovávaní basy ženy, muži se často stávají jenom diváky.
      Také velikonoční období, které v původních představách lidu bylo spojeno s počátkem hospodářského roku, se vázalo s řadou různých obyčejů. Na Zelený čtvrtek chodili chlapci a děvčata "hrkat": a to vždy ráno, v poledne a večer. Na Velký pátek se až do 2. světové války udržoval zvyk ranního umývání v potoku. Velký pátek a Bílá sobota byly dny klidu a jejich výraznou dominantou byly církevní obřady. I když doba postu je ve znamení střídmého, spíše smutečního oblečení, na Bílou sobotu se oblékalo to nejlepší. Děvčata šla v rukávcích a v šátku "na talíř", chlapci v lajblích a gatích, ženy v parádních kacabajkách a sukních. Každý musel mít něco nového, děvčata "aspoň mašle na zadek", aby "nenésl kostelníka". Od padesátých let se Vzkříšení nekoná tak slavnostní, ale omezuje se jenom na prostory kostela. v pondělí velikonoční chodili chlapci v "úzkých" košilích, lajblích a kordulách už od pěti hodin "po šlahačce". Na vajíčka, která jim děvčata dávala za "šubání", nosili košík nebo červený šátek. Asi před dvaceti pěti roky se začaly dávat místo vajíček stužky. Nechybělo a také dnes nechybí "neco na posilnění", takže někdy končí [/] "šlaháči" velmi brzy. Školáci chodili "po šlahačce" jak chlapci, tak děvčata, ta však většinou šla jenom ke stařence nebo ke kmotřence. Děvčata dostávala perníkové panny, chlapci koně a vajíčka. Zvyk se stále udržuje, dárky se však mění, jsou nákladnější. v úterý velikonoční měla právo na šlahačku děvčata, ta ho však nikdy nevyužila. Ve Vracově bylo zvykem asi až do 2. světové války v úterý po velikonocích vozit z lesa máj, který se však stavěl až prvního května. Při této příležitosti pořádali "regrúti" muziku. Oblečení bylo velmi jednoduché jako při obyčejné taneční zábavě - děvčata v jupce, modré zástěře, sukni, chlapci v gatích, košili a modré zástěře. Na jaře chodívali také chlapci k odvodu do Kyjova. Při této příležitosti se oblékali do gatí, "úzké" košile marinky, asi od třicátých let nosili místo marinky "plúzňu", na hlavě nesměl chybět bohatě nazdobený klobouk.
      Večer před prvním májem bylo ještě začátkem 20. století zvykem dávat za okna šeřík, údajně "aby čarodějnice neuškodily": Chasa stavěla nazdobený máj, který bylo nutno noc co noc hlídat, protože se máje kradly a ukradený máj se pak musel těžce vykupovat. Starosti se stavěním a hlídáním máje mají chlapci i dnes. Na prvního května se konala poslední taneční zábava, protože po prvním máji "kvétly rže" a tancovat se nesmělo.
      Po úspěšném zakončení žní se každoročně konaly dožínky. Asi do 1. světové války je pořádala jenom děvčata, která chodila do dvora, na panské, od dvacátých let byly dožínky záležitostí různých spolků. Předem se zvolil hospodář a hospodyně, kterým čeleď nesla dožínkový věnec. Průvod zaha

283

Svobodný pár z Vracova (vyobrazení W. Horna z r. 1837).

Ženatý pár z Vracova (vyobrazení W. Horna z r. 1837).

jovali jezdci na koních a za nimi šli v průvodu ženci s hrabicemi a žnečky se srpy. Za žnečky chodila ještě po 2. světové válce svobodná děvčata a za žence mladí ženáči. Dnes jdou v dožínkovém průvodu jenom svobodní, ženatí se účastní jako diváci. Hospodyni a hospodářovi chasa popřeje k šťastnému ukončení žní a podá donesený věnec, společně pak odchází k taneční zábavě. Při dožínkách nosí děvčata tzv. "dudečky",6) černou sametovou šněrovačku zdobenou bleděmodrými stužkami, bleděmodrou zástěru a růžovou sukni. Na nohou mají městské boty, hlava není pokrytá. Chlapci oblékají "sametové gatě", kordulu a košili s úzkými rukávy a samozřejmě nesmí chybět nezbytná modrá zástěra.
      Velkou událostí v životě vesnice byla hlavně koncem 19. a začátkem 20. století návštěva poutních míst a to nejen bližších (Bzenec, Velehrad, Koryčany, Hostýn, Žarošice), ale i vzdálenějších (Maria Zell, Vambeřice). Po 1. světové válce chodí poutní procesí jenom do moravských mariánských kostelů. Nejhojněji byla navštěvována "oharková púť" ve Bzenci, kam ve velkém počtu přicházela procesí z celého blízkého okolí. Ještě po 2. světové válce se většinou chodilo na poutě v průvodu, ve kterém nesla děvčata oblečení bíle sochu Panny Marie; ostatní účastníci byli oblečeni ve svátečním oděvu. Od padesátých let se stává návštěva poutních míst více méně soukromou záležitostí.
      Podzimní "císařské" hody nebývaly ve Vracově nijak slavnostní, je totiž v tuto dobu nejvíce práce se zeleninou, která se ve velké míře ve Vracově pěstuje. Obyčejně se říkalo: "Kdo přišéI do Vra[/]cova na hody o tři čtvrtě na dvanást, přišél brzo, kdo o dvanásti, už pozdě". Byla jenom obyčejná taneční zábava pořádaná Sokoly. Asi po 2. světové válce se začaly hody slavit podobně jako v sousedních vesnicích, "na dědinách", jak říkají ve Vracově. Před hodami se zvolil starší, mladší stárek a stárky. Hody byly a jsou ve Vracově dva dny, v neděli mají mladí hody s věncem, v pondělí ženáči s káčerem. Děvčata jdou v bílých zástěrách, červených sukních a v šátku "na talíř", jenom stárky teď začínají chodit také ve věnečku, aby se odlišily od ostatních děvčat. Chlapci oblékají manšestrové gatě, "úzkou" košili a kordulku. Na hody jde mládež nejprve na radnici pro "právo" a odtud pro mladšího a staršího stárka, ke stárce pro věnec, s kterým odchází do sokolovny. Na hodové zábavě se věnec i stárky musí střežit, protože se kradou a v případě krádeže je nutno věnec nebo stárku vykoupit.
      Dnes se chodí v rukávcích a v šátku "na talíř" jenom při slavnostních příležitostech, kdežto ještě v osmdesátých letech 19. století to bylo běžné oblečení v neděli do kostela. v zimní dobu se přibral lajblík, kožich. Teprve koncem 19. století se začaly v neděli nosit jupky a kacabajky, rukávce se oblékaly jenom při významnějších příležitostech. Už začátkem tohoto století oblékala děvčata rukávce nejvýše desetkrát do roka, vdané ženy pak výjimečně. Před druhou a po druhé světové válce šlo děvče naposledy v rukávcích jako nevěsta, jako vdaná žena v nich už nešla, schovávala je pak pro dceru. Až do dneška je nedělním oblečením kacabajka, jupka v létě z lehčího, v zimě z teplejšího

286

materiálu, stejně tak sukně a fěrtochy se řídí ročním obdobím. v zimě si dnes přes sebe přehazuje žena vlňák nebo přehoz a obouvá teplejší obuv. Je samozřejmé, že v neděli odpoledne je oblečení méně slavnostní než do kostela. Muži někdy v osmdesátých letech 19. století nosili na neděli gatě a lajble, které už někdy začátkem 20. století vystřídaly "plúzně". v létě chodívali hlavně chlapci i v obyčejnou neděli v "širokých" košilích, gatích a kordulách, začátkem 20. století, stejně jako starší muži, v "plúzňách". Na hlavě nesměl chybět kulatý klobouk a na nohou vysoké boty. v zimě si muži navíc oblékali kožich, na hlavu si dávali beranice.7) Dodnes ještě starší muži nosí gatě, plúzně a vysoké boty, kožichy na zimu nahradily asi od třicátých let černé kabáty.
      Při významných rodinných událostech jako je křest, svatba, pohřeb se objevuje kroj v nejokázalejší a zároveň nejarchaičtější podobě. Muži oblékají v zimě i v létě starodávné lajble a koženice, ženy kanafasové sukně, starobylé fěrtochy a při křtu vyšívané úvodnice.

      Křest a úvod
      Dítě se křtilo brzy po narození, aby v případě úmrtí nezemřelo nepokřtěno. Oblékalo se většinou do jednoduchého šitého kabátku, později háčkované nebo kupované soupravičky. Na hlavu se dávala "parádní" čepice ušitá z brokátového ornátu, zdobená krajkou a stužkami. U děčátek byly stuhy růžové, u chlapců modré. Kmotr se ke křtu oblékal

Kmotřenka v "chůvce" a v šátku "na talíř". Vracov, okr. Hodonín, asi r. 1945. Fotokopie K. Bočková.

287

podle věku, svobodný koženice a lajbl, ženáč gatě s lajblem.8) Lajbl jako obřadní součástka se nosil v létě i v zimě. Kmotřenka šla v rukávcích, květovaném fěrtochu, kanafasové sukni a v šátku "na talíř". Nezbytným doplňkem byla vyšívaná "chůvka" ovinutá kolem kmotry i dítěte.9) J. Klvaňa mluví o "chůvkach" jako o "nevěstinských plachetkách" se zvláštním bohatým renesančním nebo starobarokním ornamentem. Pruh látky byl až 20 cm široký, červeně a černě vyšitý přízí a měl někdy i různé církevní motivy. Podobné byly i malé křestní vínky, které se kladly při křtu kolem hlavy dítěte.10)
      Začátkem 20. století vsak už převládala na chůvkách barva zelená, fialová, červená, v menší míře se vyskytovala i žlutá.11) k úvodu doprovázely úvodnici ženy z příbuzenstva, spolužačky, někdy jich bylo deset až dvanáct. Svobodná matka nesměla k úvodu tak jako vdané ženy, ale uváděla se sama v neděli za šest týdnů po narození dítěte. Oblečením se svobodná matka neodlišovala od vdaných žen.

      Svatba
      Dohoda mezji rodiči ženicha a nevěsty zůstala i po 2. světové válce jenom formální záležitostí. Rodiče neodcházeli na výměnek, hospodářství drželi až do smrti. Ženichovi rodiče přišli k nevěstiným dohodnout pouze dobu svatby, popřípadě věno nevěsty. Pro tuto příležitost volili všední den navečer a podle toho se také oblékali. Šli ve všedním oděvu, nikdo ani nevěděl, že jdou na námluvy. Ženich s nevěstou pak tři týdny před svatbou zašli [/] do kostela a potom na faru zažádat o ohlášky. Bývalo to obyčejně ve středu, takže se jejich oděv nelišil od ostatních návštěvníků kostela. v neděli, kdy byly první ohlášky, šla nevěsta na ranní mši v tom nejlepším co měla. Proto se také říkalo, když šla žena velmi pěkně oblečená, že "ide, jak nevěsta".
      Na svatbu se zvali většinou příbuzní, za družičky a mládence také spolužáci. Svatební matka předem upozornila budoucí svatebčany, že půjdou na svatbu, zvali je totiž až při třetí ohlášce. Nejdříve zvala nevěsta se starší družičkou ve čtvrtek před druhou ohláškou družičky. k tomuto účelu nebyly tak svátečně oblečeny jako ženich se starším mládencem, když šli zvát mládence. Tito se oblékali do kožek a Iajblu a zvali při třetí ohlášce, v neděli odpoledne. Teprve večer šel zvát starší mládenec s družbou hosty. I když šla z jednoho domu děvčata za družičky, chlapci za mládence a rodiče na svatbu bylo povinností pozvat každého zvlášť, takže se šlo do jednoho domu až třikrát.
      Velké svatby se konaly většinou v úterý, ve středu a trvaly několik dní. Večer před svatbou přiná šela děvčata k nevěstě voničky pro mládence. Na voničkách se střídala nejvíce barva růžová a bílá.
      Voničky dlouhé až 30 cm se připínaly spolu s kosárky na klobouk. Večer přišli k nevěstě také mlá­ denci a tam jim byli přiděleni hosté, které museli ráno před svatbou obejít a ještě jednou pozvat, jinak by svatební hosté nepřišli.
      Když byla velká svatba, šla nevěsta a družičky ve věnečcích, rukávcích, kanafaskách a květovaných fěrtoších. Při menší svatbě měla nevěsta i družičky šátek "na talíř". Stejně byla oblečena nevěsta,

288

která se "musela vdávat". Nevěsta se lišila od dru žiček jenom tím, že měla přes ruku turecký šátek. Pozvané ženy šly někdy také jako družičky v rukávcích, kanafaskách, ale na hlavě měly uvázaný šátek "na talíř". Většinou však ženy chodily v jupkách, v zimě v lajblích nebo kacabajkách. Mládenci a ženich oblékali v zimě i v létě koženice a lajbl, ženáči manšestrové, popř. soukenné gatě a lajbl. Večer k muzice zůstali jenom ženich s nevěstou nepřevlečení. Družičky zůstaly sice ve věnečcích, ale místo kanafasek oblékaly červené "štofové" sukně, obnošenější fěrtochy nebo bílé zástěry. Stejně tak i vdané ženy nešly k muzice v tom, v čem do kos tela.
      Večer se čepívala nevěsta. Čepení prováděly kuchařky obyčejně v kuchyni a mládenci`s družičkami jim přitom zpívali:

      Sbohem můj věnečku zelený,
      nebudeš víc na mé hlavě nošený,
      sbohem mé pentličky červené,
      nebudete už na mé hlavě nošené:

Po začepení prodával družba nevěstu cizím kupcům (starší hosté), ovšem nevěstu zaměněnou starou ku chařkou zahalenou v bílé plachtě. Nastaly z toho tahanice, a pak už vlastně jenom zábava. Čepení zaniklo asi koncem 19. století, informátoři znají čepení jenom z vyprávění, mnozí o něm vůbec neví.
      Na druhý den svatby si oblékala děvčata čisté rukávce, barevné sukně a bílé zástěry, na hlavu si uvázala šátek "na talíř". Chlapci si rovněž oblekli čisté košile, kordulky a černé gatě. Ostatní hosté se oblekli méně okázale.[/]
      Tradiční krojované svatby nebyly v selských rodinách ještě po 2. světové válce vzácností, postupně však ustupují svatbám městským. Dnes se svatba koná obyčejně v sobotu. Ve čtvrtk před svatebním obialdem je "svíca" (asi před deseti lety se konala v pátek), což je vlastně rozloučení se svobodou. "Svíce" se účastní nejenom mladí, ale všichni pozvaní hosté. Mimoto bývají zváni také spolupracovníci, spolužáci atd.V sobotu ráno před odchodem do kostela se ženich i nevěsta "odprášají", každý

Chlapci v koženicích a "širokých" košilích, děvčata ve věnečcích. Vracov, okr. Hodonín, r. 1971.

289

Svatba. Vracov, okr. Hodonín, asi r. 1950. Fotokopie K. Bočková.

Děvčata ve věnečcích. Vracov, okr. Hodonín, asi r. 1936. Fotokopie K. Bočková.

ve svém domě. Ženich jde pro nevěstu a pák společně s hudbou, hlavmě při velkých svatbách, odcházejí do kostela. První jdou muzikanti, za nimi ženich s nevěstou a pak družičky a mládenci. ostatní hosté.
      V dnešní době je krojovaná svatba výjimkou. Většinou ji pořádají "selské" rodiny. Nevěsta a družičky jdou ve věnečcích, mládenci v koženicích a jenom v "širokých" košilích. lajble už nenosí. Odpoledne se děvčata převléknou do červených sukní a bílých zástěr, druhý den jdou už v městském [/] oděvu. Svatba trvá ještě druhý den v neděli. I když byla v sobotu krojovaná; v neděli jdou všichni po městsky kromě těch, kteří chodí v kroji každodenně. Na třetí den chodí mladí převlečeni za ženicha a nevěstu zvát svatebčany na večeři. Při zvaní se berou něco z domu a majitel musí věc při večeři vykoupit. Často se "stěhuje" ženich nebo nevěsta do budoucího bydliště. Posbírají se po domě "staré krámy" a v průvodu "maškar" se dotáhnou do domu. "Maškary" nebo "stěhování" je skoro při každé svatbě, krojované i nekrojované.

Děvčata na pohřbu. Vracov, okr. Hodonín, asi r. 1915. Fotokopie K. Bočková.

292

      Pohřeb
      Ve velkém počtu byly navštěvovány hlavně pohřby svobodných chlapců nebo děvčat. Při této příležitosti šla pravidelně děvčata za družičky a chlapci za mládence. Děvčata ve věnečku, rukávcích, kanafasové sukni a květovaném fěrtochu, chlapci v létě i v zimě v koženicích a lajbli. Dívky naopak v zimě odkládaly věneček a oblékaly si lajbl, na hlavu uvazovaly šátek "na talíř". Také dnes chodí mládež na pohřeb svobodného v krojích s tím rozdílem, že družičky v zimě oblékají jenom rukávce, mládenci "široké" košile a koženice. Muži i ženy se oblékají podle ročního období, v oděvu převládá, hlavně u pozůstalých, černá barva.[/]

Vítání do života. Vracov, okr. Hodonín, asi r. 1967.

      Mrtvého do truhly oblékali do svátečního oděvu, mladým děvčatům rukávce, kanafasku, fěrtoch, starým ženám většinou sváteční kroj. Chlapci a muži byli pohřbíváni v gatích, košilích a kordulách. Dnes si ženy připravují sváteční oděv do rakve obyčejně několik Iet předem. Mrtvému se dává rů ženec a křížek do ruky, do rakve květiny a svaté obrázky. Mladému se vyzdobí i hrob na hřbitově.
      Sváteční kroj se nejvíce uchoval v selských rodinách, ale bývá znovu pořizován pro mládež i v těch domch, kde jej už nikdo běžně nenosí. Je to převážně záležitost mládence, protože i mladí "ženáči" oblékají kroj ojediněle. Dnes se sváteční kroj objevuje při církevních slavnostech, jako je

Zlatá svatba. Vracov, okr. Hodonín, asi r. 1969.

293

první přijímání. Boží tělo nebo při rodinných obřadních příleležitostech (svatba,pohřeb,křtiny). Mimoto kroj vidíme na krojovém plese; při vítání nových občánků do života, besedách s důchodci [/] nebo při státních oslavách (1. máj). To, že se stává kroj reprezentační záležitostí, neznamená jeho zánik, ale pouze přesunutí hodnot kroje do jiné polohy.[/]

Poznámky:
1.
      Anna Rýznarová, Všední a pracovní kroj ve Vracově, Národopisné aktuality X, 1973, str. 197210.
2.
      "Merínové" fěrtochy byly ušity z lehké vlněné látky, kašmíru, s květy na tmavém nebo bílém podkladu.
3.
      Kanafasová sukně tkaná do pruhů je jednou z velmi starých krojových součástek. Nejširší pruhy jsou barvy červené a. bílé, vedle nich pak proužky černé a žluté, někdy i zelené. Kanafas je nasklán tak, aby nahoře zůstaly červené "štráfky" vedle sebe, bílé jsou ukryty v záhybech. Sklady upravené tímto, způsobem jsou přežehleny, takže kanafaska působí dojem plisované sukně.
4.
      Při vázání "na talíř" se šátek přeloží do trojúhelníku a upraví se na hlavě do hlubokých záhybů. Konce se kolem uší zatočí a vytvoří "zaušinky". Cípy se pak uváží v týle a nechají se buď volně viset dolů, nebo se uváží nahoru. Ještě po 2. světové. válce chodily ženy a děvčata "s koncama hore" jenom na zábavy, plesy, jinak se nosily "konce dúle". Až v padesátých letech sa začaly uvazovat šátky "s koncama hore" při všech příležitostech, což se ovšem neobešlo bez kritiky starších žen.[/]
5.
      Věneček v takové podobě, jak jej známe dnes, nosí děvčata asi od sedmdesátých let minulého stol. Hlava do věnečku se upravovala následujícím způsobem. Vlasy se rozdělily "na pútec" a vpředu se vytvořily "šajtle" nazývané také "karšóty", které se namastily a nacukrovaly. Vzadu se vlasy důkladně svázaly a rozdělily do dvou pramenů. Tyto žena pevně ovázala bílou tkaničkou a omotala harasovou pentlí, která je úplně zakryla. Takto upravené vlasy se stočily do kolečka a na hlavu se přišily šňůrkou navlečenou do "žingle" (velká tupá jehla). Na kolečko se našilo postupně kolem dokola devět navázaných stužek a dvě až tři pentle s dlouhými konci, Dole pod kolečko se ještě přivázaly přeložené stuhy a kolečko shora přikryl podlouhlý "pantlík" ušitý ze stříbrných flitrů. Pentle byly červené s vetkaný vzorkem. Na vrcholu hlavy se nejprve přivázal a pak ještě přišil věneček z umělých pestrobarevných květin v podobě pyramidy, který končí stříbrným třepením.
6.
      "Dudečky" jsou rukávce příramkového střihu ušité stejným způsobem jako velké rukávce pouze s tím rozdílem, že mají malé rukávy a často bývají ušity z mušelínu.

294

7.
      Koncem 19. století si muži pokrývali hlavu černými "astrykánkami" nebo obyčejnými beranicemi, "navlíkačkami".
8.
      Začátkem 19. století nosili muži při křtu, svatbě, pohřbu, velkých slavnostech kabáty z tmavomodrého sukna. (J. Demscher, Popis místního kroje venkovského lidu v obci Vracov, panství Bzenec, Hradišťský kraj na Moravě in R. Hurt, Dějiny města Vracova, Brno-Vracov, 1969, str. 195.
9.
      Podrobně se zabývá úvodnicemi A. Václavík ve své práci Genese obřadních plachet,koutnice [/] a úvodnice (Příspěvky k lidovým obřadům rodinným, lidovému umění a kroji) ve sborníku Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, Praha 1958, str. 482-529.
10.
      J. Klvaňa, Lidové kroje na Moravském Slovensku in Moravské Slovensko 1, Praha 1918, str. 221.
11.
      Vyobrazení vracovských úvodnic viz v práci A. Václavík - J. Orel, Volkskunst und Gewebe. Stickerein des tschechischen Volkes. Praha 1956, obr. 268, 269, 272.

DIE FEST- UND ZEREMONIE TRACHT IN VRACOV
      Zusammenfassung Der Artikel schliesst an den i[m][n] [der] vorigen Zeitschriftnummer veröffentlichten Aufsatzt und beachtet diesmal die Funktion der Tracht in den Jahresbäuchen, bei den Familie[n]zeremonien und Gewohnheiten im Leben der Kleinstadt Vracov. Zeitgemäss bezieht der Artikel die Periode vom Ende des 19. Jahrhundert bis zur Gleich­ zeitigkeit ein. Im Abschnitt über die Jahresbräuche und Gewohnheiten beachtet der Artikel nur jene Äusserungen, welche heute unmittelbar mit der Volkstracht verbunden waren oder noch sind, beziehungsweise jene Gelegenheiten, bei welchen verschiedene Umkleidungen erscheinen. Der zweite Abschnitt zielt auf die Funktion der Tracht bei den Familie[n]zeremonien und Gewohnheiten (die Taufe. Hochzeit. das Begräbnis), wo die Volkstracht in der prächtigsten und zugleich archaistischsten[/] Gestalt erscheint. Die Festtracht erhielt sich am meisten in den Bauernfamilien, jedoch wird sie für Jugendliche auch in den Familien, wo diejenige nicht mehr getragen wird, neu angeschaffen. Die Festtracht ist heute überwiegend die. Sache der ledigen Jugend, weil auch junge Eheleute die Tracht nur einzeln ankleiden. Heute erscheint die Volkstracht bei den Bürger- und Staatsfesten (die Bewillkomm[n]ung der Neugeborenen ins Leben, das Rentnerfest, das 1. Maifest), bei den Zeremoniegelegenheiten (die Taufe, Hochzeit, das Begräbnis), bei den kirchlichen Feierlichkeiten. Der Umstand, dass die -Tracht zur Repräsentation-Angelegenheit dient, bedeutet nicht den Untergang derselben, sondern lediglich das Überschieben der Trachtwerte in eine andere Situation.
      Übersetzt von Jan Skácel

295

296

JUBILEA

K nedožitým pětaosmdesátinám profesora Vladimíra Úlehly [obsah]

Narozen 16.7.1888, zemřel 3.7.1947
      Osobnost Vladimíra Úlehly výrazně formovalo rodinné a životní prostředí. Otec Josef Úlehla (1852-1933), rodák z Podivína na jižní Moravě, věhlasný pedagog a vůdčí postava moravského pokrokového učitelstva, hudebně nadaná matka Ema, rozená Šmídová, a z otcových učitelských míst Příbor na severní Moravě, Klobouky u Brna, Strážnice a Lipov, gymnasijní studium v Kyjově a ve Strážnici, Chřiby, Bílé a Malé Karpaty, Javorina, Pavlovské kopce, Žerotín nad Strážnicí, slovácké Pomoraví s paletou krojů a písní, Morava a její přítoky, z lidových obyčejů fašanek, jízda králů, hody, svatba a úvod, kosení luk, dožínky, vinobraní, vaření trnek, draní peří, celý ten koloběh lidového obřadního roku, to byl kromě neobyčejného nadání základ, na němž se rozvíjela osobnost Vladimíra Úlehly na sklonku minulého století v bohatém a umělecky vysoce hodnotném prostředí lidové kultury.
      Po dokončení střední školy studium přírodních věd na Karlově universitě v Praze a na universitě ve Štrasburku, doktorát přírodních věd v roce 1911 ve Štrasburku, v roce 1917 doktorát filosofie na [/]

      Karlově universitě, odsouzení k trestu smrti pro velezradu v rakouské armádě a osvobození válečným soudem ve Vídni po dvouletém vězení v Möllersdorfu, habilitace na Karlově universitě v roce 1920 pro obor fysiologie rostlin, jmenování profesorem rostlinné fysiologie na nově zřízené universitě v Brně, studium na universitě v Lipsku, ve Švédsku (1922), ve Francii (1924), v Tusconu v Arizoně, v Carmelu v Kalifornii a v Mexiku (1925-1926), nepře[/]tržitá průkopnická práce na universitách a v kulturním životě na Moravě a v Československu, 62 původních vědeckých prací psaných česky, anglicky, francouzsky, německy a švédsky, přes 2000 populárně vědeckých článků v denním a odborném tisku, stovky přednášek a desítky rozhlasových relací, převážně zaměřených na lidovou píseň, práce při prvních počátcích uplatňování filmu jako didaktické pomůcky ve vyučovací hodině na vysokých školách, natočení národopisných filmů základního dokumentárního významu, terénní sběr lidových písní, účast na přípravě Výstavy soudobé kultury v Brně (1928) a na výstavě Slovácka v Uherském Hradišti (1937), práce v sekci pro lidovou kulturu Zemské kulturní rady v Brně (1945-47) - to je jen strohý výčet obrovské práce, po níž zůstaly všude stopy.
      Jeho vědecký zájem se upíral na oblast fysiologie rostlin a na lidovou kulturu, zejména na lidovou píseň. Podle slov národního umělce Ludvíka Kuby správně chápal zapadající a zanikající svět, do něhož jako důvtipný badatel a znalec pronikal v jeho základech a důsledně dovedl sledovat do všech jeho dálek a výšek.
      Jaký je Úlehlův význam v českém národopise?

297

      Láskou k hodnotám lidové kultury byl zapálen již od mládí, ve kterém citlivě zachycoval svět lidového života, aby pak jako vědec světového formátu z tohoto nadhledu přibližoval funkčnost a estetiku lidové tvorby životnímu slohu moderního člověka. v roce 1931 utvořil z 61 předních vědeckých pracovníků Studijní sdružení VELKÁ, s nímž chtěl studovat život lidu a problematiku lidové kultury na Horňácku. Tam vznikl v roce 1932 národopisný film MIZEJÍCÍ SVĚT, který je v podstatě varovným výkřikem, upozorňujícím na hodnoty lidové kultury a na nebezpečí jejího zániku. Na výstavě Slovácka v Uherském Hradišti v roce 1937 přesvědčivě poukázal, že ne všechno staré ztratilo na své účelnosti a kráse.
      Jeho úsilí pro udržení, ochranu a další rozvoj lidové kultury se rozvinulo zejména po roce 1945 v sekci pro lidovou kulturu Zemské kulturní rady v Brně. z jejího pověření vytvořil ideovou koncepci slavností lidových písní a tanců ve Strážnici, poprvé konaných v roce 1946. Se svou chotí Marynou Úlehlovou-Hradilovou založil v roce 1945 Národopisný sbor pro moravskoslezskou píseň, hudbu a tanec. Jeho pásmo "Morava zpívá a tančí" na premiéře v Janáčkově opeře v Brně v březnu 1947 uchvátilo vysokou uměleckou úrovní. Po pravdě je třeba říci, že myšlenky, na nichž byI zbudován Úlehlův národopisný sbor, se staly podnětem k vytvoření státních sou[/]borů lidových písní a tanců v naší vlasti.
      Úhelným kamenem k zafixování lidové kultury se měl stát jeho návrh z roku 1947 na součinnost škol všech stupňů při úsilí zachraňovat a udržovat lidovou kulturu.
      Úlehlův návrh byl projednán a schválen 21. 4. 1948 ve 106. schůzi kulturního výboru Ústavodárného národního shromáždění ČSR. Nestal se však zákonem. Jeho myšlenky aspoň zčásti uplatnil profesor Úlehla v Ústavu pro lidovou kulturu při Pedagogické fakultě Palackého university v Olomouci, jejímž byl v letech 1946-47 prvním děkanem.
      Nebyl uskutečněn ani Úlehlův návrh, aby muzeum lidové architektury, plánované v bezprostřední blízkosti Gottwaldova, bylo nazvané BARTOŠOVO na trvalou paměť významného moravského národopisce Františka Bartoše. Koncepce tohoto muzea, kterou zpracoval dr. Ladislav Rutte, se stala živnou půdou při rozvíjení myšlenky na budování muzeí lidového stavitelství v ČSSR. v době Úlehlova působení na moravských universitách nebylo kulturní akce, na které by se nepodílel. Např. byl jednatelem výstavního výboru Výstavy soudobé kultury v Brně a předsedou sekce Věda všem. Podstatně se zasloužil o vybudování dnešního světoznámého brněnského výstaviště.
      Byl ušlechtilým, statečným člověkem vzácného charakteru a vědcem světového věhlasu. Cílevědomě [/] odhaloval hluboké pravdy o lidové kultuře a jejích hodnotách. Vynikal bystrostí ducha a měl dar vidět kupředu a do dálky. Život naplnil neobyčejně rozsáhlou a intenzívní prací. Čím hořel, to dovedl předávat i posluchačům svých rozhlasových relací, čtenářům Živé písně i dalších národopisných studií, okresním národopisným referentům na moravských národopisných kursech v letech 1946-1947.
      Letos uplynulo čtvrt století od jeho smrti 3. července 1947. Pro lidovou kulturu hledal a nalézal novou rovinu existence, když přestala hrát roli integrujícího středu společnosti. Výrazem úcty k jeho památce bude posmrtné vydání knihy LlD MÉHO KRAJE. Jaroslav Orel

K nedožitým osmdesátinám Ladislava Rutteho [obsah]

5. května tohoto roku by se dožil 80 let JUDr. Ladislav Rutte, s jehož jménem se setká každý, kdo se začne blíže obírat studiem lidové kultury moravského Slovácka.
      Přesto, že byl rodem Pražan, dokázal Rutte splynout se Slováckem a jeho rázovitou lidovou kulturou tak, jakoby na Slovácku spatřil světlo světa. z tohoto hlubokého citového vztahu také rostlo nezměrné nadšení a odhodlání k práci

298

pro zvelebení a popularitu kousku země zvané Slovácko, která se mu však stala zemí zaslíbenou. Činorodé nadšení z dob studentských neopustilo Rutteho ani v době zralého věku, ani v podzimu života. Že tu nejde o nadsázku, ani o zdvořilostní frázi, pochopíme ihned, jakmile přehlédneme soupis jeho publikovaných prací.1) Připočteme-li k tomu Rutteho práci sběratelskou a jeho organizátorskou činnost v oblastí snah o aktuální využití estetických i etických hodnot lidové kultury, pak je zřejmé i to, že máme před sebou dílo nejen hodné úcty, ale i věcné pozornosti historiografie našeho vědního oboru.
      Budoucímu autorovi Rutteho biografie jistě neujde skutečnost, že vše, co Rutte nasbíral, zorganizoval a napsal, udělal ve svém volném čase, mimo své každodenní povinností vyplývající z povolání právníka. Neujde mu zajisté charakteristický a pro nás i dnes inspirující rys jeho povahy, jímž byla cílevědomá houževnatost a odhodlanost proměnit v pozitivní čin všechna předsevzetí i v nepříznivých podmínkách. Nechybělo mnoho k tomu, aby Rutte díky této povahové vlastnosti dokázal sám uskutečnit to, oč se až dosud stále usiluje - vybudovat na Moravě druhý skansen. Uvědomíme-li si rozsah ztrát, které až dosud od doby zrodu Rutteho projektu Valašsko-slovácko-hanáckého skansenu2) vznikly na lidové architektuře v této zajímavé přecho[/]dové oblasti, přechází význam této pietní vzpomínky do polohy víc než aktuální.
      Rutteho nedožitých osmdesátin však vzpomínáme především proto, že patří k těm dobrovolným kulturním pracovníkům, kteří svou zasvěcenou a nesmírně obětavou činností vytvořili důležitou část materiálové základny českého národopisu. Dušan Vlach

Poznámky
1)
      Ludvík Kunz, Národopisné dílo Ladislava Rutteho, Podřevnicko r. 3, 1969, č. 1-2, str. 61-70.
2)
      Ladislav Rutte, Projekt Bartošova národopisného muzea v přírodě, Zlín 1946.

K padesátinám PhDr. Jaroslava Kramaříka, CSc. [obsah]

S Jaroslavem Kramaříkem, nejmladším padesátníkem mezi českými etnografy (narozen v Domažlicích 27. června 1923), se naši národopisci setkávají při rozličných příležitostech v životě národopisné obce a na stránkách národopisných časopisů již déle než po dvě desetiletí. Od začátku padesátých let se jako jeden z předních pracovníků podílí na snahách o kritické zhodnocení starších etnografických prací, které usnadňuje využití jejich pozitivních výsledků pro potřeby současných bádání, a aktivně vystupuje v boji o prosazení marxisticko-leninských principů při vytváření [/] nové metodologické základny československé etnografie a folkloristiky. Po více než dvě desetiletí se se zaujetím a obětavostí zúčastňuje prací na organizaci národopisných snah a národopisných pracovníků, úsilí soustředit všechny síly etnografů a folkloristů k řešení nejzávažnějších úkolů, spojit při společné práci nejen všechny specialisty v rozmanitých odborných ústavech a zařízeních, ale také všechny poučené zájemce o tradiční formy lidové kultury v naší zemi. Se stejným úsilím a s podobnými cíli usiluje od samého počátku o vytvoření předpokladů k navázání interdisciplinární spolupráce, o prohloubení našeho poznání rozličných okruhů lidové kultury v minulosti, o využití tohoto našeho poznání i pro potřeby obecnější než jenom národopisné.
      Mimořádná autorita, kterou si za více než dvacet let vědecké práce

299

Jaroslav Kramařík získal mezi etnografy a folkloristy i mezi badateli jiných příbuzných vědních oborů, pramení především z jeho vysoké odbornosti. v ní mohl uplatnit všechno, co nahromadil v letech svých studií na domažlickém gymnasiu, na němž byl žákem profesorů odborně mimořádně fundovaných, namnoze s vyjasněným společenským názorem a s vyhraněným vztahem k bohatství lidové tradice, a stejnou měrou také svoje další zájmy a záliby, k nimž inklinoval od raného dětství - od deseti let se vážně věnoval hudbě - a k nimž byl veden svým otcem, mužem mimořádné vážnosti a svědomitosti, dosáhnuvším vlastní pílí a houževnatostí životního úspěchu a promítajícím do výchovy svého syna vlastní zkušenost sirotka nuceného vykupovat právo studovat kondicemi a všemožným odříkáním. Již v letech gymnasiálních studií se proto mohl projevit Kramaříkův mnohostranný talent úspěchy v nejrůznějších předmětech od latiny až po matematiku.
      Otcův příklad profesora latiny a řečtiny, muže i jinak kulturně interesovaného a aktivního, ovzduší domova prosycené úctou ke kulturním hodnotám každého typu, otcem vštípený zájem o poznávání lidských dějin a jejich podstaty ho přivedly na universitu k studiu historie a filosofie. Nakonec však přece jenom zvítězil ,intenzívní zájem o život širokých vrstev pracujících [/] mas a Kramařík přešel na Karlově universitě k studiu národopisu. Tento niterný zájem vypěstovalo na jedné straně jeho dětství na rodném Chodsku, již v jinošských letech měl mimořádný vztah k lidové hudbě a jako kvintán byl jedním z aktivních členů dudácké kapely. Zároveň však tu na druhé straně šlo i o důsledek uvědomělého hlubokého, blízkého a neformálního vztahu k lidu, utvářeného Kramaříkovou zkušeností chudého studenta přivydělávajícího nejen kondicemi, ale také každoroční prázdninovou prací dělnickou v lese, i jeho okupační zkušenost dělníka při tvrdé práci na pile. Tak byi formován Kramaříkův vztah k pracujícímu lidu jako tvůrci nejen hmotných, ale také kulturních hodnot, tu je také nutno hledat jeden z důležitých popudů, které ho přivedly k národopisu.
      Mimořádná šíře zájmů, připravenost, houževnatost a cílevědomost mu i zde, při studiu národopisu, daly záhy vyniknout. Již v studentských letech překvapoval systematičností své práce i neobyčejným přehledem po starší i nové odborné literatuře, bylo proto zcela přirozené, že po ukončení studií na universitě zůstal. z týchž důvodů bylo přirozené, že byl záhy po založení Československé akademie věd pověřen zřízením a řízením Kabinetu pro národopis, který se v pozdějších letech přetvořil v dnešní Ustav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, kterému věnoval a věnuje všechny své [/] nejlepší síly a schopnosti, jak vlastní vědeckou prací, věnovanou bádání o nejrůznějších oblastech tradiční lidové kultury - diapazon Kramaříkových zájmů stěží najde v tomto ohledu obdobu mezi současnými etnografy -, tak opravdovým zájmem o práci všech ostatních pracovníků a ochotou přispět svými zkušenostmi k její nejvyšší úrovni.
      Také tyto osobní vlastnosti přispívají nemalým podílem na vytváření autority, které se Kramařík mezi našimi etnografy a folkloristy těší. Do každého jejich setkání vnáší vedle nabádavého příkladu vlastní intenzívní a přesné práce prvek srdečného přátelství, neformálního osobního vztahu, pomáhajícího překonat rozmanitá úskalí badatelských nesnází a zachovat potřebnou dávku tvůrčího optimismu. Vztah bezprestižnosti, ochota pomoci každému při řešení jakéhokoliv problému, snaha poskytnout všem výsledky vlastní dlouholeté práce, to jsou vlastnosti, které charakterizují Kramaříkův poměr jak k studentům na Karlově universitě, kde působí jako externí učitel, tak ke všem pracovníkům v oblasti etnografie a folkloristiky a všem pracovníkům příbuzných oborů.
      Přejeme Jaroslavu Kramaříkovi, svědomitému badateli a dobrému příteli všech dobrých lidí, mnohá léta pevného zdraví a práce na prospěch naší vědy. o kultuře pracujícího lidu. Karel Fojtík

300

KNIHY Finské lidové umění

István Rácz, Finnische Volkskunst. [obsah]

Einleitung und Bildlegenden von Niilo Valonen. Verlag Paul Haupt. Bern und Stuttgart s. a. Stran 232 včetně 210 obrazů, z toho 16 barevných
      V inflační vlně publikací o lidovém umění, která v posledních letech zaplavuje evropský knižní trh, bereme každou další knihu do rukou s oprávněnými obavami. Místo vážného pokusu o syntetický pohled na lidové umění evropských národů a jeho vliv na lidovou výtvarnou kulturu v Americe - jak to vyjadřuje titul díla Europas Volkskunst und die europäisch beeinflusste Volkskunst Amerikas (Oldenburg Hamburg 1967) - leží před námi sborník příspěvků rozličné hodnoty (srov. referát V. Scheuflera v ČL 58, 1971, 116); celkový dojem zachraňují jen znamenitý tisk a typografická úprava. A místo vědecky fundovaných analytických prací o lidovém umění jednotlivých etnik vycházejí většinou obrazová alba s několika stránkami nezbytného komentáře. Zásadně bychom nic nenamítali: vždyť i odborně připravené pramenné práce mají mít své místo ve vědecké literatuře. Která však z publikací o lidovém umění dosahuje úrovně v tomto směru běžné [/] u edic lidových písní nebo slovesnosti?
      Tuto otázku si klademe též nad knihou fotografa Istvána Rácze a autora textu národopisce Niilo Valonem. Těžiště spočívá ve 210 černobílých i barevných fotografiích, které Rácz podle záložky pořizoval po deset let ve všech částech Finska a z nichž prý četné mají již dnes dokumentární cenu. Věnujme tomuto reklamnímu tvrzení trochu trpělivosti nad seznamem vyobrazení; bude korunována zjištěním, že z terénu pochází prokazatelně jen 13 snímků, naproti tomu z Národního muzea v Helsinkách 129, z muzea v přírodě na ostrově Seurasaari v Helsinkách 48, z muzeí v Tampere, Joensuu, Hämeenlinna a Rauma 9 fotografií a zbývajících několik snímků nelze přesně identifikovat. Tato čísla ukazují, jak dnes vzniká většina obrazových publikací o lidovém umění, a to i v zemích s poměrně živou lidovou tradicí: zfotografují se nejatraktivnější - třebaže i netypické - muzeální kusy a proloží se pro větší přesvědčivost několika exteriérovými záběry krajiny s architekturou nebo lidskou stafáží. v knize o finském lidovém umění je terénních záběrů necelých 7 %.
      Ještě naléhavější otazník však vyvstává nad výběrem fotografických [/] objektů. Název díla je jednoznačný - jen obsah se mu vymyká. z valné částí totiž nejde o projevy lidového umění strictu senso, popřípadě nejde o lidové umění vůbec. Zcela jistě nelze považovat za umělecká díla strohé, "kasárenské" roubené stavby (1, 4, 65-70, 144 a 146-148), jejich detaily (5, 11, 12, 64 a 72) a ty interiéry, které jako celek neposkytuji žádnou představu o estetických názorech lidu a navíc jsou ještě muzeálně učesané a umrtvené (např. 6-10, 16, 73, 77, 78, 141, 152, 153, 157 a 178). Totéž platí o rozličných druzích nábytku (13-15, 17 a 106), hospodářského a domácího nářadí a náčiní (21, 46, 47, 51-53, 56, 79, 81, 128, 134, 139, 140, 142, 179 a 210); zvlášť nápadně vystupuje do popředí problematičnost tohoto pojetí například na fotografiích žrna (51), srpů (53), seker (134) nebo motyky a podávek na hnůj (140). Kdybychom naprostou většinu těchto dokladů prezentovali zcela objektivně, tj. dokumentární fotografií nebo strohou kresbou, nikoho by nenapadlo vřadit je do kontextu lidového umění. Autoru obrazové části knihy se podařilo vměstnat je mezi umělecké projevy tím, že pořídii jejich umělecké fotografie: umocnil tvar a povrch objektů výběrem prostředí, úhlem pohledu,

301

výřezem a zejména rafinovaným osvětlením, počítal s dokonalým účelovým tvarem předmětů, s hrou světla a stínu na jejich povrchu. Tím posouvá i nejprozaičtější jevy do jiné roviny a dopouští se toho, čemu eufemisticky říkáme pia fraus. Vnáší do volby a do prezentace objektů mimovědecké, neetnografické činitele, a vtiskuje jim estetický ráz, který ve skutečnosti nemají. Oprostíme-li je od toho, čím je fotograf vybavil na cestu za čtenářem, budeme-li je pozorovat v muzejní expozici nebo v jejich přirozeném, domácím prostředí, například ony podávky - s prominutím - na kopce kouřícího hnoje, bude veta po uměleckém dojmu a leckterý zapálený ctitel lidových tradic i salónní národopisec se od tohoto "umění" s odporem odvrátí. Lidový estetický názor se může obrážet i v těch nejvšednějších věcech, které člověk tvoří a jimiž se obklopuje, ve volbě prostředí, v němž žije a pracuje, v aktivním vyjádření vztahu k tomuto prostředí, i v samotném způsobu bydlení, odívání, v práci atp. Je však otázka, kde jde o umění, popřípadě tendenci k umění, a kde jde pouze o neuvědomělou, pudovou činnost a o jisté vývojové mechanismy. v zachycování těchto jevů a procesů by měl být národopis jako historická disciplína co nejobjektivnější; tam, kde etnograf výběrem a interpretací jevů skutečnost zkresluje, opouští sféru vědy a po[/]hybuje se na půdě smyšlenek a přeludů.
      Unikne-li snad čtenáři strojenost a nepřesvědčivost fotografova pohledu na realitu u neživých objektů, pak tyto vlastnosti nemůže nepostřehnout na aranžovaných snímcích lidových krojů: až na pár výjimek (30, 61) zachycují strnulé manekýny, mající blíž k figuríně (172) než k živým lidem, kteří se z této knihy až na jednoho hrnčíře z Karélie (49) úplně vytratili; ani tu nemáme místy s lidovým uměním, ba ani s uměním fotografickým co činit (24, 61, 82, 173 aj.).
      Byli bychom nespravedliví, kdybychom zamlčeli, že technická kvalita fotografií je vynikající a dokonalá reprodukce (Printed in Finland!) - s výjimkou barevných obrazů - budí závist. Zvláštního hodnocení si zasluhují některé snímky zdobných detailů architektury a nářadí (např. 118, 119, 138, 184186, 189, 192-196), podstatně slabší jsou některé záběry textilií (např. 35-38), v nichž Rácz nemohl uplatnit jednu z nepromyšlenějších a nejlépe zvládnutých složek svého fotografického umění - práci se světlem.
      Textová část knihy je velmi stručná (12 stran úvodu a 16 stran anotací k obrazům a bibliografie), ale poskytuje neobyčejně věcný, zasvěcený a výstižný výklad o finském lidovém umění s přihlédnutím k reprodukovaným objektům. Sympatická je podrobná a náležitě odborná [/] adjustace vyobrazení, která v publikacích tohoto typu nebývá samozřejmostí.
      Členění úvodního textu koresponduje s oddíly obrazové části. Po stručném všeobecném výkladu následuje přehled jednotlivých odvětví lidové výtvarné kultury v Karélií a Savo, v západním Finsku a na pobřeží Botnického zálivu; protože je kniha věnována finskému lidovému umění, pomíjí výtvarnou kulturu Laponců, žijících v severní části země. Každý oddíl pojednává o vývoji a charakteru obydlí včetně interiéru a o lidovém kroji a textilu; kromě toho zdůrazňuje ty projevy lidového umění, které jsou pro příslušný kraj zvlášť charakteristické, například "kantele" pro Karélii, Savo a střední Finsko, kovářské práce pro západní Finsko a břehy Botnického zálivu, kde ještě připojuje projevy umění lovců a rybářů. Jen okrajově registruje umění obřadní, spjaté s institucí stařešinů při Botnickém zálivu a se svátky a pitkami v západním Finsku.
      Niilo Valonen zdůrazňuje soběstačnost venkovského obyvatelstva ve Finsku v různých druzích manuální činností a v obecné podobě připomíná vliv církve a kostela v dřevořezbě, kovaném železe a malbě i v oděvu na bohoslužby, vliv svatebních obyčejů na vznik zdobeného nábytku, povozů a postrojů i na charakter textilu. Sedláci ze západní části vlastního Finska obchodovali s různými rukodělnými

302

výrobky již od pozdního středověku a v 19. století vznikly skupiny specializovaných řemeslníků. z jejich prostředí pronikaly špičkové výrobky do venkovských obydlí. Proto prý nebylo podstatných rozdílů mezi selskými a měšťanskými, resp. panskými předměty běžné potřeby.
      Za pokladnici starofinských tradic platí od objevu pěvců Kalevaly oblastí Karélie a Savo. Po rozdělení Karélie v roce 1323 zůstala část na Ladožském jezeře pod vlivem Novgorodu a stala se řeckokatolickou, na finském pobřeží byla přičleněna k švédsko-finské říši a byla zprvu římskokatolická, později ji ovládlo luteránství. k velkým přesunům obyvatelstva došlo v 17. století, když Karélie náležela Švédsku; v 18. století patřila Rusku a od roku 1811 se stala součástí velkoknížectví finského. Toto postavení Karélie mezi Východem a Západem se obrazilo i v lidovém stavitelství. Slovanské vlivy sahají do středověku; například předobraz zdejšího obydlí spatřuje Valonen v bojarském domě a koneckonců v Byzanci. Též u skříňkových stolů v pohraničních a východních částech Karélie předpokládá byzantské předlohy. Novější ruské vlivy identifikuje v oděvu žen řeckokatolického vyznání a v pohraniční Karélii. v některých domněnkách zachází ještě dále, například v ornamentu na přeslicích shledává vlivy páskové ornamentiky typické v Karélií pro dobu železnou.[/]
      Nejstarší kulturní tradice Finska odhaluje v jeho jihozápadní části. Existence švédského rybářského a rolnického osídlení v této částí země od 13. století umožňovala kontakt se skandinávskou kulturou. Velký význam pro vnitřní diferenciaci měly pozdnější kulturní styky a přírodní podmínky, například vodní toky, zalesněné oblastí apod. v lesních obcích a dvorech se udržely svérázné a často starobylé tradice. Integrační tendence lze zjistit jak na estonské, tak i na skandinávsko-středoevropské straně. v jihozápadní části Finska nalézá Valonen největší počet stylových vlivů v lidovém umění, například v nábytku shledává ohlasy renesance a novoklasicismu, empíru, rokoka a novorokoka i elementy gustaviánského a windsorského slohu. Předlohy pronikaly z měšťanského i panského prostředí a ze Švédska. v dřevořezbách vidí též vlivy románské a má dokonce za to, že některé motivy se ve Finsku vyskytovaly už v době předhistorické a udržely se až do nedávné doby, jako například motivy uzlů a koulí. Podobně i vlivy renesančního nábytku přežily prý následující stylové epochy; opožděnou renesanční tradici nalézá v uměleckém kovářství z let 1750-1850.
      Ohlas renesance vykazuje podle Valonena i lidové umění na pobřeží Botnického zálivu. v dalším vývoji, od konce 17. století, bylo poznamenáno barokem a rokokem, v novější době pak švédskými panskými vzo[/]ry. v nábytku se tu baroko a rokoko obrazily silněji než kdekoli jinde ve Finsku, po nich se uplatnil i gustaviánský styl a empír. v novoklasicistním duchu byla postavena většina venkovských obydlí.
      Z úvodního textu Niilo Valonem jsme záměrně položili důraz na ty partie, v nichž formuluje své názory na stáří rozličných kulturních prvků a snaží se odhalit historické, etnické, náboženské i stylové vlivy, pod jejichž tlakem se lidová výtvarná kultura ve Finsku vyvíjela a ztvárnila až do podoby, v jaké máme možnost ji poznat. Na jedné straně je tento autorův postoj přínosný, protože oprošťuje výklad o lidovém umění od obvyklých klišé o nenapodobitelném a neopakovatelném půvabu a kráse lidového umění a předvádí je čtenáři docela střízlivě jako nedílnou část národního kulturního fondu. Na druhé straně však tu hrozí nebezpečí (a Valonen se mu žel nevyhnul) zjednodušit výklad o genezi lidového umění a jeho historickém vývoji na sérii vnějších, i velmi vzdálených vlivů, pod nimiž se tvůrčí potence lidu docela vytrácí.
      Nad obrazovou i textovou částí knihy se tedy vznáší několik otazníků. Předkládají nám autoři vskutku reprezentativní vzorek finského lidového umění? Nesahali dost často k okázalým dokladům z nelidového prostředí? Jde ve všech případech o kusy nábytku vyráběného a rozšířeného v lidových vrstvách?

303

Nejsou-li naše obavy oprávněné, jak vysoké pak muselo být životní niveau země na periférii Evropy! A jsou-li oprávněné, pak je celý obraz o lidové výtvarné kultuře této země zkreslený a závěry o charakteru lidového umění z něho odvozené jsou více či méně nepravdivé. Přinejmenším se nemůžeme ubránit pocitu, že Valonen nepatřičně přeceňuje působení stylových vlivů. Pro jeho práci je příznačné to, že si neklade otázky o možnosti lidového původu některých obecně tedy i daleko za hranicemi Finska - rozšířených motivů, například v textilu a v dřevořezbě, a neptá se po jejich obsahovém významu v lidovém prostředí. Naproti tomu všechno, co jen vzdáleně připomíná obdoby ve výtvarné kultuře nelidových vrstev, odvozuje od stylových vzorů nejrůznějších epoch - od pravěku až po empír, a to od britských ostrovů až po Byzanc. Cožpak nemůže jít z velké částí o základní výtvarné principy, které prostupují celý vývoj umění od nejstarších časů až po současnost nezávisle na dobových stylech a módě a které jsou součástí všelidského kulturního fondu? Bylo by pošetilé popírat vliv panského, měšťanského a církevního umění na lidovou kulturu, ale stejně pošetilé je zavírat oči před tvůrčím potenciálem lidu. Niilo Valonen - ač etnograf - postavil se v úvodu této knihy spíš na pozici uměleckého historika z rodu tvrdošíjných zastánců recepční teorie.[/]
      Další otazník vyvstává nad jeho pojetím šíře lidového umění. Nenechal si fotografem vnutit příliš vágní koncepci? Zahrnuje pod pojmem lidového umění lidové stavitelství a kroj jako celek, mobiliář, nářadí apod., aniž by rozlišoval objekty čistě užitkové a projevy tendující k umění či umělecké. Proč se v této knize obírá například obuví z březové kůry a vůbec tzv. "Birkenrindenkultur" ve východním Finsku? Tu jsme svědky stejného nedorozumění jako v obrazové části: publikace je vlastně věnována dokladům hmotné kultury a nejen lidovému umění, jak by vyplývalo z titulu, záložky a úvodního textu.
      Přes všechny naše výhrady a postuláty musíme znovu zdůraznit uměřenost, věcnost a precíznost Valonenova textu. Je jednostranný, lze s ním polemizovat, ale nelze mu upřít vysokou úroveň. Obrazová část s komentáři zpřístupňuje nesmírně zajímavý materiál poměrně vysokého stáří (od 16. století) a je pro nás v mnohém ohledu objevná a přitažlivá, a to i přes jistou žánrovou chudobu a materiálovou monotónnost lidového umění této severské země: převažují výrobky ze dřeva a textilu, naproti tomu keramiky, předmětů z rohoviny, kovu a skla je poskrovnu, některá odvětví lidového umění zcela absentují, například pečivo, kraslice, religiózní malba a plastika atd. Už z pouhého prolistování je zřejmé, jaké převahy ve formování finské kultury nabylo [/] zeměpisné prostředí, historické procesy a vztahy k jiným etnikům. Pozoruhodné je to, že neexistují žádné zjevné relace k lidovému umění ugrofinských etnik žijících v jiných geografických podmínkách a v důsledku toho i v jiných hospodářských poměrech, třeba k lidovému umění maďarskému; obdoby nelze spatřovat ani tam, kde by se nabízely, například v barevnosti malovaného nábytku (158) v centrálním Finsku, protože polychromie se tu uplatňovala až od 18. století.
      Názory na hodnotu Ráczovy a Valonenovy knihy o finském lidovém umění se asi budou různit. Jedno je však nesporné: čtenář nemusí litovat času, který seznámení s tímto dílem věnuje. Richard Jeřábek

Studie o dělnickém bydlení

Sofia Borisovna Rožděstvenskaja, Žilišče rabočich Gorkovskoj oblasti (XlX-XX vv.). [obsah]

Etnografičeskij očerk. Moskva, Nauka 1972, stran 154
      Etnografické studium otázek dělnického bydlení ve velkém průmyslovém městě patří k velmi nesnadným úkolům, které etnografie současnosti při výzkumu průmyslových oblastí musí řešit. Vedle nesnází,

304

které vyplývají z rozlehlosti objektu, s kterým se etnograf při výzkumu setkává, z komplikovanosti, nejednou chaotičnosti stavebního charakteru města zvláště v těch částech centra a předměstí, v kterých se především koncentrovala dělnická obydlí, a z mnohosti faktorů, které se v minulostí podílely na utváření dnešního stavu, je nutno se vypořádat s vnější uniformitou průmyslových měst současnosti, zbavených na pohled osobitostí charakterizujících rozličné skupiny v širokých vrstvách obyvatelstva. Zejména tato okolnost zvyšuje nároky na pečlivou přípravu výzkumu i na badatelovu pozornost, vyžaduje od něho dostatečnou znalost historického vývoje ve vytváření obyvatelstva, aby mohl proniknout hlouběji do zkoumané skutečnosti, navázat se svými informátory podstatně těsnější kontakt, než potřeboval při studiu objektů vesnických, objemem mnohem menších a z hlediska kulturní tradice na pohled téměř homogenních, a postihnout odlišnosti, které jsou nejednou i úmyslně ukrývány z obav před posměšky městských spoluobyvatel pro "zaostalost" ve způsobu života, v představách, v názorech atd.
      Sovětští badatelé věnují všem těmto otázkám již více než dvě desetiletí mimořádnou pozornost, a to jak v oblastí výzkumů, tak také v oblasti teoretické. Jejich výzkumy na Urale, v Gorkém a v různých městech v oblastí Moskvy, na Ukra[/]jině i v jiných částech země přinesly již řadu monografických prací i řadu teoretických úvah, usilujících o zobecnění. Autorčina práce tudíž může navázat na značnou sumu zkušeností i dosažených výsledků.
      Průmyslová oblast, kterou autorka zkoumá, patří k starým centrům metalurgické výroby a k nejstarším obchodním střediskům v Sovětském svazu. Ve svém výzkumu se v souladu se staršími zkušenostmi sovětských i jiných badatelů nemohla omezit na samotné město Gorkij, bývalý Nižní Novgorod, ale zahrnula celou okolní oblast, pokud se v historickém vývoji dostala s rozvíjejícím se průmyslovým centrem do těsnějšího styku jako dodavatel trvalých nebo dočasných pracovních sil, popř. jako přímá součást průmyslové aglomerace.
      V úvodu ke své práci autorka vymezila vedle některých teoretických principů také konkrétní cíl svého bádání a vyzvedla i praktickou potřebnost takového studia, směřujícího k "zjištění existujících forem obydlí, jejich klasifikace, osvětlení těch faktorů (etnických, geografických, historických, sociálněekonomických a ideologických), které určovaly charakter těchto forem; je nezbytné prozkoumat obydlí i jako faktor, který ze své strany ovlivnil různé stránky výrobní a společenské činnosti lidí, jejich rodinný způsob života a kulturní úroveň, způsob života různých společenských skupin" (str. 3).[/]
      Tento obšírný program, v kterém autorka hodlá zkoumat i společenskotvorné působení obydlí, jmenovitě jeho důležitost jako jednoho z důležitých faktorů rozvíjení vzájemného vztahu mezi členy rodiny, se v pěti kapitolách své práce snaží z různých hledisek naplnit.
      První kapitolu věnovala metodice výzkumu. Šíře výzkumů, konaných početnými badatelskými kolektivy v různých průmyslových centrech a oblastech Sovětského svazu i se zřetelem k některým osobitostem vztahu dělníka a závodu, dovolila sovětským badatelům vypracovat relativně jednotný metodický postup, jehož uplatňování přináší nemalý prospěch nejen při jednotlivých výzkumech v terénu, ale zejména při srovnávání výsledků získaných výzkumem v různých oblastech a při jejich zobecňování v teoretických výkladech. Svůj postup při výzkumu gorkovské oblasti autorka popisuje poměrně podrobně. Také ona navazuje na metodické výtěžky získané při výzkumech v jiných oblastech Sovětského svazu, především na Uralu, a hledá přiměřené způsoby jejich aplikace.
      Další kapitoly zpracovávají výsledky vlastního výzkumu v oblastí města Gorkij. Jsou tematicky omezeny na komplex otázek spojených s bádáním o sídlech a obydlí traktovaných jako dvě částí jediného celku.
      Osvětlení formování obyvatelstva zkoumané oblasti v minulých staletích je věnován historicko-etnogra

305

fický nástin vývoje oblasti, zahrnující vedle obrazu postupného rozvoje závodů zejména obraz postupného vytváření dělnictva v oblasti a utváření diferencí v právním a osobním postavení jeho jednotlivých skupin zejména ve vztahu k práci v závodě, podávající doklady o práci žen a dětí. Důležité místo tu zaujímá Sormovský závod s bohatými revolučními tradicemi, jejichž prameny se autorka snaží objevit analýzou sociálního postavení dělníků a jejich profesionální úrovně, ekonomického a sociálního postavení domáckých dělníků-metalurgů a jejich rodin. Součástí kapitoly je výklad o etnickém složení obyvatelstva a o teritoriálním a sociálním původu dělníků různých závodů, o početností jejich rodin. v této části výkladu bychom uvítali seřazení použitých dat do tabulek. Za pozitivní výtěžek autorčiných výkladů v této kapitole považuji kromě jiného její závěr, že rostoucí upevňování třídního uvědomění mělo a má důležitou úlohu jednoho z integrativních faktorů v etnických procesech.
      V třetí a čtvrté kapitole zpracovává autorka materiál týkající se obydlí dělnictva v gubernii Nižní Novgorod v 19. a začátkem 20. století, resp. v gorkovské oblasti v letech sovětské vlády do roku 1957. Tématem třetí kapitoly je proces vzniku závodních osad a obydlí, sledování způsobu, jakým na jejich utváření vplývá místní tradice i dal[/]ší faktory. Autorka zde volí k výkladu dělnické rajóny, které považuje za typické a které vznikly v. 18. a 19. století v jednom případě jako zcela nová sídliště, v druhém případě na místě starších vesnic jako jejich součást. Vyzvedá ostrou diferencovanost obyvatelstva těchto osad, doloženou existencí oddělených společenských zařízení pro dělnické a ne-dělnické obyvatelstvo, a vypočítává různé kategorie jejich obyvatel podle jejich vztahu k obydlí, od dělníků-majitelů domů až k dělníkům-noclehářům. Pozornost obrací také k individuálním rozdílům tohoto vztahu a snaží se najít mezi nimi rysy, které mají charakter tvořící se dělnické tradice. Vcelku se v této souvislosti znovu potvrzuje sjednocující význam zaměstnání v průmyslovém závodě, třebaže se při výkladu shod v zařízení obydlí dělníků-majitelů domů a dělníkůženatých nájemníků nemůžeme omezit vždy na tento vliv jako jediný sjednocující faktor. Jádrem čtvrté kapitoly je výklad o změnách v sociální topografii měst, o jejich obecném kulturním rozvoji v 30. letech a o souvislosti vývoje bytového zařízení s rozvojem odpovídajícího odvětví průmyslu. Snad mohla autorka v této části poněkud šíře rozebrat otázky, kterými se zabývala i v kapitole předchozí, a šíře si povšimnout individualizace bytového zařízení, resp. vznikajících rysů kolektivní tradice v tomto směru rozmanité jehelníčky a podobné [/] předměty, které se v bytech hojně vyskytovaly, měly patrně i v osobním životě obyvatei bytu nějaké místo.
      Poslední kapitola o současném životě a obydlí dělníků má shrnující a v některém ohledu i perspektivní charakter. Autorka tu podává povšechnou charakteristiku současné výstavby dělnických obydlí a zamýšlí se nad úlohou obydlí ve vytváření vazeb mezi příslušníky různých generací v rodině, vztahů mezi sousedy, projevujícími se doklady sousedské pomoci, atd. Výsledky, ke kterým v tomto ohledu dospěla, se vcelku kryjí s výsledky, kterých dosáhli i naši etnografové při výzkumu městských center, i když nepochybně je rozdíl ve formách a intenzitě tohoto vztahu, a ukazují, že pozitivní stránky společenských vazeb lze s prospěchem uchovat a rozvíjet i v prostředí současných velkých měst, pokud se administrativním zásahem nevytvářejí překážky pro jejich uchovávání.
      Úzká zaměřenost k jedinému .tematickému okruhu se projevila v určité kusosti výsledného obrazu. Kdyby byla autorka mohla připojit výklad alespoň o nejzákladnějších problémech vývoje rodinného života, byl by. mohl být výsledný obraz daleko podrobnější a plastičtější. I tak však přináší práce S. B. Rožděstvenské cenný materiál i cenné závěry. Karel Fojtík

306

Kniha gruzínských pověsti a legend

Gruzinskie narodnye predanija i legendy. [obsah]

Sestavila, přeložila, úvod a poznámky napsala J. B. Virsaladze. Moskva 1973, 368 stran
      Rusky vydaná obsáhlá antologie známé gruzínské folkloristky přibližuje čtenáři podivuhodně bohatý a zajímavý svět gruzínských mýtů, demonologických povídek, náboženských legend a historických pověstí. Jsou reprezentovány více než dvěma stovkami čísel, vybraných jednak ze starších i současných publikací, jednak z archívních záznamů i vlastních zápisů pořadatelčiných. Jsou rozděleny do 17 oddílů, jež odpovídají třídění pověstí, které badatelka navrhuje (str. 8-9) pro gruzínský materiál: 1. kosmogonické mýty o vzniku země, nebeských těles a přírody, 2. o démonech - ochráncích zvěře, lesa, hor a vod, 3. o "devách", což jsou zoomorfní, člověku nepřátelští démoni, 4. o "božích dětech" (démoni lidského vzhledu bojující s "devami"), 5. o přikovaném hrdinovi Amirani, 6. o obrech a trpaslících, 7. o dracích, 8. o démonech nemocí, 9. o původu moří, řek, jezer, hor, 10. o původu zvířat, ptáků, rostlin, 11. o význačných historických postavách, 12. o národních hrdinech, bojujících za vlast, 13. o hrdinech protifeudálního boje, 14. o stavitelích hradů, věží, chrámů, vesnic, 15. o původu vína, hudebních nástrojů, zlata atp., 16. pověsti filosofického, etického a di[/]daktického obsahu, 17. náboženské legendy. - Virsaladzeová vychází z povahy gruzínského lidového podání a v úvodní studii podrobně probírá obsah a ráz jednotlivých skupin pověrečných povídek, historických a místních pověstí, mýtů a legend a dochází i k mnoha obecnějším závěrům o žánrové substanci i formálních rysech jednotlivých skupin (např. o rozdílu mezi pověstmi a legendami, o rodových pověstech, o vztahu k vyprávěním rázu "ságy" atd.). Pro gruzínský folklór je příznačné, že se v něm neobyčejně intenzívně až do dnešních časů nebo jen nedávné doby udržely velmi starobylé mytologické představy i demologické motivy a látky a že rovněž i historické podání reflektuje postavy a události sahající mnoho století hluboko do minulosti. Těsné jsou rovněž vazby ke gruzínskému veršovanému eposu a projevují se nejen ve sféře obsahové, ale i výrazové. Virsaladzeová zasvěceně osvětluje nejenom kulturní a historické kořeny a filiace mýtů a pověstí svého národa, ale ukazuje rovněž na složité a bohaté spojitosti interetnické. Její antologie je znamenitým příkladem důkladně při praveného sborníku, jehož přínos netkví jen v tlumočení a přiblížení málo známého folklórního světa, ale i v četných a hlubokých podnětech pro teorii těchto žánrů vůbec. Oldřich Sirovátka[/]

Antologie polských anekdot

M. Tomkiewiczowa - Wl. Tomkiewicz, Dawna Polska w anegdocie. [obsah]

Ilustrowal A. Kilian. Wiedza Powszechna, Warszawa 1973. Stran 310
      Výbor historických anekdot, který M. a T. Tomkiewiczovi pořídili, nás nezajímá snad proto, že by nám mohl přinést něco nového z oblasti folklórních anekdot - po té stránce není ničím jiným než výborem, čerpajícím z jiných souborů anekdot a starých literárních památek ale zaujme nás svým uspořádáním: podává nám vlastně anekdotami jinak viděné dějiny polského státu v jeho historickém vývoji, jinak než jak jej podávají učebnicové texty a studie. Na mnoha místech přichází totiž ke slovu nejenom šlechtic, měšťan a duchovní, nýbrž sám lid vyslovuje svůj názor na vrchnost. vysmívá se šlechtické nadutosti, ale ukazuje také svoji ubohost a bídu.
      V úvodu se pořadatelé krátce zabývají pojmy "anekdota" a "facetie", při pořádání výboru se jistě mohli přesvědčit, jak často se oba útvary mísí, zmiňují se v kratičkém přehledu o polských sbírkách toho druhu; jichž je zvláště pro starší dobu poskrovnu, a zdůrazňují, že pro toto starší období jsou cennými prameny pro polskou anekdotu staré literární památky a kroniky. z nich také autoři čerpali, překládali někdy z latiny a pochopitelně se snažili učinit dnešnímu čtenáři

307

anekdotu čtivější tím, že její děj, často rozvláčný, zhušťovali. I když je knížka určena především širší veřejnosti, mohli autoři uvést aspoň zkratkou pramen, z něhož anekdotu přejali, už tím spíše, že, jak se uvádí, čerpali především z pramenů "první ruky". Omezují se jen na stručný bibliografický výčet na konci.
      Nejvíce historických anekdot se ovšem vynořuje v období renesance, podobně jako všude v evropském kulturním světě, kam styl renesančního života, třebas jen částečně, zasáhl. Renesanční anekdotě se dostává také hojného mezinárodního rozšíření a zde se pak začíná uplatňovat i proces folklorizace, jenž anekdotu z kruhů šlechtických, měšťanských a z prostředí potulných žáků dovedl až k lidovým vrstvám, v nichž byla ještě zachycena v současné době. Vidíme to např. na anekdotě o lenivém studentovi, jenž předstírá svou neznalost latiny tak, že k domácím slovům přidává latinské koncovky, až se mu jeho otec vysměje a donutí ho pracovat ("weźmiesz widłatus v rękatus, nakładajże gnojatus"). v polské facetii je to šlechtic, v české variantě z Hlučínska, zapsané v současné době, je to zase venkovský otec, jenž svého syna napravuje. Migrací procházely i látky dvorských šašků - např. enšpíglovská anekdota o tom, které povolání je na světě nejrozšířenější, se vyskytne u polského dvorského bláz[/]na Stańczyka jako jej bylo možno uslyšet u uherského dvora nebo kdekoliv jinde.
      Takový výbor se nemohl obejít bez vlastní lidové anekdoty. Pořadatelé jí věnují kratší kapitolu. Ukazují, jak lid se skrytou kousavostí reaguje na nesnesitelný útlak v 17. století, když např. chlop odpovídá s hořkostí a zároveň i ironií pánovi, co slyšel na kázání, že chlopi budou muset pánům i po smrti sloužit, protože jim budou muset přikládat dříví pod kotly, aby pánům v nich bylo teplo. Jsou mezi nimi humorky, jež jsou ještě dnes živé (např. humorka o nepodařeném vítání vrchností nebo povídka o vtipném dělení krocana - ATh 1533). Ale lidová anekdota se najde i v jiných oddílech výboru, např. kazatelská anekdota o tom, jak chlapci podložili na kazatelnu cvočky a kazatel do nich nevědomky při svém oblíbeném gestu udeří a zakleje (ATh 1785B). Antonín Satke

Ladislav Stehlík, Dědečku povídej. k  [obsah]

65. narozeninám spisovatele Ladislava Stehlíka z jeho textů a kreseb připravil Jindřich Hilčr, Albatros 1973, neprodejný tisk, 45 stran
      Vzpomínkové texty Ladislava Stehlíka, vzniklé z vyprávění vnoučatům Tamaře a Ivanovi, jsou o "rodišti [/] a o životě", který se po šedesáti tetech změnil k nepoznání. Ze Stehlíkova vyprávění vynikne nejeden zajímavý detail, který i pro etnografa je potřebný: vyvolává tak život jihočeské vesnice (Bělčice u Blatné) a na pozadí hlavního zájmu dítěte se tu objevují zmínky o cikánech, zábavách při pastvách, hrách od jara do zimy, jídle v této oblasti, kulturním životě (loutkaři, kočovné kino a jiní návštěvníci vesnice v té době). - Vedle tohoto textu "zarámoval" autor své vyprávění ještě do textu, pro odlišení tištěného kurzívou, v němž vlastně shrnuje vlastivědné poznatky o Bělčicích.
      O. M. Hartl napsaI doslov ("Závěrem", str. 37-39) a na str. 42-45 jsou také potřebná životopisná data a bibliografický průvodce po autorově díle. Josef Bílek

Rudolf Hurt - Bohumil Němeček, Veselí nad Moravou (dějiny města), [obsah]

vydal Musejní spolek v Brně a MěstNV ve Veselí nad Moravou 1973, 328 stran, 116 černobílých fotografií, 7 barevných příloh, 3 plánky města
      Po vlastivědných edicích o Strážnici, Kyjovsku, Břeclavsku a Vracově se dostává veřejnosti další tematické zpracování slováckého města, Veselí nad Moravou. Není náhodné,

308

že jejím spoluautorem (historie staršího období) je Rudolf Hurt, který napsal monografii o Vracově a řídil autorský kolektiv Kyjovska.
      Publikace je dalším příspěvkem k problematice slováckých měst (Uh. Hradiště, Uh. Brod, Hodonín, Strážnice, Kyjov, Břeclav, Veselí nad Moravou a další), z nichž mnohá patřila v minulosti k největším městům na Moravě (Strážnice, Uh. Hradiště). Města při bývalých uherských hranicích měla důležité strategické poslání, bývala doslova pevnostmi. Proto se jejich historický a kulturní vývoj vyznačuje oproti jiným moravským městům mnoha zvláštními charakteristickými rysy. Tak například urbanistická stránka slováckých měst nabyla vlivem častých válečných pohrom svéráznou podobu a také jejich sociální skladba způsobila řadu odlišností. Téměř ve všech převažovaly vrstvy rolnického a maloměstsko-řemeslnického obyvatelstva. Poměrně intenzívní zemědělství provozovali nejen rolníci, ale i ostatní městské složky. Pro etnografické studium zemědělského obyvatelstva slováckých měst tedy vyplývají některé zvláštní úkoly, s nimiž je třeba při výzkumech počítat. Tak například komplexní výzkum Strážnice přinesl zajímavé výsledky o vzájemných vztazích rolníků, řemeslníků a ostatních složek městského útvaru. Vzájemné styky byly po staletí intenzívní a zanechaly na složkách své stopy. Proto se i kultura strážnických rolníků částečně [/] liší od okolních vesnic, má své osobité zabarvení, vzniklé odlišným prostředím. Přesto však styk s řemeslníky a měšťany nebyl s to podstatněji narušit základní prvky lidové kultury sledované etnografické oblasti (Slovácka). Svědčí to mimo jiné i o odolností lidové kultury vůči vnějším podnětům.
      V monografii o Veselí nad Moravou je těmto otázkám rovněž věnována pozornost, i když ne v takové šíři, jak by bylo pro etnografické účely nejvhodnější (ostatně - není to publikace etnografická, ale vlastivědná). Přesto se však autorům podařilo úspěšně nastínit obraz venkovského zemědělského města, typického na Slovácku. Ze starší veselské historie zaujmou etnografa pasáže o klučení a rubání okolních lesů a zakládání luk a štěpnic (15.-16. století), ze zaměstnání obyvatelstva rybolov. Rybářská společenství najdeme téměř ve všech městech a vesnicích pomoravního Dolňácka (srovnej pomístní názvy čtvrtí "Rybáře" - Veselí, Strážnice, Hodonín, Petrov aj). Zajímavé jsou také historické zprávy o chovu černého dobytka (vepřů) v lesních košárech; o panský skot se starali najímaní "švýcaři". Panské režijní hospodářství v 16. a 17. století bylo podobné snad na všech slováckých panstvích. Veselí se více zaměřovalo na rybnikářství.
      Podrobně je nastíněna také sociální skladba města. Uzavřenou společ[/]ností bývali velcí měšťané. Ve Veselí i ve Strážnici to byli bohatí řemeslníci, s rolnickými vrstvami spojení jen po stránce materiální (odběr výrobků). I oni vlastnili polnosti, ale postupně se věnovali jen řemeslu. Zcela jiné postavení měla střední a nižší vrstva řemeslníků, kterou s rolníky poutaly i sociální vztahy (sňatky, příbuzenstvo). Ve Veselí nemá řemeslo tak velké tradice jako v sousední Strážnici. Zatímco zde známe ze 16. a 17. století již vyspělé cechy, ve Veselí se jmenují jen ojedinělí řemeslníci. Bylo to snad způsobeno i tím, že řada se jich věnovala hlavně zemědělství a řemeslo provozovala jen příležitostně (v zimě). Typickým rysem řemeslné výroby v obou slováckých městech byla dělba práce u obuvníků a krejčích podle směru dodávek: dělili se na slovenské (nebo uherské, později selské) a německé (nebo městské). Také v početním zastoupení a ekonomickém dosahu některých řemesel existovaly odlišností mezi oběma městy: Strážnice v minulosti proslula soukenickou, bednářskou, kožešnickou a barvířskou výrobou, Veselí se orientovalo ve větší míře na tkalcovství, kloboučnictví, hrnčířství (od 18. století). Vcelku však byly podmínky pro vývoj řemesel u obou měst podobné.
      Životě lidu ve městě a na venkově jsou věnovány tři kapitoly. v prvních dvou kapitolách vychází autor z archivních údajů o hmotné kultuře veselských měšťanů, předměšťa

309

nů a rolníků. Dovídáme se, že veselští měšťané měli v hmotném inventáři mnoho společného s rolníky, zejména do 18. století. z archivních pramenů a archeologických nálezů (Strážnice) je zřejmé, že ještě v průběhu 1. poloviny 19. století je v měšťanských domácnostech běžné "toufarské" zboží, bílé, s modrými květy aj. v bohatších se více používá i holičská fajáns, v rolnickém prostředí výjimečná. Také jiné projevy hmotné kultury, zachycené písemnými zprávami, archeologickými doklady a terénními výzkumy, jsou měšťanům-řemeslníkům a rolníkům společné. Jmenujme třeba nábytek, jeho rozestavení ve světnici, otopný systém, sortiment používaného hrnčířského nádobí, způsob vedení hospodářství atd. v průběhu 19. století se začíná hmotná kultura výrazně diferencovat. Uvádím tato fakta proto, abych zdůraznil sociální situaci slováckých venkovských měst, kde vždy převládaI český živel nad německým, což bylo zásluhou především rolnických a středních řemeslnických vrstev.
      V archivních zprávách o životě rolníků uvádí autor ceny statků, dobytka, počty dobytka v jednotlivých sociálních vrstvách, vnější i vnitřní vzhled obydlí, vedení domácnosti a hospodářství. Dále lze z archivních zpráv rekonstruovat částečně i pohřeb a svatbu, také zprávy o lidovém oděvu jsou četné. Staré součástky veselského typu oděvu se v podstatě mnoho neměnily do doby, [/] kdy jej známe z Klvaňových popisů. Představují starší typ nížinného dolňáckého (pomoravního) oděvu, který byl v různých obměnách rozšířen i na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku, sousední Strážnicko mělo jiný typ, příslušející spíše ke slovenskému Záhorí. Ze starších archivně doložených oděvních součástek je třeba jmenovat mužské a ženské mentlíky (r. 1784 ženský mentlík s liščí kožešinou), vyšívané šatky (modré mřežování), plachty-ubrusy na všední den i na svátek (tzv. kostelní plachty; uvádí se různobarevné mřežování), úvodnice.
      Od tohoto staršího typu oděvu, který zanikal okolo 1850 se odlišuje novější typ z přelomu 19. a 20. století, popisovaný v další kapitole (Život lidu). Zde nás zaujmou hlavně některé údaje ze společenského života rolníků (rodinný život - výchova dětí, společenské hry a zábavy atd.), ukázky slovesného umění (nejvíce pověrečné povídky), výroční slavností (zajímavý popis "pořážání barana" z minulého století, v této oblasti téměř neznámý), rodinné obřady (popis svatby, pohřbu), zaměstnání obyvatelstva, nářečí, sociální poměry. Kapitole by více prospělo systematické zpracování údajů, takto působí na čtenáře mnohdy živelně, údaje se někde opakují. Namane se též úvaha, zda by nebylo vhodnější shrnout národopisné údaje do zvláštní částí monografie podobného druhu a nezatěžovat zbytečně historickou část (srov. Skáce[/]lovo Čtení o Strážnici). Nicméně údaje působí velmi věrohodně a autor - dobře znalý tehdejších poměrů - se nezřídka pohybuje i v oblastí psychologie rolníka, jinak těžko postižitelné na první pohled. Historie města Veselí je vyvedena až do současnosti.
      Knihu doplňují černobílé a barevné fotografie a půdorysy města z roku 1826 (indikační skicy). Výběr národopisných záběrů je velmi citlivý, starší snímky mají vysokou dokumentární hodnotu. Pro etnografické studium jsou vhodné fotografie staré veselské zástavby a jejích detailů; najdeme zde též několik snímků známých veselských "tarmaků". Totéž Ize říci o krojových dokumentech: všechny pocházejí z původního, "ekologického" prostředí, nenajdeme zde žádné ateliérové zobrazení. Nutno dodat, že u publikací podobného druhu není, bohužel, tento způsob příliš zaužívaný.
      Mám zato, že autorům se podařilo vytvořit hodnotné kulturní dílo, které si se zájmem prostuduje nejen slovácký obyvatel, ale i odborník. Velký podíl na vydání má MěstNV ve Veselí nad Moravou. Je výhodné, že se tyto orgány angažují v podobných akcích, protože odborné instituce většinou nestačí krýt všechny vlastivědné edice. Jiří Pajer

310

KONFERENCE

Folklór a scéna [obsah]

Osvetový ústav v Bratislavě a výbor folklórneho festivalu Východná uspořádali ve dnech 4.-6. července konferenci "Folklór a scéna", které se zúčastnilo mnoho českých, slovenských i zahraničních kulturních pracovníků. Konference se konala v Liptovském Mikuláši a zaměřila se na dvě hlavní témata - Scénický život folklóru a Společenský a umělecký význam festivalů. Jednání otevřel ředitel Osvetového ústavu Ctibor Tahy.
      Hlavní referát "Folklór ako umenie socialistickej spoločnosti" vypracovali Milan Leščák a
      Svetozár Švehlák. Nastínili vývoj folklórních tradic v posledních pětadvaceti letech a zdůraznili ideově-umělecký význam folklóru pro formování našeho pokrokového umění v minulosti i v současnosti. Upozornili také na třídní charakter folklórní tvorby. Při charakteristice folklórního hnuti včetně současné prezentace folklóru zdůraznili potřebu úzké spolupráce vědců, umělců a osvětových pracovníků. Velká část jejich referátu byla věnována teoretickým poznatkům zkoumání folklóru a folklorismu. Pokusili se rovněž o nové definice tradičního a stylizovaného folklóru. v závěru sledovali funkce autentického, sty[/]lizovaného i rekonstruovaného folklóru i úlohu vědy v tomto kulturním odvětví.
      Cyril Zálešák přednesl referát "Folklór v amatérských tanečných súboroch". Nastínil vývoj těchto souborů na Slovensku, a to přeúevším od let 1948-1949, kdy toto hnutí dostalo významnou podpor u stranických a státních orgánů. v té době vznikla první soutěž tvořivosti mládeže a byl založen i první profesionální soubor tohoto žánru - Slovenský ľudový umelecký kolektiv. Referent dále vyjmenoval způsoby pomoci poskytované souborům osvětovými pracovišti. Zabýval se rovněž teoretickými otázkami souborové práce, účasti souborů na zahraničních akcích a problémem soutěží a přehlídek v poslední době. v druhé částí referátu se Cyril Zálešák vyslovil k problematice stylizovaného folklóru v amatérských souborech. Upozornil na skutečnost, že přechod folklóru na scénu znamená kvalitativní změnu v jeho životě. Pokusil se i o charakteristiku těles zabývajících se folklórní problematikou. Dědinské folklórní skupiny považuje za přechodnou formu mezi tradičním folklórem a amatérským uměním. Hlavně se však zabýval problematikou folklórních souborů, jak se dnes výstižně nazývají na Slovensku soubory písní [/] a tanců. Věnoval se i otázce scénické kompozice a na závěr charakterizovat znaky současné tvorby souborů.
      Oba dva hlavní referáty byly velmi seriózně připraveny a naznačily celou širokou problematiku uplatňování folklóru v nedávné i současné době. Staly se i východiskem k dalším diskusním příspěvkům. Eva Rejšková hovořila o rozmanitostí práce s folklórem z hlediska zkušeností souborů v ČSR. Připomněla, že soubory se přiklánějí k tradičnímu materiálu své oblasti hlavně na Moravě a ve Slezsku (soubory z Hané, Horácka, Valašska a Slovácka). Závažné myšlenky o stylizaci folklóru a jeho realizaci v podmínkách profesionálních souborů vyslovil Štefan Nosáľ. Uvažoval hlavně o vztahu jednotlivých složek (tanec - hudba - kostým) na výsledné dílo. v referátě o problematice scénického zpracování tanečního folklóru hovořil Stanislav Dúžek hlavně o významu dědinských skupin. Upozornil na nebezpečí nivelizace, na zužování regionálních stylů, k čemuž přispívá i praxe v některých dnešních souborech. O využití lidového oděvu v skupinách i souborech hovořila Viera Nosáľová.
      V bohaté diskusi k této problematice vystoupil M. Mušinka, který

311

připoměl některé praktiky u ukrajinských souborů na východním Slovensku. Sovětská delegátka V. D. Kozlovskaja z ministerstva kultury RSFSR zdůraznila vědecký i praktický význam konference. Zabývala se i otázkou popularizace folklóru a informovala o folklórních festivalech v ruské federaci.
      Francouzský delegát Pierre Goron se zamýšlel nad mírou autentičnosti a stylizace folklórních těles, a to i skupin žijících v původním prostředí. Delegát Horst Oeser z NDR uváděl příklady práce s folklórem ze své země. Bohatý vývoj folklórních žánrů probíhá podle Nikolaje Pefeva v Bulharsku, kde se však rovněž začínají působením rozvinutých stylizací uplatňovat nivelizující tendence. O aspektech scénické práce s folklórem v Rumunsku informoval skladatel a folklorista Ludovic Paceag. O zkušenostech holandského souboru Folksdanstheater hovořil jeho ředitel a choreograf Ferdinand van Altena.
      Zajímavé informace o folklórní tvorbě a hlavně o folklórních slavnostech Slováků v Maďarské lidové republice přinesl Štefan Lami. Připoměl význam a velký ohlas soutěže "Vyletěl pták", která proběhla v maďarském rozhlase v letech 1971-1972. Důraz na autentičnost a na původní formy v práci souborů položil italský delegát Jacopo Recupero. Zvlášť sympatické bylo vystoupení Alberta M. [/] Davise, ředitele folkloristických festivalů v USA, který jako rodák ze Slovenska ocenil naše slavnosti a přinesl informace o systému těchto festivalů v severní Americe.
      Řadu podnětných úvah vyslovil Pavel Tonkovič v příspěvku o problémech a formách hudebního folklóru na scéně. Svoje názory výstižně podpořil ukázkami nahrávek tradičních kapel, úprav a skladeb v provedení orchestrů. Pozoruhodné podněty z hudební praxe v profesionálních folklórních tělesech vyslovil Svetozár Stračina, který položil důraz na otázku stylové čistoty. Na možnosti využití historického folklóru upozornil Alexander Móži. Jeho výklad doplnil Jiří Pospíšil informacemi o dramaturgii souboru Chorea bohemica. O zpětném působení scénického folklóru na původní tradici hovořil Josef Tomeš. O praxi maďarských souborů informoval László Vasárhelyi, který zdůraznil hlavně moment improvizace. Dílčí diskuse se zaměřila na otázku lidového oděvu jako výtvarné složky na scéně. Několik připomínek vznesla Irena Tonkovičová.
      Třetí den konference otevřel Vítězslav Volavý úvahami o folklóru na scéně z hlediska folkloristického festivalu ve Strážnici Všiml si, že ráz vystoupení vesnických souborů je mnohdy ovlivňován i zkreslován výběrem a režijním přístupem pracovníků festivalu. Cha[/]rakterizoval také současnou typizaci programů na strážnickém festivalu. Elena Medvecká se zabývala folklórem v estetickém životě dětí. O hledisku společenské potřeby při přípravě a realizaci folklórních programů se zmínil Jozef Lehocký. Řadu podnětů o folklórních festivalech u nás i v zahraničí vyjádřil Nasír A. Zoberi. Přehled současných přehlídek a folklórních festivalů na Slovensku připravil Igor Kovačovič. Příspěvek k uplatnění lidových vyprávěčů na scéně zaslal Oldřich Sirovátka.
      Konference Folklór a scéna navázala na problematiku současného života folklóru a na otázky folklorismu, kterým byla věnována pozornost na vědeckých konferencích v předcházejícím roce. Všímala si však uvedené problematiky z daleko širšího hlediska a s ohledem na potřeby současné praxe. Vhodně se vázala k termínu dvacátého jubilejního festivalu ve Východné. Byla vlastně odborným doplněním festivalu. z jednání vyplynula řada podnětů a východisek i pro teoretickou práci v zájmové umělecké činnosti a pro řešení koncepce scénického ztvárnění folklóru. Josef Tomeš

312

FESTIVALY

Strážnice 1973 [obsah]

Pojetí a struktura strážnického festivalu jakožto ústřední přehlídky písňového, tanečního a hudebního folklóru v našich zemích jsou už po několik roků v podstatě vyhraněny; dá se říci, že minulé ročníky prokázaly, že je to koncepce promyšlená a vyvážená, že nabízí několik ucelených rozmanitých typů podívané - od folklóru autentického po jeho stylizace, od dětských vystoupení a regionálních pořadů až po pásmo folklóru cizích národů. Ale vždy znovu a znovu záleží na tom, jak sa pořadatelům a autorům podaří ono pojetí nově naplnit. co do něj vnesou nového, jak je rozvinou a jaké perspektivy naznačí pro další roky.
      Z tohoto úhlu je třeba posuzovat letošní strážnický program, sestavený ze šestí hlavních celků. Páteční pořad V  tom Brodečku na kopečku (autorka Z. Jelínková; režie S. Skopal) představil divákům tradice jedné malé oblasti - Uherskobrodska. Program plně zaujat, ať už podáním autentických zpěváků, tanečníků a skupin, nebo stylizovaným folklórem místních souborů, upoutal i poezií instruktivní krojové přehlídky. Bohatý a čistě koncipovaný program prokázal, že tyto regionální pořady jsou v rámci strážnického [/] festivalu plně nosné a že jej obohacují. Ale nebylo by správné je chápat jen v hranicích slavností samotných a zapomínat na jejich povzbuzující přínos tvořivým tradicím a umělecké činnosti v samotném regionu a na jeho jednotlivých místech.
      Jako nóvum se na strážnických slavnostech objevila inscenace dělnických písní, veršů, výstupů, vyprávění a tanců Náš prapor nade trůny vlaje. Pořad sledoval ve třech etapách vývoj dělnického hnutí, jak se v lidové, pololidové a profesionální tvorbě promítaly poměry, myšlení a snahy proletariátu od poloviny minulého století do současnosti. Inscenace byla vzhledem k své povaze umístěna do sálu a interpretace byla svěřena z největší části profesionálům - hercům brněnského divadla bratří Mrštíků, Českému skifflu J. Traxlera a tanečnímu souboru ostravského dolu Hlubina. Autorsky (B. Beneš), režijně (M. Pásek) i interpretačně se podařilo vytvořit promyšlený, vyvážený a přesvědčivý celek. v mnohém naznačil perspektivy i hranice podobných počinů, i když ani obsahové ani inscenační možnosti nebyly vyčarpány. Program připomněl, že oblast dělnické kultury zasluhuje ze strany národopisců i pracovníků umělecké tvořivosti dalšího zájmu [/] a pozornosti. Mám za to, že by se tato péče plodně uplatnila i jinými směry - edicemi dělnických písní a vyprávění, výstavkami i výzkumnými akcemi v průmyslových oblastech atp.
      Jedním z klíčových programů bylo pásmo masopustních zvyků, písní a tanců Masopust držíme. Mělo jasnou koncepci (scénář a režie J. Tomeš), opíralo se o zasvěcenou znalost příslušného materiálu a dokladů z širokého území, a to všecko dovolilo citlivě skloubit jednotlivé výstupy v sugestivní a pestrý celek. A vyšel zejména základní autorský záměr: dát zaznít živé a stěží fantazii, vtipu, poezii a hravosti lidové tradice, dát slovo jejich autentickým nositelům a formám. Na této půdě vedle slovenských a moravských skupin zazářily jako objev i skupiny z Čech (jihočeský Doudleban a skupina z Milevska). Podobně jako už loňský pořad lidového humoru ukázal i tento program masopustního folklóru další cestu pro folkloristické slavnosti, podepřel důvěru v sílu a vitalitu autentického projevu a přesvědčil o užitečnosti a nutnosti odborného studia pro přípravu festivalových pořadů.
      Přípravy stylizovaného folklóru se ujal C. Zálešák a pod názvem Presadené kvitie v něm uvedl scénické úpravy a rekonstrukce lidových tan

313

ců, písní, her a zvyků. Divák se v bohaté přehlídce seznámit s tím, kam směřuje, v jakých podobách se vyvíjí a jaké úrovně dosáhla jedna z větví práce s tradičním folklórem; vidět většinou bravurně nastudovaná čísla, jež někdy zůstávala s původními folklórními formami spjata těsněji, jindy volněji; a v několika případech se folklórem už jenom inspirovala k samostatným inscenačním výkonům. v tom směru došla zřejmě nejdále pražská Chorea bohemica, o jejímž zařazení na strážnický folkloristický festival lze sice vést diskuse, ale o níž se nedá hovořit jinak než s uznáním. Zdá se, že v celkové koncepci Přesazeného kvítí se dostaly trochu do pozadí soubory z českých zemí.
      Pod názvem Strážnické setkání vystoupily zahraniční soubory z Kazašska, Švédska, francouzská skupina z pobřeží Atlantiku a skupina bulharská; hostitelem se jim stal soubor Dolina z Uherského Hradiště. Každý ze souborů vnesl do strážnické atmosféry něco zvláštního a osobitého. Pro diváky znamenají zahraniční soubory novou a jinou podívanou, pro pořadatele a hlavně pro režiséra obvykle kus starosti a obtížné práce, neboť program dostává konečnou tvářnost až teprve na místě samém. Nebylo tomu jinak ani tentokrát, ale zkušenost J. Pospíšila, jenž pořad režíroval i doprovázet slovem, dokázala tato úskalí překonat a vyzvednout to zajímavé a poutavé, s čím zahranič[/]ní soubory na strážnické pódium přišly.
      Písně, hry a tance dětí v pořadu Zlatá brána otevřená dovedly získat diváky poezií i přirozeností a patřily rovněž mezi kladné položky festivalového programu. Zásluhu na tom měly nejenom samotné skupiny, ale i citlivá autorská příprava (A. Vačkářová), režijní vedení (S. Skopal) i průvodní slovo (Z. Vyhlídal).[/]
      Když se celkově zamýšlíme nad strážnickým festivalem 1973, uvědomujeme si, že strážnické slavnosti nejsou jen dvoudenní pestrou podívanou pro několik desítek tisíc lidí a že jejich význam nepohasíná s dozněním poslední písně na pódiu. Strážnický festival je největší a vrcholnou manifestací folklóru u nás, jeho bohatství, rozmanitosti a životnosti i jeho místa v dnešní společnosti; promlouvá k tisícovým

Jihočeská masopustní koleda v pořadu "Masopust držíme". MFF Strážnice. Foto J. Tomeš 1973.

314

zástupům obecenstva; poskytuje možnost uplatnění zpěvákům, muzikantům, tanečníkům; dává impulsy pro jejich práci a bezděky nejenom bilancuje stav na tomto poli umělecké činnosti, ale také ovlivňuje, usměrňuje a inspiruje její další vývoj.
      Není nijak přehnané, když strážnický festival 1973 budeme počítat mezi nejzdařilejší v jeho historii; je zřejmé, že dlouhodobá promyšlená [/] koncepce nese ovoce. To však nijak neznamená, že by sa v jeho průběhu neobjevily problémy nebo slabiny. Zaskřípalo to někdy v organizaci: narušilo to např. pořad dělnického folklóru, neboť pořadatelská služba dovolila divákům odcházet a přicházet během představení podle jejich vůle a chuti; zahájení na náměstí se neosvědčilo a bude lépe je opět přenést na stadióny a rovněž při krojovém průvodu měla pořada[/]

Valašské tance okolo masky "pohřebenáře" z Nedašova v pořadu "Masopust držíme". MFF Strážnice. Foto J. Tomeš 1973.

telská služba okénka; noční zábavní pořad s nácvikem lidových tanců (Hraj, muziko, vesele) se těšil většímu zájmu, než bylo možné na daném prostoru zvládnout; nebo se taky snad pozapomnělo na některé skupiny, jako třeba z Podluží, jež už tradičně dávají strážnickým slavnostem lesk.
      Mám dála za to, že větší pozornosti si zaslouží průvodní texty k programům a jejich přednes. Měly by být vždy instruktivní, odborné a přístupné. To se sice podařilo splnit ve většině případů, ale někdy se do komentářů vetřel patos, pseudolyrismus, jalové klišé; a někdy zase dobrému průvodnímu slovu ublížil křečovitý, patetický přednes, chybně počítající se snadným účinkem na publikum.
      Objevily se i mezery nebo slabá místa v jednotlivých - programech, někdy i málo šťastná volba souboru, jako tomu bylo s Jasénkou v pořadu stylizovaného folklóru, která se myslím mylně pustila cestami krajně stylizovaného, profesionálního projevu a nedokázala tuto úlohu zvládnout. Jako chronická bolest se opakuji problémy se zahraničními soubory, kde volba skupin i vlastní sestava pořadu je do značné míry závislá na náhodě, šťastné ruce a improvizaci režiséra. Dovedu si představit, jak těžko se dá dosáhnout toho, aby si pořadatelé mohli záměrně volit zahraniční soubory i jejich program a aby jej předem dokonale znali. Ale na druhé stra

315

"Podšablári" na fašankové obchůzce, Borský Peter a Borský Mikuláš v pořadu "Masopust držíme". MFF Strážnice. Foto J. Tomeš 1973.

Masopustní masky z Milevska v pořadu "Masopust držíme". MFF Strážnice. Foto J. Tomeš 1973.

ně je však třeba si uvědomit; že zahraniční skupiny by neměly přicházet na strážnické pódium jen jako pouzí dárci podívané, ale že by to měly být promyšleně vybrané skupiny, jejichž práce a pojetí dokáží ukázat nové cesty naší vlastní práci s folklórními tradicemi.
      Poslední strážnický festival prokázal, že obě větve folklóru - jeho formy původní, autentické i formy stylizované - jsou životné a že oba tyto proudy budou i nadále tvořit základ strážnických folkloristických slavností. Některé letošní programy přinesly v tom směru i objevy a podněty - jako třeba na jedné straně celý pořad masopustního folklóru a v něm svěží a strhující projevy skupin z Čech či regionální program z Uherskobrodska, anebo na druhé straně suverénní kreace souboru Chorea bohemica i výstupy slovenských souborů. Průkopnický se ukázal pořad dělnické tvorby, na jehož podněty se dá navázat širší činnosti. Bude užitečné rozvíjet i instruktivní, výchovné záměry v rámci strážnického festivalu totiž odborná okénka, výklady o lidových písních, tancích, krojích atd., jež by široké obecenstvo hlouběji zasvětily do projevů lidového umění.
      Mezi klady strážnického festivalu 1973 patřilo i obecenstvo. Už proto, že počasí tentokrát přálo a že umožnilo plnou návštěvu na pořadech i účast na nočních zábavách a nácvicích. Kdo však sledoval nejen [/] zpěváky a tanečníky na pódiích, ale všímal si i obecenstva v ochozech, mohl pozorovat, že šlo o diváky z největší částí zasvěcené a zaujaté, citlivě reagující a živě hodnotící pěvecké, hudební a taneční projevy. Dá se z toho usuzovat, že folklór má dnes už široké zázemí svého publika a obdivovatelů, kteří vědí; za čím do Strážnice i na jiné folkloristické slavnosti přicházejí, nač se těší a co očekávají; což je potěšující, ale i zavazující. Oldřich Sirovátka

Jubilejní XX. folklórní festival Východná [obsah]

Ve dnech 6.-8. července 1973 se konal ve Východné jubilejní dvacátý festival slovenského folklóru, jemuž předcházela vědecká konference na téma "Folklór a scéna". Jubilejní ročník byl ohlédnutím za dosavadní tradicí Východné, v mnohém však zároveň nastínil perspektivy uplatnění folklórních tradic v současném životě. Programová rada festivalu, vedená zasloužilým umělcem inž. Štefanem Nosáľem, cilevědomě zaměřila pozornost na všechny stupně dnešního pěstováni folklóru, takže dala náležitý prostor ve Východné původním nositelům folklórních tradic - dědinským folklórním skupinám, a rovněž amatér[/]ským, profesionálním i poloprofesionálním souborům přinášejícím stylizovaný folklór.
      Festival ve Východné byl otevřen v pátek 6. července výstavou lidového výtvarného umění a propagačním koncertem na přírodním hlediš ti ve Starém Smokovci. Výstavu v Kulturním domě připravila Božena Mazáková z kolektivu bratislavského ÚĽUV. Ukázala výsledky práce soudobých nositelů tradic lidové výtvarné tvorby. Byly zde zastoupeny výrobky z dřeva, keramiky, kovu a kůže, čipky i tkaniny. Program "Pozvanie do Východnej" režijně připravil pro páteční odpoledne Emil Bartko se souborem J. Vycpálka z Prahy, Danajem ze Strážnice, Čarnicou z Košic a Vršatcem z Dubnice nad Váhom.
      Vlastním programovým počátkem ve Východné byi pořad "Ozývaj sa, krásavica", který připravil Ondrej Demo jako přímý rozhlasový přenos koncertu z Kulturního domu v pátek večer. Velmi působivým nástupem ztrhly obecenstvo zpěvačky z Východné, Štrby a Važce, a to jak krásou pěveckého projevu, tak rovněž barevností krojů, což všechno bylo umocněno vynikajícím režijním využitím skrovného prostoru. Scénu pak roztančili odzemkáři ze Štrby a goralská skupina z Hladovky na Oravě. Inž. M. Lehotský pak vzpomenul vzniku slavností ve Východné v roce 1953, které se vytvořily jako místní ohlas festivalu ve Strážnici, v dalším pořadu vystoupili účinku

318

Dětský folklórní soubor Šumiačan ZDŠ Šumiac v programu "Materínska moja reč". Východná. Foto J. Tomeš 1973.

319

jící z Liptovských Sliačů, ze Sihelného a Raslavic. Vynikající výkon předvedl slepý gajdoš Jozef Antalík z Velkého Záluží. Západoslovenský folklór reprezentovala folklórní skupina z Kubry plná tanečního i pěveckého temperamentu, který je umocňován i výbornou dechovou hudbou. Písně a tance středoslovenského Podpolaní přinesla skupina z Hrochoti, kterou doprovázela detvanská hudba s O. Molotou. Hosty pořadu byla cimbálová muzika souboru Danaj ze Strážnice se zpěvákem Václavem Harnošem a soubor J. Vycpálka z Prahy. Pořad uzavřela taneční scénka "Sviatok na Zemplíne" souboru Zemplín z Michalovců. Slavnostní přípitky a další neplánovaná vystoupení sólistů uzavřely potom i neoficiální část tohoto velmi zdařilého pořadu.
      Sobotní pořady byly zahájeny slavnostním průvodem "Akáže to tou Východnou parádienka ide...", který připravil Peter Švorc se spolupracovníky. V průvodu jsme mohli vidět všechny účinkující Východné v pestrých krojích a v krátkých ukázkách tanců. Průvody na folklórních festivalech jsou zdánlivě jednoduché a nenáročné, přesto však patří k nejvyhledávanějším a nejatraktivnějším pořadům. A tak tomu bylo i ve Východné, kde mohl vlastně divák při jedné příležitosti vidět všechny účinkující.
      Sobotní podvečer připravily folklórní skupiny a soubory z Liptova. v pořadu Klimenta Ondrejky a Jo[/]zefa Majerčíka vystoupily skupiny z Východné, Važce, Štrby, Liptovské Tepličky, Liptovských Sliačů, z Ružomberku a dalších obcí Liptova. Pořad měl mít klenotnicový charakter, s rozpaky jsme však přijali velké množství neústrojných nových textů.
      Ústředním programem Východné byl "Veniec vekmi uvitý" - pro gram dědinských folklórních skupin a nositelů folklórních tradic z celého Slovenska. Připravili jej významní slovenští folkloristé Stanislav Dúžek, Ladislav Leng a Svetozár Švehlák. Vycházeli ze skutečnosti, že na Slovensku pracuje přes 120 dědinských folklórních skupin, které pěstují a rozvíjejí tradiční umělecké projevy svých regionů. v tříhodino

Goralská muzika z Hladovky v pořadu "Veniec vekmi uvitý". Východná. Foto J. Tomeš 1973.

320

vém pořadu byly zastoupeny všechny oblasti. Zaujaly chorovody z Kojšova, karičky a parobské zpěvy z Parchovan, svatební tance ze Zamutova, mužské tance z Raslavic, pantomimická scénka "Ovčí zdych" z Krivan a další folklórní projevy z východního Slovenska. Střední Slovensko reprezentovaly skupiny z Hrochoti, Očové, Sliačů, Klenouce [/] aj. Velký divácký ohlas získala muzika z Čierného Balogu. Sborovými zpěvy zaujaly zvláště skupiny z Liptova. Jižní a západní Slovensko bylo v mnohém pro návštěvníky Východné objevem. Kromě známých skupin z Kubry, Myjavy a Nové Bošáce jsme viděli méně známé folklórní projevy ze Záblatí, Vrábel a Vajnor u Bratislavy. Autorům pořa[/]

Goralské tance z Hladovky v pořadu "Veniec vekmi uvitý". Východná. Foto J. Tomeš 1973.

du se podařilo přesvědčivě ukázat životnost slovenského folklóru v původním vesnickém prostředí a prezentovat ho v působivém a podmanivém pořadu.
      V nočním pořadu se v sobotu představila Lúčnica, která nedávno slavila 25. jubileum. Taneční složka vedená zasloužilým umělcem inž. Štefanem Nosálem předvedla řadu nových čísel. Zdařilá byla hlavně šarišská polka, palicový i poeticky pojaté svatební tance. U scénky "Ej, husári" vadila ani ne tak zdlouhavost, jako spíše rozvleklost námětu; způsob výstavby čísla místo gradace ztrácel na účinnosti. Choreograficky zajímavě byl prezentován cikánský taneční folklór, který však v karikaturní podobě nevyzněl příliš sympaticky. Nové způsoby práce naznačila rovněž hudební složka souboru, v které se uplatnila řada lidových hudebních nástrojů.
      Nedělní dopoledne otevřel na amfiteátru pořad dětského folklóru "Materínska moja reč". v režii Igora Kovačoviče vystoupily dětské soubory z Habury, Heľpy, Slatinských Lazů. Šumiace, Poľného Kesova, Pohorelé, Liptovských Sliačů a Očové.
      Nedělní pořad vyvrcholil přehlídkou tiché krásy - přehlídkou lidového oděvu z celého Slovenska. Scénárista a režisér inž. Viliam Gruska ve spolupráci s dr. Vierou Nosáľovou a dr. Jarmilou Paličkovou vybrali čtyřicet obcí, které předvedly základní typy lidových krojů (mužské a ženské kroje sváteční, obřadní i

321

pracovní). Program, ač stavebně jednoduchý a statický, byl i ve své střízlivosti velmi pestrým a bohatým. Diváci vděčně pozorovali množství, barevnost, tvarovou různorodost i účelnost slovenských lidových krojů. Přehlídka vyzněla neobyčejně příznivě, zvláště když měla to štěstí, že se konala za krásného slunečného počasí.
      Tímto programem však Východná nečekaně skončila. Slunce vystřídal dlouhotrvající déšť. Odpolední hlavní programy, v nichž měly vystoupit nejúspěšnější slovenské a hostitelské soubory, se nemohly tedy uskutečnit. Je to velká škoda, protože programy "Pozdravy jubilujúcej Východnej" a "Horami, dolami, slovenskými krajmi" slibovaly mnoho uměleckých zážitků.
      Jubilejní Východná byla tedy programově úspěšná, ale neúplná. Je potřeba ještě připomenout, že k její poctě vydal Osvetový ústav, který je hlavním pořadatelem festivalu, ve vydavatelství Obzor bohatě vypravenou publikaci "Východná, Východná, pekná dedinôčka...", kterou připravili Kliment Ondrejka, Igor Kovačovič a Ctibor Tahy. Kromě

"Dvíhanie sa mládenca" - Vráble, o pořadu "Veniec vekmi uvitý", Východná. Foto J. Tomeš 1973.

322

řady barevných a černobílých fotografií zde najdeme i potřebná data o slavnostech ve Východné. Jsou zde např. uvedeni pracovníci výborů a organizačních komisí, programové rady, autoři pořadů, názvy programů. účinkující soubory, vesnické skupiny, lidové hudby i jednotlivci. Publikace splní i funkci dokladového materiálu, i když její význam je hlavně reprezentativní. Josef Tomeš[/]

Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1973" [obsah]

Ve dnech 15. a 16. září 1973 se uskutečnily v Dolní Lomné u Jablunkova národopisné slavnosti jako součást místních oslav 25. výročí Vítězného února. Konaly se pod záštitou školské a kulturní komise Severomoravského KNV v Ostravě. Jejich cílem bylo dokumentovat družbu národů a národností žijících na úze[/]

"Parobské spevy" - Parchovany, v pořadu "Veniec vekmi uvitý". Východná. Foto J. Tomeš 1973.

mí této oblasti. Podle tohoto záměru se v programu slavností uplatnily soubory z Těšínska spolu s dalšími soubory z Moravy, Slovenska a Polska.
      V sobotu odpoledne po koncertě dechové hudby ZK ČSD z Bohumína vystoupily folklórní soubory v pořadu "Z našich kopců a dolin" na hlavním pódiu "Křínov". Program otevřel soubor Slezan z Českého Těšína, vedený Boleslavem Slováčkem, pásmem "Ohně na horách". Písně, tance a taneční scénky se zaměřily na zpodobení jánských zvyků. Scénka předvádějící čarodějnické úkony byla svým ztvárněním střízlivá a poměrně stylově čistá. Na ni navazovalo pásmo "Vití jánských věnců". Tance chlapců s holemi obsahovaly převážně prvky zbojnických tanců. Podobný námět "Hory, hory, naše hory" zpracovali soubor Dombrovan z Orlové, vedený Ludmilou Rašíkovou a primášem Václavem Stuchlým. Soubor předvedl tanec s vědry na vodu, který však byl svým pojetím dost zastaralý, choreograficky nápadité taneční scénky "O přástkách" s nenáročným a problematickým tancem masky medvěda. Soubory Slezan a Dombrovan v pořadu reprezentovaly náš slezský folklór; přitom můžeme říci, že u Slezanu převládala snaha o prezentaci místních stylů a žánrů, soubor Dombrovan se zas cílevědomě snažil prezentovat hornické tradice, které však ukazoval spíš jen formálně.

323

Folklór polského Slezska reprezentoval soubor Wisła pod vedením A. Nědoby a Sztefana Pojdy. Soubor se snaží spojit pěvecký, taneční i hudební žánr do jednoho celku, aby dosáhl silného emocionálního účinku, jak to činí nejvyspělejší polské soubory. Výsledný dojem však nebyl vždy nejlepší. Nejlépe působily drobné prvky, například uplatnění salašnické trouby a tanec žabský. Dopolední program zakončoval valašský soubor Lipta z Liptálu. Zaujaly v něm hlavně dětští interpreti, zpěv manželů Sousedíkových postrádal stylovou originalitu. Rovněž žertovné písně souboru nepůsobily dobrým dojmem. Pořad vyvrcholil zbojnickým tancem.
      V neděli dopoledne vystoupily slezské a valašské soubory opět na přírodním pódiu "Křínov". v poledne uspořádaly průvod Dolní Lomnou. Na scéně byl pak zahájen první odpolední pořad "Dary a krásy podzimu". Soubor Javorový TŽ z Třince s Jiřinou Královou předvedl svatební písně a tance, pěvecky se znamenitě uplatnily sestry Žabkovy a rovněž soubor Slezan. Zaujal i polský soubor PZKO Svibice z Českého Těšína tanci kolomyjkou a žabským. Méně zdařilé bylo jeho dožínkové pásmo a scénky ze salaše. Po těchto souborech, které reprezentovaly slezský folklór v podání českých a polských souborů, přišli na řadu hosté ze Slovenska, Moravy a Polska v pořadu "Lomňanské setkání".
      Povážan z Povážské Bystrice, ve

Pásmo jánských zvyků v podání souboru Slezan z českého Těšína. Dolní Lomná. Foto J. Tomeš 1973.

324

doucí Pavol Rojko, primáš Dezider Balog, otevřel své vystoupení pásmem tanců z Detvy; předvedl je v dosti vybroušené podobě, hudební doprovod však ve stylovém výrazu zdaleka nedosáhl taneční složky. Obecenstvo zaujali zvláště dětští sólisté výběrem žertovné písně i čistotou projevu. Ženský sbor a trio interpretovaly známé písně ze Slovácka. Škoda, že aspoň v této části vystoupení soubor nepřinesl vlastní regionální materiál. Pásmo Povážan uzavřel východoslovenskými čardáši, čapáši a karičkami. Škoda, že choreograf souboru Jožka Rebro zařadil do pořadu jen jeden krajový tanec - klbový z Trenčanska.
      Polský soubor Ziemia Cieszyńska pod vedením taneční folkloristky Janiny Martinkowé předvedi pásmo tanců a písní z polského Těšínska a Żywiecka. Zaujaly především obtížné taneční prvky a nápaditá choreografie u žabského tance. Sympatický byl pokus o gajdošskou muziku, i když výkon gajdoše zůstal daleko ve stínu vynikajících starších gajdošů, jak je známe z terénu sousední polské oblasti. Soubor se snažil uplatnit i baletní a kabaretní prvky (např. v šátečkovém tanci).
      Jihomoravský folklór v pořadu reprezentoval Slovácký krúžek z Tvrdonic. Diváky zaujal bohatstvím a barevností krojů a sólovými výkony několika mladých tanečníků ve verbuňku. Pěvecký i taneční projev Tvrdončanů však byl zklamáním. Zvlášť jejich pojetí tance "podšable" [/] je od základu pochybené a neústrojné. Slovenský soubor Kysučan z Čadce předvedl pod vedením L. Sýkorové tři lokální tance - lúčný, šátečkový a kysucký čardáš, které byly choreografem J. Gančarem vhodně vybrány a obecenstvem vřele přijaty.
      Slavnosti vyvrcholily závěrečným vystoupením souboru Jasénka ze Vsetína pořadem "Při zbojnických komorách". Zbojnické písně v podání sólistů (zvláště v podání primáše a zpěváka Zdeňka Kašpara) byly velmi citlivě interpretovány, vysokého ocenění si zaslouží i předvedené žatevní a zbojnické písně a tance. Soubor Jasénka předvedl vůbec nejlepší výkon, a to jak po technické a choreografické stránce, tak rovněž ve výběru materiálu a stylové vyhraněnosti
      Národopisné slavnosti v Dolní Lomné mají velký ohlas u publika, vždyť je navštívilo kolem 25 tisíc diváků, kteří byli spokojeni s hlavními programy, méně už se zábavními pořady na vedlejším pódiu "Lomňanka". Zásluhou osvětových besed z okolí bylo výborně postaráno i o občerstvení.
      Výsledný dojem letošního ročníku však není jednoznačný. Pořady zatím trpí dramatickou neujasněností a rovněž málo náročným výběrem souborů a režijním ztvárněním. Poměrně skrovně se uplatnil místní folklór, zvláště jsme postrádali bohatší zastoupení autentických lidových umělců z vesnic Jablunkovska, [/] Těšínska a Frýdecka. Festival však ukázal velkou životnost. v budoucnu se chce zaměřit na to, aby prezentoval folklórní tradice všech národů a národností, které se stýkají a žijí v této zajímavé oblasti naší vlasti. Toto internacionální pojetí s vyzvednutím místních tradic bude v budoucnu solidním základem národopisných slavností v Dolní Lomné. Josef Tomeš

Okresní folklórní slavnosti - Mníchova Lehota [obsah]

Okresní osvětové středisko v Trenčíně uspořádalo ve dnech 23.-24. června 1973 okresní folklórní slavnosti v útulném amfiteátru v Mníchově Lehotě. Na slavnostech se představili ve dvou programech dědinští nositelé folklórních tradic a folklórní soubory.
      Pro sobotní večer připravil inž. Jozef Lehocký pořad "Piesňou buď pozdravená práca človeka". Otevřela jej skupina z Mníchovy Lehoty sborovými písněmi. Folklórní skupina z Kubry předvedla scénky při přástkách, fašankové obchůzky a jánské zpěvy. Skupina ze Selce, která je známá i z festivalu ve Východné a ve Strážnici, úspěšně uvedla "ďurské spevy". Pozoruhodné materiály připravila skupina žen ze Záblatí, která přenesla na scénu ukáz

325

ky dávných čarodějných praktik ze svatojánské noci. Toto téma je pro scénické zpracování neobyčejně obtížné, ženy však dovedně využily lyrického i žertovného momentu, takže scénka byla velmi půvabná. Viděli jsme ji potom i na celoslovenském festivalu ve Východné.
      Stěžejní místo v pořadu měly písně, tance, zvyky a ukázky pracovních činností z období sklizně. Skupina z Nové Bošáce předvedla scénky při hrabání sena, Omšenie přineslo dívčí trávnice a ukázky způsobu dopravy trávy. Značný prostor byi věnován ukázkám příprav na žatvu, žatevním písním a dožínkovým obyčejům, které předvedly skupiny ze Selce, Ľuborče, Považan a Nové Bošáce.
      Pořad byl uzavřen slavnostním odevzdáním dožínkového vlnce a dožínkovou zábavou, které se zúčastnily všechny folklórní soubory.
      Po skončení programu uskutečnili kulturní pracovníci okresu Trenčín besedu se zúčastněnými zástupci folklórních skupin. v diskusi se ukázalo, že i přes různé potíže se v obcích tvoří organizované i neorganizované skupiny, které chtějí udržovat místní lidové tradice. Nový způsob života ovšem vede k tomu, že tyto tradice nejsou přejímány mechanicky a často mění své funkce. Mnohdy se stávají i předmětem zájmu místních divadelních ochotníků.
      Folklórní slavnosti v Mníchově Lehotě nebyly slavnostmi regionálními [/] v tom smyslu, jak je většinou známe z jiných míst. Zaměřily se na oblasti, které se nalézají na území okresu. Podařilo se jim přinést nejen mnoho objevného materiálu, ale i podpořit rozvoj četných folklórních skupin z Trenčanska. I když v neděli festival pokračoval vystoupením souborů z Trenčína, těžiště festivalu zůstalo v zajímavém sobotním večeru. Josef Tomeš

Dětské Tvrdonice 1973 [obsah]

Letošní jubilejní XX. ročník Dětských národopisných slavností se konal 10. června ve Tvrdonicích v rámci oslav Mezinárodního dne dětí a 25. výročí Února. Pořadatelem slavností byla Osvětová beseda Tvrdonice ve spolupráci s Okresním výborem SSM Břeclav.
      Národopisné odpoledne zahájily dětské soubory krojovaným průvodem vesnicí, ukončeným v přírodním amfiteátru. Zde pak probíhal pořad "Malované děti", ve kterém se vystřídaly postupně skupiny a soubory z Tvrdonic, Kostic, Břeclavě, Ladné, Velkých Bílovic, Velké nad Veličkou, Archlebova, Prušánek a Gottwaldova.
      První část pořadu patřila těm nejmenším - dětem z mateřských škol, které předváděly jednoduché hry a říkadla. v následujících číslech se [/] představily soubory složené z věkově starších dětí, žáků základních devítiletých škol. Domácí soubor ZDŠ Tvrdonice účinkovat několikrát během pořadu. Nejdříve předvedli chlapci a děvčata jarní hry, v dalších částech programu vystoupili zpěváci a zpěvačky tohoto souboru s cimbálovou muzikou při Osvětové besedě Tvrdonice. Velký úspěch mě sourozenci Baťkovi s písničkou ze současné tvorby, která byla napsána pro jejich vystoupení ve Tvrdonicích. v sólové hře na cimbál se představil Miloš Janulík z Kostic. Nové nástupce pro tradiční podlužácké dechovky vychovává pan Juráček, který je vedoucím dechové hudby při ZDŠ Tvrdonice. Také tato skupina vystupovala v samostatném hudebním bloku s upravenou směsí národních písní.
      Program zpestřily děti ze ZDŠ Velká nad Veličkou, zvláště dobří byli zpěváci a muzikanti. k nejlepším patřilo pečlivě sestavené a čistě provedené taneční pásmo chlapců a děvčat z Velkých Bílovic. Hezký dojem doplnily také bezvadně upravené kroje účinkujících. Vystoupení cimbálové muziky z Prušánek pod vedením Pavla Čecha se řadilo též

Skupina děvčat v pásmu výročních zvyků při oslavách 40. výročí vzniku souboru "Kubra". Trenčín-Kubra. Foto J. Tomeš 1973.   

326

k těm lepším. Naopak dětské hry a tance v podání souboru Vonička z Gottwaldova nijak zvlášť nezaujaly. Projevu tanečníků chyběla živost a taky divně působilo provedení tanců z Dolňácka v horňáckých krojích (ještě ne právě nejlepších).
      Celý pořad se značně protáhl, takže ke konci více než čtyřhodinového programu bez přestávky byli diváci poněkud unaveni. Nad tímto by se měli pořadatelé pro příště zamyslet. I když vystoupení dětí bývá obecenstvem přijímáno vděčně, takto dlouhý pořad je neúnosný.
      Součástí národopisných slavností bylo také uspořádání výstavky vítězných dětských kreseb s tématem "V našem JZD". Kresby byly instalovány ve Slovácké chalupě v areálu přírodního hlediště. Ludmila Fajkusová

Tvrdonice po dvacáté [obsah]

Letošní rok přinesl obyvatelům malebných Tvrdonic na Podluží dvě významná výročí. Již 20. ročník folkloristických slavností Podluží v písni a tanci a 45. výročí založení Slováckého krúžku, který je s národopisným děním v Tvrdonicích nerozlučně spjat.
      Počasí ovšem obětavým pořadatelům, v čele s předsedou přípravné[/]ho výboru Janem Kružíkem, příliš nepřálo, jako ostatně i mnoha dalším festivalům. Narušilo již sobotní program a velmi citelně ovlivnilo i průběh pořadů nedělního odpoledne. Slavnosti zahájila v pátek 22. června večer tradiční přehlídka dechových hudeb nazvaná U muziky na Podluží za účasti dechovek Poštoranky, Charvačanky, Mistříňanky, hudby z Týnce, Bojanovic a dalších. Sobota odpoledne proběhla ve znamení soutěží ve zpěvu, tanci, verbuňku a o stárkovské právo. Odborná porota s předsedou J. Kašubičem z LŠU v Mikulově vyhodnotila za vítězku v sólovém zpěvu žen N. Konečnou z Mikulčic, nejlepším mužským sólistou se stal Jan Jakubík z Tvrdonic. Soutěž verbířů vyhrál František Trčka z Kostic a stárkovské právo si vybojoval František Rabušic rovněž z Kostic.
      V podvečerních hodinách se uskutečnilo setkání družstevních rolníků z Podluží s delegací Vietnamské demokratické republiky, které byl předán traktor - dar družstevníků z Břeclavska. Následoval pořad Ludé vojnu nechcú, ve kterém účinkovaly soubory Břeclavan, Dolní Bojanovice, Horné Orešany, Kostice, Kuželov, dále kolektivy z Lanžhota, Mikulčic, Staré Břeclavi a Tvrdonic. v pořadu upoutal pozornost zdařilý pokus prezentace některých projevů dělnického folklóru. Na závadu však byla stará bolest národopisných programů - přílišná délka. Lidové veselice při dechových a cimbálových [/] muzikách, které naplnily Tvrdonice zpěvem a tancem, skončily až nad ránem.
      Nedělní dopoledne bylo zdařile naplněno úspěšným pořadem Jedú chlapci jedú, ve kterém byli vítáni přespolní mládenci na tvrdonickém náměstí. Sjelo se 12 nazdobených vozů z celého okolí a přivítání provedl stárek z Podluží - vítěz sobotní soutěže. Velkým kladem programu byl přirozený projev účinkujících, zbavený nervozity z pódia. Odpoledne však vypršelo. Aby byla uspokojena aspoň část diváků, Břeclavan, český soubor z Mrákova, kolektivy z Dolních Bojanovic, Hrušek, Kostic, Mikulčic, Moravské Nové Vsi, Ratíškovic, slovenský soubor z Horných Orešan a soubory z Velké i Tvrdonic improvizovaly program Za práci a píseň živou ve dvou tvrdonických sálech. Stísněné prostory samozřejmě ovlivnily úroveň vystoupení. Nedostatky však plně vynahradila snaha účinkujících, kterým vděčné obecenstvo vytvořilo i v nouzových podmínkách výtečnou atmosféru.
      U příležitosti 20. národopisných slavností v Tvrdonicích vydalo Okresní kulturní středisko v Břeclavi malý sborníček nazvaný Podluží v písni a tanci. v kostce nás M. Zemek seznamuje s minulostí Tvrdonic, K. Horák, J. Balík a J. Tureček s dějinami dělnického hnutí v této obci a Jan Kružík, podává zasvěcenou charakteristiku historie i současnosti národopisného života v Tvrdonicích. Text do

328

plněný fotografiemi uzavírá seznam členů přípravného výboru letošních jubilejních podlužáckých slavností. Jan Souček

Jízda králů a národopisné slavnosti ve Vlčnově [obsah]

Vlčnovská jízda králů se konala již tradičně na svatodušní neděli, která tohoto roku připadla na 10. června. Pořadatelé se neomezili pouze na uspořádání samotné jízdy kráiů, ale spojili ji současně s národopisnými slavnostmi. v dopoledním vystoupení, jemuž předcházel krajový průvod, se představily dětské soubory. Program zahájit tanci z hradišťského Dolňácka soubor Hradišťánek, s nímž účinkovala cimbálová muzika J. Čecha LŠU Uh. Hradiště. Po krátkém pásmu vynášení smrti a přinášení létečka v podání děvčat z blízkých Veletin následovalo vystoupení souboru Dolinečka z Uh. Hradiště-Starého Města, který se představil tanci z uherskohradišťského Dolňácka a Kopanic. Velmi srdečně byla přijata jízda králů malých chlapců z Vlčnovjánku, stejně jako hry a tance v podání celého domácího souboru. Závěr pořadu

Čepení nevěsty. Vlčnov, okr. Uh. Hradiště. Foto A. Rýznarová 1973.

329

Jízda králů. Vlčnov, okr. Uh. Hradiště. Foto A. Rýznarová 1973.

patřil dětem z Nové Lhoty a jejich ukázkám písní a tanců z Horňácka.
      Zájem většiny návštěvníků Vlčnova se soustředil na jízdu králů s tradičními "vyvolavači" a jejich průpovídkami. Je jen škoda, že do jízdy králů rušivě zasahoval místní rozhlas, který předem připravenou jízdou králů na magnetofonovém pásku často přehlušil samotné "vyvolavače". Jízda králů byla ukončena slavnostním vjezdem na stadión, na kterém pak pokračoval odpolední program vyhrazený národopisným souborům z Vlčnova, Hluku a Uh. Hradiště-Starého Města. Kladně můžeme hodnotit vystoupení místního Vlčnovjanu, který předvedl čepení nevěsty, poněkud nesourodě však působilo pásmo Dolňácka z Hluku, a to zařazením tanců ze Strání a Korytné. s rozpaky přijalo obecenstvo program Doliny z Uh. HradištěStarého Města, v němž se prolínaly tance a kroje z hradišťského Dolňácka a Myjavy. Lepšímu pochopení hlavní myšlenky, setkání mládeže na moravsko-slovenském pomezí, by pomohla přesnější informace ze strany konferenciéra. Plánovaná večerní lidová veselice se pro déšť nekonala.
      Mimo dopoledního a odpoledního programu na stadióně a jízdy králů si mohli návštěvníci Vlčnova prohlédnout Zemkovu národopisnou jizbu, celkem pěkně připravenou výstavu národopisných sbírek ve staré škole a památkovou rezervaci vlčnovských búd. Anna Rýznarová

330

Dolňácké slavnosti 1973 [obsah]

Ve dnech 1.-3. června 1973 byl uspořádán v Hluku na Uherskohradišťsku - v rámci oslav 25. výročí Vítězného února a dvacetiletého trvání místního Sdruženého klubu pracujících - osmý ročník Dolňác[/]kých slavností písní a tanců, jež se staly setkáním známých souborů a skupin z uherskohradišťského okresu, folklórních kolektivů, které vznikly teprve nedávno, i obdivovatelů rozmanitého a bohatého folklóru Dolňácka.
      Pátek byt věnován sjezdu rodáků,[/]

Vystoupení souboru Dolňácko z Hluku. Vlčnov, okr. Uh. Hradiště. Foto A. Rýznarová 1973.

promítání barevného filmu Pod hluckou tvrzí a besedě u cimbálu. v sobotu se uskutečnil vedle zahájení výstavek, ochutnávání vín, přehlídky odívání s použitím lidových prvků, ukázky hodů s právem a dalších akcí dětský odpolední pořad "Oči jako trnečky - nožky jako strunečky!", v němž účinkovaly soubory "Kunovjánek" z Kunovic, "Hlučánek" z Hluku, "Olšavěnka" i "Šablička" z Uherského Brodu, "Korytňánek" z Korytné a jako host soubor "Radost" z Vrbna pod Pradědem. Sobotní program uzavřel "Zbojnický večer" v provedení Slovenského ľudového umeleckého kolektívu z Bratislavy.
      V neděli dopoledne zhlédli návštěvníci slavností tradiční "jízdu králů". Odpoledne prošel městem pestrý krojovaný průvod všech účinkujících souborů a skupin.
      Po skončení průvodu byl realizován na sportovním stadiónu hlavní pořad festivalu "Na dolinách svítá", který byl zahájen slavnostním projevem místopředsedy JmKNV v Brně M. Jakšíka. Sympatický místní soubor "Dolňácko" předvedl za doprovodu své cimbálové muziky mj. "hlucké sedlcké". "Dolněmčan" z Dolního Němčí, doprovázený dechovou hudbou, zazářil - stejně jako soubor z Hluku - temperamentem, bezprostředností a krojovou čistotou. Skupina z Jalubí (hudební doprovod - cimbálová muzika z Ostrožské Nové Vsi) předvedla tance "jatelinka", "špacírpolka" a "řeznic

331

ká". Soubor "Světlovan" z Bojkovic vynikl zejména "vařajovým" tancem. Hostující "Radost" z Vrbna pod Pradědem - soubor zabývající se slováckým folklórem - se publiku zalíbila především "boršickou sedlckou". Reprezentant Mor. Kopanic, "Kopaničář" ze Starého Hrozenkova se svou hudeckou muzikou, vystoupil s několika pěveckými čísly, s tancem "hrozenská sedlcká" a s "kopaničářským čardášem". Dále viděli návštěvníci pořadu "Burčáky" z Míkovic a krojově precizní i tanečně velmi dobrý soubor "Vlčnovjan" z Vlčnova, doprovázený dechovou hudbou, který seznámil obecenstvo s některými vlčnovskými tanci. "Korytňan" z Korytné předvedl masopustní obyčeje s mečovým tancem "pod šable" a tradičními maskami včetně slaměňáků. "Dolina" z Uherského Hradiště - Starého Města se líbila zejména svou "hluckou sedlckou". Úspěšný byl též sólový zpěv M. Krejčiříkové. "Brozané" z Havřic u Uherského Brodu vynikli především dívčím zpěvem, "babkovníky" a výtečným verbuňkem. Známý soubor "Hradišťan" z Uherského Hradiště, laureát státní ceny, nenechal nikoho na pochybách o svých kvalitách. Předvedl pásmo tanců a v jeho vystoupení nechyběl také zpěv a hudební číslo. Soubor "Dolňácko" z Hluku předvedi ve svém druhém vystoupení "straňanskou sedlckou" a dal zaznít též dívčímu sólovému zpěvu. "Olšava" z Uherského Brodu dobře inter[/]pretovala tance ze svého repertoáru, vynikla však zejména sólovými zpěvy Vlasty Grycové a Lubomíra Málka, známými z nahrávek a koncertů Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Pořad ukončil společný závěr účinkujících souborů a skupin. v programu účinkoval též vypravěč "strýc" Fojtík z Otrokovic.
      Program Dolňáckých slavností v Hluku, který připravila programová rada za režie Jana Maděriče, byl vcelku úspěšný a jistě uspokojil své publikum. Dokumentoval životnost folklóru na uherskohradišťském Dolňácku i v přilehlých oblastech, jeho uplatnění v současné společnosti a zejména neobyčejný zájem mládeže o folklórní bohatství i o lidové tradice moravského Slovácka. Dolňácké slavností 1973 úspěšně splnily své poslání regionálního festivalu. Lze si jen přát, aby si ponechaly svou správnou a odpovídající koncepci i pro své budoucí ročníky. Dušan Vlach

Rožnovské slavnosti 1973 [obsah]

7. a 8. července 1973 gradovalo páté Národopisné léto Severomoravského kraje v Rožnově pod Radhoštěm festivalem písní a tanců Rožnovské slavnosti, věnovaného 25. výročí Vítězného února.
      Tisíce návštěvníků zhlédlo v bohatém dvoudenním programu před[/]ní valašské soubory, z nichž Radhošť a Vsacan oslavovaly kulatá výročí, dále soubory Olza z Českého Těšína, Vtáčník z Prievidze a zahraniční hosty - soubor z maďarského Körmendu a bulharský kolektiv Atanas Mančev z Burgasu.
      Upoutal již úvodní pořad Děcka sa sháňajů autora a režiséra Jaromíra Štrunce, který v průřezu divákům představil mladou zálohu valašských folklórních souborů. v dobře postaveném pořadu vystoupil Podskaláček z Rožnova, soubor Tanečnica z Nového Jičína, rožnovský Malý Radhošť a Portášek z Karolinky.
      Amfiteátr u rybníčka přivítal v dalším odpoledním pořadu Pozdravy přátel zahraniční soubory z Maďarska a Bulharska. Oba kolektivy předvedly tanečně, hudebně i choreograficky dobře zvládnutá pásma s mnoha efektními sóly.
      Hlavním pořadem sobotního večera v Komorním amfiteátru Valašského muzea v přírodě byl Medailón Radhoště, který sestavil a režíroval Václav Bradáč. Úvodem pozdravila návštěvníky a blahopřála souboru k 25. výročí vzniku vedoucí odboru kultury Severomoravského kraje s. Fojtíková. Promyšlený komentář nás postupně seznamovaI s historií souboru, od prvopočátku, u jehož kolébky stál Miloš Kulišťák a Věra Otevřelová, přes úspěchy i problémy až do současnosti, kdy v jeho řadách pracuje přes 100 aktivních členů. Mluvené slovo bylo dokreslo

332

váno nápaditě zařazovanými barevnými diapozitivy a souborovými pásmy, v nichž si zejména zasloužila pozornosti konfrontace vystoupení tří generací působících v souboru.
      Paralelně probíhalo na druhém pódiu vystoupení Bartošova souboru z Gottwaldova a Javořiny z Rožnova. Dlouho do noci pak pokračovala v jednotlivých střediscích lidová zábava, k níž hrály k tanci i poslechu cimbálové muziky.
      Nedělní program. který zahájil v 9 hod. tradiční krojovaný průvod městem, značně narušila nepřízeň počasí. Déšť znemožnil dokončení velmi slibně se rozvíjejícího Medailónu Vsacanu, věnovaného 30. výročí vzniku nejstaršího valašského souboru, kdy za těžkých let okupace se soustředila hrstka nadšenců kolem zakladatele Josefa Michálka. v torzu programu na Komorním amfiteátru upoutala sólistka Z. Straškrabová, tanečník Fr. Růžička s odzemkem a chlapci v pasteveckých hrách. Udivuje pouze, že soubor nezařadil do svého jubilejního pásma zpěvačku vynikajících kvalit Jarmilu Šulákovou a některé další starší členy, s jejichž působením v souboru je historie Vsacanu nerozlučně spjata.
      Vytrvalé přeháňky nepříjemně ovlivnily i ostatní nedělní odpolední programy Na cimbálek cin, cin, cin ... souborů Lipty z Liptálu a Beskydu, jako i hlavní pořad letošních Rožnovských slavností k horám, slunéčko, k horám, který citli[/]vě sestavil a režíroval PhDr. Jaroslav Štika, CSc., ředitel Valašského muzea v přírodě. Nosnou myšlenkou, kterou autor úspěšně naplnil, byla oslava 25 vítězných let od únorové revoluce a idea bratrství mezi národy. Kromě souborů Atanas Mančev z Bulharska a maďarského Körmendu vystoupily i soubory písní a tanců Vsacan, Jasénka, Radhošť, Javořina, Olza z Českého Těšína a Vtáčnik z Prievidze. Pořad probíhající vzestupnou linkou od komorně laděných čísel k reprezentativním kolektivním vystoupením byl narušen prudkým deštěm. I tak však znamena! důstojné vyvrcholení celého festivalu.
      Závěrem jen několik poznámek na okraj. Snad by festivalu prospělo zmenšení počtu pořadů a raději volit cestu repríz na různých amfiteátrech, což by přineslo nejen finanční ulehčení, ale i umožnilo návštěvníkům zhlédnout všechny programy, neboť při současné skladbě to je nemožné. Výrazného zlepšení by mělo doznat i ozvučení amfiteátru, zejména u rybníčku, a osvětlení scény při večerních programech. k základním předpokladům úspěchu pořadu se počítá jak přesný začátek, tak únosná délka a tyto zásady byly letos v Rožnově několikrát porušeny. A nebylo vždy příčinou počasí! Zvýšenou pozornost si rovněž zaslouží průvodní slova a konferenciéři, což ovšem není problém pouze Rožnova.
      Přes výrazné narušení povětrnost[/]ními podmínkami a některé kazy převážně technického rázu, je nutno letošní Rožnovské slavnosti hodnotit kladně. Byla znát koncepční práce programové rady za předsednictví H. Blažkové, prom. etn., a je nutno vyzvednout i bohatost a rozmanitost programů vzhledem k poměrně malým finančním prostředkům. Jan Souček

"U nás na Náchodsku" [obsah]

Devatenáctý ročník folklórního festivalu Východočeského kraje "U nás na Náchodsku" se konal ve dnech 25.-26. srpna 1973. Sobotní úvodní program "Přijďte pobejt ..." zhlédli návštěvníci večer v Divadle J. K. Tyla v Červeném Kostelci, Účinkovaly hostující soubory z Maďarské lidové republiky a Finska, západočeský soubor z Plzně a místní "Hadař".
      Hlavní program "25 let tančíme u nás na Náchodsku", koncipovaný ve znamení 25. výročí Vítězného února, se uskutečnil v neděli odpoledne v pěkném prostředí přírodního stadiónu na Rýzmburku. v pestrém pořadu účinkovaly soubory ZK Škoda Plzeň, HOŘEŇÁK z Lázní Bělohradu, HADAŘ SZK ROH Červený Kostelec, maďarský dětský soubor KALOCSA VÁROS TANACSA z Ka

333

locsi a finský kolektiv HELSINGIN NUORISOSEURAN TANHUJAAT z Helsink.
      K celkovému úspěchu pořadu výrazně přispěl soubor z Plzně. Jeho jednotlivá vystoupení byla velmi dobrá, např. taneční čísla "Ježek" a "Jihočeská kolečka", především však "Na chodský návsi" - veselé, temperamentní, choreograficky výtečně zpracované - a taneční hra "Hadam". Úspěšné byly i sólové zpěvy, zejména doprovázené dudáckou muzikou, mající velkou oporu ve Václavu Švíkovi, jenž je výborným zpěvákem i dudákem (navíc hraje na housle a je spolu s Jaroslavem Edelem vedoucím souboru). Získal si obdivuhodnou přízeň publika.
      Dobrou úroveň prokázal též soubor HADAŘ z Červeného Kostelce (vedoucí Jiří Novák), obzvláště čísly "Pasáci", "Dupák" a "Motovidlo". HOŘEŇÁK z Lázní Bělohradu (vedoucí Jana Richterová) nedosahoval sice úrovně předcházejících dvou českých souborů, jeho vystoupení však byla rovněž sympatická a vhodně doplnila program, zejména tanci "hulán" a "dřevákový".
      Pořad zpestřili zahraniční hosté. Dětský soubor z Maďarska doprovázela cimbálová muzika složená z dospělých hudebníků, která se v samostatném čísle "blýskla" maďarskými koncertními čardáši, Dětský kolektiv zapůsobil temperamentem a vytancovaností. Úspěšné byly zejména předvedené hry. Pěvecká [/] čísla však vyzněla nefolklórně. Přesto svědčilo vystoupení maďarského souboru o zkušeném vedení. Jeho vedoucím je István Geri, jenž vede v Kalocsi (městě mezinárodních folklórních festivalů) dva dětské kolektivy a jeden soubor dospělých.
      Finský kolektiv překvapil po všech stránkách. Jeho jednotlivá čísla čtverylky, taneční hry aj. - byla velmi líbivá a tanečně, pěvecky i hudebně atraktivní.
      Hlavní pořad letošního festivalu "U nás na Náchodsku" se setkal s úspěchem, což bylo zásluhou nejen účinkujících, avšak také Jiřího Nováka (námět a režie), Františka Bonuše (odborná spolupráce) a konferenciérské dvojice (Marie Vítová a Josef Hložek). Technická stránka pořadu (ozvučení) neměla místy [/] žádoucí úroveň. Kapacita stadiónu (místa k sezení) není již v současné době postačující pro početné publikum. Minimálně byla zajištěna pořadatelská služba při programu, pochopitelně k jeho škodě. Mezi jevištěm a hledištěm postávalo a volně se procházelo mnoho návštěvníků, zejména dětí, čímž byli poškozeni diváci v nejbližších řadách sedadel. Nikdo z pořadatelů neprojevil zájem o nápravu. Pokud bylo pořadatelů málo, lze snad namítnout, proč nebyla pořadatelské službě věnována větší pozornost? Tyto drobné výtky ovšem nic nemění na skutečnosti, že letošní slavnosti Východočeského kraje byly úspěšné a zcela splnily záměr i cíle, jež festival sleduje. Dušan Vlach

334

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Kovárna z Lipova převezena do expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici [obsah]

Ústav lidového umění ve Strážnici, budující z pověření Jihomoravského KNV ve spolupráci s Krajským střediskem památkové péče v Brně expozici lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy, přechází postupně od přípravných prací teoretického rázu k vlastní realizaci. Vedle nutných úprav samotného areálu expozice přichází již i k demontáži a převozu vybraných a zdokumentovaných objektů do Strážnice. Jedná se především o zemědělské stavby ukazující způsoby hospodaření, postupně však budou doplňovány i vybranými typickými obytnými usedlostmi, aby mohl být vytvořen plastický obraz předsocialistického období vývoje vesnice jihovýchodní Moravy.
      Otevření první částí expozice je podle harmonogramu prací plánováno na léto 1975. Aby bylo možno termín dodržet, navázal Ústav lidového umění konkrétní spolupráci s JZD Strážnice, JZD Lipov a dalšími tak, aby byly veškeré přípravné i stavební práce časově sladěny. Dosavadní dobré výsledky dávají záruku úspěšné realizace.
      V současné době byl po předchozí podrobné stavební, technické i [/] národopisné dokumentaci převezen do depozitářů ÚLU ve Strážnici objekt Veverkovy kovárny z Lipova. Jde o jediný památkový objekt tohoto typu v zájmové oblastí budované expozice, zajímavý zejména vnitřním technickým vybavením. Kovárna v Lipově, postavená v roce 1898 Martinem Veverkou, kovářem, který přišel do Lipova z nedaleké Blatnice, sloužila až do vzniku JZD výhradně drobným zemědělcům v Lipově. Byly zde zhotovovány a opravovány všechny typy zemědělského nářadí a potřeby k údržbě zemědělských usedlostí a prováděny všechny práce podkovářské, pro něž byl vyhledáván zejména syn Martina Veverky Jan, který po brzké otcově smrti v roce 1911 se stal nejmladším kovářským mistrem v této části Moravy. Ve své kovárně, v níž vyučil 28 učňů, pracoval až do své smrti v roce 1972.
      Kovárnu s obdélníkovým půdorysem 715x828 cm, orientovanou užší stranou k silnici, tvoří vlastně dvě pracovní části: vlastní kovárna s ohništěm o ploše 490x625 cm a pracovní otevřená část, krytá předsunutou střechou na sloupcích o ploše zhruba 7x3 m. Objekt leží těsně u nové komunikace a je přístupný ze všech stran.
      Stavba je položena na základech z pískových kamenů spojovaných [/] nasucho, způsobem obvyklým u lidových staveb na Horňácku. Kamenné základy mírně vystupují nad úroveň podlahy. Prostor kovárny vymezují zdi z nepálených cihel, zvenčí i zevnitř omazané hlínou a olíčené vápnem. Čelní stěna pod předsunutou střechou je prolomena dveřním otvorem osazeným dřevěnou zárubní o vnitřní světlosti 100x180 cm. Stěny vpravo i vlevo mají proti sobě okna o rozměrech 120x100 cm. Protější jihovýchodní stěnu více než z poloviny zabírá ohniště se dvěma výhněmi pod širokým sopouchem komína. Strop kovárny je poměrně nízký - 220 cm - a je omítnut na rákosové pletivo. Stropní trámy jsou pak shora opatřeny záklopem, na němž je vrstva mazaniny. Jednoduchá střešní konstrukce, tvořená krokvemi s hambálky, zpevněná uprostřed délky krokví trámem se šikmými podpěrami, připomínajícími vazbu stolicovou, netvoří stejnoramenný trojúhelník, nýbrž levá část je delší. Tato odchylka od pravidelného tvaru je dána umístěním komína více vpravo od půdorysné osy objektu.
      Nejvýznamnější je u kovárny interiér s veškerým vybavením. Už v otevřené pracovní částí před dveřmi kovárny je umístěno zvedací zařízení pro kutí krav: rám s pevnou plachtou, podvlékanou pod břicho.

335

Kovárna. Lipov, okr. Hodonín. Foto J. Souček 1973.

336

Rám se zvedal na kovovém laně pomocí válce a kliky, upevněných na stěně kovárny. Jde už o novější formu zvedacího zařízení, které nahradilo starý rám teprve za druhé světové války. Vedle tohoto zařízení je umístěn kombinovaný nástroj na řezání a probíjení železa. U sloupu naproti dveří, který podpírá trám držící zvedací zařízení, je postavena speciální kovadlina s řadou různě tvarovaných otvorů i okrajů, sloužících zejména k dotváření výzdoby některých kovářských výrobků na vozy apod.
      Dveřmi se dostaneme do vlastní kovárny s poněkud sníženou hliněnou podlahou. Přímo proti dveřím u jihovýchodní zdi je velké ohniště se dvěma výhněmi, opatřenými na zemi upevněnými motory pro vhánění vzduchu. Levé ohniště má navíc zařízení pro dmýchání pomocí šlapacího "měchu", umístěného v podstřeší vedle komína. Před ohništěm jsou dvě kovadliny uložené na mohutných špalcích zapuštěných do země. Kleště k "horké práci" ležely na ohništi mezi oběma výhněmi a před nimi směrem k jihovýchodní zdi jsou umístěny dvě spojené nádrže na vodu a uhlí. Po pravé straně dveří je na betonovém podstavci umístěna vrtačka na železo s ručním pohonem, která však byla přidáním řemenice upravena i na pohon elektrický, když byl v době druhé světové války zaveden elektrický proud. Vedle vrtačky při zdi pod oknem je pracovní stůl [/] se svěrákem, nad ním je pak zavěšeno drobné nářadí a skříňka s "papíry" jako jsou objednávky apod.
      Po levé straně dveří je zajímavý buchar, zhotovený mistrem Veverkou a jeho syny, kteří se u něho vyučili. Je opatřen elektrickým motorem a byt používán do současnosti. Vedle bucharu je pak elektrická bruska a podél stěny pod oknem zabírá celý prostor soustruh, pořízený až po druhé světové válce "mladými" kováři. Nalevo od ohniště je další pracovní stůl se svěrákem, nad ním pak závěsy s pilníky a závitnicemi starého typu. Po pravé straně ohniště je až ke zdi snížená podlaha; skladovalo se zde uhlí pro potřeby kovárny. Vedle soustruhu stála "kladivárna" police se šedesáti kladivy nejrůznějších typů, opatřených rukojeťmi vyrobenými samým mistrem Veverkou ze švestkového, modřínového a jiného dřeva, které tím, že mělo suky, "šlo lépe do ruky". v koutě pak stávaly "ráfcígle" k natahování ráfů na kola, stoličky používané při kutí koní, stolek s nářadím na kutí, ve dvoře obytné usedlosti kováře naproti kovárny pak byla ohýbačka na ráfy, "štaufovačka" na stahování ráfů, různé formy na zhotovování plužních těles, kosířů, radlic, radliček do pospěchů, podkov apod., nářadí na zhotovování hřebíků ("hřebovně"), šroubů a také krabice se šrouby, matkami a "štulnami" do podkov.
      V kovárně se pracovalo denně od [/] šesti ráno do osmi večer. v létě se však často začínalo i mnohem dříve, když rolníci před odjezdem na pole potřebovali rychle opravit ráf na kole nebo nabrousit radlici. Za suchého letního počasí se pracovalo často i dlouho do noci, neboť padávaly ráfy z kol. v kovárně se prováděly všechny práce nutné k údržbě zemědělského nářadí a také se vyrábělo. Od ostření radlic, kosířů, oprav na vozech, pluzích, bránách až po úplné kutí vozů nebo jejich částí, zhotovování motyk, seker, pantoků, později i výroba celých pluhů, koleček, železných bran, pospěchů. Vyráběly se zde hřebíky i šrouby nutné k údržbě usedlostí a samozřejmě se zde kovali koně i krávy, což bylo často spojeno s léčením kopyt a předpokládalo to tedy základní zvěrolékařské znalostí kováře.
      Podrobný seznam prací zachycují účetní knihy vedené od 1. světové války, protože mistr Jan Veverka jako místopředseda společenstva kovářů v tehdejším okrese nezapomínal ani na vedení administrativy. Bylo to nutné i proto, že mnozí rolníci nemohli hned zaplatit a tak u poznamenaných "reštů" byly zapsány i "pořádky".
      Už z tohoto krátkého nástinu charakteristiky objektu a v něm prováděných prací je zřejmý význam kovárny pro dřívější život vesnice. Tradice, dochovaná právě v tomto výjimečném případě, kdy mistr Jan Veverka "mistroval" u své kovadli

337

ny přes šedesát roků, umožňuje v kovárně, která bude ve strážnické expozici lidových zemědělských staveb znovu postavena a původně zařízena, postihnout rozsáhlou a důležitou část vývoje lidového zemědělství. Proto je také tomuto objektu věnována i zvýšená péče po stránce dokumentační. Lipovská ko[/]várna je rovněž prvním objektem převezeným do Strážnice, který byl postaven z nepálených cihel. Její převoz do areálu expozice a nové postavení včetně reinstalace interiéru bude zkušebním kamenem pro transfer objektů z obdobného materiálu. Jan Souček[/]

VÝSTAVY

"Malovaný lidový nábytek." [obsah]

Výstava ze sbírek národopisného oddělení HM v Národním muzeu v Praze
      Od 21. července do 10. září 1973 byl v Národním muzeu vystaven výběr hlavních typů a nejkrásnějších kusů českého lidového nábytku ze sbírky národopisného oddělení. k výstavě mimo svou budovu se národopisné muzeum bylo nuceno uchýlit, protože už po několik let není národním podnikem Výstavnictví dokončena úprava jeho vlastního výstavního sálu, což je pro vědecko-osvětovou činnost ústavu podstatná ztráta.
      Ideový záměr, libreto i scénář výstavy vypracovala ředitelka Historického muzea NM dr. Helena Johnová, CSc., která po celá léta [/] svého působení v národopisném muzeu měla lidový nábytek v referátě a vědecky jej zpracovávala. v současné době spravuje tuto sbírku prom. etn. Marek Turnský, který při výstavě s dr. Johnovou spolupracoval. Výtvarného řešení výstavy se ujal ing. arch. Miloš Třeška, plakát navrhl Ludvík Schindler.
      Výstava byla rozčleněna zhruba do tří ideových celků: za prvé představila nejstarší zachovalé kusy česského mobiliáře, dále ukázala přehled typů malovaného nábytku podle českých regionů, a konečně umožnila pohled do české světnice z doby po první třetině 19. století.
      Nejstarším exponátem byla nepolychromovaná, řezbou zdobená židle z roku 1679, velmi starobylé jsou stoly různých typů a konstrukce z [/] tvrdého dřeva, a z malovaných exemplářů truhla z okolí České Lípy z roku 1737.
      Těžištěm výstavy byl přehled nejkrásnějších kusů malovaného nábytku z různých krajů Čech. Byly vytvořeny maloměstskými a později i vesnickými truhláři v průběhu zhruba sto až stopadesáti let, tedy od konce třetiny osmnáctého do počátku poslední třetiny devatenáctého století - někde výroba malovaného nábytku zanikla dříve, jinde se udržoval v oblibě poměrně dlouho, i když po vnější stránce přejímal vzory městského mobiliáře např. tradiční truhly malbou na průčelní stěně předstíraly zásuvkovou komodu. Nejkrásnější výzdobou i nejbohatší jsou doklady malovaného nábytku z Horního Pojizeří a ze severovýchodních Čech vůbec. Jejich malba - obdobně jako tomu bylo na dřevěných stěnách podkrkonošských světniček - je skvostem lidového umění: neomezuje se na bohatý květinový dekor s ptáčky na modře mramorovaném základě, ale známe celou řadu kusů s mistrně provedenými figurálními výplněmi, představujícími především svaté patrony objednavatelů. Ve východních Čechách nemá nábytek tak bohatě rozvinutou plastickou výzdobu a je prostší v siluetě i v malovaném květinovém dekoru, jasně vystupujícím na pozadí charakteristické tmavé zeleni. Pro jižní Čechy se stal typickým velkoryse pojatý rostlinný ornament, především plát

338

kové a tulipánové květy nápadných rozměrů, stylizovaných podle osy v kytice do mohutných váz. Výtvarně významné jsou zejména truhly a skříně z Doudlebska a Prácheňska. Ostrá bílá linka rámuje čtvercová a obdélná pole na almarách, misníkách i truhlách z Rokycanska a Plzeňska, kde ve středu každé výplně bývá bílou barvou konturovaný ptáček. Samozřejmě, toto jsou jen typy nejnápadnější, nábytek se maloval pro lid ve všech krajích Čech a každý z těchto kusů je vzácným dokladem způsobu lidového života v minulosti i projevem osobitého umění vesnických a maloměstských truhlářů a jejich pomocníků.
      Třetí oddíl výstavy tvoří ideálně sestavený lidový interiér ze severovýchodních Čech, který návštěvníkovi umožňuje představu, jak býval nábytek ve světnici uspořádán, protože podle ustálených pravidel se lidový interiér i život v něm podřizoval dlouholeté zkušeností i zvykovým normám.
      Výstava velmi dobře splnila svůj účel: byla uspořádána v době, kdy zájem o lidový nábytek až překvapivě vzrůstá, a vyhověla tak četným přáním milovníků lidového umění i majitelů chalup, toužících rozšířit si vzdělání o lidovém bydlení v minulosti. Za druhé ukázala alespoň výběr z nejvýznamnější a největší sbírky lidového nábytku v Československu, jež pro prostorovou tíseň a uskladnění na několika místech mimo Prahu bohužel nemůže být [/] veřejnosti zpřístupněna. Správa národopisného muzea však doufá, že během tří až pěti let bude moci otevřít trvalou expozici lidového nábytku v krásném prostředí barokního statku a jeho hospodářských budov v Markovicích u Čáslavě, který jí byl za tím účelem přidělen, a který bude od roku 1973 velkým nákladem pro potřeby muzea restaurován a adaptován. Alena Plessingerová

Výstava "Lidová umělecká řemesla" v Českých Budějovicích [obsah]

Ve dnech 1. až 20. srpna 1973 uspořádalo Krajské kulturní středisko v pěkně adaptované místnosti Krajského střediska památkové péče na českobudějovickém Žižkově náměstí zajímavou výstavu z tvorby více než dvaceti autorů. Převládají mezi nimi důchodci, ale účastnili se i tvůrci středního věku a zastoupena byla i generace velmi mladá, což je nadějné a potěšující. Vystavující jsou lidé nejrůznějších povolání - řemeslníci, především kováři, kteří se zdokonalili ve svém řemesle a pozvedli je na stupeň umělecký, nebo cukrář, který zhotovil velmi umně provedené a kdysi tak oblíbené výrobky z perníku, ale především lidé, kteří provozují zájmovou činnost, která nesouvisí s je[/]jich povoláním. Jsou to lékař, učitel, švadlena, studentky, předseda MNV, knihovník, technici, dělníci atp. Výstavu uváděl dobře napsaný text o lidových řemeslnících od referentky pro národopis v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, akad. sochařky Zory Soukupové.
      Když jsme se rozhlédli místností, upoutali nás staří známí: Josef Chvála z Prachatic, podepisující tentokrát svůj historický námět, provedený technikou reliéfu ve dřevě, historizujícím způsobem jako Josef Chwala, ukázal opět své neobyčejné nadání typického insitního umělce, a Marie Husarová, původně dámská krejčová z Křemže, prověřená jako mistryně lidové výroby, vystavila své technicky i výtvarně dokonalé kraslice - doudlebské "straky", malované voskovou reservou. Tutéž techniku uplatňuje i na hedvábných šátcích, jejichž vzory jsou inspirovány motivy tradičních kraslic. Kromě toho tentokrát předvedla i kolekci velmi půvabného lidového, převážně velikonočního pečiva z Křemežska, jehož zapomenutou podobu zvířátek a jiných tvarů vzorně rekonstruovala právě tak jako starobylý doudlebský čepec. z vystavovatelů širší národopisné obci dosud neznámých upoutaly nejvíce kovářské práce, mezi nimiž zvláštním, naivním půvabem vynikal kolorovaný vývěsní štít, představující dva vzpírající se koně se symboly řemesla kovářského a podko

339

vářského, jehož autorem je důchodce Antonín Lehečka z Hradiště u Blatné. Kovář v důchodu, Antonín Tureček z Třeboně, se pochlubil vzorně restaurovanými uměleckými mřížemi i zvonkem; práce z kovu vystavovali i František Prokeš, důchodce z Českých Budějovic, František Čapek, předseda MNV Čimelice, Jiří Zájeda, důchodce z Mirotic a Kamil Bednář, kovář z Pelhřimova; MUDr. Věroslav Pelz vytvořil moderní svícen a jindřichohradecký knihovník Vlad. Holub kompozice ze starých železných předmětů. Několik tvůrců pracuje se dřevem: pensionovaný řidič Karel Farka z Českých Budějovic navazuje na tradici lidového nábytku a pestře, dosti naturalisticky jej maluje. Vyrábí i jeho miniatury, dětské hračky. Ze dřeva umně vyřezává ozdobné příbory a jiné předměty dvacetiletá dělnice Lud. Kubíková z Chvalkova, velikonoční řehtačky a klapačky vyrábí František Ryant, důchodce z Hrazan, jenž používá v Pošumaví kdysi oblíbené, dnes tam už dávno zapomenuté techniky vyřezávání a rytí na ztmavlém podkladě, docíleném zakouřením dřeva, jak ji známe např. z ozdobných dětských dřeváčků z Křemežska. František Havlíček, učitel z Nové Bystřice, vlastnoručně zhotovil dyndy, Josef Svoboda, projektant z Českých Budějovic, vykládaný obraz. Pokus o rekonstrukci želečského kroje ukazuje učitelka v. v. Věra Hervířová z Tábora, [/] ubrus vyšila Anna Brunsteinová, keramiku vytváří Ludmila Tvarohová z Nové Vsi, textil i svícen Josef Šabatka, technik z Českých Budějovic, a chaloupku, kolébku i židličku upekl z perníku, umně zdobeného barevným cukrem, Václav Pavliš z Holubova.
      Výstava, uspořádaná především zásluhou pracovníka Krajského kulturního střediska Radka Chodury, byla vkusně instalována a předměty byly opatřeny jmenovkami. Snad by byl propříště namístě přísnější výběr, aby vedle řemeslně vzorně provedených prací, ať už restaurá[/]torských, nebo umělecky hodnotné samostatné tvorby, se nevyskytovaly sice technicky zručné, avšak banální, nebo zase málo vkusné exponáty, mající jen krok k sklouznutí do oblastí kýče. k tvrdé eliminaci zřejmě nedošlo z toho důvodu, že úkolem této záslužné výstavy bylo nejen ukázat výrobky uměleckých řemeseI, ale především povzbudit mladé lidi k následování. Výstavka měla výtvarně výborný, vtipně stylizovaný černobílý plakát, jehož autorem je Václav Johanus. Alena Plessingerová

340

OBSAH

Studie

Jaroslav Markl: Bulharská hudební folkloristika . . . 253
Jiří Pajer: Zvláštnosti lidové kultury strážnického Dolňácka . . . 265
Anna Rýznarová: Sváteční a obřadní kroj ve Vracově . . . 281

Jubilea

Jaroslav Orel: k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Vladimíra Úlehly . . . 297
Dušan Vlach: k nedožitým osmdesátinám Ladislava Rutteho . . . 298
Karel Fojtík: k padesátinám PhDr. Jaroslava Kramaříka, CSc. . . . 299

Knihy

István Rácz, Finnische Volkskunst (Richard Jeřábek) . . . 301
Sofia Borisovna Rožděstvenskaja, Žilišče rabočich Gorkovskoj oblasti (Karel Fojtík) . . . 304
Gruzinskie narodnye predanija i legendy (Oldřich Sirovátka) . . . 307
M. Tomkiewiczowa - Wl. Tomkiewicz, Dawna Polska w anegdocie (Antonín Satke) . . . 307
Ladislav Stehlík, Dědečku povídej (Josef Bílek) . . . 308
Rudolf Hurt - Bohumil Němeček, Veselí nad Mor. (Jiří Pajer) . . . 308

Konference

Folklór a scéna (Josef Tomeš) . . . 311

Festivaly

Strážnice 1973 (Oldřich Sirovátka) . . . 313
Jubilejní XX. folklórní festival Východná (Josef Tomeš) . . . 318
Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1973" (Josef Tomeš) . . . 323
Okresní folklórní slavnosti - Mníchova Lehota (Josef Tomeš) . . . 325
Dětské Tvrdonice 1973 (Ludmila Fajkusová) . . . 326
Tvrdonice po dvacáté (Jan Souček) . . . 328
Jízda králů a národopisné slavnosti ve Vlčnově (Anna Rýznarová) . . . 329
Dolňácké slavnosti 1973 (Dušan Vlach) . . . 331
Rožnovské slavnosti 1973 (Jan Souček) . . . 332
"U nás na Náchodsku" (Dušan Vlach) . . . 333

Nálezová zpráva

Kovárna z Lipova převezena do expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici (Jan Souček) . . . 335

Výstavy

"Malovaný lidový nábytek" (Alena Plessingerová) . . . 338
Výstava "Lidová umělecká řemesla" v Českých Budějovicích (Alena Plessingerová) . . . 339

Autorem kreseb je Petr Fajkus.