národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1976 - ČÍSLO 3

MUZEA V PŘÍRODĚ A STAVEBNÍ PAMÁTKY [obsah]


      V souvislosti s výstavbou muzeí lidových staveb v přírodě vyvstává řada teoretických problémů, které se naléhavě hlásí o řešení. Dosavadní zkušenosti, jichž se na tomto úseku národopisné a muzejní práce dosáhlo, ukazují, že vedle postupů, které se osvědčily, zůstává řada nejasnosti, které vyžaduji kritického zhodnocení, teoretického propracování i praktického prověření. Jednou z takových otázek je klasifikace památek lidového stavitelství, v níž doposud panuje nejednotnost používaných kritérií i terminologická neujasněnost. Řešení tohoto problému má nejen význam teoretický, ale i praktický. Jinou neméně důležitou, ale zároveň i značně komplikovanou otázkou je pojetí muzeí lidových staveb v přírodě jako formy tezaurace této části našeho kulturního dědictví. Kritické analýzy a propracováni si vyžaduje i dosavadní uplatňování sociálních, estetických, funkčních a jiných aspektů při budování muzeí lidových staveb v přírodě.
      Tyto a další problémy se staly předmětem jednání konference se zahraniční účastí "Muzeum v přírodě jako forma tezaurace staveb[/]ních památek", kterou uspořádalo Valašské muzeum v přírodě a Československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti (MKKK) ve dnech 4.-5. listopadu 1975 v Rožnově pod Radhoštěm. Rožnovské konference byla jednou z akcí, které vycházejí z podnětu Československé sekce MKKK a jež směřují k maximálnímu zapojení etnografů, působících na vysokých školách,. v Československé akademii věd a ve Slovenské akademii věd, v Ústavu lidového umění ve Strážnici, v ústředních i regionálních muzeích, v ústavech státní památkové péče i v jiných institucích, do společného řešení aktuálních teoretických i praktických problémů výzkumu lidové kultury a aplikace dosažených výsledků v konkrétní muzejní a jiné činnosti, mnohdy značného celospolečenského dosahu.
      Pořadatelé konference uvítali iniciativní návrh redakce Národopisných aktualit uveřejnit příspěvky z rožnovského jednání v časopise, který vydává Ústav lidového umění ve Strážnici, jenž se rovněž nemalou měrou zasazuje o hledání nových cest při budování muzeí

169

v přírodě a sám aplikuje nové teoretické poznatky při výstavbě vlastní expozice lidových staveb jihovýchodní Moravy jako součásti areálu Mezinárodního folkloristického festivalu.[/] Díky tomuto pochopení můžeme v poměrně krátké době seznámit s některými myšlenkami rožnovské konference i širší národopisnou obec.
      Václav Frolec

      Im Zusammenhang mit dem Aufbau von Freilichtmuseen für Bauernarchitektur entstehen zahlreiche theoretische Probleme, die dringend eine Lösung erfordern. Die bisheri[n]gen Erfahrungen, die auf diesem Gebiet der ethnographischen und musealen Arbeit erreicht wurden. zeigen, dass neben Verfahren, die sich bewährten, zahlreiche Unklarheiten weiter bestehen, die eine kritische Würdigung, theoretische gründliche Bearbeitung und praktische Überprüfung gebieten. Eine dieser Fragen ist die Klassifikation von Denkmälern der Bauernarchitektur, bei der bisher Uneinheitlichkeit der verwendeten Kriterien sowie terminologische Ungeklärtheit herrscht. Die Lösung dieses Problems hat nicht nur theoretische, sondern auch praktische Bedeutung. Eine andere, nicht minder wichtige, zugleich aber auch ziemlich komplizierte Frage ist die Auffassung der Freilichtmuseen für Bauernarchitektur als Thesaurierungsform dieses Teiles unseres Kulturvermächtnisses. Eine kritische Analyse und gründliche Bearbeitung er fordert auch die bisherige Anwendung sozialer, ästhetischer, funktioneller und sonstiger Aspekte beim Aufbau solcher Freilichtmuseen für Bauernarchitektur.
      Diese und weitere Probleme bildeten den Verhandlungsgegenstand einer Konferenz unter internationaler Beteiligung, die das Walachische Freilichtmuseum und die Tschechoslowakische Sektion der Internationalen Kommission für das Studium der Volkskultur im Karpatengebiet in der Zeit vom 4.-5. November 1975 in Rožnov pod Radhoštěm unter dem Titel "Das Freilichtmuseum als Thesaurierungsform von Baudenkmälern" veranstalteten.[/] Die Konferenz in Rožnov war eine jener Aktionen, die der Anregung der Tschechoslowakischen Sektion der Internationalen Kom[m]ission für das Studium der Volkskultur im Karpatengebiet entspringen und die eine gröss[t]mögliche Einbeziehung an den Hochschulen, bei der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften und bei der Slowakischen Akademie der Wissenschaften, beim Institut für Volkskunst in Strážnice, in den Zentral - und Regionalmuseen, in den Instituten für staatlichen Denkmalschutz und auch in anderen Institutionen tätigen Ethnographen in eine gemeinsame Lösung aktueller theoretischer und praktischer Probleme der Erforschung der Volkskultur und Applikation der erreichten Ergebnisse in der konkreten Musealtätigkeit bezwecken, die vielfach beträchtliche Bedeutung für die gesamte Gesellschaft haben.
      Die Veranstalter dieser Konferenz begrüssten den Initiativantrag der Redaktion der Zeitschrift Národopisné aktuality, die Beiträge der Verhandlungen in Rožnov in jener Zeitschrift zu veröffentlichen, die das Institut für Volkskunst in Strážnice herausgibt, das gleichfalls sich in nicht geringem Masse für die Suche nach neuen Wegen beim Aufbau von Freilichtmuseen einsetzt und selbst neue theoretische Erkenntnisse beim Aufbau seiner eigenen Exposition von Bauernbauten Südostmährens als Bestandteil des Areals des Internationalen Folklore-Festivals appliziert. Dank diesem Verständnis können wir in verhältnismässig kurzer Zeit über einige Gedanken der Konferenz von Rožnov auch die breitere volkskundliche Gemeinde informieren.

170

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3

ZÁKLADNÍ PROBLÉMY KLASIFIKACE LIDOVÉHO DOMU [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie střední., východní a jihovýchodní Evropy Univerzity J. E. Purkyně, Brno
      Tvarová a výtvarná bohatost naší lidové architektury vzbuzuje pozornost národopisců už od druhé poloviny 19. století. Do tohoto období spadají také první pokusy o zaznamenání a vědecké zhodnocení této složky lidové kultury hmotné. "Nebude druhého národa", píše umělecký historik Václav Mencl - "jehož lidová architektura je výtvarně tak bohatá, jako národa našeho. Kolik krajových oblastí, tolik je u nás různých typů domu i jeho článků, štítu, střechy a stěny, ba i druhů stavebního materiálu, od neklidných staveb hrázděných na západě Čech až po těžké, mlčenlivé a blokové sruby staveb východoslovenských. Rozestřeny krajově vedle sebe leží před námi dosud téměř souvislé typologické skupiny československého selského domu, ve své úplnosti roztrhány teprve druhou polovici minulého věku."1) Regionální členění lidové architektury, které Mencl naznačuje, je závažným problémem teoretickým i praktickým.
      Pročítáme-li literaturu o lidovém stavitelství, velmi často se tu setkáváme s pojmem " typ",[/]jehož se používá v nejrůznějších významech a souvislostech. Otázka neujasněnosti a neustálenosti terminologie používané při studiu stavebních projevů je natolik důležitá, že se jí bude třeba systematicky zabývat. v národopise se můžeme stejně jako v jiných společenských vědách dohodnout na tom, který pojem pro který jev je vhodné používat, které z hraničních případů zahrnout do rozsahu nějakého pojmu a které ne. Takové dohody mohou odstranit nedorozumění ve vzájemném styku specialistů daného oboru.2)
      Snahy po vymezení typů jsou ve společenských vědách spojeny s rozvojem komparatistiky v 19. století.3) Samo pojetí typu není jednotné. Pojem označující určitý "typ" vymezuje zpravidla nějaký jev, vlastnost nebo konfiguraci jevů či vlastností sledovaných předmětů, událostí či procesů, jež jsou z určitých hledisek. uznány za tak důležité, že zasluhují zvláštní pozornost. Při výstavbě takových typologií se používají různá kritéria, například statistická obecnost nebo častý výskyt konfigurace vlast

171

ností, které uznáme za definující daný "typ", a vzácnost těch, kterým typičnost nepřiznáme.4) Někdy se ve vědě definují "typy" tak, že se abstrahuje od statistických četností jejich výskytu a v úvahu se berou pouze jiná hlediska teoretické nebo i společenskopraktické povahy. v architektuře, jak se můžeme dočíst v encyklopedických příručkách, se typem rozumí "vícekrát opakovaná forma, v určitém rozmezí časovém a místním více méně ustálená a násobenou zkušeností osvědčená".5) Typem se může stát architektonický článek, konstrukce, půdorysný rozvrh, celkové prostorové uspořádání atd. v tomto významu se s pojetím typu setkáváme nejčastěji i při studiu lidového domu.
      Častým kritériem při klasifikaci lidového domu bývá stavební materiál, který do značné míry poznamenával a udával osobitý vzhled venkovských staveb.6) České země a Slovensko patří v rámci evropského lidového stavitelství po této stránce k středoevropských územím, která předělují severoevropské pásmo dřevěných staveb a kamenné architektury jižní Evropy. Zatím co v alpských zemích se vyskytují vedle sebe (a často i v kombinaci) především dřevo a kámen,7) na našem území je to především dřevo, hlína a v menší míře též kámen.
      Dalším východiskem při stanovení domových typů a jejich regionálního rozšíření bývá půdorys domu, u něhož jsou podle Viléma Pražáka nejlépe zjistitelné nejen kulturní a etnické složky, nýbrž i dané podmínky hospodářskosociální, výrobní a provozní.8) Při této klasifikaci se vychází jednak z půdorysné dispozice[/] domu, tedy z prostorových vztahů, jejichž základní formy jsou u tradičního domu na našem území dvojdílné a trojdílné a které se staly také východiskem pro členění víceprostorová s různými místními odchylkami. a zvláštnostmi. Sledujeme-li vývoj základních půdorysných typů domů dvojdílných a trojdílných s jejich variantami v širším evropském kontextu, zjišťujeme, že pro ně nacházíme etnografické paralely nejen v převážné části středoevropských etnických území, ale rovněž jinde v Evropě. Rozdíly, které pozorujeme u dvojdílných a trojdílných domů v celém tomto rozsáhlém prostoru, spočívají v několika základních aspektech, jež jsou z hlediska typologie velmi důležité.
      Půdorysná skladba lidového domu v našich zemích je založena na příčném členění, u něhož je vchod orientován v okapové (delší) stěně obydlí; tak je tomu u domů s okapovou i štítovou zástavbou. Toto řešení je běžné i v jiných středoevropských zemích a vyskytuje se rovněž jinde v Evropě. Od něho se odlišuje dělení domu v podélné ose se vstupem ve štítové stěně, jehož významným představitelem byl už řecký megaron a s nímž se setkáváme v recentních dokladech u zemnic v bulharském Podunají, u nadzemních domů v Strandži, v Řecku aj. '
      Při klasifikaci domové dispozice je nutno brát v úvahu i charakter půdorysné kompozice. v Čechách, na Moravě a v převážné části Slovenska maji trojdílné domy symetrický půdorys: vstupní síň leží uprostřed půdorysné skladby a z ní vedou dveře po jedné straně do jizby a po straně druhé do hospodářského pro

172

storu (komory nebo chléva) . Jde o tentýž princip, který známe také z Polska, Maďarska, Rakouska, Bavorska, středního Německa, Švýcarska a jenž se vyskytuje rovněž v severní, jihozápadní a východní Evropě. Asymetrický půdorys, u něhož vstupní síň je situována na okraj domu a za ní pak následují (v příčné nebo podélné ose) jizba a komora, máme doložen ve slovenském Zamaguří, kam zřejmě pronikl z polského území, kde má asymetrický půdorys početnější zastoupení. Typickým znakem půdorysné skladby lidového domu na československém státním území je tedy průčelní řazení místností, symetrický charakter trojdílného typu domu a umístění hlavního vchodu do síně. v jiných částech Evropy, jako v okolí Blatenského jezera a v jižní Baranyi v Maďarsku, ve Vojvodině, Slavonii a Kosovu v Jugoslávii, v Rumunsku, Albánii a Řecku, známe i jiný princip: jednotlivé domové místnosti mají samostatné vchody ze dvora, které jsou chráněny před nepohodou i sluncem zástřeším, situovaným podél okapové stěny domu.
      V evropském měřítku došlo ke vzniku i dalších znaků, které diferencují lidový dům ve větších geografických celcích. Jedním z nich je historicko-vývojový charakter vstupního prostoru, jeho označení a funkce. Vstupní místností lidového domu v českých zemích a na Slovensku je síň (pitvor, prikleť apod.), která z historicko-vývojového hlediska představuje místnost druhotní. Vyznačuje se tím, že původně neměla žádné topeniště. Hlavní místností domu byla jizba, vybavená ohništěm a pecí. Ta je z historicko-vývojového hlediska jádrem do[/]mu. Lidový dům na našem území se po této stránce přiřazuje k Polsku, Maďarsku, západnímu Rumunsku, východoslovanským a severoevropským územím. Jiný charakter má pak vstupní místnost na značné části jihovýchodní Evropy (Bulharsko, Srbsko, Slavonie, Kosovo, Metochija, Bosna, Hercegovina, Makedonie aj.). Nese název odpovídající českému výrazu "dům"; představuje základní buňku a také nejstarší část zdejšího obydlí. Je to vždy místnost hlavní, vybavená topeništěm. Ne zcela jasná zůstává otázka charakteru vstupního prostoru na území jihozápadní Evropy a místy ve středoevropských oblastech.
      Pod vlivem prací Bruna Schiera se v posledních desetiletích bere ve středoevropském bádání jako kritérium pro stanovení domových typů funkce třetí hospodářské místnosti trojdílného domu. Domy s komorou vedle síně se označují jako komorový typ, pro obydlí, u něhož třetí prostor slouží jako chlév, se používá termínu chlévový typ. Pro oba typy je příznačné, že hospodářský prostor domu je přístupný dveřmi ze sině (u chlévového domu zároveň i vchodem zvenku) . U nás věnoval této otázce největší pozornost Vilém Pražák, který uvedené půdorysné typy domu spojuje se třemi základními osídlovacími epochami československého státního území.9)
      Někteří autoři vycházejí ve svých typologiích lidového domu i z dalších kritérií: druhu hlavního prostoru (např. halový typ domu), vertikálního členění (přízemní a patrový typ domu), otopného systému (jednotopenišťový typ domu; časté např. v typologii bulharského do

173

mu),10) osobitostí střešní konstrukce (sochový typ domu),11) tvaru střechy (dosti časté kritérium při klasifikaci domových typů u mimoevropských národů Sovětského svazu)12) atd. Podobnou typologii by bylo možno provést z hledisek sociálních (velkorodinný typ domu) i jiných.
      Chápeme-li v etnografii dům jako jeden z elementů kultury, u nichž lze sledovat kulturně historické a kulturně geografické vztahy a v nichž se s velkou úplností odráží sociální, ekonomický i ideologický život rodiny, pak je nutno při stanovení domových typů přihlédnout k více okolnostem, než je tomu při jedno stranném vymezování typů jen podle některého z uvedených znaků. Už Rudolf Meringer správně postihl, že typ je vždy sumou jednotlivostí, které odlišují jednu domovou formu od druhé; tedy vždy něco relativního.13) Správnost této teze potvrzují i doposud jen dílčí výsledky etnokartografického studia, které ukazují, že hranice rozšíření typických domových prvků se někdy dosti přibližují, jindy výrazně liší. v našich poměrech stojí k sobě nejblíže pásma hliněných domů, doškové krytiny, valbové střechy, okapové zástavby a výskytu blokového výstupku před domovým vchodem (typu slováckého žúdra a hanáckého žudru), které zaujímají staré rovinné sídelní oblasti na Moravě a na Slovensku. v horských, později kolonizovaných krajích, se dostávají do souvislosti roubené domy se sedlovou střechou pokrytou převážně šindelem a s převažující štítovou zástavbou.14) z toho vyplývá, že typologie založená pouze na některém znaku, je zužující a nepřes[/]ná. Je nezbytné, aby se bral v úvahu souhrn celé řady nejvíce charakteristických domových znaků,15) jako je půdorys, stavební materiál, vertikální členění domu, tvar střechy aj. Jen na základě takového všestranného zhodnocení domu a zjištění jeho charakteristických zvláštnosti je možno vymezit jednotlivé typy a jejich varianty.16)
      Při vymezování domových typů jde vždy o vědeckou abstrakci, pro níž je podle našeho soudu nutno přihlédnout k širším kulturně historickým, kulturně geografickým a jiným souvislostem. Proto by se mělo pojmu "typ" používat pro komplex zvláštností, které odlišují a zároveň spojují domové formy na větších územích, která zpravidla také tvoří osobité kulturní zóny, od nichž lze odvodit i označení jednotlivých typů. Ve středoevropských poměrech jde především o typ domu panonského, karpatského, alpského, hrázděného domu středoevropského a domu východosudetského. Tato otázka, úzce související s obecnými kulturními proudy a kulturními sférami, by si zasloužila rozpracování v celoevropském měřítku a upřesnění v rámcích státních a národních.
      V rámci základních typů lze vydělit jejich místní varianty, pro něž bude podle našeho mínění vhodné používat označení "lokální dobové formy lidového domu". v názvu se odráží nejen menší geografická rozloha těchto dobových forem, ale i časové hledisko, které se v dosavadních vyděleních regionálních zvláštností lidového domu většinou nebere v úvahu; řečeno jinak, nerespektuje se dobová podmíněnost a proměnlivost stavebních projevů a ne

174

kriticky se staví vedle sebe domové formy různého stáří. Postřehl to už před dvaceti lety Jaroslav Kramařík, když napsal: "Je třeba... zabývat se otázkou t.zv. dobových typů, a to nejen na území malém, ale na území celého národa. s tohoto hlediska je potřeba revidovat vulgární rozdělení českého domu na t.zv. regionální typy, kterého se dosud užívá naprosto nekriticky. Často se pak stává, že pro jeden kraj se prohlašuje jako typická stavba z konce 18. století, pro druhý z polovice 19. a pro jiný třeba zase zachovaná stavba ze 17. století. Není sporu o tom., že existuje a existovala v určitých krajích silná, krásná tradice lidového stavitelství, že často tato tradice trvá do nejnovější doby, ale žádná tradice nebyla by tradicí, kdyby nepřijímala do sebe to silné nové, po čem lid touží..."17) v podobném smyslu hodnotí dosavadní pokusy o klasifikaci regionálních forem lidového domu Vilém Pražák.18) Zkušenosti ukazují, že kulturní hodnoty mají velmi různou pohyblivost v prostoru; nové stavební zvyklosti pronikají rychle přes státní a jazykové hranice, sklon a konstrukce střechy domu často zůstávají, zatímco krytina se mění, poměrně stabilním prvkem se jeví půdorys, kdežto stavební materiál prodělává proměny apod.19) v některých oblastech si lidový dům udržuje po staletí základní charakteristické znaky, jinde prochází revoluční přeměnou, jež má za následek celkovou změnu jeho formy. Nestejný hospodářský, společenský a kulturní vývoj na jednotlivých územích pak způsobuje, že ve stejném časovém rozmezí je třeba brát při vymezování lokálních domových forem[/] v úvahu dvě vrstvy, z nichž jedna reprezentuje starší, doznívající stav, a druhá novoty, jež mají schopnost a předpoklady svého dalšího rozvoje.
      Stanovení lokálních dobových forem lidového domu není snadné. Narážíme tu na nejednotnost kritérií, která jsme nuceni při této teoretické abstrakci akceptovat. Vycházíme přitom především ze zvláštností, jimiž se dům v jedné oblasti odlišuje od domu v oblasti druhé. Každá lokální dobová forma lidového domu je tedy jakýmsi souborem stavebních, architektonických a výtvarných prvků (místy mohou přistupovat ještě zřetele sociální), z nichž některé se vyskytují na více místech, jiné jsou úzce lokálně omezeny a dodávají architektuře krajového koloritu. Vzhledem k vývojové složitosti kulturního organismu, jakým je lidový dům, je třeba si všímat především projevů, které se v daném období nejčastěji v regionu vy-skytují.20) Jako nejvhodnější časový úsek pro vymezení lokálních forem lidového domu se v českých zemích a na Slovensku ukazuje konec 19. století a počátek 20. století, z něhož se dochoval dostatek památek a bylo shromážděno tolik údajů, že je možno na jejich základě odlišit prvky pro dané období typické od projevů odumírajících nebo náhodně se vyskytujících. Ze sociálního hlediska jde především o domy středních rolnických vrstev, které byly v našich zemích nositeli typických regionálních projevů.
      Hranice mezi domovými typy i jejich variantami - lokálními dobovými formami - nejsou ostré. Naopak mezi nimi vznikají smíšená pás

175

ma,21) v nichž se vzájemně prolínají stavební prvky sousedících kulturních oblastí. Tato přechodná území, jejichž rozsah dosahuje někdy šířky i několika desítek kilometrů, mají dynamický časově podmíněný charakter a jejich hranice se mění s celkovým vývojem lidového stavitelství.
      V našem příspěvku jsme se mohli zaměřit jen na některé dílčí, podle našeho názoru však zásadní otázky, které vyvstávají v souvislosti s typologií lidového domu. Stranou zůstala taková neméně důležitá otázka, jako je doba vzniku regionálních zvláštností v lidovém domě, a další. Řešení těchto problémů je úzce[/] spojeno nejen s historickým studiem, ale zejména s etnokartografickým výzkumem, který může přinést až nečekané výsledky. Současné historicky orientované bádání o lidovém domě, jak se svého času vyjádřil Sigismund Erixon,22) bojuje ve zvláště vysokém stupni s geografickými problémy. Hledá vnitřní vztahy mezi jevy v ohraničených územích a současně sleduje vztahy mezi člověkem a věcmi, mezi územím a mentalitou lidu. A to je také hlavním úkolem lokálních výzkumů, na něž se soustřeďuje naše společné úsilí a které má nemalý význam i pro praktickou činnost v oblasti památkové péče a výstavby muzeí lidové architektury.[/]

Poznámky
1.
      MENCL, V.: Lidová architektura. Zprávy památkové péče 9, 1949, s. 1.
2.
      NOWAK, St.: Metodologie sociologických výzkumů. Praha 1975, s. 91-92.
3.
      MAŁKOWSKA, K.: Uwagi o modelu. Etnografia Polska 13, 1969, s. 17.
4.
      NOWAK, St.: c. d., s. 112-113.
5.
      SYROVÝ, B.: Architektura. Praha 1973, s. 301.
6.
      Stavební materiál se např. stal východiskem Vydrovy klasifikace lidové architektury na Slovensku ( J. Vydra, Ľudová architektúra na Slovensku. Bratislava 1958).
7.
      WEISS, R.: Hauser und Landschaften der Schweiz. Erlenbach-Zürich-Stuttgart 1959, s. 35-41.
8.
      PRAŽÁK, V.: k problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu. Československá etnografie 6., 1958, s. 225-226.[/]
9.
      Zhodnocení tohoto přístupu viz FROLEC, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974, s. 34-35.
10.
      KOŽUCHAROV, G.: Bălgarskata kăšta prez pet stoletija. Sofia 1967, s. 85-89; srov. GERAMB, V. von: Die Feuerstätten des volkstümlichen Hauses in Öster­ reich-Ungarn. Wörter und Sachen 3, 1912, s. 1.
11.
      Srov. MJARTAN, J.: Posledné sochové domy na južnom Slovensku. In: Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku. Bratislava 1963, s. 89-140.
12.
      Srov. KOBYČEV, V. P. - ROBAKIDZE, A. I.: Osnovnyje tipologii i kartografirovanija žilišča narodov Kavkaza. Sovetskaja etnografija 1967, č. 2, s. 26-41.
13.
      MERlNGER, R.: Studien zur germanichen Volkskunde III. Mittheilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 25, 1895, s. 67-68; srov. BROCKMANN-JEROSCH, H.: Schweizer Bauernhaus. Bern

176

1933, s. 75-76; HÄHNEL, J.: Zur Metodik der hauskundlichen Gefüge forschung. Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde 16, 1969, s. 53-54.
14.
      FROLEC, V.: Lidová architektura, s. 282-283.
15.
      LEVIN, M. T. - ČEBOKSAROV, N. N.: Chozjajstvennokul'turnyje tipy i istoriko-etnografičeskije oblasti. Sovetskaja etnografija 1955, č. 4, s. 4.
16.
      KOBYČEV, V. P. - ROBAKIDZE, A. I.: Osnovnyje tipologii, s. 33-34.
17.
      KRAMAŘÍK, J.: Stavební poměry na chodské vesnici v 30. a 40. letech 19. století. Československá ethnografie 1, 1953, s. 151.[/]
18.
      PRAŽÁK, V.: k problematice základních půdorysných typů, s. 224.
19.
      WEISS, R.: Hauser und Landschaften, s. 33.
20.
      FROLEC, V.: Lidová architektura, s. 284.
21.
      Srov. PESSLER, W.: Das altsächsische Bauernhaus in seiner geographischen Verbreitung. Braunschweig 1906, s. 21; KLAAR, A.: Die Mischzonen in den Hauslandschaften. In: Volkskunde und Volkskultur. Wien 1968, s. 215.
22.
      ERlXON, S.: Geschichte und heutige Aufgaben der Bauernhausforschung. In: E. O. Thiele, Haus und Hof im nordischen Raum, 2. Band. Berlin-Leipzig 1937, s. 20.

GRUNDLEGENDE PROBLEME DER KLASSIFIKATION DES BAUERNHAUSES
Resümee

      Die Bestrebungen nach Definition von Typen sind in den Gesellschaftswissenschaften mit der Entwicklung der Komparatistik im 19. Jahrhundert verknüpft. Schon der Begriff des Typs an sich ist nicht einheitlich. Wenn wir in der Ethnographie das Haus als eines der Kulturelemente auffassen, bei denen man die kulturgeschichtlichen und kulturgeographischen Beziehungen verfolgen kann und in denen sich mit grosser Vollständigkeit das soziale, ökonomische und ideologische Familienleben wider spiegelt, muss man bei der Feststellung der Haustypen mehrere Umstände berücksichtigen. Daher sollte man den Begriff "Typ" für einen Komplex von Besonderheiten verwenden, die die Hausformen auf grösseren Territorien voneinander unterscheiden und. zugleich verbinden, wobei diese Territorien in der Regel auch eigenständige Kulturzonen bilden, von denen man auch die Bezeichnung der einzelnen Typen ableiten kann (Typ des pannonischen, karpatischen, alpenländischen, mediterranen Hauses usw.). Bei der Klassifikation ist der Komplex einer ganzen Reihe charakteristisch[est]er Hausmerkmale in Erwägung zu ziehen, wie Grundriss,[/] Baumaterial, vertikale Hausgliederung, Dach form u.a. Nur aufgrund einer solchen allseitigen Wertung des Hauses und aufgrund der Feststellung seiner charakteristischen Besonderheiten lassen sich die einzelnen Typen und ihre Varianten abgrenzen.
      Im Rahmen der grundlegenden Typen kann man deren Varianten unterteilen, für die der Autor die Bezeichnung "lokale Zeit formen des Bauernhauses" zur Verwendung vorschlägt. In dieser Bezeichnung findet nicht nur die kleinere geographische Ausdehnung dieser Zeitformen, sondern auch der Zeitaspekt einen Niederschlag, der bei den bisherigen Unterteilungen der regionalen Besonderheiten des Bauernhauses grösstenteils nicht berücksichtigt wird; anders gesagt, die zeitliche Bedingtheit und Variabilität der baulichen Äusserungen wird nicht respektiert und verschieden alte Hausformen werden unkritisch nebeneinander gestellt. Der Autor verweist auch au f die Notwendigkeit des Studiums der Entstehungszeit der regionalen Besonderheiten im Bauernhaus sowie auf die Notwendigkeit der Verfolgung weiterer ähnlicher Probleme.
      Übersetzung: A. Hubala

177

Náves s rybníkem. Jeníkov, okr. Chrudim. Foto V. Frolec 1973.

178

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3

MUZEUM v PŘÍRODĚ JAKO FORMA TEZAURACE PAMÁTEK LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ [obsah]


      JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Domnívám se, že v současné době již není třeba dokazovat, že jedinou formou záchrany hodnot lidového stavitelství a architektury je přesun těchto objektů do majetku a správy k tomu zřízených odborných státních institucí. Trpké zkušenosti posledních 15 let, po jejichž dobu byly realizovány naše zákony o památkách a o muzeích a galeriích, staví před nás problém existence památek lidového stavitelství jako etnografického pramene. Každý národ si snaží uchovat všechny doklady o své existenci a o své kultuře v archívech, knihovnách, muzeích a galeriích. Každá forma těchto dokladů má tedy zvláštní odbornou instituci zabezpečující jejich tezauraci pro budoucnost. Nejslabším článkem tohoto systému jsou právě památky lidového stavitelství a architektury, které sice v některých regionech maji zvláštní instituce pro jejich uchování - muzea v přírodě - ale nemají tuto tezaurační formu uzákoněnu. My etnografové si uvědomujeme, že za dalších 10 let nebudeme moci studovat lidovou architekturu v terénu z pramenů hmotných. Je proto[/] třeba, abychom napomohli realizaci takové tezaurační formy, která by dokázala uchovat všechny hodnoty našich staveb. Dnes se setkáváme s různými pokusy jak tyto soubory hodnot zachovat. jsou to jednak muzea v přírodě a jednak památkové rezervace, nebo kombinace obou forem. Naše Valašské muzeum patří k institucím, které mají již tradici v této práci. a některé pozitivní výsledky. Známe však řadu pokusů o uchování lidového stavitelství jiným způsobem. z našeho hlediska je prospěšná záchrana každé památky, z vlastní zkušenosti však víme, že ne každé zachraňování přineslo požadované výsledky. Každá stavba, byť i unikátní, ztrácí mnoho ze své sdělovací schopnosti jak při změně prostředí in situ, tak při přenesení do muzea v přírodě (zůstává-li jako soliter) bez rekonstrukce svého historického prostředí. První podmínkou pro tezauraci základních prařnenů lidového stavitelství tedy bude úplnost hospodářsko - urbanistických celků i za cenu rekonstrukce jejich nedochovaných částí. Každá rekonstrukce vyžaduje pochopitelně dosta

179

tečný pramenný materiál, který může prokázat její oprávněnost. Kde tento materiál není, nelze ani rekonstruovat jen pomocí historických paralel, eklektivní metodou, nebo dokonce tvorbou nějakých reminiscencí na lidovou tradici.
      Je-li do tezauračního celku zahrnuto vice usedlostí, je třeba úměrně rozšířit i princip hospodářské jednotky na osadu, vesnici, nebo širší areál několika vesnic, městečka, jak je například připravován ve Valašském muzeu v přírodě. Nejde jen o prosté urbanistické vyjádření vztahů přírodních, hospodářských, sociálních a politických. Je třeba vytvořit soubor jednotlivých prostředí tak, aby bylo možné obnovit jejich funkci. Každá stylizace i v detailech snižuje pramenné hodnoty přenášených objektů.
      Vazba na přírodní podmínky, na krajinu, nedovoluje kumulovat rozsáhlejší sbírky staveb z více odlišných regionů. Pro zachování pramenné průkaznosti nejlépe vyhovuji regionální muzea v přírodě, ve kterých lze bezpečně udržet jak tradiční charakter historické krajiny, tak dostatečnou reprezentaci základních forem životního prostředí minulosti. Dostáváme se tak k problému vybudování takových sbírek lidových staveb, které by .byly spolehlivou reprezentací všeho pramenného materiálu, jenž je ještě dnes k dispozici. Je to míněno v celokarpatském měřítku. Domnívám se, že tuto otázku by si měla klást právě naše subkomise a také na její půdě by se měly řešit odborné problémy výběru a zastoupení jednotlivých forem v různých tezauračních celcích. Výběr objektů bývá předmětem řešení vědeckých studií, ovšem jen z hlediska jednotlivých muzeí,[/] jednotlivých regionů. z hlediska našeho, z hlediska uchování všech pramenů lidového stavitelství v Karpatech, nalezneme jistě mnoho bílých míst, jejichž materiál nebude nikde zachován. Těžiště problematiky lidového stavitelství se na našich pracovištích stále více přesouvá od řešení regionálních k širším celkem, kon

Kovárna z Lutoniny ve Valašském muzeu v přírodě. Rožnov pod Radhoštěm, okr. Vsetín. Foto B. Přikryl.

180

taktovým zónám, k interetnickým vztahům. v severozápadních Karpatech lze například teoretické řešení některých problémů doložit již dnes konkrétními prameny z muzeí v přírodě v Rožnově, Chorzówie u Katovic, Lipowcu u Osvětimi, Gór. Zubrzycy a Brestové na Oravě a vybranými objekty pro kysucké muzeum ve Vychilovce. Výstavba muzeí v přírodě velmi nákladnou záležitostí a obvykle musím odborné nároky podřizovat podmínkám hospodářským. Lze namítnout, že například na Slovensku bude problém úplného zastoupení řešen celonárodním Muzeem slovenské dědiny v Martině: Domnívám se však, že toto muzeum bude jiného typu, neboť krajinné přírodní omezení a příliš skromný výběr objektů z jednotlivých regionů budou vždy překážkou při vytváření organických celků historického životního pro[/]

Váhová studna ve Valašském muzeu v přírodě.
Rožnov pod Radhoštěm, okr. Vsetín. Foto B. Přikryl.

středí. Nicméně jeho vybudování bude nejmohutnějším příspěvkem do sbírky tezaurovanýclt nemovitých etnografických pramenů, byť i takto omezených. Jinde pak bude možné využít stávajících muzeí v přírodě pro záchranu dalších objektů. z uvedeného tedy vyplývá potřeba soustavy regionálních muzeí v přírodě, které by byly schopny v celých Karpatech tezaurovat základní pramenný materiál lidových staveb a všeho, co s nimi souvisí. Řešitelé výběru objektů - autoři sbírek nemovitostí - by pak měli pravidelně mezi sebou konzultovat, a to nejen na půdě českých a slovenských regionů, ale také polských, ukrajinských a dalších. Tolik ke vnější stránce reprezentace.
      Vlastní reprezentace jednotlivých forem lidového stavitelství je v různých případech různě pojímaná. Nemáme ani jednotná typologická kritéria. Regionální omezení badatelské práce přeceňovalo kritéria geografická. Teprve srovnáváním materiálu větších území v kontextu historického vývoje můžeme zjistit, že tzv. typy, vázané pouze na jednotlivé lokality, nejsou schopny plně vymezit zkoumaný jev, že existují pouze různé prvky různé vázané na rozdílné oblasti, které nemusí souhlasit s doposud vymezenými etnografickými regiony. Je to problematika značně složitá, přesnost jejího řešení vždy záleží na množství a kvalitě pramenů. Chceme-li najít reprezentaci např. pro údobí poloviny 19. stol., pak je třeba vědět, zda se z tohoto období zachoval tak velký počet objektů, abychom z něho mohli získat pravdivou představu o celkové situaci dobové výstavby. Měli bychom vybrat ty formy, které byly

181

v polovině 19. stol. nejrozšířenější u různých společenských skupin, jejichž životní prostředí chceme rekonstruovat. Máme-li pro takovýto metodický postup dostatek materiálu, pak můžeme zužováním reprezentační skupiny prohlubovat znalosti o prostředí a vybrat třeba i jediný celek, jehož reprezentační schopnost bude vědecky dokázaná. Přitom však veškerý dostupný pramenný materiál budeme dokumentovat pro sbírku dokladů, které reprezentaci v budoucnosti potvrdí.
      Při vytvářeni sbírky lidových staveb dochází k postupu zcela opačnému nežli je běžný při získávání tradičních movitých sbírkových předmětů. U staveb je třeba nejprve dospět k vědeckému poznání, odhalit plnou informační kapacitu předmětu, vyřešit jeho funkční vztahy k expozičnímu celku a až potom jej přenést do muzea. Tyto vztahy k ostatním objektům a ostatním komponentům životního prostředí vůbec patři rovněž mezi základní vlastnosti, které je třeba uchovat. Jsou to hodnoty vytvořené staletou civilizační tvorbou krajiny ve smyslu širším a ve zužujícím se pohledu dospíváme až k exponátům dokládajícím tradiční hospodaření jedince. Problémy výběru pracovních nástrojů pro takovouto expozici jsou nám jasné. Máme však zájem také na tom, aby se nám uchovaly i takové jevy, které podléhají neustále reprodukční proměně - například archaické zemědělské plodiny - a to nikoliv jako laboratorní vzorky, ale ve své živé podobě a vazbě na exponovanou usedlost. Pochopitelně realizace takového úkolu vyžaduje též odbornou práci biologa, a to zcela podobně, jako[/] vyžaduje hmota staveb odborné regenerační zásahy za pomoci moderní techniky. Ve Valašském muzeu se pokoušíme o dosažení takových forem, aby bylo možné trvale uchovávat tyto jevy v co nejbohatší kompletnosti. Salašnické hospodářství, pěstování pohanky, křibice, beru aj. plodin neprovádíme pro atraktivní zvýšení zájmu návštěvníků, ale pro dosažení optimální rekonstrukce životního prostřelí a jeho uchování ve své funkční kompletnosti.
      V pojetí tezaurace jevů proměnlivých a dočasných (byť i trvale opakovaných) můžeme zacházet i za hranici hmotných dokladů. U nás je dnes obvyklé, že se různé výrazné akce tradičního vesnického života (zejména folklórní projevy) předvádějí na jevišti. Prostředí muzea v přírodě však umožňuje zcela vědeckými metodami rekonstruovat některé činnosti, ať to

Shluk chalup ve Valašském muzeu v přírodě.
Rožnov pod Radhoštěm, okr. Vsetín. Foto B. Přikryl.

182

jsou práce v domácnosti (příprava pokrmů, péče o rodinu), výrobní technologie nebo i zvykoslovné projevy a některé úseky života rodinného. v současné době ještě lze tyto rekonstrukce provádět prostřednictvím posledních přímých nositelů tradice, ovšem pro budoucnost bude nutné vytvořit takové podmínky, abychom mohli tyto znalosti a zkušenosti uplatňovat v opakované činnosti. v roce 1975 jsme podnikli tři experimenty. Vybrali jsme v terénu přes 20 dobrých informátorek o lidové stravě. Ty připravily v našich expozicích přes 80 různých tradičních pokrmů. Dále uhlíři z Držkové v muzeu postavili milíř a vypálili dřevěné uhlí. První srpnovou neděli jsme uspořádali jarmak tradičního zboží s povozy, rekonstruovanými stánky podle ikonografických pramenů, s inscenaci měšťanské společnosti z konce 19. stol. včetně jarmarečních písní apod. Nelze tyto akce považovat jen za atrakce, neboť každá z rekonstrukcí nám přinesla řadu zkušeností, nových poznatků, které dobové záznamy ani současní informátoři nepovažovali za důležité sdělit. Tyto problémy jsou sice okrajové, ale musíme si je uvědomovat proto, abychom je měli na zřeteli již při prvních krocích budování muzea v přírodě a neznemožnili si cestu k jejich řešení. Mnohým z nás obvykle vědecká skepse brání v nabytí odvahy rekonstruovat málo známý jev. Proč bychom měli zavírat oči před metodami dávno vyzkoušenými v zahraničí a často i v podmínkách skromnějších. Snad je to tím, že u nás došlo k mnohem větším přesunům kulturních hodnot náhlým zánikem tradičních[/] jevů, k přerušení kontinuity a nedokázali jsme najít takové formy tradičních projevů, které by nebyly pouhým bezobsažným napodobováním
      Muzeum v přírodě má tedy mnoho zvláštnosti na rozdíl od dosud běžných forem tezaurace pramenů národních kultur. Má-li možnost uplatnit uvedené podmínky transferu nebo rekonstrukce tradičního historického životního prostředí, pak je schopno zachovat pramenné hodnoty jeho komponentů pro budoucí generace. Domnívám se, že je to nanejvýš potřebné, protože máme ještě mnoho nevyřešených výzkumných problémů a k podrobné syntéze jak z hledisek regionálních, tak z hledisek interetnických nebudeme moci přistupovat do předpokládaného zániku terénních pramenů in situ. Etnografický výzkum objektů a prostředí přenesených do muzei v přírodě bude však vyžadovat odlišný heuristický přistup. Badatel bude muset na dokumentačním materiálu prověřovat, zda je exponovaný pramen vždy skutečným reprezentantem zkoumaného jevu. Proti námitce o možnosti zkoumat v budoucnosti jen písemný a grafický dokumentační materiál bych rád předem namítl jistě i vaši zkušenost, že vědecké poznání, jaké poskytuje hmotný etnografický pramen, nemůže nahradit záznam výzkumníka nebo celého kolektivu badatelů, kteří jsou historicky omezeni svými znalostmi, zkušenostmi a specializaci svých záměrů byť i mnohostranných. Víme, že v každé vědní dissiplíně vede odklon od pramenů k tendencím komplikačním a spekulativním. Proto vidím úkol budováni muzeí v přírodě jako velmi důležitý i pro další rozvoj etnografické vědy.

183

DAS FREILICHTMUSEUM ALS THESAURIERUNGSFORM VON DENKMÄLERN DER BAUERNARCHITEKTUR
Resümee

      Jede Nation ist bestrebt, alle Belege hinsichtlich ihrer Existenz und ihrer Kultur in Archiven, Bibliotheken, Museen und Galerien aufzubewahren. Jede Form dieser Belege hat also eine besondere Fachinstitution, die ihre Thesaurierung für die Zukunft besorgt. Bisher ist aber die Betreuung von Belegen immobilen Charakters, in unserem Fall der Bauernarchitektur, nicht gesichert. Geeignetste Thesaurierungsform für diese Objekte ist das Freilichtmuseum. Damit aber die zu übertragenden Objekte und alle Komponenten des zu rekonstruierenden Lebensmilieus nicht die Kommunikationswerte einer ethnographischen Quelle einbüssen, ist eine vorgängige umfassende wissenschaftliche Erforschung und Ansammlung um fangreichen Belegmaterials erforderlich. Erste Bedingung ist die Bewahrung oder Rekonstruktion in sich geschlossener wirtschaftlicher Komplexe (Hof, Siedlung, Gemeinde, einige Gemeinden) sowie der historischen Landschaft als thesaurierte Einheit. Bedeutsam sind auch die historischen Naturkomponenten des Lebensmilieus. Ihre Thesaurierung ist kompliziert, denn die einzelnen Exponate unterliegen der Reproduktionsveränderung, die grösstmögliche fachliche Betreuung erfordert. In der[/] Richtung der zeitweiligen und lebendigen Komponenten kann man sogar zu solchen Erscheinungen des traditionellen Lebens gelangen, wie Kenntnisse und Erfahrungen der Technologien, der sittengeschichtlichen Erscheinungen und der familiären Interaktionen. Solche Erscheinungen werden noch heute üblicherweise im Terrain erforscht, aber wertvollere Informationen können ihre tradi[ti]onellen Träger bei der Rekonstruktion in jenem Milieu vermitteln, in dem die Erscheinung in ihrer uneingeschränkten Funktionsform verlief. Schon heute entsteht ein solches Netz von Freilichtmuseen auf dem Gebiet der Karpaten, in denen man einige ethnographische Erscheinungen in der weitergefassten Betrachtungsweise der interethnischen Beziehungen studieren kann. Mit Rücksicht darauf, dass sich das Tempo des Untergangs bei den ethnographischen Quellen der Bauernarchitektur ständig beschleunigt, ist ein gemeinsames Vorgehen der Ethnographen notwendig, mit der Z[e]i[e]lsetzung, eine solche Thesaurierungsweise für sie ausfinding zu machen, dass alle Quellenwerte gerettet werden können.
      Übersetzung: A. Hubala

184

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3


      SOCIÁLNÍ ASPEKTY V ČESKÝCH MUZEÍCH V PŘÍRODĚ [obsah]


      JOSEF VAŘEKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Pročítáme-li Zippeliovu rukověť evropských muzeí v přírodě, vydanou v Kolíně nad Rýnem roku 1974, seznámíme se v ní celkem se 183 skanseny z 21 evropských zemí. Soupis není a ani při sebezodpovědnějším přístupu autora nemůže být úplný, a to především proto, že v některých zemích Evropy procházejí tato muzea dynamickým rozvojem. Pokud jde o Československo, A. Zippelius zřejmě obdržel neúplné informace, z nichž některé už byly překonány dalším vývojem. z českých skansenů je v příručce jistě po právu věnováno nejvíce pozornosti Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které je nejstarším a největším muzeem tohoto druhu v českých zemích. Druhé moravské muzeum v přírodě se podle této příručky připravuje pod hradem Veveří, avšak víme, že místo tohoto záměru Ústav lidového umění ve Strážnici velmi intenzívně a s úspěchem buduje muzeum lidového stavitelství jihovýchodní Moravy. Pokud jde o Čechy, je v knize vedle stručné zmínky o muzeu v Přerově n. L. dosti podrobně zachycena výstavní ves[/]nice na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895, která má zárodek v tzv. české chalupě na Jubilejní průmyslové výstavě roku 1891. Výstavní vesnice přes snahy pořadatelů musela být zrušena po roce 1900. Méně je už známo, že se z výstavy podařilo zachránit tři drobné objekty přenesením k Národopisnému muzeu v Petřínských sadech, dále pak velkou dřevěnou zvonici, jež dosud stojí na Mělníce, a podkrovní komoru s pavlačí z jaroměřské chalupy, kterou získal básník Svatopluk Čech pro svůj dům čp. 83 v Obříství u Mělníka (dnes je v ní básníkova pamětní síň).
      Výstavba muzeí v přírodě v Čechách na rozdíl od poměrů na Moravě a zvláště na Slovensku převážně vychází z plánu menších muzeí, budovaných v některých výrazných regionech lidového domu. Největší rozvoj těchto muzeí je ve Středočeském kraji, kde jejich výstavba vychází z požadavku zachytit sociální diferenciaci pozdně feudální a kapitalistické vesnice. Tento cíl je sledován jak v Polabském národopisném muzeu v Přerově n. L., budova

185

ném od roku 1967, tak v Národopisném muzeu v Třebízi, otevřeném na jaře 1975. Zvláště však v třebízském muzeu je sociální aspekt - dochovaný v architektuře třebízské návsi - tak silný, že je zatím z tohoto hlediska nejprůkaznější dokumentací sociálního rozvrstvení vesnice, jaké u nás známe.1) A Třebíz má ještě jeden primát, a to v tom, že jádra některých kamenných lidových staveb v tomto areálu pocházejí už ze 16.-17. století.2)
      Skutečnost, že právě v muzeích lidového stavitelství Středočeského kraje je sociální aspekt tak zdůrazňován, není náhodná. Jde totiž pokud máme hlavně na mysli střední Polabí a Slánsko - o kraje velmi úrodné, v nichž zámožnost na jedné a bída na druhé straně stály v mnohem silnějším kontrastu a existovaly ve větších dimenzích nežli v krajinách málo úrodných a celkově chudších. Podle Vratislava Šmelhause, který se touto otázkou speciálně zabývá ve své nejnovější práci "Sociálně právní postavení zemědělského obyvatelstva a jeho vývoj v období předkapitalistických společenskoekonomických formací" (Praha 1975, rkp.), už v předhusitské vesnici je nutno rozlišovat nápravníky, bohaté jedince z řad poddaných, podsedky (chalupníky, domkáře), podruhy a čeleď. Kořeny sociálního rozvrstvení vesnice, známého z pozdně feudální a kapitalistické vesnice, sahají tedy hluboko do minulosti.
      Požadavek muzejní prezentace společenských rozdílů předsocialistické vesnice je však mimořádně náročný. Exponáty vystavené v muzeích v přírodě i samotné stavební objekty ukazují spíše k bohatství lidové kultury nežli k rubu[/] zaniklého způsobu života na vesnici. Toto pojetí je ovšem zcela pochopitelné a bude jistě i v budoucnosti převažovat. Vytvoření expozizice, jež by zachytila kulturu a způsob života všech sociálních vrstev vesnice, naráží i na vysloveně technické potíže, jako nedostatek exponátů a způsob jejich prezentace. Jak totiž seznámit návštěvníka např. se způsobem života v ratejně, v níž se musely směstnat čtyři rodiny, každá v jednom koutě, který si vyznačila křídou a měla v něm jen tři, čtyři kusy chatrného nábytku? Přesto některé věci by bylo možno vcelku spolehlivě rekonstruovat. Tak např. v žádné stáji, přenesené do muzea v přírodě, jsme dosud neviděli palandu, ačkoliv na tomto loži běžně spávala čeleď, jako voláci, kočí ap. Jiné zaniklé sociální jevy může v expozici vyjádřit alespoň kresba, plán, fotografie a stručný, ale výstižný popis či výpověď pamětníka. To ovšem předpokládá soustavné studium těchto sociálních otázek, jež se pro muzeum v přírodě nejeví na první pohled vždy tak efektní jako získání např. dokladů lidového umění či jiných kulturně hodnotných exponátů. Avšak v těchto muzeích, z nichž některé budou mít stále více charakter ústavu, je tento postup nezbytný.
      Vraťme se však po této krátké exkurzi, věnované problematice uplatňování sociálních aspektů v muzeích v přírodě, zpět do Středočeského kraje, kde Regionální muzeum v Kolíně ve spolupráci s památkovou správou buduje od roku 1972 Muzeum české vesnice v Kouřimi. Návrh na vybudování tohoto muzea byl vyvolán ohrožením význačných lidových staveb

186

v zátopové oblasti na dolním toku Želivky. Muzeum české vesnice však nemá jen vyloženě záchranný charakter, i když první stavbou, která tu byla po převzetí znovu postavena, je polygonální roubená stodola s vročením 1648 z Durdic na Benešovsku, kde ji už nebylo možno zachránit. I toto muzeum si dalo do vínku ukázat "nejen význačné stavební solitéry našich vesnic, ale i bídu chalupníků a bezzemků a životní prostředí podruhů a čeledínů".3) v současné chvíli, kdy toto muzeum dosud není přístupno veřejnosti, nemůžeme učinit závěr, do jaké míry se podařilo tento náročný i záslužný úkol splnit. Znepokojující jsou však zprávy, podle nichž se mají do tohoto regionálního muzea stěhovat objekty i z jiných, vzdálených oblastí.
      Pravděpodobně i někoho z etnografů překvapí zpráva o existenci muzea lidové architektury v osadě Velký Kopec, ležící na východě Čech v chráněné oblasti Žďárské vrchy. Toto muzeum, jež dnes tvoří usedlost středního typu z 18. století s obydlím, chlévem, sýpkou, stodolou a haltýřem, k níž byla ještě přenesena sušírna na ovoce, pazderna a polygonální roubená stodola z Poličska, bylo otevřeno teprve před krátkou dobou díky nevšední píli místních vlastivědných pracovníků a zásluhou památkové správy i ONV v Chrudimi. Součástí tohoto muzea v přírodě je také mlýn s pilou na řece Chrudimce ve Všeradově u Hlinska (tzv. Králova pila) , zařízená kovárna v obci Možděnice z roku 1800 a roubená hospoda ve Svobodných Hamrech.
      Z Čech je zapotřebí ještě uvést další dvě mu[/]zea, která vznikla nezávisle na sobě k různým účelům, avšak dnes jsou obě tato muzea vzácným dokladem roubené lidové architektury z 18. století, dokumentující usedlosti ze dvou sociálních rovin. v prvém případě jde o známý Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova z roku 1716 (upraven v roce 1794), v němž turnovské muzeum připravilo roku 1968 národopisnou expozici (k statku byl také převezen z Malého Rohozce patrový špýchar z roku 1807), ve druhém případě se jedná o roubenou chalupu čp. 43 v Hudlicích u Berouna, v níž se roku 1773 narodil Josef Jungmann.4) Roku 1898, kdy Vinohradská záložna koupila tuto dřevěnou chalupu od manželů Ondráčkových k její záchraně pro budoucí generace, nikdo netušil, že až v Hudlicích zcela zaniknou všechny roubené chalupy, kterých tam tehdy byla ještě celá řada, rozšíří se zájem památkářů a muzejníků i na objekt jako etnografický dokument. Podobný příklad bychom mohli uvést i z Hoříněvsi kde byl památkáři zachráněn rodný dům Václava Hanky (narozen 1791), který je zároveň jedinečnou ukázkou lidové stavby této oblasti.
      Pro úplnost ještě uvádíme, že českolipské muzeum stavebně upravuje pro národopisnou instalaci, věnovanou zvláště lidové roubené architektuře, opuštěnou patrovou roubenou rychtu s podstávkou a pavlačí v Kravařích z roku 1797. Na Březových Horách v Příbrami se připravuje Hornické muzeum v přírodě, jehož součásti jsou i domky horníků.5) Zde se však již dostáváme k otázce dělnického bydlení, tedy do zcela jiné sociální oblasti, a k otáz

187

ce technických památek, k nimž náleží i řada technických památek lidových, které zde ovšem nemůžeme vypočítávat.6)
      Abychom vyhověli přání pořadatelů rožnovvské konference, chceme na závěr vyjmenovat lokality s význačnými soubory lidové architektury, pro které Státní ústav památkové péče ..a ochrany přírody v Praze, případně Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně i další instituce vypracovaly v šedesátých letech návrhy na zřízeni rezervací lidové architektury. v těchto rezervacích, z nichž se zatím podařilo vyhlásit jen několik (např. Štramberk nebo Plže u Petrova) je ochrana lidových staveb účinnější i komplexnější, a proto spíše může zachytit sociální rozvrstvení vesnice v architektonické poloze. Tento celkový pohled se totiž vytrácí při ochraně jednotlivých usedlosti a staveb, kterých bylo k 1. lednu 1964 zapsáno do státního seznamu nemovitých kulturních památek na území ČSR asi 6 000. Podle už zmíněného projektu7) se počítá se zřizováním sedmi rezervací lidové architektury v oblasti hliněného domu na Slovácku a na Hané (Doubrava, Hrubá Vrbka, Kaňovice, v Prušánkách Nechory a už jmenované Plže, na Hané Lysovice a Rymice), dvaceti rezervací v regionech lidového domu roubeného a hrázděného Raťkov u Velkých Karlovic (o. Vsetín) , Bukovec (o. Frýdek Místek), Borová a Telecí (o. Svitavy), Kadov a Krátká (o. Žďár n. S.), Lomnice n. P. - Karlov, Jilemnice a Nová Ves n. P. (o. Semily), Sobotka, Studeňany a Vesec u Sobotky (o. Jičín), Loukov (o. Mladá Boleslav), Chlum, Loběnice a Třebušín (o. Litoměřice),[/] Kryštofovo Údolí a Příšovice? (o. Liberec), Salajna (o. Cheb) , Ostrovec (o. Rokycany), Voláry (o. Prachatice) a devíti rezervací na území jihočeské zděné architektury (Bavorovice, Holašovice, Klečaty, Komárov, Opatovice, Plástovice, Záhoří, Zálší a Zechovice). Uvažuje se ještě o dalších lokalitách, jako Sumrakově v okrese Jindřichův Hradec nebo Sebranicích v okrese Blansko; na druhé straně některé soubory, jako např. v Příšovicích, se - bohužel asi nepodaří zachránit. Jistě by se však mohly připojit další architektonické skupiny, především z chráněných oblasti v severovýchodních Čechách, kde se dosud zachoval poměrně vysoký počet dřevěných staveb.
      Současný stav jmenovaných souborů lidové architektury je různý. Zásluhou brněnského památkového střediska se např. zachraňuje Krátká, Rymice a částečně Pavlov na jižní Mo

Roubená usedlost chlévového typu. Telecí, okr. Svitavy.
Foto J. Vařeka 1975.

188

ravě. z vlastní zkušenosti známe dnešní stav např. osady Zálší u Soběslavi, která až na několik nešťastně rozšířených oken u některých usedlostí hluboce působí jak svými bohatými, štukou zdobenými fasádami, tak i celou dochovanou sídelní strukturou. Jde o to, aby skuteč[/]ná, sociálně rozvrstvená vesnice minulých dob se co nejvěrněji dokumentovala i v našich muzeích v přírodě, kde k jejímu uchování jsou mnohem jistější podmínky nežli tomu je ve většině případů při ochraně památek lidové architektury v terénu.[/]

Poznámky
1.
      Podrobněji viz ŠTĚPÁNEK, L.: Třebíz - muzeum sociálního rozvrstvení české vesnice. Národopisné aktuality, 12, 1975, s. 79-80.
2.
      VAŘEKA, J.: Lidové stavitelství Slánska. Třebíz 1976.
3.
      Práce Muzea české vesnice, 1, Kolín 1973, s. 18.
4.
      ŠTĚPÁNEK, L.: Rodná chalupa Josefa Jungmanna a její stavební vývoj. Český lid, 58, 1971, s. 239-241. Památník v rodné chalupě J. Jungmanna instalovalo Okresní muzeum v Berouně.
5.
      Více o tom SKALNÍKOVÁ, O.: Hornické muzeum v přírodě na Březových Horách v Příbrami. Národopisné aktuality, 12, 1975, s. 238-239.
6.
      Viz VONDRA, J.: Přehled technických památek v českých zemích. In: Rozpravy Národního technického muzea v Praze 38, Praha 1970.
7.
      Srov. NOVÁKOVÁ, M.: Česká socialistická republika, Projekt, 13, 1971, s. 235-239.

189

DER SOZIALE ASPEKT BEI DEN BÖHMISCHEN FREILICHTMUSEEN Resümee

      Der Aufbau der Freilichtmuseen in Böhmen [m][n]immt - zum Unterschied von den Verhältnissen in Mähren und besonders in der Slowakei - vorwiegend seinen Ausgang vom Plan kleinerer in einigen ausgeprägten Regionen des Bauernhauses anzulegender Museen. Die stärkste Aufwärtsentwicklung dieser Museen erfolgt im Mittelböhmischen Kreis, wo ihr Aufbau der Forderung entspringt, die soziale Differenzierung des spätfeudalen und kapitalistischen Dorfes festzuhalten. Dieses Ziel verfolgt man sowohl in dem seit dem Jahre 1967 in Bau befindlichen Volkskundlichen Elbemuseum in Přerov nad Labem, als .auch in dem im Frühjahr 1975 eröffeneten Ethnographischen Museum in Třebíz.
      Die Forderung nach musealer Präsentation der gesellschaftlichen Unterschiede des [w][v]orsozialistischen Dorfes[/] ist ausserordentlich anspruchsvoll. Die in den Freilichtmuseen ausgestellten Exponate sowie die Bauobjekte an sich verweisen eher auf den Reichtum der Bauernkultur als auf die Schattenseiten der verschwundenen Lebensweise auf dem Lande. Die Schaffung einer Exposition, die die Kultur und Lebensweise aller Sozialschichten des flachen Landes fest halten würde, stösst auch auf buchstäblich technische Schwierigkeiten, wie Mangel an Exponaten und Art ihrer Präsentation. Der Autor zitiert und wertet die einzelnen Versuche, die diesbezüglich in den böhmischen Museen unternommen wurden, und informiert abschliessend über Lokalitäten mit bedeutsamen Komplexen der Bauernarchitektur, die als Schutzgebiete der Bauernarchitektur ausgewählt wurden.
      Übersetzung: A. Hubala

190

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3

STAVEBNÍ PAMÁTKY V KOMPLEXU MUZEJNÍ ČINNOSTI ÚSTAVU LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Ústav lidového umění ve Strážnici v návaznosti na usnesení vlády ČSR, ministerstva kultury ČSR a rady Jihomoravského KNV v Brně realizuje od podzimu 1973 ve Strážnici expozici lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy. Již výchozí ideové, etnografické a architektonické záměry se zabývaly otázkou poslání i využití expozice v přírodě a vztahu k ochraně památek lidové architektury in situ. Koncepce vychází z usnesení rady JmKNV k ochraně památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji,1) které bylo pro podmínky okresu Hodonín dále konkretizováno Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, ONV v Hodoníně a ÚLU v Strážnici.2)
      Stručně si zde dovolíme rekapitulovat návrh na strukturu strážnického národopisného ústavu, perspektivně tvořeného pěti navazujícími úseky:

      1. Specializované odborné pracoviště zaměřené na výzkum a dokumentaci lidové kultury[/] se zvláštním zřetelem na vztahy Čechů a Slováků, zejména pro ideové, odborné a organizační zajištění folkloristického festivalu a odborných výstav v zámeckých prostorách, jakož i pro výzkum a dokumentaci dokladů lidového stavitelství jihovýchodní Moravy k využití při výstavbě muzea v přírodě.
      2. Areál folkloristického festivalu se stadióny, středisky lidové zábavy a ostatními součástmi.
      3. Expozice lidových zemědělských staveb JV Moravy.
      4. Specializované výstavy lidového umění v prostorách strážnického zámku.
      5. Památkové rezervace lidového stavitelství na návsi Starého Města ve Strážnici, ochranné pásmo pomoravních luk s typickými seníky v okolí expozice a rezervace Petrov - Plže.3)

      I když jde o poněkud schematizující pohled na činnost strážnického ústavu, který plní ještě další úkoly, především publikační a kulturně výchovné, přece v podstatě vystihuje cha

191

rakter naší práce. z naznačených pěti bodů jsou první čtyři realizovány průběžně v plném rozsahu. Prozatím jen menší část je splněna v pátém bodě, a to rezervace v Petrově Plžích.
      Náš záměr je tedy možno stručně charakterizovat následovně. Na základě fundované a systematické vědeckovýzkumné a dokumentační práce vytvořit ve Strážnici podmínky pro prezentaci těch nejlepších a nejprogresívnějších projevů lidové kultury v celé její šířce, s maximálním kulturně i politicko-výchovným dopadem. To se v plné míře vztahuje i k záchraně a využívání památek lidové architektury v budoucí expozici i plánovaných rezervacích v přírodě.
      Při koncipování záměrů pro výstavbu pomoravního skansenu jsme byli z technických hledisek determinováni několika základními faktory:
      a) Strážnická stavitelská expozice navazuje na stávající síť památkové ochrany v naší .oblasti a do skansenu nebudou bez výslovné dohody s KSSPPOP v Brně převáženy žádné chráněné objekty.
      b) Počet památek na jihovýchodní Moravě je již natolik malý, že při eliminaci chráněných objektů bude nutno někdy přikročit k částečným či úplným rekonstrukcím.
      c) Pro převážnou část Slovácka je tradičním charakteristickým stavebním materiálem hlína, což pro expozici znamená až na několik vyjímek stavět kopie.
      d) Pouze v severních částech Slovácka je možno hovořit o volnějších urbanistických[/] vztazích v rámci sídel, při čemž vysloveně rozptýlená zástavba je pouze na Moravských Kopanicích. Ostatní oblasti Slovácka se vyznačují pevnými urbanistickými vazbami na sídla, což je nutno, i když ve zkratce, v rámci expozice ukázat.
      e) Terén Slovácka je natolik členitý od vysloveně horských částí až po roviny Podluží, že jej v rámci expozice můžeme modelovat pouze symbolicky.
      f) v konečné fázi výstavby by měly být nedílnou částí muzea v přírodě naznačené památkové rezervace objektů in situ, s čímž musí prostorově i obsahově skansen počítat.
      Přes veškerá omezení, a to jsme záměrně uvedli pouze technická, architektonická a urbanistická, se však v žádném případě nejedná o záchranný skansen v tom smyslu, že zde soustřeďujeme pouze ty objekty, které by v terénu neměli již žádnou naději na přežití. Základem našeho výběru je široce pojatý výzkum i dokumentace terénních dokladů a studium archivních dokladů, kterého se zúčastňují i posluchači filosofické fakulty UJEP a stavební fakulty VUT v Brně, pracovníci Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně a samozřejmě pracovníci našeho ústavu. Fond takto získaných podkladů, tvořených národopisnou a stavebně technickou dokumentací i sbírkami je východiskem k jejich využití v rámci muzea v přírodě, které ovšem může prezentovat jen jejich výsek, zpracovaný do muzeální expozice.
      Dostáváme se k jádru problému vyjádřeného názvem konference - využití skansenů jako

192

formy tezaurace stavebních památek. Když odhlédneme od termínu tezaurace, který se nám nezdá být nejvýstižnějším, neboť se jedná o ekonomický odborný pojem s významem hromadění především finančních hodnot jako pokladu a odnímání jich z normálního oběhu,4) což v žádném případě u dochovaných či přenesených památek lidového stavitelství nechceme, zůstávají formy využití expozic v přírodě širokým diskusním polem.
      Pokusíme se formulovat některá naše stanoviska k této problematice z hlediska praxe Ústavu lidového umění. Za základní pramenný materiál studia lidového stavitelství považujeme stavební, etnografickou i agrikulturní dokumentaci shromážděnou jako podkladový materiál k výstavbě muzea v přírodě. Přímo stu[/]

Předseda Federálního národního shromáždění soudruh Alois Indra při prohlídce expozice v přírodě.
Strážnice, okr. Hodonín, Foto J. Khýr 1975.

dijním účelům slouží samozřejmě také veškerý sbírkový fond uložený v depozitářích a výstavách. Na samotnou stavitelskou expozici v přírodě pohlížíme především v kulturně výchovných aspektech, sloužících především k reprezentativním ukázkám hmotné lidové kultury s dopadem didaktickým, popularizačním a konfrontačním se současným i budoucím obrazem socialistické vesnice, a to směrem k nejširší veřejnosti. Ostatně stejný cíl sledujeme i při koncepci Mezinárodního folkloristického festivalu a výstavách lidového umění. Pro odborníky studující lidovou architekturu budou objekty ve skansenu i do budoucna pouze optickým potvrzením a dokreslením představ získaných studiem dokumentace a ve velmi omezené míře i dokladem, ale ne pramenem řemeslné zručnosti a estetického cítění předcházejících generací. I my se kloníme k názoru, že jsme patrně poslední generace, která ještě může objekty tradičního lidového stavitelství studovat přímo v terénu, ale nepředpokládáme u skansenových objektů, že budou jednou měřeny a studovány jako přímé prameny bádání.
      Když se na celou otázku podíváme z přísně technického hlediska, je všem zainteresovaným odborníkům jasné, že výsledný dojem z kteréhokoliv objektu muzea v přírodě je produktem mnoha technických operaci, včetně výměny celých dílů, které objekt nezbytně poznamenají. Rovněž tak interiérové a hospodářské vybavení je při dodržení všech etnografických, historických i památkových zásad vždy do jisté míry kompilaci, podávající sice formálně pravdivý, ale nutně již zevšeobecňující a schemati

193

zující obraz. Bez jakékoliv diskuse je pák v této problematice otázka rekonstrukcí a kopií, které jsou z mnoha hledisek nutným a jedině možným řešením, ale jejich pramenná vypovídající hodnota je stejná jako u kteréhokoliv funkčního modelu v tradičních muzeálních expozicích. Podle našeho názoru to však vůbec nijak nesnižuje naléhavost budování zařízení tohoto typu a jejich mimořádný význam v celkovém kontextu lidové i národní kultury, neboť jejich poslání je především výchovné a ideové.
      K našim teoretickým obtížím přistupuje oproti dosavadní praxi muzeí v přírodě ještě jeden prvek - nutnost jistého, alespoň symbolického znázornění životního prostředí tradiční slovácké vesnice, úzce vázaného na výrazný a charakteristický urbanismus sídel slováckých podoblastí. Úkol nad jiné složitý a řešitelný pouze za cenu kompromisu, v tomto případě však[/]

Usedlost z Moravských Kopanic v hrubé stavbě.
Expozice v přírodě ve Strážnici, okr. Hodoní.
Foto J.Souček 1976.

ještě většího, než při výběru objektů prezentovaných v rámci expozice a za maximálního využití zeleně, a to jak krycí, tak okrasné i kulturní. Ani v tomto případě však nemůže náš umělý urbanistický výtvor, i když vycházející z podrobné znalosti širších zákonitostí, korespondující s původní situací in situ a terénem expozice, sloužit za pramen vědeckého studia, ale zůstane pouze vypreparovanou ukázkou zaniklého životního prostředí. Ponecháváme stranou otázku vytvoření původního prostředí i u přenesených objektů z rozptýlené zástavby či problematiku uchování původního okolí u památek chráněných in situ, neboť i to je námětem k široké diskusi.
      Na druhé straně však nepopíráme, že některé složky skansenové expozice budou sloužit jako přímé zdroje studia. Zde máme na mysli především čtyři okruhy:

Lisovna vína z Prušánek po dokončení.
Expozice v přírodě ve Strážnici, okr. Hodonín.
Foto J. Souček 1976.

194

      1. Sbírkové předměty sloužící k vybavení objektů či uložené v muzeálních objektech upravených na depozitáře.
      2. Agrikulturní části expozice, uchovávající původní odrůdy ovocných stromů a kulturních plodin, pro jižní Moravu o to cenější, že mnohé z nich byly východiskem ke šlechtitelství a genetickým studiím již v první polovině 19. století.
      3. Na pracovišti ve skansenu budou i po dokončení výstavby expozice nadále systematicky uchovány v rámci údržby dnes již zaniklé nebo zanikající stavební i řemeslné práce, jako například výroba doškové krytiny, výroba nepálených cihel, stavba nabíjených objektů, tradiční kovářství, tesařství, kolářství a stolařství, technika vyplétání staveb, pálení dřevěného uhlí atd.
      4. A pro Strážnici trochu specifický prvek, těsná souvislost se dvěma památkovými rezervacemi a ochranným pásem kolem expozice,[/]

Skupina vinných búd z Prušánek v konečné podobě.
Expozice v přírodě ve Strážnici, okr. Hodonín.
Foto J. Souček 1976.

kde bude možno studovat vývoj tradičního života i hospodaření až do současnosti, stejně tak jako životního prostředí in situ.
      Pokud se týká agrikulturní části strážnického skansenu, jsme teprve v počátcích, ve fázi základního ozelenění dokončených částí, podle principu maximálního dodržení původního složení kolem přenášených objektů, včetně okrasných a léčivých rostlin. I zde se však zákonitě musíme dopustit zkreslení, a to jak z prostorových důvodů, tak z klimatických a půdních, neboť všechno nám zde neporoste. Druhou základní složkou zeleně bude vysoká i nízká krycí zeleň, oddělující jednotlivé areály opticky, cožje při poměrně rovném terénu a malé rozloze nevyhnutelné. Uspořádání a osazení agrikulturních políček budou zpracovávat povolaná pracoviště Moravského muzea a Vysoké školy zemědělské v Brně. Zdárné dotažení této mimořádně důležité stránky výstavby našeho skansenu je neodmyslitelné bez dostatečného počtu

Usedlost z Vyškovce č. 92 po dokončení.
Expozice v přírodě ve Strážnici, okr. Hodonín.
Foto J. Souček 1976.

195

pracovníků samotného zahradního hospodářství.
      Vycházejíce ze znalosti současných podmínek poskytovaných terénem jihovýchodní Moravy, jsme skeptičtí k možnosti rozsáhlého oživení skansenových objektů. Jisté principy uchování znalosti tradiční výroby hodláme, jak jsme již naznačili, realizovat v rámci vlastní stavebně údržbářské čety ústavu a podřídit tomu účelu zvlášť instalované objekty i prostory. Je to ovšem odvislé od personálního vybavení ústavu, které je ale v současné době ještě nedostatečné a navíc jsou všechny naše síly zaměřeny k výstavbě. Nadějnější perspektivy nám dávají předběžné dohody s ÚLUV Brno o zavedení některých dílen v rámci expozice, jako např. valchy, modrotiskové dílny a podobně. s tím jsou ovšem spojeny i problémy s energií,[/]

Převážení komory z Pozlovic do muzea v přírodě ve Strážnici.
Pozlovice, okr. Gottwaldov.
Foto J. Tomeš 1974.

vodou, technickým vybavením a přizpůsobením některých objektů. Možnosti oživení expozice tradičními tvůrci a výrobci jsou již dnes velmi omezené a v budoucnosti prakticky žádné. A proto je opět nutno hledat řešení v naznačeném kompromisu.
      Zvláštní problematikou je dokončení památkových rezervací naplánovaných ve strážnickém Starém Městě a ochranného pásma kolem muzea v přírodě. Prozatím je realizována rezervace v Petrově - Plžích. ÚLU Strážnice se v tomto směru bude angažovat vykoupením některých objektů, stejně tak jako některého domu na návsi Starého Města. Obdobnou praxi provádíme i u seníků volně stojících na loukách kolem expozice. Více však činit nemůžežeme, neboť se v plné míře jedná o záležitost památkového střediska v Brně a my jsme odkázáni na jejich řešení.
      Dalším netradičním postupem stavebním i muzeálním je souhrnné vyřešení problémů spojených s prezentací výseků urbanistických celků, zamezení interiérové jednotvárnosti v obdobných objektech těsně sousedících, zajištění dostatečných prostor pro depozitáře nebo výrobní dílny a v neposlední řadě i slevnění realizace. Východisko vidíme ve výstavbě objektů, u kterých v souvislé ulicové zástavbě bude zachována pouze lícová stěna, tvar střechy, druh krytiny a celá hmota objektu. Interiéry, které mohou být i propojeny, budou využity výše naznačeným způsobem. I toto řešení může vzbudit rozsáhlou rozpravu, neboť prozatím u nás nemá obdobu. Je to ovšem z mnoha aspektů jediná možnost, jak dostupnou formou

196

alespoň naznačit souvislou ulicovou zástavbu obcí slováckého Dolňácka, při snesitelných nákladech a racionálním využití vzniklých prostor bez nebezpečí stereotypu v interiérech, který by nutně u vice objektů stejné dispozice musel vyvstat.
      Nelze v rozměrech tohoto pojednáni rozvádět celou šíři a hloubku problémů spojených s výstavbou skansenů. Dalším problémem do diskuse je například používání netradičního materiálu při výstavbě rekonstrukcí či kopií, na původních místech hliněných. Opět v souladu s našimi předchozími závěry neváháme na místech pro návštěvníky, ale i odborníky pohledově nepřístupných i při podrobné prohlídce, používat nejmodernějších materiálů, neboť prvořadým úkolem je zajištění dlouhodobé trvanlivosti objektů při zachování věrného obrazu původní stavby. v úvahu se musí brát i ta skutečnost, že neobydlené objekty chátrají mnohem rychleji a navíc nám i samotný terén klade své podmínky pro statické zpevňování staveb.
      A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat, neboť problematika je rozsáhlá, navíc často lokálně motivovaná a prakticky s každým novým objektem se vynoří i nové otázky k řešení. v současnosti se nám jeví základní problematika z pohledu strážnického ústavu následovně:
      1. I když existují jisté drobné rozdíly mezi institucemi, v podstatě všechny praktikuji stejný způsob přípravy výstavby skansenů, stavební a etnografická dokumentace, sbírkové fondy.
      2. Značné odlišnosti jsou v zajišťování projektové dokumentace, především u těch zaří[/]zení, která nemají vlastní projekční složky. Projektové závody ve většině odmítají pracovat na těchto zakázkách, o vypracování rozpočtů ani nemluvě. Stávající kapacity určené pro tuto činnost jsou permanentně přetížené a buď objednávky odmítají nebo dodávají s velkým zpožděním.
      3. Přes velké potíže provázející vlastní výstavbu muzeí v přírodě není tato realizace u rozestavěných akcí problémem základním. Ten vyvstává až v souvislosti s údržbou dokončených objektů a jejich případnou revivací, což je především vázáno na personální vybavení institucí.
      4. Nedobré jsou zkušenosti s ochranou a využíváním památek lidové architektury in situ. Jejich opravdová záchrana je spojena s důsledným uplatňováním zákona o památkách, revizí dosavadní praxe památkových středisek a zmenšením administrativních překážek.

Stodola z Vyškovce před konečnými úpravami.
Expozice v přírodě ve Strážnici, okr. Hodonín.
Foto J. Souček 1975.

197

Větrný mlýn holandského typu. Kuželov, okr. Hodonín.
Foto J. Tomeš 1973.

      5. Značně velké rozdíly jsou v jednotlivých institucích při financováni výstavby muzeí v přírodě a aplikaci muzejního zákona, především v otázce sbírkových předmětů v rámci skansenů.
      6. Neexistuje dostatečné množství dostupných a kvalitních konzervačních prostředků na dlouhodobou antimikrobiální a protipožární ochranu, přičemž zahraniční preparáty jsou pro nedostatek deviz nedosažitelné. Každé muzeum pracuje prakticky s odlišnými prostředky i metodami, což je důsledek špatné domácí nabídky chemikálií.
      Připojujeme se k názoru, že pro specifiku výstavby skansenů by bylo vhodné zřídit v rámci subkomise pro lidové stavitelství československé sekce MKKK zvláštni pracovní skupinu složenou ze zástupců našich i zahraničních muzeí v přírodě z oblasti Karpat, která by se operativně scházela, umožňovala pružnou výměnu informaci i zkušeností a připravila potřebné doklady a návrhy k dořešení administrativních, finančních i správních otázek, které jsou společné pro všechna zařízení tohoto charakteru v Československu. Touto cestou můžeme podpořit rychlejší využití výsledků vědeckovýzkumné práce pro potřeby současného společenského života.

198

Poznámky
1.
      Srov. Usnesení rady jm-KNV v Brně č.j. 35-13 ze dne 14. března 1972 ke koncepci ochrany památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji.
2.
      Viz Studie rozvoje lidové architektury v okrese Hodonín, vypracovalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně ve spolupráci s odborem školství a kultury ONV Hodonín a ÚLU Strážni[/]

Zděný dům s dřevěnou studnou. Jankovice, okr. Uh. Hradiště.
Foto J. Souček 1968.

ce, Brno 1971, uloženo v archivu Ústavu lidového umění ve Strážnici.
3.
      Srov. MÁČEL, O. - SOUČEK, J.: Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici, Národopisné aktuality 11, 1974, s. 35.
4.
      Viz Slovník cizích slov, Praha 1971, s. 382.

Seník na lukách. Strážnice, okr. Hodonín.
Foto J. Tomeš 1958.

199

DAS BAUDENKMAL IN DEM KOMPLEX DER TÄTIGKEIT DES INSTITUTES FÜR VOLKSKUNST IN STRÁŽNICE
Resümee

      Der Beitrag welcher auf der Konferenz, die das Valašské Freilichtmuseum in Rožnov p. Radhoštěm veranstaltete und der Thesaurierung der Baudenkmäler gewidmet war, behandelte die L[ä][ö]sung dieser Problematik im Rahmen des Aufbaues der Exposition der ländlichen Volksbauten Südostmährens in Strážnice.
      Die Einleitung bringt die Struktur des Institutes für Volkskunst, welche auf Grund einer systematischen, wissenschaftlichen Forschungs[-] und Dokumentations[ ][A][a]rbeit in Strážnice die Voraussetzung bietet für eine Präsentation der besten in progressivsten Zeichen der Volkskultur in ihrem ganzen Umfang und das mit maximaler Kultur und politisch-erzie[he]rischer Wirkung.
      Weiter berichtet der Beitrag von den determinierenden Faktoren des Aufbaues des Freilichtmuseums in Strážnice. Besonders betont werden die Bindung auf das Netz der Objekte, welche unter Denkmalschutz stehen, sowie die Notwendigkeit der Anfertigung von Kopien und Rekonstruktionen. Zu bedenken ist aus[s]erdem die Erfassung der urbanistischen Struktur der Dörfer und des symbolischen Ausdrucke des Charakters der Landschaft wie auch der Kontakt mit den naheliegenden Dorfreservationen.
      Der Autor ist der Ansicht, dass durch die Übertragung der Objekte und die Wiederaufstellung in einem anderem Milieu, was manchmal mit Auswe[s]chseln ganzer Teile verbunden ist, diese Denkmäler den gr[o][ö]ssten Teil ihrer Ursprünglichkeit verlieren, und sowie Rekonstruktionen oder Kopien, hauptsächlich dem Kulturerzieherischem Zwecke dienen. Für die Wissenschaftler wird in der Zukunft immer, wenn wir in dem Terrain nicht mehr re[c][z]ente Dokumente finden, der Ausweg und die Materie des Studiums die Dokumentation in den Archiven sein. Die[/] Objekte in dem Freilichtmuseum sind dann hauptsäch[t]lich ein optischer Beweis und eine Bereicherung des Theoretischen Studiums.
      Die Wirkung dieser Exposition liegt vor allem in dem didaktisch-popularisierenden Charakter, welcher für die breite Öffentlichkeit orientiert ist.
      Die weitere Folge erörtert die Problematik der Anlage authentischer und schützender Grünanlagen und bestimmt die Komponenten der Exposition, welche als direkte Quelle dem Studium der Forscher dienen könnten. Das sind ganz besonders Gegenstände in den Interieuren der Objekte, traditionelle Handwerksarbeiten und die Aufbauprozesse wie auch das Instandhalten der Exposition und der nahestehenden Reservationen, welche au f der ursprünglichen Stelle die Entwicklung der Siedlungen und des Lebens bis in die Gegenwart dokumentieren.
      Verhältnismässig kleine perspektiven gibt der Autor den Möglichkeiten einer grösseren Belebung der Objekte in dem Freilichtmuseum in Strážnice. Einige Aussichten sieht er in der Zusammenarbeit mit der Zentrale für Volkskunst-Erzeugung. Dies bedeutet aber für das Museum ziemlich ausspruchsvolle technische und technologische Fragen zu läsen.
      Zum Schluss des Referates bespricht der Referat zusammenfassend die aktuelle Problematik des Aufbaues des Museums in Strážnice und weist hauptsächlich auf den Mangel spe[c][z]ialisierter [p][P]rojektionskapazitäten hin und auf einige schlechte Erfahrungen in der Denkmalpflege, sowie Lücken in den jetzigen Gesetzen die Museen betreffend, und endlich auf den grossen Mangel Konservierungsmittel guter Qualität.
      Überse[t]zt [von] Otakar Máčel

200

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976 č. 3


      OCHRANA OBJEKTOV LUDOVEJ ARCHITEKTÚRY NA SLOVENSKU [obsah]


      JÁN KANTÁR, Slovenský ústav pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody, Bratislava
      V tomto príspevku sa nebudeme zaoberať dejinami ochrany pamiatok ľudovej architektúry, ani sa nebudeme zaoberať históriou myšlienky budovania múzeí v prírode na Slovensku. v danom prípade by sme museli siahnuť do tak dávnej minulosti ako bola Národopisná výstava českoslovanská v Prahe, museli by sme hodnotiť obdobie, ktoré nasledovalo po tejto výstave, najmä snahy Muzeálnej slovenskej spoločnosti a Slovenského národného múzea v Martine, vybudovať Múzeum ľudovej architektúry a to nielen tesne po spomínanej výstave, ale aj počas trvania predmníchovskej republiky, až do obdobia po 2. svetovej vojne, kedy sa znovu začala presadzovať táto myšlienka.
      Nebudeme opäť zdôrazňovať ani to, že presadzovanie budovania múzeí v prírode už po ukončení 2. svetovej vojny narážalo na veľké nepochopenie mnohých zainteresovaných, ako aj odborníkov zaoberajúcich sa touto problematikou. Jasným dôkazom toho bola aj konfe[/]rencia v Tatrách r. 1959, kde bolo nastolené riešenie základnej otázky - spôsobu ochrany objektov ľudovej architektúry. Na konferencii sa ukázali dva protichodné smery. Jedna skupina presadzovala myšlienku budovania Múzeí ľudovej architektúry, kým druhá skupina, neuvedomujúc si vtedy zákonitý vývoj na slovenských dedinách presadzovala myšlienku ochrany pamiatok ľudovej architektúry na mieste.
      Aká bola však situácia. Vieme, že životná úroveň na Slovensku do ukončenia 2. svetovej vojny v porovnaní s českými zemiami bola nepomerne nižšia a nedokázal sa tento rozdiel vyrovnať do konca 50. rokov. Ekonomická pros­ perita obyvateľstva na slovenských dedinách dovtedy pokrývala iba najnutnejšie potreby a tak k mohutnej prestavbe obcí nemohlo dôjsť. z takéhoto stavu slovenských dedín vychádzali zástanci myšlienky ochrany objektov ľudovej architektúry in situ. Hoci . predpokladali prestavbu slovenskej dediny, nepočítali, že dôjde

201

k takým markantným zmenám, ako ich vidíme v súčasnosti, pretože až neskoršie roky znamenali na Slovensku úplnú revolúciu vo výstavbe. Bola a je tak rýchla i rozsiahla, že ju nebolo možné ani len registrovať a nie to ešte zachraňovať cenné objekty ľudovej architektúry. Takto vlastne zo slovenských dedín, z ktorých väčšina bola prirodzenými rezerváciami ľudovej architektúry, zostalo iba pár lokalít, v ktorých sa zachoval kompaktný celok hodnotných objektov, a z ideálnej predstavy ochrany pamiatok ľudovej architektúry in situ zostalo iba torzo.
      Prestavba slovenských dedín nadobudla nekontrolovateľne do rozsahu v druhej polovici 60. rokov a nezastavila sa ani do súčasnosti. I napriek tomu, že je zvýšená kontrola nad .objektami ľudovej architektúry, ktoré sú zapísané v štátnom zozname, a aj keď ich výpis z tohoto zoznamu, tj. zrušenie ich ochrany je čoraz ťažšie, predsa nám z roka na rok mizne mnoho cenných objektov, a to nielen bez ich zdokumentovania, ale aj bez toho, aby sme sa o ich zbúraní dozvedeli skôr, ako je na tom mieste postavený nový objekt. Dnes väčšina chránených objektov in situ stojí osamotene medzi novopostavenými domami. Ich pôvodné prostredie sa porušilo a stráca sa aj pôvodná funkcia objektov, najmä u hospodárskych .a technických stavieb, ktoré pre majiteľov zamestnaných v priemysle alebo na JRD, sa stali zbytočnými. Je málo takých lokalít (najmä na južnom Slovensku), kde by sa nachádzalo pohromade niekoľko objektov bez narušenia prostredia. Takéto lokality evidujeme a snažíme[/] sa ich chrániť za každú cenu. Súčasná celková situácia na Slovensku nám však otvára niekoľko nevyjasnených problémov:
      1. Ako chrániť objekty ľudovej architektúry vôbec.
      2. Ako chrániť v budúcnosti objekty ľudovej architektúry in situ.
      3. Ako využívať chránené objekty na mieste, ak majiteľ nemá záujem používať ich pre pôvodné účely.
      4. Koľko, akých a kde budovať múzeá ľudo­ vej architektúry.
      Potrebu riešenia týchto otázok videlo aj Ministerstvo kultúry SSR, keď určovalo pre SÚPSOP rezortné vedecko-výskumné úlohy, ktoré má plniť v budúcej paťročnici. Sú to; kategorizácia nehnúteľných kultúrnych pamiatok v SSR a programovanie ich obnovy, pamiatková starostlivosť o ľudovú architektúru v SSR, hodnotenie a evidencia národnohistorických pamiatok v SSR a pamiatková starostlivosť o umelecké výtvarné diela, tvoriace súčasť nehnuteľných kultúrnych pamiatok.
      Z piatich rezortných výskumných úloh, ktoré bude ústav plniť (okrem úloh ústavných a metodickej činnosti) je teda jedna základná vedecko-výskumná úloha, ktorá má riešiť otázky pamiatkovej starostlivosti o ľudovú architektúru. Zameraná má byť: 1) na stanovenie počtu a lokalizácie múzeí ľudovej architektúry na Slovensku, 2) na stanovenie súborov ľudovej architektúry, ktoré budú vyhlásené za pamiatkové rezervácie, ako aj 3) na určenie solitárnych objektov ľudovej architektúry pre evidenciu v štátnych zoznamoch kultúrnych pamia

202

tok, ich ochranu a vhodné využitie na pôvodnom mieste. Podľa požiadavky MK SSR by mala byť úloha dokončená do konca roku 1977.
      Nepovažujeme za potrebné, aby sme sa na tomto mieste zaoberali podrobnejšie otázkami ochrany pamiatok ľudovej architektúry v minulosti, pretože táto problematika by si vyžiadala samostatnú konferenciu. Treba však konštatovať, že bola veľmi slabá, ba možno povedať temer žiadna. Takýto stav trval takmer do polovice 60. rokov keď bola schválená výstavba Múzea ľudovej architektúry v Martine, keď sa začalo s výstavbou Šarišského múzea ľudovej architektúry v Bardejovských kúpeľoch, keď bol vydaný súpis kultúrnych pamiatok na Slovensku (kde našla svoje miesto aj ľudová architektúra) , z ktorého sa potom robili aj návrhy do Štátneho zoznamu. Slovom ochrana pamiatok ľudovej architektúry v tomto období spočívala predovšetkým v evidencii objektov, resp. ich zápisom do štátneho zoznamu, ale ku konkrétnej ochrane formou obnovy sa pristupovalo zriedkavo. Ťažko, ale predsa sa postupne presadila aj forma ochrany prevezením a dnes sa stala temer módnou záležitosťou v mnohých okresoch.
      Aj dnes s ochranou ľudovej architektúry na Slovensku i napriek veľkým snahám nemôžeme byť spokojný. Jej obrozenosť v súčasnosti je taká veľká, že nieto obdoby v celej histórii záujmu o tento druh pamiatok. Množstvo a rýchlosť strát je veľká a najmä v porovnaní s inými druhmi kultúrnych pamiatok na Slovensku až niekoľkonásobná. Ovšem pristúpiť ku konkrétnej a systematickej ochrane nie je možné za[/]tiaľ, kým nebude dokonalý prehľad o celom fonde ľudovej architektúry na území Slovenska, z ktorého by mohol vzniknúť program obnovy, údržby a záchrany týchto cenných pamiatok. Preto i zameranie vedecko-výskumných úloh daných MK SSR oddeleniu ľudovej architektúry SÚPSOP má vyústiť do spomínaných troch základných programov.
      Nebude však predčasné, keď už teraz povieme na základe skúseností, že v budúcnosti budeme využívať viacej foriem ochrany pamiatok ľudovej architektúry a neostaneme len pri ochrane solitárov in situ a pri ochrane prevezením. Ukazuje sa nám niekoľko možností kombinácií týchto dvoch základných spôsobov ochrany, ako aj rôznych stupňov. Čo je však najdôležitejšie, že pristúpime k ochrane celých komplexov ľudovej architektúry, a to jednak ako súborov objektov a jednak ako rezervácií ľudovej architektúry.
      Do súčasnosti sa nám zachovalo niekoľko lokalít na Slovensku, kde máme. celú obec alebo jej časť s pôvodnou architektúrou s pomerne malým narušením novou výstavbou alebo prestavbami. Takýmito lokalitami sú: Vlkolinec, Podbieľ, Ždiar, Čičmany, Zuberec, Lom nad Rimavicou, Osturňa, Haligovce, Veľké a Malé Borové, Podšíp, Opátka, osada Demänová v Oravskej Lesnej, osady Jánošovia a Obšivanovia a Vyšný Jankovia v Terchovej, Špania Dolina, Boce, robotnícka lokalita Hronec, Habánsky dvor vo Veľkých Levároch, skalné bývania v Brhlovciach a v Lišove a snáď i ďalšie lokality, ktoré by si zasluhovali pozornosť pre ochranu ako ucelené súbory, o ktorých však

203

doteraz nemáme znalosti. Na niektoré z nich boli vypracované a na MK SSR zaslané návrhy na vyhlásenie pamiatkovej rezervácie ľudovej architektúry (Ždiar, Čičmany, Vlkolinec, Podbieľ), na niektoré sa návrh vypracováva (Špania Dolina) a na niektoré sa budú vypracovávať návrhy v najbližších rokoch (Brhlovce, Podšíp, Lišov, osada Demänová v Oravskej Lesnej a pod.) . Aký program a využívanie chránených objektov bude navrhované pre jednotlivé lokality, na ktoré budú vypracovaně návrhy na rezervácie, ukáže nám podrobný výskum a dokumentácia objektov. Je však pravdepodobné, že okrem Vlkolinca a skalných bývaní v Brhlovciach a Lišove pôjde o kombináciu ochrany pamiatok in situ ako súboru s čiastočnou ochra­ nou prevezením. Táto forma sa nám ukázala :ako potrebná v Čičmanoch, Ždiari a v Podbieli a ukazuje sa aj v Španej Doline.[/]

Stodola. Ždiar, okr. Poprad.
Foto J. Tomeš 1964.

      Objekty, ktoré budú prevážané do navrhovaných rezervácií, nebudú ako samostatné múzeá v prírode, ako samostatný celok odtrhnutý od objektov chránených na mieste, ale pôjde o dotvorenie komplexu s objektami prevezenými z tej časti obce, ktorá sa bude nachádzať mimo hraníc rezervácie. Samozrejme, že sa nepočíta s dotvorením rezervácií objektami z iných obcí. Ak sa táto možnosť pripustí, tak len v niektorých lokalitách, keď pôjde o blízke obce, čo do zástavby intravilánu a s rovnakým typom alebo variantom domu. Je možné, že výnimočne za určitých okolností a podmienok bude prípustné pri rezervácii budovať aj múzeum ľudovej architektúry, ale to nám ukážu výskumy v budúcich rokoch.
      Pokiaľ ide o rozmiestnenie rezervácií ľudo­ vej architektúry, ťažko hovoriť, pretože uvedené lokality, na ktoré počítame vypracovať návrhy nie sú ešte fixné. Pri tomto vymenovaní sme totiž vychádzali s poznania lokalít z výskumov pred niekoľkými rokmi. Dnes aj tieto obce môžu byť úplne poškodené prestavbami alebo novou výstavbou. Ale vychádzajúc z daného poznaného stavu, tak vidíme, že sú sústredené predovšetkým v strednej a severnej časti stredného Slovenska. Tým však nemôžeme povedať, že na západnom, južnom, či východnom Slovensku nieto vhodných lokalít, ktoré by sa mohli vyhlásiť za pamiatkové rezervácie. Ak si premietneme mapu Slovenska s vyznačením urobených výskumov, zistíme, že výskumy doteraz boli zamerané výlučne na drevenú ľudovú architektúru, kým temer celá polovica územia Slovenska, najmä tá, kde pre

204

vláda hlinená architektúra, nebola doteraz vyskúmaná. Poznatky, ktoré máme o ľudovej architektúre v celej oblasti južného a potom aj západného Slovenska, sú veľmi kusé pre vedecké spracovanie, nehovoriac o tom, že pre pamiatkovú starostlivosť absolutne nevyhovujúce. Preto nielen pre doplnenie Štátneho zoznamu je potrebné robiť revíziu celého fondu ľudovej architektúry na území Slovenska, ale aj preto, aby sa zachytili, evidovali a chránili všetky lokality, kde sa nachádzajú ucelené súbory objektov vhodných na ochranu formou rezervácií.
      Na Slovensku okrem ochrany pamiatok ľudo­ vej architektúry na mieste, a to tak solitárov, ako aj súborov objektov formou rezervácií, resp. doplňovaním rezervácií s ochranou prevezením z časti obce nachádzajúcej sa mimo hraníc rezervácie, počíta sa aj s ochranou pamiatok prevezením. Už sme spomenuli, že v druhej polovici 60. rokov sa pristúpilo k výstavbe celoslovenského Múzea slovenskej dediny v Martine a regionálneho Šarišského múzea ľudovej architektúry v Bardejovských Kúpeľoch. Okrem toho sú na Slovensku vo výstavbe ďalšie takéto diela. v Brestovej pri Zuberci sa buduje Múzeum oravskej dediny, ktorej postavená časť bola v septembri sprístupnená, už niekoľko rokov sa buduje Banícke múzeum v prírode v Banskej Štiavnici a projektujú sa ďalšie dve múzeá ľudovej architektúry, a to Múzeum ľudovej architektúry Liptova a Expozícia ľudovej architektúry Kysúc.
      Hoci všetky menované múzeá ľudovej architektúry, okrem Baníckeho v Banskej Štiavnici[/] budú sústredovať objekty ľudovej architektúry z obcí, kde sa obyvateľstvo zaoberalo poľnohospodárstvom a pastierstvom, predsa nebudú rovnaké. Základný rozdieľ bude predovšetkým medzi Múzeom slovenskej dediny- v Martine a regionálnymi. Múzeum slovenskej dediny v Martine je budované ako súčasť celoslovenskej národopisnej expozície Slovenského národného múzea. Má byť celkovým obrazom slovenskej dediny zhruba za posledných 150 rokov, nielen v jej exteriérovej, ale aj interiérovej diferencovanosti v horizontálnom a vertikálnom zastúpení. Koncepcia tohoto diela má za cieľ zachytiť vývoj ľudovej architektúry a vnútorného zariadenia na celom území Slovenska ako celku, pričom tvorí názornú ukážku a elementárny prehľad o typologickom zastúpení ľudovej architektúry a bývania v jednotli

Obytný dům. Ždiar, okr. Poprad.
Foto J. Tomeš 1964.

205

vých oblastiach na Slovensku, tak pre odborníkov, ako aj pre a amatérskych záujemcov.
      Regionálne múzeá ľudovej architektúry budú zamerané na oblasť, ktorá patrí do ich vymedzeného záujmu. Budú akýmisi doplnkami celoslovenského Múzea slovenskej dediny. v nich sa má odraziť práve pestrosť oblasti so všetkými typmi, základnými, resp. vedľajšími variantami typov (prípadne aj atraktívnymi stavbami, nachádzajúcimi sa v regione), ktoré nebolo možné pojať v celoslovenskom múzeu. Ale jednotlivé regionálne múzeá v prírode sa budú líšiť aj navzájom. Nebude to odlišnosť len v tom, že sa nachádzajú v inej oblasti, že na stavbu objektov boli používané iné stavebné materiály, techniky, čím s inými základnými prvkami objektov vytvárali iné typy a varianty, .ale aj samotným ponímaním celého diela, ako aj funkčným využívaním prevezených objektov, čo bude podmienené množstvom faktorov.
      Usmerňovanie a určovanie miesta výstavby regionálnych múzeí v prírode bude závislé na rôznych okolnostiach. v jednom prípade pôjde o dotvorenie už turisticky atraktívnej oblasti, v druhom prípade by malo zasa samotné dielo oblasť turisticky zatraktívniť. Na umiestnenie múzea v prírode zohrá dôležitú úlohu aj ochrana cennejších pamiatok iného charakteru, ktoré sa stanú súčasťou diela a taktiež bude záležať aj na záujmoch orgánov štátnej moci podujať sa na takúto výstavbu.
      Z uvedeného vyplýva, že na Slovensku sa snažíme o ochranu objektov in situ so zvláštnym zreteľom na súbory objektov ľudovej[/] architektúry, na jednej strane, o kombináciu ochrany objektov ľudovej architektúry in situ s prevezením a nakoniec o ochranu objektov čisto prevezením. Ostáva však otvorenou otázka do akej miery a v akom rozložení na území Slovenska treba budovať múzeá ľudovej architektúry, aby sa zabránilo živelnej výstavbe a nepristupovalo sa k neúmernému, neúnosnému a neopodstatnenému množstvu týchto zariadení, no na druhej strane je nám jasné, že ochrana objektov in situ má svoje hranice a že rozvoj slovenských dedín, ktorý sa dá ťažko zastaviť, si vyžiada, aby mnohé cenné objekty ľu­ dovej architektúry boli odstránené v rámci prestavby dediny pri zvyšovaní kultúrnosti bývania na Slovensku. To nás bude nútiť premiestňovať objekty do takých zariadení, kde ich existencia nebude ohrozená. Preto uvažujeme, aby každá historická alebo geografická oblasť, teda určitým spôsobom charakteristické územie malo svoje regionálne múzeum ľudovej architektúry. Nepokladáme za potrebné, aby sa v každom okrese stavali tieto zariadenia a nepočítame s tým, aby na väčších územiach, v oblastiach boli postavené múzeá v prírode v tom ponímaní v akom ich poznáme u nás doteraz, ale musíme hľadať aj iné formy. Na pr. ukazuje sa nám potreba vytvárať celoslovenské múzeá tématické, avšak pri nich jedna jeho časť bude dokumentovať región, v ktorom bude vybudované, samozrejme s hlavným dôrazom na tematické celoslovenské zastúpenie objektov. Príklad; v oblasti nížinnej hlinenej architektúry, neďaleko Nitry bolo by potrebné vybudovať tematické poľnohospodárske múzeum

206

v prírode, ktorého výstavbou a potom aj správou by mohlo byť poverené Poľnohospodárske múzeum v Nitre. Pritom jednu časť múzea by tvorili objekty ľudovej architektúry, reprezentujúce osídlenie poľnohospodárskej oblasti Ponitria, resp. južného Slovenska. v oblasti Horehronia by sa žiadalo vybudovať tematické pastierske celoslovenské múzeum v prírode, ktorého časť by reprezentovala pastierske obce horských oblastí Horehronia. v oblasti neďaleko Košíc, snáď v Nižnom Medzeve, by bolo možné vybudovať celoslovenské múzeum technických stavieb v prírode, ktorého gestorom výstavby a správy by bolo Technické múzeum v Košiciach. Okrem toho by bolo potrebné uvažovať o vybudovaní ďalších tematických múzeí, ako vinohradnícke múzeum, múzeum mlynárskych stavieb, rybárske, včelárske a pod. Ukazuje sa široká škála možností budovania týchto zariadení, ktoré budú ako diela neopakujúce a atraktivitou pútajúce návštevníkov. Bude záležať iba na vypracovaní koncepcií a predovšetkým na tých, ktorí by sa mali úloh ujať, pretože iné prekážky v tomto smere nie sú.
      Z uvedených úvah je tendencia jednoznačná. Ak si opäť premietneme pripravované a projektované múzeá v prírode na území Slovenska, zistíme, že v maximálnej miere je zastúpená severná časť stredného Slovenska. Aj v tomto prípade, podobne ako v otázke riešenia pámiatkových rezervácií, ostávajú nedoriešené oblasti v okolí Bratislavy, ako exponovaného turistického centra juhozápadného Slovenska, južná oblasť západného Slovenska (Žitný ostrov),[/] južná časť stredného Slovenska a nehovoriac o východnej oblasti.
      Ale vráťme sa k ochrane pamiatok ľudovej architektúry in situ, ako solitárnych objektov. I napriek nepriaznivým podmienkam tejto formy ochrany, bude i naďalej tendencia chránit' čo najväčšie množstvo objektov. Ideálnym stavom by bolo, keby sa podarilo zachovať v každej obci aspoň 3 objekty v priemere, ktoré množstvo by dostatočne reprezentovalo vývoj a typologické zastúpenie objektov ľudovej architektúry na Slovensku. Ostáva však problém ich využívania, pretože väčšina z nich sa stane neobývanými. Tu by muselo dôjsť k zmene funkcie a využívať ich už či ako pamätné izby obcí, pamätné izby odboja, dejín socializácie poľnohospodárstva a pod., či ako klubovne rôznych dedinských organizácií alebo ako chatové základne pre súkromnú rekreáciu

Zdobené roubené stavby. Čičmany, okr. Žilina. Foto J. Tomeš 1971.

207

obyvateľov z miest alebo z priemyselných aglomerácií, prípadne pre iné spoločenské účely.
      Pri tvorbe pamätných izieb obcí, odboja, dejín socializácie poľnohospodárstva na dedinách by mali byť po stránke ekonomickej gestormi Národné výbory alebo JRD, kým o obsahovú stránku by sa starali školy, resp. DO SZM. Zameranie pozornosti na takéto funkčné využívanie objektov nebude mať iba význam zachovania objektov s ich osvetovým využitím, ale tvorba pamätných izieb bude mať ďalekosiahlejší dopad. Išlo by totiž o organizovaný celoslovenský zber dvoj a trojrozmerného materiálu, ktorý by sa postupne mohol stať majetkom múzeí na rôznych stupňoch riadenia. Potreba a nutnosť takéhoto hromadného sústredenia materiálu resp. jeho evidencia je naliehavá a to nielen z hľadiska doplňovania zbierok múzeí, ale aj pre zabezpečenie dostatočného množstva materiálu potrebného na vnútorné zariadenie v múzeách ľudovej architektúry.
      Najlepšou formou zainteresovania takejto formy zberu by bolo vyhlásenie niekoľkokolovej (3. kolovej) súťaže školskej mládeže, resp. DO SZM, čo by sa odrazilo vo viacerých polohách, no najmä: a) v poznaní histórie a dejín ľudovej kultúry vlastnej obce, b) v sústredení takého množstva múzeálneho materiálu a možností jeho odkúpenia múzeami, aké klasickým spôsobom pri terajšom personálnom obsadení odbornými kádrami by nebolo možné zvládnuť hoci za desiatky rokov, c) poskytnutím finančných alebo vecných odmien víťazom a možnosťou odkúpenia zozbieraného materiálu mú[/]zeami, by boli školy, resp. DO SZM aj finančne zainteresované a tieto príjmy by mohli využiť na exkurzie, výlety, na nákup kultúrnych alebo športových potrieb a pod. Spoločenským výsledkom by bolo sústredenie materiálu pre múzeá na dotvorenie svojich expozícií a zabezpečenie dostatočného množstva materiálu pre vyinštalovanie objektov v múzeach v prírode a nakoniec prísna evidencia hodnotných predmetov a zamedzenie vyvážania kultúrnych hodnôt mimo územia Slovenska.
      Tento exkurz do metodiky zberu muzeálneho materiálu bol urobený len proto, lebo s budovaním regionálnych múzeí ľudovej architektúry úzko súvisí aj zber trojrozmerného materiálu pre vnútorné zariadenie objektov. Preto bude na okresných, krajských, resp. oblastných a celoslovenských múzeách, aké formy zberu materiálu budú používať. Ukazuje sa, že forma klasického zberu je už teraz nedostačujúca, preto že si vyžaduje veľké množstvo pracovníkov s maximálnym vypätím síl na niekoľko rokov. k navrhovanej forme sme dospeli na základe skúseností, že deti sú najlepšími znalcami všet­ kých kútov v dome a že školská mládež v rámci akcie poznaj svoju vlasť, resp. poznaj históriu svojej obce dokázala zozbierať taký materiál, za ktorý by sa nemuselo hanbiť ani celoslovenské múzeum.
      Záverom len toľko, že ochrana pamiatok ľu-­ dovej architektúry na Slovensku si v najbližších rokoch bude vyžadovať bezpodmienečnú revíziu a dokumentáciu celého fondu objektov, na základe čoho bude možné spresnené vypra

208

covanie návrhov na obnovu, údržbu a formy ochrany týchto pamiatok. Avšak už teraz treba myslieť na urýchlený zber trojrozmerného mu[/]zeálneho materiálu, aby bolo možné chrániť objekty ľudovej architektúry v úplnom zobra­ zení života v nich.

DER SCHUTZ VON OBJEKTEN DER BAUERNARCHITEKTUR IN DER SLOWAKEI
Resümee

      In der Slowakei rechnet man - abgesehen vom Schutz von Denkmälern der Bauernarchitektur an Ort und Stelle, und zwar sowohl von Einzelstücken, als auch von Objektskomplexen in Form von Schutzgebieten, bzw. durch Ergänzung der Schutzgebiete durch Überführung aus dem ausserhalb des Schutzgebietes gelegenen Gemeindeteil - auch mit dem Denkmalschutz durch Überführung schlechthin. In der zweiten Hälfte der sechziger Jahre begann man mit dem Aufbau des gesamtslowakischen Museums des slowakischen Dorfes in Martin und des Regionalmuseums der Šariš-Bauernarchitektur in Bardejov. Ausserdem befinden sich weitere Museen im Bau. In Brestová bei Laborce entsteht das Museum des Orava-Dorfes, einige Jahre baut man schon am Montan-Freilichtmuseum in Banská Štiavnica; zwei weitere Museen der Bauernarchitektur im Bereich von Liptov und Kysuce werden projektiert. Der Autor befasst sich mit den einzelnen Problemen im Zusammenhang mit dem Aufbau von Freilichtmuseen für Bauernarchitektur und deutet auch die Kompliziertheit des Denkmalschutzes im ursprünglichen Milieu an. Er betont die Notwendigkeit der systematischen Erforschung der Bauerngebäude sowie[/] der systematischen Sammlungen dreidimensionalen Materials für die Expositionsintentionen der Freilichtmuseen.
      Übersetzung: A. Hubala

Pletená stodola krytá dochem. Oreské, okr. Senica.
Foto J. Tomeš 1974.

_

209

Zoznam múzeí ľudovej architektúry na Slovensku

A) Múzeá ľudovej architektúry vo výstavbe,čiastočne sprístupnené:

1. Martin - celoslovenské Múzeum slovenskej dediny.
2. Bardejovské Kúpele - regionálne Šarišské múzeumľudovej architektúry.
3. Zuberec (Brestová), okr. Dolný Kubín - regionálneMúzeum oravskej dediny.
4. Banská Štiavnica, okr. Žiar nad Hronom - oblastnétematické Banícke múzeum v prírode.

B) Projektované múzeá ľudovej architektúry,pripravované na výstavbu:

5. Pribylina, okr. Liptovský Mikuláš - regionálne Múzeum ľudovej architektúry Liptova.
6. Vychylovka, okr. Čadca - regionálna Expozícia ľudovej architektúry Kysúc.

C) Predpokladané múzeá ľudovej architektúry:

7. Vo Svidníku - regionálne MĽA.
8. Na Pohroní, okr. Ban. Bystrica - tématické, celoslovenské Múzeum pastierstva v prírode.
9. Kubra, okres Trenčín - oblastné Múzeum ľudovejarchitektúry.
10. Malé Karpaty, okres Bratislava - okolie, - oblastné, tematické Múzeum vinohradníctva v prírode.
11. Ponitrie, okres Nitra - tématické, oblastné aleboceloslovenské Múzeum poľnohospodárstva v prírode.
12. Nižný Medzev, resp. okolie (okr. Rožňava alebo okr.Košice) - tématické oblastné alebo celoslovenskéMúzeum technických stavieb v prírode.

Zoznam pamiatkových rezervácií ľudovej architektúry na Slovensku
A) Vypracované návrhy na pamiatkové rezervácie ľudovej architektúry:

13. Ždiar, okr. Poprad.
14. Čičmany, okr. Žilina.
15. Vlkolinec, okr. Liptovský Mikuláš.
16. Podbieľ, okr. Dolný Kubín.

B) Rozpracované návrhy na pamiatkovú rezerváciu ľudovej architektúry:

17. Špania Dolina, okr. Banská Bystrica.

C) Plánované lokality na vypracovanie návrhov pamiatkových rezervácií ľudovejarchitektúry:

18. Veľké Leváre, okr. Senica. - .
19. Terchová, osady Jánošovia, Ošivanovia a Vyšný Jankovia, okr. Žilina.
20. Lišov, okr. Žiar nad Hronom.
21. Podšíp (Stankovany), okr. Liptovský Mikuláš.
22. Oravská Lesná, osada Demänová, okr. Dolný Kubín.
23. Zuberec, okr. Dolný Kubín.
24. Veľké Borové, okr. Liptovský Mikuláš.
25. Osturňa, okr. Poprad.
26. Haligovce, okr. Poprad:
27. Opátka, okr. Košice - okolie.
28. Hronec, okr. Banská Bystrica.
29. Lom nad Rimavicou, okr. Banská Bystrica.
30. Brhlovce, okr. Levice.

210

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3

VÝTVARNÝ ZŘETEL V BUDOVÁNÍ NÁRODOPISNÝCH MUZEÍ V PŘÍRODĚ [obsah]


      RICHARD JEŘÁBEK, Katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy UJEP, Brno
      Za dobu existence muzejnictví a výstavnictví stalo se nepsaným požadavkem prezentovat exponáty s různou mírou estetického zřetele. Návštěvník muzea nebo výstavy s naprostou samozřejmostí očekává splnění tohoto postulátu a autoři expozic jej se stejnou samozřejmostí, avšak z rozličných východisek a s proměnlivým zdarem realizují. Tato skutečnost se nevyhýbá ani institucím tak specifického typu jako jsou národopisná muzea v přírodě, v nichž se obtížněji vyhovuje estetickým nárokům než v jiných druzích národopisných expozic. v muzeích v přírodě totiž trvale a významně působí vnější prostředí, do něhož jsou zasazena; návštěvník je vnímá jako nedílnou součást muzea.
      Možnosti estetického působení na návštěvníka národopisného muzea v přírodě lze v podstatě rozdělit do tří sfér:
      1. Uplatnění výtvarného aspektu při výběru areálu pro muzeum v přírodě.[/]
      2. Využití výtvarného zřetele v urbanistické koncepci muzea v přírodě.
      3. Použití a zdůraznění výtvarných elementů v lidových stavbách a jejich interiérech. Dotkneme se postupně všech tří oblastí a poukážeme při tom na klady i zápory aplikace estetických, v tomto případě především výtvarných zřetelů při budování muzeí v přírodě; budeme vycházet z vlastních pozorování a poznatků z 35 muzeí tohoto typu ve 13 evropských zemích.
      Při výběru areálu pro výstavbu národopisného muzea v přírodě hrají roli četné momenty, mezi nimiž nemusí stát výtvarný aspekt hned na jednom z prvních míst. Přihlíží se často a především k ryze praktickým okolnostem, jakými mohou být například administrativní nebo komunikační faktory. v případech, kdy tyto činitele nabyly převahu, ustoupilo estetické řešení hodně do pozadí. Je tomu tak tehdy, když se objekty muzea v přírodě přičleňují ke

211

stávající muzejní budově přímo v husté městské zástavbě (Lund, Łowicz) nebo se budují na hranici městské periférie (Cluj, Bierkowice u Opolí), popřípadě v bezprostředním kontaktu s cizorodými elementy, například s muzeem technických památek (Zalaegerszeg). v těchto muzeích se dostávají přenesené tradiční lidové stavby, vesměs venkovské, do těsného sousedství s moderní civilizací a tím zároveň do rozporu s její odlišnou estetikou. Poněkud opačný případ rezignace na výtvarné pojetí muzea v přírodě může nastat při adaptaci vybraných objektů in situ, v jejich přirozeném prostředí, když se ono v průběhu dalšího vývoje promění tak, že chráněné stavby v něm tvoří jen jakési cizorodé ostrůvky. Zcela mimořádný a z tohoto hlediska krajní jev představuje laponská osada, podnes chráněná a sezónně využívaná pastevci při třídění dobytka, kolem níž vyrostlo moderní město (Arvidsjaur) . Většinou se však setkáváme se snahou o citlivé zasazení muzea v přírodě - lze-li je vůbec tak nazvat, když stojí na katastrálním území průmyslového města - do parkových a lesních prostor (Arnhem, Ârhus nebo Rožnov p. R.), popřípadě na izolované ostrůvky a poloostrůvky nedaleko metropolí (Seurasaari v Helsinkách, Bygdoy v Oslo a s výhradami ke kulturnosti prostředí též Skansen ve Stockholmu). v intaktním prostředí lze přirozené podmínky a jejich estetické vlastnosti uchovat nebo ještě zvýraznit (Zubrzyca Górna).
      Pokud bychom považovali výtvarný zřetel v budování národopisných muzeí v přírodě za jeden z rovnocenných aspektů, označili bychom[/] za nejvýhodnější a za nejprogresívnější volbu takového areálu, který co nejvěrněji imituje původní prostředí; správnost takového postupu nejlépe prokazuji muzea v přírodě vybudovaná nebo v současné době rozestavěná na rozsáhlých plochách odstíněných od rušivého okolí a členitých v souladu s charakterem prezentovaných objektů nebo jejich seskupeni (Lillehammer, Sibiu, Szentendre, Nowy Sącz, Detmold, Gammelstad, Zuberec, Martin). v těchto případech se uplatnění výtvarného zřetele děje bez okázalého a křečovitého úsilí; není tu třeba, aby se dojem estetičnosti prostředí předstíral umělými prostředky, například rozličnými bariér ami, branami a poutači stylizovanými ve folklórním duchu.
      I když tedy nelze označit výtvarný zřetel za rozhodující pro výběr muzejního areálu, nepřestává platit skutečnost, že jeho respektování má základní význam pro stupeň celkové estetické úrovně muzea, jíž toto zařízení působí navenek a jíž může přitahovat anebo odpuzovat návštěvníky.
      S tímto vnějším výtvarným působením muzea v přírodě neoddělitelně souvisí jeho vnitřní výtvarná koncepce. Též ona vychází především z jiných kritérií, zvláště odborných: usiluje zpravidla o uspořádání stavebních objektů podle různých zásad (například podle regionálního členění, podle věcné povahy staveb, zejména u provozních zařízení, jejichž fungování bylo vázáno na specifické geografické, hydrografické nebo klimatické poměry, podle orientace objektů ke komunikacím nebo ke světovým stranám apod.). Avšak ani při respekto

212

vání všech odborných požadavků není nutné slevovat z hledisek výtvarných. Ostatně tam, kde jsou vážně porušeny odborné zásady, bývá současně zmařen též jakýkoli velkorysejší estetický záměr; platí to zvláště o muzeích v přírodě koncipovaných na sevřených plochách bez možností dalšího rozšiřováni, popřípadě obestavěných civilní nebo průmyslovou zástavbou (Lund, Cluj, Bucureşti).
      V muzeích moderněji pojatých, a umožňujících volnější uspořádání objektů nemůže žádný z odborných požadavků ohrozit estetické řešení zástavby. Výtvarné chápání nelze však zredukovat jen na docílení souladu v každé z regionálních nebo tematických skupin objektů; musí se důsledně prosadit v celém muzejním areálu. Co je platné odstíněni jednotlivých částí areálu vegetačním krytem, když nad jejich celkem vyčnívají obludné výstavní, administrativní a jiné provozní budovy (Oslo) nebo když skupinu architektonicky poměrně jednotných článků nepříznivě ovlivňuje dominující vstupní objekt, který budí dojem stanice horské lanové dráhy (Rožnov p. R.)?
      V zájmu dokonalého estetického působení nestačí výtvarně zvládnout jednotlivé články muzea v přírodě. Je třeba dbát o jejich harmonii, která by neměla být narušena z žádného pohledu a průhledu. Základní předpoklady pro splněni tohoto požadavku musejí být obsaženy již v povaze areálu, popřípadě v jeho územních a vegetačních korekturách, směřujících ke zkvalitnění pozemku pro muzejní účely. Avšak určující výtvarný vzhled muzea je teprve v rukou stavebníků, kteří mají snazší úkol v členi[/]tém a opticky uzavřeném terénu (Lillehammer, Martin, Sibiu, Etăr), než na fádních otevřených rovinách (Zalaegerszeg, Bierkowice, Olsztynek). Nevšední půvab získávají muzea v přírodě vodními plochami nebo toky (Lehde aj.).
      V této druhé sféře estetického působení vzniká v národopisném muzeu jisté nebezpečí předimenzování výtvarného zřetele, které se projevuje ve vytváření zidealizovaných podmanivých celků, které namnoze neposkytují pravdivý obraz skutečnosti. Míra stylizace sledující především výtvarné cíle před odbornými, může vést k podsouváni fiktivního obrazu, jak jsme toho svědky ve staré, městské části Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Duchovním otcem jeho koncepce byl malíř a grafik, dobrý znalec lokálních poměrů, avšak v nejlepším slova smyslu diletant, tedy "člověk, který dělá něco odborného bez odborné průpravy". Výsledek lze označit za pozoruhodný doklad dobového názoru na uchování hmotných lidových tradic, avšak nikoli za východisko pro další činnost v této oblasti národopisného muzejnictví. Rožnovský příklad je v této krystalické podobě ojedinělý a není divu, když se čas od času stává předmětem názorových svárů. Pravda, setkáváme se i v jiných zemích, zvláště v západní a v severní Evropě, s muzejními aglomeracemi městské architektury, ať již chráněnými na místě nebo přenesenými a rekonstruovanými (Arnhem, Ârhus, Oslo, Lund), avšak v cizím prostředí nemáme možnost pronikavé analýzy předpokládající důvěrnou znalost četných detailů. I když expozice městských staveb tvoří odborně přesvědčivé a výtvarně působivé

213

celky, přece jen posouvají zaměření některých muzeí v přírodě do polohy kulturně historické.
      Třetí sféru, do níž se promítá výtvarný zřetel nejhmotněji a nejnápadněji, představuje samotný výběr objektů podle uměleckých kritérií a jejich vnější i vnitřní vybavení výtvarnými projevy. Četnost a způsob jejich uplatnění v muzeu v přírodě mohou být jedním z hlavních měřítek atraktivnosti; jejich absence, popřípadě minimální výskyt může běžné návštěvníky jen stěží přitahovat, spíš vyvolává jejich zklamání (Alt-Schwerin), a to i v případech, kdy jde o kolekce objektů pozoruhodných po stránce stavební, sociální apod. Tento extrém je však výjimečný; častěji se setkáváme s pravým opakem, kdy se výběr objektů a úprava jejich vnějšího vzhledu podřizuje až neúměrně hodnocení estetickému na úkor vědecké hod[/]

Výtvarně nenáročné rybářské domky v chráněné části Västervicku (jihovýchodní Švédsko) působí esteticky svým rytmickým uspořádáním.
Foto R. Jeřábek 1975.

noty z hledisek genetických, typologických, sociálních, funkčních a podobně. A tak volba často padne nikoli na nejtypičtější doklady lidového stavitelství, nýbrž na objekty nejhonosnější a nejreprezentativnější. v jednom případě se dokonce přenesený nebo rekonstruovaný objekt vylepšuje výtvarnými články převzatými z jiných staveb, eventuálně též z jiné oblasti (jako příklad uveďme štíty kopie karlovického fojtství a větřkovického kostela v rožnovském muzeu). v podstatě platí bezmála o všech uměle budovaných muzeích v přírodě, že pro přenesení nebo rekonstrukci dávají přednost objektům výtvarně okázalejším a esteticky hodnotnějším nad objekty prostšími a ze zřetele estetického méně jakostními. Je nabíledni, že do klasifikace vstupuje osobnost muzejníka; výsledek je odvislý od její velikosti a vyhraněnosti.
      Zatímco vnější úprava stavby jako muzeálního exponátu musí respektovat alespoň základní stavební a tvarové, popřípadě i dekorativní rysy originálu nebo imitované předlohy, rekonstrukce interiéru skýtá neomezené možnosti rozvinutí fantazie. Obecně se uplatňuje snaha po výtvarném pojetí interiéru, jejíž základ spočívá jednak ve výběru umělecky ztvárněných předmětů denní potřeby, uměleckých textilií a bytových doplňků, obrazů, plastik a dalších lidových uměleckých projevů, jednak ve způsobu jejich prezentace. Až na čestné výjimky nevnímá návštěvník typizovaný obraz lidového interiéru obydlí nebo provozní místnosti, například řemeslnické dílny, ani věrný obraz rekonstrukce nějaké vytipované individuální domácnosti, nýbrž svébytný druh mu

214

zeální expozice. Předměty jsou rozestavěny a rozvěšeny tak, jak by nikdy nebyly mohly plnit své vlastní funkce; jsou zkrátka instalovány pro obecenstvo tak, aby se líbily a aby pomáhaly vytvářet malebný celek. Vůbec tu jde o zbytnění a přebujení představy o místě a významu výtvarného umění v běžném denním životě lidu. Tím cennější jsou některé, zatím jen ojedinělé pokusy začlenit projevy estetické povahy do muzejních interiérů na základě zevrubného studia jejich dobového výskytu a jejich četnosti v jednotlivých sociálních vrstvách na venkově; konečnou realizaci lze pak ještě zčásti svěřit pamětníkům z lidového prostředí (Nowy Sącz). z vlastní zkušenosti musím podotknout, že k absolvování prohlídek třinácti muzeí v přírodě v průběhu pěti prázdninových týdnů loňského roku jsem musel vynaložit hodně sebezapření a jen jakási profesionální posedlost mne chránila před svatokrádežným záštím a nechuti k nudnému stereotypu, jaký se zabydlel ve většině těchto muzeí.
      Při výtvarném koncipování muzea měli by si stavebníci uvědomovat platnost úsloví, že méně je někdy více. Přezdobenost zevnějšku i interiéru objektů může se obracet proti prvotnímu, jistěže dobře myšlenému záměru poskytnout návštěvníku co nejvíc estetických zážitků. Nebezpečí odpuzováni návštěvníků přemírou estetizujících činitelů v současné době ještě stoupá s využíváním kopii a imitaci uměleckých předmětů místo originálů ohrožovaných v četných případech vandaly a zloději. Ovšem u mnoha napodobenin je na první pohled poznat pouhé předstíráni pravosti a původnosti, některé do[/]konce ani nechtějí vzbuzovat dojem starobylosti a otevřeně se hlásí k fenoménu zvanému folklorismus. Do tohoto rodu náležejí například mnohé bytové textilie a keramika, samorosty a současné figurální plastiky. Ostatně - bylo by velmi zajímavé a poučné jít po stopách původu většiny předmětů výtvarné povahy v interiérech objektů muzeí v přírodě: setkávali bychom se zhusta s neidentifikovatelnými akvizicemi z pozůstalostí, ze soukromých sbírek i ze vzdálených prodejen obchodů se starožitnostmi. Nad tímto počínáním se ovšem vznáší pochybnost o jeho smyslu. Snaha předvést návštěvníkovi esteticky hodnotné expozice by neměla vést až k podbízivosti, popřípadě k vědomému podvádění. Tento problém bude stále naléhavější, protože zdroje dalších sběrů předmětu výtvarné povahy jsou ve většině vyspě

Zmnožením a uspořádáním typově blízkých objektů lze docílit malebnosti a důvěrnosti.
Národopisné muzeum v přírodě v Oslo-Bygdoy.
Foto R. Jeřábek 1975.

215

lých zemí vyčerpány a sběratelský hlad po nich posud ještě - i když snad jen dočasně stoupá.
      Další muzea v přírodě rostou jako houby po dešti, jednou plánovitě a na pevných vědeckých základech, jindy spontánně a bez náležité odborné přípravy. v Evropě se jich lze jen stěží dopočítat - existuje jich dnes bezmála dvě stě. Touto inflační tendencí začínají být poně[/]kud zasaženy i naše země. Tím naléhavější je řešení všech otázek spojených s jejich výstavbou, mimo jiné otázek estetické, zvláště výtvarné koncepce těchto zařízení, napomáhajících formovat vztah širokých lidových vrstev k domácím tradicím a ovlivňujících obecný vkus. A tím větší je též spoluzodpovědnost národopisců za správné a důsledné plněni těchto požadavků.

DER ÄSTHETISCHE ASPEKT BEIM AUFBAU VOLKSKUNDLICHER FREILICHTMUSEEN
Zusammenfassung

      Während der Existenzdauer des Museal- und Ausstellungswesens bildete sich das ungeschriebene Postulat heraus, die Exponate mit verschiedenem Mass an ästhetischem Aspekt zu präsentieren. Der Museums- oder Ausstellungsbesucher erwartet ganz selbstverständlich die Erfüllung dieses Postulats und die Expositionsveranstalter realisieren es mit derselben Selbstverständlichkeit. Diese Tatsache kann auch an volkskundlichen Freilichtmuseen nicht vorbeigeben, bei denen man den ästhetischen Anforderungen schwerer entsprechen kann als bei anderen Arten volkskundlicher Expositionen. In den Freilichtmuseen ist nämlich dauernd und markant das Aussenmilieu wirksam, in das dieses Museum eingebettet ist. Der Autor teilt die Möglichkeiten ästhetischer Einwirkung au f den Besucher eines volkskundlichen Freilicht[/]museums in drei Sphären ein: 1. Anwendung des künstlerischen Aspekts bei der Auswahl des Areals für das Freilichtmuseum; 2. Verwertung des ästhetischen Aspekts bei der urbanistischen Konzeption des Freilichtmuseums; 3. Verwertung und Betonung der künstlerischen Elemente in den Volksbauten und ihren Interieurs. Im weiteren Teil des Beitrags streift der Autor alle drei Bereiche und verweist au f die positiven und negativen Seiten der Applikation ästhetischer, insbesondere bildender Aspekte beim Aufbau von Freilichtmuseen. Er nimmt dabei seinen Ausgang von der eigenen Beobachtung sowie von den Erkenntnissen aus 35 Museen dieses Typs in 13 europäischen Ländern.
      Übersetzung: A. Hubala

216

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3

K PROBLEMATIKE EXPOZIČNÉHO STVÁRNENIA SPOLOČENSKÝCH FUNKCIÍ STAVIEB V NÁRODOPISNOM MÚZEU V PRÍRODE [obsah]


      IGOR KRIŠTEK, Slovenské národné múzeum, Martin
      Pri riešení problematiky expozičného stvárnenia spoločenských funkcií stavieb v MSD musíme rešpektovať niekoľko skutočností, ktoré podmieňujú celé ďalšie riešenie množstva otázok, spojených s danou problematikou. Sú to:
      1. MSD je celoslovenskou expozíciou, zahrňujúcou teritórium Slovenska v jeho terajších hraniciach, rozčleneného do 13 regiónov, vytýčených na podklade geografických činiteľov. určujúcich charakter ľudovej kultúry a staviteľstva. Etnické členenie je vylúčené. Pozostáva z dvoch zón - horskej a nížinnej - deliacich Slovensko od západu na východ približne na jeho severnú a južnú časť. Obe zóny sú delené na subzóny a regióny, a to horské oblasti stredného Slovenska, s regiónmi - Čičmany, Kysuce - Podjavorníky, Orava, Liptov, Turiec, stredné a horné Pohronie; horské oblasti východného Slovenska s regiónmi - Spiš, Šariš - Poloniny, horný Zemplín; horské oblasti západného Slovenska s regiónmi Biele Karpa[/]ty - Ponitrie. Nížinné oblasti východného a stredného Slovenska s regiónmi - južný Zemplín, Tekov - Gemer (Tekov, Hont, Novohrad, Gemer) ; nížinné oblasti západného Slovenska s regiónmi - Podunajským a Trnavsko-Záhorským.
      2. Múzeum slovenskej dediny za základnú expozičnú jednotku považuje región, za základný expozičný element usadlosť, alebo stavbu, ktorá svojím charakterom prezentuje určitý celistvý jav architektonický i funkčný (napr. krčma, kostol, zvonica a pod.).
      3. Expozícia Múzea slovenskej dediny bude prezentovať kultúrne javy lokálnych dedinských spoločenstiev na Slovensku s charakteristickou dominantou roľníckeho zamestnania s rôznou intenzitou v regionálnej, triednej, sociálnej a kultúrnej diferenciácii, čo najviac vystihujúcej autentické životné prostredie slovenskej dediny vo vymedzenom časovom rozpätí a diferenciácii.

217

(Podrobnejšie o tejto koncepcii som hovoril v mojom príspevku "Prístup k problematike zariadovania regiónov a jednotlivých objektov MSD" v Zborníku SNM - Etnografia 15, 1974, s. 300-305 a nebudem ich opakovať.)
      Riešenie problematiky spoločenských funkcií stavieb v takto ponímanom type múzea v prírode - múzea dediny sa ukazuj e ako zložitejší a náročnejší, naviac, že sa jedná o centrálnu expozíciu, čo zložitosť a náročnosť len znásobuje. Pokiaľ v múzeu v prírode typu múzeum park spoločenská funkcia objektu - stavby usadlosti sa viacmenej ohraničuje na samotný objekt bez výraznejších vzťahov k susedným objektom v múzeu dediny v rámci regiónu, tieto otázky je nutné riešiť komplexnejšie vo vzťahoch medzi objektami v rámci regiónu, ale v niektorých prípadoch aj medzi regiónmi, alebo súbormi regiónov, či celého múzea - resp. expozície. Je jasné, že z hľadiska priestorového a ekonomického, ale i situačného, nemožno všetky regióny riešiť komplexne, tj. nemôže byť v každom regióne všetko, ale len čo je z hľadiska regiónu a jeho postavenia vo vzťahu k Slovensku, alebo k jeho časti charakteristické a typické (napr. ni e v každom regióne ako reprezentantovi ľudovej kultúry danej oblasti Slovenska bude krčma, kostol, alebo iná stavba, reprezentujúca funkcie dedinského kolektívu) .
      Ďalej treba brať do úvahy, že nie každý spoločenský jav dedinského spoločenstva má svoj hmotný - materiálny prejav, ktorý možno pomocou trojrozmerných predmetov, či už jednotlivých, alebo skupiny, znázorniť. A nakoniec,[/] nie každý, aj materiálnymi prostriedkami znázornený jav môže, resp. musí byť informatívny v rámci didaktickej činnosti expozície, pretože sú to poväčšine javy už zaniknuté, alebo zanikajúce. v krátkom diskusnom príspevku nie je možné vyčerpať celú šírku načrtnutých problémov, tobôž ich riešenie. v ďalšej časti sa chcem aspoň v náznaku dotknúť otázok spojených s témou nášho jednania a to tezaurácie vedeckého materiálu, ako ju vidím z hľadiska stvárnenia spoločenských funkcií stavieb. Národopisná expozícia v prírode predstavuje svojím spôsobom špecifický tezaurus vedeckého materiálu a to chápaný v dvoch rovinách a im zodpovedajúcich prostriedkoch - 1) materiálnej - vychádzajúcej zo špecifických vlastností pramenných materiálnych predmetov - ako reliktov minulosti, ktoré určité informácie podávajú bezprostredne, tj. informácie o sebe samých; 2) nemateriálnej - dotýkajúcej sa javov - a) len cestou sprievodnej dokumentácie, b) dostupné len cestou zložitého myslenia úvahy na základe širšej zásoby inde získaných údajov, často na základe analógie.
      Vyššie uvedeným rovinám, ktoré chápeme ako pomocné, zodpovedajú patričné výskum zamerané komplexne na región, na objekt a jeho časti a patričné riešenie, ktoré už viacmenej rešpektuje obe roviny. Prvú - materiálnu v expozičnom stvárnení, druhú nemateriálnu v osvetovej činnosti.
      Pri riešení expozičného stvárnenia spoločenských funkcií stavieb a teda už aj pri výskume musíme rešpektovať z hľadiska expozície - 1) okruh javov, týkajúci sa exteriérových častí,

218

spojených so životom lokálnych spoločenstiev. Skladba, charakter a výzor usadlosti, skladba usadlostí v regióne a ich rozmiestnenie a situovanie, situovanie iných stavieb v rámci regiónov, vybavenie vnútroregionálnych a medziregionálnych priestorov tzv. drobnou architektúrou, vnútroregionálne komunikácie a pod.; 2) okruh javov týkajúci sa interiérových častí spojených so životom rodiny, ako pôdorysné členenie, funkčné využívanie priestorov v závislosti na jednotlivých funkciách rodiny, jej početnosti a pod. podľa priestorov izba, pitvor, komora maštaľ, stodola, atď.
      Z hľadiska spoločenskej diferenciácie musíme používať kritériá - 1. triedne, 2. stratifikácie povolania, 3. inštitúcie - spoločenské organizácie, 4. prostredia, 5. etnické, použitie kritéria času a priestoru.

1. triedne - sedliaci, robotníci, drobná šľachta;
2. povolania - roľník, baník, pastier a pod.;
3. sociálnej stratifikácie - sedliak chudobný,stredný roľník, bohatý roľník, bezemok, robotnícka aristokracia, inteligencia - kňaz,učiteľ, krčmár;
4. inštitúcie - spoloč. organizácie - obyčajové, rodina, spoločnosť,- náboženstvo (katolícke, luteránske, pravoslávne, grékokatolícke, kalvínske),- predstavenstvo obce - spolky - priadky - páračky;[/]
5. prostredia - lokálne - dedina, časť dediny, horská oblasť, nížinná oblasť . . . - dislokálne - kováčstvo, hámre a iné remeslá;
6. etnické - Slováci, Maďari, Nemci, Rusíni(Lemkovia), Gorali, Bulhari, Rumuni . . .

      V konečnom výsledku spoločenské funkcie stavieb v Múzeu slovenskej dediny by mali predstavovať popri iných javoch, týkajúcich sa architektúry - techniky, materiálu a pod. jednu z najvýznamnejších častí expozičného pôsobenia, ale súčasne aj tezauru, a to v čo najvyčerpávajúcejšom zostavení, priestorovom rozvrhnutí a vzájomnom skĺbení tak, aby poskytovali spolu so sprievodnou dokumentáciou čo najúplnejší obraz o spoločenských javoch lokálnych dedinských spoločenstiev na území Slovenska v období 2. polovice 19. a 1. polovice 20. storočia.

Múzeum slovenskej dediny v Martině. Foto J. Tomeš 1973.

219

ZUR PROBLEMATIK DER EXPOSITIONSGESTALTUNG DER GESELLSCHAFTLICHEN FUNKTIONEN VON BAUTEN IM VOLKSKUNDLICHEN FREILICHTMUSEUM
Resümee

      Der Autor äussert seine Ansichten über die Fragen der Expositionsgestaltung der gesellschaftlichen Funktionen im volkskundlichen Freilichtmuseum aufgrund der Anlegung des Museums des slowakischen Dorfes in Martin, das eine gesamtslowakische Exposition von volkstümlichen Bauten darstellt. Als grundlegende Expositionseinheit dieses Museum wird die Region, als grundlegendes Expositionselement das Gehöft oder das Gebäude angesehen, das mit seinem Charakter ein bestimmtes einheitliches architektonisches und funktionelles Ph[ö][ä]nomen präsentiert. Die Exposition wird die Kulturphänomene lokaler Dorfgemeinschaften in der Slowakei mit charakteristischer Dominante der Bauernbeschäftigung mit verschieden intensiver regionaler; klassenmässiger, sozialer und kultureller Differenzierung zeigen. Bei der Lösung der Expositionsgestaltung der gesellschaftli­[/] chen Funktionen der Bauten und also auch bei der Forschung muss man nach Ansicht des Autors unter dem Expositionsaspekt den Bereich jener Erscheinungen respektieren, die sich auf die Exterieurteile in Verbindung mit dem Leben der lokalen Gemeinschaften beziehen, desgleichen auch den Bereich jener Erscheinungen, die sich auf die mit dem Familienleben verbundenen Interieurteile beziehen. Im Endergebnis sollten die gesellschaftlichen Funktionen der Bauten im Museum des slowakischen Dorfes, abgesehen von anderen Erscheinungen in bezug au f Architektur, Technik, Material u. a., einen der wichtigsten Teile der Expositionswirkung und zugleich auch des Thesaurus, und zwar in möglichst erschöpfender Zusammenstellung, räumlicher Verteilung und wechselseitiger Kopplung repräsentieren.
      Übersetzung: A. Hubala

220

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 3

ROUBENÁ ARCHITEKTURA V ROŽNOVĚ A OKOLÍ [obsah]


      VĚRA KOVÁŘŮ, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Brno
      Naše konference probíhá na hostitelské půdě města Rožnova a proto považujeme za účelné přispět několika slovy k historii lidového stavitelství v tomto městě a jeho nejbližším okolí, věnovat se společným a diferenčním znakům mezi městskými a venkovskými stavbami a konečně zmínit se o representaci stavební kultury z tohoto území ve Valašském muzeu v přírodě. František Bartoš v díle Lid a národ uvádí: "V létech padesátých byly v Rožnově i na ryňku domky patrové všechny ode dřeva a podloubím dokola."1) Rovněž píseň Ja, Rožnove, Rožnove, dřevěné městečko, hovoří o charakteru stavitelství tohoto valašského města v minulosti, Sledujeme-li dobová vyobrazení z 18. a 19. stol. i písemné doklady z téhož období, shledáváme na lichoběžníkové návsi města převážně roubené příbytky měšťanů a množství dřevěných staveb v ulicích a na pasekách.2)
      I přes protipožární nařízení krajského úřadu se stav náměstí téměř nezměnil až do čtyřicátých let minulého století.3) Teprve tehdy se začínají nesměle realizovat přestavby měšťan[/]ských a panských objektů a zděná architektura postupně vytlačuje roubené domy s podsíněmi. Tento proces trval v podstatě až do nedávna, neboť poslední pamětník dřevěné zástavby náměstí, Žingorův dům, zmizel nedávno, naštěstí zachráněn pro muzejní účely. Roubené domy v postranních ulicích, záhumní (Na Drahách, Kramolišovo, Hradišťko ad.) a na Dolních a Horních Pasekách zůstaly do velké míry zachovány až do našeho století a nevelká část z nich, s některými vnějšími a vnitřními úpravami, přetrvala do dnešních dnů.
      Typ příbytků, jaký známe z rožnovského náměstí, dokládají archívní a ikonografické materiály i z jiných měst východní Moravy - Vsetína, Frenštátu, Frýdku-Místku, Nového Jičína i Valašského Meziříčí.4) Byly to štítově orientované domy, roubené ze silných kmenů, přízemní nebo patrové s podsíní či předsunutou pavlačí, spočívající na dvou či třech mohutných dřevěných sloupech. Trojúhelníkový štít byl ukončen vysokou sedlovou střechou s kozubem a makovicí. Exteriér těchto staveb nesl

221

znaky střídmosti a přísné účelnosti. Prkna štítu byla kladena klasovitě, směr zdůraznil tesař lištováním spar. Podpůrné sloupy zdobila pouze ojediněle jednoduchá patka. Václav Mencl ve studii Lidová architektura, hovoří o tomto způsobu řešeni štítové stěny v souvislosti s gotickým středověkem.5) Kromě tohoto strohého vyjádření vznosné, k vrcholu spějící linie nesou některé štíty, jak je známe z dobových vyobrazení, znaky složitějšího výtvarného myšleni, např. rozličný směr kladení prken v příčně dělených polích.
      Podle Čeňka Kramoliše6) a jiných pramenů se odlišovala původní dispoziční skladba měšťanských domů od mladšího způsobu uspořádání: do ulice směřovala komora a chlévy pro dobytek. Okna obytných místnosti vedla do dvora nebo do zahrady. Na prostranství před domy byl skladován hnůj, vozy a zemědělské nářadí. Rázné omezení spojené s vývojem Rožnova jako lázní v první třetině 19. stol. mělo vliv i na prostorové řešení domů.7) Síň, do níž se vstupovalo dveřmi ve štítové stěně, spojovala kuchyni, komoru a velkou jizbu situovanou proti vchodu, případně další obytné místnosti. v patře byly umístěny další komory, kde majitelé domu údajně zřizovali pokojíky pro lázeňské hosty. Na obytný dům navazovaly nejen hospodářské budovy, ale také další obytná stavení pro rozrůstající se rodinu.8) Vzhledem k nevelkému množství spolehlivých záznam;á, které jsou zatím k dispozici, nelze si vytvořit přesnější obraz o uspořádáni dvora a situování hospodářských budov.
      Četné společné rysy s domy rožnovských[/] měšťanů můžeme sledovat u fojtských. usedlostí na vesnicích v rožnovském okolí. Také ony patří k lokálním dobovým farmám, jimž je zčásti naše konference zasvěcena. Jedná se o objekty svým způsobem ve stavebním profilu valašské vesnice výjimečné, stejně, jako bylo výjimečné postavení jejich majitelů. Osobitost a odlišnost fojtských stavení byla dána nejen rozsáhlosti budov, ekonomicko-společenskými podmínkami jejich vzniku, ale také reprezentativností jejich vnějšího vzhledu. Fojtská obydlí byla převážně vybudována ze dřeva, a to v 17., 18. a 19. století (Hážovice, Hutisko, Velké Karlovice, Solanec). Stejně jakou měšťanských domů řešili stavebníci větší potřebu plošné výměry vertikálně, s pavláčkou v patře (Velké Karlovice, Hutisko), která spolu s úpravou štítu patřila k nejpůsobivějším vnějším znakům. Vnitřní prostorové členění odpovídalo potřebám, povinnostem a právům fojtského úřadu, v podstatě se však mnoho nelišilo od domů rožnovského náměstí. z prostranné síně vedly dveře do černé kuchyně i do jizby, umístěné vlevo či pravostranně. Tato velká místnost sloužila k úředním jednáním i k šenkování.9) Vlastní obytnou funkci plnila menší jizba nebo komory v patře. Rozsáhlá hospodářská stavení obklopovala dvůr v pravidelném či volném seskupení.
      Poslední skupinu, o níž stručně pojednáme, tvoří rožnovské domy, situované mimo střed města. Vyznačují se srubovou konstrukcí a trojdílnou dispozici. Jejich celkový výraz, ztvárnění hmoty, použitá technika, spojení s hospodářsko-provozní částí odpovídá běžným vesnic

222

kým stavbám z okolí (Tylovice, Hážovice, Bečvy, Videč, ad.). Jestliže velké množství těchto domů přetrvalo do našeho století a část z nich dosud slouží, pak tyto objekty podávají nejspolehlivější svědectví. Pocházejí většinou z mladšího období než obě předchozí skupiny a jsou méně okázalé. Některé z nich nesou folklorizující vlivy z doby před padesáti léty i z doby současné, a to zejména na štítové straně domu. Obytný prostor je rozdělen síní, po jejíž jedné straně leží obytná jizba, za ní malá kuchyně, po druhé straně komory případně chlév s dalšími hospodářskými prostorami.
      Po vyjmenování některých charakteristických rysů a společných jmenovatelů, pokusíme se o stručné nastínění vybraných diferenčních znaků:
      a) Obytné domy rožnovského náměstí tvořily souvislou řadovou zástavbu. Polnosti, náležející k měšťanským domům, rozprostíraly se převážně mimo intravilán. Usedlosti fojtů, stejně jako chalupy mimo střed města, byly vybudovány v řetězové či nepravidelné zástavbě, na okraji nebo ve středu pozemků. Hospodářský dvůr nebyl vázán parcelou omezenou šířkou domu měšťanského typu.
      b) Další rozdílný znak spočívá ve vertikálním členění městského nebo fojtského stavení, zatímco ostatní stavby zůstávají přízemní. Pouze výjimečně byla podsklepením vyrovnána stavba situovaná do svahu, takže se obytná část dostala do úrovně patra a byla opatřena pavláčkou. Vzhledem k početnějším dokladům z Velkých Karlovic (Miloňov, Léskové), stojí za úvahu, zda se jednalo o nutnost konstrukčního[/] rázu, či o estetické zřetele a vliv karlovského fojtství. Stavby s podsíněmi na sloupech se však jeví jako záležitost výhradně měšťanského stavitelství.
      c) Rozdíly nalézáme rovněž v prostorové skladbě obydlí. v domech rožnovského náměstí vstupní dveře vedou ze štítové stěny, jizba je umístěna centrálně proti vchodu, zatímco v ostatních příbytcích má levostrannou či pravostrannou orientaci. Měšťané a fojti užívali tuto místnost k šenkování, obchodu s plátnem a k úředním jednáním. Ke spaní byly určeny menší místnosti a komory v přízemí nebo patře. Životní děje chalupníků však byly soustředěny převážně do jediné místnosti.
      d) Také otopný systém se do jisté míry lišil. v měšťanských a fojtských domácnostech nenalezneme otevřeného ohniště s výjimkou kuchyně stavebně upravené mnohem dokonaleji než ve vesnických domácnostech. Ochranu proti ohni zajišťovali majitelé vyzděním kuchyně.
      Na závěr jsme ponechali kratičké zhodnocení, jakým způsobem se podařilo Valašskému muzeu v přírodě, našemu nejstaršímu a dosud největšímu regionálnímu muzeu lidového stavitelství, zhostit se úkolu reprezentace místního stavebního odkazu ve své expozici. Nebudeme reprodukovat to, co již bylo na předchozích konferencích a v publikovaných příspěvcích několikrát popsáno. Zmíníme se pouze o tom, že k prvním počinům muzejního spolku rožnovského patřila záchrana radnice, jejíž stav vyžadoval zvláštní péči při přenosu. Tento úkol byl svěřen stavebním odborníkům a stavební firmě. Vzhledem k zchátralosti objektu bylo

223

nutné některé části vyměnit a tak došlo i na výměnu klasovitého štítu za zdobnější ze Zašové, který romantickým názorům tehdejší doby lépe vyhovoval. Estetické zřetele převládly na úkor výpovědní hodnoty i při přenosu obydlí Jana Bila, které se dostalo do muzea bez hospodářského příslušenství a dalších objektů náležejících k měšťanské usedlosti. Stejný problém provázel i poslední z trojice staveb rožnovského náměstí - Vaškovu hospodu, nejstarší ze všech zachráněných objektů. Nedostatek prostředků a snad i nedostatek zkušeností, zapříčinil přenos objektů bez dokumentace a konzervace. Avšak také ostatní domy rožnovského náměstí zmizely, aniž by po nich zůstala zachována alespoň základní písemná a fotografická dokumentace.
      Zanedlouho nebude mnoho svědků dřevěného městečka ani v ulicích a na pasekách. Při prověřování stavu zaměřených domů v r. 1970 zůstávalo z celkového množství 56 objektů dokumentovaných ve čtyřicátých letech již jen 27.10) Stavby z okraje Rožnova a jeho pasek jistě nejsou tak atraktivní jako domy s podsíněmi, ale stavební obraz města je bez nich neúplný.

Poznámky
1.
      BARTOŠ, F.: Lid a národ I, Velké Meziříčí 1885, s. 169.
2.
      KALIVODA, F.: Markplatz im Rožnau - cit. z díla Dostal, F.-Jeřábková, A.: Moravský lid v díle Františka Kalivody. Uherské Hradiště 1965, obr. 19. Originální litografie uložena ve Valašském muzeu v Rož[/]nově p. R. spolu s dalšími dobovými vyobrazeními Rožnova, např. litografií T. Miliána: Der Molkencurort Rožnau.
3.
      Vlastivěda moravská-Rožnovský okres, s. 63 a 64.
4.
      Srov. Vlastivěda moravská - Frenštátský okres, s. 91, Val.-Maziříčský okres, s. 39.
5.
      MENCL, V.: Lidová architektura. Zprávy památkové péče IX, 1949, s. 8 ad.
6.
      KRAMOLIŠ, Č.: Náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. Naše Valašsko VI, č. 1, str. 36-42.
7.
      KRAMOLIŠ, Č.: Rožnovský okres, s. 65.
8.
      KRAMOLIŠ, Č.: Rožnovští kronikáři, Naše Valašsko, 4, č. 3, s. 124.
9.
      HILSKÝ, L.: Lidová architektura na Valašsku, Dolina Urgatina, 5, 1951, s. 22-32.
10.
      Zaměření objektů provedli ve 40. létech posluchači stavební fakulty VÚT v Brně a dokumentace je uložena tamtéž na katedře teorie a výtvarné výchovy.

ZIMMERWERKSARCHITEKTUR IN ROŽNOV UND UMGEBUNG
Resümee

      Die Verfasserin behandelt die gezimmerten Häuser, die noch in der Mitte des vorigen Jahrhunderts auf dem Stadtplatz in Rožnov standen, wo sie sich im Torso bis in die jüngste Zeit erhielten. Die Formen der Häuser, die wir vom Stadtplatz aus Rožnov kennen, werden durch Archivdokumente und ikonographische Belege auch aus anderen ostmährischen Städten, wie Vsetín, Frýdek-Místek, Nový Jičín und Valašské Meziříčí, nachgewiesen. Die Verfasserin liefert ihre Charakteristik und vergleicht sie mit den Gebäuden der Vogteigehöfte in den Dörfern in der Umgebung von Rožnov und mit jenen Häusern, die ausserhalb der Stadtmitte von Rožnov standen. Abschliessend gibt sie eine Zusammenfassung ihrer gemeinsamen und Unterscheidungsmerkmale.
      Übersetzung: A. Hubala

224

ZPRÁVY

JUBILEA

Jubileum PhDr. Boženy Filovej, CSc. [obsah]

V septembri tohto roku dožíva sa dr. Božena F i l o v á - Barabášová životného jubilea, 50 rokov. Narodila sa 25. septembra 1926 v obci Kalinka, okres Zvolen. Detstvo a študentské roky strávila v rázovitej slovenskej dedine Zvolenská Slatina, kde jej otec bol dlhé roky učiteľom. Jubilantka tu žila do 20. roku svojho veku a odtiaľto dochádzala na gymnázium do Zvolena, kde r. 1946 maturovala. Na vysokoškolské štúdium odchádza do Prahy, kde na filozofickej fakulte Karlovej univerzity zapisuje si slavistiku, ku ktorej neskôr pridáva národopis, ktorý si potom zvolí ako hlavný odbor štúdií. v týchto rokoch, po oslobodení, no najmä po Februári 1948 pražskí vysokoškoláci veľmi aktívne sa zúčastňujú na politickom živote a svoje štúdijné odbory usilujú sa aj ideologicky prehĺbiť. O toto sa usilujú aj poslucháči národopisu a po teoretickej príprave zorganizujú kolektív, ktorý podnikol terénny výskum v severočeskej baníckej oblasti, kde skúmal život a kultúru baníkov. z týchto výskumov vychádza publikácia "Lidová poesie hornická" (Praha 1950) . Účastníč­[/]

kou tohto výskumu a spoluzostaviteľkou publikácie bola aj naša jubilantka.
      Po skončení vysokoškolských štúdií s. Filová v októbri 1950 nastupuje do služieb Národopisného ústavu SAV, kde pokračuje vo výskume revolučného robotníckeho folklóru. Dovŕšuje ho vypracovaním ideologickej a metodologickej koncepcie výskumu života a kultúry robotníckej triedy na Slovensku. Prvým syntetic[/]kým výsledkom tohto programu je národopisná monografie autorského kolektívu z Národopisného ústavu SAV "Banícka dedina Žakarovce" (Bratislava 1956), kde s. Filová v Úvode uverejňuje metodické a ídeové zásady tohto výskumu a kde uverejňuje aj štúdiu o rodinnom a spoločenskom živote v Žakarovciach. Touto problematikou zaoberá sa potom aj ďalej a z nej obhajuje r. 1966 kandidátsku disertáciu. Ďalej sleduje však aj proces súčasnej ľudo­ vej tvorby a pri príležitosti 30. výročia Slovenského národného povstania zostavuje a rediguje dielo "Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe" (Bratislava 1974) , odmenené II. cenou socialistickej akadémie Slovenska, cenou Slovenského literárneho fondu a cenou Vedeckého kolégia histórie SAV.
      V roku 1958 je s. Filová vymenovaná za riaditeľku Národopisného ústavu SAV, z čoho vyplývajú pre ňu ďalšie vedecké a organizačné povinnosti, z ktorých spomenieme aspoň niektoré: výskum Slovákov v zahraničí, etnografický atlas Slovenska, výskum súčasnosti, spolupráca na súbornom diele Etnografia slovanských národov atď., pričom sa ďalej skúmajú aj ostatné otázky slo

225

venskej ľudovej kultúry a organizačne sa dobudováva aj Medzinárodná komisia pre výskum ľudovej kultúry v oblasti Karpát. Konkrétnymi výsledkami v týchto úlohách možno odôvodniť, že jubilantka je od roku 1968 koordinátorom čiastkových úloh Štátneho plánu X-13-9/1 a X-13-9/2 na Slovensku a od roku 1970 celoštátnym koordinátorom Štátneho základného plánu výskumu "Vývoj ľu­ dovej kultúry v českých krajinách a na Slovensku", č. VIII-3-9.
      S rozsiahlou vedeckou a organizačnou prácou jubilantky súvisí aj jej mnohostranná publikačná činnosť a početné spolkové a redakčné funkcie: od r. 1960 je hlavnou redaktorkou časopisu "Slovenský národopis", bola redaktorkou diela "Slovaki" v sovietskej encyklopédii "Narody mira" (Moskva 1964), slovenskej časti diela "Československá vlastivěda II - Ľudová kultúra" (Praha 1968), už spomenutého zborníka "Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe", spoluredaktorkou diela "Ľudová kultúra" v edícii Slovensko, zv. III/2 (Bratislava 1975), odmeneného cenou predsedníctva SAV atď. Je členkou početných komisií a vedeckých rád, medzi nimi aj členkou Stálej rady Medzinárodnej únie antropologických a etnografických vied pri UNESCO a je školiteľkou viacerých ašpirantov pri Národopisnom ústave SAV.
      Za významnú udalosť aj zo spoločenskej stránky treba pokladať, že Ústredný výbor Slovenského zväzu žien udelil jej zlatú plaketu a diplom za vedeckú prácu.
      Československí národopisci s. Boženu Filovú pri príležitosti jej životného jubilea srdečne pozdravujú a do ďalších rokov jej želajú mnoho ďalších úspechov. Ján Mjartan 226

Šedesátiny zpěváka Jožky Severina [obsah]

Zná ho celá republika. Mezi zpěváky lidových písní dosáhl u širokého obecenstva největší obliby. Na

Jožka Severin z Tvrdonic. Strážnice 1966. Foto V. Mlčák.

226

kterémsi zájezdu BROLNu, kterého se Jožka nemohl zúčastnit, jsem na vlastní kůži zkusil, jak to bylo nesnadné a nevděčné zaskakovat za něho. Cítil jsem se tehdy tuze zle!
      Pochází z Tvrdonic na Podluží. Jedinou školou zpěvu byla mu místní a krajová tradice; myslím však, že tou nejlepší. Je čelným pokračovatelem a reprezentantem zdejší zpěvní tradice, představitelem podlužáckého stylu zpěvu, na který navázal, který však - jak tomu už někdy u vynikajících představitelů lidového umění bývá - tak trochu po svém pozměnil a posunul. Nepatří k podlužáckým hrdinným tenorům, které jako by se ze zdejšího zpěvu ke škodě vytrácely spolu s písňovou vrstvou známou z našich nejstarších sbírek. Jožka je, a zejména za mlada byl, lyrický tenor; tenor nevšední barvy (to zvláštní nazální zabarvení je znakem krajového stylu) a tenor úctyhodného rozsahu, pro který nebylo žádný "kumšt táhat" vysoké c, a to kdykoliv a jakkoliv dlouho. Ale to nebylo to jediné, co působilo na posluchače v kraji i mimo něj. Vedle toho zde bylo ještě něco víc - nezbytná síla a hloubka výrazu.
      Jožka je původním povoláním pekař. Hlásí se k tomu a dovede klepnout přes prsty a přísně napomenout lidi, kteří se za své někdejší řemeslo stydí a nevhodným způsobem se vydávají za něco jiného, "lepšího". Hlásí se k pekařině přesto, že ji už delší dobu nedělá, i přesto, že se pro ni ani sám nerozhodl. Šel totiž do učení na přání mamičky a stařenky (otec mu zemřel, když mu byly[/] čtyři roky): "Budeš mět dycky dosť chleba. Běda ti, jak utečeš!" Umné a pracovité ruce se však neztratí a Jožka je opravdu má. Jeden výborný brněnský stolař u něho například obdivuje, jak dovede pracovat s dřevem. Ale Jožka je také vinař. A to zase obdivuji já, jak dobré umí udělat víno! Je ovšem také tvůrcem celé řady nových písní, z nichž některé zlidověly. O mnohých se ani neví, že Jožka je jejich původcem. Jakmile se totiž k některé přiznal, hned se na ní hledaly chyby, kdežto ty anonymní byly přijímány bez výtek. Je rovněž jedním z předních organizátorů každoročních podlužáckých[/] slavností pořádaných v Tvrdonicích, a to všechno, jakož i jeho tuzemské a zahraniční zájezdy, na kterých roznášel do světa písně svého kraje, je třeba vzpomenout a ocenit. Nad to nade vše považuji si však Jožkovu dobráckou, usměvavou, upřímnou, kamarádskou, rozšafnou a veselou povahu.
      Znám ze zkušenosti, že má bohatý písňový repertoár. Měl jsem ho už před lety k tomu, aby začal sepisovat a nahrávat všechno, co zná. Nevím, dostal-li se k tomu, ale měl by na to najít čas. Byl by to dobrý podklad pro monografii, kterou si tento vynikající zpěvák určitě zasluhuje. Dušan Holý[/]

KNIHY

O dánských vesnických usedlostech

Axel Steensberg: Den danske bondengârd, Kobenhavn 1974, 187 stran [obsah]

Problémy dánského lidového stavitelství jsou poněkud vzdálené národopisu našich zemí. Přece však myslím, že práce Axela Steensberga o dánských vesnických usedlostech je hodna naší pozornosti. Prvou útlou monografii k tomuto problému vydal v r. 1942, druhé doplněné vydání vyšlo v r. 1974. Literatura zabývající se tímto tématem, není příliš bohatá, pozornost bývala věnována jen několika málo oblastem, zejména Šles[/]vicku. Prvým monografickým pokusem byla kniha H. Zangenberga (Danske bondergaarde, Kobenhavn), která vznikla až v r. 1925. U Steensberga českého čtenáře překvapí, že jevy, které jsme zvyklí chápat převážně v regionálních souvislostech, jsou důmyslně vřazovány do důsledné historické koncepce. Tuto koncepci lze charakterizovat pouhými názvy prvé a poslední kapitoly: "Od chaty ke dvoru 4.000 př. n. l. - 800 n. l." (I) a "Současné a budoucí venkovské dvory" (V). Byli bychom asi v rozpacích, kdyby nám někdo předložil knihu takovéhoto historického rozsahu na pouhých 187 stranách

227

(z toho celá polovina je věnována údobím do středověku) . Obsažná monografie řeší tento problém reprezentační metodou. Vývoj stavitelství je vyjádřen pomocí několika příkladů, které jsou však podány v mnoha společenských souvislostech. U starších období, kde je autor odkázán jen na archeologický materiál, je to zcela obvyklé. Nejzajímavější jsou pro nás pasáže o tom údobí, ze kterého my máme nejméně informací, tj. o středověku. Dánské prameny jsou proti našim bohatší o to nejcennější - o recentní doklady. Přesto se kapitola o vikingské době a středověku (II) opírá především o archeologický materiál. Autor zde sleduje kontinuitu sloupové konstrukce z pravěku (odkryté a potom rekonstruované v archeologickém středicku Lejre), zejména z doby železné. Typ dlouhého domu (langhus) je dokládán z přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. 1. a halový dům s chlévem (Salhus og faehus) od období 1500 př. n. l. Druhý z nich byl rozšířen kolem celého Kattegatu až na norské břehy a souvisí s chovem koní na pobřežích Severního moře. Udržel se však jen v Šlesvicku. Tyto typy se mísí i s kruhovými chatami a malými půdorysně nevyvinutými domy (Rundhytter og smâhuse). Zajímavé jsou i konstrukční souvislosti s kamennou architekturou severoatlantických ostrovů (což je v severské architektuře známo i ze staveb kultových, jako např. basilikální princip u norských sloupových kostelů).
      Odkrytí několika usedlosti, navrstvených v sídelní kontinuitě[/] v Nodskov, Pebring, Lovenâ, Asâ a hlavně v Store Valby, ukazuje, že již ke konci 1. tisíciletí a hlavně ve 13. století vznikají hospodářské dvory a rozvíjí se funkční diferenciace domových prostorů. v této době vzniká dánský středověký typ půdorysné skladby všech objektů dvora do souvislého tvaru "T". v Store Valby (kolem r. 1500) se již objevuje hambálkový krov bez sochy. Prostorovou diferenciaci domových funkcí charakterizují též četné termíny z písemných pramenů 13.-15. stol. rozebírané v samostatné podkapitole.
      Pramenem pro třetí a čtvrtou kapitolu je převážně recentní materiál. Jsou věnovány vytváření dlouhých jednotraktorových bloků a čtyřstrannému dvoru. Autor považuje konec 18. stol. za období, ve kterém byl tradiční vývoj dánské sídelní krajiny dovršen a od této doby přistupují různé modernizační zásahy. Spočívaly zejména v nových stavebních materiálech a od přelomu 19. a 20. stol. též v úpravách tradiční konstrukce se stále menším počtem sloupů a větším rozestupem stěn. Přesto celá kniha Axela Steensberga svědčí o kontinuitě stavitelských forem v celém dějinném rozsahu lidských sídel v Dánsku od prvotních jevů až po současné 20. století. Kromě kontinuity můžeme postihnout (ve srovnání s naším materiálem) i menší vývojovou dynamiku. Materiál je však regionálně stejně diferencovaný jako u nás, a tento jev Steensberg nepostihuje jen geograficky. Ze souvislostí předcházejí cích kapitol a ze souvislostí forem,[/] datace a regionu popisovaných objektů vyplývá, jak jevy prehistorické a raněstředověké přežívají do novověku a jak se v 18. stol. vytvářejí formy, které dospívají až k naší současnosti. Výběr historických příkladů je připraven s vědomím časového i geografického překrývání rozdílných vývojových forem. Škoda, že autor nevěnoval samostatnou kapitolu právě tomuto typologickému překrývání. Sociální podmíněnosti těchto rozdílů se dotýká zejména v souvislosti s ekonomickým a kulturním vzestupem horních venkovských vrstev.
      Jedním z dalších rysů dánských domů je bohatost půdorysného členění, která je umožněna právě sloupovou konstrukcí (u nás častěji nazývanou hrázděná). Dům má běžně 8-12 prostorů, z nichž každý má svoji zvláštní funkci. Tuto bohatost dokazuje i terminologie. Pořídíme-li si slovníček názvů prostorů dánských venkovských dvorů jen z půdorysů uvedených A. Steensbergem, dojdeme k značnému počtu 116 výrazů. Již nejstarší doklad pocházející z r. 1500, dům č. 3 ze Store Valby, má pět prostorů. Souvisí to i se schopností konstrukce přizpůsobovat členění dvora ekonomickým potřebám usedlosti.
      Poslední kapitola je stručným sociologickým posouzením technického vývoje a svou koncepcí ukazuje, jak silně je u Dánů spjata historie se současností. v závěru autor na tuto okolnost nepřímo poukazuje. Všímá si totiž opaku - zániku dokladů lidové kultury v důsledku velké cen

228

tralizace půdy v USA a SSSR. Tato geografická paralela je však historicky zcela chybná a důvěru nevzbuzuje ani několik málo náhodných srovnání (např. konstrukce dlouhého domu a objektu z bulharské Hisarje nebo nález hliněné pece v Jutsku z přelomu letopočtu s podobnou ze Sirjan v Iránu).
      Steensbergova kniha podává velmi dobrý přehled vývoje lidové architektury Dánska. Jak je dáno názvem, zabývá se jen venkovským stavitelstvím, jehož vývoj byl asi od středověku značně odlišný od městského, i když stavby obou prostředí měly stejnou konstrukci a liší se jen rozsahem a bohatostí funkční náplně. Středověké období zřejmě způsobilo postupné zpomalování vývoje venkovského a zrychlení městského. Jiří Langer

Soňa Švecová: Kopanicové sídla a dedina. [obsah]

Universita Karlova, Praha 1975, 152 stran, ruské a anglické résumé
      Kopaničářské osídlení představuje problém, který zajímá badatele více vědních oborů. Pro národopisce je tato otázka pozoruhodná zejména z hlediska sídelního, hospodářského a sociálního. Přesto, že na tomto badatelském úseku bylo už dosti vykonáno, postrádáme hlubší analytické studie, které by nám umožnily blíže nahlédnout do specifických kulturních a společenských vztahů, které[/] se zformovaly v osobitých podmínkách kopaničářských osad.
      Nové, a řekněme zrovna, že objevné pohledy přináší monografie Soni Švecové Kopanicové sídla a dedina, zaměřená na společenské vztahy mezi obyvateli jedné slovenské obce. Práce je přínosná nejen svou tematikou, která není v národopise zatím dostatečně zpracována, ale i po stránce metodologické. Autorka zkoumá zvolenou problematiku na jednom konkrétním příkladě lokální komunity, která je tvořena skupinou obyvatel žijících ve vesnici a skupinou obyvatel kopanic. Tento postup umožnil autorce studovat společenské vztahy mezi oběma skupinami detailně a dospět k zobecněním, která mají nespornou širší platnost. Ba můžeme dokonce říci, že zvolený příklad může dobře posloužit jako prototyp podobných sídel v jiných částech Slovenska. Podobné metodologické postupy se dnes v evropském národopise (a také sociologii) stále více prosazují a mají perspektivní povahu.
      Problém vztahu obyvatel kopaničářských sídel k obyvatelům dědiny sleduje autorka na příkladě Jedlových Kostolan, které patří do skupiny novobanských kopanic mezi pohořími Tribeče, Hronského Inovce a Vtáčníku. Švecová používá pro rolnické sídlo v extravilánu místního pojmenování kopanic - "štále". Kopaničářská sídla se rozkládají nad vesnicí ve všech částech katastru (kromě jižního, údolního směru). Spontánnost osídlení štálů se projevuje v rozptýleném charakteru osad,[/] jež jsou různě velké a nestejně vzdálené od vesnice, která je pro obyvatele kopanic nezbytným správním, obchodním i komunikačním centrem. Obyvatelé kostolanských štálů reprezentují přibližně polovinu obyvatel obce. Základním zdrojem obživy je zde zemědělství. z hlediska časového zachycuje autorka vývoj vztahů mezi vesničany a kopaničáři od počátku našeho století do současnosti. Vychází především z terénních výzkumů, které doplňuje archívními zprávami.
      Kopaničáři a vesničané se pokládají za odlišné skupiny ve více sférách společenských projevů. Jednou z nich je i názor na původ "štálovanů". Jak uvádí autorka v první kapitole, názory o cizím původu kopaničářů jsou součástí ostatních názorů na rozdíly mezi vesničany a obyvatel kopanic, jimiž se potvrzují a odůvodňují existující společenské rozdíly těchto lokálně oddělených skupin. Toto zjištění Soni Švecové má obecnější platnost pro kopaničářské osídlení vůbec. Podrobným terénním a archívním šetřením, spočívajícím v popise všech štálů, jejich vzniku, rozrůstání a v zachycení současného složení rodin, dospěla autorka k poznatku, že názor o cizím původu obyvatel štálů není ničím opodstatněný, neboť téměř všechny štálovské rodiny pocházejí z dědiny. Názor obyvatel vesnice o cizím původu kopaničářů se tedy neshoduje s historickou skutečností; zdůrazňuje jen odlišnosti, které jsou odvozeny ze společenských rozdílů, dělících obě skupiny.

229

      Další odlišnosti mezi oběma skupinami obyvatel se hledají v kulturní zaostalosti kopaničářů. v oblasti kultury poukazují obyvatelé především na rozdíly v oblečení vesničanů a kopaničářů, v jejich bytových poměrech, stravě, ale i ve vzdělání a ve zvláštnostech rodinného života. Jak Švecová dokládá v druhé kapitole monografie, uváděné kulturní rozdíly mezi vesnicí a štály svědčí jen o časovém zaostávání kopanic za dědinou.
      Charakter společenských vztahů se odráží rovněž ve styku mezi obyvateli vesnice a kopanic (3. kapitola). Šlo o nerovné vztahy, při nichž vesničané projevovali svou společenskou převahu nad kopaničáři. Konkrétní projevy této společenské situace jsou zřejmé při uzavírání sňatků, v konfliktech mezi mládeží při tanečních zábavách, zvykových a jiných projevech.
      Zvláštní pozornost věnuje Soňa Švecová společenským vztahům na kopanicích (4. kapitola). Obyvatelé štálů se snažili překlenout nevýhody vyplývající z odlehlosti svých sídel solidaritou, která se projevovala při nejrůznějších příležitostech. Výrazným projevem. společenské integrace štálu byly i různé akce, jichž se zúčastňovali všichni kopaničáři. Jednota osady se projevovala také v účasti na bohoslužbách, při vydržování obecního pastýře, při pracích obecně prospěšného charakteru. Pozoruhodné jsou rovněž údaje, které v této souvislosti Švecová uvádí o uzavírání endogamních sňatků na jednotlivých štálech; jejich procento bylo[/] úměrné velikosti a vzdálenosti kopaničářské osady.
      Práce Soni Švecové, založená na důkladné znalosti problematiky i terénu, má průkopnický charakter a skýtá dobré východisko i mnoho podnětů pro zkoumání sociálních vztahů, jímž by měla být v moderním etnografickém bádání věnována zvýšená pozornost. Václav Frolec

Josef Macůrek: Pod Hostýnem a Křídlem. [obsah]

Úvahy o osudech vesnického lidu ve 14.-19. století. Vydal Muzejní spolek, Brno 1975, 221 stran, 56 obrazových příloh
      V historické literatuře bylo už konstatováno, že je to konec konců rodný kraj, jímž a skrze nějž učíme se milovat celou vlast. A není tedy náhodné, že velcí dějepisci, detailně obeznámení s historickými osudy zemí a národů, vracejí se rádi k místům, odkud vyšli. Činí tak i profesor Josef Macůrek ve své nové knize, nazvané příznačně "Pod Hostýnem a Křídlem", s podtitulem "Úvahy o osudech vesnického lidu ve 14.19. století. Autor si klade za cíl naznačit "dějinné osudy především rodné obce Chomýže", avšak se zřetelem k zeměpisné poloze i k dějinným souvislostem přihlíží ve svých úvahách také k okolním osadám, položeným pod západním a jihozápadním svahem Hostýna a Křídla (Brusné, Slavkov, Bílavsko, Hlinsko pod Hostýnem, Jankovice), které měly[/] mnohé společné nebo analogické osudy. Macůrek věnuje pozornost také obci Rusavě (někdejší Rotalovice), která byla založena až počátkem druhé poloviny 17. století na východní straně Hostýna a Křídla. Zatímco první skupina vesnic patří po jazykové stránce k nářečí hanáckému, Rusava spadá do oblasti dialektů východomoravských. Časově se autor zaměřil na období od druhé poloviny 14. století, tj. od doby, kdy se podle dochovaných pramenů dovídáme ponejprv o počátcích většiny uvedených obcí, do poloviny 19. stoleti (rok 1848), tzn. do doby, kdy feudální vrchnost přestala být rozhodujícím činitelem ve vývoji vesnického lidu. Na rozdíl od dřívějších prací zabývajících se krajem pod Hostýnem a Křídlem, které přinášejí většinou jen kusé a místy chybné údaje, Macůrek založil svou práci na důkladném archívním studiu, zejména urbářů, rektifikačních akt, místní vizitace, tereziánského a josefinského katastru, dominikální fase aj. Při zpracování využil svých rozsáhlých historických zkušeností a znalostí, které mu umožnily začlenit dějinné osudy vesnic pod Hostýnem a Křídlem do celomoravského i širšího rámce. Hlavními časovými mezníky Macůrkovy periodizace dějin zkoumaného regionu je období 14.-15. století (1. kapitola), kde je možno sledovat nejstarší stopy života a osídlení v kraji pod Hostýnem a Křídlem, 16. století a počátek 17. století (2. kapitola), kdy zdejší vesnice procházely údobím hospodářské a sociální diferenciace, pobělohorské obdo

230

bí - 1620 až počátek 18. století (3. kapitola), vyznačující se dalším utužováním poddanství, století 18., znamenající vrchoł nesvobody (4. kapitola) a první polovina 19. století, vedoucí k zrušení roboty (5. kapitola). v těchto časových úsecích sleduje autor otázky vzniku jednotlivých osad, původ a charakter jejich názvů, všímá si vývoje osídlení v 16.19. století, pojednává o sukcesi držitelů usedlostí s pozemky a vlastníků chalup bez pozemků, kteří se rozšířili zejména za tzv. domkářské kolonizace v druhé polovině 17. století a v 18. století. Macůrek nepomíjí ani další důležité otázky dějin vesnického lidu, jako jsou rozsah jednotlivých usedlostí, rozloha polních tratí a jejich názvy, vesnické řády a správa obcí v 15.-18. století, hospodářská a společenská situace na vesnicích, hospodářské a společenské vztahy poddaných k vrchnostem, farám a státu, rozebírá výše rozličných břemen ukládaných na poddané ze strany vrchnosti i státu, líčí úsilí o hospodářskou a sociální emancipaci vesnického lidu a řeší i další problémy. Macůrkovy výklady, založené na bohatém faktografickém materiálu, jsou přesvědčivé a podávají ucelený obraz o životě vesnického lidu v kraji pod Hostýnem a Křídlem. k plastičností úvah přispívají rovněž údaje etnografického charakteru (pracovní postupy a systémy hospodaření, pracovní nářadí, statistické přehledy o pěstovaných plodinách, o chovu dobytka a řemeslné výrobě, údaje o stavebním charakteru vesnic a plužině,[/] o obydlí poddaných, o dědických poměrech, o příjmeních obyvatel, sociální diferenciaci venkovského lidu apod.), které blíže specifikují ekonomický i společenský život lidu v.této části Moravy.
      Macůrkovu monografii je možno bez nadsázky označit jako práci vzornou, která by měla sloužit svou vědeckou seriózností jako příklad pro podobné publikace o dějinách regionů a obcí, jichž u nás v posledních letech stále přibývá. Autor právem zvolil jako předmět svého studia rodiště a rodný kraj, který nejen dobře zná, ale je s ním i vázán četnými niterními vztahy, jež dýší také ze stránek knihy. Shodně s autorem můžeme konstatovat, že jde vskutku o "malebný úsek východního okraje střední Moravy a západního pomezí moravského Valašska, do něhož se jistě rád vrací mnohý, kdo tam jednou zavítal". Vrátil se tam i profesor Josef Macůrek, rodák z tohoto kraje, který, jak sám se vyznal, vždy spojoval - při svém širším vědeckém zájmu - přírodní krásy svého rodiště i jeho okolí s pohledem do jejich dávných osudů. Jen tak mohlo vzniknout toto znamenité historické dílo o kraji pod Hostýnem a Křídlem. Václav Frolec[/]

Vladimír Nekuda: Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic. [obsah]

Nakladatelství Blok a Moravské muzeum, Brno 1975, 277 stran textu a vyobrazení, 85 stran fotografických příloh, německé résumé
      Archeologické výzkumy zaniklých středověkých vesnic upoutávají pro své pozoruhodné výsledky oprávněný zájem etnografů. Je to způsobeno především tím, že národopisné studium vývoje hmotné kultury nalézá zde možnost konfrontace recentních dokladů se středověkými nálezy; tím se také vytvářejí předpoklady pro sledování problematiky kulturní kontinuity i vypracování periodizace hmotné kultury venkovského lidu. Jestliže jsme po této stránce byli doposud odkázáni hlavně na publikované dílčí výsledky archeologických výzkumů středověkých vsí, dostává se nám nyní do rukou dílo, které poprvé v české historické literatuře líčí dějiny vesnice na základě pramenů archeologických.
      Monografie Vladimíra Nekudy "Pfaffenschlag" přináší výsledky archeologického výzkumu, který probíhal po dvanáct let na lokalitě Pfaffenschlagu na Slavonicku, jejíž počátky datuje autor do poslední čtvrtiny 13. století a zánik klade do první čtvrtiny 15. století. v pěti kapitolách popisuje autor zeměpisné poměry, dějiny, metody a dokumentaci výzkumu, podává popis archeologických objektů, rekonstrukci sídliště a rozbor nálezů ze slovanského předkolonizačního sídliště; hlavní pozor

231

nost pak věnuje nálezům ze středověké vesnice, rekonstrukci života středověké vsi a významu zaniklé osady Pfaffenschlagu pro osvětlení vývoje časně historického a středověkého osídlení horního Podyjí. Jako přílohy jsou v monografii uveřejněny příspěvky o výsledcích paleobotanického výzkumu (Eliška Rybníčková a Kamil Rybníček ) rozbor nálezu uhlíků (Josef Kyncl ), rozbory železných předmětů (Karel Stránský), archeomagnetické určení stáří archeologických materiálů z oxidačně vypalované hlíny (František Hrouda ) a rozbor kamenných surovin Pfaffenschlagu (Jindřich Štelcl a Jaroslav Malina ).
      Pro národopisce jsou zejména důležité popisy archeologických objektů, rozbory nálezů a rekonstrukce života středověké vesnice, které skýtají mnoho cenných informací, jichž je možno využít při studiu vývoje hmotné kultury lidu.
      Středověká vesnice Pfaffenschlag byla vybudována v místech, kde stávala osada mladohradištní, která měla patrně řadový půdorys. Zatímco starší sídliště bylo prozkoumáno jen zčásti, středověká osada byla odkryta celá, takže si můžeme učinit přesnou představu o jejím půdorysu, uspořádání rolnických usedlostí i charakteru obydlí. Urbanistické uspořádání Pfaffenschlagu bylo podmíněno jednak potokem a okolním terénem, jednak hospodářským zaměřením jeho obyvatel. Koncentrační osou půdorysu byl místní potok. Usedlosti na pravém břehu byly[/] orientovány štítem k potoku a tvořily pravidelnou souvislou domovní frontu o délce 140 metrů. Vzdálenost mezi jednotlivými domy nebyla stejná. Na levém břehu potoka bylo zastavění nepravidelné. Na základě výzkumu v Pfaffenschlagu a situace zjištěné na lokalitě středověké vsi Mstěnice vyslovuje autor názor, že půdorys našich vesnic se ustálil ve 13. století. Pro etnografii není jistě bez zajímavosti, že půdorys, zjištěný u zaniklých středověkých osad na jihozápadní Moravě, se na tomto území udržet dodnes. Zástavba rolnických dvorů byla už v této době jednotraktová a úhlová. Při výstavbě obydlí bylo použito kamene a dřeva; některé domy měly hlavní obytnou část (jizbu) vybudovánu z trámů a ostatní prostory z kamene. s kombinací stavebního materiálu (dřeva a hlíny, dřeva a kamene) se rovněž setkáváme v pozdějších recentních dokladech. z hlediska půdorysu převažují domy trojdílné, které jsou však dále vnitřně členěny, takže obydlí mají pět, šest až sedm místnosti. Základním prostorem je všude vstupní síň, která - na rozdíl od recentních dokladů - je prostorově největší, a jizba, vybavená topeništěm, které se skládá z pece a ohniště. Komorová část byla patrně patrová. Vladimír Nekuda v ní spatřuje doklad "o přeměně staroslovanské kletě". Domnívám se, že tato teze, vycházející z Niederlovy teorie o vývoji trojdílného domu, si vyžádá ještě zvláštní pozornosti a patrně i revize. Na základě dosavadních údajů usuzuji, že komory stojící[/] samostatně nebo v návaznosti na obytné prostory domu vznikly ve vesnickém prostředí až ve středověku, a to nejen na územích osídlených Slovany. z celkového počtu domů bylo ve středověké vsi Pfaffenschlagu 10 příbytků trojdílných a 5 dvojdílných, které zřejmě patřily sociálně slabším vrstvám zdejšího obyvatelstva. Ve středověké osadě nacházíme také obdoby recentních sklepů a podzemních chodeb (lochů) komunikačně spojených s domem, sloužících hlavně k ukládání potravin a surovin. U některých domů byly výzkumem zjištěny půdorysy přístaveb hospodářského charakteru, které měly samostatné vchody ze dvora. Máme zde tedy doklady o tom, že dvory, které byly opatřeny vjezdovými branami s patníky po stranách a vstupními brankami (jako je tomu na jihozápadní Moravě dodnes), tvořily nedílnou součást středověkých usedlostí. z nálezové situace vyplývá, že vybavení usedlostí středověkého rolníka se během dalších století již mnoho nezměnilo.
      Keramické nálezy z Pfaffenschlagu představují důležitý soubor pro poznání hmotné kultury středověké vesnice v době předhusitské. z Nekudova rozboru keramického materiálu vyplývá, že ve středověké osadě byly zastoupeny téměř všechny druhy hrnčířského zboží. Největší procento zaujímá keramika kuchyňská, především hrnce. k inventáři středověké kuchyně patřily dále mísy, džbány, láhve, konvice, poháry, trojnožky, cedníky, naběračky a poklice k přikrytí nádob. z technické

232

keramiky byly domy vybaveny kahánky, přesleny a zásobnicemi. Nechyběla ani keramika stavební, jako dlaždice, cihly, prejzy i když její zastoupení bylo minimální, stejně jako keramika výtvarná a kamnářská. Svým charakterem se keramika z Pfaffenschlagu neliší od jiných lokalit a nelze v ní postihnout žádné prvky, které by bylo možno spojit s vlivem středověké kolonizace. z železných předmětů, které byly v Pfaffenschlagu objeveny, jsou z etnografického hlediska pozoruhodné zvláště nálezy symetrických a asymetrických radlic, srpů, dlouhé kosy, kování cepů, hrotů vidlí, částí kovaného rýče, nůžek na stříhání ovcí aj. Do skupiny předmětů zemědělského charakteru náleží i nálezy, které byly součástí vybavení potahů, jako uzdy, podkovy, hřebla a kování vozů. Řemeslnické nástroje jsou v souboru zastoupeny nebozezy, dláty, zednickou lžící a kladivem. Pro poznání výrobních poměrů mají značný význam nálezy kamenných žernovů, přeslenů a brousků. Celý soubor nálezů z Pfaffenschlagu by si zasloužil všestranného etnografického zhodnocení.
      Výzkum Pfaffenschlagu přispěl významnou měrou k poznání života středověké vesnice. Vladimír Nekuda souborným zhodnocením a zpracováním materiálu a pečlivě připravenou kresebnou a fotografickou dokumentací obohatil naše dosavadní vědomosti o středověké vesnici novými poznatky, které v řadě aspektů korigují také některé představy o charakteru středověké kolonizace[/] a o jejím vlivu na hospodářský, společenský a kulturní život v našich zemích. Etnografům skýtá Nekudova monografie bohatý materiál, který už při letmém pohledu ukazuje značný význam období 13. až 15. století pro formování hmotné kultury našeho lidu. Václav Frolec

Eva Urbachová
      Joža Ország-Vranecký: Křiváčkářství na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm 1976, 74 stran, 56 kreseb a fotografií
      Osmý svazek edice Malé tisky Valašského muzea je věnován podomácké výrobě kapesních nožů zvaných "křiváky", jejichž výroba má dlouholetou tradici v některých obcích na Valašsku.
      Publikace je rozčleněna do několíka kapitolek. v úvodu autoři připomínají historii vzniku a rozšíření výroby křiváků, na základě doložených archivních pramenů, z nichž cenné jsou především pozůstalostní spisy výrobců, zachycující mimo jiné i seznam řemeslného nářadí (nejstarší z roku 1820 ve spise Josefa Bílka z Růžďky č. 39). Pozůstalostní spisy a zejména v nich uvedené inventáře jsou cenným a mnohdy opomíjeným pramenem pro národopisce, protože často obsahují podrobné informace o zařízení interiéru, popisy a množství jednotlivých druhů oděvů, nádobí, nábytku, zemědělských a hospodářských nářadí aj.[/]
      Následující kapitoly popisují druhy materiálů na výrobu křiváků a způsob jejich získávání, pracovní zařízení, místní názvy jednotlivých druhů nářadí; postup výroby dokumentovaný i obrazovou přílohu. Autoři si všímají rovněž jednotlivých druhů křiváků a nožů, uvádí jejich základní rozdělení a časové zařazení. Poukazují na pracovní poměry a výdělky křiváčkářů, způsob prodeje jejich výrobků prostřednictvím faktorů a obchodníků, kteří je dodávali do Uher, Rumunska, na Balkán a dokonce až do Turecka. Sledují vývoj manufakturní a tovární výroby na Vsetíně a v Hošťálkové od konce 19. století až podnes. O šíři pohledu zpracování uvedeného tématu svědčí i zařazení kapitoly Křiváčkářský folklór, v níž jsou zachyceny záznamy písní, pověr a anekdot. Na závěr je uvedena bibliografie, která pro tento úzký tematický okruh je vskutku nemalá, a resumé v ruském a německém jazyce. Knížka je doplněna množstvím fotografií a kreseb, které oživují a zkonkrétňují obsah textu.
      Publikace je příkladnou ukázkou toho, jak má být zpracováno úzce specializované téma z hlediska šíře a množství jeho pohledů a záběrů. Současně lze jen chválit Valašské muzeum, které ve své publikační činnosti věnuje pozornost i zanikajícím a zaniklým řemeslům. Olga Jerová

233

      D. K. Kadłubiec: Gawędziarz cieszyński Józef Jeźowicz. [obsah]

      Profil, Ostrava 1973, 442 stran
      V monografii o tešínskom rozprávačovi Jozefovi Ježovičovi sa autor pokúsil o analýzu rozprávačovho repertoáru vo veľmi širokom kontexte, približujúc históriu Tešínskeho Sliezska a jej vplyv na ľudovú slovesnosť a oboznamujúc s vlastnými stretnutiami s rozprávačom a jeho biografiou, ktorá znamenala pre neho mnoho podnetov. v ďalších kapitolách už analytického charakteru rozpracováva z hľadiska tématického, štylistického a jazykového rozprávačov repertoár. Pre tieto časti je príznačná aplikácia skúmaných javov na konkrétny Ježovičov materiál. Tento postup autor dôsledne zachováva vo všetkých kapitolách. Práca je rozdelená na dve hlavné časti: vlastná teoretická, po ktorej nasleduje textová, obsahujúca 195 čísel, prepísaných na základe časti "Poznámky ku transkripcii textu".
      Autor sa prvý raz stretol s Jozefom Ježovičom 30. decembra 1962 z podnetu Ježovičovho spolubojovníka z I. svetovej vojny J. Choduru, ktorý si ho pamätal ako vynikajúceho rozprávača. Jozef Ježovič, dnes už vyše 90ročný rozprávač, pôvodom z Košarísk (okres Frýdek-Místek) , žije na samote zvanej Labajka. Poloha, ktorá zapríčinila odcudzenie sa ďalšiemu spoločenskému vývoju, znamenala istý vplyv na jeho repertoár. Pre dnešek je charakteristická až[/] fenom[en]álna pamäť, vďaka ktorej perfektne ovláda svoj repertoár.
      Pri analýze Ježovičovho repertoáru rieši ako prvú autor otázku podnetov a impulzov jeho rozprávaní, ktoré začleňuje do niekoľkých skupín. Okrem ústneho podania sa vyskytujú. v jeho repertoári aj látky knižného pôvodu, ktoré do tejto oblasti nepatria, nie sú jej vlastné a pri ktorých D. Kadłubiec dokázal kalendárový pôvod. Súčasne poukázal na zásadné zmeny, ktoré v dôsledku toho postihli rozprávania. Avšak i ony sa vyznačujú umeleckými hodnotami, lebo Ježovič je v nich nielen interprétom obsahu, ale ich obohacuje vlastnými prvkami. v Ježovičo­ vom repertoári sú percentuálne najviac zastúpené žartovné rozprávania a anekdoty, ďalej poverečné poviedky, novelistické rozprávky, rozprávania zo života, fantastické rozprávky, miestne povesti, historické povesti, legendy a najmenej zvi[a][e]racie bájky. z toho rozdelenia je zjavná prevaha rozprávaní humorného charakteru a preto možno Ježoviča chápať ako rozprávača-humoristu. Táto štruktúra je výsledkom nielen obecných tendencií, ale i vlastných schopností. Samozrejme aj u Ježoviča dochádza k druhovej transpozícii, na základe čoho napr. legendy interpretuje ako realistické poviedky s istým komickým podtónom.
      Autor sa snaží určiť miesto Ježovi­ čových rozprávaní v širších súvislostiach česko-poľsko-slovenských materiálov. Zistil postavenie rozprávačovho repertoáru v súpisoch Tilleho, Polívku a Krzyżanowského. Domnie[/]va sa, že Ježovičov repertoár je dokladom typicky poľského prozaického folklóru, avšak hneď dodáva, že zistenie nie je úplne platné, lebo nebola urobená taká istá dôsledná analýza vo vzťahu k ostatným súpisom. D. Kadłubiec sa v ďalších častiach svojej práce zaoberá jednak systémom binárneho usporiadania postáv a s tým súvisiacim problémom tvorenia jednorozmerných postáv-schém, ktoré sa vyskytujú i u Ježoviča ako napr. cigáň, žid. Ďalej nasleduje problém tzv. miest nie presne určených čiže schematických obrazov, ktoré rozprávač i auditórium dotvára podľa vlastných dispozícií. Hovorí o tesnej kompozícii Ježovičových rozprávaní s výrazným začiatkom a zakončením.
      V časti "Opakované zápisy" p:še autor o nutnosti ich realizovania, pretože jedine ony nám môžu veľa prezradiť o rozprávačových schopnostiach, živote a pretváraní jeho repertoáru. v tejto časti analyzuje konkrétne zápisy. Časové interval y medzi zápismi sú 2-9 rokov. Ukazujú skutočne minimálne rozdiely, týkajúce sa len detailov.
      Azda najpríznačnejšou vlastnosťou rozprávača J. Ježoviča je emociálnosť, ktorou sú preniknuté všetky roviny jazykové i mimojazykové. Ona determinuje i vzťah Ježoviča k repertoáru, ktorý je vždy subjektívny a aktualizujúci.
      V nasledujúcej časti sa D. Kadłubiec zaoberá sledovaním využitia slovotvorných štylistických prostriedkov, pojednáva o vzťahoch medzi tempom, intonáciou, mimojazykový

234

mi prostriedkami á jazykovými činiteľmi, ktoré majú charakter funkčný. Ďalej rozčleňuje celý repertoár vzhľadom k jeho subjektívnemu zameraniu na aktívny s vysokou umeleckou úrovňou a výborným výberom jazykovo-štylistických prostriedkov a na pasívny, ktorý tvoria napr. látky knižného pôvodu.
      D. Kadłubec skúmal rovnaké látky, nachádzajúce sa jednak u Ježoviča a u iných rozprávačov tohto regionu, na základe čoho dospel ku krátkym charakterizačným postrehom, viažucim sa k jednotlivým tešínskym rozprávačom.
      Väčšina zápisov bola uskutočnená v rokoch 1963-67, len niektoré dodatočne v roku 1972. Pri ich transkripcii bol použitý Iiterárny pravopis, pričom sa všade usiloval o čo najväčšiu možnú zhodu s hovoreným textom.
      D. Kadłubec sa domnieva, že i dnes, keď je už monografia napísaná, Ježovičov repertoár nie je ešte vyčerpaný, no súčasne je toho názoru, že látky, ktoré Ježovič nerozprával, nemôžu tak veľmi ovplyvniť uzávery, ku ktorým dospel. Katarína Kosová

Jindřich Šimon Baar: Chodské písně a pohádky. [obsah]

Vydání připravil Rudolf Lužík. Odeon, Praha 1975, 628 stran
      Chodsko je snad nejproslulejším národopisným regionem v Čechách. Tradice jeho kultury, národní i regionální povědomí se formovaly[/] v západním cípu české země v konfrontaci s německým osídlením. O lidovou kulturu Chodska se zajímali už spisovatelé a národopisci našeho národního obrození, především Božena Němcová a Karel Jaromír Erben. v minulém a v našem století se s velkým úsilím věnovali chodskému národopisu Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a Jindřich Jindřich. Zvlášť bohatá je Jindřichova monografie "Chodsko" (Praha 1956), kterou jako by vrcholilo národopisné zkoumání této zajímavé oblasti. Baarova národopisná činnost byla v odborných kruzích známá, hodnotil ji v Českém lidu už Čeněk Zíbrt (1926), naposled Jaroslav Voráček (1959) . Chodské písně a pohádky Jindřicha Šimona Baara, jak je z publikovaných i rukopisných pramenů shromáždil a k soubornému vydání v Odeonu připravil Rudolf Lužík, budou však pro čtenáře i pro folkloristy objevem a velkým kulturním obohacením.
      Vlastní monumentální Baarovo národopisné dílo uvádí Lužíkova zasvěcená studie "Folkloristické dílo Jindřicha Šimona Baara". Editor v ní sleduje životní osudy spisovatelovy a především jeho vřelý vztah k Chodsku, kde se v Klenčí pod Čerchovem r. 1869 narodil a kde také jako pětapadesátiletý ukončil svou životní pouť.
      O lidové tradice rodného Chodska se začal Baar zajímat už jako student, především pod silným vlivem četby děl Boženy Němcové a Jiráskových Psohlavců. Silně na něj zapůsobily dobové kulturní a společenské proudy, především čilý národní a ná[/]rodopisný ruch v období příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou. s velkým elánem, ač bez speciální průpravy, se v této době pustil do národopisného výzkumu, zapisoval v chodských vesnicích především písně, obyčeje a pověry. Jeho sbírka dosáhla 1400 písní (bez nápěvů) a je vlastně nejobsáhlejší sbírkou chodských písní. Jen menší část textů sběratel publikoval a občas využíval ve svém beletristickém díle. Rudolf Lužík vybral 463 textů, které utřídil do několika oddílů. v první části uvádí cyklus písní k tanci "do kolečka", který vychází z publikovaného souboru v druhém ročníku Českého lidu. Žánrově pestré jsou ukázky poezie dětských let, kde nacházíme ukolébavky, rozpočitadla, říkanky k otloukání píšťalek, škádlivky, hádanky, halečky, říkadla a dětské hry. Samostatný oddíl je věnován popěvkům, parodiím a satiře, v nichž se sběratel nebál zaznamenávat a uvádět i peprné lidové výrazy. Početně jsou zastoupeny milostné písně i písně rekrutské a vojenské. Humorné a satirické motivy se objevují i v oddíle písniček všedních dnů, třeba v námětech zpracovávajících vztah mezi mladými lidmi, mezi manželi, postavení řemeslníků apod. Mezi písně svátečních okamžiků je zařazen vlastně obřadní folklór - vánoční koledy, jarní kolední texty, dožínkové a svatební písně. Mezi epickými písněmi zaujmou především lidové balady, z nichž zaznívají motivy nešťastné Iásky, vojny a marné smrti.
      V edičních poznámkách uvádí pořadateI údaje o Baarově sběratelské

235

metodě a dostupné údaje o všech uveřejněných písních. Zápisy pocházejí z let 1889-1894, v roce 1923 je pak Baar dal k použití svému mladšímu příteli Jindřichu Jindřichovi, a to pro potřeby Chodského zpěvníku. Zatímco však Baar zapisoval písně v současné podobě chodského nářečí, Jindřich zápisy archaizoval, z hlediska členění nápěvů do nich různou měrou zasahoval. U Baarovy sbírky nutno ocenit i fakt, že zaznamenává místo záznamu a jméno zpěváka, tedy údaje při dnešním výzkumu nezbytné. Nový je i Lužíkův pohled na hudební stránku Baarových písní. Nápěvy s ním nezapisoval Jindřich Jindřich, ale především klenečský učitel Josef Weber.
      Těžiště knihy spočívá nepochybně v kapitole věnované lidové próze, která je i rozsahem největší, obsahuje 118 čísel. Shrnuje publikované práce i rukopisné materiály z Baarovy pozůstalosti. Záznamy pohádek a pověstí pocházejí většinou z let 1919-1925, tedy z let, kdy spisovatel odešel do předčasného důchodu a cele se věnoval literární tvorbě a sběratelské činnosti. Jeho záznamy jsou uloženy v Baarově muzeu v Klenčí pod Čerchovem, a to rukopisy určené pro tisk, jejich tištěné verze, ale i přímé sběratelovy zápisy pořizované při vyprávění látek a volné zápisy pořizované dodatečně po vyslechnutí vypravěče. v tomto období svého života však byl Baar k národopisné práci lépe připraven, pomohla mu důvěrná znalost prostředí, chodského lidu a jeho nářečí, literární zkušenost, dřívější výzkumy[/] i přátelské rady dalšího významného sběratele J. F. Hrušky. Proto jsou zaznamenané látky opatřeny i všemi potřebnými údaji vztahujícími se k vypravěči, době a okolnostem zápisu.
      Oddíl prózy otvírá knížka pohádek vydaných v roce 1922 pod názvem Naše pohádky a Baarova druhá knížka z téhož roku Chodské povídky a pohádky. Pověsti z Chodska vyšly až posmrtně v roce 1930. Zvláštní část je věnována látkám o Kozinovi a Lomikarovi, které později zpracoval v samostatné monografii Jaroslav Kramařík. v knize jsou však i pohádky a pověsti uveřejněné vlastně poprvé, nalezené v Baarově pozůstalosti. Je to 22 pohádek zapsaných Baarem a pohádky Josefa Sokola, který je zřejmě sepsal na Baarův popud (byl jeho nejlepším vypravěčem). Ve svých beletristických dílech zpracoval spisovatel řadu povídek s folklórními náměty, které jsou vlastně zpracováním lidového vyprávění ze života. Jako doklad tohoto způsobu tvorby editor zařadil do knihy čtyři povídky. v edičních poznámkách k próze uvádí pak všechny potřebné údaje, odkazy, varianty, přehledy vypravěčů a lokalit.
      Jindřich Šimon Baar se zaměřil především na lidovou slovesnost Chodska, hlavně na píseň a prózu, všímal si však i drobných folklórních žánrů a dalších projevů duchovní kultury. Editor tyto materiály zařadil do poslední části knihy. Jsou zde hádanky, rčení, pranostiky, vyprávění o muzice a muzikantech. Všiml si i lidových obyčejů, věrských[/] představ a lidového léčitelství. Zajímavá jsou uveřejněná zaříkávadla, popis novoroční koledy s fanfrnochem, zimních a masopustních obyčejových obchůzek a drobných zvyků a pověr. Knihu uzavírá bibliografie národopisného a vlastivědného Baarova díla.
      V knize je několik drobných chyb, které zůstaly při korekturách neopraveny (jsou uvedeny na přiloženém listě), drobné nepřesností jsme objevili i v poznámkách úvodní studie; např. Voráčkova studie o Baarově národopisné práci v Českém lidu z r. 1959 není na s. 150, ale na s. 130-135. To jsou ovšem drobnosti, které nemohou ubrat knize na významu.
      Je nepochybné, že nakladatelství Odeon a Rudolfu Lužíkovi se podařilo shromáždit, zhodnotit a novým pohledem opatřit rozsáhlé národopisné dílo Jindřicha Šimona Baara, které rozhodně patří ke klasickým sbírkám českého folklóru. Josef Tomeš

Lidové písně z Podluží [obsah]

      Písně Jana Turečka z Tvrdonic v zápisech Františky Kyselkové. k vydání připravili Karel Vetterl a Oldřich Sirovátka. Okresní kulturní středisko, Břeclav (1976), 108 stran
      Monografií vynikajících zpěváků nemá naše národopisná literatura mnoho. k nejznámějším patří Plickova knížka o zpěvačce Evě Studeni

236

čové, Kresánkova monografie zpěvačky Zuzky Selecké a stále oceňovaná Úlehlova Živá píseň, v níž vlastně najdeme monografie několika zpěváků. Ojedinělý fond rozsahem i kvalitou shromáždil Dušan Holý u své babičky Kateřiny Holé v Hrubé Vrbce, žel, zatím není připraven k vydání. Proto je třeba zvlášť ocenit a přivítat iniciativní počin Okresního kulturního střediska v Břeclavi, které vydalo začátkem roku (bez přesného vročení v tiráži) písňovou sbírku zpěváka Jana Turečka z Tvrdonic.
      V úvodním textu "Ze života zpěváka Jana Turečka" uvádí Jan Kružík základní životopisné údaje vynikajícího zpěváka z Tvrdonic, který žil v letech 1835 až 1921. Vlastní vydaná sbírka obsahuje 145 písní, které jsou seřazeny následovně: milostné, rekrutské, vojenské, sociální, žertovné, vrtěné, verbuňky, hošije. Mnoho zajímavých postřehů o sbírce a vůbec o životě lidové písně a především o nositelích folklórní tradice obsahuje závěrečná studie "Zpěvák a písňová tradice" Karla Vetterla a Oldřicha Sirovátky.
      Editoři vycházeli ze skutečnosti, že badatelé minulého století se zajímali výlučně o samotné folklórní projevy, vlastnímu životu folklóru, jeho tvůrcům, interpretům a vůbec nositelům však věnovali pozornosti velmi málo. Teprve od počátku našeho století začali folkloristé věnovat badatelskou pozornost folklórním interpretům, nejdříve vypravěčům, později a v míře daleko menší i vynikajícím zpěvákům.[/]
      Sbírku písní Jana Turečka z Tvrdonic dostáváme do rukou v době, kdy už je známa celá řada různých zpěvníků a kdy se už mnohé lokální písně dostaly do širšího krajového povědomí. To však nemůže ubrat na významu jejího kulturně výchovného využití, ale i jejího využití odborného a badatelského. Turečkova sbírka je totiž prvním a téměř úplným repertoárem výjimečného zpěváka, který byl vůbec u nás pořízen. Stalo se to zásluhou sběratelky moravských lidových písní Františky Kyselkové, která přijela v roce 1920 za zpěvákem do Tvrdonic na popud Leoše Janáčka. Tureček totiž sám požádal Janáčka, aby k němu poslal odborníka, jenž by byl schopen zaznamenat nápěvy jeho písní. Zpěvák patřil k výrazným osobnostem vesnice, měl vyhraněné národní uvědomění a byl i horlivým čtenářem. Proto měl živý poměr k psanému i mluvenému slovesnému projevu a sám si řadu písní zaznamenal. Editoři ho uvádějí jako příklad skutečnosti, že vynikající nositelé lidové tradice jsou také výrazné lidské osobnosti s bohatým duševn%m životem i nadáním. z této zkušenosti vyvodili závěr, který stojí za to připomenout, že totiž existenci tradičního folklóru není možno spojovat s konzervatismem a zaostalostí a že poměr mezi tradicí a novodobou kulturou je složitější, než si mnohdy připouštíme. Hodnoty staré lidové tradice a hodnoty moderního kulturního vývoje se prolínají ve významných osobnostech nositelů lidové tvorby, a tak se vlastně rozvíjejí do nových kvalit. k takovým posta[/]vám patřil i zpěvák Jan Tureček z Tvrdonic.
      V roce 1920 zaznamenala Františka Kyselková 174 písní u Jana Turečka, z toho 9 písní získala u jeho dcery Františky Kružíkové. Zpěvákův repertoár byl jistě širší, řadu textů si zapsal i sám, několik písní z jeho podání zaznamenal v roce 1919 učitel Alois Linhart. Zpěvákovi tehdy bylo přes osmdesát let, jádro jeho repertoáru však pochází z poloviny minulého století.
      Editoři však nehodnotí jen vysoký počet písní, ale oceňují především vnitřní hodnotu Turečkova repertoáru. Zpěvák znal písně bezpečně, jeho texty jsou většinou úplné a vybroušené. Jen v menší míře byly v jeho repertoáru písně kramářské, pololidové a umělé. Sbírka neobsahuje vůbec písně k mladším figurálním tancům. Turečkův repertoár je typickým fondem mužského zpěváka; převládají písně k tradičním tancům, jako je vrtěná, verbuňk, hošije, písně vojenské, žertovné i milostné. Málo jsou zastoupeny obřadní písně, které jsou častější v repertoáru žen. z těchto poznatků autoři stati vyvozují, že jednotlivý zpěvák může těžko reprezentovat písňový fond celé vesnice, který je vlastně dynamickým souhrnem repertoáru jednotlivců a skupin.
      V závěru práce jsou uvedeny incipity nezařazených písní ze zápisů F. Kyselkové a z rukopisného zpěvníčku J. Turečka, slovníček nářečních výrazů, abecední soupis písní uveřejněné sbírky, mezi obrazovými přílohami zaujme fotografie zpěváka

237

a jeho manželky z roku 1908. Sborník písní Jana Turečka je nejen obohacením národopisné činnosti na Podluží, ale najde bohaté uplatnění i v současném folkloristickém studiu. Josef Tomeš

Ludmila Mátlová-Uhrová: Ukolébavky, houpačky a hry s batolaty na Hané. [obsah]

      Krajské kulturní středisko v Brně, 1975, 62 stran
      Útlá knížečka dětského folklóru a folklóru určeného dětem, který v největší moravské národopisné oblasti Hané sebrala Ludmila Mátlová-Uhrová, vydalo Krajské kulturní středisko v Brně jako metodický materiál instruktorským sborům, vedoucím dětských folklórních kolektivů a pedagogickým pracovníkům ve skromném nákladu 350 výtisků. Materiál má především sloužit jako pomůcka ve výchovném, pedagogickém a metodickém poslání, zároveň je však obohacením našich folklórních pramenů o doklady, kterých vychází v poslední době poskrovnu.
      V předmluvě vyzvedává Zdenka Jelínková, nositelka vyznamenání Za vynikající práci, předsedkyně Krajského poradního sboru pro folklórní soubory v Brně, význam využívání dětského folklóru v estetické a mravní výchově dětí, ať už v mateřských školkách či v družinách mládeže, v pionýrských kroužcích i v dětských folklórních souborech.[/]
      V úvodu sbírky charakterizuje Oldřich Sirovátka širokou paletu projevů přimykajících se k dětství, které se v literatuře označují jako dětský folklór. Jde o souhrnné pojmenování, pod které zahrnujeme říkadla, popěvky a hry vytvořené dospělými pro nejmenší děti a vlastní dětský folklór vytvářený a rozvíjený dětmi. Sbírka je tedy jenom drobným výsekem tradičního dětského folklóru Hané, jemuž sběratelka věnovala mnoho let usilovné práce.[/]
      Materiál je rozčleněn do několika oddílů. Nejprve jsou to ukolébavky, pak houpačky, hry s batolaty, přiložen je seznam informátorů a sběratelčin doslov. Dokresluje v něm prostředí, ve kterém ukolébavky a hry vznikaly a žily, charakterizuje život dětí na Hané v nedaleké minulosti, připomíná některé obyčeje ze života rodiny, dětské hračky, a především význam babiček v citové výchově dětí. Knížečka by jistě zaujala i širší okruh čtenářů. Josef Tomeš[/]