národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1976 - ČÍSLO 4

LIDOVÉ OBYČEJE A OBŘADY V POZŮSTALOSTI FRANTIŠKA BARTOŠE
(K 70. VÝROČÍ ÚMRTÍ)*) [obsah]


      ZUZANA JAKUBÍČKOVÁ, filozofická fakulta UJEP, Brno 11. června 1976 uplynulo sedmdesát let od úmrtí významného moravského národopisce poslední čtvrtiny 19. a počátku 20. století Františka Bartoše. O Bartošově osobnosti i o významu jeho rozsáhlého díla pedagogického, jazykovědného a národopisného bylo již mnoho napsáno a jeho činnost byla náležitě oceněna.1) Nejživějšími zůstaly dodnes bezesporu jeho práce národopisné. Zdálo by se, že jejich přínos naší současné etnografii a folkloristice byl dostatečně zhodnocen. Přesto však dále zůstávají materiály, které mohou vnést nové pohledy na některé stránky Bartošovy odborné činnosti. k takovým pramenům patří i materiály s tematikou lidových obyčejů a obřadů, uložené v pozůstalosti Františka Bartoše ve Státním archívu v Brně.2)
      Bartošova pozůstalost sestává z jedenácti celků, obsahujících korespondenci, materiál k Mo-ravské dialektologii, písňový a zvykoslovný materiál ap. Tematika lidových obřadů a obyčejů je zastoupena především v oddíle 3, Zvyky[/] a obyčeje, a částečně v oddíle 5, který obsahuje mj. materiál k monografii Líšeň. Je pozoruhodné, že tento poměrně obsáhlý materiál byl Bartošem samým poměrně málo využit a byl jím publikován pouze ve velmi omezeném množství.3)
      Oddíl "Zvyky a obyčeje" zahrnuje převážně rukopisné příspěvky získané od různých spolupracovníků, především učitelů, studentů a amatérských vlastivědných pracovníků, v menší míře zaznamenané přímo Bartošem. Materiál je uspořádán celkem do 158 4) archívních čísel. Ne všechny příspěvky v tomto oddíle shromážděné se však bezprostředně týkají obřadů a obyčejů, jak je uvedeno v záhlaví. Nacházíme zde i záznamy písní, říkadel, pohádek, dětských her, nářečních výrazů ap. Materiál k Líš

*) Příspěvek vznikl v rámci studentské vědecké soutěže na filozofické fakultě UJEP (vedoucí práce doc. dr. V. Frolec, CSc.).

253

ni obsahuje kromě sbírky nářečních výrazů, pořízené Bartošem, obsáhlý rukopis Cyrila Mašíčka, jehož součástí je mj. i popis lidových zvyků a obřadů v Líšni.
      V pozůstalosti je shromážděn rukopisný materiál celkem asi od čtyřiceti Bartošových spolupracovníků, z toho v dvaceti osmi případech můžeme alespoň pravděpodobně určit autorství.5) Mezi spolupracovníky Františka Bartoše byli učitelé, žáci a studenti, duchovní. U většiny přispěvatelů se však bohužel nedá povolání z dochovaných materiálů zjistit. Část spolupracovníků byla vice či méně pravidelnými dopisovateli, kteří posílají příspěvky týkající se převážně určitého místa nebo oblasti, ve které také sami často působili.
      Většina materiálu byla získána korespondencí s přáteli, působícími v různých regionech Moravy, s nimiž Bartoš udržoval přátelské a pracovní styky. Jde převážně o jednotlivé stručné informace, zřídka i rozsáhlejší pojednání, která se týkají jednoho určitého jevu, dosud živého nebo již zanikajícího v dané oblasti.
      Pozůstalost obsahuje také několik sešitů, do nichž si Bartošovi spolupracovníci zaznamenávali během delšího období své poznatky o lidových obřadech a obyčejích v místě, kde působili, Dále obsahují tyto materiály odpovědi různých anonymních informátorů na dotazníkové otázky. Originál dotazníku se však bohužel nedochoval, a proto se dá tento zajímavý materiál využít jen částečně.
      Příspěvky, u nichž je uveden autor, tvoří necelých dvacet pět procent všeho nashromážděného materiálu. Bartoš sám nepřikládal autor[/]ství informací žádný význam. Ve svých pracích jména spolupracovníků neuvádí, s výjimkou monografie Líšeň, kde vystupuje Cyril Mašíček jako spoluautor.
      Území, z něhož Bartoš čerpal materiál k lidovým zvykům a obřadům; se omezuje na oblast Moravy. Nejvíce příspěvků pochází z jižní Moravy, kde jsou zahrnuty nynější okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Gottwaldov, Hodonín, Jihlava, Kroměříž, Prostějov, Třebíč, Uherské Hradiště, Vyškov a Žďár nad Sázavou. Severní Morava je zastoupena pouze čtyřmi okresy - Olomouc, Opava, Přerov a Vsetín. Celkem pochází materiál z 52 obcí.6) z toho v osmi případech nelze příspěvek přesně místně určit, protože název obce je zkomolen nebo totéž jméno obce se vyskytuje v několika okresech. Převážná část příspěvků pochází z několika málo obcí (Komín u Brna, Líšeň, Luhačovice, Nedakonice), ostatní obce jsou zastoupeny v průměru jen dvěma až třemi příspěvky.7)
      Místně je určeno 67 % materiálu. Místnímu rozdělení také věnoval Bartoš větší pozornost než autorství. U publikovaného materiálu ovšem uvádí přesně původ informace jen zřídka, převážně se omezuje na přibližné stanoveni oblasti (od Brna, z Valašska ap.) .
      Časové zařazení příspěvků je velmi obtížné: Většina materiálu není datována, přesnější časové údaje má jen asi 10 procent příspěvků. U informací pocházejících od Bartošových současníků můžeme přibližně časové zařazení určit z korespondence. Starší rukopisné materiály, získané většinou zprostředkovaně od spo

254

lupracovníků, však již blíže určit nelze. To se týká především knížek svatebních řečí a zaříkávacích formuli, které jsou vesměs psány švabachem a mohou pocházet z první poloviny 19. století, popřípadě i z doby dřívější. Vcelku můžeme říci, že většina materiálu se vztahuje k poslední čtvrtině 19. století. Nejstarší datovaný příspěvek nese vročení 1837, poslední je z roku 1897. v publikovaných Bartošových pracích se také časové údaje nikde neuvádějí.
      Zhruba lze všechen materiál s tematikou lidových obřadů a obyčejů, shromážděný v pozůstalosti, rozdělit do pěti okruhů, které zahrnují výroční obyčeje, rodinné obřady, pracovní činnosti a věrské představy. Poslední skupina obsahuje mj. rozsáhlý materiál věnovaný lidovému léčitelství.
      Výroční obyčeje jsou druhou největší tematickou skupinou. Obsahují 133 příspěvků, které se vztahují k jednotlivým příležitostem během roku. Najdeme zde jak stručné záznamy o tom, že ten či onen obyčej v uvedené obci žije, i podrobné popisy průběhu jednotlivých slavnostních příležitostí. Materiál pochází od různých autorů a zahrnuje zhruba celé území Moravy.
      I když některé Bartošovy práce obsahují bohatý přehled lidových obyčejů při nejrůznějších výročních příležitostech během roku, z materiálu uchovaného v pozůstalosti čerpal kupo. divu málo. Omezil se především na "reprezentativní" ukázky takových výročních obyčejů, které byly všeobecně rozšířené a dobře známé (Štědrý večer, hody, ostatky ap.). Přitom vybíral především příspěvky ze Slovácka a Hané, některé zajímavé informace z oblasti Valašska[/] a západní Moravy zůstaly opomenuty. Celkem pouze 11 příspěvků bylo publikováno v plném znění, dalších jedenáct ve zkrácené podobě nebo neúplně.
      Materiál k výročním obyčejům zahrnuje téměř všechny slavnostní příležitosti, které byly koncem 19. století na Moravě živé. Množství informací, vztahujících se k jednotlivým událostem, není však stejné. Nejvíce jsou zastoupeny příspěvky s tematikou hodů, vánoc a velikonoc, Tří králů.
      V materiálech k Líšni od Cyrila Mašíčka jsou dále zaznamenány zvyky každoročního konání poutí do Tuřan, Sloupu, Vranova a Křtin8) a průběh "legrutýrky" a rukování líšeňských chlapců.9) Poslední dva zápisy však mají význam spíše jen z hlediska jazykového (nářeční výrazy).
      Přesto, že některé výroční obyčeje (k adventu, sv. Jiří, pálení čarodějnic) v pozůstalosti chybějí, jde o materiál velmi bohatý a rozmanitý, který by si jistě zasloužil hlubšího studia. Okruh rodinných obřadů lze rozdělit na tři hlavní celky podle nejdůležitějších událostí v lidském životě. Jsou to narození dítěte, svatba a úmrtí.
      Obřady spojené s narozením dítěte, prvními dny jeho života a se křtem jsou zachyceny pouze v několika příspěvcích. Mnohem bohatěji je proti tomu zastoupena tematika svatebních obřadů. Část tohoto materiálu byla publikována v monografii Moravská svatba i v jiných pracech, značná část však zůstala nevyužita. Jde především o celé "knížky" svatebních

255

řečí - jak si má vést řečník při námluvách, jak má odpovídat otec, jak se na svatbu zve, jak odprošuje ženich a nevěsta rodiče, co říká družba a družka, řeči ke koláči, při přípitcích a podobně.10) Mezi příspěvky nacházíme též zápisy svatebních písní, obšírné popisy průběhu celého svatebního obřadu a záznamy některých pověr spojených se svatbou.
      Úmrtí a pohřebním obřadům je věnováno poměrně méně informací. Omezují se na popis pověrečných praktik spojených se zabezpečením umírajícího a obřadní praktiky při pochovávání nebožtíka. Zajímavá jsou též podrobná líčení pohřební výbavy zemřelých podle věku, zachycená v některých příspěvcích.11)
      Vcelku lze říci, že i když materiál, vztahující se k rodinným obřadům, není příliš bohatý, jde vesměs o hodnotné a podrobné informace, které by si zvláště u lidové svatby zasloužily důkladnější zpracování.
      Oddíl "pracovní činnosti" obsahuje zápisy pověr, zvyků a obyčejů spojených s domácím hospodářstvím. Téměř polovina zde nashromážděného materiálu byla Bartošem publikována, a to především v Moravském lidu a v monografii Líšeň. Do tohoto okruhu byla zahrnuta i rozsáhlá skupina informací, týkajících se lidového léčení dobytka. Jde převážně o stručné zprávy o praktikách používaných při domácím léčení hovězího a vepřového dobytka, koní a drůbeže. Jsou sem zahrnuty i údaje o čarování s dobytkem, které mělo zajistit dostatek mléka nebo mláďat, způsoby ochrany proti uřknutí domácího zvířectva a zvyky spojené s pasením.[/]
      Další skupina příspěvků se týká práce na poli a v zahradě. Obsahuje popis pracovního postupu a s ním spojených zvyků při setí máku12), pěstováni konopí13), ošetřování ovocných stromů apod. Materiály věnované oslavám vinobraní, dožínek a první oračce patří částečně také do skupiny výročních obyčejů.14) Protože však jsou v nich uváděny především informace hospodářského charakteru, byly zařazeny do tohoto oddílu. Nepublikované zápisy o průběhu oslav dožínek a vinobraní pocházejí od Cyrila Mašíčka z rukopisného materiálu o Líšni.
      Zápisy s tématem domácích praci obsahuji příspěvky o draní peří15), o přástkách, přípravě pečiva k různým příležitostem16) a o lidových názvech chleba17). Dva příspěvky obsahují záznamy pověr spojených s pěstováním včel18).
      Informace shromážděné k tématu pracovních činností jsou převážně stručné, neobsahují podrobnější popisy jednotlivých zvyků a ani námětově nejsou příliš bohaté. Většina hodnotnějšího materiálu z této oblasti byla Bartošem publikována.
      Pranostiky jsou nejméně zastoupenou skupinou. Většina informací, obsahujících prostý zápis pranostiky nebo přísloví ("Po sv. Michale móže pásť i na povale") - je shromážděna v několika rozsáhlejších rukopisných sbírkách.19) Jednotlivá hesla jsou zde řazena buďto abecedně nebo podle kalendářních měsíců. Kromě toho nacházíme pověrečná rčení, vztahující se k různým přírodním úkazům (duha, bouře) nebo k předpovídání počasí či úrody.

256

      Kromě rukopisných sbírek není většina údajů blíže určena. Značná část materiálu byla publikována, především v Moravském lidu a v některých oblastních časopisech.
      Věrské představy a obyčeje jsou nejrozsáhlejší skupinou lidových zvyků sebraných Františkem Bartošem. Nejpočetněji jsou zde zastoupeny informace o lidovém léčitelství, obsahující lidové názvy různých nemocí a popisy způsobu jejich léčení. Většina příspěvků je součástí větších rukopisných celků, často odpovědí na nedochované otázky z dotazníků.
      Zápisy s tematikou lidového léčitelství maji většinou charakter stručných informací, jež se omezují na popis jednotlivých nemocí a způsobu jejich léčení.
      Druhá velká skupina materiálů těsně souvisí s předcházející. Obsahuje lidové názvy a popisy léčivých bylin s uvedením, k jakému účelu se jich používá. Také tyto informace jsou shromážděny v několika sešitových sbírkách.20)
      Věrské představy spojené s živou přírodou obsahují hojně pověr o zvířatech a ptácích. Část materiálu je věnována zaříkavacím formulím proti ohni, uřknuti a proti zlodějům. Několik příspěvků hovoří, často formou pověrečného vyprávění, o čarodějnicích a morách a uvádí způsoby, jak se před nimi chránit. Některé zápisy obsahují též návody, jak si přičarovat milého, či jak získat peníze nebo majetek. Asi dvě desítky drobných pověr, týkajících se běžného, každodenního života, je rovněž uvedeno ve větších rukopisných celcích bez udání místního původu a jména sběratele.[/]
      Nejvíce publikovaného materiálu z tohoto oddílu pochází z okruhu lidového léčitelství, téma pověr o rostlinách a zvířatech nebylo naproti tomu využito vůbec, z ostatních příspěvků byly uvedeny v plném znění pouze dva, další čtyři jsou publikovány částečně.
      Celkově lze říci, že i když shromážděný materiál je bohatý jak po stránce kvantitativní, tak i námětové, bylo z něho poměrně málo čerpáno. Bartoš věnoval pozornost jen některým okruhům (hody, svatba, lidové léčitelství), jiné materiály zůstaly úplně opomenuty (věrské představy spojené s přírodou, některé pracovní činnosti) .
      Celkový přehled publikovaných a nepublikovaných příspěvků v jednotlivých celcích uvádí následující tabulka:

      Veškerý v pozůstalosti uchovaný materiál ani zdaleka nepředstavuje vše, co se podařilo Františku Bartošovi během jeho činorodého života shromáždit, jak vyplývá ve srovnání s obsahem jeho publikovaných prací. Tím

257

je ovšem zajímavější, že z dochovaných příspěvků bylo poměrně málo čerpáno.21) Celkem je v plném znění publikováno 118 příspěvků, tj. necelých 21 procent. Dalších 38 příspěvků bylo zveřejněno pouze částečně, to znamená ve zkráceném znění nebo není zcela jasné, zda bylo v daném případě čerpáno pouze z toho určitého materiálu. Nejvíce zveřejněných informací pochází z oddílu rodinných obřadů a pracovních činností. Téměř nepovšimnuta zůstala tematika pranostik a některé věrské obyčeje.
      To, že značná část příspěvků zůstala nezpracována, neznamená, že by šlo o méně významné či méně hodnotné informace. z uvedených příkladů naopak vyplývá, že se jedná většinou[/] o zajímavý materiál, bohatý po stránce tematické i obsahové. Jediným nedostatkem jednotlivých zápisů je jejich nedůsledné označování, jak v případě autorství, tak i místa sběru i datace. Tento nedostatek se však dá částečně odstranit srovnáním s rozsáhlou Bartošovou korespondencí, uloženou v pozůstalosti, a podrobnějším studiem jednotlivých příspěvků.
      Celkově lze říci, že zachovaný materiál poskytuje cenné informace, zvláště v případě těch lidových zvyků a obřadů, které byly v Bartošově době v určitých regionech Moravy ještě živé a zcela běžné a nyní již upadly v zapomenutí. Bezpochyby by mohl tento materiál poskytnout látku k dalšímu, mnohem hlubšímu studiu.

258

Poznámky
1.
      BARTOCHA, J.: z pamětí a života Fr. Bartoše. Telč b. r. ; ČECH, K.: O významu vědecké práce Fr. Bartoše. ČMM 31, 1907, s. 1-17, 129-152; DUŠEK, V. J.: František Bartoš. Národopisný věstník českoslovanský 1, 1906, s. 182-186; HÝSEK, M.: Literární Morava v letech 1849-1885. Praha 1911, s. 184-198; HORÁK, J.: Národopis československý. ČeskosIovenská vlastivěda. II, Praha 1933, s. 287-292 ("František Bartoš"); TRÁVNÍČEK, F.: František Bartoš. ČMM 61, 1937, s. 145-151; VYSLOUŽIL, J.: Nad folkloristickým dílem Františka Bartoše. Český lid 45, 1956, s. 110-114; GREGOR, A.: O životě a díle Františka Bartoše. Vlastivědný věstník moravský 12, 1957, s. 3-7; Týž, Národopisné práce Fr. Bartoše. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám. Praha 1958, s. 447456; Ze života a díla Františka Bartoše. Sborník studií. Gottwaldov 1957; SIROVÁTKA, O.: Bartoš národopisec. Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově 1966, s. 97-106.
2.
      Státní archív Brno - G 33
3.
      Viz příloha 4 - Publikované materiály v díle Františka Bartoše[/]
4.
      k 3/951 - 3/1009
5.
      viz příloha 1 - Seznam spolupracovníků...
6.
      viz příloha 2 - Seznam obcí
7.
      viz příloha 3 - Mapka
8.
      k 5/7, s. 286
9.
      k 5/7, s. 286, 292
10.
      k 3/1079, k 3/1080, k 3/1082, k 3/1083, k 3/1084, k 3/1085, k 3/1087, k 3/1088, k 3/1089, k 3/1090, k 3/1092, k 3/1093, k 3/1097, k 3/1098, k 3/1102, k 3/1106
11.
      k 3/970, k 5/7, s. 189-191
12.
      k 3/1036
13.
      k 3/1015
14.
      k 5/7, s. 290-292
15.
      k 5/7, s. 296
16.
      k 3/1050
17.
      k 3/964
18.
      k 3/357, k 3/962
19.
      k 3/986, k 3/992, k 3/994, k 3/999, k 3/1052, k 3/1086
20.
      k 3/972, k 3/974, k 3/975
21.
      viz příloha 4 - Publikované materiály v díIe Františka Bartoše

259

Příloha 1
      Seznam spolupracovníků, jejich povolání, místo sběru a počet nasbíraných informací

260

Příloha 2
      Seznam obcí

Příloha 4
      Publikované materiály v díle Františka Bartoše (Číslo udává počet publikovaných příspěvků.)

261

VOLKSGEBRÄUCHE UND -ZEREMONIEN IM NACHLASS FRANTIŠEK BARTOŠ[S]['] (ZUM 70. TODESTAG DES FORSCHERS)

_ Am 11. Juni dieses Jahres gedenken wir des siebzigsten Todestages František Bartošs, dieses führenden mährischen Ethnographen aus dem Ende des neuzehnten und dem Beginn des zwanzigsten Jahrhunderts. Die Bedeutung seiner reichen sprachwissenschaftlichen, volkskundlichen und pädagogischen Tätigkeit wurde bereits vielmals gewürdigt und gehörig eingeschätzt. Am lebendigsten von seinem Werk blieben bis heute zweifellos seine ethnographischen Arbeiten, die der modernen Forschung au f dem Gebiet der Ethnographie und Folkloristik bereits viele Anregungen gaben. Es handelt sich allerdings fast ausschliesslich um die Verwertung von Beiträgen, die entweder in Büchern oder in Zeitschriften publiziert wurden. Das reiche handschriftliche Material, das František Bartoš während seines schöpferischen Lebens zusammengetragen hatte, blieb vorderhand beinahe unbeachtet. Ein Teil dieses Materials, das viele höchst interessante Informationen enthält, hat sich im Nachlass Bartošs erhalten, der im Staatlichen Archiv in Brno aufbewahrt wird.
      Das hier angesammelte handschriftliche Material ist in elf Komplexe aufgeteilt; diese beinhalten Korre[n]spondenz, Material zu Liedern und zur Fronarbeit, Anmerkungen zur Mährischen Dialektologie, volkstümliche Gewohnheiten und Gebräuche, Märchen, Kinderspiele u. ä. Die Informationen, die Bezug auf volkstümliche Gebräuche und Zeremonien nehmen, sind im Teil 3 "Gewohnheiten und Gebräuche" und teilweise im Teil 5 enthalten, der u. Q, das Manuskript Cyril Mašíčeks zur Monographie Líšeň enthält, worin auch die Thematik der Volksgebräuche zusammengefasst ist.
      Der Grossteil der Informationen aus dem Bereich der Gewohnheitslehre stammt von Mitarbeitern Bartošs, meistenteils Lehrern und Studenten. Dieses Material wurde vorwiegend durch Korrespondenz, in geringeren Ausmass durch persönliche Sammlung Bartošs im Terrain gewon[/]nen. Die Bezeichnung der Beiträge sowohl in bezug auf die Urheberschaft, als auch mit Angaben über lokale Herkunft und chronologische Einstufung, ist sehr dürftig. Bartošs selbst legte grösseren Wert nur auf die lokale Bestimmung, die er aber auch vielfach lediglich approximativ anführt.
      Sämtliche gewonnenen Informationen beschränken sich auf das Gebiet Mährens und Schlesiens. Der Grossteil des Materials stammt aus der Mährischen Slowakei, aus der Haná-Ebene und der Umgebung von Brno. Die angesammelten Beiträge können in fünf Komplexe unterteilt werden; sie beinhalten Glaubensgebräuche, Kalendergebräuche, Familienzeremonien, Gebräuche in Verbindung mit Arbeitstätigkeiten und der Wirtschaft sowie volkstümliche Wettervorhersagen.
      Das im Nachlass angesammelte Material repräsentiert bei [v][w]eitem nicht alles, was František Bartoš im Lauf e seines tatenreichen Lebens zusammenzutragen vermochte. Aus den erhaltenen Beiträgen hat er selbst verhältnismässig wenig ausgeschöpft. In vollem Wortlaut publizierte er insgesamt 118 Beiträge, d. s. nicht ganz 21 Prozent. Weitere 38 Beiträge wurden lediglich teilweise veröffentlicht. Die meisten publizierten Informationen stammen aus dem Teil der Familienzeremonien und der Arbeitstätigkeiten. Fast unbeachtet blieb der Bereich der Wettervorhersagen sowie einige Glaubensgebräuche.
      Im allgemeinen wäre zu sagen, dass das erhaltene Material wertvolle Informationen vermittelt, besonders im Falle jener Volksgebräuche und -zeremonien, die zur Zeit Bartošs in gewissen Regionen noch lebendig und ganz und gar üblich waren, jetzt aber bereits in Vergessenheit gerieten. Zweifelsohne könnte dieses Material Stoff für ein weiteres, bedeutend tieferschürfendes Studium liefern.
      Übersetzung: A. Hubala

262

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 4

SVATEBNÍ OBYČEJE SPOLEČENSKOPRÁVNÍ POVAHY V MILOTICÍCH U KYJOVA OD POLOVINY 19. STOLETÍ PO SOUČASNOST [obsah]


      JAN KRIST, Ústav lidového umění, Strážnice
      Svatba je nejen rodinnou slavností, nýbrž také společenskou událostí celé obce, neboť některé její části se odehrávají přímo před očima přihlížejících vesničanů.1) Svatební obřady můžeme rozdělit do několika základních skupin: společenskoprávní, skupiny reliktů kultovních obřadů, obyčejů s magickými praktikami, obyčejů se vztahem k jiným rodinným obyčejům a řady dalších vedlejších a okrajových prvků.2) My si povšimneme pouze první skupiny, do níž náleží obyčeje, jež dávaly novému manželství právní platnost, tj. přežitky získávání nevěsty koupí či únosem, obdarování, dohoda o uzavření sňatku a o věně, čepení, vložení ruky nevěsty do ruky ženicha a podobně.
      Když se milenci domluví na sňatku, určí den, kdy má rodina ženicha přijít na "námluvy". "Námluvy" mají dvojí významový obsah; rozeznáváme námluvy v širším a užším slova smyslu. Námluvami v širším slova smyslu rozumíme celou dobu, po kterou chlapec s děvčetem spolu "chodí", kdy chlapec chodí za "ne[/]věstú".3) Svatební obyčeje začínají tedy vlastně až námluvami v užším slova smyslu, které se konají v domě nevěstiných rodičů a rodiče ženicha a nevěsty se domlouvají na věnu.4) Podle výpovědí nejstarších informátorů v první polovině 19. století rodiče domlouvali sňatek dětí, koncem tohoto století se tak už nedělo. Ze strany děvčete se námluv zúčastnili rodiče, kmotři, starší sourozenci a družba, ze strany ženicha rodiče a kmotři. Do domu nevěsty vstoupili s pozdravem a slovy: "Idem na ty námluvy..." atd. jen ojediněle jsem se setkal s tvrzením, že se vedly nejprve různé řeči kolem dokola, např. že rodina ženicha tvrdila, že jde kupovat jalovici, Tím se mělo rodině nevěsty umožnit vyslovit na poslední chvíli nesouhlas a rodině ženicha odejít se ctí.5) Pak následovala samotná domluva. Její průběh byl někdy velmi bouřlivý, protože obě rodiny se na ni připravily, a jak se dnes posměšně říká, stalo se, že "sa rozešly o hnojné vidle". Jestliže domluva dopadla dobře, následovalo pohoštění, při kterém se rodiny

263

dohodly, kdy pojedou do Kyjova na notářství sepsat svatební a odstupní smlouvu. Toto právní ujednání bylo nutné, aby se předešlo tahanicím o věno po svatbě. Na notářství se jezdilo některý den v týdnu po námluvách. Od té doby[/] se příbuzenstvo "rodinuje".6) Písemná svatební a odstupní smlouva se u notáře pořizovala až do vzniku JZD v Miloticích.
      Hlavním aktem námluv byla tedy dohoda o věnu. Mezi věnem syna a dcery existoval vel

Ženich s nevěstou cestou z oddavek.
Milotice, okr. Hodonín. Foto V. Žíla 1972.

264

ký rozdíl. Jeho výše byla různá podle zámožnosti rodiny a počtu dětí. v minulém století dostal všechno nejstarší a později nejmladší syn, který musel ostatní vyplácet. Po roce 1868 se zpravidla majetek dělil podle počtu dětí.[/] Přitom synové dostali podstatně více než dcery. Až koncem první republiky se počala většina majetku přesunovat na nejmladší dceru, která získala rodný dům. Tak se stalo, že rody, které držely určité domy 100-150 i více let, je nyní

Svatební obřad na MNV. Milotice, okr. Hodonín. Foto V. Žíla 1972.

265

ztratily a v domech se každou generaci střídá držitel jiného jména. Na přelomu 19. a 20. století dostávala nevěsta věnem pouze peřiny, plachty, prádlo, ručníky, ložní povlečení, nějaké nádobí do kuchyně, případně kousek pole.[/] Patřily jí i všechny její šaty a všechny součástky oděvu a látky, které dostala ke svatbě. Od počátku tohoto století dostávala také "kostn", to je zásuvkový prádelník.
      Mezi svatebními obyčeji společenskoprávní

Novější způsob "zatahování" svatebního průvodu. Milotice, okr. Hodonín. Foto V. Žíla 1972.

266

povahy jsou velmi časté motivy obdarování.7) Vedle přinesených a darovaných potravin chystají příbuzní snoubencům dary. Koncem minulého století to byly hlavně lacinější oděvní součástky - kanafasky, zástěry. k tomu později[/] přistoupily další textilie, např. ložní povlečení, ručníky apod. Hodně dostávaly nevěsty darem různé nádobí a každá od tetiček čepec. Nejpěknější čepec darovala kmotřenka.8) Ženich daroval nevěstě před svatbou šátek "turečák",

Ženich a starší mládenec cestou k nevěstě. Milotice, okr. Hodonín. Foto V. Žíla 1972.

267

kanafasku nebo delinový šátek, ona mu na oplátku dala voničku, vyšívanou mašli nebo "kapesník", to je šátek do nohavic, někdy také klobouk "krepiňák". Ovšem hlavním darem zůstala košile. Látku na ni koupila matka, dcera ji však ženichu musela vyšit. Dary mu zanesla sama ve třetí ohlášku, od počátku 20. století mu je dávala, až k ní večer přišel, už mu je nenosila domů. Rodičům ženicha posílala nevěsta pouze "výslužek" ze svatebního stromku. Od konce 1. světové války k tomu přistoupily menší dárky z textilu, např. zástěra. Dnes jsou dary podstatně větší. Matky (nevěstina od ženicha a ženichova od nevěsty) dostávají látku na "stejnokroj", pokud chodí v kroji, jinak látku na šaty, svatebnímu otci se dává košile a kořalka. Navíc po příchodu z kostela při vstupu do ženichova domu přináší nevěsta rodičům dort, často v podobě knihy s veršovaným poděkováním za syna a s prosbou o přijetí za dceru. Matka ženicha darovala nevěstě dříve čepec, dnes látku na šaty nebo nějaké šperky, náušnice, prsten apod. Ženich nedostává od nevěstiných rodičů nic. Od nevěsty ale dostane tradiční bílou košili, On jí daruje obyčejně opět látku na šaty, koupí oba snubní prsteny, někdy ještě navíc další prsten. Kupovat si zásnubní prsteny není v obci až na výjimky z poledních let zvykem, proto se kupuje tento druhý prsten. z toho je vidět, že dary původně velmi laciné - až na čepec od kmotřenky - jsou stále dražší. Zcela vymizelo obdarovávání hostů výslužkou ze svatebního koláče a stromku, jež nevěsta dostávala od kmotřenky. Nahradilo je podělováni hostů sáčky s cukrovím a koláčky každý[/] den při odchodu domů. Stejně se dnes ve svatebních obyčejích nesetkáváme s vybíráním peněz pro nevěstu za výslužku. Zvláštní forma obdarování - fiktivní krádeže dobytka a hospodářského nářadí v době muziky a jejich ranní vykupování zpět - je v Miloticích doložena je-n zčásti. Ještě v prvním desetiletí dvacátého století se tyto krádeže prováděly, ale ráno si svatebčané své věci pouze rozebrali, nevykupovali si je.9)
      Dalším významným prvkem svatebního obřadu je vložení ruky nevěsty do ruky ženicha.10) v Miloticích se provádí při "odprášání sa" nevěsty před odchodem na oddavky. v jizbě se rodiče posadí na židle, družba před ně postaví ženicha a nevěstu a mluví:

     "Pochválen buď Ježiš Kristus!
     Nechtějte nám za zlé míti, že chcem v domě vašem býti.
     Nechať Boží požehnání vždy se na vás hojně sklání.
     Pán Bůh dejž vám štěstí, zdraví, svornost, lásku,
     pokoj pravý, zlý duch ať to neporuší ani v těle,ani v duši."
      Družba bere nevěstu za pravou ruku, klade ji do pravé ruky ženichovy a přitom říká:
     "Jako Božský Spasitel, když byl na svém kříži pněl,
     milovanou matku svou, Pannu Marii Bolestnou,
     miláčkovi svému Janu odevzdal jest pod ochranu,
     tak já odevzdati mám, pane ženichu, teď vám,
     místo otce, místo matky, dceru dražší nad vše statky,
     by jste si ji za choť vzal a jí lásku věnoval."
      Pak následuje "odprášání sa" nevěsty, požehnání rodičů oběma snoubencům a odchod na oddavky.

268

      Ještě počátkem padesátých let chodili uzavírat manželství na MNV některý den v týdnu před svatbou pouze sami ženich s nevěstou a se svědky. Ve svatební den šla celá svatba jen do kostela. v pozdějších letech se občanský sňatek přesunul na svatební den před sezdání v kostele. Nutno však poznamenat, že dosud většina obyvatel obce nepovažuje občanský sňatek za dostatečný k uzavření manželství. Po ukončení obřadu předseda a matrikářka snoubencům blahopřejí a ti si pak sundají s rukou prsteny. Blahopřání od ostatních svatebčanů přijímají až po východu z kostela po ukončení církevního sňatku.
      Cestou z oddavků dochází k "zatahování", při němž nesvatebčané natáhnou přes cestu provaz, zastaví průvod a všichni účastníci svatby se musí vyplácet. Peníze si původně nechali a propili, dnes je většinou dají "na kostel". Zatahují muži i ženy, svobodní i ženatí, vždy ale v maskách. Maškary jsou rozličné: muži převlečení za ženy, ženy za muže, "cikáni", "židé" a také masky zvířecí. Zatahující nejprve připijí novomanželům, dají jim připít, pak se svatebčané vyplácí a maškary je propouští dále.
      Počátkem první republiky se chodilo ke křtící kmotřence nevěsty pro svatební stromek. Před ním dávala kmotřenka nevěstě velký svatební koláč. Byl veliký "jak kolo od voza", měl pět nadívání a při vsazování a vytahování z pece se musely "čelustně" pece rozebrat. Nosil jej starší mládenec na hlavě a podle starých pamětníků někdy od toho i onemocněl. Koláč byl ozdoben papírovým kvítím, jablky,[/] ořechy, z těsta pečenými figurkami, Svatební koláč, ovšem už podstatně menší, se dával společně se svatebním stromkem, stromek totiž v koláči někdy stál.11) Velký svatební koláč byl vytlačen stromkem. Byla jím zpravidla borovička nebo jedle, kterou z lesa přinesl starší mládenec. Dosahovala výšky až 2 m. Křtící kmotřenka ji ozdobila pentlemi, papírovými řetězi, ale hlavně perníkovými figurkami a cukrovím.12)
      Když průvod přišel k domu kmotřenky, byl již svatební stromek připraven venku na stole. Družba jej vzal a jménem kmotrů předal nevěstě:

     "Velectěná nevěstinko, roztomilá holubinko,
     vinšujú vám hodně blaha kmucháček a kmotřenka drahá,
     radostně se celí chvějí a vám všechno dobré přejí.
     Přejíc všeho dobra dar, dávají vám tento dar.
     Ten je v zimě jako v létě ustavičně v krásném květě.
     Divnou moc on v sobě tají; jížto mnozí zkusit dbají.
     Stařec-li se k němu nakloní a ten stromek ovoní,
     na líci má ruměnec jako zdravý mládenec.
     Přivoní-li stařenka, je z ní mladá panenka,
     a když panna, která stůně, zakusí té mocné vůně,
     nejen se hned pozdraví, ale také v krátkém čase
     za hodného muže vdá se.
     Naopak však mládenci o nevěstě hodné poví.
     Škoda při tom věci jedné, od bolesti tvář mi bledne,
     strašlivá když nehoda paměť moji probodá.
     Nežli kdo té moci zkusí, tajná slova říci musí,
     která byla zlatem psána od perského krále pána.
     Písmo to mně větr vzal, právě když jsem se k vám bral.
     Kdo z vás se teď uvolí hledat písmo v okolí?
     Kdo ho šťastně vyslídí, velmocí se dopídí.

269

     Já pak zatím stromek dám, nevěstinko, pod stráž vám.
     Vy jste slavně dokázala, že jste vzácných skvostů dbalá.
     Jak svůj čistý věneček hajte i ten stromeček.
     Muzikanti, hrajte po právu vzácným hostům slušnou slávu."13)
      Nevěsta děkuje kmotrům, líbá jim ruce, družba předá stromek staršímu mládenci a starší drůžce, kteří jej ponesou v průvodě. Svatebčané zpívají, hudba po nich opakuje:

     1.
     /:Před naším je kříček, je plný růžiček,:/
     
     /:podvečerním časem, přelíbezným hlasem
     
     zpívá tam slavíček.:/
     2.
     /:Divná věc, Bože můj, to stvoření ptačí,:/
     
     /: že do tak malého hrdélka ptačího
     
     tolik hlásku stačí.:/
     3.
     /:Ešče je divnější moja najmilejší,:/
     
     /:že do tak malého srdca upřímného
     
     tolik lásky stačí.:/
      Od kmotřenky se odebere průvod zpět k nevěstě. Stejně jako při cestě pro nevěstu na oddavky, naleznou svatebčané i nyní uzamčené dveře. v posledních letech nejenže dům je uzavře[/]ný, ale navíc hosté naleznou např. dveře zataraseny deskou, na niž je nápis "Inventura" a maska obchodníka posílá svatbu do vedlejšího domu, že se spletli. Ještě častěji stojí u domu masky malířů nebo zedníků, jež dům opravují apod. Masky dovolí teprve po delším dohadování, aby se zpívalo a aby starší mládenec mohl zatlouci na dveře a vyžádat vstup do domu. Nevěsta vstoupivší do domu ženicha předala jeho rodičům dar, dnes dort, často v podobě rozevřené knihy s vepsaným veršovaným poděkováním za syna a prosbou o přijetí za dceru. Po předání daru jim políbila ruce, dnes se políbí na tvář. Poté se přivítá s kmotry a příbuznými ženicha.14).
      Koncem minulého století se při obědě vybíralo na "kolébku" nebo na "poviják". Jakým způsobem se tak dělo, se nikdo dnes už nepamatuje. Ví se jen, že vybrané peníze sypala starší drůžka nevěstě do klína a při tom říkala:

     "Hrky, hrky, měďáky, proměňte sa v dukáty,
     a ty, nevěsto, nastrč klín, ať je do roka céra nebo syn.15)
      Ještě ve dvacátých letech tohoto století rozesílala nevěsta při večeři "výslužku". Tu dostávali všichni hosté podle pořadí své důležitosti, Nevěsta se starší drůžkou seděly u svatebního stromku, který stál na stole, nevěsta z cukroví pověšeného na stromku a z koláče chystala "výslužky", starší drůžka místo ní mluvila:

     "Kde je můj starší mládeneček, ať vystoupí na kopeček,
     já ho budu prosit, by mně došél sloužit,
     já mu budu posluhovat, až on bude potřebovat."

270

      Starší mládenec přijde, starší drůžka mu podá na dvou na sobě položených talířích "výslužek" a říká:

     "Paní nevěsta posílá výslužek (dáreček) malý,
     ale z lásky a upřímnosti darovaný.
     Svému manželovi."
      Starší mládenec odnese dárek ženichu a opakuje:

     "Paní nevěsta posílá výslužek malý,
     ale z lásky a upřímnosti darovaný."[/]

Masky zatahují svatební průvod. Milotice, okr. Hodonín. Foto V. Žíla 1972.

Ženich si výslužek vezme a hodí do talíře peníze. Po něm dostane výslužku nová matka, nový otec, rodiče nevěsty, kmotři, strýčci atd. Každý pošle nevěstě peníze, jen biřmovací kmotřenka vyšívaný čepec.16) Mládenec klade dary před nevěstu. Děkuje za ně družba:
"Vzácní páni, milí hosti, děkuju vám z upřímnosti, za ty dary, jež jste mile dávali nám této chvíle. Za to ale chceme přát, kéž by se to chtělo stát, aby to, co nám ještě zbylo, v dukáty se proměnilo.17)

      Starší drůžka vezme peníze a stejně jako při vybírání na "kolébku" je sype nevěstě do klína.18) Na závěr dává starší drůžka výslužek jako odměnu staršímu mládenci:

     "Mládenečku starší, můj najmilejší,
     né tak můj milý, jak nečí iný.
     
     Posílám ti dárek malý,
     z lásky a upřímnosti darovaný.
     
     Posílám ti ho přes bránku,
     chtěla bych byt tvú galánkú.
     
     Posílám ti ho přes cestu,
     chtěla bych byt tvú nevěstú.
     
     Néni-li ti však milý,
     ať si ho vezne negdo iný.
     
     Veselo, muziko, hraj!"
      Po večeři ženy nevěstu "čepí". Ta sedí v koutku jizby za stolem za plachtou, neboť ji nikdo kromě žen nesmí vidět. Nejprve se s nevěstou loučí družičky zpěvem dvou písní:

271

     1.
     /:Sedajte, drúžky, za stoly,:/
     
     /:a já pujdu do komory.:/
     
     
     2.
     /: Jak do komory vkročila,:/
     
     /:hneď své pantličky složila.:/
     
     
     3.
     /:Pantličky pěkné, červené,:/
     
     /:od méj mamičky kúpené.:/19)[/]

     1:
     S Pánem Bohem, kamarádko, s Pánem Bohem ostávaj,
     
     a po celý stav manželský dobře sa tady mívaj,
     
     tak jak si sa mívávala, dyž sem já k vám chodila,
     
     dyž sem já k vám, kamarádko, na besedu chodila.
     
     
     2.
     Už mně k tobě, kamarádko, zarůstává chodníček,
     
     že už má byt rozpletený tvůj zelený věneček,
     
     věneček pěkný, zelený, z rozmarýnu pletený,
     
     už je konec, kamarádko, našému potěšení.
     
     
     3.
     A co já mám, kamarádko, s tvým věnečkem dělati?
     
     Mám já s ním všecky mládence, drúžičky poděliti?
     
     By si z něho příklad vzali, tak jak ty jej chovali,
     
     by s ním jednou v poctivosti před oltář předstoupili.
      Poté kmotřenka nevěsty za zpěvu ostatních žen sundává nevěstě s hlavy věneček - "ohradu" s pentlením - nasazuje jí čepec, který jí sama darovala. Ženy k tomu zpívají:

272

     1.
     /:Vyletěla holubička,:/ od nevěsty z okénečka.
     
     
     2.
     /:Vyletěla, zavrkala,:/ na drúžičky zavolala.
     
     
     3.
     /:Ej, drúžičky, moje drúžky,:/
     
     braňte věnec, moje stužky.
     
     
     4.
     /:Věnečku můj, blaho moje,:/
     
     už ťa smutná skládám v klíně. "
     
     
     5.
     /:Vila sem si ťa zpívaja,:/
     
     včíl ťa skládám naříkaja.20)

     1.
     Mladičká manželko, neběduj, našého příkladu následuj,
     
     za ten tvůj věneček dáme ti pěkňučký čepček.21)[/]

     1.
     /:Přes Milotice je chodníček,:/
     
     /:po něm sa točí, má černé oči, šohajíček.:/
     
     
     2.
     /:Černé oči, černé vlasy,:/
     
     /:včíl nám nastanú, včíl nám nastanú inší časy.:/
     
     
     3.
     /:Včérá's byla ešče panna:/
     
     /:a dneskaj už si, a dneskaj už si mladá žena.:/
     
     
     4.
     /:Včérá's byla mamiččina:/
     
     /:a dneskaj už si, a dneskaj už si ženichova.:/
     
     
     5.
     /:Ráno's měla z růží věnec:/
     
     /:a dneskaj už máš, a dneskaj už máš zlatý čepec.:/

     1.
     Kopa sena, kopa sena, kopa sena,
     
     už je tá nevěsta začepená,
     
     kdo ju čepíl, všecky ženy,
     
     tobě, můj poklade drahocenný.22)

273

     1.
     Dones nám, ženichu, skleničku,
     
     začepili sme ti ženičku, ,
     
     /:za stolem, na lavce,
     
     nesmí ti už pohlédati na chlapce.:/
     2.
     Dones nám, ženichu, piva džbán,
     
     začepili sme ti tulipán,
     
     /:za stolem, na lavce, nesmí ti už pohlédati na chlapce.:/23)

      Čepení náleželo mezi hlavní obyčeje společenskoprávní povahy svatebního ceremoniálu a bylo výsadou vdaných žen. Ty svými písněmi a předáním čepce, to je odznaku vdaných žen, přijímaly nevěstu mezi sebe. Při tomto akta musela zůstat ukryta zrakům svatebčanů, hlavně mužů. proto se čepení provádělo v koutě za stolem a celý kout byl zakryt velkou plachtou, koncem minulého století "kútnicú". Až čepením sa nevěsta stala vdanou ženou.24) Nevěsta vdova a "nepoctivá" nevěsta se nikdy nečepi1y.25) Za čepení musel ženich ženám zaplatit. Samy jej k tomu vybízely písní "Dones nám, ženichu, skleničku" a ženich si nevěstu vykupoval vínem, sladkou kořalkou, pivem apod. Po začepení nevěsty se ji chlapci snažili ženichovi uchytit; když se to některému podařilo, byl že[/]nich povinen si ji vykoupit zpět. Mimo ženicha se při kupování nevěsty uplatňuje maska žida.26) Mezitím totiž, co si ženich vykupuje nevěstu, přichází žid v roztrhaných šatech s velkým pytlem plíšků, starého železa a prázdných plechových konserv přes rameno. Na provaze vede "psa" Sultána - namaskovaného chlapce. Žid křičí: "Prodáát na maso!". Ženy, jakmile jej spatři, začnou zpívat:

     1. Hej, hej, hej, máme tady jalovičku na prodej!
      Žid bouchá pytlem "peněz" o zem, huhňavým hlasem napodobujícím německý přízvuk smlouvá s ženami o jalovičku.27) Ty mu ji velmi vychvalují, jak je pěkná. jaké má nohy, rohy, veménko apod. Žid se chce přesvědčit omakem, ale ženy nedovolí, dokud nezaplatí. Zatím za plachtou není nevěsta, ale za nevěstu převlečený muž. Žid konečně zaplatí, chce se omakem přesvědčit o jakosti "veménka jalovičky", ale z plachty mu kolem krku skočí muž, žid chce zpět své peníze a s nářkem: "To néni jalovička, to je býk!" uteče pryč.28)
      Nyní se koná čepení nevěsty zcela výjimečně. Pokud se tak činí, pak jen při svatbách krojových (buď ženich i nevěsta nebo jen nevěsta

274

v kroji) a někdy také u svateb v selských, vlastně dříve selských rodinách. Celý obřad čepení se přesunuje u všech nekrojových svateb bez rozdílu sociálního původu k maškarádě v neděli odpoledne, kdy se čepení provádí pouze pro zábavu a stále vice nabývá na významu na čepení navazující scénka prodávání "jalovičky" a její kupování židem. v původně obecně závazném obřadu převažuje funkce zábavná.
      V našem příspěvku jsme se zabývali některými obyčeji právní a společenskoprávní povahy ve svatebním ceremoniálu v obci Milotice[/] u Kyjova. Při pohledu na jejich vývoj za poslEdní století se ukazuje, že obyčeje původně obecně závazné postupem času ustupovaly, až některé zcela zanikly a u jiných převážila funkce zábavná. Protože cílem tohoto příspěvku je ukázat alespoň z části ty prvky ve svatebních obyčejích, které měly novomanželům zajistit hospodářskou samostatnost rodiny a obecné uznání nově vzniklé rodiny společností, nevěnovali jsme pozornost ostatním zvykům a obyčejům a dalším součástem svatby jako písním, tancům, maskám a podobně.

275

Poznámky:
1.
      Tento příspěvek je částí diplomové práce autora Společnost a rodina v Miloticích u Kyjova. Brno, FF UJEP 1974, 361 stran textu, 178 stran příloh, 62 fotografií. Podklady k ní autor získával jednak z autopsie, jednak technikou rozhovoru podle dotazníků v letech 1972-1974.
2.
      TOMEŠ, J.: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí. Národopisný věstník československý, II (XXXV), Brno 1967, s. 142-144.
3.
      Moravské Slovensko Il, Praha 1921. Red. L. Niederle., s. 675-676; BARTOŠ, FR.: Moravská svatba. Praha 1892, s. 3.
4.
      Moravské Slovensko II, s. 676.
5.
      Srov. Československá vlastivěda, sv. III, Lidová kultura, Praha 1968, s. 220-221.
6.
      Srov. VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, s. 338-339. Na Podluží se o věno dohadovali pouze lakomci - viz KOPECKÝ, J.: Slovácká svatba na Podluží. Praha 1898, s. 6.
7.
      TOMEŠ, J.: Hlavní složky, s. 146-148.
8.
      Srov. Kyjovsko. 62. sv. Vlastivědy moravské, Brno 1970, s. 225.
9.
      TOMEŠ, J.: Hlavní složky, s. 146-148.
10.
      NIEDERLE, L.: Život starých Slovanů. ZákIady kulturních starožitností slovanských. Díl I., sv. 1., Praha 1911, s. 75 ad; Moravské Slovensko II, s. 674.
11.
      Srov. Moravské Slovensko II, s. 684-685; BARTOŠ, FR.: Moravská svatba, s. 38; KOPECKÝ; J.: Slovácká svatba na Podluží, s. 51.
12.
      Srov. Moravské Slovensko II, s. 686; BARTOŠ, FR.: Moravská svatba, s. 41; FOJTÍK, K.-SIROVÁTKA, O.: Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru. Praha 1961, s. 178.
13.
      Srov. KULDA, B. M.: Svadba v národě československém čili svatební obyčeje, řeči... 3. vyd., Olomouc 1875, s. 83-84.
14.
      Srov. Moravské Slovensko II; s. 681-682.[/]
15.
      Srov. tamtéž, s. 686-687; KULDA, B. M.: Svadba, s. 82-83; BARTOŠ, Fr.: Moravská svatba, s. 54; KOPECKÝ, J.: Slovácká svatba na Podluží, s. 42-43; Rosicko-Oslavansko, s. 178.
16.
      Srov. FROLEC, V.: Hmotná kultura v hornické oblasti dubňanské. Rkp. dipl. práce, Brno 1958, s. 159.
17.
      Srov. KULDA, B. M.: Svadba, s. 88-89.
18.
      Srov. BARTOŠ, FR.: Moravská svatba, s. 39-40; Moravské Slovensko II, s. 685.
19.
      Nápěv je shodný s písní "Hořela lipka, hořela", kterou A. Václavík pokládá za ohlas obřadní očisty ohněm z dávných iniciačních obřadů. Viz VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959, s. 153.
20.
      Srov. KULDA, B. M.: Svadba, s. 126, píseň č. 64c a s. 128, píseň č. 67f. k písni viz TOMEŠ, J.: Hlavní složky, s. 165.
21.
      Srov. KULDA, B. M.: Svadba, s. 127, píseň č. 65d.
22.
      V posledních letech se zpívá ještě druhá sloka: "Kopa sena, kopa sena, už je tá nevěsta začepená," ale pak se připojuje závěr následující písně: "...za stolem, na lavce, nesmí ti už pohlédati na chlapce." Srov. BARTOŠ, FR.: Moravská svatba, s. 59.
23.
      Srov. tamtéž, s. 56.
24.
      Srov. Moravské Slovensko II, s. 687; FROLEC, V.: Hmotná kultura, s. 180; Kyjovsko, s. 226.
25.
      Srov. Kyjovsko, s. 226.
26.
      Srov. Moravské Slovensko II, s. 687; TOMEŠ, J.: Hlavní složky, s. 149-150.
27.
      Záměna nevěsty za jalovičku je velmi častá - i u námIuv. Srov. BARTOŠ, FR.: Moravská svatba, s. 60; KOPECKÝ, J.: Slovácká svatba na Podluží, s. 49; Horňácko. Život a kultura lidu na moravskoslovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Red. V. Frolec, D. Holý, R. Jeřábek. Brno 1966, s. 325-326.
28.
      Srov. KULDA, B. M.: Svadba, s. 131-132; VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí, s. 370.

276

GESELLSCHAFTSRECHTLICHE HOCHZEITSGEBRÄUCHE IN MILOTICE BEI KYJOV VON DER MITTE DES 19. JAHRHUNDERTS BIS ZUR GEGENWART Resümee


      Wir können die Hochzeitszeremonien in einige grundlegende Gruppen einteilen: in gesellschaftsrechtliche, in Relikte von Kultzeremonien, in Gebräuche mit magischen Praktiken, in Gebräuche mit Bezugnahme auf andere Familiengebräuche und in zahlreiche weitere nebensächliche und periphere Elemente. Wir wollen hier lediglich die erste Gruppe behandeln, in die jene Gebräuche gehören, die einer neuen Ehe Rechtsgültigkeit verliehen; zu ihnen gehören Überbleibsel der Brautgewinnung durch Kauf oder Entführung, Schenkung, Vereinbarung über Eheschliessung und über Mitgift, Haubenaufsetzen, Einlegen der Hand der Braut in jene des Bräutigams u. ä.
      Die Hochzeitsgebräuche beginnen mit der Brautwerbung, die im Hause der Brauteltern stattfindet. Ihr Hauptinhalt war das Abkommen über die Mitgift. Die Höhe der Mitgift war verschieden je nach dem Vermögensstand der Familie und der Kinderzahl. Im vorigen Jahrhundert erhielt der älteste und später der jüngste Sohn alles, der dann die [ö][o]brigen Geschwister auszahlen musste. Nach dem Jahre 1868 wurde das Vermögen in der Regel nach der Zahl der Kinder aufgeteilt. Hierbei erhielten die Söhne wesentlich mehr als die Töchter. Erst am Ende der ersten Republik verlagerte sich der Grossteil des Vermögens au f die jüngste Tochter, die ihr Geburtshaus erhielt. An der Wende des 19. und 20. Jahrhunderts erhielt die Braut gewöhnlich lediglich Daunen Planen, Wäsche, Handtücher, Bettzeug, irgendein Küchengeschirr, gegebenen falls ein Stück Acker.
      Unter den gesellschaftsrechtlichen Hochzeitsgebräuchen sind die Schenkungsmotive sehr häufig. Abgesehen von mitgebrachten und geschenkten Lebensmitteln bereiten die Verwandten den Verlobten Geschenke. Am Ende des vorigen Jahrhunderts waren es hauptsächlich wohl[/]feilere Bekleidungsstücke, zu denen sich später weitere Textilien gesellten. Braut und Bräutigam beschenken einander gegenseitig, ferner senden sie den Eltern des Ehepartners Geschenke. Überdies bringt die Braut nach der Rückkehr von der Trauung beim Betreten des Hauses des Bräutigams dessen Eltern eine Torte samt einer in Verse gesetzten Danksagung für den Sohn und mit der Bitte um Annahme als Tochter. Die ursprünglich sehr billigen Geschenke - mit Ausnahme der Brauthaube von der Taufpatin - werden immer teurer. Vollends verschwand die Beschenkung der Gäste mit einem Gastgeschenk vom Hochzeitskuchen und vom Hochzeit[t]sbäumchen; diese Dinge erhielt die Braut von ihrer Taufpatin. Als Ersatz dafür werden die Gäste mit Tüten mit Zuckerwerk und Kuchen jeden Tag beim Heimgehen bedacht. Ebenso begegnen wir heutzutage bei den Hochzeitsgebräuchen nicht mehr dem Einsammeln von Geld für die Braut als Gegenleistung für das Gastgeschenk. In den zwanziger Jahren dieses Jahrhunderts verschickte die Braut dieses Gastgeschenk beim Abendessen an alle Gäste nach einer ihrer Bedeutung zukommenden Rangordnung.
      Ein bedeutsames Element der Hochzeitszeremonie ist das Einlegen der Hand der Braut in jene des Bräutigams; diese Zeremonie findet beim Abstauben" der Braut vor dem Gang zur Trauung statt.
      Beim Weg von der Trauung kommt es zur Einschliessung des Brautzuges (soc. "zatahování"); dabei spannen Leute ausserhalb des Brautzuges über den Weg einen Strick, zwingen so den Zug stehenzubleiben, und alle Hochzeitsteilnehmer müssen sich auslösen. Diese Einschliessung voll führen Männer und Frauen, Ledige und Verheiratete, aber stets maskiert. Bei der Heimkehr finden die Gäste das Haus verschlossen und die Masken

277

gestatten erst nach längerem Verhandeln dem ersten Brautführer, Einlass ins Haus zu begehren.
      Nach dem Abendessen setzen die Frauen der Braut singend die Brauthaube auf. Die Taufpatin nimmt der Braut den Brautkranz vom Kopf und setzt ihr die von ihr geschenkte Brauthaube auf. Dieses "Haubenaufsetzen" gehört zu den wichtigsten gesellschaftsrechtlichen Gebräuchen des Hochzeitszeremoniells und war ein Vorrecht verheirateter Frauen, die mit ihrem Liedern und der Haubenübergabe die Braut in ihren Kreis auf nahmen. Bei diesem Akt musste die Braut den Blicken der Hochzeitsgäste, hauptsächlich der Männer, verborgen bleiben, deshalb betrieb man das Haubenaufsetzen hinter einem Tisch und verdeckte den ganzen Winkel mit einer grossen Plane. Der Bräutigam musste den Frauen für das Haubenaufsetzen eine Zahlung leisten. Nach dem Haubenaufsetzen bemühten sich die Burschen, die Braut dem Bräutigam zu entreissen; wenn dies irgendeinem gelang, musste der Bräutigam die Braut zurückkaufen. Abgesehen vom Bräutigam betätigt sich beim Brautkauf die Maske eines Juden, dem die Frauen einreden, er kaufe[/] eine Färse. Anstelle der bereits mit einer Haube bedachten Braut verkaufen sie ihm aber einen als Braut verkleideten Mann. Jetzt findet das Haubenaufsetzen ganz ausnahmsweise statt. Die ganze Zeremonie er fährt bei allen Hochzeiten ohne Trachtenbeteiligung ohne Unterschied der sozialen Herkunft eine Verschiebung zu einem Mummenschanz am Sonntagnachmittag; dabei findet das Haubenaufsetzen nur vergnügun[g]shalber statt, und immer mehr Bedeutung gewinnt die an das Haubenaufsetzen anknüpfende Szene des Verkaufes einer "Färse" und deren Kauf durch einen Juden. In der ursprünglich allgemein verbindlichen Zeremonie überwiegt nunmehr die unterhaltende Funktion.
      In diesem Beitrag befassten wir uns mit einigen rechtlichen und gesellschaftsrechtlichen Gebräuchen im Hochzeitszeremoniell in der Gemeinde Milotice bei Kyjov. Bei der Betrachtung ihrer Entwicklung im Laufe des letzten Jahrhunderts zeigt sich, dass die ursprünglich allgemein verbindlichen Gebräuche mit der Zeit zurückgingen, bis einige völlig verschwanden und bei anderen die unterhaltende Funktion dominierte.
      Übersetzung: A. Hubala

278

Národopisné aktuality roč. XIII. - 1976, č. 4

VYPRAVĚČ JOSEF OTAVA Z HERÁLCE POD ŽÁKOVOU HOROU [obsah]


      VÁCLAV HRNÍČKO, Vlastivědné muzeum a galerie, Hlinsko v Čechách
      Herálec je nevelká vesnice, která leží obklopena jehličnatým lesem uprostřed Žďárských vrchů nedaleko Devíti skal a Žákovy hory. Dnes je součásti žďárského okresu, avšak většina obyvatel inklinuje především svým zaměstnáním k Hlinsku. Od ostatních vesnic hlinecké spádové oblasti1) se liší svým položením. Řeka Svratka - v horním toku ještě potok - jej přetíná na dvě části - moravskou a českou. Tato skutečnost se promítala a stále ještě promítá do života jejich obyvatel, i když je v současné době celá vesnice součástí Jihomoravského kraje. v minulosti měla každá polovina vsi své vlastní vedeni, svého vlastního starostu. Přestěhovat se z "moravské strany" na "českou stranu" znamenalo skoro totéž jako přesídlit do sousední vesnice. Dnes je celý Herálec spravován jedním národním výborem, avšak příslušnost k české nebo moravské části obce se dosud rozlišuje.
      Josef Otava se narodil 24. III. 1882 v Herálci v malé chaloupce na "moravské straně". Jeho[/] rodina byla chudá. k chalupě patřil ještě kousek pole, ze kterého mohli stěží vyživit jednu krávu. Když byl ještě malý, zemřel mu otec. To byla pro rodinu s pěti dětmi citelná rána. Matka je pak musela živit sama, jak se dalo. Mladý Josef pásl přes léto u sedláků krávy a teprve v zimě, kdy už nebylo tolik práce a nevyháněl se dobytek na pastvu a kdy už to čas dovolil, mohl chodit do školy. Jeho starší sourozenci museli odejít z domova do služby. Jeden z bratrů si našel místo ve Svratce v hostinci, kde se mu dobře vedlo, a po dvou letech s sebou přivedl i mladšího bratra Josefa. Matka však chtěla, aby se Josef vyučil nějakému řemeslu, proto ho zakrátko dala učit do Herálce k "ševci".
      Chudobu nejen své ale i ostatních chalupnických rodin koncem devatenáctého století demonstruje vypravěč na příkladu: "Neska by mně to nikdo nevěřil. Já sem šel na Štědrej den do Žďára pro rybu. Prosím. Před vánoci v tom... Za dvacet krejcaru sem tam šel. Neska, dyby dal někomu dvacet korun a řek: "Pu

279

deš támhle..." Ale darmo povidat. Ani za pětadvacet by tam nešel. Neska se vozej, neska sou autobusy, tenkrát se chodilo pěšky."
      Jeho finanční situace se nezlepšila ani po vyučení. "Ševců" bylo v Herálci mnoho, práci u žádného mistra nesehnal a samostatné provozováni řemesla ho neuživilo. Zprvu pracoval pro obuvnickou firmu ve Žďáru nad Sázavou, ale později i tuto práci ztratil a úplně se přestal živit řemeslem, kterému se vyučil. Vystřídal velké množství zaměstnání. Pracoval jako lesní dělník, hlídač na pile, dělník na stavbě silnice, byl zedníkem,, topičem a kočím ve skelné huti v Herálci, hlídačem v lese, a naposled pracoval jako "parťák na lásce".2)
      Rád vzpomíná na svoje dětství a různá zaměstnání, kdy měl nejen mnoho příležitostí k vyprávění, ale kdy také obohacoval svůj repertoár novými humorkami a anekdotami, Na vyprávění, která slyšel ve svém mládí, ať už to byly pohádky, které slýchal od svého otce (vzpomíná si jen na torzo jedné z nich), nebo příběhy "vo prajskej válce", jež slýchal od stařenek, které po večerech draly peří, a na pověrečné povídky se již mnoho nepamatuje a nestaly se také, až na řídké výjimky, součástí jeho repertoáru. Často však vzpomíná na dlouhé zimní večery, při kterých se mnoho vyprávělo: "Přeslice vrčely. - To bylo sjetýlčičko. Takovej ten flezíreček. Dřeujená lucerna. Dyš se ten knot takle povytáh, tak to čudilo, dyš to zmáčk víc, zas na to nebylo vidět. Támle eště táta, nebožtík, hobloval špejle a sirky; měl stolici. Tule vokolo byly dračky. Dje přeslice. A tady..., a tady byla vejměnice u nás jedna.[/] Dje přeslice. Ježiš, Marijá, dyš si na to spomenu.
      Mnohé humorky a anekdoty odposlouchal od spolupracovníků v zednické partě, ve které pracoval. Když dovypráví některou "pikantní příhodu", jak s oblibou říká, často dodává: "Takovýle kecy sem slýchal vod zedníku. Ty takový věci dycky vypravovali."
      Z pracovních příležitostí si nejvíce oblíbil p^áci v lese, kde pracoval i ve svém stáří. Zvlášť "na lásce" byly jeho vděčným publikem ženy. Říká o nich, že právě ony jeho "povídačky" nejraději poslouchaly.
      Byl oblíbeným hostem večerních besed: "To bylo tak. Dříu žánej nezavíral barák jako teďka. To moh jít večír kam chtěl, do kerýho chtěl baráku, všade bylo . vodeuřený."
      Do některých domácností ho brali i na draní peří, kde svým vyprávěním bavil dračky celý večer: "Máma šla drát k Jírom peří a voni dávali dycky svačinu - dračkám. Mně taky dali. - Jíroučička byla dobrá. - Druhej večír já sem tam nešel. Vostal sem doma. - "Depak," prej, "je strejček, Votavova?" - "Von sem nechtěl jít." - "Pročpak?" - "Že dáváte svačinu, von sem nechtěl jít." Tak vona mně ji poslala domu." Josef Otava při draní peří jen vyprávěl, nikdy nedral, a za to si nechtěl dávat platit ani formou jídla.
      Vzpomíná také na doby, kdy byl nočním hlídačem na pile v Herálci: "V sobotu večer přišli ke mně pacholci všecky. Byli tří. Každej měl svýho pacholka. Ti majitelé. Jo. Přinesli flašku kořalky, sedli na prkna a tam se pilo pěkně, a pak přišel, bylo půl noci, muj bratránek tam

280

z tech chaloupek. Von byl chromej. Šel z morauskej strany přes láuku s hermonikou. Přišel tam s hermonikou a hrálo se třeba do rána. Na place." Při těchto setkáních uplatňoval Otava především anekdoty a krátká žertovná vyprávění ze života.[/]

Vypravěč Josef Otava.
Herálec č. 86, okr. Žďár nad Sázavou.

      Vypravěčskými příležitostmi, které v posledních asi deseti letech sehrály při formování Otavova repertoáru relativně nejvýznamnější úlohu (1964-1974), byly večerní besedy s přáteli. krátká setkání při nákupu v místních prodejnách, různé drobné příležitosti při čekání a konečně posezení v hospodě.
      Při besedách s přáteli se kromě vyprávění (především anekdot, humorek a vyprávění ze života) hrály karty, pilo víno nebo "kořalka" a někdy se ke konci i zpívalo. Besedy se konaly porůznu v domcích všech pravidelných účastníků. Sem patří i mimořádná vypravěčská příležitost, která úzce souvisí s vypravěčovým vysokým věkem. Jsou to oslavy jeho narozenin, a to především v posledních letech. Josef Otava často vzpomíná na svoje devadesátiny, které oslavil spolu se svými příbuznými v roce 1972. Při takových příležitostech může plně rozvinout svoje vypravěčské schopnosti v úzkém rodinném kruhu, což významně přispívá k formování jeho repertoáru a oživuje jej.
      Největší úlohu v drobných vypravěčských příležitostech však v jeho životě sehrály nákupy základních životních potřeb, které si po ovdovění musel obstarávat sám v místních prodejnách potravin. v nich tvořily a doposud ještě tvoří jeho publikum výhradně ženy, podobně jako tomu bylo v době, kdy pracoval "na lásce" v lese. Vypráví zákaznicím přicházejícím na nákup, ale také i samotným prodavačkám, když v obchodě nikdo jiný právě není. "Já sem přišel do mlíkárny. Nejni to dávno. Je to ale tři roky. (Zapsáno roku 1974). Přišel sem tady do tejle mlíkárny. Tady byla prodavačka

281

svobodná, byla z Vortovej, ňáká Lašťuukova, a jedna herálecká. Dje děučata samy, žádnej tam nebyl. - "Pane Otava, něco nám povězte hezkýho." Povidám: "Tak poslouchejte." Tak sem jim to pouěděl vo tej selce, jak ten pacholek klepal, jak sebou mrskal eště. Jak sem to dopouěděl, voni se do takovýho řvani daly. Ježiš, Marijá, to byl háhol. - "No tak vidíte, já vám povím hned něco."
      Velký význam měly u Otavy drobné příležitosti k vyprávění při různém čekání (u holiče, u lékaře, na dopravní prostředek apod.) a při jízdě dopravními prostředky (nejvíce vlakem). Sám o jízdě vlakem říká, že záleží na tom, "jaký vosazení se sejde". Jede-li spolu s cestujícími delší vzdálenost, tak až se s nimi "vočuchne", začne je bavit svými humorkami a anekdotami, Pokud s ním jezdila dříve jeho žena, tak ho musela, jak sám říká, někdy i okřikovat. Dnes však už pro své stáří nikam nejezdí.
      Příležitost k vyprávění při čekání na autobus a v čekárně u lékaře měl Otava především v době, kdy byla jeho žena nemocná a on ji vždy doprovázel na zdravotní středisko. Pravidelná návštěva holiče mu naproti tomu i v přítomnosti neustále poskytuje neztenčenou možnost vypravěčské seberealizace.
      Se svými přáteli a sousedy se scházel vypravěč také v hostincích buď v Herálci, to bylo nejčastěji, nebo v okolních vesnicích. Jde o časově nejdelší a velmi bohaté vypravěčské příležitosti zejména na anekdoty, humorky a žertovná vyprávění ze života. Josef Otava takové posezení výstižně popisuje: "Dyš sme přišli k Jí[/]rom (hostinec v Herálci), vobsedli sme stůl bylo nás třeba vosum - jeden řek: "Tak vosum štamprlat!" Hned byly nalitý. Teď dal druhej, teď dal třetí a než to došlo na toho prvního zas, tak už sme byli napitý všichni. Takovejch štamprlat. Já zas sem míval doutníky dycky. Tak podělil doutníkama. A teď se dávaly humory všecky. Co kdo věděl, tak se vypravovalo. Dědek Jíru: "Cha, chááá!" dycky se chechtal tolik, dyš to takle..."
      Někdy takové schůzky ještě v hospodě nekončily. Vypravěč vzpomíná, že si s kamarády někdy koupili láhev "kořalky" na cestu, kterou zpravidla dopíjeli v domácnosti některého účastníka. Teprve odtud se pozdě k ránu rozcházeli do svých domovů.
      Podíváme-li se blíže na Otavův vypravěčský repertoár, zjistíme, že se zaměřuje především k jednomu folklórnímu žánru, a to k humorkám.3)
      Jejich preferování souvisí pravděpodobně s pestrým výběrem zaměstnání, která ve svém životě vystřídal. z výčtu vysvítá, že využil snad všech pracovních příležitostí, které se mu v okolí jeho bydliště nabízely, s výjimkou však služby u sedláků nebo jakékoliv práce v zemědělství. Složení repertoáru i způsob obživy dokazuje, že je vypravěčem patřícím k dělnické části vesnického kolektivu.4) jádro jeho celkové zásoby vyprávěnek tvoří přibližně 25 až 30 vyprávění, která si oblíbil a zdokonalil.5) k nim se přiřazují vyprávění ze života, zpravidla žertovná. s oblibou však vypráví i takové vlastní zážitky, kdy byl svědkem různých hříček přírody, nebo shod okol

282

ností, které působily nadpřirozeným dojmem. Vypravěč si však hodnověrnost takových úkazů ověřoval hned na místě, čímž si je vždy přirozeně vysvětlil.
      Pověrečné povídky, jak jsme již uvedli, se v jeho zásobě vyprávění vyskytují jen ojediněle a jsou vždy parodiemi věrských představ, takže výborně zapadají do jeho vyhraněného repertoáru.
      Z humorek jsou u něho zastoupena vyprávění o manželských párech a hloupých ženách a mužích, kocourkovské příhody, historické humorky, celá řada humorek erotického obsahu a veselé příběhy o příslušnících opovrhovaných etnických skupin (o cikánech a židech) . Zcela chybějí humorky a anekdoty ostře protináboženské a různé prášilovské příběhy. Vysvětlení bychom snad mohli hledat ve vesnickém prostředí a také ve vypravěči samém. I když Josef Otava sám rozhodně není pevně věřícím, je tolerantní, a proto se vyhýbá všem anekdotám a humorkám namířeným proti církvi, Absenci prášilovských příběhů si vysvětlujeme sklonem vypravěče k takovým vyprávěním, která budí alespoň zdání reálnosti líčeného děje. Josef Otava vypráví jen to, o čem soudí, že se v minulosti mohlo někdy přihodit.6) Za některými humorkami, když je dovypráví, a o kterých se domnívá, že budí pochybnosti, dodává: "Je to hloupost, ale stát se to mohlo. Lidi sou všelijaký hloupý."7) Za kocourkovské příběhy připojuje: "Takový bejvali starostové chytráci dříu. Dyť já to řikám. Tady to bejvalo taky. Kerej měl pár chlupu na bradě, tak byl starostem. Kerej neměl fousy, tak starostem nebyl.[/] I jo." Tyto komentáře jsou stylovou zvláštností vypravěče a jsou pro jeho podání typické.
      Humorky o manželských párech a některé další erotického obsahu jeví největší životnost a jsou perlami vypravěčských příležitostí, kterých se účastní zejména ženské posluchačstvo.
      Kocourkovské příběhy interpretuje vypravěč bez jakýchkoliv lokálních znaků. Příběh se vždy odehrává "v jednom malém městečku" při zasedání městské rady. v roli hlupáka vystupuje starosta a jeho protějškem je první radní. Vypravěč nechává vyniknout starostovu pošetilost na podkladě průměrných návrhů prvního radního přednášených v městské radě.
      Dvě historické humorky, které jsme u Josefa Otavy zaznamenali, jsou o císařovně Marii Terezii8) a o jejím synu Josefu II. Tvoří však jen pasivní část jeho repertoáru: Historický moment je v nich co nejvíce potlačen na úkor komičnosti.
      Neoddělitelnou složkou Otavových humorek jsou veselé historky o různých vychytralých kouscích cikánů a méně i židů. Židé vystupují v některých vyprávěních spíše jako obávaná složka venkovského obyvatelstva.
      Druhou velkou složku Otavova repertoáru tvoří vyprávění ze života. Také zde je většina povídek žertovných, někdy i obscénních. Výjimku tvoří jen vyprávění o neobvyklých přírodních úkazech a různých souhrách náhod a některá vzpomínková vyprávění z mládí.9)
      Vzhledem k dlouhé vojenské službě za první světové války, kterou prožil Josef Otava jako vojín zdravotní služby v Bosně, Maďarsku a

283

      Srbsku, tvoří velké procento jeho vyprávění ze života různé příběhy z vojny. Vypravěč byl pro zdravotní omezení přidělen k týlovému oddílu. Během čtyř let se naučil srbsky a německy (Maďary neměl rád a maďarsky se také nikdy nenaučil) a prožil mnoho veselých kousků při toulkách v místě své jednotky i při cestách domů na dovolenou. Mezi žertovná vyprávění však někdy včlení i nějaký vážný příběh odrážející hlad a bídu v době války. Při přednesu tvoří obvykle několik takových příběhů souvislý sled. Spojuje je společné místo, kde se odehrály, stejná postava, o které se vypráví apod.
      V Otavově repertoáru postrádáme historická vyprávění ze života, což je plně v souladu s obecnými tendencemi vývoje vypravěčství v této části Českomoravské vysočiny. Také tradiční folklórní prozaické žánry jsou u něho minimálně zastoupeny.
      Pro úplné dokreslení Otavova vypravěčského repertoáru10) musíme ještě dodat, že se snaží své posluchače s oblibou zaskočit různými hádankami a hlavolamy. Nejraději dává řešit různé početní úlohy, u nichž vyřešení závisí na správném úsudku. Nevyhýbá se však ani různým dvojsmyslným hádankám, u kterých předem počítá s tím, že nebudou vyřešeny, a odpovědi na ně sděluje po krátké pauze sám.
      Podobné má také vždy v zásobě i několik mnohovýznamných pranostik ze zemědělského prostředí. Např.: "Do Ušech svatejch se letos nesmí mlátit." Vysvětlení: "No jó! No mlaťte do ušech svatejch." "Na svatýho Jána a svatýho Václava se nesmí vozit hnuj." Vysvětlení: "Co[/]pak se to může? Na svatýho Jána nebo na Václava vozit hnuj?"
      Josef Otava kromě vyprávění zazpívá zřídka i nějakou krátkou písničku. Jsou to buď škádlivky, které si pamatuje z mládí, nebo "židovské písničky", jejichž komičnost spočívá v tom, že napodobují židovskou výslovnost češtiny. Tento druh písní souvisí u vypravěče s humorkami, které podchycují cikánskou nebo židovskou vychytralost a plně se shodují s lidovým názorem na příslušníky těchto etnických skupin, kteří tvořili neodmyslitelný doplněk vesnické společnosti.
      Josef Otava je lidovým vypravěčem v tom nejvlastnějším slova smyslu. Výběr vypravěčského repertoáru podřizoval vždy etickým normám a konkrétním požadavkům posluchačského kolektivu. Kteroukoliv humorku nebo jinou vyprávěnku ze svého repertoáru bez obtíží vypouštěl, jakmile zjistil, že nevzbuzovala ohlas u posluchačů, nebo že dokonce narážela na jejich prudký odpor a příliš dráždila jejich etické zásady. Při nejbližší vypravěčské příležitosti takovou vyprávěnku dokonce i přes vyzvání odmítal vyprávět.11) Bezprostřední vliv má však v tomto směru na vypravěče vždy příslušná vypravěčská příležitost, složení posluchačů při ní apod. To, že se repertoár Josefa Otavy vyvíjel shodně s obecnými tendencemi folklórních projevů daného regionu, je v prvé řadě výsledkem prakticky nepřetržitého dlouholetého kontaktu s místním obyvatelstvem a krajem. Vypravěč si plně uvědomoval a také instinktivně cítil příslušnost ke své společenské vrstvě, jejíž názory se také v jeho repertoáru bohatě odrá

284

žejí. Za celou dobu své vypravěčská činnosti tak vytvořil osobitý soubor vyprávěnek, který můžeme označit za "aktivně kolektivní folklórní jev".12) Od svého kolektivu se vypravěč odli[/]šuje snad jen tím, že dokázal lépe než ostatní vyhovět jeho estetickým požadavkům a že ve svých vyprávěnkách prakticky realizoval jeho estetické povědomí.

Poznámky
1.
      Hlinecko jako spádovou oblast vymezujeme na základě dotazníkové akce, která byla uskutečněna v letech 1971-1972, a materiálů získaných u MNV v jednotlivých obcích. Při stanovení, zda je vesnice nebo osada součástí Hlinecka, rozhodovalo především kladné zjištění toho, zda je pro ni Hlinsko městem a) kam jezdí většina jejich obyvatel do zaměstnání, b) na větší nákupy, c) které podstatná část obyvatel považuje za přirozené centrum krajiny. Výsledkem je takovéto vymezení oblasti: Včelákov, Srní, Rváčov, Stan, Chlum, Košinov, Vortová, Herálec, Svratka, Svratouch, Krouna, Pokřikov, Oldřetice, Mrákotín, Příkrakov.
2.
      Pěstování mladých stromků v lesních školkách a později také jejich vysazování označuje Josef Otava, shodně s obecným rozšířením na Hlinecku, "prací na lásce". Toto zaměstnání vykonávaly především ženy a někdy také mládež. Jejich "parťákem" byI obvykle některý starší muž ze vsi, který měl za úkol každý den rozdělovat práci a zaznamenávat její plnění.
3.
      Záznamy vyprávění z Herálce pořízené K. V. Adámkem a A. Blažkem, které zachycuji především pověsťové a pověrečné látky, vypravěč nejen aktivně nevypráví, ale dokonce mu nejsou téměř vůbec známy. Na přímé dotazy jen ve dvou případech reagoval[/] kladně poznámkou, že "něco takovýho" kdysi slyšel, avšak nedovedl látku interpretovat.
4.
      SATKE, A.: Vypravěč-humorista a satirik - nejčastější typy v současném prozaickém folklóru, in: Národopisné aktuality X, 1973, s. 113, 117.
5.
      V průběhu let 1972-1974, kdy byI zaznamenáván jeho vypravěčský repertoár, se nám podařilo zachytit necelou stovku vyprávěnek.
6.
      SATKE, A.: Hlučínský pohádkář Josef Smolka, Ostrava 1958, s. 66-67.
7.
      SOKOLOVA, V. K.: Sovremennoje sostojanije predanij, in: Istorija, kuľtura, etnografija i folklor slavjanskich narodov, Moskva 1973, s. 424-425.
8.
      HRNÍČKO, V.: Vesnická společnost a lidové vyprávění na Hlinecku, rkp. diplomová práce, vedoucí doc. dr. Bohuslav Beneš, CSc., Universita J. E. Purkyně, Brno 1973, ukázka vyprávěni č. 27:
9.
      Tamtéž, ukázka vyprávění č. 30.
10.
      Tamtéž, vyprávění Josefa Otavy je na s. 117-159:
11.
      Tamtéž, ukázka vyprávění č. 16.
12.
      BOGATYREV, P.: Aktivně kolektivní, pasivně kolektivní, produktivní a neproduktivní etnografické jevy, in: Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla, Praha 1971, s. 165-166; VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, s. 15.

285

Materiály Ukázky vyprávění jsou vybrány tak, aby pokud možno co nejpřesněji reprezentovaly vypravěčův repertoár jako celek. Všechny byly nahrány v jeho bytě, v některých případech za přítomnosti náhodných posluchačů. Texty byly ponechány v původní podobě včetně přeřeknutí, ztráty perspektivy výpovědi apod.
      1.
      Ve venkovským městečku vykopali na rynku kašnu. A teď samozřejmě vostala kupa hlíny u tej kašny. Tak se sešel ten národní ... Tenkrát národní výbory eště nebyly. To byly tak zvaný ... Japak voni to menovali tenkrát. Konšelé nebo kerýho sakramenta.
     - "Co stou hlínou?"
      No první rádní byl moudrej člouěk, poudá: "No tak se zjedná forman a ta hlína se vodveze někam za město ven.
      Starosta jako první hlava ve vobci, nejchytřejší.
     - "To tak. Eště vod toho budeme platit. Né? Tam se vykope jáma a ta hlína se tam nahází!"
      Na místě. No tak. Takový bejvali starostové chytráci dříu. Dyť lá to říkám. Tady to bejvalo taky. Kerej měl pár chlupu na bradě, tak byl starostem. Kerej neměl fousy, tak starostem nebyl.
      I jo.
      2.
      Josef. Císař Josef II. chodil inkognito, na zapřenou, aby ho žádnej neznal a vyzvídal takle na lidech, co vo něm smejšlej.
      A přišel k sedlákoj, sedlák sázel stromky, tak se ptal, co to sází. Von, že jabloňku. Tak jemu dovolil, že by si jeden stromek zasázel sám. Tak si uďál jamku a stromek[/] nasázel a povidá; dyš ho nasadil: "Já sem císař Josef, víš? Až bude mít tenle stromek ovoce, tak mně přineseš do Vídně koštovat."
      No richtik, dyš stromek měl ovoce, tak von vzal dje jabka a šel do Vídně pěšky. Žena mu dala pecen chleba na záda a ňákýho tvarohu nebo něco na cestu. Tenkrát eště vlaky nejezdily. To se chodilo do Vídně pěšky nebo vozem. A von šel do Vídně. Přišel do Vídně a ptal se, kde tam vostává ten Josífek.
     - "Kerejpak Josífek?"
     - "No ten císař."
      Tak mu ukázali purk. Von tam přišel, povidal: "Sakramente, Josefe, ty máš věčí chaIupu než já. Tak sem ti přines koštovat to..., z tej jabka."
      Vytáh dje jabka. Císař si uzal jedno, von si uzal druhý. Císař se do něj zrouna zahrýz a sedlák vytáh kudličku, za dva krejcary nebo za štyry, takovou dřevěnou, a jabko si vokrajoval.
      A císař povidá: "Pročpak to vokrajuješ?"
      Von povidá: "Víš, Josefe, to je tak. Já dyš sem je na sadě trhal, tak jedno mně upadlo do. do kravince zkrátka no. A já teďka nevím, kerý to bylo. Proto sem si ho vokrájel. (Vypravěč se směje.)
      3.
      Tak jeden sedlák měl jednu céru, jedinou. A měli čeledína, řikali mu Vincek. A vona ta céra se s tim Vinckem chtěli. Samo sebou, dyš se to selka dověděla, ďála zle. Takovej pacholek aby si vzal jejícho céru. Selka tomu bránila. Tak umejvaly, v neděli po obědě umejvaly nádobí, v neděli v kuchyni ve dřezu. A selka povidá: "Neska je neděle, Anka, ne aby ses šla něde courat s Vinckem."
      A Anka se rozzIobila: "Esli mně budete bránit, já jinýho nechci, tak si rači smrt udělám." Praštila hadrem do dřezu, až to vyšplíchlo, a utikala po mezi k lesu.

286

      Selka domyla nádobí a povidala si: "Ta potvora tvrdohlavá, paličatá, ať vona se šla voběsit do lesa." Povidá pasákoj: "Pod' sem, Honzo. Tu máš buchtu a běž se podivat do lesa za ní." Kluk mašíroval k lesu.
      Vincek stál, ten pacholek, mezi dveřma, a dyš viděl, že vona de k lesu, tak za ní.
      Ale za půl hodiny přiběh kluk zpátky, voči vyvalený: "Panimámo, zle. Anka leží v lese mrtvá, roztažená, vodkopaná a Vincek leží na ní a ten eště sebou mrská, teprvá dodělává."
      4.
      (ZapisovateI: Japak to bylo s tím cikánem?)
      No přišel tam ten pán na hon teda.
      (Zapisovatel: "Kampak?")
      Inu k tomu forštoj, co ten cikán k nim chodíval teda. To bylo jako ... Posílali ledaskde. Cikán tam chodil do tej forštouny. Ďál jim tam všelijaký, jako posílka a tak.
      Tak tam přišel cikán a panička povidá: "Dobře, že deš, Cikáne, zaneseš našim pánum tule do lesa oběd." Upekla tři kačeny. Zabalila mu to.
     - "Tak di a zanes jim to támle do lesa!"
      Tak von přišel do lesa. Tam to rozbalili. Dali mu sebou lísteček.
      Pán povidá: "Cikáne, dyť ty kachny měly bejt tři!" "No šak tři!" cikán povidá.
     - "Dyšs přines jen dje!"
     -
     - "No šak dje!"
     - "No dyšs měl přinýst tři!"
     - "No šak tři!"
     - "No dyšs přines jen dje!"
     - "No, no, no šak djel"
     - "Ale di. s tebou je taková hloupá řeč. Tak divej se, já ti dám příklad. Tak například já jednu kačenu, ten pán druhou a ty třetí."
     - "No šak já sem si už svou sněd!" (Vypravěč se směje.)
      Už to bylo vyluštěný.
     - "Já už sem si svou sněd!"
      Nečekal, až mu ji daj. Depak na cikána.[/]
      5.
      Jeden lakomej sedlák svýmu sousedoj přesazoval ty sády, ty mezníky. A potom, dyš umřel, tak neměl v hrobě pokoj
     - je to sice pohádka
     - tak každou noc chodil a ten sád, ten kamen, nosil v náruči a porád křičel: "Ach, Bože, Bože, kam ho mám dát?" Kam ho má přesadit.
      A porát každou noc chodil a dycky nařikaI, kam ten kamen má dát.
      A šel domu dědek jeden vožralej, usnul na mezi, až ho probudilo to hulákáni, procej
     -, probudilo.
      Povidá mu: "Vole,dej ho tam, kdes ho vzal!" (Vypravěč se směje.)
      Ten sedlák zanes kámen vodkud ho jedenkrát uzal a měl pokoj. Už byl vysvobozenej. (Vypravěč se směje.) Inu je to pohádka. No.
      6.
      Potom sem ponocoval na pile tři roky, než byla mobilizace, na tejle bejvalej.
      A tady vod jedný strany eště nebyl plot. Vod dolní. Byl tam kancelář v tom růžku, jak teďka je ten baráček, a tam byla brána, takle k tem Sochovejm, k tomu krámu byla brána, na srateckou stranu, kuli formanum, aby tam se stočili lepší do pily.
      A co se nestalo. Ňákej forman ze Sratky sem jezdil, ňákej Řádek. Von tam napájel koně, jak byly dřevěný putny veliký, přitáh tam putnu vody tomu koňoj, postavil na tu stežku u toho kanceláře, kůň to nedopil, sed na vůz a jel do, tady ke Sratce navečír domu.
      Já přídu, měl sem bernandýna, takovýho psa, to byl pes dobrej, a přídu a tady vidím na stežce sedí černej pes. A jak to bylo pěkně vymudrovaný. Vidím, černej pes sedí na stežce. Poudám: "Co teď?" Sedí pěkně, řbet vohnutej, hlavu zhůru a dje vočka, pěkně v tej hlavě dje vočka svítily. Povidám: "Sakramenta." Psa sem měl v kotelně nechanýho. Poudám: "Rolde, poď sem!" Vzal sem si lucerničku; měl sem na volej takovou broušenou lucer­ ničku. Tenkrát eště ty baterky neexistovaly.
     -
     - "Rolde, poď!"

287

      Teď přídu na roh. Co pár kroku co k tej naší brance. Povidám: "Rolde, nedej!" Rolda nic. Šňupe, šňupe. Já ho kop. Povidám: "Copak?"
      Tak sem rozep kožich a vzal sem tu lucerničku a blik sem na to sjetlem a co to bylo.
      Putna s vodou nedopitou. A jak to bylo vymudrovaný. Jak je putna teda vokrouhlá, to byl pes teda, teď tu hlavu, to ucho dřevěný a do tej ďoury, co byla pro ruku. svítily dje hvězdičky, vedle sebe byly malinký. A v tej[/] vodě to bylo, jako by to byly voči. v tej hlavě. Tak to bylo zrychtovaný, krásný.
      Tak sem na to chvíli koukal. Tole dyby nědo uviděl a šel tady vokolo nědo na Familie. Řek: "Tam vseděl čer-, černej pes a měl červený voči."
      Já sem do putny kop a povidám: "Takle se dělaj strašidla."
      No, přesjedčit se. Já sem se nebál žádnejch strašidel nidy.

288

ZPRÁVY

JUBILEA

Christo Vakarelski osmdesátiletý [obsah]

V době univerzitních studií jsme jako posluchači národopisu v přednáškách a cvičeních u profesora Antonína Václavíka často slýchali vyslovovat jméno Christo Vakarelski. Nebylo odvětví lidové kultury jižních Slovanů, kde by chyběla některá z jeho prací, jejichž tematický záběr je tak obdivuhodně široký. Profesor Václavík vysoce hodnotil národopisné dílo tohoto vynikajícího bulharského vědce, systematicky nás s ním seznamoval a jeho prostřednictvím vzbuzoval u mladých lidí zájem o lidovou kulturu balkánských Slovanů. O několik Iet později jsem měl možnost za svého delšího studijního pobytu v Bulharsku poznat Christa Vakarelského osobně. Bylo to na slavnostním shromáždění na počest jeho čtyřicetileté vědecké činnosti, které se konalo z iniciativy a na půdě Bulharské akademie věd. O vědeckém díle Christa Vakarelského zde tehdy hovořil profesor Petăr Dinekov, který mimo jiné výstižně poznamenal: "Biografie vědce obvykle neobsahuje efektní a poutavé stránky; není bohatá na veřejné události, nemá nic, co by upoutalo po[/]

zornost široké veřejnosti, vyvolalo rozruch... Takový zevně klidný, skromný, obyčejný - v nejpěkněj ším smyslu slova - je i životopis Christa Vakarelského." Když jsem se pak seznámil s životními osudy a osobně navštívil Christa Vakarelského v jeho neokázalém, ela útul[/]ném domku, rozloženém v zahradě tiché sofijské uličky, uvědomil jsem si pravdivost těchto slov. Prostředí Vakarelského pracovny dýchalo atmosférou vědeckého zápolení, energie vynaložená při shromážďování materiálu v terénu tu vyzařovala z mnoha svazků listů, popsaných rukou Vakarelského, a v bohaté knihovně jsem postřehl řadu publikací, které už vzešly z tohoto materiálu. Dostalo se mně tehdy přátelského přijetí, a tak jsem se brzy zbavil stísněnosti, kterou jsem jako mladý adept národopisu při setkání s uznávanou vědeckou kapacitou pociťoval. Od té doby trvá také naše přátelství.
      Christo Vakarelski se 28. prosince dožívá osmdesáti let. Narodil se ve vesnici Momina klisura, v blízkém Pazardžiku navštěvoval gymnasium a pak odešel do Sofie, kde na univerzitě studoval slovanskou filologii, Následovalo několikaleté působení na středních školách v Panagjurišti, Pazardžiku, Romanu a Samokově a pak studijní pobyt v Polsku, který zejména zásluhou profesorů Frankowského a Poniatowského znamenal u Vakarelského vzbuzení zájmu o etnografii, jíž od té doby věnuje veškerou svou energii a lásku. v Pol

283

sku se také setkává s Antonínem Václavíkem, s nímž navazuje přátelské vztahy. v životních osudech i vědecké činnosti obou vědců nalézáme řadu podobných rysů; v národopise byl jejich charakter poznamenán polskou etnografickou školou, zejména osobností a vědeckým dílem Kazimierze Moszyńského. Snad právě proto usiloval později profesor Václavík o to, aby se Christo Vakarelski habilitoval na brněnské universitě. Po dalších studijních poby tech v Maďarsku a Finsku vrací se Vakarelski do Sofie, kde působí v Etnografickém muzeu a později s ním spojeném Etnografickém ústavu Bulharské akademie věd.
      Vědecké dílo Christa Vakarelské­ ho, čítající dnes kolem tisíce bibliografických údajů, je tematicky značně široké a zahrnuje všechny složky lidové kultury Bulharů. Bylo by možno uvést jeho průkopnické práce o pracovních nástrojích a nářadí, lidovém stavitelství, obyčejích a jevech duchovní kultury, podnětné studie o lidových výtvarných projevech i lidové písni, monografie o kul­ tuře a způsobu života tráckých a maloazijských Bulharů, o tradiční kultuře na Panagjursku, v Dobrudži a Strandži, Široké veřejností jsou známy jeho edice folklóru, v okruhu odborníků se stále používají bibliografie sestavené Vakarelským i jeho přehledy o stavu etnografického bádání v Bulharsku. Vakarelského vědecké dílo vrcholí rozsáhlou syntetickou prací "Etnografie Bulharska vydanou ve třech jazycích (polsky, německy, bulharsky); toto dílo zů[/]stane patrně dlouho základní příručkou pro poznání lidové kultury v Bulharsku.
      Charakteristickým rysem osobnosti Christa Vakarelského je i jeho úzký vztah k českému a slovanskému národopisu. Vakarelski zhodnotil zásluhy českých a slovenských vědců a československé etnografie o rozvoj bulharského národopisu, zúčastňuje se aktivně vědeckých konferencí v Československu, publikuje v našich časopisech, udržuje čilé kontakty s českými a slovenskými etnografy. Rád vzpomíná i na starší české badatele, s nimiž měl možnost se setkat. v dopise, který jsem nedávno od Vakarelského obdržel, vrací se k setkání s profesorem Luborem Niederlem: "Poprvé a naposledy viděl jsem profesora Niederla v roce 1937 na bulharské etnografické výstavě v Národopisném muzeu v Praze. Tehdy mu bylo 72 let... Ale byl to krásný a imponující kmet se svými bílými dlouhými vousy. Ač nemocen, přišel tehdy na výstavu... Dodnes jsem šťasten, že jsem ho mohl vidět, že jsem se s ním seznámil a pohovořil s tímto patriarchou slovanských etnografů, tímto velkým synem Čech, jemuž by mělo socialistické Československo postavit v zahradě Kinských pomník, hodný ve:ikosti Niederlovy osobnosti."
      Před několika měsíci jsem měl Štěstí znovu se setkat s Christem Vakarelským v Sofii a ujistit se o jeho nepřetržité práci na poli bulharského národopisu, duševní svěžesti a chuti zpracovat nepřeberný materiál, který shromažďoval po pět[/] desetiletí. Přál jsem mu tehdy mnoho zdraví, aby mohl své plány uskutečnit. U příležitostí jeho osmdesátin bych chtěl jubilantovi poděkovat za velké dílo, vykonané na poli slovanské etnografie, a zmíněné přání znovu opakovat. Václav Frolec

Pozdrav arch. Ladislavu Štěpánkovi k sedmdesátinám [obsah]

Pane architekte,
      kdybychom neznali Vaše životní data, nevěřili bychom, že jste v červenci. 1976 oslavil své sedmdesátiny. Těch několik desítek let, co s námi spolupracujete, jakoby se Vás zvlášť nedotklo: s výjimkou každoročního kratšího pobytu v Mariánských Lázních, kde své volné chvíle věnujete otázkám zahradní architektury a životního prostředí, se takřka bez oddechu jako krajský konzervátor staráte o záchranu a ochranu památek lidové architektury ve Středočeském kraji. Víme dobře, že přes všechnu pomoc a nemalé prostředky, které jsou k tomuto účelu vynakládány státními orgány, a přes popularitu, které se dnes venkovské chalupy těší také u širší veřejnosti, jste si vybral nezáviděníhodný úkol, k jehož cíli vede často trnitá cesta. Ale Vy jdete po této cestě houževnatě a neodbytně s vědomím, že záchrana každé památky a její nové využití v socialistickém prostředí představuje záchranu velké kulturní hodnoty, vytvořené předchozími gene

290

racemi. Vaši činorodou praxi doplňuje popularizační činnost, díky které se čtenáři denního tisku i zábavných časopisů, jako Květů, Vlasty, Naší rodiny aj. seznamují s našimi lidovými stavbami a jejich památkovou ochranou. Máte konečně i oddaný okruh svých posluchačů, kterým už pravidelně v říjnu přednášíte v rámci Národopisné společnosti československé při ČSAV a s nimiž konáte exkurze do národopisných muzeí v Přerově nad Labem a Třebízi. Obě tato muzea jsou též spjata s Vaším jménem.
      Vedle této drobné každodenní dřiny jste provedl i řadu etnografických výzkumů, zvláště pro NSČ a Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Výsledky těchto výzkumů ukazují Vaše studie v českém lidu, Vědeckých pracích Čs. zemědělského muzea, Slovenském národopise a jinde. z nich připomínáme alespoň stať o kabřinci, lomenicích, slovenském domu s podlomením, českém roubeném domu s podsíní, hrázděném domu, lidovém domu Polabí, Orlických hor a Mladoboleslavska. Poněvadž jste lidové stavby vždy studoval v ekonomicko-sociálních souvislostech, věnoval jste nemalou pozornost i hospodářským stavbám, hlavně stodolám, a některým o:ázkám agrární etnografie (zvláště háku a trakaři v Orlických horách). Obdivoval jste se kIasicistním štítům v lidové architektuře východních Čech stejně jako jihočeské zděné architektuře, ale neváhal jste jít prozkoumat zaniklý způsob života děl­ níků do jednotvárné kolonie ve Sva[/]tavě na Sokolovsku nebo na Mostecko. Jako jeden z prvních jste zkoumal dělnické lokality v Praze, zvláště ve Střešovicích, v pavlačových domech a nouzových koloniích. Všechny uvedené výzkumy jste vypublikoval. v řadě prací jste psal o středočeských muzeích lidového stavitel­ ství (naposled samostatná publikace o Třebízi) a nezapomínáte ani na aktuální otázky, týkající se perspektivy bydlení a zapojení lidových staveb do socialistické vesnice.
      Protože je před Vámi, pane architekte, ještě mnoho úkolů, končíme přáním: ad multos annos! Josef Vařeka

Vojta Náprstek (17. 4. 1826 2. 9. 1894) [obsah]

Jako proud živé vody muselo v české společnosti 50. let 19. století působit vystoupení Vojty Náprstka, který se v roce 1858 vrátil ze Spojených států amerických do své vlasti. Jen málo lidí v jeho době mělo takový rozhled, sčetlost, vzdělání, životní zkušenosti, praktický smysl a organizační schopnosti, spojené s ryzím charakterem, humanismem a demokratismem, jako on. Pocházel ze staré české rodiny z Kladenska (při narození jeho otce Antonína bylo při zápisu do matriky jméno Náprstek změněno na Fingerhut a potomci později dosáhl změny v původní jméno jen se značnou námahou) a spatři světlo světa ve starobylém domě "U Šturmů", ale ještě téhož[/] roku jeho otec Antonín s matkou Annou zakoupili dům "U Halánků" a upadající živnost tam přivedli k novému rozkvětu. Po absolvování akademického gymnasia a filosofie odešel Vojta Náprstek v roce 1846 do Vídně na universitu, kde po přání své matky studoval práva, ač srdce ho táhlo k orientalistice a kul­ turní historii. Přitom pilně četl, studoval, horlivě pracoval ve slovanských studentských spolcích a v bouřlivém roce 1843 stanul na vídeňských barikádách jako praporečník slovanského studenstva. Po potlačení revoluce na podzim r. 1848 musel Vojta Náprstek uprchnout z vlas­ ti a z monarchie a po dobrodružné cestě dorazil koncem roku do USA. Po dvou létech, kdy se těžce probíjel jako dělník, zařídil si s pomocí matčinou knihkupectví a půjčovnu knih v Milwaukee, tehdy převážně německém. Neunavující činorodost ho přivedla k vydávání satirického časopisu "Milwaukee Flugblätter" a zejména k organizování českých přistěhovalců, jimž byl obětavým rádcem a pomocníkem. Také hodně cestoval, poznal život dakotských Indiánů, trhy na černé otroky a studoval různé stránky amerického života. v roce 1858 mu matka vymohla na rakouských úřadech amnestii, takže se mohl vrátit do vlasti, v domě "U Halánků" brzy vytvořil středisko české inteligence, kde se pořádaly přednášky, výstavy a horlivě diskutovalo o aktuálních otázkách doby a kde se udělovaly podpory chudým a potřebným. Vojta Náprstek viděl hybnou páku pokroku

291

v emancipaci ženy a zejména širokých lidových vrstev v duchu materialistického pojetí světa a liberálního demokratismu. Přednášky o emancipaci ženy, zejména požadavek její občanské rovnoprávností s muži, vzbudily tehdy v Praze značné vzrušení. Vedly však k založení "Amerického klubu českých dam" (1865), jenž význačně zasahoval do českého kulturního dění (přednášky, besedy, výlety, knihovna, dobročinné akce, snahy o vyšší ženské školství).
      V roce 1862 navštivil Vojta Náprstek s českou delegací londýnskou světovou výstavu a pochopitelně si zašel i do proslulého muzea v South Kensingtonu. Viděl tu rozdíly mezi tehdy vyspělým průmyslem anglickým a průmyslem českým, který byi dosud v plenkách. Tyto rozdíly ho přivedly na myšlenku založit v Praze průmyslové muzeum, které by předváděním technických novinek stavělo českému průmyslu zrcadlo jeho nedostatečnosti, dávalo mu podněty a zároveň se snažilo osvobodit dělníka od rukodělné dřiny a emancipovat ho. Hned po návratu z Londýna uspořádal na Střeleckém ostrově průmyslovou výstavu z technických novinek, které zakoupil v Anglii a které se staly základem sbírek budoucího Českého průmyslového muzea. Výstava měla velký ohlas ve veřejnosti a potvrdila správnost myšlenky o průmyslovém muzeu.
      V roce 1873 zemřela stará paní Náprstková a ve své závěti pamatovala značnou částkou na budoucí České průmyslové muzeum. Kromě[/] toho se stal Vota Náprstek majitelem domu a živnosti a v roce 1875 se oženil. Ve své ženě Josefě, roz. Křížkové, "paní Pepičce", získal oddanou pomocnici svých pánů a záměrů, které vyvrcholily v 80. letech, kdy Vota Náprstek postavil v zadním traktu areálu halánkovského domu novou a na svou dobu velmi účelnou budovu muzejní, do níž postupně přestěhoval své sbírky, které v přeplněném halánkovském domě pomalu již přestávaly plnit svou funkci. Je nutno upozornit, že v instalaci bylo poprvé v Praze a v českých zemích použito elektrického osvětlení při prezentaci muzejních sbírek. Vojta Náprstek rovněž zpřístupnil svou knihovnu, kterou systematicky doplňoval, zejména odbornými časopisy, vedl v ní knihy výstřižků podle tematického zaměření a založil sbírku fotografií a stereoskopických obrázků. By: tedy i průkopníkem moderních knihovnických zásad.
      Vojta Náprstek v duchu svého amerického působení vždy rád a ochotně vítal ve svém domě krajany z ciziny, udržoval styk s krajanskými spolky a podporoval morálně i finančně zejména české cestovatele. Ti se zase rádi zastavovali při svých návštěvách vlastí v halánkovském domě a jako dík za mravní a často finanční podporu tu věnovali Českému průmyslovému muzeu své sběry, které brzy začaly převažovat nad průmyslovými exponáty. Přece jen jednotlivec nemohl stačit svými silami a prostředky, aby dokumentoval beze zbytku prudký rozvoj průmyslu a techniky. Také[/] v knihovně tak vznikla unikátní sbírka českých zahraničních tisků, novin, časopisů a písemností, které se staly základem dnešního Krajanského archívu.
      K dokreslení Náprstkovy činnosti nutno dodat, že zasedal v městské radě, byl aktivním členem mnoha spolků, podíle se na pražském veřejném dění a v 60. letech kandidoval v okresech Lomnice, Nová Paka a Sobotka. Je tedy pochopitelné, že se aktivně podílel na přípravách Národopisné výstavy českoslovanské, ale smrt udělala 2. září 1894 konec jeho plánům. Odešel člověk čestný, poctivý a přímý, jenž zanechal v českých kulturních dějinách výraznou stopu.
      Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur uspořádalo svému zakladateli a patronu výstavu, v níž fotografiemi, obrazy, exponáty a slovem sledovalo život a působení Vojty Náprstka a Náprstkova muzea až do současnosti. Návštěvníka nepochybně zaujaly některé unikátní fotografie, ukázky nejstarších technických exponátů a modelů, které Vojta Náprstek přivezl v roce 1862 z Anglie (dnes ve sbírkách Národního technického muzea), ukázky starých sběrů Holubových (Afrika), Feistmantelových (Indie) , Kořenského (Japonsko), Steckerových (Afrika) , Vrázových (Nová Guinea a Venezuela) a nových sběrů Šolcových (Jižní Amerika), ukázky unikátních tisků, knih novinových výstřižků (Dělnická otázka) a map. Chronologicky uspořádaná výstava byla důstojnou oslavou Vojty Náprst

292

ka, jehož stopadesátileté výročí narození patří také mezi kulturní akce UNESCO v roce 1976. Vladimír Scheufler

Soubor Olšava jubilantem [obsah]

V letošním roce oslavil 25. výročí své existence a bohaté činnosti slovácký soubor písní a tanců Olšava při Závodním klubu pracujících, nositeli titulu. "Vzorný závodní kIub", v Uherském Brodě. Čtvrtstoletí poctivé, svědomité, obětavé a cílevědomé práce tohoto kolektivu je jistě dosti dIouhou dobou, abychom neopomněli zmínit se o jeho jubileu i v našem časopise.
      Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou nastal spontánní rozmach kulturního dění a nebývalého zájmu i obliby se dostalo též lidovému umění. v roce 1946 byly uspořádány první slavnosti "Československo v tanci a zpěvu" ve Strážnici, na nichž s velkým ohlasem účinkovaly folklórní skupiny nejen ze Slovácka, avšak i z řady dalších, etnograficky specifických a foIklórně dosud živých oblastí ČeskosIovenska. Koncem čtyřicátých a zejména počátkem padesátých Iet začaly vznikat na nejrůznějších místech naší republiky, především ve městech, organizované soubory lidových písní a tanců, které nacházely živnou půdu v závodních klubech. v té době, konkrétně v roce 1951, byly položeny základy nynějšího souboru Olšava. Milovníci slováckého folklóru z řad[/] zaměstnanců Slováckých strojíren a Přesného strojírenství (původně Zbrojovky) spolu s dalšími nadšenci z gymnasia J. Á. Komenského v Uherském Brodě založili v rámci nově budovaného závodního klubu ROH Slováckých strojíren, které stejně jako Olšava oslavily v letošním roce své 25. výročí, "Slovácký krúžek". Ten postupně přešel k souborové organizaci i způsobu práce a o málo později účinkoval již pod názvem Slovácký soubor ZK ROH Slováckých strojíren v Uherském Brodě. Počátkem roku 1954 přijal soubor symbolický název Olšava, podle říčky protékající Uherským Brodem. Kolektiv brzy dosáhl výrazných úspěchů a stal se významným kulturním pojmem nejen v rámci okresu, avšak i v kraji a posléze v celé naší vlasti, Úspěšně se zúčastňoval nejrůznějších přehlídek a soutěží lidové umělecké tvořivosti, soutěží tvořivosti mládeže[/] apod. v roce 1954 poprvé účinkoval na folkloristických slavnostech ve Strážnici, jichž se každoročně účastnil až do roku 1964, kdy muzika Olšavy a sólista dr. Horymír Sušil získali titul "Laureát Strážnice 1964". v tomto období patřili k výrazným osobnostem souboru např. Jan M. Krist (ještě nedávno choreograf souboru Velička ve Velké nad Veličkou), dr. Věroslav Blahutka, dIouholetý (od založení) umělecký vedoucí souboru Brozané, pracujícího v současné době při JZD Poolšaví v Havřicích u Uherského Brodu (mimochodem, kromě něho ještě někteří další členové Brozanů byli dříve členy Olšavy), primáš cimbálové muziky Mirek Procházka, cimbalista dr. Horymír Sušil a další. Na strážnickém folkloristickém festivalu účinkovala Olšava samozřejmě i v pozdějších letech (1973, 1974, 1975, 1976). v letošním roce byla pověře

Vystoupení souboru "Olšava" z Uherského Brodu v pořadu "Poselství přátel". MFF Strážnice, okr. Hodonín.
Foto J. Tomeš 1976.

293

na hostitelskou funkcí v mezinárodním pořadu "Strážnice 1976" - "Poselství přátel".
      Během své existence absolvovala Olšava, která je ryze amatérským souborem, úctyhodné množství veřejných vystoupení, jejichž počet se blíží tisíci. Více než jejich polovinu uskutečnila v oblasti svého působení. Zbývající počet tvoří vystoupení po celé naší vlasti a také v zahraničí v Sovětském svazu, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Bulharsku, Francii, Monaku, Itálii, Holandsku, Rakousku, Singapuru. Vždy reprezentovala úspěšně a vzorně svou vlast. Ze zahraničních úspěchů nutno připomenout alespoň 1. cenu - "Zlatý chrám", kterou Olšava získala v roce 1960 na významném mezinárodním folkloristickém festivalu v Agrigentu na Sicílii. Kromě Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici účinkoval soubor na mnoha dalších folkloristických festivalech v ČSSR (Folklórny festival Východná, Podpolianske folklórne slávnosti Detva, Dolňácké slavnosti Hluk, Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků Starý Hrozenkov aj.). Zúčastnil se též první, druhé a třetí Celostátní spartakiády v Praze. A tak výčet vystoupení Olšavy (i řady celovečerních) by byl nekonečný. Nelze však nezmínit se o nezištné a obětavé kulturně politické činnosti souboru, tj. o desítkách vystoupení při významných politických výročích a oslavách. Oceněním dobré úrovně souboru je také častá spolupráce s Československým rozhlasem a[/] s Československou televizí. Kolektiv natočili několik gramofonových desek, z nichž jmenujme alespoň "Hraje a zpívá Olšava" (1973) a LP desku "Lidové písně z Kopanic", která vyšla v září 1976. Důležitou součástí práce Olšavy je koncertní činnost muziky a sólistů, především pravidelná vystoupení v rámci let­ ních komorních koncertů pořádaných Muzeem J. Á. Komenského v Uherském Brodě.
      Od počátku svého působení Olšava respektovala koncepci, kterou si stanovila - prezentovat v co největší míře folklór vlastního regionu, tj. Uherskobrodska, a regionů jemu blízkých - Moravských Kopanic a Luhačovického Zálesí. Členové souboru navštěvovali obce v okolí Uherského Brodu (Korytná, Bánov, Bystřice pod Lopeníkem, Strání, Nivnice a další) i na Moravských Kopanicích (Starý Hrozenkov, Žitková, Vyškovec aj.) a za účelem obohacování svých znalostí folklórních tradic navazovali přátelství se starými pamětníky, od nichž se učili autentickým lidovým písním i tancům a jejichž prostřednictvím poznávali původní místní lidové zvyky a obyčeje. Této záslužné činnosti, při níž soubor získal mnoho cenného folklórního materiálu, se Olšava věnuje i v současné době. Své poznatky a zkušenosti ze sběratelského úsilí si členové Olšavy nenechávají jen pro sebe. Soubor pomáhá řadě vesnických kolektivů, jež pěstují folklór, např. souboru Korytňan v Korytné, vesnickým skupinám v Nivnici, Dolním Němčí a jinde. Olšava spolupracovala a spolu[/]pracuje také s národopisnými odborníky, z nichž můžeme vzpomenout třeba Zdenku Jelínkovou z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně.
      Čtvrtstoletí činnosti Olšavy nutí k zamyšlení, kolik lidí za ta léta sdružila v souboru společná láska k lidovému umění, jíž věnovali nespočetné hodiny svého volného času. Je jich mnoho, více než čtyři sta členů, z nichž asi padesát muzikantů. A kolik bychom napočítali přátel a příznivců souboru. Se staršími členy, kteří již v současné době nepůsobí v kolektivu aktivně, udržuje Olšava stálý kontakt, především prostřednictvím Slováckých večerů, které se staly novou tradicí a jichž soubor uspořádal již více než čtyřicet. Zde se setkávají aktivní členové Olšavy při své cimbálové muzice nejen se staršími členy, přáteli a příznivci souboru, ale také s mnoha dalšími milovníky lidového zpěvu a tance. v poslední době zve soubor ke spoluúčinkování na svých Slováckých večerech i jiné folklórní soubory a výrazné osobnosti tohoto žánru. Např. v srpnu letošního roku uspořádal Slovácký večer za spoluúčasti předního českého souboru Škoda z Plzně. Olšava pečuje také o své nástupce. Již v roce 1956 vznikl dětský folklorní soubor Olšavěnka, který pracuje pod vedením členů Olšavy rovněž při Závodním klubu pracujících v Uherském Brodě. I Olšavěnku provází nemálo úspěchů v Československu i v zahraničí (Holandsko, Německá spolková republika). Tato skutečnost je záru

294

kou, že Olšava oslaví ještě další svá jubilea.
      V současné době má Olšava 49 členů, z toho 12 hráčů cimbálové muziky. Vedoucím souboru je Zdeněk Vrba, nositel státního vyznamenání "Za zásluhy o výstavbu", jenž věnuje souboru každou svou volnou chvíli již dvaadvacet let. Taneční složku souboru vedou Helena Vystrčilová a Oldřich Kopunec. Primášem muziky je Lubomír Málek, Olšavěnku vedou Marie Rapantová, Zdena Luhanová a Jarmila Málková. Sólisty souboru jsou Vlasta Grycová, Jarmila Stará, Hanka Křivdová, Lubomír Málek, dr. Horymír Sušil a Pavel Šašinka. Se souborem často spoluúčinkuje dívčí sbor ze Strání. Někteří sólisté, např. Vlasta Grycová, Lubomír Málek a dr. Horymír Sušil, spolupracují v posledních letech s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. z této spolupráce vzešly i ceny za sólový zpěv V. Grycové a L. Málka, získané v mezinárodní rozhlasové soutěži magnetofonových nahrávek hudebního folklóru "Prix de musique folklorique de Radio Bratislava" v letech 1970, 1971 a 1973.
      Nynější repertoár souboru je velmi bohatý. z jednotlivých čísel jmenujme alespoň "Na Kopanicách", "Konopice", "Záleské sedlcké", "Písně a tance z Uherskobrodska" a tradiční čísla "Zbojnický" a "Dolněmčanská". v rámci svého jubilea připravil soubor v letošním roce řadu pozoruhodných akcí, např. Fonotéku Olšavy (2. 4. 1976) se setkáním bývalých zpěváků, tanečníků i muzi[/]kantů souboru a členů dnešní Olšavy (spoluúčinkovali zasloužilý umělec dr. Vítězslav Volavý, dr. Jan Pavelčík a prof. Jan Slováček), výstavu "25 let Olšavy" (vernisáž 22. 4. 1976) a slavnostní vystoupení "Z vršku do doliny" (23. 4. 1976) , věnované 31. výročí osvobození Uherského Brodu Sovětskou armádou, 55. vý[/]ročí založení KSČ a 25. výročí souboru.
      Závěrem přejeme souboru Olšava do dalšího čtvrtstoletí mnoho úspěchů, elánu a vytrvalosti, aby i nadále rozdával radost a potěšení svému početnému a vděčnému publiku. Dušan Vlach

MUZEA

Za profesorom Rudolfom Bednárikom, DrSc. (1903-1975) [obsah]

20. septembra 1975 navždy odišiel nestor slovenskej etnografie, profesor Rudolf Bednárik.
      Narodil sa 17. novembra 1903 v Novom Meste nad Váhom v rodine obuvníckeho tovariša, neskôr jarmočného obuvníka. Základné školské vzdelanie nadobudol v Novom Meste nad Váhom, kde strávil svoje detstvo. v rodnom meste maturoval na gymnáziu v roku 1923. Po maturite odchádza na štúdium do Bratislavy a v rokoch 1923-28 študuje na filozofickej fakulte, aprobáciu zemepis dejepis dosahuje štátnou prácou "Národopisná monografia Skačian". Po absolvovaní vojenskej prezenčnej služby nastupuje roku 1930 do Slovenského národného múzea v Martine ako kustód do národopisného oddelenia. Od roku 1931 pracuje ako stredcškolský profesor na[/] viacerých gymnáziách na Slovensku a v učiteľskom ústave v Turčianskych Tepliciach. Od roku 1951 pô­ sobil na filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave najskôr ako súkromný docent, neskôr ako asistent, docent a mimoriadny profesor. v roku 1973 odchádza do dôchodku.
      Záujem o ľudovú kultúru začal prejavovat už počas štúdia na gymnáziu, kedy často podnikal cesty za ľudovým prejavom v obciach okolo Nového Mesta nad Váhom. Odborné prehĺbenie svojich záujmov nadobúdal počas vysokoškolského štúdia, predovšetkým však priamym pôso­ bením a vplyvom prednášok profesora Karla Chotka. Nadobudnuté teoretické i praktické znalosti neskôr rozvíjal a tvorivo uplatňoval.
      Ako profesor gymnázia v Martine spolupracoval so Slovenským národným múzeom v Martine, často podnikal výskumy do rozličných oblastí

295

Slovenska a čoraz hlbšie vnikal do problémov ľudovej kultúry slovenského ľudu Okrem priameho pozorovania prinášal do zbierok Slovenského národného múzea v Martine rad trojrozmerných predmetov. Počas činnosti v martinskom múzeu zameral svoje výskumy aj na zahraničie, menovite v Maďarsku a Juhoslávii študoval život a kultúru Slovákov. Poznatky získané terénnym výskumom postupne publikoval a v roku 1937 obhájil doktorskú dizer[/]tačnú prácu Rozbor pohrebných zvykov na Slovensku. Venia docenti mu bolo udelené 29. októbra 1947, kedy sa habilitoval pre slovenský národopis na filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Habilitačná práca Duchovná a hmotná kultúra slovenského ľudu (Bratislava 1943) predstavuje cenný materiálový prínos pre štúdium ľudo­ vej kultúry na Slovensku. Počas svojho vysokoškolského pôsobenia vychoval celú generáciu odborníkov[/]

Prof. Rudolf Bednárik, DrSc. Foto J. Ušak.

v národopise, ktorí dnes tvoria základný vedecký káder na mnohých odborných pracoviskách na Slovensku. Jeho vedecká činnosť bola neobyčajne bohatá, predstavuje okrem iného 20 samostatných knižných publikácií.
      Svoju kandidátsku prácu Malované ohništia v oblasti Malých Karpát vydal v roku 1956 a titul kandidáta vied získá: v roku 1963. v roku 1968 dosiahol titul doktora historických vied prácou Slováci v Juhoslávii (II. doplnené vydanie, Bratislava 1966). Od roku 1965 bol mimoriadnym profesorom národopisu.
      Okrem vlastnej pedagogickej a vedecko-výskumnej činnosti aktívne pracoval v rôznych komisiách, radách, redakciách. Aktívne sa zapojil do protifašistického odboja účasťou v Slovenskom národnom povstaní. Bol dôstojníkom I. československého armádného zboru v ZSSR. Do KSČ vstúpil roku 1945 a vždy zotrvával na svojich neochvejných zásadách a postojoch človeka-komunistu. Za svoju činnosť obdržal viacero vyznamenaní: Pochvala a uznanie za účasť v národnom odboji v Slovenskom národnom povstaní, Pamätná medaila pri príležitosti 20. výročia SNP udelená prezidentom ČSSR, Pamätná medaila za účasť v Slovenskom národnom povstaní udelená rektorom a vedeckou radou Univerzity Komenského v Bratislave, Zlatá medaila Univerzity Komenského udelená rektorom a vedeckou radou UK v Bratislave pri príležitosti 50. výročia založenia Univerzity Komenského, Pamätná plaketa UK za významnú

296

pedagogickú a vedeckú prácu pri príležitosti 50. výročia začatia prednášok na FF UK a štátne vyznamenanie "Za zásluhy o výstavbu
      Práca veľkého bádateľa a neúnavného pracovníka sa naplnila. Odišiel človek, ktorý svojej domovine, jej pracujúcemu Pudu a jeho kultúre venoval celý svoj život. Zanechal však dielo, ktoré svojim významom a rozsahom sa stane trvalou hodnotou.
      Česť jeho pamiatke! Jozef Ušak

Doc. dr. Vilém Pražák zemřel [obsah]

(3. III. 1889 - 27. III. 1976)
      Ve Vilému Pražákovi odešel představitel nejstarší badatelské generace zakladatelů a budovatelů moderní národopisné vědy. Projevil se jako výrazná osobnost v československém národopisném dění, významná i svým širším pracovním přínosem pro etnografii evropskou.
      Již jako student byl zaujat lidovou kulturou; podnikal terénní výzkumy na Českomoravské vrchovině a na Slovensku a získával i teoretické znalosti ze všeobecného národopisu za několikaměsíčního pobytu v Berlíně. Přes tento časný zájem se Pražákovo universitní vzdělání, tak jako u jiných vrstevníků etnografů, obracelo jiným směrem. Studoval na pražské universitě slavistiku a germanistiku, aby se uplatnil jako středoškolský profesor češtiny a němčiny. Jeho publikační a vědecké za[/]čátky a disertační práce byly z oboru literární historie.
      Život Viléma Pražáka - jeho povolání, působení, inspirace vědecký zájem a vědecká práce - je po celé období 1. republiky spjat se Slovenskem. Byi to vlastně odlesk národopisného zájmu ze studentských výzkumů na Slovensku, který jej sem znovu přivedl jako středoškolského profesora, a e již po roce tam zakotvil na dlouhá léta jako knihovník universitní knihovny v Bratislavě, s úkolem vybudovat slovenskou knihovnu. Tam také po zřízení katedry národopisu navštěvoval přednášky prof. Chotka a složil k rigorózu vedlejší kolokvium z československého národopisu. v Bratislavě se rovněž v r. 1936 z tohoto oboru[/]

habilitoval a přednášel až do r. 1939. Po vzniku Slovenského štátu přešel doc. Pražák do Prahy, kde působil v universitní knihovně a na Karlově universitě, kam přenesl svou veniam docendi, Po okupační přestávce obnovil své přednášky na filosofické fakultě KU v Praze, kde v nich mohl pokračovat do roku 1955. Své poslední přednášky konal opět na bratislavské universitě v letech 19551957 na vybídnutí tamní katedry etnografie.
      Od literární historie přešel Vilém Pražák v rámci svého knihovnického povolání k činnosti bibliografické, které se věnoval až do sklonku 30. let. Vypublikoval mnoho článků i práce samostatné, z nichž nejdůležitější je zpracování slovenského oddílu v Nosovského Soupisu československé literatury za léta 19011925 (1931 a 1933).
      Těžištěm Pražákova vědeckého zájmu a hlavním smyslem i naplněním jeho života se stala etnografie. Napsal přes 70 studií, práce samostatné a značný počet těch, které zůstaly zatím v rukopise, i desítky recenzí, zpráv a referátů.
      Věnoval pozornost lidové tvorbě, lidovému umění, řemeslné výrobě (hrnčířství), folkloristice a zejména lidovému stavitelství, ale zabýval se i metodologií, organizací a řízením vědecké práce a pracemi dokumentačními. Na Slovensku, v prvém období národopisného bádání, se zaměřil především na slovenské lidové výšivky, na organizaci a metodu jejich studia, na jejich třídění, určení

297

vývojových etap podle regionálních okrsků, použití v obleku i interiéru a na vztahy mezinárodní v dějinném vývoji. Výchozí základnou dvacátých let je "Organizace soustavné práce o lidových výšivkách slovenských" (NVČ 1925, samostatná příloha Úkoly a cíle národopisu československého). Další práce podaly již výsledky terénního studia. Pod názvem "Příspěvky ke studiu slovenských lidových výšivek" uveřejnil Pražák dvě studie z materiálu bývalé bratislavské župy: v první uvedl do přímé souvislosti hranice výšivkových okrsků s hranicemi dialektu, ve druhé studii stanovil princip vývoje výšivkového krojového ornamentu za posledních 60 let (Revue Bratislava 1927 a 1928). Ve třicátých letech v téže revui vyšla studie "K dědinám slovenského výšivkového ornamentu. Sibmacher na Slovensku", která pojednává o Sibmacherových výšivkových vzornících z přelomu 16. a 17. století a sleduje jejich ornamentální i technické shody se slovenskými výšivkovými motivy (Revue Bratislava 1933). Na shodný vývoj oděvu a výšivkového ornamentu u chorvatských přesídlenců a Slováků upozornil Pražák ve studii "Textilie chorvatských kolonistů v slovenském Podunají". Vyšlo ve sborníku, věnovaném kongresu slovanských geografů a etnografů v Jugoslávii 1930 (Zbornik radova ... 1932). Široce pojatou studii s mezinárodním materiálem o výšivkovém motivu "Obětování Izáka" podal ve Sborníku Slovenského národného múzea v Bratislavě 1924-31 r. 1931. Po přípravných[/] pracích z mnohaletého studia terénního, literatury, textilních materiálů, uložených ve sbírkách muzeí československých i zahraničních, vzniklo stěžejní Pražákovo dílo "Slovenské lidové výšivky" s podtitulem Příspěvek k dějinám výšivkových technik a ornamentů; se zvláštním zřetelem k plachtovým výšivkám západoslovenským (1935). Důkazy, získané tak rozsáhlou prací, opravily vžité romantické názory o vzniku a originalitě lidových výšivkových ornamentů. Složitější ornamentální motivy slovenských lidových výšivek odvodil Pražák z předloh v renezančních mezinárodních vzornících, které, dobově oblíbené a velmi rozšiřované po celé Evropě, přešly na Slovensko v 15. a 16. století do šlechtických a měšťanských vrstev a odtud v 18. století do lidového prostředí a do lidových výšivek. Publikaci o slovenských lidových výšivkách předložil Pražák roku 1936 jako svou habilitační práci k docentuře československého národopisu. Toto dílo, tak precizní ve svém zpracování a převratné svými závěry, je prací špičkové světové úrovně. Vyšlo i samostatně německy jako 60tistránkový souhrn r. 1935 v saském Plavnu. k původu významnějších výšivkových motivů se obracel Pražák ještě ve významné studii "Talianské ornamenty a techniky cinquecenta v slovenskej ľudovej výšivke," kde podrobně sledoval vztahy ornamentálních motivů italského vzorníku Giov. Vavasoreho z r. 1532 k vzorům slovenských lidových výšivek (Národop. sbor. Mat. slov. 1939).[/]
      Na tématu lidových výšivek pokračoval Pražák za okupace ještě v syntetické práci o českých lidových výšivkách, jež však zůstala pro nakladatelské potíže v rukopise a časem docházelo jen k otiskování jejích částí. Ve výtahu pod názvem "České lidové výšivky" (Věci a lidé 1952) nastínil vedle obecného vývoje výšivky celkový charakter českých výšivek, v práci "Die böhmische Volksstickereien" (Ethnographica 1962), podal charakteristiku územního rozlišení s mapkami výšivkových celků. Dvě kapitoly z celého díla "Vztah lidové výšivky ke krojí a jeho výzdobě" a "Figurálně zdobené horácké plachty" vyšly v Českém lidu r. 1946 a 1948.
      Od studia lidových výšivek se obracel Vilém Pražák k lidovému umění obecně, ve všech jeho druzích a odvětvích. z načrtnutého souhrnného díla vyšly jen dvě dílčí práce: "Věčný smysl lidového umění", jež má povahu eseje (Dílo 1940-1941) a "K problematice ma by srubových domů v Čičmanech" (Sbor. Nár. úst. SAV v Brat., 1963), kde se tato malba klade do souvislostí se stavebním vývojem domu a hospodářsko-sociálním činitelem. Pražák napsal ještě drobné populární stati o lidovém umění v souvislosti s folklórními látkami.
      Se zájmem o formy lidového umění souviselo i Pražákovo studium lidové keramiky. Za svých prázdninových pobytů v Kunštátě na Moravě, v hrnčířském středisku, poznal hrnčířské řemeslo v konečných stadiích výroby. Přínosná práce na této

298

tematice vydala několik studií, z nichž základní sleduje dějinný vývoj a výrobní poměry hrnčířského řemesla a charakter výrobků: "Kunštátské hrnčířství" (NVČ 1956). Obšírná studie "Technologie hrnčířského řemesla v Kunštátě" vycházela na pokračování v Čsl. etnografii r. 1960 a 1961. Za spolupráce s D. Tichým, na základě jeho dat a materiálu vznikl "Soupis hrnčířských dílen a mistrů hrnčířů v Kunštátě na Moravě" (Čas. Nár. mus., odd. spol. 1963). O přínosu výrobních postupů kunštátských hrnčířů - zajatců domácí výrobě na Irtyši za 1. světové války psall Pražák v práci "Hrnčířství v Semipalatinské oblasti západní Sibiře počátkem XX. století" (Č. lid 1958).
      Pražákův zájem o folkloristiku se objevoval v jeho práci již za studentských let na fakultě, spojen s literární historií v dětském motivu v české baladě (fejetony ve Dnu 1911/1912). Na folklórní téma napsal řadu prací od statí populárních po zprávy a vědecké studie. Chtěla bych se zde dotknout jednoho momentu, který v pohledu na Pražákovo dílo zůstává celkem opominut. Ve svém významném díle o slovenských lidových výšivkách zdůrazňoval obdobu stěhování mezinárodních pohádkových motivů za renezance a jejich přecházení do lidového slovenského podání se stěhováním a přejímáním mezinárodních výšivkových ornamentálních motivů ve slovenských lidových výšivkách. Pracovní podněty i metodický přínos přinášelo Pražákovi i jeho vzdělání literárně his[/]torické, odtud vyplynul i jeho zájem o folklórní druhy. Pražák si mohl tak ověřit i širší platnost závěrů o problematice lidových slovenských výšivek, sledování z nezvyklého hlediska.
      Populární zpracování motivů jabIka a konvalinky jak ve folklóru, tak v lidovém umění podal Pražák ve statích, obsažených v knížkách Vejrychové-Solarové (1948). Stati obsahují i materiál z Kunštátu. Kunštátskému folklóru patří i studie "Hrnčířské lidové písně z Kunštátu na Moravě" (Č. lid 1956) ze dvou vývojových období, s přihlédnutím k ekonomickým změnám v postavení hrnčířských dělníků. Pražák zaznamenal rovněž "Lidové písně o Lidicích" (Č. lid 1946), tj. písně zpívané o tragédii místními obyvateli; podal kvalitativní rozbor jejich druhů. Zajímal se i o otázky interpretace lidových písní v rozhlase; o konfrontaci podání téže písně zpěvačkovou lidovou a školenou, o nástrojový doprovod, o interpretaci písní cizích (arménských) i o podání písně z lidového prostředí, zaznamenané v 16. století (NVČ 1950, 1951).
      Významným metodologickým přínosem je referát z II. mezinárodního kongresu pro antropologii a etnografii v Kodani r. 1938. Vyšel rozšířen s přílohami ve Folk-livu 1938 (1939) v německém jazyce. Vyzdvihuje nově význam studia sociálního faktoru, "Die sozialen Zustände als Grund für Formänderungen im Bereiche der materielen Kultur. Veranschaulicht and den Formänderungen des slovakischen Bauernhauses".[/] Tento přístup k problematice se uplatňuje nadále výrazně ve studiu forem obydlí i jejich změn a poznamenává již Pražákovo dílo ustavičně.
      Studium lidových obydlí a staveb je druhou základní etapou Pražákovy práce, která začala ještě na Slovensku od r. 1936. Tomuto studiu věnoval zájem nejdelší a časově nejobsáhlejší. Vycházel opět z vlastních terénních výzkumů a z akcí, jež řídil a vedl jako jednatel Národopisné společnosti československé. z tohoto odvětví národopisu napsal Pražák velkou řadu obsažných studií, nově metodicky pojatých, jež řešily problematiku výstavby domu určitého regionu psal souhrnné práce, dotýkající se širších otázek podstaty vývoje obydlí a vztahů mezinárodních. Na prvém místě to byly studie o slovenském domě: "Problém vzniku jednoposchoďového domu v Čičmanoch" (Nár. sbor. Mat. slov. 1941) pojednává o utváření charakteristických stavebních forem v Čičmanech jako o místním jevu, ovlivněném společenskými formami kolektivní čičmanské velkorodiny, a o odlišností od domu německého, dané individualismem rodiny německé. Tuto problematiku podle stavu výzkumu z r. 1937 rozpracovával ještě r. 1959 (Slov. národopis 1959). z vlastních terénních výzkumů vzešla též práce o Horehroní "Príspevky k štúdiu slovenského ľudového domu a kroja" (Národop. sbor. Mat. sIov. 1943). Metodicky významnou je studie "Valašský dům pod Makytou" z moravsko-slovenského pomezí, zdůrazňující sociálně hospodář

299

ský faktor a etnograficko-historický vývoj, ovlivněný valašskou kolonizací (Nár. sbor. Mat. slov. 1947 a 1950). Proti názorům historiků umění dokázal vliv sociálněhospodářského faktoru i ve studii "Vývoj štítu v lidové architektuře" (NVČ 1949/1950). Podle průzkumu z r. 1937 sledoval rozdílné místní typy v práci "K studiu lidové architektury a způsobu bydlení na Oravě" (Slov. nár. 1961). Význačnou souhrnnou prací je studie "K problematice základních půdorysných typů v Československu" (Čsl. etnogr. 1958), určující domové typy podle charakteru osídlení. Tu již dospěl Pražák k řešení širokých vývojových otázek, právě tak jako ve studii psané maďarsky (MülveItség és hagyomány 1960), s něm. résumé "Einige Fragen der Entwicklungsgeschichte der Wohnkuntur im Wohnkultur im Mitteleuropa", kde poukazoval na to, že usazující se Maďaři převzali od Slovanů typ komorového domu. Ve studii "K problematice vzniku jizby a síně v československém obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franskému domu" (Č. lid 1965) řešil otázky vývoje obydlí na základě dochované terminologie, označující funkci. v obsažně založených studiích tohoto zaměření vycházel Pražák z badatelských podnětů, získaných ze zkoumání slovenského materiálu. Byla to zejména otázka topeniště, jež se stala podnětem k rozsáhlým studiím: "Systematické rozlišení druhů topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí" (Č. lid 1966). Studií "Vývoj a typy lidových topenišť[/] v Čičmanech v rámci jejich obecného vývoje v Československu" (Sbor. Slov. nár. muz. 1967) metodicky navazoval na předchozí práci a aplikoval poznatky na charakteristický region; speciální otázky řeší studie "Vliv valašského osídlení na některé důležitější jevy v ČSSR" (Acta ethnologica slovaca 1974), jež podává nový pohled na původ kombinovaného topeništního systému v místech valašské kolonizace.
      Českým zemím věnoval Pražák především průzkumy a práce dokumentačního, záchranného rázu. Programovou prací organizační a metodickou byl článek "Nejnaléhavější úkol dneška - celostátní průzkum naší lidové architektury", apelující na jeho včasné provedení (Slov. nár. 1960). Ještě dříve, již od 50. let se podílel na organizování výzkumů v národopisně ohrožených oblastech: v oblastech zátopových a vůbec v oblastech technických děl, v místech stavebních přeměn, způsobených novou organizací zemědělské práce a zemědělskou výstavbou, v pustnoucích oblastech pohraničních. Shrnutí poznatků z výzkumu původně německého osídlení podal "Výzkum lidových staveb v pohraniční oblasti Rychlebských hor na Opavsku" (Slez. sbor. 1952). Chebskému pohraničí věnoval Pražák rozsáhlé výzkumy spolu s dr. J. Vařekou; zaostřili pozornost na chebský statek, hospodářské stavby, na dějinný vývoj. Ze společné práce vznikly studie "Chebský statek a jeho vztahy k středoevropskému domu hrázděnému", "Hospodářské stavby Cheb[/]ska se zvláštním zřetelem k věžovitým špýcharům" a "Domový půdorys chebské usedlosti, její interiér a topeniště ve světle nového rozboru Butzbachovy zprávy" (zde upozorněno na dlouhé trvání slovanské dymné jizby v chebské oblasti). Všechny tyto práce vyšly v Č. lidu 1971. Výsledky ze zátopové oblasti Orlíka, regionu národopisně přechodného, studijně dotud opomíjeného, podal v práci "Lidové stavby v oblasti vodního díla Orlík ve středním Povltaví" (ČL 1965), několik prací vzniklo ze spoluúčasti na záchranném výzkumu v oblasti dolní Želivky. Sám uveřejnil monografii "Obytné stavby v oblasti dolní Želivky", odhalující kulturní proudy, jež se zde střetly (Sbor. vlastiv. prací PodbIanicka 1970), a s dr. Vařekou práci o hospodářských stavbách v této oblasti (tamtéž 1973) a zprávu o celkovém výzkumu (ČL 1968). Spoluprací obou autorů vznikla rovněž studie z rovinné oblasti jižní Moravy "K otázce vzniku úhlového domu na jižní Moravě" (Jižní Morava 1974). Dokumentačně záchranné akce, na nichž se Pražák podílel a ve značné míře je přímo vedl, se rozvinuly na mnoha místech v českých zemích, výzkum se vedl i pomocí dotazníků. Značný rukopisný materiál byl uložen v archívu NSČ. Později pokračoval Pražák ve výzkumných akcích, subvencovaných nadále Národním muzeem, a výsledky uložil ve stati "Národopisný průzkum v oblastech ohrožených výstavbou velkých technických děl" (Čas. Nár. muz. odd. věd spol. 1963).

300

      S organizací Pražákových výzkumů souvisí i dokumentační archív, který Pražák zakládal částečně již r. 1941 v NSČ. Archív postupně obsáhl bohatý materiál z terénních výzkumů i muzejních sbírek (fotografie studijní, reprezentační, archív diapozitivů a archív výzkumový). Tato poslední část archívu byla založena nejpozději, subvencí r. 1952. Archív je dnes uložen v ÚEF ČSAV.
      Výzkumný je i Pražákův přínos dějinám národopisu. Jeho obšírná monografie "Dobrovský a národopis" (Bratislava III 1929) přinesla nové poznatky o budovatelských zásluhách Dobrovského o tuto disciplínu. Životní dílo P. Socháně ocenil v práci "Jubileum Pavla Socháně", kde podává i jeho bibliografii (Príspevky k praveku ... 1924-1951ú . Rozboru působení a díla svého vysoko školského učitele prof. dr. Karla Chotka věnoval studii "Za prof. dr. Karlem Chotkem", ve které dal nahlédnout i do národopisného dění Chotkovy doby. Rovněž slovníkové práce Pražákovy jsou národopisně přínosné. Pro Ottův slovník naučný (Dodatky, díl I sv. 2. 1931) při hesle Československá republika, českosl. lid, vypracoval oddíl b "na Slovensku", a pro Slovenský naučný slovník sestavil heslo "Národopis Slovenska" (1932). Za okupace počal Pražák zpracovávat hesla pro plánovaný "Národopisný slovník české lidové kultury v českých zemích"; tato práce, ač nedokončena, dala podnět k přesné organizaci získaných poznatků do pracovních hesel a metoda tohoto třídění i zpracování[/] se osvědčila při zakládání dokumentačního archívu NSČ.
      Kromě referátů pro konference psal Pražák pravidelné zprávy o činnosti a pracovním programu NSČ, organizační návrhy a zprávy. Přednášková činnost Pražákova obsahovala hlavní témata jeho studia, několikrát se zabýval metodikou terénního výzkumu. Velmi obsažná a poučná i po metodické stránce byla kupř. jeho přednáška "Národopisné monografie vesnických obcí" (1945; 1946). Přednášel i o lidovém zemědělství, lidových zaměstnáních a způsobu obživy a o teorii národopisu.
      Práce doc. dr. Pražáka zůstávají důležitými stavebními kameny k výstavbě národopisné vědy. Jeho život byl naplněn činorodou a poctivou prací, kterou měl rád, a pracoval by do posledního dechu, kdyby mu to bylo dáno. Povahová houževnatost, zocelovaná od dětství úspěšným existenčním bojem mnohačlenné rodiny bez otce, se osvědčila jako pracovní kázeň, zaujetí pro každou činnost, které se chopil, pracovitost do pozdního věku. Tato houževnatost jeho povahy se projevila i ve statečností ducha, s kterou Pražák zmáhal trýznivou několikaletou chorobu pozdního stáří. Svým žákům byl laskavým učitelem a přátelským rádcem. Budou ho vzpomínat s oddaností a úctou, tak jako mnozí, kteří se s ním setkali ve společném snažení o dobrou věc. Jaroslava Scheuflerová[/]

PhDr. Karel Klusák - in memoriam [obsah]

(* 9. 8. 1886 v Josefově, okr. Břeclav, † 16. 3. 1976 v Brně)
      Je třeba se ohlédnout zpět téměř o století, abychom pochopili atmosféru tehdejší Moravy, v níž vyrůstal Karel Klusák. Dětství prožil jako nejstarší ze sedmi dětí ve Velké nad Veličkou, kde byl jeho otec Karel Klusák dlouhá léta učitelem. Gymnasium vystudoval ve Strážnici, češtinu a romanistiku studoval v Praze na Karlově universitě, rok navštěvoval přednášky na Sorbonně v Paříži.
      Vladimír Úlehla v Živé písni (Praha 1949, str. 186-195) vynesl z hlubin zapomenuti přednášku profesora Karla Klusáka O folkloru, proslovenou na sjezdu pokrokové mládeže 14. 9. 1912 ve Strážnici. Jako jazykozpytec v ní poukázal na význam znalosti dialektu krajiny, kde žije a mezi lidem pracuje inteligence, i na důležitost kroje, který spolu s výšivkami je uměleckým dílem a neměl by mizet. Vyslovil se tehdy pro uchování těchto hodnot a vytyčil úkol oddálit zánik šířením úcty ke kroji a k lidovému umění vůbec ve veřejnosti, ve školách, v muzeích. "Když každý národ jako člen veliké společností lidské má přispívati něčím vlastním tomuto celku, má tytéž povinnosti i kmen vůči svému národu. v našem kmeni jsou ještě zachovány čisté prvky svérázného života, jaké bychom marně hledali u kmenů českých. Nevidím v nich překážky pro soudobý ruch světový,

301

ale tvrdím, že pokud si uchovají to čisté a krásné, co jim zbylo po dnešní dobu, potud mohou být kulturní jednotkou, přestože odlišnou od ostatních." Jsou to překvapivě moderní názory, které dodnes nepozbyly platnosti. Dá se říci, že je to odkaz muže, jehož nekrolog nás znovu přivádí k zamyšlení, jak činem na široké kulturní frontě přispět k udržení, ochraně a dalšímu rozvíjení lidové kultury.
      V tomto úsilí dal profesor dr. Karel Klusák celým svým životem příklad mladé generaci, ať to bylo za jeho působení středoškolského profesora v Trenčíně, na reálce v Brně na Křenové ulici, kde učil v letech 19241936, ať pracoval v letech 1937-1947 ve funkci zemského školního inspektora v Brně, s nímž spojil vrcholná léta své pedagogické, vědecké a národopisné činnosti. Všude vidíme totéž: vroucí lásku k vlasti, rozvíjení jazykové a hudební kultury středoškolské mládeže, péči o sociální potřeby studentů, rozvíjení tělesné výchovy, rozvíjení lásky a úcty k lidové kultuře jako k základu kultury národní.
      Ve Velké nad Veličkou byl prof. Karel Klusák spoluzakladatelem místního národopisného muzea. Od roku 1945 působil v národopisné sekci Zemské kulturní rady v Brně, kde byl referentem pro zapojování lidové kultury do školní výuky. s profesorem Vladimírem Úlehlou spolupra­ coval tehdy na koncepci prvních slavnosti lidových písní a tanců ve Strážnici v roce 1946 a v roce 1947. Hodnocení soutěžící valašské Švrči[/]

novy kapely publikoval v článku Jak se Valaši nedali (Naše Valašsko X, 1947, s. 145-147). Jeho láskou byly Horňácké slavnosti a Horňácko vůbec. Osobitost této oblasti zachytil ve studiích Zvyky a obyčeje při narozeni, křtu a úvodu ve Velké na Slovácku (Časopis Moravského musea zemského XV, 1916, s. 327-329), Horňáci mezi sebou (Český id V, 1950, s. 111-114), z velických vzpomínek (Český lid V, 1950, s. 151159), Lidová vyšívačka Běta Čambalová (Český lid 43, 1956, s. 85-87). Recenzí Lidové písně očima biologovýma kladně hodnotil dílo Vladimíra Úlehly Živá píseň (Český lid V, 1950, s. 87-91). Studie Horňácké město, která vyšla u příležitosti Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou v edici malých tisků Etnografického ústavu Moravského musea v Brně (1957, č. 3), je autorovým vyznáním vřelé lásky k horňácké[/] obci. Vzdal hold kroji ve Velké a jeho výšivkám, lidové hudební tvorbě, lidovému umění tanečnímu. slovesnému, dokumentuje dialekt, píše o krajinné kráse oblasti na svazích Bílých Karpat nedaleko Javoriny, je uchvácen krajinnou krásou s Kobelou nad Hrubou a Malou Vrbkou, horskými loukami Vojšicemi s pozoruhodnou květenou a s větrným mlýnem nad Kuželovem, jediným v celém kraji. Zaznamenává jména našich i zahraničních malířů, spisovatelů, hudebních skladatelů, vědeckých pracovníků, s nimiž se ve Velké setkával a s mnohými spřátelil. Studii končí slovy, která jsou pro Horňácko jeho odkazem: "Velká, Javorník, Nová Lhota, Kuželov s oběma Vrbkami - v málo oblastech najde se asi tolik krásy na poměrně tak malém prostoru. Kolik tu ještě slovesného pokladu, kolik bohatství v kroji, v písni a v tanci. I v tom je záruka, že ta krása na Horňácku nepomine." Spoluautorsky se podílel na zpracování studie o Josefu Klvaňovi (M. Kolaja - K. Klusák - L. Kunz: Josef Klvaňa (Brno 1957). Karel Klusák byl rovněž autorem dokumentárních fotografií horňáckých krojů ze začátku 20. století. Vědeckým oborem prof. dr. Karla Klusáka byla jazykověda se specializací na dialektologii, Jeho nejzávažnější prací je doktorská disertace Velické nářečí (filosofická fakulta Palackého university v Olomouci, 1950, rkp.) a Nástin nářečí novolhoteckého (rkp. 1962). z publikovaných dialektolo­ gických prací vyniká studie O nářeční diferenciaci (Horňácko, Brno

302

1966, s. 533-535), uveřejněná pouze jako fragment rozsáhlejší práce.
      Byl vždycky připraven pomáhat a sloužit, kde se jednalo o člověka, o jeho sociální potřeby, o lidskou důstojnost, o lidovou kulturu. v prof. dr. Karlu Klusákovi, který odešel ve vysokém věku téměř 90 let, ztrácíme osobnost ryzího charakteru. Jaroslav Orel

František Vančík [obsah]

(* 29. 11. 1928 - † 20. 4. 1976)

     Oj, letěla bílá hus,
     ja, nedaleko Váha
     a ptala sa synečka,
     ja, gde sú Napajedla.
Touto překrásnou písní z rodného Zlínska rozloučila se v pražském krematoriu cimbálová muzika DOLINA z Prahy se svým kontrášem, prvním cimbalistou muziky malenovického valašského krúžku, vědeckým pracovníkem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze dr. Františkem Vančíkem, CSc. Fanek, jak jsme mu obyčejně říkali, měl tuto píseň o bloudícím ptáku velice rád. Snad i proto, že sám byl věčným poutníkem hledajícím pravdu, snícím o štěstí a toužícím po životě.
      Měl dvě velké lásky. Jednu starou ještě z mládí - hudbu s poezií tedy muziku v tom nejryzejším slova smyslu - a potom lásku svého mužného věku - poznání, vědu. Už od chlapeckých let věnoval se hře na housle a na violu. Rád vzpomínal[/]

na zkoušky amatérského smyčcového kvarteta, v němž hrával violový part, ve starém tečovském gotickém kostelíku. Ale hrával též na klavír, na varhan r a na cimbál. Výkonně se věnoval muzicírování hlavně v lidových kapelách folklórního zaměření, a to jak v rodných Malenovicích, tak i později v Praze, kde hrával nejdříve u Vycpálkovců, v poslední době pak s muzikou DOLlNA. Hudba se stala i jedním z oborů jeho vysokoškolského studia. A jejím prostřednictvím se vlastně dostal i k tomu druhému svému oboru, který předznamenal celou jeho životní práci a snažení, k národopisu.
      Hlavní svou odbornou pozornost zaměřil ke studiu problematiky lidových zvyků a obyčejů, především výročních. z jeho studií o historickém vývoji lidových zvyků a obyčejů a o jejich souvislostech s křesťanskými konfesemi, tedy z oblasti, kte[/]rá byla vlastní doménou odborné činnosti F. Vančíka, si připomeňme alespoň jeho stať o pověrečných představách a zvycích českého lidu v Československé vlastivědě (díl III. Lidová kultura. Praha 1968, nakl. Orbis, s. 237-247 a 255-256), dále jeho příspěvek na moskevský mezinárodní kongres antropologických a etnografických věd "Anmerkungen zum Studium der Volksbräuche und deren Zusammenhänge mit christli­ chen Konfessionen" (VII měždunarodnyj kongress antropologičeskich i etnografičeskich nauk, Moskva 310 avgusta 1964 g., Moskva 1970, s. 77-82) a konečně jeho samostatnou knižní publikaci "Kalendářní obyčeje z jihočeského Soběnova" (Praha 1569, stran 78, 3 obr. v příl., Opera ethnologica 4), v níž zpracoval výsledky svého terénního výzkumu v jižních Čechách z let 19621963.
      F. Vančík však kromě zájmu o minulost, o historický vývoj naší lidové kultury, měl velký smysl i pro všechno nové, pro současnost, pro aktuální potřeby naší vědy a pro uplatnění jejích výsledků v naší současné společenské praxi. O tom svědčí nejen jeho aktivní podíl na etnografickém výzkumu naší současné vesnice zejména v souvislosti se studiem problematiky formování způsobu života a kultury novoosídlenecké vesnice v českém pohraničí1) a na oborové informační činnosti, kde po léta působil jako pilný recenzent zahraniční vědecké literatury o lidových zvycích, obyčejích a obřadech, ale i jeho účast na etnografic

303

kém výzkumu dělnické Prahy, pří němž se věnoval zejména studiu proletářského města Žižkova2), a konečně i jeho spoluúčast na přípravě výstavy o lidové pověře, která bude letos instalována v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově.
      František Vančík od nás odešel doslova uprostřed života, plný snů a touhy vykonat ještě kus práce. Avšak i za tu nedlouhou dobu svého žití dokázal vrýt se nám do srdcí takovou silou své osobnosti, že na něho budeme vždycky vzpomínat jako na dobrého člověka - kamaráda. Zdeněk Mišurec

Poznámky:
1
      Viz např. jeho stati - "vytváření domova v novoosídlenecké pohraniční vesnici" (společně s I. Heroldovou v čL, 42, 1955, s. 193-200), "Poznámky o domáckém krajkářství na bývalém pomezí českého a německého osídlení Domažlicka a Horšovotýnska" (ČL, 43, 1956, s. 25-28), "Některé rysy novoosídleneckého pohraničí" (ČL. 43, 1956, s. 193-195), "Vývoj zemědělské usedlosti v pohraničí a příspěvek k otázkám výzkumu současností" (v sborníku II. symposia sociologického kabinetu při ČSAZV, Praha 1959), "specifické ve výročních zvycích na krajním jihu Čech" (ČL, 58, 1971, s. 16-20).
2
      Viz jeho stati - "Teoretické předpoklady výzkumu o překonání přežitků v oblasti duchovního života" (Etnografie pražského dělnictva. Referáty z pracovní konference Roztoky 19. 12. 1973. Zpravodaj KsVI, 1974, Příloha 1, s. 82-87), "Tradiční obyčeje a etnografie dělnictva. (Poznámky a teze)". (Etnografie dělnictva 1, Praha 1974, s. 21-40. Národopisná knižnice 9.).
      Proletářské město Žižkov. (Příspěvek k etnografii pražského dělnictva.)" (Etnografie pražského dělnictva. Referáty z pracovní konference, Praha 24.-25. 3. 1975. Zpravodaj KSVI, 1975, Příloha 4, s. 104117.), "Proletářské město Žižkov" (Etnografie pražského dělnictva. Maketa, sv. I. Praha 1975, s. 143-215).[/]

KNIHY

Antonín Verbík:
Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. [obsah]

Blok, Brno 1976, 308 stran, 18 obr. příloh
      Vydávání původních archívních pramenů zůstáváme stále ještě mnoho dlužni, Proto lze uvítat Verbíkovu edici Černých knih práva loveckého na hradě Buchlově, dokument vzešlý z přímé činnosti buchlovského soudu a zachycující procesy od roku 1562 do roku 1654.
      Zvláštní buchlovský regál-lovecké právo i organizace soudců-lovců u hradu Buchlova souvisely s dozorem nad rozsáhlými chřibskými lesy a bohatými lovišti ryb v blízké řece Moravě. Významnější zprávy o buchlovském loveckém soudu nacházíme až v době, kdy překročil vrchol svého rozvoje a postupně ztrácel svůj původní význam. Sám název přežil i doby, kdy pych tvořil jen malé procento souzených deliktů. Pod správu loveckého práva na Buchlově spadaly vedle zeměpanského majetku také majetek církevní i cizí statky. Zvláštností buchlovského práva až do konce jeho existence bylo to, že zůstalo zachováno právo soudit poddané jinými venkovskými poddanými. Buchlovský lovecký soud se lišil od jiných hrdelních soudů i tím, že se v celém procesu udrželo[/] z dřívějších dob mnoho archaického. Byla to především značně rozšířená instituce svědků, jejichž výpovědi jsou uvedeny v dochovaných zápisech. Svědectví "z strany žalobní" a "z strany odporní" mělo velkou váhu. v loveckém právu na Buchlově se dochoval rovněž starobylý obyčejový projev kolektivního trestání celých vesnic pokutami za trestný čin jednot:ívce. Největší počet deliktů zachycených v Černých knihách tvořily krádež, smilstvo, vraždy, z ostatních pak zabití, loupeže, žhářství a čarodějnictví, v menší míře také cizoložství, urážky, pomluvy, zahubení novorozeněte, krvesmilství, útěk z vězení a pouze dva případy pytláctví.
      Dochovaný kodex je cenný pro řadu oborů, zejména pro historii, pro dějiny správy, může z něj čerpat i filologie a také etnografie.
      Národopisec zde nachází stopy starobylých projevů obyčejového práva i dobové doklady pověrečných představ o čarodějnictví, z něhož byly obviňovány zejména ženy. Například v zápise z roku 1595 se uvádí: "Příjdouc Václav Řehořů přede mne a ouřad, žaloval na Barboru Drsličku, že jest před Božím tělem z dvou studní vody nabrala, jest poslala a octa od pana Vilíma Janoura tolikýž přinesla a do toho zelin nakladla a uhlí řezavý před východem

304

slunce na štvrtek jest házela a to že do chlíva nesla, a tím krávu sobě spravovala." Podobný ráz má i zápis, zaznamenávající lidové léčitel­ ské praktiky: "Odpověď Anny Mášové (z Buchlovic): k tomu se zná, že o smítkách, kdy tak dlouho těžká byla, s radou jinejch žen, aby tím dřívěji k porodu přijíti mohla, viky v klíně, kterou manžel její jí nasíkal, klisně Jíry Urbanového, kdy jeli, jísti dávala a ne tím oumyslem aby čarovati měla, nežli aby sobě pomohla. A ta klisna na setí teprve umřela." v soudním procesu s obžalovaným pastýřem z Žeravic můžeme sledovat celou řadu magických praktik: "Dále když byl horkým právem tázán, vyznal, že cokoliv otec i mateř jeho činili a co na něj vyznáno jest, to on také všecko že vykonal. I tem že matka jej naučila, aby lůžko od prvničky v hlíně, tu kdež ta kráva stojí, zakopal, pro příčinu, aby mu žádný na dobytku neškodil a oužitku neodjímal. Na trápení druhém horkým vyznal, že jednou bičem proti mračnům práskal, aby se rozeš. o. Item že mračna zaháněl, že mu otec kázal. Item to lůžko když matka jeho zakopala, že je lohovým klínkem prorazila. Item že kolo nožem udělal a v něm kříž a že po třikráte práskal ... Item že zakopal tři kousky střemchy na výhoně naproti ořechu Žiškovému pro příčinu, aby, kdyby dobytče na poli zůstalo, aby se domů navrátilo i také aby od zvěře požráno nebylo." O zahánění mračen nacházíme zprávu i v zápise z 11. srpna 1616: "Obviněn jest Martin Trhaný od pana[/] Jana Mařána, ouředníka velehradského, dávajíce jemu tu vinu, že by, kdy veliké mračna šly a k dešti se strojilo, vejdouce z domu do pole, na kterémžto žádného dobytka na poli neměl, bičem práskal a potomně zase k horám šel." Velmi časté jsou v zápisech buchlovského loveckého práva zmínky o oděvních součástkách té doby (fěrtoch, rubáč, plachetka, korálek, plachta, červená muchyrka, košile, ručník, pás, poctivice, kožich králíkový podšitý, čepice, šuba vlčinou podšitá, rukávce, nohavice, střevíce vyvlačovaný tykytou, štrymfy, kožený kabát, klobouk podšitý, popelicí čepice, rouška, župica, kožich ženský beraní, mentýk, garlioty, kabátek barchanový, vyšívaný šátek, košile konopná aj.). Na základě soudních záznamů můžeme spolehlivě rekonstruovat i tehdejší dům; uvádějí se názvy jizba, síň i komora. (v roce 1594 svědek Jan Lukyška ze Stříbrnic vyznal: "Seděl sem (u) Němýho, neviděl sem nic, co se v síni děje. Když přišel Moravanský do jizby, zavolal na mne..."; v roce 1602 byl před buchlovský soud postaven Jíra Polák z Polešovic, obžalovaný z toho," kterak jest se . krádeže dopustil, mouku v komoře u Jaroše kradl ..."). O výskytu samostatně stojících komor počátkem 17. století by mohl svědčit tento zápis z roku 1625:" Lukáš Kořínek z Vážan žaluje na Jana Cigánku z Opavej, že se mu nočním časem do komory vkopal a jemu jeho některé věci jako 3 obruše, jeden tenkej, druhej měný, třetí konopnej, boty nové, kabátek novej[/] barchanovej, rukávce tenký nový, roušky dvě nový, vyšívaný šátky tři a prostejch pět, dvě motyky, půl měřice kaše jahelné, šest pecnů chleba, košili konopnú vzal a k svému užitku obrátil." Pro studium lidového stavitelství na jihovýchodní Moravě jsou zvláště důležité zmínky o "žuldru", které jednak dokládají výskyt tohoto architektonického článku vesnického domu a jeho označení (dnešní "žúdro") v 16. století, jednak naznačují, že šlo patrně o rozměrnější podsíň předstupující před vchodem domu (podobně jako u hanáckého žudru). v procesu s Jírou Masařem z Moravan z 5. srpna 1587 se totiž uvádí: "Když se chtěl ženiti, že se mu ženiti nedala, v domě jeho již ležíc, o půl noci vstanouc, do domu Matěje Slaměnýho jíti musil, na koci pod žuldrem tři, štyry hodiny líhal, až jí došel na dvůr." v tomtéž roce svědčila Barbora Stosková z Břestku: "V neděli na onen čas seděla sem před žuldrem svým i viděla sem, že Anna Hodilcova stála před Sládkový s mlynářem a s ním pila." Název "žuldr" se znovu objevuje v zápise pořízeném v roce 1595. Lukáš z Boršic tehdy svědčil: "Jedneho času ležíc na loži, již na pokoji jsouc, uslyšel jsem, že třeskot od kordu jest. Vyšel sem ven a pod žuldrem svým sem stá..." v loveckých knihách buchlovských jsou rovněž zmínky o částech vnitřního zařízení domu. Vzpomíná se spaní na peci (z výpovědi Jíry Oříšků z Boršic v roce 1602: "Jednoho času, v outerý v noci na středu le­ žíc na peci, v noci okolo tří hodin

305

na noc, slyšel, že Pavel Věrníček pobízel Matouše Oříška, aby šli k mlynářovi..."), spaní na lavici (v zápise z roku 1603 čteme: "Toliko již tomu do tří let jest, sloužíce u Jíry Cigána, jednoho času Bartoš pacholek přišel a ležíci táž Kateřina na lavici. k ní jest přistoupil..:"), ukládání šatů do truhel (v roce 1581 vyznává Mikuláš z Hluku: "Více u Matouše, pastýře na Vrbici, mají uzel šatů a v tom uzlu jest devět cích, plachty ložní štyry, fěrtochy tři, patery rukávce i plachetky. To pobrali v Mutěnicích Maruši Očastový v truhlici"; z roku 1602 pochází podobná zpráva: "Při krádeži v Tupesích u Horáka, když truhlu s šaty vynesli za humna, byl a z toho tři kusy šatů, že se mu dostalo s Jankem Cihlářem a s Martinem Krejčím z Kunovic"). z některých zápisů si můžeme učinit představu o vzhledu tehdejší vesnice a zemědělských usedlostí. Například v roce 1595 Václav Sulků z Polešovic svědčí: "Budouce v svým humně viděl sem Jíru Omastkového, když stádo šlo domů, že ten jistý Jíra šel z městečka ven ulicí, kteráž k Domanínu vede. Vyjdouce z ulice nešel cestú, ale šel za humna Bakových. Tu seděl na klátě, potom vystanouc odtad, šel za humna Jaroše, obeši stodolu vůkol." z hlediska studia lidového stavitelství stojí za povšimnutí i zmínka o došku (zápis z roku 1587: "Budouc na Moštěnici, slyšel sem od Jurky Masaře, že pravi, že sem já a jiní s ženou Matěje Slaměnýho tak mnoho skutků vykonal jako došků na střeše").[/] Černé knihy loveckého práva na hradě Buchlově byly psány v době, kdy na Moravě kvetlo vinohradnictví a obecně platila přísná ustanovení horenského práva. Není proto divu, že v soudních protokolech se velmi často objevují přestupky proti horenskému řádu, záznamy o krádeži vína ve sklepích apod. Pro ilustraci uveďme alespoň výňatek ze zápisu z roku 1602: "Valenta Šarovců v.p.u., kterak podzimního času, snesouce se na tom obec žeravská, aby vinohrady hlídali, i hlídajíc spolu s Matějem Žarovcovým a Pavlem Malým, jednoho času v noci okolí tří na noc slyšeli mluvení mezi vinohrady. Posloucha:, co toho za hlahol, i potkal se s Martinem Zedníkem a s Jankem Cihlářem mezi vinohrady na chodníku. Ptal se, zdaleka-li jdou a oni pravili, že z pití z městečka. "A v tom sem se zeptal Jana Cihláře a k němu chytil se a při něm sem hrozny za ňadry pocejtil. A v tom tenž Janek, odtrčivše mi ruku, pryč utekl a Martin Zedník ruky mi podával, maje při sobě dlouhou ručnici a ruku mokrou a prosil, aby mu ukázal cestu k Ježovu. I ukážíce mu cestu k Ježovu, tam šel." A potom se svolávali. Na ráno potom hrozny rozsejpaný v těch místech i škody tak, jakž oznamovali, nacházeli." v zápisech o vinařských přestupcích se běžně vyskytu e výraz "plž", starší název pro vinný sklep.
      Záznamy loveckého práva jsou důležitým etnografickým pramenem i pro poznání některých dalších stránek života na vesnici v 16. a 17. století. Dovídáme se z nich o stycích[/] obyvatel na moravsko-slovenském pomezí, o zlodějích dobytka, o přepadení obchodníků jdoucích na trh, také o přástkách a v zápise z roku 1587 čteme: "Přišel za mnou Jurka Masař (z Moravan), žádal nás s Palatným, abychme pro Slaměnýho poslali, kde jeho žena bývá na přástce"). Pro studium lidových obyčejů je významná zpráva o hodech z roku 1602, z oblasti jihovýchodní Moravy patrně doposud nejstarší: "Jíra Bartáčků ze Bzence p.u.v., kterak budouce u Martina Strakovýho v hody buchlovský a na píšťalku pískal, přišel k němu Martin Zedník a jej sobě najal, aby mu pískal a domů sprovodil."
      Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově vnášejí nové světlo na věrohodnost známé pověsti o buchlovské lípě, podle níž se nevinný na mučení přiznal ke své vině k napomáhání v pytláctví nebo k pytláctví, ale pak ji odvolal. Při vyslovení posledního přání dokázal podle pověsti nevinu tím, že se lípa zasazená vzhůru kořeny zazelenala. Dochovaný kodex, do jehož časového období se pověst hlásí (konec 16. století), podobný případ však žádným způsobem nepřipomíná a stejně ani žádné poslední přání odsouzencovo.
      Rukopis buchlovské knihy loveckého práva je uložen ve Státním archívu v Brně (G 12, sign. II-101a (kniha) , F 45 (akta) . Antonín Verbík provedl transkripci podle dnes platných zásad a zachytil také nářeční prvky. Ponechal původní skladebnou stránku, prolínání a střídání přímé

306

a nepřímé řeči, zkratkovitost textu apod., stejně jako původní tvarosloví. Edici opatřil zasvěcenou úvodní studií, přílohami, rejstříky a slovníčkem. Zpřístupnil tak široké čtenářské veřejnosti jeden z nejzajímavějších dokumentů k hospodářsko-sociá:ním a regionálním dějinám této části Slovácka. Národopisu skýtá Verbíkova edice možnost kritického zhodnocení Černých knih práva loveckého na hradě Buchlově jako důležitého a doposud nevyužitého etnografického pramene. Václav Frolec

Bulharská monografie o rodopskej oblasti

Anastas Primovsisi,
Bit i kultura na rodopskite Bolgari. Materialna kultura. [obsah]

Sbornik za narodni umotvorenija i narodopis, kniha LIV. Vydala Bulharská akadémia vied v Sofii r. 1973
      Už od polovice 19. stor. - no najmä od oslobodenia Bulharska od tureckého jarma - je rodopská oblasť predmetom sústavného záujmu vlastivedných disciplín, najmä histórie, jazykovedy geografie a v menšej miere aj etnografie a folkloristiky. Tento rozľahlý región južného Bulharska priťahoval vedeckých výskumníkov nielen svojimi prírodnými bohatstvami, ale aj bohatou históriou (najmä revolučnými tradíciami z obdobia neslobody) a špecifickými prejavmi v tradičnej kultúre. Už K. Moszyński poukázal na význam[/] etnografických výskumov tejto oblasti, a to nielen pre potreby historie ľudovej kultúry Bulharov, ale aj pre ciele komparatívneho štúdia slovanského; tohto autora tu upútali predovšetkým archaické formy ľudovej kultúry a jej slovanský charakter. Zaiste rovnaké ciele sledoval aj reprezentant staršej generácie bulharských etnografov Anastas P r i m o v s k i , vedecký pracovník Etnografického ústavu BAV v Sofii; keď sa už v prvých rokoch po druhej svetovej vojne podujal na dlhodobý historicko-etnografický výskum rodopskej oblasti. Výsledkom tohto dlhoročného vedecko-výskumného záujmu je obsiahle národopisné dielo Bit i kultura na rodopskite Bolgari s doplňujúcim podtitulom "Materialna kulture", ktoré vyšlo v sérii "Sbornik za narodni umotvorenija i narodopis" ako jej 54. zväzok.
      Dielo je pozoruhodné nielen svojím obsahom a rozsahom, ale aj prístupom autora k spracovaniu náročnej historicko-etnografickej problematiky formou monografie jedného regiónu. Metóda regionálnych národopisných monografií je v slovanskom národopise ešte stale aktuálna a v súčasnej etape vývinu národopisnej vedy nenahraditeľná. v tomto diele A. Primovského je pozoruhodný najmä široký historicko-etnografický pohľad na spôsob života a kultúru ľudu. Striktne etnografické zretele dával autor do súladu so zreteľmi vlastivednými a regionalistickými, čo je v tomto prípade plne odôvodniteľné nielen významom tejto oblasti pre objasnenie genezy bulharskej[/] ľudovej kultúry, ale aj doterajšou nedostatečnou spracovanosťou tejto oblasti ako územného celku.
      Monografia sa člení na štyri základné časti. Prvá časť podáva historický obraz (s. 7-58) regiónu od jeho najstaršieho osídlenia až po súčastnosť; rozumie sa, že vzhľadom na zameranie a charakter monografie je tento obraz iba prehľadný. Dôraz sa kladie na boj ľudu za národnú a cirkevnú nezávislosť v období tureckého panstva, ako aj na odboj proti fašizmu. Druhá časť diela (s. 59-261) sa venuje podrobnej charakteristike lokalít celej rodopskej oblasti, ktorú rozdeľuje z hľadiska špecifických prejavov v materiálnej a duchovnej kultúre na 20 mikroregiónov. Kritéria výberu špecifických javov k ľudovej kultúre pri tomto členení sú výsledkom dlhoročného štúdia a širokých znalostí autora nielen na poli etnografie, ale aj histórie, jazykovedy, geografie, folkloristiky a príbuzných vlastivedných disciplín. Autorom použitá metoda členenia tohto širokého regiónu na menšie oblasti by sa pri menších korektúrach dala použiť aj pri špecifikovaní kultúrnych oblastí na ostatnom území Bulharska.
      Tretia a základná časť diela obsahuje state o materiálnej kultúre ľudu (s. 262-547). Ťažisko práce spočíva v opise tradičných ľudových zamestnaní počnúc starými formami pestovania hospodárskych plodín, cez spôsoby chovu hospodárskych zvierat, zberné a koristné hospodárstvo, domácku výrobu až po výrobu remeselnú so zvláštnym dôrazom na re

307

meslá, ktoré sú pre tento kraj a najmä pre jednotlivé mestské strediská už od stredoveku charakteristické. Rozsahom skromnejšie sú spracované kapitoly o ľudovom staviteľstve a bývaní, odeve, strave a starých spôsoboch transportu a dopravy. Pre všetky kapitoly tejto etnografickej časti je však príznačné úsilie autora podať obraz o príslušnom jave v jeho historickom vývoji s dôrazom na novodobé zmeny a na osud týchto javov v období budovania socializmu. Aplikácia metódy historizmu na oblasť národopisného bádania je tu natoľko evidentná, že čitateľ má od začiatku do konca knihy jasné, že dielo písal historik so širokými znalosťami etnografickej metódy a konkrétnych etnografických faktov. Aj z tohto hľadiska monografia o rodopskej oblasti predstavuje významný prínos, ktorý okrem iného dokumentuje metodologický stav bulharskej etnografie v prvých dvoch desaťročiach po druhej svetovej vojne: kniha je napísaná marxisticky orientovaným etnografom, ktorý sa dôs=edne usiluje prejsť od statickej popisnosti k vysvetľovaniu zákonitostí a podmienok vývoja ľudovej kultúry.
      Dielo A. Primovského o ľudovej kultúre v Rodopách - svojím obsahom i rozsahom, ale aj grafickou úpravou pripomínajúce I. zväzok Horehronia - je významným prínosom do bulharskej etnografie a regionálnej histórie. Hoci z materiálnej kultúry sa kladie hlavný dôraz na ľudové zamestnania, jednako kniha podáva široký obraz o historickom vývine bulharskej ľudovej kul[/]túry v rodopskej ob:asti a možno sa o ňu spoľahlivo oprieť nielen pri syntetických prácach o ľudovej kultúre Bulharov, ale aj pri širšom porovnávacom štúdiu ľudových kultúr na Balkáne a u Slovanov vôbec. Ján Podolák

Architektura vesnického obyvatelstva v Estonsku

K. Tihase, Eesti talurahvaarhitektuur, [obsah]

Tallinn 1974. 380 stran, 457 fotografií a náčrtů v textu
      Nebývá velmi obvyklé, objeví-li se obsáhlá a vyčerpávající monografie o lidové architektuře z pera autora, který je v dosavadní literatuře téměř neznámý. Přesto tato kniha ukazuje, že je životním dílem velkého znalce estonské lidové architektury a lidové kultury Estonců vůbec. Autor své dílčí práce využíval bezprostředně prakticky - při koncepčním formování a výběru objektů pro tallinnské muzeum v přírodě, pro své přednášky na institutu architektury a pro památkovou péči. Jeho monografie je vlastně prvou prací svého druhu v Estonsku. Autor rozdělil její obsah do osmi částí:
      Prvá část pojednává, jak bývá zvykem, o sídelních typech a urbanismu rolnického dvora. K. Tihase využívá historických mapových podkladů od konce 17. stol. Zabývá se zde nejen systémem dělení pozemků, ale i formou hrazení a komunikací. Druhá část obsahuje detailní[/] rozbor konstrukčních prvků a její jednotlivé kapitoly jsou zaměřeny na části stavby (stěny, střecha, dveře, okna, záklopy a podlahy, pece). Zejména poslední z nich přináší velké množství materiálů o formách severských kurných pecí.
      Třetí část můžeme považovat za jádro celé práce. Pojednává o rolnickém obytném domu, a to jednak z období konce feudalismu a jednak z údobí kapitalistického. Toto historické rozdělení není náhodné, postihuje řadu funkčních změn. Jádrem celého domu a současně i všech problémů půdorysného, konstrukčního a funkčního vývoje je u nás nepřeložitelný pojem "rehetuba". Je to kurná jizba sloužící nejen ke spaní, stolování a přípravě pokrmů, ale též k sušení obilí a jako sauna k hygienickým a léčebným účelům. Prvé tři kapitoly stanoví typologii těchto zvláštních jizeb (v ruském a lotyšském teritoriu je tento útvar nazýván "riga") podle korelace formy a geografického výskytu (severní, jižní a západní). Další kapitoly postihují postupné vydělování funkcí do samostatných objektů, zejména sušení obilí. Zvláštní kapitola se zabývá domy venkovské chudiny, nouzovým bydlením v saunách a komorách a poslední kapitola sezónními rybářskými příbytky. Část čtvrtá uvádí obrovské bohatství forem nábytku včetně drobnějšího inventáře. Je tím zčásti charakterizován i život v domě.
      Pátá část je o hospodářských stavbách. v jednotlivých kapitolách jsou popsány formy letních kuchyní (čas

308

to s kruhovým půdorysem), saun, sýpek a komor, chlévů a stájí, sklepů, studní, kováren, sušíren, seníků, rybářských komor na sítě, vodních a. větrných mlýnů. Část šestá je nazvaná "Společenské stavby" a jedná se v ní o hospody a pošty, školy (často s kurnými "rigami"), prodejny, objekty státní správy a církevní stavby. Pro nás jsou nejzajímavější snad zájezdní hostince, neboť se v jejich půdorysném řešení uplatňuje systém běžný i u nás. Poslední skupina modliteben a kostelů je velice jednoduchá protože v Estonsku neproběhla protireformace a s ní spojená diferenciace kultových forem.
      Sedmá část tvoří jakýsi závěr monografie. Autor se v ní zabývá problémem abstrakce historického principu sroubené jizby bez záklopu a s ohništěm uprostřed na zemi a rozšíření jejích prvků v severní Evropě. Dále sleduje typologii vzájemných vztahů jizby a hospodářského prostoru. Zdůrazňuje význam polohy otvorů ve vývoji jizby a využívá výzkumů Alekseje Petersona, který rozlišuje 9 typů "rigy". v celé práci používá zejména kartografickou metodu, jejíž výsledky mají statickou strukturální povahu. Přínos práce spočívá především v soustředění obrovského množství materiálu, jeho typologickém zhodnocení a v postihnutí zásadních vývojových tendencí.
      Poslední, osmá část práce je věnovaná problémům lidového umění a ochrany památek. Zde je podrobně podaná koncepce Státního etnogra[/]fického muzea v přírodě v Tallinnu a koncepce ochrany souborů lidové architektury in situ, zejména na ostrově Saaremaa.
      Kromě bohatého obsahu tuto monografii můžeme považovat i za reprezentační ediční čin tallinnského nakladatelství Kunst. Je tištěna na křídě, bohatě vybavena fotografiemi a náčrty. Škoda však, že nemá alespoň ruské resumé. Jiří Langer

O sberateloch [l][ľ]udovej poézie na Ukrajině

B. P. Kirdan:
Sobirateli narodnoj poezii. Iz istorii ukrajinskoj foľkloristiki XIX. v. [obsah]

Izdateľstvo Nauka. Moskva 1974, 280 strán
      Popri významnej práci M. K. Azadovského Istorija russkoj foľklo­ ristiky I, II (Moskva 1958, 1963) objavil sa v sovietskej vedeckej spisbe celý rad prác venovaných otázkam historiografie ruského, ukrajinského a bieloruského folklóru. Kniha Borisa Petroviča Kirdana, známeho odborníka na ukrajinský folklór, pod názvom Zberatelia ľudovej poézie je venovaná hlavne zbieraniu ukrajinského folklóru v prvej polovici 19. storočia a v istom zmysle vybočuje z doterajších historických prác tohto druhu. Jej jednotlivé kapitoly autor venoval takým osobnostiam, ako boli N. A. Certelev, M. A. Maksimovič, I. I. Sreznevskij, P. A. Lukaševič,[/] A. L. Metlinskij, N. I. Kostomarov, P. I. Kuliš, N. M. Belozerskij a L. M. Žemčužnikov. Boli to osobnosti rozličného sociálno-politického razenia, ktoré sa pridŕžali neraz veľmi odlišných teoretických a spoločenských názorov. Ba aj ich národná príslušnosť bola odlišná. Napr. Certelev bol Gruzín. iní boli Rusi a Ukrajinci. Všetkých síce spájal záujem o ukrajinský folklór, všetci spomenutí zberatelia zaznamenali významný prínos v zbere folklóru, ale ich zbierky mali rozličnú vedeckú hodnotu. Autor si vytýčil za úlohu určiť objektívnu vedeckú cenu zozbieraného a publikovaného folklórneho materiálu, dejiny vzniku a uverejnenia najvýznamnejších zbierok ukrajinského folklóru za roky 1810-1850, teda v období, keď sa ešte len rodila a formovala veda o ľudovej slovesnej tvorbe. Hodnotenie jednotlivých zbierok ukrajinského folklóru postavil autor na princípoch modernej folklórnej textológie, textologickej kritiky, pomocou ktorej zistil štylizovanie ľudovej poézie a zásahy do textov zo strany zberateľov. v tom sa jeho práca podstatne líši od iných historiografických prác, ktoré textológii folklóru nevenovali takú náležitú pozornosť, a v tom je nesporný prínos Kirdanovej práce, nielen historický, ale aj heuristický, prínos, ktorý hodno nasledovať. Ján Komorovský

309

Sborník lidové hádanky

Polskie zagadki ludowe. [obsah]

Vybrał i opracovał Sławomir Folfasiński. Przedmovę napisal Julian Krzyžanowski, Ludowa spółdzielnia wydawnicza, Warszawa 1975, 453 stran
      Milé překvapení nejenom folkloristům, ale všem milovníkům lidové kultury a literatury připravilo vydání nové knižní publikace, nazvané "Polskie zagadki ludowe" (Polské lidové hádanky), vybrané a zpracované Sławomirem Folfasińským. Uvedenou práci lze v plném smyslu považovat za pionýrskou, protože je to první speciální sbírka hádanek, jež teritoriálně obsáhla celé Polsko.
      Hádanka je výtvorem velmi starým. Jak uvádí "Słownik folkloru polskiego", první zpráva o tomto literárním druhu v Polsku pochází z počátku 15. století. v období renesance, baroku a osvícenství byla spjata se staropolskou literaturou. Teprve v 19. století se o lidovou hádanku začali zajímat folkloristé. Výsledky jejich sběratelství se však omezují spíše na některé kraje a na jednotlivá místa. Jsou to převážně publikace mající několik stránek, nanejvýš několik desítek stránek, a roztroušené po časopisech. Pouze nečetné sbírky se dočkaly knižního vydání, ale tehdy nekladly žádnou speciální a samostatnou otázku (např. v knize Augustyna Steffena "Rymy dziecięce, zagadki i przysłowia rymowane z Warmii", Kraków 1937; Michala Federowského "Lud okolic Żarek, Siewierza i Pilicy, jego[/] zwyczaje, sposób życia, obrzędy, podania, gusła, zabobony, pieśni, zabawy, przysłowia i wlaściwości mowy, sv. 1-2, Warszawa 1888-1889).
      Sbírku Sławomira Folfasińského uvedl předmluvou Julian Krzyżanowski, který se tímto odvětvím zabýval přes deset let. Na příkladech, čerpaných z nejstarší literatury, ukazuje, jak komplikovaným a mnohoznačným jazykovým útvarem je tento krátký a prostý výtvor, jaké různé formy může mít a jakou úlohu sehrál v pradávné minulosti - a zdůrazněn je tu i její kultový význam. Pozornost si zaslouží stanovisko, jež je v opozici k dělení hádanek na literární a lidové, jak je přijali folkloristé francouzští a němečtí. Styčné body, jež nacházíme mezi oběma skupinami, stírají tuto hranici a vyvracejí podstatu takové klasifikace.
      Sbírka obsahuje 1517 hádanek, vybraných z celkového počtu 15 tisíc, jež měl autor k dispozici, Jejich klasifikace byla provedena podle systému amerického folkloristy Archera Taylora. Do současné doby je jeho uspořádání hádanek uznáváno za nejvhodnější, třebaže má jisté nedostatky. Tuto skutečnost potvrzují i potíže, na jaké narazil Sławomir Folfasiński při pokusu jednoznačně klasifikovat některé hádanky do jednotlivých kategorií. Nicméně je to však velký krok kupředu. Poprvé byly polské lidové hádanky zařazeny do systému.
      Materiál, vytvářející obsah zmíněné sbírky hádanek, byl vybrán pečlivě. Našly v ní své místo publikace[/] po nejrůznějších stránkách nejcennější, z hlediska formy nejrozmanitější a současně představující všechny polské kraje. Přihlédnuto bylo k hádankám staropolským, politickým a také k těm, které se týkají kulturních dějin a obyčejů, případně pokroku ve vědě a technice. Naproti tomu opomenuty byly některé hádanky literární a všechny dětské, nesrozumitelné, nevtipné a vulgární.
      Zvláště cenné je zachování nářečních výrazů v textu, jejichž vysvětlení obsahuje slovníček na konci knihy. Rovněž srozumitelné a přesvědčující je sjednocení fonetického pravopisu.
      Antologie "Polskie zagadki ludowe" dostala velmi pečlivou podobu editorskou a polygrafickou a představuje jednu z nejcennějších publikací Lidového družstevního nakladatelství ve Varšavě, jež má velké zásluhy zvláště v oblasti folkloristických publikací. Zvláště je třeba zdůraznit přehledné rozmístění materiálů, tištěných černou barvou, zatímco jednotlivá hesla, která tvoří podstatu klasifikace, a rovněž rozluštění hádanek jsou odlišena červeným tiskem. Každá hádanka má vlastní průběžné číslo, což usnadňuje zjišťování pramenů. v závěrečných vysvětlivkách má každá hádanka podrobnou dokumentaci, podávanou komparatisticky. Knihu uzavírá podrobný bibliografický soupis a také velmi funkční index odpovědi v abecedním uspořádání. Publikaci zpestřuje i grafická úprava Zdzisława Długosze.
      Autor poznamenává, že jeho dílo je teprve dílčí, které by bylo třeba

310

v této dosud zanedbané oblasti dovést do konce. v budoucnosti proto očekáváme pokud možno úplnou monografii interpretačního charakteru a zároveň publikaci, která by obsáhla celý materiál. Je možné, že právě "Polskie zagadki ludowe" se stanou impulsem, který mezi badateli vyvolá zájem o tento druh lidové literatury.
      (Z polštiny přeložil Rudolf Lužík) K. Dygacz-Nagyová

Maďarská publikácia o symbolike kvetov

Holló L. - Papp J. - Ujváry Z.: Ej-haj gytingyvirág . . . [obsah]

(Ej-haj konvalinky . . .) Debrecen, 1972, 80 strán s notami a farebnými ilustráciami. (Publikácia Kružku priateľov Múzea Dériho v Debrecíne, č. 11.)
      Vo vkusne vyhotovenej knižočke sa autori snažia upozorniť čitateľa predovšetkým na význam, úlohu, funkciu a symboliku kvetu v maďarskej ľudovej kultúre. v maďarskej národopisnej literatúre je to prvá práca svojho druhu, - ovšem s touto tematikou sa už - aj keď nie v takejto forme - zaoberali folkloristi, kultúrnohistorici, ako aj botanici. Sumarizáciu z doterajších národopisných a ostatných vedných oborov spracoval Z. Ujváry, s pomerne širokým uhlom záberu. Autor rozoberá minulosť, cieľ a funkciu pestovania kvetov. Vieme, akú dôležitú úlohu hrali kvetiny v ľudo­ vej tradícii pri liečení, rôznych poverách a zvykoch. Vieme, aké dôle[/]žité poslanie plnia kvety v kvetinovej záhradke pred domom, v obloku, alebo na cintoríne. Alebo s akou láskou vyšívajú dievčatá a ženy kvetované motívy na ručníky, šaty alebo obrusy. Ale nielen dievčatá a ženy, aj mládenci a muži stvárňujú drevo do tvarov prírodných kvetov (napr. poriská, praslice, na drevené vráta, brány), alebo na kríže a náhrobníky v cintorínoch. Ale nielen vyrezávajú a strúhajú, ale aj farbia nábytok. Výrobky točené na hrnčiarskom kruhu nesú farebné kvetnaté vzory, lístky, lupienky a výhonky. k zhrnutiu tejto "kvetnatej" témy mal autor k dispozicii doterajšie národopisné publikácie a bohatý materiál v jednotlivých múzeách. Z. U,váry sa ovšem nezastavil a neuspokojil s doteraz zozbieraným materiálom, ale aj sám chodil a zbieral ďalšie údaje. Dokonca niekoľkokrát prekročil aj politické a etnické hranice, aby mohol doplňovať a zozbieraný materiál porovnávať. Takto napr. porovnal a získal zaujímavý pohľad na tradičné zvyky spojené s ružou, tulipánom a rozmarínom.
      Podľa zistenia autora kult kvetov v tradícii maďarského ľudu v uplynulom storočí veľmi úzko splynul s tradíciou susedných národov. Medzi inými veľmi správne zdôrazňuje, že maďarské etnikum má najviac vyvinuté vzťahy so slovanskými národmi žijúcimi v karpatskej oblasti.
      Kult kvetov autor skúma nielen cez pohľady zamerané na pestovanie a na širokú paletu užívania kvetnej ornamentiky, ale nezabúda ani na tak dôležitý moment, ako je lás[/]ka ku kvetom, vyjadrená v ľudovej slovesnej tvorbe. Tu sa opiera najmä ó starú maďarskú ľúbostnú poéziu. Sú medzi nimi tzv. ľúbostné spevy, ktoré maďarská odborná literatúra uvádza pod názvom: "virág-énekek" (piesne kvetov). v týchto piesňach - pochádzajúcich až z 15. storočia - je veľmi často používaná symbolika kvetov. Autor piesne zvyčajne nazýva svoju milú namiesto jej mena menom kvetiny. Takéto prezývanie milovaného dievčaťa je známe aj u iných európskych národov. Postupom času sa vytvorila akási hierarchia v používaní mien kvetín. Každý kvet symbolizoval nejaký cit, vlastnosť, - alebo dalo by sa povedať: intenzitu lásky. Takto napríklad ruža alebo harmančok vyjadroval horúci, vrúcny cit lásky. Voňavá fialka predstavovala hlbku lásky, červené klinčeky boli zase vyznaním lásky v najkrajšej prírodnej forme - kvetom. v tejto symbolike sú samozrejme odchýlky podľa jednotlivých etnických oblastí. Sú napr. aj také kvety, ktoré mali dvojaký význam. Rozmarín označoval zároveň vernosť, ako aj čistú úprimnú lásku (preto sa stal rozmarín aj kvetom svadobčanov), ale v iných oblastiach predstavuje smútok a bolesť. Bohatú symboliku kvetov nájdeme aj v maďarských alebo slovenských ľudových baladách. Ako konkrétny príklad uvádza J. Papp asi 20 ľudových piesní, ktoré tvoria kyticu kvetov. J. Papp tieto piesne a balady zapísal v oblasti Potisia, hlavne v župách Hajdú, Bihar a Szabolcs.

311

      Hodnotu tejto vkusnej príručky zvyšuje fakt, že v záveru je maďarský text zhrnutý v stručnom výťahu v reči ruskej, anglickej, francúzskej a nemeckej. Rámec knižočky nedovolil autorom použiť rozsiahlejší materiál v jednotlivých kapitolách. Najmä interetnické vzťahy a vzdialenej[/]šie európske paralely by si boli zaslúžili širšiu interpretáciu v texte. Národopisné, folkloristické a kultúrnohistorické fakty sprístupnené v tomto malom diele sú dôkazom, že národy žijúce v karpatskom priestore - aj keď sa líšia rečou - stoja si velmi blízko. Michal Markuš Michal Markuš

SBORNÍKY

Gemer. Národopisné štúdie 2. [obsah]

Sestavovatel a vědecký redaktor Adam Pranda.
      Vydavatelství Osveta, Martin 1976, 356 stran
      Gemerská vlastivědná společnost v Rimavské Sobotě navazuje na slibně započatou řadu národopisných studií, jejichž první část vyšla před třemi lety. Koncepce druhého svazku je však rozpracovanější; vychází z národopisného materiálu gemerské oblasti, který je však studován v širších souvislostech. Vzhledem k tomu, že jde o významný region na etnickém rozhraní, je nutno ve sborníku ocenit i spolupráci maďarských etnografů. Gemer je historickým regionem na jihovýchodním Slovensku, jehož hospodářská, sociální, kulturní a etnická členitost do značné míry podmiňovala diferenciaci tradičních i současných forem lidové kultury. Základní část studií proto[/] vychází ze sběratelského a badatelského zájmu o gemerskou problematiku, část příspěvků je výsledkem spolupráce slovenských a maďarských národopisců. Význam těchto příspěvků spočívá podle slov vědeckého redaktora Adama Prandy ve studiu problematiky na pozadí interetnických vztahů.
      Po úvodním textu sestavovatele hodnotí Viera Urbancová Vlastivedné a národopisné dielo Gustáva Reussa. Pocházel z Velké Revúce, odkud jeho otec Samuel Reuss začal jako první na Slovensku systematicky sbírat ústní lidovou slovesnost, organizovat tento sběr; tím ovlivnil celou řadu dalších sběratelů a badatelů, mimo jiné i P. Dobšinského. Tato atmosféra působila i na Gustáva Reusse, který od poloviny minulého století působil jako revúcký lékař. Je však rovněž autorem několika prací botanického, archeologického a národopisného zaměření. Jeho[/] zápisy pohádek a pověstí využil Dobšinský i Škultéty. Bohaté etnografické údaje z poloviny 19. století obsahují jeho rukopisné monografie Muránské Zdychavy a Velké Revúce.
      Opomíjené problematice obyčejového práva v souvislosti se samosprávou obcí a s postavením obecních funkcionářů a zaměstnanců věnovali studii Adam Pranda a Jozef Orlovský. Všestranným rozborem Knižky prísažných formúl z Rejdovej, která pochází z konce 18. století, přispěli k řešení otázek vývoje společenských vztahů. Knížka z Rejdové obsahuje 13 přísah psaných tehdejší slovenštinou, či přesněji češtinou s četnými slovakismy. Najdeme v ní přísežné formule pro rychtáře, lesní a polní hajné, obecní pastýře, ale také pro mlynáře, pilaře, krčmáře, pivovarníky aj. v příloze autoři uvádějí několik fotografických snímků knížky a přepis přísežných formulí.
      Příspěvky o lidové kultuře obcí Rudné a Kružné, které leží na slovensko-maďarském etnickém rozmezí, jsou výsledkem společné výzkumné práce maďarských a slovenských národopisců. Marietta Borossová z Národopisného muzea v Budapešti zpracovala Vývin hospodárskeho systému a obci Rudná. Vychází z faktu, že první obyvatelé byli horníci, takže zemědělská výroba zde byla rozvíjena až druhotně, měla ráz doplňkového zaměstnání. v studii podrobně popisuje a rozebírá sběrné hospodářství, způsoby obděIávání půdy, sklizně, pěstování ovocných stromů, chov dobytka. Zvláštní

312

pozornost věnuje povoznictví, které u nižších majetkových vrstev bylo nejen doplňkovým hospodařením, ale základním zdrojem obživy. Ľudová architektúra v obci Rudná byla předmětem výzkumu dalšího maďarského etnografa, jímž je Aurel Vajkai z muzea v Balatonalmádi. Podrobně popisuje několik obytných domů v obci, jež pocházejí z rozmezí od počátku 19. do počátku 20. století. Všímá si rovněž hospodářských budov - stodol, šop, sklepů, stáji, pastýřských kolib, dále plotů, studní atd. Dnešní obec tvoří však většinou už moderně postavené poschoďová domy.
      Studie Michala Markuše Ľudová strava v obciach Rudná a Kružná navazuje na práce obou maďarských etnografů, jež autor rovněž převedl do slovenštiny. Po úvodní charakteristice těchto hornických obcí se M. Markuš zamýšlí nad metodami národopisného výzkumu v obcích na etnickém a jazykovém rozhraní. Na základě vlastních zkušeností přichází k přesvědčení, že badatel musí znát řeč zkoumaného etnika, a to i v případě obyvatelstva užívajícího dva jazyky. Těžiště studie je zaměřeno na poznání vývoje lidové stravy Rudné a Kružné v průběhu posledního století, včetně současného stavu. Ještě na přelomu století se jídla připravovala na otevřeném ohništi, které postupně nahradily zděné sporáky. Všímá si prostor a inventáře určeného k úschově po[/]travin. Hlavní funkci měla komora, v ní byly súsky na uskladňování obilí, sudy, truhly na šatstvo, police na chléb aj. k ukládání brambor a zeleniny se hojně užívalo jam, uzené maso a sušené ovoce se ukládalo na půdách. Dále autor popisuje hlavní druhy jídel - kaše, archaické formy chleba, koláče, těstoviny, polévky, omáčky, dále přípravu masa, mléka, vajec a nápojů. Nepomíjí ani kouření a dýmky, kuchyňský inventář, zásady stolování, obřadní jevy ve stravě a stravování, ukázky týdenního jídelníčku. Závěrem zjišťuje, že nebyly a nejsou rozdíly ve stravě slovenských a maďarských obcí, v nichž se odrážel kovozemědělský způsob života. Ján Gallo věnuje pozornost obecním pastýřům v gemerských vesnicích, zvláště si všímá jejich sociálního postavení, materiálního a finančního zabezpečení, duchovního života i pastýřských obyčejů.
      Studie Alice Elschekové Vynášanie zimy a prinášanie leta v Gemeri je podnětná nejen uvedením rozsáhlého materiálu, ale i po stránce metodické. Úvodem se zamýšlí nad vztahem obřadních praktik k životu a práci zemědělce a pastýře. Stručně nastiňuje geografické rozšíření zvyku, které je výrazně středoevropské, připomíná i historické zmínky, zvláště z českého, polského a německého prostředí. Podrobně pak' popisuje tyto dva jarní obyčeje, a to jak v slovenských souvislostech,[/] tak v gemerských obměnách. Přínosná je zvláště analýza textových a hudebních projevů.
      Gemerský sborník uzavírá Kliment Ondrejka studií Riekanky detí gemerského Pohronia. Vychází především z výzkumů horehronských vesnic, přičemž zvláště využíval záznamů pořízených u dětí ve školách. Zaměřoval se především na dokumentaci dětských her, s nimiž se však pojí mnoho slovesných projevů. Nejrozšířenější jsou rozpočitadla, která vlastně předcházejí hrám. Uvádí však i řadu dalších textů, v nichž jsou výrazné motivy škádlení, vyvolávání, zaříkávání, rozhovorů, přesmyček, zkomolenin apod. v textovém rozboru si autor všímá obsahu a funkce těchto dětských slovesných projevů, charakterizuje náměty a děje i přiměřené výrazové prostředky. Na základě nahrávek provedl hudební rozbor říkanek, z nichž je většina recitačních, sekundotonálních a terctonálních. Závěrem je uveden soupis říkanek podle jednotlivých lokalit.
      Druhý sborník studií, který vydává Gemerská vlastivědná společnost, přináší nejen mnoho nového faktografického materiálu, ale také řadu metodických a teoretických podnětů. Není pochyb o tom, že jeho význam zdaleka přesahuje rámec regionu; pomáhá řešit otázky, jež jsou aktuální pro ostatní slovenský národopis i pro studium interetnických vztahů. Josef Tomeš

313

KONFERENCE

Medzinárodne o Karpatoch a Balkáne [obsah]

V prvých dvoch septembrových týždňoch uskutočnili sa v Československu viaceré vedecké podujatia, ktoré riešili jednak aktuálne problémy medzinárodnej spolupráce a koordinácie európskych socialistických krajín na úseku etnografického a folkloristického štúdia v oblasti Karpát a Balkánu, alebo sa ich pozornosť zamerala na ozrejmenie niektorých aspektov folklórnej tvorby v priestranstve karpatsko-balkánského areálu. Boli to konkrétne tieto podujatia:

     - Zasadnutie predsedníctva Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v oblasti Karpát (Smolenice 1.-2. septembra 1976)
     - Konferencia s medzinárodnou účasťou na tému Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti (Smolenice 1.-3. septembra 1976)
     - Seminár s medzinárodnou účasťou na tému Pastierska hudobná a tanečná kultúra v Karpatoch a na Balkáne (Donovaly 6.-10. septembra 1976).

      Na zasadnutí predsedníctva Medzinárodnej komisie pre štúdium ľu­ dovej kultúry v oblasti Karpát (v skratke MKKK) sa zúčastnili zástupcovia Bulharska, Československa,[/] Maďarska, Poľska a Sovietskeho zväzu. Prerokovali celý rad aktuálnych otázok, dotýkajúcich sa organizácie, koordinácie a vedecko-výskumného programu karpatologického a balkanologického štúdia tradičnej kultúry. Po prednesení referátov generálneho tajomníka a zástupcov členských krajín, ako aj po prednesení podnetov a návrhov v diskusii, účastníci zasadnutia schválili a podpísali záverečný protokol, ktorý je smernicou činnosti MKKK pre obdobie do najbližšieho zasadnutia medzinárodného predsedníctva.
      Jednomyseľne bol prijatý návrh, aby sa v záujme rozšírenia a zlepšenia medzinárodnej spolupráce systematické štúdium karpatskej oblasti rozšírilo aj na priestranstvo Balkánu. v dôsledku toho bol pozmenený doterajší názov komisie na Medzinárodnú komisiu pre štúdium ľudovej kultúry v oblasti Karpát a Balkánu (v skratke MKKKB). Pritom MKKKB zostáva naďalej formou spolupráce európskych socialistických krajín a riadi sa prijatými zásadami; ktoré boli publikované v bulletine CARPATICA IV, 1972. Členskými krajinami zostávajú BĽR, ČSSR, MĽR, PĽR, RSR, SFRJ a ZSSR. Podľa potrieb a záujmu môžu byť k spolupráci prizvaní' aj bádatelia z ďalších krajín. v rovnakom zmysle ako názov komisie pozmeňuje sa doterajší názov[/] edície Ethnographia carpatica na Ethnographia carpatobalcanica a názov bulletinu Carpatica na Carpatobalcanica.
      Prítomní zástupcovia ďalej rozhodli, aby sídlom sekretariátu MKKKB v období najbližších 5 rokov bol naďalej Národopisný ústav SAV v Bratislave. Generálnym tajomníkom MKKKB na ďalších 5 rokov bol zvolený docent dr. Václav Frolec. Bol prijatý návrh, aby sa najbližšie zasadnutie predsedníctva MKKKB uskutočnilo v roku 1978 v Moskve.
      Na úseku vedecko-výskumného programu MKKKB medzinárodná spolupráca a koordinácia budú v najbližšom období orientované na vypracovanie syntetizujúcich prác, vychádzajúcich z doteraz najrozpracovanejších úsekov tradičnej kultúry v oblasti Karpát a Balkánu, akými sú predovšetkým ľudová architektúra, pastierstvo a zbojnícky folklór. Koncepciu jednotlivých spracovaní pripravia do roku 1977 národné sekcie MKKKB v Poľsku (pastierstvo), Sovietskom zväze (zbojnícky folklór) a v Československu (ľudová architektúra).
      Predsedníctvo MKKKB doporučilo národným sekciám uplatňovať okrem tematických zrovnávacích výskumov al monografické spracovanie lokálnej komunity ako jednej z foriem komplexného štúdia systému kultúry a jeho súčasných zmien so zreteľom

314

na ekologické zvláštnosti karpatskobalkánskej oblasti.
      Okrem uvedeného sa na zasadnutí predsedníctva MKKKB prerokovali otázky spracovania a vydávania špeciálnych bibliografií, plán vedeckých konferencií s medzinárodnou účasťou do roku 1980, otázky dohôd medzinárodnej spolupráce etnografických a folkloristických inštitúcií socialistických krajín, možnosti vypracovania projektu etnografického atlasu karpatsko-balkánskej oblasti a niektoré ďalšie aktuálne problémy.
      Konferenciu Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti organizačne a koncepčne pripravila Subkomisia pre slovesný folklór pri Československej sekcii MKKK spolu s Národopisným ústavom. SAV. Zúčastnilo sa na nej 20 československých a 12 zahraničných účastníkov z Bulharska, Juhoslávie, Maďarska, Poľska a Sovietskeho zväzu. Zámerom konferencie bolo prispieť k hlbšiemu poznaniu a ozrejmeniu interetnických súvislostí vo folklórnej slovesnej tvorbe karpatskej oblasti. Prednesené príspevky riešili problematiku, ktorú možno zhrnúť.do troch tematických okruhov. v prvom z nich sa pozornosť koncentrovala na porovnávacie metodické postupy ako na základný predpoklad, bez ktorého by nebolo možné objektívne zhodnotiť problematiku folklórnej tvorby v širších priestorových, kultúrnych a etnických súvislostiach. Druhý tematický okruh bol zameraný na problematiku zbojníckych tradícií, ktoré sú pre oblasť Karpát nielen príznačné, ale aj mimoriadne bohaté a analyticky rozpracované. Tretí tematický okruh rieši: problematiku žánrov, štýlu a jazyka slovesno-folklórnych prejavov s osobitným zreteľov na priestranstvo Karpát.
      Seminár Pastierska hudobná a tanečná kultúra v Karpatoch a na Balkáne organizačne a koncepčne pripravia Subkomisia pre hudobný folklór pri Československej sekcii MKKK spolu s Umenovedným ústavom SAV a niektorými ďalšími inštitúciami. Zúčastnilo sa na ňom okolo 60 špecialistov, z toho 20 zo zahraničia. v centre pozornosti rokovania tohto seminára bolo pastierstvo ako výrazný a geograficky podmienený fenomén karpatsko-balkánskeho priestranstva, pričom dominovalo úsilie ozrejmiť zvláštnosti hudobných a tanečných foriem, spätých s pastierskou kultúrou. v prednesených príspevkoch sa okrem všeobecných teoretických a metodologických otázok genézy a zvláštnosti vývoja pastierskej kultúry pertraktovali predovšet[/]kým špeciálne etnomuzikologické problémy hudobných prejavov, najmä piesňových druhov a hudobného inštrumentára, a potom aj etnochoreologické problémy špeciálnych pohybovotanečných prejavov, spätých pastierskym životom a kultúrou tejto sociálnej vrstvy.
      Možno konštatovať, že uvádzané vedecké podujatia MKKKB, ktoré sa uskutočnili z iniciatívy československých národopiscov, prispeli k ďalšej aktivizácii karpatologického a balkanologického štúdia na úseku vedecko-výskumnej koordinácie i na úseku rozpracovávania viacerých teoretických a metodologických problémov štúdia tradičnej kultúry zo širších porovnávacích aspektov. Tieto podujatia viacerými výsledkami a podnetmi prispeli aj k integrácii vedeckovýskumných programov etnografických a folkloristických pracovísk v rámci medzinárodnej spolupráce socialistických krajín združených v RVHP. Ján Botík

315

FESTIVALY

Strážnice 1976 [obsah]

Máme-li hodnotit letošní ročník Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, je myslím na místě zmínit se hned úvodem o jeho kulturním a společenském postavení a poslání, ovlivňujícím programovou skladbu festivalu, jeho ideové, umělecké a odborné aspekty. Činíme tak nejen proto, že strážnické slavnosti dosáhly už svého 31. ročníku, ale i z toho důvodu, že letošní ročník byl nesporně jedním z nejúspěšnějších v posledních letech.
      Příznivý ohlas, který 31. Strážnice vyvolala, i zvýšený počet návštěvníků, který sme letos zaznamenali, jsou jedním z výrazů toho, že strážnický folkloristický festival se stal už neoddělitelnou složkou kulturního života v naší zemi, splňující obecnější zřetele kulturně politické, a to nejen v rámcích národních, ale i internacionálních, i aspekty umělecké a odborné, na jejichž řešení a formování se podílí dnes už dosti početná skupina vědeckých, uměleckých a kulturních pracovníků, působících v národopisných a jiných institucích v českých zemích a na Slovensku. Přípravě MFF se tedy dostává takové pozornosti, jakou si pro svůj význam právem zaslouží. Strážnice se stala jedním z projevů hnutí o využívání a včleňování tradic lidové kultury do současného života,[/] hnutí, které zvláště v posledních letech zesílilo a nabylo specifických a systematických forem. Dnes už je zřejmé, že tu nejde o módní kulturní proud, ani o projevy staromilského pohledu na kulturní dědictví. Tradiční i současné lidové umění nalézá v systému soudobé kultury takové místo, které odpovídá jeho výrazovým možnostem i celkovému charakteru folklórního umění a lidové tradice vůbec.
      V návaznosti na předcházející ročníky byla programová skladba 31. ročníku Strážnice zvolena tak, aby zde nalezly uplatnění autentické projevy i stylizace folklóru, aby zde by zastoupen dětský folklór i hudební a taneční projevy jiných národů. Úspěch festivalu předznamenal už páteční pořad regionálního folklóru "Vždy veselo v Kyjově bývalo, vždy veselo v Kyjově bude!". Autor pořadu Dušan Holý ve spolupráci s Otakarem Dostálem dovedl využít úspěchu předcházejícího Slováckého roku v Kyjově a přivedl do Strážnice skupiny a soubory z kyjovského Dolňácka, z nichž některé zde vystupovaly poprvé. v pořadu se objevil zajímavý folklórní materiál, svědčící o pestrosti lidového umění v této etnografické podoblasti Slovácka. Ke škodě věci bylo, že v interpretaci některých muzik se místy objevily manýry kavárenských cimbálových kúpel, které snad na část[/] posluchačů působí efektně, ale s hudební tradicí na Kyjovsku nemají nic společného. Pořad jako celek byl příjemnou podívanou a působil jak svou výstavbou, tak i přirozeným vystupováním účinkujících skupin.
      Jako podmanivou oslavu lidového umění možno označit pořad "Dotýkání krásy" (autor Petr Novák), jehož základem byla přehlídka českých, moravských, slezských a slovenských lidových krojů, vhodně spojená s pracovními, obřadními a zvykovými motivy, hudebními i tanečními projevy, rámovanými básnickým slovem a hudbou Vejvanovského. z režijního hlediska byl nesporně nejlepší úvod pořadu. Myšlenka prezentovat tvůrčí umělecké schopnosti lidu a estetické hodnoty lidového umění touto formou ukázala se jako šťastná a perspektivní i pro další ročníky Strážnice. Jako problém se jeví autentičnost představovaných krojů, jejichž životnost je v jednotlivých částech naší republiky velmi odlišná. Bude třeba zvažovat, které vývojové stadium lidových krojů vzít za základ, aby divácká účinnost a estetická působivost byla co nejlepší. v této souvislosti bude nutno hledat i nové formy podání potřebných informací v průvodním slově, které jsou zejména pro mladší diváky nezbytné. Pořad ukázal velké bohatství našeho lidového umění a patří k nesporným

316

úspěchům letošní Strážnice. Snad větší vyvážeností by vyžadovalo zastoupení českých zemí a Slovenska. Petr Novák na strážnickém festivalu debutoval se zdarem a neměl by zůstat jen u tohoto autorského úspěchu.
      Druhý hlavní pořad 31. Strážnice "Zpěv radosti" byl věnován třiceti letům československých folklórních souborů. Jeho autor Jiří Pospíšil se v něm pokusil připomenout základní pohnutky, úspěchy a výsledky tohoto hnuti, které se stalo jedním z výrazů tzv. druhé existence folklóru a zasloužilo se o další životnost lidového umění i jeho společenské uplatnění v současnosti. Díky autorské zkušenosti a připravenosti i nápadité režii podařilo se spojit odbornou kvalitu s diváckou přitažlivostí a vytvořit pořad po všech stránkách atraktivní. Výběr souborů byl povětšině reprezentativní, postrádali jsme však uplatnění některých dalších předních kolektivů (např. Vycpálkova souboru), které nemálo ovlivnily svou tvorbou hnutí souborů lidových písní a tanců v poválečném období, a výraznější zastoupení Slovácka. z řady důvodů nemohl pořad základní myšlenku vyčerpat. Zhodnocení dlouhé cesty souborů lidových písní a tanců formou festivalového programu by nemělo vypadnout z výhledové koncepce dalších ročníků Strážnice.
      Příprava pořadu zahraničních souborů je každoročně spojena s řadou známých organizačních potíží, které nutí autory k jisté dávce improvizace. Přesto, že v letošním roce ne[/]byla situace v tomto ohledu o mnoho lepší než v jiných letech, podařilo se Cyrilu Zálešákovi v pořadu "Poselství přátel" vytvořit základní osnovu a režijní výstavbu programu tak, že vznikl divácky vděčný pořad, spontánně vyúsťující v oslavu přátelství mezi národy. z uměleckého hlediska bylo nesporně nejpůsobivější vystoupení Maďarů; na dobré úrovni byly i soubory ze Sovětského svazu, Francie a Holandska. Pořad zpestřilo vystoupení pěveckého sboru z Mexika. O celkový úspěch programu "Poselství přátel" se přičinila i dobře volená konference.
      Dětský folklór byl na letošní Strážnici představen v pořadu "Mladé[/] štěpy". Autoři Anna a Jan Maděričovi se v něm zaměřili především na hudební projevy, vhodně doplněné tanečním folklórem. Vystoupení děti byla přirozená a většinou na velmi dobré interpretační úrovni. Mezi účinkujícími na pódiu a diváky v hledišti se podařilo navázat úzký kontakt, který ještě zvýšil přirozenou atmosféru dětského pořadu. Pořad "Mladé štěpy" ukázal, že o další osudy folklórního umění není třeba mít obavy. Naznačil však také, že někteří vedoucí dětských folklórních souborů necitlivě stírají specifičnost dětského projevu tím, že vedou děti k napodobování projevů dospělých (tato nezdravá a nežádoucí tenden

Chlapci strážnického souboru "Danaj" v průvodu. MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

317

ce se objevuje také v krojovém oblečení dětí). Této otázce - pro další vývoj dětských folklórních souborů velmi závažné - měla by být věnována systematická pozornost.
      Bezprostředně působily i další pořady, realizované v areálu strážnického parku a v ulicích města. "Doudlebská masopustní koleda", autorsky připravená Zorou Soukupovou, byla[/] založena na konfrontaci autentické podoby koledy, jak se dodnes provádí v řadě vesnic v nejjižnějším koutě jižních Čech, a stylizovaného zpracování šavlové koledy šumavského pohraničí v podání souboru "Úsvit" z Českých Budějovic. Národopisná skupina z Dobrkovské Lhotky u Trhových Svinů dovedla vytvořit živou a pestrou podívanou[/]

Pražská skupina "Blaťani" v pořadu "Dotýkání krásy". MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

s velkou dávkou úsměvnosti a plně si získala přihlížející diváky. Vystoupení skupin a souborů v ulicích města, probíhající pod názvem "Ve Strážnici na rynečku" (autor Jiří Pajer) bylo zaměřeno na zvykové projevy (stavění máje, šlahačka, regrúti, vinobraní aj.). Ohlas jednotlivých vystoupení byl podmíněn počtem diváků, který byl v různých částech města dosti odlišný. U pořadu tohoto typu je možno docílit značné dávky autenticity, je třeba však zvažovat volbu prostředí i výběr předváděného zvyku. To se potvrdilo i letos; "regrúti" ze Svatobořic, zpívající "choďácké" písně na staroměstské návsi, měli jen malý počet přihlížejících (většinou obyvatel této části města) a návštěvníci Strážnice tak byli ochuzeni o zážitek, jehož jinde v ulicích města bylo možno stěží v této podobě nabýt. Zvykové pořady by neměly v žádném případě z prostranství města Strážnice vymizet. Za úvahu stojí, zda by neměly být laděny monotematicky.
      Uměleckým obohacením 31. Strážnice byl nesporně také pořad Zdeňka Bláhy "Stezkami Chodska", věnovaný 100. výročí narození národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zvláštní atmosféra letní strážnické noci značně přispěla k soustředěnému vnímání vzpomínek na vynikajícího českého umělce i lidových písní, jimž Jindřich Jindřich zasvětil svou sběratelskou i tvůrčí skladatelskou činnost. A dudácké kasací na nádvoří strážnického zámku jako by chtělo ještě připomenout pěkný zážitek

318

z pořadu. Úspěch letošní Strážnice podtrhl i slavnostní průvod účinkujících městem, který byl obsahově i organizačně dobře připraven a zajištěn (Jan Souček s kolektivem spolupracovníků). Ke kladům letošního ročníku strážnických slavností počítáme i to, že byla dodržena únosná časová rozmezí trvání jednotlivých pořadů. Slabší úroveň proti minulým ročníkům mělo výtvarné pojetí hlavní scény a grafické řešení programového sborníku. Dobrou úroveň programů narušovala málo kvalitní zvuková technika a rušivé překrývání hudby ze zábavních středisek, mezi nimiž se letos - bez vědomí programové rady - zcela nevhodně objevily i varietní programy.
      Složitým problémem Strážnice zůstávají některé průvodní negativní společenské jevy, které narušují celkový ráz festivalu. I když jich díky organizačním opatřením každým rokem ubývá, stále tu ještě jsou a zneklidňuji onu převážnou většinu strážnických návštěvníků, kteří přicházejí do Strážnice vnímat podmanivé kouzlo lidového umění. Václav Frolec

XXIII. Folklórny festival Východná 1976 [obsah]

Letošní ročník folklórního festivalu v podtatranské Východné se uskutečnil 2.-4. července 1976 ve znamení nástupu k nové dlouhodobé programové koncepci, takže se v něm kromě osvědčených typů pořadů[/] objevila řada nových prvků. Je nepochybné, že festival má dnes dominantní postavení na Slovensku a v mnohém předčí i řadu jiných mezinárodních festivalů. Přispívá k tomu živý zájem o aktivní pěstování lidového umění, široká základna folklórních skupin a souborů i péče státních a stranických orgánů, která je vyjádřena mimo jiné i vydáním směrnice ministerstva kultury SSR o uspořádání festivalu ve Východné, o pořádání soutěží amatérských folklórních souborů a sólistů i o udělování pamětní medaile festivalu. Výrazem této péče je i rozvíjení pro. středí festivalu, které se v budoucnu rozšíří o nový areál u Východné, což dostalo konkrétní podobu 1. července 1976, kdy ministr kultury SSR soudruh Miroslav Válek podepsal rozhodnutí o výstavbě nového festiva[/]lového areálu. v zahajovacím projevu to vyjádřil i vedoucí stranické a vládní delegace soudruh Viliam Šalgovič, člen předsednictva ÚV KSS a předseda Slovenské národní rady, který konstatoval, že socialistické zřízení jako první společenský systém vytvořilo lidovému umění a jeho tvůrcům podmínky pro další všestranný rozvoj.
      K novinkám letošního festivalu patří několik nových typů pořadů i užší spolupráce s Etnografickým ústavem Slovenského národního muzea v Martině, která dostala konkrétní výraz ve výstavce "Svadobné party a vence". s kolektivem pracovníků muzea ji připravil Mojmír Benža, který do výstavní kolekce vybral působivé exponáty z Moravského Lieskového, Starého Tekova, Rejdové, Detvy, Hrušova aj. Tímto po

Čepení nevěsty v podání skupiny ze Ždiaru - pořad "Dotýkání krásy". MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

319

činem byl vlastně otevřen cyklus tematických výstavek, které i v budoucnu budou návštěvníkům festivalu přibližovat bohatství slovenské lidové kultury. Současné pro, evy lidového umní jsme viděli na výstavce "Ľudové pracky", kterou připravilo Ústředí lidové umělecké výroby z Bratislavy ze soudobé produkce výrobců přezek i ze svých sbírek. Přezky jako projev kultury karpatských salašníků se používaly na spojení opasků, pastýřských řemenů či postrojů, jejich užitkovost však časem převážila funkce estetická. To bylo výrazné zvláště u výrobků současných mistrů lidové umělecké vý[/]roby Jozefa Lenharta z Bojnic a Dušana Račky z Pribiliny. Krása těchto drobných předmětů, vyrobených z mosazného plechu, rozličně tvarovaných a bohatě zdobených, dokázala přilákat na výstavu do Kulturního domu ve Východné řadu návštěvníků.
      V pátek ráno 2. června se otevřela v Kulturním domě v Hybech soutěž folklórních skupin, které pořadatelé vybrali do Východné na základě krajských soutěží a přehlídek. Soutěžilo třináct skupin z celého Slovenska, které v deseti až patnáctiminutových programových blocích předváděly folklórní tradice svých[/]

"Hry na pastvě". Vystoupení souboru "Malá Rusava" z Bystřice p. H., pořad "Mladé štěpy".
MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

regionů. Ženská skupina ze Štrby upoutala výběrem a přednesem písní, skupina z Hrušova uvedla svatební písně a tance, poutavý byl zvláště svatební obyčej s klátem a taneční kolo s nevěstou. U Oravské Polhory byla výraznou postavou zpěvačka Anna Rusnáková, gajdoš Jozef Zboroň se svým bratrem hudcem Štefanem, výrazným projevem zaujali i starší tanečníci. Muži z Východné se představili sborovými zpěvy. Režijně promyšlené a obsahově bohaté bylo fašankové pásmo skupiny z Vráblů, folklórní skupina Valal ze Šarišských Dravců předvedla šarišské tance, vystoupení oživily gajdice jako doprovodný nástroj ke zpěvu. Vyzrálá skupina z Parchovan zaujala ženským chorovodem, karičkami, mužskými tanci sarku raz, čapášem a rozkazovačkami. Osobitý výraz jsme ocenili zvláště u tanečníků Jána a Jozefa Topoľovských a Jozefa Repky.
      Páteční soutěžní večer zahájila skupina z Hladovky goralskou svatbou; stylová byla zvláště hudecká muzika s hudcem Matějem Bugajem, tanec goralský, kresaný a polka. Závadčanka ze Závadky připravila spišský svatební zvyk skládání party. Za mutovští v scénce "Rukovanie regrúta" uvedli v podání mladších a starších členů skupiny vojenské písně, zemplínský mužský tanec sarku raz aj. Skupina z Čataje zpracovala ve fašankovém pásmu starší i novější tance, masky a obyčejové zábavy. Sepětí lidových tradic mezi generacemi naznačilo zpracování "sečkárskeho" tance ze Sládečkov

320

ců. Sympatická mladá skupina ze Sekul uzavřela soutěžní vystoupení pásmem figurálních tanců, žabskou a verbuňkem.
      Soutěž naznačila bohatství a diferenciaci projevů slovenského folkló­ ru, vyzvedla vyzrálé skupiny i nové skupiny z opomíjených oblastí, ukázala jejich způsoby práce i možnosti vývoje. Porota vedená dr. Klimentem Ondrejkou udělila první cenu skupinám z Parchovan a Vráblů, druhou cenu Oravské Polhoře a Zamutovu, třetí cenu skupině ze Sekul. Soutěžící se pak bohatě uplatnili v sobotních a nedělních pořadech festivalu. Souběžně s večerní soutěží vysílal bratislavský rozhlas "Pozdrav z Východnej", který už tradičně připravuje na vysoké úrovni dr. Ondrej Demo s folklórními skupinami, soubory a sólisty z různých regionů Slovenska.
      V posledním období se ustálil páteční propagační program v amfiteátru ve Starém Smokovci; letos jej připravil Milan Hvižďák se šesti slovenskými skupinami a soubory a hostujícím sovětským souborem Sviťas. Program otevřel Zempliník dětskými chorovody a čardášem, skupina ze Závadky svatebním pásmem, skupina ze Ždiaru svatebním kotkem, rozkazovačkami a odzemkem. Soubor Zobor z Nitry předvedl tance z Hornonitranska a Tekova, instrumentálně nápaditý byl střídavý doprovod zpěváka M. Serediče gajdošem Bernardem Garajem a cimbálovou muzikou. Výrazný taneční výkon podaly soubory Partizán ze Slovenské Ľupče (předvedl pásmo tanců ze Sliačů a[/] Detvy) a především Zemplín z Michalovců; jeho pásmo šarišských a zemplínských tanců - karičky, "lyžicový", "ponad flašu" a zvláště verbuňk sarku raz - zaujalo výrazem, temperamentem, sevřenou choreografickou kresbou i technickou dokonalostí.
      V sobotní odpoledne prošel Východnou a festivalovým areálem slavnostní průvod účinkujících; ti se divákům představili na malém pódiu krátkými programovými ukázkami. Výtvarným obohacením průvodu jsou tzv. ornamentníky, obdélníkové praporce s jménem vystupující obce a výšivkovými ornamenty. Tato tra[/]dice vznikla v roce 1973 na námět tvůrce krojových přehlídek ve Východné ing. Viliama Grusky a ukázala se neobyčejně životná. Ornamentníky ve Východné reprezentují lidové výtvarné umění jednotlivých obcí, skupiny je však používají i při jiných kulturních akcích, např. při májových průvodech, o dožínkách, při občanských obřadech apod. Oživují i amfiteátr Východné, kde se formovala po ukončení průvodu slavnostní akce vyvěšování ornamentníků na zvláštní dřevěné konstrukce.
      Patří k nesporným kladům festivalu, že kromě lidové hudby, zpěvu a tance přibližuje veřejnosti i jiné

Taneční soubor ODPM Rokycany v pořadu "Mladé štěpy".
MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

321

složky lidové kultury, zvláště výtvarné umění minulých a současných nositelů. Východná podnítila i tvorbu slovenských lidových řezbářů, kteří v areálu vytvářejí alej dřevěných plastik. Myšlenka se zrodila při loňském ročníku, letos vybraní lidoví řezbáři zpracovávali věčně živé téma "Matka", které se doplňovalo s obsahovou náplní nedělní krojové přehlídky.
      Klenotnicový pořad "Len mi ty, hudečku, pekne hraj" pro sobotní odpoledne připravil dr. Oskár Elschek se zasloužilým umělcem Ja[/]roslavem Ševčíkem a dr. Klimentem Ondrejkou. Vystoupily v něm folklórní skupiny ze Sekul, Sládečkovců, Tekovské Breznice, Vráblů, Hladovky, Kubry, Važce, Šarišských Dravců, Zamutova, Parchovan, Kolačkova, Liptovských Sliačů aj. Uplatnily se zde tedy především folklórní skupiny, které o festivalu rovněž soutěžily, což bylo velmi vhodné jak z diváckého, tak rovněž z výchovného a metodického hlediska. Klenotnice ukázala průřez práce folklórních skupin z celého Slovenska, viděli jsme jadrné východoslovenské[/]

"Goralské" v podání souboru "Goral" z Hladovky - pořad "Mladé štěpy". MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

karičky, verbuňky a čapáše, zemité středoslovenské rozkazovačky, goralské odzemky, méně známé západoslovenské tance, např. sečkárský, zajačí, metlový aj. Autoři se snažili uvést i různé druhy doprovodné hudby - gajdošskou, hudeckou, cimbálovou, harmoniku i dechovku. Podařilo se jim realizovat program žánrově pestrý, národopisně bohatý a divácky poutavý.
      Lákavé, ale neobyčejně náročné téma - "Buďme dobrej mysli" pro sobotní večer zpracoval Cyril Zálešák. Vycházel z významu humoru v lidové tradici, který se v minulosti rodil i v těžkých pracovních a životních podmínkách, vázal se k společenskému životu, k zábavám i obřadům. Přirozenou hravost naznačily chlapecké luční hry Gymniku z Bratislavy a scénka Trenčanu "Na pažiti". Východoslovenský verbuňk Vršatce z Dubnice nad Váhom byl nejen technicky vynikající, ale i vtipný, působil dojmem úsměvné parodie. A jak Dubnické zaujal východoslovenský verbuňk, tak zase košický Dargov hledal nové scénické zdroje na myjavských kopanicích v hravých obyčejových scénkách a tancích "žabák" a "ponad flašu". Vystoupení obou souborů bylo úspěšné, čísla zdařile postavená i interpretovaná, ale přesto vyvolávají úvahu, kam bude směřovat vývoj folklórních souborů a jak se udrží jejich regionální vyhraněnost, když budou .dávat přednost atraktivním tématům ze vzdálených regionů před hledáním ve vlastním terénu. z dalších programových čísel zaujal "klobúkový"

322

a úvodnice folklórního souboru z Brezové pod Bradlom, hra na ševce ze Skalice, sečkárský tanec Gymniku a hlavně rozkazovačky Detvanců. Technik z Bratislavy uvedl satirickou scénku "Na korze" a Milan Chvastek zopakoval několik častušek v těrchovském stylu. Autor zapojil do programu i vyprávění formou slovních potyček zemplínského, detvanského a záhoráckého vypravěče (E. Erby, Ľ. Zelienka, K. Baláž), které však mělo převážně estrádní ráz a folklórnímu podání bylo dost vzdálené.
      V neděli dopoledne jsme měli možnost vidět nový typ festivalového pořadu, který chce v jednotlivých ročnících představovat výrazné fol­ klórní skupiny, soubory i jednotlivce. "Poklady spod Salatína" byly ukázkou ojedinělého způsobu práce folklórní skupiny Sliačanky, souboru ZDŠ Sliačanek z Liptovských Sliačů a souboru Liptov z Ružomberku, především však vynikající pedagogické a tvůrčí práce Vojtěcha Littvy, který je jejich uměleckým vedoucím a choreografem. Liptovské Sliače zaujaly především scénickým ztvárněním obřadních tradic a dokázaly, že právem letos získaly evropskou cenu lidového umění. I projev dětí ze Sliačů byl stylově vyhraněný a výrazově ukázněný. Soubor Liptov předvedl nejen typické liptovské tance, ale úspěšně prezentoval i projevy městské taneční kultury. Autorovi pořadu Vojtěchu Littovi se podařilo za přispění dr. Klimenta Ondrejky, sliačského rodáka, znalce a propagátora liptovských tradic, vytvořit[/] pořad regionálně vyhraněný, dramaturgicky promyšlený a procítěný, který novostí scénického pojetí byl snad nejúspěšnějším pořadem letošního festivalu.
      Čtvrtý ročník přehlídky tiché krásy pod symbolickým názvem "Matka mojej zeme" byl koncipován jako scénický obraz lidového výtvarného projevu spojený s reminiscencemi na život matky dnešní dospělé genera[/]ce. Vytvořil jej ing. Viliam Gruska ve spolupráci s dr. Vierou Nosáľovou, dr. Jarmilou Paličkovou a Danielem Lutherem za účasti účinkujících z padesáti slovenských dědin. Pořad byl výrazem úcty slovenským matkám jako nositelkám života, rodinných a společenských tradic, proto pojetí matky ukazoval ve vztahu k rodině, k vesnickému společenství a k práci. Tvůrci pořadu využili ná

Lidová hudba souboru "Zornička" LŠU Zvolen v pořadu "Mladé štěpy" MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

323

rodopisného materiálu, a to jak slovesného, hudebního a výtvarného umění, tak rovněž široké škály předmětů materiální povahy (pracovní a domácí nářadí, obřadní předměty apod.). Podařilo se vytvořit scénickou fresku silného emotivního účinku, a to bohatstvím obrazů i vnitřní bohatosti a společenskou závažností obsahu.
      Nově byl koncipován závěrečný program festivalu, který se stal přehlídkou i konfrontací různých druhů folklórních projevů, jak jsou zařazovány v jednotlivých tematických pořadech. Galakoncert "Kvety krajiny šťastia" připravili Igor Kovačovič a Milan Hvižďák téměř se všemi folklórními skupinami, sólisty a soubory účinkujícími na festivalu. v úvodní části se ve velkém obraze představily folklórní skupiny ze soutěže, klenotnice, krojové přehlídky a řezbáři plastik umístěných v amfiteátru. Dětský svět reprezentovaly skupiny z Vrbova a Slatinských Lazů. v části věnované tradicím se uplatnily ukázky klenotnicového rázu; zaujali zvláště zpěváci z Tekovské Breznice rekrutskýmí písněmi, hudba J. Bartoše z Čierneho Balogu, zpěvačka Anna Rusnáková z Oravské Polhory, zemplínské skupiny ze Zamutova a Parchovan. Mladou současnost představovaly folklórní soubory: Skaličan, Trenčan, Zobor, Gymnik, Liptov, Urpín, Vršatec, Zemplín, Partizán, detvanská muzika Ďatelinka a zpěvačky z Východné. Závěr pořadu patřil hostujícímu souboru Sviťas z Běloruské SSR. Galakoncert byl vděčně přijat návštěvníky, vždyť[/] ukázal vlastně průřez celým festivalem. Myšlenku společné přehlídky ocenili i účinkující, ucelenější obraz o současném pěstování slovenského folklóru budou mít i diváci Intervize.
      Pořadatelé festivalu pokračovali v tradici vydávání dlouhohrajících gramofonových desek, letošní je věnována slovenským lidovým tancům. Vysokou výtvarnou úroveň mají i propagační materiály, zvláště programový bulletin s barevnou obálkou, potřebné informace, přinášel cyklostylovaný Zpravodaj. Folklórní festival ve Východné si stále udržuje bohaté návštěvnické zázemí, oblibu souborů a skupin, pro něž je uplatněním i prověrkou scénické práce, vzrůstá však i jeho společenský význam. Tyto tendence se projevily i v letošním úspěšném ročníku. Josef Tomeš

Západoslovenské folklórne slávnosti - Myjava 1976 [obsah]

Po několika ročnících se přenesly západoslovenské folklórní slavnosti z Krakovan u Píšťan na Myjavu, kde úspěšně proběhly ve dnech 11.-13. června 1976. Myjava a její okolí jsou folklórními tradicemi bohaté, a tak zde západoslovenský folklórní festival našel široké zázemí, podporu mnoha dobrovolných spolupracovníků i návštěvnický ohlas. Bylo možno navázat i na starší místní národopisné slavnosti - konaly se na Staré Myjavě už před dvaceti lety - i na[/] bohatou činnost folklórních souborů a skupin z Myjavy, Turé Lúky, Vrbovců, Chvojnice, Brezové pod Bradlom aj. Je třeba připomenout, že západoslovenskému festivalu předcházel I. celoslovenský festival dětských folklórních hudeb a zpěváků, který se na Myjavě konal 21. května 1976, rovněž za nevšedního zájmu soutěžících i veřejnosti.
      Součástí západoslovenského folklórního festivalu byla soutěž malých folklórních skupin, která se konala v pátek 11. června odpoledne a večer v Kulturním domě v Brezové pod Bradlom, řízena dr. Klimentem Ondrejkou. Měla především podnítit folklórní skupiny k hledání a tvořivému zpracování folklórních tradic. Soutěže se zúčastnilo 24 skupin ze západoslovenských okresů, které předváděly zvykoslovné scénky, písně a tance ze svých regionů.
      Scénka "Námluvy" z Mokrého Háje měla ráz malé divadelní formy s uplatněním písní a vyprávění. "Šablári" z Borského Petra předvedli fašankové tance a zvyky, které se dosud v obci udržují jako živá součást obyčejové tradice. Skupina ze Sekul připravila pásmo místních tanců - viděli jsme figurální tance, žabskou, verbuňk aj. Svatební tance zpracovala skupina z Lábu, která zaujala i obřadními kroji, zvláště bohatým svatebním věnčením děvčat. Svatební obyčeje se staly námětem scének dalších skupin; "Pýtanie nevesty" z Moravského Lieskového obsahovalo bohatství písní, obyčejů, vtipně uplatněné masky; působivé a citlivě předvedené bylo "Snímání

324

party" z Dražovic u Nitry. Topoľčianky předvedly dvě pásma, jednak "Fašiangy" s písněmi, maskami cikánek a gajdošem Bernardem Garajem mladším, jednak "Zváranie šiat a pradien", což bylo neobyčejně působivé, především ukázkami prací a nářadí. Križovany uvedly za doprovodu dechové hudby besedu, čatajská beseda byla obohacena fašankovými zvyky a tanci, např. skoky, žertovným podkouváním, maskou koně. Skupina Mladost ze Šenkvic, vytvořená původně z divadelních ochotníků, předvedla ve scénce "Na priedomí" několik figurálních tanců (hruška, židovka aj.). "Priadky" v podání Verešváranu z Červeníku působily postavami přadlen s přesli­ cemi a tancem masek Lucií. Fašankové motivy s ukázkami vyprávění uvedl Zóhran ze Zohoru u Bratislavy. Skupina Krupianka z Horní Krupé se pokusila pracovními písněmi přiblížit "Rok na dedine". Semenár z Cíferu uvedl v pásmu "Regrúti" několik typických odvedeneckých písní. Maďarská skupina z Brút upoutala svátečními kroji a písněmi při třepání lnu. Skupina Cszemadoku z Kamením předvedla pohronské lidové tance, mezi mladšími tanečníky zaujali starší tanečníci Mikuláš Žákovec (79 let) a Helena Tóthová (74 let). Malebně působil stužkový tanec z Hronských Kľčan. Skupiny žen z Dolní Poruby a ze Šulekova se představily sborovými písněmi. Nejlepším dojmem zapůsobilo fašankové pásmo "Klátkovanie" z Vráblů, pěvecky, tanečně a hudebně velmi bohaté. Za doprovodu Bernarda Ga[/]raje staršího, který hrál znamenitě na trojhlasé gajdy, předvedly starší páry metlový tanec, s hudeckou muzikou pak skupina předvedla čardáš a fašankovou zábavu. Nápaditě se představily Sládečkovce "sečkárskym" tancem, v němž společně vystoupil starší pár a mladší tanečníci.
      Soutěžní porota přisoudila první místo skupině z Vráblů za příkladné inscenování fašankového zvyku. Druhé místo získala skupina z Moravského Lieskového za zpracování svatební scénky. Třetí Cífer zaujal výběrem a přesvědčivým podáním rekrutských písní, čtvrté místo získaly Topoľčianky za nevšední ztvárnění pracovního námětu. Vítězové soutěže se představili návštěvníkům slavností na Myjavě samostatným přehlídkovým pořadem, setkali jsme se s nimi, stejně jako s dalšími soutěžícími, i v ostatních festivalových programech. Soutěž naznačila, že v západoslovenských dědinách pracuje mnoho folklórních skupin, které hledají cestu k současnému využívání a inscenování lidových tradic, ukázala zvláštnosti západoslovenských regionů, národopisně ne vždy doceňovaných, které si však s ničím nezadají s tradicemi z jiných oblastí.
      Vlastní západoslovenský festival otevřel v sobotu večer v myjavském amfiteátru klenotnicový pořad "Zo Záhoria a Myjavska". Jeho autor a režisér Cyril Zálešák v něm soustředil zajímavé ukázky pěveckého a tanečního folklóru, zábav, her a obyčejů z obou výrazných západoslo[/]venských regionů. Po působivém úvodu pastýřské koledy dětí ze Sekul a Šaštína předvedla sekulská skupina zimní koláčovou slavnost, viděli jsme pásmo tanců z Mokrého Háje, z Lábu a ze Sekul, po písních o ševcích v podání chlapeckého tria ze Šaštína zaujali vtipnou a technicky,vybroušenou hrou na ševce muži ze Skalice. Šaštínská skupina uvedla místní fašankový tanec "Turci", jarní zvyk létečko a svatební svíčkový tanec, zvaní na svatbu a scénku prodávání nevěsty zpracovala folklór­ ní skupina z Radošovců, taneční parodií ze svatebních zvyků byl zbojnický tanec ze Sekul. Rovněž "Šablári" z Borského Petra vycházeli z místního živého zvyku. Program vyvrcholil svatebními zvyky a tanci z myjavských kopanic, které stylově a temperamentně předvedla spojená skupina z Myjavy, Brezové pod Bradlom a Turé Lúky.
      Oľga Danglová a Jaroslav Ševčík připravili hodinový pořad "Rok vo zvykoch", spojený s přehlídkou lidového oděvu a obřadních předmětů. Do koloběhu výročních obyčejů zařadili vynášení Moreny, obchůzky s létečkem, s jívovými větvičkami, hrkači, velikonoční pomlázku, májové a hodové zvyky, rekrutské zpěvy, zábavu při přástkách, masky Lucií, vánoční obchůzky, pastýřské obyčeje, fašankové zvyky, tance a zábavy. v pořadu vystoupilo přes dvacet skupin, většinou těch, které se zúčastnily předchozí soutěže. Pořad byl tematicky sevřený, dramaturgicky promyšIený, citlivě režijně ztvárněný. Vycházel z konfrontace předvádě

325

ných obyčejů z několika lokalit, čímž se podařilo dosáhnout umocnění scénického obrazu, funkčního zaplnění prostoru i zrychlení děje. Tím celý pořad dostal výraznější gradaci a dynamiku. v posledních letech jsme měli možnost vidět na našich festivalech několik pořadů, jež tematicky zpracovávaly zvykoslovný materiál. Myjavský pořad dramaturgickým přístupem a moderním režijním pojetím, které respektovalo prostotu lidového projevu, patřil k nejsilnějším zážitkům.
      Nedělní odpoledne otevřela politická manifestace, jíž se zúčastnili představitelé Západoslovenského kraje, senického okresu, družebních okresů z ČSR a SSSR a představitelé[/] města Myjavy. Součástí západoslovenských folklórních slavností se totiž staly slavnosti míru a družby, jichž se zúčastnily soubory z Maďarska, Rakouska a Sovětského svazu; viděli jsme je spolu se západoslo­ venskými soubory v odpoledním závěrečném pořadu. Pod názvem "Pozdravy priateľstva" jej připravili Ján Blaho a Milan Beniak, kteří vyzvedli národní zvláštnosti a internacionální souvislosti folklórních tradic, jejich sepětí s životem a prací lidových vrstev. Pořad byl věnován 55. výročí založení KSČ. Měl velkou návštěvnost a nic mu neubralo, že jej na chvíli přerušil prudký déšť. Po úvodní písni děvčat z Myjavy a Brezové předvedl soubor z Brezové "garbiar[/]sky" tanec a Skaličan pásmo tanců ze starodávné skalické svatby. Maďarský soubor Čardáš z městečka Tét nedaleko Györu uvedl mládenecký tanec z Györfalvu, dívčí kolečka z Bágu, chlapecký verbuňk s ostruhami a párový verbuňk z Rábu. Rakouský soubor zaujal tanci s náměty dřevorubeckých prací. Sovětský soubor z voroněžské oblasti se zaměřil na písňový projev. v odpoledním programu dominovaly oba domácí soubory - z Brezové a Myjavy. Brezovskou muziku vedl vynikající primáš Jan Petrucha, který ji vnitřním vypětím a bohatým cifrováním nápěvů dokázal strhnout k vynikajícímu výkonu. Soubor předvedl pásmo "Na Brezové pri muzike", sólové zpěvy

Maďarský soubor "Avas" z Miskolce, pořad "Poselství přátel". MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

326

a scénku "Mládenecký rychtár". Závěr patřil domácímu souboru Kopaničiar, který zpracoval typické myjavské tance v pásmu "Na Myjave pod lipami".
      Premiéra západoslovenských folklórních slavností na Myjavě byla tedy programově i společensky úspěšná. Přispěl k tomu zájem folklórních skupin, souborů, krajských i místních organizátorů, ale rovněž malebné údolí za Myjavou, uprostřed smrkového lesa, v němž domácí dokázali vytvořit neobyčejně příjemný a čistý kulturní areál. Nutno ocenit nápadité a citlivé řešení scény amfiteátru, který slouží jako letní kino; scéna pro festival byla vytvořena ze čtvercových a obdélníkových[/] ploch, vypletených vrbovým proutím. Barevně neutrální, ale plastické a teplé pozadí dalo vyniknout výtvarné kráse krojů a zvýraznilo i choreografickou kresbu předváděných tanečních a zvykoslovných scén. Zdá se tedy, že umístění západoslovenských folklórních slavností na Myjavu bylo prospěšné. Josef Tomeš

XXI. Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově [obsah]

Ve dnech 9., 10. a 11. července 1976 se ve Starém Hrozenkově uskutečnily u příležitosti 31. výročí osvo[/]bození ČSSR Sovětskou armádou a 32. výročí Slovenského národního povstání pod heslem "Věrni odkazu Slovenského národního povstání za trvalé bratrství Čechů a Slováků, za další rozvoj naší socialistické vlasti" XXI. Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků. Výbor Kopaničářských slavností, nositel vyznamenání "Za vynikající práci", v čele se soudruhem Miroslavem Fiuráškem připravil pro několik tisíc návštěvníků této akce bohatý program.
      Páteční večer a celá sobota byla věnována koncertům dechových hudeb, filmovým představením, tanečním veselicím, sportovním a branným hrám, vystoupení dětských souborů atd. Nedělními programy slav

Soubor "Sviťas" z Běloruské SSR v pořadu "Poselství přátel". MFF Strážnice okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1976.

327

nosti vyvrcholily. Zařazení folklórních souborů do programu těchto slavností je poněkud jiné, než jako u jiných slavností, vyloženě folklórních, kde prezentace kulturních forem spojených s lidovým uměním je posláním prvořadým. To ostatně vyplývá i ze samotného zaměření hrozenkovských setkání. Účast folklórních souborů na této akci plní funkci obohacení a zpestření programu. Proto se také nedá hodnotit úroveň zařazených folklórních bloků stejnými měřítky jako na folkloris­ tických festivalech. Přesto však dvě nedělní pásma folklóru vyzněla dobře a splnila funkci, kterou jim pořadatelé předurčili.
      První program probíhal v hrozenkovském amfiteátru v neděli od 10.30 hodin pod názvem "Podejme si ruce". Představily se v něm folklórní soubory a skupiny z okresů Uherské Hradiště a Trenčín. Jako první vystoupil domácí soubor Kopaničár s pásmem sólových i skupinových písní. Své vystoupení zakončil tanečním blokem "hrozenských". Mladý soubor "Lúčka" při OB Kunovice předvedl divákům celou škálu tanců a her od verbuňku přes boršické sedlcké a podšable až po konopice děvčat. Mimo to se ozvaly v jeho podání další sólové písně a pásmo trávnic. Výtku zasloužilo snad jen nedokonalé krojové oblečení děvčat. Velmi dobrá skupina ze Selce, kterou jsme měli možnost vidět i na letošním strážnickém festivalu, předvedla dožínkové pásmo. s úsměvnou, ne však příliš zdařilou inscenací svatebních zvyků přijela na slavnosti[/] skupina z Dobré. Téměř dvouhodinový program zakončil soubor Dolňácko při SKP Hluk. Pro vystoupení si vybral chlapecké i dívčí zpěvy a tance "boršické", "hlucké" a verbuňk.
      Odpolední Manifestace bratrství a míru se zúčastnil místopředseda vlády ČSSR ing. Jindřich Zahradník, vedoucí oddělení KV KSČ Vojtěch Hütner, členka pléna Zs KV KSČ soudružka Veselá, místopředseda Jm KNV v Brně dr. Milan Pavlus, vedoucí pracovníci OV KSČ a ONV okresů Uherské Hradiště a Trenčín soudruzi Gajdošík, Šišmiš, Zlatník a Andrys a delegace ze Sovětského svazu.
      Program byl zahájen slavnostním projevem ing. J. Zahradníka. Samotný pořad patřil vystoupení souborů Družba při ZV ROH Jednoty LSD a OKS v Trenčíně a Danaj s muzikou Slávka Volavého ze Strážnice a primášem Milošem Slováčkem. Tyto dva vyspělé folklórní soubory předvedly divákům ukázky folklóru z obou stran moravsko-slovenského pomezí. v podání souboru Družba viděli diváci ukázky svatebních zvyků, trenčanské "sedlácké", milostné a vojenské písně. Soubor Danaj předvedl ukázky nejen z okolí Strážnice, ale i z Horňácka, Kyjovska a Moravských Kopanic, tedy z oblastí, ze kterých čerpá materiál pro svoji činnost. A tak mohli návštěvníci vidět jak strážnické "danaje" a verbuňky, tak horňácké "hojačky" a "konopice" i kyjovské "skočné" a vedle táhlých písní strážnických a kyjovských se ozvaly i veselé[/] a rytmické písně z Moravských Kopanic a Slovenska v podání V. Harnoše a J. Mrenky. Pásmem "Vojna" a písní "Bílá holuběnko", kterou chtěli účinkující podtrhnout myšlen­ ku života a práce v míru, XXI. Kopaničářské slavnosti skončily. Bohumil Mlýnek

Na okraj národopisného pořadu okresních dožínek v Kyjově [obsah]

Chléb byl a je i dnes základní lidskou stravou. Hojnost chleba znamená vždycky blahobyt. Býval položen na nejčestnějším místě na stole v rohu jizby, chlebem a solí jsou podle starého slovanského zvyku dodnes vítáni nejvzácnější hosté. Tyto myšlenky prolínaly národopisný pořad okresních dožínek v Kyjově, pořádaných 15. srpna 1976 okresním výborem Svazu družstevních rolníků v Hodoníně.
      Odpolední národopisný pořad okresních dožínek v Kyjově zahajoval zpěv koseckých písní z Hrubé a Malé Vrbky. Jsou to pracovní písně, které se v minulých desetiletích zpívaly při sečení na rozsáhlých Vojšických lukách nad Malou Vrbkou. Po nich vystoupily národopisné skupiny z Hodonínska, jež v rámci zájmové umělecké činnosti vyplňují svůj volný čas tím, že hrají, zpívají a tančí podle zvyklostí rodných dědin a jejich nejbližšího okolí. RADOŠOV z Veselí nad Moravou se představil lidovými písněmi z Kněžduba, zpěvem, verbuňkem a sedlckými tanci z Veselska. Soubor z ARCHLEBOVA před

328

vedl starodávný hodový tanec "zaváďku" a lidové tance šotyška, liška v jámě aj. Národopisný soubor ZAVÁDKA základní organizace Svazu socialistické mládeže při JZD Jiskra v Čejkovicích měl na pořadu osm čísel: tanec doškářská, zpěv "Ty Kúty", vařajkový tanec, zpěv děvčat "Keby ňa moja mamička stará", hudební sólo, sbor žen "Dycky sem si přála", dvojzpěv "Keď sem išel skoro ráno přes družstevní pole" a závěr, který patřil sedlckým tancům. ŽEROTÍN ze Strážnice se představil párovým točivým tancem, sólovým zpěvem "Když sem já šel", rekrútským tancem chlapců, danaji se sólovým zpěvem, voničkou figurálních tanců. Kulturní pořad okresních dožínek zakončil národopisný soubor Sdruženého. závodního klubu ROH Domu kultury v Kyjově. Předvedl dožínkovou scénu s vítáním hospodáře a hospodyně, s předáním dožínkového věnce uvitého ze žita, ječmene, ovsa, hrachoviny a "makovjenky" jako symbolu ukončených žní, obdarování soudkem vína a dožínkovými koláči, zpěvy, zatančením skočné a verbuňku.
      Současně probíhal na náměstí v Kyjově pořad dětských národopisných souborů. Vystoupil KYJOVÁNEK při SZK ROH Domu kultury v Kyjově, ROZMARÝNEK z Ratíškovic, cimbálová muzika při ZDŠ v Lipově, děti ze Šardic, národopisný pionýrský soubor při ZDŠ v Čejči a pionýrský národopisný soubor PODLUŽÁNEK z Prušánek. Pořad zapůsobil jako kytice polního kvítí, jiskřivý vroucností a bezprostředností dětského[/] podání. KYJOVÁNEK vystupoval poprvé. Vznikl v roce 1976 jako základna, z níž se bude doplňovat národopisný soubor dospělých. v Kyjově. Diváci viděli dětská rozpočítávadla, hru na sedláčka, otloukání píšťalek, slyšeli posměšky, zhlédli starobylý obyčej Královničky a kyjovské tance. ROZMARÝNEK z Ratiškovic předvedl dětskou hru Vlk s kozú tancuje, ratíškovské lúčky, širúchový, trefu a hojačky, palicový tanec Martin Majdalenin, jeho dívčí sbor zazpíval píseň Křepelila malá křepelenka. Cimbálová muzika z Lipova měla na pořadu písně z Horňácka, tance jatelinka, konopica, hruška, pletla jsem, řemeslnické tance kovárská a káčer, sólové zpěvy. Národopisný soubor ZDŠ v Čejči zatančil, zazpíval předvedl taneční hry a vrtěnou ze Svatobořic. Písně a tance své obce štědře rozdal nadšeným divákům i dětský soubor ze Šardic. PODLUŽÁNEK z Prušánek v pásmu "Než půjdeme k muzice" se zaměřil na klenotnici dětského pro[/]jevu z Podluží. Zazpívala děvčata, slyšeli jsme dvojzpěv starších děvčat, pořad končil vrtěnou a verbuňkem Od Prešpurka k Dunaju.
      Oba národopisné pořady na okresních dožínkách v Kyjově nadchly a doslova podmanily diváky, kteří se soubory ukázněně přečkali i krátkou bouřkovou přeháňku. Krásu prožitku zdůrazňovala specifická atmosféra, vyplývající ze skutečnosti, že diváci slyšeli písně svého domova, viděli kroje a tance Hodonínska bez obvyklé pestré směsi od západních českých hranic po hranice východoslovenské. Kulturní pořad okresních dožínek obstaraly místní národopisné soubory, a to bylo bezesporu kladem. Publikum se přesvědčilo, že i jednoduché vystoupení dnešních nositelů tradic bez jevištního manýrismu může uchvátit etickými a estetickými hodnotami, Kladně bylo hodnoceno i průvodní slovo, z něhož zazněla láska k lidovému umění, k vlasti a ke kulturnímu dědictví. Jaroslav Orel

329

OBSAH
Studie
Zuzana Jakubíčková: Lidové obyčeje a obřady v pozůstalosti Františka Bartoše (k 70. výročí úmrtí) . . . 253
Jan Krist: Svatební obyčeje společenskoprávní povahy v Miloticích u Kyjova od poloviny 19. století po současnost . . . 263
Václav Hrníčko: Vypravěč Josef Otava z Herálce pod Žákovou horou . . . 279

Zprávy

Jubilea
Christo Vakarelski osmdesátiletý (Václav Frolec) . . . 289
Pozdrav arch. Ladislavu Štěpánkovi k sedmdesátinám ( Josef Vařeka ) . . . 290
Vojta Náprstek (17. 4. 1826 - 2. 9. 1894 ) (Vladimír Scheufler) . . . 291
Soubor Olšava jubilantem (Dušan Vlach) . . . 293

Nekrology
Za profesorem Rudolfom Bednárikom, DrSc. (1903-1975) (Jozef Ušak) . . . 295
Doc. dr. Vilém Pražák zemřel (3. III. 1889 27. III. 1976 ) (Jaroslava Scheuflerová) . . . 297
PhDr. Karel Klusák - in memoriam (* 9. 8. 1886 v Josefově, okr. Břeclav, † 16. 3. 1976 v Brně) (Jaroslav Orel) . . . 301
František Vančík (* 29. 11. 1928, † 20. 4. 1976 ) (Zdeněk Mišurec) . . . 303

Knihy
Antonín Verbík: Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově (Václav Frolec) . . . 304
Anastas Primovski: Bit i kultura na rodopskite Bolgari. Materialna kultura ( Ján Podolák ) . . . 307
K. Tihase: Eesti talurahvaarhitektuur ( Jiří Langer) . . . 308
B. P. Kirdan: Sobirateli narodnoj poezii. Iz istorii ukrajinskoj fol'kloristiki XIX v. (Ján Komorovský) . . . 309
Polskie zagadki ludowe (K. Dygacz-Nagyová) 310
Holló L. - Papp J. - Ujváry Z.: Ej-haj gyöngyvirág... (Michal Markuš) . . . 311

Sborníky
Gemer. Národopisné štúdie 2. ( Josef Tomeš ) . . . 312

Konference
Medzinárodne o Karpatoch a Balkáne ( Ján Botík ) . . . 314

Festivaly
Strážnice 1976 ( Václav Frolec ) . . . 316
XXIII. Folklórny festival Východná 1976 (Josef Tomeš ) . . . 319
Západoslovenské folklórne slávnosti - Myjava 1976 (Josef Tomeš ) . . . 324
XXI. Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově ( Bohumil Mlýnek ) . . . 327
Na okraj národopisného pořadu okresních dožínek v Kyjově ( Jaroslav Orel ) . . . 328

331

335