národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1979 - ČÍSLO 2

DĚTSKÉ PUBLIKUM A VZPOMÍNKOVÁ VYPRÁVĚNÍ Z LET 1939-1945 [obsah]


      VÁCLAV HRNÍČKO, Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy
      V lednu roku 1975 byl v souvislosti s 30. výročím protifašistického osvobozeneckého boje1) uskutečněn pracovníky Vlastivědného muzea a galerie v Hlinsku v Čechách základní folkloristický výzkum u školních dětí 4. až 9. postupných ročníků.2) Úkolem bylo pomocí krátkého dotazníku3) získat maximální množství informací týkajících se rozšíření a oblíbenosti vyprávění, vypravěčů, vypravěčského prostředí apod. Dotazovány byly bez výjimky všechny děti těchto postupných ročníků z 22 vesnic a osad východně od Hlinska v Čechách. Při vyhodnocování informací o vyprávění z okupace, odbojového hnutí a osvobození se ukázalo výjimečné postavení právě roku 1975, roku oslav 30. výročí ukončení osvobozeneckých bojů, pro existenci a podmínky života vzpomínkového vyprávění s touto tematikou. Podařilo se tak shromáždit celou řadu. látek, které bychom zjišťovali jiným postupem mnohem obtížněji. Svědčí o rozdílné oblíbenosti vyprávění u dospělých, kterou jsme si ověřili již dříve, a[/] o rozdílné oblíbenosti u dětí. Získané údaje také umožňují přesněji sledovat přesuny žánrů mezi různými věkovými skupinami.
      Chceme se zde omezit jen na některé problémy existence vzpomínkového vyprávění tematicky čerpajícího z let 1939 až 1945. v některých bodech můžeme na materiálu získaném na Českomoravské vysočině potvrdit zjištění badatelů, zkoumajících tuto problematiku v jiných oblastech.4) Od dosavadních příspěvků se náš pohled liší zejména orientací na nejmladší věkové vrstvy a faktem, že vychází z materiálu nasbíraného v poněkud odlišném a do jisté míry výjimečném období existence těchto vzpomínkových vyprávění.
      Na základě informací získaných v tamto období a zejména na základě relativně bohatého výskytu těchto vyprávění nemůžeme konstatovat jejich trvalé intenzívní rozšíření nebo tento závěr dokonce přenášet na celou prozaickou tradici. Všimneme-li si však sociálních souvislostí, podílejících se na vývoji vyprávě

85

ní, také faktů, vyplývajících ze samotné folklórní tradice (jde například o interprety pocházející zejména z řad odbojových pracovníků, s čímž souvisí i jejich vyšší věkový průměr), vidíme, že svědčí o opaku toho, k čemu by mohl svést prvý dojem. Střízlivá úvaha vede k závěru, že jen omezený výběr povídek, charakteristických svou "neslýchaností" a "nevídaností", které reprezentují v nejvyhrocenějších událostech ze života prostých odbojových pracovníků ideální etickou normu lidového prostředí,5) bude pravděpodobně přijímán i v budoucnu do repertoáru vypravěčů mladších generací.6)
      Podíváme-li se blíže na dlouhý seznam zachycených vypravěčských látek s odbojovou tematikou, můžeme se zcela ztotožnit s konstatováním Marty Šrámkové, která se touto problematikou na základě materiálu z českých zemí hlouběji zabývala a zjistila, že "tato vyprávění mají na celém našem území v hrubém obrysu jednotný ráz. (..) ..: můžeme v nich najít i specifické místní a krajové rysy."7) Pro část Českomoravské vysočiny, kterou jsme podrobili výzkumu, jsou kromě celé řady vyprávěni o akcích partyzánů (v mnoha případech ve spolupráci s civilním obyvatelstvem) tematicky příznačná vyprávění o vyhlazení Ležáků.8)
      Informace získané sběrem u dětí a mládeže v roce 1975 umožňují vymezit území rozšíření nejznámějších látek (viz mapku v příloze). Veškerá zachycená vyprávění můžeme rozdělit podle stupně rozšíření na tři skupiny:. 1. obecně rozšířená ve všech lokalitách, 2. rozší[/]řená jen v omezeném počtu lokalit, 3. vyskytující se jen ojediněle.
      K obecně rozšířeným látkám patří: vypálení Ležáků, persekuce civilního obyvatelstva, pomoc partyzánům, odzbrojování německých vojáků koncem války. Ryze regionální (zde máme na mysli rozlehlejší územní okruh, než je oblast, ve které jsme prováděli výzkum) jsou vyprávění o vypálení Ležáků, zatímco ostatní látky lze zaznamenat i v jiných krajích, kde jsou také více či méně známé.
      Vyprávění rozšířená vždy v několika lokalitách vytvářejí tři tematické okruhy:

I. Vyprávění o odbojové činnosti a persekvování civilního obyvatelstva:

     a) najmutí obrněných transportérů (Dědová),

     b) slavnostní označování ukořistěných německých tanků či transportérů rudýmihvězdami (Svratka),

     c) zastřelení občanské hlídky Němci (Filipov - Ovčín),

     d) zastřelení civilistů Němci (Pekelecu Čachnova),

     e) ukrývání uprchlých vězňů a jejich vyzrazení (Kameničky a Jeníkov)

II. Vyprávění o akcích partyzánů:

     a) vykolejení vlaku (Pekelec u Čachnova),

     b) najmutí německé kolony (Kameničky),

     c) destrukce železničního mostu (Krouna),

     d) vzpomínky na činnost partyzánskéhooddílu "Vpřed" (Svratka),

86

U kořistěná německá výzbroj. Svratka 1945.

     e) destrukce železničního mostu (železniční trať Hlinsko - Ždírec nad Doubravou),

     f) přestřelka mezi partyzány a německýmivojáky (Jeníkov);
III. Vyprávění o bojových akcích letectva spojeneckých armád:

     a) nálet na vlak (Krouna),

     b) nálet na vlak (Holetín).[/]

      V závorkách jsou uvedeny názvy obcí, ve kterých (nebo v jejichž blízkosti) se události zachycené ve vyprávění odehrály; před jednotlivými body je uveden způsob značení okruhů rozšíření vyprávěni na přiložené mapce.
      Vyznačíme-li těchto třináct látek na mapě, zjistíme, že pohromadě se jich vyskytuje vždy nejvíce tam, kde byla odbojová činnost nejintenzívnější. Nejvíce se překrývá rozšíření vy

87

88

1 - Hlinsko
2 - Studnice
3 - Hamry
4 - Holetín
5 - Raná
6 - Čertovina
7 - Jeníkov
8 - Vortová
9 - Lhoty
10 - Vojtěchov
11 - Kladno
12 - Dědová
13 - Ovčín
14 - Filipov
15 - Kameničky
16 - Paseky
17 - Chlumětín
18 - Oldříš
19 - Otradov
20 - Krouna
21 - Svratouch
22 - Svratka
23 - Rychnov
24 - Františky
25 - Čachnov

Část vypálených Ležáků, kde byla ukryta radiostanice paravýsadku s úkolem připravit atentát na Heydricha. Ležáky 1942.

právění okruhů I. a II. ve vesnicích a osadách Kameničky, Jeníkov, Filipov a Ovčín. v Kameničkách a na Filipově se ukrývali partyzáni nejčastěji a ve spojitosti s jejich činností i vlivem samotné jejich přítomnosti byla také ilegální činnost místních obyvatel nejintenzívnější. Se vzdáleností narůstající od centra až asi do desíti kilometrů (dále výzkum nebyl veden) ilegální i odbojová činnost i její ohlas v lidovém vyprávění slábne. Severovýchodně od centra nejsilnějšího rozšíření těchto vyprávění (ve vesnicích: Kladno, Dědová, Oldříš, Krouna, Rychnov a Čachnov) se táhne pásmo relativně nejintenzívnějšího rozšíření ve srovnání s ostatními směry. Je to způsobeno odezvou akcí podniknutých .partyzány ukrývajícími se v Kameničkách a okolí, kterým především terén na železniční trati mezi Krounou a Čachnovem poskytoval optimální podmínky. v jednom případě jsme také v okruhu tohoto malého územního celku zaznamenali izolovanou enklávu vyprávění o ukořistění obrněného německého transportéru (Studnice a Hlinsko); tato enkláva vznikla podle doplňujících informací z terénu migraci obyvatelstva z vesnic, kde se tato událost stala a kde se odrazila i ve folklóru.
      Třetí okruh se od prvých dvou liší. Jsou to vyprávění o leteckých akcích spojeneckých armád, které se odehrály mimo místní obyvatelstvo i partyzánské jednotky. Obyvatelé místních vesnic se ocitli v roli diváků neobvyklé a šokující podívané. Vzhledem k neobyčejné působivosti a síle zážitků byly i tyto události folklórní prozaickou tradicí zpracovány a za

89

ujaly své místo vedle vyprávění prvního a druhého tematického okruhu.
      Ojedinělé se vyskytující vyprávění jsou nejpočetnější. Jejich převážná část se dá rozdělit na dvě skupiny: a) vzrušující příběhy z osvobození rozšířené jen v jednotlivých vesnicích, do kterých jsou i lokalizovány, jako např. sebevražda německého důstojníka s rodinou, zastřelení německého vojáka - zajatce po zjištění, že u sebe ukrývá zbraň, neštěstí při neodborné manipulaci s vojenským materiálem (minami, bombami, granáty, střelnými zbraněmi apod.), propadnutí německého tanku do bahna apod.; b) lokální příběhy a osobní zážitky z května 1945, osobní zážitky ze setkání s partyzány a se sovětskými vojáky, z nichž mnohé jsou humorně laděné.
      Kromě těchto dvou skupin se občas vyskytují i jiná vzpomínková vyprávění s obdobnou tematikou. Nejvíce je jich opět v těch lokalitách, kde jsme zaznamenali také intenzívní rozšíření vyprávění druhé skupiny (máme možnost je sledovat na přiložené mapce) a kde byla také silná odbojová činnost.9)
      Vzpomínkové vyprávění z okupace a z osvobození je ve sledovaném časovém úseku poněkud komplikovanější. Na jeho udržování a tradování působila kromě regionální tradice navíc celá řada vlivů z oblasti masové komunikace,10) politickovýchovná a pedagogická práce na školách, a to zejména v roce 1975, kdy probíhaly oslavy 30. výročí vyvrcholení osvobozeneckých bojů v naší vlasti. Nejintenzívnější bylo snad působení televizních programů, které obsahovaly téměř denně nějaký pořad obsa[/]

I nformátor Josef Homolka z Dědové s vnukem.

hově související s těmito událostmi; televizní hry nezůstaly bez odezvy ani v lidovém vyprávění. Televizor se totiž od svého obecného rozšíření na vesnici stal důležitým činitelem vyplňujícím podstatnou část volného času v rodině. Večer, když se sejdou všichni rodinní příslušníci (a někdy nechybějí ani lidé ze sousedství), se buď sleduje vysílání, anebo v případě, kdy program "není zajímavý", dochází ke skupinové komunikaci, která vytváří optimální podmínky pro vyprávění, tematicky blíz

90

ké televiznímu vysílání. Značné procento dotazovaných dětí uvádělo mezi příležitostmi, při kterých slyšely vyprávět válečné vzpomínky, dobu před a po poslechu televizního programu. Jestliže je při televizním programu přítomen přímý účastník odboje, osvobozeneckých bojů, partyzánských akcí apod., přerušuje svým vyprávěním i samotný program. Jeho počínání přijímají účastníci, zejména přítomné děti, se zájmem a plně je respektují.11)
      Dalšími soudobými příležitostmi jsou souSedské a přátelské besedy. Při nich mají děti možnost poslouchat zážitky účastníků a pamětníků odbojového hnutí. Nejčastěji se však vypráví v rodinném kruhu, kdy dnešním devíti až patnáctiletým školním dětem líčí své zážitky generace jejich babiček a dědečků.12) Jsou to většinou lidé narození v letech 19001920, kteří se aktivně podíleli na odbojovém hnutí nebo mu svým postojem a podporou odbojových pracovníků a partyzánů pomáhali.13)
      Někteří odbojoví pracovníci, kteří zastávali v místním hnutí přední místa, a pamětníci jiných historických událostí souvisejících s okupací (vězni koncentračních táborů, účastníci Slovenského národního povstání apod.) jsou zváni do škol mezi děti, kterým živým slovem přímých účastníků přibližují celkovou atmosféru vládnoucí v ilegalitě, na bojištích nebo koncentračních táborech.14) To je třetí soudobá příležitost pro děti k poslechu válečných vyprávění.
      Ve stejném duchu a se stejným cílem působí na školní mládež i pionýrští vedoucí a sami[/] učitelé základních devítiletých škol jednak při výuce, jednak při různých dobrovolných a zájmových schůzkách dětí. Kromě toho, že dětem sami vyprávějí odposlouchané povídky z lidového prostředí, organizují s nimi různou činnost, při níž v nich vzbuzují zájem o povídky z odboje. Děti na jejich podnět navštěvují přímé účastníky a pamětníky těchto událostí podle vlastní volby, stávají se jejich posluchači a odposlouchané příběhy pak zpracovávají pro kroniky svých kroužků a výzdobu siní nebo koutků revolučních bojových tradic.
      Toto všechno nezůstává bez účinku a spolu s vlivem masových komunikačních prostředků a dalších akcí, spojených s třicátým výročím vzpomenutých událostí, napomohlo pronikání těchto vyprávění ze života i do repertoáru obvyklého při tradičních vyprávěčských příležitostech, jako je například draní peří. Dospělí vypravěči se přizpůsobují dětským posluchačům,15) kteří vlivem uvedených okolností projevují svůj zájem o vyprávění nejen při organizovaných schůzkách v rámci mimoškolních akcí nebo školní výuky, ale i v prostředí domácím, tj. v rodině a sousedské skupině.
      Optimální podmínky k realizaci vyprávění s odbojovou tematikou vznikají především při vypravěčských situacích ve dvou kolektivech odlišujících se od sebe věkovým složením. Předně jsou to bývalí členové odbojových nebo partyzánských skupin, kteří na besedách společně vzpomínají na své zážitky z okupace.16) Jsou to obvykle uzavřené kolektivy starších lidí (narozených přibližně před rokem 1900),

91

bydlících v sousedství. Tito lidé měli již v době okupace založené rodiny, ustálené zájmy a zaměstnání. Odboje se zúčastnili uváženě a z vlasteneckého přesvědčení. Byli si také plně vědomi nebezpečí této činnosti. Mnozí z nich byli příslušníky prvního odboje a do těchto akcí šli už připraveni a s určitými zkušenostmi. Právě z těchto lidí se rekrutují vypravěči interpretující své vzpomínky ve vlastním prostředí (v rodině nebo ve skupině dětí ze sousedství) nejmladším posluchačům. Jde tedy o komunikační akt mezi dvěma odlehlejšími generacemi, a to generací starých rodičů a generací vnuků. Situace, při nichž k němu dochází, jsou spontánní. Charakteristické je, že na nich zpravidla nemají účast rodiče, tj. příslušníci střední generace. Rozdílná angažovanost (respektive neangažovanost) generací je způsobena různým vztahem jejich příslušníků k období a událostem, ze kterého tato vzpomínková vyprávění tematicky čerpají. Starší generace, která se aktivně účastnila odboje, hraje tady roli vypravěčů nebo informátorů ve folklórním procesu.
      Střední generace, vzhledem ke svému věku v té době, byla jen pasívním účastníkem a události, které šly prakticky mimo ni, nebyla schopna ani plně chápat. Její příslušníci proto nemohou uspokojit zájem mladé generace o taková vyprávění a ani sami se těchto příležitostí k vyprávění nezúčastňují. jejich neúčast na nich je však ovlivněna také jinými, např. osobními faktory.
      Nejmladší sledovaná generace, která se narodila přibližně patnáct let po osvobození,[/] tedy v konzolidovaném státě, zná okupaci a odboj jen z vyučování dějepisu, z beletrie, hromadných sdělovacích prostředků a v neposlední řadě také z vyprávění pamětníků. Právě tato generace jeví pod silným působením kulturně politického dění a školy zájem o vzpomínková vyprávění a tvoří tak podstatnou část posluchačských kolektivů, umožňujících a přijímajících jejich interpretaci. Vzpomínková vyprávění doplňují estetickou i mimoestetickou informaci proudící k dětem z ostatních informačních zdrojů (u dětí z velmi intenzívního folklórního prostředí bývá naopak těmito informacemi doplňováno lidové vyprávění).
      Nejmladší věková vrstva, na kterou jsme se zaměřili, projevuje v přítomné době zájem nejen o vzpomenutá vyprávění, ale o historické folklórní žánry vůbec. Kromě vzpomínkového vyprávění se u ní těší velké oblibě zejména místní pověsti, které z repertoárů starších věkových skupin (generace rodičů a dědečků a babiček) téměř úplně vymizely. Došlo tu tedy podobně jako v minulosti u pohádek k přesunu převažujících žánrů mezi repertoáry různých věkových kategorií. Dospělí vypravěči znají tyto látky většinou jen pasívně a k jejich oživení u nich dochází jen v případech, když mají možnost vystupovat před dětským publikem, nepočítáme-li folkloristické výzkumy, kdy je vypravěči či informátoři s větší či menší ochotou vyprávějí folkloristům.
      Chceme-li hodnotit získané poznatky, musíme mít především na paměti, že vycházíme z materiálu získaného v časovém období, v němž bylo vzpomínkové vyprávění čerpající

92

z let 1939 až 1945 vystaveno působení různých vlivů, které je podněcovaly a do jisté míry také uměle oživovaly. Působení vnějších vlivů bylo přímé nebo více či méně zprostředkované. Hromadné sdělovací prostředky působily často bezprostředně při konkrétních vypravěčských situacích (televizní film, respektive televizní hra, evokuje vzpomínkové vyprávění u přítomného vypravěče), zatímco například specificky zaměřená školní výuka působila v konkrétních vypravěčských situacích zprostředkovaně a méně výrazně.17) Výzkum[/] jsme také zaměřili zejména na tu skupinu školní mládeže, která má dispozice recipovat především historické folklórní žánry, do jejichž okruhu vyprávění z tohoto období nesporně patří. Žáci s povinnou školní docházkou jsou navíc na rozdíl od dospělých vystaveni poněkud odlišnému komplexu vnějších vlivů. Tyto skutečnosti proto získané poznatky do jisté míry relativizují. Faktem však zůstává, že sledování osudů vyprávění i z tohoto zorného úhlu může přispět k zpřesnění poznatků ekologické povahy vůbec a v mnohém je doplnit.[/]

Poznámky
1.
      Dílčích výsledků bylo využito kolektivem pracovníků muzea při koncipování výstavy k 30. výročí vyvrcholení osvobozeneckých bojů, která byla přístupna veřejnosti v květnu a červnu 1975.
2.
      Celkem bylo zodpovězeno necelých 2000 dotazníků. U 30 % byly však odpovědi negativní. Šlo především o děti z nefolklórního prostředí.
3.
      Při sestavování dotazníků jsme využili zkušeností polské badatelky D. Simonidesové, která s početným pracovním týmem uskutečnila obdobný, avšak mnohem hlubší a rozsáhlejší výzkum v polském Slezsku. (Viz DOROTA SIMONIDESOVÁ: Mechanizm życia opowiadań ludowych (Na przykładzie Śląska), in: Międzi dawnymi a nowymi laty ... Studia folklorystyczne, Wrocław - Warszawa - Kraków 1970, s. 299-320.) Čtyři otázky použité Simonidesovou (1. Jaká znáš vyprávění?, 2. Kdo ti je vypráví?, 3. Které z těchto vyprávění se ti líbí?, 4. Při jakých příležitostech posloucháš vyprávění? jsme doplnili[/] upřesňující pátou otázkou: Znáš nějaká vyprávění o partyzánech nebo o událostech z období okupace?, jejímž cílem bylo získat materiál, kterého využívám také v tomto článku.
4.
      Nejen českých, ale i slovenských, kteří se snad dostali ve zkoumáni této problematiky na našem území nejdále. Jsou to především práce ANDREJE MELICHERČÍKA: Boj proti fašizmu za Slovenského národného povstania v ústnom podaní slovenského ľudu, in: Slovenský národopis IX, 1961, s. 358-395 a další a práce JANA MICHÁLKA: Postava partizána v ústnom podaní, in: Slovenský národopis 22, 1974, s. 619-627; Spomienkové rozprávanie o Slovenskom národnom povstaní na Podjavorinsku, in: Slovenský národopis 12, 1964, s. 397-430; Výskum povstaleckej tematiky v ľudovej slovesnosti na Slovensku, in: Slovenský národopis 19, 1971, s. 525-533 a další.
5.
      SIROVÁTKA, O.: Vzpomínkové vyprávění jako druh lidové prózy, in: Český lid 50, 1963, s. 118.

93

6.
      Při selekci sehraje významnou úlohu také fakt, že většinou tato vyprávění žijí jen ojediněle v repertoáru více vypravěčů a že jejich kolektivní povaha je proti ostatním žánrům lidové prózy oslabena. SIROVÁTKA, O.: Vzpomínkové vyprávění a jeho místo ve folklóru, in: Československá etnografie VII, 1959, s. 314.
7.
      ŠRÁMKOVÁ, M.: Vzpomínkové vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, in: Národopisné aktuality XII, 1975, s. 7.
8.
      Malá osada asi 10 km severně od Hlinska, v červnu roku 1942 vypálená německými fašisty.
9.
      Srovnej náčrt hlavních námětových okruhů u MARTY ŠRÁMKOVÉ: Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, s. 6-7.
10.
      O vlivu masových komunikačních prostředků na folklór: BENEŠ, B.: k p roblematice současného a dělnického folklóru, in: Národopisné aktuality XII, 1975, s. 200 n.; LEŠČÁK, M.: Niektoré teoretické problémy štúdia súčasného stavu folklóru, in: Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Literatura - folklór - historie, Praha 1973, s. 334.
11.
      Vyprávění se v tomto případě stává paralelou k masově komunikačnímu prostředku. BENEŠ, B.: Několik poznámek o současném folklóru, in: Národopisné aktuality II, 1965, č. 1-2, str. 46.
12.
      ŠRÁMKOVÁ, M.: Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, s. 5.
13.
      K zjištění, že příslušníci generace, která se o události ztvárněné ve vzpomínkovém vyprávění v době jejich vzniku nejvíce zajímala, jsou zpravidla jejich nositeli i v pozdější době (po 20 až 30 letech), dospěl také PULEC, M. J.: Podání o pérákovi, in: Český lid 52, 1965, s. 160.
14.
      ŠRÁMKOVÁ, M.: Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, s. 5.
15.
      Přizpůsobování skladby repertoáru dětským posluchačům zjistila v polském Slezsku SIMONIDESOVÁ, D.: Mechanizm życia opowiadań ludowych,s. 306.[/]
16.
      ŠRÁMKOVÁ, M.: Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, s.5.
17.
      BOGATYREV, P. G.: Tradicija i improvizacija v narodnom tvorčestve, in: Trudy MKAEN Moskva 1964, sv. 6, Moskva 1969, s. 288-233; Chudožestvěnnyje metody foľklora i tvorčeskaja individuálnosť nositelej i tvorcov narodnoj poezii, in: S. J. MINC - E. V. POMERANCEVA, Russkaja foľkloristika,2. vyd., Moskva 1971, s. 221-227.

Ukázky vyprávění

1. Pokornej přišel a - - na strážnici, a povídá: "Josef; potřebujem si zabrat jak tady budou jezdit Němci, tak je zarazíme a seberem auto nákladní nebo - - aby sme měli na dopravu."
      Naránu slyšíme, výjdeme z tej hasičárny tam, a tady slyšíme hrkot motóru. Poudá: "A možná, že jedou. Poď, pudeme se tam poďvat."
      Já povidám: "No nemáme flinty vubec. Mám tady tři granáty jen."
      Tak sem si vzal tři granáty do kapsy a von měl dvacetiranovou vopakovačku, takovou pěknou flintu. Ňákou maďarskou to měl. Tak povidal: "Já mám todle a ty budeš držet s granátama."
      Tak sme vyběhli nahóru. Tam se čudilo, prášilo se, tak sme neviděli - - Poudali: "To jede auto." Prach vylitoval.
      No, a tak jak to uděláme. Já poudám: "Tak to musíte tadle, střelenim nahóru, aby viděli - střelit nahóru a budem vědět, co bude dál.
      Křičí na mně: "Josef, ale ty drž, ty drž!" No tak jo, tak střelil. Teď tanky zastavily. A vono se přestalo prášit a uhlídali sme tanky.
      Prej: "To je špatný. To je zle s námi už." Kulometama na nás mířili a teď německy řvali, aby položil zbraň a ušechno možný. Von nejdřív, že jim nerozumí, no...

94

Potom: "Položit zbraň a jít k němu." Kulometem na něho. - Tak Josef zas křičel: "Josefe, drž!" No...
      Teď von k nim došel a voni na něj: "Jak k partyzánum?" Von poudá: "No..." A teď jak lidi vybíhali na kopec, chtěli se divat, než uhlídali, do to je. Tak vono toho bylo po řebeně, tak voni si mysleli, Němci, že nás je tady hrozně, těch partyzánu, tak ...
      No, a to už sme nemohli utikat zkrátka. To už bylo. Buďto nás vodbouchnou nebo jak to dopadne. No a dopadlo to dobře.
      Hoši ujížděli pryč z fronty nebo z toho - z transportu ujeli, no tak se s nima trochu domluvil, že maj hlad hroznej, takže my jim dáme, a že se jim nic nestane u partyzánu. Tak s náma jeli.
      Zrouna sme je vodzbrojili a poslali sme ty - - spojku sem poslal do Kameniček. Poprvně nepřišla a druhá, druhou sem poslal Pepka Sodomkovýho támle..., no a zas nepřišla, až přišel kapitán, se to dověděl, tak to přihnal. Kubič přišel pro to sem; kapitán, no a tanky si vodebrali a s tím jednim tankem jezdili, dyš tady byla ňáká přestřelka; tak kapitán sem přijel s tím jedním tankem.
      (Zapsáno v r. 1976 od Josefa Homolky, stáří 62 let, Dědová.)

2. Tak až přišlo toleto před tím prvním,. vosmýho května, no tak my sme už ďáli hlídky předem, to sme byli rozespaní všichni, no - a já sem byl tajidle s Ouboleckým napsanej.
      A tak sme měli zařízený, kdyby snad sme něco zpozorovali, abysme vystřelili.
      Vyjely ňáký auta vod Dědový, bez vlajek, bez bílejch vlajek.
      Voni museli mít bílý vlajky, utíkali.
      No jo! My ten den sme měli nařízený chodit po silnici! Né támle na kopci koukat. Kdežto voni se auta vyřítily zrouna nám proti. No my sme se jaksi mezi těma křema ztratili. s flintama.
      No, a pak vono toho jela velká kolona. Vono jelo i - i kuchyně s nima. To přejeli, no a za chvíli povidám: "A tady jede spojka. To my nemůžeme takle nechat, my musíme zezadu, přeci jen přetrhnout spojeni."[/]
      Tak šup, vyšel a namířil: "Stůj!" (vypravěč se směje) Flintu.
      - "Kam jedeš?"
      - "Nevím." . , "No tak nevíš.
      - "Zbraň sem!"
      Tak nám dal pistoli, přiběh Moučka, tuhle Láďa Balku, ten uměl německy, ten s ním něco švandrčil, zatim přiběhli Franta Balku z Dědový, a ty byly skovaný, ty nám měli, ty měli taky vystřelit, nám dát vědět, že pojedou. A ty hlídali, jo, byli skovaný támle za kompostem.
      A tak - a Šimek a já nevím kerý, eště někerej myslím, a že by s ním jel a Moučka, že né. Že když sme si ho tadyhle chytili, tak že ho vodvedem sami, tam že se musí jako vyzpovídat, co a jak, kam jedou a nebo co chtěj. Dyž jeli bez vlajek. Bez bílejch...
      No dobře, tak sem mu dal pistoli, Moučkoj, a - a se mně zdá, že ho držel za límec vzadu, chlapa. A šel s ním semle, tam, k Voučínu.
      Dyby von byl šel bejval, tam jak bejvaly cesty, tam polní, no tak by nic, ale tady přišel tajidlek k Voučinu, tady ho nebylo vidět, tady se silnice zatáčí, nebylo ani ke Kaneničkám vidět nebylo, tam na ně nalítlo auto. No tak voni utekli, tajidle, tajidle do uličky; chlapi, to víš, Němec.
      Auto - to bylo auto, že to bylo, samá flinta z toho čouhala, vypadalo to jako ježek.
      No byli rádi, dyš utekli. A utekli až bůhvíkam, až támle něde na Kopaniny, až za filipouskej katastr, až na chluměckej a tam teprvá se převlíkli a teprvá šli zpátky. Druhej den.
      No, tak dyž to auto přijelo, tak zrouna ten chlap, utek jim, Němec....
      To byl Němec tuplovanej. Von neuměl česky. Dyš sem se ho ptal, kam jede a co chce a kam jedou a nic, von nic nevěděl. Von nevěděl, čí je a nic. To člověka nasralo... (vypravěč se směje).
      Tak jim utek a von věděl, kdy my - - v kterejch místech asi. - Tajidle byly višničky. Von věděl, asi kde by sme se asi mohli. - Tak honem byl - sem slyšel. Tam bylo přítmí, nebylo vidět. - Jen sem slyšel: "Ší

95

sen!" No jo, to už jsem věděl, co je, že to je pálit. Honem sem sebou praštil a ešte sem se vokulil. Ale v tom momentě, v tom momentě padaly kuličky takle zrouna vedle, vedle mně. Poněvadž sem je viděl, ty byly - voni říkali, že byla každá desátá světelná - a bylo vod nich vidět. No ale kuličky padaly vedle mně na Ouboleckýho, sem viděl, jak se kácí a vykřik: "Můj Ježíši! Můj Ježíši!"
      No já sem trošku dolinku měl, ale já sem, voni ta střela neletí rouně, vona letí taklék, takle (ukazuje). Proto já sem... Ale stejně lítaly tak vedle mně. Jednou lítla takle, takle, takle a takle mě to chránilo, že sem, že sem se praštil, že sem se vodkulil.
      Já sem to jako věděl vod důstojníku z vojny. Voni ři­ kali: "To musí sebou praštit a vodkulit se, aby, aby aby jaksi ten cíl..."
      Voni zaměřili přesně na mně, museli mít zaměřený, poněvadž...
      Ale von ta nebyl kulomet Švarclóze, ten má hlaveň, takle mu chodí (ukazuje do stran). Kdežto Očkis, kam zamíří, tam...
      No ale byl to jen lehkej kulomet. Byl to jen lehkej kulomet a-no-a...
      Tak já zaťal zuby, dal sem mu. Čekal sem to taky, poněvadž, povidám, jak se zachvěje trošku hlaveň tak ji dostanu. Já už sem se nechtěl hejbat nijak, abych něco tam nic neviděli. Dyž voni byli na příkopě tajidle, tajidle ve višničkách.
      No a tak přijeli blíž, když to... No a ten jeden chtěl jít ke mně, ten přeci jen pozoroval, že asi nejsem zabitej. Ten druhej mu povidá: "Nechoď tam k němu. No má flintu připravenou!" Ale povidal to tak česky. No, sem mu rozuměl. Poněvadž ... Tak to nemohli bejt mezi tím všecky Němci, museli to bejt skopčáci nebo ták.
      A tak von toho nechal, poněvadž jednalo se taky vo něj, poněvadž, jak by šel ke mně, tak beze všeho, to bych já bych ho byl skulil. Ale já sem nemoh střílet, poněvadž, dyť auto bylo, stálo na silnici a, a povidám samá hlaveň vystrčená, jak sebou, jak prskneš, tak bude po tobě. (...)[/]
      Tak voni vodjeli. Nasedlí, vodjeli a já běžel k Ouboleckýmu. Dyš sem viděl, že sou pryč. No já je viděl taky na silnici. Vodjeli, já běžím k Ouboleckýmu, beru ho a von už byl tuhej. Už si ... Louž krve. Já volám támle na lidi, aby mně šli pomoc s ním, co s ním dělat. Jo, vidím lidi, kerý sem viděl, běželi k Filipovu, pryč utikali. No tak sem se přeci dal ten, přeci sem sehnal tady Popelka byl a vod Ouboleckejch přiběhli, poněvadž na to dávali, dyž ... Tak přiběhli, no a tak ho vodtáhli, no a já za níma šel.
      Ale jen sme ho vodtáhli do Voučína, tak už tady byli Němci znova. Znova. A za mnou a za mnou. A já ... a už na mně křičeli: "Halt! Halt!" To sem slyšel. Tajidle já za Balkovu chalupu a tam sem se jim jako v tej tmě trochu ztratil, poněvadž tam byla takle plot a byly tam vodtržený takle dvě prkýnka a tam byla udělaná díra do země, tam byl, měli udělanej kryt. Von kmotr taky mně povidá: "Poď skováme se do krytu." Tam byli všichni. Byla tam matka, byla - jeho matka tam taky přiběhla, a tam sme čekali do rána.
      (František Dvořák, 71 let, Filipov - Ovčín, zapsáno r. 1975.)

3. No a pak jak sem se dozvěděl, voni to partyzáni tamty zabrali. Voni vobjeli s pancéřákem lísek, no a partyzáni... Vobjeli lísek a vzali je zezadu. Tam byla udělaná barikáda, nakácený stromy, voni dál nemohli, tam se to našvisovalo všecko, ty vobjeli lísek partyzáni a my, my sme jim asi měli krejt záda, jenže, když jim to jedno auto ujelo - vono nemělo, jak říkali, že prej nemělo ten, to auto, že se vubec netočilo, že zrouna jako když coufe, že měli asi eště jinej, takovej dvojitej, to řízeni, takže zrouna jeli zpátky. To se vodehrálo v dost krátkej době.
      Ačkoliv voni mysleli, že pudou zepředu, stříleli se támle z kopce a támle vocuď prskali sem tam Kameničováci z flint, z toho...
      Voni se nechali teda ... Copak, dyby bejvali se do toho pustili, tak rozmazali všecko. Dyť jich bylo spousta. (František Dvořák, 71 let, Filipov - Ovčín, zapsáno r. 1975.)

96

4. Tam ke Stanu, k Vitanovu. Je tam most a tak hoši: "Vyhodit!" Taky.
      No jednu noc byli tam, byl tam hoch ... Synovec tam byl a byli tam asi pět takovejch hochu.
      Kolipak mu bylo?
      Žena vypravěče: Tenkrát tam byl taky ten Vakáčku. Vakáčku, ten Sodomku (Vakáček = přezdívka Sodomky) a Frantík Urbanu tam byl. No šli s nima.
      A teď samo sebou. Říkali: "Voni přídou, voni přídou!" Ale voni nepřišli tu noc. To víte, že ty rodiče měli doma strach vo ně. No.
      A vono se jím to tam ... v Hlinsku byli ňáko vyzrazený. Chodila tam hlídka. Nemohli se k tomu mostu dostat. A jenom kousek ňáko ... Bylo by se jim něco ..., ale kousek, nestálo to za moc, tak musel votamtuď vodejít a pokusili to až druhou noc.
      Druhou noc se jim to podařilo a vyhodili to a ... No a tak hoši přišli domu.
      No tak byli táta s mámou štastni, že se jim děti vrátily.
      (František Tichý, 79 let, Filipov, zapsáno r. 1975.)

5. Jednoho zabili doma v Kamenici.
      Jak dojeli k tomu. Měli tam ňákou rozebranou kolej a jak voni tam dojeli, tak tylety dělníci, jak jeli domu tehdy z práce, tak se rozběhli směrem k Čachnovu a ke Kamenici a tady.
      A v tom, dyž viděli, že tam utikaj. - Byli tam ty Němci. - A dyž viděli, že utikaj, tak po nich začali střílet a pět jich zabili.
      A jedna kulička zabloudila až do Kamenice. Tam jeden čloujek... - Jak se psal? Hvězda, ne? Já už nevím. - Seděl, stál a koukal se do okna a kulička přilítla a ...
      Doma. Kuličky zabloudila a taky to vodnes.
      (František Tichý, 79 let, Filipov, zapsáno r. 1975.)

DAS KINDERPUBLIKUM UND DIE ERINNERUNGSERZÄHLUNGEN AUS DEN JAHREN 1939-1945
(Zusammenfassung)

      Im Januar 1975 wurde im Zusammenhang mit dem 30. Jubiläum des antifaschistischen Befreiun[gs]kampfes in der Region des Heimatkundlichen Museums und der Galerie in Hlinsko in Böhmen eine folkloristische Grundforschung bei den Schulkindern der 4. bis 9. fortlaufenden Jahrgänge durchgeführt. Die Aufgabe bestand darin, unter Zuhilfenahme eines kurzen Fragebogens eine grösstmögliche Menge von Informationen über die Verbreitung und Beliebtheit der Erzählungen, Erzähler und des Erzählermilieus unter besonderer Berücksichtigung der Erzählungen aus den Jahr[a][e]n 1939 bis 1945 zu gewinnen.[ /]
      Diese Erzählungen können wir nach ihrem Verbreitungsgrad in drei Gruppen einteilen:
      A) in allgemein in allen Lokalitäten verbreitete (Niederbrennung von Ležáky, Persekution der Bevölkerung, Hilfeleistung an die Partisanen, Entwaffnung der deutschen Soldaten bei Kriegsende u.ä.),
      B) in solche, die in einer beschränkten Zahl von Lokalitäten bekannt sind:
      a) über die Widerstandstätigkeit und die Verfolgung der Zivilbevölkerung (Gefangennahme von Panzerzügen, Erschiessung einer Bürgerwache, Verstecken entflohener Kriegsgefangener u.a.),

97

      b) über Partisanenaktionen (Entgleisung eines Eisenbahnzuges, lokale Kämpfe, Destruktionsaktionen u.a.),
      c) über Kampfaktionen der Luftwaffe der alli[i]erten Armeen (Luftangriffe von Sturzkampffliegern auf Eisenbahngarnituren),
      C) in solche, die auf eine Lokalität beschränkt blieben (Selbstmo[r]d[r] eines deutschen Offiziers samt Familie, Unglück bei unsachgemässer Manipulation mit militärischem Material, Einsinken eines deutschen Panzers im Schlamm, lokale Begebenheiten aus dem Mai 1945).
      Gelegenheiten zur Erzählung solcher Begebenheiten sind: gesellige Unterhaltungen von Nachbarn und Freunden, Begegnungen von Widerstandskämpfern mit Kindern in den Schulen und a[a][n]dere Erzählungsgelegenheiten, bei denen diese Erinnerungen über Anregung der Schulkinder interpretiert werden.
      Die Rolle der Erzähler im folkloristischen Prozess spielt in der Beziehung zu den Kindern vor allem die[/] ältere Generation (Grossväter und Grossmütter), deren Angehörige sich auch am Widerstandskampf aktiv beteiligt hatten. Die mittlere Generation (Väter und Mütter) war im Hinblick auf ihr Alter in der Okkupation nur passiv daran beteiligt und war ausserstande, die Ereignisse, die praktisch an ihnen nur vorbeigingen, vollauf zu begreifen, so dass sie diese Erzählungen nicht beeinflusst. Die jüngste Altersgruppe, auf die wir uns einstellen, bekundet gegenwärtig nicht nur Interesse an Erinnerungserzählungen, sondern auch an historischen Folkloregenres überhaupt. Abgesehen von Erinnerungserzählungen erfreuen sich bei ihr grosser Beliebtheit insbesondere lokale Sagen, die aus dem Repertoire der älteren Altersgruppen fast völlig verschwanden. Es kam hier also, ähnlich wie früher bei den Märchen, zu einer Verschiebung der Genres innerhalb der Repertoires der verschiedenen Altersgruppen.
      Übersetzung: A. Hubala

98

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 2

ZBOJNICKÉ A LOUPEŽNICKÉ POSTAVY A MOTIVY V ČESKÉ VYPRAVĚČSKÉ TRADICI [obsah]


      MARTA ŠRÁMKOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Národopisný a folkloristický výzkum zbojnických tradic, jenž se v uplynulých dvaceti třiceti letech dostal do popředí badatelského zájmu, se omezoval převážně na monografickou interpretaci hlavních zbojnických postav na karpatském území a na sběr a výklad písní a vyprávění, jež se k nim v lidovém podání vázaly. Podrobné monografie o Jánošíkovi, Ondrášovi a Vdovčíkovi nejvýrazněji dokumentují onu badatelskou orientaci.1) Naproti tomu méně a jen okrajově nebo rámcově se výklady dostávaly přes úzké regionální anebo širší národní hranice, třebaže postulát srovnávacího studia zbojnických tradic na celém karpatském území vyslovilo vice badatelů a zčásti se jej pokusili i splnit.2)
      Ještě méně se karpatské zbojnické tradice konfrontovaly s analogickými jevy z území mimokarpatského. Ale je známo, že ve folklórním podání všech národů se vyskytují postavy osamělých buřičů proti moci a bohatství, lidových mstitelů, kteří se zbraní v ruce se stavěli[/] proti oficiální moci, napravovali křivdy, ohrožovali majetek i životy a kteří - jak se v lidovém podání stereotypně opakuje - "bohatým brali a chudým dávali". Zbojnické, loupežnické, lupičské postavy a motivy patří k vypravěčské a písňové tradici každé země. Zbojnický folklór karpatský představuje vlastně protějšek a paralelu obdobných folklórních jevů jiných zemí a mnoha národů.3) Proto konfrontace karpatských zbojnických tradic s analogickými tradicemi jiných oblastí může objasnit, v čem tkví zvláštnosti, odlišnosti i význam zbojnického folklóru na území Karpat, ale také v čem se karpatské tradice s tradicemi jiných oblastí stýkají a kryjí.
      Český folklór dává pro takovou konfrontaci vhodné východisko. v něm se totiž setkávají a do jisté míry také prostupují obě sféry: "zbojnické" karpatské tradice na východomoravském a slezském území a "loupežnické" tradice na území střední, západní a severní Moravy a na celém území Čech. Ve svém příspěvku

99

se pokusím aspoň o hrubý nástin toho, které centrální postavy a okruhy zbojnických a loupežnických pověstí byly v moravskoslezském a českém podání rozšířeny, jaký je jejich vzájemný poměr a v čem tkví jejich zvláštnosti a osobité rysy. Onen náčrt se opírá o celkovou dokumentaci lidových pověstí v brněnském archívu lidové prózy a nikoliv o podrobný a speciální výzkum pověstí, poutajících se k jednotlivým postavám a námětovým okruhům. Mám však za to, že použitá dokumentace postačuje k splnění záměru, který si tento příspěvek položil.
      Na celém východomoravském a slezském karpatském území, hlavně v horském beskydském pásmu Valašska, Lašska a Těšínska, kolovaly zbojnické pověsti, spřízněné se zbojnickou pověsťovou tradicí slovenskou. Nejsilnějším spojovacím článkem se slovenským podáním je cyklus pověstí jánošíkovských. Ty se vyprávěly na poměrně úzkém pruhu podél celé hranice ke Slovensku, a to na severu od Jablunkova až na jih po slovácké Horňácko a Dolňácko; chyběly pouze na nejjižnější části Slovácka, na tzv. Podluží. Moravskoslezské jánošíkovské pověsti se v základě kryjí s tradicí slovenskou, jsou však chudší a mají i některé zvláštní rysy.4) Na tomto východomoravském území však byly nejrozšířenější a zaujímaly nejvýznačnější místo pověsti o janovickém zbojníkovi Ondrášovi, jehož postava tvoří protějšek k Jánošíkovi. Ondrášovská pověst žila, jak ve své monografii podrobně objasnil Alois Sivek, zejména na území Valašska, Lašska a celého Slezska a přecházela i na teritorium[/] slezskopolských Beskyd.5) Sivkovu topografii ondrášovské pověsti však můžeme ještě doplnit a poopravit dalšími údaji: výběžky ondrášovské tradice sahají až ke Kroměříži, na Uherskohradišťsko a do Ždánického lesa a Chřibů. k známým postavám karpatských zbojníků ještě patřili na Těšínsku proslulý Pročpak a Targalik nebo Targolik, oba doložení z polské i české tradice na našem i polském území. k cyklu karpatských zbojnických pověstí se však přimykají i některé pověsti z jižních částí Slovácka: zejména o Žilkovi, jenž prý pocházel ze Skalice, a o Adamovi a Ilčíkovi, kteří podobně jako Žilka působili na Hodonínsku a v místní vypravěčské tradici se o nich udržely četné vypravěčské motivy. Jmenované postavy představují hlavní krystalizační body karpatských zbojnických pověstí na východní Moravě a na Těšínsku a vyprávěly se o nich na širokém území série pověstí. Vedle nich se však v pověstech východní Moravy a těšínského Slezska objevuje ještě dlouhá řada jmen; ale jenom jako hrdinové jedné nebo dvou povídek a jako figury vysloveně lokální.
      Ale také ostatní kraje Moravy a Slezska měly ve svých pověstech postavy stojící mimo zákon a bojující odvahou a důvtipem proti oficiální moci. Na prvním místě mezi postavami moravských loupežníků snad stojí Jan Jiří Grásl, jenž působil se svou tlupou na jihozápadní Moravě a v Dolních Rakousích a jenž skončil se svými dvěma nejvěrnějšími kumpány r. 1818 na šibenici ve Vídni před zraky šedesáti tisíc zvědavců. Vznikly o něm písně, povídky, romány i televizní hry, česky i německy se vyprávěly

100

příběhy o jeho odvážných a chytrých činech i o jeho konci a jeho jméno se stalo v lidové mluvě na jihozápadní a střední Moravě obecným označením darebáka.6)
      Ve více záznamech se od počátku 19. století objevuje příběh o loupežníku Obešlikovi, který prý provozoval loupežnické řemeslo na sever od Brna. Když jej vojáci dopadli, spustili jej za trest na dno propasti Macochy; pomocí létajícího ještěra se dostal z propasti ven, ale nakonec přece jen skončil v Olomouci na šibenici.7) Postava i samotný příběh loupežníka Obešlika však nejsou ani z historického ani z folkloristického pohledu jasné.
      Značnou popularitu měl v druhé polovině minulého století také loupežník Šimák; zápisy o něm pocházejí z poměrně širokého území, z Valašska, Slezska, ze severní i střední Moravy.8) Naproti tomu z menšího teritoria, totiž z poměrně omezeného území českomoravského Horácka, je doložena tradice o "zbůjníkovi" Františku Medřickém, nazývaném Oliva. Se svými dvanácti pomocníky prý naháněl strach pánům a pomáhal chudým, až jej dopadli a stali mu hlavu r. 1738 v jeho rodišti Polné na české straně Vysočiny.9)
      Také na území Čech žila tradice o některých význačných loupežnících. Přední místo mezi nimi patří asi "Vencovi z Pokratic", proslulému Václavu Babinskému, který po svém romantickém a dobrodružném životě zemřel r. 1879 jako třiaosmdesátiletý kmet ve vězení v Řepích u Prahy.10) "... byl současníkem svého vstupu do bájesloví", napsal o něm reportér Egon Erwin Kisch, "a dožil se toho, že se stal mý[/]tem a přežil i tento mýtus". Už za jeho života vznikaly o něm jarmareční písně, romantické povídky a senzační romány, ještě v r. 1929 jej učinil Gustav Meyring postavou svého románu Golem a rovněž v ústním podání o něm kolovaly četné příběhy a vzpomínky.11)
      Podobně proslulou postavou lidového podání a senzační populární literatury se stal Jan Karásek, zvaný Pražák kvůli svému rodišti na Smíchově. Vedl německou loupežnickou rotu v Krušnohoří, Sasku a na Lužici na přelomu 18. a 19. století; v německé národopisné literatuře o něm najdeme podrobné studie.12) Zhruba ve stejné době působil a naháněl strach v Posázaví a na Plzeňsku lupič Kovařík, jenž prý nakonec skončil v kazematách na brněnském Špilberku; taky o něm kolovaly v lidovém podání četné historky.
      Ani těmito jmény nejsou vyčerpány všecky loupežnické postavy, jež se vyskytují v pověstech z Moravy a Čech. Bylo by třeba jmenovat ještě loupežníka Žampacha, o němž se vyprávělo na Drahanské vrchovině a severní Moravě, loupežníka Nedopitu, uváděného v pověstech ze severovýchodních Čech, lupiče Vacka z Podkrkonoší, loupežnickou rotu z lesů na sever od Brna, kterou prý vedl syn zámeckého šafáře Ignác Hadra, a patřili by k nim ještě někteří další. Je zajímavé, že se v pověstech na Moravě a v Čechách ojediněle objevuje i postava maďarského beťára z minulého století Rózy Šándora; zatímco zápis ze Slovácka pravděpodobně vychází z ústní tradice, epizody o "Šanderovi" v Podkrkonoší zřejmě reflektují dobovou populární četbu.

101

      Protože na tomto místě nelze ani zabíhat do podrobného výčtu, ani se pouštět do detailního rozboru daného tématu, zůstanu jen u hlavních rysů zbojnických a loupežnických pověstí moravskoslezské a české tradice.
      Především je třeba zdůraznit, že oba pověsťové okruhy, jež pomocně a pracovně označuji jako "zbojnické" pověsti na jedné straně a "loupežnické" pověsti na straně druhé, mají podobné nebo až shodné vnitřní zaměření. Do ohniska vyprávění stavějí mimořádnou postavu osamělého buřiče stojícího mimo zákon; zdůrazňují jeho odvahu a chytrost, ale někdy také opřádají jeho činy hrozivým tajemstvím a strachem; kladou do protikladu oficiální moc, šlechtice, úředníky, vojáky proti odvážným jedincům z lidu a vyostřují rozpor mezi bohatstvím a chudobou. Zbojnické i loupežnické pověsti obsahují rovněž podobné námětové okruhy: pomoc chudým, lest a únik, zrada a smrt atd. a objevují se v nich také některé identické dějové motivy; známá látka o bábě s cvočky je mezi těmito identickými epickými šablonami asi nejrozšířenější.
      Na druhé straně se však mezi "zbojnickými" pověstmi z karpatského území a mezi "loupežnickými" pověstmi z ostatního teritoria Moravy, Slezska a Čech jeví některé zřetelné rozdíly.
      Jeden z nich spočívá v rozdílné intenzitě výskytu oné tematiky. Frekvence zbojnických pověstí na karpatském území východní Moravy a Slezska je nepoměrně větší, nežli výskyt loupežnických pověstí na ostatním českém úze[/]mí. Vnějším dokladem toho je i skutečnost, že se v některých krajových sbírkách z moravského Valašska objevují soubory zbojnických pověstí jako samostatné oddíly.
      Zdá se dále, že zbojnické pověsti stylizují postavy a události karpatského zbojnictví už od přelomu 17. a 18. století, kdežto loupežnické pověsti čerpají z doby poněkud mladší; jejich postavy (Babinský, Grásl, Karásek, Šimák) patří do přelomu 18. a 19. století nebo do první poloviny 19. století. z toho potom vyplývají i některé důsledky pro jejich motivickou náplň a pro jejich ladění, ale také těsnější symbioza ústního podání s literární tradicí.
      Zvláštní rys loupežnických pověstí o Babinském, Gráslovi, Karáskovi atd. spočívá v tom, že se v nich do popředí dostávají zejména prvky komické, senzační, romantické a realistické. Hrdinský patos, jaký se objevuje v starší vrstvě zbojnických pověstí, je v loupežnických pověstech vzácný. k tomu uvedu jeden příznačný, skoro až anekdotický detail. Vzpomeňme si, s jakou monumentalitou a heroickým tónem se v karpatských písních a pověstech vypráví o smrti zbojníků, třeba o smrti Jánošíkově. E. E. Kisch vyjádřil v reportáži "Jak zdolají Grasla", jaká atmosféra ovládala poslední chvíle loupežnických hrdinů: "Odsouzenec prosí, aby chvíli počkali. Myslí, že chce ještě něco říci, ale on se jenom se ztraceným, udiveným, opovržlivým úsměvem podívá na davy lidu, na šedesát tisíc Vídeňáků, kteří stojí kolem šibenice, a pomalu, jaký to konec loupežnického života, řekne: "Jéžiš, to je lidí! Nato zatáhnou provaz."13)

102

      V loupežnických pověstech také docela chybí nebo se jen zřídka objevují motivy kouzelné a pověrečné, které jsou ve zbojnických pověstech běžné: kouzelný obušek, opasek nebo vlas, čarovná nezranitelnost zbojnického hrdiny, nadpřirozené úkazy při Ondrášově narození atd. Zdá se, že tyto rozdíly jsou zákonitou vývojovou tendencí, neboť je badatelé zjistili rovněž u cyklu pověstí o vrstevníku Gráslově a Karáskově, o proslulém porýnském loupežníku Schinderhannesovi z počátku 19. století.
      Zbojnické a loupežnické pověsti mají také rozličné interetnické vazby. Zatímco moravskoslezské zbojnické pověsti se bezprostředně napojují na zbojnickou tradici jiných karpatských zemí, na pověsťovou a písňovou tradici sloven skou, jihopolskou, ukrajinskou a rumunskou, loupežnické pověsti z Moravy a Čech se vážou a prostupují s jinou etnickou a kulturní sférou. Tak pověsti o Gráslovi jsou společným majetkem české tradice na jihozápadní Moravě a rakouské tradice v Dolních Rakousích, přičemž jejich těžiště leží spíše v podání rakouském. A podobně pověsti o severočeském loupežníku Karáskovi náležejí nejen do podání českého, ale zejména do tradice německé.
      Nápadné rozdíly pozorujeme rovněž v tom, jak tyto zbojnické a loupežnické tradice vstoupily do širšího národního kulturního povědomí a jak v něm působily. Loupežnické postavy[/] a pověsti se staly převážně a skoro výlučně předmětem populární a zábavné literatury, nebo se jich ujala literatura vysloveně druhořadá, romantizující a senzační - od jarmarečních písní, povídek, románů a reportáží až po lidové a loutkové hry. Kisch mluví v souvislosti s literaturou o Janu Karáskovi o "hromadách potištěného papíru",14) a tato slova by se hodila i na literaturu o Gráslovi nebo Babinském. Naproti tomu karpatské zbojnické postavy a pověsti, ať už máme na mysli Ondráše, Jánošíka nebo Dovboše, inspirovaly největší umělce, vešly do "vysoké" národní literatury, divadla, opery, výtvarného umění a filmu, byly povýšeny na národní ideál a staly se pevnou součástí ideologie i mytologie národní společnosti.
      Je samozřejmé, že cílem tohoto příspěvku neměla ani nemohla být podrobná konfrontace českých zbojnických pověstí z východní Moravy a Slezska s loupežnickými pověstmi z ostatního území Moravy a Čech. Naše poznámky měly upozornit, že komparační studium tzv. zbojnických pověstí z Karpat nemůže zůstat omezeno jenom na vlastní karpatské území. Karpatské zbojnické pověsti mají blízké analogie i na území mimokarpatském a komparace obou okruhů může vést k hlubší interpretaci a objasnění osobitosti lidových tradic v Karpatech. To však platí nejen o zbojnických tradicích, ale i o mnoha jevech dalších.

103

Poznámky
1.
      MELICHERČÍK, A.: Jánošíkovská tradícia na Slovensku. Bratislava 1953; týž: Juraj Jánošík. Hrdina protifeudálního odboja slovenského ľudu. Praha 1956, 2. vyd. Bratislava-Martin 1963; SIVEK, A.: Ondráš z Janovic. Ostrava 1958; týž: Zbojník Ondráš a ondrášovská tradice v slovesnosti slezské oblasti. Praha 1959;
      GAŠPARÍKOVÁ, V.: Zbojník Michal Vdovec v histórii a folklóre gemerského ľudu. Bratislava 1964.
2.
      MELICHERČÍK, A.: Slovensko-ukrajinské vzťahy v zbojníckom folklóre. In: Slovenské štúdie I. Bratislava 1957, s. s. 539-548.
3.
      SIROVÁTKA, O.: k i nterpretaci zbojnické pověsti. In: Ľudová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, s. 337-345.
4.
      SIROVÁTKA, O.: Die Jánošík-Sagen in der tschechischen Tradition. In: Ethnologia Slavica VI. Bratislava 1974, s. 177-200.
5.
      SIVEK, A.: viz pozn. 1.
6.
      TRAUTENBERG, G.: Die Chronik der Landeshaupstadt Brünn, Bd. V. Brünn 1895 (?), s. 44; KISCH, E. E.: Jak zdolají Grasla. In: Pražský Pitaval. Praha 1958, s. 208-212; pověsti o Grázlovi viz např. u OŠMERY, J.: Pověsti z kraje Mrštíků a Herbenova.[ /] Klobouky u Brna 1940, s. 36-38; u SVOBODY, J. F.: Horácké pohádky a pověsti. In: Horácko. Velké Meziříčí 1938, s: 135.
7.
      MIKŠÍČEK, M.: Moravské a slezské pověstí.3. vyd. Praha 1928, s. 115-118; SYCHRA, M. J.: Povídky a jiné práce. Brno 1961, s. 85-88; TILLE, V:: Soupis českých pohádek II/2. Praha 1937, s. 379.
8.
      SUŠILOVÁ, L.: Kloboucký rok. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 1964, I, s. 29; KILIÁNOVÁ, E. - SIROVÁTKA, O.: Zvonová studna. Brno 1964, s. 15-18.
9.
      MALÁ - VIDLÁKOVÁ, A.: Pověsti z Horácka - Dolácka. Moravský Krumlov 1932, s. 115-125.
10.
      KISCH, E. E.: Vůdce loupežníků Babinský, současník své slávy.O. c., s. 224-233; HORYNA, V.: Pověsti českého severovýchodu. Hradec Králové 1947, s. 182.
11.
      KISCH, E. E.: o. c., s. 231.
12.
      SCHWÄR, O.: Volksgeschichten um Karrasek und andere Oberläusitzer Räuber. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 1961, s. 75-120; KISCH, E. E.: Karásek v okovech,o. c., s. 184-188.
13.
      KISCH, E. E.; o. c., s. 212.
14.
      KISCH, E. E.; o. c., s. 187.

104

REBELLEN- UND RÄUBERGESTALTEN UND - MOTIVE IN DER TSCHECHISCHEN ERZÄHLERTRADITION
(Zusammenfassung)

Die Erforschung der sog. Rebellenfolklore konzentriert sich fast ausschliesslich auf Gestalten, Stoffe und Motive, die in der volkstümlichen Überlieferung im Karpatengebiet lebten. Abgesehen von monographischen Studien über einzelne Gestalten und Sujets begann sich auch eine vergleichende Forschung zu entwickeln, die die Übereinstimmungen in der Rebellenfolklore bei mehreren Völkern ermittelte. Es erfolgte jedoch fast überhaupt keine Konfrontation mit analogen Gestalten und Stoffen aus dem Territorium ausserhalb der Karpaten.
      Die tschechische folkloristische Tradition bietet für eine solche Konfrontation einen trefflichen Ausgangspunkt, denn in ihr berühren und überlagern sich die Rebellentraditionen aus den Karpaten (Ostmähren und Schlesien) mit den Sagen und Liedern über Räuber aus dem Gebiet Mittel- und Westmährens und Böhmens.
      Auf dem gesamten ostmährischen und schlesischen Karpatenterritorium, hauptsächlich in der gebirgigen Beskidenzone der Walachei, des Lachenlandes und des Gebietes um Těšín, kursierten Rebellensagen, die mit der Tradition der Rebellensagen der Slowakei und Südpolens verwandt waren. Bekannteste Figur der mährischen und schlesischen Sagen war Ondráš, neben ihm treten auch zahlreiche weitere Gestalten auf (Jánošík, Pročpak, Targalik, Žilka, Adam und Ilčík u. a.).
      Aber auch die übrigen Regionen Mährens, Schlesiens und Böhmens hatten in ihren Sagen Gestalten von Kämpfen, die ausserhalb des Gesetzes standen, Unrecht[/] rächten und die Reichen beraubten, also analoge Gestalten wie die Gestalten und Themen der Rebellensage aus den Karpaten. Es waren dies z. B. J. Grásl (Südwestmähren), Obešlík und Šimák, F. Medřický-Oliva (Böhmisch-mährisches Hochland), der berühmte V. Babinskrý, J. Karásek (Erzgebirge), Kovařík, Žampach, Nedopita, Vacek u. a.
      Aus dem Vergleich der karpatischen Rebellensage mit den Sagen über Räuber lassen sich einige Übereinstimmungen und Unterschiede ableiten:
      Zwischen beiden Bereichen treten Übereinstimmungen in der ideal[l]en Auffassung der Gestalten und ihrer Taten, aber auch in den Themenbereichen und einzelnen Motiven auf. Es tauchen jedoch auch einige markante Unterschiede auf. Die Frequenz der Rebellensagen aus den Karpaten ist weitaus grösser als das Vorkommen von Sagen über Räuber; die Rebellensagen stilisieren Gestalten und Ereignisse hauptsächlich aus der Wende des 17. und 18. Jahrhunderts, während die Räubersagen ihre Thematik hauptsächlich auf jüngerer Zeit beziehen; in den Räubersagen gelangen komische, sensationelle, romantische und realistische Wesenszüge in den Vordergrund, während ein heroisches Pathos in ihnen selten ist; während die mährischschlesischen Rebellensagen sich an eine ähnliche Tradition anderer Völker des Karpatengebietes anlehnen, haben die Räubersagen Beziehungen zur österreichischen und deutschen Überlieferung; die populärsten Gestalten der Rebellensagen inspirierten die "hohe" Kunst und wurden zu einem Be

105

standteil der offiziellen Ideologie der Volksgemeinschaft, während die Räubergestalten und - themen vorwiegend nur die populäre, sensationelle und zweitrangige Literatur und Kunst inspirierten.
      Das vergleichende Studium der Rebellensagen sollte auch analoge Erscheinungen aus dem Territorium ausserhalb der Karpaten beachten; eine solche Einstellung könnte zu tieferschörfender Interpretation beitragen.
      Übersetzung: A. Hubala

106

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 2

POSLEDNÍ SKŘIPKAŘI NA JIHLAVSKU [obsah]


      PAVEL KURFÜRST; Etnografický ústav, Moravské muzeum, Brno
      Zániková fáze skřipkařské hudby na Jihlavsku začala přibíráním cizích nástrojů do hudeckých kapel. Byl to úkaz signalizující počínající neschopnost skřipkařských kapel vyhovět požadavkům měnícího se hudebního vkusu.
      První zpráva o tomto jevu je od Mildnera z roku 1825: "Sem tam doplňuje basista sám některou melodii hrou na trubku a podle tanečního kusu hraje současně na prázdné struny do taktu - doprovázen ostatními hráči dosti hlasitým dupáním."1)
      Ve stejném smyslu zněla i výpověď Vincence Chvátala (nar. 1896) při výzkumu v roce 1972 v Lukách nad Jihlavou: "Acháci ze Ždírce měli basistu, který chvílemi hrál na trubku. Nechal bas basem a spustil na trubku. Také na ni vytruboval mezi hrou intrády."
      Při popisu pochovávání skřipkařské basy uvádí Bohuslav Pernica (1938, 41) : "Basista, který po celý masopust tvrdil muziku, vzal černou pannu do náruče, postavil se s ní doprostřed sálu a žalostně se nad ní rozplakal: Cha[/]sa, usazená kolem stolů, obklopila nešťastného hráče a spolu s ním želela konce veselé hudby. Přidali se i jiní hudebníci, klarinety, trubky a dyndy pod paží, hospoda se rozkvílela, smutný průvod vynášel do tmavé noci masopust, který u vykopané jámy v podobě basy pochoval."
      Na přibírání klarinetu a křídlovky do skřipkařské kapely vzpomíná Vincenc Chvátal: "Bylo tady několik muzikantů, kteří uměli foukat na křídlovku nebo na klarinet. Tak hrávali se skřipkaři při muzikách. Nejdříve se jenom tak přidávali, ale později některý z nich začal hrát místo primisty a už to tak zůstalo. Když se hraje na trubku nebo na klarinet, tak je to víc slyšet a lépe se u toho tančí".
      Skřipkařský primista Pavel Zámek (nar. 1898) z Kozlova o hře na křídlovku ve skřipkařské kapele říká: "Když se k nám přidal ten křídlovák z Měšína, tak já jsem přestal hrát prim. Ten hrál on. Já jsem vzal bas. Já jsem byl napřed proti tomu, aby se mezi nás mícha

107

ly jiné instrumenty, ale když jste to tak poslouchal, tak to náhodou znělo velice pěkně. Křídlovka a ty naše husle k ní - i lidem se to líbilo."
      Ladislav Zámek (nar. 1904) vypovídá o dalším rozkladu skřipkařské kapely: "Já jsem si v roce 1922 koupil C flétnu a začal jsem na ni hrát místo druhých huslí. Takže už jsme měli jenom velké husle a bas - no a tu flétnu a křídlovku. Ale tak jsme dlouho nehráli. Přidali se k nám další s klarinetem a s normálníma houslema a začali jsme hrát štrajch v roce 1924."
      Skřipky a škřipkařské basy se po zániku skřipkařských kapel staly oblíbenými atributy maškarních bálů, masopustních obchůzek atd. Na skřipkařskou basu hrávali ještě nedávno (1971) při maškarním průvodě v Horním Kosově, Hybrálci a Výskytné u Jihlavy. v roce 1974 vyprávěl Cyril Chlup (nar. 1900) o skřipkách při maškarádách v Bítovčicích: "Já jsem na ty fídln hrál, když jsme ještě bydleli v Cerekvičce. Když jsme se přestěhovali do Bítovčic, tak už jsem neměl s kým hrát. Ale vždycky o masopustě tady chodili mladí v maškarách a jeden z nich měl ty fídln a dělal s tím všelijaké hlouposti, ani struny na tom neměl, jenom nějaké špagátky. Já jsem se na to nikdy nemohl dívat, jak si z toho dělají legraci. Vždycky jsem si musel vzpomenout, jak jsme na to u nás hrávali, a oni to tady měli jenom pro maškary. To mi bylo vždycky líto, tak jsem se pak na ně už ani nechodil dívat." Mnoho nástrojů přišlo do rukou dětí, které je brzy při svých hrách zničily. Další instrumenty byly[/] spáleny při úklidech a přestavbách domů. Jen velmi málo se jich dostalo do depozitářů muzeí.
      Zákonitý zánik skřipkařské hudby na Jihlavsku uspíšila slavná dechová kapela ze Šimánova vedená místním učitelem. Přesto, že Šimánov leží již mimo oblast širšího Jihlavska, byla tato kapela už od roku 1890 často zvána do jeho západních obcí, kde jí brzy byla dána přednost před místními skřipkařskými muzikami. Ty pak nacházely příležitost ke hře jen při nevýrazných událostech nebo při chudších zábavách, kde ekonomická stránka věci hrála významnou roli.
      Po vzoru Šimánovských byly zakládány dechové kapely ve Svatém Kříži, kde v roce 1911 skřipkaři Bendové přešli na plechy, v Kamenné, kde s dechovkou začali bývalí skřipkaři "Pokornoví", v Pozovicích, Smilově, Šlapánově a Štokách, kde byly nové dechové kapely založeny téměř současně v roce 1918.
      Ze severu Jihlavska postupoval další vzor: sklářská dechovka z Dobronína. Tam také na začátku tohoto století založili rakouští skláři vídeňský šraml, který později ovlivnil vznik štrajchu v dalších obcích Jihlavska. Cizinci přicházející za prací na Jihlavsko nenašli ve skřipkařské muzice nikdy zalíbení. Jako doklad může sloužit tragická událost z roku 1871, kdy se italským barabům, stavějícím železniční trať z Havlíčkova Brodu do Rosic, tak nelíbila skřipkařská hudba, že při selském bále v Hulové vyhnali ze sálu muzikanty a pomalu utíkajícího basistu v hulovském kopci dostihli a ubodali noži. Mrtvolu pak omotali strunami z rozšlapaného basetu.

108

      První německá dechovka v samém centru jihlavského jazykového ostrova byla založena v roce 1908 v Popicích (kronika obce Popice). Popické muzikanty, kteří viděli svůj vzor ve vojenské dechové hudbě 81. pěšího pluku z Jihlavy, vyučoval hře na dechové nástroje český muzikant Josef Musil z Dolní Cerekve. Popická dechovka však brzy zanikla, lidé si na ni nemohli zvyknout a až do začátku druhé světové války dávali přednost skřipkařům.
      Druhá německá dechovka ve středu Jihlavska vznikla až v roce 1930 v Salavicích, kde na plechové nástroje začali hrát staří skřipkaři, jejich synové a vnuci. Tato dechovka se udržela až do začátku války. Přesto však na selské svatby v Salavicích byli stále zváni skřipkaři.
      První českou dechovkou v oblasti skřipkařské hudby byla dechovka beranovských Havrdů. Poprvé zahrála na svatbě Františka Havrdy v roce 1897. Muzika měla úspěch. Přesto Havrdové neopustili skřipky. Na selských bálech obsazení muziky měnili: do půlnoci hráli na plechy a po půlnoci na skřipky. Podobně jako v Salavicích i v českých obcích Jihlavska byla při svatbách dávána přednost hře na skřipky. Dechovka se podle mínění lidí k selské svatbě jaksi nehodila. Naposledy hrála Havrdova skřipkařská kapela v roce 1937 ve Studénkách na svatbě bohatého sedláka Vondráka. To byla také poslední česká selská svatba se skřipkami.
      V dalších českých obcích se poměrně brzy ujal štrajch. Pukličtí Kantové tak začali hrát už v roce 1900. Širocí z Luk nad Jihlavou v roce 1914 a kozlovští Zámci v roce 1924. Pavel Zá[/]mek v roce 1973 o tom pověděl: "Naposledy se u nás v Kozlově hrálo na skřipky na moji svatbě v roce 1923. Lidem se už nějak přestala líbit muzika na husle. Přestali nás zvát na bály a nakonec i na svatby. Chodili za Johanem Havrdou, aby u nich hrál dechovku. Tak jsme si s bratrama řekli, že to budeme muset nějak změnit. Dechovkové nástroje jsme neměli a hrát jsme na ně také neuměli, tak jsme začali hrát štrajch. Měli jsme tři houslisty, dva klarinety, jednoho křídlováka, jednoho trombonistu, bratr Ladislav hrál na flétnu a já jsem si nechal skřipkařský bas. Jenom jsem u něho snížil ten pražec, aby byly níž struny, a místo kolíků jsem si v Jihlavě nechal dát strojky, aby se lépe ladilo. Vyšrouboval jsem šroub ze struníku a odlepil sklo (pozn. vibrující zařízení skřipkařských basetů). No a potom, když jsem na bas přidělal delší bodec, tak jsem mohl hrát. Na skřipky jsme po dvacátém čtvrtém roce už nikdy nehráli."
      Je možné říci, že čeští skřipkaři se dovedli dobře přizpůsobit nové situaci - naučili se hrát na žádanější nástroje. Němečtí skřipkaři většinou nastálé situaci ustoupili a přestali hrát. Na jejich místo přicházely štrajchy a dechovky složené z nových mladých muzikantů. Jen několik skřipkařských muzik vydrželo až do roku 1940: Kadeřábci z Cerekvičky, Berneši z Jihlavy, Gleixneři z Výskytné u Jihlavy, kostelečtí Göthové a stonařovští Neubaueři.
      Průvodním znakem zánikové fáze jihlavských skřipek byly úpravy a různá zlepšování nástrojů. s rychle se měnícím hudebním vkusem obyvatel jihlavského venkova v období mezi světo

109

K ozlovský štrajch v roce 1926. Za skřipkařskou basou sedí Pavel Zámek.

vými válkami přibývalo snah o co největší připodobení skřipek houslím, a to jak po stránce zvukové, tak i po stránce konstrukční. s jistou nostalgií o tom píše Anton Lang (1936 - I, 79; 1936 - II, 162): "...Neboť tyto (pozn. melodie) žijí již jen v paměti několika málo hráčů a jsou jako celá jihlavská lidová hudba ve stádiu začínajícího rozkladu. Starých skřipkařů, kteří měli obsáhlé znalosti o své místní hudbě, je již málo. Mladší jsou jen částečně obeznalí, hrají často hrdě moderní kýč na starých nástrojích. Modernizační šílenství se nezastavilo ani před samými nástroji. Hmatníky a struníky se pobíjejí mosaznými plátky a dělají se také pokusy přizpůsobit umístění kolíků houslím. Prosté napínání smyčce se nahrazuje šroubem atd. To všechno nejsou zlepšení a ze skřipek se tím nikdy housle nestanou. Jsou to[/]

S křipkaři z Cerekvičky v roce 1922. Na snímku zleva: Johann Fellner, Josef Kadeřábek, Paul Polierer z Čížova a Cyri1 Chlup.

rušivá zdeformování prostého a zdařilého lidového nástroje..."2)
      Názor výrobce skřipek Martina Bernesche na některá "vylepšení" nástrojů uvádí Ignaz Göth (1932; 93): "... Hmatník a struník se dnes vyrábějí z poniklovaného mosazného plechu, jak to dělá skřipkařský stolař Martin Bernesch; dává to skřipkám větší zvučnost..."3) Další pramen (Proksch; 1936, 81) však dokazuje, že Martin Bernesch se opět vrátil ke klasickému materiálu.
      Také při terénním výzkumu se dovídáme o užití kovu při výrobě skřipek. v roce 1973 mi Franz Friedl (nar. 1910) z Výskytné u Jihlavy sdělil: "... Stejně tak jsem ještě doma viděl skřipky s kovovými kolíky, které si zhotovil jeden nadšenec. Bylo možno vidět i kobylky z různých materiálů."4)

110

Bernešova kapela v roce 1910. Na snímku zleva: Jan, Martin, Matěj a Václav Bernešové.

      Bývalý skřipkařský primista Pavel Zámek si při výzkumu v roce 1974 vzpomněl, že když se v letech po první světové válce vracíval z Jihlavy pěšky domů do Kozlova, zastavil se vždy v Handlových Dvorech v Eigelově hospodě. Hospodský měl po zdech výčepu rozvěšeno až dvacet skřipek ("aby prý každý, kdo má chuť, si mohl zahrát"), z nichž většina měla hmatníky a některé i struníky potaženy velmi tenkým mosazným poniklovaným plechem. Pavel Zámek se o těchto úpravách nástrojů vyjadřoval se značným despektem: "Češi by na takový extravagance nikdy nehráli."
      Je velmi zajímavé, že se do dnešní doby nezachoval ani jediný nástroj, který by měl hmatník, struník nebo kolíčky vyrobeny z kovu. Nevíme ani, jak dopadla další úprava, o které se zmiňuje Ignaz Göth (1932, 90): "Martin Bernesch teď přechází k zavádění zařízení, které[/]

Skřipkaři ve svatebním průvodu ze Štocka při korunovačních slavnostech v Praze roku 1836.

drží kolíky tak, aby naladěné struny nepovolovaly. "5)
      Na zachovaných exemplářích skřipek se však setkáváme s řadou dalších úprav, o kterých se uvedení autoři nezmiňují. Je to především podkládání hmatníků. Bývají pod ně vklíženy vysoké dřevěné klíny, aby se zvýšily a tím se kompenzovala absence bočních výřezů na korpusu nástroje. Čím výše je hmatník u skřipek umístěn, tím lépe se na nástroj hraje zejména houslistům. Proto se s touto úpravou setkáváme hlavně u nástrojů, které jsou nyní ve vlastnictví souborů lidové umělecké tvořivosti. s touto úpravou souvisí také zaoblování hmatníku, původně téměř rovného.
      K pozdějším úpravám patří také zásahy do ustálené koncepce víka nástroje. U některých exemplářů je na desku v její spodní části přiklížen podle houslového vzoru velký pražec,

111

většinou vyrobený z hrušňového dřeva. Původní konstrukce nástroje tento díl vůbec nezná. Je to však jedna z mála úprav, která nezasahuje rušivě do původního harmonicky sladěného celku skřipek.
      Další úprava podstatně zhoršuje akustické vlastnosti nástroje. Je to zúžení zvukových otvorů až na 5-7 mm. Skřipky s takovými zvukovými otvory znějí velmi tlumeně a hluše. Je tomu tak proto, že úzkými otvory není dostatečně zmenšena chvějící se plocha desky pod kobylkou. Zmenšuje se tím její schopnost dělit se na drobné, samostatně se chvějící částice. Tato úprava nejen že nepřiblížila charakter zvuku skřipek zvuku houslí, ale podstatně mu ublížila.
      Nejvíce úprav v období zániku užíváni jihlavských skřipek doznala kobylka, element podstatně se podílející na typicky bzučivém zvuku nástroje. Ten přestal vyhovovat hudebnímu vkusu obyvatel jihlavského venkova a přispěl tak značnou měrou k rychlému zániku skřipkařských muzik. Dříve, i když každý výrobce nebo muzikant měl svůj model kobylky, někdy dokonce zdobený obrysovou řezbou, přece se vždy opíral o generacemi empiricky získané základní rozměrové vztahy, které zaručovaly její optimální funkci. z poslední doby se však zachovalo několik kobylek, které přes svůj "skřipkařský" vzhled svoji zvukobarevnou funkci neplní, protože u nich nejsou dodrženy základní délkové poměry. Těmito kobylkami, eliminujícími bzučivý charakter tónu, se snažili jejich výrobci co nejvíce připodobnit zvuk skřipek zvuku houslí. Jejich záměr se jim zda[/]řil jen do té míry, že skřipky dostaly zvuk špatně znějících houslí.
      Po celá staletí se formovalo obsazení skřipkařských kapel, vyvíjely se funkce jednotlivých hráčů, aby až na konci 19. a v prvé polovině 20. století dosáhly, těsně před svým zánikem, vrcholu v optimálním obsazení kvarteta - první husle, druhé husle, velké husle a bas. Sledujeme-li vývoj obsazení skřipkařských kapel až ke "klasickému" kvartetu, sledujeme současně jejich cestu k zániku.
      František Dobrovolný napsal ve své diplomové práci o lidových hudebních nástrojích (1956) , že skřipkařské muziky hrávaly zásadně ve čtyřčlenném obsazení. Tento výsledek Dobrovolného výzkumu skřipkařské hudby ve Velkém Beranově byl později převzat všemi našimi badateli, kteří se skřipkařskou muzikou zabývali. Na základě důkladného terénního výzkumu v celé oblasti bývalého výskytu skřipkařské hudby a na základě veškeré dostupné literatury vztahující se k tomuto tématu je možné říci, že počet čtyř muzikantů ve skřipkařském ansámblu byl obvyklý až v našem století, ale ve století minulém bylo kvarteto jevem spíše neobvyklým.
      Autoři, jejichž zjištění se ztotožňují s výsledky výzkumu Františka Dobrovolného, jsou především: Piger (1888, 150), Khun (1902, 294), Oehl (1922, 150), Lang (1936, 76). Avšak již Langer (1901, 135) uvádí: ... "Čtyři nebo pět muzikantů rozveseluje svou hrou společnost"6), což platí pro muzikanty ze Štocka. Tentýž autor při popisu štockých muzikantů z roku

112

1836 (1903, 186) uvádí: "Načež začíná pěší svatební průvod, uspořádaný podle zvyklostí štockého panství. Otevírá ho 6 muzikantů s jednou basou a paterými skřipkami."7)
      Altrichova zpráva (1928; 207) hovoří o čtyřech skřipkařích jako o jakémsi nouzovém řešení: "Vpředu kráčejí muzikanti - je-li svatba "veliká", celá selská kapela, nebo aspoň čtyři muži se (... skřipkami)."8)
      Různé možnosti v počtu skřipkařů v jedné kapele popisuje Jurende (1815, 150): "V první řadě jsou vždy tři, čtyři až šest muzikantů, z nichž jeden má na levé straně pomocí podél těla visícího řemene připevněný pološperment (basu), ostatní hrají na skřipky (husle)."9)
      V rukopise Leopolda Köttnera z Vilánce je skřipkařská kapela složena ze dvou skřipkařů a jednoho basisty (1819). Stubenrauch (1847, 375) se shoduje s Leopoldem Köttnerem: "... jakož i z dvojích skřipek a jedné basy složené selské hudby..."10) Stejný údaj podává také Simböck (1903, 170): "Tuto selskou hudbu obstarává hráč na malé skřipky, hráč na velké skřipky a basista."11)
      Zprávy informátorů z terénu poskytují ještě rozmanitější počty skřipkařů v kapele. Cyril Chlup, bývalý skřipkař v Cerekvičce, hovoří o pěti muzikantech v jejich kapele. Marie Holubová (nar. 1905) z Jiřína v roce 1972 popisovala hasičský bál z roku 1924: "U nás bývaly hasičské bály ještě slavnější než svatby bohatých sedláků. Já jsem nevynechala žádnou muziku, tak si na všechno moc dobře pamatuji. Hasiči měli na zábavách vždycky nejvíce muzikantů. Většinou osm, ale tehdy ve dvacátém[/] čtvrtém jich bylo devět. To pozvali naše Kalce, Gleixnery z Kysíblu (Výskytná u Jihlavy) a ještě Políra (Paul Polierer z Čížova) nebo Mázala (Franz Mazal z Jihlavy). Posmon (basista) byl s nimi jenom jeden. Ale víc než devět muzikantů nehrálo nikdy."
      O Bernešově kapele z Jihlavy v roce 1974 řekl Alois Smejkal (nar. 1899) : "Těch Bernešů, co hráli na fídln, bylo sedm. Když měli všichni čas, tak také všichni hráli na zábavě. A když chtěli mít velkou kapelu a ten Berneš nemohl nebo co, tak si pozvali Mazala nebo Frýaufa (Frühauf z Jihlavy) nebo Políra nebo jsem s nimi hrál já. Taková kapela na ty fídln měla výhodu, když byla tak velká. Protože když měli hrát na dvou místech naráz, když byla někde zábava a zároveň jinde svatba, tak se jednoduše rozdělili a byly z nich dvě menší kapely."
      Václav Valenta (nar. 1904) z Výskytné u Jihlavy při výzkumu v roce 1973 vypověděl: "U nás hrávali většinou ve čtyřech, jenom když byla svatba, bohatá svatba, tak jich bývalo osm. To každý chtěl mítna svatbě nejvíc muzikantů." František Vondrák (nar. 1896) z Jeclova o tom v roce 1974 říká: "To máte různé, kolik se muzikantů sešlo, tolik jich hrálo. Hrávali tři, někdy čtyři, pět - zkrátka jak se sešli. Nejvíc jich hrávalo osm. To bylo málokdy. Já si vzpomínám, že když hráli Tišleři (Berneši), tak jich bylo většinou šest, ale když hráli Češi - Zámci nebo beranovští Kitleři nebo Havrdi, tak vždycky jenom ve čtyřech." Václav Benda (nar. 1910) ze Štoků si vzpomíná na muziku svého dědečka, skřipkařského primis

113

ty: "Nejdříve, když začínali, tak hrávali jenom tři. Teprve později se k nim přidal ještě Pytlík. Tak pak už hráli vždycky čtyři."
      Podle uvedených výpovědí a podle dalších informací z Velkého Beranova a Kozlova lze říci, že čeští muzikanti, pokud sahá paměť informátorů, hrávali vždycky v kvartetu. České muziky vyspěly do tohoto optimálního obsazení relativně brzy a také nejdříve ze skřipkařských muzik na Jihlavsku zanikly. U německých kapel, které hrávaly až do druhé světové války, nebyl počet muzikantů konstantní, spíše u nich byla snaha, aby skřipkařů hrálo co nejvíce. Zejména na velkých selských svatbách a na velkých bálech bývaly německé kapely osmičlenné až devítičlenné. Při těchto obsazeních byl vždy jediný primista, jehož hlas byl doplněn jedním nebo dvěma hráči obligátu. Druhé husle a velké husle byly zdvojovány nebo ztrojovány podle počtu muzikantů. Basista byl vždy jen jediný.
      Starobylým jevem, typickým pro německé skřipkařské kapely, bylo, že žádná z nich nehrála trvale ve stejném složení, jak tomu bylo u muzik českých. Muzikanti přecházeli z kapely do kapely; když hrála kapela v cizí vesnici, tak ji doplnili místní skřipkaři, když bylo potřeba vícečlenné muziky, tak se kapely spojily. Bylo také několik skřipkařů, kteří svoji stabilní kapelu neměli a hráli podle potřeby s kýmkoliv. Tyto jevy jsou dostatečnými důkazy o vývojové zaostalosti německých skřipkařských muzik proti muzikám českým, a tedy i vysvětlením delší existence skřipkařské hudby u jihlavských Němců.[/]
      Po osvobození naší vlasti vykrystalizoval zájem o hudecké tradice v netušenou renesanci hudebního folklóru. Ožil repertoár starých kapel a vznikala nová hudební tělesa v podobě souborů lidové hudby, písní a tanců i tam, kde tradiční látky už před lety ztratily na životnosti (Kunz, 1972) .
      V roce 1953 byl v Jihlavě založen soubor horáckých písní a tanců Vysočan. Jeho vedoucím a současně primistou skřipkařské muziky je Míla Brtník. Skřipkařská muzika souboru Vysočan se nejvíce ze všech souborových skřipkařských kapel přiblížila své tradiční předloze. Je to přirozené, protože primista Míla Brtník, sekundista Josef Prokeš a basista František Koch hrávali v bývalé beranovské skřipkařské kapele pod vedením Josefa Havrdy.
      Současně se souborem Vysočan vznikla další skřipkařská muzika při pěveckém sdružení Smetana v Telči. Založil ji Josef Mátl, aby v praxi mohl ověřovat své výzkumy skřipkařské hudby.
      Profesionálním tělesem používajícím při svých vystoupeních občas skřipek je Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. Jeho muzikanti hrají na nástroje bývalé Havrdovy kapely z Velkého Beranova. Jejich repertoár je založen na přepisech skřipkařské hudby pořízených Františkem Dobrovolným. Skřipkařská muzika Brolnu je příkladem profesionálního využití původních nástrojů lidové hudby. Technicky vyspělí hráči jsou schopni svým podáním úzce se přiblížit hře tradičních skřipkařských ansámblů, jichž jsou důstojnými pokračovateli.

114

      Smyčcové hudební nástroje zaujímají v tradičním instrumentáři našich oblastí nejdůležitější místo. Vděčí za to svým relativně velkým hudebním možnostem. Mezi nimi mají velmi výrazné postavení právě jihlavské skřipky. Díky intenzívnímu zapojení do struktury tradičního života udržely se jako prastarý kulturní majetek lidu po celá staletí v nezměněné[/] formě až téměř do dnešních dob. Tento jev je i u nástrojů lidové hudby naprosto jedinečný. v poměru k bývalému velkému rozšíření těchto nástrojů na českém venkově se jich do dnešní doby zachovalo jen zcela nepatrné množství, pouhý zlomek, který v žádném případě nemůže věrohodně dokumentovat jejich nesmírný význam pro minulost české hudební kultury.

Poznámky
1.
      "Hin und her wird zur mehreren Vollkommenheit vom Bassgeiger selbst bei gewissen Tonarten eine Trompete geblasen und dabei ohne Fingerauflage der linken Hand die zum Tanzstück anpassenden leeren Saiten zugleich im Takt - welcher von den Spielern ziemlich hörbar mit den Füssen angeklopfet wird - mitanreichert."
2.
      "... Denn diese leben nur mehr im Gedächtnis einiger weniger Spielleute und stehen wie die ganze Iglauer Volksmusik im Stadium beginnenden Verfalles. Der alten Fidelspieler, welche über ein umfassendes Wissen ihrer bodenständigen Kunst verfügen, gibt es nur sehr wenige. Die jüngeren sind nur zum Teil bewandert, sie spielen oft schon mit Stolz neuzeitlichen Kitsch auf ihren alten Instrumenten. Die Modernisierungswut hat auch vor den Instrumenten selbst nicht Halt gemacht. Die Griffbretter und Saitenhalter werden mit Messingblech heschlagen, auch versucht man die Wirbelstellung der Violine anzugleichen. Um Bogen ersetzt man den einfachen Spanner durch Schrauben u. a .m. All das sind keine Verbesserungen, es wird dadurch niemals aus der Fidel eine Geige werden, es sind störende Verunstaltungen eines einfachen und gediegenen Volksinstrumentes..."
3.
      "... Griffbrett und Saitenhalter werden in neuerer Zeit aus vernickeltem Messingblech hergestellt, wie es der Fiedeltischler Martin Bernesch tut; das gibt der Fiedel einen grösseren Klang..."
4.
      "Genau so sah ich noch zu Hause (pozn. Výskytná 1936) einmal eine Fiedel mit Wirbeln aus Metall, das sich ein Liebhaber so anfertigte. Auch den Steg könnte man aus verschiedenem Material sehen."
5.
      "Bernesch Martin geht jetzt daran, auch die Gegenstellung der Wirbel einaufführen."
6.
      "... Vier oder fünf Musikanten erheitern die Gesellschaft mit ihrem Spiele."
7.
      "Hierauf beginnt der nach den Gebräuchen der Herrschaft Stecken geordnete Hochzeitszug zu Fusse. Es eröffnen ihn 6 Musikanten mit einer Bassgeige und fünf Holzfiedeln."
8.
      "Voran schreiten die Musikanten - wenn die Hochzeit eine "grosse" ist, eine ganze Bauernkapelle oder doch vier Mann mit..."
9.
      "Im ersten Gliede sind immer wenigstens drey, vier bis sechs Musikanten, deren einer zur Linken mittels eines um den Leib harablaufenden Riemens das Ploschperment (die Bassgeige) trägt, die übrigen auf Fiedeln (Violinen) spielen."

115

10.
      "... derselben mit einer aus zwei Fideln und einer Bassgeige bestehenden Bauernmusik..."
11.
      "Diese Bauernmusik besorgen der Klarfiedler, der Grobfiedler und der Bloschpermentgeiger."

Literatura


      ALTRICHTER, ANTON: Die Iglauer Bauernhochzeit. In:
     Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde I, č. 5.
     Praha 1928, 207.
      GÖTH, IGNAZ: Die Instrumente der Iglauer Bauernmu-sik. In: Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskun-de V, Praha 1932, 90, 93.
      JURENDE, JOSEPH: Grundriss zur Ethnographie Mährens.Charakterzüge der Landsleute auf Herrschaft Iglauin Mähren. In: Moravia, sešit 39. Brno, 1815, 150.
      KHUN, JOSEF: Kirchweihmusik in der Steckener Sprach-insel (Irschings). In: Deutsche Volkskunde ausdem östlichen Böhmen II. Braunau in Böhmen 1902,294.
      KÖTTNER, LEOPOLD: Beschreibung der seit undenkli-chen Zeiten bestandenen und noch bestehenden
     Hochzeitsgebräuche des Landvolks an der Iglauer
     K. Stadtgütern. Zusammen getragen in der landübli-chen Sprache sammt Melodien von Leopold Köttner,
     Schullehrer an der Pfarrschule zu Willenz. 1819.
     Státní archiv Brno, sign. 292-166, G 11, seš. 52.
      KUNZ, LUDVÍK: Brněnský rozhlasový orchestr lidovýchnástrojů. Publikace Etnografického ústavu Morav-ského muzea, svazek XIV. Brno 1972, 15.
      LANG, ANTON: Fidel und Volksmusik in der Iglauer
     Sprachinsel. In: Musikblätter der Sudetendeutschen
     I. Seš. 3. Brno-Vídeň-Lipsko 1936, 79.
      LANG, ANTON: Die alte Iglauer Bauernmusik. In:
     Deutsch-mährischschlesische Heimat. Blätter für
     Volks- und Heimatkunde XXII. Brno 1936, 162.[/]
      LANGER, EDUARD: Hochzeitsgebräuche. In: Deutsche
     Volkskunde aus dem östlichen Böhmen I. Braunauin Böhmen 1901, 135.
      LANGER, EDUARD: Hochzežtsgebräuche und Gesprächeder deutsches Sprachinsel Stecken-Iglau. In: Deut-sche Volkskunde aus dem östlichen Böhmen III.
     Braunau in Böhmen 1903, 186.
      MILDNER: Die Bauernmusik. Transcr. od E. Schwaba:
     Bauernmusik. In: Iglauer Sprachinsel. Beilage des
     Mähr. Grenzboten 57. Jihlava 1925, 227.
      OEHL, WILHELM: Deutsche Hochzeitsgebräuche in Ost-böhmen. In: Beiträge zur deutsch-böhmischen Volks-kunde XV. Praha 1922, 150.
      PERNICA, BOHUSLAV: Rok na moravském Horácku.Zvykoslovná poesie pořadem církevního roku. Brno1938, 41.
      PIGER, FRANZ PAUL: Aus unserer Sprachinsel. In:
     Deutsch Volkskalender für Iglauer Sprachinsel.
     Jihlava 1888, 150.
      PROKSCH, HANS: Beim Fideltischler Bernesch in Iglau.In: Musikblätter der Sudetendeutschen I. Seš. 3,
     Brno-Vídeň-Lipsko 1936, 81.
      STUBENRAUCH, MORITZ von: Hochzeitsgebräuche des
     Landvolkes auf den Iglauer Landgiitern in Mähren.In: Moravia, seš. 94. Brno 1847, 375.

THE LAST FIDDLERS IN THE AREA OF JlHLAVA
      Résumé

The final phase of "skřipky" (fiddle) music in the Jihlava region began with the adoption of non-indigenous instruments by folk bands that had previously consisted solely of strings (fiddles and basses).This was the first sign of the fiddle groups' inability to adapt to the

116

changing musical taste in the countryside around Jihlava. The earliest reference to the addition of a trumpet dates back to as early as 1825. Even after the disappearance of fiddle music in most parts of the Jihlava region, instruments of the "skřipky" type remained in the possession of individuals: they became popular features at masked balls, in carnival processions etc. The inevitable disappearance of fiddle music in the Jihlava region was hastened by the existence of the famous brass band from Šimánov and the brass band composed of glassmakers at Dobronín. From the end of the last century, both of them gradually began squeezing out the traditional folk music bands, especially in the no[r]thern part of the Jihlava region. Moreover, they also served as a model for other brass bands that began to be established in the very centre of the Jihlava dialect region. By the 1920s, such bands became very popular with the Czech speaking population in particular. The German-speaking fiddle players, however, were very reluctant to part with their instruments, and modified them in many ways in an attempt to produce a gentler sound,[ /] as close as possible to that of the violin. But very few fiddle groups were still in existence by the early 1940s, when the last ones in the Jihlava district disappeared completely. The composition of the fiddle bands and the functions of the individual players changed over the course of centuries; at the end of the 19th century and in the first half of the 20th, shortly before their disappearance, they had reached their optimal state: a quartet composed of first fiddle (Kloafidel), second fiddle (Kloafidel), third fiddle (Grubfidel) and bass (Ploschperment). Before this stabilization was achieved, the number of players in the groups had ranged from two to nine.
      After the liberation of Czechoslovakia, interest in the musical tradition took the form of an unexpected resurgence of musical folklore. The repertoire of the old bands was revived and ensembles devoted to folk music, song and dance sprang up. At the present time there exist three ensembles with fiddle bands playing in a style closely resembling that of the traditional fiddle groups, to which they form the worthy successors.

117

S křipkařská muzika souboru Vysočan z Jihlavy v roce 1974.

118

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 2

NOVOVĚKÁ KERAMIKA Z LOUNSKÝCH NÁLEZŮ [obsah]


      VLADIMÍR SCHEUFLER, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      V roce 1971 se počaly obnažovat zbytky městských hradeb lounských, totiž hradební pás podél Ohře, částečně dochovaný v původní středověké podobě, částečně již porušený pozdější zástavbou. Přednostně se obnažovaly hradby v okolí bývalé synagogy (dnes depozitář Okresního archívu). Odvážela se jednak navážka pod hradbami na břehu Ohře, jež tu tvořila vrstvy dva až tři metry vysoké a tři až pět metrů široké, jednak zásyp příkopu mezi hradebním ochozem uvnitř hradeb a vyústěním staré středověké zástavby. Příkop je dnes tři až čtyři metry hluboký a zhruba tři metry široký. Podle sdělení lounského archiváře dr. Bořivoje Lůžka sloužil v 16. století jako skladiště válečného materiálu a byl provizorně přestřešen štěpinami. Zásyp příkopu je tedy mladší, z období po třicetileté válce. Stáří zásypu pod hradbami se nedá určit, ale situace v Lounech byla jistě stejná jako v kterémkoliv středověkém městě: hradební příkopy sloužily vzdor zákazům a příkazům jako skládky smetí a stavebního odpadu. v 19. sto[/]letí sice docházelo čas od času k odvozu smetí, ale zdá se, že v místech, kde se pracovalo, k odvozům nedocházelo. Keramický materiál se získával pouhým sběrem bud' pracovníky muzea (příležitostně) nebo střepy shromažďovali dělníci, kteří byli instruováni. Předběžný výzkum nebyl proveden a neprováděl se. Vzhledem k tomu, že stavební práce byly termínovány, nešlo postupovat jinak. Materiál, analyzovaný v této studii, pochází pouze z navážek v okolí bývalé synagogy.
      Navážku tvořila zkompostovatělá hlína, promíšená zbytky stavebního materiálu, tj. zlomky cihel, kamene a malty, keramickými střepy, úlomky kostí, skla a kovů v poměru zhruba 50 % (stavební materiál): 40 % (keramické zlomky) : 8 % (kosti): 2 % (sklo a jiné) . Kovů bylo zanedbatelně málo, byť i ojedinělé nálezy byly zajímavé.
      Materiál jemné keramiky tvořily z 90 % střepy hrnčiny a bělniny v poměru zhruba 5:1, z 8 % - 9 % zlomky lahvic na minerální vody a zbytek byly zlomky siderolitu a terralitu.

119

Zlomky lahvic na minerální vody, jež se vyráběly v Bílině,1) se užívaly převážně na bílinskou minerální vodu. Zlomky siderolitu a terralitu mohou pocházet nejspíše jen ze severočeských továren v Ústí n. L., Střekově, Chabařovicích, Teplicích a Podmoklech (Děčín) 2) hlavně z 2. poloviny 19. století. Porcelánu a tovární bělniny (Steingut) bylo zanedbatelně málo, především hlavičky k dýmkám. Toto zboží se vyrábělo na Jablonecku a Frýdlantsku,3) především opět v 2. polovině 19. století a v 1. čtvrtině 20. století. Ojediněle se vyskytl zeleně glazovaný střep kameniny, jaký zatím není znám ani z českých zemí ani z Německa. Při povrchu navážky pak bylo množství zlomků bíle glazovaných obkládaček, jaké vyráběla lounská Bermannova továrna a ovšem i jiné továrny především na Teplicku. Jde nepochybně o zboží z 20. století.
      Poměr středověké hrnčiny k novověké hrnčině a k bělnině byl v sebraném materiálu zhruba 2:2:1. Je to ovšem odhad nepřesný, protože atypické malé zlomky, kterých byla v materiálu většina, se nesbíraly a bylo v nich značné množství bělniny. Kachlového materiálu bylo zhruba po 10 % z každé skupiny hrnčířského zboží a 10 % šamotových kachlů, které nemohou být starší než z konce 19. století. Hrnčířské zboží včetně hrnčířských kachlů a šamotové kachle pocházejí nepochybně z lounských hrnčířských dílen, resp. po r. 1886 z bývalé Bermannovy továrny. Původ rukodělných bělnin není dobře zjistitelný, protože není znám rozsah této výroby na Lounsku a v severozápadních Čechách vůbec.[/]
      Hodnota sebraného materiálu není tedy maximální, ale je to téměř jediné svědectví o místní hrnčířské výrobě. v lounském muzeu se dochovalo jen osm kusů hrnčiny, z nichž průkaznější hodnotu mají tři: mísa, srostlík troják a sdružená forma na pečivo. Importy z jiných středisek jsou méně pravděpodobné. Síť hrnčířských dílen v severozápadních Čechách nebyla nikdy hustá. Nejbližším velkým hrnčířským střediskem byl Žatec, ostatní střediska byla počtem hrnčířů zanedbatelná: Postoloprty, Kryry, Březno. v Lounech býval až do 2. poloviny 19. století vždy dostatek hrnčířů, aby vyhověli poptávce. Berní rula tu zaznamenává v r. 1654 4 hrnčíře,4) Tereziánský katastr v r. 1757 8 hrnčířů,5) Sommerova Topografie ve 40. létech 19. století 3 hrnčíře6) a statistické zprávy chebské obchodní a živnostenské komory tu zachycují v r. 1875 3 hrnčíře a kamnáře, v roce 1880 2 hrnčíře a kamnáře a v dalších létech do r. 1900 již jen jediného výrobce.7) Nepochybně se tu projevila konkurence, totiž Bermannova továrna na kamna, fajáns a majoliku, vzniklá v roce 1886.
      Do poloviny 19. století lze tedy spíše počítat s vývozem hrnčířského zboží z Loun než s dovozem. Podle toho, co víme o exportních možnostech severočeských hrnčířských středisek, by se mělo v Lounech objevit nejspíše zboží levínské a žatecké, které je známo poměrně dobře. Výrazné shody v lounských novověkých nálezech s tímto zbožím však nejsou. Je tedy velmi pravděpodobné, že většina sebraných novověkých a jistě i středověkých střepů je lounského původu. Tento názor podtrhuje i po

120

měrně jednotný styl všech hrnčířských střepů a shody s exponáty nesporně lounské provenience.
      V sebraném materiálu novověkém převažují střepy shodné se známým zbožím z 19. a z 2. poloviny 18. století. Jsou tu však i střepy nesporně pocházející z konce 16. století, jak epigrafickým rozborem doložil dr. B. Lůžek.8) Materiál lze podle zabarveni a kvality střepu, kvality a zabarvení glazur a dekoru roztřídit do těchto skupin a podskupin:

1. Střep bělošedý, jemný, hutnější, tvrději pálený, výborné vytočení. Glazura čirá, v místech hustšího nanesení hnědavé mapy. Okraje jsou glazovány zeleně (měď).

2. Střep bělošedý až mírně žlutavý, hrubší,poréznější, výborné vytočení.
a) Glazura světle okrová, většinou řídcenanesená.
b) Glazura světle hnědá s tmavohnědýmipruhy.
c) Glazura světle okrová se zelenými skvrnami.

3. Střep červenavý, jemný, dost porézní, průměrné vypálení, výborné vytočení.
a) Glazura světle okrová, řidčeji nanesená.
b) Glazura hnědá, nečistá, řídce nanesená,někdy kombinovaná s řídce nanesenoučirou glazurou.

4. Střep žlutavý v rozmezí žlutavě bělošedéhoaž žlutavě červeného, který je nejhojnějizastoupen, jemný porézní, výborné vytočení.[/]
a) Střep žlutavý, glazura hnědá, pecní nálet, dekor proveden bílou hlinkou kukačkou; vytváří kyjovité a kapkovitéútvary, typické pro rudimentární hrnčířské dekory.
b) Střep žlutavý až bělošedý, glazura hnědookrová s tmavohnědými skvrnami,někdy rozesetými tak pravidelně, že šloasi o záměr.
c) Střep žlutavý až bělošedý, glazura červenohnědá, řídce nanesená.
d) Střep žlutavý až červenavý, glazura hnědookrová, skvrnitá (tmavohnědé skvrny), hojný pecní nálet.
e) Střep žlutavý až červenavý, glazura hnědá, hojný pecní nálet.
f) Střep žlutavý až červenavý, glazura mramorovaná tmavozelená, trávově zelenáa světle okrová.
g) Střep žlutavý až červenavý, glazura tvoří pásy na režném střepu; nelze pochopitelně zjistit, zda tímto způsobem bylpojednán celý povrch nádoby nebo jenčásti. Pásy jsou světle okrové, tmavookrové a hnědé, trojité.
h) Střep žlutavý až červenavý, glazura zelená, skvrnitá, hustě nanesená buď pocelém povrchu nebo v nepravidelnýchpásech, někdy s okrovými skvrnami.
i) Střep žlutavý až bělošedý, glazura zelenošedá až tmavozelená, na některýchstřepech dekor rádélkem (kolečkem),vytvářející pásy ze šikmých kanelur asi1 cm široké.

121

5. Střep cihlově červený, jemný, tvrdě pálený,vytočení průměrné. Glazura čirá, řídce nanesená.
6. Střep bělošedý až žlutavý, jemný, dosti hutný, asi jako střep první skupiny. Glazurasvětle okrová, řídce nanesená, jen uvnitřnádoby. Vně nádoba režná, malba červenouhlinkou, řetízkování ve tvaru klikatky nebostromečkovité.
7. Střep bělošedý, hrubší než u ostatních skupin, dost porézní, vytočení dobré. Glazurazelená, hustě nanesená, čistá. Plastický vytlačovaný dekor. Patří ke zboží z 16.-17.století.
8. Kachlové zboží běžného hrubšího kamnářského střepu, bělošedého až žlutavého. Glazura zelená, čistá, hustě nanesená (týká sejen hrnčinových kachlů).

      Stěny veškerého zboží, s výjimkou sedmé skupiny, jsou tenké, perfektně vytočené. Zboží uvedené sedmé skupiny má stěny silné, ale vytočení je rovněž výborné. Ve střepovém materiálu je nejhojněji zastoupeno zboží skupiny 4a - 4d. Dekorovaného zboží je asi 1 %. Střepem a vytočením jsou lounské střepy v kontextu českého a moravského hrnčířského zboží nadprůměrné, patří k nejlepším výrobkům, jež se dochovaly. z dekorů se dochovaly jen nepatrné zbytky, s výjimkou uvedeného raně novověkého střepu. z hlediska datovatelnosti není v materiálu žádný kus - s výjimkou uvedeného raně novověkého střepu - který by byl nositelem nějakého chronologizačního znaku. Podle střepu, glazur a celkového provede[/]ní lze odhadnout, ze jádro materiálu spadá do 18. a 19. století. Tři uvedené kusy z lounského muzea, nepochybně místního původu, patří k těmto skupinám: mísa ke skupině 4a, srostlík ke skupině 4h a sdružená forma ke skupině 4a. Další tři méně typické kusy patří rovněž ke čtvrté skupině, a to konvice ke skupině 4i, džbánek-čutora ke skupině 4h a chladicí džbáneček ke skupině 4a.
      Morfologicky se jedná z 99 % o zlomky atypické, kde jen o některých je možno říci, že patří bud' ploché nebo duté nádobě. Vybraný vzorek devatenácti charakteristických zlomků vykazuje tyto morfologické znaky (v závorce uvedeno zařazení zlomku do některé z uvedených skupin):

Forma Počet
Talíř 1 (7)
Mísa 1 (5)
Miska 2 (c)
Miska pod květník 1 (4)
Pánvice 1 (4d)
Hrníček 2 (bělnina)
Džbánek 2 (4h, 5)
Plochá nádoba 2 (3a, 4f)
Dutá nádoba 6 (1, 3a, 4a; 6, jedensiderolit a jedna kamenina)
Hlavička dýmky 1 (porcelán)

      I když jde o vzorek celkem náhodný, tj. o morfologicky nejzachovalejší střepy, podává alespoň jakýsi obraz zachráněného materiálu. Vyskytují se v něm typy, které se pravidelně

122

opakují v novověkých nálezech, tj. v doposud zpracovaných třech pražských souborech, v souboru bruntálském a čáslavském.9) Přes rudimentární způsob sběru mají lounské zlomky určitou odbornou hodnotu, k čemuž ovšem při[/]spívá jak historické pozadí lounského hrnčířství, kde se lze setkat s ucelenými řadami hrnčířských mistrů od středověku až do novověku, tak dochované materiály v lounském muzeu.[/]

Poznámky
1.
      V. SCHEUFLER: Jemná keramika ve zprávách Obchodních a živnostenských komor. Etnografie národního obrození 2. Praha 1976: 36.
2.
      V. SCHEUFLER: Cit. d.: 82-86.
3.
      V. SCHEUFLER: cit. d.: 82-83 (Desná, Příchovice, Hajniště, Hejnice, Tanvald, Frýdlant, Lužec, Nové Město p. S.).
4.
      Berní rula sv. 33. Kraj Žatecký díl 2. Zprac. M. Lišková. Praha 1954: 624, 627, 628.
5.
      Tereziánský katastr český sv. 2. Rustikál (kraje K-Ž). Praha 1966: č. 1530.
6.
      J. G. SOMMER: Das Königreich Böhmen, statistischtopographisch dargestellt. Saazer Kreis. Prag 1846: 52.
7.
      Statistischer Bericht der Handels- und Geiverbekammer zu Eger... in den Jahren 1870-1875. Eger 1877: 61; dtto in den Jahren 1876-1880. Eger 1882: 66; dtto in den Jahren 1881-1886. Eger 1888: 69; dtto in[/] den Jahren 1886-1890. Eger 1893: 72, dtto für die Jahre 1890-1895. Eger 1898: 74 (továrna v Lounech, živnosti uvedeny souhrnně pro celý obvod obchodní komory).
8.
      Jde o dva zlomky talíře, patřící skupině 7. Glazura je čirá, zelená, hustě nanesená, dekor vytlačovaný; je to pás jelínků a slepic s nápisem, z něhož se zachovalo slovo "slepicy". Dekor je perfektně proveden a patří k nejlepším, co kdy bylo v českém hrnčířství vyrobeno. Dr. B. Lůžkovi děkuji za upozornění na materiály a za možnost tyto materiály zpracovat. Jsou uloženy v lounském muzeu.
9.
      V. SCHEUFLER: Novověké nálezy z Klárova (v tisku pro Pražský sborník historický); V. SCHEUFLER: Novověké nálezy z Bruntálu a bruntálské hrnčířství nové doby. Časopis Slezského muzea, série B, 24, 1975: 32-43 + obr. příl.; M. UNGER - V. SCHEUFLER - V. ŠTAJNOCHR: Nález novověké keramiky v Čáslavi (pro Český lid).

123

DIE NEUZEITLICHE KERAMIK AUS DEN FUNDEN IN LOUNY
(Zusammenfassung)

      Bei den Bauherrichtungen der Stad[t]mauernreste in Louny, seit 1971, in der Nähe der ehemaligen Synagoge, wurde viel kulturhistorisch wertvolles Material aufgefunden, in folgenden Verhältnissen: 50 % - Scherben der Baukeramik, 40 % - Scherben der Feinkeramik, 8 % Knochen, 2 % - Glas, Metalle, Stein, usw. Die feinkeramischen Funde bildeten von 50 % Scherben der Töpferware mit den Ofenkacheln, von 40 % Scherben des Weisstongeschirrs und der Schamottekacheln, von 8-9 % Scherben des Steinzeugs (überwiegend Scherben der Mineralwasserflaschen aus Bílina) und von 1-2 % Scherben des Sideroliths und des Terraliths, ausnahmsweise auch Scherben des Steinguts und des Porzellans (Pfeiffenköpfe). Die morphologisch meistens atypische Töpfer[/]ware stammt überwiegend aus den Töpferwerkstätten in Louny aus dem 19. und der 2. Hälfte des, 18. Jahrhunderts, möglicherweise auch aus anderen Städten (Žatec, Levín usw.). Die Herkunft des Weisstongeschirrs, das son[t]s[t] nicht älter ist als aus den 70. Jahren des 19. Jahrhunderts, ist nicht genauer zu bestimmen, mit der Ausnahme der Schamottekacheln, der Fliesen und der Wandfliesen, welche aus der Bermann's Fabrik in Louny stammen (gegr. 1886). Die Töpferscherben sind für die Erkenntnis der Töpferei in Louny, welche sonst archivalisch gut belegt ist, von grosser Bedeutung, da in Museumssammlungen nur acht Exponate aus Louny erhalten geblieben sind.

124

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 2

ŽIVÁ TRADICE



O ŽIVOTNOSTI FOLKLÓRU [obsah]


      DUŠAN HOLÝ, Katedra historie a etnografie FF UJEP, Brno
      Před časem mi položil redaktor Mladého světa Jan Krůta několik otázek, jež skoro vesměs směřují k problému životnosti folklóru. Náš rozhovor nebyl publikován a tak jej po vzájemné dohodě uveřejňuji na stránkách Národopisných aktualit v rámci rubriky Živá tradice.

      Básník František Halas vyslovil před lety krásnou prognózu: "Zdálo by se, že lidová píseň je odsouzena k smrti a že jen tvrdohlavé stařenky tiše zpívají prastaré ukolébavky novým pokolením do dětských snů. Ale píseň neumírá. Píseň je věčná. To jen lidé přicházejí a odcházejí. A kdykoliv jejich srdce vzkypí radostí či žalem, bude to zase jen lidová píseň, která jejich citu propůjčí slova opravdová a čistá." - Neubral této prognóze čas na pravděpodobnosti?

      Myslím, že ne. Ale současně upozorňuji, že tato krásná slova jedné z Halasových básní v próze, která byla napsána- pro Plickův: film Věčná píseň na počátku čtyřicátých let, není možno dost dobře pochopit pouze sama o sobě. Platí jen a jen v kontextu s celým filmem.[/] Objevují se totiž až po záběru, v němž lidé v kavárně tančí na nějaký dobový šlágr při gramofonu. A k tomu se váže tento Halasův komentář: "Teď nám však dovolte, abychom rázně zakončili starosvětskou idylu a ukázali konečně pokrok. Jen račte vstoupit! Technika a civilizace čeká vás na každém kroku. Naše prvotřídní gramofonové konzervy dodají vám poslední šlágr sezóny do nejzapadlejší Lhoty." Onen stručný text, který jste z Halase citoval, je vlastně ve filmu zapojen nadvakrát. Za úvodní větou se odvíjí filmový děj, z něhož proznívá, že o lidovou píseň je třeba pečovat, nemá-li vyhynout. Ve filmové zkratce přebírá zde píseň z úst venkovské stařenky dětský sbor dirigovaný samotným autorem filmu. Je v tom symbol: písně se ujímá na slovo vzatý odborník.
      Píseň není tedy odsouzena k zániku, musí se však o ni pečovat, jak o tom psal zhruba v době vzniku Plickova filmu náš přední literární historik a folklorista Bedřich Václavek. Ale podobné myšlenky byly vysloveny už dáv

125

no předtím, jak si můžeme ukázat na moudrých slovech zakladatele moderní české muzikologie a zároveň i hudební folkloristiky Otakara Hostinského. "Jako pečujeme o to, aby nenáhle všechny pokroky našeho umění, literatury, vědy, vnikaly co možná hluboko do veškerých vrstev národa, tak hledíme v nejširším obecenstvu propagovati i to, co nám cenného poskytuje píseň lidová, jejíž básnický a hudební kapitál nikdy neměl by ležeti ladem."
      Halasova slova, která jste uvedl na úvod našeho rozhovoru, nelze tedy plně pochopit bez těchto kontextů. Jak dnes víme, dokonce i k názvu Plickova filmu Věčná píseň se došlo až při jeho konečné redakci. z Halasova původního rukopisu poznáváme, že mu byla dána přednost před řadou jiných názvů: Zpevanky, zpevanky..., Královna píseň, Nevěsta citů, Srdcem malovaná, Očarovaná. Také původní návrh komentáře, o němž je řeč, byl jiný a k jeho rozdrobení a upravení vedlo to, že něco z těchto slov je ve filmu řečeno čistě filmovou řečí. Původní návrh citovaného úryvku zněl totiž takto: "A vy byste dopustili a dali písni zahynout? Či chcete, aby pocuchána, oškubána hnila a skomírala v kouři putyk, lámána ohavností šlágrů? Zabraňte, aby se plivalo do této skvostnice tradice lidu, vysvoboďte ji z klícek zpěvníků a nedejte, aby jejím posledním útočištěm byla toliko paměť stařenek. Vraťte ji lidu, který na ni zapomíná. Kroje v kufrech a písně v archívech, to není dobré vysvědčení pro národ. Dejme se dohromady a všude, kde to jen půjde, pomáhejme jí z bláta a zapome[/]nutí k bývalé slávě. Nechť zmládne zase a čista vstoupí do kraje, do úst a srdcí lidu, nechť vzlétá z popele pokolení jako pták ohnivák, ta nesmrtelná pobočnice naší slávy i našich žalů. Slyšte, jak prolíná vším, co vám draho, ať zpívá v lipové koruně neochočená, nádherná, v té zemi milované, v té zemi milované!"
      Promítneme-li si tato vzletná slova básníka Františka Halase na střízlivá pojednání vědce Bedřicha Václavka, který promyslil, jaká opatření je zapotřebí podniknout v oblastech, kde lidová kultura ještě žije přirozeně, i jak si počínat tam, kde autentické lidové tradice už odumřely nebo pohasly, zjistíme, že oba vlastně přicházejí k týmž závěrům. A přesto, že nebyly dosud uskutečněny všechny plodné Václavkovy návrhy pro péči o lidovou píseň, které nezahrnovaly jen úkoly praktické, ale také teoretické (vědecké), čas ukázal, že jeho představy, jak učinit lidové písně živými a aktuálními hodnotami i pro soudobou a příští společnost a jak jim zajistit místo v souboru všeho kulturního dění, byly správné.

      Zcela zřejmé návraty k lidovým kořenům se dají vypozorovat i mezi velkou skupinou folkových písničkářů a kapel, mezi jazzovými muzikanty a některé návaznosti se objevují i v soudobé vážné hudbě. Na čem si myslíte, že závisí to, jak mladá generace bude folklór přijímat?

      Určitě hlavně na tom, jak jí budeme toto kulturní dědictví předávat a předkládat, zda se nám podaří jasně ukázat hloubku folklóru, jeho pravdivost, prostotu, ryzost, zda budeme schopni oprostit se od demagogie, topornosti,

126

povrchnosti a ztrnulosti. Je správné znovu a znovu se vracet k otázkám řízení celé této každodenní kulturní praxe. Není zatím zdaleka dokonalá koordinace všech složek, které do této oblasti zasahují, či mohou zasáhnout; od vedení a zaměření různých skupin a souborů lidových písni a tanců, folkloristických festivalů, ale i rozhlasu či televize a také konec konců programů našich literárních i hudebních vydavatelství. Jak je například možné působit v tomto směru na mladou generaci, nejsou-li dostupny naše základní písňové sbírky a když nového, alespoň v českých zemích, téměř nic nevychází. Skutečností je, že na běžném trhu nedostanete vůbec žádnou původní sbírku lidových písní. Všechno je dávno rozebráno. A jiná situace není ani v antikvariátě. Často se zde pokouším něco sehnat, dostává se mně však stále stejné odpovědi: "Nic nemáme, je to špatné." Podobná situace je rovněž na trhu gramofonových desek, kde už dávno z oblasti folklóru není zájem jen o nějaké laciné populáry. Je tedy zřejmý nesoulad mezi společenskou potřebou, vydavatelstvími a vědeckými institucemi, které by se do vydávání rády zapojily.
      V českých zemích vlastně větší písňová sbírka nevyšla od počátku šedesátých let, a přitom vím o několika titulech, které by okamžitě mohly jít do tisku. Namátkou vybírám tzv. guberniální sběr z roku 1819. Moravská část je dávno kriticky připravená nestorem naši hudební folkloristiky Karlem Vetterlem z Brna a česká zase Jaroslavem Marklem z Prahy. Jak je možné, že žádné nakladatelství se těchto[/] a jiných podobných titulů nechce ujmout? Sbírky nepotřebuje jenom nějaká hrstka odborníků, ani pouze naše soubory. Je to významné kulturní dědictví, s nimž je třeba seznamovat široké vrstvy a neustále znovu další a další pokolení.
      Jak bude mladá generace folklór přijímat, záleží ovšem také na tom, jak jí ho budeme předkládat v médiích s takovou donosností, jako jsou rozhlas a televize. Zvláště televize klouže, bohužel, často po pořadech, které podávají o folklóru obraz, mírně řečeno, hrubě zkreslený.

      V souvislosti se zvednutou vlnou zájmu konkrétně o hudební folklór se vynořují i věčné diskuse o správnosti jeho interpretace. Existuje tu nějaké jediné pravidlo?

      Po jedné přednášce o lidové písni, v níž jsem uplatnil závěry ze zkoumání rytmiky východomoravské lidové písně, vyzval mne v diskusi jeden starší člověk, velký milovník tradičního folklóru, abych jako odborník veřejně odsoudil některé zpěváky tanečních písní za to, že do svého repertoáru přibírají lidové písně, které - podle jeho názoru - podávají špatně. Oponoval jsem mu názory známého amerického zpěváka Pete Seegera: Lidová píseň je něco živého a dynamického. Je majetkem všech, všichni se na ni podílejí a všichni přispívají k jejím neustálým proměnám. Jeho otec, který se studiem hudebního folklóru zabýval vědecky, mu vysvětloval, že každý jednotlivý zápis lidové písně není ničím jiným,

127

než fotografickou momentkou ptáka v letu. Seeger z toho vyvodil, že proměny písně nejsou pro folkového zpěváka žádným prohřeškem a že vůbec nevadí, když se dosud známá podoba písní v jeho podání mění či dokonce někdy i stírá až skoro k nepoznání.
      Sedm věcí se však s lidovou písní dělat nesmí, a to právě proto, aby zůstala věčně živá: 1. nesmí se zpívat belcantovým způsobem, kterým na sebe zpěvák upozorňuje: "Jen se podívejte, jaký já mám v krku zázračný inštrument!"; 2. nesmí se zpívat unyle, jako by to byl prostě nějaký šlágr; 3. nesmí se měnit její slova tak, aby z ní vyprchal veškerý protestní náboj (pokud jej některé písně mají); 4. podobně se nesmí měnit slova písně v tom smyslu, aby se vytratila jakákoli zmínka o tělesné lásce, tzn. písně se nemohou měnit do takové podoby, aby se každá dala zařadit do školního zpěvníku; 5. nesmí se upravovat pro symfonický orchestr - jako by jí jen to mělo automaticky dodat na hodnotě; 6. podobně se lidová píseň nesmí upravovat pro jazzový orchestr - jako by jí jen to mělo dodat na hodnotě, a konečně 7. nesmí se upravovat jako revuální číslo, třeba jako finále televizního programu s velkým "ša-la-la" na konci.
      Podpořil jsem tehdy některé tyto zásady slovy Janáčkovými, Úlehlovými, Václavkovými a Plickovými a v zásadě jsem dal Seegerovi zapravdu. Nabádá totiž ke zpytování svědomí a ve vyjmenovaných pravidlech vybízí k tvůrčímu uchopení a prožitku lidové písně nikoli jen v rámci folk songu, ale obecně. Vyjmenované zásady nabádající opustit některé formy[/] prezentace folklóru směřují od klišé k vynalézavosti, k variování, k odklonu od bezduchého a mechanického kopírování zpěváka od zpěváka, souboru od souboru, které se neslučuje s povahou folklóru. Právě naopak, tato nivelizace jej znehodnocuje, činí nepřitažlivým, zkrátka a dobře neprospívá mu.

      V jedné publikaci bylo zveřejněno, že dosud vyšlo tiskem asi deset tisíc jihočeských lidových písní. Dá se odhadnout, kolik písniček bylo publikováno ze Slovácka, které je údajně oblasti se čtyřikrát větší zpěvností než. jiné moravské kraje? A jestliže nějaký alespoň přibližný součet existuje, dalo by se vyčíslit, jaké procento z těchto písní žije v širším podvědomí?

      Nevím přesně, kolik tisíc písňových záznamů bylo dosud publikováno ze Slovácka. Musel bych vzít jednotlivé sbírky a spočítat to. Tolik je však jisté, že Slovácko patří mezi ty moravské národopisné oblasti, které velice přitahovaly sběratele písní už od dob Sušilových a že v českých zemích patří Slovácko mezi oblasti nejvysbíranější. Velmi rozsáhlý je také publikovaný fond písní z tohoto regionu, jenže ... jsme tu zase u malé dostupnosti některých základních, zejména starších sbírek.
      Ten soud o čtyřikrát větší zpěvnosti Slovácka proti jiným moravským krajům bych osobně tolik nezdůrazňoval. Netroufal bych si jen tak, bez podrobného průzkumu, tento kdysi vyřčený odhad jednoznačně zastávat. Může to být do značné míry optický klam.
      Co se týče života písně v širším povědomí, je tu, domnívám se, potřeba rozlišit dvě věci: 1. život písně v přirozených podmínkách a

128

v přirozeném prostředí v malých lokálních komunitách a 2. píseň převzatou a šířenou soubory, s níž se prostřednictvím veřejných vystoupení, rozhlasu atd. setkává široká veřejnost. Je totiž něco jiného, co žije v povědomí jednotlivých zpěváků na Slovácku, a zde toho nežije málo, a co žije v širším, řekněme národním povědomí z produkce různých souborů pěstujících slovácké lidové písně.
      Jestliže některé soubory (čestné výjimky) můžeme pochválit za repertoárovou šíři a vynalézavost, jiné ustrnuly; a někdy jsou to právě ty nejznámější, které mají často normativní vliv na jiné - mladší či méně zkušené. Je vám už někdy, třeba na festivalu ve Strážnici, dost trapně, víte-li, jak budou za sebou u některých souborů jednotlivé písně následovat, jak se bude rozvíjet choreografie, ve kterém místě bude v muzice piano a ve kterém forte. Za skutečně hrubou chybu můžeme označit mechanické kopírování nebo napodobování repertoáru některých souborů, jak jsem to už naznačil. Platí tu jediné: Hledat! Hledat jak u žijících pamětníků, tak i v publikovaných nebo i archívních pramenech. A hledat a nacházet své přístupy k tomuto materiálu. Každá repertoárová i interpretační ztrnulost je tu krokem zpět.

      Jestliže staří pamětníci umírají a s nimi někdy odcházejí neocenitelné hodnoty tvořené desítkami minulých generací, připadá občas nutně člověku, jako by nám živá voda utíkala z dlaně mezi prsty. Známe řadu optimistických výroků, ale setkáváme se také s těmi malověrnějšími. Folklór (kterým rozumíme lidovou sloves[/]nost, lidovou hudbu, tanec a divadlo) se podle nich stane údajně záležitostí velmi úzkého kroužku lidí, asi jako jsou prý dnes filatelisté; lidé se na folklór budou chodit prý dívat jako se chodí na slony do zoologické... Zbude tedy v budoucnu, podle vašeho názoru, něco z těchto "kořenů lidského stromu", nebo je nahradí něco jiného? Jste v téhle věci pesimista, nebo optimista?

      Jsem optimista, i když mnoho nám utíká, uteklo i uteče mezi prsty. Mnoho z folklóru se však stále bezprostředně předává z generace na generaci. Jsou folklórní druhy, které jsou a asi budou živé věčně. Vezměte třeba takovou anekdotu nebo některé vypravěčské druhy - například vzpomínková vyprávění. Nebo lidové písně: Zde je typické, že mnohé z nich se dnes nepředávají dál jen v úzkých lokálních skupinách tradičním způsobem z jedné generace na druhou, ale že žijí a přenášejí se také prostřednictvím souborů lidových písní a tanců, a jak jsme uvedli, někdy také prostřednictvím zpěváků populární hudby. Některé jiné druhy folklóru, jako například pohádky, žijí zase velmi intenzívně svým sekundárním životem v knihách (ve sbírkách a antologiích), nebo v rozhlasových a televizních hrách, ve filmech apod. Dovedl by si snad dnes někdo představit výchovu dítěte bez nich? A samozřejmě, folklórní pohádku nemají rádi jenom děti. Naopak jsou i takové folklórní druhy, které vymřely, anebo které budou vymírat; například takové pohřební naříkání, z něhož dnes můžete zachytit jenom nepatrné zlomky, a to už pouze v některých krajích. Některé folklórní druhy jsou tedy historicky omezeny, zanikly anebo z tradice, popřípadě ze současného kulturního života nenávratně

129

mizí, kdežto jiné nikoli. Moderního vzdělaného člověka nebude však zajímat jen to, co z folklóru dále nějakým způsobem žije, ale také to, co bylo jeho součástí kdysi.
      Pokud jde o folklór jako záležitost pouze úzkého kroužku lidí, na něž se budou jiní chodit dívat, jako se chodí na slony do zoologické - takovou existenci folklóru máte zřejmě na mysli v souvislosti se soubory; asi těžko ve vztahu k nějaké rezervaci, která je věci nemožnou. Soubory, jak jsem naznačil, mají svá vývojová úskalí, v podstatě se však v jistém směru vždy snaží uchovávat nebo pěstit folklór. A zde zatím, jak to známe ze zkušenosti mnoha těchto kolektivů, zájemců neubylo. Spí[/]se je tomu naopak. Navíc u většiny souborů nejde rozhodně jen o to předvádět se někomu jinému, ale také o vlastní kulturní vyžití v dobrém kolektivu. Kromě toho, jak jsme už uvedli, některé druhy folklóru žiji stále ve svých přirozených podmínkách. Zbude-li tedy něco z těchto "kořenů lidského stromu"? - Ano, zbude. Jsem optimista. Avšak je potřeba tuto odpověď chápat v kontextu celé naší rozmluvy, podobně, jak jsem na to upozorňoval v souvislosti s úvodní citací optimistických slov básníka Františka Halase. Nelze totiž nikdy zapomínat na promyšlenou péči o zdravé hodnoty lidové kultury. A v tomto směru máme stále co zlepšovat.

130

ZPRÁVY

JUBILEUM

K osmdesátinám Jana Skácela [obsah]

Dne 4. února 1979 se dožil 80 let významný vlastivědný pracovník, historik a kronikář Jan Skácel ze Strážnice. Narodil se ve Strážnici, vystudoval tamní gymnázium (spolu se zesnulým historikem Ladislavem Hosákem) a po absolvování kursu při Učitelském ústavu v Brně působil načas jako učitel ve slováckých obcích Sudoměřicích, Petrově, Strážnici a Vnorovech. Již tehdy začíná zapisovat texty lidového vyprávění, což provádí formou dotazníků nebo domácích úloh žáků. Ve Strážnici navazuje styky s Leopoldem Noppem, místním historikem a zámeckým archivářem, který ho seznamuje s archivním materiálem a historii města. v letech 1925-35 působí ve Ždanicích, v roce 1935 přichází opět do svého rodiště, kde se stává učitelem a později ředitelem měšťanských škol.
      Ve Strážnici se vedle své znamenité pedagogické činnosti věnuje studiu městského a zámeckého archivu, vypisuje zajímavosti a uveřejňuje drobnější práce z historie města, koná série přednášek pro místní i okolní obyvatelstvo. Při[/]

svém studiu nenechává stranou ani život a kulturu zdejšího lidu. Věnuje se hlavně zápisům lidové slovesnosti, ale zaznamenává také údaje o starém strážnickém kroji, o dřívějším způsobu bydlení, shromažďuje staré kramářské "špalíčky". v roce 1937 je spoluzakladatelem Muzejního spolku, kde zastával dlouhou dobu funkci jednatele.[/]
      V poválečných letech se zapojuje mezi organizátory Strážnických slavností a publikuje řadu statí v Českém lidu a ve Zprávách Krajského muzea v Gottwaldově; píše o strážnickém vinařství, o lidovém oděvu, všímá si zbojnictví na jihovýchodní Moravě a spojovacích komunikací mezi Moravou a Slovenskem. Padesátá léta jsou charakterizována intenzívní badatelskou činností v archivech slováckých měst, která vyústila k napsání a vydání knihy z dějin Slovácka (Gottwaldov 1958). Kniha měla svým regionálním zaměřením také význam pro pedagogické pracovníky, kteří tohoto materiálu využívali při vyučování dějepisu.
      Už od třicátých let se Jan Skácel věnuje vedení místní kroniky a své bohaté znalosti a zkušenosti o historii Slovácka předává nezištně mladším kronikářům v okolí. Píše historické přílohy ke kronikám v Radějově, Petrově, Sudoměřicích, Tvarožné Lhotě, Kněždubě, Lipově, Hrubé Vrbce a v jiných slováckých obcích. Spolupracuje spolu se svou manželkou Marií Skácelovou při sbírkotvorné, výstavní a ediční činnosti bývalého muzea, které bylo

131

sloučeno s Krajským střediskem lidového umění (nyní Ústav lidového umění ve Strážnici). Jeho dosavadní ediční činnost vrcholí ve vydání knihy Čtení o Strážnici (Strážnice 1965), kde uplatnil výsledky celoživotních historických a národopisných studií o rodném městě. Strážnice je zde podána jako významné historické centrum, které zvláště v husitském období významně zasahovalo do politického dění Moravy, a na druhé straně jako národopisné středisko s charakteristickou lidovou kulturou a folkloristickými[/] festivaly. z posledních prací lze uvést rozsáhlejší přehled dějin v publikaci J. Bíza - J. Skácel, Slovácká obec Rohatec (Rohatec 1973).
      Osmdesátka zastihla jubilanta v duševní svěžesti a pracovní vytrvalosti. v nedávné době dokončil přepracovanou a rozšířenou verzi knihy o dějinách Slovácka, která je připravena k reedici, spolupracuje s časopisem Národopisné aktuality, Malovaný kraj aj. Do další práce přejeme Janu Skácelovi mnoho zdraví a pracovních úspěchů. Jiří Pajer[/]

NEKROLOG

Za Ludmilou Mátlovou [obsah]

13. října 1978 zemřela známá folkloristická pracovnice Ludmila Mátlová.
      Narodila se 20, listopadu 1908 v Kojetíně. Po maturitě na reálném gymnáziu v Kroměříži vystudovala přírodovědeckou fakultu (zeměpis tělesná výchova). Jako profesorka působila nejdříve v Kojetíně, později v Olomouci a konečně v Brně.
      Od mládí se zajímala o lidový tanec, kterého využívala i ve své profesi. Soustavnou sběratelskou prací se začala zabývat až po 2. svět. válce, po obnoveni činnosti bývalého Státního ústavu pro lido[/]vou píseň, nyní Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, s nímž spolupracovala až do své smrti.
      Těžištěm jejího zájmu byla Haná, kraj sběrateli do té doby poměrně opomíjený a z hlediska lidových tanců nezpracovaný. Její sběratelské začátky jsou spjaty s Tovačovem (napoprvé zde zapsala 13 písní), ale brzy rozšířila svůj zájem na oblast celé Hané. v padesátých a šedesátých letech zapisovala systematicky lidové tance a písně v Kojetíně (88 t., 32 p.), Oplocanech (20 t.), Uhřičicích (1 t., 2 p.), Popůvkách (1 p.), v Podolí (14 t.), Nezamyslicích (52 t., 17 p.), Koválovicích (7 t.), Tištíně (9 t.), Smrži[/]cích (5 t.), v Němčicích (4 t., 4 p.); Hrušce (1 p.), v Bojanovicích (26 t., 33 p.), ve Zdounkách (1 p.), Kostelanech (12 t.), Morkovicích (3 p.), Bezděkově (1 p.), ve Slatinicích (10 t.), Dědicích u Vyškova (34 t., 19 p.), ve Švábenicích (43 t.), Lesnici (42 t., 6 p.) a Bohunicích (2 t., 3 p.). Celkem tak zapsala 369 tanců, k nimž vypracovala přesné popisy, a 136 písní. Její záznamy jsou o to cennější, že ke každé tanečně významné lokalitě připojila i důležitá historická, zeměpisná a společenská data, zprávy o zaniklých a dochovaných obyčejích, o tanečních příležitostech, spolu s charakteristikou hlavních informátorů.
      Stejnou, později dokonce větší pozornost věnovala i dětskému folklóru. Výsledkem její dvacetileté sběratelské činnosti je neobyčejně bohatá žeň 2346 zápisů takřka všech druhů dětského folklóru z celé Hané a přilehlé části severní Moravy. Vedle všeobecného výzkumu zaměřila se přitom i na monografické vyčerpání jednotlivých obcí (např. Oplocan, Nezamyslic), jednotlivých informátorů (J. Uhrové z Kojetína, R. Mackové z Lesnice), ale i některých druhů a skupin dětského folklóru (zaujaly ji zvláště hry výtvarné a říkadla nápodobovací).
      Získaný materiál i své zkušenosti předávala ochotně mladší generaci: spolupracovala úzce s několika tanečními a dětskými soubory na Hané a mnohé z nich vděčí za úroveň, jíž dosáhly, právě L. Mátlové.
      V posledních letech, kdy se ze zdravotních důvodů musela vzdát

132

práce v terénu, věnovala se zpracování a přípravě svého nashromážděného materiálu do tisku. První díl jejích Hanáckých tanců (z Tovačovska) vyšel sice již v r. 1954 (KLHU Praha), vydání kompletního díla, jež tvoří další tři svazky, se však již nedočkala (v tisku, Prostějov. v r. 1974 vydalo ještě OKS v Kroměříži ve spolupráci s KKS v Brně brožurku Menuet na Hané).
      Stejný osud stihl i její sbírku dětského folklóru: z důvodů vydavatelských musela upustit od velké monografické edice, významnější oddíly zpracovala tedy separátně. v r. 1975 vyšly její Ukolébavky,[/] houpačky a hry s batolaty na Hané (KKS Brno), do tisku je připraven vzácný soubor jejích zápisů dětských lidových her výtvarných, dětských tanečních her a sbírka říkadel; nedokončena zůstala sbírka napodobovacích a volacích říkadel, nezpracované a zatím i nedoceněné jsou její zápisy lidových obyčejů, pořekadel, pranostik atd.
      Ludmilou Mátlovou ztrácíme obětavou a pro věc zanícenou sběratelku, jednu z těch skromných a trpělivých pracovnic, které se podílely na celkovém rozvoji naší poválečné folkloristiky. Olga Hrabalová[/]

KNIHY

Škótsky vidiecky život

Alexander Fenton: Scottish Country Life. [obsah]

Edinburgh 1976, 255 s.
      Publikácia Alexandra Fentona - Scottish Country Life - pracovníka National Museum of Antiquities v Škótsku - predstavuje monografické spracovanie problematiky materiálnej kultúry so zreteľom na vybrané javy tejto oblasti ľudovej kultúry v období 17. - 19. storočia.
      Autor v uvedenej publikácii kládol dôraz na sledované javy materiálnej kultúry: príprava pôdy, zber a spracovanie obilnín, lúčne hospo­[/] dárstvo, pasenie dobytka, ťažba dreva a spoločenský život na farmách. Cieľom práce A. Fentona nebolo podať obraz o histórii poľnohospodárstva, ale poukázať na tie najdôležitejšie faktory, ktoré determinovali proces zmien vo vidieckom živote a to zvlášť v 18. a 19. storočí, kedy sa najmarkantnejšie formoval charakter ľudovej kultúry. Ak vychádzal z poľnohospodárstva a jeho variantov v jednotlivých regiónoch, tak chcel zdôrazniť skutočnosť, že tento druh zamestnania obyvateľstva predstavoval primárny zdroj príjmov, a poukázať na jeho vý[/]znamnú úlohu, najmä ak retrospektívne sledujeme históriu Škótska do minulosti.
      Pri interpretácii materiálu sa autor zameral na viaceré detaily, ktorým prisúdil podstatný význam v procese zmien jednotlivých javov či oblastí materiálnej kultúry. Napríklad kosák používaný pri žatí obilia a jeho miestna náhrada kosou môže oveľa viac dokumentovať charakter a život vidieckeho obyvateľstva a jeho kultúry ako zavedenie novoobjaveného Bellovho žatevného stroja napriek tomu, že tento zohral významnú úlohu v poľnohospodárstve nielen v Škótsku, ale aj vo viacerých krajinách.
      Zmeny v ľudovej kultúre sledoval vo vzťahu k jednotlivým regiónom, ktorých špecifika determinovala vznik rôznych druhov farmárstva v Škótsku - mliečne hospodárstvo na juhozápade, pestovanie obilnín na východe a juhovýchode, chov dobytka a lúčne hospodárenie na severovýchode s pomerne rozvinutým chovom ošípaných a hydiny a napokon priemyselné oblasti, kde sa sústreďovali na pestovanie ovocia a zeleniny.
      Zámerom autora, popri charakteristike ľudovej kultúry v Škótsku, bola aj potreba spracovať porovnávacie údaje pre medzinárodné projekty ako je Etnologický atlas Európy alebo rad regionálnych príručiek, ktoré navrhuje redakcia Ethnologea Europaea.
      Publikácia Scottish Country Life je príkladným spracovaním etnogra

133

fického materiálu, ku ktorému autor dospel na základe štúdia archívnych údajov, oficiálnych štatistík, atlasového spracovania poľnohospodárskeho náradia a najmä vlastnými výskumami. Takýto spôsob interpretácie vybraných javov úseku materiálnej kultúry viedol k detailnému historickému pohľadu tejto oblasti ľudovej kultúry v Škótsku. Magdaléna Paríková

Nápěvové typy německých lidových písní.

W. Suppan - W. Stief: Melodietypen des deutschen Volksgesanges. [obsah]

Bd. I: Zwei- und Dreizeiler. Tutzing 1976, 185 stran
      Studium nápěvových typů lidových písni dovoluje nejlépe posoudit, co je pro ně v té které etnické oblasti charakteristické a do jaké míry se stýkají s nápěvy z jiných regionů. Vydělování těchto typů je však velmi pracné, nejen pro obsáhlost materiálu samého (většinou žádná píseň není reprezentována pouze jediným zněním), ale i pro složitost a rozmanitost třídících kritérií, závislých zpravidla na povaze příslušného písňového fondu. Když před 15 lety maďarský badatel P. Jardányi vydal své Ungarische Volksliedtypen I, II (Budapest 1964), rozlišoval nápěvy podle výškových vztahů jednotlivých melodických úseků (melodických řádků). Autoři kompendia dvouřádkových a třířádkových typů německého lidového zpěvu, vytříděných dlouhodobou tý[/]movou prací z bohatých fondů Deutsches Volksliederarchiv ve Freiburgu (Breisgau), řídili se zase jinými zřeteli. Do svého souboru zařadili výběr písní nejrůznějšího druhu z rukopisných i tištěných sbírek ze zemí a oblastí s obyvateli německé národnosti, včetně někdejších jazykových ostrovů. Pro srovnávací účely převedli jejich nápěvy do jednotné tóniny (G dur, g moll) a pak je roztřídili 1. podle řádkové formy (bez zřetele k délce řádků), 2. podle finálních tónů jednotlivých melodických řádků a 3. uvnitř řádků podle melodické linky, popř. podle sledu strukturálně důležitých tónů (Abfolge der strukturbildenden Töne). Každá skupina je doložena nejméně dvěma nápěvy, aby bylo lépe poznat, co je pro ni charakteristické; tedy nikoli pouze jedním nápěvem, jak to činil Jardányi. Při určování formy se nerespektuje bezprostřední opakováni melodického úseku, pokud se neměni finální tón. Méně jednoznačné bývá (někdy) sdružování nápěvů podle oporových tónů (Zeilenschwerpunkte) nebo podle charakteristických motivů uvnitř řádků, s nimiž pracoval při klasifikaci dánských písní též Th. Knudsen (Modell, Type und Variante. In: Wissenschaftl. Zeitschrift d. E. Moritz - Arndt Univ. Greifswald X, 1961, 177-189). Ani výběr omezený na nápěvy téže struktury co do počtu melodických řádků a s týmiž finálními tóny nemusí být vždycky směrodatný. I nápěvy o různém počtu melodických řádků s labilními finálami mohou být na sobě závislé.[/]
      První svazek Suppanova a Stiefova kompendia obsahuje vzorky 364 písní s nápěvy dvouřádkovými a 292 vzorků třířádkových. Vyšší počet dvouřádkových melodií souvisí tu nejspíše s hojným zastoupením dětských popěvků. Rozpadají se však pouze na 14 typů, rozdělených dále do 57 skupin podle charakteru melodické struktury. Nejvíce (16 skupin) připadá na útvary s finálními tóny na 2. a 1. stupni (2 - 1) . Je to přibližně 20 % všech vzorků. 42 % končí polovičním závěrem na tercii.
      Třířádkové nápěvy pozůstávají už v důsledku své rozvinutější formy z 42 typů v 94 skupinách. Nejčastěji se mezi nimi vyskytují typy 1-2-1, 1-3-1 a 1-5-1 (číslice označují melodické stupně finálních tónů] s větším rozptylem skupinovým. Např. 7 skupin typu 1-2-1 po 2 až 7 nápěvových vzorcích, 9 skupin typu 1-3-1 po 2 až 4 vzorcích a 5 skupin typu 1-5-1 po 2 až 9 vzorcích. Pouze 20 % konči na 3. stupni.
      V mnoha případech se tyto dílčí skupiny jeví spíše jako konkrétní typy příslušného modelu nápěvového. Zvláště tehdy, když tvoří blízké varianty jako např. v písních z Kravařska a ze Šumavy 3-3/Vg a 3-3/ VIe, f, nebo v písních 5-3/IV ab, cd a 1-5-1/I ab, zde jednou s textem ukolébavky; podruhé jako píseň hodová, nebo ve skupinách 2-3-1/I ab, de, 5-5-3/II ab a jiných. Nechybí ovšem ani případy sporné, kdy spřízněnost nápěvů je chápána bud příliš subjektivně, nebo je vůbec problematická, jako třeba ve skupinách

134

5-3/V af nebo 1-2-1/IIab, 1-3-1/V ab atp. Většinou lze však znaky nápěvových typů dobře vyčíst a v tom spočívá i vlastni hodnota celé publikace, důležité též pro srovnávací studium s cizími písňovými kulturami.
      Sami nacházíme tu mimo jiné blízké paralely až shody s písní v českých zemích kdysi velmi oblíbenou, zaznamenanou již pro guberniální sbírku (1819) v Čechách a na Moravě s textem
      Co pak ti naši dělají,
      (: že se mně ženit nedají:) ?

(Ritterberk 9, Erben N 68, Janáček-Váša 59/la, 64/2a). Zpívala se též s texty Jedou formani od Vídně, Červená, modrá fiala (Zelený, bílý ořeší), někdy též Utíkej, Káčo, utíkej. s německým textem Diandl bist stolz, oda kennst mi nid jsme ji dosud znali pouze z dolnorakouské sbírky Zischka - Schottky 45 (1817). v kompendiu Suppanově a Stiefově jsou s tímto nápěvem (tu a tam s drobnějšími odchylkami) uvedeny písně jednak ve skupině V-III-I (správněji snad 5-3-8), zvláště píseň D'Äpfel sind rund, sind kugelrund, d'Knabe sind falsch wie d'Pudelhund z kantonu Graubünden ve Švýcarsku a píseň Wenn ich kein Geld zum Saufen hab' ze Slezska, jednak ve skupině 3-3-8 píseň ze sbírky Parisiusovy (1842) Es war ein Markgraf an dem Rhein, která celou svou strukturou náleží spíše k typu V-III-1 (= 5-3-8) nežli k typu 3-3-8 přes různost finálních tónů. Uvedený nápěv tedy ukazuje, jak některé typy mohou být odvozeny[/] též od dvou nebo více modelů a jak svět lidových a zlidovělých písni je i v měřítku mezinárodním přes svá krajová a národní specifika - prostoupen blízkými až shodnými nápěvy, o slovesné složce nemluvě, vyvolanými obvykle bud přímým přenesením nebo podobným, ne-li shodným vývojem vrozené hudební představivosti lidových zpěváků. Karel Vetterl

Čítanka ruské lidové prózy

Prozaičeskije žanry russkogo folklora. [obsah]

Skazki, predanija, legendy, byličky, skazy, ustnyje rasskazy. Chrestamatija, Sostaviteľ V. N. Morochin. Vysšaja škola, Moskva 1977, 294 s.
      Ruská folkloristická literatura byla obohacena o novou publikaci soubor textů ruské folklórní prózy. Její vydavatel V. N. Morochin, sběratel a autor sbírky pověsti od Nižního Gorodu, rozdělil antologii do tří oddílů: v prvním najde čtenář 61 pohádkových textů (od pohádek zvířecích a kouzelných až po žertovné), v druhém oddílu stejný počet historických a místních pověstí a pověrečných povídek, a konečně v třetím oddílu 43 povídek ze života - memorátů. Texty pocházejí z četných starších i současných sbírek ruského folklóru. v závěru knihy vydavatel připojil podrobné údaje o knižním prameni, popřípadě o sběratelích a místě zápisu; u pohádek uvedl i odkazy na Andre[/]jevův katalog pohádkových typu z roku 1928.
      Morochinova čítanka prozaických folklórních textů je určena jako učební pomůcka vysokoškolským studentům ruské literatury a vyšla v imponujícím nákladu 80 tisíc výtisků. Čtenář ocení zasvěcený výběr textů i vstupní stati ke každému oddílu, v nichž autor podal výklad jednotlivých prozaických folklórních druhů a jejich vývoje i přehled bádání a názorů o jednotlivých žánrech. Morochin v těchto stručných výkladech a v příslušných poznámkách vlastně shrnul všecku nejdůležitější literaturu týkající se předmětu. Méně promyšlené se zdají proporce jednotlivých oddílů: nejpočetněji jsou zastoupeny ze všech druhů pohádky (s. 9155), zatímco mnohem více rozšířeným žánrům - pověstem, pověrečným povídkám a povídkám ze života (memorátům) - se dostalo relativně málo místa (s. 157-225, popř. 227-285). Jiný nedostatek tkví v tom, že čtenář sice v knize, najde dobré informativní výklady o jednotlivých žánrech ruské lidové prózy, ale bude mu asi chybět souhrnný vstupní výklad o ruské folklórní próze jako celku, o jejím systému a třídění.
      Morochinova antologie je první knihou tohoto druhu v dosavadní ruské folkloristické a pedagogické literatuře. Přinese užitek nejen studentům, jimž je výslovně určena, ale také širšímu okruhu zájemců. Jana Pospíšilová

135

Polské lidové nástroje

Stanisław Olędzki: Polskie instrumenty ludowe. [obsah]

Kraków 1978, 116 stran včetně 86 fotografií
      Kořeny polské hudební etnografie sahají až do poloviny minulého století, jmenovitě ve spojení s všestranně orientovanými folklórními sběry O. Kolberga. Čelnými představiteli moderně již pojatého výzkumu a výkladu lidových hudebních nástrojů jsou pak hlavně K. Moszyński, A. Chybiński, Jadwiga a Marian Sobiesští, W. Kamiński ad. Zvláště jejich četné časopisecké i knižní studie mohl výhodně uplatnit Stanisław Olądzki, když sestavoval svou přehlednou antologii nejdůležitějších nástrojů polské lidové hudby.
      Již na pohled svými ilustracemi a grafickým uspořádáním přitažlivá publikace (dedikovaná Marianu Sobieskému) sestává jednak ze stručného úvodu, který seznamuje alespoň s konturami vývoje lidových hudebních nástrojů v Polsku, poznatelného od archeologických dokladů ze 6. stol. až do současně, v několika oblastech dosud pozoruhodně živé hudebně folklórní praxe. Ze čtyř základních nástrojových rodů charakterizuje autor zejména ty nejdůležitější.
      Z chordofonů je to tudíž celá řada monoxylicky konstruovaných nástrojů huslových a rustifikované formy nástrojů violinového a violového typu, včetně zmínky o niněře a sporadicky doloženém cimbálu.[/]
      Ještě rozmanitější obraz skýtá vyběr nejvýznamnějších aerofonů díky četným hranovým a jazýčkovým píšťalám a pastýřským troubám a zejména pak barvité paletě 8 typů (!) dud, nafukovaných ústy i pomocí dymáku, s jedno- až tříkanálovou melodickou píšťalou, s několika modifikacemi víceméně, úplných diatonických stupnic, avšak vždy pouze s jedinou bordunovou píšťalou, bez racketového přelaďovacího systému i bez malíkových klapek.
      Zato membranofony se v tradičním polském instrumentáři téměř nevyskytují, jsouce zastoupeny vlastně jenom malým rámovým bubínkem, oboustranným velkým bubnem a bukálem ("burczybas").
      Konečně z řady idiofonů většina slouží k mimohudebním účelům, například koledníkům v podobě řehtaček a klapaček, pastevcům zase ve formě zvonců pro krávy a ovce.
      V tomto pořadí nástrojových rodů - s úvodními ukázkami rekonstruovaných archeologických dokladů z 8.-12. stol. - uvedl S. Olędzki na 86 fotografiích celkem 58 typických nástrojů polské lidové hudby a výročního obřadnictví. Většina z nich má své obdoby jak v českých zemích, tak zvláště na Slovensku. k bezbordunovým dudkám "sierszeńki" s měchuřinovým měchem a k třířadové chromatické harmonice s klávesovou tastaturou a s pedálovými měchy u nás ovšem nenajdeme protějšek. Mezi vyobrazeninami zase nenalezneme napří[/]klad grumli, rolničky, pastevecké hole s chřastítky, "šable" a další hudební i zvukové nástroje, rozšířené zejména v typicky agrárních zemích s tradičně rozvinutým pastevectvím.
      Jednotlivé fotoreprodukce jsou glosovány anotacemi, jež obsahují anglické slavní ekvivalenty polských názvů nástrojů, provenienci příslušného hudebního artefaktu, slovní charakteristiku jeho konstrukce a techniky hry, funkční uplatnění a v několika případech notační schema ladění a rozsahu. Autor monografie nepoužil ani jediného nákresu, oprávněně spoléhaje na kvalitu fotografických snímků Zbigniewa Kamykowského. Všechny vesměs černobílé fotografie (s výjimkou efektního přebalu) vznikly jako stylově jednotné originály speciálně pro potřebu Olędzkého publikace. Nástroje jsou zobrazovány na neutrálním pozadí (s jistými nedůslednostmi u č. 24, 25 a 30) a v několika případech současně dosahují mimořádné dokumentační názornosti i estetické hodnoty.
      Fotograficky i stručnou slovní charakteristikou doložené nástroje pocházejí z rovného tuctu polských muzeí nejen ve Varšavě, ale i v Krakově, Poznani, Zakopaném a jinde. Jejich znalecky uspořádaný a stručnými vysvětlivkami komentovaný soubor (s přiloženým dvojlistem anglického resumé) nalezne nepochybně nejen ohlas u milovníků folklórní hudby, ale i umístění v soukromých knihovnách lidového

136

umění výtvarného. Publikace konečně skýtá také četné podklady pro hlubší poznávání a fundova[/]né studium vzájemných polsko-československých etnoorganologických vztahů. Jaroslav Markl[/]

SBORNÍKY

Dělnický folklór Lodže

Folklor robotniczej Łodzi-Pokłosie konkursu. [obsah]

PTL, Wrocław 1976, 250 s.
      Kniha o dělnickém folklóru Lodže je výsledkem konkursu, který zorganizovala lodžská odbočka PTL za pomoci dalších organizací. Konkurs v r. 1972 měl dvě fáze. v první byly sbírány zápisky dělníků o svatbách, výročních zvycích, o uspávankách a zábavách dětí, hrách, zábavách a písních v dělnických sídlištích. Bylo získáno 61 zápisů, 370 písní od 71 osob. v druhé fázi byla uspořádána přehlídka dělnických souborů hudebních, tanečních a pěveckých, završená závěrečným reprezentačním koncertem, na kterém byly předneseny také scény z revoluční minulosti Lodže i z jejího dnešního života.
      Zpracování získaného materiálu ukázalo na osobitosti lodžského dělnického života a přineslo i nové podněty k shromaždování etnografického materiálu z průmyslového prostředí.
      Kniha je rozdělena do pěti kapitol. v první se E. Władykowa [/] zabývá bydlením lodžských dělníků. Využívá materiálů z konkursu, který konfrontuje s výzkumy lodžských vědeckých institucí. Sleduje bydleni nekvalifikovaných dělníků v nouzových obydlích, způsob ubytování tkalců v továrních domech velkých továren, bydlení mistrů. Svou studii doplňuje plánky, fotografiemi vnitřního zařízení a výzdoby.
      J. P. Dekowski zpracoval svatební zvyky a obřady lodžských dělnických rodin. Na anketu došlo 21 popisů svateb. Doplnily tak materiál, který Dekowski publikoval o svatebních zvycích a obřadech v r. 1967. Studii dělí na výpovědi o uzavírání manželství, účastnicích svatby, o hlavních fázích svatby, svatební hostině, svatebních zábavách. Studie je doplněna fotografiemi a nákresy a zápisy svatebního písňového repertoáru. I. Lechowa se věnovala zimním svátkům v dělnických rodinách, jak na ně vzpomínají starší generace lodžských obyvatel. Navázala na svou práci o tradičních svátečních zvycích dělnické Lodže z r.[/] 1965. Vzpomínky z ankety řadí do kapitol o předvánočním období, o zvycích při štědrovečerním stole, o průběhu svátečních dnů, návštěvách, jídle, o chození s jesličkami po koledě, o hře o králi Herodesovi, o obyčejích spojených s masopustem.
      J. Kucharska zpracovala materiál, který byl zaslán do ankety o různých způsobech trávení volného času po práci. Informátoři vzpomínali na časné zařazení mládeže do pracovního procesu a krátké chvíle odpočinku, trávené na volných prostranstvích v okolí závodních domů, na dvorech a v neděli od jara do podzimu v okolních lesích. Příslušníci starší generace sedávali ve volných chvílích na dvorech, aby si pohovořili mezi sousedy. Děti si hrály na slepou bábu, špačka, s míčkem a pálkou, honily obruče, střílely prakem, závodily v běhu a skoku do dálky. O velikonočních svátcích se dělnická Lodž bavila na "fajce", kde mezi jarmarečními boudami byly kolotoče, houpačky, střelnice a jiné atrakce.
      Po r. 1920 se začala organizovat dělnická tělovýchova, sportovní kluby, mládež chodila na vycházky a jarní výlety "majówki", kde se zpívalo, tancovalo, hrály různé hry, ale kde se též bez policejního dohledu mohlo diskutovat, hovořit o sociálních a politických otázkách. Na podzim a v zimě se mládež scházela v bytech rodičů, hrály. se různé společenské hry. Zvlášť slavně se slavily dny jmenin a to nejen doma, ale i v zaměstnání.

137

      E. Kabat uvádí písně, které byly shromážděny anketou a které po hudební stránce byly analyzovány J. Grzelakównou. Výběr písní řadí do několika celků. Písně, vížící se k historickým událostem a k životu dělnictva a dělnické koledy, písně o městě Lodži, písně. o zábavách májových, karnevalových, při oslavách jmenin, lodžské balady; písně milostné, tradiční lidové písně přenesené z vesnice.
      Folklór dělnické Lodže je zajímavá publikace obsahem i způsobem, jak byl získán její materiál. Poskytuje přehled o bohatosti a specifice kulturního života lodžských textilních dělníků a podněcuje ke srovnávání jak materiálů, tak metod vědecké práce. Olga Skalníková

Srbské lidové kroje

Serbske narodne drastwy - Sorbische Volkstrachten. [obsah]

Svazek 5, Domowina, Budyšín
     seš. 1 Albrecht Lange: Nowo-niwańska drastwa. 90 str., 46 čer-nobílých, 8 barevných fotogr.,1976
     seš. 2 Lotar Balke: DrastwaSerbow wokolo Lubnjowa. 126str., 93 černobílých, 7 barevnýchfotogr., 1976
     seš. 3 Lotar Balke: Drastwa Serbow wokoło Złego Komorowaa Grodka. 120 str., 91 černobílých,7 barevných fotogr., 1977
     seš. 4 Albrecht Lange: Drastwa Serbow wokoło Mužakowa.[/] 92 str., 60 černobílých, 7 barevných fotogr., 1978

(Připravuje se: seš. 5, B. Nawka A. Lange: Drastwa Serbow wokoło Wochoz i Klětnoho, a seš. 6, B. Nawka: Drastwa evangelskich Serbow Budyskeho kraja.)
      Dvaadvacet let od prvního svazku atlasu lužickosrbských krojů a po dvanáctileté přestávce od čtvrtého svazku vychází v rychlém sledu pokračování řady. Pátý svazek je rozvržen do šesti sešitů, vlastně malých, pěkně vypravených uzavřených knížek, a jejich tématem jsou, jak vydavatelé sami říkají, kroje "z truhlice", už kratší nebo delší dobu zaniklé. Nebylo proto možné se opřít o informace z terénu v takové míře jako u krojů živých, ale bylo nutné se spolehnout především na více či méně náhodně uchované součásti a starší ikonografické a písemné prameny. Mnoho věcí bylo zničeno válkou, zvláště v okolí Mužakova.
      Ačkoliv se akce zúčastňují tři autoři, redakce vypracovala jednotný postup: soustředila se na vývojový stav kroje krátce před začátkem přechodu k městskému oblečení a vlastní úpadkové období, jeho příčiny a konkrétní jevy, se zde pomíjejí s tím, že je o něm zvlášť jednáno v Lětopise C. Tím dostává celek poněkud statický charakter, zvláště když vzhledem ke kusosti materiálu bylo obtížné získat informace např. o postavení kroje v životě lidu. Je pochopitelné, že hlavni pozornost je věnována ženskému kroji, protože doklady o mužském[/] a dětském jsou zvlášt fragmentární. Tyto údaje jsou obsaženy v úvodu, který se v každém sešitě opakuje. Časový odstup od prvních svazků se projevuje v rozdílném zpracování materiálu; zde se klade hlavní důraz na kroj a méně na průvodní jevy. v nových sešitech je na rozdíl od dřívějších na prvním místě publikován text německý a teprve po obrazové příloze lužickosrbský; i to je příznakem odstupu let.
      Obsahové schéma je autory dodržováno, ne však k monotónnosti, ale s ohledem na povahu dokladů, protože každé pojednávané území má jiné problémy. Každý sešit obsahuje uvedení do historicko-ekonomického vývoje krojového území a kromě čtvrtého i etnická data. Jednotlivá území, pro která je charakteristická chudoba půdy a v Dolní Lužici i bažiny, dlouho tvořila uzavřené celky. Teprve postavení dráhy a vznikající průmysl způsobil silné přistěhovalectví; v Ledech ovlivnil vývoj silný turisticky ruch. Tato fakta se postavila po bok systematické germanizaci nejprve ze strany církevní vrchnosti, pak ze strany úřadů, zvláště v částech, které připadly po územní reorganizaci k Prusku, a přivodila zánik jazyka. Mizení jazyka i kroje souvisí, ale nekryje se. Kroj místy o jednu - dvě generace srbský jazyk přežívá.
      Popis jednotlivých krojových součástí (v nezvyklém pořadí) je proveden heslovitě, přehledné kresby k nim jsou uveřejněny v příloze. z vývoje krojových součástí vedle

138

úborů hlavy jsou nejzajímavější spodní košile. Místy, zvláště u čepců, by se snesl hlubší střihový rozbor, zvláště mají-li svazky zároveň sloužit souborům lidové tvořivosti. Rovněž údaje k složení kroje a jeho použití k různým příležitostem jsou zpracovány většinou heslovitě. Autoři si všímají kroje polosvátečního k návštěvám uvnitř i vně vesnice, pracovního s variantami oblečení o žních a na přástky, nedělního do kostela (někde se zvláštnostmi k velikonočnímu zpívání), tanečního, různého k různým výročním svátkům, a konečně při rodinných příležitostech - kroje kmoter, kroje na svatbu i smutečního. Pro nás je asi nejzajímavější smuteční oblečení. Pro hluboký smutek, oblékaný na pohřeb blízkého příbuzného, jsou charakteristické bílé úbory hlavy a krojové doplňky, v okolí Mužakova pak velká bílá plachta, zahalující celou postavu. v polosmutku přibývá černé barvy, zelená smutek neruší. v malém smutku je vyloučena červená barva. Polosmutek oblékli na pohřeb také cizí. v novonivském okolí byla smuteční barva už jen černá, cizí si brávali z úcty k mrtvému nejlepší, co v domě bylo. v malých vesničkách tu nosili smutek po určitý čas také sousedé zemřelého, ve všech vesnicích mládež po mladých tři týdny.
      Kapitoly o krojových součástech i o jejich aplikaci k různým příležitostem jsou pojaty jednorázově, k určitému datu (např. ve 4. sešitě k letům 1880/1890), jen v sešitě druhém ke dvěma vývojovým eta[/]pám, k letům 1875 a 1920. Kapitola o materiálu kroje a vesnických výrobcích, doplněná v 1. a 4. sešitě o údaje a postřehy z lidového umění a estetického cítění, by snesla větší šíři, pokud se týká tkanin zhotovovaných podomácky i vesnickými tkalci i modrotisků, i když se také této tematice věnují jiné práce z daného pracoviště. Další kapitola se týká vývoje kroje, jak je zaznamenávají ikonografické i písemné prameny, které jsou uváděny pokud možno v úplnosti. Závěrečnou část tvoří kapitola o kroji v životě lidu (závaznost normy v kolektivu, sousedské vztahy atd.). Jak již bylo řečeno, autoři se soustřeďují na kroj, nerozmělňuji práci údaji z výročního či rodinného zvykosloví nebo jiných příležitostí více, než materiál potřebuje k porozumění, už i proto, že byl šíře publikován v předešlých svazcích.
      V každém sešitě snad nejvíce prozrazuje usilovnou práci - a to úspěšnou - při získávání dokladů obrazová příloha. Přestože se redakce omlouvá, že staré fotografie jsou různé technické kvality, jejich vysoká dokumentární hodnota vysoko převažuje případné nedostatky. Škoda, že někde nejsou uvedena jejich vročeni. Jen tam, kde se krojový celek uchoval v úplnosti, přistoupilo se citlivě k rekonstrukci, ke zhotovení popisných fotografii, které nenarušily atmosféru vyvolanou autentickými snímky.
      Nelze dost docenit význam těchto sešitů s bohatým, hutným obsahem[/] o zaniklých, méně známých lokálních variantách hlavních typů krojů lužických Srbů a nelze než zvážit naše vlastní dluhy v tomto oboru. Miroslava Ludvíková

LUD. [obsah]

Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego. Tom LXI. Wrocław - Poznań 1977, 424 stran
      Sborník prací věnovaný etnografii i etnologii představuje důležitou součást pracovního programu PTL od roku 1895, kdy vyšel jeho 1. díl. Koncepce sborníku není omezena specializací na domácí problematiku, stává se ukazatelem současných tendencí vývoje národopisu v Polsku i ve světě.
      Aktuálnost problematiky hodnot lidové kultury v socialistické společnosti akcentuje úvodní studie LXI. ročníku, jejímž autorem je hlavní redaktor J. Burszta. Vychází z leninské teorie kultury, která staví do popředí potřebu selektivní adaptace progresívních prvků dosavadního vývoje kultury pro rozvoj socialistické kultury. v současné době je popularizace tradic lidové kultury vedena trojím směrem: 1. zabezpečení materiálních památek lidové kultury, 2. péče o rozvoj současné lidové tvořivosti, 3. folklorismus. Autor upozorňuje na nebezpečí schematismu bez hlubší umělecké hodnoty při dnešním rozvoji lidového a uměleckého řemesla. Masová produkce vedená komerční

139

mi cíli je negativním rysem rozvoje. Mnoho pozornosti věnuje J. Burszta otázce "reanimace folklóru" - folklorismu. Rozlišuje jeho tři stupně: 1. folklór nejbližší autentičnosti (aktéři znají z autopsie), 2. scénické zpracování folklóru regionálními soubory, 3. stylizovaný folklór předváděný amatérskými soubory. Se ztrátou původní funkčnosti se dostává do popředí funkce zábavná a reprezentativní. Závěrem autor zdůrazňuje, že procesy industrializace, urbanizace apod. neznamenají ztrátu lidové tradice, ale její proměny, adaptaci v nových podmínkách. Tyto procesy by měly být předmětem zájmu vědeckých institucí v čele s Instytutem Kultury. PLR prozatím postrádá centrální instituci, která by se. zabývala problémy soudobé etnografie v celku.
      Dosavadní odborná literatura nevěnovala soustavnou pozornost otázkám americké kulturní antropologie. Pokrýt alespoň částečně tuto mezeru bylo cílem práce A. PosernaZie1ińského. Autor se soustřeďuje na vybrané problémy, které mají ukázat vývojové tendence. Vychází od evolucionistické interpretace morganovské k historickému empirismu Boasovy školy. Mezníkem, který znamenal změnu orientace částečně i pod vlivem evropské etnologie (etnopsychologie, difuzionismus, komparatistika, funkční strukturalismus), jsou třicátá léta 20. století. Poválečný vývoj přináší změnu v předmětu bádání; od studia primitivních společnosti zájem směřuje k rolnickým společenstvím a[/] k analýze společnosti proniknuté průmyslem. Přelom padesátých a šedesátých let je důkazem zvýšené aktivizace ve sledovaném oboru, která přináší diferenciaci metod a směrů a tedy specializaci škol. Oproti kritizované koncepci antropologie. jako "vědeckého kolonialismu" nastupují směry orientované na procesy modernizace tradičního společenství (Wolf, Gertz), na společensko kulturní pluralismus postkoloniálních a endokoloniálních krajů, jejich polyetnickou strukturu (Depres), pozornost se soustřeďuje i na procesy ve městech (urbanistická antropologie). Dominantní postavení tzv. "cross cultural studies" je dáno širokým záběrem postaveným na komparativním studiu obohaceném i jejím proniknutím všemi orientacemi (od psychologické k historické). Náplň kongresů a časopis "Current Anthropology" jsou nesporným důkazem dominantního postavení americké kulturní antropologie na světovém foru. Svědčí o tom také příprava rozsáhlé serie publikací "World Antropology", jejíž 1. díl vyšel r. 1975, zejména pak podíl prací amerických antropologů.
      Některé analogické rysy mají současné vývojové tendence francouzské etnologie, jejíž historií i současnosti se zabývá studie J. Bednarského. Autor hodnotí významnou etapu směrovanou novátorstvím A. van Gennepa (široké pojetí folklóru, zaměření na současnost). Teprve v poválečné době se etnologie (dříve většinou v rám[/]ci zejména sociologie a antropologie) konstituovala jako samostatný vědní obor, který získal pevnou organizační základnu. Střediskem sestalo Musée des Arts et Traditions Populaires, při kterém r. 1946 vznikla Société d'ethnographie française. Pluralismus směrů vedl ke specializacím, které však nutně vyvolaly potřebu centralizace oboru. Koordinátorem bádání se stal Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS). Od úzce monotematických prací se přechází k interdisciplinárním studiím v rámci mikrostruktury (études régionales). z devíti univerzitních středisek stojí v popředí katedra etnologie a sociologie v Dijonu zásluhou M. Mageta. Specifickým rysem současného rozvoje je zaměření na strukturu kultury společenství zasaženého emigracemi (ethnologie du domaine française). Východiskem je koncepce evropského interkontinentálního etnického komplexu zformovaná G. de Rohanem - Csermakem.
      Velká část sborníku je věnována. lidové kultuře Krakovska, která byla středem pozornosti vědeckého zasedání PTL v Krakově 13.-15. 9. 1976. Úvodní stat hodnotí Krakov jako středisko etnografického bádání od počátku 19. století do současnosti ( W. Bieńkowski ). Výrazné změny ve struktuře feudální vesnice přináší první průmyslová střediska již počátkem 18. století, jejichž důsledkem je vedle sociální diferenciace také prolínání šlechtických a měšťanských prvků s rolnickými ( A. Falniowska - Gradow

140

ska ). Etnokarfografickou metodou jsou vedeny dvě studie zaměřené na lidové stavitelství. První sleduje vývoj domu ( J. Czajkowski ); druhá je zaměřena na badatelské a konzervátorské problémy dřevěné architektury ( J. Raczka ). Lidová obyčejová tradice je zachycena z aspektu genetického s důrazem na proměnu obsahu, formy a zejména funkce, která ukazuje způsob životnosti lidových obyčejů v současnosti ( K. Kwaśniewicz, Z. Cieśla - Reinfussowa ). Fotodokumentaci jsou doplněny dva příspěvky o lidovém a neprofesionálním umění malopolských Židů ( I. Rejduch - Samkowa ) a o klášterním neprofesionálním umění v Krakově ( J. Samek ). Poslední studie je zaměřena na obec v blízkosti města (Krakova) jako na určitý madel, který je sledován v adekvátní formě literární a zejména z hlediska vývoje sociální struktury. Model je současně východiskem konfrontace s analogickými obcemi v odlišných regionech ( A. Kutrzeba - Pojnarowa ).
      Závěrečné studie jsou věnovány otázce studia správního řádu (S. Salmonowicz ), kartografickému zpracování dřevěných nádob na zrno a vorařství ( J. Bohdanowicz, A. Bednarczuk ) atd. Jako v každém ročníku přináší "Lud" recenze, zprávy o konferencích a další materiály. Sympatickým rysem LXI. ročníku "Ludu" je[/]jeho důraz na současné vývojové tendence v oboru a jejich kritické zhodnocení. Věra Šepláková

Zborník Slovenského národného múzea, [obsah]

ročník LXXII - 1978, Etnografia 19, vydala Osveta pre Slovenské národné múzeum v Martine, Martin 1978. Počet strán 257, úvod, 10 štúdií, správa o výstavách, Bibliografický prehľad vydaní Slovenského národného mú[e]z[e]a v Martine za roky 1968-1975 s registrom k Zborníku SNM Etnografia, roč. LXII-LXIX, 1968-1975
      Recenzované číslo je monograficky zamerané na oblasť Myjavskej pahorkatiny ako na najzaujímavejší geografický celok západného Slovenska. Zborník je výsledkom plánovitého spoločného výskumu, ktorého sa zúčastnili pracovníci SNM-EÚ a niektorých regionálnych múzeí za spolupráce s Katedrou etnografie a folkloristiky FF UK v Bratislave. Základný výskum sa vykonal v rokoch 1963-1976 pod vedením doc. dr. Štefana Mruškoviča, CSc., a doc. dr. Jána Michálka, CSc. Cieľom výskumu bolo pokiaľ možno kompletné zdokumentovanie ľudovej kultúry vymedzenej oblasti z hľadiska materiálnej, duchovnej, sociálnej kultúry i folklóru.
      Zborník nekompletizuje získaný materiál. Uverejňuje 10 príspevkov, ktoré však pomerne reprezentatívne naznačujú širokú škálu skúmanej problematiky.[/]
      Andrej Polonec sa v -príspevku "Domáca a remeselná výr oba v oblasti Myjavskej pahorkatiny" zaoberá remeselnou výrobou charakteristickou pre skúmanú oblasť, ktorej najvýraznejšími zástupcami sú, alebo boli: výroba kuchynského dreveného riadu a hospodárskeho náradia, sústredená hlavne v Podjavorinskej oblasti, myjavské pytlikárstvo, skalické súkenníctvo a brezovské garbiarstvo.
      Ján Hyčko v príspevku "Hospodársky dvor a hospodárske stav by v oblasti Myjavskej pahorkatiny`s venuje pozornosť vývoju hospodárskeho dvora, pričom vo všeobecnosti rozoberá príčiny a podmienky vzniku dlhých dvorov i uzavretých usadlostí, ktoré sa v skúmanej oblasti vyskytujú. Zaoberá sa jednotlivými hospodárskymi stavbami (maštaľ, stodola, chlievy pre svine, kuríny, šopy, sýpky, pivnice, včelíny) z hľadiska ich umiestenia v rámci hospodárskeho dvora, stavebného materiálu a tektoniky. Najviac pozornosti venuje maštaliam a stodolám, pri ktorých dôsledne uvádza lokálnu terminológiu a zároveň uvádza zmeny, ktoré v ich stavebnom materiáli a tektonike nastali od 18. storočia dodnes.
      Eva Pančuhová sa vo svojich dvoch príspevkoch zaoberá interiérom a spôsobom bývania. v úvode širšie ponímanej štúdie "Spôsob bývania a funkčné využitie priestorov obytného domu v oblasti Myjavskej pahorkatiny" autorka

141

uvádza názory týkajúce se horizontálneho a vertikálneho členenia domu a zároveň zdôrazňuje potrebu skúmania interiéru a rôznych foriem bývania ako dôležitého kritéria pre poznanie pomerov rôznych sociálnych skupín obyvateľstva. Preto sa v druhej časti práce venuje príbytku z konca 19. a zo začiatku 20. storočia z hľadiska spôsobu bývania a využitia základných priestorov obytného domu (izba, pitvor, komora).
      Druhý príspevok tej istej autorky sa zaoberá zariadením interiéru domu v Turej Lúke a zachytáva situáciu na konci 19. storočia. Uverejnený materiál má byť podkladom pre vypracovanie technického scenára jedného z objektov zaradených do Múzea slovenskej dediny v Martine. Dôraz práce spočíva na opise rozmiestnenia nábytku v jednotlivých obývacích priestoroch domu a využívania týchto priestorov, pričom je čiastočne zachytený aj ich vývoj. Štúdia je doplnená prehľadnými tabuľkami, dvoma mapami a vhodným ilustračným materiálom.
      Ľudovým odevom v oblasti Myjavskej pahorkatiny sa v rovnomen­ nom príspevku zaoberá Marta Štefková. Jej snahou je podrobné spracovanie témy vo forme materiálovej štúdie, v ktorej uvádza jednotlivé odevné súčiastky mužského a ženského odevu v sledovanej oblasti.
      V poradí šiestym príspevkom je práca Viery Ábelovej na té[/]mu "Ľudová strava v oblasti Myjavskej pahorkatiny". Autorka v nej uvádza archaické, bežné, i z hľadiska oblasti špecifické potravinové články a pokrmy s uvedením príležitostí, ku ktorým sa ich požívanie viaže, a úkonov praktizovaných pri ich zhotovovaní.
      Marta Turzová sa v rámci skúmanej oblasti zaoberá výročnými obyčajmi. Autorka vychádza z vlastných terénnych výskumov a materiál doplňuje údajmi z literatúry (Socháň, Bodnár, Holuby, monografia Brezová pod Bradlom). Delí výročné obyčaje do štyroch období a v poslednej časti práce uvádza obyčaje poľnohospodárske. Text je. doplnený ukážkami viac-menej ilustratívneho charakteru, pričom autorka sama zdôrazňuje potrebu prehĺbenia a doplnenia výskumu v tomto smere.
      Príspevkom do problematiky sociálnej kultúry je práca Ľuby Sýkorovej "Príbuzenstvo a susedstvo v oblasti Myjavskej pahorkatiny". Ľ. Sýkorová na materiáli z uvedenej oblasti analyzuje druhy príbuzenských a susedských vzťahow, pričom ich prejavy dokumentuje na významných rodinných udalostiach (svadba, narodenie, úmrtie). Okrem toho prejavy vzájomných vzťahov príbuzenskej, susedskej a v poslednom čase sa významne uplatňujúcej priateľskej skupiny delí aj podľa príležitosti na už spomínanú pomoc pri významných rodinných udalostiach, pomoc v bežnom, každodennom živote a výpomoc v oblas[/]ti hospodárskej činnosti, pričom diferencuje mieru zastúpenia jednotlivými skupinami.
      Prácou "Ľudové liéčenie zvierat v oblasti Myjavskej pahorkatiny" sa na Zborníku podieľa Gabriela Jesenská. Vo svojom príspevku prináša informácie o jave v súčasnosti už mŕtvom, prežitom, ktorý vystriedala činnosť veterinárov a odborných technikov. Väčšinou na základe výpovedí informátorov prezentuje autorka racionálne a iracionálne praktiky liečenia zvierat a v záverečnej časti venuje pozornosť ľudovým veterinárom, ktorých podľa spôsobu získania vedomostí a spôsobu pôsobenia delí na: racionálne pôsobiacich (domáci liečitelia, ľudoví lekári, zelinkári) a iracionálne pôsobiacich, pričom druhú skupinu ďalej vydeľuje na kladne pôsobiacich (boginky, veštkyne, mudrci) a záporne pôsobiacich (strigy, bosorky).
      V poradí posledným príspevkom, viažúcim sa k skúmanej oblasti, je príspevok Jana Michálka "Postava Jozefa Miloslava Hurbana v ľudovom rozprávaní". J. M. Hurban pôsobil v Podjavorinskom kraji v období revolučných rokov 18481849 a spomienky na jeho účinkovanie, aj keď už vo folklórnej podobe, sú cenným materiálom k dobovému a historickému pochopeniu Jozefa Miloslava Hurbana. Bohatost pripojených textových ukážok je dokladom toho, že postava J. M. Hurbana vstúpila do ústnej tradície,

142

zastupujúc tak historickú tematiku v ľudovom rozprávaní.
      Doplnením Zborníka je správa Edity Okálovej o výstavách "Ferdiš Kostka - výber z diela" a "Slovenská ľudová architektúra v obrazoch", ktoré boli inštalované w SNM v Martine.
      V časti Správy - prehľady je uverejnený Bibliografický prehľad vydaní SNM v Martine za roky 1968-1975 s registrom k Zborníku SNM - Etnografia, roč. LXII-LXIX, 1968-1975 spracovaný Irmou Krištekovou. Hana Bílková

KONFERENCE

Konference o současné evropské etnografii [obsah]

Ve dnech 2.-6. října 1978 proběhla v Praze konference s mezinárodní účastí "Současný stav a úkoly etnografické vědy v socialistických zemích", jíž se zúčastnili kromě československých etnografů i přední vědci ze Sovětského svazu, Polska, Bulharska a NDR. Konference byla spojena s valným shromážděním Národopisné společnosti českoslověnské.
      V úvodu konference vystoupil A. Robek, ředitel ÚEF ČSAV v Praze, a podal stručný přehled o činnosti ústavu, který se zaměřuje na čtyři tematické oblasti: studium národního obrození, českého dělnictva, etnických procesů v českých zemích a současné české vesnice. O práci slovenských etnografů a jejich integraci v rámci Státního plánu, základního výzkumu[/] promluvila B. Fi1ová, ředitelka NÚ SAV v Bratislavě. Další referáty byly věnovány problematice vědeckých výzkumů zúčastněných zemí.
      Akademik J. V. Bromlej nastínil problémy sovětských etnografů, kteří se zabývají i řadou otázek etnologických. Věnují se výzkumu hmotné kultury (tradičním i současným formám), etnickým otázkám u vlastních národů i u cizích, jazykovým projevům aj. Zvláště intenzívní jsou výzkumy etnických procesů za spolupráce antropologů, etnosociologů (sledování sociálních procesů v různých společenských skupinách), etnopsychologů. Nemalá pozornost je rovněž věnována dějinám etnografické vědy. Další sovětský host K. V. Čistov upozornil ve svém příspěvku na osobnost etnografa D. K. Zelenina, klasika ruské etnografie a dialektologie, který vytvořil všestranný obraz lidové kultury východních Slovanů[/] a mimo jiné nastínil program výzkumu porevoluční sovětské vesnice.
      Současný stav polské etnografie přiblížil J. Burszta. Tak jako i v jiných zemích je polská etnografická práce organizována na půdě muzeí a ústavů. v současné době si klade za cíl jednak zkoumat existující kulturně společenské přeměny (zvláště na vesnici) a dále popularizovat hudební a taneční folklór v současné společnosti. v Polsku se také úspěšně rozvíjí - etnografické studium malých měst. k tomuto tématu připravila referát A. Szyferová, která podle stupně průmyslové výrob, složení obyvatel a velikosti sídel řadí malá města do pěti kategorií. Při metodickém postupu uvádí studium archivních pramenů, dále rozbor obyvatelstva do 2. světové války a etnografické výzkumy v konfrontaci s písemnými a statistickými materiály čtyřicátých - padesátých let. K. Förster podal přehled o lužickosrbské etnografii, jejích institucích a edičních orgánech. Před touto vědou stojí dva hlavní úkoly: orientovat se na současné etnosociální a etnokulturní dění, v jehož rámci - zkoumat vesnici a město; výsledky bádání podávat v širším komplexním pohledu (ve spolupráci s jazykovědou, literární vědou aj.).
      Také bulharská etnografická věda se snaží o postižení společenských

143

přeměn současnosti, jak vyplynulo z referátů V. Chadžinikolova a S. Genčeva. Výzkumy jsou zaměřeny na celou oblast lidové kultury, ze speciálních úkolů lze uvést výzkum etnogeneze bulharského národa. Podobné cíle sleduje také německá etnografie, která se více zaměřuje na lidovou slovesnost a její dějiny, dále na interetnické a vnitřní vztahy mezi německým lidem. Referát přednesl R. Weinhold.
      M. Leščák se zamýšlel nad současnými problémy folkloristického výzkumu v ČSSR. Stanoví dva hlavní úkoly folkloristiky: studium folklórních žánrů a jejich ekologie. Pro zkvalitnění vědecké práce je nutno zejména vydávat katalogy jednotlivých žánrů, přičemž spolupracovat s jinými vědními obory (jazykověda, sociologie, etnopsychologie). Dále se zabýval problematikou folklorismu. Na Leščákův referát navazoval tematický příspěvek B. Beneše o studiu žánrů současné lidové prózy v socialistických zemích, v němž autor podal přehled jednotlivých žánrů a současný stav jejich kategorizace.
      Referát K. Fojtíka byl zaměřen na problematiku slavistického výzkumu v současném národopisu. Seznámil posluchače s historií slavistických bádání, s archivními a literárními prameny. Vyzvedl tzv. "slovanské uvědomění" v minulosti a zdůraznil nutnou spolupráci s jinými slovanskými vědci.[/]
      Další čtyři referáty podaly přehled o činnosti jednotlivých oddělení Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV v Praze. J. Vařeka informoval účastníky konference o připravované publikaci věnované lidové kultuře národního obrození, která bude obsahovat archivní prameny, materiální kulturu, ústní slovesnost, tanec, lidové slavnosti. Výhledově se připravují některá atlasová díla. Oddělení výzkumu dělnické kultury ( M. Moravcová ) se zaměřuje zejména na studium pražského dělnictva v období kapitalismu a na výzkum průmyslových oblastí, do jaké míry ovlivňují lidovou kulturu příslušného regionu. Další pozornost bude věnována kultuře dělníků v období imperialistickém. Aktuálním předmětem vědeckých výzkumů je etnografické studium současné socialistické vesnice. O stavu výzkumů české vesnice promluvila J. Svobodová, která poukázala na velké změny ve sféře materiálních a společenských vztahů, jež se formovaly po kolektivizaci. O etnických procesech v českých zemích referovala I. Hero1dová. Zabývala se problematikou národnostních menšin a skupin a vyzkumem poválečné reemigrantské kultury.
      S. Brouček věnoval svůj příspěvek úloze národopisu ve vývoji české národní společnosti. Nastínil postupné začleňování národopisu do národnostně buržoazního hnutí 19. století, kde - kromě vědeckého významu - zaujímal důležité[/] místo v politické a národohospodářské sféře.
      Vedoucí střediska vědeckých informaci ÚEF ČSAV M. Janotka podal zprávu o činnosti střediska a jeho perspektivách. Zdůraznil, že každá vědecká práce se zakládá na systematicky budovaném souhrnu vědeckých informací, který obsahuje archivní, knihovnické, bibliografické práce a údaje, vytvoření jednotného klasifikačního systému aj. v závěru konference informoval V. Scheuf1er o nových metodách při určování některých druhů lidové keramiky.
      Konference o současném stavu a úkolech etnografické vědy v socialistických zemích ukázala některé společné prvky v zaměření a metodickém postupu etnografických výzkumů. Především se ukazuje naléhavost výzkumu současnosti, tzn. výzkumu současné vesnice a malého města. I když podmínky pro vznik a realizaci kolektivizace vesnice byly v jednotlivých socialistických zemích různé, určité společné prvky lze sledovat. Tento úkol stojí dnes na předním místě. k jeho systematické realizaci nutno zajistit spolupráci s jinými vědními obory a vytvořit integrované řešitelské kolektivy. Také tento požadavek vyzníval z mnoha referátů konference, která zajisté splnila vytčený cíl. Jiří Pajer

144

O národopisném filmu [obsah]

Filmy s národopisnou tematikou se čas od času objevují na televizní obrazovce, tu a tam rovněž, i když méně často, na filmovém plátně. Ale jejich úroveň zůstává většinou průměrná nebo chabá a vynikající snímky jsou za této situace výjimkou. O výsledcích, stavu a perspektivách starší i současné profesionální produkce filmů s národopisnou tematikou se jednalo na třídenním symposiu ve Strážnici (25.-27. října 1978), jež vzniklo z iniciativy národopisného pracoviště brněnské univerzity a neslo název "Národopisný film 78". k informativním a kritickým referátům (kromě jiných mluvil R. Jeřábek o poměru národopisu a filmu, A. F. Šulc z FAMU o dokumentárním filmu s národopisnou tematikou a D. Ho1ý o hudbě a tanci v národopisném filmu) se vázala zajímavá a poučná přehlídka starších i nových snímků s národopisnými náměty, která naznačila vývoj, problémy i slabiny této produkce. Že si mezi promítnutými snímky pořád udržel své kvality víc než půlstoletí starý obraz života eskymácké rodiny "Nanook" od R. Flahertyho, svědčí nejenom o jeho hodnotě, ale bohužel taky o skrovných úspěších nedávné a dnešní produkce. Zvlášť televizní pracovníci zůstávají tomuto úkolu hodně dlužni. Jednání vyústilo do požadavků, aby se národopisného filmu využívalo víc než doposud k zobrazení a dokumentaci lidových tradic a lidového umění a zejména[/] života na dnešní vesnici, aby se národopisná tematika dostala do dlouhodobých dramaturgických plánů filmových a televizních pracovníků, aby se rozvinula dělná a pravidelná spolupráce mezi národopisci a odborníky z filmu a televize a aby se rovněž daly do pořádku některé záležitosti organizační (jako úplný soupis národopisných filmů). Problémů a úkolů tedy víc než dost; proto se budou tato symposia v dvouletém odstupu opakovat. Bude však nutné, aby se jich v daleko větším počtu zúčastnili právě ti, kterých se věc bezprostředně týká - totiž lidé z filmu a televize. Oldřich Sirovátka

Závěry z pracovního semináře "Národopisný film 78" [obsah]

Ve dnech 25.-27. října 1978 se ve Strážnici uskutečnil pracovní seminář "Národopisný film 78", na jehož pořádání se podílely Ústav lidového umění ve Strážnici, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Čs. státní film a Sdružený závodní klub ve Strážnici a jehož se zúčastnili odborníci z různých národopisných pracovišť a institucí i tvůrčí pracovníci filmu a televize. Seminář byl věnován starší i současné profesionální produkci filmů s národopisnou tematikou a zaměřil se též na možnosti vzájemné spolupráce národopisců a filmových i televizních pracovníků.[/]
      Účastníci semináře dospěli k těmto hlavním závěrům:

1. Potvrzuje se nutnost realizovatfilmy s národopisnou tematikou,které by zachytily různé stránkylidového života a lidového umění a zejména také dokumentovaly proměny a současný stavlidové kultury na vesnici.

2. Tento úkol vyžaduje, aby filmys národopisnou tematikou bylyzařazeny do dlouhodobých dramaturgických plánů Čs. státníhofilmu a Čs. televize, a to nazákladě odborných konzultacís ústředními národopisnými pracovišti (Ústav pro etnografii afolkloristiku ČSAV, Národopisnýústav SAV, národopisná pracoviště univerzit v Praze, Brněa Bratislavě, národopisná oddělení ústředních muzeí a Ústavlidového umění ve Strážnici).

3. Při realizaci filmů se ukazujejako nezbytná kvalifikovaná spolupráce s národopisným poradcem. Za těchto podmínek budemožné zabránit neodbornému alacinému zneužívání národopisnétematiky, ke kterému velmi často dochází.

4. Pro vědecké účely je žádoucí vypracovat úplnou národopisnoufilmografii z českých zemí i ze
     Slovenska.

5. Rozvoji národopisného filmu ipoznání a propagaci naší lidovékultury by prospělo, kdyby sesemináře s podobným zaměřením.

145

opakovaly ve dvouletých inter-valech, ovšem za podstatně většíúčasti filmových a televizníchtvůrčích pracovníků.

Seminár Štúdium robotníckych oblastí a súčasná národopisná veda [obsah]

Vrámci výskumu života a kultúry robotníctva vykonalo sa v posledných rokoch u nás hodne sústredenej práce s cennými výsledkami v materiálovej i teoreticko-metodologickej oblasti. Zhodnotiť súčasný stav výskumu, prediskutovať jeho problémy a začleniť ho ako organickú zložku do bádateľského programu v národopise kládol si za cieľ celoštátny seminár Štúdium robotníckych oblastí a súčasná národopisná véda, ktorý sa konal v dňoch 5.-6. decembra 1978 v Bratislave. Spolu s Národopisným ústavom SAV a Slovenskou národopisnou spoločnosťou poriadala ho Katedra etnografie a folkloristiky Filozofickej fakulty UK v Bratislavě, ktorá tento výskum na Slovensku aj organizuje a koordinuje.
      Seminár prebehol v troch častiach a odznelo na ňom štrnásť referátov pracovníkov národopisných inštitúcií z celej ČSSR. Otvoril ho Ján Michálek, ktorý .predniesol aj úvodný referát na tému "Niektoré otázky národopisného štúdia života a kultúry robotníctva na Slovensku". Zdôraznil, že proces vznikania robotníckych centier a oblastí na Slovensku a s tým súvisiaci rast ro[/]botníctva v skladbe naše j spoločnosti, charakter tohto procesu, jeho tempo a zvláštnosti musia byť ťažiskom národopisného výskumu v tomto smere u nás, pretože tu nejde len o pozorovanie premien tradičnej ľudovej kultúry, ale o štúdium procesu formovania nového spôsobu života a kultúry. Vyzdvihol tiež v tejto súvislosti podnetné výsledky a skúsenosti českých bádateľov najmä z výskumu Prahy. Referát Antonína Robka "Emancipační procesy v českém dělnictvu jako předmět etnografického studia" sa zaoberal predmetom etnografického štúdia v súvislosti s tendenciami o syntetické práce, v ktorých do popredia vystupuje štúdium emancipačných procesov. Vo svojich závEroch formuloval konkrétne požiadavky na toto štúdium. Mirjam Moravcová sa v referáte "Průmyslové: oblasti v -hlediscích etnografického výzkumu českého dělnictva" zaoberala na príklade pražského priemyslového centra zaujímavou otázkou ako špecifický charakter vývoja veľkomestského centra ukázal svojbytné črty a ako poznatky tejto povahy môžu mať širšiu platnosť. s podnetnými úvahami vystúpil vo svojom referáte "Atribúty všeobecného a špecifického v robotníckej kultúre" Adam Pranda.
      V druhej časti- seminára odzneli referáty venované problematike štúdia folklóru - robotníckej triedy. Oldřich Sirovátka predniesol príspevok na tému "Místo české dělnické a revoluční písně v lite[/]rárním a kulturním vývoji mezi vál= kami", Ľubica Droppová hovorila o význame štúdia robotníckych oblasti z hľadiska slovenskej folkloristiky, Bohuslav Beneš pripravil referát na tému "Dělnický folklór na scéně", Jolana Darulová o humore v ľudovom rozprávaní tradičnej baníckej oblasti a Jiří Jaroš na tému "Lidová tradice jako součást modelu kultury v projevu dělnického písmáka."
      Svojou konkrétnosťou, cennými poznatkami a závermi boli zaujímavé aj príspevky tretej časti seminára, v ktorej referovali Jozef Ušako koreláciach mestskej a vidieckej kultúry, František Kalesný o poznatkoch zo štúdia robotníckej kultúry v mestskom prostredí Bratislavy, Peter Maráky o etnografických aspektoch štúdia pracovných migrácií a Iveta Zuskinová o vplyve textilných závodov v Ružomberku-Rybárpoli na zmenu tradičného ľudového odevu v dolnom Liptove.
      Jednotlivé referáty, bohatá a plodná diskusia ako aj záver celého seminára ukázali, že v riešení zloži­ tej, ale nanajvýš aktuálnej úlohy národopisná veda značne pokročila, a to ako na úseku rozvinutia výskumu; tak aj v teoreticko-metodologickej polohe. Štúdium života a kultúry robotníctva je integrálnou súčasťou národopisného bádania u nás v súčasnosti. Referáty zo seminára budú uverejnané v časopise Slovenský národopis. Ján Michálek 146

Strážnická konference o lidové stavební kultuře v československých Karpatech [obsah]

Ve dnech 4.-7. 12. 1978 se uskutečnila na půdě Ústavu lidového umění ve Strážnici konference s mezinárodní účastí "Lidová stavební kultura v československých Karpatech". Vedle hostitelského ÚLU a filozofické fakulty brněnské univerzity konferenci uspořádala a připravila subkomise pro lidové stavitelství MKKKB. Přínosem konference byl především interdisciplinární charakter, zejména výsledky výzkumů slovenských archeologů prezentovaných referáty pracovníků AÚ SAV D. Bialekové (Dům a osada pospolitého lidu v 6.-9. stol. na Slovensku) a A. Ruttkaye (Stavební kultura na Slovensku ve světle archeologických výzkumů). Kromě údajů o formách obydlí a jejich otopného zařízení přinesly další pro etnografii pozoruhodné problémy jako je mobilnost sídel, sociální struktura apod. Oba referáty podnítily zájem a diskusi, byly doplněny diapozitivy. I. Ripka z jazykovědného ústavu SAV spolupracuje se subkomisí pro lidové stavitelství delší dobu a jeho referát (Terminologie lidového obydlí) se soustředil k poznání pojmové struktury a funkčních východisek lidové terminologie. Ke stejným výsledkům dospěla S. Kovačevičová rozborem terminologie soustředěné v atlasových materiálech.
      Příliš široké a komplexní pojetí programu konference přineslo po 7[/] letech (poslední podobná akce se uskutečnila ve Smolenicích r. 1971) přehled o stavu bádání na tomto úseku. Přednesené referáty etnografické povahy svědčí nejen o řadě nových poznatků, o zpracování dalších pramenných oblastí, ale také o některých metodických poznatcích. Členové subkomise v uplynulém období vycházeli častěji z regionalistického a formálního pojetí a nyní dospívají ke komplexnějším pohledům po stránce geografické a k důslednějšímu historickému pojímání problematiky. Lze jen litovat, že na konferenci chyběl zásadní referát o stavebním materiálu a konstrukci na Slovensku, který měl připravit J. Kantár. Moravskou problematiku tohoto tématu zpracovali J. Souček s O. Máčelem ; kteří analyzovali problém přežívání dřeva v oblastech, které jsou dnes charakteristické pouze hliněnou architekturou. Nově pohlédli z tohoto hlediska na údobí vojenských nájezdů na východní Moravě a s nimi související modernizaci obydlí v konsolidačních obdobích. Zcela nový pohled na lidové obydlí jako komunikační systém objasnil v přehledném kolektivním referátu V. Frolec, který současně vytyčil hlavní směry dalšího bádáni na tomto úseku. Dalším okruhem jednání byla problematika vertikálního vývoje v lidovém stavitelství. z oblasti zděného domu ji shrnul v obsáhlém referátu O. Máčel, na množství nového materiálu upozornil S. Horváth v příspěvku zpracovávajícím regiony jižních svahů slo[/]venských Karpat a na historické souvislosti vztahů mezi formami městskými a vesnickými z oblastí severozápadních Karpat poukázal J. Langer. Velmi zajímavý byl souhrnný referát J. Botíka o souvislostech mezi formou rodiny a obydlím, v němž byla předložena i klasifikace forem rodiny a jejich vztahů k formám domu. Sociální problematikou bydlení na Valašsku na základě historických materiálů se zabýval J. Langer. V. Valentová podala přehled o zásadách využívání prostorů karpatského lidového domu ke spaní. Zajímavý byl též referát J. O1ejníka, v němž charakterizoval formální změny v zařízení kultovního koutu domu lesních dělníků v oblasti Vysokých Tater. Tematický okruh interiérové problematiky uzavřel J. Turzo, který upřesnil kritéria k posuzování otopných zařízení a potom na základě materiálu ze severozápadního Slovenska podal přehled jejich forem.
      O tematice výtvarné hovořil především R. Jeřábek. Lidové názední malby profánních objektů rozdělil na geometrické, charakteristické pro horské oblasti, a na naturalistické, charakteristické pro nížinné oblasti. V. Kovářů zpracovala obsáhlý materiál výtvarných architektonických projevů v moravských a slezských Karpatech a M. Medvecká podobný materiál z oblasti Hontu. Přehled o obytných stavbách z oblastí východního Slovenska, v nichž žijí Ukrajinci, podal M. Sopoliga. D. Choluj se

147

zabýval historickou toponymií Kysuc a A. Kocourková charakterizovala na základě novějších výzkumů prameny k lidovému stavitelství této oblasti.
      V závěrech konference byla konstatována potřeba přesnějšího historického určováni sledovaných jevů a nutnost prohlubovat interdisciplinární spolupráci zejména s archeology a historiky středověku, abychom v další etapě mohli řešit problematiku kulturní kontinuity a zákonitosti konkrétních podob tradičního vývoje. Je velmi potěšitelné, že se konference zúčastnili zahraniční hosté a mohli se tak seznámit se současnými výsledky naší badatelské práce. Byla to dr. N. Gracianskaja (SSSR), doc. dr. M. Gładyszowa, dr. Tylkowa (obě PLR), dr. E. Füzes (MLR) a arch. B. Georgieva (BLR), která jednání obohatila příspěvkem o problematice lidového stavitelství a záchrany jeho hodnot v oblasti předhůří Staré Planiny. Jiří Langer

Místo a poslání muzeí v přírodě o socialistické kultuře (Rožnov p. R. 14.-16. XI. 1978) [obsah]

Konferenci uspořádalo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R. ve spolupráci s muzeologickými kabinety v Praze a Bratislavě za účasti zástupců státní správy, muzeí, pracovišt památkové péče a ČSAV. Úvodní programová referáty, které[/] za ministerstvo kultury ČSR přednesl J. Špéta za MK SSR J. Liptay, byly věnovány otázce postavení muzeí v přírodě v celkovém systému muzeí a ve vztahu k památkové péči. z obou referátů vyplynulo, že muzea v přírodě mají ve struktuře našich muzeí své specifické a nezastupitelné poslání, které netkví jen v záchraně objektů lidových staveb a jejich prezentaci v urbanistických celcích, ale i v dokumentaci způsobu života, práce, výroby a sociálního rozvrstvení třídní vesnice. Se současnou situaci a s problémy výstavby těchto muzeí v ČSR seznámil téměř 50 účastníků konference J. Štika a o situaci na Slovensku informoval I. Krištek. Zatímco v českých zemích je ve výstavbě šest těchto zařízení, s výjimkou Rožnova p. R. a Strážnice vesměs malých muzeí (nepočítáme ovšem solitéry sloužící muzejním účelům a lidové obydlí v rámci Hornického muzea v Příbrami), na Slovensku se buduje sedm těchto muzeí a další čtyři jsou v plánu. Na konferenci byla také podána zpráva o výsledcích řešení úkolu státního plánu VIII - 4 - 8/d ( M. Benža. ). v závěrečných referátech sdělil J. Souček své bohaté, bohužel ne vždy nejlepší zkušenosti ze spolupráce muzeí a památkové péče, a J. Langer informoval o možnostech aplikace zkušeností zahraničních muzeí v přírodě na naši praxi.
      Na závěr konference byla živá diskuse, v níž vystoupil J. Kantár (k otázce výstavby muzeí v přírodě[/] z hlediska památkové péče), V. Kovářů (přehled společných úkolů muzeí a památkové péče), L. Buzek (otázka schopnosti tvůrců při výstavbě muzea v přírodě), J. Johnová, I. Krištek a J. Vařeka (otázka vzniku muzeí v přírodě a stanovení jejich sítě), P. Šu1eř (muzea v přírodě ve struktuře současné muzeologie), J. Liptay a R. Suk (otázka specializace, prognóza), P. Maráky (výstavba Muzea kysucké dědiny ve Vychylovce), V. Jiřikovská (Národopisné muzeum v Třebízi), J. Sopoliga (Muzeum ukrajinské kultury ve Svidníku) a L. Kunz (vztah originálů a kopií).
      Konference ukázala na řadu problémů, které je zapotřebí řešit. Je to především otázka sítě muzeí v přírodě v obou našich republikách. Nemůžeme být spokojeni především se situací v ČSR, kde s výjimkou karpatské oblasti, Středočeského kraje a částečně i východních Čech je otázka výstavby skansenů dosud zcela otevřená.
      Na závěr konference bylo přijato usnesení, jehož výtah tu podáváme:
      1. Účastníci konference se shodli ve výkladu pojmu muzea v přírodě; jeho poslání a místa v dosavadní struktuře resortu kultury. Doporučují metodickým střediskům (muzea v Rožnově p. R. a v Martině) projednat vydání dokumentu "Postavení muzeí v přírodě" jako zásady pro práci muzeí v přírodě.
      2. Obě metodická střediska mají projednat s příslušnými orgány, aby do koncepčních materiálů obou mi

148

nisterstev kultury bylo začleněno poslání muzeí v přírodě jako specifické muzejní formy, spočívající ve vytváření vědecky podložené interpretace života lidu v minulosti, jeho sociální diferenciace a kultury jednotlivých tříd.
      3. Bylo doporučeno, aby muzea v Rožnově p. R. a v Martině nadále[/] plnila úkoly metodické činnosti pro muzea v přírodě. Jedním z hlavních úkolů obou metodických středisek bude usměrňování přípravy a výstavby muzeí v přírodě a vypracování koncepčního záměru rozvoje muzeí v přírodě jako podkladu pro řešení jednotné sítě muzei a galerií v každé z obou národních republik. Josef Vařeka[/]

FESTIVAL

Dolní Lomná 1978 [obsah]

Národopisné slavnosti v Dolní Lomné již tradičně uzavírají folkloristické festivaly v Československu. Ve dnech 9. a 10. září 1978 tomu tak bylo po deváté. Pořadatelům náleží plné absolutorium, neboť přes značnou nepřízeň počasí, zejména v neděli, proběhly v plánované době i stanoveném rozsahu všechny hlavní pořady. Obdivuhodné publikum, které neodrazeno počasím přišlo do amfiteátru Křínov v údolí říčky Lomňanky, vděčně ocenilo všechny účinkující.
      V sobotním podvečeru se o prolog festivalu postarala slovácká dechovka Mistříňanka. Vysoké hudební stránce vystoupení však neodpovídalo průvodní slovo. Úvodní vítací program vytvořila Zdenka Kyselá a Jiřina Králová se souborem Javo[/]rový z Třince. Jeho úrovni byla na závadu nízká kvalita reprodukce hudebního doprovodu.
      Následoval již tradičně zařazovaný program "Pozdravy přátel", v jehož rámci se hodinovým vystoupením představil polský soubor Lachy z města Nowy Sącz. Svým dynamickým, svěžím projevem příjemně překvapil diváky. "Intermezzo" má za úkol prezentovat některou z přítomných zajímavých lidových hudeb. Tentokrát dostala příležitost cimbálová muzika Výhonek z Opavy, která ve velmi kultivované rovině interpretuje materiál moravského Slovácka.
      Sobotní program na pódiu Křínov vyvrcholil hodinovým pořadem opět v podání třineckého souboru javorový, jejž autorská dvojice Zdeny Kyselé a Jiřiny Králové nazvala "Stříbrné orpanty". Jeho nosnou[/] myšlenkou byla realizace přehlídky lidových krojů této oblasti. Zasvěceně koncipované průvodní slovo, se značným emocionálním nábojem, ale nikoliv na úkor informativnosti, propojilo v jeden blok ukázky lidových oděvů i tanců z Těšínska, Orlovska, Frýdecka a Jablunkovska.
      Po zásluze věnuje Dolní Lomná v posledních ročnících systematickou pozornost dětskému folklóru. v sobotním podvečeru na pódiu Lomňanka prezentoval Antonín Rusek dětské soubory z oblasti těšínského Slezska v programu "Hore dolinečku". Úroveň dobře promyšlené konstrukce programu zbytečně snižovala špatná kvalita ozvučení celé plochy scény, což je u dětského programu nezbytné. Na úkor jednolitosti se projevily některé režijní nedostatky.
      Na tomtéž pódiu následoval pořad Boleslava Slováčka "Můj kraji, tanči a zpívej". Svou práci zde předvedli členové souborů Slezan z Těšína a jablunkovští Jackové. Oba kolektivy vycházejí ze zpracování domácího folklóru, který důvěrně znají, což se kladně odráží v úrovni i kvalitě. Vedle Slezanu, již vyspělého souboru, dlouhodobě si udržujícího vysoký standard, zdárně vyrůstají a lepší se rok od roku Jackové.
      Velmi sporné je zařazení v rámci sobotního večerního zábavného programu vystoupení hudby naprosto odlišného žánru, skupiny Aronax z Českého Těšína. Podle našeho názoru nemá v rámci folkloristických slavnosti co dělat tzv. "folková"

149

Soubor Mionší z Dolní Lomné. Dolní Lomná 1978. Foto Ivan Nováček.

skupina, která navíc toto označení svým repertoárem nedotvrdila. Cílevědomě a během mnoha roků se tvořící profil Dolní Lomné je příliš cennou devizou, aby byla takto znehodnocována. Žádné jiné důvody, včetně ekonomických, by neměli pořadatelé hrát v úvahu.
      Neděle nepříjemně, ale ne nečekaně, alespoň ze strany pořadatelů, přinesla déšť. Připravenost organizátorů, obětavost účinkujících a přítomnost mnoha tisíc neodrazených návštěvníků dokázala vytvořit atmosféru, která patrně nemá u nás obdobu. Přes vytrvalý liják, spíše[/] sílící než naopak, proběhly na částečně nadkrytém Křínově všechny proponované programové bloky.
      Dopoledne zahájil další den slavností pořad Ivo Stolaříka připsaný 50. výročí úmrtí Leoše Janáčka "Držím se kořenů života". Program nás provedl oblastmi, ve kterých Janáček studoval a zapisoval folklór. Důraz autor položil na Petrovice u Bytče, Slovácko, Lašsko a Valašsko. z každého regionu se představil jeden kolektiv. Obohacením bylo vystoupení žijících Janáčkových informátorů a ukázka choreografických ztvárnění Janáčkova[/] mistrovského díla - Lašských tanců - v podání ostravského souboru Hlubina. Je pouze otázkou, zda bylo nejvhodnější zařadit tuto taneční kreaci na závěr, neboť mohla navodit dojem, že to je jediná možná cesta další práce folklórních souborů. Zajisté tomu tak není a nebyl to ani záměr autorky taneční úpravy, Zdenky Kyselé.
      Následoval průvod účinkujících Dolní Lomnou, zakončený na Křínově, a zahájení hlavního programu slavností vedoucím tajemníkem OV KSČ ve Frýdku-Místku soudruhem Albínem Peterkou. Nejvíce vytížená autorka - Zdenka Kyselá - jej nazvala "Země voní" a připsala 30. výročí Vítězného února a 60. jubileu vzniku ČSR. Promyšleně sestavený pořad se důstojně přihlásil k dominantním výročím a v kostce prezentoval hlavni ideje celých národopisných slavností v Dolní Lomné. Při výrazném akcentu na lidovou kulturu těšínského Slezska vyjádřil její vztahy k dalším oblastem Moravy - Lašsku, Valašsku, Hané, ale i těsnou souvislost s folklórem bratrského Slovenska a Polska. Výběr hostujících kolektivů a jejich zařazení v dramaturgii programu bylo příkladem citlivé a zasvěcené práce s lidovým uměním, které právě svým bezprostředním vyjádřením myšlenek přátelství, porozumění i spolupráce mezi lidmi a národy působí sice neformálně, ale o to upřímněji a přesvědčivěji. Jisté korekce by si snad vyžadovalo jen průvodní slovo, místy zbytečně rozvláčné a méně informativní, což je

150

u programu s tak rozsáhlým materiálem na závadu.
      V přípravě devátého ročníku lomňanských slavností se osvědčila nová struktura přípravy i organizace. Své opodstatnění dotvrdily i další doplňkové akce (výtvarné výstavy, turistická a vlastivědná soutěž). A tak můžeme. shrnout, že ročník 1978 byl přes všechnu nepřízeň počasí ročníkem úspěšným. Další získané zkušenosti i některé negativní poznatky vytvářejí velmi dobré východisko pro kvalitní přípravu jubilejních - desátých Národopisných slavností v Dolní Lomné. Jan Souček

Rýzmburk 1978 [obsah]

Vneděli 27. srpna 1978 se na stadiónu na Rýzmburku, v půvabném Babiččině údolí, uskutečnil již 24. ročník folkloristického festivalu "U nás na Náchodsku". v pořadu "Zastavte muziky před našimi vraty" (autor Jiří Novák) se početnému publiku představily soubory Liptov z Liptovského Mikuláše, Rozmarýn z Újezdce u Luhačovic, Prácheňský soubor ze Strakonic a Hadař z Červeného Kostelce.
      V úvodu' předvedl téměř domácí Hadař tance "vrták" a "na bobku" kde především u "vrtáku" zaujal dobrou choreografií. Po něm soubor Rozmarýn zatančil fašankový tanec "podšable" (babkovníky) a "sedlcké". Překvapením se stal dob[/]

Prácheňský soubor ze Strakonic. Rýzmburk 1978. Foto Ivan Nováček.

více než 2 km dlouhého břehu velkého jezera. Celému areálu dominuje torzo jedné ze čtyř norských románských katedrál (1152) a středověký biskupský hrad, upravený pro muzejní účely. Expozice v přírodě je koncipována od nejstarších objektů v rekonstruované bohaté farmě pod biskupským sídlem nad zálivem jezera přes střední a malé formy k sezónním setterům (horským filiálním hospodářstvím), umístěným v lese na protilehlém poloostrovu. Zajímavou zvláštností muzea je příbytek norských emigrantů[/] v Americe, pocházející ze Severní Dakoty (1871). Některé farmy ještě nejsou zcela dobudované a chybí zde též alespoň náznak kultivace přírodního povrchu.
      Třetím hlavním údolím norského vnitrozemí ve směru od švédské hranice je Valdres s centrem v maličkém městečku Fagernes. Při jeho horním okraji pod 500 m vysokým strmým skalnatým spádem âsenské­ ho hřebene vybíhá do jezera Strondafjorden dosti vysoký poloostrov, na němž je rozloženo muzeum. Na ploše 14 ha má umístěno 65 objek

163

tů, z nichž lze rozeznat starší část s historicky nejcennějšími stavbami a novější na svazích malého kopce, která je již rekonstrukcí životního prostředí v širších souvislostech. z této druhé části je zřejmá i specializace muzea na horské dobytkářské hospodaření a lovectví sobů. Sezónní stavby se velmi podobají našim valašským stániskům a slovenským bačovům, cholvarkům apod. Byli jsme překvapeni, že tato podobnost je nejen ve skladbě inventáře, ale i ve formě a dekoru předmětů. Jednotlivé urbanistické celky jsou zde situované opět v charakteristické sociální struktuře. Na úpatí kopce stojí bohatá farma, nad ni řemeslnické usedlosti, nahoře zajímavý dvůr naturálně hospodařícího hofera a v kamenitém lese nad tím všechny sezónní stavby, včetně lo[/]veckých stezek a pastí. Nejstarším objektem je loft z poloviny 13. století s archivoltovým portálem. Muzeum leží při jedné ze dvou hlavních silnic křížících Skandinávské pohoří a sjízdných i v zimě, a proto má poměrně vysokou návštěvnost. Zatímco ve dvou předcházejících muzeích letní folklórní programy probíhají na malých amfiteátrech, ve Fagernes v době sezóny denně hraje "špilman" přibližně dvěma párům, které předvádějí lidové tance v jizbě prvého domu muzea.
      Kromě unikátních staveb je největší předností norských regionálních muzeí jejich přírodní prostředí, velice dobře navazující na krajinu, která v Norsku ještě neztratila své historické hodnoty. Takové množství objektů tolika muzeí v přírodě[/] vytváří dnes bohatou sbírku v kultuře malého norského národa, jaká nemá obdoby nikde jinde na světě. Je to dílo meziválečné a ještě starší generace. Ta dnešní norská společnost už nemá dostatek prostředků, aby zaměstnala tolik odborníků, kolik je v muzeích např. u nás nebo v jiných socialistických zemích. Někdy jim chybějí dokonce peníze i na dokonalou údržbu celého zařízení.[/]

Poznámka
1.
     Zborník Slovenského národnéhomúzea, Etnografia 11, 1970, 253-282. Slovenský národopis8, 1960,502-519. Jiří Langer

164

OBSAH
Studie
Václav Hrníčko: Dětské publikum a vzpomínková vyprávění z let 1939-1945 . . . 85
Marta Šrámková: Zbojnické a loupežnické postavy a motivy v české vypravěčské tradici . . . 99
Pavel Kurfürst: Poslední skřipkaři na Jihlavsku . . . 107
Vladimír Scheufler: Novověká keramika z lounských nálezů . . . 119

Živá tradice
Dušan Holý: O životnosti folklóru . . . 125

Zprávy

Jubileum
Kosmdesátinám Jána Skácela (Jiří Pajer) . . . 131

Nekrolog
Za Ludmilou Mátlovou (Olga Hrabalová) . . . 132

Knihy
Alexander Fenton: Scottish Country Life (Magdaléna Paríková) . . . 133
W. Suppan - W. Stief: Melodietypen des deutschen Volksgesanges (Karel Vetterl) . . . 134
Prozaičeskije žanry russkogo folklora (Jana Pospíšilová) . . . 135
Stanisław Olędzki: Polskie instrumenty ludowe (Jaroslav Markl) . . . 136
…
Sborníky
Folklor robotniczej Łodzi - Pokłosie konkursu (Olga Skalníková) . . . 137
Serbske narodne drastwy - Sorbische Volkstrachten (Miroslava Ludvíková) . . . 138
LUD. Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego (Věra Šépláková) . . . 139
Zborník Slovenského národného múzea (Hana Bílková) . . . 141

Konference
Konference o současné evropské etnografii (Jiří Pajer) . . . 143
O národopisném filmu (Oldřich Sirovátka) . . . 145
Závěry z pracovního semináře "Národopisný film 78" . . . 145
Seminár Štúdium robotnickych oblastí a súčasná národopisná veda (Ján Michálek) . . . 146
Strážnická konference o lidové stavební kultuře v československých Karpatech (Jiří Langer) . . . 147
Místo a poslání muzeí v přírodě v socialistické kultuře (Josef Vařeka) . . . 148

Festivaly
Dolní Lomná 1978 (Jan Souček) . . . 149
Rýzmburk 1978 (Jan Krist) . . . 151
Národopisné slavnosti s tradiční jízdou králů ve Vlčnově 1978 (Jiří Pajer) . . . 152

Výstavy
Výstava národopisných kreseb
      Josefa V. Scheybala v Severočeském muzeu v Liberci (Josef Vařeka) . . . 153
Vánoce na Železnobrodsku (Jan Štovíček) . . . 153
Řemesla v době středověku, Pelhřimov, říjen 1978 (Helena Bočková) . . . 154
"Dudy a dudáci" ve Volyni (Ludmila Tarcalová) . . . 155
…
Televize
Prezentace lidové kultury v televizních pořadech (Jan Krist) . . . 156

Folklorismus
Emise "Národní lidové kroje" (Josef Šolc) . . . 159

Muzea v přírodě
Múzeum kultúry ľudovej v Kolbuszowej (Adam Bartosz) . . . 160
Tři regionální muzea v přírodě z norského vnitrozemí (Jiří Langer) . . . 161

167