národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1980 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie
Jiří Langer - Jan Souček: Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu . . . 1
Otakar Máčel: Lidová architektura v oblasti Svitav, Moravské Třebové a Lanškrouna . . . 11

Portrét
Jaroslav Orel: Tři malířky kraslic . . . 23

Živá tradice
Olga Hrabalová, Zdenka Jelínková, Jana Pospíšilová, Marta Šrámková, Marta Toncrová: Jak žije folklór mezi dětmi . . . 31

Zprávy

Knihy
Michalis Raptis: Folklorot na Janovenskite sela vo Kostursko (Ivan Dorovský) . . . 39
Bohdan Baranowski: Polska karczma. Restauracja. Kawiarnia (Kornelia Dygacz-Nagy) . . . 39
Vlasta Dvořáková, Josef Krása, Karel Stejskal: Středověká nástěnná malba na Slovensku (Jiří Langer) . . . 40
Jerzy Czajkowski: Muzeum budownictva ludowego w Sanoku (Viera Števáková) . . . 42
I. S. Kon a kol.: Etický slovník (Adam Pranda) . . . 43
Mária Prasličková: Brdárstvo a voštinárstvo v západnom Gemeri (Josef Jančář) . . . 45

Sborníky
Russkij narodnyj svatebnyj obrjad (Eva Večerková) . . . 46
Tradycja i przemiana (Adam Pranda) . . . 48

Konference
O lidové výšivce (Jan Krist) . . . 50
Seminarium ethnomusicologicum X (Igor Danihel) . . . 51

Festivaly
Dětská Strážnice 1979 (Petr Novák) . . . 52
Strážnice 1979 (Cyril Zálešák) . . . 54
Folklórne slávnosti pod Poľanou. Detva 1979 (Miloš Šípka) . . . 59
Horňácké slavností 1979 (Josef Jančář) . . . 63
Kopaničářské slavnosti 1979 (Dušan Vlach) . . . 63
X. Slovácký rok v Kyjově (Josef Jančář) . . . 65
Folklór na Chodských slavnostech 1979 (Jaroslav Markl) . . . 67

Výstavy
Výstavy lidové architektury v Čechách v letech 1978-1979 (Josef Vařeka) . . . 69
Jihočeská vesnice, tradice a výtvarné inspirace (Alena Plessingerová) . . . 70
Umění západní Afriky (Olga Jerová) . . . 71

Muzea v přírodě
Autenticita - identita, aneb o potřebě užitečného napětí (Petr Šuleř) . . . 73
Věrný mlýn ve Velkých Těšanech obnoven (Miroslav Válka) . . . 75

Gramodeska
Svatební písně z Milotic u Kyjova (Dušan Holý) . . . 76

Nálezové zprávy
Kraslice - iluze a skutečnost (Karel Severin) . . . 76
Neznámý ikonografický doklad hanáckého kroje z roku 1787 (Miroslav Válka) . . . 79
Ze stébel slámy (Josef Jiřikovský) . . . 80

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 1

PROBLÉMY ROZVOJE MUZEÍ V PŘÍRODĚ
V ČESKOSLOVENSKU [obsah]


      JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Ochrana památek lidové architektury je nejmladším odvětvím památkové péče a jeho metodologické, juristické i technické otázky jsou upřesňovány postupně teoretickými i praktickými zkušenostmi. Vážnost problému ochrany památek lidového stavitelství a dokladů lidové kultury hmotné vůbec zdůraznilo první společné mezinárodní sympozium ICOM a ICOMOS ve Vysokých Tatrách a v Brně v roce 1971.
      V závěrečné rezoluci tohoto sympozia se konstatuje, že "Všechny památky lidové architektury tvoří významnou součást kulturního patrimonia lidstva. Proto je mezinárodní odpovědností a morální povinností každé země věnovat všechnu péči jejich zachování..."
      Rezoluce na základě přednesených referátů předních odborníků z kapitalistických i socialistických států zdůrazňuje nezbytnost dvou základních principů ochrany těchto památek: monumentologický a muzeologický, přičemž[/] pod pojmem muzeologický se rozumí předvším budování muzeí v přírodě.1)
      V Československu byly osvětlování těchto pojmů věnovány zejména konference v Rožnově v roce 1959 a zvláště v roce 1978. s odkazem na uvedené závěry konferencí a výsledky sympozia ICOMOS chceme v této práci konkretizovat některé teoretické i praktické závěry na základě předběžných výsledků řešení dílčího úkolu státního plánu základního výzkumu o národopisných muzeích v přírodě.
      Vývoj ochrany památek lidového stavitelství v Československu prošel v uplynulých 35 letech několika odlišnými fázemi. První dvě poválečná desetiletí proběhla zcela ve znamení ochrany na původním místě - in situ, a to podle přísných kritérií státních orgánů památkové péče. Jedinou výjimku tehdy tvořilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, založené v roce 1925, které ovšem v tomto období stagnovalo.

1

      Situace v terénu a výsledky dosažené tímto způsobem ochrany na původním místě však objektivně vytvářely tlak k realizaci kvalitativně odlišného způsobu uchování hodnot lidového stavitelství - tedy k výstavbě specializovaných muzeí v přírodě. Zákonitě se zde projevil i příklad jiných zemí Evropy, socialistických i nesocialistických - především skandinávských, kde tento způsob ochrany praktikují s velmi dobrými výsledky již od konce 19. století. Nicméně teoretické zanedbání stálo naše země takové časové zpoždění, které budeme oproti jiným vyspělým státům jen velmi těžko vyrovnávat, nehledě k nenahraditelným ztrátám na materiálu v terénu. Výrazným rysem tohoto obratu způsobu ochrany lidového stavitelství v Československu byla iniciativa národních výborů různých stupňů; které jsou za ochranu kulturních památek podle zákona odpovědné.
      I když vývoj a rozsah společenské objednávky si nové pojetí vynutily, teoretické zpoždění se muselo projevit v nedostatku podmínek nezbytných k zahájení okamžité kvalitní realizace muzeí v přírodě. Chyběl dostatek kvalifikovaných pracovníků, neexistovala potřebně vybavená pracoviště, nebyly v dostatečném rozsahu provedeny základní výzkumy atd. Musíme ovšem konstatovat, že i přes nesporný pokrok není ani v současnosti na tomto poli zdaleka vše v pořádku. Beze sporu se ovšem jedná o jednu z nejúčinnějších forem naučného a kulturně politického působení formou muzejní expozice, a proto je muzeím[/] v přírodě po zásluze věnována v socialistických státech mimořádná pozornost.
      Počátek budování československých muzeí v přírodě vyvolal poměrně ostrou polemiku mezi zastánci tradičního způsobu ochrany in situ - siliterů, souborů, či památkových rezervací a propagátory výstavby specializovaných muzeí v přírodě, používajících tehdy transferu, tvorby rekonstrukcí a kopií jako rozhodující metody práce. Polemika ze strany památkové péče byla téměř výhradně zaměřena k pojetí způsobu záchrany staveb, přičemž uchování původní hmoty a formy každého objektu bylo v šedesátých letech rozhodujícím měřítkem hodnocení kvality vznikajících muzeí v přírodě. Ve všech materiálech formulovaných památkovou péčí k záchraně objektů lidového stavitelství je sice uvedena zmínka, že architektura vyjadřuje způsob života lidu, ovšem žádný z těchto dokumentů již nekonkretizuje, jak bude život lidu zachycen v komplexním modelu. Většina tehdejších teoretických památkových prací absolutizovala architektonické prvky a vytvářela formální typologie, ale bez dostatečného ohledu na všechny důležité funkce stavitelství v životě lidu, a dokumenty především pomíjely rozhodující hospodářské i sociální funkční závislosti.2)
      Výstavba prvních muzeí v přírodě samozřejmě probíhala s řadou koncepčních i formálních nedostatků. Vznikajícím specializovaným zařízením byla však i přisuzována jednoznačné metoda převozu objektů, jako zásadního metodického odlišení od dosavadní praxe památ

2

kové ochrany. To byl, a často je i do současnosti, základní omyl.
      Pro muzejní přístup není vůbec rozhodující použitý způsob ochrany (in situ, převoz), ale prvořadý je sledovaný cíl - vytvoření komplexního modelu životního prostředí, s maximálně dostupnou informační hodnotou, byť by to bylo dosaženo způsobem uchování na původním místě. Polemika vycházela (a někde ještě pokračuje) ze směšování kvalitativně rozdílných poslání památkové péče a národopisných muzeí v oblasti lidového stavitelství.
      V šedesátých i sedmdesátých letech však byla přes všechny teoretické i kompetenční rozpory zahájena výstavba řady muzeí v přírodě:
      Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm, okres Vsetín, výstavba areálu Valašské dědiny.
      Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Ústav lidového umění ve Strážnici, okres Hodonín. Památkový areál obce Vysočina, okres Chrudim.
      Národopisné muzeum Přerov nad Labem, okres Nymburk.
      Muzeum v přírodě Kouřim, okres Kolín. Národopisné muzeum Třebíz, okres Kladno. Hornické muzeum v Březových Horách, okres Příbram.
      Múzeum slovenskej dediny, Etnografický ústav SNM Martin.
      Múzeum kysuckej dediny, Nová Bystrica Vychylovka, okres Čadca.[/]
      Múzeum oravskej dediny, Zuberec - Brestová, okres Dolný Kubín.
      Múzeum liptovskej dediny, Pribylina, okres. Liptovský Mikuláš.
      Šarišské múzeum, Bardejovské kúpele, okres Bardejov.
      Múzeum ukrajinskej kultúry, Svidník, okres Svidník.
      Okresné vlastivedné múzeum, Humenné, okres Humenné.
      Banícke múzeum, Bánská Štiavnica, okres Žiar nad Hronom.
      Mimo již uvedená jsou další muzea v přírodě v přípravné fázi realizace, jako například u obce Annín, okres Klatovy, Slovenská Ľupča, okres Banská Bystrica, Kozlí Roh u obce Holany, okres Česká Lípa, Novohradské múzeum ľudovej architektúry v Haliči, okres Lučenec, expozice lidového stavitelství jsou připravovány i v areálu národopisných slavností v Detve a v Polnohospodárskom múzeu v Nitře.
      V terénu ovšem ještě existuje řada soliterů lidových staveb i technických památek, které jsou využívány muzejním způsobem. Za mnohé jmenujme rodné domy významných osobností národní historie, bývalé dělnické kolonie v Ostravě a Mostě, Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova, okres Semily, soubor staveb v Rymicích, okres Kroměříž, kovárna v Těšanech, okres Brno venkov, hamr v Dobřívi, okres Rokycany, větrný mlýn v Kuželově, okres Hodonín a další.
      Stále zesilující požadavky na způsob ochrany lidové architektury v muzeích v přírodě, pro

3

Vantroky u hamernické dílny v Dobřívi. Foto Jiří Langer.

vázené však mnohými nejasnostmi teoretickými, praktickými i kompetenčními si vyžádaly, aby na období 6. pětiletky byl do Státního plánu základního výzkumu zařazen pod číslem VIII - 4 - 8/1d dílčí úkol "Národopisná muzea v přírodě, výzkumná a teoretická východiska a podklady pro realizaci", s termínem ukončení v roce 1980. Řešitelská pracoviště byla zvolena ze zařízení, která mají doposud s výstavbou muzeí v přírodě největší zkušenosti - Etnografický ústav Slovenského národného múzea v Martině, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a Ústav[/] lidového umění ve Strážnici. Odpovědným řešitelem bylo určeno martinské pracoviště a garantem dílčího úkolu dr. Ján Botík, CSc., z Národopisného ústavu SAV v Bratislavě.
      Všechny tři řešitelské instituce se podílejí na plnění výzkumného úkolu rovným dílem. Průběžně dochází ke vzájemným konzultacím a formulacím dílčích výsledků, jež jsou předkládány k širšímu vyjádření, případně publikovány. Takto získané závěry jsou projednávány a oponovány v rámci pracovní skupiny muzeí v přírodě při subkomisi pro lidové stavitelství a sídla Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, a v komisi pro muzea v přírodě Národopisné společnosti československé při ČSAV v Praze. v těchto kolektivech se mohou ,k předkládaným materiálům vyjádřit všichni odborníci zainteresovaní do problematiky muzeí v přírodě.
      Řešitelská praxe však ukázala, že i když je předmět výzkumu i základní problematika společná, existují zvláštnosti v legislativě, způsobu řízení i realizaci muzeí v přírodě mezi Českou socialistickou republikou a Slovenskou socialistickou republikou.3) Tato specifika si vyžádala i diferencovaný přístup k některým zkoumaným otázkám. Naše pojednání je zaměřeno především na oblast obecných poznatků a problematiku aktuální v českých zemích.
      K ujasnění rozsahu celé vytýčené problematiky a postupu při řešení byl formulován projekt dílčího úkolu, jenž po oponování získal následující podobu:

4

I. Zdůvodnění, cíl a členění úkolu.
II. Problematika výstavby muzeí v příroděv ČSR a SSR:

     a) Historický úvod, specifika (současnýstav, typy koncepcí, vymezení základních pojmů).

     b) Legislativní metodika (správa sbírek,financování, meziresortní zákonné vztahy)

     c) Rekonstrukce a kopie z hlediska informační kapacity.

     d) Síť muzeí v přírodě v ČSR a SSR (vztahy muzeí místních, regionálních a centrálních).

     e) Metodika přípravy výstavby.

     f) Vnější i vnitřní informační systém.
III. Ideové záměry muzeí v přírodě (Rožnov,
     Martin, Strážnice) až po ideové scénářeregionů.
IV. Organizační a personální zabezpečení výzkumného úkolu.

      V souvislosti s podílem na řešení výzkumného úkolu bylo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm z rozhodnutí ministerstva kultury ČSR a Severomoravského KNV jmenováno dnem 1. ledna 1977 pracovištěm pro metodickou a koncepční činnost muzeí v přírodě v ČSR.
      Všechna tři uvedená řešitelská pracoviště nejprve shrnula dosažitelné zahraniční i domácí zkušenosti s přípravou a realizací muzeí v přírodě. Pak následovalo vytýčení časového i obsahového postupu řešení se zaměřením na nejaktuálnější problémy. Vzhledem ke značnému rozsahu celé problematiky se náš pří[/]

Múzeum oravskej dediny Zuberec - Brestová. Zemanská usedlost z Vyšného Kubína. Foto Jiří Langer.

spěvek omezuje na souhrn nejzávažnějších poznatků.
      Jako jednu z výchozích podmínek bylo nutno okamžitě zpracovat jednotnou terminologii s vymezením základních pojmů používaných v přípravě i realizaci muzeí v přírodě, neboť bez společného jazyka nebylo možno zahájit seriózní výzkumy. Úspěšné vytvořeni terminologie v české i slovenské mutaci se stalo dobrým východiskem další práce. Nejednalo se však o žádnou jednoduchou záležitost,

5

o čemž svědčí i problémy s označením samého předmětu výzkumu. Pro tento typ muzejního zařízení existuje ve slovníku spisovného jazyka označení skanzen i muzeum v přírodě. Oba názvy však nejsou optimální pro běžné používání. Termín skanzen je švédského původu a v přeneseném slova smyslu je používán pouze u nás a v Polku. Pojmenování muzeum v přírodě však také nevystihuje podstatu jevu a je navíc označením dlouhým. Ovšem vzhledem k tomu, že je to název poměrně nejsrozumitelnější a v našich zemích vžitý, bylo rozhodnuto nadále termínu muzeum v přírodě pracovně užívat.4)
      Zásadní stanovisko ke koncepčnímu a organizačnímu zabezpečení realizace muzeí v přírodě bylo vysloveno materiálem "Metodická a teoretická východiska pro výstavbu muzeí v přírodě".5) Tento dokument mimo jiné poprvé formuloval zkušenosti z provozu existujících muzeí v přírodě a podal souhrnný výčet podmínek umožňujících vznik muzea v přírodě.
      Jedním z nejvýznamnějších přínosů k řešení celého úkolu bylo uspořádání celostátní konference v Rožnově pod Radhoštěm v listopadu roku 1978. Důležitost Rožnovské konference podtrhla přítomnost zástupců ministerstev kultury a muzeologických kabinetů obou národňích republik, zástupců orgánů památkové péče a muzeí v přírodě. Konference zhodnotila zkušenosti dosavadního vývoje, účastníci byli seznámeni s návrhy sítí muzeí v přírodě pro Čechy i Slovensko, s problematikou vztahu k památkové péči a se zkušenostmi ze zahraničních muzeí v přírodě. Projednaný a při[/]jatý dokument o místě a poslání muzeí v přírodě v socialistické kultuře podchytil základní legislativní vztahy i úkoly k jejich dořešení.6)
      Velmi závažným problémem, především objasňujícím vztahy k metodice památkové péče, bylo jednoznačné determinování obsahu, formy a funkce pojmu originálu, rekonstrukce a kopie v muzeích v přírodě. Přijaté a dnes v praxi ověřené řešení v minulosti vyvolávalo největší názorové neshody. Když v současnosti hodnotíme klady i zápory předchozího vývoje, musíme konstatovat, že dogmatické trvání na původnosti hmoty objektu znamenalo často snížení společensko historické hodnoty stavby. Nemenší chybou by však byl i druhý extrém, tedy realizace nedostatečně podložených rekonstrukcí, pro něž jsou nezbytnou podmínkou prezentace fundované etnograficko-historicko-architektonické vědecké studie.7)
      Dalším krokem v řešení výzkumného úkolu bylo formulování specifik tvorby expozice v přírodě. Získané poznatky zdůraznily nutnost komplexního pohledu při modelování historického životního prostředí s uceleným vyjádřením vztahů tvořících prezentovaný jev, od jednotlivého až po obecné. Tvorba modelu je podmíněna týmovou interdisciplinární spoluprací, ovšem pod vedením a v koordinaci odpovědného národopisného pracoviště, neboť výsledky celé práce jsou prezentovány specifickými metodami etnografické muzeologie.
      Souběžně byly zpracovány zásady správy sbírek muzeí v přírodě, které shrnují zvláštnosti a rozdíly od dosavadních platných směrnic. Materiál souborně pojednává o sbírkových

6

Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm. Rekonstrukce hromadného dvora v Lužné. Foto B. Přikryl.

předmětech, sbírkových objektech a poprvé v dosavadním vývoji i o biologických komponentech modelového prostředí. Zvlášť cenná[/] je skutečnost, že část o sbírkách biologické povahy byla konzultována a odsouhlasena Zemědělským muzeem v Kačině.8)

7

      Velmi významným rysem výzkumné činnosti řešitelských institucí bylo praktické ověřování získaných teoretických poznatků. Nacházely své konkrétní uplatnění ve tvorbě ideových záměrů, v projektových pracích, scénářích jednotlivých areálů i v technologii realizace. Získané poznatky i zvolené pracovní postupy byly pro praktickou realizaci průběžně oponovány vědeckými radami řešitelů. Potvrzení teoretických závěrů společenskou praxí, a to průběžně při výzkumu, dodává celkovým výsledkům mimořádné závažnosti.
      V současnosti můžeme s uspokojením konstatovat, že všechny stanovené výzkumné cíle byly prakticky splněny. Získané poznatky nyní čeká pouze souhrnné zpracováni a budou předloženy k závěrečné oponentuře v záři 1980 ve Strážnici.
      Je samozřejmé, že dosažené výsledky nemohou být zdaleka konečné a jsou přímým odrazem současné úrovně vývoje vědy. Chybí rovněž dostatečně široká a kvalitní výměna zkušeností se zahraničními zařízeními obdobného zaměření. Vývoj v Československu doposud nejvíce ovlivňovaly zkušenosti ze skandinávských zemí, v prvním období rozvoje muzeí v přírodě rovněž některé poznatky rumunských kolegů. v současnosti existují intenzívní kontakty s polskými muzei v přírodě, kterým je v jejich vlasti věnována maximální péče. Svědčí o tom fakta o 20 otevřených muzeích v přírodě a 10 ve výstavbě.9)
      Bylo by jen ku prospěchu věci, kdyby mohli českoslovenští odborníci mnohem více konfrontovat své poznatky a zkušenosti s výsled[/]ky práce muzeí v přírodě jiných států, především socialistických.
      Všechna tři řešitelská pracoviště jsou však názoru, že dosažené výsledky při řešení tohoto výzkumného úkolu jsou dostatečným východiskem k řešení základních obtíží, které realizaci muzeí v přírodě v Československu stále provázejí, a to především v oblasti legislativy. v době přijetí zákona o muzeích i zákona o památkové péči nebyla ještě realizace této speciální muzejní formy u nás aktuální a proto na ni oba zákony ani v nejmenším nepamatovaly. v praxi to znamená, že dosavadní vystavba všech muzeí v přírodě v ČSR nemá zákonnou normu, což je nadále neudržitelný stav.
      Shromážděný koncepční a metodický materiál vytváří dostatek podkladů k budování dalších muzeí v přírodě, která mají v poznávání i prezentaci naší národní a lidové kultury nezastupitelné místo. Předkládané výsledky se však nesmí stát dogmatem. Naopak v každém muzeu v přírodě si musí již v přípravné fázi hledat své vlastní, specifické přístupy, vycházející z konkrétních místních" či regionálních podmínek. Obavy z uniformity muzeí v přírodě, které se někdy objevují, jsou naprosto neopodstatněné, neboť bohatství lidové kultury našich národů je tak obrovské a variabilní, že každé fundovaně připravené a realizované muzeum v přírodě může přinést svůj zvláštní a neopakovatelný příspěvek do obrazu lidové kultury jako celku. Celková úroveň muzeí v přírodě je jasnou vizitkou kulturní vyspělosti každého národa.

8

Poznámky
1.
      Srov. Monumentorum Tutela, Ochrana pamiatok 9, Bratislava 1976, 483 stran.
2.
      Srov. např. NOVÁKOVA, M.: Přemísťování jako jeden ze způsobů památkové péče o lidovou architekturu. Památky a příroda, 36, 1976, str. 10-13.
3.
      Na Slovensku vydaly státní orgány již zvláštní výnos Úprava MK SSR o dokuméntácii obnovy nehnuteľných kulturnych pamiatok v SSR" z prosince 1975, a to jako doplněk vyhlášky č. 163/73 o stavební činnosti, I když výnos neřeší všechny otázky, objektivně vytváří lepší východiska pro muzea v přírodě, což se společně s vysokým zájmem státních orgánů o tuto problematiku obráží v mnohem rozsáhlejším počtu rozestavěných, či proponovaných muzeí v přírodě na Slovensku.
4.
      Terminologie uveřejněna viz Národopisné aktuality, XVI., 1979, č. 1., str. 75-77.[/]
5.
      Citované materiály srov. Národopisné aktuality, XVI., 1979, č. 1., str. 77-80.
6.
      Viz Rožnovská konference, vydalo Krajské kulturní středisko Ostrava, 1979, 87 stran.
7.
      Srov. Národopisné aktuality, XVI., 1979, č. 4., str. 309-310.
8.
      Tato problematika byla předmětem jednání semináře v Čadci ve dnech 19.-20. 2. 1980. Závěry budou otištěny v Národopisných aktualitách.
9.
      Velký rozmach výstavby muzeí v přírodě v Polsku je výsledkem cílevědomé péče státního řízení kultury PLR, které v plné šíři doceňuje a podporuje realizaci těchto speciálních muzejních zařízení. Srov. MIDURA, F.: Program rozwoju muzealnictwa skansenowskiego w Polsce do roku 1990, Międzynarodowa konferencja skansenowska. Sanok 1978, str. 3-19.

DIE ENTWICKLUNGSPROBLEME DER MUSEEN IM FREIEN IN DER TSCHECHOSLOWAKEI
(Zusammenfassung)

      Unser erstes Mu[z][s]eum im Freien, das Walachische Museum im Freien in Rožnov pod Radhoštěm, entstand zwar scho[m][n] im Jahre 1925, aber die Entwicklung ähnlicher Einrichtungen begann erst in den sechziger Jahren unseres Jahrhunderts. Damals zeigte sich schon die Irrealität der Rettungskonzeption der Volksarchitektur auf ihrer Ursprungsstelle. Die gesetzliche Hauptverantwortung für die Monumentalfürsorge obliegt in der Tschechoslowakei den Nationalausschüssen, und diese wurden deshalb auch Initiatoren der Errichtung der Mus[s]e[e]n im Freien.[/]
      In theoretischer Polemik begegnete die Auffassung der Monumentalfürsorge der architektonischen Werte der einzelnen Bauten ohne weitere Siedlungsrücksichten, ökonomische und soziale Beziehungen der musealen Auffassung, die ein komplexes Modell historischer Lebensumgebung programmierte, in welchem die Bauart nur die Stelle einer der Komponenten besitzt. Diese verschiedenen Standpunkte riefen auch Kompetenzstreite hervor, in denen der Abschnitt der Monumentalfürsorge für die Mus[s]e[e]n im Freien vor allem jene An[g]lagen hielt, welche mittels Transfermethode ent

9

standen hatten. Die Fachleute der Museen, ohne Rück sicht auf dieses formale Merkmal, unterscheiden die Rettungssendung der Monumente von der Präsentierung der Volkskultur. Sie betonen die Inhaltseite ohne Rücksicht auf die Rettungstechnik der Objekte. Diese Polemik wies auf eine Reihe von unerklärten oder fehlerhaften Ansichten der beiden methodischen Auffassungen hin. In ihrer Atmosphäre wurden vorbereitet und begannen realisiert zu werden neue Mus[s]e[e]n im Freien, deren Verzeichnis im Text des Artikels angeführt ist. Eine Reihe weiterer wird in Böhmen und in der Slowakei vorbereitet, Diese Entwicklung einer neuen Form unseres Museumwesens forderte die Lösung theoretischer und methodischer Probleme. Deshalb wurde das Thema im Jahre 1976 in den Staatlichen Plan der Grundforschung eingegliedert, und als Löser wurden jene Arbeitsstellen beauftragt, die mit dem Auf bau der Museen im Freien in der Tschechoslowakei die mei[n]sten Erfahrungen haben: Et[h]nographisches Institut des Slowakischen Nationalaufstandes in Martin, Walachisches Museum im Freien in Rožnov pod R[o][a]dhoštěm und Institut für Volkskunst in Strážnice. Die Arbeitsteilergebnisse werden behandelt in Seminarien der Fachgruppe für Museen im Freien der Tschechoslowakischen Sektion der Internationalen Kommission für Volkskulturstudium in den Karpaten und im Balkan und in einer Kommission ähnlicher Einstellung der Tschechoslowakischen Ethnographischen Gesellschaft. Bis jetzt wurden gemeinsam folgende Materiale formuliert: Terminologie der Grundbegriffe, die beim Aufbau der[/] Mus[s]e[e]n im Freien vorkommen, methodische und theoretische Ausgangspunkte für eigene Realisierung, Grundsätze für Kopienbildung und Rekonstruktion der Expositionsobjekte, Konzeptionsmethodik der Interieurinstallation und Grundsätze für Leitung der Sammlungen der Mus[s]e[e]n im Freien, inbegriffen biologische Komponente.
      Von grundsätzlicher Bedeutung war die Konferenz in sozialistischer Kultur löste, bisher strittige Kom-Vertreter der Ministerien für Kultur der ČSR und der SSR die Stelle und die Sendung der Museen im Freien in sozialist[t]ischer Kultur löste, bisher strittige Kompet[e][i]tionsfragen zwischen dem Abschnitt der Monumentalfürsorge und den Museen begrenzte und Auf gaben für endgültige legislative Lösung der Besonderheiten dieser Museumwesensform festlegte.
      Die Lösung der Forschungsaufgabe wird im September 1980 beendet und opponiert werden. Sie wird zur Grundlage für die Arbeit leitender Organe Staatsverwaltung sowie auch für direkte Realisatoren der Museen im Freien. Schon .heutzutage erweist es sich bei der Applikation bisheriger Lösungsergebnisse, dass ihr Beitrag angesichts der bisherigen Praxis, ausser der Betonung eines komplexen Systemszutritts zu theoretischer Lösung der Museen im Freien, auch im Nachdruck auf möglich[t]s[t] maximale Konkretisierung in der Repräsentantenauswahl- bei praktischer Realisation eines Expositionsmodells bestehen wird.
      Übersetzung: Jaroslav Švec

10

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 1

LIDOVÁ ARCHITEKTURA V OBLASTI SVITAV,
MORAVSKÉ TŘEBOVÉ A LANŠKROUNA [obsah]


      OTAKAR MÁČEL, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Brno
      Při typizaci venkovských sídel v rámci nové výstavby naší vesnice po roce 1950 sílil zájem o tradični prvky lidové architektury a o jejich regionální odlišnosti. Přitom se ukázalo, že odpovědným pracovníkům chybějí syntetické podklady o lidovém stavitelství jednotlivých oblastí, a že ani pojem lidové tradice není dostateačně vyjasněn. Tak se nová výstavba v praxi omezovala jen na nedokonalé pokusy přenést některé vnější výtvarné prvky lidových staveb i do nově budovaných nebo přestavovaných sídel.
      Ke zlepšení tohoto stavu mělo přispět vypracování monografických studií o lidové architektuře typických oblastí. Tyto studie se měly stát výchozími podklady pro další práci. Intenzívní a mnohde i živelná výstavba současné vesnice však pokračovala takovým tempem, že postupně zatlačila zájem o bádání v oblasti lidových stavitelských tradic. Tak i tato studie, která vznikla z uvedených podnětů a byla dokončena v roce 1955, nesleduje již původní cíle a včleňuje se do jiných sou[/]vislostí. Její údaje vycházejí ze stavu regionu před druhou světovou válkou a mohou sloužit jako doplňkový materiál při novém studiu dané oblasti.
      Text i obrazová dokumentace jsou prezentovány v původním znění s nepatrnými úpravami. Tím je dokumentována metodická stránka tehdejších přístupů a současně i tehdejší snaha přiblížit základní problematiku lidové architektury těm, kdo vytvářeli a přetvářeli novou družstevní vesnici.
Historický vývoj oblasti
      Jádrem popisovaného území je oblast v okolí Svitav, Moravské Třebové a Lanškrouna, která bývala v německé literatuře označována souhrnně názvem "Schönhengst".1) Vzhledem k tomu, že český překlad "Hřebečsko" se nevžil, a že ani nejde o oblast jednoho etnického charakteru, vymezujeme zkoumané území názvy tří největších měst. Hranice tohoto regionu se ovšem nekryjí s hranicemi bývalých

11

okresů, v některých případech jejich rámec přesahují, jindy zase nemůžeme sem některé okrajové obce již zahrnout.
      Přihlížíme-li k architektonickému charakteru vesnic, pak můžeme hranice oblasti vymezit takto: z jihu začínáme od Moravské Chrástové a pokračujeme na západ přes Bělou, Lavičné, Stašov, Jedlovou, Modřec, Limberk, Květnou, Koule, Čistou, Janov, Semanín, Ryb ník, Rudoltice, Skuhrov, Koušovec, Černovír, Václavov až do Libchavy. z této nejsevernější výspy postupuje naše hranice podhůřím Orlických hor na východ přes Lanšperk, Třešňovec, Šumvald, Dolní Hynčinu, Krchleby, Slavoňov, Květín, Libivou až k Mohelnici, Od ní se pak stáčíme k jihozápadu přes Újezd, Lišnici, Bušín, Studenou Loučku, Svajanov, Radkov, Pacov, Arnoštov, Derflík, Šenov, Březinu a Želivsko zpět ke Chrástové.
      Vymezení oblasti, které se na mnoha místech ztotožňuje s bývalou národopisnou hranicí, je nutno chápat jen rámcově. První zmínky o popisovaném území jsou ze středověku, kdy tato oblast kolonizací Přemysla Otakara II. nabývala na důležitosti, Původně velmi řídce osídlený kraj nabyl kolonizací nového charakteru. Ačkoliv byla každá ze tří částí této krajiny kolonizována různými lokátory, probíhal osídlovací proces stejně. Stejné založení osad a podobné podmínky hospodářské vytvořily přes odlišnou správní příslušnost celkem jednotný charakter oblasti. Porušil se teprve během 19. století, kdy se zintenzivňuje stavební ruch kolem průmyslových center. Ještě ve 12. století bylo Moravskotřebovsko málo[/] zalidněné. Iniciátorem kolonizace v této oblasti byl Boreš z Rýznburku, který obdržel krajinu kolem Moravské Třebové od krále Václava I. za "vynikající služby" mu prokázané. Tak vzniklo velké panství kolem hradu Staré Třebové. Celá krajina byla osídlena přivolanými kolonisty, kteří na zákupním právu založili nové vesnice nebo přeorganizovali stará sídliště, takže všechny obce nesou charakter kolonizačních lánových vsí. Roku 1386 měla již více než polovina všech obcí jména po lokátorech. Stanovit dobu založení jednotlivých obcí není pro nedostatek pramenů možné, jde pravděpodobně o druhou polovinu 13. století. Přesné datum je známé jen z Kunčiny 1270, z Třebařova 1267 a Boršova 1280. Jižní část Třebovska náležela královskému městu Jevíčku a byla kolonizována přímo královskými úředníky (Konice, Bělá, Víska, Arnoštov) .
      Podobně jako jižní část Třebovska bylo i Lanškrounsko ve 13. století samostatným panstvím náležejícím ke královské koruně. Když území přešlo na Záviše z Falkenštejna (1285) a po jeho pádu na cisterciáky na Zbraslavi (1292), bylo pravděpodobně již kolonizováno. Bližší zprávy o kolonizaci chybějí. J. V. Šimák však její počátky spojuje se jménem pána z Kúniců, Viléma z Drnholce (1249-65) a jeho synů Heřmana z Rychnova, řečeného z Ústí (1257-1272), a Oldřicha z Drnholce. První písemná zpráva o Svitavsku se nachází v domnělé listině krále Vladislava I. z roku 1187, jíž panovník potvrzuje majetek premonstrátského kláštera v Litomyšli a rozšiřuje jej o les od města zvaného Přeseka s lukami až k řece Svitavě

12

(Zvitava).2) Uvedená zpráva neříká mnoho o této oblasti, spíše potvrzuje názor, že krajina tehdy ještě nebyla hustě osídlena. Jde zřejmě o obdobu situace na Moravskotřebovsku a na severu Lanškrounska, které bylo ve 12. století ještě téměř pusté. Také ojedinělý výskyt archeologických nálezů nasvědčuje tomu, že Svitavsko nebylo starou sídelní oblastí a ještě ve 12. století zřejmě postrádalo stálé zemědělské osídlení.3) Nejstarší obce této oblasti jsou Stará Svitava (ležící mimo jádro dnešního města), Lačnov a Březová. jejich přesné vročení není možné, jisté však je, že stály již před kolonizací a že to byly obce české. Oblast Svitavska byla v celé šíři osídlena až ve 13. století. Olomoucké biskupství, kterému tato oblast patřila,4) nevěnovalo vzdálené a chudé krajině velkou péči a teprve za velkorysých akcí biskupa Bruna (1246-1281) se krajina plánovitě osídluje. Již v polovině 13. století vzniklo městečko Svitavy. Zemědělská obec Staré Svitavy byla při kolonizačním procesu pravděpodobně zrušena a obyvatelstvo přesídleno do obce Čtyřicet Lánů. Založení Svitav lze přičísti zmíněnému již biskupu Brunovi, jak vyplývá z jeho vlastní závěti a ze zmínky v listině biskupa Hynka z roku 1330, jíž vydavatel dosvědčuje vystavení privilegií biskupem Brunem. (Původní listiny ztratil rychtář Gerlach v prvé čtvrtině 14. století.) Mimo uvedené obce byl v té době založen Javorník (Mohren Ahorns), Skelné (Glaseldorf), Kamenná Horka (Hermannsdorf) , Hrádek u Svitav (Grandorf) a Hynčina (Heizendorf, Bohlen) . k této skupině kolonizovaných obcí můžeme počítat také[/] Moravský Lačnov (Mähr. Lotschau), ačkoliv se v tomto případě nejednalo o ves založenou na "zelené louce", nýbrž o starou slovanskou osadu, znovu na německém právu vysazenou. Na toto jádro Svitavska navazuje na jihu Březovsko, které bývalo královskou doménou a dostalo se do majetku olomouckého biskupství až r. 1295.5) Březová a Chrástová byly české osady, vysazené podobně jako Lačnov na zákupním právu. k Březové náležel i Muslov a Dlouhá Ves, které neměly vlastního rychtáře. Banín a Bělá byly královské a přešly r. 1292 do majetku zbraslavského kláštera, Radiměř se uvádí ještě 1437 jako "královské zboží". jak probíhal kolonizační proces a kdo byl iniciátorem kolonizace v této krajině, je těžko určit. Zdá se, že Březová byla kolonizačním střediskem celého kraje, není však přímých dokladů, zda se zde odrážel vliv činnosti biskupa Bruna. Severní část Svitavska byla králem darována litomyšlském premonstrátům již v polovině 12. století. Založení vsí a později městečka Opatova lze vročit až do poloviny 14. století. Také území, navazující západně na Svitavsko, patřilo ke klášteru v Litomyšli. Kolonizace celé oblasti spadá do velkých hospodářských reforem uskutečněných za vlády Přemysla Otakara II. Vzhledem k tomu, že osídlování probíhalo v celém území obdobně, bude její podrobnější rozbor zaměřen jen na Svitavsko, kde se zachovalo poměrně nejvíce zpráv. Po vzoru krále zalidňovala také církev svá řídce osídlená území. Olomoucký biskup Bruno svěřil kolonizování Svitavska pravděpodobně svému blízkému spolupracovníkovi Hel

13

lembertu de Tourri, který je také výslovné jmenován svitavským rychtářem. Pod vedením tohoto hlavního lokátora byly kolonizovány i vesnice kolem Svitav. Tam, kde se zachovaly zakládací listiny, známe také jména lokátorů, která se často přenesla i do názvů obcí. Tak např. Hynčina se jmenovala Heizendorf podle lokátora Heinze, Skelné podle Glassera Glaseldorf. v případě Kamenné Horky ovšem německý název Hermennsdorf nijak nenavazuje na jméno lokátora Oldřicha, který se spojuje se založením obce v roce 1266.6) Obec Čtyřicet Lánů náležela přímo pod svitavskou rychtu. U ostatních obcí se původní lokační listiny nezachovaly, takže neznáme ani jména zakladatelů.
      Lokátoři byli nižší šlechtici, měšťané nebo i svobodníci, kteří byli organizátory výstavby a osídlení. Zároveň byli prostředníky mezi vrchností a kolonisty. k parcelaci půdy, která měla být kolonizována, vypracovali plán, který dělil plužinu na tolik lánů, kolik mělo být osadníků. Velikost lánu byla platná jen pro jednu obec a nebyla pevnou mírou.
      Za práci při zakládání osady, spojenou i se sjednáváním smlouvy mezi kolonisty a vrchností, stal se lokátor dědičným rychtářem s právem nižšího soudce (zločiny soudila vrchnost). Mimo tato výjimečné postavení dostal lokátor největší statek ve vsi (někdy i vlastní poddané), měl právo držet několik řemeslníků a obdržel třetinu z výnosu soudních pokut. Dědičná rychta byla považována za svobodný statek (mohla být ovšem prodána) a měla[/] proto povinnost zúčastňovat se vojenských tažení.
      Poddaní těchto nových osad, založených na tak zvaném emfyteutickém (zákupním) právu, měli jiné povinnosti než obyvatelé starých osad. Závazky nových osadníků byly přesně stanoveny smlouvou (handfest). Tato smlouva (většinou kolektivní) vymezovala povinnosti kolonistů k vrchnosti. Každý osadník musel zaplatit zákupné (arrna, anleith) jednou provždy. Dále pak platil každoročně peněžitý nebo naturální úrok. Někdy byli osadníci také vázáni robotou, která však nikdy nebyla takového rozsahu jako ve starých obcích. Veškeré statky byly dědičné a když nebylo blízkých příbuzných, připadal statek odúmrtním právem vrchnosti,
      Podrobné údaje o povinnosti kolonistů se dovídáme ze zachovalých lokačních listin Kamenné Horky a Hynčiny. Tak Kamenná Horka (založená 1266)7) měla mít 40 lánů a noví kolonisté měli být osvobozeni ode všech platů, dávek a robat na 13 let (při větším počtu lánů než 40 se osvobození vztahovalo na 20 let).8) Měli platit z každého lánu o sv. Martinu půl hřivny úroku, nikoliv však desátek. Kolonizací pověřený lokátor Oldřich byl za svoji práci odměněn dědičnou rychtou, každým desátým lánem (z vysazených), dále pak třetím dílem soudních pokut a mlýnem "jednoho složení". v Hynčině (1270) měli mít kolonisté svobodu od daní, platů, dávek a robot na 18 let. Lokátor Jindřich dostal dědičnou rychtu, desátý lán, svobodnou krčmu a mlýn. Mimo to ještě třetí díl výnosu všech soudních pokut.

14

Podobné smlouvy byly stanoveny i u obcí stávajících a znovu osazených, jako např. v Lačnově. Zde se sice lokační listina nezachovala (byla zničena ohněm), ale její původní obsah je pravděpodobně totožný s potvrzením práva na lačnovskou rychtu biskupem Hynkem v roce 1329. I v této obci dostal lokátor dědičnou rychtu, třetinu výnosu soudních pokut, pět čtvrtí lánu polí, dva lány úročné a jednoho ševce. Navíc je zde zmínka o povinnostech rychtáře postavit do služeb biskupských jednoho lukostřelce.
      Kolonizační vsi měly samosprávu, podmíněnou organizací nejen společenskou, ale i hospodářskou (společný osev, společná správa obecních pastvin a lesů). v čele samosprávy stál rychtář a několik konšelů, navrhovaných valnou hromadou celé obce a jmenovaných vrchností. Valná hromada rokovala i o společenských věcech celé obce.
      Mimo tyto zprávy neznáme bližší podrobnosti o osídlovacím procesu, úplně pak chybějí zmínky o kolonistech samých, o jejich způsobu života, o výstavbě nových obydlí a jejich původu. Pro vývoj stavebnictví by bylo zvláště důležité znát sociální složení kolonistů. Nesporné je, že nové obyvatelstvo bylo německé, ale z které krajiny, o tom není nikde zmínky. Podle původu lokátora Svitav Hellemberta de Tourri, který byl z Vestfálska, lze předpokládat, že také kolonisté přišli ze severozápadního Německa. Na druhé straně lze z rozboru nářečí (E. Schwarz) 9) usuzovat na spojitost kolonistů s východními Franky. Ale ani touto podrobnou jazykovou analýzou ne[/]byl jednoznačně osvětlen původ přistěhovalců. Mimo dialektologické stopy franckého nářečí se vyskytují i zbytky němčiny středoněmecké, které si zřejmě našly cestu do Svitavska přes severní část Jihlavska. Pokud lze nalézti v krojích a zvycích stopy po původní mateřské zemi kolonistů, tak je jí podle Czerného10) Falc. Carl Lick11) hledá analogii mezi osídlením Slezska a Svitavska a dochází k závěru, že osídlenci přišli přes Slezsko. Tak si lze vysvětlit i různé prvky dialektu, pocházející z kolonizačních etap Slezska (Dolnoněmecká - Vlámové a Sasové, Středoněmecká z Francka a Duriňska) .12)
Vývoj půdorysu obce a jejího prostorového členění
      Půdorys obce, jak nám jej vykreslují zprávy z lokačních listin, se během středověku nezměnil. Lánový systém přesně vymezoval její rozsah. Jednotlivé statky zůstávaly dědičně v majetku rodu, takže nedocházelo k drobení usedlostí. Ani během třicetileté války se nesetkáváme s opuštěnými statky v té míře, jako v ostatních oblastech. Teprve v polovině 19. století se výrazně mění struktura obcí. Původní schéma bylo ovšem již během 17. a 18. století porušováno domy bezzemků. Jednotlivé usedlosti byly 0situovány o samotě na svých lánech a tvoří dvě řady táhnoucí se po celé délce katastrů. Široký prostor mezi řadami patřil často obci a byl proto výhodným stavebním pozemkem pro zahradníky a domkáře. Často i jednotliví sedláci stavějí takto domy pro své podruhy; ale nikoliv na vlastním lá

15

nu, ale v prostoru mezi oběma řadami statků. Tím se původně nezastavěná plocha středuobce (protože jde o lánové vsi, nemůže být tento prostor chápán jako náves) postupně zaplňuje. z té doby se nám nezachovaly žádné plány obcí, ale údaje o počtu usedlíků nám dovolují sledovat i vývoj půdorysu.
      Rozbor lánové vsi Vendolí můžeme sledovat zhruba již od roku 1550, kdy se v ní udává 86 usedlostí. Jedná se jen o statky, domky nebyly do tohoto nejstaršího soupisu zahrnuty. Sčítání z roku 1675 s počtem 97 budov už[/] diferencuje 76 statků od 21 Obydlí zahradníků a domkářů. Půdorys obce byl tvořen dvěma řadami statků postavených volně na lánech. Mezi řadami statků stála ojediněle stavení chalupníků a domkářů. Stav z roku 1749 můžeme sledovat podle jednotlivých domovních čísel, takže lze rekonstruovat i přesný půdorysný obraz a postupně ho doplňovat stavem ze sčítání v letech 1788 a 1835.13) z tohoto přehledu vidíme, jak se postupně zhušťuje zástavba, jak mezi původními řadami statků vzniká rovnoběžná řada domků.

Vývoj zastavění části obce Vendolí.
     a) rekonstrukce k roku 1675
     b) rekonstrukce k roku 1749
     c) stav podle stabilního katastru z roku 1835

16

17

      Mimo řadové lánové vsi se setkáváme v této oblasti i s jinými typy starého osídlení. z lánových vsí si musíme předně všimnout krátkých řadových vsí, které neprocházejí celým katastrem a vytvářejí koncentrovaný sídelní útvar. Jako příklad je uveden Ostrý Kámen, kde prostor mezi oběma řadami statků je tvaru čočky a silně připomíná návesní ulicovku. Zastavění uvnitř tohoto prostoru spadá až do konce 18. století. Ne všechny obce podobného tvaru byly založeny s úmyslem vytvořit ucelený prostor. v případě Muzlova jde o malou obec, ležící skoro na hranici katastru, takže lány mohly být obráceny jen jedním směrem; z čehož vyplynul i tvar obce, kterým byla vlastně jen řádka. Volný prostor od stavení k jižní hranici katastru, kterou tvoří řeka Svitava, se zastavuje až v 18. století a tak vzniká postupně kolem cesty druhá řada domků. Tím se vytvořila z původní řady domků ulice nabývající místy i charakter lineárně protáhlé návsi.14) Na tomto příkladu vidíme, že stavební ruch dovedl během dvou století úplně změnit půdorysné schéma obce. Novými osadníky nejsou zde jen podruzi sloužící na statcích, ale i tovární dělníci.
      Úplně jiné půdorysné schéma vykazují obce na rozhraní Moravskotřebovska a Hané. Zde se setkáváme s ucelenou návsí, která se někdy zužuje skoro až v ulici.
      Podrobný rozbor jedné z těchto obcí - Vísek (Derflíka) jasně ukazuje, že nejde o lánovou řadovou ves pozměněnou zástavbou 18. a 19. století, nýbrž o ves založenou původně již na návesním schématu. Rozbor15)

Vývoj zastavění obce Muzlova.
     a J rekonstrukce k roku 1775
     b) stav podle stabilního katastru z roku 1835

18

jednotlivých usedlostí i plužiny od roku 1537 jasně ukazuje náves lineárního charakteru, která po 400 let nevykazuje skoro žádných změn. Teprve během 18. století vzniká na severní straně domkářská zástavba lemující rozvětvené polní cesty a zahušťující konec návsi, Tento příklad dokumentuje půdorysný obraz obcí začátkem 16. století a dovoluje nám předpokládat i poměrně malé změny půdorysu od konce středověku. Osídlovací proces v této oblasti končí vlastně středověkou kolonizací a novější doba si vynutila jen ojedinělé změny.
      V době jistého hospodářského rozkvětu po husitských válkách obnovuje se za uherských válek zničený Svojanov a vzniká nová obec Pečíkov. Období po třicetileté válce a doba josefínská se ve členění lánových vsí nijak výrazně neprojevují. Na Moravskotřebovsku vzniká roku 1771 osada Koruna parcelací Třebařovského dvora, 1790 Langendony a Marianov u Zadního Arnoštova; dále pak parcelací dvorů vzniká Ludvíkov a Karlín, na Zábřežsku Maletín.16)
      V ostatních částech oblasti je nových osad ještě méně. Lánové rozdělení půdy mezi usedlíky již neumožňovalo soustředit půdu do jedněch rukou a s velkými dvory setkáváme se jen ojediněle. Obce vzniklé za doby josefínské nesou jasné známky novodobého způsobu založení. Pěkným příkladem je Ludvíkov, který vznikl 1787 parcelací dvora v Pačově. Půdorysem nové obce je protáhlá náves, obestavěná pouze na delších stranách. Na pravidelném rozdělení parcel je vidět zásah geometra.[/]

Nový Maletín. Stav podłe stabilního katastru z roku 1835 dokumentuje ještě půdorysné schéma panského dvora parcelovaného 1778.

      Další obcí, nesoucí ve svém půdorysném schématu zásahy reformační doby 18. století, je Maletín. Panský dvůr byl rozparcelován, nejen pozemky, ale i komplex budov, který se proměnil v malou samostatnou vesnici a pravidelnou čtvercovou náves. Část dnešní obce Maletína, Nový Maletín, vznikla 1778 rozdělením panské plužiny. Délková plužina nese charakteristické znaky lánů. Jednotlivá stavení nevytvářejí však pravidelný útvar, nýbrž jsou volně rozseta na jednotlivých pentlích polí, čímž vzniká dvorcová náves.
      V závěru je ještě třeba zdůvodnit, proč jsme zde věnovali tolik pozornosti historickému vývoji osídlení a půdorysnému schématu obcí. Architektonický charakter obce - v našem

19

případě zejména lánový typ - spolu s hospodářskými a společenskými poměry totiž umožnil vytvoření domu, který na Svitavsku[/] (a zčásti i v jiných částech regionu) vykrystalizoval ve svérázný venkovský typ, kterému budeme věnovat pozornost v příštím příspěvku.[/]

Poznámky
1.
      Německý název Schönhengst je pravděpodobně odvozen ze staršího názvu Sinthengst, jenž se vyskytuje v Zemských deskách již od roku 1482.
2.
      FRIEDRICH: Codex diplomaticus I. 399. Jde o padělek vzniklý krátce po roce 1167 a potvrzující písemně královo darování. Údaje této listiny jsou však považovány za nezkreslené (L. Hosák).
3.
      Situování staré trstenické cesty do trati Vysoké Mýto - Litomyšl - Svitavy je mylné. Nešlo o Svitavy, ale o Svitávku. (K. Lick, V. Šembera, L. Hosák).
4.
      Podle FR. J. SCHROYE: Topographie vom Markgraftum Mähren, I, 515, bylo Svitavsko darováno biskupství olomouckému knížetem Friedrichem (1179-89). Všichni autoři se shodují v tom, že před rokem 1131 Svitavsko olomouckým biskupům nepatřilo, protože se jméno Svitavy v seznamu církevního zboží toho druhu nevyskytuje.
5.
      Král Václav II. se roku 1295 vzdal Březové a okolí ve prospěch biskupství, aby tak ocenil zásluhy biskupa Dětřicha.
6.
      Lokační listina pro Kamennou Horku pochází z reku 1266.
7.
      LADISLAV HOSÁK: Březová, 450 let městem, 1947.[/]
8.
      Nejednotná lhůta naznačuje, že jde o obec založenou již 1259, protože Ize předpokládat stejnou svobodu pro osídlence.
9.
      ERNST SCHWARZ: Deutsche Siedlungen in den Sudetenländern im Lichte sprachlicher Volksforschung.
10.
      ALOIS CZERNY: Mährisch Trübau.
11.
      CARL LICK: Zur Geschichte der Stadt Zwittau und ihrer Umgebung.
12.
      CARL WEINHOLD: Die Verbreitung und Herkunft der Deutschen in Schlesien.
13.
      Tvary rekonstruovaných stavení jsou zakresleny jen schematicky.
14.
      Rekonstrukce je provedena do podkladu měření stabilního katastru.
15.
      Podrobný rozbor obce Vísky, provedený E. SCHWABEM je podán v článku Beiträge für mährische Siedlungsgeschichte, Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, XV.
16.
      Jižní česká část moravskotřebovského okresu vykazuje daleko větší počet nově založených osad a obcí. Během 17. a 18. století tu vzniklo dvanáct nových osad. v této oblasti nebyla parcelována již žádná panská půda, četné hutě si však založily osady pro svoje dělníky.

20

DIE VOLKSARCHITEKTUR IN DER REGION DER STÄDTE LANŠKROUN, MORAVSKÁ TŘEBOVÁ UND SVITAVY
(Zusammenfassung)

      Die hier vorgelegte Studie über die ländliche Architektur in dem Gebiete ringsum die Städte Svitavy, Mor. Třebová und Lanškroun (früher Schönhengst genannt) wurde im Jahre 1955 geschrieben mit dem Ziele, den Architekten, welche mit dem Bauen in dieser Region beauftrangt wurden, sachliche Informationen über die Geschichte und den spezifischen Charakter der ländlichen Architektur zu vermitteln. Diesem Zwecke wurde auch der Inhalt und die Form der Studie angepasst.
      Heute, nach zwanzig Jahren, bringt diese Arbeit hauptsächlich schon einen historischen Überblick au f die Dörfer dieser Region, welche abseits der Interessen der Architekten und Ethnographen liegt. Die Studie kann aber trotzdem auch in dieser Form als Vergleichsmaterial für das Studium anderer Regionen dienen.
      Der erste Teil ist der Geschichte und dem Grundrisse der Dörfer gewidmet. Da es sich um ein Gebiet handelt, das grösstenteils erst, im Mittelalter besiedelt wurde, ist die Anlegung der Dörfer beschrieben. In Kürze wird der Vorgang der Kolonisation erläutert: die Funktion der Lokatoren, die Rechte und Pflichten der Kolonisten, die Teilung der Flur und auch die gesellschaftliche Struktur in den neu angelegten Dörfern. Ungeklärt bleibt die komplizierte Frage des Ursprungs der Kolonisten, welche für die Erläuterung des Haustypus sehr wichtig wäre. Diese Frage haben auch die früheren Autoren nicht gelöst, weder aus der ethnographischen Sicht, noch nach dem Dialekt.
      Der historischen Einleitung folgt eine Analyse der ländlichen Siedlungsformen. Es handelt sich haupt[/]sächlich um Reihendörfer. Den ursprünglichen Grundriss kann man schematisch nach der Anzahl der Hufen, welche in den Lokationslisten gegeben sind, rekonstruieren. Die weitere Entwicklung und das Wachstum der Dörfer sowie die Formveränderung lässt sich von der Hälfte des sechzehnten Jahrhunderts an verfolgen, weil von dieser Zeit an die genaue Anzahl der Gehöfte bekannt ist. Vom Jahre 1675 an sind in die Zählung auch die Gärtner eingegliedert, sodass man die Rekonstruktionen der Grundrisse bereits präzisieren kann, aber erst von 1749 an lässt sich nach den Hausnummern das Wachstum der Dörfer verfolgen. Dieses, schon sehr genaue Bild, kann man dann durch die Zählungen der Jahre 1788 und 1835 ergänzen.
      In den graphischen Beilagen - die Formen der einzelnen Häuser sind nur schematisch angedeutet - ist die Entwicklung der Grundrisse vorgelegt und klar gezeigt, dass sich die ursprüngliche Teilung der Flur bis vor etwa zwanzig Jahren nicht geändert hatte, sondern nur die Flächen zwischen den Reihen der Bauernhöfe durch Häuser der Gärtler und Landarbeiter verbaut wurden. Die Änderung des Reihendorfsystems ist, ausser dieser Verbau[u]ng der Innenflächen, wenig erkennbar. In der beschriebenen Region sind aber auch Platz - und Strassendörfer zu finden, die seit der Gründung ihre Form nicht viel geändert haben.
      Die Studie beschliesst eine Notiz über die Siedlungen, welche im achtzehnten und neunzehnten Jahrhundert gegründet wurden.
      Übersetzung: J. Švec

21

Dětská Strážnice 1979. Pořad "Děti Slovácka". Soubor Hradišťánek s Mařenou a létečkem. Foto Ivan Nováček.

22

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 1

PORTRÉT

TŘI MALÍŘKY KRASLIC [obsah]


      JAROSLAV OREL, Brno
      Od roku 1943, kdy se v Uherském Hradišti poprvé konala soutěž o nejkrásnější moravskou kraslici, se soustavně rozvíjí péče o toto ryzí lidové umění.1) v roce 1978 soutěž na Hodonínsku2) vyzdvihla na první až třetí místo nejlepší malířky kraslic v tomto pořadí: 1. Anežka Studničková, Vnorovy č. 427, 2. Františka Poláčková, Archlebov č. 39, 3. Kateřina Macháčková, Petrov č. 20.
      Voskem malované a gravírované kraslice předložilo odborné porotě 46 lidových umělkyň, počet soutěžních kraslic byl 321: z Archlebova, Čejče, Čejkovic, Dubňan, Hovoran, Ježova, Kostelce, Labut, Milotic, Nenkovic, Petrova, Prušánek, Ratíškovic, Těmic, Stavěšic, Svatobořic-Mistřína, Vnorov, Žádovic. První mezi sobě rovnými je jediným výstižným označením, jak tři nejlepší malířky vřadit mezi ostatní "malérečky". Ze zápisu o jednání poroty3) zjistíme, že rozhodování nebylo jednoduché. Ruce nadaných slováckých žen předložily na soutěž klenoty kraslicového umění. Tři z nich, jimž udělila porota hlavni ceny, vyhověly na nej[/]vyšší úrovni podmínkám soutěže, zejména pokud jde o návaznost na tradici, národopisnou čistotu vzorů a správnost barev, dokonalé technické provedení a udržování kraslicové lidové tvorby v její podmanivé kráse. Nejstarší z oceněných, Kateřině Macháčkové z Petrova, vyslovila porota zvláštní uznání za dlouholeté zdobení kraslic vyškrabováním vzoru a za vynikající úroveň jejího mistrovského výkonu.
      Soutěž měla vysokou úroveň. Ze 46 soutěžících bylo oceněno ještě dalších 35 udělením věcné odměny a čestného uznání. Pochvala byla vyslovena sedmnáctileté Aleně Poláškové ze Žádovic č. 129 za pokračování v tradici kraslic zdobených vyškrabováním.
      Porota navrhla, aby okolo nejlepších malířek kraslic byly vytvořeny na ZDŠ kroužky zájmové umělecké činnosti, kde by se mládež učila kraslicovému lidovému umění. Tato myšlenka, důležitá pro kontinuální udržování lidové tvorby, nebyla dosud realizována a nebylo vyřešeno finanční zajištění odměny lidovým mistryním, které by výtvarný kroužek vedly.

23

Lidová umělkyně Františka Poláčková z Archlebova při vyškrabování kraslicového vzoru.
Vpředu jsou pilníky na gravírování kraslic.
Foto Vladimir Kubík.

      Podmínky soutěže nedodrželo 8 malířek, jež předložily kýčovité kraslice malované štětcem, s barevně křiklavým vzorem na bílé skořápce, nebo spojující dvě rozdílné techniky - vyškrabování a malování štětcem. Porota vzdala úctu oceněným malířkám kraslic za vytváření lidového umění, které má trvalou hodnotu v národní kultuře. Obzvlášť kladně byla hodnocena účast mladých malířek - nastupujících nositelek tradic.
      Z oceněných kraslic pořadatelé instalovali v SZK EHO v Hodoníně k MDŽ výstavu kraslic s vernisáží 6. 3. 1978. Soubor vystavených exponátů byl převezen do Berlína na výstavu kraslic umístěnou v Kulturním a informačním středisku ČSSR.4) v době od 17. do 25. 3. 1978 malovaly dvě nejlepší malířky Anežka Studničková z Vnorov a Františka Poláčková z Archle[/]

Malířka kraslic Kateřina Macháčková z Petrova.

bova před očima návštěvníků a uprostřed vystavených kraslic. Úspěch této kulturní akce přesáhl všechno očekávání. Kromě zájemců z východního Berlína přišli i oficiální představitelé ministerstva kultury a Svazu žen NDR, dostavili se i zahraniční diplomaté, akreditovaní u vlády NDR.
      Okresní výbor Svazu družstevních rolníků a OV ČSŽ v Hodoníně jako pořadatelé soutěže mají touto kulturní akcí zásluhu na rozvíjení kulturních vztahů mezi ČSSR a NDR. Obě organizace průkopnicky splnily dva úkoly: 1. udržování a rozvíjení kulturního dědictví na Hodonínsku, 2. propagaci a kulturní reprezentaci naší vlasti v zahraničí všem srozumitelnou řečí lidového umění.5)
      Profil tří nejlepších malířek kraslic, jak je v roce 1978 objevila kraslicová soutěž, se po

24

kusíme zachytit v jejich stručném životopise. ANEŽKA STUDNIČKOVA, roz. Ivanová, z Vno rov č. 427, nar. 5. 2. 1931 ve Vnorovách, okres Hodonín. Kraslice se naučila malovat od matky Anastázie Ivanové, letos 84leté, a od sestry Marie Baďurové, Vnorovy č. 493. Lidový název pro batikování kraslic včelím voskem je "čárání" vajec. Používá se při něm lžíce ("verpánek") na včelí vosk, "světélko" na rozpuštění vosku a "stužka" na malování. z přírodních barviv byl dříve oblíbený šafrán (žlutá barva), slupky z červené cibule (červená) a olšová kůra (černá). Tyto tradiční barvy jsou ve Vnorovách oblíbené i dnes, kdy je nahradily chemické barvy anilinové. Názvy základních vzorů: jatelinka, osí hnízdo, trnka, vzory výřezové, hvězdové, osmičkové, jabůčkové, krajková cestička. Na dotaz, proč maluje kraslice, odpověděla, že je maluje ráda a že je to i její zaměstnání v zimním období, kdy nepracuje v rostlinné výrobě JZD. Pozoruhodná byla její odpověď, udrží-li se malování kraslic: "Budou-li malérečky malovat jen proto, aby si přivydělaly při svém zaměstnání, ale nikoliv ze záliby a pro radost jiným i sobě, pokračování nebude lehké. Odměna není úměrná času vynaloženému na malování". Jako východisko navrhuje lidová mistryně Anežka Studničková odměňování práce podle kvality a při takto diferencovaných kraslicích zvýšení mzdy. Její kraslice jsou lidovým uměním. Výkupní cena za ně by měla být upravena na Kčs 10,- za slepičí vejce a na Kčs 20,- za husí kraslici, Úpravou výkupních cen by se malování kraslic stalo přitažlivější pro mládež. Zamezilo by se[/]

Lidová umělkyně Anežka Studničková ze Vnorov, jíž v soutěži v roce 1978 udělila porota první cenu.

i hotovení technicky nenáročných kýčovitých kraslic, které jsou v lidovém umění jako koukol mezi pšenicí.6) Na kraslice "píše" A. Studničková voskem nejčastěji tento nápis: Vajíčko malované z lásky darované. Je to i název desetiminutového barevného filmu, který v - únoru 1977 ve Vnorovách natočil kameraman L. Kubáč z Čs. televize v Brně. Plný hluboké lidové moudrosti je další nápis: Život lidský na světě jako rosa na květě.
      FRANTIŠKA POLÁČKOVÁ, rozená Gallová, Archlebov č. 39, nar. 3. 3. 1926 v obci Žarošice, okres Hodonín. Kraslice ji naučila vyškrabovat Marie Fillová ze Žarošic (1896-1972) a Marie

25

Hrdličková z Archlebova (1879-1971). Lidový název výzdobné techniky na kraslicích je v Archlebově "rýsování". Malířka rýsuje (vyškrabuje) pilníkem a břitvou. Skořápky barví fuchsinem, z přírodních barviv zná červený a žlutý odvar ze slupek červené nebo obyčejné cibule a černý odvar z olšové kůry. Názvy vzórů: stolistá růža, obyčejná růža, tulipán, dvojitý tulipán, hřebíček, klásky, hrozny, jablíčka, středové cesty, obroučky na kraslice "bečičky". Jejím přínosem je výtvarně hodnotná kom-pozice s klasy ("kraslice JZD"). Na otázku, proč maluje kraslice, odpověděla: "Mám zájem na tom, aby se v našem kraji udrželo a zachovalo lidové umění, aby jako našim předkům nám i vnukům přinášela radost." Udrží se malování kraslic? "Pokud budeme mít zájem na tom; aby se udrželo, určitě ano!" Dokladem o jejím úsilí v tomto oboru je kroužek šesti mladých děvčat z Archlebova ve stáří 13-21 let, kterému F. Poláčková předává své technické i ornamentální znalosti. Na otázku, co si jako lidová umělkyně myslí o hodnotách lidového umění, Františka Poláčková odpověděla: "Lidové umění je největším pokladem národa, protože bylo a je vytvářeno z vnitřní potřeby. Je k životu stejně nutné jako chléb a sůl. Udržujeme je z lásky a vděčnosti k těm, kteří již od nás odešli a proto, aby i naši vnukové věděli, čím naši dědové žili". Především na Slovácku by podle jejího názoru měly být zřizovány národopisné kroužky, a to ve školách, aby v přeměnách života dědiny a myšlení lidí našlo lidové umění své pevné místo.[/]
      Úspěch v kraslicové soutěži v roce 1978 otevřel F. Poláčkové cestu do Berlína, kde předváděla v Kulturním a informačním středisku ČSSR na výstavě kraslic výzdobu gravírováním vzorů. Svůj zážitek shrnula takto: "Největším dojmem pro mne byl ohromný zájem obyvatel Berlína o předváděnou práci, a ve většině případů překvapených, že vzory nevyškrabuji na sádrovém vajíčku, ale na křehké skořápce. Také zájem dětí byl velký denně přicházely a vytrvale přihlížely a mnohé i zkoušely na skořápku rýsovat. Byla to úspěšná propagace našeho lidového umění".
      Na kraslicích zdobených vyškrabováním je nejvíc nápisů. Františka Poláčková nejčastěji "píše" na kraslicích vzkazy mezi zamilovanými a přání k velikonocům, např.: Toto vajíčko z lásky dané pro srdečko milované. Žádnému se nezalíbíš, když nesplníš to co slíbíš. Husička bílá po vodě plývá, z velikého milování málokdy co bývá. Pomluvo, pomluvo, máš hořké listí, nikdo tě ze světa nevyčistí. - Kdo toto vajíčko dostane, tomu žal srdce přestane. Pozdrav jara. - Veselá šlahačka. - Málo, ale z lásky dáno. - Abys na mne nezapomněl.
      Těžiště práce lidové umělkyně Františky Poláčkové je v JZD. Kromě rýsování kraslic ovládá i techniky a vzory místních krojových výšivek. Umí ušít a vyšít ženské kroje a hotoví rovněž mužské krojové kloboučky "goraláky". Její zásluhou byly v Archlebově v posledních letech obnoveny kroje. Místní národopisný kroužek v nich předvedl v roce 1976 na okresních dožínkách v Kyjově lidové tance a velikonoční šlahačku. Účastnil se vystoupení na Slo

26

váckém roku v Kyjově a na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici, Pravidelně krojovaná skupina z Archlebova zajíždí na Moravský ples v Obecním domě v Praze. To všechno je důkazem o lásce k lidové kultuře a o zájmu, projevovaném skutky.
      KATEŘINA MACHÁČKOVÁ, rozená Jančová, z Petrova č. 20, nar. 5. 1. 1905 v Petrově, okres Hodonín (zemř. 29. 10. 1979). Vejce zdobila vyškrabováním vzoru na ploše skořápky obarvené fuchsinem, ke gravírování používala pilníčky. z přírodních barviv znala barvení na žluto v odvaru ze slupek cibule. Kraslice se naučila zdobit "co muadá děvčica" společně s Kateřinou Martinkovou č. 172 od stařenky Opavské, která zemřela. r. 1930 ve stáří 78 let. Vzory Kateřiny Macháčkové mají názvy: tulipány, jabůčka, zvonky, karafiáty, jabůčkové pupence, hřebíčkové, rozmarýn; myrta, jatelinka, listnačky, růže srdečková, konvalinky, hrozénky, "různé", což značí květy ze zahrádky, luk a polí. Do květů často dávala usednout zpívajícím ptákům.7) Na dotaz o stáří vzorů uvedla, že kvítka jsou stará až 200 let - Kateřina Martinková je měla na výšivkách po stařenkách. Proč maluje kraslice? "V malování mám velikú zálibu a mám radost, že uděuám kraslicama i radost druhým, zvláště dětem na velikonoce". Udrží se malování kraslic? "Rýsování sotva, to záleží na muadých. Nekeré sa už zacvičovaly, ale nemajú trpělivost a málo času jak říkajú - všecky chodijú do zaměstnání".
      Kateřina Macháčková zdobila vyškrabováním hlavně husí vejce. Kompoziční možnosti dané[/] jejich plochou využívala k delším nápisům: Na petrovských dolinách rozmarýn zelený a když větříček fúká, on mně pěkně voní. - Vyletěu fták hore nad oblaky a zazpívau nade fšecky ftáky. - Lúbí sa ně lúbí ty ménečka troje, Jankovo, Franckovo a Jozefku Tvoje. v malovaném vajíčku posílám Ti hubičku. - Petrove, Petrove, mauý Petrovečku, nemožu si najít v tobě galánečku. - Už sem zapoměua na galánů devět, na Tebe šohajku nemožu zapomět. Zazpívaj slavíčku na tomto vajíčku, učuje ta miuý dojde k okénečku. - To petrovské pole v rozhon rozorané, rozpustil syneček štyry koně vrané. Už sem zapoměua, na koho sem chtěua, na Tebe nemožu, dybych aj moseua. Dárek srdce mého není pro každého. - Koho ráda mám, tomu vajíčko dám. - Za vajíčko Janíčku mosíš ně dat hubičku. - Ponáhli sa Janku dneskaj večer k nám, malované vajíčko z lásky Tobě dám. - Na červeném vajíčku bíuá růžička, to sem malovaua pro mého Janíčka.8)
      Analyzujeme-li profil malířek kraslic, které v Hodoníně stanuly na stupních vítězů kraslicové soutěže v roce. 1978, zjišťujeme u všech, že jejich tvorba nás spojuje s tradicí. Jejím základním znakem je trvalá etická a estetická hodnota. Jde o osobnosti současného lidového umění, jež kromě talentu mají i výrazné charakterové vlastnosti. Jejich výkon je možno označit jako ryzí lidovou tvorbu, kotvící v tradici. Umíme si dost vážit těchto skromných lidových umělkyní, umíme dobře hospodařit s jejich schopnostmi?

27

Poznámky
1.
      V pořadí první a tím průkopnickou soutěž o nejkrásnější moravskou kraslici vyhlásilo v roce 1943 družstvo SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uh. Hradišti, Cílem bylo objevit na Moravě lidové malířky kraslic, probouzet v nich hrdost nad originalitou kraslicového umění, které přetrvalo věky, být tichou, ale důraznou manifestací génia národa. Soutěž shromáždila studijní materiály pro knihu o kraslicích, o jejíž napsání požádalo družstvo. doc. dr. Antonína Václavíka, svého národopisného poradce. Všech stanovených cílů bylo dosaženo. Po skončení soutěže, které se účastnilo 343 moravských malířek, byly fondy Slováckého muzea obohaceny o 1600 kraslic: Václavíkova kniha "Výroční obyčeje a lidové umění" (Praha 1959), jejíž vydání podstatně umožnilo družstvo SLUM pořízením nákladných černobílých a barevných štočků, dnes patří ke skvostům národopisné literatury i v mezinárodním měřítku. - Spolupracoval jsem na této i na všech dalších kraslicových soutěžích, pro které jsem vypracoval soutěžní řád: v roce 1959 to byla celostátní soutěž Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti v Praze (kraslice 235 malířek byly na můj návrh předány Etnografickému ústavu Moravského muzea v Brně); v roce 1970 v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově se účastnilo soutěže 160 malířek kraslic z ČSR 933 kraslicemi, které i s identifikačními údaji jsou v depozitáři muzea na hradě v Malenovicích; v roce 1973 vyhlásilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm soutěž o nejkrásnější valašskou kraslici a kraslicový nápis - jejím přínosem bylo natočení barevného amatérského filmu o současných kraslicích, jehož autorem je ing. Josef Stromšík; v roce 1975 vyhlásil Ústřední dům pionýrů a mládeže v Praze celostátní soutěž o nejkrásnější kraslici s těžištěm v tvorbě pionýrů - soutěžících[/] bylo 256, počet kraslic 1100, uložených ve výběru v ÚDPM v Praze; v roce 1977 se účastnilo unikátní soutěže o nejkrásnější kraslici ve Vnorovách u Strážnice 127 malířek z této obce 1270 kraslicemi, z nichž pořadatelé (JZD, ČSŽ a ZDŠ) věnovali polovinu Ústavu lidového umění ve Strážnici a polovinu Oblastnímu muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově; v roce 1978 pořadatelem okresní soutěže o nejkrásnější kraslici na Hodonínsku byl OV SDR a OV ČSŽ v Hodoníně - 46 lidových umělkyní ji obeslalo 321 artefakty. Tato soutěž byla podnětem Osvětové besedě v Libotenicích (okres Litoměřice), aby ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem, okresním výborem Svazu družstevních rolníků a Okresním domem pionýrů a mládeže v Litoměřicích vyhlásila soutěž o nejkrásnější kraslici a kraslicový nápis z ČSR v roce 1979 - obeslalo ji 81 soutěžících 671 kraslicemi vynikající úrovně hlavně ze Slovácka, Valašska, Hané, Horácka, jižních Čech, Chodska, Podřipska; přínosem této poslední soutěže byl námět, že každá oceněná malířka kraslic naučí své tvorbě nejméně jednu žákyni a z výsledků této akce bude uspořádána v Libotenicích v roce 1980 další soutěž a výstava. - Není pochyby, že vyjmenované soutěže přispěly k hrdému povědomí malířek, o jejichž tvorbu projevila zájem nejširší veřejnost, tisk, rozhlas a televize.
2.
      O udržení a rozvíjení kraslicového lidového umění na Hodonínsku pečuje v rámci své kulturní činnosti okresní výbor Svazu družstevních rolníků a okresní výbor Českého svazu žen. Obě organizace vykázaly příkladnou spolupráci také v řadě dalších kulturních akcí, zahrnujících lidové umění zpěvní, taneční, hudební, slovesné a výtvarné. Je to prioritní čin uvědomělé péče o živou lidovou kulturu, hodný následování. Pozoruhodný výkon podala malá polabská

28

obec Libotenice, jejíž Osvětová beseda se inspirovala příkladem z Hodonínska, dokázala soustředit kraslicovou tvorbu z ČSR a na semináři pro malířky kraslic z českých a moravských krajů konaném 17. 3. 1979 rozvíjet nejen zkušenosti, ale i mezilidské vztahy.
3.
      Zápis je uložen v archívu OV ČSŽ a OV SDR v Hodoníně. Porota pracovala ve složení: Marie Gavalová, mistryně lidové umělecké výroby, Ostrožská Nová Ves č. 465, Jiřina Abrahámová, tajemnice OV ČSŽ v Hodoníně, ing. Jana Fenclová, pracovnice OV SDR v Hodoníně, dr. Jaroslav Orel, nositel krajské literární ceny (předseda poroty), dr. Josef Tomeš, CSc., (†), vedoucí národopisného odboru Ústavu lidového umění ve Strážnici.
4.
      Výstavu kraslic z Hodonínska v Kulturním a informačním středisku ČSSR v Berlíně připravil a instaloval dr. Jaroslav Orel.
5.
      V archívu OV SDR v Hodoníně srov. dopis dr. Jiřího Macka, ředitele KIS ČSSR v Berlíně ze dne 14. 4. 1978, ve kterém uvádí, že celá akce proběhla za velikého zájmu návštěvníků a pro občany NDR byla dokladem systematické péče našich stranických a státních orgánů o rozvoj lidového umění u nás a o péči,[/] kterou v Československu věnujeme udržení krásných tradic našeho lidu. Výstavě věnoval pozornost i tisk NDR - srov. např. záběr z malování kraslic Anežkou Studničkovou a Františkou Poláčkovou v KIS ČSSR s titulem "Liebenswerte Traditionen des Nachbarlandes", uveřejněný v ústředním deníku Neues Deutschland, Berlin 18./19. 3. 1978, B. - Ausgabe, str. 8.
6.
      Srov. JAROSLAV OREL: O kraslicích, Uh. Hradiště 1973, s. 162.
7.
      JINDŘICH UHER: Kam usedl pták, Brno 1978. Záznam rozhovoru je s proslulou malířkou kraslic Kateřinou Martinkovou z Petrova č. 172 (nar. 26. 10. 1897, † 22. 2. 1967).
8.
      Kateřina Macháčková je zachycena při vyškrabování kraslic v televizním filmu z PRAMENŮ VODY ŽIVÉ, natočeném Čs. televizí v Brně v roce 1967. Byl poprvé promítnut jako obrazový doprovod k referátu dr. Jaroslava Orla na VIII. mezinárodním kongresu antropologických a etnologických věd v Tokiu a Kjótu v září 1968 a reprizován v japonské televizi i v našich eurovizních a intervizních diváckých okruzích.

29

MFF Strážnice 1979. Pořad "Náš kraj a lid". Skupiny z Podluží. Foto Ivan Nováček.

30

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

JAK ŽIJE FOLKLÓR MEZI DĚTMI [obsah]


      V současném vývoji a v proměnách celé lidové kultury je nesporně důležitým a možná rozhodujícím faktorem poměr nejmladší generace k tomu, co nazýváme lidovou tradicí, folklórem. v posledních letech se objevilo v cizí i v naší národopisné literatuře více prací, jež se zabývají životem různých folklórních jevů v dětském prostředí; stačí uvést jména D. Simonidesové, E. Klusena, E. Bornemana, L. Dubiela, M. Kliera, A. Riedla, I. a P. Opieových, L. Virtanenové, A. Satka, K. Ondrejky, V. Scheuflera aj.1) Jejich národopisné práce často používají i některých dalších metod, hlavně sociologických, kulturně sociologických a psychologických. z toho je dost patrné, že problematika dětí se stala pro národopisné a folkloristické bádání aktuální.
      Když jsme před dvěma roky na podzim roku 1977 začali zkoumat život a kulturu školních dětí, které navštěvují devítiletku v Loděnicích (obec leží blízko Pohořelic na znojemském okrese), kladli jsme si několik otázek, jež nás[/] zajímaly jako národopisce a folkloristy. Žije ještě lidová kultura a folklór u dnešních dětí? Jaký vztah má nejmladší generace, sedmiletí až čtrnáctiletí, k tzv. tradičním folklórním a národopisným jevům, jako je lidová píseň, vyprávění, zvyky a obyčeje, říkadla a hry?
      Loděnice mají asi 520 obyvatel a do místní školy chodí zhruba 180 žáků. Téměř polovina jich je z Loděnic, ostatní dojíždějí z pěti sousedních vesnic, z Jezeřan-Maršovic, Malešovic, Odrovic a Šumíc. Všechny tyto dědiny patří k jihomoravským dosídleneckým obcím: lidé sem přišli hlavně z různých krajů Moravy, nejvíc ze Znojemska a z Brněnska, dále ze Slovenska, z Volyně a méně z Čech, Rumunska, Jugoslávie a Polska; jen v Jezeřanech a Maršovicích zůstala poměrně značná část původního českého obyvatelstva.
      U dnešních školáků se tento různorodý původ projevuje už jen slabě, ale v rodinném povědomí přece jen přetrvává. "Ale teď už ta děcka, ta už snad ani neví, že to je Volyňák

31

a to je Čech, to už je všecko jedno, to už je nová generace," řekla nám jedna starší rodačka z Loděnic.
      Týmový výzkum, jenž trval zhruba rok a jehož se zúčastnily pracovnice brněnské pobočky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV O. Hrabalová, Z. Jelínková, M. Nohelová, J. Pospíšilová, M. Šrámková a M. Toncrová, sledoval některé hlavní jevy folklórní a národopisné tradice. Použily jsme při něm písemných dotazníků, přímého pozorování, rozhovorů s dětmi, s učiteli i se staršími místními lidmi; mnoho písní, vyprávění a rozhovorů jsme zaznamenaly na magnetofonové pásky.
      Množství odborné literatury nám dokazuje, že bádání nad dětským folklórem má u nás od časů J. Fejfalika, K. J. Erbena, B. Němcové, F. Bartoše, M. Václavka, j. Vyhlídala a dalších starou a bohatou tradici, Dnešní badatel se setká s podstatně jinou situací - život, zábavu .a výchovu dnešních dětí ovlivňuje hlavně škola, pionýrská organizace a masové sdělovací prostředky. Nejvíce se děti dívají na televizi, sledují ji většinou denně, nejraději zábavné písničkové pořady a filmy, od pohádkových až po kriminální. Rozhlas poslouchají už méně (poslouchají často "jen když je rádio puštěné") a ještě méně se dostanou do kina a do divadla. Knihy čtou skoro všichni, samozřejmě hlavně zábavné a dobrodružné a povinnou četbu, hodně oblíbené jsou časopisy, u starších školáků také zábavné a sportovní týdeníky pro dospělé. Velkou část volného času Věnují děti různým koníčkům a ručním pracím (sběratelství, skládání stavebnic a mode[/]lů, vyřezávání ze dřeva, kreslení, háčkování aj.).
      Společenský život dětí a spontánní formy jejich zábavy a využívání volného času se rozvíjejí hlavně v neformálních dětských skupinách, kamarádských "partách". Téměř každý školák patří k nějaké partě; ty mívají pět až deset členů, někdy jsou to party smíšené, jindy jen chlapecké nebo dívčí. Scházívají se denně nebo vícekrát v týdnu někde na hřišti, na dědině, za školou, v lesíku, v budce autobusové zastávky, a když je škaredě, sejdou se doma u některého z kamarádů. Zábava v kamarádském kruhu party se mění podle věku, ale nejčastěji děti hrají rozmanité hry, pořádají výpravy na třešně nebo na jahody, hrají kopanou, vybíjenou, badminton, vykládají si nebo zpívají.
      Pro místní školáky zůstávají přitažlivé a živé i některé mimořádné a zvykoslovné situace v životě vesnice. O velikonocích děvčata barvi vajíčka a chlapci chodí "po mrskutě"; mikulášské obchůzky se staly proti dřívějšku taky záležitostí dětí, starší školáci chodí převlečeni za Mikuláše a čerty a rozdávají mladším ořechy, jablka, perníky, cukroví. Silvestrovský večer prožívají většinou doma u televizoru, hodů a svateb se zúčastňují hlavně jako diváci; ruch do domu a velké potěšení přinášívá dětem zabijačka. Podle vzoru dospělých se mezi dětmi ustálil zvyk slavit narozeniny; oslavenec přinese do třídy bonboniéru, dostane od spolužáků "hobla" a potom se obyčejně pokračuje v oslavě v užším kruhu kamarádů ještě doma, kde děti poslouchají hudbu, oblíbené písnič

32

ky, zazpívají si nebo se pokoušejí i tancovat. Největší zvykoslovnou událostí se pro žáky nejvyšší třídy stalo pálení čarodějnic v předvečer 1. května. Je to, záležitost hlavně již odrostlé mládeže, ale toleruje se, když se jí zúčastní i starší žáci, kteří už mají vyjít školu. Opékání buřtů, hostina s pečínkou ze psa, pivem a vínem, zpěv při harmonice a kytaře trvá hluboko do noci, dospělejší mládež jde domů až k ránu.
      Rovněž vyprávění patří mezi dětmi k oblíbeným zábavám. Výzkum mezi loděnickými školáky přinesl až překvapující poznatky v dvojím směru: za prvé, že mezi dětmi žijí četné a žánrově pestré vypravěčské projevy, a za druhé, že vyprávění se uplatňuje jako zábava v nejrůznějších situacích. v životě dnešní vesnice a venkovské rodiny většinou zanikly takové velké a pravidelné vypravěčské situace, jako bývaly dračky, přástky nebo sousedské besedy. Ale děti mají ještě pořád některé příležitosti naslouchat vyprávění dospělých a zejména vyprávět si mezi sebou: v některých chvílích doma v rodině, ve škole o přestávkách, při schůzkách kamarádských part, na pionýrském táboře. To znamená, že vyprávěné slovo a slyšený příběh pořád zůstávají živou součástí společenského života dětí a jejích zábavy. Největší oblibě se těší anekdoty a vtipy, a to mezi menšími i dospělejšími školáky. Přitom se dětský repertoár do jisté míry liší podle věku dětí, u dospělejších žijí zejména také vtipy absurdní, obscénní a černý humor. Skoro stejně jsou rozšířeny i povídky a příběhy ze života, ať už jsou to vlastní vzpomínky dětí,[/] anebo vzpomínky jejich rodičů a prarodičů, které děti zaujaly, a proto je šíří dál. Když jsme se ptaly, jaká vyprávění děti znají, a když jsme potom od dětí také nahrávaly jejich povídky, pokaždé se objevily vtipy a povídky ze života na předních místech: ze 107 dětí jich 71 uvedlo vtipy a 60 jich jmenovalo memoráty; ze 149 nahrávek patřilo 69 čísel mezi anekdoty a 25 mezi memoráty.
      Ale nejsou to jenom vtipy a povídky ze života, jež vytvářejí dětský repertoár. Pohádky se pořád intenzívně udržují v dětském povědomí. v převážné většině jde o pohádky získané z četby, rozhlasu nebo televize, raději je však děti poslouchají buď od rodičů nebo od babičky, anebo od starších sourozenců nebo spolužáků. Obliba pohádky s věkem klesá, ale zejména u děvčat se udržuje poměrně dlouho, většinou do třinácti až čtrnácti let. Protože Loděnice a sousední vesnice patří většinou mezi nově osídlené jihomoravské obce, zdá se pověstový repertoár poměrně úzký. Ale přece jen v povědomí dětí žije nejméně desítka pověsťových látek nebo drobných motivů, jež se vztahují k památným místům v okolí.
      Avšak děti si rády vykládají i jiné věci: když se sejdou, často si vyprávějí obsahy filmů zhlédnutých v televizi, slyšené pohádky nebo příběhy z rozhlasu, scény nebo obsahy z četby. Poměrně rozšířené jsou taky strašidelné historky, "horrory", jak je děti někdy samy nazývají.
      Živé slovo, vyprávěný příběh, hraje tedy mezi dětmi značnou roli a nedá se říci, že by je technické a masové komunikační prostředky

33

úplně vytlačily. Už ve školním věku si děti samy uvědomují, kdo z nich má vypravěčský talent, kdo umí vyprávět a bavit ostatní. Zdá se, že vypravěčské nadání se projevuje a vypravěčský fond se formuje už v tomto poměrně mladém věku, u dětí osmiletých, desetiletých nebo starších.
      Vyprávění mezi dětmi se vyznačuje značnou vitalitou a žánrovým rozpětím. Ale podstatně se změnila jeho povaha. Především se přetrhaly vazby se starou vesnickou vypravěčskou tradicí, z dětského povědomí a podání vymizely tradiční pohádky, demonologické povídky, legendy a humorky a zájem se přenesl z největší části na nové jevy, jež vznikají a kolují v dětském prostředí - na vtipy, povídky ze života, moderní strašidelné příběhy a na příběhy šířené masovými komunikačními prostředky.
      V dětském kolektivu žije jako důležitá složka zábavy, výchovy a vzájemné komunikace rovněž zpěv. Na rozvoj zpěvu působí hodiny hudební výchovy a pionýrské schůzky, stejně jako pobyty v pionýrských táborech a společné hry. Rovněž rodina a zejména hromadné sdělovací prostředky patří k důležitým činitelům v rozvoji zpěvnosti a zpěvního repertoáru. Intenzita působení těchto faktorů je různá. Podle výsledků výzkumu lze říci, že nejvíce se prosazuje vliv školy a masových komunikačních prostředků. Škola, rozhlas a televize však odpovídají požadavkům dětí jen částečně. U dětí školního věku se výrazně projevuje potřeba aktivního zpěvu, který představuje jednu z důležitých forem kulturního vyžití.[/] Pokud škola a jiné výchovné instituce tuto přirozenou snahu nenaplní, děti samy hledají jiné cesty k vlastní zpěvní aktivitě. Zatímco v období před rokem 1945 mohl plnit jejich požadavky společenský a kulturní život vesnického kolektivu, v současné době přejímají tuto funkci hromadné sdělovací prostředky a různé druhy dětských skupin. Písňový repertoár je tak usměrňován faktory, jejichž působení se výrazně odlišuje od někdejších forem a způsobů rozvíjení repertoáru dětí školního věku. Zpěvní fond dětí obsahuje proto útvary, které nelze označit jako lidové písně v úzkém tradičním pojetí. Dětský zpěv zahrnuje písně různého původu a stylových znaků: písně lidové (folklórní), pololidové, lidové písně v jejich druhotné existenci, šířené různými soubory lidové tvořivosti, písně tábornické, umělé pionýrské písně, dechovkové písně a šlágry. Všem těmto písním je společné hlavně to, že se šíří téměř výhradně ústním tradováním a že je zná celý kolektiv v celistvé podobě. Od jedinců se písně přenášejí do skupinového repertoáru: písně se učí navzájem mezi sebou spolužáci ve třídě, sourozenci v rodině i děti různého stáří při společných hrách, na výletech a v pionýrských táborech. Neexistuje žádná povinnost naučit se píseň, jako je tomu např. u školních písní, ale přesto se děti snaží osvojit si píseň, která se stala součástí skupinového repertoáru, a aktivně se tak podílet na společném zpěvu. Tato snaha směřuje k dosažení určité hodnoty, kterou píseň v dětském kolektivu představuje. Je přitom lhostejné, jdeli o píseň lidovou, tábornickou, šlágr apod.

34

      Na místo oněch dětských písní, s nimiž se sběratelé setkávali v terénu ještě na začátku dvacátého století, tak nastoupily nové, odlišné písně. jejich funkce v životě současné školní mládeže není méně důležitá; odráží potřebu umělecky se projevit, vyjádřit příslušnost k určitému společenství, umožňuje objasnit estetické vnímání hudby a poznat úroveň kulturní výchovy, vkusu a hudebního povědomí u nejmladší generace na současné vesnici.
      Velkou část mimoškolního volného času zaujímají stále hry a hraní. Patří jednak k nejoblíbenější zábavě, jednak jsou v mimoškolní době jedním z nejdůležitějších článků soužití školní mládeže. Napomáhají rozvoji kolektivního cítění dětí a přispívají k formováni dětských skupin v rámci vesnického kolektivu. Tyto dětské skupiny si hrály obvykle v nejbližším okruhu bydliště dětí. To platilo v minulosti a platí to i dnes.
      Hry dětí byly v jednotlivých skupinách až na malé výjimky stejné. Ani u dětí dojíždějících ze sousedních obcí nejsou v repertoáru her markantní rozdíly. Jednotícím činitelem je zřejmě na prvním místě škola, popřípadě mateřská škola, a na druhém pionýrská organizace a tábory.
      Herní repertoár dětí školního věku je značně rozsáhlý; zaregistrovaly jsme při výzkumu na 110 her, ale repertoár dětí z Loděnic a okolních vesnic je asi mnohem širší. v tomto počtu nejsou započítány hry sportovní, jako kopaná, odbíjená atp., které se hrají v tělocviku a na táboře, ale s výjimkou hokeje a kopané nejsou v běžném mimoškolním herním repertoáru.[/]
      Dnešní fond her v porovnání s herním repertoárem některých pamětníků starší generace, ať už starousedlíků nebo nových osídlenců, se u dětí od šesti do patnácti let značně rozšířil a možno říci, že se z něho ztratily lokální a regionální rysy.
      Celkově je možno hry podle jednotlivých věkových stupňů roztřídit takto:
      U dětí nejmenších (šestiletých až sedmiletých) jsou v převaze hry pohybové s doprovodem říkanek, inscenovaná říkadla (s pohybovým doprovodem), honičky, některé hry taneční ("Kolo mlýnské", "Eliška"., "Sil Petr proso"), hry a hraní s drobnými předměty (děvčata s panenkami a kočárky) a s kupovanými hračkami. Vcelku tyto hry a hraní navazují na zábavu dětí v rodině a v mateřské škole.
      U dětí sedmiletých až dvánáctiletých nastupují hry pohybové a gymnastické, často se slovním doprovodem ("Kočka a myš", "Na ovce a vlka", "Na vodníka", "Na krvavého dědka"), hry míčové, popřípadě s jiným náčiním ("Na peška"). Stará hra "Na špačka", známá u starší generace starousedlíků pod názvem "Na nyčkrlu", již ustupuje do pozadí před hrami míčovými a moderními hrami s kupovanými rekvizitami (badminton, stolní tenis aj.).
      U třináctiletých až patnáctiletých převládá zájem o hry gymnastické a sportovní (v návaznosti na tělovýchovu školní i mimoškolní), který se po ukončení školy zužuje pouze na kopanou, pokud se sportuje vůbec.
      Většina her současné mládeže jsou hry naučené ve škole, popř. v pionýrské organizaci

35

nebo na letních táborech; u menších jsou to hry rytmické a taneční, u větších hry gymnastického rázu prosté nebo s náčiním, bez slovního doprovodu i se slovním doprovodem. Dosti početnou skupinu tvoří lidové hry obecně známé a rozšířené.
      Nejmenší procento tvoří hry, které mají vztah k určitému etniku. Sem patří nesporně hra "Na hlídače a na vrabce" (Loděnice, Malevic, Malešovic a Šumic, pak zřejmě krajová hra "Na hlídačce a na vrabce" (Loděnice, Malešovice, Maršovice, Jezeřany), "Na včely a na medvěda" (Malešovice), "Na železo" (Malešovice), "Na koťata", "Na slepici" a "Na jestřába".
      Úlohy ve hrách si děti přidělují mj. ještě i pomocí rozčitadel, která znají ze školních nebo dětských knih, od rodičů nebo kamarádů; k nejoblíbenějším patří "U potoka roste kvítí", "Plave mýdlo po vodě" a "En ten tyky, dva špalíky". z repertoáru současných dětí však mizejí říkadla založená na zrýmovaných číslovkách, stejně jako říkadla víceveršová. Jestliže u starších generací měla čelné místo rozčitadla složená ze zkomolených slov, např. ze zdeformovaných latinských a německých číslovek, vojenských termínů, cizích výrazů ap., u dnešních dětí je patrná tendence ke kratším říkadlům s logickou slovní nebo dějovou výstavbou; to ovšem rovněž souvisí s prameny, z nichž jsou přebírána. Ani tato říkadla však děti nepřejímají pasívně: v ústním podání podléhají tu více, tu méně variačnímu procesu; který je typickým znakem folklóru a jeho tradování vůbec.[/]
      Ve shodě s obecným vývojem v posledních letech dochází i u dětí z loděnické školy k přestrukturování repertoáru tzv. malých slovesných forem: hlavní místo v něm zaujímají hádanky. U mladších děti, osmiletých až desetiletých, jsou to především hádanky klasické, veršované. Jednotlivci se jim naučili jednak od rodičů a prarodičů, jednak z dětské literatury a rozšířili je mezi svými spolužáky, takže každou zjištěnou hádanku vždy znala aspoň menší skupina dětí. Tematicky jsou zastoupeny hádanky o kosmických a přírodních jevech, o součástech domu a jeho vybavení, o poživatinách, o ptácích a zvířatech. Nebyly již zaznamenány hádanky např. o hospodářském nářadí a hádanky vztahující se k dřívější podomácké výrobě; jejich smysi je současným dětem cizí. Mezi staršími dětmi mají výraznou převahu hádanky anekdotické. Na jejich tvorbě se nepochybně podílela sama dětská fantazie a improvizační schopnost: tak např. hádanka ,;je to za rohem a je to červené" (rajče na útěku) vybavila u jiného ihned hádanku "Je to červené a jede to po koleji" (vlak politý rajským protlakem). Tento postup se uplatňuje zvláště u anekdotických hádanek založených na zdůraznění barvy pro hádaný předmět protikladné nebo nesmyslné, např. "Je to bílé a leze to po zemi, po poli" (krtek v noční košili). Různé variace, byť často ještě nepříliš zdařilé, si děti vymýšlely zcela spontánně i během našeho dotazování. Tato dětská spontánnost spolu s aktivitou a s hravostí dětem vlastní je tak znakem a zároveň zárukou nepřetržité

36

existencea přirozeného vývoje dětského folklóru.
      Není pochyby, že v životě současných dětí hrají největší roli institucionální a masové prostředky výchovy, zábavy a kultury. Sociolog nebo pedagog by však podléhal omylu, kdyby se domníval, že všecky jevy, jež v dětském prostředí nalézáme, prameni z těchto zdrojů. Právě národopisec a folklorista zjišťuje, že značná část volného času, zábavy a kulturního povědomí dnešních školáků je vyplněna jevy, jež spočívají na bezprostřední ústní komunikaci a jež patří do pestré a bohaté sféry lidové kultury a folklóru. Tyto jevy mají různou povahu: zatímco zpěv dětí a mládeže čerpá hlavně z různých pramenů umělé písně a jeho folklórní povaha se projevuje hlavně ústním podáním a šířením, ve vyprávění, dětských hrách, říkadlech a některých zvykoslovných projevech se uplatňuje samostatná dětská tvořivost. Děti nejen přejaté výtvory reprodukují, ale samy i vymýšlejí anekdoty, povídky, říkadla atd. a tradují a obměňují je ve svém prostředí podobně, jak to známě z folklóru dospělých. Obě oblasti - masová a organizovaná osvěta a kultura na jedné straně a spontánní projevy folklórní povahy na straně druhé - nejsou od sebe ostře odděleny, ale vzájemně na sebe působí. Zejména přecházejí mnohé jevy z četby, televize, rozhlasu atd. do ústního podání a do[/] společenského a kulturního života založeného na meziosobním styku.
      Jako důležitý poznatek se jeví také to, že poměr dětí k lidové kultuře se rozvíjí už od raného mládí. Už v tomto věku se děti začleňují ve svém prostředí do společenského života a vytvářejí si kulturní povědomí, postoje a vědomosti, jež je zapojují do světa tradic, lidové kultury a folklóru.
      Zdá se, že ve folklóru a lidové kultuře dětí proběhl v posledních desetiletích zvláštní proces: kontinuita s někdejším dětským folklórem a jinými jevy se zřejmě přerušila. To se projevuje nejvíc v dětském zpěvu, ale lze to doložit rovněž ve vyprávění, zvykosloví, hrách a říkadlech. Sběratel sice najde mnohé prvky, jež mají starší kořeny a jež navazují na dřívější tradici, ale ty jsou v menšině, a převážná většina jevů dětského folklóru a zvykosloví patří k jevům nově vznikajícím. Má to pravděpodobně příčiny hlavně v celkových proměnách života a kultury dětí a mládeže. v nově osídleném území jihomoravských vesnic je však třeba počítat i s tím, že se v nich do značné míry přerušila celková souvislost lidové kultury a folklóru, že obyvatelstvo různého etnického původu zde splývalo pomalu a postupně, a proto se onen proces promítl taky do dětského folklóru. Je možné, že v prostředí původních "staroosídleneckých" vesnic se ono přerušení s tradicí projevuje mnohem slaběji.

37

Literatura

D. SIMONIDES: Współczesny folklor słowny dziecii nastolatków. Wrocław-Warszawa, 1976.
E. KLUSEN: Bevorzugte Liedtypen Zehn- bis Vierzehnjähriger. Köln 1971.
E. BORNEMAN: Unsere Kinder im Spiegel ihrer Lieder, Reime; Verse und Rätsel. Studien zur Befreiungdes Kindes. Band I. Olten und Freiburg i. B. 1973.
E. BORNEMAN:Die Umwelt des Kindes im Spiegelseiner "verbotenen" Lieder, Reime, Verse und Rätsel.Studien zur Befreiung des Kindes. Band II. Oltenund Freiburg i. B. 1974. w
L. DUBIEL: Dzieci i młodzież wsi śląskiej. Przemianyw tradycjach wychowawczych rodziny i środowiska.
     Katowice 1973.
A. RIEDL - K. M. KLIER: Lieder, Reime und Spieleder Kinder im Burgenland. Eisenstadt 1957.[/]
I. a P. OPIE: The Lore and Language of Schoolchildren. Oxford 1961.
L. VIRTANEN: Sagentraditionen bei Kindern. In:
     Probleme der Sagenforschung; hrsg. von L. Röhrich.
     Freiburg i, B. 1973.
A. SATKE: Současná žákovská anekdota ve Slezskua na Ostravsku. Český lid, 60, 1973, s. 70-85.
K. Ondrejka: Deti deťom I.-III. Bratislava 1974, 1975, 1976.
V. SCHEUFLER: Volný čas a dětské hry pražskéhopředměstí třicátých let. In: Etnografie dělnictva 2,vyd. ÚEF ČSAV. Praha 1974, s. 3-31.

      Olga Hrabalová,
      Zdenka Jelínková,
      Jana Pospíšilová,
      Marta Šrámková,
      Marta Toncrová

38

ZPRÁVY

KNIHY

Folklór v janovenských obcích

Michalis Raptis: Folklorot na Janovenskite sela vo Kostursko. [obsah]

Skopje 1977
      Občanská válka v Řecku v letech 1946-1949 probíhala převážně na severním a severozápadním území země, které je (nebo bylo) osídleno převážně nebo výlučně makedonským slovanským obyvatelstvem. Proto také největší oběti v uvedené válce přinesla právě makedonská slovanská menšina. Urputné boje v horských masívech pohoří Grammos mezi partyzánskými jednotkami a monarchofašistickým vojskem podporovaným anglickou a americkou vládou způsobily, že četné vesnice byly srovnány se zemí a velká část jejich obyvatel emigrovala do lidově demokratických zemí a SSSR.
      Jedním z nich je také Michalis Raptis (Micho Terzicki) z obce Slimnica, která spolu s obcemi Pilkaty, Janovene, Kalevišta a Omotsko se nachází na pomezí makedonského, řeckého a albánského etnického území. Autor nyní žije a pracuje jako středoškolský profesor v Bukurešti.[/]
      Kniha obsahuje celkem 73 lidových písní, které podle jejich obsahu a podle klasifikace bratří Miladinových autor dělí na hajducké, milostné, lazarské, pečalbarské, lamentace zvané tažački, uspávanky a dětské písně. Padesát šest písní je v makedonštině, 10 v řečtině, 5 v albánštině a po jedné paralelně v každém z uvedených jazyků. Kromě toho publikace obsahuje některá požehnání, kletby, jazykolamy a toponyma, jež autor zapsal od 98 osob, žijících mimo svůj rodný kraj v socialistických zemích (autorovi rodiče např. žiji v obci Nikos Belojannis - Ivancza v Maďarsku).
      Michalis Raptis zapisoval folklórní materiál celých deset let (19611971) především z vyprávění svých rodičů a příbuzných. Svou sbírku opatřil mj. mapkou vesnic v pohoří Grammos, které podle řeckého sčítání z roku 1940 měly celkem 1623 obyvatel, píše dosti podrobně o zeměpisné poloze a o celkovém životě obyvatel tzv. janovenských (podle vesnice Janovene) obcí.
      Sbírka Michalise Raptise je cenná z několika důvodů: představuje "první krůček" ve sběru lidově slovesných výtvorů tohoto severozápadní[/]ho slovanského regionu na řeckém území, poskytuje důležité údaje také pro filology a je dokladem o duchovní kultuře slovanské menšiny; která nikdy v historii neměla možnost se svobodně rozvíjet. Ivan Dorovský

O polských krčmách

Bohdan Baranowski: Polska karczma. Restauracja. Kawiarnia. [obsah]

Vydal Zakład Narodowy imienia Ossolińskich. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1979, 239 stran
      Problematikou hospod se zabývalo v Polsku více badatelů. z hlediska etnografického psal na toto téma J. Burszta v článcích, jako např. "Vesnice a hospoda" (1950), "Společnost a hospoda" (1951), "V zajetí krčmy" (1953). Psali o ní také T. Chrzanowski v práci "Krčmy a polské zájezdní hostince" (1958) a M. Sczepaniak v článku "Krčma-vesnice-dvůr" (1977). Této problematice bylo věnováno také několik studií a článků. Je např. součástí jednoho z mnoha témat v obsáhlé knize W. Łozińského "Život v Polsku v dávných dobách" (od r. 1907 do

39

r. 1964 třináct vydání), J. S. Bystroně "Historie zvyků v Polsku v dávné minulosti. Století 16.-18." (1932), Z. Kuchowicze "Z minulosti polských zvyků v 17. stol. a v 1. pol. 18. stol."- (1957) a rovněž "Staropolské obyčeje 17. a 18. stol." (1975). Avšak v těchto posledních pracích byla problematika podána jen zlomkovitě, omezuje se na časový nebo místní úsek, o němž pojednává.
      B. Baranowski zpracoval problematiku polské gastronomie ve své práci z hlediska historicko-zvykoslovného. Autor publikace je profesorem dějin na lodžské univerzitě a je znám především svou badatelskou a popularizační činností v oblasti lidové kultury. Zvyky a obyčeji se zabývá hlavně z hlediska historicko-sociologického. Už v dřívějších pracích odkrýval neznámé pokrokové tradice jak vesnické, tak i městské chudiny a hledal je také v dávné minulosti Lodže. Jeho baáatelská práce v tomto oboru je imponující a čítá několik desítek knižních položek. Hodnotu všech jeho publikací násobí skutečnost, že základním pramenem jeho prací je archívní a rukopisný materiál.
      Tato práce má monografický charakter a téma je tedy zpracováno široce a detailně. Autor v ní postupuje chronologicky - vylíčil vývoj polské gastronomie od středověkých tabern až do současnosti. Celek rozdělil na 5 časových úseků: po středověku následuje časový úsek od 16. do 18. stol., dále první pol. 19. stol., druhá pol. 19. stol. a první léta 20. stol. a nakonec doba druhé[/] republiky. Ve dvou posledních oddílech se autor dotýká kladných a záporných stránek gastronomie v lidově demokratickém Polsku, jakož i toho, jak se odrazila gastronomie ve folklóru, literatuře a umění.
      Obsah jednotlivých oddílů je různorodý a přitom velmi zajímavý. Čtenář se dozví hodně poznatků především o typech a druzích hospcd v té které epoše, o jejich funkci, umístění, popisech budov, rozložení místností a o tom, k jakému účelu byly určeny, o vnitřním zařízení a náčiní, o nápojích a jídlech. Mnoho místa je věnováno také osobám spjatých s provozem hospod. Naznačila jsem jen důležitější body, které autor rozvádí, protože zde nelze vyjmenovat všechny.
      Podle mého názoru podal příliš stručně poslední oddíl ("Gastronomie ve folklóru, literatuře a umění"). v této oblasti, která je jistě velmi široká, se autor omezil na ukázky některých lidových písní, pověstí, anekdot a přísloví o krčmě a piti a na důležitější ukázky z beletrie a umění, v nichž autoři tuto zajímavou tematiku zpodobili.
      Knížka je napsána velmi poutavě, živým jazykem, je zpestřena řadou citátů z odborné literatury i z beletrie. Velmi bohatý ilustrační materiál (174 rytin) zvyšuje estetickou a dokumentační hodnotu publikace.
      Z vážnějších nedostatků je třeba uvést to, że chybí poznámky a index názvů, což by nemělo ve vědeckých vydáních, k nimž jistě "Polská krčma" náleží, v žádném případě chy[/]bět. Bylo by rovněž dobré, kdyby byly v jednotlivých kapitolách odkazy na problematiku, která se opakuje, čímž by se stala práce jasnější a čtenář by tak měl lepší přehled o množství poznatků, které jsou v publikaci shromážděny. Avšak přes tyto nedostatky je nová knížka B. Baranowského užitečná a má velikou hodnotu. Kornelia Dygacz-Nagy
přeložil Antonín Satke

Vlasta Dvořáková - Josef Krása - Karel Stejskal: Středověká nástěnná malba na Slovensku. [obsah]

Nakl. Odeon - Tatran, Praha-Bratislava 1978. Text 63 s., katalog 111 s. s 69 fotografiemi a 33 náčrty v textu, 182 celostranových reprodukcí Alexandra Paula st., výběrová bibliografie, rejstříky a resumé
      Na sklonku roku 1978 vyšla monografie o středověké nástěnné malbě na Slovensku. Již dílčí studie autorů upoutávaly zájem etnografů (zejinéna K. Stejskal), zvláště jejich ikonologická interpretace námětů a celých ikonografických programů se dotýkala problematiky kořenů lidových výtvarných tradic. Monografie je přínosná a objevná rozsahem pramenňého záběru, prvým zveřejněním katalogu tohoto druhu s postihnutím i nejnovějších výsledků restaurátorského výzkumu, začleněním všech známých nástěnných maleb do tvůrčích a funkčních souvislostí celé střední a jižní Evropy a objasněním některých principů formového přetváření tradičního proudu od

40

předních slohových poloh po zlidovělou práci drobných venkovských dílen. Poslední z uvedených předností díla nás bude zajímat nejvíce, neboť školení těchto "lidových" mistrů (zejména z dílen liptovského okruhu) bylo minimální a zprostředkované méně kvalitními malí ři, avšak jejich vřelý citový vztah k námětu a charakteristická redukce formy vytvořily díla silně emotivní, se značnými estetickými hodnotami, avšak jiného druhu, vymykající se slohovým sustavám. Monografie v základě mění dosavadní názor na středověkou nástěnnou malbu na Slovensku, která bývala posuzována jako rustikalizovaný okraj dvorské tvorby s akcentem na význam uherské státnosti (zejména D. Radocsay). Autoři zdůrazňují jako hlavní tvůrčí, impuls severoitalský (zejména furlandsko-tyrolský), začleňují projevy nástěnné malby do okruhu subalpinského pásu probíhajícího od jižních Tyrol až po Transylvanii a východní Malopolsko a vyzdvihují tvůrčí přínos domácího slovenského prostředí. Zajímavé je těsné spojení furlandsko-tyrolského proudu s hornickou kolonizací na Slovensku ve 14. stol., a to stejně na Spiši, v Gemeru jako na středním. Slovensku. Autoři neobcházejí ani úvahy o vzájemné podmíněnosti těchto dvou jevů.
      V prvé části úvodního textu (s. 7-36) jsou analyzovány náměty a ve druhé části pak (s. 39-66) otázky provenienční podle jednotlivých památek v historickém sledu. Jsou zde posuzovány též naše nejstarší[/] fresky vůbec, z 2. poloviny 11. stol. z Kostolan p. Trib., jejichž východiskem byla západní předrománská tradice rozvíjená od 9. stol. nezávisle na dvorských školách.'
      Tradice italské orientace začíná již v Bíni (1220) a zcela se zakořeňuje v období konsolidace po tatarském v pádu v souvislosti s imi grací italských a německých horníků na Slovensko. Tyto vazby souvisejí i s majetkovými a rodinnými vztahy uherských panovníků k Itálii (obl. Adiže), zejména pak za pa nování Anjuovců. (Neapol). Autoři nově interpretují i genezi maleb nejvýraznějšího námětu té doby, cyklu Ladislavské legendy, a proti dvorské státní koncepci D. Radocsaye - aj. soustředili přesvědčivé argumenty pro provincionální původ a rozšíření této tematiky ze střediska vzniku legendy v Oradei. Významné jsou úvahy o ideové funkci tohoto námětu. Vyznívá z nich symbolika boje proti pohanům a v nepřemožitelnost křesťanských vojenských sil jako v silnější motiv než dynastická oslava uherské státnosti. Domnívám se, že poznatky, ke kterým dospěli autoři monografie, mohou být podnětem i pro etnografické bádání a bližší objasnění jak možných misijních zájmů italských horníků ve slovenských horách 14. stol. (misijních ve smyslu Ladislavské legendy), tak jejich potřeby kultové ochrany při namáhavé a nebezpečné práci pod zemí. Lze předpokládat, že vytvářeli kulturně odlišné enklávy vyžadující ochranná opatření vůči novému[/] prostředí i ve své mystické symbolice. z posledního století známe psychické vazby havířů na určitých sochách P. Maria Svatohorská na Příbramsku a Starohorská na středním Slovensku). Tento apotropajný zájem museli sdílet i horníci přišlí na Slovensko. Nelze předpokládat, že by malé skupiny těchto dělníků mohly ve 14. stol. vlastnit nákladné sochy, které by putovaly s nimi, lze se však domnívat, že jejich migrace byla oboustranně vítanou příležitostí pro uplatnění a získávání odbytiště freskářů, pocházejících ze stejného východiska a tedy schopných nejlépe zajišťovat kultové prostředky havířů.
      Dalším impulsem pro národopisné bádání je pojetí vlastního procesu zlidovění. Shodně s V. V. Štechem (citujíce jeho slova) autoři odlišují od tohoto procesu rustikalizaci jako rozmělňování stylu, rozpad soustavy. Zlidovění je však proces tvůrčí, buduje novou soustavu jiného řádu. Prameny liptovské a jejich interpretace - jsou nesporně významným podnětem pro uvádění v souvislost s tzv. lidovou výtvarnou tradicí neškolených tvůrců známou povětšině jen z památek posledních dvou století. Autoři předpokládají, že provinční lidoví freskaři byli mnohostrannými řemeslníky a vytvářeli i jiná výtvarná díla pro lidové vrstvy. Domnívám se, že odbyt měli kromě měšťanů spíše v zemanských vrstvách (charakteristických právě pro Liptov, dolní Oravu a Turiec) a pro vesnické dřevěné kostely (převážně

41

nedochované), nežli u poddaných, kteří neměli ani hospodářské, a možná ani ideové předpoklady pro získávání těchto děl. Jednou z odpovědí na tuto otázku jsou jistě i tabulové malby z dřevěného kostela v Zábreži na Oravě, které publikovala naposledy K. Biathová (Gotické tabuľové maľby na Orave, Bratislava 1974) a jejichž určení si jistě vyžádá další revizi. Záměrem sledované monografie nebylo posuzovat nástěnné malby dřevěných kostelů (většinou mladších a na prvý pohled se středověkými freskami nesouvisejících), stane se však jistě východiskem i pro řešení tohoto úkolu.
      Analýza středověkých pramenů je nutná i pro poznání vývoje lidové výtvarné kultury posledních dvou století, abychom si nemuseli při posuzování nedávných jevů vypomáhat spekulativní zkratkou z kultové problematiky předkřesťanské. v tom nám může být objevná monografie J. Krásy, V. Dvořákové a K. Stejskala příkladem a podnětem. Jiří Langer

Průvodce Muzeem lidového stavitelství v Sanoku

Jerzy Czajkowski: Muzeum budownictwa ludowego w Sanoku. [obsah]

Przewodnik. Sanok 1978, 85 strán posledných dňoch sa nám dostáva do rúk malý sprievodca po múzeu ľudovej architektúry v Sanoku od Jerzy Czajkowského. Vychádza v roku 20. výročia vzniku múzea. Táto malá knižočka stručne[/] a výstižne oboznamuje návštěvníka skanzenu už s prvou myšlienkou vzniku a realizácie múzea tohto typu v Európe, v Poľsku a konkrétne v Sanoku.
      Myšlienka vzniku múzeí ľudovej architektúry povstala po r. 1873 pod vplyvom veľkej výstavy vo Viedni, kde zriadili expozíciu dedinských chalúp. Prvým realizátorom a tvorcom tejto idey bol švédsky etnograf Artur Hazelius, ktorý v roku 1891 založil . ako prvý múzeum nového typu - múzeum, ktoré hromadí, konzervuje a inštaluje pamiatky ľudového staviteľstva spolu so všetkým, čo súvisí s obytným domom a hospodárskym dvorom.
      Po 1. svetovej vojne bolo už v Európe 38 múzeí ľudovej architektúry. U nás sa s:alav impulzom národopisná výstava v Prahe v roku 1895, ktorá prvýkrát v dejinách našich národov zriadila v priestorách výstavišťa prvú expozíciu ľudovej architektúry. Slovensko malo zastúpené tri lokality: oravskú chalupu, kopaničiarsku usadlosť a čičmianske gazdovstvo. v roku 1911 ,bol vypracovaný plán výstavby v Rožnove pod Radhoštem, realizovaný bol v roku 1925.
      V Poľsku v roku 1919 Adam Chetnik buduje múzeum Kurpiowského v Nowogrode Lomzynskom. v roku 1927 bolo múzeum otvorené, ale v období 2. svetovej vojny úplne zničené. v medzivojnovom období sa mnoho iniciatívnych ľudí snažilo múzeá v prírode budovať, ale k ich realizácii nedošlo. Až v roku 1953 bol založený skanzen v Zebrzycy[/] Górnej, v roku 1958 skanzen v Sanoku. v roku 1983 múzeum v Sanoku získalo štatút, podľa ktorého sa stáva vedeckou inštitúciou s cieľom: ochrany, hromadenia, uschovávania, konzervovania a vedeckého spracovávania pamiatok ľudovej kultúry; so špeciálnym zameraním na ľudové staviteľstvo.
      Dvadsať rokov po otvorení skanzenú v Sanoku bolo 5: mája 1978 verejnosti sprístupnené v poradí už devätnáste múzeum ľudovej architektúry v Kolbuszowej vo vojvodstve Rzeszów. Je to múzeum, ktoré prezentuje ľudovú kultúru dvoch etnografických w skupín Lasowiakov a Rzeszowiakov.
      Sprievodca po skanzene v Sanoku je rozdelený do . niekoľkých statí. v úvodnej' časti sa zaoberá vznikom múzeí ľudovej architektúry v rámci celej Európy. Začíná švédskym etnografom Hazeliom a konči zoznamom najznámejších skanzenov v Európe.
      Druhá časť je venovaná Poľskej ľudovej republike. Spomína už obdobie z konca 19. storočia, kedy ešte pred otvorením múzea v Stokholme vyšli s iniciatívou založenia múzea v prírode Ignacy Baranowski a Adolf Scholtze. Autor sa ďalej zmieňuje o budovaní múzeí najmä po 2. svetovej vojne v 50. a 70. rokoch. Upozorňuje, že takmer všetky múzeá ľudovej architektúry sa nachádzajú ešte v štádiu výstavby. Rozdeľuje ich do niekoľkých skupín: Do prvej zaraďuje tie, v ktorých už stojí väčšina objektov sprístupnených i verejnosti. v druhej

42

sú tie, ktoré sa zachovávajú na mieste; čím plnia úlohu lokálneho skanzenu. Do tretej patria špeciaIizované skánzeny, napr. včelársky, a do štvrtej múzeá, ktoré sa iba začali budovat a na ich výsledky si budeme musieť počkať niekoľko rokov.
      Jadrom sprievodcu je popis vzniku, budovania a stručná charakteristika múzea ľudovej architektúry v Sanoku. Je to múzeum prvé svojho druhu na území Poľska. Kategorizačne patrí medzi múzeá nadregionálne, pretože oblasť jeho činnosti a prezentovania ľudovej kultúry v múzeu zaberá územie Karpat ako aj Podkarpatia na teréne vojvodstva Krosno a susedných častí vojvodstiev: Przemysl, Tarnów, Rzeszów, Nowy Sacz: Je to územie s obyvateľstvom tvoriacim niekoľko etnografických skupín, ktoré vznikli v komplikovanom historickom procese a na podklade rôznych príčin geografických a hospodárskych.
      Územie skanzenu je rozdelené na 5 hlavných častí, ktoré odpovedajú dávnym etnografickým skupinám. Sú to Bojkowia, Lemkowia, Doliniani, Pogórzania východní a západní. Terén skanzenu je vybraný tak, aby sa geograficky približoval územiu, ktorého obyvateľov ľudovú kultúru prezentuje. v zalesnenej časti múzea sú rozmiestnené chalupy Bojkov a Lemkov, rovinatá časť patrí Dolinianom a Pogórzanom.
      Autor v tejto časti podrobné po= pisuje chalupy, interiér, podľa jednotlivých etnografických skupín. Popisy dopĺňa fotografiami a nákres[/]mi pôdorysov. Celého sprievodcu uzatvára narysovaný plán múzea s existujúcimi usadlosťami, no i s tými, ktoré sa ešte len budujú. Viera Števáková

I: S. Kon a kol.: Etický slovník. [obsah]

Z ruštiny preložil M. Márton, vedecká redaktorka Z. Hlávková. Bratislava (Pravda) 1978, 284 strán
      V edičnej praxi posledných rokov môžeme pozorovať snahu viacerých našich vydavateľstiev širokej čitateľskej verejnosti prednostne sprístupňovať základné diela encyklopedického i slovníkového charakteru zo všetkých úsekov vedeckého poznania. Pri nedostatku domácich prác dopyt po tomto druhu odbornej literatúry sa vo väčšine prípadov zabezpečuje prekladmi zo sovietskej alebo inej zahraničnej spisby. Pritom je pozoruhodné, že aj napriek neobvykle vysokým nákladom, najmä ak ich porovnávame so slovenskými pomermi ešte v nedávnej minulosti, rovnako práce domáce, ako aj preklady sa pomerne rýchlo rozpredajú. Svedčí to nielen o aktuálnej potrebe podobných diel, ale aj o neustále rastúcom a nezasýtenom záujme o tento druh vedeckej i vedecko-populárnej literatúry. Potrebu týchto prác a živý záujem o ne môžeme dokumentovať na príklade publikácií, ktoré v posledných troch rokoch vyšli z problematiky etiky.
      Ak sa roku 1976 na knižnom'trhu objavila iba jedna publikácia, preklad práce L. M. Archangeľského,[/] Marxisticko-leninská etika (Bratislava, Pravda), roku 1978 vyšli v češtine a slovenčine spolu už štyri diela: Najširší záber má práca L. M. Archangeľského, Problémy etiky (Praha, SPN), úzko zameraný zas D. A. Volkogonova, Vojenská etika (Praha, Naše vojsko). Zo špeciálnych aspektov problematiku etiky analyzuje aj práca A. L. Titarenku, Idey a antiidey (Bratislava, Pravda). Najprehľadnejšie, pravdaďa, v zhustenej slovníkovej podobe encyklopedickým spôsobom problémy etiky, morálky a s nimi súvisiace alebo z nich odvodené fenomény objasňuje Etický slovník (Bratislava, Pravda), ktorý do slovenčiny terminologicky výstižne a citlivo preložil Milan Márton a vedecky zredigovala Zdena Hlávková. Ide o prácu, ktorú v rozsahu viac ako 400 hesiel spracoval kolektív 74 autorov a v ruštine vyšla v redakcii I. S. Kona pod názvom Slovar po etike (Moskva, Politizdat, 1975). v ruskom origináli je tento slovník vlastne rozšíreným a podstatne prepracovaným vydaním diela, ktoré pôvodne s kolektívom autorov pripravil O: G. Drobnickij a I. S. Kon pod názvom Kratkij slovar po etike (Moskva, Politizdat, 1965).
      Je nesporné, a preto na túto prácu upozorňujeme v odbornom národopisnom časopise, že Etický slovník v mnohých ohľadoch rozšíri poznanie uvedenej problematiky a pomôže ju správne chápať a interpretovať aj vo výskume spôsobu života a kultúry ľudu: Etnografický a folkloristický výskum sa u nás

43

otázkami etiky, mravnosti, ľudovej etiky atd. zaoberal doteraz zväčša iba okrajovo. Pritom vieme, že v rodinných a spoločenských vzťahoch sú prejavy mravného správania a konania, aplikovanie spoločenských noriem tohto druhu v postojoch a hodnotových orientáciách skúmaného spoločenstvá základným nositeľom a ukazovateľom miery a úrovne ich uplatňovania v každodennom živote nielen v rámci rodiny a príbuzenstva, užšieho a širšieho spoločnstva, ale aj v konkrétnom časovom priereze ich historického vývinu. Už tematický ukazovateľ uvádzaných hesiel dokumentu je, že autori Etického sIovníka venovali všestrannú pozornosť rovnako objasneniu otázok vzniku mravného správania (napr. úmyslom a činom, prostriedkom a cieľom, človeku a spoločnosti atď.), ako aj príslušným úsekom ich konkrétneho pôsobenia (v osobnom živote, v kultúre správania, v pracovnej morálke a pod.). v rámci jednotlivých hesiel pritom dôsledne špecifikujú základné stránky a typy morálky i problémy spoločenskej aktivity a disciplíny, vrátane hodnotiaco-normatívnych pojmov a princípov, týkajúcich sa ideovo-spoločenskej aktivity, charakteristiky čestnosti človeka, jeho vzťahu k sebe a k iným ľuďom, vzťahu k práci, vlastníctvu atď. Tým, že autori podrobne analyzovali aj vzťah etiky a morálky k iným formám spoločenského vedomia (napr. k vede, umeniu, výchove, náboženstvu, politike a pod.), a to nielen z hľadiska rôznych bur[/]žoáznych učení, teórií a smerov, ale najmä z hľadiska marxisticko-leninskej filozofie, ich dielo nadobudlo široké možnosti uplatnenia nielen vo vedeckom poznaní, ale aj v spoločenskej praxi.
      Už zo stručného výpočtu základných aspektov a stránok chápania etiky a morálky vidieť, že autori' Etického slovníku sa pri spracúvaní tejto širokej, vedecky mimoriadne náročnej a pritom rôzne interpretovanej problematiky usilovali do svojho diela zahrnúť všetko, čo priamo i nepriamo sa dotýka etiky ako vednej disciplíny, ktorú niektorí sovietski bádatelia (napr. L. M. Archangeľskij a iní) chápu ako organickú súčasť filozofie, kým iní: vedci (rovnako sovietski, ako aj československí, bulharskí atď.) ju pokladajú skôr za samostatnú spoločenskú vedu.
      Základný poznávací prínos Etického slovníka vidíme v dôslednom marxistickom objasnení všetkých uvádzaných hesiel, vrátane takých pojmov, ktoré sa často hodnotia ako synonymné, hoci v skutočnosti ide o dva rozdielne termíny (napr. pojem etika a mravnosť). Okrem toho treba vyzdvihnúť úsilie autorov aj o spresnenie vzťahu medzi etikou a filozofiou i sociológiou v buržoáznych teóriách a marxistickej vede. Sme presvedčení, že najmä špecifikovanie vzťahu a postavenia morálky v rôznych spoločenských formáciách umožní používateľom slovníka správne pochopiť nielen jej miesto a zástoj v celkovom spôsobe života, ale takisto aj jej spoločenskú[/] determinovanosť keďže morálka vždy bola i zostane produktom spoločenského života konkrétnej formácie.
      Pravda, aj napriek celkovému kladnému hodnoteniu významu tohto diela, ktoré v preklade do slovenčiny vypĺňa závažnú medzeru v našej spoločenskovednej literatúre, chceli by sme upozorniť na niektoré aspekty a nevyužité možnosti jeho všestranného využívania vo vedeckom poznání. Pokladáme za prirodzené, že výber vecných i autorových hesiel zodpovedá špecifickosti vedeckých tradícií sovietskej marxistickej vedy. Aj definovanie jednotlivých pojmov dôsledne rešpektuje všeobecne prijatý úzus výstavby slovníkového hesla platný v encyklopedickej literatúre. Ak 'o určitý nedostatok však pociťujeme; že prekladateľ alebo redakcia nedoplnili preklad Etického slovníka o heslá tých slovenských a českých bádateľov; ktorí sa venovali rozpracúvaniu tejto problematiky u nás. Takto to spravil napríklad Filozofický slovník (Bratislava, Pravda, 1974); ktorý preklad pôvodného sovietskeho diela (M. M. Rozentaľ a kol., Filosofskij slovar. Moskva, Politizdat, 1972) doplnil o niekoľko vybraných hesiel z dejín slovenskej filozofie. Druhá pripomienka sa týka uvádzania názvov pôvodných prác autormi publikovaných v iných jazykoch. Domnievame sa, že z hľadiska vedeckého poznania bolo by správnejšie uvádzať ich nielen v preklade, ale aj v pôvodnom jazyku s miestom a rokom vydania.

44

Použitá prax zodpovedá skôr popularizačným potrebám, no neberie do úvahy potreby rozšírenia vedeckého poznania, najmä ak používateľ slovníka chce siahnuť po origináli uvádzaného diela, bez ohľadu na to, či bolo publikované v ruštine alebo inom jazyku.
      Preklad diela I. S. Kona a kol., Etický. slovník, obohatil našu spoločenskovednú literatúru na úseku, kde sa už dlho pociťovala jeho aktuálnosť . i potreba. Sme pevne presvedčení, že v mnohých smeroch pomôže aj národopisnému bádaniu. Adam Pranda

Mária Prasličková: Brdárstvo a voštinárstvo v západnom Gemeri. [obsah]

Východoslovenské vydavateľstvo Košice 1979, 360 str. textu, 96 str. obr, príloh
      Obsahově i metodicky široký okruh otázek zpracovávaných soudobou etnografií svědčí nejenom o společenském významu národopisné práce, ale i o rostoucí úrovni etnografického výzkumu. Zejména práce, věnované vývoji lidové hmotné kultury přinášejí hlubší a objektivnější pohledy na podíl lidové kultury v historickém vývoji celé společnosti.
      Kniha M. Prasličkové o výrobě tkalcovských paprsků a o výrobě vosku v západním Gemeru je v tomto ohledu dobrým příkladem. Způsob, jakým autorka zpracovala historii těchto doplňkových zaměstnání, je podnětný v mnoha směrech.[/] Především přesné územní vymezení výroby i prodeje spolu s rozborem rozsahu obou výrob umožnilo autorce plasticky vykreslit hospodářský i společenský význam těchto výrob nejenom z hlediska výrobců, ale i z hlediska národohospodářského významu jejich práce. M. Prasličková prokázala například ve své knize, že větší část slovenského a velká část maďarského tkalcovství byla v 19. století závislá na dodávce tkalcovských paprsků ze západního Gemeru. Výroba vosku v této části naší republiky tvořila ještě ve dvacátých letech tohoto století polovinu vosku vyrobeného v tehdejší ČSR.
      V souvislosti s jinými výrobními dovednostmi rolnického obyvatelstva různých regionů se právě pomocí podobných výzkumů začíná jasněji rýsovat širší národohospodářský význam (ale také význam kulturní) vesnické doplňkové výroby na pozadí drobného zemědělského hospodaření v období před[/] socialistickými proměnami našich vesnic.
      Bylo by jistě možné poukázat, na to, že podrobný technologický popis výroby a její sociálně ekonomický rozbor jsou příliš nadřazeny vlastnímu etnografickému výzkumu lidové kultury Gemeru, zastoupenému v knize vlastně jen zápisy lidového vyprávění. Snad by bylo vhodnější část archivních materiálú - zejména pokud jde o historii voskařského spolku a půjčování peněz - zařadit jako přílohu. Ale to není podstatné. Chceme-li rozšířit podíl etnografie na komplexním poznávání vývoje naší společnosti, neobejdeme se bez podobných analytických prací jako je Brdárstvo a voštinárstvo. Taková díla jsou stavebními kameny budoucích syntetických prací - nejenom etnografických. Kniha přesahuje metodickým zpracováním a závěry rámec regionu a je třeba vyslovit uznání nejenom autorce, ale všem, kdož se na vydání knihy podíleli. Josef Jančář

45

SBORNÍKY

Russkij narodnyj svatebnyj obrjad. [obsah]

Issledovanija i materialy. Pod redakciej K. V. Čistova i T. A. Bernštam. Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. MikluchoMaklaja. Nauka, Leningrad 1978, 277 stran
      Sborník je pokusem o komplexní etnograficko-folkloristické studium ruského svatebního obřadu v různých regionech SSSR. Obsahuje 15 příspěvků, v nichž jsou mj. sledovány dosud málo zpracované problémy předsvatební a posvatební obřadnosti, svatby v ruských městech, tradice ruského obřadu v jinonárodním prostředí atd.
      V předmluvě poukazuje prof. K. V. Čistov na obtížnost studia ruského svatebního obřadu, který se jako složitý útvar formoval z mnoha různorodých komponentů - obřadních dějů symbolického, magického a herního charakteru, prvků materiální kultury, slovesného a hudebního folklóru atd. Čistov formuluje nejdůležitější úkoly, které je třeba ve spolupráci etnografů a folkloristů nadále řešit. z nich vyjímáme: sestavení vyčerpávající bibliografie; vypracování metod komplexní fixace svatebního obřadu pro vedení jednotného programu výzkumu; kartografování významných prvků svatebního obřadu; srovnávací[/] studium ruského svatebního obřadu s obřady ostatních slovanských neslovanských (zejména ugrofinských a baltských) národů východní Evropy s cílem vypracování typologie svatebního obřadu východních Slovanů; srovnávací studium obřadu v kontaktních a dvoujazykových zónách, kde probíhá vzájemná výměna tradičních prvků, sbližování, vzájemné ovlivňování atd.; studium svatebního obřadu z hlediska historie rodiny a občiny, obyčejového práva, obřadního oděvu, stravy, folklóru atd.; zkoumání před a posvatebních obyčejů v návaznosti na výzkum vzájemných vztahů svatebního obřadu a obřadů výročního cyklu; studium městského svatebního obřadu; experimentální výzkum některých jevů svatební obřadnosti s využitím poznatků současné lingvistiky, sociální psychologie a sémiotiky.
      Sérii studií zahajuje M. G. Rabinovič příspěvkem o svatbě v ruském městě v 16. století. Na základě archivních pramenů a publikovaných zpráv rozebírá základní etapy a elementy městské svatby. Zvláštní pozornost věnuje vzájemnému poměru církevního ceremoniálu a tradici lidového svatebního obřadu, která v Rusku v 16. století byla ještě dosti silná a uplatňovala se také v prostředí vládnou[/]cí třídy. Nad některými problémy studia svatebního obřadu v malých a středních městech RSFSR ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století se zamýšlí G. V. Žirnovová. Seznamuje s výsledky systematického výzkumu AV SSSR ve středoruských městech Kaluga, Kozelsk, Jelec aj. Ve svém výkladu se zaměřuje na specifičností svatebního obřadu v městském prostředí; konstatuje, že zde mnohé prvky církevního ceremoniálu nejen srostly se starou předkřesťanskou osnovou svatebního obřadu, přičemž utvořily složité formy, ale rozvinuly se v samostatné obřady, které se naproti tomu nevyskytovaly u vesnického obyvatelstva. Zatímco ve městech byl považován církevní obřad za základní, na ruské vesnici ještě na počátku 20. století nebyl zcela dostačující k tomu, aby byl sňatek vesnickou pospolitostí považován za uzavřený. Posvatební obřadností v životě dívek ruského Pomoří (Oněžský záliv) v 19. a na počátku 20: století se zabývá T. A. Bernštamová. Seznamuje s obyčejovým životem dívek v období před vstupem do manželství, zvlášť rozebírá hry a obyčeje svobodné mládeže jarně-letního a zimního cyklu. Pokus o stanovení struktury severoruského svatebního obřadu na podkladě materiálů z Vologdské oblasti

46

podává A. V. Gura. Vychází z analýzy kompozice svatebního děje, v němž rozebírá základní významové a kulminační momenty. Ve studii A. K. Bajkurina a G. A. Levintona o prostorové struktuře ve východoslovanské svatbě se rozebírají tradiční představy o uspořádání, organizaci a funkci prostoru, v němž obřadní děj probíhá. Autoři se zabývají funkcemi prostoru, rostorových změn, pohybu, úlohou svatebních obřadníků a předmětů ve vztahu k probíhajícím obřadním epizodám. Na základě textové analýzy. svatebních písní klasifikuje ve své stati I. M. Kolesnická ruské svatební písně a směřuje k vymezení dvou nejstarších základních, a nejjednodušších typů, které jsou charakteristické pro repertoár jihoruských, západoa středoruských oblastí. A. A. Tulcevová se zabývá jarním posvatebním obřadem "vjunišniki" (obřadní pozdravování a navštěvování novomanželů krátce po svatbě) na podkladě materiálů ze středního Povolží. Podává rozbor základních složek obřadů (terminologie obřadních písní, areál rozšíření), věnuje pozornost nositelům obřadu. Shledává řadu archaických prvků a považuje "vjunišniki" za starý agrárně magický obřad. T. A. Makašinovová se zabývá svatebním obřadem ruského obyvatelstva v Latgale v Lotyšsku - v oblasti se složitou etnicko-náboženskou skladbou osídlení a vzájemným ovlivňováním etnických tradic. Autorka sleduje svatební obřad u jednotlivých sku[/]pin ruského obyvatelstva a na základě analýzy materiálů vymezuje pro oblast Latgale: typ svatebního obřadu rozšířeného na severu Ludzenského okresu, který je blízký tradici pohraničních okresů. Pskovské oblastí (1), typ rozšířený na jihu Ludzenského kraje, totožný s tradicí místních Bělorusů-katolíků (2) a tradice ruských starověrců, rozšířené v celém Latgale (3). Tento poslední typ prošel na přelomu 19. a 20. století vývojem od jednoduché formy sňatku dohodou k sňatku s obřadem podle přejatého vzoru, jenž měl společné znaky s obřadem druhé skupiny; vznikl až na počátku 20. století a představuje unifikovanou formu, do níž byly přejímány a asimilovány elementy z různých tradic, přičemž zanikly především prvky, které byly podmíněny etnickými a náboženskými svéráznostmi. L. N. Čižikovová sleduje svatební obřady ruského obyvatelstva na Ukrajině; ve své práci vychází z výzkumných materiálů z 13 ruských obcí ve východní a jižní části Ukrajiny, kde se svatební obřady vyznačovaly různorodostí lokálních variant. Výsledky byly využity při zpracování Historicko-etnografického atlasu Ukrajiny, Běloruska a Moldávie AV SSSR.
      Společné znaky v svatebním obřadu u Rusů a Ukrajinců se vytvořily během dlouhodobých historických kontaktů obyvatelstva; většina ruských přistěhovalců Ukrajiny pocházela z jihoruských oblastí. v závěru konstatuje u ruských skupin na[/] konci. 19. a na počátku 20. století obecnou tendenci k zjednodušování obřadu vlivem sociálně ekonomických změn a přibývání, ukrajinských obyčejových prvků. Svatební obřady ruského obyvatelstva Altajského horského okruhu jsou námětem příspěvků V. A. Lipinské a A. V. Safjanovové. Ruské obyvatelstvo tohoto kraje, pocházející z různých oblastí evropské částí Ruska, zde tvořilo několik kompaktních skupin, které se mezi sebou odlišovaly sociálním postavením (rolníci-starousedlíci, mezi nimiž se vydělovalo několik etnografických skupin starověrců, dále dělníci a kozáci), náboženskou příslušností a etnografickými rozdílnostmi. Skupiny starousedlíků se vyznačovaly uzavřeným způsobem života a endogamními sňatky. Autorky vycházejí ze srovnávací analýzy epizod svatebního obřadu a upozorňují na specifičnosti u jednotlivých etnografických skupin. Konzervativností života se udržely déle obřadní přežitky (magické a právní prvky, staré součástky oděvu, svatba únosem aj.). A. A. Lebeděvová se zabývá materiálními komponenty, jejich charakterem a úlohou v jednotlivých částech svatebního obřadu ruských starousedlíků Tobolské oblasti (západní Sibiř) v 19. a na počátku 20. století. Zvláštní pozornost věnuje formám obdarování novomanželů, složení věna nevěsty, obřadní stravě aj. Zjišťuje přejímání některých komponentů od domorodého neruského obyvatelstva do ruského obřadu. L. N. Molotovo

47

vá podává rozbor sbírky čtyř vzácných dosud neurčených ruských ženských úborů hlavy z Šenkurska (Archangelská oblast) uložených ve sbírkách Státního muzea etnografie národů SSSR v Leningradě. Shrnuje, že tyto pokrývky hlavy s obřadní funkcí (součást svatebního oblečení) se vztahují do období konce 18. a první, třetiny 19. století. A. V. Lapin věnuje pozornost lidové terminologii svatebních písní (nazývaných "kola svobodných a ženatých", podle věku a pohlaví těch, jimž byly určeny) v tersko-kandalašské svatební tradici na západním pobřeží Bílého moře. Písně mají ve struktuře svatebního severoruského obřadu zvláštní funkci. Autor podává hudební analýzu obou písňových kategorií. Otázka vzájemných vztahů ruské a mordvínské svatební obřadnosti je námětem článku T. P. Fedjanoviče. Sborník uzavírá příspěvek N. V. Šlyginovové o tradici a ruském vlivu ve vodské svatbě koncem 19. století (svatebního obřadu finského obyvatelstva bývalé petrohradské gubernie v tzv. Ingermanlandské oblasti). Eva Večerková

Tradícia a premena

Tradycja i przemiana. [obsah]

Studia nad dziejami i współczesną kulturą ludową. Vedeckí redaktori: Z. Jasiewicz, B. Linette a Z. Staszczaková. Poznań 1978, 284 strán
      Medzi filozoficko-metodologické kategórie, ktoré sú základom pojmoslovného aparátu etnografickej vedy; tvoria podstatu, zmysel jej bádania, vedeckého poznania i existenčného oprávnenia, popri pojme ľud, ľudová kultúra, spôsob života atd. patrí aj kategória tradície, inovácie (premeny) a súčasnosti. v poslednom desaťročí sa problematike ich objasňovania venovala zvýšená pozornosť vo všetkých socialistických krajinách. Potreba spresniť ich chápanie a z nových, marxistických pozícií špecifikovať ich obsah a význam vystúpila do popredia najmä v súvislosti so štúdiom procesu zmien spôsobu života a kultúry ľudu, ktorý bol po druhej svetovej vojne podstatne urýchlený pôsobením niektorých faktorov jednak politického, jednak ekonomického, hospodársko-sociálneho a kultúrneho charakteru. Vo vzťahu ku kategórii tradície a inovácie v centre záujmu väčšiny publikovaných príspevkov i knižných prác boli otázky mechanizmov prenášania ľudových tradícií z generácie na generáciu, faktorov, ktoré v období budovania socializmu radikálny inovačný proces podmienili, stupňa prispôsobenia sa týchto tradícií novým, zmeneným podmienkam života ľudu i rozsahu ich včleňovania do národnej kultúry. Nad[/] významom spomenutých kategórií sa zamýšľala aj slovenská a česká etnografia a folkloristika; a to na medzinárodnej konferencii začiatkom 70. rokov v Smoleniciach, výsledky ktorej boli publikované v dvojzväzkovom zborníku pod názvom Premeny ľudových tradícií v súčasnosti (I. zv. Československo, II. zv. Socialistické krajiny. Bratislava, Veda, 1977 a 1978).
      Poľská etnografická veda sa rozpracúvaniu niektorých kategórií venovala už v 50. rokoch v súvislosti so štúdiom spôsobu života a kultúry ľudu presídleného do západných oblastí štátu. Sem prišlo vyše štyroch miliónov obyvateľov pochádzajúcich nielen z rôznych regionov Poľska a z cudziny, ale privyknutých na rozdielny spôsob života. v nových podmienkach vznikali vážne problémy s ich adaptáciou a akulturáciou, počas ktorej sa v rámci nových lokálnych spoločenstiev postupne formovala jednotná kultúra, vyrastajúca rovnako z prinesených rozdielnych tradícií, ako aj z podobných hospodársko-sociálnych pomerov v tejto oblasti. Prínos. poľskej etnografickej vedy spočíva najmä v objasnení jednotlivých stránok a zákonitostí tohto procesu. v rozhodujúcej miere ho možno pripísať bádateľskej aktivite tých vedeckých pracovísk, ktoré boli sústredené v Poznani a patrili do rámca Poľskej akadémie vied i Univerzity Adama Mickiewicza. Etnografický výskum v nich viedol a usmerňoval predovšetkým prof. Józef Burszta.

48

      Preto neprekvapuje, že zborník, ktorý o problémoch dejín i o súčasnej ľudovej kultúre vydala Univerzita A. Mickiewicza pod názvom Tradícia a premena, je venovaný práve prof. J. Bursztovi ako jednému z najvýraznejších osobností súčasnej poľskej etnografie. Hoci jubilanta netreba nášmu čitateľovi predstavovať, predsa uvedieme, že roku 1978 v plnom zdraví a pracovnej aktivite zavŕšil štyridsať rokov svojej vedeckej činnosti, dvadsať rokov vedenia Katedry etnografie UAM a ako vedúci redaktor popri inej zaangažovanosti (predseda Komisie etnologických vied PAN, redaktor časopisu Lud atď.) stihol vydať 60. zväzok monumentálneho súborného diela O. Kolberga. Jeho všestrannú vedeckú, pedagogickú, organizátorskú i redaktorskú činnosť výstižne charakterizuje nielen úvodné slovo Z. Jasiewicza (s. 5-6), ale aj rozsiahla bibliografia (s. 9-31).
      Posudzovaný zborník, do ktorého štúdiami prispeli nielen bývalí žiaci jubilanta, ale aj jeho početní priatelia zo zahraničia, ako celok nadväzuje na doterajšiu orientáciu a výsledky vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti prof. J. Bursztu. Všetky štúdie sú zamerané na objasnenie niektorých stránok a atribútov ľudovej kultúry ako dynamického fenoménu, na jej jednotlivé tradície a hodnoty preberané z minulosti a v súčasnosti rôznymi spôsobmi začleňované do národnej kultúry. Príspevky sú tematicky roztriedené do troch častí; prvá prináša štúdie z metodológie, etnografického[/] výskumu, druhá analyzuje dejiny a hodnoty ľudovej kultúry a tretia sa zameriava na jej súčasné premeny. v zborníku je spolu uverejnených 24 príspevkov. Keďže ich tu nemožno podrobne analyzovať, uvedieme aspoň ich problematiku so stručnou anotáciou.
      V časti venovanej metodologickým problémom K. Kwaśniewski objasňuje chápanie pojmov ľud, robotnícka trieda a kultúra (s. 35-41) a Z. S'okolewiczová kategóriu dlhého a krátkeho času v tradícii poľskej etnografie (43-55). B. Januszkiewicz sa zamýšľa nad tradíciou ako etnologickou kategóriou (57-70) a S. Kremenšek nad rozdielmi výskumných prístupov v dejinách slovinskej etnológie (7180). M. Biernacka si z nových pozícií všíma súčasnosť ako predmet etnografických výskumov v Poľsku (81-91). B. Kopczyńska-Jaworska podrobne analyzuje problematiku a stav bádania kultúrnej inovácie (93-104) a E. Pietraszek zas hranice urbanizácie dediny (105-113
      V druhej časti sú zaradené príspevky,. ktoré objasňujú historický vývin a hodnoty niektorých javov tradičnej ľudovej kultúry. Tak. B. Miśkiewicz hodnotí dielo P. Aignera, týkajúce sa ľudových zbraní (117-123), A. Fenton analyzuje zmeny a konzervativizmus dedinských hospodárstiev na ostrove Lewis (125-136) a N. - A. Bringéus formy na maslo s motívom baránka zo Švédska (137-145). N. Bregadzé si všíma ľudové zvy[/]ky a tradície z hľadiska vzťahu ľudového agrárneho a pohanského kalendára v Gruzínsku (147-156): B. Baranowski vo svojej štúdii sa zameriava na objasnenie špecifickosti ľudových demonologických povier v łęczysko-sieradzko-wielun­ skej oblasti (157-162). W. Kuraszkiewicz načrtáva základnú charakteristiku ruského nárečia v oblasti ležiacej na sever od Chustu (163-174) a B. Linette analyzuje hudobný folklór v tradíciách obce Dolne Grodzisko (175-186). Problematike ľudového výtvarného umenia, a to zobrazovaniu krčmárok a opitých žien na nástenných kostolných maľbách v Ostrzeszowe, je venovaný príspevok S. Błaszczyka (187-195). F. Kotula tu uverejňuje príspevok k dejinám mládežníckych spolkov z obce Jaśliska, ležiacej neďaleko našich hraníc pri Dukle (197-205) . Zaujímavú problematiku o zvyku výmeny detí v záujme osvojenia si cudzieho jazyka z južnej Moravy, západného Slovenska a Rakúska do roku 1918 prináša H. P. Fielhauer (207-211). W. Sobisiak načrtáva miesto a význam rodnej kultúry v poľských enklávach západnej Európy (213-221) a M. Tarko zas analyzuje ľudovú tradíciu ako činiteľa formujúceho národné povedomie v prácach O. Kolberga (223-236).
      Tretiu skupinu tvoria príspevky o súčasných premenách ľudovej kultúry. A. Szyferová si všíma zmeny kultúry a integračný proces dediny v oblasti Mazurska a War

49

mijska , (239-244) , Z. Staszczaková analyzuje tendencie premien rodinného zvykoslovia v sliezskej robotníckej dedine (245-257) a V. K. Bondarčik zas súčasný proces zmien spôsobu života a kultúry na bieloruskej dedine (259266). Problematike procesu zmien v slovesnom folklóre je venovaný aj príspevok D. Simonidesovej (267-274). Ako posledný je zaradený príspevok o problematike výskumu jazykovej integrácie v západných oblastiach Poľska od Z. Zagórskeho (275-280).
      Posudzovaný zborník o tradíciách i premenách ľudovej kultúry objas[/]ňuje mnohé problémy, nad ktorými se zamýšľajú a riešia etnografi a folkloristi takmer všetkých krajín. Štúdie sú publikované zväčša v poľštine (dve sú v angličtine, po jednej v ruštine, nemčine a francúzštine). Hoci vôbec nemajú cudzojazyčné resumé, ktoré by umožnili lepšie preniknúť do vedomia a vedeckej praxe zahraničných bádateľov, predsa treba vyzdvihnúť, že svojou odbornou úrovňou, najmä riešením aktuálnych problémov tradície i procesu zmien ľudovej kul= túry v súčasnosti, sú dôstojnou gratuláciou jubilantovi. Adam Pranda

KONFERENCE

O lidové výšivce [obsah]

Komise pro lidové výtvarné umění Národopisné společnosti československé při ČSAV a Subkomise pro lidový výtvarný projev Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně uspořádaly dne 25. dubna 1979 v Etnografickém muzeu MM v Brně pracovní seminář "O lidové výšivce". Téměř padesát účastníků, vlastně především účastnic, vyslechlo - po zasvěceném výkladu dr. Miroslavy Ludvíkové při prohlídce výstavy[/] "Moravská lidová výšivka" - jedenáct referátů.
      O úvodní se postaral vedoucí obou pořádajících komisí prof. dr. Richard Jeřábek. v referátě "Etnografická problematika studia lidových výšivek"shrnul výsledky bádání o lidové výšivce. Poukázal na aktuální nutnost pronikavého zhodnocení starší i soudobé produkce o původu, vývoji výšivek, jejich technice a motivice, dále na nedokonalou a nejednotnou odbornou terminologii i potřebu kriticky zhodnotit muzeální fondy.[/]
      Estetiky barev lidové výšivky na západoslovenském materiálu si povšimla Olga Danglová. Rozlišuje dvě fáze vývoje: 1) 17. až 19. století, kdy převládá jednobarevná nebo málobarevná kompozice sytých barev a 2) 20. století, kdy do lidové výšivky postupně pronikají nové materiály, což má za následek rozšíření barevnosti a regionální ustálení barev (specifický výběr barev, specifické sdružování barev vedle sebe, negování určitých barev). Estetičnost vidí v bohatství barev, a ne v jednoduchosti kompozice jako u první fáze. v této souvislosti nezbývá než litovat, že se nemohl uskutečnit referát dr. Heleny Johnové, která měla zpracovat stejnou problematiku z českých zemí.
      Dr. Vladimír Scheufler využil pro svůj příspěvek, v němž se zabýval vyšívačstvím jako domácí výrobou, především zpráv obchodních a živnostenských komor z období let 1850-1914. Rozeznává v něm několik hlavních oblastí, kde se vyšívačství ujalo jako domácí výroba: Krušnohoří, Chrudimsko, Kasejovice u Nepomuku, Olomoucko a Prostějovsko, Těšínsko. Vyšívačství dosáhlo vrcholu v 60.-80. letech minulého století, pak se počet evidovaných vyšívaček snižoval.
      Obdobné problematice věnovala pozornost také Alena Křížová v referátě zabývajícím se profesionalizací a komercionalizací valašské lidové výšivky, k níž dochází počátkem tohoto století, kdy byla v Rožnově založena vyšívačská škola a o valašské lidové výšivky se

50

začala zajímat též Zádruha. Vyšívačky byly nuceny přizpůsobit se požadavkům objednatelů. Zmínila se též o akcích Muzejního spolku na pomoc valašskému vyšívání.
      Povahy vyšívačské práce na Litomyšlsku a Rychnbursku si povšiml dr. Karel Severin. Ve svém pojednání podal přehled o vyšívačích a vyšívačkách ve jmenované oblasti, o vyšívání kožených pásů, kožichů aj.
      Klasifikací lidových výšivek na Moravě, především však klasifikací stehu, se zabývala dr. Jaroslava Zastávková. Rozlišuje steh elementární (jednotka od jednoho vypíchnutí po druhé) a složený. Podle způsobu šití dělí elementární steh na rovný (vlákno je rovné), obtáčený (nit se ovíjí kolem niti nebo podkladu) a smykovaný (mnoho variant, základem je uzavřená nebo neuzavřená smyčka).
      O sbírce Václava Oharky z Dubňan ve fondech Vlastivědného muzea v Olomouci pojednal dr. Miloš Melzer. Sbírka 65 kusů výšivek s určením vzorů, datací a dvěma vzorníky byla do Olomouce zaslána pro výstavu v roce 1885.
      Dr. Zdena Vachová se zmínila o těšínském skryntu, který se vyskytuje ponejvíce v období od poloviny do konce 19. století, Marie Šotolová se zabývala zastoupením lidových výšivek ve fondech Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.
      Lidových vyšívaček v současnosti si povšimla Helena Šenfeldová. Zabývala se vyšívačkami[/] z míst, kde je dosud kontakt s tradicí, i z oblastí, kde se v 19. století stalo vyšívání domácí výrobou, ale dnes už vyšívačky ztratily kontakt s tradicí. v této souvislosti též poukázala na nedostatek potřebných materiálů a na přenášení výšivky na bytový textil.
      Této problematice, to je výšivce v současném odívání a bytové kultuře, věnovala zvýšenou pozornost Běla Minaříková. Pojednala mimo jiné o módních vlnách v odívání a v interiérové výšivce, o aplikacích různých motivů i o péči státu o tradice lidových výšivek.
      Závěrem nutno podtrhnout snahu, s jakou se pořadatelé semináře snažili za přispění účastníků o řešení aktuálních problémů souvisejících s lidovými výšivkami, otevřenost, s níž referující i diskutující vystupovali se svými názory. Po následném ujasnění problematiky by však bylo třeba uspořádat v co nejkratší době terminologický seminář, na němž by se čeští a slovenští etnografové po poradě s jazykovědci dohodli na pevných, jasných a výstižných termínech, aby nedocházelo k tomu, že diskutující mluví o stejné věci, ale nerozumí si. Bez tohoto základního předpokladu se bádání o lidové výšivce kupředu pravděpodobně nepohne. A to by byla neodčinitelná škoda. Jan Krist

Seminarium ethnomusicologicum X [obsah]

V dňoch 21. až 25. mája 1979 sa konal v Liptovskej Osade - Šku[/]tovke desiaty etnomuzikologický seminár. Jeho ústredná téma, film-dokument, vo veľkej miere ovplyvnila program aj priebeh tohoročného zasadania. Okrem teoretických príspevkov bulharských, poľských, rakúskych, rumunských, českých a slovenských odborníkov tvorila náplň seminára projekcia filmov a ukážky praktickej dokumentácie v teréne.
      Po úvodných slovách L. Burlasa (Bratislava) bol vhodne voleným vstupom do problematiky príspevok P. Branka (Bratislava): Špecifikum filmovej reči a možnosti i hranice národopisného filmu. Táto teoretická úvaha dobre korešpondovala s premietnutými filmami: (K. Plicka: Hry slovenskej mládeže, M. Slivka: Bulharské oplakávacie piesne, Odchádza človek, V. Atanasov: Kaval-píšťala, R. Adler: Majstr - O J. Kubíkovi a jeho muzice). Druhý deň, po dokončení započatého referátu P. Branka, vystúpil so svojim príspevkom Film a videotechnika v etnomuzikológii O. Elschek (Bratislava). Okrem pripomenutia výsledkov dosiahnutých v dokumentácii pojednal o prednostiach ale i úskaliach najmodernejších dokumentačných techník. Podobne I. Herţea (Bukurešť) hovorilo problémoch výskumu s videotechnikou v etnomuzikológii. D. Holý (Brno) sa zameral vo svojej prednáške na metodologické aspekty filmovej. dokumentácie ľudovej hudby a tanca. O filmovej dokumentácii ukrajinského folklóru v ČSSR predniesol referát M. Mušinka (Prešov). Popoludnie bolo venované filmovaniu ľu

51

dovej hudby a tanca v Zuberci-Habovke, kde malý štáb Umenovedného ústavu SAV predviedol prácu v teréne. Večerná projekcia pozostávala z filmov rumunskej a slovenskej produkcie (I. Hertea: Hra na gajdách v Alunis, Bábkové hry s gajdošom, Výroba pastierskej píšťaly vo Vaideeni, Hra na pastierskej píšťale vo Vaideeni, H. Filehauer: Tureckí píšťalkári z Ybbs, O. Elschek: Pastierska trúba).
      Prednášky tretieho pracovného dopoludnia priamo súviseli s ukážkami práce s videorecordingom v Liptovskej Lúžnej a Liptovských Sliačoch, ktorú organizačne pripravil a viedol K. Ondrejka (Bratislava). Videozáznam prinesený z terénu bol premietnutý hneď nasledujúci večer. Príspevok zaslaný D. Schüllerom (Viedeň) Ausseen fašiangový filmový projekt doplnili filmy Obchádzka bubeničiek (O. Bockhorn) a Fašiangové listy z Aussee (H. Thiel). O filme v etnochoreológii pojednával referát S. Dúžeka (Bratislava). Ďalšie premietnuté filmy (D. Plichta: Slovenské ľudové tance, S. Dúžek - L. Leng: Hložany tancujú, P. Gavora - J. Majerčík: Liptovský čardáš) boli ukážkou z filmového archívu SAV, o ktorom hovoril vo svojom príspevku M. Ruttkay (Bratislava). Tieto informácie doplnil prednáškou o technikách videozáznamu a praktickou inštruktážou. O stave filmov v regionálnych múzeách informoval P. Maráky (Čadca). Premietanie filmov bolo zavŕšené snímkami O. Elscheka: Juraj Kubinec, A. Giur[/]chescu: Tance z marošskej doliny, Zvyky Kalušarov, V. Kvašňáka a P. Valacha: Zabíjačka v Beregsegu.
      Pracovná časť seminára za štvrtý deň bola zakončená návštevou Štrby, kde sa realizoval filmový záznam piesní a tancov miestnej folklórnej skupiny. Posledný deň bol venovaný záverečnej diskusii so stručným zhodnotením dovtedajšieho jedna[/]nia. Seminár nebol len medzinárodnou konfrontáciou dosiahnutých výsledkov, ale dostatočne ukázal na možnosti, akou cestou by sa mala moderná etnomuzikológia na poli dokumentácie uberať. A v tom bol jeho základný cieľ, ktorý bol bohato splnený. Igor Danihel

FESTIVALY

Dětská Strážnice 1979 [obsah]

Mezinárodní rok dítěte 1979 byl výjimečnou příležitostí k uspořádání Dětské Strážnice. Oba její hlavní pořady, i když byly rozdílně pojaty, se vzájemně vhodně doplňovaly a ukázaly široké spektrum inspirativních možností pro uplatnění dětského folklórního projevu na scéně. Současně však při vší seriózní přípravě obou pořadů a poctivé snaze o jejich co nejlepší vyznění, se objevily některé stále nedořešené problémy, které mají obecnější platnost. Na některé z nich dále poukáži, protože by měly být poučením pro další festivalové pořady.
      Regionálně zaměřený pořad Zdenky Jelínkové, nositelky Vyznamenání za vynikající práci, nazvaný Děti Slovácka, vzdával hold hostitelskému kraji s dosud relativně živou folklórní tradicí. Autorka pořadu, známá svým obdivuhodně širokým a zasvěceným přehledem po[/] krajovém materiálu i znalostí celé problematiky, se pokusila podat divákovi maximum informací o dětských folklórních projevech na Slovácku. k tomu zvolila osvědčenou formu scénického leporela. Zvolený postup však do určité míry limitoval dynamičtější a účinnější scénické předvedení vlastních koncepčních záměrů tím, že všechny scénické akce byly pojaty se stejnou závažností. Pořad byl tak poznamenán určitou obsahovou přetížeností. Při příštím koncipování regionálního pořadu by stálo jistě za úvahu zvolit takovou formu, aby z ní bylo jasně patrné, které předváděné projevy jsou dosud životné, které jsou inovací, které svébytnými spontánními projevy se současnou motivací (např. hra na letadlo ap.), či které projevy jsou jen málo upravenou podobou dosud živého materiálu pro scénu a konečně, které projevy jsou výslovně vytvořeny na základě folklórní motivace a určeny pro před

52

Dětská Strážnice 1979. Pořad Děti Slovácka". Soubor Podlužánek z Prušánek. Foto Ivan Nováček.

vádění na jevišti. Pokud by se nepodařilo nalézt účinný scénický způsob; schopný specifickými jevištními prostředky tento záměr jednoznačně a zajímavě sdělit, bylo by na místě počítat s důmyslně koncipovaným průvodním textem, který by poskytl divákovi tyto cenné a potřebné informace o skutečném životě tradice v uváděném regionu. Právě to scházelo pořadu Děti Slovácka. Navíc bylo třeba zvlášť uváženě postupovat při koncipování průvoddního slova, protože pořad byl určen převážně dětskému divákovi: Zde si je nutno připomenout, že[/] dnešní děti a mládež potřebují mnohem citlivější polohu a současněji cítěnou poetiku slovního projevu, než jak ji s nejlepším úmyslem pojal konferenciér tohoto pořadu. U něho došlo ke zřetelnému posunu funkce spojovacího textu do polohy tzv. lidového vyprávění v dialektu, což je možná vhodné pro estrádu, určitě však ne pro dětský pořad daného typu. Zde totiž, pokud diváky přímo nemátly, působily jeho projevy značně rozpačitě. Avšak i přes zmíněné výhrady byl pořad velmi cenný svou bohatou, ne-li dokonce jedinečnou, dokumentační hodnotou[/] shromážděných dětských folklórních projevů ze Slovácka a je škoda, že nemohl být profesionálně zaznamenán videomagnetickou technikou, aby mohl dále sloužit jak ke studijním a inspirativním účelům profesionálů, tak i pro potřeby širší laické veřejnosti.
      Druhý festivalový pořad, Rosa země, jehož autorkou byla Věra Haluzová, měl formu galakoncertu pódiového typu, jehož slavnostnost byla dána výročím Mezinárodního roku dítěte.
      Výběr ukázek z práce dětských folklórních souborů z celé republiky i vystoupení hostujícího souboru z Německé demokratické republiky navodily příjemnou atmosféru a úsměvnou pohodu, která překryla jinak nesympaticky působící projev dvou profesionálních speakrů. Ti snad přímo záměrně usilovali svým "uměním" doslova kazit poctivou práci všech účinkujících, kteří na rozdíl od nich jednoznačně - přesvědčovali o uměleckých a morálních hodnotách svého zájmově uměleckého snažení.
      Režijně byla vystoupení jednotlivých souborů vhodně propojena a zdařil se i autorčin záměr předvést rozmanité přístupy ke scénickému zpracování dětského folklórního projevu, jak se s nimi setkáváme u našich souborů. Jisté rozpaky však vyplynuly z kvalitativně rozdílných názorových přístupů k práci s folklórem, které se objevily v některých vybraných ukázkách. Vedle vzorových se vyskytla i některá čísla, která pro festivalo

53

vý pořad nebyla jednoznačným přínosem, jako např. vybrané ukázky z repertoáru jihočeského souboru (mám na mysli ono vymyšlené choreografování na písničky kolečkového typu, zatímco na "nekolečkové" nápěvy se aplikovala kolečková forma). Snad by se z repertoáru daného souboru dala vybrat vhodnější čísla.
      Obdobně jako u prvního pořadu byla i zde kamenem úrazu zvolená poloha průvodního slova. Jeho zbytečně nadnesená patetičnost s přispěním zmíněného osobitého přednesu se dostala zcela mimo pořad. I když divák soustředěně vnímal krásy dětského projevu, výkony po zásluze oceňoval, a hlouběji než kdy jindy si uvědomoval etické a estetické hodnoty dětské zájmové umělecké činnosti, přesto byl nucen vnímat i ono nadnesené patetično komentáře. A tak jsme si znovu uvědomili, že dětský folklórní projev nesnese, aby byl doporučován ani takovými výpověďmi, v nichž se opěvují krásné a prudké tance Údolčanek, "při nichž sukně dívek při otáčkách stříknou barvami jako vlny Popradu, když narazí o skálu..."
      I přes zmíněné výhrady však můžeme Dětské Strážnici 1979 vyslovit plné uznání, protože byla skutečně důstojnou oslavou nejen významného mezinárodního výročí, nýbrž i oslavou práce všech dětských kolektivů a jejich vedoucích, kteří bez nároku na veřejné uznání v této oblasti po léta obětavě pracují. Dětská Strážnice 1979 byla ko[/]nečně jasně formulovaným vyjádřením správně orientovaného využívání pokrokových tradic našeho lidu při rozvíjení estetické a etické výchovy mladé generace. Petr Novák

Strážnice 1979 [obsah]

Skôr, ako sa zverím čitateľom so svojími osobnými dojmami zo strážnického festivalu 1979, chcel by som predoslať, že som členom programovej komisie. Usiloval som sa, napriek tejto nevýhode, vžiť do pozície nezainteresovaného diváka, aby moje hodnotenie bolo čo najobjektívnejšie. Nemienim tým však svoj osobný názor povyšovať na objektívne platnú kritiku. Množstvo programov a ich časové zadelenie mi neumožnili vidieť všetko a podať vyčerpávajúci rozbor celého festivalu. Budem preto v svojom článku vychádzať iba z programov, ktoré som videl.
      Tridsaťštyriročná tradície festivalu zaručuje určitú stabilitu a solídnosť každého ročníka. Sú zabehané typy programov, robia ich odborníci,. ktorí sa môžu oprieť o dlhoročné skúsenosti predošlých Strážnic. .Aj minuloročný festival možno hodnotiť ako podujatie hodné svojho zvučného mena. Bol to dobrý festival, návštevníci mali možnosť vidieť bohatý program, dokonca aj počasie nám prialo (som rád, že nie je mojou úlohou písať o zabezpečení poriadku a kultúrneho prostredia v dejisku slávností, o ubytovaní súborov a iných organizač[/]ných otázkach - či otáznikoch? - festivalu).
      V programoch festivalov - teda aj Strážnice - sa vždy odráža celkový trend vývoja folklórneho hnutia, jeho teoretických otázok, problémov inscenácie folklóru a pod. Už niekoľko rokov sledujeme tendenciu, ktorú charakterizuje snaha o hlbšie poznanie folklórnych tradícií, študovanie pôvodných tvarov a obsahu ľudovej tvorby, snaha o ich najvernejšie vyjadrenie na scéne. Je venovaná väčšia pozornosť dedinským folklórnym skupinám, pô­ vodným nositeľom folklórnych tradícií. Moravské Slovácko a Strážnice ako festival boli jednými z najprísnejších strážcov týchto princípov práce s folklórom. Tohoročná Strážnice to dokázala v svojich moravsko-slováckých programoch. Už prvý pohľad na scénu Bludníka nás o tom presvedčil. Prirodzené, nekašírované prostredie scény si priam žiadalo pôvodné, alebo pôvodine blízke folklórne prejavy a formy. Pristavme sa ešte chvíľu pri tejto scéne. Je ozaj ideálnou pre festivalové programy. Jej dobre vyriešené prírodné priestory za pódiom dávajú scéne akoby ďalší rozmer a vystúpeniam väčšiu plastičnosť. Žiaľ, tento klad plne využili iba autori programu "Od Hradišťa města".
      Ak vyzdvihujeme snahu o hlbšie poznanie pôvodného folklóru, neznamená to, že zavrhujeme scénicky upravené a štylizované útvary: Veď sám strážnický festival je prehliadkou scénického umenia všetkých štylizovaných stupňov. l tohto

54

roku sa však ukázalo (budem o tom písať v ďalšom rozbore), že návrat k originálom je v práci folklórnych súborov nevyhnutný. Ustálené choreografické princípy súčasnej tvorby väčšiny súborov, dávajíce akcent na efekt veľkých útvarov, dynamiky a strojovej techniky tancov už akosi prestávajú byť moderné. v inscenácii folklóru treba hľadať aj iné cesty, najmä také, ktoré zobrazia folklór akosi opravdivejšie v jeho intimite vzťahov, dôsledne j lokálnej špecifičnosti atď.
      Pokúsim sa však konkrétnejšie zhodnotiť jednotlivé programy tie, ktoré som videl.
      Od Hradišťa města
(Bludník - piatok večer)
      Program bol obrazom bohatého folklórneho života uherskohradišťského okresu v minulosti i dnes. Bol to obraz farebne pestrý, obsahove bohatý a pravdivý. Bol komponovaný na podklade významných ročných zvyklostí. T keď nie je táto koncepcia ničím novým (na festivaloch sa vyskytuje až príliš často), v prípade tohto programu priniesli autori mnoho nápadov a vylepšení; ktoré ho urobili umelecky veľmi pútavým a odborne poučným. Pomerne početné texty ľudovej poézie, riekaniek, zariekaní a vyvolávačiek, ktoré bývajú v amfiteátrovom prostredí kameňom úrazu, tu vyzneli úspešne najmä vďaka relatívne dobrému ozvučeniu amfiteátra, ale aj vhodnému výberu. Zvlášť milostné zariekanie Marcely Surovej bolo silným umeleckým zážitkom.[/]

MFF Strážnice 1979. Pořad "Naše společná". Soubor Jasénka ze Vsetína. Foto Ivan Nováček.

      Kladom scenára a réžie (autori Pavel Popelka a Jan Maděrič) bola pestrá, žánrovo bohatá stavba, ktorá aj napriek pomernej dĺžke programu (2,5 hod.) vedela gradovať záujem diváka až do konca. Snáď iba vlastný záver, v ktorom sa jednotlivé kolektívy znova predstavovali svojimi typickými tancami, mohol byť kratší. Pôvodné; takmer vôbec scénicky nerozvinuté folklórne[/] útvary najmä v prvej časti programu vedel režisér doved'tie spojiť, používajúc ľudových "uvádzačov" (obecného bubeníka, ponocného, chlapca otĺkajúceho píšťalku, stárka), ďalej rôznych vykrikovačiek a spevov spoza scény a pod. Nebál sa použiť ako zvukovú kulisu alebo spoj ani playbackové nahrávky komponovanej hudby, zvonov a iných zvukov - a vyšlo to. Nenásilne

55

tým dokreslil atmosféru a zvýšil účin trebárs aj jednoduchého, tradične interpretovaného zvykoslovného úkonu. Šikovné bolo využitie priestorov pred a za pódiom pri nástupoch súborov (napr. kosecké piesne; hody, inscenované príchody fašiangárov), alebo za účelom priameho kontaktu s divákom (fašiangové maškary).
      K jednotlivým zvykoslovným okruhom programu:
      Vianočné a novoročné zvyky boli interpretované takmer výlučne autenticky, bez väčších scénických rozvinutí alebo úprav, pôvodnými nositeľmi tradícií. Celý tento úsek mal klenotnicový charakter, bol však scénicky pôsobivo spracovaný s použitím už spomenutých režijných nápadov a novátorských vylepšení. Bol to režijne najnáročnejší úsek.
      Masopust bol dôkazom bohatej ľudskej fantázie pri vymýšľaní maškár, komických situácií, pri kritickom šľahaní ľudských pokleskov, spoločenských pomerov a pod. Niektoré aktualizované scénky a texty ukázali, že ľudová tvorivosť žije aj v zmenených podmienkach súborovej činnosti. v tomto úseku programu sa už objavila vo väčšej miere uvedomelá scénická práca súborov. Vcelku však to nenarušilo doterajší charakter programu. Je to zásluha citlivej práce s folklórom, tak typickej práve u moravskoslováckych súborov. Konkrétne ide o Pochovávanie basy súboru Olšava,[/] ktoré malo veľmi živy, pritom nenásilný priebeh. Iba snáď niektoré texty pri pochovávaní basy by potrebovali viac ozajstného Pudového umu a ostrovtipu.
      Režijné dotiahnutie vytvorilo z celého tohto úseku Masopustu súvislé pásmo bujarej veselosti, plné vtipných epizód a ľudského optimizmu. Týmto duchom žila celá scéna; nevynímajúc priestory pred a za pódiom.
      Velikonoce-podobného charakteru a rovnako režijne náročné ako vianočné a novoročné zvyky, mali popri svojich kvalitách aj nedostatky, ktorých spoločným menovateľom bola neumelosť niektorých práve tých umele vytvorených) textov a scénok súborov (texty chlapca otĺkajúceho píšťalku, šľahačka, vysypávanie cestičiek). Podľa charakteru predchádzajúcich úsekov programu totiž divák očakával relatívne autentický prejav bez umelých scénických útvarov. v zásade síce nie je možno, zavrhovať zlučovanie autentických a štylizovaných alebo umele dotvorených scénok v jednom programe. Keď však divák nie je vopred pripravený na zmenu štýlu a keď ešte k tomu nie j.e výstup umelecky . na úrovni, neuverí mu.
      Letnice a Hody navodili svojimi piesňami a tancami lyrickú a neskôr aj veselú náladu, ktorá už diváka držela až do konca. Začalo to už krásnymi piesňami Vlasty Grycovej a Lubomíra Málka zo súboru[/] Olšava a mužskými koseckými piesňami. Hodové sprievody, zvyky a tance sa striedali jeden po druhom a stupňovali náladu. Bola to ozajstná pastva pre oči aj uši, bolo toho neúrekom, ku konci snáď až zbytočne veľa. Lyrická pieseň Věry Domincovej bola bodkou - i keď trocha odsadenou od ostatného programu mierne oneskoreným nástupom.
      Na záver by som chcel tento program ešte raz vyzdvihnúť ako veľmi zdarilý obraz života ľudu na Uherskohradišťsku, plného krásy a bohatosti jeho ľudovej umeleckej tvorby. Bohatstvo materiálu, vysoká odbornosť a poučnosť ešte zvýšili jeho hodnoty:
      Písně a tance přátelství
(Zahrada - sobota 13.30 hod.)
      Úspech programu zahraničných súborov je vždy podmienený včasnou informovanosťou autorov o charaktere a repertoári súborov, ich kvalite a samozrejme účasti. Žiaľ všetky tieto údaje sú neisté do poslednej chvíle, takže scenár a réžia programu sa vlastne improvizujú. a zostavajú "na kolene" až v Strážnici. Výber súborov je zo strany usporiadateľov len málo ovplyvniteľný.
      Tohto roku sa zúčastnili na fes­ tivale v Strážnici štyri zahraničné súbory, ktoré sú svojim charakterom, štýlom scénickej práce a lokalitami hodne odlišné. To dáva programu dostatočnú pestrosť, no už, ťažšie je hľadať nejakú spoločnú obsahovú myšlienku alebo spo

56

ločné formové znaky, ktoré by program zjednocovali. Autor Petr Novák preto volil spôsob najjednodušší - sled programových blokov jednotlivých súborov s vybranými číslami ich repertoáru. Zostavil tieto bloky tak, aby reprezentovali Pudové umenie toho ktorého národa a v takom poradí, aby vynikla ich odlišnosť. Celý program orámoval detským úvodným a záverečným výstupom (nebolo mi však dosť jasné, akú súvislosť majú deti s týmto programom). Našim hostiteľským súborom bol Vysočan z Jihlavy. Jeho hostiteľská funkcia v programe žiaľ nebola dosť zreteľná, obmedzovala sa iba na programové vložky medzi jednotlivými zahraničnými súbormi. Ohľasovacie texty boli vzletné, málo však informovali diváka (pri doterajších podmienkach takýchto programov sa žiaľ autor ani nemá možnosť viac o súboroch a ich tvorbe dozvedieť) .
      Pre konkrétnejšiu predstavu o programe sa pokúsim o charakteristiku každého súboru.
      Fínsky súbor Iso Ilo bol typický, ako všetky severské súbory, zborovými úpravami svojich ľudových piesní, minimálnymi choreografickými (vlastne len priestorovými) úpravami tancov, väčšinou figurálnych, tj. s pevnou hudobno-tanečnou stavbou. Pestovanie ľudových tancov v tejto oblasti Európy má skôr spoločenský zmysel; scénicky úspech je iba v okrajovom záujme členov.
      Rumunský súbor Tranda Firul bol skôr dedinskou folklórnou skupi[/]nou z oblasti, kde zrejme folklór ešte žije (Olténia). Temperamentné kolové a radové tance so zaujímavými rytmami nepárnych taktov v hudbe, ako aj typické rumunské ťahové piesne "doiny" nepotrebujú scénickú a kompozičnú úpravu - sú aj tak pôsobivé. k dedinskému charakteru skupiny sa nie veľmi hodila sólová speváčka so štylizovaným oblečením a takmer akademickým prednesom piesne.
      Maďarský súbor Tisa zo Szolnoku bol tanečne vyspelým súborom. Predviedol pastierske palicové tance a čardáše v úpravách v MĽR dosť obvyklých. Povestný maďarský temperament tu bol zatlačený do pozadia strojovou interpretáciou tancov a dosť jednotvárnym priebehom programového bloku.
      Lešukonský amatérsky súbor piesní a tancov z Archangelskej oblast) mal prednosť v originálnom predvedení pôvodných chorovodov s archaicky znejúcimi ženskými spevmi - i keď sa bežnému divákovi mohli zdať jednotvárnymi. Boli pre nás zaujímavé aj formy ich tancov a v nich vzťahy mužov a žien.
      Súbor Vysočan z Jihlavy vcelku dobre doplňoval program hravým charakterom svojich vystúpení.
      K celkovému dojmu z programu ešte pripojujem, že napriek charakterovej pestrosti súborov nebol gradačne šťastlivo vystavaný. Programový blok každého jednotlivého súboru (okrem hostiteľského) bol samostatnou gradačnou jednotkou, ktorá nemohla rešpektovať požiadavky na vygradovanie celého pro[/]gramu. Tento problém je pri "skladačkách" z blokov jednotlivých súborov takmer neriešiteľný.
      Náš kraj a lid
(Bludník - Sobota 20.30 hod.)
      Program bol postavený prevažne na ľudovej piesni - v autorovi sa teda nezaprel hudobný folklorista (Dušan Holý). To však nebolo programu na škodu, naopak lyrika piesní sa dobre hodila do večernej nálady na Bludníku. Program bol pestrou prehliadkou folklóru Hodonínska a Břeclavska. Účinkovali v ňom prevažne dedinské folklórne skupiny a jednotlivci. Zámerom autora bolo ukázať tvár tohto kraja v minulosti a dnes, pričom vychádzal - ako sám hovorí v predslove programovej brožúry zo skutočnosti" ... že dávne tradície majú čo hovoriť dnešnému človeku; že jeho život obohacujú, že niektoré môžu prežívať po ďalšie veky a na iné možno tvorivo nadväzovať . . .". Program však sledoval súčasne niekoľko plánov, čo sa nakoniec odrazilo v nejednotnosti jeho ideovej línie a štýlu. Striedali sa tu obrazy výročných zvykov (Šlahačka, Vinobranie, Hody) a zvykov z okruhu rodinných vzťahov (Vítanie do života) s obrazmi, sledujúcimi iné zámery ("Takový je náš lid" - predstavovanie národopisných oblastí; "Sepětí s věky" - vedecká meditácia nad pôvodom jednej strážnickej piesne, "Včera a dnes" - konfrontácia piesní zo starých magnetofónových záznamov s dnešnou interpretáciou a s tvorbou novej piesne

57

na dedine, a prozaické rozprávanie o živote na dedine v minulosti a dnes).
      V rámci jedného obrazu sa niekedy objavili štýlovo odlišné prejavy, ktoré tak isto rozbíjali jednotu programu (reportážne rozpravy s účinkujúcimi vedľa lyrického obrazu spievajúcich, alebo tancujúcich, suché prozaické vyčíslovanie výsledkov hospodárenia mechanicky vložené medzi štýlove nadnesené piesňové útvary apod.). Takýto konštruktivistický prístup sa najvýraznejšie ukázal v obraze "Včera a dnes". Dobrý úmysel - vyzdvihnúť význam družstevného hospodárenia na dedine a jeho súčasné výsledky (program bol venovaný výročiu kolektivizácie nášho . poľnohospodárstva), nebal žiaľ v tomto obraze umelecky zvládnutý:
      Nie je možno uprieť, že boli v programe veľmi hodnotné výstupy a že program bol najmä z hľadiska piesňového materiálu a speváckych kvalít veľmi pestrý a bohatý. Prezentovali sa tu rôzne generácie spevákov, piesne rôznych žánrov a tématiky. Krásne boli napr. piesne z Horňácka. Obsahová stránka výstupov plne korešpondovala s volenou témou jednotlivých obrazov. No cítil som akýsi sucho odborný prístup pri ich výbere, ich vsadení do kontextu programu, prípadne pri ich komentovaní (napr. po lyrickej milostnej piesni sólistu z Horňácka a po ľudovej poézii o láske zaznel drsný hlas bubnu, znova lyrická pieseň, hneď na. to . choreograficky upravený párový tanec, pri ňom sa[/] komicky naháňali iní chlapi po javisku a to všetko bez vysvetlenia, resp. s dodatočným suchým textom o "zarážaní hory").
      Celkový dojem z programu: začiatok veľmi sľubný, citovo ladený, dobré režijné využitie scény i priestorov za scénou. Dobrý nápad s využitím dožinkových sprievodov a vencov na predstavenie rôznych národopisných oblasti Hodonínska a Břeclavska. Najkrajší dojem zanechalo Horňácko a celý jeho obraz "Vítání do života". Na ďalšie tri obrazy:. "Šľahačku", "Včera a dnes" a "Vinobraní" sa vzťahuje charakteristika a kritika uvedená vpredu: Hody a záver programu mali už uvoľnený priebeh a spád, boli dostatočne rozospievané a roztancované. Zdĺhavosť niektorých ich výstupov (Hošije, niekoľkonásobné spoločné verbovanie, sóla a rozhovory Jožku Severina) však uškodili gradácii programu.
      Naša spoločná
(Bludník; nedeľa 13.00 hod.)
      Program venovaný výročiu SNP vytvorilo niekoľko súborov a sólistov vybraných z celej ČSSR. Snahou autorskej dvojice (Svetozár Švehlák, Jaroslav Ševčík) bolo okrem ukázok umeleckej vyspelosti folklórnych súborov u nás dokumentovať aj ich tvorbu s, tématikou odboja, ba priamo SNP. Prvú časť programu tvorili odbojové piesne o partizánoch, o útrapách. vojny a pod., vytvorené ľudom v dobe 2. svetovej vojny a po nej (pieseň sólistky Moniky Kapasnej, mužov súboru[/] Partizán a dievčenského dua). Tejto tvorby je žiaľ poskromnu a málokedy má umelecké kvality, ktoré by sa vyrovnali hodnotám tradičného ľudového umenia. Začiatok programu bol poznačený týmito nedostatkami a bol nevýrazný. Slabé .bolo dievčenské duo - po textovej i interpretačnej stránke.
      Aj v ďalšom priebehu programu bol okrem rôzne obsahove zameraných výstupov súborov daný akcent na revolučný charakter ľudovej tvorby (aj keď už nie tak konkrétne vyjadrený). Tu už sa ukázala rutinovanosť súborov v inscenačnej práci s folklórom aj autorov v scénickej príprave a režijnom realizovaní programu. Bol to pestrý sled čísiel z tvorby súborov - pestrý v žánroch, formách i témach. Autori využili kontrastnosť súborov z rôznych folklórnych oblastí, striedali malé formy s veľkými, hudby, spevácke skupiny a sólistov, tance. v tejto pestrosti sa však akosi stratila obsahová niť celku. Veršované konferencierske texty síce program nadľahčili, ale úseky použitých básní nie vždy dostatočne spájali výstupy a viazali ich k ústrednej téme. Úloha scenáristu nie je v takýchto typoch programu ľahká. Nie je jednoduché spájať verše rôznych básní a autorov s výstupmi súborov, ktoré samé o sebe tvoria uzatvorené myšlienkové celky.
      Pokiaľ ide o samotné súbory, možno povedať, že sú to všetko kvalitné telesá, či už spomeniem Partizán zo Slovenskej Ľupče, Zemplín z Michaloviec, súbor Josefa Vycpálka

58

z Prahy, Jasénku zo Vsetína, Gymnik z Bratislavy, alebo Vysočan z Jihlavy. Jediná dedinská folklórna skupina v programe z Važca je dohrou reprezentantkou hornoliptovského folklóru. Je v svojom prejave čistá, ale aj technicky na výške, či už po speváckej, alebo tanečnej stránke.
      Je to príklad dobrej práce dedinskej folklórnej skupiny. Ľudová hudba z Uherského Brodu s primášom a sólovým spevákom Lubošom Málkom nič nespustila zo svojho štandartne kvalitného výkonu a mala: vhodný výber piesní. Veľmi vhodne pôsobili v programe. komornejšie čísla ako napr. - spevácky zdatná skupina mužov súboru Partizán, ľudová hudba súboru Gymnik ako aj sóla zasl. umelkyne Jarmily Šulákovej, Viery Novenkovej a ďalších.
      Napriek týmto spomenutým kladom však úspech programu ako celku nebol tak výrazný, ako by sa očakávalo vzhľadom na popularitu a umelecké kvality účinkujúcich súborov a jednotlivcov. Niektoré príčiny už boli spomenuté. Zdá sa tiež, že choreografická tvorba niektorých i špičkových súborov sa ustálila na formách, ktoré už dlho pretrvávajú a stávajú sa šablónou (niekedy aj napriek vnútornej motivickej nápaditosti a novosti folklórneho materiálu). No ani. samotná scenáristická a režijná práca "v súborových" typoch programov nezaznamenáva výraznejšie napredovanie. Bolo by užitočné popri rutine prejaviť aj viac tvorivej odvahy.[/]
      Medailón zaslúžilej umelkyne Jarmily Šulákovej
(Zahrada, nedeľa 10.00 hod.)
      Napriek tomu, že programy tohto typu sú svojim spôsobom nové (zatiaľ sa viac venovali už nežijúcim významným, osobnostiam) a ich najvhodnejšie formy sa ešte len hľadajú, možno vyjadriť veľké uspokojenie nad koncepciou i vlastným priebehom tohto programu. Bol neformálnym výrazom vďaky a úprimnej lásky účinkujúcich, ale aj početného strážnického publika v k "svojej" zaslúžilej umelkyni. Diváci mali možnosť znova si vypočuť pesničky, .ktoré sa jej zásluhou už dlhé roky prenášajú od úst k ústam medzi tisíckami spevákov i nespevákov celej republiky. Mohli sa znova presvedčiť, že nik ich nevie tak zaspievať ako ona. Hrali jej pritom dve muziky, s ktorými najviac spolupracovala: BROLN a ostravský Technik.
      Pri tejto príležitosti sa zišla do Strážnice ozajstná smotánka spevákov, primášov, zberateľov a upravovateľov ľudových piesní z celej Moravy, ale aj z Čiech a zo Slovenska, aby Jarmilu pozdravili a to priam na javisku, pričom si samozrejme nedali ujsť príležitosť, aby jej a obecenstvu tiež niečo nezaspievali, alebo nezahrali. Boli tu v prvom rade speváci z jej rodného Valašska (Zdeněk Kašpar, Horymír Sušil a iní), z Břeclavska (Jožka Severin), z kraja pod Lopeníkom (Luboš Málek), skupina horňáckych spevákov s Lubošem Ho[/]lým, nechýbali samozrejme ani Strážničania (Václav Harnoš a primáš Slávek Volavý), z Čiech prišli gratulanti Zdeněk Bláha z Plzne a Jiří Pospíšil z Prahy, zo Slovenska Milan Križo (tiež dlhodobý sólista podpolianskych piesní v BROLNE).
      Bol to teda koncert koncertov. Autor programu Jaromír Nečas, ktorý je nielen priateľom oslávenkyne, ale aj odborným znalcom jej spevu, sústredil v tomto programe to najlepšie, čo sa v speváckom a ľudovom umení v súčasnosti dá počuť. Vhodný spôsob predstavenia umelkyne a prezentovanie jej piesní, triezvy spôsob uvádzania programu konferencierom, prirodzené správanie sa Jarmily samotnej s jej skromným a úprimným vzťahom k obecenstvu, to všetko boli klady, ktoré vytvorili pre diváka nielen vysoko hodnotný umelecký zážitok, ale aj milé; neoficiálne priateľské posedenie so zaslúžilou umelkyňou. Cyril Zálešák

Folklórne slávnosti pod Poľanou. Detva [obsah]

1979
      XIV. ročník Folklórnych slávností pod Poľanou usporiadala Detva 13.-15. júla 1979. Samotným slávnostiam predchádzala významná akcia "Rohy a trúby - instrumentum excellens Detva 1979" - súťaž výrobcov a dokumentácia ľudových hudobných nástrojov. Poslaním súťaže je oživovať výrobu ľudových hudobných nástrojov, propagovať ich ako súčasť kultúrneho jestvovania národa, vzbudiť záujem

59

o ne medzi mládežou a zabezpečiť takto konfrontáciu nastupujúcich výrobcov s autentickým hudobným zázemím. Súčasťou prípravy súťaže sú rozsiahle dokumentačné práce, ktorým sa venuje rad odborníkov z oblasti etnomuzikológie, psychológie, antropológie, sociológie, akustiky, hudobnej tvorby a etnografie. z muzeálneho i širšieho kultúrno historického hľadiska nemá takýto spôsob dokumentácie v našich podmienkach obdobu.
      Piatkovým programom FSP predchádzali vernisáže výrobcu hudobných nástrojov (píšťal, fujár, rohov, trúb) Tibora Koblíčka "Krása umenia rúk" a výstavy fotografií zaslúžileho umelca JUDr. Martina Martinčeka "Liptov". Je šťastím, že po výstavach zberateľov artefaktov, ľudového umenia (Gigac, Zachar), ktoré sme mali možnosť zhliadnuť na minulých ročníkoch, zaradili programoví pracovníci tentoraz výstavu výrobcu. Výstavy zberateľov podnecujú totiž k zberu široký okruh jednotlivcov, z ktorých veľká časť zbiera predmety ľudovej proveniencie len pre samotný akt vlastníctva, bez hlbšieho záujmu o ľudovú kultúru a spoločenské využitie predmetov. Regionálny múzejnici sa už častokrát mohli presvedčiť o egoistickom vzťahu, týchto "zberateľov" k svojim zbierkam a tiež o skoro závratných sumách, za ktoré jednotlivé predmety nakupujú. Regionálne múzea môžu z finančného hľadiska len ťažko udržať krok s týmito tiež zberateľmi. Predmety kultúrno-his[/]

Detva 1979. Pořad "Prišli hostia noví", skupina ze Zborova nad Bystricou, Vynášanie Moreny.
Foto Ivan Nováček.

torickej hodnoty patria do múzeí, ktoré svojím poslaním zabezpečia iCh spoločenské využitie, a nie do súkromných zbierok, kde sú spravidla len ozdobou ich majiteľa. Ostáva nám preto veriť, že výstavy zberateľov v Detve skončili.
      "Liptov" - výstava fotografií M. Martinčeka našla v Detve vďačného diváka. Celkový dojem z výstavy je vzhľadom na jej obsahovú torzovitosť dosť rozpačitý. Vystavené diela pochádzajú totiž z piatich rôznych cyklov autora bez jednotiaceho momentu celku z obsahového hľadiska. Vysoké umelecké majstrovstvo a krajina - Liptov - sa[/] nám v tomto prípade nezdajú dostatočným jednotiacim pojítkom. Dúfajme, že v budúcnosti vytvoria programoví pracovníci slávností optimálne podmienky pre poriadanie obsahovo ucelenejších výstavných podujatí.
      Folklór sa na scéne detvianskeho amfiteátra objavil (po predchádzajúcej rozhlasovej pozvánke autora V. Tátoša vysielanej zo štúdia Čs. rozhlasu v Banskej Bystrici) v piatok o '21.00 hod. v programe "Rozprávači". Autori D. Luther a D. Struhár sa podujali na nesmierne ťažkú úlohu - uviesť na, scénu prozaické žánre ľudovej slovesnos

60

ti v samostatnom programe. Program ako celok vyznel nad očakávanie dobre. Rozprávači zo šiestich obcí (Bacúch, Detva, Liptovské Sliače, Malatiná, Skalité, Zborov nad Bystricou) udržali diváka po celý čas programu v dobrej diváckej pohode. Jednotlivé rozprávania boli vhodne prepojené výstupmi masiek z fašiangových obradov, spevmi a hudbou z playbecku (autora S. Stračinu). v programe zaujal svojský filozofický postoj k životu J. Šimráka z Malatinej a presvedčivosť v rozprávaní sliačskeho baču V. Kelčíka. Rušivo pôsobil prejav rozprávača zo Skalitého, ktorý vo svojich výstupoch zotrel základný znak svojich výpovedí - miestne nárečie. Na okresnom folklórnom festivale Ochodnica 1979 vyznelo z tohto ohľadu jeho rozprávanie oveľa účinnejšie a presvedčivejšie.
      V profilovom programe sa po "Rozprávačoch" predstavili obce Podjavoria, ktoré sa v doterajších ročníkoch FSP objavovali poskromnejšie. Tento subregión širšieho regionálneho celku Podpoľania nám prostredníctvom svojich folklórnych skupín predstavil časť zo svojho folklórneho bohatstva. Skupinovú vyspelosť dokázala na pódiu skupina zo Slatinských Lazov v bloku "Priadky a derele na lazoch", ale i nová skupina zo Pstruše-Vigľaša vo "Večeri na Vigľaši". Program autorov I. Kovačoviča a J. Šouca mal z ohľadu využitia autentického materiálu objavný charakter spomeniem aspoň obradné vyvolá[/]vanie "na zore" v podaní skupiny z "Dačovho Lomu".
      Sobotné doobedie patrilo programu,. v ktorom účinkovali účastníci súťaže výrobcov ľudových hudobných nástrojov. Dr. I. Mačák, CSc. - tvorca programu - postavil opäť zaujímavý program so značnou náučnou hodnotou, význam ktorej je zatiaľ v dramaturgickom pláne slávností nedocenený. Jednotlivé nástroje nám tvorca programu ponúkol v časových a priestorových dimenziách vo svojich funkciách pomocou umne zostaveného sprievodného slova, umocneného premietaním diapozitívov a filmu. Je na škodu, že i napriek odpoludňajšej repríze nemá program dostatočný divácky dosah. Vyplýva to jednak z času jeho uvádzania a jednak z miesta uvádzania (Dom kultúry ZV ROH), ktoré je dosť vzdialené od amfiteátra. Zdá sa, že raz za určité obdobie by mali programoví pracovníci umožniť uvedenie tohto programu i v detvianskom amfiteátri. Veď program je školou kultúrnej histórie národa a to školou hodne vysokou.
      Obyvatelia Detvy privítali návštevníkov slávností skrze svoje skupiny a súbory v sobotu podvečer. Neveľký programový blok výberom materiálu, scénickým stvárnením i technickým odvedením nevybočoval z priemernych blokov, ktoré má divák možnosť zhliadnuť na regionálnych slávnostiach. Priemernosť spodpriemernili autori programu (scénár a réžia: M. Mázorová) uvedením programového blo[/]ku, v ktorom deti tancujú tanec dospelých. l keď divák prijíma takéto "detské tancovanie" vďačne, národopisec má k nemu odmietavé stanovisko. Takáto imitácia tanca deťmi pôsobi nedetsky, falošne, romantizujúco skresľujúc obraz ľudovej kultúry.
      Medailón folklórneho súboru Vršatec z Dubnice nad Váhom bol i napriek dažďu, ktorý program načas prerušil, lahôdkou pre oko diváka. Únosná miera prekomponovania autentického materiálu do javiskovej podoby umeleckým vedúcim a choreografom súboru a zároveň tvorcom programu M. Senkom uspokojila diváka i odborníka. Technická pripravenosť členov súboru - prejavila sa najmä v tanci "Lúčne hry s cepíkmi" - je na vynikajúcej úrovni. Polovica autentického materiálu, ktorý súbor stvárnil v svojom programe, pochádza z Gemera - predošlého pôsobiska vedúceho súboru, druhá polovica z rôznych oblastí stredoslovenského kraja (Terchová, Považie, Horehronie).
      Sobotňajší večer slávností ukončil ich ťažiskový program "Liptov" autora ing. V. Grusku. Samotnej príprave programu predchádzal rozsiahly prieskum "programovateľných" javov ľudovej kultúry Liptova. Súčasťou programovej prípravy bolo tiež aktivizovať, resp, oživovať folklórne skupiny na Liptove. Ako vidíme, príprava profilového programu Liptova mala širšie kultúrno - spoločenské ciele.

61

      Autor rozdelil program do štrnástich programových blokov. v prvom predstavuje jednotlivé účinkujúce lokality Liptova. Druhá časť prináša folklórny materiál viažúci sa na prácu v .horách a na lúkach: Zaniknuté remeslá scénicky uvádzajú pltníkov a sklenárov, zo zaniknutých činnosti umiestňuje autor v pôsobivej scénickej skratke vynášanie hnoja na polia. Ďáľšia časť uvádza na scénu pastierske nôty a tance. Kalendárne zvykoslovie zastupuje v programe scénicke stvárnenie vynášania Moreny, rozprávania k novu mesiaca a jánskych piesni. Rodinný obradový folklór je pokrytý základnými momentmi života človeka, krstinami, svadbou a smrťóu. Pohreb slobodného mládenca, uvedený folklórnou skupinou zo Štrby so silným emotív­ nym nábojom vychádzajúcim z vážnosti obsahu chvíle, prekomponoval autor s citom, pôsobivosťou a neobyčajným zmyslom pre scénické stvárnenie. Ďalej sme videli stvárnený fólklórny materiál viažúci sa na hry, tance a spevy z kúdeľnej izby. Sviatočné chvíle domu uviedli na scénu objavné vystieranie dlážky v novom dome z Pribiliny i známe koledy v a vinše. Zábava murárov nemohla v programe Liptova chýbať. Autor v jej scénickom uvedení znova dokázal svoje dobré znalosti ľudovej kultúry a objavne uviedol na scénu radovec, štvorylku a vankúšový tanec v podaní skupiny z Bobrovca. Nasledujúcu ,programovú: časť "Fašiangy" zaradil autor z neznámeho dôvodu ako[/] samostatný programový blok - i keď kalendárnemu zvykosloviu sa už venoval - pred bál muzikantského cechu, jediného na Liptove. Záletnícke spevy predchádzajú regrútskym spevom a tancom. Program uzatvára časť o prenikaní - správnejšie hádam o kontinuite a vytváraní - tradícií, z ktorej ľudsky ale i scénicky najpôsobivejšie vyznela rozlúčka regrútov mŕtvymi vrstovníkmi.
      Bohaté materiálové zastúpenie, perfektné využívanie scény, osvetlenia, disciplína - účinkujúcich vytvorili spolu scénický obraz, a ktorom sa, dá hovoriť len v superlatívoch. Materiálová objavnosť častokrát prekvapí i odborníka - národopisca. Gruskov výrazný scénický rukopis, pripomínajúci filmovú montáž, umocňuje emotívne napísané sprievodné slovo: Jediným nedostatkom : programu . : bola`- hádam jeho dĺžka, ktorá dosiahla až tri hodiny.
      "Prišli hostia noví", tak sa volal prvý program nedeľného dopoludnia: Autori dr. K: Ondrejka, CSc:, a R. Uhrín v ňom predstavili folklórne skupiny; ktoré vznikli na území stredoslovenského kraja v poslednej dobe. Obsah i scénické uvedenie programových čísel sa vyznačovali mierou autentičnosti, ktorá je vlastná dobrým stredoslovenským skupinám. Skupiny predviedli časť zo svadobného obradu, vynášanie Moreny, žatevný oldomáš a štefanovské prijímanie za mládencov a dievky.
      V programe autorov PhDr. O. De[/]mu, S. Dúžeka, CSc., a S. Švehláka sa, predstavili skupiny zahraničných Čechov, a Slovákov. v "Krajanskej posiedke" účinkovali: hostia, z Francúzska, Poľska, Rumunska, Maďarska, Juhoslávie, USA a Kanady.
      Záverečný program "Premeny" V. Kyseľa má ukázať divákovi dve polohy folklórneho materiálu - autentickú a štylizovanú. Na druhej strane je, resp. mal by byť, vrcholným fórom konfrontácie nových programových čísel súborov stredoslovenského kraja. Tieto ambície zostali však splnené len do polovice. Nie všetky súbory predviedli nové čísla (napr. Urpín - "Bursa ide dedinou") a nie všétky čísla mali dostatočný autentický epilóg (napr. "Turčianski olejkári" v podaní Turca). Autentické uviedenie programu súboru Poľana v podaní troch členov folklórnej skúpiny zo Šumiaca vyznelo zle, ba už trapne. Naproti tomu autentické uvedenie programového čísla súboru Hron - staronemecké piesne v podaní žien z Kunešova - vyznelo ako vynikajúce číslo ženskej speváckej skupiny. v tomto prípade je otázne v akom zmysle a obsahu inšpirovali tieto piesne autora ku komponovaniu programového čísla "Baníci". Stredoslovenské folklórne súbory (Marína zo Zvolena, Podpoľanec z Detvy, Turiec z Martina, Považan z Považskej Bystrice, Stavbár zo Žiliny, Urpín z Banskej Bystrice, Hriňovčan z Hriňovej; Poľana zo Zvolena) ukázali v programe priemernú úroveň súborovej práce.

62

Štrnásty ročník folklórnych slávností v Detve nadviazal na skúsenosti programových a organizačných tvorcov z minulosti. Obsahová i formálna bohatosť programov od komorne ladených "Rozprávačov" po divácky hádam najatraktívnejšie "Premeny" svedčia o životnosti tohto podujatia, ktoré v mnohých ohľadoch prerastá rámec krajského podujatia (napr. grandiózny editorský plán predstaviť v spolupráci s Opusom na gramoalbách hudobno spevné bohatstvo kraja). v budúcnosti bude preto potrebné zabezpečiť slávnostiam i programový bulletin na zodpovedajúcej úrovni. Miloš Šípka

Horňácké sIavnosti 1979 [obsah]

Loňské Horňácké slavnosti - pod názvem Horňácko svému Martinu Zemanovi - se výrazně odlišovaly od všech minulých ročníků a také od podobných místních národopisných slavností v okolí. Tato odlišnost tkvěla především v programové náplni večerního pořadu, v němž vystoupili muzikanti, zpěváci a tanečníci jen z horňáckých obcí. Tím, že autor programu D. Holý koncipoval pořad pouze z vystoupení skupin a souborů jediné národopisné oblasti, podařilo se mu vytvořit v teplém letním večeru na Strážné hůrce podivuhodnou atmosféru, v níž zcela zaplněný amfiteátr velice citlivě reagoval nejenom na jednotlivé výkony na scéně, ale i na vynikající průvodní slovo, které bylo nedílnou součástí a spolutvůrcem pořadu.[/]
      Doc. dr. D. Holý zde našel zřejmě onu správnou míru vědecky erudovaného a citově vztahem k rodnému kraji podbarveného komentáře, který s pochopením atmosféry velmi dobře přednášel A. Pšurný. Výrazovými prostředky lidového uměleckého projevu za doprovodu zmíněného průvodního slova byl vytvořen aktuální angažovaný pořad bez neústrojných aktualizací. Tak se zcela přirozenou součástí programu mohlo stát i závěrečné vystoupení D. Holého, který po přednesu Janáčkova nekrologu na Martina Zemana zdůraznil neotřelými slovy povinnost občanů Horňácka - v dobré spolupráci všech složek a organizací - chránit a rozvíjet kulturní odkaz minulých generací Horňácka.
      Tato výzva nebyla bezdůvodná, neboť především ve středisku Horňácka, ve Velké n. V., s neobyčejně bohatou hudební, pěveckou i taneční tradicí není soustavně pracující soubor lidových písní a tanců.
      Jediným organizovaným souborem lidových písní a tanců, který vystoupil v recenzovaném pořadu, byl soubor JZD Obránců míru v Lipově - Lipovjan s muzikou J. Miškeříka, již za nepřítomného primáše vedl (a velmi dobře) mladý Luděk Šácha. Lipovjan pod uměleckým vedením J. M. Krista se ukázal v nejlepším světle. Zajímavým přínosem bylo i vystoupení začínajícího souboru ze Suchova. Avšak jádro pořadu tvořila vystoupení skupin (podmanivé mužské i ženské[/] sbory) za doprovodu opravdu dobré cimbálové muziky M. Hrbáče a hudecké muziky J. Peška. Ze sólistů vynikl J. Pavlík, který nejenom dobře zpíval, ale ve verbuňku předstihl i mladé Veličany.
      Součástí Horňáckých slavností se stává Jarmark, organizovaný z podnětu předsedkyně programového výboru J. Garšicové. Návštěvník zde najde kosiska a hrábě z Nové Lhoty, výšivky horňáckých žen, výrobky Ústředí lidové umělecké výroby i místní zajímavosti. Příprava jarmarku je náročná, neboť výrobky musí být smluvně zajišťovány dlouho dopředu, avšak je zároveň přitažlivým zábavním prvkem se širším kulturně společenským posláním.
      Je-li kultura podle vědecké definice sdělenou zkušeností a spoluúčastenstvím na procesu tvorby, mohly by být loňské národopisné slavnosti ve Velké příkladem místních kulturních akcí dobré úrovně, jejichž kulturně společenský význam je zejména v tom, že vytvářejí atmosféru pro rozvoj místní tvůrčí aktivity. Josef Jančář

Kopaničářské sIavnosti 1979 [obsah]

Ve dnech 7.-8. července 1979 se uskutečnil ve Starém Hrozenkově 24. ročník Kopaničářských slavností bratrství Čechů a Slováků, věnovaný 35. výročí Slovenského národního povstání. Slavnosti byly oficiálně zahájeny v sobotu 7. července večer, kdy jejich návštěvníci

63

zhlédli program nazvaný "Večer u vatry bratrství a míru". Vatra zaplála nad starohrozenkovským amfiteátrem. v pořadu vystoupil soubor "Alfaklub" a hosté - pražští i brněnští zpěváci a dramatičtí umělci. Poté byl vypálen ohňostroj a program slavností pokračoval lidovými veselicemi. Přes nepříliš příznivé počasí se programu zúčastnilo více než pět tisíc návštěvníků.
      V neděli 8. července dopoledne bylo v programu slavností počítáno s pořadem "Nám patří zítřek", věnovaným 30. výročí založení Pionýrské organizace SSM a Mezinárodnímu roku dítěte. Měly v něm účinkova. dětské a mládežnické folklórní soubory "Drietomáček" - ZDŠ Drietoma; "Kopaničárek" ZDŠ Starý Hrozenkov, "Šohajek" ZDŠ Vlčnov, "Merinka" - ZK ROH Merina Trenčín, "Lipovjan" - JZD Obránců míru Lipov, "Kopaničár" OB Starý Hrozenkov. Pro silný a zejména vytrvalý déšť se však pořad neuskutečnil.
      Hlavní program slavností - Manifestace bratrství a míru - byl z amfiteátru přeložen do sálu starohrozenkovského kulturního domu. Vytvořil jej Československý státní soubor písní a tanců, nositel Řádu práce a Ceny Víta Nejedlého, který vystoupil s programovým celkem "Československo tančí a zpívá". v prvním čísle "Slovácké dožínky" se představila taneční skupina, doprovázená orchestrem lidových nástrojů, tanci ze Slovácka např. vrtěná, hošije, verbuňk). Ná[/]sledovaly české tance (česká polka, rejdovák), sólový zpěv Ireny Uhlířové, "Detvanský tanec" v podání Jiřího, Drgáče a směs písni (OLN, Irena Uhlířová, Julius Škoda). Dalším tanečním číslem byl "Svatební tanec z Kubry". Po přestávce zaviněné výpadkem elektrického proudu zhlédlo publikum "Východoslovenský čapáš-čardáš", sólový pár předvedl český tanec, I. Uhlířová zazpívala české písně a J. Škoda zase písně ze Slovenska. Pak taneční skupina souboru seznámila diváky s v jihočeským masopustním průvodem z Milevska, v němž využila tradičních masek. Dále orchestr lidových nástrojů interpretoval slovenské melodie, např. známý Vrchovský pláč, při nichž sólově vynikl cimbalista Pavel Farkaš. v závěru pořadu předvedla taneční skupina "Šorový tanec z Horehroní". Takto lze čtenáře stručně seznámit repertoárem Československého státního souboru písní a tanců, s nímž vystoupil na Kopaničářských slavnostech 1979. Obecenstvo odcházelo po skončení pořadu vcelku spokojeno, neboť zhlédlo převážně čísla "divácky vděčná" a atraktvní. Program byl zřetelně orientován z větší části na slovenský folklór, což již samo o sobě atraktivnost do jisté míry zaručovalo. Snad se někteří návštěvníci festivalu zamysleli nad tím, zda je zcela správné zvát na Kopaničářské slavností k vytvoření hlavního programu profesionální soubor, či zda by nebylo lépe prezentovat v něm[/] raději několik kvalitních amatérských folklórních souborů, jež by byly pro pořadatele slavností méně nákladné než např. ČSSSPT, a přitom by zajisté připravily pořad z folklórního hlediska hodnotnější. To je ovšem věcí názoru. Atraktivnost sama není jediným a zejména ne nejdůležitějším aspektem pro hodnocení kvality, nehledě k tomu, že některá z čísel programu ČSSSPT postrádala i onu přitažlivost a zajímavost. Na druhé straně samozřejmě je nutno si uvědomit, že pořadatelé Kopaničářských slavností si v posledních letech zvykli na vytváření stěžejních pořadů festivalu profesionálními nebo poloprofesionálními ansámbly. Zřejmě jim toto řešení vyhovuje a je těžké proti tomu něco namítat. Jistěže je třeba přihlížet k zaměření i postání slavností a respektovat odlišnost koncepce Kopaničářských slavností bratrství Čechů a Slováků od pojetí jiných, vyloženě folkloristických festivalů.
      Nabízí se též otázka, proč pořadatelé slavností nepřeložili do kulturního domu i dopolední pořad "Nám patří zítřek". Lze jen lito vat, že dětské a mládežnické soubory, jež měly v tomto programu účinkovat, přijely autobusy do Starého Hrozenkova zbytečně, poněvadž nebyly pořadateli slavností nijak využity. Nevystoupily ani domácí kolektivy "Kopaničár" a "Kopaničárek". Tak se stalo, že návštěvník Kopaničářských slavností 1979 viděl kopaničářský kroj, a to ještě jen neúplný mužský, pouze

64

v kulturním domě před programem ČSSSPT, kdy zde místní dechová hudba zahrála hymny.
      Podle programu měly následovat v amfiteátru a jeho okolí ještě po skončení vystoupení ČSSSPT lidové veselice. Všechny prodejní stánky v areálu slavností však byly nuceny vinou počasí ukončit veškerý prodej již kolem poledne. Zřejmě nebyly realizovány též další akce, s nimiž bylo v nedělním odpoledním programu počítáno, a to setkání pionýrů a mládeže u Lípy bratrství a vystoupení kroužku společenských tanců ZK ROH Odeva z Trenčína. Celková skladba programu loňských Kopaničářských slavností ve Starém Hrozenkově byla tedy poznamenána nemilosrdnou nepřízní počasí, což je vždy ke škodě pořadatelů i návštěvníků. Dušan Vlach

X. Slovácký rok v Kyjově [obsah]

Zasloužilý umělec František Kožík napsal ke klenotnicovému pořadu loňského X. Slováckého roku osobní vyznání obdivu k lidovým písním: "Je to pro mne drahokam, jenž vykrystalizoval v dávné hornině... Jejich kořen tkví v nejhlubším citovém životě... A zejména je v nich přemnoho lásky ve všech podobách... Ale když je zpíváme, vždy jako poprve. A díváme se na sebe šťastně, že jsme se v písních sešli..." Nepochybně tím vyjádřil i pocity lidí, kteří zcela zaplnili amfiteátr kyjovského letního kina - v roce 1979 stejně jako v minulých ročnících.[/]
      Skutečnost, že se v průběhu letních měsíců scházejí tisíce lidí na desítkách amfiteátrů po celé republice na slavnostech lidových písní a tanců, je podmíněna řadou okolností, z nichž pocit, že se "V písních sešli", patří zřejmě k motivaci nejzávažnější, ale i nejproblematičtější.
      František Bartoš a Jan Neruda věřili, že zachytili mezi, lidem poslední písně, a byli přesvědčeni, že lidová píseň brzy zcela zanikne. Bedřich Václavek naopak o desítky let později optimisticky konstatoval, že lidová píseň (a lidová kultura obecně) se jenom mění, že nemůže zcela zaniknout nikdy. A český průkopník bádání o životním prostředí, autor Živé písně Vladimír Úlehla, dochází ve třicátých letech k závěru, že se lidová píseň a tanec opravdu mění, ale ve svůj neprospěch. Píše, .že "soustava lidové kultury začala se proměňovat ve folklor", že venkov si přestal krášlit život svým uměním a že se jim jen příležitostně chlubí. Upozorňuje, že tak jako mizí z luk a lesů mnohé druhy vzácné květeny a zvířeny, tak mizí i zajímavé formy a tvary lidového umělecké ho projevu. Upozorňuje na to, kolik péče věnuje společnost na ochranu zanikajících přírodních krás, a pozastavuje se nad tím, že zatímco ochráncům přírody nikdo nevyčítá staromilství a romantismus, pěstitelům tradičních lidových uměleckých projevů se dostává těchto přívlastků a to častěji.[/]
      Program a atmosféra loňského jubilejního Slováckého roku přinesly na tyto úvahy některé odpovědi, ale zároveň mnohé další otázky, jež by bylo třeba alespoň správně formulovat. Především můžeme s uspokojením konstatovat, že programová skladba národopisných slavností v Kyjově se už vyhranila do programových bloků, obsahově vycházejících výhradně z národopisné oblasti Kyjovska. Pro autory pořadů a programové pracovník je to obtížnější, než sestavit program nebo atraktivní pásmo z vystoupení známých souborů. Díky tomu, že ke zkušeným organizátorům, byli letos přizváni i mladí etnografové, byly pořady národopisně bohatší, i když se nevyhnuly známým "nemocem" regionálních slavností: neúměrné délce, špatnému ochotnickému "hraní" zvyků a nízké výtvarné úrovni výzdoby.
      Klenotnicový pořad v pátek večer pod názvem "Život v písni" usiloval podat obraz lidového života minulosti prostřednictvím písní baladických, milostných, svatebních, pijáckých, pracovních, rekrútských a tanečních, spojovaných spíše nostalgicky laděným než věcným průvodním slovem v jeden téměř čtyřhodinový blok. Avšak délka pořadu, prostředí amfiteátru s velkým pódiem a značná rozpačitost osvětlovačů způsobily, že se jednotně koncipovaný celek rozpadl v řadu samostatných pěveckých, tanečních a vyprávěcích vystoupení, jež však samy o sobě byly většinou pěkným zážitkem. Působivé byly

65

X. Slovácký rok, Kyjov 1979. Pořad "Okolo Kyjova". Rekrúti z Mistřína a Kyjova. Foto Josef Jančář.

mužské sbory zejména z Kyjova a Milotic, ale stejně přitažlivé bylo i vystoupení ostatních mužských i ženských sborů z Věteřova, Archlebova, Milotic a dalších obcí. Že se na Kyjovsku ještě hodně zpívá, dokazovala také řada vynikajících sólistek a sólistů. Novým osvěžujícím prvkem v pořadu bylo vyprávění žen z Hovoran a ze Svatobořic-Mistřína, zobrazující názory současných obyvatel vesnice v účinné zkratce s vyváženou mírou dobrého humoru.
      V přemíře sólového i sborového zpěvu vynikl mladý soubor Lúčka[/] ze Svatobořic-Mistřína, který jako by chtěl svým působivým a dobře připraveným vystoupením upozornit zpěváky, tanečníky a především vedoucí souborů, že lidovou píseň a tanec je třeba soustavně pěstovat, že každému vystoupení musí předcházet mnoho nácviku, neboť neumění se pozná, ať je zakrýváno bohatou barevností krojí nebo nadměrnou hlučností.
      Druhý program, který se uskutečnil v sobotu odpoledne a reprízoval večer, byl nejenom časově úměrný, ale měl i věcný komen[/]tář. Také v něm vynikl zpěv nad taneční projev vystupujících souborů a skupin. Vybrané úseky z lidových zvyků: chodění po službě, šlahačka, regrúti, svatba, vinobraní a hody byly v pořadu koncipovány se znalostí této oblasti lidové kultury a ve svém celku byly působivě ztvárněny. Pomineme-li některé nedostatky v tanečním projevu většiny souborů, nelze obejít přímo absenci snahy o úměrný herecký projev, zejména ve scénách z vinobraní a hodů. Hereckým akcím zvykoslovných pořadů je všeobecně vě

66

nována nedostatečná pozornost, a proto také bývá předvádění nejzajímavějších zvyků na jevišti málokdy úspěšné. v tomto ohledu čeká na soubory - a nejenom na Kyjovku - nemálo úsilí, jež se však může projevit dobrými výsledky v oživení jejich vystoupení. Poměrně malý prostor k výraznějšímu projevu měli v obou hlavních pořadech hudci. Obě muziky z Kyjova, muzika ze Ždánic, Svatobořic-Mistřína, Rohatce, Osvětiman, Čejče i Vracova sice většinou dobře doprovázely vystoupení souborů a zpěváků, ale žádná z nich se osobitěji neprojevila. Zdá se, že autoři pořadů by měli v budoucnu věnovat více místa samostatným instrumentálním projevům cimbálových muzik. Prospělo by to pořadům a nepochybně i podnítilo další rozvoj muzik.
      Z pořadů v ulicích města si zaslouží pozornost už tradičně zde pořádaná Jízda králů, kterou předvedla chasa ze Skoronic. Působí stále dojmem svěží síly, napájené z jakýchsi dávných zřídel lidové obřadnosti. Naproti tomu přehlídka krojů na náměstí, provázená cvakotem uzávěrek snad stovek fotoaparátů a velkým zájmem publika, takový pocit nenavozuje.
      V této souvislosti je třeba se zmínit o výzdobě města, v níž se projevila velká snaha pracovníků obchodu a dalších majitelů výkladních skříní o co nejpěknější výzdobu svých výloh k národopisným slavnostem. Mohli bychom tento problém obejít, nebo odbýt jednoduše poznámkou, že výzdoba byla pře[/]devším kýčovitá. Ale tím ani neodstraníme malování vzorů z kyjovských výšivek na porcelán a jiné materiály, ani nezmenšíme přebujelost současné výšivky. Spíše by bylo účelné a nakonec levnější, kdyby pořadatelé pozvali ke spolupráci dobré výtvarníky. Esteticky dobře připravené prostředí takové velké akce není jevem zanedbatelným. Že mezi návštěvníky Slováckého roku je zájem o umění, dokazuje poměrně velká návštěvnost minivýstavy výtvarného umění, která se už tradičně pořádá ve zdejší devítiletce, i když by si zasloužila vhodnější prostory i reprezentativnější výběr uměleckých děl.
      Na Slovácký rok volně navazovaly nedělní pořady Okresních mírových slavností s velkolepým dopoledním dožínkovým průvodem a manifestací zemědělských družstevníků a odpoledním kulturním pořadem v amfiteátru letního kina. Na úspěchu toho odpoledního pořadu měl největší podíl Uralský soubor lidových písní a tanců ze Sverdlovska, jehož taneční preciznost je obdivuhodná.
      Slovácký rok 1979 odpověděl na některé otázky, které jsme si položili na začátku této zprávy: lidová kultura se proměňuje, ale je stále prostředkem určité umělecké seberealizace mládeže bez rozdílu vzdělání a způsobu zaměstnání, stejně jako je zdrojem potěšení, uměleckého zážitku i zábavy pro statisíce návštěvníků národopisných slavností v naší republice. Neměli by tomuto jevu věnovat etnografové a[/] především folkloristé větší vědecký zájem a pomoci formulovat otázky a odpovědi na tento společensky nezanedbatelný jev? Využívání lidové umělecké tradice od prostého napodobování na regionálních slavnostech až po umělecké ztvárňování profesionálními tělesy nelze ponechat jakémusi voluntaristickému samovývoji. Snad právě zde je jedna z nemalých příležitostí spojení národopisné vědy s praxí.
      První kroky v tomto směru byly učiněny zejména tím, že Ústav lidového umění ve Strážnici v posledních letech buduje soustavně dokumentaci všech národopisných slavností v ČSSR a ve svém časopise Národopisné aktuality přináší každoročně jejich stručná zhodnocení. Významná jsou nepochybně i strážnická sympozia o tradicích lidové kultury v socialistické společnosti, Avšak otázky soudobého rozvoje národopisných slavností čekají stále na souhrnnější vědecké zhodnocení, na němž by se ovšem měly podílet i další společenskovědní obory. Josef Jančář

Folklór na Chodských słavnostech 1979 [obsah]

Zatímco se Vavřineckých poutí uskutečnilo v Domažlicích již nepočítaně, jejich pokračování - Chodské slavnosti - má své pevné vročení: rok 1955. Také loňský v pořadí již 24. ročník využil obou nosných složek regionální tradice, totiž jednak ještě dodnes živého folklórního odkazu ,a dále pak hrani

67

čářškého poslání Chodska. Aktuální akcenty dodala slavnostem výročí 30 let Pionýrské organizace, 35 let Slovenského národního povstání a Mezinárodní rok dítěte.
      Z desítky slavnostních i jenom zábavných pořadů; konaných 11.12. srpna 1979 na domažlickém náměstí, v letním kině a jinde, připomeňme alespoň folklórní produkce, jež představovaly dramaturgickou osu slavností. v tradičních pořadech lidových písní a tanců vévodil pochopitelně chodský folklór, jehož hlavními kolektivními reprezentanty byly soubory z Mrákova, Postřekova a z Domažlic.
      Národopisný soubor VK JZD z Mrákova, který zakrátko dosáhne dvacetiletí své činnosti, s užitkem navazuje na řadu svých zdatných předchůdců - kolektivů i sólistů. Kromě dudácké kapely s řadou mladých náhradníků disponují Mrákovští ukázněně stylovou taneční skupinou a řadou výborných zpěváků. s oboustrannou výhodou spolupracují s malou dechovou hudbou Čerchovanka, která již po léta vkusně transponuje folklórní předlohy do dechovkové podoby. Zpravidla desetičlenný soubor se při absenci kornetů vyznačuje dynamicky průrazným zvukem trumpet.
      Ani Národopisný soubor OB z Postřekova neztratil nic ze své příznačné bezprostřední hudebnosti a tanečnosti, tradované v příkladně spořádané hornochodské obci již celé půlstoletí. Nijak nepřekultivovanému tanečnímu projevu v rázně vydupávaných kolečkách a vzácněj[/]ších již "zelených kouscích", stejně jako naturální aplikaci vokálního hlasového rejstříku při typicky regionálním "prolamování" vhodně odpovídá poněkud robustní, avšak stylově přesvědčivý zvuk velké selské kapely s dvojicí kontrujících houslí a s kontrabasem.
      Konrádyho dudácká muzika z Domažlic oslaví zakrátko své čtvrtstoleté jubileum. Opírajíc se o bohaté profesionální zkušenosti dokonale sehraného kvinteta s vynikající dvojicí Es a B klarinetů a o oblibu po léta na pódiích i v rozhlase vyzkoušených písniček, nezklamala kapela své příznivce pochopitelně ani ve svém domácím prostředí. v případě potřeby může být spolehlivým protagonistou celovečerního vystoupení (půlnoční "dudácké štandrle").
      Dudácká kapela domažlické Lidové školy umění vystupovala na slavnostech několikrát - vždy (ze zřejmých didaktických důvodů) v sestavě s trojicí klarinetů (1 Es a 2 B). Dětské zaujetí pro hru zatím převládalo nad intonační jistotou a rytmickou přesností. - Nepoměrně lépe se dařilo dětské, skupině Haltravánek z Klenčí pod Čerchovem. Jmenovitě nejmladší představitelé známého zpěváckého - rodu Kuželků skýtají záruku: plynulého pokračování nejlepších folklórních tradic Horního Chodska; zvláště dovednost a talent školou povinných dudáčků v kalhotách i v sukních potěšila uši laiků i hudebníků.
      Poslední místní soubor - dudácké sexteto Pohraniční stráže - je[/] chodského původu jenom zčásti. Zhruba každé dva roky znovu sestavuje tuto proměnlivou kapelu klenečský dudák, zpěvák a vypravěč František Danihelka. Její v pořadí již asi sedmá sestava z vojáků základní služby z celého Československa dobře zachovává základní kontury chodské lidové hudby.
      Z hostujících souborů se folklórně regionální dominantě slavností nejvíce přiblížila dudácká hudba Lidové školy umění z Tachova. v klasickém obsazení velké selské muziky během několika málo let své existence zprvu převážně napodobovala své úspěšné vzory; nyní začíná v interpretaci všeobecně českých lidových písní a tanců nabývat svůj osobitý projev, těžící z profesionální suverenity instrumentalistů - učitelů hudby.
      Soubor písní a tanců ODPM z Rokycan vyniká především čistou stylizací všeobecně českého tanečního projevu; podle not hrající kapela (bez basového fundamentu) působí poněkud akademicky uměřeně. Soubor pohraničníků z jihozápadního Slovenska Dunaj - s cimbálovou kapelou, ale také s harmonikou - předvedl ukázky hudebního a tanečního folklóru hned z několika slovenských oblastí. - s autentickým folklórním projevem konečně volně souvisela efektní vystoupení nejvzácnějšího hosta slavností - v ČSSR již po několikáté přijatého Státního ruského uralského souboru ze Sverdlovska. Jaroslav Markl

68

VÝSTAVY

Výstavy lidové architektury v Čechách v letech 1978-1979 [obsah]

V uplynulých dvou letech bylo v Čechách uspořádáno na deset výstav, které seznamovaly naši veřejnost s lidovým stavitelstvím a propagovaly jeho památkovou ochranu. Poněvadž naše odborné časopisy o většině těchto výstav zatím nereferovaly, podáváme zde alespoň Jejich celkový přehled. Bylo by totiž škoda, aby tyto vesměs menší regionální, kulturně však velmi významné akce upadly v zapomnění. Stejně tak si zaslouží naší pozornosti katalogy, vydané k některým těmto výstavám.
      V červnu 1978 byla na zámku ve Starých Hradech u Libáně (o. Jičín) otevřena výstava kreseb lidových staveb Jaroslava Marka (nar. 8. XII. 1895 v Libáni), který si ve volné chvilce kreslil do svého skicáře staré chalupy, hospodářské stavby, brány, ploty, různé druhy komínů, krátce všechny zajímavé lidové stavby a jejich detaily, s nimiž se při své práci jako kominický mistr setkával. Výstava jeho kreseb, které mají dokumentární hodnotu, vzbudila tak živý ohlas, že Osvětová beseda, v Libáni vydala v roce 1979 pod názvem Jaroslav Marek ukázky jeho prací s předmluvou Vladimíra Holana.[/]
      U příležitosti 70. narozenin akad. malíře Franty Patočky (nar. 10. III. 1909 v Lomnici n. Pop.) byla v březnu v Liberci a v květnu 1979 v Lomnici n. Pop. uspořádána výstava z jeho celoživotní tvorby. Důležité místo v ní zaujímají také kresby lidových staveb, které vyšly i knižně v Lomnici n. Pop. pod názvem Mizející krása domova (1. sv. s předmluvou Jarmily Glazarové v roce 1969, 2. sv. s předmluvou Jaroslava Tomsy v roce 1979). I Patočkovy kresby dobře poslouží národopisnému studiu.
      V červenci 1979 vystavoval své práce v Městském muzeu v Lomnici n. Pop. Antonín Chmelík (nar. 5. II. 1924 ve Žďáru u Kumburku), který už od čtyřicátých let kresebně dokumentuje lidové stavby a jejich interiéry v Lomnici n. Pop. a v okolních vesnicích. Přínos jeho díla k poznání památek lidové architektury Lomnicka výstižně zhodnotil Miroslav Ivanov v katalogu vydaném k Chmelíkově výstavě obrazů a kreseb z rodného kraje.
      Z muzea Chodska v Domažlicích přišla počátkem srpna 1979 pozvánka na vernisáž výstavy arch. Václava Kohouta (nar. 3. IX. 1904 v Domažlicích), který od třicátých let tužkou, akvarelem a hlavně měřicky dokumentuje chodské lidové stavby; při zaměřování věnoval arch.[/] Kohout zvláštní pozornost vývoji černých kuchyní a topenišť. Národopisně velmi cenné Kohoutovo dílo bylo vystaveno popáté.
      K propagaci lidové architektury přispěla v Čechách také krajská střediska památkové péče. z jejich iniciativy vznikly celkem dvě výstavy. První byla otevřena ve druhé polovině srpna 1978 v Turnově pod názvem Záchrana lidové architektury Východočeského kraje a připravilo ji Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích ve spolupráci s Okresním muzeem Českého ráje v Turnově. Výstava převážně fotograficky a kresebně prezentovala památky roubeného lidového stavitelství hlavně z Turnovska a z Podkrkonoší; zvláštní pozornost věnovali autoři výstavy Dlaskovu statku v Dolánkách u Turnova, budování muzea lidových r staveb na Českomoravské vrchovině a obnově památek.
      Za zmínku jistě stojí i malá stálá výstavka přírůstků odborné literatury z evropských muzeí v přírodě v Národopisném muzeu v Třebízi, získávaných výměnou za vlastní publikace, které vydává MNV v Třebízi (dosud 5 sv.).
      Jmenované výstavy přispěly nejen k propagaci, ale i k hlubšímu poznání památek lidového stavitelství

69

a ke zvýšení zájmu naší veřejnosti o jejich ochranu. Josef Vařeka

Jihočeská vesnice, tradice a výtvarné inspirace [obsah]

Pod tímto názvem uspořádal Český svaz výtvarných umělců spolu s Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody ve výstavní hale tohoto střediska na českobudějovickém náměstí zajímavou výstavu. Ve dvou ušlechtilých přízemních prostorách restaurovaného domu se návštěvník seznámí s krásou tradiční vesnice jižních Čech z dvojího hlediska: dokumentárního, fotografického, a z pohledu jihočeských výtvarníků, kteří vesnické návsi, pěkné usedlosti, kamenné mostky, mlýny a seníky zachycují olejem, akvarelem, sepií, kolorovanou perokresbou i křídou, a dokonce i art protisem (Jar. Pešek). Vystavují akad. malíři Jar. Hejný, Jos. Sahule, Jan Bulíř ml. a Jar. Bulíř st.; Jan Rafael Schuster, Karel Stehlík, Ludvík Vacek a Václav Boukal.
      Autor scénáře výstavy arch. Jan Bulíř, odborný pracovník Krajského památkového střediska, vybral ze svých výzkumů, bohatě dokumentovaných fotografem střediska Hugo Mocem, výtvarně působivé detaily výzdoby lidových staveb. Tyto krásné zvětšeniny H. Moce jsou druhým těžištěm výstavy. Prozrazují citlivé oko architekta i fotografa,[/]

výtvarníka, které dovedlo zvolit vždy jediný výzdobný prvek na lidovém domě a povýšit jej na prvořadý výtvarný jev. Při prohlížení fotografií si nejen řadový návštěvník, ale i etnograf, který jihočeskou lidovou architekturu dobře zná, uvě[/]domí, kolik okouzlujících detailů mu při celkovém pohledu na vesnici a na její stavby nutně uniká. Uvědomí si znova nedozírné hod noty, které denně mizejí změnou struktury jihočeské vesnice a její proměnou ve vilovou čtvrť, nebo

70

přestavbou tradičních stavení obvyklou cestou: proražením oken, otlučením štukových ozdob a nahrazením měkké omítky břizolitem. Ale uvědomí si i zásluhy především Jihočeského památkového střediska o udržení nejvzácnějších dokladů lidových staveb, a pak i zásluhy nárůdku zatím nedoceněného: "chalupářů". Ti se s nesmírnou vůlí, nadšením a houževnatostí většinou snaží aspoň vně stavbu uchovat a obnovit ji do původní krásy aniž se vyhýbají radám poučených. s "chalupáři" se dnes setkáme téměř ve všech vesnicích na českém jihu a měli bychom jim být vděčni, protože i oni se zasloužili o záchranu kulturního dědictví našeho národa. Příkladem mohou sloužit vzorně opravené podružské a výměnkářské chalupy v Malých Chrášťanech i usedlosti v Plástovicích, odkud jsou na výstavě záběry, ale i obnovené stavby v mnoha jiných obcích. Vystavené fotografie návštěvníkům objevují detaily průčelí, štítů a bran z vybraných obcí tří oblastí: ze soběslavských Blat (z Vlastiboře, Záluží u Vlastiboře a Klečat), z budějovických Blat (Holešovic, Plástovic, Malých Chrášťan, Vlhlavl a konečně z míst, kde působil zednický mistr Jakub Bursa (z Jiřetic, Předslavic, Kovanína a Libotyně) Každý z těchto detailů je dokladem naivního, a přece tak vynikajícího výtvarného řešení stavby a její výzdoby prostým, neškoleným jihočeským zedníkem. Působivost fotografií i obrazů podtrhují trojrozměrné exponáty, které nás uvádějí[/] do venkovského domu zašlých let: jsou to vyšívané textilie, malovaný nábytek, hrnčina, nářadí k zpracování lnu i k obilnářskému hospodaření z jihočeských vesnic z fondu muzeí v Týně n. Vltavou a v Netolicích, které vybrala a vkusně nainstalovala odborná pracovnice památkového střediska dr. Kateřina Cichrová. Výstavu uvádí vysvětlující text o jihočeských lidových stavbách z pera arch. Jana Bulíře, který osvětluje podmínky, jež vedly k neobyčejnému stavebnímu rozvoji jihočeských vesnic a k ztvárnění jejich staveb tak vynikajícími lidovými umělci, jako byli známí, dnes už bohužel bezejmenní zedníci. Tyto stavby nemohly uniknout pozornosti výtvarných umělců, kteří v nich stále nacházejí inspiraci pro svou tvorbu.
      Podnětná a četně navštívená výstava byla otevřena 15. srpna 1979 a trvala bohužel jen měsíc. Alena Plessingerová

Umění západní Afriky [obsah]

Moravské muzeum v Brně, oddělení Anthropos, uspořádalo ve spolupráci s Národním muzeem ve Štětíně výstavu z archeologických a etnografických výzkumů polských badatelů v zemích západní Afriky. Autoři scénáře dr. Václav Tomášek a RNDr. Jan Jelínek, DrSc., člení výstavu na dvě části. Úvodní část nás seznamuje s historií států západní Afriky, se vznikem prvních velkých států na konci 5. století n. l., Ghany, Mali a Songhaje, kte[/]rým předcházel dlouhý a složitý vývoj migračních přesunů, s obchodními transsaharskými cestami směřujícími k severu, kterými procházely pravidelné velbloudí karavany s nákladem zlata, koření, slonoviny, ale i otroků výměnou za sůl, měď, tkaniny, zbraně aj. Mezi vyznamná obchodní a vzdělanostní střediska ve středověké Africe patřila např. města Waláta. Timbuktu,
      Děnne, Ghána a další, která svou civilizační úrovní se mohla srovnávat s většinou tehdejších středověkých evropských zemí. Čilý obchodní ruch dokládají i vystavené exponáty: platidla, antropomorfní závaží, slonovina; nářadí k rýžování zlata a další. Historický vývoj zemí západní Afriky dokumentuje řada map a fotografií v chronologickém sledu až do 16. století. v této částí expozice jsou rovněž prezentovány výsledky a vývoj archeologického bádání pracovníků Národního muzea ve Štětíně. Výzkum se prováděl v místech předpokládaného hlavního města císařství Mali - v Niani. Je doložen řadou archeologických exponátů - výrobků z kovu a keramiky spolu s modelem královského paláce v Niani.
      Vlastní část expozice, umístěná ve velkém sále přízemních prostor pavilónu Anthropos, charakterizuje zaměstnání a duchovní kulturu v lidu zemí západní Afriky a zvláště vyzdvihuje umění jednotlivých kmenů uvedeného území. Oddíl "Magie a náboženství" dokládá tradiční formy domorodého náboženství, z ně

71

hož vystupuje do popředí zejména kult předků, doložený řadou fetišů, amuletů a kultovních nádob kmenů Bakongo, Dogon aj. Nezbytnou součástí života a kultury v Africe je hudba a tanec. k obecně rozšířeným hudebním nástrojům patří různé typy bubnů, belafony, flétny a chřestítka. Na výstavě jsou ukázky hudebních nástrojů kmenů Senufo, Kirdi-Daba a dalších. Pro převážnou část obyvatel zemí západní Afriky je základním zdrojem obživy zemědělství, rybářství a lov, dokumentované v expozici pracovními nástroji (mačeta, srp, motyka, podběrák, koše na lov ryb, ostě, meče, kopí, luky a pušky domácí výroby), vhodně doplněné sérií fotografií.[/]
      Staré formy odívání v Africe charakterizuje značná pestrost - od prosté bederní pásky a sukýnky z rafie až po složité, vícedílné bavlněné oděvy, doplněné různými typy náramků a náhrdelníků. k zajímavým exponátům této částí výstavy patří bílé mušličky zvané kauri, které měly funkci estetickou zdobily se jimi hlavně čepce a pásky, ale současně sloužily jako platidlo.
      K jedněm z nejstarších a nejživějších řemesel v Africe patří bezesporu hrnčířství. Je dokumentováno řadou hliněných výrobků a nádob různých západoafrických kmenů a doplněno fotografickou ukázkou výroby keramiky.[/]
      Střed velkého sálu v přízemí pavilónu Anthropos představuje ukázky západoafrického umění kmenů Jorubů (Nigérie), Bambarů (Guinea), Baulů a Senufů (Pobřeží Slonoviny), Bakongů, Dogonů (Mali) a kmene Dan-Ngere (Libérie). Charakteristickým projevem afrického umění jsou dřevořezby. Zhotovovali je anonymní umělci na požádání rodu nebo tajného náboženského či jiného společenství. Tradiční africké plastiky, s kterými se setkáváme v západoafrických oblastech, se . vyznačují velikou diferencovaností v podání a bohatství forem. Tuto skutečnost velmi silně ovlivňovaly nábožensko-filozofické představy jednotlivých kmenů, a proto dřevořezby každého kmene mají svůj specifický tvar a výraz. Vývojové fáze afrického umění lze vysledovat na příkladě masky "Sagoni - Kun" kmene Bambarů, užívané při obřadech souvisejících se zemědělskou magií. Tři podoby této masky byly zhotoveny v odlišných časových úsecích a vidíme u nich přechod od jednoduché formy ke složitým zdobným prvkům.
      Závěrem můžeme říci, že polským badatelům se podařilo během mnohaleté práce soustředit unikátní sbírku plastik a dřevořezeb. Autoři výstavy vybrali z této kolekce zajímavé exponáty, které charakterizují umění jednotlivých kmenů západní Afriky. Jedinečnost výstavy spočívá i v tom, že některé z vystavovaných exponátů jsou poprvé předkládány veřejnosti. Lze jen vytknout chybějící popisky k někte

72

rým fotografiím, které dokreslují atmosféru výstavy. Jednoduché a přitom působivé grafické řešení vý[/]stavy vytvořil O. Ševčík a připravil kolektiv pracovníků Druexpa Gottwaldov. Grafické řešení pozvánky,[/] plakátu a katalogu je dílem akademického malíře Jiřího Sodomy. Olga Jerová[/]

MUZEA V PŘÍRODĚ

Autenticita - identita, aneb o potřebě užitečného napětí [obsah]

Přiznám se, že se cítím poněkud provinile, zavádět totiž do situace plné terminologických nejasností další termín je zdánlivě zbytečné. Přesto se domnívám, že k zavedení této binární klasifikace hodnoty stavby jsem do značné míry oprávněn. Neexistuje zde jednoznačný zavedený pojem ani termín, a přitom považuji objasnění této problematiky za aktuální. Právě tato klasifikace se nám může stát vhodným východiskem k detailnímu rozboru.
      Autenticitou chápu původnost objektu (ať již stavby, usedlosti, souboru staveb, celého prostředí), tj. původnost hmoty a formy, přičemž je současně třeba zajistit potřebnou míru údajů, na objektu a kolem něj fixovaných.
      Identita je totožnost objektu, tj. jeho optimální místo (v jeho historii reálně existující) v soustavách historických, společenských a ekonomických vazeb.
      Zajišťováním autenticity objektu, a to především po stránce architektonické a urbanistické, se zabývají[/] pracovníci památkové péče, zjišťováním a zajišťováním identity muzejní pracovníci. Tady je zřejmě základní příčina některých nedorozumění mezi památkáři a muzejníky. Často se vzájemně osočujeme z nepochopení našich záměrů, přičemž každý z nás hovoří o jiné složce této dvojice. Hlídat autenticitu objektu - tj. zjišťovat jeho autentické znaky, zvýrazňovat je a uchovávat - to je základní úkol památkové péče. Je jen logické, že se jedná v prvé řadě o ochranu in situ, protože i vztahy k původnímu prostředí posilují výrazně autenticitu objektu. Zde se však plně uplatní již tradiční muzejní námitka, že to se uplatní jen v podmínkách relativně původního prostředí. Jakmile objekt zůstává, ale prostředí je pryč, výrazně se snižuje i autenticita objektu.
      Naproti tomu identita předpokládá zjištění všech vazebných souvislostí architektonických, etnografických, urbanistických, kulturních, sociálních, agrikulturních a ekonomických, zjištění vyústění těchto vazeb na objektu a zjištění mechanismu vlivu na uživatele. A nejen zjištění, ale i fixace a operace s tím spoje[/]né a současně zveřejnění nejhodnotnějších položek nejčastěji a nejúčinněji formou přímé prezentace.
      Je tedy třeba objekt umístit do přediva těchto vztahů a vazeb, fixovat zde jeho nezaměnitelné místo a prezentačně využít tohoto materiálu v expoziční práci muzea. Je přitom v možnostech muzeí odhalit a rekonstruovat i některé již zaniklé vazby a skutečnosti, čímž ovšem identitu objektu posilujeme.
      Zde je namístě námitka, že těmito zásahy se může případně porušit i autenticita objektu. Je ovšem třeba pochopit, že autenticitu naprosto nemůžeme chápat jako momentální stav objektu. Naopak, v rámci posílení autenticity je užitečné odstranit pozdější nánosy inovací a deformací. Jiným problémem ovšem je zajištění řádné kontroly těchto akcí a jejich regulace.
      Existuje zde tedy velmi výrazné napětí mezi oběma termíny. Napětí, které je vrcholně užitečné, protože zvyšuje aktuálnost předmětu v podmínkách, které musí zajišťovat stabilitu předmětu. Oslabeni kterékoliv části systému znamená navození stavu lability a tím i řadu potíží

73

z tohoto labilního stavu vyplývajících. Oslabení autenticity objektu se nepříznivě obráží i ve stavu identity, a oslabením či neuplatňováním hledisek identity se nemohou uplatnit hodnoty autenticity objektu.
      Závažným problémem je v této souvislosti otázka kopií a rekonstrukcí. Zdánlivě každé uplatnění těchto technik snižuje autenticitu objektu při snaze o zvýšení identity. To je však pouze zdánlivá ztráta. Vždyť náhrada zničených či chybějících prvků může pouze zvýšit autenticitu objektu, jakkoliv se zde uplatňují i nové techniky a materiály. Mimořádně citlivou oblastí je ovšem míra těchto zásahů. Při úplné kopii nebo rekonstrukci je pochopitelně autenticita velmi nízká a musíme přikročit k takovým zásahům, aby systém byl alespoň částečně stabilní (konzervace, barevné úpravy, doplňování autentickými detaily). Obecně lze říci, že uplatnění kopií a rekonstrukcí je vždy v zájmu posílení identity předmětu, přičemž je nutno plně respektovat požadavek neporušení autenticity objektu. A současně, plné využití autenticity objektu, jeho maximální respektování a emotivní využití, je ideálním podkladem pro stanovení identity.
      A právě na poli této užitečné polarity autenticity a identity objektu spatřuji největší rezervy ve spolupráci památkářů a muzejníků, spolupráci, která může vyústit v konkrétních činech při pokusech o tezauraci a prezentaci tradičního stavitelství. v současné etapě výstavby

74

muzeí v přírodě i památkových rezervací se tento úkol jeví jako nanejvýš naléhavý a potřebný, chceme-li opravdu účinně chránit naše stavební památky. Petr Šuleř

Větrný mlýn ve Velkých Těšanech obnoven [obsah]

Dne 22. července 1979 byl slavnostně otevřen rekonstruovaný větrný mlýn ve Velkých Těšanech na Kroměřížsku za velkého zájmu místních občanů i obyvatelů okolních vesnic Bařic, Karolína a Vrbky, kteří sem ještě před 2. světovou válkou jezdili šrotovat obilí.
      Mlýn, ležící na jihozápadním svahu nad obcí, postavil r. 1830 na obecním pozemku Josef Bartoň na základě - vrchnostenského povolení z 1. května 1827. Vedle povinností vůči obci byl nucen platit do vrchnostenského důchodu v Kroměříži 5 zl. jako mlecí poplatek a nést všechny ostatní zemské náklady. Obec Velké Těšany si vedle 60 zl. za koupi pozemku na stavbu vyhradila roční nájem 54 zl., přednostní mletí těšanských obyvatelů před cizími a 100 zl. při každém budoucím prodeji mlýna.
      Od roku 1831, kdy Josef Bartoň umírá, se zde vystřídala celá řada majitelů. Vedle mlýna bylo postaveno obydlí a součástí usedlosti se stávají i pole o výměře 3,4 ha. v r. 1890 byl větřák vyvrácen a zničen vichřicí. Majitel Josef Páter povolal tesaře ze Slovácka a nechal mlýn znovu postavit s tím, že byly[/] zdvojeny základní nosné trámy. Po okupaci Československa byl mlýn podle protektorátních nařízení uveden do klidu. Majitel František Páter i přes vydané zákazy mlel za větrných nocí na požádání z žita černou mouku na chleba. v roce 1942 byl zatčen gestapem a zemřel v Praze na Pankráci r. 1944. Po jeho smrti mlýn zůstal již natrvalo v klidu a byl zachován pozůstalými bratry jako památka.
      Větřák ve velkých Těšanech náleží k typu větrných mlýnů, označovaných v odborné literatuře jako sloupové, beraní či německé. Jde o dvoupatrovou celodřevěnou stavbu přibližně čtvercového půdorysu o rozměrech 5,65 x 5,57 m, krytou sedlovou střechou na jednom konci zvalbenou. v druhém patře - "zanášce" je umístěna mohutná hřídel s "palečným" kolem, jehož pohyb se přenáší pomocí převodu "trýbu", nasazeného na železném vřetenu, na horní mlýnský kámen "běhoun". Obilí padá mezi kameny, kryté dřevěným bedněním "lubem", po pohyblivém dnu násypného koše. k nazvednutí a otočení "běhounu" při křesání sloužilo zařízení zv. "gránik", umístěné vedle kamenů.
      Rozemleté obilí přecházelo do "moučnice", umístěné v 1. patře zv. "mlýnice", přístupné zvenku krytými schody a pavláčkou. v "moučnici" se mouka prosévala přes hedvábná síta, odpadní část byla zkrmována dobytkem. Součástí "mlý[/]nice" je i "šalanda", kde mlynář odpočíval.
      Podemlýní ukazuje stabilní nosnou konstrukci, kterou tvoří kříž z mohutných dubových trámů, do jehož středu je zasazen hlavní vertikální trám zv. "tatík"; podpíraný přes čtvercové sedlo 8 vzpěrami - "apoštoly". Otáčení mlýna podle směru větru umožňovaly dva trámy, procházející přes zmíněné sedlo, mezi něž bylo vsazeno tzv. "oje", které pomocí rumpálu natáčelo mlýn.
      Vlastní rekonstrukční práce započaté v roce 1972 byly prováděny bez potřebné technické dokumentace a měly za následek porušení původního stavu, zejména odstranění druhého složení. Ponechání trouchnivých trámů v konstrukci pláště i uhnilých sedlových trámů způsobilo deformaci podlah, znepřehlednění jednoduché konstrukce stěn a zvláště ztrátu možnosti mlýn otáčet podle směru větru. v roce 1975 byl větřák převeden do majetku Muzea Kroměřížska, jehož pracovníci provedli instalaci vnitřního zařízení, obnoveného sekerníkem F. Hrdým z Újezdce u Přerova.
      Opravou a zpřístupněním větrného mlýna ve Velkých Těšanech byla zachráněna významná technická památka Kroměřížska, která je dokladem zaniklých výrobních technik i dovedností starých lidových řemeslníků. Miroslav Válka

75

GRAMODESKA

Svatební písně z Milotic u Kyjova. [obsah]

Snímky z 5. března 1979 připravil Jan Krist, zvukový technik Jiří Khýr. Pro Ústav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1979. 2 s., 17 sm., 33 ot., mono.
      Edice malých gramofonových desek vydávaných Ústavem lidového umění ve Strážnici ujal se po náhlém, odchodu Josefa Tomše jeho mladší spolupracovník Jan Krist. Na tuto desku připravil výběr svatebních písní ze své rodné obce. Zpívá je pět žen, jejichž věkový průměr se pohybuje kolem padesátky a pěvecky je vede nejstarší z nich Amálie Kristová (nar. 1920). Škoda, že ani v jediné písni nezpívá tato vynikající zpěvačka sólově a že pouze jedinou píseň zpívá sbor bez doprovodu, jak to bylo i je u těchto písní nejběžnější. A capella si zde můžeme totiž poslechnout pouze píseň Vyletěla holubička - úvodní ze čtyř dalších nečíslovaných písní zpívaných při čepení nevěsty. Jinak jsou všechny doprovázeny na malý přenosný cimbál, který byl v minulosti hojně na Kyjovsku rozšířen, zanikl zde však a teprve v současnosti se k němu někteří interpreti vracejí, jako například Pavel Varmuža (nar. 1939) ze Svatobořic, jehož hra je zachycena na této desce.
      Jan Krist se snažil podat obraz o různých druzích svatební písně, jak se dochovala v Miloticích, což jej vedlo k tomu, že se nechtěl vyhnout ani písním běžně známým nebo hudebně nepříliš cenným. Snaha zachytit svatební píseň pokud možno nepředpojatě se však rozchází s tím, že všechny písně byly nahrány suchým způsobem připomínajícím rozhlasové studio. Právě tato edice vydávaná Ústavem lidového umění ve Strážnici by měla už jednou odběratelům gramofonových desek z oblasti folklóru předvést nahrávky, jež by plně zachycovaly atmosféru prostředí vážícího se k písním. (Zda se ještě na svatbách zpívají, to se z komentáře na[/] obalu nedovídáme.) U takto prezentovaných snímků by jistě tolik nevadila někdy zbytečně vysoko volená hlasová poloha, jako u předkládaných vypreparovaných nahrávek. Zrejmě by to znamenalo vzdát se cimbálového doprovodu, který se ostatně místy nepodařilo dobře technicky sejmout a který ani nehýří zvláštní vynalézavostí a originalitou. Šumy a zvuky kolem by jen dokreslovaly svatební náladu a písně by vyzněly jinak. To vše by edici Ústavu lidového umění ve Strážnici nebylo k neprospěchu. Stala by se tím cennější, zajímavější a svým způsobem i živější a atraktivnější. Dušan Holý[/]

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Kraslice - iluze a skutečnost [obsah]

V prvním ročníku Národopisného věstníku českoslovanského z roku 1906 vyšla na straně 159 zpráva podepsaná šifrou - man: "Před svátky velikonočními t. r. podniknuta byla Národopisným museem akce účelem získání kraslic z Čech. Rozesláno bylo 168 dopisů[/] správám škol a - kde bylo lze členům N. M. Č. Výsledek byl však nepatrný. Získáno 8 pěkných kraslic z Kardašovy Řečice a 1 z Mirovic darem; 3 z Kladrub byly koupeny. Dvě kraslice darované z Bukovan u Týnce n. S. jsou již jen dokladem naprostého úpadku. Slíbeny, dosud však neposlány, byly kraslice z Přeloučska a Českobrodska. Jedenáct

76

zpráv zjišťuje úplné vymizení zvyku kraslice rýsováním či voskem zdobiti a to i v krajích poměrně odlehlých (Čerčany, Černý Kostelec, Hořice, Kosmonosy, Náchod, Pacov, Přibyslav, Semily, Soběslav, Třemašná a Uhřiněves.) Je pravděpodobno, že i nezodpovídání ostatních dopisů svědčí o vymizení techniky, při zdobení kraslic velikonočních do nedávna obvyklé."
      Jedenáct let od Národopisné výstavy českoslovanské, na které bylo shromážděno více než 1750 kraslic (z nichž se podle Antonína Václavíka: Výroční Obyčeje a lidové umění. Praha 1959, str. 349, nedochovalo do dnešních dob téměř nic), byl neúspěch akce překvapující. Přírůstky sbírek Národopisného muzea publikované v následujících letech v Národopisném věstníku českoslovanském zaznamenávají darování nebo nákup kraslic velmi zřídka. Zmizela snad v tak krátké době další tradiční součást české lidové kultury?
      Monografie Antonína Václavíka je dosud naším jediným souhrnem problematiky kraslic, zdaleka ji však nevyčerpává bezezbytku. Po vydání této publikace, kterou musíme přijímat především jako teoretické krédo autora, se výraznější zájem o další studium kraslic neprojevil. v posledních letech však bylo časopisecky i knižně zveřejněno několik takřka bezcenných prací (Markovyč, Orel), nad kterými je nutné položit tázku, zda jsou obrazem současných možností studia kraslic.[/]
      Oddělení etnografie a folkloristiky katedry historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně podniklo koncem roku 1975 a na začátku roku 1976 dotazníkovou akci, jejímž hlavním cílem bylo zjistit početnost a provenienci sbírek kraslic v muzeích ČSR. Dotazníky byly zaslány do 243 vytipovaných památníků, muzeí a ústavů vlastnících národopisné sbírky. Akce proběhla dvoukolově. v prvním kole na dotazník odpovědělo přibližně 40 dotázaných institucí, v druhém kole dalších 30 %. 74 institucí, mezi kterými je řada významných ústavů s velkými národopisnými sbírkami a školeným personálem, na dotazník nereagovalo.
      Vedle dotazů po množství kraslic v muzejních sbírkách a po jejich provenienci jsme sa v dotazníku zajímali o výskyt skleněných, dřevěných nebo jiných vajec připomínajících kraslice, o místní tradiční názvy kraslic, o evidenci soukromých sbírek kraslic a o zjištění, zda ve sběrné oblasti muzeí kraslicová tvorba pokračuje. Odpovědi na tyto dotazy vyžadují prověření a upřesnění, svůj prvořadý úkol však akce splnila. Ze 169 odpovědí potvrdilo kolekce kraslic ve svých sbírkách 56 muzeí. Tento údaj ale není konečný, protože je nám známo, že sbírky kraslic vlastní některá muzea, která na dotazník neodpověděla. Jsou to například muzea v Brně, Čáslavi, Českých Budějovicích, v Gottwaldově, Hradci Králové, Pardubicích, v Sadské, Soběslavi, Českém Brodě a další.[/]
      Převážná většina kralic je uložena ve sbírkách centrálních ústavů. v Národopisném muzeu v Praze je přibližně 4000 kraslic z Československa a menší sbírka kraslic zahraničních, ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti je na 2500 kraslic, ve Vlastivědném ústavu v Olomouci přes 2000 kraslic a velké sbírky kraslic jsou v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně (asi 2000) a v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (asi 1300). v ostatních muzeích všech stupňů, která odpověděla na dotazník, je v Čechách na 1100 kraslic a na Moravě kolem 3500 kraslic.
      Podle těchto číšel by na Moravě měly být podstatně příznivější podmínky pro studium kraslic, než v Čechách. Olomoucká sbírka obsahuje velmi staré doklady a ostatní muzea poměrně rovnoměrně dokumentují kraslicovou tvorbu na Slovácku, Hané a Valašsku (Brno, Bučovice, Gottwaldov, Hodonín, Hranice, Klobouky u Brna, Kojetín, Kopřivnice, Kroměříž, Kyjov, Mikulov, Olomouc, Prostějov, Přerov, Příbor, Rožnov pod Radhoštěm, Strážnice, Štramberk, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Veselí nad Moravou, Vsetín, Vyškov, Žarošice a Ždánice).
      V Čechách a na českomoravském pomezí se kraslice vyskytují v muzejních sbírkách poměrně vzácně. Kraslice místního původu jsme zde zjistili v muzeích sedmi oblastí, určených zatím vesměs bez detailní znalosti skutečného množství a vnitř

77

ních souvislostí materiálu. Oblast Českomoravské vrchoviny reprezentují sbírky v Třešti (lokalizované kraslice z Třešťska, Telečska, Pelhřimovska a z jižních Čech), v Počátkách (kraslice z Počátecka a Horácka), v Jihlavě, Humpolci a Telči. v jihočeské oblasti vlastní kraslice muzea v Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích, Notolicích, v Českém Krumlově (Křemže), Soběslavi a Táboře (Táborsko a Mladá Vožice), doplněné případně nelokalizovanými kraslicemi ze sbírek v Bechyni, Vodňanech a Písku. v jihozápadních Čechách jsou místní kraslice v muzeích v Plzni (Blovicko, Chodsko, jižní Čechy, Turnovsko), v Horažďovicích, Domažlicích a Blovicích, blíže neurčená sbírka je v Radnici, Střední Čechy zastupuje Benešov a Jílové u Prahy (Jílovsko, Dobřejovice), severní Čechy Liberec (Českodubsko), Český Dub (Českodubsko, Podještědí) a Vysoké nad Jizerou (západní Podkrkonoší). v Polabí jsou kraslice v Čáslavi, Českém Brodě, Sadské, v Poděbradech, Pardubicích a v Hradci Králové, ve východních Čechách v Litomyšli, České Třebové, Vysokém Mýtě, v Poličce a Chrasti. Několik lužických kraslic je uloženo ve varnsdorfském muzeu a neověřený je původ kraslic v Náchodě a ve Velké Bíteši.
      Zatímco v moravských muzeích se kraslice z Čech objevují zřídka (Brno, Olomouc, Uherské Hradiště), ověřením původu kraslic v některých českých muzeích jsme zjistili překvapivé množství kraslic moravských, zejména slováckých. Napří[/]klad ve východních Čechách je v České Třebové z 64 kraslic 30 z Moravy, v Chrudimi všech 18, v Litomyšli z 97 pochází 59 ze Slovácka, v Poličce jsou ze 6 kusů slovácké 2, ve Vysokém Mýtě ze 47 jsou až na ojedinělé případy slovácké všechny a stejného původu jsou i 2 dochovalé kraslice ve Skutči. Ani některá moravská muzea se neubránila invazi těchto přitažlivých kraslic. Všechny exempláře v Boskovicích, část sbírky hranické, telečské a třešťské a celá kolekce velkomeziříčská pocházejí ze Slovácka. Pokládáme za pravděpodobné, že obdobná situace je i v dalších českých muzeích. v místech nynějšího uložení jsou tyto kraslice bezvýznamné, pro své stáří by však jistě byly vítanými přírůstky muzeí, z jejichž sběrných oblastí pocházejí. Pouze výjimečně nacházíme v lokálních sbírkách kraslice cizozemské.
      Slovácké kraslice nalézané v Čechách a některé české kraslice zjištěné v muzeích více vzdálených od míst jejich běžného výskytu jsou ve většině případů dokladem transportu kraslic jako osobních památek, není však možné pominout možnost, že migraci kraslic někdy ovlivňoval jejich věrský význam. Například v Bechyni je uloženo 56 neurčených kraslic, které údajně přinášeli poutníci navštěvující bechyňský klášter. Muzejní evidence zaznamenávají spolehlivě původ kraslic pouze zřídka a bez srovnávacího materiálu je verifikace obtížná. v České Třebové jsme jako míst[/]ní identifikovali 9 kraslic ze 64 exemplářů, v Litomyšli z 97 dochovalých kusů pochází z regionu 15 kraslic. Tato čísla vysvětlují, proč se Václavík ve své monografii omezil na konstatování, že jeho pátrání po českých kraslicích nebylo dosti úspěšné (l. c., 354) a nevěnoval jim proto pečlivější pozornost.
      Z hlediska naší akce a vývoje moravských muzejních sbírek jsou zajímavé další poznámky Antonína Václavíka (l. c., 349). Uvádí, že nejstarší doklady kraslic má zásluhou V. Havelkové a M. Wanklové olomoucké muzeum, menší, nesystematickou sbírku podléhající zkáze má brněnské muzeum a z novějších sbírek že byla sbírka Slováckého muzea v Uherském - Hradišti v letech 1941-1944 ze 60 kusů rozmnožena na 1800. Velké sbírky kraslic jsou tedy většinou výsledkem evidence kraslicové tvorby nedávné minulosti a současnosti. Typickým dokladem toho je sbírka jihlavská, ve které z 206 exemplářů je pouze 5 původních kraslic z bývalého jihlavského národnostního ostrova, všechny ostatní byly získány ve třech souborech po roce 1950. Novodobý je rovněž původ rozsáhlé sbírky gottwaldovské.
      Podstatný rozdíl v množství dochovalých kraslic z Čech a z Moravy zvýhodňuje studium moravských kraslic pouze zdánlivě. Vyčleníme-li z moravských sbírek kraslice novodobé, u kterých nutně musíme předpokládat ovlivnění dlouhodobou komerční výrobou, didaktickým a výtvarným úsilím škol a výrobou na

78

objednávku, zjistíme, že u starších dokladů takřka zmizí nápadný rozdíl v počtu dochovalých kraslic českých a moravských. Kraslice z let před první světovou válkou jsou na obou územích stejně vzácné. Tím se ovšem zvýší význam relativně malého fondu kraslic českých, jehož počet (včetně českých kraslic ze sbírek Národopisného muzea v Praze) odhadujeme na méně než 2000 kusů.
      Na Moravě sice dokumentace novodobé produkce umožní studium vývoje kraslic a změn v podstatě jejich existence po ztrátě věrského významu, v záplavě recentního materiálu ale bude značně obtížné podnikat hlubší sondy do historie a lokálních rysů tohoto jevu. Proti tomu kraslice v Čechách většinou nebyly ovlivněny umělými zásahy a zpravidla představují produkci autentické tradiční a spontánní tvorby. Protože zde malování kraslic zanikalo nebo zaniklo (až na výjimky) v době kolem počátku 20. století, je možné po vyloučení netradičního materiálu a bezpečné verifikaci, které odhadnutý počet kraslic ještě zmenší, získat dílčí představy o typologii, technologii a lokálním výtvarném rázu českých kraslic v závěrečné fázi jejich tradiční tvorby, kdy ještě pravděpodobně byly objekty věrských představ a praktik.
      Rozdíly v kvalitě a možnostech materiálu i rozdíly v studijních záměrech si v konkrétních případech pochopitelně vyžádají v detailech odlišné pracovní postupy. Jediná[/]

cesta k objektivizaci poznatků o českých a moravských kraslicích však vede od pečlivé verifikace a zhodnocení hmotných pramenů k totální kritice publikovaných zpráv, od systematické analýzy k vědecké syntéze. Karel Severin

Neznámý ikonografický doklad hanáckého kroje z roku 1787 [obsah]

Ikonografickým materiálem k lidovému oděvu Hané se v minulosti zabývala řada autorů. Přes velmi pečlivou heuristickou práci jim unikl jeden velmi zajímavý doklad - vyobrazení Hanáků v knize "Beschreibung deren zu der Hochreichsgrä[/]flich Excellenz Erdödischen Herrschaft Holleschau gehörigen Waldungen vom Jahr 1787", která je uložena v pobočce Státního archívu Brno v Kroměříži pod signaturou F 154.
      Archiválie zaznamenává lesní těžbu na holešovském panství v letech 1787 až 1842. Podle jednotlivých revírů je rozdělena do šestí oddílů, v nichž vlastním zápisům o těžbě dřeva předchází kolorovaná katastrální mapa polesí s lidskou a zvířecí stafáží. U polesí "Kostelecký les", rozkládajícím se mezi Roštěním, Starou Vsí, Karlovicemi, Líšnou a Pacetluky, najdeme skupinu čtyř mužů v dobovém oblečení

79

vedle panského úředníka a myslivce i dva Hanáky. Protože na katastrálních mapách bylo zvykem zobrazovat poddané panství, můžeme se domnívat, že předlohou pro kresby byli obyvatelé zmíněných obcí, ležících na sever od Holešova.
      Oděv zobrazených Hanáků není jednotný. Jeden z mužů je oblečen do typického ocáskového kožichu žluté barvy, olemovaného u krku černou kožešinou, a baňatých, cihlově červených koženic, upnutých pod koleny. Na nohou má obuty vysoké boty s přehrnutým okrajem; mezi nimi a koženicemi prosvítají bílá "viléčka". Hlavu pokrývá kožešinová čepice.
      Jisté potíže však vznikají při interpretaci oblečení druhého z mužů. Je oblečen do bílé košile a delší zelenomodré vesty, sahající pod pás. Nohavice, střižené na způsob koženic, ukazují svou šedou barvou, že nejde o koženice, ale o "gatě" z domácího konopného plátna, které se zde nosily v létě na všední den. Na nohou má střevíce a bílé punčochy, nahrazené na Hané na konci 18. století vysokými botami, jak to vidíme u druhého Hanáka i panských úředníků. Za svrchní oděv mu slouží kabát bělavé barvy, jenž svým střihem - do pasu přiléhavý, dole mírně rozšířený - a délkou ke kolenům ukazuje na starší typ "haleny", než jaký známe z 19. století. Na hlavě má nasazen černý klobouk se širokým okrajem. v ruce drží hůl.
      Při hodnocení kresby na základě dostupného ikonografického mate[/]riálu z konce 18. století dojdeme k závěru, že představuje významný doklad pro poznání lidového oděvu Hané. z několika hledisek. Zachycuje mužský hanácký kroj v jeho vývojové variabilnosti, tj. starší vývojové prvky a zároveň současné módní formy, které jsou důkazem dobové sociální diferenciace vesnické společnosti. Hanák, situovaný v popředí, v ocáskovém kožichu a koženkách nejen svým oblečením, ale i celkovým postojem a gestikulací ukazuje na sociálně výše postaveného poddaného, patrně bohatého sedláka. Druhý, zobrazený v pozadí, svým oděvem se staršími vývojovými prvky představuje chudšího a patrně staršího obyvatele tehdejší vesnice. Jeho kroj má spíše letní charakter, u sedláka zimní. Miroslav Válka

Ze stébel slámy [obsah]

V roce 1976 proběhla v Národopisném muzeu v Třebízi výstava nesoucí tento název. Zabývala se funkcí slámy v tradiční lidové kultuře, jejím využitím v hospodářství, lidové architektuře, v lidové výrobě. Při samotném budování muzea jsme se mnohokrát přesvědčili o významu slámy, materiálu kdysi tak běžného a dnes již vzácného.
      Jednou z nejzajímavějších staveb v Třebízi je hrázděná (lepenicová) stodola, přenesená z obce Telce. Její rekonstrukce si vyžádala pokrytí střechy jedinou vhodnou krytinou - došky. Slánsko je přitom oblastí, kde se již po řadu let ne[/]pěstuje žito, je to kraj s lány pšenice, cukrovky, ječmene, s rozsáhlými chmelnicemi. Abychom získali dlouhou žitnou slámu k výrobě došků, byli jsme nuceni požádat o spolupráci JZD Nový směr, kde nám vyšli ochotně vstříc a zaseli žito na 2 ha pole. Sklizeň žita se pak stala, aniž bychom to záměrně předem plánovali, vlastně rekonstrukcí starších, v kraji již dávno opuštěných forem práce. Žito se obsékávalo ručně kosou, potom sekalo starou sekačkou taženou traktorem a ukázkově též párem koní. Vázalo se do snopů povřísly a stavělo do mandelů. Žitné mandele či panáky se zde stavívaly obvykle z devíti, někdy z desíti snopů ("nejčastěj devítky, někdy desítky"). Jeden snop se postavil uprostřed, o něj se opíraly vždy dva a dva proti sobě křížem, desátý dávali nahoru jako čepici jen pokud bylo deštivé počasí. Chránil žito před namoknutím, aby nevzrůstalo. Pohled na pole s řadami mandelů opoutával pozornost projíždějících po hlavní silnici jako něco dnes již v tomto kraji neobvyklého.
      Po svezení do stodoly jsme žito vymlátili speciální mlátičkou "cepovkou", která uchovává dlouhou slámu. Tohoto typu mlátiček se na Slánsku běžně neužívalo, mlátívalo se mlátičkami "hřebovkami" nebo ručně cepy. Mlácení cepy je stará pracovní technika, již dávno neužívaná v praxi. Řada starších obyvatelů vesnice však stále ještě s cepy pracovat dovede. Svolali jsme spolu malou skupinu pracovníků, aby ale

80

Pletení slaměného husího hnízda. Manželé Čížkovi. Líský, okr. Kładno. Foto Josef Maleček 1976.

spoň část žita vymlátili na ukázku ručně cepy. Mlátit takto vše by bylo dnes časově i finančně neúnosné. Tím, že tuto činnost třeba jen na malou chvíli oživíme, získáváme možnost pozorovat a zaznamenávat mnohem přesněji, než při pouhém ústním popise. v zásadě jde o experimenty, které J. Langer v článku Experiment s lidovou stravou v muzeu charakterizuje takto: "Jde o příležitost k jejímu opakování, jde o muzejní tezauraci znalostí a zkušeností".1)
      Na mlatě se žito položilo nejdříve do dvou řádků klasy doprostřed,[/] klasy se překlepaly, pak se snopy otočily a překlepaly znovu z druhé strany. Potom rozvázali povřísla, hráběmi srovnali obilí do vrstvy a začalo se mlátit kolem dokola. Hráběmi žito obrátili a mlátili znovu. Mlátilo se v různém počtu mlatců, podle velikosti hospodářství a množství obilí určeného k vymlácení - ve dvou, třech, čtyřech, pěti, šesti, Až do čtyř bylo udržení rytmu poměrně snadné, s počtem mlatců však stoupala obtížnost. k nacvičení přesného rytmu pomáhala hra - vytleskávání dlaněmi do kolen a do prsou.2) Jindy si pomáhali[/] rytmickými řikadly. Při mlácení v pěti: "pátej do pekla, pátej do pekla...", při mlácení v šesti: "selka peče dolky, selka peče dolky...". Po vymlácení ženy slámu vytřásaly a rovnaly do otýpek. Každou otýpku očesaly, převázaly povříslem, ve špičce přeložily dva prameny slámy a také zavázaly. Drobná, rozbitá sláma - "droby" se vázala do kříže. Ze dvou povřísel se udělal kříž, do kterého droby zavázali. Sláma ze žita mláceného cepy byla dokonale rovná a dlouhá. Vázala se z ní povřísla, vyráběly došky a pletlo mnoho věcí potřebných v domácnosti a hospodářství - "do posledního stébla se sláma zdělala". Mlácení cepy i vázání povřísel se provádělo v zimě. Povřísla se vždy po 60 kusech svázala do otýpek a byla připravena na léto. Při žních v Třebízi máčeli otýpky povřísel v rybníčku na návsi, jinde je polévali vodou ze studny, aby zvláčněla. Pak je odvezli na pole, kde se jimi svazovaly snopy obilí. Přípravou povřísel přes zimu se při samotné sklizni ušetřilo mnoho času.
      Využití slámy na vesnici, ať již nezpracované nebo zpracované různými technikami, bývalo vskutku mnohostranné. Sloužila jako stelivo pro dobytek, drobně nařezaná se míchala do krmení. Stočeným víchem třeli zpocené koně, víchern slámy na tyči se vymetala pec, hrstí slámy hospodyně podpalovaly v kamnech.
      Sláma nacházela uplatnění v lidovém stavitelství, zvláště v kraji chudém na dřevo, jako bylo Slán

81

sko.3) Slaměnými došky se pokrývaly střechy obytných i hospodářských budov. Dlouhými slaměnými provazci se proplétala tyčovina, tvořící výplň hrázděného zdiva (dánská lepenice) a tyčovina stropů. Na drobno nařezaná sláma s plevami se mísila s jílem k výrobě napálených cihel ("buchet") nebo k úpravě mlatu. Podlahy z udusané hlíny smíšené s řezankou a plevami bývaly v síních a komorách, kdysi i ve světnicích, podobně se upravovaly i záklopy.
      Při rekonstrukci hrázděné stodoly jsme vyzkoušeli právě tyto stavební techniky: 1. výroba došků a pošívání střechy (v roce 1976), 2. vyplétání stěn a omazávání jílem s plevami (1976), 3. úprava mlatu (1977).
      Došky vázal sedmdesátiletý Josef Křivan z Telec. Nevěnoval se doškářství jako povolání, ale jako chlapec se naučil dělat došky od svého dědečka, kterému pomáhal opravovat střechu stodoly. Ovládá tradiční pracovní postup4) a lze říci, že svůj úkol splnil velice dobře přes horší kvalitu slámy (příliš silná stébla a poškození vzniklé polehnutím obilí a rozkousáním od myší). Střecha není pošita vysloveně profesionálně dokonalým způsobem, ale zřejmě tím lépe dokládá skutečný stav. Hospodáři si často střechy pošívali a opravovali sami, vlastními silami, ne vždy zcela pravidelně a uhlazeně. Výplet stěn prováděl též J. Křivan s jedním pomocníkem. Také tuto práci znal z mládí, kdy s dědečkem stodolu opravovali. Nikdo z ostatních dotazova[/]

Pletení ošatky. Antonín Vlček. Pozdeň, okres Kladno.
Foto Josef Maleček 1976.

ných pracovníků (všichni ve stáří kolem sedmdesáti let) již z vlastní praxe techniku vyplétání neznal.
      Ze slámy se vyrábělo množství předmětů běžné denní potřeby, především nádoby nejrůznějších tvarů, velikostí a určení. v muzejních sbírkách se těchto věcí zachovalo poměrně málo, sběratelé je pokládali za příliš všední a běžné. Mimoto se slaměné předměty dlouhým užíváním opotřebovaly a obvykle pak byly spáleny. Dnes, kdy mechanizace zemědělství vlastně nutně určila slaměné předměty k zániku,[/] protože není k dispozici dlouhá sláma, shromažďujeme jen s velkými obtížemi doklady tohoto kdysi tak významného odvětví lidové výroby. Oblast Slánska bohužel nebyla zpracována při hrubých průzkumech, organizovaných Ústředím lidové umělecké výroby v Praze v letech 1956-1961.5) Poznatky, které o této výrobě získáváme dnes, jsou již nutně jen zlomkovité, ale přesto zajímavé.
      Tradiční technikou, při níž je sláma jediným použitým materiálem, se pletla husí hnízda. Je to technika oplétání slámy slamou. Silný pramen slámy se spirálovitě stáčí do tvaru širokého a nízkého dutého válce, obšívá se pomocí dřevěné jehly tenkým pramenem stébel, která se váží pevným zatočením, vytvářejícím dekorativní, pevně utažené uzlíky na vnější straně hnízda. Do muzejních sbírek jsme získali jediné původní staré hnízdo z obce Hořešovice a část dna z Královic. Obojí je velice pečlivě a pevně vázané. Získali jsme dva výrobce, kteří hnízda plétávali a techniku dodnes dobře ovládají. Jsou to František Čížek z Líského a Josef Křivan z Telec. Vyrobili nová husí hnízda na ukázku. Sláma s příliš silnými a poměrně křehkými stébly však způsobila, že se žádnému z nich přes sebevětší snahu nepodařilo dosáhnout tak pevného utažení a dokonalého stočení uzlíků, jako je tomu na starých kusech. Pracovali nezávisle na sobě téměř stejným způsobem. Neužívají jiného nástroje než velké dřevěné jehly (Křivan

82

pracuje s jednou, Čížek se dvěma jehlami). Pletaři pomáhá pomocník, který "navlikuje jehly". Slaměná husí hnízda byla kdysi běžně užívána v každé domácnosti; mnozí vzpomínají, že nedávno spálili staré hnízdo jako nepotřebnou věc. Zachytili jsme zprávy o tom, že někdy bývaly ze slámy podobným způsobem pleteny i kukaně pro slepice, hmotné památky se však nezachovaly.
      Oplétáním půlenými proutky (loupanými nebo neloupanými) nebo loubky se vyráběly ošatky na chléb, různě velké a rozmanitě tvarované zásobnice, ploché opálky, koše a jiné nádoby. Tuto techniku zpracování slámy ovládalo kdysi v každé vesnici mnoho lidí. Velice rozšířeno bylo pletení ošatek (stejně jako pletení proutěných výrobků) v oblastí zvané Podlesí, v údolí Pozdeňského potoka. Prozatím jsme nalezli tři pletaře ošatek v obci Pozdeň, kteří již výrobu neprovozují, ale dobře ji ovládají. Jsou to bratři Jaroslav a Antonín Zíma a Antonín Vlček. k oplétání používají půleného vrbového proutku, z něhož pečlivě vyškrabou tvrdou dřevinu, takže vznikne tenká vrstva, ohebná jako řemínek. Proutky je třeba řezat stejně jako pro pletení košíků, na začátku zimy. Nástroje k pletení zde užívali stejné jako jinde - kožený prstenec a kovovou "špic". Antonín Vlček, který nám výrobu předváděl, používal poněkud pozměněných nástrojů ..- kožený prstenec, kterým se protahuje pramen slámy, nahradil plechovou trubičkou. Pracoval veli[/]ce pečlivě, jeho ošatka je pevně utažená, při poklepání téměř zvoní. v Třebízi jsme zapsali vzpomínku na pletení ošatek březovými loubky. Zřejmě to nebylo výjimečné, protože řada předmětů v muzejní sbírce je též opletena loubky.
      Tvary a typy nádob jsou rozmanité. Nejběžnější v slaměné výrobky představují ošatky na chléb, kulaté i oválné. Ve sbírce muzea se jich shromáždilo značné množství. Jsou opleteny jak půlenými proutky, tak loubky. Bývaly dříve v každém domě. Dokud se pekl chléb doma v peci, patřily ošatky k nutné součásti výbavy každé nevěsty - "Když se vdávala holka z chalupy, musela jich mít nejmíň šest, někdy osm, devět..." Větší, mělké opálky kulaté nebo oválné se užívaly na ovoce čerstvé i sušené, na vejce. Díže na chleba se často přikrývaly slaměnými víky. Formově nejzajímavější jsou zásobnice na zrní, hrách, peří a jiné produkty. Máme ve sbírce zásobnice jednoduchého tvaru mohutných válců, ale i zásobnici téměř kulovitou, dále nádoby nad úzkým dnem se baňatě rozšiřující a u horního okraje opět zúžené. Velký oválný koš se dvěma uchy se nepochybně užíval na prádlo. Do drobných košíčků, někdy s ozdobně prolamovaným okrajem, se obvykle ukládaly šicí potřeby a jiné drobnosti.
      Zajímavým exponátem jsou velké slaměné bačkory. Staří informátoři vzpomínají, že je za první světové války nosívali v zimě vojáci na stráž. Zaznamenali jsme však i zprá[/]vy o užívání doma pletených slaměných bačkor na vesnici (Třebíz, Sulec). Za velkých mrazů se obouvaly přes boty a dobře chránily nohy před zimou.
      Zvláštní skupinu slaměných výrobků tvoří ze slámy pletené včelí úly. Hodláme jim věnovat pozornost na připravované výstavě o vývoji včelařství na Slánsku.
      V současné době upadla již tradice lidové výroby ze slámy na Slánsku v zapomenutí. Lidé, kteří slámu dovedou zpracovávat, jsou dnes ve věku kolem sedmdesáti let a většinou uvádějí, že již dávno tuto práci neprováděli - "Naposledy sem plet vošatky v roce 1944, sestřenici do výbavy...", vzpomíná Antonín Vlček z Pozdně. Situace na Slánsku není taková, aby umožňovala oživení tradiční výroby slaměných předmětů, jak se to podařilo např. v jihočeském družstvu JIPRO v Lomnici nad Lužnicí.
      Domnívám se, že naše akce, tj. průzkum, uspořádání výstavy "Ze stébel slámy", ukázkové oživení starších pracovních postupů, přispěly k poznání tradiční výroby a k uchovaní řady cenných dokladů zručnosti a tvůrčích schopností našeho lidu v muzejní sbírce.

Poznámky
1.
      LANGER, J.: Experiment s lidovou stravou v muzeu. NA 1975, č. 4, s. 327-328.
      Týž autor se zabývá podobnou problematikou znovu ve studii

83

Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. NA 1976, č. 3, s. 179184: "Prostředí muzea v přírodě však umožňuje zcela vědeckými metodami rekonstruovat některé činnosti, ať to jsou práce v domácnosti (příprava pokrmů, péče o rodinu), výrobní technologie nebo i zvykoslovné projevy a některé úseky života rodinného."[/]
2.
      Mlátí jeden: rytmické údery pravou dlaní na pravé koleno,
dva: pravou dlaní na pravé koleno, levou na levé,
tři: totéž + tlesknutí oběma dlaněmi,
čtyři: na pravé koleno, na levé koleno, pravou dlaní do prsou, levou dlaní do prsou,
pět: stejně jako čtyři + tlesknutí oběma dlaněmi.[/]
3.
      ŠTĚPÁNEK, L.: Sláma v lidovém stavitelství středních Čech. ČL 62/1975, č. 1, s. 40-41.
4.
      ŠTĚPÁNEK, L.: Došková krytina a doškářství v Polabí. ČL 61/1974, č. 1, s. 45-49.
5.
      EBERHARDOVÁ, A. - ŠENFELDOVÁ, H.: Technologie lidové výroby l., Sláma a orobinec, Uherské Hradiště 1970. Josef Jiřikovský[/]

Redakční poznámka Redakce se omlouvá za tiskové chyby v předcházejících dvou číslech Národopisných aktualit. v NA, roč. XVI, 1979, č. 3, na str. 185 má být v názvu studie uvedeno číslo domu 212 místo chybně vytištěného čísla domu 21. v NA, roč. XVI, 1979, v č. 4 jsou na 1. a 2. straně obálky publikovány fotografie z Nové Lhoty, okr, Hodonín, jejichž autorem je B. Žižlavský. Jeho jméno nebylo v popiscích fotografií uvedeno.

84