Národopisné aktuality/1980/4

	národopisné aktuality KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI 1980 - ČÍSLO 4
	OBSAH Studie Dušan Holý: Odkaz Otakara Hostinského teorii lidové písně . . . 253 Bohumil Marčák: k počátkům zpravodajství denního tisku o strážnických slavnostech . . . 265 Portrét Anna Chlupová: Majsterka Serafína Pátková . . . 277 Živá tradice Josef Jančář: Lidová umělecká výroba v současnosti . . . 281 ZPRÁVY Jubilea K stému výročí narození sběratele lidových písní Josefa Černíka (Pavel Popelka) . . . 287 Sto let od narození Samka Dudíka (Dušan Holý) . . . 288 Jubileum Rozky Falešníkové (Judita Křivdová) . . . 289 Nekrology Za doc. PhDr. Josefem Voráčkem (Josef Vařeka) . . . 290 Pavel Tonkovič zemřel (Jaromír Nečas) . . . 291 Knihy Viktor Jevgeňjevič Gusev: Istoki russkogo narodnogo teatra (Ilona Vojancová) . . . 292 Georgi Arbaliev: Stroitelni i chudožestveni tradicii na balgarskata architektura (Bagra Georgieva) . . . 294 Krzysztof Kwaśniewski: Spoleczne rodowody bohaterów (Andrej Sulitka) . . . 295 Ju. A. Jakimovič: Drauljanae dojlidstva Belaruskogo Polesja (Jiří Langer) . . . 296 Miroslava Ludvíková: Kroj brněnského venkova (Marie Náplavová) . . . 297 Jindřich Uher: Kam usedl pták (Bohuslav Beneš) . . . 298 Sborníky Dítě a tradice lidové kultury (Andrej Sulitka) . . . 299 Socialističeskaja kuľtura i formirovanije socialističeskogo soznanija trud'aščichsja (Adam Pranda) . . . 301 Šlaskie miscellanea. Literatura - folklor. (Oldřich Sirovátka) . . . 302 Konference VI. strážnické sympozium: Výroční obyčeje současný stav a proměny (Václav Hrníčko) . . . 303 Sympozium MKKKB (Václav Frolec) . . . 304 Z činnosti subkomise pro lidové stavitelství a sídla čs. sekce MKKKB (Jan Souček) . . . 305 Seminář společenské a kulturní využití lidového výtvarného umění v minulosti i v současnosti (Miloš Melzer) . . . 306 Festivaly Východná 1980 (Jan Souček) . . . 307 VI. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích (Jan Krist) . . . 310 V. festival srbské kultury (Václav Stuchlý) . . . 313 XXV. Kopaničářské slavnosti ve starém Hrozenkově (Josef Jančář) . . . 314 Kraj beze stínu popáté (Jan Souček) . . . 316 Ondrášovské slavnosti 1980 (František Synek) . . . 317 Film ARSFILM Kroměříž 1979 (Vlasta Ondrušová) . . . 318 Folklórní soubory Dudácké sdružení v NDR (Jaroslav Markl) . . . 320 Školení lidových tanců z Kyjovska (František Synek) . . . 320 Polemika Věrohodnost a pravdivost prezentování lidové kultury v expozicích muzea v přírodě (Marie Brandstettrová - Jiří Langer) . . . 321 Ještě ke strážnici 1979 (Dušan Holý) . . . 327 Výzkum Výzkum českého dělnictva (Miriam Moravcová) . . . 330 Výstava Palestinské lidové umění (Josef Vařeka) . . . 331 Národopisné aktuality roč. XVII - 1980, č. 4 ODKAZ OTAKARA HOSTINSKÉHO TEORII LIDOVÉ PÍSNĚ [obsah] DUŠAN HOLÝ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno Málokterému odvětví z rozsáhlého záběru Otakara Hostinského do řady humanitních disciplín dostalo se hned po jeho úmrtí hodnocení z pera tak povolaných badatelů, k jakým patřili Jiří Horák a Otakar Zich. Už v roce 1910 otiskli studii na téma Význam Otakara Hostinského pro teorii lidové písně české. Jiří Horák se v ní zaměřil na stránku textovou a na úvahy všeobecné a Otakar Zich hodnotil Hostinského práce o lidové písni po stránce hudební. Jestliže Horák ocenil jeho přínos v tom smyslu, že plnou měrou dosáhl cíle, k němuž těmito svými pracemi směřoval, tj. vybudovat pro studium české lidové písně spolehlivé vědecké základy, pak Zich neváhal uzavřít, že po stránce hudební podal Hostinský vlastně úplnou vědeckou teorii české lidové písně.1) Hostinského odkaz teorii lidové písně, o níž uveřejňoval soustavné studie od let devadesátých (dříve - v letech sedmdesátých a osmdesátých se o ní vyslovoval jen v některých[/] polemicky zaměřených statích),2) pokusili se Horák se Zichem shrnout na jedenácti stranách. Současně se zde snažili vytknout také směr dalšího zamýšleného studia lidové písně tohoto nečekaně zemřelého badatele; ještě den před smrtí řídil schůzi pracovního výboru pro lidovou píseň v Čechách.3) Byl totiž od roku 1905 v čele4) tohoto výboru a hned na počátku své činnosti otiskl v Českém lidu výzvu k písňovému sběru5) se zdůvodněním, že materiál se souhrnně zpracuje a vydá, jak bylo cílem celé této velkolepé akce: "C. k. ministerstvo kultu a vyučování chystá sbírku, jež má v jednotlivých svazcích, podle národů a zemí rozdělených, obsahovati veškeru lidovou hudbu, zejména pak lidovou píseň národů a kmenů v Rakousku žijících... Vydání pořízená touto sběratelskou akcí mají míti přísně vědecký ráz... z této velké, co možná úplné, vědecky spracované sbírky pořídí se časem menší vydání, které by obsahovalo výběr nejlepších a nej 253 cennějších zpěvů lidových, tak aby platně posloužiti mohlo obrození lidové písně ve škole, v rodině a ve společnosti. "6) Po Hostinského smrti se však tento záměr rozplynul a skončilo všechno jen u dobrého předsevzetí a u žádosti otištěné opět na stránkách Českého lidu: "Smrt zmařila jeho často projevované přání viděti dílo dokončené. Výbor žádá, aby veškeré dopisy podniku se týkající, byly nadále posílány na adresu Český pracovní výbor pro lidovou píseň v Čechách..."7) Že se projekt neuskutečnil nelze samozřejmě přičítat jen samotnému úmrtí tohoto vědce. Všechno pak rychle nabralo jiný kurs v souvislosti se světovou válkou a s jejími důsledky. Faktem však je, že nečekanou smrtí Otakara Hostinského byl podruhé a tentokrát definitivně zmařen jeho plán na vydání zevrubné sbírky českých lidových písní. Poprvé se k němu chystal po Národopisné výstavě českoslovanské 1895, v jejímž výboru pracoval jako místopředseda; připravený materiál (asi 2000 písní) tehdy shořel v tiskárně.8) Uvidíme později, že zmínky o těchto praktických vydavatelských projektech mají svůj význam i s ohledem na otázky čistě teoretické. Nejdříve však ještě shrňme, že Hostinského studie o lidové písni byly nejednou vysoko oceněny i za jeho života. Můžeme odkázat například na Nejedlého recenzi knihy Česká světská píseň lidová,9) kterou označil za etapu v bádání o tomto předmětu, nebo na jeho soubornou hodnotící studii Otakar Hostinský z roku 1907, v níž poznamenává, že "stati o lidové písni náležejí k nejcennějším, co nám Hostinský napsal".10)[/] Rovněž v pozdějším vývoji lze sledovat různá, převážně pochvalná hodnocení, zpravidla s hledáním odkazu Hostinského folkloristických prací. v polovině dvacátých let - po Nejedlém a Zichovi - je provedl třetí z nejvýznamnějších jeho žáků Vladimír Helfert,11) koncem třicátých let Bedřich Václavek,12) počátkem let šedesátých Antonín Sychra13) a Jaroslav Markl,14) abychom jmenovali alespoň ty nejdůležitější a nejoriginálnější. Pokud jde o zařazení Hostinského do rámce celkového vývoje teorie lidové písně u nás i v evropském měřítku, k tomu najdeme nejlepší pojednání u Bedřicha Václavka. Považuje Hostinského nejen za zastánce, ale i za samostatného tvůrce tzv. teorie recepční, k níž směřovalo evropské bádání na konci minulého století ve více zemích. Proti předchozímu období, stojícímu na stanovisku teorie produkční, znamenala novou etapu ve výzkumu lidové písně. V čem vlastně byly a jsou spatřovány hlavní rysy Hostinského teoretického přínosu v oblasti lidové písně, jak se z jeho teorie těžilo, jak byla rozvíjena a jak zkreslována, popřípadě, co z ní snad bylo překonáno, a co jako odkaz přetrvává dalším badatelským generacím? Pochopitelně, na to na všechno nelze v úplnosti odpovědět v krátkém příspěvku; je nutno omezit se jenom na některé příklady a na problémy nejdůležitější. Jak známo Hostinský vystoupil především s dynamickou definicí lidové písně, a to ještě 254 dříve než třeba John Meier v Německu.15) Zdůrazněme také, že pojetí lidové písně, s nímž se setkáváme v některých jeho pracích a zvláště- ve zmiňované výzvě k písňovému sběru z roku 1907, je u něj ve skutečnosti ještě daleko širší, než jak připouští ve své definici (311 n.): "A tak lidovou písní jakožto příznakem pravé povahy a skutečného duchovního života lidu bude nám jen to, co - nechť vyplynulo z jakéhokoliv pramene - ujalo se v něm trvale, co alespoň z jednoho pokolení novinku přijavšího zdědilo se v plné životní síle své na pokolení druhé a třetí." - v žádném případě nechtěl pomíjet zlidovělé písně umělé, světské a duchovní písně kramářské, ani skladby písmáků a lidových skladatelů. Dále je příznačné, že Hostinský právě jako estetik nemohl souhlasit s těmi, kteří lidovou píseň posuzovali jedině podle estetické hodnoty. Považoval dokonce za krajně nevědecké odvracet se s pohrdáním například od písní kramářských a prozíravě odhadl důležitost této zapomenuté větve na velkém stromě lidových tradic16) (300). Že po všech těchto stránkách na Hostinského plodně navázal zejména Bedřich Václavek netřeba rozvádět. Otakar Zich doplnil o Hostinském,17) jak ve funkci předsedy pracovního výboru pro českou lidovou píseň obracel pozornost též k písni maloměstské, dělnické, hornické, vojenské, ale také sokolské. Na tomto poli se zase snažil jeho odkaz rozvíjet právě Zich. Také písně přejaté odjinud a třeba i cizího původu má smysl zaznamenávat, říká Hostinský, neboť jsou významné ze stanoviska psychologického. Uvedený okruh[/] otázek rozšířil Vladimír Helfert: "Čím se řídí tento výběr? Proč si lidový zpěvák vybral z umělé hudby právě ty a ty motivy, a proč jiných si nevšiml? A proč tento výběr je různý v různých krajích? Tedy jaké jsou znaky lidového vkusu? Jaké jsou psychologické zákony výběru melodických typů?"18) - Zůstává však nadále jen u otázek. K dalším důležitým rysům Hostinského teorie lidové písně patří, že kladl stejný důraz na obě písňové složky; nápěvy a texty lidových písní je nutno zkoumat ve vzájemném sepětí. Rozdělení obou zřetelů může být odůvodněno jedině speciálními otázkami, ale pak mají výsledky pouze speciální platnost. Sdružení živlu básnického a hudebního je v povaze lidu "tak přirozené a ústrojné, tak samozřejmé a nerozlučné, že jinak díti se ani nemůže. Nesmí tedy ani bádání vědecké obě tyto stránky od sebe odlučovat, nemá-li nastati tu i tam jednostrannost velice povážlivá.19) "Všechno posuzování rytmiky a prosodie lidového zpěvu na základě pouhých textů odmítnouti sluší nadobro" (407). Ale když mluví o nutnosti zkoumat obě složky lidové písně ve vzájemných vztazích, neměl zdaleka na mysli jen stránku prozodickou. Šlo mu především o poznání příbuzenských vztahů mezi nápěvy a texty: "Z vyšetření původní vzájemné příslušnosti textů a nápěvů, jakož i variantů obou, musí vycházet všechno zkoumání hudební povahy zpěvu lidového" (314). Jsme u základní pracovní metody, již při studiu lidové písně Hostinský průbojně uplatnil (309) - u metody srovnávací, u ocenění 255 každé zapsané varianty a u zásad pro zápis i interpretaci zpívaného projevu. Každý zápis je nedotknutelný a nikdo nemá práva jej měnit. Kdo tak činí - ať již z důvodů estetických nebo jakýchkoli, počíná si jako kritik, který by měnil text básně podle svého vkusu a na základě textu takto upraveného posuzoval individualitu autorovu.20) Něco jiného je ovšem interpretace záznamů - například odhalení chyb zapisovatele, jak na to Hostinský několikrát poukázal naprosto konkrétně; srov. třeba kritiku Rittersberkova záznamu písně Čí to koníčky, čí to (349 n.) . Prostřednictvím variant získáváme možnosti jednak pro poznáni vývoje, čili dějin lidové písně (312, 327, 341) a jednak jimi vnikáme v pravém slova smyslu do tvůrčí dílny lidu (314); poznáváme, jak lid tvoří či přetváří písně (323). Pro poznání dějin lidové písně mají nesmírnou cenu různé přesně datované záznamy, o nichž víme, že na lidový zpěv nějakým způsobem působily, nebo byly jeho přímou součástí. Proto je jim a jejich srovnávání s recentními písněmi třeba věnovat maximální pozornost. To je však jen jeden možný postup. Jinou cestu hledal Hostinský ve vytyčení určitých zásad pro stanovení stáří těch lidových písní, pro které nemáme starého zápisu textového či notového (341), přičemž ovšem důrazně upozorňoval, že žádné jednotlivé kritérium z oněch vytyčených nerozhoduje samo o sobě, a že je třeba opírat se zde jedině o více znaků souhlasných. Oba uvažované postupy, na jejichž základě mohl prohlásit, že vývoj našeho lidového zpěvu byl organický a nepřetržitý, jsou pro his[/]toricky orientované práce o lidové písni důležitým vodítkem podnes. Více diskusí přinesly Hostinského soudy o tom, že lid je v pravém smyslu básníkem, že však není touž měrou skladatelem hudebním; že existuje jakýsi hudební fond poměrně neveliký, že nepřehledné zástupy nápěvů vznikají z něho kombinováním a poměňováním, a že při tom svou roli sehrávají asociace (325 n.).21) v této souvislosti reagoval trochu podrážděně na rozbor písně Horo, horo vysoká jsi Leoš Janáček v Moravských listech v témže roce, co vyšla Hostinského studie (1891) "Děsili bychom se té dílny, když by to v ní tak vypadalo, tak jako bychom zakřikli každého, kdož by chtěl takovým způsobem skládati. jsem přesvědčen, že dr. Hostinský neví, jak skládá dr. Antonín Dvořák. A přece jest mu tak známý a tak blízko, a lidoví skladatelé tak neznámí a tak daleko."22) v roce 1960 vystoupil ještě i Antonín Sychra23) proti Hostinským dokazovanému způsobu lidové hudební tvorby kombinací, variováním, rozkladem a zase kombinacemi (335); ale marná sláva, kdo se jen jednou pustil do podrobného srovnávání nápěvných variant, dá zajisté Hostinskému zapravdu. Tyto základní postupy platí však i pro texty lidových písní. Poměr tvořivého přínosu v rámci složky textové a hudební není tak propastný, jak se jevil Hostinskému. Ostatně zhruba totéž, co on řekl o nápěvech lidových písní, napsal dávno předtím literární kritik Václav Bolemír Nebeský o textech: "Ustálí se jistá zásoba typických frázi, obratů, obrazů a motivů básnických, ježto jako ražená mince 256 obíhají; utvoří se zvláštní symbolika, tropika a stylistika, ano i některé události a výjevy zobecní, že z písně do písně přecházejí, čímž skládání jejich v některých částech poněkud mechanickým se stává, ano jakási jednotvárnost v nich vzniká."24) Hostinského práce při srovnávání písňových nápěvů a textů je příkladná. Budoucí sémiotikové lidové písně nesmějí přehlédnout jeho písňové analýzy, v nichž s velkým kombinačním umem vysvětluje genealogie nápěvů, k nimž na první pohled bohatě diferencované texty skýtají jen nemnoho základních básnických myšlenek, které spolu navíc navzájem souvisejí po stránce psychologické. Například texty opěvující nešťastnou lásku a neukojenou touhu milenců dávají vznikat dalším skupinám, v nichž se partner partnera buď zříká, nebo v nichž proznívají motivy vzdoru. Tak z několika málo základních útvarů dospěl písňový typ k hojným variantám a odnožím, pandánům a parodiím. Také v případě rozboru další skupiny písní o kalině, o žnečce a pasačce a o sirotkovi, kterou Hostinský sám považuje za mnohem složitější, klade obzvláštní důraz na vztahy nápěvu a textu: "S důrazem musím poukázati k tomu, že podobné drobné, někdy docela zevnější shody a styky, narážky a podobnosti textové samy o sobě, kdyby byly ojedinělé a při písních hudebně sobě cizích se jevily, neměly by žádného vážného významu, že však tam, kde vyskytují se ve větším množství při nápěvech hudebně sobě tak blízkých jako zde, stávají se zajisté silnými průkazy[/] vzájemné souvislosti a závislosti příslušných písní, po případě i společného jejich původu." Janáčkovy kritické poznámky ke srovnávacím odkazům týkajícím se písně Pěkná Káča trávu žala, publikované v Moravských listech 1892 25) opět ihned po otištění nápěvů z 15. a 16. století v Českém lidu, mohli bychom tedy považovat za oprávněné jen v případě, kdyby Hostinský srovnával nápěvy jenom nějak mechanicky. Ale toho se právě nedopouštěl, byl při tom naopak velmi uvážlivý. Nevšímal si také pouze podobnosti melodické, jak mu to vyčítal Janáček v poznámce svého exempláře Českého lidu: "Všímá si toliko podobnosti melodické - malý hudebník. "26) Musíme si ovšem jasně uvědomit, že citovaná Janáčkova marginálie se vztahuje k roku 1892 a že Hostinského podrobná analýza této bohatě rozvětvené skupiny písní, v níž "čím šíře a čím výše se větve stromu rozkládají, tím více vzdalují se od kmene a od kořene" (396), vyšla až v roce 1896. Pokud je mi známo, k ní se už janáček nevyslovil.27) Všimněme si teď trochu blíže Hostinského srovnávací metody. Sám ji považoval za souhrn postupů, který může posloužit především k vypracování dějin lidové písně (378). Nazývat jeho srovnávací metodu metodou historickosrovnávací je tedy zajisté správné. Hostinský však termínu historicko-srovnávací metoda v oblasti lidové písně nepoužíval. Dostatečně si totiž, jako jen málokdo, uvědomoval mezerovitosti vzniklé vymíráním početných nápěvů prostředkujících a byl si dobře vědom i toho, že všechny varianty nenáležejí do jed 257 né řady posloupné, nýbrž že namnoze jsou jen čistě lokálními a osobními odchylkami, které mohly vzniknout současně (327). Proto není radno zaměňovat nahodilé různosti všeho druhu s časovými proměnami postupu historického (355) a bývá velice nesnadné stanovit "neodmluvně chronologický poměr nápěvů" (344). Vzpomněli jsme už Hostinského vysvětlování podobnosti melodií v souvislosti s jejich texty. Bylo mu však dobře známo i to, že "mimo přímé přisvojení si nápěvu" mohlo k podobnosti dvou či více nápěvů dojít dvojím způsobem: buď existuje nějaký společný pramen, anebo se nezávisle na sobě dospěje k témuž výsledku (345); čili jinými slovy byl si vědom jak možnosti monogenetického, tak i polygenetického výkladu, k nimž v té době přinesla už významné příspěvky jak evropská folkloristika, tak etnografie. Obezřetně se stavěl k otázkám pratvaru (361) nebo rekonstrukce (367). v souvislosti s variantami mluvil pak o základním tvaru (366), o variantách variantů (325), o derivacích útvaru melodického (358), ve shodě s biologickou terminologií o rodokmenech (368, 402 n.), o písňovém příbuzenstvu (377), o stopování genealogické souvislosti písní (357), o písňovém potomstvu jediného typu prvotního (378) a také ovšem o topografii zpěvů lidových (358).28) Kromě historického vývoje lidové písně, kromě podobnosti či spřízněnosti textů a nápěvů, kromě podrobného studia písňových typů zajímala Hostinského velmi také prozodie lido[/]vé písně; třetí část knížky Česká svétská píseň lidová je věnována právě této tematice. A tu musím s podivem konstatovat, že Antonín Sychra, který jinak velmi oceňoval Hostinského práci O české deklamaci hudební z roku 1886 a který k poznání vztahů hudby a slova přinesl mnoho nového, zkresloval některé jeho závěry o těchto otázkách. Například v práci Hudba a slovo v lidové písni píše: "Podle norem v práci o deklamaci stanovených hodnotí Hostinský i lidovou píseň. Přenáší tak soubor norem, platný v hudbě z druhé poloviny 19. století, do oblasti, které byl cizí."29) Musíme se však ohradit za Hostinského a bránit jej jeho vlastními slovy: "Bádání národopisnému nejde o posouzení zpěvu lidového podle zásad umělé poezie a umělé hudby naší, s nimiž nikterak nekryjí se všude zásady ony, jež vládnou v tvoření lidovém; posledním cílem bádání toho je poznání zvláštní povahy prosodických a rytmických pravidel lidových, která poněvadž působí v naivní mysli lidu zcela neuvědoměle, spíše působí jako přirozené, ba přírodní zákony, nežli jako umělé předpisy" (405) . A dále u Hostinského čteme, že "leckterá odchylka zdá se chybou jen z prosodického stanoviska básnictví umělého: přirozený cit lidu však v některých věcech jde cestou svou" (408). Není rovněž vůbec pravda, že by chtěl Hostinský pro lidovou píseň vystačit "s kriteriem deklamační správnosti a nesprávnosti, opírajícím se dokonce jenom o jedinou jazykovou složku, jako fonologickou basi veršového rytmu."30) Čteme-li tyto úryvky, nutně dospíváme k závěru, že Sychra buď musel vy 258 cházet z nějakého špatného konspektu Hostinského studie, anebo že text prostě parafrázoval po paměti. Dotvrzuje to i tento příklad: Hostinský prý vytýká Havlíčkovi veršovnickou ledabylost.31) Ale poznámka Hostinského, kterou má Sychra na mysli žní přesně takto: "Také Havlíček, jenž pilně studoval formu lidových písní, jak o tom svědčí zápisky L. Quisem v Českém lidu... uveřejněné, vzal za základ texty, ne však nápěvy, k nimž jen výjimečně přihlížel. Pak arci mohl nalézti i jambické verše, ač ne právě četné, a to tím spíše, že podle tehdejší praxe básnické přísného šetření přízvuku byl dalek." O žádné Havlíčkově veršovnické ledabylosti zde tedy není vůbec řeči, a totéž, co Hostinský, by mu asi pokud jde o rozbor veršového rytmu lidové písně vytýkal i Sychra. Pokračujme však dále: Což Hostinského slova, že v českých lidových písních "rozhodujícím pravidlem je vlastně přízvuk, vedle něhož tu i tam přihlíží se také k přirozené délce slabik" (4008) nejsou podobná těmto slovům Sychrovým, připojeným k předchozím výhradám o Hostinského údajně omezených kritériích deklamační správnosti a nesprávnosti v lidové písni? "Ukázalo se, že nositelem rytmického důrazu nikterak nemusí být toliko kvalita, že základem hudebního rytmu se může stát stejně i kvantita..." Na Hostinského prozodických studiích, ale nejen na nich, je jinak sympatické uplatňování statistických výsledků (405) proti vytrženým jednotlivinám, jež v polemikách s ním uplatňoval například i Janáček.32) A z těchto[/] statistických výsledků Hostinského vychází, že bilance správnosti přízvučné je v lidové písni "u porovnání s literaturou a hudbou umělou33) přímo skvělá". z těchto výsledků vzešel však i závěr, že "mezi činiteli toho, co nazýváme národními rázem hudby, na prvním místě, stojí rytmus z mluveného slova do hudby, bezděčně přenášený" (349). A to je bod, v němž se konečně názorově setkali ve vzácné shodě Hostinský s Janáčkem, který si k tomuto textu; jak na to poukázal už Jiří Vysloužil,34) připsal slova: "No hle." Lze uvést ještě další námitky Antonína Sychry: Na jedné straně sice oceňuje, že Hostinský neprovádí komparační nápěvné rozbory naždařbůh, nýbrž důsledně v souvislosti s určitými skupinami textů a všímá si vždy celého nápěvu,35) na druhé straně mu však vytýká atomizaci. Pokud vím, Hostinský šel při roz-, boru lidových písní po řádky a takty, šlo-li o písně taktově organizované, a je jeho zásluhou, že máme základ terminologie pro jejich rozbor po formální stránce; pro tyto krátké útvary se nehodí, jak dobře vystihl, technické názvosloví obvyklé při analýze hudby umělé (350 n.). Je-li tento rozklad atomizací, pak ji nelze obejít, protože bez ní při srovnávání lidových písní nedospějeme nikam. A je-li tato atomizace vztahována zpět k celku, nelze proti ní namítat ničeho. Ale skoncujeme už s polemikou, či vlastně s obhajobou Hostinského. - k jedinému, k čemu podle Otakara Zicha36), Hostinský nedošel, bylo stanovení třídícího dělidla lidové písně. 259 Měl však k tomu, jak Zich podotýká, důvod závažný a častěji se o něm vyslovoval zvláště v souvislosti s chystáním sbírky plynoucí z ministerského projektu. Soudil, že k správnému a přirozenému rozdělovacímu principu bude možno dojít, až bude materiál alespoň přibližně úplný. Všechna prozatímní dělení považoval za předčasná, zvláště pokud by spočívala na jednostranném základu, například textovém (obsahovém). Pro připravovanou sbírku navrhoval řazení mechanické - abecední co se textů týká, a podobně navrhoval sáhnout k důmyslně sestavené "abecedě" hudební;37) materiál měl pak být ještě zpřehledněn věcným rejstříkem podle textů a též rejstříkem "věcně hudebním". Jak by asi rejstříky vypadaly, lze jen matně odhadovat podle jeho dvou studií doplněných genealogickými souvislostmi písní,38) či ve zjednodušené formě podle odkazových poznámek ke sbírce nápěvů světských lidových písní českého lidu z XVI. století.39) Kdoví, jak by se však bylo ještě všechno vyvinulo při konečném zpracování? Na závěr bych ještě zdůraznil, že Hostinský zaměřil své práce o lidové písni, jak ostatně plyne už z názvu jednotlivých studií i z názvu souborného dílka, na píseň českou a myslel jí po výtce píseň z území Čech. Tím není nikterak řečeno, že by vůbec nesledoval píseň moravskou nebo slovenskou. Obě považoval za rodné sestry české lidové písně, protože co do[/] zdrojů melodiky neviděl mezi nimi rozdíly zásadní (309, 333 aj.) . Ale celkový ráz zpěvů lidových přece jen se mu jevil jinak a právě proto skoro veškeré své poznatky zevšeobecňoval přísně pouze pro píseň českou. Při eventuálních výhradách k jeho studiím se to nesmí přehlížet.40) Vzpomněli jsme slov Zdeňka Nejedlého, který v článku určeném k Hostinského šedesátinám zařadil jeho stati o lidové písni k tomu nejcennějšímu, co napsal. Také Antonín Sychra, ačkoli k těmto studiím připojil některé výtky (leckteré ale, jak jsem se snažil dokázat neoprávněně), hodnotil je velmi vysoko, když je spolu s pojednáním O české deklamaci hudební označil za základní pilíře Hostinského koncepce v jeho estetickém systému.41) Jestliže se podíváme, kdy začala vycházet první speciální Hostinského studie o lidové písni byla jak známo souhrnná a povšechně zaměřená - shledáváme letopočet 1891. Spočítejme si, že mu tehdy bylo 44 let, ale především si snažme uvědomit, co všechno měl do té doby už za sebou, jak rozsáhlou tematiku stačil zpracovat. Byl to vlastně už celý okruh jeho badatelské činnosti, Čili své studie o lidové písni .psal ve zralém věku, s přebohatým rozhledem, s ohromnou průpravou a opřel je také výhradně o vlastní poctivé a pečlivé studium pramenů, o bystré analýzy obou písňových složek, jež dovedl vzácným a neobyčejně hutným způsobem syntetizovat. V čem je Hostinského odkaz? v tom, že "naznačil cesty a cíle, kudy a kam budoucí naše folkloristika hudební bude se musiti bráti" 260 (356). Pro studium lidové písně se rozhodl proto, že se mu jevila jako významná složka národního umění (305), jejíž básnický a hudební kapitál nikdy neměl by ležet ladem (308). k jejímu zkoumání přistupoval bez nadsázky s upřímnou láskou a s přesvědčením o její vzácné hodnotě, přitom však bez předsudků a bez planého a nadšeného horování, v přesvědčení, "že z písní těch plný požitek a plný zisk budeme míti, když snažiti se budeme, abychom je všestranně a zevrubně poznali v světle dokonalé, nelíčené pravdy" (356). s Nejedlým můžeme o Hostinského České světské písni lidové zopakovat, že "dále možno jíti, ne však bez této práce a ne jináče, než-li z ní".42) Konfrontace s náležitým rozhledem po současném celosvětovém etnomuzikologickém bádání je přitom ovšem nezbytná a samozřejmá. Odkaz Otakara Hostinského můžeme rozvíjet především novým studiem dalšího materiálu, a to jak toho, s nímž denně přichází do[/] styku folklorista, tj. terénních záznamů, tak i materiálu, který je každodenním chlebem badatelů některých čistě muzikologických disciplín. Škoda, že u nás už delší dobu poměrně málo dochází k plodnému dialogu na tomto poli. Ale plnění odkazu Otakara Hostinského tkví také v úsilí o vydání nových velkých sbírek, jaké byly plánovány v jeho době, k nimž však bohužel nedošlo. A konečně k dokonalému zacházení s jeho odkazem patří i taková docela obyčejná a prostá věc: abychom důkladně a správně četli v jeho studiích věnovaných lidové písni. Aby nebylo znovu objevováno, co už sám objevil, anebo aby to, co vyložil, nebylo kresleno tak, že by se musel neklidně obracet v hrobě. Abychom si dnes, po tolika letech od jeho smrti, nemuseli snad hořce postesknout za něho, tak jako on Otakaru Zichovi po otištění jednoho článku Letošníkova:43) "Tohle se může psát po mých článcích. A já jim to přece tak jasně vyložil!" 261 Poznámky 1. HORÁK, J. - ZICH, O.: Význam Otakara Hostinského pro teorii lidové písně české. In: Národopisný věstník českoslovanský, 5, 1910; s. 103. 2. Hostinský své práce o lidové pisni sám shrnul v pozn. k předmluvě knížky Česká světská píseň lidová. Praha 1906. Cit: podle 2. vydání. In: Hostinský o hudbě. Praha 1960, s. 303. k tomuto novému vydání odkazuji též čísla stran uváděná v závorkách přímo v textu studie. - Doplňme, že až posmrtně (1911) vyšla Hostinského studie Lidová píseň, hudba a tanec, zařazená na úvod antologie uspořádané F. Strejčkem. (Později vyšlo několikrát pod názvem Výbor z československé lyriky Iidové). 3. Srov. Český lid, 19, 1910, s. 246 n. 4. Srov. ZICH, O.: z posledních let činnosti Otakara Hostinského. In: Česká mysl, 11, 1910, seš. 1, s. 3. 5. Srov. HOSTINSKÝ, O.: Lidová píseň v Rakousku. In: Český lid, 16, 1907, s. 161-164. k vývoji celého projektu srov. VYSLOUŽIL, J.: Hudebně folkloristické dílo Leoše Janáčka. In: JANÁČEK, L.: O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie. Praha 1955, s. 58-64. 6. Srov. HOSTINSKÝ, O.:Lidová píseň v Rakousku, o. c., s. 161 n. 7. Srov. Český lid, 19, 1910, s. 247. 8. Srov. HORAK, J. - ZICH, O.: o. c., s. 99, 103. 9. Srov. Národopisný věstník českoslovanský, 1, 1906, s. 209-213. 10. Cit. podle NEJEDLÝ, Z.: z české kultury. Praha 1951, s. 295. 11. HELFERT, V.: k otázce našeho hudebního folkloru. In: Morava. Měsíčník pro život sociální, vědecky a umělecký, 1, 1925, s. 230-236. 12. VÁCLAVEK, B.: Písemnictví a lidová tradice. Obraz jejich vztahů v české písni lidově a zlidovělé. Olomouc 1938, zvl. s. 27-32.[/] 13. SYCHRA, A.: Badatelský odkaz Otakara Hostinského a dnešek. In: Hostinský o hudbě. Praha 1960, zvl. s. 10-14. 14. MARKL, J.: Živý odkaz Otakara Hostinského. In: Český lid, 47, 1960, s. 49-51: 15. Srov. HOSTINSKÝ, O.:O naší světské písni lidové. In: Český lid, 1, 1892, s. 27-35, 160-176, 249-261, 351-370. - J. Meier vystoupil se svým recepčním pojetím lidové písně teprve v r. 1897; srov. VÁCLAVEK, B.: o. c., s. 142, pozn. 101. 16. Srov. HOSTINSKÝ, O.: O písni lidové. In: Věstník Jednoty zpěváckých spolků československých, 1, 1897, s. 58 n. 17. HORÁK, J. - ZICH, O.: o. c., s. 104. 18. HELFERT, V.: o c., s. 233. 19. Srov. HOSTINSKÝ, O.: Lidová píseň, hudba a tanec. In: Národopisná výstava českoslovanská. Praha 1895, s. 229. 20. Podle vzpomínek J. Horáka. Srov. HORÁK, J. ZICH, O.: o. c., s. 102. 21. K tomu srov. též Zichovy poznámky. Ibid.; s. 105. 22. Cit. podle JANÁČEK, L.: o. c., s. 154. 23. SYCHRA, A.: o. c., s. 11. 24. Z kritiky na Erbenovu sbírku Prostonárodní české písně a říkadla. In: Národní listy, 1864, s. 143 n. Cit. podle VÁCLAVEK, B.: o. c., s. 24 n. Srov. též HOLÝ, D.: Variační postupy v lidové písni, In: O životě písně v lidové tradici. Variační proces ve folklóru. Brno 1973, s. 15-43. - Doplňuji ještě, že Hostinský má k vzpomínaným závěrům V. B. Nebeského v některých částech své práce velmi blízka; srov. zvl. jeho rozbory některých písňových skupin na stránkách České světské písně lidové. 25. Cit. podle JANÁČEK, L.: o. c., s. 160. 26. Cit. podle VYSLOUŽIL, J.: o. c., s. 76, pozn. 2. 27. K tomu srov. MARKL, J.: o. c., s. 50. 262 28. Jak známo, Hostinský sám navrhl pro Národopisnou výstavu českoslovanskou 1895 topografii (kartogramy) písní z Erbenových sbírek. Srov. HORÁK, J. - ZlCH, O.: o. c., s. 98. 29. SYCHRA, A.: Hudba a slovo v lidové písni. Praha 1948, s. 10. 30. Ibid., s. 71. 31. Ibid., s. 10: 32. JANÁČEK, L.: o. c., s. 129-131. 33. Hostinský zde má na mysli literaturu a hudbu 1. pol. 19. staletí (408). 34. VYSLOUŽIL, J.: o. c., s. 78. 35. SYCHRA, A.: Badatelský odkaz..., o. c., s. 12. 36. HORÁK, J. - ZICH, O.: o. c., s. 104. 37. Dovídáme se o tom jednak od Zicha (srov. HORÁK, J. - ZICH, O.: o. c., s. 104) a jednak z Ja[/]náčkových poznámek o edičních zásadách projednávaných na schůzi výboru pro Lidovou píseň v Rakousku z prosince 1910. Na přípis ministerstva kultu a vyučování odpověděl těsně před smrtí také O. Hostinský. Janáček z Hostinského návrhu zdůrazňuje zejména seřazování písní podle jejich prvního motivu, ale sám se s tímto způsobem neztotožňuje. Srov. JANÁČEK, L.: o. c., s. 531 n. 38. Srov. rozbory některých písní v knize Česká světská píseň lidová. 39. Poprvé vyšlo samostatně v r. 1892, nově vydal J. Markl v r. 1956. 40. Stalo se to např. A. Sychrovi. Srov. SYCHRA, A. Badatelský odkaz ..., o. c., s. 11. 41. Ibid., s. 6 n. 42. Národopisný věstník českoslovanský, 1, 1906, s. 210. 43. Srov. HORÁK, J.: - ZICH, O.: o. c., s. 104. DAS VERMÄCHTNIS VON OTAKAR HOSTINSKÝ DER VOLKSLIEDTHEORIE (Zusammenfassung) Die Interessenpalette des grossen tschechischen [E][Ä]sthetikers Otakar Hostinský (1847-1910) war beträchtlich breit. Sie deckt fast das ganze Gebiet der [E][Ä]sthetik. Hochgeschätzt ist - nicht minder noch 70 Jahre nach seinem Ableben - besonders sein Beitrag für die moderne tschechische Musikologie, und ebenfalls gehört zu den Grundpfeilern auch seine dem tschechischen Volkslied gewidmete Studie. Au f sie ist eingestellt diese Arbeit, in der der Autor zuerst die Beiträge zusamme[n] fasst, die bisher der Bewertung dieses Tätigkeitsbereiches von Hostinský gewidmet worden sind. Dann sucht sie die Antwort auf die Fragen, worin die Hauptgrundrisse Hostinskýs theoretischen Beitrags auf dem Gebiet des ,Volksliedes gesehen wurden und werden, wie seine Theorie angewendet, wie sie entwickelt und fehl[/]gezeichnet wurde, beziehungsweise worin sie schon vielleicht überwunden worden ist, und was als sein Vermächtnis den folgenden Forschergenerationen überdauert. Die dynamische Definition des Volkslieds, mit der Hostinský noch früher als zum Beispiel John Meier in Deutschland hervorgetreten ist, durchschlagende Anwendung der Vergleichungsmethode, die er für die Zusammenfassung der Vorgänge hielt, welche besonders zur Aus[s]arbeitung der Volksliedsgeschichte dienen können, der Nachdruck au f enge Verbindung der beiden Liedeskomponenten - Text und Melodie - und ihr Studium in gegenseitigen Verhältnissen, wie er selbst es in den Arbeiten, die er der Genealogie einiger Lieder widmete, musterhaft andeutete, die Bewertung jeder eingeschrie 263 benen Variante und jeder Einschreibung als unantastbar, in der niemand berechtigt ist etwas zu ändern, eine unvoreingenommene Stellung zur monogenetischen und polygenetischen Erörterung in der Geschichte der vorkommenden Übereinstimmungen und Unterschiede, eine vorsichtige Auffassung der Urform- und Rekonstruktionsfragen, sein Beitrag zur Erkenntnis einer besonderen Natur der prosodischen und rhythmischen Regeln im Volkslied - das sind im Kern die Grundelemente, die seine Theorie bilden, beziehungsweise an die sie sich stützt. Wenn auf dem Heimatboden Hostinskýs Theorie zum Beispiel im Bereiche des Volksliedsbegriffes gut entwickelt wurde (B. Václavek), von weiten wurde sie nicht soviel ausgenützt bei eigener Vergleichung der Lieder, und auf dem Gebiet der Prosodie[/] wurde sie sogar hier und da verzeichnet. Zum Schluss kann man übereinstimmend mit Zdeněk Nejedlý, Hostinskýs Schüler, sagen, dass es möglich ist, im Studium des tschechischen Volkslieds weiterzugehen, aber nicht ohne Hostinskýs Werke zu kennen, und nicht anders als auf ihrer Grundlage. Wenn diese kurze Zusammenfassung einem ausländischen Forscher den Anlass gibt, die Werke des Begründers der modernen tschechischen Ethnomusikologie näher kennenzulernen, wird es eine Genugtuung für den Autor dieses Beitra ges. In der ausländischen Literatur wird nämlich manchmal jedwede Winzigkeit angeführt, aber dieser Hauptpfeiler, den Hostinskýs Arbeiten über das Volkslied bilden, wird oft zum Schaden unterlassen. Übersetzung: J. Švec 264 Národopisné aktuality rač. XVII - 1980, č. 4 K POČÁTKŮM ZPRAVODAJSTVÍ DENNÍHO TISKU O STRÁŽNICKÝCH SLAVNOSTECH [obsah] BOHUMIL MARČÁK, Filozofická fakulta univerzity J. E. Purkyně, Brno Má-li festival svých pětatřicet ročníků, má tedy již historii. v případě Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici historii dokonce úzce spjatou s vývojem obecného folklórního povědomí. Důležitým svědectvím k vzpomenutí minulosti je od samého vzniku strážnických slavností brněnský denní tisk, který registruje přípravy, zachycuje atmosféru, referuje o průběhu soutěží, zaznamenává ohlas atd. Mnohé z těchto výpovědí se jinde nedochovaly. Na první pohled by se mohlo zdát všechno jednoduché: stačí zalistovat novinami a shrnout nalezené texty. Určit noviny je víceméně snadné, ale určit vydání, které je těžištěm hledaného zpravodajství, to je už složitější a někdy dokonce nesnadné, alespoň za daného stavu katalogizace denního tisku v knihovnách. Brněnský denní tisk vycházel až v sedmi podstatně odlišných mutacích. Tato rozdílnost se tykala zejména lokálního zpravodajství, do kterého byly zprávy o strážnických slav[/]nostech zařazovány především. Ale zase nikoli jen tam. Pro badatele vzniká nebezpečí, že sáhne například k brněnské mutaci, která se sice o Strážnici zmiňuje, ale text vypadá jinak, než jeho autentická podoba v mutaci pro Strážnici a okolí. Vedle stránky věnované místním zprávám jsou mutovány také jiné části Jistu, např. sport a kultura. v letech 19451948 existují tedy brněnské deníky se stejnou hlavičkou, se stejným datem a se stejným počtem stran, ale s podstatně odlišným obsahem. Jedny a tytéž noviny vypadají jinak v Brně a např. ve Strážnici nebo v Jihlavě. (Torzo tohoto systému mutací se dochovalo dodnes.) Ale nejen to, k určitým proměnám dochází u jednotlivých zpráv. Zachytit strážnické zpravodajství a bibliograficky je správně zaznamenat znamená proniknout do uvedeného systému někdejších vydání a mutací. (v pražském denním tisku z těch let je problém obdobný.) v opačném případě bude shrnutí hledaných textů neúplné a zkreslené a badatel se vy 265 staví nebezpečí, že pomine klíčový článek a přecení bezvýznamnou zprávu. Abychom si při určování místa strážnického zpravodajství dobře rozuměli, pokusme se v několika řádcích o vyjasnění terminologie, jejíž výklad není v dosavadní literatuře zcela jednotný. Jde o pojmy mutace, vydání, hlavičkový list. Deníky měly zpravidla městské a venkovské vydání, přičemž pod pojmem venkovské vydání se rozuměl souhrn několika samostatných mutací spojených jednou či dvěma uzávěrkami hlavní části listu (někdy bývají pojmy mutace a vydání vykládány jako synonyma, v našem případě budeme pojem vydání chápat jako pojem nadřazený mutaci). Hlavičkový list je označení některého základního vydání či mutace deníku (v meziválečném období existovaly také týdeníky tohoto typu). Tak např. v letech 1945-1946 měla zlínská Naše pravda hlavičkový list Slovácko (obsah byl zcela totožný s mateřským listem) a později (1946) se sama stala hlavičkovým listem brněnské Rovnosti.1) Mutace nebyly vytvářeny podle správních celků, jak se někdy mylně traduje, ale podle vlakových spojů směřujících k důležitým centrům tehdejšího zemského zřízení. U všech deníků jedna z mutací vycházela v Brně kolem sedmnácté hodiny a byla prodávána podle všeho jen kolportážně. Shrnovala události mezi raníkem a časem vlastní uzávěrky. z hlediska autenticity zpráv je toto vydání nejspornější. Rozpětí uzávěrek jednotlivých mutací se pohybovalo zhruba od jedenácti hodin dopoledne do pozdních večerních[/] hodin. Pro politickou část listu byla klíčová uzávěrka kolem 21. hodiny (v té době byly již mutační stránky technicky dávno připravené) a kolem půlnoci vyšlo brněnské vydání s brněnskou mutaci. v případě potřeby se mutovalo ve všech částech listu průběžně, z čehož vyplýval zvláštní pohyb zpráv, o kterém se ještě zmíním. jednotlivé mutace - s výjimkou mutace pro Brno - byly označovány v záhlaví listu hvězdičkami. Při sledování strážnických zpráv a kteréhokoli jiného "územního" zpravodajství musíme mít stále na zřeteli, že označení mutací není v brněnských denících stejné2) a že v průběhu roku dochází dokonce ke změnám tohoto označení v jednotlivých listech. Např. v roce 1946 proběhla jedna z těchto změn těsně před strážnickými dny. Do 12. června toho roku bylo vydání určené pro Strážnici označeno v Rovnosti dvěma, od 12. června třemi hvězdičkami. První strážnické slavnosti se konaly 5. až 7. července 1946 pod názvem Československo v tanci a zpěvu. Zprávy o jejich přípravách a průběhu najdeme v různém rozsahu ve všech brněnských novinách a přirozeně také v Naší pravdě (Slovácku), tenkrát ještě vydávané ve Zlíně. Původ základních informací, které se v tisku objevily, zřejmě pocházel z tehdejších tiskových konferencí pořádaných přímo ve Strážnici a z propagačního materiálu připraveného pořadateli. Redaktoři přejali jen základní údaje a koncepční charakteristiku strážnických dnů, tisk pak přinesl samostatné a v mnohém odlišné články. Úroveň tohoto zpravodajství nelze posuzovat bez při 266 hlédnutí k jiným; řekněme "národopisným" textům denního tisku,, neboť do novin se z této tematické oblasti dostávalo mnohé, co s národopisem nemělo nic společného. Zprávy o strážnických slavnostech si drží tu více, tu o něco méně jistou kvalitu a vesměs se liší od pouťových barvotisků, které brněnský tisk přinášel například při různých kulturních akcích svých stran a organizací. Ale vraťme se k systému. V Naší pravdě (Slovácku), která nemutovala, vyšla zpráva o první Strážnici v čísle z 15. a 16. června.3) Je to konstantní text, který prošel celým vydáním beze změny. Pokud jde o obsah, naznačuje se důraz na citovou pravdivost lidové písně a lidového projevu. v Rovnosti se poprvé dočteme o strážnických slavnostech 19. června, autor si zvolil téměř výlučně zpravodajskou formu. Všimněme si však jiné věci. Zpráva Rovnosti vyšla jen v mutaci pro Hradišťsko, Strážnici a Břeclavsko. Je nadepsána Národní kroje a zvyky na celostátní slavnosti ve Strážnici. Autor podepsaný šifrou "Va" informuje o základní myšlence události, vrací se (jako někteří jiní autoři v jiných zprávách) k slavnostem v Petrovských Plžích a v celém dalším textu propaguje celostátní povahu strážnickych dnů. Článek končí oslavou Strážnice jako místa k pořádání takového podniku všestranně předurčenému.4) v brněnské mutaci Rovnosti z téhož dne zmíněný článek nenajdeme. A není umístěn ani v jiných mutacích. Ale pozor! 22. června přináší Rovnost se dvěma a čtyřmi hvězdičkami tučným typem písma vysázený[/] článek Milovníci lidové tradice a kultury na národopisné slavnosti.5) Pod jiným typem sazby: a pod jiným titulem jde o text shodný s článkem: nadepsaným 19. června Národní kroje a zvyky na celostátní slavnosti ve Strážnici.. je jen zkrácen o pět obsahově nepodstatných řádků. Který z textů budeme klást na první místo? Přes výrazné umístění a tučnou sazbu zůstaneme přece jen u textu z 19. června. Ještě s jedním pohybem zpráv bude muset historik strážnických slavností počítat. Nejmarkantněji to můžeme doložit na zprávě o úmrtí profesora Vladimíra Úlehly (1888-1947). Profesor Úlehla zemřel těsně před strážnickými dny. v novinách vládla důsledná snaha po pohotovosti, která pronikala do celého zpravodajství a všech částí listu. v první mutaci (měla nejvčasnější uzávěrku) přináší Rovnost ze 4. července o smrti Vladimíra Úlehly dvanáctiřádkovou zprávu. je zakončena dovětkem, že ocenění díla přinese Rovnost v zítřejším vydání, tj. 5. července.6) Ale to je příslib platný jen částečně, protože v mutaci s jednou hvězdičkou (měla uzávěrku o několik hodin později) je místo zmíněné zprávy nekrolog z pera profesora Ferdinanda Herčíka. Herčíkův článek vychází v brněnské mutaci již 4. července.7) v mutaci se dvěma až pěti hvězdičkami a v Naší pravdě (vycházela již jako hlavičkový list Rovnosti) 5. července. Na místě, kde byl tento text předchozího dne uveřejněn, najdeme verše, ale ty se v následujících dnech již v žádné mutaci neobjevily. 267 V Brně vycházely v letech prvních strážnických slavností čtyři deníky: Rovnost (deník KSČ), Slovo národa (deník čs. strany národně socialistické), Národní obroda (deník čs. strany lidové) a Čin (deník čs. sociální demokracie).8) Dále byly v Brně tištěny Svobodné noviny (deník Sdružení kulturních organizací), vyznačující se - přes relativní "moravskou" samostatnost - přece jen větší vazbou na pražskou ústřední redakci. Všechny tyto listy měly svá venkovská vydání a mutace. Potíž je ovšem v tom, že dnes se lze spolehlivě orientovat prozatím jen v mutacích Rovnosti a částečně Svobodných novin. Dokonce nelze vyloučit, že v některých případech se komplety mutaci nedochovaly, alespoň ne v Brně. Tím větší důležitost nabývají svazky novin dochované v mimobrněnských knihovnách, protože byly pořizovány z výtisků tam doručovaných. Přes složitou situaci známe z prvního zkoumání tohoto pramene zprávy a články, které by neměly být v žádném případě přehlédnuty. Dokonce umožňují, abychom si o povaze prvního "strážnického zpravodajství" učinili konkrétnější představbu. k textům, které zde již byly citovány, patří typicky žurnalistický referát Rovnosti o průběhu strážnických dnů otištěný 9. července 1946 pod titulem Lid tančil a zpíval;9) prošel celým nákladem listu. Ale nepřehlédněme ani článek Slovo národa, tentokrát až ze září 1946; zaznamenávající ohlas strážnických slavností v zahraničí.10) Proti věcnému žurnalismu Rovnosti by bylo eventuálně možné uvést odlišný projev nepodepsaného autora Národní obrody z 5. čer[/]vence téhož roku.11) Vedle různorodosti rukopisu najdeme již první podobu různého chápání národopisu. Strážnice 1946 měla úspěch. Zájem tisku o strážnické slavnosti v následujícím roce vzrostl. Mezi bohatým zpravodajským materiálem brněnských novin najdeme v Rovnosti ze 4. července 1947 polemiku nadepsanou Neuvážený zásah do celostátních národopisných slavností.12) Podstatu tohoto sporu - zdá se - nejlépe vystihuje úřední zpráva, kterou otiskly bez komentáře Svobodné noviny: "Hned po velkém úspěchu loňských národopisných slavností Československo v tanci a zpěvu ve Strážnici pověřila zemská kulturní rada ZNV v Brně město Strážnici, aby r. 1947 uspořádalo II. celostátní národopisné slavnosti. ZNV poslal toto rozhodnutí všem okresním národním výborům s tím, aby se podobné národopisné podniky ve dnech 5. a 6. července nikde jinde nekonaly. v Hodoníně se toto rozhodnutí nerespektuje a připravuje se v těchže dnech národopisná slavnost. Národopisná rada osvětové rady v Hodoníně oznamuje, že se staví za II. celostátní národopisné slavnosti ve Strážnici ve dnech 5. a 6. července, neboť Slovácký národopisný rok je soukromým podnikem orelské župy Šilingrovy v Hodoníně."13) Ohlas Strážnice 1947 se v denním tisku vyznačuje opět dobrým standardem žurnalistického rukopisu: Udělování lekci a rad přišlo mnohem později. v roce 1947 ve zprávách o strážničkých slavnostech převažuje žurnalistika směřující - mutatis mutandis - k věcnému a v mezích možností poučenému zázna 268 mu. v popředí zůstanou asi trvale referáty Rovnosti a Svobodných novin. Rovnost v roce 1947 zaznamenala průběh strážnických slavností dvakrát. Poprvé referátem z 8. července nadepsaným Strážnice - kytice barev, zpěvu a tance14) a o den později kurzívami Strážnické malůvky (doplněno původními fotografiemi).15) Tyto texty mají v Rovnosti opět svůj pohyb a svoji modifikaci (viz poznámky). Ze Svobodných novin můžeme dnes uvést prozatím jen referát z brněnského vydání, vyznačuje se dobrým jazykem a věcností.16) Ale podrobnější posuzování obsahu těchto textů je věci výlučně etnografické studie. Tato práce si kladla za cíl upozornit na problémy a úskalí při shledávání strážnického zpravodajství. Shrnuji: Strážnické slavnosti, dnes Mezinárodní folkloristický festival, se setkaly od samého počátku s bohatým ohlasem a porozu[/]měním v brněnském denním tisku. v Brněnských denících je uloženo bohaté svědectví k prvním ročníkům festivalu, k jeho přípravám, průběhu i atmosféře, ve které první strážnické dny probíhaly. Shledání této dokumentace je možné jen při důsledném respektováni tehdejšího systému denního tisku, jeho mutací. Půjde o rozděleni hlavních a vedlejších textů, určení jejich podoby z první ruky. Citace článků z denního tisku si vyžaduje, aby odkazy byly vedle běžné datace doplněny zcela přesným údajem o mutaci, ve které byl citovaný text otištěn. Určení mutace bude třeba uvádět také v eventuálních bibliografických soupisech "strážnického zpravodajství." Bude to pracné, ale solidní práce s novinovými texty to vyžaduje. Analýza uvedených mutací nám mj. otevírá cestu k textům, které jsou nebývale poznamenány místním povědomím a místni dobou atmosférou.[/] Poznámky 1. 1. 10. 1946. v říjnu téhož roku vyšlo několikrát jako hlavičkový list Rovnosti také Slovácko, ale po několika číslech tato zcela bezvýznamná změna zaniká. v knize Jaromíra Kubíčka Padesát let komunistického tisku na Moravě (Blok 1974) se označuje Naše pravda za otisk brněnské Rovnosti. Jde o terminologickou nepřesnost. Naše pravda měla v tomto případě vlastní mutaci pro Zlínsko a Valašsko. v době, kdy Naše pravda vychází jako hlavičkový list Rovnosti, je těžiště zpráv ze Strážnice v tzv. slovácké mutaci.[/] 2. Jde o označení dvojí: v záhlaví a uvnitř listu. Mutační stránka bývá někdy nadepsána např.: Slovácko, Jižní Morava, Třebíčsko apod. 3. rh: Národopisné slavnosti ve Strážnici. Naše pravda (Slovácko) 15./16. června 1946, č. 112, s. 4. "Ve dnech 5.-7. července se konají ve Strážnici národopisné slavnosti pod názvem československo v tanci a zpěvu. Strážnice plným právem pořádá národopisný podnik v tak velkém měřítku a takového významu, protože těsně před válkou se zde 269 podařilo uspořádat národopisnou slavnost, omezenou sice jen na taneční a zpěvácké skupiny slovácké, ale ukazující novou cestu, jak se mají podobné podniky organizovat a ideově zaměřit. Těžištěm programu byla totiž jen lidová píseň, zpestřená tancem; vše bylo provedeno v rychlém sledu s takovou spontánní bezprostředností, že úplně strhla diváky, kteří se téměř stávali spoluúčinkujícími. A přitom bylo co nejpečlivěji dbáno o původnost zpěvů i tanců a naprosto byl vypuštěn veškerý slovní balast tzv. zvyků, který podobné slavnosti ubíjí. Při letošních slavnostech bude využito všech zkušeností tohoto prvního podniku; citová pravdivost lidové písně a tance bude opět jedinou hybnou silou celé podívané. Skupiny z Chodska, Slezska; Valašska, Slovácka a východního i západního Slovenska slibují, že zde bude uspořádaná slavnost; která přinese neobvyklou přehlídku krojů a lidového tanečního a pěveckého projevu, ale také nové plodné podněty pro národopisné pracovníky. v tomto ohledu budou jistě nejpodnětnější skupiny slovenské, kde lidová píseň i tanec žijí ještě plněji nežli u nás. Vzhledem k závažnosti podniku povolí ministerstvo dopravy zvláštní vlaky a slevy a místní národní výbory budou požádány, aby organizovaly na slavnosti zájezdy." 4. Va: Národní kroje a zvyky na celostátní slavnosti ve Strážnici. Rovnost 19. června 1946, č. 142, s. 5. Nejzávažnější část textu cituji: "Po roce svobody chce výbor pro uspořádání I. celostátních národopisných slavností ve Strážnici za spoluúčasti MNV a pod záštitou ZNV v Praze a v Brně, Slovenské národní rady, Masarykovy československé společnosti a jiných významných kulturních a národopisných korporací obnovit tyto slavnosti (srovnej v textu pozn. o Petrovských Plžích - pozn. autora), aby se staly tradiční manifestací a přehlídkou lidové kultury v rámci celostátním. Výbor chce v tomto rámci zapojit všechny folkloristicky zachovalé a typické kraje republiky ve starobylé Strážnici v rozsáhlém parku historického zámku[/] Žerotínů." Pro Strážnici mluví nejen to, že zde vznikla myšlenka, ale i důvody jiné. Ležíc v zeměpisném středu republiky je zároveň regionálním centrem živého národopisu na moravském Slovácku, jež svým rozsahem a kompaktností je největší v republice." 5. Va: Milovníci lidové tradice a kultury na národopisné slavnosti. Rovnost 22. června 1946, č. 144, * , s. 5, * * , s. 5. 6. rt.: Prof. dr. Vladimír Úlehla zemřel. 7. FERDINAND HERČÍK: Prof. dr. Vladimír Úlehla* zemřel. 8. Bibliografické údaje k těmto deníkům jsou shrnuty v práci JAROMÍRA KUBÍČKA a ZDEŇKA ŠIMEČKA, Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Brno 1976. 9. ANNA TUČKOVÁ: Lid tančil a zpíval. Viz příloha. 10. BEDŘICH HANUŠ: Krásná slova o naší vlasti. Slovo národa 24. září 1946, č. 220, s. 3. Brněnská mutace (bez hvězdiček). 11. Nepodepsáno: Strážnice ožije. Národní obroda 5. července 1946, č. 220, s. 3. Brněnská mutace (bez hvězdiček). 12. Rovnost 4. července 1947, č. 155, * , s. 4, * * * , s. 4. Nikoli v Naší pravdě! 13. úř: Národopisné slavnosti ve Strážnici.* Svobodné noviny 4. července 1947, č. 155, s. 3. Brněnská mutace (bez hvězdiček). 14. Viz přílohu. 15. Napsala A. TUČKOVÁ - Foto JAN GUTTENBERG: Strážnické malůvky. Rovnost 9. července 1947, č. 158, s. 4. Brněnské vydání (bez hvězdiček). Ten 270 týž text pak přechází mutacemi s jednou a dvěma hvězdičkami. Ve vydání pro Slovácko (pět hvězdiček) je text rozšířen a najdeme zde navíc obrázek. Je zajímavé, že kurzívky Tučkové nevyšly v Naší pravdě (hlavičkovém listě Rovnosti). 10. července se tento text objevuje ve vydání se čtyřmi hvězdičkami. Slovácké vydání jako jediné přináší[/] toho dne oficiální výsledky Strážnice 1947. U pohybu těchto textů bych se mohli zastavit ještě podrobněji. Pro badatele je rozhodující text z mutace pro Slovácko. 16. T: II. národopisné slavnosti ve Strážnici. Viz. příloha.[/] PŘÍLOHA Lid tančil a zpíval Od 5. do 7. července rozkvetla Strážnice stovkami krojů, které se sjely z celé republiky na první celostátní národopisné slavnosti Československo v tanci a zpěvu. Tyto slavnosti, kterým dala historická Strážnice překrásný rámec, se snažily zachytit všechno to, co se dosud uchovalo v našem lidu od Šumavy až k Tatrám, at už to byly krojové zvláštnosti, písně, tance, zvyky i lidové hudební soubory. Jednotlivé skupiny, které přijely z Domažlicka, ze Slovenska, z Valašska i ze Slovácka mezi sebou soutěžily čistotou krojů a tanečním a zpěvním vystoupením. Vítězové byli odměněni cenami věnovanými průmyslovými podniky. Slavnosti byly zahájeny v pátek představením "Její pastorkyňa," kterou v zámeckém parku sehrálo Slovácké divadlo. v sobotu se pokračovalo koncertem slováckých hudeb a soutěží ve verbování, v níž zvítězila strážnická skupina Slávka Volavého. Hlavním dnem slavností byla neděle. Po polní mši, sloužené před strážnickým mariánským chrámem, vyhrávaly na náměstí slovácké kapely. Ke 2. hodině prošel barvitý, jásající průvod všech krojových účastníků městem do zámeckého parku, kde v prostorném dřevěném stadiónu předvedly jednotlivé skupiny zvyky a tance svého kraje. Na čestné tribuně se shromáždila řada oficiálních hostí, jako průmyslový referent ZNV soudruh dr. Hochman, básník Fr. Halas, znalec lidových tanců a hudby prof. Úlehla a jiní. Američtí filmaři, kameramani z české[/] kinokroniky, brněnský rozhlas i delegace z UNRRy se snažili zachytit na celuloidový i zvukový pás nádheru krojů, tanců, písniček a vůbec celý ten, dnes už bohužel mizející svět lidových zvyků a poesie. Staroslavná moravská Strážnice, kterou tolikrát od maďarských vpádů, husitů, Českých bratří až k osvobozovacím bojům roku 1945 kráčely dějiny Čechů i Slo váků, se vystrojila k slavným dnům jako děvucha, jdoucí k muzice. Pět set let stará strážnická brána rozkvetla prapory, domky byly ozdobeny čestně malovanými ornamenty a "tureckými" šátky" a ulice přetínaly četné slavobrány, které švabachem vítaly hosty a vyzývaly je "včil do tanca" anebo je varovaly "nepij vodu, napij sa vína!" Tohoto varování zřejmě nebylo třeba, protože vyprahlá hrdla vděčně přijímala kyselkavé strážnické vínečko, které se nalévalo pod strážnickými věchty i ve stáncích, postavených v zámeckém parku. Jak říkali slováčtí vinaři, bude letošní úroda vína taková, jaká už dlouho nebyla. Budiž za to pochváleno slunce; těžké hrozny, které jsme viděli ve vinicích, dávají vzklíčiti naději, že se letos dostane i městům dobrého a laciného moku. Víno proudilo v žilách návštěvníků i účinkujících. Rozehřívalo jejich beztoho již kypící krev a rozehrávalo nohy a ruce. Vyšívané rukávce mládenců při ver 271 buňku poletovaly bíle vzduchem. Jaký je to překrásný, živelný tanec, složený z improvizace jednotlivců, tzv. cifrování, které není vázáno žádnými předpisy! Verbuňk pochází z dob, kdy vrchnosti a vojenské úřady odváděly na vojenskou službu "verbovaly", přičemž se mladí rekruti loučili hudbou a tancem. Ve strážnické verbovací soutěži jak v hromadné, tak i jednotlivců, to vyhrála nad Ratíškovicemi a Hrubou Vrbkou strážnická skupina. Největší pozornosti se však těšil 50letý strážnický verbíř František Vajčner, který je přes svůj vysoký věk vzorem mladších verbířů. Skupina Slávka Volavého ve strážnickém kroji s malými černými kloboučky "krepiňáky", zdobenými barevnými šňůrkami, v tmavomodrých kalhotech s řemenem vybíjeným kroužky, v bílé tenké košule s bohatým dírkovým vyšíváním a krátkou kordulkou, se. neuplatnila jen ve verbuňku. Tato skupina, která si dala jméno "Mladá muzika", soutěžila také na hudeckých závodech, které se konaly v posledním poschodí strážnického zámku. Mladá muzika se skládá z 10 členů, kteří hrají prim, terc, obligát, klarinet, dvě violy-kontr, cellový a basový kontr a cimbál. Jejich primáš, mladý a urostlý strážnický houslista, doplnil své lidové umění studiem na brněnské konservatoři. Nyní je zapsán na filosofické fakultě, kde se kromě řečí věnuje hudebním vědám. Jeho muzika se může opřít o slavnou tradici strážnických hudců Ráčků, Pánků a Mlýnků. A toho kdo slyšel v neděli v zámku, její strážnické danaje, muselo zarmoutit tvrzení, že smyčcové muziky jsou zatlačovány plechovou hudbou. Nejživelnější hudebností vynikala čtyřčlenná Horvathova cikánská kapela z Vážce pod Krivánem. Černí, vlasatí, v uválených konfekčních šatech, hráli s pravou vášnivostí svého plemene i litovali jenom, že nemohli s sebou přinést cimbál, který váží přes 90 kg. Jiným zajímavým typem byl starý sedmdesátiletý hudec z Čičman (Rájecko na Slovensku); který svou "tristaročnou" slepenou a zaplátovanou basu nesl v prů[/]vodě a hrál do tance svým krajanům v kulatých červených kloboucích a krajankám v bílých plisovaných krojích. Slováci svými překrásnými kroji, které jsou daleko méně zprofanovány než kroje moravské, svými mollovými písničkami a vášnivými tanci, ukázali v čem se od sebe lišíme, ale jak máme zároveň mnoho společného. A nejen my, Češi a Slováci, Ale všechny slovanské národy vůbec. Při jejich odzemku, při zbojnické, při janošickém tanci jsme nemohli nevzpomenout Mojsejevův taneční soubor. Strážnické národopisné slavnosti odhrnuly roušku z naší pravé lidové kultury a krása, kterou objevily, je důrazným momentem, vyzývajícím, abychom se snažili z ní zachovat všechno, co je živé. Co však odstranil pokrok moderní doby, nelze násilně vzkřísit. Anna Tučková Rovnost 9. července 1946, č. 155, s. 6. Vyšlo ve všech mutacích. Tento text je převzat z mutace Slovácka. Strážnice - kytice barev, zpěvu a tance Tak jako loni, ožila i letos Strážnice národopisnými slavnostmi Československo v tanci a zpěvu, které ještě rozhojnila oslava padesáti let trvání strážnického gymnázia. Na oba sváteční dny, do nichž byl pořad slavností rozvržen, se město připravilo velice pečlivě a vítalo početné návštěvníky ozdobenými ulicemi a slavobránami s žertovnými průpovídkami, Celá Strážnice byla jedinou kyticí barev, hudby a tance, která neuvadla ani v červencových vedřinách. Naopak se zdálo, že slunce opírající se nemilosrdně o dřevěný parket a tribuny v zámeckém parku, jen ještě více rozplamenilo krev a rozehřálo nohy účinkujících. V sobotu byl pořad zahájen v zámku soutěží hudeckých souborů, z níž vyšla vítězně cymbálová hudba mladého strážnického hudce Slávka Volavého. Druhé místo obsadila Svrčinova kapela z Valašských Klobouk, o třetí se podělila Hrubá Vrbka s Rohatcem a na čtvrtém se umístila ohnivá pětice cikánů z Očové na Zvolensku. Soutěž ve verbuňku vyhrál Janulík z Tvrdonic a za ním byl opět Strážničan Volavý. Ze zpěvní soutěže vyšli vítězně J. Severin a D. Ctibůrková z Tvrdonic 272 a v taneční zvítězili Veličané 72letý stařeček Miškeřík se svou přes vysoký věk půvabnou partnerkou. Večer se rozhořel uprostřed parketu zbojnický oheň, kolem něhož se divoce roztančily a rozjásaly slovenské skupiny ze Ždiaru, Východné, Očové a Čierného Balogu. V neděli začaly slavnosti průvodem dvaceti krojovaných skupin, průvodem, který cifroval, tančil, hrál, zpíval a strhl diváky k projevům nadšení. s tribuny na náměstí přihlížela průvodu řada hostí z domova a ciziny, umělci, tanečníci, národopisní badatelé, kteří se sjeli do Strážnice, aby načerpali dojmy z tvořivého bohatství našeho lidu. Mezi hosty byla i spisovatelka Marie Majerová, básník V. Nezval a sochař Dušan Jurkovič. Diváci, kteří odpoledne v počtu více než dvaceti tisíc naplnili tribuny, ochozy, stráně a všechny příhodné stromy zámeckého parku, uctili povstáním památku nedávno zesnulého prof. Úlehly, jednoho z hlavních iniciátorů strážnických slavností. Pak se parket znovu rozzářil barevnou nádherou krojů, rozvířených v rytmu lidových písní. Slovenský Ždiar předvedl mazurkové tance, připomínající sousedství Polska, Východná jánošíkovské zbojnické, divokou prudkost Čierného Balogu a Očové vystřídaly něžné myjavské kroje s vzácnými stříbrnými knoflíky a Valaši z Rožnova a Frenštátu s vysokými klobouky. Pak nastoupili Hanáci s Královničkami a konečně Slovácko se svými přečetnými skupinami, záplavou barev, starodávných obyčejů a krojové nádhery. Strážnické slavnosti odkryly divákům malebnou krásu našeho lidu a jejich účinnost nemohl nikterak oslabit konkurenční podnik, uspořádaný z nepochopení a ze zlé vůle v tytéž dny v Hodoníně. Je si jen přáti, aby se tradice strážnických slavností udržela do příštích let, kdy se nepochybně zlepší i po organizační stránce. AT Rovnost 8. července 1947, č. 157, * * * * * , s. 4. V dalších mutacích zkrácený text). Strážnické závody v lidovém umění* Celostátní národopisná slavnost ve strážnickém zámku ve dnech 5. až 7. července se rozvinula v tak mo[/]hutnou manifestaci našeho lidového umění hudebního, výtvarného i dramaticky obřadného, že nemůže být pochybnosti o úplné výhře tohoto podniku a že se strážnické slavnosti musí státi každoročním národopisným obřadem celého státu, který oživí a rozvine naši lidovou kulturu do nového lesku a rozkvětu. Získá nám také takový zájem ciziny, že bychom se o něj jinými prostředky marně pokoušeli. To ukázala páteční návštěva anglické parlamentní delegace, vsunutá na sám počátek strážnických slavností. Kdo zná Angličany, nebyl by je ve Strážnici poznal. Jejich rezervovanost se rozplynula v nevídané a nelíčené nadšení. Místo auty a v době stanovené dalším pořadem na Slovensku odcházeli britští hosté ze strážnického zámku pěšky, pospolu s cifrujícími šuhaji a se strážnickými hudci. Ti se pohotově snažili vsunout do svých danajů skotské a keltské písně k tancům, které si lordi a představitelé politických stran v anglické sněmovně s chutí po cestě tančili. Angličtí novináři byli téhož dne večer dojati přirozeným předvedením Její pastorkyně na volné scéně v parku strážnického zámku. Tam se pak po oba hlavní dny slavností rozvíjel nově pojatý a svým způsobem jedinečný program, to jest soutěž lidového umění. Soutěžili v ní nejlepší tanečníci-verbíři, příznačné lidové kapely šmydcové, zvané hudci a početné krojové skupiny ze všech končin republiky se svými hudci nebo kapelami (bohužel v některých případech plechovými) a s vybranými zpěváky i tanečníky. Osmičlenná jury kulturní rady ZNV neměla lehkou práci, když jí bylo vybírat nejlepší verbíře, zpěváky, hudce, nejčistěji uchované kroje a nejzachovalejší taneční a zvykové obřady spolu s nejdokonalejším provedením. V sobotu odpoledne soutěžily svatebními obřady Ratíškovice, hody Hrubá Vrbka a dožínkami Rohatec. Průvod dvou tisíc okrojovaných družin proměnil se v tanec tolikéž lidí městem. Tančily drobné děti, chlapečci cifrovali kolem drobných děvčátek a tančili dospělí, až z toho bylo plašení v početném banderiu uvádějícím průvod krojových deputací z celé republiky. Za obrovskými dožínkovými koláči Rohatčanů, z nichž jeden nesly děti, druhý provázel chór družiček, poselstvím 273 slovenských pastvin působil sbor Čičmanců tančících s valaškami před dívkami, za nimiž míjel slovenský Vážec a Osuské, za moravským Kyjovskem české Chodsko, slezská Hrčava, celé Horňácko s Velkou, Strání, Javorníkem, Lipovem, Tasovem, Hroznovou Lhotou, Hrubou a Malou Vrbkou, Kuželovem, Radějovem i celé Dolňácko s Žeravinami, Kozojídky, Petrovem, Kněždubem, Tvarožnou Lhotou, Sudoměřicemi, Ratíškovicemi, Strážnicí. Průvod uzavřeli svérázní lidé z Kubry na Slovensku. Toto celé moře krojů a písně vtáhlo do rozlehlého prostranství v parku, kde se rozvinul vlastní závod krojovaných skupin. z úžasné pestrosti uchovaných tanců a zvyků vyzvedněme aspoň Vítání jara, Omilence a Pochod na sobáš Vážčanů s pravým ohněm na podiu, který musili pak hasiti hasiči, Jánošíkovský tanec Čičmanců, úchvatný tanec na Klby, chorovod zvaný Vodéná a tance Uklakovaná Kubranů, Úvodnice Javorničanů, verbuňky sedlácké Myjavjanů, Veličanů i Strážničanů, tance Valachů z Frenštátska a z Velkých Karlovic, dívčí tance Kolečko a Dokola Chodů a Hošije Podlužanů, nezapomeňme však na milé hosty z Hrčavy, kteří opustili vlastní slavnost, aby přinesli poselství věrnosti, ani na oživené dožínkové obřady Ratíškovjanů a Rohatčanů, na válečný tanec Petrovjanů atd. atd. Nelze to vše vypočítat a nelze vypsat proudění tisíců ve strážnickém zámku, v přečetných búdách a sklepích, vestavěných do parkových zátiší, kde stejně za deštivého nedělního večera jako za páteční a sobotní horké noci hrály desítky kapel, mezi nimi vítězní hudci Slávka Volavého ze Strážnice, z Hrubé Vrbky (Norci i Kubíci) z Vážce, z Myjavy, s neúnavným Samko Dudíkem, Valaši a mnozí jiní. Celkový dojem odváželi si všichni ten, kterým jsme začali: Strážnice se musí každým rokem opakovat. ru Lidové noviny 9. 7. 1946, č. 154, s. 5. Brněnská mutace.[/] II. národopisné slavnosti ve Strážnici T-Strážnice 7. července Ačkoli na letošní národopisné slavnosti ve Strážnici padl stín jejich spoluzakladatele a inspirátora prof. dr. Vladimíra Úlehly a ačkoli se prvního dne v pátek t. m. zdály být nebezpečně ohroženy třemi po sobě následujícími bouřemi, které zničily pracnou výzdobu města, přece se v následujících dnech skvěle vydařily. Strážničtí hned druhého dne ráno po bouři vyzdobili své domy i ulice znovu a tak počasí se až na malé přeháňky ustálilo. Druhý den slavností, sobota, byla ve svém dopoledním pořadu vlastně určena odborníkům, kteří se tu sešli z celé republiky, hlavně představitelé umění tanečního a rytmického, hudebního a výtvarného. v 9 hodin byla v zámeckém sále soutěž starých hudebních souborů a cimbálů, v níž dostala první cenu cimbálová hudba Volavého ze Strážnice za zvlášť krásný výkon cimbalisty. v 10 hodin začala soutěž ve verbování (I. cena Janulík, II. Volavý), v tanci dvojic (Čambalová a 72letý Miškeřík z Velké) a v lidovém zpěvu (ve zpěvu sólovém I. cena D. Ctibůrková a J. Severin z Tvrdonic, ve dvojzpěvech L. Tůmová s matkou z Lužic). Odpoledne bylo věnováno starým lidovým zvykům. Nezapomenutelný dojem zůstane každému, kdo se zúčastnil zbojnického večera při vatře, jejž provedly podtatranské a detvanské skupiny Očová, Východná a Ždiar, charakterem tance i zpěvu zcela odlišné od tanců moravských. Hlavní den slavnosti, neděle, byl zahájen hned v 6 hodin budíčkem, poté v 9 hodin byla před kostelem piaristického kláštera, v němž byl profesor J. Ev. Purkyně a kde studoval T. G. Masaryk, polní mše, které se zúčastnila jak Strážnice s okolím, tak také některé krojované skupiny a lidové kapely. Potom prošel Strážnicí do zámeckého parku průvod krojovaných skupin moravských a slovenských (české se tentokrát slavností nezúčastnily). Ve 14 hodin začal za obrovské účasti vlastní program tanců a zpěvů. Pořad byl zahájen vzpomínkou na prof. dr. Vladimíra Úlehlu, vynikajícího znalce slováckého národopisu, jehož památku uctili přítomní povstáním. Na čestné tribuně 274 zastupoval vládu ministr zdravotnictví dr. A. Procházka, dále tu byla delegace ÚNS, Slovenské národní rady, představitelé Českého národního sdružení v USA, generální konsulové francouzský a holandský, delegace holandských a švýcarských národohospodářů a zástupci zahraničního tisku kromě kruhů uměleckých (Vít. Nezval, Marie Majerová, Fischerová-Kvěchová, Milča Mayerová, Myšáková, Psota aj.). Před naplněnými pořadími, kde bylo asi 25.000 návštěvníků, provedly pak skupiny[/] slovácké, valašské, hanácké a slovenské své rázovité zvyky a tance. Celá slavnost měla bouřlivý úspěch a potvrzuje znovu, že myšlenka národopisných slavností ve Strážnici bude mít pro zachování našeho folklóru trvalý význam. Lidové noviny 8. července 1947, č. 157, s. 3. Brněnské mutace. ZU DEN ANFÄNGEN DER BERICHTERSTATTUNG DER TAGESPRESSE ÜBER DIE FESTLICHKEITEN VON STRÁŽNICE (Zusammenfassung) Die Festlichkeiten von Strážnice, heutzutage das Internationale Folklorefestival, fanden vom selben Anfang an einen reichen Anklang in der Tagespresse. Eine umfangreiche Zeugenschaft zu ihren ersten Jahrgängen ist besonders in den Brünner Tagblättern aufbewahrt. Diese "Berichterstattung von Strážnice" zu ergreifen, sie richtig bibliographisch zu bearbeiten und die wichtigste Form der Nachrichten zu bestimmen, die in mehreren Varianten erscheinen, heisst das ehemalige System der Reaktionspraxis und die Struktur des inneren Inhalts der Zeitungen durchdringen. Der Autor des Aufsatzes ZU DEN ANFÄNGEN DER BERICHTERSTATTUNG DER TAGESPRESSE ÜBER DIE FESTLICHKEITEN VON STRÁŽNICE setzt sich zum Ziel, diese Fragen[/] mindestens im Umriss zu erklären und das Wichtigste zu beantworten: wo und wie die Nachrichten über die Strážnicer Ereignisse in den vier Brünner Tagblättern aus den Jahren der ersten und der zweiten Festlichkeiten zu suchen. Er charakterisiert die Mutationen, die Ausgaben und die Bewegung der grundlegenden Berichterstattung. Er erinnert an die Probleme der Katalogisierung der Zeitungen aus den Nachkriegsjahren un[a][d] kommt zur Schlussfolgerung, dass die Beschreibung der Tagespressetexte die Ergänzung der gewöhnlichen Datierung durch genaue Angabe der Mutation oder Ausgabe fordert, woraus der Text übernommen ist. Übersetzung: J. Švec 275 K. Rauchová, textilné bábiky v ľudovom odeve z Jakubian, vyrobila S. Pátková 1959, výška 16 cm. Foto P. Janek 1959. Fotoarchív ÚĽUV Bratislava. 276 Národopisné aktuality roč. XVII - 1980, č. 4 PORTRÉT MAJSTERKA SERAFÍNA PÁTKOVÁ [obsah] ANNA CHLUPOVÁ, Ústredie ľudovej umeleckej výroby, Bratislava Velkú časť súčasnej produkcie Ústredia ľu dovej umeleckej výroby v Bratislave tvoria výrobky z kukuričného šúpolia, z ktorých zvlášť oblúbené a vyhľadávané sa stali bábiky. So začiatkami ich výroby v ÚĽUV je úzko späté meno majsterky ľudovej umeleckej výroby Serafíny Pátkovej, narodenej v Dvorníkoch pri Hlohovci, ktorá sa dňa 10. I0. I980 dožila šesťdesiatich piatich narodenín. Zaujímavé je, že s výrobou bábik sa začala S. Pátková zaoberať pomerne neskoro, až roku 1955. Spočiatku svoj výtvarný výraz hľadala ako amatér - výtvarník ľudovej umeleckej tvorivosti vo výrobe bábik z textilného materiálu. Figúrky komponované zväčša do skupinových kompozícií, ale i samostatne; zobrazovali výjavy zo života a práce na dedine, napr. "Zahraj, cigáň", "Vinobranie", "Mútenie masla". Záujemcov zo širokej verejnosti i odborníkov z oblasti ľudovej umeleckej výroby upozornila na seba prácami vystavovanými na viacerých výstavách ĽUT, najmä na[/] IV. celoštátnej výstave roku 1957. Textilné bábiky S. Pátkovej zaujali dynamickým výrazom, precíznym spracovaním, výberom zaujímavých námetov, no realistickým poňatím ostali na úrovni amatérskej tvorby, ktorá uspokojovala osobnú záľubu tvorkyne.1) Roku 1958 začala S. Pátková spolupracovať s ÚĽUV v Bratislave v odvetví výroby krojových bábik. Podľa návrhov výtvarníčky ÚĽUV Kamily Rauchovej reprodukovala suvenírové textilné figúrky odeté do štylizovaných krojov z rôznych regiónov Slovenska. Hoci sa jej práca darila a z je j rúk vychádzali bábiky na vysokej technickej úrovni, táto práca vyslovene reprodukčného charakteru ju nemohla uspokojiť. Technická zručnosť S. Pátkovej priviedla výtvarníčku K. Rauchovú k tomu, aby túto na= danú výrobkyňu orientovala na výrobu bábik zo šúpolia. Tým poskytla výrobkyni väčšie možnosti pre uplatnenie jej výtvarného talentu a tvorivých schopností. Čoskoro sa ukázala 277 S. Pátková, Pranie (šúpolová bábika), 1970, výška 12 cm Foto E. Nováková 1970. Fotoarchív ÚĽUV Bratislava. správnosť tohto zámeru a spoluprácu výtvarníčky s výrobkyňou môžeme označiť za takmer klasický prípad spolupráce návrhára a tvorcu. S. Pátková v praxi skúšala a dotvárala návrhy výtvarníčky. v tomto jej veľmi pomohli skúsenosti nadobudnuté pri predošlých prácach z textilného materiálu. Po dokonalom zvládnutí technologického postupu výroby bábik zo šúpolia a vyriešení ich proporčnosti pristúpila k realizácii vlastných námetov. Tu sa už uplatnila tvorivá samostatnosť výrobkyne. Uskutočňovala námety zo života v dedinskom prostredí, tak ako jej utkve[/] Majsterka Serafína Pátková. Foto A. Chlupová 1979. Fotoarchív ÚĽUV Bratislava. li v pamäti z detských čias, napríklad "Priadka", "Vyšívačka", "Pletenie košíka", "Pranie na potoka". S. Pátková ako prvá prišla na myšlienku vyhotoviť sediacu bábiku, čím značne rozšírila škálu svojich tvorivých možností. Na rozdiel od pôvodného statického poňatia sa stali bábiky v pohybe živšie a pôsobivejšie. k oživeniu šúpolových postavičiek využila aj rôzne otiene prírodne sfarbeného materiálu, čím sa zvýšil ich celkový estetický vzhľad. Pri tvorbe S. Pátkovej pôsobilo povzbudzujúco a podnetne i pochopeni, ktoré pre svo 278 Ju prácu našla u svojho manžela Jaroslava Pátka. Keď začala svoje kompozície dopĺňať drobnými predmetmi z dreva, ochotne zhotovoval pre bábiky rôzne stolčeky, praslice, kolovraty, kolísky, hrable, cepy atď. Citlivý vzťah manželov Pátkovcov k materiálu sa prejavil v správnom pomere použitia drevených- doplnkov tak, aby nebol potlačený výraz hlavného materiálu - šúpolia. S. Pátková s rovnakou zručnosťou stvárňuje postavičky mužov, žien i detí. Najradšej tvorí skupinové kompozície s viacerými figúrkami. Známi sú "Muzikanti", "Koledníci", "Práca na poli", "Jarné zvyky", "Trh" atď. S. Pátková prezentovala svoje práce na viacerých výstavách: roku 1967 v Martine na "Výstave ľudovej umeleckej výroby", roku 1972 v Trnave na výstave "Tradičná výroba a ľudo vé umenie v súčastnosti", roku 1974 v Banskej Bystrici a v Kremnici na "Výstave súťažných prác ľudových umeleckých výrobcov k 30. výročiu SNP" a roku 1978 opäť v Martine na výstave "Figúrky zo šúpolia". v rámci výstav ľudovej umeleckej výroby, ktoré poriadalo ÚĽUV v zahraničí, objavili sa jej výrobky roku 1964 v Talline a vo Varšave, roku 1968 v Antverpách a roku 1970 v Budapešti. Výrobky S. Pátkovej získali ocenenia na súťažiach vypísaných ÚĽUV z príležitosti významných výročí: roku 1964 na V. súťaži ľu dovej umeleckej výroby z príležitosti 20. výročia začlenenia ÚLUV do rezortu kultúry za figúrku "Priadka", roku 1965 na VI. súťaži ľu dovej umeleckej výroby z príležitosti 20. výročia oslobodenia Československa a z príležitos[/] S. Pátková, Priadka (šúpolová bábika),1964, výška 13 cm. Foto P, Janek 1964. Fotoarchív 131;UV Bratislava. ti 3. celoštátnej spartakiády za figúrku "Čipkárka" a roku 1974 na súťaži k 30. výročiu SNP za bábiky "Deti mieru" a "Pomoc žien partizánom". 279 Výrobkyňa sa neobmedzila iba na akcie súťažné a výstavné, ale viackrát prakticky predvádzala výrobu pred širokým okruhom záujemcov; s mimoriadnym úspechom roku 1973 pri slávnostiach Cepelie v Zakopanom. Svoje skúsenosti si neponecháva len pre seba, ale v rámci kurzov a inštruktáží, ktoré viedla, zaučila celý rad nových výrobkýň. Veľakrát sa objavila pri predvádzaní tohto atraktívneho druhu ľudovej výroby na televíznej obrazovke, vo filme a o jej tvorbe sa často písalo v novinách a časopisoch.2) Práce S: Pátkovej sa nachádzajú v Západoslovenskom múzeu v Trnave, v Slovenskom národnom múzeu v Bratislave a Martine. Pre SNM v Martine z príležitosti Medzinárodného[/] roku dieťaťa vyrobila vynikajúcu kolekciu bábik - detských figúrok, ktoré znázorňujú tradičné hry a zábavy detí na dedine a pripravuje ďalšiu kolekciu s tématikou ľudových remesiel. Za technickú a výtvarnú dokonalosť výrobkov, ako aj za zásluhy pri rozvoji tohto zaujímavého druhu výroby, Komisia pre posudzovanie odbornej spôsobilosti pracovníkov ľudo vej umeleckej výroby roku 1965 priznala Serafine Pátkovej titul majster ľudovej umeleckej výroby. Pri príležitosti životného jubilea želáme Serafíne Pátkovej., aby mohla ľuďom prinášať svojimi drobnými umeleckými výrobkami ešte veľa radosti a potešenia. Poznámky 1. J. P. (PÁTKOVÁ, J.): Pevnejšiu náplň ľudovej tvorivosti. Večerník, 2, 1957, č. 34, s. 3. 2. GÁLOVÁ, I.: Kedy "šúpoľka" ožije?. Kamarát, 7, 1974, č. 16/17, s. 29. - MIREK, Š.: Suveníry z Bratislavy. Slovenka, 17, 1964, č. 51-52, s. 6-7. PIONTEK, R.: Šúpoľky idú do sveta. Televízia, 27,[/] 1975, s. 32. - POLIAKOVÁ, B.: Kamarátka z tretieho domu. Slovenka, 27, 1974, č. 10, s. 16. - SOKOLOVÁ, V.: Bábiky zo šúpolia. Smer 26, 1974, č. 245, s. 4. - ŠÁNDOROVÁ, E.: Krásavice z kukurice. Móda, 1970, č. 12, s. 40. 280 Národopisné aktuality roč. XVII - 1980, č. 4 ŽIVÁ TRADICE LIDOVÁ UMĚLECKÁ VÝROBA v SOUČASNOSTI [obsah] JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice Zachovávání a rozvíjení lidové tvůrčí tradice v podmínkách moderní socialistické výstavby je svědectvím životnosti odkazu lidové kultury i dokladem vědomého úsilí naší společnosti o udržení a rozvíjení kontinuity pokrokových tradic lidové tvorby, v níž se zachovaly nejenom originální technické postupy, ale i výrazné lyrické prvky jako základ uměleckého tvoření vůbec. Při tom zde nejde jen o zachování tradičních technik, materiálů nebo ornamentálních forem, ale o takové jejich rozvíjení, které by tyto kulturní výrobní hodnoty umožnilo využít v nových formách pro budování soudobého životního prostředí, pro jeho ozvláštnění, stejně jako pro výchovu vkusu pracujících. Učinit z tradiční lidové výroby společensky potřebnou součást naší hmotné kultury si vyžádalo odromantizovat názory na tuto činnost a kriticky objevovat především technické principy tradičních výrobních technik, jimiž[/] jsou většinou podmíněny i jejich hodnoty estetické. Objevování základních prvků tradiční lidové rukodělné práce probíhalo a probíhá v různých rovinách teoretického i praktického zájmu už řadu desetiletí. Dnešní lidová umělecká výroba už dávno není prostředkem nuzné obživy chudého obyvatelstva venkova, nýbrž projevem technických i technologických principů lidové výroby minulosti, jejich výtvarných detailů v barvě, materiálu a někdy i v ornamentálních prvcích na nové organizační základně jako významný doplněk ke zlepšování zejména výtvarné úrovně soudobé hmotné kultury. Nezbytným předpokladem nejenom dalšího technického rozvoje lidové umělecké výroby, ale i jejího společenského poslání, zejména jejího působení na rozvoj dnešní lidové tvůrčí aktivity, je prohlubování poznatků jak o její historii, tak i o zákonitostech jejích technologických a výtvarných proměn v součas 281 nosti. Na okraj probíhající výstavy Živá tradice ve strážnickém zámku a v souvislosti s konferencí o lidové umělecké výrobě, uspořádané ve Strážnici Ústavem lidového umění a Ústředím lidové umělecké výroby ve spolupráci s ONV v Hodoníně, chceme několika poznámkami podtrhnout nezbytnost hlubší teoretické práce pro další rozvoj tohoto úseku naší soudobé hmotné kultury. První realisticky zaměřené zmínky o podomácké práci na vesnicích a možnostech jejího využití pochází už z počátku 19. století z prací tehdejších kameralistů, kteří usilovali o poznání a z hlediska fiskálních zájmů i o určité zlepšení životní úrovně obyvatelstva. Osvícenský racionalismus však jen registroval skutečnost, obdobně jako většina publikovaných prací a zpráv z dalších období 19. století. z té doby máme přehled některých výrob, které vykonávalo nebo mohlo vykonávat více osob na širším území mimo cechovní organizace: Slovácko bylo známo například blatnickým rohožkářstvím, kuželovským halenářstvím, kyjovským košíkářstvím, bojkovickým miškářstvím apod. Výrobky tzv. domácího průmyslu se objevovaly na prvních průmyslových výstavách 19. století vedle výrobků organizovaného řemesla, začínajících továren, ale také vedle výšivek vesnických žen. s postupným rozvojem průmyslové výroby a intenzifikací zemědělské výroby byla lidová a řemeslná práce zatlačována na okraj společenského zájmu. Průmyslová revoluce, rozvíjející se u nás zejména v druhé polovině 19. století postupně[/] vytvořila takovou situaci, v níž se organizovaná malovýroba řemeslníků i podomácká práce staly nerentabilní a drahou výrobou, jíž snadno konkurovaly průmyslové výrobky. Vždyť například průmyslová továrna na bavlněné zboží vyráběla nejenom mnohokrát rychleji, ale především levněji než tradiční ruční tkalcovství. A nejinak tomu bylo v řadě dalších oborů. Stroje nově vznikajících továren dodávaly na trhy levné jednoduché výrobky, které začaly nivelizovat hmotnou kulturu. Reakcí značné části vzdělanců na tento proces bylo nejdříve úplné odmítání "odlidštěné" výroby a úsilí o podporu řemeslné výroby na úkor rozvíjejícího se průmyslu (J. Ruskin, W. Morris a jiní). Avšak s dalším vývojem průmyslové revoluce vzniká snaha po kompromisu, který by umožnil alespoň ovlivnit estetiku průmyslové výroby. Především G. Semper hledá spojení mezi průmyslem a uměleckou tvorbou a dochází k názoru, že nezbytným předpokladem pro správný vývoj průmyslové výroby je umělecko-průmyslové školství a budování umělecko-průmyslových muzeí, na jejichž exponátech by se mohla průmyslová výroba poučit. G. Semper také zakládá v roce 1852 první umělecko-průmyslovou školu a uměleckoprůmyslové muzeum v kolébce průmyslové revoluce - v Anglii. Tento proces proběhl postupně ve všech zemích Evropy. Pořádané průmyslové výstavy, na nichž se vedle továrních a řemeslných výrobků vystavovaly i výrobky tradiční lidové práce, uváděné jako "národní umění", se staly podnětem pro vznik umělecko-průmyslových 282 a národopisných muzeí v řadě zemí Evropy. v Praze vzniklo umělecko-průmyslové muzeum na počátku osmdesátých let 19. století a v roce 1885 také umělecko-průmyslová škola. Po ní vznikla řada škol speciálních v řadě míst Čech a Moravy: dřevařské, řezbářské, vyšivačské, keramické a jiné. Předměty "národního umění", vystavované na řadě uměleckoprůmyslových výstav v druhé polovině 19. století v českych a moravských městech, měly přispět k tomu, aby průmyslová výroba vycházela z národní tradice. Právě v tomto duchu se vyvíjela i pražská umělecko-průmyslová škola, přispívající k rozvoji secese s jejím zdůrazňováním "národních prvků", jež ovšem vycházely z povrchních měšťáckých představ o ornamentu. Zatímco průmysl se dále rozvíjel novými směry, jež z architektonicko-výtvarných hledisek vytyčovaly osobnosti jako byl Adolf Loos a po něm osobnosti, soustředěné kolem Bauhausu až k hodnotám současného průmyslového výtvarnictví, řemeslo, podomácká výroba a lidová tradiční práce postupně upadaly, i když v zemědělských oblastech si uchovávaly ještě značný význam. Přes snahy některých kulturních pracovníků a řemeslníků, kteří už v poslední čtvrtině 19. století usilovali o povznesení řemesla a lidové výroby prostřednictvím spolků na družstevním základě, nebylo možné zabránit postupnému zanikání řady výrobních oborů. Ani vládní pokus z počátku 20. století, nabádající zemské výbory k podpoře těch výrobců, kteří zhotovovali předměty pro cizinecký ruch, nepřinesl zjevných[/] výsledků. Významnějším činem bylo zakládání výrobních družstev jako například byla Moravská ústředna pro lidový průmysl (1908 v Brně), Svaz českého díla (1914 v Praze) a obdobná družstva na Slovensku. Ale teprve ke konci třicátých let vznikla družstva se skutečným výrobním programem, jako například na jihovýchodní Moravě SLOVAČ (1937 v Uh. Hradišti), LIDOVÁ TVORBA (1939 v Uh. Brodě) a řada družstev v Čechách. Avšak většina těchto družstev postupně začala produkovat bez odborného etnografického a uměleckého vedení svérázový kýč, jehož konjunktura vyvrcholila zejména v době druhé světové války. A přece existovaly nahromaděné zkušenosti i doklady lidové umělecké práce vysoké úrovně, jež bylo třeba oživit a vrátit zpět novému životu. Nové reálné pokusy o rozvoj lidové umělecké práce a uměleckého řemesla začaly vznikat už za druhé světové války ve spolupráci představitelů pražského družstva DORKA a uherskohradišťského družstva SLOVAČ. Předmětem úvah o rozvoji lidové umělecké výroby bylo nejenom úsilí o zvýšení estetické úrovně výrobků a rozšíření výroby, ale i o zlepšení sociálního postavení výrobců. Díky této přípravě mohl být už v říjnu roku 1945 vydán dekret o lidové a umělecké výrobě, jímž byla svěřena péče o rozvoj lidové a uměleckořemeslné výroby Ústřední lidové a umělecké výroby v Praze se středisky v Uherském Hradišti a později v Brně. Aniž si to možná většina prvních vedoucích 283 pracovníků nové organizace uvědomovala, položila základy zcela nového přístupu nejenom k hodnotám, jež byly přebírány z minulosti, ale i k hodnotám, vznikajícím z uvědomělého přetváření staré společnosti. Ale teprve zákonem č. 56 z roku 1957 o zřízení Ústředí lidové umělecké výroby a Ústředí uměleckých řemeseJ byly v rámci rezortu ministerstva kultury vytvořeny potřebné podmínky, kdy právě účastí na tvorbě nového socialistického životního slohu prokázala nově organizovaná lidová umělecká výroba i umělecké řemeslo nejenom své opodstatnění, ale i nezbytnost jejich dalšího rozvoje. v nejužší spolupráci probíhal stejný vývoj organizace lidové umělecké výroby i na Slovensku. Dnes se stala lidová umělecká výroba a řemeslo jedním z důležitých prvků rozvoje lidských souvislostí vědecko-technické revoluce, podnětem rozvíjení tvůrčí práce dnešních lidí. Stroze racionální postup kapitalistické výroby vylučoval specifické rysy tvůrčí práce, tvůrčí seberealizace člověka, který byl v industriálním období po průmyslové revoluci zbaven individuální možnosti komplexního sebevyjádření. Avšak s postupným rozvojem vědy a techniky a jejím přerůstáním v socialistickou vědeckotechnickou revoluci se dnes skutečnost, vyvolaná průmyslovou revolucí, zřetelně mění. Vzniká svébytná technická krása, obohacující lidské smysly. Dobře barevně, plasticky i organizačně zvládnutá pracoviště, dopravní prostředky, společenská zařízení, bytová výstavba či graficky dobré obaly knih už v sobě nesou estetický náboj, schopný ovlivňovat životní[/] prostředí a podněcovat i rozvoj tvůrčích sil a schopností širokých mas. Průzkumy sociologů a psychologů prokazují, že naopak neupravená pracoviště, neútulné byty a šedivý stereotyp věcí snižují nároky člověka na sebe sama a jsou překážkami rozvoje tvůrčích sil. v době vědecko-technické revoluce, jak o ní komplexně po jednává známá kniha R. Richty Civilizace na rozcestí, se zdůrazňuje jak mnoho záleží na stálé kultivaci lidských schopností vědou i uměním, jak to požadoval už K. Marx v Poznámkách ke kritice politické ekonomie. Krása a cit se stávají stejně nepostradatelnými jako rozum a účelnost. Estetika se stává podstatnou dimenzí každé lidské tvořivé práce. Ve vztahu k hromadné průmyslové výrobě spotřebních předmětů má lidová umělecká výroba současnosti nezastupitelné místo spojnice mezi technicko-estetickými kvalitami předprůmyslových formací a současností. Dnešní lidovou uměleckou výrobu lze někdy chápat i jako jakýsi most, po němž snáze přechází široké vrstvy pracujících k aktivnímu vnímání soudobých uměleckých hodnot, pokud ovšem tato výroba nevychází jen z tradiční technologie a ornamentiky, ale naopak tvůrčím způsobem reaguje na současný život, jak se to projevuje zejména v produkci Ústředí lidové umělecké výroby. Dosavadní poměrně bohatá literatura podává relativně podrobný obraz vývoje lidové umělecké výroby v minulosti i v období socialistické výstavby naší společnosti. Ústředí lidové 284 umělecké výroby a Ústředí uměleckých řemesel vydávají společně vlastní časopis na dobré výtvarné i obsahové úrovni a otázkami lidové umělecké výroby a uměleckého řemesla se zabývají i další odborné časopisy a samostatné publikace. v souvislosti s dalším rozvojem lidové umělecké výroby se jedná především o teoretické objasňování zákonitostí technických i výtvarných proměn lidové umělecké výroby v současných společenských souvislostech a možností jejího přínosu ke kultivaci lidské osobnosti v období vědeckotechnické revoluce, zvláště k rozvoji tvůrčí aktivity lidí. Jde tedy o konkrétní řešení teoretických otázek zajímavého úseku společenské praxe. Základnou, z níž vyrostla postupně lidová umělecká výroba, byla účelově jednoznačná výroba základních předmětů pro potřeby života na zemědělské usedlosti od odívání, zařízení obydlí až po základní výrobu nástrojů a dále hmotné projevy duchovní kultury, tj. vlastní lidové umění, spojené s obřady a magickými praktikami minulosti. Proto by bylo třeba hlouběji objasnit všechny historicko-společenské vlivy, které v průběhu zejména posledního století přispívaly - ať kladně nebo záporně - k formování dnešního stavu lidové umělecké výroby. z analýzy těchto poznatků by mělo vzniknout hodnocení, jež by nejenom přehlédlo proces dosavadního vývoje, ale dalo i teoretický základ pro praktické naplňováni zásad dalšího rozvoje lidové umělecké výroby u nás. Součástí tohoto postupu by měla být i srovnávací práce o lidové umělecké výrobě v jiných zemích ve všech nezbyt[/]ných souvislostech. Lidová umělecká výroba by totiž vedle estetických a jiných funkcí měla zachovávat také neméně závažnou funkci reprezentace národní (etnické) specifiky. Uznáváme-li, že lidová umělecká výroba není jen úzce vymezenou organizační záležitostí ÚLUV, nýbrž celospolečenským jevem a inspiračním zdrojem s teoretickým i praktickým výchovným dosahem, pak bychom neměli zapomínat na vědomé udržování jejího specificky etnického či národního charakteru. Přesnější charakteristika výrobků, obsahujících prvky etnicity není možná bez širšího srovnávacího studia, jež je zatím velice skrovné. Dnešní výklady Krásné jizby jsou v tomto směru někdy varovným signálem. Konstatovali jsme už v úvodu, že dnešní lidová umělecká výroba je projevem kultury a způsobu života zcela nově organizované společnosti. Ale toto konstatování je v podstatě všeobecné, povrchní, odvozené především z praxe. k přesnějšímu hodnocení by bylo například velmi potřebné znát co nejpřesněji onen dlouhodobý proces, v němž se z chudých výrobců, žijících v minulosti na okraji žebříčku společenských hodnot, stali prověření mistři lidové umělecké výroby, žijící dnes v popředí zájmu socialistické společnosti. k této proměně nedošlo mechanicky revolučním přetvořením výrobních vztahů. v procesu tohoto vývoje zde působila a působí uvědomělá činnost různých lidí a společenských skupin, které pomohly nejenom přetvářet myšlení lidových výrobců, ale vést je k vytváření nových pracovních způsobů, podílet se tvůrčím způsobem na 285 technologických a výtvarných proměnách své práce. Úspěch tohoto vývojového procesu byl do jisté míry podmíněn právě národopisným výzkumem, jemuž by měla být znovu věnována zvýšená pozornost. Dokumentační formy národopisného výzkumu, zaměřeného úzce na technologii a tvarosloví lidové výroby na vesnicích, vytvořily obdivuhodnou dokumentační základnu Ústředí lidové umělecké výroby. Ta se stala na řadu let základní pomůckou pracovníků vývojových oddělení ÚLUV, kteří se často na výzkumu v terénu podíleli a získávali tak bezprostřední kontakt s atmosférou životního prostředí, myšlením a zájmy lidových výrobců. Proto také většina prvních výrobků ÚLUV nesla některé výrazné etnické znaky, odlišující je od podobných výrobků jiných národů. Postupně však stále více výrobků ztrácí tento etnodiferenciační výraz, jehož reprezentantem se stávají jen výkupem získané drobnosti jako například obřadní pečivo, kraslice, vyšívaný textil apod. Dnes se hlavní objem výroby ÚLUV začíná realizovat v nově vybudovaných provozovnách, v nichž pracuje stále více mladých, v Ústředí lidové umělecké výroby vyučených pracovníků, kteří bez moderních strojů nejsou sto plnit požadované ekonomické ukazatele, jež i v této výrobě nabývají převahy. Ekonomické ukazatele samozřejmě v moderně řízené výrobě nelze podceňovat. Ale tím více je třeba věnovat pozornost také vědecky přesvědčivému zpracování výrobních zásad v oblasti lidové umělecké výroby vůbec. Jenom metodicky dobře vedený národopisný[/] výzkum, neulpívající dnes jen na deskripci jevů, může spolehlivě chránit další rozvoj péče o lidovou uměleckou výrobu před úzkým prakticizmem a voluntarizmem a přispět k řešení praktických úkolů Ústředí lidové umělecké výroby, které má oproti praxi lidových výrobních družstev zákonnou povinnost nejen zachovávat všechny tradiční techniky a formy lidové výroby, ale také využívat praktických i teoretických výsledků své činnosti k výchově jak vlastních pracovníků, tak i ostatních pracujících. Avšak zdá se, že v současné době se v ÚLUV poněkud uvolňuje bezprostřední vazba na etnografický výzkum, který by mohl poskytnout pro tuto činnost komplexnější teoretické zázemí. Je zřejmé, že etnografický výzkum dnes už sám nestačí postihnout mnohé jevy, spojené s uplatněním lidových výrobních a uměleckých tradic v životě současné společnosti. Spolupráce technických a společenskovědních oborů, zabývajících se výzkumem tvorby soudobého životního prostředí, je stejně důležitá jako etnografický výzkum současnosti, který už přináší první výsledky. ÚLUV však zřejmě nemá dost prostředků a sil takový komplexní výzkumný úkol realizovat. Měl by však být iniciátorem společenské objednávky konkrétního výzkumného záměru, který by nepochybně přinesl nejenom bezprostřední podněty dalšího rozvoje lidové umělecké výroby u nás, ale i širší závěry z oblasti tvorby životního prostředí i k objasnění vztahů ve vývoji etnické a internacionální kultury vůbec. 286 ZPRÁVY JUBILEA K stému výročí narození sběratele lidových písní Josefa Černíka [obsah] V r. 1902 vyšla v Uh. Brodě nákladem F. Hložka písňová sbírka "Zpěvy moravských Kopaničářů". Obsahuje 100 notovaných písní z regionu Moravských Kopanic. v tehdejších poměrech Rakouska-Uherska to byl nemalý kulturní čin. Přitom však už tato sbírka vyniká i po stránce vědecké - přesnými notačními zápisy i přesnou deskripcí dialektu. Zároveň je to písňová monografie určitého národopisného regionu, oblasti s osobitými projevy lidové kultury. Vydání této sbírky podnítilo jejího autora k další sběratelské práci, jejímž výsledkem bylo obohacení sbírky o další písně. v r. 1908 tak vycházejí Zpěvy moravských Kopaničářů podruhé, tentokrát v Praze a obsahují už 313 písní. Sbírat a vydávat české lidové písně vyžadovalo odbornosti, vnitřního zápalu i velkých osobních obětí. Člověkem s takovým nevšedním charakterem byl i autor vzpomínaných sbírek - JOŽA ČERNÍK, který by se 24. ledna tohoto roku dožil sta let. Josef Červík začal na Moravských Kopanicích sbírat písně již na přelomu 19. a 20. století. Okolnost, že sběratelskou činnost začal právě tady, nebyla náhodou, z kraje pod Lopeníkem pocházeli jeho předci. Rod Červíků se objevuje na sousedním Bojkovsku na počátku 17. století. Otec Josefa Černíka se narodil v Krhově. Jako učitel působil na různých místech Moravy. v jednom z jeho působišť, Staříči u Místku, se pak 24. ledna 1880 narodil syn Josef. Také on se stal učitelem, po studiu na nižším gymnáziu v Uh. Hradišti vystudoval učitelský ústav v Příboře a v Brně. Po několikaletém učitelském působení na Slovácku odešel na varhanickou školu do Brna. Své hudební vzdělání uplatnil jako profesor hudby na mužském učitelském ústavě v Brně a zejména jako lektor lidové tvořivostí na Janáčkově akademii muzických umění v letech 1948-1951. Byl též členem Moravskoslezského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Vedle písní si Černík všímal i lidí, jejich života a prostředí, ve kterém písně vznikaly a žily. Ze svých cest po Kopanicích publikoval řadu[/] článků a studií, v nichž si všímá i psychiky Kopaničářů a ze kterých prosakuje jeho hluboký zájem o člověka a jeho osud. Černík zaznamenával písně i v jiných regionech. Vzpomeňme jeho vydané sbírky a zpěvníky: Po našem, Vonička lidových písní z Brněnska, Zálesské písně z okolí Luhačovic, Cikánské písničky, z maríkovských Kopanic i četné úpravy lidových písní. Jako Janáčkův žák se věnoval také činnosti skladatelské. Za vynikající skladatelskou činnost a za sběratelskou práci v oboru lidové písně mu bylo r. 1955 uděleno vyznamenání "Za vynikající práci". Sběratelská práce J. Červíka nebyla rozhodně marná. Jeho sbírky lidových písní jsou dokumentem písňového bohatství našeho lidu a jistě oblaží srdce každého milovníka lidové písně. Bohužel, Černíkova práce doposud čeká na přiměřené zúročení, myslíme tím zejména na jeho rozsáhlou sbírku z Kopanic, která doposud nenašla svého vydavatele. Pavel Popelka 287 Sto let od narození Samka Dudíka [obsah] Nachystalo se toho v jubilejním roce jeho stoletých narozenin poměrně hodně. Samka vzpomínali na folkloristických festivalech, v rozhlase, v televizi i v tisku. Sám jsem se dostal k přípravě gramofonové desky pro bratislavské vydavatelství OPUS a těšil jsem se nakonec z toho, že zvítězila původní představa vydavatelství - LP deska a nikoli malý formát, který jsem navrhoval dříve, než jsem si znovu poslechl ty letité rozhlasové snímky, kdysi nesprávně zařazené mezi "čistě studijní". Jsou především nahony vzdáleny od stereotypu šířeného některými dnešními kapelami, takže současné souborové dění je velmi potřebuje. Dudíkovské pojetí odvádí od klišé a ukazuje zapomenuté cesty, jak je také možno interpretovat písně. Když se v padesátých letech začalo v brněnském rozhlase s natáčením Dudíkovy kapely, byl tehdy v samých začátcích Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů a hledalo se Jaroslav Jurášek, umělecký vedoucí nově založeného tělesa, studoval na JAMU a není divu, že si jako téma diplomové práce vybral právě osobnost Samka Dudíka. Jako čerstvý absolvent národopisu, zaměstnanec BROLNu a od dětských let blízký známý Samka Dudíka jsem Juráškovi při nahrávání pomáhal a během několika zájezdů se nám hlavně v letech[/] 1957 a 1958 podařilo natočit se Samkem a pozůstatky jeho kapely okolo devíti hodin muziky. Vědělo se od počátku, že jde o nesmírně cenný materiál a proto tím spíše překvapí, zjistíte-li v evidenci rozhlasové fonotéky o jednom z těchto pásů: "Smazáno v roce 1978" = předloni. Jaké důvody k tomu mohly asi vést, když materiál, na němž jsou nahrávky Dudíkovců pořízeny, je zastaralý? - Všechny tyto unikátní snímky by si už dávno zasluhovaly odborné zpracování a nové přetočení na kvalitní pásy. Protože nebyly až dosud podrobněji charakterizovány, připojuji k tomu alespoň pár slov. Většinou jde o snímky pětičlenného obsazení: Samkovi (1880-1967) se v té době chýlilo už k osmdesátce, jeho bratr Pavel (1878-1960) - basista - byl ještě o dva roky starší, a vlastně nejmladším z celé kapely byl třetí z bratrů Dudíkovců - cimbalista Štefan (nar. 1892). Dále tehdy v muzice hráli ještě dva myjavští cikánští muzikanti - tercáš Ondrej Baláž, vrstevník Samkův, a violový kontráš Ludvik Daniš, vrstevník Štefanův. První čtyři z tohoto obsa zení byli v roce 1927 pod vedením Leoše Janáčka na mezinárodním hudebním festivalu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde Samkova muzika získala zlatou medaili, Tehdy to byla osmičlenná kapela; navíc byl v obsazení obligátista, houslový kontráš a violoncellista. Snímky jsme natáčeli různým způsobem, ale vysoko převažují zá[/]běry, kdy jsme muzikanty nechávali hrát dlouhé sady písní podle jejich vlastní volby. Nezřídka ji ovlivňovala přítomnost různých známých a tím právě dostaly přirozený ráz, i když některé sady, jak jsme zjistili později, měla kapela dosti pevně zafixovány. Občas Samko komentoval buď co budou hrát, nebo co zahráli či co právě hrají. "Ancikrista Márija, kam dál lepší nám to ide! Bohu prissám áno!" "Nehral som to padesat roky. - To prvá žena!" Je zde zachyceno též jak opravoval muzikanty; často velmi trefně! Jsou tu povely někdy rázné, někdy jen šeptané; například, aby všichni jasně nasadili následující tematickou sadu je slyšet tuto jemnou nápovědu: "Bačovské, bačovské!" A ve chvílích oddechu Samko vysvětloval, "čo musí primáš robit", aby vdechl do písní život. Působilo dosti legračně, když pro charakteristiku svých ozdob používal tělocvičnou terminologii: "Musí robit všelijaké výmyky, podmety, premety"... Inu, starý sokol. Jindy jsme se snažili přimět Samka ke vzpomínkám na kopaničářské hudce i zpěváky. Dobře je napodoboval i parodoval. Ale to, že jsme z nahrávek nevylučovali ani písně maďarské - uměl je sám i zpívat, vždyť jeho první žena byla Maďarka, a že jsme nahrávali i písně české, polské, ukrajinské, jihoslovanské, i to, že jsme připustili, aby se některé písně v průběhu natáčení opakovaly bylo z hlediska poznání šíře a základu repertoáru této kapely na 288 prosto správné. Nechybějí dokonce ani záznamy některých dobových šlágrů, které rovněž Samko hrával, hlavně ve vinárnách, když už to muselo být. A pak je tu množství snímků jeho zpěvu - zajímavého, tolik individuálního a proto osobitého. Splakal by ovšem nad výdělkem, kdyby jej chtěl bezduše napodobit. Jak zpíval středoslovenskou "Frajerôčku" je dobře známo z nahrávky s BROLNem pod vedením Bohdana Warchala "Hej, jaj, jajajajaja ... jajajajaja, frajeročka moja" ... Ani si někdy neuvědomujeme, že v tom počátečním opakování citoslovcí si vlastně Samko stylizoval fujarový - "rozfuk". A jak zpíval, ale i hrál třeba známou zlidovělou písničku českého původu Jetelíčku v lese! "Kukulienka v lese, Bože, rozpomen se, jaké je to tažké milovanje, ked ma milý ňesce". Samozřejmě, zpíval ji po svém, jak naznačuje už samo nářečí; nezachovával normy převzatých dialektů a nedodržoval při zpěvu přísně ani všechny nuance nářečí myjavského. Častokrát se mezi nahrávkami ozývají melodie Mikuláše Schneidera Trnavského, jehož písničky Samko roznášel do světa a s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Bude to všechno jednou chtít podrobné studium. A jeho osobnost z toho v celé té složitosti vyjde mnohem plastičtěji než dosud, protože nahrávky - byť z období, kdy jiný by už nemohl anebo nechtěl brát housle do rukou - skýtají o něm daleko pravdivější obraz, než všechna dosa[/]vadní po jednání, která mu byla věnována. Bylo by hodně povrchní posuzovat při poslechu těch pozdních snímků jednotlivé intonační nepřesnosti. Když vezmeme do úvahy kmetský věk všech pěti muzikantů, pak už jen po fyzické stránce to byl od nich výkon natočit devět hodin hudby. A přitom, s jakou chutí sáhli po delší odmlce opět k nástrojům a s jakým nábojem a výrazem zahráli většinu písní! Jakou repertoárovou šíři předváděli, jak citlivě uměli doprovázet zpěváka, jak i po dlouhém muzikantském postu dovedli jeden druhého respektovat, jak technicky vyspělá byla jejich hra (u Samka až virtuosní) a jak tvořivým způsobem se chápali písní! Každá z nich má svou náladu. Není to jen plané podkládání nápěvu akordy, každý hudec zde se zápalem tvoří. Vrch v improvizační hbitosti a nápaditostí měl ovšem primáš Samko, z jehož housliček i úst zněly písně pokaždé jinak; vždycky však s jedinečnou originalitou a sugestivností. A ještě na jednu okolnost musíme poukázat: v podání tanečních písní se odráží další Samkovo nadání. Byl vynikajícím tanečníkem. Na desce OPUSu je zachyceno více než 40 minut muziky, takže přátelé Samka, milovníci jeho kapely a všichni, kteří mají rádi cimbálovou muziku a lidovou píseň, se mají na co těšit. Kritický posluchač si bude umět představit, jak asi některá místa vypadala v době mla[/]dosti těchto hudců, protože je zde nemálo náznaků bývalé souhry. Bude umět rozlišit, kdy se zaměřit více na detail a kdy naopak na celek, kdy pomíjet vnějšek a kdy se sklonit před vnitřním prožitkem. Bude umět posoudit, že legenda o této kapele a zejména o jejím primáši je pravdivá. Dušan Holý Jubileum Rozky Falešníkové [obsah] Rozce Falešníkové byla věnována pozornost v několika článcích publikovaných nejen letos při příležitosti jejích osmdesátých narozenin. Většina autorů poukázala na její vyšívačské umění, na písňovou tvorbu, ale zejména na její výzdobu fasád některých nádraží, zvláště na Slovácku. Dosud však téměř nepadla zmínka o začátcích tvorby Rozky Falešníkové. Málo bylo zatím zdůrazněno, že v oblasti výtvarné aktivity ji ovlivnil její švagr - malíř Antoš Frolka. Frolka nejenže ji naučil zacházet s barvami a zasvětil ji do malířské techniky, ale také sledoval, co a jak maluje. Antoš Frolka pocházel z Kněždubu a do Tasova se přiženil, když bylo Rozce sedm let. Jak sama vzpomíná, nelíbily se mu tasovské lidové ornamenty, které domácí ženy uplatňovaly ve výšivkách a v interiérových, později venkovních nástěnných malbách. Byl přesvědčen o jejich úpadkovém charak 289 teru. Snažil se tedy "pozvednout úroveň", jak říká Rozka Falešníková, a začal s výchovou u ní. Jednou jí přinesl z ratíškovské obecné školy ornamenty se starobylými vzory, které se měla podle předlohy naučit: Rozka vzpomíná, jak tehdy nemohla pochopit, proč se má učit cizím vzorům, když má plnou hlavu vlastních nápadů a tasovské růže se jí také líbily. Frolka prý si stěžoval nazlobeně rodičům: "Nemože to pochopit, podivajte sa na ňu!" Brzy však začala napodobovat ratíškovská jablíčka, i když se přitom stále snažila hledat a uplatňovat také své vlastní nápady. První nástěnné malby prováděla Rozka přes zákaz svého otce. Nepřál si, aby malovala na zeď "takové čarapáky". (Když začala s malbou na stěně, nebyla v Tasově vnější výzdoba rozšířena.) Rozce však byla nakloněna matka a poradila[/] jí, aby dům vymalovala v době, kdy pracuje otec na poli - až se vrátí, bude s prací hotova: "Už to bude na stěně, už to nebude moct zděuat". Rozka matku poslechla a čekala, jak ji otec pochválí, až se vrátí domů. Ten se však velice rozzlobil a poručil "zalíčit ty čarapáky". "Já veznu krumpáč a já ti to krumpáčem rozbiju!", vyhrožoval jí. Nakonec malba na stěně zůstala, protože Rozka velmi prosila otce, aby jí nedělal před lidmi ostudu. Později ještě v Tasově vymalovala předsíň rodného domu a třikrát chalupu Antoše Frolky. A pak už přišlo veřejné uznání a ocenění její práce... Dnes žije Rozka Falešníková v Uh. Hradišti - Starém Městě. Nemaluje již, mnoho však zná a pamatuje. Určitě by byla škoda nepovšimnout si této pozoruhodné osobnosti blíže. Judita Křivdová[/] NEKROLOGY Za doc. PhrDr. Josefem Voráčkem [obsah] Byl nejmladší a poslední žijící z nezapomenutelné plejády vysokoškolských učitelů, kteří se po osvobození sešli na pražské katedře národopisu, tehdy vedené je jím zakladatelem prof. dr. Karlem Chotkem. Habilitoval se na Karlově univerzitě v roce 1945 pro obor etno[/]logie monografií Primitivní rodina, která vyšla tiskem již v roce 1941 v České akademii věd a umění a podtitulem Rozprava o theoriích a methodách ethnologické sociologie. První Voráčkovy práce jsou však ryze sociologické. Tento obor studoval spolu s romanistikou a germanistikou nejprve na filozofické fakultě v Praze a pak v Mni[/] chově. Po ukončení vysokoškolských studií se jako stipendista věnoval etnologii na École normale supérieur a na Sorboně v Paříži (1933-1936), kde pod vlivem Durkheimovy školy, představované tehdy M. Maussem, napsal na základě rozboru některých faktů z právnického folklóru knihu Počátky vlastnictví a práva ve světle ethnologie a sociologie (Praha 1936). O rok později publikuje studii o existenci sňatkových řádů na příbuzenském podkladě (K otázce původní formy manželství a sňatku, Sociální problémy 5, 1937). Jeho největší kniha Úvod do studia člověka, společnosti a civilizace (Člověk a společnost na nižších stupních vývoje a kultury, Praha 1940, 260 stran), která mimochodem vznikla z pod 290 nětu prof. Vl. Úlehly, je nejen základní učebnicí fyzické a kulturní antropologie, ale ve své době sledovala i důležitý politický cíl, totiž zamezit pronikání rasistických teorií. Po druhé světové válce napsal doc. J. Voráček několik význačných studií především z lidové hmotné kultury; jako k otázce vzniku primitivního pluhu (Český lid 33; 1946), o dopravě na smycích (ČL 35, 1948 - s L. Baranem), o evropském vozu a přežitcích po starších formách u nás (Národopisný věstník českoslovanský 31 1949-1950) aj.; metodicky je zajímavá stať Báchorka "Lesní ženka" od Boženy Němcové (ČL 36; 1949), v níž autor využil pohádky jako zdroje pro studium hmotné kultury (technika spřádání na kuželi a na háku). z dalších Voráčkových poválečných prací je zapotřebí se zmínit o jeho příspěvku k evropskému a českému včelařskému folklóru (ČL 35, 1948), o tiskem vyšlé přednášce Možnosti a dnešní stav kulturní genealogie (Sociologie a sociální problémy 7, 1947), o jeho rozboru anglického cestopisu ze 17. století, obsahujícího zmínky o Slovensku (Slovenský národopis 3, 1955), a konečně o desítkách recenzí především skandinávské, francouzské a anglosaské národopisné produkce, které ma jí často charakter studie (bibliografii Voráčkových prací publikoval J. Vařeka v ČL 57, 1970, s. 2 an.). Je škoda, že některé jeho práce (hlavně připravované dějiny folk[/] loristiky a vývoj lidové hmotné kultury) zůstaly nedokončeny. Josef Voráček totiž od konce 50. let pracoval v oblasti teorie informací na úseku strojírenství. Věřili jsme spolu s ním, že k těmto rukopisům se znovu vrátí po zakončení jiných pracovních úkolů. Nestalo se tak, neboť doc. dr. Josef Voráček náhle zemřel v Praze dne 27. května 1980 ve věku sedmdesáti let. s vděčností budeme vzpomínat na odbornou pomoc, kterou nám vždy nezištně poskytoval ze svých bohatých znalostí a zkušeností, a čerpat odvahu z Jeho životního optimismu. Josef Vařeka[/] Pavel Tonkovič zemřel [obsah] Dne 22. 5. 1980 zemřel ve věku 73 let profesor Pavel Tonkovič, hudební skladatel, který svůj život věnoval lidové písni. Od roku 1945 působil jako vedoucí oddělení lidové hudby v Československém rozhlase v Košicích, kde se stal průkopníkem rozvoje lidové hudby na Slovensku vůbec. Současně roku 1949 se stal též prvním uměleckým šéfem Slovenského lidového uměleckého kolektivu, kterému položil pevné základy. Od roku 1951 vedl redakci lidové hudby Československého rozhlasu v Bratislavě a roku 1955 vybudoval soubor Li 291 dové umělecké tvořivosti v Bratislavě. Byl jeho uměleckým vedoucím a dirigentem. Jako aktivní člen Svazu slovenských skladatelů vytvořil celou řadu skladeb pro rozhlas, SĽUK a mnohé folklórní soubory. Tyto etapy stručně zaznamenávají bohatý život vitálního, úsměvného člověka, který důkladně znal svůj terén, jeho estetické normy a formy výpovědi o životě. Byl mezi prvními, kdo slovenskou píseň převáděli z jejího přirozeného životního prostředí do nových sídlišť - do studia, do profesionálních souborů, na pódia. v tomto pionýrském díle si počínal s citlivostí a touhou zachovat tvar, smysl a pojetí co nejbližší originálu. Jeho partitury byly fotograficky přesné a přitom měly všechnu poezii a temperament svých předloh. To se daří len povolaným. Pavel Tonkovič byl také aktivním spolupracovníkem BROLN. Pře[/]devším v začátcích budoval jeho repertoár. Cesty po slovenském terénu, kdy vedl v letech 50tých naše kroky, to byl vždy vzrušující a trvalý zážitek. Suita Do krutu i do šaflika - Olažská a další díla zprostředkovávala posluchačům pohled na slovenskou píseň a na slovenské hudce. O významu jeho osobnosti svědčí i skutečnost, že mu BROLN před třemi léty uspořádal k sedmdesátinám celovečerní koncert z jeho skladeb a úprav. Vrchovský plač, který zpracoval podle hry kokavských hudců, je dodnes nejvýznamnějším repertoárovým číslem brněnského orchestru. Převzal ji do svého repertoáru i bratislavský Orchester ľudových nástrojov, který se s prof. Pavlem Tonkovičem ve čtvrtek 29. 5. v bratislavském krematoriu touto skladbou také rozloučil. Jaromír Nečas[/] KNIHY Prameny ruského lidového divadla Viktor Jevgeňjevič Gusev: Istoki russkogo narodnogo teatra. [obsah] Leningradskij gosudarstvennyj institut teatra, muzyki i kinematografii, Leningrad 1977, 86 stran V této práci se autor zabývá analýzou pramenů počátečních forem[/] dramatického umění v Rusku. Vědecká literatura označuje pojmem "lidové divadlo" různé typy dramatického umění. Sovětská folkloristika pod tímto pojmem chápe tradiční dramatické a kolektivní umění, pro které je charakteristická anonymita, improvizace, variabilita, ústní tradování textu a další[/] specifika. Někteří badatelé zařazují pod pojem lidové divadlo i různé typy obřadů, her a chorovody. Ne vždy je to správné. Hranice mezi dramatickým uměním a ostatními folklórními jevy není zřetelná, avšak existuje. Za kritéria pro vydělení dramatické tvorby z ostatní folklórní tvorby považuje V. Je. Gusev činnost jako formu vyjádření skutečnosti a jako prostředek vyjádření vztahu člověka k ní, přeměnu účastníka v nějakou účinkující postavu (jinými slovy - v lidové dramatické tvorbě není její účastník totožný se svým působením v denním životě), a konečně estetickou funkci děje a přeměny účastníka. Někteří současní badatelé chápou hru v širokém smyslu tohoto slova jako specifickou, univerzální formu činnosti člověka, která doprovází všechny ostatní druhy lidské činnosti. Takovýto názor umožňuje chápat lidovou dramatickou tvorbu jako speciální hru a V. Je. Gusev vyčleňuje tyto typy: 1. religiózně-magický (mystéria, magické a kostelní obřady), 2. ceremoniálně-etický (olympiády), 3: pedagogický (dětské hry), 4. lidově-dramatický (obřadové projevy, chorovody), 5. divadelní (lidové a profesionální divadlo), 6. estrádně-cirkusový, 7. filmově-televizní. Lidová dramatická tvorba je závislá na ostatních typech uvedených výše a současně se od nich odlišuje. Předpokládá totiž přeměnu účast 292 níka v objektivně umělecký obraz pa sledu je pouze zábavnou funkci. V první kapitole práce (str. 11-22) se autor zabývá problematikou přestrojování a maskování v oblasti lidové dramatické kultury. Někteří badatelé tento jev zahrnu jí pod pojem "karnevalová kultura". Toto označení, jak uvádí V. Je. Gusev, je příliš zevšeobecňující a vzbuzuje pocit nepodložených analogií se středověkým karnevalem. Autor rozlišuje dvojí typ přestrojování, a to "domácí", charakteristický převlékáním se do cizích oděvů, a "uliční", pro který je příznačné uží vání masek zoomorfního typu. Zvláštní typ přestrojování představují fantastické masky zobrazující nečisté síly. Výlučné postavení mezi těmito maskami mají ty, které představují smrt nebo nebožtíka. Autor poukazuje na názor A. D. Avdejeva, který tvrdí, že se zřetelem ke kultu předků byly masky zoomorfního typu vystřídány maskami typu antropomorfního. Některé typické masky ovlivnily vývoj postav lidového divadla (například postavy popa a nebožtíka se objevují ve hře "Car Maxmilián"). Gusev vyslovuje domněnku, že ze svátků spojených s maskováním se vyvinuly určité části dramatického projevu lidových vrstev. Některé z těchto projevů měnily svoji funkci a žijí dodnes, jako například novoroční maskování nebo svátek "Ruské zimy". Následující kapitolu (str. 23-54) věnoval autor vymezení tzv. obřadní činnosti. Termínem "hra" se v odborné literatuře označují různé typy[/] dramatického projevu, a to jak projevy obřadní, tak i projevy sledující funkci zábavnou. Autor vyděluje dva typy her: 1. Hry karnevalového typu: jedním z hlavních znaků byla přítomnost symbolické figury a její ústřední postavení (Morena, Rusalka, Jarilo apod.). Figura sama byla často v celém dění pasívní, ale ovlivňovala činnost kolektivu. Ústřední postava se současně ob jevovala v písních, replikách a scénkách. Tento typ her byl všem přístupný a umožňoval improvizaci a zapojení celého kolektivu. 2. Hry chorovodní: tento typ něsouvisel s libovolným svátkem, ale jeho náplň a průběh se lišily podle jednotlivých svátků. Výstupy měly přesný "scénář", který nedovoloval improvizaci, a aktéři byli vybíráni jen z určité věkové a sociální vrstvy. Rozdíly těchto dvou typů her nejsou absolutní, prvky obou typů se vzájemně prostupují a ovlivňují. v závěru kapitoly zaměřil Gusev svoji pozornost na lidovou tradiční svatbu, kterou chápe jako složitý obřadní děj. Někteří badatelé minulosti i současnosti ji řadí k dramatickým projevům. Svatba je však především složitým komplexem magických praktik, který zahrnu je i řadu estetických funkcí. Je rozdělena na řadu po sobě jdoucích epizod, které autor dělí do tří hlavních skupin: předsvatební obřady, obřady v den svatby, posvatební obřady. Obřady všech skupin autor[/] dále rozděluje na část dramatickou a slavnostní. Svatba osahuje i různé žánrové prvky slovesné, hudební, lyrické, epické a dramatické. Postupem času dochází k její transformaci ve "hru na svatbu". Svatba byla předváděna jako součást folklórní tradice a zařadila se tak zcela k dramatickým projevům. Tradiční lidová svatba prošla složitým vývojem od magického rituálu k obřadovému dění a od něho k lidovým hrám a jevištním předvádění. Závěrečná kapitola Gusevovy práce (str. 54-86) je věnována ruské lidové dramatické tvorbě. Autor popisuje dva typy lidových her, a to chorovodní hry, které se vyznačují slovesně-hudebně-choreografickým ztvárněním děje, a které dále dělí na hry, v nichž se celý kolektiv aktivně účastní a na hry, kterých se aktivně účastní několik jedinců, a dále dramatické hry, ve kterých je děj ztvárněn slovesně a mimicky. Práce V. Je. Guseva vychází především z materiálů z ruského prostředí, avšak má rozsáhlý metodologický význam i pro klasifikaci a poznání mimoruské lidové dramatické tvorby, protože ruské prvky lze zevšeobecnit pro východní Slovany a některé autorovy názory jsou platné i v ostatním slovanském lidovém prostředí. Ilona Vojancová 293 Stavební a umělecké tradice bulharské architektury Georgi Arbaliev: Stroitelni i chudožestveni tradicii - na bălgarskata architektura. [obsah] Státní nakladatelství Technika, Sofia 1977, 439 stran, 531 vyobr. V rozsáhlé monografii o stavebních a uměleckých tradicích bulharské architektury staví si autor úkol objasnit charakteristické procesy, tradice a zákonitosti ve vývoji bulharské národní architektury a pokusit se o analýzu způsobů a cest jejich tvůrčího přetváření v současné bulharské architektuře. V části "Architektonicko-stavební tradice v našich zemích před vznikem bulharského státu" (s. 7-21) pojednává autor o některých nejvýznamnějších stavebních a uměleckých tradicích trácké, řecké a římské architektury. Pozornost věnuje také starokřesťanským kultovním stavbám, postaveným v bulharských zemích před 4. stoletím n. l. jako projev upevňování křesťanství na Balkánském poloostrově. Druhá část monografie nese název "Architektonicko stavební tradice Prvního bulharského státu" (s. 22-37). G. Arbaliev zde zaznamenává vývoj architektury po vzniku bulharského státu v roce 981 a její nejvýznamnější památky v Plisce a Preslavi. v roce 1187 se vytváří Druhý bulharský stát; paláce, opevnění, chrámy a kláštery z tohoto období popisuje autor v třetí částí (s. 38-58). Pád Bulharska pod osmanskou nadvládu (1396) se odrazil ne[/]příznivě ve vývoji ekonomického, politického a kulturního života v zemi, ve stavitelství, architektuře a umění. Nastupující poměry a pokračování stavebních tradic objasňuje autor v části "Architektonickostavební a umělecké tradice v období osmanského jha od konce 14. století do druhé poloviny 18. století (s. 59-66). Další kapitoly (s. 67116) jsou věnovány společenskohistorickým předpokladům vývoje bulharské architektury a urbanismu v době bulharského národního obrození. Rozvoj obrozenecké architektury byl do značné míry stimulován pokrokem ve stavitelském umění, zvyšováním profesionální kvalifikace zedníků. Vytvářejí se osobité stavitelské školy s vyhraněným charakterem (Bracigovo, Tărnovo, Odrin, Makedonie). Následující kapitoly monografie (s. 117-192) jsou zaměřeny na architektonicko-dekorativní a uměleckou výzdobu interiérů obydlí, výtvory řezbářských škol v Trjavně, Debăru, Samokovu, Kaloferu a Razlogu, dekorativní kamennou plastiku kašen, náhrobních desek a křížů, na školy malířství ikon v Bulharsku a nástěnnou výzdobu vnější architektury obydlí. Nejrozsáhlejší část monografie je nazvána "Rozvoj národních tradic ve výstavbě obydlí v době obrození" (s. 193-320). G. Arbaliev zde sleduje vývoj bulharského obydlí v prvním období obrození a jeho základní stylové skupiny: kamčijský dřevěný dům, staroplaninský a středohorský dům, arbanašský dům, zá[/]padní dům, rodopský dům, pirinský dům, rovinný dům, dobrudžanský dům, černomořský dům a strandžanský dům. Autor zaměřuje svou pozornost také na vývoj bulharského domu v době druhé a třetí periody obrození, na ekonomické předpoklady rozvoje městského života a formování kompozice; všímá si rovněž rozvoje tradičních forem architektonického formování fasády a siluety bulharského domu v době obrození. Předposlední kapitola je věnována vývoji národních tradic při tvarování detailů a výzdoby obrozeneckého domu (s. 321-407). v závěrečné části (s. 408-432) se autor zabývá rozvojem národních architektonických tradic ve výstavbě hodinových věží, kostelů a klášterů. Kniha G. Arbalieva znamená cenný příspěvek v současné vědecké literatuře o bulharském architektonickém dědictví. Na základě bohatého faktografického materiálu se autorovi podařilo podat klasifikaci bulharského architektonického uměleckého dědictví, ukázat jeho stylovou různorodost a tradiční formy i jejich vzájemné vztahy a souvislosti. v monografii jsou také analyzovány faktory působící v rozvoji tradičních forem a postupů v obrozenecké architektuře, která je jedním z největších výsledků, výrazem tvůrčích možností a stavebně uměleckých projevů bulharského lidu. Významné místo v interpretaci materiálu zaujímá analýza vztahů mezi architekturou a užitým uměním, v nichž se nejlépe projevují umě 294 lecké přednosti lidové architektury. Kladem práce G. Arbalieva je i rozsáhlá kresebná a fotografická dokumentace, dávající přesnou představu o osobitém charakteru bulharského architektonického dědictví a jeho přímé souvislosti s bohatými formami a motivy lidového umění. Bagra Georgieva, přeložil Václav Frolec O sociálnych koreňoch osobnosti hrdinu v národnom spoločenstve Krzysztof Kwaśniewski: Społeczne rodowody bohaterów. [obsah] Vydal Instytut Wydawniczy CRZZ. Warszawa 1977, 145 strán Recenzovaná kniha nie je síce národopisnej povahy, no zasluhuje si istú pozornosť vo folkloristickej obci. K. Kwaśniewski, profesor sociológie na univerzite v Poznani, sa v uvedenej práci pokusil o pozoruhodnú analytickú sondu tak zložitého spoločenského javu, akým je fungovanie "mýtu" bohatierov - hrdinov v poľskom národnom spoločenstve. Sociológ, ale so širokou historickou erudíciou, si zvolil k svojej práci tiež príznačné motto z diela M. Gorkého: "Pre život sú potrební bohatieri. Nič nekryštalizuje inak, než na zásade kryštálu. TO znamená, že nad soľ je potrebný bohatier." Pri vymedzovaní pojmu a predmetu skúmania vychádza K. Kwaśniewski z nasledovných kritérií: 1.[/] "bohatierstva", ktoré je z hľadiska spoločenských noriem morálky hodnotené v hierarchii spoločenských hodnôt čo najvyššie, 2. "bohatierstva", ktoré je v národnom spoločenstve podmienené objektívnou selekciou ocenenia výnimočného činu, 3. osobného vzoru (idolu), ktorý koniec-koncov nemusí reprezentovať .hodnoty obzvlášť závažné, ba dokonce z aspektu morálky nemusí obsahovať ani pozitívne prvky, 4. "bohatierstva" v literárnych alebo filmových dielach (protagonisti). V úvodnej kapitole K. Kwaśniewski sa snaží postihnúť termín bohatier i etymologicky, a to tak v slovanských, ako aj germánskych a románskych jazykoch. v tejto súvislosti možno z nášho hľadiska doplniť, že v slovenskej i českej tradícii okrem termínu hrdina, ktorý autor uvádza ako ekvivalent poľského "bohater", vystupuje rovnako pojem bohatier (slov.) a bohatýr (čes.), pričom v danom prípade ide o priamy vzťah len k bájoslovnému, povesťovému či rozprávkovému svetu. Treba však povedať, že termín "bohatýr" sa v českej literatúre objavil až v období národného obrodenia (v tridsiatych rokoch 19. stor.) zásluhou Fr. L. Čelakovského, ktorý ho prevzal z ruskej tradície (pozri jeho Ohlas písní ruských). K. Kwaśniewski rozdelil koncepčne svoju prácu do štyroch kapitol: 1. bohatieri - premeny pojmu, kde sleduje predpoklady vzniku kultu bohatierov v dejinách, vymedzujúc charakteristické znaky, na základe[/] ktorých istá postava historicky viac alebo menej doložená zaujíma osobitné miesto v národnej tradícii, 2. pôvod bohatierov, symbolika a normotvorné prvky osobnosti bohatiera, 3. osudy historickej postavy Zawisza Czarnego z prvej polovice 15. storočia v poľských dejinách, 4. súčasní bohatieri v socialistickom Poľsku. Tematické rozpätie takto koncipovanej práce je dosť široké (v 2. a 4. kapitole sa dotýka napríklad i protagonistov v literatúre, na filmovom plátne, ale rovnako hrdinov socialistickej práce, ďalej všíma si tento jav i v masovej kultúre, športe ap.) a tak čitateľsky viaceré závery sa javia dosť problematické. z nášho hľadiska ide predovšetkým v istom zmysle o sémantickú opozíciu pojmov bohatier - hrdina, a to najmä v takých prípadoch, ak z aspektu významových kontextov máme do činenia s kvalitatívne novou hodnotovou orientáciou; konkrétne, v našom chápaní by sme pociťovali ako anachronizmus použitie pojmu bohatier na označenie hrdinu socialistickej práce. A pokiaľ ide o literátov, básnikov ap., v našej kultúrnej tradícii je termín bohatier rovnako neadekvátny (sporadicky by sme našli azda termín bard, tribún). Uvedené príklady sú teda jednoznačnou odpoveďou na rozdielnosť významného posunu chápania tohto spoločenského fenoménu v našej a poľskej tradícii. V jednom smere kniha K. Kwaśniewského je osobitne cenná i z pohľadu nášho čitateľa. Ukazuje na možnosti aktivizovania a fungovania 295 pozitívnych hodnôt kultúrnej tradície v národnom spoločenstve a tým i vytvárania predpokladov na formovanie istého profilu hrdinov v súčasných podmienkach socialistickej spoločnosti. v tomto súvise autor vhodným spôsobom rozvíja medziiným myšlienky Lunačarského, ktorý vo svojich tézach o "proletkultu" stavia individuálneho hrdinu do protikladu s kolektívnym hrdinom, reprezentovaným robotníckou triedou. Sympatickým rysom uvedenej práce je tiež to, že teoretické úvahy K. Kwaśniewského vychádzajú z konkrétnych empirických poznatkov a výskumov. v Poľsku totiž v rokoch 1973-1974 prebiehala na stránkách straníckej tlače (Trybuna Ludu) bohatá diskusia o zásadách chápania pojmu "bohater prace socjalistycznej", ako aj autorových vlastných sociologických výskumov medzi školopovinnou, stredoškolskou i vysokoškolskou mládežou na teritóriu západného Poľska. A tu je už len krôčik k metodike folkloristického výskumu, ktorý nám môže poodhaliť procesy fungovania "bohatierov" historických postáv i súčasných hrdinov v ľudovom podaní ako rezervoári kolektívnej pamäti národného spoločenstva. Historická postava Zawisza Czarnego, polského rytiera a diplomata na kráľovskom dvore Jagielloncov, ktorý vstupoval do spoločensko-politického diania i českých krajín a Uhorska (Slovenska), je vhodným monografickým obrazom, na ktorom K. Kwaśniewski[/] ilustruje mozaiku sledovaného problému "mýtu" hrdinu v národnom spoločenstve. Andrej Sulitka Dřevěná architektura běloruského Polesí Ju. A. Jakimovič: Drauljanae dojlidstva Belaruskogo Polesja. [obsah] Navuka i technika, Minsk, 1978, 150 s., 73 fotografií, 81 náčrtů a 2 tabulky v textu Běloruské Polesí se rozkládá v jižní polovině Běloruské SSR (přibližně povodí Pripetě a části středního Dněpru), svojí lidovou kulturou je příbuzné polskému Polesí na západě, severní Ukrajině (zvl. Volyňské obl.) na jihu, vyskytují se zde však i některé jevy charakteristické pro severské pobaltské země. Představy o lidovém stavitelství této země zná.me jen z dostupné práce Je. E. Blomkvista (in: Vostočnoslavjanskij etnografičeskij sbornik I), běloruská literatura je u nás doposud neznámá. Vedle populární knižnice Běloruské dobrovolné společnosti pro ochranu památek historie a kultury (poslední titul pod redakcí V. K. Bongarčika, Pamjatniki narodnoj architektury i byta Belorusii vyšel v r. 1979 v ruštině) vydává své práce Institut uměnovědy, etnografie a folkloru AN BSSR. Jednou z nich je i Jakimovičova knížka. Je rozdělena do třech kapitol: 1. Prameny pro studium dřevěné architektury (s. 11-32), 2. Vesnické staviteatví (s. 33-80); 3. kultová[/] architektura (s. 81-143), úvodu (s. 5-10) a závěru (s. 144-150). Autor sledu je některé tradiční jevy již z doby železné (7.-6. st. př. n. l.), protoslovanské a raně slovanské. Proces utváření běloruské národnosti byl dovršen v 16. století, kdy dochází i k rozvoji režijního velkostatku v zemi. Od 17. do poloviny 18. století probíhá hospodářský úpadek v důsledku častých válek. Další rozvoj provází pronikání barokních forem do lidové kultury a formuje se tak jakýsi architektonický styl, který se stal jedním ze znaků národního hnutí v 19. století. Mnoho místa v knize je věnováno konstrukci. Prvé roubené domy se objevovaly ve 2.-3. stol. od kdy zřejmě nahrazovaly starší konstrukci sloupovou, běžně se vyskytující do 6. stol. Výstavba nadzemních srubů s jedním prostorem převážila až v 10.-13. stol. v 16. stol. se již projevovaly vertikální tendence staveb a prvé třídílné domy. v té době se už vyskytovalo tesání trámů a složitější rohové vazby ("u kanju", "u proety zamok") a přesahy kuláčů se udržely jen v západní části. Nejzajímavější z lidové stavitelské tradice je přežívání archaických sochových a polosochových systémů sedlových a valbových střech krytých došky a nejjižnější projevy severské tradice roubených štítů vázaných s podélně loženými podstřešními trámy (u nás nesprávně označované podle polské a ruské terminologie jako "slegová konstrukce", slega v překladu značí sochu), na 296 něž je položená desková krytina sedlové střechy. Druhý z obou systémů má množství vývojových variant, v nichž se krytina (na desky se loží i drn) odděluje od zmíněných podélných podstřešních trámů, které se mění v trámy stropní. Časté jsou paralelní dvory, avšak původně byly rozšířeny jen v západní části a na většině území se rozkládaly starší hromadné dvory s domem uprostřed. Kromě objektů u nás běžných se v běloruském Polesí vyskytují i sušírny obilí. Vývoj stavitelských forem byl nejvíce opožděn na Pripeťském Polesí, kde se dochovaly i jednoprostorové a kurné domy. v Polsku existuje severní hranice recentních dokladů nebo zpráv o nedávné existenci kurloků v Karpatech, běloruské však souvisejí spíše s tradicí pobaltské a severské rigy. Po celé feudální období byl nejběžnější jen dvojdílný dům. v létě byla využívaná ke spaní i síň. Půdorysný vývoj třídílného domu byl podobný jako u nás, avšak konstrukčně byly oba sruby (jizby a komory nebo druhé jizby) stavěné zvlášť a stěny poměrně velké síně vkládané do sloupů. Předností Jakimovičovy práce je, že se zabývá i domy městskými (a to od 17. století) a panskými, ze jména - v souvislosti s rozvojem režijního statku po reformě z r. 1557. Tyto stavby se formu jí ve svém vývoji do vrcholného stadia s půdorysně rozvinutým symetrickým traktem s klasicistickým portikem a fasádními prvky. v knize[/] jsou charakterizovány i obchodní domy, sklady, radnice, poštovní dvory, krčmy a zvláště zájezdní hostince s rozsáhlou vozovnou. Patřičné místo je věnováno i technickým stavbám. Největší pozornost je věnována kultovému stavitelství jako vrcholu tradičního vývoje (podobně jako v řadě jiných sovětských monografií). Je zde podrobná typologie a u každé z architektonických forem je popsáno několik příkladů. Vesměs jde o objekty z 16. a 19. stol., výjimečně ze 17. Kromě typů známých i z karpatské oblasti se v běloruských obcích nacházejí i barokní třílodní dvouvěžové architektury provedené ve dřevě i s řadou fasádních detailů. v závěru je charakterizováno stírání krajových rozdílů ve 2. pol. 19. stol. a na zač. 20. stol. a zdůrazněna. archaičnost materiálů z Pripeťského Polesí. Předností Jakimovičovy monografie je komplexní pohled jak na funkční rozsah stavitelství, tak na jeho historický vývoj. Kniha je vytištěna na křídovém papíře s kvalitním provedením náčrtů a fotografií: Škoda, že tato cenná a početná dokumentace není u venkovských domů v popiskách určena tak přesně, jako u kostelů a že v knížce chybí mapka. Materiál, který kniha přináší, je pro nás zajímavý, protože je prvým poválečným zpracováním (po starších pracích N. I. Lebeděvy a K. Moszyńského) z oblasti, do níž se rozšířily stavitelské projevy velmi rozdílných tradic. z tohoto hlediska[/] je běloruské Polesí jakousi křižovatkou spojující a dělící kulturní projevy především severu a jihu, ale také západu a východu východní Evropy. Jiří Langer Miroslava Ludvíková: Kroj brněnského venkova. [obsah] Brno 1979 Městské kulturní středisko S. K. Neumanna v Brně vydalo v roce 1979 jako neprodejný metodický materiál publikaci "Kroj brněnského venkova", se 78 stránkami tisku a 13 stranami obrazové přílohy, sestavené z fotografií, kreseb a střihů. Autorka rozdělila tuto práci na několik hlavních kapitol, které dále člení podle vlastní potřeby. v úvodní části velmi stručně charakterizuje oblast brněnského venkova po stránce zeměpisné a hospodářské a všímá si všeho, co mělo vliv na vývoj kroje v této oblasti. Vlastní vývoj kroje sleduje od poloviny 19. století. Materiály z této doby dokládá zajímavými ikonografickými prameny, pocházejícími již z roku 1748 (Korrompayovo vyobrazení Brna, Hornovy litografie apod.), archívními písemnými prameny, vzpomínkovým vyprávěním, literaturou a navíc uvádí i instituce, ve kterých jsou krojové předměty uloženy. Velmi stručně popisuje druhy krojů podle stavů, poněvadž v nich byly velmi zřetelné rozdíly v odívání. Dělí je na oblečení městské honorace, oblečení li 297 du na malých venkovských městech a oblečení zemědělských vrstev, zejména těch nejchudších. Obsáhlejší kapitolu tvoří krojový materiál a jeho zpracování. Přestože uvedená oblast byla velmi záhy ovlivněna bohatým průmyslem města Brna a jeho okolím, podařilo se autorce popsat některé starší techniky, zpracování plátna, zejména jeho barvení a tisk, zachytit oblibu jednotlivých materiálů v určitých obdobích, zejména u sukní. Tato materiálová část je doplněna třemi stránkami tabulek, které podrobně zachycují materiál oblíbený na brněnském venkovu v 19. století. Tabulka uvádí vždy základní materiál, název předmětu, který byl z něho zhotoven, jeho stručná charakteristika, k jakému účelu byla součástka nošena a časové vymezení. v této části autorka věnuje pozornost i zásobování materiálem na oblečení a všímá si i vesnických výrobců řemeslné povahy (ševců, krejčích apod.), lidí "dovedných rukou", kteří se specializovali na nějakou práci, bez níž se vesnice nemohla obejít (barvířky, pletařky vlasů apod.) a ošetřování a úpravy kroje (žehlení, praní, škrobení a jeho ukládání). Nejobsáhlejší část publikace popisuje vlastní brněnský kroj mužský, ženský a dětský. Autorka vychází ze základních oděvních součástek, jejich střihu, vývoje a uvádí i dataci. Vedle základních součástek uvádí popisy pokrývky hlavy, obuvi a všech krojových doplňků. U ženského kroje si navíc vel[/]mi podrobně všímá různých druhů šátků, jejich použití a úvazů. Soustřeďuje pozornost na přehozové oblečení ženského kroje (vlňáky, úvodnice) a obuv. Dětský kroj charakterizuje velmi stručným popisem, vycházejícím z dosažitelného písemného materiálu. Významu kroje v životě lidu věnuje další část své práce. Povšechně popisuje všední oblečení a pak si všímá oblečení nošeného v různém ročním období až do současnosti. Dále uvádí sváteční a polosváteční oblečení a oděv k obřadním příležitostem, kde vedle popisů uvádí i význam barevnosti oblečení u jednotlivých obřadů. v další části se pokusila autorka vymezit rozšíření kroje brněnského typu, v českých a německých obcích a okolí Brna. Rozeznává vnitřní varianty kroje, u nichž uvádí i jednotlivé odlišnosti. Závěrečná část publikace je věnována životnosti krojů, všem proměnám oděvních součástek a jejich přežívání do současnosti. Stručnou pozornost věnu je i oblečení řemeslníků, kteří se vždy odlišovali svým oblečením od zemědělců. Velmi cenným materiálovým doplňkem této publikace je slovníček výrazů, který uvádí všechny dostupné názvy jednotlivých součástek a doplňků. Za slovníčkem následuje seznam fotografií, kreseb a velmi obsáhlý seznam pramenů archívních, obrazových, literárních; vlastivědných a národopisných. Fotografie a kresby názorně doplňují textovou část. Hodnotíme-li celkově uvedenou[/] publikaci, je nutné vyzvednout důkladnost, kterou autorka věnovala vlastnímu zpracování problematiky. Publikace svým obsažným a vyčerpávajícím materiálem poslouží jako studijní materiál nejen souborům, ale - také všem zájemcům o lidový oděv. Lze si jen přát, aby publikace s - touto problematikou a na takové odborné úrovni, byly vydávány ještě ve větší míře. Marie Náplavová Jindřich Uher: Kam usedl pták. [obsah] Blok, Brno 1977, 257 stran "Epizody z bohatého života lido vého umění jako takového i přítomného zprostředkovaně v umělecké tvorbě vůbec vznikly z dojmů, postřehů, nálad, zážitků i studia jevů, jež jsem poznával v druhé polovině šedesátých a počátkem let sedmdesátých převážně v regionech Jihomoravského kraje, zejména na Slovácku." To je vstupní věta autorova závěru knihy, kterou bychom mohli nazvat sbírkou uměleckých reportáží o lidovém umění. Vznikla jako částečně samostatný, částečně již publikovaný soubor výsledků autorových novinářských pozorování výročního zvykosloví (oddíl Dobrá tradice, s. 17-54), návštěv u lidových tvůrců - krasličářek, malířek, řezbářů, keramiků, zpěváků a vypravěčů, hudců a skladatelů (Věčná píseň, s. 59-149), posudků o uměleckých filmech a inscenacích všeho druhu, zpracovávajících lidovou tradici (Putování k pramenům, s. 152-199) a ko 298 nečně postřehů o souborech (Slovácko, ale ne jen ono, s. 202-255). Uhrova kniha však obsahuje více než jen referáty nebo umělecké reportáže. Je v ní obsaženo něco, co profesionálnímu etnografovi a folkloristovi často unikne, totiž emocionální složka lidového a profesionálního projevu, citlivý přístup umělce k základním pra jednoduchým principům lidského tvoření. Jsou obdivuhodně shodné tyto principy, ať jde o Fanoše Mikuleckého nebo Jiřího Trnku, jakkoli výsledné tvary souměřitelné nejsou. Autor knihy, sám básník a literát nejen zájmem, nýbrž nyní i povoláním vedoucího literární redakce brněnského rozhlasu, však záměrně nehovoří pouze o vztazích mezi síovesným folklórem a literaturou, což by se očekávalo, nýbrž o všem, co je jako lidový estetický projev zajímavé; všiml si i sběratelské, řídící, odborné a editorské práce regionálních a dalších odborníků. Jenže to všechno je málo. Híavním přínosem knížky s poetickým názvem je odborně fundované vyhledávání, umělecky citlivé ztvárnění a tím i zachování mnohdy málo známých poznatků o věcech a osobách, z nichž řada již bohužel není mezi námi, a proto je Uhrovo svědectví současníka o to důležitější. Navíc musíme poctivě zdůraznit jedno: Jindřich Uher není romantik, sentimentálně snící nad zánikem nebo naopak nad rozvojem tradice, folklóru nebo folklorismu. Jeho bystrému, novinářskou praxí utvrzenému a současně nestereotypizované[/]mu pohIedu neunikne nic z podstaty jevů - a na rozdíl od odborníka je dokáže reprodukovat krásným slovem. Proč asi má rád všechno, v čem se projevuje zručnost lidské ruky? Vyučenému cihláři totiž nadosmrti zůstane láska k práci s poddajným materiálem s jeho poezií i tvrdou prózou. Můžeme ó tom číst v jedné z posledních Uhrových básnických sbírek. Je zbytečné příliš květnatě hovořit o tom, co se podařilo. Vracíme-li se k Uhrově knize po třech[/] letech jejího putování čtenářkou obcí, činíme tak proto, abychom nakladatelství Blok poděkovali za takovou knížku i za iniciativu, že vyjde druhé vydání. v tzv. populárněvědecké literatuře u nás vskutku není od druhé světové války lepší práce, která by pomáhala pochopit folklór tomu, kdo se mu chce přiblížit a moudrým slovem rozšířit poznatky tomu, kdo má lidové umění rád. Bohuslav Beneš SBORNÍKY Dítě a tradice lidové kultury. [obsah] K vydaniu pripravil Václav Frolec. Edícia Lidová kultura a současnost, zv. 6. Nakladateľstvo BLOK. Brno 1980, 183 strán + fotografická príloha Rok 1979 sa niesol vo všetkých pokrokových krajinách sveta v znamení osláv Medzinárodného roka dieťaťa. Pri tejto príležitosti sa uskutočnil celý rad kultúrnych podujatí a viaceré z nich, ktoré prebiehali v Československu, boli zaradené i do programu UNESCO (patrila sem napríklad aj Dětská Strážnice '79). Úvodom treba však povedať, že v tejto súvislosti nešlo len o kultúrne akcie. Význam Medzinárodného roka dieťaťa sa totiž odrazil rovnako v programovej náplni mnohých vedeckých podujatí. A[/] v tomto smere popredné miesto zaujalo medzi nimi V. strážnické sympózium na tému "Dítě a tradice lidové kultury", ktoré prebiehalo v dňoch 18. a 19. júna 1979 v Strážnici. Jeho poriadateľmi boli kultúrne a vedecké inštitúcie a program rokovania bol zameraný na aktuálne otázky štúdia vzťahu našej najmladšej generácie k ľudovej tradícii, ako aj uplatnenie kultúrnych hodnôt ľudovej tradície v procese harmonického rozvíjania intelektu dieťaťa v podmienkach súčasného života a socialistickej kultúry. Zásluhou V. Frolca, editora edície Lidová kultura a současnost (vydávanej brnenskym nakladateľstvom BLOK), sa uvedená knižná séria zaradila v národopisnej spisbe od sedemdesiatych rokov na oso 299 bitné miesto. A čo je zvlášť potešiteľné, že prináša pohotovo výsledky z aktuálnych vedeckých rokovaní. Toho dokladom je aj recenzovaný zborník, ktorý sa dostáva v priebehu jedného roka do rúk nielen užšiemu okruhu odborníkov, ale i širšej kultúrnej verejnosti. Zborník Dítě a tradice lidové kultury,. prináša vyše 30 príspevkov, ktoré odzneli na uvedenom sympóziu. Ide teda o široký záber štúdia problematiky súčasného života detí, a to z hľadiska viacerých vedných disciplín: etnografie, folkloristiky, pedagogiky, psychológie, histórie ap. Pozitívne treba hodnotiť tiež fakt, že okrem českých a slovenských autorov (z pracovísk ČSAV, SAV, rezortných ústavov ministerstva kultúry, vysokých škôl) prezentujú sa tu a j poznatky zahraničných vedeckých a kultúrnych pracovníkov z Bulharska, Nemeckej demokratickej republiky a Rumunska. I keď tematika strážnického sympózia bola presne vymedzená, publikované príspevky v zborníku jasne odzrkadľujú rozmanitosť pohľadov na svet dieťaťa a hlavne na možnosti a predpoklady intelektuálneho rozvoja detí v našej socialistickej spoločnosti. Vyplýva to predovšetkým z programového vystúpenia L. Gawlika. A že miesto folkloristiky je pri štúdiu uvedenej problematiky nezastupiteľné, vidno hneď z úvodných príspevkov, konkrétne o využívaní folklóru k stabilizácii medzigeneračných vzťahov v procese kultúrneho rozvoja (H. Laudová), o folklóre v súčas[/]nom živote dieťaťa a jeho význame pri utváraní etického a estetického nazierania (L. Volbrachtová), o vzťahu detí k ľudovej piesni a význame pestovania spevnosti u detí (A. Móži), o folklóre v detskej literatúre (O. Sirovátka), o folklóre a divadelných hrách pre deti (B. Beneš) a i. v tejto súvislosti sa vynára celý rad veľmi nástojčivých problémov, najmä pokiaľ ide o literatúru pre deti a vlastnú prezentáciu ľudovej slovesnosti, ktorá patrí k mimoriadne cenným a stále živým zložkám nášho kultúrneho dedičstva, oproti čomu stojí s mnohými negatívnymi dôsledkami napríklad triviálna literatúra. Prvú časť uvedených folkloristických príspevkov uzatvára K. Krähner, ktorý sa zaoberá niektorými problémami uplatňovania ľudovej tradície vo výchovnom procese a v kultúrnom živote detí na príklade bábkových hier v NDR. Čitateľsky, žiaľ, pôsobí rušivo ďalšie usporiadanie zborníka. Bezprostredné zaradenie príspevku o tradičnom liečení detí v severozápadných Karpatoch (V. Vrlová), ako aj nasledujúcich etnografických referátov medzi ostatné folkloristické príspevky, vytvára predsa len koncepčne dosť nevyvážený obraz celkového profilu tohto zborníka. Bolo by, pravda, nespravodlivé vyzdvihovať iba folkloristický podiel, no ten v danom prípade vystupuje zákonite výraznejšie do popredia. Ostatne, nie je to náhoda. Veď vo folkloristickej literatúre sa upria[/]muje pozornosť na detský svet už od 19. storočia (spomeňme napríklad dielo B. Nemcovej, B. M. Kuldu, Fr. Bartoša a iných). Oproti tomu etnografia nemá v tomto smere takúto tradíciu. Prejavuje sa to i na uverejnených etnografických príspevkoch, z ktorých väčšina sa sústreďuje iba na dielčie analýzy súčasného . detského sveta v sociálnej mikroštruktúre lokálnych skupín. Materiálovo prináša zborník veľa cenných poznatkov, ktoré možno zužitkovať i vo výchovno-vzdelávacej činnosti a práci so školskou mládežou (referát A. Schauerovej, V. Götzingerovej ap.). Vzhľadom na početnosť príspevkov neprichodí v recenznej rubrike ich pogoriadku vymenúvať a komentovať. Hodno však poznamenať, že tento súbor krátkych štúdií je vhodnou prezentáciou súčasného nazierania na otázky, ktoré sú nútení riešiť pedagógovia, ale rovnako s ktorými neraz zápasia i rodičia. Zborník by mal mať preto oprávnene oveľa väčšiu publicitu, než sa javí podľa vydavateľského nákladu. Súčasťou zborníka je tiež fotografická príloha - 61 čiernobielych fotografií a 8 farebných na prednej i zadnej strane prebalu a prvej i druhej strane záložky. Ich technická aj umelecká kvalita je pomerne solídna, no tým, že väčšina je prevzatá z Fotoarchívu Slovenského národného múzea v Martine, sa vzhľadom na celkové zameranie zborníka zúžila aj výpovedajúca hodnota tejto prílohy (čes 300 ké krajiny sú oproti Slovensku zastúpené nedostačujúco). Okrem toho i keď o umeleckej úrovni fotografie národného umelca K. Plicku nemôže nikto pochybovať, nadmierne použitie jeho starších prác sa nezdá v danom prípade adekvátne. Ako v predošlých zväzkoch edície Lidová kultura a současnost, tak i v recenzovanom zborníku jednotlivé príspevky majú ruské a nemecké resumé, takže sú tým prístupnejšie aj zahraničným bádateľom. Pokým materiály z vedeckých podujatí sa dostávajú obvykle do rúk čitateľov so značným oneskorením, uvedená edícia nakladateľstva BLOK predstavuje v tomto smere jedinečnú výnimku. Od roku 1974 vychádza pravidelne každý rok (iba s jednou medzerou, ktorá vznikla roku 1976) a v národopisnej produkcii si vyhranila svoj osobitný profil. Ak k tomu prirátame pútavú grafickú úpravu jednotlivých zväzkov, možno si len želať, aby si udržala i naďalej doterajší charakter aktuálnych publikácií, prezentujúcich najnovšie smerovanie národopisnej vedy. Andrej Sulitka Socialistická kultura a formování socialistického vědomí pracujících Socialističeskaja kuľtura i formirovanije socialističeskogo soznanija trnďaščichsja. [obsah] Referativnyj sbornik. Bratislava (slovenská redakcia MISON) 1979, 312 strán textu V rámci činnosti Medzinárodného informačného systému v spoločen[/]ských vedách (MISON - Meždunarodnaja informacionnaja sistema po obščestvennym naukam), ktorý bol v socialistických krajinách založený pred niekoľkými rokmi, vyšlo už viacero podnetných zborníkov. Ich vydanie zabezpečujú národné strediská vedeckých informácií jednotlivých Akadémií vied s: medzinárodnou redakčnou radou (za ČSSR je v nej J. Boldiš a I. Zahradil). Posudzovaný zborník referátov o socialistickej kultúre a formovaní socialistického vedomia pracujúcich zostavil D. Hajko na základe podkladov (obsiahlych resumé), rozčleniac celú problematiku do štyroch základných skupín. Po predhovore, v ktorom zostavovateľ analyzuje problémy rozvoja socialistickej kultúry, prvá skupina je zameraná n.a objasnenie teórie socialistickej kultúry. v jednotlivých referátoch sa upozorňuje na základné východiská a problémy, ako sú rozpracované v niektorých špeciálnych monografiách, napr. S. N. Artanovského (Nekotoryje problemy teorii kuľtury. Leningrad 1977), S. M. Mežujeva (Kuľtura i istorija. Problemy kuľtury v filosofsko-istoričeskoj teorii marksizma. Moskva 1977 - táto práca vyšla aj v slovenskom preklade pod názvom Kultúra a dejiny. Bratislava 1980), K. Popova (Problemy na teorija na kulturata. Sofija 1977), Sł. Krzemień-Ojaka (Kultura - Polityka -.. Wychowanie. Warszawa 1972) a D. Hájku (Filozofia a socialistická kultúra. Bratislava 1979). Druhá skupina objasňuje vznik[/] a rozvoj socialistickej kultúry. Osobitne sa v nej upozorňuje na tieto práce: L. T. Živkovej (lzgraždaneto na kulturata na razvitoto socialističesko obščestvo - naša neposredstvena istoričeska zadača. Sofija 1977), B. D. Jakovleva (Metodologičeskije problemy issledovanija istorii socialističeskoj duchovnoj kuľtury. Leningrad 1978), L. Grešíka (Slovenská kultúra v revolúcii, 1944-1948. Bratislava 1977), A. Prandu (Základné faktory procesu zmien slovenskej a českej ľudovej kultúry po druhej svetovej vojne. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. I. Československo. Bratislava 1977), A. Sicińského (Dziś i jutro kultury polskiej. Warszawa 1975), S. Stoeva (Svetogledot na bolgarski narod črez vekovete. Po izvori na ustnoto narodno tvorčestvo. Sofija 1978). Ďalšia skupina je venovaná analýze úsilí kultúrnej politiky a kultúrnych procesov v súčasnej socialistickej spoločnosti. Podrobnejšie sa hodnotí práca S. Ganeva (Upravlenie na socialističeskata kultura, Sofija 1975), zborník o umeleckej kultúre a rozvoji socialistickej spoločnosti (Sofija 1974), J. Mravíka (Kultúrna politika socialistického štátu. Bratislava 1978), J. Kossaka a K. Krzemieńa (Kształty polityki kulturalnej. Warszawa 1976), M. Strąka (O polytice kulturalnej. Warszawa 1977), E. I. Nikolova (Televizionto obšuvane. Teoretičen očerk. Sofija 1975), I. Hermanna o možnostiach rozvoja umenia za socializmu (A müvészet feilódesi le 301 hetösége a szocialismusban. Budapest 1974) a nakoniec aj práca H. Kasalovej (Postoje české veřejnosti k dramatickému umění. Praha 1978). Do štvrtej skupiny, nazvanej Kultúra, socialistický spôsob života a ideologický boj, je zaradených spolu 13 prác. Túto skupinu uvádza prehľad názorov publikovaných o poľskej kultúre a jej modeloch, o socialistickom spôsobe života, systéme hodnôt, koncepciách a predpokladoch. Ďalej sa hodnotí práca A. P. Butenku (Socialističeskij obraz žizni: problemy i suždenija. Moskva 1978), dve práce mongolských vedcov, D. Njamsurena o formovaní socialistického spôsobu života v MoĽR a S. Dan-Aažava o protikladoch socialistického a kapitalistického spôsobu života; D. Köpesziho o spôsobe života a vedomí (Eletmód és tudat. In: Társacalmi szemle, 31, 1976, N 4), zborníka z II. kongresu marxisticko-leninskej sociológie NDR (Lebensweise - Kultur Persönlichkeit. Berlin 1975), G. Neunera (Sozialistische Persönlichkeit - ihr Wesen, ihre Erziehung. Berlin 1975), I. K. Kučmajevovej (Aktuaľnyje problemy kuľtury i ideologičeskaja bor'ba. Moskva 1976), O. Grieša (Aktuálnosť ideologického boja v kultúre. Bratislava 1978), štúdie I. Hermanna o umení a ideológii (Müvészet és ideologia. In: Társaadalmi szemle, 29, 1974, N 12), zborníka Die sozialistische Kultur und die ideologische Auseinandersetzung in der Gegenwart. Berlin 1978), H. Jiirgena (Klassenkampf und "linke" Kunsttheorien: Zum[/] Antikomrilunisirius kunsftheoretischer Konzeptionen des Linksradikalismus in der BRD, 1965-1975. Berlin 1978) a v závere aj práce H. Hankeho (Freizeit in der DDR. Berlin 1979). Zámerne sme uviedli autorov i názvy všetkých do zborníka zaradených a vo výstižných prehľadoch analyzovaných prác. Chceli sme tým upozorniť nielen na recenzovaný zborník referátov, ale aj na jeho koncepciu i na koncepciu činnosti MISON. Pravda, naším cieľom je zároveň upozorniť záujemcov o problematiku socialistickej kultúry na práce, ktoré o tejto zložitej, ale súčasne aj vysoko aktuálnej a vedecky príťažlivej problematike vyšli v posledných rokoch vo všetkých socialistických krajinách. Záverom chceli by sme pripomenúť, že každé takéto podujatie má najmä v počiatkoch aj svoje neujasnené stránky. Tým, že ide o zborníky účelové, a teda nepredajné, bolo by potrebné v každom takto vydanom titule informovať, čo už bolo v rámci MISON vydané, a to rovnako v jednotlivých národných redakciách, ako aj danej problematike. Po druhé, okrem siete vedeckých knižníc by sa mali práce tohto druhu operatívne dostať aj do rúk tých bádateľov, ktorí sa podobnou problematikou zaoberajú, a to bez ohľadu na pracovisko. Po tretie, zaiste by nebolo nesprávne, keby sa či už zostavovateľ alebo národná redakcia MISON obrátili na knižnice (oddelenia vedeckých informácií) a vopred ich informo[/]vati o svo jich zámeroch, prípadne ich požiadali o návrhy, podklady o prácach, ktoré by sa mali zaradiť do pripravovaného zborníka. Nie na poslednom mieste národné redakcie MISON by mali výsledky svojej činnosti propagovať aj prostredníctvom redakcií odborných časopisov, aj záujemcov, ako je tomu napríklad v ZSSR, a pri zostavovaní dalších zborníkov oprieť sa o čo najširší okruh spoločenskovedných pracovníkov a poverovať ich zostavením či redakciou ďalších zborníkov o vybraných témach a problémoch. Adam Pranda O polském folklóru Śląskie miscellanea. Literatura folklor. [obsah] Red. D. Simonides a J. Zaremba. Ossolineum, Polska akademia nauk v Katovicích 1980, s. 126 Kromě čtyř statí z dějin polskoslezské literatury přináší sborník tři folkloristické články. Mají vesměs syntetický ráz a zabývají se problematikou, jež se objevuje rovněž v české a slovenské folkloristické literatuře. Opolská folkloristka Dorota Simonides (s. 75-91) se obírá ve větší studii demonologickými, pověrečnými pověstmi a zkoumá, jak vznikají, jejich genezí, jaký je jejich poměr k memorátu i k lidové víře. Vychází nejen z rozsáhlé mezinárodní folkloristické Iiteratury, ale rovněž hlav 302 ně literatury psychologické, jež je pro interpretaci těchto problémů užitečná a přímo nezbytná. Praktický význam má rovněž stať Doroty Simonidesové a Teresy Smolińské (s. 93-107) o lidovém vyprávění a o tzv. současných lidových estrádních, veřejných vypravěčích ("gawędziarze konkursowi"). Soutěže v lidovém vyprávění patří stále k polskému kulturnímu životu a tato forma lidového vyprávění se stýká s tzv. veřejnými vypravěči, kteří u nás vy[/]vystupovali na scénách, folklórních festivalech a soutěžích před lety, ale dnes se objevují jen zřídka: článek pomáhá tedy pochopit rovněž jev našich "veřejných" vypravěčů. Znalkyně polských pověstí Janina Hajduk - Nijakowska rozebírá toponymické motivy v polské lidové próze a věnuje se tedy oné pověsťové oblasti, jež v našem bádání zatím zůstala ležet ladem. Oldřich Sirovátka[/] KONFERENCE VI. strážnické sympozium Výroční obyčeje - současný stav a proměny [obsah] Ve dnech 10. a 11. června 1980 pořádala ve Strážnici Československá komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, Komise pro lidové obyčeje Národopisné společnosti při ČSAV, Ústav lidového umění ve Strážnici a katedra historie a etnografie filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně sympozium na téma "Výroční obyčeje - současný stav a proměny", které bylo dalším monotematickým setkáním odborníků (v pořadí už šestým) v cyklu "tradice lidové kultury".[/] Organizátoři se už předem pokusili sjednotit referenty na společné bázi. Vyzvali je, aby se zabývali životností a proměnami lidových obyčejových tradic výročního cyklu v regiónech nebo lokalitách, které znají ze svých terénních výzkumů posledních let nebo které se rozhodnou zpracovat přímo pro potřeby sympozia. Referáty měly být doplňovány kartogramy, které by umožňovaly srovnávání v celostátním měřítku. Prototypem takových příspěvků byl úvodní referát doc. Václava Frolce, který vycházel z výsledků dotazníkového šetření předem stanoveného vzorku obyvatelstva celé České socialistické republiky. Autor použil v etnografii dosud jen málo zná[/]mou kvantitativní metodu při zjišťování životnosti kalendářních zvyků a dospěl k velmi zajímavým, i když někdy překvapivým výsledkům a závěrům. Průkaznost a jednoznačnost sdělovaných informací podtrhovaly přehledně vypracované mapy a tabulky. Úvodní referát byl tedy nejen cennou prací zabývající se zvykoslovnou problematikou v sedmi českých a moravských krajích, ale přínosný především novým metodologickým přístupem k velkému množství nashromážděného materiálu, ze kterého čerpal. Vhodnina něj navázala dr. Viera Feglová, která vycházela především ze současného stavu výročních obyčejů na Slovensku a upozorňovala na shody a rozdíly této oblasti lidové kultury v českém a slovenském prostředí. Třetí z hlavních referátů přednesl doc. Bohuslav Beneš. Rozebral výroční obyčeje z folkloristického hlediska, v jehož rámci se projevuji jako hra, divadlo a zábava. Ve své práci využíval rovněž nejnovějších metodologických poznatků. v dalších příspěvcích se autoři zabývali výročními obyčeji z různých hledisek, avšak většina jich zpracovávala nově získané informace z vybraných lokalit a regionů, a tak bezprostředně navázala na doc. V. Frolce. Podařilo se soustředit a klasifikovat velké množství materiálu z různých oblastí Čech, Moravy a Slovenska, který bude v budoucnu nejen vhodným základem pro další vědeckou práci v této oblasti lidové kułtury, ale bude ho jistě 303 také možné využít pro další rozpracování a konkretizaci projektu včlenění lidové kultury do životního stylu a způsobu života současného socialistického člověka. Organizátoři se rozhodli pokračovat ve svém úsilí neustále metodologicky sjednocovat práci všech odborníků, což by zaručovalo stále větší možnosti porovnávat výsledky dotazníkového šetření různých etnografických pracovišť. Přislíbili vydat tiskem dotazníky k výzkumu výročních obyčejů. Pokud by se podařilo vypracovat k nim konkrétní metodologické návody a pokyny, jak jich užívat při práci v terénu, mohly by posloužit také jako východisko pro činnost krajských metodických center při řízení okresních, a to převážně muzejních pracovišť. Tím by se také vytvořily předpoklady pro jejich účinné zapojení při plnění rezortních i státních vědeckých úkolů. Na sympoziu bylo předneseno více než třicet referátů a koreferátů, takže není možné se každému samostatně věnovat. Všechny však budou otištěny v osmém svazku edice "Lidová kultura a současnost", vydávané brněnským nakladatelstvím Blok. Václav Hrníčko Sympozium MRKKB [obsah] Při studiu kulturně historických a kulturně geografických vztahů mezi územím Karpat a balkánskou oblastí zaujímá zvláštní postavení[/] sídelní problematika. Právem proto věnuje Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně ve svém vědeckovýzkumném programu této otázce zvýšenou pozornost. Výrazem toho bylo i mezinárodní sympozium o rozptýlených sídlech v karpatsko-balkánské oblasti, které uspořádaly Etnografický ústav Bulharské akademie věd v Sofii, bulharská sekce MKKKB a odbor kultury blagoevgradského krajského národního výboru. Jednání sympozia, které se konalo v městě Blagoevgradu v jihozápadním Bulharsku v květnu 1980, se účastnilo téměř padesát zástupců národních sekcí MKKKB Bulharska, Československa, Sovětského svazu, Maďarska, Polska a Rumunska. Hlavní referáty sympozia byly zaměřeny na charakteristiku sídelního systému v Bulharsku (arch. B. Georgieva ), zvláštnosti horské sídelní struktury pirinské oblasti (dr. A. Meljov ), formování pojmu Balkánský poloostrov (dr. P. Koledarov ), kolibarské vesnice v Bulharsku (dr. N. Nikolov ), etnografickou problematiku hospodářské struktury sídlišť v Bulharsku (A. Săbeva), typy horských sídlišť na ukrajinské Vrchovině (dr. N. N. Gracianskaja ), sezónní sídla v polských Karpatech (dr. M. Gładyszová ), typy rozptýlených osad v polských Beskydech (dr. D. Tylkowa ); českoslovenští delegáti se ve svých vystoupeních zabývali přínosem českých etnografů při výzku[/]mu Rodop (doc. dr. A. Robek ); podvojným dvorovým systémem ve východní části Balkánského poloostrova (doc. dr. V. Frolec ) a současným stavem výzkumu rozptýlených hor ských sídel v československých Karpatech (dr. J. Botík ). Jednání sympozia přispělo k poznání stavu výzkumu v oblasti sídelní problematiky karpatsko-balkánské oblasti, přineslo nové pohledy na sledované otázky a ukázalo další směr bádání, které bude nadále probíhat v rámci badatelského programu Mezinárodní komisepro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně; další konference na toto téma bude uspořádána v roce 1982 v Maďarsku. Součástí blagoevgradského sympozia bylo pracovní zasedání mezinárodního autorského kolektivu syntetického díla "Lidová architektura v Karpatech a na Balkáně", na němž byla provedena kontrola plnění úkolů, které byly stanoveny na konferenci v Mogilanech v roce 1979, projednána otázka vydání mezinárodní bibliografie o lidovém stavitelství a upřesněn plán práce autorského kolektivu v roce 1980. Kontrolovatelná etapa plnění úkolů byla stanovena na říjen 1980. Blagoevgradské sympozium bylo vzorně připraveno po obsahové i organizační stránce a je dobrou vizitkou činnosti bulharské sekce MKKKB. v mezinárodním měřítku znamená cenný přínos do karpato-logického a balkanistického etnografického studia, které bylo po 304 jato do dohody akademií věd socialistických zemí o spolupráci v oblastí společenských věd. Václav Frolec Z činnosti subkomise pro lidové stavitelství a sídla čs. sekce MKKKB [obsah] Jeden z nejagilnějších kolektivů odborníků sdružených v československé sekci Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, specialistů na lidové stavitelství, pokračoval i v prvním pololetí 1980 ve své intenzívní práci. Jejím praktickým výrazem se stal seminář uspořádaný péčí Vlastivědného muzea ve Slaném ve dnech 21. a 22. května 1980 v prostorách Národopisného muzea v Třebízi. První den mělo jednání vysoce pracovní charakter. Vedoucí subkomise doc. dr. V. Frolec informoval o obsahu jednání mezinárodního vedení MKKKB i o stavu plnění plánovaných úkolů. Podtrhl především konstruktivní přístup k přípravě syntetického díla o lidovém stavitelství v Karpatech a na Balkáně, který přináší velmi dobré výsledky především na úseku bibliografických prací, přípravě kartogramů a výběru okruhu mapovaných jevů. v harmonogramu je zakotveno zpracování problematiky monografickou formou v jednotlivých zúčastněných zemích v roce 1982, do roku 1984 by měly být stanovené okruhy problémů dokončeny w rozsahu celých Karpat i Balká[/]nu a rok 1985 bude znamenat odevzdání celého syntetického díla do tisku. Za celý postup prací a koordinaci odpovídá československé strana, což klade na náš autorský kolektiv v čele s doc. dr. Frolcem mimořádné nároky i odpovědnost. Okamžitě budou zahájeny i práce na dalším svazku syntetické práce, zaměřeném k hospodářským a technickým stavbám. Je však nutno vytvořit další autorský kolektiv. Rozpracován je i projekt svazku třetího a upřesňuje se jeho obsah. Autorské týmy z jednotlivých zemí se sejdou v říjnu 1980 v Československu, v květnu 1981 v Moskvě, na podzim 1981 opět v Československu a v roce 1982 v Maďarsku. Pro domácí okruh autorů je proponována v květnu 1981 konference ve Svidníku (k problematice kontaktových zón) a pro rok 1982 připraví Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm odbornou konferenci k technickým stavbám na vodní pohon. Tyto akce zásadního charakteru budou doplňovat i další pracovní semináře subkomise pro lidové stavitelství a sídla, věnované organizačním a především terminologickým otázkám. Další část jednání byla v Třebízi zaměřena na dva terminologické okruhy. Pro první - názvosloví okrajových částí staveb připojených k hlavním traktům - přednesl téze J. Langer. Po bohaté diskusi, která však nedospěla k jednoznačným závěrům a doporučila ponechat problém otevřený ještě do příštího semináře, vystoupil s ná[/]vrhem konečné verze. názvosloví krovu J. Vařeka. Přednesená terminologie byla přijata (předběžně projednána na předchozím semináři v Martině) a doporučena k otištění. Vyjde samostatně v Národopisných aktualitách. K úspěšnému jednání semináře výrazně přispěla obětavost pořadatelů z muzea ve Slaném. Umožnili účastníkům podrobné seznámení s Národopisným muzeem v Třebízi, které je jednou z příkladných ukázek, jak budovat specializované muzeum v přírodě v objektech chráněných na původních místech, i s ukázkami uchovaných památek lidového stavitelství v přilehlých obcích - Kvílicích, Hořešovicích a Hořešovičkách. Druhý den semináře byl cele věnován exkurzi organizované a doprovázené zasvěceným výkladem dr. J. Vařeky. v jejím rámci účastníci zhlédli dílo zednického mistra Jakuba Bursy (1813-1894) v obcích Zechovice, Předslavice, Litochovice a Jiřetice, vše okres Strakonice, dále lidovou architekturu zbudovských Blat ve vesnicích Plástovice i Malé Chrášťany v okrese České Budějovice. Cestou účastníci navštívili rovněž Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích. V souhrnu se jednalo o velmi zdařilou akci, která přítomné obohatila o teoretické poznatky i praktické znalosti. Jan Souček 305 Seminář Společenské a kulturní využití lidového výtvarného umění v minulosti i v současnosti [obsah] Komise pro lidové výtvarné umění Národopisné společnosti československé při ČSAV a Subkomise pro lidový výtvarný projev Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v oblastí Karpat a Balkánu uspořádaly ve dnech 20. a 21. května 1980 v prostorách Ústavu lidového umění ve Strážnici pracovní seminář věnovaný problematice lidového výtvarného umění, jeho společenského a kulturního využití v minulosti a v současnosti. Seminář zahájil Richard Jeřábek, předseda obou komisí a poté následovala prohlídka výstavy Živá tradice, kterou ve výstavní síni strážnického zámku instalovali pracovníci oblastního závodu ÚLUV v Brně. Autor libreta Štěpán Sukop seznámil účastníky semináře s koncepcí a záměry, které ideově vedly a usměrňovaly realizaci výstavy. Současně upozornil na problémy, se kterými se pracovníci ÚLUV setkávají při zprostředkování tradičních jevů lidové hmotné kultury pro potřeby člověka dnešní moderní společnosti. Autorka scénáře Běla Minaříková poukázala ve svém průvodním slově na nejvýznamnější výrobní okruhy ÚLUV a na jejich zastoupení v kolekci exponátů výstavy. Již v průběhu prohlídky se u řady vystavených předmětů rozvinula živá diskuse a výměna názorů na možnosti současného i perspektivního uplat[/]nění produktů lidové umělecké výroby v životě člověka. Pracovní část semináře zahájila Helena Šenfeldová referátem Základní problematika využívání lidového výtvarného umění v minulosti a v současnosti, v němž nastínila historii zájmu o lidovou hmotnou kulturu s přihlédnutím k jejím jednotlivým vývojovým etapám. Podtrhla význam roku 1945 jako důležitého mezníku v historii lidové výroby, kdy stát převzal zodpovědnost za její další rozvoj a prostřednictvím ÚLUV systematicky prosazoval zachování a další rozvíjení některých projevů lidové umělecké výroby. Ladislav Buzek se pokusil o stylové vymezení lidového výtvarného umění se snahou odpovědět na otázku, kdy vzniklo. Široce časově i geograficky koncipovaný příspěvek obsahoval řadu podnětných myšlenek, které ukázaly jednu z několika cest k řešení stále aktuálního problému. Referát Jiřiny Langhammerové se zabýval charakterem tvorby lidových umělců. Mimo jiné poukázal na vliv komerčních aspektů na tvorbu lidových umělců i na vazby, které z těchto hledisek vznikají mezi tvůrcem a spotřebitelem. Bohatá diskuse o dalších problémech spojených s využitím lidového výtvarného umění v současnosti, která následovala na závěr prvního dne jednání, dokumentovala ohlas, jenž zanechaly přednesené příspěvky mezi účastníky semináře. Pracovní jednání druhého dne[/] otevřela Alena Líšková referátem na téma Vztah současného spotřebitele k tradici. Materiálově bohaté sdělení vycházelo z výsledků terénního výzkumu. Příspěvek Vlastimila Bayera Lidová umělecká výroba v současnosti obsahoval zkušenosti výrobních družstev, která v dnešní době zprostředkovávají široké veřejnosti některé jevy lidového výtvarného umění v transformované podobě. Jaroslava Zastávková věnovala pozornost soudobému využití výšivky v minulosti a současností. v historickém přehledu seznámila posluchače se směry a tendencemi využívání lidových výšivek s přihlédnutím k dobovým i módním aspektům. Ludmila Hermanová v referátě Péče o zachování výroby tradičních zvykoslovných předmětů připomenula úsilí vynaložené pracovníky ÚLUV na záchranu krasličářského umění a naznačila další možnosti jeho rozvoje, například v rovině popularizační. Závěrečný referát Richarda Jeřábka o Problému lidovosti v současné neprofesionální výtvarné produkci upozorňoval na řadu otevřených teoretických a metodologických problémů, zejména na mnohoznačnost základních termínů. Rozbor pojmu lidovosti v současné neprofesionální výtvarné produkci opřel mimo jiné o výsledky několikaletého terénního výzkumu na jižní Moravě. V diskusi poukázali účastníci jednání na další nerozřešené otázky studia lidového výtvarného umění, 306 kterými by se měli členové obou komisí zabývat na příštích zasedáních. Pracovní seminář, kterého se zúčastnili etnografové z Čech, Moravy a Slovenska, měl příznivou atmosféru pro výměnu zkušeností a názorů odborníků z různých pra[/]covišť. Nelze pochybovat o významu jednání, jehož výsledky a závěry by se měly uplatnit v praxi při využívání lidového výtvarného umění, které je neoddělitelnou součástí pokrokového kulturního odkazu. Miloš Melzer[/] FESTIVALY Východná 1980 [obsah] Po roce vynucené přestávky proběhl v amfiteátru u obce Východná 26. ročník folklórního festivalu, který se po právu řadí k největším a nejvýznamnějším v celé naší vlasti. Letos byl rovněž součástí II. Mezinárodního festivalu ZUČ socialistických zemí a vlajka CIOFF oznamovala příslušnost festivalu k nevládní organizaci folklórních festivalů při UNESCO. Co do skladby i obsahu nedoznal festival oproti minulým ročníkům žádných zásadních změn. Tradičním úvodem byl opět Pozdrav z Východné - tedy pořad, který již po dvanácté zval v předvečer hlavního festivalového dění návštěvníky prostřednictvím rozhlasových vln do Východné. Rozhlasovou pozvánku vysílanou přímým přenosem ze sálu Kulturního domu ve Východné připravil a režíroval O. Demo. Přes značná omezení prostorová, časová[/] i technická splnil všechny kladené požadavky a byl velmi dobrou vizitkou jak odborné fundovanosti autora, tak i programu celého festivalu. Podle scénáře a v režii P. Búty proběhl o sobotním odpoledni slavnostní průvod účinkujících obcí Východná do festivalového areálu, kde všechny hostující kolektivy představil návštěvníkům komentátor. Průvod zahájil vlastní program festivalu. Beze sporu k nejúspěšnějším pořadům celého 26. ročníku festivalu patřil pořad dětského folklóru z pera E. Medvecké a K. Ondrejky. Autoři jej nazvali Pod detskou strieškou. Jeho charakteristickými znaky byl citlivý výběr účinkujících a zasvěcené prokomponování scénického tvaru. Přinesl pohled na různé formy práce dětských folklórních kolektivů na Slovensku, včetně zajímavých nápadů (ukolébavky nad panenkami,[/] soubor Tatranka při ZDŠ Vrbov, okr. Poprad) a humorně laděných, až parodujících vystoupení (např. tanec šimy, šimy souboru Sliačanček při ZDŠ Liptovské Sliače). Nevyhnul se však i některým stále přetrvávajícím neduhům, hlavně neústrojně a nepřirozeně působícímu kopírování projevu dospělých. Výhrady tohoto charakteru máme k části vystoupení souboru Slniečko při ZDŠ Fričovce i k souboru Radosť z Trenčína. Poslední jmenovaný kolektiv dosáhI již značně dokonalé technické úrovně, ovšem za cenu ztráty přirozené uvolněnosti a výrazu radosti z tanečního pohybu, tak příznačného právě pro děti a mládež. Celý pořad přispěl velmi pozitivně k profilu celého letošního ročníku, což je konstatování o to radostnější, že obráží systematickou péči o naše další generace. Oceňujeme i poděkování, kterého se dostalo vedoucím jednotlivých dětských souborů v závěru pořadu. Na tyto obětavé, nezištné a přitom nejzasloužilejší pracovníky, je často zapomínáno. Významný podíl měly v pořadech Východné zahraniční soubory ze 6 evropských socialistických států. Představily se ve dvou samostatných pořadech, které však měly jeden název Spoločný sviatok i stejnou autorskou dvojici - P. Bútora a R. Uhrína. První probíhal v úvodu sobotního večera a roli hostitele plnila skupina z Východné, v druhém, o nedělním dopolední, byla hostitelkou skupina ze Štrby. I z našich jiných folklór 307 XXVI. Folklórny festival Východná 1980. Soubory Detva a Podpoľanec z Detvy v pořadu "Sloboda prišla s piesňou". Foto Ivan Nováček. ních festivalů jsou známé problémy s tvorbou pořadů zahraničních souborů, neboť obvykle nejsou k dispozici žádné údaje o úrovni a repertoáru kolektivů dříve, než se dostaví na festival. Dvě varianty pořadu volili autoři patrně z důvodu, aby měly zahraniční soubory dostatek prostoru k prezentaci programu, se kterým přijely, což bývá jejich častým požadavkem. Je ovšem otázkou, zda jde o řešení nejvhodnější. Podle našeho názoru je perspektivnější vytvořit pořad jeden, a to z nejlepšího možného materiálu, který soubory přivezly, kdy[/] se lze přece jen pokusit o program jednolitěji koncipovaný, a ne volně sestavený z pásem, jež vedle sebe působila dosti nesourodě i v letošní Východné. Program pokračoval útvarem, který sám autor scénáře i režisér V. Gruska již na 23. ročníku charakterizoval jako scénickou fresku, letos pod názvem Dieťa v mojej zemi s podtitulem Prehliadka tichej krásy. Pořadem navázal na již zavedenou tradici z ročníků předchozích. Vystoupilo v něm 25 skupin z celého Slovenska, které nás ve scénické podobě provedly od[/] svatby mladých lidí, přes narození dítěte, až po jeho dospívání. Závěr byl symbolicky ztvárněn vynášením smrtky - zla. Musíme však konstatovat, že tento pořad nedosáhl úrovně svých předchůdců v minulých ročnících. Nepodařilo se jej uzavřít do pevnějšího tvaru, spíše jej rušilo než dotvářelo průvodní slovo posazené do příliš patetizující polohy, a v celkovém pojetí se nějak vytrácela vlastní mluva prezentovaného folklorního materiálu. Beze sporu šlo a barvitou podívanou s množstvím pozoruhodných a cenných prvků i silně emocionálně laděným textem. Nabízí se však rčení, zda méně nebývá někdy více. S jistými rozpaky byl diváky přijat pořad vesnických skupin, řazený do typu pořadů klenotnicových. Scenárista i režisér I. Kovačovič jej pojmenoval z hôr a dolín. Výběr účinkujících byl proveden na základě I. celoslovenské přehlídky vesnických folklórních skupin v roce 1979 v Žilině. Jeho největší slabinou byla skutečnost, že při nejlepší vůli nešlo vysledovat ústřední ideový záměr - pokud se ovšem nejednalo o pouhé, takřka mechanické, seřazení skupin za sebou. Bylo-li však tomu tak, považujeme to za krok zpět při scénickém ztvárňování folklóru. I zde můžeme konstatovat, že odborníci i nepoučení diváci měli možnost zhlédnout mnoho velmi dobrých, ba vynikajících kolektiv. v celkovém kontextu však náležitě nevyzněly. Je jen škoda, že tento festivalový pořad Východné musel znovu potvrdit skutečnost, 308 že materiál prezentovaný na přehlídkách ZUČ vyžaduje odlišný přístup k uvedení na otevřené, přírodní scéně. A když k tomu přidáme i celkovou rozvleklost celého pořadu, nelze hovořit o žádném pronikavém úspěchu. Velký zájem budil další pořad V. Grusky Rodokmeň zeme (1) s podtitulem Ľudia z vrchov. Již programový sborník naznačoval, že půjde o nový typ pořadu, který se pokusí o scénické využití výrazných individualit obyvatel Slovenska, v rámci kterého se bude na osudech konkrétních osob odvíjet obraz širšího celospolečenského vývoje. Dvanáct vybraných protagonistů, mužů i žen, pocházelo z hornatých částí severního a severozápadního Slovenska. Pořad dotvářely folklórní skupiny z rodných obcí vybraných osob, ale i dalších částí Slovenska. Nutno ocenit progresívní pojetí autora, jemuž se zdařilo převést na scénu ve velmi nosné podobě slovesný prozaický folklor, na našich festivalech stále po zásluze nedoceňovaný, i autorovu odbornou a uměleckou invenci, kterou do přípravy vložil. Měli jsme možnost se opět seznámit se záplavou často téměř neznámého národopisného materiálu, podaného velmi sugestivní farmou i výrazným emocionálním akcentem. To vše je nutno připsat k vysokým aktivům pořadu. Musíme však opakovat obdobné připomínky jako k sobotnímu autorovu pořadu. Nepodařilo se jej zpevnit do sevřeného tvaru a jeho rozvláčnost zákonitě snižovala diváckou pozor[/] XXVI. Folklórny festival Východná 1980. Muzika Detvančok z Detvy v poradu "Pod detskou strieškou". Foto Ivan Nováček. nost. Podle našeho názoru i on byl pojat příliš nadneseně a k vlastní škodě místy neúměrné potlačoval vlastní výrazové prostředky folklóru, které nahrazoval přílišnou kvantitou materiálu. Tedy v souhrnu byl námětem i koncepcí nesporným přínosem, ovšem s velkými rezervami ve výsledném scénickém tvaru a režijním pojetí. Finálním pořadem byl ve Východné 1980 program S. Švehláka a J. Ševčíka Sloboda prišla s piesňou. Jako celek byl výrazně motivován 35. výročím osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Vnitřní sklad[/]ba pořadu symbolizovala postup osvoboditelů od východu republiky až do Prahy. v úměrné míře se program rovněž přihlásil k myšlenkám míru a přátelství mezi národy, a to v podobě vystoupení zahraničních souborů. Vcelku můžeme říci, že autoři pořadem naplnili ideově výchovné a reprezentační cíle. Stal se manifestačním vyvrcholením celého festivalu. Při splnění těchto kritérií nebylo k jeho tvorbě možno přistoupit jinak, než metodou sestavení z bloků jednotlivých souborů. i když formálně rámovaných do re 309 gionálních oddílů s mezinárodním závěrem. Nejsme však přesvědčeni, že k úspěchu pořadu bylo nezbytné, aby celé průvodní slovo znělo ve verších. Postrádali jsme také kvalitnější zastoupení z Čech a i tomuto programu by prospělo časové zkrácení. Východná 1980 jistě splnila očekávání odborníků i divácké veřejnosti. Přinesla pořady velmi dobré úrovně po stránce námětové, materiálové a i mnoho podnětů k zamyšlení nad scénickým ztvárňováním i režijním pojetím folklórního materiálu. Programový kolektiv festivalu se snažil o systematické hledání nových výrazových prostředků. Tato záslužná tendence však samozřejmě může přinášet i některé výsledky, jež nedojdou obecného uznání. z tohoto pohledu jsme názoru, že pokud festival disponuje pouze jedním amfiteátrem, byla by výhodnější jistá redukce počtu uváděných pořadů, což by umožnilo vyčlenit větší plochy k nezbytným zkouškám experimentálně pojatých programů. Celou skladbu festivalu by bylo možno doplňovat raději reprízami. Nepovažujeme za dostatečné využití materiálu vesnických folklorních skupin pouhým blokovým sestavením do programu. Zaslouží beze sporu větší zapojení do scénicky i námětově propracovaných tvarů, o to dříve, že se stále více dostávají do popředí diváckého zájmu. Tuto cestu jednoznačně nastoupil V. Gruska. Zůstává však otázkou, zda již neupadá do druhého extrému, zda v prokompono[/]vaných pořadech z jeho pera není příliš redukována účinnost přímého působení samotného folklórního materiálu, oproti dominujícímu uměleckému a ideovému záměru vyjadřovanému scénickými, režijními i technickými postupy, již často neadekvátními prezentované lidové kultuře. Domníváme se, že tomu tak je a ani tudy patrně cesta k hledéní nových podob uvádění folklóru a lidové kultury na přírodní scény specializovaných folklórních festivalů nepovede. Domníváme se také, že Východná 1980 nevytvořila dostatečný prostor k prezentaci výsledků činnosti amatérských souborů zájmové umělecké činnosti. Je však užitečné, že snaha po hledání neotřelých pohledů na folklór byla nastoupena a ani v tomto směru Folklórny festival Východná 1980 nezklamal. Jan Souček VI. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích [obsah] Po dvou letech, ve dnech 29.-31. srpna 1980, se ve Strakonicích sešli dudáci z různých koutů Evropy, aby dali zaznít svým prastarým nástrojům a naplnili tak hlavní heslo festivalu - Tancem a písní za mír a přátelství mezi národy. V pátek odpoledne a v sobotu dopoledne koncertovali na pódiu před městským národním výborem a v parku jednotliví dudáci i dudácké muziky z Československa. Velmi záslužné, a přitom ojedinělé,[/] je pořádání výchovných koncertů pro děti v pátek na hradě, v nichž se představily zahraniční soubory. Večer po koncertu dechového orchestru LŠU Strakonice byl na hradním nádvoří zahájen první festivalový koncert Setkání ve Strakonicích", v němž hostitelský Prácheňský soubor uvedl Čuvašský státní soubor písní a tanců ze SSSR. Program zahájil Prácheňský soubor pásmem "Kopanická", lidovou slavností s řadou žertovných výstupů. Soubor tančil s nadšením, ale působil příliš živelně. v tanečních blocích občas chyběla přesnost, a to jak v krocích, tak i v choreografii, Totéž lze říci i o jeho druhém bloku, v němž ukázal masopust z Pošumaví, i když zde zase předvedl řadu tradičních masopustních masek. Vystoupení Čuvašského státního souboru bylo také rozděleno do dvou částí. Ty však nebyly spojeny žádným námětem. Jednalo se o volně spojené písně, zpívané á capella nebo s doprovodem, tance a ukázky zvykosloví. Vystoupení tohoto souboru nijak nevybočilo z obvyklé úrovně sovětských souborů a mělo silně estrádní ráz. Pro nepřízeň počasí byl sobotní odpolední pořad Putování za lidovou krásou - Přehlídka krojů, dud a melodií z dudáckých oblastí z domova i ze zahraničí" přenesen do Sportovní haly. Projevilo se to nepříznivě na průběhu celého pořadu. Účinkujícím chyběla zkouška v novém prostředí a přílišná improvizace je dost deprimovala. Nepříliš šťastné bylo i konferování P. Fi 310 Mezinárodní dudácký festival Strakonice 1980. Soubor Úsvit z Českých Budějovic v pořadu "Hrají, zpívají a tančí československé soubory". Foto Jan Krist. lipovské. Soudíme, že autorka dr. J. Langhammerová by to sama zvládla lépe. v pořadu vystoupily především skupiny a jednotlivci z Čech. Morava byla sporadicky zastoupena jen východní polovinou svého území a Slovensko jedinou skupinou. Ze zahraničí se představili Poláci, Lužičtí Srbové a Bretaňci z Francie. Jinak je přehlídku nutno hodnotit kladně. Byla ve Strakonicích poprvé a pro příští ročníky ji bude třeba koncipovat jako program se vším všudy. V podvečer se na hradním nádvoří uskutečnil pořad Hrají, zpívají[/] a tančí československé soubory". Soubor Úsvit z Českých Budějovic úvodem předvedl písně a tance z jižních Čech. Vedle starých dudáckých melodií ukázal především kolečka. Pak se početnému publiku naposled představil 77letý strakonický dudák pan Matásek. Gajdošská skupina z Bánovců nad Bebravou v krátkém vystoupení ukázala hru na hadrářskou píšťalu a zahrála nejznámnější gajdošské slovenské melodie. Škoda, že byla oblečena ve ždiarských krojích. Zcela jinak působila dudácká skupina souboru Dyleň z Karlových[/] Varů, která byla oděna v rekonstruovaných českých krojích z oblasti od Žandova po Kynžvart, a zahrála a zazpívala písně z podhůří Českého lesa. Svěžím dojmem působil soubor Domu pionýrů z Rokycan, v němž vedle dudáckého tria vynikla i celá kapela a především taneční skupina (menuet, skočná, štajdyše). Ze Slovenska přijel zagajdovat 83letý Jozef Antalík, který upoutal temperamentním hudeckým projevem. Brněnští gajdoši se ve Strakonicích ukázali jako jeden ze stěžejních pilířů gajdošské muziky na Morave. Čerpají jak z tradic moravských gajdošů, tak hlavně z oblasti Brněnska, odkud byly vybrány i předvedené písně doprovázené hrou na trojí dudy: české, slezské a koncertní. Folklórní skupina z chodského Mrákova působila naprosto bezprostředním dojmem. Těžila ze hry mladé muziky, dobrých zpěváků, ale i dobrého tanečního projevu mládeže (polky, mateníky). Závěr pořadu vytvořil domácí Prácheňský soubor písní a tanců ze Strakonic pásmem Masopust z Pošumaví. Pořad jako takový měl postupnou gradaci od důstojného začátku až po veselý závěr. Skladbě pořadu uškodilo, že například po folklórní skupině z Mrákova vystoupil Prácheňský soubor se silně stylizovaným pásmem. Byla to třeba v komentáři patřičně rozlišovat. Ostatně komentáře konferenciérů byly všude vedeny v obecně oznamovací rovině, jen občas upozorňovaly na některé 311 detaily, především na různé typy dud. Večer na hradním nádvoří proběhl pořad "Z národů ač jsme různých", v němž se představily zahraniční soubory. Po oficiálním projevu zazněly fanfáry z věže a potom fanfáry francouzských bombard. Po nich přišel na jeviště irský soubor The Farelly Irisch Dancers, aby ukázal své tance stepového charakteru, tradiční galskou píseň a výběr melodií pro uilleannské dudy. Polsko bylo zastoupeno čtyřmi skupinami. Nejprve zahráli muzikanti z Poznaňska uvítací pochod, pak dvojice z polského Těšínska předvedla hru na rozličné pastýřské nástroje. Pastýřské melodie z goralských Beskyd zahráli tři žywiečtí gajdoši a malá skupina ze Zakopaného zazpívala a zatančila tance z Podhalí. Závěrem polské části pořadu dudácká muzika z Poznaňska zahrála polku. z NDR přijel na festival lužickosrbský soubor ze Slepa - Schleife. Vedle zpěvu žen ukázal programové číslo Slepjanská svatba. Anglii - tak jako dosud pokaždé - reprezentoval John Foster Charleton hrou na northhumberlandské dudy. z Maďarska přijel soubor János Bihari. v repertoáru měl jak melodie ze Zadunají a východního Maďarska, tak tance ze severního a jižního Maďarska, tanec pasáčka vepřů a vojenský tanec. Hru oživoval i citerou, grumlemi, píšťalkou a niněrou. Ze zahraničních souborů dosahoval nejvyšších kvalit. Vycházel z dokonalé znalosti místního[/] materiálu a tanče předváděl s temperamentem a velkým citem. Mohl by při práci s folklórním materiálem sloužit za vzor i mnoha našim souborům. Čuvašský státní soubor písní a tanců ze SSSR zatančil ukázku čuvašských silně stylizovaných tanců. Závěr pořadu patřil bretaňskému souboru Kevrenn de Brest z Francie. Opíral se o výkon hudebníků (dudy, bombardy a bubny), dominovaly v něm písně a tance ze severní Bretaně. k pořadu zahraničních souborů lze říci jen to, co už bylo na stránkách odborného tisku mnohokrát řečeno. Pořad tohoto typu může být za stávajících podmínek vždy jen skládačkou z bloků nebo jednotlivých čísel, které programoví pracovníci vyberou po shlédnutí repertoáru. Tento pořad nelze za současného stavu zaměřit tematicky. Lze však kvitovat s povděkem, že se daří, aby všechny zahraniční soubory měly ve svém středu dudáky. Ojedinělou akcí u nás je půlnoční Kasací před budovou Městského národního výboru ve Strakonicích, jehož se zúčastňují všechny naše i zahraniční soubory, skupiny a jednotliví dudáci, kteří k radnici přijdou v průvodu. Předvedou ukázky ze svého repertoáru a zúčastní se společné zábavy. V neděli dopoledne byl na hradním nádvoří reprízován pořad "Hrají, zpívají a tančí československé soubory", v němž bylo jen několik drobných programových změn. Odpoledne po průvodu účinkujících městem, který však mohl být konfero[/]ván, byl na hradním nádvoří zahájen galakoncert Zahrajte, dudáci, zvesela", jenž měl reprízu s půlhodinovým zpožděním v zámecké zahradě. Vedle některých českých souborů se v něm ukázkami předvedly všechny zahraniční soubory. Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích náleží mezi přední folkloristické festivaly u nás. I když na něm mohou vystoupit jen jednotlivci hrající na dudy nebo soubory a skupiny, které mají ve své muzice zastoupeny dudy, neměla by to být záminka k přípravě pořadů typu pouze blokových skládaček. I z takto vybraných účastníků lze podle našeho soudu připravit tematicky zaměřený pořad. Je to sice časově i jinak mnohem náročnější, ale je to jedna z cest směřující k oživení i zvýšení úrovně festivalu. Tento typ pořadu by musel být připravován autorsky jedním nebo dvěma lidmi. Stávající stav, kdy skupina odborníků vybere z programu souboru jednotlivá čísla pro různé pořady a kdy jednotícím prvkem u všech pořadů je jediný - třebaže výborný - režisér (Zdeněk Podskalský), jenž má ve sporných případech rozhodující slovo, není do budoucna asi udržitelný (pokud festival chce zvyšovat svou uměleckou úroveň). Totéž platí i o průvodním slovu pořadů. Dále si myslíme, že je škoda; že na obou hlavních pódiích vystupovaly pouze soubory a skupiny a že jednotliví dudáci měli většinou vyhrazen prostor na malých 312 pódiích ve městě a v parku. Také zastoupení Slovenska na festivalu bylo minimální, téměř symbolické. Přes těchto několik výhrad měl VI. ročník velmi dobrou úroveň a lze si přát, aby si ji do budoucna nejen udržel, ale ještě zvýšil. Jan Krist V. festival srbské kultury [obsah] Od 29. května do 1. června 1980 prožívalo město Budyšín, kulturní centrum Lužických Srbů, svůj veliký svátek. Již popáté se zde konal festival srbské kultury, který byl vyvrcholením čtyřletých organizačních příprav a kulturní činnosti souborů a skupin z celé Lužice. Na jeho uspořádání se podíleli občané srbské i německé národnosti, žijící v oblasti historického území Horní a Dolní Lužice. Festival byl dokladem toho, jak státní zřízení Německé demokratické republiky umožňuje slovanské menšině všestranně se kulturně rozvíjet podle zásad marxisticko-leninské národnostní politiky. Na rozdíl od našich národopisných slavnosti byl V. festival přehlídkou srbské kultury a jejího stupně rozvoje v nejširším pojetí. Přední místo zaujímala lidová kultura vzácněji ještě dokumentovaná tradičními nositeli a lidovými umělci (kroje, zdobení kraslic aj.), převážně však již prezentovaná národopisnými skupinami a soubory (svatební původy, tanec, zpěv, hudba). Zvlášť působivá byla vystou[/]pení souborů z hornolužického Kamjence a z obče Slepo v Dolní Lužici. Druhý z nich jsme měli mož nost shlédnout na 35. mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici. Na vyšším stupni stylizace a technického provedení uvádí lužickosrbský folklór Státní soubor srbské lidové kultury, který disponuje taneční skupinou, pěveckým sborem a orchestrem. To mu poskytuje široké možnosti uměleckého zpracování folklórního materiálu. k domácím folklórním souborům se důstojně přiřadily hostující soubory ze spřátelených zemí: vynikající Volyňanka z Ukrajinské SSR, soubory z Polska, Maďarska a naše Magura z Košic. Druhou početnou skulpturou, která naplňovala festivalové kulturní dění, byly pěvecké sbory dětské, studentské a dospělé. Jejich výkony potvrzovaly velmi dobrou úroveň srbského amatérského sborového zpěvu. Význačnou předfestivalovou událostí tohoto druhu bylo slavnostní uvedení národního oratoria "Nalěčo" (Jaro) zakladatele srbské hudby K. A. Kocora a básníka H. Zejlera. Na samostatném koncertě dne 26. května je přednesly spojené smíšené sbory "Budyšin", "Meja" a "Lipa" s doprovodem symfonického orchestru, který řídil hudební skladatel J. Bulank. Obdobně na závěr festivalu manifestačně vyznělo společné vystoupení 700 pěvců ze 17 sborů Horní a Dolní Lužice. Umělecky hodnotný program byl výrazem touhy srbského Iidu po míru a přátelství se všemi náro[/]dy, zejména slovanskymi. Neobyčejně působivě vyzněl sbor E. Suchoně "Aká si mi krásna". Náš dětský sborový zpěv na festivalu velrni úspěšně reprezentoval liberecký Severáček. Bohatý program V. festivalu srbské kultury doplňovala řada dalších akcí, dokumentujících rozvoj lidové i umělé národní kultury Srbů, jejich současný život a účast na celosvětovém boji za šťastnější život lidstva. Poutavé byly expozice v muzeích města Budyšína, přinášející vzácné doklady srbské lidové kultury a bojů srbského lidu za svobodný život. Neméně zajímavá a poučná byla výstavka fotografií "Naša Łužica dźensa (Naše Lužice dnes). v průběhu festivalu se v Německo-srbském lidovém divadle konala představení v srbském jazyce, činohra "Nalětnje njewjedro" (Jarní bouře) a opera "Jan Cuška". Projevem solidarity s utlačovanými národy bylo vystoupení studentů z rozvojových zemí na Hlavním tržišti, kde zpívali své revoluční a politické písně. Zvláštní pozornosti obecenstva se těšila starobylá hradní ulička, v níž byla umístěna "Dróha Iudoweho wuměłstwa"; procházely ji svatební průvody v několika lužických tradičních obměnách i dětská jejich obdoba zvaná "Ptači kwas" (Ptačí svatba), lidoví umělci zdě předváděli své výrobky, byly vystaveny dětské kresby aj. Není možno opomenout ani veřejnjý stánek nazvaný "Bazar serbskich spisowačelow", který se těšil velikému zájmu. Bylo v něm 313 možno koupit srbskou literaturu i nejnověji vydanou; jako například krásně upravený a bohatě vybavený "Towaršny spěwnik". Současně zde - podepisovali své knihy srbští spisovatelé a umělci jako J. Brězan, M. Nowak a jiní. Historické centrum města Budyšína poskytlo uspořádání V. festivalu ty nejlepší podmínky. Bohatá vlajková výzdoba ve státních i srbských barvách, pečlivě vyzdobené výklady předměty srbského lidového umění, pět podií k veřejným produkcím na náměstích a prostranstvích města, poutavá dominanta hradu Ortenburg nad řekou Sprévou, to vše s krásnou kulturou Lužických Srbů zanechalo v účastnících festivalu nezapomenutelné dojmy. Organizace festivalu byla vynikající. Ze strany pořadatelů bylo uděláno vše pro čistotu a kulturní vzhled prostředí. Nebylo zde rušivých jevů, které by snižovaly úroveň festivalu. Závěrem je třeba říci, že lužickosrbská kultura i folklór by si zasluhovaly od nás hlubšího poznání a propagace. Vysoce oceňujeme úspěchy, kterých Srbové dosáhli za dobu od osvobození Sovětskou armádou v podmínkách socialistické společnosti. Jejich kulturní pracovníci s vděčností přijímají naše zkušenosti a odbornou pomoc at teoretickou nebo praktickou (víz Zd. Jelínková, Fr. Bonuš aj.). Některým lužickým souborům by jistě pomohlo poznání, jak stylově zpracovávat svůj taneční folklór. Rovněž obsazení a hra lidových ná[/]strojových skupin by vyžadovaly úvahy a vhodného řešení. Prospěšné se ukázaly také družební styky mezi soubory (divadelní, loutkářské aj.). Oboustranně užitečné by bylo, kdybychom zvali lužickosrbské vědecké pracovníky na naše i mezinárodní sympozia a jednání o lidové kultuře slovanských národů. Jejich přínos pro otázky společného zájmu by byl nesporně velmi cenný. Václav Stuchlý XXV. Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově [obsah] Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově za pětadvacet let svého trvání vrostly do povědomí obyvatel uherskohradišťského i trenčínského okresu a Jihomoravského i Západoslovenského kraje jako významná každoroční politická a kulturně společenská událost. Politický význam tohoto vskutku neformálního setkávání čechů a Slováků bývá zvýrazněn účastí představitelů nejvyšších stranických a státních orgánů i poměrně velkým počtem návštěvníků z obou republik našeho státu. Nejinak tomu bylo i letos. Jubilejní pětadvacáté slavnosti ve Starém Hrozenkově pozdravil ve slavnostním projevu tajemník ÚV KSČ M. Beňo a po jeho projevu a přednesené zdravici ÚV KSČ a vládě ČSSR byly zahájeny kulturní pořady.[/] Programy jubilejního ročníku byly poznamenány nepochybně snahou. pořadatelů zajistit tematicky široký rejstřík zábavních forem od kvalitních dechovek jako byly Drietomanka, Vlčnovjanka a dechová hudba Šarovec z Hluku přes Country beat J. Brabce a skupinu Zelenáči z Prahy až po soubor Hradišťan a folklórní skupiny dětí a dospělých ze Starého Hrozenkova a okresu Trenčín. Toto nepříliš šťastné spojení vcelku hodnotných, avšak nesouměřitelných prvků bylo zvláště citelné v nedělním odpoledním programu. Lépe vyzněl sobotní pořad díky souboru Hradišťan, který zde prokázal, že opět patří mezi naše nejlepší soubory lidových písní a tanců. Jistě by bylo možné vyzvednout další dobrá vystoupení souborů a skupin a získat tak přízeň pořadatelů. Avšak význam Kopaničářských slavností a jejich další perspektiva jsou příliš důležité, než abychom je odbyli povrchní zprávou. Spíše je třeba z letošních poznatků vytěžit širší poučení pro další ročníky. Je třeba konstatovat, že za čtvrtstoletí existence Kopaničářských slavností zde vyrostly zkušené pořadatelské kádry a že technickoorganizační zabezpečení slavností je na dobré úrovni. Avšak trvalým problémem zůstávají kulturní programy, jež by měly být adekvátní politickému významu těchto slavností. I když se svým významem odlišují od folkloristických - slavností jako je Jízda králů ve Vlčnově nebo Dolňácké slavnosti v Hlu 314 XXV. Kopaničářské slavnosti Starý Hrozenkov 1980. Vystoupení dětského souboru ze Starého Hrozenkova. Foto J. Jančář. ku, neměli by pořadatelé podceňovat umělecké programy, vycházející z lidových tradic. Právě pořady s tímto zaměřením v souladu se všeobecně přijatými zásadami ministerstva kultury o začlenění lidových tradic do současného života by měly být připravovány s největší pečlivostí. Nemusí při tom být opomíjeny ani ostatní projevy dnešní zájmové umělecké činnosti. Vý sledky obou pořadatelských okresů Trenčína i Uherského Hradiště oblasti ZUČ jsou vynikající. A prá vě ty by měly být pojaty do dlouhodobé programové koncepce a dů[/]stojně prezentovány na Kopaničářských slavnostech ve Starém Hrozenkově. Je samozřejmě pařadatelsky snadnější zakoupit vystoupení atraktivních profesionálních souborů, ale odpovídá tato cesta významu a poslání slavností? Nebylo by lépe hledat náročnější postup a každoročně zde představit nejlepší soubory a skupiny obou okresů s tím, že jeden z hlavních pořadů bude vytvořen skutečně nejlepšími interprety lidového hudebního a tanečního umění z obou stran Bílých Karpat?[/] Programoví pracovníci by měli mít stále na paměti, že bez jasné a dlouhodobé programové koncepce nelze slavnosti takového rozsahu a významu pořádat bez nebezpečí, že ztratí přitažlivost a přestanou být skutečně významnou politickou a kulturně společenskou událostí moravsko-slovenského pohraničí. Potřebu programové koncepce ,je třeba zdůraznit na prahu nového čtvrtstoletí, do něhož vstupují slavnosti přípravou jejich 26. ročníku. V této souvislosti je třeba se zmínit také o režijní přípravě představení. Každé z těchto představení zhlédne více než pět tisíc diváků, které je třeba zaujmout jak vlastním obsahem vystoupení, tak i jeho formou. Pořady mají také významnou funkci kulturně výchovnou a režisér by měl být důležitým pomocníkem, který vhodným prostorovým uspořádáním zvýrazní dynamičnost pořadů a specifickými prostředky umocní jejich gradaci apod. Těchto několik poznámek chce přispět k tomu, aby Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově byly i nadále skutečně významnou kulturně społečenskou událostí celého moravsko-slovenského pohraničí, na níž se neformální projevy bratrského sbližování obou národních kultur obrazí v dobře ztvárněných uměleckých pořadech, vytvářených především uměleckými kolektivy obou pořadatelských okresů. Josef Jančář 315 Kraj beze stínu popáté [obsah] Komorní, útulny amfiteátr v Krumvíři, k jehož kladům bezesporu patří scéna vytvořená přírodní zelení, se stal dne 29. června 1980 již popáté místem konání regionálního folklórního festivalu kraje, v němž se prolíná lidová kultura Slovácka a jižního výběžku Hané. Národopisné slavnosti měly dvě části. Dopoledne byl již tradičně zařazen pořad dětského folklóru pod názvem Paprsky léta, radosti a míru. Jeho kostru tvořilo 5 oddílů sestavených z dětských obyčejů, her a zábav při práci. Úvod vytvořil dětský taneční soubor z Čejce pásmem Vítání léta - Královničky. Další oddíl zahájily mladší děti souboru Palavánek z Horních Věstonic. Sympatická byla u souboru snaha po rozvoji projevů lidové kultury u dětí i v obcích doosídleného pohraničí, kde není možno přímo navazovat na lokální tradice. Program měl střízlivou formu, bez násilně přenášených neústrojných prvků. Taneční soubor z Krumvíře přispěl pásmem Na dvorku, v rámci kterého nápaditě využil všech výhod přírodní scény i prostoru před ní. Ve třetím bloku opět vystoupil soubor Palavánek, a to jeho složka starších dětí - oblečených v krojích z Ratíškovic, jako vzpomínku na vesnici, odkud se přistěhovali jejich rodiče a prarodiče. Obsahem jejich vystoupení byly hry dětí,[/] stejně jako u dalšího dětského tanečního kolektivu z Podivína. U něj diváci ocenili vtipné řešení celého pásma s využitím pracovních nástrojů. V následující části přišly na pódium dětské soubory ze Ždánic, Věteřova a Čejče. Upoutaly především děti z Věteřova, jak zvládnutím chlapeckých her, tak zařazením sóla na zobcovou flétnu. Vystoupení kolektivu z Čejče ublížilo zařazení po Věteřovu, neboť jejich pásmo mělo obdobný obsah. Padá to však spíše na vrub sestavovatelům celého programu krumvířského dopoledne. Závěrečný - pátý oddíl - vytvořil jen formální tečku za pořadem, v němž se ještě jednou rozloučili účinkující s diváky při společném nástupu, opět s plným využitím přednosti přírodní scény, volně přecházející do hlediště. Ke kladům celého programu patřil spojovací text jednotlivých částí, který byl mimo stručnou informaci o vystupujících souborech sestaven z dětských říkadel a rýmavaček, v přirozeném podání dětského krojovaného páru L. Požárové a J. Demely. Pravidelný prostor, který pořadatelé slavností v Krumvíři dávají dětským folklórním souborům svého kraje, je tradicí nesmírně záslužnou, která přináší své výsledky. Pořad v roce 1980 to jenom potvrdil. Dětskému vystoupení ovšem zbytečně ubližovalo nekvalitní ozvuče[/]ní scény - tolik nutné právě u těchto souborů. Zvuk sehrál svou zápornou roli i pří odpoledním vystoupení dospělých. Úplně zvláštní kapitolou je při obdobných akcích, a tedy nejen v Krumvíři, činnost fotografů, kteří nerespektují žádná pravidla a volně se pohybují po celé ploše prostoru k účinkování bez jakýchkoliv zábran. Obdobně si počínají, a ještě suverénněji, pracovníci televize, pořizující záznam vystoupení, kdy budí dojem, že je program vytvořen spíše jen pro ně a ne pro diváky v hledišti. Byli jsme toho svědky odpoledne v Krumvíři, zanedlouho opět ve Strážnici a je to úplně běžné při celé řadě dalších akcí. Svůj díl za tento stav však nesou i pořadatelské služby většiny organizátorů, Krumvíř nevyjímaje, které v tomto ohledu většinou selhávají. Po průvodu všech hostujících kolektivů přes Krumvíř, zakončeném na festivalovém amfiteátru, byl odpoledne zahájen hlavní pořad slavností, nazvaný autorem J. Novenkem Na jih od Ždánic. Na jeho úvod pohovořil k divákům i hostům, mezi nimiž byl rovněž vedoucí odboru kultury Jm KNV v Brně dr. D. Hausner, CSc., předseda MNV s. Borovička. Pak se dostalo zaslouženého ocenění M. Foretníkovi - u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin - za neúnavnou celoživotní práci v uchovávání - a rozvoji tradic lidové kultury rodného kraje. Ve vlastním pořadu se vystřídaly skupiny ze Ždánic, 316 Archlebova, Velkých Bílovic; Čejkovic, Kobylí, Klobouk u Brna a hostitelé z Krumvíře. Všechny skupiny prokázaly systematickou snahu po prezentaci místních folklórních tradic a je sympatické, že se jim to daří. Kolektiv ze Ždánic se prezentoval pásmem o rychtářském právu, laděném do humorné polohy. Vystoupení však mohlo být mnohem méně rozvláčné. Archlebovská skupina postavila svůj blok na hodových zvycích, včetně stárkovského práva a pro tuto oblast typického tance - zavádky. I Archlebovští si však spíše uškodili zbytečnou délkou svého vystoupení. Soubor z Čejkovic přispěl do programu propracovaným pásmem rekrútů. Zůstává však stále otázkou, zda je nutno pro tyto úpravy transponovat tradiční sólový, výrazně variabilní mužský tanec verbuňk, do stylizované polohy v jednotném provedení celého kolektivu. Na velmi dobré úrovni hrála čejkovická cimbálová muzika a uznání zaslouží její sólista J. Kovařík, který se představil i v roli konferenciéra celého pořadu, v níž však byl o poznání méně jistý, než při zpěvu. z Kobylí přijel do Krumvíře ženský sbor a vypravěčka M. Žďárská. I když její vystoupení nelze nazvat vrcholným, přece upozornila, že na folklórní prozaickou tvorbu se v posledních letech v programech pozapomíná. Nemáme však na mysli estrádní všehochuti v produkci profesionálních uměleckých agentur, ale fundovaně připravované pořa[/]dy národopisné, které může lidová próza, ať již humorného žánru, či doprovázející tradiční obřady a obyčeje, při citlivém a organickém začlenění, nesmírně obohatit. Závěr pořadu vytvořily skupiny z Krumvíře, Velkých Bílovic a Klobouk u Brna pásmem dožínek. Finále bylo bohužel přerušeno prudkým deštěm a jeho dokončení po vynucené přestávce již proběhlo před minimem diváků. k celkové skladbě pořadu jsme názoru, že měl dostat mnohem sevřenější podobu. z vlastní zkušenosti známe těžkosti při práci s folklórními skupinami na scéně. Nicméně je nutno zásahy do jejich vystoupení realizovat již při pořadech regionálních festivalů, aby nebyl tento zbytečný a odstranitelný nešvar přenášen na akce další, kde mnohé z těchto skupin vystupují. Některé obsahové i formální výtky by bylo možno vznést i k průvodnímu slovu. V souhrnu však soudíme, že krumvířské slavnosti, slavící své první kulatější jubileum, pětiletou tradici, v plném rozsahu potvrdily nejen oprávněnost, ale přímou potřebu svého konání. Plní nezastupitelnou úlohu místa první konfrontace výsledků práce souborů a vesnických skupin pěstujících lidovou kulturu, a to právě v kraji, o němž se po národopisné stránce před několika lety již příliš mnoho nevědělo. A právě zaměření na místní tradice se krumvířským slavnostem začíná vyplácet. Přináší totiž[/] znatelné pozitivní výsledky, a to je ohodnocení nejcennější. Jan Souček Ondrášovské slavnosti 1980 [obsah] Jubilejní XV. ročník Ondrášovských slavností, které pořádala na počest 35. výročí osvobození ČSSR a 300. výročí narození zbojníka Ondráše Osvětová beseda v Janovicích ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem ve Frýdku-Místku a Krajským kulturním střediskem v Ostravě, proběhly ve dnech 14. a 15. června 1980. Sobotní programové odpoledne bylo zahájeno koncertem dechové hudby "Lipinka" DK ROH VP Frýdek-Místek. Poté se divákům představily dva zahraniční soubory. Polský soubor písní a tanců z Bytomi vystoupil s pásmy tanců figurálního charakteru a se scénkami, z nichž si největší přízeň diváků získalo Vinobraní. Bulharský soubor z Lovče naopak návštěvníkům přiblížil postupně čtyři etnografické oblasti své země. Diváky si získali členové tohoto souboru, který byl velmi bohatě krojově vybaven, svým jedinečným tanečním projevem, v němž imponoval cit pro rytmus, výborné sladění celé taneční složky i její vytančenost. Celkový taneční projev umocnila svým doprovodem hudební složka souboru. Velmi dobrou úroveň jednotlivých vystoupení obou zahraničních souborů však snížilo necitlivě vo 317 lené průvodní slovo, z něhož se diváci dověděli o souborech jen velmi málo, ale které bylo naopak doplněno humornými povídkami, jež přes všechny schopnosti konferenciérky ostře kontrastovaly s charakterem pořadu. Hlavní sobotní pořad nazvaný "Přešel Ondráš přes dědinu" proběhl ve večerních hodinách. Jeho ústředním motivem byla vzpomínka 300. výročí narození Ondráše, syna janovického fojta Šebely. v programu se postupně vystřídaly soubory "Ondrášek" ZDŠ Janovice doprovázený cimbálovou muzikou "Kotci" z Frýdlantu nad Ostravicí, "Ondřejnica" ZDŠ a OB Stará Ves nad Ondřejnicí, "Vsacan" KP Vsetín a "Ostravica" SKP ROH Slezan Frýdek-Místek. Klenotnicový charakter tohoto pořadu, jehož autoři Věra Šimková a Zdeněk Ott materiálově čerpali ze sběrů a tvorby Anny Dřevjané a Boženy Peterkové i jejich bratra Karla Kozla (janovického rodáka a zakladatele Ondrášovských slavností), který navíc zvýraznila celková atmosféra prostředí s kulisou hlubokých lesů ozářených hořící vatrou, se nejvýrazněji projevil v jeho první částí, která emociálně vyvrcholila svatebními písněmi ve podání ženského sboru souboru "Ostravica" v čísle "Horalská svatba". Škoda jen, že příchod chlapců z tohoto souboru a předvádění tanců prosperitního charakteru neslo již znaky souborového vystoupení, od něhož, neupustil ani "Vsacan", je[/]hož vystoupenírn byl večerní program ukončen. v tomto případě se domnívám, že pro diváka jistě zajímavý pořad nebyl koncepčně jednotný, což se odrazilo i v jeho stavbě. Pro příští ročníky slavností v Janovicích by bylo prospěšné připravovat dva hlavní typy pořadů: klenotnicový pro sobotní večer a souborový pro nedělní odpoledne: Tiché a setmělé prostředí sobotního večera totiž dává divákům možnost zamyslet se hlouběji nad prezentovanými folklórními projevy, umožňuje jejich vnitřní procítění, vnímání i citlivé sledování jednotlivých programových čísel. v neděli je pak možné dát souborům maximální časový prostor pro jejich vlastní, nejčastěji již stylizované[/] podání lidového tance či zvykoslovného projevu. Ondrášovské slavnosti v Janovicích měly podle programu, pokračovat v neděli slavnostním průvodem účinkujících a pořadem "Vyletěl holubek". Pro nepřízeň počasí se však uskutečnil pouze průvod. Druhý hlavní pořad, v němž měly vystoupit oba zahraniční soubory, všechny soubory ze sobotního pořadu, dále "Opavica" při DK ROH VŽKG Ostrava a "Hlubina" ZK dolu Hlubina Ostrava, byl pro silný déšť odvolán. Přesto však Ondrášovské slavnosti v Janovicích splnily své hlavní poslání a cíl, za což patří poděkování všem velmi obětavým pořadatelům. František Synek[/] FILM ARSFILM. Kroměříž 1979 [obsah] Arsfilm Kroměříž je celostátní přehlídka české a slovenské filmové a televizní tvorby, věnovaná dílům o umění a animované tvorbě. Hlavním posláním přehlídky je podpořit progresívní tendence v této oblasti zhodnocením nových tvůrčích činů. Součástí přehlídky je informativní promítání zahraničních filmů další akce, které dávají příležitost k výměně názorů o problematice[/] výhledů tvorby v oblasti filmů o umění i animovaných (semináře, diskusní kluby doprovodně výstavy). Na jejich pořad se předkládají i otázky práce s filmovými a televizními díly o umění a animovanými filmy a jejich využití televizním vysílání, ve školské soustavě, v kulturněvýchovných zařízeních a v distribuci, vytvoření podnětů ke společenské objednávce filmů z oblasti umění a otázky vzájemné konfrontace tvůrců, teoreti 318 ků, kritiků, pedagogů a kulturněvýchovných pracovníků. Loni se konala přehlídka již po šestnácté ve dnech 21.-26. října. Výběrová komise pro přehlídku vybrala z celkového počtu 98 přihlášených filmů 65 snímků, z nichž čtyři byly uvedeny mimo soutěž. Arsfilm byl slavnostně zahájen v neděli večer komponovaným pořadem k Mezinárodnímu roku dítěte - Děti a my (scénář F. Hofman). Pořad byl sestaven z filmů, písniček a mluveného slova, jak už název napovídá, o dětech a dospělých, o jejich vzájemných vztazích. Průvodci programem byli členové pražského divadla Semafor Jiří Suchý a Magda Křížková. Během večera bylo uvedeno pět filmů různého ladění o světě dětí. Druhý den přehlídky zahajovala putovní vernisáž pětice výstav uspořádaných v rámci 16. ročníku Arsfilmu. Nejdříve byla zahájena výstava Slovenská filmová tvorba detom. Byl to soubor výtvarných prací, který byl zvláštní tím, že vystavená díla byla vlastně předlohami pro animované filmy. Další výstava se konala v obchodním středisku Sempry, kde byly shromážděny pozoruhodné umělecké fotografie profesora FAMU Ludvíka Barana. Výstava, která měla název Tváře kultury a umění, představovala soubor portrétů věnovaných významným osobnostem české kultury. V Památníku Maxe Švabinského se pak konaly další výstavy, na[/] nichž režisér Martin Slivka - v roli průvodce každou vernisáží - přívítal návštěvníky nejprve na výstavě grafiky národního umělce Cyrila Boudy. Pak měli návštěvníci možnost zhlédnout malou část bratislavské expozice SNG z děl BIB. v dalších dvou sálech Památníku se konaly vernisáže dvou našich předních karikaturistů - Miroslava Bartáka a Stanislava Holého. Součástí přehlídky byly také semináře a diskusní kluby, které se už tradičně konaly až pozdě večer pro skončení večerních soutěžních projekcí. Vloni byly semináře uspořádány na téma "Animace a široké možnosti jejího využití v současné době" a "Niektoré problémy tvorivého procesu filmov o umení". Tyto semináře s hlavním referátem, koreferátem a širokou diskusí pokračovaly ve večerních diskusních klubech, v nichž byly některé teoretické otázky konkretizovány a subjektivně hodnoceny řadou diskutujících. Umělecká porota Arsfilmu během pěti dnů zhlédla a zhodnotila uváděné filmy, které měly vyrovnanější kvalitu než v minulém ročnfltu, ale chyběla mezi nimi díla výrazně špičková, která by pro vyjádření nových témat hledala nové postupy a metody zpracování. Zvláště patrná byla absence výrazných filmů o současném umění. Málo vynalézavá šíře témat svědčí o tom, že filmová i televizní dramaturgie si svou práci usnadňuje a nedokáže přimět tvůrce k závažnějšímu za[/]myšlení nad zpracovávanými tématy, přičemž i některé lákavé náměty byly osvědčenými režiséry zvládnuty pouze řemeslnou rutinou. Tento ročník Arsfilmu příliš nepřekvapil, nebyl objevný, ale upozornil na nejeden nedostatek. v obou soutěžních kategoriích - filmy o umění a animované filmy - se tedy znovu jako hlavní znak objevil vyrovnaný průměr. Nejvýrazněji se tento průměr a malá tvůrčí vynalézavost, jakož i stejné konvenční zpracování znovu projevily v početné oblasti snímků o výtvarném umění. Za těchto okolností byla tedy práce umělecké poroty nesnadná. Velkou cenou odměnila v této kategorii film Kreutzerova sonáta Jana Špáty. Film letošní absolventky FAMU Hany Pinkavové Já tomu říkám nedrcat se o nebesa získal Hlavní cenu. Režisérce se podařilo vytvořit zasvěcený a ucelený obraz osobnosti a životního díla národní umělkyně Hermíny Týrlové. Podle statutu Arsfilmu jsou uváděny již druhý rok v soutěžní přehlídce i animované filmy. Tato kategorie byla vždy vysoce hodnocena na všech světových přehlídkách a festivalech. Filmy zařazené do letošní přehlídky však postrádaly ve většině případů všechny charakteristické znaky, které by je řadily na přední místo ve světové produkci, postrádaly vynalézavost tvůrčích postupů a důvtip při ztvárnění. Nejvíce se dřívějším kvalitám našich animovaných filmů přiblížil film oceněný Stříbrným tolarem Jedináčik režiséra Viktora Ku 319 baly. Film režiséra B. Pojara Bum! (získal Zvláštní cenu poroty) zaujal především naléhavostí, s jakou je v něm vyjádřena nejzávažnější politická myšlenka současného světa. Užitečným obohacením loňského Arsfilmu vzhledem ke standartní úrovni našich soutěžních snímků, byly programy zahraničních filmů, jež zaujaly především svými experimentálními tvůrčími postupy a právem se o nich nejvíce diskutovalo v - průběhu večerních klubů. Velkým příkladem pro naši animovanou tvorbu byl večer věnovaný tvorbě, Jiřího Trnky.[/] Kroměřížský Arsfilm zaujímá v systému filmových festivalů ojedinělé a zcela specifické postavení. Je událostí, která se zabývá náročnou a citlivou oblastí ve filmové tvorbě - výkladem umění a výchovou k uměleckému chápání prostřednictvím filmu a televize. Zvolil si za cíl působit na rozvoj té tvorby, která přibližuje a objasňuje nejširší veřejnosti problém uměleckého tvoření vůbec. Je to cíl dlouhodobý, který nemůže být naplněn několika ročníky festivalu. Vlasta Ondrušová[/] FOLKLÓRNÍ SOUBORY Dudácké sdružení v NDR [obsah] Znají je diváci V. ročníku festivalu ve Strakonicích, četní představitelé folklóru ze soudobého Chodska i odjinud, a hlavně pak mnozí čeští dudáci - zlepšovatelé. Jsou tři, všichni z Berlína; podle dudáckého měchu (v hantýrce "větrového pytlíku") si říkají soubor "Windbeutel". s autentičností folklórních předloh a jejich spontánní stylizací si ještě donedávna nedělali zvláštní problémy a k dvojici dud (pocházejících ze západočeských Vejprnic, avšak osobitě upravených) s okouzlující naivitou připojovali kde[/]jaký instrumentální doplněk - zobcovou flétnu, mandolinu, tamburinu aj. s uspokojením nakonec kvitovali i moji charakteristiku, jíž jsem je u tisku označil jako "dudácký skiffle made in GDR". Nedávno se oba dudáci svérazného folkového tria B. Eichler a P. Schultze po delších přípravách odhodlali založit v NDR "Dudácké sdružení" (či "bratrstvo") - "Dudelsack-Brüderschaft der DDR". Hlavním posláním sdružení je podle stanov podpora dudácké - hry v NDR - zejména v souvislosti s udržováním, rekonstruováním i se soudobě cítěnou interpretací národ[/]ních folklórních tradic. Prostředky, které k tomu sdružení hodlá zajistit, představují pro začátek výměnu repertoáru (desky, notopisy atd.) a informací příslušného druhu, jmenovitě v oboru ladění, oprav, rekonstrukcí a stavby nástrojů. Kádr zakládajících členů pochází vesměs z Berlína. v Německé demokratické republice působí ovšem ještě další dudáčtí amatéři - praktičtí interpreti i laičtí znalci dudácké hry a výrobní technologie. Jmenovitě v Lužici může nalézt program berlínských nadšenců náležitý ohlas. Právě založené německé sdružení počítá také s navázáním mezinárodních kontaktů, hlavně se sousedními zeměmi, jejichž dudácká hudba obsahuje latentní spojitosti s německým hudebním folklórem. Týká se to především Čech a dále pak Estonska, Belgie, Holandska a Francie. Bližší informace mohou jednotlivci i soubory získat od dr. Bernda Eichlera (1055 Berlin, H. Otto - Str. 7). Sto jí za to využít této nové, oboustranně prospěšné formy mezinárodní součinnosti. Jaroslav Markl Školení lidových tanců z Kyjovska [obsah] Ve dnech 23.-25. listopadu 1979 proběhlo ve Bzenci školení lidových tanců z Kyjovska, které připravilo Okresní kulturní středisko v Hodoníně. Semináře, který vedla nositelka vyznamenání Za vynikající práci s. Zdenka Jelínková, se zúčastnilo šedesát chlapců a děvčat ze 320 souborů a krúžků z uvedené oblasti. Pozváni byli také vedoucí těchto kolektivů, aby svými poznatky i praktickými ukázkami přispěli k jeho zdárnému průběhu. Vedoucí kursu metodicky čerpala ze sběrů Milady Bimkové a odborný výklad i vlastní nácvik tanců doplnila svými bohatými zkušenostmi. V pátek po zahájení semináře s. Jitkou Kotianovou, která má největší zásluhu na jeho přípravě a organizaci, pohovořil Jan Selucký na téma "Výchova mladé generace prostřednictvím práce v souboru". Ve své zajímavé přednášce vyzvedl hlavní funkce (výchovná, poznávací a zábavná) a cíle práce souborů a krúžků se zaměřením na práci s mládeží. Škoda jen, že přednášce nebyl určen větší časový prostor, neboť případná diskuse o mnohých aktuálních otázkách by byla jistě podnětná. Poté Z. Jelínková provedla teoretický úvod do dané problematiky. Vymezila Kyjovsko, určila jeho hlavní znaky a zaměřila se na taneční a písňový materiál, který systematicky utřídila - a zhodnotila. Na závěr večera účastníci zhlédli krátký film, který w roce 1949 natočili členové Slováckého krúžku v Kyjově. Kromě řady známých tváří (Jura Petrů, Jaroslav Jakubíček) měli seminaristé možnost porovnat dnešní taneční projev skočné a verbuňku s projevem zachyceným na filmovém pásu. Škoda jen, že snímek, jinak vysoké dokumentární hodnoty, není ozvučen.[/] Sobotní program školení byl naplněn praktickým nácvikem jednotlivých točivých tanců z Kyjovska i jejich místních variant. v této části semináře velmi aktivně s vedoucí kursu spolupracovali manželé Hochmanovi a Jan Selucký z Kyjova, Ladislav Lunga z Milotic, Josef Varmuža, Jan Kundrata a František Synek ze Svatobořic-Mistřína. Část sobotního odpoledne byla věnována také nácviku vybraných figurálních tanců. Druhý den semináře vyvrcholil večer při cimbálové muzice Jury Petrů z Kyjova, která svým temperamentním doprovodem umožnila přirozené zopakování všech probíraných tanců. Na řadu se však dostaly také tance z jiných oblastí Slovácka. O dobrou náladu všech účastníků se postarala skupina žen a mužů z Ratíškovic, která svým pásmem "Skákání na konopě" přiblížila všem přítomným atmosféru fašankového veselí. V neděli dopoledne Z. Jelínková nejprve provedla celkové shrnutí tematiky školení, chlapci a děvčata[/] si zapsali základní údaje o jednotlivých tancích a závěrem všechny probrané tance při klavírním doprovodu Zdenky Kurfürstové zopakovali. Školení lidových tanců z Kyjovska přineslo roztřídění bohatého písňového a hlavně tanečního materiálu uvedené oblasti, která je tanečně velmi rozmanitá. Účastníkům dalo mnoho nových poznatků a námětů pro další tvůrčí práci v kolektivech zájmové umělecké činnosti. Je jen velkou škodou, že se zatím Okresnímu kulturnímu středisku v Hodoníně nedaří postupně (i retrospektivně) publikovat materiály z jednotlivých školení (v minulých letech proběhlo úvodní školení, školení vedoucích dětských souborů a kurs lidových tanců z Horňácka a Strážnicka) formou skript. Těchto materiálů by bylo velmi potřeba a jistě by je vedoucí i členové Slováckých krúžků a souborů lidových písní a tanců uvítali. František Synek[/] POLEMIKA Věrohodnost a pravdivost prezentování lidové kultury v expozicích muzea v přírodě [obsah] Muzea v přírodě bývají posuzována jako celek: Na stránkách našich odborných časopisů byla vě[/]nována většina pozornosti otázkám koncepčním, při nejlepším jednotlivým objektům. Závažnou a složitou problematiku expozic muzeí v přírodě, instalovaných v interiérech expozičních objektů načrtli v 16. ročníku Národopisných aktualit 321 Expozice skladovací komory karlovického fojtství ve Valašském muzeu v přírodě. Foto B. Přikryl. Josef Jančář a Jan Souček.1) Jejich úvahy byly míněny kromě jiného také jako úvod do diskuse, v níž by měli pomoci precizovat teoretické zásady všichni, kteří mají za sebou zkušenosti s řešením takovýchto expozic Jančářův a Součkův článek přináší názory pozorovatelů zainteresovaných vědomím, že vbrzku budou také sami interiérové expozice vytvářet. Jsou te[/]dy vedeni snahou po konstruktivním poznání, na rozdíl od předcházejících nezainteresovaných a nekonstruktivních kritických pozorovatelů,2) Oba autoři přinášejí řadu nových teoretických impulzů, stávající expozice však sledují především z hlediska návštěvníka, nikoliv z hlediska odborného badatele. Jejich názory jsou formovány tím, jak na ně citově působily[/] expozice, které navštívili. Požadují od expozice především vědeckými metodami dosaženou pravdivost. Tyto správné kritické nároky sice vzbuzují oprávněnou nedůvěru k nepoznanému, ale pokud nepronikneme do méně známých jevů (byť jsou již prezentovány expozicí) jako odborní badatelé, nemůžeme hodnotit jejich vědeckou pravdivost. Musíme se spokojit s pozorovatelským dojmem věrohodnosti jako každý běžný návštěvník muzea. Na první pohled by se zdálo, že věrohodnost a pravdivost expozice musí působit v jednotě, praxe pracovníků Valašského muzea v přírodě však ukazuje, jak jsou tyto kategorie rozporné. Tímto příspěvkem do diskuse chceme shrnout ty nejzávažnější zkušenosti z tvorby stávajících expozic, které vytvořil kolektiv národopisného pracoviště tohoto muzea v období posledních dvanácti Iet. Vytvářel je v neustálých rozepřích mezi dvěma póly: mezi objektivní historickou pravdivostí podloženou pramennými doklady a mezi subjektivní věrohodností argumentovanou zkušenostmi průvodců s reakcí návštěvníků.3) Formovaly se tak i názory metodické, a za těch dvanáct Iet jich bylo možno mnoho experimentálně ověřit. Dnes nelze jednoznačně říci, které z vyzkoušených metod zavrhnout a které prosazovat. Jsme přesvědčeni, že jakýkoliv návod používaný jako dogma by zkreslil pravdivost a nikdy by nedosáhl věrohodnosti. Volba metody musí od 322 povídat povaze pramenného materiálu a ideovým záměrům, kterých chceme dosáhnout. J. Jančář a J. Souček poukazují na rozpory mezi představami většiny návštěvníků o lidové kultuře a mezi vědeckým poznáním. Při ověřování metod tvorby expozic jsme si uvědomovali, že nesprávně zaujatému návštěvníkovi, který po nás požaduje jen atraktivní a esteticky přitažlivé projevy, musíme připravit deziluzi a přesvědčit ho o pravdivém stavu věcí. k tomu bylo třeba naše návštěvníky lépe poznávat. Řešili jsme nejen problém pravdivosti expozice, ale snažili jsme se vybrat ze všech teoreticky podložených možností takovou, která by nejúčinněji přispěla k přesvědčení návštěvníka. Proto nám nebyl lhostejný jeho pocit věrohodností expozice, jeho vztah k hodnotám, které přijímá snáze, nebo ke kterým má apriorní nedůvěru. Zpočátku byla snaha vytvářet interiéry vyabstrahované podle základních teoretických principů a dotvářené podle představivosti autora, především podle jeho estetických názorů (spodní místnosti fojtství z Velkých Karlovic - 1967). U objektů přenášených do muzea se vždy vycházelo z informací obyvatel těchto domů (obvykle o životě starší generace - tj. ze začátku 20. století). To omezilo a usměrnilo tvůrčí představivost autorů :expozic, která hraje vždy určitou roli a kterou nelze nikdy zcela vyloučit. Informace žijících svěd[/] Vědecká rekonstrukce zařízení patrové komory karlovického fojtství po r. 1907. Foto B. Přikryl. ků minulosti je však třeba vždy ověřovat a doplňovat. Někdo rád a podrobně vypráví o svém mládí, jiný to nedokáže. Prvé objekty byly do Valašského muzea přenášeny podle potřeb památkové péče a nikoliv podle výběru etnografů. Proto spojování expozice prostřednictvím informátora s takovýmto objektem nepřinášelo vždy kvalitní výsledky. Například vynikající informace Cyrila[/] Mališe (narozen 1903) postačovala pro rekonstrukci interiéru domu z Lužné (navíc sám korigoval rozmístění předmětů v expozici - spolu se starším bratrem Josefem), ale Josef Matocha (narozen 1908) toho řekl o svém bydlišti a rodišti v Jezerném č. 38 málo, a proto si tato expozice vyžádala větší dávku tvůrčí práce na základě analogií zjištěných jinými výzkumy v blízkém okolí. Nicméně později byl 323 odhalen vysoký stupeň pravdivosti expozice nalezenou pozůstalostí z roku 1855 v Okresním archívu ve Vsetíně, a tak jsme se dodatečně přesvědčili, že i tvůrčí představovpst vycházející pouze z analagií může vést k pravdivosti. Další vyzkoušenou metodou byla kombinace svědectví několika zasvěcených informátorů pocházejících z přeneseného domu a jeho sousedství s výzkumem tematicky zaměřeným k tvorbě této expozice a provedeným v celém regionu (usedlost ze Študlova). Prezentačním cílem se zde nestala kopie historické předlohy. Tvůrčí představivost autorky (M. Salichová) byla usměrněna velkým množstvím informací, které jí posloužily především k výběru období a stavu interiéru pro reprezentaci situace vybrané v rekonstruované usedlosti. Doklady o konkrétních projevech určité rodiny tedy obsahují i hodnoty společné pro celý mikroregion (expoziční model se blíží teoretickému modelu).4) Čím postupujeme dále do minuIosti, tím více musíme nahrazovat živé informátory archívními prameny. z nich vycházela naše nejnovější expozice patrových komor karlovického fojtství (1980). O jejím datování rozhodla datace pořízení nového nábytku (a tím i změna prostředí prezentující i změny názorové, kulturní) v souvislosti se svatbou fojta. Podařilo se získat vhodnou informátorku (Anna Bartková, nar. 1894), kromě informací generačně zprostředkovaných, a to[/] Expozice patrové komory měšťanského Billova domu z rožnovského náměstí, pronajímané lázeňským hostům. Foto B. Přikryl. to vše bylo dotvářeno podle výsledků předcházejících výzkumů z Velkých Karlovic. Nevýhodou bylo, že stavební rekonstrukce fojtství v muzeu (1932) není přesnou kopií originálu, rozložení předmětů v interiérech tedy nemohlo byt přesně dodrženo. Odmyslíme-li si tento nedostatek, musíme si přiznat, že nám zde zbývalo pro tvůrčí představivost jen málo nezjistitelných de[/]tailů (např. forma záclon a doba jejich užívání). Výjimečnost fojtského prostředí umožnila prezentovat několik generací a několik sociálních vrstev, vztahy příbuzenské s nepříbuzenské - vše v jediném expozičním celku. Vyzkoušeli jsme i metodické krajnosti - expozici vytvářenou zcela metodou tvůrčí představivosti a expozici sestavenou jen z informací 324 Expozice bydlení rodiny miškáře, která žila v domě č. 41 ve Študlově. Valašské muzeum v přírodě. Foto B. Přikryl. archívních pramenů. Prvou z nich je Billova měšťanská chalupa, již instalovala podle autopsie Věra Otevřelová (narozena 1906).5) Druhou z těchto expozic je radnice, pro niž se zachovaly nejen inventáře, účty za nábytek, ale i pečetidla a zákoníky. Nemůžeme však tvrdit, že by některý z obou postupů vzhledem k záměru byl zásadně chybný. Připravujeme-li instalování interiéru, vždycky se ptáme, kolik před[/]mětů druhově, charakterem a umístěním v expozici odpovídá dokumentaci a do jaké míry jsme byli schopni tak podrobnou dokumentaci pořídit. Musíme si vyjasňovat, co jednotlivé exponáty reprezentují. Operujeme-li jen s tvůrčí představivostí, pak pomocí logické metody hledáme nejčastěji funkční vztahy. Znalosti fungování systému hospodářství nám pomáhají obsazovat bílá místa v naší dokumentaci. Míra pravdivosti výsledků tvůrčí před[/]staviti závisí na úrovni našeho poznání života lidových vrstev v minulosti. Tyto abstrahované znalosti v nás vytvářejí komplexnější představy a aplikujeme-li je zde bez konkrétních dokladů, nevyhneme se nebezpečným úskalím. Jakákoliv spekulace mohou vést ke krajnostem - přeceňovat primitivnost našich předků, nebo opačně jejich kultivovanost a intelektuální schopnosti.6) Priorita pramenné informace je proto velmi důležitá a měla by z naší tvůrčí představivosti zcela vyloučit jakoukoliv spekulaci o logice řešení. Čím hlouběji poznáváme minulost, tím častěji právě pramenné informace popírají logiku našeho nazírání, našich vžitých představ, vyvracejí ten tzv. zdravý selský rozum a všechnu vyspekulovanou jednoduchost řešení. Míra pravdivosti expozice bude vždy přímo úměrná poctivosti hádání a rozsahu pramenných podkladů pro teoretický a expoziční model historické skutečnosti. J. Jančář a J. Souček své úvahy provázejí instruktivními datovanými fotografiemi. Tato série končí ukázkou naší expozice jizby v Mališově chalupě z Lužné s označením, že jde o "Typický způsob instalace interiéru v muzeu lidových staveb". Jestliže autoři na jiném místě nadneseně tvrdí, že "...většina interiérů v muzeích lidového stavitelství ... je naplněna krásnými věcmi, které ztrácejí širší vypovídají schopnost zdůrazněním jen jejich výtvarné hodnoty"7), mohlo by se zdát, že je expozice 325 z Lužné především stylově jednotným dílem muzejního tvůrce a až potom přesvědčivým a pravdivým dokumentem. Lze doložit, že je pravdivější než např. naše poslední instalace fojtských komor z Karlovic. I návštěvníci; zaujímající k archaickému prostředí v Lužné chladnější vztah, fojtské komory považují za vrchol věrnosti. Zvláště starší generaci tento modernější interiér vzrušuje; argumentují tím, že je zde vše tak, jak to sami znali. A tak se musíme zamýšlet nad faktory věrohodnosti interiérové expozice, nad tím, co návštěvník při prezentaci lidové kultury přijímá bez výhrad a prostřednictvím čeho lze na něho přesvědčivě ji působit. 1. Mnohost předmětů. Prázdnýprostor, i když může být jakkoliv pravdivý a reprezentujevýznamné společenské hodnoty,návštěvníka nepřesvědčí. Vžitéjsou dokonce i takové představy, že je věrohodnější nepořádek - porušení systému struktury a polohy předmětů. v každém sociálním prostředí byl tento systém jiný, pro jevoval se jiným stupněm organizovanostikomponentů. Dnešní generacečasto spojují lidové prostředíjen s lidmi; kteří z důvodů zdravotních a sociálních nedokázalisvé hospodářství modernizovat audržet v něm tradiční řád. 2. Novější původ předmětů svýmdruhem, funkcí a charakterem[/] důvěrně známých z autopsie.Vytvářejí tedy jen prostředí poměrně mladé, pocházející z doby mládí starší generace, tj.cca 50-70 let. 3. Prezentace přírodnin. Je v muzejní praxi neobvyklá, atraktivní, nesnadno se provádí a udržuje. Biologické komponenty nelze z rekonstruovaného životního prostředí vyřadit, protožes nimi byla úzce spojena funkce prezentovaných předmětů.Návštěvník je ochoten snadnějipřijmout květinu v okně, brambory ve sklepě a obilí na poli,žádný z těchto jevů by však nemusel být pouhou doplňkovoukulisou, ale mohl by současněreprezentovat doložené pravdivéskutečnosti.8) 4. Prezentace činností v expozicích. Nejde o předstírání, ale o ukázky; vždyť stačí pouhé zatopení ve sporáku, aby se působení expozice zcela změnilo.J. Jančář a J. Souček požadujíoddělení expozičního areálu spoznávací funkcí od zábavného.9) My jsme přesvědčeni, žerekreační funkce expozice v přírodě nemusí být v rozporus funkcí poznávací ani při rekonstrukci historických činností.Naopak přispívá spolu s biologickými komponenty ke komplexnosti působení na návštěvníka. Jedním z kritérií kvalityexpozice je vedle vědeckosti imíra komplexnosti.10) Expozice svým vytvořením není ještě schopna plnit svoji funkci, protože není pro každého plně srozumitelná. Teprve průvodní informace návštěvníka orientuje, jak má expozici přijímat. Velmi záleží na kvalitě nejen obsahu, ale i formy. Za nejúčinnější považujeme živý průvodcovský výklad s dramatickou skladbou reagující na složení návštěvnické skupiny.11) Často opomíjenou složkou tvorby expozic je zajištění jejich stálé a pravidelné údržby. Jde o odstraňování nedostatků vzniklých fyzickým stárnutím předmětů, klimatickými vlivy a nepříznivými důsledky provozu expozice.12) Faktory věrohodnosti mohou podpořit pravdivost, ale mohou s ní být i v příkrém rozporu. Například naše expozice usedlosti z Horní Bečvy působí na návštěvníky velmi věrohodně, má však nejnižší míru pravdivosti. A to jsme ještě neuvedli motivaci vkusu a módnosti při posuzování věrohodnosti, Co návštěvníci chtějí vidět, co na naše anketní lístky píší. Rádi by v muzeu viděli idylický vzor pro zařízení vlastní chaty a našim úkolem je poskytnout jim pravdivou deziluzi. Závěrem se jistě shodneme na prioritě vědecké pravdivosti před věrohodnou atraktivností. Nechceme jí však dosahovat jediným metodickým návodem, ale za hlavní zásadu si vytyčujeme tvůrčí postup podle povahy záměru, maximální poznání pramenných dokladů a to jak v zájmu pravdivosti, tak v zá 326 jmu věrohodnosti, v jejich dialektické jednotě. Poznámky 1. JANČÁŘ J. - SOUČEK J: Instalace interiérů v muzeích lidových staveb. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 169-183. 2. JEŘÁBEK R.: Rub a líc současných proměn lidové kultury na Valašsku. Časopis Matice moravské 94, 1975, s. 97-110. JEŘÁBEK R.: Výtvarný zřetel v budování národopisných muzeí v přírodě. Národopisné aktuality 13, 1976, s. 211-216. 3. Valašské muzeum v přírodě provádí již deset let průzkumy návštěvnosti a názorů návštěvníků na anketních lístcích s každoročním vyhodnocováním. 4. LANGER J. - ŠULEŘ P.: Návrh metodiky, jak koncipovat instalace muzeí v přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, 5. Věra Otevřelová byla sama významnou informátorkou, pocházela z rožnovské měšťanské rodiny "z placu" (náměstí). 6. Například než se nalezly účty za zhotovení nábytku pro radnici, předpokládali jsme, že tam byla souprava reprezentativnější. 7. JANČÁŘ J. - SOUČEK J.: cit. d., s. 170 8. LANGER J. - ŠULEŘ P. - TETERA V.: Zásady pro správu[/] sbírek muzeí u přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 242-244, zejména část III. o sbírkách biologické povahy. 9. JANČÁŘ J. - SOUČEK J:: cit. d. 10. LANGER J. - ŠULEŘ P.: cit. d. 11. KOUTNÁ J.: Ze zkušenosti průvodce v muzeu v přírodě. Muzejní a vlastivědná práce 17, 1979, s. 173-176. 12. Například když vznikla nová expozice v Novém Sączu r. 1975, považovali jsme ji za vrchol věrohodnosti. Dnes je však její zanedbanost tak viditelná, že již vyhlíží jako opuštěná vesnice. Ve Valašském muzeu v přírodě je nejnesnadnějším problémem údržby expozic vliv prachu na exponáty, zejména textilní povahy. Marie Brandstettrová - Jiří Langer Ještě ke Strážnici 1979 [obsah] Už jednou jsem odpovídal na kritiku strážnického pořadu konaného o festivalu 1979, který nesl název "Náš kraj a lid" a podtitul "Ze života na vesnicích Hodonínska a Břeclavska". Bylo tomu tak v břeclavském Novém životě, kde pisatel anonymně, ale zato velmi ostře napadl vystoupení Podlužáků. Svou odpověď jsem otiskl v rubrice Kritikou k nápravě pod názvem Neboj sa facky, uderení, vybraným ze známé hošijové písně. Koho snad[/] příspěvek zajímá, může se s ním seznámit; viz Nový život. List OV KSČ a Rady ONV v Břeclavi, 2. srpna 1979, s. 4. Samozřejmě, na podobných programech je vždycky co zlepšovat a kritika je zdravá. Jen je třeba se s ní také vyrovnat a k tomu patří obhajoba anebo též sebekritika. Ve výsledku by však mělo jít o jediné: o poučení, čeho se eventuálně vystříhat a jak dál. Úvodem k nynější replice tolik, že po více než půlročním odstupu jsem se musel znovu vrátit ke svému čtyřicetistránkovému scénáři, který jsem se po mnoha konzultacích s účinkujícími snažil za pomoci režiséra "šít na tělo" jednotlivých vytipovaných kolektivů i jednotlivců. (Dosvědčili by mi to. A jenom tak mimochodem připomínám, že to až dosud je nejpodrobnější scénář v celé historii strážnických slavností.) Vážili jsme každé slovo, každou maličkost. Něco se nám však, jak už to bývá, samo vymklo z ruky dodatečnou výměnou písní ze strany účinkujících, přidáním nebo vynecháním některých akcí, svévolným měněním komentářů a rozhovorů atd. k jedné nepříjemnosti došlo během sobotního večera dokonce i tak, že inspicientka obrátila konferenciérovi scénář o nějakou stranu dál a ani se neptejte; co jsme při přeskočení jednoho důležitého slovního vstupu ve vypjatém místě spolu s režisérem zažili bezmocni na tribuně u osvětlovačů. Ale to vše patří, jak je dobře 327 známo, k riziku podobného podnikání. K napsání odpovědi ke kritice Cyrila Zálešáka otištěně v 1. čísle Národopisných aktualit 1980 mne vlastně vyprovokovaly dvě "maličkosti". Nebýt jich, byl bych líný cokoli psát, byl bych mnohem benevolentnější k rozdílům vkusovým, prominul bych kritikovi zjevná nepochopení některých míst programu a nestavěl bych zde názor proti názoru. Vždyť pořad Náš kraj a lid v jeho kritice nepropadl. Použiji-li jeho slov, pak to, že program byl postaven na lidové písni nebylo k jeho škodě, naopak lyrika písní se dobře hodila do večerní nálady Bludníku. v programu byly velmi hodnotné výstupy a zejména po stránce písňového materiálu a kvalit zpěváků byl velmi pestrý a bohatý. Nejkrásnější dojem zanechalo Horňácko a celý jeho obraz Vítání do života. v celém programu se prezentovaly různé generace zpěváků, písně různých žánrů i tematiky a také obsahová stránka výstupů plně korespondovala s jednotlivými obrazy. - Námitek o suše odborném přístupu při jejich výběru bych si spíše považoval, souhlasil bych s autorovým stanoviskem o zdlouhavosti některých výstupů atd. Zarazilo mne však za prvé, že kritik se dal při psaní svých řádků svést v jednom místě nikoli pocity, k nimž ho vedla účast na večerní premiéře, nýbrž tím, co vyčetl z tištěného programu. A to jsem už nevydržel a musel jsem[/] namočit pero a ozvat se. k obrazu Včera a dnes měl totiž mj. námitky, že tu byla konfrontace starých magnetofonových záznamů s jejich dnešní interpretací. Slyšet ji mohl jedině ve vlastní představě, protože magnetofonový záznam jsme spolu s režisérem z pořadu vyřadili; lze se o tom přesvědčit z dokumentární rozhlasové nahrávky. Za druhé mne k reakci na tuto kritiku přivedl jeden snadno odhalitelný protimluv. Je jich v kritice víc, ale tento je do očí bijící. Při celkovém hodnocení programu Náš kraj a lid (s. 58) považuje totiž Zálešák za klad dobré režijní využití jeviště i prostorů za ním, čili prodlouženého jeviště, předtím však v obecném úvodu (s. 54) lituje, že otevřené scény se plně využilo pouze v pořadu Od Hradišťa města. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale na tomto detailu mi osobně hodně záleží, a to ze jména z toho důvodu, že tzv. otevřenou scénu, kterou kritik vysoko hodnotí, jsem si prosadil jako jednu z podmínek už na samém počátku příprav a bez příslibu splnění tohoto požadavku bych na pořadu vůbec nezačal pracovat. Měli jsme totiž s otevřenou scénou Bludníku spolu s režisérem ty nejlepší zkušenosti a sami jsme k ní inspirovali výtvarníka už v roce 1969. (Zároveň si tu nemohu odpustit poznámku, že tehdejší řešení zemřelého Jaroše Staňka bylo o mnoho lepší a že by se dalo pro vylepšení současné scény mnoho udělat.) Vytržené citáty, jimiž se v kriti[/]kách chce něco dokazovat, jsou vždycky kamenem úrazu. Týká se to i citace necelé věty ze závěru mého stručného pojednání v programové brožuře, kterou kritik použil jako definice pro charakteristiku záměru programu. Protože každý tuto brožuru nebude mít k dispozici, opakuji z ní, jaký byl vlastně základní záměr, daný ostatně už titulem a podtitulem: "Cílem pořadu, v němž vedle několika organizovaných souborů vystoupí především vesnické skupiny, není pouze ukázat národopisnou diferenciaci dvou jihomoravských okresů, jak se projevuje v kroji, písni či tanci, ale především alespoň skulinou vniknout do současného tepu zdejšího života a postihnout, v jakém poměru se v něm uplatňuje tradice, k jakým eventuálním změnám dochází atd." Program tedy nesledoval několik plánů, jak vytýká kritik, jestliže se v něm vedle sebe vyskytovaly obrazy z výročních a rodinných obyčejů. Proč by tyto obrazy nemohly stát vedle sebe v programu s podtitulem "Ze života na vesnicích Hodonínska a Břeclavska", když tak stojí v životě? Ale i obrazy Takový je náš lid (vlastně ústřední myšlenka pořadu), stejně jako obraz Sepětí s věky (v němž zdaleka nešlo o vědeckou meditaci nad původem jedné strážnické písně) a také obraz Včera a dnes šly v duchu onoho jediného hlavního plánu a jedné ideové linie a ruku v ruce s tím se ubíraly i stylově odlišné projevy, třebaže někdy zařazené v rámci 328 jednoho a téhož obrazu. k tomu ostatně dochází na folklórních festivalech dosti běžně už po léta, nelze se tomu zpravidla zcela vyhnout a jen míra bývá různá. Takže: Kdybych byl postaven před podobny úkol s položením těchže cílů dnes, volil bych znovu podobné postupy. Ani poměr tanců ke zpívaným a hraným projevům bych neměnil. Vždyť tanec byl v pořadu zastoupen ve třinácti ze sedmadvaceti realizovaných čísel, tedy v polovině, a nejinak to vychází i na celkový čas, který byl ideální - hodina a tři čtvrti. Divák během programu viděl více než desítku různých tanců. Samozřejmě, mohl jich vidět víc, protože Hodonínsko a Břeclavsko na ně není zrovna chudé. Ale od samého počátku jsem se chtěl vyvarovat neúnosné délky programu. Tříhodinové pořady prostě nesnáším. A tak jsem počítal, stále jsem poměřoval poměr hudby a tance a slova. Ano, byl v tom tedy ten kritizovaný suše odborný přístup při výběru a řekl jsem už, že to považuji spíše za plus než za minus. Zkoušel bych to patrně znovu i s těmi docela prozaickými rozhovory, nikdy však už se statickými výčty o úspěších hospodaření, na něž kritika Cyrila Zálešáka naráží plným právem. Ale rozhodně bych se nevzdal komentářů Jožky Severina, na jehož spontánní rozezpívání celého Bludníku o sobotním večeru při Mikuleckého písničce Vínečko bílé mnoho lidí vzpomíná dodnes. (Bude-li se dělat jednou retrospektivní gramofonová[/] deska z festivalu, přimlouvám se za to, aby tam byl tento snímek zařazen, a to se všemi zpěvákovými poznámkami. Nebo se možná bude tento snímek hodit, až se sáhne po námětu Zpívá Jožka Severin? Každopádně by neměl být smazán! Je to jeden z jeho nejlepších snímků všech dob.) A že by snad rozhovor s Jožkou Severinem před úplným závěrem pořadu uškodil gradaci programu? Volil totiž na dotaz konferenciéra spolu s jiným podlužáckým zpěvákem Jožkou Rampáčkem pouze závěrečnou písničku a každý o ní pronesl pouze jedinou hodnotící větu. Poslouchal jsem při psaní této repliky nahrávku a kritikův dojem nejenže z ní neplyne, nýbrž právě naopak. Znovu bych také zcela bezostyšně odsadil obraz končící recitací lyrické písně "drsným hlasem bubnu" a znovu bych ponechal bez dalšího vysvětlování scénku "Zarážání a otvírání hory" zhruba tak, jak ji jako lidové divadlo předvádějí i doma (nikoli jen na jevišti) členové souboru Lúčka ze Svatobořic-Mistřína. Ihned po úvodní písni, při níž nastoupil soubor, bubeník (policajt) totiž oznamoval: "Na vědomosť sa šeckým dává, že[/] sa dneskaj hora zarážá", takže každý, kdo pořad sledoval soustředěně, mohl snadno zaregistrovat o co jde. Nato následoval slib hotařů, že nikoho do vinohradu "žádného člověka, ani bárjaké hovado" - nepustí, a pak přišla známá scénka, kdy hotaři chytají toho, kdo nedbá zákazu "vstúpit do vinohradu". Podle slov kritika se v tomto místě při choreograficky upraveném tanci "komicky naháňali iní chlapi" a kritikovi vadilo, že se tak dělo bez vysvětlení, respektive jen s dodatečným suchým textem "o zarážání hory". Jenže to se mu opět jen něco zdálo! Žádný dodatečný komentář zde nebyl, protože ho nebylo potřeba. Hrozny dozrály a tak bylo třeba horu už pouze otevřít. Došlo k tomu po modlitbě "rychtáře", jíž také můžeme tuto repliku uzavřít, abychom se od kritiků, kterým autor přiděluje teď roli "hory", dočkali v pevném doufání téhož. Požehnaná horo, prosím ťa já. pro své v obci hodnosti, aby sas nám otevřela našéj chase k radosti!" Amen. Dušan Holý 329 VÝZKUM Výzkum českého dělnictva [obsah] Soustavný výzkum způsobu života dělníků, uskutečňovaný v ÚEF ČSAV od roku 1978, směřuje k přípravě etnografické syntézy o českém dělnictvu v období monopolního kapitalismu. Prvořadým cílem výzkumné práce, jejíž koncepce vyšla na stránkách Českého lidu,1) je shromáždit informace o životě a kultuře proletariátu dosud nestudovaných vyrobních odvětví a nesledovaných průmyslových oblastí. Souběžně se však doplňuje materiál i k dílčím nevyřešeným otázkám jednotlivých tematických okruhů. Suma nově získaných poznatků má umožnit formulování základních problémů vývoje způsobu života a svébytné dělnické kultury v naznačeném období. V půldruhém roce uplynulém od stanovení studijního záměru a rozpracování płánu realizace výzkumu postupovala práce třemi směry: základním výzkumem ve vytypovaných lokalitách, řešením dílčích tématických problémů a zpracováním dokumentace. Do výzkumné práce, ve které v současné etapě spočívá hlavní těžiště, se zapojilo do konce roku roku 1979 devět akademických, univerzitních a muzejních pracovišť. Sudium bylo započato a probíhá[/] ve 12 lokalitách či centrech severočeské, západočeské a východočeské průmyslové oblasti, pražského spádového území, na Českomoravské vysočině, v jižních a jihozápadních Čechách. Sleduje dělníky kovoprůmyslu, průmyslu textilního, potravinářského, oděvnického a také průmyslu kamene a zemin. Metodicky se výzkumy opírají o jednotnou k tomuto účelu vypracovanou problémovou osnovu, která ve stručných heslech rozpracovává otázky sociálního postavení, bytových poměrů a způsobu bydlení, stravy a stravování, úrovně oděvu a způsobu odívání, rodiny a rodinných vztahů, profesionálních a tradičních zvyků, společenského života v sousedských a profesionálních kolektivech i ve vlastních dělnických organizacích.2) v rámci této jednotné osnovy je ovšem autorům výzkumu ponechána volba preference toho kterého tématu. Vymezení či omezení časového rozsahu zkoumaného záběru oproti základnímu projektu podmiňuje v některých případech doba existence výrobní specializace nebo samotné lokality. Vzhledem k základnímu záměru postihnout výzkumem veškeré sociální vrstvy a typy průmyslového dělnictva vychází studium ze čtyř různě lokálně a zaměstnanecky de[/]terminovaných souborů dělnického obyvatelstva. Nejpočetnější skupina výzkumných pracovníků sleduje dělnictvo jednoho průmyslového odvětví v určité oblasti zaměstnané v závodech různého typu, velikosti a specializace. v takto diferencovaném pohledu je koncipován výzkum textilního dělnictva na Semilsku, kovodělníků v Čelákovicích (oba ÚEF Praha), domáckého a továrního dělnictva na Klatovsku, cvočkařského dělnictva na Hořovicku, kamenického dělnictva mrákotínských lomů na Jihlavsku (všichni FF UK Praha), z nevýrobní sféry pak dopravního dělnictva v České Třebové (ÚEF Praha) a dělnictva poslužných živností v Praze. Další skupina odborníků směruje výzkum ke vzájemné komparaci dělnictva dvou kontrastních odvětví v jedné průmyslové oblasti. Na tomto základě je založen výzkum textilního dělnictva a horníků na Úpicku a Svatoňovicku (ÚEF Praha) a dále strojírenského a pivovarnického dělnictva v Plzni (Západočeské muzeum Plzeň, ÚEF Praha). Třetí skupina zkoumá zaměstnance určitého závodu, v základnách i přidružených provozech s přihlédnutím k různým profesím tohoto závodu. Tak je realizován výzkum v Komárovských železárnách (ÚEF Praha) a v tabákové továrně 330 v Táboře (Muzeum husitského revolučního hnutí Tábor). Čtvrtá skupina pracovníků vychází z dělnických vesměs úzce vymezených lokalit, jakými jsou například obce určené k likvidaci v okolí Ústí nad Labem (FF UK Praha, Okresní vlastivědné muzeum Ústí nad Labem), dělnické škodovácké kolonie v Plzni (Zápodočeské muzeum Plzeň) nebo hornické kolonie v Nýřanech (Pedagogická fakulta Plzeň). Oproti původnímu projektu se ukázala nutnost řešit některé teoretické a tematické otázky již v průběhu prvé etapy práce orientované na výzkumy. Proto členové autorského týmu syntézy zpracovali v analytických studiích dílčí problémy, jejichž vyjasnění bylo nezbytné nejen z hlediska konečného díla, ale i pro základní výzkum (například vztah průmyslové velkovýroby, průmyslové a řemeslné malovýroby, význam dělnického divadla ve 20. letech, atd.). Pro potřeby pracovníků výzkumu i autorů syntézy byla v oddělení dělnictva ÚEF Praha vypracována[/] jako nezbytná pomůcka heuristické práce speciální bibliografie k problematice českého dělnictva let 1890 až 1939. Tato bibliografie zahrnuje v počtu 3 650 hesel etnografickou, historickou a historicko-demografickou produkci do roku 1965. Postupně bude rozšiřována o práce z let 1966 až 1979. Průběžně je zpracovávána i obrazová dokumentace. Soustavný nově koncipovaný výzkum českého dělnictva probíhá relativně krátkou dobu. Přesto získaný materiál přinesl cenné poznatky a použité výzkumné metody netradiční možnosti práce. Avšak teprve další systematické studium prověří přísnost a správnost pojetí výchozích premis výzkumu. Poznámky 1. M. MORAVCOVÁ: České dělnictvo. ČL 65, 1978, s. 131-139. 2. Kol. autorů: Rukověť etnografického výzkumu českého dělnictva. in: Zpravodaj KSVI, Praha, ÚEF 1980, Příloha, s. 1-25. Miriam Moravcová[/] VÝSTAVA Palestinské lidové umění. [obsah] Národopisné muzeum - výstavní pavilón, Praha červen - září 1979 Posledního květnového dne 1979 byla v dolní budově národopisné[/]ho oddělení Národního muzea v Praze slavnostně otevřena výstava Palestinské lidové umění. Závažnost této politicky a kulturně mimořádné události byla zdůrazněna účastí význačných představitelů našeho po[/]litického, kulturního s vědeckého života na vernisáži. Na realizaci výstavy se kromě NM podílelo ministerstvo kultury ČSR, kulturní oddělení Organizace pro osvobození Palestiny a Československý výbor solidarity se zeměmi Afriky a Asie. Organizátorům výstavy, kterou před pražskou premiérou měli možnost shlédnout obyvatelé Berlína, Budapešti, Lipska a Varšavy, se podařilo v těžkých podmínkách palestinské revoluce shromáždit na 1000 exponátů, dokumentujících palestinskou lidovou uměleckou tvorbu od 19. století až do současnosti. Výstava je rozdělena do vzájemně se doplňujících tematických oddílů, ukazujících palestinský lidovy textil (kroje, tkaniny, výšivky), hudební nástroje, dřevořezbu, šperk, práce z kovu, z emailu a z perleti, pestrou keramiku a hebrónské sklo; výrobní družstvo Sámit, jež se také částečně podílelo na této výstavě, tu předvádělo výrobu loutek a arabské kaligrafické písmo. k výstavě byl vydán katalog, v němž Ismáíl Šammút, vedoucí kulturního oddělení OOP, uvádí evropského čtenáře do problematiky svého národa a jeho lidového umění. Seznamuje ho s tisíciletým vývojem palestinského lidového umění i se současným úsilím o jeho záchranu a další rozvoj v nepříznivých podmínkách jak na území nezákonné izraelské okupace, tak v oblastech soustředění velkého množství palestinských uprchlíků. Vystavené předměty jsou dokladem nepřetržitého pokračování sta 331 ré tradice, která u některé výroby, jako např. u předení a tkaní, spadá v Palestině až do doby kananejské civilizace. v období tohoto osídlení, jehož počátky sahají do 4. tisíciletí před n. l., byla známa i výroba skla, dodnes rozvíjená v Hebrónu; tato manufaktura rodiny An - Natša zachovává staré výrobní metody a typické barvy (různé tóny modři) a uvádí na trh předměty tradičních i moderních tvarů, jako foukané a ručně zpracované vázy, džbány, sklenice, talíře, lampy; v nedávné minulosti se těšily oblibě levné prsteny a náramky, dnes podlouhlé články skla pro náramky, náhrdelníky a jiné dekorativní předměty. Prastarou tradici má i výroba stříbrných šperků, zastoupených na výstavě bohatou kolekcí náhrdelníků, náramků, nánožních kruhů, náušnic, prstenů, kruhů do nosu a spon do vlasů. Zpracování dalších kovů je na výstavě prezentováno měděným nádobím, hlavně konvicemi na kávu, typickým přenosným mosazným kotlíkem na dřevěné uhlí k ohřívání menších místností, rozšířeným téměř v celém Středomoří, aj. z keramiky zaujmou nejen různé druhy nádob a talířů pestře malované pod glazurou, ale i velké jednoduché nádoby na vodu vypálené z tmavé hlíny, které ženy nosily na hlavě. Náboženský význam Palestiny připomínají řezby z olivového dřeva (sto let stará výroba v Jeruzalémě) a pozoruhodné - práce z perleti,. jimiž je proslulý Betlém a několik vesnic v jeho okolí; před[/] měty jsou určeny z velké části poutníkům do Svaté země. Výstava zanechává v návštěvníkovi hluboký dojem. Ukazuje lidové umění a výrobu nevelkého statečného národa, jehož země je už od dob biblických oblastí politických, hospodářských a náboženských zájmů. Avšak právě toto umění, chráněné a rozvíjené palestinskou revolucí, padává svědectví o národu s vlastním územím a kulturní tradicí. Ta má své kořeny v prastaré kultuře Středomoří, formované tu od 7. století arabskou civilizací, jež dala Palestině základní a určující podobu; ta ale není všearabská; ale palestinská.[/] Nejen náplň výstavy, ale i způsob prezentace je vynikající. Autorem nových proudových vitrín, citlivě navržených do krásného, památkově chráněného prostoru výstavní síně, je arch. Vlad. Hora, autorem výtvarného řešení je akad. malíř Zd. Ziegler; ten pro navození atmosféry použil starých grafických pohledů na krajinu a sídla Palestiny. Touto výstavou byl tedy definitivně otevřen výstavní sál, jejž se vedoucí národopisného oddělení dr. A. Plessingerové po dlouholetém intenzívním úsilí podařilo znovu získat a vybavit. Muzeum si tak vydobylo další prostor pro svou bohatou a úspěšnou výstavní činnost. Josef Vařeka 332 Redakční poznámka k polemice Pevnou zásadou redakční práce časopisu Národopisné aktuality je sledování objektivních vědeckých problémů bez jakékoliv osobní zaujatosti. Jiný přístup by již předem jakoukoliv možnou polemiku vylučoval, nebo nezdravě zužoval. To však neznamená, že se redakce se všemi publikovanými materiály bezvýhradně ztotožňuje. Za obsah i formu otištěných polemických textů nesou v plném rozsahu odpovědnost autoři. Vedoucí redaktor OPRAVA Při hodnocení festivalu XXXII. Janáčkova hudebního Lašska 1979 v NA XVII, 1980, č. 2, str. 148 došlo k záměně jména choreografky souboru Ostravica z Frýdku-Místku: místo Zdena Kyselá má být Věra Šimková. Zdena Kyselá je choreografkou dalšího uvedeného souboru Hlubina z Ostravy. Prosíme čtenáře, aby u článku V. Frolce "Lidový kroj jako znak lokální přísIušnosti obyvatel současné jihomoravské vesnice" (Na 17, 1980, č. 3) provedli tyto opravy: s. 209, tab. 1 - zrušit poslední řádek ("celkem 100,0"); s. 212, tab. 5 - u obce Žarošice v druhém sloupci ("škodlivé") uvést místo 2, 2 pomlčku. 336
	[ruština]
	<center> <p>Váš prohlížeč bohužel nepodporuje vložené rámy!</p> <p><a href="Nr_cont.txt" target="_blank"><span class="minilink">[odkaz na cizojazyčné obsahy]</span></a></p> </center>
	[ostatní jazyky]