národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1981 - ČÍSLO 2

OBSAH
Studie
Andrej Sulitka: Ľudové obyčaje - východiská a ciele štúdia . . . 85
Václav Frolec, Tomáš Sirovátka: Sociologický výzkum "Strážnice 1980" . . . 93
Ludmila Tarcalová: Mužský všední a pracovní oděv na Uherskohradišťsku . . . 107

Portrét
Julie Pavlovna Averkijevová 1907-1980 . . . 113

Živá tradice
Josef Beneš: Lidová kultura a kýč . . . 119

ZPRÁVY

Jubilea
K osmdesátinám ing. arch. Vladimíra Boučka, (Josef Jančář) . . . 127
Jubileum doc. PhDr. Emílie Horváthovej, Csc. (Adam Pranda) . . . 128
Bibliografia významnejších prác doc. dr. E. Horváthovej, (zostavil Adam Pranda) . . . 129
Životní jubileum Antonína Robka (Josef Vařeka) . . . 131
Pozdrav Jaroslavu Štikovi (Josef Vařeka) . . . 133

Nekrolog
Památce Marie Krčilové (Jaroslav Orel) . . . 134

Knihy
Viktor Jevgeňjevič Gusev: Slavjanskije partizanskije pesni (Bohuslav Beneš) . . . 135
Nové sbírky lidových tanců (František Synek) . . . 136
Zofia Staszczak: Pogranicze Polsko-Niemieckie jako pogranicze etnograficzne (Jarmila Čepeláková) . . . 137
Todor Iv. Živkov: Narod i pesen. Problemi na folklornata pesenna tradicija (Bohuslav Beneš) . . . 138
Valerija Igorevna Jeremina: Poetičeskij stroj russkoj narodnoj liriki (Bohuslav Beneš) . . . 139
Alexandra Bogucka: Podhalańskie instrumenty muzyczne (Ludvík Kunz) . . . . 139
Jaromír Jech: Krkonošská houslařská škola (Ludvík Kunz) . . . 140
Waltraud Woeller: Volkssagen zwischen Hiddensee und Wartburg (Oldřich Sirovátka) . . . 140
Televizní výkladový slovník (Adam Pranda) . . . 140

Sborník
Kysucké múzeum. Správy a informácie (Adam Pranda) . . . 142

Polemika
O historické etnografii (Jiří Langer) . . . 144

Konference
Konference o příslovích (Bohuslav Beneš) . . . 146
Sympozium "Výzkum, evidence, ochrana, využití technických památek" (Olga Skalníková) . . . 147
Pracovní seminář Národopisný film - Kyjov 1980 (Richard Jeřábek - Dušan Holý) . . . 149
Úloha vědy v počátcích slovanského obrození (Oldřich Sirovátka) . . . 151
Konference "Lid a lidová kultura národního obrození" v Přerově nad Labem v roce 1980 (Josef Vařeka) . . . 152

Folklorismus
Vystřihovaná grafika (Josef Šolc) . . . 153

Na pomoc souborům
S Pavlem Kurfürstem o hudbách lidových a "lidových" (rozmlouval Dušan Holý) . . . 155

Rozhlas - televize
III. Děti a píseň (Jan Krist) . . . 159
Folklórní pořady v televizi na přelomu let 1980/81 (Dušan Holý) . . . 159

Folklórní soubor
Hradišťánek - nositel lidových tradic (Ludmila Tarcalová) . . . 160

Gramodeska
Muzika Jury Petrů z Kyjova (Dušan Holý) . . . l61

Výstavy
Mizející český venkov ve fotografii (Alena Plessingerová) . . . 161
Československé loutky (Alena Plessingerová) . . . 162
Lidový kroj na Vsetínsku (Miroslava Ludvíková) . . . 163
Ľudové hudobné nástroje a ich tvorba (Iveta Zuskinová) . . . 165
Moravská lidová výšivka (Alena Plessingerová) . . . 167


Národopisné aktuality roč. XVIII. - 1981; č. 2

ĽUDOVÉ OBYČAJE - VÝCHODISKÁ A CIELE ŠTÚDIA [obsah]


      ANDREJ SULITKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Subkomise pro lidové obyčeje Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně spolu s Komisí pro lidové obyčeje Národopisné společnosti československé uskutečnily ve dnech 11. a 12. listopadu 1980 v Novém Jičíně pracovní seminář, jehož hlavním bodem jednání byly otázky teoretických východisek a cílů studia na tomto poli národopisného bádání, jakož i problematika základních pojmů systému obyčejů. Ve snaze o případné podnícení další diskuse redakce uveřejňuje úvodní referát, který odezněl na uvedeném zasedání v Novém Jičíně.
      Redakce

      Výročné i rodinné obyčaje patria v celkovej štruktúre tradičnej ľudovej kultúry medzi najstarobylejšie prejavy. To však neznamená, že ide o uzavrený historický jav. Práve naopak. Môžeme konštatovať, že obyčaje a zvyky sú mimoriadne aktívnou zložkou ľudovej duchovnej kultúry aj v súčasnosti. Vieme pritom, že tradičnú vrstvu výročných obyčajov determinoval kalendárny rytmus poľnohospodárskych[/] prác, sociálne prostredie lokálnych skupín (a to nielen dedinských) a rozmanité náboženské - inštitucionalizované cirkevné i ľudové - postoje. Rodinné obyčaje sú zasa odrazom myslenia kolektívu a jeho vzťahu k uzlovým bodom v živote jednotlivca. Prudký proces zmien v hospodárskej, ekonomickej, kultúrnej i spoločenskej sfére u nás po druhej svetovej vojne narušil síce relatívnu stabilitu tradičnej vrstvy výročných i rodinných obyčajov, no tieto zmeny neprebiehali v jednotlivých oblastiach či lokalitách jednotne a naraz v rovnakej miere a intenzite. Tieto skutočnosti sú, pravda, všeobecne známe a na tomto mieste ich netreba ani osobitne zdôrazňovať.
      V posledných rokoch sa u nás uskutočnili dve konferencie, ktoré boli venované problematike obyčajov: roku 1977 v Smoleniciach na tému "Spoločenské funkcie a interetnické súvislosti ľudových obyčajov v Karpatoch a na Balkáne" (s osobitným zreteľom na fašiango

85

vé obyčaje a zvyky) a roku 1980 v rámci pravidelných etnografických a folkloristických podujatí v Strážnici VI. strážnické sympózium na tému "Výroční obyčeje - současný stav a přeměny". Zo smolenickej akcie vyšiel zborník pod názvom Masopustní tradice (k vydaniu pripravili V. Frolec a J. Tomeš ako piaty zväzok edície vydavateľstva Blok Lidová kultura a současnost, Brno 1979) a zo strážnického sympózia sú materiály pripravené do tlače tiež vo forme zborníka (ide o ôsmy zväzok uvedenej edície vydavateľstva Blok). Tieto dve akcie na jednej strane poskytli obraz o súčasnom stave poznania výročných obyčajov a zvykov v našich krajinách, na druhej strane ukázali na celý rad teoretických i metodologických problémov, ktoré sa natískajú pri štúdiu obyčajovej tradície. A tu je zrejmé, že tomuto úseku ľudovej duchovnej kultúry sa z teoretického i metodologického hľadiska venovala doposiaľ v našej národopisnej spisbe Ien minimálna pozornosť. Príčin je viacero a netreba ich azda na tomto mieste rozoberať, pretože ide o otázky, ktoré prekračujú rámec našej odbornej skupiny.
      Výsledky každej vednej disciplíny sú odrazom stavu vlastnej heuristickej bázy. Žiada sa preto najprv aspoň stručne dotknúť tejto otázky, ako sa ona javí na našom úseku. Je známe, že ústavy akadémie, katedry etnografie a folkloristiky i múzeá budujú už niekoľko desaťročí rozsiahle materiálové fondy na základe terénnych výskumov, ale občas i archívnych prameňov. Okrem toho v posledných rokoch sa uskutočnili tiež početné dotazníkové[/] akcie či už v rámci výskumnej činnosti Národopisnej spoločnosti československej, Slovenskej národopisnej spoločnosti alebo spomenutých inštitúcií. Aký je stav a úroveň spracovania a katalogizácie zhromaždeného materiálu, o tom už nemáme ucelené informácie. Napriek tomu - a mysIím, že je to pravdivé tvrdenie - súčasné materiálové fondy, samozrejme, v akejkoľvek forme, sú nepochybne pomerne bohaté. z praxe však vieme, že situácia je komplikovanejšia v rovine vedeckého spracovania; analýzy a vlastnej interpretácie zhromaždeného materiálu. Pre krátkosť času, žiaľ, nemôžeme venovať pozornosť doterajšej literatúre, ktorá tieto otázky síce v celku neobchádzala, ale z hľadiska súčasných potrieb nie je už metodicky aktuálna. Našou úlohou je ale upozorniť na niektoré vybrané problémy, ktoré sa javia v dnešnej etnografii na úseku štúdia ľudových obyčajov najožehavejšie.
      Úlohy, ktoré stoja pred etnografiou a folkloristikou v súčastnosti, sú veľmi náročné. Kontinu[u]jeme vo výskume tradičnej ľudovej kultúry, inventarizujeme či tiež neraz i rekonštruujeme jej repertoár a rovnako sa snažíme postihnúť procesy zmien, ktorých dynamičnosť je časom natoľko prudká, že pomocou doterajšej metodiky výskumu nie sme ani schopní obsiahnuť ony procesy v celej šírke. Oblasť ľudovej duchovnej i spoločenskej kultúry a zvlášť úsek obyčajov a zvykov zaujíma v tomto smere osobitné miesto. Preto z hľadiska objektívneho poznávania tendencií súčasných procesov obyčajovej tradície javí sa v danej

86

situácii jednou z prvoradých úloh štúdium pôsobenia spoločensko-kultúrnych činiteľov na rozmanitých stupňoch v širšom národnom spoločenstve, lebo práve tie podľa nášho názoru podmieňujú rôznorode predmet nášho bádania. Ostatne, ak našou úlohou je štúdium obyčajovej tradície, žiada sa z aspektu endogénnych i exogénnych daností pristupovať k objektu výskumu tak z hľadiska individuálnych činiteľov (ide o význam aktívnych nositeľov tradície, pamätníkov, organizátorov ap.), ako aj inštitucionálnych (pôsobenie rozličných spoločenských organizácií a zborov pre občianske záležitosti). Vzhľadom na faktory, ktorých dynamičnosť sa prejavuje tak v horizontálnej, ako i vertikálnej línii, otázku činiteľov možno v našom prípade rozvažovat nasledovne:
      1. Skúmať činitele, ktoré pôsobia kladne na uchovávanie tradičných prvkov v obyčajovom repertoári lokálnych skupín, a analyzovať funkcionovanie týchto prvkov v druhotnej sfére z hľadiska formovej výstavby a rovnako obsahového výrazu vzhľadom na ich primárne určenie i transformácie.
      2. Skúmať činitele urýchľujúce rozklad či zánik jednotlivých prvkov tradičného obyčajového repertoáru a diferencovať tendencie, ktoré z hľadiska celonárodného spoločenstva a kultúrnej politiky sa javia pozitívne alebo negatívne. Poľský sociológ J. Szacki vo svojej širšie koncipovanej práci o tradícii napríklad hovorí, že tradícia či jednotlivé prvky jej štruktúry môžu byť chápané ako dobré alebo zlé; inými slovami povedené vzory a normy, ktoré patria vzhľadom na svoju skutočnú ale[/]bo len domnelú prináležitosť do kultúrneho dedičstva lokálnej skupiny či národného spoločenstva, sú zákonite v nových spoločenských danostiach prehodnocované v kladnom alebo zápornom zmysle. A táto vzťahová rovina dobré - zlé je potom prehodnocovaná na jednej strane z hľadiska subjektívnych postojov jednotlivca, na druhej strane objektívnych spoločensko-politických daností.
      3. Skúmať činitele, ktoré vytvárajú predpoklady alebo bezprostredne formujú nové obyčajové normy v podmienkach budovania socialistickej spoločnosti, a to buď v priamej alebo nepriamej závislosti na hodnotovom systéme tradície.
      Uvedené kritériá nemožno chápať, pravda, izolovane. Empirický materiál nás totiž presviedča, že tu máme do činenia tak s determinantami objektívnymi, ktoré vystupujú ako objektívna realita v spoločensko-kultúrnom vývine spoločnosti, ako aj subjektívnymi, ktoré sa objavujú ako dôsledok osobnostného postoja jednotlivca v objektívnej realite spoločenstva. A práve tento subjektívny element, spájajúci sa s výnimočnosťou osobnosti lokálnej autority, môže zohrávať jedinečnú úlohu, pretože sa realizuje na pozadí individuálnej psychiky (vlastného emocionálneho sveta) v rovine spoločensko-ideologických postojov.
      Empirický materiál ďalej ukazuje, že obyčajové normy majú rozmanitý charakter a ten je závislý na emocionálnych, prestížnych a návykových postojoch vykonávateľa. Hranice medzi nimi sú síce nevýrazné, ale ich existenciu nemôžeme poprieť. Výraznejšie sa prejavujú

87

najmä vtedy, keď sa vyžaduje vyjadrenie vzťahu k hodnotovému systému objektívnej reality spoločenstva. Ide o to, že javy, ktoré tvoria sféru duchovnej kultúry, charakterizuje predovšetkým to, že sú vyjadrením určitej hierarchie hodnôt nadstavbovej zložky, ktorá je uznávaná v konkrétnom spoločenskom prostredí, alebo sú vyjadrením hodnotového ideálu prijímaného istou skupinou ľudí, spoločenskou triedou.
      V štruktúre ľudových obyčajov, ak rozvažujeme subjektívne motivácie a postoje, emocionálny prvok sa môže spájať buď so sférou náboženského charakteru (pravda, nie v zmysle religiozity), alebo s intímnym svetom rodinného života. Tento prvok môže mať viacero nuansí a postihnúť sa dá až na základe bIižšieho poznania mikroštruktúry psychických motivácií jednotlivca v systéme spoločenských vzťahov.
      Otázku prestíže z hľadiska obyčajových noriem môžeme chápať ako istý druh stereotypu (módy), ktorý vyžaduje demonštratívne uspôsobenie sa danému modelu. Evidentné miesto má predovšetkým v okruhu rodinných obyčajov a zvykov, ale uplatňuje sa tiež vo výročnom cykle, a to najmä tam, kde ide o prezentáciu jednotlivca či tiež lokálnych skupín. Recentný materiál i staršia národopisná Iiteratúra nám poskytuje o tom celý rad dokladov. Snaha "ukázať sa" a súčasne sa vyhnúť spoločenskej kritike je v tomto prípade na prvom mieste. Otázka prestíže čiže inými slovami povedané tiež lokálna reprezentácia je vlastne[/] vyjadrenie vzťahu my - oni, ako ho formuloval P. G. Bogatyriov.
      Špecifickú otázku predstavuje problém, ktorý pracovne vymedzujeme pojmom zvyklosť (ide o isté návykové postoje vykonávateľov, ktoré majú voľnú spoločenskú záväznosť). Zdá sa totiž, že väčšina obyčajového repertoáru funkcionuje v súčastnosti práve v tejto polohe. Možno síce namietnuť, že zvyklosť ako spoločenský jav je v oblasti kultúry sekundárny prvok; funguje ako istý stereotyp, ako mechanicky sa opakujúce situácie v živote jednotlivca či podvedomý prejav v závislosti na konkrétnom vzore. Týmto vzorom je v našom prípade systém noriem, ktoré v procese socializácie osobnosti jednotlivec aktívne či pasívne prijíma alebo neguje. Ostatne, i samotná negácia je konkrétnym výrazom vzťahu, ktorý však v istých modelových situáciách môže pôsobiť inverzne. Okrem toho zvyklosť musíme chápať ako stabilizovaný výraz subjektu vo vývinovom procese spoločenského vedomia v závislosti na spoločensko-kultúrnej dynamike. Ak teda hovoríme o zvyklosti ako o jednej zo zvykoslovných kategórií, vychádzame z predpokladu, že i keď sui generis nie je jej vlastný prvok normatívnosti, kolektívnosti a sankcionovanosti, v procese súčasných socializačných premien nadobúda elementy týchto kategórií. Avšak aby sme sa vyhnuli zjednodušeniu, treba si tiež uvedomiť, že táto kategória je rozdielna vo folklórne živej oblasti, a iná je vo folklórne inertnom prostredí alebo v meste.

88

      Pri štúdiu ľudových obyčajov a zvykov doposiaľ neprebádanou oblasťou je medziiným tiež problematika procesov spoločenskej transmisie. Štúdium toho, ako fungujú komunikačné mechanizmy jednotlivých javov, na ktorom stupni retardujú či naopak narastá ich dynamika, môžeme považovať za jeden zo základných postulátov objektívneho poznávania procesu zmien ľudovej kultúry v súčasnosti. Ide teda - ako správne upozorňuje aj K. Jakubíková - o postihnutie tých faktorov, ktoré vo vývinovom procese vystupujú na jednej strane ako stabilizujúce, na druhej strane ako dynamizujúce prvky. Pravda, zo strany bádateľa tu hrozí riziko buď simplifikácie alebo subjektivizmu, a to najmä vtedy, ak skúma vybrané javy izolovane. Zmeny v štruktúre a dynamike výrobných síla vedeckotechnický rozvoj totiž mnohorakým spôsobom zasahuje do profilu života vo sfére kultúrnych záujmov i kultúrnych potrieb človeka. Hoci táto materiálová základňa samozrejme priamo a všestranne neurčuje zmeny v jednotlivých oblastiach kultúry, vytvára pre ne konkrétne podmienky. A čo to znamená na úseku ľudovej duchovnej a spoločenskej kultúry, v našom prípade ľudových obyčajov? Predovšetkým ide o štúdium procesu integrácie tých oblastí tvorivej činnosti človeka, v ktorých lokálne spoločenstvo pociťuje uspokojenie a naplnenie kontinuácie hodnotového systému v priesečníku jednotlivých generácií. Obyčajovosť či sviatkovosť (v tomto súvise ide tiež o pôsobenie zborov pre občianske záležitosti) je tu práve formou výrazu spätosti s vlastným sociálnym[/] prostredím. A na tomto mieste hodno azda tiež upozorniť na zásadný rozdiel procesov spoločenskej transmisie v socialistickej a buržoáznej spoločnosti. Totiž pokým v kapitalistickej spoločnosti je otázka vývinových tendencií ľu­ dove j kultúry záležitosťou neintegrovaných skupín záujemcov, ktorým neide o vyhranenú ideologickú reprezentáciu, v socialistickej spoločnosti je ľudová kultúra súčasťou štátnej kultúrnej politiky a prikladá sa jej rovnaký význam, ako ostatným zložkám kultúry národného spoločenstva.
      Načrtnuté poznámky na okraj problematiky štúdia ľudových obyčajov vyplynuli z dnešnej situácie, keď znova a znova sa vraciame k zbieraniu obyčajového materiálu, znova pokračujeme v hľadaní a dokumentovaní už doložených javov (samozrejme, treba akceptovať, ak ide o skúmanie regionálneho rozvrstvenia a funkcionovania jednotlivých javov) a tak štúdium na tomto úseku národopisného bádania sa z teoretického i metodologického hľadiska ocitá v istej bezmocnosti slepej uličky. Znamená to pre nás, že ak z filozofického aspektu klasifikácia je logické delenie, vybudované na najpodstatnejších znakoch alebo prvkoch klasifikovaných javov, potom nemôžeme inak postupovať ani v prípade nášho predmetu bádania. Avšak klasifikácia a pojmotvorný systém - ako jeden z prvých stupňov poznania vo vede - musí byť už výsledkom predošlých systematických analýz materiálu. A tu si musíme priznať, že v tomto smere stagnujeme. Je teda zrejmé, že bez systematických pokusov rozpracúvania teoretických a metodologických

89

otázok i na základe dnešnej heuristickej bázy ťažko môžeme priniesť syntetizujúce pohľady na ľudovú kultúru.
      Zhrňujúc záverom prichodí konštatovať, že ak cieľom národopisného bádania v súčasnosti na úseku štúdia ľudových obyčajov je poznávanie a interpretovanie obyčajových javov v systéme spoločensko-kultúrneho života na[/]šej socialistickej spoločnosti, treba doterajšie empirické poznatky z terénu o funkcionovaní obyčajových javov nielen zhromažďovať, ale predovšetkým teoreticky vyhodnocovať tak, aby nové a pozitívne významy obyčajovej tradície, ktoré sú organickou súčasťou procesu rozvoja socialistickej kultúry, mali i spätnú väzbu s jej nositeľmi.

Hlavná literatúra

      HAJKO,D.: Filozofia a socialistická kultúra. Bratislava 1979.

      KWAŚNIEWICZ, K.: Doroczne i rodzinne zwyczaje na tle wspólczesnych przeobraźeň wsi podkrakowskiej. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1979.

      KŁOSKOWSKA, A.: Społeczne ramy kultury. Warszawa 1972.

      Masopustní tradice. k vydaniu pripravili V. Fro1ec a J. Tomeš. Edícia Lidová kultura a současnost, zv. 5. Brno 1979.[/]

      PRANDA, A.: Niektoré teoretické otázky štúdia ľudovej kultúry v súčasnosti. Slovenský národopis, 18, 1970, s. 39-60.

      Premeny ľudových tradícií v súčasnosti 1. Českoslo- vensko. Bratislava 1977.

      SUCHANOV, I. V.: Obyčaji, tradicii i prejemstvennosť pokolenij. Moskva 1976.

      SZACKI, J.: Tradycja. Przegląd problematiky. Warszawa 1971.

90

DIE VOLKSBRÄUCHE - DIE AUSGANGSPUNKTE UND ZIELE DES STUDIUMS
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag wurde ursprünglich vorgetragen als[ ]ein Einleitungsreferat auf dem Arbeitsseminar über theoretische Ausgangspunkte des Studiums und Grundbegriffe des Systems der Volksbräuche, das die Subkommission für Volksbräuche der Tschechoslowakischen Sektion der Internationalen Kommission für Studium der Volkskultur im Karpatengebiet und in den Balkanländern im Jahre 1980 in Nový Jičín veranstaltet hatte. Der Autor bringt erstens eine kurzgefasste Übersicht der bisherigen Forschung auf dem Studiumabschnitt der Volksbräuche und dann limitiert er die Aufgaben und Ziele, die in dieser Hinsicht der gegenwärtigen Ethnographie und Folkloristik vorliegen.
      Vom Gesichtspunkt der endogenen und exogenen Bedingungen aus analysiert der Autor individuelle und institutionelle Determinationen des Forschungsobjektes. In Rücksicht zur Wirkung der Faktoren, die den Funktionsprozess der Brauchtumstradition bedingen, definiert er die Faktorenfrage folgenderweise:

1. die Faktoren, die positiv auf die Erhaltung der traditionellen Elemente im volkskundlichen Repertoire der Lokalgruppen einwirken und auch au f ihre Funktionierung in der sekundären Sphäre vom Gesichtspunkt der Formgestaltung und des Inhalts-[/]
ausdruckes aus in Hinsicht auf ihre primäre Bestimmung und Transformationen,

2. die Faktoren, die den Zerfall oder das Absterben: der einzelnen Elemente des traditionellen Brauchtumsrepertoires beschleunigen im Zusammenhang mit den Tendenzen, die vom Gesichtspunkt der gesamtnationalen Gemeinschaft und der Kulturpolitik aus als positiv oder negativ vorkommen,

3. die Faktoren, die Voraus[s]etzungen bieten, oder unmittelbar neue Brauchtumsnormen formen in den Bedingungen des Aufbaus der sozialistischen Gesellschaft, und zwar entweder in direkter oder indirekter Verbindung mit dem Wertsystem der Volkstradition.
      Abhängig von den obigen Kriterien analysiert er die Fungierung der Brauchtumsnormen vom Gesichtspunkt emotionaler, ansehnlicher und bräuchlicher Haltungen des Subjektes oder der Lokalgruppen. Und in diesen Intentionen setzt er auch die Ausgangspunkte für das Studium der Volksbräuche im gegenwärtigen System des Gesellschaftskulturlebens.
      Übersetzung: J. Švec

91

MFF Strážnice 1980. Pořad "Hraní, zrání, milování". Skupina z Kurova. Foto Ivan Nováček.

92

Národopisné aktuality roč. XVIII. - 1981, č. 2

SOCIOLOGICKÝ VÝZKUM "STRÁŽNICE 1980" [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno TOMÁŠ SIROVÁTKA, Brněnské výstavy a veletrhy, Brno
      Při hodnotícím zamyšlení nad 35 ročníky Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici jsme vymezili několik základních etap v ideovém, uměleckém a odborném pojetí programové skladby strážnických slavností: 1946-1948 (důraz položen na "autentické" projevy folklóru v podání vesnických skupin), 1949-1955 (do popředí vystupuje stylizovaný folklór a tzv. nová písňová a taneční tvorba v podání amatérských souborů lidových písní a tanců), 1956-1963 (dochází ke kompromisu v zastoupení stylizovaného folklóru předváděného městskými soubory lidových písní a tanců a "autentických" folklórních projevů v interpretaci vesnických skupin) . Od roku 1964 až po dnešek se prosazuje ve strážnických pořadech snaha o proporční zastoupení všech folklórních žánrových vrstev, projevující se též v základním programovém schématu festivalu: program regionálního folklóru, pořady "autentických" folklórních pro[/]jevů a stylizovaného folklóru, vystoupení zahraničních souborů.1)
      I když v poslední vývojové etapě Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici nebyly patrny větší výkyvy v jeho programové skladbě, v souvislosti s vědeckým přehodnocením významu a funkce tradic lidové kultury v současnosti, obsaženým v projektu ministerstva kultury ČSR "Lidová kultura v současném kulturním životě", ukázala se účelnost empirického ověření situace v obsahové a organizační koncepci strážnických slavností. Byla zvolena forma sociologického výzkumu publika jubilejní třicátépáté "Strážnice". Záměr výzkumu vycházel především z potřeb a zájmů programové rady festivalu a přihlížel k tomu, že šlo o první výzkumný kontakt s publikem folkloristického festivalu ve Strážnici a o první reprezentativní výzkum návštěvníků folkloristických slavností v Československu.2)

93

      Cíl výzkumu, na jehož formulaci spolupracovali národopisci se sociologem,3) byl formulován následovně:

1. Zjistit složení publika pořadů festivalu ataké návštěvnost a složení publika jednotlivých pořadů (a typů pořadů); zjistit dáleúčast publika na dalším festivalovém dění(v ulicích města, v zámeckém parku).
2. Zjistit základní zájmy a preference publika jako celku i publika základních typůpořadů (a jednotlivých pořadů):
- preference v porovnání pořadů vesnických skupin, městských souborů a zahraničních souborů;
- preference mezi pořadem regionálníhofolklóru z oblasti Slovácka a folklóruz jiných regionů Čech a Moravy;
- zájem o celkové zastoupení Slováckav pořadech festivalu;
- zájem o samostatný hudební pořad;
- zájem o způsob prezentace dětskéhofolklóru.
3. Postoje k některým praktickým problémůmfestivalového dění, výhrady publika k festivalu jako takovému.

      Zjištění byla diferencována pro různé skupiny publika podle hledisek, která dále roz vedeme, a rovněž pro publikum jednotlivých pořadů.
      Zodpovězení těchto základních otázek má zejména pomoci při tvorbě pořadů příštích ročníků: upřesnit představu tvůrců pořadů o publiku, ke kterému se obracejí. říci jim přesně a spolehlivě, jaké toto publikum je,[/] kým je tvořeno a jaké má zájmy, umožnit autorům festivalových programů konfrontaci jejich záměrů s publikem a jeho zájmy.
      K splnění těchto cílů bylo třeba zvolit vhodnou techniku výzkumu. Šlo totiž o to, získat reprezentativní obraz publika, které bylo rozptýleno do deseti pořadů probíhajících na stadiónech v různou dobu; návštěvnost programů nebyla stejná a hlavně nebyla předem známa. Pracovali jsme proto s odhadem návštěvnosti a podle něj jsme snímali dotazníky z jednotlivých pořadů v počtech odpovídajícím poměrům odhadnuté návštěvnosti, Přitom bylo asi 20 % dotazníků snímáno nad potřebný počet a po korekci poměrů mezi pořady podle skutečné návštěvnosti byly vytříděny soubory dotazníků, s nimiž jsme pak dále pracovali, Použitý postup je dobře rozpracován na katedře marxisticko-leninské sociologie filozofické fakulty Univerzity J. Ev. Purkyně v Brně (i když při výzkumech jiného typu).4)
      Data jsme získali dotazníkem, který obsahoval 24 otázek a byl formulován tak, aby jej respondenti všech kategorií byli schopni do 10 minut sami vyplnit. Distribuci a sběr dotazníků zajišťovali vždy těsně před zahájením pořadu studenti etnografie.5) Návratnost dotazníků byla prakticky stoprocentní.
      Kontrolu podílu jednotlivých pořadů na celkové návštěvnosti jsme mohli provést jedině podle počtu platících návštěvníků pořadů (i když každý, kdo byl ve Strážnici, ví, že toto kritérium není zcela přesné). Výběrový soubor na základě odhadu návštěvnosti před

94

stavoval 2.500 dotazníků (tj. 18,7 % publika základního souboru 13.391 platících návštěvníků). Dotazníky byly snímány na všech pořadech na stadiónech, kde se platilo vstupné, kromě "volného" vystoupení zahraničních souborů v neděli ve 14. hodin, které bylo druhou reprízou pořadu a kterou jsme z praktických důvodů neobsáhli, Celkem šlo tedy o deset pořadů. Na základě skutečné návštěvnosti byl pak odhad korigován a vytříděno 2.049 dotazníků v poměrech, které uspokojivě odpovídaly skutečné návštěvnosti jednotlivých pořadů (a typů pořadů) . Pořad dětského folklóru jsme ve výběru záměrně předimenzovali, neboť tento typ pořadu neměl reprízu a byl přitom nejméně navštíven. Chtěli jsme proto rozšířit výběrový soubor návštěvníků tohoto pořadu, abychom mohli s menším rizikem chyby zobecnit závěry o základním souboru publika pořadu a příznivců dětského folklóru vůbec. Uvedeme srovnání základního a výběrového souboru v poměrech návštěvnosti jednotlivých typů pořadů:

[/]

      Na získaných datech jsme provedli statistické zpracování na samočinném počítači Univac 90/30 : analýzu kontingenčních tabulek včetně koeficientů Spearmana, Pearsona, Čuprova, výpočtu hladiny významnosti, znaménkového schématu a korelace alternativ.
      Výzkum přinesl tato hlavní zjištění: Složení publika pořadů na stadiónech bylo z hlediska demografických a sociálních znaků dosti různorodé; nešlo zde o nějaké "uzavřené" či "výlučné" publikum, avšak zjistili jsme řadu charakteristických zvláštností.
      Zastoupení obou pohlaví bylo zcela vyvážené. z aspektu věkové struktury bylo na pořadech publikum - ve srovnání s naší dospělou populací - spíše "mladší": na pořadech bylo 46 % publika věkem do 30 let; ve věkové skupině nad 50 let pak pouze 14 % publika pořadů. v československé populaci nad 15 let je zjištěno ve věkové skupině do 30 let 32 % a ve skupině nad 50 let 35 % populace.6) Pokud jde o ženy, byl rozdíl ještě výraznější (přes 50 % žen bylo do 30 let). z hlediska vzdělání souboru návštěvníků pořadů jsme konstatovali nápadnou převahu návštěvníků s vyšším stupněm vzdělání: 32 % mělo střední vzdělání s maturitou a 15 % vysokoškolské (jen 20 % základní bez vyučení). v naší dospělé populaci je však zjištěno 13,2 % středoškoláků a 3,3 % vysokoškoláků, ale 56 % populace se základním vzděláním bez vyučení.7) Při srovnání s údaji za populaci zaměstnanou v socialistickém sektoru je rozdíl menší, ale stále výrazný; v socialistickém sektoru pracuje cca 20 % stře

95

doškoláků a 5 % vysokoškoláků, se základním vzděláním kolem 40 % zaměstnanců.8) Specifická byla i skladba publika podle sociálního postavení: výrazně převládala kategorie zaměstnanců: cca 42 % publika proti cca 19 % v dospělé populaci ČSSR, a také kategorie studentů představovala 12 % u mužů a 17 % u žen proti 9, resp. 6 % v populaci. Málo byli v publiku pořadů zastoupeni družstevní rolníci (přesně 1,4 % proti 6 % v populaci). Méně se také vyskytovali dělníci a důchodci.9)
      V publiku převažovali návštěvníci z Jihomoravského kraje (polovina publika); přitom 26 % návštěvníků bylo ze Slovácka a 12 % přímo ze Strážnice. Bylo zde však i 20 % návštěvníků ze Slovenska, 18 % z Čech a 12 % ze Severomoravského kraje. Lze proto hovořit o silné tendenci k celostátnosti.
      V publiku bylo více městského obyvatelstva: z obcí nad 2.000 obyvatel byly tři čtvrtiny návštěvníků; v populaci ČSSR je zjištěno 62 %. 10) Tři čtvrtiny návštěvníků přišly na pořad v doprovodu známých, přátel, rodiny, dalších 20 % přijelo s hromadným zájezdem. 16 % publika bylo členy folklórních souborů. Necelou třetinu (31 %) publika tvořili stabilní, každoroční návštěvníci festivalu, ale současně více než třetinu (37 %) zcela noví návštěvníci, což je celkem značný podíl. Noví návštěvníci byli častěji odjinud než ze Slovácka (tvořili vždy alespoň polovinu neslováckého publika).
      Na páteční pořad se relativně více zaměřili návštěvníci ze Strážnice samotné a také[/] z Čech. v sobotu odpoledne převažovalo publikum z moravských oblastí mimo Slovácko, v sobotu večer Strážničané a v neděli relativně více návštěvníci ze Slovenska. Skoro třetinu publika tvořili návštěvníci, kteří byli na festivalu celé tři dny. Další třetina publika byla na festivalu v sobotu i v neděli. Pouze v sobotu zde bylo 16 % publika, pouze v neděli 15 % a jenom v pátek 2 % publika.
      Vedle složení publika ležely v centru zájmu výzkumu jeho zájmy a preference. Ve srovnání vesnických skupin, městských a zahraničních souborů se projevil u publika festivalu zájem o vesnické skupiny (57 % publika velmi zaujmou, 35 % středně zaujmou a 8 % málo zaujmou). U městských a zahraničních souborů převažovala silně kategorie středního zájmu.
      Jako více preferovaný typ pořadu regionálního folklóru se ukázal s převahou program čerpající z oblasti Slovácka, který velmi zaujme více než 50 % publika a středně zaujme dalších 25 % publika festivalu. Typ pořadu regionálního folklóru čerpající z jiných oblastí Čech a Moravy velmi zaujme 25 % publika a středně rovněž 25 % publika. Stejně přesvědčivá byla preference pro zastoupení Slovácka v pořadech festivalu vůbec. Celkem 28 % publika bylo pro výraznou převahu Slovácka na festivalu, 30 % pro mírnou převahu, 40 % pro vyvážený poměr Slovácka a jiných oblastí a 2 % pro menší zastoupení Slovácka.
      Snad nejpřesvědčivěji vyzněl dotaz na zájem publika o hudební pořad ("koncert lido

96

vých muzik a zpěváků"): 76 % publika pořad vítá. Přitom vysoce koreloval zájem o hudební pořad se zájmem o regionální pořad z oblasti Slovácka a se zájmem o výraznou převahu Slovácka na festivalu vůbec.
      K zařazení dětského folklóru nebyl mezi návštěvníky pořadů festivalu jednoznačný postoj: polovina byla pro vystoupení dětských souborů v rámci "dospělé" Strážnice, 36 % bylo pro "Dětskou Strážnici" v jiném termínu, zbytek publika neměl vyhraněný postoj.
      V neposlední řadě patřily k základním zjištěním výzkumu praktické aspekty festivalu, zejména účast publika pořadů na dalším festivalovém dění. Zjistili jsme, že dění v ulicích města Strážnice (průvod, vystoupení muzik a souborů) sleduje více než polovina publika většinou a další čtvrtina alespoň občas; zvláště Strážničané (což je logické), ale relativně více i návštěvníci z Čech. Na zábavě večer po skončení pořadů se účastní většinou 41 % publika pořadů a dalších 28 % občas. Více než ostatní pak návštěvníci ze Strážnice a ze Slovácka, a hlavně ti, kteří jsou přítomni na festivalu po celé tři dny (téměř celý podsoubor). Účast na zábavě v parku dosti korelovala se sledováním dění v ulicích města, což je pochopitelné, stejně jako to, že se zábavy více účastnili muži a návštěvníci věkových skupin mezi 19 až 30 lety.
      Návštěvníci dávali více přednost zábavě v parku před zábavou v otevřených domech ve Strážnici - celých 49 % proti 32 %. Pro domy byli ovšem relativně častěji každoroční návštěvníci festivalu, návštěvníci, kteří zde[/] byli celé tři dny, a také členové souborů tedy ta část publika, která festival nejvíce spoluvytváří a také od něj nejvíce očekává.
      Stravování na festivalu bylo hodnoceno jako spíše dobré (průměr hodnocení na pětibodové stupnici od 1 do 5 byl 2,46); zjištěno bylo 10 % návštěvníků nespokojených se stravováním. Ubytování bylo hodnoceno jako průměrné (průměr hodnocení byl 2,83) a zjištěno bylo 11 % nespokojených.
      Za významné považujeme, že celých 70 % návštěvníků nemělo připomínky nebo výhrady k festivalu. Pouze 6,5 % publika mělo připomínku k programu (konkrétně: rozptýlit pořady i mimo stadióny, opakovat všechny pořady v sobotu aj.), přes 23 % publika mělo ovšem výhrady k praktickým aspektům festivalu (podávání alkoholu, opilí návštěvníci v parku, požadavek jednotného vstupného do areálu a na pořady, dokončení velkého stadiónu, úprava města, ubytování, doprava a parkování). Hlavní výhrady se týkaly podávání alkoholu a jeho důsledků. Nejvíc připomínek měli návštěvníci, kteří byli ve Strážnici celé tři dny (38 %).
      Vedle uvedených hlavních zjištění výzkumu pro celek publika nás dále zajímalo, jak je publikum diferencováno ve svém složení a postojích: zda podle jednotlivých dnů půldnů konání festivalu (kde by větší roli hrála pochopitelně praktická hlediska, jako možnost dopravy apod.) - nebo spíš podle typů pořadů, které si vybralo (kde by byly významnější spíše preference). Zjistili jsme, že oba

97

vlivy byly pro diferenciaci publika významné; přitom ovšem žádný z nich se nejevil jako prvořadý. Nutno vzít v úvahu, že pořady měly reprízu (až na dva) a že většina návštěvníků (dvě třetiny) byla ve Strážnici více než jeden den a že měla tedy více možností si vybrat mezi pořady podle svého zájmu. Vliv preference pro typ pořadu a diferenciaci publika podle typů pořadů je tak setřen, neboť preference byly snadno uspokojeny téměř v každý den nebo půlden festivalu. je však skutečností, že publikum pořadů uvedených současně (v sobotu odpoledne i večer a v neděli dopoledne) se hodně lišilo jak svými zájmy, tak i složením v závislosti na typu pořadu, který si publikum vybralo.
      A tak se mezi sebou nejvýrazněji odlišovalo publikum jednotlivých konkrétních pořadů v závislosti jak na typu pořadu, tak na době jeho uvedení. Zjištění o diferenciaci publika pořadů můžeme shrnout s jistým rizikem zkreslení do několika tezí:

      Pořad (1) - regionální folklór "Ta brněnská brána", pátek, 20.30 hod., Bludník (11,6 % celkové návštěvnosti pořadů). Velkou část publika pořadu tvořili návštěvníci z Čech (31 %) a ze Strážnice (20 %), dále návštěvníci, kteří byli ve Strážnici celé tři dny (61 % návštěvníků pořadu) . Toto publikum se dost aktivně podílí na zábavě po pořadech (57 % většinou a 27 % občas). Zjednodušeně je označíme jako "aktivnější publikum celého festivalu".[/]

      Pořad (2) - regionální folklór "Ta brněnská brána", sobota, 13.30 hod., Bludník (15,7 % celkové návštěvnosti pořadů): I když pořad byl reprízou výše uvedeného pořadu, publikum bylo jiného typu. Zjednodušeně a s vědomím zkreslení, ke kterému vede zvýraznění diferencí publika, je označíme jako "nové sobotní návštěvníky, přijíždějící z valné části z vesnic z Jihomoravského kraje".

      Pořad (3) - dětský folklór "Klíč od domova", sobota, 13.30 hodin, Zahrada (4,1 % celkové návštěvnosti pořadů). Toto publikum bylo svými postoji atypické k publiku ostatnímu. Zjednodušeně je označíme jako "městské publikum sobotních i celofestivalových návštěvníků s neslováckou preferencí". Předpokládáme, že zčásti šlo o doprovod dětských souborů.

      Pořad (4) - jinonárodní folklór "Písně a tance přátelství", sobota, 20.30 hod., Bludník (18 % celkové návštěvnosti). Návštěvníci pořadu měli vcelku nižší stupeň vzdělání (21 % publika se základním vzděláním a 32 % vyučených) a téměř všichni se účastnili dění v ulicích a zábavy po programu. Bylo to "lidovější, bavící se publikum každoročních návštěvníků festivalu" a mělo mírně vyšší preferenci pro zahraniční soubory. Více zde bylo Strážničanů a návštěvníků z Čech.

98

      Pořad (5) - stylizovaný folklór "Zpívejte a tancujte s námi", sobota, 20.30 hod., Zahrada (10,7 % celkové návštěvnosti) . Skoro polovina publika byla z měst o velikosti 10-100 tisíc obyvatel a třetinu tvořili členové souborů. Šlo o "městské, souborové publikum", které se opět téměř celé účastnilo dění v ulicích a zábavy po pořadu.

      Pořad (6) - "autentický" folklór "Hraní, zrání, milování", sobota 23.00 hod., Bludník (5,4 % celkové návštěvnosti). Publikum bylo tvořeno návštěvníky, kteří se opět účastnili dění v ulicích a zábavy; bylo přitom "stálé, domácí (ale ne zdaleka výlučně) a souborové".

      Pořad (7) - jinonárodní folklór "Písně a tance přátelství", neděle, 10.00 hod., Bludník (6,7 % celkové návštěvnosti) . v publiku bylo více návštěvníků s nižším stupněm vzdělání (29 % základní vzdělání, 23 % vyučených). Šlo o "lidovější a z velké části nedělní publikum".

      Pořad (8) - hudební folklór "Hudci, milí hudci, dlúho-li hrajete", neděle, 10.00 hod., Zahrada (10 % celkové návštěvnosti). Dvě třetiny publika měly minimálně úplné střední vzdělání. Šlo o publikum "stabilnější (40 % každoročních návštěvníků), jihomoravské, městské a intelektuálské, svými preferencemi slovácké".[/]

      Pořad (9) - stylizovaný folklór "Zpívejte a tancujte s námi", neděle, 13.00 hod., Bludník (11,8 % celkové návštěvnosti), "nové (jen 20 % každoročních návštěvníků), pasívní".

      Pořad (10) - "autentický" folklór "Hraní, zrání, milování", neděle, 16.00 hod., Bludník (5,6 % celkové návštěvnosti). Publikum bylo opět více "slovenské (asi čtvrtina), nedělní (polovina), pasívní a ženské" (61 % návštěvnosti tvořily ženy).

      Považujeme-li pořad i jeho reprízu současně jako "typ pořadu" a sloučíme jejich publikum v celek, získáme šest typů pořadů; z toho dva typy jsou vlastně jen jednotlivé pořady bez reprízy (hudební pořad a dětský pořad). Více shodných rysů pro typ určitého pořadu nacházíme u publika obou pořadů zahraničních souborů (pořady 4 a 7), kde zjišťujeme "lidovější publikum". Méně shody bylo u pořadů vesnických skupin (pořady 6 a 10), dost se lišilo publikum obou pořadů městských souborů (pořady 5 a 9) a hlavně publikum pořadů regionálního folklóru (pořad 1 a 2). Je to do značné míry ovlivněno i tím, že značná část návštěvníků festivalu byla ve Strážnici poprvé (37 %). Od celku návštěvníků se jako odlišné jevilo především publikum dětského pořadu (svými "neslováckými" postoji a preferencemi) a pak publikum hudebního pořadu (svým "intelektuálským" složením a "více slováckými preferencemi"). Vzhledem k to

99

mu, že nebyly reprízy u obou pořadů, je sporné, zda si pořad vytvořil "typ publika", jako to můžeme říci o pořadu zahraničních souborů.
      Konečně jsme si položili otázku, zda lze určit charakteristiky odlišující každoroční návštěvníky festivalu a zda odlišnost mezi každoročním publikem a novým publikem je významnější než odlišnost mezi publikem jednotlivých dnů (půldnů) festivalu.
      Uvedli jsme již, že u publika jednotlivých dnů a půldnů rozdíly byly. Jednalo se ovšem hlavně o rozdíly ve složení publika (zvláště podle místa bydliště návštěvníka), závislé například na možnosti návštěvy festivalu v určitý den a dobu. Méně šlo už o rozdíly v preferenční struktuře publika, které se projevily spíš u publika konkrétních pořadů, některých typů pořadů a nyní jsme je zjistili u publika každoročního a nového.
      Porovnali jsme publikum všech pořadů, a to z hlediska každoročního publika a publika, které pořad v určitou dobu ještě nenavštívilo (z hlediska dalšího ročníku nové publikum). Pro všechny dny festivalu jsme vyvodili shodný závěr: podsoubor každoročních návštěvníků pořadů se od ostatních návštěvníků liší jak svým složením, tak svými preferencemi (a to významněji) . v tomto podsouboru je více mužů, návštěvníků ze Strážnice a ze Slovácka. Má větší preferenci pro regionální pořad z oblasti Slovácka, pro zastoupení Slovácka na festivalu vůbec, pro hudební pořad. Větší preferenci (i když ne tak výraznou) má pro zahraniční soubory, menší pro městské sou[/]bory. Noví návštěvníci jsou častěji z Čech a z Jihomoravského kraje, z měst nad 100 tisíc obyvatel a je mezi nimi více žen. Jejich preference nejsou vyhraněné, postoje mají tendenci k neutrální oblasti škály. Nových návštěvníků je o něco více než návštěvníků každoročních a převažují hlavně v neděli.
      Postojové specifiky každoročního publika jsou v obecné tendenci s postoji celku publika (zájem o Slovácko, hudební pořad, regionální pořad z oblasti Slovácka); jsou to vlastně zvýrazněné preference celku publika. v tom se jeví možnost rozšířit okruh stabilních návštěvníků, totiž přihlédnutím k zjištěným zájmům publika při tvorbě programů.
      Srovnání našich závěrů s výsledky anketního šetření, které bylo v roce 1980 provedeno na publiku celoslovenského folkloristického festivalu ve Východné, potvrzuje zjištěné tendence. I když výzkum ve Východné nebyl koncipován se záměrem dosáhnout naprosto reprezentativních výsledků, můžeme provést zásadní srovnání. Zjišťujeme, že složení publika obou festivalů vykazuje podobné odlišnosti vůči dospělé populaci ČSSR,11) přitom se do jisté míry odlišovalo publikum festivalu ve Strážnici od publika ve Východné.
      Z hlediska pohlaví návštěvníků ve Východné převažovali muži (53 %; ve Strážnici bylo mužů 48,6 %). Významněji se ovšem jevil rozdíl ve věkovém složení návštěvníků: ve Východné bylo výrazně "mladé" publikum (65 % do 40 let; ve Strážnici bylo 46 % do 40 let). Složení publika podle vzdělání bylo velmi podobné (ve Východné velice mírně více stře l

0

doškoláků s maturitou). I složení podle sociálního složení se dost podobalo, hlavně tím, že na obou festivalech bylo jen asi 1,5 % družstevních rolníků v publiku. Ve Východné bylo však i méně dělníků (23,5 %; ve Strážnici 30 %), důchodců a žen v domácnosti (vcelku 4 %; ve Strážnici 12 %). Ve Východné bylo o něco více zaměstnanců (47 % a z toho 34 % duševních pracovníků; ve Strážnici 42 %) a studentů (23 %; ve Strážnici 15 %) . Výrazný rozdíl byl v tom, že Východná neměla natolik celostátní charakter jako Strážnice (i když víc než 60 % bylo ze vzdálenosti větší než 100 km) ; jen 4 % bylo mimoslovenské publikum a většina (48 %) publika tvořili návštěvníci ze Středoslovenského kraje. Ve Strážnici bylo ovšem mimomoravských návštěvníků skoro 40 %. Publikum Východné bylo také mírně nestabilnější (43,5 % nových návštěvníků; ve Strážnici 37 % nových návštěvníků).
      Strážnické publikum je ve srovnání s publikem Východné blíže naší populaci z hlediska věkového složení a sociálního postavení, s vyváženějším poměrem mužů a žen, trochu stabilnější a hlavně více "celostátní".
      Publikum Východné mělo trochu jiné preference než publikum ve Strážnici: zájem o vesnické skupiny předvádějící "autentický" folklór byl shodně vyšší než zájem o zahraniční soubory. Avšak zájem o soubory, které folklór stylizují, byl ve Strážnici ještě nižší než o zahraniční soubory (i když s velice jemným rozdílem); ve Východné byl o tyto soubory největší zájem,. a to ve spojení s profe[/]sionálním charakterem těchto souborů (více vystoupení profesionálních souborů doporučilo ve Východné 49 % publika, více vesnických skupin 43 %, více zahraničních souborů 33 %). Pořadí konkrétních uvedených pořadů v hodnocení návštěvníků tuto tendenci potvrdilo: pořad vesnických skupin byl mezi deseti pořady ve Východné až na pátém místě (předstižen reprezentačním závěrečným pořadem, dětským pořadem a pořady zahraničních souborů) . Proti tomu u publika ve Strážnici zájem o vesnické skupiny byl výrazně dominující, korespondoval mu vysoký zájem o oblast Slovácka. Vcelku vzato, publikum Strážnice se jeví svým složením bližší naší populaci, "lidovější", s vyhraněným zájmem o "autentický" folklór.
      I když sociologický výzkum publika 35. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici byl koncipován především se zřetelem na tvorbu festivalových pořadů, přinesl řadu zjištění, které jsou pozoruhodné také pro hodnocení funkce folklóru v současnosti i z obecnějších společenských hledisek. Předně se potvrdilo, že je správné do programové skladby festivalu zařazovat v úměrné míře všechny dnes existující druhy a větší důraz klást na vystoupení vesnických skupin, které vycházejí z folklórního materiálu místa a regionu, odkud pocházejí. Jako jednoznačný požadavek se jeví .zařazování pořadu ze Slovácka. Je to důkazem toho, že uvedený etnografický region je přitažlivý pro všechny návštěvníky strážnických slavností, bez ohledu na to, odkud přicházejí. Nedovídáme se však,

101

že Slovácko by mělo vytlačit jiné etnografické oblasti z programů regionálního folklóru. Bude třeba hledat způsob, jak do programové struktury festivalu v pravidelných intervalech začleňovat všechny významné etnografické celky, aby obraz o životnosti autentického folklóru na území Československa byl co nejúplnější. v této souvislosti nelze nebrát v úvahu ani to, že příprava takových pořadů zpravidla znamená oživení zájmu o domácí folklórní tradice a přispívá k formování více nebo méně organizovaných skupin, jejichž prostřednictvím a iniciativou se folklór stává součástí společenského a kulturního života obcí. Pevné místo a stálé návštěvníky má ve Strážnici pořad založený na lidových hudebních projevech. Vystoupení zahraničních souborů působí více svou atraktivností a "cizí příchutí", než ujasněnou programovou koncepcí. Příčiny tohoto stavu spočívají v malé možnosti programové rady ovlivňovat vlastní výběr zvaných zahraničních souborů a v důsledku toho i omezovat programové spolupráce s nimi. Při zařazování pořadů dětského folklóru je možno dodržet dosavadní praxi (samostatné pořady dětského folklóru v rámci festivalu nebo pořádání "Dětské Strážnice" mimo hlavní termín strážnických slavností). Výběr dětských souborů značně ovlivňuje účast návštěvníků ze vzdálenějších i blízkých míst. Přestože výzkum potvrdil opodstatněnost a vhodnost dosavadní skladby festivalových programů, je nutno brát v úvahu, že jde o jistý stereotyp, který je třeba vyvážit nápaditě a neotřele kompovanými pořady, aby stálí[/] návštěvníci Strážnice neměli pocit, že vidí každým rokem totéž. Zvláště žádoucí bude vyvarovat se častému vystupování jedněch a těchže skupin a souborů, ale také uvádění opotřebovaných choreografií, programových čísel apod. Zároveň však nemůžeme zapomínat, že do Strážnice přichází každoročně početná skupina návštěvníků, kteří zde nikdy před tím nebyli; jejich reakce na festivalové programy se nemusí shodovat s postoji stabilního strážnického publika. z výzkumu je také patrno, že pro návštěvníky strážnických slavností je v době jejich konání "festivalovým areálem" nejen zámecký park se stadióny, ale celé město Strážnice. Zde se nabízí ještě řada možností k programovému obohacení festivalových dnů.
      Z hlediska společenského a kulturního působení strážnických slavností je důležité zjištění, že ve Strážnici nejde o "uzavřené" či "výlučné" publikum, avšak že tu existuje početná skupina stabilních návštěvníků, kteří sledují festivalové dění po celou dobu jeho trvání. Řečeno jinak, Strážnice má už "své" obecenstvo, které nalézá v lidovém umění skutečný umělecký zážitek, ale i dobrou a vhodnou formu zábavy, které se dovede nadchnout krásou folklóru, ale i kriticky se vyjádřit k průvodním negativním společenským jevům, od nichž se distancuje. Tato aktivní vrstva návštěvníků spoluvytváří celkovou atmosféru strážnického festivalu.
      Z hlediska perspektivy je potěšující zjištění, že ve strážnickém publiku převažují mladí lidé, mezi nimiž je řada členů folklórních sku

102

pin a souborů lidových písní a tanců. Pro ně se Strážnice stává dobrou "folklórní školou", a může tedy přispět k obohacení poznatků a formování názorů a postojů mladé generace k lidovému umění. Společenský význam festivalu zvýrazňuje i to, že do Strážnice jezdí lidé velmi často v přátelských, příbuzenských a rodinných skupinách, že se tu lidé setkávají na neformální bázi, spoluformující pěkné mezilidské vztahy. Výzkum potvrdil, že zájem o folklór v jeho "druhé existenci" dominuje stále hlavně u městských obyvatel a u lidí s vyšším vzděláním. Tato otázka by měla být i v budoucnu systematicky sledována (zejména ve vztahu město - vesnice). v tomto kontextu bude patrně nutno zkoumat i příčiny poměrně malého počtu návštěvníků z řad družstevních rolníků a dělníků. Na vyřešení uvedené problematiky ovšem nepostačí vzorek strážnického festivalu; bude třeba provést nejen výzkumy publika menších regionálních[/] a lokálních festivalů a slavností, ale i jiných příležitostí, kde se uplatňuje folklór jako prvek společenského a kulturního života.
      Sociologický výzkum "Strážnice 1980" považujeme za první dílčí sondu umožňující poznat některé stránky folkloristického festivalu. Vzhledem k tomu, že jubilejní 35. ročník se konal v "netradičním" termínu (v červenci, tedy v době dovolených a prázdnin), bude záhodno některé otázky znovu prověřit. v další etapě uvažujeme také o rozšíření okruhu sledovaných otázek z hlediska společenského a kulturního působení folklóru i významu Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici v tomto procesu, na odhalení příčin některých průvodních negativních jevů a také na zjištění vztahu samotných Strážničanů k festivalovému dění. Povaha těchto výzkumů si vyžádá rozšíření sledovaného vzorku publika na celý areá1 strážnického parku i města Strážnice.[/]

Poznámky
1.
      Srov. FROLEC, V.: 35 let Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, Národopisné aktuality, 17, 1980, s. 85-90.
2.
      Průzkumy provedené před tím ve Východné a Detve měly charakter anketního šetření se samovýběrem respondentů. Srov. JEDENÁSTlK, M.: Anketa Východná '80. Rytmus, 31, 1980, č. 12, s. 12-13.
3.
      Na přípravě koncepce výzkumu se podíleli členové programové rady MFF ve Strážnici doc. dr. Vác[/]lav Frolec, CSc., doc. dr. Oldřich Sirovátka, CSc., doc. dr. Dušan Holý, CSc., a prom. hist. Jan Souček. Vlastní zpracování projektu a jeho realizaci provedl sociolog dr. Tomáš Sirovátka.
4.
      Za všechny uvedeme postup rozpracovaný dr. Miroslavem Gregorem pro periodicky prováděný výzkum návštěvnosti brněnských veletrhů o výstav, a postup použitý dr. Ivo Možným při

103

výzkumu publika gottwaldovských divadel ve spojení s podobnou technikou sběru hromadné informace, která byla aplikována při našem výzkumu.
5.
      Výzkumu se účastnilo 21 posluchačů etnografie z filozofické fakulty UJEP v Brně a 3 studenti etnografie z filozofické fakulty KU v Praze.
6.
      Statistická ročenka 1974, s. 88 (údaje podle sčítání lidu v r. 1970).
7.
      Statistická ročenka 1974, s. 87 (údaje podle sčítání lidu v r. 1970).[/]
8.
      CHARVÁT, F. - LINHART, J. - VEČERNÍK, J.: Sociálně třídní struktura Československa. Praha 1978, s. 108 (údaje podle Mikrocensu r. 1970).
9.
      Tamtéž, s. 126 (údaje podle sčítání lidu 1970, Československá statistika, sv. 49, 1974).
10.
      LAMSER, Z. - SŮRA, J.: Člověk v socialistickém zemědělství. Praha 1978, s. 130 (údaje podle sčítání lidu v r. 1970, Statistická ročenka 1974, s. 85).
11.
      JEDENÁSTIK, M.: Anketa Východná '80, s. 12-13.

DIE SOZIOLOGISCHE FORSCHUNG DES FESTIVALS "STRÁŽNICE 1980"
(Zusammenfassung)

      Im Zusammenhang mit der wissenschaftlichen Umwertung der Bedeutung und der Funktion der Volkstradition in der Gegenwart, die im Projekt des Kulturministeriums der Tschechischen Sozialisti[sti]schen Republik "Die Volkskultur im gegenwärtigen Kulturleben" enthalten ist, erwies sich die Zielrichtigkeit der empirischen Situationsprüfung in der Inhalts- und Organisationsauffassung der Festlichkeiten in Strážnice. Die Forschungsabsicht ging vor allem aus den Bedürfnissen und Interessen des Festivalprogram[m]es heraus und nahm in Rücksicht, dass es sich um den ersten Forschungskontakt mit dem Publikum des Volkskunstfestivals in Strážnice und um die erste repräsentative Untersuchung der Volkskunstfestlichkeitenbesucher in der Tschechoslowakei handelte. Die Daten wurden gewonnen mittels eines Fragebogen, der aus 24 Fragen bestand und so formuliert war, dass die Respondenten aller Kategorien fähig wären, ihn in 10 Minuten auszufüllen. Die Distribution und das Zusammensam[m]eln der Fragebogen besorgten die Ethnographiestudenteri wä[/]hrend der Festivalprogramme. Die Zurückgabe der Fragebogen (das Auswahlsensemble zählte 2.500 Fragebogen, das heisst 18,7 % von der Gesamtzahl 13.391 zahlender Besucher) war praktisch hundert Prozent.
      Die Untersuchung brachte folgende Hauptangaben: Das Publikum der Programme war vom Gesichtspunkt demographischer und sozialer Merkmale aus ziemlich ungleichartig; es handelte sich hier nicht um ein "eingeschlossenes" oder abgesondertes" Publikum, und doch wurde eine Reihe charakteristischer Besonderheiten festgestellt.
      Die Vertretung beider Geschlechte war ganz ausgeglichen. Vom Aspekt der Altersstruktur aus wohnte den Programmen ein Publikum bei - im Vergleich mit erwachsener Population in der Tschechoslowakei eher "jünger" (46 % unter 30 Jahren). Es zeigte sich eine auffallende Mehrheit der Besucher mit höherer Bildungsstufe (32 % Mittelschüler mit Matura, 15 % Hochschüler). Spezifisch war auch die Publikumeinteilung nach sozialer Stellung: stark überwiegend war die Be

104

dienstetenkategorie, wenig vertreten waren die LPG-Bauern und Arbeiter. Im Publikum waren in Mehrheit die Besucher aus dem Südmährischen Kreis; aber 20 % Besucher waren hier aus der Slowakei, 18 % aus Böhmen und 12 % aus dem Nordmährischen Kreis. In Mehrheit waren im Publikum Stadtbewohner; aus den Gemeinden mit mehr als 2.000 Einwohnern waren drei Viertel von Besuchern. Etwa ein Drittel vom Publikum waren ständige, all jährige Besucher, aber gleichzeitig mehr als ein Drittel waren ganz neue Besucher.
      Ausser der Publikumstruktur lagen im Zentrum des Forschungsinteresses seine Neigungen und Präferenzen. Im Vergleich der Landgruppen, Stadt- und Auslandsensembles interessierte sich das Publikum meist für die Landgruppen, die die authentische" Folklore vor führen. Als ein mehr präferierter Regionaltyp zeigte sich das aus dem ethnographischen Gebiet des mährischen "Slovácko" schöpf ende Programm, denn in diesem Gebiet ist bis heutzutage eine ausgeprägte Volkskultur und Folklore erhalten. Zu den grundsätzlichen Untersuchungsergebnissen gehörten auch praktische Festivalaspekte, vor allem die Beteiligung des Publikums an den anderen Festivalaktionen (Trachtenfestzug in der Stadt, improvisierte Produktionen der Volksmusikkapel[/]len und Tänzer in den Stadtstrassen, aber auch Unterkunft, Verköstigung, Verbrauch alkoholischer Getränke u. ä.).
      Die Ergebnisse der Forschung in Strážnice wurden verglichen mit den Ergebnissen der Untersuchung, die im Jahre 1980 unter dem Publikum des -gesamtslowakischen Volkskunstfestivals - in Východná durchgeführt wurde; die festgestellten Tendenzen wurden bestätigt.
      Die soziologische Forschung des Festivals "Strážnice 1980" halten wir für die erste Sonde, die ermöglicht, einige Probleme des Volkskunstfestivals kennenzulernen. In der weiteren Etappe wird die Forschung um weitere Fragen gesellschaftlicher und kultureller Wirkung der Folklore und der Bedeutung des folkloristischen Festivals in Strážnice in diesem Prozess ausgebreitet werden; wir werden versuchen, die Ursachen einiger begleitender negativer Erscheinungen zu erörtern und auch die Beziehung der eigenen Einwohner der Stadt Strážnice zum Festival festzustellen. Die Natur dieser Forschungen wird erfordern, die geprüfte Publikumprobe auf das ganze Festivalareal und die ganze Stadt Strážnice auszubreiten.
      Übersetzung: J. Švec

105

MFF Strážnice 1980. Pořad "Ta brněnská brána". Soubor Křenováček z Křenovic. Foto Ivan Nováček.

106

Národopisné aktuality roč. XVIlI. - 1981, č. 2

MUŽSKÝ VŠEDNÍ A PRACOVNÍ ODĚV NA UHERSKOHRADIŠŤSKU [obsah]


      LUDMILA TARCALOVÁ, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště
      Lidový oděv na Uherskohradišťsku je téma pro materiálový článek velmi široké. Ke zpracování jsme si vybrali jen mužský všední pracovní oděv, doplněný pojednáním o příležitostném oblečení a o oděvních doplňcích.
      Příspěvkem navazujeme na studii o ženském pracovním a všedním oděvu na Uherskohradišťsku1) a tím uzavíráme jednu část výzkumů, které měly zachytit přeměny lidového oděvu na Uherskohradišťsku v období posledních 80 let.

Spodní oděv
      Spodním oblečením mužů byly vždy podvlékačky, "podlikačky" (St. Město), v létě plátěné na uvazování v pase a dole u kotníků; v zimě teplé, flanelové, stejného střihu. Podvlékačky šily ženy samy, pozdější pleteninové, vroubkované se kupovaly. Podvlékačky se nosily jako spodní prádlo asi do 50. let; pak[/] se nošení omezilo jen na zimu. Často se stávalo, že se pod lněné nebo konopné třaslavice žádné spodní prádlo neoblékalo.
      Trenýrky se začaly nosit od 20.-30. let, kdy se již běžně přestaly nosit třaslavice; trenýrky se totiž začaly oblékat pod látkové kalhoty. Šily se podomácky, z bílého nebo světle modrého plátna, s delší nohavičkou. Pod pracovní kalhoty se nosily i tmavě modré a černé klotové. Od 50. let se šily s kratší nohavičkou a nebo se kupovaly (obvykle plátěné, barevné) .
      Nátělníky se vůbec nenosily; jako spodní prádlo se oblékaly teplé trikotové nebo flanelové košile s dlouhým rukávem, někdy starší, obnošenější. Nátělníky se začaly nosit až po II. světové válce. Mnozí starší muži, původně ze selských rodin, je nenosí ani dnes.
      Spodní oděv opravovaly a šily většinou ženy, ale jen některé opravy na oděvu prováděli muži, většinou na oděvu pracovním.

Noční oděv
      Ještě koncem minulého století spávali muži v třaslavicích a konopné košili, kterou mnozí nosívali i přes den. Na přelomu století oblékali na noc obnošenou košili a spodky; tak někteří muži spávají dodnes. Speciální noční oděv se pořizoval až ve 30. letech "v lepších rodinách". Pyžam se hodně začalo používat až po II. světové válce a pak od 50. let. Vždy záleželo hodně na ženě, co svému muži k oblékání na noc pořídila.

Všední a pracovní oděv
      K základnímu oděvu v období do 20. let patřily "třaslavice" (Vážany, St. Město), "drle" (Topolná, St. Město), které se jako všední a pracovní oděv přestaly nosit po II. světové válce. k třaslavicím se nosila konopná, lněná, později zefírová košile. Košile byly podomácky šité, zdobené drobnými sámečky na prsou. Na límci měly košile černou perlovkou vyšité kvítečko do čtverečku (Staré Město, Jalubí). v Jalubí se jí říkalo "kvítkovice" a přestala se nosit po I. světové válce. Do pasu se uvazovala modrá zástěra s modrou harasovou pentlí v pase. Na košili se oblékala kordulka "fridka" (Topolná) .
      Po I. světové válce se na všední den začaly nosit cajkové kalhoty, které byly nejlacinější a vhodnější pro běžnou práci na všední den. v zimě muži oblékali "sametky" (Vážany), "sametovice" (Topolná). Kordulku vystřídala vesta, nošená hlavně pro práci v hospodář[/]ství. Vesty byly dosti časté, šité ze starých krátkých kabátů. Košile "zefírky" s manžetou byly typické pro toto období, stejně jako plstěný klobouk nebo čepice se šiltem, kterou nosili hlavně řemeslníci (zedníci) od 30. let.
      Po II. světové válce se k práci doma a na všední den oblékaly tištěné nebo flanelové košile, šité podomácky, konfekční cajkové, sametové nebo obnošené vlněné kalhoty od obleku a krátký kabátek. Běžně se začaly používat i konfekčně vyrobené montérky.
      K poklízení dobytka si muži na přelomu století oblékali na třaslavice ještě cajkové kalhoty, obvyklou košili a modrou zástěru. Postupem času se chodilo k dobytku v horších šatech a tmavé zástěře s náprsenkou "lajclem", používané jen k tomuto účelu. v období socializace vesnice se soukromě hospodařící zemědělci nijak neodlišovali v oděvu od běžných družstevníků; v obou případech se v pracovním oděvu úplně poměštili.
      Na senoseč a na žně chodili muži ještě do roku 1920 v třaslavicích, plátěné nebo konopné košili bez kordulky, vždy čisté a nažehlené. Na hlavách se nosily plátěné nebo slaměné klobouky a v pase uvázaná modrá barevná zástěra. Pro horší práci na poli, ve vinohradě a na pastvu si oblékali na třaslavice cajkové kalhoty a cajkový kabát, později začali chodit v sametových a jiných konfekčních obnošených kalhotách. Na práci do lesa, obvykle na stahování dřeva a vykopávání pařezů, si oblékali teplé kalhoty, silné vlněné kabáty s teplou vložkou a beranici.

108

Polosváteční oděv
      V období na přelomu století chodili muži na trhy a do města v bílé košili se sámky, kordulce, v třaslavicích, modré "barvenické" zástěře a klobouku. Stejně se oblékali i na taneční zábavy.
      Ve stejném období, ale ještě i ve 30. letech se na cestu do města, na poutě a ve všední den do kostela vzala čistá košile a lepší kalhoty, často soukenné "rajtky" a kratší kabát, černý klobouk a vysoké holínkové boty. Do obleku se nosila košile městského střihu.
      Po druhé světové válce nosili muži k těmto příležitostem městský polosváteční oděv konfekční kalhoty, košili s manžetou, sako a běžný klobouk. I sedláci si již v tomto období začali zvykat na konfekční oblečení, které dnes používá většina mužů.

Úprava vlasů
      Před první světovou válkou a ještě i po ní si starší muži různě upravovali vlasy: česali si je "na pěšinku", "na ofinku", "na hladko" (Jalubí), "na afinku" (Topolná, Vážany) a v týlu byli hodně vystříháni. Mladší muži měli vzadu vlasy delší, často "na pútec" (Staré Město) vyčesané z čela.2) Někteří se však česali i na bok nebo byli vystříháni "na ježka". Někteří muži si vlasy mastili, "pomádovali" vytopeným sádlem, aby jim držel tvar účesu. Umývali si je v dešťové vodě mýdlem doma na dvoře nebo v potoku. Stříhat a často holit se chodili k holiči v obci.[/]
      Od 50. let není pevného pravidla v úpravě hlavy; každý muž se češe tak, jak se mu nejlépe líbí.

Pokrývka hlavy
      Na přelomu století nosili muži v létě slaměné nebo černé filcové klobouky s černou stuhou, zv. "selské" (Topolná) . Za selské klobouky byly pokládány černé filcové klobouky s malou stříškou "na dva prsty", s malou ohnutou obrubou (Jalubí). v zimě se nosily beranice "astrigánky" (Topolná) .
      Některé mužské pláště měly kapuce, takže si je přehazovali muži přes hlavu a tak byla nahrazena jakákoliv pokrývka hlavy. Od 30. Jet se nosily v létě na všední den cajkové čepice se šiltem, ale také klobouky s větší stříškou "na tři prsty" (Jalubí).
      Od druhé světové války až do současnosti nosí muži různobarevné klobouky, černé, hnědé, zelené, pak čepice, "rádionky" a často, hlavně v létě, chodí muži prostovlasí, v zimě v různobarevných beranicích.

Obuv
      Do první světové války se pro běžné nošení obouvaly vysoké holínkové boty "holénkovice" (Jalubí, Topolná), v létě se hodně chodilo bosky. Při senoseči se obouvaly "krpce", nízké boty ustřižené ze starých vysokých bot. v zimě si muži obouvali obnošené holínky nebo filcové boty s podšitou kůží nebo tzv. "šupáky", "štýblata" (Vážany) nad kotník, bez

109

zapínání. k práci do lesa se obouvaly "komisňáky" (Topolná) , "komisňáry" (Jalubí) "z masné kůže", na šněrování. v době války byly běžné i dřevěné boty. Na poutě se chodilo bosky a boty se obouvaly až na místě.
      Od 30. let se vysoké boty přestaly běžné nosit; byly nahrazené kupovanými nízkými střevíci, které začala v této době vyrábět firma Baťa.3) k různým pracím se v tomto období již používaly obnošené boty všeho druhu. Po roce 1945 se ve všední den a na práci nosily nízké obnošené boty nebo vysoké boty ,,komisní"; hodně se začaly obouvat tovární gumáky.
      Ponožky se na začátku století vůbec nepoužívaly. Místo ponožek se do vysokých bot nosily "onuce". Ponožky začali nosit rolníci asi v letech 1910-1920, a to do nízkých bot. Ponožky obouvali hlavně muži, kteří jezdili za prací mimo obec.

Oděvní doplňky
      Před I. světovou válkou a ještě krátce po ní nosili muži při cestě do města jako oděvní doplněk "sotůrek"; nosili ho v ruce nebo si sotůrek zavěsili na čakan, který si přehodili přes rameno. Za modrou zástěrou měli zastrčenou i metrovou "fajku" "trésku" (Topolná), někteří muži si ji přivazovali k harasové opasovačce. Za pasem měli upevněný pytlík s tabákem, zv. "kočičák" (Jalubí, Staré Město), zhotovený z kočičí kůže, někdy z močového měchýře prasete nebo látkový. Spodní[/] část pytlíku na tabák byla zdobena připevněným střapcem. Vedle pytlíku na tabák měli muži zavěšen i "žďárák" na vyčištění fajky. Fajku, jako běžný doplněk, nosili muži hodně ještě v padesátých letech.
      Do kostela ve všední den a v neděli se nosily modlitební knížky v ruce a v kapse peněženka a bílý kapesník. Od 30. let, kdy muži začali jezdit za prací do továren, používali již barevných kapesníků. k přenášení a převážení věcí do zaměstnání užívali v tomto období baťohů, ranců, později aktovek a tašek. Kouřící muži nosili cigarety v tabatěrce v kapse kabátu i s peněženkou. Stejné doplňky nosí muži i v současnosti.

Oblečení do deště a nepohody
      Ještě v polovině 19. století nosili muži do nepříznivého počasí přes ramena přehozenou halenu; 4) byla šitá z bílého sukna, dlouhá do půl lýtek (Jalubí) ; později se nosila jen k svátečním příležitostem. Na přelomu století se na všední šaty oblékal starší dlouhý kabát, zv. "mantl" nebo "vojenský" kabát; běžný byl černý deštník, zv. "rodiňák" a dřeváky5) nebo starší vyšší boty. v poli se muži chránili před deštěm přes hlavu přehozeným pytlem nebo travnicí.
      Gumáky a pogumované pláště se začaly oblékat po 30. roce a přetrvaly až dodnes. Městské deštníky začali muži používat po druhé světové válce spolu se staršími konfekčními kabáty.

110

Zimní oděv
      Na všední den v zimě, na práci v lese a k poklízení dobytka nosili muži v zimě obnošenější kožichy "dubeňáky"6), většinou nepřepásané a bez zapínání (St. Město, Jalubí). Jen k práci si je v pase přepasovali "obříslem". Pod kožichy nosili muži lehčí kabáty a soukenné kalhoty. Oblékání kožichů se objevuje až do padesátých let.
      Mladší muži nosili v období před první světovou válkou a po ní teplé soukenné kabáty, na hlavách beranici a vysoké filcové boty. Mimo těchto soukenných modrých tříčtvrťových kabátů se nosily v období 20. let i kožichy se srstí uvnitř a nahoře pošité látkou. Rukavice byly většinou šité nebo pletené z ovčí vlny, s jedním prstem - "palčáky". Od 30. let se začaly nosit i kupované rukavice. v zimě do vysokých bot, kožených nebo filcových, se proti chladu dávaly vlněné "onuce" nebo zmačkaný papír.
      Po II. světové válce si muži oblékali zimníky různého střihu a z různých materiálů; velké obliby dosáhly v tomto období tzv. "hubertusy". Konfekční svrchní kabáty obléká dnes většina mužů.

Zásoba v oděvu a obuvi
      Zásoba v oděvu a obuvi byla podmíněna finančními možnostmi každé rodiny. Muži s chudších rodin měli obvykle jen dvoje všední oblečení, několik košil, jeden polosváteční oděv a dvoje boty, které se stále dávaly opra[/]vovat, podrážet. Muži a chlapci z bohatších rodin měli větší počet oděvů a obuvi než drobní chalupníci a bezzemci. Pacholci nosili vždy to, co již obnosili hospodáři; obvykle neměli žádnou zásobu v oděvu a obuvi, Změna nastala až v době, kdy se více rozvinul textilní průmysl a začal vyrábět Baťa. Od třicátých let začal počet oděvních součástek a obuvi u mužů vzrůstat a také toto období je možné pokládat za dobu silného poměšťování v oblečení mužů. Po druhé světové válce byly podmínky pro pořizování nových věcí lepší, neboť bylo více finančních prostředků. Muži mohli častě ji střídat jednotlivé oděvní součástky a také dbát na svou osobní hygienu.
      Mužský oděv, podobně jako ženský, prodělal během posledních 80 let velké změny, které lze sledovat u všech oděvních součástek a doplňků. Padesátá léta byla hlavním mezníkem pro odložení většiny tradičního pracovního a všedního oděvu. Změny byly podmíněny rozvojem techniky, průmyslu a tovární výroby již v období od 20. let a po II. světové válce pak podmíněny zcela novým způsobem hospodářského, společenského a politického života na Uherskohradišťsku. z tradičního všedního a pracovního oděvu jsou to jen drobné oděvní součástky, které muži dodnes nosí. Často však všední a pracovní oděv přichází k uplatnění při slavnostních příležitostech současného společenského života v obcích nebo při vystoupení folklórních skupin a souborů na některých národopisných slavnostech.

111

Poznámky
1.
      TARCALOVÁ, L.: Ženský oděv na Uherskohradišťsku, Národopisné aktuality, roč. XVIII, 1981, č. 1, s. 11-21.
2.
      V Jalubí se říkalo "máš vlasy jak drátař". Rčení vzniklo na základě skutečnosti, že uherští Slováci od Trenčína nosili delší vlasy.
3.
      Pracující firmy Baťa měli nárok na jedny "galanterní" a jedny pracovní boty za půl roku. Kdo pracoval v koželužně, dostával kůži na boty zdarma.[/]
4.
      Srov. KLVAŇA, J.: Lidové kroje na moravském Slovensku. Moravské Slovensko, sv. I., díl I., Praha 1918, str. 100.
5.
      Rozšíření dřeváků v tomto období bylo způsobené nedostatkem kůže pro civilní obyvatelstvo, z kůže se šilo obutí pro vojáky v první světové válce.
6.
      Informátorka z Jalubí J. Horná, nar. 1907, uvádí, že ještě před kožichy si muži oblékali v zimě haleny.

DIE MÄNNLICHE ALLTAGS- UND ARBEITSBEKLEIDUNG IM GEBIET VON UHERSKÉ HRADISTĚ AB ANFANG DES 20. JAHRHUNDERTS
(Zusammenfassung)

      Zur Bearbeitung der Problematik der männlichen Volkstracht haben wir die männliche Alltags- und Arbeitsbekleidung erwählt. Um Vollständigkeit willen ergänzen wir die Abhandlung mit Unterwäsche, Nachtkleidung, halbfeierlicher Kleidung, weiter behandeln wir die Kopfbedeckungen und den Kopfputz, die Schuhe, die Kleidungszubehör, die Kleidung für Regen und Unwetter, die Winterkleidung und den Kleidungs- und Schuhvorrat.
      Im Beitrag streben wir, die Veränderungen zu erfassen, die im letzten Zeitabschnitt der achtziger Jahre erschienen, und im Material, Schnitt, in der Übernahme neuer und Ablegung alter Kleidungsbestandteile im[/] grösseren. Kleidungs- und Schuhvorrat zum Ausdruck kamen.
      Es ergibt sich aus dem geprüften Material, dass die traditionelle Alltags- und Arbeitskleidung im Gebiet von Uherské Hradiště von Männern nicht mehr getragen wird, vielleicht nur kleine .Bestandteile und Zubehör. Oft aber kommt die Alltags- und Arbeitskleidung zur Geltung en[i][t]weder anlässlich festlicher Gelegenheiten des gegenwärtigen Gesellschaftslebens in den Gemeinden oder bei Auftretungen der Volkstanzgruppen und Ensembles bei einigen folkloristischen Festlichkeiten.
      Übersetzung: J. Švec

126

ZPRÁVY

JUBILEA

K osmdesátinám ing. arch. Vladimíra Boučka [obsah]

Jméno ing. arch. Vladimíra Boučka, nositele vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, který se letos dožívá osmdesátky, je výrazným pojmem především v oblastí současné lidové umělecké výroby.
      Jeho zájem o lidovou kulturu, ze jména o začlenění lidové výrobní tradice do moderního života, dostával konkrétní obrysy ve čtyřicátých letech, v době jeho působení na tehdejší zlínské Škole umění, kde se seznámil nejenom s okruhem výtvarných umělců, kteří měli blízký vztah k lidovému umění, ale i s národopisnými pracovníky na Slovácku a Valašsku. Především Antonín Václavík, po válce zakladatel katedry etnografie na brněnské universitě a Vladimír Úlehla, spolu s pracovníky družstev lidové umělecké výroby, v té době usilovali o vybudování samostatné školy lidového umění v Uherském Hradišti. O vypracování jejího učebního programu požádali právě Vladimíra Boučka. Tak vznikl významný Boučkův projekt, který využil později při budování Vzorkových dílen Ústředí lidové umělecké výroby.[/]
      Vladimír Bouček se už ke konci druhé světové války podílel, spolu s okruhem pracovníků pražského družstva DORKA, na přípravě organizace lidové umělecké výroby v osvobozené republice. Bylo jenom přirozené, že byl jmenován ředitelem nově vybudovaných Vzorkových dílen v Uherském Hradišti, slavnostně otevřených na jaře roku 1946.
      Od vzniku Ústředí lidové umělecké výroby se podílel na všech významných teoretických i praktických úkolech této organizace, byl spolutvůrcem koncepce její praktické činnosti a zakladatelem systematické odborné dokumentace současného stavu lidové výroby v Československu. Terénními průzkumy, pro něž získal ne jenom řadu národopisců, ale i mladé výtvarníky a další spolupracovníky ÚLUV, vytvořil dosud nedoceněnou vědeckou dokumentaci, která se stala v počátcích ÚLUV inspiračním zdrojem pro jeho praktickou činnost a také základem, z něhož vycházela nastupující generace etnografů, zabývajících se otázkami lidové výroby. Na podkladě této dokumentace vznikly i Boučkovy přínosné studie, jako například Lido[/]vé umění a dnešek (Blok, III, 1948-9, 1-7), Co a jak můžeme z tradiční lidové výroby začlenit do současného života (Věci a lidé VI, 1954, 6-85), Minulost a přítomnost lidové výroby v Gottwaldovském kraji (Gottwaldov 1957), Rukodělná práce v moderní hmotné kultuře (Umění a řemesla 1959, 4-9) a řada dalších.
      Když se v roce 1957, po reorganizaci Ústředí lidové umělecké výroby na základě nového zákona o lidové umělecké výrobě, stal náměstkem generálního ředitele ÚLUV pro výzkum, vývoj a výrobu, věnoval výraznou pozornost mladým výtvarníkům této organizace. Dovedl je nadchnout pro svou ideu a pochopit hlavní zákonitosti lidové výroby.
      Pro obdivuhodné znalosti, humor, pracovní energii a neustálý živý zájem o vše nové si získal mnoho upřímných přátel nejenom v ÚLUV, ale i mezi národopisci a kulturními pracovníky, pro něž je osmdesátník ing. arch. Vladimír Bouček stále přítelem i vzorem pracovní aktivity. Mnogaja ljeta, pane inženýre! Josef Jančář

127

Jubileum doc. PhDr. Emílie Horváthovej, CSc. [obsah]

V tomto roku, dňa 23. mája, v plnom zdraví a pracovnej aktivite sa dožíva svojho životného jubilea, 50. výročia narodenia, popredná slovenská etnografka, vedúca Kabinetu etnológie FFUK a docentka Katedry etnografie a folkloristiky FFUK v Bratislave, členka redakčnej rady medzinárodného diela "Etnografia slovanských národov" pri Inštitúte etnografie N. N. Miklucho-Maklaja Akadémie vied ZSSR v Moskve, zborníka Ethnologia slavica i časopisu Slovenský národopis, členka Komisie pre obhajobu kandidátskych dizertačných prác z etnografie a folkloristiky i zodpovedná riešiteľka jednej z čiastkových úloh Štátneho plánu základného výskumu, doc. PhDr. Emília H o r v á t h o v á , CSc. Jubilantka sa narodila na Horehroní v osade Štiavnička obce Valaská (okr. Banská Bystrica).
      O celoživotnej bádateľskej orientácii E. Horváthovej nepriamo rozhodol otec, ktorého záľubou bola história a dejiny kultúry starovekých, európskych i mimoeurópskych národov. v jeho knižnici sa nachádzali rôzne základné diela z tejto problematiky: cestopisy i monografie, kompendiá i encyklopédie, niektoré z nich boli darmi jubilantkinho prastrýka, srbského národného buditeľa Arnošta Muku, pôsobiaceho nakoniec v Budyšíne (Bautzen, NDR). Preto sa E. Horváthová po maturite zapísala na Filozofickú fa[/]

kultu Univerzity Komenského v Bratislave. Tu študovala odbor archeológie, národopisu a dejín umenia, z ktorých postupne hlavným predmetom sa stala etnografia.
      Po absolvovaní vysokoškolského štúdia roku 1953 jubilantka nastúpila do Národopisného ústavu SAV. Výskumne mala pridelenú problematiku ľudového zvykoslovia, ktorú si časom rozšírila aj o povery, demonológiu a ľudové liečenie. Keďže počas vysokoškolského štúdia sa výskumne zameriavala na históriu a kultúru Cigánov, diplomovou prácou, ktorú roku 1953 úspešne obhájila a roku 1°54 v dvoch častiach publikovala v časopise Slovenský národopis, bola obšírna práca pod názvom "Život a kultúra rožkovianskych Cigánov".
      Pre mladých adeptov vedy bolo po nástupe do Národopisného ústa[/]vu SAV v období 50. rokov veľkou výhodou, že ústav súbežne realizoval niekoľko základných kolektívnych výskumov, na ktorých sa museli zúčastniť všetci jeho pracovníci. Organickou súčasťou týchto výskumov bola pravidelná výmena poznatkov a informácií medzi staršími (skúsenejšími) a mladými (začínajúcimi) pracovníkmi. Toto rýchle prehlbovanie vedomostí bolo v tomto období pre ústav charakteristické a osobitne dôležité, ba nevyhnutné najmä preto, lebo po vzniku Slovenskej akadémie vied roku 1953 všetky jej pracoviská museli plniť súbežne rovnako náročné úlohy základného výskumu, ako aj rozpracúvať teoretické a metodologické problémy národopisného vedeckého bádania v súvislosti s prestavbou metodologickej základné a osvojovaním si marxistickej metodológie.
      Keďže v tomto období jednou z vedecky a politicky osobitne aktuálnych a naliehavých úloh bola problematika usídlenia Cigánov, ich začlenenia do pracovného procesu, otázky adaptácie a akulturácie v novom prostredí, jubilantka pokračovala v ich ďalšom štúdiu. Výsledky výskumov publikovala vo viacerých podnětných príspevkoch predovšetkým v čas. Slovenský národopis (napr. o riešení cigánskej otázky po roku 1945, o Cigánoch pred a po ich príchode do Európy atď.) a nakoniec ich problematiku roku 1962 zavŕšila obhájením kandidátskej dizertačnej práce pod názvom "K histórii Cigánov" a roku

128

1964 vydaním v podobe samostatnej monografie "Cigáni na Slovensku. Historicko-etnografický náčrt'`. Ohlas tejto monografie bol priaznivý nielen v socialistických, ale aj v kapitalistických krajinách. Kritika ju prijala všeobecne kladne a hodnotila ako základné, priekopnícke dielo, ktoré o problematike Cigánov po druhej svetovej vojne vyšlo a ich históriu a kultúru priblížilo zo širších historicko-porovnávacích aspektov. Preto neprekvapuje, že jubilantku požiadali roku 1968 o komplexnú analýzu problematiky Cigánov na Slovensku a o návrh koncepcie a praktického prístupu k jej riešeniu. Na základe vypracovania spomenutej analýzy bola E. Horváthová vymenovaná za členku Komisie vlády SSR pre otázky cigánskeho obyvateľstva, v ktorej funkcii pôsobí doteraz.
      Druhou ťažiskovou problematikou, ktorej jubilantka venuje celú pozornosť, je duchovná kultúra ľudu, predovšetkým úsek zvykoslovia, povier, demonológie a ľudového liečenia. z tejto problematiky uverejnila už niekoľko desiatok základných štúdií a príspevkov vo vedeckých časopisoch (najmä v Slovenskom národopise) a zborníkoch (napr. Slavistika - Národopis).
      Pravda, ani týmto stručným výpočtom sme široko orientovanú vedeckovýskumnú a publikačnú činnosť jubilantky nevyčerpali. v poslednom desaťročí sa jej pozornosť zameriava aj na riešenie .niektorých teoretických a metodologických otázok národopisnej vedy, najmä v sú[/]vislosti s výskumom procesu zmien ľudovej kultúry a podielu jej tradícií na formovaní spôsobu života ľudu vo vyspelej socialistickej spoločnosti. Ostatne, vyrátať všetky jej publikované a do tlače odovzdané príspevky ani nebolo naším cieľom. Pripojená výberová bibliografia presvedčivo ukáže nielen šírku jej vedeckého záberu, ale aj podnetnosť riešenia viacerých aktuálnych úloh národopisnej vedy. z týchto príčin začala roku 1964 aj prednášať na Katedre etnografie a folkloristiky FFUK v Bratislave, na ktorej sa roku 1976 aj habilitovala.
      Pri príležitosti tohto okrúhleho životného jubilea doc. dr. E. Horváthovej, CSc., do ďalších rokov a desaťročí želáme nielen veľa pevného zdravia a osobnej spokojnosti, ale aj vedeckých a pedagogických úspechov, uskutočnenie všetkých zámerov a cieľov, ktoré si predsavzala v prospech rozvoja slovenskej národopisnej vedy. Adam Pranda

Bibliografia významnejších prác doc. dr. E. Horváthovej, CSc. [obsah]

      1. Samostatné práce

      - k histórii Cigánov (rkp. kandidátskej dizertačnej práce).Bratislava 1962

      - Cigáni na Slovensku. Historicko-etnografický náčrt. Bratislava 1964. 396 strán[/]

      Stručný dotazník pre výskumľudového liečenia. Zvolen 1969.23 strán

      - Návod na výskum rodinnýchzvykov. Zvolen 1971. 112 strán

     

      2. Spoluautorstvá

      - Banícka dedina Žakarovce.Bratislava 1956 (Zvyky. Ľudové liečenie, s. 448-496)

      - Enciklopedija mira. Narodyzarubežnoj Jevropy, t. I. Moskva 1964 (Religija v Čechoslovakii, s. 263-265)

      - Československá vlastivěda, dílIII. Lidová kultura. Praha1968 (Názory, představy a zvyky slovenského lidu, s. 555-589)

      - Die slowakische Volkskultur.Bratislava 1972 (Das volkstümliche Brauchtum, s. 185-227; Abergläubische Vorstellungen über die Natur undübernatürliche Wesen, s. 229--247; Die volkstümliche Heilkunst, s. 249-266; Die volkstümliche Prognostik, s. 267268)

      - Horehronie II. Kultúra a spôsob života ľudu. Bratislava1974 (Duchovná kultúra, s.241-244; .1. Rodinné zvyky,s. 245-274; 2. Výročné a príležitostné zvyky, s. 275-286;3. Pracovné zvykoslovie, s. 287-300; 4. Ľudové liečenie,s. 301-522; 5. Predstavy oprírode, s. 323-339)

      - Slovensko III. Ľud, zv. 2. Ľudová kultúra. Bratislava 1975(Zvykoslovie a povery, s. 985

129

      -1030; Liečenie a pranostiky, s. 1031-1041)

      - Zo života a bojov ľudu Uhrovskej doliny. Bratislava 1977(Zvyky a obrady. s. 299-357)

      3. Štúdie a príspevky

      - Správa o výskume života akultúry Cigánov na Slovensku.Národopisný sborník, 11, 1952,s. 398-406

      - Život a kultúra rožkovianskych Cigánov. Slovenský národopis (ďalej len SN), 2,1954, s. 149-175, 285-308

      - Pohrebné zvykoslovie Horehronia. SN, 4, 1956, s. 290-305

      - Liečebné praktiky čarodejníc na západnom Slovenskuv prvej polovici 18. storočia.SN, 7, 1959, s. 433-445

      - Niektoré historickó-etnografické problémy pri riešení cigánskej otázky po roku 1945.SN, 8, 1960, s. 240-254

      - Cigáni pred príchodom doEurópy. SN, 9, 1961, s. 3-24

      - Cigáni po príchodu do Európy. SN, 10, 1962, s. 210-226

      - k problematike dejín ľudovejkultúry na Slovensku. SN, 12,1964, s. 493-496

      - Maskenbrauchtum in der Slowakei. Schweiz. Archiv fürVolkskunde, 64, Basel 1968,s. 22-28

      - Lieky a liečebná činnosť turčianskych olejkárov v 18.storočí a na začiatku 19. storočia. SN, 16, 1968, s. 463-505 (spoluautor P. Horváth)[/]

      - k otázke výskumu vývoja duchovnej kultúry. SN, 17, 1969,s. 309-320

      - Zvyky pri svadbe a narodenídieťaťa vo Veľkej Lesnej. SN,18, 1970, s. 61-90

      - Zvyky pri narodení dieťaťav Slovenskom Komlóši v Maďarsku. In: Slavistika-Národopis (zborník). Bratislava1970, s. 110-138

      - O liečebných praktikách a poverách v Slovenskom Komlóši. SN, 18, 1970, s. 488-496

      - Problémy etnografie slovanských národov na pracovnejporade v Moravanoch. SN,20, 1972, s. 291-298

      - Mesiac v kozmogonickýchpredstavách ľudu. SN, 20,1972, s. 601-609 .

      - Zo zvykoslovných a poverových reálií na hornom Spiši.SN, 20, 1972, s. 484-503

      - Teoretické otázky slovenskejetnografie. SN, 21, 1973, s.311-318

      - Hlavné smery a činnosť Národopisného ústavu SAV odzaloženia Slovenskej akadémie vied. SN, 21, 1973,s. 169-181

      - Stav bádania v oblasti zvykoslovia. In: Seminarium ethnomusicologicum, 1. Bratislava 1973, s. 119-124

      - Remeselnícke zvyky v Kežmarku na počiatku minuléhostoročia. In: Acta ethnologica slovaca. Bratislava 1974,s. 123-136[/]

      - k otázke etnokultúrneho vývoja a etnickej klasifikácieCigánov. SN, 22, 1974, s. 3-18

      - k svadobným zvykom trochhontianskych. obcí. SN, 22,1974, s. 301-325

      - Podiel ľudovej kultúry naformovaní spôsobu života vsocialistickej spoločnosti. In:Správy hlavnej úlohy ŠPZVč. VIII-5-9, č. 3. Bratislava1976, s. 100-104

      - k perspektívam interdisciplinárnej spolupráce etnografiea archeológie. SN, 25, 1977,s. 553- 562

      - Príroda v svetonázorovýchpredstavách slovenského ľudu. Studia academica slovaca, 6., Bratislava 1977, s. 163-175

      - K otázke funkcie ľudovej kultúry v socialistickej spoločnosu. In: Správy hlavnej úlohy ŠPZV č. VIII-5-9, č. 13-.Bratislava 1978, s. 7-12

      - Stellung und Bedeutung derZeremonien im Leben der sozialistischen Gesellschaft unddes Menschen. Ethnologicaslavica, 10-11, 1978-1979.Bratislawa 1980, s. 133-142

      - Fašiangové obyčaje a ich spoločenská funkcia. In: Masopustní tradice. Brno 1979,s. 24-36

      - Progresívne a regresívne faktory v akulturačnom procese Cigánov. In: Prednášky,č. 15-9012/80. Bratislava 1980,s. 46- 64
Zostavil Adam Pranda

130

Životní jubileum Antonína Robka [obsah]

Dějiny české etnografie sedmdesátých let zůstanou navždy spjaty s osobností doc. PhDr. Antonína Robka, CSc., který odvážně ukázal našemu národopisu nové směry výzkumu a nové badatelské cíle. Robkova průkopnická koncepce vychází v duchu potřeb a požadavků socialistické společnosti jak z možností historické etnografie, tak z nových etnografických témat, k nimž náležejí etnické procesy, etnografie dělnictva a socialistické vesnice.
      Robkova životní dráha "per aspera ad astra" nebyla lehká. Narodil se v dělnické rodině v Zeměchách u Kralup n. Vlt. dne 31. srpna 1931. Po maturitě na kralupském gymnáziu v roce 1950 studoval národopis a historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde na něho nejvíce působili profesoři O. Pertold, V. Husa a O. Říha. Jejich vliv se odráží i v jubilantových prvních pracích1) z padesátých a šedesátých let, věnovaných otázkám dějin náboženství, českým lidovým pověrám a českému lidovému kronikářství,2) o kterém napsal nejen obecné a pedagogicky zaměřené práce, ale objevil v nich jedinečný pramen etnografického studia.
      Po absolvování filozofické fakulty v roce 1955 se doc. Robek stal nejprve asistentem a posléze aspirantem na katedře etnografie a folkloristiky, kde dosáhl jak pedagogické, tak i vědecké hodnosti. Docentskou habilitaci vypracoval z[/]

oblasti studia písemných pramenů lidové provenience z období národního obrození. Této významné epoše našich národních dějin věnoval vedle řady odborných studií3) také knižní publikace.4) A. Robek je první etnograf, který objektivně zhodnotil historickou úlohu lidu, jeho místo a poslání v obrozenském procesu. Tento proces, jak autor ukázal, nebyl vyvolaný inteligencí, ale probíhal objektivně v širokých vrstvách lidu. Obrozenci, kteří položili základy k poznání jazyka a kultury, poznávali lid až po napoleonských válkách. Do té doby se už lid sám objevil, ale nebyl objeven u jiných vrstev společnosti, zejména u inteligence.
      Kandidátskou práci zpracoval A. Robek na téma Příspěvky k historicko-etnografické monografii panství Zvoleněves devatenáctého století (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia XIII, Praha 1966), v níž jsou zvlášť[/] cenné kapitoly věnované nejchudším vrstvám vesnického obyvatelstva.
      Robkova intenzívní vědecká, politická i organizační činnost jej předurčila ke dvěma klíčovým národopisným funkcím: v roce 1971 se stal vedoucím katedry etnografie a folkloristiky Univerzity Karlovy a o rok později externím ředitelem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, kde byl iniciátorem nové koncepce úkolů státního plánu. Současně zastává celou řadu dalších význačných funkcí: je proděkanem pražské filozofické fakulty a členem její vědecké rady, členem kolegia historie, výboru Národopisné společnosti československé při ČSAV, vedoucím redaktorem Českého lidu, předsedou redakční rady Národopisné knižnice, knižnice Opera ethnologica a členem redakčních rad dalších ústředních i regionálních časopisů. Zvlášť je nutno vyzvednout jeho spolupráci s muzei, a to nejen z titulu členství v muzejních radách (Národní muzeum, Polabské národopisné muzeum v Přerově n. Lab.), ale především realizací četných výstav, jako např. Stará dělnická Praha (národopisné oddělení Historického muzea Národního muzea), Kronika socialistické vesnice, Třicet let československé etnografie, Etnografie socialistické společnosti, Písmáci a kronikáři, Otvovické sklo a skláři (Roztoky u Prahy), Poděbradské sklo a skláři (Poděbrady) . Známá je i jeho publicistická činnost v rozhlase, televizi a denním tisku.

131

Mimořádnou pozornost věnuje doc. A. Robek výchově mladé generace. Pro potřebu vysokoškolské výuky vypracoval skripta,5) vedl a vede velký počet diplomových a doktorských disertačních prací a pod jeho vedením úspěšně zakončila studium už celá řada aspirantů.
      Přes toto neuvěřitelně velké zatížení doc. A. Robek především koncepčně řídí práce na etnografii dělnictva, národního obrození, socialistické vesnice a vede výzkum etnických procesů a dějin i teorie vědy. Zde všude má hlavní podíl na nových výzkumných metodách a k uvedeným tématům přispěl desítkami publikací.6)
      Robkova vědecká činnost má velký ohlas v zahraničí, zvláště v socialistických zemích. Je také předsedou národního komitétu redakční rady časopisu Demos a generálním sekretářem komitétu pro výzkum současnosti. v poslední době studoval etnografickou problematiku vystěhovalectví Čechů do USA, kde se v roce 1978 zúčastnil vědeckého sympozia Češi v Texasu.
      Doc. dr. A. Robek se stal v sedmdesátých letech vůdčí osobností české etnografie. k dosavadním titulům a vyznamenáním přibudou u příležitosti jeho padesátin nové zasloužené pocty a vědecké i pedagogické hodnosti. Blahopřejeme a připojujeme "ad multos annos"! Josef Vařeka[/]

Poznámky
1.
      V odkazovaných poznámkách uvádíme jen knižní publikace. Bibliografii prací A. Robka zpracovalaH. Müllerová a V. Trkovská(uloženo v ÚEF ČSAV, výběrovábibliografie bude publikovánav Českém lidu, 68, 1981).
2.
      Náboženství a ateismus v dějinách společnosti, Praha 1960(s O. Nahodilem); Kapitoly z dějin náboženství, Praha 1960 (kolektiv); Zamyšlení nad náboženstvím, Praha 1960 (kolektiv) ; Původ náboženství, Praha 1961 (sO. Nahodilem); Svatí, svatí, sva-tí, Praha 1961; České lidové pověry, Praha 1959 (s O. Nahodilem); České lidové kronikářství,Praha 1960 (s O. Nahodilem) ;Píšeme kroniku, 1. vydání Praha 1963, 2. vydání Praha 1964(s V. Pubalem) ; Proč a jak psátzávodní kroniku, Praha 1968 (kolektiv); Lidové kronikářství naKralupsku a Mělnicku, ÚEF ČSAV,Praha 1974; Městské lidové kronikářství na Rychnovsku 1, ÚEFČSAV, Praha 1976; Lidové kronikářství na Poděbradsku, ÚEFČSAV, Praha 1978; Lidové kronikářství na Lounsku, ÚEF ČSAV,Praha 1979; Kronika socialistické vesnice (Nymbursko a Poděbradsko), Polabské muzeum, Poděbrady - ÚEF ČSAV, Praha1979 (s J. Svobodovou); Lidébez domova, Praha 1980.[/]
3.
      Viz citovanou bibliografii odH. Müllerové a V. Trkovské.
4.
      Lidové zdroje národního obrození, Acta Universitatis Carolinae,Philosophica et Historica, Monographia XLVIII, Praha 1973; Městské lidové zdroje národního obrození, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica,Monographia LXIX, Praha 1977.
5.
      Např. Nástin dějin české a slovenské etnografie, SPN, Praha1964; Dějiny české etnografie I,SPN, Praha 1976; k etnografickému studiu sociálních vztahů,SPN, Praha 1965; Příspěvky ketnografickému studiu duchovníkultury českého lidu, SPN, Praha1966.
6.
      K problematice etnografickéhostudia českého dělnictva, SPN,Praha 1966; Společenský a rodinný život pražských dělníkův první polovině devatenáctéhostoletí, Etnografie dělnictva 4,ÚEF ČSAV, Praha 1975; Starádělnická Praha, Praha 1981 (kolektiv).

132

Pozdrav Jaroslavu Štikovi [obsah]

Jméno našeho jubilanta (nar. 1. IV. 1931 v Rožnově p. Radh.) je nerozlučně spjato s rodným Valašskem, jehož národopisnému studiu věnoval všechny své síly. Na východní Moravu se neustále vracel též v době, kdy studoval na brněnské filozofické fakultě (1950-1954) i později jako vědecký pracovník Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně (1956-1972). z Valašska a širší oblasti západních Karpat vytěžil své nejlepší vědecké práce, které jednoznačně ukazují, že Jaroslav Štika je v současností náš nejlepší znalec a interpret valašské lidové kultury. Ve Štikově bohatém bibliografickém seznamu hlavní místo zaujímají práce ze salašnictví,1) které jak po stránce metodologicko-teoretické, tak i z hlediska materiálového přínosu představují vědeckou špičku etnografického studia. Zvláštní uznání si zaslouží jeho knižní publikace. Na prvním místě jmenujeme známou knihu. Etnografický region Moravské Valašsko, Jeho vznik a vývoj (Ostrava 1973), v níž autor definoval etnografický region, rozebral valašskou otázku a vznik i vývoj etnografického regionu Moravské Valašsko a sám pak vymezil tento region především podle názoru východomoravského lidu na příslušnost k etnografické oblasti; svá zjištění však podrobil zevrubné analýze a konfrontoval je s konkrétním etnografickým materiálem. s velkým zájmem byla přijata i Šti[/]

kova poslední kniha Lidová strava na Valašsku (Ostrava 1980), v níž toto speciální téma zpracoval v širokých souvislostech ostatních jevů hmotné, duchovní i společenské kultury valašského lidu (topeniště, nářadí, stolování, zvyky atd.).
      V roce 1972 se Jaroslav Štika stal ředitelem Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. Radh., kde vykonal nezměrný kus práce nejen organizační, ale především na úseku výstavby skanzenu a jeho odborného a osvětového poslání. Jubilant vtiskl rožnovskému muzeu v přírodě nesmazatelnou pečeť živého muzea, v němž desetitisíce pracujících mají možnost poznávat všechny složky valašské lidové kultury. To vyžaduje nejen značného organizačního úsilí, ale hlavně rozsáhlé a[/] všestranné znalosti. Zásluhou J. Štiky se Valašské muzeum v přírodě stalo také střediskem význačných vědeckých setkání z oblasti studia lidové kultury v Karpatech, muzeí v přírodě, etnofilmu aj.
      K rozsáhlé vědecké, organizační i osvětové činnosti, kterou PhDr. Jaroslav Štika, CSc., koná, potřebuje hodně síly, zdraví a tvůrčí energie. A to všechno mu ze srdce přejeme do mnoha a mnoha dalších let! Josef Vařeka

Poznámka


1.
     Salašnické ustajování dobytka a košárování na moravskoslovenském pomezí. Český lid, 48,1961, s. 64 an.
Salašnické zimování dobytka na
     Těšínsku. Radostná země, 9,1959, s. 33 an.
Z jihokarpatských polonin. Lidéa země, 9, 1960, s. 406 an.Ke způsobu života valašskýchsalašnických pastevců za feudalismu. Vlastivědný věstník moravský, 15, 1960, s. 196 an.
Odívání salašnických pastevcůna Valašsku. Lidová kultura východní Moravy, 1, 1960, s. 77 an.Salašnictví v považské a kysucké oblasti. Slovenský národopis,8, 1960, s. 323 an.
Rozšíření karpatské salašnickékultury na Moravě. Český lid, 48,1961, s. 97 an.
Bádání o karpatském salašnictvía valašské kolonizaci na Moravě.Slovenský národopis, 9, 1961,s. 513 an.

133

Význam slova "valach" v západních Karpatech. Slovenský národopis, 10, 1962, s. 396 an.Ohniště v karpatských salašnic-kých kolibách. Český lid, 54,1967, s. 267 an.
Salašnické koliby v západokarpatské oblasti. Zborník SNM, 62,
     Etnografia, 9, 1968, s. 77 an.
Die historische Analyse als
     Grundlage zum Studium von
     Analogien in der karpatischen[/]
Almenwirtschaft. Ethnologia slavica, 3, 1971, s. 91 an.
Westliche Grenze der karpatischen Salaschenkultur (Almwirtschaftskultur). Trudy VII. meždunarodnogo kongressa antropologičeskich i etnografičeskichnauk, svazek 11, Moskva 1971,s. 356 an.
O stavebním vývoji západokarpatské koliby. Ľudová kultúrav Karpatoch, Bratislava 1972,s. 121 an.[/]
Salašnické stavby v Karpatecha jejich vývoj. Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti, Bratislava 1974, s. 159 an.
Vzdělávání dočasných polí z lesní a pastvinné půdy na moravsko-slezsko-slovenském pomezí.Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře, Ostrava 1974, s. 27an.

NEKROLOG

Památce Marie Krčilové [obsah]

(6. 1. 1899 ve Stržanově v okrese Žďár nad Sázavou - 17. 12. 1980 v Novém Městě na Moravě)
      Aspoň vzpomínkou si prosvětlujeme životní stopu těch, kteří nás předešli při zákonitém naplňování slov stoického římského filozofa Marka Aurelia, že smrt je řádem života. Horácká lidová umělkyně Marie Krčilová, když splnila životní úděl, zanechala památku na ženu vzácné ušlechtilosti, vynikajícího výtvarného nadání, laskavého srdce, neokázalé skromnosti, prostoty a moudrosti. Kromě rodiny zasvětila život práci v oboru lidového textilního umění, v němž tak vynikla, že jí komise ministerstva kultury přiznala v roce 1970 titul mistryně

134

lidové umělecké výroby pro obor ručního síťkování a vyšívání na síti, jediný toho druhu v Československu. Vyšívání záclon na síti se její zásluhou vřadilo z rukodělné výroby do umělecké tvorby. Jsou umístěny ve více než sto objektech předních hotelů a světových lázní v ČSSR. v jednotě s materiálem na nich vytvářela vzory inspirované lidovými výšivkami na Českomoravské vysočině, na Valašsku a na Slovensku. Ukázky její tvůrčí práce jsou v Galerii Žďárska ve Žďáru nad Sázavou a v Horáckém muzeu a galerii v Novém Městě na Moravě. Obzvlášť pozoruhod[/]né jsou zvykoslovné kreace provedené v materiálu podle návrhu výtvarnice Luby Krejčí, např. Horácká svatba, vynášení Smrtolky nebo hody ve Víru. Sběrem lidových tkanin na Českomoravské vysočině zachránila Marie Krčilová jedinečné hodnoty tkalcovského lidového umění. Také tyto sběry jsou uloženy ve zmíněných muzeích a v dokumentaci ÚLUV v Brně.
      Lidová mistryně Marie Krčilová byla významnou nositelkou lidových výtvarných tradic a svou věrnou láskou k lidovému umění zanechala dobrý příklad. Jaroslav Orel[/]

KNIHY

V. Je. Gusev: Slavjanskije pertizanskije pesni. [obsah]

Nauka, Leningrad 1979, 175 stran
      Práce, která tematicky navazuje na autorův referát na V. mezinárodním sjezdu slavistů v Sofii a na jeho další studie z této oblasti, je znamenitým sumarizačním a odborně fundovaným pohledem na tematiku, která dosud v této šíři nebyla zpracována. v sedmi kapitolách si Gusev všímá práce sběratelů písní (5-22), druhů písňové tvorby (23-37), pramenů partyzánských písní (38-52), jejich vztahu[/] ke skutečnosti (53-75), písňových žánrů (76-96), poetiky partyzánské tvorby (97-113) a osudů písní v poválečném období (114-142). Třicet stránek petitových poznámek, citací textů a početné literatury dává nahlédnout do rozsáhlého srovnávacího materiálu, jehož bylo použito.
      Partyzánské písně východních Slovanů jsou početně vydávány a zpracovávány. Totéž platí o slovanském Balkánu, a proto s obzvláštním zájmem sleduje autor polskou produkci a její vztah k polskému písňovému folklóru. Řadu poznatků[/] přitom získal vlastními rozhovory s interprety, archiváři a odbornými pracovníky. Příslušnou pozornost věnuje folklorizaci původně individuální tvorby a otázkám folklórního charakteru partyzánských písní vůbec. U nás tuto otázku řešila zejména S. Burlasová. Gusev upozorňuje na aktivní vztah nositelů k autorskému textu, a tedy i na značný počet variant. Sama "Kaťuša" je dnes zpracována v rozsáhlé míře i odborně. Když autor sleduje prameny písní, všímá si např. pronikání hajduckých písní na Balkáně, některých balad u západních Slovanů a revolučních a dělnických písní Bulharů, Čechů, Slováků a Poláků do partyzánské písňové tvorby, zatímco u východních Slovanů převládá vliv hrdinské epické a revoluční tradice i současných masových písní.
      Obsáhle si autor všímá epických a lyrických písňových žánrů, jejich tematiky a rozšíření na jednotlivých územích. z písňové poetiky zaujaly autora zejména typizační básnické obrazy, metafory (často obdobné jako v hajduckých nebo zbojnických písních), heroická symbolika partyzánských hrdinů (orel aj.), typizace přírody a některé analogie s tradičním folklórem. Závěrem se Gusev zmiňuje o poválečném vztahu k partyzánským písním, které přešly do repertoáru souborů a jsou dodnes oblíbené, zejména u východních a jižních Slovanů. Bohuslav Beneš

135

Nové sbírky lidových tanců [obsah]

Naše přední sběratelka a badatelka v oboru lidového tance Zdenka Jelínková, nositelka vyznamenání Za vynikající práci, navázala v průběhu roku 1978 na řadu svých předcházejících publikací třemi novými tituly. Lidové tance z Rožnovska, Gottwaldov 1978, 57 stran
      Osmdesát devět lidových tanců, které obsahuje tato sbírka, je rozděleno do dvou skupin. v první skupině je zaznamenáno padesát sedm tanců z Rožnova, Tylovic a Hážovic, v druhé pak třicet dva tanců z Hutiska, což je jistě úctyhodný počet. Tematickou hodnotu sbírky však snižují některé nedostatky, textové chyby a nejasnosti, Jako příklad může posloužit s. 20. Zde je v popise třetího taktu tance číslo 26 Kalamajka zapsáno: třemi podřepy 1/1 obrat zevnitř, což snad ve srovnání s prvním taktem zmíněného tance naznačuje, že jde o chybu v popisu (1. takt: 3 podřepy s 1/2 obratem dovnitř), ale vzhledem k taktu pátému jde o "celý obrat" (zde v textu vypsáno). Na celé řadě stran jsou v popisu tanců vynechány mezery, jejichž účel není jasný (srov. s. 19, 26, 32 aj.) Mělo zde být dopsáno slovo, zakresleno taneční držení nebo jde jen o místo s vymazanou chybou v přepisu? Ve sbírce se uvádí na s. 32 tanec číslo 50 Kocúři, ale jeho popis bohužel chybí. Taneční píseň "Čí je, čí je, čí je děvče" na s. 34 není textově celá zapsána, obdobně[/] texty písní na s. 27, 33 a 52. Ze souvislostí uvedených ve sbírce neplyne, kde je možno najít případné pokračování textů. U popisu tance číslo 55 Odzemek by mohl být odkaz, v které taneční sbírce lze popis odzemku z Rožnovska najít (autorka pouze poznamenává: "Na Rožnovsku se tančíval i odzemek"). z uvedených příkladů můžeme usuzovat, že materiálově velmi bohaté sbírce byla před jejím vydáním věnována malá pozornost. Také grafická úprava a hlavně přepis tanečních písní do notových zápisů by u tak rozsáhlé a záslužné sbírky vyžadoval vhodnější a techničtější úroveň. Tance z Horňácka I, Velká n. V., Javorník, Hodonín 1978, 64 stran
      Na rozdíl od předcházející sbírky je tato publikace přímo ukázkově provedená. Má obsáhlý úvod, v němž autorka celou taneční sbírku charakterizuje a blíže určuje či rozlišuje popisované tance podle jednotlivých druhů na tance figurální, kolové, taneční hry a tance žertovné a mužské. z Velké nad Veličkou je uvedeno třicet tanců, z Javorníka dvacet. Úhledně napsané notové zápisy tanečních písní, podrobný popis, údaje o tanečnících a informátorech, o době sběru i o variantách tanců v jiných lokalitách nebo v provedení jiných tanečníků patří ke kladům sbírky. Velmi cenné jsou také poznámky u mnohých popisů, v nichž autorka vyčerpávajícím způsobem odkazuje[/] na další písně, jejich sběratele a uložení, nebo přibližuje atmosféru, při níž tanec zapsala, jmenuje jednotlivé tanečníky a zaznamenává jejich poznatky o příslušném tanci, Jako jediné opomenutí lze uvést výtku, že autorka u žádného zápisu tanečních písní (a to platí i pro některé jiné její sbírky) neuvádí metrum nebo alespoň dobu trvání předzpěvu či tance. Vydavatel sbírky by měl uvažovat o možnosti sešiti podobných publikací, neboť pouhé lepení není dostatečné a při častém používání se listy postupně uvolňují. Lidové tance na Hostýnském Záhoří, Gottwaldov 1978, 41 stran
      Tato taneční sbírka je opatřena obsáhlým úvodem, v němž Ludvík Kunz a Zdenka Jelínková charakterizují nejprve zeměpisnou polohu příslušného etnografického regionu, vymezují jeho taneční repertoár a jeho zachycení v uvedené sbírce. Obšírněji je popsána problematika doprovodných hudeb jako nositelů místních tanečních tradic ve vesnicích Hostýnského Záhoří a nástrojové obsazení lidových kapel z hlediska chronologického vývoje. Autoři také blíže charakterizují taneční příležitosti, místa provozování tance i neformální organizování mládeže během taneční zábavy. Na tento úvod navazuje charakteristika záhorských tanců, které většinou patří k tancům figurálním. Úvodní pojednání je uzavřeno určením typů tanců (dvojicové, trojico

136

vé, řadové, řetězové) a způsobem interpretace hudební stránky záhorských tanců.
      Sbírka obsahuje celkem čtyřicet jeden popisů, které jsou řazeny podle těchto druhů: obřadní, taneční hry, tance figurální a kolové. Popisy jsou velmi podrobné, informují navíc také o hlavních rysech tanečních příležitostí a jsou doplněny notovými a textovými zápisy tanečních písní.
      Tři sbírky lidových tanců Zdenky Jelínkové z Rožnovska, Horňácka a Hostýnského Záhoří představují přes uvedené připomínky velmi cenný a hodnotný metodologický materiál, jehož vydáním se zájemcům dostává do rukou materiál, z něhož mohou při své práci čerpat a případně znovu oživovat již zapomenutou tradici. Všechny publikace vydala příslušná okresní kulturní střediska, která tímto způsobem dokazují svůj kladný vztah k lidové tradici a zájem o kulturně výchovnou práci souborů nebo vesnických skupin, jichž v obou okresech aktivně pracuje několik desítek. František Synek

Zofia Staszczak: Pogranicze Polsko-Niemieckie jako pogranicze etnograficzne. [obsah]

Universytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, seria etnografia NR 8, Poznań 1978, 161 s.
      Publikace polské badatelky Z. Staszczakové se zabývá problematikou,[/] která má v etnografii své pevné místo a významně přispívá k poznání shod a odlišností ve způsobu života a kultuře různých národů: kontakty etnik v pohraničních oblastech.
      Už v úvodu autorka zevrubně nastiňuje okruh problémů, kterým se chce ve své práci věnovat: upozorňuje na mnohovýznamovost pojmu pohraničí (může jít o pohraničí geografické, politické, jazykové, kulturní či etnické, o pohraničí obecně nebo o pohraničí konkrétní, např. polsko-německé), na trojí typ vztahů, které mohou v této oblasti nastat (vztah nadřazenosti, rovnosti či podřízenosti), poukazuje na význam etnografických pramenů při stanovení etnického pohraničí. Autorka dále poskytuje základní informace o hlavním pramenu, z něhož ve své práci vychází: jde o soubor map, který vyšel pod názvem Atlas der deutschen Volkskunde (ADV) za redakce H. Harmjanze a E. Röhra v Lipsku v letech 1936-1939. Uvedený atlas představuje jediný podobný pramen z doby před druhou světovou válkou, umožňuje poznat situaci ještě před změnou západních hranic Polska, podává synchronní obraz kultury v poměrně krátkém období 1930-1935.
      V první kapitole o formování etnických pohraničí se autorka zabývá zejména vymezením základních pojmových kategorií, jako je hranice a pohraničí, a dále otázkami utváření národního povědomí.
      V druhé kapitole věnuje hlavní pozornost metodologickým otázkám[/] výzkumu; avšak základem její práce je třetí kapitola, v níž analyzuje charakter lidové kultury v polsko-německém pohraničí na základě ADV v těchto tematických okruzích:

1. rodinné obyčeje (rozšíření zvyku dávat do hrobu šestinedělkyplachtu užívanou k nošení dítěte, názvy peněz dávaných mrtvému do hrobu, názvy pohřebníhostiny, křtin, družby aj.);
2. výroční obyčeje (užívání hub,máku a luštěnin v přípravěštědrovečerních pokrmů, názevdvanácti dní od Štědrého večera do Tří králů, kutálení velikonočních vajec, dožínkové obyčeje atd.);
3. lidovou víru (věrské představyspojené s vodníkem, upírem);
4. materiální kulturu (formy kolébek, dudy v lidové kapele).
      Tyto údaje, zachyceny na mapách, pomáhají do značné míry při stanovení slabšího či silnějšího vlivu toho kterého etnika na určité území.
      V závěru autorka shrnuje do několika bodů prvky a etapy, které musí zahrnovat objasňování problematiky etnického pohraničí. Jde zejména o vztah pohraničí k pojetí hranice z hlediska sémantiky, etymologie a historie, o rozdíl mezi pojetím pohraničí a právním pojetím hranic, o odlišnosti etnického pohraničí od pohraničí jiných, o studium úlohy kultury jako výrazu etnické zvláštnosti, o zkoumání konkrétní historie konkrétních etnic

137

kých skupin v pohraničí a jejich vztahů a na základě toho o historické a konkrétní chápání etnického pohraničí. Hranici je podle Z. Staszczakové potřeba vidět dialekticky jako výsledek vzájemného působení dvou protikladných sil. Pohraničí definuje jako oblast dělící dvě území. Etnické pohraničí nelze vědecky přesně definovat, neboť jen národy jsou spojeny s národním územím, zatímco etnické skupiny mají jen relativní právo na určité území.
      Práce Z. Staszczakové je založena zejména na použití etnokartografické metody, jak tomu odpovídá značné množství map v textu. Materiál, týkající se konkrétní oblasti (polsko-německého pohraničí), má spíše pomocný ráz. Cílem práce není rekonstruovat toto pohraničí, ale dopracovat se k teoretickým poznatkům, které mají obecnější platnost. Jarmila Čepeláková

Todor Iv. Živkov: Narod i pesen. Problemi na folklornata pesenna tradicija. [obsah]

Sofia 1977, 251 str.
      Autor, zástupce hlavního redaktora časopisu Bălgarski folklor, patří ke skupině mladších vědeckých pracovníků Bulharské akademie věd, kteří používají nových metod k analýze lidové tvorby. Živkov přichází s propracovanou teorií folklóru jako systému, obsahujícího tři základní tvůrčí oblasti: zpěv, vyprávění a materiální umě[/]leckou tvorbu (s. 38). Základním předpokladem pro takto chápaný folklór je regionální nebo jiná skupina, v níž se vytvářejí formy a mechanismy uměleckého života, založené na pracovním cyklu vesnice. Druhou složkou vývoje folklóru je tvůrčí individuum, tj. umělecký mluvčí daného kolektivu, který se svou tvorbou, založenou na místní tradici, v příslušné skupině socializuje. Tak vzniká a vyvíjí se vesnický folklór, který je složkou lidové kultury, vytvářené lidskou prací.
      Základní funkcí folklóru je udržovat kolektiv tím, že reguluje jeho sociální status a zespolečenšťuje jednotlivce jak prostřednictvím písňového projevu, tak i slovesnou složkou. Jim naroveň je postaven výtvarný projev jako třetí složka folklóru. Lidová písňová kultura (zpěvnost) podléhá jako folklórní jev neustálým proměnám výrazových prostředků. Existuje v rámci výročního cyklu a ovlivňuje vytváření zpěváckých skupin při obchůzkových hrách, koledách aj. (60-71). Ženský repertoár bulharské vesnice je zaměřen na pracovní a milostné písně, mužský na epiku, čímž je určována i socializace interpretů (75-84).
      Umělecké a společenské složky písní se vzájemně prolínají a ovlivňují. To se zvláště zřetelně projevuje v písňových cyklech (105-160). Sociálně regulativní funkce obřadního výročního i rodinného cyklu se projevuje konkrétně např. v žatevních nebo svatebních pís[/]ních, kde utilitární funkce proniká do estetické.
      V určitých ročních obdobích se zpívají jen určité písňové cykly (advent), a tím dostává umělecká struktura systémový charakter (131). To se zvláště dobře projevuje, sledujeme-li folklórní cykly z hlediska komunikace a hry (137-148), zejména v obřadech. Při takové analýze folklóru vyvstávají dvě otázky k řešení, a to vztah mezi folklórním žánrem, který jej reprezentuje, a dále problematika tvůrců a nositelů písní.
      Při rozboru uměleckého obrazu v žánrech písňového folklóru (161203) je třeba hovořit o estetice svátků, obřadů a pracovního procesu. Umělecký obraz (v literárněvědném pojetí) tvoří v písních základní strukturu estetické činnosti a je odrazem procesu poznání a zevšeobecnění. Základní úlohu má přitom zpěvák (204-231) a jeho skladba, variabilita skladeb a proměnlivost zpěvákova repertoáru.
      V závěru předkládá autor ucelený systém, vycházející z ekologického a sémiotického pohledu s přihlédnutím k teorii informace. Folklór chápe jako systém vytváření, předávání, uchovávání a reprodukce specifické umělecké informace. Folklór je tedy i produktem, i regulátorem společenských vztahů, a tím se blíží jazyku. Živkovovy výklady jsou v bulharské folkloristice nové, proto se k nim vracíme i po třech letech od vydání knihy. Živou odezvu vyvolává zejména té

138

ze, že folklór před bulharským národním obrozením a po něm jsou dva různé jevy, vyžadující různý metodologický přístup (s. 240). Autor se nezabývá otázkami folklorismu, nové individuální tvorby či různých pololidových výtvorů, které běžně figurují v lidové tvořivosti každého národa, ani se nevěnuje tzv. současnému folklóru, otázkám folklórních souborových interpretací či folklórnímu kýči, Jeho konkrétním přínosem je ucelené pojetí esteticky zaměřené tvorby písňového, slovesného a výtvarného typu, které by ovšem potřebovalo adekvátní analýzu slovesné a výtvarné složky v obdobném rozsahu jako zpěvu, aby se ukázala oprávněnost jeho závěrů. Bohuslav Beneš

Valerija Igorevna Jeremina: Poetičeskij stroj russkoj narodnoj liriki, [obsah]

Leningrad 1978, 181 str.
      V sérii "Z dějin světové kultury" vyšla teoretická práce, jejíž autorka se jako jedna z mála zabývá básnickou sémantikou lidové lyriky a její básnickou syntaxí. v oddílu Metafora a její formy (3-134) a Metonymie a její formy (135-150) jsou shrnuty nejnovější poznatky literárněvědného a folkloristického charakteru počínaje přehledem metod, jichž se k analýze používá, přes jednotlivé fáze mýtického myšlení až k samotnému pojmu meta[/]fory a její vnitřní struktury. Základem metafory je princip abstrakce, který se konkrétně projevuje v metaforické perifrázi, ve "zjevné" metafoře (kterou lze případně rozvinout záporným paralelismem např. v bylinách), ve skryté metafoře (v hádankách) a v metafoře, vycházející ze situační analogie v lyrických písních.
      Metaforická epiteta se projevuji např. v posunu významu barev v lyrických písních: i červená, i lazurová není v ruské lyrické písni jen prostým označením barevnosti, nýbrž symbolem dobra, jasnosti, zřetelnosti apod. Obrazné srovnání se liší od metaforického epiteta tím, že je nelze vyjádřit jedním slovem. Nejvyšším stupněm metaforizace je použití symbolu, který se sémanticky liší podle jednotlivých žánrů lidových lyrických písní. Ve svatební lyrice mívá symbol magickou a psychologickou funkci, v obřadní poezii má pouze magickou a v jiných lyrických žánrech má funkci asociativní. Patří sem např. kalina, růže, bříza, řeka, vínek, sad..., které mohou mít podle žánrové skupiny příslušný význam. Symbol je stylistickou a současně světonázorovou kategorií.
      Druhou složkou básnické sémantiky je metonymie. Od metafory se obecně liší tím, že metonymické spojení představ nevychází ze srovnání, ale vytvářejí se jimi a zesilují viditelné představy, které jsou označeny pouze nepřímo. Synekdocha, ironie a hyperbola tvoří slož[/]ky metonymického přetváření skutečnosti.
      Další oddíl práce tvoří výklady o básnické syntaxi (151-182). Autorka zastává názor, že opakovanost je základním organizačním principem výstavby lyrické písně a může vycházet jak z melodické a intonační struktury písně, tak také z tematických opakování. Je to základní genetický princip lyriky a balady a někdy souvisí i s epický mi složkami lyrických textů.
      Práce Jereminové je vybudována na detailním rozboru lidových lyrických písní ze sbírek klasických ruských sběratelů 19. stol. Každý oddíl výkladů je uveden stručným přehledem dosavadních výzkumů této problematiky v evropské folkloristice, často je citována zahraniční literatura, z domácí Veselovskij, Meletinskij, Segal a další. Četné příklady písňových textů přímo ve výkladu činí práci věcnou a názornou. Bohuslav Beneš

Alexandra Bogucka: Podhalańskie instrumenty muzyczne. [obsah]

Katalog. Zakopane 1977, 24 str., 11 ilustrací hudebních nástrojů, mapka
      Tatranské muzeum Tita Chałubińského v Zakopaném vytvořilo k čtyřicátému výročí smrti Karla Szymanowského výstavu ze svých sběrů nástrojů lidové hudby. Motivovalo ji příznačně lidovým textem "Gąsiołki mi grająm, basecki basują".

139

Autorka výstavy, Alexandra Bogucka, pointovala katalog výstavy slovem Karla Szymanowského: "Muzeum-przechowując w sobie dawno zmarle Piękno jest może grobem sztuki, grobem jednak, z któroge wyrastaję wieczne nowe, bujne kwiaty", jako projev úcty ke kulturnímu odkazu. Tento tisk je prvou soubornou informací o podhalanském sbírkovém fondu, který obsahuje početně největší konvolut monoxylicky stavěných lidových huslí, v literatuře nazývaných "gęśle podhalańskie". Ludvík Kunz

Jaromír Jech: Krkonošská houslařská škola, [obsah]

Krkonoše 1979, č. 8-9, str. 7-10, něm. résumé
      V tomto málo rozšířeném tisku vyšly nově objevené a beletristicky zpracované příspěvky k biografii houslařů Krkonošské školy, jejímž prvým zajímavým představitelem byl učitelský pomocník, Věnceslav Metelka z Pasek n. Jizerou, literárně známá postava českého národního probuzení. Dosud neznámá ikonografie a biografické poznámky s mnohými etnograficky zajímavými detaily se týkají jeho dětí, pracujících po polovině 19. století rovněž v houslařství, a dalších osob, jež se v kraji vyučily a vytvořily generaci později známých houslařů (Václav Schovánek, František Vitáček, Benjamin Patočka),[/] působících i mimo vlast, zejména v Rusku. Tato pramenná práce si zaslouží bibliografického záznamu, aby nezapadla. Ludvík Kunz

Čítanka německých historických pověstí

Waltraud Woeller: Volkssagen zwischen Hiddensee und Wartburg. [obsah]

Deutscher Verlag der Wissenschaften, Berlin 1979, 246 s.
      Už v 2. vydání vychází zajímavá antologie historických a lokálních pověstí, jež žily na území v NDR. Sestavila ji známá badatelka nad lidovou prózou W. Woellerová; použila k tomu hlavně prameny a sbírky z minulého a našeho století, jen výjimečně sáhla k dokladům starším (J. Praetorius). Knížka je uspořádána podle jednotlivých oblastí našeho severního souseda - od Baltického moře přes Berlín až k území Saska a Lužice. Sbírka je koncipována jako jakási populárně naučná kulturně historická čítanka nebo vlastivědné čtení o místech a historii země. Jednotlivé pověsti nejsou většinou citovány v původním znění, nýbrž autorka je mění lexikálně (odstraňuje dobovou, hlavně romantickou patinu) a převádí je z nářečí; přitom ponechává samozřejmě jejich obsahové jádro a motivy. Kromě toho jsou všechny pověstí zasazeny do souvislého textu, takže Woel[/]lerová podává jakousi historii kraje a vysvětluje sociální, historické a hospodářské pozadí jednotlivých pověstí. Navíc je sbírka doprovázena 74 dokumentárními fotografiemi a reprodukcemi. Pořadatelka tedy použila zajímavého a podnětného přístupu k lidovým historickým pověstem. Pokud vím, o nic podobného se v naší odborné literatuře nikdo nepokusil. Snad na okraj ještě malou poznámku: zbývá nám jen závidět, kolik péče věnují německá nakladatelství a samozřejmě badatelé historickým pověstem! Vždyť jen v Akademickém nakladatelství vyšly v posledních letech čtyři krásně vypravené svazky řady Německé historické pověsti demokratické povahy. Oldřich Sirovátka

Televizní výkladový slovník. [obsah]

Díl I.-III. Praha (Odbor výzkumu programu ČST a diváků v ČSR) 1978. 288-320-372 strán textu, 510 kresieb a grafov
      V posledných dvoch desaťročiach sme svedkami neobvyklého rastu literatúry slovníkového a encyklopedického charakteru. Tento rast je výrazný rovnako v prírodných a technických, ako aj v spoločenských vedách, vrátane etnografie a folkloristiky. Do rámca uvedeného rozvoja treba zaradiť aj vydanie trojzväzkového diela, televízneho výkladového slovníka, ktorý

140

pod vedením I. Tesára, E. Kozlanskej a J. Outlého pripravil široký kolektív pracovníkov Československej televízie v Prahe tak, aby obsiahol všetky základné pojmy jednotlivých úsekov televíznej tvorby, výroby, organizácie a pôsobenia.
      Koncepciu slovníka najvýraznejšie podmienilo úsilie podať podľa možnosti úplnú a vyčerpávajúcu orientáciu o podstatných javoch a aspektoch, ktoré súvisia so vznikom, tvorbou a pôsobením televízneho programu i televízie ako jedného z najvýznamnejších hromadných oznamovacích _ prostriedkov. Slovník sa teda nezameriava len .na stručný prehľad špeciálnej televíznej terminológie, ale je v podstate pomerne obsiahlou televíznou encyklopédiou s výkladovým charakterom jednotlivých hesiel. Preto sa do slovníka dostali aj početné pojmy príbuzných odborov, predovšetkým žurnalistiky, rozhlasu, filmu, divadla, ale aj sociológie, psychológie, etnografie, folkloristiky, literárnej vedy, histórie, filozofie atď. Heslá sú spracované v takom tematickom a obsahovom zameraní, aby ako celok komplexne obsiahli fenomén televízie, to znamená, rovnako jej úsek technický, prevádzkový, organizačný, programový, výrobný atď., ale aj informatívny, pôsobenie na diváka a pod. Uvedená koncepcia je zároveň aj východiskom spracovania hesiel; slovník aj napriek abecednému radeniu hesiel možno totiž zdanlivo rozčleniť do šiestich tematických skupín:[/] technika, prevádzka, ekonómia, vrátane práva a organizácie, teória televízie spolu s estetikou, sociológia a psychológia, vrátane iných spoločenských vied, a nakoniec medzinárodné televízne organizácie a festivaly.
      Na doplnenie obrazu o televíznom výkladovom slovníku treba uviesť, že obsahuje takmer tri tisíc základných a vyše poldruha tisíca odkazových hesiel spolu s 510 kresbami a grafmi. Heslá sú v záujme operatívnosti pri používaní slovníka zaradené abecedne, zásadne podľa podstatných mien a vždy pod spisovnými termínmi aj napriek tomu, že .mnohé pojmy sú v praxi často známejšie pod slangovými výrazmi. Každé heslo je opatrené šifrou autora, čo umožňuje nielen identifikovať jeho tvorcu, ale zároveň lepšie pochopiť aj uhol, záber, spôsob spracovania, prípadne prehĺbiť si jeho poznanie.
      Čo sa týka národopisných hesiel, treba upozorniť na niektoré ich menšie nesprávnosti a omyly. Tak pojem "etnografia" sa odkazuje na heslo "folklór v televízii" a "folkloristika" (s. I-157, I-181). v týchto heslách sa však predmet etnografie interpretuje pojmami "folklórna realita", "folklórne javy", "pôvodný či odvodený folklór" atď., hoci z kontextu je jasné, že autor hesla mal na mysli javy kultúry materiálnej a duchovnej. Spresnenie si vyžaduje aj spracovanie ďalších hesiel, ako je kultúra, kultúra masová atď. Prečo je tomu tak, možno vysvetliť nielen argu[/]mentmi R. Jeřábka, ktoré vyslovil v recenzii antropologickej encyklopédie ABC člověka (pozri Slovenský národopis, 26, 1978, s. 655-659), ale aj skutočnosť.ou, že ich správne definovanie ostáva povinnosťou predovšetkým etnografov a folkloristov. z kontextu slovníka nie je jasné, prečo doň neboli zaradené heslá o osobnostiach televízie, filmu, rozhlasu, divadla atd., najmä ak sa bezprostredne podieľali na rozvoji televíznej tvorby. No takisto nám v slovníku chýbajú aj niektoré ďalšie heslá (najmä typu tradícia, transmisia ap.).
      Celkovo však možno konštatovať, že Televizní výkladový slovník, ktorý v troch zväzkoch ako účelovú publikáciu vydala Československá televízia v Prahe, je spracovaný na dobrej teoretickej i štylistickej úrovni. Tým, že zaznamenáva aj mnoho takých pojmov, s ktorými pracuje etnografia a folkloristika, maIi by sa s ním bližšie zoznámiť aj národopisní bádatelia, a to nielen v záujmu poučenia, ale aj hľadania ciest a spôsobov, ako a čím skôr spracovať a vydať aj vlastný; národopisný slovník. Adam Pranda

141

SBORNÍK

Kysucké múzeum. Správy a informácie. [obsah]

1 (1977), 2 (1978), 3 (1979). Rediguje Peter Maráky
      Ak chceme objektívne zhodnotiť vedecký prínos týchto troch doteraz vydaných ročníkov vlastivedného spravodaja Kysuckého múzea v Čadci, vychádzajúceho pod skromným a nevýstižným, nepresným názvom ako "Správy a informácie", hneď na prvý pohľad vystupujú do popredia niektoré skutočnosti, ktoré v tejto súvislosti nemôžeme nevidieť a nespomenúť. Prvou je konštatovanie, že toto múzeum sa takto navonok, publikačne, prezentovalo už pri piatom výročí svojho založenia. Týmto spravodajom, ktorý má v skutočnosti charakter vlastivedného zborníka, prekročilo hranice mesta a zbernej oblasti a vytvorilo si dostatočne široké možnosti sprístupňovať svoje poznatky zakotvené v čase a priestore nieIen základnými, pre múzeum typickými formami muzeálnej činnosti (zbieraním a dokumentačným spracúvaním predmetov o živote a kultúre ľudu a ich prezentovaním na výstavách), ale aj takmer neobmedzenému okruhu záujemcov a bádateľov na tejto výmennej a porovnávacej úrovni.
      Druhou je upozornenie, že aj napriek veľmi skromnej podobe (Sprá[/]vy a informácie vychádzajú ako rozmnoženina) možno tento vlastivedný spravodaj vďaka dobrej odbornej úrovni väčšiny ním publikovaných príspevkov porovnať s tlačenými vlastivednými zborníkmi, ktoré pravidelne vydávajú aktívne centrálne alebo oblastné múzeá.
      A napokon trefou je konštatovanie, že spravodaj vďaka premyslenej koncepcii redaktora a zaiste aj členov redakčnej rady prináša mnoho pozoruhodných príspevkov, ktoré majú svoju vedeckú hodnotu a platnosť nielen v rámci oblasti a jednej vednej disciplíny, ale aj širšie, v rámci celého Slovenska i priľahlých častí Moravy a Poľska, ako aj ostatných vlastivedných disciplín.
      Spravodaj je rozčlenený do piatich základných rubrík, ktoré v podstate vyjadrujú okruh činnosti tohto múzea i jeho tlačového orgánu a zároveň špecifikujú jeho pohľad na jednotlivé úseky muzeálnej práce. Kým úvodník rieši zásadné otázky činnosti Kysuckého múzea, predovšetkým problémy jeho kultúrnovýchovnej činnosti, rubrika "Štúdie a materiály", ktorá je najobsiahlejšia, prináša cenné poznatky z terénnych výskumov samých pracovníkov múzea i z akcií ním podnietených a organizovaných. Takými v 1. ročníku sú príspevky J. Kantára (Záchrana, obnova a využi[/]tie pamiatok ľudovej architektúry v okrese Čadca), P. Marákyho, P. Salnera a A. Prandu (Komplexný národopisný výskum zátopovej oblasti v obciach Riečnica a Harvelka; ideový zámer a projekt), O. Šedu (Nové stredoveké nálezy z Kysuckého Nového Mesta - Radole) a D. Choluja (Mlyn a píla z Klubiny). v druhom ročníku z národopisného hľadiska sú pozoruhodné príspevky E. E. Gašinca (Príspevok ku kolárskej terminológii na dolných Kysuciach; voz a jeho súčasti), T. Cibuľovej (Predstavy o bosorkách na Kysuciach; príspevok k štúdiu ľudovej viery v Riečnici a Harvelke) a M. Vaněčkovej (Poznámky k ľudovým výšivkám v obciach Riečnica a Harvelka, okr. Čadca). z 3. ročníka upozorňujeme najmä na príspevky P. Salnera (K niektorým aspektom života riečnickej rodiny), G. Jesenskej-Horváthovej (Materiály z výskumu ľudového liečenia v Riečnici), L Paštrnáka (Príspevok k dejinám periodickej tlače na Kysuciach) a D. Choluja (Kysucké regionálne prvky v tvorbe Petra Jilemnického). Osobitná rubrika, zavedená Ien od 3. ročníka a nazvaná Múzeum kysuckej dediny, je venovaná problémom tohto osobitného zariadenia,

142

náročného nielen z hľadiska organizačného a finančného, ale aj teoretického, metodologického a metodického. Doteraz bola v tejto rubrike uverejnená iba obsiahla správa D. Choluja (Súčasný stav výstavby Múzea kysuckej dediny vo Vychylovke). Z hľadiska vedeckého poznania podnetné materiály prináša aj rubrika nazvaná "Správy", do ktorej sa zaraďujú kratšie informácie o jednotlivých podujatiach organizovaných Kysuckým múzeom. Kým v 1. ročníku upozorňujeme na správu k Hatiara (Antropologický výskum v Bystrickej doline), v 2. ročníku takouto je správa A. Hudecovej (Archívne fondy v Štátnom okresnom archíve v Čadci a možnosti ich využitia) a V. Marákyovej (Folklórny festival Ochodnica '78). z 3. ročníka pozoruhodné sú najmä správy S. Švecovej (Sympózium o chotárnych sídlach v Karpatoch), A. Vašelényiovej (Inventarizácia kultúrnych pamiatok okresu Čadca zapísaných do štátneho zoznamu), M. Hurtajovej (Prieskum súčasného stavu ľudovej výroby na Kysuciach) a A. Kramolišovej (Soutěž folklórních skupin okresu Čadca) atď.
      Rubrika "Recenzie a referáty" sa sústreďuje, čo je pochopiteľné, predovšetkým na posúdenie literatúry venovanej Kysuciam. Upozorňuje takto nielen na práce monografické, ale aj na štúdie a príspevky základného významu, ktoré boli publikované v iných periodikách a[/] zborníkoch. Táto recenzná činnosť záujemcovi a bádateľovi problematiky Kysúc pomáha nielen dobre sa zorientovať v danej problematike, ale zároveň nadobudnúť o nej vedecky správny a kritický prehľad.
      Osobitne musíme vyzdvihnúť rubriku "Bibliografia". Pokladáme ju z hľadiska koncepcie a metodiky za najsilnejšiu stránku tohto spravodaja, hoci doteraz priniesol v podstate iba tri viac alebo menej kompletné tematické bibliografie. v 1. ročníku P. Maráky a A. Pranda publikovali "Bibliografiu ľudo­ vej kultúry na Kysuciach" (s. 103166; spolu 266 anotovaných bibliografických jednotiek); v 2. ročníku vyšla práca J. Galvánka (Bibliografia ku geologickej stavbe Kysúc a ochrane geologických javov a území, s. 165-199, spolu 121 anotovaných bibliografických jednotiek) a v 3. ročníku práca J. Štekláčovej (Bibliografia k dejinám protifašistického odboja, Slovenského národného povstania a oslobodenia na Kysuciach, s. 181199, spolu 13-104 anotovaných bibliografických jednotiek).
      Naša správa o recenzovanom spra­ vodaji by nebola úplná ani objek[/]tívna, ak by sme neupozornili aj na obrazovú prílohu, primeranú možnostiam danej techniky, ale aj na skutočnosť, že okrem národopisných a s problematikou ľudovej kultúry úzko súvisia[ci]ch štúdií a príspevkov zborník "Kysucké múzeum. Správy a informácie" prináša aj práce archeologického, historického, umenovedného, prírodovedného a ochranárskeho zamerania, ktoré navzájom spresňujú doterajší obraz nielen o národopisnom štúdiu Kysúc, ale prinášajú aj najnovšie poznatky z vedeckého bádania všetkých tu spomenutých disciplín.
      Ak sa chceme zmieniť aj o práci redaktora, musíme s radosťou pripomenúť, že kým v 1. ročníku neboli názvy príspevkov uvádzané dôsledne a rovnako, 2. a 3, ročník znamená v tomto smere pozitívny krok vpred. Nielenže názvy príspevkov sú písané pozorne, ale je v nich aj menej preklepových a štylistických chýb. Ak si redakcia zvyšovanie náročnosti udrží, ba v ďalších ročníkoch ešte aj prehĺbi, pevne veríme, že tento spravodaj-zborník sa dôstojne zaradí k iným tlačovým orgánom tohto druhu. Adam Pranda

143

POLEMIKA

O historické etnografii [obsah]

Stále častě ji se hovoří o etnografii současnosti a na oborových seminářích se stále častěji požaduje, aby výzkum tradiční lidové kultury ustoupil ze svých dominantních pozic a uvolnil místo novému směru. Je to zcela logické z hlediska společenské potřeby: začerstva zaznamenat a muzejními sbírkami dokumentovat období mimořádně závažných společenských změn. Není to však jen zvláštnost etnografií socialistických zemí, současnost se pečlivě zkoumá i tam, kde nedošlo k převratným vývojovým zlomům, kde se téměř nic neděje (např. severské země). Jedním z motivů zájmu o výzkum současnosti je povaha metod etnografického výzkumu založených na přímém pozorování. Etnografická věda a její metody vznikaly vedle (v mnohém i podle) sociologie, uměnovědy a archeologie. Ve svých začátcích byla autorkou vyspekulovaných zkratek mezi oběma póly sociologickou současností a archeologickým dávnověkem; spekulace bývá vždy poplatná předpojatému názoru (nebudeme-li starší kolegy obviňovat z vědomých politických tendencí). Vždyť není tomu tak dávno, kdy ještě probíhala polemika V. Pražáka s B. Schierem. Je s podivem, jak dlouho se naše[/] etnografie bránila spolupráci s historií, která je tou pevnou základnou přemosťující oba břehy všech evolučních teorií. Volání po rozvoji archeologie středověku a sociologických pohledů do minulosti nenahradí základ poznatků našeho dějepisectví, které má ze všech společenských věd snad nejvytříbenější metodologii a nejúplnější systém výsledků bádání. Tato vědní disciplína však projevovala a projevuje živý zájem o etnografii. Všimněte si, kolik významných historiků vytvořilo práce přímo zaměřené n.a pomoc etnografickému bádání. Projděte si například poválečné ročníky Českého lidu, kolik je tam otištěno takových prací (zatímco v ČsČH bychom něco podobného z pera etnografů marně hledali).
      Na stránkách Národopisných aktualit a Slovenského národopisu byla zveřejněna řada úvah zamýšlejících se nad otázkou předmětu etnografického bádání. Nemíním tuto polemiku oživovat. Charakterizovala uvědomění si skutečnosti, že dnes ona historická (avšak donedávna současná) dvojí linie ve vývoji kultury (lidová a "nelidová", nebo "vysoká") integruje. Toto uvědomění se stále častěji promítá i do metod oborů, které se přibližují historickým a využívají pramenů historických, i když jde[/] o výzkum současnosti (statistiky, noviny apod.). Od etnografa se požaduje, aby současný jev nejen pop:al, ale i vysvětlil, a to nedokáže bez pohledu zpět. Luštit dnes tu úžasnou spleť jevů je o mnoho těžší, než odhalovat kořeny kulturního projevu určité sociální vrstvy na určitém místě v polovině 19. století. Praxe však vyznívá opačně, etnografové užívají historických metod raději pro současnost a obávají se odborné náročnosti studia pramenů starších. I když jsou velké rozdíly v metodice obou zaměření, přece jen pro studium současnosti bude vždy tím odrazovým můstkem poznání minulosti. A protože na tomto poli bylo vykonáno skutečně minimum kritické práce, potácíme se příliš často jen v hypotetických dohadech.
      Ve vývoji každého vědního oboru je stanovení úkolů etap jeho rozvoje závislé na charakteru dosažených výsledků. Všechny vědní obory se podle těchto výsledků dialekticky diferencují na specializace a některé z nich dále emancipují do významnějšího postavení. Pohlédneme-li z tohoto hlediska na povahu etnografické produkce (ve vztahu ke společenskému poslání), pak ta část, která může používat především metod přímého pozorování činnosti lidí, spěje k jednoznačnému zaměření na současnost.

144

Tam, kde již nelze vše přímo vypozorovat a kde k pozorování zbývají jen pouhé artefakty, musí etnograf využívat více historických pramenů a metod historické vědy. Druhá část si všímá více té "historické" zaniklé a zanikající tradiční lidové kultury a ta prvá zkoumá kulturu integrující a integrovanou. Obojí se děje v dialektické jednotě jednoho vědního oboru. Avšak kvalita výsledků bývá úměrná odborné přípravě a zkušenostem badatelů se značnými individuálními metodickými zvláštnostmi. Přesto lze pozorovat, že se vzrůstajícím zájmem o současnost se formuje i speciální zaměření na historickou etnografii. Prokázala to i nedávná konference "Lid a lidová kultura národního obrozeni" (Přerov n. L. 1980). Jestliže se v minulosti toto pojetí v etnografii opomíjelo a dnes se těžiště přenáší do sféry současnosti, bude třeba dluh historické etnografii splácet. Je tedy zřejmé, že historická etnografie jako součást etnografické vědy bude neustále prohlubovat svoje specifické metody odlišné od tradičních (zaměřených na současnost) při zkoumání zákonitostí nerovnoměrného vývoje tradiční lidové kultury v minulosti, Předmětem zkoumání se liší od historie (podobně jako historická demografie), i když využívá i jejích metod (což ji vzdaluje i od pojetí kulturní historie). Bude sloužit jak etnografii současnosti, tak historii, ale současně se již stala hlavní oborovou specializací při tvorbě[/] muzejních expozic v přírodě, v praxi památkové péče, vlastivědné práce, zájmové umělecké činnosti a dalších úseků celého resortu kultury. Historická etnografie je svou povahou interdisciplinární specializací, a její heuristická náročnost přímo vybízí k práci týmové.
      Upozorňuji-li dnes na zvláštnosti kritického historického přístupu k studiu kultury našeho lidu v minulosti, nepřináším nic nového. Vzpomeňme práce Čeňka Zíbrta, Zdeňka Nejedlého, Jaroslava Kramaříka, Emanuela Baláše, Karla Fojtíka, Antonína Robka a dalších. Oni dokázali z historických pramenů vytěžit takové informace o lidové kultuře, jakých si historikové obvykle ani nepovšimnou. Přenášeli těžiště zájmu na konkrétní individuální projevy lidské činnosti jako reprezentanty jevů hromadných, a proto byli někdy ti starší z nich kritizováni za neprokázanou generalizaci. Kritikové si však neuvědomovali, že etnograf má své závěry podloženy především jinými druhy pramenů - hmotných a slovesných. Archivní pramen je pro něho cenným ověřením uplatnění již známého jevu v čase a v celkovém zařazení do společenských souvislostí. Archivní prameny ani nemohou být pro etnografa základním zdrojem poznání tak jako jsou pro historika. Nebyly totiž z těchto hledisek ani vytvářeny, ani uchovávány. Vyžadují specifickou heuristiku. Nelze z jejich informací vytvořit úplnou soustavu poznatků o lidové kultuře, z to[/]hoto hlediska jsou jen torzovité. Lépe poslouží při studii jevů hromadných, a to zejména jako pramen zprostředkující informace srovnáním s jinými druhy pramenů, nikoliv jako pramen přímý. Všeobecně tvrdíme, že je etnografie jako společenská věda nezastupitelná, neboť i ze stejného pramene těží etnograf poněkud odlišné informace než historik. Přece však mnohdy těžko nalézáme onu pomyslnou hranici mezi prací etnografickou, historickou a jiných příbuzných oborů. Právě na díle Č. Zíbrta, Z. Nejedlého; K. Fojtíka, A. Robka a dalších vidíme, jak etnograf musí navazovat na práci historickou (a dotvářet ji), ať už na všeobecný základ interpretace společenských procesů, nebo na regionální mikrohistorii, zacházející až do těch nejkonkrétnějších zvláštností. z praxe víme, že kolem této pomyslné hranice je široké pásmo přesahu činností obou (i dalších) oborů. Lze také pozorovat, že se vzájemně obohacují nejen výsledky své práce, ale též rozdílnými metodami.1) Domnívám se proto, že by bylo nanejvýš přínosné (a to rovněž pro oba obory), aby se etnograficko-historická spolupráce prohlubovala a integrovala ve specializaci historické etnografie a aby i v teorii etnografické vědy byla věnována pozornost propracování specifických metod historické etnografie, zejména jejích heuristických zvláštností. Jiří Langer

145

Poznámka
1.
      Antonín Robek na konferenci "Lidová kultura národního obrození" (Přerov n. L. 1980) formuloval úkol etnografů jako: specifickou a nezastupitelnou interpretací zpřístupnit etnografické prameny historikům. Domnívám se, že je v současné době ještě nutné zdůrazňovat i druhou stránku vzájemného obohacování, protože u etnografů doposud není běžné využívání historických pramenů a výsledků historického studia vůbec (někdy se spokojují jen nejzákladnějšími údaji národních dějin, a to mnohdy ve zcela populár[/]ní formě). Souhlasím s A. Robkem, že je historické studium emancipačních procesů (hlavně maloburžoazie a dělnické třídy) bez etnografie neřešitelné, třeba však dodat, že toto etnografické studium nerovnoměrného vývoje lidové kultury je neřešitelné bez historie. Plně se přikláním ke zdůraznění integračních interdisciplinárních tendencí vedoucích ke komplexnosti interpretace života společnosti jako celku. Srov.: ROBEK, A.: Emancipační procesy v českém dělnictvu jako předmět etnografického studia. Slovenský národopis 28, 1980, s. 198 n.[/]

KONFERENCE

Konference o příslovích [obsah]

Ve smolenickém sídle SAV se 27. října 1980 konal paremiologický seminář, který soustředil třicet zájemců a pracovníků v tomto opomíjeném oboru folkloristického bádání. v úvodním referátu definovala M. Kosová přísloví, úsloví a pořekadla jako jazyková klišé, lišící se od frazeologismů obrazností. k paremiologickým útvarům patří také sousloví, rčení a příslovečné výrazy, které byly pro[/] účely chystané edice sebrány ze slovenských sbírkových fondů, středověkých listin a dopisů a z různých antologií. Materiál vyhodnocovalo 20 pracovníků a posluchačů národopisu UK od roku 1972, takže k roku 1980 je připraven několikatisícový korpus, členěný dnes po počátečním rozhodování (incipitový seznam, tematický seznam) podle klíčových slov ve slovníkovém uspořádání. Pod tímto hlavním heslem jsou zařazeny varianty a chronologické určení pramenů. Při[/]pravovaná edice obsahuje index slov (s pomocným významem) index hesel. M. Leščák se zabýval dalším tzv. drobným žánrem, a to hádankou. Je obtížné stanovit lidovost a literárnost hádanek, jejichž nejstarší slovenské zápisy pocházejí z konce 17. století. Hádanky sloužily k zábavě dospělých i dětí a často měly blízko k anekdotě; vysloveně dětskou záležitostí se staly až mnohem později. Hádanky tvoří leckdy složky zvykosloví a různých druhů vyprávění. Analýzou jejich poetiky se na slovenském materiálu zabýval A. Popovič, sémantikou pak řada evropských badatelů. Z. Profantová probrala základní poetické zvláštnosti pranostik a jejich funkčně-sémanticko-estetický posun od původního magicko-věšteckého významu až po estetický odraz zkušeností. Významový paralelismus pranostik souvisí s jejich sémantickou dvojčlenností.
      Vztahy mezi paremiologií a frazeologií vyložil z filologického hlediska J. Macek, který zdůraznil, že přísloví a pořekadla tvoří předmět frazeologicky orientovaného výzkumu (ve slovenském pojetí), zatímco jinde tomu tak není. Implicitnost výrazu a současně jeho nedostatečnost souvisí v příslovích a pořekadlech s pojetím frazémy, a proto se jimi právem zabývají filologové. k tomu nadhodil prof. K. Horálek, že je třeba zkoumat, do jaké míry je přísloví textem (tj. promluvou) a do jaké mí

146

ry je lze považovat za frazémy. Přitom je nutno dbát na rozdíl mezi příslovím (promluva s obecnou platností) a příslovným výrokem nebo úslovím (tj. ustálenými výroky charakterizujícími danou situaci). Podle jeho názoru nepatří do frazeologie pranostiky, které neobsahují sémantické transpozice. V. Voigt shrnul rusky nové aspekty paremiologického studia v zahraničí a předložil účastníkům semináře nové knihy z lotyšské, estonské a německé produkce a srovnal je se slovenskými, finskými a maďarskými studiemi. Stejně jako M. Kosová vyzvedl záslužné práce Permjakovovy, zejména knihu From Proverb to Folktale.
      V odpolední části zasedání promluvil K. Horálek o komparatistických aspektech přísloví a aforismů u západních Slovanů, kde přísloví podržuje svou žánrovou formu, a u východo-jihovýchodních Slovanů, kde jistým epizačním procesem přechází přísloví v povídku nebo anekdotu. Jeho výkladu výborně odpovídaly četné postřehy o životě přísloví ve folklórním procesu, které pečlivě shromáždila D. Klímová - ostatně to byl jediný referát, obsahující pohled na drobné folklórní druhy z hlediska jejich ekologické životnosti. Přísloví a zejména příslovečné výrazy ukázala Klímová jako složku individuálního repertoáru i všedního kontextu. Komunikativní zřetel uvedl ve svém referátu P. Zajac. Přísloví na rozdíl od logického soudu zužuje podle jeho názoru svou plat[/]nost jako morálně etická direktiva nebo jako potencionální společenská norma. O souboru ukrajinských přísloví na východním Slovensku hovořil M. Mušinka. J. Jaroš sledoval ve fundovaném výkladu vliv příslovní tradice v neprofesionální tvorbě a naopak při stylizaci textu do folklórního prostředí.
      V bohaté diskusi, na niž bylo dostatek času, vystoupili kromě referentů všichni účastníci semináře, a to převážně k teoretickým otázkám funkce hádanky (nelze ji oddělovat od procesu hádání, tj. od konvencionalizace) a její frekvence, přechodu hádanky k absurdnímu a černému humoru v dětských kolektivech, k parodizaci přísloví v dělnickém prostředí, k parodiím až kontrafakturám přísloví a pranostik v moderním prostředí (tisk) a k řadě otázek poetiky drobných folklórních druhů obecně (discours free) na rozdíl od víceméně stabilizovaných žánrů (discours sensitive). Drobné druhy (přísloví, úsloví, pořekadla, pranostiky, hádanky, aforismy) mají sice obdobné zákonitosti, ale svou folkloristickou, filologickou a společenskokulturní charakteristikou se v jednotlivých společenských vývojových obdobích znatelně odlišují jak od ostatních žánrů lidové slovesnosti, tak i mezi sebou. Bohuslav Beneš[/]

Sympozium "Výzkum, evidence, ochrana, využití technických památek" [obsah]

U příležitosti výstavy "Technické památky v Polsku" bylo v Národním technickém muzeu ve dnech 4.-6. září 1980 mezinárodní sympozium o výzkumu, evidenci, ochraně a využití technických památek. Zúčastnilo se jej 30 zahraničních a osmdesát domácích odborníků.
      Před vlastním jednáním sympozia byla ve čtvrtek 4. září 1980 otevřena za účasti polského velvyslance a zástupců ministerstva kultury výstava "Technické památky v Polsku", která na bohatém obrazovém materiálu, modelech, dokumentech a prostředcích vědecké pasportizace ukázala vývoj památkové péče v Polsku, její rozsah, některé z vybraných památkových objektů, postup památkové péče při výzkumu, dokumentaci, technické ochraně i využití jak osvětové tak výukové. Podrobně pak o těchto otázkách hovořil na sympoziu ředitel Technického muzea ve Varšavě Jerzy Jasiuk.
      Sympozium zahájil ředitel NTM J. Kuba, předseda národního komitétu ICOM. Úvodní referát o péči o technické památky v ČSSR připravil J. Majer. O. Wagenbreth (NDR) seznámil účastníky sympozia s novými postupy při ochraně technických památek v NDR, R. Slotta z Hornického muzea v Bochumu (NSR) hovořil o teoretických přístupech a prak

147

Hornické muzeum v přírodě, Příbram - Březové Hory. Foto V. Kodetová.

tických řešeních při využití technických hornických památek v NSR a svůj výklad doprovodil řadou diapozitivů. Množství diapozitivů bylo také předností referátu Aurelie Tity z Etnografického muzea v Kluži (RSR), která uvedla bohatou kolekci technických zařízení zemědělské provenience, které jsou instalovány v Etnografickém muzeu Transylvanie. Polští[/] odborníci J. Pazdur, D. Trynkowska, D. Molenda se zabývali jak teoretickými zásadami, tak praktickým prováděním dokumentace a evidence technických památek. E. Kladivík uvedl společný referát vypracovaný s M. Hockem o ochraně hornických památek na Slovensku, dokumentovaný řadou diapozitivů. První den jednání sympozia zakončil ředitel[/] Technického muzea v Brně M. Berka bohatě fundovaným výkladem o péči brněnského muzea o technické památky na Moravě.
      S úvodním referátem druhého dne vystoupil J. Vondra na téma technické památky a životní prostředí. H. Wirth (NDR) sledoval technické památky jako oblast činnosti architektů a předmět výuky budoucích architektů. O. Paulynyi (MLR) hovořil o fotografii a popisu památky in situ jako o prostředku topografického záznamu technických památek. O fotografické dokumentaci referoval též H. Wilsdorf (NDR) na příkladu lomů na serpentit v Zöblitz u Annabergu. W. Kroker (NSR) uváděl příklad spolupráce laických zájemců a muzejních a lokálních institucí při studiu a ochraně technických památek. L. Murvay (MLR) podal přehled o současném stavu ochrany technických památek v Maďarsku, B. Rundicki a S. Januszewski se zabývali hornickými památkami v Polsku, A. Michałowski upozornil na restauraci a ochranu uměleckých děl v souboru technických památek, S. Knapik (PLR) se věnoval způsobům ochrany technických památek před škodlivými vlivy okolí. E. Wächtler (NDR) podal zprávu o přípravě komise ICCIH (International Committee for Conservation of Industrial Heritage) jako samostatného orgánu vedle ICOMOC a ICOM.
      Z domácí problematiky ochrany technických památek bylo možno

148

pro nedostatek času zařadit jen několik referátů. D. Josef uvedl výklad o soupisu historických mostů z Čech a Moravy a doprovodil jej řadou fotografií, L. Hep informoval o přípravě hornického muzea v přírodě na dole Urx v Ostravě, E. Šimek seznámil s topografií pražské mincovny a jejích budov na Starém městě pražském za pomoci dobových rytin a současných fotografií, J. Hilmera bohatě dokumentoval svůj výklad o nejstarší památce divadelní techniky v Čechách v Českém Krumlově. Společný referát J. Langra a A. Závady o společenských souvislostech prezentace technických památek v muzeích v přírodě bude spolu s další desítkou domácích referátů publikován ve sborníku sympozia.
      Jak je z přehledu referátů patrno, jednání sympozia se dotklo téměř všech otázek, které problematika ochrany technických památek obsahuje. Možnost srovnání postupů v několika zemích přinesla nejen informace, ale i nové podněty k ještě důraznějšímu a úspěšnějšímu chránění technických památek. Vždyť to jsou doklady lidské práce, umu a vynalézavosti, svědkové každodenní tvořivé práce dělníků.
      Pochvalného uznání zahraničních hostů se dostalo našemu přístupu k ochraně technických památek na exkurzi, která vedla do Příbrami, kde si prohlédli hornické muzeum v přírodě v budovách býv. dolu Ševčiny, na šachtě Anna a Pro[/]

Hamr v Dobřívi u Rokycan. Foto V. Kodetová.

kop i hornický domek. Přes památník A. Dvořáka ve Vysoké zajeli do hamru v Dobřívi, kde naši hosté získali čestné hamernické výuční listy.
      Sympozium bylo úspěšným vkladem k přípravě III. mezinárodního kongresu o průmyslové archeologii, který bude v roce 1981 v Lyonu ve Francii. Olga Skalníková[/]

Pracovní seminář Národopisný film - Kyjov 1980 [obsah]

Idea pořádat občasné semináře o národopisném filmu vznikla z potřeby vyrovnávat se soustavně s profesionální filmovou a televizní produkcí, popřípadě ovlivnit z odborného zřetele její další vývoj. Už první akce, uspořádaná v roce 1978 ve Strážnici, o níž na strán

149

kách Národopisných aktualit (XVI, 1979, s. 145) referoval O. Sirovátka, signalizovala obtíže, které se tomuto úsilí postaví do cesty. Je to především nezájem tvůrčích středisek a jejich pracovníků, který se projevil tím, že seminář a s ním spojenou projekci nevzali - až na výjimky - na vědomí. Tento postoj zopakovali též o dva roky později: ač byl hlavním pořadatelem Krátký film Praha, nezůstalo jen u toho, že bylo třeba opatřit většinu filmů z Krajské půjčovny v Brně, ale nadto pražská filmotéka docela selhala při zajišťování retrospektivních děl L. Buňuela Země bez chleba a K. Plicky Zem spieva. Úvody k nim připravené museli autoři této zprávy přednést ve formě referátů. Československá televize - kromě ostravského studia - celou akci ignorovala, asi u vědomí své neomylnosti.
      Těsně před zahájením hrozil pracovní seminář navzdory téměř roční přípravě naprostým fiaskem. Jen některé okolnosti - mimo jiné snaha pracovníků kyjovského Domu kultury, v němž seminář probíhal a jehož pracovníci obětavě celou akci podporovali, a skutečnost, že někteří autoři si své filmy sami přivezli - zachránily, co se ještě dalo. Seminářem proběhlo celkem 38 filmů velmi rozdílné odborné i umělecké hodnoty. Bylo ostatně záměrem pořadatelů postavit vedle sebe kvalitní i sporné filmy, protože na těchto protikladech ize snáz vyvolat tolik potřebnou diskusi.[/]
      Absolutní špičku celé akce představoval snímek Toulavé slunce (rež. R. Granec), věnovaný cikánské otázce, který budil pozornost nejen aktuální tematikou, ale též vynikajícím pojetím a zpracováním. Ve zkratce, nesmírně dramatickou formou a hlavně pravdivě, se dostává pod povrch složitého vztahu naší veřejnosti k minoritě, která ať už chceme nebo nechceme mezi námi žije, prochází populační explozí, zčásti ulpívá na starých formách života a jen zčásti se přizpůsobuje. - Jiným pozoruhodným filmem byli Sanitrárovci (rež. M. Urban - D. Ursíny) o středoslovenské rodině všeumělců. Autoři poukázali syrovým způsobem, bez líbivé stylizace na mnohostranné schopnosti příslušníků tohoto rodu, tradované po generace, avšak malá zkušenost je neochránila od jisté umělecké nekázně projevujíoí se zejména v nadměrné délce některých sekvencí i celého snímku. Konečně k dobrým filmům, které zde byly promítány, lze přiřadit snímek Plechová muzika (rež. J. Špáta) pojednávající o dějinách dechové hudby, o významu českého vlivu na její šíření ve světě a a jejím současném uplatnění, samozřejmě nejen v lidovém prostředí.
      Dobrý průměr zastupoval film Poslední z rodu (rež. D. Vihanová) o svérázné osobnosti lesního formana z Orlických hor, o jeho každodenní nadlidské dřině a o partnerství s koněm, dále film Už je ťa, fašanku, už je ťa na mále (rež.[/] J. Bařinka) o současných masopustních tancích a zvycích na Uherskobrodsku, anebo Zkouška souboru (rež. A. Kachlík), zachycující muziku Hradišťanu s primášem J. Staňkem. Každý z těchto filmů provázely poněkud jiné nedostatky. Tak například snímku Poslední z rodu uškodila jeho délka, dokument z Uherskobrodska trpěl přílišnou popisností a Zkoušce souboru neprospěla zase jistá strojenost a především volba repertoáru.
      Zajímavou možnost konfrontace poskytla projekce staršího filmu Hra na krále (rež. J. Jireš) s pozdějším snímkem Jízda králů (rež. M. Hoffmeister). s odstupem času se ukázalo, že autorsky silnější film Jirešův je stěží přijatelný pro svůj mysticismus a málo sdělné metafory, zatímco Hoffmeistrova nepříliš vynalézavá zpráva, nevyhýbající se četným neústrojným inovacím, podává o tomto obyčeji pravdivější, třebaže poněkud povrchní obraz.
      Nejposlednější skupinu zcela rozdílných filmů, které pojí jen fakt, že jsou spíš škodlivé či přinejmenším zbytečné, zastupovaly snímky Na pěknú notečku (rež. J. David) zkreslený obraz o Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů při práci a ještě falešnější při odpočinku a zábavě, barvotiskově předstírající familiární vztahy mezi členy profesionálního tělesa, dále film Heřman Landsfeld (rež. K. Topič), v němž se strážnický keramik jeví jako fantom, který beze slova i bez náznaku jakékoli tvůr

150

čí činnosti prochází svou vlastní minulostí i přítomností za bezvztahového doprovodu místní cimbálové muziky, a konečně diletantsky pojatý snímek Lidové památky (rež. D. Holub), který po defilírce náhodně zvolených příkladů podnes dochovaných reliktů tradičních staveb v terénu nebo v muzeích pod širým nebem vrcholí tanečním veselím na pozemku Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Horší filmy přináší už jen televizní produkce, brněnská především. Dalo by se v této souvislosti leccos poznamenat k úrovni průvodního slova, jež byla v některých filmech žalostně ubohá, nebo například k úloze doprovodné hudby, která - ale to je přece dávno a dávno teoreticky jasné nesmí být v dokumentárním zvukovém filmu samoúčelná, ale hlavně by se dalo mluvit o falši a pravdivosti jako o dvou hlavních protikladech, z nichž první nemá vlastně nic společného s dokumentem, a to ani s tzv. uměleckým dokumentem, jak se tohoto sousloví používá na obhajobu různých rekonstrukcí - někdy jen rádoby rekonstrukcí.
      Exotická tematika byla na obou dosud uskutečněných seminářích výjimkou. Po zhlédnutí snímku Zpráva o Medině stala se tím milejším překvapením světová premiéra Berberské rapsódie (oba rež. A. F. Šulc), přinášející objevné pohledy do života jihotuniských troglodytů. Přítomnost autora, zkušeného dokumentaristy, a jeho aktivita v dis[/]kusi, byly jednou z mála světlých stránek semináře.
      Nepočetnou a okrajovou skupinu projekce tvořily animované filmy vycházející z lidových slovesných a hudebních tradic, jako Moravské lidové balady (rež. J. Brdečka), Balada o uherském králi (rež. K. Trlica), Maryška na Vlčím hrádku (rež. V. Kalábová - E. Dudka) a zejména vtipný snímek Všehochlup (rež. E. Dudka) inspirovaný pohádkou j. Š. Kubína a výtvarně znamenitě zvládnutý Z. Smetanou. Zajímavým zpestřením semináře byla výstavka fotografií Vladimíra Merty, těžící převážně z prostředí strážnického festivalu, tak trochu v duchu pozapomenutého filmu Moravská Hellas.
      Zbývá otázka: Jaká je perspektiva těchto odborných seminářů po dvou ročnících? Špatná! Seminářů, sympozií, konferencí anebo soutěžních přehlídek by nemělo být víc než filmů. Národopisci sami nic nezmohou, pokud nebudou jevit větší ochotu k plodné spolupráci tvůrčí pracovníci a zejména některé instituce, ale nejen na přehlídkách, nýbrž především při vlastní tvorbě filmů. Ovšem ani účast národopisců samých na této akci nezasluhuje pochvalu. Jistě nebylo hlavním důvodem jejich pasívního postoje jen to, že seminář nebyl dost popularizován a že kolidoval s jinou konferencí. Richard Jeřábek - Dušan Holý[/]

Úloha vědy v počátcích slovanského obrození [obsah]

Na začátku listopadu (3.-7.) 1980 v Praze uspořádala Mezinárodní asociace pro studium slovanských kultur vědeckou konferenci Úloha vědy ve vývoji slovanských kultur (18.-19. století). z pověření asociace ji svolal Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV a zúčastnili se jí literární vědci asi z desíti zemí, ze Západu i ze zemí socialistických. Většina referátů (v průběhu jednání jich posluchači vyslechli na třicet) se týkala problematiky literárně historické. Zájem se soustředil na nejdůležitější otázky a koncepce v počátcích slavistiky, od Herdera a Dobrovského až po Vuka Karadžiče, od jižních Slovanů až ke Slovanům východním a západním.
      Jedno odpoledne bylo věnováno folklóru, nebo přesněji - poměru folklóru a literatury. s několika referáty a v diskusi vystoupilo více zahraničních a československých folkloristů a literárních vědců: T. Čubelič ze Záhřebu, B. Kirdan, I. Naumenko a A. Myšanyč ze Sovětského svazu, M. Jähnichen z NDR, K. Rosenbaum a O. Sirovátka a někteří další. Zabývali se většinou sběrem a vlivy folklóru na prvopočátky národních literatur v různých slovanských zemích; zejména přednáška T. Čubeliče vyvolala pro svou teoretickou úroveň pozornost. Rovněž diskuse byla živá

151

a plodná; mj. se snažila vyjasnit teoretické a terminologické otázky vlivu, nápodoby, funkce, úlohy folklóru v literatuře, tedy tzv. folklorizace literatury. Škoda, že konference nevyvolala větší zájem u našich vědců. Oldřich Sirovátka

Konference "Lid a lidová kultura národního obrození" v Přerově nad Labem v roce 1980 [obsah]

Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze ve spolupráci s Polabským muzeem v Poděbradech uspořádal ve dnech 21.-23. X. 1980 vědeckou konferenci s mezinárodní účastí na téma Lid a lidová kultura národního obrození". v zahajovacím proslovu uvítal doc. A. Robek představitele stranického a veřejného života nymburského okresu, zahraniční hosty ze SSSR, NDR a BLR a přítomné etnografy a historiky z akademických ústavů, kateder etnografie, muzeí, archívů a jiných institucí.
      První blok referátů připravil autorský kolektiv, který vypracoval maketu stejnojmenného díla (v rukopise 1 200 stran). v úvodním projevu A. Robek výstižně zhodnotil plnění tohoto úkolu, upozornil na velké množství nových pramenů, které byly objeveny k řešení problematiky etnografie národního obrození, a poukázal na význam etnografického studia obrozenského období. Vlasta Suková v referátě "Česká společnost na počát[/]ku kapitalismu" se zaměřila hlavně na otázky společenské skladby, zejména na vytváření nových společenských vztahů. Její úvahy doprovázejí desítky kartogramů a statistických tabulek, které jsou spolehlivým východiskem pro etnografický výzkum. Zvláštní uznání si zaslouží referát I. Heroldové, která z nových a dosud neznámých pohledů sledovala proměny v poddanské rodině a v rodinné obřadnosti v období přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Dagmar Klímová ve svém vystoupení kriticky hodnotila lidovou prózu národního obrození a upozornila, jak malou pozornost věnovali sběratelé některým druhům humorného žánru a pověsti. Obdobně také J. Markl se zabýval pramennou hodnověrností obrozenských sbírek lidových písní a na vtipně volených příkladech poukázal na úpravy textů, sledující etické cíle. Hanah Laudová v zajímavém referátě "Tanec jako společenský činitel v době národního obrození" poukázala na jeho úlohu hlavně v městských vrstvách při rozvíjení národních forem společenského života.
      Z okruhu hmotné lidové kultury byl přednesen příspěvek "Specifické formy lidového umění v době národního obrození" ( J. Staňková ), dva zajímavé referáty k lidovému oděvu ( J. Svobodová, "Lidový oděv v Čechách v období 1780-1850; M. Moravcová , "Význam národního" oděvu v revolučním zápase českého měšťanstva v letech 1848-1850") a pozoruhod[/]né referáty z agrární etnografie ( B. Lůžek, "Počátky sociálního zabezpečení pro stáří v zemědělství"), lidové stravy ( J. Šťastná, Sociální diferenciace ve stravě venkovského a městského obyvatelstva Čech v první polovině 19. století), rukodělné výroby ( V. Scheufler, Technické inovace v rukodělné výrobě národního obrození) a lidového stavitelství ( J. Vařeka, Odraz období národního obrození v lidové architektuře Čech).
      Ze zahraničních hostů vystoupila E. Jansenová z Tallinu, která hovořila o rolnictvu a národní kulturně osvětové společnosti v Estonsku ve 2. polovině 19. století. Peter Kunze z Budyšína přednesl referát na téma "Úloha kulturních faktorů v národním obrození Lužických Srbů". Drážďanský etnograf B. Schöne seznámil přítomné s některými výsledky výzkumu kultury a způsobu života textilních výrobců v 18. a 19. století v oblasti západní Lužice a Krušných hor (zejména si všiml rodinných vztahů, způsobu bydlení, dělby práce v rodině a přeměny domácích výrobců v průmyslové dělníky). O výsledcích výzkumů drážďanského etnografického oddělení informoval R. Weinhold v příspěvku "K některým problémům a poznatkům saské lidové kultury na přechodu od feudalismu ke kapitalismu". z bulharských etnografů vystoupil S. Genčev referátem "Bulharský národ a národní kultura osvícenské epochy".
      Z domácích přednesl zajímavý re

152

ferát P. Bělina, v němž se zabýval postavením a úlohou lidu v teorii osvícenského absolutismu, dále V. Šmelhaus ("Základní inovační faktory lidového zemědělství v období národního obrození") a K. Fojtík (Ochotnické divadlo a jeho místo v době národního obrození"). Referáty včetně těch, které se z časových důvodů nedostaly na pořad, budou otištěny v publikaci vydané ÚEF ČSAV.
      Odborná veřejnost (konference se účastnilo téměř 100 etnografů a historiků) byla poprvé v takové šíři seznámena s dosaženými výsledky a hlavními teoretickými problémy[/] tohoto studia. Zvlášť je třeba vyzvednout, že bohaté diskuse se účastnili také historikové, jejichž jménem doc. J. Petráň podtrhl důsledný historický přístup etnografie ke studiu dané problematiky.
      Konference probíhala v krásném prostředí přerovského skanzenu, kde byla k této příležitosti otevřena výstavka k etnografii národního obrození; účastníci konference si také prohlédli muzeum v Přerově nad Labem, v Sadské a v Poděbradech a poslední den se zúčastnili zdařilé exkurze do Pošumaví (lidová architektura J. Bursy) a do blatských vesnic Holašovice a Plástovice. Josef Vařeka[/]

FOLKLORISMUS

Vystřihovaná grafika [obsah]

Federální ministerstvo spojů vydalo v září roku 1980 pětikusovou sérii poštovních známek s neobvyklým námětem - vystřihovanou grafikou. Autorka Kornélie Němečková zde osobitým tvořivým způsobem rozvíjí tradici lidových vystřihovánek, jak je známe z Polska, NDR a u nás zvláště z některých oblastí Moravy a Slovenska. Je ne[/]sporné, že výtvarnice po úspěšném experimentování s textilními kolážemi v minulém období dosáhla v současnosti vysokého mistrovství a zručnosti i na úseku této profesionálními umělci neprávem opomíjené oblasti.
      Zvláště zajímavé jsou pro nás obě krajní nominální hodnoty (50 hal. a 5 Kčs), inspirované folkloristickými motivy: na hodnotě 50 hal. vidíme děvčátko z Chod[/]

ska v typickém kroji tohoto kraje, na nejvyšší hodnotě děvče z Valašska, tančící podle melodií krojovaného lidového muzikanta. Především na této poslední kouzelně provedené známce můžeme zřetelně vysledovat vřelý vztah k tradiční národopisné oblasti - Vsetínsku, kde se 5. července 1932 umělkyně narodila. Umělecko-průmyslovou školu v Gottwaldově absolvovala u profesorů Jiřího Jašky a Jana Blažka, dnes tvoří v Praze.
      Současně s vydáním známek vyšly i dvě obálky prvního dne. Na každé z nich je kresba a zvláštní příležitostné razítko s datem prvního dne platnosti známek 24. 9. 1980. Rytiny známek provedl nestor našich rytců Jindra Schmidt a Ladislav Jirka.
      Uznání patří i naší poště, která pečlivě vyhledává nové autory pro československou známkovou tvorbu, dává prostor pro originální náměty a tím dosahuje vysoké obliby našich známek v zahraničí. Josef Šolc

153

Muzikant v krčmě kolem roku 1550.

154

NA POMOC SOUBORŮM

S Pavlem Kurfürstem o hudbách lidových a "lidových" [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      Narozen 6. 6. 1940 v Gottwaldově - Gymnasium (Brna 1954-7) Vyučen mechanikem radioreléových spojů, rozhlasových a televizních vysílačů (Brno 1957-9) - Střední průmyslová škola elektrotechnická pro pracující (Brno 1964-7) - Externí studium národopisu na filozofické fakultě UJEP v Brně (1972-6), diplomová práce Smyčcové nástroje lidové hudby na Jihlavsku PhDr. na oddělení etnografie filozofické fakulty UJEP (1978), disertace Zaniklé nástroje Iidového hudebního instrumentáře v českých zemích - Zaměstnání: Správa radiokomunikací v Brně (1959-72) - Vysoké učení technické v Brně, Ústřední středisko radiační defektoskopie (1972-5) - Od roku 1975 v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně; od roku 1978 vedoucím - Soubory: PIRKO (Dramatický kroužek při Domě pionýrů a mládeže v Brně 1949-55) - Radost (1955-6) - Vlajka mládí (1956-7) - Nástroje: klarinet, dudy, píšťalky - Hlavní publikace: Brněnští hudební nástrojaři 14.-19. století. Brno 1980; Die Kurzhalsgeige. Frankfurt am Main 1980; Ein Aplikationsversuch der[/] breslauer Taxonomiemethode bei Aufstellung zeitlich orientierter Diagramme im Bereich der Organologie. In: Časopis Moravského musea 1975, s. 267-280.

      Titul našeho rozhovoru nutně vyžaduje vysvětlivku. Jak rozumět té dvojici pojmů rozlišených jen uvozovkami a jaký je Tvůj vztah k hudbám lidovým a "lidovým"?
      Můj vztah k lidovým hudbám je skutečně vřelý. O svém vztahu k hudbám "lidovým" ta však jednoznačně tvrdit nemohu. Těmi prvními rozumím těch několik vesnických tradičních muzik, které by se v Čechách a na Moravě daly spočítat na prstech jedné ruky - těmi druhými pak všechny folkloristické kapely souborové i nesouborové, vesnické i městské, amatérské i profesionální. Ty první žádnou pomoc nepotřebují - spíše si myslím, že by nějaké pomocné nebo záchranné akce jen uspíšily jejich zákonitý zánik. U těch ostatních si zase nejsem tak jistý, že by po nějaké pomoci prahly nebo ji vyhledávaly. Myslím si však, že se dopouštějí řady chyb někdy neúnosných, že příliš často hřeší na skutečnost, že současný vývoj folkloristických ansámblů nemá nic společného s vývojem ansámblů folklórních. Je sice pravda, že folkloristické kapely se[/] mohou ve své činnosti dopouštět téměř všeho v rámci přirozeného vývoje, který prověřuje, co je schopné dalšího žití a co nikoli. Ale někde jsou však přece jen meze, které by s; neměli dovolit překračovat ani hudebníci těchto těles.
      K hudbám lidovým a "lidovým" jsi připojil další dvojici termínů, kterými se snažíš vysvětlit rozdíl mezi nimi. Na jedné straně mluvíš o kapelách tradičních - folklórních a na druhé straně o kapelách folkloristických. Dobře se to snoubí s teorií tzv. folklorismu. Když jsi vzpomněl meze, které by hudebníci folkloristických ansámblů neměli překračovat, chytneme Tě za slovo: v čem se podle Tvého názoru hřeší nejvíce?
      Největším prohřeškem naprosté většiny (ne-li všech) folkloristických souborů je, ať již úmyslná či neúmyslná - ale zato rozsáhlá a vytrvalá - mystifikace konzumentů jejich produkce. Běžní spotřebitelé instrumentálního folklorismu jsou totiž přesvědčeni, že folklórní kapely například v osmnáctém a devatenáctém století byly zrovna takové jako folkloristické muziky ve druhé polovině století dvacátého, že se to na českém a moravském venkově jen hemžilo většími nebo menšími BROLNy a Moravankami.

155

A za to mohou právě souborové tedy "lidové" hudby. Zkrátka nedodržování základního pravidla o jednotě místa, času a děje - to je, podle mého mínění, hlavním kamenem úrazu všech našich folkloristických hudeb.
      Týká se to skutečně všech folkloristických hudeb? Domníváš se, že tu neexistují žádné výjimky? Popřípadě, neprojevují se tu někdy vlastně hříchy dané neznalostí vývoje lidové hudby v minulosti?
      Výjimku by mohly tvořit jen takové soubory, které by předem své posluchače upozornily na to, že buď reprodukují tvorbu vlastní, která jen využívá mála prvků hudebního folklóru, nebo že jde a vlastní stylizace lidových melodií, harmonizací atd. Co si však myslet o "lidové" kapele, která hraje starobylou melodii třeba z 18. století, zjevně českého charakteru, v oblíbeném velesložení například desetičlenné tzv. cimbálové muziky, v univerzální všeslovácké úpravě, a to všechno ještě úhledně zabaleno do tzv. slováckého kroje, nebo nedejbože do valašské uniformy? Snad jen to, že její vedoucí neví nebo nechce vědět, že existují archívní, ale i publikované doklady, ať již písemné nebo ikonografické, jejichž studium by jen těm nejotrlejším dovolilo produkovat i nadále něco na způsob uvedeného příkladu. Pravděpodobně by se totiž dopátrali toho, že ještě na počátku našeho století velké vesnické kapely téměř neexistovaly (natož ve století minulém nebo před[/]minulém), že doprovod k tanci stačil obstarat většinou jeden, řidčeji dva hudebníci. Větší počet muzikantů (například 5-6) z několika sousedních vesnic se scházel jenom při opravdu výjimečných příležitostech, jako byly třeba svatby v nejbohatších selských rodinách. Pro velkou část území Moravy a Čech osmnáctého století platí, že hudbu nejčastěji obstarávaly jedny dudy, někde jen cimbál s neobalovanými paličkami, který hrál prostou melodii, nebo housle. v devatenáctém století se již častěji setkáváme s tří až čtyřčlennými hudeckými kapelami; k dudám i cimbálu se pak začaly družit housle, klarinety, harfy. Objevily se také malé dechovky (tří až šestičlenné). Významnou a stále ještě nedoceněnou roli hrály putující, ponejvíce dechové kapely šumařů. Na mnoha vesnicích představovaly jedinou instrumentální hudbu. Žádná normalizace v obsazení vesnických kapel ovšem nebyla.
      Z toho se dá vyvodit, že folkloristické kapely mají právě v tomto vývoji inspiraci pro nejrůznější nástrojové kombinace. Je tomu skutečně tak?
      Přesně tak. Nedovedu si ovšem představit zděšení odborných porot a zklamání obecenstva, kdyby například některý západomoravský soubor vystoupil na jeviště s kapelou ve složení jedny housle, kytara-šramlovka, flétna a křídlovka. Nebo jak by asi obstál soubor s hudbou sestávající z houslí a basujícího lesního rohu? Nevím také,[/] jaká by byla reakce publika odkojeného BROLNem na vystoupení tříčlenné hudecké kapely (dvoje housle + baset), jejíž muzikanti by po celou dobu hry nevyšli z první polohy, přecházeli často do hry v unisonu a k tomu ještě hráli většinou skřípavě, intonačně nepřesně a bez jakéhokoli náznaku dynamiky. Zcela zavržen by byl zřejmě soubor, jehož muziku by tvořila heligonka. A přesto - všechny tyto soubory by se nejvíce přiblížily v tomto směru folklornímu instrumentálnímu projevu z té či oné doby, z toho či onoho území.
      Jenže dnešní folkloristické kapely vyrostly pod vlivem určitých vzorů, jsou plodem určité doby i hnutí, včleňují se svým způsobem do kulturního dění, mají své cíle. Nebylo by zajisté správné všechno to šmahem opustit a zavrhnout. Jen část souborů se zřejmě bude moci pustit do experimentů.
      Samozřejmě - vím, že cílem každé dnešní "lidové" hudby je vystoupit na jevišti před diváky, občas se zúčastnit nějakého mezisouborového klání před porotci, či dokonce vystoupit v rozhlase nebo v televizi. Vím také, že to, co tyto hudby produkují, je většinou líbivé. A především vím, že muzikanti, tito "lidoví" hráči, mají vlastně ze své hry potěšení, a to je důležité. Je proto přirozené, že žádný soubor po přečtení tohoto rozhovoru nerozpustí pracně secvičenou kapelu, aby ji nahradil například pouze jedním cimbalistou (samozřej

156

Popis skřipkařské muziky z Vilánce u Jihlavy od Leopolda Köttnera z roku 1819. Německý text: Es ist zu merken, dass die diesige Baurnmusik aus zwey Fideln (:Violinen:) und einer Bassgeige besteht, welche meistens von geschickten Zimmerleuten ziemlich einfach verfertigt sind; die Violinen haben jede 3, die Bass aber 4 Saiten, letztere hört man bey stiller Witterung wegen seinen schmetternden Ton ein halbe Stunde weit. Český překlad: Sluší se poznamenat, že tato selská muzika, sestává ze dvojích skřipek (houslí) a jedné basy, které jsou většinou více méně jednoduše zhotoveny šikovnými stolaři. Housle mají po 3, basa ale 4 struny. Poslední je možno slyšet, pro její řinčivý zvuk, při klidném počasí půl hodiny daleko.

157

mě s malým cimbálem), který by jen vyťukával nebo nehty vydrnkával prostou melodii. Domnívám se ovšem, že zařazení několika čísel s muzikou, která by se přiblížila svým složením, nástroji a technikou hry vesnické muzice třeba z počátku minulého století, by bylo velice atraktivní i pro zmlsané posluchače a otrávené poroty. O tom, že by to přineslo velké uspokojení samotným hráčům, nepochybuji. Je na omylu ten, kdo si myslí, že takové rekonstrukce by byly nějakou jednoduchou záležitostí. Jen dobří muzikanti jsou schopni zahrát těžkým smyčcem například na housle opřené o pravé rameno a capotastovanými strunami. A jen vynikající muzikanti jsou schopni předvést hru podle našich dnešních měřítek neumělou, primitivní; skřípavou, s různými intonačními výchylkami, aniž by to působilo neohrabaně a směšně. Je jistě velmi těžké[/] předvést jakousi kolektivní improvizaci, při níž se ani tak nerespektují hudební normy, jako spíše představa hry, kterou vyluzuje neškolený venkovský houslista mající ruce zhrublé tvrdou prací a hrající na nástroj vyrobený místním stolařem. A jistě by bylo přinejmenším neobvyklé (třeba pro odchovance JAMU) být v roli muzikanta, jehož hlavním úkolem kdysi bylo pouhé železné dodržování rytmu, hraní v neustálém fortissimu; a přitom se posluchači ani příliš nezajímali o melodii, o kterou se úporně snažil. Pro soubor, který by to chtěl zkusit, by asi nebylo jednoduché sehnat autentické nástroje nebo aspoň jejich přesné kopie, a neustále odolávat pokušení nevyužít jich nakonec jen k vizuálnímu efektu při jevištním nebo televizním vystoupení.
      Není to tedy tak snadné začít s podobnými pokusy a zejména[/] s rekonstrukcemi. A rozhodně s nimi nelze začít bez náležitého poučení.
      To je samozřejmé. Myslím však, že by bylo velice pěkné a záslužné, kdyby se našel alespoň jeden soubor, který by se výhradně věnoval rekonstruovanému folklóru v oblasti instrumentální hudby. Takový soubor by jistě našel velkou podporu ze strany odborníků, kteří se lidovou nástrojovou hudbou a ná stroji pro lidovou hudbu zabývají.
      Nabízíš sám pomocnou ruku takovému ansámblu?
      Velice rád. Sám bych si takového sdružení dokonce troufal využít i pro řadu nezodpovězených otázek z oblasti organologie a muzikologie. Chce to ovšem lidi zanícené, kutily a fajnšmekry. Rozhodně ne takové, kteří touží po laciném úspěchu a líbivosti.

158

ROZHLAS - TELEVIZE

III. Děti a píseň [obsah]

V pátek 6. února 1981 se v Domu kultury ROH v Kyjově uskutečnila třetí veřejná rozhlasová nahrávka, v níž účinkovali vybraní dětští interpreti za doprovodu Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Jedná se o sympatickou akci Československého rozhlasu v Brně, který se v posledních letech nevyhýbá náročné práci s dětmi. Děti z území Jihomoravského kraje jsou vyzvány rozhlasem, aby do redakce zaslaly magnetofonové pásky s lidovými písněmi, které nejraději zpívají. Dramaturg Jaroslav Jakubíček z nich vybere a pak přijdou ke slovu upravovatelé (J. Jakubíček, J. Jurášek, J. Nečas, J. Rokyta, H. Sušil, F. Dobrovolný, J. Kružík, R. Zapletal aj.), aby lidové písně upravili pro BROLN. Potom se již jen zkouší a nakonec realizuje rozhlasová nahrávka ve formě koncertu.
      S některými interprety se posluchači mohli setkat v kyjovském koncertu po několikáté, protože za sebou mají úspěšnou spolupráci s BROLNem, s jinými se teprve seznamovali. Přirozeným, dynamickým a technicky náročným projevem na sebe opětovně upozornili např. V. Hubáček z Dolního Němčí,[/] M. Úprková z Hodonína, M. Králíková z Brna, L. Novotná z Gottwaldova či J. Šťavíková a Z. Damborský z Čejkovic. Dětského půvabu nebylo prosto ani vystoupení např. E. Osičkové ze Svatobořic, P. Formana z Kyjova, J. Málkové z Uherského Brodu, P. Ostřížkové z Prušánek a R. Bruštíka ze Strání. Také ostatní děti odzpívaly své písně na dobré úrovni. Obdivuhodný výkon na cimbál předvedl Josef Giňo z Opavy, jenž za doprovodu svého otce na housle a BROLNu zahrál několik romských písní.
      Lze říci, že výběr písní byl dobrý a že i většina úprav lidových písní odpovídala dětskému věku. Samostatnou kapitolou je jejich interpretace BROLNem, kdy všichni jeho primáši v čele s uměleckým vedoucím Jindřichem Hovorkou prokázali maximální pochopení dětského světa, což se plně odrazilo i ve výkonu celého orchestru. Pořízené snímky jsou vysílány jednak ve vlastních programových blocích, jednak v poslední době po skončení večerní rozhlasové pohádky ("Hajaja"), čímž se velmi znásobuje dopad působení lidových písní na dětského posluchače. Jak vedení rozhlasu, tak vedení orchestru je třeba pochválit, že se nezříkají[/] této náročné činností a že výraznou měrou přispívají nejen k šíření lidových písní mezi dětmi, ale i k etické a estetické výchově nastupující generace. Jan Krist

Folklórní pořady v televizi na přelomu let 1980/81 [obsah]

Ve svátečním období vánočním a novoročním jsme mohli na televizních obrazovkách zhlédnout řadu pořadů, jež různým způsobem čerpaly látku z oblasti folklóru. Většinou trpěly vleklými, mnohokrát vytýkanými chybami, plynoucími především z neujasnění hlavního záměru: byly nakašírované a proto falešné a tím daleko, daleko od pravdy! Chci stručně referovat pouze o jednom, který se mi skutečně líbil: o snímku Taneční miniatury, část IX, Hra a práca. Podchycoval výsek repertoáru souboru Lúčnica - Po valasky, Priadky, Na humnách, Pozdišovskí hrnčiari a Novoroční vinšovníci. (Poznamenávám, že ostatní části Tanečních miniatur jsem neviděl a nevím ani, zda byly všechny zařazeny na celostátním okruhu, ani jestli byly i ty předcházející provedeny stejnou anebo podobnou metodou.)

159

      Co na Tanečních miniaturách IX bylo sympatické? Že film byl upřímným sdělením o těch pěti tanečních číslech souboru Lúčnica, že diváka neklamal, že nepřenášel jevištní úpravy ani do přírody, ani na náves, ani do interiéru starých chaloupek dochovaných buď v terénu, anebo v muzeích, jak jsme se s tím setkávali právě v někte[/]rých jiných snímcích. Vysoce stylizovaný tanec v choreografii Štefana Nosáľa byl jeho jedinou náplní. A sloužila mu nejen znamenitá hudba Svätozára Stračiny, nýbrž také čistá a působivá výprava, bez zbytečných kudrlinek a malůvek (scéna Viliam Gruska). Rovněž tak režie Martina Ťapáka a kamera Vincenta Rosince podpo[/]řila co jen mohla na umělecky výtečně zpracovaných tancích. A to všechno dohromady se vidí jen málokdy. - Dramaturgyně Heda Melicherová zasluhuje proto nejvyšší pochvalu za zařazení tohoto snímku do novoročního období. Hodil se i proto, že v něm novoroční vinšování nechybělo. Dušan Holý[/]

FOLKLÓRNÍ SOUBOR

Hradišťánek - nositel lidových tradic [obsah]

K řadě souborů, které v roce 1980 oslavily svá výročí, patřil i dětský soubor Hradišťánek SZK v Uherském Hradišti, Jistě nelze věnovat každému souboru v časopise Národopisné aktuality mnoho stránek, ale nevzpomenout jeden z výjimečných dětských souborů na Hradišťsku by nebylo správné. v čem je jeho výjimečnost? Dvě stě dětí organizovaných v 6 skupinkách ve věku od 3 do 15 let je dorostem pro uherskohradišťské soubory, jaký nemá žádný okres v Jihomoravském kraji. Nejen že děti pravidelně a obětavě navštěvují zkoušky, kde je vedoucí sou[/]boru trpělivě vedou k oblibě lidového umění, ale výsledky práce za dvacet pět let jsou vidět v řadě vynikajících vystoupení.
      Ztvárnění lidového zvykosloví, dětských tanečků, písní a her do pásem nazvaných "Dětský rok", "Přišlo jaro k nám" či "Zahrajte si s námi" byla ohodnocena řadou cen, z nichž můžeme jmenovat cenu "Za spontánní dětský projev", cenu "Za scénické zpracování folklórního materiálu" udělené souboru v roce 1979.
      Způsob, s jakým přistupují vedoucí souboru při zpracování tradičního materiálu, citlivé využívá ní rekvizit a dětského lidového oděvu pojícího se k jednotlivě pro[/]váděným pásmům, návaznost na lidovou tradici, je možné sledovat u souboru Hradišťánek při vystoupení na různých folkloristických slavnostech např. ve Strážnici, Vlčnově, Hluku a na každoročních celovečerních vystoupeních.
      Více než tisíc dětí se vystřídalo v souboru Hradišťánek, o jehož práci by se dalo za ta léta hodně napsat, avšak radost z prožité lidové písně, tance či dětských her dětí z Hradišťánku při některém z jejich vystoupení řekne čtenářům daleko víc. Je třeba si jen přát, aby takovýchto souborů bylo na Slovácku víc. Všem dětem za jejich snahu vřelý dík. Ludmila Tarcalová

160

GRAMODESKA

Muzika Jury Petrů z Kyjova. [obsah]

Pro Ústav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1980. Připravil Jan Krist, nahrál Čs. rozhlas v Brně 21. prosince 1979. 2 s., 17 cm, 33 ot., stereo
      Novou gramofonovou desku ze známé edice ÚLU ve Strážnici je možno hodnotit kladně, a to hned z několika důvodů: předně pro výběr písní. Muzika a sestavovatel desky sáhli k písním silným, výrazným, většinou málo známým. Tomuto hledisku se snad vymyká[/] pouze jediná písnička Dyby sa zlámala tá kyjovská míra. Zřejmě byla zařazena ve snaze uspokojit i posluchače, kteří si raději poslechnou písně líbivější. Ale po mém soudu to ku prospěchu věci nebylo. Druhý klad spočívá v tom, že muzika Jury Petrů se představila jako soubor tvůrčích individualit s osobitým pojetím písně i s pochopením jejích různých druhů. Dobré jsou rovněž oba sbory (mužský i ženský) a vysoko musíme ocenit též sólové projevy, zvláště zpěv Amálie Kristové z Milotic (nar.[/] 1920) a Karla Bimky (nar. 1907), původem ze Svatobořic. Na jeho hlasu se těch sedm křížků věru nepozná! Tím, že byly snímky natočeny Čs. rozhlasem, zlepšila se konečně i zvuková kvalita, dosud v této edici podceňovaná. Je to také první deska, která v celé této řadě vychází stereo. Ze stručného pojednání na rubu obalu se dovídáme všechno potřebné a je jen škoda, že se více nepovedla titulní strana. A nakonec otázka: Nebylo by dobré desky číslovat? Dušan Holý[/]

VÝSTAVY

Mizející český venkov ve fotografii [obsah]

Ve výstavní síni Fotochemy v Praze na Jungmannově náměstí se tvorbou z rodného kraje i z pracovního prostředí představil Ondřej Šik. Narodil se roku 1934 v Poličce, absolvoval VŠZ v Praze, pracuje jako zemědělský inženýr státního statku ve Voticích; fotografuje od roku 1967, vystavu[/]je od roku 1969, kdy se stal členem SČF, o šest let později mu byl za výstavní činnost udělen titul Autor Svazu českých fotografů. v únoru 1980 v Praze vystavoval fotografie z cyklu "Pozůstalost". Pod tímto neobvyklým, ale výstižným názvem jsme se obdivovali souboru poezie, ale i smutkuplných záběrů, zachycujících vnímavým a láskyplným pohledem autora venkovské[/] prostředí, které den ze dne stále rychleji mizí z našeho obzoru. Byly to chalupy i domky, kůlny, opuštěné stodoly, chlévy i detaily těchto dosluhujících nebo doslouživších staveb, dvory usedlostí, které podobně jako hospodářské stavby - kolektivizací vesnice ztratily funkci a pomalu odumírají. Fotografie O. Šika zachycují krásu, odcházející nenávratně z našeho

161

života aby byla nahrazena moderností, účelností a komfortem současnosti. I když chápeme nutnost tohoto procesu, litujeme půvabu prostých věcí, které do nedávna tvořily rámec života venkovanů i české krajiny.
      Návštěvník pozoruhodné a netradiční výstavy je tak postaven před problém, zda je skutečně nutné se o tento svět ochudit za každou cenu. Vždyť mnohé při troše pochopení by se dalo opravit a mohlo by dál sloužit, aniž by se plaňkový plot musel necitlivě nahradit drátěným, dřevěná vrata plechovými, pavlač zábradlím z prefabrikátů z umělé hmoty. Autor nechtěl vyvolat jen bezmocnou lítost nad odchodem milých věcí do nenávratna, ale měl v úmyslu otevřít divákovi oči. A otevřel je. v knize návštěv je o tom mnoho zápisů: O. Šik učí se dívat na obyčejné věci, které nás obklopují, hledá a objevuje krásu, pohodu a estetické uspokojení v prostotě, v poctivé řemeslné a rukodělné práci, v neporušené a citlivě využívané krajině. Kéž by probudil ve venkovských lidech také touhu navázat na dědictví po předcích a to z něho, co může i dnes sloužit, zachovat. Proto název výstavy považuji za zavazující. Je na nás, jak s "Pozůstalostí" naložíme. Alena Plessingerová[/]

Československé loutky [obsah]

U příležitosti 50. výročí založení UNIMA, třiceti let profesionalizace československých loutkových divadel a Mezinárodního roku dítěte byla 22. listopadu 1979 otevřena výstava československých loutek. Uspořádaly ji Československé středisko UNIMA, Divadelní ústav v Praze a divadelní oddělení Národního muzea v Praze v novém výstavním sále národopisného muzea v Zahradě Kinských. Slavnostní vernisáže, při níž měla proslov PhDr. Alena Plessingerová, CSc., a výstavou provedla prom. loutkářka Jindřiška Patková z divadelního oddělení NM, se zúčastnili členové Mezinárodního svazu loutkářů UNIMA, kteří v Praze dleli na kongresu, v čele s prezidentem UNlMA národním umělcem SSSR Sergejem V. Obrazcovem a dalšími prominentními hosty z domova i ze zahraničí.
      Je symbolické, že výstava českoslevenských loutek byla otevřena právě v budově - kdysi hospodářském stavení Letohrádku Kinských -, jež má mnoho společného s historií českého loutkového divadla: Kolem roku 1904 z podnětu .a za řízení Jana Fořta zřídil Místní odbor Národní jednoty pošumavské na Smíchově loutkové divadlo, které zprvu hrávalo na Židovském ostrově a potom řadu let, až asi do roku 1918, v této budově. Divadlo v Kinské mělo na tehdejší dobu vysokou úroveň ve výběru her i v pěstování čistoty[/] jazyka, vlastnilo pěkné zařízení, mělo dobré loutkoherce a hlavně četné dětské publikum z celého širokého okolí. Hrávalo se od podzimu do jara, napřed o nedělích a svátcích, později třikrát týdně. Fořtovým cílem bylo zbudovat v Praze stálou uměleckou loutkovou scénu, vydávat vzorné hry pro loutky a odborný časopis. Za tím účelem roku 1911 se svými spolupracovníky založil Český svaz přátel loutkového divadla, jehož působnost měla být celonárodní, a který dále provozoval Divadélko v Kinské. Jan Fořt získal pro Český svaz přátel loutkového divadla zájem tehdy mladého dr. Jindřicha Veselého, později zakladatele UNIMA, který mu pomáhal jeho tužby realizovat. Výsledky spolupráce byly pozoruhodné. Mezi jiným Svaz odkoupil i slavné divadélko Arnoštky Kopecké, které je nyní v majetku NM v Praze a které bylo také na této výstavě vystaveno. Není bez zajímavosti, že v této budově poprvé vystoupil i tvůrce Spejbla a Hurvínka - národní umělec Josef Skupa. Účinkoval zde pak častěji. Jednou spolu s Ferencem Futuristou uspořádali pro Skupovy spolužáky z Umělecko-průmyslové školy neveřejné představení parodující staropimprlácké divadlo.
      Výstava československých loutek nebyla v národopisném muzeu první expozicí toho druhu. Už v roce 1911 v Letohrádku Kinských uspořádal první loutkářskou výstavu dr. Jindřich Veselý a knihovna národopisného oddělení uchovává snad

162

jediný zachovalý exemplář jejího katalogu. Další výstava před několika lety byla věnována českým lidovým loutkám, zatímco expozice Československé loutky byla přehlídkou celostátní.
      Více než třetina loutek zde vystavených pocházela z majetku divadelníhooddělení NM v Praze, ale exponáty zapůjčila všechna profesionální divadla v ČSSR, dále literárně historické oddělení Matice slovenské, národopisné oddělení Západočeského muzea v Plzni, Městský archiv v Plzni, Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, Divadelní ústav v Bratislavě, Divadélko Říše loutek v Praze a loutkové divadlo Jiskra z Prahy-Kobylis. Výstava byla rozdělena do několika oddílů. První, retrospektivní, seznamoval s historií československého loutkářství do roku 1929, tj. do založení UNIMA. Vystavené dokumenty, loutky, dekorace a scénické návrhy reprezentovaly lidová venkovská i špičková divadla tohoto období. Od konce 18. století působila loutková divadla hlavně na českém venkově, až koncem 19. století se vrátila také do měst v podobě rodinných a spolkových divadel. Venkovská loutková divadla silně inspiračně působila na klasiky našeho umění, v prvé řadě na Mikoláše Alše, který nakreslil loutky pro děti své bytné i pro své vlastní děti; Bedřich Smetana napsal předehru ke hře loutkářů johannes doktor Faust a Adolf Kašpar je autorem leptu A. Kopecká[/] hraje ve Lhářích Loutkové divadlo. Ani umělci mladší generace nezůstali k loutkovému divadlu jako zábavě širokých lidových vrstev lhostejní. Byli to B. Vejrychová-Solarová, K. Štapfer, nár. umělec K. Svolinský, L. Šalamoun, O: Bubeníček, V. Sucharda, A. Suchardová-Brichtová, B. Koubek, nár. umělec J. Trnka aj.
      Lidoví loutkáři byli na výstavě zastoupeni oponou a loutkami rodiny Kopeckých, které vytvořil M. Sichrovský z Mirotic, kmotr Mikoláše Alše, jehož loutky zde byly také vystaveny. Viděli jsme tu nejznámější divadélka rodinná podle návrhů renomovaných umělců i divadla spolková, jako divadlo Umělecké výchovy na Vinohradech a Říše loutek, v němž byla v roce 1929 založena UNIMA, divadlo Feriálních osad, kam v roce 1917 přišel Josef Skupa a kde se roku 1920 zrodil dodnes populární a doslova zlidovělý Spejbl, po šesti letech Hurvínek, a konečně z dílny Jiřího Trnky přibyla i postava Máničky. Pozdější pražské Divadlo Spejbla a Hurvínka se roku 1949 stalo prvním profesionálním loutkovým divadlem v Československu.
      Druhá část výstavy zachycující období po vydání divadelního zákona v roce 1948 divákům představila loutky z počátků profesionální činnosti divadel a nejlepší doklady ze současných inscenací včetně loutek nejznámějšího lidového loutkáře ze Slovenska Jána Stražana.[/]
      Výstava ukazující kdysi vpravdě lidové umění a lidovou zábavu na venkově i ve městech až po doklady dnešních, vysoce profesionálních a umělecky významných divadel, se těšila neobyčejnému zájmu pražských návštěvníků. Alena Plessingerová

Lidový kroj na Vsetínsku [obsah]

Léto 1980 nás obohatilo o zajímavou výstavu, nazvanou Lidový kroj na Vsetínsku. Eva Urbachová v ní dovedla využít sbírek muzeí ve Vsetíně, Valašském Meziříčí, Brně, Praze, Olomouci a Valašských Kloboukách a všech dostupných pramenů k důkladnému seznámení s vrcholnou fází lidového oděvu z 2. poloviny 19. století, ještě když se používalo k jeho zhotovení materiálů z rukodělné výroby z místních surovin.
      V úvodu k výstavě s touto výrobou také seznamuje: nářadí k zpracování vlny a lnu, dále k starému způsobu vázání rukavic, k zhotovení vlněných ubíraných punčoch či kožených krpců nebo potiskovaného plátna svědčí o dlouhém přetrvávání technik, podmíněném hospodářskými a klimatickými poměry kraje.
      Než autorka přikročí k vlastní analýze kroje (neboť tak nejlépe

163

můžeme charakterizovat způsob její výstavnické práce), seznámí návštěvníka nejprve s krojovými okrsky, jak je vymezil Josef Klvaňa a upravil Arnošt Kubeša. Poté následuje rozbor mužského kroje podle jednotlivých součástí a okrsků. 'Taková souběžná konfrontace je instruktivní - divák si na první pohled zapamatuje např. střihové rozdíly řady huňa - halena (z Lužné) - župica. z krojových součástí patří mezi nejzajímavější klobouk "širáň", tak známý z ilustrací a tak málo dochovaný v soukromých i muzejních sbírkách. Snad nejobtížnější bylo sestavit autentický celek mužského kroje tu posloužilo svými sbírkami Moravské muzeum. Trojrozměrné předměty jsou doplněny reprodukcemi starých ilustrací od 18. století, originály studií krojových součástí i celků, neboť snad žádnému území se malíři nevěnovali s takovou důkladností jako Valašsku. Nepostradatelné jsou i dobové fotografie. To vše tvoří nepřerušenou řadu vývoje mužského kroje, kterou trojrozměrnými předměty doložit nemůžeme; čím chudší území, tím více se oděv využíval do poslední nitky.
      Při rozboru ženského kroje se postupuje obdobně, od rubáče po pokrytí hlavy a obutí. Zde mohla autorka varianty více rozvést, měla k nim více dokladů, např. při různých druzích sukní (najdeme tu méně známé výrobky vsetínských tkalců), typech kordulek či úpravě hlavy. Kolik je tu např. druhů čep[/]

ců a druhů a úvazů šátků. Neopomněla ani to, že často výšivka určuje příslušnost k okrsku. Vyhověla současnému zájmu o výšivku a vystavila vzácný vzorník B. Sovové s lidovými názvy. A opět kresby, obrazy a fotografie věcí i lidí doplňují vývojovou řadu.
      Při této výstavě si uvědomujeme hned několik skutečností - např. důležitost monotematičnosti výstavy. Jenom ona dovoluje dotáhnout záměr autora do konce a přesvědčit návštěvníka. Při zvolení této metody se projeví přístup k tématu, serióznost pohledu a rozvážnost při závěrech, nejenom šířka znalostí (ta je samozřejmá). Záro[/]veň zpřístupní nevídané poklady (zde v oddílu ženského kroje např. rubáč a rúšku), které pro svou vzácnost nemohou být trvale vystaveny a o kterých se obecně neví. Tu právě si s lítostí uvědomujeme pomíjivost krátkodobých výstav. Chtěli bychom si dojem z nich prodloužit, opakovaně je navštěvovat, abychom si vštípili do poměti to, co předkládají.
      To je možné jen tam, kde se vydá doplňující tisk k výstavě, a Okresní vlastivědné muzeum ve Vsetíně to opravdu učinilo. Na 58 stranách s mnoha ilustracemi a kresbami je uchováno k trvalému zapamatování vše, co se dalo o

164

kroji na Vsetínsku zjistit ještě v 2. polovině 20. století. Knížka má ste jnou koncepci jako výstava, mnohé jevy jsou rozvedeny, takže se z nich stírá statičnost daná výstavními možnostmi (např. při hodnocení pramenů, popisu tradičních technik k zpracování surovin i zhotovení součástí, ošetřování a udržování tradičního kroje a jeho zániku). Nenechává bez povšimnutí ani další, prodloužený život krojů, jako je vznik sporného orsáckého kroje a obnova krojů po druhé světové válce.
      V závěru prozrazuje autorka ještě jeden důvod koncepce výstavy i knížky: chtěla ukázat, jak kroj na Vsetínsku ve vrcholné fázi vývoje skutečně vypadal, chtěla předložit vzor souborům, aby nedocházelo k svévolným úpravám v duchu té které doby. A konečně chtěla svým příspěvkem zabránit tomu, co nás všechny bolí, díváme-li se na valašské soubory: "akutnímu nebezpečí vzniku jakéhosi jednotného valašského kroje", abych použila jejích slov.
      Proto si myslím, že trvalá památka na tuto výstavu, knížka Lidový kroj na Vsetínsku, by nejen neměla chybět v žádné etnografické knihovně, ale měla by se stát příručkou každého člena souboru, který dále pěstuje a rozvíjí kulturní bohatství vytvořené předcházejícími generacemi lidu na Valašsku. Miroslava Ludvíková

Ľudové hudobné nástroje a ich tvorba [obsah]

Výstavu pod týmto názvom sprístupnili verejnosti dňa 17. júla 1980 v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku. Zámer výstavy je rozvetvený viacerými smermi. Je to predovšetkým snaha organizátorov rozšíriť obzor poznania všetkým záujemcom o tieto hodnoty ľudovej kultúry. Pomôcť k ešte dôslednejšiemu zmapovaniu a zdokumentovaniu výtvarných, hudobných a výrobných osobitostí jednotlivých druhov ľudových hudobných nástrojov. A na koniec je to úsilie prebudiť záujem o výrobu zanikajúcich ľudových hudobných nástrojov, prípadne o ich oživovanie a uplatňovanie pri tvorbe programov folklórnych súborov a skupín.
      Výstava, ktorej autorom koncepcie je ing. Viliam Gruska a hlavným pripravovateľom Iveta Zuskinová, je komponovaná ako putovná výstavka, ktorá bude postupne vyinštalovaná v štyroch regionoch Slovenska. Prví sa s ňou zoznámili návštevníci Zamagurských folklórnych slávností na Červenom Kláštore. Po Liptovskom Hrádku doplní program Podroháčskych folklórnych slávností v okrese Dolný Kubín a nakoniec sa s ňou zoznámia návštevníci Literárneho a hudobného múzea v Banskej Bystrici. Putovnou je však len hlavná časť tejto výstavy a to hudobné nástroje, ktoré zhotovil jeden z na[/]šich najinvenčnejších a najproduktívnejších súčasných výrobcov ľudových hudobných nástrojov Tibor Koblíček z Turíčiek pri Cinobani. Táto základná kolekcia je v každom regione doplnená o exponáty - hudobné nástroje, ktoré sa tu zhotovovali v minulosti, a výrobky súčasných ľudových výrobcov hudobných nástrojov z tejto oblasti. v Liptove to boli strunové hudobné nástroje - husle, basa, basička Albína Benču z Liptovských Sliačov, korytkové husle Petra Slosiara z Liptovskej Porúbky, píštaly - koncovky Jána Ľuptáka z Liskovej a kolekcia píšťal a fujár ing. Dušana Janotu z Liptovského Hrádku.
      Hlavným vyštavujúcim autorom výstavy je Tibor Koblíček. Tento pomerne mladý výrobca (nar. 1937 pracuje ako výtvarník na propagačnom oddelení Stredoslovenských sklární v Poltári, okr. Lučenec. k jeho dvom veľkým záľubám - maľovaniu a zberateľstvu rôznych artefaktov ľudovej kultúry pribudla v roku 1971 záľuba vo výrobe hudobných nástrojov. Spracúva a zdobí množstvo materiálov - kožu, mosadz, rohovinu, kosti, drevo. s remeselnou zručnosťou zhotovuje všetky druhy tradičných hudobných nástrojov. Tradičné tvary a funkcie nástrojov mení na nové. U neho je hudobným nástrojom aj palica, či obrovská valaška, alebo obyčajná habarka. Výsledkom jeho hľadania a nachádzania sú fujary dvojačky, trojačky, štvoračky, kto

165

ré sa u nás predtým nevyskytovali. Aj raritná fujara "obor" o dĺžke 270 cm je výsledkom jeho invenčných snáh. Jeho nástroje sú velmi zaujímavé a vysoko umelecky hodnotné aj po výtvarnej stránke. Pri nástrojoch fujarách sa pridržiava tradičného leptaného detvianskeho ornamentu. Píšťaly - palice zasa majú povrch reliéfny, plastický či zdobený vybíjaním kovom. Pozoruhodné sú jeho ornamentálne reliéfy v rohovine a mosadzi. Využíva tradičné, ale aj nové techniky a prvky. Výsledkom takmer 10 ročnej snahy spoznať a zvládnuť všetko, čo s výrobou ľudových hudobných nástrojov súvisí, sú aj jeho ocenenia v súťaži výrobcov ľudových nástrojov o Cenu dr. Ladislava Lenga, organizovanej v rámci podujatí Folklórnych slávností pod Poľanou v Detve.

      V roku 1975 dostala ocenenie s označením "Instrumentum excellens" jehofujara.
      V roku 1976 dostal ocenenie zainvenčný prístup kľudovému hudobnémunástroju - fujare.
      V roku 1978 bola ocenená jeho "kolekcia vynikajúcich nástrojov" gajdy - 3,gajdice - 3.
      V roku 1979 dostal Cenu za kolekciu rohov - 5 a trúb- 5.
      V roku 1980 získal Cenu za strunový hudobný nástroj nineru.

Kolekce houslí a basiček. Foto Miroslav Hodoš.

166

Strunný hudební nástroj "niněra". Foto Miroslav Hodoš.

      Tibor Koblíček má za sebou bohatú výstavnú činnosť. Na tomto mieste uvedieme len posledné výstavy. v rámci XIV. ročníka FSP v Detve v roku 1979 mal samostatnú autorskú výstavu, na ktorej bola vystavená kolekcia hudobných nástrojov doplnená najrozmanitejšími inými ľudovoumeleckými výrobkami z kovu, kože, dreva, kosti: v tom istom roku bola táto kolekcia inštalovaná v Bratislave pri príležitosti medzinárodnej súťaže "Prix de musique folklorique de radio Bratislava".[/]
      Výstava "Ľudové hudobné nástroje a ich tvorbá" sa stretá u návštevníkov s veľkým záujmom. Obdivujú precíznosť, remeselnú zručnosť, originalitu výtvarného stvárnenia. Oboznamujú sa so širokou škálou druhov hudobných nástrojov, ktoré boli dosiaľ pre nich neznáme. Usporiadatelia a tvorcovia výstavy takto aspoň čiastočne splácajú svoj dlh tejto oblasti ľudového umenia, ktorej sa dosiaľ pri výskumoch a prezentácii nedostávalo zaslúženej pozornosti.

Moravská lidová výšivka [obsah]

V poslední době už po třetí pražské národopisné muzeum pořádá výstavu lidového umění Moravy. v roce 1974 to byla Moravská lidová keramika, o pět let později opět zásluhou dobré spolupráce s Krajským vlastivědným muzeem v Olomouci a ostatními moravskými muzei - Modrotisk na Moravě, a konečně 14. února 1980 byla otevřena první výstava ve spolupráci s národopisným oddělením Moravského muzea v Brně, věnovaná lidové výšivce. Měla premiéru v Brně (srv. zprávu v Národopisných aktualitách XVII, 1980, č. 2, s. 151-152), kde se těšila zcela neobvyklému zájmu, a je zřejmé, že i v Praze bude mít neobyčejně příznivý ohlas. Už v roce 1978 v pražském národopisném muzeu budila velkou pozornost výstava uspořádaná s Ústředím lidové umělecké výroby Současná lidová vyšivka. Byla založena na soudobé tvorbě předních lidových vyšívaček, pracujících pro ÚLUV a pocházejících především z těch oblastí, kde kroj a lidová výšivka dosud nezanikly - z Horňácka, Uherskohradišťska a Moravských Kopanic, z Podluží a z Valašska.
      Nynější výstava má jiný charakter: ukazuje moravskou lidovou výšivku v jejím historickém vývoji po dobu více než tří staletí, i v její regionální rozmanitosti, Scénář pražské expozice - stejně jako předtím v Brně - vypracovala PhDr. Miroslava Ludvíková,

167

CSc. Výstava byla uspořádána sice podle téhož základního principu, avšak musela být přizpůsobena odlišným výstavním prostorám a dalším podmínkám. Výstavně prostorové řešení, plakát, pozvánku i grafickou úpravu tisku k výstavě navrhl Ludvík Schindler, výstavu realizoval n. p. Výstavnictví. Uskutečnila se také zásluhou vědecko-osvětového útvaru NM a především pracovníků národopisného oddělení NM, zejména referátu tex[/]tilu, jehož pracovnice exponáty vzorně připravily a zrestaurovaly k vystavení. Výstava v přístupové chodbě a v bývalé zimní zahradě Letohrádku Kinských v novém pojetí dopadla velmi dobře a v tisku i ve veřejnosti byla příznivě hodnocena. Národní muzeum k ní vydalo v pěkném přebalu tisk z pera M. Ludvíkové a A. Plessingerové, která byla i vědeckou recenzentkou scénáře a výstavy. k tisku úplně připravený vědecký ka[/]talog však bohužel nebylo možno realizovat z technických důvodů. Otevření výstavy bylo - jako ostatně v tomto ústavu vždy skutečně slavnostní. Před četným a nadšeným publikem úspěšně účinkoval Slovácký krúžek s primášem Jurou Hudečkem, který po skončení programu vernisáže hrál, zpíval a tančil vděčným posluchačům až do pozdního večera. Alena Plessingerová

168