národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1981 - ČÍSLO 3

OBSAH
Studie
Bohuslav Beneš: Některé otázky folklorismu v Československu. Současný stav a problematika . . . 169
J. J. Timofejevová - Miroslava Ludvíková: Nové materiály k otázce rusko-českých kulturních vztahů v šedesátých letech 19. století . . . 183
Josef Jančář: Třicet pět let vysokoškolské výuky etnografie a folkloristiky v Brně. (K nedožitým devadesátinám prof. dr. Antonína Václavíka) . . . 199

Portrét
Marta Toncrová: Zpěvačka Františka Petrů a její repertoár . . . 207

ZPRÁVY

Nekrolog
Za Marynou Úlehlovou - Hradilovou (Jaromír Nečas) . . . 215

Knihy
Iván Balassa - Gyula Ortutay: Magyar néprajz (Izabela Tóthová) . . . 216
Peter Švorc: Štrba (Andrej Sulitka) . . . 217
Klaus Beitl - Franz Grieshofer: Volksmusikinstrumente (Ludvík Kunz) . . . 217
Miroslav Berka a kol.: Větrné mlýny jako technické památky (Josef Vařeka) . . . 218
Anežka Gorlová: Písně a říkánky naší vesnice (Oldřich Sirovátka) . . . 219
Josef Režný: Lidoví zpěváci na Prácheňsku (Jaroslav Markl) . . . 219
Jéan Jenkins: International Directory of Musical Instrument Collections (Ludvík Kunz) . . . 220
Básnická kniha dětského folklóru (Oldřich Sirovátka) . . . 220

Sborníky
Acta scansenologica, sv. 1 (Petr Šuleř) . . . 221
Interetnické vztahy vo folklóre karpatskej oblasti (Václav Hrníčko) . . . 222
Nové periodikum ETNOFILM (Martin Slivka) . . . 223

Konference
Seminář "socializace vesnice a proměny lidové kultury" v Uherském Hradišti (Eva Večerková) . . . 224
Etnofilm Čadca '80. Prehliadka filmovej a televíznej tvorby o ludovej kultúre (Václav Hrníčko) . . . 225
Seminár o mieste a poslaní národopisného filmu v Čadci (Adam Pranda) . . . 227

Na pomoc souborům
S Otakarem Pokorným na téma: Je kytara ve folkloristicky orientovaných kapelách zakázaný nástroj? Rozmlouvá Dušan Holý . . . 229

Folklórní soubor
Soubor olšava oslavuje třicet let činnosti (Josef Beneš) . . . 234

Film
Konkrétní přínos (Bohuslav Beneš) . . . 235

Muzeum v přírodě
Východoslovenská karpatská oblast v Múzeu slovenskej dediny (Gabriela Jesenská-Horváthová) . . . 236

Výstavy
Výstava "Krása dřeva" v Soběslavi (Alena Plessingerová) . . . 242
Dřevořezby Viliama Meška (Alena Plessingerová) . . . 244
Výstava národopisnej fotografie v Čadci (Adam Pranda) . . . 245
Jihočeské lidové stavby v kresbách Aloise Terše (Alena Plessingerová) . . . 247
Příklad z Libotenic (Jaroslav Orel) . . . 248

Informace
Synagraphic computer Mapping - SYMAP (Dušan Holý) . . . 250
Märchen der weisen Eule (Oldřich Sirovátka) . . . 250
Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy (Jan Souček) . . . 250
Pohádková kytice (Oldřich Sirovátka) . . . 250
Nálezová zpráva
Mikulášská obchůzka v Pelhřimově roku 1979 (Helena Bočková) . . . 251


Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 3

NĚKTERÉ OTÁZKY FOLKLORISMU V ČESKOSLOVENSKU.
SOUČASNÝ STAV A PROBLEMATIKA [obsah]


      BOHUSLAV BENEŠ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      V každé národní společnosti existuje v rámci národní kultury a slohového umění rozsáhlá a složitě strukturovaná oblast neprofesionální kultury a umění, obsahující jak individuální tvorbu nadaných amatérů a inzitních (naivních) tvůrců, tak také tradiční projevy a procesy lidové kultury a lidového umění minulosti, které se od amatérské činnosti specificky odlišují svým relativně homogenním charakterem a odchylnou funkčností. Lidový autor čerpá z tradice a současně je jí omezován. Při veškeré individualitě jeho projevů můžeme vždy najít základní společné prvky, z nichž vychází a které buď dále reprodukuje - a tím přispívá k udržení, stabilizaci tradice - nebo přetváří a tvůrčím způsobem rozvíjí. z nepochopení, malého nadání nebo vlivem negativních společenských podmínek či po odchodu autorů nebo výkonných lidových umělců však tyto jevy mohou naopak degenerovat až do[/] polohy kýče nebo zcela zaniknout. Termínu lidová tradice používáme v této souvislosti na označení historicky vzniklého systému jevů, funkcí, vztahů a procesů lidového života, které převládají v jednotlivých skupinách vesnického nebo městského obyvatelstva a které jeho nositelé postupně přijali jako normu. Lze tedy hovořit o tradicích společenských, technických a uměleckých, v jejichž rámci vznikají díla, která jsou vyjádřením představ, názorů a emocí nositelských skupin.1) Současně jsme si vědomi toho, že i termín lid, lidový je vnitřně strukturovaný, neboť z hlediska historickospolečenského jde o vykořisťované masy, z hlediska společenskoekonomického o pracující; tyto kategorie se však v moderní společnosti 70. let našeho století vzájemně prostupují a v socialistickém společenském systému nabývají jiných kvalit. Jejich studium je záléžitostí etnosociologa.2)

169

      Uvnitř subsystému lidových uměleckých tradic v rámci národní tvorby se samozřejmě setkáváme s termíny tradiční folklór, folklór jednotlivých skupin nositelů (vesnický, městský, dělnický aj.), pololidová tvorba, inzitní (naivní) tvorba, amatérské (ochotnické) projevy apod.3) Tyto oblasti samy o sobě tvoří předmět badatelského zájmu, protože jejich pojetí se vyvíjí s rozvojem moderní společnosti, v níž místo, formy a funkce folklóru nabývají rozličných kvalit. Abychom mohli odpovědněji hovořit o folklorismu, pokusíme se nejdříve vyslovit několik tézí o tom, co je folklór; z nich pak odvodíme základní složky vnitřní struktury poválečného folklorismu a jejich projevy v současném Československu.
      Folklór je označení souboru historicky vzniklých slovesných, hudebních, vokálních, tanečních a divadelních projevů, žánrů a komunikačních procesů, které tvoří dlouhodobě přetrvávající otevřenou strukturu stereotypů v rámci lidové tradiční kultury, v níž vznikly. Mají obvykle tyto vlastnosti:

      a) jsou to původně individuální skladby, kte-ré podléhají vlivu kolektivní tradice lido-vého umění a vlastnímu povlovnému a čas-to živelnému vývoji;
      b) mění se, šíří se, udržují nebo degenerujíkolektivním podáním, některé z nich (např.anekdoty, vyprávění osobních zážitků) sei v technizovaném prostředí šíří ústně
      c) zobrazují se jimi jevy nebo procesy nosi-telské skupiny, regionu, národa, které jsoupředmětem společného živelného zájmutvůrců a recipientů pro jejich vlastní infor[/]maci nebo zábavu;
      d) každé předvedení je relativně samostatnýmprojevem, tj. improvizací časově, místněa společensky podmíněnou;
      e) v prostředí původu nebo v jemu blízkém seuskutečňuje "zpětná vazba", tj. taková re-akce recipientů, která ovlivňuje způsoba kvalitu probíhající improvizace;
      f) folklórní projevy obsahují někdy jen latent-ní estetickou intenci a jsou žánrově syn-kretické;
      g) v dalším historickém vývoji, zejména mi-mo prostředí původu, nabývají v původnítradiční folklórní tvorbě převahy její slož-ky estetické a zábavné; některé stabilizo-vané žánry "tradičního" folklóru, např. po-hádky, písně aj., se vnímají v nepůvodnímprostředí jako nostalgické vzpomínky naminulost.4)

      Nečiníme si přirozeně nároku na úplné vyjmenování všech zákonitostí folklóru, ale domníváme se, že uvedený výčet stačí k takové charakteristice, na jejímž základě lze srovnávat obdobné a protikladné vlastnosti projevů folklorismu. Folklorismus můžeme považovat za záležitost intelektuálů, za uměle vytvořený soubor jevů nebo procesů, v němž převažuje důraz na estetické (nebo naopak ekonomické) využití nebo přetvoření tradičních jevů.5) Dá se samozřejmě ihned namítnout, že v prostředí současné socialistické vesnice jde dnes také převážně o estetické (nebo zábavné) využití tradice, ale nebyli bychom právi skutečnosti, kdybychom nebrali v úvahu, že ve vesnickém společenství ještě stále existují

170

souvislosti a vazby k tradiči, které se navenek projevují ve vztahu k folklórním fenoménům, k rodinným a výročním obyčejům[/] a k místním zajímavostem. Folklorismus na vesnici je do jisté míry navazováním na tradici asi v tomto rozpětí:

      Uvedeným grafem chceme naznačit, že tradice není nepřetržitá a neměnná danost, nýbrž dialekticky se vyvíjející nebo zanikající fenomen, jehož vztah k tomu, co nazýváme folklorismem, může být kladný, záporný, nebo neutrální. Naše schéma platí pro vesnické prostředí a v jednotlivých historických obdobích nabývá specifických rysů. Městské tradice jsou jiné, řekli bychom formálnější; nevyvíjely se ve společensky homogenním prostředí, málo se zaznamenávaly a méně o nich víme:
      Vycházíme-li z výčtu zákonitostí folklóru, můžeme na jejich základě říci, že folklorismus je označení souboru historicky vzniklých slovesných, hudebních, vokálních, tanečních a divadelních projevů včetně jevů materiální kultury, jimiž se realizuje existence, využití a přetvoření jevů lidové tradiční kultury v nepůvodních podmínkách a které tvoří dočasnou a módně determinovanou složku národní kultury, v níž vznikly. Mají obvykle tyto vlastnosti:

a) jsou to původem individuální projevy aprocesy, které napodobují, parafrázují nebo[/]přetvářejí kolektivní tradici lidového umění a vytvářejí si vlastní vývojové řady;
b) vznikají, šíří se, udržují nebo zanikají řízeným nebo živelným procesem v úzkéspolupráci s dobovými hromadnými sdělovacími prostředky (často jde o "spotřební" folklorismus);
c) zobrazují se jimi původně tradiční lidovéjevy, které mohou nabývat celonárodníhovýznamu a které tvoří předmět společnéhoprogramového a propagovaného zájmu recipientů pro jejich zábavu, estetické uspokojení nebo ekonomický efekt;6)
d) jednotlivé projevy nejsou individuálníimprovizací v rámci tradice, ale jsou výsledkem tvůrčí nebo propagandisticko-adaptátorské činnosti;
e) "zpětná vazba" recipientů - pokud je vůbec vyvolána - neovlivňuje způsob a kvalitu projevů folklorismu;
f) projevy folklorismu obsahují estetickouintenci, která se realizuje v žánrové vyhraněnosti, nebo naopak mohou patřit dooblasti kýče;

171

g) jsou zaměřeny na estetické a zábavné působení, na individuální nostalgii recipientů, na turistický ruch nebo na podporu národních nebo politických cílů.

      Z hlediska národopisce obsahuje vnitřní struktura folklorismu individuální (intimní, rodinné, subjektivní) projevy a veřejné, kolektivní projevy, k nimž patří (1) projevy ideologické, tj. státně politická reprezentace, reprezentace vlastenecká, nacionální nebo regionální a tzv. svéráz, (2) estetické, projevující se ve slohovém přetváření nadstavbových jevů lidové tradice nebo v nové folklórní tvorbě, (3) ekonomické, jako je turistika, spotřební (až kýčová) produkce a konečně (4) jevy folklorismu, všestranně zaměřené na další udržení a rozvíjení společensky pozitivních prvků tradice.7)
      Veřejné, kolektivní projevy folklorismu, zejména jeho státně či národně politická reprezentační funkce, byla po předchozím historickém vývoji obnovena jako vlastenecký, slovansky orientovaný kulturní proud, který zesílil od konce 80. let 19. stol., samozřejmě nikoliv pod názvem folklorismus.8) k jeho stabilizaci svým způsobem přispěli etnografové, literární historikové, antropologové a jazykovědci, kteří už během příprav na odborně i politicky úspěšnou Národopisnou výstavu českoslovanskou (Praha 1895) založili nejen časopis Český lid (1891), nýbrž také Národopisnou společnost českoslovanskou jako sdružení odborníků, zájemců a regionálních sběratelů. v 1. čísle jejího tiskového orgánu Národopisného sborníku čes[/]ko-slovanského (1897) uveřejnil E. Kovář obsáhlý článek o potřebě organizované a odborně orientované sběratelské práce, jehož požadavky se postupně začaly realizovat.9) Právě na tento článek navázal po dvaceti letech K. Chotek svým "Programem soupisu národopisného" (Praha 1914), který obsahuje sedm tematických oblastí od popisu osady, obyvatelstva, zaměstnání, hygieny a vzdělání až k lidovému umění, písni, tanci a k popisu zvyků. Slovesný folklór, zejména vyprávění ze života, se v soupisu opomíjí a má být zřetelně předmětem jiného programu. Chotkovy představy dobře zachycují tehdejší názory na lidovou kulturu, jejíž neutěšený stav vzbuzoval lítostivé komentáře staromilců a snahy o udržení i konzervativních složek tradice, na druhé straně však burcoval odborníky k zachycení zanikajících jevů. Na této základně nemohly nevyrůst různé projevy folklorismu, o nichž je řeč dále.10)
      V nově vytvořené Československé republice byla těmto snahám věnována pozornost zejména na sjezdu národopisných pracovníků, pořádaném v Praze Národopisnou společností československou v r. 1924.11) Jeho jednání se týkalo ochrany národopisných památek, organizace národopisné činnosti, postupu prací na encyklopedii Národopis lidu československého, stavu bádání o lidové písni, návrhu na založení folklórního archivu v Národním muzeu, otázek fotografie a filmu v národopise, vztahů mezi národopisem a školou a národopisem a uměleckým průmyslem. z výčtu tematických skupin i z textů referátů názorně

172

vyplývá mnohostrannost tehdejšího pojetí života vesnice, doloženého v letech 1885-1925 nejméně dvaceti významnými regionálními vlastivědnými a etnografickými monografiemi a encyklopedickými díly.12) Bohatá sběratelská a publicistická činnost přirozeně ovlivnila vztah široké veřejnosti k lidové kultuře, a ta se od konce 80. let 19. stol. stala jistou módou, vrcholící tzv. svérázem. Bylo to hnutí, zaměřené zejména na ovlivňování módy, interiérů a užitého umění lidovými prvky v duchu nacionálně orientované secese. Mezi propagátory svérázu patřila od začátku 90. let 19. stol. R. Tyršová, prosazující napodobování a rozvíjení lidových krojů a jejich součástí v ručních pracích ve škole, dále spisovatel A. Jirásek a několik etnografů (J. Koula, Č. Zíbrt a další).13) Politicky byla tato první vývojová fáze svérázu (zhruba 1890-1925) orientována konzervativně a nacionálně; její nepřesné ztotožňování národnosti s lidovostí v oblasti umění kritizoval právě na zmíněném sjezdu národopisných pracovníků Z. Nejedlý.14) Druhá fáze svérázu ožila v letech 1938-1945, a to opět převážně v oblasti spotřebních užitkových předmětů a v oblasti módy a módních doplňků jako protest Čechů v tzv. protektorátě proti tomu, že nacističtí okupanti demonstrativně nosili stylizované německé a rakouské kroje a jejich modernizované součástky, aby tím dali najevo "německost" českého, moravského a slezského území.15) v podmínkách nacistické okupace tedy svéráz nenavazoval na konzervativní názory z přelomu století, ale[/] stal se kladnou ideověpolitickou složkou pasívního protiněmeckého odporu; zvláštního významu nabyl v národnostně smíšených územích. Poválečný módní směr, uvádějící v ženském odívání stylizované výšivky (50.-70. léta) již tento národnostně demonstrativní prvek neobsahuje a ani název svéráz se neobnovuje.16)
      K dalším projevům ideologicky, veřejně a kolektivně orientovaného folklorismu, které přímo nezasahovaly do osobního života člověka, ale sloužily státní kulturněpolitické reprezentaci, patřily velké výstavy. k desetiletí svobodné republiky bylo v Brně postaveno výstaviště, které ještě dnes po půlstoletí působí elegancí funkcionalistické architektury; v prostředí Výstavy soudobé kultury v r. 1928 byly k posílení integračních vazeb jednotlivých zemí a okresů ČSR organizovány dny krajů a folklórních oblastí, které byly vzdálenou vzpomínkou na národopisnou výstavu a na nichž se předváděly tance, kroje a lidové písně. Tento jev. přesáhl na Výstavu Slovácka v Uherském Hradišti r. 1937 a Výstavu východu ČSR v Košicích 1938.17) Po druhé světové válce se podobná vystoupení stala pravidlem zejména v souvislosti se zemědělskými výstavami.
      Vystoupení souborů v poválečném období začala přerůstat do příležitostí především politicko oslavného charakteru. Jako se v době mezi dvěma válkami vždy 28. 10. recitovalo v "národním" kroji k výročí založení republiky, začala se po r. 1945 krojo

173

vaná vystoupení spojovat s oslavami výročí osvobození obcí a celého státu 9. května, s oslavami Prvního máje a různých pracovních nebo historických výročí závodů a JZD.18) Svůj společenský a národní význam má tento projev folklorismu zejména ve znovuosídleném pohraničí. Zájmu o vystoupení krojovaných skupin se v posledním desetiletí postupně využívá při akcích Sborů pro občanské záležitosti, a to dětských souborů při vítání do života a při oslavách MDŽ nebo MDD, dospělých a lidových muzik pak při občanských obřadech svatebních, oslavě životních jubileí a dalších příležitostech. Specifickou složkou veřejné kulturněpolitické reprezentace obcí a regionů se od konce padesátých let postupně staly - a to zejména ve folklórně živých oblastech - obnovované výroční obyčeje, zvyklosti, slavnosti a svátky, jako je stavění májí, jízdy králů, družstevní dožínky a vinobraní, jejichž organizátory jsou i celostátní organizace, např. Svaz družstevních rolníků, SSM, Český svaz požární ochrany, sportovci, Svazarm a Čs. svaz žen. Tuto aktivitu nelze však vždy považovat za folklorismus, neboť často jde o skutečné obnovování lidové tradice v současných podmínkách, jak uvidíme dále.
      Relativně samostatnou složkou státní reprezentace je zobrazování lidových krojů, staveb, výšivek, hraček, loutek a řady dalších jevů lidové kultury na známkách a bankovkách. Je zajímavé, že k této tematice se v meziválečném období sahalo velmi zřídka a že šlo jen o reprodukce pří[/]slušných děl významných umělců, jako např. A. Muchy nebo J. Mánesa. Během 2. světové války se na známkách tzv. protektorátu objevily české a moravské kroje zcela sporadicky, na známkách Slovenského štátu však sehrály významnou národně uvědomovací roli, Teprve po válce našly kroje, jejich součásti a řada dalších lidových artefaktů své místo v desítkách sérií, navrhovaných předními českými výtvarníky (např. J. Svolinský ). Na bankovkách je zobrazování lidových artefaktů i nadále sporadické.
      Lze soudit, že poválečný všeobecný trend rozvoje folklorismu ideově souvisel s řadou kulturních jevů, pře jímaných po osvobození Československa v roce 1945. Jistá "etatizace" folklóru, uskutečňovaná v padesátých letech, byla doprovázena teoretickými odůvodněními etnografů a folkloristů, kteří na rozdíl od 20.-30. let 20. stol. podporovali tentokrát již nikoliv staromilství, ale tzv. současný folklór, současnou lidovou tvorbu, sloužící budování socialismu a kolektivizaci zemědělství.19) Přitom se však bohužel nesprávně setřel rozdíl mezi lidovou tvořivostí agitačně propagačního typu a tradiční lidovou tvorbou, obnovovanou v soudobých podmínkách. Teprve po řadě diskusí se proměny skutečné tradice, ústrojně fungující v příslušných mikrostrukturách tvůrců, nositelů a vnímatelů, odlišily od zájmové umělecké činnosti folklórního typu, zaměřené na veřejný projev.20)
      Také činnost různých spolků a organizací podlehla v některých přípa

174

dech folklorismu. Zatímco od poloviny 19. století a zvláště po r. 1918 bylo běžné živelné pořádání společenských tanečních zábav v "národních" krojích (již tento název, spojující romantické pojetí národ = lid, je příznačný) nebo doplňování např. tělovýchovných vystoupení a průvodů krojovanými skupinami (sokolské slety), chopily se těchto projevů folklorismu v letech 1945-1948 celonárodní organizace. v poválečném období vznikají zcela nové kolektivy, pěstující tradiční nebo stylizovaný lidový tanec, zpěv, muziku nebo vyprávění jak v původním, tak i v nepůvo.dním prostředí. Mimetická mikrostruktura souborů, zaměřených na profesionalizaci svého vystoupení, i skupin bez profesionálního přístupu k interpretaci tradice se však od živelného provozování obyčejů nebo obřadních obchůzek na vesnici liší tím, že vedoucí obou typů kolektivů počítají s menší či větší scénickou úpravou, s mnohonásobným opakováním těchže nástupů, týchž útvarů a téže interpretace, což umožňuje jen minimální improvizace, jinak ve folklóru běžné. Vystoupení souborů i skupin na jevišti se svou strukturou podobá ochotnickému divadlu s kánonickým textem, režií a inscenací.21) Přesto mají i vysoce "profesionální" soubory nebo sólisté svůj vyhraněný přístup ke ztvárnění tradice, kterým se zásadně liší od profesionálního divadla nebo baletu. Tam, kde autoři začínají používat postupů slohové kultury nebo jejich prostředky usilují o vyjádření své představy (jako jsou např. regionální začí[/]nající spisovatelé a veršovci), přestáváme hovořit o lidovém umění a mluvíme zásadně o zájmové umělecké činnosti (amatérské).
      Zvláštním případem jsou kroužky rodáků z folklórně živých oblastí nebo studentů z jednotlivých regionů, zakládané ve velkých městech. v jejich činnosti dochází k zajímavému posunu v existenci a pojetí tradice. Nositelé k ní mají v novém prostředí emocionálně estetizující nebo nostalgický vztah, při svých schůzkách reagují na různé narážky, mají svůj osobní repertoár písní a vyprávění, avšak "zpětná vazba" mezi vnímatelem a interpretem, charakteristická pro tradiční folklór, zde není dostatečně funkční nebo chybí vůbec.22) v povědomí městských nositelů se sice neustále udržuje vztah k vesnickému životnímu stylu a výročním cyklům, ale městský způsob života mu odpovídá jen v jednotlivostech: je to např. pravidelné střídání velikonočního a vánočního období či střídání oslav výročí a státních svátků, které se staly životním stereotypem a tedy novou "městskou" tradicí. Kroužky rodáků z Valašska, Slovácka a Chodska působí aktivně v Praze, Valaši, Slováci a Hanáci mají své kroužky v Brně. Zajímavé je, že obyvatelé původního regionu nebo rodinní příslušníci, kteří v něm zůstali, nepovažují "městské" regionální kroužky nebo soubory za své mluvčí. Zvláštní formou organického spojení folklorismu a lidové tradice byly skupinky intelektuálů, malířů a spisovatelů, kteří se scházeli např. ve Velké n. V. nebo v "Suchovské republice", slezští "Sedlišťané",

175

skupinka kolem Petra Bezruče a další. Zde se setkáváme se zcela specifickým jevem, že totiž přesun zájmu o tradici do řad odborníků (ať již místních rodáků či nikoliv) neznamenal jen akcentování některých složek folklorismu, nýbrž často přispěl k udržení tradice nebo alespoň k získání přesné informace o ní.23) Typickým případem je rozsáhlá práce V. Úlehly Živá píseň (1949) .
      Při srovnávání jevů, které i nadále tvoří lidovou tradici, s jevy, tvořícími strukturu folklorismu, vycházíme v zásadě z analýzy přeměny sémiotických funkcí obou jevů. Zatímco tradice se mění jen povlovně a teprve s jistým časovým zpožděním navazuje na ekonomické a společenskopolitické přeměny současné vesnice, odpovídá vývoj sémiotických funkcí folklorismu jako širšího jevu obecným ideověpolitickým tendencím příslušného období vývoje celé národní společnosti, Po roce 1945 a zejména po založení JZD se ve vesnickém společenství mnohé změnilo a některé archaičtější zvyky nebo jejich složky začaly postupně odumírat; během dalších desíti až patnácti let mnohé ztratily své původní funkce, zatímco progresívní složky lidové tradice se těšily oficiální přízni. v této době se znakovou dominantou folklorismu zcela logicky stala prezentace antifeudálních, společensky progresívních a ateistických složek tradiční lidové kultury minulosti v soudobých nových zpracováních. Uvedené tendence zcela ovládly programy většiny folklórních souborů a z různých důvodů byly prezentovány tak schematicky, že některé z nich dodnes[/] slouží jako negativní doklady jednostranných intepretací.24)
      Začátkem šedesátých let se ostře prosadil tendenční "ústup od folklóru", což byla celkem přirozená reakce na etatizaci folklóru z padesátých let, o níž jsme se několikrát zmínili. Brzy nato, zhruba od poloviny šedesátých let, se však začaly zdůrazňovat skutečně věcné vztahy mezi tradicí a současností, což vedlo k nové vývojové etapě soudobého folklorismu, která prakticky přetrvává dodnes. v družstevních vesnicích se mezitím postupně změnily ekonomické a společenskopolitické podmínky směrem ke konstantnímu vzestupu, přičemž zůstává dost místa i času pro obnovování krajovaných zábav a některých zvyků. O tento obnovený kladný vztah k tradici se organicky opírají nynější dominanty folklorismu. Základním přínosem k nové vlně byla promyšlená koncepce mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici a ve Východné.25) Oba festivaly se staly vzorovým odrazovým můstkem pro stylizace, pro uvádění autentického folklóru a pro komponování takových pořadů, které posloužily četným kolektivům jako příklad pro napodobení. Spolu s vesnickou tradicí se v programech festivalů objevily i inscenace dělnického folklóru, vycházející ústrojně z mnohaleté předběžné výzkumné činnosti při přípravě monografií.26) Vývojové dominanty folklorismu 70.-80. let souvisejí s dnešními funkcemi a projevy tradice zejména v oblastech s živým folklórním zázemím a jsou předmětem studia příslušných odborných institucí.

176

      Za folklorismus tedy nemůžeme - jak jsme v různých souvislostech uvedli - považovat bez výjimky všechno, co souvisí s existencí, využitím a přeměnou tradiční lidové kultury v nepůvodním prostředí. Ve folklórně živých oblastech Čech, Moravy a Slovenska existují i v sedmdesátých letech našeho století - a nepochybně budou existovat i nadále - obyčeje, zvyklosti, písně, tance, vyprávění, neustále si podržující své historicky dané estetické a mimoestetické funkce nebo funkce změněné, které na tradiční organicky navazují. Nesmíme se však dát zmýlit povrchním pohledem. Za posledních dvacet (možná i více) let jsme totiž svědky nové narůstající tradice, která není právě vítaná, totiž kýče Neustále se zvyšující zájem o předměty lidového umění vede starší i střední generaci vesnice k výrobě takových věcí, které s tradicí souvisejí jen místem svého vzniku. Něco podobného nacházíme např. v příliš barevných výšivkách nově zhotovovaných krojů nebo v nebývale pestrých vzorech velikonočních kraslic. Pokles tradičního vkusu a smyslu pro barevnou, kompoziční a tvarovou uměřenost a proporčnost je přímo úměrný poptávce a spotřebě, tj. ekonomické komponentě folklorismu. Všeobecně to platí o předmětech materiální kultury, avšak ani současné lidové písně, ani lidové povídky neunikly tomuto obecnému trendu, i když se v nich podobné tendence projevují poněkud jinak, např. ve výběru tematiky, jejím velmi profánním zpracování, násilných aktualizacích či sentimentálnosti. Avšak hody, dožínky nebo masopustní obchůz[/]ky mohou v družstevní vesnici nebo v malém městě pořádat jak nositelé tradice, tak také zájemci - amatéři nebo navíc členové místní folklórní skupiny nebo souboru. Od poloviny šedesátých let jsme dokonce svědky rozšíření těchto tradičních - lépe řečeno na současné představy o tradici navazujících - obyčejově orientovaných zábav v krojích (samozřejmě nikoliv pouze místních, protože ty už někdy ani nejsou v dostatečném množství k dispozici) i v předměstích velkých průmyslových center. Zábavy bývají leckde pořádány jako podvědomé "obnovování" tradice, přičemž často úspěšně spolupracují profesionální folkloristé a sdělovací prostředky. Někdy jde o akce kroužků rodáků, jindy o spontánní zájmovou společenskou činnost, navazující na předválečnou tradici, tj. o zřetelný historicismus. Diváky nebo spoluúčastníky těchto vystoupení jsou často lidé, kteří byli nebo dosud jsou nositeli tradice, a tím se vlastně dostáváme od tradice přes folklorismus opět k tradici, totiž k původní společenskointegrační sémiotické funkčnosti takových zábav.27)
      Teprve folklór na festivalové nebo soutěžní scéně mimo sféru svého vlastního prostředí vchází výslovně do rámce folklorismu, není vázán pouze na své - i když třeba jen potenciální - nositele a stává se současně jednou ze složek lidového divadla. Divadla, tj. podívané, která nemusí vždy obsahovat dramatickou intenci. Divadelní charakter mají na první pohled ovšem i veřejně předváděné obyčeje, a to zvláště proto, že jejich diváky nejsou jen obyvatelé vesnice, ale stále častěji

177

lidé z města, kteří sem přijíždějí speciálně za podívanou, dále členové jiných souborů, sledující interpretační pokusy svých kolegů, a konečně odborníci, kteří zde vybírají další možné účastníky festivalů nebo rozhlasových nahrávek. Není třeba rozvádět, že sem jezdí také reportážní vozy Čs. rozhlasu a televize. Folklorismus nebo tradice však nezávisí jen na složení diváků, ale také na existenci již zmíněné "zpětné vazby", na sémiotické funkčnosti a ústrojnosti předváděných scén, na jejich estetické účinnosti a souvislostech se životem daného společenství.28) To jsou hlediska, která vedou k rozlišování mezi folklorismem ve smyslu, který jsme rozvedli v úvodu, a mezi[/] dalšími vývojovými proměnami tradiční lidové kultury v socialistické současnosti. Oba jevy tvoří jen relativně samostatné substruktury v rámci národní kultury, vzájemně se nevylučují, ale často je mezi nimi velmi pohyblivá hranice. Folklorismus je mnohem širší oblast vlivů, akcí a projevů než je pouhá "péče o folklór", a teprve vzájemným porovnáváním Ize přesněji určit jak rozsah tradice samotné a jejích vlastních vnitřních strukturních proměn, tak také místo nové současné tvorby lidových vrstev a místo stylizací lidové tradice vzhledem k vývojovým etapám a dominantám folklorismu.[/]

Poznámky
1.
      Za jiné srov. JECH, J. Současný stav folklóru a jeho hlavní tendence, SN 20, 1972, 196-207. k dalším citovaným pramenům předem připomínám, že netvoří úplnou nebo záměrně sestavenou bibliografii folklorismu v českých zemích, nýbrž že jde o pokud možno původní zprávy nebo výsledky výzkumu; sahám tedy k řadě prací nebo úvah regionálních autorů, u nichž lze místní zvyklosti i s místním rozhledem najít v primárním podání. s citovanými shrnujícími pracemi profesionálních badatelů ovšem tyto zprávy nesrovnávám.
2.
      Od prvních poznatků se tato představa postupně rozvíjela, srovn. BENEŠ, J. Současný člověk a lidová kultura, NA 3, 1966, 2, 29-31; obecněji pak ČECHOVÁ, H. Analýza marxisticko-leninských de[/]finic kultury, Praha 1978; HERMAN, I. Probleme der sozialistischen Kultur, Budapest 1978; MRAVÍK, J. Kultúrna politika socialistického štátu, Bratislava 1978.
3.
      Srov. pokusy o stabilizaci terminologie, které nadlouho zůstaly osamocené: JECH, J. Folklór, Československá etnografie 4, 1956, 80-82; týž, Lidové umění - národní umění, ibid. 82-84; týž, Vyprávění ze života, ibid. 201-202.
4.
      O těchto jevech v různých souvislostech hovořím ve stati Stará a nová tradice, SN 20, 1972, 209-214.
5.
      Podrobněji o tom hovoří ŠVEHLÁK, S. Folkloristika a folklorismus, SN 23, 1975, 602-609. Zde je další rozsáhlá bibliografie.

178

6.
      Tuto formu projevů bychom mohli nazvat esteticky zaměřeným folklorismem socialistického typu.
7.
      Nejobsáhleji o těchto jevech hovoří BOŠKOVIĆ STULLl, M. O folklorizmu, Zbornik za narodni život i običaje 45, 1971, 165-186 a GUSEV, V. Je. Foľklor v sisteme sovremennoj kuľtury słavjanskich narodov, in: Istorija, kuľtura, etnografija i foľklor slavjanskich narodov, VIII. mežd. sjezd slavistov Zagreb 1978, Moskva 1978, 283-298. v obou studiích je uvedena další rozsáhlá literatura včetně základních i nových prací Bausingerových, Rihtmanové-Auguštin aj., které proto neuvádím ve zvláštním výčtu. Viz také literaturu v pozn. 28.
8.
      Návrat ke konci 19. stol. považuji za nutné východisko, protože některé tendence a dominanty folklorismu poválečného období zde mají své kořeny. k tomu srov. zejména Slavnosti a obyčeje z Moravy na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895, Praha 1895.
9.
      KOVÁŘ, E. Národopis a úkoly Národopisné společnosti českoslovanské, NSČ 1, 1897, 1-13.
10.
      Sám CHOTEK, K. se podle svého programu pokusil o malou národopisnou monografii Široký Důl, Praha s. a., v níž se konkrétně projevují klady i zápory navrženého programu. Slovesný folklór nebyl zachycen téměř vůbec.
11.
      Jednání sjezdu je věnován samostatný svazek, redigovaný HORÁKEM, J., Úkoly a cíle národopisu československého, NVČ 18, zvl. svazek, 1, Praha 1925.
12.
      Jejich řadu je zbytečné vypočítávat, mám na mysli práce Bartošovy z 80. let, regionální monografie z Čech z kance 19. stol., Šebestovou, Adámka až po Moravské Slovensko, Moravské Valašsko a další.
13.
      Blíže a tom WEICHET, E., Prvky našeho svérázu, Praha 1919. Dále srov. TYRŠOVÁ, R., České lidové vyšívání na zemské jubilejní výstavě, ČL 1, 1892, 4-15; 143-155; táž, Lidové kroje při slavnostech, ibid. 8, 1899, 213-216; táž, O pěstování národního vyšívání, ibid. 4, 1895, 42-49. v této souvislosti jsou příznačné různé akce, které svědčí o přežívání vlasteneckého národopisného neoromantismu[/] a idylismu, srov. např. Provolání na venkov k uspořádání národního oděvu slovanského roku 1848, ČL 15, 1906, 376-377 nebo Selská skutečná svatba se všemi zvyky a obřady lidovými v Praze 1909, ČL 19, 1910, 156-158. Tyto akce vzdáleně připomínají např. vynášení Morany pražskými dětmi z Domu pionýrů do Vltavy začátkem 60. let 20. stol., které pořádala Česká rada pionýra a kulturně výchovné instituce.
14.
      Srov. pozn. č. 11, zde na str. 135.
15.
      Vycházím z různých vzpomínek současníků, uvedené aspekty nebylo tehdy přirozeně možné publikovat. Obecně srov. ŠAMLA, J. V., Svéráz roku 1940. Lidová tvorba 1, 1940, 1. 7-10. Jedině němečtí národopisci tehdy rychle přišli s knihami jako MALLY, F. - HANIKA, J., Deutsche Trachten aus Mähren, Prag 1942, nebo tíž, Deutsche Trachten aus den Sudetenländern, Prag 1943. Otázkami následujících "etnografických" interpretací se zabývala SKALNÍKOVÁ, O., Revanchistische Tendenzen in den volkskundlichen Arbeiten über die Umsiedler aus der Tschechoslowakei, In: Volkskundliche "Ostforschung" in Westdeutschland. Referate und Diskussionsbeiträge der Arbeitstagung in Berlin 27.-28. Februar 1968. Od té doby se také datuje příklon etnografů z NDR k termínu "Folklorepflege" místo folklorismus, neboť ve slově "folklorismus" neustále cítí podtext výstupů "folkloristických" skupin revanšistických přesídlenců ze Sudet např. v západním Berlíně.
16.
      Za jiné srov. ŠOTKOVÁ, B., Lidové umění a módní doplňky, Zprávy ÚLUV 2, 1948, 1, 1-3.
17.
      Jistými aspekty Výstavy Slovácka se v současnosti zabýval JANČÁŘ, J., Výstava Slovácka 1937 a vývoj lidové výroby na Slovácku, NA 10, 1973, 27-32.
18.
      Srov. LEŠČÁK, M., Funkcie dedinských folklórnych skupín v súčasnej kultúrnej štruktúre, in: O súčasnom stave folklórnych skupín na Slovensku, Bratislava 1972, 91-94; týž, Problémy vztahu teórie folkloristiky k štylizovanému folklóru, in: O spoločenskej funkcii folklórnych súborov, Bratislava 1972, 38-45.

179

19.
      Z celé řady vybírám příspěvek NAHODILA, O., Za nové pojetí národopisné vědy, ČL 6, (38) 1951, 52-57. Teoretické požadavky, které se realizovaly jen sporadicky v nemnoha článcích, byly obsaženy v usnesení l. celostátní folkloristické konference, srov, obsáhlý referát E. Vrabcové v ČL 40, 1953, 98-101.
20.
      Z obsáhlé literatury k tomuto tématu vybírám zejména příspěvek BONUŠE, F., Další rozvoj lidové tvořivosti na Slovácku, Lidová tvořivost 2, 1951, 236; týž, Podstata a úkoly nové práce tanečních souborů, Lidová tvořivost 2, 1951, 11-15; BOHÁČ, O., O národopisných tanečních skupinách, Masarykovou stopou 2, 1948, 128; BOUČEK, V., Poznámky k současné problematice lidové výšivky, Věci a lidé 3, 1951-52, 446-461; KANYZA, J., Je lidová píseň "pokleslá kulturní hodnota"? Sborník SLUKO, odd. B, 1, 1951-1953, 53-68; KUBEŠ, R., k otázce lidových vypravěčů, Lidová tvořivost 7, 1955, 38-39; REINER, K., k otázkám nových lidových písní, Lidová tvořivost 8, 1957, 2-3; V. THOŘOVÁ-STIBOROVÁ. Problematika nových lidových písní, ČL 47, 1960, 179-188.
21.
      Zájem se zejména soustředil na oblečení účinkujících, srov. ŠOTKOVÁ, B., Obnovujeme lidové kroje - ale jen správně, Zprávy ÚLUV 1, 1947, březen, 1-2; LANGER, K., Poznámky o krojích na národopisných slavnostech ve Vsetíně, Dolina Urgatina 3, 1949, 85-86; OREL, J., Lidová kultura a slavnosti našeho lidu. Naše Valašsko 14, 1951, 72-73.
22.
      Tento jev byl zachycen několikrát již v době meziválečné činnosti slováckých nebo valašských krúžků, srov. např. různé programové sborníky jejich vystoupení; POSPÍŠIL, F., KLVAŇA, J., Almanach hanáckého roku, Přerov 1923; RUTTE, L., Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků, ČL 25, 1925, 124-125 a 286; JANOVSKÝ, R., "Valašský rok" 1925 v Rožnově pod Radhoštěm, ČL 25, 1925, 155-156; Národopisný den jihovýchodní Moravy v Uherském Brodě 5. července 1927... Uherský Brod 1927. Ve dvacátých letech se zajímavě[/] měnilo stanovisko Zíbrtovo, srov. ZÍBRT, Č., Slovácký, hanácký, slezský, moravský "rok", ČL 24, 1924, 39-40; týž Národopisně svátky Moravy, ibid. 25, 1925, 376-377; týž, Svátek lidu československého v Praze v květnu 1928, ibid. 28, 1928, 267270; týž; Proti národopisným "rokům", ibid. 29, 1929, 30-31. Poněkud nostalgicky hovoří o "mizejícím světě" lidové tradice BARTOŠ, J., Mizející Slovácko, Velké Meziříčí 1936 a SVOBODA, J. F., Životem s moravským Horákem minulého století, Hodonín 1940.
23.
      V poválečném období tyto a jim podobné akce pokračovaly a stále více získávaly výrazný lokálně nebo regionálně reprezentativní charakter. O jejich počátcích srov. zejména Národopisné dny v Liberci, pořádané TJ Sokol Liberec 1 a Národní frontou žen 14.-18. srpna 1946 (1886-1946), Liberec 1946; OREL, J., Valaši na národopisné akademii v Brně, Naše Valašsko 10, 1947, 152; DOSTÁL, J., Československý soubor národních tanců, Malovaný kraj 3, 1948, 71-72; JEŘÁBEK, R., Národopisná skupina ve Valašském Meziříčí, Naše Valašsko 13, 1950, 184-185; KOVÁŘŮ, V., Účast Horňácka na národopisných slavnostech, Lidová kultura východní Moravy 2, 1961, 96-110; OLEJNÍK, J., Regionálne slávnosti pesní a tancov na východnom Slovensku (od r. 1928 po dnešok), NA 2, 1965, 97-99.
24.
      Mohl bych za jiné jmenovat hornický odzemek se sbíječkami, tančený v r. 1951 v Ostravě při vystoupení tehdejšího Státního souboru lidových písní a tanců aj. Folkloristé samozřejmě i v této době poukazovali na schematičnost pořadů, ale většinou se jim přitakávalo. Srov. např. HOLMAN, J., Jezedáčci a jejich častušky, Lidová tvořivost 4, 1953, 234-235; KAJER, J., Kramolská častuška, Lidová tvořivost 4, 1953, 417-419. Současně se věnovala pozornost i regionální tvorbě, srov. např. SIROVÁTKA, O., Haž bodó z muzekó meze vorat, Lidová tvořivost 4, 1953, 107-108; PETERKOVÁ, B., z nové tvorby v našem krají, Radostná země 5, 1955, 19; MARKL, J., Sběratelé a lidoví zpěváci, Lidová tvořivost 12, 1961, 6, 129-130. Edice této tvor

180

by pokračují dodnes, srov. např. DŘEVJANÁ, A., To janovské hradisko, Ostrava 1956; táž, Nad horami svitlo, Frýdek-Místek 1965; táž Od tej naši Lyse, Ostrava 1978. Sem patří také edice písní Fanoše Mikuleckého a řady dalších autorů, jejichž tvorba je vzhledem k rozšíření a zlidovění zajímavým objektem odborného zájmu, protože právě zde můžeme pozorovat tendence, které se v současnosti v lidových písních uplatňují. Otázka folklórnosti a folklorismu se zde prozatím neřešila. z nejnovějších edicí srov. např. KRUŽÍK, J., U muziky na Podluží. Břeclav 1977.
25.
      Srov. HOLÝ, D., Kritika, strážnické slavnosti a národopisci, NA 1, 1964, 1, 27-42; TOMEŠ, J., Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru, in: Strážnice 1946-1965, Brno 1966, 15-71.
26.
      Srov. SIROVÁTKA, O., Teoretické a metodické otázky studia dělnické písně. Radostná země 11, 1961, 65-70; BENEŠ, B., k sémiotickým aspektům analýzy dělnického folklóru, NA 15, 1978, 103-118.
27.
      Zajímavým příkladem je obnovování tradice v brněnských předměstích vesnického typu a v přilehlých obcích. v řadě případů samozřejmě spolupracují profesionální folkloristé, zejména tanečnice, které mezi amatérskými skupinami vyhledávají vhodné typy pro vystoupení na MFF ve Strážnici a nacvičují řadu tanců, které ještě aktivně znají nejstarší pamětníci, narození na přelomu 19. a 20. stol. Jde o společensky velmi cennou angažovanost, která od 60. let našeho století není vedena pouhým sentimentálním staromilstvím a archaizující snahou o udržení "starých zvyků", jako tomu bylo v 10. a 20. letech, nýbrž přirozeným vztahem zvláště mladší generace k místní lidové tradici, To se projevuje např. ve snaze pořídit si starší typy krojů z přelomu století nebo přiblížit se tehdejší interpretaci[/] písní a tanců. Výběr repertoáru se přirozeně přizpůsobuje současným zájmům zpěváků a tanečníků. Zatímco prvotní zájem lze označit jako folklorismus, prolnutí tradičních představ a jejich integrace do společenského života je však již obnovením tradice. Tradicionalismus a folklorismus lze v těchto konkrétních případech velmi obtížně rozlišit. Řada akcí podobného typu má regionální ráz; tohoto nového jevu jsem si všiml v referátu Semiotische Aspekte der Beziehungen zwischen dem Folklorismus und Regionalismus in der heutigen Tschechoslowakei, in: Folklór-Társadalom-Müvészet 2-3, Kecskemét 1978, 173-179. Srov. také JAROŠ, J., Folklorismus v regionálním periodiku, in: Ročenka okresního archivu v Blansku, Blansko 1978, 55-66.
28.
      Nevýraznějším dokladem těchto souvislostí je v socialistických státech ojedinělý soubor poznatků, shromážděných v kolektivní práci Lidová kultura v současném kulturním životě, Brno 1976. Jednotlivým námětům byly věnovány strážnické konference, z nichž vyšly postupně sborníky Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Brno 1974, Životní prostředí a tradice, Brno 1975, Lidové umění a dnešek, Brno 1977, Současná vesnice, Brno 1978 a Masopustní tradice, Brno 1979, všechny pod redakcí V. Frolce a kol. Mezinárodní pozornost jim věnovalo první sympozium o folklorismu, které se konalo v Kecskemétu 1978 (Folklorismus egykor és ma elöadások; sborník přednášek vyšel pod názvem Folklór-Társadalom-Müvészet 2-3, a 4-5, Kecskemét 1978). Tam také bylo rozhodnuto o vydávání mezinárodního orgánu Folklorismus bulletin, jehož první číslo pod redakcí V. Voigta a M. Leščáka vyšlo v r. 1979 v Budapešti, druhé 1980.

181

EINIGE FRAGEN DES FOLKLORISMUS IN DER TSCHECHOSLOWAKEI. DER GEGENWÄRTIGE ZUSTAND UND PROBLEMATIK
(Zusammenfassung)

      In jeder Nation existiert im Rahmen ihrer Nationalkultur und ihrer Stilkunst sowohl ein vielfach strukturier[s]tes Gebiet der nichtprofessionellen Kultur und Schöpfung der begabten Liebhaber und der insiten (naiven) Schöpfer, als auch die traditionelle Volkskultur, die sich vom nichtprofessionellen Schaffen mit anderem Charakter und anderen Funktionen abwechselt. Wir sind uns dessen 'bewusst, dass die Termini Volkstradition oder Volk, Volks historisch beweglich sind und dass, unter ihnen etwas anderes in der Klassengesellschaft und etwas anderes im sozialistischen System gemeint wird. Im Subsystem der Volkskunsttradition begegnen wir natürlich den Termini traditionelle Folklore, Dorf- oder Stadtfolklore, Arbeiterschaffen, volkstümliches Schaffen usw. Bevor uns dem Folklorismus widmen zu können, müssen wir fragen, was als Folklore zu bezeichnen ist und was also andere Formen oder Funktionen im Rahmen der Folkloreentwicklung oder des Folklorismus bekommt.
      Der Folklorismus ist eine Bezeichnung der historisch entstandenen Phänomene der geistigen Kultur und Kunst, mit Hilfe deren die Existenz, Ausnützung und Umgestaltung der Erscheinungen traditioneller Volkskul[/]tur in nicht ursprünglichen Bedingungen realisiert wird. Diese Phänomene bilden eine vorübergehende und durch Mode determinierte Komponente der Nationalkultur, in der sie entstanden sind. Es gehören hie[r]her vor allem Äusserungen der staatspolitischen Repräsentierung, ästhetisch intentionale Umbildungen der Volkskunst, ökonomisch bedingte und Verbrauchsphänomene und solche Erscheinungen und Tendenzen, die allseitig zur weiteren Erhaltung und Entwicklung der gesellschaftlich positiven gegenwärtigen Elemente der Tradition dienen. In der Studie wird nur die erste Gruppe der kollektiven Komponenten des Folklorismus in der ČSSR erörtert. Der Folklorismus ist als ein breiteres Gebiet der Einflüsse, Veranstaltungen und Phänomene, als Folklorepflege anzusehen, und erst mit Hilfe der gegenseitigen Vergleichungen kann nicht nur das Wirkungsfeld der Tradition und ihrer eigenen inneren Strukturänderungen, sondern auch die Stellung der gege[n]wärtigen Neuschöpfung der Volksschichten und die Stellung der Stilisierungen der Volkskunst im Rahmen der entsprechenden Entwicklungsperioden des Folklorismus festgestellt werden.

182

Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 3

NOVÉ MATERIÁLY K OTÁZCE RUSKO-ČESKÝCH KULTURNÍCH VZTAHŮ V ŠEDESÁTÝCH LETECH 19. STOLETÍ [obsah]


      J. J. TIMOFEJEVOVÁ, Státní muzeum etnografie národů SSSR, Leningrad MIROSLAVA LUDVÍKOVA, Etnografický ústav Moravského muzea, Brno
      V poslední době vyšlo mnoho prací, věnovaných otázce rusko-českých kulturních vztahů, a to i v etnografii. Tento příspěvek pojednává o málo známé korespondenci českého učence Karla Jaromíra Erbena a slovenského spisovatele Jana Kalinčiaka, v té době ředitele evangelického gymnasia v Těšíně, s organizátory výstavy r. 1867.
      Charakteristické pro šedesátá léta 19. století je oživení národně-osvoboditelského hnutí ve všech slovanských zemích. Také v Rusku se tato doba vyznačovala zvýšeným ruchem ve společenském životě a aktivizací zájmu o pomoc slovanským národům. Vzrostla úloha vědeckých a kulturních styků.1) Proto byla ne náhodou v dubnu r. 1867 v Moskvě otevřena První všeruská výstava, na které byla slovanská část prezentována nejúplněji.2) k vytvoření tohoto oddílu přispěli Bulhaři, Makedonci, Srbové, Charváti, Černohorci, Poláci,[/] Češi i Slováci. Spojeným úsilím významných učenců, spisovatelů, veřejných činitelů, mladé národní buržoazie i sedláků byl tento oddíl jedním z nejimpozantnějších a nejlépe koncipovaných. Výstava dala impuls k svolání II. slovanského sjezdu a událost nabyla mezinárodního významu.
      Rakouská vláda projevovala kategorický nesouhlas s účastí českých a slovenských představitelů v přípravách sjezdu. Přesto už výstavu navštívila delegace o 37 členech. Seznam účastníků a jejich stručné autobiografické údaje byly později publikovány v ruském tisku.3) Účast českých a slovenských veřejných pracovníků na Slovanském sjezdu pak ještě více posílila politické, kulturní a vědecké styky Čechů a Slováků s ostatními slovanskými národy, v první řadě s ruskými.
      Inspirátory a tvůrci výstavy byli členové Společnosti přátel přírodovědy, antropologie

183

a etnografie, v jejímž čele stál mladý vědec, zoolog a první ruský antropolog Anatolij Petrovič Bogdanov, profesor Moskevské university. Byl ustaven pořadatelský výbor, který měl v kompetenci všechny organizační otázky, korespondenci a získání finančních prostředků. Vypracovaná "Instrukce k sbírání předmětů pro Ruskou etnografickou výstavu a pro Ruské muzeum", budované Společností, měla pomoci spolupracovníkům, kteří se specializovali na sběr materiálu.
      Návrh na začlenění zahraničních Slovanů do komplexu etnografické výstavy vyšel od Nila Alexandroviče Popova, profesora Moskevské university, který to argumentoval tak, že 1) "zahraniční Slované mají sloužit za první a nejbližší objekt při srovnávacím studiu ruského národa, 2) v samém Rusku žijí ze západních Slovanů Poláci a z jižních Srbové a Bulhaři. Kromě toho se jako s dočasnými obyvateli Ruska setkáváme se Slováky - prodavači drotařských výrobků, vandrujícími po celé Evropě."4) Pořadatelský výbor přikázal N. A. Popovovi, aby navázal styky se slovanskými zeměmi. On se pak s žádostí o pomoc obrátil na duchovního pravoslavné církve ve Vídni Michaila Fjodoroviče Rajevského, člověka se širokými přátelskými styky ve vědeckém slovanském světě.5) M. F. Rajevskij se činně zúčastnil získání českých a slovenských příznivců výstavy. Mezi Slovany byl znám jako aktivní propagátor samé ideje výstavy a také jako organizátor sběru etnografického a folklórního materiálu. Napsal speciální instruk[/]ce v němčině, kde byly objasněny základní principy vědecké sběratelské práce.6)
      M. F. Rajevskij korespondoval se všemi účastníky výstavy a sjezdu. Jedním z jeho aktivních dopisovatelů a pomocníků ve sbírání etnografického materiálu byl Karel Jaromír Erben. Větší část jeho korespondence s ruskými učenci a bezprostředně s Rajevským byla už publikována.7) Neznámými zůstalo několik dopisů, týkajících se sbírky krojů, kterou Erben obstaral pro Všeruskou výstavu.8) Podle nich se dovídáme, že získal a odeslal čtyři komplety (po ženském a mužském kompletu z Domažlicka a Plzeňska).
      Erbenova zásilka podle seznamu obsahovala dvě šněrovačky, pra svobodné děvče a pro ženu, rukávce se spínátkem, stuhu kolem pasu, šátek na hlavu, hřeben do vlasů, střevíce se stuhami pro ženy a dívky, "peřinku" pro ženu, sukni, fěrtoch, plenu, hedvábný šátek na krk, ženský čepec s "plínkou" a obroučkou zv. "kotě", červené vlněné punčochy, úvazky, ženskou mošnu, vesměs nové, jen u sukně je poznámka "skoro nová". z mužského kroje pro ženaté a svobodné to byl modrý mužský kabát se stuhou, vyšívaná soukenná kazajka pro chlapce, vyšívaná kamizolka, koženky, šerkový kabát ("Chodům vlastní dlouhý kabát z domácí šerky"), bílé punčochy, boty s pobitím, košile s knoflíčky-párečky, plstěný klobouk s housenkami, kapesní šátek, opět vše nové, jen u šerky je poznamenáno "skoro nová".9)
      Mužský plzeňský kroj se skládal z vydrovky, kožichu, živůtku neb kazajky a koženek, vše až na vydrovku nové. Ze ženského byl

184

První strana seznamu chodského kroje,
sepsaného K. J. Erbenem 29. 10. 1866.

zaslán kulatý čepec holubinka s velkými křídly, bohatě vyšívaná plena, která se nosí přes čepec, šněrovačka červená, stříbrně vytkávaná, kožíšek neb kabátek, sukně herbinka,10) zástěra neb fěrtoch bavorák, punčochy z červeně zbarvené vlny a černá sametka do vlasů; až na šněrovačku, punčochy a sametku bylo vše jen "skoro nové", u fěrtochu je pak poznámka "už ne nový".[/]

Děvčata z Ropice u Těšína r. 1866.

      Snad zajímavější než tento výčet, pořízený Erbenem, je to, co posláno nebylo: u chodského ženského kroje chybí košile a spodní sukně, u plzeňského navíc rukávce. Může to být cenným dokladem toho, že v té době u těchto součástí lokální zvláštnosti vymizely, sám Erben píše, že spodní sukně zastupují současné krinoliny. Spíše však se nereprezentační, spodní a všední součásti podce

185

ňují, jako ještě dlouho potom. U mužského kroje z Chodska chybí černý hedvábný šátek na krk, u plzeňského košile, obutí, šátek na krk, u ženského z Plzeňska šátek a obutí, protože odesílající byl toho názoru, že v Moskvě se dostanou koupit stejně dobře a snad levněji (dopis z 12. 1. 1867). Erben se opravdu nejprve dotazoval, zda má tyto věci poslat, protože je považoval za zbytečné s tím, že výstava má ukázat charakteristické, typické (27. 10. 1866) . Poslední poznámka však zároveň prozrazuje drahotu v zemi po prohrané rakousko-pruské válce r. 1866.
      Je nutno si uvědomit, že akce získávání krojů pro výstavu v Moskvě probíhala v době, kdy v české veřejnosti kroj selského obyvatelstva ještě větší pozornosti nevzbudil. Český sedlák měl snahu kroj spíše odložit a přizpůsobit se městu a každý zájem z města o kroj mu byl podezřelý a nemilý. Sám Erben si na ta stěžuje: "...při zakupování národních krojů se setkáváme vždy s velkými obtížemi. Nežijeme tam v místě a nenajdeme tam vždy přítele, který by se toho díla tak ujal a požíval takové důvěry obyvatelstva jako K. Hájek. Někteří nechtějí prodat svůj oděv ani zač z obavy, že se někdo bude vysmívat jejich národnímu kroji, druzí, když pochopili cíl koupě, vyžadují nerozumně vysokou částku..." (27. 10. 1866). s těmito dvěma potížemi se Erben setkal právě na Plzeňsku, ale nakonec se mu podařilo za pomoci faráře ve Štěnovicích, vesnici vzdálené dvě hodiny na jih od Plzně, získat od rychtářky vzácnou šně[/]rovačku a kabátek z jemného bílého sukna, který měla k svatbě.
      Zásilky byly kromě jednoduchých seznamů doprovázeny podrobnými popisy, které pod Erbenovou redakcí sestavili jeho spolupracovníci z terénu.11) Je příznačné pro dobu, že si blíže nevšímají ani střihů ani výzdoby, zato popisují důkladně způsob oblékání a nošení, s diferenciacemi pro různé sváteční a obřadní příležitosti. Je to konečně dáno cílem popisu - usnadnit výstavnickou adjustaci zasílaných krojů. Při všem výstavnickém zaměření se však dopouštějí nedůslednosti, když se v zásilce vynechaly právě spodní součásti oblečení. Dnes je popis, psaný česky, uložen odděleně v archivu a v inventáři není uvedeno, že chybějící součásti je nutno nahradit z místních zdrojů. Tu tkví nebezpečí pro každé budoucí expoziční zpracování; co možná bylo samozřejmé lidem z r. 1867, jejich potomci nemohou vědět. O takové dlouhodobé perspektivě tenkrát ovšem nemohli mít tušení.
      Druhý, Kalinčiakův příspěvek k moskevské akci vypadá zcela jinak než Erbenův.12) Popis, jehož je sám autorem, není na jedné straně tak objektivizující, neosobní, či na druhé straně do určité míry tak romantizující, jako např. popis z Chodska, ale z něho více poznáváme dobový vztah inteligence ke kroji, zde z těšínského okolí. Odsuzující názor tohoto ředitele evangelického gymnasia evokuje spíše studie Mánesovy13) než fotografii, kterou zasílá, aniž zapomene podotknout, že zobrazuje Marii Hejdáčkovou, služku. Empirové

186

zkrácení živůtku, podobné jako u chodského kroje, je pro něho cizí a nepochopitelné a vede ho k nepodloženým domněnkám.
      Z Kalinčiakova dopisu se dovídáme, že Rajevskij na své dodavatele spěchal, a proto k odeslání mužského kroje nedošlo. v té době se původní mužské komplety vyskytovaly jen u starých lidí, zatímco ženský kroj jako na fotografii bylo možné spatřit často.14) Kalinčiak sliboval, že dostane-li zplnomocnění, pokusí se jej sehnat, je mu na stopě, ale do 14 dnů jej připravit k odeslání nedokáže. Ze ženského kroje neodeslal řetěz ani drahocenný pás, ani jej nedal zhotovit z lepenky (!); doufal, že fotografie, byť bledá - ale do 1. 11. 1866 lepší nesežene - a vylíčení šperku postačí.15)
      Kalinčiak chtěl naskicovat i svatební zvyky, s nimiž se doufal seznámit na bohaté selské svatbě podle starých mravů a zvyků v Ropici, na kterou byl pozván. k dopisu přiložil další fotografii dívek z této vsi, v oblečení hluboce se odlišujícím od tradičního a přibližují[/]cím se současnému městskému. Vztah obou typů, snad vývojový nebo sociální, však blíže nevysvětlil. I tak je tato fotografie důležitým dokumentem.
      Závěrem je dlužno poznamenat, že všechny odeslané kroje, z Chodska, Plzeňska a Těšínska (spolu s dalšími celky z Moravy a Slovenska) byly vystaveny a dostalo se jim vysokého ocenění odborníky.16)
      Informace, obsažené v korespondenci s příslušníky české a slovenské inteligence, jsou cenným pramenem k poznání kroje obyvatel venkova Čech i Slezska koncem 2. třetiny 19. století a zasluhují zveřejnění. Důležitým doplňkem jsou i fotografie, které jsou dnes uloženy ve fotoarchivu Státního muzea etnografie národů SSSR v Leningradě. Materiály o účasti Karla Jaromíra Erbena i Jana Kalinčiaka získané při sběru lidového kroje pro První všeruskou výstavu pak odkrývají ve svém komplexu také nové aspekty ve studiu rusko-českých vztahů.[/]

Poznámky
1.
      Zarubežnye slavjane i Rossija. Moskva, 1975. Mežslavjanskie kulturnye svjazi, Moskva, 1971. - ČURKINA, N. V.: Obščestvennye naučnye i kuľturnye svjazi slavjan Avstrijskoj monarchii v Rossii v 60-e gody. UP Meždunarodnyj sjezd slavistov. Moskva, 1973, str. 185-210. - Kuľtura i obščestvo v epochu stanovlenija nacii. Moskva, 1974.[/]
2.
      Rozumí se oddíl zahraničních Slovanů.
3.
      Vserossijskaja etnografičeskaja vystavka i slavjanskij s'jezd v maje 1867 g. Moskva, 1867 - PRELOG, M.: Pouť Slovanů do Moskvy roku 1867. z rukopisu přeložila Milada Paulová. Praha, 1931. - Izvestija Imperatorskogo Obščestva ljubitelej estestvoznanija, sv. 30, str. 33. - NIKITIN,

187

S. N.: Slavjanskie komitety v Rossii (1858-1876). Moskva, 1960, kap. 1.
4.
      Etnografičeskaja vystavka 1867 g., ustroennaja Obščestvom ljubitelej estestvoznanija. Izvestija Imperatorskogo obščestva ljubitelej estestvoznanija, sv. 29, Moskva, 1978.
5.
      Zarubežnye slavjane i Rossija (Dokumenty archiva M. F. Rajevskogo, 40-80-e gody XIX v. I. Moskva, 1975. - MOTULA, V.: M. F. Rajevskij a slovensko-ruské vztahy 40.-80. roků 19. st. Sb. Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů. Praha 1972, sv. 2, str. 375-395. MOTULA, V. - ČURKINA, I. V.: Archiv M. F. Rajevskogo kak istočnik po istorii svjazej meždu slavistami Rossii i Avstrii, I. 40.-70 g.). Sb. Kuľtura i obščestvo v epochu stanovlenija nacii, Moskva, 1974, str. 166-179.
6.
      Die Russische ethnographische Ausstellung. Wien, 1866.
7.
      Cit. Zarubežnye slavjane i Rossija, str. 480-490. Kuľtura i obščestvo v epochu stanovlenija nacii, Moskva, 1974. - Slovanská korespondence K. J. Erbena. Praha, 1973.
8.
      Dopisy jsou tři, psány německy, z 29. 10. 1866 (se zprávou o odeslání chodských krojů), 12. 1. 1867 (odeslání plzeňských krojů a fotografií), 1. 2. 1867 (odeslání fotografie plzeňského kroje). Archiv Gos. muzeja etnografii narodov SSSR, fond 2, opis' 2, delo 13, str. 39-41, 33-36, 37-38"; stručné seznamy (tamtéž chodský, str. 42-43, plzeňský str. 38) jsou psány německy s ekvivalentními českými názvy v závorce, přepsanými azbukou. Viz obr. č. 1.
9.
      Pro srovnání viz akvarely WALDHAUSERA, A.: Stará žena a chasník z Domažlicka z r. 1863, publ. v díle DRAHOMÍRA STRÁNSKÁ: Lidové kroje v Československu I. Praha, tab. 1.
10.
      Herbínky byly vlněné sukně cajchovky, sr. cit. STRÁNSKÁ, str. 142.
11.
      Chodský popis sestavil Karel Hájek z Domažlic (Archiv GMEN, fond 5, opis' 2, delo 13, str. 3-6; viz přílohu č. 1), plzeňský pravděpodobně dodavatel ze Štěnovic (tamtéž, str. 12-19). Poslední[/] je ve dvou vyhotoveních. První obsahuje na konci "Dodatek k oděvu mužskému" s větami "Místo kožíšku..." a "Na vydrovku..." a podpis Karla Jaromíra Erbena s datem (V Praze dne 2. ledna 1867). v druhém je dodatek s Erbenovými korekturami zařazen do textu, je bez podpisu a bez data (viz přílohu č. 2). Tyto popisy jsou psány česky, chodský i plzeňský 1 ve sloupci na polovině stránky, doprovázeny náčrtky, plzeňský II přes celou stranu. Chodský popis se stal podkladem pro Erbenův článek Popis krojů lidu selského, tak nazvaných Chodů neb Buláků z okolí města Domažlic v Čechách, uv. v Květech r. 1867. Sr. také článek J. Š. BAARA: K. J. Erben na Chodsku a Plzeňsku r. 1866 sbírá kroje pro národopisnou výstavu v Moskvě (Český lid 25, r. 1925, str. 23-25). Erbenovo poděkování z 22. 10. 1866, adresované kaplanu Hájkovi, obsahuje poznámku: "Vašnosti popis dal jsem si podepsati, neb mi jest i jinak důležitý, ale originál půjde s oděvy do Moskvy, neb jest tam dosti lidí, kteří důkladně znají česky...".
12.
      Dopis i seznam je psán německy. Dnes je uložen v Archivu GMEN (fond 5, opis' 2, delo 14). Seznam - viz příl. č. 3.
13.
      Sr. olejomalbu Mariny Zvíbové z Mistřovic u Těšína z r. 1846, kolorované kresby Heleny Hailkové, Mariny Faruselkové a Terezy Debsové z r. 1854 a kresbu tužkou Suzka z téhož roku. Publ. v d. FRANTlŠEK ŽÁKOVEC: Dílo Josefa Mánesa. II. Lid československý. Praha, 1923. - Je zajímavé, že Josef Mánes se účastnil rovněž "pouti" do Moskvy (tamtéž, str. 304).
14.
      Mužský kroj na Těšínsku byl vlastně jen retardovaným městským oblečením (sr. obr. W. Horna z let 1840, publ. Boženou Korniovou v čl. Tři typy těšínských ženských krojů. Radostná země 8 (1958) 68-69, obr. J. Jestrzębského z téže doby, v čl. B. K.: Těšínsko v krojích 1840, RZ 5 (1955), str. 84 a vložený list, reprodukci obr. Fr. Kalivody z r. 1860, v čl. B. K.: O zapomenutém těšínském kroji, RZ 1 (1951) , str. 197-9).
15.
      Fotografie se zachovala, viz obr. č. 2.

188

16.
      Sr. MILLER, V. F.: Sistematičeskoe opisanie kallekcij Daškovskogo etnografičeskogo muzeja. Sv. 4, Moskva 1895. v tomto muzeu v Moskvě kroje i materiály byly uloženy původně, nyní jsou ve Státním muzeu etnografie národů SSSR v Leningradě, kde se připojily ke kolekci sebrané pod vedením Lubora Niederla v letech 1906-1909 pro Ruské muzeum v Leningradě. Sr. POTAPOV, L. P.: Česká etnografická kolekce ve Státním muzeu etnografie národů SSSR v Leningradě, Český lid 46 (1959) 193-197.
      URBAN, ZDENĚK v čl. Národopisná výstava v Moskvě v roce 1867 a ideový svět Jana Nerudy (Český[/] lid 64 (1977) 239-240) cituje S. HELLERA, že český úsek patřil na výstavě k nejskromnějším (H. Listy o národopisné výstavě v Moskvě X, Národní noviny Praha 1867, č. 82, s. 1), i s použitím fejetonu Jana Nerudy: "...Ano, stalo se, čemu naši potomci nikdy neuvěří, že jsme i moskevskou výstavu vlastně propásli a že i tam jsme zásilkou svou národopisnou nejchudší." (SJN 22, s. 267). Až budou zveřejněny všechny prameny o zásilce krajů na výstavu r. 1867, budeme moci po odstupu let a z dnešního hlediska odpovědně říci, že patří k nejstarším a nejvzácnějším muzejním dokumentům našich krojů (M. L.).[/]

PŘÍLOHY

Popis kroje lidu vesnického o okolí města Domažlic, okresu Domažlického, kraje Plzeňského, nejzápadnější slovanské krajiny v Čechách.
      Lid ten býval někdy mnohými svobodami od vévodů a králů Českých obdařen a střežil hranice české proti vpádu Němců (Bavorů) a od toho obcházení hranic jméno Chodův (od choditi) obdržel. Protože slovo byl (od "býti") vyslovoval až do nedávna jako bul, přezdíváno bylo tomu lidu: Buláci. Lid zachoval řeč českou dodnes bez úhony, ač jedva dvě hodiny cesty od hranic bavorských vzdálen jest.

      Částky kroje mužského

      1. Střevíce s ušima, obyčejně ze silné teletiny, červe-nou kůží lemované. Uši stahují se řemínkem, kte-rýž se zavazuje na dvě kličky uprostřed střevíce.
     Někteří, zvlášť chlapci (tj. svobodní mužští), nosídelší boty až skoro ku konci lýtka dosahující s ho-lenkami na hořejším konci nitimi vyšitými, nebvšelikými želízkem (hvězdičkami) vytloukanýmineb vypalovanými ozdobami; nad patou činí ho-lenka dva neb tři záhyby (faldy). Mladší boty svéanglickým viksem (leštidlem) leští, starší lidéz hospodářství a šetrnosti mažou sádlem neb tu-kem. Holenky bot mají jen jeden šev na lýtkuv prostřed a k obouvání kožená ouška (struple).
      2. Punčochy bílé z vlny ovčí dobře valchované až kukolenům dosahují.
      3. Koženky (kožené kalhoty) ze žluté jirchářsky vy-dělané kůže skopové, kozlové neb i zvířecí (srn-čí, jelení) podle zámožnosti majitele. Šity jsou bí-lou nití s rozličnými květy, širokým příklopcem (po-klopcem), jdou až přes koleno, kdež se pod něvtáhne punčocha a pak se ouškem protáhnou obařemínky kožené vystřihávané, jenž se nazývají ješ-těrky, a pak při oušku ku kalhotám přišitém sestáhnou kalhoty i punčochy zároveň těmi řemín-ky neb ještěrkami tak, aby po udělaných dvoukličkách vystříhavané konce dolů k lýtku a kole-nu splývaly směrem ku kotníku zevnějšímu. Pod

189

koženky bere lid plátěné obyčejné podvlékačky(spodky) z hrubšího plátna buď s límcem k zapí-nání neb na tkaloun k stahování kolem těla. Tytopodvlékačky jdou až ku kotníkům, kdež se tka-ničkou uvazují, a pak přes ně punčochy a koženkyoblékají.
      4. Košile sváteční z plátna krámského, tenkého ba-vlněného, ku všedním dnům z plátna domácího bí-lého, lněného. Na límci a náramcích jest vyšívánabílou nití, límec od košile stojí rovně u krku a pakpřes šátek se přeloží, pod bradou na hrdle sespojuje párečkem, na prsou jest otevřena košile(neb má rozparek), u pěstí má barevné límečky, přinich žinky přišité a dírkami v límečku udělanýmiprostrkují se párečky, totiž dva spojené knoflíčky,kterýmiž se rukáv zavírá.
     Přes stojatý límec od košile zavazují sobě chlapcii muži černý šátek jemný hedbávný tak, aby límecbílý nad šátkem u krku vyčníval a přes šátek pře-ložen byl, a po dvojím otočení šátku kolem krkuještě konce šátku tak dlouhé byly, aby mohly udě-lány býti pod bradou dvě stejné kličky, od nichžpak konce na prsa (přes rozparek košile) as napět palců dolů visí.
      5. Kšandy kladou sobě na hřbetě křížem, na prsourovně a panenky s dírkami zapínají na tři knoflí-ky na límci u kalhot, prvé nežli se poklopec zavře.
     Knoflíky u kapes neslouží k zapínání kšand.
      6. Potom bere na sebe mužský modrou soukennouna límci a kapsách (dle bohatosti každého)pestrobarevným vyšíváním ozdobenou kamizolku (to-tiž vestu), jejížto zadek jest též soukenný a nakonci hřbetu též vyšívaný. Obléká se ta kamizolkaprostrčením rukou děrami a zpředu se nikdy aniv nejtužší zimě všecky kovové knoflíky do díreknezapínají, nýbrž jen as čtyry neb pět, tak že zů-stane kamizolka až do polu prsou rozepnuta, abybylo červenou podšívku viděti.
      7. Přes kamizolku svobodný mužský, chlapec zvanýaž do oženění, rukávami obléká kazajku ze suknatéž jako na kamizolce modrého (od 2 až do 5 zla-tých rak. čísla platí za loket), na kteréž kazajce[/]největší nádhera se jeví v bohatém vyšívání hed-bávím všech barev na límci, klapkách a rukávech.
     Ačkoliv tato kazajka dvě řady knoflíků má, neza-píná se do ní chlapec, nýbrž v rozevřené chodí,aby bylo kamizolku viděti. Do jedné kapsy své ka-zajky dává chlapec obyčejně pytlík kožený třepe-ním a korálky ozdobený na tabák, do druhé dáváčervený strakatý šátek na nos, tak že koncez kapsy visí.
      8. Hlavu pokrývá chlapec klobúkem, totiž širákemtěžkým vlněným černým, kterýž jest ozdoben šňůr-kami pestrými hedbávnými a šmelcovými (jimžříká housenky), dá si kytku na stranu tak, abyšikmo ku klobouku přiléhala, a zapíchne za šňůr-ky zdrcky (skleněné) a klobouk nasazuje na hla-vu vodorovně s koncemi šňůrek a třapcemi dozadu. Jde-li v den sváteční (na) hejtu (na návště-vu) neb k muzice, nasazuje si na hlavu vydrovku,nízkou kulatou čapku, červenou neb zelenou s prý-mem ze srsti vydry neb mořského psa (tuleně).
      9. Muž ženatý obléká se jako chlapec (svobodný),jen že místo kazajky béře na sebe kabát z modré-ho sukna, kterýž obleče ponejprv na oddavky,pak po celý život ho nosí jen do kostela, na svat-by, na křtiny. Kabát ten na límci a kolem díreka knoflíků jest bohatě vyšitý hedbávím, krátký ži-vot toho kabátu končí se třemi bohatými květyna zádech. Dírku k zapínání má jen jednu podkrkem, v tu navleče hedbávnou pentli, zaváže jina dvě kličky neb mašle, pak na tu pentli zapínákabát na prvním knoflíku tak, aby mašle s kon-cemi (fábory) uprostřed prsou visely. Na kloboukmísto pestrých šňůrek a kytky dává si as na palecširokou tkanici sametovou černou, kterouž spínábílou přaskou. Bílý tkaloun kolem klobouku značísmutek po zemřelém příbuzném.
      10. Pro menší slavnosti béře na sebe pravý Chod mís-to modrého kabátu soukenného (čísla 9) přes ka-mizolku (číslo 6) kabát chodovský šerkový (půlnití, půl vlny) bílý, bez límce, ve švech černýmivšitými šňůrkami ozdobený, kterýž jest původnístarobylý šat všech Chodů. Příze a vlna na kabát

190

tento připravuje se v každé vesnické domácnosti,jen tkadlci a krejčímu zaplatí se od díla.
     
      Kroj děvčat a žen ve vesnicích kolem Domažlic v kraji Plzeňském v Čechách.
     
      Děvčata, holky svobodné, ať jsou děvky (služebné) anebo dcerky (sedlákovy), oblékají se takto v kroj svůj:
      1. Nejprve natáhne na nohu svou holka punčochyvlněné červené, uváže si je pod kolenem ouvaz-kem a pak obuje
      2. střevíce z telecí kůže černé, na opatkách vyšíva-né, zpředu ozdobené též vyšíváním neb mosazný-mi kroužky a mašlí z pentličky černé. Podpatkyjsou okované podkovkami.
      3. Pak přes obyčejnou ženskou košili a as dvě všednísukně béře na sebe krátkou košilku z tenkéhoplátna krámského bavlněného, dobře vyškrobené-ho, s širokými jako balon neb měch nadutými ru-kávy, odkud se tato košilka rukávcemi nazývá.
     Tyto rukávce jsou na ramenou bíle vyšívané, nakonci rukávů jsou barevné límečky s kraječky.
     Tyto rukávce aby se při oblékání nepomačkaly,prostrčí se rukávy jejich před oblékáním děramilajblíku, totiž živůtku krátkého; bohatě korálkya prýmkami pošitého, a pak ruce jednu po druhéstrčí děvče do těch rukávů, čímž rukávce i lajblíkzároveň na sebe obleklo tak, aby rozparek rukáv-ců a haklíky neb sponky lajblíku na prsy přišly.
     Na to sepne rukávce pod krkem hned u límečkutak zvaným spínátkem, prostrčí totiž děvče podlímečkem z každého konce rukávců kousek plát-na skrze spínátko a pak špejlem příčným je pro-děje, takže rukávce tím jsou zapnuty a spínátkohořejším koncem svým právě do důlku krkovéhopřijde.
      4. Na to urovná si děvče dolejší konce rukávců a za-pne si lajblík na dolejší haklík neb záponku pro-zatím, kteráž nestačí-li pro objem těla, nastaví sikus tkanice. Pak vezme děvče sukni přes hlavu,spustí ji, až límec přijde ku dvěma vycpaným ná[/]ševkám lajblíku plátěným, kteréž pro svou vycpa-nost jelita zvány jsou a k tomu slouží, aby suknědržely. Sukni děvče nyní otočí, aby plátěný díl jejízrovna na břicho přišel, pak ji tkalounem dvojímk tělu upevní a vpředu uváže.
     Pak si zapne lajblík na druhý haklík, jemuž sekus pentličky přidá, aby pro prsy stačil, na to vez-me zástěru, fěrtuch zvanou, a dvěma tkalouny jizpředu uváže a konečky těch tkalounů pod límeczastrčí. Pak vezme hedbávný šátek, složí jej do cípuna polovic, přehodí jej kolem krku tak, aby konecdvojitý c) právě uprostřed mezi lopatkami visel. Kon-ce a) a b) se na prsech přetáhnou tak, aby se jejichšpičky křižovaly, a ty se pak pod tkaloun od za-vázaného fěrtuchu prostrčí, aby nad fěrtuchem bylyviděny.
     Aby se tkalouny a límec fěrtuchu kolem těla za-kryly, béře děvče dlouhou hedbávnou pentli, otočíji kolem těla tak, aby mezi fěrtuchem a lajblíkemležela s celou šířkou, a na zádech uprostřed nadvě kličky neb mašle ji uváže a konce dolů visetinechá.
     N. B. O sukni věděti sluší, že každé děvče i vda-ná osoba má sukni trojí barvy, a sice: 1 červenouveselou neb jasnou (hochroth) aneb jen smutnoučervenou (dunkelroth, Pfingstrosenroth); 2. suknimodrou a 3. sukni zelenou. v barvách těch držís církví: modrou sukni nosí v adventě a v postě,červenou od vzkříšení Páně až do adventu, a mezitím někdy zelenou.
     K modré sukni nosí bílý fěrtuch z tenounké dír-kované látky bavlněně a tak i při pohřbu se oblé-kají. Na pohřeb neb v adventě a v postě vzíti suk-ni veselou neb fěrtoch červený považuje děvčei žena za hřích a neušla by za to pomluvě celéobce. Všecky sukně jsou buď šerky (polopřízné),buď cajchovky (vlněné bez vlasu), bud celé vlněné(s vlasem) a ty jsou nejdražší. Každá sukně mábohatý pantl hedvábný.
      5. Než se děvče neb žena obléká, upraví si hlavu,sčeše vlasy do zadu, neplete je, nýbrž v rulíkneb cop stočené otočí je v čampuly a pak aby drže-

191

ly, proděje je velkým hřebenem a hlavu pokrýváčerveným květovaným šátkem, kterýž nosí skrz celýrok každodenně i doma. Šátek ten váže se nababku, složí se totiž v cíp menší a větší, položís kratším cípem na hlavu tak, aby vlasy kryl, ažk čelu, konec d) přijde navrch do týle, pak obakonce b) c) okolo hlavy, aby všecky vlasy krylya jen uši těsně minuly, se otočí a nad cípem d)na jeden uzel zavážou, čímž pak všecky tři konceb), c) i d) v týle dolů visí. s takovou přípravouchodí ženy i děvčata do muziky. jdou-li ale dokostela, aneb
      6. na cestu berou přes šátek ještě bílou plenu plátě-nou neb bavlněnou s vyšitým květem a krajkami,kterouž pozorně na hlavu takto uvazují: Nejprveplenu přeloží do dvou cípů, z nichž spodní nevy-šívaný přijde ležet na hlavu, květ vyšitý přijde nazáda, vyšívané kalounky (ouvazky) visí kolemtváře dolů. Nyní natáhne tkalouny na obou stra-nách hlavy na spánku, plenu vezme a jednou ru-kou za kus ji k uchu podloží a přes to založenísvršek přetáhne tak, že pod okem ten podloženýzáhyb se tratí a jiný záhyb nastane a běžící odtkalounů rovně až do středu hlavy, na to paklevý konec s tkalounem pod bradou táhne vpravoa pravý konec vlevo k uším, až na temeno hlavy,kdež pak tkalouny ve dvě kličky (mašle) zaváže,aby jedna k levému uchu, druhá k pravému šlaa konce do zadu visely, čímž celá hlava ovázanájest, takže pod trochu vyčnívající plenou jest vi-děti jen čelo a tvář až k uším a jen předek bra-dy; uši a spodek brady skryty jsou pod plenou za-vázanou, jejíž konce na zádech s květem svýmvolně visí tak, že zezadu as takto vyhlíží. Uvázánítéto pleny není lehké a děje se hodnou chvíli předzrcadlem. v čas parna se plena rozváže a ležívolně na hlavě a tkalouny dolů k pasu splývají.
      7. Tak se oblékají i svobodná děvčata, tak též i s ma-lou změnou ženy. I změna ta záleží v lajblíku.Lajblík provdané má jeden haklík (nejníže) a dvěsponky, žena obléká jej jako svobodné s rukávcizároveň; když jej obleče, .položí si na prsa malou[/]strakatou peřinku s peřím vzhůru k bradě střese-ným, spodní konec peřinky se upevní a přepnepáskami spodními u lajblíku na haklík; pak vez-me sukni a fěrtuch jako svobodná, taktéž kladekolem krku šátek hedbávný, který však zpředuna prsou klade přes peřinku tak, aby celá ním za-kryta byla; pak konce spustí nad spodními páska-mi lajblíku křížem a vtáhne je taktéž pod tkalou-nem fěrtuchovým, aby na fěrtuchu byly viděti; téžpentle kolem pasu sobě uvazuje jako svobodná.
     Na to přepne ještě dvěma záponkami vyšité dvacípky lajblíku přes peřinku i přes hedvábný šátek.
     Aby tyto cípky sponkami svými na prsou netlačily,nastavuji se sponky červenou pentličkou, jejíž klič-kv neb mašle uprostřed mezi oběma cípky visí.
     Ostatně žena neliší se v kroji od svobodné, oběchodí v šátku a do kostela v pleně. Ale když jsou
      8. hody (křtiny neb úvod) neb svatba, tu béře ženačepec na hlavu takto: Vlasy sčeše si žena doza-du, nestáčí v cop v čampuli, nýbrž v podlouhlýříhon je podvazuje; nebéře hřeben ani šátek, nýbržvezme vypraný čepec, upraví do něho rámec kou-delí ovinutý, což sluje kotě; čepec od zadu na hla-vu navleče tak, aby říhon přišel do čepce a čepecas 45 stupňů svěšen byl k zadu, nato táhne tkani-ce od čepce ze zadu nad ušima k čelu, upevnínimi nevyšitý konec čepce k čelu a táhne nimiopět do týle a tam je pod čepcem zaváže; pakvezme plínku bílou dvojitě složenou, položí načelo kalíškem (vyšíváním) vzhůru, přeloženímk tváři, a tak za ušima až do týle ji vede a tampod čepcem na jeden uzel uváže a krajkované kon-ce k uším vytáhne. Žena na levé ruce kromě svat-by a hodů nosí mošnu, svobodná v ruce šátekčervený, právě takový, jaký chlapec v kapse ka-zajky nosí.
     N. B. Když žena i svobodná se ustrojila do rukávců, tak nežli z domu vyjde; vyhrne rukávce právěaž přes loket rukou svých, dobře je natřese, abybyly hodně nadmuté, takže ruka její pak as taktovypadá. Čím, vyškrobenější a nadmutější (širší)jsou rukávy těchto rukávců, tím větší paráda. Jde-li

192

žena za kmotru neb na svatbu, považovala by toza neotužilost proti zimě, kdyby přes rukávce a nanahou ruku něco oblékla, třeba by mráz silný byl.
     Do kostela a při jiných cestách navlékají ženyi svobodná děvčata přes rukávce kabátek z modré-ho neb černého neb bílého sukna, kterýž jest naprsou jen o něco vyšší nežli lajblík, taktéž nenídelší o mnoho nežli lajblík, rukávy na rameněširoké u pěstí se ouží a na malý knoflík zapínají,na prsou jest mezi haklíky veliká červená hed-bávná mašle, kabátek pak u pěstí a na prsou zpře-du až k ramenům hedbávím pestrým vyšit: Ženyi děvčata v čase letním při pohodlném počasí i dokostela nosí místo střevíců jen trepky (pantofle).
      Psáno v Domažlicích dne 19. října 1866.
      P. KAREL HÁJEK, kaplan v Domažlicích
      Věrný tento popis oděvu jest od p. Hájka, ale výkresy dělal neumělý chlapec. Všecky tuto popsané části obleku mužského i ženského, svobodných i ženatých nebo vdaných, posílají se; jen černý šátek mužskému na krk schází neb takový obyčejný hedvábný šátek lze všude dostati. Místo bot zvolil jsem raději starý původní kroj, totiž střevíce s ušima.
      V Praze dne 23. října 1866.
      K. JAROMÍR ERBEN

Sváteční kroj z okolí Plzeňského v Čechách.
      Kroj mužský
     1. Obyčejná košile mužská s límcem širokým, aby semohl přehnouti přes šátek na krk uvázaný. Zapnutá bývá na krku i na rukávech kovovými nebo skleněnými knoflíčky.
     2. Podvlékačky z bílého domácího plátna, kolem pasubuď přivázané tkanicí, navléknutou v široké obrubě, anebo zapnuté napřed knoflíkem; nohavice nadkotníky zavazují se přišitými "kalounkama" čilitkaničkama.
     3. Na nohou mají nohavky neb punčochy, pletenéz režných domácích nití, tak vysoké, aby dosahovaly až pod koženky.
     4. Tyto koženky, čili spodky neb kalhoty, jsou zežluté, obyčejně kozli kůže, "kozlovice", u bohatých také z kůže srnčí nebo jelení, "jelenice", napřed bohatě vyšívané, a dosahují jen až pod kolena, kdež se každá nohavice dvěma řemínky zaváže.
     5. Boty, ušité z jemné teletiny, jsou vysoké, černě leštěné, přiléhající k noze a napřed povytaženy ažnad kolena, aby punčoch viděti nebylo.
     6. Okolo krku mají šátek hedvábný, svobodní chlapci jasně červený a muži obyčejně černý, čtyrrohýa složený do rohů, jejž napřed zavazují buď nauzel neb na malé kličky tak, aby cípy neb koncejeho až na 1 1/2 stopy dlouhé visely svrchu přesživůtek nebo přes kabát. Límec od košile přehnese přes šátek, ale uzel neb kličky od šátku musízůstati venku.
     7. Na košili oblékne se živůtek neb kazajka bez rukávů soukenná, barvy fialové, suknem černým vůkol lemovaná, která se napřed zapíná hustou řadou žlutých kovových knoflíků, jichž dírky takéobšity jsou červeně neb jinou jasnou barvou. Tento živůtek nosí v neděli vůbec po domácku, alejdouce do kostela, obléknou na živůtek ještě
     8. kožíšek soukenný, barvy fialové, obšitý černým beránkem neb astrachánem, kterýžto kožíšek mámísto knoflíků na prsou z obou stran černé šňůry, jimiž se zapíná. Místo kožíšku (č. 8) nosí takéněkteří, zvláště starší lidé, dlouhý soukenný kabátbarvy fialové, červeně lemovaný; ano i pláště, téžbarvy fialové, s dlouhým visutým limcem sespatřují.
     9. Čepici mají z červeného sukna, vydrovčí kožešinou vůkol obroubenou, vydrovku, svrchu se třapcem hedvábným anebo zlatým, kterou tak posazujína hlavu, aby vyšší strana obruby seděla nad pravým uchem. Na vydrovku, obrátíce ji krajem vysokým na zad, posazují sobě někteří, zvláště v tékrajině k Rokycanům, ještě široký klobouk, taknazvaný širák, s kytkou; podobný širáku Chodů

193

Domažlických, jejž sobě pod bradou upevňují stuhou. Vlasy na hlavě sčesávají po obou stranáchza uši, tak že u prostřed hlavy zůstává rovnácestka, vzadu pak dosahují až k límci kabátu.
     Mladší lid začíná však nyní nositi vlasy ostříhanékrátce, na způsob městský. Kroj ženský Ženské, svobodné i vdané, česají vlasy své hladce za uši a vzadu je splítají v cop jediný, jejž potom v týle zatočí ve vrkoč a uvazují.
     1. Kolem hlavy, nad čelem a pod vrkoč stočí dvojnásobně stužku černou, aksamítovou, tak nazvanou sametku, kterou pod vrkočem zavazují; na tusametku pak po obé straně na skráních připevňujíšpendlíkem čepec "holubičku". (č. 10.)
     2. Na těle mají obyčejnou košili ženskou, pod krkemstaženou, s krátkými, nadmutými rukávy.
     3. Na nohou nosí dlouhé, červené, vlněné punčochy,jež pod kolenama přivazují "úvazkem".
     4. Střevíce mívají děvčata z černé teletiny, po vrchuvyšívané; ale místy, zvláště blíž Plzně, nosí již místo střevíců městské botky způsobu francouzského.
     Staré matky chodí někde ještě jako za starodávnav pantoflích s vysokýma kramflíčkama.
     5. Na košili oblékají šněrovačku, červenou, z pěknékvětované látky, kterou napřed stahují šněrovadlem. Po domácku chodí jen v té šněrovačce av málo sukních, ale když se vystrojí v neděli dokostela, vezmou na sebe sukní dvanáct, patnáct,ano některé i dvacet: čím která jest bohatší, tímvíce sukní na sebe navěší, aby byla hodně široká,čehož ovšem pro souměrnost k čepci širokých křídel potřeba jest. Objem sukní musí být aspoň takveliký, jak daleko dosahují křídla toho čepce;jsou-li sukně širší, tím líp; obyčejně mívají v průměru čtyry vídeňské stopy čili 2 lokte.
     6. Spodní sukně bývají z látky sprostší; ale svrchní,která jest nejdelší, ,aby všecky ty spodní zakryla,jest z látky pěkné, do modra bílé, a dole kolemozdobena širokou hedvábnou stuhou čili pantlem; této svrchní sukni říkají "herbinka". Tak jako herbinka mají všecky spodní sukně vzadu přehybyneb faldy, aby do zadu více vystupovaly; ostatnějsou všecky tak krátké, že dosahují jen pod kolena, nejdál asi do polovice lýtek.
     7. Napřed na herbinku uvážou zástěru, červeně a žlutě pruhovanou, tak nazvaný fěrtoch bavorák, proto že ta látka přichází z Bavor. Ten fěrtoch zavazuje se vzadu tak, aby tkanice dlouze dolů visely, ale nikoli doleji než dosahují sukně. Která jestbohatá, mívá tu zástěru hedbávnou a tkanice jsoubílé hedbávné, na koncích zlatým třepením ozdobené.
     8. Ňadra pokrývají šátkem červeným neb červeně květovaným, obyčejně hedbávným, jenž po všech čtyrech stranách mívá bohaté třepení. Šátek jest takveliký, že jedna jeho strana mívá i pět střevíců(2 l/2 lokte) délky. Složí jej na tři cípy neb konce a nosí jej tak, aby prostřední, tupý cíp viselna zádech povrch bílého kabátku. Vpředu ten šátek přeloží sobě pod prsy křížem a dlouhé konceneb cípy podstrčí se nad kyčlema pod tkanici, která drží zástěru, tak, aby oba ty konce zpod kabátku k zadu na povrchu sukně rozestřeny visely.
     9. Kabátek mají bílý, šedým, brabantským králíkemlemovaný, jejž napřed zapínají. Jakož řečeno, visívzadu přes kabátek, asi do polou zad, prostřední cíphedvábného šátku (č. 8).
     10. Na hlavu vezmou, jdouce do kostela, kulatý bílýčepec vyšívaný, - velikými, široce vyšívanými křídlyopatřený, jemuž říkají holubička. Tato holubičkamusí být čistá, bílá, pěkně hladká, nikoli pomačkaná.
     Křídla její jsou u svobodných roztažena v délkuna půl druhého lokte od jednoho konce ke druhému a v šířku na koncích skoro na loket, takžesvrchní polovice křídla jest hladká a spodní vyšívaná; vdané však nosí ta křídla poněkud jakoskleslá.
     11. Přes tento čepec berou plenu bílou, čistě škrobenou a do tří cípů neb rohů složenou tak, aby prostřední široký cíp, bohatě vyšívaný, visel rozestře-

194

ný na zad hlavy mezi křídly; přední pak dva cípyzavazují se pod bradou prostě na uzel. Při tomse bedlivě k tomu hledí, aby plena na hlavě nebyla pomačkána a také aby nepomačkala křídelholubičích, které z pod ní po obé straně hlavyširoce vynikají: majíť svůj zvláštní způsob, tu plenu skládati a na čepec vázati.
      V Praze dne 2. ledna 1867.
      Karel Jaromír Erben

Popis svátečního kroje dívky z východního Slezska. Těšínský kraj.

("Obwiat Czeszyński")
      Přiložená fotografie zobrazuje Marii Gejdaczkovou, služku z Těšína. Je jí 21 let, je 5'1"6"' vysoká a narozená v Ropici, vesnici, vzdálené od Těšína ("česky Těšín, polsky Cieszyn",) 3/4 míle. Fotografie je vzata zpředu, zezadu a také jako poprsí.
      O kroji uvádím toto:
      I. Hlava
      Vlasy jsou sčesány hladce dozadu, kde jsou spleteny v cop ("warkocz"), který končí úzkou, do vlasů vpletenou tkanicí ("zaplotka"). Zaplotkou je současně upevněna stužka do vlasů ("maszla").
      Kromě svatby, kdy se jen nevěsta a družičky ("druźyczki") objeví s vysokým krámským věncem, nenosí se žádná ozdoba hlavy, ani naušnice, ani šperk na krku.

      II. Tělo

     1. Košile ("koszula").
     2. Na ni přijde bílá spodní sukně ("suknica"), uvazovaná kolem kyčlí.
     3. Šíji kryje bílá košilka ("koszułka"), přiléhající kolem krku. U krku uzavírá košilku límec, který jebuď vyšívaný nebo pouhý pásek z úzké stužky("limiec, limieczek") a spíná se stříbrnou nebo zla-
     4. tou broží ("spynka"). Na konci rukávů jsou přišity vyšívané krejzlíky ("tacle"), které zdobí rukávcové stužky ("bandliczki") a límečky vyšívanénebo z úzkých stužek, ponejvíce v tmavých barvách. Košulka bez taclí se jmenuje "kabatek".Přes to přijde živůtek ("žywotek"), přišitý k sukni.
      a) Živůtek je tak krátký, že dovoluje nepříjemný,ošklivý a odpuzující pohled, když se jako obvyklévidí, že sedí přímo na zádech ženy a vpředu končíuprostřed prsou a sukně hned uprostřed prsoua zad nabírá takové dimense, že o nějaké taillinemůže být řeči.Živůtek se skládá z těchto částí:Zhotovuje se ze sametu nebo jemného, až nejjemnějšího sukna a visí na ramenou na náramcích("ramiączka"), které jsou na svátečním oděvudokonce i u malých dětí zdobeny vždy zlatou nebostříbrnou výšivkou nebo podobnými portami. Jinakhedvábnými stuhami. Záda kromě zlatých nebostříbrných prýmků zdobí uprostřed výšivka ("wyszycie") z téhož kovu. Vpředu je k spojení živůtkupřišito podle velikosti 2-6 stříbrných spon ("haczki"). Ty jsou opatřeny podle velikosti dvěma nebojedním kulatým otvorem. Tyto otvory jsou určenyk šněrování stříbrným řetízkem ukončeným čepemk navlékání. Spony ozdobené lvy se považují zanejvíc nóbl ("nejpyszniejsze lwy"). Pro běžné nošení nejsou spony staženy k sobě.
      b) Sukně se vždy zhotovuje z tmavé těžké látkya přišívá se na životek v nesčetných malých záhybech, dole je ale lemována tkalouny ("gałońka"),stuhami tmavých barev, širokými asi dva couly.Na to přijde zástěra ("zapazka"), která je proběžné nošení úzká, pro sváteční oblečení však velmi široká a řasnatá. Je tak dlouhá jako sukně.Na zapasku vpředu se připíná mašle ("maszla")s dlouhými konci.Jak jsem se již zmínil, má toto oblečení velminepříjemný vzhled, a to proto, že živůtek je krátký a sukně velmi řasnatá, takže žena zezadu vy-

195

padá jako hrbatá a zpředu vypadají prsa visící přes živůtek nadmutá, i když jsou krytá košulkou. Pozorovateli musí proto napadnout, jak je to vše možné, a odpověď na to by byla asi taková, že při tomto kroji musela zmizet v průběhu století základní součást, totiž snad nějaký pás. Tuto domněnku opodstatňuje oblečení bohatých selských žen a dívek při svatbách. Nejdou totiž při svatbách do kostela k oddavkám ženicha a nevěsty oděny skvěle ("pysznie"), jak se potom později objeví v domě svatby. Převlečou se, v protikladu k moderním ženám, spíše do jemnějšího roucha ("nejpyszniejsze"), jmenovitě pak o půlnoci, kdy se nevěstě nasazuje čepec ("czepiec, czepienie"). Tím totiž prý nevěsta ztrácí své panenství ("pozbedzie panieństwo, jak ją zaczepią"), načež ji vedou k bílému tanci "wiadą do biołego"). Bílé pohlaví značí u Slováků krásné pohlaví. Bílého tance ("biołego táňczycz") se účastní jen ženy, oblečené v nejkrásnějších a nejbohatších šatech ve všech svých špercích a s vyloučením mužů. Tyto šperky se skládají z pásu ("pas"), širokého asi 3", z několika čtyrúhelníkových článků, vzájemně připojených, zhotoveného z čistého masivního stříbra, na okrajích pozlaceného nebo emailovaného, a ze stříbrného řetězu ("łańcuch"), dlouhého 20 až 30 loktů, který se ovíjí pod pás nebo nad něj v pevných na sebe navazujících řadách tak, že prázdné místo mezi pásem a živůtkem na jedné straně vyplňují, na druhé je nechávají objevit nad tailí a pod ní líbivým amazonským způsobem. Jak pás, tak také řetěz nejsou nikdy z neušlechtilého kovu. Pás stojí 100-150 zlatých, řetěz podle délky až 80 zl. Mají je jen zámožní sedláci,
      Temná místa na "pásu", jak se objevují na foto[/]grafii, jsou pozlacena a okraje emailovány nebo pozlaceny. Ozdoby uprostřed jsou pozlaceny, stříbro vysílá záblesky.
      Články řetězu jsou tak velké, jaké nosí kozáci na svých dýmkách.

      III. Nohy
      Nohu kryjí nejprve jasně červené punčochy ("puńczochy"), dlouhé 1°, které sahají v nesčíslných, na sobě skládaných záhybech až po koleno. Tyto stejnoměrné záhyby se vytvářejí uż dříve, a to asi tak jako krejzle na čepcích, totiž prokládáním tenkých loupaných prutů mezi dvě deštičky ("zbirane pańczuchy, zbirane na karb, karbowane"). Jejich nazouvání dá mnoho námahy. Délka punčochy dovoluje vyvozovat, že dříve musely pokrývat nohu mnohem výše a sukně byly mnohem kratší, docela jako je tomu na Krakovsku a jinde ve Slezsku až dodnes. Dnes se nosí ponejvíce hladké červené nebo bílé punčochy.
      Poslední součást kroje jsou střevíce ("strzewyki") ze sametu, sukna nebo kůže. Kostýmu či kroji se říká "strój".

      IV. Závěr
      Kroj ve své úplnosti by měl být počítán k nejbohatším selským oblekům, protože často stojí podle okolností až přes 300 zl. a patří k rodinnému pokladu. Šaty patří děvčeti, až na pás a řetězy.
      Těšín 29. října 1866.
      JAN KALINČÁK, ředitel c. k. evangelického gymnásia

196

197

   Univ. prof. PhDr. Antonín Václavík.

198

Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 3

TŘICET PĚT LET VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY ETNOGRAFIE A FOLKLORISTIKY V BRNĚ
(K nedožitým devadesátinám prof. dr. Antonína Václavíka) [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Založením etnografického semináře na filozofické fakultě brněnské univerzity v roce 1946 získala československá etnografie po Bratislavě a Praze další vědeckovýchovné, výzkumné i teoretické pracoviště, jehož absolventi od počátku padesátých let výrazně přispívají nejenom k rozvoji regionální práce a k angažované kulturně vzdělávací činnosti; ale také k dalšímu rozvíjení vědeckého národopisu na domácím i mezinárodním vědeckém fóru.
      Etnografie patří do okruhu těch společenských věd, jejichž vznik a rozvoj byl podmíněn do velké míry potřebami společenské praxe. Formovala se na okraji starších společenskovědních oborů zejména filologických, historických a sociálních a v různých evrop ských zemích se stala samostatným oborem vysokoškolského studia teprve od přelomu 19. a 20. století, když byly zhruba vybudo[/]vány základy této vědy, vypracována elementární klasifikace oboru a formulovány některé jeho metodické postupy. Tak jako každá jiná věda je i etnografie určitým systémem poznatků, který se neustále rozšiřuje a zdokonaluje novými výsledky bádání, jimiž se zpětně koriguje klasifikace oboru, obohacují se metodické postupy a formulují nové cíle vědeckého výzkumu. z těchto požadavků vyplývá i význam vysokoškolské výuky etnografie, v níž si brněnský etnografický seminář vydobyl brzy pevné místo ve společenském povědomí nejenom na Moravě.
      Práce na zřízení národopisného semináře na brněnské filozofické fakultě se ujal z podňětu tehdejšího děkana fakulty prof. dr. B. Havránka v roce 1946 prof. dr. Antonín Václavík (1891-1959), který zde získal v roce 1934 vaniam docendi a v roce 1945 byl jmenován profesorem slovanského národopisu. Zájem

199

o studium tohoto vysokoškolského oboru byl tehdy značný nejenom mezi nově přicházejícími studenty univerzity, ale i mezi staršími posluchači jiných oborů. Přes neobyčejné počáteční obtíže - od nedostatku vhodných místností, odborné literatury, pedagogických pomůcek až po vážný nedostatek přednášejících - podařilo se díky Václavíkovu houževnatému úsilí a osobní obětavosti v poměrně krátké době vychovat první vědecké pracovníky, kteří mu mohli od počátku padesátých let ulehčit i v pedagogické práci, jež do té doby spočívala pouze na jeho osobě.
      První desetiletí práce semináře pro etnografii a folkloristiku, její vědeckovýchovné i výzkumné a teoretické zaměření, načrtl A. Václavík.1) Podal v něm zejména přehled hlavních vědeckovýzkumných úkolů, na nichž se podíleli i první absolventi semináře, pracující jak v nově vzniklých pobočkách ústavů ČSAV v Brně a Opavě, tak v národopisných odděleních významných moravských muzeí nebo přímo na univerzitě. Dlouhodobý vědeckovýzkumný program semináře zahrnoval především přípravu regionálních monografií o lidové kultuře Valašska, Horňácka a Moravských Kopanic, monotematické studie z oblasti Hané a západní Moravy a monografii hornické dubňansko-hodonínské oblasti na Slovácku. Václavíkovi žáci, pracující v brněnské pobočce etnografického ústavu ČSAV, připravovali v té době monografii lidové kultury rosicko-oslavanské hornické oblasti, kde se terénních výzkumů formou praxe účastnili i posluchači etnografie. Antonín Václavík[/]

kladl také důraz na studium interetnických vztahů v lidové kultuře karpatskobalkánské oblasti. Zemřel náhle v roce 1959 a nedočkal se dokončení většiny plánovaných vědeckých programů.

200

      Po Václavíkově smrti byl pověřen vedením semináře jeho dlouholetý asistent, od roku 1962 docent a od roku 1967 profesor Richard Jeřábek, který se svými kolegy, interními i externími docenty K. Fojtíkem, O. Sirovátkou, D. Holým, V. Frolcem, B. Benešem a dal[/]šími specialisty, usiloval rozšířit Václavíkův program především v prohlubování teoretické úrovně národopisných výzkumů i vysokoškolské výuky etnografie v souladu s růstem vědecké základny národopisu i stále stoupajícími požadavky společenské praxe.
      Zatímco Antonín Václavík vedle své vědecké a pedagogické práce na univerzitě pořádal v různých místech Moravy přednášky a osvětové kursy pro amatérské zájemce o národopis a lidovou tvořivost, působí dnes v kulturně výchovných zařízeních národních výborů, v muzeích a dalších institucích absolventi etnografie a jejich univerzitní učitelé jsou členy vědeckých rad muzeí, poradních sborů osvětových zařízení a redakčních rad ústředních i regionálních periodik a sborníků. Spojují tak svou pedagogickou činnost bezprostředně se společenskou praxí a zároveň pomáhají dále zvyšovat teoretickou úroveň absolventů, pracujících mimo vědecká centra.
      S vývojem národopisu jako vědy se rozšiřovala též obsahová náplň vysokoškolské výuky tohoto oboru na brněnské univerzitě. Antonín Václavík položil hlavní důraz na národopisnou slavistiku, v níž největší pozornost věnoval české a slovenské lidové kultuře.2)
      Stále více se ukazovalo, že rámec národopisné slavistiky je příliš úzký, zejména když se pod vlivem sovětské teorie národopisu začaly dostávat i u nás do popředí vědeckého zájmu obecnější problémy interetnických vztahů. Výuka národopisu se na brněnské univerzitě ad počátku šedesátých let rozšiřovala o problematiku neslovanských národů střed

201

ní, jihovychodní a východní Evropy. v základních otázkách teorie a metodologie, etnogeneze a etnické historie bylo lze v poslední době přejít v plné míře na národopisnou evropeistiku. Ze zřetele správného pochopení a praktického využití poznatků o lidové kultuře našich národů tato koncepce umožňuje studentům chápat interetnické vztahy české a slovenské lidové kultury v širokých souvislostech kulturního vývoje někdejší i sou časné Evropy. Tato cesta vedla i k neformální spolupráci s badateli v socialistických zemích, zejména k bohaté výměně zkušeností a konkrétní spolupráci se sovětskými etnografy.3)
      Brněnský etnografický seminář se stal v roce 1964 samostatnou katedrou etnografie a folkloristiky a po výzvě ministerstva školství ke slučování vysokoškolských pracovišť byla tato katedra od roku 1970 pojata jako samostatné oddělení do nově zřízené katedry historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy, jejímž vedoucím je prof: dr. František Hejl, CSc. Vedoucím oddělení etnografie a folkloristiky je nadále prof: dr: Richard Jeřábek, CSc., a interními členy oddělení jsou etnograf doc. dr. Václav Frolec, CSc., a folkloristé doc. dr. Dušan Holý, CSc., a doc. dr. Bohuslav Beneš, CSc., externě se na výuce podle potřeby podíleli doc. dr. Karel Fojtík; CSc., doc. dr. Oldřich Sirovátka, CSc., a dr. Alena Jeřábková. Spojení obou kateder je zcela přirozené, neboť oddělení historie i oddělení etnografie spojuje společná sféra vědeckých zájmů jak, z hlediska studovaného území, tak[/] z hlediska základní historické koncepce; k níž se národopis na brněnské univerzitě programově hlásí a snaží se ji důsledně uplatňovat v pedagogické i vědecké práci.4)
      Dynamický rozvoj národopisného bádání se projevil v průběhu pětatřiceti let trvání vysokoškolské výuky národopisu v Brně i v proměnách učebních plánů. Právě na jejich vývoji se ukazuje, že zdejší vysokoškolská výuka a výchova národopisců neustrnula, nýbrž že stále reagovala a reaguje na podněty, které přináší vědecký rozvoj oboru. Přednášející vycházejí ze zásady, že hlavním úkolem vysokoškolského studia není osvojování neomezeného množství faktografických poznatků, nýbrž především formování vědeckého způsobu myšlení na základě souborů fakt a problémů, získaných vlastní vědeckou prací přednášejících. Proto kladou důraz na teoretickou a metodologickou stránku přednášek se samozřejmým předpokladem, že studující získávají velkou část věcných znalostí studiem literatury a praxí v terénu. Proti minulosti se zlepšily i možnosti používat v učebním procesu některé moderní pedagogické, zejména audiovizuální pomůcky, i když jejich dokonalému využívání brání nedostatek technických kádrů. Jde o vážný nedostatek, neboť současní absolventi, kteří nastoupí do praxe zejména v kulturně výchovných a muzejních zařízeních národních výborů, kde je takových pomůcek na poměrně dobré technické úrovni dostatek, by už měli mít všestranné znalosti o jejich využití v další odborné i kulturně výchovné práci.

202

      Od počátku vysokoškolské výuky národopisu v Brně se staly významnou součástí pedagogické výchovy exkurze a terénní praxe studentů, které byly v posledních dvaceti letech obohaceny o zahraniční oborové praxe, přispívající k poznání charakteristických rysů kultury a způsobu života jiných národů a k posílení idejí internacionalismu.5) Muzejní a terénní praxe studentů se realizují jednak v muzeích nebo kulturně výchovných zařízeních, jednak prostřednictvím výzkumů v terénu na základě dotazníků, zpracovaných buď přednášejícími nebo externími vědeckými pracovníky. Tyto výzkumy bývají připravovány jako součást dílčích úkolů programu základního výzkumu a pomáhají u studentů vytvářet pocit užitečnosti náročné a často obtížné terénní práce. Terénní výzkum je nezastupitelným prostředkem styku vysokoškolského studenta se širokými lidovými vrstvami, avšak jeho příprava a řízení jsou vědecky i pedagogicky náročnější, než se zpočátku zdálo. Přemíra práce s dotazníky v průběhu studia může totiž vést k přecenění této metody výzkumu a někdy i k formalismu, pokud se student sám vhodnou formou nepodílí i na dalším zpracování získaných poznatků. Etnograf musí být trénován k pozorování a systematickému zaznamenávání především toho, co vidí neboť podávané informace mohou být někdy i neúmyslně zkreslené s vědeckou pravdou.
      Kromě těchto forem usiluje brněnské národopisné učiliště i o občasná vysílání vybraných posluchačů na jednoroční pobyty na zahraničních univerzitách. Doposud se školili[/] studenti z Brna na katedrách etnografie v Krakově, Budapešti a Sofii. Tato forma je pro obě strany výhodná: naše věda získává specialisty, kteří ovládají jazyk, faktografii a problematiku oboru příslušných zemí, druhá strana pak znalce a propagátory .své vědy a kultury. Bylo by prospěšné v této praxi pokračovat nadále, i když realizace takových záměrů je samozřejmě závislá na možnostech a vůli ústředních školských úřadů.
      Dosavadní výsledky pětatřicetileté existence brněnského národopisného učiliště ve výuce a výchově národopisců pro odbornou a kulturně výchovnou práci v regionech jsou nejprůkaznějším argumentem pro další rozvoj vysokoškolské výuky národopisu v Brně. Vždyť prudký vzrůst rozsahu i úrovně etnografické práce na četných národopisných pracovištích, hlavně muzejních, ideově i společensky vysoká úroveň Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici a dobrá úroveň řady dalších významných národopisných slavností svědčí o tom, že absolventi etnografie z brněnské filozofické fakulty byli připraveni plodně využít možností rozvoje vědecké a kulturně výchovné práce ve prospěch rozvoje vědy a kultury i mimo hlavní vědecká a kulturní střediska. Tyto výsledky je třeba pokládat z hlediska státní kulturní politiky za zvlášť cenné.
      Tento příspěvek, věnovaný nedožitým devadesátinám zakladatele moderní etnografie na Moravě profesora Antonína Václavíka, nechce být přehledem vědeckého a pedagogického díla jednotlivců, nýbrž především konstato

203

váním pozoruhodného rozvoje společenskovědního bádání, bezprostředně spojeného se společenskou praxí.
      Pomineme-li úkoly vyplývající z mezinárodní oborové spolupráce socialistických zemí, zejména Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, v níž se výrazně angažují učitelé etnografie a folkloristiky z Univerzity J. E. Purkyně i jejich absolventi, patří k hlavním úkolům národopisců osvětlit proměny hodnotových orientací lidových mas a usměrňovat využívání místních a regionálních lidových tradic v současném kulturním a společenském životě. To je možné realizovat jen při kvalitním kádrovém zabezpečení především regionálních zařízení národních výborů, která jsou nejbezprostředněji spojena s každodenní praxí. Mnozí jejich pracovníci studují sice národopis externě a brněnské národopisné učiliště má v tomto ohledu pozitivní výsledky -, avšak ani tím se perspektivní potřeba národopisců v této oblasti společenské praxe neřeší, protože i na[/]dále zůstávají obsazeny mnohé důležité úseky odborné práce nedostatečně školenými pracovníky.
      Před pětatřiceti lety, když byly zřízením etnografického semináře v Brně položeny základy vědecké národopisné práce na Moravě, nemohly být mnohé z uvedených otázek ani nastoleny. Vyvstaly teprve v průběhu dalšího vývoje vědy i společenské praxe. s uznáním je třeba konstatovat, že vysokoškolská výuka národopisu na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně připravovala a je sto i nadále připravovat absolventy schopné zvládnout stále náročnější a obsáhlejší úkoly vědecké teoretické práce i kulturně společenské praxe. Pedagogičtí pracovníci se snaží v posluchačích vypěstovat hluboký vztah a odpovědnost k vědnímu oboru, který si zvolili a jehož rozvíjením chtějí sloužit jemu i celé společnosti. Bez tohoto cíle by výchova novýeh generací národopisců neměla smysl, i kdyby spočívala na sebepevnějších vědeckých základech.

204

Poznámky
1.
      VÁCLAVÍK, A.: 10 let Etnografického semináře University v Brně, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university VIII, 1959, řada E 4, s. 101-105.
2.
      O výsledcích pracovníků oddělení v národopisné slavistice viz Slavica na Univerzitě J. E. Purkyně, Brno, 1973, s.,120-122, 136-137, 172-173, 189-190.
3.
      JEŘÁBEK, R.: Aktuální teoretické problémy sovětské etnografie ve vysokoškolské výuce národopisu.[/] In: Historiografie střední, jihovýchodní a východní Evropy, Brno 1974, s. 112-115.
4.
      JEŘÁBEK, R. v Ročence Univerzity J. E. Purkyně 1968-1975, Brno 1976, s. 702-711.
5.
      JEŘÁBEK, R. - ČEREŠŇÁK, B.: Zkušenosti ze zahraničních praxí posluchačů etnografie. Universitas, revue University J. E. Purkyně v Brně 8, 1975, č. 5, s. 70-75.

35 JAHRE DES ETHNOGRAPHIEHOCHSCHULUNTERRICHTS IN BRNO
(Zusammenfassung)

      Durch Begründung des ethnographi[s]chen Seminars an der philosophischen Fakultät der Universität Brno im Jahre 1946 gewann die tschechoslowakische Ethnographie nach Bratislava und Prag einen weiteren wissenschaftlich erforschenden, theoretischen und wissenschaftlich bildenden Arbeitsplatz, dessen Absolventen seit dem Anfang der fünfziger Jahre nicht nur zur Entwicklung der Regionalarbeit und zur engagierten kulturbilden[t][d]en Tätigkeit, sondern auch zur weiteren Entfaltung der wissenschaftlichen Volkskunde sowohl auf dem heimischen als auch internationalen Forum bedeutend beitragen.[/]
      Der Begründungsarbeit des ethnographischen Seminars an der philosophischen Fakultät der Universität Brno nahm sich aus dem Anlass des derzeitigen Dekans der Fakultät Prof. Dr. Havránek Prof. Dr. Antonín Václavík (1891-1959). Das erste Jahrzehnt der Arbeit seines Seminars bewertete A. Václavík in einem Sonderartikel: 10 Jahre des ethnographischen Seminars der Universität Brno, SPFFBU (Sammelbuch der Arbeiten der philo[so]phischen Fakultät der Universität Brno), VIII, 1959, Reihe E 4, Seite 101-107. In diesem Artikel brachte er eine Übersicht sowohl von den Erfolgen des Seminars während der ersten zehn Jahre seiner Existenz, als

205

auch von den wissenschaftlichen Forschungshauptaufgaben, an denen auch die ersten Seminarabsolventen teilzunehmen begannen, die in den neu gebildeten Zweigstellen der Institute der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften in Brno und Opava sowie auch in den ethnographischen Abteilungen bedeutender mährischer Museen oder gerade an der Univesität arbeiteten.
      Prof. Dr. A. Václavík starb jäh im Jahre 1959 und erlebte nicht mehr die Mehrheit der geplanten wissenschaftlichen Programme, die von seinen Schülern entwickelt werden, wenn auch grösstenteils mittels neuer methodischer Arbeitvorgänge. Nach Václavíks Tod wurde mit der Leitung des Seminars beauftragt sein langjähriger Assistent, ab 1962 Dozent und ab 1967 Professor, Richard Jeřábek. Das ethnographische Seminar in Brno wurde im Jahre 1964 zum selbständigen Katheder der Ethnographie und Folkloristik, und nach dem Aufruf des Ministeriums für Schulwesen zur Verbindung der Hochschularbeitsplätze wurde dieses Katheder ab 1970 eingegl[e]i[e]dert als eine Sonderabteilung in das neu errichtete Katheder der Geschichte und Ethnographie des mittleren, südöstlichen und östlichen Europas unter der Leitung des Prof. Dr. František Hejl, CSc. Leiter der Abteilung der Ethnographie und Folkloristik ist weithin Prof. Dr. Richard Jeřábek, CSc., und interne Mitglieder der Abteilung sind Ethnograph Dozent Dr. Václav Frolec, CSc., und Folkloristen Dozent Dr. Dušan Holý, CSc., und Dozent Dr. Bohuslav Beneš, CSc., als Externe beteiligten sich am Unterricht nach Bedarf Dozent Dr. Karel Fojtík, CSc., Dozent Dr. Oldřich Siro[/]vátka, CSc., und Dr. Alena Jeřábková. Die Vereinigung der beiden Katheder ist ganz natürlich, denn die Abteilung der Geschichte und die Abteilung der Ethnographie haben eine gemeinsame interessensp[h]äre, sowohl vom Gesichtspunkt des studierten Gebiets, als auch vom Gesichtspunkt historischer Grundkonzeption, zu der die Volkskunde an der Universität Brno sich programmatisch bekennt; sie ist bestrebt, sie konsequent in ihrer pädagogischen und wissenschaftlichen Arbeit geltend zu machen.
      Mit Anerkennung ist es festzustellen, dass der Hochschulunterricht der Volkskunde an der philosophischen Fakultät der Universität J. E. Purkyně junge Volkskundler vorbereitete und imstande ist, sie weithin vorzubereiten, nicht nur zu Lösung breiterer wissenschaftlicher Auf gaben, sondern auch für die Aufgaben der kulturwissenschaftlichen Praxis, wo das Ziel der Volkskundler ist, die Umwandlungen der Wertorientation der Volksmassen zu erläutern und die Ausnützung der lokalen und regionalen Volkstraditionen im gegenwärtigen kulturellen und gesellschaftlichen Leben zu regeln. Die pädagogischen: Arbeiter sind bestrebt, in den Hörern eine tiefe Beziehung und Verantwortlichkeit zum wissenschaftlichen Gebiet, das sie erwählt haben, zu bilden, damit sie durch die Entwicklung dieses Faches der Wissenschaft und der ganzen Gesellschaft dienen können. Ohne dieses Ziel hätte die Erziehung neuer Volkskundlergenerationen keinen Sinn, wenn auch sie auf den noch so festen wissenschaftlichen Gründen beruhen würde.
      Übersetzung: J. Švec

206

Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 3

PORTRÉT

ZPĚVAČKA FRANTIŠKA PETRŮ A JEJÍ REPERTOÁR [obsah]


      MARTA TONCROVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Třetím dosud téměř zcela zanedbávaným a velmi málo sbíraným pramenem pro studium lidové písně jsou rukopisné zpěvníky lidové, jaké si lidoví zpěváci pořizují pro svou vlastní potřebu, tedy pro zpěv, ne ze zájmu učeného. ... Představují nám neosobnější, nejsubjektivnější výběr lidových zpěváků, který není censurován vedlejšími zřeteli umělých sběratelů a jejich zápisy podávají text (velmi zřídka nápěv) tak, jak jej lid zpíval. Hlavně však nám zachycují celý písňový repertoár určitého místa, dosvědčujíce místní rezšíření písní, po případě určité doby (pokud jsou datovány) nebo aspoň určitého zpěváka, a doplňují tak vydatně naše nepatrně znalosti v tomto směru pro dobu minulou".
      Bedřich Václavek: Písemnictví a lidová tradice

      Ze studia písňové nebo vypravěčské tradice víme, ze nositelé foklóru jsou mezi sebou značně diferencovaní; zjišťujeme rozdíly mezi interprety různého stáří, zaměstnání a pohlaví, ale i rozdílných schopností a zájmů. Podle[/] reprezentativnosti, dokumentární a umělecké hodnoty jejich fondů můžeme tedy rozlišit různé typy interpretů, mluvíme např. o zpěvákovi průměrném, dobrém a vynikajícím. Repertoár průměrného zpěváka může vypovídat o obecném vkusu a o rozšíření písní v určité době a v určitém sociálním prostředí. Hlavním znakem repertoáru dobrého zpěváka je jeho reprezentativnost, to znamená, že vypovídá v úplnosti o lokální písňové tradici. Vlastní vklad interpreta se projevuje v preferování určitých písní, popřípadě i v uplatňování osobních: schopností, např. dobré paměti, schopnosti improvizace apod. U vynikajících zpěváků se pojí repertoár značné dokumentární i umělecké ceny s aktivní reprodukcí a s tvůrčím dotvářením a obměňováním písní. z odborného hlediska mají všichni zpěváci stejný význam, protože svým způsobem vypovídají o písňové tradici.

207

      Rozdíly mezi jednotlivými typy nelze zcela jednoznačně stanovit, a proto mohou být chápány a interpretovány různě. Obecně ize říci, že rozhodujícím faktorem není jen rozsah repertoáru, jak by k tomu mohl svádět povrchní pohled na zpěvácké nebo vypravěčské fondy. Atribut dobrého nebo vynikajícího zpěváka, jimiž se při studiu lidových interpretů zabýváme především, tedy náleží těm zpěvákům, kteří ve svém podání přinášejí cenné a nové hodnoty, a to jak v procesu produkce, tak v samotné reprodukci. Znamená to, že nelze vždy považovat za lepšího onoho zpěváka, který zná množství písní různého původu a hodnoty ve srovnání s interpretem, jehož fond, byť rozsahem menší, zahrnuje umělecky i historicky cenné varianty rozšířených písní nebo méně známé verze, které tvořivým způsobem reprodukuje a uchovává.
      Repertoár, o němž chceme v tomto příspěvku pojednat, se z tohoto pohledu jeví spíše jako průměrný, třebaže jeho rozsah současně svědčí o určité výjimečnosti. Jde o rukopisný seznam písní, který sepsala Františka Petrů z Brna. Soupis má téměř tři tisíce incipitů a je zajímavý svým neobvyklým rozsahem i skladbou. Navíc se nabízela možnost prakticky ověřit, do jaké míry zachycuje aktivní repertoár zpěvačky. v roce 1972 proto začala spolupráce s F. Petrů, podněcovaná velkou ochotou interpretky, která na dlouhé hodiny usedala před mikrofon a vybavovala si hluboko v paměti zapadlé písně z dětství a z let dospívání. Výzkum tohoto repertoáru probíhal pět let. Původním cílem bylo ověřit u zpěvačky celý[/] zaznamenaný repertoár, ale její zhoršující se zdravotní stav způsobil, že jsme mohli zaznamenat jen asi dvě třetiny z celkového množství písní zachycených v seznamu.1)
      Soupis písní a výzkum aktivního zpěvu ukázal, že jde o zpěvačku s vynikající pamětí. Kdybychom chtěli převést počet zaznamenaných písní do konkrétnějších čísel, rovnal by se několika desítkám básnických sbírek. A skutečnost, že zpěvačka začala zapisovat písně až ve svých devětapadesáti letech, její výbornou paměť jen dotvrzuje. Zaznamenávala totiž písně převážně jen podle paměti, nikoli živé, dodnes zpívané písně. Podchycení jejího repertoáru, byť jen ve formě písňových incipitů, je pro folkloristy cenným pramenem, protože zpěváci jako je F. Petrů byli a jsou nosnými pilíři lidové zpěvnosti vůbec. Bohužel však o mnohých z nich dosud nevíme, anebo zcela vědomě zůstávali stranou zájmu sběratelů.
      Františka Petrů prošla různými sociálními prostředími a její životní osud se odrazil i v jejím písňovém repertoáru. Současně se do tohoto fondu promítl v kostce vývoj lidové písně v širších souvislostech - od písní tradičního lidového prostředí přes společenský zpěv až po městskou píseň. Je tu zachycen průměrný zpěv nejširších vrstev lidu zhruba v první polovině dvacátého století.
      Františka Petrů se narodila 6. května 1912 v Radkově na Českomoravské vysočině. Pochází z rodiny s pěti dětmi. Otec byl krejčím, matka obstarávala malé hospodářství. Po smrti otce připadla značná část práce v domácnosti i na poli na F. Petrů, jako na nejstarší ze sou

208

rozenců. Navštěvovala obecnou školu na Moravci a v Radkově. Ve čtrnácti letech odešla sloužit do rodiny sedláka v Pikárci, a to výměnou za výpomoc při polních pracích (při orbě apod.). v sedmnácti letech nastoupila do služby v Praze, kde pracovala jako služebná a společnice; v létě odcházela domů pomoci při žních. Krátký čas sloužila také v Brně. Pro onemocnění těžkou plicní chorobou se musela podrobit dlouhému léčení v třebíčské nemocnici a po uzdravení se vrátila natrvalo domů. Zde jako nejstarší musela v práci, zvláště při stavbě nového domku, nahradit chybějící mužskou ruku. Kromě kratších pobytů v Blažovicích u Brna žila stále v Radkově až do svého provdání v roce 1942 za Bedřicha Petrů, malíře písma, s nímž odešla do Brna. Pak zůstala v domácnosti a věnovala se výchově své dcery. Po předčasné smrti dcery a manžela žije osamoceně a její společenské styky se omezují na nejbližší příbuzenstvo a známé. Svůj čas dělí mezi práci v domácnosti a na zahrádce, psaní vzpomínek a písňových seznamů, četbu, poslech televize a rozhlasu. Vždy v létě odjíždí na kratší dobu k bratrovi do Radkova, kterému pomáhá v hospodářství. To je dnes jediný kontakt s jejím rodištěm.
      Záliba ve zpěvu se u F. Petrů projevila už v dětství; často zpívala s maminkou, se sourozenci a se svými vrstevnicemi. Mnoho písní se naučila od svého učitele na obecné škole. Také při pobytu v Praze značně rozšířila svůj repertoár, mnohým písním se naučila rovněž od manželovy matky. Zajímala se i o poezii; v mládí si vystřihovala básně z novin a časo[/]pisů a dokonce se sama pokoušela veršovat. Své výtvory však nezaznamenala, ani je nebyla ochotná přednést, takže nevíme, jaké schopnosti se u ní v tomto směru projevily. Podle letmých náznaků soudíme, že šlo jen o příležitostná skládání vyvolaná truchlivými událostmi, které prožila.2)
      Rukopisný seznam písní, který F. Petrů sestavila, tvoří tři školní sešity formátu A 5, z nichž jeden je zcela zaplněn, jeden asi z poloviny a třetí obsahuje sedmnáct stran popsaných hustým, těžko čitelným písmem. Podle číslování obsahuje sešit nadepsaný "psané na podzim r. 1971" 1060 textových incipitů a na vloženém listu papíru s nápisem "Dodatek" je zaznamenáno dalších 106 incipitů. v druhém sešitě (s datem 9. 8. 1972) seřadila zpěvačka písně alfabeticky. Celkem je v něm zapsáno 1061 začátků nebo názvů písní a kromě toho je připojeno dalších 139 incipitů neseřazených. Konečně třetí sešit zahrnuje 610 číslovaných incipitů a necelé čtyři strany textů nečíslovaných. Celkem je tedy v těchto třech sešitech zaznamenáno 2 976 incipitů. Podrobnou probírkou seznamů jsme však zjistili, že v číslování jsou chyby a velká část písní se opakuje, takže skutečný počet písní je nižší. Přesto lze počítat s více než tisícovkou písní, které zpěvačka zapsala, protože je zná a umí zpívat, anebo je někde zaslechla a zčásti si je zapamatovala.
      Probíráme-li se tímto rozsáhlým seznamem, poznáváme nejen písňový fond jednoho člověka, ale pravděpodobně i písně, které zpívali a měli rádi lidé, s nimiž interpretka přicháze

209

la během svého života do styku. Takto fixovaný repertoár je proto do jisté míry repertoárem celé skupiny lidí, kteří žili v určité době, v určitém prostředí a společenské skupině. Proto také vyzvedal význam podobných soupisů např. Bedřich Václavek.3) Subjektivní výběr fixovaný v podobě soupisu písňových incipitů podává svědectví o tom, jaké žánry byly oblíbeny v určité sociální skupině, co naopak písňový repertoár neobsahoval apod. Vedle těchto zjištění nás také informuje o osobním vkusu interpretky, projevujícím se v určité modifikaci obecných estetických a hodnotových norem. z hlediska úkolů hudební folkloristiky se nabízí možnost poznat funkci tradiční lidové písně v tomto písňovém seskupení, její rozšíření v konkrétní době a prostředí, otázky provenience a kritéria výběru písní.
      Průzkum části písní z rukopisného seznamu ukázal, že zaznamenané písně zná F. Petrů v úplnosti jen částečně, vzpomíná si např. jen na úvodní sloku. Naproti tomu si však pamatuje rozlehlé epické písně, např. zlidovělé ("Vnislav a Běla", "Na hranici města německého") nebo lidové balady ("Juliána, krásná panna"). Projevuje značnou pohotovost tam, kde paměť zklame a sama doplňuje text vlastními dodatky. k mnohým písním podala přesné údaje o jejich funkci, nositelích a situaci, kdy se zpívaly.
      Některé písně v seznamu jsou označeny jen rámcovým názvem, nikoli incipitem. Jde zejména o písně taneční a melodie z filmů, operet, šlágry apod. U těchto písní také někdy odkazuje informátorka na obecnou znalost, sama[/] je však zazpívat neumí. Jejich zařazení do seznamu je proto zřejmě třeba chápat jako výraz obliby některých písní, tvořících pouze pasívní část zpěvaččina repertoáru.
      Poměrně značné potíže činilo zpěvačce vybavování nápěvů; melodie se obvykle ustálila teprve v průběhu druhé nebo třetí sloky. Zřejmě se tu projevil důsledek postupného vzpomínání na různé písně podle pořadí v soupisu, vlastně bez jakékoli vnitřní souvislosti. To ovšem naznačuje, že nápěv má svůj význam v určité situaci, s níž je spjat, lhostejno, zda jde o situaci funkčně vázanou nebo příležitost bez přesnějšího vymezení. Situace, která nastala při zápisu, se jeví jako nepřirozená, neutrální; k jejím negativním důsledkům patří i neurčitost nápěvné složky v podání naší zpěvačky.
      K charakteristickým rysům přednesu F. Petrů patří nadměrné používání repetic, což asi souvisí s faktem, že zpěvačka si připomínala text mnohdy teprve v průběhu vlastního zpěvu; opakování fráze tedy mělo za účel vzpomenout si, jak text pokračuje. Zde je třeba také hledat příčinu toho, že zpěvačka spojila více textů s jedním nápěvem, jestliže následovaly písně bezprostředně za sebou a shodovaly se ve stavbě strofy a slabičných rozměrech. Původní nápěvy mnohých písní se nám proto podařilo identifikovat teprve při opakovaném podání nebo jsme je vůbec nezaznamenali. k doplnění charakteristiky zpěvu F. Petrů je třeba dodat, že zpívá nepříliš zvučným hlasem převážně v nižší poloze, občas nepřesně intonuje a rytmizuje. Její zpěv postrádá melodické ozdoby a dy

210

namické odstíny a lze jej charakterizovat jako průměrný způsob zpěvu, běžně rozšířený v Čechách a na Moravě.
      Besedy nad písněmi ze zpěvníku F. Petrů byly hustě protkány vyprávěními ze života příbuzných a známých. 'Dá se říci, že téměř žádná píseň neexistovala v paměti interpretky sama o sobě, nýbrž ve spojení s nějakým příběhem, osobou, prostředím, s nějakým lidským osudem. v tomto pojetí, které bylo pro podání zpěvačky typické, se písně stávaly určitými symboly nebo znaky pro individuální prožitky a události z jejího života.
      Písňový seznam dokumentuje do jisté míry způsob narůstání a osvojování písní, třebaže nebyl pořizován postupně, ale jednorázově, veden snahou zanechat příbuzným něco na památku. Je z něho patrné, že zpěvačka zná aktivně především písně z dětství a písně, které byly oblíbeny před 2. světovou válkou. Módní taneční písně a některé obecně rozšířené lidové a pololidové písně, které pronikly do širokého povědomí prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, jsou sice do seznamu zařazeny, avšak zpěvačka je sama nezpívá. Lze tedy říci, že soupis dokumentuje jednak aktivní repertoár, sestávající převážně z písní jejího mládí, jednak ukazuje oblibu písní v tom prostředí, v němž interpretka celý život žila. Soupis je tak pramenem k poznání aktivní zpěvnosti a hudebního vkusu nejen jednotlivce, ale i celé skupiny. Rukopisný seznam F. Petrů nezachycuje individuální verze písní ani písně neobvyklé a málo rozšířené, jak se s tím často setkáváme u dobrých zpěváků. v jejím[/] podání převažuje ustálený, obecné známý tvar, který se rozšířil v nejširším povědomí.
      Písně podle zastoupení žánrů lze shrnout do několika skupin. Početnou skupinu představují písně šířené společenskými zpěvníky - písně zlidovělé, lidové, vlastenecké apod. ("V borovém na skále háji", "Mně darovalo děvčátko prstýnek stříbrný", "Čechy krásné, Čechy mé", "Nitra milá, Nitra", "U panského dvora", "Na Bílé hoř e sedláček oře").4) Tyto písně zpěvačka většinou dobře zná a umí je i dnes v ucelené podobě zazpívat. Větší část zpěvaččina repertoáru připadá dále na písně z filmů, operet a kabaretů, na sentimentální písně a šlágry z doby před 2. světovou válkou ("Život je krásný daleko od lidí", "Praha je krásná", "Já bych se tak ráda vdávala", "Havířova žena", "Šeříky až bílé začnou kvést", "Když měsíc na nebíčku"). Jde o rozsáhlejší skladby, které F. Petrů nezná v úplnosti - často umí zazpívat pouze refrén - takže ize soudit, že jde většinou o písně někde slyšené nebo jen částečně osvojené. Menší skupiny písní zpěvaččina repertoáru představují písně školní a dětské, kterým se naučila od své dcery ("Eliška, Eliška nebyla pyšná", "Chlubila se žába rybě") a písně dělnické a budovatelské ("Pryč s tyrany a zrádci všemi", "Když jsme zastavili republiku"5).
      Nejrozsáhlejší část zpěvaččina repertoáru tvoří písně lidové, a to jednak obecně známé a rozšířené písně, např. "Rožnovské hodiny", "Hořela lípa, hořela", "Sivá holubičko", "Zahučely hory", "Já jsem z Kutné Hory"; "Ach, synku, synku", "Ej, lásko, lásko", jednak pís

211

ně jejího rodiště ("V tom roženském háječku", "K Radkovu je cesta dlouhá"). v mnohých těchto písních jde o malou obměnu známých písní, v nichž je místní údaj nahrazen příslušným místním názvem, např. v písni "Zpívejte radkovští kohouti" nebo "Kolem Křižanova teče vodička". U písní pocházejících z rodného kraje zpěvačka nejpřesněji udává, od koho se písně naučila - doma od rodičů, prarodičů, sourozenců, kamarádek a dalších osob -, s nimiž přicházela do styku. Písně tak prozrazují něco více o zázemí, z něhož vyrůstal celý její písňový fond. Lze je považovat za onu část repertoáru, v níž se nejsilněji projevily individuální znaky. v této skupině písní jsou zastoupeny především koledy, milostné a různé taneční písně.
      Podle údajů, které uvedla F. Petrů, lze odlišit několik okruhů, z nichž čerpala nové písně. Předně je to prostředí, v němž vyrůstala, se silným vlivem matčiným a učitelovým. Dále je to prostředí velkoměsta při pobytu ve službě v Praze. Výrazným vlivem působila také matka manžela F. Petrů a část písní je spojena s působením hromadných sdělovacích prostředků.
      Tento rozsáhlý soupis písní představuje velmi pestrý a různorodý obraz lidového zpěvu. Máme v něm zachycen reálný stav zpěvu v určitém časově vymezeném údobí - zhruba od dvacátých let do sedmdesátých let našeho století. Charakteristické je i prostředí, které tento písňový soubor reprezentuje - prostředí středních městských a dělnických vrstev. Nejde o výběr určitého druhu písní, nýbrž souhrn[/] všeho, co určitý jedinec slyšel, osvojil si nebo co se mu líbilo bez ohledu na provenienci nebo uměleckou hodnotu. Takových souborů najdeme i v minulosti více, např. v guberniální sbírce, dosud neotištěné, nebo v písních Jana Jeníka z Bratřic,6) které podávají podobný obraz, ovšem z vesnického prostředí. O zpěvu ve městech nás zase informují početné společenské zpěvníky, které vycházely zejména ve druhé polovině minulého století. Podávají však zase jen výběr písní, který se v různých obměnách. opakoval v různých vydáních a typech zpěvníků. Takový široký záběr, jaký máme nyní před sebou v podobě seznamu písní, stěží najdeme v dřívějších pramenech, už proto, že rukopisné zpěvníky zpravidla obsahovaly celé texty písní, a tím byl ovlivněn jejich rozsah. Pro současnou dobu, to znamená pro druhou třetinu dvacátého století, podobný pramen nemáme, protože zájem sběratelů i vydavatelů směřoval především k tzv. tradičním lidovým písním a novější útvary byly často vědomě opomíjeny. O tom, jaký charakter měl zpěv v této době, se proto můžeme pouze domýšlet nebo ho poznáváme prostřednictvím podobných pramenů, jako je zpěvník naší zpěvačky, pokud se ovšem o nich vůbec dovíme.
      Uvedli jsme již, že v soupise nejsou zastoupeny individuální verze písní, ani písně zvlášť starobylé. Pravděpodobně každý, kdo by nahlédl do oněch tří sešitů, by zjistil, že větší část písní zná. Mladší generaci jsou ovšem cizí písně z doby před 2. světovou válkou, avšak dnešní padesátníci a šedesátníci by se určitě setkali s celou řadou známých písní z mládí

212

i ze současnosti. Přínos zmíněných seznamů vidíme proto v tom, že je zde zachycen obraz toho, co se v lidovém zpěvu zhruba v průběhu padesáti let objevilo, získalo oblibu, anebo zase upadlo v zapomenutí. Soupis je důležitý rovněž proto, že zachycuje, z pohledu jednotlivce, poměrně dlouhý úsek vývoje zpěvu. Doznívá v něm společenský zpěv ze sklonku minulého století, jsou zde stopy městského zpěvu z doby první republiky a je tu zachycen také repertoár typický pro různé zpěvní příležitosti v dnešní době.
      Způsob uchovávání písňového repertoáru v průběhu jednoho lidského života je zajímavý také z hlediska psychologického. Nedovedeme přesně odpovědět na otázku, jak se zájem o zpěv a jeho intenzita vyvíjí, kdy dochází k vyvrcholení a kdy naopak počíná pokles. Bezpochyby lze vystopovat v písních vazbu na citový život člověka - lásku, vztah k blízkým osobám -, které nejintenzívněji prožívá člověk v mládí a dospívání. s přibývajícím věkem[/] se pak zpravidla setkáváme s úbytkem zájmu a zpěv a chuť zpívat. v tom se zpěv odlišuje od vyprávění, které i ve vyšším věku tvoří stálou součást duševního života. Ale podobné otázky může folklorista jen zhruba nadhodit, popřípadě je sledovat při práci s interprety, ale zodpovědět je může teprve psycholog.
      Pro folkloristy tak odpadá možnost nahlédnout blíže do mechanismu paměti, který uvádí v pohyb folklórní projevy a zajišťuje jejich vývoj a kontinuitu. Soupis, který se nám dostal do rukou, je pro nás proto především cenným, výjimečným a zajímavým pramenem pro poznání vývoje lidové písně a zpěvnosti v určitém prostředí a v určité době. Umožňuje nám aspoň zčásti zaplnit onen úsek historie lidového zpěvu, který doposud nebyl systematicky zkoumán. Nejde přitom o poznání a osvětlení výjimečných jedinců a jevů, ale o poznání a osvětlení zpěvnosti v té podobě, v jaké žila v nejširších lidových vrstvách.

213

Poznámky
1.
      Záznamy z tohoto výzkumu jsou uloženy ve fonotéce Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně pod signaturou PZ 2-4.
2.
      V době, kdy jsme začali s paní Petrů pracovat, zájem o zpěv už ustupoval do pozadí. Její osamocenost po smrti dcery a manžela vedla k jisté uzavřeností vůči okolí. Přesto jsme i v té době mohli pozorovat záblesky zájmu o okolní dění, o osudy známých a příbuzných. Zálibu ve vyprávění o životních osudech vlastních nebo známých ostatně dokládá i rukopisný deník, který podle vlastních slov předala pracovníkům Muzea dělnického hnutí Brněnska.
3.
      Srov. B. VÁCLAVEK: Písemnictví a lidová tradice. Sebrané spisy svazek 5. Praha 1947, s. 19-20.
4.
      Srov. B. VÁCLAVEK - R. SMETANA: Český národní zpěvník. Praha, 1940; Tíž: České světské písně zlidovělé I. Písně epické. Praha 1955; J. B. PICHL - J. L.[/] ZVONAŘ: Společenský zpěvník český. Praha 1851.
5.
      Uvedené incipity mají naznačit aspoň v hrubých obrysech, co vlastně repertoár F. Petrů obsahuje. Vybrali jsme několik písňových incipitů, které podle našeho soudu jsou natolik známé, že si čtenář bude moci podle nich utvořit přibližnou představu o skladbě a stylových znacích zpěvaččina písňového repertoáru.
6.
      K. VETTERL: Volksliedsammelergebnisse in Mähren und Schlesien aus dem Jahre 1819. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, H 8, 1973, s. 95-124; Rozmarné písničky Jana Jeníka z Bratřic. Praha 1959. Vyd. J. Markl; J. MARKL: Společenský zpěv v zrcadle sbírky A. Schütze z r. 1837. Český lid, 59, 1972, s. 65-79; F. HOMOLKA: Rozšíření písní umělých mezi lidem českým. Český lid, 20, 1911, s. 31, 91, 172, 282, 412.

214

ZPRÁVY

NEKROLOG

Za Marynou Úlehlovou - Hradilovou [obsah]

8. března 1981 zemřela a 16. se s ní rozloučili odchovanci Úlehlova Moravského tanečního a pěveckého sboru, jehož byla celou dobu trvání uměleckou vedoucí.
      Narodila se 7. 4. 1905 v Moravanech, studovala v Kyjově, absolvovala Obchodní školu v Praze. Její celá osobnost však patřila kultu těla - jeho zdárnému rozvíjení a estetickému pohybu. Od mládí byla nadšenou sokolkou. Nejdůležitějším momentem v jejím životním nasměrování bylo seznámení s metodou klasického tance E. Duncanové, jejíž kurs absolvovala v roce 1936. Brzy potom založila vlastní rytmickou školu v Hradci Králové. v těch letech se setkala s universitním profesorem dr. Vladimírem Úlehlou a jejich společná[/] láska k moravskému Slovácku a jeho kultuře je spojila umělecky a v roce 1940 i lidsky. v tíživých protektorátních letech si vzájemně pomáhali realizovat tvůrčí záměry. s rytmickou školou paní Maryny a s muzikou a sólisty brněnského Slováckého krúžku uspořádal dr. Vladimír Úlehla v roce 1943 v Hradci Králové Slovácký večer, který byl víc než jen nostalgickým "krúžkařením". Program se později reprízoval i ve Strážnici, která v těchto letech znamenala pro manžele Úlehlovy cesty za nositeli muzikantské a písňové tradice. Paní Maryna zapisovala texty, profesor Úlehla nápěvy. To byly začátky strážnické monografie Živá píseň. Při jejím tvoření byla paní Maryna profesoru Úlehlovi nejen znalým pomocníkem, ale také šťastnou inspirací. Na mnoha stránkách knihy se o tom píše, jí je také Živá[/] píseň věnována. Nejvýznamnější kapitola z tvůrčího snažení Maryny Úlehlové je svázána s poválečným ustavením Úlehlova Moravského sboru písní a tanců. Vznikl z touhy, "aby se mizející svět tradičního umění změnil ve svět podchycený, milovaný a spolehlivě studovaný". Úlehlův sbor byl velkou školou nadšenců a v podstatě vzorem pro pozdější profesionální tělesa ČSSPT, SĽUK a další. Nadšení těchto let si těžko dovede představit, kdo nezažil. Paní Maryla dovedla toto nadšení probouzet a s houževnatostí sobě vlastní vedla soubor ještě dlouhá léta po smrti prof. Vladimíra Úlehly. Jejím odchodem se uzavřela významná a barvitá kapitola v poválečné renesanci moravského folklóru, jemuž věnovala veškeré síly a nadšení. Jaromír Nečas

215

KNIHY

Maďarský národopis

Iván BaIassa - Gyula Ortutay: Magyar néprajz. [obsah]

Budapest-Bratislava 1979, 747 strán, 319 čierno-bielych, 65 farebných fotografií; 231 kresieb a máp
      Kniha I. Balassu a Gy. Ortutayho, ktorú uverejnilo vydavateľstvo Corvina v Budapešti vo spolupráci s vydavateľstvom Madách v Bratislave roku 1979, vyvolala veľký záujem nielen v kruhu odborníkov, ale aj amatérov, záujemcov o ľudovú kultúru.
      V oblasti maďarskej etnografie a folkloristiky od rokov 1933-1937, keď vyšla o dejinách vývinu a výsledkoch tejto vedy veľká syntetická práca pod názvom A magyarság néprajza (Národopis Maďarov), nenájdeme žiadnu publikáciu takéhoto charakteru. Práve recenzovaná kniha spĺňa dlhé a netrpezlivé očakávanie odborníkov a širokej verejnosti. je to príručka, ktorá z metodického hľadiska plne zodpovEdá hlavnému ideologickému názoru socialistickej spoločnosti a poskytne výborný prehľad o najdôležitejších otázkach národopisu.
      V úvodnej časti autori oboznamujú čitateľov s etnogenezou Maďarov, určujú miesto a úlohy ich kultúry v celoeurópskom merítku.[/] Podrobne sa zaoberajú maďarskými etnickými skupinami a významnými etnografickými oblasťami, a to aj mimo územia dnešnej Maďarskej ľudovej republiky. Vynikajúci vedci svojho oboru, I. Balassa a Gy. Ortutay, opierajúc sa o doteraz dosiahnuté výsledky etnografie a folkloristiky, podávajú komplexný obraz o všetkých oblastiach tradičnej ľudovej kultúry Maďarov. Výtvorcom a nositeľom charakteristických a rozpoznávacích čŕt maďarskej spoločenskej, hmotnej a duchovnej kultúry cez dlhé stáročia bolo roľníctvo, ktoré od svojho vzniku, ako veľká spoločenská trieda, bolo nútené žiť sebestačne. Historické postavenie roľníctva determinovalo aj vývin jeho kultúry, ktorá sa takýmto spôsobom zachovala bez väčších cudzích vplyvov.
      Prvá, obsiahla časť knihy rozoberá otázky a problémy spoločenskej (sociálnej) kultúry, a to podľa odôvodnenia autorov preto, lebo "... k lepšiemu pochopeniu problematík hmotnej a duchovnej kultúry v praxi sú potrebné základné poznatky spoločenského života...". v tejto kapitole sa vytvára pred našimi očami obraz o jednotlivých spoločenských skupinách, o formách rodiny, príbuzenstva, susedstva a o vrstvách obyvateľstva[/] v dedinách a čiastočne a j v poľnohospodárskych mestách. Môžeme sa tu tiež dočítať o migračných vlnách robotníkov, o historických úlohách rôznych náboženstiev, o púťoch a jarmokoch.
      V najväčšej časti knihy autori uvádzajú jednotlivé témy, patriace do oblasti hmotnej kultúry. Široký záber si vyžaduje problematika ľudového staviteľstva a bývanie, v ktorom veľkú pozornosť venujú sídelným formám, rozšíreným na maďarských dedinách, konštrukciam obytných, hospodárskych a technických budov a ich zariadeniam. Zvlášť analyzujú funkcie jednotlivých stavebných objektov, zariadení interiéru a s nimi spojené zvykoslovné prvky a povery.
      V prehľade o spôsoboch zabezpečenia potrieb na živobytie sa môžeme oboznámiť s týmito formami: zberné a koristné hospodárenie, obrábanie pôdy a chov dobytka. Táto stať rozoberá ďalej rozsiahly materiál ľudových remesiel, odievania, stravy a tiež maďarské ľudové výtvarné umenie.
      V oblasti duchovnej kultúry spracúvajú hlavne rodinné a výročné zvyky, obrady, poverové predstavy, ľudovú slovesnosť, tance a piesne. Materiál o ľudovej sloves

216

nosti roztriedili podľa príslušných folklórnych žánrov.
      Dôsledne pripravený bibliografický prehľad, roztriedený podľa jednotlivých národopisných tém, podáva dobré informácie pre ďalšie štúdium. Prehľadnosť, pestrosť a hodnotu publikácie zväčšujú aj v nej sa nachádzajúce bohaté ilustrácie. Toto základné dielo európskeho významu slúži ako hlavná literatúra a východiskový materiál pri štúdiu maďarského národopisu. Izabela Tóthová

Peter Švorc: Štrba. [obsah]

Vydalo Východoslovenské vydavateľstvo pre Odbor kultúry ONV v Poprade. Košice 1979, 175 strán + obrazová (fotografická) príloha
      Peter Švorc koncipuje svoju prácu ako historicko-etnografickú monografiu obce, pravda, s osobitným zreteľom na rozvoj Štrby v období socializácie vidieka po druhej svetovej vojne. Vychádza pritom z premisy, že každý občan lokálneho spoločenstva by mal nevyhnutne poznať dejiny svojej obce, pretože len tak sa môžu v súčasnosti rozvíjať pokrokové tradície, formované v minulosti v sociálnych zápasoch roľníckej triedy. A k tomu P. Švorc zhromaždil vo svojej knihe celý rad dokladov. Keďže jeho snahou je poskytnúť predovšetkým "štrbskej verejnosti" obraz o stave poznania lokálnej ľu[/]dovej kultúry a jej vývinových procesoch, prispôsobil tomuto zámeru aj formu podania. Práca má vedecko-populárny ráz a je napísaná veľmi prehľadne.
      Z etnografického hľadiska sú cenné kapitoly o hospodárskom živote, tradičnej kultúre a spôsobe života ľudu. Možno tu síce mať isté výhrady proti koncepčnému rozčleneniu materiálu, pretože jeho rozdelenie do kapitol o hospodárskom živote (poľnohospodárstvo, domácka výroba, remeslá ap.) a tradičnej kultúre a spôsobe života ľudu (bývanie, odev, strava, zvyky, obyčaje a ľudové liečenie, folklór - piesne, tance a hry) nie je z národopisného aspektu celkom presné. Prichodí však zdôrazniť, že materiálový prínos tejto časti knihy je veľmi hodnotný, najmä i z toho dôvodu, že ide vlastne o prvý ucelený obraz o materiálnej, duchovnej a spoločenskej kultúre ľudu z východnej oblasti na území Liptova. Opisy jednotlivých javov sú síce pomerne stručné, nezaťažené poznámkovým aparátom či tiež porovnávacími (medzikrajovými) exkurzami, no zvolená forma prezentácie materiálu predstavuje dobrú pramennú základňu i pre ďalšie štúdium a okrem toho je tiež čitateľsky pútavá.
      Osobitne cennú časť knihy predstavuje obrazová príloha. P. Švorc tu zhromaždil mimoriadne bohatý výber do:kladov z minulosti i súčasnosti obce. Väčšina fotografií je síce amatérska a slabšej kvality, no[/] ich výpovedajúca hodnota je jedinečná v tom, že dokonale postihujú sociálne, spoločenské a kultúrne pomery skúmanej obce v minulosti a v súčasnosti. Súčasťou knihy je tiež ruské a nemecké resumé a zoznam použitých prameňov a literatúry, ktorý je však formálne rozdelený podľa kapitol v knihe a tak sa jednotlivé tituly zákonite viackrát opakujú.
      Možno si len priať, aby sa tohto druhu knihy objavili aj na knižnom -trhu (a nielen ako účelové publikácie) a dostali sa do rúk i širšej odbornej verejnosti. Sú cenným príspevkom k poznaniu tradičnej ľudovej kultúry a jej prudkého procesu zmien v období budovania rozvinutej socialistickej spoločnosti. Andrej Sulitka

Klaus Beitl - Franz Grieshofer: Volkmusikinstrumente. [obsah]

Neuerwerbung der Sammlung Georg Kotek. Oesterreichisches Museum für Volkskunde, Wien, 1979, str. 70, 29 vyobr.
      Publikace zaujme čtenáře především postojem úcty a ocenění sbírky nástrojů lidové hudby, již vytvořil Georg Kotek sběrem ze všech zemí Rakouské spolkové republiky a již získalo do svých fondů ústřední rakouské etnografické muzeum (sbírka čítá 27 položek).
      Klaus Beitl vyzvedává hodnotu této kulturní a dnes už tak ojedinělé instrumentální aktivizace a za

217

řazuje ji do celku vídeňské sbírky. Protože se v ní (jako ve vídeňské národopisné sbírce vůbec) nachází víc instrumentů i z českých zemí, zaujme našeho čtenáře tento katalog takřka adresně.
      Život a dílo profesora dr. Georga Kotka, jeho osobní bibliografii (111 + 11 titulů z hudební a hudebně folklórní oblasti) zpracoval prof. dr. Leopold Schmidt (str. 11-23), Franz Grieshofer rekapituloval jeho činnost v oboru prezentace lidové písně a hudby ve sdělovacích prostředcích a jádro publikace tvoří dvě kapitoly zpracované prof. Waltrem Deutschem a kolektivem jeho spolupracovníků (Gerlinde Haid, Sepp Gmasz, Ernst Spirk) "Hudební poznámky ke sbírce nástrojů lidové hudby Georga Kotka" a "Katalog", zaujímající str. 28-56). Jsou koncipovány tak, že prvá je pojata jako vědeckopopulární výklad k příslušným nástrojovým skupinám a doprovázena výběrem organologické literatury, druhá je vědeckým katalogem sbírky s velmi úsporným textem, podávajícím základní popisná fakta a údaje o hudebních kapacitách jednotlivých katalogizovaných nástrojů.
      Uspořádání a organografický způsob zpracování této sbírky by se mohl stát vzorem pro podobné sbírkotvorné akce. Ludvík Kunz[/]

Miroslav Berka a kol.: Větrné mlýny jako technické památky. [obsah]

Neprodejná účelová publikace Technického muzea v Brně, 1. vydání z dodaných předloh zajistilo SNTL ve Středisku interních publikací, 1979. 220 stran, 510 výtisků
      Studiu větrných mlýnů se u nás v poslední době věnovala poměrně značná pozornost, a to především z hlediska etnografického, geografického a historického (viz zvláště práce V. Buriana, V. Klímy, M. Kročka, O. Pokorného a J. Vařeky); otázka techniky větrného mlýna byla však vzhledem k odbornému zaměření autorů zkoumána hlavně k stanovení základní typoiogie, tedy spíše jen okrajově. Tuto mezeru ve výzkumu odstraňuje poslední molinologická publikace Technického muzea v Brně, hodnotící naše větrné mlýny právě z hlediska techniky a technického muzejnictví.
      Kniha je rozdělena do pěti hlavních kapitol, z nichž první řeší v teoretické rovině otázku technické památky. Autoři jí chápou jako autentické svědectví formování podmínek materiálního a duchovního života v historii společností a jejího civilizačního rozvoje.
      Ve druhé kapitole, nazvané Větrný mlýn - významný doklad historie techniky, autoři zdůvodňují památkovou a muzejně dokumentační hodnotu větrného mlýna jako technického zjevu, stručně nastiňují jeho historii a jeho postavení v; sociálně[/] ekonomické struktuře společnosti. Zatímco ve třetí kapitole autoři sumarizují dosažené výsledky v dokumentaci větrných mlýnů na Moravě a ve Slezsku, v následující kapitole, kterou můžeme označit za jádro knihy, podrobně analyzují větrné mlýny z hlediska technického muzejnictví. Kapitolu doprovázejí četné kresby, technické parametry větrných mlýnů a jejich průměrné vzdálenosti od sídlišť a průměrné nadmořské výšky, dále přehledná systematika hnacího ústrojí, výpočty atd. k této kapitole máme jen malou připomínku, že totiž při aplikaci Notebaartovy klasifikace větrných mlýnů na naše poměry autoři pozapomněli v podskupině II. základní skupiny B na typ c, případně jemu podobný (paltroková forma větrného mlýna, ojediněle se vyskytující na severovýchodní Moravě - srovn. J. Vařeka, Větrné mlýny v okolí Frýdku, Radostná země, 10, 1960, s. 29)
      Závěrečná kapitola je věnována záchraně a novému využití větrného mlýna v Kuželově (podrobněji viz Český lid, 66, 1979, s. 48-49). Na konci publikace je soupis základní literatury a fotografická dokumentace.
      Publikace Technického muzea v Brně ukazuje větrné mlýny v novém u nás zatím málo známém světle, a ta jako význačné jevy techniky. Vedle teoretických úvah obsahuje řadu materiálových údajů, technické parametry, výpočty a přehled dosažených výsledků. v této

218

podobě není proto určena k prodeji, avšak to neznamená že by TM nesledovalo studiem větrných mlýnů současně i kulturně osvětové cíle, Naopak vynakládá maximální úsilí na záchranu těchto památek, jejich dokumentaci, obnovu a nové využití. Josef Vařeka

Písně a říkánky naší vesnice. [obsah]

Sestavila Anežka Gorlová. Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha 1979, s. 219
      Jméno Anežky Gorlové z Boršic je pro každého, kdo se zajímá o tzv. nové lidové písně a novou lidovou tvořivost, víc než jenom známé: je přímo symbolem celé jedné etapy, celého období lidové tvořivosti a nové, "současné" písňové tvořivosti padesátých let. v té době vycházely její písně v časopisech a v různých sbornících (zejména vlastní autorčiny sborníčky Nech sa dobre darí z r. 1951 a Písně Anežky Gorlové z r. 1955). Mezitím se Gorlová z rodného Slovácka odstěhovala a už léta žije v Čechách na Berounsku; ale pořád zůstává činná jako lidová autorka a organizátorka vesnického společenského života. Když slavila 65. narozeniny, vyšel v Čs. spisovateli výbor z její povídkové tvorby v nářečí i ve spisovném rouše (Struny života, Praha 1975, s. 241).
      Nyní vydal jako zájmový náklad Ústav pro kulturně výchovnou čin[/]nost v Praze spolu s Okresním kulturním střediskem v Berouně sborník, jenž obsahuje zčásti vlastní písňovou tvorbu A. Gorlové, a zčásti lidové písně i umělé skladby starší i novější, lidové písně pocházejí zejména z Moravy a nejvíce z různých končin Slovácka, ale tu a tam se mezi nimi najdou i písně z různých oblastí Čech; Gorlová čerpala nejvíc z klasických sbírek (z Bartoše, Erbena, Jindřicha, Poláčka, Sušila aj.). Gorlová v úvodu píše: "Mým velkým přáním bylo a je, aby zvláště v současné době lidové umění neustrnulo jen jako folklórní ozdoba bez aktuálního obsahu, ale aby dále plně žilo a obohacovalo se vším, co je v našem životě nové..."
      Sborníček má několik oddílů: Máj, Vítání do života, Základní vojenská služba, Svatba, Na odpočinku, Dožínky (s říkadly a písněmi) a konečně poslední část Pod lipami, která .obsahuje písně k různým společenským situacím, když se lidé spolu setkávají a spolu pobývají. Celý sborník má jakýsi osobní a navíc instruktivní ráz - a má být pouze návodem, jak sestavovat různé programy a pásma k hlavním příležitostem vesnického kulturního života. A navíc připomíná autorku, která vstoupila do poválečných dějin naší lidové tvořivosti a folkloristiky jako málokteré jiné jméno. Oldřich Sirovátka[/]

Josef Režný: Lidoví zpěváci na Prácheňsku. [obsah]

Sborník lidových písní z Prácheňska. Praha 1979. Stran 164 + 10 celostr. černobílých fotografií
      Ze zaujetí místním folklórem, z dramaturgických potřeb Prácheňského souboru lidových písní a tanců, z obliby nástroje legendárního strakonického dudáka Švandy, se zrodila sbírka lidových písní z pošumavského jihozápadu Čech z Prácheňska. Stejně jako dudácká dokumentace není dosud zdaleka ukončena. z let 1950-1976 obsahuje přes 800 písňových textů a na 450 nápěvů. k jejich vzniku dopomohlo sběrateli 88 informátorů z 39 lokalit, ponejvíce 50-90 letých. Podle sběratelovy vlastní charakteristiky představují jádro kolekce písně novějšího původu a obvyklých, všeobecně českých forem a struktur. Jasně převládá instrumentální ráz melodiky i latentní harmonie, dvoutaktová periodicita a mírná převaha sudodobosti (55,5 %); písní s proměnlivými anebo nepravidelnými takty zaznamenal melograf pouhé dvě desítky (2,5 %), mollové (respektive aeolské) nápěvy pak prakticky žádné.
      Celý sběr je zaměřen speciálně na nejbližší okolí Strakonic (do okruhu s poloměrem zhruba 25-30 km), tedy na centrum Prácheňska. Většinou se jedná o víceméně zajímavé varianty dříve již zapsaných (eventuálně také publikovaných) lidových písní tradičního typu, funk

219

čně obvykle spjatých se zvykem "konopická". Výbor 146 zápisů zveřejnil J. Režný v méně obvyklé sestavě, totiž jako sérii medailónků tří desítek svých zpěváků, ve většině případů uváděných stručným životopisem, včetně dokumentárně cenných úryvků z autentických komentářů. Zvláštní pozornost je věnována halekačkám a vánočním koledám, na závěr potom aspoň jediné notaci zpěvu s doprovodem dud.
      Písňový soubor J. Režného je zarámován stručným úvodním přehledem dosavadních nejvýznamnějších hudebně folklórních sbírek z Prácheňska (autorem je "J. L." a sběratelovým doslovem o vzniku jeho kolekce. Ornamentální i figurální ilustrace podle jihočeských lidových předloh vytvořila Zora Soukupová. Desítka fotografií na závěr připomíná prácheňskou pošumavskou přírodu, lidovou architekturu a samozřejmě i několik lidových zpěváků.
      Po letech opět původní, dobře fundovaná a seriózní, třebas nevelká a na jediný okres soustředěná sbírka lidových písní z Čech! JarosLav Markl

Jéan Jenkins: International Directory of Musical Instrument Collections. [obsah]

Bure 1978
      Tento 170 stránkový katalog vyšel péčí holandského národního komitétu ICOM. Shrnuje v abeced[/]ním pořádku zemí celého světa významné sbírky nástrojů slohové a lidové hudby s uvedením jejich počtů a proveniencí. Je to sumář neobyčejně bohatý a závažný také tím, že instrumentální fondy (veřejné i soukromé) uvádí prakticky poprvé v tak vyčerpávající a samostatné edici.
      Pro nás je poučný i v tom, jak naše oborová pracoviště jsou poměrně málo zapojena do oblasti mezinárodní sbírkotvorné informace. České fondy, jež jsou poměrně bohaté - ve srovnání s obdobnými z ciziny, jež je nám nejbližší se tu uvádějí neúplné a s nepřesnostmi. Regionální kolekce, na přiklad významná sbírka dud z Jihočeského muzea, podobná sbírka votyňská, olomoucká apod., tu chybějí vůbec. Naproti tomu polská, maďarská a mnohá další muzea uvádějí i ty kolekce, jež jsou skromné jak co do počtu, tak i co do instrumentální hodnoty. Druhé doplněné vydání katalogu vyjde v roce 1982. Ludvík Kunz

Básnická kniha dětského folklóru [obsah]

V záhlaví pěkně vypravené knížky, kterou na konci roku 1979 vydal ostravský Profil, Malinový chodníček (Ostrava 1979, s. 143, ilustroval Lumír Ševčík, 32 Kčs) stojí psáno: napsal a z lidové poezie vybral František Lazecký. Jméno autora - narodil se[/] v r. 1905 - znají někteří čtenáři jako básníka meditativních a nábožensky naložených veršů, ale v posledních asi dvaceti letech se věnoval zejména básnickému tlumočení a stylizování slezského folklóru (Kaliny a maliny, Kvítko ze skleněné hory a hlavně dva svazky slezských pohádek).
      Malinový chodníček je založen na dětském folklóru ze Slezska. Lazecký vyšel z nejrůznějších sbírek a zápisů dětského folklóru i ze svých vlastních vzpomínek (narodil se u Bílovce) a z nich sestavil knížku pro děti a rodiče. Dětský slezský folklór je uspořádán do deseti oddílů podle okruhů dětského života a podle tematiky (ukolébavky, lidské tělo, zvířata, příroda, řemesla, škádlivky, muzika, dětské hry, hádanky, tajná řeč atd.). To tedy znamená, že Lazeckého knížka patři k literárním stylizacím lidové slovesnosti a že se autor pokusil stylizovat - na rozdíl od mnohokrát vyzkoušené pohádky a pověsti - novou oblast folklóru, totiž tzv. folklór dětský. Při jeho pokusu je zajímavý rovněž regionální přístup. Lazecký se vědomě omezuje na jedinou oblast, na Slezsko. Autor vychází vždycky z autentického folklórního textu, většinou jej poněkud retušuje a převádí jej do spisovného jazyka, přičemž ponechává některé dialektismy (šumný, zrobil, krmáš, koval, vrabel atd.). Ale navíc jeho metoda básnických úprav spočívá ještě v tom, že některé verše a říkadla interpoluje a upravuje dalšími pasáže

220

mi a verši, že je doceluje a kompozičně dotváří. Mám zato, že Lazecký patří k nejvýznamnějším současným českým spisovatelům a básníkům, kteří vycházejí z folklóru a stylizují lidovou slovesnost.[/] Po pohádkách sáhl nyní do dětského folklóru a ostravské nakladatelství prý chystá rovněž jeho literární stylizace slezských pověstí. Oldřich Sirovátka[/]

SBORNÍKY

Acta scansenologica, sv. 1., [obsah]

vyd. Muzeum Budownictwa Ludowego, Sanok 1980
      Začátkem roku 1981 dostala se na naše stoly nová publikace sanockého Muzea lidového stavitelství Acta scansenologica. Všichni známe aktivitu sanockého muzea i jeho bohatou publikační činnost. Překvapením proto není tak samotná publikace, jako její zaměření na celoevropské fórum muzeí v přídě. z přiloženého letáku vyplývá, že sborník by měl vycházet jednou ročně a měl by být věnován především teoretickým otázkám "skansenovského" muzejnictví. První svazek má poměrně značný rozsah (260 stran), zdařilou typografickou úpravu, množství fotografií a kreseb v textu. Zaráží velké množství tiskařských chyb, a to jak v polském textu, tak i jinojazyčných resumé. Rozpaky vzbuzuje samotný název sborníku - v polštině má sice termín "skansen" značně rozsáhlé rozšíření a prosadil se i termín ."skansenologie". I tak je[/] ovšem pokládán spíše za hovorový výraz, nikoliv za odborný termín. Není však zřejmě správné užít tohoto termínu v názvu sborníku, který je určen evropské veřejnosti. Za stejně nesprávné pokládám použití termínu "skansen" v některých anglických resumé.
      Většina příspěvků pochází z pera J. Czajkowského, ředitele muzea a hlavní koncepční osobnosti sborníku. Tak úvodní referát je věnován profilu vědecké práce profesora R. Reinfusse a přihlédnutím ke vztahu R. Reinfusse k problematice muzeí v přírodě. Známe-li místo Reinfusse v širokém proudu iniciativy vzniku polských muzeí v přírodě, pak jistě pochopíme snahu editorů zahájit tento ediční počin právě touto postavou. Pro nás je praktickou pomůckou především bibliografie vědeckých prací R. Reinfusse, sestavená Zofií Ciešla-Reinfussovou.
      V dalším článku "Vybrané metodologické problémy, týkající se expozic muzeí v přírodě" všímá si J. Czajkowski čtyř základ[/]ních okruhů expozic: exponování architektury, interiérů, okolí objektů a tzv. "oživování muzea".
      V příspěvku Expozice zemědělství v etnografických muzeích v přírodě" pokouší se J. Czajkowski analyzovat současné tendence a nastínit možný koncepční přístup k problematice. Příspěvek je v němčině, resumé v angličtině a polštině, usuzuji z toho, že má jít o příspěvek zásadní koncepční povahy.
      Czajkowski rovněž uvádí v přehledu "Aktuální stav stavebních prací v polských muzeích v přírodě" shrnutí statistických údajů, získaných dotazníkovým průzkumem všech polských muzeí v přírodě. Czajkowski se pokouší údaje, uveřejněné rovněž ve sborníku, vyhodnotit a stanovit z nich postup dalších úkolů a vytýčit plán dalšího rozvoje.
      Kromě uvedených příspěvků J. Czajkowského přispěl do sborníku další pracovník sanockého muzea H. Olszański, Ve svém příspěvku "Konzervátorsko - stavební dokumentace pro potřeby muzea v přírodě" sleduje dosavadní praxi ve vybraných muzeích v přírodě, přičemž ovšem opomíjí analýzu stavu soudobého teoretického myšlení, z kterého vyplývaly i citované deformace. Návrh současné metodiky vcelku koresponduje i s naším postojem.
      Dva příspěvky pocházejí od spolupracovníků z MLR. Tünde Zentai (Szentendre) nazval svůj příspěvek Proměny bydlení a lido

221

vého stavitelství v 19. století v jižní části zadunajské oblasti". Autor chce seznámit čtenáře s vývojem bydlení a architektury ve sledované oblasti a současně objasnit výběr reprezentantů pro muzeum v Szentendre. Obávám se však, že pro tento účel je Zentaiův příspěvek příliš kusý. Nejsme totiž schopni učinit si důkladnou představu celého fenoménu a tím méně jsme schopni posoudit, nakolik správně je tento fenomén modelován v muzeu. Protože rozsah ani program sborníku nedává prostor důkladné monografické studii, bylo by zřejmě správnější vést celý příspěvek v informativním tónu.
      Takto chápal svůj příspěvek další autor z MLR, István Páll, který nás v práci "Muzeum v přírodě v Sóstó" seznamuje s vývojem muzea i se současným stavem výstavby.
      Příspěvek Hisatsugo Sugimota z Osaky "Muzeum staré japonské vesnické architektury v Toyonace" je uveden krátkou zprávou J. Czajkowského o muzeích v přírodě v Japonsku. Sugimoto uvádí stručný popis usedlostí, umístěných v muzeu v přírodě ve městě Toyonaka nedaleko Osaky. Článek, doplněný řadou fotografií na poli muzeí v přírodě v této pro nás málo známé oblasti.
      V závěru sborníku byly publikovány závěry "Mezinárodní skansenovské konference v Sanoku" z roku 1979.
      Výsledky nedávno ukončeného výzkumného úkolu VIII-4-8/ld nám[/] umožňují srovnat československou koncepci muzejnictví v přírodě s koncepcí, prezentovanou ve sborníku. Je nutno říci, že srovnání je pro nás příznivé. Naše výsledky jsou formulovány průkazněji a přesněji, než například výsledky prací J. Czajkowského, který se vlastně nedostal za rámec pečlivé analýzy současných snah a nedospěl ke koncepčním závěrům, jež by mohly vykonávat i metodickou funkci, v některých oblastech již jsme překonali dětské nemoci, které se ve sborníku výrazně projevují (problematiky kopií a rekonstrukcí, terminologie ap.).
      Acta scansenologica se pokusila zaplnit mezeru, kterou jsme již delší čas pociťovali. Mezeru, kterou byla absence teoretického sborníku, věnovaného problémům muzeí v přírodě a umožňujícího se stát tribunou názorů z této oblasti muzejnictví, která je v dynamickém rozvoji. Doufejme, že druhé číslo sborníku splní tento úkoł průkazněji, než se o to pokusilo číslo první. Petr Šuleř

Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti, [obsah]

Veda, Bratislava 1980, 351 stran, k vydání připravila PhDr. Viera Gašparíková, CSc.
      Předkládaný sborník je volným pokračováním edice Ethnographia carpatobalcanica. Patří do širšího[/] okruhu národopisných publikací obsahujících příspěvky z odborných seminářů a konferencí, na kterých se řeší problémy lidové kultury celého karpatského oblouku. Jak už samotný název připomíná, kniha je zaměřena na interetnické vztahy ve folklóru a problematiku s nimi bezprostředně související.
      Podstatnou část tvoří studie zabývající se prozaickým folklórem, a to jak teoretickými problémy spojenými se samou jeho podstatou, jako je například variabilita (K. Čistov, Variabilita jako problém teorie folklóru), dvojice kontakt diskontakt, kontinuita, tradice ( V. Gašparíková, Kontakty a diskontakty v ľudovej próze), problematika žánrů ( B. Beneš, Příspěvek k žánrové znakovosti pověrečných povídek na moravských Kopanicích), tak otázkami společných znaků prozaického podání celého karpatského oblouku a jeho vztahy k repertoáru etnických skupin jej obývajících (obecné a zvláštní), ale i jeho kontakty a kulturní výměnou s často velmi vzdálenými etniky ( D. Klímová-Rychnová , Význam Karpat v prozaickém. folklóru; J. Hajduk-Nijakovska, Pověsti o spícím vojsku ve folklóru polských Karpat; V. Sokolova, Ukrajinské karpatské pověsti o opryškách a K. Horálek, Orientální pohádky v karpatské lidové slovesnosti). Historií československých vztahů nejen v lidové slovesnosti, ale v oblasti celé lidové kultury i při jejím studiu se zabývá J. Michálek (K štú

222

diu slovensko-českých vzťahov v ľudovej kultúre). Pololidovou literaturu, charakteristickou pro hornické kraje na Slovensku, rozebírá studie M. Kosové (Folklorizované texty na území Karpat v 16.-19. storočí). Nebyly opomenuty ani problémy jazykové, které se přirozeně promítají také do poetiky folklóru a hrají rovněž významnou úlohu v migračním procesu ( Á. Kovácz, Stilistické funkce bilingvismu; J. Faragó, Dvojjazyční vypravěči ve východní Evropě). Lidové baladě se věnoval obecně v karpatském kontextu O. Zilynskij (Interetnické vztahy v lidových baladách Západních Karpat), zatímco M. Šrámková s O. Sirovátkou kartograficky zpracovali nejzápadnější rozšíření zbojnických balad na Moravě (Moravské a slezské lidové balady se zbojnickou tematikou). Příspěvky věnované lidovým písním ( S. Burlasová, Viachlasný spev na Horehroní; A. Elscheková, Časová asymetria v slovenských ľudových piesňach a J. Kováčová, Lúčne piesne žien) vycházejí především ze slovenského materiálu, čímž kontrastují s následujícími organologickými příspěvky, které dávají zkoumanou problematiku naopak do celoevropských souvislostí ( A. Schneider, Pastevecké kultury jako etnologický a etnomusikologický badatelský problém a O. Elschek, Repertoárová a hudobnoštylistická diferencovanosť pastierských bezdierkových píšťal v Európe). Sborník uza[/]vírají dvě studie, z nichž jedna si všímá koledních obchůzek z folkloristického hlediska ( A. Sulitka, Koledovanie na slovensko-polskom pomedzí Spiša) a druhá sleduje výskyt "turoně" a jeho vztahy ke geneticky s ním souvisejícím maskám v oblasti Karpat ( Z. Ujváry, Interetnické styky teriomorfních masek typu turca - turoň v karpatském oblouku). Studie obsažené ve sborníku jsou výsledkem mnohaleté práce a jsou využitelné nejen při studiu lidové kultury Karpat. Jejich srovnávací aspekt a široký rozhled vede k všeobecně platným závěrům, které mohou být podkladem k budoucím syntetickým dílům. Kromě historického pohledu je významná rovněž orientace autorů na současné folkloristické jevy a jejich kladení do širších časových i prostorových souvislostí. Sborník se tak řadí do publikací podnětných zejména pro metodologii terénního výzkumu. Můžeme jen litovat, že cesta takových aktuálních poznatků od autorů přes vydavatele ke čtenářům trvá často několik let, což dokazuje i datace úvodu předkládaného sborníku (červen 1976). Václav Hrníčko

Nové periodikum ETNOFILM [obsah]

Oddelenie etnomuzikológie Umenovedného ústavu SAV v Bratislave je v oblasti vedeckého národopisného filmu najaktivnejšou inštitúciou v Československu. Technická[/] báza, vlastná tvorba - počítajúca už stovky filmografických jednotiek - tematická filmotéka zo zdrojov Čs. filmu a televízie, mnohé podujatia v domácich i širších reláciach - to všetko svedčí o cieľavedomej práci s filmom, ktorej význam ocení najmä budúcnosť. z tejto koncepcie zákonite vyplynula potreba filmograficko-národopisného spracovania zhromaždeného materiálu. Jej cieľom je prekročiť archív ústavu a voviesť výsledky vlastnej tvorby do širších spoločenských súvislostí, alebo inými slovami: objem národopisných informácií obsiahnutých vo filmoch sprístupniť širokému okruhu záujemcov. Zjednocujúcimi faktormi záujmu sú téma, región a ďalšie činitele, na osnove ktorých možno vytvárať systém analytickej filmovej katalogizácie - čiže zhrnúť pod jedno záhlavie filmy z patričného regiónu alebo tematickej oblasti. Je však výhodnejšie oprieť takúto analýzu o filmové jednotky ako také a vytvárať z nich otvorený prírastkový katalóg, ktorý možno ľubovoľne triediť, zoskupovať, modifikovať. A toto je koncepcia nového periodika Etnofilm, s podtitulom Text k vedeckým filmom a videozáznamom. Obsahom prvého čísla - 1/1981 - je analýza filmu Tance a spevy z obce Vyšná Slaná, autorom je Kliment Ondrejka (poznámky k piesňam a hudbe napísal Oskár Elschek, hudobnú transkripciu urobila Alica Elscheková, filmovo-technické anotácie Miro Ruttkay - Dauko). Vydavate

223

ľom tohto čísla je Krajské osvetové stredisko v Banskej Bystrici. Ďalšie pripravované čísla majú tiež regionálnych vydavateľov, čo je zaiste výhodné, kým periodikum nájde stálého editora.
      Publikácia (35 strán, 7 obrázkov z filmu) je rozdelená do niekolkých kapitol. v úvode má stručný obsah filmu. Jeho cudzojazyčné mutácie v nemčine a angličtine zodpovedajú potrebám medzinárod­ nej komunikovateľnosti, ktorú film všeobecne zrozumiteľnou rečou svojho obrazového rozprávania ponúka a vyžaduje. Podrobná filmovo-technická anotácia obsahuje autorské a výrobné údaje, národopisné informácie o účinkujúcich, výpočet technických parametrov hotového filmu i snímacej techniky. Chýba snáď iba optické osadenie kamery - ak sa už udávajú napr. typy použitých mikrofónov. Rovnako by sa žiadalo typologické zatriedenie filmu a spôsob snímania (reportáž, rekonštrukcia, inscenácia a pod.). Pripojený súpis filmov z Gemera, vyrobených v Umenovednom ústave, je vhodným doplnkom tejto anotácie a dáva obraz o doterajšej filmovej dokumentácii regiónu. Potom nasledujú muzikoIogické údaje k hudbe i piesňam a choreologické k nafilmovaným tancom.
      Vlastným obsahom publikácie je podrobný popis jednotlivých tematických sekvencií filmu. Táto analýza môže slúžiť tak pre vedecko-výskumné a dokumentačné ciele, ako aj pre inštrukčné - napr. pre[/] súbory ĽUT, čo rozširuje jej spoločenský dosah. Treba však podotknúť, že pri tejto analýze by sa okrem choreologického pohľadu žiadalo viac zohľadniť aj prítomnosť filmového jazyka. z textu vyplýva, akoby film bol nakrútený iba v jednom zábere, kde kamera neprináša hodnotu detailu, nevyužíva zornú rovinu, filmovú artikuláciu atď. To všetko však vo filme je a prispieva k jeho vedeckým hodnotám. Exaktná analýza by teda mala brať na vedomie aj jazyk filmového vyjadrovania ako neoddeliteľnú súčasť tejto štruktúry. Nejde o to; písať spätný scenár analýza je čosi iné a viac než technické pokyny pre snímanie - ale prínos filmovej kamery, spôsob jej rozprávania má byť z takejto analýzy predsa len tiež čitateľný. Pri synchronickom priereze filmových jednotiek, hľadaní syntetizujúcich[/] prvkov, vytváraní čiastkových kópií a v budúcej práci pri mikroanalýze pre počítače je dokonca žiadúci.
      Aj pri počiatočnom nedostatku sa ukazuje, že periodikum Etnofilm bude akousi narastajúcou encyklopédiou vedeckého národopisného filmu. Ak se uskutoční v plánovanom rozsahu, bude impozantne plniť požiadavky verbálne komunikovaného analytického systému národopisných informácií obsiahnutých vo filmoch. Treba len s radosťou uvítať príchod tejto prvej lastovičky sui generis, ktorou oddelenie etnomuzikológie Umenovedného ústavu SAV potvrdilo svoj predstih vo sfére moderného výskumu a dokumentácie, i pri uvádzaní tohto novodobého prostriedku do spoločenskej praxe. Martin Slivka

KONFERENCE

Seminář "Socializace vesnice a praměny lidové kultury" v Uherském Hradišti [obsah]

Ve dnech 26. a 27. listopadu 1980 uspořádalo Moravské muzeum v Brně ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti pracovní seminář, který shrnul výsledky činnosti etnografické sekce společenskovědní komise integrovaného výzkumu "Revoluční přeměny[/] jihomoravského venkova". Na výzkumu se podílejí vědečtí a odborní pracovníci jihomoravských muzeí, z pracovišť ČSAV, Univerzity J. E. Purkyně a z dalších institucí Jihomoravského kraje. Oproti brněnské konferenci v roce 1979, která měla širší víceoborové zaměření, se v Uherském Hradišti hodnotil podíl etnografů na řešení problematiky přeměn tradic jihomoravské vesnice za uplynulé dvouleté obdo

224

bí. Dvacet tři zúčastněných referentů, především řešitelů úkolu, pak hostů - zástupců ústředních institucí ČSAV a SAV, svědčí o nemalém zastoupení etnografů na výzkumném úkolu. Zahajovací projevy přednesli zástupci ONV Jan Slováček a Zdena Višenková. v úvodním referátu vyznačil hlavní koordinátor integrovaného výzkumu doc. dr. Jiří Sejbal, CSc., ředitel Moravského muzea, poslání a cíle integrovaného výzkumu a výsledky, jichž bylo v souhrnu jeho jednotlivých komisí a sekcí dosaženo.
      S ohledem na velký počet přihlášených příspěvků se vystoupení účastníků soustředila do určitých tematických celků. v první části (Obecné problémy) se vyslovil K. Fojtík k otázce postavení etnografie a folkloristiky v komplexním integrovaném výzkumu. k historickým aspektům studia proměn současné vesnice promluvil J. Hapák. Přeměnami tradice v zemědělském hospodaření se zabývaly H. Bočková (v oblasti Jihlavských vrchů) a Z. Jakubíčková (v oblasti brněnského Kloboucka). k třetímu tematickému celku (Stavební kultura) přednesli příspěvky V. Kovářů (Vztah současné vesnice k stavebním dokladům minulosti), J. Souček (Odraz procesu socializace venkova v urbanizaci obcí Strážnicka), M. Náplavová a L. Tarcalová (Současný stav bydlení v obci Ostrožská Lhota), k Tausch (Dělnické bydlení v země[/]dětských obcích Jihlavských vrchů), [del] K. Kadeřábková (Přeměny obytného prostředí středočeské vesnice) a O. Dangĺová (Procesy formovania ľudovej výtvarnej kultúry súčasnej dediny).
      Referátová část odpoledního jednání se vztahovala k problematice sociálních vztahů, k výročním zvykům a folklóru, k hudební kultuře a životu dětí. V. Frolec se ve svém vystoupení věnoval otázkám tradice sousedských vztahů v procesu společenských proměn na současné vesnici, význam přetrvávání instituce sousedské svépomoci zhodnotit A. Pranda, společenským aspektům v přípravě svatby a ve svatebním veselí na Uherskobrodsku věnoval pozornost P. Popelka. Vymezením a charakteristikou kategorie pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti v lidové próze se zabýval B. Beneš, o aktuální problematice chápání a hodnocení folklorismu promluvil O. Sirovátka. Na současný stav folklóru a zvyků na družstevních vesnicích spojeného JZD J. Černého v Moravské Nové Vsi zaměřily pozornost M. Toncrová a M. Šrámková. Přehled výročních zvyků na Kyjovsku podala V. Furyová, o stavu výročního zvykosloví a jeho proměnách v dosídlenecké obci Rostěnice-Zvonovice na Vyškovsku pojednala R. Zemanová. Námětem příspěvku J. Volfové byl průběh masopustní obchůzky na Valašsku v roce 1980. E. Večerková se zabývala uplatněním dožínkových věnců ve[/] společenském životě obyvatel jihomoravského pohraničí, M. Ludvíková navázala příspěvkem a štědrovečerních pokrmech v téže oblasti. k problematice kulturního života na vesnici promluvit J. Pargač. Jednání prvního pracovního dne zakončily referáty V. Šeplákové (Místo hudebního folkIóru v životě současné vesnice) a J. Křivdové (Společenský život dětí v obci Prušánky). Průběh zasedání a jeho výsledky zhodnotila v závěru semináře dr. L. Lefnerová (odbor kultury Jm KNV). Ocenila aktivita a pracovní výsledky etnografů společenskovědní komise integrovaného výzkumu. Seminář ukázal další kvalitativní posun ve výzkumné práci kolektivu etnografů, v jehož závěru na konci 7. pětiletky se projektuje hodnotící syntéza. Ke zdařilému průběhu semináře přispěla také dobrá metodická a organizační příprava všech akcí, jak vlastního semináře, tak i konzultačních dnů v průběhu let 19791980, stejně jako péče ze strany hostitelské organizace - Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Eva Večerková

Etnofilm Čadca '80. Prehliadka filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre [obsah]

Na dny 1.-4. prosince 1980 byl svolán do Čadce Slovenskou ná rodopisnou společností při SAV spolupráci s místním a okresním

225

národním výborem a řadou dalších významných slovenských kulturních a vědeckých institucí festival filmové a televizní tvorby o lidové kultuře spojený s odborným seminářem. Záštitu nad touto významnou akcí převzalo ministerstvo kultury Slovenské socialistické republiky.
      Myšlenka uspořádat festival filmové tvorby o lidové kultuře vznikla samozřejmě už několik let před svým naplněním. Byla vyvolána potřebou přehledu, utřídění a zhodnocení neustále rostoucí filmové a televizní tvorby a současně také nutností tuto produkci, která informuje veřejné mínění našich národů i představy zahraničních zájemců o české a slovenské lidové kultuře, usměrňovat a dát jí seriózní vědecký základ. Proto spojili iniciátoři akce soutěžní přehlídku s odborným seminářem nutným k výměně a konfrontaci názorů a zkušeností filmových a televizních pracovníků na jedné straně a odborníků - etnografů a folkloristů na druhé straně. Tomuto hledisku byla podřízeno i složení hodnotící poroty - režisér M. Slivka, kameraman M. Milo, dramaturg B. Hochel, filmový teoretik dr. P. Mihálik, muzikolog J. Lexman, etnograf dr. A. Pranda, CSc., a folklorista dr. M. Leščák, CSc. z výčtu je zřejmé, že pořadatelé dbali na to, aby v ní byly zastoupeny všechny nejdůležitější profese, které by se měly na konečném produktu podílet.
      Už předem bylo 28 předvádě[/]ných filmů a videozáznamů rozděleno do tří skupin podle přístupu k materiálu na: 1. díla sloužící výzkumu, odborné dokumentaci a názorně výukovým cílům, 2. dokumentární tvorbu a 3. inscenované formy a z těchto zorných úhlů byly také posuzovány. Kromě oceněných jednotlivých snímků porota zhodnotila filmovou a televizní tvorbu také jako celek a konstatovala celou řadu nedostatků jako například neodůvodněnou orientaci na archaizující jevy, což zkresluje místo a význam lidové tradice v životě současného člověka, disproporčnost při dokumentaci jevů z různých oblastí lidové kultury, na nebezpečí stereotypu televizních postupů zaměřovaných především na sekundární existenci projevů lidové kultury apod. Po zvážení všech okolností udělila velkou cenu Etnofilm Čadca '80 dokumentárnímu filmu Sanitrárovci, autorů M. Urbana a D. Ursíniho. Působivý a přesvědčivý snímek je věnovaný dvěma bratrům, řezbáři a fujaristovi, Zachycuje je ve všedním i svátečním životě, v jejich soukromí, rodinném kruhu i ve společnosti. Dodejme ještě jen, že svým originálním přístupem, tvůrčí pravdivostí a nefalšovaným zobrazením skutečností nápadně vybočoval z celé řady předváděných filmů. Zvláštní cenu poroty získaly filmy Fujarista Kubiniec, portrét mistrného fujaristy - muzikanta i výrobce tohoto nástroje charakteristického pro pastevce ovcí, a Svadobné nosenie darov v Šitbe,[/] rekonstrukce tradičního jevu, autorů O. Elscheka a M. Ruttkaya - Dauka. Hlavní ceny byly uděleny ve skupině 2. dokumentárnímu filmu Gajdoš - Hrčava, portrétu dudáka z horalské vesnice Hrčavy, autorů K. Zogatové a A. Müllera a ve skupině 3. v kategorii inscenovaných forem televiznímu programu Leť písničko, leť, relaci o lidových písních interpretovaných ženským komorním souborem Polajka z Rožnova pod Radhoštěm, autorek N. Vahalíkové a H. Teislerové. Cenu v 1. skupině, v kategorii děl vědecko-výzkumných, dokumentačních a názorně výukových, a cenu za film s tematikou Kysúc porota neudělila, protože žádný z předvedených snímků neodpovídal soutěžním kritériím. Zdá se, že neměla snadnou úlohu a že nebylo lehké nestranně a odpovědně vyhodnotit a ocenit předvedené snímky. Důkazem toho je neudělení dvou (!) cen.
      K organizaci semináře a informovanosti účastníků sloužil kromě ústních informací jednak rozsáhlý programový bulletin sestavený Petrem Marákym a jednak denně vycházející informátor, který byl vždy v dostatečném množství k dispozici. Kromě organizačních pokynů v něm bylo možné nalézt zahajovací projevy zástupců státních orgánů, bibliografii prací o filmu s národopisnou tematikou, rozhovory s diskutujícími, závěrečný protokol z jednání poroty, ale i informace o dalších průběžně

226

organizovaných akcích jako byla projekce některých snímků z Etnofilmu v Rožnově pod Radhoštěm, retrospektivní projekce slovenských národopisných filmů a klasického dokumentárního díla režiséra Roberta Flahertyho Nanuk, člověk primitivní, vernisáž výstavy Tibora Szabó a Etnografická fotografie v Kysúckém múzeu a exkurze do Múzea kysúckej dediny. Program byl sice náročný, ale také bohatý a pestrý.
      Závěrem můžeme říci, že šlo n úspěšnou a především přínosnou akci. Potěšující je, že pořadatelé nehodlají zůstat u dosažených výsledků, ale že chtějí příští Etnofilm v Čadci ještě zkvalitnit například rozšířením retrospektivního promítání a zařazováním portrétů osobností, které představují zásadní přínos pro etnografickou dokumentární filmovou a televizní tvorbu. Od toho si slibují především další rozšíření obzoru. Výhledově i s možností rozšířit festival na mezinárodní soutěžní fórum. Jak vidíme, nechybí jim velkorysé plány a k nim i tolik potřebné nadšení. Popřejme jim tedy hodně úspěchů a splnění i těch plánů, které nosí zatím jen, řečeno slovy Martina Slivky, "niekde v kútiku duše". Václav Hrníčko

Seminár o mieste a poslaní národopisného filmu v Čadci [obsah]

Popri výstave národopisnej fotografie ďalšou a podľa nášho názoru[/] takisto dôležitou akciou, ktorá bola usporiadaná začiatkom decembra 1980 v Čadci a prebiehala v rámci súťažnej prehliadky filmových a televíznych diel o ľudovej kultúre Etnofilm Čadca '80, bol seminár pod názvom "Miesto a poslanie filmovej a televíznej tvorby pri sprístupňovaní a dokumentácii hodnôt ľudovej kultúry". Seminár na hlavné podujatie priamo nadväzoval, z jeho programu vychádzal a toto podujatie rozširoval o novú, teoreticko-metodologickú dimenziu. Jeho cieľom bolo nielen teoreticky, ale najmä prakticky, n,a podklade analýzy premietaných filmových a televíznych diel z problematiky ľudovej kuľtúry ukázať, v čom spočíva špecifickosť národopisného filmu ako osobitného žánru, načrtnúť jeho definíciu a osvetliť zákonitosti svojského vývinu, najmä podiel jednotlivých odborností na jeho tvorbe a charaktere, počínajúc napríklad etnografmi a folkloristami a končiac režisérom a autorom sprievodnej hudby.
      Pravda, tento pôvodný zámer organizátorov seminára sa v plnom rozsahu neuskutočnil, lebo do Čadce neprišli - a ako niektorí diskutujúci pripomenuli, ani na niekoľko predchádzajúcich podobných podujatí, venovaných problematike druhej existencie národopisných javov - práve tí .odborníci, ktorí národopisný film, jeho základné smerovanie, orientáciu, odbornú a umeleckú úroveň svojou každodennou organizačnou i umeleckou prácou zabezpečujú a vytvárajú, ktorí v[/] skutočnosti určujú jeho východiskové, ale aj výsledné parametre. Preto tento seminár, aj napriek veľmi podnetnej diskusii medzi jednotlivými premietaniami i v rámci voľnej tribúny, nebol dialógom medzi národopisnými odborníkmi a pracovníkmi filmu a televízie, skôr monológom, ktorý veľa objasnil, ale nedotiahol do žiadúcej spoločenskej praxe.
      Seminár prebiehal dva dni, 2. a 3. decembra 1980, v skutočnosti však trval počas celý čas Etnofilmu Čadca '80, lebo na podnetné diskusie, ktoré nasledovali hneď po zhliadnutí filmov a televíznych záznamov z problematiky ľudovej kultúry, od "čistých`` dokumentov až po umelecky náročné autorské kreácie, z prejavov tradičnej kultúry ľudu iba vychádzajúce, využívali sa nielen krátke prestávky medzi jednotlivými premietaniami, ale aj večery, vyhradené na voľnú tribunu. Voľná tribúna bola v skutočnosti najplodnejším fórom rozmanitých názorov, na ktorom sa ujasňovali východiská a hodnotili dosiahnuté výsledky, miera pravdivosti, autorskej štylizácie a estetizácia, miera autenticity národopisných faktov i miera ich transpozície do podoby filmu, presahu do roviny estetickej atď. Ak za pracovnú definíciu národopisného filmu prijmeme jeden na seminári vyslovený a vo voľnej tribúne opakovaný pokus, že národopisný film je synkretickým dielom, ktoré cieľavedome zaznamenáva typické črty a atribúty určitých javov spôsobu života a kultúry ľudu

227

v autentickej podobe alebo v prípustnej miere štylizácie a rekonštrukcie, stotožňujúcich sa s objektom a predmetom etnografie a folkloristiky a realizovaných filmom alebo televíznym záznamom ako opticko-akustickým prostriedkom rovnako v rovine dokumentárnej, ako aj umeleckej, môžeme usporiadanie tohto seminára hodnotiť ako užitočný a podnetný čin. Keďže referáty a diskusné príspevky, ktoré boli prihlášené a ktoré odzneli na seminári, majú byť publikované v časopise Slovenský národopis (29, 1981, č. 4) , tu ich iba vymenujeme kvôli dokumentácii tohto podujatia. v prvý deň odzneli tieto referáty: P. Mihálik (K niektorým problémom etnografického filmu), M. Leščák (Úloha filmu a televízie v súčasnom vývine ľudovej kultúry), D. Vizár (So[/]ciologický a národopisný film, pokus o vymedzenie), M. Prasličková (Výrazové a tvorivé postupy národopisného filmu), J. Calábek (Vzpomínka na filmovou práci prof. Vladimíra Úlehly) a J. Lazorík (Folklór v našej televízii). Na druhý deň si účastníci seminára vypočuli tieto referáty a diskusné príspevky: O. Elschek (Film, folklór, folkloristika), V. Svobodová (Vědecký a umělecký společenskovědný film),A. Pranda (K problémom pravdivosti a miery štylizácie v národopisnom filme),L. Volbrachtová (K problémům dokumentace a popularizace folklórních tradic), S. Špoula (Natáčení etnografického filmu ze života rumunských Čechů v roce 1980), L. Buzek (Národopisný film a jeho stylová problematika) a Z. Vanovičová (Niekoľko[/] poznámok o význame národopisných javov stvárnených vo filme).
      V tejto stručnej správe nie je naším cieľom podrobnejšie analyzovať prednesené referáty a diskusné príspevky a v nich vyslovené názory, no už ich výpočet a názvy jasne naznačujú, že seminár bol podujatím veľmi osožným a podnetným, a nazdávame sa, že aj pri svojom monologickom zameraní splnil, ba prekročil pôvodný zámer poriadateľov. Zároveň však dokumentoval, že dialóg medzi národopisnými a filmovými (televíznymi) pr[o][a]covníkmi je nevyhnutný, ak chceme, aby sa filmová a televízna tvorba o ľudovej kultúre dostala na úroveň, ktorú od nej požaduje a na ktorú všetky potrebné prostriedky poskytuje rozvinutá socialistická spoločnosť. Adam Pranda

228

NA POMOC SOUBORŮM

S Otakarem Pokorným na téma: Je kytara ve folkloristicky orientovaných kapelách zakázaný nástroj? [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 13. Xl. 1926 v Přešticích, okres Plzeň - Dětství a mládí prožívá v Rychnově nad Kněžnou, kde v roce 1945 maturuje na reálném gymnáziu - 1945-1951 studuje na fakultě elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze a v roce 1951 zde dosahuje hodnosti inženýra - Od roku 1953 působí v Brně jako vysokoškolský učitel; je kandidátem technických věd a docentem na VAAZ v Brně - Hudební vývoj a souborová činnost: Základy hry na housle, klavír, klarinet a kontrabas získává v Rychnově nad Kněžnou u místních učitelů hudby; na kornet a saxofon a později na celou řadu dalších nástrojů se naučil sám - 1943 hraje ve studentském tanečním orchestru vedeném Jiřím Šlitrem - 1946 působí v Československém dixielandu v Praze - 1949 vede lidovou muziku Souboru Julia Fučíka v Praze a hraje v jeho orchestru - 1950 navštěvuje poprvé folkloristický festival ve Strážnici a od noku 1951 se orientuje[/] na moravskou lidovou píseň a hudbu - 1953 hraje v Celoakademickém souboru VTA v Brně; v té době začíná též hrát na dudy - 1955 získává 1. místo v ústředním kole soutěže LUT ve hře na lidové nástroje a začíná spolupracovat jako dudák a později i jako upravovatel s BROLNem - 1955 zakládá spolu s Emenuelem Kuksou a Vladimírem Melounem Gajdošskou muziku z Brna, z níž se postupně vyvinul soubor Brněnští gajdoši, jehož se v roce 1973 stává uměleckým vedoucím - 1978 zakládá spolu s Milošem Štědroněm soubor historických nástrojů v Brně Camerata moravica - Nástroje: Hraje na různé typy gajd (dud), na všechny druhy zobcových fléten, na niněru a na křivé rohy; věnuje se vývoji replik starých hudebních nástrojů, v současné době zvláště historických nástrojů šalmajového typu - Publikace: Řadu prací z oboru radiotechniky doplňují dvě etnomuzikologicky zaměřené studie, které vypracoval spolu s Dušanem Holým: Über die Anwendung der graphischen Dynamikund Rhythmusaufzeichnung bei der Untersuchung der Musikfolklore. In: Sborník prací filosofické fakul[/]ty brněnské University, 1963, F 7, s. 107-116; O přesnou a přehlednou notační fixaci rytmu. In: Český lid, 51, 1964, s. 317-319.

      "Víš Oto, vono jde vo to":... Takto s úsměvem začínáme skoro vždycky, když se potkáme, proč bychom tedy nemohli touto větou začít i náš dnešní rozhovor? Známe se léta letoucí a v šedesátých letech jsme společně napsali dokonce dva příspěvky týkající se měření rytmu lidové hudby. Pomohl jsi mi tehdy velmi. Jinak, jestli si vzpomínáš, na stránkách tohoto časopisu už jsme spolu také jednou rozmlouvałi, a to na téma Nové trojhlasé gajdy s dvojitou přední píšťalou (NA VIII, 1971, s. 307 n.). Vedl jsem tehdy onen rozhovor jménem redakce a autorsky se k němu hlásím až dnes. Teď jde však, Oto, o to, bychom si popovídali na zadané téma o kytaře: Brněnští gajdoši mají, jak známo, ve svém repertoáru několik úprav lidových písní, v nichž je použita také kytara. Jaké důvody vedou soubor k používání nástroje, který je v našich folkloristicky zaměřených kapelách neobvyklý?

229

230

231

      Především nás k tomu vede ušlechtilý zvuk kytary, který je po mém soudu plně vhodný i pro doprovod některých našich lidových písní. Ale nejen to. Poučeni historií víme, jak nestálé bylo složení lidových hudeb v minulosti co do nástrojového obsazení. Lidový instrumentář těžil ze všeho, co bylo okamžitě dostupné. Obohacování nástrojového obsazení lidových muzik souviselo v minulostí mimo jiné například se zámeckými, chrámovými nebo vojenskými kapelami a vítaným byi muzikant na jakýkoli hudební nástroj, pokud na něj uměl dobře hrát. Proto se už po léta neuzavíráme před použitím rozličných hudebních nástrojů v našem souboru, který ke gajdošskému základu se smyčci postupně přibral klarinet, cimbál, niněru, různé zobcové a příčné flétny, hoboj, křivé rohy, ale také malé elektronické varhánky, grumle, různé bicí nástroje včetně ozembouchu a samozřejmě také kytaru. v naší muzice máme dokonce kytaristy dva. Vyjmenované nástroje kombinujeme ovšem - při převážné orientaci na písně z Brněnska a z Hané - nejrůznějším způsobem. Vzniká tak celá řada různých obsazení, jak lze posoudit například i podle nedávno vydané gramofonové desky Zapomínaná krása, kde se naše muzika Brněnští gajdoši uplatňuje podstatnou měrou vedle Vysočanu a BROLNu. Používání těchto nástrojů v různých kombinacích nám pomáhá rozbíjet zvukový stereotyp. Přitom se však samozřejmě vždy sna[/]

Václav Kovařík s malou skupinou "Brněnských gajdošů" v televizním studiu.
Foto M. Holzapfel.

žíme, aby styl hry na jednotlivé nástroje byl v souladu se zásadami citlivé interpretace lidových písní a aby nenarušovat jejich křehkou krásu. Legendární horňácký hudec Pavel Trn z Velké nad Veličkou kdysi vysvětloval Leoši Janáčkovi, že jeho kontráš nehraje dosti pravdivě. A hrát pravdivě, to podle mého názoru znamená hrát tak, jak to vyžaduje duch lidové hudby a písně.
      To zní pěkně, ale bylo by teď dobré trochu konkretizovat: Kdy a jak používáte kytaru při doprovodu moravských lidových písní, po[/]případě jakým způsobem píšete úpravy pro tento nástroj, nebo do jaké míry se na úpravách podílí samotný hráč apod.?
      Chtěl bych zdůraznit, že kytaru používáme jen v úpravách těch písní, které dovolují, aby kytarový doprovod připomínal hru na harfu. Někdy se doprovází sám zpěvák (Václav Kovařík), a to akordy hranými arpeggio. Velmi krásně zní kytara v písni z Brněnska "Dej mi, panenko, rozmarýnu" v úpravě Emanuela Kuksy (srov. notovou ukázku č. 1). Naproti tomu kytarový part v rámci mé úpravy hanác

232

ké písně "Před našem je jaloveček" si vytvořil náš kytarista Jaroslav Wiesner sám (ukázka č. 2). Vzhledem k obtížnosti hry na kytaru je třeba doprovod pokud možno "šít na tělo" podle vyspělosti hráče a je dobré, když upravovatel, který pro kytaru píše, zároveň umí sám také na tento nástroj hrát. Jinak je třeba ponechat dostatečný prostor, aby si kytarista mohl doprovod dotvořit, popřípadě je při upravovatelské práci nutno s hráčem velmi úzce spolupracovat. Tato praxe se nám velmi osvědčuje.
      Jde zajisté o cenné zkušenosti a zároveň i o dobré rady pro soubory, které by chtěly kytaru do svého instrumentáře zapojovat. Co bys takovým souborům poradil ještě?
      Především, aby se toho nebály. Vkusné použití kytary může přiblížit krásu lidové písně mladým lidem a může přispět k tomu, aby se písně zpívaly a aby žily dál.[/] Rozhodně tedy nepovažuji kytaru ve folkloristickém souboru za nástroj nevhodný či dokonce zakázaný. Kytara se však nemůže stát v hudbách těžících z našeho folklóru nástrojem dominujícím, jako je tomu například ve Španělsku nebo v Latinské Americe. Bude pouze nástrojem doplňkovým, který může obohatit část dobře vybraného repertoáru po stránce zvukové. První rada spočívá tedy v tom, aby byly správně voleny písně, v nichž by se využívalo kytary. A druhá: Je vhodné, když souborový kytarista umí hrát ještě na jiný nástroj, například umí-li kontrovat na housle. Teprve pak může být plně využit a nemusí se nudit na zkouškách.
      A ještě poslední otázka: Může se podle Tvého názoru folkloristicky orientovaná kapela inspirovat nějak u folkových souborů, v nichž, jak známo, tvoří kytara často hlavní jádro instrumentáře? Nebo ještě ji[/]nak: Jaký je vůbec tvůj vztah k těmto souborům a v čem spatřuješ jejich klady?
      Musím přiznat, že fandím Minesengrům, Kantorům i Petru Ulrychovi a všem písničkářům, jejichž tvorba je ohlasem české nebo moravské lidové písně a hudebnosti. Písňová tvorba těchto skupin obohacovaná folklórními prvky po mém soudu velmi kladně ovlivňuje vkus jejich příznivců. Také projev vzpomínaných folkových souborů považuji většinou za pravdivý a v mnohém za inspirující i pro upravovatele lidových písní zůstávajících na bázi folklorismu. Jsem toho názoru, že není správné omezovat hudební obzor jen na určitý hudební žánr. Široký rozhled pomáhá rozbíjet zahleděnost do vlastní tvůrčí práce a je předpokladem cesty vpřed i při netradičním hudebním využití folklóru.

233

FOLKLÓRNÍ SOUBOR

Soubor Olšava oslavuje třicet let činnosti [obsah]

Dostat se mezi mnoha desítkami souborů písní a tanců jihovýchodní Moravy na některé z předních míst není jistě jednoduché ani náhodné. Patří-li mezi ně uherskobrodský soubor písní a tanců Olšava, znamená to nesporně soustavné úsilí kolektivu i kvalifikované vedení; což není samozřejmé zvláště v případě, že úroveň souboru je vlastně od samého počátku vysoká a výrazná, jak dokazují úspěchy počínající vystoupením na festivalu ve Strážnici v r. 1954, tj, pouhé tři roky po jeho vzniku v r. 1951. Rychlý rozvoj činností byl podmíněn jednak předchozí činností uherskobrodského slováckého krúžku, který vytvořil v městě dobré zázemí pro činnost souboru, jednak navázáním na činnost gymnazijního souboru, která na činnost krúžku bezprostředně navázala. Kontinuita činností a aktivita vedoucích souboru, prozíravá orientace na autentický folklór kotliny pod Lopeníkem a Javořinou, existence dobré muziky a nepřerušená posloupnost kvalitních primášů - to vše asi charakterizuje Olšavu a vysvětluje, proč se její činnost i projev hudební, pěvecký i taneční udržely ve stylové[/] jednotě, vázané na tradice lidové kultury kraje Komenského, bez vážnějších potíží a krizí, jimiž soubory většinou procházely. Třicet let souboru znamená totiž několikerou výměnu hudců i tanečníků, protože amatérský soubor vlastně neustále omlazuje své členy a musí pořád včleňovat do kolektivu zájemce o lidovou píseň a tanec nejen organizačně, ale i pokud jde o styl projevu a jednotné pojetí zpěvu i tanečního projevu. v tomto neustálém omlazování, jež pro vedení souboru znamená spoustu starostí a práce; spočívá podstata souborové práce, máme-li jí na mysli výchovu mladých lidí v tradicích lidové kultury příslušného regionu, nikoli pouze vystupování pro veřejnost, jež bývá mylně považováno za smysl a cíl zájmové činnosti. I když nebudeme nijak podceňovat obohacení kulturního života uplatněním souborů písní a tanců při významných příležitostech politického či kulturního významu, nebylo by správné nevidět jako vlastní smysl a cíl poznávání a prožívání hodnot lidové kultury. A tak možno konstatovat, že za těch třicet let prošlo životem souboru na pět set mladých lidí, kteří kromě zážitků z přímé účasti na interním i veřejném působení Olšavy si odnesli do ži[/]vota nezapomenutelný prožitek o životnosti a potřebnosti lidové kultury pro život současného člověka a nepomíjivém významu tradičních hodnot, jejichž tvůrcem byly předchozí generace. Neustálé doplňování členské základny nebylo ponecháno náhodě, ale bylo a je výsledkem systematicky realizované předvýchovy v dětském souboru Olšavěnka, který se také dobře uplatňuje ve své kategorii, díky obětavé práci Ludvíka Piláta.
      Olšava od počátku realizovala v programovém zaměření správný kurs na autentické projevy regionální kultury, zvláště z oblasti Kopanic a jejich podhůří, které členové souboru zachycovali v terénu v původním podání, takže nebyli odkázáni jen na archivní dokumentaci zaniklých projevů. Od počátku úspěšně zvládali, díky opravdovému přístupu k projevům lidové kultury, jak je uplatňovali Jan Krist a Věroslav Blahutka, problém stylizace původního folklóru pro podiové uplatnění, tj. pro podívanou, nikoli vlastní činnost, jakou realizovali původní provozovatelé lidové písně a tanců pro vlastní potěšení. v tomto rozdílném zaměření - pro vlastní potěšení a pro potěšení diváků - spočívá také problém udržení původního lidové

234

ho stylu, charakterizovaného opravdovostí a prostotou autentického lidového projevu, jehož obřadnost má své charakteristické znaky vcelku, ale i regionální nuance, které je třeba citlivě vyhmátnout a uplatnit. Bez nich dostává totiž vystupování souborů písní a tanců ráz povrchně prezentované konfekce, jež se prosazuje víc vnější líbivostí a operetními efekty než vnitřní opravdovostí projevu, jemuž je cizí chladně vypočítaný vnější efekt, přehnaná gesta či snaha o složité choreografické úpravy, přesahující možností amatérské činnosti.
      Od roku 1953 vystupují děvčata Olšavy v kroji, který byl rekonstruován podle starší vývojové fáze z dokumentace uherskobrodského muzea. Nahradil současný obřadní kroj, svou složitostí a nepohodlností nevhodný pro souborové použití, takže tento příklad Olšavy byl pak řadou dalších souborů následován. Jako autor této rekonstrukce vzpomínám se zadostiučiněním na mylný postoj tehdejší kritiky tohoto průkopnického kroku Olšavy z řad staromilsky orientovaných etnografů. Je to mj. dokladem toho, že soubory písní a tanců se vžily jako součást dnešníhö kulturního života, odpovídající současným podmínkám a potřebám socialistické společnosti. Společnost si také této činnosti váží a obdržela-li Olšava k svému třicetiletému jubileu státní vyznamenání "Za vynikající práci", je to oceněním její dobré - úrovně zrovna tak jako - ohodnocením významu, jaký mají pro společnost opravdo[/]vé hodnoty tradiční lidové tvorby, znovu začleňované do našeho kulturního života jako nutný a potřebný článek v kontinuitě vývoje od minulosti do budoucnosti.
      Jubileum Olšavy bude jistě podnětem k hodnocení zásluh všech těch, kteří byli u kolébky souboru a podíleli se na jeho činnosti bě[/]hem těch tří desetiletí. Pro současné členy Olšavy, vedené vynikajícím primášem a zpěvákem Lubomí rem Málkem, nechť je jubileum Olšavy podnětem k dalšímu rozvíjení činnosti a ještě úspěšnějšímu uplatňování hodnot lidové kultury z kraje pod Lopeníkem a Javořinou. Josef Beneš[/]

FILM

Konkrétní přínos [obsah]

"I jděte k čertu". Scénář a režie Ladislav Buzek, kamera Josef Stromšík. Natočeno amatérsky ve spolupráci s oddělením výzkumu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
      Film, který ukazuje mikulášské maškarní obchůzky ve valašské vesnici koncem 70. let 20. stol., patří právem k zajímavým pokusům o uměleckou reportáž o etnografických jevech, které zajímají širší veřejnost svou pestrostí a životností. Sama obchůzka však není jedi ným předmětem filmového zobrazení. Autor zpracoval podrobný scénář, v němž nezapomněl ani na srovnávání maskové tradice s často teritoriálně vzdálenými artefakty. Paralely by ovšem měly být vybrány s větším přihlédnutím k mož[/]ným genetickým, nikoliv pouze typologickým obdobám. Vhodné byly záběry byzantských ikon a zejména zobrazení sv. Mikuláše. Divácky velmi přitažlivě působí prokládání mikulášské obchůzky luciovou, která se vztahuje k blízkému datu výročního obyčeje a tvoří jakási lyrická zamyšlení v extatickém běhu mikulášských masek. Jsou zachyceny zejména detaily oblečení, převle ku, pohyb, gesto, kontakt s obecenstvem i přípravné a závěrečné fáze obchůzky. Obtížné světelné podmínky při večerním natáčení však současně umožnily využití efektně působícího osvětlení a kontrastu tajuplné temnoty venku s klidným prostředím interiérů vesnických chalup, za jejichž okny se výhrůžně zjevují masky. Dynamický scénický pohyb, světelné vymezení "jevištního" prostoru a pokus o zobrazení konfliktního napětí mezi

235

vystoupením masek a reakcí dětského publika naznačuje, kolik prvků lidového obchůzkového divadla lze pozorným výběrem a soustředěním kamery najít v celkem jednoduchém představení.
      Spojení reportážního filmového popisu s náznakem hraných scén je divácky působivější a může v některých detailech přispět i k etnografické dokumentaci slovesným po[/]pisem či nahrávkou nezachytitelných jevů.
      Autor dnes již samozřejmě ví, které sekvence by řešil jinak a které by při jiném sestřihu byly působivější nebo přesnější. Na první pokus tohoto typu - ostatně v našich podmínkách velmi vzácný je však film dostatečně věcně obsažný a esteticky průkazný. Bohuslav Beneš[/]

MUZEUM V PŘÍRODĚ

Východoslovenská karpatská oblasť v Múzeu slovenskej dediny [obsah]

Vychádzajúc z ideového zámeru výstavby Múzea slovenskej dediny bude región východoslovenskej karpatskej oblasti, ktorého doterajší pracovný názov bol "šariš-poloniny", reprezentovať ľudovú kultúru horských a podhorských oblastí severovýchodného Slovenska v časovom priereze od druhej polovice 19. storočia do konca prvej republiky - teda obdobie vzniku a rozvoja antagonisticky diferencovanej kapitalistickej spoločnosti. Región bude prezentovať skúmané javy tak, aby aj ich druhá existencia - znovuoživenie v národopisnej expozícii v prírode - niesla pečať autenticity prostredia, v ktorom pôvodne javy vznikli a tradovali sa.
      Hlavnou úlohou nášho scenára je urobiť konkrétny výher objektov ľudového staviteľstva v oblasti se[/]verovýchodného Slovenska, ktorý by rešpektoval geograficko-štatistické, kultúrno-historické, společenskoekonomické a muzeologicko-estetické kritériá. Pre splnenie tejto vedecky náročnej úlohy považujeme za potrebné stanoviť lokálne dobové formy ľudového staviteľstva a bývania v opisovanom regióne.
      Ťažisko materiálu, z ktorého vychádzame, spočíva na výsledkoch terénneho výskumu, ktorý urobil kolektív pracovníkov etnografického oddelenia SNM v Martine na základe jednotného dotazníka v rokoch 1978-1979 v 84 vybratých lokalitách z nášho regiónu. Získaně materiály boli podrobne kartograficky vyhodnotené a porovnávané s ostatnými dostupnými materiálmi pojednávajúcimi o sledovanej problematike.
      Pretože východoslovenská karpatská oblasť je iba jedným z dvanástich regiónov Múzea slovenskej de[/]diny, ktoré spolu budú podávať komplexný pohľad na ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku, bolo treba postupovať v našej práci tak, aby do užšieho reprezentačného výberu boli pojaté charakteristické a typické javy, ktoré majú na sledovanom území i kvantitatívnu prevahu. Zohľadnením týchto kritérií je možné vyhnúť sa duplicitnej prezentácii vybratých javov medi susednými regiónmi i v rámci celého Slovenska. z tohto dôvodu posúvame pôvodnú hranicu nášho regiónu smerom na sever pod južné svahy Vihorlatu na sever od Sobraniec a Vranova nad Topľou, kde determinantom ľudového staviteľstva je drevo. Bezo zmeny ostávajú východná geografická hranica daná pohoriami Popritčiny, Nastaž, Užská hornatina, na severe sa tiahne pozdĺž slovensko-poľských hraníc, Nízkymi Beskydámi, Ondavskou vrchovinou, Čerchovským pohorím a na západe končí Šarišskou vrchovinou. Južná hranica prechádza cez severný výbežok Košickej kotliny a Potišskej nížiny pozdĺž Laborca cez Vihorlat k hranici ZSSR.
      Aj keď podzoly, sivé lesné pôdy horské a hnedé lesné pôdy nížinné nie sú veľmi vhodné pre pestovanie kultúrnych plodín - hlavným zamestnaním obyvateľov bolo tu od nepamäti poľnohospodárstvo. Už archeologický materiáI z 8. storočia hovorí o roľnícko-pastierskom charaktere kraja, ktorý pretrval celé obdobie feudalizmu a kapitalizmu. Na prelome nášho storočia

236

Drevené dvojpriestorové obydlie bezzemka, zač. 20. stor. Nová Sedlica, okr. Humenné. Foto dr. A. Polonec, CSc.

poľnohospodárstvo v severovýchodnej časti bolo zamerané na chov dobytka, v juhozápadnej časti najmä na pestovanie poľnohospodárskych plodín. v celej prevažne hornatej oblasti bolo poľnohospodárstvo doplňované vedľajším zamestnaním, v ktorom výrazne prevladá na celom severe drevárstvo - ťažba, spracovanie a transport dreva sezónne poľnohospodárske práce (Nízke Beskydy a Užská hornatina); ťažba nerastného bohatstva v okolí Slánskeho pohoria a Šarišskej vrchoviny. Prírodné surovino[/]vé zdroje ovplyvnili i druhy domáckej výroby, ktorá bola rovnomerne rozšírená na celom regióne. Plasticky tu vystupuje najmä šindliarstvo, košikárstvo, pletenie metál, výroba vápna a domáceho riadu. Objavenie ložísk nerastného bohatstva - ortuti, vápenca, kamennej soli, opálu, striebra zlata a uhlia - v oblasti Prešovskej kotliny a pohoria Branisko dali podnet k rozšíreniu priemyselného podnikania v západnej časti nami skúmaného regiónu. Práca v priemysle predstavovala však len doplňkový, čas[/]to sezónny zdroj príjmov pre obyvateľov - kovoroľníkov. I keď banícka a hutnícka výroba v západnej časti nášho regiónu bola rozvinutá, nedosahovala úroveň priemyselne veľmi vyspelého Spiša, s ktorým súsedila. Zárobkové možnosti v priemysle nijako neovplyvnili nami sledované javy ľudového staviteľstva .a bývania, preto im v nasledujúcej časti nebudeme venovať pozornosť.
      Podľa vyššie uvedeného východoslovenská karpatská oblasť by mala v Múzeu slovenskej dediny dokumentovať roľnícko-drevársku kultúru s prihliadnutím na regionálne zvláštnosti, etnický charakter a sociálne postavenie prevahy obyvatelstva.
      Druh stavebného materiálu, jemu zodpovedajúci spôsob stavby a konštrukcie je podľa nášho hľadiska najvhodnejším kritériom pre hľadanie územného špecifiká ľudového staviteľstva. Zozbieraný materiál ukázal, že surovinou na výstavbu obytných a hospodárskych budov bol vždy ten druh prírodného materiálu, ktorého bolo v blízkom okolí čo najviac a bol v konkrétnej dobe aj najlacinejší. Pre našu oblasť bolo drevo typickým a do konca prvej republiky najrozšírenejším stavebným materiálom pre ľudové staviteľstvo. Výnimku tvorí oblasť Prešovsko-šarišskej kotliny, kde vplyvom vhodných prírodných a ekonomických podmienok sa objavuje už začiatkom nášho storočia i lomový kameň a tehla ako stavebný materiál na obytné domy.

237

      Priamu súvislosť so stavebným materiálom má konštrúkcia a technika stavieb. Techniky stavieb drevených domov boli na severovýchodnom Slovensku rôzne. v západnej časti regiónu - poriečie Popradu a severozápadné výbežky Šarišskej vrchoviny - bola v minulosti rozšírená zrubová technika, pri ktorej zrezávali konce smrekových "trámov" do podoby "ribacích chvostov". Väčšina zrubov bývala neomietnutá. Zrubová technika v tvare "ribieho chvosta" bola ďalej rozšírená v dedinách Levočského pohoria a Braniska. Od predchádzajúcej oblasti sa odlišuje tým, že celý zrub tu bol omazaný a obielený. v dedinách ležiacich v okrese Vranov, pozdĺž rieky Laborec, popod Humenné až po upätie severozápadnej hranice Vihorlatského pohoria bývali zruby z málo okresaných brvien, kde na rohoch stavieb brvná prečnievali. v lokalitách na juh a severovýchod od Vihorlatu pri stavbe domu používali techniky rámových konštrukcií so stenami vyplnenými "palankami", ktoré omazali. Okolo Užskej hornatiny všeobecne rozšírenou bola zrubová konštrukcia stien. Brvná. bývali hrubšie otesané zo všetkých štyroch strán, v rohoch stien zrub mierne prečnieval. z vonkajšej i vnútornej strany bol dom nahrubo omietnutý hlinou a omazaný vápnom. I v oblasti Nízkych Beskýd bola prevládajúcou a najstaršou zrubová konštrukcia stien, nahrubo omazaná hlinou a omietnutá vápnom jemnej bledomodrej farby[/]

Oboroh s maštaľkou. Nová Sedlica, okr. Humenné. Foto archív SNM.

alebo v lokalitách na sever od Ondavskej vrchoviny sýtymi modrými odtieňmi. v Prešovskej a Šarišskej kotline stavali domy najmä z tehál a lomového kameňa zo štukovou výzdobou priečelia.
      Menšiu variabilitu sme zistili pri tvare strechy, ktorý určovala strešná krytina. Na 80 % striech v našom regióne bola použitá slama, ktorá predpokladá valbový tvar[/] strechy. v oblasti Užskej hornatiny bývali valbové strechy pomerne vysoké - strmé. v poriečiach Tople, Ondavy a Laborca máme terénnym výskumom zistený výskyt kombinovaného tvaru strechy, kde vpredu je valba smerom ku komunikácii a vzadu je strecha ukončená sedlovite, spravidla so štítom vypletaným z prútia. v západnej a severozápadnej časti regiónu bol

238

Lemkovský dom z roku 1880. Hutka, okr. Bardejov.
Foto J. Boďa.

239

častejší sedlový dvojodkvapový tvar strechy, konštrukcie krokvovej-hambálkovej a rozšírenou krytinou popri slame bol šindeľ. Na murovaných domoch v Prešovskej a Šarišskej kotline sa zachoval tradičný tvar strechy valbovej, pričom dobre situovaní gazdovia a "amerikáni" mali už začiatkom nášho storočia tvrdú strešnú krytinu-eternit, škridľa (jeden z vonkajších prejavov sociálneho postavenia majiteľa v ľudovom staviteľstve obytného domu).
      Konfigurácia terénu, veľkosť pozemku, sociálny aspekt a funkčné využitie usadlosti boli hlavné činitele pri utváraní typu dvorov a forme ich zástavby. Vývojovo najstarším a dodnes v horských oblastiach zachovaným je pozdĺžny jednotraktový typ usadlosti. Naproti tomu pre územie predhorí východoslovenskej oblasti bola charakteristická I. dispozícia zástavby vytvárajúca krátke, často prechodné dvory.
      Priestorové členenie obytných a hospodárskych stavieb spolu s ich funkčným využitím bolo v našom regióne sociálne podmienené. Všeobecne rozšíreným bol trojdielny obytný dom izba-pitvor-komora charakterizujúci bývanie stredných a menších roľníkov, ktorí mali na nami sledovanom území kvantitatívnu prevahu. Tradičné funkčné využitie jednotlivých priestorov bolo podmienené pretrvávajúcou veľkorodinnou organizáciou založenou na patriarchálnych vzťahoch. Zvýšenie úrovne bývania rezidenčným osa[/]mostatňovaním novovzniknutej rodiny sledujeme na prelome storočia len v dobre situovaných zámožných roľníckych vrstvách na území Prešovskej a Šarišskej kotliny. Tu dochádza k vytváraniu zadnej izby a k prístavbe ďalšieho priestoru, ktorý plní funkciu zabratej komory. Prístavba vo forme komory za zadnú izbu, alebo postavenie samostatného sypanca. Po druhej svetovej vojne rozdelením pôvodných veľkorodín - príbuzensky, konzumne a majetkovo - dochádza i k ďalšej zmene funkčného využitia domu. Predná izba plní reprezentačnú funkciu a rodina obýva len zadnú izbu, za ktorou je na mieste pôvodnej maštale urobená komora. Sociálne najslabšie vrstvy roľníkov, bezzemkov a poľnohospodárskych robotníkov bývali v dvojdielnych domoch izba-pitvor. Funkciu skladovacieho priestoru plnila v horských oblastiach povala, v predhoriach malý jednopriestorový sypanec.
      Súčasťou každej poľnohospodárskej usadlosti bola stodola, ktorá spolu s maštaľou patrila medzi hlavné hospodárske stavby. Sociálne postavenie gazdov v jednotlivých oblastiach sa popri množstve ornej pôdy posudzovalo práve veľkosťou a dispozičným členením stodoly. Pre lokality pod Nízkymi Beskydami, Čerchovským pohorím a Šarišskou vrchovinou boli typické dvojpriestorové jednozáčinové stodoly, ktorých všeobecnejšie rozšírenie bolo podmienené menšou úrodnosťou pôdy. Pomerne často sa[/] pri týchto stavbách objavujú prístavky robené ľahšími stavebnými technikami - stĺpiková konštrukcia s doštenou výplňou stien, alebo s výplňou z horizontálne pleteného prútia. Výnosná poľnohospodárska pôda na území Prešovskej a Šarišskej kotliny mala svoj odraz v trojpriestorových dvojzáčinových, často prejazdných stodolách, ktoré tu boli v kvantitatívnej prevahe. Zvláštnosťou nášho regiónu boli v rámci hospodárskych stavieb jednopriestorové stodoly (s kumulovanou formou "bojiska na mlat") v oblasti Užskej hornatiny, kde časť funkcie stodoly suplovali "oborohi" a "kopice". Pre celú východoslovenskú karpatskú oblasť bolo charakteristické umiestnenie vstupov do stodôl na ich širšiu stranu, pričom holohumnica bývala u jednozáčinových umiestnená asymetricky na jednej strane s vrátami až pri kraji, u dvojzáčinových trojpriestorových stodôl v strede, lebo záčiny bývali vždy rovnako široké. Stavebný materiál, konštrukcia, tvar i krytina striech bývala spravidla zhodná s obytným domom. Zaznamenané odchýlky boli predovšetkým sociálne podmienené.
      Profilové znaky ľudového staviteľstva a bývania vo východoslovenskej karpatskej oblasti, tj. zástavbu dvora, stavebný materiál, strešná krytina, priestorové členenie obytných a hospodárskych budov, boli v podmienkach antagonisticky diferencovanej spoločnosti sociálne podmienené. Toto sociálne hľadisko - ekonomicky diferencujúce roľnícke obyvateľstvo za ka

240

pitalizmu - sme povýšili za oporný bod pre diferenciáciu ľudového staviteľstva. Priama závislosť na prírodných surovinových možnostiach väčšiny roľníkov plasticky vykreslila územné rozšírenie stavebného materiálu a jemu adekvátny stavebné konštrukcie. Za reprezentanta sociálnej skupiny roľníkov konkrétnej oblasti sme zvolili vrstvu, ktorá na vytypovanom území mala kvantitatívnu prevahu. Na základe všetkých citovaných a odborne spracovaných materiálov sme pomocou vyššie zmieneného pracovného postupu vytvorili nasledovné lokálne dobové formy ľudového staviteľstva východoslovenskej karpatskej oblasti pre obdobie vzniku a trvania kapitalistickej spoločnosti.
      I. Kamenná roľnícka usadlosť bohatého gazdu -amerikána- z konca 19. a začiatku 20. storočia z oblasti Prešovsko-šarišskej kotliny, ktorú po architektonickej stránke charakterizuje:

     a) väčší kamenný podpivničený doms murovaným stĺpovým gángoma štukovou výzdobou priečelia.Valbová strecha s tvrdou krytinou. Po dispozičnej stránkeštvordielny: izba-kuchyňa, izba-komora. Za komorou kamennámaštaľ pod spoločnou strechous domom,
     b) stodola na štyroch uhlových kameňoch, stĺpikovej konštrukcie,[/] výplň doštená, dosky pribíjanévertikálne. Strecha sedlová, dvojodkvapová. Pod spoločnou strechou so stodolou smerom bližšie k domu je druhá menšia kamenná maštaľ - stajňa,
     c) zrubový sypanec dvojpodlažný.

      II. Drevená usadlosť stredného roľníka postavená v tvare L s uhlom v zadnej časti dvora z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia reprezentujúca rozsiahle predhorie východoslovenskej karpatskej oblasti, pre ktorú holi ďalej charakteristické:

     a) väčší zrubový obytný dom omietnutý z oboch strán hlinou aobielený vápnom. Kombinovanýtvar strechy, vpredu valba, vzadu nad maštaľou štít vypletanýz prútia horizontálne ukladaného. Krytina slama. Po dispozičnej stránke trojdielny izba-pitvor-komora s maštaľou pod spoločnou strechou s domom,
     b) priestranná zrubová dvojdielnastodola - jednozáčinová s dvojkrídlovými vrátami asymetrickyposunutými na jednu stranu prechodná. Valbový tvar strechy so slamennou krytinou,
     c) zrubový jednopodlažný sypanec.

      III. Drevená usadlosť stredného roľníka z polovice 18. storočia z pozdĺžnou prerušovanou zástavbou bude zastupovať Vihorlatskú oblasť, ktorú po architektonickej stránke reprezentuje:[/]

     a) drevený dom rámovej konštrukcie s horizontálne kladenou drevenou výplňou obvodových stien.Dom omietnutý z oboch strán.Strecha valbová, krytina šindlová, alternatívne slamenná. Trojdielny pôdorys domu s prechodným pitvorom, izbou a komorou. Dve ohniská,
     b) humno a maštaľ pod spoločnoustrechou. Steny humna a plevínca rámovej konštrukcie s dreveným výpletom, steny maštalezrubené. Strecha valbová, konštrukcia krovu krokvová s hambálkami. Krytina slamenná. Priestory radené za sebou, neprechodný mlat, maštaľ, z obochstrán maštale plevínec tvaru L.

      IV. Drevené obydlie bezzemka z polovice 19. a zo začiatku 20. storočia charakteristické pre Poloninskú oblasť v Múzeu slovenskej dediny zastupuje:

     a) drevený obytný dom postavenýbez kamennej podmúrovky z neokresaných trámov omietnutýchhlinou a nabielených. Konštrukcia krovu je rohová, strechastrmá valbová so slamennou krytinou. Po dispozičnej stránke jedom dvojpriestorový - izba asieň. Pričom sieň má steny robené do slaku,
     b) oboroch so stanovou strieškoupostavený nad zrubovou maštaľkou. Krytina slama.

      V. Drevená poľnohospodárska usadlosť stredného roľníka z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia bude reprezentovať Východo

241

beskydskú laboreckú oblasť nasledovnými objektami:

     a) zrubový obytný dam z okresaných trámov so zarovnanýmirohmi, steny omazané hlinou aobielené na bledomodro. Strecha valbová, krytina slamenná.Trojdielny obytný dom izba-pitvor-komora. Vedľa komory podspoločnou strechou s domom jehumno, za ním maštaľ s olatovanou zadnou stenou,
     b) kamenná pivnica so slamennoustrechou,
     c) povrchová zrubová nekrytá studňa na hák.

      VI. Drevená usadlosť stredného roľníka z druhej polovice 19. storočia a doby prvej republiky - reprezentant ľudovej architektúry Lemkovskej oblasti:

     a) zrubový obytný dom postavenýna kamennej podmúrovke, stenyz oboch strán omazané hlinou aobielené. Strecha valbová, konštrukcia krovu krokvová s hambálkami: Krytina slamenná. Pôdorysné členenie viacpriestorovés priestormi radenými vedľa sebaa. za sebou: izba, komora, podostreším plevník, prechodný pitvor, maštaľ, plevník, neprechodný mlat, chliev, záčin,
     b) sypáreň zrubová: postavená nakamennej podmúrovke, steny zvonkajšej strany obielené. Strecha sedlová štíty doštené s vysokými ostrešiami, konštrukciakrovu krokvová: Krytina šimdľová. Priestor nečlenený. Predĺženéostrešie používané ako šopka.[/]
     c) pivnica samostatne postavená.Steny murované z kameňa, neomietnuté. Strecha sedlová s doštenými štítmi s ostreším. Konštrukcia krovu krokvová. Krytina slamenná.

      VII. Drevená usadlosť malého roľníka z druhej polovice 19. a začiatku 20. storočia - reprezentant ľudového staviteľstva a bývania Ondavsko-čerchovskej oblasti bude zastupovať:

     a) zrubový obytný dvojdielny domso zarovnanými rohmi zrubu holý - alternatívne omietnutýna tmavomodro. Kombinovanýtvar strechy, vpredu valba, vzadnej časti štít. Slamenná krytina. Po dispozičnej stránke trojpriestorový: izba, pitvor predelený doštenou stenou na komoru.Maštaľ pod spoločnou strechous domom,[/]
     b) malé zrubové humno, asymetricky umiestnená holohumnica avráta jednokrídlové.

      Pre východoslovenskú karpatskú oblasť bola charakteristická nepravidelná radová a potočná radová zástavba. Na dokreslenie životného prostredia navrhujeme umiestniť priamo v regióne drevenú obecnú zvonicu (podľa obecnej zvonice z Chlumca, o. Humenné). Pretože náš región reprezentuje roľnícko drevársku kultúru, je nevyhnutné urobiť v jeho blízkosti i milier na výrobu dreveného uhlia a znázorniť i prípadnú ťažbu dreva.
      Veríme, že výber objektov, ktorý bude skonkretizovaním vyššie opísaných lokálnych dobových foriem ľudového staviteľstva z východoslovenskej karpatskej oblasti, splní požadovanú úlohu v Múzeu slovenskej dediny.
      Gabriela Jesenská-Horváthová

VÝSTAVY

Výstava "Krása dřeva" v Soběslavi [obsah]

Krajské kulturní středisko v Českých Budějovicích zapůjčilo do výstavní síně Smrčkova domu v Soběslavi, v němž sídlí národopisné oddělení Okresního muzea. Tábor ska, výstavu Krása dřeva - Umělé práce; ze dřeva amatérů z jižních Čech. Zajímavá expozice trvala od 31. května do 23. července1980,[/] kdy ji vystřídala přehlídka prací pletených z proutí a z loubků jihočeského družstva Jipro.
      Na výstavě Krása dřeva byli zastoupeni svými výrobky amatéři řezbáři, soustružníci, výrobci hraček, nábytku a bytových doplňků, a to jak lidoví umělci a výrobci, pracující v tradičním duchu a vyrábějící předměty tradičního charakteru, tak umělci a výrobci sou

242

časného nebo moderního zaměření. Mezí exponáty vystavovatelů druhé skupiny vynikly práce Zdeňka Hosmana z Holubova, o. Český Krumlov (housle, ruka s flétnou), dále stylizované, polychromované hlavy a nástěnná panneau Milana Doubrovy z Českých Budějovic, nástěnné reliéfy Václava Michala z Loučovic s náměty ze života vorařů a mistrně točené a výtvarně krásné svícny Jaroslava Korandy z Tábora. Řemeslně na výši byla kopie intarzovaného a ozdobně řezaného renesančního křesla od Petra Tomka, u něhož se šťastně projevila truhlářská krev mistrů - nábytkářů z jeho bydliště - Lišova. Ostatní vystavené předměty byly převážně dovedně provedené, ale méně už výtvarně zvládnuté soupravy příliš vyřezávaného tzv. lidového nebo selského nábytku, police a poličky, kořenky, šperky, upomínkové předměty a různé nádoby, mezi nimiž nad průměr vynikly jednoduché soustruhované mísy.
      Národopisce pochopitelně daleko více zaujmou lidoví umělci a výrobci první skupiny. Většinu z nich už odborníci znají z dřívějších výstav a přehlídek lidové umělecké tvořivosti a výroby. Je to především už renomovaný lidový řezbář Josef Chvála z Prachatic, který se v Soběslavi představil polychromovanými figurálními dřevořezbami Panny Marie - Neposkvrněného početí, sv. Jana Nepomuckého obzvlášť výrazně a dojemně pojaté[/]ho, a konečně plastikou divočáka už vícekráte vystavenou. Nepolychromované plastiky vystavovali Karel Kouřil ze Stodňova, o. Český Krumlov (Chlapec a Dřevorubec) a Jiří Drhovský (Žižka a další figura bez označení názvu), který se pochlubil také pěkným soustruhovaným nádobím. Jiří Drhovský z Temelína, o. České Budějovice, už tradičně ukazuje i hračky, jež vyrábí pro Ústředí lidové umělecké výroby - jsou to koníci na kolečkách a koníci s vozíkem v různých variantách a dětské nádobíčko - obojí pestrými barvami zdobené. Zde by ovšem měla být zmínka, že nejde o vlastní návrhy výrobce, ale o tradiční výrobu, udržovanou ještě kolem roku 1974 Václavem Kantorem z Vlkovic u Vacova, na kterou Jiří Drhovský navazuje. Husárek na koni od téhož autora je v podstatě kopií tradiční lidové hračky vyráběné v Berchtesgadenu. Nepolychromovaného ve tvaru zjednodušeného koníka na kolečkách pak zhotovil Václav Jůzko z Třeboně; pěkně stylizované, soustruhované panenky jsou prací Josefa Šestáka z Českých Budějovic. Tradiční holubičky ze štípaného dřeva a netradiční čápy stejně provedené opět předvedl Jan Koranda z Políkna, o. Jindřichův Hradec, spolu s tradiční dětskou hračkou z vlašského ořechu.
      S potěšením jsme se setkali i s výrobci méně známými - s Josefem Fialou z Českých Budějovic, který vyřezává jídelní příbory a vy[/]rábí jednoduše tvarovaná prkénka, s Františkem Brůžkem z Českých Budějovic, jenž ukázal mistrovsky provedené nádoby vylévané cínem, a s Bohumilem Jáchymem z Tábora; který zdobně a umně vyřezává různé lišty a rámy na zrcadla i obrazy a v duchu konce 19. století je zdobí listy, větvemi, hrozny apod. Zvlášť radostně jsme uvítali dva výrobce dřeváků - celáků, a to tvůrce dětských, pěkně tvarovaných a zdobených dřeváčků Josefa Buřiče z Tábora a Josefa Borovku z Brloha, o. České Budějovice, který proslul podomáckou výrobou kvalitních celáků. Vystavené celáky od J. Borovky jsou vtipně ozdobeny širokými zářezy. Kéž by celáky obou výrobců byly v prodeji.
      Největším přínosem a novem v oboru lidové tvorby - podle mého názoru - bylo setkání s tvorbou Karla Kroba a Vojtěcha Mráze. Karel Krob, zemřelý v roce 1975, byl na výstavě řezbářem nejvýraznějším. Jeho skvěle, expresívně řezané a v lidovém duchu oblečené loutky (princezna, rytíř, ježibaba a vodník) asi 60-70 cm vysoké jsou skvělou ukázkou lidového loutkářství v duchu tradic rodiny Matěje Kopeckého a dalších venkovských principálů. Vojtěch Mráz ze Záluží, o. Český Krumlov, se pak představil souborem pozoruhodných figurálních, polychromovaných dřevořezeb, znázorňujících každodenní práci vesnického člověka před združstevněním. Je to tedy jakási umělecká retrospektiva,

243

k níž se tak často uchylují tzv. sváteční umělci. Stálo by za to získat nejen práce posledních dvou, ale i některých dalších zde vystavujících umělců, do muzejních sbírek.
      Výstava opět prokázala vynikající péčí Krajského kulturního střediska v Českých Budějovicích zřejmě zásluhou neocenitelné Zory Soukupové - o talenty a výrobce v Jihočeském kraji. Je úctyhodné, jakou pozornost věnuje nejen podpoře už známých talentů, ale především objevování talentů nových. Kromě toho je třeba opět pochválit iniciativu vedeni soběslavského muzea, kde se vždy v létě setkáme se zajímavou výstavou. Alena Plessingerová

Dřevořezby Viliama Meška [obsah]

Klub slovenské kultúry a Československý spisovatel uspořádaly ve dnech 12.-29. 2. 1980 v Malé galerii Čs. spisovatele v Praze výstavu figurálních plastik ze dřeva Viliamu Meškovi: Narodil se 15. 7. 1940 v centru Oravy, v Terchové; kde místní lidová kultura dodnes žije v hudebním i slovesném folklóru, ale kde dravá současnost dosud nedokázala zcela překrýt ani tradiční formy lidového stavitelství, umění i další projevy svébytného způsobu života a myšlení obyvatel. To se projevuje především v lidové hudbě, v písních i[/] ve způsobu hry a zpěvu, v pověstech a hlavně v pocitu hrdosti na místní zbojníky v čele s národním hrdinou Jánošíkem, jehož ohlas je na Oravě obzvlášť živý. Oba tyto motivy spolu s portréty starých Oravanů a s tradicí partyzánskou převažují v Meškově řezbářské tvorbě. Sám je muzikant, každou kapkou krve, je primášem, hraje na basu, na klávesovou harmoniku i na helikonku, zpívá, píská na koncovou píšťalku a ovládá řadu dalších nástrojů. Hrával doma na svatbách a zábavách, tančil ve SĽUKu a v PUĽSu, dosud účinkuje na slavnostech, festivalech a v Centrálnom vysokoškolskom klube SZN v Bratislavě. s bratrem Tomášem, J. Mihem a V. Mihalčatinem natočili dlouhohrající desku. v současné době je zaměstnán jako zpěvák ve Slovenském národním divadle.
      Píseň se z paměti vytratí, lidový tanec se zapomene, vystřídá jej projev soudobý. Proto V. Meško touží uchovat aspoň něco trvalého z prostředí, kde vyrostl a které má rád. Má rád i dřevo, které jej doma všude obklopovalo, a proto své vzpomínky z dětství a představy z vyprávění matky i sousedů ukládá do dřeva, aby jim prodloužil. život a sdělil je dalším generacím. Pilně vyřezává, pro Folklórny festival vo Východnej Galériu vytvořil šest velkých pIastik (1975-1978), dvě malé vynesli jeho přátelé na Nanga-Parbat. Vystavoval na desítkách kolektivních výstav, samostatně v Košicích[/] (1977), Nitře, Terchové (1978), v Žilině, Čadci (1979) a nyní i v Praze.
      Meškova řezbářská tvorba sestává převážně z volné figurální plas tiky. Účin slonovinové běli přírodního materiálu autor - někdy zdůrazňuje několika odstíny hnědi, jiných barev, neužívá, nechává vyznít stíny, docílené hlubokou a ostrou. řezbou. Vitriny Malé galerie Čs. spisovatele byly naplněny figurami Oravanů v místních krojích, které se už pomalu staly legendou: viděli jsme muže s vysokými opasky v typických širácích a halenách, ženy v plachetkách a šátcích jdoucí po práci i slavnostně vystrojené, pastýře, podomního sklenáře a jině postavy z terchovské minulosti i současnosti. Autora však nezajímají jen pracovní den a neděle lidí jeho domoviny, ale důraz klade na její slavné tradice, ať už zbojnické, či partyzánské. Proto nás tolik dojímá jedna z jeho nejlepších prací - tesknící rodiče nad padlým partyzánem. Druhou silou jeho tvorby jsou vesničtí muzikanti, které - sám hudebník - výborně ztvárnil v mnoha variantách: jako jednotlivé postavy, jako skupiny, držící po staru lidové hudební nástroje, ale také jako reliéfy. Kromě celých, volné pojatých postav autor tvoří i polopostavy, poprsí, nebo jen hlavy vesničanů, které často podává přímo z en facu formou ohraničeného reliéfu. Mezi nejlepší dřevořezby, pak patří i skupina mo

244

hutných postav Oravanů a Jánošík, držící sekyrku za zády.
      Meškovo řezbářství se řadí způsobem pojetí, materiálem i výrazem k tvorbě současných slovenských řezbářů. Navazuje na dobré tradice jejich spontánního, nepoučeného projevu, i když V. Meško, ač v řezbě autodidakt, není člověkem o lidové tvorbě nepoučeným. Jeho tvorba je prostá, zajímavá, ve výrazu vyvážená.
      Výstava byla doplněna ne příliš dobrými fotografiemi, které expozici neprospěly; zato ji příjemně podtrhly barevné koberce z odstřižků, tkané prý umělcovou matkou, které jsou typické pro oravské domácnosti i místní rukodílnou práci žen. Úspěšné výstavě, k níž byl péčí pořadatelů vydán informační tisk s fotografickými portréty V. Meška i s fotografiemi jeho děl (autor textu ani fotografií není uveden), by prospěl přísnější výběr dřevořezeb, aby výtvarná hodnota těch nejlepších nebyta potlačována množstvím exponátů a mohla lépe vyniknout. Alena Plessingerová

Výstava národopisnej fotografie v Čadci [obsah]

V posledných rokoch takmer každé významnejšie národopisné podujatie je sprevádzané ďalšími, akoby pridruženými akciami, ktoré ho rámcujú a podčiarkujú. Na jednej strane návštevníkom vypĺňajú prípadný voľný čas; na druhej strane hlavné podujatia odborne zdôraz[/]ňujú a umocňujú tým, že sledujú tie isté alebo veľmi blízke národopisné ciele. v rámci súťažnej prehliadky filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre, ktorá prebiehala pod názvom Etnofilm Čadca '80, takouto akciou bola výstava národopisnej fotografie. Zo svojej dlhoročnej dokumentačnej činnosti ju pripravil Tibor Szabó, pracovník Etnomuzikologického oddelenia Umenovedného ústavu SAV v Bratislave. Inštalovaná bola v priestoroch Kysuckého múzea v Čadci a širokej verejnosti ju sprístupnili na dobu dvoch mesiacov dňa 1. decembra 1980.
      Ak prehliadka filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre nútila návštevníka zamyslieť sa nad významom a poslaním národopisného filmu, ujasniť si základné charakteristiky tohto žánru i kritériá jeho dokumentárnych a umeleckých úspechov dosiahnutých v období posledných dvoch rokov, výstava národopisnej fotografie nastoľovala podobné otázky. Vyplývalo to aj z jej premyslenej koncepcie. Hlavnou sa nám zdala otázka, v čom spočíva špecifickosť národopisnej fotografie: v autorovi alebo v tematickej náplni zobrazovaných javov ľudovej kultúry? v dokumentárnosti zachytania atmosféry spôsobu života a kultúry tvorcov, nositeľov, predstaviteľov alebo v osobitostiach umeleckej prezentácie spredmetných výsledkov i spôsobov tvorivej ľudskej činnosti? v podstate ide o otázky, ktoré sa usilujú tento druh fotografickej dokumentácie[/] kultúry ľudu vymedziť ako špecifický žáner a ktoré mu zároveň poskytujú samostatnú existenciu tým, že mu dávajú vlastné dimenzie pôsobenia a objasňujú zákonitosti vývinu i kritériá hodnotenia.
      Tieto otázky, ale súčasne aj odpovede na ne vkomponoval T: Szabó do svojej výstavy zásluhou rešpektovania dvoch princípov.
      V prvom rade tým, že predstavil pomerne ucelený a vhodne vybraný súbor fotografií, z, ktorých každá je svojím spôsobom pozoruhodným záberom, čím návštevníkovi poskytol dostatočne široký porovnávací priestor. v druhom rade sa T. Szabó usiloval ťažisko návštevníkovej pozornosti presunúť z predmetu na tvorcu. Tým svoju fotografiu oživil, dal jej ľudské záZemie a dimenzie. Preto väčšina jeho fotografií podáva svedectva ani nie tak o výrobkoch, ako skôr a predovšetkým `o ľudoch, o tvorcoch, nositeľoch, predstaviteľoch najlepších tradícií slovesného, hudobného a tanečného folklóru. Takými sú napríklad výrobca zvoncov Jozef Ševčík a výrobca praciek Ján Lipták z Liptovských Sliačov, výrobca drumblí Jozef Kokoška zo Zázrivej, výrobca kostenej handrárskej píšťalky Štefan Obert, Ján Žiak a Jozef Janoška z Kamenca pod Vtáčnikom, výrobca koncovej (rífovej) píšťaly Vincent Jantoš zo Zborova nad Bystricou, výrobca citár Michal Dobi z Pribety, výrobca gajdíc a hráč na gajdicu Alexander Gernát i Bartolomej Gernát (teraz už bývajúci v Turzovke), ako aj

245

Michal Kandráč z Krivian, výrobca gájd i gajdoš Dominik Garaj z Malej Lehoty atď. Súčasne tým uprednostnil prostredie, v ktorom títo ľudia žijú a tvoria, ale ktoré zároveň formuje aj ich osobnosť, umožňuje im prejaviť sa, pričom na jednej strane vymedzuje hranice ich nadania, na druhej strane núti ich pokračovať v stáročnej tvorbe a ďalej rozvíjať jej najlepšie technické, technologické, umelecké i výtvarné tradície.
      Mohli by sme upozorniť aj na tretí princíp, ktorý je, zdá sa, pre T. Szabóa príznačný; keď zachytáva tvorcov a nositeľov ľudových tradícií v ich životnom a pracovnom prostredí, neodtrháva ich ľudské od remeselného a sám sa usiluje zostať skromný, akoby skrytý v úzadí, uvedomujúc si, ako to na otvorení jeho výstavy zdôraznil L. Lajcha, že tento akt tvorby presahuje aj jeho, lebo sa dotýka akéhosi večného prameňa tvorivej činnosti ľudu.
      Národopisné fotografie T. Szabóa sú vo svojej podstate nielen dokumentmi, ale aj umeleckými výpoveďami. Mnohé z nich sú svojím obsahom už históriou, preto ich vedecká hodnota každým rokom rastie. z hľadiska p[a][o]znania národopisnej vedy sú cennými a výrečnými svedectvami, keďže uchovávajú doklady o ľudoch a ich tvorbe, o spätosti človeka s prírodou, ale aj so

Juraj Kubinec, píšťalkár a fujarista Utekáč, okr. Lučenec.
Foto T. Szabó 1978.

246

spoločenskými tradíciami miesta a regionu. Sú dokumentmi, ktoré z plynúceho času zachytávajú momenty ako výsledok starodávnych tradícií, ale aj ako východiská, ku ktorým sa možno a zaiste aj treba vracať a včleňovať ich do socialistickej kultúry. Adam Pranda

Jihočeské lidové stavby v kresbách Aloise Terše [obsah]

Ve výstavní síni Městského národního výboru v Lišově se od 22. června do 6. července 1980 představil svými obrazy ze Zbudovských Blat Alois Terš. Byla to první výstava penzionovaného učitele, narozeného 22. dubna 1910 v Plzni a působícího zejména v Trhových Svinech, ve Zlivi na Zbudovských Blatech a konečně v Českých Budějovicích. Tam pak pracoval i jako tajemník Svazu jihočeských výtvarných umělců, tam žije a pro své potěšení kreslí malebná zákoutí a historicky cenné domy starobylé metropole českého jihu.
      Alois Terš své vrozené výtvarné nadání mohl pěstovat jen amatérsky. Lidové stavby jej vždycky kromě krajiny a v mládí i koní nejvíce přitahovaly. Je synem zedníka a otcovo řemeslo v něm probudilo trvalý zájem nejen o zasazení vesnice a stavby v krajině, ale především o detail výzdoby, a to výzdoby pro jihočeskou lidovou architekturu typické: o prvky, jimiž mimořádně výtvarně nadaní zedničtí mistři i zedníci-samouci tak půvabně krášlili štíty zděných[/] obytných stavení, špýcharů i venkovských kapliček.
      Tomuto Teršovu zájmu dala pevný směr náhoda. Před čtyřiceti lety na Malých, nebo také Kubatovských Blatech, jak se Zbudovským Blatům říká lidově, hledal motivy k ilustracím Klostermannova románu Mlhy na Blatech (vyd. 1951) akad. malíř Alois Moravec. Dnešního zasloužilého umělce tehdy po okolí svého působiště provázel učitel ve Zlivi Alois Terš. Povzbuzen Mistrovým příkladem a pochvalou začal i on plnit skicáky pohledy na blatské vesnice, rybníky, hráze a mostky, na boží muka a kapličky na rozcestích, ale především mu přibývalo kreseb zvlášť zajímavých usedlostí a jejich architektonických i výzdobních, zvláště štukových detailů. Všechny tyto nebarevné, lavírované perokresby jsou popsané. A. Terš u nich uvádí jména majitelů statků a domků a navíc zaznamenává i "jména po chalupě", někdy i místní názvy, které jej upoutaly, jako např. "lísa" pro letní vrátka z pláněk k síni, "kleště, kleštiny, ty konce, ty cipy" pro ozdobné rohatiny na vrcholu střechy, kdysi v jižních Čechách tak hojné, po nichž dnes už v terénu nezbylo ani památky, ap. Kresby z valné většiny vzniklé v letech 1941-42 autor od r. 1979 překresluje a zvětšuje, vrací se do míst, odkud pocházejí, doplňuje si údaje nejen o majitelích, ale i o barevné skladbě měkkých omítek, a takto vzniklé obrazy jemně koloruje. Takových obrazů lidových staveb ze
      Zbudovských Blat bylo na lišovské výstavě čtyřiačtyřicet. Doplňovalo je dvacet obrazů (kolorované kresby fiksem, tužkou, štětcem, oleje, lavírované kresby inkoustem i akvarely) zachycujících rybničnatý kraj kolem Plástovic, Zlivi a Zbudova, ale i panoramatické pohledy z Blat a Šumavy.
      Zbudovská Blata jsou však jen jednou z hlavních oblastí, jimž A. Terš věnoval svou kreslířskou pozornost. Soubor jeho skicáků z let 1939-1942 obsahuje kromě 200 stran nákresů ze Zbudovských Blat i 30 stran z Vodňanska a větším podílem - šesti sty stranami - je zastoupeno Doudlebsko, jež bude námětem příští výstavy A. Terše, který prozatím ze svých skicáků překreslil a dotvořil konvolut obrazů z Kubatovských Blat pro Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.
      Skicáky A. Terše mají pro etnografy i památkáře, ale i pro majitele usedlostí nedozírnou hodnotu. Zachycují vzhled jihočeských vesnic a jejich staveb s mnoha detaily v létech 1939-1942, tedy v době, nei tyto obce zachvátila horečka často zbytečně bourat, nevhodně modernizovat a přestavovat starobylá a výtvarně hodnotná stavení, v době, než zámožní družstevníci začali měnit úhledné, líbezné vesnice ve vilové čtvrti sice pohodlné, ale mnohdy nevalné architektonické hodnoty, nebo v malá sídliště. Dokumentární kresby A. Terše jsou věrnými doklady zaniklého způsobu bydlení, pouka

247

zují na umění dávných, často neškolených zednických mistrů podchycením velikého množství rozmanitých štukových výzdobních prvků na štítech, branách i na drobných sakrálních stavbách. A. Terš uchoval ve svých realistických zpodobeních stavby i detaily už nestojící nebo natolik přebudované, takže při současných rekonstrukcích jsou jeho kresby cenným pramenem a podkladem pro jejich vzornou, památkovou obnovu. To je také cílem a úmyslem autora: sloužit svou prací současnému kulturnímu dění.
      Teršova výstava v Lišově měla značný ohlas. Autor si cení pozornosti oficiálních míst, usilujících o uchování krás jihočeských lidových staveb; ale nejvíce jej těšil upřímný zájem obyvatel obcí, v nichž probudil obdiv k dílu bezejmenných zednických mistrů a snahu uchovat alespoň zbytky jejich díla příštím generacím. Alena Plessingerová

Příklad z Libotenic [obsah]

Libotenice v litoměřickém okrese mají 460 obyvatel, z nichž většina pracuje v JZD Labe a ve Společném družstevním drůbežářském podniku. Na polích kolem obce se pěstuje hlavně zelenina a chmel. Kraslice se tam od nepaměti zdobily pouze ovazováním rostlinných lístků nebo olepováním dužinou z jezerní sítiny. Postupnou regulací řeky Labe zanikly močály a s nimi i trsy sítiny, poskytující dužinu. Nově se v Libotenicích uplat[/]nila technika reliéfního zdobení kraslic barevným voskem, jejímž vynikajícím mistrem je Miroslav Kubišta. z jeho iniciativy podnícené soutěží o nejkrásnější kraslice v okrese Hodonín v roce 1978 uspořádala v roce 1979 OSVĚTOVÁ BESEDA v Libotenicích ve spolupráci s okresními složkami soutěž o nejkrásnější kraslice v ČSR. Úspěch předstihl očekávání a byl podnětem k další kraslicové soutěži s nově stanoveným hlavním cílem. Pořadatelé (Osvětová beseda v Libotenicích, Okresní kulturní středisko, Okresní dům pionýrů a mládeže a Okresní výbor Svazu družstevních rolníků v Litoměřicích) v roce 1980 vyhlásili celostátní soutěž o nejkrásnější kraslice mládeže čtyř věkových kategorií. Vyzvali lidové malířky a malíře kraslic v ČSSR, aby kolem selbe soustředili kroužky mládeže a ve spolupráci se školou, její pionýrskou organizací a organizací SSM tak předávali lidové umění mládeži.
      Soutěž v Libotenicích obeslalo 206 mladých tvůrců 1294 kraslicemi, Ve skupině 6-9 let (21 účastníků, 100 kraslic) obsadila 1. místo Martina Pružinová, Praha (učila Růžena Brodská, Kyškovice), 2. místo Ivana Baďurová, Veselí nad Moravou (Anežka Studničková, Vnorovy), 3. místo Michaela Vágnerová, Litoměřice (Jindřiška Vágnerová, ODPM Litoměřice). Bylo uděleno 5 čestných uznání do Mníchovy Lehoty na Trenčansku, Archlebova (2x), Úval u Prahy a Postřekova na Domažlicku.[/
      Ve skupině 10-12 let bylo 86 soutěžících (446 kraslic) s tímto výsledkem: 1. Jaroslava Soukupová, Jarošov nad Nežárkou (J. Soukupová, tamtéž) a Jitka Menaušková, Litoměřice (J. Vágnerová, ODPM Litoměřice), 2. Vilma Holubářová, Přemyslovice (Emilie Crhonková, Přemyslovice) a Václava Lukášová, Libotenice (Miroslav Kubišta, Liboternice), 3. Antonín Levák, Dětský domov Karlova Studánka (Julie Kummerová, Olomouc) a Hana Horňáčková, Blatnice (Anežka Studničková, Vnorovy). Čestná uznání: 20 (do Libotenic 2x, Litoměřic; Červeného Kostelce, Rokycan, Jarošova n. Nežárkou, Dubné, Frýdku-Místku, Archlebova, Blatnice 2x, Borkovan, Suchova, Ostrožské Nové Vsi, Blanska, Žiliny 2x, Kluknavy.
      Skupina 13-15 let: 68 soutěžících (525 kraslic), ceny: 1. Štěpánka Andělová, Rokycany (Antonín Hoffmann, Díly u Postřekova), 2. Martina Divišová, České Budějovice (Květa Malcová, Dubné) a Františka Tomečková, Vnorovy (Ludmila Kočišová, Vnorovy), 3. Alena Schwerhartová, Nučničky (Miroslav Kubišta, Libotenice) a Helena Kardošová, Domaníža (Štefánia Dudáková, Domaníža u Povážské Bystrice). Čestná uznání: 20 (Č. Budějovice 2x, Libotenice, Kyškovice, Jarošov n. Nežárkou 2x, Příkosice, Rokycany, Kladno, Č. Kostelec, Mikulov na Moravě 2x, Blansko, Dražůvky, Bořetice, Borkovany, Vyškov na Moravě, Domaníža 3x, Kluknava.
      Ve skupině 16-18 let , bylo 31

248

mladých tvůrců (224 kraslic) s výsledkem: 1. Olga Cimrmanová, Roudnice nad Labem (Miroslav Kubišta, Libotenice), 2. Hana Kuryviálová, Vnorovy (L. Kočišová, Vnorovy), 3. Eva Kardošová, Kardošova Vieska (Š. Dudáková, Domaníža). Čestné uznání přznala porota 13 soutěžícím (Praha, Hronov, Žižice, Jarošov n. Nežárkou, Stará Boleslav, Klatovy, Č. Budějovice, Uh. Brod, Vyškov na Moravě, Borkovany, Břeclav, Švábenice, Vnorovy).
      V soutěži o upletení nejlepší velikonoční pomlázky získal 1. cenu Petr Ožena (18 Let), Václavovice, o. Frýdek-Místek a kolektiv učňovské školy v Morkovicích (16-18 let), 2. cenu Pavel Knebl (13 let),[/] Bordovice, o. Nový Jičín, 3. cenu Josef Svrček (12 let), Blatnice, o. Hodonín, čestné uznání Pavel Tvrdý (11 let), Nový Jičín a Antonín Mrlík (11 let), Mysločovice.
      Zvláštní cena poroty za obětavé a správné vedení kroužků mladých malířek a malířů kraslic byla udělena Anežce Studničkové, Vnorovy a - Františce Paláčkové, Archlebov v okrese Hodonín a Anně Rusové, Červený Kostelec.
      Z kolektivů přiznala porota čestné uznání ZDŠ Červený Kostelec, ZDŠ Ostrožská Nová Ves, ZDŠ Archlebov, ODPM Litoměřice, UŠ Hronov a ZDŠ Vyškov na Moravě, jehož dlouholetou obětavou vedoucí - je učitelka Marie Pachtová. s úctou bylo vzpomenuto záslužné[/] práce 86letých instruktorů - uči telky Julie Kummerové z Olomouce a odborného učitele Vratislava Bělíka z Mikulova na Moravě. Porota vysoce ocenila vynikající výkon garanta soutěže Miroslava Kubišty z Libotenic.
      Z tradičních výzdobných technik soustředila soutěž kraslice batikované voskem, gravírované, zdobené nalepováním slámy, ovíjením, dužiny z jezerní sítiny, vytvářením vzoru plastickým (reliéfním) nanášením barevného vosku, ovazováním rostlinnými částmi. Nevyskytly se kraslice leptané kyselinou. z přírodních barviv byl použit koncentrovaný odvar ze slupek červené cibule. Pozoruhodné je, že počet kraslicových kýčů (volná malba temperou, redisovým perem, malování štětcem a lakování, malováni fixy a barevnými spreji, obháčkovávání nitmi, olepování textilem, gravírování a domalovávání štětcem, vytváření netradičních vzorů bez spojitosti s lidovými principy) byl minimální. Ustanovení soutěžního řádu, že při hodnocení bude přihlíženo k tradičním technikám a vzorům vycházejícím z lidové tradice a návod na zdobení kraslic základními lidovými technikami, vydaný k soutěži Osvětovou besedou v Libotenicích, nasměroval soutěžící na pevný řád tradice a ukázal se jako důležitá pedagogická pomůcka. Jaroslav Orel Poznámka 1. v závorce je uvedeno jméno lidového tvůrce, který učil mládež malovat soutěžní kraslice.

249

INFORMACE

Synagraphic Computer Mapping SYMAP [obsah]

SYMAP je počítačový program sloužící ke zpracování analytických map a kartogramů. Jsou naši etnografové používající "kartografickou metodu" dostatečně informováni, že takový program dávno už existuje? Byl vypracován v Laboratoři pro grafické zobrazování a prostorovou analýzu při Harvardské univerzitě, ale hlavně je dostupný u nás. Byl totiž zakoupen Státním ústavem pro územní plánování v Praze a byl zařazen do základního software banky dat integrovaného informačního systému o území. Studie věnované etnokartografickým problémům i semináře s mezinárodní účastí spíše ukazují, že autoři koncepce etnografického atlasu o něm informováni nejsou. A přitom v současné době je u nás k dispozici už pátá zdokonalená verze tohoto programu. Na základě bezchybných vstupních štítkových souborů lze programem SYMAP zhotovovat mapy schematické, vrstevnicové, zónové a proximální, které mají vysokou vypovídací schopnost a které byly už s úspěchem použity při řešení problémů geomorfologických, klimatologických; hydrometeorologických, ale také demografických a sociálně ekonomických. Nebylo by správné přistoupit[/] k využití tohoto hotového počítačového programu také v etnografii a folkloristice? - Podrobně program SYMAP popsala RNDr. Eva Sovjáková: Referenční příručka pro uživatele programu SYMAP (třetí přepracované vydání), Praha 1978; 50 stran textu a 7 ukázek grafického výstupu programu SYMAP. v dopise z počátku roku 1981 dodává: "Program je u nás (tj. ve Státním ústavu pro územní plánování v Praze, TERPLAN, Platnářská 19, Praha 1) běžmě k dispozici pro zákazníky v rámci tzv. databanky servisu ISÚ a máme s jeho využitím bohaté zkušenosti. Dataservis se objednává formou hospodářské smlouvy." Dušan Holý


      Jen pro zahraniční čtenáře vydala pražská Artie zvířecí pohádky, vybrané z celé světové literatury. Soubor se jmenuje Märchen der weisen Eule [obsah]

(Praha 1981, s. 195). Připravil ji Rudolf Lužík a sugestivními kresbami je doprovodil Ota Janeček. Škoda, že knihu nedostanou naši čtenáři! -os-

[obsah]

      Dne 22. května 1981 byla za přítomnosti předsedy České národní rady soudruha Evžena Erbana a[/] ministra kultury ČSR soudruha Milana Klusáka zpřístupněna dokončená část Muzea vesnice jihovýchodní Moravy při Ústavu lidového umění ve Strážnici. v rámci zkušebního provozu je možno zhlédnout skupiny staveb z Moravských Kopanic, Horňácka, areál vinohradnických staveb a areál lučního hospodaření.
      Expozice v přírodě je veřejnosti přístupná od 1. května do 30. září každý týden v pátek, sobotu a neděli. Vzhledem k rozsahu zájmu je nutno hromadné návštěvy hlásit předern.
      Téhož dne proběhla ve strážnickém zámku slavnostní vernisáž dlouhodobější expozice "Habánská keramika a lidová hrnčina ze sbírek , manželů Landsfeldových". Jan Souček


      Nedávno vydal Rudolf Lužík z celého pohádkařského díla K. j. Erbena Pohádkovou kytici [obsah]

(Albatros, Praha 1980, s. 383). Hlavní význam tohoto vydání je v ilustracích národního umělce Antonína Strnadla; o jeho ilustrátorské cestě napsal do knihy doslov Jan Tomeš. -os-

250

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Mikulášská obchůzka v Pelhřimově roku 1979 [obsah]

Když jsme 5. prosince 1979 vyjížděli na služební cestu, zjišťoval si náš konzervátor (22 let), zdali se vrátíme do konce pracovní doby. "Musíme se do půl páté vrátit, já jdu s klukama za čerta." Tato poznámka mě přiměla vzít ve čtvrt na šest večer fotoaparát a vyjít za čerty. Starobylé pelhřimovské náměstí vypadalo jako každý jiný večer - lidé nakupovali a s plnými taškami pak spěchali domů. Jen dva asi osmiletí výrostci tu na sebe i na kolemjdoucí pokřikovali blblblbl... Prošla jsem tichými a opuštěnými ulicemi a o půl šesté jsem se dostala k sídlišti "Na pražské". Tady bylo neobyčejně živo. Po cestách pobíhali 6-8letí kluci a mnozí měli v ruce vrbový prut nebo menší klacek. Děvčata, asi o tři roky starší, se držela ve skupinkách a jakmile zhlédla něco podezřelého, s výkřikem utekla o kus dál. Na prostranství mezi výškovými budovami, v jakémsi centru tohoto malého sídliště, postávalo a přecházelo množství rodičů se svými ratolestmi ve stáří docházky do mateřské školy. Také bojácnější děti školou povinné se držely rodičů. O třičtvrti na šest jsem uviděla prvního čerta. Asi osmiletý kluk v černém oblečení s přeta[/]ženou černou látkou přes hlavu a s červenými rohy spěchal za kamarády. Během několika minut se to čerty po sídlišti jen hemžilo. Sedmi až jedenáctiletí kluci běhali ve skupinkách i jednotlivě mezi lidmi. Kde uviděli děvčata, hned se za nimi s křikem pustili. Postiženým našlehali a běželi zase jinam. Krátce po šesté hodině se objevili první "velcí" čerti. Byly to skupinky 4-7 čertů. Několik skupinek mělo i mikuláše, případně anděla. Nastal rozruch. Menší kluci křičeli "velcí čerti" a utíkali z jejich blízkosti. Přihlížející rodiče s malými dětmi se hnuli za první skupinou velkých čertů s mikulášem, která obcházela vchody dlouhého paneláku. Čerty vycházející z domu ohlásilo čekajícím lidem vždy několik děvčat, která se vyřítila ze dveří s křikem "už jdou". Pak vyběhli čerti a začali honit okolostojící kluky a samozřejmě děvčata, včetně dívek okolo 15-19 let. Těch ale bylo venku méně, nepostávaly ve skupinkách, spíše jednotlivě někam pospíchaly. Poslední vyšel z domu mikuláš a důstojně kráčel k dalšímu vchodu. Když čerti postrašili, koho měli po ruce, následovali mikuláše. v rozmezí půl hodiny obcházely po sídlišti dvě skupiny s mikulášem a čtyřmi až šesti čerty (asi 18letí hoši), jedna věkově mladší skupina šesti čertů,[/] mikuláše a anděla (asi 12-15letí hoši, anděla představovala dívka) a dvě sedmičlenné skupiny velmi divokých čertů (kolem 19-20 let). Mikuláši měli na sobě bílou řízu, obličej obarvený nebo maskovaný papírovou škraboškou, vousy, na hlavě mitru, dva měli v ruce berlu s koncem obaleným stříbrným staniolem. Jeden z mikulášů, které jsem potkala později, měl místo mitry bílou papírovou korunu, jakou nosili tři králové. Anděl měl bílé šaty, křídla, čelenku a jako jediný ve skupině neměl maskovaný obličej.
      V přilehlých uličkách se staršími rodinnými domky jsem potkala jen skupinu "menších" čertů, která běhala ulicemi, a nejmladší skupinu s mikulášem ze sídliště, jež se na své obchůzce dostala až sem. Zato mezi nedávno postavenými družstevními rodinnými domky bylo rušno. Když jsem sem před sedmou hodinou přišla, obcházely tu tři početné skupiny "velkých" čertů, každá i s mikulášem a andělem. Protože téměř všude dostali napít, byli již dost veselí. Někde domácí vynášeli skleničky před dům a popíjeli se sousedy venku v mrazivé prosincové noci. Čerti se občas rozběhli za houfem dětí a šlehali i mladé dívky a vdané ženy.
      Poslední skupinu jsem potkala v tiché čtvrti starších domků. Mi

251

kuláš, anděl (chlapec a dívka asi 13letí) a šest čertů (kluci okolo 10 let). Pří odchodu z domu se vždy ptali, kde mají u sousedů ještě děti a systematicky obcházeli všechny označené domy. O půl osmé končili.
      Přes zdánlivý chaos panuje v provádění mikulášského obyčeje v Pelhřimově pevný řád. Můžeme jej sledovat v těchto složkách obyčeje:

     1. Počátek obchůzky je přesně stanoven na dobu těsně před šestou hodinou večerní.
     2. Aktivní účastníci se dělí na "velké" a "malé". Liší se věkem, ale[/]i stupněm organizovanosti. Zatímco "malí" jen běhají venku a honí děvčata, "velcí" mají v čele mikuláše a konají skutečnou obchůzku. Toto rozdělení je zafixováno u všech aktivních i pasivních účastníků.
     3. "Malí" chodí jako první; "velcí"se objeví vždy o něco později. Masky postav jsou jednoznačně stanoveny. Mikuláš musí mít dlouhý bíly oděv, vousy, škrabošku, případně silně nalíčenýobličej, bílé vlasy a bílou čepici, biskupská hůl není dnes podmínkou. Anděl má světlé, nejčastěji bílé šaty a čelenku. Čert má kožich nebo tmavé, ponej[/]více černé oblečení, červené rohy, obličej zamaskovaný látkou, škraboškou nebo černým mazadlem, sazemi.
     5. Chování a jednání aktivních.účastníků je přesně vymezenoa vzájemně se diametrálně liší.Mikuláš musí být vážný, nesmímoc mluvit, musí se důstojněchovat, chodí v čele. Je uznávaným vůdcem skupiny, rozhoduje, kam se pojde dále. Dodomu nebo bytu vstupuje vždyprvní, rozmlouvá s rodiči i dětmi. "Čerti musí pořád strašit"povídali mi asi 10letí kluci čerti, když čekali v chodbě nasvého mikuláše.
     6. Zatímco čertů je ve skupině vždyněkolik a mohou utvořit i samostatnou skupinu, mikuláš a anděl může být v každé skupiněpouze jeden a navíc nemůžechodit sám bez čertů.
     7. Aktivní účast v obyčeji je omezena věkově od dětí školou povinných po mladé lidi kolem 20-30 let. Obchůzky se mohou účastnit i vdaní a ženatí mladí lidé.
      Závěrem bych chtěla poznamenat, že popsaný obyčej nemá v okresním městě Pelhřimově charakter obyčeje zanikajícího. Sama jsem viděla během dvou a půl hodiny pouze ve dvou čtvrtích města kolem 80-100 čertů, 8 mikulášů a 5 andělů. Počet pasivních účastníků přesáhl jen v těchto dvou čtvrtích tisíc osob. Helena Bočková

252