národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1984 - ČÍSLO 3

 
 

OBSAH
Studie
Jiří Langer: Kvantové hodnoty lidových staveb . . . 145
Vlastimil Vondruška: Lidový oděv na českokrumlovském panství na konci 18. a na počátku 19. století (Možnosti etnografické interpretace písemných pramenů) . . . 153

Portrét
Miroslava Kurfürstová: Hynek Bím (1874-1958) . . . 163

ZPRÁVY
Jubilea
Zdravice k sedmdesátinám doc. PhDr. Ludvíka Kunze, CSc. (Karel Pavlištík) . . . 171
Pozdrav Adamu Prandovi k šedesátinám (Josef Jančář) . . . 172
S vďakou pripomíname (Jarmila Paličková-Pátková) . . . 174

Nekrolog
Za Janem Skácelem (Jiří Pajer) . . . 175

Dějiny
K devadesátiletí Muzeálnej slovenskej spoločnosti (Václav Hrníčko) . . . 177
Eduard Peck a moravský národopis (Karel Pavlištík) . . . 178

Knihy
Čtyři zastavení nad karpatskou problematikou v práci Václava Mencla o lidové architektuře (Jiří Langer) . . . 180
Ján Podolák: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku (Jaroslav Štika) . . . 182
Hana Podešvová: Lidové tance na Opavsku (František Synek) . . . 184
Magyar néprajzi lexikon (Maďarský národopisný lexikon) (Soňa Švecová) . . . 185
František Matúš: Šarišské ľudové piesne zo sútažnej prehliadky Krása životu '82 (Mikuláš Mušinka) . . . 186

Sborníky
Jahrbuch des österreichischen Volksliedwerkes (Jaroslav Markl) . . . 187
Zborník Slovenského banského múzea (Olga Skalníková) . . . 188

Konference
Seminář o prezentaci lidové kultury Ukrajinců v karpatských muzeích v přírodě (Jiří Langer) . . . 189
Národní konference bulharských etnografů (Václav Frolec) . . . 189
O významu současné lidové výtvarné aktivity (Josef Jančář) . . . 190

Festivaly
Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích 1983 (Jaroslav Markl) . . . 191
Národopisné Šlapanice 1983 (Josef Jančář) . . . 193
XI. slovácký rok v Kyjově (František Synek) . . . 194
Hanácké slavnosti 1983 (Miroslav Válka) . . . 196
Podroháčske folklórne slávnosti (Jiří Langer) . . . 197
Folkmoot 83 (Bohumil Hlaváček) . . . 199

Scénický folklór
V. československý festival folklórních souborů (Jan Souček) . . . 201

Folklórní soubor
Dvacetpět let cimbálové muziky a "slovácké obce Vyhonek" v Opavě (Jiří Pavelčík) . . . 202

Folklorismus
Dudy jako koncertní nástroj (Jaroslav Markl) . . . 203

Na pomoc souborům
S Milošem Štědroněm o etnomuzikologickém a historickém aspektu a prostoru při práci s hudebním folklórem (Dušan Holý) . . . 205

Výstavy
Storočnica fajansovej výrobne v Modre (Adam Pranda) . . . 210
Výstava dolnorakouského lidového umění v Praze (Lubomír Procházka) . . . 212

Film
Etnofilm Rožnov 1983 (Jaroslav Orel) . . . 213

Informace
Jiří Fröhlich: Muzejní dokumentace otavské voroplavby (Vítězslav Štajnochr) . . . 214
Skanzen hus och gardar (Jiří Langer) . . . 214
Urpín Monografia k 25. výročiu založenia folklórneho súboru Urpín (Miloslav Šípka) . . . 214
Paul R. Magocsi - Florian Zapletal: Holzkirchen in den Karpaten (Josef Jančář) . . . 215
Julie Richterová: Středověké kachle (Jiří Pajer) . . . 215
Jiří Matějíček: Rozhovory s mlčenlivými svědky (Olga Skalníková) . . . 216
Dušan Vlach padesátiletý (Jan Souček) . . . 216


Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 3

STUDIE

KVANTOVÉ HODNOTY LIDOVÝCH STAVEB [obsah]


      JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov p. R. při výzkumu lidového stavitelství již řadu let věnují badatelé mimořádnou pozornost půdorysné dispozici domu. Ta dávala podněty k úvahám o funkci jednotlivých místností a jejich částí v životě rodiny. Nejslabším místem bádání bývá spekulativnost úvah a jejich tradování tam, kde se nedostává přímých pramenných dokladů. Jsou případy, kdy je skutečně nelze získat (zejména při výzkumu starších období), ale domnívám se, že u lidového stavitelství nedostatečně využíváme všech informací, které nám poskytují vlastní hmotné prameny - samotné stavby. jsou to například prosté rozměry, které nám mohou účinně pomoci při řešení této problematiky.
      Mnohokrát byla zkoumána otázka přímého vztahu mezi charakterem, strukturou a velikostí rodiny (protože společně bydleli i nepříbuzní, užívejme raději termínu pro všechny obyvatele usedlosti - rezidenční jednotka)[/] a půdorysnou dispozicí domu, přičemž se přihlíželo alespoň k relativnímu srovnávání velikosti místností.1) Struktury rezidenční jednotky se vyvíjely v historických procesech a plně závisely na vývoji jednotlivých sociálních prostředí. Lze připustit, že ve svých dlouhodobých trendech ovlivnily inovační proces stavebních tradic i ve formování kvantových hodnot domu. Například šíření obytných komor souviselo na severovýchodní Moravě a Slezsku s prohlubováním instituce výminku a podobně. Nelze však doložit, že by podobné souvislosti byly obecně platnou zákonitostí, protože jiné společenské podmínky navozovaly jiné řešení (v případě výminkářů například patrové komory, samostatné dvoudílné domečky ve společném dvoře a podobně). Východiskem k řešení musí být vždy analýza konkrétní situace a to nás stále přesvědčuje o mimořádné složitosti struktur rezidenčních jednotek. Nároky

145

na bydlení byly uspokojovány v určité sociální a familiární hierarchii ve vztahu k možnostem daným kvalitou a kvantitou prostoru, který byl k dispozici.2)
      Kvantových ukazatelů bylo využíváno spíše při sociologickém studiu bydlení. Sledovala se průměrná obytná plocha na rodinu a na obyvatele. Pro nás to je ukazatel velmi relativní, neboť víme, že reálně obývanou plochu pro venkovské bydlení před přelomem 19. a 20. století nelze vymezit. Zejména v horských oblastech se místo pro spaní u jednotlivých členů rezidenční jednotky měnilo v průběhu roku, stabilní formy byly kombinovány se sezónními a provizorními. Další nesnází je značná proměnlivost počtu obyvatel v usedlosti a tedy i proměnlivost průměrné obytné plochy. Např. roku 1857 ve střední pasekářské usedlosti ve Velkých Karlovicích připadalo na obyvatele 2,92 m2 z plochy jizby a obytných komor a roku 1869 již jen 1,46; na fojtství č. 23 však 13,9 u členů fojtské rodiny a 11,45 u čeledě; v chalupnické usedlosti č. 101 byl vývoj tohoto ukazatele následovný: 1857 3,69 m2, 1869 - 1,5 m2 a 1890 opět 3,64 m2.3) Dozvídáme se tak o podmínkách bydlení, které jsou určeny více sociální složkou než vlastní stavbou. Ta vytváří jen předpoklady pro jednoduchý typ struktury rezidenční jednotky a její další typové modifikace zasahují více či méně do oněch dlouhodobě dočasných a z minulosti tradovaných provizorních forem.
      Z dokumentace většího množství historicky určených objektů lze empiricky zjistit, že se v 18. a 19. století měnily proporce jizby [/]snižovala se, ale také zmenšovala a zužovala. Naproti tomu ostatní prostory domu se zvětšovaly a dále dělily. Tyto změny byly důsledkem progresivního rozvoje formy, zejména jako důsledek změny topeniště (kurná jizbajizba-světnice). z původně polyfunkční prostorné jizby se postupně vydělovaly různé lidské činnosti do dalších místností domu a do dalších hospodářských objektů usedlosti: ukládání textilií, zemědělských produktů, pracovního nářadí, různé výrobní činnosti (zejména opracování dřeva i například štípání paliva), dočasné ustájení mláďat domácích zvířat, posléze i příprava pokrmů a spaní níže postavených členů rezidenční jednotky. Ubýváním funkcí hlavní obytné místnosti s její kvalitativní přeměnou na světnici stoupal význam ostatních prostorů: síně, komor, případně kuchyně a dalších. Jejich velikost rostla. Tento vývoj byl v hlavních rysech popsán, avšak argumentaci zastupovaly pouze ilustrativní u.káziky dílčích změn v jednotlivých domech bez využití kvantových hodnot.4) Nerovnoměrnost uvedeného kulturního vývoje vytvářela mnoho sociálních a geografických zvláštností, které nebylo možno porovnávat padle jediného nebo několika málo hledisek. v rozboru příčin vzniku stavebních forem vystupuje tolik faktorů, že to téměř znemožňuje porovnávání regionálních zvláštností tak, jak jsme tomu byli zvyklí z dosavadní literatury.5) Pociťujeme rozpor mezi dynamickou determinací vývojovou a statickou determinací geografickou v obecné modelové podobě. Těžiště pozornosti v našem bádání tkvělo častěji na for

146

mě staveb, popis její funkce sloužil spíše jako ilustrace změn. Máme-li sledovat funkci v rovnocenném postavení s formou, jako cíl a smysl jejího vytváření, pak musíme formulovat základní otázku: na jaké úrovni plní určitá stavební forma své rezidenční funkce? A to v kterékoliv vývojové etapě a jakémkoliv konkrétním sociálním prostředí určujícím místní a regionální zvláštnosti.
      Všimli jsme si, že ve vývoji obytné plochy má mimořádný význam hlavní obytná místnost. Je genetickým základem domu (v mnoha regionech je její pojmenování totožné s označením celého domu), který u méně vyspělých stavebních tradic prokazuje konstrukční samostatnost. Je jeho největší a významově nejdůležitější místností. Tyto její zvláštnosti platí ve všech sociálních prostředích, u všech sociálních vrstev a ve všech historických obdobích.6) v západních Karpatech můžeme sledovat největší diferencovanost v její absolutní velikosti:7) u fojtství z konce 18. století dosahuje 42-56,2 m2, u mladších se neliší od běžných pasekářských usedlostí. Ty měly jizby 20-38,7 m2 velké, přičemž menší rozměry převažují u obcí blíže ekonomicko-kulturních center - Valašského Meziříčí a Vsetína. Hlavní prostor domů nižších sociálních vrstev se v okrajových horských dědinách zmenšuje ve 2. polovině 19. století z 22,6 m2 na 16,9 m2, což je míra obvyklá v dolní polovině obou údolí Bečev po celé 19. století. Trend klesání rozměrů hlavní obytné místností domů středních vrstev zde můžeme sledovat nejen geograficky (jako produkt ino[/]vačního působení tržního centra), ale i historicky. Zatímco do poloviny 19. století plocha jizby u 12 dochovaných domů v Novém Hrozenkově v průměru měří 34,3 m2, ve druhé polovině století se přibližuje rozměru 26,5 m2, který byl charakteristický pro Halenkov a Huslenky (podle 14 dochovaných datovaných domů) položené blíže ke Vsetínu. Tam můžeme pozorovat slabší kulminační bod již na začátku 19. století (do roku 1806 je průměr 26,5 m2, po tomto roce 25,04 m2). Ve Velkých Karlovicích sledujeme tendenci ke snižování plochy jizby ad poloviny 19. století (21 obj.), v Horní a Prostřední Bečvě až od 80tých let (17 obj.). Každá stavební tradice ve svém vývoji musela řešit společenskou potřebu spočívající ve snižování nároků na hlavní obytný prostor a zvyšování funkčních nároků na počet a plochu ostatních domových místností. Hranice rožnovsko-meziříčského a vsetínského panství byla současně rozmezím uplatnění dvou převažujících stavebních tradic. Lépe se to dařilo u déle trvající tradice vsetínské, která rychleji vyspěla ve svých starších etapách a byla rozvíjena vyššími vrstvami pro uspokojování potřeb celé sociální struktury. Tato tradice byla dokonce schopna řešit podkrovní patrové komory, jak nám to dokládá řada recentních dokladů z Nového Hrozenkova a Karolinky. Patro zde nebylo individuální výsadou fojtů, tak jako na rožnovském panstvI, stavěli ho běžně i zámožnější podsedci. Jedním z dokladů je nejstarší datovaný dům této oblasti, postavený raku 1746 v ústí údolí Raťkov (Karolinka č. 287 j podruhem Adamem Orsá

147

gem, zakládající na dominikální půdě novou paseku.8) Dokonale vyřešená konstrukce jeho domu nasvědčuje, že stavitel využíval starší, již plně vyzrálé tradice. Ta se dostala do Vrcholné formy ve 30tých letech 19. století, kdy ji kromě jiných reprezentuje dům Orságů-Košutů (Karolinka č. 463) s roubeným podkrovním patrem nad celým půdorysem stavby.
      Rozdílný způsob, jakým řešily různé stavební tradice uvedené společenské potřeby, se projevil více na počtu a velikosti "ostatních místností" (prostory domu kromě hlavní obytné místnosti), než na plaše jizby. Budeme je sledovat u středních sociálních vrstev, které jsou hlavním nositelem tradice a u nichž stavební formy nejdéle přežívaly. Velikost ostatních místností je větší u zadních obcí rožnovského panství (12,35 m2) než blíže jádra (9,8 m2). Na vsetínském panství jsou tyto ukazatele celkově nižší (11,54 a 6,4 m2). Nejdůležitější je však vztah mezi hlavní obytnou místností a ostatními prostory v domě. Již prostý poměr ploch ve svém vývoji vyjadřuje vzestupné nebo sestupné trendy.9) Tento vztah ale neobsahuje další kvalitativní hodnotu - vydělování uzavřených prostorů. To zvyšovalo úroveň bydlení, neboť bylo možno prostorově oddělovat spaní nebo úplné bydlení nepříbuzných, generačních skupin apod., důsledněji oddělovat skladovací funkce apod. Proto stupeň kultivačního vývoje stavby domu může vyjádřit jedině míra uspokojování rezidenčních nároků, ať jsou řešeny jakýmkoliv dispozičním a konstrukčním způsobem. Umož[/]ní nám vzájemně porovnávat vyspělost jak různých stavebních tradic, regionálních forem, tak různých sociálních zvláštností. Tuto míru můžeme vyjádřit vztahem obytné plochy násobené plochou ostatních místností k ploše hlavní obytné místnosti a to celé musíme násobit druhým progresivním faktorem - počtem ostatních prostorů domu.10) Vyjadřuje rovněž schopnost stavby diferencovat její funkce.
      Vzhledem k prohlubování sociální diferenciace ve společenském vývoji je nesnadné sledovat postupný vzestup hodnot míry uspokojování rezidenčních potřeb v geografickém rámci působení příslušné stavební tradice. Vzestup se výrazněji projevuje jen u středních sociálních vrstev a u nižších je téměř neznatelný. v námi sledované oblasti došlo i k sestupu hodnot míry a to v Novém Hrozenkově a Karolince. Souvisí se změnami sociální struktury. Dokonalejší formy budované podsedníky ve 2. polovině 18. století byly tehdy v sousedním Halenkově a Huslenkách již nedostižnou minulostí, neboť tam už byla půda více rozdělena a zakořeněny jiné sociální vztahy. Nižší vrstvy narůstaly a vyšší zcela zanikaly, takže prostředí ovlivňovalo i integrování stavebních forem směrem k jednodušším. Podobný proces pauperizace můžeme sledovat i na druhé straně Javorníků ve středním Pováží, na dolních Kysucích, na panství vizovickém, lukovském a částečně brumovském aj. Stalo se tak dříve tam, kde nebyly možnosti kolonizovat nové areály. Naopak v oblastech s nejmladší kolonizací mohly vznikat poměrně pozdě (2. polo

148

vina 18. století) velká hospodářství, která měla jednak velké investorské schopnosti a jednak velké nároky na uspokojování potřeb rozsáhlé rezidenční jednotky. Tím byly vytvořeny předpoklady pro možnost formového rozvoje příslušné stavební tradice až k dílům vrcholným.
      Míra uspokojování rezidenčních potřeb je vlastně kvantovým hodnotícím ukazatelem. Jeho význam může vyniknout při zpracování většího množství kvalitního dokumentačního materiálu do podoby katalogů staveb. Je však použitelný i v mikrostrukturách, při hodnocení každého jednotlivého případu, kdy je jeho využití nejpřesnější. Univerzalita tohoto ukazatele dovoluje jeho použití pro obytné domy zcela obecně, tedy i pro současné byty projektované podle státních norem. Konečně i v minulosti se uplatňovaly kvantově determinované normy ve výstavbě11) a těžko přesněji určit, kdy a jaké jejich množství změnilo kvalitu označovanou jako lidové stavitelství. Vzorec pro zpracování kvantových údajů lze upravovat podle řešené problematiky, jakož i kritéria posuzování jednotlivých funkčních hodnot zkoumané stavby.
      V dosavadní etnografické analytické praxi kvantové hodnoty většinou chybí. Pokud jsou uváděny v technické dokumentaci staveb, nejsou hodnoceny (výjimečně jen neurčitými číslovkami při srovnávání místností). Dokonce ani návrh na formální zpracování dokumentace lidových staveb s nimi nepočítá.12) A přece se někdy stávají jediným rozlišujícím uka[/]zatelem pro podstatné zvláštnosti stavebních tradic v určitých prostředích, která se od jiných neliší ani půdorysnou dispozicí, stavebním materiálem, ani konstrukcí. Ostatně, co je pro syntézu vývoje lidového stavitelství důležitější než řešení problémů jeho hlavního funkčního poslání, a to řešení co nejpřesnější, nejexaktnější a prameny dokonale doložené.

Poznámky
1.
      BOTÍK, J.: Rodina ako determinujúci činiteľ foriem obydlia. In: Lidová stavební kultura v českoslovanských Karpatech a přilehlých oblastech. Brno 1981, s. 157-184; ŠVECOVÁ, S.: Ľudové obydlie a rodinně formy na Slovensku. Národopisný věstník československý 2, 1967, s. 107-125. Srov. též LANGER, J.: Zvláštnosti a proměny rezidenční jednotky na Valašsku. In: Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých oblastech. Brno 1981, s. 193-211.
2.
      ŠVECOVÁ, S.: Spoločnící v Čičmanoch. Národopisný věstník československý 1, 1966, s. 78-97; ŠVECOVÁ, S.: Význam rodiny pre diferencovanie príbuzenských vzťahov. Slovenský národopis 23, 1975, s. 3-22.
3.
      Valašské muzeum v přírodě, Rožnov p. R., fond průzkumové dokumentace P-402-21, 23, 101; Okresní archív Vsetín, sčítací operáty z let 1857, 1869, 1890 z Velkých Karlovic. Průměrnou obytnou plochu sledovali sociologové především v tzv. velkých číslech v makrostrukturách. k tomu i ENGELS, B.: k bytové otázce. In: MARX, K. - EN

149

GELS, B.: Spisy 18, Praha 1966, s. 241-317. Pro etnografické bádání jsou makrostrukturální statistiky sice vítanou pomůckou, ale těžiště analytického výzkumu je v mikrostrukturách a ve vztahu jednotlivých jevů k celkovému společenskému procesu.
4.
      PRAŽÁK, V.: Vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí. Český lid 53, 1966, s. 321-348.
5.
      VAŘEKA, J.: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. Český lid 66, 1979, s. 149-155.
6.
      Snižování plochy jizby jsem sledoval u datovaných objektů v Suché Hoře a Zuberci na severním Slovensku, což se mi stalo orientačním vodítkem pro posuzování reprezantačních skupin údajů z jednotlivých mikroregionů. LANGER, J.: Formovanie tradičného ľudového domu v oblasti Trstenej. In: Trstená 600-ročná. Martin 1973, s. 378-416, zvl. s. 396 a 403.
7.
      Údaje byly zpracovány podle průzkumové dokumentace datovaných objektů uložené ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R. a použity v kandidátské práci LANGER, J.: Lidové stavební tradice moravskoslovenského pomezí v severozápadních Karpatech, obhájené v NÚ SAV 1982.
8.
      Valašské muzeum v přírodě, Rožnov p. R. P-501-287; Státní oblastní archív Opava, velkostatek Vsetín, Vs 123 - gruntovnice Nový Hrozenkov 1696-1797.
9.
      LANGER, J.: Interetnické vztahy lidového domu moravsko-slovensko-polské kontaktové zóny, Slovenský národopis 24, 1976, s. 266-279, zvl. grafy na s. 274 n. vyjadřující průběh vztahu průměrného nejizbového prostoru domu k ploše jizby v procentech v letech 1790-1900 v 9 regionech severozápadních Karpat.
10.
      Označíme-li plochu hlavní obytné místnosti "a"; plochu ostatních místností "b" a počet ostatních místností ",pb", pak vzorec vypadá takto: (((a+b) . b) : a) . pb
[/]
      Za odbornou pomoc při formulování vzorce děkuji RNDr. Luďkovi Habustovi, který vytvořil několik variant vzorce. Plochu ostatních místností tvoří síň, kuchyně a všechny komory (obytné i skladovací včetně patrových) jsou-li uzavřeny rou­ benými stěnami. Netvoří ji chlév a to ani v tom případě, je-li součástí domové konstrukce a je přístupný ze síně. Dále se do tohoto pojmu nezařazují prostory uzavřené provizorními stěnami šalovanými do rámů jako např. oddělení části půdy vnitřními štíty, podsíně nebo vnitřní členění roubených prostorů. Je-li v síni zděné jádro s vymezeným prostorem pod klenutým komínem, avšak průchodné a neuzavřené dveřmi, počítáme síň za dva postory. v případě sezónních staveb složených z koliby a chléva se společným komunikačním prostorem při vstupu do chléva, je-li tento hlavním vstupem celého objektu, počítáme nejvíce 1/4 plochy chléva za síňový prostor. Zásadně se měří vnitřní plocha místností včetně topenišť. Jejich typ a poloha by se mohly stát dalším ukazatelem, který by zdokonalil uvedený vzorec. Změnu topenišť lze ale obtížněji rekonstruovat, navíc doposud nemáme vypracovánu spolehlivou typologii topenišť, která by obsáhla většinu vyskytujících se forem (Pražákova typologie - srov. pozn. 4 - je příliš hrubá, některé farmy do ní nelze zařadit).
11.
      Státní regulace se začala prosazovat protipožárními nařízeními 18. století a od začátku 19. století zřízením funkce krajského inženýra. Kromě norem limitujících stavby bylo mnoho norem doporučených populárními spisy jako např. ŠWIPPL, W.: Wolný Jiří aneb příklad, jak mnoho dobrého rozumný muž v obci způsobiti může hospodáři vůbec, zvláště ale k užitku milého stavu sedlckého. Praha 1835.
12.
      MIŠUREC, Z. - ZASTÁVKA, Z.: Formální metody zpracování dokumentace lidových staveb. Opera ethnologica 6, Praha 1977.

150

Tabulka 1.
Přehled velikostních ukazatelů domů středních vrstev z Velkých Karlovic

Čís.domu
Datace
Plocha jizby
Míra uspokojování rezidenčních potřeb
166
324
108
37
38
90
13
835
105
31
201
15
6
497
117
65
200
183
24
3
1781

1792
1796
1796

1813
1814
1819
1820
1825
1830
1832
1836
1841




1860
31,92
25,92
21,07
28,08
26,52
29,11
24,75
23,71
31,0
30,45
30,0
29,7
22,39
31,35
26, 77
32,0
27,54
29,42
20,6
28,61
112,4
133,3
114,7
145,4
255,7
326,6
73,6
270,9
171,8
214,6
482,5
268,7
209,3
879,1
115,2
118,6
483,0
768,1
250,0
595,0[/]

[/]

Tabulka 2.
Průměrné hodnoty míry uspokojování rezidenčních potřeb stavbami podle kulturně-ekonomických oblastí

Kult.-ekon.oblast
Chalupníci
Zahradníci
Sedláci a fojti
Počet reprezent. skupiny
Těšínsko
Hukvaldsko
Kysuce horní
Kysuce dolní
Střední Pováží
Rožnovsko
Vsetínsko
Brumovsko
Vizovicko
a Hostýnsko
102,2
156,4
77,4
18,9
34,6
97,2
22,7
33,4

60,8
580,8
327,9
275,2
10,1
302,7
287,4
186,1
121,2

123,8
738,8
688;8
861,0
-
1 540,1
2 078,7
222,5
1 363,6

949,55
22
11
26
6
20
35
16
18

16


Hodnoty pro střední Pováží jsov ovlivněny patrovými domy. Odchylky od průměru v jednotlivých sociálních prostředích jsou větší v mladších kolonizačních okrajích oblastí a menší ve starších prostředích kolem kulturně-ekonomických center.

151

Ukázka katalogizačního záznamu:
KAROLINKA-Raťkov č. 287/427/238, okres Vsetín, panství Vsetín, datace 1746, 48 ha (výměra usedlosti do poloviny 19. stol.); stavební tradice východomoravská, sociální prostředí s neúplnou strukturou, sociální vrstva podsedků, míra uspokojování rezidenčních potřeb 444,5; podkrovní patro nad komorovým dílem; dokumentoval J. Langer 1982, uloženo ve Valašském muzeu v přírodě sign. P-501-287.[/]


Náčrt pro ukázku katalogizačního záznamu: M = 1:200

DIE VOLKSBAUTENQUANTENWERTE
(Zusammenfassung)

      In bisheriger Forschung über die Volksarchitektur werden die Informationen der direkten materiellen Quellen von den Dimensionen des Baues und der Räume noch nicht ausgenutzt. Nur bei dem Studium des Wohnens wird dann und wann die Durchschnittsfläche je Hauseinwohner angef[ö][ü]hrt, diese aber ändert sich beträchtlich in einzelnen Phasen der Familienentwicklung, und man kann sie nur in "grossen Zahlen" verwerten. Wichtig sind die Dimensionen des Hauptwohnraumes, die im Verlauf des 19.Jahrhunderts in den Westkarpaten in Zusammenhang mit Einstel[l]ung der Residenzfunktionen in die übrigen Hausrä[u]me sanken. Diese werden vermehrt und vergrössert. Es ist ein Kulturprozess, der ermöglicht, den Wohnungskomfort zu erhöhen. Das Befriedigungsmass der Residenzforderungen mittels der Hausstruktur bringen dann zum Ausdruck gegenseitige Verhältnisse der Grundrissflächen der Hausräume: die Wohnfläche multipliziert mit der Zahl der übrigen Räume (Vorhalle, Küche, Kammern) dividiert durch die Fläche des Hauptwohnraumes, und das Ganze multipliziert mit der Zahl der übrigen Räume. Dieser Quantenbewertungsindikator hat geeignete Eigenschaften für die Forschung der Mikrostrukturen sowie auch für die Verarbeitung einer grossen Menge dokumentarischen Materials für die Bautenkataloge. Man kann damit vergleichen die Häuser, die unter verschiedenen Traditionen, von verschiedenen Sozialschichten und in unterschiedlichen geographischen Milieus gebaut wurden. Seine Universalität erlaubt, auch untraditionelle Bauten zu bewerten. Bei den datierten Objekten kann man die Entwicklungs- trends der Form und deren soziale Abhängigkeit prüfen. Die Formel kann nach weiteren Bewertungskriterien (z. B. der Qualität der Heizstätte und weiterer Einrichtung) geregelt werden.
      Übersetzung: J. Švec

152

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 3

LIDOVÝ ODĚV NA ČESKOKRUMLOVSKÉM PANSTVÍ NA KONCI 18. A NA POČÁTKU 19. STOLETÍ
(MOŽNOSTI ETNOGRAFICKÉ INTERPRETACE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ) [obsah]


      VLASTIMIL VONDRUŠKA, Národní muzeum, Praha
      Vzhled lidového oděvu, který oblékali poddaní na venkově během pozdního feudalismu, nelze na základě dokladů z muzejních sbírek přesněji určit. Oděvních součástek z tohoto období (nemluvě o kompletním oděvu jednoho nositele) se nezachovalo mnoho a většinou se jedná navíc o předměty, u nichž chybí přesnější pasportizace. Poznání lidového oděvu feudálního venkova má tedy možnost jít v podstatě jinými směry - interpretací písemných pramenů a studiem ikonografických dokladů.
      Pramenů ikonografického charakteru se pro 18. století dochovalo poměrně málo; přitom lze jen obtížně určit věrohodnost na nich zobrazovaného oděvu (míru jeho rozšíření v daném kraji, skutečnou regionální příslušnost oděvu[/] k zobrazovanému místu, sociální aspekty aj.). Do jisté míry zde stále musíme počítat s možností umělecké licence autora.1) Proto i zde je třeba verifikovat získané údaje srovnáním s dalšími prameny.
      Množství písemných dokladů, týkajících se lidového oděvu, je ve srovnání s ostatními poměrně bohatší. I písemné prameny však podávají do jisté míry neúplné zprávy, neboť jsou při popisu celkového vzhledu lidového oděvu schematické, a mají proto omezenou vypovídací schopnost. Často uvádějí např. pouze dobový název oděvní součástky, aniž bychom mohli přesně určit, jaký typ se jím mínil. Variabilita písemných zpráv však poskytuje poměrně širokou strukturu kvalitativně rozdíl

153

ných informací, jež lze v etnografickém studiu při přesné interpretaci a analýze velmi dobře užít.2)
      Vedle zpráv centrální provenience (např. sněmovních snešení), vrchnostenských instrukcí pro jednotlivá panství, popisů a vzpomínek současníků, údajů ve spisové agendě vrchnostenské správy, dobové publicistiky aj., mají nesmírný význam především inventáře vlastních venkovských usedlostí.3)
      Inventáře usedlostí se zapisovaly obvykle při oceňování pozůstalosti po zemřelém hospodáři do pozemkové knihy. Někde byly vedeny zvláštní knihy pozůstalostních řízení, vzácněji jsou dochovány samostatné knihy pozůstalostních inventářů. Všechny tyto druhy knih bývají obvykle uloženy dohromady jako knihy pozemkové.4)
      Norma pro to, co se zapisovalo, a co nikoli, kolísala padle oblastí, často i podle zvyklostí dominia a zkušeností písaře, vrchnostenského úředníka apod. Proměnlivost obsahu inventářů byla dána nejen místními rozdíly, ale ve velké míře i dobou, kdy se zapisovaly. I když se s nimi setkáváme na českém venkově již od 16. století, z obsahového hlediska prošly poměrně složitým vývojem. Zpočátku se v nich uváděly pouze hlavní druhy zemědělského nářadí (vůz, oradlo), jen místy jsou zaznamenány podrobné inventáře poddanských usedlostí.5) z konce 17. a 1. poloviny 18. století je dochováno jen skrovné množství velmi schematických záznamů. Největší bohatosti dosáhly inventáře z hlediska úplnosti popisu poddanské usedlosti až na konci 18. a na počátku[/] 19. století. Po roce 1820 záznamy inventářů rychle mizí a do poloviny 19. století se s nimi setkáváme v pozemkových knihách pouze vzácně. v období svého obsahového vyvrcholení na přelomu 18. a 19. století podrobně uváděly veliké soubory zemědělského, řemeslnického a domácího nářadí, někdy se zaznamenával i vzhled usedlosti, nábytek, vzácněji i šperky a oděv.6)
      Zprávy o lidovém oděvu jsou ovšem v pozústalostních inventářích velmi vzácné vzhledem k celkovému množství oceňovaných usedlostí. Výjimečné místo z tohoto hlediska zaujímají inventáře poddanských usedlostí jihočeských schwarzenberských panství. v materiálech pozemkových knih některých panství (Č. Krumlov, Chýnov, Libějovice, Třeboň, Vimperk) se oděvní součástky zapisovávaly zhruba v letech 1780-1820.7) Oděv se tu uváděl poměrně pravidelně, velmi často s dalšími doplňujícími zprávami (barva, materiál, někdy i další podrobnosti). I když tyto zprávy tvoří jen menší část popsané pozůstalosti, přinášejí velice cenný materiál ke studiu lidového oděvu, především k otázce barevnosti:
      V ocenění mají převahu mužské oděvy, neboť usedlost se obvykle zapisovala po smrti hospodáře (bez ohledu na to, zda ještě sám spravoval usedlost, nebo byl již na výměnku). Inventáře s popisem ženského oděvu tvoří jen zlomek všech zpráv. Ani v jihočeských schwarzenberských pozemkových knihách se však oděv nezapisoval vždy. Někdy se v rubrice, kam se poznamenávalo ocenění oděvních součástek, pouze uvádělo, že se oděv rozdělil po

154

dle testamentu mezi syny (při dělení ženského oděvu mezi dcery), nebo že se oděvní součástky nechaly žebrákům, chudým lidem apod. Mezi chudší část venkova se tak často dostávalo celé oblečení po zemřelém sedlákovi, např. v Holubově (r. 1795) bylo darováno chudým vše, tj. 1 šerkový kabát, 1 šerkové kalhoty, boty, 1 pár punčoch, klobouk a 2 košile, celý oděv starý a obnošený.8) Obdobných zápisů je v pozemkových knihách českokrumlovského panství celá řada.
      V některých případech se v inventářích pouze vyjmenovávaly jednotlivé kusy oděvu bez dalších doplňujících údajů. Přesnému studiu je na obtíž i ta skutečnost, že se stejné inventáře někdy opakují v různých knihách.9) Proto je obtížné statisticky vyhodnotit a srovnat oděv z menších panství, kde byl počet zapsaných inventářů poměrně malý a získaný materiál netvoří reprezentativní výběr. Údaje těchto dominií nebyly proto sledovány souhrnně, ale jen systémem sond jako vzorek pro komparativní studium.
      Nejúplnější soubor zpráv o lidovém oděvu se zachoval z největšího schwarzenberského panství v jižních Čechách - z panství Český Krumlov. v pěti knihách je zde celkem zaznamenáno 1500 inventářů, přičemž podrobnějších údajů o lidovém oděvu (tedy takových, kde je zapsána barva, materiál apod.) je něco přes sto, což již tvoří reprezentativní soubor pro statistické vyhodnocení.10) Oděv je tu zapisován od roku 1784 do roku 1801, z dalších let (vedeno do roku 1818) je údajů tohoto[/] rázu již jen nepatrné množství. Všechny zápisy (i z českých vsí) jsou prováděny v německém jazyce, což tvoří hlavní překážku při přesném převodu do českého názvosloví, jež se z obsahového hlediska v mnoha případech odlišuje od terminologie německé.


Barevnost mužského oděvu podle inventářů:


Kabát (r Rock)

perioda

1784/89
1790/95
1796/1800
1801/05

Celkem
modrý

13
24
15
10

62
zelený

1
2
-
-

3
bílý

-
2
2
-

4
Černý

-
-
2
1

3


Vesta (r Leibl, vzácně e Weste, s Kamisol)

perioda

1784/89
1790/95
1796/1800
1801/05

Celkem
modrá

8
9
6
6

29
zelená

6
13
3
1

23
červená

4
1
2
1

8
bílá

-
-
1
-

1
olivová

-
1
-
-

1


Nohavice (e Hose, též e Beinkleider)

perioda

1784/89
1790/95

Celkem
žluté

4
1

5
bílé

1
5

6
černé

1
-

1
Zelené

1
-

1


155

Kožich (r Pelz, též Belz)

perioda

1784/89
1790/95
1796/1800
1801/05

Celkem
modrý

5
4
-
-

9
bílý

2
3
1
2

8
olivový

-
1

-

1


Punčochy (r Strumpf)

perioda

1784/89
1790/95
1796/1800

Celkem
modré

5
10
-

15
bílé

3
-
1

4
šedé

-
1
-

1
hnědé

1
-
-

1


Čepice (e Mütze, vzácněji i e Haube)

perioda

1784/89
1790/95
1796/1800
1801/05

Celkem
zelená

4
7
4
1

16
černá

2
5
2
2

12
červená

-
-
1
-

1


U klobouku (r Hut) je zaznamenána pouze černá barva (celkem 10 inventářů).
      Údaje o materiálu jsou vedeny mnohem podrobněji, než je tomu u barev jednotlivých oděvních součástek, především při zápisech. kabátů a vest. Většina kabátů a vest byla ze sukna, na bohatších usedlostech se však objevovaly velmi často kabáty dva, jeden soukenný a druhý šerkový.
      Nohavice - koženky byly vyrobeny v převážné míře z teletiny (17 záznamů), ve 3 inventářích jsou zmíněny koženky z jelenice, po[/] jednom případu z ovčí a kozlí kůže. Vyskytovaly se však i nohavice z šerky a cajku.
      Materiál punčoch byl uváděn jen zřídka. v 7 inventářích jím byla vlna, ve 3 bavlna (nejstarší zápis je již z 80. let 18. století). Čepice byla pletená, někdy i cajková, sametová či kožená. Vedle těchto součástek se v inventářích objevuje bez dalších podrobností i šátek, velmi často rovněž boty. Košile byly uváděny pravidelně, obvykle se rozlišovaly na jemnější a hrubé. Občas se poznamenávalo, že byly lněné, přičemž i u výměnkářů bývaly v pozůstalosti 3 až 4 kusy. Poměrně značný výskyt lněných součástek byl ovlivněn místní vysokou produkcí lnu a jeho zpracováním.
      Mimo těchto statisticky vyhodnotitelných údajů jsou v některých oceněních uváděny i další podrobnosti z českokrumlovského panství. Sedlák v obci Skřidla (r. 1793) měl červenou vestu s koženými knoflíky, sedlák v Černicích (r. 1788) zelenou cajkovou vestu s bílými cínovými knoflíky a zelené cajkové nohavice. Rolník v Benkovicích (r. 1791) bílý ovčí kožich a zelenou soukennou vestu s bílými knoflíky, sedlák v Mříči (r. 1787) zelenou vestu se žlutými knoflíky, v Dobročkově (r. 1789) lněný kabát s límcem, chalupník v Jánském Údolí (r. 1789) vestu se zelenými knoflíky, osedlý v Brlohu (r. 1789) soukennou vestu rovněž se zelenými knoflíky. Chalupník v zaniklé obci Uretschlag (r. 1789) měl modrou soukennou vestu s cínovými knoflíky, sedlák v Loučeji (r. 1790) zelenou soukennou vestu se žlutými knoflíky, mlynář v Českých Chalu

156

pách (r. 1791) klobouk bez krempy (Schät­ zung) .11)Zajímavý údaj přináší inventář pozůstalosti po hajném z Ondřejova z raku 1800, který vlastnil modrý soukenný kabát a všední zelenou vestu spolu s bílými punčochami a liščími rukavicemi.12)
      Barevné kombinace mužských oděvů vycházely ze základních uvedených barev. Jen v několika případech jsou v inventářích uvedeny barvy všech součástek oblečení. Sedlák ve Skřidlech (r. 1793) měl modrý kabát, červenou vestu, bílé koženky, bílé vlněné punčochy, černý klobouk a zelenou čepici. Sedlák v Černicích (r. 1788) vlastnil modrý kožich, zelenou cajkovou vestu, žluté koženky, bílé vlněné punčochy, černý klobouk a zelenou cajkovou čepici.13)
      K otázce barevnosti mužského venkovského oděvu máme z konce 18. a poč. 19. století k dispozici několik údajů také z ostatních schwarzenberských panství.14)

panství Chýnov (1788-1792, 18 podrobnějších inventářů)



kabát
vesta
punčochy
čepice
bílá

4
3
-
-
modrá

9
5
4
-
zelená


1
-
3
šedivá

1
1
-
-
hřebíčková

1
-
-
-

[/]

panství Třeboň (1787-1797 - 10 inventářů)



kabát
vesta
nohavice
punčochy
zelená

9
2
-
-
modrá

-
-

3
černá

-
-
1
-
rudá

1
1
-
-
Šedivá

1
-
-
-


panství Libějovice (1814-1820 - 14 inventářů)

 



kabát
vesta
nohavice
kožich
punčochy
modrá

8
8
-
1
-
bílá

7
-
1
1
2
Černá

2
-
-
-
-


      Je jasné, že z tak malého vzorku údajů lze dělat při komparačním studiu jen dílčí závěry. I tak je však na první pohled patrna barevná odlišnost např. kabátu ve stejné době na sousedících panstvích Český Krumlov a Třeboň. Zatímco na českokrumlovském panství jednoznačně převládala modrá barva kabátů, na třeboňském, alespoň jak se zdá podle sledovaného vzorku, to byla barva zelená.
      Barevnost oděvu tedy zřejmě hrála určitou roli v regionální diferenci oděvu podle panství, přičemž ovšem z tohoto typu písemného pramene nemáme možnost zjistit další rozdíly, např. v odstínu barvy, střihu apod. Zatímco v rámci českokrumlovského panství byly všechny mužské kabáty modré barvy, tedy barevně jednotné, Vesty se nosily částečně zelené a částečně modré. Vzhledem k tomu, že panstvím Český Krumlov na konci 18. století

157

probíhala jazyková hranice mezi českým a německým obyvatelstvem, je třeba rovněž sledovat otázku, zda rozdíl barevnosti vest neměl etnodiferencující znaky. z údajů pozemkových knih sice nelze přesně určit národnost zemřelého hospodáře, můžeme však spolehlivě určit, jaký jazyk v obci v dané době převládal,15) a tím také pravděpodobnou národnostní příslušnost nositele oděvu.



modrá vesta
zelená vesta
české obce

16
14
německé obce

10
9



      Jak ukazuje téměř rovnoměrné rozložení obou barev mezi obce s převahou Čechů a obce s převahou Němců, dá se soudit, že barevnost nehrála velkou roli v etnodiferenciaci (ve smyslu znakovosti chápané místním obyvatelstvem při vzájemném rozlišování), ale volba barvy byla spíše ovlivněna individuálním vkusem, módními vlivy aj.
      Různost barev neměla na českokrumlovském panství původ ani v rozdílech sociálních, neboť sedláci; drobní chalupníci, výměnkáři i bezzemci užívali různé druhy barev obleku a jejich vzájemných kombinací, aniž by se vytvořil typ, užívaný pouze jedinou vrstvou.
      Sledování oděvu žen je otázkou složitější. Dochovaných inventářů je méně - podrobněji vedených pouze 19. Množství oděvních součástek bylo přitom obvykle podstatně větší než u mužské pozůstalosti. Rovněž terminologie jednotlivých součástek více kolísala.
      U zápisu ženského oblečení se někdy užívalo formulace: "1 Truhe mit dem Leibgewand"[/] aj. k oděvním součástkám se občas počítala i prostěradla, ubrusy, ložní prádlo, přehozy a dokonce i nezpracované plátno apod.
      Z ženských inventářů patří k nejlépe zpracovaným pozůstalost výměnkářky z Dobročkova (r. 1790), která měla modrý cajkový, červený pruhovaný a dále ještě kartounový kabátek, červenou damaškovou, černou pruhovanou kartounovou sukni a červenou pruhovanou cajkovou sukni, šněrovačku (s Mieder mit Kratze) a živůtek (s Leibl) z barevného cajku, kožíšek, čepec se širokými pozlacenými postranními díly (e Seite), čepec s postříbřenými postranními díly a dva černé čepce krepové, bílou plátěnou zástěru a jednu zástěru kartounovou s pruhy, dva páry kožených rukavic a pár zelených kožených střevíců s cínovými přezkami. v pozůstalostním inventáři výměnkářky z Bělovic (zaniklá osada u Boletic r. 1796) se uvádí hnědý cajkový kožíšek (braun zeugener Pelz - tedy cajkový kabátek s kožešinou), zelený cajkový kožíšek, kartounový kabátek, cajkový živůtek, zelená cajková a dvě hnědé sukně spolu s bílou kartounowou zástěrou. Vedle jiných oděvních součástek, kde nejsou uvedeny podrobnosti, měla výměnkářika v Horní Sněžné (r. 1787) modrou sukni, černý a červený živůtek, červenou pruhovanou a kartounovou zástěru. Výměnkářka v Benkovicích (r. 1788) vlastnila modrý soukenný kožíšek, černou cajkovou šněrovačku, zelenou a hnědou cajkovou sukni, hnědý kartounový šátek na hlavu a 4 košile. Selce v Srníně (r. 1800) patřila žlutá sukně, modrý živůtek, modrá zástěra, černý kabátek a bílý šátek na hla

158

vu. v pozůstalosti výměnkářky z Křemže (r. 1801) byl zelený kabátek, červený živůtek, žlutá sukně, zástěra a bílý šátek na hlavu.16) Mimo to se dozvídáme i o černých sukních, hnědém kartounovém šátku, bavlněných šátcích, hedvábném šátku, zelených, hnědých, modrých a červených sukních, kabátcích a živůtcích.
      I studium písemných pramenů má při sledování lidového oděvu řadu nedostatků, nicméně právě pro starší období má tato metoda veliký význam. v řadě dokladů z písemné agendy, dochované v nepřeberném množství v českých archivech, lze nalézt drobné zprávy i podrobnější popisy lidového oděvu. Na základě těchto pramenů ze studovat nejen vývoj lidového oděvu z formálního hlediska (barevnost, materiál, drobné doplňky aj.), ale především nám interpretace těchto údajů umožňuje sledovat některé teoretické problémy studia lidového oděvu (regionální diferenciaci, etnodiferenciaci apod.). Je pochopitelné, že k takovému cíli je třeba prostudovat mnohem širší pramennou základnu, než podává uvedený příklad, zpracovávající pouze jeden typ pramenů (tedy nikoli všechny písemnosti z daného panství, kde by mohly být údaje o lidovém oděvu). I tak však můžeme přibližně rekonstruovat barevnost a materiál mužského obleku na českokrumlovském panství na přelomu 18. a 19. století. Základním typem byl modrý soukenný kabát, modrá nebo zelená soukenná vesta s kovovými nebo koženými knoflíky, žluté nebo bílé koženky (především z teletiny), modré vlněné punčochy, zelená nebo červená čepice či černý klobouk. Vyskytoval se tu i[/] modrý a bílý kožich, plátěný šátek na krk aj. v ženském oděvu byla v inventářích mnohem větší variabilita oděvních součástek, takže u žen panovala ve větší míře individualizace obleku, daná různorodostí (z hlediska barevnosti), než tomu bylo u oděvu mužského.

Poznámky
1.
      S. F. SVOBODA: Ikonografie českých krojů. Věstník zemědělského musea, 12, 1939, s. 48-54, 102108; 13, 1940, s. 25-31, 48-55, 82-94, 119-129; 14, 1941, s. 1-8, 50-55, 121-12'7; 15, 1942, s. 43-45; J. SVOBODOVÁ: Ikonografické doklady 18. a 19. století jako pramen studia lidového oděvu. Český lid, 68, 1981, s. 223-233.
2.
      F. HRUBÝ: Selské a panské inventáře v době předbělohorské. Český časopis historický, 33, 1927, s. 21-59, 263-306; J. HANZAL: Předbělohorské poddanskě inventáře. Český lid, 50, 1963, s. 169-174; H. HYNKOVÁ: Pozůstalostní inventáře z Orlických hor s ukázkami z Rychnova nad Kněžnou. Český lid, 54, 1967, s. 16-30.
3.
      Podle zpráv centrální provienience především starší práce Č. ZÍBRT: Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské. Praha 1892; Z. WINTER: Dějiny kroje v zemích českých od počátku století 15. až po dobu bělohorské bitvy. Praha 1893; z paddanských inventářů (městské statky Č. Budějovice) např. D. STRÁNSKÁ: Lidové kroje v Československu. Čechy, Praha 1949, s. 43 aj. Vzhledem k tomu, že se předkládaná studie zabývá statistickým vyhodnocením písemných zpráv pozůstalostnícih inventářů, nesleduje doklady ostatní, uvedené např. ve studii D. STRÁNSKÉ: Lidové památky z 18. věku v Krumlově. Národopisný Věstník Českoslovanský, 31, 1949, s. 71-82.

159


4.
      Uloženy ve Státních oblastních archivech, srv. Soupis starých pozemkových knih. Archivní časopis, 11, 1961, s. 6-16; S. POLÁK: Knihy pozemkové a knihy městské. (Poznámka k diplomatické terminologii). Archivní časopis, 16, 1966, s. 208215. Hlavní nedostatek soupisu pozemkových knih pra potřeby etnografického studia tkví v tom, že na inventarizačních kartách jsou zaznamenány pouze formální znaky knihy, nikoli však také obsahová stránka vlastní písemnosti.
5.
      J. PETRÁŇ: Zemědělské nářadí poddaných v Čechách koncem 16. a začátkem 17. století. Zápisky katedry československých dějin a archivního studia University Karlovy, 3, 1958, č. 3-4, s. 5-54.
6.
      Srv. např. V. VONDRUŠKA: k otázce barevnosti interiérů venkovských usedlostí v obcích panství Kounice v polovině 18. století podle zpráv pozůstalostních inventářů. Středočeský sborník historický, v tisku.
7.
      SOA Český Krumlov, VS Č. Krumlov, PK, sign. I 5AU 213 - 217 (červené); SOA Třeboň, OS Tábor, PK 139; OS Třeboň, PK 1969, 1968; OS NetoIice, PK 53; SOA Č. Krumlov, VS Vimperk, sign. 4494.[/]
8.
      SOA Č. Krumlov, VS Č. Krumlov (dále jen VS Č. K.), PK, sign. I 5AU 214 (červená) , fol. 366.
9.
      Např. VS Č. K., I 5AU 214 (červená), fol. 366 367; I 5AU 213 (červená), fol. 74b a 297 aj.
10.
      VS Č. K., PK; sign. I 5AU 213 - 217. v soupisu vynechány ty údaje o lidovém oděvu, kde se uvádí pauze počet kusů bez doplňujících údajů o barvě materiálu apod., kterých je několik set.
11.
      VS Č. K., sign. I 5AU 214 (červená), fol. 184b 188, 16; sign. I 5AU 213, fol. 65b, 182, 258, 276b. 277, 356, 377.
12.
      VS Č. K., sign. I 5AU 215, fol. 264b.
13.
      VS Č. K., sign. I 5AU 214 (červená), fol. 184b 186.
14.
      Srv. fondy v SOA Třeboň, pozn. 7.
15.
      J. G. SOMMER: Das Königreich Böhmen. 9, Prag 1841, údaje o jazyku v jednotlivých obcích p. Č. Krumlov.
16.
      VS Č. K., sign. I 5AU 213 (červená), fol. 341b; sign. I 5AU 214 (červená), fol. 388; sign. I 5AU 213 (červená) , fol. 86b, 104; I 5AU 215 (červená) fol. 240, 302b.

160

DIE VOLKSKLEIDUNG AN DER DOMÄNE VON ČESKÝ KRUMLOV ZU ENDE DES 18. UND ZU BEGINN DES 19. JAHRHUNDERTS
(MÖGLICHKEITEN EINER ETHNOGRAPHISCHEN INTERPRETATION SCHRIFTLICHER QUELLEN)

(Zusammenfassung)

      Das Aussehen der von den Untertanen im Verlaufe des späten Feudalismus angezogenen Volkskleidung kann im Wesentlichen auf Grund der Musealurkunden nicht genauer bestimmt werden. Es sind eben falls sehr wenige Quellen ikonographischen Charakters für das 18.Jahrhundert erhalten worden, und überdies kann man nur schwierig die Glaubwürdigkeit der dargestellten Kleidung überprüfen. Die Menge schriftlicher, von der Volkskleidung berichtender Quellen ist im Vergleich mit den anderen Urkunden wesentlich zahlreicher. Auch diese Quellenart gibt wohl einigermassen unvollständige Informationen, ihre Variabilität jedoch betrifft eine verhältnismässig breite Berichtstruktur und kann deshalb bei genauer Interpretation in der Ethnographie sehr gut benützt werden.
      Eine besonders bedeutende Stelle nehmen die Nachlassinventare der Untertanenanwesen ein, die in die Grundbücher eingetragen wurden. Zu Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts wurden hie[r]her an den südböhmischen Schwarzenberger Domänen auch Angaben über die Kleidung eingetragen, oft mit Bemerkungen von ihrer Farbe, Material u.ä. Das vollständigste Ensemble ist erhalten aus der Domäne von Český Krumlov (mehr als 100 Männerkleidungsinventare mit zusätzlichen Angaben). Der Vergleich der Männerklei
[/]dung aus der Domäne von Český Krumlov mit der Kleidung der Untertanen an der Nachbardomäne von Třeboň zeigt, dass die Unterschiede vor allem in der Rockfarbe bestanden (Č. Krumlov blau, Třeboň grün). Im Rahmen der Domäne von Český Krumlov waren aber keine wesentlichen Unterschiede in der Farbe der Männerkleidung zwischen den Tschechen und Deutschen, unter einzelnen Sozialgruppen u.ä.
      Über die Frauenkleidung sind wesentlich wenigere Angaben erhalten worden, denn das Anwesen gewöhnlich nach dem Tode des Wirtes abgeschätzt wurde. Ausführlichere Inventare mit Frauenkleidung bestehen nur 19, wobei die Angabenvariabilität beträchtlich ist, sodass sie eine genauere statistische Bewertung und Vergleichung nicht ermöglichen.
      Nach den erhaltenen Berichten können wir deshalb nur die Männerkleidung der Untertanen an der Domäne von Český Krumlov genauer rekonstrui[e]ren. Der Kleidungsgrundtyp war ein blauer Tuchrock, eine blaue oder grüne Tuchweste mit Metall- oder Lederknöpfen, gelbe oder weisse Lederhosen (vor allem aus Kalbsleder)" es kamen vor auch ein blauer und weisser Pelzmantel (vielleicht handelte es sich um einen Rock mit Pelz), blaue Wollstrümpfe und eine grüne oder schwarze Mütze oder ein schwarzer Hut.
      Übersetzung: J. Švec

161


Hynek Bím při zápise písní slovenských zemědělských dělníků (datum a místo neznámé).

162

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 3

PORTRÉT

HYNEK BÍM (1874-1958) [obsah]


      MIROSLAVA KURFÜRSTOVÁ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Tohto roku uplynulo 110 rokov od narodenia zberateľa ľudových piesní Hynka Bíma, nositeľa vyznamenania Za vynikajúcu prácu, ktorý sa výsledkami svojej celoživotnej svedomitej zberateľskej činnosti priradil k najvý­ znamnejším zberateľom ľudových piesní u nás.
      Hynek Bím sa narodil 5. marca 1874 v Lomnici nad Popelkou ako syn riaditeľa chóru a mestského účtovníka. Prvé vzdelanie v hudbe, v ktorej prejavoval veľké nadanie, mu poskytoval otec. Okrem spevu ho učil hre na husle a na harmónium. Už vo svojich jedenástich rokoch hral v lomnickom kostole na organy a odvtedy častejšie zastupoval chorľavého otca - organistu. Po otcovej smrti odišla matka Klára s dvomi synmi v roku 1886 do Brna; aby ich dala na štúdium do učiteľského ústavu a tým splnila otcovo prianie. Tu v roku 1892 získal Hynek Bím vysvedčenie učiteľskej dospelosti a v roku 1899 vysvedčenie učiteľskej spôsobilosti pre meštianske školy. v brnenskom učiteľskom ústave ho po štyri roky[/] vyučoval spevu, teórii hudby, hre na klavír a na organy Leoš Janáček, ktorý Bímovi zveril úlohu organistu školských omší pre chovancov ústavu.
      Bím svoju učiteľskú dráhu nastúpil v roku 1892 ako podučiteľ obecnej školy v Ivančiciach u Brna (1892-1899), ďalej pôsobil ako odborný učiteľ na meštianskych školách v Kloboukách u Brna (1899-1905) a v Strážnici (1905-1919) . v roku 1919 bol Bím menovaný za riaditeľa meštianskej školy v Skalici na Slovensku, odkiaľ odišiel v roku 1935 na dôchodok do Tišnova, kde žil až do konca svojho života.
      Hynek Bím začal so zberateľskou činnosťou, ktorá sa stala zmyslom jeho ďalšieho života, v Ivančiciach už v roku 1893. Záujem o ľudo­ vú pieseň v ňom podnietil ešte počas jeho štúdií Leoš Janáček; rozhodujúcou pohnútkou pre neho bol však predovšetkým zberateľský ruch pri prípravách Národopisnej výstavy českoslovanskej v Prahe, ktorý v Bímovi utvrdil názor

163

o správnosti a neodkladnosti zachraňovať piesne pred ich zabudnutím.
      Na Ivančicku Bím sústredil svoju pozornosť najmä na roľníkov, živnostníkov a starších ľudí v chudobinci, medzi ktorými vyhľadával informátorov s väčšou piesňovou zásobou. Aby im piesne pripomenul, sám im povedal alebo zaspieval ich začiatky. Oblasť výskumu rozšíril o Moravský Krumlov, Oslavansko, Náměšť nad Oslavou a Hluboké u Náměště. Celkove v týchto oblastiach zaznamenal na 400 piesní. Povzbudený výsledkami výskumu vyhľadával príležitosti ku stretnutiu s ďalšími informátormi, napríklad aj s podomovými predavačmi zo slováckych a slovenských oblastí a so sezónnymi poľnohospodárskymi robotníkmi zo Slovenska, ktorí mu za malé pohostenie či odmenu radi zaspievali. Tak sa jeho zbierka obohatila o slovenské piesne z Moravského Lieskového, Považskej Bystrice, Čadce a z Krakovian pri Piešťanoch (od predavačky výšiviek Bety Madunickej získal 42 piesní). Niektoré svoje záznamy ukázal Janáčkovi a ten bol nimi tak nadšený, že mladého zberateľa vyzval, aby svojimi zápismi prispel do tretieho vydania Bartošovej zbierky.
      Bím zbieral piesne s veľkým zápalom. Zárukou úspechu jeho zberateľskej činnosti bolo nielen jeho hudobné nadanie a teoretické znalosti, ale aj veľká húževnatosť a dobrý prístup k interpretovi. Používal na svoju dobu progresívnu metódu opakovaného výskumu. Speváka so širším repertoárom navštevoval v rozmedzí niekoľkých rokov viac ráz, aby zachytil celú jeho piesňovú zásobu, vrátane piesní nových[/] a zdanlivo bezcenných. Sledoval obmeny jednotlivých piesní, ktoré nastávajú pri ich putovaní od speváka ku spevákovi, či už v jednom alebo medzi niekoľkými miestami. Preto usiloval o vyčerpávajúci prieskum ľudovej piesne krajového celku (Hustopečsko, Strážnicko, Valašskokloboucko a i.). Okrem textu a nápevu si všímal prostredia speváka, príležitostí pri ktorých sa spieva, sprievodu hudobných nástrojov, ale najmä spôsobu interpretácie. Vďaka svojmu citlivému hudobnému sluchu a zmyslu pre rytmus zapisoval piesne s úzkostlivou presnosťou. Zaznamenával nielen základnú melódiu a rytmus piesne, ale i varianty v nápevoch všetkých slôh a prednesové odchýlky, ktoré spevák pri interpretácii vytváral. Bímovi sa tak podarilo zachytiť živý obraz piesne pri jej prednese - nielen jej základnú formu. . Veľkú pozornosť venoval záznamu rytmickej stránky piesne. Presvedčil sa o význame textovej zložky, kde rytmus je závislý od dĺžky a prízvučnosti spievaných slabík každého slova. Usiloval sa výstižne zaznamenať tempo a rytmus. Preto v každom zázname piesne použil niekoľko druhov taktov tak, ako to vyžadovali prízvuky veršov a slová neboli taktom roztrhané. Rytmické členenie overoval telegrafickým prístrojom, ktorým zaznamenával dĺžku spievaných slabík. Texty piesní zapisoval presne a neznáme dialektové výrazy pod zápisom opatril vysvetlivkami. Zamietal akékoľvek úpravy v textoch i keď obsahovali hrubé výrazy.
      V nasledujúcom Bímovom pôsobisku, v Kloboukách u Brna, vznikla ďalšia jeho zbierka

164

piesní z deviatich blízkych obcí, obsahujúca 385 záznamov, z ktorých až v roku 1950 bolo vydaných len 185 piesní v publikácii Lidové písně z Hustopečska. l v tejto oblasti vyhľadával Slovákov a tiež začal cestovať za piesňami na Strážnicko a Horňácko. Bím sa v Kloboukách dostal do stredu miestneho hudobného života, ujal sa vedenia klobouckých hudobných ochotníkov, vytvoril orchester a zmie[/]šaný zbor. Hudba ho zblížila š riaditeľom meštianky Josefom Úlehlom, ktorý bol súčasne správcom klobouckého múzea. Ich priateľstvo, spoločné záujmy a spolupráca pokračovali i v Strážnici, kde bol Úlehla menovaný riaditeľom a kam si Bím; azda aj preto, zažiadal o preloženie.
      Obdobie rokov 1905 až 1919, kedy Bím učil v Strážnici, sa stalo v jeho zberateľskej činnosti najplodnejším, i keď bolo dočasne prerušené prvou svetovou vojnou. v strážnickej oblasti nazbieral Bím 785 piesní. Opakovanými výskumami zapisoval repertoár významných spevákov, z ktorých si obľúbil najmä hlásnika Pavla Káčerka zo Zvolenova a Tomáša Kúsalíka z Lidéřovic (stretával sa s nimi šesť rokov).
      Bím hľadal spôsob, ako zachrániť čo najviac piesní. Na prednáškach i v tlači podnecoval študentov i učiteľov ku zberu piesní. Ako návod pre výskum vydával dotazníky, ktoré mali pomôcť navodiť kontakt so spevákom. Jeho úsilie smerovalo k tomu, aby sa ľudová pieseň uchovala vo svojej pôvodnej podobe aj v pôvodnom spôsobe interpretovania. Vyzýval mládež, aby sa učila "vybrané, vhodné piesne", ktoré by mala odpočúvať bez nôt. Bol toho názoru, že pieseň existuje tam, kde ešte žije gajdoš, cimbalista či hudec. Domnieval sa, že jedným zo spôsobov, ktorý by .najúčinnejšie napomáhal udržať ľudovú pieseň, je založenie "lidových spolků písňových" so sláčikovou hudbou. Dychovú hudbu odsudzoval a mylne ju považoval za ničiteľa ľudovej piesne.

165


      V roku 1905 bol Hynek Bím menovaný za člena Pracovního výboru pro českou lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku, ktorému predsedal Leoš Janáček. Od tej doby Bím svoj plán zberateľskej činnosti prispôsobil požiadavkam výboru. Na Janáčkovu výzvu uskutočnil počas prázdnin v roku 1906 výskum na Novoměstsku (na Morave) a v rokoch 1907-1909 a 1912 až 1913 na Valašskokloboucku a Valašskomeziříčsku. z približne dvadsiatich valašských lokalít zaznamenal 1013 piesní, vrátane vianočnej hry "Betlemaři" z Brumova a hry hudcov z Popova. Popritom všade, kde sa nachádzali Slováci, sa snažil s nimi nadviazať kontakt a zapísať od nich ďalšie slovenské piesne. Medzi inými podnikol v roku 1910 tri výpravy za poľnohospodárskymi robotníkmi z Terchovej, ktorí pracovali na gazdovstve na Moravci u Bystřice nad Pernštejnom. Zaznamenal ad nich 100 piesní, ktorých si veľmi cenil. Poslednej výpravy za nimi sa zúčastnili tiež Františka Kyselková a Leoš Janáček, ktorí časť ich repertoáru natočili na dvadsaťpäť fonografických valcov.
      Hynek Bím od roku 1906 do 1912 odoslal výboru 2 930 piesní i zo svojich predchádzajúcich výskumov v márnej nádeji, že zbierka bude vydaná pre verejnosť. Čím dlhšie čakal na vydanie, tým viac bol k činnosti výboru skeptickejší, až so svojimi zásielkami skoncoval. Sťažoval si, že piesne nezbieral niekoľkým vedeckým bádateľom pre spracovanie, ale pre širokú verejnosť, ktorá ich potrebuje. Bol toho názoru, že pokiaľ nie sú piesne vydané[/] tlačou, nie je ich ešte možné považovať za zachránené. Zo zásielok bol vytlačený len malý počet zápisov - 174 piesní v Janáčkovej-Vášovej edícii Moravské písně milostné (Praha 1930-1936). Jeho sklamanie bolo o to väčšie, keď zistil, že originály jeho rukopisných záznamov vydavatelia rozstrihali a zatriedili podľa vlastných predstáv medzi záznamy ostatných zberateľov. Zúfalý z tohto zistenia sa rozhodol, že zničenú zbierku znovu opíše z pôvodných terénnych záznamov tak, aby zostala kompletná. Po týchto trpkých skúsenostiach postupne strácal elán k zberateľskej činnosti. Činnosť Pracovného výboru ustala za vojny tiež. Až po jej skončení bol Bím v roku 1919 menovaný za člena nového Ústavu pro lidovou píseň v Brne a v roku 1921 za člena obdobného výboru na Slovensku.
      Po prevrate, v roku 1919, bol štyridsaťpäťročný Hynek Bím, ako skúsený český pedagóg, povolaný do funkcie riaditeľa meštianskej školy v Skalici na Slovensku. Žil tu pätnásť rokov, ale služobné povinnosti mu nedovoľovali, aby sa venoval zberateľskej činnosti v takej miere ako v predchádzajúcich pôsobiskách. Na Bímovi spočinula zodpovedná a náročná práca riaditeľa školy, ku ktorej pristupoval s plnou vážnosťou. Bolo treba národnostne uvedomovať dovtedy pomaďaršťovanú slovenskú mládež. Hneď v prvých rokoch sa z Bímovho popudu uskutočňovali so žiakmi poučné vychádzky na Strážnicko, najčastejšie k ľu­ dovým výtvarníčkam. Žiactva, ktoré dochádzalo do školy zo širokého okolia (zo sedemnás

166

tich obcí až od Bratislavy), využíval Bím k prieskumu spevného repertoáru v ich bydliskách. Buď mu deti spievali piesne, ktoré z domu poznali, alebo prostredníctvom nich vyzýval rodičov a starých rodičov, aby mu napísali začiatky všetkých piesní, ktoré spievajú. Keď v záznamoch zbadal novú pieseň, vycestoval osobne za informátorom, aby ju zaznamenal. Takýmto spôsobom nazbieral zo Záhoria do 170 piesní. v Skalici sústredil Bím svoj záujem najmä na spev a volanie nočných hlásnikov, ktorému po pätnásť rokov načúval každý večer. v rokoch 1922, 1931 a 1934 previedol výskum u štyroch hlásnikov a zaznamenal ich podania. v roku 1935 napísal pojednanie o histórii a význame vyvolávania hlásnikov, v ktorom podrobne popisuje ich povinnosti, odev, mzdu, hodiny vyvolávania v rôznych ročných obdobiach s rôznymi variantami nápevov.
      V roku 1927 sprostredkoval Bím kontakt Leoša Janáčka s myjavskými hudcami (primáš Samko Dudík), s ktorými pripravil program pre medzinárodný hudobný festival vo Frankfurte nad Mohanom, kam ich Janáček sprevádzal. Toho roku, v prázdninovom období, sa Bím vypravil do Podkriváňa, kde urobil 28 záznamov piesní a 6 zápisov hry na fujaru a píšťalku.
      Hynek Bím bol v Skalici obľúbeným kultúrnym pracovníkom, aktívne činným v hudobných kruhoch. Viedol spevácke zbory, komponoval skladby ku štátnym sviatkom, k telocvičným cvičeniam a hrám. Poznal sa s dr. Pavlom Blahom a bol pozývaný do blahovskej zá[/]hrady, v ktorej bývalo plno hostí a často sa odtiaľ ozýval spev ľudových piesní.
      V roku 1934 Bímova pedagogická činnosť skončila. Zo Skalice odišiel na dôchodok do Tišnova u Brna za bratom Stanislavom, tiež riaditeľom meštianskej školy. Popri výstavbe rodinného domku sa šesťdesiaťročný zberateľ naďalej venoval ľudovej piesni. Nielenže vyhľadával piesne v okolí Tišnova, ale zaoberal sa teoretickými úvahami o rytmoch a písal štúdie o ľudových piesňach. Predovšetkým však pokračoval v prepisovaní svojich piesňových zbierok, o ktorých sa domnieval, že sa počas vojny v archívoch poškodili alebo nenávratne stratili. Vo svojej starostlivosti si dokonca viedol denník, v ktorom presne na minúty zaznamenával, koľko času určitému úkonu venoval. Rád sa zúčastňoval kultúrneho života v meste, chodieval na koncerty i do Brna a nacvičoval programy na akadémie.
      Hynek Bím sa dožil vysokého veku 84 rokov v plnej duševnej a fyzickej sviežosti. Zomrel v Tišnove po ťažkom úraze dňa 30. 12. 1958. 7.anecha.l výsledky svojej celoživotnej práce zápisy 4 076 ľudových piesní. Nám i naďalej zostáva splatiť veľký dlh jeho dielu - priblížiť sa realizácii jeho želania, ako ho uviedol v liste Státnímu ústavu pro lidovou píseň v Brne zo dňa 6. 1. 1953: Svou sbírku písní chtěl jsem vydati tak, aby písně z jednotlivých krajů byly pohromadě a písně jednotlivých zpěváků v osadách těchto krajů aby byly také pohromadě."

167

Použité pramene

      Korešpondencia autorky s neterou H. Bíma Júlií Plevovou z rokov 1982-1983;
      Korešpondencia autorky s bývalou Bímovou kolegyňou Elenou Sillingerovou, z rokov 1982-1984;
      Ústne informácie od bývalého Bímovho kolegu Vojtecha Knaizla, zo dňa 14. 3. 1983 (záznam u autorky) ;
      Dopis H. Bíma Státnímu ústavu pro lid. píseň v Brne zo dňa 6. 1. 1953, archivovaný v ÚEF ČSAV Brno;
      Korešpondencia H. Bím - L. Janáčkovi, inv. č. 2564/B 608, 2579/B 610, 1577/A 868, 2781/B 66, 2594/D 560, archivované v Janáčkovom muzeu MM Brno;
      Korešpondencia H. Bím - J. Kuncovi, inv. č. 62971/G 706, 62974/G 706, 62981/G 706, archivované v Janáčkovom múzeu MM Brno;
      Protokoly Štátnej meštianskej školy v Skalici z rokow 1918-1934, archivavané v ŠOKA Senica, sídlo v Skalici;
      BÍM, HYNEK: Lidové písně z Hustopečska. Praha 1950;[/]
      BÍM, HYNEK: Život lidu v písni. Valašské a slovenské Lidové písně. 1954, 20 s.;
      BÍM, HYNEK: Lidové spolky písňové. In: Moravské hudební noviny 2, Brno 1910, s. 51-53;
      BÍM, HYNEK: O lidové písni (Referáty s debattou, k nim připojenou, přednesené na důvěrné schůzi 14. Září odpoledne). Uh. Hradiště 1912, s. 15-23, 27-40;
      VETTERL, KAREL: Nad dílem Hynka Bíma. Český lid 46, 1959, s. 176-180.
      VYSLOUŽIL, JIŘÍ: Hynek Bím (K osmdesátinám významného sběratele lidových písní). Český lid 41, 1954, s. 51-55;
      KUNC, JAN: Hynek Bím. Hudební rozhledy VII, 1954, s. 164;
      ÚLEHLA, VLADIMÍR: Živá píseň. Praha 1949, s. 161174;
      Lidové písně a tance z Valašskokloboucka. ČSAV Praha, I. díl 1955, II. díl 1960.

168

HYNEK BÍM (1874-1958)
(Zusammenfassung)
      In diesem Jahre sind 110 Jahre vergangen von der Geburt des Volksliedersammlers Hynek Bím, Trägers der Staatsauszeichnung "Für hervorragende Arbeit". Er wurde geboren den 5. März 1874 in Lomnice nad Popelkou, studierte an der Lehrerbildungsanstalt in Brno und nach dem Studiumabschluss im Jahre 1892 wechselte er mehrere Lehrposten in Mähren ab. Sein letzter Dienstort war Skalica in der Slowakei.
      In den neunziger Jahren des vorigen Jahrhunderts regnete in der ganzen Nation ein reges Volkskunst[t]reiben und die Vorbereitungen für die Tschechoslawische ethnographische Ausstellung (Prag 1895), und das gab den Anlass zum Sammeln des Folklorematerials. Das Interesse für das Volkslied wurde bei Bím schon in der Zeit seiner Studien von seinem Lehrer Leoš Janáček hevorgerufen, mit dem er ab 1905 im "Arbeitskomitee für Volkslied in Mähren und Schlesien" mitarbeitete. Später, vom Jahre 1921, wurde Bím auch Mitglied eines analogen Komitees in der Slowakei.
      Bím begann seine Sammeltätigkeit schon in seinem ersten Lehrort, Ivančice bei Brno (1892-1899). Gleich von Beginn an strebte er danach, bei seinen Forschungen den Liedervorrat des Sängers, der Gemeinde, eventuell des ganzen Gebiets vollkommen auszuschöpfen; deshalb[ ]sch[r]ieb er alles ein, was der Sänger ihm sang, sogar wahrscheinlich geringwertige Lieder. Nebst lokalen Interpreten schrieb er auch Lieder der slowakischen Arbeiter ein, die hie[r]her zu Saisonarbeiten kamen. Schon im Jahre 1901 gaben F. Bartoš und L. Janáček in ihrer Sammlung "Mährische Volkslieder neu gesammelt" aus Bíms Einschreibungen 33 Lieder heraus. Aus dem zweiten Wirkungsort, Klobouky u Brna (1899-1905) wurde ein Teil der Einschreibungen in seiner
[/] Sammlung "Volkslieder aus dem Gebiet von Hustopeče" erst im Jahre 1950 herausgegeben. Bím gewann die meisten Einschreibungen in seinem weiteren Lehramtsort, Strážnice (1905-1919), wenngleich der Erste Weltkrieg seine Sammeltätigkeit zeitweilig unterbrach.
      Hynek Bím sendete von 1906 bis 1912 dem Arbeitskomitee 2930 Lieder aus seinen vorhergehenden Forschungen zu in vergeblicher Hoffnung, dass die Sammlung für die Öffentlichkeit herausgegeben werden wird. Je länger er au f die Herausgabe wartete, desto skeptischer war er angesichts der Komiteetätigkeit, bis er seinen Zusendungen ein Ende machte. Er beklagte sich darüber, d[o][a]ss er die Lieder nicht für ein paar wissenschaftliche Forscher zur Bearbeitung gesammelt hatte sondern für breite Öffentlichkeit, welche sie braucht. Er war der Meinung, dass, solange die Lieder gedruckt nicht herausgegeben sind, kann man sie noch nicht für gerettet halten. Von den Zusendungen wurde nur eine kleine Einschreibungenzahl ausgedruckt - 174 Lieder in der Edition "Mährische Liebeslieder" von Janáček und Váša (Prag 1930-1936).
      Seine Enttäuschung war noch grösser, als er feststellte, dass die Herausgeber die Originale seiner handschriftlichen Einschreibungen mit der Schere ausgeschnitten und nach eigenen Vorstellungen unter Eintragungen der anderen Sammler eingegliedert hatten. Verzweifelt von dieser Feststellung entschloss er sich, die vernichtete Sammlung von neuem aus den Originalterraineinschreibungen abzuschreiben, um sie komplett zu erhalten. Nach diesen bit[t]eren Erfahrungen verlor er allmählich seinen Sammlungs[l]elan.
      Nach dem Umsturz, im Jahre 1919, wurde Bím, als einer der erfahrenen tschechischen Lehrer, in die Slo

169

wakei nach Skalica einberufen, wo er zum Bürgerschuldirektor ernannt wurde. Er bekleidete diese Funktion bis 1934, wo er in den Ruhestand abging. Skalica wurde also sein längster Wirkungsort, schade nur, dass die Direktorpflichten ihm nicht erlaubten, sich der Sammlungstätigkeit so intensiv wie an den früheren Posten zu widmen. Im Gebiet von von Skalica sammelte er rund 170 Lieder, wobei er in eigener Skalica seine Aufmerksamkeit namentlich auf die Nachtwärtergesänge einstellte. Im Jahre 1927 bereitete er eine Vorstellung der Myjavaer Fiedler mit dem Primarius Samko Dudík für das internationale Musikfestival in Frankfurt am Main vor.[/]
      Bím gehörte zu den erfahrensten Sammlern bei uns. Seine Einschreibungen sind peinlich genau, er vermerkte im Lied sogar die geringsten Melodie- und Rhythmusänderungen. Dieser bescheidene Sammler aber war enttäuscht darüber, dass aus seiner handschriftlichen Sammlung, die über 4000 Einschreibungen enthält, nur 460 Lieder ausgedruckt herausgegeben waren. Jedoch diese Geringbewertung brachte ihn um Arbeitslust nicht einmal im Ruhestande in Tišnov, wo er seine Sammeltätigkeit bis zu hohem Alter fortsetze. Er starb 84 Jahre alt den 30. Dezember 1958.
      Übersetzung: J. Švec

170

ZPRÁVY

JUBILEA

Zdravice k sedmdesátinám doc. PhDr. Ludvíka Kunze, CSc. [obsah]

U příležitosti významných životních jubileí Ludvíka Kunze neopomněla nikdy česká národopisná obec zdůraznit jeho přínos rozvoji soudobé etnografii a folkloristice. Dodejme hned, že se tak stalo plným právem a připomeňme, že 26. 8. 1984 se univ. doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc., nositel státního vyznamenání Za vynikající práci, laureát Herderovy ceny, dožil sedmdesáti let. Ani při této příležitosti však nelze - vzhledem k jubilantově neutuchající vitalitě a tvůrčí aktivitě - uvažovat nad završeným dílem čítajícím v roce 1984 256 časopiseckých, knižních a redakčních titulů. Toho, kdo měl možnost jubilanta blíže poznat, tato skutečnost ovšem nepřekvapí. Tyto vlastnosti patří k charakteristickým rysům jeho osobnosti stejně tak, jako k nim patří vědecká erudovanost, invence, pracovitost a houževnatá vytrvalost projevující se v nových a nových plánech badatelských a publikačních.
      Osobnost a dílo Ludvíka Kunze má již dnes v moderní historii české etnografie a folkloristiky své[/] pevné místo. Výrazným způsobem zasáhl do řady odvětví vědního oboru, jehož předmětem bádání je způsob života lidu v této zemi. Ve svých pracech řešil problémy agrární etnografie, doplňkových zaměstnání, otázky sociální a kulturní proměny soudobé vesnice, věnoval se studiu lidové písně a hudby a položil základ organologie nástrojů lidové hudby v českých zemích. (v tomto oboru zveřejnil na 50 titulů.) Za průkopnický lze označit Kunzův přínos etnografické muzeologii, Pozoruhodné je jeho úsilí v oblasti systematického třídění etnografických jevů, v oblasti etnografické bibliografie a vědeckých informací vůbec. Dlužno zdůraznit, že mnohostrannost Kunzových vědeckých zájmů neznamenala oslabení koncentrace jeho pozornosti k podstatě problematiky. Naopak. Kunzovy práce cílí vždy k řešení těch otázek, které rozhodujícím způsobem ovlivňují dynamiku vývoje daného vědního oboru. Lze také říci, že jubilanta programově přitahovaly problémy nejaktuálnější, pro jejichž zvládnutí nebyl dostatek ověřených postupů a zkušeností.
      Smysl pro praktickou organizá[/]torskou činnost přivedl jubilanta k řešení širokého okruhu problémů tvorby moderních muzejních etnografických expozic. Jak jsme již řekli, má Kunzova činnost v tomto oboru průkopnický charakter a výsledky, jichž dosáhl, představují základní východiska pro rozvoj to­ hoto odvětví etnografie u nás. Připomínáme-li praktickou vědecko-organizátorskou činnost, nemůžeme se nezmínit o jeho přínosu budování publikační základny české etnografie a folkloristiky. s jeho jménem je trvale spojen vznik pozoruhodné edice národopisných tisků Moravského muzea a reprezentační ročenky Ethnographica, redigování časopisu Valašsko, aktivní účast v redakcích, zejména v Českém lidu, jakož i iniciátorství myšlenky a s vicepresidentem DAW W. Steinitzem zformování koncepce mezinárodního časopisu Demos.
      Ludvík Kunz není typem kabinetního vědce. Jemu věda vždy byla a stále je součástí praktického života, z něhož bral podněty pro svou práci a jemuž její výsledky cílevědomě vracel. Nebyl příznivcem improvizace. Pracoval s jasným požadavkem na maximální úroveň obsahu i výtvarné prezentace

171

svého díla. v tomto směru si život nikdy nezjednodušoval a svých cílů dokázal dosáhnout.
      S přesvědčením, že zveřejnění podrobné bibliografie jubilantových prací by vydala zřetelnější svědectví o významu jeho přínosu české etnografii a folkloristice, končíme tyto řádky přáním pevného zdraví a tvůrčí pohody do dalších let. Karel Pavlištík

Pozdrav Adamu Prandovi k šedesátinám [obsah]

Životní optimista se srdcem na dlani - to je snad nejstručnější charakteristika vědeckého pracovníka Národopisného ústavu SAV, redaktora významných národopisných edicí, překladatele, funkcionáře národopisné společnosti a autora dlouhé řady knih a studií: PhDr. Adama Prandy, CSc. A protože životní optimismus se rodí z poctivé a obětavé práce, neměl jubilant čas zestárnout; je stále svým mladším kolegům vzorem zvídavosti a neúnavné tvůrčí aktivity. Na svou šedesátku jakoby zapomněl při formulaci obsahové i organizační struktury nového projektu: národopisného lexikonu Slovenska. Pro všechny tyto vlastnosti se stal významnou osobností slovenského i slovanského národoipsu a pro mnohé upřímným a nezištným kamarádem.
      Cesta k uznávanému vědeckému a společenskému postavení nebývá nikdy lehká: vyžaduje nejenom[/] osobní pílí, nadání a oběti, ale i dobré společenské podmínky, které mladému Adamu Prandovi opravdu scházely. Avšak nelehké dětství a neméně složité období studia utvrdily v jubilantovi morální vlastnosti, jež mu umožnily překonat nejrůznější životní překážky a věnovat se cele vědecké práci - nepochybně i díky trpělivosti své ženy, jež se stala jeho chápajícím rodinným zázemím.
      PhDr. Adam Pranda, CSc., se věnoval vědecké práci bezprostředně po ukončení vysokoškolského studia a po získání doktorátu filosofie. Jeho první práce, uveřejňované v časopisech Slovenská reč, Slovo a tvar, Kultúrny život a dalších, byly věnovány problémům slovensiké lingvistiky a estetickým otázkám jazykové kultury ve slovenské operní tvorbě. Když na počátku šedesátých let přešel z vědeckých ústavů města Bratislavy do slovenského Ústředí lidové umělecké výroby, našel zde dosud málo probádané oblasti lidové estetiky, jejímuž studiu se začal věnovat s neúnavnou pílí; brzy začaly vycházet jeho práce o kraslicích ve slovenské lidové tvorbě, o keramické tvorbě i o významu lidového umění a lidové rukodělné výroby v rozvoji socialistické kultury. Nejvýznamnějším výsledkem jubilantovy práce v tomto období byla vedle studií v odborných časopisech především kniha Súčasní modranskí figuralisti, vydaná nakladatelstvím Osveta v Martině v roce 1957. v tomto období se Pranda připoutal trvale k li[/]dové kultuře vědecky i společensky. Svůj organizační talent rozvinul v navě ustavené Slovenské národopisné společnosti, v níž byl nejdříve vědeckým tajemníkem a později i předsedou. Právě pod jeho vedením se Slovenská národopisná společnost stala jednou z nejaktivnějších vědeckých společností na Slovensku.
      Když v roce 1961 přešel jubilant do Národopisného ústavu SAV, stal se organizátorem rozsáhlých výzkumných programů a iniciátorem a redaktorem nejvýznamnější národopisné edice na Slovensku: Klenotnice slovenskej ľudowej kultúry, v níž vyšly téměř dvě desítky vědeckých a vědeckopopulárních prací ze slovenské etnografie a folkloristiky. Výsledkem jeho vědeckého působení v Národopisném ústavu SAV byly v šedesátých letech především práce, věnované zákonitostem vývoje lidové kultury v období socialistického budování. Věnoval se studiu obsáhlého problému industrializace Slovenska na příkladě jeho rodných Kysuc a proměnám lidové kultury v současnosti. v tom­ to ohledu získal cenné vědecké i metodické zkušenosti na dvou půlročních studijních pobytech v SSSR v roce 1968 a 1972. z těchto studijních pobytů přinesl do slovenského národopisu hlubší zájem o studium současných proměn lidové kultury, ale i o interetnické procesy. Je pozoruhodné, že Adam Pranda stál vždy u zrodu nových, dosud neověřených metodických postupů

172

a novych témat národopisného studia.
      Největšími výsledky dvou základních témat; zpracovávaných jubilantem v Národopisném ústavu SAV: současných proměn lidové kultury a studia interetnických procesů, byla mezinárodní konference Premeny ľudových tradícií a příprava vydání přednesených referátů ve dvou obsáhlých svazcích, a dále překlad díla akademika Ju. V. Bromleje Etnos a etnografia, jež je prvním překladem tohoto díla z ruštiny do cizího jazyka. Jak dvousvazkový sborník Prameny ľudových tradícií, tak vydání slovenského ,překladu Bromlejova díla patří k významným úspěchům etnografie nejenom u nás, ale v celém socialistickém společenství.
      Od poloviny sedmdesátých let se PhDr. Adam Pranda, CSc., věnuje i filozofickým otázkám transmise tradic, přeložil z ruštiny několik studií k otázkám tradic a současných proměn lidové kultury, a nadále se staly hlavním předmětem jeho badatelské aktivity teoretické otázky proměn lidové kultury a jejího místa v současném vesnickém, městském i průmyslovém prostředí. v bibliografické příloze můžeme uvést jen stručný výběr z jeho více než 200 napsaných prací.
      Své výzkumy však jubilant nezpracovává jen do vědeckých studií a nevyužívá jen ve své rozsáhlé redakční činnosti, ale nachází čas i popularizovat výsledky národopisných výzkumů v populárních časopisech, v novinách i ve spolupráci[/] s československou televizí. Neobyčejně plodná je i jeho spolupráce s Ústavem lidového umění ve Strážnici, zejména jako agilního člena redakční rady časopisu Národopisné aktuality.
      Je štěstí pracovat s tak energickým, pracovitým, houževnatým a přátelským badatelem s obdivuhodnou šířkou znalostí, který si váží dobré práce druhých, ale je přísně kritický ke každé netvůrčí pohodlnosti. U příležitosti jeho mladé šedesátky mu blahoprejeme k celoživotnímu dílu, těšíme se z jeho nových úspěchů a do další tvůrčí práce mu ze srdce přejeme Mnogaja ljeta! Josef Jančář

Výběr z národopisných studií Adama Prandy


      Súčasní modranskí figuralisti. Osveta Martin, 1957, 320 stran
      Die slowakischen Ostereier (Ornamentik und Brauchtum ). Schweiz. Archiv für Volkskunde, 53, 1957, s. 165-172
      Príspevok k problematike sitárstva a riečičiarstva. Slovenský národopis 10, 1982, s. 281-306
      K dejinám výroby mlynských kameňov na strednom Slovensku. Slovenský národopis 12, 1964, s. 561-605
      Príčíny vzniku a rozvoja doplnkových zamestnaní na Kysuciach. I. časť, Slovenský národopis 13,[/] 1965, s. 431-482 a II. časť, Slovenský národopis 14, 1966, s. 3-64
      K problematike výskumu dvojitého zamestnania (tzv. kovoroľníctva). Slovenský národopis 15, 1967, s. 3-43
      K nekotorym voprosam teorii i izučenija sovremennoj narodnoj kultury. Sovětskaja etnografija, 1969, No 4, s. 66-78
      K periodizácii vývinu ľudovej kuľtúra na Slovensku. Slovenský národopis 17, 1969, s. 327-347
      Niektoré teoretické otázky štúdia ľudovej kuľtúry v súčasnosti. Slovenský národopis 18, 1970, s. 39 -40
      Vlijanie bilingvizma na nekotoryje javlenija narodnoj kuľtury. Sovětskaja etnografija, 1972, No 2, s.17-25
      K problematike štúdia etnických procesov v ZSSR. I. časť, Slovenský národopis 20, 1972, s. 537-556
      Hlavné okruhy vedeckých problémov sovietskej etnografie. Národopisné aktuality 9, 1972, s. 253 až 270
      K problematike vzťahu etnografie a sociológie. Slovenský národopis 21, 1973, s. 359-374
      Někotoryje aspekty etnografičeskogo izučenija sovremennoj narodnoj kuľtury v Čechoslovackoj Socialističeskoj Respublike. In: Etnografija v stranach socializma. Moskva ( Nauka ) 1975, s. 286-308
      K problematike chápania a zamerania národopisného výskumu
     

173


      súčasnosti. Slovenský národopis 23, 1975, s. 581-601
      O poslaní národopisu v socialistickej spoločnosti. Formovanie súčasnej kultúry. Pravda, 56, 1975, č. 182, s. 5
      Jedinečné, zvláštne a všeobecně v súčasnej kultúre na Kysuciach. Slovenský národopis 24, 1976, s. 541-570
      Kategórie jedinečného, zvláštného a všeobecného v marxistickej filozofii a etnografii. Slovenský národopis 24, 1976, s. 595618
      Základné faktory procesu zmien slovenskej a českej ľudovej kuľtúry po druhej svetovej vojne. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti, I. Československo, Bratislava (Veda) 1977, s. 33 až 60
      Formovanie nového systému hodnotových orientácií na súčasnej slovenskej dedine. Slovenský národopis 26, 1978, s. 235-253
      Národopisný výskum kuľtúry družstevnej dediny (problémy, metódy, ciele). Slovenský národopis 27, 1979, s. 209-229.
      Osnovnyje faktory processa izmenenij slovackoj i českoj narodnoj kuľtury posle vtoroj mirovoj vojny. In: Socialističeskaja kuľtura i formirovanije socialističeskogo soznanija truďaščichsja. Bratislava 1979, s. 113-122
      The Process of Building up Socialism as Reflected in Value Orientations of the Slovak Vil-[/]lage. Ethnologia Slavica, 1011, 1980, s. 119-131
      K otázke pravdivosti a miery štylizáacie v národopisnom filme. Slovanský národopis 29, 1981, s. 614-623
      Hodnotové orientácie vidieckeho obyvateľstva a faktory f ormovania progresívnych lokálnych a regionálnych tradícií. Slovenský národopis 30, 1982, s. 407 až 419
      Základné činitele prenášania etnokultúrnych tradícií Slovenský národopis 31, 1983, s. 501-516
      Ignác Bismayer. Bratislava (Tatran) 1983, 164 stran



S vďakou pripomíname
(Milada KUBOVÁ, nar. 29. 12. 1923 v Prahe, knihovníčka a bibliografka) [obsah]

Milada Kubová prišla do Národopisného ústavu SAV v roku 1957. Absolventka pražského reálneho gymnázia spĺňala všetky vtedajšie požiadavky na odbornú knihovnícku prácu. Jej precíznosť, systematičnosť a sústavnosť vedenia celej knihovníckej agendy, vlastná iniciatíva pri získavaní našej i zahraničnej literatúry, podporená stále sa rozširujúcou znalosťou cudzích jazykov bola východiskom, z ktorého sa postupom času rozrástla celá šírka ďalšej aktivity jubilantky v slovenských i medzinárodných súvislostiach.[/]
      Vlastnú odbornú knihovnícku prácu M. Kubová rozvíjala v knižnici Národapisného ústavu budovaním katalógov, sústavným dopĺňaním knižničných a časopiseckých fondov, pravidelným vydávaním infor­ matívnych listov prírastkov, stálou informačnou službou interným a externým návštevníkom knižnice.
      Zatiaľ, čo spolu s Rudolfom Žatkom Milada Kubová vypracovala menný a vecný register Slovenského národopisu za roky 19'53-1977 (publikovaný ako príloha časopisu Slovenský národopis 1978), na 17 priebežných bibliografiach za roky 1960-1977 pracovala už sama (vychádzali v Slovenskom národopise v rokoch 1964-1975, 1977, 1980-1981).
      Popri tejto rozsiahlej a mnohostrannej práci je však azda najznámejšia tá časť činnosti M. Kubovej, ktorú predstavujú nateraz dva samostatne publikované zväzky bibliografií slovenskej etnografie a folk­ loristiky (Bibliografia slovenskej etnografie a folkloristiky za roky 1960-1969, Bratislava 1971 a Bibliografia slovenskej etnografie a folkloristiky za roky 1970-1975, Brati­ slava 1979). Možno ich právom označiť za "najčítanejšie" diela na­ šej odbornej literatúry, za nenahraditeľné príručky, bez ktorých si už ani našu prácu nevieme predstaviť. Tým viac nás teší, že Milada Kubová pripravila do tlače už ďalší, tretí zväzok bibliografie za roky 1976-1980 a sústavne pracuje a dopĺňa priebežné bibliografie nasledujúcich rokov.

174


      Ešte výraznejšie je však pôsobenie Milady Kubovej pri informovaní o našej odbornej produkcii v zahraničí prostredníctvom medzinárodných bibliografických pracovísk. Jej vynikajúce jazykové znalosti, ako aj precíznosť a dochvílnosť bibliografa ocenil ešte pôvodný redaktor európskej národopisnej bibliografie profesor Robert Wildhaber, ktorý už v roku 1964 požiadal jubilantku o spoluprácu na medzinárodnej bibliografii (Internationale Volkskundliche Bibliographie) . Milada Kubová pripravuje výber slovenských príspevkov pre túto bibliografiu dodnes, podobne ako od roku 1975 každoročne zasiela súpis vybraných slovenských príspevkov pre medzinárodnú bibliografiu k štúdiu ľudových balád, redigovanú Zmagou Kumerovou v Ljubljane[/] (Jahresbibliographie der Volksballa­ denforschung) . v roku 1978 začala Milada Kubová spolupracovať i s folklórnou sekciou medzinárodnej bibliografie kníh a článkov moder­ ných jazykov a literatúry v New Yorku (The International Bibliography of Books and Articles in the Modern Languages and Literature), pre ktorú pripravuje výber z celej československej etnografickej a folkloristickej produkcie.
      Pri tomto jubilejnom zastavení sa chceme Milade Kubovej úprimne a z celého srdca poďakovať za prácu, ktorá tak významne pomáha nám všetkým a súčasne jej chceme zaželať, aby v dobrom zdraví mohla vo svojom užitočnom diele pokračovať. Jarmila Paličková-Pátková

NEKROLOG

Za Janem Skácelem [obsah]

Než stačil vyjít příspěvek k jubileu Jana Skácela, zastihla nás nečekaná zpráva o jeho skonu. Zemřel dne 14. 6. 1984.


      V únoru letošního roku se dožil 85 let regionální historik, vlastivědný pracovník a kronikář Jan SkáceI, jehož jméno zůstane natrvalo spojeno s historiografií Strážnicka a širšího Slovácka.[/]
      Narodil se 4. 2. 1899 ve Strážnici jako syn mlynáře. Absolvoval zdejší gymnázium a poté se věnoval učitelské dráze. Působil na obecných školách v Petrově a Sudoměřicích, na měšťanských školách ve Vnorovech a Ždánicích a od roku 1935 jako odborný učitel a pozdější ředitel měšťanské školy ve Strážnici. Kromě češtiny a zeměipisu se věnoval zvláště výuce dějepisu, kde se zaměřil na využi[/]tí a aplikaci regionálních dějin. Své poznatky a metodiku výuky soustředil v pedagogickém čtení, za něž byl v roce 1958 vyznamenán, ministrem školství. v mimoškolské činnosti zastával četné funkce v oblasti osvěty a kultury, byl jedním ze zakládajících členů Musejního spolku ve Strážnici a dlouholetým kronikářem města. Napsal také úvodní historické statě do kronik mnoha okolních obcí. v poválečných letech se zapojil mezi organizátory strážnických národopisných slavností a byl aktivním spolupracovníkem Ústavu lidového umění i časopisu Národopisné aktuality.
      Vedle svědomitého pedagogického působení a intenzívní osvětové práce narůstal jeho zájem o dějiny, který vyústil v systematickou badatelskou činnost na poli regionální historiografie. Navazoval na výsledky archívního bádání dvou starších historiků Strážnicka, F. Dvorského a L. Noppa, a současně převzal po Noppovi vedení kroniky města. Studium městského a zámeckého archívu podstatně přispělo k prohloubení dosavadních poznatků i k revizi mnohých nepřesností ve starší literatuře. Věnoval pozornost také dosud opomíjeným hospodářským dějinám a kulturní historii regionu. Pozoruhodné práce v odborných periodikách a četné příspěvky ve vlastivědném tisku svědčí o pestrosti i hloubce zájmu Jana Skácela. Tuto oblast završil několika syntetickými prace

175

mi, z nichž některé zůstaly dosud v rukopise.
      Od zájmu o historii byl jen krok k záslužné dokumentaci tradiční lidové kultury, kterou nacházel ve své době ještě v relativně zachovalém stavu. Věnoval se zejména zápisu lidové prózy (pověsti, pověrečné povídky, humorky), popisoval starý strážnický kroj, zanikající způsoby bydlení a zaměstnání, sbíral pololidové a kramářské písně (špalíčky). Významné jsou i jeho dialektologické výzkumy, které zachytily nejen veškerou slovní zásobu strážnické mluvy, ale i charakteristické slovní obraty a četná pořekadla a přísloví.
      Až do svého úmrtí se zabýval zpracováním tematických příspěvků, především v souvislosti s připravovanou kolektivní národopisnou monografií Strážnice, kam napsal pasáže z historie, kulturní historie, osvěty, sociální a duchovní kultury obyvatel. Byl dobrým rádcem i přítelem mladších badatelů, jimž nezištně poskytoval bohatý fond svých archívních bádání a terénních výzkumů. Povahová skromnost jej provázela celým jeho životem. Jeho památka a dílo nebudou zapomenuty.

Výběrová bibliografie prací J. Skácela
      a) Samostatné práce
      50 let měšťanské školy ve Strážnici. Strážnice 1937, 14 str.
      Z dějin města Strážnice, I-V. Strážnice od roku 1936 (rkp. kronika)[/]
      Z dějin Slovácka. Gottwaldov 1958, 188 str. + příl.
      Čtení o Strážnici, Strážnice 1965, 177 str. + příl.
      Slovácká obec Rohatec (spolu s J. Bízou). Rohatec 1973, 179 str. + příl.
      Petrov (s kol.). Petrov 1975, 47 str. + příl.
      Slovácko. Kapitoly z dějin Slovácka (spolu s V. Frolcem, M. Hynkem, M. Traplem, J. Ungrem, M. Zemkem a A. Zimákovou). Brno 1978, 372 str. + příl.
      Besedy s historií. Strážnice 1979, 176 str. (rkp. materiál z kulturní historie města).
      b) Články a příspěvky
      Příspěvky v čas. Moravskoslovenská vzájemnost ( Strážnické číslo), 2, 1936, č. 2: Z minulosti Strážnice, str. 1-3. Naše moravsko-slovenská vzájemnost" v minulosti, str. 3-4.
      Hospodářské poměry ve Strážnici, str. 9-10.
      Ukázka strážnického nářečí, str. 11-12.[/]
      Revoluční rok 1848 ve Strážnici. II. Výroční zpráva Musejního spolku ve Strážnici za léta 1939/47, Strážnice 1948, str. 2 - až 5.
      Před sto lety a dnes. Malovaný kraj, 4, 1948, str. 86-88.
      Nejstarší zprávy o strážnickém kroji. Český lid, 5, 1950, str. 100.
      O strážnickém vinařství. Český lid, 5, 1950, str. 101-103.
      Spojovací cesty a hranice moravskoslovenské v starší době. Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově, 1962, sir. 15-20.
      Zbojnictví na jihovýchodní Moravě. Zprávy oblastního muzea v Gottwaldově, 1965, str. 72-76.
      Stopy zvoncovitých pohárů ve Strážnici. In: Nové archeologické výzkumy v kraji Gottwaldovském, 1966, str.
      Úvodní část, zejm. pasáž Dějiny (spolu s B. Čerešňákem, V. Dohnalem, D. Holým a R. Jeřábkem). In: Horňácko, Brno 1966, str. 15-30. Jiří Pajer

176

DĚJINY

K devadesátiletí Muzeálnej slovenskej spoločnosti [obsah]

Chceme-li mluvit o Muzeálnej slovenskej spoločnosti a vzpomenout jejího kulturně politického významu, musíme se vrátit až do roku 1861, kdy padlo rozhodující slovo na shromáždění demokraticky orientovaných slovenakých národovců o vzniku Matice slovenské, která byla prvním celonárodním slovenským kulturním spolkem. Volání po jejím založení bylo však mnohem starší. Pod vlivem Matice srbské, která byla první slovanskou maticí, se například Pavel Josef Šafařík zmiňuje v listě Janu Kollárovi o nutnosti podobné celonárodní organzace na Slovensku. Realizace takového projektu však nebyla jednoduchá a musela se těžce prosazovat proti uherské administrativě. Přes silný maďarizační tlak se však přece jen podařilo prosadit rozhodnutí národovců a Matice slovenská byla v roce 1863 založena. Od počátku však byla terčem útoků ze strany maďarských úřadů. A není divu. Její členové ihned s neuvěřitelným úsilím rozvíjeli slovenskou národní vědu, umění a literaturu, styky s kulturními organizacemi jiných slovanských národů žijících na území Rakousko-Uherska; především s Čechy na západě, kteří jim[/] byli jazykem a kulturou nejbližší. Úspěchy se objevily hned v prvních letech. Přestože jí nebylo dovoleno zakládat místní odbory, stala se celonárodní nejen působností, ale i členskou základnou. To i dobová politická situace přivedla maďarskou administrativu k ráznému kroku. v roce 1875 byla Matice slovenská zrušena, její majetek, sbírky a archiv zkonfiskovány a odvlečeny do Budapešti. Nebylo ji však možné vymazat z paměti pokrokových Slováků. Ti se nikdy nevzdali myšlenky na její obnovení. Národnostní útisk byl však tak tvrdý, že na sebe založení jiné celonárodní kulturní instituce dalo ještě dlouho čekat. Druhým celoslovenským spolkem byla až Muzeálná slovenská spoločnosť, která vznikla v roce 1893 na poradě představitelů slovenského kulturního a politického života v Martině. Jejím duchovním otcem a prvním předsedou byl Andrej Kmeť. Věnoval jí nejen celou svou životní energii, ale také všestrannou hmotnou podporu. Odkázal ji například svůj herbář čítající na sedmdesát tisíc položek, čímž nesmírně obohatil její botanické sbírky. Kmeť sám především realizoval program společnosti, který spočíval v doumentaci minulosti i současnosti života slovenského lidu. Už v roce 1896 schválený So[/]cháňův návrh zřídit čtyři vědecké odbory: 1. zeměpis a přírodopis, 2. pravěk a starožitnosti, 3. národopis s referáty pro jazykovědu, hudbu a zpěv, lidové zvyky a léčení, kroje, domácký průmysl, výtvarné umění, lidovou architekturu a bydlení a 4. řemesla, průmysl, hospodářství a obchod, byl východiskem formování řady budoucích vědních oborů. Zakladatelé pamatovali i na to, že je třeba nejen dokumentovat kulturní jevy a způsob života, ale že musí bezprostředně následovat také jejich třídění, vyhodnocování a výklad. Svou rozsáhlou práci prezentovali veřejnosti jednak výstavami a jednak odbornými studiemi v už záhy založeném Sbornísku MSS (1896) a po něm následujícím Časopise MSS (189B). Můžeme říci, že se Andreji Kmeťovi a jeho spolupracovníkům podařilo navázat na už započaté díla Maticí slovenskou a přes všechny překážky ze strany maďarských úřadů připravit půdu pro vznik moderních vědeckých, kulturních a společenských institucí v už osvobozené vlasti. Výsledky práce MSS do první světové války jsou - vezmeme-li v úvahu, že maďarizace Slovenska od zrušení Matice natolik pokročila, že byl ryze slovenský už jen venkov a několik málo měst na severu - neocenitelné a jedinečné, protože v té době byla společnost "monopolní" kulturní institucí. Je také pochopitelné, že udržovala kontakty s kulturními představiteli českého náro

177

da, kteří však byli v té době v mnohem lepší politické situaci. I v tom můžeme spatřovat návaznost na pokrokové tradice Matice.
      První světová válka však přerušila její činnost; zanikl sborník i časopis a maďarské úřady dosáhly toho, že se z ní stalo po více než dvaceti letech pilné práce mrtvé muzeum. Nebylo to však nadlouho. Vznik samostatného státu Čechů a Slováků umožnil vydávání sborníku a časopisu. Muzeálná slovenská spoleičnosť opět ožila. Nová státoprávní situace však vytvořila takové podmínky jako nikdy předtím. Zmizel národnostní útlak a nic nebránilo zakládání řady dalších kulturních institucí. Byla obnovena i Matice slovenská, která navázala na své původní poslání. Spoločnosť jí předala postupně knihovnu a archiv, ty sbírky, které patřily už při jejím zrodu k jádru její aktivity. Postupně omezovala, v souvislosti se zakládáním jiných kulturních zařízení, bohaté spektrum své činnosti a stále více se překrývala s náplní odborné práce Slovenského národního muzea (od roku 1928), proto byla v roce 1960 zrušena.
      Význam Muzeálnej slovenskej spoločnosti však nebyl zapomenut. Příležitosti 90. výročí jejího založení využila Ústredná správa muzeí a galerií, Slovenské národné muzeum v Bratislavě a Etnografický ústav Slovenského národného múzea v Martině ke svolání celoslovenského semináře do Martina na 22. a 23. listopadu 1983. Účastníci referovali[/] o významu Spoločnosti a o rozvíjení jejího odkazu v současné době. Součástí oslav byl také pietní akt kladení věnce na hrob jejího zakladatele Andreje Kmetě. Václav Hrníčko

Eduard Peck a moravský národopis [obsah]

K připomenutí jména Eduarda Pecka na stránkách tohoto časopisu nedává podle běžných zvyklostí popud kulaté výročí narození či úmrtí, ale skutečnost, že letos uplynulo sto let od doby, kdy Eduard Peck vydal v Brně vlastním nákladem "Valašské národní písně a říkadla s nápěvy do textu vřaděnými. Za doplněk sbírky Erbenovy, Sušilovy a Bartošovy". První část sbírky obsahuje 245 písní zapsaných většinou na Vizovicku, rozdělaných na písně "různého obsahu, větším dílem milostné", dále na písně pijácké, vojenské a svatební. Druhou část sbírky tvoří kolekce dětského folklóru: modlitby, ukolébavky, říkadla, škádlivé odpovědi, škádlivé pohádky, posměšky, jazykolamy, rozčitadla, hry, hádanky a ptačí mluva. Třebaže k přednostem této sbírky patřilo již v době jejího zveřejnění to, že v ní sedmadvacetiletý sběratel přinesl materiál z jedné užší lokality, a že obsahovala jak písně dosud neznámé, tak zajímavé varianty písní známých, stála vždy ve stínu sbírek Bartošových, jehož druhou sbírku následovala s dvou[/]letým zpožděním a do jehož třetí sbírky Peck také přispěl.1)
      O životě Eduarda Pecka (narozen 10. 10. 1857 ve Vranovicích na Hané, zemřel 23. 1. 1931 v Praze-Bubenči) víme zatím jen to, co uvedl Rudolf Janovský v nekrolozích v době Peckova úmrtí.2) z obsahu a kvality prací, které Peck publikoval a jejichž úplný soupis zatím také neexistuje, je však víc než zřejmé, že Eduard Peck byl erudovaným etnografem, folkloristou, archeologem, historikem, numismatikem a sběratelem, a že jeho dílo je pro tyto vědní disciplíny trvalým přínosem. Uvážíme-li, že všechno, co na vědeckém poli Eduard Peck vykonal, musel vykonat při plnění náročných povinností venkovského učitele, uvědomíme si nejan míru Peckova nadání, ale především míru jeho pracovitosti, houževnatosti a obětavosti, s nimiž této činnosti věnoval téměř všechnu životní energii, téměř všechen volný čas.
      Největší část materiálu pro své etnografické a folkloristické práce nasbíral Eduard Peck za svého působení ve Vizovicích v letech 1876 až 1888. Etnografický materiál zpracoval později mimo jiné v pozoruhodné monografii "Lid na Vizovsku" publikované po částech v "Časopisu Vlasteneckého musejního spolku olomouckého" v letech 1895 až 1897 3) a ve studii "Jména a význam některých rostlin v národním podání lidu valašského".4) Folklórní materiál z téže lokality zpraco

178

val a publikoval ve zmíněné písňové sbírce a ve stati "Pověsti o černokněžnících".5) Nejzávažnější Peckovo folkloristické dílo "Valašské národní pohádky z Vizovic" zůstalo v rukopise, který byl spolu s Peckovou sbírkou krojů a výšivek zakoupen kancem devadesátých let Luborem Niederlem pro Národopisné muzeum českoslovanské v Praze. Tuto sbírku čítající 84 textů vysoce hodnotil pro hodnověrnost zápisů a úroveň jejich pasportizace Václav Tille, který ji zařadil mezi "přesné sbírky, jež padávají kriticky skutečné vypravování lidu".6) v tomto směru byl Eduard Peck mezi moravskými folkloristy konce devatenáctého století průkopníkem stejně tak, jak průkopnickou byla jeho vlastivědná monografie "Okresní hejtmanství holešovské"7) vydaná v roce 1892, která dík autorově heuristické svědomitosti a bohatství nových pramenných materiálů v knize poprvé publikovaných, zůstala dlouho jedinou historickou prací tohoto druhu na Moravě.
      Již v roce 1889 uspořádal Eduard Peck v holešovské škole ze svých sbírek veřejnou výstavu starožitností - jednu z prvních národopisných výstav na MoravĚ. Je samozřejmé, že se bez Eduarda Pecka nemohly obejít přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze maku 1895. Byl to opět on, kdo v roce 1893 shromáždil lidopisný materiál pro Národopisnou a průmyslovou výstavu v Holešově a vydal její katalog, v němž je zveřej[/]něna řada zajímavých národopisných prací.8)
      Peckova pracovitost a šíře jeho odborných zájmů jsou obdivuhodné. Brzy po té, co se o patnáct let dříve, než vzplál na Moravě obecný národopisný ruch, začal věnovat sběru a zpracování etnografického a folklórního materiálu na Valašsku, začal i s průzkumem archeologických lokalit, s budováním své archeologické sbírky. v době, kdy byla tato sbírka zakoupena pro Vlastivědné muzeum v Olomouci, čítala 1 177 inventárních čísel.
      V průběhu shromažďování materiálu pro svou regionálně historickou monografii, zachránil Peck před zničením listinný materiál nebývalé historické ceny tím, že trpělivě třídil makulaturu, kterou zakoupil jeden vizovický hokynář k balení zboží. v pozdějším období bylo Peckovi svěřeno prozkoumání neidentifikovaného pozůstalostního fondu, který Peck určil jako pozůstalost Mikuláše Drabíka a v němž nalezl deset dopisů J. A. Komenského.
      Eduard Peck byl také pilným sběratelem. Jak jsme se již zmínili, měl rozsáhlé sbírky etnografické, archeologické a numismatické. Mimo to stačil ještě pracovat ve funkcích hospodářského spolku, budovat knihovnu a provádět na venkově ofenzívní osvětovou činnost.
      Vše, co tu bylo o Eduardu Peckovi napsáno, byla napsáno proto, aby byl národopisné veřejností připomenut významný podíl Eduarda Pecka na utváření pokrokových tra[/]dic české etnografie a folkloristiky, aby byla zdůrazněna aktuálnost potřeby důkladného monografického zpracování života a díla tohoto významného a zasloužilého kulturního valašského pracovníka. Poznámky
1.
      FRANTIŠEK BARTOŠ - LEOŠ JANÁČEK: Národní písně moravské v nově nasbírané, Praha 1901, str. 1186.
2.
      RUDOLF JANOVSKÝ: Eduard Peck, kulturní pracovník valašský. Naše Valašsko, r. II, 1931, str. 87-92.
      RUDOLF JANOVSKÝ: Za Eduardem Peckem. Český lid, r. XXXI, 1931, s. 152-154.
3.
      ČVMSO r. XII-XIV, 1895-1897.
4.
      ČVMSO r. V, 1888, str. 11-16, 71-74, 111-115.
5.
      ČVMSO r. IV, 1887, str. 2-21.
6.
      Národopisný věstník českoslovanský, r. IX, 1914, str. 146.
7.
      Okresní hejtmanství Holešovské. Holešov 1892, nákladem učitelstva hejtmanství Holešovského.
8.
      Upomínka na Národopisnou a průmyslovou výstavu v Holešově 1893. Holešov 1893. Karel Pavlištík

179

KNIHY

Čtyři zastavení nad karpatskou problematikou v práci Václava Mencla o lidové architektuře [obsah]

Menclovo rozsáhlé dílo1) vyvolalo mezi etnografy, historiky a architekty bezprostřední reakce na různých vědeckých setkáních i tvůrčí odezvu v recenzích a studiích. Ty se zaměřily především na interpretaci českého materiálu a stanoviska k pojetí lidové architektury Karpat ponechávají otevřená.2) I když se ve shodě s recenzenty s úctou skláním před materiálovým bohatstvím díla, domnívám se, že by jeho podnětnost nebyla naplněna, kdybychom jeho zásadní interpretace a závěry nesrovnávali s dnešní úrovní společenskovědního bádání. Recenzenti již poukázali na ediční anachronismus, neboť dílo bylo ukončeno před téměř třetinou století a přes obsáhlý lektorský posudek J. Vařeky nakladatelství ČSAV rukopis vydalo v původní, pro nás již poněkud archaické podobě. Lituji, že nad uzavřeným dílem autora již nelze polemizovat, proto se chci pozastavit alespoň u čtyř Menclových stanovisek, jejichž další rozvíjení by se nesmělo dít bez kritické verifikace.
      Bádání a lidové architektuře v karpatské oblasti dnes dospívá k syntézám, takže je možné vyslo[/]vit se k základním velkoryse formulovaným tezím Václava Mencla. Jeho spojování valašské kolonizace s byzantskou kulturní proveniencí a hledání zápasu mezi byzantskou a gotickou kulturou na Slovensku není podloženo žádnými argumenty, ani historickými, ani tvaroslovnými (s. 361, 412, 574). Autor zachází až ke zjevně nepravdivému tvrzení, že "architektura domu karpatských valachů na Oravě a také na Těšínsku obsahuje proto i podíl byzantské výtvarné kultury z rumunské Valachie..." (s. 361, na s. 574 dokonce uvádí jako slohové východisko mladší katedrálu v Curtea de Argeş z r. 1517). Vždyť rozsáhlá historická i etnografická literatura již dávno prokázala a stále rozšiřuje argumentaci pro podporu teze o menších vlivech valašské kolonizace při etnogenezi národů a národností v severních a severovýchodních Karpatech, než se dříve předpokládalo.3) Dalším argumentem proti spekulativnímu "krátkému spojení" je skutečnost, že byzantská výtvarná kultura počala pronikat do Valachie přibližně až v době, kdy naše historie už zaznamenává první vlnu valašské kolonizace na Slovensku 4) jestliže se v severovýchodních karpatských oblastech setkáváme s kulturními projevy východního ritu kořenícími[/] v byzantské tradici, pak jde o import mladší, související s šířením církevní organizace zejména v 17. a 18. století, kdy již byla v našich obcích konsolidována struktura hospodaření a můžeme předpokládat (z některých oblastí i prameny prokázat), že již byla všeobecně rozšířená i vyhraněná architektonická forma domů a celých sídel. Někteří badatelé záměrně hledali stopy po byť i zprostředkovaných byzantských tradicích v oblastech Karpat nejsilněji zasažených valašskou kolonizací mimo uvedenou oblast se-verovýchodního Slovenska s ukrajinským osídlením, avšak bez úspěchu. v této souvislosti je třeba si uvědomit, že na dalších vlnách valašské kolonizace (od 16. století a ponejvíce již západně od Tater) se podílely především nejnižší sociální vrstvy, kterým se nepodařilo získat půdu v klimaticky příznivějších oblastech severovýchodních Karpat. Ty nebyly ani společensky a kultově organizovány a ani tak početné jako jejich předkové, usazení na Východě (u nich je církevní organizace prokázaná již v 16. století), a také rychleji asimilovaly s místním obyvatelstvem.
      Dalším závažným tvrzením je teze o předgotickém původu okapové orientace (s. 363 n., 582). Její genezi na Moravě již dostatečně objasnil J. Vařeka jako modernizaci vycházející z renezancí poznačených měst 5) V. Mencl však píše v těchto souvislostech o domech usedlostí pocházejících z nejmladších kolonizačních vrstev (17.-19.

180

století), rozptýlených v jen částečně odlesněné horské krajině. Dělení plužiny a forma dvora nebyly tak dokonale řízené jako u starých obcí, využívaly především reliéfu bohatě členitého terénu. Starší usedlosti jsou rolnické a mají převážně hromadný dvůr, ale většina je již chalupnických, z 19. století s dvorem jednotným. Jejich forma s okapovou orientací byla dotvářena hospodářsko-sociálními změnami posledních století. Nenacházím proto důvod, proč bychom měli pátrat, zda tyto nové společenské sídelní potřeby mohly být v něčem podobné sídelním názorům předgotickým. Vždyť ani autor ve svých studiích o slohové architektuře nepovažuje renezancní prvky (a to právě okapovou orientaci nebo archivoltový portál) v našich městech za předgotickou retardaci. Tím méně důvodů máme pro přijetí této teze v prostředí nejmladšího karpatského osídlení.
      Třetí zastavení je nad interpretací budování srubů z půlených trámů ("plazy", pulki"). V. Mencl romanticiky líčí, jak architektonická forma takovýchto domů vyplývá z "přírody tatranských velikánů" (s. 360, 563). Ve skutečností tomu bylo opačně. Konstrukce vznikla a rozvíjela se dříve a především na rovinách náhorních plošin s měkkou podmáčenou půdou po celé severovýchodní Evropě. Spočívala v pevné vazbě malého počtu trámů na dvojité zámky a přesahy, zajišťující celou stavbu proti destrukci pro případ, kdyby některý[/] z úhlů v měkké půdě poklesl. Trámy s velkým průměrem byly i v Karpatech hlavně jedlové a "tatranský smrk" je pouze později nahrazoval. Stejně romanticky působí termíny jako např. "dům goralský" nebo "dům valašský". Vytvářejí nesprávnou představu, jakoby se ve vývoji lidové architektury na určitých územích vytvořily specifické znaky, které se nevyskytovaly ve významném postavení i jinde. k regionizaci se však již vyjadřovala S. Kovačevičová a poukázala na význam sociálně-historických hledisek při regionálním hodnocení.
      Čtvrté zastavení je nutno věnovat Menclovu teoretickému výkladu lidové tradice, a to zejména v souvislosti s karpatským materiálem. Autor chápe lidovou tradici jako reprodukování forem vytvořených vlivem přírody usměrněné pouze impulzem gotického slohu ("...příro-da je jediným zdrojem architektonického tvaru..." s. 563). v jeho díle lidová kolektivní tradice "...spíš střádá než vyvíjí..." (s. 565). Hypoteticky předpokládá, že v gotickém období neexistoval rozdíl mezi kulturou feudálů a kulturou lidovou (s. 599), a proto celý vývoj lidové architektury v Karpatech považuje za zápas gotiky s kulturou byzantskou. Nepochybně je správné posuzovat kulturu určitého prostředí komplexně a nevytvářet umělé hranice mezi projevy slohovými a lidovými. Avšak každý badatel, zabývající se vývojem tradiční lidové kultury na konkrétním materiálu poznal, že kvalita proje[/]vů má kromě přechodných i výrazně se odlišující polohy determinované ekonomickými možnostmi a sociální strukturou. U vývoje lidové architektury lze jasně sledovat, jak se vyvíjely projevy tzv. lidové polohy od forem jednoduchých k dokonalejším především v důsledku ekonomických a sociálních změn v potřebách poddaného obyvatelstva, feudála i státu, a nejen v důsledku šíření nových ideí estetického cítění. Autor si tuto skutečnost uvědomuje také, ale interpretuje ji jakoby se "lid ubránil tektonickému řádu" slohových ideí. Vedle úvah evolučních V. Mencl spo-juje také jednotlivé regiony geograficky (často na základě náhodně vybraných architektonických jevů) a vyvozuje z toho kromě jiného vnější etnické vlivy (např. nesprávně tvrdí, že polonismy měnily dispozici domu daleko od hranice etnické např. v dolním Liptově a dolní Oravě, na ostatním území jde o zápas gotiky původem německé s byzantskými prvky rumunskými) a domácí formy v Karpatech redukuje jen na dílo přírody ("příroda a nikoli člověk hrála základní úlohu, neměl v ní úlohu ani historický čas") formově shodné ve všech přírodních podmínkách ("...u nás v Karpatech, stejně jako na březích Finského zálivu..." s. 563). Etnograf si na tomto místě musí po~ožit otázku, zda nerovnoprávné postavení evropských národních kultur při formování základních znaků lidové architektury našich Karpat skutečně odpovídá pramennému

181

materiálu. Odpověď souvisí s metodou, jaké V. MencI používal. Jeho hledisko se obvykle v naší etnografické literatuře neuplatňovalo a uměleckohistorická literatura před Menclem považovala lidovou architekturu za příliš vzdálený okraj svého předmětu bádání. Nám je však zřejmé, že pohled na lidovou architekturu ze strany slohového vývoje jej také potřebný při řešení problémů geneze lidové kultury. Umožňuje nám komplexnější pochopení kulturních vztahů všech vrstev společností v jejich historických souvislostech jako metodický protipól pojetí preparujícího statický madel kultury jedné společenské vrstvy (obvykle nejkonzervativnějších - středních rolníků) několika mála míst, vydávaný za reprezentanta "lidu" určitého subjektivně vymezeného regionu. Proto V. Mencl tak kriticky vyčítá etnografům, že pouze popisují výsledky vývoje formy bez analýzy její geneze (s. 587). Avšak v současné době je i v národopisné produkci již vžitá důslednější historická metoda, materialistické pojetí a přesnější věcnost i v syntézách, nežli v jeho díle (stejně tak i v uměleckohistorické literatuře to prokazují např. práce J. Škabrady). Nicméně Menclův velkorysý monument zde zůstane nejen jako pramemný materiál, ale i jako dlouhodobě inspirující a provokující výzva k činnosti. Autor předpokládal, že toto dílo "překlene propast oddělující prehistorii od historické doby" (s. 587). Vytčeného cíle však nedosáhl,[/] neboť ono překlenutí nahradil spekulací místo argumentace pramennými doklady, kterých soustředil takové množství. Zůstalo tedy mnohdy při hypotézách, avšak o trochu jasnější jsou úkoly, které je třeba řešit. Ve vývoji poznání mají svůj velký význam i taková tvrzení, od jejichž platnosti musíme ustoupit, abychom se mohli propracovat k názoru přesnějšímu a pravdivějšímu. I v tom je Menclovo dílo záslužné. Poznámky
1.
      MENCL, V.: Lidová architektura v Československu. Praha 1980.
2.
      ŠKABRADA, J. ve Československém časopise historickém 31, 1982, s. 277-283 kriticky postihl kromě kladů hlavní nedostatky autorova přístupu - ahistoričnost a spekulativnost; VAŘEKA, J.: Lidová architektura v Československu (zamyšlení nad stejnojmennou knihou Václava Mencla). Národopisné aktuality 20, 1983, s. 1-16 naopak zdůrazňuje podnětnost uměnovědných postřehů a upřesňuje pauze dílčí hodnocení konkrétních architektonických jevů. Toto rozdílné pojetí obou recenzí ostatně odpovídá povaze díla s řadou nepřesných tvrzení (nejen místních a časových údajů), z nichž možna vybírat kladná i záporná stanoviska. KOVAČEVlČOVÁ, S: Etnografické podklady k štúdiu ľudového obydlia na Slovensku.[/] In: Zborník SNM 77 - Etnografia 24, 1983, s. 73-85 metodicky porovnává doklady Etnografického atlasu Slovenska s Menclovou interpretací, při čemž konstruktivně poukazuje na potřeby studovat bohatou spleť příčinných závislostí především ze sociálně-historických hledisek.
3.
      Naposledy RATKOŠ, P.: Problematika kolonizácie na valašskom práve na území Slovenska. Historické štúdie 24, 1980, s. 181-224.
4.
      OPRESCU, G.: Scurtă istorie a artelor plastice în R.P.R. - I. Arta romînească epoca feudală. Bucuresti 1957.
5.
      VAŘEKA, J.: Vznik okapové orientace u českého domu. Slovenský národopis 25, 1977, s. 470 až 473. Jiří Langer

Ján Podolák: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. [obsah]

Bratislava 1982, nakladatelství Veda, 230 stran, soupis literatury, résumé v ruštině, 86 fotografií
      Podolákova práce si stanovila velmi náročné úkoly. v prvé řadě je to důkladné poznání významné složky slovenské lidové kultury, pastevectví, s nimž bývá velmi často právě specifičnost slovenské kul

182

tury spojována. Na základě získaných poznatků a připojeného komparačního materiálu vyslovuje autor svůj názor na původ karpatského salašnictví, na původ jeho zakladatelů a šiřitelů, na jeho další vývoj, proměny a územní rozšíření. Tyto otázky patří již nejméně sto let k velmi diskutovaným; zejména v souvislosti s valašskou kolonizací se obecně pociťoval citelný nedostatek etnografických prací, řešících tuto problematiku. v neposlední řadě chce práce přispět k řešení otázky formování slovenského etnika.
      Metoda práce vyplývá z charakteru problému, z charakteru shromážděného materiálu i ze zaměření autora. Převažuje tu proto etnografický materiál i etnografická výzkumná a hodnotící metoda. Svoje vývody autor opírá především o etnografický terénní výzkum ze šedesátých let našeho století, o etnografickou literaturu, o historickou literaturu a konečně o srovnávací materiál z ostatních karpatských a balkánských území, získaný jak vlastním terénním výzkumem, tak studiem etnografické literatury. z rozsahu této materiálové základny vyplývají jak přednosti práce, tak ohraničení jejich možností.
      Na rozdíl od jiných prací podobného zaměření se Podolák neomezuje pouze na salašnický chov ovcí a na letní sezónu. Ovčáctví, tj. způsob chovu ovcí i způsob života jejich chovatelů, pojímá komplexně jak co do území (zahrnuje celé[/] Slovensko), tak co do času (!postihuje celý historický vývoj). Celou prací potom proniká autorovo úsilí o rozlišení dvou rozdílných systémů hospodaření, jehož pozůstatky přetrvávají až do současnosti. Myslíme tu na nížinný chov ovcí, rozšířený po celé střední Evropě už za středověku, a na karpatské horské salašnictví.
      První kapitolu o tradičních chovatelských technikách a o rozmnožování stád ovcí považuji v naší odborné literatuře za ojedinělou. Poprvé bylo v takové šíři a v takové souvislosti pojednáno o odchovu ovcí při hospodářství. Zaujmou nás též rozsáhlé územní styky při nákupu ovcí (Sedmihrady, Banát, Podkarpatská Rus), vytvářející předpoklady pro kulturní migraci. Za stejně významné považujeme i následující stati o zimním ustájení a krmení ovcí a o léčení chorob ovcí, tedy stati, v odborné literatuře o salašnictví dosud neprávem opomíjené.
      S největšími obtížemi se Podolák dozajista setkal v kapitole o organizaci salašnictví. Zde současný nebo nedávno minulý stav (celé naše století) není vždy spolehlivou oporou pro zevšeobecňující soudy. I tak se autorovi podařilo průkazně rozlišit časovou a územní posloupnost individuálních i kolektivních forem salašnictví. v této souvislosti překvalpila zejména teze o archaičnosti salaší v individuální držbě, resp. o možnosti jejich přetrvání od jejich založení až do na[/]šeho století. Zde by ovšem bylo na místě hlubší vysvětlení a chronologické upřesnění. Některé indviduální salaše vznikaly totiž velmi pozdě (v 19. i ve 20. století) a nebyla vyjimečná posloupnost individuální držba (např. 15. století) - kolektivní salaš (16.-19. století) - individuální držba (např. od kance 19. století).
      Kapitola o pastýřích ovcí se nejvíce blíží tradičnímu zpracování monografií a pastevectví. Obsahuje velké množství údajů, dobře utříděných a interpretovaných. Podolák zde velmi správně zařadil pasáže o specifických povahových rysech těchto lidí a o jejich sociálním postavení v obci. Za velmi závažnou považuji analýzu bačovských středisek a údajů a rozmístění bačů a valachů po rozsáhlém slovenském území, z čehož Podolák správně dedukuje možnost ovlivnění tamního pastevectví. I v těchto střediscích však tvořili profesionální pastevci pouze do 10 % obyvatel, což dokládá podle Podoláka malou hospodářskou váhu tohoto podnikání. Tento názor je v podstatě správný, je však třeba připomenout, že jde o síly v produkčním věku a také je třeba znát, jak tomu bylo v minulosti.
      Kapitola o stavebních objektech má převážně popisný charakter a až na výjimky vychází z materiálu z posledních třiceti let. Za zdařilou považuji část o rozmístění objektů na salaši. Zatímco v popisné

183

části není příliš uplatněn historický aspekt, v závěru kapitoly autor vše vynahrazuje a podává fundovaný názor na vývoj pastýřské koliby i rozbor původu jednotlivých stavebních prvků.
      Kapitola o životě pastýřů na salaši patří k nejzdařilejším a nad dosavadní literaturu o tomto tématu velmi vyniká. Vyplývá z velmi důkladné znalosti materiálu a je tu znát více než v jiných kapitolách zaujetí autora. Velmi vysokou úroveň má též kapitola o hospodářské užitkovosti ovcí. To platí zejména o mléčné výrobě, kde Podolák uplatňuje svoji hlubokou znalost materiálu z celých Karpat a Balkánu. Velmi často jde o prvně publikovaný materiál (např. sýření mléka pomocí rostlinného sýřídla na Slovensku, konservování žinčice aj.).
      Závěrem je možno říci, že práce je výsledkem dlouhodobého systematického bádání na tomto závažném úseku studia slovenské lidové kultury, je též výsledkem dva cetiletého studia karpatské lidové kultury, organizovaného Mezinárodní komisí pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně. v rámci tematických úkolů této komise se karpatské pastevectví stalo ústředním tématem spolupráce vědců šesti socialistických států sdružených v této komisi, v první etapě výzkumů v letech 1959 až 1979. Na Slovensku se studium této problematiky dostalo do badatelských plánů vědeckých praco[/]višť SAV, vysokých škol, muzeí i Slovenské národopisné společnosti. Právě zásluhou autora byl tu výzkum velmi dobře koordinován. Rozsah a výsledky terénního výzkumu organizovaného v šedesátých letech Společností, nemají ve slovenské, ale také v české etnografii obdobu; přinesly velmi rozsáhlý, konkrétní materiál, ověřený opakovanými výzkumy i kritickým porovnáváním.
      Také v ostatních socialistických zemích byly vydány nebo k vydání se připravují podobné monografie. v PLR vyšlo representační soborné osmisvazkové díla o horském pastevectví v oblasti polské části Vysokých Tater a Podhalí, v posledních letech jsou v SSSR vydávány sborníky a vyšla i souborná práce o salašnictví a valašské kolonizaci, vyšla monografie o typech pastevectví v RSR, v MLR byla vydána dvě rozsáhlá díla o pastevectví, podobné práce jsou připravovány na Balkáně a před dokončením je práce o pastevectví v české části Karpat.
      Podolákova kniha je důležitým předpokladem pro komparační práci v oblasti Karpat a na Balkáně a možno říci, že v žádné jiné zemi takovým kvalitním způsobem nebyla monografie o karpatském pastevectví zpracována. Je cenným příspěvkem pro poznání hospodářských a kulturních dějin Slovenska. Jaroslav Štika[/]

Hana Podešvová: Lidové tance na Opavsku, [obsah]

I. sešit, OKS Opava 1979 (?), 64 s., II, sešit, OKS Opava 1980 (?), 86 s., III. sešit OKS Opava 1982, 52 s.
      V letech 1979-1982 rozšířilo OKS Opava početnou řadu vydaných sbírek lidových tanců, které pro potřeby souborů lidových písní a tanců vydávají v posledních letech pracovníci kulturních středisek.
      Dr. Hana Podešvová v třísešitovém vydání "Lidových tanců na Opavsku" vychází ze svých sběrů a terénních bádání z let 1950 až 1954. Víceméně záchranným výzkumem Slezského studijního ústavu se ji na základě poznatků získaných od nejstarších (a mnohde již posledních) pamětníků lidové tanečnosti na Opavsku podařilo zachytit stav od 80. let minulého do 50. let tohoto století. Sběrem získané poznatky naznačily vývoj lidových tanců v této oblasti od tanců točivých až po tance kolové a čtverylky. v nejstarší vrstvě jsou zachyceny doklady tanců třídobých (chorovodní obměny Taňce a zbytky točivého Taňce) a dvoudobých (Vrtek, Čardaš a Kozak). Střední taneční vrstvu charakterizují tance figurálního dvoudobého tvaru. v nejmladší vrstvě se dvoudobý tvar projevuje ve velmi rozšířeném pojetí opavských polek. Naopak třídobý tvar, charakterizovaný taktéž ve vrstvě střední, má ve vrstvě tanců nejmladší zastoupení jen ve čtverylkové obměně Taňce.

184


      Celou sbírku rozděluje autorka na základě uvedených vrstev tedy do tří skupin. Do skupiny tanců první - nejstarší, zařadila točivé tance (typ Taňec, Vrtek) a mužské skočné tance (Čardaš, Cepovy, Mlyn). Nejobsáhlejší taneční vrstvu tvoří vrstva střední - figurálních tanců. Autorka je ve sbírce rozděluje vedle jednotlivých tanečních typů na skupiny typů podle zákl. kroků (chůze, skočné kroky, přísunný krok, přeměnný krok, třídobý krok). v rámci těchto skupin pak popisuje provedení jednotlivých tanců, zmiňuje se o informátorech a popis dotváří řadou vlastních teoretických poznatků. Všechny tři recenzované publikace tvoří svou grafickou úpravou jednotu, která prostupuje i všechny uváděné popisy. Autorka však publikuje také některé své podnětné závěry a rozbory opavských lidových tanců z hlediska skladebného, což posunuje sbírku na úroveň studie (srovn. s. 50 třetího sešitu: "Pozn. red.: Závěr studie dr. H. Podešvové..."), což částečně laikům z řad amatérských souborů bude pro praktickou stránku nácviku méně vhodné. Přes to má však publikace svým obsahem, úvodními pojednáními (o Opavsku z hlediska historicko-správního i etnografického a obsáhlou charakteristikou lidových tanců), včetně podrobného popisu základních tanečních stylů a skladebné struktury i uvedenými závěry význam důležité a praktické pomůcky, která jistě přispěje k no[/]vému oživení tradiční tanečnosti na širším Opavsku. František Synek

Magyar néprajzi lexikon (Maďarský národopisný lexikon) [obsah]

I A-E, 752 s.; II F-K, T52 s.; III K-Né, 751 s.; IV N-Szé, 671 s.; v Sz-Zs, 644 s. Budapest 1977, 1979, 1980, 1981, 1982
      Päť objemných zväžkov Maďarského národopisného lexikonu, ktorý vychádzal v rokoch 1977-1982, je vyvrcholením spolupráce súčasných maďarských národopiscov. Dielo takejto úrovne a šírky m,ohlo vzniknúť iba z koreňov vynikajúcej vedeckej tradície, podporenej pevným organizačným úsilím. Na jeho čele stál prvoradý predstaviteľ maďarského národopisu, akademik Gyula Ortutay, hlavný redaktor lexikonu. Už v druhom zväzku je meno Gy. Ortutayho v čiernom rámiku. Nedožil sa celého diela, stačil ho však pripraviť tak, aby mohlo vychádzať plynule a podľa plánu.
      V úvode k prvému zväzku píše okrem iného o zrode Maďarského národopisného lexikonu. Sú to poučné informácie o nesmierne náročnej vedeckej základni tohto podu­ jatia. Na jeho začiatku bola myšlienka novej syntézy maďarského národopisu, keďže štvorzväzkové dielo Magyarság néprajza z rokov 1933-37 bolo už vzhľadom na prudký vývoj vedy zastaralé. O tejto úlohe začal uvažovať roku 1967 ko[/]lektív nonazaloženého Národopisného ústavu Maďarskaj akadémie vied. Lexikon mal byť pôvodne dvojzväzkovou prípravnou štúdiou, ktorá by pomohla vyplniť medzery doterajšej syntézy. Skutočnosť, že rozsahom sa tento zámer prekročil, svedčí o svedomitom zisťovaní bielych miest.
      Lexikon podchytil všetky národo­ pisné javy z oblasti kultúry, spolo­ čenských vzťahov, folklóru a dejín vedy až po súčasnosť. Po trojroč­ ných prípravných prácach sa na jeho vypracovaní zúčastnilo 96 autorov, oponentov a redaktorov. Už od začiatku prerástol úlohu úzkeho okruhu pracovníkov Národopisného ústavu. Zapojili sa všetci významní odborníci z múzeí a fakúlt, aby v priebehu piatich rokov pripravili rukopis v rozsahu 400 autorských hárkov, obsahujúci okolo 10 000 hesiel a 6 000 ilustrácií, od krátkej slonníkavej definície až po súhrnné štúdie s encyklopedickými nárokmi. Závisí od tematickej šírky hesla, koľko mista sa mu venova­ lo, aby sa dodržala proporčnosť a hierarchia pojmov. Ako príklad môžeme uviesť poľnohospodárstvo (földmüvelés), ktorému sa venovali ;tri stránky súhrnnej štúdie s vyše 40 odkazmi. Mnohé z nich majú zase nadradehý význam, napríklad systémy hospodárenia (prielohové hospodárenie, trojpoľné hospodárenie atď.) oproti ich zložkám (prieloh, úhor, zelený úhor atd.). Osobitne sú spracované jednotlivé poľnohospodárske nástroje, od ruč

185

ných až po mechanické, pričom pluhu sa venuje takmer 6 strán s 21 ilustráciemi, ale stručné heslo majú aj pomocné nástroje, napríklad na viazanie a zarovnávanie snopov. Samostatné heslo dostal káždý druh obilia a iných poľno­ hospodárskych produktov, jednotli­ vé techniky práce, ale aj majetko­ právny vzťah k pôde, užívanie chotára a ďalšie. Tematické prepojenie väčšiny hesiel, ako aj odkazy na iné názvy opísaného javu viedli k tomu, že rukopis celého lexikonu museli dokončiť skôr, ako odo­ vzdali do tlače prvý zväzok.
      Roky 1970-75, keď maďarskí národopisci písali lexikon, boli pozna­ čené horúčkovitou pracou. Hoci maďarský národopis má spoľahlivé základy v práci predchádzajúcich generácií a netrpí nedostatkom špičkových odborníkov, lexikon vyžadoval intenzívne štúdium každého autora. z prípravných prác tak vzniklo niekoľko tematidkých štúdií uverejnených v časopisoch aj samostatne, ako napríklad publiká­ cia o regionálno-historickoim členení maďarského ľudu a ďalšie. Cieľom lexikonu nebolo zhrnúť staré, ale priniesť nové súhrnné poznatky o maďarskom národopise.
      Prvou úlohou redakcie bolo vymedziť maďarský národopis. Lexikon mal podchytiť všetkých Maďarov, teda aj amerických, československých, rumunských a ďalších. Nezahrnuje údaje o nemaďarských národnostiach, žijúcich v Maďarsku. v lexikone sú však zastúpené aj kultúrne väzby na susedné ná[/]rodnosti, ako aj európske a euroázijské súvislosti. Tak v povesti o hradoch (vármonda) sa spomína a vyobrazuje beckovský a čachtický hrad; uvádzajú sa záhraniční bádatelia, ktorí zasiahli do maďarského národopisu (Bünker a iní) ; sú tam heslá tabu a totemizmus, ktoré sa určitým spôsobom uplatňujú v maďarskom ľudovom prostredí, avšak chýbajú v tomto prostredí neznáme pojmy ako kuvada, alebo matriarchát. Najmä súhrnné pojmy sú opísané od ich vzniku a pôvodu, ča so nezaobíde bez širších kultúrno-historických súvislostí. Ťažiskom diela však ostáva maďarský národopisný materiál, prezentovaný ako celok do najjemnejších detailov. Odráža sa to na výbere hesiel a ich spracovaní, kde okrem základných údajov nachádzame aj miestne názvoslovie a literatúru.
      Pozornosť si zasluhujú ilustrácie, kresby a fotografie, čiernobiele aj farebné. Nadväzujú inštruktívne na text, sú zamerané predovšetkým na dokumentáciu, nielen na výtvarný efekt. Ich výber a zhotovenie usmerňovali zrejme autori textov. Neuberá im to na kráse, a tak aj bez znalosti jazyka získa čitateľ predstavu o maďarskej ľudovej kultúre, ako aj o obsahu väčšiny hesiel.
      Osobitá reč lexikonu je odlišná od iných foriem súhrnných prác. Svojím obsahom sa im však vyrovnáva, preto Maďarský národopisný lexikon môžeme privítať ako dielo, ktoré malo pripraviť novú syntézu, ale aj ako samostatný, veľko[/]rysý vedecký prínos. Cenný je aj pre nás pre svoj teoretický, metodický a materiálový prínos, avšak poučný je aj v tom, že takéto dielo, bez ohľadu na rozsah, môže byť len výsledkom maximálnej odbornosti a obetavosti jeho vedeckých a organizačných spolutvorcov. Soňa Švecová

Fra[n]tišek Matúš: Šarišské ľudové piesne zo súťažnej prehliadky Krása životu '82. [obsah]

Vydalo Okresné osvetové stredisko, Prešov 1983, 105 strán
      Súťažné prehliadky v prednese ľudových piesní, napriek ich značnej rozšírenosti, sa v poslednej dobe stavajú ako by periférnou záležitosťou: zídu sa na nich jednot­ livci alebo skupiny z určitého regiónu, zaspievajú pred odbornou porotou, počkajú na vyhodnotenie a rozídu sa. v najlepšom prípade sa víťazné piesničky dostanú do rozhlasového vysielania alebo na folklórne festivaly, kde si ich vypočuje väčší počet ľudí. Pritom na týchto prehliadkach sa často prezentujú skutočné hodnoty ľuldovej poézie, ktoré si zasluhujú, aby boli podchýtené a vydané tlačou.
      Ako príklad takéhoto podchytenia môže poslúžiť zbierka etnomuzikológa F. Matúša, obsahujúca piesne zo súťažnej prehliadky Krása životu, konanej v Sabinove ro

186

ku 1982. F. Matúš ako člen poroty zachytil na magnetofónovú pásku všetky piesne, prednesené v kategórii "folklórne skupiny" - t.j. 64 piesne 19 skupín, prepísal ich texty a vydal v samostatnej zbierke. Zbierka je opatrená troma úvodnými štúdiami, pojednávajúcimi o samotnej súťaži, o špecifike šarišských ľudových piesní vôbec a o súťažných piesňach zvlášť. Piesne sú radené podľa interprétov s po[/]daním stručnej charakteristiky každej folklórnej skupiny. v závere je uvedený tematický register, obsahujúci žáner, tému, špecifikáciu a motiváciu piesní.
      Zbierka (vydaná rotaprintom v obmedzenom náklade) je značným obohatením skromnej literatúry o šarišskej ľudovej piesni. Dúfame, že príklad F. Matúša bude mať následníkov aj v iných okresoch. Mikuláš Mušinka

SBORNÍKY

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, [obsah]

31
      Wien 1982, 160 s. + foto
      Rakouská hudebně folkloristická ročenka, redigovaná v posledních letech Gerlindou Haidovou, poskytuje čtenářům nadále na vymezené ploše maximum informací z domova, včetně nejbližších, zejména středoevropských souvislostí. Mnohé příspěvky se tak víceméně vztahují k české a slovenské problematice lidových písní a tanců, což je ostatně dostatečným důvodem k našim pravidelným zprávám o příkladně seriózní publikaci s dosavadními 31 svazky. v tomto smyslu je možné spokojit se poukazem na pouhý zlomek z 62 příspěvků ročenky ÖVlW 1982.[/]
      Studie etnochoreologa Karla Horaka, představující rozbor atlasového dotazníku pro německojazyčné oblasti z let 1930-1934 (243 otázek), nabízí užitečné komparační podklady zejména pro studium českých lidových tanců: statisticky kompetentní údaje poukazují až na překvapivé odlišnosti především v ideálu hudebního doprovodu (kombinace malé dechovky s několika smyčcovými nástroji, značná obliba až zlidovění helikónové harmoniky atd.). - Názorností se vyznačují Waltrem Deutschem publikované úryvky z memoárů štýrského muzikanta Cypriana Händlera (nar. 1826), jež spolu s hojnými notovými příklady nápadně připomínají leckteré české protějšky kantorského muzicíro[/]vání (jmenovitě J. Hartla ze Staré Paky a jeho Partibus). - Michaelem Bredlem popisovaný a notovými příklady a fotografiemi doložený starý citerový typ nabízí zase řadu cenných paralel k poněkud fragmentární dokumentaci moravské (a kdysi všeobecně staročeské) kobzy. - Mnohé naše soubory lidových písní a tanců, které povyšují v zájmu konjunkturální inovace "vozembouch" na bezmála nejdůležitější a zároveň v decibelech bezkonkurenční údajně folklórní hudební nástroj, měly by věnovat pozornost dílčí monografii Margarity Weberové o "Saugeigermusik", sestávající z helikónové harmoniky, dřevěné klapačky (v podstatě shodné s dřevěnými tyčemi pro signalizaci v dolech i třeba v pravoslavných monastýrech - tzv. kambane) a ze zlatého hřebu instrumentační grotesky - ze "Saugeige", tj. "zprasených houslí" čili vozembouchu. Pozornost českých etnografů si zaslouží rozbor dolnorakouských písní jakožto bezprostředního dokladu o lidové stravě; podrobně anotovaná studie Marie Walcherové - s četnými paralelami v českých pramenech - cituje řadu zápisů bez deformací obvyklých v případech podobného druhu, tzn. včetně písňových nápěvů.
      Z půlstovky obligátních zpráv, diskusních kontraversí, bibliografie, recenzí a diskografie připomeňme alespoň nekrology Leopolda Schmidta (1912-1981) a Walt

187

ra Grafa (1903-1982) - dvojice význačných rakouských etnomuzikologů. Jaroslav Markl

Zborník Slovenského banského múzea, [obsah]

roč. XI, 1983, 277 str.
      Jedenáctý ročník Zborníku Slovenského banského múzea, sestavený Milanem Hockem obsahuje opět, jako i v předcházejících ročnících, několik studií z montánní etnografie.
      Jozef Gindl publikuje zajímavý příspěvek o součástí hornického kraje, koženém "fleku": "Ošliador - znak príslušnosti k baníckému stavu" (s. 179-184), kde upozorňuje nejen na nejstarší vyobrazení na fresce sv. Daniela v Thurzovském domě v Banské Bystrici a na tabulovém obraze v Rožnavě, ale především dokládána příkladech z archivnícn materiálů z 18. století důležitost kožené zadní zástěry jako odznaku hornického stavu. Byl obřadným způsobem udělován na zasedáních představených bratrské pokladny a naopak odnímán horníkům, kteří se nějak provinili proti hornické cti. Autor předpokládá, že ceremoniel předávám "fleku" byl už tehdy provázen hornickým zvykem "skokem přes kůži".
      V materiálové části sborníku otiskuje Anton Budinský a Jozef Hindický článok "Banícke piesne z Novej Bane" (s. 185[/]196), zapsané ad zpěvačky Kataríny Klačkové, nar. 1910 v hornické rodině. Písně se naučila od své matky. 16 písní je pozůstatkem bývalého zpěvního repertoáru, který znají už jen nejstarší obyvatelé. Písně provázely hornický "Poriadok", slavnost hornické mládeže, známý již ze 17. století. (Jozef Hindický, Poriadok, čiže regule baníckej mládeže v Novej Bani, Zborník Slovenského banského múzea 3, Bratislava 1967, s. 135-152.) Písně jsou po hudební stránce spíše ohlasy lidových melodií, textově však představují nejen sociální motivy, ale i hornický humor a satiru.
      Zajímavým příspěvkem je studie Zory Liptákové "Maľované strelecké terče v zbierkach Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici" (s. 197-226). v roce 1965 při likvidaci budovy banskoštiavnické střelnice byla zachráněno a přeneseno do muzea 211 střeleckých terčů z let 1754 až 1896, kterými byla vyzdobena budova střelnice. Jeden terč je z roku 1939. 172 terčů je malovaných, 39 je zdobeno nalepenými litografiemi nebo barevnými tisky. z malovaných terčů je 120 se slavnostní tematikou, 52 je s náměty žertovnými. Námětově na přední místo patří zabrazování života na střelnici, dále pak motivy hornické práce. Terčů s hornickou tematikou je sedm. Zobrazují hornickou práci na terči z roku 1818 je horník ve svátečním hornickém oděvu jak ru[/]be stěnu kladívkem a mlátkem, na terči z roku 1840 je vymalován černě a rudě odstřel v dole, na terči z roku 1839 je šachetní budova zvaná gepl, jeden terč ukazuje práci důlních měřičů. Terč z roku 1838 má uprostřed portrét muže, po stranách hornické symboly, zkřížená kladívka a kahan. z roku 1845 jsou dva terče. Jeden, jehož ústředním motivem jsou zkřížená kladívka a nápis Glückauf! má v záhlaví uvedené objednatele, banskoštiavnické akademiky, druhý má ve středu zelenou hornickou čapku, zdobenou hornickým emblémem. Hornická tematika se objevuje v kompozici i na dalších štítech. Střelecký terč z roku 1939 má v ústředním obrazu sestaveném ze symbolů Banské Štiavnice také horníka, vycházejícího ze štoly. Hornický emblém je na terči z roku 1845, představujícím pohled na střed Banské Štiavnice. Banskoštiavnické střelecké terče s hornickou tematikou jsou zatím nejpočetnějším souborem tohoto druhu. Stálo by za pokus vyhledat podobné i v českých báňských městech.
      Dalším příspěvkem, zajímavým z etnografického hlediska je podrobná studie o výstavbě Banského múzea v prírode v Banskej Štiavnici. Tato muzeum, které shromažďuje hornické technické památky a zařízení a využívá objektů in situ, rekonstruuje zároveň další typické stavby, související s hornictvím. Součástí muzea bude i areál různých typů hornických obydlí

188

s původními interiéry, přenesenými z různých báňských lokalit. Nebude chybět ani typická hornická krčma.
      Závěrem sborníku je bibliografie[/] minulých ročníků sborníku, kde etnograf nalezne řadu zajímavých záznamů. Olga Skalníková[/]

KONFERENCE

Seminář o prezentaci lidové kultury Ukrajinců v karpatských muzeích v přírodě [obsah]

Ve dnech 19.-22. 9. 1983 se uskutečnil ve Svidníku a Lvově seminář subkomisí pro lidové stavitelství, sídla a bydlení - pracovní skupiny pro muzea v přírodě a subkomise pro lidové obyčeje MKKKB s tematikou interetnických vztahů a jejich prezentace v muzeích v přírodě. Jednání vycházelo z příkladů řešení tohoto problému v expozicích kultury ukrajinského etnika v ČSSR (Svidník) a SSSR (Užhorod a Lvov) a současně ukázalo řadu společných a rozdílných jevů regionů severovýchodních Karpat bez ohledu na správní hranice. Při setkání s pracovníky lvovského muzea J. Langer podal přehlednou informaci o pojetí a rozvoji muzeí v přírodě v ČSSR (ke stavu výstavby a provozu některých našich muzeí hovořil M. Sopoliga, S. Horváth, M. Mešša ), o koncepci a provozu lvovskáho muzea podali zprávu A.[/] D. Danyluk, I. D. Krasovskija ředitel muzea Ja. Rybak (muzeum má 34 usedlostí, 4 kostely a řadu soliter na 50 ha v bohatě členěné kopečkovité zalesněné krajině s políčky, bez potoka a bez organizovanějšího sídelního jádra, prezentuje především etnografický region bojkovský, dále lemkovský, huculský, bukovinský a prostředí pomezí etnika ukrajinského, maďarského a rumunského). Diskuze se tykala provozních a sběratelských otázek. Seminář prokázal potřebu mezinárodní výměny zkušeností. z lvovského setkání jsme si odnesli příklad velmi dobrého urbanistického řešení (chybí snad jen model sídelního jádra), komponování detailů a v provozu muzea uplatňování dozorců sbírek jako hospodyň jednotlivých usedlostí zajišťujících údržbu objektů, expozic, práci na zahrádkách a políčkách. Obě navštívená sovětská muzea působí v oblasti, která je jednou z nejbohatších na etnické složení v SSSR (v Zakarpatí žije 40 národností). Proto bylo zajíma[/]vé začlenění prostředí neukrajinských menšin v celku expozičního modelu. Uplatňování ukázek zvykosloví a výrobních činností v expozicích je v uvedených muzeích v začátcích a mohly by se tam uplatnit zkušenosti naše. Pokus o uspořádání bilaterálního semináře se vydařil, i když byl organizačně značně náročný a pro pozdní potvrzení výjezdu ze strany cestovních kanceláří se ho řada členů subkomisí nemohla zúčastnit. Poděkování za úspěšnou akci patří především Múzeu ukrajinskej kultúry ve Svidníku. Jiří Langer

Národní konference bulharských etnografů [obsah]

Pravidelná setkání bulharských etnografů se už stala tradicí. v pořadí pátá národní konference se konala ve dnech 19.-21. října 1983 v Gabrovu. Byla zaměřena na etnická specifika bulharské lidové kultury. Konferenci zahájil svým vystoupením člen-korespondent Veselin Chadžinikolov, ředitel Etnografického ústavu BAV. Hovořil na téma "Etnická jednota a regionální diferenciace bulharské lidové kultury". Jeho referát se vyznačoval důkladnou marxistickou analýzou etnických a etnokulturních procesů a vymezením některých používaných pojmů. Problémy, které byly naznačeny v hlavním referátu, se nejrůznějším způsobem promítly do ostatních příspěvků.

189

Vzhledem k jejich velkému počtu se mohu ve své zprávě omezit pouze na některé okruhy problémů.
      Snaha postihnout specifické rysy etnokulturních procesů v Bulharsku se projevila v referátech zabývajících se kulturou etnosu jako vědeckým problémem, společnými i specifickými znaky městské kultury bulharského násoda a úlohou světců v procesu etnického sjednocování v období bulharského národního obrození.
      Druhý okruh problémů se vztahoval k etnokulturním procesům a etnickým znakům hmotné kultury: rozmanitost bulharské lidové kultury hmotné jako forma její etnické jednoty, zemědělská základna bulharské lidové kultury, lokální zvláštnosti v chovu dobytka a stravě, bulharská lidová keramika, pastýřská dřevořezba, tkalcovství a lidové tkaniny, dětské hračky aj.
      Mnoho podnětů přinesla vystoupení zabývající se otázkami etnické jednoty duchovní a sociální kultury: obecně etnické, regionální a lokální v lidové kultuře, faktory působící na formování regionální specifiky v kultuře, význam obrozenecké literatury ve vývoji lidové kultury, etnická jednota lidového světového názoru Bulharů, tradiční představy o čase a prostoru, obecné a zvláštní v obřadní kultuře a obyčejové tradici, lidové svátky, zábavy a hry, etnické sebevědomí ve folklóru.
      Další skupina referátů byla věnována etnografickému a folkloristickému výzkumu současnosti: součas[/]né změny v kultuře lidu, obecné a zvláštní v současných etnokulturních procesech, současné lidové tradice jako integrační faktor, etnografická specifika bulharského osídlení, úloha dělnické třídy při vytváření obecných rysů v současné rodinné obřadovosti, současný stav tradičních obyčejů a obřadů.
      Přínosem konference byla rovněž vystoupení zahraničních účastníků, umožňující konfrontaci situace v Bulharsku se stavem v jiných zemích: specifické prvky českého národního obrození ( Antonín Robek ), výsledky a úkoly maďarské etnografie ( Tibor Bodrogi ), otázky obecného a zvláštního v lidové kultuře v podmínkách NDR ( Hermann Strobach ), dvojí proud v kultuře lidu na příkladu česko-bulharských paralel ( Václav Frolec ).
      Pátá národní konference bulharských etnografů ukázala vzestup teoretického i metodologického rozpracování problematiky etnické specifiky v lidové kultuře Bulharů. Znovu potvrdila, že komplexní poznání etnokulturních procesů vyžaduje mezinárodní diskusi a teoretické i metodologické rozpracování, vycházející ze specifických podmínek různých etnických společenství. Václav Frolec[/]

O významu současné lidové výtvarné aktivity [obsah]

Slovenská národní galerie a Národopisný ústav SAV uspořádaly ve dnech 14.-16. 11. 1983 v Banské Bystrici celostátní seminář k tematickému úkolu Státního plánu základního výzumu o kulturně společenské funkci současné neprofesionální umělecké tvorby. Je potěšující, že velkou část účastníků semináře tvořili mladí etnografové a historici umění ze slovenských muzeí, kteří se vedle zkušených badatelů aktivně podíleli na živém pracovním ruchu celého jednání.
      Po úvodním projevu Milana Leščáka přednesl hlavní referát Štefan Mruškovič, který zdůraznil nejenom nutnost podrobného poznání současné originální výtvarné aktivity nadaných jednotlivců, ale i nutnost pečlivé klasifikace tohoto fenomenu dnešní zájmové umělecké činnosti a podpory jejího rozvoje. Dobře připravené koreferáty řešily jak teoreticko-metodologické problémy této části uvedeného tematického úkolu Státního plánu základního výzkumu, tak i problémy jeho uplatnění v kulturně společenské praxi. Všech 27 přednesených příspěvků od etnografů i historiků umění z ČSR i SSR vyjde v publikaci, jež má být brzy vytištěna a proto se k referátům vrátíme samostatnou recenzí. v této zprávě lze jen komstatovat, že podnětná diskuse po přednesených příspěvcích prokázala potřebu a zá

190

važnost řešení tohoto úkolu současné etnografie, poukázala i na potřebu větší vědecké exaktnosti a přesné formulace všech obsahů používaných termínů a věnovala[/] značnou pozornost i předpokladům účasti vědeckého národopisu na bezprostřední kulturně společenské praxi. Josef Jančář[/]

FESTIVALY

Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích 1983 [obsah]

Všemu předcházely poválečné pokusy založit tradici reprezentačních jihočeských slavností lidových písní a tanců, včetně akcentů na dudáckou minulost Prácheňska a do Strakonic lokalizované mezinárodní pověsti o neobyčejném dudákovi. Neobvyklý "sjezd" půlstovky če koslovenských dudáků roku 1956 se sta) už konkrétním předznamenáním dalších let: 1967, 1969, 1972, 1975, 1978, 1980 a 1983. Ke každému datu se pojí titul: I., II. atd. až VII. Mezinárodní dudácký festival.
      Zorganizovat jednou za 2 až 3 roky v nevelkém okresním městě rozsáhlý a specializovaný festival hudebního folklóru není pochopitelně snadné - což může autor této zprávy o zatím posledním z nich doložit z letité empirie. Při vší mnohotvárnosti dudáckých souborů a sólistů bezmála z celé Evropy (a s občasným aspoň příslibem i mimoevropského[/] zastoupení) je osvědčená základní koncepce odkázána především na vystoupení známých již souborů. Pro VII. ročník plánovaný program však sliboval a také zčásti splnil řadu novinek.
      Na prvním místě dlužno uvést rozložení celkového programu do čtyř dnů. Čtvrteční inscenace Tylovo Strakonického dudáka místním dramatickým ansámblem Čelakovský znamenala pochopitelně více než pouze formální otevření festivalu. - Druhou novinkou dlouhodobého významu, forsírovanou recenzentem déle než čtvrtstoletí, přineslo otevření stálé expozice dudáctví v Muzeu středního Pootaví. Strakonice se tak konečně dočkaly stylové výstavky, názorně dokládající oprávněnost pořádat právě zde mezinárodní dudácké festivaly. s novodobou dudáckou tradicí Prácheňska neodmyslitelně spjatý Josef Režný vytvořil nejen dokonalý scénář, ale sám přispěl k získání řady dvoj- i trojrozměrných exponátů, originálů i replik a faksimilií. k přitažlivosti expozice přispívá[/] architektonicky originální řešení Jaroslava Šusty.
      Třetí novinka - komorní koncert ze skladeb pro dudy - představovala experiment, který mezi domácími i cizími folklórními slavnostmi nemá hned tak obdobu. Pokus se podařil a jako příspěvek k praxi soudobého folklorismu si zaslouží samostatnou zmínku.
      Čtvrtá novinka měla přinést hlubší pohled na dudáckou prablematiku, tolik žádoucí na specializovaném festivalu s relativně již zkušenou a náročnou částí stálého publika. Tištěné programy slibovaly, že ve jmenovaných dnech a hodinách (celkem pětkrát!) "budou předvedeny ukázky výroby dud s odborným výkladem ing. Pokorného, při které budou hrát dudáci jednotlivci...". Sliby chyby. Nic nebylo předvedena a sóloví dudáci hráli opět skoro jako vždycky doslova "ante portas". k čestným výjimkám patřilo naštěstí pódiové vystoupení Brita Johna Fostera Charletona, výrazného účastníka zatím všech dudáckých festivalů a mistrného hráče na northumbrianské přeladitelné dudky jemného zvuku.
      Uplatnit sólové dudáky na hlavních pódiích buď ve vložkách mezi výstupy jednotlivých souborů anebo dokonce v samostatném programu nese sebou řadu problémů i určité riziko: nezkušenost v pódiovém projevu, nevyrovnanou úroveň herního projevu atd. Taková vystoupení by ovšem měla tvořit dominantu festivalu, který sluje dudácký

191

(před lety se to už párkrát povedlo). A zároveň by tak mizel stále nápadnější paradox, že zatímco v Čechách dudáků přibývá (jenom v Praze jich registruje Klub přátel folklóru 30-35), na strakonických slavnostech nesouborových dudáků-sólistů ubývá. Roku 1983 těch "potulných" přijelo pouze na tucet a většina se opět dočkala pocitu křivdy z nezájmu pořadatelů.
      Hlavní náplň bezmála desítky velkých pódiových představení obstaraly na standardně přitažlivé úrovni desítka domácích a sedmero zahraničních souborů a skupin. Jihočeši - ať již reprezentovaní třemi ansámbly z hostitelských Strakonic, budějovickým Úsvitem a "přespolními" Chody z Mrákova nejstylavěji přispěli festivalu spíše v samostatných monotematických výstupech než v prokomponovaných pásmech, obvyklých v dřívějších ročnících. - Příslib české dudácké budoucnosti znamená jak strakonický Prácheňáček (s kvartetem dud), tak také první zkušenosti sbírající Meteláček z Plzně tedy kolektivy dětí a mládeže se zjevnou chutí si talentovaně zamuzicírovat. Generační kontinuitu vrozené hudebnosti i nezbytných podmínek pro folklórní autenticitu názorně předvedli Garayovci z Velké Lehoty: děd, otec a už i vnuk dovedou nejen zahrát k tanci, ale též přesně a stylově čistě doprovodit na nafukovacích trojhlasých gajdách naturálně jadrný zpěv desítky dalších mužských příslušníků rozvětvené pohronské rodiny -[/]


Skotský dudácký soubor z Nielstonu u Glasgowa na Mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích. Foto J. Uherka, 1983.

v celém festivalu pravá to oáza folklórní původnosti v záplavě úprav, stylizací a fantazií lidových předloh. - Pramenný význam folklórně víceméně ještě živého folklórního zázemí potvrdila konečně plnokrevným hudebním projevem chvalně známá Olšava z Uherského Brodu. - Brněnští gajdoši stále usilují vytvořit svůj osobitý projev a experimentují v instrumentáři (roztodivné bicí nástroje s nepřehlédnutelně monstrózním vozembouchem) i v repertoáru (od historic[/]kých folklórních notací až k "lidovce").
      Nejozdobnější a zároveň nejserióznější dominantu zahraniční reprezentace představovali na pódiích i mimo ně Skotové z Neilstonu u Glasgova v podobě téměř 20členného tradičního pipe-bandu profesionálních i amatérských dudáků s neméně vynikající bicí sekcí. Bez účasti souboru takového druhu - ať již britské či bretoňské provenience - jaký dokonale ladí s neopakovatelným prostředím

192

strakonického hradu, si už ani nelze zdejší dudáckou slavnost představit. - Románské dudáctví chybělo nejen kvůli absenci přihlášených Italů, ale rovněž vzhledem k flámské orientaci obou belgických souborů Kabberdoch (z okolí Bruselu) a Brugsch Pyperghild (z Brugg) ; místo pietního rekonstruování fragmentárně dochovaných pramenů hudebního folklóru je uplatňují značně volně, a repliky historických jedno- a dvojbordunových dud bez zábran kombinují s ledasčím, třebas i s akordeony různého typu. Podobné kredo přiznali i třetí zástupci flámského folklorismu - nizozemský soubor Algerak, stejně jako německé nástrojové variabilní trio Windbeutel (o něm a Dudáckém sdružení v NDR viz v NA 1980, č. 4, s. 300). - z lužickosrbského souboru obce Slepo (Schleife), hostujícího v ČSSR téměř každoročně, vystoupila tentokrát pouze 8členná hudební skupina. s respektem k seriózní dokumentaci (k níž významně přispěl i L. Kuba) předvedla nejen repliky velkoměchých "kozlů", ale i pověstné třístrunné srbské housličky, i když jenom se střídavým interpretačním zdarem. - Největší zahraniční soubor přijel z Varny a pochlubil se především záviděníhodnými talentovanými dispozicemi mladičkých tanečníků, zpěváků a hudebníků; malá "djura-gajda" sice zvukově i opticky zanikla ve skupině kavalů a gădulek s tamburou a tăpanem, zato formálně zname[/]nala legitimaci k účasti na festivalu dudáků. "Gajdardžijů" přitom hraje v současném Bulharsku na stovky a příležitostně se dovedou spojit do impozantních skupin jakýchsi balkánských protějšků pipe-bandů a bagadů.
      Každý ze čtveřice hlavních mezinárodních programů měl svůj vlastní titul (V bratrském rytmu, Za mír a přátelství atd.). Diváci, kteří shlédli dva i více těchto pořadů si v malé soukromé anketě svorně stěžovali, že to všechna bylo stejně "na jedno brdo". k potřebné, ačkoliv nesnadno dosažitelné pestrosti a solidní informovanosti málo přispěla i konference, oplývající sice profesionálně estrádním šarmem, avšak dokolečka opakující většinou nezávazné legrácky a mezi nezbytnými údaji i sdělení bezvýznamná, nepřesná a dokonce i chybná. Odborně fundovaný a seriózně interpretovaný podrobný komentář "komorního koncertu" byl přitom přijat s očividným zájmem - jak se již po léta ukazuje - poměrně širokého návštěvnického kádru stále oblíbenějších dudáckých festivalů ve Švandově městě. Jaroslav Markl

Národopisné Šlapanice 1983 [obsah]

Specifickým znakem kulturního života ve 20. století je růst místní kulturní práce, který nabyl v období budování socialistické společ[/]nosti masový charakter. v mnoha obcích a městech postupně vznikaly tradice různých místních a regionálních slavností, jejichž základem je často obnovený a veřejnosti předváděný obyčej (fašank, jízda králů) nebo pódiová vystoupení národopisných skupin a souborů lidových písní a tanců. Tyto slavnosti jako výraz místní tvůrčí aktivity mají značný kulturně společenský význam, přesahující často rámec pořadatelské obce nebo města.
      Potvrdily to i 51. Šlapanické slavnosti ve dnech 13. a 14. srpna 1983, i když ve Šlapanicích nejde o typ národopisných slavností, jaké známe například z Vlčnova nebo z Milotic, nýbrž spíše o setkání občanů v rámci širšího kulturně společenského záměru. z veřejných akcí byly dobře navštíveny různé výstavky, obětavě připravené členy společenských organizací a umístěné ve třídách místní školy a zejména dobře instalované městské muzeum s překvapivě bohatými sbírkami.
      Avšak největšímu zájmu občanů a návštěvníků Šlapanic se těšil hlavní nedělní program v místním přírodním amfiteátru, jemuž předcházel krojovaný průvod s jízdou králů v čele. Jízda králů nebyla sice tak oslnivá jako v Hluku nebo v Kyjově, avšak i tak sklidili chlapci z Blažovic a Jiříkovic obdiv za svou iniciativu. Vlastní národopisné odpoledne mělo hřejivou atmosféru novodobé městské zahradní slavnosti: reprezentanti pa

193

desátníků a šedesátníků ze Šlapanic za spolupráce národopisné skupiny z Líšně předvedli stavění máje, moravskou besedu i fašanky podle místní tradice a hostující soubor lidových písní a tanců Kunovjan vynikajícím tanečním i hudebním projevem výrazně obohatil prograrmovou skladbu.
      Jedenapadesáté Šlapanické slavnosti nebudou snad zaznamenány v moravské kulturní historii, avšak je třeba konstatovat, že vytvořit pěkné kulturní odpoledne pro několik set návštěvníků je nepochybně důležitou tvůrčí činností, i když pochvaly nebo odměny za ni bývají více než skromné. Avšak dobrý pocit přispění ke skutečně neformálnímu přátelskému setkání obyvatel právě našeho města nebo dědiny je dobrou odměnou za trochu osobního nepohodlí a zkouškami naplněných večerů. Ať tedy žijí Šlapanické slavnosti 1984. Josef Jančář

XI. slovácký rok v Kyjově [obsah]

Město Kyjov ožilo ve dnech 12. až 14. srpna 1983 národopisnou slavností zvanou již od roku 1921 "Slovácký rok". Nepravidelnost v konání Slováckých nebo též Kyjovských roků za první republiky byla v poválečném období zaměněna v čtyřleté cykly, v nichž se slav[/]


Skupina ze Šlapanic na Národopisných slavnostech ve Šlapanicích. Foto J. Jančář, 1983.

nosti (s malou přestávkou) konají od roku 1956.
      Podoblast slováckého Dolňácka Kyjovsko si podobně jako další slovácké subregiony udržuje stále svůj charakteristický ráz, daný hlavně lidovým oděvem, písněmi, tanci a zvyky. Uvedené projevy lidové kultury však i v současnosti doplňují další prvky, k nimž patří projevy zvykosloví (rodinného i výročního) dodnes ve většině obcí širšího Kyjovska udržované, dále[/] výchova mladé generace a její přejímání i další tvůrčí rozvíjení odkazu předků v souborech zájmové umělecké činnosti a v neposlední řadě také zapojení a společná kritika všech příslušníků pospolitosti, která vede k udržování místních projevů hmotné, sociální i duchovní kultury. Všechny výše uvedené aspekty se také letos projevily plně při přípravě pořadů Slováckého roku, jichž pracovníci programové komse připravili pro návštěvníky

194


Vystoupení skupiny z Vacenovic na XI. slováckém roku v Kyjově. Foto J. Uherka, 1983.

slavností celkem devět - nepočítaje četné výstavy, promenádní koncerty dechových hudeb a taneční zábavy.
      Zahájení slavností provedla v pátek odpoledne chasa a ženáči z Bukovan "stavěním máje" na kyjovském náměstí. Večerní "Klenotnice písní, tanců a vyprávění z Kyjovska" patřila pak svým komorním laděním i přes svou neúměrnou délku (nebo snad jde již o jednu z charakteristik úvodního po[/]řadu Slováckého roku, který svou délkou jen dokumentuje bohatost a rozmanitost folklórního materiálu širšího Kyjovska a kterou také návštěvník dovede kladně ocenit) k nejpůsobivějším pořadům. Vedle instrumentálního projevu cimbálových a hudeckých muzik (výrazně vynikly obě hudby kyjovské a hudba z Osvětiman), měla v ní své místo také lidová píseň ve své prosté kráse.
      Sobotní dopoledne patřilo pořa[/]du Kroje pracovní a sváteční", který byl přehlídkou nekonečné proměnlivosti lidového oděvu, byť jen jednoho subregionu. Sympatické bylo pozvání vždy většího počtu zástupců určité obce, charakterizující daný krojový typ, mezi nimiž nechyběli ani zástupci generace nejmladší. Druhý dopolední pořad byl věnován právě nejmenším nositelům našich kulturních tradic - dětem a bohužel jako jediný ze všech připravených pořadů utrpěl vrtkavostí počasí. Ukázky dětských her, říkadel, popěvků i tanců shlédlo pro déšť v sále Domu kultury jen několik stovek diváků. Pro dětskou bezprostřednost, hravost i spontánnost, s níž všichni účinkující vystupovali, si dětský pořad zasloužil větší pozornost pořadatelů a případné opakování v průběhu neděle, i když by s tím zajisté byla spojena řada řešitelných organizačních i technických problémů.
      Krojovaný průvod účinkujících, ale také řady dalších krojovaných účastníků slavností, zaplnil ulice města tak, že se, dalo jen stěží procházet zúženým koridorem návštěvníků. z tohoto důvodu průvod shlédla jen část diváků a jeho organizace a zajištění (málo doprovodných hudeb i pořadatelů) bylo návštěvníky právem kritizováno.
      "Ej, lásko, lásko..." byl název komponovaného pořadu věnovaného lásce a svatbě v lidovém projevu. Pořad svým pojetím, stavbou, režijním zpracováním i zapojením

195

hlavních představitelů svatebního veselí - "herců" z řad členů účinkujících kolektivů, byl diváky přijat i kritizován. Přinesl však značné novum nejen do programové skladby Slováckého roku, ale dal podnět pro podobná zpracování programovým pracovníkům dalších folklórních festivalů. Osobně se domnívám, že právě v těchto typech pořadů je jedna z dalších mocností roršíření programového spektra pořadů všech festivalů. Škoda jen, že pořad neměl možnost v programu "kyjovského roku" vlastní reprízy, při níž by určitě autoři všichni účinkující odstranili některé nedostatky, které jsou charakteristické právě pro premiéry (určitá nejistota, menší prostorová orientace, slabší orientace se ve sledu pořadu apod.).
      Náměstí patřilo v sobotu odpoledne pořadu hodového zvykosloví. Šlo o další z tematicky nových programů, dosud při Slováckých rocích neuváděných, který předvedla chasa z blízké obce Svatobořice. Pořad prokázal oprávněnost svého uvedení i vhodnost časového zařazení (mohli jej shlédnout diváci, kteří již nedostali místo na letním kině). Na druhé straně se však ukázalo, že i tento druh pořadů bude třeba v příštích letech připravovat do všech detailů autorsky.
      Roční cyklus lidových zvyků a obyčejů v podání vesnických skupin, souborů a sólistů nazvaný "U nás na dědině" přinesl osvědčenou programovou skladbou, sledující kalendářní cyklus, řadu no[/]vých pohledů a ukázek lidové kultury (zpracování proutí, vyprávění při práci, vzpomínkové vyprávění, spojení pracovních motivů s tanečními, prolínání slavnostní nálady se všední - pracovní aj.). Pořad, který byl reprízován v průběhu nedělního odpoledne, měl u diváků velký ohlas a patřil k nejlepším.
      Nedělní dopoledne vyplnila již tradičně jízda králů, které se pořadatelé i skoronická chasa zhostila s velkou odpovědností a důrazem na bezpečnost přihlížejících diváků. Také vhodně aktualizované, jezdci pronášené žertovné texty svědčí o znalosti místních poměrů i o značném veršovnickém nadání jejich autorů. Přínosem bylo (podobně jako v minulých letech), že se celou "jízdu" podařilo ozvučit a napojit na vysílání městského rozhlasu, což umožnilo sledovat "krále i jeho družinu" také z větší vzdálenosti. XI. slovácký rok byl pak zakončen "Kácáním mája".
      Statut Slováckého roku stanoví jako jeden z hlavních cílů přípravy slavností: zapojit do realizace co nejvíce obcí širšího Kyjovska a připravit místní mládež k vystoupení v Kyjově. v souladu s tímto ideovým zaměřením vystoupilo v v pořadech "kyjovského roku" celkem 33 kolektivů, jmenovitě z Bukovan, Hovoran, Hýsel, Ježova, Kostelce, Kyjova (4 kolektivy), Lovčic, Milotic, Moravan, Osvětiman, Ratíškovic (2), Rohatce, Sobůlek, Skoranic, Stavěšic, Svatobořic-Mistřína (6), Šardic, Vacenovic, Věteřova, Vracova (2), Vřesovic, Želetic a[/] Ždánic. Tedy téměř tisíc účinkujících. v naprosté většině se jednalo o mládež. A právě zapojení mládeže opravňuje programové pracovníky k optimistickému i klidnému pohledu do let příštích. František Synek

Hanácké slavnosti 1983 [obsah]

Přerušenou tradici Hanáckých slavností, které v 70. letech probíhaly v Kroměříži, se pokusil obnovit odbor kultury ONV a Okresní kulturní středisko v Prostějově. v pěkném prostředí Kolářových sadů připravily na 11. září 1983 Hanácké slavnosti s řadou zajímavých pořadů. Jejich úsilí motivovala jednak snaha obnovit vrcholnou akci hanáckých národopisných souborů, jednak dát prostějovským občanům bohatý kulturní zážitek o hodové neděli. Bohužel, deštivé počasí zkomplikovalo pořadatelům jejich záměry tak, že větší část programu musela být přesunuta do stálé divadelní scény Národního domu. Jako součást slavností instalovalo Muzeum Prostějovska v jejich areálu výstavku lidového umění, a to keramiky, dřevořezby, kraslic a zejména, hanáckých výšivek, navštívenou řadou zájemců.
      Dopolední pořad pod názvem "Děti Hané" režijně připravila E. Flašarová a měl návštěvníky seznámit s dětským hanáckým folklórem tak, jak jej ve svém reper

196

toáru mají dětské soubory z Prostějovska, Olomoucka a Šumperska. Vedle rozsáhlých pásem, jako byl např. "Masopust" a "Trávy" v podání Malého Mánesu nebo "Pastva" (Klásek Kralice n. H.), se většina souborů soustředila na dětské hry a choreograficky rozpracované hanácké tance (Hrušovánek Hruška, Barvínek Určice, Markovička Postřelmov). Pro vytrvalý déšť nemohl být program dokončen, takže diváci nezhlédli vystoupení dvou posledních souborů - Malé Hanačky Slatinice a Hanáckého souboru LŠU Prostějov.
      Pro dobu polední přestávky před hlavním programem měli pořadatelé naplánovány tři komorní pořady, z nichž v Kolářových sadech proběhl pouze jeden a to koncert dechové hudby souboru Markovica Postřelmov, spojený s vyprávěním lidových vypravěčů F. Kraváčka, V. Jančíka a M. Pachtové.
      Na scéně Národního domu program pokračoval vystoupením souboru Hanačka (Litovel) v doprovodu dechové hudby Haná. Tento soubor navázal na tradici kolektivu působícího ve Slatinicích u Olomouce a vycházejícího z choreografických zkušeností dlouholeté vedoucí V. Hladké. v její úpravě předvedl řadu hanáckých tanců, prokládaných sólovými výstupy a lidovým vyprávěním v podání J. Hlavinky.
      Snaha popularizovat hanácký lidový oděv vedla pořadatele k zařazení přehlídky krojů, tentokrát z oblasti Prostějovska. Průvodní slovo pracovníka Muzea Prostějovska[/] M. Buzziho i bohaté praktické znalosti V. Možné ze souboru Mánes poskytly divákům základní teoretické i praktické informace o vývoji hanáckého kroje a o jeho sociálním a funkčním rozvrstvení.
      Stěžejní program slavností komponované pásmo dospělých hanáckých souborů "Jen v míru mohou naše písně znít" - proběhl podle scénáře a v režii J. Kadlece. Mírové poslání pořadu podpořily ukázky poezie a prózy našich spisovatelů a básníků s protiválečnou tematikou. Úvodní píseň "Sivá holubičko" předznamenala nejen celý pořad, ale i vystoupení všech devíti souborů. Většina účinkujících měla na svém programu choreograficky upravené hanácké tance. Snad jako nejpůsobivější můžeme uvést projev Hanácké besedy z Kostelce n. H. nebo souboru Haná Velká Bystřice, který se pokusil o zdařilou rekonstrukci pracovního oděvu pro řemeslnické tance. Rozsáhlejší zvykoslovná pásma předvedly dva nejvyspělejší hanácké soubory - Mánes Prostějov a Klas Kralice n. H. U prvního to byly "Přástky", druhý připravil "Dožatou" a "Legruty", spojené se závěrečným vystoupením všech účinkujících souborů.
      Obnovené Hanácké slavnosti v Prostějově se s úspěchem vydaly na cestu. Pořadatelům patří poděkování, že v poměrně krátkém čase připravili řadu zajímavých programů, v nichž vystoupila většina hanáckých souborů. Do budoucna se bude muset počítat i s nepříznivým[/] počasím a pružněji na něj reagovat. Větší pozornost je třeba věnovat i vystupujícím dětským souborům. Miroslav Válka

Podroháčske folklórne slávnosti [obsah]

Podroháčske folklórne slávnosti se v roce 1983 uskutečnily 27. a 28. srpna na Brestové u obce Zuberec (v těsném sousedství Múzea oravskej dediny) v rámci oslav SNP v okrese Dolný Kubín. I když to byl jejich 8. ročník, Národopisné aktuality o nich doposud nereferovaly. Snad je to také tím, že se na jejich přípravě nepodílejí folkloristé z vědeckých pracovišť. Je to škoda, protože se na Oravě daří podněcovat, rozvíjet a prezentovat tradiční folklórní aktivitu vesnických skupin. Snad největším impulzem tohoto hnutí bylo uvedení "scénické fresky" ing. v Grusky "Orava" na 3. Podroháčských slavnostech, na slavnostech v Detvě a vydání gramofonového alba v roce 1979.
      V sobotu kromě kladení věnců k památníku SNP v Látané dolině a besedy s účastníky SNP byla v Múzeu oravskej dediny otevřena výstava "Ľudová tvorba z keramiky v LŠU", zpřístupněny nové expozice a večer se konaly lidové zábavy v kulturních domech v Habovce a v Zuberci.

197

Zvláštností Podroháčskych slávností je nedělní program "Sviatočná furmanka". Řady ověnčených žebřiňáků s hudeckými kapelami projíždí Habovkou a Zubercem až na Brestovou (cca 7 km). Jejich příjezdem před amfiteátr nedělní programy začínají. Podobně jako na podpolianskych slavnostech v Detvě se i na Oravě vžil pořad "Prišli hostia noví" (ing. V. Gruska ), v němž se představila vesnická skupina z Liesku a soubor mladých z Tvrdošína nazvaný "Spiežovec". Program ukázal dva póly současné folklórní aktivity: tradiční průřez místního goralského repertoáru střední a starší generace tvořeného pro vlastní konzumaci s prožitým výrazným emotivním projevem přenášejícím se přes dramaturgické a hudebně-technické nedostatky a naproti tomu technicky dokonalejší živý typicky scénický projev napodobující známé a často už fixované písně (na gramafonových záznamech) různých míst Oravy a jiných regionů na Slovensku. Dialog obou tvořivých tendencí lze sledovat v průběhu celých slavností, avšak prvý z nich je ve zřetelné převaze.
      "Nech slnko mieru svieti nám" ( P. Ganobčíková - O. Žabenská ) byl programem dětí ze sedmi oravských dědin prezentující jak kulturně geografické zastoupení, tak dětský repertoár od her, říkadel, projevů při večerních a zimních pracích, písní na pastvě a při hrabání sena až po zpěv, dětské muziky a učení se tancům dospě[/]


"Sviatočná furmanka" na Podroháčských slavnostech. Foto J. Langer, 1983.

lých. Představila se tak nejen záslužná a obětavá práce vedoucích (nejčastěji učitelů), ale i zcela tradiční dědění folklorních projevů v rodině (zvl. Rabčice a Or. Veselé) nebo vliv aktivní vesnické folklórní skupiny (Žaškov). Stylově cizí patetický závěr se sborovým zpěvem pořad neumocnil, ale byl zbytečný. Pořad souboru Rozsutec ze Žiliny "Idú chlapci, idú, z kraja Jánošíka" ( E. Jarolín - F. Gažo ) vyzněl za dětským vystoupením poměrně chladně a stylově nevýrazně. Je jistě naší odborné veřejnosti známý i z jiných folklórních festivalů.[/]
      Nejbohatší bylo pásmo "Oravské tancovačky" (ing. V. Gruska ), jehož cíl byl zaměřen na poznání místních tanečních variant. Prezentovalo se 12 obcí ze všech částí Oravy. Skupiny často taneční projev vázaly na funkční příležitosti (fašanky, svatba, rekrútská zábava apod.). Byly složeny nejméně ze dvou generací, a proto vynikly generační rozdíly i osobní zvláštnosti tanečního a zpěvního dialektu, jeho variační bohatost a to i v nástrojové hře. Byly ukázány různé typy muzik od sólových grumlí, přes goralské dvojky (housle a gajdy nebo housle a heligon-

198

ka) a vynikající heligónkové sólisty až po střední kapely. O životnosti folklórních tradic ria oravských vesnicích nás přesvědčoval tradiční repertoár současných vesnických zábav (zejména skupina ze Žaškova) a mistrná ukázka kdysi módního společenského tance "šimi" dlouho přežívajícího v Oravské Lesné. Bylo to prezentováno jako návod pro další uplatnění v lidových zábavách oravských obcí. Program měl značný poznávací význam, neboť nezdůrazňoval jen krajové a místní zvláštnosti, ale snad mimoděk vyjadřoval rysy společné i pro lokality odborníky pojímané jako kulturně zásadně odlišné (např. střed. Orava, podtatranská goralská část a beskydské goralské obce). Bylo tak možno sledovat zcela jemné přechody zvláště v hudebním a tanečním projevu od Habovky přes Brezovicu a Liesek po Hladovku (skupina ze Suché Hory chyběla). Poslední pořad "Folklórna družba" (E. Jarolín ) tvořila dvě pásma známého souboru Oravan z Tesly Nižná a pět hornoliptovských tanců středoškolského souboru Tatrín z Liptovského Hrádku. Oba ztvárňují folklórní materiál, prvý z nich s větší dávkou stylizace.
      Krásné počasí přispělo k vysoké návštěvnosti jak programů slavností, tak expozice v přírodě Múzea oravskej dediny. Emotivně i akusticky působivé přírodní prostředí (je to staré místo zubereckých tanečních zábav) znásobilo mimořádné sváteční zážitky. Mnohé návštěv[/]níky překvapily vystavené textilie a předměty tradiční lidové výroby v oknech a zahrádkách domů, množství květů a jiné výzdoby. v rámci slavností totiž každoročně probíhá v obcích Studené doliny i soutěž o nejlépe vyzdobený dvůr. Tato záslužná akce by ale potřebovala řádné odborné usměrnění, aby výzdobu tvořily skutečně zdobné prvky.
      Závěrem je třeba poznamenat, že na slavnostech chyběl typ tematicky komponovaného a věcně komentovaného pořadu tradičních interpretů, který se dnes vžil jako nosný pro všechny folklórní festivaly. Svědčí to o absenci spolupráce organizátorů Podroháčských slavností se členy přípravných výborů jiných akcí tohoto typu, a to především odborníky-folkloristy. Ne proto, aby se profil slavností sjednocoval, ale proto, aby se výrazněji zhodnotila živost a životnost bohatých oravských tradic. Jistě by dopomohli k tomu, aby další tvůrčí rozvoj tak značného množství vynikajících interpretů nesměřoval k umrtvování tradiční variační tvorby fixováním projevů do pouhého předvádění scénických pásem podle vzoru velkých profesionálních těles, ale aby byly všechny jejich předpoklady využity pro hlubší poznávání, prožívání a funkční uplatnění domácího folklórního materiálu. Jiří Langer[/]

Folkmoot 83 [obsah]

Z československého hlediska byl 9. mezinárodní festival lidových tanců a hudby Folkmoot 83, pořádaný radou metropolitního hrabství Tyne and Wear ve Velké Británii, významný tím, že se ho poprvé v jeho historii zúčastnil kolektiv zájmové umělecké činnosti z ČSSR. Byl jím soubor lidových písní a tanců Valašského krúžku ze Sdruženého závodního klubu železničářů v Brně. Valachy objevili organizátoři tohoto festivalu v srpnu 1981 na mezinárodních folkloristických festivalech v belgických městech Namuru a Mechelenu.
      Folkmoot 83 - to bylo 40 pořadů v Newcastle upon Tyne a okolí. Účinkovalo v nich devět souborů z Velké Británie a po jednom z ČSSR, Itálie, Maďarska, Norska, Španělska a USA. v sedmnácti pořadech vystupovali Valaši, čtyři z nich byly výhradně československou záležitostí: v Newcastle v Hillsviev Junior School na Carsdale Road, v Gosforth Darby and Joan Club v Regents Centre, v Highfield Comprehensive School na Swards Road a v Gatesheadu v Trinity Square Shopping Centre. Souboy účinkovaly na veřejných prostranstvích, ve školách, v domově důchodkyň, v divadle, v sunderlandské sportovní hale i v amfiteátru na břehu Severního moře.
      Organizátorům velmi záleželo, aby Folkmoot 83 byl pestrou a živou přehlídkou folklóru z různých zemí. Ubytovali soubory v moderní

199

jedenáctiposchoďové budově kolejí převážně v jednolůžkových komfortních pokojích. Programové sborníky, letáčky, plakáty i festivalové samolepky byly zdarma pro všechny účinkující. Předseda rady metropolitního hrabství Jim Hornsby festival nejen zahajoval, ale doslova jím žil, zúčastňoval se jeho pořadů, srdečně besedoval s účinkujícími a osobně jim při závěrečném přátelském setkání předával medaile.
      Anglické noviny věnovaly festivalu přiměřenou pozornost. Nikoho nefavorizovaly. Rozhlas BBC vysílal rozhovory s představiteli souborů.
      Pořady festivalu Folkmoot 83 byly často velmi pestré a měly také velmi daleko do pevně koncipovaných programů, jak je znají návštěvníci nejvýznamnějších folklórních festivalů a slavností v ČSSR. Folkmoot 83 přivedl na pódium vedle sebe folklórní skupinu Paňdžábců, žijících ve Velké Británii a předvádějící orientální rituální a akrobatické tance, stepující tanečníky s country kapelou z Clinton Border Folk Group ze Severní Karoliny v USA a také italský soubor ze Susy s dechovkou, která neváhala zařadit do svého programu Tanec malého ptáčka (Dances Little Bird), jak ho známe například


Vystoupení souboru lidových písní a tanců Valašského krúžku" před památníkem obou světových válek v Newcastle upon Tyne. Foto M. Holzapfel, 1983.

200

z nastudování Buřinek či Velkopopovické kozlovky. Sympatičtí byli skromní a přitom výborní Norové z Alesundu a technicky perfektní Maďaři ze souboru Körös z Gyuly. Mezi britskými soubory dominovali morrismeni a dudáci.
      Valaši přijeli na Folkmoot s programem, jehož jádrem byl pořad ke Světovému shromáždění za mír a život, proti jaderné válce v Praze. Bylo to správné rozhodnutí. Vždyť nejen zahajovací pořad, ale[/] i řada dalších se uskutečnil v Newcastle upon Tyne na Old Eldon Square před památníkem obětem obou světových válek. Jedno z vystoupení bylo v Tynemouth v Park hotelu, před nímž je umístěna jako memento nevybuchlá letecká bomba a hmotnosti asi 2 000 liber. Němci ji shodili v dubnu 1941 na železniční trať, ležící pouhých stá metrů od tohoto hotelu... Bohumil Hlaváček[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

V. československý festival folklórních souborů [obsah]

Ve dnech 15.-18. září 1983 se již popáté sešel v Košicích výkvět československých souborů lidových písní a tanců, aby připravil divákům mnoho hodin krásných uměleckých zážitků, konfrontoval způsoby práce souborů a porotě ztížil práci v rozdělování cen.
      Náročným sítem prošlo do Košic z obou národních republik po osmi souborech. Kolektivy Dimitrovec, Ekonóm a Gymnik z Bratislavy, Kopaničiar z Myjavy, Magura Kežmarok, Partizán ze Slovenské Ľupče, žilinský Stavbár a Železiar z Košic. Českou socialistickou republiku reprezentovala rožnovská Javořina, Hlubina z Ostravy, Kašava z Lukova u Gottwaldova, Hra[/]dišťan a Kunovjan z Uherského Hradiště, dále soubor Škoda Plzeň, soubor Josefa Vycpálka z Prahy a Úsměv z Horní Břízy. v soutěžní přehlídce se každý kolektiv představil pásmem v časovém rozpětí 25-35 minut. Festival byl bezesporu vysoce reprezentativním obrazem činnosti kolektivů zájmové umělecké činnosti, uchovávajících a dále rozvíjejících lidovou kulturu našich národů. Nutno však litovat skutečnosti, že současný statut festivalu umožňuje účast pouze šastnácti souborům. Je skutečností, že vedle zúčastněných kolektivů, o jejichž oprávněné přítomnosti nebylo v Košicích žádných pochyb, pracuje v Čechách i na Slovensku ještě řada dalších souborů, které náročná kritéria, vyžadovaná pro košický festival, splňují taktéž. Je[/]jich neúčast je výrazným ochuzením této vrcholné akce ZUČ.
      Nezáviděníhodnou práci měla odborná porota, jejímž úkolem bylo hodnocení s udělením cen. Hlavní ceny obdržel Hradišťan z Uherského Hradiště a bratislavský Gymnik. Další ceny byly rozděleny následovně: za úpravu hudebního folklórního materiálu Stavbár Žilina a trio sólistek téhož souboru cenu za vokální projev, Škoda Plzeň byla oceněna za vynikající interpretaci hudby a další cenu obdržel tento kolektiv za choreografii i její taneční provedení. Cenu za sborový vokální projev získali muži Partizánu ze Slovenské Ľupče. Výtvarný výraz byl oceněn u Kunovjanu z Uherského Hradiště a cenu za režii obdržel soubor Úsměv z Horní Břízy. Dvě ceny udělil Slovenský ÚV SSM, a to souboru Magura z Kežmarku za dlouholetou práci s mládeží a bratislavskému Ekonómu za dramaturgii.
      Soutěžní maratón náročný pro soubory, diváky i hodnotitele však položil i řadu otázek, na které je nutno hledat odpovědi. Vysoce pozitivním rysem Košic 1983 byla skutečnost, že kvalita i úroveň prezentované souborové práce se oproti předcházejícímu celostátnímu soutěžnímu festivalu v roce 1980 podstatně zvýšily. Také je velmi dobré, že jsme se nesetkali s žádnými stereotypy v metodice vyhledávání, zpracovávání a scénického uvádění folklórního materiálu. Co autor, upravovatel i muzika, či taneční kolektiv, to specifické způ

201

soby práce i její jevištní prezentace. Velmi těžce se v této široké paletě nápadů hledají společná, srovnatelná kritéria, jež by měla být objektivním podkladem k určení vítězů i udělení dalších cen. Je tedy otázkou, zda tato vrcholná československá přehlídka souborů lidových písní a tanců musí být festivalem soutěžním. Nepostačila by samotná účast souborů na této špičkové akci ZUČ k získání známky nejvyšší kvality? Přineslo by to snížení nervozity účinkujících, odpadly by zbytečné kuloární diskuse, odborníci by nemuseli řešit prakticky neřešitelné dilema při hodnocení v porotě, a mnohem více prostoru by vedle vlastní konfrontace práce souborů ria scéně mohlo být věnováno výměně zkušeností a řešení aktuálních otázek souborové činnosti.[/] Je nutno si přiznat, že jich není zrovna málo a že se jimi musíme zabývat. Patří k nim vyjasnění vztahu činnosti kolektivů ZUČ k lidové kultuře i folklóru, a to jak v poloze aktivních nositelů, tak pasivního využívání. Je nutno se zamýšlet nad postavením i úlohou souborové práce v celé struktuře socialistické kultury, nad prameny a jejich nezbytnou dostupností pro činnost kolektivů ZUČ, mírou stylizace pramenného materiálu, má-li nějaká omezení či ne, ale i nad organizačním, perzonálním i materiálním zajišťováním práce souborů atd. Jde o problematiku závažnou i aktuální. Úspěch košického festivalu i získané poznatky nás k hledání řešení nejen vybízejí, ale přímo zavazují. Jan Souček[/]

FOLKLÓRNÍ SOUBOR

Dvacet pět let cimbálové muziky a "slovácké obce Vyhonek" v Opavě [obsah]

Všechno začalo vlastně až po druhé světové válce, kdy se na Opavsko po odsunu německého obyvatelstva v rámci osídlování pohraničí stěhovali mimo jiné i lidé z jihovýchodní Moravy. Další příliv moravských Slováků na Opavsko nastal v padesátých letech. z části jej vyvolala socialistická indu[/]strializace Ostravska, povětšinou však přirozená obměna. Tehdy přichází do Opavy za pracovní příležitostí celá řada mladých lidí z moravského Slovácka, z nichž mnozí prošli náradopisnými tanečními soubory. v novém prostředí se jim pochopitelně stýskalo po souborovém životě. Hledali proto cestu k sobě i možnost společně si zazpívat a zatančit.
      V zimě roku 1957/58 v Závodním klubu Ostroj na Rybníčku se po[/]prvé sešla skupina nadšenců, kteří se pokoušeli založit taneční soubor. Tanečníků a zejména tanečnic však bylo pro systematickou práci málo a taneční "složka" se záhy rozpadla. Zůstala však cimbálová muzika, která zatím překonala počáteční obtíže. Část bývalých tanečníků se pak scházela u cimbálu při zpěvu. Muzika se svými zpěváky záhy nacvičila tolik písniček, že se mohla představit opavské veřejnosti. k této pozoruhodné události došlo poprvé v březnu 1959 v n. p. Galena-Komárov na MDŽ. Činnost souboru, který prvních deset let pracoval při ZK Ostroj Opava a přijal název Vyhonek, záhy získala pravidelný rytmus a nabyla na kvalitě. Každá zkouška se skládá z částí nácvikové a "poslechové" volné zábavy přítomných za doprovodu cimbálky. Vystoupení se omezovala zejména na hraní na plesech a různých oslavách, zasedáních, konferencích. Prakticky od svého založení pořádá soubor čtyřikrát až šestkrát do roka tematicky zaměřené "večery u cimbálu" (např. vinobraní, fašank s volbou starosty apod.).
      Na sklonku šedesátých let se soubor rozešel se ZK n. p. Ostroj a jeho novým provozovatelem se stal Městský dům kultury PB. Programová náplň se z počátku nezměnila. Teprve v posledních letech dochází postupně k posílení pěvecké složky. Mužský sbor se tak stal z příležitostného seskupení zpěváků rovnocenným partnerem muziky. v této rozšířené sestavě se Vyho

202

nek poprvé představil opavské veřejnosti na filmovém festivalu pracujících v červnu 1983. Obě složky pak prokázaly své umělecké kvality v září téhož roku při zájezdu do Ratiboře, kde sklidily bouřlivé ovace polského publika.
      Slovácký soubor Vyhonelk je názorným příkladem vytváření nových tradic na územích, která byla dosídlena novou, pro danou oblast cizí složkou obyvatelstva. Závěrem[/] této krátké vzpomínky popřejme nejstaršímu národopisnému souboru v Opavě do budoucna alespoň tolik obětavých členů, kolik jich měl dosud; ať kolem sebe šíří dobrou pohodu a radost, kterou čerpá z bohaté studnice lidové tvořivosti moravského Slovácka a nezištně se o ni dělí se svými opavskými spoluobčany. Jiří Pavelčík[/]

FOLKLORISMUS

Dudy jako koncertní nástroj [obsah]

Téměř v polovině světa představují dudy hudební nástroj, o jehož pradávném lidovém původu není sebemenších pochyb. Po staletí zněly dudy nejstylověji při pastevecké práci a ve spojení s několika málo dalšími instrumenty při lidových zábavách. v Čechách se s nimi neJdříve sdružovaly rozmanité jazýčkové i retné píšťaly, od 16. stol. však zejména housle, pa nich klarinety (Es a B 1) nejnověji místně také kontrabas. Do kultivovaných kantorských kapel, dbalých precizní interpretace a hrajících aspoň zčásti podle not, se dudy se svou "děravou" 8tónovou řadou a nepřerušitelnou prodlevou na základním tónu jediné tóniny už prakticky nedostaly.
      V několika západoevropských zemích, kde se během 16.-18. století dočkal nástroj řady modernizací (pomocný měch, klapkový mechanismus, přelaďování bordunů aj.) probíhal vývoj podstatně jinak. Na mistrovsky dokonalých nástrojích nešetřili výrobci zlatem a diamanty. Za orchestrálního doprovodu na nich pak virtuózové (Baton, Charpentier ad.) předváděli interpretačně náročné koncerty od F. A. Philidora, A. C. Destouchese ad. Pro kvalifikovanou výuku hry na dudy byly psány regulérní školy a etudy (od Ch. Burgeona, J. Hotterra ad.), livrejovaní dudáci přispívali k rokokové bukolice zámeckých slavností atd.
      Tomu mohl rustikální samouk v Čechách konkurovat jen zcela výjimečně a částečně, když se směl[/] zvláště o vánocích objevit na kostelním kůru a přispět zde drobnými sóly k žádoucí pastorální náladě. Mezi ojedinělými informacemi o tam se šťastnou náhodou dochovaly aspoň sporadické notace; možnost dalších takových nálezů je ovšem značně pravděpodobná.
      Po téměř stoleté pauze se kompozice pro české dudy začaly zase objevovat až v meziválečném období. Pojí se k nim například jména K. Míchalíček, J. Vondraš, J. Pešta, J. Maudr ad. Komponovaná dudácká hudba tehdy dávno sestoupila s kostelních kůrů, aniž by se musila držet v ústraní: několikrát zaplnila velký sál pražské Lucerny, pronikla i do rozhlasu a na gramofonové desky. Za obou světových válek nesl takový revivalismus aktuální vlastenecký náboj a poté, vlastně už v současných desítiletích, nabyl zase na ceně jako jedna z nejoriginálnějších součástí národní hudební tradice. Komponované dudácké hudbě se dostalo dalších nebývalých možností ve filmu a v televizi.
      Bylo pouze otázkou času, kdy "umělá" dudácká hudba zazní také na specializovaném dudáckém festivalu ve Strakonicích, pořádaném mezinárodně od roku 1967 každé 2-3 roky. k premiéře festivalového možná svým způsobem historicky pamětihodného koncertu došlo 27. 8. 1983 ve Společenském domě strakonického Fezka. Pětidílný program obsáhl ve výběru české kompozice (s mozartovským do

203

datkem) v bezmála dvousetletém rozpětí.
      Pastorela blíže neznámého frátera a dudáka v jedné osobě Weismanna z přelomu 18.-19. století připravila originálnímu koncertu vhodný úvod. Zaujala svěží invencí (včetně variantu kdysi evropsky potulné melodie, v Čechách známé jako ukolébavka Hajej, nynej, můj andílku...) i stále příjemně znějící instrumentací předklasického orchestru (bez pravděpodobně nedochovaného varhanního continua se šťavnatě zvučnými dudami (z původního F dur přetransponováno do Es dur).
      Svita českých tanců a folklórní capriccio všestranného Alberta Peka (skladatel, folklorista, polyinstrumentalista atd.) nabídly sólovým dudám sice jenom klavírní doprovod, zato plnokrevně muzikantskou fakturu dudáckých bagatel s folklórní inspirací. Pokus transkribovat jeden z Mozartových menuetů (samozřejmě nikoliv polonézu, jak bylo nedopatřením ohlášeno) pro dudy a klavír byl kvitován s nemenším povděkem.
      Soudobým hudebním jazykem promlouvají 4 kusy pro gajdy a smyčcový orchestr ad dlouholetého člena BROLNu, skladatele a polyinstrumentalisty Emanuela Kuksy. Při využití principu concerta grossa nepřekračuje dvojzvukový nástroj moravského typu ambitus svých obvyklých výrazových prostředků, zatímco smyčcové nástroje jsou vedeny značně samostatně, s invenčním po[/]zadím v melodice a rytmice moravskoslováckého původu.
      Casus belli však mohly vyvolat pětidílné Invence pro dvoje dudy (v ladění Es a G dur) od Stanislava Jelínka: Introdukce, Quodlibet, Aria, A la gigue a Finale. Instrumentačně i skladebnou fakturou experimentální skladba (quasibitonální postupy, polyrytmické elementy aj.) kladla maximální nároky na interprety i na posluchače. Většinou mladé publikum s výraznou zahraniční účastí očividně očekávalo hudbu jiného druhu. v napjaté atmosféře stačilo málo - šum v sále, jediné hvízdnutí... Nestalo se tak a většinou rozpačití posluchači nakonec odměnili jak interprety, tak i přítomného autora zdvořilým potleskem. I vnějškově tak došlo k usmíření kontrastu smokingů a motýlků s tričky a džínami.
      O úspěšný závěr podvečera jsem již neměl obavy: tvořil jej I. koncert Es dur pro dudy a orchestr od autorské dvojice Karel Krasnický a František Xaver Thuri. Zcela záměrně v klasickém slohu komponované dílo kromě jiného připomnělo, jak blízko má základ hudebního folklóru z Čech k Mozartovi. Podobně jako při své nedávné pražské premiéře (viz o tom v NA 1983, č. 1, s. 74-75) dočkala se hudba plná pohody a jasu nadšeného ohlasu.
      Sólisty v několika případech velmi náročného koncertu byli Otakar Pokorný, Luděk Pospíšil, EmanueI Kuksa a Karel Krasnický. Klavír[/]ním doprovodem (Pek, Mozart) decentně přispěl Jiří Ševčík. Slavnostní lesk vysoké profesionální úrovně konečně dodal Akademický komorní soubor z Prahy, řízený F. X. Thurim. Faktografickymi údaji nešetřící populárně naukový komentář od autora této recenze přednesl s obvyklou brilancí Milan Friedl.
      Lze uzavřít smetanovsky - "dobrá věc se podařila". Koncerty kamponované hudby pro jinak výsostně lidové nástroje na folklórní festivaly v zásadě rozhodně patří. Strakonický experiment názorně prokázal, že není na místě podceňovat recepční kapacitu posluchačského kádru, pro něž slavnosti písní a tanců s tradicí už dávno nejsou pouhou velikou poutí s dráždivě rurálním show. Koncerty dudáckých kompozic domácích i cizích by měly ve Strakonicích dále pokračovat a jinde nalézat své protějšky (vůbec není například nouze o kompozice pro cimbál z renesance i ze současnosti); záleží nejen na místních podmínkách, ale i na iniciativě pořadatelů. Jaroslav Markl

204

NA POMOC SOUBORŮM

S Milošem Štědroněm o etnomuzikologickém a historickém aspektu a prostoru při práci s hudebním folklórem [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý V bodech o našem hostu: Narozen 9. 2. 1942, Brno 1955-66 klavír u A. Holubové a R. Kvapila - 1958-62 harmonii, kontrapunkt a formy u Z. a V. Blažka - 1959 maturita na jedenáctiletce v Brně-Táboře - 1959-64 studium na filozofické fakultě UJEP (hudební věda u J. Racka, B. Štědroně a J. Vysloužila, bohemistika u M. Kopeckého a J. Hrabáka) - 1965-70 studium skladby na JAMU v Brně (u A. Piňose, M. Ištvana, C. Kohoutka a J. Kapra) - Studijní cesty od r. 1964: Darmstadt - NSR, NDR, Belgie, Holandsko atd. - Zaměstnání: 1963-71 odborný asistent Ústavu dějin hudby Moravského muzea Od r. 1971 odborný asistent pro obor hudební teorie na katedře věd o umění FF UJEP - Publikační, skladatelská a odborná činnost: Řada studií s janáčkovskou tematikou (diplomová práce - 1964, disertační práce 1967 i kandidátská práce - 1970 zkoumají vztah Janáčka a hudby 20. století - V posledních letech[/]


Hudební skladatel PhDr. Miloš Štědroň. Foto J. Skládanková, 1983.

teoreticko-praktická orientace na hudbu 15.-17. století; v tisku kniha Claudio Monteverdi - Tajemník souborného kritického vydání díla Leoše Janáčka - Zakládající člen a spolupracovník Divadla na provázku - Od r. 1977 umělecký vedoucí souboru Camerata moravica - Komorní, sborová, orchestrální tvorba, filmový muzikál Balada[/] pro banditu - Množství scénických hudeb pro různá divadla - Televizní, filmová a rozhlasová hudba - Úpravy hudby 16. a 17. století - Realizace Monteverdiho oper (Odysseův návrat, Korunovace Poppey) a baletů (Tirsi e Clori), Cacciniho Euridice aj.


      Tvůj záběr je obdivuhodně široký, Milošku. Je jistě dán jednak všestrannou erudicí, ale jeho počátky lze hledat především v rodinném a rodovém muzikantském zázemí. Právě díky známému příjmení jsem tě měl možnost poznávat hned od tvých prvních kroků za studiem na filozofickou fakultu, a na JAMU jsem tě měl dokonce učit! Unikl jsi snadno, protože folkloristiku jsi už absolvoval na hudební vědě u Vysloužila. Vzpomínáš, jak jsme si to na JAMU kdysi vysvětlovali na chodbě? To jsme si ještě vykali. Teprve později jsme se dostali do bližších kontaktů, ałe nejprve spíše přes computery. Redigovali jsme spolu dva počítačové sborníky", z nichž se vydání dočkał, bohužeł, pouze jeden, kdežto druhý byl v zárodku rozmetán. Škoda! Dnes už oba - vlivem různých okolností do této problematiky neděláme. Vztahy prostřednictvím folklórní hudby, resp. hudby blízké folklóru, zakotvily však v našich vztazích zdá se - natrvalo.

      Folklór mi nebylo dáno, tak říkajíc, nasávat s mateřským mlékem,

205

jelikož ho u nás na okraji Králova Pole mnoho nebylo. Byl jsem v tom směru odkázán na občasný poslech BROLNu a v životě mě nenapadlo, že někdy budu i já pokoušet svými výtvory toto tělo. To ovšem bylo v dřevních šedesátých letech. Záviděl jsem trochu spolužákům, kteří měli díky původu z folklórní lokality "své" písně, chápal jsem, že je to součástí složitějšího ritu, že je v tom mnoho zděděného, čím se já nemohu pochlubit a ani ta nemohu dohonit. Proto jsem se jen přidával, neboť jsem instinktivně cítil, že když oni zpívají, tak promlouvají 0tradice, "zbytky regionů" a více nebo méně čisté projevy folklórních reliktů.
      Je jistě nezvratné, že když ses narodil v Králově Poli, nemůžeš "dohonit", aby ses narodil ve "folklórní lokalitě". Ale copak na tom záleží? Dávno jsi dohnal a předehnal ty pamětníky ve znalostech celkové probłematiky hudebního folklóru.
      Nechci být neskromnýl Víš, městský vztah k folklóru se obtížně překonává. Zřejmě jej lze překrýt silnou vrstvou nánosu či přestrojení, ale to už je věc každého. Je mi známo, že existují hluboké přerody a vzrůstání do určitých kultur, jež mohou působit kvalitativně i na samatné prostředí, ale to je jiný případ. Zůstal mi tedy obdiv k folklóru, o němž jsem se postupně dovídal harmonické a melodické zajímavosti; to je nutná prehistorie, ale nepodceňujme ji - vždyť kdo na[/]příklad četl podrobně soubor Janáčkova, folkloristického bádání?!
      Nu soubory - vedoucí a členové souborů, ruku na srdce!
      Teorie zpravidla vždy přichází trochu za praxí a tak kniha, kterou jsme všichni potřebovali již za studií, vyšla vlastně až v naší době mám na mysli monografii Jana Trojana, Moravská lidová píseň (Melodika, harmonika. Editio Supraphon, Praha 1980).
      Jsem rád, že se o ní zmiňuješ. Psal jsem na ni svého času (1972) lektorský posudek. Kniha je tu a lze ji vřele doporučit i souborům.
      Za studií na filozofické fakultě i na katedře skladby JAMU nás jako východisko přitahovala všechny více ta Janáčkova od folklóru odvrácená strana. To jsme si aspoň mysleli, protože jsme ještě jednotu díla nedokázali analýzovat. Modernismus dvacátých let se nám jevil u Janáčka jako brána k nové hudbě. Byla ovšem již tehdy jasné, že existuje hluboké sepětí diatonické flexe (oné rozkolísanosti některých stupňů, kterou tak výstižně popsal Jaroslav Volek) a že většina Janáčkových zvláštností, které směřují k nové hudbě, má svou genezi v různých aspektech folklóru. A tak jsem se od konce šedesátých let a stále více během let sedmdesátých dostával k folklóru jako k velké kontrastující oblasti proti světu nové zvukovosti. Nejprve zde bylo modernistické či futuristické chápání se některých objektů vytržených ze sféry lidové hudby, později - jak na[/] mě stále hlouběji působily etnomuzikologické aspekty - byly už vlivy komplexnější.
      To bys měl trochu vysvětlit.
      Tak jestliže se mi nejprve jevila melodie písně vhodná jako objekt, s nímž je možné nějak se konfrontovat, později mě více zajímaly souvislosti. Začal jsem chápat, že to, co vidím a slyším v rozhlase a televizi, jsou většinou jen kostýmy vydávané za celý folklór nebo jeho reprezentativní vzory a že ve skutečnosti je to všechno mnohem složitější. Začínal mě stále intenzívněji zajímat etnomuzikologický a historický aspekt a prostor folklóru. Studium pramenů ukázalo, že většina uživatelů z řad verzírovaných realizátorů dělá to, co i já rád dělám - nechává se inspirovat některým z úhlů pohledu na lidové písně, nebo od 18. století výše "lidové" písně. Ó, jak prozíravý byl Otakar Hostinský, když vydával "světské písně lidu českého" a jak ohleduplní k sobě a své seberealizaci jsou ti četní realizátoři, vydávající své historicky nepoučené představy za cosi autentického, místo, aby pro tě řekli: Protože má či naše úroveň poznatků o dané éře je takováto, nabízím vám tuto realizaci, která je prostě taková, jaká je. - Ale vidím, že jsem se zbytečně nechal unést ideou marného boje proti ... proti čemu vlastně? Proti pololidové hudbě (aplikovaný termín ze světa literatury), která nastrojena do různých polokrojů

206

znamenitě vegetuje mezi artificiální a nonartificiální i lidovou hudbou a dobře živí své manipulátory a realizátory, z nichž některým nelze upřít záblesky organizační a mnohdy i tvůrčí geniality. Mám tedy k folklóru veskrze "historický a etnomuzikologický" přístup. Zde nejsem svázán žádným regionem a nepatřím do žádného tábora, protože se necítím zakořeněn v nějaké lokalitě. A tak mě hluboce zajímá a vzrušuje jako umělecký objekt například makedonský zápis písní pláčů po zemětřesení ve Skopje, stejně jako zbytky pohřebního naříkámí, které jsi ještě koncem padesátých let zapsal sám na Horňácku. Vzniká tak celé jádro problémů a já se k materiálu vracím obvykle z několika zřetelů; posouvám ho z polohy BROLNu do komorního tvaru atp.
      Máš jistě po ruce více příkladů.
      To mám. Kdysi - ještě na přednáškách profesora Vysloužila mě velice zaujala poznámka o existenci moravských "seikilovských" nápěvů, na což již upozornili Bím a Úlehla. Tvou laskavostí (který jsi byl iniciátorem mých četných pokusů, "dodavatelem" materiálů a který jsi nikdy neodmítl žádnou expertízu nebo konzultaci) jsem pak mohl použít seikilovských melodií jednak v cimbálové skladbě Moravský Seikilos (s ansámblem) ve spolupráci s přítelem Arnoštem Parschem, jednak jsem tuto problematiku přenesl do jakési virtuozní fantazie pro Due Boemi - basklarinetista Josef

207

Horák a pianistka Emma Kovárnová. Tak také vyšla na gramofonové desce v NSR. Nebo jiným případem je tvůj podnět, za který ti nepřestanu být vděčný - nová "lidová" píseň Růženy Danielové o osvětimském nacistickém vězení zpívaná romsky na oslavách padesátin hudce Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Upravili jsme ji spolu s Arnoštem Parschem jako folklórní fantazii pro violu a BROLN a tento snímek získal 1. cenu na PRIX Bratislava v roce 1975 a vyšel vícekrát na dece (kromě desky vítězných nahrávek i v antologii BROLNu a letos v antologii Tradice a přítomnost české lidové hudby). Já jsem se pak ze zcela jiného pohledu k písni vrátil v krátké komorní skladbě Aušvicate hi khér báro pro Due Boemi a takto vyšla na desce Pantonu. To však není ještě všechno. Zcela jinak jsem použil této melodie v dechovém triu pro hoboj, klarinet a fagot.
      Já zase hodlám tuto píseň zpracovat monograficky a jsem s tím poměrně daleko. Píseň zdaleka nevznikla celá v Osvětimi, má starší kořeny. A vůbec už neplatí, že by jsi složila Růžena, i když na pásku z roku 1957 se k ní skutečně autorsky hlásí. Vychází mi to na malou knížku (asi jako je Mudrosloví primáše Jožky Kubíka); nabízel jsem ji více nakladatelstvím, žádné ji však prozatím nechce. Bude se jmenovat Žalující píseň, protože to je skutečně píseň, která žaluje. Jinak kromě srovnávacího rozboru (slovenské a polské varianty, otázky vzniku,[/]

šíření vztahů) zařadím ti ní Růženina vzpomínková vyprávění; a Ctibora Nečase jsem požádal o odbornou spolupráci historickou. Ale to je jiná. - Protože celou písničku jsem zatím nepublikoval a protože tě tolik inspirovala, přijmi teď jako malý dárek celé její znění, a to jednak v romštině a jednak v češtině. (Přepis ž překlad pořídil prom. hist. Bartołoměj Daniel z Brna.)
      Sláva, mám tedy po ruce ještě další námět k jejímu využití. Etnomuzikologické zřetele se asi projevují u mě hlavně tank, že kromě melodiky, rytmiky a tektoniky lidové písně a lidové hudby mě mnohem více než dříve zajímá její sonická podoba a možnost reagování na tuto stránku. A tak se rozbíhám současně několika historicky a etnomu[/]zikologicky orientovanými směry. Jedním z nich je realizace historických předloh pro soubor Camerata moravica, kde je stále aktuální sféra "historizujícího" (zní to lépe než "historického") folklóru. To je však půda, kde se nutně hřeší v tom smyslu, jak jsem už uvedl ve spojení s vytvářením "pololidové" hudby. Pokud je tento hřích projevem amatérského nebo amatérsky chápaného muzicírování profesionálů, pak si myslím, že to není nic tak znepokojivého. v okamžiku, kdy se ovšem toto nakalkuluje jako komerční trend, tak se zvyšují pochopitelně i nároky na historickou korekci a mnoho z toho, co třeba samo o sobě špatně nezní, je koláží vynikající řemeslné rutiny více či méně bezohledně spojující obrazně

208

řečeno Balkán, Orient, středověk Čechy... Snad je to jeden z projevů oné nesporně probíhající nové syntézy. (No, pěkně děkuji. Někdy z toho totiž bývají jen průměrné novoklasické deriváty, zatímco jindy je dost těžké rozlišit skutečné novátorské činy od brilantních a napomádovaných kýčů.)
      Při nedostatku zasvěcené kritiky to všechno dříve či později vyřeší jedině čas. - Na závěr si tě dovolím vyzvat ještě k nějaké praktické ukázce tvé práce s folklórním materiálem.
      Napsal jsem příklad, který by mohl aspoň naznačit jeden z aspektů mého obdivu k folklóru. Píseň z Hostinského sbírky 36 světských nápěvů... Byl jest v Kunštátě (příklad a) prochází celou skladbou Intrády, tance, fanfáry pro soubor Blas Band Brno (BBB - umělecký vedoucí hudební skladatel Evžen Zámečník). v ukázce b) vidí čtenář její valčíkovou fauxbourdonovou verzi - tedy tvar, v němž sotva mohla existovat. Je to ovšem posun záměrný a navíc podepsaný, za nějž nesu plně odpovědnost a nesvádím nic na nějaké imaginární historické předlohy... v dalším příkladě c) je týž cantus firmus, převeden do podoby hoketových punkt a kanonické imitace tří trubek a bicích, tedy značný posun a snad i doklad invenční podnětnosti písně 16. století.[/]

 

1.




2.





3.




4.




Aušvicate hi khér báro,
odoj bešel mro piráno,
bešel, bešel, gondolinel,
the pre made pobisterel.

Kata Ruska balval phurdel,
mro piráno už man muhhel,
mukhel, mukhel pháripnaha,
hoj na penďas; áč devleha!


Ó, tu kálo čiriklóro,
lidža mange mro lilóro,
lidža, lidža mra romňake,
hoj som phandlo Aušvicate.

Aušvicate bokha báre,
the so te chal amen náne,
ani oda koter máro
o blokáris bibachtálo.

-




-





-




-




V Osvětimi stojí velké vězení,
sedí tam můj milý,
sedí, sedí, lamentuje
a na mne zapomíná.

Z Ruska vítr fouká,
můj milý mne již opouští,
zanechává mne,
zanechává s těžkým srdcem,
ani však neřekne: buď sbohem!

Ó, ty černý ptáču,
zanes lísteček,
zanes, jej mé milé,
že jsem zavřen v Osvětimě.

V Osvětimi velký hlad máme
a co jíst nemáme,
ani kousek chleba není
a blokař je velmi zlý.



209

 

5.




6.




7.



Sako dives amen márel,
andre búti amen trádel,
the kas kamel mukhel khére,
phenel lake pášlov téle.

Až me jekhvár khére džava,
le blokáris našavava,
le blokáris našavava,
štubinisten napekava.

Kano máro jomi, lave,
naten amen so patri ne!
The me jekhvár khére džava,
le blokáris našavava!
-




-




-



Každý den nás bije,
do práce nás žene,
a která se mu zlíbí,
té řekne: na pryčně si lehni,

Až jednou domů půjdu,
blokaře zabiju,
blokaře já zabiju,
lidi ze světnice pálit nebudu.

Když chleba jím, kradu,
nedají nám, co nám patří!
Až jednou domů půjdu,
blokaře zabiju!



(Podle Růženy Danielové, roz. Malíkové, nar. 27. 2. 1904 v Čejči - bývalé vězenkyně v Birkenau a Rawensbrücku - zapsal D. H.).

Storočnica fajansovej výrobne v Modre [obsah]

Roku 1983 sme si na viacerých podujatiach pripomínali , 100. výročie založenia fajansovej výrobne v Modre. v popredí záujmu a osláv bolo ľudové umelecké družstvo, od roku 1952 pôsobiace pod názvom Slovenská ľudová majolika, ktoré je nositeľom a reprezentantom výrob­ ných a umeleckých tradícií habánských i západoslovenských džbankárskych stredísk. Najväčšia pozor­ nosť sa venovala historickému vývinu organizačných foriem. Základy novej tradície položilo Keramicko-priemyselné učilište 1. septem[/]bra 1883, ktoré roku 1888 prešlo do prenájmu majstra Jozefa Mičku: Po smrti roku 1908 výrobu viedla jeho manželka do roku 1911, kedy výrobňa zanikla. Roku 1912 ju ako účastinársku spoločnosť obnovili miestni vlastenci a pracovala pod rôznymi názvami, od roku 1922 ako úč. spol. Slovenská keramika. Podstatne menej sa do centra osláv dostali umelecké osobnosti (kruhári, retušéri a maliari) ako tvorcovia a predstavitelia modranskej úžitkovej, reprezentačnej a figurálnej keramiky napriek tomu, že práve osobnosti v rozhodujúcej miere formujú a rozvíjajú umelecký charakter výrobne ako odkaz progre[/]sívnych habánských i slovenských tradícií.
      Tomuto výročiu bolo venovaných spolu päť výstav, jeden odborný seminár, XIII. ročník celoštátnej súťaže v ručnom točení keramiky (v závere spojený s tzv. hrnčiarskym bálom) a farebný televízny film. Ako z výpočtu vidieť, išlo o podujatia odlišné nielen zameraním, ale aj možnosťami ukázať storočný vývin modranskej keramiky. Jednotlivé akcie sa pokúsime aspoň stručne zhodnotiť. Východiskom hodnotenia bude poromnanie osláv storočnice s oslavami 90. výročia, ktoré sa konali roku 1973, najmä dokumenty a výsledky, ktoré tieto výročia podnietili. Budeme sa usilovať objektívne vyzdvihnúť prínos jednotlivých akcií na základe rozsahu, ktoré priniesli do vedeckého poznania historického vývinu, súčasného stavu a ďalšieho smerovania modranskej keramiky, jej umeleckého a spoločenského významu.
      Oslavy storočnice začali výstavou "Z tvorby modranských keramických majstrov", ktorú do svojich priestorov pritúlilo Múzeum Ľudovíta Štúra. v období od 18. mája do .20. augusta výstava početným návštevníkom sprístupnila výstižný, hoci podľa nášho názoru priskromný výber súčasnej kruhársko-maliarskej a figurálnej tvorby žijúcich reprezentatov, pracovníkov i odchovancov družstva. v centre pozornosti boli diela desiatich majstrov (Rudolfa Barčíka, Jána Bázlika, Ľudovíta Ďureja, Richarda Hóza, Jána Karafielliho, Vincenta Labaja, Emi

210

la Majnholda, Viliama Pešku, Michala Petráša a Bohuslava Polonca). Okrem nich boli na výstave prácami zastúpení ďalší siedmi keramikári. Každý zo sedemnástich tvor­ cov svojským spôsobom nielen pokračuje, ale cieľavedome aj rozvíja spomenuté výrobné a umelecké tradície. Svojou kruhárskou, maliarskou a figurálnou tvorbou spoluvytvárali umeleckú tvár modranskej keramiky po druhej svetovej vojne.
      Na tejto výstave boli predstavené jednak ukážky bežnej výroby, jednak unikátne, umelecky náročné diela. Takúto pozornosť upútali veľké taniere R. Barčíka (s vytáčanými džbánočkami, s maľovanými motívmi práce džbankára, poľnohospodára atď.), V. Pešku (s maľovanými vinohradnickymi motívmi, ale aj figurálne plastiky), R. Hóza (vázy a taniere s kresbami vtáčikov a zvierat), M. Petráša (váza s motívom rozsievača, oráča a kosca, veľký tanier s erbom mesta, motívom hrnčiarskeho kruhu, poľnohospodárskeho náradia, symbolmi debnárskeho a kolárskeho remesla), J. Bázlika (figurálne plastiky) atď. Možno ľutovať, že k tejto naozaj pozoruhodnej a inštruktívnej výstave osobností modranskej keramiky nevyšiel ani katalóg, ba ani súpis vystavených diel.
      Hlavné oslavy storočnice prebiehali koncom októbra. Keramickej výrobni boli venované dve výstavy, tvorbe jej najúspešnejších odchovancov takisto dve výstavy.
      Výstavu v Kultúrnom dome Ľ. Štúra pod názvom Slovenská ľudo[/]vá majolika (200 rokov založenia Učebnej džbankárskej dielne v Modre, 1883-1983) libretisticky a scénáristicky pripravili pracovníčky Západoslovenského múzea v Trnave, ktoré k otvoreniu výstavy návštevníkov prekvapili aj katalógom na dobrej grafickej i odbornej úrovni. Na výstave (od 26. 10. do 31. 12. 1983) predstavili fajansové práce zo štyroch muzeálnych fondov, zo súkromnej zbierky zasl. umelca Heřmana Landsfelda (v Modre pôsobil v rokoch 1913-1939), zo vzorkárne SĽM v Modre, zo zbierok ZSM v Trnave (najmä zo zbierky Š. Parráka) a zo zbierok MĽŠ v Modre. Keďže exponáty nemali popisky, návštevníci, ak sa im nepodarilo získať katalóg, iba zriedkavo dokázali autorsky a časovo určiť jednotlivé diela. Druhá výstava, sprístupnená v predvečer osláv v priestoroch družstva, návštevníkovi ukázala súčasný výrobný sortiment SĽM. Oboznámila ho so základnými tvarmi, s ornamentálnym bohatstvom, s farebnosťou a rozmanitým funkčným poslaním jednotlivých výrobkov. Táto výstava bola minimálne propagovaná a nemala ani vlastný katalóg, ani súpis vystavených ukážok výroby. Pôsobila skôr na city.
      Múzeum Ľ. Štúra v Modre v rámci osláv pripravilo dve atraktívne výstavy. Vo vlastných priestoroch Výstavu nár. umelca Ignáca Bizmayera pod názvom Výber z tvorby (bola otvorená od 27. 10. do 31. 12. 1983) a v Lipovej aleji na úl. Ľ: Štúra výstavu diel Jozefa[/] Franku pod názvom Keramika (prístupná bola v dňoch 26. až 31. 10. 1983). Na výstave I. Bizmayera návštevníka upútal najmä novovytvorený cyklus dvanástich figurálnych kompozícií pod názvom Vinohradnícky rok, oslavujúci prácu vinárov, ďalej kachlíky s figurálnymi motívmi hudcov, zbojníkov a veľké taniere s figurálnymi motívmi hudcov, mladúch atď. z tvorby J. Franku to boli zas reliéfne kompozície prác džbankára (mletie glazúry, polievanie, maľovanie, pálenie atď.) i niektoré ďalšie námety. Možno ľutovať, že k týmto výstavám neboli vydané ani katalógy, ani súpisy diel. A hoci návštevníkov zaujali nielen svojou tematikou, ale najmä spôsobmi jej stvárňovania, vysokou náročnosťou podania zobrazovaných námetov, návštevníci nemohli sa k ich dielam vracať v tichu domova, znovu si ich priblížiť a prežívať to, čo je príznačné pre výstavy tohto druhu. Výstavy návštevníkom však umožnili nahliadnuť do tvorivých zápasov a víťazstiev obidvoch odchovancov SĽM, ktorých tvorba nové dimenzie a vysokú úroveň umeleckého stvárňovania nadobudla až v období ich samostatného rozvíjania výtvarného talentu. Výstava I. Bizmayera bola predĺžená do konca augusta 1984 a bola k nej vydaná reprezentačná skladačka.
      Návštevníka osláv úplne sklamal odborný seminár. s poľutovaním treba konštatovať, že jeho prvá časť nesplnila -očakávanie. Hoci referát I. Pišútovej usiloval sa obrá

211

tiť pozornosť na vytvarné podoby a osobnosti modranskej keramiky v jej storočnom vývine, ostatné referáty naznačeným smerom nepokračovali, hoci analyzovali úroveň fajansovej výroby v ÚĽUV (Z. Valentová) a netradičné keramické výrobky (J. Ušák), pravda, išlo o výrobky iných dielní, nie modranských. Iné ciele sledoval aj prečítaný referát J. Pajera o zbierke manželov Landsfeldovcov v Strážnici a jej význame.
      Ak výsledkom konferencie pri 90. výročí bol zborník, seminár k storočnici sa nebude môcť niečím podobným pochváliť. Prekvapuje, že na ňom s referátmi nevystúpili autori pripravujúci publikáciu o SĽM. Neujasnenosť koncepcie seminára vidíme aj v tom, že historici, etnografi a umenovedci neanalyzovali tvorbu tých predstaviteľov modran­ skej keramiky, ktorých oprávnene zaraďujeme do zoznamu nositeľov a rozvíjateľov jej tradícií (napr. J. Mička, F. Chytil, M. Kalafús, J. Ludvík, H. Landsfeld, A. Gajdová, I. Bizmayer, R. Barčík atď., vrátane tých, ktorí tieto tradície obohacujú v súčasnosti). Druhá časť seminára, referáty členov silikátovej sekcie Československej vedecko-technickej spoločnosti, priblížila poslucháčom problematiku skúšobníctva keramických surovín, no zdá sa nám, že priamo nesúvisela so storočnicou.
      Záverom treba spomenúť ešte farebný televízny film pod názvom Keramika z Modry". Publicistickým spôsobom, bez patrebnej kritickej analýzy priblížil divákovi skôr his[/]tóriu Modry a jej dve základné charakteristiky, slávu vinohradníctva a výroby fajansy, no jeho prvotným cieľom nebola keramika. Exkurzie do histórie umeleckej tvorby kruhárov, maliarov a figuralistov boli veľmi skromné, preto film mohol byť rovnako pripísaný aj 825. výročiu prvého písomného záznamu o Modre.
      Nakoniec žiada sa ešte povedať, že návštevník osláv storočnice si z Modry mohol odniesť iba katalóg výstavy a brožúru k 825. výročiu. Organizátori ho neprekvapili ani reprezentačnou publikáciou, ani pripravovaným zborníkom, ani referát. mi seminára. A to možno ľutovať, lebo storočnica sa oslavuje iba raz za sto rokov. Takto sa premeškal čas, nespojili sa sily odborníkov, ani finančné prostriedky zainteresovaných orgánov a zložiek, hoci sa o storočnici od 90. výročia dosť pohovorilo. Adam Pranda

Výstava dolnorakouského lidového umění o Praze [obsah]

U příležitosti Dnů rakouské kultury v ČSSR probíhala ve výstavní síni ÚLUV v Praze ve dnech 3.10. 26. 10. 1983 výstava Lidové umění a zvyky Dolních Rakous". Výstavu připravilo Ministerstvo kultury ČSR a velvyslanectví Rakouské republiky v Praze. Cílem výstavy bylo prezentovat materiální i duchovní kulturu lidu Dolních Rakous (z ní zejména do současnosti přežívající výroční lidové obyčeje a zvyky, kte[/]ré v prostředí dolnorakouského venkova nabyly nových forem a staly se součástí společenského života vesnice).
      Spolkové území Dolních Rakous představuje v podstatě historické jádro rakouského státu a tvoří jej několik historických regionů (Wachau, Mostviertel, Weinviertel, Waidhofen), jejichž odlišné geograficko-hospodářské podmínky našly odraz i ve vystavených exponátech. Předměty, dokumenty, obrazové a fotografické materiály, zde vystavené, pocházejí z národopisných fondů Dolnorakouského zemského muzea ve Vídni.
      Výstava se snažila ukázat rozmanitost a bohatost tvarů, forem a způsobů zdobení předmětů lidové materiální kultury. Jádro výstavy tvořily předměty denní potřeby, zemědělské nářadí, náčiní spjaté s domáckou výrobou i zařízení spojené s interiérem lidového domu. Úvod výstavy tvořily modely staveb z tradičních regionů Dolních Rakous (hospodářská usedlost z oblasti Weinviertel, z podhůří Alp - Karalpenhof a z oblasti Vídeňského Lesa - Weinerwaldhof), doplněné ikonografickými doklady.
      Významnou kolekci, prezentovanou na výstavě, tvořil lidový nábytek vyráběný ve venkovských dílnách truhlářskými mistry a vyučenými tovaryši. Velmi zajímavá byla i sbírka pernikárských forem, lidové keramiky a ukázky ženského svatebního kroje a mužského pracovního oděvu. Na výstavě byly ukázány i předměty svázané s tra

212

diční lidovou výrobou a typickými zaměstnáními zdejšího lidu (zpracování dřeva, vinařství, domácí tkalcovství). Mnohé tyto předměty jsou datovány v rozpětí 17.-19. století.
      Tradici lidových obyčejů dolnorakouského lidu, kromě fotografií, zachycujících průběh současných lidových obřadů, představovaly různé zvykoslovné předměty spjaté s jednotlivými obdobími výročního cyklu (např. masky, velikonoční trakaře, části obřadního oděvu).
      Výstava v reprezentativním výběru svých exponátů seznámila četné návštěvníky s bohatou materiální[/] i duchovní kulturou lidu Dolních Rakous.
      V téže době (8. 9. - 17. 10. 1983) probíhala v Maďarském kulturním a informačním středisku v Praze výstava "Lidové umění v okolí Debrecína a Hortobádě". Výstava se snažila v omezeném prostoru i výběru prezentovat lidové umění regionů tohoto kraje s akcentem na předměty lidové umělecké výroby.
      Obě výstavy umožnily etnografům i širší veřejnosti také porovnat předměty lidového umění a umělecké výroby sousedních středoevropských národů. Lubomír Procházka[/]

FILM

Etnofilm Rožnov 1983 [obsah]

Rožnov byl ve dnech 6.-9. 10. 1983 hostitelským městem IV. celostátního festivalu amatérskych národopisných filmů Etnofilm Rožnov 1983. Přípravou a organizací festivalu bylo pověřeno Valašské muzeum v přírodě. Po slavnostním zahájení v kině Panorama lidovými písněmi v podání krojovaných zpěvaček rožnovského souboru Polajka hodnotila pětičlenná porota etnografů at filmových odborníků za předsednictví dr. Martina Slivky (dále D. Hlubinka, K. Jureček, J. Orel, J. Vařeka) třicet národopisných amatérských filmů. Ve smyslu statutu udělila ceny, diplomy a čestná uznání. Velkou cenu[/] Etnofilmu "Cena Valašského muzea" obdržel film "Ze tří dřev strúhané" (17'/čb.) s přihlédnutím k filmu "Operte, maměnko, košulenku" (10'/čb.) autor Josef Stromšík z Rožnova pod Radhoštěm. Porota ve verdiku ocenila dokonalou syntézu filmových a obsahových složek filmu, kterými věrně zobrazil harmonii člověka a přírody a emotivními prostředky odkryl životní filosofii a osobní osud zobrazené postavy valašského pasekáře. Tím docílil velký etický a esteticky rozměr obsahové výpovědi. Zvláštní cena poroty: film s názvem "Šmerkust" (pomlázka) z Českomoravské vrchoviny" (8'/b.) autor Rudolf Mihle z Prahy - za svěžest filmového pohledu, nekonven[/]ční autorskou dramaturgii a pravdivé zobrazení národopisných faktů v životě současné vesnice. v 1. soutěžní kategorii (Člověk, jeho životní a sociální prostředí) udělila porota hlavní cenu filmu dokumentujícímu práci tesařů v jihovalašské dědině Študlov "Neplačte, vlaštovky" (11'/čb.) autor František Potočný ze Vsetína. Diplom: film "Ľudovo-umelecká tvorba z Rejdovej" (10'/čb.) autor Ján CzinteI z Rožňavy (in memoriam, † 25. 12. 1982). Čestné uznání: film "Vlkolinec" (4,5'/b.) autor Emil Slon z Litomyšle.
      Hlavní cenu v 2. soutěžní kategorii (Způsoby hospodaření, výroba, řemesla) obdržel film "Mistr kovář" (14'/b.), autor Josef Hradecký, Sopotnice. Diplom: film "Vybíjané do kože" (7'/b.) autor Michal Mačička, Liptovský Hrádok. Čestné uznání: film "Redikanie" (11'/b.) autor Slavomír Chmela, Žilina.
      V 3. kategorii (Lidové umění) získal hlavní cenu film "Kde se zastavil čas" - (8'/b.) autor Rudolf Futter, Hradec Králové. Diplom: film "Chodské straky" (5'/b.) autor Jan Novák, Domažlice. Čestné uznání: film "Život ve dřevě" (8'/b.) autor Jiří Linhart, Dětřichov. Ve 4. kategorii (Národopisná dokumentace současného života) byla přiznána hlavní cena filmu "Hanácké marcepán" (9'/b.) autor Lubomír Chytil, Litovel. Diplom nebyl udělen, čestné uznání obdržel film "Bez fujary salaš spí" (11'/b.) autor Antonín Vašíček, Žilina.

213

Porota doporučila zařadit vítězné filmy do televizních programů, aby se tak hodnoty Etnofilmu dostaly do širokého společenského povědomí. Etnofilm Rožnov 1983 zaznamenal tvořivý vzestup, jehož základem jsou metodické semináře. v této praxi se bude pokračovat také v roce 1984 uspořádáním dalšího semináře "Zvuková dramaturgie amatérského národopisného filmu" se souběžným etnografickým tématem "Člověk jako fenomén národopisného filmu". Negativním jevem v některých snímcích byla patetizace průvodního slova a autorská interpretace. Oboustranně prospěšná je spolupráce mezi Etnofilmem Čadca a Etnofilmem Rožnov a zejména růst autorského zázemí z řad mla[/]dých filmových tvůrců. Kromě statutu vydali pořadatelé podrobně informující bulletin a verdikt poroty. s úctou bylo vzpomenuto životního jubilea národního umělce Karla Plicky, jehož velkolepé životní dílo, stejně jako národopisné filmy brněnského profesora Vladimíra Úlehly jsou průkopnickým základem filmové dokumentace lidové kultury.
      Etnofilm Rožnov 1983 uzavřel ředitel Valašského muzea Jaroslav Štika pozváním na Valašský rok, který jako pořad výročních a rodinných obyčejů bude probíhat k 60. výročí prvního Valašského roku od 1. 1. do 31. 12. 1984. Jaroslav Orel[/]

INFORMACE

Jiří Fröhlich: Muzejní dokumentace otavské voroplavby. [obsah]

Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích, Strakonice 1983, vnitroústavní práce, strojopis 37 stran, 19 kreseb
      Ačkoliv poslední vor propluI Otavou teprve v roce 1960, vlastnila strakonické muzeum k roku 1981 pouze 1 vorařskou houžev, 6 fotografií a 2 pohlednice s vorařskou tematikou. Také v literatuře byly dosud jen skrovné zmínky o otavské voroplavbě. Proto materiálovou studii J. Fröhlicha nutno oce[/]nit jako práci základního významu. Vznikla na podkladě terénních výzkumů, sbírkové činnosti, výpovědí plavců, archivního a literárního zkoumání. Dokumentuje vorařské nářadí, registruje některé výrobce, firemní štítky a popisuje jejich výrobu, obuv plavců, výrobu houžví, částí vorů, brašny na doklady, zmiňuje modely vorů, vrátenské patenty, registruje písemné dokumenty, zápisníky, výkazy a jiné archivní materiály, výtvarné doklady, informuje o sbírce fotografií, diapozitivů, filmů, mg záznamů. Rámco[/]vě popisuje plavbu, některé sociální aspekty, plavecký folklór, závažné nemovité památky, informuje o 18 frekventantech voroplavby, explikuje 16 specifických termínů, uvádí 27 položek literatury. Dokumentačně hodnotné je i vyobrazení v příloze. Vítězslav Štajnochr

Skansens hus och gârdar [obsah]

(red. Inga Arnö - Berg a Arne Biörnstad ), vyd. Nordiska museet Skansen 1980, 944 s.
      Obsáhlý průvodce expozicí stockholmského Skansenu včetně výkladu dějin této instituce a vývoje stavitelství z mnoha aspektů. Na každou ze 76 expozic vychází průměrně více než 11 stran věcného textu přibližujícího hospodářsko-sociální historický vývoj usedlosti nebo dílny a dobovými fotografiemi objektů a jejich obyvatel, s náčrty plánů staveb a s výseky z katastrálních map charakterizujících sídlo. Jiří Langer

Urpín. Monografia k 25. výročiu založenia folklórneho súboru Urpín, nositeľa štátneho vyznamenania "Za vynikajúcu prácu". [obsah]

ZoStavili a redakčne upravili: Ján Husárik, Pavol M. Kubiš, Jozef Rácz. Banská Bystrica 1982, účelová publikácia OK ONV v Banskej Bystrici
      V podtitule nadpísaná monografia významného predstaviteľa folklórneho hnutia Slovenska zostala

214

na úrovni nevydarenéha pokusu. Jej obsah tvoria časti o histórii súboru, dokumenty spojené s jeho existenciou, pozdravy jubilantovi od predstaviteľov straníckych, štátnych i kultúrnych inštitúcii, zoznamy členov i vedúcich, ich spomienky, zoznam vystúpení, časť repertoáru, ohlasy zahraničnej tlače na vystúpenia, fotografická príloha (zčasti nevhodná) a malá gramoplatňa súčasného repertoáru s vydavateľstva Opus. Rozsah publikácie a výber materiálu nedovolil, aby jej obsah zhodnotil miesto a poslanie kolektívu vo folklórnom hnutí s požiadavkami monografického štúdia problému. Vďaka vynikajúcej grafickej úprave (P. M. Kubiš) je publikácia reprezentatívnym odrazom dlhoroč­ nej existencie kolektívu. Miloslav Šípka

Paul R. Magocsi - Florian Zapletal: Holzkirchen in den Karpaten. [obsah]

Wien 1982
      V roce 1982 vyšel ve Vídni pozoruhodný soubor fotografií dřevěných kostelů a dalších lidových staveb v Karpatech. Fotografický soubor pochází z pozůstalosti uměleckého historika a novináře Floriana Zapletala. F. Zapletal se narodil v Bochoři na Hané, studoval v Praze novinářství a ve Vídni dějiny umění. v roce 1914 musel narukovat na vojnu a dostal se na východní frontu. Zde se poprvé setkal s karpatským lidovým stavitelstvím, kterým se nadchl. v průběhu války přešel mezí prvními Čechoslováky[/] k Rusům a při pobytu v Rusku měl možnost bezprostředně studovat další lidové stavby, z nichž největší pozornost věnoval dřevěným kostelům v celém oblouku Karpat. Brzy po první světové válce se dostal jako novinář do tehdejší Podkarpatské Rusi a fotografoval sakrální dřevěné objekty od Bardejova až k řece Čorna Tysa.
      Z velkého množství fotografií z jeho pozůstalosti, uložené v Muzeu ukrajinské kultury ve Svidníku, vybral uspořadatel knihy P. R. Magocsi 240 snímků, zachycujících sakrální stavby ukrajinského obyvatelstva v jižních a západních Karpatech, opatřil je základními popisy, napsal úvod, připojil k němu překlad Florianovy studie a roku 1923 a to vše vydal pěkné grafické úpravě v universitním nakladatelství W. Braumüller ve Vídni. Kniha o dřevěných kostelech v Karpatech ovšem není vědeckým dílem, nýbrž pozoruhodným kulturně historickým dokumentem. Josef Jančář

Julie Richterová: Středověké kachle. [obsah]

Praha 1981, vyd. Muzeum hlavního msta Prahy, 173 stran (59 str. textu a 64+11 fotografických tabulek), anglické, ruské a německé resumé
      Publikace zpřístupňuje odborné veřejnosti bohatý fond kachlů, uložený v Muzeu hlavního města Prahy, který má povětšině pražskou provenienci. Jde vesměs o starší[/] nálezy, které postrádají bližší nálezové okolnosti, což se zčásti odrazila i v hodnocení materiálu, zvláště v datování, které je mnohdy jen rámcové. Citelným nedostatkem souboru je i ta o okolnost, že u většiny exemplářů chybí - kromě několika výjimek - sociální prostředí nálezu.
      Základním hodnotícím a rozlišovacím kritériem je zde technologická a námětová stránka kachlů která vychází z přímých nebo zprostředkovaných či adaptovaných impulzů gotického slohu. Oba komponenty, technologie i motivika, jsou podkladem pro sestavování vývojových řad kachlů. Doklady jsou řazeny chronologicky od nejstarších nádobkových kachlů po komorové, kde se rozlišuje starší typ malého formátu a vývojově mladší typy větších a velkých formátů. k vzájemnému poměru výskytu a chronologické souvztažnosti či návaznosti nádobkových a komorových kachlů se však dochovaný fond blíže nevyjadřuje.
      Vydání pražského fondu, jež je prezentováno v důsledném dokumentačním vyhotovení a výtvarné i technické dokonalosti, je vítanou pomůckou pro badatele v tomto oboru. Jiří Pajer

215



Jiří Matějček: Rozhovory s mlčenlivými svědky. [obsah]

Severočeské nakladatelství 1982, 228 str.
      Historik Jiří Matějček, známý svými pracemi o severočeské průmyslové oblasti, se obrací k široké čtenářské veřejnosti, aby jí přiblížil minulost a prostředí průmyslových severních Čech. Čerpá nejen z archivů a psaných památek, ale především se obrací ke svým němým svědkům, kterými jsou příroda, továrny, dílny a domy, hmotné památky dělnických domácnosti. Často pracuje se stejným materiálem jako etnograf, jeho interpretace je však svébytná. Účinně využívá ve svém vyprávění podrobnou historii průmyslu, dělnického hnutí v kraji i v širších souvislostech celorakouských. v jedenácti kapitolách seznamuje čtenáře s proměnami kra[/]je a přírodního prostředí v souvislosti se zprůmyslověním, s pracovními poměry, relací výdělků a výdajů, bohatě využívá statistiky. z etnografického hlediska jsou nejzajímavější kapitoly o stravě, oblečení, bydlení, rodině, dětech, využívání volného času. Čtenáře zaujme nejen tím, co vypovídá o životě severočeských dělníků v minulosti, ale především upoutá neotřelým dialektickým pohledem na věci a děje, za nímž je jasně cítit podrobnou znalost historického zázemí. Olga Skalníková

Dušan Vlach padesátiletý [obsah]

Dne 12. července 1984 oslavil významné životní jubileum - padesátiny - dlouholetý pracovník Ústavu lidového umění ve Strážni[/]ci Dušan Vlach, Vzorný pracovník kultury. v letech 1965 až 1975 pracoval ve funkci programového tajemníka Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice a výrazně přispěl k realizaci koncepce programové struktury, o níž se festivalové pořady opírají až do současnosti. Do roku 1982 působil jubilant jako redaktor Národopisných aktualit a měl významný podíl na tvorbě našeho časopisu. Jeho obětavá, pečlivá a systematická práce, přesnost a důslednost zůstávají trvalým příkladem.
      Za všechny kolegy i přátele z Ústavu lidového umění, celé národopisné obce i za spolupracovníky z oblasti zájmové umělecké činnosti mu přejeme do dalších let hodně zdraví, pracovní i osobní pohody a životního optimismu. Jan Souček

216