národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1984 - ČÍSLO 4

OBSAH
Studie
Karel Pavlištík: Obraz lidové kultury v literárním díle Václava Beneše Třebízského . . . 217
Iveta Zuskinová: Truhly na oděv a textil v Liptove . . . 227

Portrét
Jiří Pajer: Kouzlo keramiky (Vzpomínkana Heřmana Landsfelda) . . . 237

Živá tradice
Václav Tetera: Vznik a vývoj zemědělství ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm . . . 247

ZPRÁVY

Jubilea
K deväťdesiatinam národného umelca prof. Karola Plicku(Martin Slivka) . . . 255
Sedmdesátiny hudebního pedagoga a folkloristy profesora Václava Stuchlého (Bedřich Havlíček) . . . 256
Jitce Staňkové k narozeninám (Zdeněk Mišurec) . . . 257
K jubilantke Ľube Pavlovičovej-Bakovej (Ondrej Demo) . . . 258
Eva Urbachová jubilující (Miroslava Ludvíková) . . . 260
Jubileum vzácného znalca, alebo Stanislav Dúžek päťdesiatnikom (Svetozár Švehlák) . . . 261

Nekrology
Odešel kolega a přítel (Jan Souček) . . . 262
Památce horáckého modrotiskaře (Jaroslav Orel) . . . 262

Dějiny
Alojz Medňanský (1784-1844) (Eva Pančuhová) . . . 264

Knihy
Milan Leščák - Oldřich Sirovátka: Folklór a folkloristika (Václav Frolec) . . . 265
Josef Vařeka: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (Jiří Langer) . . . 266
Edícia Dávnoveké umenie Slovenska (Adam Pranda) . . . 267
Ester Plicková: Malované salaše (Karel Severin) . . . 269
Ľudové šperky a ozdoby na Slovensku (Alena Křížová - Jeřábková) . . . 270
Jaromír Jech: z Krakonošovy mošny (Oldřich Sirovátka) . . . 270
Prokop Hásek: Floriánovy úsměvy (Oldřich Sirovátka) . . . 271
Ľubomír V. Prikryl: Slovensko na starých mapách (Adam Pranda) . . . 272
Pisni Jurka Kolyčanka (Mikuláš Mušinka) . . . 272
Kronika rodiny Fuksovy (Václav Frolec) . . . 273

Sborník
Československá slavistika 1983. Literatura, folklór (Blanka Kramolišová) . . . 274

Konference
Skanzeny v systému socialistické společenské výchovy (Jan Souček) . . . 275
Mezinárodní sympozium dudáků a výrobců dud v NDR (Josef Režný) . . . 277
8. světový kongres ISFNR(Jaromír Jech) . . . 278

Festivaly
Strážnice 1984 (Václav Frolec) . . . 280
Kamienka '84 (Mikuláš Mušinka) . . . 284
Svidník '84 (Mikuláš Mušinka) . . . 285

Folklorismus
Osobité cesty zlidovování písní (Jaroslav Markl) . . . 287

Na pomoc souborům
S Richardem Jeřábkem na téma: "Nic svatého mi není svaté" (Dušan Holý) . . . 290

Výstavy
Lidové umění župy Borsod-abaujsko-zemplínské (Lubomír Procházka) . . . 294
Lidové umění ruského severu (Vladimíra Klevetová) . . . 295
Lidová architektura Českého ráje v kresbách Antonína Chmelíka (Josef Vařeka) . . . 296

Gramodesky
Mužské sbory z Tvrdonic a Kyjova (Dušan Holý) . . . 297


Národopisné aktuality roč. XXl. - 1984, č. 4

STUDIE

OBRAZ LIDOVÉ KULTURY V LITERÁRNÍM DÍLE VÁCLAVA BENEŠE TŘEBÍZSKÉHO [obsah]


      KAREL PAVLIŠTÍK, Gottwaldov
      Česká etnografie a folkloristika využívala lidopisných údajů z beletrie již v dobách Bartošových a Zíbrtových.1) Také práce některých soudobých badatelů jsou dostatečnou pobídkou k tomu, aby ani dnes nebyl při studiu způsobu života a kultury českého lidu pomíjen tak významný a bohatý pramen, jakým jsou beletristická díla českých spisovatelů, v nichž se od počátku 19. století mění obraz české a moravské vesnice z předchozí romantizující idyly v pravdivý obraz života venkovského lidu.2) Smysluplnost využívání beletrie jako etnografického a folklórního pramene předznamenává i literární historie, když některé české spisovatele označuje přímo jako básníky určitých českých krajů a regionů.3) v souvislé řadě dél předních českých spisovatelů píšících o české a moravské vesnici, v níž dominují práce B. Němcové, K. Sabiny,[/] J. K. Tyla, J. Nerudy, V. Hálka, K. Světlé, J. Holečka, A. V. Šmilovského, A. Staška, A. Jiráska, K. V. Raise, J. Š. Baara, A. a V. Mrštíkových a dalších, má své pevné místo i tvorba Václava Beneše Třebízského, od jehož úmrtí uplynulo v roce 1984 100 let.4)
      K využití literárního díla Václava Beneše Třebízského pro potřeby etnografie a folkloristiky v míře mnohem větší než v minulosti5) vede především skutečnost, že v kontextu vývoje české beletrie sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se Třebízský svou výrazně pokrokovou tvůrčí koncepcí zařadil k těm českým spisovatelům, jimž stejně jako jemu, byl lid hlavním a jediným hrdinou a národně uvědomovací výchova lidu veškerým smyslem uměleckého i lidského usilování.6) Třebízský také sám v řadě svých próz uvedl, že v nich zpracovává etnografický a folklórní

217

materiál7) a jeho životopisci shodně zdůrazňují podstatný vliv zážitků z dětství prožitého na venkově na jeho tvorbu.8) Neméně důležitou v tomto směru je také skutečnost, že žádná odborná národopisná publikace nedoznala za života Třebízského i dlouho po jeho smrti takové čtenářské obliby a tak masového ohlasu, jako jeho literární dílo, v němž bezpočetnému množství čtenářů několika generací přibližoval lidovou kulturu i své pokrokové názory na její význam v národním životě.9)
      Literatura o životě a díle Václava Beneše Třebízského je početná.10) Pro nás je z jeho životních osudů klíčovým obdobím doba jeho dětství, kdy se díky vlivu otcovu, dědovu a mnoha jejich přátel, intenzívně formuje jeho později tak výrazné sociální cítění, upřímné vlastenectví a vědomí významné úlohy lidu a jeho kultury v národních dějinách.11) Třebízského otec Václav Beneš, krejčí, náruživý čtenář, písmák a v okraji vyhlášený zpěvák, požívá v obci všeobecné úcty stejně, jako děd z matčiny strany Martin Šaroch ze starousedlického rodu třebízského, jenž byl živou kronikou kraje. Rozhodující vliv otce a děda na svůj duchovní život určuje sám Třebízský zcela jednoznačně:

"... Co hoch slýchal jsem od svého otce i dědečka, kteříž znali se v kronikách, o starých, slavných činech velikánů českého národa, a jestli jsem ve svých pracích dovedl v čtenářstvu vzbudit takovou lásku k rodné zemi, jaká byla vštípena mně a s jakou byly psány, pak jsem na-darmo tu milou historii českou neslýchal."12)[/]

      Z celé řady pověstných táčkářů, kteří se scházeli k besedám ve světnici u Benešů nebo pod lípou na návsi, to byli chalupníci Kokeš, Skůra a Cífka, kdo na mladičkého Třebízského hluboce zapůsobili, jejichž vyprávění mu byla nevyčerpatelným zdrojem námětů k tvorbě13) a styk s nimi životními universitami, v nichž se formoval jeho názor na život a svět i jeho koncepce českých dějin.14)
      K lidovému původu se Třebízský vždy hlásil, což zejména v jeho pozdějším společenském postavení nebylo ani samozřejmé, ani snadné. Prostého lidu si hluboce vážil a boji za jeho národní uvědomění a osvobození věnoval všechny své síly a zasvětil mu vskutku celý svůj život. I v kněžské sutaně se cítil být příslušníkem lidu. Nepotrpěl si na vlastenecké fangličkářství, ale pokud šlo o místo české inteligence v národně uvědomovacím úsilí, byla jeho řeč jednoznačná a jasná:

"...Či k tomu, že nás v těch chaloupkách naše matky porodily, k tomu že nás vychovaly, k tomu že nám daly poslední groš a proto se na nás mozolily, abychom až dorosteme, zapomněli, že chaty naše byly v mnohém podobny noclehárně za Betlemem, abychom, až dorosteme, utlumili v sobě všechen cit a propůjčili se nepřátelům všeho, co českým dechem dýše, za povolné a poddajné nástroje? ..."15)

      Dodáme-li k tomu, že v souladu s názory těch, pod jejichž vlivem vyrůstal, bylo i jemu husitství vrcholem českých dějin,16) pak není třeba příliš podrobně rozvádět jeho další životní osudy k tomu, abychom pochopili, že Tře

218

bízský neměl ami v době studií v semináři ani po získání kněžské hodnosti život jednoduchý a snadný. Opak je pravdou. Postačí tu připomenout, že ještě týden před smrtí okřikuje na svých stránkách klerikální časopis "Čech" na smrt nemocného, v pětatřiceti letech už bělovlasého klecanského kaplana, za vlasteneckost jeho knih.17)
      Své názory na lid, na jeho historickou úlohu i na hodnotu jeho kultury a její společenský význam vyjádřil Třebízský na mnoha místech svého rozsáhlého literárního díla. Stejně jako předním spisovatelům epochy národního obrození, jehož ideje bezpochyby v díle Třebízského silně doznívají, jsou i jemu lid a národ pojmy totožnými18) a hlavním představitelem lidu pak lid vesnický. v souvislosti s tím nikdy nezapomněl zdůraznit, že jde o "chudý lid", "prostý lid" apod.19) Lid byl Třebízskému hlavním tvůrcem národních dějin, který boj za národní svobodu nikdy nezradil a národní uvědomění uchovával i v dobách nejtěžších.20)
      Národní obrození samo chápal Třebízský jako lidové hnutí a svou dobu v tomto směru daleko předběhl, když už v roce 1873 o venkovských písmácích napsal:

"... A takových mužů v každé vísce bývalo. Duch český z lidu našeho nikdy nevyhynul ani v těch nejhorších psotách....
      Což bylo by se v posledním dvacetiletí dobylo takových úspěchů, kdyby nebyla půda připravena již, očekávajíc jen muže způsobilé, již rozseli by semeno čistého života národního? "21)[/]

      V boji lidu proti panskému útlaku stojí u Třebízského právo vždy na straně utlačovaných, protože ani bůh:

"... nechtěl, aby mřeli hlady v chýžích a na zámcích hodovali v přepychu, aby otročil jeden a druhý ovoce jeho mozolův užíval."22)

      Výrazně pokrokové rysy mají i Třebízského názory na lidovou kulturu, její nositele a její společenský význam. v souhrnné formě jsou obsaženy v několika statích a povídkách23) a jednotlivě jsou rozptýleny v celém jeho literárním díle.24) v lidové kultuře hledá individuální ráz národa - duši lidu. Lidová kultura je mu kulturou vesnického pracujícího lidu, který je jejím jediným tvůrcem a nositelem.25) Ona je mu pravdivým obrazem života lidu, v ní je uložena historická zkušenost a hluboká životní moudrost lidu.26) A zde je potřebí konstatovat i to, že Třebízský postřehl a podtrhl vyhraněná třídní stanoviska některých lidových podání.27) v literární tvorbě užívá Třebízský etnografického a folklórního materiálu k charakterizaci děje svých povídek i jejich hrdinů, ale také k tomu, aby znásobil národně uvědomovací účinek svých děl.28) z tohoto hlediska také proklamuje nezbytnost vzájemných vztahů literatury a lidové kultury.29) O neformálnosti těchto proklamací svědčí skutečná lidovost jeho literárního díla pevně zakotveného v tradicích a kultuře lidu jeho rodného kraje.30)
      I když si Třebízský často posteskl nad tím, jak rychle mizí z české vesnice poslední zbytky starých lidových tradic; i když často a rád

219

stavěl idealizované "staré; zlaté, patriarchální časy" do protikladu poměrům na tehdejším venkově, přece se .v jeho díle setkáváme s názory, které svědčí i o jisté míře kritičnosti v jeho vztahu k lidové kultuře. Velmi ostře například odsuzuje ty tradiční lidové představy a podání, které lidové vrstvy desorientují a svádějí z cesty skutečného boje proti sociálnímu a národnostnímu útisku.31) Zcela netradičně propaguje změnu tradičního naturálního výměnku v moderní formu doživotní peněžní renty.32)
      Svědectví o tom, že Třebízský záměrně sbíral, a že si své sběratelské výsledky zapisoval, najdeme jak v jeho literárním díle, tak v jeho korespondenci i ve vzpomínkách jeho přátel.33) z dob jeho studií se zachovaly zápisy osmi vánočních koled, dvou epických písní, dvou regest pověstí a jedné pověry.34) Sám vždycky zdůrazňoval, že sbírá a zapisuje etnografický a folklórní materiál především pro své potřeby literární.35) To také určovalo způsob, jakým zápis prováděl, i vztah k zápiskům poté, co zachycený materiál literárně zpracoval. Nesbíral pilně jen za prázdninových pobytů v Třebízi, ale i na svém prvním kaplanském místě v Lítni a pak až do poslední chvíle v Klecanech.36)
      Pokud jde o časové zařazení uvedeného materiálu, lze říci, že jde o doklady české lidové kultury z prvé poloviny devatenáctého století.37)
      Autenticitu dokladů lidové kultury ze Slánska a Poohří, které tvoří podstatnou část všech údajů o lidové kultuře obsažených v literár[/]ním díle Třebízského, lze prokázat srovnáním s údaji v odborných publikacích, časopiseckých statích i rukopisných sbírkách.38)
      Podrobný a systematický přehled etnografického a folklórního materiálu nelze v této stati, vzhledem k jejímu rozsahu, uvést.39) v základní informaci, kterou tu můžeme poskytnout, nutno konstatovat, že z oblasti hmotné lidové kultury najdeme v literárním díle Václava Beneše Třebízského údaje o lidovém bydlení, oděvu a zaměstnání lidu, z nichž si mimořádné pozornosti zaslouží údaje o životě rybářů a mlynářů na Ohři.
      Z oblasti duchovní lidové kultury stojí na prvém místě materiál o lidovém léčení, pověrách, zvykosloví a životě v obci. Za zvláštní zmínku stojí jedinečně podrobný a pro české oblasti ojedinělý popis bdění u mrtvého "hlídky nebožtíků".40)
      Zcela přirozené je, že se v díle Třebízského nalézá velké množství materiálu folklórního, který byl nejdůležitějším zdrojem námětů k jeho literární tvorbě. k přesné eliminaci všech folklórních látek může samozřejmě dojít teprve na základě rozsáhlého srovnávacího procesu. I tak můžeme hovořit o úctyhodném množství údajů nejen z oblasti lidové pověsti, pohádky, přísloví, pořekadel a rčení, ale i k problematice studia knížek lidového čtení a lidových proroctví. Nechybí údaje o dětském folklóru, o lidové písni a o lidové hudbě. Zcela mimořádného významu jsou však Třebízského údaje o nositelích lidového podání - o lidových vypravěčích, jejich zvyklostech, mentalitě, sociálním postavení a výrazových prostřed

220

cích, o vypravěčských příležitostech a posluchačských kolektivech. Mezi těmito informacemi pak má zcela zvláštní postavení dosud ne zcela doceněný soubor zpráv o profesionálních vypravěčích lidového podání na Slánsku - o "pohádkářích".41)
      Výsledky zkoumání literárního díla Václava Beneše Třebízského z hlediska potřeb etnografie a folkloristiky zřetelně naznačují možnost významného rozšíření pramenné základny obou uvedených historických disciplin, které by přinesla systematická inventarizace etnografického a folklórního materiálu v dílech české beletrie 19. a 20. století.
      Zjištěný Třebízského přínos studiu české lidové kultury a pokrokovému hodnocení jejího společenského významu nepochybně také svědčí o tom, že jméno českého spisovatele Václava Beneše Třebízského patří i do dějin české etnografie a folkloristiky.

Poznámky
1.
      FRANTIŠEK BARTOŠ: Deset rozprav lidopisných. Olomouc, Kober, 1906, str. 54, 69; ČENĚK ZÍBRT: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha 1950, str. 553, 556, 585; ČENĚK ZÍBRT: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha 1889, str. 188; ANTONÍN VÁCLAVÍK, Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, str. 234.
2.
      JAR. KRAMAŘÍK: Práce Boženy Němcové o Chodsku a její význam v dějinách našeho národopisu. Český lid, VI, str. 103-107, 150-156, 199-206, 249-251;
      Český lid, XXXIX, 1952, str. 16-21, 77-82, 107-109, 164-176, 212-215, 256-257; JAR. KRAMAŘÍK: Víra v pražence na Chodsku. Český lid, 48, 1961, str. 225-228; O. NAHODIL - A. ROBEK: České lidové pověry. Praha 1959; J. VORÁČEK: Jindřich Šimon Baar a národopis. Český lid, 46, 1959, str. 130-135; C. VOTRUBEC: Ke studiu zanikajících nouzových kolonií na území Československa. Československá etnografie, 10, 1962, str. 109-126 a další.
3.
      Z. NEJEDLÝ: O literatuře. Praha 1953, sta. 969.
4.
      Výchozím pramenem této stati, která je částí mé diplomní práce: Obraz lidové kultury v díle Václava Beneše Třebízského, rukopis, Praha 1960, jsou Václava Beneše Třebízského spisy sebrané I-XVI, Praha, Topič, 1926-1929. Při označení citátu udává římská číslice svazek, arabská pak stránku příslušného svazku uvedené edice. v zájmu zachování přehlednosti jsou z citátů vypuštěny ty pasáže, které nemají bezprostřední význam pro zkoumaný jev. Vypuštěná místa jsou vždy označena třemi tečkami. Citáty z Třebízského děl mimo sebrané spisy budou označeny plnou bibliografickou anotací.
5.
      O Třebízském jako autoru literárního zpracování lidových pohádek hovoří: J. HORÁK: Národopis československý. Československá vlastivěda, II, Člověk, Praha 1933, str. 385; D. STRÁNSKÁ: Příručka lidopisného pracovníka. Praha 1936, str. 141; V. TlLLE: Soupis českých pohádek. Dílu II. sv. 2., Praha 1937, str. 621. Na možnost využití literárního díla Třebízského pro potřeby etnografie a folkloristiky poukazuje J. JECH: Pohádky kladských Čechů. Český lid, 46, 1959, str. 257-265.
6.
      "Třebízský, ve všech svých šestnácti svazcích má hrdinu vlastně jen jednoho, bezejmenného: lid. To je ten pravý vítězitel a trpitel, který přežil staletí rozmachu síly mravní i hmotné a zase věky bídy a hlubokého pokoření, strádal v panském nevolnictví, pod paragrafem úřednickým, pod tlakem církevním, pod macešstvím kulturním, v žalářích, na šibenicích, ve vyhnanství... Tento rek v halenách, rukou mozolných, bystrého umu a zdravého citu,

221

především pak nezmarné síly a chuti k svébytnému životu, jejíž kořen si zde doma neporušený zachoval po tisíciletí - to je jádro všeho vypravování Václava Beneše Třebízského, jež knihy jeho, přes všelikou mdlobu uměleckou, čtenářstvu našemu podnes činí sympatickými a milými ... Chtěl národně probouzeti, uvědomovati, minulostí poučovati přítomnost, vychovávati. Skoro bychom řekli, že národně politická pedagogie, jako ve starších generacích u Tyla a Chocholouška, je Třebízskému věcí hlavní." J. VLČEK: Kapitoly z dějin české lilteratury. Praha 1952, str. 235. Podobně o tom: Dějiny české Iiteratury III, Praha 1961, str. 263 nsI.; Z. NEJEDLÝ: O literatuře, c, d., str. 24.
7.
      Podrobný přehled děl, v nichž je patrný vliv. lidové kultury v oblasti námětů Třebízského literární tvorby viz: K. PAVLIŠTÍK: Obraz lidové kultury v díle V. Beneše Třebízského, c. d., str. 129 nsl.
8.
      Václav Beneš Třebízský - Obraz životopisný od Josefa Brauna - 1890, in Sebrané spisy Václava Beneše Třebízského XV, Praha 1896; KOLDA MALÍNSKÝ: O životě a působení Václava Beneše Třebízského. Ruch 1884; K. V. RAlS: Václav Beneš Třebízský. Praha, Matice lidu, 1885; JOSEF ŠACH - FRANTIŠEK STUCHLÝ: Nedokončená pouť. Čtení o Václavu Beneši Třebízském. Praha 1959.
9.
      "Jeho povídky opravdu chytily čtenáře a velmi se po národě rozšířily, takže patřil k nejčtenějším našim spisovatelům té doby." - Z. NEJEDLÝ: O literatuře, c. d. str. 500.
10.
      Viz poznámka č. 8. Další biografické práce o Třebízském v cit. rkp. K. PAVLIŠTÍK: Obraz lidové kultury v díle Václava Beneše Třebízského, str. 134-138.
11.
      Václav Beneš Třebízský se narodil 27. února 1849 a vyrůstal jako jediné dítě krejčího v Třebízi u Slaného. Oba rodiče pocházeli ze starousedlických třebízských rodů. Prvního školního vzdělání se malému Václavovi dostalo ve škole v nedalekých Kvílicích. Na naléhání učitelů a po delším váhání otcově odchází do Slaného studovat nižší třídy gymná[/]zia (1861-1866). Středoškolská studia ukončil v pražském knížecím arcibiskupském konviktu a v roce 1870 je přijat do knížecího arcibiskupského semináře. Roku 1872 poprvé těžce onemocní, léčí se v Teplicích a opakuje druhý ročník bohosloví. Své literární p.votiny zveřejnil v roce 1867 v interním časopise studentů semináře. Tiskem vyšla jeho první povídka ve Světozoru v roce 1871. 18. 7. 1875 je vysvěcen na kněze a v září téhož roku nastupuje jako kaplan v Lítni. Koncem téhož roku znovu onemocní zápalem plic a pohrudnice. Po léčení a zotavení doma v Třebízi nastupuje v dubnu 1876 kaplanské místo v Klecanech u Prahy, kde žije a tvoří až do své předčasné smrti. 20. června 1884 umírá v Mariánských Lázních.
12.
      JOSEF ŠACH: V. Beneš Třebízský - Listy - Vzpomíná se... , Praha 1926, str. 140.
13.
      Atmosféru táčků vylíčil Třebízský v povídce "V podvečer pětilisté růže": "... A mnohý děj, jehož se laskavý čtenář dočte v kapitolách následujících, vyklíčil už tenkrát v duši mé a utkvěl mi v paměti jako v mramoru, čekaje, až vezmu jednou do ruky péro sám a začnu psáti..." (V:8). Podobně o tom viz: X:175 nsl., XII:346 nsl. atd.
14.
      "... A pokrokovou koncepci, koncepci Palackého. Pravda, zjednodušenou až do krajností. ... (Z. NEJEDLÝ: O literatuře, c. d., str. 24).
15.
      XV:78.
16.
      "Je a bude věčně věkův zřejmo, že v naší zemi popel Táborův. A kdyby tu půdu její chtěli přerýti až do nejhlubších útrob, nic platno. Byla-li druhdy krev s popelem mučenníků semenem křesťanů, je popel bratří kalicha živým semenem české síly a vytrvalosti neúmorné. Dokladem těchto slov opětným osmačtyřicátý rok." (X:171). Podobně viz: VI:366, XIV:355.
17.
      Čech, 14. 6. 1884.
18.
      "Obrození českého národa vyšlo z lidu, lid byl základem a nadějí vší budoucnosti národní, lidovost byla nerozlučnou součástkou národního, obrozenského programu, takže národ a lid, národní a lido

222

vé bylo ztotožněno." (Z. NEJEDLÝ: Zpěvohry Smetanovy. Sebrané spisy, XVII, Praha 1949).
19.
      Viz I:87, 195; XII:385 apod.
20.
      "... A spíše by dal ten člověk prostý za blaho rodné své země život, než pán - bohatýr jeden z těch drahých kamenů ze svého kabátce." (III:194).
21.
      XII:425.
22.
      VII:58, podobně v XV:64, 130; I:130.
23.
      Z vesnice (XII), Ze života společenského (XV), O české knize a jejich čtenářích (XV), Pohádkáři (XV), Štědrovečerní (XII), Masopust na venkově (XII).
24.
      Využity jsou též údaje z publikované korespondence (J. ŠACH; Listy, ... c. d.) a z korespondence a písemností uložených v souboru Třebízského literární pozůstalosti v Literárním archívu Národního muzea. Vzhledem k tomu, že na základě Třebízského přání po jeho smrti prohlédli a vytřídili jeho písemnosti zástupci arcibiskupského semináře, lze předpokládat, že tím mnoho cenného materiálu vzalo za své. Blíže o tom: JOS. BRAUN: Obraz životopisný, c. d., s. 526.
25.
      "... Byly to písně tak zvané lidové či národní... Mnohdy vyznívá do dneška z jediné jen sloky celá ta křišťálová duše předků našich ..." (XV:375). Podobně viz XII:339 a j.
26.
      III:80, XV:375.
27.
      "... Dobrý člověk nezkameněl jaktěživ ani v pověstech lidu, nejspíše vždycky křivopřísežník, klivec, dráč a násilník." (VI:419). Podobně v III:159.
28.
      "... Takové povídky ze vsi působí opravdu čarovně na lid. Ssaje z nich do sebe vůni z vlastních luhů, jdou mu k duhu; co ušlechtilostí vábí, vzbuzuje obdiv a touhu po témže; co je ošklivé odpuzuje, děsí." (XII:339).
29.
      "... v povídkách ze vsi" (tak Třebízský souhrnně označuje podání svých vypravěčů) "jeví se individuální ráz národa a proto musí spisovatel ku zřídlu, nechce-li, aby stala se jeho práce nestvůrou - bezděčnou parodií v literatuře a byla na hanbu ryzí povaze národa. k témuž účelu vší silou musíme pracovati, aby nám zřídlo zůstalo čisté, nezkalené a[/] aby nám v mladém pokolení nynějším vyrůstali také tak dovední líčitelé samých sebe, jako bývali a dosud ještě, ač pořídku, jsou ti stařečkové s jasným, bystrým soudem o našem dosavadním venkově." (XII:339 nsl.).
30.
      "... Beneš je muž zcela mladý. Ještě nemohl ve směru svém všestranně se osvědčit, ještě stoupá výše - tolik je ale už jisto: knihy výborné pro lid český, a sice pro všecky vrstvy jeho, dovede Beneš podat zcela nepochybně. Beneš stane se skutečným spisovatelem českého lidu." (JAN NERUDA: Podobizny. Praha 1951).
31.
      "... Podivná sudba vládne srdcem lidu. Vinníky spokojeně nechává v hrobě spát, oběti jejich však ještě po staletích hledí vyburcovat z věčné dřímoty. Nelituje jich, ale spíše je šlehává jazykem dvojostrým ... nešťastná Voršilka, pro níž ještě za to, že pán ze zámku jí život rozdrtil, přišel si vodník, neštítě se nevěsty s dítětem." (I:291). Podobně v I:269.
32.
      Už jako renomovaný spisovatel napsal k tomuto problému reklamní povídku (Výměnkáři, Praha, Slavia, 1884!) a zaujal v ní mnohem pokrokovější stanovisko než později např. J. Š. Baar ve svém Janu Cimburovi (1908).
33.
      Na názor jednoho ze svých vypravěčů, že vše, co mu vyprávěl, si odnese sebou do hrobu, Třebízský odpovídá: "... Neodnesou všecko, strejče, povídám. Ledacos už jsem si zapsal a ledacos ještě zapíšu... Napsal jsem z těch jeho povídek Vodníkovu nevěstu." (XII:339). Podobně o tom viz: XII:196, 214, 235, 249, 318, 429; XIV:318; XV:359.
34.
      Zápisy jsou součástí písemné pozůstalosti V. Beneše Třebízského uložené v literárním archívu Národního muzea v Praze. Nejsou datovány a u většiny z nich nejsou uvedena jména informátorů. z ostatních datovaných zápisů však lze určit, že jde o zápisy ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let minulého století.
35.
      V jednom ze svých listů z Lítně např. napsal: "... Ohledně nějakých pověstí, abych cos mohl i na

223

psat, neví zde nikdo nic ..." (J. ŠACH: Listy..., c. d., str. 32).
36.
      J. ŠACH: Listy..., c. d., str. 32, 284; S. SASKA: z posledního mázu. 10, Vzpomínka na Václava Beneše Třebízského. Sladovník, 1930, č. 6.
37.
      Vycházíme tu ze skutečnosti, že vlastní zážitky Třebízského z období dětství a mladosti, sahají do padesátých a šedesátých let. Vzpomínky jeho otce narozeného r. 1800 a nejvýznamnějšího vypravěče Kokeše narozeného 1801 sahají i přes tradované zkušenosti generace předchozí do počátečních let století devatenáctého, v ojedinělých případech pak do posledních desetiletí století osmnáctého.
38.
      Podrobný a obsáhlý seznam odborných knižních publikací, periodik i rukopisných sbírek, s nimiž[/] byl etnografický a folklórní materiál z díla Třebízského srovnáván, viz K. PAVLIŠTÍK: Obraz lidové kultury ..: , c. d., str. 169 nsl.
39.
      Tento přehled viz v rkp. studii: Obraz lidové kultury v literárním díle Václava Beneše Třebízského, Gottwaldov 1980, str. 44-49.
40.
      Podrobné zpracování této tematiky viz in: KAREL PAVLIŠTÍK: Lidové pověry ze Slánska v literárním díle Václava Beneše Třebízského. Vlast, I, 1967, č. 1., str. 30-39.
41.
      Podrobné zpracování této tematiky viz in: KAREL PAVLIŠTÍK: Vypravěči lidového podání v literárnim díle Václava Beneše Třebízského, Československá etnografie, X, 1962, č. 4, str. 376-387.

224

DAS BILD DER VOLKSKULTUR IM LITERARISCHEN WERK DES VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ
(Zusammenfassung)

      Im Kontext der Entwicklung der tschechischen Belletristik der siebziger und achtziger Jahre des XIX. Jahrhunderts gesellte sich Václav Beneš Třebízský (27. 2. 1849 - 20. 6. 1884) durch seine ausgeprägt progressive schöpferische Konzeption zu jenen tschechischen Schriftstellern, für die das Volk den Haupthelden ihres literarischen Werkes und die Erziehung zum Nationalbewusstsein den ganzen Sinn ihrer künstlerischen und zivilen Bestrebungen bildete. Für die tschechische Ethnographie und Folkloristik, die bereits seit den Zeiten Fr. Bartoš[s]['] und Č. Zíbrts ethnographische Daten aus der Belletristik als wichtige Quelle verwertet, ist auch das literarische Werk Václav Beneš Třebízskýs eine wertvolle Informationsquelle hinsichtlich der Lebensweise der Bevölkerung im Gebiet von Slaný in Westböhmen in der ersten Hälfte des XIX. Jahrhunderts.
      Die reichen Erlebnisse aus der in der Familie von Dorfgelehrten und -chronisten verlebten Kindheit sowie die Ergebnisse der Sammlertätigkeit aus den Studenten- und Priester- jahren unterstreichen die Authentizität der Belege über die Volkskultur, die Třebízský während seiner kurzen Lebenszeit zusammentrug.
      Aus dem Bereich der materiellen Volkskultur finden wir im literarischen Werk Václav Beneš Třebízskýs[/] Angaben über volkstümliches Wohnen, über Volksbekleidung und über die Beschäftigung der Bevölkerung, wovon die Angaben über das Leben der Fischer und Müller am Fluss Ohře (Eger) besonders :interessant sind.
      Aus dem Bereich der geistigen Volkskultur steht an erster Stelle das Material über volkstümliche Heilbehandlung, über abergläubische Vorstellungen, über Brauchtum und Leben in der Gemeinde. Ganz einzigartig ist die Beschreibung der "Totenwache", die auch eine volkstümliche Erklärung des Wesens der Tradition der Wache an der Totenbahre beinhaltet.
      Aus dem folkloristischen Material sind die Berichte Třebízskýs über die volkstümlichen Erzähler, ihre Mentalität und Gewohnheiten, über die Gelegenheiten zu solchen Erzählungen und über die Zuhörerkollektive: höchst interessant. Einen ganz aussergewöhnlichen Platz nimmt hier der Komplex der Informationen über die "Märchenerzähler" - die professionellen Erzähler volkstümlicher Darbietungen, ein.
      Eine eingehende, Übersicht über die ethnographischen Angaben im literarischen Werk Václav Beneš Třebízskýs bearbeitete der Autor der vorliegenden Studie in seiner Diplomarbeit aus dem J. 1960.
      Übersetzung: A. Hubala

225

Vláčení políček na Stráni. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Foto B. Přikryl.

226

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 4

TRUHLY NA ODEV A TEXTIL V LIPTOVE [obsah]


      IVETA ZUSKINOVÁ, Národopisné múzeum, Liptovský Hrádok
      Starobylým kusom odkladacieho nábytku je truhla. Bola predmetom túžby každej dorastajúcej dievčiny. Dávali jej ju zhotoviť rodičia u miestneho stolára a slúžila na odkladanie výbavy. v Liptove sú známe termíny "veľká truhla", "pou truhla" a "truhlička". Takéto tri truhly rovnako zhotovené, so zhodnou povrchovou úpravou dostávali do výbavy len najbohatšie nevesty. Do najväčšej ukladali posteľnú bielizeň, bytový textil úžitkový a dekoračný. Do polovičnej truhly dávali oblečenie mladej ženy a do najmenšej čepce, stužky, šatky, gorale, hrebene a iné ozdoby. Dostať tri truhly do vena, to bolo skôr výnimkou ako pravidlom. Najčastejšie dostala mladucha jednu truhlu veľkú, prípadne ešte maličkú truhličku. Záviselo to od sociálnych pomerov rodiny a potom tiež od toho, koľko bolo dievčat v dome, ktorým bolo potrebné chystať výbavu. Truhla vyjadrovala zámožnost, podľa toho aká bola ťažká, dedinské spoločenstvo hodnotilo rodinu.[/] Chudobná mladucha niekedy vložila do truhly aj nejaký ťažký predmet, aby pri nesení bola ťažšia.1)
      Najstarší typ truhly bol len jednoducho vydlabaný, vyhĺbený alebo vypálený kmeň stromu, ktorý bol zakrývaný pohyblivým vekom: v takejto podobe sa nám však už do súčasného obdobia v teréne .nezachovali, ani informátori nám ich existenciu už nepotvrdzujú, aj keď s technikou dlabania sa stretávame na iných úžitkových predmetoch.2) Vývoj konštrukcie a tvaru odkladacieho nábytku bol podmienený zdokonalením nástrojov na výrobu truhiel. Bol to najmä vynález tráckej píly z konca 14. storočia, ktorý sa pričinil o veľké zmeny pri zhotovovaní nábytku.3) Do tohoto obdobia na úschovu a uskladňovanie najrozličnejších predmetov slúžili truhly, ktoré boli zhotovené kresanou tesárskou stĺpikovou konštrukciou. Už v 15. storočí truhlu tejto konštrukcie vytláča stolárska truhla, zhotovená

227

v rámovej konštrukcii v rohoch spájaná na rybinu z hobľovaných dosiek. Jej povrch už býva často zdobený maľovanou alebo plastickou výzdobou. Najväčší rozvoj takejto výroby zaznamenáva Taliansko v období renesancie.4) Do niektorých zámožnejších roľníckych a remeselníckych domácností truhly stolárskej konštrukcie začínajú prenikať už v 18. storočí, ale možno povedať, že väčšieho udomácnenia nachádzajú až v prvej polovici 19. storočia. v regione sme našli len dve truhly datované z osemnásteho storočia - 1786, 1794, ale početné nálezy datované do obdobia rokov 1810-1850 nám potvrdzujú toto naše tvrdenie. Všetky truhly majú steny spájané cinkovaním a to rovným alebo šikmým na rybinu. Vo vnútri truhly najčastejšie pri ľavom hornom okraji je malý doštený zatvárací priečinok na odkladanie drobností. Truhly sa zatvárajú vrchnákom - vekom, ktorý má plochý doskovitý tvar a je z troch strán olemovaný lištou. Vrchnák sa pohybuje pomocou kovových závesov "pántov", ktoré sú pribité z vnútornej strany veka a na zadnej vnútornej stene truhly. Uprostred vrchnej časti čelnej steny je kľúčový otvor takmer vždy olemovaný ozdobne tvarovaným kusom plechu, prípadne kovaním. Na bočných stenách truhiel sa pomerne často nachádzajú okrúhle kované držadlá, ktoré slúžia pri premiestňovaní truhly.
      Z konštrukčného hľadiska rozoznávame tri typy truhiel.

I.
Podľa literatúry tzv. "románska truhla",ktorej bočné steny tvoria hrubé dosky -[/]sú to zároveň aj nohy, do ktorých je začapovaná predná a zadná dosková stena.
     Tento typ truhiel sa nám v Liptove nezachoval a informátori sa na tento typ nepamätajú.
II.
Truhla hladká, steny spájané na rybinu,bez nôh a sokla, stojí na zemi. Takétotruhly sú datované z obdobia koncom 18.storočia.
III.
Truhla hladká; steny spájané na rybinu,spodný okraj tela truhly je z troch stránlemovaný horizontálnymi lištami tak, želišty presahujú okraj stien truhly.

      V regione najpočetnejšie sú zastúpené truhly zaradené do III. skupiny. Podľa konštrukcie a tvaru nôh je delíme na tieto "podskupiny:

A. Doskové nohy
a)
doskové nohy plné, okraj profilovanevyrezávaný. Na čelnej a zadnej stenetruhly siahajú z obidvoch okrajov asido 1/3 šírky a na bočných stenách cezcelú šírku. Doskové nohy sú v rohochspájané na rybinu,
b)
doskové nohy plné, okraj profilovanevyrezávaný, v nárožiach spájané na rybinu, siahajú takmer do polovice šírkyvšetkých štyroch stien,
c)
doskové nohy plné, okraj profilovanevyrezávaný, spájané na rybinu, len málopresahujú šírku nárožných častí,
d)
doskové nohy plné, nízke s okrajom profilovane vyrezavaným, sú umiestnenélen pod bočnými stenami truhly. "

228

B. Hranolovité nohy
a)
hranolovité nohy rovné, smerom nadolsa kónicky zužujú,
b)
hranolovité nohy šikmé; smerom nadolsa kónicky zužujú,
c)
hranolovité nohy rovné, nezúžené, ukončené pätkou,
d)
hranolovité nohy tvarované, zdobenérezbou.
C. Guľovité nohy
Sú zhotovené tokárskou technikou, vytočené na tokárskom sústruhu. Na truhlu sú zospodnej strany upevnené pomocou latky,ktorá siaha cez celú šírku truhly. Najčastejšie sa vyskytujú tieto tvary guľovitýchnôh:
a)
noha valcovitého tvaru ukončená guľovým tvarom, ktorý má zrezanú spodnúhranu;
b)
noha valcovitého tvaru, v strednej častimá tvar gule, ukončená je plochou pätkou,
c)
noha z dvoch guľovitých tvarov - spodný a vrchný, v strede medzi nimi valec.

      Truhly na odev a textil podľa povrchovej úpravy a podľa členenia čelnej plochy môžeme rozdeliť na niekoľko skupín a tieto potom na ďalšie podskupiny.

I. Truhly prírodnej farby dreva
1.
Hladké bez zdobenia.
2.
Zdobené rezbou rastlinného či geometrického ornamentu.[/]
3.
Hladké bez zdobenia, v spodnej tretine čelnej plochy zásuvka, prípadne jej imitácia.
4.
Truhly s jednou, prípadne dvoma zásuvkami alebo ich imitáciami, horná polovica čelnej plochy truhly zdobená rezbou.


      Z výtvarného hľadiska si z prvej skupiny pozornosť zaslúžia len truhly zdobené rezbou rastlinného či geometrického ornamentu. Pomerne často nachádzame v regione Liptova truhly, ktorých čelná stena je zdobená plastickou rezbou. Je to predovšetkým jeden typ s variantou zásuvky v spodnej tretine plochy, z dielne rodiny Stupkovcov z Pribyliny.5) Táto niekoľko generácií stará stolárska rodina zhotovovala takéto truhly už v druhej polovici minulého storočia z limbového dreva a upravovala ich čelnú stenu charakteristickou rezbou. v čelnej ploche sú symetricky umiestnené v dvoch poloviciach dva štvoruhlé tvary, ktorých bočné steny sú nerovnakej výšky. Navzájom sú spojené smerom od stredu preponou v tvare preseknutej vlnovky. Hrany obrazca sú vyrezané plasticky, stupňovite. Medzi týmito dvoma tvarmi, v strede plochy pod otvorom na kľúč je vyrezaný plastický motív štylizovaného tulipánového kvetu. Menšie podobné kvetiny sú vyrezané z vonkajšieho horného uhla obrazca smerom k vrchnej okrajovej ploche čelnej steny truhly. Vrchnák a bočné steny truhly sú hladké, nezdobené, telo stojí na vyšších tvarovaných hranolovitých nohách, v strednej časti zúžených a zdobených rezbou.

229

II. Truhly natrené základnou farbou
1.
Hladké bez zdobenia. 2.
Imitácia jednej alebo dvoch zásuviek.

      Truhly tejto skupiny sú z výtvarného hľadiska nezaujímavé, sú hladké bez zdobenia, prípadne len ich čelnú plochu členia horizontálne lišty, ktoré imitujú jednu alebo dve zásuvky.

III. Truhly natreté základnou farbou a maľované ornamentom
      V tejto skupina zaznamenávame najväčšiu rozmanitosť a variabilnosť výtvarného prejavu. Podľa výberu a umiestnenia maľovaného ornamentu na vonkajších plochách truhly, môžeme ich podľa nálezov v teréne a truhiel zastúpených v zbierkach Národopisného múzea rozčleniť ešte takto:

1.
Truhla natretá základnou farbou, na čelnej ploche prípadne aj na vrchnáku je inofarebné obdĺžnikové pole takmer po celej šírke truhly, v ktorom je namaľovanýpestrofarebný štylizovaný ornament. Postranách obdĺžnika v čelnej ploche je tiežmaľovaný kvetinový ornament.
2.
Truhla natretá základnou farbou, na čelnejploche, na vrchnáku, prípadne aj na bočných stenách sú symetricky umiestnenédve štvorcové alebo obdĺžnikové plochy tzv."štvorcové polia"6) inofarebné, v ktorýchje maľovaný rôznofarebný, prípadne jednofarebný ornament.[/]
3.
Truhla natretá základnou farbou, štvorcové polia na čelnej ploche len inofarebneohraničené, touto istou farbou maľovaný ajornament ve vnútri polí.
4.
Truhla natretá základnou farbou, štylizovaný ornament voľne rozložený na čelnejploche truhly, prípadne aj na vrchnáku.

Kresba truhly na oděv a textil z Liptovské Sielnice.
Kresba V. Vajdová, 1979.

      Truhly tejto skupiny sú z výtvarného aj etnografického hľadiska najzaujímavejšie, sú to predmety vnútorného zariadenia domu, na ktorých sa v minulosti najviac prejavoval výtvarný cit a fantázia tvorcu. Ako základná farba sa na natieranie truhiel používali odtiene hne

230

Kresba truhly na oděv a textil z r. 1810,
na čelní ploše a víku s obdélníkovými plochami vyplněnými stylizovaným rostlinným ornamentem ze Sokolčí.
Kresba V. Vajdová, 1979.

dej, zelenej, bordovej, modrej. Obdĺžnikové alebo štvorcové plochy boli inofarebné, kontrastujúce s odtieňom základnej farby, okra­ jové hrany často zvýraznené bielou linkou. Nohy truhly, spodná aj vrchná horizontálna lišta, prípadne nárožia sú tiež odlišnej farby, najčastejšie totožnej s farbou štvorcových či obdĺžnikových plôch. Pestrofarebný štylizovaný rastlinný ornament je namaľovaný v ploche štvorcových či obdĺžnikových polí, ktoré sú umiestnené na čelnej stene, vrchnáku a prípadne aj na bočných stenách. z ústrednej ružice alebo kvetiny sa po celej ploche rozvíjajú[/] popínavé úponky s lístkami. Často je čelná plocha truhly výraznejšie zdobená a rastlinný ornament vybieha zo všetkých štyroch rohov. Vo vrchnej časti je takmer vždy meno majiteľky s dátumom.7) Najčastejšie sa v regione Liptova stretávame s truhlami natretými základnou farbou a ornament je voľne rozložený na čelnej ploche a prípadne aj na vrchnáku. Je to najmä kreslený motív tulipánového kvetu, u ktorého zaznamenávame rozmanitosť v tvare a umiestnení. Je to čelná plocha truhly členená dvomi alebo tromi dvojicami tulipánov, kde kvetiny sú len na vrchole stopiek pokrytých listami. Iný variant je, že stopky kvetiny sú na miesto listov pokryté tulipánovými pukmi. Zhodné je ornamentálne riešenie rohov čelnej steny a vrchnáka - tulipánový kvet vyrastajúci z rohu na zakrútenej stopke. Častým výtvarným riešením je motív akejsi vázy alebo hrnca umiestneného v spodnej časti čelnej plochy, z ktorého vyrastá rozvinutý kvetinový motív. Je to niekoľko stoniek s lístkami ukončených kvetinami. Voľnú plochu dopĺňa stonka v tvare vlnovky s lístkami v podobe čiarok a slzičiek, umiestnená rovnobežne s horizontálnymi alebo vertikálnymi hranami truhly.

IV. Truhly s plastickou výzdobou Tento typ truhiel nebol v minulosti v Liptove rozšírený. Prednosť sa dávala truhlám s hladkými čelnými plochami. Za najstarší nález takéhoto druhu môžeme pokladať truhlu z obce Hybe datovanú "Anno 1815 dne 15. decembra." Základná farba truhly je zelená,

231

spodná horizontálna lišta je hnedá, lišta na vrchnáku je farebne členená pásikmi hnedej, bielej a zelenej farby. Čelná plocha truhly je vertikálne rozdelená štyrmi stĺpikmi tvarovanými na tokárni upevnenými na hladkú plochu. Stĺpiky sú tvarove aj farebne členené. Medzi nimi sú dve veľké plastické plochy, s plasticky tvarovanými okrajovými hranami. Na ich povrchu sú hubkou nanesené pásy zelenej, hnedej, žltej a červenej farby. Truhly s plastickou výzdobou sa v minulosti vyskytovali aj vo Važci, kde ich obľúbenosť pretrváva až do súčasného obdobia.8) Tu je povrchová úprava kompozíciou plastickej výzdoby a kvetinového ornamentu výrazných pestrých farieb. Vertikálne stĺpiky "kudielky" farebne veľmi pestré, dva štvorcové polia s kvetinovým ornamentom, samotné kvetiny, lístky, zúbky, pokrývajú celú čelnú plochu a tiež aj vrchnák truhly. Takto pôsobí dojmom prezdobenosti siahajúcej až k nevkusu.

V. Truhly fládrované
      Fládrovaný nábytok, u ktorého je povrchová plocha upravená tak, aby pôsobil dojmom vzácnejších druhov drevín, bol v ľudovej výrobe nábytku rozšíreným. Fláder v kombinacii s inou výzdobnou technikou nachádzame na truhlách datovaných v devätnástom, ale aj v osemnástom storočí. Čistý fláder používaný pri povrchovej úprave truhiel na odev a textil sa začal vo veľkej miere používať až začiatkom dvadsiateho storočia, kedy sa všeobecne usudzovalo, že maľované truhly s ornamen[/]

Kresba truhly na oděv a textil z limbového dřeva s typickým ornamentem květu tulipánu z dílny rodiny Stupkových z Pribyliny.
Kresba V. Vajdová, 1979.

tom nie sú pekné, pokladali ich za prežitok. Pre mladé nevesty boli žiadané fládrované truhly.
      Podľa spôsobu nanášania fládru rozoznávame niekoľko druhov povrchovej výzdoby fládrovaných truhiel:

1.
Fláder nanášaný jedným smerom.
2.
Fláder nanášaný viacerými smermi.
3.
Motívy ornamentov vytvorených fládrovacou technikou.
4.
Kombinácia fládru s maľovaným ornamentom.

      Truhly, ktorých povrchová úprava je vytvorená technikou fládrovania jedným smerom sú najrozšírenejšie. Ešte aj v súčasnom období zaznamenávame ich početné nálezy v teréne.

232

Kresba truhly na oděv a textil s plastickou výzdobou na čelní ploše z r. 1815 z obce Hybe.
Kresba L. Vechterová, 1979.

Sú fládrované tak, Že sa farba nanášala jedným smerom, po celej ploche nábytku. Zásadou bolo, aby sa natieralo v smere rastu dreva - "za drevom". Pri druhom spôsobe, kde sa fláder nanáša viacerými smermi, najčastejšia výzdoba truhly je takáto.9) Po obvode všetkých štyroch stien truhly sa urobil hubkou asi 10 cm široký rám. Takto isto sa upravil aj vrchnák. Vnútorné plochy stien a vrchánka boli fládrované jedným smerom. Iná varianta tohoto typu fládrovania je, že len čelná, zadná stena a vrchnák majú obvodový rám. Bočné steny sú celé fládrované jedným smerom. Technikou fládrovania, kedy nanášame farby určitým spôsobom a rôznymi smermi, vytvára sa na povrchových plochách ornamentálna výzdoba. Táto je vo väčšine prípadov sústredená[/] mimo okrajových pásov na dve veľké obdĺžnikové plochy na čelnej stene, kde uprostred je vytvorený motív ružice, kvetu, štvorlístka. Poslednú ,skupinu fládrovaných truhiel podľa nášho delenia tvoria tie, kde pre ich povrchovú úpravu bola použitá technika kombinácie fládru s maľovaným ornamentom. Príkladom použitia tejto techniky je truhla z lokality Liptovská Sielnica datovaná rokom 1789. Horizontálne lišty, okrajové pásy stien truhly majú hnedú farbu a obdĺžnikové polia umiestnené v čelnej ploche, na vrchnák-u a na bočných stenách sú zelené. v nich je nakreslený štylizovaný rastlinný ornament žltej a červenej farby. Žltým odtieňom sú lemované aj obdĺžni­ kové polia a pásy tej istej farby smerujú z uhlov plôch do jednotlivých nároží truhly. Týmto spôsobom je členená základná plocha, ktorá je vyplnená technikou fládrovania nanášanou viacerými smermi.
      Truhly na odev a textil sú typom ľudového nábytku, na ktorom sa v minulosti najviac prejavoval a uplatňoval výtvarný a estetický cit tvorcu a užívateľa. Pokiaľ iné druhy nábytku - lavice, postele, Stôl - mali prírodnú farbu dreva a ich výtvarná výzdoba spočívala len v účelovej kráse tvaru a profilovanej rezbe okrajových hrán, truhly mali nielen estetické tvarové riešenie, ale aj náročnú povrchovú úpravu vonkajších plôch. Aj keď truhly na odev a textil nie vždy boli súčasťou harmonického celku interiéru izieb, predsa patria medzi najzaujímavejšie a najreprezentatívnejšie predmety vnútorného zariadenia domu.10)

233

Poznámky
1.
      Vkladanie ťažkého predmetu do truhly, aby bola ťažšia pri prenášaní rúcha, sme zaznamenali v obci Liptovská Lúžna, odkiaľ je známy aj ďalší zvyk, ktorý svedčí o význame truhly - keď sa mladucha viezla na voze do ženíchovho domu, sedela na truhle.
2.
      V teréne nachádzame napr. tvarom zhodný, ale s rozdielnou funkciou - žľab či koryto na vodu, ktoré sa používalo v obciach s niekoľkými centrálnymi zdrojmi pitnej vody. Napr, obec Nižná Boca, kde sa voda privádza z prameňa drevenými žľabmi do koryta.
3.
      V. VALENTOVÁ: Maľované truhly v Gemeri. Gemer - Národopisné štúdie I., 1973, str. 113, cit. R. REINFUSS: Ludowe skrzynie.
4.
      R. BEDNÁRIK: Ľudový nábytok. Zborník MSS, roč. XXXVIII-XLII, 1944-4'8, str. 157.
5.
      U majiteľa Milana Uličného z Liptovského Petra sme našli z vnútornej strany vrchnáka takejto lim[/]bovej truhly nápis: "Tato truhla je spravena Roku 1860 Dna 8 maja U Mateja Sztupky Naprybylyne".
6.
      O truhlách typu tzv. "čtvercových polí" píše ZORA SOUKUPOVÁ: Přínos k poznání typů malovaného nábytku v jižních Čechách - Národopisné aktuality, roč. XIlI., 1976, č. 2, str. 123-127.
7.
      Napr. MARIA KUNA - ANNO 1819 Die 7. Augusta, ANNA FULA ROKU 1887.
8.
      V súčasnosti je v obci Važec najväčšou módou staré ľudové truhly natierať pestrými až krikľavými farbami a umiestňovať ich v obývacích izbách.
9.
      Informátor o technike fládrovania: stolár z obce Liptovská Lúžna, ARPÁD BULLA, nar. 1916.
10.
      Truhla na odev a textil bývala najčastejšie umiest­ nená vo vrchnej časti sypárne, zriedkavo v komore a ojedinele sa nachádzala aj v izbe. Informátorky to zdôvodňovali tým, že v priestoroch, kde sa kúri a varí, skôr zažltne biely odev.

234

DIE TRUHEN FÜR KLEIDER UND TEXTIL IN LIPTOV
(Zusammenfassung)

      Die Studie ist ein Beitrag zur Geschichte des slowakischen Volksmöbels; sie. weist auf die E[t]n[t]wicklung und den Charakter eines der Ablegemöbelstücke - der Truhen für Kleider und Textilwaren - in einem Teil der Mittelslowakei, Liptov. Vom ganzen Fragenkomplex ist die grösste Aufmerksamkeit der Klassifizierung dieses Möbeltyps und seiner bildenden Verzierung gewidmet. Die Klassifizierung geht vor allem aus der Konstruktions- und Formenlösung hervor. Die einzelnen Grundgruppen, die nach der Konstruktion, Sorte und Form der Füsse, nach der Art der Oberflächenausgestaltung und nach der Gliederung der Frontfläche bestimmt werden, werden weiterhin in Untergruppen eingeteilt. In diesen sind kongruente und unterschiedliche Merkmale, Verschiedenheit und V[e][a]riabilität des bildenden[/] Ausdrucks, Auswahl und Stellung des gemalten Ornaments, sein Charakter u.ä. eingehend[ ]aufgeführt.
      Die Truhen für Kleider und Textilwaren stellen einen Volksmöbeltyp dar, auf dem in Vergangenheit der bildende und ästhetische Sinn des Schöpfers und des Benützers am meisten zum Ausdruck und zur Geltung gekommene ist. Im Gegensatz zu anderen Volksmöbelgattungen, die natürliche Holzfarbe hatten und deren bildende Verzierung allein in der Finalschönheit der Form und in der profilierten Schnitzerei der Randkanten bestand, hatten die Truhen nicht nur eine ästhetische Formlösung, sondern auch eine anspruchsvolle Oberflächenausgestaltung der äusseren Flächen. Sie gehören zu den interessantesten und repräsentativsten Gegenständen der inneren Hauseinrichtung.
      Übersetzung: Iveta Zuskinová

235

Sklizená křibice v panácích. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Foto B. Přikryl.

236

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 4

PORTRÉT

KOUZLO KERAMIKY
(VZPOMÍNKA NA HEŘMANA LANDSFELDA) [obsah]


      JIŘÍ PAJER, Ústav lidového umění, Strážnice

Nic krásnějšího jsme si nedovedli představit, než strávit život pátráním po památkách minulosti."
      H. Schliemann, objevitel Tróje

      Život člověka se dá prožít různě. Hodně lidí nachází potěšení v práci, která je prospěšná a užitečná druhým i celé společnosti. Je mnoho těch, kteří mají svého sběratelského koníčka, velkou lásku, jíž věnují veškerý volný čas, své zaujetí i elán. Méně je těch a jsou to ti šťastnější, kteří mohou spojovat osobní záliby se svým povoláním a životním cílem. Patřil k nim i zasloužilý umělec Heřman Landsfeld ze Strážnice, jemuž doslova učarovala keramika. Lidový keramik, sběratel keramiky, badatel nad keramikou.
      Narodil se 12. 8. 1899 v Malenovicích v rodině pekaře. Rád vzpomínal na dětství v přírodě, která obklopovala jeho rodnou obec, i na školní léta se štětcem a pastelkami, jež se mu pozvolna stávaly nezbytnou životní potřebou. Na zlínské měšťance, u učitele Rady, patřil k nejlepším kreslířům a odtud jej zavedla aka[/]demická malířka Marie Vořechová-Vejvodová do keramické dílny ve slovenské Modre. v roce 1913, kdy se začal učit, pracovali v modranské výrobně ještě staří džbánkaři, potomci habánů i domácí mistři, a dílna uchovávala tradiční rukodělný ráz výroby se starými technologiemi. Slibnou výuku v řemesle přerušila válka. Po pětiletém intermezzu v baťovském Zlíně se v roce 1919 vrátil opět do Modry.
      V té době se modranská dílna začínala rozrůstat, ale zároveň byla v rozpacích, jakou nastoupit cestu a ke kterému stylu se přiklonit. k dožívající secesi, nastupující "moderně" nebo pokračovat ve výrobních tradicích lidových fajánsí? H. Landsfeld, který se stal od roku 1919 vedoucím malírny, důsledně prosazoval tradiční pojetí výroby. v pouhém kopírování starých vzorů však neviděl žádné východisko, i když správně pochopil, že v této stabilní a životodárné základně je nutno hledat inspirační zdroje. Dal se do soustavného studia fajánsí, dochovaných v terénu a uložených v muzejních i soukromých sbírkách. v le

237

tech 1919-1924 vytvářel vlastní kompozice vzorů a navrhoval tvary nádobí. Tato činnost vyústila ve vytvoření ojedinělého vzorníku, který tvořivě aplikoval staré vzory pro potřeby modranské dílny.1)
      První úspěchy nedaly na sebe dlouho čekat. Modranské výrobky si získávaly své obdivovatele a pronikaly i do zahraničí jako doklad kvalitní rukodělné práce a reprezentace našeho lidového umění. Na mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1924 obdržely práce H. Landsfelda "Grand prix" výstavy.
      Landsfeldovo malířské nadání našlo brzy rovnocenný tvůrčí protějšek v Alžbětě Gajdové, rodačce ze Strážnice a malířce modranské dílny, která se později stala jeho manželkou. Kromě malování na keramice se věnovali i jiným druhům lidové malby. Společně zhotovovali obrázky na skle,2) inspirované tvorbou A. Salzmanna, nábytek v lidovém stylu a realizovali rozsáhlé nástěnné malby, komponované v duchu plošného dekoru západoslovenských domovních interiérů.
      V modranské dílně a při svých studijních cestách se H. Landsfeld seznamoval s muzejními pracovníky, s odborníky-etnografy i s význačnými osobnostmi soudobého kulturního života. Tehdejší mladá slovenská inteligence, zvláště umělci, výrazně inklinovala k lidovému umění, které chápala jako pokrokové dědictví předchozích generací a národní poklad, poskytující bohatý zdroj inspirace pro vlastní tvorbu. Mezi blízké přátele H. Landsfelda patřili architekt Dušan Jurkovič, akademický[/]

malíř Janko Alexy, operní pěvec Janko Blaho a mnozí další.
      Velmi plodná a užitečná byla spolupráce s dr. A. Václavíkem, pozdějším profesorem národopisu na brněnské univerzitě, který se na začátku dvacátých let věnoval výzkumu lidové kultury u chorvatských menšin v obcích Čataj a Horvatský Grob. H. Landsfeld spolu s A. Gajdovou a Ž. Šánovou, malířkami z Mod

238

ry, kreslil v terénu lidový nábytek, keramiku, obrázky na skle, detaily domovních interiérů a exteriérů. jejich kresby vyšly v monografii "Podunajská dedina."3) Václavíkovy pracovní metody, jeho vztah k předmětu studia i k prostému lidu zanechaly v H. Landsfeldovi hluboký dojem. Naučily ho také kritickému pohledu na národopisné jevy, které je nutno zasazovat do správných souvislostí a spolehlivě interpretovat. Dostal se tak nenásilně od estetického pohledu na lidové umění až k podstatě národopisu.
      Tyto důležité poznatky o metodice národopisného studia využíval i při terénních výzkumech v jiných západoslovenských vesnicích. Zaměřil se na komplexní dokumentaci lidového výtvarného projevu, z níž jsou nejpočetnější kresby lidových náhrobníků a křížů ze dřeva, kovu i hlíny.4) Terénní výzkumy spojoval většinou se záchranou trojrozměrných předmětů, sem spadají počátky jeho sběratelské činnosti.
      Od svých učňovských let projevoval H. Landsfeld velký zájem o minulost keramického řemesla, kterou mu bezprostředně přibližovalo starobylé prostředí modranské dílny, jež se ovšem po první světové válce přestěhovala do nových prostor, a časté besedy se starými mistry. Připadl na myšlenku, že bude zachraňovat v terénu doklady staré keramické výroby, především technologické nářadí, náčiní a pomůcky. v krátké době soustředil množství neopakovatelných dokladů, zvláště v samotné Modre, které daly základ jeho pozdější rozsáhlé sbírce. Tato záslužná sběratelská čin[/]nost probíhala opravdu v poslední chvíli, protože tradiční keramická výroba - džbánkařství, hrnčířství i kamnářství - hromadně zanikala už od konce 19. století a vybavení dílen se stalo nepotřebným.
      Na svých sběratelských cestách, podnikaných vesměs na bicyklu, získal mnoho cenného materiálu a prožil pěkné chvíle s posledními mistry keramického řemesla. O zemřelých džbánkařích a hrnčířích se dovídal od jejich rodinných příslušníků a potomků či mezi vesnickým obyvatelstvem, které je mělo dosud v živé paměti, Na Dobré Vodě zastihl ještě posledního džbánkaře Floriana Wirtha, potomka sobotišťských habánů. v Dechticích zachránil celý inventář dílny po nedávno zemřelém Pavlu Odlerovi, který byl jedním z posledních džbánkařů rozvětveného habánského rodu Odlerů. Patřili k němu i Michal a Rafael Odlerové, kteří pracovali s H. Landsfeldem v modranské dílně. Po posledním bolerázském džbánkaři Martinu Kittovi získal mnoho zajímavého technologického nářadí a jedinečných hliněných matric. v Sobotišti, kde zaniklo džbánkařství už v polovině 19. století, se mnoho řemeslných památek nedochovalo, ale zato se dozvěděl o stoletém džbánkaři Benjaminu Schmidtovi (1734-1834) i o posledních mistrech-habánech Müllerech. Ani ve Veľkých Levárech už nebyli naživu žádní džbánkaři, zůstaly jen jejich domy se slaměnými střechami a podkrovními světničkami v areálu habánského dvora. v Malackách si rád pobesedoval se starým džbánkařem Františkem Schulzem a v Trenčíně, který byl v minulosti také vý

239

značným keramickým centrem, žil ještě mistr Alois Jankovský. A ve Stupavě, uprostřed svého tvůrčího rozletu, pracoval Ferdiš Kostka, pozdější národní umělec.
      Hodnotíme-li tuto terénní činnost H. Landsfelda s odstupem času, musíme nejen obdivovat jeho obětavost a zaujetí, jemuž věnoval každou volnou chvilku - třeba na úkor rodiny, ale z odborného hlediska je nutno ocenit i jeho komplexní přístup k problematice. Kromě hmotných dokladů získával také množství cenných údajů o řemesle, jež si zapisoval, a nechával současně pořizovat fotografickou dokumentaci, jedinečnou a dnes vlastně jedinou, která podává svědectví o závěru tradičního lidového džbánkařství na západním Slovensku.5) Se svými poznatky seznamoval také veřejnost formou populárních i odborných článků a studií.6) k jeho dalším, takřka průkopnickým metodám patří studium farních matrik ve výrobních centrech, jímž se značná část dochovaných dokladů oprostila od anonymity.
      Landsfeldův soustavný zájem o starou lidovou keramiku, především fajáns, vyústil v cílevědomou dokumentaci keramiky v muzejních sbírkách na Slovensku i v českých zemích. Bohaté zkušenosti z terénních výzkumů a z podrobného studia matrik využíval také při třídění muzejních fajánsí, které řadil podle místa výroby a výrobce - konkrétního mistra. Zároveň si maloval nejzajímavější artefakty a obkresloval výrobní značky, které považoval - kromě dekoru - za klíč k určování keramiky.7) Tímto způsobem uspořádal roz[/]sáhlé soubory fajánsí v Martině, Košicích, Bratislavě, Olomouci, sbírky Moravského muzea v Brně, skládající se povětšině z Kretzových sběrů, a keramiku pražského Národopisného muzea.8) z menších muzejních sbírek jmenujme alespoň Uherské Hradiště a Skalici na Slovensku.
      Významným mezníkem v životě a badatelské práci H. Landsfelda byl rok 1932. Tehdy uskutečnil první vykopávkové práce v Košolné, která patřila k nejstarším výrobním střediskům habánských a lidových fajánsí.9) První kroky byly neobyčejně obtížné: Do té doby neexistovaly zkušenosti z akcí podobného zaměření, nebyli spolupracovníci ani finanční prostředky, realizace narážela na nezájem oficiálních institucí. Přesto se pustil do práce s nevšedním elánem, opravdovým zaujetím a s touhou získat nové doklady o keramické výrobě, odhalit dosud skrytá tajemství a vyřešit problematické otázky. Na své začátky často vzpomínal, jaká to byla odvaha prostého džbánkaře, dát se do tak obsáhlého díla bez předběžného vzdělání a kvalifikace. Tyto nedostatky překonával soustavným studiem literatury, většinou po večerech a nocích, ale největší zdroj poznání mu poskytoval samotný nálezový fond. Snažil se o vytváření určité systematiky podle technologických a výtvarných aspektů, stejně jako o uvádění materiálu do správných kulturně historických souvislostí. Interpretace mnoha neznámých artefaktů nebyla snadná, zvláště u technologického nářadí a pomůcek, ale tu pomohla hlavně zkušenost praktického keramika.

240

      Na výstavě habánské a lidové keramiky v Modre, kterou instaloval H. Landsfeld v prostorách svého domu v roce 1933, byly zastoupeny i nejcennější nálezy z Košolné. Výsledky prvních archeologických výzkumů vzbudily zájem veřejnosti a současně ukázaly oprávněnost a užitečnost této cesty.
      Popularizace v denním tisku přinesla ohlasy čtenářů, kteří upozorňovali na další lokalty. Koncem dubna 1934 zahájil H. Landsfeld - na výzvu K. Suchánka - vykopávkové práce v Sobotišti, jež bylo kdysi metropolí habánského osídlení a největším střediskem habánské keramické výroby na západním Slovensku.10) A v srpnu 1934 došlo k významnému nálezu pozůstatků habánské keramické dílny v Košolné, zaniklé při turkotatarském vpádu v roce 1663.11) Čtyři místnosti spálené dílny poskytly velmi bohatý materiál a množství nových poznatků o charakteru soudobé habánské keramiky, která v období zániku dílny - před rozpadem kolektivního vlastnictví a hospodaření - dosahovala na západním Slovensku svého vrcholu. Tento nález zaujímá dosud jedno ze stěžejních míst v historii poznávání habánské keramiky, zvláště fajánsí. Vypalovací pece habánů však nebyly prozatím známy, první doklad byl nalezen až o čtyři roky později, v srpnu 1938 v Čachticích.12) H. Landsfeldovi, který byl v mnoha ohledech vůbec obdařen značnou dávkou prospektorského štěstí a úspěchu, se tak podařilo objevit první habánskou pec ve střední Evropě.
      Kromě nalezišť habánské keramiky zkoumal[/] také střepniště domácích hrnčířů. Nejpozoruhodnější z nich byla ve Chtelnici, v zahradách hrnčířských domů.13) Obsahovala zajímavé nádobí ze 17. a 18. století, zdobené tzv. sgrafitovou technikou pomocí kožených hřebenů.
      I když byly vykopávkové práce časově náročné, nezapomínal H. Landsfeld ani na vlastní keramickou tvorbu. v třicátých letech produkovala modranská akciová dílna technicky i výtvarně ustálené výrobky, které byly organickým pokračováním tradičních lidových fajánsí. Postupně zaváděla i nové dekory, například kopie holíčských fajánsí. Do tohoto období spadají také první počátky figurální tvorby, která je spojena zvláště se jménem Ignáce Bizmayera, dnešního národního umělce. Svoji keramickou cestu začal vlastně už v chlapeckých letech, kdy vydatně pomáhal H. Landsfeldovi při košolanských vykopávkách a v Modre vyrůstal pod jeho odborným vedením.14)
      Na podzim 1938 se Landsfeldovi přestěhovali do Strážnice. v keramické tvorbě H. Landsfelda znamenalo moravské období nový rozvoj tvůrčích sil, obohacení výtvarné stránky a rozšíření výrobní škály. Ve Strážnici rozkvetla jeho výrazná figurální tvorba, námětově vycházející z bohatého zvykosloví Slovácka, z jeho svátečního života i tradičních pracovních příležitostí. Vytvářel zvykoslovné cykly s motivy vinobraní, mikulášských a masopustních obchůzek, zobrazoval velikonoční a vánoční tematiku. Pozoruhodné jsou zejména jeho různé typy betlémů (slovácký, muzikant

241

ský, kamnářský, se zajíci, s ptáčky ap.), v keramické tvorbě do té doby neznámých.
      Při vytváření vlastního stylu výzdoby vycházela strážnická dílna ponejvíce z habánských dekorů, které znovuobjevoval H. Landsfeld svými vykopávkami, i z aplikace a adaptace příznačných prvků tradičního lidového umění. Nelze říci, že by byly všechny vytvořené dekory stejně kvalitní. Avšak každá průkopnická práce, k níž bezesporu patřilo i hledání nových cest ve strážnické dílně, má své klady i nedostatky, které mnohdy nemůžeme hodnotit jen současnýma očima. Důkladná znalost staré fajánsové výroby, zejména západoslovenské, přispěla k tomu, že se produkce strážnické dílny uchránila povrchního dekorativistického pojetí lidového ornamentu, který v tehdejší době ovládal většinu lidové výroby a vydával se za "pravý slovácký" projev. Neubránily se mu ani některé keramické dílny na Slovácku.
      Počáteční výrobní aktivitu dílny, kde se výrazně uplatnilo také tvůrčí nadání A. Landsfeldové, poznamenala zčásti nevalná kvalita polev a barev, jež se navíc ve válečných letech s potížemi obstarávaly. Po válce se technická kvalita výrobků výrazně zlepšila a když byla dílna začleněna do výrobního rámce Moravské ústředny (1951) a později v družstvu Lidová tvorba (1953), probíhalo zásobování surovinami centrálně. I v družstevní výrobě uchovávala strážnická dílna stále charakteristické pojetí a provedení dekoru, který dále rozvíjely vyučené malířky, především dcera Jaroslava Landsfeldová.[/]
      Ani na Moravě nezapomínal H. Landsfeld na vykopávkovou činnost. v samotné Strážnici, která byla důležitým střediskem hrnčířství pro okolní oblast, objevil několik vypalovacích pecí.15) Další pece domácích hrnčířů odkryl v rodných Malenovicích a v Dambořicích; dambořické střepniště přineslo pozoruhodný materiál k poznání renesančních kachlů.16) Jeho zájem však upoutávala nejvíce problematika habánské keramiky, kterou dokonale poznal na západním Slovensku. Byl podrobně seznámen také s historií habánů a věděl, že na Moravě, kterou považovali za svou "zemi zaslíbenou", prožívali všestranný rozkvět. Jednou z prvních lokalit, v nichž pátral po pozůstatcích habánské keramické výroby, byla Ostrožská Nová Ves. v roce 1942 se mu podařilo odkrýt zde vypalovací pece, které byly součástí keramické dílny.17) Ještě během okupace zkoumal další tři habánská střediska, Vacenovice, Podivín a Trstěnice.18) z pozdější vykopávkové činnosti jsou nejvýznamnější nálezy v Tavíkovicích (1957) a zvláště ve Staré Břeclavi (1968-1970), kde objevil - kromě vypalovací pece - také velké střepniště.19) Odsud pochází také důležitý technologický doklad, zlomek nádoby s nápisem WEISS-GLAS, jenž na svých stěnách nese zbytky tohoto "bílého skla" - surové ciničitoolovnaté polevy k výrobě fajánsí.
      Sbírka H. Landsfelda se rozrůstala nejen o početné soubory z archeologických nálezů, ale postupně přibývala i keramika a další památky z terénních sběrů. Po roce 1950 začal soustřeďovat také užitkovou hrnčinu, zvláště

242

černé nádobí a formy na pečení, formy na máslo a modrotisk, dřevořezby. Pestrost sběratelského zájmu dokládá rovněž soubor dýmek z různých materiálů a končin světa.20)
      Landsfeldova sbírkotvorná činnost vedla k vytvoření ojedinělého fondu, který prezentuje především doklady keramické výroby. Její historie je zde podchycena od středověku v návaznosti na počátky a další pokračování lidové keramiky, z evropského hlediska je zcela unikátní soubor habánských památek, který tvoří jádro sbírky. Pro technologii keramicky je mimořádně důležitý soubor výrobního nářadí, náčiní a pomůcek, jejichž dokumentaci nebyla v minulosti věnována náležitá pozornost. Význam této sbírky tkví v její celistvosti, v uchování a odborném zpracování jednotlivých tematických souborů.
      Vykopávkové akce a sběratelské úsilí H. Landsfelda přerůstaly postupně v systematickou publikační činnost a s ní spojenou výstavní, přednáškovou a osvětovou práci. v počátcích své výstavní činnosti se věnoval souhrnné prezentaci keramických oborů, ale později se specializoval hlavně na problematiku habánských památek. Mnohé výstavy realizoval ve spolupráci s Ústavem lidového umění ve Strážnici.21) Vyvrcholením jeho badatelské práce jsou četné popularizační články i obsáhlejší studie, které byly určeny pro širokou veřejnost i pro specializované odborníky. Souhrn své badatelské činnosti podal v knize "Lidové hrnčířství a džbánkářství,"22) doplňkem jsou některé dílčí samostatné práce.23)
      Ohlédneme-li se za celoživotním dílem H.[/] Landsfelda, mnohostranným a tematicky různorodým, hodnotíme předně jeho tvůrčí přístup ke keramické práci, založený na výtvarném nadání a cílevědomě rozvíjený v duchu progresívních principů tradičního lidového umění. v této oblasti vykonal kus průkopnické práce. Obdivujeme také pracovitost a píli člověka, který dokázal houževnatě překonávat překážky na vytčené cestě za "pátráním po památkách minulosti", řečeno slovy úvodního citátu. I tady nutno ocenit objevitelské rysy jeho snah, ale zároveň vidíme určitou disproporci mezi kvantitativní a kvalitativní stránkou zachráněného fondu. Soustředěný materiál má svůj základní význam, avšak teprve důsledná pasportizace dokladů zvyšuje mnohonásobně jejich vypovídací hodnotu. Tyto doprovodné údaje jsou porůznu obsaženy ve sbírce, jejich systematizace je jen otázkou vhodného přístupu a času. Teprve pak se dočkáme skutečně objektivního zhodnocení a náležitého využití těchto souborů, aniž bychom se ochuzovali o nesporné hodnoty, které organicky patří do kulturního fondu našich národů.
      Zasloužilý umělec Heřman Landsfeld zemřel dne 18. 10. 1984 ve Strážnici.

Poznámky
1.
      PIŠÚTOVÁ, I.: Vzorník modranskej keramiky od Heřmana Landsfelda. Zborník Slovenského národného múzea, 68, 1974, Etnografia 15, str. 84-109. Vzorník je uložen v Historickém ústavu SNM v Bratislavě pod inv. č. E 11426.

243

2.
      Některé ukázky jsou uveřejněny v PIŠÚTOVÁ, I.: Maľovaný sen. Slovenská ľudová maľba na skle v 20. storočí. Bratislava 1983.
3.
      VÁCLAVÍK, A.: Podunajská dedina v Československu. Bratislava 1925.
4.
      O Dušičkách na dedinských cintorínoch. Slovenský deník, 15, č. 250, 1. 11. 1932, str. 2-3; v zahradách mrtvých. In: Krása lidové tvorby. Katalog výstavy k 75. narozeninám H. Landsfelda, Strážnice 1974. Citované příspěvky v této práci jsou pouze výběrem z rozsáhlé publikační činnosti H. Landsfelda, nikoliv vyčerpávajícími bibliografiemi k danému tématu. Citace se uvádí bez jména autora.
5.
      Kompletní fotoarchív H. Landsfelda byl v letech 1982-1983 získán do sbírek Ústavu lidového umění ve Strážnici. Obsahuje 293 skleněných desek, 3 261 celuloidových negativů a 1 325 fotografií. Kromě toho je zde uložen také fotoarchív učitele Vincence Vrány z Náměště nad Oslavou, který byl nejaktivnějším spolupracovníkem H. Landsfelda na úseku fotodokumentace. Obsahuje 1660 celuloidových negativů.
6.
      Džbankári na Slovensku. Prúdy, 14, 1930, str. 500-505; z dejín džbánkarstva v Bolerázi, Slovenský deník, 13, č. 270, 23. 11. 1930, str. 9; Džbankárska výroba za starých časov. Slovenská politika, 12, č. 14, 18. 1. 1931, str. 5-6; z dějin a techniky slovenského džbánkařství. Zprávy Čs. keramické společnosti, 8, 1931, č. 2; Džbánkáři v Košolné. Národní listy, 72, č. 3, 3. 1. 1932, str. 9; Džbankářství v Dechticích. Obzor keramický, 15, 1932; Dechtickí "amphorári". Slovenský deník, 16, č. 292, 24. 12. 1933; str. 10; Džbánkaři v Malackách. Národní listy, 74, příloha k č. 27, 28. 1. 1934, str. 9; Džbankári v Trenčíne. Pamätnica musea Dr. K. Brančíka v Trenčíne, 1937, str. 75-82; Džbankárske remeslo na Slovensku. Národopisný sborník, 1, 1939, str.. 34-41; z dejín a techniky slovenského džbankárstva. Slovenské pohľady, 48, 1932, str. 311-314.
7.
      Značkovanie slovenskej keramiky. Časopis Muzeálnej slovenskej spoločnosti, 22, 1930, str. 73-78; Techniky značkovania slovenských džbankárov a[/] hrnčiarov. Časopis Muzeálnej slovenskej spoločnosti, 23, 1931, str. 79-92; Druhy značiek slovenskej keramiky. Slovenský deník, 14, č. 11, 1931; Jak značkovali džbánkáři na Slovensku. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 52, 1939, sv. I, str. 37-54.
Problematiku značkování analyzoval H. Landsfeld i u habánské keramiky z vykopávek: Značky a znamienka na habánskej keramike. Slovenský národopis, 3, 1955, str. 83-100; Značky na habánskej keramike zo západného Slovenska v 17. storočí. Zborník Záhorského múzea v Skalici, 1, 1970, str. 22-39.
8.
      Roztriedenie ľud. keramiky v Slovenskom národnom múzeu v Martine. Časopis Muzejnej slovenskej spoločnosti, 2, 1928, str. 130-131; Určováni slovenské keramiky. Obzor keramický, 12, 1929, str. 31-32, 43-44, 57-58; Roztřídění keramické sbírky ve Východoslovenském múzeu v Košicích, Obzor keramický, 14, 1931; Určování slovenského džbánkářství. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 44, 1931, sv. I, str. 90-100; Jak tříditi slovenskou lidovou keramiku. Národní listy, 72, příloha k č. 73, 13. 3. 1932, str. 5; Technické doplnění keramických sbírek Moravského zemského musea v Brně. Obzor keramický, 15, 1932.
9.
      Vykopávky habánsko-džbankárskej výroby v Košolnej zo XVII. storočia. Robotnícke noviny, 29, č. 270, 26. 11. 1932, str. 3; Habánské nálezy v Košolné. Národní listy, 72, č. 348, 7. 12. 1932, str. 5; Vykopávky habánsko-džbánkařské výroby v Košolné na Slovensku ze XVII. století. Obzor keramický, 15, 1932, str. 172-173.
10.
      Veľký nález habánskej keramiky v Sobotišti, Slovenský deník, 17, č. 250, 3. 11. 1934, str. 3; Vykopávky habánskej keramiky v Sobotišti z XVIII. st. Robotnícke noviny, 31, č. 250, 4. 11. 1934, str. 6; Velký nález habánské keramiky v Sobotišti. Národní listy, 74, č. 327, 27. 11. 1934, str. 5; Vykopávky habánské keramiky v Sobotišti, Lidové noviny, 42, č. 615, 6. 12. 1934, str. 3; Vykopávky habánskej keramiky v Sobotišti. Devín, 3, 1934-1935, str. 5.
11.
      Objav habánskej hrnčiarskej dielne zo XVII. storo

244

čia v Košolnej, ktorú roku 1663 Turci vypálili a spustošili, - Vzácny objav starej keramiky. Slovenská politika, 17, č. 295, 24. 12. 1936, str. 8; Turci zničili habánsky dvor v Košolnej. Robotnícke noviny, 33, č. 293, 25. 12. 1986, str. 12; Keramická dílna anabaptistů v Košolné. Nové objevy v historii habánské keramiky. Národní listy, 77, příl. k č. 10, 10. 1. 1937, str. 9; Habánsko-džbankársky dom zo XVlI. storočia. Objavený v Košolnej. Slovenský deník, 20, č. 11, 15. 1. 1937, str. 3 a č. 14, 19. 1. 1937, str. 3; Nález keramické dílny habánské, zničené Turky r. 1663 v Košolné na Slovensku. Národní politika, 55, č. 13, 13. 1. 1937, str. 7.
12.
      Stav keramických vykopávek u nás v poslední době (Čachtice). Zprávy Čs. keramické společnosti, 22, 1945, str. 50-64.
13.
      Keramické střepnisko mistrů Slováků ve Chtelnici. In: Lidové hrnčířství a džbánkářství. Praha 1950, str. 206-212.
14.
      Srov. monografii PRANDA, A.: Ignác Bizmayer. Bratislava 1983.
15.
      Tisíc let keramické výroby ve Strážnici. Gottwaldov 1956, 15 stran.
16.
      Stará keramická výroba v okolí Ždánic. Zprávy Čs. keramické společnosti, 20, 1943, str. 145-152; Keramická pec v Dambořicích z 15. století. Od Hradské cesty, 1971-1972. Žarošice 1974, str. 84-90.
17.
      Stav keramických vykopávek u nás, c.d. (Ostrožská Nová Ves); Jak byly nalezeny habánské pece v Ostrožské Nové Vsi. Slovácká jiskra, Uherské Hradiště, 7. 1. 1970.[/]
18.
      Stav keramických vykopávek u nás, c. d., (Vacenovice, Trstěnice); Co vyráběli habánšti keramikové v Podivíně. Vlastivědný věstník moravský, 2, 1947, str. 222-238; Dodatky k článku o habánských keramicích v Podivíně. Vlastivědný věstník moravský, 2, 1947, str. 275-279.
19.
      Nález zničeného habánského dvora ze 16. století ve Staré Břeclavě. Národopisné aktuality, 5, 1968, str. 149; Nález pozůstatků habánského dvora a keramických pecí ve Staré Břeclavi. Malovaný kraj, 7, 1971, č. 1. str. 4-5.
20.
      PAJER, J.: Fajky zo zbierok manželov Landsfeldových. Katalog výstavy v Záhorském múzeu ve Skalici, Skalica 1982; některé dýmky jsou publikovány v monografii HOLČÍK, Š.: Fajky. Bratislava 1984.
21.
      Byly to výstavy: "Účelnost a krása lidové keramiky" (1959), "Západoslovenské džbánkařství" (1965, spolu s dr. l. Pišútovou), "České a moravské džbánkařství 18.-20. století" (1967), "Habánské památky" (1969), Lidové formy a matrice" (1972), "Krása lidové tvorby" (1974, k 75. narozeninám H. Landsfelda), "Středověké a novověké kachle" (1976).
22.
      Lidově hrnčířství a džbánkářství. Besedy o řemesle džbánkářském, hrnčířském a kamnářském. Praha 1950, 341 stran.
23.
      Z dějin stupavské keramiky. Sedmdesátka národního umělce, džbánkáře Ferdinanda Kostky. Strážnice 1948, 48 stran; Tisíc let keramické výroby ve Strážnici, c. d.; Habánské památky. Strážnice 1970, 74 stran.

245

DER ZAUBER DER KERAMIK
(DIE ERINNERUNG AN VERDIENTEN KÜNSTLERS HEŘMAN LANDSFELD)
(Zusammenfassung)

      Der verdiente Künstler H. Landsfeld wurde am 12. 8. 1899 in Malenovice bei Gottwaldov geboren. Er weihte sein Leben der Keramik, ihrer Herstellung, Dokumentation und Rettung im Terrain und befasste sich mit der Erforschung der Problematik der Keramik.
      In dem slowakischen Städtchen Modra erhielt er seine Lehre als volkstümlicher Keramiker, war seit dem Jahre 1919 Leiter der dortigen Malerwerkstatt. Für den Bedarf der Werkstatt schuf er eine von der alten volkstümlichen Keramik aus der West[s]slowakei inspirierte umfangreiche Musterkollektion. Er und seine Frau verfertigten auch Bilder auf Glas, bemalte Möbel und realisierten Wandmalereien. Von seinen Schülern und Fortsetzern ragte besonders der Keramiker Ignác Bizmayer, der heutige Nationalkünstler, hervor. Die Produktion von Keramik setzte er auch in Mähren, in Strážnice, fort, wo vor allem sein figurales Schaffen zur Entfaltung gelangte.
      Landsfeld widmete sich dem systematischen Studium und der Dokumentation der in Privat- und Musealsammlungen aufbewahrten Fayencen, von denen er viele systematisch ordnete. Er sortierte die Keramik nach den Produktionslokalitäten und konkreten Produzenten, wobei er vom Dekor und von den Produktionszeichen der alten Meister ausging, deren Namen er in den Pfarrmatriken aufstöberte; die letzten noch lebenden Produzenten kannte er auch persönlich. Es gelang ihm, eine reichhaltige Terraindokumentation über das Ende[/] der traditionellen volkstümlichen Krugproduktion zu gewinnen.
      Mit seiner Forschungsarbeit im Terrain war auch seine Sammlertätigkeit verknüpft. Er suchte alte technologische Geräte und Werkzeuge, ganze Inventare von Werkstätten, Festtags- und Gebrauchskeramik zu retten. Im Lauf e von sechzig Jahren schuf er eine einzigartige Sammlung, die die Entwicklung der Keramik vom Mittelalter bis zur Gegenwart repräsentiert.
      Einen bedeutsamen Beitrag seiner Forschertätigkeit bildeten die archäologischen Ausgrabungen von Habaner und später auch von volkstümlicher Keramik, die er seit dem Jahre 1932 auf vielen Lokalitäten der Westslowakei und Südmährens vornahm. Durch seine Ausgrabungen bereicherte er wesentlich den Materialbestand dieser thematischen Bereiche und trug auch zur Lösung vieler ihrer spezifischen Produktions- und Konsumentenfragen bei.
      Kulminationspunkt seiner Lebensarbeit als Forscher war die Publikations- und Popularisierungstätigkeit (Vorträge, Ausstellungen). Er war bemüht, seine Kenntnisse der breiten Öffentlichkeit und auch spezialisierten Fachleuten weiterzugeben. Eine Auswahl aus seiner Publikationstätigkeit bringt das Buch "Lidové hrnčířství a džbánkářství", d.h. "Volkstümliche Töpferei und Krugerzeugung" (Praha 1950).
      Der verdiente Künstler Heřman Landsfeld starb am 18. 10. 1984 in Strážnice.
      Übersetzung: A. Hubala

246

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 4

ŽIVÁ TRADICE

VZNIK A VÝVOJ ZEMĚDĚLSTVÍ VE VALAŠSKÉM MUZEU V PŘÍRODĚ V ROŽNOVĚ POD RADHOŠTĚM [obsah]


      VÁCLAV TETERA, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Uplynulo deset let od vzniku zemědělského oddělení ve Valašském muzeu v přírodě. Nebývá zvykem, aby se tak malá jubilea a zvláště pouhého oddělení muzea vzpomínala v našich časopisech. Učinila-li se tentokrát výjimka, je to jistě proto, že Valašské muzeum v přírodě začalo s prezentací zemědělských činností jako první; dosud se podobný útvar v našich muzeích v přírodě nevyskytuje.
      V šedesátých letech začala dostávat svou tvář Valašská dědina na Stráni. Přibývaly objekty, upravoval se terén. Antropogenní činnost v takovýchto případech má dvojí dopad. Buď zničí stávající biotop a přírodní hodnoty vybrané plochy (obvykle sklouznutím k parkovým úpravám), nebo dopomůže k vytvoření obrazu, či reminiscence, rekontruovaného životního prostředí budoucího areálu muzea v přírodě využitím a nebo rekonstrukcí biotopů.[/]
      Jistě byla šťastná myšlenka tehdejšího ředitele muzea ing. J. R. Bečáka - současně s výstavbou vesnice započít s hospodářskou zemědělskou činností. A tak koncem šedesátých let bylo možné vidět vysazené zahrádky, naoraná políčka, louky a upravené chodníky.
      To proto, aby v roce 1970 byl položen základ k chovu hospodářského zvířectva v muzeu. v červnu bylo zakoupeno 20 ks jehniček zušlechtěné valašky typu lehčího a hrubovlného. Již tenkrát měla dědina políčka s bramborami, pohankou a obilninami. Rovněž okna chalup, hlavně v Dřevěném městečku, byla vyzdobena květinami (převážně muškáty). s hospodařením vznikaly problémy, jak zvládnout veškerou práci, kterou agrikultura obnáší. A tak nebylo divu, že i po pracovní době, v podvečer, bylo možné vidět ekonomického náměstka ing. J. Stromšíka v pracovním oděvu při ošetřování ovcí, a nebo i s jinými spolu

247

pracovníky na políčkách a při senoseči.
      V tomto období byly vysazovány některé vegetační clony, které v současnosti již plní svoji funkci a nebo jsou upravovány pro současné podmínky.
      V roce 1971 se muzeum stává krajským zařízením, delimitací mezi ONV Vsetín a KNV Ostrava. Slibně se rozvíjí stavební činnost, přibývá údržby všeho druhu a pro zemědělství nezbývá, než přijmout hospodáře. Stal se jím Rudolf Blinka, který před lety ještě se svým otcem pásal na Radhošti stáda ovcí. v roce 1972 bača ke stádu muzejních ovcí přivedl soukromou kozu a krátký čas choval i krávu, aby ji po několika týdnech odvedl zpět domů, kde měl pro chov lepší podmínky. v měsíci září téhož roku přibyly do živého inventáře dvě kobyly plemene fjord-huculského.
      V roce 1974 v rámci změny organizační struktury v muzeu se přičlenilo nově vzniklé zemědělské oddělení k ekonomickému odboru. Mělo ve své náplni mimo jiné uloženo zabývat se studiem a postupným zaváděním pěstování starých a tradičních užitkových plodin a okrasných druhů rostlin do areálu muzea.
      V prvních letech samostatného oddělení bylo nutné řešit alespoň přiměřené zázemí pro pracovnLky. Najít a uvolnit objekt vhodný na převlečení či k jídlu. Nakoupit vhodné koňské stroje a pracovní nářadí. Řešit otázku s povolením výroby ovčího sýra okresním hygienikem. A v neposlední řadě řešit problém s údržbou rozrůstajícího se téměř 80 ha areálu muzea (hlavně senoseče, údržba chodníků, hrabání listí apod.). Započalo se s intenzivním[/]

Čištění křibice po mlácení cepy. Foto B. Přikryl.

průzkumem ovocných odrůd, okrasných rostlin a užitkových plodin v zájmové oblasti Valašského muzea. Získané vzorky osiva byly zaslány k expertíze a k botanickému určení. Na množitelských záhonech pak byly množeny až do objemu odpovídajícímu výsevku na políčka v areálu dědiny. z vybraných ovocných odrůd byly odebrány rouby a ve spolupráci se svazem zahrádkářů naroubovány na kmenné podnože (semenáč Jaderničky moravské). Později se množení ovocných druhů přeneslo do vlastní školky. Hotové stromky se vysazují do sadu, k objektům, či na meze. Zahrádky u jed

248

Žně. Sklizeň ječmene. Foto B. Přikryl.

notlivých usedlostí byly odebrány soukromým pěstitelům a převedeny do údržby oddělení. Tím se zabránilo pěstování nevhodných druhů plodin, netypických pro náš region - převážně okurky, rajčata, jahody. Rozšířil se i sortiment květin za okny chalup. Přibyly další typické druhy a byla získána i bohatá sbírka starých odrůd muškátů a hlavně fuksií.
      Vzhledem k tomu, že oddělení obhospodařuje též plochy, které nejsou zpřístupněny návštěvníkům, je možné nasadit moderní mecha[/]nizaci. v expozičním areálu Valašské dědiny se však zemědělské práce vykonávají koňmi a koňskými stroji.
      Hodně se diskutovalo nad problémem perspektivní činnosti a zefektivnění práce celého oddělení. Bylo rozhodnuto o stavbě zemědělského střediska. Tato rozhodnutí trvá, ale k realizaci záměru se zdá být příliš daleko.
      S přibývajícími úkoly, novým pojetím v pěstování a prezentaci druhů rostlin, s přibývající plochou muzea a celkovým objemem práce, bylo nutné řešit i personální otázku. Byl přijat absolvent SZTŠ jako zemědělský technik a po dalším posílení má dnes oddělení 11,2 přepočtených pracovních úvazků. Problémem zůstala otázka odměňování, neboť byla příčinou fluktuace kvalifikovaných pracovníků. Chmurné jsou vzpomínky na léta, kdy se hledal člověk, který by za nezemědělskou mzdu pracoval v zemědělství. Malá byla útěcha v tom, že bude zaměstnancem kulturního zařízení. Velmi důležitou skupinou šesti pracovníků jsou sezónní brigádníci důchodového věku. Nastupují do oddělení v dubnu a do podzimních prací pomáhají zvládat nejrůznější úkoly kladené na zemědělské oddělení. Jejich přítomnost a práce je vysoce oceněna. Již svým věkem jaksi patří na tradiční políčka. Je to generace, která zná staré zemědělské praktiky a je živou učebnicí pro stálé, mladší pracovníky.
      V posledních letech se připravovalo oživení Valašské dědiny hospodářským zvířectvem. Tato myšlenka není nová. Ovšem realizace se i po několika pokusech nezdařila (příklady

249

z r. 1973, 1977, 1982). Chování zvířectva v muzeu v přírodě vyžaduje řádnou přípravu a zanícení. Pro poslední pokus oživení byla vybrána usedlost, vybudováno potřebné technické zařízení a pak teprve sveden dobytek. Po roční zkušenosti lze říci, že oživené hospodářství bude mít charakter dlouhodobé expozice. Takže k původním ovcím, páru fjord-huculů, přibyly v posledních letech - třetí kůň, kráva, jalovice, telata, prasata, koza, ovce, drůbež. Na dvoře u boudy je přivázán pes a díky dobrému domácímu mléku a hojnosti myší v areálu Stráně se udržuje i kočka. Po dobré zkušenosti bude oživení věnována pozornost i v dalších letech a snad se podaří dosáhnout jedinečného komplexu usedlosti s hospodářským zvířectvem, polnostmi, pastvou, rybníčkem, ovocnými stromy, zahrádkou, voničkami za okny, ohradou, drůbeží na dvorku a konečně i hospodyní v jizbě.
      V rámci zemědělského oddělení je zajišťován vlastní výzkum a studium zanikajících užitkových zemědělských plodin, základní orientace floristická (jako etnobotanika), výzkum a studium starých a místních odrůd ovoce. Nedílnou součástí této činnosti je získávání živého materiálu, množení, sledování, výběr a konečná realizace a udržení v areálu muzea.
      Soustředěním a reprodukcí zmíněné skupiny rostlinných druhů vzniká v areálu muzea jakási agrohistorická rezervace. Vzniká zde banka genového potenciálu zanikajících užit kových rostlin, které jsou pěstovány pokud[/] možno v původním společenstvu a odpovídajícím způsobem. Zachování tradičních užitkových rostlin má vedle kulturního významu též význam národohospodářský (šlechtění, genetika, systematika).
      Každá instituce, která soustředí širší sortiment rostlinných druhů a nebo odrůd, vydává svůj seznam, nabídku apod. Bylo by žádoucí najít formu, jak odbornou veřejnost, zájemce a spolupracující instituce seznámit se sbírkovým biologickým materiálem rožnovského muzea. Jako prototyp INDEX PLANTARUM, či první uveřejněný seznam rostlin a odrůd pěstovaných ve Valašském muzeu v přírodě jsou následující odstavce.

Ovocné druhy: Pěstují se místní a staré odrůdy, některé z nich ještě nejsou v naší pomologické literatuře popsány. Vzhledem k tomu, že průzkum byl prováděn u plodů ze starých stromů a ovoce nebylo nejtypičtější, přesné určení bude provedeno z vlastních sklizní. Některé stromy vysazené v muzeu již začaly plodit a tak revize původní expertízy bude provedena v nejbližších letech. Názvy odrůd jsou uvedeny v takové podobě, v jaké byly získány z terénu.

Jabloně: Vlasatice, Adamovské, Nachové sládě, Vindlík, Slezský špičák, Tvarůžek, Jeptiška, Libinské, Dubická reneta, Plesník, Žopské, Hrabové, Major, Rožnovské citronové, Vinárky, Ochmanky, Citronky, Kutně, Chodské, Grávštýnské lašské, Lecar, Kysnatky, Rozmarýn, Cedron, Špidlák, Cigánka, Vejlemy, Bezručovo panenské, Batul, Babiččino, Podzvičínské, Sklenůvky, Žluté sladké, Dvorčinka, Jadernička moravská (8 typů), Funtové, Pádolnice, Kožůvky, Sklenůvky, Štěpůvky, Šmurůvky, Pecůvky, Valínky, Šmuraně, Míšeňské, Vínky, Kožené, Řehtáč, Cverglové, Valdůvka, Jahodové, Kočí hlavy (čili Rozmarýny), Hrabůvka, Multhauptovo, Pod

250

stráňky, Hranůvky, Zrostlíky, Kropěnka, Paraplítka, Trdlo, Česká pochoutka, Velník.

Hrušně: Vavřinka, Zelinka, Vodňačky, Žlutaně, Funtule, Dule, Hnilička, Panušky, Ovesnička, Jakubinky, Cibulka, Sivula, Bulačky, Cibule, Vonuše, Krvavky, Pstružnice, Dlouhačka, Štiglmárka.

Oskeruše: (Hruškovitá forma).

Peckové ovoce: Ptačka (třešeň ptáčenice), Valašská trnečka, Špendlík, Karlátky (6 typů), Anička, Bílé trnečky.

Polní plodiny: Křibice (2 typy), gengel, špalda, tatarka, dvouzrnka, proso "Hanácká Mana" - tyto druhy jsou množeny jako ekotypy a nebo jako původní staré odrůdy a druhy. Následující zemědělské plodiny jsou vysévány jako běžné obchodní osivo: Pohanka, oves, ječmen, pšenice, směsky (suržica, polovník apod., jsou rovněž připravovány z osiva obchodního):

Množené plevele: Koukol, vlčí mák, chrpa, ostrožka-stračka. Další, plevele jsou přirozeného výskytu.

Květiny za okny: Ženich a nevěsta, rozmarýn, myrta, mučenka, mořská cibule, muškáty (viz samostatný seznam), fuksie (taktéž samostatný seznam), měsíční růže (4 barvy), voňavý muškát, pyšný janek (velkokvětá pelargonie).

Muškáty: Jedná se o staré odrůdy a nebo starší, vyřazená československá šlechtění. Berta Chrastná, Gartendirector Reis, Paul Crampel, Schneekönigin, Venus, Kde domov můj, Madame Sallerey, Vltava, Ludyše, Strahov, Doubrava, Lubor, Popelka, Jarmila Alinová, Marie Šoltýsová, Vysokomýtská perla, Seventen, Radio, Cal, Frau Soph. Königer, Graf Bülow, Dick Blanchette, Friesdorf, Amanda. Dále pak 6 druhů původních, botanických pelargonií.[/]

Fuksie: (V závorce rok vyšlechtění). Márinka (1892), Mr. W. Rundle (1896), Charming (1895), Dollarprinzessin (1912), Traudchen Bonstedt (1903), Frau A. Hofmann (1911), Koralle (syn. Corallie 1906), Tom Thumb (1850), Rose of Castil (1896), Sylvia Edelstein (1869), Phenomenal (1869), Gartenmeister Bonstedt (1906), Hilde Rademacher (1901), Sunray (1872), Schneewitchen (1878), Black Prince (1861), Madame Auban (1866), Pink Pearl (1919), Prince of Orange (1872), Théroigne de Mérricourth (1903), Victoria Sardou (1861), David Alston (1906), Brutus (1897), Bell Forbes (1890), Achievement (1886), Ballet Girl (1894), Mauve Beauty (1869), Display (1861), Forget me not (1866), Lyés Unigue (1886) , Lustre (1868), Royal Purple (1896), Swanley (1901), Frühling (1878), Bouquet (1893), Drame (1880), Empres of Prussia (1868), Heinrich Henkel (1905), Dunrobbin Bedder (1890), Mrs. Popple (1899), Cypsy Queen (1866), Wonderful (1856), Molesworth (1903), Mary (1905), Prodigy (1877), Corallinia (1843), Abbé Farges (1901), Lena (1862), Adriena Berger (1901), Balkonkönigin (1896), Mne Cornellisen (1860), Gruss an Bodental (1904), Héron (1891), Avalanche (1869), Henriette Ernst (1841), Beacon (1871), Liebreitz (1874), Autumnale (1880), Countess of Aberdeen (1888), Graf Witte (1899), Bon Accorde (1861), Chillerton Beauty (1847), Queen Victoria (1843), Dr. Topinard (1890), Duchess of Albany (1890), White Queen (1899), Amalie Aubin (1884). Dále pak staré odrůdy, u kterých se nepodařilo zjistit rok vyšlechtění a nebo zavedení do obchodu. Ve svých zprávách to neuvádí ani např. The British Fuchsia Society, či American Fuchsia Society. Nezmiňuje se o tom ani nejnovější zahraniční literatura o fuksiích.
      Tausendschön, Frau Ida Noak, Sahara, Americana Eleganze, Schneeflocken, Emile Wildemann, Saarglocken, Anička, Adolf Kärger, Hanna, Esmeralda, Mrs. Kinshury. Dále jsou pěstovány staré odrůdy, které nebyly určeny a v INDEXECH ústavů jsou vedeny pod čísly. Těchto se udržuje šestnáct.
      S pietou jsou opatrovány původní odrůdy J. N. Tvrdého, brněnského šlechtitele, vrstevníka G. Mendela, zatím ve třech odrůdách: Deutsche Perle (1874), Schnee

251

koppen (1886), Schneeball (1886). Mimo uvedené hybridy se udržuje 13 původních odrůd fuksií.

Venkovní růže: Dříve pěstované v zahrádkách. Ekotypy těchto druhů: Rosa cinamomea, R. alba, R. centifolia, R. galica fl. pl., R. centifolia alba, R. canina, R. canina, "Pávův šípek".

Léčivé rostliny: v zahrádkách se pěstuje základní sortiment tradičních druhů léčivek. Byly přeneseny z rožnovských zahrádek a nebo z blízkého okolí. Doposud se však nepracovalo se srovnávacím materiálem, proto nelze informovat, zda se jedná o lokální typy.

Trvalky: Vytrvalé květiny v zahrádkách. Problematika stejná jako u léčivek. U jiřin bylo soustředěno 24 odrůd od - světově proslulého valašskomeziříčského šlechtitele, zemřelého PhMr. J. Pozziho. Sortiment však zanikl.

Brambory: Byl soustředěn sortiment 25 starých odrůd. Vlivem chorob a degenerace odrůd, byla sbírka zrušena.

      Pod správu zemědělského oddělení patří též chráněné území. Výnosem ministerstva kultury ČSR ze dne 15. 7. 1981 se zřídila "Chráněná zahrada Valašské muzeum v přírodě". Na výměře 66 ha katastrálního území Rožnov a Tylovice v areálu muzea je tedy státem chráněné území. v úvodním ustanovení Výnosu se říká: "Zřizuje se chráněná zahrada Valašské muzeum v přírodě k zachování ukázky životního prostředí a způsobu života na Valašsku v minulých stoletích, včetně záchrany zde pěstovaných a vyšlechtěných druhů rostlin a dře vin, jakožto cenného genofondu." Pro ChÚ byla založena rezervační kniha, vypracován Plán řízení a využívání a konečně území označeno tabulemi Státní ochrany přírody ČSR.[/]
      Vzhledem k některým zvládnutým výzkumným a sběratelským výsledkům je zástupce oddělení členem několika komisí celostátní působnosti (např. pro záchranu genofondu ovocných dřevin, XII. komise při ČSAZ pro dějiny zemědělství). Účastní se pracovních konferencí botanických zahrad, hodnocení sortimentu ovocných odrůd při Výzkumném ústavu ovocnářském apod. Dobře byla hodnocena též reprezentace Valašského muzea - na mezinárodním sympoziu o záchraně mizejících tradičních užitkových plodin a vesnických rostlinných společenstev v muzeích v přírodě (Kommern 1981). Občas je též referováno na setkáních národopisných pracovníků o této problematice. Včetně problematiky ostatní zeleně, jako důležité a nedílné součásti muzeí v přírodě.
      Celá činnost zemědělského oddělení je vedena k tomu, aby se co nejvíce komplexně prezentovalo tradiční zemědělství na Valašsku. Dosavadní zkušenosti s oživením muzea hospodářským zvířectvem, jako jedním z prvků prezentace ukazují, že tato forma je velmi vyhledávaná, zvláště městskými dětmi, Pokud je zvířectvo ustájeno, nečiní problémy je zhlédnout. Ovšem - vyženou-li se ovce za pastvou mimo návštěvnickou trasu a nebo jsou-li práce s koňmi konané mimo areál Valašské dědiny, je průvodcům líto, že nemohli splnit slib daný na začátku prohlídky. Prázdná stáj s koňským pachem a čerstvě vyházený hnůj jsou však potřebnou stopou oživovacího trendu. Zvířata jsou tedy zapojena do hospodářského cyklu celého areálu muzea, který lze jen s obtížemi sladit s potřebami návštěvního provozu.

252

Jen málo návštěvníků, ba i zaměstnanců našeho muzea, vidělo ranní a večerní dojení. Zatím jen pár lidí vidělo opravdovou zabijačku v oživené usedlosti. Rovněž tak "neviditelné" jsou jarní a podzimní práce koňským potahem na políčkách na Stráni, Jen někteří návštěvníci mohli vidět tradičně sklízené seno, žně, a nebo mlácení cepy ve stodole. Veškeré práce zemědělského charakteru ve Valašské dědině jsou vedeny v tradičním duchu, v podmínkách plnění všech jiných provozních úkolů oddělení.
      Agrotechnické práce se provádějí až hospodář usoudí, že je čas sklizně, orby apod. Pro většinu letních návštěvníků zbývá pak již delší dobu možnost zhlédnout táčky, panáky či[/] strzuby na polích. v červenci a srpnu, většinou 2-3 krát v týdnu ožije koliba z Černé hory ohněm a kouřem, v níž bača vyrábí ovčí sýr.
      Právě ve zmíněném směru prezentace a nejen zemědělských prací a činností čeká Valašské muzeum v přírodě ještě mnoho diskusí a činů. Je třeba fundovaného odborného působení, aby akce nesklouzly do rádoby lidového a průhledného teatrálního podání. Domníváme se, že v budoucnosti budeme moci připravit speciální zemědělské návštěvní programy podřízené sice hospodářskému cyklu, ale prohlubující u návštěvníků poznatky o způsobu života našich předků.

253

ENTSTEHUNG UND ENTWICKLUNG DER LANDWIRTSCHAFT IM WALACHISCHEN FREILICHTMUSEUM IN ROŽNOV POD RADHOŠTĚM
(Zusammenfassung)

      Im Walachischen Freilichtmuseum in Rožnov pod Radhoštěm entfaltet die Landwirtschaftsabteilung bereits zehn Jahre hindurch ihre Tätigkeit. Eine ähnliche Einrichtung kommt vorderhand in unseren Freilichtmuseen nicht vor. Diese Abteilung en[t]stand aus einem Bedürfnis, das der Aufbau und Betrieb des ländlichen Teiles des Museums in der Lokalität Na Stráni in den sechziger Jahren signalisiert hatten.
      Die Landwirtschaftsabteilung besorgt die Bewirtschaftung und Instandhaltung einer Fläche von fast 80 Hektar. Im Holzstädtchen die Instandhaltung der Grünanlagen. Sie legt in der Lokalität Mlýnská dolina (Mühltal) neue, hochwertige Grünanlagen an und hält in der Lokalität Valašská dědina (Walachisches Dorf) Haustiere (eine Schafherde, Pferde, in einem wiederbelebten Bauerngehöft Kühe, Schafe, eine Ziege, Schweine, Gänse u.a.). Sie bewirtschaftet in traditioneller Weise die kleinen gebirgigen und terrassenartigen Felder Gerade in der Lokalität Na Stráni ist sie bemüht, möglichst stark die traditionellen landwirtschaftlichen Praktiken (Säen von Hand, Mähen, Ernten, Dreschen mit Dreschflegeln u.ä.) zu präsentieren.
      Im Rahmen der Abteilung besorgt man die Erforschung, das Studium und die Zucht im Untergang befindlicher traditioneller Nutz- und Zierpflanzen. Es wird ein reichhaltiges Sortiment lokaler Sorten von Obstarten, Fuchsien und Pelargonien konzentriert. Hinter den Fenstern und in den Gärten züchtet man viele weitere traditionelle Pflanzen einzelner Interessenregionen. Eine ähnliche Konzentration, hauptsächlich von Ökotypen, erfolgt bei den Ackerpflanzen.[/]
      Durch diese Tätigkeit entsteht im Expositionsareal so etwas wie eine agrohistorische Reservation oder eine Bank von Genopotential im Untergang befindlicher Pflanzen. Die Abteilung beabsichtigt, einen Index der gezüchteten Pflanzengattungen herauszugeben. Im Hinblick auf die kulturelle und volkswirtschaftliche Bedeutung der gegenwärtigen Tätigkeit, einschliesslich der Rekonstruktion und Schaffung eines historischen Lebensmilieus, wurde das Areal von der Regierung der ČSR zum kleinflächigen Schutzgebiet erklärt.
      Die Landwirtschaftsabteilung arbeitet mit vielen wissenschaftlichen, Forschungs-, Veredlungsinstitutionen sowie mit Hochschulen zusammen. Sie stützt sich auf ethnographische Untersuchungen. Ihr Vertreter wird zu verschiedenen Tagungen über Botanik, Umweltschutz, Landwirtschaft und Gartenbau eingeladen. Er arbeitet in verschiedenen Kreis- und ganzstaatlichen Kommission, die sich hauptsächlich mit der Schutzproblematik der im Untergang befindlichen Arten und Sorten von Pflanzen befassen.
      Am Beispiel der Tätigkeit der Landwirtschaftsabteilung im Freilichtmuseum in Rožnov pod Radh. kann die Zweckbestimmung der Freilichtmuseen mit ihren zahlreichen Bedeutungen dokumentiert werden. Au f dem erwähnten Abschnitt sodann die Präsentation traditioneller wirtschaftlicher Praktiken, die Rekonstruktion und die Schaffung (oder Reminiszenz) der historischen Umwelt. Nicht zuletzt auch die Rettung im Untergang befindlicher Nutzpflanzen und synanthroper Gewächse der einzelnen Interessenregionen.
      Übersetzung: A. Hubala

254

ZPRÁVY

JUBILEA

K deväťdesiatinam národného umelca prof. Karola Plicku [obsah]

Za životné krédo si zvolil slová Anatola Francea: "Keby som mal voliť medzi pravdou a krásou, zvolil by som si krásu, lebo je pravdivejšia než pravda sama." Idúc za vnútorným hlasom umenia hľadal krásu a v nej samej i jej prostredníctvom odkrýval vekmi zašifrovanú pravdu. Vyslovil ju osobnostne vzácnou bipolaritou svojho talentu rečou hudby a obrazu.
      Ako výtvarník veľkolepo rozvinul mánesovský základ prístupu k ľudovej tradícii. Je to prístup predchnutý etosom, naplnený obdivom, odhaľujúci pátos a monumentalitu dedinského človeka. Toto mánesovské dedičstvo Plicka vyslovil rečou moderného média - jazykom fotografie. Jeho hymnické oslavy ľudu, zeme, dejín vyjadrené v zbierkach o Slovensku, Prahe, Vltave, Československu, Spiši, Levoči pre svoj osobnostný prínos majú nezastupiteľné miesto v dejinách československej fotografie. Umeleckým posolstvom, dokumentačnými hodnotami i širokou publicitou sú dielami vskutku klasickými.[/]
      Aj na druhej životnej postati - v oblasti hudobnej folkloristiky - Plickovo zberateľské dielo impozantne završuje na Slovensku aktivitu začatú Kollárom a štúrovcami. Opäť je to dielo rozsahom zozbieraného materiálu i publikovanými výsledkami ojedinelé, ktoré v dejinách našej folkloristiky nemá obdoby. Viac ako dve desiatky zbierok s monumentami Český zpěvník, Slovenský spevník, Český rok - hovoria o symbióze dôverného znalca hudobnej tradície a citlivého umelca zároveň.
      Z hudobných i dokumentačných podnetov Plicka pokročil od statického obrazu ďalej a vstúpil do sveta filmu. Tak ako v hudobnej folkloristike a v umeleckej fotografii, aj vo filme vytvoril diela zásadného významu. Tam, kde sa obraz a hudba stretli v jednote - vo zvukovom filme - zákomite došlo k esteticky vrcholnému dielu. Jeho Zem spieva stala sa zakladateľským medzníkom v domácich dejinách filmu a svojim novátorským prínosom klasickým dielom v histórii svetovej kinematografie.
      Príznačnou črtou Plickovho diela je neobvyklá druhová a tematická šírka a súčasne vzácna jedno[/]ta autorského stanoviska, rukopisu, obsahovosti. v ideovom postoji, v cieľoch i v umeleckom posolstve sa v jeho diele tvorivo završujú progresívne tendencie začaté v čase národného obrodenia. Myšlienková štafeta dejín sa zároveň prelína do novodobých metód výskumu a moderných médií umeleckého sprostredkovania tradičného dedičstva. v dejinnom kontexte a v osobnom dynamickom prínose v ňom, význam Plickovho diela znásobuje ešte výrazná pečať autorskej osobnosti: syntéza hudobníka i výtvarníka, bádateľa i básnika. Týmto prínosom a miestom vo vývojových súvislostiach Plickovo dielo predstavuje v dejinách československej kultúry - a osobitne národopisu - jedinečný. a neopakovateľný vklad.
      K jedinečnostiam Plicku .patrí aj časové kontinuum jeho tvorby. 65 rokov sústavnej práce na poli národopisu a fotografie. Práce poznačenej elánom, zanietením, vytrvalosťou. A keď ho dnes - pri oslavách svojej deväťdesiatky - nachádzame v obdivuhodnej sviežosti, v tvorivom zápale nad plánmi, ktorých realizácia si žiada ďalšie desaťročia - nevdojak sa vynárajú vzťahy medzi

255

vitalitou života a jeho obsahom. Odhaľovať pravdu pominuteľného života cez večné posolstvo krásy bolo mu mottom, hybnou silou a stalo sa elan vital, ktorý pri tomto krásnom jubileu potvrdzuje slová básnika: Kto pravde a kráse žije, večne zostáva mladý. Martin Slivka

Sedmdesátiny hudebního pedagoga a folkloristy profesora Václava Stuchlého [obsah]

Rodák z Košatky nad Odrovn. (dnes Stará Ves nad Ondřejnicí 2) v okrese Frýdek-Místek (* 28. září 1914), žijící na odpočinku v Českém Těšíně, prožil dětství ve venkovském prostředí Moravského Lašska a vyrůstal v hudebně založené rodině. Po studiích na učitelském ústavě v Příboře (1929-1933) působil jako učitel pa dobu téměř 50 let na všech stupních našich škol, z toho 24 let na školách vysokých (pedag. institut, pedag. fakulta); působil na Opavsku, Brněnsku, v Čes. Těšíně a nakonec v Ostravě jako odborný asistent na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty.
      Zájem a předpoklady pro hudbu si odnesl již z domova; hrával s otcem ve venkovské kapele, uměleckou hru poznal u prof. Noppa v Brně (1941-44), sbormistrovskou školu absolvoval v Brně, na Universitě Palackého v Olomouci vystudoval 1953-58 obor matematika a hudební výchova pro školy II. cyklu. Kromě hry na housle hrál na flétnu, pikolu, klavír a zobcovou flétnu,[/]

již učil studenty na pedag. fakultě. v souborech ZUČ, s nimiž spolupracoval, se uplatnil jako primáš, upravovatel písní a skladeb i jako sólový zpěvák.
      Za svého působení na školách zakládal a řídil dětské a studentské sbory, v Čes. Těšíně vedl smíšený sbor Slezan (1946-1950), na pedag. gymnasiu v Ostravě řídil v letech 1950-59 smíšený sbor ČSM, uplatnil se i jako orchestrální dirigent (1953).
      Lidové písně začal soustavně sbírat po nástupu učitelské služby v Českém Těšíně; v r. 1946-50 zapisoval písně od gajdoše Jury Volného z Písečné u Jablunkova, v letech 1946-1968 zapsal 1 111 písňových zápisů od 116 zpěváků v obci Louky nad Olší (Karviná 9), zúčastnil se týmového sběru na území[/] čs. Těšínska pro Státní ústav prolid. píseň v Brně a Slezský ústav v Opavě. Výsledkem sběratelské činnosti V. Stuchlého je na 2 250 písňových zápisů, které realizoval na Těšínsku, Jablunkovsku, Frýdecko-Místecku, na Opavsku i na Hlučínsku v letech 1947-1980. Cesty za lidovou písní jej vedly i na Moravské Valašsko, Moravské Slovácko, ba i na Slovensko. Zvláštní místo v jeho folkloristické činnosti představuji sběry studentů PF v Ostravě (14 prací), zpracované formou diplomových prací, jež zadával v letech 1968-1983, které sběratelsky zachytily 652 lidových písní.
      Písňovou sbírku z Louk n. O. zpracoval jubilant jako diplomovou práci na UP v Olomouci (rkp. z r. 1957); písňová edice J. Gelnar - O. Sirovátka, Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska, Praha 1957, SNKLHU, otiskla 49 písní z jeho sběrů. Krajské středisko v Ostravě vydalo jeho 2 zpěvníčky: "Od te naši Lyse" s písněmi Anny Dřevjané z Janovic (1978) a "Aj, v tym Krasnym Polu" písně Karly Pálové (1980)
      Písňové sběry V. Stuchlého jsou uloženy v jeho soukromém archívu, část v Ústavu etnografie a folkloristiky v Brně, v Muzeu města Ostravy a ve Vlastivědném muzeu okresu Karviná v Čes. Těšíně.
      Jako lidový muzikant, primáš, upravovatel repertoáru a sólový zpěvák hrával v letech 1961-1980 s gajdošem Pavlem Zogatou z Bukovce na Jablunkovsku (goralské písně, ověnžoky), v hudecké muzice

256

při národopisném kroužku na pedag. gymnasiu v Ostravě (1951-1960), v cimbálové muzice tanečního souboru Slezan v Čes. Těšíně (1961-1969 a 1970/71), v cimbálové muzice na PF v Ostravě (1970-1978), jež spolupracovala s hornickým národopisným souborem Dombrovan v Orlové a později se k němu trvale přiřadila. v letech 1980-82 vedl studentskou cimbál. muziku na PF a předával své bohaté zkušenosti mladé generaci budoucích učitelů.
      S národopisnými skupinami a lidovými muzikami absolvoval V. Stuchlý na národopisných slavnostech, koncertech aj. (Strážnice, Janovice, Dolní Lomná, Orlová aj., v naší vlasti i v cizině) přes 150 vystoupení a pro lidové muziky upravil a rozepsal na 100 písní a skladeb. Zasloužil se o přesnou notovou hudební dokumentaci posledních tradičních gajdošů na čs. Těšínsku (J. Volný a P. Zogata), technicky zvládl věrnou imitaci goralského zpěvu a jako zpěvák se uplatňoval svým jasným čistým tenorem ve střední a vyšší hlasové poloze.
      Rozsáhlá je také publikační činnost našeho jubilanta; základní seznam jeho prací najdeme v Bibliografii prací učitelů PF Ostrava, I. díl, 1968 a II. díl, 1981, které připravil J. Paclík.
      Veřejná kulturní práce, zapojení do souborů ZUČ přivedly V. Stuchlého k řadě funkcí a k práci při organizaci hudebního života a v odborných komisích - místních, okresních i celokrajských. v letech 1945[/]-50 založil z pověření MěstNV v Čes. Těšíně hudební školu (dnes LŠU) a byl jejím 1. ředitelem,. v letech 1947, 1948 pořádal výchovné koncerty pro žáky tehdejších měšťanských škol v okrese Čes. Těšín, které byly uspořádány jako první na Moravě vůbec. Byl členem krajské kvalifikační komise pro obor cimbálových muzik, byl činný jako lektor atd.
      Od I. ročníku Národopisných slavností v Jablunkově - Dolní Lomné (1969) úzce spolupracuje s org. výborem, pracuje v programové komisi, měl i režii pořadů (1978); motiv lid. písně "O považi, považi, to francuzki považi", již zapsal u gajdoše J. Volného v Písečné, se stal podkladem pro vytvoření slavnostní znělky NS Dolní Lomná.
      Za rozsáhlou hudebně pedagogickou, sběratelskou činnost a veřejnou práci vyslovil jubilantovi písemné poděkování KNV Ostrava v r. 1971. Od roku 1965 je řádným členem Národopisné společnosti při ČSAV v Praze.
      Ani po odchodu na odpočinek (od 1. 10. 1979) nezanechal své činnosti. Připravuje edice písňových materiálů, pořizuje čistopisy písňových záznamů, připravuje odborné hudební studie. Do jeho další práce mu přejeme pevné zdraví, chuť a pracovní elán. Bedřich Havlíček

Jitce Staňkové k narozeninám [obsah]

V dubnu letošního roku se dožila významného životního jubilea PhDr.[/] Jitka Staňková, CSc., kterou naše i zahraniční odborná veřejnost zná především jako etnografku, jež se ve své celoživotní vědecké práci soustředila na dvě oblasti národopisného bádání - na lidový textil a na lidové umění výtvarné vůbec.
      V životě člověka se jen málo věcí a osudů přihodí náhodou. Nebylo tomu jinak ani u této jubilující rodačky od prácheňských Strakonic, z kraje s bohatými tradicemi lidové kultury, kde nadto vyrůstala v rodinném prostředí, které ctilo umění nejen v jeho výsostných projevech, ale i v prostých výtvorech lidové rukodělné práce. Proto též není divu, že v osvobozené vlasti, v poválečném ovzduší nového rozmachu našeho národního života začala absolventka strakonického reálného gymnazia Jitka Staňková studovat na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze právě národopis, dějiny umění a archeologii, tedy obory, které se staly hlavní pracovní náplní celého jejího dalšího života.
      Obhájením disertační práce "Výrob ní postup tkaniv a pletiv na Horehroní v jejich tradičních i současných formách" dosáhla v roce 1950 hodnosti doktora filozofie, aby se pak po více méně krátkých životních episodách výzkumné pracovnice pražské Textilní tvorby (1950-1953) a textilní návrhářky Ústředí lidové umělecké výroby v Praze (1953-1954) stala v roce 1954 vědeckým aspirantem a po dosažení vědecké hodnosti kandidáta historic

257

kých věd i vědeckou pracovnicí Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, kde působila až do svého odchodu do důchodu plných 28 let.
      Dosavadní publikované dílo J. Staňkové představuje jednak několik samostatných publikací, .které autorsky připravila buďto sama nebo jako spoluator - mezi nimi např. O textilu (Praha, ÚDLT, 1957), Lidové výtvarné umění. Čechy a Morava (Praha, SPN, 1967), společně s F. Kouřimským pak Lidové tkaniny v českých zemích (Praha, Výzkumný ústav výrobního družstevnictví, 1973) a Lidové pletení v českých zemích (tamtéž, 1975) a s L. Baranem obrazový soubor Lidové kroje Slovácka (Praha, b. r., PRESSFOTO) - jednak okolo 70 studíí v různých vědeckých a odborných časopisech a sbornících o lidovém textilu, o tkalcovských i předtkalcovských technikách, o plátenictví i soukenictví, o modrotisku a vyvazované i šité batice, o krajkářství i o českých lidových výšivkách, o krejčovství, provaznictví a papučářství, o malovaném lidovém nábytku, ale i o zvycích a obyčejích zejména masopustních a také o teoretických a historických problémech zkoumaných jevů, ať už se jednalo třeba o středověký textil u nás nebo o problematiku lidového výtvarného projevu v Čechách v době národního obrození, a kromě toho ovšem i několik dalších desítek recenzí, referátů a zpráv o publikacích, o výstavách, vědeckých konferencích apod.[/]
      Na činnosti Jitky Staňkové jsou kromě jiného - pozoruhodné dvě skutečnosti. Jednak to, že ačkoliv těžiště jejího vědeckého zájmu spočívalo především v práci s českým národopisným materiálem, přesto věnovala - zejména na začátku své odborné dráhy - značnou pozornost i karpatské oblasti, tedy východní Moravě a zejména Slovensku. Odtud si zvolila téma už své první publikované národopisné studie Zapiastky (ČL, 4, 1949). z horehronského prostředí čerpala i materiál ke své disertační práci, jak jsme výše viděli. Po ní však následovala ještě řada dalších článků s východomoravskou a slovenskou tématikou - např. Poznámky k historii vlny, jejímu zpracování a použití na Slovensku (Textilní tvorba, 2, 1950), Pletené součástky našich krojů (tamtéž), Zvláštnost slovenského soukenictví - výroba gub (NVČ, 32, 1951 ], Ruční tkalcovství na Horňácku (ČL, 1, 1953), Poznámky k papučářství v súčanské dolině (SN, 2, 1954), Vyvazovaná a šitá batika (Umění a řemesla, 1960 - spolu s J. Orlem), Práce na rámu a její dnešní využití (Umění a řemesla, 1963 - spolu s J. Orlem a s E. Urbachovou), Etnografické marginálie k textiliím z doby Velkomoravské říše (ČL, 51, 1964) - která koncem šedesátých let vyvrcholila rozsáhlou studií o domáckém zpracování plátna a sukna v monografii Horehronie, kultúra a spôsob života ludu (Bratislava, SAV, 1969).
      A konečně druhým pozoruhodným rysem její dosavadní práce, který[/] bych chtěl při této příležitosti vyzvednout, je soustavná vazba je-jí činnosti na kulturně-politickou a výrobní praxi. Svědčí o ní nejen její dlouhodobá spolupráce v poradních sborech a uměleckých komisích Ústředí lidové umělecké výroby a Českého svazu výrobních družstev, ale i mnoho studijních pomůcek a materiálů, které připravila pro potřeby rozvoje lidové umělecké výroby u nás.
      Š ... sát není moc, Jitko, takže do dalších let života a práce - hodně zdraví a radosti. Zdeněk Mišurec

K jubilantke Ľube Pavlovičovej-Bakovej [obsah]

Sviatočná chvíľa zmocnila sa nás v deň jej životného jubilea (18. 3. 1984). Sama nechcela tomu veriť, že práve pri tomto životnom mílniku chce či nechce, musí sa na chvíľku zastaviť, aby sa spolu s ostatnými sústredila na to, prečo sa k nej toľkí prihrnuli.
      V prvú chvíľu bola trochu vzrušená. Akoby nie, veď medzi prvými boli gratulantky ženy z Východnej, zo Stredných Plachtiniec, Sekúl, Paty, potom z Cífera, Vajnor, hlásili sa aj ďalší z folklórnych skupín mnohých obcí Slovenska. Na stretnutie prišli jej spolupracovníci a priatelia z Čs. televízie Bratislava, z rozhlasu, činohry SND, filmu, Umenovedného ústavu SAV, Lúčnice, Osvetového ústavu i folklórnych súborov.

258

      Kvety, gratulácie, milé slová, objatia zarosili nachvíľu jej oči slzami. Akoby nie! Všetko toto silne zapôsobilo na jej citlivú dušu. v tú chví­ ľu bola šťastná. Mala okolo seba veľa dobrých a priateľských ľudí. Keď na jej zdravie cvengali poháre a zaznela na jej počesť pieseň, usmiala sa ako mladucha, veď do zrelého umeleckého veku iba vstupuje. Zdá sa, že tento životný mílnik meria jej umeleckú zrelosť, kedže nie je ešte reč o nijakej sumarizácii umeleckej činnosti.
      Prípitky striedali piesne. Pri každej piesni, ktoré úzko súviseli[/] s obrazmi jej umeleckej činnosti, sa nachvíľu zamyslela a v duchu zalietala do rokov detstva i mladosti. Na Poniky, kde ako dievča sa priúčala spevu žien na lúkach a poliach, počas svadieb i zábav, kde sa všetci v speve i tanci pred muzikou pretekali, prekárali. Pri ťahavých lúčnych melódiach zalietala medzi dievčence a mládencov vysokoškolského súboru "Lúčnica", najmä jej zakladajúcich členov. Dodnes rada spomína ako súťažili o názov tohto rodiaceho sa súboru. Je hrdá, že práve v jej mysli sa zrodil pekný a poetický názov "Lúčnica", čo v piesni, ale aj v lúči slnka pramení.[/]
      Pri melódiách jánskych piesní sa rozviazali spomienky na "Rok na dedine", folklórne scénické pásmo, v ktorom ako mladá speváčka - Lúčničiarka v réžii K. Zachara svojím hlasom umocňovala čarovnú jánsku noc. Ba zanôtila si i piesne, ktoré kedysi so speváckou skupinou "Žnica" spievala.
      Nie čudo, že láska k ľudovej piesni ju po rokoch štúdia zaviedla do Čs. rožhlasu v Bratislave, kde po boku Pavla Tonkoviča pracovala v redakcii Ľudovej hudby. Tu sa jej dostalo veľa krásnych príležitostí spoznávať pravé hodnoty hudobno-folklórnych krás" zbierať ich, zapisovať, zazmamenávať na mg-pásy a ďalej sprostredkovávať poslucháčom cez rôzne programy. Tisícky piesní, stovky relácií, hudobno-zvykových i dramatizovaných pásiem prešlo jej rukami. Jej meno zrástlo s ľudovou piesňou v rozhlase.
      Bola to zvláštna náhoda, že Ľ. Pavlovičovú-Bakovú v rokoch jej umeleckého dozrievania prilákalo najpopulárnejšie mas-médium, televízia. Aj v tej si našla i prerúbala vlastnú cestu k autentickým hudobno-folklórnym prejavom. Jej zvykové televízne pásma z rôznych oblastí Slovenska (z Liptova, Pohronia, Podpoľania, Oravy, Myjavy, Požitavia i ďalších), ale aj štylizované pásma o S. Dudíkovi, P. Tonkovičovi, o jednotlivých spevákoch a muzikantoch na Slovensku verne dokumentujú jej vrelý a osobitý vzťah k umeniu ľudu Slovenska.
      Veľmi si cením spevník Spevy od Hrona", ktorý zostáva verným

259

obrazom jej vzťahu k ľudovej piesni. Vo všetkých je skrytá jej citlivá a poetická duša, roky mladosti, šťastia zo života s piesňou. Ba aj celý rad jej článkov, zápisov piesní i ďalších spevníčkov je toho dôkazom.
      Dodnes zostáva šťastná z prežitého života so slovenskou ľudovou piesňou, ktorú zvečnila v rôznych umeleckých podobách v rozhlase i v televizii. Jej aktívna spoluúčasť na rozvoji folklórneho umenia na Slovensku ju začlenila do veľkej rodiny tvorivých umeleckych pracovníkov, ktorí sa na rôznych folklórnych podujatiach, festivaloch, prehliadkach a súťažiach výrazne podielali o nové prístupy umeleckého stvárnenia folklóru.
      Nadväzujúc na slávnostnú atmosféru zo strenutia s jubilantkou, chcem jej za celý rad jej ďalších priateľov a blízkych zaželať, veľa, veľa zdravia, tvorivých síl, peknej práce pre spokojnosť všetkych milovníkov folklórnych krás. Ondrej Demo

Eva Urbachová jubilující [obsah]

(2. září 1924)
      Eva Urbachová-Babáková je Brňanka rodem, prožila zde dětství a mládí, v Brně vychodila školy od obecné po vysokou. Než však mohla na ni nastoupit, musela přinést svou osobní daň těžké době: jako příslušnice ročníku 1924 byla ihned po[/] maturitě r. 1943 nasazena jako pomocná dělnice do továrny Elektromotoru Svit. Teprve po osvobození se dostala ke studiu svých oblíbených předmětů, češtiny a francouzštiny. Chtěla tak jít ve šlépějích svého otce, původně učitele, pak ředitele měšťanských škol v Brně-Juliánově. Nikdy se to však nestalo, třebaže studium úspěšně zakončila r. 1949. Národopis se jí stal osudem, i když studium tohoto oboru nemohla ze zdravotních a rodinných důvodů dokončit.
      Rozhodný obrat v jejím životě nastal v květnu r. 1949 vstupem na národopisné pracoviště v Moravském muzeu, kde působila šest let jako vědecká pracovnice. Zde se začala věnovat hlavně textilu od technik po kroje a toto zaměření už neopustila. První práce věnovala rodnému Brnu. Články "Zaniklý kroj v Brně-Židenicích a Juliánově" a "Lidový kroj v Brně-Králově Poli a Řečkovicích" mají trvalý objevný význam. Odkryly ve výrazně dělnických předměstích přežívající tradici, kterou nikdo netušil.
      Potom Evu Urbachovou zavály rodinné důvody na Valašsko. Tam v odborné práci pokračovala. Zaujaly ji opět staré techniky, od spřádání vlny a lnu přes pletení na rámu k zhotovování "ubíraných" punčoch, ale i valašský kroj sám, ať již v archivních pramenech, nebo konkrétně ve Valašské Polance a okolí i v jiných vesnicích Vsetínska. Dovršením těchto studií pak byla syntetická práce o kroji na[/] Vsetínsku. Tato činnost je zároveň spjata s osvětovým úsilím o čistotu projevu v dané kulturní oblasti.
      V muzeu začala pracovat opět r. 1960, a to ve Vsetíně, zprvu jako odborná pracovnice, později jako vedoucí oddělení společenských věd a zástupce ředitele a setrvala tu v činné službě dvacet let. A právě potřeby muzea předznamenaly její další odbornou práci, Se zveřejňováním fondů začala již v Moravském muzeu (kožichy, sběratelská činnost Josefa Klvani) a pokračovala na novém působišti (textil, staré tisky, keramika, křiváčkářství, brousky). Muzejní zaměření se projevilo i ve vydávání katalogů, při výročích muzea či ve zprávách o výzkumech pracoviště.
      Publikační činnost, obrácená k veřejnosti, dá se přirovnat k ledové kře, mnohem více, než oko vidí, je skryto pod hladinou. Kdyby se vyhlašovali vzorní muzejní pracovníci, pak by si takové vyznamenání plným právem zasloužila právě Eva Urbachová. Poctivost, pečlivost, důkladnost a důslednost v práci jsou základní rysy jejího vlastního působení v muzeu. Po ní zůstávají příkladně upravené depozitáře s přesnou, neomylnou lokací a jen ten, kdo sám pracoval v muzeu (nebo přebíral depozitáře po ní), ocení skromnou, neúnavnou, mravenčí každodenní píli, která je v tom skrytá a která nepřináší ani zisk, ani slávu. v základě tkví pochopení a přijetí vlastního úkolu muzea, směřu

260

jícího k budoucnosti, jehož cílem je ochrana a uchování sbírek.
      A ještě jeden rys nelze opomenout: hluboce zakořeněný smysl pro kolegialitu, který se projevuje v přátelském pochopení potřeb druhých a ve vlídném, pohostinném přijetí, kterého se každému dostalo, ať přišel kdykoli. s vděčností za všechno a s láskou přinášíme Evě kytičku k jejímu životnímu jubileu všichni, kdo jsme se s ní setkali. Miroslava Ludvíková

Jubileum vzácneho znalca, alebo Stanislav Dúžek päťdesiatnikom [obsah]

Súčasníci obdivujúci vrcholné tanečné výkony interpretov v našich folklórnych súboroch (lebo aj také sú, hoci sa o nich málo píše), vidia, poznajú a počujú dr. Stanislava Dúžeka, CSc., v hodnotiacich porotách. Stovky členov dedinských folklórnych skupín poznajú ho ako trpezlivého výskumníka, nevtieravého poradcu, pokojného režiséra.
      A nebolo to ani tak dávno, aby sa zabudnúť muselo, že na charakterové typy tanečníkov, medzi ktoré rozhodne patril i Stano Dúžek, komponovali sa tance v našich popredných súboroch. A dlho ešte trvalo zvyknúť si, že: To už nie je Dúžek, keď tance ostali, len interpreti sa zmenili... Tak bolo v Trenčane, najmä však v Lúčnici, ale aj vo Vojenskom umeleckom súbore, kde Tancom slúžil vlasti.[/]
      Dúžeka ako systematického zberateľa ľudových obyčajov a znalca ľu­ dových tancov, hier pozná každý exploatátor, ktorý siahne za výsledkami jeho prvého zberateľského obdobia. Tie vlastne všetky vyšli, dokonca tlačou: Detské hry zo Stankoviec. Ľudová tvorivosť, 1952, s. 424-425; Myjavský čardáš. SD ĽUT 1954; Cepový tanec. Naša práca 1954-1955, s: 10-17; Hajdúch. Naša práca 1954/6, s. 238-240; Ukľakovaný. Naša práca 1958/4, s. 293-294; Hry z Borského Mikuláša a Borského Petra. Naša práca 1958/4, s. 293294; Tance z Podbranča. Naša práca, X. ročník, s. 279, 343-345, 378379; Tekovská (tanečná) oblasť. Osvetový ústav 1959; Tance z okolia Senice. Osvetový ústav 1962. A ďalšie.
      Stanislav Dúžek (1. 4. 1934 v Trenčianských Biskupiciach) po gymnaziálnej príprave v rokoch 1945-1953 v Trenčíne a vysokoškolskom štúdiu na VŠMÚ a FFUK v Bratisla­ ve v rokoch 1953-1958 absolvoval, po prechodnom pôsobení v Osvetovom ústave, internú vedeckú ašpirantúru v Národopisnom ústave SAV (1962-1965) a po jej úspešnom ukončení začal pôsobiť ako platný člen Oddelenia etnomuzikológie Ústavu hudobnej vedy SAV v Bratislave, dnes Umenovedného ústavu SAV, tamtiež.
      Vedecký pracovník Stanislav Dúžek, od svojej diplomovej práce na FFUK Svadba na trenčianskej dedine (1958) upozornil na potrebu ekologického štúdia vybraných folklórnych prejavov, ktorému zostal ver[/]ný, aj ako popredný etnochoreológ, autor analytických štúdií o živote tanca v oblasti Detvy, uverejňova­ ných v Slovenskom národopise roku 1969, či autor práce Tanečná tradícia Podpoľania, za ktorú mu bola roku 1970 priznaná vedecká hodnosť . kandidáta historických vied.
      Jeho ďalšie práce: Poznámky k výskumu súčasného stavu tanečnej tradície. Slovenský národopis 1972, s. 220-225; Etnomuzikologický výskum juhoslovanských Slovákov. Slovenský národopis 1975, 2, s. 259-263; Tanečný folklór a problematika jeho umeleckého spracovania v zb. Folklór a scéna, OÚ 1976, s. 53-56; Odzemok vo svetle výskumu Etnografického atlasu Slovenska. Slovenský národopis 1978, 1, s. 91111; k súčasnému stavu fašiangových tanečných tradícií na Slovensku, v zb. Masopustní tradice. Brno 1979, s. 156-165; Výskum a filmová dokumentacia. Slovenský národopis 1981, 4, s. 632-636, sú iba potvrdením cieľavedomého a odovzdaného vypovedávania poznania o slovenskej tanečnej tradícii a jej kultúrnych súvislostiach.
      PhDr. Stanislav Dúžek, CSc. ako to dočítať sa môžeme vo filmografii slovenského národopisného filmu - autorom je a vedúcim filmovej dokumentácie viac ako šesťdesiatich filmov o tanečnej tradícii desiatok obcí na Slovensku i z prostredia zahraničných Slovákov. (!)
      Podľa jeho koncepčných návrhov usmerňoval sa vývin Folklórneho festivalu Východná i Západosloven­

261

ských folklórnych slávností, kde po viac rokov predsedal ich programovým komisiam. Projekt a obsah ozvučenia národopisnej expozície v SNM v Martine možno priradiť k ďalšej zo sfér jeho aktivity, k desiatim titulom dlhohrajúcich gramoplatní vydaných v rokoch 1972-1979 v Opuse.
      Z plejády úspešných a podnet­ ných programov, ktoré Stanislav Dúžek na vrcholných festivaloch v ČSSR uviedol, nemôžeme nespomenúť aspoň: Živú vodu (Strážnica 1967, 1968), Zvítanie pod Kriváňom, Klenotnicu povstaleckých obcí, Veniec vekmi uvitý, Piesne nad hru­ dami, Pri prameňoch (všetko Východná v rokoch 1968, 1972, 1973, 1978, 1982), Stredoslovenská klenotnica, ... A svety nám závidieť budú,[/] ako aj pravidelné programy Slovákov zo zahraničia (všetko Detva v rokoch 1972, 1975, resp. 19741984). Na ZFS Myjava, resp. Krakovany, sú to najmä programy: Folklór z Bratislavy (1972), Hore-dolu Váhom (1978) , Ozveny (1979) a Na besede (1981).
      Duchom i koncepčnou nápaditosťou mladý, dokončujúc významnú kapitolu do Etnografického atlasu Slovenska, , dožíva sa náš kolega, spolupracovník a priateľ svojich päťdesiatin. Ak spolu s ním chceli by sme dožiť sa ešte viac ako doterajších pätnásť ohodnotení za jeho priekopnícku vedeckú i kultúrnospolečensky prospešnú prácu, zaželajme mu "Ešte mnoho, mnoho liet". Svetozár Švehlák

NEKROLOGY

Odešel kolega a přítel [obsah]

Srdce mám těžké smutkem, když si připomenu, kolik velkých ztrát nás postihlo během několika málo minulých let. A dne 1. září 1984 jsme se naposledy loučili s PhDr. Adamem Prandou, CSc., jemuž jsme v předcházejícím čísle našeho časopisu otiskli zdravici k šedesátinám.
      V bratislavském krematoriu jsme předávali pozdrav poslední a v hluboké úctě se poklonili jeho památ[/]ce za všechny kamarády, spolupracovníky a druhy z Moravy i Čech. A. Pranda nikdy nebyl přítelem velkých slov, stejně tak, jako zásadně odmítal faleš, pokrytectví či povrchnost. O to upřímnější je naše poděkování za vše, čím nás obdaroval z nepřeberné studnice svých vědomostí, lidské moudrosti, dobroty a porozumění. Byl pro nás příkladem nejryzejšího lidství, jeho přátelství bylo vyznamenáním.
      Zvlášť bolestně postihl odchod Adama Prandy pracovníky strážnic[/]kého Ústavu lidového umění, s nimi ho pojilo přepevné pouto kamarádství, a kteří jsou A. Prandovi nevýslovně zavázáni za ta desetiletí nejužší, obětavé a nezištné spolupráce. Jeho jméno je nerozlučně spjato s tvorbou koncepce časopisu Národopisné aktuality i s jejím praktickým naplňováním, včetně zasvěcené a systematické práce v redakční radě. Nelze snad ani docenit Prandovy rady i konkrétní pomoc při tvorbě a formování dnes již rozsáhlé a významné ústavní sbírky habánské a lidové keramiky. Byl taktéž zasvěceným recenzentem řady ústavních publikací, pravidelným aktivním účastníkem odborných konferencí i seminářů pořádaných ve Strážnici, a také především upřímným a otevřeným přítelem, vždy ochotným poradit a podat pomocnou ruku.
      Adam Pranda se pro nás všechny stal "bratrom" v nejlepším slova smyslu a takovým pro nás navždy zůstane. Mezeru, která vznikla jeho odchodem, asi těžko zacelíme.
      Věčný, protože čistý! PhDr. Jan Souček,
ředitel ÚLU Strážnice
vedoucí redaktor Národopisných aktualit

Památce horáckého modrotiskaře [obsah]

(Josef Danzinger, nar. 26. 1. 1909, † 29. 6. 1984 v Olešnici na Moravě, o. Blansko)
      Při terénním výzkumu lidové výroby na Horácku jsem v padesátých

262

Barvíř Josef Danzinger v dílně v Olešnici na Moravě, 1971.

letech objevil v Olešnici na Moravě (č. 175) již nepracující modrotiskařskou dílnu, schopnou dalšího provozu. Podařilo se ji zapojit do ÚLUV v Brně, dnes patří k dvěma posledním v ČSR. Odbornost jejího vedoucího Josefa Danzingera byla zárukou dalšího rozvoje modrotisku v této oblasti. Komise ministerstva kultury v Praze mu 30. 5. 1961 udělila titul mistr lidové umělecké výroby.
      Historii Danzingerovy barvířské dílny zpracovala Vlasta Svobodová z ÚEF ČSAV v Brně. Profil zesnulého mistra Josefa Danzingera doplním údaji o přínosu jím vedené olešnické dílny, která v současnosti plní úkol vyrábět oblíbený oděvní a interiérový modrotisk. v letech 1960-1978 podstatným přínosem této dílny bylo náročné barvení šité a vyvazované batiky, tehdy obnovené a rozvíjené na pracovišti ÚLUV v Brně. Tisíce metrů batikovaného textilu procházelo při barvení v indigové kypě rukama mistra J. Danzingera a jeho manželky Josefy. Batika vysoké výtvarné úrovně, navazující tvůrčím způsobem na tradici, měla plný úspěch. Byla kladně přijata u nás i v zahraničí, zařazena na výstavy, Nordické muzeum ve Stockholmu převzalo batiku vytvořenou v Brně a barvenou v Olešnici do svých světoznámých sbírek, stala se výběrobeným československým textilem do Holandska (srov. studii A. B. Krále ve sborníku Jižní Morava, Mikulov 1982, s. 194-198). Batikovaný textil vřadil dílnu v Olešnici do mezinárodního kontextu.

263

      Práce J. Danzingera byla dokumentována fotograficky i filmem "Z pramenů vody živé", natočeným brněnskou televizí v roce 1968 a barevným filmem, vyznamenaným Velkou cenou Etnofilmu Rožnov 1981.
      V mistru Josefu Danzingerovi odešel pracovitý a skromný člověk, do[/]konale ovládající modrotiskařské řemeslo. Jeho práce zůstávají jako vzor synu Jiřímu, mistru lidové umělecké výroby, který kromě zkušeností z rodové tradice absolvoval i důkladné odborné studium. Jaroslav Orel

DĚJINY

Alojz Medňanský (1784-1844) [obsah]

20. apríla 1984 sme si pripomenuli 200. výročie narodenia Alojza Medňanského, jedneho z najznámejších a najplodnejších publicistov začiatku 19. storočia, ktorého práce majú predovšetkým geografický a etnografický charakter.
      Aj keď záujem o ľud v spomínanom období (koniec 18. a začiatok 19. storočia) bol motivovaný konkrétnymi ekonomickými potrebami štátu, vtedajšia osvetová a cestopisná literatúra nevenovala spomínaným potrebám pozornosť v takovom rozsahu, ako by si boli vyžadovali. Snahy našich osvietencov pozdvihnúť životnú úroveň ľudu sa uberali dvomi smermi: bola to jednak snaha zlepšiť situáciu racionalizáciou poľnohospodárstva (Samuel Tešedík, Samuel Kaunic) a potom snaha po vzdelaní ľudu v najširšom slova zmysle. Cieľom cestopisnej literatúry, ktorá je rovnako cenná ako prá[/]ce osvietencov ako dôležité pramene etnografického poznania, bolo poznať Uhorsko, jeho prírodné bohatstvo, ľud a jeho hospodársky život.
      Uvedené snahy sledoval svojim dielom aj A. Medňanský, potomok starej šľachtickej rodiny. Narodil sa v Priekope pri Martine. Študoval na gymnáziu v Trenčíne a vo Viedni. Štúdiá ukončil absolvovaním Akadémie v Bratislave. v roku 1806 bol menovaný komorníkom Jeho Veličenstva, ale krátko potom sa utiahol do súkromia na svoje panstvo do Veselého pri Piešťanoch.
      Práce A. Medňanského sa viažu prevažne k západnému Slovensku, jeho pozornosť sa obrátila predovšetkým na pomery v poľnohospodárstve a hospodárstve Uhorska vôbec, pretože tak ako ostatní šľachtici, aj on sa usiloval zveladiť svoj majetok vo vlastnej réžii. Tomuto zámeru venoval rozsiahlu rozpravu Ueber die Hindernisse, welche der[/] Oeconomie in Ungarn entgegenstehen. Vo všeobecnosti má práca historický charakter. z historického zamerania sa vymyká monografia o Nitranskej župe. z etnografického hľadiska nachádzame dôležitý materiál v kapitole o obyvateľoch, kde sa zaoberá etnickým zložením obyvateľstva v rámci celej župy. Podrobnejší materiál je v kapitole o poľnohospodárstve. Rovnako si zasluhuje pozornosť aj stať venovaná obchodu. z hľadiska duchovnej kultúry dôležitá je kapitola o mravoch, hlavne časť o prežívajúcich poverách- a predsudkoch. Cenný v tomto smere je Medňanského postoj k materiálu. v celom svojom diele konštatuje existujúci stav a ako taký ho zaznamenáva. Nezaujíma odmietavý postoj. z materiálnej kultúry pozornosť venuje opisu ľudového odevu a stravy, opisu ľudového staviteľstva, konkrétne stavebnému materiálu, priestorovému členeniu domu ako aj spôsobu bývania. v roku 1826 vychádza jeho, našej verejnosti najznámejšie dielo Malerische Reise auf dem Waagflusse in Ungarn, v ktorom nachádzame tiež pozoruhodný etnografický materiál. Najucelenejšie z tohoto hľadiska sú jeho opisy pltníctva na Váhu. Veľmi dobre poznal túto formu transportu, pretože. sám podnikol cestu plťou dolu Váhom a pokiaľ sa dalo, dôkladne sa oboznámil aj so životom pltníkov.
      Životopisec baróna Medňanského, Arnold Ipolyi, poznamenáva, že Medňanský zanechal v rukopise veľkú zbierku ľudového zvykoslovia a po

264

vier z povodia rieky Rohoš. Osud zbierky bol zaujímavý. Zbierka bola mýlne pripisovaná Karolovi Modránimu st., ktorého rukopis je súborom mimoriadne cenného zvykoslovného materiálu. Je pravdepodobné, že K. Modráni zbieral uvedený materiál na Medňanského podnet, alebo dokonca aj priamo pre neho.
      Sociálne postavenie A. Medňanskému poskytovalo možnosť organizovať zber etnografického materiálu. Vypracoval sa na cieľavedného organizátora, ktorému neskôr nerobilo starosti získaný materiál zaradiť do presného systému. Nebol to však len etnografický materiál. A. Medňanský se venoval aj systematickému zberu folkloristického materiálu. z jeho bohatej zberateľskej činnosti sa nám kompletne zachovali povesti a legendy, uverejňované v rôznych vtedy vychádzajúcich časopisoch. v roku 1829 ich súborne vydal v zbierke Erzählungen, Sagen und Legenden aus Ungarns Vorzeit.[/]
      V júni roku 1844 A. Medňanský zomrel. Počas svojho života sa usiloval opísať život a kultúru svojho ľudu. v jeho prípade nešlo len o náhodného zberateľa. Jeho činnosť ako jedneho z mála ocenili i Štúrovci, keď po jeho smrti v roku 1845 výbor Tatrína rozhodol, že J. Bysterský preloží "daktorie francúzskie novely a povesti z uhorskej predošlosti do slovenčiny". Veľký význam A. Medňanského bol v tom, že ku svojej práci nepristupoval náhodne, ale systematicky a dôsledne. Použitá literatúra

     MEDŇANSKÝ A.: Malerische Reisseauf dem Waagflusse in Ungarn.Pest 1826;
     TIBENSKÝ J.: Rozvoj vlastivednéhobádania na Slovensku v obdobíkrízy feudalizmu. VČ 1963;
     URBANCOVÁ V.: Počiatky sloven-skej etnografie. Bratislava 1970.

KHIHY

Milan Leščák - Oldřich Sirovátka: Folklór a folkloristika (O ludovej slovesnosti). [obsah]

Smena, Bratislava 1982, 265 s.
      O folklóru se sice mnoho píše a hovoří, ale všeobecně se o něm málo ví. Částečně je tomu tak i pro[/]to, že - na rozdíl od jiných věd nejsou vydány národopisné příručky, které by podávaly alespoň základní informace o lidové kultuře a vědních oborech, které se jí zabývají. První vlaštovkou je knížka o lidové slovesnosti a slovesné folkloristice, zpracovaná zkušenými folk[/]loristy Milanem Leščákem a Oldřichem Sirovátkou.
      Autoři rozvrhli svou práci do devíti oddílů, zahrnujících široký rámec problematiky folklóru a folkloristiky: předmět folkloristiky, vztah folkloristiky k příbuzným vědním oborům, teorie a metody, výzkum a dokumentace folklóru, život folklóru, žánry a druhy folklóru, příroda, společnost a člověk ve folklóru, místo a funkce folklóru v současnosti. Ke každému oddílu je připojena základní literatura. Orientaci v knize usnadňuje věcný rejstřík.
      Autoři vycházejí z pojetí folklóru jako součásti lidové kultury, u níž zdůrazňují její relativně soběstačný charakter, pojednávají o nositelích a tvůrcích lidové kultury, přirozené komunikaci jako základu tvorby a uchovávání lidové kultury. v této souvislosti jsou důležité otázky: tradičnost, inovace, modernizace, etnicita. Při vysvětlování pojmů folklór a folkloristika se M. Leščák a O. Sirovátka přidržují sovětského pojetí. Sledují vztah folklóru jako kolektivní tvorby k individuálním tvůrcům, hodnotí faktor kolektivní paměti, pojednávají o folklórním repertoáru a jeho nositelích, o selekci a improvizaci, stabilizaci norem, vymezují pojmy variant a invariant. Za folklórní jevy považují takové, které jsou vázány na aktivní nositele, na konkrétní lokální společenství nebo malou sociální skupinu. Tyto jevy se uchovávají v kolektivní paměti, šíří se formou meziosobní komunikace, podléhají kolektiv

265

ním normám (tradičnosti), realizují se v řadě variant a odrážejí sociální a kulturní vztahy svého prostředí.
      Z teorie a metodologie vyzvedli autoři podstatné badatelské směry a postupy: předromantické a romantické chápání lidové slovesnosti, mytologickou teorii, srovnávací metodu, migrační pojetí, polygenetické pojetí, historicko-typologické chápání, produkční a recepční teorii, teorii pokleslých kulturních hodnot, ruskou historickou školu, ekologickou metodu, kulturně antropologickou koncepci, psychoanalytickou teorii, ruskou formální školu, funkčně strukturální metodu P. Bogatyreva, semiotiku folklóru, systémovou analýzu.
      V kontextu života folklóru charakterizují autoři tento fenomén jako "umění mluveného nebo zpívaného slova", "interpretační umění". Interpretace má ve folklóru stejný význam jako skladba. Autoři rozdělují interprety na dva typy: mechanický (pasívní, reprodukční) a tvořivý (novátorský, aktivní).
      Čtenář najde v Leščákově a Sirovátkově knížce také základní informace a kritická stanoviska k dosavadním kritériím folklórních žánrů, údaje o historické a regionální podmíněnosti žánrů, o vztahu folklóru k obřadům a obyčejům, a také o sousedských hrách, loutkovém divadle, dětském folklóru, písňových skupinách a žánrech lidové prózy.
      Leščák a Sirovátka neopomenuli ve své knize ani společenské funkce folklóru, který charakterizují jako "polyfunkční sociální fakt"[/] s vlastní autonomní hierarchií hodnot. Dávají také odpověď na otázku o místu a funkci folklóru v současnosti. Ukazují, že místo a úlohu folklóru je nutno chápat a vysvětlovat jen v kontextu s celým kulturním životem, brát v úvahu vliv masových komunikačních prostředků, pozorovat vznik nových forem, které se vymykají tradičním kritériím folklóru, zkoumat funkci folklóru i překonávání lokálních a regionálních forem a vznikání integrovaných, nadlokálních a nadregionálních forem folklóru.
      Milan Leščák a Oldřich Sirovátka označili skromně svou knížku jako příručku, určenou pro širokou veřejnost. Forma, jíž zvolili pro zpracování základní problematiky folklóru a folkloristiky, zaručuje naplnění tohoto cíle. Publikace je však mnohem víc. Je moderním kompendiem výsledků, k nimž dospělo folkloristické bádání do dneška. Václav Frolec

Josef Vařeka: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. [obsah]

Uherské Hradiště 1982, 2. vydání, 101 s., 9 náčrtů v textu, mapka, 25 fotografií
      Nejvíce literatury pojednávající o venkovských technických stavbách se týká větrných mlýnů a přece stále pociťujeme nedostatek prací syntetických. Proto rozšířené vydání Vařekovy etnografické práce je příležitostí k zamyšlení nad touto problematikou. (Recenzi 1. vydání této obsažné a důkladné práce napsal R. Jeřábek v NA 4, 1967, č. 3-4,[/] s. 49). J. Vařeka po 16 letech rozšířil zejména kapitolu o vzniku, vývoji a rozšíření větrných mlýnů, doplnil soupis dochovaných a chráněných větrných mlýnů v ČSR (vč. datace) a přidal soupis lokalit se zjištěnými větrnými mlýny. Škoda, že ve Vařekově soupisu řazeného podle okresů nejsou odkazy na pořadová čísla doposud nejdokonalejšího soupisu Burianova, řazeného po-dle obcí abecedně. (V. Burian: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965). Jeřábkův požadavek připojit k soupisu mapku byl sice splněn, ale její kartogramové grafické řešení je dosti nepřehledné. Rozsáhlá bibliografie byla rozdělena na české a slovenské práce a na výběr ze zahraniční literatury. Autor je též doplnil o 123 dalších (převážně novějších) prací a 30 titulů z původního soupisu vyřadil. v bibliografii by se však nemusely vyskytovat tituly beletristické (např. u Glazarové, Roky v kruhu, jsou napsány o větrných mlýnech jen dvě expresívní věty), všeobecně encyklopedické (např. Příruční slovník naučný) a možná ani průvodce zahraničních muzeí v přírodě. Do bibliografie by neměly být zařazeny tisky nebo edice pramenné povahy (např. Kutnohorská bible nebo Fontes rerum bohemicarum). Pozitivní je, že ve 2. vydání je 6 zcela nových náčrtů a 10 nových fotografií, čímž autor obohatil dokladovou prezentaci.
      J. Vařeka věnuje dostatečnou pozornost typologii větrných mlýnů z hlediska konstrukce stavby, ale

266

neuvádí jejich diferenciaci nebo typologii z hlediska vnitřního zařízení. Na našem území sice sloužily téměř výhradně pro pohon moučného složení a jejich technika nebyla natolik diferencovaná jako v celé severozápadní Evropě, odkud se k nám jejich konstrukční principy šířily. Tam poháněly nejrůznější stroje od speciálních mlecích složení (např. na kakaový prášek nebo na střelný prach) přes pilní, valchovní a stupní složení až po vodní čerpadla. Dosud zůstává nezodpovězená řada otázek souvisejících se skutečností, že se u nás tyto zvláštní typy běžně nerozšířily. A to ani na takových místech (např. okolí Nového Jičína), kde v 18. stoleti působili odborníci z Německa a Holandska při zdokonalování technologie a techniky na vodní pohon a přitom v místě byly výhodné větrné poměry využívané jen k mletí obilí. Dosavadní práce o větrných mlýnech vycházely jen z našeho materiálu a zahraniční příklady v nich pouze ilustrovaly příbuznost formy. Je to vidět jak v obrazové příloze Vařekovy knížky, tak v soupisu literatury, kde je např. z bohaté holandské literatury vybrána dílčí Boorsmova studie regionální a Notebaartova monografie. Bylo by však možné čerpat i z dalších novějších základních prací včetně normativního technického pramene z r. 1735 a využít jich pro objasnění genetických vztahů: H. Besselaar: Molens van Nederland. Amsterodam 1974; Leendert van Natus- J. Polly - Cornelius van Vuuren:[/] Grood Volkomen Moolenboek of Naautvkeuring outwerp. Amsterodam 1734.
      Knížka, o které referuji, je pro řešení těchto dalších problémů velmi dobrým východiskem a můžeme za ni poděkovat jak autorovi, tak editorovi - Slováckému muzeu v Uherském Hradišti. Současně si uvědomujeme, že při tak rozsáhlé literatuře dosud není uspokojena potřeba komplexní syntézy o větrných mlýnech. Vařekova práce je v naší literatuře syntézou nezastupitelnou, avšak stejně nezastupitelný je i technicky precizní rozbor M. Berky (M. Berka a kol.: Větrné mlýny jako technické památky. Brno 1979) nebo historicky a místopisně dokonalý už citovaný soupis Burianův. Jiří Langer 267

Edícia Dávnoveké umenie Slovenska [obsah]

Medzi prirodzené ašpirácie, ale aj povinnosti každej vednej disciplíny, ktorá má v súčasnom období profesionálneho vývinu zabezpečené všetky predpoklady pre nehatený rozvoj vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti, patrí úsilie nájsť čo najúčinnejšie formy sprístupňovania svojich poznatkov. Máme pritom na mysli nielen úzky okruh odborných záujemcov, ale aj široké vrstvy čitateľov.
      Ak kriticky porovnávame publikačné formy niektorých spoločenskovedných disciplín na Slovensku, zisťujeme, že svoje možnosti využívajú značne rozdielne. Odlišnosti[/] nachádzame nielen v rôznorodosti (čo je prirodzené), ale aj v príťažlivosti (ktorá by nemusela byť tak výrazná, keby pútavosť nesúvisela aj s angažovanosťou pracovníkov jednotlivých vydavateľstiev).
      Štandardnou je forma odborného časopisu, v ktorom sa publikujú jednak teoreticko-metodologické štúdie, jednak príspevky materiálového a porovnávacieho zamerania. Pomerne široko sa využívajú aj formy príležitostných zborníkov (najčastejšie sú výsledkom vedeckých seminárov, sympózií a konferencií, príp. okrúhlych výročí vedúcich osobností) a monotematických alebo regionálnych (lokálnych) monografií, zameraných na hlbšie, dôkladnejšie pertraktovanie aktuálnych problémov i závažných bádateľských výsledkov. Niektoré vedné odbory majú možnosť výsledky svojej vedeckovýskumnej a zberateľskej činnosti prezentovať aj pomocou výstav (medzi ne patrí napr. archeológia, ale aj etnografia), príp. v podobe rozhlasových a televíznych relácií.
      Zaiste možno o našom názore diskutovať, no nám sa zdá, že čitateľsky najprítažlivejšou a nejúčinnejšou formou sprístupňovania vedeckých poznatkov je vydávanie monografických diel v rámci edície, ktorá čitateľov priťahuje nielen svojím názvom a zameraním, ale aj premyslenou koncepciou, tematickou atraktívnosťou a jednotnou typografickou úpravou. Máme pritom na mysli takú edíciu, ktorá rovnako dobre slúži odborným, ako aj osobitne neškoleným záujemcom. Edí

267

ciu, ktorá by vhodne spájala prísne vedecké kritériá odbornej úrovne, ale . zároveň bola by svojím jazykovým podaním štylisticky prístupná najširším vrstvám starších i mladších čitateľov. Jedným slovom, edíciu, ktorá by spĺňala požiadavky rôznorodej, ale v každom prípade trvalej a kultúrnej čitateľskej základne.
      Bez osobitného vyzdvihovania za takúto - v súčasných pomeroch vydávania slovenskej vedeckej a vedeckopopulárnej knihy - vnútorne dostatočne spätú, ale takisto aj pestrú a príťažlivú pokladáme edíciu, ktorú pod názvom "Dávnoveké umenie Slovenska" (Ars slovaca antiqua) organizačne a odborne pripravuje Archeologický ústav SAV v Nitre a edične zabezpečuje vydavateľstvo Tatran v Bratislave. Edícia začala vychádzať roku 1978 (jej štyri zväzky vyšli ešte vo vydavateľstve Pallas) a od roku 1979 doteraz ju obhospodáruje vydavateľstvo Tatran (od prvého zväzku redaktorka Jana Jaššová). Do konca roku 1982 v edícii bolo vydaných spolu 16 zväzkov, dva ďalšie sú v tlači a posledné dva v autorskej príprave. Celá edícia má podľa pôvodného .zámeru obsiahnuť 20 monotematických zväzkov a jeden záverečný, vydaný pod názvom edície, ktorý sprístupní problematiku dávnovekého výtvarného umenia Slovenska v prehľadnej, syntetickej skratke.
      Keďže v našom prehľade sa nemôžeme kriticky venovať posúdeniu každého vydaného zväzku osobitne, obmedzíme sa na predstavenie edí[/].cie ako celku, prirodzene, prednostne z hľadiska ich významu pre etnografické štúdium genézy a historického vývinu konkrétnych javov alebo celých úsekov tradičnej materiálnej, duchovnej, sociálnej a umeleckej kultúry ľudu.
      V tejto súvislosti treba vyzdvihnúť, že edícia má z hľadiska sprístupňovania na.jpozoruhodnejších poznatkov slovenskej archeologickej vedy premyslenú koncepciu. Vidíme ju v tom, že nielen každý zväzok osobitne, ale aj celá edícia ako vydavateľsky čin má také spoločné znaky, ktoré ju prirodzene zjednocujú a vytvárajú z nej celok čitateľsky i výtvarne príťažlivý. Medzi atribúty tohto druhu treba zaradiť už spomenutú atraktívnosť tematiky, umocňovanú premysleným výberom čiernobielych a farebných reprodukcií a kresieb. Každý titul uvádza základnú literatúru a tri až štyri resumé (ruské, anglické, francúzske a nemecké), v ktorých sú publikované aj stručné popisy celej obrazovej prílohy.
      Okrem toho treba vyzdvihnúť aj ďalšie skutočnosti. Na dobrej úrovni je umelecká i výpovedná hodnota fotografických reprodukcií (ich autorom je poväčšine J. Krátky alebo M. Novotná) a inštruktívnych kresieb (najčastejšie od M. Novotnej). Pochvalu si zaslúži aj typografická úprava (vo zväzkoch z roku 1978 a 1979 od I. Kovačeviča). Pre náročného čitateľa nie zanedbateľným momentom je skutočnosť, že v edícii vychádzajú ročne najme[/]nej dva, obvykle štyri tituly. Čitateľa to utvrdzuje vo vedomí, že edícii patričnú pozornosť venuje nielen vedecký garant, ale aj vydavateľstvo. Zanedbateľný nie je ani počet vydávaných exemplárov; pohybuje sa od štyroch do siedmich tisícov. Na slovenské čitateľské pomery je znakom vysokého záujmu o literatúru tohto druhu, o poznanie prehistorického umenia Slovenska.
      V edícii sa doteraz pozornosť venovala keramike, kovu, zbraniam, minciam, šperkom, plastike, kováčstvu, remeslám, umen[í][i]u a kultúre celých epoch. z problematiky keramiky to bola práca S. Šišku, Praveké hrnčiarstvo (zv. 9, 1980, 112 strán, 32 čiernobielych, 33 farebných reprodukcií a 3 kresby) a M. Lamiovej, Keramika dvoch tisícročí (zv. 16, 1982, 104 strán, 39 čb, 41 f a 6 kresieb). Kováčstvo približuje práca D. Bialekovej, Dávne slovenské kováčstvo (zv. 11, 1981, 128 strán, 35 čb, 39 f a 4 kresby) a práca A. Ruttkaya, Umenie kované v zbraniach (zv. 3, 1978, 156 strán, 44 čb a 45 f) . Krásu mincí sprístupňujú zas dve práce D. Kolníkovej, a to Keltské mince na Slovensku (zv. 2, 1978, 108 strán, 53 čb a 25 f) a Rímske mince na Slovensku (zv. 10, 1980, 120 strán, 60 čb a 50 f) .
      Osobitne atraktívne sú tituly o šperkoch, napr. B. Chropovského, Krása slovienskeho šperku (zv. 4, 1978, 124 strán, 36 čb a 33 f) a T. Kolníka, Skvosty antiky na Slovensku (zv. 5, 1979, 156 strán,

268

34 čb a 38 f), ďalej o plastikách, napr. J. Vladár, Praveká plastika (zv. 8, 1979, 168 strán, 36 čb, 38 f a 18 kresieb) a T. Kolník, Staroveká plastika (zv. 14, 1981, 41 čb, 42 f a 11 kresieb), ako aj o umení a kultúre prehistorických epoch. Sem treba zaradiť prácu J. Pavúka, Umenie a život doby kamennej (zv. 13, 1981, 112 strán, 32 čb, 44 f a 1 kresba), V. Furmánka, Svedectvo bronzového veku (zv. 6, 1979, 160 strán, 48 čb a 30 f), K. Pietu, Umenie doby železnej (zv. 15, 1982, 104 strán, 39 čb a 37 f), Z. Čilinskej, Kov v ranoslovanskom umení (zv. 12, 1981, 104 strán, 30 čb, 46 f a 3 kresby) a A. Ruttkaya, Stredoveké umelecké remeslá (zv. 7, 1979, 136 strán, 20 čb a 33 f). Regionálne je koncipovaná prvá monografia edície, práca J. Vladára, Umenie dávnovekého Spiša (zv. 1, 1978, 128 strán, 34 čb a 34 f).
      Z nášho výpočtu jednotlivých titulov edície Dávnoveké umenie Slovenska vyplýva poznanie, že výsledky bádania slovenskej archeologickej vedy sa aj vďaka takto koncipovanej vedecko-populárnej edícii dostali do povedomia širokej čitateľskej verejnosti. Nielen každý titul osve, ale aj celá edícia sú písané pútavo. Preto môže sa táto edícia stať podnetnou aj pre iné spoločenskovedné disciplíny, vrátane etnografie. Adam Pranda

Ester Plicková: Maľované salaše. [obsah]

Bratislava 1982, 108 str., 65 barevných vyobrazení
      Pod názvem "malované salaše" se skrývají rázovité obrazy ze života pastevců s celou řadou žánrových epizod, s početnými stády ovcí, s lesy plnými těch nejbarevnějších ptáků a se sugestivně krásnou přírodou, na kterou se slunce stále usmívá.
      Ester Plicková v nové publikaci předkládá nejenom souhrn poznatků o vzniku a existenci "malovaných salaší", ale v souladu s poetičností samotných obrázků vybavila knihu úryvky textů písní, rukopisných sborníků a vánočních her, které pečlivým výběrem spojila s obrazovou části v půvabný celek. Tento zdařilý počin je ještě dále zhodnocen skutečností, že Ester Plicková je sama autorkou použitých fotografií, což jistě příznivě ovlivnilo celkovou koncepci díla i jeho vyznění.
      Malované "salaše", nazývané též "pastva", jsou dalším z dokladů výtvarné aktivity profesionálně ohraničené skupiny, u které však okruh autorů a okruh odběratelů tvořil výraznou jednotu. Vyskytovaly se pouze v blízkosti Banské Štiavnice a Banské Bystrice, a to výhradně u obyvatelstva existenčně spojeného s provozem místních dolů. v rolnických obcích ani nejužšího okolí se tento projev nevžil.
      Malby byly určeny k zakrytí čela desky, na kterou se o vánocích v domácnostech stavěl betlém. z hlediska účelu proto není mechanické[/] označování "salaší" za prospekty zcela přesné. Způsob využití ovlivnil nejenom tvar obrazu v podobě dlouhého, úzkého pruhu papíru nebo Iátky, ale také scénické komponování jednotlivých výjevů.
      Až na nepodstatné výjimky byli autory "salaší" horníci. I když je nesporné, že některé z maleb vznikly na objednávku a za úplatu, nelze tuto činnost označit za výdělečnou. Pohnutky k malování "salaší", které ostatně bylo časově omezeno na podzimní a těsně předvánoční období roku, pramení podle všeho nejenom ze snahy po volné aktualizaci betlémového výjevu Narození, ale také z emocionálního vztahu horníků k přírodě. Kromě koupě byly malby rozšiřovány hlavně směnou a darem.
      Počátky této tradice klade Ester Plicková podle dochovalého materiálu střízlivě do druhé poloviny minulého století. Naznačuje však také možné souvislostí původu svérázné tvorby právě ve vazbě autorů k specifickému prostředí a způsobu života horníků.
      Tak jako v jiných případech, i zde společenská cenzura určovala dobové normy. Avšak přesto, že ve skladbě motivů a v kompozici existovaly některé závazné prvky, které nikdy nesměly chybět, měli autoři poměrně rozsáhlé pole pro rozvoj vlastního názoru na obsahové a výtvarné uspořádání díla a k jeho individualizaci.
      Malované "salaše" jsou silně idealizovanou představou jedné sociální

269

skupiny o možném způsobu života skupiny zcela odlišné. Stupeň přetvoření však není natolik důležitý, jako okolnost, že se tento přivlastněný ideál s novým prostředím dokonale stmelil. Snad právě proto bylo tak ceněno věrné zachycení života na salaších, které je téměř popisné, dokumentární hodnotu však nemá. Kulturním dokumentem jsou v našem případě obrazy samy.
      Pokud si čtenář odmyslí nedostatky v barevnosti reprodukcí, za které ovšem autorka nenese odpovědnost, dostává do rukou knihu v národopisné publicistice ojedinělou. Metodický přístup Ester Plickové k prezentaci lidové kultury veřejnosti, stejně jako ucelenost a vytříbenost díla, jsou současně příjemným objevem i podnětem. Karel Severin

Ľudové šperky a ozdoby na Slovensku. [obsah]

Martin, Osveta, 1982, nestr.
      Etnografický ústav SNM v Martíně uspořádal v roce 1982 první soubornou výstavu lidových šperků a ozdob na Slovensku od 18. do 20. století.
      Komisař výstavy, autor libreta, scénáře a také tohoto katalogu Karol Strelec rozdělil šperky z různých hledisek do několika skupin. Podle obsahu a původního významu vyčlenil skupinu šperků vázaných k duchovní kultuře (k obřadům, pověrám a magii), které postupně ztratily původní obsah a sta[/]ly se estetickou složkou oděvu, a druhou skupinu šperků, které měly od počátku užitkový a výtvarný charakter jako součást a doplněk oděvu. Při dělení šperků podle původu vznikly tři skupiny. První označil autor jako klasický lidový šperk vytvářený pastýři, zvonaři, kováři přímo ve venkovském prostředí; druhou skupinu tvoří šperk profesionálních řemeslníků, který pronikl do venkovských vrstev se zlidověním městského a zemanského oděvu, a třetí, vývojově nejmladší okruh představují produkty dílenské nebo tovární bižuterní výroby, které se prosadily v lidovém milieu na Slovensku v poslední třetině 19. století.
      Lidový slovenský šperk 18. až 20. století zastupují artefakty z nejrůznějších materiálů: nejčastěji z kovů (mosaz, stříbro, cín, méně olovo, měď, bronz, hliník, ojediněle zlato nebo doublé), ze skla, z rohoviny a perleti, ale také z textilu a z peří. Některé šperky jsou specifické jen pro určitý region na Slovensku, jiné jsou shodné se šperky jiných evropských etnik, ostatní jsou deriváty klenotů vyšších společenských vrstev, které zdomácněly v lidovém prostředí.
      Z výstavy, která zahrnovala přes tisíc exponátů z desítek slovenských muzeí, je téměř polovina šperků a ozdob zpracována v katalogu a prezentována na více než dvou stech černobílých a barevných reprodukcích. Dvoustránkový text Karola Strelce, který je uveden též v ruském, německém a anglickém znění,[/] doplňují poznámky a výběr z literatury. Těžiště však spočívá v soupisu předmětů a v jejich vyobrazeních, které jsou dokladem nezměrného úsilí předcházejícího vydání podobné práce. Střídmá, ale nápaditá grafická úprava katalogu od Roberta Brože a kvalitní reprodukce esteticky dotvářejí textovou část a společně tvoří nejen doplněk k výstavě, ale samostatnou publikaci o slovenských lidových špercích a ozdobách. Alena Křížová-Jeřábková

Kniha pohádek a pověstí o Krakonošovi pro děti

Jaromír Jech: Z Krakonošovy mošny. [obsah]

Il. F. Skála. Albatros, Praha 1982, 205 s.
      Autorů, kteří literárně zpracovali pověstí a pohádky o Krakonošovi, Rýbrcoulovi, laskavém, rozmarném a spravedlivém duchu krkonošských hor, je už dnes dlouhá řádka. Krakonošova postava vstoupila také do divadla, do filmu, na televizní obrazovky a rovněž už má svou odbornou národopisnou literaturu. Nyní k těmto autorům přistoupil zkušený folklorista J. Jech, který sám zapisoval po stopách J. Š. Kubína v Podkrkonoší. Není to však poprvé, co Jech zkouší literárně adaptovat folklór, napsal už několik knížek pro děti.
      Knížka Z Krakonošovy mošny neobsahuje autentické zápisy od místních lidových vypravěčů, ale patří do tzv. literárního folklorismu, parafrázuje lidové vyprávění a celý

270

soubor je určen především dětem. Jech vybral z několika pramenů 19 látek a volně napsal "variace na krakonošská témata", jak sám říká v ediční poznámce. v knížce nacházíme jednak látky pohádkové, jednak motivy pověsťové, jak se to také projevuje ve vlastní folklórní tradici.
      V odborném národopisném časopise nebývá zvykem psát o literárních parafrázích lidové tradice, tento úkol přísluší spíš literárním rubrikám v novinách nebo odborným časopisům, které se soustavně věnují dětské literatuře, jako třeba náš Zlatý máj. Jestliže však v tomto případě děláme výjimku, pak je to proto, že folkloristická metoda a literární úroveň Jechova zpracování se příznivě odlišuje od jiných pokusů při převyprávění lidových pohádek, pověstí nebo jiných folklórních druhů. Značná část podobných knížek je psána bez nutné odborné znalosti vypravěčské tradice a proto často falšuje a dává čtenářům pochybný obraz o lidové próze a vůbec o lidové słovesnosti. Často se v takových knížkách ani nedovíte, odkud autor nebo upravovatel náměty a motivy vzal, zda z lidové tradice, nebo z jiných literárních úprav, anebo zda si je sám vymyslel. Výjimky jistě se vyskytují, ale není jich mnoho - patří k nim namátkou třeba F. Lazecký, J. Drda, M. Bureš, M. Baláš, J. Strnadel nebo C. Hykel a E. Kiliánová.
      Jech komentuje a zdůvodňuje volbu svých látek a rovněž vysvětluje, jakým způsobem je adaptoval. Dal[/] svým pověstem a pohádkám jednotný sloh; vychází především z poznání autentického podání vypravěčů a snaží se psát v jejich stylu, napodobuje různými prostředky ústní podání, ale na druhé straně převádí jejich podání do literární podoby. Tak vznikla kniha, která je na výši jak odborně, folkloristicky, tak také literárně. Má však přece jen jednu jedinou vadu: že totiž vyšla v nákladu (50.000 výtisků), který zřejmě nestačil poptávce, takže mnozí zájemci marně chodili po knihkupectvích a sháněli ji pro své děti a vnuky. Oldřich Sirovátka

Prokop Hásek: Floriánovy úsměvy. [obsah]

Kruh, Hradec Králové 1982, 143 s.
      Podkrkonoší si v posledních desetiletích vytvořilo jakousi vlastní literární tradici, která částečně vychází z lidové prózy a opírá se o místní vypravěče. Patří do ní A. Kutinová, M. Kubátová, J. Horák, J. Horáček, J. Buchar a někteří další. Prokop Hásek (1901), rodák z Vysokého nad Jizerou, náleží také mezi tyto autory. Své "poudačky" tiskl zatím jen časopisecky, nyní vyšel jeho knižní debut. Je to necelá padesátka příběhů, v jejichž středu stojí strejc Florián, někdy jako vypravěč, někdy jako účastník událostí a někdy jako posluchač. Jsou to vesměs jednoduché historky komického obsahu, přehledné příběhy, které ústí do úsměvné pointy. Mno[/]hé z nich Hásek slyšel ve svém mládí i později; mají tedy "folklórní základ", jak píše J. Jech v doslovu. Ale často jde o příběhy smyšlené a Hásek v nich napodobuje ducha a atmosféru vlastních i cizích "poudaček". Každá povídka nebo črta má prostou stavbu, každý příběh je epizodický, má nevelkou zápletku a rozsah a zobrazuje život, figurky a události prostých lidí od Vysokého, Sklenařic, Semil, Jilemnice nebo Rokytnice v prvních desetiletích našeho století. Autor se snaží dodržovat vypravěčský styl, píše v nářečí a užívá dialektických slov a obratů.
      Není to žádná "vysoká" literatura, ale Hásek ovládá literární řemeslo a jeho povídky mají vždycky čtenářskou pohodu a vkus. Že se podobné povídky čtou, je vidět z toho, že se stále vydávají: konečně náklad této knížky - téměř deset tisíc výtisků - je hodně slušný a málokterá próza současných českých spisovatelů jej dosáhne.
      Tato četba stojí někde mezi "umělou" literaturou a lidovou tradici a právě v tom je zajímavá rovněž pro národopisce a folkloristu. Autor doslovu J. Jech se ji snažil charakterizovat a ukázat hlavní znaky těchto podkrkonošských "poudaček". Ale podobní autoři se vyskytují taky jinde v Čechách a na Moravě jako třeba jihočeská M. Kršková nebo M. Kulišťák a B. Četyna z Valašska a konečně Z. Galuška ze Slovácka. Myslím, že celá tato literární oblast by si zasloužila důkladnějšího rozboru. Oldřich Sirovátka

271

Ľubomír V. Prikryl: Slovensko na starých mapách. [obsah]

Osveta, Martin 1982, 184 strán, početné fotografie
      Koncom roku 1982 vyšla vo vydavateľstve Osveta v Martine v novozaloženej edícii Tradícia a dnešok čitateľsky príťažlivá publikácia Ľubomíra V. Prikryla pod názvom Slovensko na starých mapách. Ide o prepracované a rozšírené vydanie práce, ktorá vyšla v Bratislave roku 1977 pod titulom Vývoj mapového zobrazovania Slovenska.
      Autor historický vývin zobrazovania územia Slovenska načrtáva a dokumentuje na pozadí rozvoja kartografie a štátnych útvarov od najstarších pokusov až do súčasnosti. Začiatky nachádza v 6. storočí pred n. l. v mape gréckeho učenca Anaximandra z Milétu, ktorý predstavu o vtedy známom svete okolo Stredozemného mora s priľahlými územiami Európy, Ázie a Afriky plošne stvárnil, pričom zakreslil aj tok rieky Dunaja. Záujem o mapové zobrazovanie sveta a jednotlivých krajín autor vidí nielen v úsilí po vedeckom poznaní. Má aj svoje praktické vyústenie. Mapy sú jednou z foriem písanej histórie. Podávajú vývin územia a jeho zmeny, pričom ich analýzou -možno preniknúť do zemepisného vnímania a objasniť mnohé názory na svet.
      Danú problematiku autor sprístupňuje na základe štúdia početných archívnych dokumentov. Prameňom poznania mu boli mapové zbierky v archívoch a knižniciach, v ktorých[/] je zakreslené aj územie Slovenska. Ucelené fondy sa nachádzajú v Univerzitnej knižnici v Brne (zbierka P. B. Molla z 18. storočia) a v knižnici na hradě Bítov (zbierka generála E. G. Laudona z 18. storočia). Významným prameňom je aj zbierka máp Geografického ústavu ČSAV v Prahe a Slovenského úradu geodézie a kartografie v Bratislave, ako aj zbierky štátnych ústredných archívov Ministerstva vnútra ČSR a SSR. Najnovší materiál sa nachádza v Štátnej mapovej zbierke SSR. Autor okrem toho použil aj mapy z mapového oddelenia Vojnového archívu vo Viedni a mapovej zbierky Széchényiho knižnice v Budapešti..
      Čitateľa v práci okrem historického vývinu zobrazovania územia Slovenska zaujme najmä pokrok v období panovania Márie Terézie, Jozefa II. a v 20. storočí. Na tomto rozvoji sa už v 18. storočí podieľali aj niektorí slovenskí kartografi (napr. S. Mikovíni, J. Lipský, J. M. Korabinský, L. B. Bartolomeides a iní). Slovník cudzích a odborných termínov, prehľad starých používaných dĺžkových mier a presné datovanie vzniku jednotlivých máp širokému okruhu záujemcov o túto problematiku uľahčuje vniknúť do spôsobov zobrazovania územia, ale aj rozšírenia mnohých javov spôsobu života a kultúry ľudu (napr. v etnografických atlasoch, v atlasoch jazyka atď.) a nájsť v publikácii mnoho poučenia. Adam Pranda

Pisni Jurka Kolynčaka. [obsah]

Zapys; vstup, uporjadkuvanňa, pisľamova ta slovnyk Mychajla Hyrjaka. Naukovo-popuľarna biblioteka CK KSUT, č. 15. Prešov 1982, 204 strán
      V posledných rokoch sa predmetom zvýšeného záujmu národopiscov stala oblasť výstavby vodnej priehrady pri obci Starina v Humenskom okrese, ktorá si vyžiada asanáciu siedmich ukrajinských lokalít. Jednou z materiálových publikácií týchto výskumov je zbierka piesní Juraja Kolynčaka zo Stariny, obsahujúca 115 ľudových piesní (s 33 nápevmi) a 19 jeho vlastných skladieb, zložených na "ľudové nôty" (s 6 nápevmi).
      Ľudové piesne sú rozdelené do piatich žánrových skupín, z ktorých dve (svadobné a lyrické) tvoria 96 % všetkých piesní. Toto rozdelenie nie je presné: medzi svadobnými piesňami nachádzame lyrické, medzi lyrickými - balady, obradové piesne atď. Zo skupiny historických piesní ani jedna nezodpovedá kritériam tohoto žánru. Takmer všetky piesne sú známe z iných publikovaných zbierok. v mnohých sú slovenské (šarišské a zemplínske) nárečové prvky.
      Značná časť vlastných piesní J. Kolynčaka je venovaná jeho rodnému kraju, ktorý občania v záujme dodávky pitnej vody pre priemyselné centrá musia opustiť. Je mu ľuto rozlúčiť sa s rodným krajom, kde prežil viac ako 70 rokov, i keď chápe, že iného vychodiska niet.

272

V záverečnej štúdii sa M. Hyrjak pokúsil o celkovú charakteristiku piesňového repertoáru J. Kolynčaka. Táto charakteristika je príliš jednostranná a medzerovitá. Obmedzuje sa iba na analýzu výrazových prostriedkov ľudových piesní J. Kolynčaka a vôbec nerieši otázku ich špecifiky.
      Z krátkeho úvodu sa dozvedáme, že všetky piesne recenzovanej zbierky zapísal sám J. Kolynčak do zvláštneho zošita a potom ich naspieval na magnetofónový pás, z ktorého časť nápevov dešifroval J. Kosťuk a V. Fedor. Avšak čitateľ sa ani z úvodu ani z doslovu nedozvie, aké texty má pred sebou - či z rukopisnej zbierky Kolynčaka alebo magnetofónového záznamu Hyrjaka. Bolo by zaujímave porovnať, čím sa tieto dva záznamy medzi sebou líšia.
      Monografickú zbierku piesní J. Kolynčaka M. Hyrjak považuje za "prvú lastovičku v dejinách východoslovenskej ukrajinskej folkloristiky" (s. 5). Nie je to celkom tak, lebo v tom istom vydavateľstve, dokonca v tej istej edícii (č. 4, 1970) vyšla monotematická zbierka piesni Anci Jaburovej zo susednej obce Stakčín ("Sribna rosa"), obsahujúca 167 piesní s nápevmi. Mikuláš Mušinka

Kronika rodiny Fuksovy. [obsah]

K vydání připravil Antonín Verbík. BLOK, Brno 1982, 109 stran
      Lidové kronikářství se právem stává předmětem badatelského záj[/]mu historiků, etnografů i specialistů v jiných oborech. Každý nový objev kronikářských záznamů vesnických písmáků z minulých století je důležitým zdrojem poznání života lidu, jeho myšlení i způsobu života, objektivním svědectvím o společenských názorech poddaných rolníků. Lidové kronikářství představuje zvláštní literární útvar a osobitou oblast naší kultury.
      Lze proto jen uvítat knižní vydání kroniky, která je dílem čtyř příslušníků rolnické rodiny Fuksovy z hanácké vesnice Třebětice u Hulína. Jak uvádí v úvodní stati Antonín Verbík, zakladatelem kroniky byl Václav Fuksa (1760-1813), syn pololáníka Donáta Fuksy. Kroniku začal psát až na přelomu 18. a 19. století, i když do ní zahrnul také události, které si pamatoval ze svého dětství. Zápisy Václava Fuksy patří k tomu nejcennějšímu, co se nám dochovalo ze soudobých moravských kronik. Od roku 1813 pokračoval v psaní kroniky jeho syn, pololáník Jan Fuksa (1785-1851), který byl dlouhá léta členem vesnické samosprávy. Dalším pokračovatelem byl Václav Fuksa mladší (1825-1882), vrstevník a přítel Františka Skopalíka. v jeho osobě se zračí nový typ sedláka, odlišného od děda a otce, který se po zrušení poddanství a pádu feudalismu postupně přetváří v příslušníka vesnické buržoazie. Posledním kronikářem byl nejstarší syn Václavův Jan Fuksa mladší (1849-1898).[/]
      Kronika rodiny Fuksovy zaznamenává životní příběhy generací rolníků na hanácké vesnici na sklonku feudalismu a z počátku kapitalismu. Hodně pozornosti je v ní věnováno přírodě, přírodním a hospodářským katastrofám, ukazuje na těžký život vesnice, sociální podmínky feudálního hospodářství, zachycuje stav zemědělské výroby i způsob jejího provádění; jsou zde údaje o zavádění nových plodin i pronikání pokroku do rolnického hospodaření. Pro národopisce skýtá tato kronika mnoho neobyčejně cenných informací, např. o zavedení číslování domů a označení obcí, o stravě ("Protož bylo těžké živobytí mezi chudobným lidem, takže i ten pejř trhali a sušili a z toho chléb pekli, prosný šupky mleli a pomíšaja s otrubama chléb pekli..."), o náboženském životě lidu (např. k r. 1772 se v zápise mimo jiné uvádí: "Jedině v tom se lid obíral, v růžencoch a pozdravování Marie a klanění se obrazu a fikurám, statuám a chodění na proceství a na pótě, a dobrých písem a biblie nesměl žádný číst. Když se o kem zdověděli, že by Písmo svatý, to je bibliu měl, hned kněži poslali kostelníky, dráby a všelijaký darebný lidi, někdy i samý kněží a Písmo zebrali a člověka do areztu dali a před lidima zořklívěli"), o půstu (1801 - "V tom roku jest dovoleno celoročně maso jest krom pátku v každým tédni a 3 dni v roce, totižto Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota..."), o sousedské výpomoci ("Poznamenání, kteří mi po

273

mohli po ohni(v) fůrách, v dřevě, v slámě... Napomínám všech potomků, jestli já nebudu moc se jim odslóžiť; by oni jim odslóžili a jim to poopláceli, když jich taková potřeba následovat bude."), o vesnických stavbách (1818 - "U Kadla Navrátila(v) numaře 9 všecko prohořelo, izba, komora, maštale, chlívy, komůrky, chalópka až do země. U Kadla Chytila N. 12 stodola zhořela"), o svatodušních procesích a kontrole hranic (1826 - "Poručení sme dostali z kanceláře všecky hranice obejít a kopce obnovit...") aj. Zvláště důležité jsou přesné záznamy o zavádění hospodářských novinek (1839 - "Přivezli se k nám první nový 4 pluhy, řečený ruchadla, 8. března Johanovi Fuksovi a Franc Kuksa a Jura Žůrek a Franc Žůrek").
      Kroniku rodiny Fuksovy připravil velmi pečlivě a svědomitě k vydání historik Antonín Verbík, který tento pramen také v Úvodu kriticky zhodnotil. Vědeckou cenu edice zvyšuje zasvěcený rozbor kroniky po stránce filologické od Věry Lamprechtové, chronologicky řazené vysvětlující poznámky k textu a místní rejstřík. Text vhodně doplňují dobová vyobrazení a ilustrace Jana Dungela. Kronika rodiny Fuksovy patří k dalším edičním úspěchům brněnského nakladatelství BLOK. Václav Frolec[/]

SBORNÍK

Československá slavistika 1983. Literatura, folklór. [obsah]

Academia, Praha 1983, 288 stran
      Dostal se nám do rukou soubor 27 prací z oborů vzájemně se ovlivňujících, v současnosti se stále více prostupujících, a sice z literatury a folklóru. Dvě třetiny vydaného sborníku zasahují do problematiky prvního oboru. Autoři se zabývají teorií umění slova v literatuře Kyjevské Rusi, významem slovanských literárních památek českého původu v ruských rukopisech, genetickými a typologickými hledisky v charakteru žánrových systémů ve slovanských literaturách, vrstvením literárních směrů v období od 16. do poloviny 20. století, slovanskou poezií v konfrontaci s ruskou literaturou se zaměřením na charakter přechodu od klasicismu k romantismu, otázkou modernismu a avantgardy v literaturách západních a jižních Slovanů, Čechovskou linií světového dramatu, významem slovenských prozaiků Tajovského a Jilemnického na formování socialistické literatury, rozborem žánrových a tvaroslovných tendencí evropské literatury a dalšími literárně vědnými otázkami.
      Folkloristika je ve sborníku zastoupena sedmi pracemi, Příspěvek slovenské badatelky Soni Burla[/]sové Kompozícia balady ako kritérium žánru je věnován problematice odlišení balad od příbuzných druhů epických písní a zkoumání určitých stránek kompozice. Autorka považuje kompozici balady za determinantu pro určení žánru. Základním úkolem pro pozdější vyřešení a vyjasnění problematiky je určení epického a lyrického. S. Burlasová správně přičleňuje k pojmu balady jako velmi blízký termín romance a novelistická píseň. Folklórem a folklorismem v současnosti se zabývá Bohuslav Beneš (Geneze folklorismu v současné kultuře západních Slovanů). Autor předkládá k posouzení hlediska, která je nutno brát v úvahu, chceme-li hovořit o genezi folklóru a folklorismu. Další příspěvek literárního komparatisty a folkloristy Oldřicha Sirovátky Úloha folklóru v současném literárním vývoji prezentuje posun úlohy lidové slovesnosti od minulosti, kdy stála na okraji zájmu, po současnost, kdy hovoříme o "včleňování" folklóru do literatury. Autor si klade otázky, jaký je dnešní poměr literatury a folklóru, jak se vzájemně ovlivňují, jak tyto vlivy zkoumat; jakou funkci plní lidová slovesnost ve vývoji nové literatury, které oblasti literatury máme sledovat, která její část má k folklóru nejblíže. v závěru píše

274

o vlivu literatury na jiné druhy umění, zejména film, rozhlas, televizi. A je to právě literatura, připomíná Sirovátka, prostřednictvím které vnikají prvky lidové slovesnosti do uvedených druhů umění a zábavy. Václav Frolec rozebírá aktuální otázku autentického a stylizovaného folklóru, jejich vzájemný vztah v kulturním životě současné vesnice. Hovoří o existenci tradičních forem lidové kultury, lokálních a nadlokálních prvcích a o recepci kultury šířené masovými prostředky. Nabízí jedinečnou možnost zkoumání procesu přeměn na socialistické vesnici. Na otázku, zda je možno hovořit o "smrti" folklóru, odpovídá, že minulosti náleží lidová kultura v oné podobě, v jaké jsme si ji navykli chápat. Folklór musíme dnes vidět v současných formách a přeměnách. Vesnická komunita sice z jeho tradičních forem vychází, ale přizpůsobuje si je svým vlastním podmínkám a potřebám. Autor se v této souvislosti zamýšlí nad řešením otázky "staré" - "nové", "tradiční" - "netradiční". Definuje folklór jako kategorii historicky neuzavřenou, rozebírá otázku časových posunů. Vedle autentických projevů folklóru hovoří o jeho "druhé existenci". Tento typ stylizovaného folklóru podrobně rozebírá a stanovuje základní body pro vytvoření modelu současné folklórní tradice a objasňuje její včleňování do současné národní kultury. Problematikou katalogizace folklórních žánrů se zabývají příspěvky Dagmar Klí[/]mové, studie Viery Gašparíkové a práce Olgy Hrabalové. Dagmar Klímová zdůrazňuje známý fakt, že jedině široká znalost materiálu v evropském měřítku umožní správný odhad specifičnosti vlastní etnické skupiny. Nutnou součástí chystaného všeslovanského katalogu by mělo být vyvrácení či potvrzení tezí o jednotné slovanské kultuře. Autorka nám představuje své konkrétní návrhy k postupu práce na mezislovanském katalogu. Viera Gašparíková se zabývá konkrétně otázkami katalogizace lidové prózy ve folklórním kontextu slovanských národů, rozebírá různé způsoby katalogizace na Slovensku. Uvádí dvě základní roviny, ve kterých práce probíhá, a sice příprava edicí a převedení Polívkova katalogu podle mezinárodního systému. Poslední prací celého sborníku je studie Olgy Hrabalové. Všímá si v ní katalogizace nápěvů lidových písní s přihlédnutím k srovnávací linii interetmických vztahů. Na konkrétním příkladu práce brněnského ÚEF ČSAV poukazuje na důležitost kritéria analýzy lidových písní a uvádí její základní principy.
      Sborník Československá slavistika 1983 je vzorným souborem hodnotných příspěvků, které se svým obsahem řadí k významným a podnětným studiím tohoto druhu. Rozsáhlá publikace, ve vzorné typografické úpravě, bohužel postrádá úvodní stať objasňující poslání sborníku. Blanka Kramolišová[/]

KONFERENCE

Skanzeny v systému socialistické společenské výchovy [obsah]

Muzeum lidového stavitelství v Sanoku uspořádalo pod patronací Ministerstva kultury a umění Polské lidové republiky ve dnech 26.-29. května 1984 mezinárodní konferenci k otázkám aktivizačních programů a komplexního politicko- i kulturně výchovného působení muzeí v přírodě.
      Výtečné technicko-organizační zabezpečení konference ze strany polských hostitelů významně přispělo k dělnému a podnětnému rokování badatelů i muzejních pracovníků z Polska, Sovětského svazu a Československa.
      Jednání konference otevřely referáty F. Midury, zástupce polského Ministerstva kultury a umění, a J. Špéta, zastupujícího Ministerstvo kultury České socialistické republiky. Ve svých vystoupeních podtrhli význam muzeí v přírodě v procesu formování společenského vědomí v podmínkách socialistické společnosti. Důraz byl položen na ucelenost pojetí i působení a nezbytnost změn v teorii i metodách muzejní práce, včetně aplikace poznatků vědecko-technické revoluce.
      Celkový přehled o vývoji a současném stavu polských muzeí v přírodě přednesl J. Czajkowski,

275

ředitel sanockého muzea. Souhrnnou informaci o počátcích i genezi realizace muzeí v přírodě v Čechách a na Moravě s konkretizací na výsledky práce Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm podal J. Štika. J. Souček z Ústavu lidového umění ve Strážnici referoval o výsledcích i dalších plánech systematického výzkumu teoretických i metodických východisek budování a provozu muzeí v přírodě, jež jsou v Československu od roku 1976 řešeny v rámci Státního plánu základního výzkumu pracovišti v Rožnově pod Radhoštěm, Strážnici a Martině. Se základním přehledem situace v budování celoslovenského muzea lidového stavitelství při Slovenském národním muzeu v Martině seznámil účastníky I. Krištek. Situaci v záchraně památek lidového stavitelství Estonské sovětské socialistické republiky charakterizovala E. Wundrová a uvedla praktické poznatky ze skanzenu v Tallinu.
      V dalších referátech odezněly materiály z přípravy, výstavby i provozování muzeí v přírodě v Československu a v Polsku. Vystoupili A. Kudła (Chorzów), B. Kołodziejska (Ochla), M. Skowrónski (Kolbuszowa), W. Kawiorski (Nowy Sącz). K. Wicer - Jesionowska (Opole-Bierkowice), R. Tubaja (Toruň). z československých účastníků dále promluvili H. Sedláčková (Poděbrady - Přerov nad Labem), L. Štěpán (Veselý kopec - Vysočina), V. Jiřikovská (Třebíz),[/] L. Kladivík (Banská Štiavnica) a M. Sopoliga (Svidník). k výrazným pozitivům konference patřila bohatá diskuze, která byla pravou školou konfrontace teoretických záměrů, dosažených výsledků i získaných zkušeností.
      Jednání v plném rozsahu potvrdilo shodnost základních teoretických i praktických problémů, jež řeší muzea v přírodě zastoupených států, i když prakticky každý skanzen má jiné podmínky pro svou existenci i činnost. O to závažnější jsou poznatky obecnějšího charakteru, na jejichž akcentování je nezbytné pamatovat při budování a provozu skanzenů a důsledně je respektovat. Patří k nim především nezastupitelnost muzeí v přírodě při prezentaci komplexního obrazu života, práce a bydlení lidu v jednotlivých historických etapách společenského vývoje, včetně úzkého propojení na životní prostředí, agrikulturní problematiku i celou oblast forem společenského vědomí. Při plnění tohoto poslání je nutno mít stále na zřeteli velkou odpovědnost muzejních pracovníků při budování muzeí v přírodě, neboť stále častěji pracují s historicky uzavřenými etapami vývoje lidové kultury a je jejich povinností uchovávat je i prezentovat v náležitých souvislostech objektivní skutečnosti s nejmenší možnou mírou zkreslování. s velkým důrazem bylo podtrženo nebezpečí subjektivních přístupů vedoucích někdy k nežádoucí idealizaci historických fakt, romantizujícím tendencím a ve svém souhrnu ke škodlivým defor[/]macím při kulturně i politickovýchovném a naučném účinu. Významné bylo také konstatování velikých rezerv ve fundované a kvalitní prezentaci duchovních i sociálních oblastí lidové kultury, včetně schematických přístupů, jež se objevují. Jednou z příčin tohoto stavu je nízká teoretická rozpracovanost působnosti muzeí v přírodě na tomto poli a doposud často jednostranný akcent na uchování objektů lidového stavitelství i artefaktů lidové hmotné kultury.
      Součástí konference byla podrobná prohlídka Muzea lidového stavitelství v Sanoku, včetně vernisáží dvou výstav i exkurze do Muzea lidové kultury v Kolbuszowej, v obou případech s ukázkami aktivizačních programů, realizovaných v těchto expozicích v přírodě.
      Setkání pracovníků muzeí v přírodě tří socialistických států, které se v takovém rozsahu konalo prakticky poprvé, bylo jednoznačně úspěšné a pro účastníky inspirativní. Materiály byly publikovány péčí sanockého muzea. Vzhledem k rozsahu problematiky, jež se váže k realizaci muzeí v přírodě, se mohlo jednání konference dotknout jen omezeného okruhu otázek. O to naléhavější je proto potřeba konání obdobných pracovních setkání odborníků pro muzea v přírodě na mezinárodní úrovni v pravidelných intervalech. Polští kolegové v tom učinili první záslužný krok. Jan Souček

276

Mezinárodní sympozium dudáků a výrobců dud v NDR [obsah]

V městečku Slepo (Schleife), okres Biela Woda (Weiswasser) ve střední Lužici, se konal 14.-17. června 1984 "Wokrjesny festiwal serbskeje kultury 1984". Byla to přehlídka pokračující a stále se rozvíjející kulturní aktivity a umění Lužických Srbů v tvorbě hudební, literární, výtvarné i filmové, doplněná několika zábavnými pořady. Závěrečný den byl obohacen přehlídkou dudáckých skupin z NDR a hostů z PLR, MLR a ČSSR. Umělecky vyvážený a bohatý program předvedl sympatický místní "Serbski folklorny ansambl Slepo" (účastník festivalů ve Strážnici a v Strakonicích). Festival uzavřel dynamickým a precizním pořadem státní soubor. "Serbski ludowi ansambl z Budyšina".
      V rámci festivalu se uskutečnilo I. setkání dudáků a výrobců dud s mezinárodním sympoziem a výměnou zkušeností. v posluchárně odborné školy se vedle oficiálních hostů, zástupců vědeckých a odborných ústavů, sešlo přes 60 dudáků a dudařů, začínajících i již zkušených a dovedných tvůrců rozmanitých typů dud. Organizátory setkání byly společně Dom za serbske ludowe vuměłstwo v Budyšině a Zentralhaus für Kulturarbeit der DDR Leipzig. Cílem setkání bylo přispět v tomto oboru k řešení společných základů koncepčního postupu a vývoje v NDR zejména, v péči o roz[/]voj, výrobu a techniku hry, upevnit kontakty se soubory a jednotlivými odborníky socialistických zemí, s cílem přispět k jednotnému kulturně politickému stanovisku a soustředit pozornost na praktické zacházení s nástrojem, na jeho historický vývoj, na jeho různé formy a způsoby hry. Vytčené cíle byly též těžištěm tří odborných referátů.
      Jan Rawp (vědecký pracovník AV NDR Budyšin) sledoval historický vývoj srbských dud od nejstarších středověkých literárních zmínek o výskytu dud a jejich doložitelném typologickém druhu přes společenskou a sociální funkci nástroje v jednotlivých historických obdobích po vlivy působící na složení sdružené dudácké hudby v průběhu 19. století a dále až po poválečné obrození a demokratizaci vývoje Srbů v NDR. Typologicky patří srbské dudy v podstatě do stejné řady s polskými a českými dudami s jednoduchým jazýčkem v jedné melodické a jedné bordunové píšťale ve starší dechové či mladší dmychací modifikaci. Zhruba od poloviny 19. století se v Lužici vyskytují dva druhy dud s dmychacím měchem po pravé straně - prostší "měchawa" s měchem z hladké černé telecí nebo kozí kůže a "kozoł" s nápadně velkým vakem z bílé kozí kožešiny a s charakteristickou vyřezávanou kozlí hlavičkou. Určité konstrukční rozdíly vykazuje bordunová píšťala v obou případech laděná in F. Jen společenské uplatnění obou nástrojů bývalo tradičně odlišné. Vedle srbského sběratele[/] a národního buditele Arnošta Smoléra (1816-1884), přispěli k dokumentaci srbských dud nejvýrazněji čeští badatelé a sběratelé Adolf Černý a Ludvík Kuba. Po druhé světové válce se dochovaly pouze dva instrumenty - jediná "měchawa" a jeden "kozoł", který posloužil při rekonstrukci dud pro státní soubor i pro později vzniklý zájmový ansámbl ve Slepu, kde v současné době působí skupina 7-8 dudáků pod vedením Karla Tilicha, který je výrobcem srbských dud.
      Od Josefa Režného (Strakonice) požadovali pořadatelé příspěvek o historii českých dud a praktické hře na dudy, přičemž zdůraznili zájem o otázky slovansko-německých vzájemných vztahů v dudácké muzice, o problematiku tradice a inovace v oblasti techniky hry a techniky výroby nástroje, o současný stav a tendence hry na dudy v Čechách. Referát byl doplněn výběrem dokumentárních zvukových záznamů. v otázkách výrobní techniky i způsobu hry bylo výhodou, že většina účastníků sympozia již znala Režného Školu hry na české dudy (vyd. ÚKVČ Praha a KKS Čes. Budějovice 1981).
      Bernd Eichler (vědecký pracovník, předseda Zentrale Arbeitsgemeinschaft Musikfolklore) referoval o některých nových tendencích hry na dudy v NDR. Přibližně od sedmdesátých let lze v NDR sledovat stoupající zájem o dudy i o jiné zaniklé instrumenty. Asi 1976 přijali někteří milovníci dudácké hudby

277

české dudy a s těmi se začali pokoušet interpretovat německé lidové písně. Později dochází k pokusům o rekonstrukci starých německých dud a první přijatelné nástroje tohoto typu se objevují asi od roku 1980. Tento vývoj byl zprvu brzděn, avšak v tisku a rozhlase se setkal s živým zájmem a podporou. Roku 1982 se sešlo v Lipsku 32 zájemců o dudy, o rok později se již podařilo uskutečnit pracovní setkání zájemců o výrobu dud pod záštitou oficiálních institucí. Za společensky cennější jsou v NDR považovány tendence vlastní výroby před výrobou prodejní. Stoupající zájem o dudy a jejich mnohotvárné uplatnění vytváří dobré předpoklady k tomu, aby budoucnost nástroje byla v NDR zachována.
      Po referátech probíhaly podle zájmů jednotlivých skupin čilé diskuse a praktická výměna výrobních i hráčských zkušeností spolu s předváděním typologicky rozmanitých instrumentů vlastní výroby.
      Pořadatelům se podařilo realizovat první mezinárodní sympozium a setkání s příkladnou péčí a po zásluze i s plným zdarem. Josef Režný

8. světový kongres ISFNR [obsah]

Badatelé orientovaní na studium prozaického folklóru si ve dnech 12.-17. června 1984 v norském Bergenu připomínali, že uplynulo 25 let od významného celosvětového setkání, které poprávu možno v mezi[/]

Setkání dudáků a dudařů z různých skupin z NDR.

národním nadhledu označit za skutečný mezník. Tehdejší rokování vyústilo v jednoznačný závěr: studium prozaických tradic více než doposud a více než mnohé jiné humanitní disciplíny vyžaduje širokou spolupráci, pro niž nezbytná je institucionáłní základna. Tou se vzápětí stala Mezinárodní společnost pro bádání o lidové próze (International Society for Folk-Narrative Research), sdružující při svém zrodu[/] šedesát zakládajících členů a uvedená v život roku 1962 na konferenci v Antverpách. Českoslovenští folkloristé se od samého začátku aktivně podíleli na činnosti této výběrové společnosti a z jejich podnětu se začátkem září 1966 konala v Liblicích u Prahy i jedna z dalších konferencí ISFNR, tematicky soustředěná na kategorie lidové prózy.
      Nejzávažnějšími akcemi jsou však

278

světové kongresy, které se pořádají vždy jednou za pět let a které se od roku 1964 spojují se jménem ISFNR. Nyní se tedy kongresovým městem stal Bergen, kam svou účast ohlásilo téměř tři sta zájemců; mezi nimi převažovali členové Společnosti, jejíž početní stav po posledních doporučeních ještě během zasedání stoupl proti prvopočátku přibližně na devítinásobek. Osmý světový kongres organicky navazoval na kongresy předchozí, i on měl předem dohodnutý profil. Nicméně se od nich výrazně odlišoval - jednak vysokým číslem referátů, kterých bylo přihlášeno 157, jednak polytematickým zaměřením. Byly pro něj stanoveny tři základní okruhy: 1. Lidová próza - problematika významu (zjišťování smyslu), 2. Teorie osobního vyprávění ("vyprávění všedního dne", kronikáty, memoráty, žerty), 3. Lidová próza a otázka identity (skupina, región, národ).
      Ke každému z těchto komplexů byly předneseny dva hlavní či úvodní referáty v plénu. k prvnímu okruhu referovali Lutz Röhrich (NSR) a Bengt Holbek (Dánsko), k druhému okruhu Linda Déghová (USA) a Violetta Krawczyk - Wasilewska (Polsko), k třetímu okruhu Aili Nenola - Kallio (Finsko) a Ahmed Aly Morsy (Egypt). Všechny další přednášky byly zařazeny do sekcí. Tři základní sekce byly rozšířeny o dva "panely" pro jiná, dílčí témata: otázky transkripce, katalogizace, současného folklóru, performance, pohádek, pověstí[/] vůbec, současných pověstí, přísloví, vydávání folklóru, historie folklóru, metodologie, struktury a funkce, otázky vztahu folklór-lid-společnost.
      Tím vším dostalo kongresové jednání charakter heterogennosti, jisté roztříštěnosti, avšak na druhé straně suma přednášek podávala obraz o bádání v různých částech světa. Naznačovala, jaké trendy dominují nebo naopak doznívají. z celkového úhrnu referátů možno usuzovat, že například módní neostrukturalismus, ostatně nevýrazně prezentovaný už na předchozích dvou kongresech, ve slabých náznacích vskutku jen dožívá, resp. že do pozadí ustupuje semiotická orientace. Všechny referáty neměly stejnou úroveň, leckdy byly zatíženy faktografií, nejednou se o fakta naopak neopíraly nebo se vyznačovaly, zvláště projevy některých folkloristů ze zámoří, spekulativní jednostranností a namnoze neznalostí literatury evropské, takže přinášely i závěry dávno známé.
      Přesto se dá říci, že studium folklórní prózy opět značně pokročilo. v četných referátech se zračilo úsilí dále rozšiřovat koncepci disciplíny, nacházet pro ni nové metody, přejímat je větší měrou z jiných vědních oborů, komunikovat s nimi, vyhledávat témata takříkajíc skrytá, opomíjená či zdánlivě okrajová, pronikat hlouběji k předmětu bádání. Přitom se mnohé přednášky výhradně nebo alespoň ze značné části vázaly k současnosti, ať už šlo o pohled na minulost očima dneška, například v referátě Rudolfa Schendy (Švýcarsko) o lidovém[/] vyprávění a národni identitě z let 1830-1848, nebo o filozofii našich časů v tradičním vyprávění ve vystoupení Tekly Dömötörové (Maďarsko) a o lidovém vyprávění v přítomnosti, na které se ve svých zevšeobecňujících, leč ne vždy objevných postřezích zaměřil Siegfried Neumann (NDR). Kromě toho nejedna přednáška měla svůj základ ve folklórním fondu získávaném právě v naší současnosti.
      Z množství referátů by se stěží dal pořídit uspokojivý výčet těch nejpozoruhodnějších. Nejde jenom o to, že takový výběr by nemohl být nepoznamenán subjektivním hodnocením. Autor těchto řádků vyposlechl pouze část přednášek rozdělených do pěti bloků, a musel tedy pro kolizi s jinými referáty rezignovat i na ty, o něž by měl mimořádný zájem. Jestliže si přesto lze učinit jistý názor, pak proto, že organizátoři před zahájením kongresu odevzdali účastníkům soubor všech resumé a vedle toho i relativně úplné znění zejména hlavních referátů. v průběhu zasedání potom zpřístupnili ve dvou svazcích plné texty těch dalších referátů, které jim byly dány včas k dispozici. Jeden exemplář dvousvazkového výboru bude spolu s většinou hlavních referátů dostupný v Státní knihovně ČSR. (Podle dodatečného, zářijového sdělení v bulletinu NIF Newsletter 2/1984, s. 16, by měly v listopadu 1984 vyjít, rovněž ve dvou svazcích, ostatní přednášky.)
      Na valném Shromáždění členů ISFNR, které se pravidelně koná

279

u příležitosti kongresů, byl jednomyslně přijat návrh na opětovné zvolení Lauri Honka (Finsko) prezidentem. Viceprezidentem pro Evropu se stal K. V. Čistov (SSSR) a ve výkonném komitétu jsou socialistické země zastoupeny dvěma badateli, T. Dömötörovou a S. Neumannem. Místem devátého kongresu a valného shromáždění bude v roce 1989 Budapešť.
      Ke kongresu se připojovala ještě řada dílčích akcí, jako seminář o baladě, promítání národopisných filmů, videoprogramy, večerní besedy v Etno-folkloristickém ústavu bergenské univerzity, národopisné exkurze a různé výstavy. z nich nejzávažnější byla velká mezinárodní výstava publikací, vydaných od posledního kongresu v roce 1979 a zaměřených na folklór a život lidu, zvláště na lidové vyprávění a též na baladu. Uspořádal ji sekretariát kongresu po předchozí spolupráci s účastníky z různých zemí. Na celkové ploše československá expozice výstavu zahajovala a přibližně s padesáti tituly byla - díky pochopení našich nakladatelství - vedle skandinávské a maďarské nejrozsáhlejší; zastoupení na ní našly i Národopisné aktuality.
      Sjezd předních folkloristů z celého světa sehrál i nemalou společenskou a v tomto směru také politickou roli. Prezident kongresu Brynjulf Alver (Norsko) ve své pozdravné adrese zdůraznil, že zakladatel ISFNR Kurt Ranke označil tuto mezinárodní společnost za "velkou[/] rodinu folkloru". Její funkci vyjádřil nyní B. Alver těmito slovy: "Ve světě ovládaném mezinárodními konflikty a různicemi je důležité, aby se rodina semkla." Upozornil sice na pestrost badatelských problémů a na nutnost jejich řešení, ale závěrem řekl: "Mějte na paměti, že se nesetkáváme jen proto, abychom tvrdě pracovali; budeme se radovat ze společenství blízkých kolegů a přátel. Bergen se skutečně těšil na[/] toto setkání". Možno dodat, že se Bergen na toto setkání také důkladně připravil. Kongres proběhl - a zde nutno zvlášť poděkovat jeho generálnímu sekretáři Reimundu Kvidelandovi - bez organizačních závad. k celkové příznivé atmosféře přispěli ovšem všichni pořadatelé tradiční norskou srdečností, ohleduplností, obětavostí a pohostinností. Jaromír Jech[/]

FESTIVALY

Strážnice 1984 [obsah]

Ohlas, který vzbudil 39. ročník Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, je jednoznačně pozitivní. Je možno jej označit za jeden z nejlepších ročníků v posledních letech. v čem spočívá tento úspěch?
      39. ročník Strážnice vycházel ze zaužívaného programového schématu, respektujícího všechny druhy folklóru, které dnes existují. Zvláštností bylo přičlenění "Dětské Strážnice", která se v předchozích létech konala v samostatném termínu. Letos probíhala v pátek odpoledne. Otevřel ji pořad "Jen mít oči k vidění" (autorka a režie Alena Schauerová, odborná spolupráce a hudební režie Miloslav Brtník ). Pořad byl založen na myšlence ukázat vztah dětí jako[/] nositelů folklórních tradic a dospělých, kteří uvědoměle pěstují u dětí lásku k lidové písni, tanci, hře, učí je a připravují na veřejná vystoupení. Ve výběru souborů měl pořad celostátní zastoupení. Autorce se podařilo vybrat takový folklórní materiál, jímž bylo možno vyjádřit zvolený ideový záměr. v popředí byla dětská hra a říkadla, ke slovu se dostal i tanec a hudba. Podařilo se vyvolat radost, kterou prožívají děti při těchto folklórních projevech. k hlubšímu zamyšlení vedla reminiscence slavkovské bitvy v dětské hře z Brněnska, a také vyznání vedoucích dětských kolektivů o smyslu jejich práce. Druhý pořad Dětské Strážnice probíhal v bezprostřední časové návazností na program první. Měl název "Děti Slovácka" a byl koncipován jako regionální pořad dětského folklóru (autorka Anna

280

Maděričová, režie Anna Maděričová a Jiří Jilík ). Autorka se inspirovala knihou Jana Herbena "Slovácké děti" a pokusila se ukázat, že od doby, kdy byla tato práce napsána, uplynulo sice sto let, ale děti na Slovácku se v zásadních rysech nezměnily. Zůstala jim radost z her i zábav. v pořadu byly zastoupeny nejrůznější situace dětského světa a života dětí. Velké bohatství dětského folklóru i počet kvalitních dětských souborů na Slovácku svedly autorku k tomu, že přecenila časovou míru pořadu, po kterou je divák s to plně vnímat předváděné folklórní projevy. Bezprostřední nálada, která se po značnou část pořadu navodila, vybízí k úvaze, zda v budoucnosti nevyužít vhodného prostředí stadiónu Zahrada k takovým typům pořadů, kde by vystoupení souborů byla non-stop doprovázena zábavami děti, a třeba i jejich rodičů, kde by děti i dospělí volně přicházeli a odcházeli, a věřím, že hlavně dlouho setrvávali a prožívali pěkné chvíle. Zcela zaplněný areál, kde mezi diváky byla řada školních výprav, podporuje tento námět. I když lze obecně konstatovat vysokou úroveň našich dětských souborů, letošní Dětská Strážnice ukázala, že bude třeba nad některými otázkami se hlouběji zamyslit. Děti jsou často nevhodně oblečeny do krojů dospělých a někdy působí jako milé loutky, v jejich chování, tanečních projevech i zpěvu se ztrácí dětský výraz a projevuje se snaha napodobit, až kopírovat dospělé (větší toleranci[/] můžeme mít v tomto směru snad jen u dětských muzik), materiál, zvláště písňový, není volen s ohledem na věk dětí, atd. Zde bude nutno ze strany vedoucích souborů postupovat zasvěceněji a respektovat zákonitosti folklóru, u jehož dětské složky existuje řada zvláštností. Zejména je to žádoucí u kolektivů, v nichž působí děti různého stáří. Pěkným příkladem dodržování této zásady bylo na letošní Strážnici vystoupení maďarského dětského souboru "Tátika" z jižního Slovenska.
      MFF 1984 byl zahájen večerním pátečním regionálním programem "Otvírání studánek". Pořad, jehož autorkou a režisérkou byla Hannah Laudová (odborným hudebním poradcem byl Jaroslav Markl ) zavedl diváky k pramenům folklórních tradic jižních a východních Čech. Pro strážnické diváky, zvyklé především na páteční regionální pořady ze Slovácka, byl tento pořad milým překvapením. Soubory, které autorka do pořadu zařadila, dokázaly navodit atmosféru letnicového obřadu "čištění studánek", ústrojně doplněného o dívčí zábavu z humpoleckého Zálesí "za studně", jarní obřadní a řehořskou hru z Hlinecka, strojení nevěsty na Blatech, čepení nevěsty na Pacovsku a "ohrávání májů" ve východních Čechách. Silně zapůsobilo zejména poetické "strojení nevěsty" v podání "Úsvitu" z Českých Budějovic a osobité předvedení řehořské hry (soubor "Vysočánek" z Hlinska). Druhá část programu byla založena na lidové hudbě (málo známá kantorská muzika[/] z východních Čech v interpretaci muzik souborů "Hořeňák" z Horní Nové Vsi - Lázní Bělohrad a "Hadař" z Červeného Kostelce) a zejména na lidovém tanci, od jednoduchého předvedení až po variace na téma starých tanců z Rychnovska ze zápisů Josefa Vycpálka. Působivé bylo číslo "rybářský tah třeboňských pěšáků" (soubor "Úsvit"). Poněkud neústrojné, na škodu gradace závěru pořadu, vyzněl rej a průvod masopustních masek. Oproti dřívějším pátečním regionálním pořadům se jihočeské a východočeské "Otvírání studánek" odlišovalo tím, že tu převažovaly vyspělé soubory a materiál byl zpracován v poměrně bohaté stupnici stylizací. Nepovažujeme to ovšem nijak za závadu. Pořad H. Laudové přesvědčil, že je možno pro Strážnici připravit program i z oblastí, které se - často neprávem - považují z hlediska životnosti tradic lidové kultury za málo přitažlivé. Před několika lety objevila Zdenka Jelínková pro Strážnici Brněnsko a přispěla k národopisné aktivizaci této oblasti. Bylo by si přát, aby tomu - po zdařilém strážnickém pořadu - bylo tak i v jižních a východních Čechách.
      Sobotní programy zahájil pořad "Písně vyprávějí příběhy". Byl situován do dvora jedné hospodářské usedlosti v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy. Komorní prostředí, které se tu vytvořilo, pomohlo odstranit obvyklou bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Napětí i ticho, které tu při sledování pořadu pano

281

valy, zcela ovládly diváky (mezi nimi byla řada rodin s dětmi), všichni byli zcela zaujati písněmi, vyprávějícími příběhy. Autor programu Jaroslav Štika, za režie Karla Pavlištíka a hudební spolupráce Jana Rokyty, dal do popředí text lidových balad; hudbou, tancem i průvodním slovem jen umocnil dramatickou výstavbu pořadu. Zápisy zpívaných či recitovaných balad pocházejí z Valašska, ze Slovácka a z přilehlých slovenských oblastí. Interpreti (zpěváci Eva Porubová, Alžběta Končetíková, Josef Pilát, ženský sbor "Polajka" z Rožnova pod Radhoštěm, citlivý doprovod Jana Rokyty st. a Jana Rokyty ml. i muziky Jaroslava Čecha z Uherského Hradiště, tanečníků ze Slovácka i z Valašska) dali vyznít lidovým baladám takovým způsobem, že si zcela podmanily strážnické návštěvníky. Pořadu napomohlo i citlivé slovo, vycházející ze záznamů historických událostí a navozující atmosféru doby, kdy balady vznikaly. Ukázalo se, že strážnický divák je kultivovaný, že má určité znalosti o lidové kultuře a že dovede vnímat nejen melodii, ale i text písní; že chce nahlédnout k pramenům lidové tradice, k její prosté kráse. Pořad "Písně vyprávějí příběhy" byl jedním z největších přínosů "Strážnice 1984" a programy tohoto zaměření (a ve stejném pro- , středí) by měly být trvalou součástí každého ročníku MFF.
      39. ročník MFF byl oficiálně zahájen pořadem "Plody země" (autoři Pavel Popelka a Daniel [/]

Vystoupení skupiny masek ze Studnice v pořadu "Otvírání studánek" na XXXIX. MFF ve Strážnici, Foto J. Uherka, 1984.

Luther, režie Pavel Popelka ). Svým zaměřením šel ke smyslu lidové kultury, k jejím obecným hodnotám pro život člověka. k nim patří harmonické spojení rolnického lidu s půdou a přírodou a také úcta k zemi a chlebu. Pořad byl koncipován celostátně. I když premiérovému pořadu by prospělo určité krácení, jeho celkové vyznění i ideový dosah byly výrazné. Cesta[/] od vnějšího pohledu na folklór k podstatě tradic lidové kultury, kterou strážnický festival prošlapává, nalezla v tomto pořadu konkrétní výraz.
      Pořad československých souborů "Zpěv o volnosti" byl pojat jako symbolické vyjádření životnosti lidového umění v jeho vztazích k člověku, ke společnosti a jejich potřebám. Autor pořadu Svetozár

282

"Vystoupení souboru "Tátika" z Okoličného na Ostrove v pořadu "Jen mít oči k vidění" na XXXIX. MFF ve Strážnici, Foto J. Uherka, 1994.

Švehlák (za odborné spolupráce Bohuslava Beneše a režie Jaroslava Ševčíka ) rozdělil program do tří částí, v nichž vyjádřil dnešní polohy folklóru: autentický folklór jako kulturní dědictví - "angažované poselství" folktóru - inspirační úloha folklóru v současných uměleckých seberealizacích. Dominantou pořadu byla jeho střední část "Zpěv proti válce" s protifeudální a zbojnickou te[/]matikou, rekrutskými a verbířskými zpěvy a závěrečnými partyzánskými písněmi. Závěrečná část dospěla do různých forem stylizace folklóru, v nichž se odráží vlastní přístup souborů k interpretaci folklóru a svým způsobem také různice v choreografii českých, moravských a slovenských souborů. Sv. Švehlák v tomto pořadu potvrdit své odborné znalosti a autorské zkušenosti, na jejichž základě mohl uká[/]zat, že folklór lze inscenovat v široké škále přístupů, a také to, že lidové umění stojí dnes plně ve službách společnosti a má v našem kulturním systému své nezastupitelné místo. Pořad byl pro návštěvníky Strážnice uměleckým zážitkem i důstojnou upomínkou výročí SNP.
      Program zahraničních souborů "Písně a tance přátelství" byl tematicky zaměřen na kola, hry a chorovody (připravili Zdenka Jelínková a Andrej Sulitka ). Zahraniční soubory - "Kremikovci" z Bulharska, "Karkelo" z Finska, "Vatra" z Rumunska, "Georgakis Olympios" z Řecka, "Zavirucha" z Běloruské SSR (československými hostitelskými soubory byly "Kojšovan" z Kojšova a "Vysočan" z Jihlavy) - ukázaly různé přístupy k interpretaci folklóru v jednotlivých zemích, někdy těžko vzájemně srovnatelné. z toho pramenila ne zcela přesná představa o autentické podobě kol a chorovodů zastoupených národů. Přesto byl program zahraničních souborů strážnickými diváky dobře přijat, vyzněl v přátelské setkání národů a přispěl k poznání osobitostí jejich lidového umění. Domníváme se, že přes všechny potíže, které jsou spojeny s přípravou tematicky zaměřených mezinárodních pořadů, bude vhodné v této koncepci pokračovat. Organizátoři festivalu dali zahraničním souborům i možnost vystupovat ria větší časové ploše v samostatném pořadu na závěr festivalu a také v okolí Strážnice.
      V programovém schématu Stráž

283

nice má v neděli dopoledne pevné místo pořad hudebního folklóru, zařazený do přímého vysílání Československého rozhlasu. Autor Jaromír Gelnar (hudební spolupráce Jan Rokyta, režie Jiří Stehno ) jej zaměřil na hledání nových cest v interpretaci lidové písně a příznačně jej - v duchu Janáčkova výroku - nazval "Hudba pravdy". Jak píše autor v programovém sborníku, neusiloval o pořad "hotových postupů, příkladných písniček, hudby, aranží". Pořad především provokoval k úvaze nad tím vším. Strážnický divák mohl vnímat různorodé podoby lidové písně, mohl je sám hodnotit. Ohlas, který pořad vzbudil, svědčí o pravdivostí hudby, která tu zazněla v prvotní poloze muziky souboru "Hriňovčan" z Hriňové, u vícepolohové "Jasénky" ze Vsetína, v osobitých zvukových experimentech "Brněnských gajdošů", v nadregionální syntéze "Vycpálkovců".
      Přímé televizní vysílání pořadu "Otvírajte sa, strážnické brány" bylo jakýmsi kaleidoskopem vybraných čísel z jednotlivých pořadů, který ve spolupráci s autory programů sestavil Jaroslav Jurášek (režijní spolupráce František Synek a Jan Maděrič, režie televizního přenosu Milan Peloušek ). V některých případech by bylo možno uvažovat o volbě jiných ukázek profilujících pořady strážnického festivalu. Objektivní hodnocení programu by vyžadovalo konfrontaci s televizní obrazovkou. Pořad splnil hlavní záměr: poslat[/] do celé republiky pohlednici ze Strážnice.
      Neoddělitelnou součástí strážnických slavností je slavnostní průvod účinkujících (scénář a režie Vlasta Ondrušová), jemuž předchází pořad na náměstí Svobody (připravili František Synek a Hannah Laudová se soubory z jižních a východních Čech). Za účasti politických delegací vyzněly v přehlídku krásy lidového umění, porozumění národů v kulturní oblasti a důstojnou kulturně politickou manifestaci.
      Strážnici 1984 lze po programové stránce právem označit za jeden z nejlepších ročníků MFF. Projevil se výsledek pětiletého plánování pořadů a jejich dvouleté autorské přípravy. Větší pozornost bude třeba věnovat výběru konferenciérů (nejcitlivěji uváděli strážnické pořady Lubomír Tokoš a Stanislav Šárský ). k celkovému pěknému vyznění festivalu přispělo podstatné zlepšení prostředí slavností, zvýšená péče o účinkující (zejména ve stravování) a především kulturní chování strážnických návštěvníků. v souvislosti se Strážnicí vyvstává však i řada teoretických otázek, na něž bude nutno hledat odpověď.
      Cena Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice byla na 39. ročníku udělena PhDr. Pavlu Popelkovi a Danielu Lutherovi, CSc., autorům pořadu "Plody země", za postižení obecně lidských hodnot obsažených v tradicích lidové kultury. Laureátu MFF[/] se staly: dětský folklorní soubor "Tátika" při ZŠ v Okoličné na Ostrove - za citlivý výběr lidových písní a tanců maďarského obyvatelstva na jižním Slovensku a jejich kvalitní interpretaci přiměřenou dětskému věku; jihočeský soubor lidových písní a tanců "Úsvit" při PKO České Budějovice - za scénicky působivé zpracování výjevů ze života jihočeských rybářů; Eva Porubová z Rožnova pod Radhoštěm - za citlivý a kultivovaný přednes lidových balad v pořadu "Písně vyprávějí příběhy"; folklórní soubor "Ponitran" při pedagogické fakultě v Nitře - za objevný přístup k folklórnímu materiálu a jeho interpretaci; soubor lidových písní a zvyků "Kremikovci" ze Sofie, Bulharsko - za vysokou uměleckou úroveň pěvecko-tanečního projevu. Václav Frolec

284

Kamienka '84 [obsah]

XIX. festival ukrajinského folklóru a zborového spevu sa konal v Kamienke, okr. Stará Ľubovna, 2. a 3. júna t. r. Pred 5.000 divákmi vystúpilo na ňom 23 súborov a folkIórnych skupín. Program festivalu bol rozdelený do 4 časti.
      V sobotu 2. júna v miestnom kultúrnom dome sa uskutočnila prehliadka speváckych zborov, ktorej sa zúčastnili po tri súbory z každej z troch kategórii. Tie isté súbory vystúpili večer na amfiteatri v slávnostnom koncerte, venovanom 40. výročiu SNP a Karpatsko-duklianskej

284

Folklórní skupina z Jarabinej, okr. St. Ľubovňa na festivale v Kamienke. Foto D. Vaško, 1984.

operácii. Duplicita tých istých súborov pred tým istým obecenstvom, opakujúca sa už po niekoľko rokov, vyvoláva otázku oprávnenosti takejto prehliadky.
      Z folklórneho hľadiska najzaujímavejším bol program "Z ľudovej studnice", v ktorom ukážky ľudových obyčajov predviedli na scéne detské súbory a folklórne skupiny z Kamienky, Jarabiny, Jakuban, Šarišského Jastrabia, Svidníka, Čirča a iných lokalít. Po nekoľkoročnej prestávke sa znovu predstavil publiku miestny súbor Barvinok, tento[/]krát pásmom zvykov pri vití svadobných vencov. Obohatením programu bolo aj vystúpenie víťazov minuloročného festivalu sólového spevu Makovická struna v Bardejove. v záverečnej časti programu "Z ľudovej studnice" vystúpil 70-členný spevácký súbor potravinárskeho družstva vo Svaľave na Zakarpatskej Ukrajine, ktorý už niekoľko rokov pracuje pod vedením vrchného okresného lekára M. S. Čajkovského.
      Najviac divákov prejavilo záujem o nedeľný odpoludňajší program[/] "Za mier a šťastie na zemi", v ktorom okrem domácich amatérskych súborov (Makovica zo Svidníka, Minčol z Kyjova, Čergovčan z Bardejova a Čirčianka z Čirča) vystúpil aj profesionálny Podduklianský ukrajinský ľudový súbor z Prešova časťou svojej poslednej premiéry. Obecenstvo vrelo privítalo aj poľský folklórny súbor Dolina Dunajca z Nového Sąncza a spomínaný už zakarpatský súbor zo Svaľavy.
      Najväčším nedostatkom všetkých štyroch programov bola ich bezkoncepčnosť. Mikuláš Mušinka

Svidník '84 [obsah]

Slávnosti kultúry Ukrajincov ČSSR vo Svidníku (predtým festival piesní a tancov) toho roku oslávili svoje 30. výročie. Boli zahájené vo štvrtok 14. júna výstavou fotografií "30 rokov slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR" v Múzeu ukrajinskej kultúry. Večer v rámci festivalu vystúpil amatérsky divadelný súbor "Dumka" z Košíc s Čapkovou hrou "Matka".
      V piatok 15. júna v budove Okresnej odborovej rady bola otvorená výstava detských kresieb a vo veľkej sále ONV výstava výšiviek. v ten istý deň sa svidníckemu obecen­ stvu predstavil divadelný súbor pri ukrajinskom gymnáziu v Prešove rozprávkovou hrou E. Schwarcza "Snežná kráľovná".
      Samotný festival bol zahájený na svidníckom amfiteátri v sobotu poobede programom "Verní odkazu

285

SNP", v ktorom vystúpila 19 detských súborov väčšinou s inscenáciami detských pastierskych hier. v záverečnej časti estrády vystúpil i tri spevácke súbory: "Družba" zo Starej Ľubovne, "Odevák" a "Poddukliansky zbor učiteľov" zo Svidníka.
      Vo večernom programe "Spievajúce Karpaty" sa svidníckemu publiku (predovšetkým mládeži) predstavili tri skupiny modernej populárnej hudby - "Optimisti" z Prešova, "Centrum" zo Svidníka a "Plameň" z Humenného. U všetkých bola snaha obohatiť program vlastnými skladbami, avšak ani jedna skupina sa nevymanila spod sféry napodobovania profesionálnych spevákov a vokálno-inštrumentálnych skupín.
      Nedeľný dopoludňajší program "Venček družby" patril hosťujúcim súborom: "Radvanke" z Užhorodu, "Zaviruche" z Bieloruskej SSR, sovietskemu Armádnemu súboru strednej skupiny vojsk z Milovíc, "Mostáru" z Brezna a "Ilosvay" z Veľkej Idy. Spolu s nimi vystúpil aj profesionálny Podduklianský ukrajinský ľudový súbor z Prešova.
      Dominantou festivalu bol nedeľný poobedňajší program Kvety domova, hlavná časť ktorého (90 minút) bola vysielaná Československou televíziou na 1. programe. Program zahájila folklórna skupina z Kurova originálnym stvárnením doposiaľ neznámej miestnej ľudovej obyčaje "Lamanec" (lámanie praslíc po dokončení obdobia pradenia). Ďalšie folklórne skupiny predviedli veľkonočné obyčaje (Beloveža, Radvaň), piesne[/]

Folklórní skupina z Kurova, okr. Bardejov, na XXX. ročníku festivalu ve Svidníku. Foto D. Vaško, 1984.

a zvyky spojené s prácou v lese (Poráč), na lúkach (Kyjov) a svadobné obyčaje (Kamienka, Nižný Tvarožec, Šambron a Čirč). v druhej časti programu vystúpili hosťujúce súbory.
      Napriek výkyvom počasia jubilejný Svidník prilákal takmer 20 tisíc divákov. Za 30 rokov tento festival urobil značný pokrok. Dnešné ukrajinské súbory a folklórne skupiny už nezápasia s nedostatkom krojov ani s nedostatkom repertoáru. Väčšina z nich čerpá svoj repertoár z miestneho prostredia a predvádza ho na slušnej umeleckej úrovni. Avšak jednotlivým programom ako[/] celku chybí akákoľvek koncepcia. Prácu scenáristov tu vôbec nebadať, i keď sú uvedení u každého programu. Je síce pravdou, že nie je ľahko predom urobiť scenár napríklad pre hosťujúce kolektívy, keď usporiadatelia do poslednej chvíle nevedia, s čím tieto na festival prídu, avšak programy zostavené z vystúpení domácich súborov a folklórnych skupín by mali mať svoju hlavu a pätu. Na XXX. festivale ju nemali. Všetky štyri programy boli zostavené na základe prihlášok vystupujúcich. Každý súbor či skupina prakticky mohol vystúpiť s čím chcel. Len tak sa mohlo stať, že do pro

286

gramu "Verní odkazu SNP" bolo zapojených sedem detských súborov s takmer totožnými pastierskymi hrami, do programu "Kvety domova" päť súborov so svadobnými zvykmi atď. Ani sprievodné slová konferencierov, ktoré by mali priblížiť divákovi jednotlivé vystúpenia, sa svojej úlohy nezhostili. Obmedzili sa iba na informáciu o tom, kto a pod čím vedením na scéne vystúpi. A to je málo. Napriek tomu, že svidnícky festival bol venovaný 40. výročiu SNP, v žiadnom jeho programe nebola ani len spomenutá účasť Ukrajincov v SNP, nebolo zmienky o vypálených dedi­ nách, napríklad o neďalekom Tokajíku, kde práve pred 40 rokmi fašisti zastrelili 33 mužov atď.
      Jeden z najlepších odborníkov v otázke organizovania folklórnych festivalov na Slovensku Igor Kovačovič po zhliadnutí niekoľkých ročníkov svidníckych slávností napísal: "Horšie je to s festivalom ukrajinských pracujúcich, kde koncepčné zámery sú absolútne nejasné, na ktorom sa zhromaždia ľudia bez akýchkoľvek jednoznačných programových zámerov. Vystupuje sa tam od rána do večera. Nikto nevie, kto vystupuje, prečo vystupuje, ale vari ani, ako sa to má robiť. Ak máme pomôcť aj festivalom národností, ktoré si veľmi ceníme, musia aj ony prijať zásadné programové kritéria usporiadúvania festivalovej ľudovej kultúry". (Zb. Folklór a umenie dneška, Bratislava 1980, s. 176).
      Toto hodnotenie v plnej miere platí aj dnes.[/]
      Uspariadatelia svidníckeho festivalu by si mali uvedomiť, že programy nemôžu byť iba mechanickou znáškou jednotlivých (i keď pekných) vystúpení, ale musia sa pripravovať podľa predom vypracovaného odborného scenára ako to robia v Strážnici, Východnej a na iných festivaloch. A takýto scenár môžu pripraviť iba ľudia, čo dôkladne poznajú miestny folklór.
      Dúfajme, že vo štvrtom desaťročí svidníckych slávností Ukrajincov Československa sa už tieto chronické chyby a nedostatky nebudú opakovať. Mikuláš Mušinka

FOLKLORISMUS

Osobité cesty zlidovování písní [obsah]

(Hankova Vystavím si skrovnou chaloupku..., Goethova Heidenröslein aj)
      O užitečnosti dobově oblíbených nápěvů pro popularizaci nové písně dobře věděli již reformační i protireformační skladatelé, kteří pro své duchovní texty nezřídka sáhli do pokladnice světského lidového zpěvu - někdy jen pro motiv, jindy pro celou melodii (viz kolekce O. Hostinského, J. Branbergra ad.). Nejinak si počínali také Jarmareční veršovci, obrozenští skladatelé i první autoři sociálně vypjatých, respektive dělnických písní. Nemluvě o původních melodiích, v 19. stol. většinou nezbytných pro texty netradičního obsahu (vlastenecké, revoluční atp.), vmísilo se do folklóru Čech nemálo hudebních výpůjček nejrůznějšího druhu a provenience.
      Patrně již naše nejstarší instru[/]mentální notace "czaldy waldy" (podle čtení A. Peka pravděpodobněji "czaldy maldy") přišla ve 14. století anebo ještě dříve do Čech bůhví odkud - snad z Turecka. k evropsky potulným patří i tak zdánlivě "ryze české" melodie jako Hajej, nynej, můj andílku..., Alou, páni muzikanti..., Jede, jede poštovský panáček..., Na Bílé hoře... ad. Od svých rakouských, německých, španělských, švédských aj. paralel se liší bud v detailech anebo jsou s nimi prakticky totožné (poštovský popěvek a toreadorský pochod). Kolování leckterých melodií, přijatelných pro polovinu Evropy a někdy dokonale zdomácnělých ve více národních kulturách, nevyhnulo se ovšem někdy nemálo překvapujícím peripetiím.
      Například nápěv jedné z nejoblíbenějších obrozenských písní Sil

287

jsem proso... (= dobásnění folklórního začátku M. Z. Polákem) je údajně lidového původu, podle Erbenovy sbírky "z Hradecka". Avšak přesně táž melodie (variant s kvintovým nástupem) existuje již od r. 1778 ve 12 klavírních variacích W. A. Mozarta (opus 265 K. s.). Přitom se jedná o převzaté téma z tehdy v Paříži módního popěvku Ach, vous dirai - je manman... od brzy zapomenutého bulvárního komponisty, jistého Dezéda (Desaida). Pokud je zatím známo, nápěvné varianty jsou zároveň součástí polského a slovinského folklóru. Genetické vztahy jsou ve všech případech nesporné, nikoliv však východisko (archetyp), směřování a rychlost migrace.
      Pravá konjunktura zlidovování melodií různého původu nastala v Čechách během 19. století - jako jeden ze symptomů až nápadné zpěvnosti národního obrození (novodobý pendant doby husitské). Do lidového zpěvu v několika případech pronikly dokonce již za pouhých pár desítek let i umělé písně s nápěvy, které pramálo navazovaly na tradici a ve své podstatě tudíž nebyly ani lidové, ani české. Především díky svým aplaudovaným vlasteneckým textům rychle zlidověly písně jako Moravo, Moravo..., Bývali Čechové..., ad., samozřejmě včetně "písně písní národa českého" Kde domov můj.... Avšak ještě většího ohlasu, se dočkala Hankova maloměšťácky sentimentální idyla Vystavím si skrovnou chaloup[/]ku... s nápěvem dosud neidentifikovaného, pravděpodobně singspielového kupletu vídeňského původu (Musst mers net vor Übel nehma...). Podobně jako Pařížané svou Ach, vous dirai - je manman... (= Sil jsem proso na souvrati...) také Vídeňáci si koncem 18. století po ulicích hvízdali Musst mers... . Tuto melodii sice necitoval W. A. Mozart, zato nejméně dvakrát ve své době nemálo vážený hudební emigrant J. K. Vaňhal. Zatímco Dezédova, či snad ještě starší anonymní melodie ve svých toulkách po Evropě dobře zapadla do českého, polského, slovinského a snad ještě i jiného folklóru, vídeňský popěvek nezapírá svou závislost na německojazyčném, respektive na jiném jambicky členěném textu a anticipuje romantická arióza v jejich extrémně odrhovačkové podobě. Ačkoliv tedy nečeská, nelidová a odporující tradičnímu trendu, přesto i tato melodie zlidověla a v ústním lidovém podání ojediněle koluje dodnes navzdory základním teoretickým předpokladům.
      Přímým protějškem takových paradoxně úspěšných zlidovělých písní jsou několikeré obrozenské pokusy uvést do společenského zpěvu takové skladby rozmanitého původu, které nejen podle dobového ocenění, ale i podle současných teoretických předpokladů měly šanci alespoň na částečnou popularitu. Názorným příkladem může posloužit Goethova báseň o šípkové růžičce - Heidenröslein.[/]
      Slavné opus J. W. Goetha byla uvedeno do české literatury několikrát, přitom nejméně třikrát se zhudebněním Franze Schuberta (17971828) z r. 1821. Píseň Zočí mladík růži stát .... otiskli poprvé jičínští buditelé J. Tobiášek a A. V. Maloch r. 1857 (a znova v reedici z r. 1862) v jednom z prvních a nejvýznamnějších společenských zpěvníků České zpěvy. Předpokládaného ohlasu se však nedočkalo ani modernější znění Na pláni hoch růži zřel..., jež publikoval r. 1902 F. Heyduk ve Velkém společenském zpěvníku českém. v tomtéž roce zveřejnila E. Destinová v Albu klasiků svůj překlad Viděl chlapec růži stát... . Zvláště tento dodnes užívaný překlad přispěl k jisté oblibě Schubertovy písně, zpívané zejména jednohlasně ve školách a dětských pěveckých zborech v 2-3 hlasých úpravách a cappella, eventuálně i s originálmím klavírním doprovodem. v Čechách se zálibou již obrozenci interpretovaná a ke společenskému zpěvu účelně propagovaná píseň světového významu byla za druhé světové války dokonce mocensky forsírována jako ukázkový produkt nadřazené germánské kultury. Nicméně dlouhodobému úsilí takového i onakého ražení a teoreticky příznivým předpokladům Heidenröslein v Čechách nejen nezlidověla, ale ani si nikdy nezískala o nic větší popularitu než pár tucet dalších, podobně nadějných opusů (Smetanova Má hvězda ad.).

288

      Při záchranném sběru v Pootaví jsem r. 1959 v zátopové oblasti v katastru Vráž narazil na slibnou stopu eventuálního zlidovění: zpěvačka zanotovala Viděl chlapec růži stát... v proporcích volného valčíku, včetně přednesových dechovkových manýr. Jenomže po chvíli, při kontrole rukopisného zápisu, se zpěvačka rozpomněla a od momentálně zimprovizované valčíkově upravené melodie se vrátila k Schubertovu původnímu znění, jež poznala ve škole před první světovou válkou.
      Zlidovění Goethovy básně jmenovitě s Schubertovou hudbou v Německu, Rakousku a zčásti i ve Švýcarsku se zdá být dnes samozřejmé. Avšak Mistr raně romantické písně byl teprve nejméně desátým uspěvším autorem zhudebnění. O pouhé měsíce jej těsně předešel například V. J Tomášek, jehož zhudebnění se Goethovi zamlouvalo více než Beethovenovo z téže doby (tj. krátce před r. 1821). z nejvýznamnějších dalších skladatelů možno připomenout zvláště R. Schumanna, S. Moniuszka, J. Brahmse a dokonce i F. Lehára. Podle zatím pouze interně publikovaného letáku germanisty Ernsta Schadeho z Kasselu a technologa-folkloristy Hachiro Sakanishiho ze Sappora zhudebnilo Heidenröslein v originálu i v řadě překladů nejméně 74 autorů (od r. 1793 až po současnost, pochopitelně bez evantuálních školních opusů, lokálně dobových skladbiček apod.).
      Kromě vícekráte zmíněného F. Schuberta nutno zvláště upozornit[/] na regionálního hudebníka, který více pro dějiny hudby než pro soudobou praxi zanechal nemnoho instrumentálně komorních skladeb a vokální kompozice - písně a sbory. Nerozsáhlé dílo odpovídalo jeho povolání saského učitele zpěvu a sbormistra i krátkému běhu života (a pouhé dva roky delšímu než byl osud Schubertův). Heinrich Werner (1800-1833) si však zajistil relativní nesmrtelnost jediným dílkem - zhudebněním Heidenröslein ve sborníku Arion z r. 1829, které po boku Schubertova protějšku v německojazyčných zemích také aspoň částečně zlidovělo. Wernerovo znění se přitom ze střední Evropy dostalo daleko na východ - do Japonska.
      Melodie H. Wernera se poprvé objevila v japonských učebnicích hudební výchovy pro základní školy r. 1894, a to s textem, který s Goethovou básní sotvačím souvisel. Avšak již r. 1907 se v repertoáru japonských pěveckých souborů objevil překlad Šípkové růže, provázený opět Wernerovou melodií s rozmanitými harmonizacemi. Po druhé světové válce se ve třech překladech Goethova originálu a se zhudebněním Wernerovým i Schubertovým dostala píseň prakticky do všech zpěvníků pro základní i střední školy a nalezla uplatnění také v dalších úpravách pro sólový a sborový zpěv s nástrojovým doprovodemi a cappela.
      Pointou zmíněného případu je zjištění H. Sakanishiho, že několik pojaponštěných podob Heidenröslein[/] je v současném Japonsku běžně pakládáno za domácí lidové (respektive zlidovělé) písně. - Všelidsky lyrický Goethův text v obratných a na domácí lidovou poezii eventuálně volně navazujících překladech mohl - připusťme i bez přímých věcných dokladů - docela dobře splynout se srovnatelnými artefakty Země vycházejícího slunce. Zato oba evropsky klasicistní nápěvy, samozřejmě bez sebemenších náznaků pentatoniky atd., mají k japonskému tradičnímu melosu hodně daleko - ještě více než v případě rakousko-české hudební paralely Musst mers net... a Vystavím si skrovnou chaloupku... .
      O četných zhudebněních Goethovy slavné básně a o jejím zlidovění v Japonsku během 20. století má vyjít v dohledné době podrobná. monografie, na níž se kromě zmíněné německo-japonské dvojice SchadeSakanishi bude autorsky podílet ještě rakouský etnomuzikolog Wolfgang Suppan a dílčími příspěvky badatelé z několika zemí. Ohlášené dílo je světovou odbornou veřejností očekáváno s pochopitelným zájmem. - v rámci příprav, na nichž se skrovnou hřivnou také podílím, bylo mi umožněno v předchozích sděleních uplatnit několik orientačních údajů a předběžných závěrů.
      Souhrnné připomenutí hrstky teoreticky víceméně nepředpokládaných případů zlidovění komponovaných písní i potulných melodií s nejasnou proveniencí má povzbudit řadu let již stagnující zájem o kom

289

plexní výzkum písňové folklorizace v Čechách. Poukaz na výjimky z většiny dosud formulovaných poznatků zdůrazňuje dosud nezmapovanou problematiku procesu zlidovování, který zřetelně prostupuje hranice jednotlivých lidových kultur, náro[/]dů, zemí a států. Příslušné budoucí rešerše vyspělé počítačové techniky nepochybně poskytnou četné další doklady o zatím pouze víceméně náhodně a empiricky zjišťovaných souvislostech. Jaroslav Markl[/]

NA POMOC SOUBORŮM

S Richardem Jeřábkem na téma: "Nic svatého mi není svaté" [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      Nacionálie, jimiž bývají rozhovory v této rubrice uváděny, lze zkrátit na minimum, protože náš časopis jako jediný uveřejnil z pera Adama Prandy přes zarputilý a zoufalý odpor našeho nynějšího hosta jeho obšírné curriculum vitae k nedávným abrahamovinám (NA 19, 1982, 50-54). A tak opravdu jen pár základních a doplňujících bodů: Narozen 14. května 1931 v Rožnově pod. Radhoštěm - Maturita 1950 na Palackého gymnáziu ve Valašském Meziřičí - Promovaný historik (národopis - dějiny umění) 1955 na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně - Kandidát historických věd 1960 - Habilitace 1962 - Doktorát 1966 - Jmenovací řízení profesorem 1967 Zaměstnání: Asistent etnografického semináře FF UJEP 1953, odborný asistent 1958, docent 1963, profesor etnografie a folkloristiky[/]

Univ. prof. dr. Richard Jeřábek, CSc.

1968 - Od 1959 dosud vedoucí národopisného pracoviště UJEP, které vlivem vnějších okolností šestkrát změnilo své organizační začlenění a v důsledku toho i název (seminář, subkatedra, katedra, oddělení etc.) - Odborná činnost: viz zmíněný jubilejní článek Souborová činnost: 1946-49 Valašský krúžek ve Valašském Meziříčí - 1949-51 vedoucí Národopisné[/] skupiny Studentského klubu Palacký, později Palackého gymnázia 1950 člen a 1951-53 vedoucí Moravského souboru lidových písní a tanců (MSLPT) v Brně.

      Ríšo, vyzýval jsem tě k příspěvku do této rubriky už dříve. Nějakou dobu jsi statečně odolával. O to víc mne těší, že ses teď přihlásil sám; pokládám to za malý úspěch této rubriky. Osobně vítám dané téma, z něhož jasně plyne, že nepůjde o žádné plýtvání slovy nadšení a chvály, nýbrž o kritické glosy a - jak tě znám - určitě i hlody.
      Ano, je o mně známo, že od jisté doby nejezdím na strážnické slavností; jimž se dnes říká asi správněji folkloristické festivaly, když se na nich "válí" též mezinárodní hudební a taneční folklorismus. Ba dokonce o mně někteří přičinliví národopisci rozšířili (i mezi našimi studenty), že jsem nepřítelem folklóru. Hrdě se hlásím k tomu, že jsem zavilým nepřítelem špatného folklóru a zneužívání folklóru, a to i dobrého. Jinak při své tolerantnosti ke každému dobrému umění, v hudební oblasti i k nonartificiální současné produkci až po pop-music, nemohu souhlasit s tvrzením, že bych byl odpůrcem folklóru. Ba dokonce připouštím, že i na folkloristických festivalech se může vyskytnout mimořádná umělecká hodnota.
      Na představení tvého postoje k folklóru to zatím stačí. Máš za sebou, jak vím, bohatou činnost

290

v krúžcích a souborech - a tak co kdybychom začali právě tím?
      Můj rodný a křestní list stvrdil podpisem P. Jan Jandásek, který sbíral na přelomu století texty lidových písní pro Hynka Bíma. První náznaky budoucí kariéry se datují do útlého dětství, kdy mne doma navlékali do příslušně zmenšené kopie rožnovského mužského kroje a v něm jsem se s patřičnou pýchou producíroval o sokolských, hasičských a anenských slavnostech. Jako gymnazisty nás získával pro svůj "krúžek" dějepisec a zeměpisec Arnošt Kubeša, spoluautor pětidílných "Vałaských pěsniček", který účast na nácvicích a vystoupeních odměňoval přijatelnějšími známkami ve škole a dokonce i přímluvami u svých přísných kolegů, matematiků i latinářů. s jeho souborem jsem absolvoval několik památných vystoupení, hlavně na oslavách osvobození Zlína nebo na veřejném "stínání mája" a "kácání barana", jak jsme tomu špásem říkali. Ty baraní hody se odvíjely před očima celého města tak dlouho, dokud vedoucí souboru za skrovnější účasti spoluúčinkujících celého barana nezkonzumoval. Do té doby spadá moje první a tuším, že předposlední filmová role: tančil jsem ve staříčkově kroji z Valašského roku 1925 v Kašlíkových "Valašských tancích", velký klobouk mně padal přes oči, styděl jsem se před svou starší partnerkou a tančil jsem špatně; ale to nevadí, protože ten film nebyl špatný jenom proto.[/] V těch letech s námi hrávala proslulá Matalíkova kapela z Meziříčí a její hymnu "My zme Valaši" mně s oblibou zpívají v aktualizované verzi naši posluchači na závěr exkurzí a zahraničních oborových' praxí a já tuto malou recesi rád přijímám. Zpívám s nimi.
      Já se taky někdy přidávám, ale jenom když mám dobrou náladu.
      Z odporu proti etablovanému "krúžku" založili jsme jako studenti jiný soubor lidových písní a tanců při Studentském klubu Palacký a po jeho zrušení při Palackého gymnáziu. Iniciátorem byl tehdy už vysokoškolák a záhy poté pracovník ostravského rozhlasu Svatopluk Havelka, který mne autoritativně ustanovil vedoucím tělesa a přikázal mně, abych se naučil hrát na basu, protože jsme neměli koho k tomu nástroji postavit. Chodil jsem k bývalému kontrabasistovi amatérského symfonického orchestru na kondice a pak už jsem hrál sám, s chutí a s elánem, ale myslím, že také špatně.
      V Kašlíkových "Valašských tancích" jsem si tě nikdy nevšiml, ačkoli jsem ten film viděl mnohokrát. Nemohu tedy posoudit, jak jsi tehdy tancoval. Ale na basu jsem tě slýchal později hrávat a mohu odpovědně prohlásit, žes hrál nejen s chutí, ale taky dobře.
      Šli jsme na to přímo vědecky, studovali jsme písňové sbírky, sami jsme hledali zapomenuté písně a tance po severním Valašsku, nabyli jsme přesvědčení o někdejším vý[/]skytu duvajového doprovodu na Valašskomeziříčsku, což jsem jel ověřit do Tišnova za Hynkem Bímem; on totiž v této oblastí kdysi sbíral ještě poměrně živé pozůstatky lidové hudecké tradice. K natáčení prvního rozhlasového pořadu jsme si přizvali vydatnou posilu z Brna - Jiřinu Mikulenkovou a Jaroslava Juráška, vulgo Cardu. v téže době mně nabídla Zdenka Jelínková, abych s ní na Rožnovsku a Karlovicku pořizoval notové záznamy k jejím zápisům lidových tanců a pro tehdejší Ústav pro lidovou píseň v Brně jsem sbíral lidové písně na Valašskomeziříčsku, Rožnovsku a Vsetínsku. Můj vztah k folklóru se ještě upevnil po návštěvě večera horňáckých písní v pražském Divadle hudby někdy v roce 1949, na němž u klavíru podmanivě zpíval Vladimír Klusák. Tehdy mne Havelka přesvědčil o tom, abych si jako jeden z oborů na filozofické fakultě zapsal národopis a tak jsem se dostal k profesoru Václavíkovi, který však velmi nerad viděl moje souborové působení. Dnes ho v tomto směru plně chápu a sám také nijak nevítám tuto jednostrannou orientaci některých našich posluchačů, která je někdy vede k povrchnosti anebo je dokonce odvádí od seriózního studia. Ostatně sám jsem musel souborování rázem zanechat, když jsem se ještě za studia stal asistentem svého náročného profesora, jinak bych asi nebyl k velké radosti některých svých dnešních kolegů - dostudoval.
      Hlavně nejmenovat!

291

      Jenže tomuto odhodlání předcházelo ještě pár let působení v Moravském souboru lidových písní a tanců, někdy úspěšného a přinášejícího uspokojení, jindy méně zdařilého, ale ještě budícího chuť do dalšího hledání, ale někdy též přicházely prohry a po nich kocovina. To se týká hlavně posledního období existence MSLPT, kdy už se hlásil s odchodem většiny starých členů rychlý rozklad a brzy nato zánik souboru. Myslím, že svého vrcholu dosáhl MSLPT ještě za Cardy v době příprav na Světový festival demokratické mládeže a studentstva v Berlíně (1951). Tam jsem sehrál druhou a poslední filmovou roli v početném komparzu Vlčkova velkofilmu "Zítra se bude tančit všude". Když jsme se vrátili, odešel Garda zakládat BROLN a mně připadla nejdřív role uměleckého vedoucího a brzo i politického vedoucího souboru po Zdeňku Míkovi. MSLPT byl dobrý kolektiv s vynikajícími jedinci (kromě jmenovaných ještě například primáš Vladimír Meloun a jeho žena Růžena, všestranný muzikant Horymír Sušil, alias Ledňa, a další). Plodná byla spolupráce s Ludvíkem Podéštěm, společná vystoupení s Běhunkovou muzikou a hostujícími sólisty, mimo jiné s Lubošem a Dušanem Holými, že Dušane!
      Ano, tak jsme se vlastně poznali. Teprve rok poté jsme se začali potkávat na fakultě.
      Ale nemám v úmyslu zatěžovat tuto rozmluvu nějakými memoáry,[/] jen chci ve zkratce naznačit, jak dalece na mne působily kontakty s pěstováním folklóru a jaké se naskytly možnosti poznat mechanismy fungování souborů lidových písní a tanců, jejichž teoretiky se pachtí stát i folkloristé, kteří s tímto druhem činnosti nikdy nepřišli do kontaktu.
      Jejich vlastní škoda, ale bohužel taky škoda pro obor.
      Čím dál častěji a naléhavěji si kladu otázku o vztahu národopisu jako společenské a stále ještě především historické vědy k zájmové umělecké činno ti, do níž podle mého mínění náleží podstatná část současného souborového, tedy institucionalizovaného folklóru. Je nesporné, že národopis musí zajímat všechno, co se děje s lidovou kulturou - starou nebo současnou. Novodobé uchovávání a pěstování lidových tradic, ať už se řadilo do sféry lidové umělecké tvořivosti anebo do zájmové umělecké činnosti, která má mnohem širší obsah, tvoří nesporně malou část předmětu národopisné vědy, mající za povinnost jednak sledovat celý vývoj lidové kultury, jednak též zkoumat jako významný společenský fenomén formy nakládání s lidovými tradicemi. Vědeckým hodnocením tohoto procesu, které u nás zatím stále ještě postrádáme, naskýtá se národopisu možnost nepřímo ovlivňovat jeho další průběh, přispívat analýzou současného stavu předevšim k očišťování rozvoje zájmové umělecké činnosti od jeho negativ[/]ních stránek. Ale mám za to, že úkolem národopisu jako vědy není tuto aktivitu probouzet k životu a řídit ji. Pokud tak někteří národopisci přece jen činí, ocitají se tím na půdě zájmové umělecké činností a jejich podíl je hoden pozornosti národopisné vědy právě tak, jako podíl jiných aktivistů v této oblasti zájmové umělecké činnosti. Sami se stávají předmětem vlastního studia. Národopis má schopnost a možnost prokazovat svoji společenskou prospěšnost přiměřenějšími způsoby, než manažérstvím v oboru zájmové umělecké činnosti, zvlášť pokud by mělo vyúsťovat až v manipulaci se zahraničními grémii pro udělování evropských cen. Katedry národ opisu činí pro zájmovou uměleckou činnost dost už tím, že produkuji dostatečný počet absolventů schopných tuto amatérskou aktivitu usměrňovat a řídit.
      Jen aby to byla pravda. Nicméně obraťme raději pozornost k našim souborům.
      Přiznám se, že se mne folklór v podání většiny souborů nezmocňuje a tudíž mne ani moc nezajímá. Zdá se, že možnosti nakládání s tradičním folklórem jsou omezené a v podstatě vyčerpané. UsídliI se tu dost nudný stereotyp, z něhož se soubory amatérské ani profesionální - ČSSPT nevyjímajíc - nemohou vymanit. Za dlouhé období po osvobození nedošlo v koncepci pódiové, jevištní, filmové nebo televizní prezentace folklóru k nápadně vzestupnému vývoji. v sou

292

časné době pozorujeme spíš stagnaci a v některých ohledech i pokles. Zatímco v minulostí mohli zaznamenávat negativní rysy nakládání s folklórem jednotlivci, kteří produkce vyhledávali, dnes jsou jimi třeba bezděčně - zasahovány milióny televizních diváků. Po projekci většiny snímků televizních a zčásti i filmových s folklórní tematikou stydím se jako národopisec chodit mezi lidi. Tím, že se národopis často nevybíravě montuje do této činnosti, v očích široké veřejnosti se s ní identifikuje. A tak nás lidé spatřují neprávem i za falešnými folklórními kulisami filmů z lidového, zejména jihomoravského prostředí, a mají za to, že jsme odpovědni i za televizní filmy nebo seriály typu "Slovácko sa (ne)súdí". Já je docela chápu, protože národopisci, resp. folkloristé, se dosud nikdy nedokázali otevřeně kriticky postavit na odpor proti folklórnímu kýči tohoto druhu, na němž se často podílejí i soubory. Víš dobře, Dušane, jak naše společné pokusy o konfrontaci kvalitních snímků a folklórního braku na seminářích o národopisném filmu ve Strážnici a v Kyjově vyvolaly malý zájem národopisců a naprostý nezájem odpovědných pracovníků filmu a televize. Tento stav neslouží ani národopisu, ale ani filmu a televizi, která má nezměrný vliv na formování estetického cítění svých diváků a v oblastí folklóru jím přímo hazarduje.
      Mne osobně tento stav také velmi tíží a znepokojuje. Především by[/] se toho určitě nemělo vysílat tolik.
      A děje se tak bohužel i za asistence některých národopisců, kteří si zřizují hokynářské velkoprodejny a v rekordním čase vyprodávají všechno, co jde i nejde na odbyt. Jenže lidová kultura potřebuje právě tak jako předmět každé jiné skutečné vědy - zodpovědné a trpělivé nakládání.
      I když nic svatého ti není svaté, tak s tím zodpovědným a trpělivým nakládáním s lidovou kulturou máš určitě svatou pravdu.
      Když říkám, že mne souborové folklórní produkce nezajímají, neznamená to, že k nim chovám zásadně nepřátelský poměr. Jen nesnáším, když se folklór lidem vnucuje, ještě k tomu v pokleslé podobě.
      Kterých projevů z oblasti hudebního folklóru si osobně ceníš nejvíce?
      Ač národopisec, užil jsem si ryzího folklóru jako šafránu. Chovám, v sobě jako poklad několik takových okouzlujících zážitků, například s Ňorkovou a Kubíkovou muzikou, s posledními valašskobystřickými hudci Janem Zezulkou a Fúskem, které jsem ještě jako gymnazista objevoval, s hrčavskými muzikanty Pavlem Krenželokem a Pavlom Zogatou, které jsem záhy poznal díky Ivovi Stolaříkovi; tyto silné a pro mne nezapomenutelné chvilky se vztahují skoro výhradně k autentickému prostředí a pro interprety byly běžnou, takřka všední událost. Tak jsem byl ostatně[/] náhodným svědkem folklórních projevů jako neodmyslitelné součásti života třeba na rumunských pohřbech v Marmaroši a Moldávii a při pastvě ovcí ve Fagarašských horách. Ještě dnes pocítím lehké mrazení při vzpomínce na pronikavé hlasy plaček a na tklivé tóny píšťal v tiché a smutné krajině. A přitom to byl folklór, který většinou nikdo z domácích neprovozoval, ale ani nepociťoval jako umění.
      Tak to by byla oblast autentického folklóru. A co stylizované formy?
      Rozmanité způsoby stylizace folklóru ve mně vyvolaly velice rozdílné pocity. Za nezapomenutelný zážitek pokládám pásmo lidové poezie "Láska, vzdor a smrt" v úpravě E. F. Buriana, které jsem měl příležitost shlédnout v D 34 v roce 1947 anebo z poslední doby vystoupení Pokrovského studijní skupiny z Moskvy, které bylo součástí soaré pro účastníky 2. kongresu SlEF v Suzdalu před dvěma lety. Zcela rozdílné přístupy a oba strhující uměleckou pravdivostí a vysokou mírou profesionality. Vedle toho mně připadá produkce souboru Chorea bohemica velice napřesvědčivá; vadí mně na ní vykonstruovanost za použití nepřiměřených prostředků, například historizujících elementů. Proč třeba předvádět archaizovaný český folklór v jakýchsi renesančních kostýmech italské provenience?
      Provokuješ mne touto řečnickou otázkou k odpovědi, ale já se vyprovokovat nedám. At' jen si na

293

tuto otázku odpoví umělecké vedení souboru samo. Ale tobě za tu provokaci položím hned dvě jiné otázky: Co soudíš o někdejších produkcích vypravěčů a jak hodnotíš bývalou novou tvorbu souborů?
      Pokud jde o vyprávěčské produkce, tvořily v padesátých letech skoro nezbytný doplněk některých souborových vystoupení, a poměrně dost z repertoáru lidových-nelidových vypravěčů vyšlo tehdy tiskem časopisecky i knižně. Škoda, že vývoj této formy byl sestupný - od originálních a vtipných skladeb Gustava Imrýška a Jana Měrky staršího to spělo až. k obhroublému humoru a k vulgárnímu pseudofolklóru Zdeňka Galušky. Hlouběji to už naštěstí nekleslo. Nebo už nemohlo?
      Už asi ne.
      K té druhé otázce mohu říci ze zkušenosti tolik: jako městský soubor propagoval MSLPT v padesátých letech také tzv. novou tvorbu. Nečinil tak sice v takové míře jako jiné soubory, ale odvedl také svou daň době. Většina tehdejší, vlastně umělé tvorby, beze stopy vbrzku zmizela a její malá životnost je sama dokladem toho, že šlo o neústrojný novotvar, který s folklórem nesplynul. Oba tyto příklady jsou dokladem špatného podání či pojetí folklóru, které zašly samy.
      Vývoj to tedy naštěstí srovnává za čas sám.
      Víc však asi folklóru škodí jeho nekritické přeceňování, jeho stavění nad jiné kategorie umění. Jsou to často dobře míněná okřídlená slova, která vyšla z úst vynikajících[/] umělců - spisovatelů nebo skladatelů - formovaných trvalým stykem s folklórem nebo očarovaných jen náhodným, ale důrazným kontaktem s lidovým prostředím. Jsou to slova krásná a leckdy sugestivní, ale často nadsazená a nepravdivá. Folklór je skromné umění a. vystačí se skromným, ale upřímným a pravdivým hodnocením. Nejvyššího ocenění se folklóru dostala tam, kde byl inspirací geniálním tvůrcům, u nás například Čelakovskému, Erbenovi nebo Halasovi, Janáčkovi nebo Martinů. Tím folklór splňuje jednu z nejsmysluplnějších rolí pro současníky i pro dalekou budoucnost, v níž už možná nebude ani BROLN, ani Musica bohemica, ani třeba Vsacan nebo Polajka, a přesto bude ještě lidem znít v uších[/] folklór našeho věku v Janáčkově Její pastorkyni nebo v Kytici Bohuslava Martinů.
      Tak, Dušane, to by už mělo stačit. Stejně ty moje názory popudí hromadu lidí. Souborům žádné bezprostřední rady a návody nepřinášejí a mohou jim být k užitku jen tehdy, když se nad nimi trochu zamyslí. Před časem se mně kdosi snažil vnutit pochybnou ideu, že jako oficiální představitel národopisné vědy mám vyslovovat oficiální názory. Jenže já mluvím a píši za sebe a nikoli za jiné. Těch, co konformně hlásají oficiální názory, nikoli svoje, ale takové, které chce někdo slyšet, je dost. Já jsem z jiného těsta: "Nic svatého mně není svaté", popřípadě "Všechno svaté je mně cizí."[/]

VÝSTAVY

Lidové umění župy Borsod-abaujsko-zemplínské [obsah]

Maďarské kulturní a informační středisko v Praze uspořádalo v únoru-březnu 1984 ve své výstavní síni v Rytířské ulici další z výstav, kterými pravidelně každý rok představuje ve výběru lidové výtvarné umění jednotlivých žup Maďarské lidové republiky. Na této výstavě bylo prezentováno lidové umění župy Borsod-abaujsko-zemplínské, le[/]žící v severovýchodní části Maďarska a náležející dříve k území bývalých horních Uher. Tato župa představuje po stránce historické a etnografické velice zajímavou a pestrou oblast (župa tvoří přechodné pásmo mezi Karpaty a Velkou' uherskou nížinou); zahrnuje několik odlišných regionů, kde se ještě dochovalo tradiční lidové umění.
      Vystavené předměty zahrnují období od konce 18. do začátku 20. století, tj. z doby vrcholného rozkvětu

294

maďarského lidového umění. Jde o užitné věci zhotovované řemeslníky ve venkovských městech, podomáckými vesnickými výrobci, dále rolníky specializovanými na určitou řemeslnou výrobu a pastýři. Exponáty ukázané na výstavě pocházejí ze sbírkových fondů Muzea Otto Hermana v Miškovci.
      Největší pozornost byla na výstavě věnována lidovému textilu. Dominujícími exponáty byly krojové celky etnické skupiny Matyó, pro niž byly charakteristické bohaté barevné výšivky. Druhou dominantu výstavy pak tvořil náznak interiéru světnice. Nábytek vyráběli především vesničtí řezbáři a truhláři, působící jak ve větších městech, tak i ve vesnických městečkách. z jejich výrobků zaujal pestře malovaný nábytek a zvlášť cenný exponát představovaný tesanou truhlou ("súskem") z mořeného dřeva z roku 1860.
      Z keramiky byly vystaveny především výrobky hrnčířské dynastie z obce Mezócsát, z nichž vynikly figurální džbány. Ze zalesněných oblastí župy pak pocházely ukázky řezbářské práce pastýřů, představující po stránce výtvarné nejcennější artefakty lidového umění této částí Maďarska. Šlo o užitné předměty vyráběné pastýři pro vlastní potřebu (pastýřské hole, háky, črpáky, slánky, biče). v horských oblastech si ze dřeva každý rolník zhotovoval předměty denní potřeby sám - písty na prádlo, vřetena, formy na perník a na máslo, nádobky na koření, aj. Byly zde vystaveny dále[/] předměty z rohoviny, kostí i kovu. Exponáty doplňovaly fotografie převážně z počátku 20. století, zachycující skupiny vesnického obyvatelstva v krojích a lidový dům této oblasti.
      Výstava nemohla představit celou bohatost lidové umělecké výroby župy Borsod-abaujsko-zemplínské, ale ukázala ve vhodném výběru předměty, charakteristické pro sledovanou oblast. Výstava se vyznačovala rovněž dobrou odbornou přípravou a výběrem exponátů, jakož i vkusnou instalací. Jako obvykle vydalo Maďarské kulturní středisko v Praze k výstavě informativní tiskovinu. Lubomír Procházka

Lidové umění ruského Severu [obsah]

Národopisné muzeum Praha, prosinec 1983 - březen 1984
      Dne 8. prosince 1983 byla v Národopisném muzeu otevřena výstava Lidové umění ruského Severu, kterou uspořádalo ministerstvo kultury ČSR, velvyslanectví SSSR a Národní muzeum v Praze. Exponáty zapůjčilo ze svých sbírek Archangelské krajské muzeum výtvarného umění.
      Nejpočetněji byl mezi vystavenými předměty zastoupen lidový textil, a to jak bytový, tak především oděvní.
      Kolekce ženského oděvu, naaranžovaná na jednoduché skládací figuríny, zachycovala kroje z jednotlivých oblastí Severu z období od poloviny 19. do začátku 20. století. Základními součástmi tehdejšího[/] ženského oděvu, které byly v expozici zastoupeny, byly košile a sarafány, k nimž se nosil pás, zástěra, pletené punčochy a šátek. Odedávna se některé součásti oděvu zhotovovaly doma. Košile bývala převážně z domácího lněného nebo továrně vyráběného bavlněného plátna. Sarafány se šily z bavlněného a lněného vzorovaného nebo jednobarevného plátna, kanafasu a negativně či pozitivně potištěného plátna, které se zdobilo vyšíváním, z domácí polovlněné či vlněné tkaniny a pro sváteční příležitosti i z hedvábného brokátu. Na hlavu se vázaly potištěné bavlněné nebo hedvábné šátky s třásněmi. Sváteční oblečení doplňovala někdy brokátová "dušegrejka". I když byly všechny oděvní součástky zdobeny výšivkami nebo krajkami, soustřeďovala se nejbohatší výzdoba zpravidla na pokrývky hlavy, a to tzv. "kružok" a "kokošnik". "Kružok" byl vyšíván zlatými a stříbrnými nitěmi na sametovém nebo hedvábném podkladu. "Kokošnik" byl čepec bohatě vyšívaný kovovými nitěmi, sklem, korálky a drobnými perličkami.
      Část expozice, věnovanou odívání, doplňovaly i bílé zlatem vyšívané šátky z Kargopolu, pletené punčochy a rukavice z Piněgy, různé ozdobně tkané vlněné, bavlněné a lněné pásy z Archangelské gubernie z přelomu 19. a 20. století a paličkované šály a límce. Některé z vystavených paličkovaných krajek zastupovaly současnou tvorbu navazující na tradice z počátku 20.

295

století. Je škoda, že ve vystaveném sou boru byl zcela opomenut mužský oděv.
      Také kolekce bytového textilu zachycovala vývoj od konce 19. stoleti do současnosti. Starší období reprezentovaly především bavlněné a lněné vzorované tkané ručníky zdobené výšivkou z Vagy, Kargopolu a Piněgy a tkané ubrusy. Mladší vývojové období dokumentovaly různé koberce tkané z textilních odstřižků hlavně v Kargopolské oblasti.
      Další část expozice byla věnována předmětům ze dřeva. Jejich výroba byla podmíněna množstvím dřeva vhodného ke zpracování, a proto se dřevořezba stala nejrozšířenějším druhem tvorby. Vyráběly se především užitkové předměty, které byly na výstavě reprezentovány dlabanými slánkami, naběračkami a bohatě vyřezávanými a malovanými přeslicemi, na nichž se vedle rostlinných motivů objevovaiy i motivy zvířecí se symbolickým významem. Vedle těchto předmětů byly zastoupeny i různé koše a krabičky z březové kůry, lýka a kořínků.
      Malířské práce severoruských mistrů zastupoval v expozici soubor ikon ze 16.-18. století. Jejich sepětí s lidovým prostředím se projevovalo jednak volbou námětů, kdy byli zobrazování hlavně patroni se vztahem k zemědělství a chovu dobytka, ale i kompoziční jednoduchostí, výraznou barevností a bohatou ornamentální výzdobou.[/]
      Dlouhou tradici měla v severních částech země, hlavně v cholmogorské oblasti, řezba na kosti, která dosáhla největšího rozkvětu v 17. století, kdy se vytvořily hlavní výzdobné prvky, a to kombinace dekoru připomínajícího filigrán s reliéfními výjevy, gravírování, plošné barvení, podkládání barevných fólií pod dekor apod. Řezba na kosti byla ovlivňována dobovými uměleckými slohy. Ve druhé polovině 19. století došlo k jejímu úpadku. Oživení této jedinečné umělecké tvorby nastalo počátkem 20. století, kdy byla založena nejprve odborná škola a pak výrobní družstvo, které se stalo základem továrny otevřené v roce 1960.
      Na výstavě byly instalovány předměty z hovězích a sobích kostí, rohů a mamutích a mrožích klů z let 1978-1982, které navazovaly na tradiční výrobky cholmogorských řezbářů, ať již to byly řezané kazety, vázy, nože, hřebeny, korále nebo šachová souprava.
      Výstava seznámila návštěvníky se severoruským lidovým uměním, které se vyvíjelo samostatně bez větších zásahů jiných kulturních okruhů a uchovalo si proto řadu starobylých rysů. Vladimíra Klevetová

Lidová architektura Českého ráje v kresbách Antonína Chmelíka [obsah]

Na počátku léta 1984 byla v Městském muzeu v Lomnici nad Popelkou slavnostně otevřena výstava[/] obrazů Antonína Chmelíka, který se narodil před šedesáti lety v nedalekém Žďáru u Kumburku. Jubilant zachycuje již od padesátých let ve volném čase svůj rodný kraj perem a tuší, ojediněle i akvarelem či olejem. Ve své kresbě vychází z drobnokresby, z drobné šrafy. Jeho obraz vzniká adicí, tedy spojováním těchto prvků v jednotný, předem promyšlený a komponovaný celek. Antonín Chmelík nemůže ani postupovat jinak, neboť krajinu Českého ráje vnímá a chápe v její plnosti a celistvosti, aniž by však přehlédl nějaký detail. Chmelíkovy krajiny jsou naplněny lidovými stavbami, kterým věnuje mimořádnou pozornost: zasazuje je přesně do krajiny, prokresluje jejich detaily a zachycuje i obytné interiéry. Právě kresby s touto tematikou ukazují jeho poctivý přístup k práci, nezměrnou píli, vytrvalost a houževnatost, umělecké zvládnuti tématu při zachování dokumentární hodnověrnosti. Jeho kresby nejsou fotografickým přepisem, ale uměleckým ztvárněním .viděné skutečnosti, Pravda, Chmelíkovy kresby nevisí v galérii, ale pro svou vědeckodokumentární hodnotu, vyjádřenou osobitou, umělecky pojatou kresbou, se už staly součástí národopisných a vlastivědných institucí.
      Ze stovek jeho kreseb jsou nejcennější ty, které dokumentují dnes již zaniklé roubené domy (kromě jiného i tři dřevěné podsíňové domy z lomnického náměstí). Výstava ukázala nejen odborníkům, ale i četným turistům krajinu a architekturu Českého ráje jakoby v novém,

296

dosud neznámém pohledu a upozornila na polozapomenuté kulturní hodnoty kraje. k výstavě vydalo lomnické muzeum katalog s předmluvou M. Ivanova a Chmelí[/]kovým životopisem od L. Procházky, při vernisáži promluvil o Chmelíkově díle J. Vařeka a A. Otmar. Josef Vařeka[/]

GRAMODESKY

Mužské sbory z Tvrdonic a Kyjova. [obsah]

Pro Ústav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1983. Připravil Jan Krist, nahrál Čs. rozhlas Brno 14. ledna 1983
      Je to už dvanáctá gramofonová deska edice ÚLU ve Strážnici, která tentokrát těsně navazuje na č. 10 věnované mužským sborům z Hrubé Vrbky a Petrova, jak se ostatně dovídáme z připojeného komentáře sestavovatele na vnitřní straně obalu. Také výtvarné, řešení obálky je podobné. Je ovšem užitečné, že se[/] tentokrát lépe využilo plochy a že můžeme podle popisu fotografií přesně identifikovat jednotlivé zpěváky.
      Mužský sbor z Tvrdonic byl desetičlenný, kdežto sbor z Kyjova čítal 19 mužů. Ale množství nebývá vždy na prospěch, a to se zřetelně projevilo i v tomto případě. Sbor z Tvrdonic působí daleko sevřeněji, celistvěji, je vyrovnanější a jeho projev je i přirozenější, než je tomu u velkého pečlivě secvičovaného sboru kyjovského (srov. o tom údaj v komentáři na desce). Nechat tak[/] nácvik nějaký čas odeznít, zapomnět na mikrofony, rozhlasové pracovníky, vnitřně vnímat jeden druhé ho - to by moc pomohlo zejména bezprostřednosti a větší plynulosti rytmické hladiny, takto místy až příliš rozdrobené a "udýchané". Bude-li se s natáčením sborů pokračovat, pozor na to: táhlá píseň je velice jemné předivo, které se s jakýmkoli dirigováním prostě nesnáší. - Kyjovští zpívají tři táhlé a "mužáci" z Tvrdonic vložili mezi dvě táhlé písně verbunk.
      K nejkrásnějším písním na desce patří podlužácká Gúlało sa červené jabúčko. Pro celé Podluží a pro nás pro všechny ji dochoval vynikající zpěvák František Hlavenka z Poštorné, který na sklonku roku 1983 zemřel. Můžeme tedy tuto píseň symbolicky chápat jako vzpomínku kamarádů na toho "posledního poštorenského šohaja", i když s tímto záměrem nebyla ještě nahrávána. Dušan Holý

297