národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1985 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie
Jan Souček: Formy využívání lidové kultury a folklóru . . . 1
Jana Volfová: Rodina Orsáků a její vliv na lidovou kulturu Nového Hrozenkova . . . 9

Portrét
Pavel Kurfürst: Jan Černý - samouk houslař a vynálezce . . . 19

Živá tradice
Jan Krist: k diferenciaci folkloristických souborů a skupin . . . 27

ZPRÁVY

Jubileum
85 let Vratislava Bělíka (Ludvík Kunz) . . . 33

Nekrology
Za PhDr. Andrejom Poloncom, Csc. (Marta-Thurzová) . . . 33
Aleš Černý 10. 11. 1920 - 29. 3. 1984 (Bohuslav Beneš) . . . 34

Dějiny
Slovácké muzeum 1914-1984 (Bohuslav Beneš) . . . 35

Knihy
Skandinávská národopisná literatura 1981-1983 (Jiří Langer) . . . 36
M. Šrámková - O. sirovátka: Brněnské kolo a drak (Pověsti z Brna) (Bohuslav Beneš) . . . 39
O. Sirovátka - M. Šrámková: Devětkrát les, třikrát ves. Lidové pověsti z Hané (Bohuslav Beneš) . . . 40
[N. S. Šumada - Sučasna pisennisť slovjanskych narodiv (Bohuslav Beneš)] . . . 40
Todor Iv. Živkov: Folklor i savremennost (Bohuslav Beneš) . . . 41
Cyril Zálešák: Folklórne hnutie na Slovensku (Josef Jančář) . . . 42
Anna Szyfer: Spoleczność i kultura małego miasta; Bożena Beba: Tradycja drobnomieszczańska w społecznosci małomiasteczkowej Lidzbarka Welskiego (Václav Frolec) . . . 43
Václav Frolec - Josef Vařeka: Lidová architektura encyklopedie (Jan Souček) . . . 44
Adam Pranda: Ignác Bizmayer (Josef Jančář) . . . 44
Walter Scherf: Lexikon der Zaubermärchen (Viera Gašparíková) . . . 45

Sborníky
Ethnologia Slavica, t. XII-XIII. (Josef Jančář) . . . 46
Culture populaire albanaise (Eva Večerková) . . . 47
Jahrbuch des österreichischen Volksliedwerkes, 32/33 (Jaroslav Markl) . . . 49

Konference
IX. strážnické sympozium (Václav Frolec) . . . 50
14. etnomuzikologický seminář ve strážnici (Jaroslav Markl) . . . 51
Konference k 25. výročí MKKKB (Václav Frolec) . . . 52
Konferencia pri FF Východná '84 (Daniel Luther) . . . 53
Seminář o vývoji rodiny (Jiří Langer) . . . 54
Seminář o čtyřbokém dvoru (Jiří Langer) . . . 54

Festivaly
Jubilejní Východná 1984 (Jan Krist) . . . 55
Troubsko 1984 (František Synek) . . . 58
Dvacátý ročník vlčnovských národopisných slavností (Josef Jančář) . . . 59
Tvrdonice 1984 (Jiří Pajer) . . . 60
Dolňácké slavnosti v Hluku 1984 (Josef Jančář) . . . 61
25. Západoslovenské folklórne a mierové slávnosti Myjava 1984 (Miroslava Kurfürstová) . . . 62

Folklorismus
Hudecké dny Slávka Volavého (František Synek) . . . 64

Výstavy
Výstava Nadiji Kyrylovej v Banskej Bystrici (Mikuláš Mušinka) . . . 65
Jaro na Moravě (Miroslava Ludvíková) . . . 66
Výstava vyšívaných kuchařek ve Velvarech (Jan Šťovíček) . . . 67

Informace
Petrovské "Plže" památkovou rezervací (Josef Šolc) . . . 67
Italo Calvino: Italské pohádky (Oldřich Kašpar) . . . 68
Čestná uznání (Bohumil Hlaváček) . . . 68
Erich Krawc - Lotar Balko: Drasta Serbow wokolo Wojerec (Jaroslav Orel) . . . 69
Ocenění Františku Šerému (Bohumil Hlaváček) . . . 69
Soutěž mládeže o nejkrásnější kraslici (Jaroslav Orel) . . . 69

Gramodeska
Žijí v písni. Luboš Holý - Dušan Holý. Zpěvyz moravskoslovenského pomezí (Jiří Pajer) . . . 70

Nálezové zprávy
Zvaní "na slanej chleba" ve Stráži nad Nežárkou a okolí (Alena Plessingerová) . . . 71
Zpráva o současném stavu české menšiny v obci Peregu Mare, župa Arad, Rumunsko (Zdeněk Šípek) . . . 71


Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 1

STUDIE

FORMY VYUŽÍVÁNÍ LIDOVÉ KULTURY A FOLKLÓRU [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Čtyři desetiletí, která v roce 1985 uplynula od vyvrcholení národně osvobozovacího boje našich národů a osvobození Československa Sovětskou armádou, výrazně ovlivnila podobu lidové kultury Čechů i Slováků, včetně velkého rozvoje zájmové umělecké činnosti, jež dnes tvoří významnou součást socialistické kultury. Náš časopis, věren svému názvu, hodlá k jubileím roku 1985 přispět aktuálními tématy z teorie i praktického využívání poznatků etnografie a folkloristiky v životě naší společnosti.
      Text referátu byl přednesen na 14. etnomuzikologickém semináři, který proběhl ve dnech[/] 20. a 21. listopadu 1984 v Ústavu lidového umění ve Strážnici, Formulace navrhovaných termínů jsou upraveny na základě připomínek a upřesnění z diskuse. Plénum účastníků doporučilo jejich obecné používání a popularizování. Další referáty ze 14. etnomuzikogického semináře budou postupně uveřejňovány v Národopisných aktualitách během roku 1985. Postupné řešení této problematiky považujeme za velmi důležité jak pro rozvoj metodologie vědy, tak k dalšímu rozšiřování podílu národopisu na dění v oblasti zájmové umělecké činnosti.

1

      Tímto pojednáním nehodláme objevovat žádné obecně neznámé skutečnosti. v plném rozsahu se opíráme o materiály a rozbory, které byly k této problematice publikovány, a o mnohaleté poznatky z praxe Ústavu lidového umění ve využívání jevů lidové kultury v ideově a kulturně výchovné praxi. Nutno však také přiznat, že doposud přetrvává terminologická i významová neujasněnost této problematiky, jak mezi odborníky, tak především ve společenské praxi, zvláště masově komunikačních prostředků. Tato situace je nezdravá pro teorii vědecké disciplíny - etnografie a folkloristiky, i pro fundované využívání získaných poznatků v praktické aplikaci.
      Za první konkrétní krok při řešení této situace považujeme jednoznačné vydělení pojmů lidová kultura a folklór od všech následných jevů i procesů, které artefaktů lidové kultury využívají k dalším účelům. Snad ani nejde o věc po teoretické stránce složitou, jako o důsledné dodržování formulovaných zásad v jakémkoliv vyjadřování.
      První terminologické dopřesnění se týká vztahu pojmů lidová kultura a folklór. v pojetí Ústavu lidového umění považujeme folklór za sice specifickou, ale nedílnou součást lidové kultury jako celku, která jednotlivými oblastmi kultury lidu organicky prostupuje. v tomto smyslu užíváme výrazu lidová kultura jako nadřazeného pojmu folklór. Naše pojednání se zabývá lidovou kulturou souhrnně a navrhované termíny musí[/] vyhovovat celému systému, tedy včetně jevů folklórních.
      Úvodem se pokusíme o stručnou rekapitulaci závěrů, ke kterým dospělo bádání o postavení lidové kultury v rámci historického vývoje lidské společnosti, a to včetně situace současné. Ve světle poznatků vědeckého výzkumu se jeví naprosto nesporné, že fenomén označovaný termínem lidová kultura je stálou a neoddělitelnou součástí existence člověka od etapy, kdy se v přírodě konstituoval jako samostatný biologický druh. Naše konstatování má dva závažné důsledky:

- vývoj této pojmové kategorie je podřízenobecným zákonitostem dialektického materialismu i zákonitostem historického materialismu pojednávajících o genezi lidskéspolečnosti;
- o tomto fenoménu je nutno hovořit vždy,pokud bude člověk existovat jako biologický druh a jsou bezpředmětné úvahy o jehohistorické podmíněnosti, či dokonce uzavřenosti ve struktuře vývoje lidské společnosti.

      Závěr je proto jednoznačný. Lidová kultura s folklórem existují nejen v současnosti, ale budou objektivní realitou i v budoucnosti. z těchto pohledů je nutno ke studiu lidové kultury i folklóru přistupovat. Plně proto souhlasíme s charakteristikou poslání etnografie a folkloristiky, jak je formulovali O. Sirovátka s M. Leščákem: "Věda o lidové kultuře především zvýrazňuje konkrétní historický pří

2

stup ke zkoumání lidové kultury, který se nesoustřeďuje jen na vývoj jejich jednotlivých projevů, ale zkoumá celou kulturu v závislosti na sociálním postavení jejích nositelů. Tak se dospívá v každé historické etapě k jiné odpovědi na otázku, jaké třídy a sociální skupiny jsou vlastně lidem v etnografickém chápání tohoto termínu."
      Při podrobnějším rozvedení tohoto přístupu je nutno podotknout, že sociální postavení je přímým odrazem zařazení jednotlivce či sociální skupiny ve struktuře výrobních vztahů jednotlivých společensko-ekonomických formací, čímž je dána i charakteristika obsahu a forem součástí lidové kultury a jimi prostupujícího folklóru. v tomto smyslu je možno v našich podmínkách opravdu hovořit o ukončeném historickém vývoji některých jevů lidové kultury, byť třeba pro některou z předchozích etap vývoje lidové kultury výrazných či dokonce dominantních. Toto konstatování platí např. pro mnohé artefakty z lidové kultury hmotné, zaměstnání lidu atd. Nicméně by bylo naprostým omylem generalizování těchto faktů na celý komplex lidové kultury. Takové postoje mohou jedině svědčit o nepochopení základních principů, ahistoričnosti a ve svých důsledcích o nemarxistických přístupech.
      Pokládáme-li za prokázané, že veškeré diskuse o existenci či neexistenci lidové kultury v současnosti jsou jednoznačně vyřešeny ve prospěch kladné varianty a hodláme-li vést důslednou hraniční čáru mezi jevy lidové kul[/]tury jako předměty studia národopisu a mezi jejich aplikovanými formami v jiných společenských souvislostech, je nezbytné alespoň naznačit, co si pod jevy lidové kultury představujeme, co je pro ně příznačné. Opět se odvoláváme na charakteristiku uvedenou citovanou dvojicí autorů O. Sirovátky, M. Leščáka. I když ji formulovali pro jevy folklórní, jsme názoru, že je možné její plné uplatnění pro celou lidovou kulturu:

1. Jevy vázané na aktivitu nositele, na konkrétní lokální společenství nebo malou sociální skupinu.
2. Tyto jevy jsou uchovány v kolektivní paměti.
3. Šíří se formami kontaktní (meziosobní) komunikace.
4. Podléhají kolektivním normám (tradičnost).
5. Realizují se v řadě variant (variabilnost).
6. Odráží sociální, kulturní vztahy svého prostředí, jsou tedy výrazem "lidové ideologie".
      Snad bychom tyto atributy doplnili u bodu 1 vedle podmiňující aktivity (která však může mít i jen formální podobu účasti nebo podílu na formování kolektivních norem) navíc ještě vědomými seberealizačními tendencemi. v bodě 6 považujeme za nezbytné doplnit vedle sociálních a kulturních vztahů, jako prvotní a rozhodující, vztahy ekonomické. Dále navrhujeme tuto charakteristiku doplnit o bod 7:
7. Jsou to jevy s přímou vazbou na konkrétnímísto či prostředí, v němž tvoří integrálnísoučást životního způsobu obyvatel.

3

      Zastáváme stanovisko, aby kterýkoliv jev, jenž nevyhovuje všem těmto kritériím, nebyl řazen do obsahu pojmu lidová kultura. Každé abstrahování a definování samozřejmě přináší četná úskalí, a proto je nezbytné velmi citlivě přistupovat k vlastní klasifikaci, Nicméně jsme názoru, že pra žádoucí základní rozčlenění bohatě postačuje. Mohou však nastat i situace opačné. Některé jevy z kulturního i společenského života tato kritéria snad naplňují, ale doposud mezi jevy lidové kultury počítány nejsou. Těmito možnostmi se však v tomto pojednání zabývat nehodláme. Podotýkáme, že naprosto správně nejsou v podmiňujících faktorech lidové kultury uvedena kritéria estetická. Jejich významná funkce nastupuje právě až na úrovni využívání jevů lidové kultury v dalších rovinách.
      V. J. Gusev využívání artefaktů lidové kultury charakterizuje velmi výstižně jako "společensky podmíněný a historicky se vyvíjející proces osvojování, napodobování a přeměny folklóru v jiných druzích kultury". Tato charakteristika je míněna pro aplikaci jevů folklórních, ale nic nebrání tomu, aby platila pro celou oblast lidové kultury. O. Sirovátka s M. Leščákem definici použili k objasnění pojmu folklorismus, k němuž se dále taktéž vyslovíme. Buď jev splňuje uvedených 7 hledisek, takže je částí lidové kultury, nebo nesplňuje - byť jen jediný - a pak se v každém případě jedná o některou z forem využívání (aplikování) jevů lidové kultury. Pro žádoucí jednoznačnost tohoto vymezení není jiné ces[/]ty, než striktní dodržování terminologického rozlišení.
      K lepší orientaci se pokusíme o klasifikaci forem využívajících autentické jevy lidové kultury na základě analýzy provedené pracovníky Ústavu lidového umění.

1. Citace jevů lidové kultury

a) Ideální rekonstrukceJedná se o vědeckou rekonstrukci jevulidové kultury, který již v terénu neexistuje, dochoval se jen v pramenecha je dle nich rekonstruován. Tento postup je možno považovat za jednu z forem vědeckého experimentu, který sámo sobě může být zdrojem dalších odborných poznatků či potvrzením teoretických předpokladů. Neplatí to ovšemv případě, pokud je ideální rekonstrukce využita pro scénické uvedení.
b) Translokovaný originálJde o případ, kdy jev sám o sobě v původním prostředí existuje, ale je v neporušené vnější podobě přenesen doprostředí jiného, kde však často měnísvou původní funkci, Beze zbytku to platí především o jevech duchovní i sociální kultury i všech folklórních projevech, užitých ke scénickým záměrům.I v odlišném prostředí realizují translokovaný jev jeho původní nositelé.
c) KopieKopie je případ, kdy translokovaný jev

4

provádí jiná skupina osob než původnínositelé.
      Jak jsme již naznačili, uvedené formy, jež je možno označit za citace jevů lidové kultury (termín citace užívá L. Leng) , lze využívat ke scénickým účelům v rámci folkloristických festivalů v podobě odborných okének či klenotnic za nejtěsnější spolupráce národopisců. k oboustrannému prospěchu odborníků i kolektivů zájmové umělecké činnosti by neměly soubory lidových písní a tanců tuto formu aplikace jevů lidové kultury opomíjet.

2. Stylizace jevů lidové kultury
      Dle pojetí Ústavu lidového umění se jedná o velmi širokou oblast využívání lidové kultury, do které spadá takřka celá oblast ZUČ a značný počet programů profesionálních kolektivů. v tomto smyslu není amatérismus či profesionalismus vůbec podstatný.
      Naše klasifikace se přibližuje kategorii, kterou O. Sirovátka a M. Leščák označují jako transpozici autentického folklóru, kterou vykládají jako "transpozici do výrazových možností scénické a technické komunikace, při které existuje úsilí přetlumočit vlastní kvalitu autentického folklóru (tvůrci slouží folklóru)". Tolik citace z publikace Folklór a folkloristika. Při adekvátním rozšíření na aplikaci jevů z celé lidové kultury je ji možno přijmout, ovšem s výhradou, že souhrn těchto postupů je lepší pracovně nekoncentrovat do sloganu "tvůrci slouží folklóru", neboť se již jedná o folklór stylizovaný.[/]
      Závažný problém se týká nezbytnosti vymezení jisté hranice stylizace. Nepopíráme, že jde o otázku značně diskusní. Dospěli jsme však k názoru, že tuto hranici prakticky vymezit nelze.
      Pokusíme se své stanovisko osvětlit. v pojetí Ústavu lidového umění znamená stylizace jevů lidové kultury takové jejich využívání, které v jakémkoliv stupni stylizace má stálou imanentní vazbu k obsahu i formě ztvárňované originální předlohy z lidové kultury či folklóru. Pokud je tato návaznost uchována, jedná se o kategorii stylizace, což by měl být schopen posoudit odborník - národopisec. Stanovit však míru této stylizace nelze, a je také kardinální otázkou, kdo by byl kompetentní tuto horní hranici určovat. Každopádně však již ne etnograf. Pak se celá otázka přesouvá na posouzení stylizačních postupů dle jednotlivých oblastí či žánrů lidové kultury a profese upravovatelů z řad hudebníků, choreografů, scénografů, ale taktéž např. výtvarníků, filmových či televizních pracovníků, nebo třeba i kuchařů. Výčet by mohl být převelice dlouhý. Pokud zůstaneme na poli ZUČ a folkloristických festivalů, tak do této kategorie patří většina programových čísel každého souboru i naprostá většina festivalových pořadů.
      Dosavadním výčtem možností využívání lidové kultury jsme však zdaleka celou jejich škálu nevyčerpali. O. Sirovátka a M. Leščák další polohu označují jako tvorbu inspirovanou

5

folklórem, v našem širším pojetí tedy lidovou kulturou. Rozbor pracovníků strážnického ústavu vedl k úvaze, že je nutno tuto kategorii ještě dále rozčlenit. A tak po kategoriích využívání jevů lidové kultury spadajících pod citaci (rekonstrukce, translokace, kopie) a stylizaci, navrhujeme kategorii další:

3. Ohlasová tvorba
      Hlavní kvalitativní rozdíl oproti stylizovaným formám spatřujeme v tom, že u ohlasů již neexistuje žádná přímá vnitřní obsahová vazba k autentickým pramenům z lidové kultury, ale jsou u nich zachovány alespoň některé vnější formální znaky. Tato hlediska je například možno uplatnit v hmotné kultuře pro část produkce ÚLUV. Ohlasy na folklór lze spatřovat i ve tvorbě některých folkových či dokonce beatových skupin apod. Nelze zastírat, že existuje velmi široké styčné pole s kategorií stylizací. k principiálnímu rozlišení snad nebude moci v některých případech ani dojít. To však pro základní klasifikační rozlišení není na překážku. I v těchto problémech by mohl rozhodující soud přinášet etnograf specialista.
      Je také skutečností, že jako na ohlasovou tvorbu můžeme již pohlížet i na některé tvůrčí počiny kolektivů ZUČ a na celou řadu programů těles profesionálních. Na druhé straně patrně není žádoucí (alespoň u strážnického festivalu o tom neuvažujeme) na principech ohlasové tvorby přistupovat k vytváření celých[/] festivalových programů. A priori to však nevylučuje, aby na základě odůvodněného autorského záměru nebylo některé z ohlasových děl do pořadu zařazeno. Je to však problematika širší, ovlivňovaná řadou dalších faktorů, na něž není tento příspěvek zaměřen.
      Při souhrnném pohledu na návrh doposud uvedených kategorií forem využívání lidové kultury zastáváme názor, že pro jejich sumární vyjádření po všech stránkách vyhovuje termín folklorismus. Navíc nejde o pojem neznámý a neobstojí ani námitka o jeho bezbřehosti, neboť pak by byla bezbřehá i celá lidová kultura. Mimochodem - strážnický festival nese vedle označení mezinárodní další přívlastek folkloristický již více než dvacet roků.

4. Inspirovaná tvorba
      Tuto kategorii tvoří díla, která O. Sirovátka a M. Leščák označují za "svrchovaně individuální umělecký počin", jako "individuální překlad do uměleckého jazyka příslušného uměleckého druhu". Jde tedy o absolutní tvůrčí přetavení inspirujícího podnětu z oblasti lidové kultury. Sporné případy rovněž nelze vyloučit, ale ty podstatu neovlivňují, máme-li v této kategorii na mysli díla ze slohového umění hudebního, výtvarného či literárního, atd. Pro provozování těchto děl v oblasti ZUČ i ve sféře profesionální existují již kolektivy žánrově odlišné od souborů realizujících aplikace jevů lidové kultury formou prvních tří

6

zmíněných kategorií. Obě žánrové oblasti mají i své specializované přehlídky, soutěže a festivaly. Není však žádnou mimořádnou výjimkou, je-li některého z těchto děl využito k dotvoření či podkreslení autorského záměru v pořadech folkloristických festivalů.
      Pořadí navrhovaných termínů v žádném případě nevyjadřuje vývojovou posloupnost nebo kvalitativní hodnocení. jedná se výhradně o rozčlenění na základě obsahu a formy za účelem konkretizace pojmosloví. V alegorické podobě by byli možno hovořit o jediném společ[/]ném kmenu lidové kultury, ze kterého vyrůstá několik základních větví, forem jejího využívání, přičemž v některých případech se mohou větve i proplétat a křížit.
      Závěrem této úvahy chceme pro úplnost připomenout, že samozřejmě existují i nemalé zpětné vazby, což také není žádná novinka. Kterákoliv z aplikovaných forem jevů lidové kultury se může v rámci vývoje opět stát integrální součástí autentické lidové kultury se všemi podmiňujícími kritérii, Příkladů je možno uvést veliké množství.[/]

Seznam použité literatury

     FROLEC, V.: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Praha 1984;
     GUSEV, V. J.: Estetika folklóru. Praha 1978;
     GUSEV, V. J.: Folklor i socialističeskaja kultura. Sovremennosť i folklor. Moskva 1977;[/]
     LEŠČÁK, M. - SIROVÁTKA, O.: Folklór a folkloristika.(O ľudovej slovesnosti). Bratislava 1982;
     Lidové umění a dnešek. (red. FROLEC, V.). Brno 1977;
     LENG, L. - MÓŽI, A.: Náuka o slovenskom hudobnomfolklóre. Bratislava 1977.

FORMEN FÜR DIE VERWERTUNG DER VOLKSKULTUR UND DER FOLKLORE
(zusammenfassung)

      Das Kollektiv der Mitarbeiter des Instituts für Volkskunst in Strážnice versuchte eine Terminologie für den Bereich der Applikation der Volkskultur und Folklore zu entwerfen. Der Entwurf stützt sich auf folgende Ausgangspunkte:

- die Volkskultur und die in ihr enthaltene Folkloresind eine objektive Realität, die ihren Beginn in derEtappe der Konstituierung des Menschen als selbständige biologische Art hat; und während der Zeit

7

seiner Dauer wird die Volkskultur zusammen mitder Folklore existieren
- die Entwicklung dieses Phänomens unterliegt vollauf den Gesetzen des dialektischen und historischenMaterialismus
- die Volkskultur ist ein dem Termin Folklore übergeordneter Begriff; die Folklore ist ein spezifischer,integrierender Bestandteil der Volkskultur, derenBereiche sie durchdringt
- die Abhandlung zitiert sechs für die Volkskultur ausder Publikation von O. Sirovátka und M. LeščákFolklore und Folkloristik charakteristische Kriterien.Diesen Grundsätzen fügt sie noch die Motivationder Selbstrealisierung und die Prinzipien der Unerlässlichkeit der direkten Bindung der Erscheinungender Volkskultur an einen konkreten Ort oder einMilieu an, in dem sie einen organischen Teil derUmwelt der Bewohner bildet.

      Die Termine, die für jene Erscheinungen vorgeschlagen werden, die die Volkskultur in anderen Lagen oder Zusammenhängen applizieren, sind folgende:
1. Zitation der Volkskultur
a)
ideale Rekonstruktion

wissenschaftliche Rekonstruktion von Erscheinungen, die im ursprünglichen Milieu nicht mehr existieren und lediglich aufgrund erhaltener Quellengeschaffen werden. Sofern sie nich[t] zu szenischenZwecken herangezogen wird, kann sie auch eineForm des wissenschaftlichen Experimentes sein
b)
transloziertes Original

die Erscheinung existiert im ursprünglichen Milieu, wird aber mit den authentischen Trägernin ein anderes Milieu übertragen (z. B. au f dieSzene, ins Studio usw.), womit sie gewöhnlichdie ursprüngliche Funktion ändert
c)
Kopie

die Kopie ist ein Beispiel, wo andere als dieursp[r]ünglichen Träger die translozierte E[nt][r]scheinung in einem abweichenden Milieu bewerkstelligen.[/]


2. Stilisierung der Vol[k]skultur
Kann als Transposition in Ausdrucksmöglichkeiten anderer Kommunikationsarten charakterisiert werden, bei denen das Streben besteht, die ei[n]gentliche Qualität der authentischen Volkskultur zu verdolmetsche. Jedwede Stufe der Stilisierung muss aber eine ständige immanente Bindung an den Inhalt und an die Form der zu gestaltenden Vorlage aus der Volkskultur haben.

3. Reflexschaffen
      Der Unterschied gegenüber der Stilisierung besteht darin, dass keine direkte innere Bindung an den Inhalt der ursprünglichen Erscheinung vorhanden ist, dass aber bloss einige einige äussere formelle Merkmale von Erscheinungen der Volkskultur gewahrt bleiben. Alle Begriffe unter den Punkten 1, 2 und 3 lassen sich zusammenfassend als Fo[l]klorismus bezeichnen.

4. Inspiriertes Schaffen
      Es handelt sich um eine absolut selbständige schö­ pferische Tat künstlerischer Natur, bei der der inspirierende Impuls aus dem Bereich der Volkskultur in die künstlerische Sprache der betreffenden Kunstgattung umgestaltet wird.
      Die Rei[he]nfolge der in Vorschlag gebrachten Termine ist kein Ausdruck entwicklungsmässige; Abfolge oder qualitativer Würdigung. Es geht um völlig gleichwertige Verfahren bei der Applikation der Erscheinungen der Volkskultur, die sich überlagern oder überkreuzen können. Es existieren breite Übergangszonen. Der Ethnograph ist fähig, am qualifizier[s]testen diese oder jene Verwertungsart zu beurteilen.
      Alle vier Arten von Verfahren können in der Tätigkeit der Kollektive künstlerischer Interessentätigkeit und auch professioneller Ensembles appliziert werden. Bei der Erstellung ganzer komponierter Programme folkloristischer Festivals empfehlen wir die Verwertung der ersten drei Möglichkeiten. Das Reflex- und das inspirierte Schaffen kann in Details einen Betrag des Autors zum Au f bau der Programme bedeuten und sollte nicht das Gesamtprinzip für den Aufbau der Programme bilden.
      Übersetzung: A. Hubala

8

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 1

RODINA ORSÁKŮ A JEJÍ VLIV NA LIDOVOU KULTURU NOVÉHO HROZENKOVA [obsah]


      JANA VOLFOVÁ, Okresní vlastivědné muzeum, Vsetín
      Od konce 19. století se začal na Valašsku prosazovat názor, že Nový Hrozenkov je vesnicí s nejzachovalejší valašskou kulturou, že jsou zde jedině pravé a staré valašské zvyky a neobyčejné památky lidové kultury duchovní i hmotné. Nad vší touto tradicí že pak zvláště vyniká kultura, jejímiž nositeli jsou po staletí členové nejmajetnějšího, rozvětveného rodu Orsáků. Tyto názory postupně uváděl v život, propagoval a publikoval především Joža Orság-Vranecký, vzdělaný a národopisně činný příslušník jedné z nejbohatších a nejmladších větví orsáckého rodu. v roce 1929 napsal: "Nejvíce a nejpěknějších věcí zachovalo se dosud na Hrozenkově. Proč? Krátce proto, že tam dosud žije, abych tak řekl, ortodoxně valašský a zámožný rod orsácký, jehož příslušníků, ovšem i chudších, jest dnes na 2 000. Jest to nárůdek v národě, dědinka[/] v dědině a názorný obrázek, jak vznikaly z rodiny rody, čeledě a národy."1)
      Vývoj rodiny Orsáků od poloviny 17. století, doby jejich příchodu do Nového Hrozenkova, až do současnosti lze sledovat z mnoha hledisek a vždy je možno dospět k pozoruhodným poznatkům, ať při studiu majetkoprávních vztahů, vnitřní diferenciace rodiny, působení na okolí či úlohy rodiny nebo jejích jednotlivých členů v kulturním a společenském životě obce. Vzhledem k tomu, že jde o shrnutí dosavadních výsledků z dosud neuzavřeného výzkumu, není zatím možné vždy do všech podrobností objasnit veškeré problémy týkající se vnitřní struktury rodiny i jejího postavení ve vesnické komunitě.
      Nový Hrozenkov leží 12 km východně od Vsetína a patří k oblastem s mladším osídlením. Území se postupně zalidňovalo jak valaš

9

skou kolonizací, tak domácí kolonizací pasekářskou, která byla pro charakter osídlení rozhodující složkou. První spolehlivý záznam o vsi Hrozenkově, která byla vždy součástí vsetínského panství a tvořila hranice se Slovenskem i sousedním panstvím rožnovským, pochází ze vsetínské oddací matriky z roku 1649. Tehdy byl Hrozenkov ještě součástí rozlehlé obce Hovězí. Majitel panství Mikuláš Pazmány rozdělil půdu při horním toku řeky Bečvy mezi 41 rodin a jejich pozemky dal zapsat roku 1654 do urbáře. Rozbor nejstarších matrik a urbářů ukazuje pestrou skladbu obyvatelstva nové vesnice, která se vlivem mnoha okolností (např. nepříznivé klimatické podmínky, neúrodná a málo výnosná půda, časté ničivé nájezdy ze sousedních Uher, domácí boje a hraniční spory, tuhé robotní povinnosti atd.) poměrně rychle měnila. Vrchnost z ekonomických důvodů podporovala přistěhovalce, kteří přicházeli především ze Slovenska nebo Polska, avšak zdaleka ne všichni se v místě usadili, Naproti tomu mnohé rodiny, s jejichž prapředky se setkáváme v nejstarších pramenech ze 17. století, žijí v Novém Hrozenkově dodnes. Mezi nimi jednoznačně svým významem vyniká rodina Orsáků. První zmínka o ní je v zápise křestní matriky z roku 1644, kdy se Michalu Orsákovi a jeho ženě Anně narodil druhý syn Jan. v té době patrně ještě bydleli v Hovězí. Kolem roku 1650 přesídlili do Hrozenkova, kde je asi od roku 1660 Michal Orsák uváděn jako fojt. v popisu vsetínského panství, pořízeném roku 1666, je uvedeno, že na[/] podsedku katastrálního čísla 1 žil fojt Michal Orsák, ženatý, měl 8 synů, jednoho pastorka a jednu dívku. Spolu s ním zde žili dva hofeři se ženami a dětmi a fojtova sestra, stará vdova Kateřina. z dobytka měli: 3 koně, 1 hříbě, 2 voly, 18 krav, 15 jalůvek, 2 telata, 130 koz, 4 svině, 4 včelstva.2) Při porovnání s ostatními osadníky obce je zřetelně vidět, že rodina byla již v této době značně zámožná. Majetek byl v průběhu dalších let soustavně rozmnožován o pozemky, které členům rodiny za dobré služby udělovala vrchnost a nebo které od ní získávali koupí. Během 18. století dochází k podstatné sociální diferenciaci jak v celé obci, kde se také vyhrocují rozpory méně zámožných obyvatel s Orsáky, tak uvnitř rodiny, jejíž někteří příslušníci bohatnou, jiní zůstávají bez pozemků i nemovitostí. v pozůstalostech z první poloviny 19. století a ve sčítacích operátech z druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století je možno najít mnoho Orsáků, kteří se živí jako nádeníci u svých bohatých příbuzných.
      Dostatek záznamů o příslušnících rychle rostoucí rodiny Orsáků je v nejstarších dílech matrik ze 17. a 18. století. Při křtech jejich dětí byli vždy uvedeni kmotři, a to jedni a titíž pro všechny děti. (Např. 13 dětem Jana Orsáka, narozených v období 1671-1696 byli kmotry Martin Krystyník se ženou, 5 dětí Mikuláše Orsáka mělo za kmotry Jiřího Šafářů a ženu Zuzanu z Halenkovic.) Často byli zapsáni jako kmotři Orsákové, a to buď sami muži, nebo samotné ženy, jindy muži společ

10

Orsácká svatba v Novém Hrozenkově, 30. léta 20. století. Foto archiv OVM Vsetín.

11

ně se svými ženami nebo dcerami. Četné záznamy v oddacích matrikách dokládají mužské členy rodiny jako svědky na svatbách. Obzvlášť byli zřejmě oblíbeni koncem 17. století Martin a Adam Orsákové. Martin byl kmotrem a svědkem ve 32 případech, Adam 20krát. Není jasné, zda na svatbách plnili pouze funkci svědků při sňatku v kostele nebo také družbů s účastí na hostinách a se všemi povinnostmi, které z toho vyplývaly, zvláště když jejich účast byla tak hojná, že např. svědčili na čtyřech svatbách v rozmezí tří týdnů.
      K charakteristice rodiny je třeba doplnit, že byla katolického náboženství, stejně jako obyvatelé celé vesnice. Náboženské boje 18. století, probíhající na Vsetínsku velmi bouřlivě, se Nového Hrozenkova vůbec nedotkly. Od roku 1752 měla vesnice vlastní zděný kostel a ještě dříve, v roce 1672, zde byl zřízen hřbitov. v pramenech z 18. století a první poloviny 19. století jsou zachovány zprávy hlavně o majetkových záležitostech rodiny, o sporech mezi Orsáky o nemovitosti, o jejich službách vrchnostem i o odporu proti nim. Jak je zřejmé ze stížnosti obyvatel Hrozenkova vrchnosti, byl jejich poměr k bohatým Orsákům velmi napjatý. O prioritním postavení rodiny v obci však nelze pochybovat. Svědčí o tom i ta skutečnost, že úřad fojta téměř výhradně zastávali Orsáci, přestože zde žily další bohaté a vlivné rodiny Kneblíků a Urbanů.
      Orsáci, kteří se koncem 19. století a počátkem našeho století již dělili na mnoho jednot[/]livých rodin, označených přízvisky (např. Michalovský, Titín, Pavlovský, Bitalovský, Hošťalovský) nebo domovními čísly, vlastnili rozlehlé pozemky a zaměstnávali řadu méně zámožných obyvatel Hrozenkova. Střídali se ve vedení obecních úřadů a měli tak pochopitelně největší možnost ovlivňovat společenský a kulturní život vesnice. Byli mezi těmi, kteří roku 1882 založili místní knihovnu a poskytli jí první dary. Iniciátorem založení požárního sboru byl Joža Orság-Vranecký spolu s učitelem V. Weisshammerem, předsedou sboru byl zvolen Josef Orság-Bitalovský, velitelem František Orság-Pavlovský, jednatelem Antonín Orság a pokladníkem Jakub Orság. v roce 1910 dal Joža Orság-Vranecký podnět k založení Sokola a propůjčil nové organizaci část svého pozemku. Měl také významný podíl na otevření první měšťanské školy v Novém Hrozenkově.
      Do poloviny 19. století nelze zatím najít žádný doklad o výjimečnosti nebo odlišnosti orsáckých rodin v oblasti lidové kultury. Orsáci se lišili výrazně od jiných obyvatel Nového Hrozenkova pouze svou zámožností a početností, což jim v sociálně rozdělené vesnici automaticky určovalo vedoucí postavení. Přelom nastává teprve na konci 19. století a je předznamenán zapsáním romantické pověsti o příchodu prvního Orsáka do obce ve školní kronice Nového Hrozenkova v roce 1867. Podle ní přivezli s sebou hrozenkovští formani v 17. století "jakéhosi jinocha Országa z Dinděše v Uhrách".3) Na tuto pověst, která byla hojně

12

Kácení máje u Orsáků v Novém Hrozenkově r. 1926. Foto archiv OVM Vsetín.

13

citována i v regionální vlastivědné literatuře, se pak v průběhu let vršila další doplnění a rozvíjení, až vzniklo dodnes živé povědomí o zvláštnosti Orsáků pocházejících ze starého zemanského uherského rodu. Postupně se také měnil pravopis jejich přímení. v místních podmínkách tato zvláštnost dávala prostor pro vznik teorie o původní etnické odlišnosti od ostatních obyvatel Nového Hrozenkova, která ve spojení se zámožností rodu vytvářela pocit určité nadřazenosti a vědomí, že mají právo na specifickou rodinnou kulturu.
      V souvislosti s přípravami na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze roku 1895 se začal i na Valašsku rozvíjet zájem o vlastivědu a národopis. v Novém Hrozenkově se sběru materiálu ujal Joža Orság-Vranecký, vzdělaný, nadaný, bystrý pozorovatel, mající smysl pro shromažďování památek lidové kultury, sedlák a spisovatel, jak někdy podepisoval své články. Brzy si na základě výsledků své činnosti získal autoritu u tehdejších místních vlastivědných pracovníků, kteří u něho oceňovali především hlubokou znalost prostředí, z něhož čerpal své poznatky a o kterém tak zasvěceně psal. Hospoda na Vranči, sídlo rodiny Orsáků - Vraneckých, se stala koncem 19. století místem, kam jezdili malíři (A. Liebscher, M. Aleš, Z. Braunerová a další), tehdejší politici a kulturní i vlastivědní pracovníci pozorovat "ryzí paseckou dědinu s nejstaršími valašskými zvyky".4) Průvodcem jim byl Joža Orság-Vranecký. Národopisná výstava v Praze na něj silně zapůsobila, ale zároveň[/] se ho nemile dotklo, že valašské kroje jsou chudé a málo zdobené proti krojům slováckým. Stejně tak ho nadchly dřevěné stavby ze Železnobrodska.5) Po návratu z výstavy se rozhodl intenzívně se zabývat národopisem, a to pouze v Novém Hrozenkově. Postupně dospěl k názoru, že je nutné nejen sbírat a uchovávat, ale také vytvářet nové formy.
      Jeho snahy byly zaměřeny několika směry a celé úsilí vyvrcholilo v období první republiky, kdy založil národopisnou skupinu a cimbálovou muziku, která předváděla tance, písně, kácení máje, svatbu a dožínky. Sám Joža Orság-Vranecký se účastnil hrozenkovských svateb jako družba. Pro tyto příležitosti si skládal "družbovské řeči" a vždy se snažil udržovat staré svatební zvyky. Hlavní zájem soustředil na lidový oděv a zde jeho činnost vyústila ve vytvoření kroje, pro který zpočátku razil název zemanský, později orsácký. Se stejným elánem se věnoval architektonickým úpravám. Při návrzích honosných, zdobených staveb, především vlastního domu, který je dodnes v Novém Hrozenkově mylně považován za původní fojtství, byl silně ovlivněn tvorbou svého přítele Dušana Jurkoviče.
      Joža Orság-Vranecký byl nesporně významnou osobností. Jeho postavení v obci i v rodině však nebylo zdaleka bezproblémové. Jako bohatý sedlák si mohl dovolit zabývat se tím, co ho zajímalo, a měl dostatek prostředků k realizaci svých plánů. Ještě dnes lidé v Novém Hrozenkově vzpomínají na jeho úsilí o pozvednutí valašské lidové kultury, zdůraz

14

ňují značnou oblibu Vraneckého ve vesnickém kolektivu i jeho mnohé demokratické postoje. Nechybějí však ani taková hodnocení, že lidé ho museli mít rádi, protože jim dával práci, Pro své záměry získával Joža Orság-Vranecký také příslušníky vesnické inteligence, zejména učitele, a všechny, kdo byli ochotni se podílet na národopisné činnosti,
      Složitější byla situace uvnitř rodiny, která se v době první republiky dělila politicky na agrárníky a lidovce, sociálně na zámožné, střední a nemajetné Orsáky. Joža Orság-Vranecký patřil k agrární straně a navíc se dostal do ostrých sporů s tehdejším farářem. Pro svá proticírkevní vystoupení byl dokonce ve vězení. Obě skupiny Orsáků, politicky rozdělených a zámožných, se naprosto nesnášely a tento stav, i přes změnu politických, spočenských a ekonomických podmínek, trvá až do současnosti, To, co je spojilo, bylo vytvoření orsáckého kroje, který se pro ně stal symbolem selského bohatství a hlavně příslušnosti k zámožnému a vlivnému rodu. Pro dívky z orsáckých lidoveckých rodin, které každou zimu chodily do kursů šití, vaření, vyšívání a důstojného chování, pořádaných pro selské dcery na faře, byla činnost Joži Orsága-Vraneckého přece jen přitažlivější. I když se nezúčastňovaly vystupování jeho národopisné skupiny a odsuzovaly ho stejně jako rodiče za spory s farářem, přece jen velmi pilně kopírovaly předlohy a vyšívaly si orsácké kroje.
      Přezdobený orsácký kroj, používaný při slavnostních příležitostech, se rychle rozšířil ne[/]jen nad rámec rodiny, ale i do okolí Nového Hrozenkova. v současnosti při občanských obřadech a společenských slavnostech pořádaných Sborem pro občanské záležitosti v obci, vystupují děti výhradně v těchto krojích.
      V historickém vývoji Nového Hrozenkova se jeví některé zvláštnosti v oblasti hospodářské, které však nebyly takového rázu, aby mohly ovlivnit charakter lidové kultury. Ta se v zásadě, pokud se týká rodinných obyčejů, neliší od ostatních vesnic bývalého vsetínského panství. To, že víme o duchovní kultuře v Novém Hrozenkově víc než v jiných obcích, je zásluhou činnosti Josefa Orsága-Vraneckého. Je škoda, že z jeho pozůstalosti se dochovalo jen málo písemných materiálů, které shromažďoval. I tak je možno učinit si představu o tom, jakou úlohu může sehrát významný jedinec při formování pohledů na lidovou kulturu ve vesnici. Je nesporné, že ekonomický, sociální a kulturní vývoj rodiny Orsáků nemá na Valašsku obdobu. Těžko však obstojí teorie o této rodině jako nositelce valašských tradic a hlavně jejich zvláštní formy - kultury orsácké. Svědčí pro to i výsledky procesu "znovuvzkříšení staré kultury" z počátku 20. století, který zůstal jen u uměle vytvořeného kroje a několika výtvarných stavebních prvků na domech bohatých Orsáků. Rodinných obřadů a obyčejů, které se u Orsáků, snad kromě větší okázalosti, ve svém průběhu nelišily od jiných rodin, se žádné podobné snahy nedotkly. Totéž platí i pro výroční obyčeje. v duchovní lidové kultuře se Orsáci ničím podstatným

15

v obci neodlišovali, stejně jako jejich jinak významná a hospodářsky silná rodina nemohla ovlivnit rodinné obyčeje svých sociálně slabých členů a dalších obyvatel Nového Hrozenkova.

Poznámky
1.
      ORSÁG-VRANECKÝ, J.: O valašském kroji orsáckém v Novém Hrozenkově. Naše Valašsko, 1, 1929-30, s. 23.
2.
      Popis vsetínského panství z roku 1666, opis v Okresním archivu Vsetín.
3.
      Výpis z Pamětní knihy školy v Novém Hrozenkově, zápis Josefa Vyvlečky z roku 1867, opis archiv Okresního vlastivědného muzea Vsetín.
4.
      PAVLÍK, R.: Josef Orság-Vranecký. Naše Valašsko, 5, 3-4, 1939, s. 165-174.
5.
      LANGER, K.: Josef Ország-Vranecký starší. Valašsko, 1966, s. 117.

Literatura a archivní materiál

      BARTOŠ, F.: Lid a národ, II. Velké Meziříčí 1883.

      DOSTÁL, F.: k otázce územního rozsahu valašské kolonizace na Moravě v druhé polovině 17. století. Naše Valašsko, 11, 1948, s. 51-63.

      Dyž sem byl v áreště v tem ičínském městě". Palacký, 4, č. 3, 14. ledna 1910 - nepodepsaný článek J. Országa-Vraneckého.

      Historie a současnost požárního sboru v Novém Hrozenkově - k 80. výročí založení. Obušek, zvláštní číslo 29, Nový Hrozenkov 27. 7. 1975.[/]

      LANGER, K.: Josef Ország-Vranecký starší. Valašsko, 1966, s. 115-118.

      MACŮREK, J.: Valaši v západních Karpatech. Ostrava 1959.

      Nový Hrozenkov od minulosti k dnešku. Sborník výstavy. Nový Hrozenkov 1980.

      PAVLÍK, R.: Josef Orság Vranecký. Naše Valašsko, 5, 1934, č. 3-4, s. 165-174.

      ORSÁG-VRANECKÝ, J.: O valašském kroji orsáckém v Novém Hrozenkově. Naše Valašsko, 1, 1929-30, s. 22-25.

      ORSÁG-VRANECKÝ, J.: Novohrozenkovské čepice a klobúky. Naše Valašsko, 1, 1929-30, s. 126-130.

      ORSÁG-VRANECKÝ, J.: O vzniku Liebscherovy "Valašské madony". Naše Valašsko, 2, 1931, č. 1, s. 25-28.

      Sto let knihovny v Novém Hrozenkově. Nový Hrozenkov 1982.

      VÁCLAVEK, M.: Moravské Valašsko. Vsetín 1894.

      VÁCLAVEK, M.: Dějiny města Vsetína a okresu vsatského. Brno 1881.

      VÁCLAVEK, M.: Vsatský okres. Vlastivěda moravská. Brno 1909.

     

      Matriky vsetínské, opis Okresní archiv (OA) Vsetín.

      Urbář vsetínského panství z r. 1658, opis OA Vsetín.

      Popis vsetínského panství z r. 1666, OA Vsetín.

      Pozůstalost Josefa Válka, OA Vsetín.

      Pozůstalost Karla Koblihy, OA Vsetín.

      Korespondence J. Orsága-Vraneckého, pozůstalost Eduarda Domluvila, archiv Okresního vlastivědného muzea (OVM) Vsetín.

      FERNAD, V.: Kronika vsetínského panství. Překlad a opis archiv OVM Vsetín.

      Pozůstalosti z Nového Hrozenkova z let 1800-1850, OA Vsetín.

      Indikační skici Nového Hrozenkova z let 1829, 1897, Státní oblastní archiv Brno.

16

DIE FAMILIE ORSÁK UND IHR EINFLUSS AUF DIE VOLKSKULTUR IN NOVÝ HROZENKOV
(Zusammenfassung)

      Die Geschichte der Familie Orsák seit Hälfte des 17. Jahrhunderts - ihrer Ankunft nach Nový Hrozenkov - bis zur Gegenwart kann man von mehreren Gesichtspunkten verf olgen. Interessant sind die güterrechtlichen Beziehungen, die innere Differenzierung der Familie, ihre Einwirkung auf die Umgebung. Bedeutend ist die Aufgabe Orsáks im kulturellen und gesellschaftlichen Leben des Dorfes.
      Eine Menge von Informationen über die er sten Orsáks ist in den ältesten Taufmatrikeln der Herrschaft von Vsetín gesammelt und auch in den Dokumenten aus dem 18. und der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts kann man Eintragungen über das innere Leben der Familie, über ihre soziale Dif ferenzierung sowie auch über die Beziehungen zu den anderen Dorfbewohnern finden. In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, während der Vorbereitung auf die Tschechisch-Slawische volkskundliche Ausstellung in Prag 1895, beginnt sich die hei[/]mats- und volkskundliche Tätigkeit zu entwickeln. In Nový Hrozenkov wird sie vom Mitglied der reichen Zweiglinie der der Familie Orsák, von Joža Orsák-Vranecký organisiert. Für seine Absicht, die traditionelle Volkskultur wiederherzustellen, gewinnt er die Familienmitglieder, aber auch die einheimische Intelligenz. Seine vielseitigen Bemühungen enden aber mit der künstlich geschaffenen Orsák - Tracht und mit dem Bau prächtiger Häuser mit aussergewöhnlichen Bauelementen.
      Obwohl die Familie Orsák in mancher Hinsicht eine Ausnahme in der Wallachei war, vor allem was die ökonomischen und güterrechtlichen Beziehungen, angeht, können Theorien über eine spezielle Orsák-Kultur, die ihre Umgebung beeinflusste, nicht akzeptiert werden.

17

Založení Sokola v Novém Hrozenkově. Foto archiv OVM Vsetín.

18

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 1

PORTRÉT

JAN ČERNÝ - SAMOUK HOUSLAŘ A VYNÁLEZCE [obsah]


      PAVEL KURFÜRST, Ústav lidového umění, Strážnice
      Charakterizovat lidové houslaře jako celek je úkol velmi složitý. Jde o velké množství dovednostních skupin, různé průběhy jejich vývoje, nepřeberný počet pohnutek k výrobě houslí a řadu dalších faktorů. Proto snahy o roztřídění lidových houslařů, o vytvoření jakési jejich obecně platné systematiky, vycházejí vždy naprázdno. Zvláštní, poměrně přesně vymezitelnou skupinu však tvoří lidoví houslaři vynálezci.
      V depozitářích muzeí se často nalézají různé hudební nástroje, které svou kuriózní stavbou měly vybočit ze zaběhnutého vývoje hudebního nástrojařství. Jejich autoři se snažili dobrat nových prvků ve stavbě a v konečném důsledku i nového zvuku, nových nebo lepších tónových kvalit. Hudební praxe tyto nástroje většinou rovnou odmítla, nebo jim dopřála jen velmi málo času k prověření jejich možností. A tak se z těchto nástrojů staly sbírkové před[/]měty uložené v muzejních depozitářích. Málokdy bývají vystavovány, ačkoliv jsou zajímavým dokumentem invence i hledačství v oboru stavby hudebních nástrojů. Byli to právě čeští houslaři, kteří patřili v tomto oboru k nejexponovanějším. Jejich výrobky jsou někdy trochu směšné, jindy jsou podivuhodné neotřelostí nápadu. Tvarovou neobyčejností bývají zajímavé i na pohled. Vesměs ovšem působí jako ukazatele směru na cestách, které nikam nevedou.
      Lidoví houslaři vynálezci se rekrutovali z lidí různých sociálních vrstev, různých profesí a rozličného vzdělání. Mezi jejich výrobky najdeme sice někdy nástroje vzniklé z racionálních úvah, ale většinou jen pokusy nadšenců, kterým sice chyběl profesionální základ, ale měli dost vůle vymyslet něco nového. Mezi ně patřil i Jan Černý (nar. 1883, zemř. 1959) z Řetové u Litomyšle, zedník, posléze technický

19

úředník, nejúpornější a také nejprogresivnější z českých houslařských vynálezců. Nezištná posedlost Jana Černého houslařstvím neznala mezí: psal nikdy nerealizované hry o italském houslařství do rozhlasu, nikdy nevydané studie o výrobě houslí, dějiny houslařství a návody na stavbu houslí. Jeho naivní snahy se však nesetkaly s pochopením, stejně jako jím uspořádané zkoušky a soutěže houslí. Vlastní zajímavý životopis, který sepsal sám na konci svého života, uvádíme bez dalších úprav:
      "Bylo to na samém konci 19. století v létech asi 1898-1899, kdy si náš slavný mistr houslí František Ondříček budoval své letní sídlo, vilku v Brandýse n./Orl. Tehdy jsem se učil řemeslu zednickému u Josefa Schülera mistra zednického v Ústí n./Orl., který onu vilku stavěl. Se zájmem jsme sledovali všechny zprávy o slavném houslistovi a jeho "čarovných" houslích, kterými prý své posluchače rozpláče i dovede rozesmát. Touha slyšeti mistra hráti byla živena onou tajemností, kterou byly jeho housle i hra opřádána a posilována ještě i celým zjevem mistra Ondříčka, který často na své ranní procházce v ústraní cvičil hmaty prstokladů na hmatníku s pouhým samotným krkem od houslí. Přešla léta - moje touha z mládí byla mnohonásobně ukojena. Mistra Ondříčka jsem slyšel hráti častěji na začátku i na sklonku jeho slavné kariéry. Pověst o Ondříčkově umění nelhala, byl jsem jeho hrou nadšen a zvukem houslí očarován. Hrával na houslích italského mistra Testore-ho.[/]
      Bylo to roku 1910, kdy jsme s manželkou bydleli v Náprstkově ulici v Praze I. Tam jsem se při nákupu strun seznámil s mladým pražským houslařem Františkem Křížem na nábřeží před Karlovými lázněmi. v té době jsem koupil jedny poškozené tovární housle fy Jan Bašta Schönbach, ze zastavárny v Praze v Jungmanově ulici asi za 4.40 Kor. tehdejší rakouské měny. Housle jsem otevřel, opravil a zřídil ku hře. To byla moje první houslařská práce. Častá odpolední docházka do houslařského závodu mistra Kříže sblížila mne s ním a s jeho otcem, profesorem akad. gymnasia v Praze a také houslařem ze záliby do té míry, že jsme často drahně času věnovali debatám o problémech houslařských. Mistr Kříž si velmi zakládal na svém umění a dával to často takovým způsobem najevo, že mne jednoho dne vyprovokoval k podrážděné poznámce: "Vy stále tvrdíte, co to je za velké umění zhotoviti housle a děláte s tím takové drahoty, jako by se jednalo o Bůhví, jaké tajemství, které nechcete nikomu prozraditi." Kříž nato ustal ve své práci, zvedl hlavu a podíval se přes brýle na mne a chvatně s důrazem odpovídá: "To také tajemství je a když je člověk dlouholetou prací získá, nedivte se, že si ho nechává pro sebe." "No, já si troufám zhotoviti housle také." "Co? - vy? - pah!" "Pane Kříž - prodejte mi materiál na housle a uvidíte." "To tak, přece vám nenechám zkazit můj krásný houslový materiál." "Tak mě tedy objednejte jiný." Zarazil se na chvilku v přemýšlení a pak řekl: "To spíš - objednám."

20

Jan Černý se svými houslemi nové konstrukce v roce 1924.

V několika dnech nato mě předal objednaný nový houslový materiál.
      Byl jsem tenkráte zaměstnán u c. k. místodržitelství v Praze v odd. pro regulaci řek, jako technik s jednoduchou úřední frekvencí od 8 h. ráno do 2 h. odpoledne, takže jsem měl volno již od 3 hodin, volno ku své práci. Nejdříve jsem si zvětšil přesně formu houslí Stradivariho z cenníku starých mistrovských houslí fy Hamma ze Stuttgartu. Za základ jsem vzal délku houslí 360 m/m. Mezi tím jsem si opatřil některé kousky nejnutnějšího náčiní ze Schönbachu - prohnuté dlátko, šrouby, pilník atd. a dal jsem se do práce. Na drážku pro výložní pásek jsem si zhotovil zvl. kus[/] dřevěnného náčiní t.zv. vykládačku se dvěma noži, kterými jsem obrys drážky naznačil a nožem dořízl a zhotoveným úzkým dlátkem dřevo z drážky vybral. Dalo mě to dost přemýšlení, než jsem ty první housle dal dohromady zvl. luby atd. Asi po 6 týdnech vešel jsem do krámu houslaře Kříže, který se na mne tázavě díval, když jsem ze skříňky vyndával housle ještě bílé, nelakované. Vstal od svého díla stranou v pozadí krámu, vzal housle, prohlíží je ze předu, ze zadu i ze strany a nejednou se podívá na mne a vybuchne: "Vy jste truhlář?" "To nejsem" - já nato. Zavrtí hlavou a beze slova béře ze skříně smyčec a začne hrát, byl slušným houslistou, žákem profesora Felda z konservatoře. v tom vejde do krámu blízký jeho kolega z Hunsovy ulice, houslař Chudlařský, zastaví se a naslouchá. Kříž najednou ustal ve hře a přímo na Chudlařského vykřikl: "On udělal housle"! a ukázal na mne. Chudlařský: "No, a proč by neudělal?, co je na tom?, vždyť my je uděláme také." "Ale on není houslař - a hrajou" s důrazem odpovídá Kříž. Po odchodu houslaře Chudlařského mě nabídl mistr Kříž, že mi pomůže s nalakováním. Namíchal základní líhový lak, půjčil mi štětec, poučil, jak s ním zacházeti a v příštích dnech jsem s jeho lakem dolakoval své první housle na červeno. Nechal jsem si je na památku.
      Ale od té doby se stal houslař Kříž vůči mně nemluvným a uzavřeným, i rozdělanou práci přede mnou vždy uklidil. Tato jeho nevlídnost mně odradila od dalších návštěv a ob

21

rátil jsem se pro nákup svých potřeb do obchodu po zemřelém houslaři, mistru Karlu Dvořákovi v Husově ulici v Praze I. Tam jsem nalezl vzácné a vřelé pochopení pro svoji práci se strany paní Černé (pouhá shoda jména), která vedla obchod po svém zemřelém příbuzném až do jeho předání novým majitelům. Získal jsem tam nejen starý houslařský materiál, ale i možnost studia z odborných houslařských publikací z knihovny zemřelého mistra Karla Dvořáka. Bylo to v době, kdy jsem měl dohotovené čtvrté housle, když mě jednoho dne paní Černá představila mistru houslaři Ulmannovi, který tehdy dokončoval zbylé opravy a dodělávky nástrojů po zemřelém mistru Karlu Dvořákovi. Houslař Ulmann, italský mistr německého původu, prohlédl a přezkoušel mé housle a úsudek vyzněl v pochvale "Mein compliment". Pohovořili jsme přátelsky spolu o způsobu vnitřního vypracování houslových desek, načež mi přitom naznačil svůj způsob a udal tloušťku, kterou mě sám na papír napsal. Způsob jeho vypracování desek byl v oválech dle Ant. Stradivariho o minim. tloušťce u víka houslí 2 - 31/2 m/m, u dna houslí 21/2 - 5 m/m. Tuto tloušťku desek prý vypracovával mistr Ulmann pouze dle hmatu prstů bez zvl. přesného měření.
      Lásku a chuť k ruční práci ve dřevě jsem snad zdědil po svém dědovi, který byl bednářem v Řetůvce ve Východních Čechách. Tam jsem prožil chlapecká léta a tehdy jsem svým kamarádům ve škole vyráběl "vojenskou výzbroj", jako pušky, pistole a šavle ze dřeva

Vlastnoruční Černého nákres jeho houslí nové konstrukce.
Na vyobrazení jsou patrny zvukové otvory v bočních lubech, tzv. hlasový můstek a basový trámec "Luk" - všechno patenty vynálezcovy.

22

Šablona desky vynálezcových patentovaných houslí, vyřezaná do situačního plánu sečské přehrady.

a náčiním, které po mém dědovi v rodné chalupě č. 29 zůstalo.
      Housle - toť problém sám o sobě. Snažil jsem se vždy najíti normální způsob, dle kterého by se daly všechny housle alespoň přibližně stejně zhotoviti, tak, jak tomu je ve výrobě tovární. Spočátku jsem se domýšlel, že se[/] mě to daří, těšilo mě toto vědomí a posilovalo v mé práci. Těšil jsem se však předčasně. Stalo se někdy, že housle, které jsem pracoval stejným způsobem ze zdánlivě stejného materiálu, jako předešlé, nevyrovnaly se pojednou tónově těm předcházejícím, kde je toho příčina? Zase jeden problém k najití a odstranění této příčiny musel býti uspokojivě rozřešen, aby se vyvarovalo chyb u nástrojů dalších. A když konečně jsem se domníval, že už to mám - zjistil jsem postupem času a práce po dalších létech, že vím jen to, že musím hledati dále, že každý jednotlivý nástroj vyžaduje zvláštního přemýšlení vzhledem ke struktuře použitého materiálu atd. atd.
      R. 1914 přišla první světová válka. Byl jsem plné 4 roky ve válce, na ruské frontě v Karpatech, v nemocnicích ve Velkém Varadíně v Uhrách, v Praze, u telegrafního pluku ve Sv. Hypolitě v Horních Rakousích atd. Ale ani v této válečné době mě houslařství nevymizelo z hlavy. Přemýšlel jsem o všem a v dlouhých dnech upoután nemocí na lůžku rýsoval jsem v duchu na stropě nemocničního pokoje vrstevnice tlouštky houslových desek i nové konstrukce houslí, která počínala vznikat v mých myšlenkách již v zákopech a ubikacích na hoře t.zv. "Bužora" v Karpatech.
      První housle podle této myšlenky jsem zhotovil hned po návratu z války r. 1918. Zvukově jsem byl jimi tak uspokojen, že jsem začal pracovati hned na dalších houslích této konstrukce, kterou jsem si dal současně patentovati v Československu, v Německu a v Rakous

23

ku. Přesto, že pak v r. 1921 veřejná zkouška mých patent. houslí, konaná 9. května ve Smetanově síni Obecního domu v Praze potvrdila přednosti těchto houslí nové konstrukce, jen těžko si klestily cestu předsudky a zaujatostí tehdejších představitelů hudebního života. Byli to právě nejvíce houslaři, kteří šířili ve svém okruhu zákazníků zamítavou propagandu proti těmto mým houslím a to jedině tím argumentem, že "Stradivari to tak nedělal". Byla však i řada vážných nezaujatých pozorovatelů, kteří se touto propagandou nedali ovlivnit a u nichž jsem nalezl vzácné porozumění pro své snahy a další práci v tomto směru a jichž vděčně tímto vzpomínám. Byli to zejména pánové: profesor Antonín Srba, který řídil tehdejší zkoušku mých houslí v Obecním domě, profesor Kamil Kisch-Trojan, který při zkoušce hrál a dále m.j. profesor pražské konservatoře Bedřich Voldan, který v populárním spisku "Z čarodějné kuchyně houslařské" zmínil se m.j. i o této zkoušce. (Vydala fa Rr. Urbánek a synové v Praze r. 1922) . A z dalších obzvláště vděčně vzpomínám virtuosku Ervínu Brokešovou, která při svých veřejných koncertech hrávala v létech 1923-24 střídavě na starých houslích kremonského mistra z rodu Amatiů a na mých patent. houslích, teprve 1 rok starých, z r. 1922, op. 19 (v pořadí pat. houslí t.j. nové konstrukce 7).
      Léta pokračovala - i moje houslařská práce. Konstrukci patentních houslí jsem zatím zjednodušil a hleděl zdokonaliti a tónově zlepšiti každé další nové housle. v r. 1924 jsem[/] získal na Všeživnostenské výstavě v Praze za vystavená kvarteto nástrojů nové konstrukce stříbrnou medaili. Od tohoto roku jsem byl členem společenstva výrobců hudebních nástrojů v Praze. v r. 1928 na Výstavě soudobé kultury v ČSR v Brně byl mi udělen diplom čestného uznání za vystavené housle nové konstrukce opus 32 z r. 1924, které jsou m.j. od roku 1944 majetkem Státní konservatoře v Praze. v r. 1926 byla na Státní konservatoři v Praze uspořádaná soutěž nejlepších houslí pražských houslařů. Moje žádost o dovolení zúčastniti se jedněmi houslemi nové konstrukce této soutěže byla však houslaři odmítnuta z důvodů, že nejsem vyučeným houslařem.
      V mé houslařské práci bývala i delší přestávka, kdy jsem býval služebně pověřován stavebním dozorem na různých státních stavbách mimo Prahu. Nejdelší dobu z těchto mých stavebních dozorů zaujala stavba vodní přehrady na řece Chrudimce u Seče, od r. 1931 s kratšími zimními přestávkami, téměř 10 let. Nedávno skončená druhá všesvětová válka 6ti letá, také nebyla příznivá klidné houslařské práci. Ani přes tyto dlouhé přestávky v houslařské práci, stará moje láska "neuvadla", nerezaví a proto chutě k dalšímu dílu, dokud síly stačí. Houslařská práce - její problémy o kterých by bylo třeba úsilovně přemýšleti, stala se mi potřebou dne, mým koníčkem a osvěžením z často jednotvárné úřední práce mého vlastního povolání, technického úředníka a provází mě dále až do pozdních let.

24

      Dnes, co píši tyto řádky, jako 75letý pensista - důchodce, mohu jen potvrditi, že houslařství se mi stalo požehnáním práce, která mě šťastně zůstala i pro dny mého odpočinku na sklonku života.
      V Řetové, psáno 27. září 1945 - dokončeno 10. září 1958
      Jan Černý[/]
      Poznámka: Kvarteto Černého nástrojů nové konstrukce, vyznamenané stříbrnou medailí na Všeživnostenské výstavě v Praze roku 1924, je součástí sbírky hudebních nástrojů Etnografického muzea MM v Brně (housle - inv. č. HN 147, HN 148; viola - inv. č. HN 134; violončelo - inv. č. HN 345).[/]

Literatura

      BUCHNER, ALEXANDR: Geigenverbesser, Versuche zurVerbesserung von Violine, Viola und Bogen. Verlag
     Erwin Bichinsky, Frankfurt am Main 1983, Reprint1976;

      BUCHNER, ALEXANDR: Zlepšovatelé houslí. In: Hudebnínástroje 1970, č. 3, 78; č. 4, 112;

      JALOVEC, KAREL: Čeští houslaři, Praha 1959, heslo Černý Jan;[/]

      KELLER, JINDŘICH: Sólo pro dva mistry. Praha 1982,97-98;

      KURFÜRST, PAVEL: Vývoj smyčcových nástrojů "dabraccio" v lidovém prostředí na území Československa od 13. století do současnosti. Kandidátskápráce, ÚEF ČSAV Praha 1981, 147-148;

      VOLDAN, BEDŘICH: Co má věděti každý houslistao svém nástroji II. z čarodějné kuchyně houslařské. Praha 1922, 9-10.

25

Skupina v krojích s J. Orságem - Vraneckým uprostřed, Nový Hrozenkov.

26

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

K DIFERENCIACI FOLKLORISTICKÝCH SOUBORŮ A SKUPIN
(REFERÁT ZE 14. ETNOMUZIKOLOGICKÉHO SEMINÁŘE) [obsah]


      JAN KRIST, Ústav lidového umění, Strážnice
      Historie předvádění folklórních projevů je v našich zemích poměrně dlouhá a bohatá. Pomineme využívání či zneužívání folklóru feudálním panstvem a rakousko-uherskou monarchií a budeme si všímat pouze forem a funkcí využívání folklórního dědictví v našem národním životě.
      Formy využívání se v dějinném procesu proměňovaly podle toho, jak to potřebovala vládnoucí česká buržoasie, ale také podle stavu soudobého vědeckého poznání. Vždyť v čele tohoto procesu stály mnohdy vynikající vedoucí osobnosti formující se české etnografie a folkloristiky. Ve zkratce si tu připomeňme, že v podstatě už dob národního obrození se tradic lidové kultury využívalo pro potřebu oživení národního života, že i sílící mladá česká buržoazie se chápala tradic lidové kultury a zdůrazňovala jimi své češství a opírala se jimi i proti moci německé a rakouské buržoazie. Se sílícím vlasteneckým hnutím přibývalo[/] i akcí a přímo programovými se staly v období příprav a poté realizace Národopisné výstavy českoslovanské, která se konala v Praze roku 1895. Sem také spadá počátek uvědomělého předvádění folklóru, tu začíná historická sféra našeho zájmu.
      Do příprav akcí se zapojilo mnoho kulturních pracovníků a sběratelů, kteří často museli dávat na vesnicích určité "injekce", které by vedly k oživení tradic rychle zanikajících částí lidové kultury. Ostatně, s výsledky jejich činnosti se až příliš často setkáváme v těchto obcích do dnešních dnů. z toho je vidět, že zásah byl účinný, že se osvědčil, protože s názvy těchto lokalit se můžeme setkávat od té doby ve všech programových materiálech různých slavností a festivalů.
      Tato činnost měla samozřejmě i vliv na osoby, které v prvních vesnických skupinách vystupovaly, vedla k jejich výchově a probuzení zájmu o tradice lidové kultury. Velkou posi

27

lou tu byla inteligence, která tehdejší slavnosti organizovala, a zvláště pak studenti vzešlí z lidu, kteří se ve městech začali scházet a organizovat. Vznikly první tzv. krúžky. Zde stáli v popředí studenti z regionů národopisně relativně ještě živých, hlavně ze Slovácka. Slovácké, valašské a jiné krúžky se zvláště v prvních letech po vzniku Československa rychle rozšířily nejen po městech, ale i po vesnicích, kde v různých obměnách pracují dosud. v období první republiky dochází též k masovému organizování různých regionálních a lokálních slavností, na nichž skupiny a krúžky vystupují.
      Tato situace trvala v podstatě až do osvobození v roce 1945, kdy především v poúnorovém období se objevují první soubory lidových písní a tanců. v drtivé většině šlo o soubory městské, mládežnické, které si kladly vysoké umělecké cíle a které se opíraly o systematickou činnost. Postupně se staly převládající formou pěstování folklórních projevů. Často byly v těchto letech i vesnické skupiny a krúžky nuceny přecházet na půdu souborové činnosti, většinou to ale bylo na jejich škodu. Diskuse o tzv. "tíze folklóru" po roce 1958 vyvrcholily nejen diskusí kolem strážnických slavností, ale také diskusí kolem smyslu práce souborů a skončily uznáním "práva na život" pro všechny vrstvy lidové kultury a také pro všechny formy jejich pěstování.
      I když se - jak bylo řečeno - uznává všeobecně "právo na život" všem, trvají diskuse o tzv. folklorismu. Točí se hlavně kolem ter[/]mínů "autentický folklór" a "stylizovaný folklór". Těžiště problému leží v tom, že tradice lidové kultury žijí ve dvojí podobě: v autentické, původní, a v podobě druhotné. Přitom samozřejmě existují formy přechodné. Lidová kultura však v současnosti žije stále více ve své druhotné podobě, je včleňována do nových, současných kulturních a společenských potřeb člověka a společnosti. Nejde však už o zapojení na tradiční kulturu lidu, ale o využití jejich jednotlivých složek. Folklór ve své autentické podobě žije pouze ve svém původním prostředí, v určité společenské skupině, kde si zachoval své původní funkce a dovede uspokojit její vnitřní potřeby. Vše ostatní už představuje jeho druhou existenci, folklorismus. Tedy předmět našeho zájmu - folklórní soubory a skupiny - náleží do sféry folklorismu, do sféry využívání a včleňování tradic lidové kultury do současného kulturního života. Toto využívání a včleňování má mnoho podob. Někdy jde o folklór přenesený do jiného prostředí, různý je stupeň úprav a aplikací, jindy jde o reprodukce nebo o tvorbu ohlasovou či o kompozice, kde folklór slouží pouze jako inspirace. Soubory a skupiny využívají ke své práci v různé míře skoro všechny tyto stylizační stupně.
      Takřka všichni badatelé hovoří o "bezbřehosti" folklorismu. Přiznejme, že jde skutečně o fenomén skoro nepředstavitelné šíře. Ve směru našeho zájmu si jej můžeme omezit na folklórní sféru zájmové umělecké činnosti, jestliže ponecháme stranou profesionální sou

28

bory. Vedle výše zmíněných vesnických skupin, krúžků a souborů lidových písní a tanců se vyvinuly v průběhu řady desetiletí také jiné kolektivy, hlavně klubového typu. Musíme tedy brát v úvahu všechny formy pěstování lidových tanců a písní. Liší se od sebe zvýrazněním funkcí podle svého zaměření, místa působení, regionu, na který se kolektiv zaměřil, stupně organizovanosti, jejich vztahu k tradici vůbec, podle možnosti uplatnění, schopností vedoucího atd. Takže vedle souborů lidových písní a tanců, vesnických folklórních skupin, kroužků, sem musíme řadit i kluby přátel lidového umění, kluby přátel lidového tance, baráčnické obce, ba dokonce aktivní účastníky besed u cimbálu apod., protože lidový tanec zde plní funkci důležitého faktoru společenské zábavy a komunikace. Povšimněme si jich blíže.
      Vesnické folklórní skupiny: jsou mnohdy hlavním a někdy i jediným organizátorem kulturního a společenského života v obci a tak k sobě přitahují i mládež. Důraz v jejich práci je položen na akce pořádané přímo v místě během roku a na vystoupení na regionálních folkloristických slavnostech. Vícegenerační zastoupení umožňuje v podstatě plynulé předávání tradice. Skupiny staví většinou na důvěrné znalosti folklórního materiálu své obce, mají proto lokální kolorit a jsou stylové. Nachází se ponejvíce na vesnicích v "národopisně živých" oblastech nebo v regionech, kde se vědomě navazuje na původní tradice. k práci se scházejí příležitostně, někdy už zde exis[/]tuje jistá míra organizovanosti. Při zpracování materiálu málokdy překročí rámec jednoduchého aranžmá, uplatňují se v něm minimální režijní nápady, program se sestavuje s gradačním záměrem. Ve zkouškách se učí a zdokonalují se v tancích jen ti nejmladší, domlouvá se na nich většinou pouze prostorové uspořádání, pořadí písní a tanců atd. Starší členové skupiny jsou místy ještě přímými nositeli tradic. Při práci se skupinami se musí brát v úvahu, to co umí a čeho jsou schopny. Folklórní materiál v jejich předvedení se někdy stává základem či inspirací pro jiné soubory.
      Druhou základní skupinou folkloristických kolektivů jsou tzv. soubory lidových písní a tanců, jejichž název vykrystalizoval v průběhu jejich vývoje a stabilizoval se počátkem šedesátých let v souvislosti s diskusí o "tíze folklóru". Je to kategorie značně rozsáhlá, vpravdě největší co do počtu, i co do rozmanitosti způsobů práce s folklórním materiálem. Některé se blíží způsobem jevištního ztvárnění vesnickým folklórním skupinám, jiné zase vycházejí z vysokého stupně scénického zobecnění a folklórní materiál je pro ně spíše inspirací k vlastní tvorbě. Záleží na mnoha okolnostech a podmínkách pro tvůrčí práci. Dá se říci, že jejich hlavním úkolem je vystoupení pro veřejnost a tomuto cíli podřizují vše ostatní. Vyplývá z toho, že musí postupovat systematicky a zákonitostem scény se dostává nutně více prostoru. Jde jim o vyšší stupeň stylizací. Soubory lidových písní a tanců sdružují především mladé lidi a to buď z jed

29

né lokality nebo z širší oblasti, jejich členové už často nemají přímý vztah k místnímu či regionálnímu folklórnímu základu. Pro svou práci si berou materiál z celé oblasti a někdy i z regionů značně vzdálených. Oproti vesnickým skupinám věnují podstatně větší pozornost nácvikům, což má za následek zvýšení technické úrovně vystoupení. Členové souboru se v drtivé míře dostávají k folklórnímu podhoubí přes prostředníka, především přes uměleckého vedoucího, choreografa apod. Často tak dochází ke stírání lokálního či regionálního koloritu, ztrácí se také improvizace. Při své práci by měly vycházet z důkladné znalosti lidového tance, hudby, ale i jiných jevů lidové kultury. Soubory se řídí plánem činnosti, oporou je jim vypracovaná metodika. Podle společenské základny, z níž vyrůstají a na níž se formují, rozeznáváme soubory městské, vesnické, pak závodních klubů, kulturních a osvětových zařízení, různých složek Národní fronty, školní, učňovské, soubory dětské, mládežnické atd.
      Přechodným stupněm mezi vesnickými folklórními skupinami a soubory lidových písní a tanců jsou tzv. národopisné nebo folkloristické kroužky. Jsou organizovány jak ve městech, tak na vesnicích. Tance a písně se v nich pěstují záměrně, organizovaně. v některých lokalitách mají velmi blízko k vesnickým skupinám, jejich členy jsou též někteří vynikající nositelé tradic. Mají vícegenerační zastoupení. Ve většině z nich se už ale vyčleňují taneční skupiny, které nacvi[/]čují samostatně a pravidelně. Se staršími členy "krúžků" se scházejí pouze při secvičování konkrétního programu. v řadě těchto kolektivů se mladí dostávají k folklóru už také zprostředkovaně, prostřednictvím vedoucího. Při zpracování folklórních jevů se v nich můžeme setkat i s vyšším stupněm stylizace. Záleží to ovšem na tom, při jaké příležitosti vystupují, zda se jedná o tradiční příležitost např. ve výročním obyčejovém cyklu, či zda jde o vystoupení na regionálních folkloristických festivalech nebo o samostatný program někdy tématicky zaměřený, někdy volné pásmo písní, tanců a zvyků. Podobně jako vesnické skupiny by měly mít za hlavní cíl své činnosti obohacování místního kulturního života. Stává se ale, že některé taneční skupiny kroužků se inspirují v tvorbě blízkých souborů, odvracejí se od místních tradic, jež se jim zdají málo efektní, a častokrát je to k jejich velké škodě.
      Poslední skupinou jsou kolektivy, které se zabývají tradicemi folklóru a lidové kultury vůbec na klubovém a spolkovém základě. Jsou to především kluby přátel lidového umění, kluby přátel lidového tance, baráčnické obce, různé "besedy" a kolektivy, jež se snaží různou měrou přispět k rozvoji přirozené tanečnosti a estetické výchovy. Jejich význam bude pravděpodobně stále vzrůstat.
      Myslím si, že dále není třeba kolektivy zabývající se scénickou prezentací folklóru a folklórními tradicemi diferencovat. Jak už bylo dříve řečeno, lze je od sebe odlišovat

30

většinou podle formálních hledisek. Vždyť víme dobře, že i ty nejlepší soubory mají v repertoáru jak čísla vyloženě "vesnická" (někdy se hovoří o "vesnickém folklóru" jako o uměieckém směru v práci souborů!), tak i čísla s vysokým stupněm ideového a scénického zobecnění. To ponecháváme stranou i tzv. "studijní skupiny", to je kolektivy snažící se na základě odborného a vědeckého poznání o rekonstrukce určitých jevů, a také tu skutečnost, zda jde o soubory z měst či vesnic. U řady z nich, především českých, nemá na stupeň jevištní stylizace vůbec vliv skutečnost, že jsou organizačně i perzonálně spjaty s vesnicí.
      V současnosti se soubory snaží bojovat proti uniformitě a stereotypu ve své práci. k folklórnímu odkazu přistupují často poučeně, z různých stran, podle rozmanitých tvůrčích záměrů, využívají scénické podoby a funkce lidového tance, folklórní prvky jsou "stavebním" výrazovým materiálem. Přitom existuje mnoho přechodných forem a způsobů práce, při tvorbě čísel se dokonce využívá několika[/] způsobů. Je třeba přihlížet vždy k výslednému tvaru konkrétního programového bloku. Prakticky z toho vyplývá, že například při tvorbě "pořadu vesnických skupin" na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici v tomto programu vystupují jak vesnické folklórní skupiny, tak i národopisné kroužky a dokonce vesnické soubory lidových písní a tanců s vhodně vybranými a upravenými čísly.
      Je samozřejmé, že existuje řada přechodných forem a způsobů práce, tím spíše, že se velmi často v praxi kombinují, že jedny kolektivy ovlivňují druhé svým materiálem, přístupem, charakterem práce, scénickými postupy atd. Společenský význam a poslání tanečních souborů však staví všechny výše uvedené kategorie folkloristických kolektivů do jednotné ideové fronty. Mimo specifických cílů by měly působit na etickou a estetickou výchovu mládeže i dospělých a umožnit jim aktivně se podílet na rozmachu kulturního a společenského života.

31

Seznam použité literatury

1.
Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. BLOK, Brno 1974.
2.
Životní prostředí a tradice. Lidová kultura a současnost, sv. 2. BLOK, Brno 1975.
3.
Lidové umění a dnešek. Lidová kultura a současnost, sv. 3. BLOK, Brno 1977.
4.
Taneční sborník č. 3. ÚDLUT, Praha 1966.
5.
JAN M. KRIST: Historie slováckých krúžků a vzniksouborů lidových písní a tanců na Slovácku. k vývoji některých forem druhé existence folklóru. Taneční sborník č. 5. ÚDLUT, Praha 1970.
6.
Lidová kultura v současném kulturním životě. Projekt jejího včlenění a využití. Vydal Jm. KNV pro
     MK ČSR. OKS, Břeclav 1976.
7.
Folklór a scéna. Zborník príspevkov k problematikeštylizácie folklóru. Osvetový ústav, Bratislava 1973.
8.
Folklór a umenie dneška (k štúdiu folklorizmu[/]
v súčasnej kultúre). Príspevky z medzinárodnéhoseminára na XXV. Folklórnom festivale Východná.
     Osvetový ústav, Bratislava 1980.
9.
Zachovávanie tradícií vo folklórnych skupinácha ich scénické uplatňovanie vo folklórnych súboroch. Zborník príspevkov zo seminára pri FMaP Košice '82. Krajské osvetové stredisko, Košice 1983.
10.
CYRIL ZÁLEŠÁK: Folklórne hnutie na Slovensku.(Od oslobodenia do súčasnosti.) Encyklopédia osvetového pracovníka 13. Obzor, Bratislava 1982.
11.
Socializace vesnice a proměny lidové kultury II.Uherské Hradiště 1983.
12.
Československá slavistika 1983. Literatura, folklór.Academia, Praha 1983.
13.
MILAN LEŠČÁK - OLDŘICH SIROVÁTKA: Folklór a folkloristika. (O ludovej slovesnosti.) Bratislava 1982.

32

ZPRÁVY

JUBILEUM

85 let Vratislava Bělíka [obsah]

Narozen 20. června 1900 v Rouchovanech u Moravských Budějovic. Roku 1918 maturoval na české státní reálce v Brně a od roku 1919 působil jako učitel na řadě národních škol Moravskokrumlovska.
      Vratislav Bělík je jedním z těch pracovníků v národopise, kteří se zaměřili na lidové tradice v duchu Úlehlova programu Národopisné sekce Zemské kulturní rady v Brně a osvědčili se jako zapisovatelé etnografických a folklórních látek v místech svých působišť, zveřejňovali je a namnoze se stali i poučenými tvůrci v oblasti folkloristické a zájmové umělecké činnosti.
      Bělíkovo jméno je v této skupině pracovníků spojeno s invenčně šťastným rozpracováním kraslicového dekoru, který se v jeho době na Horácku ještě sporadicky udržoval. v jeho transpozici zapůsobilo obrodným vlivem v širší než horácké oblasti (vytvořil na 3 300 exemplářů s dekorem inspirovaným tradičními předlohami a vlastními motivy).
      Literární práce vyšlé časopisecky, brožurovou formou a četně v denním tisku, se vztahují k jižní Moravě, Znojemsku, Moravskokrumlov[/]sku, a obsahují terénní, v jeho době už jen sporadicky zjistitelná národopisná fakta. Vedle toho byl činný v osvětové, k etnografii zaměřené práci (významný je jeho příspěvek k poznání a účelné aplikaci výšivky z Horácka), přednášíval v rozhlase a četných vzděláva[/]cích akcích národopisu jeho doby. Je typickým představitelem uči telstva naší starší generace, která si osvojila široký obzor vzdělání, dovedla ho aplikovat v praktické lidovýchově a přispívat i do tvorby fondů hmotných památek lidové kultury. Ludvík Kunz

NEKROLOGY

Za PhDr. Andrejom Poloncom, CSc. (22. 12. 1906-26. 10. 1984) [obsah]

26. október 1984 bol dňom, kedy zavŕšil svoju životnú púť dlhoročný pracovník Slovenského národného múzea - Etnografického ústavu v Martine PhDr. Andrej Polonec, CSc., jeden z popredných slovenských etnografov - muzejníkov.
      Celý svoj život zasvätil ľudu, z ktorého vyšiel a ku ktorému sa neustále vracal. Rodák z Koštian v Turci, turčianske národne uvedomelé prostredie a rodinné tradície so zmyslom pre ľudovýchovnú činnosť ho formovali po celý tvorivý život. Pedagogicky pôsobil v rokoch[/] 1927-1951, ale už v tomto období venoval sa záľube - neskôr svojej ďalšej profesii - etnografii, ktorej zostal verný po celý svoj život.
      Jeho spolupráca so Slovenským národným múzeom v Martine sa datuje od roku 1929, v rokoch 1936-38 sa podiel`al na tvorbe prvej národopisnej expozície múzea, od roku 1940 stal sa externým kustódom jeho etnografických zbierok. v rokoch 1944-45 sa aktívne zúčastnil protifašistického odboja a Slovenského národného povstania. Hoci v uvedenom období pôsobil ako pedagóg, roku 1948 obhájil dizertačnú prácu z odboru etnografie na FF Karlovej univerzity v Prahe (PhDr.). Po takmer dvojročnom pô

33

sobení v Národopisnom ústave SAV v Bratislave prichádza už v roku 1952 do Slovenského národného múzea v Martine, ako jeho prvý školený a vtedy jediný etnograf.
      Svoj záujem sústredil na systematické budovanie zbierkových fondov múzea a súčasne na ich expozičné a kultúrnovýchovné využitie. Zbierkové fondy múzea obohatil o viac ako 30 000 predmetov, ktoré zdokumentoval a vedecky zhodnotil.
      Z vyššie uvedenej muzeálnej činnosti vyplynula jeho činnost vedeckovýskumná a publikačná, ktorá z muzeálnych zdrojov vychádzala a tvorivo ich rozvíjala. Záber jeho vedeckých záujmov bol široký. Od remesiel cez tradičné doplnkové zamestnania, hudobné nástroje a ľudovú architektúru. Od roku 1960 bol vedúcim kolektívu, ktorý pripravoval výstavbu Múzea slovenskej dediny v Martine a súčasne riešil teoretické a metodologické problémy, spojené s výstavbou múzea.
      Z obsiahlej publikačnej činnosti je autorom 9 samostatných publikácií a 182 štúdií a článkov - publikovaných v rôznych zborníkoch a časopisoch, spomenieme za všetky Tvarované a zdobené palice, ktorá vyšla v roku 1977, keď už bol na zaslúženom odpočinku. Jedna z posledných tém ním spracovaných sú Remeslá a domácka výroba na Myjave pre pripravovanú monografiu Myjava, ktorej vydania už sa nedožil. (Bibliografia in: PhDr. Andrej Polonec, CSc., Život a dielo,[/]

PhDr. Andrej Polonec, CSc. Foto F. Lašut, 1965.

ÚSMAG Bratislava 1984, edícia Medailóny.)
      Rozsiahla osvetová, kultúrnovýchovná, výstavnícka činnosť jedného z generačných druhov zakladateľských osobností slovenskej etnografie je dôkazom nielen jeho veľkej usilovnosti, húževnatosti a energie, ale najmä veľkej lásky k etnografii, ktorou bol naplnený celý jeho tvorivý život. Roku 1969 získal hodnosť kandidáta vied (CSc.).
      PhDr. Andrejovi Poloncovi, CSc., neboli ľahostajné ani dejiny slovenského muzejníctva, bol horlivým[/] propagátorom sovietskej etnografie a muzeológie, zakladajúcim členom, neskôr čestným členom Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV a jej dlhoročným funkcionárom.
      Rozsiahla tvorivá činnosť PhDr. Andreja Polonca, CSc., bola odmenená vyznamenaním Za hrdinstvo v práci, a za zásluhy o rozvoj slovenského muzejníctva bol odmenený cenou Andreja Kmeťa, ako aj striebornou pamätnou medailou Slovenského národného múzea.
      Je obtiažne v krátkosti obsiahnuť dlhoročnú, prácou naplnenú a etnografii zasvätenú činnosť PhDr. Andreja Polonca, CSc., s ktorého menom sa viaže polstoročný rozvoj slovenského muzejníctva a slovenskej etnografie. Svojimi činmi ostane v nej zapísaný natrvalo, ako aj v pamäti a srdciach všetkých, ktorí sme ho poznali.
      Česť jeho pamiatke! Marta Thurzová

Aleš Černý 10. 11. 1920 - 29. 3.1984 [obsah]

Ve svých třiceti letech se poprvé zúčastnil členské výstavy Bloku umělců země Moravskoslezské, krátce nato následovaly další účasti na výstavách a samostatné výstavy ve všech významnějších místech českých zemí. Tak začala malířova cesta do světa. v padesátých letech vytvářel barevné imprese a hromadné výjevy (sem patří rozsáhlá výzdoba haly v Královopolské strojírně v Brně), později začíná s portréty (zejména vesnických te

34

tek - ty mu učarovaly na dlouhou dobu) a prvními pohybovými studiemi akvarelem a tuší. Od poloviny sedmdesátých let se v Černého tvorbě začínají objevovat scény z výročního a rodinného obyčejového cyklu. Navíc celým jeho dílem prostupuje krajina: stařičké vesnické domky, jarní nálady, léto v Bulharsku - kdo vůbec obsáhne všechny ty náčrty i hotové práce téměř ze všech studijních cest po klasických zemích malířů a po Balkáně? Tolik prostá fakta.
      Barva a linka - obojí má u něho dynamické vzepětí. Zdá se, že Černého linka nekončí, jako nekončí rozjásaný tanec a bleskový pohyb, jako nekončí pyšná krása kroje a taneční zaujetí jeho nositele. Lidový tanec zůstal malířovou doménou: zatímco Zdenka Jelínková ho učila rozlišovat taneční pohyb technicky, naučil se Aleš Černý rozlišovat pohyb barevně a kompozičně. "Krojem se pohyb dotahuje a dává mu charakteristický ráz.," řekl kdysi. Ba, kdysi - Dnes zbyly jen opuštěné husí brky, které si tak rád přiřezával na své perokresby, zbyly nedokončené studie, zůstaly pokusy zachytit pohyb černou tuší na vlhkém papíře - ale jak vlhkém, aby to vyšlo tak, jak Aleš chtěl, to už nám dnes kresba neprozradí...
      Vnímavý divák se také může probírat řadou grafických listů: pozvánek na vystoupení Javorníku nebo Javorníčku, ilustracemi pořadů Břeclavanu, Vysočanu či Poľany, prace[/]mi pro MFF Strážnice (např. r. 1968), diplomy ... Kdy že začal tento proud? Zřejmě také tehdy kolem padesátých let, kdy poprvé ilustroval odbornou studii v Našem Valašsku. Jedny z posledních ilustrací jsou výtvarné doprovody sbírky Jak si hrají děti v Ořechově (Brno 1984). Typická již zde však není jen linka, ale záliba v jednobarevném "režném" pozadí: tu nejlépe uplatnil v plakátové tvorbě pro Horňácké slavnosti, Horňácku byl vů[/]bec věrný - jeho poslední ilustrace vyšly v programu Horňáckých slavností v červenci ve Velké. Skutečné kroje však už jeho oko nespatřilo.
      Na grafickém listu in memoriam Aleše Černého je reprodukce jeho kresby jezdce - zarmouceného regruta s podtitulkem "Můj koníčku ryzovraný, co si smutný, neveselý..." Ano, mluvit o ztrátě je málo... Bohuslav Beneš[/]

DĚJINY

Slovácké muzeum 1914-1984 [obsah]

Uherské Hradiště není sice prvním městem na Slovácku, kde bylo založeno muzeum, avšak lidové kultuře se jeho pracovníci věnovali od samého založení a podle možností plánovitě rozvíjeli původní sbírky, jednostranně zaměřené na keramiku a výšivky. Za sedmdesát let prošlo muzeum několika zásadními proměnami, když se z původní Kretzovy sbírky keramiky a výšivek začala budovat instituce, která by ve svých depozitářích a expozicích zahrnovala předměty skutečně celoslovácké provenience. Když po poválečné přestávce (1918-1931) bylo muzeum znovu instalováno v nové budově, soustředilo se úsilí jeho pracovníků a představitelů města na úpravu budovy, jejíž vysoce moderní přístavba byla dokončena těs[/]ně před druhou světovou válkou. Významnou úlohu sehráli pracovníci muzea při přípravě Výstavy Slovácka v roce 1937, která v intencích předchozích i soudobých vzorů (Výstava soudobé kultury v Brně 1928, Výstava východu ČSR v Košicích 1938 aj.) soustředila pozornost na region s bohatým výrobním a kulturním zázemím včetně živé lidové kultury v jejích nejrůznějších formách. Spolupráce manželů Úlehlových s architekty Roštlapilem a Hankou na expozici, konfrontačně předvádějící vývojové cesty lidové kultury, byla jedním z nejprogresívnějších kulturních počinů té doby.
      Od roku 1939 se s příchodem A. Václavíka dostalo muzeu záruky, že se zde začne s vědecky fundovanou prací jak v interní správě muzea, tak i ve sběrové a publikační (ex

35

poziční) činnosti. Fondy byly postupně plánovitě doplněny o kroje a kraslice, byla zřízena archeologická sbírka a vybudována rozsáhlá odborná knihovna. Také obrazy a sochy s tematikou ze Slovácka nebo umělců zde působících se staly nedílnou součástí muzea. Zejména koncem 50. let se jeho činnost stabilizovala tak, že muzeum získalo postupně školené etnografy a mohlo se ve své výzkumně expoziční činnosti specializovat na studium stavu a proměn lidové kultury celého Slovácka. Tento ráz si udrželo dodnes. Tehdejší ředitel J. Jančář prosadil řadu výrazných zlepšení a stabilizoval zásady perspektivní ho rozvoje muzea, které bylo mezitim zařazeno do I. kategorie a začalo intenzívně spolupracovat s brněnskou univerzitou a akademickými pracovišti.
      Poslední dvacetiletí muzea je charakterizováno prohloubenou prací sběratelskou, inventarizační, publikační a především politickovýchovnou. Od roku 1959 vydává muzeum nepřetržitě sborník Slovácko, jehož 25. ročník vyšel roku 1983 (některé ročníky vycházely jako dvojčíssla, a to v letech 1962-63 a od 1966-67 do 1976-77). Sám sborník se stal dnes již nepostradatelnou součástí badatelské práce nejen v lidové kultuře, ale také ve starší i současné historii včetně důležitých příspěvků o vývoji dělnického hnutí na jihovýchodní Moravě. Podobnou řadou se stala Kultura a tradice, jejíž I. svazek v roce[/] 1965 byl věnován dějinám Slováckého muzea za padesát let jeho existence a prozatím poslední 16. číslo je zaměřeno na větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (1983). v této řadě vyšly práce o dějinách dělnického hnutí, z folkloristiky, o lidovém stavitelství i o lidové umělecké výrobě kromě řady dalších zajímavých studií. Od roku 1970 vydává muzeum edici Technologie lidové výroby (sláma, kraslice...), jejíž III. svazek vyšel v roce 1975. Přidáme-li k této činnosti účast muzejních pracovníků na desítkách sympozií, konferencí a se[/]minářů, z nichž řadu pořádalo nebo spolupořádalo samo Slovácké muzeum, lehce zjistíme, že nynější ředitel F. Lang vede dělný tým, který pokračuje v zasloužilé činnosti, díky níž se ze slováckého národopisu postupně odstranil poněkud staromilský romantický nádech a zůstala ideově a odborně fundovaná muzejní a výstavnická práce. O tom svědčí i poslední tři svazky referátů z konferencí Socializace vesnice a proměny lidové kultury a ročně nejméně pět různých výstav v prostorách muzea. Bohuslav Beneš[/]

KNIHY

Skandinávská národopisná literatura 1981-1983 [obsah]

Při dosavadním sledování 5 ročníků časopisu Ethnologia Scandinavica (dále jen ES) v Národopisných aktualitách1) jsme se seznámili s výraznými zvláštnostmi severské produkce. Nelze ji posuzovat podle našich vžitých kategorizačních hledisek. Badatelské zájmy se neomezují jen na tématiku tradičně formovanou druhy pramenů a kladou stále větší důraz na sociální kulturu, její tvůrce i produkty - sociální skupiny lidí jako cíl poznání. To je vede k překračování tradiční metodiky a hranic vědních oborů, ke komplexnějšímu pohledu. Přestože jsou Skandinávci ve svých[/] studiích pragmaticky efektivní, věnují mnoho pozornosti i teoretickým metodologickým otázkám. Nejobsažněji byly diskutovány na 22. kongresu severské etnografie a folklóru 1981 (materiály ve sborníku Studia Fennica 27, Helsinki 1983), kde se střetl Bringéusův strukturalismus s historickým přístupem Nilse Storâ a s přeceňováním výzkumů zvyků v současnosti Ully Brück, které poněkud dialektičtěji upřesnil Andres Gustavsson opozicí vůči empirickým sociologickým a sociálně antropologickým tendencím. Lauri Honko zdůraznil význam funkční analýzy pro poznání integrujících jevů v každodenním životě. Názorová mozaika nasvědčuje, že severská etnografie může komplexněji analy

36

zovat, ale při syntézách má velké překážky v nesnadné srovnatelnosti výsledků rozdílných badatelských přístupů. Proto nejrozpornější byla diskuse o specificky severských a obecně internacionálních trendech v rozvoji vědního oboru od skeptických názorů Holbekových až po konstruktivní optimismus Outi Lehtipuro. Uvedené problémy se také prakticky projevují v syntetických pokusech jako např. ve sborníku Tradice a prostředí (Lund 1981). Jeho redaktor L. Honko ho teoreticky orientuje na kulturní potřeby spojující strukturu společnosti, stírá hranice mezi etnologií a folkloristikou, ale další tři studie jsou analytické, ne vždy respektují vytyčený model a nedostávají se ke společnému syntetickému cíli. Metodologická rozmanitost prací nevychází jen z generačních rozdílů, ale i z módních vlivů různých škol (v posledních desítiletích anglických a amerických - zvl. sociální psychologie). Právě práce z Lundu absorbují moderní metody, jsou koncepčně iniciativní, avšak ideově poněkud konzervativní. Leč z každé vlny zůstalo pozitivní jádro, které Skandinávci hbitě přizpůsobují opět svému tradičnímu interdisciplinárnímu pojetí. Pro 70. léta byla rozpracována kulturní ekologie (toto pojetí seveřanům nejlépe vyhovuje) a z ní se vytvářejí silné trendy označované za ekonomickou antropologii. Zejména u Dánů (zvl. na kodaňské universitě) a Švédů se množí práce postavené na modelu mar[/]xistické politické ekonomie, ale jejich metodická nedůslednost ignoruje podstatu - třídní teorii. Na uvedené aktuální změny nejživěji reaguje monotématický sborník skupiny mladých etnografů Nord Nytt (vydávaný v dánském Viborgu 2-3krát do roka). 11. číslo v roce 1981, nazvané Etnická identita, objasnilo Bromlejovu teorii etnosu (K. E. Knoljak), J. P. Petrova-Averkieva uvedla polemický výklad Národnostní menšiny-etnické a třídní vědomí a v duchu těchto marxistických postulátů psali mladí skandinávští autoři (I. Ruong, A. Rosengren, K. Magnusson, I. Svanberg, S. Gustavsson, A. Gustafsson) o společenských problémech menšin vč. emigrantských, které jsou v západní Evropě sále závažnější. Přijímají opět jen Marxovu analýzu kapitalistické společnosti (podmínění společenského života ekonomickým systémem) jako metodologické východisko, ale nikoliv marxismus jako vědecký světový názor, i když jsou běžně ve skandinávské literatuře označováni za marxisty. Ve 13. čísle Nord Nytt (1982) s názvem Aspekty kultury a třídy vidíme, jak přežívá ztotožnění třídy s profesní skupinou. Úvodní studie formálně vychází ze švédského projektu Institutu etnologie university v Lundu (M. Lindquist - M. Wikdahl) a teoreticky z Kosíkovy Dialektiky konkrétního. Další čtyři studentské studie analyzují třídní rozpory (např. mezi dělníky, podnikately a rekreanty; jejich projevy v činnosti hudeb[/]ních skupin; v kriminalitě venkova; v metodice anglické teoretické literatury o kultuře dělnické třídy pocházející z birminghamské školy). 14. číslo Perspektivy kultury stravování (red. P. Niemeläisen - O. Rud Nielsen, 1982) se zabývá sociální podmíněností změn a trendů. z metodického hlediska stojí za pozornost kniha mladého Thomase Hojrupa Zapomenutý lid (Kodaň 1983) a studie Koncepce životního způsobu (ES 1983) snad nejdůsledněji vycházející z historického materialismu a také dosahující syntetické podoby. Zajímají ho problémy koexistence různých výrobních způsobů, tedy příčiny nerovnoměrností kulturního vývoje. Společnost interpretuje jako komplex způsobů života vytvářejících svá ideologická specifika odrážející jednak společný a jednak specificky třídní systém zvyků. Na základě terénních výzkumů v oblastí Skive a jejich srovnání s dalšími materiály severozápadní Evropy člení typy životního způsobu dánské společnosti na "samozaměstnané" (rodinné formy v zemědělství a rybářství s mnoha feudálními přežitky), rozlišuje dělníky vyrábějící u strojů a kontrolující u automatů, dále řídící a organizační pracovníky. Rozebírá prolínání různých typů v rodině jako základním objektu studia (dělba práce, volný čas, vnější závislosti) a dochází až k charaktetistice zájmů, zvyklostí v postojích a rozporů. Dospěl k systémovému pojetí současnosti ovšem s důsledným

37

historickým přístupem a tím tvořivě vyřešil mnohé z toho, o čem polemizoval jeho učitel P. O. Christiansen a prof. S. B. Ekem. Prvý z nich vydal podobně zaměřenou knihu Životní styl propadající zástavou? (Kodaň 1982) o kultuře dánských farmářů. Současný stav bezperspektivního života "ze dne na den" je důkladně analyzován rozsáhlým ekonomicko-historickým rozborem. Nezabývá se tak jako T. Hojrup dalšími profesními skupinami, jejichž postavení je stejné (např. rybáři).
      Vedle mladších progresivních tendencí charakterizuje práci většiny skandinávských etnografů švédská vysokoškolská učebnice N. A. Bringéuse: Člověk jako kulturní bytost (Lund 1981), v níž autor revidoval a rozšířil teoretickou část původního vydání z roku 1976. Vedle kapitol o kulturních dimensích, procesech, chování přidal kapitolu Kulturní systém s výkladem sociálně-ekonomických systémů. Je zde vidět nové vlivy, i když těžiště spočívá stále ve strukturalismu. Ve stejném roce vyšla další závažná učebnice university v Oslo: Jak využít interview (B. Hodne - K. Kjeldstadli - G. Rosander) s obsáhlou metodikou kritiky ústních pramenů. Malou senzaci vzbudila kniha podobného zaměření A. Gustavssona: Když informátoři mlčí (Lund 1982). Pojednává o problémech získávání informací o intimních nebo ideově tabuovaných a konfliktních záležitostech.[/]
      Největší předností skandinávské etnografie jsou analytické materiálové práce: Venkovští lovci v severním Švédsku 1920-1940 (B. Arvidson, Uppsala 1983), Rybářský rok ve střední Ostrobotnii (O. Tuoni - Nikula, Helsinki 1982), Jídla a stolování (H. Rasmussen, Hojbjerg 1982), Kováři starých časů (A. H. Tobiassen, Tromso 1981), Jalovec v norské lidové tradici (O. Hoeg, Elverum 1981), Tradiční komunikace na Faerských ostrovech (R. Joensen, Tórshavn 1981), Švédské džbánkářství (G. Lindquist, Stockholm 1981), Život panských dvorů (O. Hojrup, Kodaň 1981-82), Západonordické stavební zvyklosti (materiály archeologicko-historicko-etnografické konference, Stavanger 1982), Dymná topeniště v severním Norsku (A. Riddervold, ES 1983), Potřeby, motivace a technologické inovace dopravy (B. Rogan, ES 1983) ; Bezectné ženy - trestání vražd nechtěných dětí (B. G. Nielsen, Kodaň 1982), Zdraví a životní podmínky (A. Daun - N. E. Landell, Stockholm 1983), Aspekty pracovního prostoru (B. Ehn, Stockholm 1981), Čekání na smrt (J. F. Mariné, Stockholm 1981; Folkloristické horizonty (B. Rorbye, Kodaň 1982), O dětských hrách (E. L. Bjurman, Lund 1981), Finské svatební obřady (M. Heikinmäki, Helsinki 1981), Nedělní obyčeje v Norsku (A. H. Bolstad Skjelbred, Bergen 1982), Jazykové hranice a sociální struktura (E. Allardt - Ch. Starck, Stockholm 1981), E. Tang Kristen [/] sen - P. Olsen: Staré prameny (záznamy jutského sběratele vydal E. Hovring Pedersen, Kodaň 1981), o tomto folkloristovi napsal rozsáhlou bibliografickou monografii Joan Rockwell (Aalborg Kodaň 1982), Inovace náboženství ve Finsku (N. G. Holm - K. Suolinna - T. Ahlbäck, Âbo 1981), Hanna, psycholéčitelka (O. Räsänen ES 1983), Cirkus v Dánsku, 3 sv. (A. Enevig, Kodaň 1981-82) - to je výběr titulů knih s těžištěm v kultuře hmotné, sociální a duchovní. Kromě toho upozorňuji na sborník Staré hračky Dánska (Kodaň 1982)), monografii Kované náhrobní kříže (Ch. Aarsrud, Lund 1982) a dvě knihy N. A. Bringéuse: populární Užívání malby a malířská tradice (Stockholm 1981, jehož protimarxistická polemika byla v recenzích kritizována) a Nástěnné malířství jižního Švédska (Lund 1982). Zvláště poslední je významným obsáhlým shrnutím starších precizních strukturalistických studií. Regionální monografie v našem pojetí se v severské literatuře již neobjevuj, materiál vždy směřuje k řešení sociálních problémů: Limes Norrlandicus a formování etnologické teorie (G. Berg, ES 1983), Jedno město - tři slova (konflikty tří sociálních skupin v Höganäs, B. Hardenby, Lund 1981), Kulturní kontakty a konflikty ostrova Bohuslän (A. Gustavsson, Lund 1981), Záznamy ze dvora Holevad 1767-1863 (H. Rasmussen - C. Rise Hansen, ES 1983), Dvůr-sii'da- a další malé ko

38

munity v sev. Norsku (R. Fladby, Oslo - Bergen - Tromso, 1981), a to i problematika etnických procesů: Polští imigranti v Dánsku (G. Nellemann, Kodaň 1981), Etnologický pohled na finské Švédy (L. Bo, Jyväskylä, 1981), Strava Laponců dříve a nyní (P. Fjellström, ES 1983). Výjimkou je snad jen rozsáhlá monografie severního Atlantiku Rybářský lid (J. P. Joensen, Tórshavn 1982).
      Pro nedostatek prostoru nelze referovat podrobněji. Lze však konstatovat, že ve Skandinávii menší počet pracovišť než u nás produkuje více publikací. Běžně se vydávají i doktorské disertace. Rovněž národopisných časopisů vychází více (např. jen v Dánsku: Folk og Kultur, Folk, Nord Nytt, Arv og Eje, Jordens folk a Nationalmuseets Arbejdsmark se značným podílem etnografie podobně jako mnohé další sborníky regionálních muzeí) a národopis tam má významnější postavení mezi společenskými vědami než u nás. v interdisciplinární orientaci je zcela rovnocenným partnerem ostatním vědním oborům. Poznámky
1.
      ES 1978 - Národopisné aktuality (dále jen NA) 16, 1979, s. 300-302; ES 1979 - NA 18, 1981, s. 50; ES 1980 - NA 19, 1982, s. 135 n.; ES 1981 - NA 19, 1982, s. 305 n.; ES 1982 - NA 20, 1983, s. 209 n. v tomto sou[/]hrnu se již nevracím ke studiím z uvedených ročníků ES. Jiří Langer

M. Šrámková - O. Sirovátka: Brněnské kolo a drak (Pověsti z Brna). [obsah]

Blok, Brno 1982, 159 str., ilustrace J. Šindler
      Milá knížka pověstí a pověrečných povídek z Brna a bývalých brněnských předměstí je druhým výborem pověsti o tomto městě, který se objevil po válce. Sesbírali je a převyprávěli zkušení pracovníci z této oblasti, kteří mají za sebou řadu podobných souborů pro děti i pro dospělé. Jak upozorňují v závěru, jde jen o malou část známých pověstí o Brně a jeho nejbližším okolí (kniha obsahuje 53 látek), neboť řada z nich byla jednak uveřejněna v Popelářově Urbáři pověstí brněnských (1946), jednak již vyšla samostatně dříve v převyprávění E. Kiliánové a O. Sirovátky při jiné příležitosti. I z těchto pramenů náš výbor čerpá, takže jde částečně o opakování již známých textů z "kmenového" brněnského repertoáru, částečně o publikování nových nebo již dávno v literatuře (zejména německé) zasutých pověsti. Zajímavé je, že A. Čihařová během 60. let našeho století nasbírala kolem tří set textů a že 239 pověstí vyprávěly děti brněnských škol při průzkumu, který autoři knihy prováděli před pěti lety. Tyto počty ukazuji, že pověsťové látky jsou u[/] dětí živé, i když se speciální sbírky pověstí vydávají jen ojediněle, a že by obdobný průzkum u dospělých nepochybně vedl k přesnějšímu stanovení invariantních živých pověsťových typů ve všech vrstvách obyvatelstva různých generací.
      Ani v literárním převyprávění neztrácejí pověsti či jiná lidová próza na zajímavosti. Svědčí jednak o šíři vypravěčského povědomí, jednak o životnosti vztahů obyvatel k epickému podání o minulosti vlastního města. I můj vlastní exemplář knihy putoval po rodinách známých, na které se nedostalo v knihkupeckých prodejnách. Pověsti lze i dnes - vedle anekdot - označit za živý žánr městského folklóru: často se šíří prostřednictvím školy, školní družiny, učitele dějepisu. Vzpomínám si při této příležitosti na dnes již zemřelého učitele Staňka v židenické obecné škole na Balbínově ulici: ke každému významnějšímu domu, ulici, náměstí měl pohotově vyprávění, které navíc bylo v tehdejší Krieblově učebnici "moravské vlastivědy" doplněno pérovkou nebo fotografií. Kde tento doprovod nebyl, chodili jsme významné objekty s učitelem kreslit sami - "do terénu".
      Stejně zajímavou knihou je i Brněnské kolo a drak. Autoři literárně přibližují minulé děje, prokládají vyprávění texty písní, říkáním a vyvoláváním Líšňaček na Zelném trhu (tehdy - mezi dvěma válkami), čímž přibližují a zživotňují historické povídání a obohacu

39

jí je o další folklórní žánry. Kniha je vybavena několika prostými ba revnými celostránkovými ilustracemi a každý text je samostatně uveden tematicky odpovídající pérovkou. Knihu doplňují základní poznatky o brněnských pověstech (s. 152-155) a ediční poznámka (s. 156-157) se stručným soupisem pramenů. Bohuslav Beneš

O. Sirovátka - M. Šrámková: Devětkrát les, třikrát ves. Lidové pověsti z Hané. [obsah]

Ilustrovala A. Grmelová, Profil Ostrava 1982, 207 str.
      Knihu literárně přepracovaných pověsťových látek z Hané rozdělili autoři na oddíly O pokladech, čárách a divých ženkách (s. 9-52, 24 čísel), Co dovede hastrman (s. 55-85, 16 čísel), z dědin a hradů (s. 89-146, 36 čísel), a O robotě a vojnách (s. 151-195, 25 čísel). Pověstí patří ke všem skupinám, do nichž se obvykle tematicky třídí (heraldické, etiologické, pověrečné povídky...) a tvoří prakticky jeden z prvních čtenářsky dostupných souborů. Knížka je podle doslovu autorů čtenářskou úpravou lidových pověstí pro děti, nikoliv odbornou vědeckou sbírkou lidové tradice z Hané, jež byla publikována mj. J. Polívkou (1916), v řadě zápisů v olomouckém Vlastivědném sborníku a v knize J. Koudeláka, J. Vaci a J. Vrbky Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky. Tyto a dal[/]ší bibliografické údaje najde čtenář v závěrečné stati Haná a její pověsti (s. 197-199) a v Edičních poznámkách (s. 201-202) s citací použitých pramenů. z ní vyplývá, že největší pozornost byla tentokrát věnována textům sesbíraným přímo v terénu a porůznu publikovaným tím se přítomná kniha výrazněji liší od svých předchůdců. Texty nebo jen regesty byly zpracovány do souvislých vyprávění s vlastním dějem a proloženy - podle osvědčeného úzu obou autorů - řadou veršovaných vložek z dětského folklóru a z písní, v nichž se ponechávají příznačné rysy obecně hanáckého nářečí. Kniha tak slouží k prohloubenému poznání nejen samotných vyprávění, ale i jejich původní jazykové složky. Tímto postupem se editoři liší od jiných obdobných výborů.
      Jednoduché černobílé pérovky prostupují text v celostránkových ilustracích i ve volné grafické formě při uvádění veršovaných říkánek a písniček, nepravidelně umístěných na zvláštních stránkách samostatně. Lehkost a dětská přístupnost grafické a ilustrační složky je vzácně vyrovnaná s významem textů, takže čtenáři se dostává uceleného literárně výtvarného dokladu o soudobém pověsťovém - převážně folklórním - fondu Hané. Bohuslav Beneš[/]

N. S. Šumada: Sučasna pisennisť slovjanskych narodiv. [obsah]

Naukova dumka, Kyjiv 1981, 262 str.
      Známá kyjevská folkloristka, pracující zejména v oblasti vzájemných vztahů ukrajinské a bulharské lidové písně, a současně editorka řady sbírek ukrajinských lidových písní, se ve své poslední práci věnuje obsáhlému zkoumání místa folklóru v systému socialistické kultury (s. 16-66), zabývá se kategorií "současnosti" a "folklórnosti" ve slovanských lidových písních (s. 67121) a žánrovou strukturou a zvláštnostmi poetiky současných slovanských lidových písní (s. 122-259).
      Autorka se v úvodu vyrovnává s řadou názorů slovanských folkloristů o tradiční lidové tvorbě minulosti a jejím využití v aktuálních písních, věnovaných nejen současným událostem, ale především současnému myšlení člověka 20. století. Zde přirozeně vznikají otázky o folklórností a "protofolklórnosti" této tvorby, o jejím vztahu k profesionálnímu umění a o dialektickém napětí mezi individuálním tvůrcem a přijímajícím kolektivem. v současné slovanské písňové tvorbě nachází autorka epické písně s lyrickými prvky (známé tradiční žánry, jako jsou historické písně, balady, hajducké písně...), dále lyrické písně s rodinnou a společenskou tematikou, a konečně tzv. malé písňové formy (častušky, trávnice, karičky...
      Již z uvedeného přehledu je zřej

40

mé prolínání žánrového a tematického východiska pro třídění, které zůstává v této formě prozatím nevyřešné. Podobně problematická je analýza folklórnosti lidové písně. Práce vychází z materiálů 60. a 70. let, kdy se kritéria současnosti a folklórnosti měnila: autorka zachytila alespoň podrobně tento myšlenkový posun. Sama přispívá do diskuse obsáhlými srovnáními písňových edicí, studií a materiálů zejména z ukrajinsko-jihoslovansko-bulharské tvorby, i když ani české, polské či slovenské písňové žánry, o nichž je zmínka výše, neunikají její pozornosti. Dochází k závěru, že k příznačným rysům nových lidových písní patří bezprostřední pokračování v tradici, přibližování lidové poetiky profesionální tvorbě a folklorizace literárních a hudebních vzorů. Toto velmi široké pojetí přirozeně v obecné rovině platí, ale má řadu odchylek u jednotlivých slovanských národů, jak autorka na některých příkladech ukazuje sama. Dá se říci, že nové písně jsou výsledkem dialektického vztahu tradiční - rozuměj historické, minulé - tvorby a nových skladeb, jejichž obliba je rozdílná a jejichž umělecký tvar je polyfunkcionální strukturou uměleckých a neuměleckých komponent. Podle autorky převládají dnes v písňové tvorbě Slovanů funkce estetické, výchovné, publicistické a informativní, zatímco etnografická "užitková" funkce ustupuje do pozadí. Současné lidové písně Slo[/]vanů lze také obecně charakterizovat jako společensky pokrokové.
      Práce, i když vychází ze starších metodologických principů, je cenná množstvím shromážděných faktů a aktivní snahou o zachycení folklórního vývoje v širokém rámci. Je samozřejmé, že při celoslovanském pohledu lze zachytit s přihlédnutím k aktuální historické a společensko-ekonomické situaci v jednotlivých zemích a v jejích vzájemných vztazích - jen hlavní vývojové tendence folklóru, případně folklorismu. Je to velký úkol budoucnosti, k němuž autorka poskytla dobrý základ. Bohuslav Beneš

Todor Iv. Živkov: Folklor i săvremennost. [obsah]

Nauka i izkustvo, Sofia 1981, 347 str.
      Kniha obsahuje patnáct autorových studií z let 1972-1978, v nichž odpovídá na základní otázky folkloristiky té doby. Bibliografické údaje o případném předchozím publikování nejsou uvedeny. Studie první části knihy (s. 11-246) jsou seřazeny pod společným názvem oddílu "Mezi spornými a nespornými jevy" a pojednávají mj. o folklóru jako umělecké kultuře, o jeho etnických aspektech, o současných obřadech a obřadním umění, o vývoji folklóru v Bulharsku a o vzájemných vztazích bulharsko-ruských a o folklórních a nefolklórních písních.[/]
      K nesporným jevům dnes patří podle autora moderně a neromanticky formulovaný názor na folklór jako součást uměleckého systému nejen lidové, nýbrž současně i národní tradice, a charakteristika proměn ideové složky tradičních obřadů v minulostí a v socialistické společnosti, Ke sporným otázkám v pojetí Živkovově náleží např. problematika folklórnosti a nefolklórnosti písní. Jsou písně lidové a písně umělé; lidové jsou "prosté" a "elemen­ tární", jak tvrdili romantizující etnografové, zatímco umělé písně patří k celonárodnímu umění. Avšak v období bulharského národního obrození stejnou společenskou funkci jako folklórní píseň plnila také masová a umělá tvorba. Později nabyla zvláštního významu píseň dělnická a celý soubor písní antifašistického charakteru až do konce II. světové války. Zkoumáme-li tyto skladby literárněvědně (text), muzikologicky (nápěv), kulturologicky (funkce) a folkloristicky (tradice), pak teprve při komplexním shromáždění všech poznatků můžeme hovořit o folklórnosti a nefolklórnosti.
      II. oddíl, nazvaný "Folklór a současná kultura", obsahuje studie mj. o analýze folklóru jako složky národní kultury, o vztahu socialistické kulturní politiky k folklóru, o folklóru a estetické výchově a o rozdílech mezi folklórem a zájmovou uměleckou činnosti. Zejména tyto otázky jsou zajímavé a důležité, neboť ještě před dvaceti lety

41

se často obě oblasti směšovaly. Dnes víme, že rozlišujícím momentem je existence tradice jako struktury uměleckých stereotypů, které se i v minulosti, i v současnosti pomalu a téměř neznatelně mění a tak vytvářejí soubor lidových uměleckých zákonů a stabilizovaných tvůrčích postupů. Problém spočívá také v tom, že ještě před druhou světovou válkou se za "lid" pokládaly jiné společenské vrstvy než dnes a že dnešní rozlišení tradice (a jejího vývoje) od amatérské netradiční individuální tvorby je odborně možné.
      V závěrečné studii, napsané přímo pro sborník, se hovoří o poslání folkloristy a folkloristiky v soustavě společenských věd a výzkumů. Kniha je jedním z dokladů nových nekonvenčních cest, které volí bulharská folkloristika, a výsledkem otevřeně polemického vztahu k řešení starších i nových problémů. Bohuslav Beneš

Cyril Zálešák: Folklórne hnutie na Slovensku. [obsah]

Encyklopédia osvetového pracovníka sv. 13. Obzor, Bratislava 1982
      Kniha Folklórne hnutie na Slovensku se zabývá především otázkami současného rozvoje oboru zájmové umělecké činnosti, využívajícího k amatérské umělecké seberealizaci prvky lidové kultury, pře[/]devším hudební a taneční. Hlavním přínosem knihy jsou poznatky o organizačním i uměleckém vývoji souborů lidových písní a tanců a o proměnách názorů na obsah jejich uměleckého i kulturně výchovného poslání v kontextu kulturního vývoje Slovenska po druhé světové válce.
      Výhodou autora je, že celý dosavadní vývoj folkloristického hnutí na Slovensku poznal osobně, protože zejména jako vedoucí tanečního oddělení Osvetového ústavu v Bratislavě ovlivňoval tento vývoj organizačně, ideově i umělecky. Vzhledem ke známým dokumentačním nedostatkům na tomto úseku výzkumu kulturní činnosti jsou Zálešákovy poznatky a zkušenosti neobyčejně cenné, zejména pro badatele, kteří se zabývají (či spíše budou zabývat) vědeckým hodnocením tzv. národopisu současnosti, zejména toho oboru kulturní aktivity, který se začíná označovat pojmem folklorismus. Zálešákova kniha zvláště v prvních dvou kapitolách velmi zřetelně ukazuje, jak významnou úlohu ve vývoji folkloristického hnutí sehráli první nadšení organizátoři, zejména z řad učitelů. A přece právě o jejich práci v prvních obdobích rozvoje národopisných souborů je tak málo dokladů - nejenom na Slovensku. z knihy je vidět, jak například ze souboru Živeny a z vysokoškolské skupiny Odzemkári vznikla po roce 1948 Lúčnica, jak vznikaly soubory na gymnáziích, jejichž absolventi pak na vysokoškolských studiích v Brati[/]slavě i na jiných místech se stávali členy a často i zakladateli nových souborů.
      Obsáhlou třetí kapitolu věnuje Zálešák ústředním institucím, vytvářejícím podmínky pro rozvoj folkloristického hnutí a připojuje charakteristiky vývoje nejvýznamnějších souborů lidových písní a tanců a organizací, které pomáhaly v rozvoji metodické činnosti při vedení různých školení a instruktáží. Poprvé se v takovém rozsahu objevuje v tisku souhrnný pohled na tuto činnost včetně nástinu vydávaných repertoárových materiálů.
      Nejrozsáhlejší je čtvrtá kapitola o folkloristických festivalech, soutěžích a dalších akcích všech souborů a skupin zájmové umělecké činnosti, vycházejících ve své práci z interpretace prvků lidové kultury.
      Závěrečná kapitola usiluje o zhodnocení jednotlivých etap ideového i uměleckého vývoje folkloristických souborů. Vývoj prokázal nezastupitelnost tohoto oboru zájmové umělecké činnosti v rozvoji soudobé amatérské umělecké tvorby, ale také poukázal na nutnost zvýšit požadavky na umělecké zpracovávání předváděných pořadů, vycházejících z lidových tradic. z titulu "původnosti" by se neměl na festivalových jevištích tolerovat nevkus.
      Zálešákova kniha je ve všech ohledech přínosem v oboru výzkumu folkloristického hnutí na Slovensku, a je inspirujícím podnětem k prohloubení studia vývojových

42

procesů soudobé kulturní aktivity v oblasti zájmové umělecké činnosti - nejenom folkloristické. Josef Jančář

Polské publikace o malém městě Anna Szyfer: Społeczność i kultura małego miasta. Studium na przykładzie Rynu. 152 str., angl. res.
Bożena Beba: Tradycja drobnomieszczańska w społeczności małomiasteczkowej Lidzbarka Welskiego. 265 str., angl. res.
Ośrodek Badań Naukowych im. W. Kętrzyńskiego, Olsztyn 1982 [obsah]

      Olštynské středisko vědeckých výzkumů je známo svým systematickým zaměřením na problematiku lokálních společenství se zvláštním zřetelem na nově nabytá a osídlená polská území. Po výzkumu vesnice přistoupili pracovníci této instituce pod vedením Anny Szyferové ke studiu malého města v severním Polsku, jehož výsledkem jsou i recenzované publikace.
      Anna Szyferová shrnuje výsledky etnografického výzkumu města Rynu, jehož původní obyvatelstvo bylo polské, avšak došlo zde k silné germanizaci. Po roce 1945 se do města vrátilo mazurské obyvatelstvo a přišli noví polští osadníci. Autorka sleduje detailně dějiny města od nejstarších dob po současnost, aby na základě historické analýzy mohla studovat vlastní et[/]nografickou problematiku: fungování lokální společnosti Rynu a charakteristické rysy kultury jeho obyvatel. A. Szyferová chápe malé město (používá též termínu městečko) jako formu lokálního společenství, jehož počet příslušníků nepřesahuje pět tisíc. Ukazuje, že jeho kulturní základ tvoří tradiční kultura, vycházející z kultury vesnice. Toto zjištění je významné z hlediska etnografického zaměření výzkumu. s tradiční kulturou jsou v prostředí malého města spjati rolníci a řemeslníci, Ve své knize odpovídá autorka na tyto základní teoretické otázky: Jak vypadá v malém městě stupeň zachování a fungování lokální společnosti, zda a v jakém stupni se zachovala tradiční kultura, v jakých aspektech, jak probíhá proces jejích přeměn a pod vlivem kterých činitelů; jakou úlohu hraje tradice, jaké jsou vztahy a vazby mezi malým městem a vesnicí, a konečně, jaké jsou další perspektivy malého města. Výsledky, k nimž Anna Szyferová dospěia, maji analogie u nás a jsou tedy důležité i pro československé studium venkovského města.
      Kniha Boženy Beby se zabývá speciálním problémem maloměšťanských tradic. Vychází z analýzy situace městečka Lidzbarku Welského. Mezi maloměšťany v souladu s marxistickým chápáním - řadí autorka lidi vlastnící výrobní prostředky, pracující ve vlastních provozech. Jsou to především drobní řemeslníci a obchodní[/]ci; k nim se řadí nižší úředníci, učitelé, vojáci nižších hodností, řadoví duchovní, rolníci s vlastním hospodářstvím, lékaři, právníci, novináři, umělci. Pojetí maloměšťanství je ovšem třeba chápat historicky (v různých dobách, zemích a regionech nemuselo být identické). Za východisko pro sledování maloměšťanských tradic bere autorka meziválečné období. B. Beba upozorňuje, že pojem maloměšťanské kultury se nekryje s kulturou malého města. Společnost malého města představuje konglomerát subkultur různých společenských a profesních vrstev a kruhů, které nedosahují úrovně velkých měst, ale jsou bohatší než na vesnici, Kultura malého města je tedy širším pojmem než kultura maloměšťanská, v níž dominují hodnoty materiální, které mají prestižní význam a ovlivňují hierarchii ostatních hodnot; determinantou je život podniku, rodiny, vztahy sousedské a přátelské, kulturní zájmy, přerůstající někdy až v snobismus (v této fázi pak už jde o maloměšťáctví). Maloměšťanská tradice je značně rozporuplná, má své pozitivní i negativní stránky, působící i v životě dnešního člověka.
      Knihy polských autorek Anny Szyferové a Boženy Beby obsahují mnoho cenných postřehů a podnětů pro další studium malého města, jemuž - i když dosti opožděně - začíná věnovat větší pozornost i naše etnografie. Václav Frolec

43

Václav Frolec - Josef Vařeka: Lidová architektura - encykIopedie. [obsah]

Praha 1983, 360 str., 130 fotografií, kresby, plány, místní a jmenný rejstřík
      Státní nakladatelství technické literatury v Praze a Vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry Alfa v Bratislavě vydaly ve vzájemné spolupráci národopisnou publikaci základního významu. Václav Frolec a Josef Vařeka, fundovaní znalci etnografie Československa i Evropy, zúročili své vědomosti v díle, které je svým zaměřením i obsahem průkopnickým činem v naší i zahraniční produkci věnované lidovému stavitelství. Ve spolupráci se Štefanem Mruškovičem (slovenská etnografická terminologie), Josefem Scheybalem (kresby) a Jaroslavem Vajdišem (plány) pojednali v přehledné slovníkové formě velmi podrobným způsobem o problematice lidového stavitelství v Československu a u vybraných pojmů i v evropském kontextu.
      Systémem abecedně řazených hesel je čtenář seznamován se všemi rozhodujícími termíny a výrazy, se kterými se může setkat při studiu lidového stavitelství. Na koncepci encyklopedie je však nesmírně cenné, že vedle normativních úkolů v ujednocení vědeckého pojmosloví pro oblast lidového stavitelství přináší i rozsáhlý sumář regionálních označení v dialektech a tím usnadňuje práci s místními prame[/]ny a materiály při srovnávacím studiu.
      Tím však není obsahová část publikace zdaleka vyčerpána. Autoři nezapomněli ani na teorii a dějiny studia lidového stavitelství. Vedle informací o metodologii vědy přináší encyklopedie základní biografické údaje o výrazných osobnostech, které se zasloužily o studium lidového stavitelství v minulosti i v současné době. Dále jsou zde uvedena odborná pracoviště, jež se touto oblastí lidové kultury systematicky zabývají, disponují rozsáhlými dokumentačními fondy a která poznatků využívají v kulturně výchovné a popularizační činnosti.
      Textová část hesel získala na vypovídacích kvalitách doprovodnými ilustracemi, ať již kresbami a plány zařazenými v textu u jednotlivých pojmů, tak fotografickou přílohou v závěru knihy. Dalším technickým aparátem jsou u vybraných hesel odkazy na odbornou literaturu pojednávající o dané otázce podrobněji, dále místní a jmenný rejstřík. Seznam uveřejněných fotografií snad mohl být doplněn i o výčet otištěných kreseb a plánů.
      Při vysoké odborné úrovni textu jsou formulace výstižné a srozumitelné, což kladlo při zvolené encyklopedické formě publikace značné nároky na odbornou erudici i stylizační vlohy autorské dvojice. Výsledný dojem však jistě uspokojí jak náročné odborníky, tak učiní publi[/]kaci přístupnou a užitečnou nejširší veřejnosti, v této souvislosti také nelze opomenout zdařilé grafické řešení publikace od V. Endla, včetně vazby a přebalu.
      Můžeme tedy s uspokojením konstatovat, že naše odborná národopisná produkce byla výrazně obohacena o záslužné dílo, jež je svědectvím o vysoké úrovni československé etnografie a zároveň vytváří důležité předpoklady dalšího rozvoje této vědecké disciplíny, včetně popularizace získaných poznatků a jejich využívání ve společenské praxi. Jan Souček

Adam Pranda: Ignác Bizmayer. [obsah]

Tatran, Bratislava 1983
      V sympatické edici Profily vydalo nedávno nakladatelství Tatran v Bratislavě svazek věnovaný dílu národního umělce Ignáce Bizmayera. Autoru knihy Adamu Prandovi, zkušenému znalci Bizmayerova díla i západoslovenského džbánkářství a fajansové plastiky, se podařilo vystihnout atmosféru základních etap přerůstání nadaného řemeslníka v tvořivého umělce vpravdě národního. Bez pathosu a zbytečných pleonazmů podal plastický obraz Bizmayerova tvůrčího usilování od učňovských let v keramickém družstvu v Modre přes hledání vzorů i nových přístupů až k soudobé monumentální tvorbě.
      Bizmayer vyšel z dokonalého poznání technologických, tektonických

44

i tvaroslovných výdobytků džbánkařského řemesla, jež dovedl nejenom tvořivě rozvíjet, ale i podřídit svým tvůrčím záměrům. Tyto tvůrčí záměry byly ovlivněny jak tradicí západoslovenské keramické plastiky, tak vlastními sběratelskostudijními cestami po slovenských dědinách. Pranda osvětlil umělcův vztah k tvorbě národního umělce Ferdiše Kostky i vztah k zasloužilému umělci Heřmanu Landsfeldovi, jehož přičiněním byl mladý Bizmayer v roce 1936 přijat do keramické školy v Modre, kde se pod Landsfeldovým vedením i vyučil.
      Bizmayerovi však nestačilo výrobní zaměření Modry; jeho talent i pracovitost a houževnatost v hledání nového pojetí keramické plastiky si vyžadovaly vlastní tvůrčí prostor, který z počátku našel v bratislavském Ústredí ľudovej umeleckej výroby a od konce padesátých let ve vlastním ateliéru. Jeho tvořivá aktivita byla v roce 1972 oceněna udělením titulu Zasloužilý umělec a v roce 1982 pak titulem Národní umělec. Adamu Prandovi se podařilo čtivým textem a přehledně uspořádanou obrazovou přílohou načrtnout obraz života keramika, jehož talent, pracovitost a podpora a zájem socialistické společnosti se staly mosty, po nichž národní umělec Ignác Bizmayer přešel z družstevní řemeslnické dílny k volné umělecké tvorbě ve vlastním ateliéru.
      Pranda věnuje pozornost i formálnímu rozboru jednotlivých plastik[/] a reliéfů - zejména jejich motiviky. Specifičnost studovaného uměleckého díla dovolila, aby k práci přistupoval ne jako umělecký historik, nýbrž jako etnograf a pronikl tak hlouběji ke zdrojům Bizmayerovy tvorby. Snad proto nelze pokládat za chybu, že ponechává na čtenáři, aby si do širších souvislostí slovenského výtvarného umění a jeho vývoje zařadil nejenom jánošíkovské motivy se zajímavou možností srovnat například motiv Meranie plátna z roku 1952 a z roku 1979, nebo výrazovost reliéfů pro Dětské městečko, které získaly v roce 1975 cenu za nejlepší dílo roku v oboru užitého umění, s krojovými keramickými obrazy nebo s působivou realistickou kompozicí "Hrnčiar na trhu".
      Prandovi se podařilo nejenom plasticky osvětlit dnešní proměnu keramické výroby v uměleckou tvorbu, ale také evokovat myšlenku, že někdy by umění prospělo, kdyby se tak jako ve slohových obdobích minulosti i dnes někdy rodili umělci z řemeslníků a že by to někdy mohlo vést i k obrodě umění, alespoň té jeho větve, kterou dnes nazýváme uměním užitým. Josef Jančář

Lexikon čarovných rozprávok

Walter Scherf: Lexikon der Zaubermärchen. [obsah]

Alfred Kröner Verlag (Kröners Taschenausgabe Band 472), Stuttgart 1982. Strán XXI + 538
      Stáva sa takmer pravidlom, že[/] z času na čas rozprávka z donútenia berie na seba úlohu Popolušky - pretrváva v úkryte nepovšimnutá, odsúva sa do pozadia či dokonca je vystavená priamym útokom. Napriek značnému úsiliu predchádzajúcich bádateľských generácií je rozprávka ešte stále nedostatočne preskúmaná, a pre jej výklad sa ustavične otvárajú nové obzory. Túto skutočnosť si uvedomujeme, keď prečítame už na prvý pohľad peknú knižku Waltera Scherfa.
      Autor sa obmedzil na najatraktívnejší žáner, na čarovnú rozprávku a predložil ju vo forme slovníka. Už samé usporiadanie podľa názvov čarovných rozprávok predstavuje určité novum. Nie prirodzene iba abecedné poradie samé o sebe. Názov sa vždy preberá z konkrétneho rozprávkového textu, ktorý sa síce mnohokrát kryje s jedným rozprávkovým typom, avšak často ho vytvára niekoľko typov. Práve vtedy sa môže uskutočniť autorov plán: pojednať vždy naraz o celku, zatiaľ čo medzinárodná klasifikácia časti celku od seba izoluje (porov. úvod, s. XIII). Tým však nie je povedané, že Walter Scherf odmieta alebo aspoň nedoceňuje medzinárodnú systematiku Aarneho-Thompsona. Uznáva jej význam, jej nezastupiteľnosť, ako o tom svedčí jeho súpis rozprávkových typov prezentovaných v jeho knihe, resp. v analýze vybraných ukážok (s. 469-472) . Dokonca dôraz kladie i na menšie častice, ktorých prehľad podal v dôkladnom registre motívov (s. 481-

45

520). Znamená to teda, že neopúšťa porovnávaciu základňu. Čo však na rôznych miestach pri porovnávaní neraz opúšťa, je úzko filologický, literárnovedný prístup. Presnejšie, doplňuje alebo nahradzuje ho psychologickým aspektom, ktorý ostatne uplatňoval aj vo svojich iných prácach poväčšine folkloristických. Všeobecne povedané, štúdium rozprávok z pozícií psychológie nie je niečo nové, ale do značnej miery nové je psychologické hľadisko pri porovnávaní. Toto hľadisko môže porovnávaciu metódu prehĺbiť a obohatiť, ale môže ju aj zvádzať na scestie. Takáto problematická situácia nastala vtedy, keď W. Scherf psychologickým pochodom neodkazoval na skutočné, najmä genetické príbuznosti a podobnosti rozprávkových motívov, ale na podobnosti vonkajšie a náhodné.
      Z doterajšej charakteristiky by sa snáď dalo usudzovať, že sa autor usiloval o vedecké dielo. Naopak, sledoval popularizačné ciele, ktoré sú u neho v plnom súlade s jeho profesiou dlhoročného riaditeľa Medzinárodnej knižnice pre mládež v Mníchove. Konečne svoju psychologickú orientáciu preukázal už tým, že postupoval od známeho k neznámemu. Predovšetkým vychádzal zo známych rozprávkových textov a o nich alebo na ich základe potom písal monografické štúdie, v celkovom počte 120 (s. 1-467). Zahraničný čitateľ by mohol namietať, že autor príliš často siahal po nemeckých rozprávkach, najmä bratov[/] Grimmovcov, a len viac-menej okrajovo po rozprávkach iných národov. Lenže W. Scherf psal predovšetkým pre domáce čitateľské publikum. Až na niekoľko výnimiek svojím výberom v skutočnosti pokryl celú oblasť čarovných rozprávok. I keď vcelku ide o známe rozprávky, predsa len autor považoval za nevyhnutné ešte ich veľmi názorne priblížiť či pripomenúť. Svojmu zámeru prispôsobil štruktúru svojich monografických statí, ktoré majú celkovo štyri časti.
      Každá zo statí začína bibliografickými údajmi, týkajúcimi sa predovšetkým prvého zverejnenia vybranej rozprávkovej verzie. Nasleduje jej obsah, neraz aj s prvými poznámkami o jej zvláštnostiach. Tretia časť podáva porovnanie s inými variantami, a práve tu prichádza W. Scherf k "rozprávačsko-psychologickému komentovaniu" (po[/]rov. s. XII úvodu). Štvrtá časť prináša údaje o literatúre k príslušnému typu, resp. k typom, z ktorých se skladá zvolená rozprávka.
      Slovom, vždy od známej rozprávky vedie W. Scherf čitateľa ďalej, k ucelenému pohľadu v širokých súvislostiach. Čitateľ iste uvíta aj obrazový sprievod - kniha predstavuje 21 vynikajúcich ilustrátorov, o ktorých autorova manželka Elizabeth Scherfová napísala výstižné medailonky (s. 473-480). Avšak knihu uvíta i bádateľ o ľudovej próz. Nejednu cennú informáciu mu poskytne register osôb, anonymných diel, druhov a foriem (s. 521-538) a najmä súpis literatúry, často podrobný, k jednotlivým rozprávkam. k úvahám o nových cestách štúdia rozprávok ho však môže viesť celý Lexikon der Zau[v][b]ermärchen, každý jeho monografický článok. Viera Gašparíková

SBORNÍKY

Ethnologia Slavica, t. XII-XIII. [obsah]

V redakci Jána Podoláka vydala Universita Komenského ve Slovenském pedagogickém nakladatelství, Bratislava 1984
      Sborník Ethnologia Slavica, který vychází od roku 1968 v redakci Jána Podoláka, Je jediným etnografickým sborníkem, vydávaným ve společné redakci představitelů etnogra[/]fie ze všech slovanských národů. v dosavadních ročnících byla věnována hlavní pozornost různým problémům etnogeneze Slovanů. v návaznosti na dílo Šafaříkovo, Niederlovo a Moszyńského usiluje mezinárodní redakce sborníku Ethnologia Slavica o prohloubení poznání dynamiky etnického vývoje a tak vedle speciálních studií bývají v jednotlivých ročnících publi

46

kovány hlavní referáty z mezinárodních konferencí o etnickém vývoji Slovanů. Je tomu tak i v 12. a 13. ročníku sborníku, který tak jako předchozí ročníky, je tištěn v němčině a angličtině, a jednotlivé stude jsou opatřeny krátkým resumé v rodném jazyce badatele.
      První část letošního dvouročníku zaujímají studie J. Botíka (Slovanské paralely obydlia rozšírených rodín), R. Krajčoviče (Staré zamestnania Slovanov v podunajskej oblasti z jazykového hladiska), K. Jakubíkové (Porovnávacia analýza svadobných obyčajov na slovensko-polskom pohraničí) a V. Urbancové (Počiatky národopisu na Slovensku).
      V druhé části, nazvané Discussion, jsou otištěny referáty, přednesené na mezinárodní konferenci v Černigovu v roce 1979, věnované etnokulturním vztahům slovanských národů. O etnokulturních vztazích a zejména o otázkách "ethnographic outskirts", hraničních pásmech etnografických jevů, píše M. Gładysz (Some of the Ethno-Cultural Problems of the West Slavs). Obdobným problémem se podrobně zabývá i L. N. Čižikova (Russian-Ukrainian Ethnocultural Ties in the Zones of Ethnic Contacts) a v obecnějším přehledu i M. G. Rabinovič spolu s K. V. Čistovem (Hauptbesonderheiten ethnischer Geschichte der Ostslaven). Otázkami etnických procesů vlastních národů se zabývají E. Hor[/]váthová (Zur ethnischen Entwicklung der Slowakei in der Epoche des Vorfeudalismus und des Feudalismus), V. Hadžinikolov (Einige Probleme der Formierung der bulgarischen Nation), M. Markovič (Einige Probleme der Ethnogenesis der Kroaten) a A. Robek (Ethnische Prozesse in der Tschechischen socialistischen Republik). Otázkou studia uzavírání manželství mezi partnery různého etnického původu se zabývají V. K. Bondarčik a L. I. Tegako (Ethnic Aspects of Interethnical Marriages Study in Byelorussia).
      S rozvojem života moderní společnosti a s rozvojem internacionálních vztahů se rozšiřuje zájem o poznání kořenů, z nichž vyrůstaly dnešní národy a na jejichž základě vytvářely svou dnešní kulturu. Proto má studium těchto otázek a publikování studií z tohoto oboru etnografického výzkumu na bázi mezinárodní spolupráce stále větší význam. Josef Jančář

Culture populaire albanaise. [obsah]

Roč. 2, Tirana 1982, 230 stran, 16 barevných a 33 černobílých fotografií
      Sborník prací, který ve francouzštině vydal Institut pro lidovou kulturu Akademie věd Albánské lidové socialistické republiky pro zahraničního čtenáře, soustřeďuje ve výběru články zveřejněné v časopisu Kultura popullore.[/]
      V úvodní stati se Q. Haxhihasani zabývá historickým epickým folklórem Albánců. Sleduje námětové okruhy tohoto velmi bohatého písňového žánru ve vazbě na jednotlivá období historie albánského národa. Největší pozornost věnuje epice na téma boje proti turecké okupaci. J. Panajoti sleduje vliv nové sociální skutečnosti v Albánii po druhé světové válce na změny v lidových pořekadlech a příslovích. Estetickými transformacemi mytologické látky ve folklóru se zabývá A. Uçi. Do oblasti lidové epiky směřuje ve svém příspěvku též F. Syla: sleduje odraz působení odpůrců osmanského režimu, tzv. "kačaků" v albánských horách v lidové epice 17.19. století. v etnomuzikologickém příspěvku se S. Shituni pokouší o vyznačení charakteristických znaků pentatonické stupnice v polyfonním zpěvu v oblasti Labërie (jižní Albánie). Na příkladě sociologicky orientovaných výzkumů v pěti vesnicích v oblasti Korčské kotliny (jižní Albánie), které dnes tvoří jeden velký družstevní zemědělský závod, A. Gjergji sleduje, jak se revoluční změny v Albánii po druhé světové válce odrážejí ve struktuře vesnické rodiny a ve vztahu k jí obývanému prostoru. Autor vymezuje tři typy rodiny (dvougenerační, třígenerační, vícečlenná rodina složená z rodin dvou bratrů a starých rodičů), zveřejňuje řadu statistických údajů o skladbě rodiny a velikosti obytného prostoru.

47

Zjišťuje výraznou preferenci rodiny prvního typu a zvyšování počtu místnosti.
      Aspekty jednoty a diferencovanosti v albánské lidové architektuře je námětem článku P. Thomy. Autor poukazuje na vliv osmanského feudálního vojenského systému na ekonomicko-politický a kulturní vývoj starých sídelních oblastí Albánců, který se projevil mj. značnou krajovou izolovanosti, a na územní diferenciaci lidové architektury. Znatelné kulturní rozdíly jsou mezi severem a jihem Albánie. Na jihu země se typ lidového domu rychleji ujednocuje, na severu přetrvávají naopak déle lokální rozdílnosti. Autor vyznačuje hlavní územní typy lidového domu, které dále charakterizuje (tiranský uzavřený dům, dům se sloupovím frekventovaný zvláště ve střední Albánii, dům s verandou rozšířený od Skadaru až ke Korče a opevněný dům, "kulla", tzv. gjirokastriský). Postihuje nové tendence a změny ve venkovském stavitelství, zvláště ve druhé polovině 19. století. Lidová dřevořezba Albánců v autonomní oblastí Kosova v Jugoslávii je námětem příspěvku M. Tirty. Autor se nejprve zmiňuje o výzdobě na rozmanitých pracovních předmětech, které byly vyráběny kosovskými pastevci, v další části věnuje pozornost řezbářskému umění specializovaných řemeslníků na přelomu 19. a 20. století v Tetově a Dabaru, kteří byli autory monumentálních dekorací ve vnitřním vybave[/]ní městských domů (stropy, dveře, okna aj.). Po první světové válce se kosovské umění dřevořezby v návaznosti na předchozí tradice rozvinulo do svérázné podoby. Autor se zabývá motivickým rozborem reliéfních ornamentálních prací ve dřevě, v rozvoji tohoto umění zdůrazňuje moment etnického povědomí jeho nositelů.
      Z výzkumu v obci Malý Shjëngjin vychází A. Muka ve svém příspěvku o obydlí rolnické velkorodiny v odlehlé podhorské oblasti v širším okolí Tirany. Autor popisuje dispozici uzavřeného obytného celku z přelomu 19. a 20. století, v němž žila velkorodina v počtu 60 členů. Přes pozdější změny bylo možno rekonstruovat původní skladbu jednotlivých částí stavby. Autor se zabývá funkcí jednotlivých budov ve vztahu k velkorodinné struktuře a ke způsobu života v usedlosti.
      Archeolog S. Anamali pojednává o starých albánských špercích z vykopávek z období 6.-8. století, z doby, kdy probíhal proces formování albánského etnického elementu, známého pod názvem "Arbër". Šperkařství bylo jedním z nejvýznačnějších projevů albánské (arbënorské) kultury, nazývané v literatuře často "komanská civilizace" podle místa nejbohatších nálezů - vesnice Koman v okrese Puka. Autor se zabývá tvary, technikami, ornamentikou šperků, snaží se postihnout etnicko-kulturní a sociální poměry doby, působení etno[/]kulturních vlivů a osobité etnické rysy starých albánských šperků, v nichž sleduje genetické vazby se starou ilyrskou civilizací. v závěru vyslovuje hypotézu, že na bázi staré albánské kultury, jejímž jádrem byla centrální ilyrská skupina, se později rozvinula velká etnografická jednotka, Gëgërie.
      S demografickými aspekty rozvoje socialistické rodiny v Albánii seznamují M. Missja a Y. Vejssiu. Naznačují faktory, které podmiňují výrazné změny ve struktuře současné albánské rodiny. Projevuje se mj. posun k typu dvougenerační rodiny o jednom manželském páru, zánik starých forem matrimoniálních a patriarchálních rodinných vztahů a s nimi i zánik velkorodinného systému. Autoři sledují současnou albánskou rodinu také z hlediska socioprofesionálního složení.
      V oddílu Historie albánské etnografie a folkloristiky připomíná M. Gërcaliu dílo nedávno zemřelého albánského folkloristy prof. Z. Sako. A. Bellusci zveřejňuje dva rukopisy lidových písní z prostředí albánských vesnic v italské Kalábrii (Frascineto u Consenzy). Další část Materiály přináší mj. dva zajímavé popisy albánské varianty zvyku přinášet do domu "vánoční dřevo", známého z mnoha jiných zemí jižní a západní Evropy. Následuje oddíI recenzí a bibliografie etnografických a folkloristických prací za rok 1980. Oddíl Informace zpravuje o činnosti albánských vě

48

deckých a kulturních institucí (Institutu albánské lidové kultury, Národního historického muzea založeného v roce 1981, vědecké společnosti pro lidovou kulturu ve Skadaru aj.). Eva Večerková

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, 32/33, Wien 1984, 304 s. [obsah]

Mimořádný rozsah rakouského hudebně folkloristického sborníku z r. 1984 znamená výjimku jinak pravidelné ročenky společnosti Volksliedwerk: tentokrát se jedná o dvojsvazek 32/33 za l. 1982-1983. Pro Waltra Deutsche zároveň dvojnásobná pocta, neboť právě k jeho životnímu jubileu (nar. 29.4. 1923) je dvojitý sborník dedikován. v redakci Gerlindy Haidové obsahuje 73 příspěvků, z toho 24 studií, z nichž - jako již po léta - uveďme alespoň zmínku o těch, které víceméně souvisí s aktuální českou a slovenskou etnomuzikologickou problematikou.
      Především úvodní stať G. Haidové představuje více než obligátní medailón W. Deutsche - v rakouských tradičních podmínkách atypického badatele a pedagoga, kterého vzhledem k řadě peripetií vyškolil více život než akademická řehole. Prakticky muzikální optimista si zejména při terénním sběru dodnes počíná s nevídanou obratností a šarmem; zná svůj lid i jeho komplikované dialekty. Nekon[/]venčně a energicky přispěl pak W. Deutsch (po Pommerovi, Zoderovi aj.) k moderní organizaci rakouské etnomuzikologie (jmenovitě Institut für Volksmusikforschung ve Vídni). v oboru mezinárodní spolupráce může recenzent z vlastní empirie dodat, že za iniciativního Deutschova přispění došlo skoro před čtvrtstoletím k propojení vídeňského a pražského písňového katalogu "podle těžkých dob" (adaptovaný Schwerpunkt-System Zodera, Kliera ad.).
      Několik studií, zpravidla podložených pramenný mi nálezy, skýtá užitečné analogie k poznatkům o hudebním a tanečním folklóru z jihu Čech a Moravy, nemluvě o prokazatelných interetnických spojitostech. - Erich Schneider shromáždil z oblasti Vorarlberg a přilehlých švýcarských kantonů orientační údaje o rané, tedy "turecké" podobě dechových kapel, zmíněných kromě jiného ovšem také v Jahrbuch der Tonkunst für Wien und Prag již r. 1796. - Zpráva Lotty a Franze König-Hollwegerových zveřejňuje faksimile fajánsí z Gmundu u jihočeských hranic z l. 1751-1820; všechny zobrazují nafukovací dudy - nejstarší jednobordunové, další kupodivu s trojicí doprovodných píšťal přes rameno. - Sdělení Leopolda Bergholta o jednom z posledních rakouských harfeníků (F. Grasl 1855-1940) rozmnožuje alespoň pár cennými údaji dosud sporé znalosti o uplatnění háčkové harfy na okraji folklórní hudby[/] (hra sólo i v duu s harmonikou o masopustě a o svatbách, též jako atrakce pro zákazníky harfeníka - ševce). - Podle Hiltraudy Astové přiváželi strakoničtí voraři do Rakouska od r. 1831 po švarcenberském průplavu nejen šumavské dřevo, ale i české písně a tance, včetně hry na citeru (?), housle a dudy ("tehdy v Čechách ještě běžné"); na dlouhé splávce až do Dunaje se sezónně podílelo 300 až 500 Prácheňáků.
      Charakteristiku lidové houslové hry v dnes lyžařsky oblíbeném Zillertalu zpracoval Rudolf Pietsch podle dvojice houslistů (narozeni v l. 1899 a 1904), kteří tvoří dlouhá desítiletí základ variabilních instrumentálních seskupení (do druhé světové války například také s harfou a kontrabasem, nejnověji s diatonickou harmonikou). Pozoruhodnou novinkou autorem minuciózně analyzovaných transkripcí je systematická pozornost k fyzickým dispozicím obou houslistů a z nich plynoucích herních a posléze i stylových konsekvencí (amputovaný článek ukazováku, znehybnělý malík atd., samozřejmě na levé ruce). Potom ani tolik nepřekvapuje preference tónin F, C, B a Es dur a původ originality jinak běžné tonicko-dominentní harmonie, užívající se zřejmou oblibou prázdných strun a1 a a2 v nápaditých dvojzvucích (v převládající F dur tónině tudíž falso-bordone na III. a dokonce i VII. melodickém stupni). v tradičních zápisech českých houd

49

ků (Chodsko) i moravských a slovenských hudců (Popov, Terchová aj.) existují ojediněle také dosud neuspokojivě vysvětlené harmonické zvláštnosti; nemají rovněž někdy původ v individuálních dispozicích výjimečných interpretů, jež nalezly napodobitele a pokračovatele?
      Nově objavený rukopis asi z l. 1880-1890 přináší podle charakteristiky a publikovaných faksimilí Richarda Wolframa kresebná zobrazen, texty a trojici hudebních notací (pro flétnu-pikolo a eventuálně i bubínek) solnohradské podoby mečových tanců; připojené dramatické dialogy skýtající další vítanou paralelu k jihočeským formám těchto exkluzivních tanců například podle Pospíšilovy dokumentace, ve vztahu k rekonstrukcím Š. Charváta atp. - Na taneční problematiku jsou zaměřeny příspěvky dalších rakouských etnochoreologů - Karl Horaka (rozbor tanečních dat v německém národopisném atlasu z l. 1930-1934), Herberta Lagera (o Mautnerových lendlerech) a Hermanna Derschmidta (o tanečních písních z Horního Rakouska).
      Do nedávné doby a k hudebnímu folklóru v nejširším významu slova směřuji výňatky z hudebně sociologických rešerší autorské dvojice Susanne Stöphlová a Maria Walcherová ; podnikly je nedávno v proletářském 16. vídeňském okrese (v Ottakringu) se zaměřením na lidové ohlasy meziválečného hudebního divadla, kina,[/] rozhlasu, pouliční hudby, domácího muzicírování, interpretace a tvorby ve veřejných zábavných podnicích i v hudebních spolcích okresu typu někdejšího pražského Žižkova a Libně.
      Alespoň ještě jednu pramennou studii je třeba jmenovat: komentovaný výběr protinacistických písní z l. 1938-1945 od Kurta Hahna. Citáty se týkají jak textových kontrafaktur (často anonymních) na[/] oblíbené písně nejrůznější provenience, tak i původních kompozic, včetně obou verzí proslulé Dachaulied, Buchenvaldské hymny ad.
      Bohatý obsah dvojnásobně rozměrné ročenky ÖVlW názorně naznačuje soudobé směry a úroveň hudební folkloristiky našich jižních sousedů, jež stojí za pozornost i nehudebně zaměřených národopisců. Jaroslav Markl[/]

KONFERENCE

IX. strážnické sympozium [obsah]

V říjnu 1984 proběhlo IX. strážnické sympozium na téma "Venkovské město. Etnografické aspekty výzkumu". Na jeho pořádání se podílely Československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, Ústav lidového umění ve Strážnici, katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Na sympoziu bylo přítomno kolem šedesáti účastníků z Československa a čtyři zahraniční hosté (prof. dr. M. G. Rabinovič ze Sovětského svazu, doc. dr. habil. Anna Szyferová z Polska, dr. Halina Murawska - Koprowska z Polska a dr. Tamás Hofer z Maďarska). v plénu a sekcích odeznělo celkem 45 referá[/]tů, což samo o sobě svědčí o zájmu vědeckých pracovníků o téma, které se stalo předmětem strážnických jednání.
      Vzhledem k šíři problematiky probíhalo sympozium v několika tematických okruzích. První byl věnován teorii a metodologii: etnografická problematika rozporného vztahu venkov-město, úloha venkovského města při utváření společenského vědomí vesnického obyvatelstva, venkovské město a etnografická oblast, ekonomicko-kulturní modely českého městečka, výzkum slovenského města, venkovské město a tradice, venkovské město jako středisko rekreační oblasti, teoretické problémy výzkumu etnických procesů ve venkovském městě, město a trhy, město v nově osídleném pohraničí. Výrazným obohacením jednání byla vystoupení zahraničních hostů, kte

50

ří informovali o stavu bádání malého města ve svých zemích. Druhý tematický okruh byl zaměřen na hmotnou kulturu venkovského města. v této sekci vystoupili vedle etnografů i teoretikové architektury. Třetí tematický okruh byl věnován folklóru a společenskému životu: místo regionální literatury v kultuře malého města, kulturní a sociální struktury hudebně folklórních souborů, tanec a zpěv v prostředí venkovského města, společenský život dospělých a mládeže, trávení volného času na malém městě. Národopisné příspěvky byly obohaceny o aspekty sociologické. Čtvrtý okruh byl vyhrazen problematice společenského života a zájmové umělecké činnosti, pátý okruh se zaměřil na analýzu etnografického obrazu venkovského města v českých zemích a na Slovensku. Na sympoziu došlo ke konfrontaci různých názorů a pohledů. Ukázala se naléhavost studia této problematiky. Jednání přineslo nové pohledy na klasifikaci venkovských měst z historického a národopisného hlediska, ukázalo nutnost přehodnocení významu měst pro formování homogenních kulturních regionů, naznačilo etnografické zvláštnosti venkovského města a funkci tradic lidové kultury v životě malého města.
      Výsledky strážnického sympozia lze promítnout do badatelského programu v dalším období. Jako zvláště aktuální se jeví studium vztahu velkého a malého města, integrační funkce venkovského města, vý[/]zkum průmyslových center v procesu formování nových etnografických regionů. Bylo doporučeno provést analýzu konkrétní situace ve vybrané síti venkovských měst v českých zemích a na Slovensku. Výsledky takto zaměřeného výzkumu by mohly být diskutovány na příštím strážnickém sympoziu. Materiály z IX. strážnického sympozia budou souborně publikovány ve sborníku "Venkovské město". Václav Frolec

14. etnomuzikologický seminář ve Strážnici [obsah]

V pořadí již 14. pracovní zasedání českých a slovenských etnomuzikologů, respektive hudebních folkloristů (za účasti etnochoreologů a dalších národopisců s orientací na lidovou píseň, hudbu a tanec) mělo již tradičně celou řadu spolupořadatelů, tentokrát v čele s hostitelskou institucí - strážnickým Ústavem lidového umění. Zato výraznou novinkou, jež se plně osvědčila, stala se sestava zavčas připraveného dvoudílného programu. Jeho první část představovala pětice objednaných a tematicky koncizních referátů od Oldřicha Sirovátky a Dušana Holého, Pavla Kurfürsta, Jana Krista, Josefa Jančáře a Jana Součka. Druhá polovina jednání pak vybyla na několikahodinovou diskusi, k debatování na dané téma nemusili Oskár El[/]schek ani autor této zprávy bezmála půlstovku seminaristů dvakrát vybízet, neboť centrum zájmu představovala stále aktuální problematika folkloristické terminologie.
      Východiskem diskuse o precizní pojetí se stal ústřední a svým způsobem už klasický pojem "folklór" a dále jeho v současností pilně frekventovaná, avšak obvykle mnohovýznamová modifikace "folklorismus". Heslář příslušných odvozenin, díky tvárným jazykovým možnostem češtiny i slovenštiny, čítá pár desítek jednoslovných výrazů i konstantních sousloví, ať již usilujících o subtilní postižení metamorfóz tradičně definovaného folklóru ("me tafolklór" atp.), nebo s žurnalistickou ležérností vymýšlejících matoucí pleonasmy a kontradikce ("superfolklór", "lidový folklór", "folkloristický zpěv" atp.). Za folkloristu je nyní běžně pokládán anebo se za něj sám suverénně vydává nejen kdejaký amatérský milovník všeho tradičně lidového, ale i mnohý chalupářský sběratel kolovratů, starých chomoutů, podkov i kafemlejnků, jinak zároveň heraldický ctitel kulajdy, cmundy, mlíkouky, pagáčů a dalších "folklóristických" pokrmů. (Podle D. Holého i Járy da Cimrmana se tu jedná o typický "folk and roll".) - Diskrepance se však objevují i v odborné, jmenovitě muzikologické literatuře, pokud uplatňuje termíny jako "progresivní folklorismus", "neofolklorista" Stravinskij atp.
      Zcela osobité komplikace přináší

51

konečně potřeba dostatečně přesně charakterizovat artefakty, jež prezentují soudobé soubory lidových písní a tanců - vesnické, městské, tzv. národopisné kroužky, kluby, spolky atd. Zvláště v podmínkách moderní industriálně vyspělé společnosti neexistuje vlastně až na výjimky původní, originální či autentický folklór, nýbrž ponejvíce jeho kopie, rekonstrukce, stylizace a podobně. v duchu mnohdy až minuciózně analytické diskuse by bylo možno vlastně téměř ke každému ze zmíněných označení připojit alespoň malý otazník; snad ani ne pro mylnou výpověď, jako spíše pro mnohostrannou podmíněnost a závislost na příslušném kontextu.
      Časopis Národopisné aktuality postupně otiskuje podstatnou část seminárních referátů, které z rozmanitých aspektů osvětlují v češtině i slovenštině komplikovanou folkloristickou terminologii včetně jejích obsahových a pro praxi aktuálních konsekvencí. Jaroslav Markl

Konference k 25. výročí MKKKB [obsah]

V druhé polovině října 1984 proběhla v ukrajinském Lvově jubilejní konference "25 let Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně". v souladu s plánem činnosti MKKKB na léta 1981-1985 a v rámci plnění mezinárodního programu "Vědecký a kulturní rozvoj lidstva", začleně[/]ného do mnohostranné dohody o spolupráci socialistických zemí v oblasti společenskovědního výzkumu, ji uspořádala sovětská sekce komise, Ústav etnografie AV SSSR v Moskvě a Lvovské oddělení Ústavu etnografie a folkloristiky AV USSR ve Lvově. Konferenci zahájil akademik Julian V. Bromlej. Ve svém vystoupení vysoce hodnotil přínos komise pro rozvoj vědecké spolupráce socialistických zemí a zejména při studiu lidové kultury v karpatsko-balkánské oblasti. Úvodní referát přednesl Václav Frolec s koreferáty vystoupili Ján Botík, Vasil Marinov, Petar Vlahović, Béla Gunda, Danuta Tylkowa, Natalija N. Gracianskaja, Paul Petrescu a Ion Vladuţiu.
      Během konference proběhlo řádné zasedání presidia MKKKB. Byla na něm přednesena zpráva hlavního vědeckého tajemníka o činnosti mezinárodního sekretariátu komise za období 1982-1984. Vedoucí autorských kolektivů informovali o postupu prací na zpracování syntetických děl o pastýřství ( Bronisława Kopczyńska-Jaworska ), folklóru lidových osvobozeneckých hnutí 16.-19. století ( Boris Putilov ) a lidové architektuře ( Václav Frolec ). V této souvislosti byly přijaty tyto závěry: dokončit syntézu o folklóru v autorské variantě v roce 1985, v roce 1986 uzavřít redakční práce, v roce 1987 odevzdat rukopis do[/] tisku. Pokračovat v přípravě syntézy o pastýřství tak, aby autorská varianta byla dokončena v roce 1987, v roce 1988 byla provedena redakce díla a o rok později předán rukopis nakladatelství. Mimo to bude z podnětu profesora Bély Gundy vydán sborník o chovu ovcí v Karpatech a na Balkáně. Syntéza o lidové architektuře má být dokončena v roce 1985, o rok později zpracována redakčně a v roce 1987 odevzdána vydavatelství. Syntézu o pastýřství vydá Polská akademie věd, dílo o folklóru Akademie věd SSSR a práci o lidové architektuře Slovenská akademie věd. Presidium dále schválilo plán práce MKKKB v roce 1985 a rozhodlo uspořádat konferenci v Československu (ve dnech 6.-8. května). Na zasedání byl také přijat plán práce komise na období 1986-1990. Byly posouzeny možnosti spolupráce s jazykovědci a doporučeno československé sekci, aby v roce 1988 uspořádala konferenci na téma "Národopisné a jazykovědné aspekty karpatsko-balkánských studií". Na poradě presidia bylo potvrzeno sídlo sekretariátu MKKKB při Národopisném ústavu SAV v Bratislavě. Do funkce hlavního vědeckého tajemníka MKKKB byl na období 19861990 jednomyslně zvolen Václav Frolec.
      Součástí konference byla pracovní zasedání autorských kolektivů syntéz o vybraných projevech lidové kultury v karpatsko-balkánské oblasti, na nichž byl posouzen po

52

stup prací a stanoveny další úkoly. Konference ve Lvově, pro níž ukrajinští hostitelé připravili vynikající pracovní i společenské podmínky, potvrdila účelnost a efektivnost mezinárodní spolupráce při řešení společného výzkumného programu. Václav Frolec

Konferencia pri FF Východná '84 [obsah]

V dňoch 4.-5. júla 1984 sa v Liptovskom Mikuiáši uskutočnila konferencia "Význam folklórnych festi­ valov v súčasnej socialistickej kultúre", ktorú pri príležitosti jubilejného 30. Folklórneho festivalu Východná usporiadali Osvetový ústav SAV, Národopisný ústav SAV a Umenovedný ústav SAV. Nadviazala na konferencie pri predchádzajúcich jubilejných ročníkoch festivalu, reprezentované zborníkmi Folklór a scéna a Folklór a umenie dneška. Cieľom tretej konferencie bolo zhodnotiť vývoj, miesto a poslanie Folklórneho festivalu Východná i ostatných regionálnych folklórnych podujatí, ako aj zaoberať sa problémami tvorby scénických programov folklórneho zamerania.
      Príspevky referentov sa orientovali k dvom stanoveným problémovým okruhom. v prvom, zameranom na vývin, spoločenský dosah a perspektívy folklórnych festivalov, predniesol Svetozár [S][Š]vehlák úvodný referát Vývin folklórneho festivalu Východná a jeho význam v kontexte slovenskej národnej kul[/]túry. Zdôraznil v ňom dôležitý politicko-kultúrny kontext, v akom sa festival od svojho vzniku vyvíjal, načrtol vývinové posuvy spoločenských funkcií a zdôraznil, že pri formovaní koncepcie a dramaturgie folklórnych festivalov treba rovnocenne uplatňovať prístup vedecký a spoločensko-kultúrny.
      Druhý okruh príspevkov ohraničovala téma Folklórne festivaly ako špecfický prejav scénickej umeleckej tvorby. Úvodný referát do tejto problematiky pripravil Vladimír Kyseľ s názvom Druhy a osobitosti programových štruktúr folklórnych festivalov. Zhodnotil v ňom výsledky prieskumnej akcie Osvetového ústavu v Bratislave o stave a charaktere festivalov a slávností folkiórneho zamerania na Slovensku. Zistilo sa, že až 32 takýchto veľkých podujatí využíva folklór pre scénickú produkciu, no často sa na nich folklór spája s inými ako folkloristickými, predovšetkým s kultúrno-politickými cieľmi. Počet programov na jednom podujatí se pohybuje do 12-13, na okresných slávnostiach, ktorých je najviac, od 2 do 8. Vzhľadom k rozsiahlemu festivalovému hnutiu a jeho spoločenskému dosahu zdôraznil v závere nutnosť centrálnej odbornej starost­ livosti, skoordinovania termínov ich konania i systematickej výchovy autorov programov.
      Ostatní referenti sa zaoberali čiastkovými problémami. Počiatky festivalu vo Východnej priblížil Peter Švorc, postavenie festivalu[/] v kontexte vývinu folklórneho hnutia na Slovensku zhodnotil Cyril Zálešák. Naznačil sa kontext festivalu Východná s podujatiami organizovanými pod záštitou C. I. O. F. F. (Peter Homolka). Vzťah festivalov Východná a Strážnica v ich takmer 40-ročnom vývoji analyzoval Jan Krist.
      Ďalšie referáty už sledovali rôzne stánky súčasného uplatňovania folklóru na festivaloch. Východiskom bol pohľad na festivaly z aspektu etnografickej vedy (Milan Leščák), zhodnotil sa ich vplyv na spontánnu spevnú aktivitu dediny (Eva Krekovičová), upozornilo sa na ich význam pri dokumentácii hudobného folklóru (Oskár Elschek), analyzovali sa sociálne funkcie festivalov (Václav Frolec). v pozornosti boli problémy umáleoke; a organizačnej práce (Igor Kovačovič), účinkovania dedinských folklórnych skupín (Stanislav Dúžek), detských folklórnych súborov (Elena Medvecká), problémy uplatňovania prvkov ľudového výtvarného umenia (Jarmila Paličková, Igor Krištek), ľudového odevu (Zuzana Štefániková), ľudových zvykov (Daniel Luther). Zhodnotil se význam festivalov pre rozhlasovú produkciu folklóru (Ondrej Demo) a pre dokumentáciu folklóru v televíznej a filmovej tvorbe (Václav Macek). Možnosti kvalitatívneho rastu folklórnych festivalov naznačili perspektívy výchovy choreografov

53

a pedagógov tanca (Štefan Nosáľ), organizovania súťaží ľudových hudieb (Mária Mesárošová), zaujímavé boli i ciele budovania stálej folklórnej scény v bratislavskom Dome ROH (Jaroslav Ševčík). Prítomní zahraniční účastníci konferencie i festivalu vo Východnej predniesli pozdravné príhovory a priblížili problémy festivalového diania vo svojich krajinách.
      Zo stručného vymenovania hlavných okruhov, ktoré sa na konferencii prediskutovali, je vidieť, že išlo o skutočne širokú a závažnú problematiku. Vo viacerých témach sa podarilo zhromaždiť nové poznatky, nedoriešenými však zostávajú najmä problémy dramaturgie festivalov, koncepčnej a réžijnej práce pri tvorbe programov z hľadiska ich estetického vyznenia. Pripravovaný zborník z konferencie, ktorý vydá Osvetový ústav, bude iste prínosom pre zhrňujúci, faktografický materiál o vývine festivalu Východná a jeho vzťahu k ostatným scénickým folklórnym podujatiam, k technickej produkcii folklóru, sprístupní poznatky dlhoročných pracovníkov v tejto oblasti o metodike práce pri scénickom uvádzaní folklóru a v neposlednom rade pomôže pochopiť zmysel a poslanie festivalového sprístupňovania ľudových tradícií. Daniel Luther _

Seminář o vývoji rodiny [obsah]

Za účasti etnografů, sociologů, ekonomů, filozofů a historiků uspořádala Čs. demografická společnost ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm seminář, který osvětlit sociální aspekty vývoje familiárních struktur. Byl uveden prohlídkou expozice muzea, padané z hlediska vývoje složení a vztahů obyvatei jednotlivých usedlostí. k hlavním problémům referovali E. Maur (16.-17. stol.), P. Horská (19. - zač. 20. stol.), doc. Hiršl (pol. 20. stol.). Dále L. Dokoupil odlišil soc. modelování jádra a okraje ostravské oblasti (1870-1930), B. Pitronová analyzovala společnictví v Beskydech a J. Kandert rozčířenou rodinu na středním Slovensku. Přínosná byla filozofická úvaha doc. Peškové o funkcích rodiny. Jak referáty, tak bohatá diskuse ústila k metodickým závěrům (M. Moravcová, P. Horská, E. Čáňová aj.) o potřebě hlubší interdisciplinární spolupráce, o přenášení pozornosti od "velkých čísel" k regionálnímu výzkumu a mikroanalýze konkrétních situací, pomohla k odbourání některých tradovaných mýtů (např. o dědičnosti dělnických povolání apod.). Pro etnografy bylo poučné i množství informací o historických pramenech a jejich kritické interpretaci. Jiří Langer[/]

Seminář o čtyřbokém dvoru [obsah]

Uspořádalo ho krajské památkové středisko Pardubice v Souboru lidových staveb a řemesel na Vysočině. Etnografické a historické doklady, které prezentovali J. Vajdiš, O. Máčel, L. Štěpán, Z. Marková (východní Čechy), J. Vařeka (jižní Čechy) a J. Langer (Moravská brána), přispěly k objasnění hranic výskytu, jeho intenzity v historickém vývoji a napomohly k formulování podstatných podmínek pro vytvoření formy: brzké řešení výminku s půdou samostatným domovým traktem v paralelním dvoře se stavením hospodáře, širší lánové pásy při kolonizaci olomouckého biskupství než v okolní kolonizaci, udržení nerozdělených selských statků do 19. století, v českých vsích Poličska se stala patrová sýpka formotvorným prvkem (někdy místo výminku). Byla uvedena řada dalších zvláštností (nekatolické obce, málodětnost a důslednější legislativa v německé oblasti, inovační úloha stavitelské tradice Pomoraví aj.). Nejstarší známý doklad o existenci čtyřbokého dvora uvedl L. Štěpán z Krovné k roku 1731. Jiří Langer

54

FESTIVALY

Jubilejní Východná 1984 [obsah]

Folklórní festival ve Východné oslavil ve dnech 6.-8. července 1984 třicáté narozeniny. Za tuto dobu se vypracoval mezi přední festivaly nejen u nás, ale i daleko v zahraničí. Stalo se tak díky všestranné podpoře nadřízených orgánů, všemožnému úsilí pořadatelů, nadšení organizátorů a v neposlední řadě díky elánu a touze účinkujících předvést ve Východné vše to nejlepší, co umí. Známka vysoké kvality se stala pro Folklórní festival ve Východné příznačnou.
      Jak tedy proběhla oslava těchto "narozenin"? Už ve dnech 4. a 5. července hostil Liptovský Mikuláš účastníky mezinárodní konference "Význam folklórních festivalů v současné socialistické kultuře", kteří se pak přemístili do Východné, aby se zúčastnili jubilejního ročníku slavnosti. Tam byly otevřeny nejprve národopisné výstavy. Ve staré škole byla zpřístupněna výstava "Pastierske umenie" (příprava Marta Pastieriková a Božena Janeková ) ze sbírek SNM-EÚ v Martině a z výrobků ÚĽUV v Bratislavě, v budově pošty výstava "Deti a tradičná ľudová tvorba", na níž byly prezentovány práce dětských výtvarných kroužků zájmové umělecké činnosti (příprava Elena Tomaníková, Eleonóra[/] Deliová a Elga Valkyová) a v areálu amfiteátru výstava dřevěných plastik "Kresané do dreva" (příprava Irena Pišútová a Viliam Gruska ). Svými díly se na ní představili Ján Čertík, Mária Hrabinská, Ján Eliáš, Ján Hučko, Ján Palko, Ján Podsklan, Stanislav Polek, Ján Procner a Štefan Siváň ml. Tematicky vycházeli ze zaniklých nebo zanikajících řemesel. Součástí akce byla též autorská výstava Mateje Čupce. Všechny výstavy se pávem těšily značné pozornosti návštěvníků.
      V pátek večer se v Kulturním domě ve Východné uskutečnil pořad "Pozdrav z Východnej" ( Ondrej Demo a Ivan Dubecký ), který přímo vysílal Československý rozhlas Bratislava. I když byl vystavěn na hudebních a pěveckých výkonech, přece jen se v něm do velké míry předváděly i tance, převážně však choreograficky zpracované do podoby příliš se nehodící na miniaturní jeviště. Jinak v průvodním slovu byly i informace o profilu festivalu, o předcházející mezinárodní konferenci a byl tu vzpomenut význam Slovenského národního povstání. z hudebně pěveckých čísel upoutal především zpěv žen z Východné, Priechodu a Kyjova, zpěv mužů ze Švermova a ze souboru Partizán, z hudeb vynikly hlavně muzika z Čierneho Balogu[/] (zde je třeba dát větší pozor na oblečení muzikantů a jejich vystupování na scéně), fujaristé z Priechodu a vedle dětských heligonkářů z Drietomy a Terchové především muzika Hradišťanu (vynikající výkon zpěvačky Věry Domincové, muzikantů a vůbec výstavba celého bloku). Zklamáním bylo vystoupení souboru Heľpan (výběr materiálu, výkon muziky i zpěváků a tanečníků), výpadkem elektrického proudu bylo poznamenáno též vystoupení souboru Partizán. Zařazení tanců ze Zemplína v interpretaci souboru Železiar se jeví jako omyl tohoto jinak tradičně velmi dobrého pořadu. Ze zahraničních kolektivů předvedl vcelku dobrý výkon francouzský soubor Empi et Riaume, zaujal bulharský soubor Kremikovci ze Sofie. Běloruskému souboru Zavirucha se toto vystoupení příliš nepovedlo (intonačně nečistý zpěv i hra muziky). v závěru se představily tři generace tanečníků z Východné, ale jejich výkon zůstal zpět za Jejich pověstí. Pořad jako celek měl dobrou výstavbu a gradaci, je však nutno konstatovat, že některé soubory nebyly příliš šťastně vybrány. v tancích se objevilo příliš mnoho choreograficky zpracovaných čísel, zvláště společné tance velkých souborů nemusely být zařazeny. Vždyť jde o pořad rozhlasový, kde by drobné ukázky tanců měly být vlastně jen potřebným kořením.
      Z profesionálních souborů padla volba v jubilejním roce Východné

55

na Československý státní soubor písní a tanců, který se měl v pátek večer představit v amfiteátru pořadem "Kytice z Prahy". Bohužel, vytrvalý déšť se postaral o to, že hrstka návštěvníků viděla pouze torzo z tohoto pořadu, jenom čísla z folklórního materiálu Čech a zčásti z Moravy. I tak se ale zdá, že muzika podala nepřesvědčivý výkon, i když na místy intonačně nečistém zvuku se do hlavní míry podílel zmíněný déšť. Soudíme však, že pokud se v programové koncepci Východné počítá se zařazováním profesionálních souborů, měl být při jubileu pozván raději některý ze slovenských profesionálních souborů.
      V sobotním dopoledni se v sále Kulturního domu ve Východné uskutečnil hudební pořad zahraničních souborů "Vitajte, priatelia" ( Stanislav Dúžek, Svetozár Švehlák ). Škoda, že tato novinka nebyla plně pojata do programové struktury festivalu, neboť postrádala větší propagaci, a že začala s hodinovým zpožděním kvůli probíhajícím zkouškám. s tím se mělo počítat, zvláště když výborně sestavený a gradovaný pořad se zasvěceně informujícím slovem, si nezasloužil takovéto "odstrčení". Podai základní informace o hudebních nástrojích a způsobu hry na ně, seznámil se základním pěveckým a tanečním stylem určitého regionu. Představily se v něm folkloristické kolektivy ze zemí, jejichž příslušníci bojovali před čtyřiceti lety ve[/] Slovenském národním povstání (Sovětský svaz, Bulharsko, Francie, Jugoslávie a Polsko). Odpolední, stejně nazvaný pořad od stejných autorů proběhl v amfiteátru a byl založen více na tanečním materiálu. Opět byl dobře vygradován a za zmínku stojí výkony Bulharů, Jugoslávců a Bělorusů.
      Odpolední program byl zahájen průvodem účinkujících obcí do amfiteátru. Na průvod navázalo otevření amfiteátru a vyvěšování ornamentníků do "věnce tiché krásy". Po slavnostním projevu předsedy Slovenské národní rady s. Viliama Šalgoviče začal program dětských folklórních souborů, který jeho autorky Naďa Gilániová a Elena Medvecká nazvaly "Naša jar". Byl sestaven z programových čísel, jimiž se tyto kolektivy představily v roce 1983 na dětském festivalu v Prešově. Po úvodní scéně, kde se vedle všech kolektivů představily svými hrami především děti ze souborů Malý Kriváň a Ďumbier z Liptovského Mikuláše, zahájil pořad soubor Kročik z Plachtinců tanečními hrami o Květné neděli a soubor Sedličan ze Sedlice hrou na jarní orbu. Soubory Rozárka z Časté a pak Jadlovček z Margecan se nechaly inspirovat pro svá vystoupení svatbou. Hry při pasení ovcí ukázal Keľčovan z Horného Keľčova, škoda jen, že jeho taneční číslo bylo až příliš choreograficky ztvárněno. Poté následovala tři výborná čísla. Bratislavský Vienok v pásmu "My sme malí re[/]meselníci" se inspiroval městským řemeslnickým prostředím, soubor Tátika z Okoličné na Ostrove se předvedl tanci ze Žitného ostrova, jež byly podány přiměřeně dětskému věku. Děti z Tomášova ve výborně choreograficky a scénograficky pojatém bloku "V hore" předvedly práci svých otců v lese. Závěr obstaral trenčínský soubor Radost svým už známým číslem "V stodole". Celý program byl dobře vystavěn, měl rytmus a spád. O celkový dojem se postarala také poměrně vysoká úroveň vybraných souborů a pestrost jejich tematických čísel. Nacházely se zde ale i momenty, kdy divák mohl v dost přeplněné scéně ztrácet orientaci.
      Hlavní večerní pořad byl věnován vesnickým folklórním skupinám. Autorský tým Kliment Ondrejka, Jozef Majerčík a Oskár Elschek jej nazval "Leto". Pořad měl dobrou skladbu, ukázal přemíru a rozmanitost folklórního materiálu v podání vesnických skupin s různou mírou stylizace ve scénickém zpracování. Působil však jednolitě. Vystoupilo v něm dvacet známých i takřka neznámých kolektivů. Především v první části pořadu (Otváranie zeme) zaujala jen minimálně upravovaná čísla, hovořil zde silně materiál. Byly to Sliače (Muriena a Hoja Dunča), Kozárovce (přinášení zaleně), Krásno nad Kysucou (zaorávka brambor), Záblatie a Selec (jurské zpěvy), Terchová (na salaši), Raslavice (stavění májů), Šuňava (odvody) aj.

58

Další části programu už byly kratší, dobře vyznělo vystoupení Kyjova (praní na potoku), Dačova Lomu (zpracování konopí) a dalších. Do rámce pořadu, jak se zdá, příliš nezapadlo číslo skupiny z Heľpy a bylo spíše zklamáním. Průvodní slovo přednášeli lidoví interpreti. Někteří je zvládli dobře, jiní méně dobře. Zdá se však, že mu chyběia řada věcných faktů nutných pro základní informovanost diváka. Režijně bylo využito málo vedlejších ploch členitého jeviště a bylo též málo pracováno se scénickým osvětlením. Některá čísla po tom přímo volala.
      Noční program "Vrstovníkom" připravili Vladimír Kysel' a Igor Kovačovič. Představily se v něm vybrané soubory, které zaujaly svým výkonem na 5. československém festivalu folklórních souborů v Košicích, i když se třeba některý z nich ve Východné představil jiným programem. Po krátkém úvodu, v něž se představily jednotlivé páry zastupující všechny kolektivy, zatančil Železiar z Košic verbunk. Vystoupení souboru Dimitrovec z Bratislavy působilo nejen pěveckým projevem mužské části souboru, ale především provedením tanců z lubinských Kopanic. Soubor Hradisťan se vedle zpěvu ženské skupiny uvedl žertovnými svatebními scénkami, Provedením goralských polek navodila dobrou atmosféru kapela souboru Magura z Kežmarku, po nich následovaly "tance od Dunajce". Závěr pořadu ob[/]staral Partizán ze Slovenské Ľupče horehronským pásmem "Pod lipou". Pořad měl sice spád, ale dobře provedené svatební číslo Hradišťanu mělo zcela jiný charakter než ostatní. Autoři měli v zájmu lepší konfrontace vybrat z repertoáru souboru raději jiné číslo, spíše taneční, nebo celý pořad záměrně zpestřit jinými čísly i u dalších kolektivů. Takto vyznělo nejlépe asi vystoupení souborů Dimitrovec a Magura. Program Partizánu se zdál být vystavěn příliš na efekt, podobně Železiaru. I tak to byl pořad hodnotný, který splnil vše, co se od něj očekávalo. Měl dobrou skladbu i společný, strhující závěr. Škoda, že autoři nevyužili více plochy celého jeviště a že málo pracovali s průvodním slovem.
      V nedělním ránu se uskutečnil hudební pořad "Na sviatočnú notu" autorů Rastislava Uhrína a Juraje Dubovce, který měl návštěvníky naladit na další nedělní pořady a svůj cíl beze zbytku splnil. Byl dobře sestaven, měl plynulý průběh a nenápadnou gradaci. Autoři si vybrali kapely i sólisty účinkující na festivalu velmi dobře: Představily se kapely souborů Lykovec z Revúce, Vranovčan z Vranova, lidová hudba Lazovianka z Detvy a skupina sólových heligonkářů. Také průvodní slovo mělo dobrou úroveň. Jde o typ pořadu, který je na nedělní ráno velice vhodný, jak pro to svědčí mnohaleté zkušenosti ze Strážnice.
      Hlavním dopoledním pořadem byl[/] pátý díl "Rodokmenu zeme" ("Ludia hrdinských obcí"), který připrapravuje pravidelně Viliam Gruska. v roce 40. výročí SNP si vzal za cíl představit lidi, muže i ženy, z obcí zničených za povstání, jejich osudy, jejich a tím také psychickou a mravní sílu celého národa, vůbec hodnoty všelidské, a to se mu podařilo. Měl výborně vybrané hlavní aktéry, i folklórní skupiny z jejich obcí, které navozovaly atmosféru; hned samostatně během vyprávění vystupovaly, hned jakoby ustupovaly do pozadí, činily pouze "křoví", ale měly velkou zásluhu na vyznění pořadu. v programu se vyskytovaly tradičně masové scény, záplava rekvizit a vedle živého vyprávění i playback. I když jsme proti používání playbacku na folkicra=ickém festivalu, musíme uznat, že v tomto případu měl svůj účel, protože zaručoval spád celého pořadu. Text byl obsažný, ale místy příliš patetický, přesto ale v kontextu celého pořadu i momentálního dění na scéně vyzněl vhodně. v některých místech se mohl trochu zkrátit, jelikož se jednalo o rozvláčné vyprávění či opakování motivů, jež brzdilo spád pořadu. Zdálo se, že vzpomínkové vyprávění vyžaduje o něco komornější prostředí. Pořad byl dramaturgicky dobře sestaven a autor vysoce ideové téma zvládl. Pro dění využíval celé plochy jeviště i okolí, často pracoval se zvukovými efekty, které umocňovaly dojem z vyprávění. Šlo o ideový vrchol celého festivalu.

57

      Nedělní odpoledne bývá věnováno závěrečnému pořadu festivalu. Autorský kolektiv ( Štefan Nosáľ, Igor Kovačovič, Vladimír Kyseľ ) jej příznačně nazvali "Naša cesta". Vystoupili v něm vybraní účinkující z jiných pořadů Východné a oslavili tak 30. narozeniny festivalu. Představily se dětské i dospělé soubory, muziky, vesnické skupiny i vybraní sólisté, především ti starší, kteří na sebe upozornili už před řadou let. Společně tak vytvořili velkolepou mozaiku, které autoři dali dobrý rytmus. Přeplněný amfiteátr i televizní diváci se mohli přesvědčit o vysoké úrovni jak souborů, tak vesnických skupin. Vyšel i ideový masový závěr pořadu. Jinak v programu byla zařazena také čísla, která divák mohl vidět už v předchozích pořadech.
      Celkově se dá říci, že jubilejní Východná nezůstala nic dlužna své pověsti, že si udržuje svůj vysoký umělecký standart. Nám nezbývá, než jí popřát, aby ji to vydrželo i do dalších desetiletí. Jan Krist

Troubsko 1984 [obsah]

Městečko Troubsko se stalo 3. června 1984 počtvrté místem setkání národopisných souborů a skupin z Brněnska. Původně místní národopisná slavnost přerostla tak díky cílevědomé práci řady domácích organizátorů za spolupráce pracovníků OKS Brno-venkov v pestrou[/] přehlídku výsledků celoročního úsilí a činnosti souborů a skupin ZUČ tohoto okresu.
      Letošní slavnost byla zahájena krojovaným průvodem z náměstí do areálu místní TJ, kde v příjemném a stinném prostředí sokolské zahrady začal více než dvouhodinový pořad písní a tanců, na jehož přípravě se podílel autorský kolektiv: Ludmila Sovová, Libuše Špalková a Antonín Špalek. Pořadem provázela Jana Čipáková.
      Po nastoupení všech účinkujících kolektivů na pódium odezněla společně úvodní píseň odpoledního pořadu "Aj, tá troubská veža...". v dalším programu se pak postupně vystřídalo šest dětských národopisných souborů. Nejprve předvedly děti z místní mateřské a základní školy pásmo "moravských národních tanců", soubory "Rákosníček" z Omic a "Hájek" z Ostopovic zaujaly zpracováním dětských her, zvyků a říkadel. Děti souboru "Cézava" Osvětové besedy Žatčany se představily dobře sestaveným i předvedeným pásmem písní, tanců a her z Brněnska. Dětskou část pořadu ukončila sólovým zpěvem V. Pacalová ze souboru "Hájek", soubor "Oříšek" z Ořechova ukázkou "královniček" a opět soubor "Hájek" tancem "šotyška". Druhou polovinu pořadu, vystoupení dospělých souborů, zahájila skupina J. Košíka "Lučec" hrou na niněry a vokálním podáním několika písní z Brněnska. Ukázky z troubské svatby předvedli členo[/]vé souboru "Podskalák", kteří v závěru celého pořadu vystoupili také s pásmem "horáckých tanců" a ukázkou "jízdy králů s vyvoláváním šerhy". v této částí programu dále účinkoval soubor "Rákosník" z Omic s uveden"m dvou pásem "horáckých tanců" a tanečně i hudebně velmi dobře připravený "Hanácký soubor" SZK železničářů z Brna s ukázkou "starých brněnských tanců".
      Slavností v Troubsku zaznamenaly v roce 1984 opět další programové zlepšení. Řada dětských i dospělých souborů prokázala umělecký růst, který je odrazem cílevědomé práce vedení těchto kolektivů. Málo se však doposud daří řešit otázku doprovodných hudeb k těmto kolektivům, i když i zde se v tomto roce mnohé výrazně zlepšilo. Program slavností byl naplněn pestrým materiálem, obsahově čerpajícím z Brněnska a blízkého Horácka, ale jeho stavba vyžadovala více práce s jednotlivým? programovými vstupy všech kolektivů. Úvodní dětská část byla příliš dlouhá, přestože nabízela svými čísly materiálově i tematicky stejná pásma. Domnívám se také, že nebylo programově nevyhnutné zdvojovat vystoupení souborů "Hájek", "Rákosník" a "Podskalák", i když všechny patřily skladbou i předvedením svých čísel k nejlepším.
      Troubské slavností si během své existence získaly řadu pravidelných návštěvníků a jistě již mají své pevné místo v kulturním kalendáři Brněnska. A právě pro další zlep

58

šení slavnosti nutně potřebují vytvořit "svou" koncepci, jejíž obsah by se pozitivně odrazil formou dlouhodobé přípravy členů programové komise s jednotlivými soubory ve skladbě i úrovni festivalového pořadu. Potěšitelný a u řady souborů doposud živelný zájem mládeže a dětí o tuto formu aktivního využívání volného času je třeba dále cílevědomé rozvíjet. František Synek

Dvacátý ročník vIčnovských národopisných slavností [obsah]

Vlčnovské slavnosti s Jízdou kráiů ve dnech 25.-27. května 1984 byly dvacáté a jimi jakoby vrcholila jedna etapa vývoje této regionální kulturní akce, jejíž ohlas přesahuje okres Uherské Hradiště. Ke slavnostní atmosféře přispěla i účast ministra kultury ČSR dr. M. Klusáka, který u příležitosti 20. výročí Vlčnovských slavností předal Klubu sportu a kultury Čestné uznání ministerstva kultury.
      Programová skladba slavností ve Vlčnově je ustálena: po páteční pěvecké soutěži O slovácký koštéř a po následující zábavě s předáváním vlády králů se v sobotu dopoledne uskutečňuje vlastivědná beseda Vlčnovské dišputace, odpoledne po koncertu místní cimbálové muziky pak pořad Vitajte ve Vlčnově. Hlavním dnem slavností zůstává vždy neděle s Jízdou králů, oním magnetem, který do Vlčnova přitahuje návštěvníky z celé republiky.[/] Ve snaze poskytnout co nejvíce zábavy všem účastníkům Jízdy králů připravuje programová rada na neděli hned několik pořadů: dopoledne průvod dětských souborů a jejich vystoupení na stadiónu, ve vesnici koncerty dechovek a cimbálových muzik i vystoupení pozvaných souborů ve zvykoslovných pořadech v ulicích. Mezitím se v obci odbývá vlastní Jízda králů, zakončená velkým průvodem všech účinkujících na stadión, kde po odjezdu královské družiny je pořádán hlavní pořad slavností.
      Vlčnov patří k velkým vesnicím na Slovácku, avšak zdá se, že tak bohatý a každoročně připravovaný program přesahuje možností obce a vzniká tak řada tvůrčích i organizačních problémů. Vždyť na letošním jubilejním ročníku účinkovalo kromě osmadvacetičlenné královské družiny přes 600 dětí a dospělých z Vlčnova i z několika dalších míst. I když v tomto krátkém hodnocení nelze zachytit všechny důležité momenty programu vlčnovských národopisných slavností 1984, je třeba u příležitostí dvacatiletého jubilea jejich trvání podtrhnout alespoň ty nejdůležitější.
      Sobotní dopolední "dišputace" byla velmi dobře připravena dobrým duchem slavností, šéfredaktorem Slovácké Jiskry Jiřím Jilíkem a jako v předchozích letech i letos obdivuhodně dobře vedena Miroslavou Vráblíkovou. Základním tématem, uvedeným přednáškou Jiřího Jilíka, byla osobnost vlč[/]novského rodáka, novináře Jana Janči. Je škoda, že toto pěkné komorní dopoledne proběhlo za nezájmu Vlčnovjanů; zejména ti mladší a studující by neměli chybět.
      Odpolední pořad Vitajte ve Vlčnově, který úspěšně moderoval Miroslav Potyka z Uherského Hradiště, má zábavnější ráz a byl rámován vystoupením místního souboru lidových písní a tanců Vlčnovjan. v pořadu vystoupili režisér Slováckého divadla Hugo Domes, fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma, populární zpěvák lidových písní Jožka Černý a vědecký pracovník, rodák z Vlčnova, dr. Josef Beneš, kteří se ve svých vystoupeních vyznali z lásky k lidové písni a ke kulturnímu dědictví obce Vlčnova, jeho bohaté tradici. O proměnách této tradice vypovídá například skutečnost, že vlčnovskou cimbálovou muziku primuje - a dobře - Marie Matulová, učitelka z Valašska.
      A nedělní pořady? Je jich především mnoho: dopoledne děti s průvodem i s pořadem na stadiónu, pak vystupování souborů v ulicích, vlastní Jízda králů a ještě velký jarmak uherskohradišťské Jednoty, množství soukromých stánků plných všelijakého nevkusu a ještě slavnostní průvod s velkým programem na stadiónu.
      Stále připomínám, že hlavním představením, za nímž do Vlčnova jezdí návštěvníci, je barevná kavalkáda - letos osmadvaceti chlapců a osmadvaceti koní. z tohoto základního programového prvku se

59

musí rozvíjet programová skladba vlčnovských slavností. Jízda nesmí být pohlcena pouťovým mumrajem! Tento pozoruhodný místní zvyk, umocněný zavedením pěkného obřadu přijetí jezdců u předsedy MNV, je a nepochybně jetě dlouho bude základním pořadem vlčnovských slavností. Je dobře, že Vlčnovjané už si tvoří hlavní program ze svých vlastních sil - soubor Vlčnovjan předvedl letos velmi dobře své pásmo, i když se v něm projevují vlivy uherskobrodských souborů Olšavy a Brozanů. v hraných scénkách hlavního programu se objevil nádech sentimentálního romantismu, jemuž je třeba se bránit. Podstatné a cenné je, že vlčnovské slavnosti jsou projevem místní kulturní aktivity, s jakou se u nás setkáváme jen velmi ojediněle.
      Samozřejmě kulturní aktivita se nemůže omezovat jen na folklórní projevy a jejich umělecké ztvárňování. Folklór by měl být spíše můstkem spojujícím obyvatele obce k rozvíjení všech oborů kulturní práce tak, aby se nezapomnělo, že hlavním úkolem kultury je kultivace lidských osobností a další rozvoj tvořivých sil budovatelů nové společnosti. Využívání prvků lidové kultury v dnešní kulturní činnosti má význam jen tehdy, je-li podnětem k soudobému rozvoji tvořivé činnosti vůbec. Na toto kritérium nesmí zapomínat žádná programová rada; je to i kritériem všech dalších programů Vlčnovských slavností.
      Jubilejní dvacátý ročník slavností[/] a Jízdy králů ve Vlčnově byl nepochybně úspěšný, zkušení pořadatelé a dobrovolní spolupracovníci Klubu sportu a kultury si na závěr mohli spokojeně oddechnout a v klidu začít připravovat programy prvního z třetí desítky ročníků. Věřím, že nezapomenou, že méně je někdy více. A nejen ve výzdobě koní. Josef Jančář

Tvrdonice 1984 [obsah]

Ve dnech 25.-27. května 1984 proběhl jedenatřicátý ročník národopisných slavností "Podluží v písni a tanci" ve Tvrdonicích, který byl věnován 40. výročí Slovenského národního povstání.
      Páteční večer byl vyhražen soutěžní přehlídce dechovek. Tento druh hudby má na Podluží bohaté tradice a v dnešní době se vyznačuje snahami o vyšší technickou úroveň i úsilím o charakteristickou vlastní tvorbu. Vítězem letošní přehlídky se stali "Legrúti" při OB Velké Bílovice.
      Sobotní odpoledne patřilo dětem. Po průvodu dětských souborů obcí se uskutečnily v amfiteátru dva pořady. v prvním vystoupilo osm dětských souborů a skupin, hostem pořadu byl dětský soubor LŠU Vrbové. Druhý, tematický pořad představil mladé cimbálové muziky a dechové hudby, jejichž úroveň byla vesměs dobrá a slibuje, že na Podluží nebude ani v budoucností nouze o muzikanty. Dodejme, že tento stav není zcela běžný také na[/] ostatním Slovácku a práce dětských folklórních souborů mnohdy stagnuje právě nedostatkem muzikantského dorostu.
      Sobotní večerní program byl koncipován jako soutěž ve zpěvu a tanci, jeho vyvrcholením bylo vyhlášení letošního stárka Podluží, jímž se stal již potřetí Karel Čapka z Lužic. Měl-li být pořad přehlídkou toho nejlepšího, co má současné Podluží, tedy zejména ve zpěvu, pak lze říci, že toho mnoho nemá. Kvalitu nelze měřit počtem účinkujících ani délkou pořadu. Spíše z obojího, jež zde bylo v dostatečné míře zastoupeno, vyvstala tím zřetelněji chabá kvalita pěveckého projevu současné podlužácké mládeže. Je to ostatně jev, který s obavami sledujeme již několik let zpátky, jev, který nutí k zamyšlení. Týká se to hlavně mužské části účinkujících, dívky a ženy si vedly mnohem úspěšněji.
      V nedělní odpoledne proběhlo sjíždění chasy z okolních vesnic a průvod obcí, zakončený v programovém areálu. Po průvodě následoval hlavní pořad tvrdonických slavností, v jehož úvodě dostali slovo dva z nejpřednějších podlužáckých sólistů, Jožka Severin a Jožka Černý. Soubor Podlužan uvedl pásmo "Slunéčko vycházá, hory zeleňajú", prezentující úpravy písní ze zpěvníčku J. Turečka. Druhým pásmem byla vrtěná sestavená podle starých písní z téhož pramene. Oba bloky, jejichž zpracování provedl T. Jánoš, byly opravdovým přínosem po

60

řadu i obohacením písňového repertoáru tohoto regionu. Využívání bohatých archívních fondů patří v současné době mezi aktuální otázky souborové práce a lze si přát, aby příklad Podlužanu povzbudil i ostatní k této sice pracné, leč nesporně výhodné a záslužné činnosti. Vystoupení národopisného souboru z Vrbového z družebního okresu Trnava přineslo zemplínské karičky a tance z Myjavy v dívčím provedení. Pásmo souboru Břeclavan "Vitaj nám, Janíčku", věnované vítání dětí do života, bylo dokladem, ž folklór je zcela organický a funkční i při netradičních příležitostech. Takto citlivě zpracovaná pásma maje pak své místo i na scéně, aniž by působila násilným či cizorodým dojmem. Další část nedělního pořadu patřila ukázkám obyčejů a zvykosloví v podání vesnických souborů a skupin z Podluží. Slovácký krúžek z Hrušek vystoupil se šlahačkovým pásmem za doprovodu prušánecké cimbálové muziky. Mládež z Tvrdonic zatančila volenkový vínkový tanec, který je tradiční příležitostí pro namlouvání partnerů. Zvyky při zarážení hory předvedl soubor a mladá cimbálová muzika z Prušánek. Pak následovalo volné pásmo o víně a vinohradech, sestavené z písní a humorného vyprávění, v podání Slováckého krůžku z Dolních Bojanovic. Soubor z Hodonína, který pěstuje podlužácký folklór, nacvičil pro tvrdonické slavností pásmo s odvedeneckou tematikou, realizované ve spoluprá[/]ci s cimbálovou muzikou Břeclavanu. Tento programový blok zakončily sólové i sborové písně v podání souboru Lanžhočan při OB Lanžhot, doprovázené sympatickou mladou muzikou. v další části pořadu shlédli návštěvníci ukázku ze zpěvohry "Prechovský buřič" v nastudování krůžku z Lužic (hudební doprovod cimbálové muziky Slovácko z Mikulčic). I když regionální zpěvohry Fanoše Mikuleckého mají co říci současnému diváku, o čemž svědčí jejich obliba na Podluží, přesto se domnívám, že nepatří do takto koncipovaných národopisných pořadů. Představují už jiný žánr, takže mezi ostatním folklórním projevem působí značně cizorodě. Závěr pořadu patřil hodovým zvykům v provedení krůžků z Týnce a Moravské Nové Vsi.
      Tvrdonické slavností přilákají každoročně tisíce návštěvníků - nejen z Podluží -, jimž připravují pořadatelé mnoho hodnotných a příjemných prožitků. Platí to i přes uvedené kritické připomínky, které jsou míněny jako podněty ke zkvalitnění národopisné práce a nikoliv jako kritika za každou cenu. Jiří Pajer

Dolňácké slavnosti v Hluku 1984 [obsah]

Přehlídka dechovek v sobotu 23. června 1984 zahájila XII. Dolňácké slavnosti v Hluku. Jejich hlavní programovou náplní je Jízda králů a odpolední průvod městem, zakončený pořadem lidových[/] písní a tanců na městském stadiónu. Zatímco v sousedním Vlčnově dosud nebyl každoroční zvyk Jízdy králů o svatodušních svátcích přerušen, v Hluku se uskutečňuje už jen jako součást programu Dolňáckých slavností, pořádaných jednou za tři roky.
      Dolňácké slavnosti jsou dokladem nezastupitelného místa folklórních tradic v systému socialistické kultury a projevem kulturní aktivity tohoto nejmladšího města Slovácka. Prolínání zemědělské a průmyslové výroby, vesnických i městských prvků v kultuře a způsobu života Hlučanů se projevuje i v pojetí Dolňáckých slavností, připravovaných ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem v Uherském Hradišti,
      Jízda králů je zde komponována jako velký pořad, jehož pódiem je náměstí a široké ulice Hluku. Zvláštností tohoto pořadu však je, že se nikdy neobejde bez aktivní účasti téměř všech obyvatel města - nejenom rodin, z nichž pochází král a členové jeho družiny. Hlucká Jízda králů vyjíždí vždy od hlucké tvrze k domu krále. Letos si přijela družina pro krále přímo do domu č. 146 na náměstí a tak tisíce návštěvníků měly možnost vidět ceremoniál vyžádání krále od rodičů stejně přehledně jako udílení souhlasu předsedy MěstNV k jízdě královské družiny po městě. Široké ulice pak umožnily divákům rozptýlit se a co nejdéle sledovat téměř tříhodinovou podí

61

vanou na barevnou hýřivost 27 jezdců a vyzdobených koní a poslouchat vtipná vyvolávání.
      Bohatý "jarmak" uherskohradišťské Jednoty i "dřevěný mor" soukromých stánků byly umístěny v bočních ulicích kolem náměstí a příliš nerušily probíhající slavnost. Zvláště tak mohl vyniknout průvod účinkujících, v jehož čele jela Jízda králů a závěr tvořili malí i velcí obyvatelé Hluku v krojích. v průvodu bylo přes 500 hluckých krojů; to ještě nikdy na Dolňáckých slavnostech nebylo. Je s podivem, kde se v tomto městě vzalo jetě tolik krojů. Škoda, že závěr průvodu a začátek odpoledního pořadu postihl déšť.
      Pršelo však jen krátce a na déšť se brzy zapomnělo jak při odvážném "deštivém" projevu místopředsedy ONV, tak hlavně při temperamentním vystoupení cimbálové muziky Jaroslava Čecha z Uherského Hradiště, dětí a mládeže z Hluku a známých souborů lidových písní a tanců Dolina, Kunovjan, Lúčka i začínajíc"ho souboru z Dolního Němčí. Úspěšný pořad připravili Miloš Plachý a Miroslav Potyka jako konfrontaci práce souborů lidových písní a tanců na uherskohradišťském Dolňácku. Lidová píseň a tanec mohou znít plně a čistě jen ve světě míru a porozumění, proto název hlavního programu letošních Dolňáckých slavností: v míru chceme zpívat, tančit a hrát, vyjadřuje i jedno[/] z velkých přání dnešního lidstva vůbec.
      Vystoupení známých souborů z Uherskohradišťska byla téměř bezchybná. Menší jistota vystupování se projevila u začínajícího hluckého souboru Dolňácko, u něhož lze ocenit využití pěveckého sboru při zpěvu tanečníků. U mladého souboru Dolněmčan je třeba ocenit odvahu přijít s poněkud zanedbávanými tanci jako jsou šotyšky a bajeriše. Jen zpěv by měl být lepší.
      Dvanácté Dolňácké slavnosti písní a tanců v Hluku přispěly k větší pestrosti kulturního léta na Slovácku, oživily zájem o lidovou kulturu v tomto městě a zvýšily činorodou aktivitu mnoha dobrovolných spolupracovníků, kteří spolu s pracovníky. Sdruženého závodního klubu v Hluku a Okresního kulturního střediska v Uherském Hradišti věnovali svůj volný čas i tvořivé úsilí přípravě kulturně zdařilé akce. Za všechny je třeba jmenovat alespoň nadšené udržovatele tradice Dolňáckých slavností Antonína Dohnala a MVDr. Miroslava Kočího, kteří se také nejvíce zasloužili o instalaci dvou památkově chráněných objektů lidového stavitelství v Hluku a jejich zpřístupnění veřejnosti. Josef Jančář

25. Západoslovenské folklórne a mierové slávnosti Myjava 1984 [obsah]

Jubilejný 25. ročník Západoslovenských folklórnych a mierových[/] slávností na Myjave, ktorý bol zároveň oslavou 40. výročia Slovenského národného povstania, sa konal v dňoch 16.-17. júna 1984 ako vždy v prostredí amfiteátra PKO Trnovce. v spomínaných dňoch sa divákom v šiestich programových blokoch predstavilo 26 folklórnych skupín a 17 súborov zo západného, ale i zo stredného Slovenska a z družobného Juhomoravského kraja.
      Neustálené chladné počasie počas programov prvého večera malo odraz v návštevnosti. Škoda len, že v týchto podmienkach u vytrvalých divákov a otužilých účinkujúcich vzbudili pohoršenie a sklamanie zvukoví technici, ktorí svojím nezodpovedným prístupom a nedisciplinovanosťou znížili kvalitu programu aj náladu prítomných.
      Prvý program 16. 6. "Pozdravme sa piesňou" autorov J. Ševčíka a S. Švehláka mal zámer informovať divákov o všetkých programoch dvojdňových slávností, ktoré predstavili ukážkami prostredníctvom vybraných súborov a skupín. Program však miestami, pri rýchlom striedaní sa súborov, pôsobil chaoticky, robil dojem generálky, v ktorej sa nacvičuje nástup a odchod veľkého množstva účinkujúcich. Azda by menej bolo viac.
      V následujúcom programe "Budú z nás majstri" autora V. Kyseľa sa predviedla učňovská mládež z priemyselných oblasti piatimi súbormi: Ihovec z Hlohovca, Jánošík z Partizánského, Podpoľanec z Det

62

vy, Tatrovák z Bánoviec nad Bebravou a Ekeli Summások z Okoličného na Ostrove. Program presvedčivo ukázal ako aktívne a so zápalom sa učňovská mládež zapája do hnutia záujmovej umeleckej činnosti. Zaujímavé bolo, pre naše súbory nezvyklé, spracovanie folklórneho materiálu súborom Ekeli Summások, ktorý sedmohrad[c][s]ké tance predviedol individuálnym podaním troch párov za sprievodu troch hudobníkov. Pružnému priebehu programu napomohlo obecenstvom ocenené vtipné konferovanie P. Fürstenzellera zo súboru Skaličan, ktorý formou hry "Na ševcov" uvádzal a stručne charakterizoval jednotlivé vystupujúce súbory.
      S. Stračina a J. Pavlica, autori ďalšieho programu - "Putovala pesnička", poukázali prostredníctvom troch morav[s]kých muzík (cimbálová muzika Slovácko z Mikulčíc, muzika Martina Hrbáča a ľudová hudba Šabla z Uherského Brodu), ďalej účinkujúcich z Miškech-Dedinky a prostredníctvom ľudových hudieb súborov Skaličan, Kopaničiar a Ponitran na migráciu, variabilitu a vlastné upravovanie piesní v jednotlivých oblastiach zapadného Slovenska a južnej Moravy.
      U nočného sobotňajšieho programu je treba sa zamyslieť nad časom a dĺžkou jeho realizovania, keďže noci v prvej polovici júna sú ešte studené (posledný program trval od 21.45 do 0.15 hod.). Program nazvaný "Pre radosť všet[/]kých" autora J. Lehockého mal za cieľ predstaviť sedem západoslovenských folklórnych skupín (išlo o dedinské skupiny z Turej Lúky, Šulekova, Vrábel, Selca, Cifera, Miškech-Dedinky a Kozároviec). Ich vystúpenia sa striedali s rozhovormi celkove s dvadsiatimi vedúcimi, predstaviteľmi a zakladateľmi týchto kolektívov, ktoré boli pre divákov priveľa dlhé. Dozvedeli sa však o účele existencie folklórnej skupiny, o jej živote, o pôvode materiálov a podnetov, na základe ktorých pracujú. U oboch posledných večerných programov je nutné konštatovať, že priebežne zle pracujúca zvuková technika prakticky zlýhala vôbec.
      Nedeľné dopoľudnie začalo programom "Človek zeme" autorov D. Luthera a P. Popelku. Autori mali dobrý úmysel prostredníctvom jedenástich scénických obrazov znázorniť vzťah a postavenie človeka k okoliu, spoločnosti a k práci od prvých dňoch života až po dospelosť. Zložité a rôznorodé javy, viažuce sa k jeho existencii sú veľmi náročné na scénické predvedenie, najmä ak autori chceli za každú cenu využiť všetkých 150 účinkujúcich z 25 západoslovenských folklórnych skupín. Nie je potom divu, že občas dochádzalo k extrémnym situáciám, keď v niektorých momentoch bolo javisko preplnené všetkými účinkujúcimi a inokedy bolo prázdne - s jedným aktérom. Miestami chaoticky pôsobil aj sled obrazov, množstvo[/] rôznorodých úkonov na scéne logicky nenadväzovalo na seba a nedávalo zmysel. Obrazy 1 až 5 (Narodenie, Nosenie do kúta, Krst, Krštiny, Úvod) uviedli na javisko obrady a praktiky viažuce sa k narodeniu človeka s pôsobivým využitím obradových predmetov. Obraz 6 (Detstvo) pôsobil odtržito od predchádzajúcich. Mal predviesť zapojenie sa detí do pracovného procesu, lenže tento úmysel bol potlačený nástupom všetkých (tj j. 150) dospelých účinkujúcich s množstvom pracovných predmetov a náradia, ktorými znázorňovali cez tridsať úkonov, čím výstup niekoľkých detí zanikol. v 7. obraze (Dospievanie) následovala bez akéhokoľvek uvedenia akoby módna prehliadka dievčenských účesov, ktorú vystriedala príprava a odovzdávanie darov lásky. Obrazy 8 až 10 (Práca, Žatva, Koláče) vyjadrili zabezpečenie obživy a 11. obraz (Svadba) sa vrátil zase do rodinných obyčajov, ale bol predovšetkým prehliadkou svadobných párov zo všetkých dedinských skupín, ktoré boli k dispozícii.
      Záverečný program "Kvety vďaky"Š. Zimu a P. Bútora tvorila jednoduchá prehliadka jednotlivých súborov pripísaná oslave Slovenského národného povstania.
      Tematike SNP bola venovaná aj výstava "SNP v diele národného umelca Martina Benku" v agitačnom stredisku, ktorú usporiadali Múzeum SNR Myjava a Etnografický ústav SNM Martin. Druhá vý

63

stava "ProfiI obce Krakovany" mala pripomenúť obec, v ktorej sa v rokoch 1967-1975 konali Západoslovenské folklórne a mierové slávnosti. Autorka J. Paličková zdôraznila predovšetkým výtvarné prejavy tamojších obyvateľov.[/]
      Nemožno povedať, že jubilujúce myjavské slávnosti niečim vynikli od predchádzajúcich ročníkov. Napriek tomu sme odchádzali s príjemným pocitom. Miroslava Kurfürstová

FOLKLORISMUS

Hudecké dny Slávka Volavého [obsah]

Okresní kulturní středisko a Dům kultury v Břeclavi připravily společně na sobotu 3. listopadu 1984 setkání cimbálových kapel, jehož součástí byl kromě čtyř koncertů také odborný seminář na téma Funkce lidové písně v současnosti, Akce, která vznikla z podnětu národopisného souboru "Břeclavan", byla výstižně nazvána "Hudecké dny Slávka Volavého" a byla určena především zájemcům z řad slováckých souborů, cimbálových kapel a kulturním pracovníkům i široké veřejnosti. Jejím hlavním cílem bylo přispět k dalšímu rozvíjení lidové kultury na Slovácku.
      Úvodní referát odborného semináře přednesl Ludvík Kunz. Zabýval se v něm nejprve definováním "lidové písně" jako součásti naší lidové kultury a postižením jejích základních rysů i vztahů k dalším jevům slovesného i hudebního folklóru. Zájem o sběr a studium lidové písně pak prezentoval[/] velmi dobře přehledně od jeho prvopočátků v II. polovině 18. století až po současnost. Poukázal na řadu pozitivních faktorů zachycených sběrateli lidových písní prostřednictvím zápisů, ale upozornil také na úskalí nekritického výběru z těchto zápisů, které teprve srovnáváním ve více pramenech dostávají pravdivější tvar.
      Jan Rokyta, redaktor Čs. rozhlasu z Ostravy, seznámil seminaristy s dramaturgickými východisky práce s folklórními prameny. Zdůraznil základní hlediska (regionální, nadregionální a stylizační), s nimiž se při práci s lidovou písní či jejím notovým zápisem setkáváme. Svou pozornost dále věnoval otázce práce s prameny (sbírky lidových písní) a problematice jich správného přepisu (otázka výběru hudebních nástrojů, ladění, správné interpretace zapsané písně po stránce hudební i pěvecké, užití dialektu ad.).
      Umělecký vedoucí souboru Hradišťan a redaktor Čs. rozhlasu Brno[/] Jiří Pavlica pojednal ve svém příspěvku o otázce různých pojetí práce s písňovým materiálem v souborech ZUČ. Zdůraznil význam hudeckých osobností dr. Vítězslava Volavého a Jaroslava Staňka i jejich tvorby, kterou naznačili cestu současnému prezentování lidových písní cimbálovými kapelami. v jejich práci a v práci jejich muzik spatřuje určitý vrchol, který nebyl doposud překonán. Ve svém referátě se dále zabýval otázkou přístupu k zápisu lidové písně, u něhož při "oživení" je třeba brát v úvahu: historické hledisko, otázku prostředí původní existence písně -region a uměleckou hodnotu textů i melodie, což vše pak působí na u upravovatele jako inspirační zdroj k jeho tvorbě.
      Rozhlasové cesty za folklórem seminaristům přiblížil Jaromír Nečas, redaktor Čs. rozhlasu Brno. Zdůraznil význam regionálnosti, spontánnosti i originálnosti hudebního projevu cimbálových kapel. Poukázal na nebezpečí šíření se určitého stereotypu v současné prezentaci lidové písně i hře kapel vůbec a nabádal k hledání osobitého vyjádření. v diskusi, která následovala po krátké přestávce, vystoupila mimo jiné také Zdena Jelínková, která vyzdvihla odbornou úroveň i zpracování všech odeznělých referátů a zdůraznila obecnou platnost všech hledisek, které platí nejen pro práci cimbálových kapel s lidovou písní, ale také pro taneční soubory pro prá

64

ci s lidovým tancem. v rámci diskuse byly navrženy také dva okruhy pro další ročníky: problematika prezentace lidových písní dechovými orchestry nebo lidová píseň a tanec.
      Hudecké dny Slávka Volavého pokračovaly pak koncerty osmi přizvaných cimbálových muzik, rozdělených do dvou skupin. Koncerty probíhaly souběžně v estrádním a divadelním sále Domu kultury. Divákům v divadelním sále se při odpoledním koncertu představily cimbálová muzika Slávka Volavého ze Strážnice s primášem Milošem Slováčkem, Horňácká muzika Martina Hrbáče a muziky souborů Hradišťan a Břeclavan. Při večerním koncertu v tomto sále odezněly lidové písně v podání cimbálové muziky Jury Petrů z Kyjova, Michala Miltáka ze Strážnice, Slovácka z Mikulčic a souboru Olšava z Uherského Brodu. Všechna vystoupení[/] měla jedno společné motto: zařadit do přednesu také baladu, což se setkalo se značným zájmem všech diváků.
      Hudecké dny Slávka Volavého měly v roce 1984 svou velmi úspěšnou premiéru! Postarali se o ni nejen pracovníci uvedeného OKS a Domu kultury v Břeclavi, ale ke zdaru celého setkání přispěl také výběr místa konání - moderně řešené prostory nového břeclavského kulturního stánku s výtečnými akustickými, technickými i prostorovými možnostmi. Odměnou pořadatelům za jejich pečlivou přípravu byl obrovský zájem nejen domácích, ale vlastně členů souborů z celé jižní Moravy, o čemž svědčily beznadějně vyprodané všechny koncerty. Pořadatelům patří dík za pěknou akci s přáním mnoha zdaru při přípravě setkání příštího. František Synek

VÝSTAVY

Výstava Nadiji Kyrylovej v Banskej Bystrici [obsah]

Minulého roku viacerými mesta­ mi Československa (Praha, Bratislava, Karlovy Vary, Košice) prebiehla výstava ilustrácií sovietskeho maliara Petra Hulyna. Písali sme o nej aj v našom časopise (NA 1984). 6. júna 1984 v Dome česko[/]slovensko-sovietskeho priateľstva v Banskej Bystrici bola zahájená výstava obrazov a kresieb jeho manželky Nadiji Kyrylovej, ktorá je spoluautorkou väčšiny knižných ilustrácií P. Hulyna.
      Nadija Kyrylová sa narodila roku 1948 na Sibíri, avšak od 15 rokov žije na Ukrajine, skadiaľ pochádzali jej predkovia. Ukrajina jej[/] učarovala predovšetkým krásou ľudového umenia. Po skončení Umelecko-priemyslovej školy vo Ľvove roku 1968 pracovala vo Vologde, ďalších desať rokov v Ternopoli a v súčasnosti žije a pracuje v Užhorode na Zakarpatskej Ukrajine. Zúčastnila sa mnohých výstav v ZSSR a zahraničí, na kterých jej obrazy už viackrat boli odmenené cenami a diplomami. Okrem knižnej ilustrácie venuje sa olejomaľbe, akvarelu, nástennej dekoratívnej maľbe, mozaike, gobelinám, ex-librisu atď. Avšak najväčších úspechov dosahuje pri maľovaní obrazov na skle. Majstrovsky zvládla túto starobylú ľudovú techniku, avšak svojim obrazom maľovaným na skle dala nový, súčasný obsah.
      Na výstavu do Československa Nadija Kyrylová priviezla takmer 130 obrazov, prevážne s národopisnou tematikou. Žiaľ, z priestorových dôvodov v Banskej Bystrici bola inštalovaná iba polovička z nich. Sú to predovšetkým ilustrácie ku knihe Slovenské ľudové rozprávky, prekypujúce nápaditosťou pri zobrazovaní rozprávkových reálií. Tieto ilustrácie často dotvárajú rozprávkový sujet, pomáhajúcí čitateľovi hlbšie preniknuť do sveta ľudovej fantastiky i keď na druhej strane etnograficky presne stvárňujú reálny život v jeho rôznych podobách a prejavoch.
      Na ľudové tradície nadväzuje aj cyklus jej obrazov Dni týždňa. Sú to návrhy drevených plastík, realizované na dvore jednej z užhorod

65

ských materských škôl. Detskému divákovi sú adresované jej návrhy na výzdobu schodišťa materskej školy (tiež realizované) . Tieto obrazy sú doslova nabité rozprávkovými motívmi.
      Maľba na skle je na banskobystrickej výstave N. Kyrylovej zastúpená iba desiatimi obrazmi, ale sú to ozajstné skvosty originálneho prejavu maliarky. v nich je harmonicky skĺbené ľudové umenie s túžbou po romantike súčasného človeka. Najvýraznejšie sa to prejavilo na cykle obrazov Štyri ročné obdobia, s ústrednou témou lásky. Na pozadí náznakovo stvárnenej prírody vystúpuje do popredia párik milencov - téma veľmi častá aj na ľudových maľbách na skle, lenže romantickí milenci N. Kyrylovej predstavujú súčasných mladých ľudí - v moderných kožuchoch, texaskách atď. Zaujímavé sú aj obrazy, predstavujúce jej reminiscencie na ľudové umenie starých Slovanov a prvobýtnych mexických plemien, medzi ktorými maliarka nachádza svojrázne umelecké analógie.
      Pre tvorbu N. Kyrylovej sú typické jasné farby, z ktorých vie vyčariť svoj vlastný fantastický svet, svet poézie a romantiky. Obrazy a ilustrácie adresované detskému divákovi (predovšetkým ilustrácie detských rozprávkových kníh a básnických zbierok) v plnej miere rešpektujú psychologické zvláštnosti detskej duše. Autorka nemoralizuje, nepoučuje, ale ani sa ne[/]snáži napodobovať detský naivný štyl. Ako matka dvoch malých detí dobre pozná detskú psychiku, preto aj v umení rozpráva sa s deťmi ich rečou.
      Po Banskej Bystrici výstava z tvorby N. Kyrylovej má byť inštalovaná v Bratislave, Prahe a iných mestách.
      Verím, že s priaznivým ohlasom sa stretne aj u národopiscov. Zaslúži si to, lebo takéto výstavy nie sú u nás často. Mikuláš Mušinka

Jaro na Moravě [obsah]

Etnografické oddělení Moravského muzea má dlouholetou družbu se Státním muzeem etnografie národů SSSR v Leningradě. Výstava "Jaro na Moravě", realizovaná v Leningradě v době od 29. května do 1. července 1984, je další v tomto rámci, recipročně za "Slovanský lidový oděv" v Brně roku 1982.
      Naše první výstava, vytvořená před desíti lety, představila sovětské veřejnosti jen vybraná díla českého lidového umění. Protože takový přístup svádí k povrchnosti a je vlastně neopakovatelný, zvolil se tentokrát jiný: předvedení sice malého výseku ze života lidu, přitom však propracovaného do šíře i do hloubky, s respektováním minulosti a s přihlédnutím k současnost. Vybralo se vděčné téma, období jarních svátků a protože je nejvíce prožívaly a prožívají děti, výstava se soustředila na dětský svět a tím[/] dostala konkrétní základ. Projevilo se to v tom, že se vedle smrtek, léteček, hrkačů a pletených tatarů vystavilo také tradiční dětské oblečení spolu s jarními hračkami. Oddíl byl pak ukončen prvním letním svátkem - jízdou králů.
      Druhým souběžně rozvedeným motivem bylo obdarování při zvycích, začaté interiérem, připraveným pro děti o pomlázce, přes pečivo o "vrabčí svatbě" k darům z lásky dospělejší mládeže. Nejatraktivnější byla bohatá kolekce kraslic, roztříděných podle technik a vzorů a vystavených spolu s nástroji a naznačeným postupem práce. Zatím co první oddíl byl spíše pohledem do minulosti, zde se vystavoval jen současný, letos získaný materiál, ke kterému se připojily ambaláže kraslic a suvenýry z Ústředí lidové umělecké výroby v Brně a Uherském Hradišti inspirované velikonocemi, Práce dětí z mateřských a základních škol, pacientů z nemocnice a ostatní mládeže na téma kraslic tvořily závěr.
      Oživujícím doplňkem bylo padesát malých panelů zavěšených na pestrých stuhách, kde byly fotografie seznamující s danou akcí ve skutečnosti, ať již to byl lidový zvyk nebo malování kraslic. Úmyslem autorek bylo, aby výstava vyzněla vesele, optimisticky a tak vyjádřila vůli žít život v míru; snad se to i podařilo.
      První kladné reakce zažily pracovnice Moravského muzea Miroslava Ludvíková (libreto a

66

scénář) a Alexandra Martínková (výtvarná realizace) během instalace. Odborníci z leningradského muzea se zajímali o metodickou stránku výstavnického zpracování zvykoslovného tématu, které je takřka deset let střediskem jejich studia. Sama vernisáž byla sice méně slavnostní, než jak je zvykem v ČSSR, zato byla srdečná. Výstavu zahájil čs. generální konsul s. Sítař, rodák z Moravy, dlouholetý stranický pracovník na Uherskohradišťsku; měla také ohlas v leningradském tisku, rozhlase i televizi, Miroslava Ludvíková

Výstava vyšívaných kuchařek ve Velvarech [obsah]

Městské muzeum ve Velvarech uspořádalo od května do října 1984 ze svých sbírek výstavu vyšívaných kuchařek. Ty patřily k nedílnému vybavení lidových domácností na venkově i ve městech v 2. polovině 19. a především v 1. polovině tohoto století, odkud také pocházela většina vystavených exemplářů. Jejich tematika i podoba byly ovlivněny výukou ručních prací na obecných a měšťanských školách většinou to byla jednoduchá výšivka červenou či modrou bavlnkou (někdy doplňováno i bavlnkou zelenou a žlutou) na bílém plátně. Tematika výšivek se týkala ponejvíce stolničení a vaření, neboť bývaly určeny do kuchyně: kuchařka či kuchtík u plotny, žertovné výjevy ze stolování apod. a k tomu ne[/]zbytné průpovídky vyjadřující pohodu domova (např. "Největší štěstí, má největší radost, jest má tichá domácnost"). Objevovaly se též motivy věrného milování (Jeník a Mařenka ze Smetanovy Prodané nevěsty s průpovídkou "Věrné naše milování"), kominíček přinášející štěstí, nejrůznější motivy žertovné apod. Populární byly i motivy vlastenecké - K. Havlíček loučící se s rodinou, Čechové na Baltu, Kde domov můj (motiv poutníka a Hradčan ozářených sluncem, Řípu apod.) aj.; vycházely z barvotisků či z kalendářových obrázků. Velvarská výstava byla doplněna vyšívanými[/] ubrusy, strojovými krajkami, které zdobily police v domácnostech, nádobím, kuchařskými knihami atd. Dávala dobrou představu o životě v prosté domácnosti od konce 19. do poloviny našeho století a prezentovala jeden z velice populárních předmětů, jež patřily k vybavení lidových domácností v době, kdy věci tradiční lidové kultury z domácností zmizely a nahradily je výrobky užívané v měšťanských domácnostech, které ovšem musely být finančně lidovým vrstvám dostupné. Jan Šťovíček[/]

INFORMACE

Petrovské "Plže" památkovou rezervací [obsah]

Známé petrovské vinné sklepy "Plže" považují milovníci lidového stavitelství i odborníci za nejhodnotnější dochovaný celek vinařských lidových staveb na Moravě.
      Ministerstvo kultury České socialistické republiky proto svým výnosem ze dne 15. září 1983 čj. 14 442/83-VI/1 psohlásilo tuto ojedinělou lokalitu za památkovou rezervaci se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Stalo se tak v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách. Ve výnosu, ptatném od 1. října 1983, se o "Plžích" mimo jiné říká: "Sou[/]bor vyniká svou původností i rozsahem, regionálním výtvarným charakterem i osobitým půdorysem, které se vytvářely v průběhu staletého vývoje v závislosti na přírodních podmínkách a hospodářském a společenském vývoji".
      Navíc je skutečností, že tento jedinečný komplex lidového stavitelství žije i dnes plnokrevným vinařským životem a plní beze zbytku svoji původní výrobně-technologickou i společenskou funkci. Vyhlášení "Plžů" za památkovou rezervaci tyto jejich základní funkce nijak neomezí. Ochranou je naopak sledována údržba sklepů i jejich začlenění do nového životního prostředí a tím zachování budoucím

67

generacím v neporušené původní podobě.
      Orgánem státní památkové péče v rámci okresu je Okresní národní výbor v Hodoníně, jehož povinností nyní bude vyjadřovat se k veškeré stavební činnosti v rezervaci. Bude se jednat zvláště o terénní a sadové úpravy, o inženýrské sítě a o stavby dopravní, vodohospodářské a energetické. Rovněž veškeré úpravy veřejných prostranství, jejich osvětlení, povrchy komunikací i úpravy průčelí sklepů a jejich vnitřních prostor musí být v souladu s celkovým historickým duchem rezervace. Výnos počítá i s postupným odstraňováním předchozích rušivých zásahů do historického prostředí rezervace a do jednotlivých objektů. Jmenovitě vypočítává 26 nejhodnotnějších sklepů. Zabezpečuje však i druhou stránku věci: "Při plánování údržby a investic na obnovu obce musí být ve smyslu zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, věnována prvořadá pozornost stavebním objektům, které jsou v rezervaci předmětem památkové péče a musí .se dbát, aby nedocházelo ke zvyšování nákladů a ke kulturním a ekonomickým ztrátám zanedbáním jejich řádné údržby".
      Začlenění "Plžů" v obci Petrov, okr. Hodonín, pod památkářský dozor formou památkové rezervace je významným a vpravdě potřebným činem všech zúčastněných orgánů státní správy. Josef Šolc[/]

Italo Calvino: Italské pohádky. [obsah]

Vybral, přeložil a doslovem opatřil Vladimir Hořký, Praha, Odeon 1982, 411 stran
      Publikace představuje první setkání českého čtenáře s reprezentativním výběrem z italské lidové slovesnosti, o to důležitější, že v české překladové literatuře zatím chybí výbory, které by pokryly natolik důležité oblasti lidové slovesnosti románských zemí, jakou nesporně představují francouzská a španělská.
      Autor původního italského vydání není českému čtenáři zcela neznám. Jeho dílo bylo do češtiny již několikrát překládáno, ovšem v těchto případech se vždy jednalo o beletrii.
      Calvinův svod pohádek (1956) představuje v italské literatuře vlastně první velkou sbírku lidových pohádek z celé Itálie, což je skutečnost poměrně zarážející ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, jejichž národní literatury (včetně české) mají podobné sbírky již od 17., nejpozději 19. století.
      Calvino postupoval při koncipování své sbírky v zásadě dvojím způsobem, který se organicky prolíná. Snažil se pracovat jako folklorista, ale současně se nevyhýbal ani využití uměleckých postupů.
      Český výbor z Calvinovy sbírky je doplněn zasvěceným doslovem pořadatele a překladatele Vladimíra Hořkého, který přehledným a čtivým způsobem shrnuje "minihisto[/]rii" italské folkloristiky a podává základní charakteristiku italských pohádek i Calvinova způsobu práce. Oldřich Kašpar

Čestná uznání [obsah]

udělil jihomoravský krajský výbor Odborového svazu pracovníků umění, kultury a společenských organizací tanečnici Valašského krúžku v Brně Ludmile Roháčkové a zpěvákovi Slováckého podlužáckého krúžku ve Tvrdonicích Josefu Rampáčkovi za dlouholetou aktivní činnost v oblasti lidového umění.
      Převzali je z rukou předsedy krajského výboru Odborového svazu Jana Zahradníka na krajském aktivu 12. května v Brně za účasti vedoucího odboru kultury KNV Drahomíra Hausnera. Bohumil Hlaváček

Erich Krawc - Lotar Balko: Drasta Serbow wokoło Wojerec. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin ( Erich Schneider - Lotar Balke: Die Tracht der Sorben um Hoyerswerda. VEB Domovina - Verlag Bautzen), 1959, 1983, 202 str., 183 obr., 23 bar. [obsah]

      Publikace "Kroj Srbů v okolí Wojerec" vyšla v 2. vydání jako 3. svazek knižnice "Srbské lidové kroje v německé a hornosrbské jazykové verzi zaznamenává kriticky a věcně na základě vnitřních i vnějších vztahů historický, ekonomický, ekologický a etnický profil studované

68

oblasti, dokumentuje součástky krojů, jejich lidové názvy, vývoj, domácí krojové materiály (len, vlna, ovčí kůže), zhotovování, význam kroje v životě vesnického lidu. Závěr tvoří výklad pojmů, poznámky, literatura. Uzavřenou krojovou oblast v okolí průmyslového města Wojerec dělí autoři do pěti skupin podle diferenciace prvků obřadního svatebního kroje: město Wojerecy (obr. 72), okolní přifařené obce (obr. 71, 81), osady Čorny Chołmc, Lejno, Parco w a Bluń (obr. 73, 75, 76, 83, 84), Sprjejčanská osada (obr. 79, 80, 85, 89), Terpje (obr. 78, 88). v obrazové části knihy po přehledné mapce Lužice a Wojerecké krojové oblasti s 28 obcemi jsou kresby střihů a fotografie krojů z období od roku 1887 do současnosti. Pozoruhodné snímky pracovního i obřadního kroje jsou z obce Narć, Čorny Chołmc, Nowe Mesto, bílé smuteční kroje jsou z Wojerec a z Blunja.
      Recenzovanou knihu prozařuje láska k lidové kultuře, která kromě erudice je nezbytnou komponentou práce v národopisné oblasti. Grafická úprava publikace je adekvátní jejímu závažnému obsahu. Jaroslav Orel

Ocenění Františku Šerému [obsah]

Vedoucí odboru kultury Národního výboru města Brna Josef Čermák přijal 17. října 1984 v přítomnosti člena krajské rady zájmové umělecké činnosti Bohumila Hlaváčka učitele Františka Šerého [/] při příležitosti jeho 70. narozenin. Předal mu blahopřejný dopis od boru kultury Národního výboru města Brna, v němž je oceněna jubilantova dlouholetá angažovaná obětavá práce v oblasti folklóru, zejména pak ve funkci starosty Valašského krúžku ve Sdruženém závodním klubu železničářů v Brně. Bohumil Hlaváček

Soutěž mládeže o nejkrásnější kraslici [obsah]

Kraslice patří k nejvýznamnějším dokladům lidového výtvarného umění s nepřerušenou tradicí. Soutěž mládeže obou našich národů o nejkrásnější kraslici roku 1984 podala povzbuzující důkaz, že udržení a další rozvíjení kraslicové tvorby v naší vlastí je perspektivní. Na počest 40. výročí SNP Ji vyhlásil a organizačně vzorně zajistil Závodní klub ROH Železárny Veselí nad Moravou pod záštitou ONV, OOR, OV SSM v Hodoníně a ZV ROH n. p. Železárny Veselí nad Moravou. Soutěžilo 130 mladých tvůrců, kteří předložili 137 kolekcí (cca 700 kraslic) zdobaných malováním voskem (batikováním) s technickou variantou leptání vzoru ("zelové" kraslice), nalepováním slámy, ovíjením duší jezerní sítiny, vyškrabováním vzoru, vytvářením reliéfního vzoru barevným voskem.
      Hlavním soutěžním dnem byl 15. duben 1984, kdy v budově ZK ROH na náměstí Míru po vyhláše[/]ní výsledků a předání cen a diplomů zahájil místopředseda ONV v Hodoníně Antonín Seménka výstavu soutěžních kraslic mládeže (15. - 24. 4. 1984). Slavnostní rámec vytvořila cimbálová muzika souboru Radošov a národopisný pořad souboru Hradišťan. Odpolední seminář spojený s diskusí vedli Jaroslav Orel a František Kalesný.
      Hodnotící porota za předsednictví Vlasty Svobodové udělila ceny pro čtyři věkové kategorie, označené I-IV. v soutěži jednotlivců I. cena nebyla udělena. II. Cuc Zdeněk, Libotenice, o. Litoměřice, nar. 1972 (učitel M. Kubišta), Herodková Kateřina, Uh. Hradiště, 1974 (učitelka A. Herodková), Kroc Dalibor, Vizovice, 1974 (A. Krocová). II. Floriánová Marcela, Roudnice n. L., 1971 (M. Kubišta), Krocová Dita, Vizovice, 1969 (A. Krocová), Umlaufová Jaroslava, Dolní Němčí, o. Uh. Hradiště, 1970 (M. Neumannová). IV. Janečková Libuše, Přemyslovice, o. Prostějov, 1967 (E. Crhonková), Mertlíková Dagmar, Červený Kostele, 1967, (A. Rusová), Špániková Zuzana, Domaniža, o. Povážská Bystrica, 1967 (Š. Dudáková). Cena kolektivům: kolektiv vedený M. Pachtovou, Vyškov, III. kolektiv vedený J. Holčíkem, Veselí nad Moravou, I, III, kolektiv vedený Š. Dudákovou, Domaniža, I. III. Čestné uznání s věcným darem: I. Mertová Erika, Veselí nad Moravou, 1975, (J. Holčík), II. cena neudělena, III. Otépková Zdeňka, Bzenec,

69

1969, (L. Břečková), Puklová Michaela, Borkovany, o. Břeclav, 1970 (M. Suchánková) . IV. Moravcová Jana, Blansko, 1968 (Z. Moravcová). Čestné uznání: I. Valentová Marie, Jilm, o. Dačice, 1975 (M. Valentová). II. Kadlčková Alena, Dolní Němčí, o. Uh. Hradiště, 1973 (M. Neumannová), Kolbabová Stanislava, Litoměřice, 1974 (M. Škorpilová), Uherová Hana, Bratislava, 1973 (E. Filippová). III. Holčíková Ivana, Velká nad Veličkou, 1971 (J. Holčík), Navrátilová Veronika, Velká[/] n. Vel., 1971 (L. Kočišová, J. Holčík). IV. Ždánská Miroslava, Archlebov, o. Hodonín, 1968 (F. Poláčková).
      Soutěž o nejkrásnější kraslici mládeže 1984 byla dalším a úspěšným krokem vpřed v organizované péči o lidové výtvarné umění. Jejím hodnotným cílem je vychovat dorost uvědoměle přejímající kulturní dědictví vytvářené mnoha generacemi a předávané po celá staletí. Jaroslav Orel[/]

GRAMODESKA

Žijí v písni, Luboš Holý - Dušan Holý. Zpěvy z moravskoslovenského pomezí. [obsah]

Vybral a sestavil Jaroslav Jurášek, hudební režie Jaroslav Krček. Vydal Supraphon 1981, č. 1117 2986 G
      Gramofonová deska vyšla k význačnému životnímu jubileu bratrů Holých, rodáků z Hrubé Vrbky na Horňácku, které starší Luboš oslavil o něco dříve a mladší Dušan právě v roce vydání desky. Bratři Holí, jež patří mezi nejznámější zpěváky lidových písní, maji - kromě většiny rozdílných vlastností i jednu velkou společnou: lásku ke zpěvu a písni. A proto vyznání Luboše Holého na obalu desky platí[/] za oba: Díky velké plejádě zpěváků, muzik a muzikantů poznali, jak nakládat s písní v srdci, Zpívají na jejich počest, pro radost svých přátel i pro vlastní potěšení. Deska, kterou sestavil dramaturg Čs. televize Jaroslav Jurášek, přítel z nejbližších, je zajisté nejpěknější formou pozdravu i poděkování četným příznivcům a přátelům.
      Převážná část písní pochází z jejich rodného kraje, ale mnohé mají svůj původ v přilehlém slovenském pomezí, především na Myjavsku. Písničky nejsou posluchači cizí, slyšíme nebo slýchali jsme je z rozhlasu. Jsou zde i nahrávky méně známé, řekněme dobové, jimiž si průkopnicky razil cestu k poslu[/]chačské veřejnosti nově vzniklý a tehdy ještě "nezavedený" Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. Oba bratři patří k jeho prvním spolupracovníkům, a to jak pěvecky, tak upravovatelskou činností (D. Holý). Starší nahrávky jsou doplněny i novými, vesměs za doprovodu cimbálu (J. Rokyta) nebo muziky M. Hrbáče.
      Sled nahrávek je řazen zčásti chronologicky, snaží se podchytit růst zpěvácké osobnosti a pěvecký projev obou od dětských let do současnosti. Tato malá přehlídka písní, jež můžeme označit za profilové u obou zpěváků, splňuje daný záměr, vytušený v kontextu: v hutné zkratce prezentuje repertoár, posluchači dobře známý, a zároveň písně oběma bratrům jistě také milé.
      Je to deska srdci blízká, která povzbudí ve shonu všedních starostí a potěší ve chvílích nedělní pohody. Je to deska, k níž se budou její posluchači často vracet. Jiří Pajer

70

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Zvaní "na slanej chleba" ve Stráži nad Nežárkou a okolí [obsah]

Zhruba do konce druhé světové války bylo zvykem po pohřbu ty, kteří nebožtíka doprovodili na poslední cestě, "pozvat na slanej chleba". Při východu ze hřbitova stál někdo z rodiny zesnulého a každému řekl: "Pojďte na slanej chleba", nebo "Přijďte na slanej chleba". Pozvání platilo vždycky do hostince, nikdy ne do domu zemřelého. v domě smutku však hospodyně napekla čerstvý domácí chléb a v nůši ho několik bochníků poslala po děvečce do hospody. Tam byly na stolech přichystány misky se solí a rodina zemřelého za všechny platila pivo, v zimě čaj, eventuálně čaj s rumem. Byla tím prý prokazována úcta nebožtíkovi. Později některé rodiny už chléb nepekly, ale objednaly jej u pekaře. Zvyk se udržoval do konce čtyřicátých let našeho století v městečku Stráži nad Nežárkou, okres Jindřichův Hradec a v okolních obcích. Vyprávěl mi o tom syn místního hostinského Gustav Lindner ze Stráže, 72 leta starý. U nich v hospodě se "slanej chleba" držíval už proto, že jejich hostinec je velmi blízko hřbitova. Bylo to rozumné zařízení, protože pohřbu se zúčastnili lidé[/] z okolních vesnic vzdálených i někalik hodin chůze a bylo tedy třeba se před cestou domů občerstvit a odpočinout. Jiné pohoštění se prý nikdy nepodávalo, kdo chtěl, objednal si je na svůj vrub.
      Obdobně líčila tento starobylý zvyk také např. Marie Suchdolová ze Stráže nad Nežárkou čís. 62, narozená ve Stráži roku 1904. Měli obchod u kostela. Pamatuje si dobře na pohřeb svého děda z nedaleké obce Mníšku. Byla tehdy dítě. Pozůstalí zvali do hospody "na slanej chleba". I když to byl sedlák, nic jiného na stůl nepřišlo než čerstvě pečený domácí chléb, sůl a pivo. Tvrdý alkohol nebyl do pohoštění zahrnut. Do hospody zašel z pohřbu každý, aby naposled nebožtíkovi projevil úctu. Když M. Suchdolové zemřeli rodiče kolem roku 1950, už se tento zvyk nedržel.
      Obyčej zvát "na slanej chleba" byl tedy vžitý jak v městečku, tak i ve vsích kolem Stráže nad Nežárkou, např. v Plavsku (inf. R. Michal z Plavska) aj. Všude zanikl po druhé světové válce, resp. byl nahrazen jiným druhem pohoštění, které se však omezilo jen na příbuzné a bližší známé, neplatilo už pro všechny účastníky pohřbu bez rozdílu. Alena Plessingerová[/]

Zpráva o současném stavu české menšiny v obci Peregu Mare, župa Arad, Rumunsko [obsah]

Jmenovanou obec založili kolonisté v polovině minulého století na okraji pozemků státního statku Mezöhegyes (dnes v Maďarsku). Prvními kolonisty byli Ukrajinci (dřívější název Rusíni) z okolí Prešova, řečtí katolíci, a Němci (římští katolíci) z jižní Moravy, Dolních Rakous, z Banátu, Švábska, Pruska atd. Češi pocházejí od Čáslavi (většinou evangelíci). Rumuni, Slováci, Maďaři a cikáni jsou v obci málo zastoupeni.
      Všechny tři církve mají v obci své kostely, jejichž věže tvoří daleko viditelnou dominantu v jinak málo přehledné Velké uherské nížině. Češi nazývají obec Velký Perek, zkráceně též Perek. Běžná jsou tu česká příjmení Boháč, Bednář, Kalousek atd. I mezi Němci je nejedno české příjmení, jako např. Beran, Buchta, Hruschka, Podany atd.
      Obec Peregu Mare leží dnes při maďarsko-rumunské státní hranici, uprostřed mezi hraničními přechody Curtici a Nadlak; má dnes asi 1500 obyvatel. Na konci druhé světové války žilo v obci 316 Čechů, živících se většinou zemědělstvím. Po reemigraci většiny mladých lidí a bezzemků do Československa klesl počet Čechů v Pereku o plnou jednu třetinu.
      Při socializaci vesnice v Pereku vstoupili do zemědělského družstva (rum. kooperativa). Dodnes většina

71

Čechů v tomto družstvu pracuje. Družstvo podle státního plánu pěstuje ponejvíce kukuřici, pšenici, soju, konopí, cibuli-sazečku atd.
      Před deseti lety založili Češi družstvo pro výrobu drobného zboží. Má sídlo v Aradě a vede je krajan Josef Beran. v Pereku existuje od roku 1974 detašované pracoviště tohoto družstva a vyrábí jako jediné v Rumunsku peněženky na mince, pouzdra na brýle atd. Toto pracoviště vede Helena Janečková; pracovníky jsou většinou ženy, a pokud se týče národnosti tedy Češi.
      Po socializaci vesnice začal z obce odliv mladé generace všech národností do měst, především do Aradu. Jen menšina z nich se na víkend vrací do Pereku, a to proto, že mají svou kapelu, která hraje též české skladby. České notové, magnetofonové a gramofonové záznamy dostává kapela od příbuzných z Československa, kteří Perek skoro pravidelně navštěvují.
      Příbuzní českých Perečanů žijící v Československu zásobují své příbuzné a známé knihami, časopisy a novinami; dochází sem např. Lidé a země, Svět v obrazech, Mladý svět aj. Československý svět dostává každá rodina z Čs. zahraničního ústavu v Praze. - Televizní a rozhlasový přijímač je běžný skoro v každé rodině. Naše stanice Hvězda je zde dobře slyšitelná; čs. televizi však chytit nelze.
      Češi na Pereku nejsou jen pasívními konzumenty kulturních pořa[/]dů. I když už se české divadlo nehraje (pro malý počet Čechů), hrají čeští ochotníci divadlo spolu s Rusíny a několika Slováky (pocházejí ze slovenského Nadlaku) slovenské aktovky.
      České zvyky se dosud na Pereku udržují ve formě velikonočních a vánočních přání. v kostele je vždy o vánocích česká besídka (zpěvy, básně, říkadla), i když už dnes po odchodu českého faráře B. Duška do důchodu jsou kázání vedena maďarsky knězem ze sousední obce Peregu Mic (Malý Perek). Maďarština je vedle rumunštiny srozumitelná pro starší obyvatele obce Peregu Mare.
      Státní škola je jen rumunská pro všechny národnosti žijící na Pereku. Učitelé jsou většinou místní Češi nebo Slováci z Nadlaku. Děti i celé rodiny doma mluví jen česky, na ulici pak různě.
      Čistě českých rodin však postupně ubývá, což ukazují i sňatky za posledních deset let. v letech 1973 až 1982 bylo uzavřeno podle matričních záznamů celkem 15 sňatků, kde aspoň jeden z novomanželů byl české národnosti. Nejvíce sňatků (čtyři) bylo uzavřeno v roce 1979; v le[/]tech 1980 a 1981 naopak nedošlo k žádnému sňatku.
      Všechny sňatky lze shrnout do tabulky:

      Z uvedené tabulky vidíme, že se Češi nejvíce mísí s Rumuny (jde většinou o obyvatele Aradu). Čistě českých sňatků mezi Perečany nemůže být více, poněvadž málopočetná česká menšina se za více než sto let existence na Pereku silně zpřímila. Proto čeští partneři vyhledávají své životní druhy mezi Čechy z obce Svatá Helena (rum. Sfinta Elena), z obce na rozhraní Rumunska a Jugoslávie, vzdálené od Pereku na 300 km. z obce Svatá Helena proto, že zde před dvacetipěti lety učil česky učitel Jiří Janečko (Slovák z Nadlaku) žijící dnes na Pereku. - Vyhledáváni jsou též po několik generací životní partneři z nedalekého, 14 km vzdáleného slovenského města Nadlak, též pro blízkost jazykovou. Zdeněk Šípek

72