156

      tänze vorgeführt wurden. Dabei gelangten Einstellungen zum folkloristischen Material zur Anwendung, die sich bei den meisten modernen folkloristischen Festen wiederholen (verschiedene Stufen der Stilisierung, Rekonstruktionen, dramatische Programme aus dem vergangenen Volksleben, Kinderfoklore). Hier entstand auch ein Gesamtschema für folkloristische Feste (Trachtenumzug in Verbindung mit einer politischen Manifestation - Programme mit Volksliedern, - tänzen und - bräuchen - Unterhaltungsprogramme). Schon damals zeigte sich, dass die Volkslieder - und Volkstänzefeste ein attraktives Kulturunternehmen sind, das auch wichtige gesellschaftliche Funktionen erfüllt.
      5. Ethnographische Bewegung und gesellschaftliches Engagement der Wissenschafter: Die führenden Wissenschafter begriffen gleich seit dem Beginn der Vorbereitungen für die Ausstellung ihre politische[/] und wissenschaftliche Bedeutung. Die Ausstellung wurde bald zu einer Angelegenheit der ganzen Nation. Es dient den Ausstellungsveranstaltern zur Ehre, dass sie die Kultur und Lebensweise nich[t] nur der Bauernschicht der Nation, sondern auch der Arbeiter und Handwerker darstellen wollten. Wenngleich die komplizierte politische Situation die Realisierung dieser Absicht unmöglich machte, wurde ein Anstoss zum wissenschaftlichen Studium dieser Problematik gegeben. Zum Vermächtnis der Ausstellung gehören die Entstehung der Tschechoslowakischen Ethnographischen Gesellschaft, der ethnographichen Abteilung des Nationalmuseums in Prag, der Zeitschrift Národopisný věstník československý und zahlreiche Publikationen. Es wurde auch die Tradition der Zusammenarbeit der Amateure mit den Wissenschaftern begründet.
      Übersetzung: A. Hubala

157

"Řehořské hry" v podání souboru "Vysočánek" při JKP Hlinsko v pořadu "Otvírání studánek" na MFF ve Strážnici. Foto J. Uherka, 1984.

158

Národopisné aktuality roč. XXll. - 1985, č. 3

K DIFERENCIACI FOLKLORISTICKÝCH SOUBORŮ
(REFERÁT ZE 14. ETNOMUZIKOLOGICKÉHO SEMINÁŘE) [obsah]


      PAVEL KURFÜRST, Ústav lidového umění, Strážnice
      Dostal jsem úkol přednést na našem semináři referát o diferenciaci tzv. folklórních souborů. Zjednodušil jsem si práci tím, že jsem se orientoval jen na hudební soubory, resp. na hudební složku "folklórních" souborů zájmové umělecké činnosti (nakonec jsme na etnomuzikologickém semináři). A hned - nutně - jsem si musel položit otázku: Proč vlastně diferencovat soubory, proč je dělit, třídit, klasifikovat, eventuálně vytvářet nějakou jejich systematiku? Odpovědí na tuto otázku je jistě několik - já sám znám dvě, a jimi se během svého referátu pokusím na ni odpovědět.
      Začnu však poněkud šířeji - a opět otázkou: Co jsou, nebo jaké jsou to soubory, jimiž se budu zabývat, a které mám zde za úkol diferencovat? Skutečně uspokojivou odpověď - nějakou vyčerpávající definici - jsem[/] nikde nenašel, pokusil jsem se tedy o ni sám (ovšem jenom pracovně): Jde o převážně institucionalizovaná, více evokovaná než spontánní, oficiálně podporovaná zájmová seskupení, která se v různých formách zabývají folklórní hudbou, folklórním tancem, ale v žádném případě ne (ani v jednom případě) hudebním folklórem nebo tanečním folklórem. Zdůrazňuji, slovy kolegy Fukače, že folklórní hudba a folklórní tanec jsou schopny docela dobře fungovat bez svého genetického podloží bez folklóru. O tom nás například na nedávném strážnickém sympoziu informoval, pomocí průkazných faktů z dotazníkové akce u souborů ZUČ, docent Kunz ve svém referátě. Zajímavé, a toto tvrzení dokazující, jsou i výzkumy dr. Falťana v Bratislavě.
      Dnes si snad již opravdu nikdo vážně nemyslí, že folklór, jehož produktů soubory vy

159

užívají, jak třeba hudební, tak i taneční, nepřetržitě - jenom třeba posunut na novou společenskou bázi, pokračuje ve své existenci - právě v těchto souborech. Ty však většinou pouze žijí z úroků období, které už minulo. Tím, že se sociálně, ekonomicky vyrovnaly rozdíly mezi městem a venkovem, že životní slohy jsou už v podstatě bez rozdílu, že nastala značná nivelizace hudebního vkusu, tak tradičně chápaný hudební folklór v podstatě zmizel. Zůstaly jen jeho znaky, objevující se v jakémsi - většinou sentimentálním - revivalizmu, vracení se k projevům a romantickému uchovávání některých znaků oněch projevů, které kdysi folklór, hudební folklór, vyprodukoval.
      Jsem názoru, že není v podstatě formálního rozdílu mezi souborem, který se snaží produkovat hudbu zaniklých Beatles a mezi souborem, který se snaží produkovat hudbu dávno nežijících hudců (například z Hroznové Lhoty - abychom nechodili daleko). Není rovněž formálního rozdílu mezi souborem, který třeba v Liberci předtančuje latinskoamerické folklórní tance, a moravským souborem, který veřejně uvádí svá čísla z českých folklórních tanců. v tomto směru se ovšem od nich neodlišuje ani havajská skupina Václava Kučery, protože hledisko profesionality je zde nedůležité. v tomto smyslu je také nedůJežité, do jaké míry se ten či onen soubor přibližuje své původní předloze, o níž má většinou jen mlhavou představu (má-li ji vůbec). Je lhostejné, jestli se jedná o úplně přesnou kopii (pokud je z čeho kopírovat), nebo o veli[/]ce pečlivou rekonstrukci, anebo o další libovolné nakládání - například s folklórní hudbou.
      Na tento folklórní revivalizmus se musíme dívat především jako na odezvu oficiální i živelné společenské objednávky. Znamená to, že není vůbec správné ho zatracovat, nebo naopak ho činit nedotknutelným, ale je nutné a žádoucí se jím zcela vážně zabývat - i když musíme jednoznačně přiznat, že jde nakonec jen o velice malou složku hudebního zábavního průmyslu.
      A teď se snad dostáváme k první části, nebo k prvnímu pokusu o odpověď na otázku proč kategorizovat, respektive proč se vůbec tímto jevem zájmové (a mnohdy i umělecké) činnosti máme zabývat. Celé toto - a nutno znovu přiznat - z velké části oficiální hnutí nás jako národopisce musí zajímat. Částí našeho povolání je i povinnost sledovat (zkoumat) to, co se se znaky zaniklých lidových tradic děje v přítomné době. Mám tedy na mysli postoj čistě vědecký. v žádném případě si však nemyslím, že je naší povinností, jako vědců folkloristů, tuto činnost řídit anebo dokonce usměrňovat podle svého vkusu. Slovy profesora Jeřábka: "...pokud tak někteří národopisci přece jen činí, ocitají se tím na půdě zájmové umělecké činnosti a jejich podíl je hoden pozornosti národopisné vědy právě tak, jako podíl jiných aktivistů v této oblasti zájmové umělecké činnosti, Sami se stávají předmětem vlastního studia". A ještě slova profesora Jeřábka: "Národopis má schopnost prokazovat svoji společenskou prospěšnost přimě

160

řenějšími způsoby než manažerstvím v oboru zájmové umělecké činnosti".
      Jeden postoj k zájmové umělecké činnosti těchto souborů je tedy postoj vědce, národopisce. Druhý, diametrálně se lišící, je postoj onoho aktivisty, pracovníka zábavního průmyslu, pracovníka osvětové instituce, nacvičovatele, nadšeného folkloristy anebo i profesionála-hudebníka, který se touto činností zabývá, a který ji má mnohdy ve své pracovní náplni.
      Abych tedy shrnul: Jevem, o kterém jsem zatím mluvil, to znamená činností souborů, tzv. folklórních souborů zájmové umělecké činnosti, se můžeme zabývat jednak jako vědci - to znamená, že se stávají předmětem našeho bádání, aniž bychom je ovšem jakýmkoliv způsobem ovlivňovali - do jisté míry by to zavánělo totiž falšováním výsledků výzkumů, pokud ovšem je nepoužíváme k vědeckým rekonstrukcím.
      Člověk, a nemusí to být zrovna vědec, je v podstatě klasifikující tvor. v jistém smyslu je možno říci, že jde o proces, který není ničím než rozdělováním jevů (mezi nimiž nejsou ani dva, které by byly po všech stránkách stejné) do různých tříd - podle síly pociťované podobnosti a rozdílnosti. Jenže věda hledá v jevech o mnoho více než pouhou podobnost - hledá pořádek. Máme-li tedy našim smyslovým vjemům dát objektivní význam, musíme je klasifikovat a zahrnout pod obecnější pojmy a podřídit je obecnějším pravidlům (přesněji - vměstnat je do nich). Taková klasifikace je pak zákonitě výsledkem[/] složitého úsilí o simplikaci, což samo o sobě zdaleka není jednoduchým procesem. Tím jsem chtěl říci, že vědec, zabývající se produkcí, anebo vůbec existencí folklórních souborů, musí si je nakonec (jako každý předmět svého bádání) nějakým způsobem utřídit a v konečné fázi je dostat do nějaké obecněji platné systematiky. Přitom tato systematika (nebo tyto systematiky) bude vždy jistým způsobem poplatna směru, jímž se ubírá práce, zájem badatele. A toto je právě oblast, které bych se chtěl v další části referátu věnovat. O té druhé oblasti - to jest o třídění souborů pro potřeby toho už několikrát vzpomínaného zábavního průmyslu, pro potřeby osvětových pracovníků, pro potřeby vlastního "souborářství", pro potřeby festivalů a slavností, pro potřeby porot atd. - o té bude pak v dalším referátě hovořit kolega Krist.1)
      Já se chci tedy dále zabývat souborovým jevem pouze z hlediska zájmu vědního oboru, a to nejen pokud jde o klasifikační snahy. jsem si zcela vědom toho, že tento můj postoj zavání tak zvaným vědním elitářstvím, odtrženým od života. "O otázce tohoto vědeckého elitářství se již často debatovalo a je to otázka neustále aktuální. Musím říci přímo, že nesdílím některé názory, které v této sféře existují a které jsem slyšel i od odpovědných pracovníků, s nimiž jsem měl možnost hovořit. Domnívám se, že představy o spojení vědy s praxí se u nás často vulgarizují. Příliš mnoho lidí si myslí, že každá vědecká práce musí okamžitě poskytnout po

161

užitelné výsledky. Tito lidé soudí dobré nebo špatné o práci ústavu, zabývajícího se určitou problematikou, jen podle kvantity, kterou poskytuje vědecká práce tomu či onomu odvětví. To je ovšem nesprávné. Takový přístup je naivní a vede ke škodlivému zjednodušování. I povrchní studium dějin vědy a kultury dokazuje, že každá věda zákonitě ovlivňuje celý náš způsob života...", že tedy o nějakém odtržení od života nemůže být ani řeči, To byl citát z referátu akademika Pjotra Leonidoviče Kapici na rozšířeném zasedání prezidia Akademie věd Sovětského svazu již v roce 1943.
      Národopis a folkloristika od života odtrženy nejsou. Není jistě třeba právě zde to nějak dokazovat - ale snad jeden příklad zrovna v souvislosti se soubory zájmové umělecké činnosti. Aniž bychom o to museli nějak výrazně usilovat, výsledky mnoha našich výzkumů také jim poskytují materiál k jejich činnosti. A abych snad nebyl nařčen z úplného zavrhování spojení tak zvané čisté vědy se zájmovou uměleckou činností, chtěl bych v další části ukázat, že i zájmová činnost, kro mě možnosti studia části kulturně společenského dění, může za jistých okolností přinášet ovoce například při výzkumu hudebních produktů zaniklého folklóru.
      Ale napřed se vraťme k pomoci naší vědy tak zvaným folklórním souborům. Jsme historikové a historie je v základě antropomorfní vědou. Odstranit její lidské rysy by znamenalo zničit její specifický charakter a podstatu. Studujeme prameny. Pramen, historický do[/]klad však studujeme jen proto (ať si to přiznáváme nebo ne), abychom poznali člověka. Samotné dokumenty jsou pouze mrtvými střepy - hodnotu nabývají jen jako ukazovatele celé a žijící bytosti. Mýlí se ten, kdo studuje dokument, pramen, jako by byl osamocený.
      Historie (a tím i národopis) nepřekračuje rámec empirické skutečnosti věcí a událostí, ale novým způsobem je ztvárňuje, a to tím, že jim dává idealitu vzpomínky. Historické fakty patří minulosti a minulostí uplynuly do nenávratna. Nedokážeme je probudit k novému životu v ryze fyzikálním objektivním smyslu. Všechno co můžeme udělat je, že si je můžeme připomenout, to jest dát jim novou ideální existenci, Ideální rekonstrukce a ne empirické pozorování (zaniklé jevy přece pozorovat nelze) je prvním krokem našeho poznávání. To, co nazýváme vědeckým faktem, je vždy odpovědí na otázku, kterou jsme si už zformulovali napřed.
      K části předmětu svého bádání (mám na mysli minulý hudební, taneční a slovesný folklór) máme dnes už jen nepřímý přístup. Je možno ve Strážnici uslyšet, že jedna strážnická cimbálová muzika hraje více strážnicky, zatím co druhá (také strážnická) cimbálka hraje strážnicky méně. Snad bychom si to měli všichni uvědomit, že ani Strážničané, ani ostatní, nemají pro ono strážnické nebo nestrážnické, nebo jakékoliv jiné podání vůbec žádných jiných měřítek, než jen svá měřítka současná, a že si snad ani neuvědomujeme, že tyto soubory (dejme tomu strážnické) hrají podle norem, které byly vytvořeny v době

162

zcela nedávné (ačkoliv jsou většinou vydávány za "prapůvodní" a starobylé), podle jakýchsi uniformních, už málem nadregionálních tendencí. Nemohu se ubránit tomu, abych jako hlavní kritérium kvality naprosté většiny cimbálových muzik neviděl ve stupni přiblížení se vzoru maďarských a slovenských cikánských kavárenských kapel, což je ovšem v souladu se změnou životního slohu, s nivelizací hudebního vkusu s městem, která v této oblasti prudce a výrazně nastoupila (zejména v tomto regionu) někdy v polovině třicátých let našeho století, která však byla připravována již od konce století minulého. A tady máme my, národopisci, folkloristé, všechny možnosti - ostatně jako jediní shromažďovat, připravovat a formulovat ještě jiná kritéria, která pak (využita soubory) omezí nebo sníží používání ve velkém prefabrikovaných universálních podbízivých postupů.
      Pokud tuto úlohu na sebe bereme, tak s vědomím její obtížnosti, Máme totiž, jak jsem už říkal, k historicky ukončeným oblastem svého bádání jen nepřímý (nebo z velké části nepřímý) přístup. Musíme se opírat o prameny. Tyto prameny však nejsou fyzikálními věcmi v obvyklém slova smyslu. Je v nich obsáhnut nový zvláštní moment. Folkloristika žije v materiálním světě - avšak to, co nachází na začátku svojí výzkumné práce, není světem fyzikálních předmětů, ale jakési symbolické universum - svět zastupujících symbolů. Ne věci nebo jevy, ale dokumenty a památky jsou prvními a bezprostředními objekty našeho,[/] řekněme historického, poznání. A jenom prostřednictvím těchto symbolických dat jsme schopni postihnout skutečné jevy z uplynulých dob, které pak, námi vyjádřeny, mohou těmto souborům, celému tomuto hnutí, sloužit jako výchozí materiál.
      Rád bych se však dostal i k tomu, že také soubory zájmové umělecké činnosti, nebo alespoň některé z těchto souborů, nám mohou být v naší práci užitečné. Mám na mysli zkvalitňování, zpřesňování naší práce, které může ve svých důsledcích sloužit těmto souborům - právě díky jejich reciproční pomoci nám. Myslím zde především na konkrétní rekonstrukce. Zpřítomnit si nějakým způsobem minulost je velice nutné pro posuzování uplynulých jevů, protože zkušenost o nepřítomných jevech neexistuje. Taková rekonstrukce je, pravda, vždy neúplná - umožňuje jen neúplné úsudky, ale s tím se musíme smířit. Částečné poznání je totiž lepší než žádné, nebo než nepravdivé poznání. A když chceme aspoň přibližně poznat jevy z minulosti, není jiného prostředku, než je alespoň přibližně ztvárnit.
      Rekonstrukce si od etnografa, folkloristy vyžaduje, aby zvládnul speciální a velmi složitou techniku. Musí se naučit číst dokumenty, rozumět památkám, aby nakonec získal přístup třeba jen k jedinému jednoduchému faktu. v rámci naší vědy interpretaci symbolů předchází sbírání faktů, a bez této interpretace není přístupu k historické pravdě. Pravé kritérium nespočívá v hodnotě faktů, ale v jejich praktických důsledcích. Fakt se

163

stává historicky relevantním jen tehdy, když v sobě obsahuje následky. Materiální objekty si zachovávají svoji existenci nezávisle na díle vědce, ale historické jevy (forma společenských procesů) mají své skutečné bytí jen do té doby, pokud si je pamatujeme. A přitom akt pamatování si musí být nepřetržitý a plynulý. Etnograf nebo folklorista musí často počítat s tím, že jeho naděje na zachování skutečné existence předmětu jeho bádání (samozřejmě, pokud tento ještě existuje) bude nakonec zklamána.
      Ale proces zmíněného "oživování" není jen pouhou reprodukcí. Jde zde o novou duchovní syntézu - o konstruktivní akt; při jehož vzniku se lidská mysl pohybuje v opačném směru než v původním procesu. Je třeba opačně vniknout do dění krystalizace a stabilizace, jejichž výsledkem jsou nakonec všechny kulturní výtvory. Člověk by nemohl odevzdávat svoje myšlenky, kdyby nežil ve společenském světě a kdyby neměl zvláštní schopnost je objektivizovat, dávat jim pevnou a trvalou podobu. Za těmito pevnými a stabilními podobami a za znovu ideálně petrifikovanými díly lidské kultury objevuje folklorista původní dynamické impulsy. Je potom darem - mít schopnost rozšířit obyčejná fakta na jejich podněty, všechny výtvory na procesy, všechny statické věci nebo instituce na síly, které je vytvořily. Znakem dobrého folkloristy je bohatost a pestrost, hloubka a intenzita jeho osobních zkušeností. Bez toho by jeho dílo zůstalo mdlé a bez života. A právě zde má řekl bych - až nečekanou možnost využít[/] k této konstruktivní reprodukci minulého, dnes existujících souborů, kterým tím současně jenom pomůže v jejich snažení.
      Není jevu, který by se vymykal zákonům přírody. Historické jevy nepředstavují žádnou osobitou a soběstačnou skutečnost. Jsou ztělesněné ve fyzických předmětech a v konkrétním konání, ale obsahují to, co nazýváme historickými souvislostmi, Ten nemění tvar věcí, ani v nich neodkrývá nějakou novou vlastnost, dodává však věcem, jevům, událostem, činnostem novou hloubku, v níž pak etnograf s folkloristou hledají spíše něco jako "materializaci ducha" uplynulých dob. Pro skutečného vědce nepředstavuje tento materiál zkamenělá fakta, ale živou formu. Je jeho posláním neustále se pokoušet syntetizovat všechna tato "disjecta membra" - tyto roztroušené zbytky minulosti - a dát jim již zmíněný "nový" tvar. A v tom a ne v pouhém sbírání dokladů a dokumentů vidím pravé poslání folkloristy, vědce, kterému se - jak již po několikráte zdůrazňuji - právě v souborech nabízí možnost dát svému počínání tuto, bezesporu potřebnou a důležitou dimenzi, Je ovšem pochopitelné, že soubory, které se k těmto "pokusům" propůjčí, nemohou - alespoň v této své činnosti - být již objekty zkoumání naší vědy jako fenomén zájmové umělecké činnosti, protože pak bychom skutečně zkoumali naše vlastní počínání.
      Naše věda není futurologií a má-li si zachovávat etiku oboru, nemůže předpovídat události, které teprve přijdou; může vysvětlovat pouze minulost - ale lidský život před

164

stavuje přece organismus, ve kterém se všechny prvky navzájem předpokládají a vysvětlují; a právě proto - v důsledku toho, nám nové pochopení minulosti zároveň poskytuje nový výhled do budoucnosti, který se pak stává impulzem pro značnou část společenského života. Pro tento dvojí, prospektivní a retrospektivní pohled na svět si národopisec musí zvolit východisko - a to může najít jedině ve své době. Nemůže totiž překročit hranice svojí nebo naší zkušenosti. Naše poznání, poznání našeho oboru, je odpovědí na určité konkrétní otázky. Odpovědí, kterou musí dát minulost. Ale otázky samy klade a diktuje současnost, naše současné duchovní zájmy a naše morální a společenské potřeby.
      Možnosti využití souborů folkloristy jsem už naznačil. Podle těchto možností můžeme jako podle jednoho z mnoha dalších kritérií, tyto soubory třídit bez ohledu na to, jsou-li z města nebo z vesnice, je-li "slovácký krúžek" z Prahy nebo z Uherského Hradiště do tří skupin, přičemž jeden soubor může být zařazen i do všech tří - podle své okamžité činnosti.
      Za prvé jsou to soubory, které rekonstruují folklórní hudbu. Možností je mnoho. Buď ji rekonstruují podle nějakých dokumentů, podle nějakého pramenného materiálu písemné podoby, nebo podle technických možností dochovaných hudebních nástrojů, na které se provozovala v minulosti. z hudebního nástroje lze vyčíst mnoho: Jaké tóny a v jaké kvalitě byl nástroj schopen produkovat, jak se na něj hrálo (například podle vyhmatání hmatníku, po[/]dle zbytků strun atd.), zkrátka z technického ustrojení nástroje lze říci mnoho o tom, jak na tomto nástroji bylo hráno. Lze také rekonstruovat podle v paměti dosud žijících podobných projevů, například ze sousedních nebo jinak příbuzných regionů atd. Zkrátka - v této první skupině můžeme soubory ještě jemněji diferencovat, rozlišovat, a to podle stupně reviviscence. Vcelku lze říci, že jsou to soubory, které se snaží o rekonstrukci hry, tance z víceméně přesně určené doby a místa jsou to soubory, které respektují jednotu místa, času a děje, a které pracují podle konkrétních pramenů.
      Za druhé jsou to soubory, které produkují kopie folklórní hudby. Jinými slovy - předvádějí přesně folklórní hudbu, okopírovanou například z nahrávky, která se třeba z počátku našeho století zachovala.
      Za třetí jsou to soubory, které s folklórním materiálem zacházejí, na rozdíl od předchozích, volně, s volností, přecházející až do vlastní tvorby. Sem patří také soubory, vytvářející spekulativní, vědecky nepodložené pseudorekonstrukce, které se snaží být za každou cenu nové a zvláštní (ovšem líbivé); jsou to soubory, které například používají středověkých nástrojů, lépe řečeno jejich nezdařených "rekonstrukcí", ve fantastických seskupeních, jimiž doprovázejí písně a tance většinou z druhé poloviny devatenáctého století. Do této třetí skupiny patří i soubory, které produkují cosi, co bych nazval recesivní produkcí - což je však jistě také jedna z forem - z oprávněných forem - zájmové (podtrhuji) činnosti.

165

Sem patří také soubory, které uvedené předchozí kopírují, pochopitelně jsou i soubory, které kopírují kopírované - u jiných dochází k dalšímu kopírování kopírovaného atd. Jsou zde také soubory, které samy, dnes většinou již unifikovaně, upravují folklórní hudbu a těmito svými úpravami se snaží vměstnat do vkusu různých hodnotících porot. Tyto soubory také dovedou velice ohebně plnit objednávky autorů různých pořadů a slavnostních nebo oslavných vystoupení či různých lidových veselic. Je nutné mít v patrnosti také profesionální velesoubory, určené především na vývoz, se svými hudebními, pohybovými a kostýmovými kreacemi - to však už se zájmovou činností nemá nic společného. Nelze však podceňovat jejich vliv na soubory ZUČ. I když jsem u charakterizování souborů třetí skupiny občas použil nelichotivých přívlastků, je nutno jim přiznat právo na to, co činí. Nakonec jde o činnost zájmovou - a ta by rozhodně neměla být předepisována (pokud nepřekračuje zákon). A neměla by být předepisována vlastně ani formou oněch nelichotivých přívlastků.
      V žádném případě nelze žádnou z uvedených tří forem zájmové činnosti ze strany vě[/]deckých pracovníků preferovat, odsuzovat, dávat jako odstrašující příklad nebo dokonce zesměšňovat. Všechny mají své oprávnění a smysl. Přinejmenším zabavují skupinu lidí v jejich volném čase. Vznikaly a vznikají z konzumních potřeb, z tvořivých a ochotnických potřeb členů souborů, ze sentimentu či romantizmu a také z politických potřeb. Soubory jsou totiž již dlouho žádaným artiklem pro mezinárodní kulturní výměnu a státní reprezentaci. Předmětem vědecké práce není posuzovat, je-li některý soubor dobrý více nebo méně (podle jakých národopisných kritérií?), nebo dokonce - je-li "autentický" více nebo "autentický" méně. Prací vědce je tento jev zájmové umělecké činnosti zkoumat jako společenský a kulturní fenomén.

Poznámka
1.
      Viz JAN KRIST: k diferenciaci folkloristických souborů a skupin. Národopisné aktuality, roč. 22, 1985, č. 1, s. 27-32.

166

ZUR DIFFERENZIERUNG DER FOLKLORISTISCHEN ENSEMBLES
(Zusammenfassung)
      Wir können die folkloristischen E[n]sembles in drei Gruppen einteilen, wobei ein Ensemble sogar in drei Gruppen - je nach seiner jeweiligen Tätigkeit - eingestuft werden kann.
      Erstens sind es Ensembles, die folkloristische Musik rekonstru[kt]ieren. Da gibt es viele Mö[g]lichkeiten. Sie rekonstruieren sie entweder nach irgendwelchen Dokumenten, nach irgendeinem schriftlichen Quellenmaterial oder nach den technischen, Möglichkeiten erhaltener Musikinstrumente, auf denen sie früher betrieben wurde. Aus einem Musikinstrument kann vieles herausgelesen werden: welche Töne das Instrument zu produzieren imstande war und in welcher Qualität, wie man darauf spielte (z. B. nach dem Abgreifen des Griffbretts, nach den Saitenresten usw.), kurz und gut, aufgrund der technischen Beschaffenheit eines Instrumentes kann viel darüber gesagt werden, wie man auf dem Instrument spielte. Man kann auch Rekonstruktionen nach den im Gedächtnis noch lebenden ähnlichen Bekundungen vornehmen, z. B. aus benachbarten oder sonst verwandten Regionen usw. Kurz gesagt - in dieser ersten Gruppe können wir die Ensembles noch subtiler differenzieren, unterscheiden, und zwar nach dem Grad der Reviviszenz. Im allgemeinen kann gesagt werden, dass dies Ensembles sind, die sich um eine Rekonstruktion eines Stückes, eines Tanzes aus einem mehr oder weniger genau bestimmten Zeitpunkt und Ort bemühen - es sind dies Ensembles, die die Einheit von Ort, Zeit und Handlung respektieren und nach konkreten Quellen arbeiten.
      Zweitens sind es Ensembles, die Kopien folkloristischer Musik produzieren. Mit anderen Worten - sie zeigen genau eine z. B. aus einer aus dem Beginn unseres Jahrhunderts erhaltenen Einspielung kopierte Folkloremusik.[/]
      Drittens sind es Ensembles, die - zum Unterschied von den vorherigen - mit dem folkloristischen Material frei, mit einer bis ins eigene Schaffen übergehenden Freizügigkeit, umgehen. Hierher gehören auch jene Ensembles, die spekulative, wissenschaftlich unbegründete Pseudorekonstruktionen schaffen, die bemüht sind, um jeden Preis neu und speziell (allerdings gefällig) zu sein; es sind dies Ensembles, die mittelalterliche Instrumente, besser gesagt, ihre missglücktenRekonstruktionen", in phantastischen Gruppierungen, verwenden, mit denen sie Lieder und Tänze gröss[s]tenteils aus der zweiten Hälfte des neunzehnten Jahrhunderts begleiten. In diese dritte Gruppe gehören auch Ensembles, die etwas produzieren, was ich rezessive Produktion nennen möchte, was aber gewiss auch eine der Formen - der be[t][r]echtigten Formen - der Interessentätitgkeit (ich betone: Interessentätigkeit) ist. Hierher gehören auch Ensembles, die die früher angeführten kopieren, begreiflicherweise gibt es auch Ensembles, die die kopierten kopieren - bei anderen kommt es zum weiteren Kopieren des Kopierten usw. Hier existieren auch Ensembles, die selbst, heute gröss[s]tenteils bereits unifiziert, fokloristische Musik bearbeiten und mit diesen ihren Bearbeitungen sich in den Geschmack verschi[e]dener Jurys einsch[m]eicheln wollen (wir wissen allerdings sehr wohl, dass diese Jurys für die Ensembles grosse Bedeutung haben, insbesondere dann, wenn sich das Volkskunstschaften auf das Interesse auf eine Auslandstournee beschränkt). Diese Ensembles verstehen a[l]s auch sehr geschickt, Bestellungen von Autoren verschiedener Festivalprogramme und Feste oder Festauftritte oder verschiedener Volksunterhaltungen [bu] erfüllen. Hierher gehören auch die professionellen, vor allem für den Export bestimmten Mammutensembles mit ihren Musikern, Bewegungs- und Kostümkreationen - dies hat jedoch

167

mit Volkskunstchaf[t][f]en schon gar nichts gemeinsam. Man darf aber ihren Einfluss auf die VolkskunstschaffenEnsembles nicht unterschätzen. Wenngleich ich bei der Charakterisierung der Ensembles der dritten Gruppe zeitweilig nicht gerade schmeichelhafte Attribute verwendete, muss ich ihnen das Recht darauf, was sie tun, einräumen. Schliesslich geht es um eine Interessentätigkeit - und die sollte entschieden nicht vorgeschrieben werden (soweit ist nicht das Gesetz überscheitet). Und es sollte ei[gen]ntlich diese nicht einmal in der Form jener wenig schmeichelhaften Attribute vorgeschrieben werden.
      Keinesfalls darf eine der angeführten drei Formen des Volkskunstschaffens seitens der W[i]essenschaft[l]er präferiert, verurteilt, als absch[r]eckendes Beispiel hingestellt oder sogar lächerlich gemacht werden. Alle sind berechtigt und sinnvoll. Zumindest unterhalten sie[/] eine Menschengruppe in ihrer Freizeit. Sie entstanden und entstehen aus Konsumbedürfnissen, aus den kreativen und Liebhaberbedürfnissen von Mitgliedern der Ensembles, aus Sentimentalität und Hang zur Romantik und aus politischen Erfordernissen[ě][.] Die Ensembles sind nämlich schon lange ein begehrter Artikel für den internationalen Kulturaustausch und für staatliche Repräsentation. Den Wissenschaften steht es nicht zu darüber zu urteilen, ob irgendein Ensemble gut oder weniger gut (nach welchen Kriterien ?) ist, oder sogar ob es "authentisch" oder weniger "autentisch" ist. Unsere Arbeit besteht darin, das Phänomen des Volkskunstschaffens zu untersuchen. Eine Beurteilung der Ensembles ist vielleicht ein praktisches Bedürfnis ihrer Leiter, Gründer, Juroren und vieler weiterer Professionen und Institutionen.

168

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 3

FOLKLÓR A ZÁJMOVÁ UMĚLECKÁ ČINNOST
(REFERÁT ZE 14. ETNOMUZlKOLOGICKÉHO SEMINÁŘE) [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ustav lidového umění, Strážnice
      Proces integrace prvků tradiční lidové kultury do soudobé kulturní aktivity je nutné chápat jako dialektickou jednotu vědeckého i praktického řešení závažného problému společenské praxe. Zatím se historickým vývojem zájmové umělecké činnosti, založené na využívání folklórních projevů minulosti, zabývalo opravdu jen málo vědeckých prací. Vzhledem k úzkému prakticizmu společenské praxe v tomto oboru spíše narůstá než se uvolňuje bariéra mezi vědeckým a laickým chápáním uvedeného jevu. (Termín "zájmová umělecká činnost" používám pro všechny formy a způsoby využívání folklórních materiálů v umělecké činnosti dospělých i mládeže.)
      Jevištní či obecně divadelní předvádění a úpravy folklórních materiálů nejsou přínosem teprve dvacátého století. Už první předvádění zvyků poddaných rolníků před osví[/]cenským panstvem na konci 18. století, nebo například akce k císařské korunovaci v Praze nebo podobné akce v Brně v první polovině 19. století, bylo třeba nacvičit a folklórní prvky a zejména zvykoslovné projevy upravit pro potřeby předvádění. Ve svých počátcích přispíval tento jev k podpoře úsilí vznikajících novodobých buržoazních národů v Evropě nalézt na poddanské vesnici kořeny svébytné vlastní kultury, nezávislé na všeevropské jednotné kultuře vládnoucích vrstev.
      Současný stav poznání tohoto problému nedává zatím mnoho materiálu k vědeckému rozboru, i když novější etnografické práce o národním obrození dokládají, že počátky vědeckého zájmu o studium kultury a způsobu života lidu na vesnicích byly už v 19. století provázeny snahami o předvádění vesnických zvyků na měšťanských národně akcen

169

tovaných zábavách a slavnostech, i o využití lidových písní a tanců v kulturně vzdělávací a zábavné činnosti nově zakládaných českých spolků. Je třeba si při tom uvědomit, že nejde. o jev specificky český, nýbrž obecně evropský.
      Rozmach využívání folklórních materiálů k zábavné a vlastenecky zaměřené kulturně výchovné činnosti lze rozdělit do několika specifických období. Prvním takovým významným obdobím byla sedmdesátá a osmdesátá léta. Tehdy se po vzniku českých spolků, především Sokola a Měšťanských besed, i pod vlivem vlastenecky zaměřených uměleckých děl malířů, spisovatelů i hudebníků, začaly folklórní materiály masově využívat ke zdůrazňování vlasteneckého rázu spolkových akcí. Novým obdobím a významným impulsem k dalšímu rozvoji akcí využívajících folklórních tradic byla příprava Národopisné výstavy českoslovanské. Do městeček i vesnic začali zajíždět nadšení vlastenci z Prahy, na Moravě zejména z Olomouce, aby nacvičovali písně a tance, zapsané jak renomovanými sběrateli, tak místními učiteli a kulturními pracovníky, a sestavovali je do působivých zvykoslovných pásem. L. Niederle o tom v katalogu výstavy píše: "...Nejen zachraňovat posbírané památky umění, ale celý svérázný život lidu hleďme zachovat a restaurovat naší pomocí a příkladem! - to se stalo v Olomouci heslem. Za tím účelem počal spolek pořádati kočovné schůze po venkovských obcích moravských... Oživovaly se starobylé zapomenuté již tance a obřady (královničky, jízda králů), prová[/]děly se svatby, obžínky dle starých zvyků apod." F. A. Šubert v témže katalogu píše, že zásluhy o provedení moravských slavností v roce 1895 měli "...zvláště za uspořádání královniček a hodů z Troubska paní Lucie Bakešová rodem Wanklova z Ořechoviček u Brna ... nadučitel Osv. Vidrman v Nákle u Litovle, který sestavil a sepsal přástky ... na Moravském Slovácku F. Zeman, varhaník z Velké za nacvičení všech zpěvů, tanců a obyčejů slovácké svatby". Vyvrcholením tohoto období byly národopisné slavnosti na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v srpnu 1895. Od té doby se stala vystoupení národopisných skupin z vesnic trvalou součástí tehdejších všeobecně rozšířených uměleckoprůmyslových a národopisných výstav a od počátku 20. století samostatně pořádaných kulturních akcí. Výrazné proměny v kulturním rozvoji našich zemí od konce 19. století však přinesla rozdílná hodnocení kulturní aktivity, vycházející z tradiční lidové kultury.
      Nadšený propagátor národopisných slavností Čeněk Zíbrt psal v Českém lidu v roce 1905, že mnohé spolky pořádají národopisná vystoupení, ale nedbají o krojovou čistotu. Doporučuje - jako o padesát let později i někteří profesionálně školení národopisci - aby se po vzoru sousedního Německa před každým vystupováním vytvářely komise, které by zhodnotily správnost krojového oblečení. v roce 1909 se zastával Baráčnické obce v Praze, která uspořádala pro pražany slavnost selské svatby přesně podle programu připraveného k císařské korunovaci v roce 1836, ale někte

170

ré pražské noviny to pokládaly "za pouhé fraškářství a pijanství". v článku z roku 1924 vítá velký rozmach pořádání slováckých, valašských, hanáckých a dalších "roků" a píše, že Morava tak jako v roce 1895 stojí opět v čele národopisného hnutí. Avšak tak jako v Praze i v Brně se ozvaly kritické hlasy, odsuzující "národopis s pivem a párky". Brněnské Lidové noviny dokonce napsaly, že kabaretní vystupování na národopisných slavnostech lid demoralizuje.
      K exaktnějšímu hodnocení vývoje využívání folklóru v první polovině 20. století schází podrobnější rozbor programů, ale i přehledy jmen pořadatelů nebo seznamy účinkujících skupin. Avšak i torzovité poznatky ukazují, že programy národopisných slavností se od konce 19. století do současnosti obsahově příliš nezměnily, i když dnes je kladen větší důraz na jejich uměleckost. Do počátku padesátých let se příliš nezměnil ani okruh organizátorů. z přehledu dobového tisku se zdá, že ve dvacátých a třicátých letech se vůbec projevuje nezájem pokrokových představitelů tehdejší kultury o národopisné slavnosti. Bedřich Václavek napsal v roce 1930 v časopise Výtvarné snahy, že "...sílí romantický prvek, jenž se objevuje vždy, když lidé nebo skupiny se nemohou vyrovnati s přítomností a pokoušejí se proto znova probuditi zašlé poměry, city a formy". Od národopisného ochotničení první poloviny 20. století se ještě v roce 1946 distancoval zakladatel katedry národopisu na brněnské universitě A. Václavík, když napsal, že "pestrý a fušerácký ornament je považován[/] za projev lidové výtvarnosti a za národopisce jsou považováni sběratelé keramiky nebo pořadatelé lidových veselic".
      Zcela zvláštním obdobím rozvoje oborů zájmové umělecké činnosti, využívajících ke své práci folklórní materiály, je třetí čtvrtina 20. století. v tomto období se revolučně proměnily starší metody práce s folklórním materiálem, i když stále ještě přežíval metodický zmatek: organizátoři zájmové umělecké činnosti a národopisných slavností a festivalů si dlouho nechtěli připustit, že ve vystoupeních národopisných skupin nejde o folklór jako specifickou součást kultury a způsobu života lidu (především rolnického), nýbrž o vztah k folklóru, projevovaný různými formami a způsoby interpretace folklórních materiálů. Právě pro tyto metodické nejasnosti se toleroval a někdy ještě toleruje při vystoupeních neumění a nevkus.
      V tomto příspěvku nelze podrobně rozebírat všechny vývojové proměny v procesu využívání folklórních prvků v soudobé kulturně společenské praxi. Přesto však několik poznatků z organizace této práce po druhé světové válce na Moravě může přinést některé metodické podněty pro podrobnější bádání.
      V Brně byla ihned po druhé světové válce zřízena Národopisná komise Zemské osvětové rady a jejími vedoucími činiteli byli Vladimír Úlehla, Antonín Václavík a Vladimír Bouček. je zajímavé, že každý z nich usiloval o něco jiného: Úlehla o rozvoj národopisných slavností písní a tanců, Bouček o zvelebování lidové rukodělné výroby a Václavík o získání

171

spolupracovníků pro své badatelské záměry. Členem této komise byl i nadšený zakladatel slováckých krúžků Ladislav Rutte, právník, který už v roce 1925 napsal v Českém lidu, že jím založené Sdružení pro zachování rázu Slováků "bude prosazovat, aby se udržela lidová mluva, hudba, tanec, rukodělná výroba, kroj a celý život". z podnětu této komise mnozí tvůrci novodobých národopisných vystoupení učili v řadě kursů lidové tance i základy jejich choreografických úprav. Tato činnost měla významnou oficiální podporu. Například v Bratislavě uspořádalo povereníctvo školství, věd a umění státní kurs lidových tanců, který vedli Zdenka Jelínková a František Bonuš. Přesto si někteří organizátoři národopisných akcí stěžovali, že se nedaří postupovat s národopisem do škol podle Úlehlova plánu a že národopisné kroužky ve školách musí ustupovat například kroužkům technickým.
      Avšak využívání folklórních materiálů k umělecké činnosti se rychle rozvíjelo a objevovalo nadanou mládež v řadě hudebních i pěveckých soutěží. Například mezi vítězi dětských soutěží v hudbě, zpěvu a tancích na valašských národopisných slavnostech v roce 1949 byli Jan Rokyta, Jarmila Šuláková, Jaroslav Jurášek, Jiřina Mikulenková, Milan Svrčina, Horymír Sušil a další, s nimiž se od té doby setkáváme při všech příležitostech, na nichž se předvádí umělecké pořady, využívající folklórní tradici, Stejně tak tomu bylo i v jiných oblastech republiky.
      Nejbouřlivější fází tohoto období rozvoje zájmové umělecké činnosti byla padesátá lé[/]ta. Tehdy soubory lidových písní a tanců v celé republice výrazně ovlivnil soubor Hradišťan s ohlasovou tvorbou Anežky Gorlové a dalších členů Hradišťanu, dále nové období strážnického národopisného festivalu v letech první pětiletky a také program Veselice krojovaných skupin na 1. celostátní spartakiádě v roce 1955. Například před spartakiádou pracovalo na Slovensku jen 61 národopisných souborů, ale po spartakiádě jich bylo už 450. Nový posun v hodnocení činnosti národopisných souborů přinesl konec padesátých a počátek šedesátých let. A to jednak pod vlivem kritiky národního umělce Vlado Mináče, která vyšla v roce 1958, jednak i v souvislosti s proměnami obsahové struktury strážnických slavností, přejmenovaných posléze na Mezinárodní folkloristický festival. Studie Dušana Holého v Národopisných aktualitách z roku 1964 tyto otázky podrobně rozebírá a má dosud širší význam než jen "strážnický". Na základě rozboru dosavadního vývoje strážnických národopisných slavností došel Holý už tenkrát k závěru, že přípravu festivalu je třeba specializovat a rozlišovat odborný námět a jeho uměleckou realizaci, Došel k podobnému závěru jako později ředitel folkloristického festivalu v anglickém Bilinghamu, že folklórní vystoupení se dnes začínají přijímat jako samostatná divadelní dimenze vedle baletu, opery nebo dramatu a není tedy důvodu, proč by stejný prvek nemohl být interpretován různými režiséry a umělci obdobně jako je tomu u divadla.
      Je totiž nutné si uvědomit, že je důležité

172

oddělit náš vlastní přínos od toho, co jsme zdědili. I prvky tradiční lidové kultury jsou součástí našeho kulturního dědictví, které je třeba tvořivě rozvíjet, nikoli jen napodobovat nebo rozmělňovat. Výstižně to napsal na počátku druhé světové války Josef Hora: "Všichni si teď uvědomujeme, jak rosteme z kořenů svého rodu, ale čím výše roste strom, tím složitější jsou zákony jeho růstu. To znamená, že žádný celek nesmí stanout, spokojit se dědictvím po předcích, nýbrž doplňovat je zas a zas[/] novým přínosem." Proto také byla na místě Mináčova výtka, že jsme z lidového umění udělali božstvo, protože jeho existence ospravedlňovala naši uměleckou malost a že jsme do těchto končin našeho myšlení zakázali přístup jakémukoliv úsudku a rozboru. Národopis jako věda by se neměl podílet na petrifikaci hranic a obzorů reprodukčního života, nýbrž přispívat k vytváření podmínek pro novou tvůrčí činnost.

173

DIE FOLKLORE UND DAS VOLKSKUNSTSCHAFFEN
(Zusammenfassung)

      Szenische Vorführungen und Bearbeitungen folkloristischer Materialien sind nicht erst ein Beitrag des zwanzigsten Jahrhunderts. Schon die ersten Vorführungen des Brauchtums der untertänigen Bauern vor der aufgeklärten Gutsher[r]schaft am Ende des 18. Jahrhunderts mussten eingeübt und für die Vorstellungen entsprechend bearbeitet werden. Anfä[n]gen trug die Verwertung folkloristischer Elemente zur Unterstützung der Bestrebungen der aufkommenden neuzeitlichen bürgerlichen Nationen in Europa bei, im untertänigen Dorf die Wurzeln einer von der gesamteuropäischen Einheitskultur der herrschenden Schichten unabhängigen, eigenständigen Kultur ausfindig zu machen.
      Der Autor beschreibt die Entwicklung der Veranstaltung verschiedener ethnographischer Feste und gelangt zu dem Schluss, dass sich die Programme dieser Feste seit dem ausgehe[n]den 19. Jahrhundert inhaltlich bis zur Gegenwart nicht all[z]u veränderten, wenngleich auf ihren künstlerischen Charakter mehr Wert gelegt wird. Die Organisatoren dieses Volkskunstschaffens wollten aber[/] lange Zeit nicht zugeben, dass es bei den Auftritten ethnographischer Gruppen oder Ensembles nicht um Folklore als spezifischen Bestandteil der Kultur und Lebensweise des gegenwärtigen Dorfes, sondern um eine Beziehung zur Folklore geht, die in verschiedenen Formen und Interpretationsarten folkloristischer Materialien zum Ausdruck gebracht wird.
      Die folkloristischen Auftritte werden heute als selbständige szenische Dimensionen neben Ballett, Oper und Drama akzeptiert, und es besteht kein Grund, weshalb das gleiche folkloristische Element nicht von verschiedenen Regisseuren und Künstlern ähnlich wie beim Theater interpretiert werden könnte. Man muss sich nämlich vergegenwärtigen, dass es wichtig ist, unseren eigenen Beitrag von dem zu trennen, was wir geerbt haben. Sind doch auch die Elemente der traditionellen Volkskultur Teil unseres Kulturerbes, das schöpferisch zu entfalten, nicht nur nachzuahmen ist.
      Übersetzung: A. Hubala

174

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 3

PORTRÉT

LIDOVÁ UMĚLKYNĚ ANNA KAŠPAROVÁ
[obsah]


      PAVEL MAREK, Muzeum Prostějovska, Prostějov
      Velikonoční zvyk zdobení kraslic na Hané zmizel koncem 19. století, déle se udržel pouze v okrajových oblastech. Dokladů pro toto odvětví lidového umění máme poměrně málo.1). I jedna z posledních prací o kraslicích2) uvádí materiály z Hané pouze sporadicky. Např. průzkum v roce 1959 registroval lidové tvůrce kraslic na Prostějovsku pouze ve Štarnově (Filomena Tylová, nar. 1887), v roce 1970 se podařilo v tomto regionu zjistit umělce na třech místech - v Olšanech (zdobení vyškrabováním), Přemyslovicích a Želči (lepení slámy). Náš výzkum v roce 1976 přinesl nová zjištění. Vedle tradičních středisek, zejména Přemyslovic,3) se zdobením kraslic zabývali jedinci ve Zdětíně4) a Kostelci na Hané.5) Snaha o obnovení tradice byla patrná z úsilí převážně učitelek lidových škol umění.6) Vedle Anny Kašparové v Olšanech nejvýznamnějším zjevem lidového tvůrce byla Františka Málko[/]vá z Prostějova,7) která kraslice polepovala slámou.
      V současné době nejvýrazněji reprezentuje tvůrce kraslic hanácké oblasti lidová umělkyně Anna Kašparová (nar. 7. března 1905 v Olšanech) z Olšan na Prostějovsku. Používá jedné ze starých, jednoduché, ale obtížné techniky vyškrabování, gravírování.8)
      Pochází z rodiny známého petřkovického učitele Václava Davida (1848-1939), který se zabýval sběrem a úpravou lidových pověstí. v rodině byl přirozeně vřelý zájem o lidovou kulturu, proto Anna Kašparová první valašské kraslice viděla v mládí u své tety Antonie Davidové (nar. asi 1840 v Petřkovicích). Vlastní techniku škrábání poznala ve 20. letech u její dcery, rovněž Antonie. První vlastní kraslice A. Kašparové z tohoto "valašského období" se nedochovaly a podle vlastních vzpomínek tvůrkyně byly zdobeny "geometrickými tvary,

175

kroužky, dále pak jablíčky, lístečky, srdéčky, klásky, květinkami = růžičkami, hřebíčky, koukolem, chrpami, kopretinami, sedmikráskami, pomněnkami apod.". Přestože nelze z těchto několika řádek dělat širší závěry, zdá se, že už tehdy vznikaly kraslice převážně zdobené rostlinnými motivy. Tyto práce však byly pouze náhodnými pokusy. Uvědomělejší tvorba je svázána až s Hanou, s Olšanami, kde její otec dlouhá léta působil na místní škole. Zpočátku napodobovala kraslice sestřenice Antonie Davidové a vzory vytvářela pomocí nůžek. Asi od roku 1920 vznikají vlastní hanácké kraslice. Zpočátku opět pracovala příležitostně, teprve od 60. let lze hovořit o soustavnějším zdobení kraslic. Její mnohostranný talent totiž nacházel uplatnění převážně při výzdobě hrobů a pečení výrobků nejrůznějšího druhu.
      Výzdobu kraslic začíná A. Kašparová pečlivým výběrem vajíčka; prosvětluje je a dává přednost čistě bílým s tvrdou skořápkou bez trhlin. Vajíčka namáčí do studené vody, aby se objevil i nejmenší kaz. "Ničím je neodmašťuji, ani nepřidávám ocet. Barva by moc přilnula a mně by se to špatně škrábalo. Pak je dám na utěrku oschnout a neutírám je." Tmavá vajíčka vyřazuje, vzor na kraslici není dostatečně výrazný. v poslední době pracuje s vajíčky z běžného trhu. Husí vejce nepoužívá, vzory vzhledem k velikosti vajíčka nejsou dostatečně jemné.
      Po výběru vajíčka přistupuje k jeho barvení. Výběrem barviva a postupem při barvení se v podstatě A. Kašparová neliší od lidových tvůrců v jiných oblastech.9) Nejčastěji použí[/]

Lidová umělkyně Anna Kašparová. Foto M. Janík.

vá barviva z cibule. Cibulové slupky natlačí do 3/4 litru vody a nechá vyluhovat. Kvalita žlutohnědé cibulové barvy je závislá na zbarvení slupek: jsou-li nafialovělé, vzniká řada odstínů základní barvy, jsou-li žluté nebo žluto hnědé, barvivo má krycí účinky a dobře přilne. Světle žluté slupky vytvářejí barvivo slabé. Po vyluhování se slupky vyjmou a barvivo nechá ustát. v závislosti na kvalitě barviva se průměrná doba barvení pohybuje mezi 30 až 60 minutami. Barvení probíhá obyčejně za studena, vajíčka je možno však v barvě i vařit. Vedle barvení cibulí A. Kašparová používá nejčastěji umělé červené barvivo na kraslice. Po

176

Škrabadla, jimiž A. Kašparová pracuje, jsou výrobkem manžela Jana Kašpara.
Foto K. Novák.

Kraslice Anny Kašparové. Foto M. Janík.

koušela se i o výrobu černého barviva z olšové kůry. k získání dostatečně syté barvy je však třeba silné kůry ze starých stromů, z mladých olší je barva nevýrazná. Rovněž barvivo Breton se neosvědčilo. Po vyjmutí vajíčka z barviva se nechá usušit: čím je doba schnutí delší, tím má barva lepší přilnavost.
      Vlastní škrábání kraslic A. Kašparová začíná obyčejně ze spodní, širší strany vajíčka ze dna. Po vytvoření základního vzoru přechází k protějšímu pólu. Celkově však nelze přesný postup stanovit, je velmi proměnlivý. Kraslice zdobí na základě znalosti tradičních hanáckých kraslic, jednotlivé ornamenty jsou však výsledkem její tvůrčí fantazie. Nejčastěji vyškrabuje do povrchu vajíček rostlinné asymetrické ratolesti s listy a květy. Ústřední květinový motiv je doplněn listy, j ednotlivými květy nebo poupaty. z květin se objevuje stylizace chrpy a hřebíčku, růžové listy, tulipány. Geometrické vzory jsou sestaveny převážně z navzájem se protínajících přímek, objevují se však i obloučky a kružnice. Přitom je vzor volný a neopakuje většinou stejné motivy. z hlediska uskupení jsou vzory buď v pásech, nebo po celé ploše. Časté je rozdělení povrchu na 2, 4 a 8 dílů. Méně často se na kraslicích objevují i zvířátka, někdy kraslice popisuje hanáckými průpovídkami nebo "okřídlenými" výrazy, jako "Třeba maly, ale z láske dany"; "Konvalinka pěkny kvitko, ale přece ovadne. Moja láska k tobě nigdá nezvadne."
      Pro Annu Kašparovou je tedy typické užívání rostlinných motivů, které někdy kombi

177

Kraslice Anny Kašparové. Foto B. Vařeka.

nuje s geometrickými, ojediněle se objevují prvky religijní (boží muka) a živočišné. Při porovnání motivů A. Kašparové s motivy tvůrců gravírovaných kraslic z Blanenska, jižní Moravy (Hodonínsko) a Kloboucka, Ždánicka a Hustopečska, zjišťujeme, že inspirace je obdobná. Rozdíly jsou v provedení, četnosti a bohatosti vzorů na jedné kraslici. Kašparová je mnohem střízlivější.10) Také ve zmiňovaných oblastech časté nápisy jsou u ní sporadičtější. Zdá se, že je to způsobeno jistou "izolovaností" tvůrkyně, která nepracuje na zakázku, neprojevují se tu individuální přání a záliby těch, jimž je určena. Shoda je i ve stínování, které vzorům dodává plastičnosti. Výrazně však A. Kašparovou odlišuje od tvůrců z oblasti Ždánického lesa jednobarevnost kraslic a naprostá absence tendence k "barevnému[/]

Kraslice Anny Kašparové. Foto B. Vařeka.

stylu".11) Krajková výzdoba připomíná kraslice krumvířského typu.12) Pro Kašparovou je typická také absence figurálního vzoru. Pokud jde o sporadický srovnávací materiál škrábaných kraslic z Hané, na kraslicích A. Kašparové zcela chybí motivy zemědělské, daleko menší frekvence je i prvků živočišných a religijních. Typologie je poměrně obtížná, neboť fakticky žádný ze vzorů není A. Kašparová schopna detailně opakovat, každá kraslice je originálem. I když začne zdobit podle vzoru, v průběhu práce jej opustí a pracuje podle vlastní fantazie. Doba výzdoby se pohybuje mezi 30 minutami až osmi hodinami, záleží na vzoru a tvrdosti skořápky.
      Anna Kašparová pracuje s plnými vajíčky, po vyškrábání obsah vyfoukne na protilehlých vrcholech a kraslice navléká na barevné stu

178

hy. Občas pracuje i s vařenými vejci; vnitřní obsah nechá seschnout.
      Vzory na kraslicích vyškrabuje speciálně připraveným nástrojem vytvořeným zkosením a zbroušením plátku pilky na železo. Hrot škrabadla po otupení nechává ostřit. Škrabadlo je výrobkem jejího manžela Jana Kašpara a odlišuje se od běžně jinými umělkyněmi užívaných nástrojů.
      V roce 1970 se A. Kašparová zúčastnila soutěže o nejlepší kraslici v Gottwaldově, dvacet kraslic je mezi exponáty národopisné expozice Krajského vlastivědného muzea v Olomouci v Litovli, od roku 1975 jsou i v Národopisném muzeu Národního muzea v Praze. Od roku 1983 je větší kolekce v Muzeu Prostějovska v Prostějově, které provedlo rovněž podrobnou dokumentaci výroby gravírovaných kraslic. Soubor kraslic A. Kašparové vlastní i Kulturní dům v Libotenicích, který jednotlivé kraslice posílá na různé výstavy v Čechách (uznání např. v Roudnici). v roce 1982 poskytl 12 exponátů do USA v rámci akce MON. v letech 1980 a 1982 byly kraslice vystaveny na Hanáckém bienále v Prostějově a každoročně jsou na tradiční výstavce lidových výrobků v Kulturním domě v Žarovicích na Prostějovsku. Řada kraslic je i mezi občany - A. Kašparová je dává zdarma přátelům, známým nebo spoluobčanům jako protihodnotu za pomoc. Muzejím a institucím je prodává, na výstavy půjčuje, případně věnuje zdarma.
      Anna Kašparová vede také zájmový kroužek barvení a vyškrabování kraslic v olšanské škole a její žáci se svými výrobky zúčastňují růz[/]ných soutěží lidové umělecké tvořivosti. 30. října 1980 byla jmenována Ústředím lidové umělecké výroby v Praze mistrem lidové umělecké výroby.

Poznámky
1.
      Např. ani rozsáhlá Bečákova publikace o lidovém umění na Hané (JAN R. BEČÁK: Lidové umění na Hané. Velký Týnec u Olomouce 1941, 460 str.) nepřináší průkaznější materiál a omezuje se v podstatě na reprodukci ukázek jednotlivých druhů kraslic.
2.
      JAROSLAV OREL: O kraslicích. Uherské Hradiště 1973, 192 str.
3.
      V Přemyslovicích se kraslice tradičně zdobí slámou. Ve srovnání s jihomoravskými oblastmi je ve vesnici zdobení rozšířeno na větší počet tvůrců pro Hanou současnosti je typické zjištění jediného lidového umělce v širší oblasti. Výjimkou jsou právě Přemyslovice, kde se zdobením kraslic v roce 1976 zabývaly Jindřiška Hájková (nar. 1905), Františka Hudcová (1900), Marie Pachtová, pí Chlupová a Kociánová.
4.
      Blažena Klapková (nar. 1910) kraslice malovala temperovými barvami a zabývala se i leptáním kyselinou. Vedle rostlinných vzorů, zejména květin, se na kraslicích objevovaly předměty z domácnosti (talíř, obraz, šátek) aj.
5.
      Anna Gajdušková (nar. 1911) a Stanislav Adam (nar. asi 1905) kraslice vyškrabovali. Adam je navíc i polepoval rostlinnými listy. Jeho škrábané kraslice byly velice jednoduché až primitivní, s řadou průpovídek a nápisů. Jako nástroje ke škrábání používai hřebíku. v nápisech se odrážel duševní obzor lidového hloubavce a písmáka.
6.
      J. Suchánková a Zd. Pospíšilová na Zvláštní škole v Čechách pod Kosířem kraslice polepovaly slá

179

mou, Ivana Pecinová a Štěpánka Vávrová na LŠU v Prostějově vajíčka zdobily batikováním a Irena Procházková na ZDŠ v Konici rovněž polepovala slámou. Učitelky byly vedoucími kroužků dětí.
7.
      Srov. PAVEL MAREK: Kraslice Františky Málkové. Štafeta (Prostějov) VIII, 1976, č. 3, s. 30, 1 obr.
8.
      Srov. příslušnou pasáž publikace ANTONÍNA VÁCLAVÍKA: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959. z další literatury: ADAM PRANDA: Kraslice v slovenskej ľudovej umeleckej výrobe. Bratislava, ÚLUV 1958; VĚRA HASALOVÁ: O barvení, malování a zdobení kraslic. In: Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě. Praha 1953, s. 5962; JAROSLAV OREL: Technika zdobení kraslic. Umění a řemesla, 1960, č. 3, s. 118.[/]
9.
      EVA VEČERKOVÁ: Příspěvek k charakteristice gravírovaných kraslic z jižní části Ždánického lesa. Časopis Moravského muzea v Brně LXVII, 1982, vědy společenské, Ethnographica XVI, s. 202; JAROSLAV OREL: Tři malířky kraslic. Národopisné aktuality XVII, 1980, č. 1, s. 25-26; BLAHOMIL GRUNDA: Kraslice z Blanenska. Národopisné aktuality XI, 1974, č. 2, s. 116.
10.
      Srov. např. obr. 116 - kraslice z jižní Moravy v citované Orlově monografii.
11.
      Srov. cit. studii EVY VEČERKOVÉ.
12.
      Srov. obr. 10 v citované studii EVY VEČERKOVÉ. Motivická shoda se vzory z Morkůvek, Archlebova a Borkovan je patrná z obr. č. 5.

DIE VOLKSKÜNSTLERIN ANNA KAŠPAROVÁ
(Zusammenfassung)

      Der Osterbrauch des Verzierens von Ostereiern in der Haná-Ebene v[a][e]rschwand am Ende des 19. Jahrhunderts, behauptete sich länger bloss in Randgebieten. Daher stellen wir das Fehlen von Literatur fest, die diese Art der Volkskunst in der betreffenden Region weitergehend festhalten würde. Gegenwärtig markanteste Persönlichkeit unter den Schöpfern von verzierten Ostereiern in der Haná-Ebene ist die Volkskünstlerin Anna Kašparová (geb. 1905) aus Olšany im Bezirk Prostějov. Sie verwendet beim Verzieren der Eier die schwierige Technik des Auskratzens. Mit der Herstellung von verzierten Oster[r]eiern befasst sie sich seit dem Jahre 1920, systematischer seit den sechziger Jahren. Sie beginnt die Arbeit mit einer sorgfältigen Auswahl des Eies und mit dessen Färben. Dabei bevorzugt sie einen durch Auslaugen von Zwiebeln entstandenen[/] Farbstoff. Vom Standpu[n]kt der Motive sind für sie P[f]la[t]nzenornamente und geometrische Verzierungen typisch, sporadischer treffen wir auf religiöse und tierische Elemente. Im Vergleich mit anderen Schöpfern in dieser Technik sind ihre Ostereier vom Standpunkt der Verzierung nüchtern, beim Vergleich mit den südmährischen Gebieten sind Muster an der Oberfläche weniger häufig. Die Ostereier sind ein farbig, wenig zahlreich sind auch die typischen Aufschriften auf den Eiern. Die Künstlerin arbeitet vorwiegend mit vollen Eiern. Zum Auskratzen verwendet sie einen speziell hergestellten Kratzer. Die von A. Kašparová geschaffenen Eier sind in den Sammlungen der Museen in Prag, Olomouc und Prostějov vertreten.
      Übersetzung: A. Hubala

180

ZPRÁVY

JUBILEA

Lubomír Soukup sedmdesátiletý [obsah]

Pro všechny, kteří jej blíže poznali, se stal Lubomír Soukup synonymem životní a odborné aktivity, jež představuje rozsáhlou činnost sběratelskou, rozhlasovou, publikační, poradenskou, osvětovou i společenskou. Jeho sedmdesátiny jsou v tomto světle neuvěřitelné. Poskytují však o důvod víc, abychom si připomněli alespoň hlavní rysy jeho mnohotvárné osobnosti.
      Narodil se 26. 6. 1915 v Praze. Vážný zájem o historii, literaturu a lidové umění projevil už v době studia ria libeňském gymnáziu. Po maturitě se zapsal na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se soustředil na studium češtiny, francouzštiny a národopisu. Už tady se u něho projevil silný akcent na společenské souvislosti, Stal se jednatelem levicového Spolku posluchačů filozofie, členem redakčního kruhu studentského časopisu Rozbor a studentského výboru Společnosti pro pomoc demokratickému Španělsku. Tuto etapu odborného zrání uzavírá na literární fakultě univerzity v Bordeaux.
      Po uzavření vysokých škol nastoupil profesionální dráhu v Čs. rozhlase v Praze. Jeho knihovnic[/]

ká, redakční a literární práce byla nesena v duchu demokratických tradic české kultury a zcela přirozeně vyústila v aktivní odbojové činnosti. v letech 1944-1945 působil jako spojka mezi ilegálním ÚV KSČ, Českou národní radou a rozhlasem. Za svou účast v protifašistické resistenci byl vyznamenán Stříbrným odznakem Bojovníků rozhlasu (1945) a dvěma pamětními medailemi k 20. a 30. výročí osvobození.[/]
      Ještě v květnu 1945 organizuje, píše a režíruje první pořady svobodného rozhlasu, vypomáhá na minisťerstvu informací, spolupracuje s předními osobnostmi české vědy a kultury (M. Očadlík, I. Olbracht, E. Pek aj.). Svou pozornost však stále více upíná k otázkám lidového umění. Zabývá se zvykem "konopická" a dalšími projevy ústní slovesnosti na Sušicku, kde mimo jiné spolupůsobí při založení Polatovy Starošumavské dechové hudby.
      V roce 1951 přešel do nově organizovaného studia Československého rozhlasu v Českých Budějovicích. Zde rozvinul svou sběratelskou, badatelskou a popularizátorskou činnost v harmonické spolupráci se svou životní partnerkou Zorou Soukupovou. Stál u zrodu Jihočeských slavností lidových písní a tanců, Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích aj. Zapsal na 2 000 lidových písní a systematicky zachycoval na zvukový pás poslední zbytky živé lidové tvořivosti, Zčásti tyto záznamy uplatnil v Antologii jihočeského folklóru (Supraphon 0 17 1745 G). Zpracoval důležitý materiál o cimbálu v jihočeské lidové hudbě (1960),

181

o masopustní mečové koledě na Doudlebsku a dalších kulturně historických zvlášnostech regionu. Podal první charakteristiky národopisných oblastí jižních Čech (Jihočeské tance I, 1957) a napsat na 4 000 rozhlasových relací, v nichž mimo jiné objasňoval význam folklórní tradice pro současnost a propagoval progresívní formy jejího uměleckého ztvárnění. Vybral a sestavil folklórní materiál k činnosti sborů pro občanské záležitosti (Srdce plné slunce, 1977) a dal knižní podobu svým nejúspěšnějším kulturně historickým reportážím, jež vyšly pod názvem v jejich stopách (1977) a Fráňa Šrámek a jižní Čechy (1980). z pozic historika a folkloristy připravil Almanach Jihočeského souboru písní a tanců Úsvit (1979). v současné době pracuje na knihách Čeněk Zíbrt a jižní Čechy, Lid na Doudlebsku aj.
      Zamyslíme-li se nad dosavadním životem a dílem L. Soukupa, neujde naší pozorností skutečnost, že sám kulturní historii nejen studuje, ale i tvoří a plně prožívá. Tento sokratovský rys jeho osobnosti je konstantou, jež ho chrání před každou redukcí. I v dobách nejúpornějšího schematismu si tak uchoval svébytný tvořivý přístup, vědom si konkrétních historických souvislostí, které nepřestává zkoumat, dokumentovat a propagovat ani dnes. Jindřich Pecka[/]

Jubileum PhDr. Zdeňka Mišurce [obsah]

Zdeněk Mišurec patří k té nepatrné hrstce národopisců, kteří svou odbornou prací obohatili jak etnografii, tak slovesnou i hudební folkloristiku. Tento široký odborný zájem byl výsledkem nejen jeho cílevědcmého školení, ale i prostředí, z něhož vyšel. Zdeněk Mišurec se narodil v Malenovicích 18. října 1925, gymnázium vystudoval v nedalekém Zlíně, kde po maturitě v roce 1944 byl totálně nasazen ve strojírenských závodech. Po válce studoval hudební vědu a národopis na filozofické fakultě UK v Praze; k doktorátu, který získal v roce 1952, předložil v semináři prof K. Chotka disertační práci První etapa vývoje národopisného výzkumu Moravského Valašska (Praha 1951, 110 stran strojopisu). Mimořádné hudební nadání ho na rok zavedlo na kompoziční oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze do třídy nár. umělce Emila Hlobila. I když se Z. Mišurec nestal muzikantem z povolání, už ad studentských let byl vynikajícím interpretem hudebního folklóru a zasloužil se organizačně, vědecky a interpretačně o rozvoj tohoto druhu. Krátce po válce vznikla v Malenovicích z Mišurcovy iniciativy cimbálová muzika, v níž hrával na basu. Od roku 1946 byl basistou muziky Slováckého krúžku v Praze, o dva roky později basistou a vedoucím kapely Vycpálkova tanečního souboru ČSM, s nímž vystupoval v Polsku, Maďarsku, Rakousku, SSSR a Belgii a který ho[/]

v 80. letech jmenoval svým zasloužilým členem. v roce 1950 byl vedoucím cimbálové muziky Vysokoškolského uměleckého souboru, laureáta státní ceny, během prezenční služby uměleckým vedoucím skupiny lidových písní a členem Uměleckého vojenského souboru letectva Vítězná křídla; v současné době je dramaturgem a kontrášem oblíbené pražské cimbálové muziky Dolina. Na pomoc souborům vydal v Našem vojsku spolu s B. Kosem, F. Bonusem a V. Klusákem Zbojnické písně a tance (Praha 1951, 127 stran) a o tři roky později sám v témže nakladatelství Veselo, muziko, ešče lepší bude (170 stran). v této souvislostí vzpomínáme i jeho spolupráce s oddělením lidových písní hudební redakce Čs. rozhlasu v Praze v letech 1965-1968.
      Na rozdíl od této zájmové aktivity je profesionální národopisná činnost Z. Mišurce spojena se třemi institucemi: s býv. Krajským

182

vlastivědným ústavem v Gottwaldově (1956-1959), s Ústředím lidové umělecké výroby v Praze (19601963) a Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, kde dosud pracuje v Oborovém středisku vědeckých informací, jež po řadu let vedl. z Mišurcova působení na Moravě je nutno vyzvednout hlavně jeho iniciativu při dokončování projektu na rozšíření Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. (Zprávy Krajského musea v Gottwaldově, 1958, č. 1-2, s. 18-25, č. 5-6, s. 128-131), systematické národopisné výzkumy zlínské oblasti k 120. výročí narození Františka Bartoše (Zprávy Krajského musea v Gottwaldově, 1957, č. 4-5, s. 38) aj. (viz Lidová kultura východní Moravy I, 1960, s. 207-215).
      Jako vedoucí výzkumu v Ústředí lidové umělecké výroby se jubilant zaměřil k dokončení tzv. Hrubého průzkumu rukodělné výroby v českých zemích, k provedení průzkumu lidové výroby na Chodsku a k zajištění odborného školení lidových výrobců.
      Rozsáhlá Mišurcova činnost v ÚEF ČSAV je pojednána v Českém lidu (1985), a proto se zde omezujeme jen na nejzákladnější údaje. Kromě vědeckoorganizační práce je výsledkem jeho činnosti několik výborných národopisných filmů, 11 bibliografií a 16 publikací, z nichž 7 vyšlo samostatně (interní tisk ÚEF, některé ve spolupráci s J. Vajdišem a Z. Zastávkou). Závěrem ještě připomínáme jubilantův zájem[/] o L. Janáčka (ČL 65, 1978, s. 221229), zpracovávání komentované edice rukopisného materiálu L. Janáčka z ÚEF a přípravu reedice klasické sbírky českého folklóru Prostonárodní české písně a říkadla od K. J. Erbena (s nápěvy vřazenými do textu); vyšel 1. svazek 1. díl: Věk dětský, 2. díl: Písně a říkadla výroční (Praha, Panton, 1984, 284 stran).
      Za více než dvacet let, kdy se Zdeňkem Mišurcem jsme na témže pracovišti, znám ho jen s dobrou náladou a s úsměvem na tváři. Přejeme našemu jubilantovi, aby tak tomu stále bylo i v budoucnu, neboť to ostatní, co se k šedesátinám přeje, mu pak bude jistě přidáno. Josef Vařeka

Jubileum novináře [obsah]

Není nazbyt žurnalistů, kteří systematicky a se znalostí věci píší o problematice lidové kultury a obětavě se angažují na poli rozvoje i popularizace zájmové umělecké činnosti. Beze sporu však mezi ně patří rodák z Pařezské Lhoty (okres Jičín) Bohumil Hlaváček, který se 14. září 1984 zařadil mezi padesátileté redaktory Československé tiskové kanceláře. Při této příležitosti byla jeho novinářská činnost oceněna rezortním vyznamenáním "Za socialistický vztah k práci" a bronzovou plaketou "Za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje."
      Připomeňme si taktéž jubilantovu aktivitu v kulturní frontě. Je čle[/]nem výboru Klubu kulturně politických redaktorů Českého svazu novinářů v Brně, členem Jihomoravské krajské rady zájmové umělecké činnosti, členem ideově řídícího výboru a programové rady Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici a dramaturgem Valašského krúžku, pracujícím při Sdruženém klubu ROH železničářů v Brně. v září 1965 byl členem vedení početné delegace, která odjela do SSSR navázat družební kulturní styky Jihomoravského kraje s Voroněžskou oblastí. Cesty za kulturou a zejména za folklórem přivedly Bohumila Hlaváčka do Anglie, Belgie, Bulharska, Francie, Jugoslávie, Lucemburska, Maďarska, Nizozemí, NSR, Polska, Rakouska, Rumunska a SSSR. Vřelý vztah jubilanta ke Strážnici se zrodil už při jeho první návštěvě tohoto města a folkloristického festivalu v roce 1957. Stal se nejen nadšeným obdivovatelem lidové kultury, ale i blízkým a iniciativním spolupracovníkem organizátorů strážnického festivalu.
      Za významnou společenskou a kulturní angažovanost udělil ministr kultury ČSR Milan Klusák Bohumilu Hlaváčkovi v roce 1980 čestné uznání a v roce 1981 titul Vzorný pracovník kultury. Jan Souček

183

NEKROLOG

Paul Leser (1899-1984) [obsah]

Trochu oneskorene sa k nám dostala zvesť, že zakladateľ novodobého historicko-etnografického štúdia poľnohospodárstva Paul Leser zomrel ako osemdesiatpäťroč­ ný v decembri 1984. Keďže tento významný vedec sa najmä po druhej svetovej vojne živo zaujímal o prácu agrárnej etnografie v Československu, ba v niektorých smeroch aj podnietil jej rozvoj, prinášame aspoň stručnú informáciu o jeho vedeckom odkaze aj v našom časopise.
      Paul Leser sa narodil vo Frankfurte nad Mohanom roku 1899. Tam prežil svoje detstvo a gymnaziálne roky. Po skončení vojenskej služby (v rámci ktorej bol rok na fronte) študoval dejepis a národopis na univerzite v Bonne (1919-1924) . Potom pracoval štyri roky ako gymnaziálny profesor vo Frankfurte a súčasne ako "vedecká pomocná sila" v tamojšom "Völkermuseum". Už roku 1925 napísal prvú rozsiahlu prácu na tému "Völkerkunde und Rassengeschichte - Methodologische und kritische Untersuchungen aus den Grenzgebieten zwischen Ethnologie und Anthropologie"; v tomto diele odsúdil prenášanie rasistických teórií do etnografického štúdia, preto práca zostala v rukopise. Od roku 1929 - keď sa[/] habilitoval ako privátny docent - prednášal etnológiu na univerzite a súčasne sa venoval štúdiu dejín poľnohospodárstva. Roku 1936 utiekol z Nemecka do Švédska na znak nesúhlasu s politikou nacizmu. v emigrácii pracoval jednak v múzeach, jednak v redakcii známeho európskeho etnologického časopisu "Folk - liv" v Štokholme (hlavne ako prekladateľ). Keď jeho práca vo Švédsku bola ohrozená, presťahoval sa roku 1942 do USA, kde pôsobil ako univerzitný profesor. No už rok po príchode do USA sa dobrovoľne prihlásil na front; v rokoch 1943-1945 bojoval ako vojak americkej armády v severnej Afrike, na Sicílii a na Apeninskom poloostrove. Po skončení druhej svetovej vojny odmietal vrátiť sa do pôvodnej nemeckej vlasti a trvale sa usadil v USA. Tam pôsobil ako profesor kultúrnej antropológie na viacerých univerzitách, najmä však na univerzite v Hartforde (The Hartford Seminary Foundation, Hartford, Conne[c]ticut), kde zostal prednášať aj ako profesor emeritus až do svojej smrti.
      Už v rokoch univerzitného štúdia sa P. Leser zaujímal nielen o etnografiu a históriu, ale aj o aktuálne problémy kultúr y, osvety a výchovu na školách v povojnovom Nemecku. Postupne sa však jeho vedecké záujmy zúžili na oblasť ag[/]rárnej etnografie v širšom zmysle slova (tradičné formy poľnohospodárstva, strava a transport). Už od roku 1925 uverejňoval príspevky o spôsoboch pestovania poľnohospodárskych plodín, o obrábaní pôdy a najmä o ornom náradí. Zaujímal sa o pôvod orného náradia v Európe a o vzájomné súvislosti medzi vývojom poľnohospodárstva v Európe a v Ázii. v dejinách etnológie bol prvým bádateľom, ktorý skúmal spôsoby obrábania pôdy vo všetkých svetadieloch s cieľom objasniť cesty jednotného i diferencovaného vývoja tohto prastarého javu ľudskej kultúry. Na dosiahnutie tohto náročného cieľa musel vyriešiť viaceré základné teoretické a metodologické problémy, ako napr. predmet a metódy etnológie v oblasti bádania poľnohospodárstva, spoločné a rozdielne prístupy k tomuto štúdiu z hľadiska etnológie, antropológie, archeológie, hospodárskych dejín a jazykovedy, najmä však problém aplikácie historizmu na oblasť agroetnografického bádania a pod. Výsledkom cieľavedomého bádateľského úsilia bolo obsiahle dielo "Entstehung und Verbreitung des Pfluges" vydané roku 1931 v Münsteri (Westf.). v tomto základnom diele svetovej etnologickej spisby autor podáva analýzu orného náradia v jednotlivých častiach sveta, hľadá vzájomnú podmienenosť medzi typom orného náradia a charakterom poľnohospodárstva, prináša doteraz platnú klasifikáciu orného náradia a najmä rieši problém vzniku orné

184

ho náradia. Napísaním a vydaním tohto diela stal sa P. Leser zakladateľom agroetnografie ako špeciálneho odvetvia národopisu. Toto dielo podnes platí ako učebnica agrárnej etnografie na všetkých svetových univerzitách; v odborných kruhoch sa oprávnene označuje za "bibliu všetkých výskumníkov, ktorí sa zaoberajú štúdiom nástrojov na obrábanie pôdy". Preto 40 rokov po prvom vydaní tejto práce došlo k jej druhému vydaniu v Národnom múzeu v Dánsku (r. 1971) .
      P. Leser pokračoval v agrárnoetnografickom bádaní aj po druhej svetovej vojne. Zúčastňoval sa na všetkých medzinárodných podujatiach zameraných na etnografický výskum poľnohospodárstva. Roku 1955 stál pri zakladaní časopisu "Agrarethnographie" v Nemeckej akadémii vied v Berlíne. Vyvíjal iniciatívu pri zakladaní "Stáleho výboru pre výskum dejín poľnohospodárskych nástrojov" v Kodani, ktorého bol od r. 1968 až do konca života prezidentom ("Permanent International Committee for Research on the History of Agricultural Implements," National Museum, Brede, Lyngby, Denmark). Už od päťdesiatych rokov sa živo zaujímal o výsledky agroetnografických výskumov v Československu a v iných slovanských krajinách. Na medzinárodných fórach pozitívne hodnotil najmä vyskumy F. Šacha, J. Kramaříka, ako aj začínajúce sa výskumy poľnohospodárstva na Slovensku. z iných slovanských bádateľov vyzdvihol najmä práce B. Bratani[/]ća. O jeho úprimnom vzťahu k Československu svedčí aj skutočnosť, že ako jediný Američan sa zúčastnil na I. Medzinárodnej konferencii slovanských etnografov, ktorá sa konala v rámci III. ročníka "Seminarium ethnologicum" na Orave v júni roku 1970 (po konferencii sa jeho pobyt u nás nedobrovoľne predĺžil o liečenie na Urologickej klinike v Bratislave, kde sa podrobil operácii u prof. Zvaru). z iných socialistických krajín si vážil výsledky agroetnografie najmä v Maďar[/]sku (napr. práce I. Balassu, L. Takácsa a iných).
      Odchodom P. Lesera stratila agroetnografia svojho zakladateľa a za vyše päťdesiatročné obdobie jeho vedeckého pôsobenia aj svojho teoretického a metodologického usmerňovateľa. Jeho vedecká pozostalosť predstavuje dielo trvalej hodnoty, na ktoré možno spoľahlivo nadväzovať a ktoré treba naďalej tvorivo rozvíjať. Ján Podolák

KNIHY

Maďarské národopisné publikácie z roku 1984 [obsah]

Maďarská národopisná produkcia za uplynulý rok je nesmierne bohatá, a to si vynútilo selekciu. z prehľadu vynecháme folkloristické práce, ale nemožno tu spomenúť ani všetky etnografické publikácie. Týka sa to reedície niektorých klasických diel (znovu vyšiel prvý zväzok Malonyayho diela o ľudovom umení z roku 1907, Györffyho kronika z Nagykunságu atď.), prekladov (vrátane diel Mateja Bela), ale aj mnohých ďalších publikácií s úzkym vzťahom k národopisu z iných vedných disciplín (napríklad z odboru historickej štatistiky kniha o trhoch v Maďarsku roku 1828, ďalej sociografické porovnanie[/] tradičnej roľnícke j dediny s dedinou osídlenou bírešmi na parcelovanom veľkostatku atď.). Keďže počet recenzovaných prác nedovoľuje prekročit hranice anotácie, natíska sa otázka, či je relatívna kompletnosť lepším zrkadlom vedeckých výsledkov ako doterajší subjektívny výber obšírnejšie recenzovaných diel.
      Historická antropológia (366 strán) je titul 8-10 zväzku edície Antropologické spisy, ktorú vydáva Národopisný ústav Maďarskej akadémie vied v Budapesti pod redakciou Tamása Hofera. Práve tento zväzok súhrnne reprezentuje významný smer súčasného maďarského národopisu zameraný na spoločenské vzťahy. Zborník sústreďuje 22 referátov, prednesených na inter

185

disciplinárnom vedeckom zasadaní národopiscov. Zoradené sú do štyroch tematických celkov: Súvislosti s dejinami vedy; Roľnícka kultúra - populárna kultúra - elitná kultúra; Rodina a organizovanie domácnosti, príbuzenstvo; Vrstvy a formy života. Autormi prvej časti sú Gábor Klaniszay, kultúrny historik a iniciátor podujatia, Tamás Hofer, editor zborníka a autor úvodu, Vilmos Voigt, Mihály Sárkány a Péter Niedermüller.
      Gábor Klaniczay rozoberá predmet historickej antropológie, jej metódy a výsledky. Porovnáva synchrónny pohľad antropológov, skúmajúcich mimoeurópske kmeňové pospolitosti s diachrónnym štúdiom vlastnej spoločnosti v európskych krajinách. Poukazuje na súvislosti antropológie s kolonializmom, ako aj na korene európskeho národopisu. Ob.dva smery sleduje v ich vývoji, ktorý vedie k vzájomnému zbližovaniu: antropológia postupne upúšťa od nadčasového skúmania štruktúr a funkcií, európsky národopis dospieva k výsledkom na širšom základe, presahujúcom dejiny európskej kultúry. Takisto Tamás Hofer poukazuje na dejinný obrat európskej etnografie pod vplyvom antropológie, ktorá sa javí ako najprijateľnejšie východisko z úzkej špecializácie, alebo všeobsiahlej sociológie, ku ktorým smeroval vývoj národopisnej vedy. Mihály Sárkány skúma rozdiely medzi roľníkmi kmeňových a európskych spoločenstiev a na tom základe vysvetľuje odlišnosti, podávané často len[/] na úrovni vedomia alebo iných odvodených javov. Péter Niedermüller venoval príspevok antropológii mesta.
      Druhý oddiel prináša rozbor najrozličnejších vzťahov medzi roľníc­ kou, populárnou a "elitnou" kultúrou. Éva Pócsová píše o cirkevných benedikciách a ľudovom zariekaní v ich súbežnom pôsobení od 16. storočia s osobitým zreteľom na vplyvy, smerujúce k vykoreneniu ľudovej mágie (reformácia, procesy s bosorkami a iné). Gábor Tüskés skúma kult svätých v baroku v závislosti od politických, hospodárskych, etnických a iných spoločenských vplyvov. Martin György rozoberá historické názvy tancov, ktoré rozdeľuje na staršiu vrstvu, odrážajúcu obsahovú, formálnu či hudobnú stránku tanca, a na mladšiu, pochádzajúcu z názvov národa, krajiny, spoločenských tried alebo osobných mien. Péter Hanák objasňuje z nového pohľadu meštiansku bytovú kultúru priemyselnej spoločnosti, ktorá sa vyvíjala v 19. storočí. Zameriava sa na prerod spôsobu života od predindustriálneho mesta s polyfunkčnými bytovými priestormi, kde sa biologické činnosti ako stravovanie, odpočinok ap. neodlučovali od spoločenských činností, ako sa neodlúčil ani súkromný život od verejného. Oddelenie hospodárskych a správnych priestorov od obydlia viedlo k biedermayerovskej ozdobnosti bytu, ale aj k vzniku nájomných domov pre nové meštianske vrstvy. Poukazuje na ich staviteľ[/]ské vzory (kasárne, kláštory,) ale aj na triedne rozvrstvenie nájomníkov. Osobitnú pozornosť venuje výstavbe Budapešti, charakterizuje striedajúce sa generácie a ich spoločenskú skladbu. Márta Lázarová venuje príspevok dvojakému významu ľudových kalendárov, ktoré jednak vytlačili prirodzené, cyklické počítanie času v prospech vedeckej orientácie, jednak se stali zdrojom ľudového čitania. Károly Vörös analyzuje spoločenský význam obrazového materiálu v dennej tlači z druhej polovice 19. storočia.
      Tretia časť, venovaná rodine, domácnosti a príbuzenstvu, napospol čerpá materiál z historických prameňov. Erik Fügedi sleduje príbuzenský systém stredovekej maďarskej šlachty. György Granasztói rekonštruuje meštiansku rodinu zo súpisov obyvateľov Košíc v polovici 16. storočia. Tamás Faragó porovnáva rodinnú skladbu v polovici 18. storočia medzi etnicky rôznorodými dedinami na okolí Budína. Rudolf Andorka a Sándor Balázs-Kovács skúmajú skladbu domácností v jednej obci na prelome 18. a 19. storočia. Odlišne skúmala príbuzenské vzťahy Judit Morvayová sledovaním výberu kmotrov v maďarskej dedine na južnom Slovensku. Na základe matričných zápisov od roku 1750 sa zamerala najmä na väzby v rámci sociálneho rozvrstvenia dediny. Gábor Gyányi rozobral vývoj vzťahov k služobníctvu v meštianskych rodinách a porov

186

nal ho s patriarchálnym roľníckym prostredím. Zameral sa na dualizmus verejného a súkromného života, ktorý sa premietal aj do oblasti morálky.
      Posledný diel je tematicky nejvariabilnejší. Lajos Takács spracoval zo svojich bohatých výskumov klčovania a ždiarenia otázky vnútornej kolonizácie Zadunajska v 18. storočí, spontánny a prudký proces povojnového obdobia. Gyula Benda podáva mnohostrannú charakteristiku zemianstva z 18. storočia v župe Zala: vymedzuje vrstvy zemianstva, ich hospodársky život, bytovú kultúru, rodinnú skladbu a vývojové tendencie ďalšieho diferenciačného procesu. k problematike zemianstva prispieva aj László Kósa. Terénne výskumy, ale najmä doklady z beletrie zachytávajú prevažne posledné obdobie zemianskeho života, splývajúceho s ostatnými spoločenskými vrstvami. Miklós Szilágyi založil svoj príspevok na spisoch zdĺhavej pravoty z 19. storočia medzi obchodníkom s rybami a panstvom, všemožne hatiacom kapitalistické podnikanie. Zoltán Tóth skúma osud štyroch sedliackych slúžok vo Viedni, ktoré sa tam vydali a usilovali sa preniknúť do mestského spoločenského prostredia. Prameňom sú pozostalosti z roku 1889 a 1890.
      Obsah zborníka aj v najstručnejšom podaní ukazuje teoretickú a tematickú podnetnosť významného bádateľského smeru v maďarskom[/] národopise, ktorý z tradícií historického národopisu vyťažil pozitívnu stránku solídnej faktografie, avšak vie ju obohatiť netradičným pohľadom na nové problémy, vyhýbajúc sa prázdnemu teoretizovaniu alebo deskriptívnosti. z tohto hľadiska si zborník zaslúžil rovnakú pozornosť ako súhrn ďalších publikácií, venovaných prevažne klasickým národopisným otázkam.
      Monotematickou syntézou je knižná publikácia o uskladnení obilia v maďarských roľníckych hospodárstvach, ktorú napísal Endre Füzes (Akadémiai kiadó, Budapest, 323 strán, 112 vyobrazení). Autor rozdelil prácu podľa dvoch základných spôsobov uskladňovania: v priestore domu a v samostatných stavbách. Druhý spôsob, ktorý predpokladá väčšie množstvo obilia, nesúvisí len s tovarovým hospodárením od konca feudalizmu, ale už od najstarších čias so zabezpečením obživy v neúrodných rokoch (obilné jamy a iné). Rozličné formy a typy sleduje autor z hľadiska materiálu a techník, funkcie, rozšírenia, pôvodu, sociálnych podmienok a terminológie, v regionálnych a historických premenách. Dielo je prínosné pre maďarský národopis, ako aj pre porovnávacie štúdium témy v širších územných a kultúrnohistorických súvislostiach.
      Béla Gunda prispel ako editor k významnému dielu o ľudovom rybárstve v celosvetovom meradle (The Fishing Culture of the World. Akadémiai kiadó, Budapest, I. a II.[/] zväzok, 1253 strán), ktoré vyšlo ako zborník štúdií v angličtine a nemčine. Hoci spomedzi 56 príspevkov iba jeden podáva maďarský materiál (M. Szilágyi, Methoden der Fischkonservierung bei den Ungarn), dielo je predovšetkým vizitkou maďarského národopisu. Od nás v ňom nájdeme príspevok o českom rybnikárstve od Jiřího Andrešku a prehľad výsledkov výskumu o rybolove na Slovensku od Jána Podoláka. Škoda, že zborník vyšiel s malým predstihom pred syntézou Jána Mjartana, a tak sa v ňom dozvedáme iba o čiastkových štúdiách nášho popredného bádateľa.
      Debrecínske národopisné centrum je známe viacerými edičnými radmi, v ktorých našli často miesto aj naši autori. v uplynulom roku vyšlo 14., 15. a 16. číslo edície Folklór a Etnografia, ďalej 10. a 11. zväzok edície Studia Folkloristica et Ethnographica, všetky pod redakciou Zoltána Ujváryho, vedúceho profesora katedry národopisu. Autorom 10. zväzku tejto edície je József Szabadfalvi s príspevkami o maďarskom pastierstve (323 strán). Je to výber publikovaných štúdií z rokov 1963-1981. Mnohostranný pohľad. na typy nomádneho dolnozemského pastierstva, na pastiersku migráciu, sviatky pastierov, komunikačné znaky, umenie atď., zakončuje nemecké a slovenské resumé, ktoré je ďalším dokladom úzkej spolupráce tejto edície s naším národopisom. Téma 11. zväzku je venovaná strave poľskej

187

dediny v Maďarsku z pera Erszébet Bödyovej (155 strán, nemecké a poľské resumé). Autorka rozoberá etnické a hospodársko-spoločenské vplyvy na stravu poľských osídlencov. Keďže pôvodne prišli na začiatku 18. storočia do severného Maďarska, susedili so Slovákmi i Maďarmi, uchovávajúc si však poľské názvy pre najstaršiu skupinu jedál.
      V edícii Folklór a Etnografia je autorom 14. zväzku americký antropológ Michael Sozan so štúdiou o Židoch v jednej zadunajskej pospolitosti (21 strán, anglické resumé). Na základe spomienok miestnych obyvateľov a jednej rodiny, ktorá prežila deportáciu, rekonštruuje ich spolužitie a spoločenské pôsobenie, násilne ukončené roku 1944. 15. zväzok prináša štúdiu o morálnych normách v severomaďarskej dedine od László Veresa (59 strán, nemecké resumé) . Obsahuje rámcový opis zaúčania detí do práce a všeobecné pravidlá pracovnej, náboženskej a sexuálnej morálky dospelých. 16. zväzok, Štúdie k národopisu Szatmáru (258 strán) je zborník príspevkov zo zasadania, venovaného otázkam národopisu tejto bývalej župy v severovýchodnom [m][M]aďarsku. Prináša výsledky príkladnej spolupráce miestnych činiteľov s regionálnymi a univerzitnými pracovníkmi v dvanástich príspevkoch k rozličným otázkam etnografie a folkloristiky.
      Monografia Dejiny a národopis Kecelu takisto spája iniciatívu miestnych funkcionárov s vedeckými pra[/]covníkmi (1 215 strán, 80 fotografických príloh, vydal Národný výbor obce Kecel pri príležitosti 250. výročia založenia obce). Redaktor monografie János Bárth, riaditeľ múzea v neďalekej Kalocsi, sa zaslúžil o prísne historické zameranie diela a ako autor má aj podstatný podiel na prvej časti, venovanej dejinám obce. Spracoval roky 1734-1848 prevažne z archívnych pramenov, ktoré ako národopisec vedel oživiť rekonštruovaním procesu znovuosídlenia a utvárania novej dediny, kde nechýbali ani Slováci. Prispel aj do národopisnej časti, rozdelenej podľa jednotlivých tematických okruhov. Historické chápanie monografie dokladá i opis súčasnosti. Súpis všetkých inštitúcií, organizácií a podnikov, ktoré dotvárajú dnešný obraz obce, platí ako historický dokument pre budúce generácie.
      K regionálnym prácam patrí aj 15. zväzok národopisných publikácií múzea Otta Hermana v Miškovci, Interetnické vzťahy v severovýchodnom Maďarsku (Miskolc, 323 strán, redigovali Ernö Kunt, József Szabadfalvi a Gyula Viga). Publikuje v ňom príspevky vyše 30 autorov z konferencie, ktorá sa uskutočnila v tom istom roku. Rozlične zamerané referáty spája problematika regiónu, v ktorom sa maďarské obyvateľstvo dostávalo do styku nielen so Slovákmi, ale aj s Rusínmi, Poliakmi a Nemcami. Od nás sa v zborníku uplatnili príspevky Marty Sigmundovej a Margity Mé[del]ryovej, avšak otázky maďarsko-slovenských vzťahov v tejto oblasti rozoberá celý rad ďalších autorov. Význam konferencie a jednotlivých príspevkov hodnotí v záverečnom slove Iván Balassa.
      Národopisná monografia Répáshuta, slovenská obec v pohorí Bükk, podčiarkuje plodnú organizačnú činnosť miškovského múzea, rozvíjajúceho spoluprácu maďarských a slovenských národopiscov (Miskolc, 435 strán, red. József Szabadfalvi a Gyula Viga). 20 autorov spracovalo takmer všetky klasické témy národopisu, z ktorých ľudová strava pochádza od slovenského autora Michala Markuša. Keďže práca vychádza aj v slovenčine, naša národopisná verejnosť bude mať príležitosť oceniť jej prínos. Veríme, že slovenské znenie sa vyhne prekladateľským chybám obsahu maďarskej monografie v slovenčine, ktorý je bez porovnania s originálom nepoužiteľný. "Dejiny osídlenia" sú tam preložené ako "Historia usadlostí", "Etnické vývojové zmeny" ako "Etnické rozvojové typy", pozoruhodný je titul "Manželské a porodné zvyky", "Poľnohospodárska prostriedková kultúra" atď., nehovoriac o chybách, ktoré môžeme prisúdiť tlači, ako ". . . postavy vo vierovyzvani", ". . . zvláštnosti . . . v pohory bükku" ap. Ak podobné nedostatky zisťujú aj Maďari u nás, je len o dôvod viac, aby sa spoločným úsilím likvidovali. Hodnotná a užitočná odborná spolupráca si zaslúži všestrannú úroveň.

188

      Maďarská národopisná produkcia nemôže byť v jednoročnom prehľade výstižnou ukážkou všetkých ciest, ktorými sa vývoj vedy uberá. Ukazuje, že tieto cesty sa hľadajú na širokom základe medziodborovej a medzinárodnej spolupráce, ale k slovu sa dostáva aj regionálne zberateľstvo bez výrazných teoretických ambícií. Akceptovanie mnohých ciest dáva maďarskému národopisu perspektívy mnohostranného rozvoja, ktorý bol príznačný aj pre bádateľské generácie minulosti. Soňa Švecová


      A. M. Bušuj - A. Ivčenko: Bibliografičeskij ukazateľ po paremiologii. Paremiologija Ukrajiny. [obsah]

Tom 1, Samarkand 198.2, 152 s., t.2, Samarkand 1983, 144 s. Rotaprint.
      Dvojzväzková bibliografia prísloví, porekadiel, hádaniek, porovnaní a aforizmov Ukrajiny, vydaná bibliografickým ústredím Uzbeckej štátnej univerzity v Samarkande, obsahuje 3 345 záznamov.
      Bibliografia sa neobmedzuje iba na ukrajinskú paremiológiu, ale podchycuje aj práce o drobných folklórnych žánroch iných národov, vydané na Ukrajine a tiež umelé aforizmy viac než 700 ukrajinských a cudzích autorov, vydaných v ukrajinčine.
      Obidva zväzky majú rovnakú štruktúru a koncepciu. Bibliografické záznamy sú v nich rozdelené iba do dvoch skupín - teória pa[/]remiológie a zbierky paremií. v ramci týchto skupín práce sú radené podľa abecedy. U väčšiny záznamov druhej skupiny je uvedený počet paremií. Neprehľadnosť klasifikácie je vyvážená perfektne zostavenými registrami, ktorých je až 15 (!) . Tieto registre umožňujú čitateľovi získať vyčerpávajúcu informáciu o paremiách, napríklad, zistiť mená všetkých bádateľov, zberateľov a recenzentov paremií, miesta ich zápisu a miesta vydania v časovej postupnosti, teoretické práce o ktoromkoľvek prísloví či aforizme, žánrové a tematické rozvrstvenie paremií atď. Vďaka registrom orientácia v tomto navonok neprehľadnom množstve materiálu je ľahká a jednoduchá.
      Druhý zväzok recenzovanej práce obsahuje vyše 600 bibliografických údajov N. Varjanovej o prísloviach, porekadlách a hádankách Ukrajincov východného Slovenska. v registroch je uvedeno 33 lokalít a 47 zberateľov z nášho územia. Takáto bohatá bibliografia paremií východoslovenských Ukrajincov doposiaľ nebola vydaná ani v Československu, ani na Ukrajine.
      Aj keď počet podchytených prác z paremiológie Ukrajiny je úctyhodný, predsa len dva zväzky zďaleka nevyčerpávajú všetok materiál. Nevyexcerpovanou zostala predovšetkým staršia regionálna tlač západnej Ukrajiny (Haliče, Bukoviny a Zakarpatska), ako aj ukrajinská tlač vydávaná v zahraničí (Poľsko, Juhoslávia, Rumunsko, Kanada, USA a inde). Očakávame, že paremie[/] z tejto tlače sa dostanú do ďalších zväzkov recenzovanej edície.
      Dva zväzky Paremiológie Ukrajiny, vydané v Uzbekistane, zaiste vyvolajú záujem o túto publikáciu nie len v Sovietskom zväze, ale aj za jeho hraniciami, predovšetkým medzi slavistami. Škoda, že nízky náklad publikácie (1. zv. - 500, 2. 600 výtl.), ani zďaleka nebude môcť uspokojiť tento záujem. Mikuláš Mušinka

Ján Mjartan: Ľudové rybárstvo na Slovensku. [obsah]

Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry, zv. 14. SAV, Bratislava 1984
      Kniha o lidovém rybářství na Slovensku, napsaná nestorem československých etnografů PhDr. Jánem Mjartanem, DrSc., zaujme nejenom etnografy, ale i historiky a badatele dalších oborů společenských, věd jak množstvím informací, získaných přímo v terénu, tak zejména vzorným metodickým uspořádáním. Dlouholetý výzkum a příkladná píle autora jsou základem, z něhož bylo vybudováno dílo zahrnující jak historický vývoj forem lovu ryb v různých etnických společenstvích, tak i přehled vývoje používaného nářadí a technik a jejich specifičnost na území Slovenska.
      Práce je rozdělena do jedenácti kapitol: I - Rybolov bez rybárskych nástrojov, II - Úpravy rybných vôd, III - Pletené rybárske nástroje, IV - Udica, v - Bodavé rybárske nástroje, VI - Siete, VII - Pohon, VIII - Pomocné ry

189

bárske náradie, IX - Čikarenie, X - Transport, údržba a úprava rýb, XI - Rybársky folklór. Za tyto kapitoly zařadil autor obsáhlé poznámky, seznam literatury, slovník nářečních a odborných výrazů a ruské a německé resumé. 380 stran knihy se 119 kresbami a černobílými fotografiemi tak tvoří pozoruhodnou monografii o rybolovu jako jednom z nejstarších zaměstnání i doplňkových zdrojů potravy lidstva.
      První i druhá kapitola přinášejí mnoho neznámých poznatků o nejstarších a historicky doložených formách rybolovu bez nářadí. Do této skupiny technik zařazuje autor i pomocné prostředky lovu, představované různými druhy zahrazování rybných vod. Těžiště práce je v kapitolách třetí a šesté, do nichž shromáždil i nejbohatší dokumentaci jak rybářských nástrojů pletených z proutí, tak z textilních vláken. Jenom mnohaletý výzkum přímo v terénu a navázání důvěrného vztahu k lidem kolem rybných vod umožnilo autorovi podat takový podrobný přehled jak způsobů hotovení různých typů valů, košů a vrší, tak i jejich používání, stejně jako z textilních (i umělých) vláken pletených čeřenů, saků, pášek, nevodů a různých sít. Právě toto nářadí patří v lidovém prostředí k nejrozšířenějším typům. Výklad doprovází instruktivními kresbami i fotografiemi. Vzhledem ke specifice výzkumu je třeba uvítat zejména dokumentární fotografie. v tomto ohledu snad lze připome[/]nout, že vydavatel tohoto svazku Klenotnice měl zvážit možnost použití dobrých barevných fotografií, které by zvýraznily i určitou poetičnost, s níž je tento doplňkový zdroj získávání potravy spojován.
      Kniha vyplňuje jednu z mezer v poznání hmotné kultury slovenského lidu, je metodickým přínosem a vedle Mjartanovy starší práce, kterou pod názvem Lidové rybářství v Pomoraví vydal ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, je tento 14. svazek Klenotnice slovenské lidové kultury první monotematickou prací o lidovém rybářství v naší národopisné literatuře. Josef Jančář

Jozef Kresánek: Tonalita. [obsah]

Bratislava 1982, 407 stran
      Náročné teoretické dílo profesora Jozefa Kresánka, vědce-syntetika, který staví na systematické a rozsáhlé analytické práci, je druhou částí jeho hudebně teoretické trilogie (první díl Základy hudobného myslenia vyšel v roce 1977, trilogii uzavře Tektonika).
      Z gnoseologického hlediska mimořádně obsažná práce přináší nový pohled na tonalitu jako hudební princip: Tonalita nezačíná až harmonickou tonalitou (a také jí nekončí); autor hledá a objasňuje genetické kořeny a předpoklady tonality v samých počátcích hudebního myšlení. Tak princip homeostázy, jednotící funkce tonality, váže logiku prvního a druhého dílu trilogie. z metodologického hledis[/]ka je třeba upozornit jednak na komplexní pojetí samotného předmětu (východiskem je hudba jako jeden fenomén ve své jednotě a rozmanitosti, tedy rovnocenně hudba umělá a lidová), jednak na Kresánkovo pojetí hudebního jevu nejen jako hudební struktury "an sich"; autor navíc hledá podstatu, příčiny a funkce hudebních struktur. To ho přivádí k metodám hudebně-psychologickým vedle základů muzikologických (hudebně teoretických a hudebně historických) a etnomuzikologických metodických postupů. Koncepce knihy staví na logice hudebního vývoje v rámci jednohlasu a vícehlasu, postupuje od geneze až k perspektivám principů tonality. Pro hudebního folkloristu znamená Kresánkova kniha základní teoretickou literaturu i metodu bádání. Zvlášť podnětné jsou například kapitoly o archaických úzkoambitových (terc-, kvarta kvinttonálních) hudebních projevech, jejichž analogie lze hledat v hudebních kulturách snad celého světa. Jozef Kresánek ukazuje, že srovnávací studium těchto hudebních jevů není otázkou etnickou, ale, že některé obecně lidské, antropologické aspekty mohou vést k podobnému myšlení (může tedy jít o polygenezi). To lze využít například při srovnávacím studiu archaických forem obřadního folklóru a některých druhů pracovních písní. Odtud Ize pak čerpat pro teorii obecného a zvláštního, která má v etnografii a folkloristice podstatný význam.

190

      Syntetické dílo, které nemá v naší vědecké literatuře obdoby, nelze tu ani ve stručné charakteristice obsáhnout. Vyžaduje dlouhého speciálního studia s pečlivou pozorností ke srovnávacímu aparátu a materiálové příloze. Kresánkova práce přesahuje svým významem rámec československé vědy. Jejímu proniknutí do mezinárodního povědomí by napomohl překlad do světového jazyka. Věra Šepláková

Z nových bulharských národopisných publikací [obsah]

V posledních letech, zejména v souvislosti s oslavami 1300 let bulharského státu, vyšla v Bulharsku řada etnografických a folkloristických prací, svědčící o pozornosti, kterou věnuji Bulhaři lidové, kultuře jako součástí národního kulturního dědictví.
      Základní význam má syntetické dílo Etnografija na Băłgarija (Etnografie Bulharska), které vydává nakladatelství Bulharské akademie věd v Sofii (první díl vyšel v roce 1980 v rozsahu 375 stran, druhý díl v roce 1983 v rozsahu 329 stran, třetí díl se připravuje). První díl Etnografie Bulharska má podtitul Úvod do etnografické vědy a socionormativní kultura (odpovědným redaktorem svazku je Veselin Chadžinikolov ). Pojednává o obecných stránkách etnografie: etnografie jako věda, hlavní předmětové zóny a směry etnografického výzkumu, etnografie a příbuzné vědní[/] obory, metodologie etnografické vědy, etnografické prameny, vznik a vývoj bulharské etnografie (na tomto dílu se autorsky podíleli V. Chadžinikolov, T. I. Živkov, K. Krăstanova, D. Todorov, L. V. Markova ). v druhé části je věnována pozornost historickému vývoji a obecné charakteristice bulharského etnosu: etnogeneze a etnická historie bulharského národa, geograficko-demografická charakteristika Bulharské lidové republiky, antropologická charakteristika obyvatel Bulharské lidové republiky, sociálně-psychologická charakteristika Bulharů (zpracovali V. Chadžinikolov, V. Fol, B. Primov, S. Dimitrov, N. Kurtev, L. Dinev, P. A. Petrov, P. Boev, M. Draganov ). Závěrečné kapitoly prvního dílu Etnografie Bulharska sledují tradiční formy sociální organizace (rodina, rod, vesnická občina, cechovní organizace) a bulharské obyčejové právo (autoři R. Peševa, L. V. Markova, V. Paskaleva, M. Andreev ). Druhý díl Etnografie Bulharska se zabývá hmotnou kulturou: zaměstnání (zemědělství, chov dobytka, podomácká práce, řemesla), komunikace a obchod, sídla, obydlí, oděv, strava. Na jeho zpracování se podíleli G. Michajlova, Ch. Vakarelski, R. Bojadžiev, L. Peneva-Vincze, E. Koleva, L. Dukov, V. Marinov, M. Veleva, G. Krăsteva, A. Primovski, S. Blagoeva, P. Puntev, I. Koev, N. Kolev, R. Angelova, B. Georgieva, M.[/] Čerkezova, L. Radeva. Orientaci v obou dílech usnadňují rejstříky.
      Další syntetické dílo nese název Bolgary. Očerk tradicionnoj narodnoj kultury (Nakladatelství Bulharské akademie věd, Sofia 1984, 245 stran). Kniha je součástí proponované edice Etnografie Slovanů, připravované ve spolupráci vědeckých institucí socialistických zemí. Podává základní charakteristiku obecných otázek bulharské etnografie ( L. Dinev, V. Chadžinikolov, I. Kočev, K. Krystanova ), tradiční hmotné kultury ( B. Georgieva, G. Michajlova, A. Primovski, M. Čerkezova, M. Veleva, L. Radeva ), tradiční duchovní kultury ( I. Georgieva, S. Genčev, T. I. Živkov, L. Parpukova, N. Kaufman, A. Ilieva, G. Michajlova ), tradiční sociálně normativní kultury ( R. Peševa, I. Georgieva, L. Markova, V. Paskaleva, M. Andreev ), stavu tradiční lidové kultury v Bulharské lidové republice ( B. Tumangelov ). Vedle obsáhlé bibliografie je připojen terminologický slovník a rejstříky. Kniha, vydaná v ruském překladu, směřuje především k zahraničním čtenářům.
      V rámci edice Etnografické výzkumy Bulharska vyšel druhý svazek Pirinski kraj. Etnografski, folklorni i jezikovi proučvanija (Vydavatelství Bulharské akademie věd, Sofia 1980, 687 stran). Je koncipován jako svazek Dobrudža (referovali jsme o něm v NA, 12, 1975)

191

Demografie ( L. Makaveeva, A. Meljov ), tradiční společenská kultura ( D. Moskova ), tradiční hmotná kultura ( N. Kolev, S. Blagoeva, I. Moskov, E. Cankov, M. Čerkezova, M. Veleva, L. Radeva ), tradiční duchovní kultura ( R. Draževa, I. Georgieva, L. Radeva ), folklór ( K. Dinčev, E. Miceva, I. Manolov ), nářečí ( I. Kočev ).
      V bulharské vědě se věnuje systematická pozornost lidové architektuře. v řadě Bălgarsko chudožestvenno nasledstvo (Bulharské umělecké dědictví) vyšla jako pátý svazek půvabná kniha autorského kolektivu B. Georgieva - I. Ivančev - L. Peneva Narodnata kăšta. Vătrešna architektura, uredba i pokăštnina. (Lidový dům. Vnitřní architektura, uspořádání a zařízení). Publikaci vydalo v pěkné grafické úpravě Vydavatelství Bulharské akademie věd, Sofia 1980 (295 stran, 334 černobílé - barevné fotografie). Práce je rozvržena do kapitol: Estetické problémy vnitřní architektury a uspořádání bulharského lidového domu, Vnitřní prostorová a architektonická kompozice, Vnitřní architektura a uspořádání, Zařízení. Kniha obohacuje poznání o bulharské lidové architektuře zejména o estetické aspekty. Zahraničním čtenářům umožňuje orientaci ruské a anglické resumé a překlady popisků k jednotlivým vyobrazením.
      Za průkopnickou lze označit knihu Georgi Georgieva Sofija i Sofijanci 1878-1944, která vyšla[/] ve vydavatelství Nauka i iskustvo (Sofia 1983, 405 stran). Kulturně historicky a etnograficky zaměřená publikace podává obraz bulharského hlavního města Sofie a jeho obyvatel za kapitalistické urbanizace, pojednává o společenském životě a sociálních vrstvách, hmotném i duchovním způsobu života a kultuře. Práce G. Georgieva je prvním pokusem o vědecké zhodnocení základních procesů a zákonitostí formování a vývoje bulharského městského způsobu života a kultury za kapitalismu.
      Georgi Georgiev je také autorem drobné publikace o bulharských partyzánech ("Bălgarskite partizani. Istoriko-etnografski očerk." Partizdat, Sofia 1984, 223 strany). v historicko-etnografickém pohledu popularizační formou pojednává autor o stravě partyzánů, jejich oděvu, výzbroji a vojenské připravenosti, popisuje partyzánský život v táboře, seznamuje s partyzánskými cestami a pochody, ochranou zdraví a hygienou. Samostatné kapitoly věnuje Georgiev partyzánskému kolektivu, revolučnímu uvědomění partyzánů a jejich svátkovému systému, zábavám, hrám, písňové a literární tvorbě. Partyzánský život a kulturu lze považovat za variantu forem způsobu života a kultury společensko-politických skupin.
      Závěrem upozorňujeme na folkloristickou práci Bălgarski narod ni gatunki (Bulharské lidové hádanky. Vydavatelství Nauka i iskustvo, Sofia 1984, 677 stran). Přední bulharská folkloristka Stefana [/] Stojkova podává vyčerpávající obraz o tomto žánru bulharského folklóru. v obšírné studii analyzuje žánrové zvláštnosti - tematiku, básnické obrazy, stavbu, vyjadřovací prostředky. Jádrem knihy je sbírka hádanek seřazená do tematických okruhů, opatřená bohatým srovnávacím a poznámkovým aparátem. Václav Frolec

Jiří Langer - Josef Vařeka: Naše lidové stavby. [obsah]

Albatros, Praha 1983, 352 str.
      Lidová kultura, tvořící významnou součást kultury národní, je po právu předmětem zájmu široké veřejnosti. Nutno však také poznamenat, že tento zájem není vždy podložen nezbytným základním přehledem o dané problematice, projevujícím se v přežívajících romanticko-sentimentálních pohledech. Týká se to především těch oblastí lidové kultury, jejichž vývoj je historicky uzavřený. Svůj díl odpovědnosti za tento stav nesou i masově komunikační prostředky. Platí to ve velké míře právě pro lidovou kulturu hmotnou, zvláště lidové stavitelství, jehož se přímo dotýká široké chalupářské hnutí.
      O to záslužnější je ediční počin nakladatelství Albatros, které v populární edici Oko vydalo publikaci o lidových stavbách z pera předních československých odborníků - Jiřího Langra (současně i autora ilustrací) a Josefa Vařeky. Knížka v charakteristickém formátu této edice je určena především mlá

192

deži, což považuji za významný klad. Vedle obsáhlé sumy informací, které na poměrně sevřené ploše podávají všechna základní fakta, nejde o pojednání vysloveně historizující. Umožňuje zájemcům, a to nejen z řad mládeže starší 12 let, poučenější seznámení s objekty lidového stavitelství, které jsou ještě v terénu, s otázkami, které se pojí k památkové ochraně těchto staveb, případně i se zásadami, jež by bylo vhodné respektovat při opravách či rekonstrukcích původní zástavby za rekreačními účely. Je možno se seznámit i se záměry, z nichž vychází realizace specializovaných muzejryích expozicí lidového stavitelství v přírodě, usilujících o postižení pokud možno komplexního obrazu již zaniklé architektury našeho venkova, způsobu života, práce i bydlení obyvatel předsocialistické vesnice.
      Přesto, že text je přizpůsoben základnímu poslání edice, neztratil nic z odborných kvalit, k nimž přispívají jak doprovodné kresby, tak základní výběr použité literatury, který umožňuje případnou hlubší orientaci v této problematice. Srozumitelnost zvyšuje slovníček méně známých nářečních výrazů, přehled použitých zkratek i věcný rejstřík. Je dosti známou skutečností, že patří k nejtěžším autorským úkolům, pojednat o rozsáhlé a náročné problematice ve stručné, ale čtivé podobě, navíc v populárně naučné rovině. Zákonitě pak musí přicházet k řadě kompromisů v rozsahu i obsahu díla.
      S přihlédnutím k účelu edice,[/] v níž kniha vyšla, splňuje podle mého názoru všechna požadovaná kritéria. Snad bych jen dodal, že je škodou obrazové přílohy publikace, že nebyla alespoň v některých svých částech pojednána barevně, což je u této edice spíše výjimkou než pravidlem. Kresby mohly být jetě názornější a vypovídat i o barevností a celkové estetické vyvážeností objektů lidového stavitelství, jak v celkových proporcích sídel, tak v harmonických vazbách na modelaci terénu a zeleň. Snad o těchto aspektech bylo možno šířeji pohovořit i v textových částech. Citlivost při využívání přírodních zdrojů byla velmi výrazným rysem způsobu života tradiční předsocialistické vesnice. Tato skutečnost je také jedním z aktuálních odkazů minulosti dnešku, kdy péče o životní prostředí patří k příkazům dne i existenčním úkolům příštích generací.
      Po knížce Naše lidové stavby s chutí sáhla naše veřejnost a neměla by ani chybět v domácích knihovničkách mládeže či v příručkách pionýrských oddílů a svazáckých organizací. Jan Souček

Václav Frolec a kolektiv: Horní Věstonice - společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. [obsah]

Universita J. E. Purkyně v Brně, 1984, 626 str., 251 kreseb a foto, německé resumé
      Ve Spisech filozofické fakulty brněnské university pod číslem 245[/] vyšla publikace, věnovaná Horním Věstonicím, vesnici na jižní Moravě. Publikace je v mnohém novátorská, což však s sebou nese i některá rizika. Místo podrobné analýzy obsahu výpravné knihy, s nímž se ostatně mohou zájemci seznámit sami, pokusím se o krátké zamyšlení nad některými pionýrskými počiny autorského kolektivu vedeného V. Frolcem, i nad jistými otazníky, které čtenáře mohou napadnout.
      Metoda zpracování národopisných monografií jednotlivých sídel patří k etnografickým pracovním postupům již pěkně dlouho, a je prakticky nereálné se bez ní obejít v budoucnu. Postup vývoje společenských věd vede k jedinému možnému posunu i při práci na národopisných monografiích, totiž k interdisciplinární spolupráci. I když nelze o monografii Horních Věstonic hovořit v tomto smyslu jako o prvotině, z pozice národopisného pojednání o jednom sídle je prozatím publikací nejrozsáhlejší, na jejímž koncipování se podílely takřka všechny příbuzné vědní disciplíny. A to je rys hodný největšího cenění. Kdo se již setkal s problematikou přípravy, koordinace i řízení takto pojaté interdisciplinární spolupráce v oblasti společenských věd, zajisté to potvrdí.
      Rovněž samotný výběr typu obce k výzkumu i následnému monografickému pojednání; byl krokem ve všech ohledech progresívním, spojujícím v sobě aktuální problematiku společenskovědnou, politickou i kul

193

turní. Doosídlení našeho pohraničí po druhé světové válce bylo samo o sobě aktem náročným a citlivým po všech stránkách. Obdobně lze charakterizovat společenské procesy, které v těchto nově osídlených oblastech probíhají až do současnosti, a v takové šíři spektra badatelského zájmu, soustředěného do jediné obce, ještě zkoumány nebyly. Plný význam tohoto počinu bude bezpochyby zhodnocen až v budoucnosti.
      K pozitivům náleží rovněž celková vypravenost publikace fotografickými i kresebnými ilustracemi, společně s přílohami i výtvarným řešením vazby a přebalu. Slabinou této části monografie je nevyrovnaná kvalita fotografií. U reprodukcí starých archivních snímků, získaných často ze soukromí, nelze žádné zázraky očekávat a publikace tohoto druhu se bez nich neobejde. Na potaz je to ale u některých snímků pořizovaných až během výzkumu a výjimku netvoří ani některé reprodukce barevné. Zbytečné jsou i drobné chyby typografického charakteru, které však vydavatelé doposud nejsou sto takřka ovlivnit i v řadě jiných případů.
      Monografie ovšem odhalila i některá úskalí, jež tato metoda zpracování materiálů přináší. Upozorním alespoň na některé. Naprosto jednotný výraz celé publikace z hlediska obsahového, formálního i stylistického nelze vyžadovat, již vzhledem k počtu zúčastněných autorů. Nicméně jsou podstatné roz[/]díly i mezi jednotlivými autorskými přístupy. Předně bych se přimlouval za čtivost statí. A to i přes zohlednění faktu, že se jedná o knihu s výrazně odborným posláním, vycházející ve Spisech filozofické fakulty. Dokonce snad právě proto. Ve zřejmé výhodě jsou v tomto směru patrně etnografové, kteří mají větší zkušenosti se psaním pro vlastivědné či populárně naučné publikace. Text zahlcený grafy se suchopárným komentářem, podobně jako únavné výčty údajů z dotazníků, činí čtení náročné i pro zainteresované odborníky, natož pro běžného konzumenta. Nelze se leckde ubránit dojmu, že bylo možno sdělovaná fakta vyjádřit srozimitelněji a stručněji. Jsem také názoru, že i vědecky ověřené skutečnosti společensko-vědního průzkumu, zvláště o poměrně nevelkém společenství jedné obce, je schůdné formulovat citlivěji, s přihlédnutím k velké pravděpodobnosti, že kniha bude v této vesnici pečlivě čtena a bude žádoucí třeba i výzkum opakovaný.
      V celkovém souhrnu je však nutno práci celého autorského kolektivu náležitě ohodnotit. Vedle rozsáhlého sumáře poznatků o složitostech poválečného vývoje jihomoravského pohraničí jednoznačně ukazuje cestu, po které se toto bádání musí ubírat dále, včetně poučení z obtíží, s nimiž se tato práce setkala. Jak jsem již naznačil, bylo by velkým přínosem provést ve srovnatelných rovinách komplexní[/] průzkum této lokality v dostatečném časovém odstupu opakovaně. Jan Souček

Výbor ze západomoravských pohádek a pověstí

Moravské národní pohádky a pověsti. [obsah]

Ze sbírek J. S. Menšíka, J. Pleskáče, K. Orla, J. Soukopa a V. Švédy. Odeon, Praha 1983, 342 strany
      Nakladatelství Odeon ve své edici Lidové umění slovesné, řada A, svazek 27, Klasické sbírky českého folklóru, svazek 4, vydalo výbor z pohádek a pověstí, které v polovině 19. století z podnětu B. M. Kuldy sebralo několik nadšenců dnes už téměř zapomenutých jmen ( J. S. Menším, J. Pleskáč, K. Orel, J. Soukop, V. Švéda ). Texty vybrali, předmluvu napsali, poznámkami, slovníčkem a mapou opatřili Oldřich Sirovátka a Marta Šrámková. k vydání připravila a jazykovou poznámku napsala Jarmila Víšková.
      Editoři seřadili sběratele ve sledu Josef S. Menšík: Moravské národní pohádky a pověsti z okolí jemnického, J. S. Menšík: Moravské pohádky a pověsti z okolí telčského, dačického, benetického a holešovského, J. Pleskáč: Moravské národní pohádky a pověsti z okolí olešnického a jiných, K. Orel: Moravské národní pohádky a pověsti z Molenburska. v poznámkách odkazují pořadatelé na základní pohádkoslovné příručky, pokud to

194

bylo možné, uvádějí jméno vypravěče nebo zasilatele textu, provenienci povídky a vysvětlivky k místním a pomístním jménům. Při výběru textů postupovali editoři selektivně; vybrali povídky pro dnešního čtenáře poutavé a pro odborníka zajímavé a cenné.
      Západomoravské pohádky a pověsti J. S. Menšíka, J. Pleskáče, K. Orla, J. Soukopa a V. Švédy vznikly po Kuldově souboru lidové prózy z Valašska. Byly jeho příkladem podníceny nebo přímo vznikly jako součást Kuldova edičního cíle. Dohromady obsahují více než tři a půl stovky textů, které jsou mimořádně bohatým pramenem pro poznání lidového vyprávění na Moravě, na jehož základě lze rekonstruovat obraz lidové prózy v 18. a první poloviny 19. století. O. Sirovátka a M. Šrámková vysoce hodnotí význam těchto záznamů lidových pohádek a pověstí, zároveň však upozorňují na jejich rozličnou úroveň a mnohé nedostatky. Promítá se v nich dobové pojetí folklórní prózy a lidové četby i sběratelská metoda a vydavatelské postupy z let kolem poloviny 19. století. Přes všechny výhrady, které k zápisům můžeme mít, pro západní Moravu znamenají nejvydatnější pramen poznání tamější vypravěčské tradice v 19. století. Ve svém souhrnu vypovídají tyto záznamy mnoho cenného nejen o dobrém vypravěčském fondu na západomoravském venkově, ale také o autentické podobě povídek, jed[/]notlivých látek a motivů i o Vypravěčském stylu.
      Lze jen souhlasit s pořadateli výboru, že návrat ke starým moravským sbírkám pohádek a pověstí z padesátých let minulého století není pouhou odbornickou retrospektivou do dějin folkloristiky, ale i cestou do světa dávného lidového vypravěčství a do uplynulého života vesnického člověka. Zásluhou editorů se tato cesta otevřela odborníkům i široké čtenářské obci. Václav Frolec

Béla Takács: Reformárus templomaink úrasztali terítöi. [obsah]

Budapest 1983, 164 str., 77 il., německé a anglické résumé
      Kniha publikuje textilie užívané v maďarské reformované církvi jako pokrývky ustálené formy většího či menšího formátu pro zahalení stolu Páně a křesla faráře.)sou uchovány ve speciálních církevních muzeích v Šarišském Potoku a v Debrecíně, kde je jich na tři sta kusů. k menším sbírkám v Pápě a Kecskemétu se jen přihlíží. Velká historická a umělecká hodnota těchto prací byla až do let 19301940 veřejnosti zcela skryta a touto knihou se umožňuje doplnit mezery znalosti starých textilií z maďarských státních muzeí (na které jsme upozornili v minulém ročníku NA).
      Autor seznamuje nejprve s materiálem a vyšívací technikou, které se neliší od dobových zvyklostí. Důležitá je zvláště druhá kapitola vší[/]mající si předmětů ze 16.-18. století vyšitých hedvábím s doplňováním a zlatým vláknem. Mnohé jsou opatřeny datem, jménem dárce a někdy obsáhlými citáty z bible. Třetí kapitola je věnována bohatým barokním textiliím od konce 17. století. Poměrně méně jsou zastoupeny síťované a paličkované práce, z nichž bílé pocházejí vesměs ze Slovenska (mezi nimi je známé téma Obětování Izáka). Pátá kapitola pojednává o potištěných textiliích. Pro nás jsou důležité ty, které pocházejí z let kolem roku 1700 - jedna je datována rokem 1703 - protože mají stejný charakter jako obdobné pokrývky od nás. v 17. a 18. století se kupovávaly od tureckých obchodníků nejen orientální koberce a vyšívané pokrývky, ale také sama hedvábná příze. Teprve v 19. století se objevují lidové tkaniny a výšivky v souvislosti s tím, jak se přesouvá okruh donátorů přes střední stav do selských vrstev. Miroslava Ludvíková

Die Schweiz in ihren Märchen und Sennengeschichten. [obsah]

Herausgegeben von Richard Waldmann. Eugen Diederichs Verlag, Köln 1983, 320 stran
      Nemáme před sebou vědeckou edici a editor, Richard Waldmann, není vědec. A přesto prá vě jeho kniha může vést badatele k užitečnému zamyšlení. Pravda, ze strohého folkloristického hlediska jí lze leccos vytknout. Může vadit

195

už jistá - "druhová" nerovnováha v titulu: Švýcarsko ve svých pohádkách a salašnických příbězích jako protiklad pohádek bychom podle vžité dichotomie očekávali pověsti. v poznámkovém aparátu (s. 309-318) folklorista postrádá klasifikaci podle katalogu AaTh, zvlášť když soubor vydalo nakladatelství, kde vychází známá řada Die Märchen der Weltliteratur, pro niž se tato klasifikace stala pravidlem. Do třetice pak, R. Waldmann zařadil do svého výboru i dvě povídky současného spisovatele Meinrada Inglina (č. 59 a 66); z nich zejména druhá se nejen dikcí, ale převážně i motivicky vzdaluje od folklórního podání.
      Co R. Waldmann svou edicí sledoval? Chtěl čtenářům předložit vyprávění charakteristická pro švýcarské regióny. Pohádka v běžném smyslu mu nedostačovala, v celém rozsahu nevyhovovala ani pověst. Musel proto preferovat historky svázané s horskými pastvinami, Do rámce salašnických příběhů se mu dobře hodila i obě literární ztvárnění.
      Slovem, R. Waldmann nevybíral texty nahodile, ale s jasným záměrem. Nepokládá se za odborníka, pouze za člověka, jemuž se lidová vyprávění stala vášní. Nicméně na svou práci se důkladně připravil, což bychom nepředpokládali u laika, byť vzdělaného a dennodenně obklopovaného knihami, Pro svůj výbor čerpal z pramenů od druhé polovvny 19. století, a to z pramenů i opomíjených nebo zapadlých[/] a mnohem početnějších než třeba R. Wildhaber a L. Uffer pro svazek Schweizer Volksmärchen (1971). Opřel se o sbírky publikované také v současnosti a kromě toho desetinu textů uveřejnil z dosud nevydaných rukopisů. Nechtěně tím dává badatelům další podnět ke zkorigování obecně přijímané teze o naprostém zániku pohádkové tradice hlavně v západoevropských zemích.
      Tímhle vším naše krátké zamyšlení ještě nekončí, neboť jsme neřekli to hlavní. R. Waldmann vybral 145 textů a rozložil je do deseti oddílů podle jednotlivých částí čtyřjazyčného Švýcarska; nejpočetněji jsou zastoupeny pochopitelně oblasti, v kterých se mluví německým nářečím, přibližně vždy dvaceti texty je pamatováno na podání francouzská, rétorománská a italská. k zvýraznění regionální typičnosti přispívá 49 dřevorytů; editor je převzal z dvousvazkového díla La Suisse, études et voyages á travers les 22 cantons (Paris 1880). Nikterak tedy náhodou se na závěr vnucuje otázka: Proč nám dosud chybí edice, která by v kritickém výběru, s vhodným doprovodem a s pohledem až do dneška podávala našemu čtenáři - rozuměj: dospělému čtenáři - soubor relativně autentických záznamů orální prózy ze všech českých oblastí? Jaromír Jech

Märchen aus dem Tessin. [obsah]

Herausgegeben und übersetzt von Pia Todorović-Strähl und Ottavio Lurati. Die Märchen der[/] Weltliteratur, Eugen Diederisch Verlag, Köln 1984, 284 stran
      Romanistka a sběratelka Pia Todorović-Strählová se výrazně spolupodepsala už na povaze výboru Richarda Waldmanna Die Schweiz in ihren Märchen und Sennengeschichten: Ze svého terénu, z nejjižnějšího švýcarského kantonu, kde se mluví italským nářečím, dodala překlad sedmi vyprávěnek, a to vyprávěnek až na jednu výjimku předtím nepublikovaných ani v původním jazykovém znění. Krátce nato uplatnila akcent na dosud nezveřejněné texty sama. v mezinárodní sérii Die Märchen der Weltliteratur totiž vydala pod názvem Märchen aus dem Tessin nový svazek s 81 ukázkami, jimiž pokryla všechny žánrové skupiny zahrnuté do katalogu AaTh. v této své knize - ano, ve své knize, neboť profesora Ottavia Luratiho pouze konzultovala při výběru a překladech - nepřeváděla do němčiny jen záznamy z archívů, ale též záznamy vlastní. Ty se podílejí na souboru dobrou třetinou a beze zbytku pocházejí ze současností takříkajíc nejsoučasnější, částečně z roku 1978, převážně však z let 1982 a 1983. A tu se nabízí navázat na myšlenku načrtnutou v našem posudku o antologii Waldmannově.
      Zápisy P. Todorović-Strählové by tolik nepřekvapily, kdyby mezi nimi nedominovaly doklady dvou skupin dnes tak vzácných - pohádek kouzelných a o zvířatech. Naše překvapení je o to větší, že nejedno

196

z těchto svědectví o současné existenci pohádek dosahuje značné délky a že do tematické výstavby se vintegrovaly nezvyklé motivy. Tyto inovace nemůže do tradičního základu vnášet přirozeně kdokoliv, nýbrž skutečná tvůrčí osobnost. Sběratelka ji nalezla ve vypravěčce Jolandě Bianchi-Poli (nar. 1921). Jenom od ní zařadila do výboru 21 textů, které až na dva náleží k zmíněným dvěma žánrům.
      Rozlehlé pohádky budované na složitém tematickém půdorysu jako by disharmonovaly s celkovým společenským vývojem. Vždyť kanton Tessin (Ticino) se dávno už vymanil ze zaostalosti i uzavřeností a také přes něj po druhé světové válce přešla vlna lapidárně označovaná jako boom. Zprávy z Tessinu znovu dokládají, že pohádky mohou jít vlastními cestami, Mohou žít takřka kdekoli a kdykoli, Prvním předpokladem je ovšem bytostný zájem o tento vůdčí druh prozaického folklóru především u interpreta a na něm zároveň záleží, jaké reprodukční možností si najde či vytvoří a jaké úsilí vyvine, aby se prosadil.
      Pod dojmem tohoto poznatku, který si z knihy Märchen aus dem Tessin odnášíme, mladé badatelce promineme, že leckdy do hloubky nejdou je ji postřehy v doslovu (s. 238-252) a že někdy jednostranné až ukvapené jsou závěry v poznámkovém aparátu, byť dosti rozsáhlém (s. 253-273). Jaromír Jech[/]

Vlasta Svobodová: Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě. [obsah]

Trutnov 1933, edice Lnářský průmysl, suppl. 2, 188 stran, německé a anglické resumé
      I když známe dílčí práce i samostatné monografie o lidové a manufakturní textilní výrobě, přesto se tato problematika studovala dosud převážně v odděleném pojetí a vzájemné vztahy obou složek nebyly blíže analyzovány. Tuto mezeru do značné míry vyplňuje předložená publikace V. Svobodové, která podává zasvěcený obraz, vycházej"cí z etnografických výzkumů, z dochovaných muzejních dokladů a z archívních pramenů.
      V první kapitole podává autorka přehled o dosavadním stavu studia této problematiky. Hodnotí starší historickou a národopisnou literaturu, všímá si také současné literární produkce. Druhá kapitola je věnována vymezení obsahu a rozsahu pojmů "lidová" a "manufakturní" textilní výroba, jednotlivým fázím a formám výroby od zpracování surovin až po konečné produkty. Do svého komplexního pojetí zahrnuje nejen tkalcovství, u něhož zdůrazňuje dvojí proud, podomácký a řemeslný (cechovní), ale i ostatní specializované obory, kam patří především běličství a barvířství. Dále upozorňuje na specifika manufakturního výrobního procesu oproti lidové a řemeslné výrobě, manufaktury dělí na rozptýlené, kde spolupůsobila funkce faktora,[/] a centralizované, které byly mezistupněm k továrnímu podnikání.
      V třetí kapitole si autorka všímá vzájemných vztahů lidové a manufakturní výroby. Etnografický pohled na tuto problematiku uplatňuje v analýzách vztahů ve sféře organizační, technologické a morfologické, estetické a společensky užitkové, a to ve vazbách synchronních i diachronních. Výsledky svého studia formuluje pak v přehledném závěru, který je současně důležitým souhrnem metodických postupů, již lze výhodně rozpracovat při vytváření monotematické analýzy i při využití jejích výsledků pro syntézu této problematiky. Práci doplňuje poznámkový aparát, soupis literatury, přílohy a slovník řemeslných a nářečových výrazů.
      Interdisciplinární spolupráce národopisu s jinými vědními obory značně rozšiřuje obzor našeho poznání. Také publikace V. Svobodové, zaměřená sice na moravské podmínky, ale v mnoha směrech nastiňující obecnou problematiku, je podstatným přínosem v oblasti vzájemných vztahů lidové a manufakturní textilní výroby. Je zároveň příspěvkem k rozvoji nově se formujícího vědního odvětví, historického národopisu, jehož absence se dnes začíná pociťovat. Jiří Pajer

197

SBORNÍKY

Monografie o ukrajinských Bojcích

Bojkovština. Istoriko-etnografične doslidžennja. [obsah]

Naukova dumka, Kijev 1983, 303 strany
      Více jak dvacetičlenný kolektiv pracovníků lvovského oddělení Ústa­ vu uměnovědy, folklóru a etnografie M. T. Rilského Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky připravil monografii bojkovského regionu Ukrajiny. Práce představuje první pokus o komplexní historicko-etnografickou charakteristiku této významné a osobité etnografické oblasti.
      Publikace zahrnuje široký okruh problémů. v oddílu o historicko-etnografické charakteristice Bojkovštimy se pojednává o etnografických hranicích regionu ( Ju. G. Goško ), fyzickogeografických podmínkách ( R. F. Kirčiv ), sociálně třídní struktuře obyvatel ( V. O. Fritz ), antropologii ( V. D. Djačenko ), původu názvu Bojci ( M. L. Chudaš ), bojkovském dialektu ( M. L. Chudaš ), dějinách a současnosti bojkovské oblasti ( Ju. V. Goško, V. O. Fritz ).
      Značná pozornost je v monogra­ fii věnována hmotné kultuře: tradiční struktuře hospodářské činnos­ ti Bojků ( M. D. Mandibura ), zemědělství ( M. D. Mandibura, S. P. Pavljuk ), chovu dobytka[/] ( M. D. Mandibura ) , zahradnictví, sběračství, včelařství, lovu, rybolovu, dřevorubectví, podomácké výrobě, řemeslům a průmyslu ( K. J. Matejko, R. J. Fedina, A. F. Budzan, G. J. Goriň, R. V. Čugaj ), oděvu ( K. I. Matejko ), stravě ( T. O. Gontar ), sídlům, do­ mu, obydlí, hospodářským stavbám, monumentální architektuře ( A. F. Budzan, T. P. Kiščuk, R. Ju. Goško ).
      Oddíl o duchovní kultuře obsahuje kapitoly o rodině a rodinném životě ( Ju. G. Goško, N. I. Zdorovega, E. I. Sjavavko ), obci a životě v obci ( K. M. Kuteľmach ), lidové víře a vědění ( R. I. Kirčiv ), lidovém obyčejovém právu (Ju. G. Goško ), lidové medicíně a veterině ( Z. E. Boltarovič ), lidových zvycích a obřa­ dech ( N. I. Zdorovega ), folklóru ( R. F. Kirčiv ), hudebních zvláštnostech písní ( V. L. Gošovskij, S. V. Mišanič ), lidových hudebních nástrojích ( Z. V. Bulik, G. V. Demjan ), lidových tancích ( R. P. Garasimčuk, G. J. Goriň ).
      Závěrečná část se zabývá lidovým výtvarným uměním. R. V. Čugaj píše o výšivce, A. R. Budzan pojednává o tkaninách a dřevořezbě, M. J. Mozdir seznamuje s lidovou plastikou, lidovému malířství a zdobení kraslic věnují pozornost[/] V. J. Svercicka a O. G. Ljašenko.
      V monografii je shromážděn neobyčejně obsáhlý terénní materiál, doplněný o archívní a literární údaje. Na tomto pramenném základě se autorům podařilo vyslovit důležité závěry o ukrajinském kulturním společenství i specifických rysech tradiční kultury Bojků. Monografie se tak čestně řadí mezi základní slavistické práce z poválečného ob­ dobí a je cenným přínosem do náradopisného karpatologického: studia. Václav Frolec

Svatební obřad. Současný stav a proměny. [obsah]

Ed. V. Frolec. Blok, Brno 1983, 318 s.
      Lidová kultura a současnost je edicí, kterou vydává již po řadu let nakladatelství Blok v Brně. v roce 1983 vyšel 9. svazek, obsahující teoretické a materiálové studie zabývající se problematikou svatby. Sborník byl sestaven z příspěvků přednesených na VII. strážnickém sympoziu národopisci nejen z Československa, ale i zahraničními kolegy z Polska a Maďarska.
      Mimo příspěvků, které se soutře­ dily na výzkum a dosavadní bádá­ ní o svatbě (O. Sirovátka, A. Robek), byla největší pozornost věnována současnému způsobu svatby (V. Frolec, I. Heroldová). Národopisce zajímaly nejen dramatické jevy ve svatebním obřadu (B. Beneš, V. Hrníčko), ale i erotické prvky

198

ve svatebním veselí (P. Popelka), či současné svatební hostiny (R. Stoličná, L. Ryšavá). I sociální a hospodářské stránce svatby byly věnovány příspěvky (J. Štika, A. Navrátilová), stejně jako problémům městské svatby (P. Salner, V. Šepláková). Hlavní změny ve svatebním obřadu postihly tři příspěvky (Z. Jakubíčková, A. Kramolišová, M. Turzová). Na výskyt tradičních jevů v současných svatebních obyčejích poukazují příspěvky mnoha autorů z různých oblastí Československa (D. Luther, M. Sigmundová, K. Jakubíčková, J. Čukan, M. Mušinka, L. Tarcalová, L. Straková, J. Krist, J. Havlíková, D. Adamcová). Na odlišné i totožné prvky ve svatbě na území jihomoravského pohraničí poukázaly dvě studie (E. Večerková, A. Sulitka), stejně jako příspěvky z Valašska (L. Buzek, J. Volflová), Novojičínska (E. Jelínková) a zátopových oblastí (M. Šotolová).
      Ze zahraničních studií jsou otištěny příspěvky zabývající se svatebním obřadem a jeho proměnami v Polsku a studie o jídlech a nápojích při svatbách v Maďarsku.
      Svatební obřad jako součást lidové kultury je složitým jevem, který nevyřešily studie v tomto sborníku. Zveřejněné příspěvky věnující se široké problematice svatby můžeme považovat za dílčí část zkoumaného svatebního obřa­ du, kterým se budou národopisci zabývat po řadu dalších let. Ludmila Tarcalová

KONFERENCE

"Aktuálne problémy národopisnej muzeológie - dokumentácia obdobia výstavby socializmu"
      Seminár konaný 21. 2. 1985 v SNM-EÚ v Martine [obsah]

Komplexná dokumentácia obdobia výstiavby socializmu sa stala jednou z najaktuálnejších úloh všetkých našich národopisných pracovísk. v tomto smere sa v múzeách s národopisným zbierkovým fondom stretávame s mnohými špecfickými problémami, z ktorých viaceré si budú musieť vyriešiť jednotlivé pracoviská samostatne. Jednotnú a všeobecnú metodologickú líniu v ob­ lasti dokumentácie je však možné dosiahnuť len spoločným úsilím všetkých zainteresovaných riešiteľov. v tomto zmysle pristúpilo k riešeniu problematiky dokumentácie obdobia výstavby socializmu aj Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav v Martine ako metodické centrum národopisnej muzeológie na Slovensku.
      Kvôli získaniu obrazu o názoroch na spôsob dokumentácie obdobia výstavby socializmu a napokon i na doterajšiu prax v dokumentácii spôsobu života spoločnosti vôbec, bol vypracovaný dotazník, ktorý bol zaslaný nielen etnografom v múzeách, ale aj v pedagogických a vedeckých pracoviskách, pretože ne[/]jde len o otázky muzeologického charaktenu.
      Predovšetkým potreba ujasnenia si základných otázok muzeologickej praxe viedla k príprave seminára o aktuálnych problémoch národiopisnej muzeológie so zameraním na jednotnú a komplexnú dokumentáciu obdobia výstavby socializmu, ktorý bod zorganizovmný na pôde Slovenského národného múzea Et. mografického ústavu v Martine, dňa 2!1. februára 1985. Tohto pracovno­ -diskusného podujatia sa zúčastnili odborní pracovníci väčšiny regionál­ nych múzeí na Slovensku i z Národopisného ústavu SAV v Bratislave. Na jednaní bol prítomný aj riaditeľ Ústrednej správy múzeí a galérií v Bratislave Milan Rybecký a zástupca Okresného výboru Socialistickej akadémie ČSSR v Mar­ tine, ako spoluusporiadateľa seminára.
      Jedným z hlavných cieľov semi­ nára bolo prediskutovať princípy do!držiiav!ania historickej metódy v našej národopisnej muzeologickej praxi, kitoré zákonite musia doviesť aj k správnemu pochopeniu doku­ mentácie obdobia výstavby socializmu. Snahou bolo tiež upozorniť na niektoré nedosbatky v práci etnografov v múzeách a spoločne sa zamyslieť nad tým ako ich v budúc­ nosti odstraňovať, hlavne v súvislosti s ujasnením si zodpovedajú

199

cich teoretických pojmov, ktoré sú často príčinou terminologickej nejednotnosti v našej vednej disciplíne. k týmto otázkam smeroval aj úvodný referát Jaroslava Čukana, v ktorom vychádzal nielen z odpovedí respondentov, ale zároveň aj z teoretických a materiálových príspevkov uverejnených v odbornej literatúre. k formulovaniu niektorých názorov prispela aj vopred uskutočnená interná rozprava na pôde SNM-EÚ v Martine.
      Na konci veľmi aktívnej diskusie boli prijaté závery, ktoré by mali prispieť k skvalitneniu doterajšej, nielen muzeologickej praxe, ale aj národopisnej práce všeobecne. Dotazníky i priebeh diskusie ukázali, že k naj neujasnenejším patrila otázka časového vymedzenia doteraz aj v odbornej literatúre bežne používaných pojmov "súčasnosť" a "minulosť". Nejde o zametnutie termínov minulosť a súčasnosť, no v žiadnom prípade nemôžu nahrádzať presné časové vymedzenie sledovaného a dokumentovaného javu v akomkoľvek historickom období. z toho vyplýva, že presným časovým určením konkrétneho javu prestáva byť dokumentácia obdobia výstavby socializmu problémom preto, že každý sledovaný jav bude týmto zachytený v priestorových i sociálnych, a už aj v časových súvislostiach.
      Z názvu vednej disciplíny je evidentné, že objektom jej záujmu sú e,tnosy, resp. etnické spoločenstvá ía teda zákonite jej predmetom sa stávajú všetky komponenty ich kul[/]túry. Nevyhnutné je preto dokumen­ tovať spôsob života spoločnosti komplexne, tzn. všetky jej sociál­ ne zložky na vidieku i v meste v ich nepretržitom vývoji.
      Pri dokumentovaní starších vývojových fáz spôsobu života spoloč­ nosti trojrozmerným materiálom sa spravidla orientujeme na poznatky získané z literatúry a dostupných historických prameňov. v procese jeho formovania to nemusí byť výlučne trojrozmerný materiál, ale aj iný druh dokumentácie (napr. opis, fotografia, fonozáznam, kresba a i.). Táto dvojrozmerná dokumentácia nielen dopĺňa, ale môže dočasne nahradiť trojrozmerný predmet, pokiaľ sa neukáže potreba jeho selakcie ako typického reprezentanta skúmaného javu vo vymedzenom časovom úseku. v prípade, že k takémuto poznaniu dospejeme, ale samotný predmet už nebude existovať priamo v teréne, očakávame, že ten­ to bude možné v budúcnosti získať pre muzeálne účely z podnikových múzeí a iných dokumentačných centier múzejného typu pri výrobných podnikov, ktorých vznik je predpokladaný a podmienený požiadavkami Jednotnej metodiky zabezpeče­ nia múzejnej dokumentácie obdobia výstavby socializmu. Veríme, že uskutočnenie väzby medzi výrobnými rezortmi a múzeami nezostane len vecou teórie. Značne by to slkomplikovalo požiadavku zdokumentovania tohto významného obdobia v historickom vývoji našej spoločnosti pre nasledujúce generácie.[/]
      Seminár určite nevyčerpal nastolenú problematiku v celom jej rozsahu. Napriek tomu sme presvedčení, že prijaté závery budú prínosom k daľšiemu skvalitneniu národopisnej práce na jednotlivých pra­ coviskách, na stránkach odbornej tlače, a v neposlednom rade budú podnetom k organizovaniu aj iných stretnutí s podobným zameraním. Jaroslav Čukan - Karol Strele

Seminář o hospodářských stavbách [obsah]

Ve dnech 26.-28. 3. 1985 uspořádaly subkomise pro lidové stavitelství a pro agrikulturu MKKKB a Liptovské múzeum seminář "Hospodářské stavby dvora zemědělské usedlosti". v soustředěném prostředí podtatranského předjaří se v Pribylině sešlo 42 členů obou subkomisí (zastupovali 22 vědeckých, muzejních a památkářských pracovišť) a hostů, kteří ve 24 referátech prezentovali rozmanité aspekty tématiky. I když se organizátoři obávali, že nebude možné obsáhnout problematiku zvláštností podstatné části našeho území, přece referáty přinesly doposud neregistrované množství poznatků naznačujících nerovnoměrnost vývoje i v širších souvislostech. Syntetické pokusy v úvodním bloku měly metodický význam .pro usměrnění další badatelské práce a přinesly řadu nových interpretačních pohledů na vlastní specifikum problematiky ( Langer, Frolec, Vařeka, Botík ). Další blok referátů analyzoval materiál z oblastí Českomoravské vrchoviny

200

( Štěpán ), jihovýchodní Moravy ( Souček ), severozápadního Slovenska ( Pančuhová ), z Oravy ( Zubercová ), Hontu ( Botík ), slovenských oblastí s rozptýleným osídlením ( Kocourková ), z obce Štrba ( Švorc ), ze slovenských oblastí osídlených Ukrajinci ( Sopoliga ) a z jihovýchodního Slovenska ( Pastieriková ). Velmi přínosné bylo seznámení s výzkumy zaniklé středověké vsi Krigov na Spiši ( Javorský ), nezemědělských ( Ušak ) a dělnických ( Procházka ) usedlostí. Mnoho nových poznatků obsahoval i rozbor jednotlivých druhů staveb: sezónní chlévy ( Zuskinová, Chlebana ), zařízení pro skladování brambor ( Petráš ), stodoly ( S. Horváth ), sušírny ( Kovářů ), vinohradnické, stavby ( Máčel ) a barvířská dílna v Hranovnici ( Podoba ). Jednání vyústilo ve vytyčení další etapy zaměřené na stavby nezemědělské výroby ve vztahu k rolnickému dvoru. Přednesené materiály budou publikovány v Národopisných informáciích.
      S. Dúbravec seznámil účastníky semináře s koncepcí výstavby Múzea liptovskej dediny, jehož staveniště si všichni společně prohlédli a ocenili zejména zvýraznění kulturního specifika regionu a krajinné hodnoty umístění muzea. Společenské setkání v Bešeňové bylo rovněž využito k seznámení přítomných . se širokým záběrem činností Liptovského múzea a památkové péče a k dalším tématickým diskusím. Jiří Langer[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Divadelní ochotníci a folklórní soubory - cesty a výhledy [obsah]

V soukromém životě člověka jsou zřejmě dvě nejsvátečnější chvíle: svatba a narození dítěte. Svatba jako svátek všech, ne pouze zúčastněných, bývá obklopena celým systémem scén, výstupů a zábavných čísel a tvoří skutečně mnohotvárné divadlo, kde jsou obvykle role dostatečně přesně určeny. Není divu, že např. v Erbenově sbírce napočítal Jiří Horák kolem 60 % milostných, tanečních a svatebních písní, což svědčí o tom, jak rád se k nim člověk vrací, i když je dnes nacvičuje třeba jen soubor pro folklórní festival.
      Když si po válce někteří Kopaničáři začali uvědomovat, že s mladou generací odcházejí i ty obyčeje, které sami měli rádi, rozhodli se pro scénické nastudování kopaničářské svatby. Herci tohoto divadla byli zájemci a nositelé tradice, vedení zkušenou rukou tehdejších čtyřicátníků a pedesátníků: Josefem Lebánkem, Františkem Šopkem, řídícím J. Kopuncem a dalšími; institucionální oporu nalezli v tehdejším řediteli uherskobrodského muzea dr. J. Pavelčíkovi, Se svým "Divadlem kopaničářské svatby" se vydali nejdříve do Uherského Brodu, pak do Gottwaldova a do Brna, a protože souborové hnu[/]tí se tehdy teprve rozvíjelo, setkali se všude s velikým zájmem. To byla druhá polovina 40. let. Strýce Lebánka tento úspěch tak nadchl, že přerušil své poutě "olejkára" a na nějakou dobu se dal na dráhu profesionálního lidového vypravěče. Nebylo to nesnadné, protože je dodnes výborným fabulátorem, umí se dívat kolem sebe a pozorně naslouchat, "aby bolo čo dobre vyprávjac".
      "Divadlo kopaničářské svatby", jak se sami nazývali, přetrvalo asi dva roky. Teprve po třiceti letech se našli další pokračovatelé a z iniciativy mladé posluchačky národopisu se sešla jiná skupina nositelů a milovníků tradice, tentokrát v Súchově. Před tavení "súchovské svatby" mělo úspěch nejen u místních diváků, kteří ve svých rodinách stejné "divadlo" kdysi - ještě mezi dvěma válkami - inscenovali (nebo byli aspoň jeho herci), ale také v choreografické úpravě později na strážnickém stadiónu. Sedmdesátá leta jsou jiná doba, individuální inciativa v oblasti předvádění lidové tradice měla tehdy podstatně širší možnosti uplatnění. Zatímco strýc Lebánek propracoval zejména tu část svatby, kde se otcové dohadují o výši přínosů - na Kopanicích to ostatně jinak nešlo a držel se tam přísně tradice, měli mladí na Súchově kromě jiného ta

201

ké tuto otázku: "A pane docente, mamička říkali, že dyž sa na svadbu jen hraje, tak že tá vlastní je pak neščastná, je to pravda?" Shodou okolností se tehdejší "ženich s nevěstú" později opravdu vzali a dodnes rodičům dokazují, že pověře se věřit nemusí a nemá.
      Těm mladým šlo také "jen" o tradici a dobrovolně se jí omezili jako kdysi Kopaničáři. Některé vybrané pořady ze Strážnice z let 1909-1984 a zejména Slovácký rok 1983 v Kyjově však ukázaly další cesty stylizace svateb. Je docela dobře možné dát souboru z Plzeňska předvést scény z tradiční svatby, prolnout je z playbecku Prodanou nevěstou a ukázat skutečnou podstatu Smetanovy lidovost; je také možné rozčlenit kyjovské pódium a dát předvádět slavnostní svatební akt na jedné straně scény souběžně s groteskními výjevy a výstupy "cikánek" a "perinárek" a dalších na druhé straně, zatímco uprostřed se odehrávají hromadné výstupy sboru nebo tanečníků. Závaznost obřadních prvků a jejich slavnostnost tím neutrpěla a divák si navíc mohl ověřit samu podstatu synkretičnosti folklóru.
      Prozatím posledním stupněm divadelních úprav svatby je prolínání ochotnických a souborových postupů. Touto cestou se dali divadelní ochotníci ze Strání, když "Maryšu", inscenovanou v letech 198081, oblékli do běžně používaných krojů v příslušné stylizaci, ale představení doplnili vlastní cimbálovou muzikou. k Roku českého divadla[/]

Divadelní soubor K. Högra, Moravské sklárny Květná ve hře "Její pastorkyňa".
Foto V. Juriga.

nastudovali v roce 1983 "Její pastorkyňu", převedenou do moravskoslovenského straňanského nářečí, kam ji i krojově lokalizovali, s tímto odvážným pokusem Pavla Révaye a s využitím odborných rad režiséra z Divadla bratří Mrštíků v Brně Pavla Rímského a dalších odborných rad folkloristy Pavla Popelky ze Strání zvítězil Divadelní soubor Karla Hégra v okresní a krajské přehlídce a dostal se až na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou. "Tuto hru jsme se rozhodli nastudovat proto, že postavičky a po[/]stavy Pastorkyně a jejich svérázný život a zvyklosti jsou nám blízké... Proto i hru jsme upravili tak, aby byla "naše" jak v kostýmech, tak písněmi, ale především osudy lidí a celým přiběhem... Vzhledem k citovému projevu postav hry snaží se režie do ní vdechnout baladu prostřednictvím lidové muziky a typických straňanských písniček, zpívaných mladou chasou. Je to organická součást hry, která jí dává také divadelnost," říkají sami ochotníci ve skromně vytištěném pořadu.
      Lze mít jisté výhrady k takovému

202

Divadelní soubor K. Högra, Moravské sklárny Květná ve hře "Její pastorkyňa". Foto V. Juriga.

zacházení s textem i s jeho "překladem" do jiného nářečí, než měl autor původně na mysli. Avšak proč by se ostatně hra Gabriely Preisové měla hrát stále ve stylizovaném kroji a tvaru folklorismu doby svého vzniku, když se její příběh může stejně dobře odehrát ve Strání se všemi atributy nového prostředí? A proč by se nemohla "věrnost tradici" rozvinout také v rámci konfrontace mezi amatérským divadlem a amatérským souborovým projevem? Vždyť už koncem minulého století se dobře vědělo, že známí vypravěči, zpěváci či družbové měli[/] často za sebou (nebo "paralelně") ochotnickou dráhu a že jejich folklórní projev a ochotnický projev vzájemně prolínal...
      Režírované divadlo současnosti stejně jako lidové sousedské divadlo 19. století - je samozřejmě v amatérské oblasti jiným druhem vystoupení a jiným druhem scénického projevu než pořad souboru. Souborové postupy, to je prolnutí tance, zpěvu a nástrojové muziky do jednoho ústrojného celku; divadlo je naproti tomu neseno dramatickým slovem, jemuž je pohyb, gesto a tanec podřízen. Vyrovnat[/] tento základní protiklad není snadné a nedá se zde zvítězit napoprvé, jak se ostatně ukázalo i ve Strání. Je však potřeba učinit právě ty první odvážné kroky.
      Nebudeme dále rozvádět své úvahy a poskytneme raději místo několika fotografiím z inscenace "Její pastorkyně". Můžeme jenom konstatovat, že od snah o dokument lidové kultury v "Divadle kopaničářské svatby" se postupně došlo až k režijně interpretační stylizaci na základě uměleckého profesionálního textu z vesnického prostředí a že uvedená představení spolu geneticky nesouvisejí. Jejich iniciátoři o sobě vzájemně nevěděli. Také tento moment je přiznačný: svědčí o neustálém tvůrčím hledání, o snaze stylizovat - nebo naopak dodržet - to, co člověka emocionálně poutá a dává mu možnost svérázné seberealizace. Budoucnost ukáže schůdnost nebo úskalí těchto postupů. Literatura
     BOGATYREV, P. G.: Souvislosti tvorby. Praha 1971;
     FROLEC, V. a kol. (red.) : Svatebníobřad. Současný stav a promě-ny. Brno, 1983;
     SLIVKA, M.: Ľudové divadlo a scé-na. In: Folklór a scéna. Brati-slava 1976, s. 94-103;
     ZICH, O.: Estetika dramatickéhoumění. Praha 1931.
      Bohuslav Beneš

203

NA POMOC SOUBORŮM

S Jiřím Pavlicou na adresu interpretů a upravovatelů lidových písní [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 1. 12. 1953 v Uherském Hradišti - 1969-73 střední ekonomická škola v Uh. Hradišti 1973-78 filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci; obor hudební věda a teorie kultury (učitelé prof. PhDr. Robert Smetana, DrSc., doc. PhDr. Vladimír Hudec, CSc., doc. Pavel Čotek - hudební skladatel, doc. PhDr. Libor Melkus, CSc. aj.) - 1975-79 Konzervatoř v Brně, obor housle u prof. Stanislava Tomáška a prof. Pavla Kyncla - Souborová činnost: v dětských letech hrál v cimbálové muzice LŠU v Uh. Hradišti vedené Jaroslavem Čechem (pozdější Hradišťánek), po smrti J. Čecha. (1970) v Cimbálové muzice Jaroslava Čecha - 1969-74 působil ve Slováckém symfonickém orchestru v Uh. Hradišti, který dirigoval Oldřich Halma - 1970-75 člen souboru Dolina ve Starém Městě 1973-78 (po dobu studia v Olomouci) vedl univerzitní cimbálovou kapelu a externě působil v muzice souboru SNP Sigma Olomouc - Od roku 1975 člen muziky souboru Hradišťan, po smrti Jaroslava Staňka (1978) vedoucí a primáš muziky [/]1978-82 člen skupiny Hany a Petra Ulrychových Javory - Se soubory procestoval téměř celou Evropu, navštívil Afriku (Tunisko), Asii (KLDR) a z těchto zájezdů vozí v posledních letech "zvukové pohlednice", které využívá v rozhlasovém vysílání - Posledních několik sezón v Hradišťanu přineslo řadu ocenění; 1980 1. místo na mezinárodním festivalu v Zakopaném: cena "Zlatá valaška" pro celý soubor, 1. místo v soutěži muzik, 1. místo v soutěži interpretů na sólový nástroj (J. Pavlica, housle) - 1981 cena ministra kultury ČSR (celý soubor Hradišťan) - 1982 cena "Zlatý štít Pantonu" za gramofonovou desku "Byla vojna u Slavkova" - 1983 hlavní cena V. celostátního festivalu souborů ZUČ v Košicích za pásmo tanečních obrazů "Byla vojna, byla" - 1983 2. místo na mezinárodní Prix Bratislava za koláž z gram. desky "Byla vojna u Slavkova" a cena Českého hudebního fondu za autorské zpracování předlohy tohoto snímku - 1984 vydána další gramofonová deska "Od večera do rána" - Zaměstnání: 1978-80 svobodné povolání Od roku 1980 hudební redaktor Čs. rozhlasu Brno - Autorská činnost: Filmová hudba k několika středometrážním a krátkým filmům, hudba k rozhlasovým hrám, scénic[/]ká hudba pro Slovácké divadlo v Uh. Hradišti, upravovatelská spolupráce s BROLN apod. - Sběratelská činnost: Několik desítek zápisů lidových písní z Uherskohradišťska (uloženo v ÚEF ČSAV Brno).

      Konečně mladá krev! Dosud nejmladší diskutující, který přispěl do této rubriky se narodil v roce 1942. Ty jsi od něj o jedenáct let mladší, a ode mne - proboha - už o dvacet! Jak prozrazuje tvé krátké curriculum vitae, nad středoškolským studiem ekonomie převládl v dospělém věku zájem o hudbu a výsledky ukazují, že se tak stalo asi dobře. Než začneme rozmlouvat na dané téma, zajímalo by mne, jak ses vlastně dostal ke spolupráci se skupinou Javory a jaké podněty ti přinesla? Vždyť po jistou dobu jsi pracoval jako primáš ve dvou hodně rozdílných souborech: jednak v souboru lidových písní v rodném Uherském Hradišti a jednak v brněnské skupině, která se pokoušela o Jakousi syntézu prvků pop music a folklóru.
      Ke spolupráci došlo velmi jednoduše. Petr Ulrych hledal v té době muzikanty do skupiny Javory a zřejmě jsem se mu připletl do cesty jako eventuálně vhodný typ. (Znali jsme se z různých akcí už dříve, protože Petr se o folklór živě zajímal.) Té spolupráce rozhodně nelituji. Kromě určitých zkušeností ze "světa pop music" jsem si z ní odnesl především vlastnost dívat se

204

Jiří Pavlica. Foto A. Vlk, 1979.

na folklórní dění jaksi zvenčí s jistým odstupem. Vždycky mi vadila určitá neomylnost, s jakou jsou "folkloristé" (mám tu na mysli členy souborů) zahleděni sami do sebe. v tomto názoru mne utvrdila i moje redaktorská zkušenost, kdy se na stole sejde produkce muzik z celé jižní Moravy a mám možnost srovnávat. Dá se říct, že dnes probíhá můj vztah k lidové hudební kultuře po dvou paralelních a zároveň úzce se prolínajících liniích. Jednak je to linie praktického muzikanta (ať už interpreta nebo upravovatele) a jednak linie hudebního rozhlasového redaktora.
      Převažuje z nich snad některá?
      Ano, zatím se více cítím muzikantem a převážně z této pozice se také budu vyjadřovat ke zvolenému tématu. Budou-li se někomu zdát mé názory příliš kritické nebo možná až kacířské, ať mi to promine.
      Neomlouvej se a jen do toho!
      V úvodu malá sonda do historie: v lidové muzice dříve nebylo upravovatelů - aranžérů. Interpret byl sám sobě zároveň tvůrcem. Domnívám se, že přínos osobností, které se objevily na scéně v poválečných letech (mám na mysli Slávka Volavého, Jaroslava Staňka, později Josefa Kobzíka) byl zcela zásadní. Tito muzikanti vyšli z toho, co znali, co prožili a pamatovali, a tvůr

205

čím způsobem to transformovali (na určitém stupni) v jevištní umělecký tvar; tu s větším, tu s menším úspěchem. Byli si však vědomi toho, že vystupují-li na koncertním pódiu, musí se podřídit jeho zákonitostem: tzn. připravit si jednotlivá čísla, nacvičit je, zlepšit techniku hráčů, intonaci apod. Ovšem zde už se mnohdy nehraje pro potěchu, nebo z vlastní potřeby, ale jaksi na požádání, přičemž obrovská potencionální variabilita hudeckého projevu je při vystoupeních zredukována jen na secvičená a osvědčená čísla. - z hlediska úzce sledovaného vývoje cimbálových muzik to byl jistě přínos. Volavý, Staněk a další nepochybně přivedli zvuk a styl této hry k vyšší dokonalosti v souhře i v technické vyspělosti. Ale zároveň s tím přibývalo i určitých manýr a samoúčelností: přeharmonizování po vzoru maďarských kapel, nástrojová ekvilibristika atd. Další vývoj nebyl pak už po mém soudu ničím jiným, než rozmělňováním toho, co bylo nastoupeno v počátcích.
      Jak tedy podle tebe postupovat dál?
      Dostaneme se k tomu postupně. Ale hned úvodem bych chtěl zdůraznit, že pokud snad vidí dnešní amatérské muziky (které jsou vlastně více méně poloprofesionální vždyť kolik je v nich jen absolventů nejrůznějších hudebních škol) vývoj pouze v dalším technickém zdokonalování, neobjevují a nemohou už objevit nic nového. Zde asi skutečně cesta nevede.[/]
      Samo technické zdokonalování tedy podle tebe nestačí. Ani podle mne. Jsem už dávno téhož názoru. Znovu však kladu tutéž otázku: jak tedy podle tebe dál?
      Především je třeba proměny v myšlení. v této souvislosti jsem si kdysi poznamenal tyto glosy: 1. Někdy mám dojem, že dnešní mladá generace nevěří tomu, co hraje, zpívá a tančí. Není vnitřně ztotožněna s tím, co interpretuje. Vlastně jen předvádí a reprodukuje jakési formální znaky bez jakéhokoli pochopení obsahu věcí, anebo se snaží vžívat do obsahů minulých, jak je chápali naši otcové a dědové. Obě tyto formy "předvádění" prezentované soubory jsou ovšem podle mého názoru tou "nejlepší" cestou, jak lidové umění znechutit dnešnímu člověku. Cesta vpřed? Nalézání současných a platných obsahů v lidových písních s funkčním využitím technických možností. 2. Dnes je doba, kdy staří, jejichž síla byla nikoli ve znalosti uměleckého řemesla (instrumentální, pěvecké či taneční dovednosti), ale ve vnitřním přesvědčení s jakým umělecký výkon tvořili (a tuto vnitřní sílu přenesli i na diváky), už odešli. Byla to síla obsahu, k jehož vyjádření nebylo třeba okázalostí formálních. Mladí naopak už dávno nemají tu "vnitřní" sílu obsahu a co víc, nepřekročili ani výši formální dokonalosti svých předků, domnívajíce se přitom, že kopírováním formálních znaků jejich projevu (někdy vycházejících z neumění a nikoli ze záměru) dosáhnou jejich mistrov[/]ství. Není to pak nic jiného než formální přístup k věci bez respektování proměny funkcí a obsahů. 3. Lidová muzika je založena na improvizaci, spontánnosti a prožitku. Tím, že ji omezíme (v rámci tradičního výrazového uchopení) přesným řádem aranžmá, vytrácí se z toho to podstatné - improvizace, spontaneita. Těžko lze totiž po stopadesáté předstírat, že mě to zrovna teď napadlo a že jsem tím okouzlen, že mě to skutečně naplňuje takovou radostí, jak se snažím lidem předstírat. Pak tedy nezbývá než skutečně jen předstírat...
      Anebo?
      Nebo nabídnout jinou - novou hodnotu.
      Tak to jsou zřejmě jakási tvá umělecká kréda, která se případně mohou časem proměňovat. Dovolil bych si např. poznamenat k tomu umění prožívání (vnitřního přesvědčení) a předstírání, že herec by měl svou roli prožít i po stopadesáté a že by ani tehdy neměl předstírat. A neocitá se vlastně souborová praxe na nějaké podobné úrovni?
      K tomu právě mířím. Současnou činnost souborových muzik je třeba chápat a hodnotit jako koncertní činnost a hodnotící kritéria musí mít proto daleko vyšší parametry (nelze se schovávat za pomyslnou autenticitu). Souvisí s tím vyšší stupeň zpracování - aranžmá. A zde bych si dovolil malou výtku k etnografům: někdy se mi zdá, jakoby si požadavky ryze umělecké odporovaly s požadavky národopisnými,

206

Při pomyslném dodržení toho "jak se to hrávalo", se totiž tyto dva pohledy značně rozbíhají, a to zvláště při stále stoupajících nárocích na uměleckou kvalitu produkce.
      Nechceš být trochu adresnější? Které etnografy máš na mysli, popřípadě z jakých zkušeností vycházíš?
      Nemám na mysli nic konkrétního, spíše určité typy lidí, kteří zvládli sice kvanta poznatků, ale nedokázali se dostat "nad věci" a pochopit, že vše se vyvíjí a nezůstává neměnné v té podobě, v jaké byly jevy zaznamenány a tím i konzervovány. Má-li náš žánr žít, musí se vyvíjet a vstřebávat podněty doby.
      Tak to by byla další část tvého uměleckého kréda, a teď bys mohl říci pár slov ke své koncepci souborové práce.
      Z hlediska ryze interpretačního (ve vztahu k posluchači) jsem dospěl k tomuto názoru: Na mne působí písnička nejvíc tehdy, když nestačím vnímat, kdo to hraje nebo kdo zpívá. Proto si myslím, že interpret by se v žádném případě neměl prosazovat na úkor písně. v prvé řadě by jí měl posloužit podle svého nejlepšího uměleckého citu a lidského svědomí. A z hlediska upravovatelského se snažím lidové písně chápat a přistupovat k nim takto (interpretace se to ovšem týká rovněž): Přihlížím přitom 1. k historickému prostředí (= historicky diferencující linie), 2, k místnímu, popřípadě regionálnímu prostředí (= "klasická" regio[/]nální linie), 3. k vlastní umělecké hodnotě textu a melodie podle svých estetických kritérií a 4. se dívám na píseň jen jako na jistý inspirační zdroj. Tato čťyři kritéria se snažím brát v potaz vždy v závislosti na funkci minulé, ale hlavně na funkci současné. Nikdy je ovšem nelze brát zcela odděleně, někdy převažuje ten, jindy zase druhý aspekt.
      Nechceš však přece jen ta čtyři kritéria trochu rozvést?
      Beze všeho. k prvnímu z nich tolik: Jako velký nedostatek vidím u cimbálových muzik jejich "ahistoričnost" v přístupu k materiálu. Vždyť přece nejde hrát starobylou modální píseň v běžném cimbálovkovém hávu (jak říká Kuksa "obestavenou lešením akordů"), stejně jako nelze písničku pozdější historické vrstvy samoúčelně archaizovat. s tímto historicky diferencujícím pohledem souvisí vlastní nástrojové složení muziky. Rychle se zapomíná, že dnešní složení cimbálovek na Slovácku se ustálilo přibližně v posledních 30-50 letech, zatímco většina písní je daleko starších. A kde je gajdošská muzika, kde jsou zaniklé hudební nástroje, jejichž použití bylo mnohdy nahodilé - podle toho, jak kdo na co uměl hrát a také kdo byl zrovna po ruce? Mnohé často primitivní lidové hudební nástroje se kdysi snad esteticky vyžily, upadly v zapomenutí, ale dnes nám znějí přinejmenším zajímavě, ba řekl bych někdy i moderně, zatímco cimbálovkové klišé je únavné a samo unavené. Ve[/] využití hudebních nástrojů se fantazii meze nekladou, protože - zjednodušeně řečeno - neví se, jak se hrálo před 150 nebo před 300 lety, protože magnetofonový záznam neexistuje. To, co se dochovalo do naší doby ústním podáním prošlo sítem dobových "přeintonování". Neznamená to samozřejmě anarchii, ale velký prostor pro poctivé tvůrčí mozky (a myslím si, že je jich naštěstí stále dost).
      Pohled z hlediska regionálního je, myslím si, vyčerpán praxí souborů ZUČ do bezvědomí; často bez přihlédnutí ke zřetelům historickým, uměleckým a vlastnímu tvůrčímu uchopení, což je samozřejmě ke škodě věci.
      Do třetího kritéria bych zahrnul práci s lidovou písní asi jako jsme se o to pokusili na desce "Byla vojna u Slavkova". Vybrali jsme si ty písně, které se nám líbily po stránce vlastní umělecké hodnoty textové i melodické (vůbec ne jen z Uherskohradišťska ba ani ne pouze ze Slovácka) a tento jejich vnitřní obsah jsme se snažili co nejméně narušit čímkoliv. Vše bylo podřízeno vyjádření obsahu písní v nástrojovém složení, v interpretaci i v celkovém podání. Myslím si, že je to trochu náročnější způsob práce a že jsou zde velké rezervy.
      Poslední kritérium - lidová píseň jako zdroj inspirace - už vlastně s lidovým uměním nemá moc společného, protože pod touto linií si představuji kompozice hudebních skladatelů, kteří v některých sklad

207

bách pouze vycházejí z lidových motivů; např. v současné době Krček, Ištvan, Parsch, Štědroň, Kuksa a další. Tato oblast se už, myslím, amatérských muzik nedotýká, i když proč by se i zde nemohl o něco podobného někdo pokusit.
      Nevím, zda by tu přece jen míra vzděláni nebyla nepřekonatelnou překážkou. Po mém soudu to bez dostatečného poučení nejde.
      Závěrem bych chtěl ještě říct, že všechny zde vyřčené soudy nelze brát jako závazný návod pro souborovou práci. Samozřejmě jím není. Každý by měl mít na uměleckou práci svůj názor a ostatně stále platí, že když dva dělají totéž, není to totéž ... Snažím se být tolerantní ke všem možným výtvorům všech muzik (už jako rozhlasák nemohu postupovat jinak), ovšem za předpokladu, že je to jejich názor, jejich přesvědčení a není za tím zištnost a prospěch. A přál bych si určitou tolerantnost všech k sobě navzájem. Vždyť jsme na jedné lodi, nebo - jak říká Jaromír Nečas na větvi jednoho rozkošatělého stromu.
      K tomu bych však za sebe, který byl také kdysi rozhlasák, dodal: Je jistě na místě tolerantnost k nejrůznějším přístupům, pokud jsou přínosné. Na druhé straně však doporučuji tvrdou nekompromisnost před kýčaři všeho druhu. Jako se s profanací namísto s propagací setkáváme ve výtvarné sféře (viz Jeřábkovy ostře řezané kritické črty Folklore - Horror - Picture - Show v časopise Umění a řemesla), zasa[/]huje to neméně i projevy hudební, a v oblasti folklóru, tak jako jinde, interprety i upravovatele.
      A už bych se vlastně neměl na nic ptát, ale musím a chci. Co myslíš, má vůbec celá tato rubrika nějaký smysl? Ale prosím, odpověz naprosto otevřeně a spontánně![/]
      Odpovídám zcela jednoznačně: ANO. Dodal bych snad jen to, že by si zasloužila větší prostor i v jiných listech - s vyšším nákladem a tím i větším dopadem na širokou veřejnost. Určitě by o to byl zájem a možná by se tak pohnuly i stojaté vody obecného vkusu.[/]

VÝSTAVA

Výstava ikonografie k českým městům 19 století [obsah]

Kresebná dokumentace a další ikonografické doklady patří k základním pramenům, o které se mohou opřít badatelé při studiu jednotlivých projevů lidové materiální kultury, zvláště lidového stavitelství. Na základě analýzy těchto materiálů lze pak doložit kupř. existenci některých jevů a skutečností v lidové architektuře, případně jejich vývoj pro starší historické období, kdy nám chybí dostatek kvalitních recentních dokladů.
      K tomuto druhu dokumentace patří rovněž veduty, zachycující od počátku 19. století pohledy zejména na města, dále též na zámky, hradní zříceniny, kláštery a lázeňská místa. Co se týká grafických technik je u vedut použita metoda leptu, litografie a ocelorytu. U vedut měst jde především o pohledy na bývalá městská centra s kostelem a radnicí, na náměstí a též o celkové (do jisté míry panoramatické) pohledy. Veduty obsahují zpravidla[/] i značné množství etnografik, které lze využít pro studium lidové architektury v daném regionu.
      Na tuto skutečnost poukázala i výstava "České veduty 19. století", uspořádaná v březnu-dubnu 1985 ve Vlastivědném muzeu v Ústí nad Labem (výstava byla zapůjčena z Krajského vlastivědného muzea v Teplicích) a která tak navázala tematicky na řadu výstav realizovaných v tomto okresním muzeu k ikonografii Ústí nad Labem (pohlednice, fotografie, grafika). Výstava představila především veduty severočeských měst (kupř. Bíliny, Chomutova, Kadaně, Mostu, Žatce), ale i řady dalších měst zvláště v Polabí (Brandýs n. L., Mělník, Poděbrady). Veduty zachycují v mnohých případech okrajové části měst se zástavbou většinou dřevěných roubených domů a vůbec městská centra ještě před jejich přestavbou či asanací (Bílina od C. G. Hammera kolem roku 1830, Ústí nad Labem a Jaroměř po roce 1850 od C. W. Arldta).

208

      Zajímavé pro studium zástavby a architektury malých měst jsou litografie W. Raua z roku 1854 zachycující pohledy na Český Dub a Zákupy a A. Hauna z roku 1864 na městečko Rožmberk nad Vltavou. Autoři vedut 19. století však téměř nezobrazovali vesnická sídla, čehož důkazem je pouze litografie Jetřichovic (o. Děčín) od W. Kirchnera kolem roku 1860 a anonym z roku 1840 dokládající hojný výskyt dřevěných roubených domů s podstávkami a domů s hrázděným patrem, typickými to architektonicko-konstrukčními částmi lidových staveb[/] oblastí Lužických hor. Za jeden z nejcennějších obrazových dokladů pak považuji litografii Lovosic (kolem roku 1850) od C. W. Arldta s dřevěným vodním mlýnem na Labi. Za zmínku stojí i anonym lept Žatce z doby kolem roku 1820 zobrazující vodní mlýn na okraji města.
      Veduty představují cenný pramen pro etnografické studium lidového domu a je záslužné, že tento dokumentační materiál, uložený mnohdy ve fondech muzeí je představován široké i odborné veřejnosti. Lubomír Procházka[/]

POLEMIKA

Malá encyklopedie hudby. [obsah]

Editio Supraphon, Praha 1983, 739 stran a 48 stran obrazové přílohy
      Oprávněný čtenářský zájem vyvolalo vydání české verze jednosvazkové hudební encyklopedie, jejíž původní podoba vznikla o 14 let dříve na Slovensku. Česká encyklopedie ovšem není pouhým překladem, nýbrž byla nově zpracována autorským kolektivem za redakce hudebního historika Jaroslava Smolky.
      Smyslem této glosy není posoudit celkovou hodnotu rozsáhlého díla, nýbrž jen upozornit čtenáře národopisného periodika na věcný roz[/]sah a kvalitu těch hesel, která se bezprostředně týkají etnomuzikologie, resp. hudební folkloristiky. Vzhledem k tomu, že jde o více než 200 hesel, představuje tato encyklopedie zatím nejpodrobnější slovníkovou pomůcku v české etnomuzikologické literatuře. v souladu s celkovou koncepcí díla jsou tu zastoupena hesla objasňující základní teoretické pojmy, hesla historiografická o významných osobnostech a tělesech, charakteristiky lidové hudební kultury v rámci hesel o hudbě jednotlivých národů nebo etnokulturních oblastí, hesla o lidových hudebních druzích a formách, o lidových tancích, o lido[/]vých hudebních nástrojích, druzích interpretů apod.
      Největší a nejnápadnější problémy se kupí přirozeně kolem hesel s širokým věcným, nezřídka i teoretickým záběrem. Už sama hesla etnomuzikologie a hudební folkloristika obsahují sporný výklad o charakteru a obsahu těchto vědních odvětví, bohužel neujasněný i v čeťných jiných pracích a dosud stále diskutovaný. Encyklopedie je však bez přihlédnutí k jiným pojetím chápe jako součást hudební vědy, přičemž hudební folkloristiku zabývající se lidovou hudbou pojímá jako součást etnomuzikologie, jíž připisuje kromě studia lidové hudby též zkoumání hudby kmenových společenství, kterou označuje za primitivní hudbu, a hudby mimoevropských civilizovaných etnických společenství, tj. všech forem kromě evropské umělé hudby. Není třeba zdůrazňovat, že v tomto pojetí se obráží vědecky neopodstatněný a morálně nepřijatelný evropocentrismus, který je vážnou překážkou hlubokého a objektivního poznání mimoevropských kultur. A mimochodem - nejsou hudební folkloristika, popřípadě i širší etnomuzikologie, především odvětvími národopisu, když jejich hlavní předmět tvoří integrální součást lidové kultury jednotlivých etnických pospolitostí a je především objektem národopisného bádání? Vždyť v hesle lidová hudba se tu klade důraz na okolnost, že jejím nositelem a zčásti i tvůrcem je zvláště venkovský lid a že se odlišuje od umělé hud

209

by daného národního společenství a zachovává se, traduje se a krystalizuje ústním podáním a živou interpretací. Správně se od lidové hudby odděluje inovované chápání sousloví lidová hudební tvořivost jako druh amatérského hnutí po roce 1945, ale bohužel chybí aspoň orientační výklad dnes i v oblasti hudební často užívaného pojmu folklorismus, a to tím spíš, že se tento pojem v encyklopedii objevuje například ve spojení - evropský folklorismus (s. 42).
      Samostatné heslo mohlo být věnováno i sběratelství lidové písně a hudby, které je jen v náznaku zahrnuto do hesla o hudební folkloristice a jinak roztroušeno v heslech o jednotlivých sběratelích, mezi nimiž marně hledáme například Hynka Bíma, Josefa Černíka, Vladimíra Úlehlu a další. Pokud jde o lidovou píseň, nemá samostatné heslo, ač je tu dělnická píseň nebo jarmareční (ale nikoli kramářská) píseň. Naproti tomu nechybí heslo o lidových duchovních hrách, které jsou z hudebního zřetele méně významné.
      Citelné mezery shledáváme v zastoupení představitelů naší i zahraniční etnomuzikologie. Tak například vypadla hesla o Soni Burlasové, Alici Elschekové, Dušanovi Holém nebo Janu Trojanovi, kteří každý svým způsobem - významně přispěli k rozvoji současné české i slovenské hudební folkloristiky a jejich práce jsou známy i za hranicemi naší země. Chybí heslo o Jiřím Horákovi, o němž je zmín[/]ka jako o spoluvydavateli sbírky Zbojnícke piesne slovenského ľudu v hesle o Karlu Plickovi a jehož starší práce o lidové písni se cituje v bibliografické příloze. Zato je uveden jako folklorista Arnošt Košťál. z cizích badatelů neměly být opomenuty aspoň Anna Czekanowska a Zmaga Kumer, autorky syntetizujících prací z teorie etnomuzikologie. z mezinárodních organizací má samostatné heslo IFMC, přejmenovaná ovšem v roce 1981 na International Council for the Traditonal Music (ICTM), což redakci encyklopedie ušlo.
      Podobné nedostatky zjišťujeme i v heslech o uměleckých tělesech provozujících stylizovaný folklór. V. samostatných heslech se prezentují Československý státní soubor písní a tanců a Chorea bohemica, Slovenský ľudový umelecký kolektív, Lučnica a Farkašovci, ba dokonce i Mazowsze a Pjatnického soubor, ale zapomnělo se docela na Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN). Totéž platí o výběru hesel o předních interpretech lidové písně a hudby: kde jsou Samko Dudík, ale též zasloužilí umělci Vítězslav Volavý a Jarmila Šuláková a mnozí další? Naproti tomu bylo zbytečně zařazeno heslo o Anežce Gorlové, která sehrála jen epizodní roli v českém folklorismu padesátých let.
      Různé nepřesností obsahují hesla o etnických hudebních kulturách, v nichž se uplatnila takřka důsledně snaha spojit existenci každé národní hudební kultury s domácím[/] folklórem. z toho samozřejmě vzešla různá krátká spojení a polopravdivá i nepravdivá tvrzení. Tak například rakouská a švýcarská lidová hudba se spojuje s horským pastevectvím a do spojitostí s lidovou hudbou alpských zemí se uvádí švédský folklór. Křiklavým příkladem takové simplifikace je heslo o kubánské hudbě, podle něhož se "bohatý folklór domorodých Indiánů" stal jedním z inspiračních zdrojů afrokubánského jazzu, populární hudby i umělé hudby kubánských skladatelů. Je však známo, že kubánští Indiáni byli španělskými dobyvateli ostrova vyhubeni a "ani zbytky Indiánů nezanechaly žádnou památku na původní hudební tradici svých předků" a "z hudby původních obyvatel Kuby se kromě několika zmínek o tanci areito nezachovalo nic, začátky hudebního folklóru musíme datovat v podstatě až od prvních generací kreolského obyvatelstva", jak píše jeden ze spoluautorů české verze této encyklopedie K. Lachout ve své knížce Hudba Kuby (Bratislava 1979, s. 20-21 a 28), jejíž citace v bibliografii encyklopedie chybí. - Místo hesla o holandské hudbě mělo být spíš heslo o nizozemské hudbě, protože všichni Nizozemci vlastně nejsou Holanďané. v hesle o maďarské hudbě se mělo mluvit o vztahu k folklóru chantskému a nikoli osťáckému, protože tak současná literatura správněji označuje domácí etnickou pospolitost Chanty-mansijského autonomního okruhu. Nepřesná je zmínka o kme

210

ni Wedda na Cejloně (s. 40): Veddové jsou nikoli kmen, nýbrž reliktní etnická pospolitost někdejší početné populace veddidů představující jeden z rasových typů, a to nejen ve Srí Lance. Křesťanský bohoslužebný zpěv nemohl v Arménii zdomácnět již ve 3, století (s. 35), když tu bylo křesťanství přijato na počátku 4. století. Atp.
      Prohřešky v etnomuzikologických heslech tvořících jen zlomek encyklopedie nejsou vlastně tak závažné, když jsou v obsahu ostatních hesel chyby a nedostatky mnohem závažnější a nezůstal jich ušetřen ani sám Beethoven, který se nenarodil roku 1780, nýbrž o deset let dříve. Zdeněk Blažek nezemřel v roce 1974, ale žije a tvoří podnes, právě tak jako Mirka Pokorná nezemřela v roce 1983, nýbrž stále ještě koncertuje. Zbytečně zdvojena je informace o Státní filharmonii Ostrava a totožné Janáčkově filharmonii, chybí spousta osobních hesel, ať už o M. Rostropovičovi, jehož jiný, takřka současně vydaný slovník uvádí (T. Volek, Osobnosti světové hudby, Praha 1982, s. 194), o P. Hapkovi nebo R. Pečmanovi, Není tu heslo o Státním divadle v Brně nebo o Spirituál-kvintetu z Prahy. Jinak panuje v celé encyklopedii nejednotnost v koncepci hesel, která se projevuje i některými formálními rysy: data narození a úmrtí se u většiny osob uvádějí pouhým rokem, u některých i dnem a měsícem a ve výjimečných případech jsou doplněna i místními údaji.[/]
      Ke knize je připojena užitečná výběrová bibliografie od V. Lébla, bohužel mezerovitá a také nepřesná. v oddílu Hudební folkloristika se cituje osmnáct titulů, z nichž tři jsou zaměřeny výrazně na slovesný folklór, uvádějí se tu skripta z padesátých let a z počátku let šedesátých od autorů, kteří od té doby publikovali významnější práce. Zbytečně byla zařazena Marklova edice Kubových dudáckých partitur apod. v oddílu Organologie chybí Lengova kniha Slovenské ľudové hudobné nástroje (Bratislava 1967). v úvodu k bibliografii (s. 727) se píše o tom, že práce hudebně folkloris[/]tické a etnografické vycházejí mj. v časopise Československá etnografie, který byl ovšem zastaven v roce 1962.
      Všechny ty omyly, mezery a nedůslednosti vrhají na Malou encyklopedii hudby stín podezření. Její uživatel se nemůže zbavit pocitu, že poskytované informace nejsou spolehlivé a pro jistotu si je ověřuje v jiných příručkách. To byl ovšem úkol autorů, redaktorů a recenzentů, kteří za to byli honorováni, a nikoli čtenářů, kteří za encyklopedii vydali 1 875 000,- Kčs. Richard Jeřábek[/]

INFORMACE

Holzkirchen in Böhmen, Mähren und der Slowakei. [obsah]

Kittssee 1984, 59 stran včetně 23 fotografií
      Detašované pracoviště rakouského národopisného muzea ve Vídni Ethnographisches Museum Schloss Kittsee uspořádalo výstavu fotografií dřevěných kostelů v Československu od Franze Mayera a vydalo k ní půvabný katalog s textem autorky expozice Very Mayerové, absolventky uměleckohistorického studia na Karlově univerzitě žijící nyní v Rakousku. Pojednává v něm o historickém vývoji, technikách a konstrukcích, typolo[/]gii a malířské výzdobě kostelů a připojuje seznam fotografovaných městských i vesnických objektů, v němž jsou bohužel chyby v psaní místních jmen a drobné nepřesnosti (např. kostel v rožnovském muzeu v přírodě byl postaven až v letech 1938-1942). Tiskařský šotek vydatně řádil také v poznámkovém aparátu, zejména v cizojazyčných citacích. Problematické se jeví začlenění některých zděných staveb s dřevěnými částmi, například cyrilometodějské kaple na Radhošti, mezi dřevěné, větším dílem roubené kostely. Richard Jeřábek

211

F. Matúš - J. Hrušovský: Šarišské ľudové piesne zo súťažnej prehliadky Krása životu, [obsah]

zv. 2. Vydalo Okresné osvetové stredisko v Prešove 1984, 162 strán. Rotaprint.
      O prvom zväzku Šarišských ľudových piesní zo súťažnej prehliadky Krása životu sme informovali čitateľov v NA č. 3 r. 1983. Druhý zväzok obsahuje 140 piesní s nápevmi, ktoré odzneli na tejto prehliadke v máji r. 1983 v Sabinove. Väčšinou sú to varianty už skôr publikovaných piesní, avšak najdú sa medzi nimi aj texty doteraz neznáme. Sú podané v miestnom nárečí s príslušnou pasportizáciou a usporiadané do štyroch skupín podľa súťažných kategórií: spevácke skupiny, sólový spev, duo spev, folklórne zvykoslovné skupiny. O každej skupine je tu podaná stručná charakteristika.
      Zbierka je doplnená piatimi úvodnými príspevkami, z ktorých dva (F. Matúša o výbere a interpretácii piesní, T. Krafčíkovej o obradovom folklóre) obsahujú metodické pokyny k práci s šarišským folklórnym materiálom. v záverečnej štúdii (s. 149-157) F. Matúš hovorí o šarišských piesňach ako inšpiračnom zdroji scénického spracovania. Rieši aj niektoré teoretické otázky využívania a spracovania folklóru: autentičnosť, miestny kolorit, miera scenickej štylizácie, úloha jednotlivca a kolektívu, zaraďovanie neobradových piesní do obradov, tvorba nových piesní atď. Svoje úvahy ilustruje terénnym materiálom.
      Zbierka je určená folklórnym sú[/]borom a skupinam v Prešovskom okrese, ale zaiste vzbudí záujem aj v širšom okolí, ako aj u odborníkov v celom Československu. Kvôli nízkemu nákladu (200 kusov) sa do šíršieho povedomia nedostane. Škoda. Mikuláš Mušinka

Tři souborové zpěvníkové edice Zpěvník Olšavy. Praha 1982. Ústav pro kulturně výchovnou činnost Praha, OKS Uh. Hradiště. Vybrali, uspořádali a zapsali: L. Málek, H. Sušil, P. Šašinka.
Od Břeclavi teče voda čistá. Podlužácké písně z repertoáru souboru Břeclavan vydané k 30. výročí jeho činnosti. OKS Břeclav 1984. Připravili: V. Kopuletý, F. Macinka, M. Ondrášková a J. Kobzík.
Pime chlapci, pime víno. Osvětová beseda v Kudlovicích, 1984. Vybral M. Hrdý.
[obsah]

      Podle autora předmluvy "Zpěvníku Olšavy", jednoho z nejstarších moravských folklórních souborů, který navázal v období svého formování v 50tých letech i na výsledky dlouholeté práce svých předchůdců z uherskobrodského Slováckého krúžku, byla tato publikace vydána proto, aby byly uchovány výsledky pozoruhodné sběratelské činnosti zakladatelské souborové genenerace a také proto, aby zpěvník přispěl k uchování lidové písně v současných společenských podmnkách.[/]
      Uspořádání edice 125 písní z Kopanic a uherskobrodského Dolňácka ke Kopanicím přiléhajícího akcentuje účelovost publikace tím, že v pasportizaci publikovaných písní není uveden sběratel nebo rukopisný či tištěný pramen, ale jméno zpěváka, který písničku interpretoval v souborovém repertoáru.
      S potěšením lze konstatovat, že ediční čin folklórního souboru Olšava nezůstává osamoceným. Svědčí o tom snaha dalších souborů přispět k překonání nedostatku populárních sbírek lidových písní a zpěvníků vydáváním zpěvníků souborových. Máme na mysli například zpěvník "Od Břeclavi teče voda čistá", který vydal v roce 1984 soubor Břeclavan k 30. výročí své existence a v němž uvedl 100 podlužáckých písniček známých z podání svých sólistů J. Severina, J. Černého a dalších.
      Výběrem tematicky příbuzných písní z dnes už téměř nedostupných starších sbírek je zpěvník "Pime chlapci, pime víno", který pro "milovníky folklóru" vydala Osvětová beseda v Kudlovicích.
      Snahu amatérských folklórních souborů rozšířit svou kulturně společenskou aktivitu o ediční činnost lze jistě přivítat. Zdá se však, že by stálo za to hledat způsob, jak tuto činnost k obecnému prospěchu koordinovat a koncepčně ovlivnit. Karel Pavlištík

212

Pět tanečních sbírek Zdenky Jelínkové [obsah]

Ediční činnost kulturních středisek v Jihomoravském kraji zaměřená na materiály potřebné pro práci amatérských folklórních souborů doznala v poslední době pozoruhodného rozvoje. Dokladem toho jsou i edice tanečních sbírek, které v letech 1977-1985 vydalo rotaprintem v jednoduché úpravě Okresní kulturní středisko v Gottwaldově. z celkového počtu devíti titulů jsou čtyři reedice a pět titulů je původních - všechny z pera Zdenky Jelínkové. "Lidové tance z Podřevnicka" vydané v roce 1977 obsahují zápisy třinácti tanců z Kostelce u Štípy, Ostraty, Fryštáku-Horní Vsi, Lukova, Lukovečku a Velíkové.
      Sbírka "Lidové tance z Rožnovska" vydaná v roce 1978 obsahuje 57 figurálních i točivých tanců z Rožnovska, Tylovic a Hážovic a 32 tanců z Hutiska. Chybí tu úvodní kapitola s nezbytným komentářem a podrobnějšími údaji pasportizačními.
      Studie "Valašský odzemek" z roku 1979 je monografickým zpracováním tohoto výrazného mužského sólového tance. v poznámkovém aparátě je uvedena nezbytná srov návací literatura. Text studie je doplněn sérií 32 kreseb nejcharakterističtějších odzemkových figur, jež nakreslil Aleš Černý.
      Po pětileté přestávce vychází první díl sbírky "Lidové tance z Vizovska" (1984), který obsahuje 8[/] tanců z Bratřejova, 29 tanců z Jasenné, 7 tanců ze Lhotska, 33 tanců z Lutoniny, 9 tanců z Prlova, 8 tanců z Pozděchova a 10 tanců z Vizovic mimo popisu tance "Hanácká", který bude zpracován v samostatné monografii.
      V zatím poslední publikaci gottwaldovského Okresního kulturního střediska "Dětské taneční hry z Valašska" (1985) zpracovala autorka jak výsledky vlastních sběrů, tak materiál z rukopisných sbírek i starších tištěných pramenů.
      Konstatujeme-li závěrem, že uvedené metodické materiály nemohou nahradit důkladně připravenou, vybavenou a tiskem vydanou sbírku, jakou by si sběry Z. Jelínkové bezpochyby zasloužily, nechceme tím nic ubrat ze záslužnosti a užitečnosti počínání jejich editorů. Karel Pavlištík

Almanach Prácheňského souboru (35 let). [obsah]

Text Josef Režný, kresby, fotografie. Strakonice 1984, 36 s.
      Nejnovější almanach k 35. výročí Prácheňského souboru písní a tanců ve Strakonicích a současně i k výročí 45 let Strakonické dudácké kapely je už čtvrtým svazkem jubilejních, jednotně vypravených a uspořádaných tisků (z let 1965, 1974[/] a 1979). Také tentokrát bilancuje zvláště nejnovější výsledky rozsáhlé zájmové činnosti předního českého souboru, který mimořádně pečuje o vlastní dokumentaci a příslušné kronikářské marginálie. k dosud publikovaným údajům jmenovitě o vystoupeních souboru přibyla přesná data z uplynulého pěťiletí; kromě jiného absolvovali Prácheňáci v l. 1950-1984 celkem 1 645 veřejných vystoupení (pódiových, v televizi, doma i v zahraničí atp. vše zachyceno v podrobných rozpisech).
      Z novinek tohoto folklórně reprezentačního jihočeského tělesa s 35letou (resp. 45letou) tradicí je vhodné připomenout alespoň založení přípravné souborové sekce roku 1981. Tzv. Prácheňáček navštěvuje a prvních veřejných vystoupení se účastní až sedm desítek dětí školního i předškolního věku. v beletrizující formě podávaná reportáž z terénního folkloristického sběru v Pošumaví od Josefa Režného (dlouholetého uměleckého vedoucího souboru, upravovatele, hudebníka, sběratele etc.), zveřejňuje na půltucet původních, převážně instrumentálních notací (pastýřská signalizace a okorovaná dudácká sóla). Jaroslav Markl

213

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Šití domácích provázkových papučí - doplňková zimní práce obyvatel na vesnici [obsah]

Jednou z mnoha doplňkových prací, kterými se obyvatelstvo ve vesnicích Zábřežska zabývalo, bylo také domácké šití provazových papučí. Vyráběly se z odpadu, který vznikal při zpracování lnu. Len, který se na vochlicích pročesával, sloužil k předení a tkaní. Avšak odpad, jenž tímto pročesáváním vznikal, se dále zužitkoval. Spřádal se na tzv. velkých mužských kolovratech "hermanech" na silné nitě, které se dále stáčely do provázků, ty se pak splétaly do plochého copánku, z něhož se pak papuče šily. Vlastní šití spočívalo ve tvarování, stáčení a sešívání copánku pomocí zahnuté jehly, do které byla navlečena silná režná niť. Dalo by se předpokládat, že takto zhotovené papuče budou tzv. kopyta - tzn., že by se daly navlékat bez rozlišení na pravou i levou nohu. Avšak lidová moudrost překonala i toto úskalí - tvarováním papučů na ševcovském kopytu. Po dokončení a sesmeknutí z kopyta se papuče na šlapce někdy ještě podšívaly různým materiálem - kůží, látkou, plstí apod. Jelikož papuče byly zhotovovány z materiálu, který při kaž[/]dodenním nošení trpěl a ničil se, je pochopitelné, že se originál těchto výrobků nezachoval. Dosud však žijí pamětníci, kteří sami, vlastnoručně od začátku, tzn. od předení hrubých nití, tyto papuče vyráběli, Postup výroby:
      Z chuchvalců odpadového lnu se na "hermanu" spřádaly hrubší nitě, které se stáčely do provázků. Síla provázku se řídila počtem stáčených nití. Čím více nití, tím silnější provázek. Provázky se po třech splétaly do plochého copánku, který pak tvořil hlavní materiál pro výrobu papučí. k jejich zhotovení bylo třeba ještě zahnuté sedlářské jehly, režných nití, ševcovského kopyta a hrudky včelího vosku (přes vosk se přetahovala nit, aby byla pevnější).
      Šití začalo na šlapce (chodidle), copánek se stočil a sešil do oválu a postupně se obtáčel a sešíval kolem základní osy šlapky, Ke šlapce se pak kolmo postupně přišíval copánek obtáčený podél celého kopyta, až do výše paty. Vrchní část - nártová, se pak střídavě přišívala až do potřebné vzdálenosti.
      Tyto papuče, podle zručnosti výrobce, se mohly sešívat z jednotlivých částí (šlapky, obvodové části, nártu) nebo se mohly zhotovit najednou. Při šití papučů vcelku se přímo ze šlapkové části tvaroval[/] okraj a nártová část se začala šít od prstů. Další varianta zhotovení spočívala v tom, že se ze šlapky začala okamžitě tvarovat část nártová, a opatek se zhotovil jako poslední. Každá varianta se vyznačovala jinou pracností a záleželo tudíž jen na výrobci, kterou variantu si ke své práci zvolil. Papuče se též zhotovovaly z lýka, slámy spařené vařící vodou, aby se dala lépe tvarovat, a také z textilních proužků. Miloslava Hošková

Lidové zámky na Zábřežsku [obsah]

V národopisné literatuře se již několikrát objevil popis lidového dřevěného zámku - závory. Jsou známy popisy různých druhů těchto zámků nacházejících se v různých krajích. Tak časopis Český lid, roč. XXX, str. 11, popisuje dřevěný zámek z Hané. v XXXI. roč. Českého lidu, str. 128, nacházíme článek o lidovém dřevěném zámku z Choceňska.
      Koncem loňského roku byl v Jedlí nalezen dřevěný zámek v úplně nepoškozeném stavu, poněkud odlišné konstrukce než uváděné zámky z Hané a Choceňska.
      Základní tvar zámku zůstává týž; na dveřích či vratech je z vnější strany upevněna dřevěná krabička se dvěma zástrčkami. Dolní, širší zástrčka slouží k vlastnímu uzavření dveří. Na protější straně se zasouvá do otvoru, skoby či ohnuté

214

ho plechového pásku. Horní zástrčka, užší, slouží k vlastnímu odemykání - zámek je vlastně malý hlavolam. Pokoušíme-li se zámek otevřít pouhým povytažením dolní zástrčky, neuspějeme, poněvadž se nám ji nepodaří vysunout. Nejdříve musíme pootočit horní zástrčkou a teprve potom se nám podaří vysunout dolní zástrčku. Je to pochopitelné. Horní zástrčka zde funguje jako klíč. Je na dříku vrubovaná[/] a vruby přesně zapadají do otvorů uvnitř krabičky. Aby otevírání nebylo tak snadné, nachází se v drážkách uvnitř zámku tři špalíčky s nepravidelnými otvory. Je-li horní zástrčka (klíč) v klidové poloze, špalíčky poklesnutím brání dolní zástrčce ve vysunutí, Otáčíme-li horní zástrčkou (klíčem), vruby dříku se zachytí za zúžené otvory ve špalíčcích, ty se nadzvednou z vrubů dolní zástrčky a umožní tak její[/] povytažení a tím zároveň otevření dveří. Je-li horní zástrčka vytažena a dolní svým koncem zaklesnuta ve veřeji, je celkem nemožné dveře otevřít.
      Tento zámek byl nalezen na stodole J. Polácha v Jedlí č. 25. Zámky podobného typu byly zjištěny i v Pivoníně čp. 14. Zde dosud slouží svému účelu, jeden na dřevníku, druhý na půdě u dveří na sýpku. Miloslava Hošková

Schéma dřevěného zámku.

_

215

Vystoupení souboru "Úsvit" z Českých Budějovic v pořadu "Plody země" na XXXIX. MFF ve Strážnici.
Foto J. Uherka, 1984.

216