národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1985 - ČÍSLO 4

 
 

OBSAH
Studie
Oldřich Sirovátka: Pohádka v lidové tradici a české literatuře . . . 217
Václav Frolec: Obraz lidu a jeho života v českých a moravských pohádkách . . . 227
Vladimír Smékal: k psychologii pohádky . . . 239

Portréty
Jaroslav Orel: Vratislav Bělík . . . 247
Josef Režný: Josef Formánek a jeho dudácké záznamy . . . 251

Zprávy
Jubilea
Ing. Jan R. Bečák sedmdesátníkem (Miloš Melzer) . . . 267
Univ. prof. Zdeněk Urban jubilantem (Jan Pargač) . . . 268

Nekrolog
Na rozlúčku s PhDr. Máriou Kosovou, CSc. (Soňa Burlasová) . . . 270

Knihy
V šírom poli rokyta. Slovenské ľudové balady, romance a novelistické piesne (Marta Šrámková) . . . 271
Pohádky, povídky a humorky ze Slezska (Jaromír Jech) . . . 272
Václav Frolec: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě (Oldřich Sirovátka) . . . 273
Josef Jančář: Vznik a rozvoj socialistické zemědělské velkovýroby v okrese Hodonín (Ján Podolák) . . . 274
Štefan Nosál: Choreografia ľudového tanca (Karel Pavlištík) . . . 275
Jan Kobzáň: U počátků vod (Jana Volfová) . . . 276
Josef Vařeka -Jiří Škabrada: Lidová architektura středních Čech (Václav Frolec) . . . 277
Jerzy Czajkowski: Muzea na wolnym powietrzu w Europie (Josef Jančář) ~ . . . 277
Józef Ondrusz: Cudowny chleb. Podania, baśnie i opowiejści cieszyńskie (Oldřich Sirovátka) . . . 278
Irena Turnau: Moda i technika wlókennicza w Europie od XVI do XVIII wieku (Miroslava Ludvíková) . . . 279

Sborník
Západoslovenské foklórne a mierové slávnosti Myjava (Josef Jančář) . . . 279

Konference
Seminář o vědeckém filmu v Mikulově (Jiřina Kosíková) . . . 280
Čeští a slovenští vystěhovalci a krajanské hnutí.
      Praha 1.-2. 7. 1985 (Vladimíra Klevetová - Jana Roulová) . . . 281

Festivaly
Strážnice 1985 (Oldřich Sirovátka) . . . 282
Mladé Horňácko 1985 (Vít Trachtulec) . . . . 286
I. setkání dětských folkloristických souborů v Mikulově (Vlasta Ondrušová) . . . 287
Hanácké slavnosti v Chropyni 1985 (Jan Krist) . . . 288
Vlčnovské slavnosti s jízdou králů 1985 (Josef Jančář) . . . 290
Tvrdonice po dvaatřicáté (Jan Krist) . . . 291
Svidník '85 (Mikuláš Mušinka) . . . 294
Kamienka '85 (Mikuláš Mušinka) . . . 295


Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 4

STUDIE

POHÁDKA V LIDOVÉ TRADICI A ČESKÉ LITERATUŘE [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      1.
      O pohádce bylo napsáno mnoho a mnoho tlustých a moudrých knih, vyšly a vycházejí stovky a tisíce pohádkových sbírek. O pohádce uvažovali etnografové, folkloristé, psychologové, sociologové, pedagogové a jiní odborníci. Také z hlediska literatury se psalo a mluvilo o pohádce mnohokrát, protože lidová pohádka a tzv. umělá, autorská pohádka, která s lidovou, folklórní pohádkou úzce nebo aspoň volně souvisí, patří k nejčtenějším a nejsledovanějším literárním žánrům. Proto si myslím, že by bylo naléhavé a prospěšné uvažovat o pohádce především a také z jiného úhlu: totiž ze stanoviska folkloristiky a národopisu. Vždyť lidová pohádka vznikla v lidovém prostředí, nejdřív se vyprávěla mezi lidmi a proto[/] řešení mnohých otázek a záležitostí vyplývá právě z poznatků folkloristiky a etnografie.
      Málokterý druh lidové slovesnosti vzbudil tolik zájmu, jako právě pohádka. Už příslušníci českého obrození a významní spisovatelé té doby, jako Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, nebo Karel Havlíček Borovský, sbírali pohádky, vydávali jejich sborníky a zabývali se jimi vědecky a kriticky. Pohádka spolu s lidovou písní poznamenala, jak víme, celý český romantismus. Zájem o pohádku však nepřestal nikdy, nebyl omezen jenom na obrození a romantismus. Pohádky sbírali a psali další významní učenci a spisovatelé - Beneš-Třebízský i Baar, Čapek, Říha-Tille i Wolker, Mahen, Majerová i Martínek, Řezáč, Čtvrtek i Petiška; někteří z nich se obraceli k pohádce lidové, jiní pěstovali no

217

vou pohádku, tedy umělou, autorskou. Lidové pohádky, které sběratelé zapisovali od počátku minulého století až do konce 30. let, shromáždil a podle syžetů uspořádal Václav Tille v rozsáhlém třísvazkovém díle Soupis českých pohádek (1929-1937). Od té doby sběratelé zaznamenali ještě další stovky pohádek, vydali další populární, ale i vědecké soubory, napsali mnoho úvah a statí. Sběr a bádání nad pohádkami od r. 1945 nezůstává kvantitou ani významem za předchozím bádáním nijak pozadu. Kdybychom však překročili hranice českého bádání, tu bychom viděli, že stejná pozornost - a v některých zemích ještě větší - se věnuje pohádkám také evropským a světovým. Mezinárodní literatura o pohádkách je nepřehledná a rozsáhlá, čítá tisíce a desetitisíce titulů.


      Třebaže běžně užíváme slovo pohádka, pohádkový nebo někdy ve stejném významu také báchorka, není vždycky naprosto jasné, co pod oním termínem rozumíme. Řečeno jinak - termín a pojem pohádka není zcela ustálený. Obecně se pod pohádkou myslí vyprávění spočívající na básnickém, poetickém výmyslu; děj pohádky bývá bohatší, s více epizodami, odehrává se v neskutečném, smyšleném, fiktivním, "pohádkovém" světě a líčí mimořádné a dobrodružné příběhy. "Ve své podstatě je pohádka zázračný a čarovný příběh, pro nějž se nedá určit čas a místo děje," říká se v jednom zahraničním národopisném slov[/]níku. Podobně český Slovník literární teorie (1984) definuje pohádku jako "žánr lidové slovesnosti, jehož vyprávění podává objektivní realitu jako nadpřirozenou s naivní samozřejmostí, jako by vše bylo skutečné; přes svoji fiktivnost tak zpravidla postihuje některé základní lidské touhy, etické normy a obecné životní pravdy".
      Uvedené znaky platí především o "vlastní" pohádce, o pohádce v užším slova smyslu, totiž o pohádce kouzelné, fantastické. Ta se odehrává ve zvláštním světě, "v sedmdesáté sedmé krajině", a v odlehlé minulosti - "jednou", "za onoho času", kdy žili stateční princi a zlatovlasé princezny s dobrým srdcem, které je třeba osvobodit ze zakletí; hrdinové putují za sedm moří, řek a lesů na skleněné hory, v pohádkové říši žijí obři a sedmihlaví draci.
      Vedle kouzelné pohádky se vyprávěly pohádky realistické. Třebaže se v nich odehrávaly zvláštní a mimořádné smyšlené příběhy, realistické pohádky jsou umístěny ne do "pohádkové" říše, ale do světa pozemského, reálného. Vše, co se v nich vykládá, by se mohlo přihodit; čarovné bytosti v nich nevystupují a kouzla se v nich nadějí. Realistické pohádky mají více odstínů: některé vyprávějí dobrodružný děj třeba o lupičích ("dobrodružné" pohádky), jiné jsou laděny romanticky a sentimenetálně, v některých najdeme zajímavé vyprávění z obecného života, tedy látky novelistické. Nejčastěji však rozpřádají komické příběhy a náhody o šibalech, málo

218

chytrých a nešikovných lidech, o "hloupém" Honzovi a kouscích občanů počestného města Kocourkova. Těchto žertovných a satirických pohádek žilo v lidové tradici, ať už v české nebo u jiných národů, nejvíce a taky se v ústním podání nejdéle udržely.
      Jiné povahy jsou tzv. legendární pohádky. Ty vycházejí z náboženských tradic, učení a mýtů; vyprávějí se v nich příběhy, ve kterých hrají hlavní úlohu církevní, náboženské zázraky, svatí, Bůh, Kristus. Snad nejznámější z legendárních pohádek jsou žertovné příhody o putování Krista se svatým Petrem.
      A konečně zvláštní skupinu vytvářejí pohádky o zvířatech. jako hlavní postavy v nich vystupují domácí i divoká zvířata hloupý vlk a mazaná liška, medvěd a zajíc, koza a beran, myška i ryba. Na rozdíl od bajky, která se stará především o poučnou pravdu, chce pohádka o zvířatech hlavně bavit, rozesmát, překvapit, potěšit.
      Pohádky - hlavně pohádky kouzelné, fantastické - se někdy neprávem zaměňují za pověsti, především za pověsti nebo povídky demonologické, pověrečné o vodnících, divoženkách, hejkálcích, čarodějnicích, permonících, morách. Tyto pověsti mají proti pohádkám jednodušší děj a prostší zápletku; vyprávějí o bytostech a úkazech, na které se kdysi svatosvatě věřilo. Naproti tomu byl v pohádkách čert nebo černokněžník, mluvící kůň nebo tříhlavý drak pouhou smyšlenkou a vypravěč i posluchači to dobře věděli,
      Už od poloviny minulého století se sběratelé a badatelé snažili vysvětlit, jak a proč se[/] pohádky šířily, kde se zrodily, kde byla jejich mateřská půda a proč se na určitém místě vyskytují určité motivy, syžety, postavy, formy. To všecko byly hlavní otázky tzv. srovnávacího bádání, komparatistiky. Rovněž čeští badatelé, zejména Jiří Polívka, Václav Tille, Jiří Horák, Karel Horálek a jiní přispěli významně k vysvětlení těchto otázek. Nemělo by však na tomto místě smysl probírat a rozebírat zásady a výsledky tohoto směru v pohádkoslovném bádání. Zjistilo se však, že některé shody mezi pohádkovými motivy a syžety vznikaly samostatně nezávisle, na více místech; naproti tomu jiné shody se vyvíjely tím, že pohádky předávaly ze staletí do staletí, že migrovaly z jednoho místa na jiné, že se stěhovaly od jednoho národa ke druhému (tzv. teorie migrační). Zároveň se však rovněž ukázalo, že pohádky mají shodné a jednotné rysy a že se tím značně liší od pověstí, které se mění od kraje ke kraji, od jednoho národa ke druhému a jsou značně diferencovány. v pohádkách všech zemí se vyskytují tytéž syžety, motivy, figury, formální znaky a ty se pouze obměňují a různě kombinují. Finský badatel Lauri Simonsuri o tom řekl: "Pohádka je mezinárodní, pověst národní."
      Někdy se říká, že pohádka je zrcadlo národa, národní duše. Tato pravda platí, pokud ji chápeme tak, že se v pohádce promítají rysy každého národa, že tyto rysy jsou pro každý národ v podstatě stejné. Motivické, obsahové a stylové bohatství pohádek se v mezinárodním měřítku různí jen málo. z jednotné mezinárodní povahy rovněž vyplývá, že počet po

219

hádkových syžetů a motivů je značně ohraničený. Známý soupis pohádkových typů od finského badatele Antti Aarna a amerického učence Stitha Thompsona čítá méně než dva tisíce čísel. Tyto syžety, typy se v jednotlivých zemích a krajích, u jednotlivých vypravěčů v rozmanitých obměnách a kombinacích opakují. To tedy znamená, že pohádky různých národů a krajů se na jedné straně mezi sebou shodují, ale že na straně druhé v nich nacházíme nové rysy a překvapivé obměny. Tyto proměny vyplývají z podivuhodné a mimořádné variační síly, z umělecké vynalézavosti vypravěčů, která se projevuje při kolování v lidovém podání. Proto můžeme také právem říct, že v pohádkách se otiskly a obrazily vlastnosti každého jednotlivého kraje a každého jednotlivého národa, ráz krajiny, zvláštnosti místního života a obyčejů, mentalita lidu.
      O pohádce uvažují badatelé už dvě stě roků a za tu dobu se objevily a vystřídaly různé teoretické směry a názory. Někteří badatelé se snažili vyzkoumat původ pohádky, jiní její psychologickou podstatu i její působení na posluchače, zase jiní hledali příčiny a cesty rozšíření pohádek a pohádkových motivů po světě; a opět jiní se zajímali o to, jak pohádka žije, kdy a proč se vykládá, kdo jsou její vypravěči a posluchači. v posledních letech se však rozvinuly další a nové přístupy a metody - metoda strukturně-typologická, semiotická atd.
      Třebaže se tedy česká pohádka těšila už od dob národního obrození mimořádnému zájmu, kupodivu chybí v české literatuře některé zá[/]kladní práce. Nemáme větší vědeckou nebo populárněvědeckou syntetickou příručku o pohádce. Chybí rovněž výklad významu pohádky pro českou literaturu, hlavně pro dětskou četbu, tedy výklad pronikání, "včleňování" pohádek do písemnictví. Veliký význam - nejen pro odborné studium, ale i pro běžné zájemce, studenty a učitele a rovněž pro spisovatele - by mělo vydání přesných nářečních autentických textů lidových pohádek, jak je sběratelé zapsali od lidových vypravěčů; zatím máme pouze jednu podobnou antologii, soubor A. Satka Pohádky, povídky a humorky ze Slezska (1984) .
      2.
      Lidová pohádka se postupně rozvíjela, pravděpodobně z bájí, mýtů, a žije v evropské folklórní tradici od antiky. Na českém území písaři zaznamenávali pohádkové motivy i celé syžety od středověku. Tak např. v době Karla IV. vydal Claretus de Solencia, česky Bartoloměj z Chlumce, několik učených spisů. v nich najdeme také několik pohádek, aspoň v hrubém náznaku, jako třeba pohádku o dvanácti měsíčkách. Další autoři zapsali jiné pohádkové motivy i jiné pohádkové osnovy - kouzelné, zvířecí, žertovné. Kdo by chtěl vědět, jak asi středověká pohádka vypadala, ať si přečte soubor Karla Dvořáka Nejstarší české pohádky (1976). Podobně vyhlížela situace také u jiných národů, v jiných národních literaturách.
      Na počátku minulého století, na prahu národního obrození, vstoupila folklórní pohádka

220

do literatury a na její tradici postupně rozvíjela pohádka literární, umělá. Nejdřív spisovatelé parafrázovali literárními prostředky lidové, folklórní pohádky. z první generace romantiků před polovinou a z poloviny 19. století připomeňme několik jmen: Jakub Malý, Božena Němcová, K. J. Erben, Beneš M. Kulda a ještě mnozí další. v této tradici se pokračovalo po celou druhou polovinu 19. století. Udržuje se ještě podnes; tak třeba pohádky Jiřího Horáka (Čarodějná mošna a Český Honza) anebo Františka Lazeckého ze 70. let jsou vlastně věrné literární adaptace a retuše námětů, které žily po léta i po staletí v lidové tradic.
      Ale na tradici lidové, folklórní pohádky začala vznikat literární, umělá pohádka. Vyšla z pohádky lidové a z ní si vypůjčila jméno pohádka. Ale nejen jméno, nýbrž především metodu: Na rozdíl od realistických literárních žánrů pohádka staví nejen na fantazii, nýbrž přímo na fantastice, odehrává se v odlehlém, fiktivním světě, vystupují v ní vedle reálných osob, bytostí a předmětů také postavy, zvířata a předměty kouzelné, čarodějné.
      Tento vývoj se uskutečňoval znenáhla. k vytvoření literární pohádky měli z cizí literatury blízko už H. Ch. Andersen, W. Hauff, L. Caroll, A. A. Milne, O. Wilde, z našich autorů J. Karafiát, H. Malířová, J. Wolker a jiní. A tak v dnešní literatuře žijí vedle sebe jednak pohádky lidové, folklórní, literárně převyprávěné; a jednak pohádky umělé, literární, autorské. Obě tyto formy spolu samozřejmě souvisejí, vývojově i typologicky je od sebe nemů[/]žeme izolovat a často do sebe přecházejí. Běžný čtenář, knihovník i literární badatel a kritik si proto často musí klást otázku: jakou pohádku čteme v pohádkových knížkách Mahenových, Ladových, Mikulkových nebo třeba Čtvrtkových? Všecko to jsou pohádky. Jenže jaké - lidové, nebo umělé? Proto se objevují v článcích v současných literárních časopisech (jako ve Zlatém máji) nebo v knížkách, které se zabývají dětskou literaturou, úvahy o různých formách pohádky. Tak Otakar Chaloupka v knize Rozvoj dětského čtenářství (1982) mluví o lidové i "moderní, autorské" pohádce a zároveň upozorňuje, že dělení a terminologie v této oblasti nejsou dost pevné a ustálené. Mám za to, že teorie dětské literatury, ale hlavně běžná čtenářská a pedagogická praxe vyžadují, abychom se snažili přesněji ohraničit jednotlivé modality, formy pohádky.
      Myslím, že je třeba předně odlišit dvě hlavní oblasti pohádky, které se v dětské literatuře, ale i v literatuře pro dospělé vyskytují:
      (1) Lidové, folklórní pohádky, literárně převyprávěné, adaptované, parafrázované, upravené, stylizované. Vycházejí z textů lidových pohádek, ať už z přímých, autentických zápisů, jak to vidíme na knížkách Josefa Š. Kubína, anebo převzatých z předchozích sbírek a zápisů, jak to zase vidíme třeba na českých pohádkách (1944) J. Horáka.
      Způsoby adaptace, převyprávění pohádkových textů bývají různé. Každý autor postupuje odlišně. z dějin literatury víme, že jiný

221

způsob zvolila B. Němcová, jiný zase K. J. Erben. Jinak upravuje pohádky J. Horák, který vlastně jen retušuje zápisy lidových pohádek, převádí nářeční texty do spisovného jazyka, zbavuje je jazykových a stylistických defektů a kazů, hluchých míst, ale jinak texty ponechává, jak je nalezl v předloze. Naproti tomu F. Lazecký vychází ve svých slezských pohádkách sice z určité pohádkové varianty, ale stylisticky ji rozvíjí, doplňuje dialogy atd. Vojtěch Martínek se neopírá o žádný určitý jednotlivý zápis, a kombinuje motivy z různých pohádek, nejen českých, ale hlavně jinonárodních a z nich konstruuje pohádku novou. Jinak zase postupoval znamenitý znalec českých a evropských pohádek Václav Říha-Tille, a jinak básník František Hrubín, jinak Jiří Mahen a zase odlišně Jan Drda v Českých pohádkách (1958). Nejdůležitější změna při literární úpravě folklórní pohádky nastává v tom, že původní folklórní pohádka se přizpůsobuje duševnímu obzoru dětí, že z ní mizí motivy a detaily drastické, obscénní, mravně závadné a že se původní folklórní pohádka zušlechťuje a tříbí.
      Zvláštní případ představují ony úpravy a adaptace, ve kterých se autor snaží o jakousi kontrafakturu pohádky, o repliku jejího děje, zápletek a figur a vytváří přitom pohádku "naruby", pohádku "vzhůru nohama", anebo chcete-li "antipohádku". Kdo zná Nezbedné pohádky (1958) od Josef a Lady nebo Veselé pohádky vzhůru nohama (1947) od Jiřího Marka, ten ví, oč jde. Takové pohádky se sice opírají o folklórní texty, o pohádky lidové, ale postavy a zápletky se objevují jako[/]by v pokřiveném zrcadle, ve světle komiky a parodie, autoři folklórní předlohu karigují a ironizují a tím docilují u čtenáře nového účinku.
      (2) Naproti tomu o autorské, umělé pohádce mluvíme tenkrát, kdy autor folklórní, lidovou pohádku neupravuje, neparafrázuje, nýbrž postupuje samostatně a vytváří vlastní, autonomní text. Mezi autorskými, umělými pohádkami se vyskytují dvě odlišné skupiny.
      Předně pohádky s tradičními náměty, které napodobují tradiční lidovou pohádku: odehrávají se v pohádkovém, dávno minulém světě, kromě reálných bytostí v nich vystupují i bytosti, zvířata a předměty čarovné, dějové zápletky jsou postaveny na pohádkových kouzlech. Představitelem tohoto proudu autorské umělé pohádky je Václav Čtvrtek, populární autor Rumcajse, Cipíska, víly Amálky, skřítků Vochomůrky a Křemílka, formana Šejtročky atd. Čtvrtek spojoval v některých knihách pohádkové motivy a postup s motivy a postupy pověsťovými: děj jeho příběhů se odehrává v minulosti, hlavně v blíže neurčených dobách, někdy "za starého mocnářství"; tradiční, folklórní motivy a syžety v jeho knížkách nacházíme zřídka, autor si totiž zápletky vymýšlel sám; tradiční pohádkové a pověsťové postavy (vodníci, loupežníci, myslivci) doplňoval figurami, které se v české lidové tradici neobjevují (víly, lesní skřítci).
      Kromě těchto umělých, autorských pohádek s tradičními náměty někteří autoři píší autorské "moderní", "současné" pohádkové příběhy. Umísťují je nikoliv do "pohádko

222

vé" minulosti a do "pohádkové" říše, nýbrž do dnešních dnů, do přítomnosti, spojují pohádkovou fantazii "se současným životem, s civilizací, názory a stanovisky dvacátého století, s interpretací sociální skutečnosti své doby", jak napsal O. Chaloupka. Figury těchto "moderních" pohádek - třeba pošťáci nebo lékaři - žijí a jednají v našem, zdejším, reálném světě. Takové pohádky napsali u nás Karel Čapek nebo Jiří Wolker. Tím se tyto "moderní" pohádky mění v povídkový příběh ze současnosti; rozdíl je však v tom, že tu důležitou roli hraje pohádkové kouzlo, čarovné bytosti, síly, předměty.
      Nesmíme však zapomenout, že když se mluví o pohádce, myslí se většinou pohádka tzv. kouzelná, fantastická. Někdy se zapomíná na jiné skupiny pohádek, na pohádky realistické, žertovné a především na pohádky o zvířatech. Rovněž mezi nimi vznikají autorské umělé pohádky. Vzpomeňme jen na Broučky (1876) Jana Karafiáta nebo na Povídání o pejskovi a kočičce (1929) Josefa Čapka. Tyto autorské pohádky mají však ve svém rodokmenu nejen tradiční, lidovou pohádku o zvířatech, nýbrž rovněž další literární žánry - literární bajku a vyprávění o zvířátkách.
      3.
      Sběratelé folklóru shodně mluví o tom, že pohádka z lidové tradice už téměř vymizela a že se v ústním podáním vyskytuje výjimečně; to platí o poměrech u nás, ale taky v jiných evropských zemích. Pohádka tedy náleží[/] k zanikajícím, odumírajícím druhům lidové slovesnosti. Ještě po druhé světové válce se sběratelé setkávali s některými vynikajícími pohádkáři a někdy se na ně narazí ještě dnes. Uveďme aspoň jeden příklad - knížku Antonína Satka (1958), který v ní předložil a rozebral repertoár vynikajícího vypravěče Josefa Smolky od Hlučína; ten znal asi na šedesát pohádek a jiných povídek. Podobných případů ze současnosti a nedávné minulosti bychom mohli uvést ještě víc. Takoví pohádkáři jsou však už vzácní, výjimeční, patří vesměs ke starší a nejstarší generaci a každý rok nenávratně odcházejí. Na počátku století napsal jeden z nejlepších znalců lidové pohádky Jiří Polívka: "Pohádkám našim hrozí nepochybný zánik. Možná že hojné otiskování ještě je udrží nějakou dobu při životě."
      Zatímco tedy pohádky z lidové ústní tradice postupně odcházejí, pohádka, ať už folklórní nebo umělá, šířená literaturou náleží mezi nejoblíbenější, nejpopulárnější četbu; mají je rády děti, ale koneckonců po pohádkách rádi sáhnou i dospělí. Polívkova předpověď - že otiskování pohádek v knihách by je mohlo udržet při životě -, se tedy splnila. Pohádka patří v současném literárním životě k živým literárním žánrům. O tom nejlíp svědčí čtenářský zájem a vkus i nakladatelská situace. Každý měsíc a každý rok vycházejí nové soubory a nové výbory folklórních i autorských pohádek. U nás i v cizině existují četné a různé edice pohádek; nejstarší a neznámější z nich je německá knižnice Märchen der Weltliteratur, založená už před první světovou

223

válkou a vycházející až do dneška. Obraťme se však k nám: tak v r. 1984 vyšlo celkem 296 knih pro děti a mládež a mezi nimi více než 60 pohádkových titulů, tedy asi 20 % všech knih.
      Na tyto skutečnosti badatelé upozorňují. Karel Horálek napsal článek Konvergentní a divergentní procesy ve vývoji lidové prózy (1980), v němž rozebírá onu zajímavou situaci. To tedy znamená, že literární vkus současného čtenáře je pohádce příznivý. Snad tato obłiba přímo odpovídá oblibě jiného literárního žánru, v němž fantastika hraje přední roli - totiž vědecko-fantastické povídce a románu, science-fiction.
      Ale nejen pohádka v literatuře, tedy knižní pohádka, má u současného publika významné místo. Pohádka se těší oblibě také v jiných oblastech umění. Přitom literární pohádka se stává spojujícím článkem, svorníkem mezi ostatními prostředky hromadné kulturní komunikace a je bází, na níž ostatní prostředky pracují. Filmové a televizní náměty a scénáře vycházejí ze starších i současných literárních textů anebo je píší scénáristé, kteří patří do okruhu dnešních literárních autorů. Rozhlas vysílá každý den pohádky na dobrou noc a každou neděli dlouhou pohádku, která patří k nejsledovanějším pořadům. jsou to většinou klasické látky pohádkářů našeho obrození, lidové i umělé pohádky spisovatelů našeho století (Lada, Mahen, Čapek), pohádky současných autorů; značnou část tvoří taky cizí tvorba. Zrovna tak pohádky na gramofonových deskách a kazetách, ať už lidové nebo umělé,[/] autorské náleží k prodávaným artiklům gramofonového obchodu. Většinou je vyprávějí a přednášejí nejlepší a neznámější čeští herci, výběr se omezuje jednak na klasické vyprávěče českých pohádek a na známé současné autory. Tyto snímky plní méně umělecké a výchovné cíle, ale hlavně běžné posluchačské a komerční účely.
      Také na současném divadle se objevují dramatizované i autorské pohádky. Vzpomeňme si na dramatické práce J. Drdy, hlavně na klasickou pohádku Hrátky s čertem (1945), J. Marka, Marie Kubátové, Jana Jílka, Rudolfa Bařinky a dalších. Pohádkové vyprávění se pravidelně objevuje na scénách, hlavně na divadle pro děti. Ještě větším to lze říct o divadle loutkovém: folklórní i umělá pohádka tvoří jednu z hlavních linek autorské tvorby i dramaturgie. Jako ilustraci lze uvést několik loutkových her V. Čtvrtka nebo Zlatovlásku Josefa Kainara, ale mohli bychom vzpomenout na hry dalších a dalších autorů, protože dramatizace i vlastní tvorba na tomto poli čítá desítky a desítky dramatických kusů.
      Obsáhlou sféru našla pohádka ve filmu a v televizi. Vždyť celovečerní film Bořivoje Zemana Pyšná princezna (1952) patřil vůbec k nejúspěšnějším českým filmům v celé jeho historii a v létech 1952-1977 jej vidělo na 10 miliónů diváků, a k tomu bychom měli ještě připočíst několik miliónů diváků televizních. Mám za to, že film Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku (1973) podle námětu B. Němcové nezůstal za Pyšnou princeznou nijak pozadu. Každý rok vycházejí z našich ateliérů nové

224

celovečerní filmy - jako Byl jednou jeden král (1955), Princ Bajaja (1971), Honza málem králem (1977), Kočičí princ (1979) a mnohé další. Vedle toho se však na plátna kin dostávají ještě další pohádky jako krátké a středometrážní filmy, hrané a především animované: v nich naše tvorba dosáhla už od dob Jiřího Trnky mezinárodního ohlasu.
      Rovněž televize soustavně a pravidelně zařazuje pohádkové filmy do svých pořadů. Každý den vidí děti - a jak víme, s nimi i dospělí - večerníček. Večerníčky často sahají k pohádkovým příběhům; většinou se v nich objevují umělé pohádky, méně pohádkové náměty folklórní. Kromě toho však další pohádkové filmy patří v televizi k nejoblíbenějším programům, zejména lidové pohádky a umělé pohádky i pohádkové seriály - jako třeba známá Arabela nebo Pan Tau.
      Divácký a čtenářský zájem o pohádku je však provázen méně příjemnou skutečností. Když čteme v knižkách pohádkové příběhy, když se díváme na pohádky v kině, televizi, v divadle a na loutkové scéně anebo když pohádky posloucháme v rozhlase a z gramofonových desek - nemůžeme se ubránit dojmu, že se pohádka těší oblibě, ale že zároveň dochází k její inflaci. Nastává podobná situace, na jakou upozorňovali v Dějinách dětské literatury české (1924) Václav F. Suk a Otakar Pospíšil: "Lidé nepovolaní sahají rukou nešetrnou, neumělou na pohádku, kombinují, přepisují, kompilují pohádkové náměty a stírají všecky krásy lidové pohádky. Nastává řemeslné epigonství." Onen povzdech, který pro[/]nesli oba autoři před půl stoletím, se nápadně podobá výtkám Jána Poliaka na vysílání pohádek v rozhlase: "Zdá se však, že mezi našimi rozhlasovými dramatizátory je víc rutinovaných řemeslníků než skutečných umělců."
      V literatuře není stav podle mého soudu tak špatný. Jenže i tady se objevují, hlavně v malých a masových edicích některé texty, které mají nízkou úroveň; takové jsou některé přepisy lidových pohádek. Horší situace se vytvořila v ostatních hromadných prostředcích v rozhlase, divadle, gramofonovém průmyslu a zejména ve filmu a televizi. Právě v této oblasti by byla nutná přísná a vzdělaná kritika; ta by mohla pomoci k rehabilitaci pohádky.

Hlavní literatura

      A. AARNE - S. THOMSON: The Types of the Folk-Tale. Helsinki, 2. vyd. 1961. (Slovenský překlad Typy ľudových rozprávok, I-II, Praha 1960.)
      K. DVOŘÁK: Nejstarší české pohádky. Praha 1976.
      O. A. ERICH - R. BEITL - K. BEITL: Wörterbuch der deutschen Volkskunde. Stuttgart, 3. vyd. 1974.
      K. HORÁLEK: Konvergentní a divergentní procesy ve vývoji lidové prózy. Český lid 67, 1980.
      J. HORÁK: Česká pohádka v lidové a sběratelské tradici. In: sb. O pohádkách. Praha 1960.
      O. CH. (O. CHALOUPKA): Žánrová skladba literatury pro děti a mládež: Pohádka. Zlatý máj 29, 1985.
      M. LÜTHI: Märchen. Stuttgart, 2. vyd. 1964.
      V. MARČOK: O ľudovej próze. Bratislava 1978.
      O pohádkách. (Vyd. J. ČERVINKA.) Praha 1960.
      J .POLÍVKA: O českých pohádkách. In: Národní pohádky. (Vyd. J. Satranský.) Praha 1911.
     

225


      J. POLÍVKA: Súpis slovenských rozprávok, I-V. Turč. Sv. Martin 1923-1931.
      A. SATKE: Hlučínský vypravěč Josef Smolka. Ostrava 1958.
      A. SATKE: Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. Ostrava 1984.
      Slovník literární historie. (Red. Š. VLAŠÍN.) Praha, 2.[/]
      vyd. 1984.
      J. ŠTEFÁNIK: Bibliografia vydání slovenských ľudových rozprávok a slovenských zberateľov. Martin 1975.
      V. TILLE: České pohádky do roku 1848. Praha 1909.
      V. TILLE: Soupis českých pohádek, I-II/2. Praha 1929-1937.
      Tschechische Volksmärchen. (Vyd. J. JECH.) Berlin 1984.

DAS MÄRCHEN IN DER VOLKSÜBERLIEFERUNG UND IN DER TSCHECHISCHEN LITERATUR
(Zusammenfassung)

      Die vorliegende Abhandlung befasst sich mit dem Volksmärchen hauptsächlich unter dem Gesichtspunkt der Folkloristik und der Literaturwissenschaft. Es werden hier vor allem die wichtigsten Märchengruppen behandelt - die Zaubermärchen, die "realistischen" Märchen mit einigen Abarten, die Legendenmärchen, die Tiermärchen usw. Obwohl kaum irgendeine Gattung der Folklore derart viel Interesse erregte und so gründlich erforscht wurde wie das Volksmärchen, fehlen in der tschechischen Literatur einige grundlegende Fachhandbücher, so z. B. Kataloge, zusammenfassende Abhandlungen über das tschechische und das europäische Märchen, Lesebücher authentischer Märchentexte usw.
      Auf der Tradition des Volksmärchens en[t]stand nach und nach das literarische und das künstliche Märchen; in der tschechischen Literatur verlief hier die Entwicklung analog wie in den anderen europäischen, hauptsächlich führenden Literaturen. In der Literatur kommen zwei Hauptmodalitäten vor: (1) Literarisch umgestaltete, adaptierte, stilisierte Volksmärchen. Eine Sondergattung dieser literarischen Paraphrase sind die
[/] "umgekrempelten" Märchen oder "Antimärchen", in denen die Autoren das Volksmärchen parodieren und kar[r]ikieren. (2) Künstliche Märchen und zwar einerseits Märchen mit traditionellen Themen, die sich in der Vergangenheit, in der "Märchenwelt", abspielen, andererseits, "moderne" Märchen, deren Schauplatz die moderne Welt ist und in denen Gestalten des heutigen, irdischen Lebens zusammen mit Zauberfiguren auftreten.
      Das alte Volksmärchen ist aus der tschechischen Volksüberlieferung, der mündlichen Tradition beinahe verschwunden; es wurde jedoch zu einem beliebten und lebendigen literarischen Gattung. Das Märchen scheint gleichfalls in anderen Kunstbereichen auf - im Theater, im Film, im Fernsehen, im Rund funk sowie in der Schallplattenproduktion. In diesen verschiedenen Massenmedien beeindruckt das Märchen den Zuschauer und Zuh[ä][ö]rer noch mehr als in der Literatur; der Autor führt einige Angaben hinsichtlich dieser beträchtlichen Popularität an.
      Übersetzung: A. Hubala

226

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 4

OBRAZ LIDU A JEHO ŽIVOTA V ČESKÝCH A MORAVSKÝCH POHÁDKÁCH [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie FF UJEP, Brno
      Všechno, co si lidé vyprávějí, zrcadlí svým způsobem změny ve světě, který člověka obklopuje a jehož je sám součástí.1) Tyto změny mohly nastat v dávné minulosti, a také v době zcela nedávné. Mohou odrážet dynamiku vývoje člověka, jeho myšlení i chování, proměny jeho hmotného i duchovního světa, v lidovém prostředí silně determinovaného tradičním řádem. Sem patřil reálný svět i jeho fantastická podoba, s níž se také nejčastěji setkáváme v pohádkách. Jejich poměr bývá v konkrétním vypravěčském prostředí různý. Je tomu tak v mezinárodním měřítku, i v rámci národních pohádkových tradic. Pro lidové vypravěčství české a moravské je příznačný silný příklon k realitě.2)
      Jiří Horák se vyjádřil, že "naše pohádky srostly s naším životem na vsi, a proto jsou[/] nám tak blízké a milé".3) Myšlenku dále rozvádí Oldřich Sirovátka. Poukazuje na to, že i v odlehlém, vybájeném a poloskutečném světě pohádek je mnoho "odpozorovaného z nejvšednější, každodenní skutečnosti", z prostředí, které vypravěče obklopovalo. Mezinárodní pohádkové fabule se prolínají s podrobnostmi lidového života.4) Pohádky tak dostávají národní i lokální (regionální) kolorit. Dokonce se zdá, že ve způsobu chování lidí, v jejich životním stylu a kultuře, zachycených v pohádkových dějích, se mohou někdy národní rysy projevovat zřetelněji a plastičtěji než ve výběru látek, syžetových modifikacích a kombinacích.5)
      Osobnost prostého člověka z lidu je zosobněna v pohádkovém hrdinovi, který má své dobré vlastnosti i stinné stránky. Rudolf

227

Lužík uvádí, že chodská pohádka nemá hrdinu, který by byl představitelem vládnoucí třídy, není v ní hrdinných králů, princů, knížat ani zemanů.6) Totéž je zřejmé i z ostatních regionálních pohádkových sbírek. Sociální charakteristika pohádkových hrdinů se pojí s chudobnými vrstvami venkovského obyvatelstva. Stávají se jimi uhlíři, chalupníci, krejčí, ševci, kantoři, kteří musí dlouho čekat na uvolnění místa ve škole, nádeníci, komináři a dokonce i hrobníci. Častými hrdiny pohádek jsou synové sedláků a pastýři ovcí. Nesou jména, častá mezi venkovským lidem (Jan, Honza, Franta, Michal, Jura aj.).
      Nejčastější a nejoblíbenější postavou českých a moravských pohádek je Jan, Honza. Jednou je označován jako hloupý Jan, hloupý Honza, jindy jako chytrý Jan, chytrý Honza. Božena Němcová v pohádce o Jozovi a Jankovi jej charakterizuje takto: "Janek nebyl ničím; ale všecko, co viděl, uměl hned udělat, jen když chuti nabyl. Byl dobromyslný, chytrý, úslužný a přitom velmi hezký chasník, jenže se nechtěl ničemu pořádně učit, a proto mu bratr, který ho v nenávisti měl, hloupý Janek říkal. Otec ale navzdor tomu Janka přece radši měl."7) Jan tu tedy vystupuje s převážně dobrými vlastnostmi a ve svém okolí je nestejně hodnocen. Podobné vlastnosti má Honza v pohádce uvedené Jiřím Horákem (Honza, syn královský).8) Honza jako královský syn nejraději leží na peci. Královský otec dává svým synům podmínku, že kdo chce po něm trůn, musí něco dokázat. Dva starší synové se ve zkoušce neosvědčí. Když o tom do[/]stane král zprávu, Honza začne jednat: "Když psaní přišlo, Honza seskočil s pece a povídá: 'Tak půjdu teď já!' A táta se na něj obrátil: 'Ty, Honzo, ty toho svedeš!' Ale Honza si vybral koně, ustrojil se jako rytíř a jede. Měl jiné nadání než oba bratři, nebyl pyšný, měl vesnického ducha, prostí lidé ho měli rádi, že nebyl hrdý jako ostatní." Jiné pohádky charakterizují Honzu jako dobrého a spravedlivého člověka. v mnoha pohádkových příbězích se Jan (Honza) vyznačuje velkou silou, jindy vystupuje jako pecivál, veliký jedlík, silák, který nic nedělá, jako mámin mazánek. Někdy dokonce jako budižkničemu. Rozporuplnost této postavy českých a moravských pohádek se stupňuje. Když se vydá do světa, aby se stal pánem, poleje ho otec vodou, aby se vzpamatoval, zapomněl 'latinu' a byl opět "starým poctivým Honzou, a ne panským bláznem".9) Příznačným charakterovým rysem českého Honzy je jeho šelmovství, chytrost, až vychytralost. v chodské pohádce Karak se Hondza ženil, zapsané J. F. Hruškou,10) se Honza vyhýbá ženění ("Kolikrát huž ho míla máma jako ruku v rukávě, hale šelma Hondza našel si v lokti díru ha ven a mámě zase pěkně vystrouh") a filozofuje: "Copak vám, táto, vám bulo hej, vy ste si bral naší mámu, hale já si mám vzít docela cizí vosobu!" Když pak uvidí na louce pracovité děvče, které se mu hned zalíbí, okamžitě se rozhoduje: "Pane, tuta je! ... Ha tutu muším dostát a nebudu nic čekát, řeknu jí to sám." Jaroslav Frey ve svém Boji o pohádku nemá tedy pravdu, když píše, že hloupý Honza z pohádek není

228

zesměšněním hlouposti, nýbrž její oslavou.11) Skutečný jeho charakter vystihuje pohádka z Valašska: Janek nemá 'velo filipa', ale je 'vyšpikovaná šelma'.12) Až nápadně to připomíná některé povahové rysy českého člověka, tradované i v naší literatuře.
      Hodnotový systém vychází v českých a moravských pohádkách z tradic rolnického života. Základní hodnotou je vlastní pole a chalupa, dávající venkovskému člověku životní jistotu. Lapidárně je to řečeno v pohádce Divotvorný mlýnek, zaznamenané z Boskovicka Matějem Mikšíčkem. 13) Když lakomý sedlák chce po svém chudém bratrovi, nádeníkovi kouzelný mlýnek a nabízí mu za něj své hospodářství, nádeník si pomyslí: "Hospodářství a statek jest přece jen jistá věc!"14) s tím souvisí i další hodnota, a tou je pracovitost, šetrnost, hospodárnost. v chodské pohádce Honza, který si hledá nevěstu, "huvažuje a rozvažuje a moudře převažuje: 'Mám čekat na neděli a hledat potom dívčí něhde v komoře na truhle se založenýma lokty? Nebo si ji mám vybrát v hospodě hu muziky, přivect demů ňáký hopsasa hejsasa? Potřebujem s tátou ženckou, haby dělala ha spořila: Při práci jí budu hledat!'"15) v téže pohádce vyznívá upřednostnění práce vlastních rukou před pohodlnější službou i penězi.16) Obecně uznávanou hodnotou je zdraví. Lid je považoval za předpoklad šťastného života. Vysoce si cenil i takových vlastností, jako jsou dobrota, štědrost a vůbec lidská solidarita. k normám tradičního společenského spolunažívání a mezilidských vztahů patřila ve venkovském pro[/]středí pohostinnost. v lidových pohádkách se objevuje velmi často. Pocestní jsou v domě vlídně přijati. Ostré sociální kritice pak podléhají lidé lakotní, kteří zásadu pohostinnosti porušují.
      Zvláštní význam měl v životě lidu dar, obdarování. Dát někomu dar znamenalo dát něco ze sebe. Nebylo podstatné, zda šlo o dar věcný nebo pouze symbolický. v lidových pohádkách se setkáváme s obojí formou obdarování. Lid si dokonce vysnil kouzelné dary, jimiž se dá pomoci druhému. Takto je třeba tento druh daru (kouzelná mošna, dudy, housle, píšťala, pytlík, hůl, mlýnek) pojímat. Zde už nejde o pouhou lidovou fantazii, ale o umocnění daru jako důležitého prostředku lidské komunikace. Lidoví vypravěči proto také často uvádějí takové dary, které jsou jim blízké. Třeba na Chodsku kouzelné dudy. v pohádkách se objevuje i zásada, že dar je nutno oplatit. Zde se už svět kouzel dostává do sociální reality, třeba spíše symbolického významu.
      Pohádkoví hrdinové mají kladné lidské vlastnosti. Jsou čestní, upřímní a také odvážní. Lidé mají však také své slabé stránky. Jestliže je lidové pohádky nezastírají, přibližují se více životní realitě. Vedle nebojácných a odvážných hrdinů se pohybují lidé bázliví, ba dokonce zbabělí a proradní. Do kritického světla se v pohádkách dostává ženská zvědavost, upovídanost. Zvláště se odsuzuje lidská lakota. Pohádková tradice uchovává památku na lidi, kteří po sobě zanechali třeba jen své dobré jméno ("Bula jedna matka, bula vdova

229

ha míla chlapce Matouše. Humříl jim tatíček - jak říkávají - humříl chlebíček a nevostálo jim po ňom nic než to dobrý meno").17) A takové dobré jméno má v tradici českého lidu i pohádkový Honza nebo Jan.
      Svět, v němž žijí hrdinové lidových pohádek, má více dimenzí. Především je to rodný dům, rodná ves a jejich nejbližší okolí. Všechna tato místa jsou dobře známa a jsou trvalým poutem venkovského člověka. Mám za to, že i ten Jan nebo Honza, který podle pohádek stále ležel na peci a nerad se od ní vzdaloval, není pouhým peciválem, ale člověkem, který má rád svůj domov. Pec je tu zřejmě i symbolem rodinného tepla a pohody, tradice rodinného života. Toto prostředí se nesnadno opouští. A když je člověk opouští a vydává se z domova do světa, rád se sem vrací.
      Historický čas je v pohádkových dějích zcela zatemněn. v cestách pohádkových postav do světa tušíme dávný obraz české a moravské krajiny, kdy ves od vsi byla izolována hlubokými lesy,18) které byly v lidových představách tajuplné. Proto se jim raději vyhýbali, proto žili především v rodné obci a neradi z ní odcházeli do světa, který se jim jevil jako širý a neznámý.19)
      Venkovský člověk měl také svůj duchovní svět, jehož součástí byla i víra v nadpřirozené bytosti, vyvěrající z neznalosti podstaty přírody. Neudivuje proto, že se s nimi v pohádkách tak často setkáváme. Dostávají podobu nejrůznějších strašidel, vodníků, čarodějnic, divožínek a také hada ochraňujícího rodinné štěstí, jehož lid nazval hadem hospodaříčkem.[/] Některé z nich škodí, jiné lidem pomáhají. Lid si tyto nadpřirozené bytosti přizpůsobil své představě a dal jim lidskou podobu.
      Jako lidé se chovají Kristus a Petr při svých cestách po zemi a také pekelné bytosti, nad nimiž lidé zpravidla vyzrají. Vztah venkovského člověka ke křesťanskému olympu i pekelnému podsvětí je vzdálen posvátnosti i strachu. Lidé s nimi jednají jako sami mezi sebou. Spojení racionálního s iracionálním bylo podstatou tradičních věrských představ lidu, které se s poznáváním světa oslabovaly a vytrácely. Mnohé z nich zachovala kolektivní paměť lidu právě v pohádkách.
      Škála vztahů, které navazují lidé v pohádkách, je široká. Začíná narozením dítěte a končí smrtí člověka. Jsou v ní zahrnuty všechny přelomové chvíle v lidském životě. První seznámení a láska jsou prosté. Honza přijde na louku, kde pracuje dívka. "Díval se jen na Káči, ha dyž viděl, že se Káče dívá po vočku teký na něho ha že se na něho i smije, tak mu tuto zrovna, jak dyž mu něhdy dala neboška máma volíznout smetany. Haš do krku mu šecko sládlo."20) Tradiční napjaté vztahy, které vznikaly mezi mládeží, když si namluvil dívku z jejich středu cizí mládenec, nalezly výraz například v podkrkonošské pohádce Strašák.21) v pohádkách z Moravy se pamatuje na lidskou soudržnost, mezigenerační vztahy, založené na úctě ke starším. Když v pohádce Strašidelná princezna přijde na vojáka řada, aby hlídal u hrobu dívky, zauvažuje: "Žádného nemám doma, enom stařenku, a tá velice by ráda, abych ešče ju ne

230

kdy navštívil."22) Solidarita venkovských lidí se projevovala nejvýrazněji při úmrtí člověka. V Kuldově pohádce Sirotek v Radhošti se Jan vrací z pohřbu svého bratra a když se ho žena ptá, zda se snad nestal poručníkem osiřelých dětí, odpovídá: "Co myslíš, že nechám ty ubohé sirotky zahynout? Vždyť jest to moje krev!"23)
      Důležitou institucí v životě venkovského lidu bylo kmotrovství. Být kmotrem se všeobecně považovalo za čest.24) Proto tuto funkci přijímaly i osoby bez příbuzenského vztahu. Chudobné rodiny si mnohdy vybíraly za kmotry pro své děti zámožné lidi, od nichž očekávali výpomoc v nouzi. v pohádce Boženy Němcové Noční stráž o tom čteme: "I přemýšlel pan kantor, kcho by za kmotra udělal, aby ho přece trochu z nouze vytrhl; a tu mu přišlo na mysl, že je mlynář za nejbohatšího muže vyhlášen. k němu tedy šel a za kmotra ho požádal."25) Našli se však i takoví, co tuto službu odmítli.26) Děti znamenaly pro rodiče štěstí, byť jim v chudobných rodinách nebylo často dát co do úst. Těžko pak bylo lidem bezdětným.27)
      K normám sousedského spolunažívání patřila na vesnici vzájemná výpomoc. Lidé si vypomáhali při stavbě domu, při draní peří, loupání kukuřice, vaření povidel, při žních i vinobraní, a také při živelných katastrofách, jaké pro obec znamenala povodeň, větrná smršť či požár. v pohádkách se sousedská výpomoc uplatňuje dokonce při snaze o vysvobození princezny ("Tak všecke sedláke a všecke sósede naverbovale z dědine a zebrali se[/] a šli k leso. Teď tam postavili takovy spruženi, na to dali voko, Franta do něho sedl...")28) Vypomáhalo se dary nevěstě, ženy posílaly i výpomoc matce v době šestinedělí.29)
      Lidová pohádka staví do vyhroceného světla sociální protiklady, společenskou nerovnost mezi lidmi. Jednoznačně straní chudým, kritizuje i karikuje bohaté. Lidový hrdina se hlásí k své sociální skupině. v pohádce Boženy Němcové o hloupém Honzovi král říká: "'Poslouchej, Honzo, já ti dám peněz dost, ale dceru, tu ti přece dát nemohu; ty jsi selský a ona je princezna.' - A Honza bez váhání odpoví: 'Jen mi dejte peníze, já se o vaši princeznu neprosím, vímť o hezčím děvčeti.'30)
      Lidoví vypravěči také často srovnávají panské a lidové prostředí.31) Na přetřes se dostává i panský život ("A jak ty knížata neměli dřívejc nic lepšího na práci, jen každej do lesu, a tam tu haujeť teda honili")32) a zvůle. v kritickém světle se objevují panští přisluhovači, třeba zámožní rychtáři, kteří by se rádi sami stali velkými pány,33) a tak naplňují pravdivost přísloví: Dostane-li se sedlák za pána, nejvíc bývá spravedlnost pošlapána. Četné příklady takového jednání zbohatlých sedláků přináší historie venkova po zrušení poddanství v roce 1848. Svědectví dává i lidová tradice, podle níž je "sedlák boží stvoření a šelma od narození". Snaha sedláka vyrovnat se pánu vystupuje v Mikšíčkově zápisu Sedlákův mlýnek: "Tu kníže vida, že se sedlákem ničeho nepořídí, přijel k němu sám a řekl: 'Jasnosti selská! Vidím, že jsem chybil, pročež přicházím prosit vás o pokoj. Zůstaň

231

me přáteli a dejme si pokoj!' - Odpověděl sedlák a řekl: 'Vidíte, pane kníže! Kdybyste to byl hned řekl, mohlo byti bez toho a mohli jsme zůstati dobří kamarádi.'"34) Naděje vkládal lid do své představy dobrého panovníka, z lidu vzešlého. Když se v pohádce Boženy Němcové (Jak Jaromil k štěstí přišel) stal uhlířův syn králem, "panoval spravedlivě, mírně a rozumně ... s upřimným srdcem přál mu lid dlouhé panování, neboť byl on více otcem nežli králem."35) Nakonec jsou si všichni - urození i prostí, bohatí i chudí - před smrtí rovni (v pohádce z Dačicka smrt říká: "Já neberu ohled na žádného, ať je císař, král nebo jiný potentát, kníže, hrabě - ať je otec, matka; ať syn, dcera, bratr, sestra; jak se mi namane a zlíbí, vstoupnu k hlavě, a každý umříti musí").36)
      Lidé z českých a moravských vsí a městeček se často dostávali do styku s obyvateli jiné, zejména německé národnosti, Obraz vztahů mezi Čechy a Němci je v pohádkách realistický. Uvedu dva příklady z chodské pohádky Karak se Hondza ženíl, uveřejněné J. F. Hruškou: "Dyž přišel Hondza na silnici, míl na vybranou: Má se dát vlevo to by bul dostál jístojístě Němkyni -, či se má dát vprávo, do Čech. Německy Hondza humíl. To huž tera íčko teký víte, vodkud Hondza bul. Nevíte-li, já vám povím: Nu vodkajd pak vodjinajd moh byt Hondza hloupý, než zez Kubici? ... Nu, tak vám milý Hondza de vprávo ha do Čech hledat si nevěstu." Když Honza s Káčou zabloudí v lese, uvidí německé zloděje, kteří opékají na ohni maso:"' Ha[/] vy ptáčkové německý!' Hulevil si Hodza potichu, 'huž vás tu mám! - Hani štandáří pryj se vám nemůžou dostát na kobylku. Počkyjte, já vás dnes svinským krokem vyprovodím přes hranice česky zemi!' ... Laubíří si zatim sedli k vohni, vořívali se, vařili a pekli ha povídali si. Chčestí bulo, že bul Hondza z Kubici, aspoň jim dobře rozumíl. Káče nerozumíla nic, toce ví; byjt z Draženova a humít německy!" Honza chytí zloděje a uleví si: "Tak vidíte, z pekla roto, íčko na ně pádlo, habych se s vámi za šechny vokradený Čechy vyrovnál:"37) Vztah českého lidu k německým sousedům je v pohádkových dějích tolerantní (tak jako tomu bylo i v reálném každodenním životě, kdy se pohádky živě vyprávěly). Lid však v pohádkách upřednostňuje své. Když si v chodské pohádce J. Š. Baar a přivede zedník zlou ženu z cizího kraje, stydí se to někomu svěřit, "protože každyj by mu bul vodpověděl: 'Dobře se tě tak stálo, proč si si nevzel divči vod nás, každyj hdo vybírá - přebere, mušíl si mít sjetačku, tak íčko trp.'"38)
      Pohádky z Čech i Moravy realisticky zachycují každodenní všední i sváteční život lidu. Pro národopisce jde o cenná svědectví o starších fázích lidové kultury. Sledujeme zde celoroční život dětí, jejich sepětí s přírodou. v pohádkách ožívá tradice rolnické práce na poli, lukách i ve dvoře. Mladí lidé se učí nejrůznějším řemeslům, která je však mnohdy nemohla na vesnici uživit. Proto mnoho z nich odcházelo za prací do světa. Můžeme nahlédnout do života vandrovních tovaryšů i pastýřů dobytka. Dostáváme obraz o pokrmech a je

232

jich přípravě i detailní popisy všedního i svátečního oděvu. Venkovští obyvatelé se scházejí k sousedským besedám, při nichž si při práci vyprávějí, zpívají a někdy i tančí. v chodské pohádce dokonce král "hdykoliv na něho pádly starostě a smutky, chodíval k děrečkovi hyjtu".39) Vyprávělo se dlouho do noci, než všechny přemohl spánek. Pohádky postihují osudy chlapců násilně odvedených i zverbovaných na vojnu. Také se v nich projevuje české muzikantství ("dyž děreček začal vopravdu hladit struny, jako by to nebul ani ten, co se mu tak při tý práci s měchačkama ruce třísly -! Struny mu zvonily i vízdaly a samý starý písničky jen jen z housliček švátořily"),40) lidová veselost o tanečních zábavách. Častým motivem v pohádkách je rozloučení.
      Z některých pohádek dýše pohoda venkovského svátečního dne. v pohádce o Janovi a Popelce jde mladý pár "přes celou vesnici až do městečka do kostela. Všichni po nich koukali, nevěděli, odkud je ten pěkný párek, až je po tváři poznali, že je to Honza s mladou hospodyňkou. Honza si vykračoval a když přišli ke kostelu, na prahu vzal klobouk do ruky, smekl a postavil se mezi muže."41)
      Rok na vesnici probíhal ve znamení nejrůznějších oslav. v českých a moravských pohádkách se vzpomínají zejména dožínky, české posvícení a moravské hody.42) Etnografa zaujme starobylý obyčej hlídat mrtvého, popisy námluv i svateb. v pohádkách se také odráží lidová etiketa: líbání rukou kmotrovi, povznesený postoj chlapců k dívkám (v pohádce Ztracená princezna vzkazuje tovaryš prin[/]cezně, že má k němu tak daleko jak on k ní a nejde za ní),43) ve valašské pohádce musí princezna poprosit Janíčka o voničku;44) je tu vyjádřena úcta k rodičům i tradicí předepisované normy chování mladých lidí (v pohádce ze Šumperska přicházejí chlapci v neděli odpoledne na námluvy. Když je dívky shlédly, "šecky ... se honem skovaly, jak to tehdová děvčata dělávaly. Čekaly, až je zavolajó. Staří ženichy přivítali, pozvali je ke stolu ... Poté zavolali děvčata do jizby").45) v pohádce je také lidová moudrost a filozofie: nejbohatší je zem, která nám všechno dává a živí lidi, nejprudší jsou oči, protože jsou rychlejší než střela, nejbělejší je den, všichni se v něm vidíme. A kdo je nejchytřejší? Podle jedné pohádky ze severní Moravy "můj dědeček byli néchytřéší člověk z Hostyze. Při každé závažné věci svolali sósedy a drželi ním řeč - ne snaď ledajakó - dyť byli představeném."46) Jaké je ideální manželství: "Dcera byla hodná, Pipán hloupý, a tak se vespolek milovali a dobře měli."47) Nepochopení nouze: "...takoví boháči nevědí, co je nouze a řeknou, když je člověk častěji o něco žádá, že je nestydatý-dotěravý."48)" Svou osobitou filozofii má i český Honza. Když chce jíst maso, které sebral zlodějům a Káča namítá, že je ukradené, povídá: "Nebuj se nic, Káče, kradený je to ovšom, kradený, hale my nevime komu. Vrátit to nemůžem a je to přece boží dar. Nechát to zkazit by bul věčí řích!"49)
      Mnohé, co jsme v obsahu českých a moravských pohádek zjistili, dává tušit povahové rysy, mentalitu a osobitosti v myšlení, způso

233

bu života a kultuře českého lidu. Něco z toho lze snad i promítnout do obecné charakteristiky českého národa. Sem patří láska k rodné obci, kraji, vlasti. Tak se nakonec vydejme alespoň kousek cesty s českým Honzou: "Hani nevěděl a míl za sebou lesy; pomálu si potom vyšlapoval k Hujezdu. Sem tám viděl žencký v červenyjch šerkách a bílých rukávcích hrabat. Hondza se po nich vohlížel, hale k žádný z nich ho to netáhlo. Tak přešel celou stráň pod Houjezdem, ves minoul - tam jít nechtíl - a pomálu přepadal pod Hrádkem na luka draženovskyjch.
      Slunce túze řílo, Hondza byl spocenyj. Hu Dobrý Vody se napjil ze studánky..."50)
      A tu už jsme u kořenů historického a kulturního povědomí národa, k jehož formování a upevňování osobitým způsobem směřuje i lidová pohádka.

Poznámky
1.
      Srov. NITSCHKE, A.: Soziale Ordnungen im Spiegel der Märchen. Band 2: Stabile Verhaltensweisen der Völker in unserer Zeit. Stuttgart- Bad Cannstand 1977, s. 134.
2.
      "Umělecký půvab pohádek" - uvádí Jiří Horák - "tkví právě v dokonalém sloučení prvků nadpřirozených s rysy přejatými ze života známého vypravěčům z vlastní skutečnosti." (HORÁK, J.: Čarovná mošna. Praha 1963, s. 305.)
3.
      HORÁK, J.: Český Honza. Praha 1979, s. 279.
4.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy. Praha 1959, s. 14.
5.
      K otázce národní specifiky pohádek srov. např. HORÁLEK, K.: Orientální prvky v slovanských po[/]hádkách. Český lid, 55, 1968, s. 92-101; týž:národní specifice lidových pohádek. Slovenský národopis, 16, 1968, s. 227-248; SIROVÁTKA, O.: k poměru slovenské a české pohádkové tradice. Slovenský národopis, 14, 1966, s. 361-377.
6.
      Rudolf Lužík v Chodských pohádkách a pověstech. Ed. J. Kramařík. Praha 1956, s. 13-14.
7.
      Pohádky Boženy Němcové. Praha 1968, s. 127.
8.
      HORÁK, J.: Český Honza, s. 79.
9.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 59 (Jak se Honza učil latinsky).
10.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 90-92.
11.
      FREY, J.: Boj o pohádku. Praha 1942, s. 68.
12.
      BAYER, F.: Valašské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského, I. Kroměříž 1874, s. 52-57 (Jak vychytrál hlúpý Jan na pana vrchního).
13.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 143.
14.
      Ve valašské pohádce o Jurovi Pacúchovském se toto hodnocení vlastního hospodářství dostává až do paradoxní situace. Jura se ožení s princeznou a král mu odevzdá všechno: knihy a celé panstvi. Jura se dává do pláče: "Co to za knihy? Vždyť jsem chodil do školy, ale také veliké knihy jakživ jsem neviděl a já se v ní mám učit?" - "Ó né, učit; to máš tam sepsané svoje vojsko i statek," poučil ho král. Po nějakém čase jede Jura domů ke svým rodičům, aby převzal své otcovské dědictví: jednu krávu a jednu kozu. (SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 143.)
15.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 92 (Karak se Hondza ženíl).
16.
      Tamtéž.
17.
      Tamtéž, s. 104 (Sůl).
18.
      V pohádce Honza a princezna Félinka čteme: "Honza si dal roztrhaný uzlíček s harmonikou na záda, dal pěkně spánembohem a s veselou se pustil do světa ... Šel pořád, až přišel k lesu, samý les. Tenkrát bylo ještě lesů mnoho." (HORÁK, J.: Český Honza, s. 92.)
19.
      V chodské pohádce Boženy Němcové Jak se učil Honzík latinsky je tato představa evidentní: "Honza si nabral do kapsy hnětanec a šel do světa

234

učit se latinsky. Nepředstavoval si svět tak příliš hrozný, protož s celou chutí kráčel přímo za nosem. Že nebyl jakživ dále než za humny, nemálo se podivil, když na první vršek vstoupil a před sebou kus krajiny viděl, kterou nemohl ani hned přehlédnout. 'Jemináčku,' zvolal a spráskl ruce, 'to je veliký svět, kdypak ho přejdu!' Šel tedy dál do toho velkého světa." (Chodské pohádky a pověsti, s. 57.)
20.
      Tamtéž, s. 93 (Karak se Hondza ženíl).
21.
      Když se čeledín Matěj začne scházet se sedlákovou dcerou Kačenkou, má potíže nejen s jejím otcem. "Sousední hoši už to taky vyčíhali, Kačenka mezi ně nejde, že vona má ňákýho galána! Tak si Matěje počkali." (KUBÍK, J. ŠT.: Lidové povídky z Podkrkonoší, I. Podhoří západní. Praha 1964, s. 177.)
22.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 61.
23.
      KULDA, B. M.: Pohádky a pověsti z Rožnovska. Praha 1963, s. 56.
24.
      "Bratr byl bohatej sedlák, a ten mu (chudému krejčímu) sloužil dycky svatym kmotrovstvim." (KUBÍK, J. ŠT.: Lidové povídky z Podkrkonoší, I, s. 41 /Libuška/.)
25.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 19.
26.
      "Jednomu chudému a nuznému nádeníkovi narodilo se nemluvňátko, kterému pro sprostotu a chudobu žádný z křesťanské lásky a pro záplatu boží za kmotra posloužiti nechtěl. Celou vesnicí sem tam běhal, prosil a plakal, ale každý jej odbyl..." (SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 134; Nádeník a smrt).
27.
      V podkrkonošské pohádce je zaznamenán právě takový osud: "Tak byl jednou taky ňákej sedlák, a byli už se selkou takhle asi patnáct let spólu. A to musim říct, pěkně jim na statku chodilo, měli bóžího požehnání a ušeho hojnost. Sousedi jen dycky říkali: 'Copak tam! Tam je jako v nebi, tak se nepoměje ani jeden po smrti.' Énu dobře, nepomějo! Ale co je do toho, když neměli na koho hospodařit, a na ňákou rodinu čekali porád nadarmo.[/] A tak je to ušecko pomaloučku mrzelo, ... houno prej do ušeho!" (KUBÍK, J. ŠT.: Lidové povídky z Podkrkonoší, I, s. 177.)
28.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 49 (Vysvobozené princezny).
29.
      V chodské pohádce je o tom tato zmínka: "Čekal (chudý kantor, jemuž se narodilo dítě) dva tři dni; čekal celý týden. Když ale pan kmotr jetě nic do kouta neposílal a paní kantorová kromě několika vajec a trochu mléka, co jí selky poslaly, ani co by do oka padlo v domě neměla..." (Chodské pohádky a pověsti, s. 19; Noční stráž.)
30.
      Pohádky Boženy Němcové, s. 50 (O hloupém Honzovi).
31.
      "Ná tož, pravda, aj u tech králů, aj větších boháčů, nespávajú na jednéj posteli aj s děckama. Každý má tú svoju ložnicu..." (FROLEC, V. - HOLÝ, D.: Lidové povídky ze Slovácka. Praha 1967, s. 96; O márnivéj královně).
32.
      KUBÍN, J. ŠT.: Lidové povídky z Podkrkonoší, I. s. 49 (Velíš).
33.
      V pohádce Tři rychtáři, zaznamenané J. S. Menšíkem, rychtáři při posezení u piva rozvažují: "Ti páni se mají přece jenom dobře; mají všeho, čeho sobě přejí. Nám toho nakalabizují, až hlava bolí, a my abychom se s lidi psuli a jim jenom do kanceláře peníze donášeli. Ó kéž nám možno také za pány se dostat!" (SIROVÁTKA, O. - ŠRÁMKOVÁ, M.: Moravské národní pohádky a pověsti. Praha 1983, s. 26.)
34.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 129.
35.
      Pohádky Boženy Němcové, s. 351.
36.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 135-136.
37.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 91.
38.
      Tamtéž, s. 143.
39.
      ERBEN, K. J. - BAAR, J. Š. - HRUŠKA, J. F.: Chodské pohádky. Praha 1940, s. 64 (Vo ptáku chčestí).
40.
      Tamtéž, s. 51.
41.
      HORÁK, J.: Český Honza, s. 267.
42.
      "V jednéj vesnici bylo posvícení. A tak měli tam ty hody slavné. Cérky už čekaly. Jak bylo po po

235

žehnání, už každá vykukovala, už skoro-li začnú vyhrávat. A tak nastrójené všecko bylo; rukávce každá vytŕčené, na tych šorcoch teho zlata a šátky měly teda dlúhé. Už každá čekala, enom tančit teda." (FROLEC, V. - HOLÝ, D.: Lidově povídky ze Slovácka, s. 135; Kdes Kaču vzál, tam ju, čerte, zaveď!) - "... A jak ide (stařeček), stavil se v Měčicích v hospodě. Byla tam právě muzika a hody. A právě v tu chvíli se tam stárci bili."[/] (Tamtéž, s. 232; Jak stařeček vyhnál čerty.)
43.
      SIROVÁTKA, O.: Pohádky z Moravy, s. 54.
44.
      Tamtéž, s. 89.
45.
      Tamtéž, s. 216.
46.
      Tamtéž, s. 229 (Nejchytřejší člověk).
47.
      Tamtéž, s. 153 (O Pipánovi).
48.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 20.
49.
      Tamtéž, s. 102.
50.
      Chodské pohádky a pověsti, s. 70.

DAS BILD DES VOLKES UND SEINES LEBENS IN DEN BÖHMISCHEN UND MÄHRISCHEN MÄRCHEN
(Zusammenfassung)

      Alles, was sich die Leute erzählen, spiegelt in seiner Art die Veränderungen in der Welt, die den Menschen umgibt und zu der er selbst gehört. Diese Veränderungen konnten in uralter Vergangenheit und auch in ganz jüngster Zeit erfolgt sein. Sie können die Entwicklungsdynamik des Menschen, sein Denken und Verhalten, die Wandlungen seiner im volkstümlichen Milieu durch die traditionsgebundene Ordnung stark determinierten materiellen und geistigen Welt reflektieren. Hierher gehört auch die Welt und ihre phantastische Gestalt, der wir auch am häufigsten in den Märchen begegnen. Ihr Verhältnis ist im konkreten Erzählermilieu verschiedenartig. Dies ist der Fall im internationalen Massstab sowie im Rahmen nationaler Märchentraditionen. Für das böhmische und mährische volkstümliche Erzählertum ist eine starke Anlehnung an die Realität bezeichnend.
      In der fernliegenden, erdichteten und halbwahren Welt der Märchen ist vieles der Alltagswirklichkeit, dem Milieu entnommen, das den Erzähler umgab. Die internationalen Märchen fabeln überlagern sich mit Details des Volkslebens. Die Märchen erhalten so ein nationales und auch Iokales (regionales) Kolorit. Es scheint sogar, dass sich in ;der Verhaltensweise der Menschen, in ihrem Lebensstil und in ihrer Kultur, wie sie
[/] in den Märchengeschehen festgehalten werden, manchmal nationale Wesenszüge deutlicher und plastischer äussern können als in der Auswahl der Stoffe, in der Sujetmodifikationen und -kombinationen.
      Die Persönlichkeit des einfachen Menschen ist in den böhmischen und mährischen Märchenhelden personifiziert, dessen soziale Charakteristik mit den ärmlichen Schichten der Landbevölkerung in Verbindung steht. Häufigste und meistbeliebte Figur ist der dumme Hans, sonst wiederum der kluge Hans. Seine Charakterzüge sind Schalkhaftigkeit, Spitzfindigkeit, ja geradezu Verschmitztheit. Geradezu ,auffallend erinnert er an einige auch in der tschechischen Literatur tradierte Wesenszüge des tschechischen Menschen.
      Das Wertsystem nimmt seinen Ausgang in den böhmischen und mährischen Märchen von den Traditionen des Bauernlebens. Grundwerte sind der eigene Acker und die eigene Hütte. Allgemein anerkannter Wert ist die Gesundheit. In den Märchen werden auch solche Eigenschaften, wie Güte, Freigiebigkeit und überhaupt menschliche Solidarität, hoch eingeschätzt. Zu den Normen des traditionellen gesellschaftlichen Zusammenlebens und der interhumanen Beziehungen gehört die Gastlichkeit. Einer scharfen sozialen Kritik werden Geizhälse unterworfen. Besondere Bedeutung hat im

236

Leben das Geschenk. Jemandem ein Geschenk geben, bedeutet ein Stück von sich abgeben. Das Volk erdachte sich sogar wundertätige Geschenke, mit denen einem anderen geholfen werden kann (wundertätiger Beutel, Dudelsack, Sack, Stock, wundertätige Geige, Pfeife, Mühle). Hier hand[j]elt es sich schon nicht um blosse volkstümliche Phantasie, sondern um die Hochstilisierung des Geschenkes als wichtiges Mittel menschlicher Kommunikation.
      Die Welt, in der die Märchenhelden leben, hat mehrere Dimensionen. Es ist dies vor allem das Vaterhaus, das Heimatdorf und ihre nächste Umgebung. Hans, der nach den Märchen ständig hinter dem Ofen lag und sich nur ungern davon entfernte, ist kein blosser Stubenkocker, sondern ein Mensch, der seine Heimat liebt. Der Ofen ist hier offensichtlich auch ein Symbol für familiäre Wärme und Behaglichkeit, für die Tradition des Familienlebens.
      Die historische Zeit wird in den Märchengeschehnissen völlig vernebelt. Im Aufbruch der Märchenhelden in die weite Welt ahnen wir das vergangene Bild der böhmischen und mährischen Landschaft, wo ein Dorf vom anderen durch tiefe Wälder isoliert war, die in
[/] den volkstümlichen Vorstellungen geheimnisvoll waren. Der Mann auf dem Lande hatte seine geistige Welt, zu der auch der Glaube an übernatürliche Wesen gehörte.
      Die Skala der Beziehungen, die die Menschen in den Märchen eingehen, ist weitgespannt. Sie beginnt mit der Geburt des Kindes und endet mit dem Tod des Menschen. Darin sind alle Augenblicke des Umbruchs im menschlichen Leben enthalten. Die Märchen aus Böhmen und Mähren erfassen realistisch das Alltags- und Festtagsleben der Bevölkerung. Vieles im Inhalt der böhmischen und mährischen Märchen vermittelt eine Vorahnung von den Wesenszügen, der Mentalität und der Eigenständigkeit im Denken, in der Lebensweise und in der Kultur der tschechischen Bevölkerung. Etwas davon kann auch in die allgemeine Charakteristik der tschechischen Nation eingeblendet werden. Hierher gehört die Liebe zur Heimatgemeinde, zur heimatlichen Landschaft, zum Vaterland. Das Volksmärchen reicht so in eigenständiger Weise bis an die Wurzeln des historischen und kulturellen Bewusstseins der Nation.
      Übersetzung: A. Hubala

237


Vystoupení bulharského souboru "Dunav" z Vidinu v pořadu "Písně a tance přátelství" na 40. ročníku MFF ve Strážnici. Foto J. Uherka, 1985.

238

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 4

K PSYCHOLOGII POHÁDKY [obsah]


      VLADIMÍR SMÉKAL, Katedra psychologie FF UJEP, Brno

Úvod
      Pohádka je jedním z nejstarších výtvorů duchovní kultury, a je proto předmětem výzkumné pozornosti mnoha věd - národopisem počínaje a literární vědou konče. I pohled psychologie může dát některé nové poznatky a podněty pro zhodnocení významu a funkce pohádky v životě lidí.
      Toto zamyšlení psychologa nad pohádkami se omezuje na pohádky lidové a na pohádky pro děti, i když je si autor vědom, že zejména pohádky novelistické a umělé pohádky takových mistrů slova jako jsou např. K. Čapek, O. Wilde, H. Hesse aj. přinášejí významné poselství i dospělým.
      Hlavní cíl předloženého sdělení je ukázat, jak se psychologie vůbec a psychologie umění zvlášť dívají na funkci pohádky v životě a vývoji dětí.[/]
      Pohádky - v našem zúženém pohledu jsou výtvorem lidového slovesného umění a mají nesporně žánrově blízko k řikadlům, anekdotám, příslovím a rčením, bájím a pověstem, bajkám a legendám. Někdy je nesnadné tyto literární útvary - aspoň z psychologického hlediska - od sebe ostře oddělit. Všem je společné, že jsou převážně výtvorem neznámých autorů nebo že mají kolektivního autora a že uvádějí čtenáře či posluchače do tajemství lidského bytí a nabízejí svérázné odpovědi na otázky jak žít, jak jednat, jak rozumět světu.
      Podívejme se na pohádku jako na literární dílo očima psychologie umění. Psychologie umění přistupuje k literárnímu dílu jako k produktu lidské tvůrčí činnosti a klade si nad ním zejména tyto otázky:
      - Jak se v díle promítá osobnost a osudy autora (v případě pohádek bychom řekli: osu

239

dy a životní problémy lidu, z jehož zkušeností pohádky vyvěrají),
      - jaký je pramen či zdroj díla, jaká realita je v něm zobrazena a jaké je jeho poselství, - jak je dílo vnímáno, co je v něm vnímá no především a čím nejvíc působí na vnímatele či na jednotlivé skupiny vnímatelů,
      - jak probíhá proces tvorby díla a jak je dílo uděláno, jaká je jeho struktura a jakou podnětovou funkci mají jednotlivé prvky této struktury a jednotlivé typy struktur?
      Aniž bychom mohli na tomto malém prostoru zdůvodněně odpovědět položené otázky ve vztahu k pohádce, uvedeme jednu tézi, z níž budeme dále vyvozovat psychologicky významné důsledky: Psychologie přistupuje k uměleckému dílu jako k složitému systému významových jednotek, které jsou vyčleňovány i definovány jinak, než jak se jimi zabývá literární věda. Psychologie je nazírá z hlediska jejich podnětové funkce, a ne z hlediska jazykové či kompoziční výstavby. Tento typ analýzy je klíčový i pro poznání účinnosti pohádek na vnímatele a měl by ovšem být prováděn interdisciplinárně v součinnosti psychologů, folkloristů i literárních vědců.
      V československé odborné literatuře poválečného období se psychologií pohádky zabývali zejména B. Petrželka (1949), M. Benová (1960), V. Příhoda (1966), psychologické aspekty zahrnul do svého komplexního přístupu k dětské literatuře i O. Chaloupka (1983).[/]

Pohádka a její podnětová struktura
      Z myslitelského odkazu L. S. Vygotského (1968) vyplývá názor, že účinnost literárního uměleckého díla můžeme rekonstruovat odhalením jeho strukturních prvků. Vygotskij tuto ideu uplatnil na rozboru některých Krylovových bajek.
      Svými strukturními prvky je pohádka blízká dětské mentalitě, neboť maximálně zjednodušuje a typizuje: děj je časově i místně neurčitý ("Byl jednou jeden král ..."; "Za devatero horami a devatero řekami ..."), postavy jsou načrtnuty schematicky (princezna, král, kralevic, ježibaba). Dětskému zosobňujícímu dynamismu odpovídá oživování věcí, zlidšťování zvířat, synkretickému myšlení odpovídá fantastika pohádkových dějů i tolerance ke krutým činům hrdinů, čarodějů a draků, které kupodivu navozují méně děsu než by se dalo spekulativně očekávat (jak ještě ukážeme, dítě musí být neuroticky disponované z jiných příčin, aby v něm pohádka vyvolala další aktuální psychické poruchy). "Estetické hodnoty pohádky jsou prajednoduché, a proto jsou tak účinné a tůňovitě prohloubené" - konstatuje lapidárně V. Příhoda (1966).
      Pokud jde o obsahové strukturní prvky, je třeba studovat, jak se v pohádkách uplatňují a co vyjadřují archetypické obrazy "moudrého starce" a "moudré ženy", "chudého chlapce nebo dívky", kteří jdou do světa hledat své životní poslání často znázorněné jako "štěstí",

240

"černokněžníka", kterému "praskají obruče" a tak se proměňuje atd. Rovněž etický aspekt dialektiky dobra a zla je přítomen takřka ve všech pohádkách, při čemž je aktuální zkoumat, jaké je pozadí vítězství dobra nebo naopak pesimistického či až cynicko-naturalistického vyznění. Je možno si klást otázku, které z těchto variant často týchž námětů lépe připravují na život a které jsou dychtivěji přijímány. Psychologa zde např. zajímá, zda agresívní průběh episod v pohádkách pomáhá dětem odreagovávat napětí nebo je vede k agresivitě v jejich vztazích k lidem, zvířatům či věcem.
      Dnes se široce uznává, že se pohádka vyvinula z mýtu a že tedy plnila jakousi prvotní poznávací a světonázorovou funkci, Pozornost si zasluhuje přechod pohádek z literatury pro dospělé v literaturu pro děti, kterého si povšiml K. Bühler (1936) a ilustroval jej na pohádce "O Šípkové Růžence", o níž říká, že v německém podání postupně zcela ztratila svůj původní erotický ráz.
      Je nesporné, že pohádka svou podnětovou strukturou je pro dítě stejně provokující jako hra, jejíž je nejbližší příbuznou (alespoň z hlediska podněcování psychického vývoje).
      V. Příhoda (c. d.) tvrdí, že pohádka má velkou úlohu v rozvoji řeči, fantazie a intelektových schopností. Vyvozuje to z pozorování, že po třetím roce již dítě dychtivě sleduje delší vypravování, rozumí mu, vmýšlí se do něho, považuje je za realitu, ale postupně k němu vyvíjí i kritický postoj.[/]

Recepce pohádky dětským vnímatelem
      Výzkumy ukazují, že "zlatý věk pohádek" se rozpíná mezi třetím až osmým rokem života dítěte. Na svém počátku je ohraničen (už ve 2. roce) preferencí vyprávění, která přizpůsobují příběh osobě dítěte ("byl tam malý chlapeček, zrovna takový jako ty..."). Oblíbená jsou též říkadla navazující na osobní zážitky dítěte, na každodenní události, rozkazy, zákazy, hrozby, radosti ("Vařila myšička kašičku...", "Paci-paci pacičky..."). Věk pohádek končí odhalením nereálnosti pohádkového příběhu. A jestliže dítě dříve bylo přitahováno stereotypním průběhem pohádky a často se opakujícími uvozovacími obraty i epizodami, nyní se dožaduje vzrušujících dobrodružných příběhů, kde se může identifikovat s hrdinou přece jen reálnějším - klasickým příkladem oblíbených příběhů už po sedmém roce věku je Robinson Crusoe a jiné "robinsonády".
      Jak zjistila ve svém průzkumu I. Čermáková (1985), učitelky mateřských škol poukazují na to, že přibývá dětí, u nichž lze pozorovat vystřízlivění z pohádek již kolem šesti let. Můžeme si položit otázku, zda se tím děti neochuzují o něco pro svůj osobnostní vývoj podstatného? Nebo je to spíše pozitivní doklad všeobecně konstatované a prokázané akcelerace psychického vývoje, který u nás zevrubně studoval G. Pavlovič (1977)?

241

Metodologie výzkumu účinnosti pohádek
      Jak zjistit, jakým způsobem dítě vnímá pohádku a jak pohádka na ně působí? Je nutno přiznat, že zde psychologie stojí před obtížně odpověditelnou otázkou a před kardinálním metodologickým problémem. Sledováním reakcí dětských diváků na dramatizované pohádky je možno rekonstruovat, jak jsou jednotlivé motivy prožívány, ale co se při jejich recepci děje ve vnímateli se stejně nedovíme. Nezjistíme ani, zda získávají motivační sílu v osobnosti dětí. Zde jsme odkázáni na metodu retrospekce, která je však tím méně spolehlivá, čím větší je časový odstup mezi uměleckým zážitkem a zkoumáním jeho vlivu. Sovětská psycholožka S. G. Jakobsonová (1984) použila u předškolních dětí metody identifikace s hrdiny pohádek ke zjišťování etických postojů. Zdá se, že v tom by byla slibná cesta ke zjišťování působnosti pohádek vůbec.
      Zásadní stanovisko k metodologii výzkumů dětského vnímání pohádek vyslovil G. Rodari (1978): "Abychom dokázali opravdu proniknout do pocitů tří čtyřletého dítěte, jemuž matka čte nebo vypráví pohádku, k tomu máme příliš málo přesných a důvěrohodných údajů, proto jsme svým způsobem oprávněni využívat v této souvislosti myšlenkové rekonstrukce (podtrhl V. S.). Udělali bychom však chybu, kdybychom za výchozí bod vzali samotnou pohádku nebo její obsah; základní momenty života dítěte se nijak neprotínají s obsahem pohádky". Rodari má na[/] mysli, že technikou vžívání se do vnitřního světa dítěte většinou zjistíme, že dítěti zpočátku nejde o pohádku jako takovou, ale o kontakt s matkou.

Funkce pohádek ve vývoji dětské osobnosti
      Podle Rodariho, vyžadování pohádek je pro dítě prostředkem, jak udržet vedle sebe dospělého, jak si potvrdit, že dospělý je nablízku a že je ochotný se dítěti věnovat. "Matka je věčně něčím zaměstnaná, otec má svůj nepostižitelný rytmus života, a to vše je pro dítě stálým zdrojem úzkosti. Vzácně mají dospělí čas si s dítětem hrát tak, jak by chtělo, tj. samozřejmě a úplně, bez odbíhání za jinými činnostmi, Zaručit to může jen pohádka. Pokud pohádka trvá, matka je nablízku a patří svému dítěti naprosto a nadlouho, a to je přece tak příjemné cítit se pod ochrannými křídly matky".
      Když se dítě dožaduje pohádky nebo chce slyšet další, když žádá opakování téže pohádky, vůbec to nemusí vyplývat z toho, že se mu pohádky líbí, ale je to jen výraz touhy prodloužit kontakt s pohodou matčiny blízkosti, Rodari upozorňuje i na význam jiných aspektů kontaktu s matkou během poslouchání pohádky. Dítě jistě naslouchá obsahu vyprávění, ale zná-li již pohádku, může se věnovat pozorování matčiny tváře, tónu hlasu aj. Hlas matky vypravuje dítěti nejen např. "O Červené Karkulce", ale o sobě. z mateřského hlasu dítě vnímá něhu a jistotu, ale také únavu, strach apod. Dítě také může kontrolovat, zda

242

matka vypravuje správně a tak si vlastně cvičit paměť a srovnávací operace myšlení. Semiotik by tedy mohl říci, že dítě je zaujato v dané chvíli nejen obsahem a formou vyprávění, ale i výrazem mluvčího a dalšími paralingvistickými jevy. z toho, co bylo řečeno plyne, že psychologické studium pohádky se zdaleka nevyčerpává jen její analýzou jakožto literárního útvaru, ale že zahrnuje i mimoliterární kontext.
      Vypravování pohádek zprostředkovává dítěti i poznání mateřského jazyka, rozšiřuje jeho slovní zásobu, umožňuje mu chápat "shodu podstatného prostřednictvím variace nepodstatného" a rozvíjet tak myšlení. Na tuto funkci pohádek mistrovsky poukázal např. Korněj Čukovskij (1959).
      Prostřednictvím pohádek se dítě seznamuje i se světem lidských vztahů a tvoří si vůbec první obraz světa. Pohádka podporuje utváření dimenzí orientace v různých oblastech života, jako jsou "já a druzí", "já a věci", "svět skutečný a svět možný", "tady a jinde", "kdysi a nyní", "nyní a později" atd.
      Děti už po pátém roce věku jsou s to říkat "to je jen v pohádce", chápou tedy rozdíl mezi světem reality a světem pohádek. Proto se není nutno obávat toho, nač poukazují odpůrci pohádek, že si totiž dítě osvojuje zastaralé kulturní modely, které odporují současné sociální skutečnosti a technickým výtvorům, s nimiž bude mít dítě co činit až se stane dospělým.
      Svět pohádek představuje pro dítě zvláštní svět, jehož funkce dnes už není ani tak pozná[/]vací a přímočaře výchovná. Je to svět - jak pěkně řekl Rodari - který není k napodobování, ale k dívání. A to k aktivnímu dívání, kde důležité není to, na co se dítě dívá, ale jeho vlastní zájmy a sama funkce dívání.
      Pohádka dnes už tedy dítě nepřipravuje na to, jak žít a co dělat, ale rozvíjí fantazii a poskytuje scénu k odreagování napětí, k oživování naděje, k probouzení ideálů, k prožití citů, které musíme umět snášet, ale které jsou v realitě příliš tíživé (strach, smutek, nejistota atd.).
      Hlavní tézí našeho sdělení je přesvědčení, že z hlediska vnímatele můžeme pohádku považovat za jakési "projekční plátno", na které dětský vnímatel promítá své duševní stavy a obsahy, a tak si je lépe uvědomuje a tak také dospívá ke katarzi. Stejně tak by se dalo říci, že pohádka je pro dítě "zrcadlem", které mu pomáhá uvidět jakoby venku to, co se v něm nejasně odehrává, a tak si to lépe uvědomovat a umět se s tím vypořádat.
      Tím pohádka pomáhá dítěti v sebepoznání, sebezhodnocení a odhadu vlastních možností, je jedním z podnětů k nalezení sebe sama, své osobní identity, neboť dítě postupně zkouší identifikovat se "v duchu" s jednotlivými hrdiny a tak si ověřuje, kým vlastně je, kým chce být.

Pohádka a duševní poruchy
      V dětské psychopatologii se často diskutuje otázka, zda pohádka nenavozuje v dětech strach nebo úzkost. Rodari - v souladu s po

243

znatky psychologů - říká, že všechno závisí na okolnostech, za nichž obrazně řečeno, dítě "potkává vlka". Jestliže o vlku slyší z úst matky, v bezpečném prostředí domova, žádný vlk je neděsí. Dítě sice může působit dojmem, že se bojí, jde však jen o strach "jakoby" - dítě si tím cvičí sebeobranné reakce zcela podle modelu námětových her. Jinak je si v rovině reálného vědomí jisto, že by je rodiče nedali, že by je před vlkem ubránili. Ale je si jisto ve všech rodinách? Co když u dětí, jejichž úzkost údajně vznikla pod vlivem pohádek, jde právě o pocit nejistoty vyplývající z narušeného vztahu rodiče - dítě?
      I Rodari se k této hypotéze přiklání a soudí, že trýzní-li dítě strach, jehož se nemůže zbavit, pak je na místě závěr, že strach v něm byl už dříve než "se vlk v pohádce objevil" a že vlk tedy není příčinou, ale jen podmínkou aktualizace strachu.
      Podobně když matka vykládá dítěti pohádku o hrdinovi opuštěném a zrazeném svými bratry, dítě se nezačne bát, že by i jeho mohli opustit nejbližší, ale je-li doma samo a slyší-li tuto pohádku třeba v rozhlase nebo si na ni vzpomene, může dostat strach, protože se cítí v dané chvíli opuštěno. Uplatňuje se zde mechanismus dětského prezentismu.

Závěry
      Mezi dětmi jsou patrně velké individuální rozdíly ve vnímání pohádek a ve vnímavosti na působení pohádek. Souvisí to zřejmě s tím, jak často se s pohádkami setkávaly, jak rodi[/]če a jiní dospělí využívali pohádek k působení na děti, jak byla podporována fantazie dětí jinými prostředky (např. hrou) . Nelze tedy hovořit o obecném modelu dětského vnímání pohádek. Interpretace pohádky je zřejmě individuální a soukromou záležitostí každého vnímatele, a proto i poselství pohádek je pro každého osobní.
      Pro národopisného badatele může být psychologický přístup k pohádkám výzvou, aby si všímal i kontextu, ve kterém se pohádka vypravuje, místa, které pohádka má v systému vztahů dospělí - děti, k jakým funkcím je pohádka využívána v představách dospělých a co si z pohádek berou děti. v neposlední řadě by bylo důležité zkoumat, jaké námětové zdroje pohádek a s jakým etickým vyzněním jsou v jednotlivých etnických oblastech preferovány a jak to souvisí se sociálně psychologickým klimatem rodin či etnik. Bylo by užitečné konfrontovat i preference lidových a umělých pohádek v jednotlivých etnických oblastech, sociálních skupinách atd.
      Jako vtipnou nadsázku lze chápat, když P. Svěrák a L. Smoljak, známí autoři Divadla Járy da Cimrmana, v textu "Dlouhý, Široký a Krátkozraký" říkají: "Jak vlastně připravujeme děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka - Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne

244

kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura je podle mého soudu dětem nebezpečnější než alkohol a zápalky."
      Daleko výstižnější je názor K. Čukovského (c. d.), že inženýr, který v dětství nebyl vychován pohádkou, sotva bude v dospělosti schopen opravdu tvůrčí inženýrské práce.
      Děti pohádku (a hru) potřebují k zdravému psychickému vývoji stejně jako rostliny potřebují slunce a vláhu.

Použitá literatura

1.
      BENOVÁ, M.: k psychologii pohádky. V: O pohádkách. Praha 1960.
2.
      BÜHLER, K.: Nástin duševního života dítěte. Praha 1939.[/]
3.
      ČERMÁKOVÁ, I.: Pohádka v mateřské škole. Práce pro SVOUČ, FF UJEP, Brno 1985.
4.
      ČUKOVSKlJ, K.: Od dvou do pěti. Praha 1959.
5.
      HESSE, H.: Podivuhodné posolstvo z innej hviezdy. Bratislava 1984.
6.
      CHALOUPKA, O.: Rozvoj dětského čtenářství. Praha 1983.
7.
      JAKOBSON, S. G.: Psichologičeskije problemy etičeskovo razvitija dětej. Moskva 1984.
8.
      PAVLOVIČ, G.: Akcelerácia psychického vývinu. Bratislava 1977.
9.
      PETRŽALKA, B.: Psychologická podstata pohádky. Psychologie, 12, 1949, č. 1, 2, 4.
10.
      PŘÍHODA, V.: Problematika předškolní výchovy. Praha 1966.
11.
      RODARI, G.: Grammatika fantazii, Moskva 1978 (ruský překl.).
12.
      VYGOTSKIJ, L. S.: Psychologie umění. Praha 1981 (orig. 1968).
13.
      WILDE, O.: Pohádky. Praha 1982.

ZUR PSYCHOLOGIE DES MÄRCHENS
(Zusammenfassung)
      Das Märchen wird als Kreation der Volkskultur im Rahmen der Beziehung zwischen der Psychologie der Kunst und der Psychologie des Kindes untersucht. Die Studie zeigt, dass man das Märchen als kompliziertes System signifikanter Einheiten verstehen kann, die nachhaltig die Psyche des Kindes aktivieren und die psychische Entwicklung stimulieren. Von diesen Einheiten treten Vereinfachung, Wiederholung, Typisierung, Vitalisierung, Personifizierung, Phantastik, Spannung, archetypische Bilder, Dialektik von Gut und Böse und viele weitere in den Vordergrund. Die Psychologie ist bemüht, die signifikanten Einheiten für ihre Analyse anders zu definieren, als es bisher die Wissenschaft
[/] tut, fand aber bislang kein eindeutiges taxonomisches System analytischer Kategorien. Das Märchen entspricht in seiner Anregungsstruktur den grundlegenden Merkmalen der Psyche des Kindes, insbesondere dem Präsentismus und Topismus als Personifizierung von Dynamismus und Synkretismus.
      Das Märchen wirkt am stärksten zwischen dem dritten und achten Lebensjahr, seine Botschaft ist aber altersmässig nicht begrenzt; diese Botschaft sollte auch unter dem Aspekt allgemein menschlicher Werte, die es zum Ausdruck bringt, untersucht werden.
      Die Gefahr des "Märchentodes" ergibt sich im Zusammenhang mit der nachgewiesenen Tatsache der Akze

245

leration der psychischen Entwicklung, die sich in der Beziehung zu den Märchendurch eine vorzeitige Ernüchterung oft sogar schon sechsjühriger Kinder kundtut.
      Wenn das Märchen gegenwärtig seine kognitive und weltanschauliche Funktion zu erfüllen aufhört, bleibt ihm die ästhetische und psychostimulierende Funktion vollauf gewahrt. Das Märchen stimuliert die Phantasie, das Denken, die Entwicklung der Sprache, auch Empfindung und Wahrnehmungsfähigkeit.
      Zu den wichtigen Funktionen des Märchen gehört die Funktion des Abreagierens. Das Märchen kann als "Projektionsleinwand" oder "Spiegel" aufgefasst werden; es ermöglicht dem Kind, seine Probleme, Ge fühle, Erlebnisse sich zu vergegenwärtigen, und bietet durch Vermittlung symbolischer Identifizierung mit den Helden die Möglichkeit, die persönliche Identität abzugrenzen, sich zu vergegenwärtigen: Wer bin ich?, Wie bin ich beschaffen", Wie will ich sein?, Wer will ich sein?
      Für die moderne Psychologie stellt das Märchen auch ein ernstes methodologisches Problem dar. Wenn man das dem Märchen nächstverwandte Genre - das Spiel - direkt beobachten und verhältnismässig leicht davon die einschlägigen psychischen Prozesse ableiten kann, wodurch die spielerische Tätigkeit reguliert wird, ist beim Märchen der Psychologe auf die retrospektive Methode angewiesen, wenn er feststellen will, wie das Märchen wirkt und was es für das Kind bedeutet, bzw.
[/] auf die Identifizierungsmethode, bei der sich das Kind symbolisch mit den Gestalten des Märchens identifiziert. Die Studie misst grossen heuristischen Wert der Methode der gedanklichen Rekonstruktion bei, die Rodari in Vorschlag gebracht hatte und die die Funktionen und die Bedeutung des Märchens durch Suche und kritische Analyse aller Bewusstseinszustände und -inhalte untersucht, die durch das Märchen ausgelöst werden und stark emotional verfärbt sind. Aus dieser Analyse ergibt sich unter anderem, dass in einem bestimmten Alter für das Kind der Kontakt mit der Mutter, den es auf dem Umweg über das Märchen gewinnt, wichtiger ist als der Inhalt des Märchens an sich.
      Die Studie sucht die verbreitete Ansicht zu widerlegen, das Märchen könne das Kind neurotisieren. In Übereinstimmung mit dem bekannten Theoretiker der Kinderliteratur und Autor von Kinderbüchern G. Rodari ist die Ansicht berechtigt, dass das Märchen nur latente Ängste und Befürchtungen aktualisieren kann, die im Kind infolge sozial herbeigeführter Traumata existieren, dass aber das Märchen allein an sich das Kind nicht traumatisiert.
      Die Studie deutet eine ganze Reihe von Forschungsproblemen an, die in interdisziplinärer Zusammenarbeit von Psychologen, Folkloristen und Literaturwissenschaftern gelöst werden sollten.
      Übersetzung: A. Hubala

246

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 4

PORTRÉT

VRATISLAV BĚLÍK [obsah]


      † JAROSLAV OREL, Brno
      Sledujeme-li životní dílo Vratislava Bělíka, zjišťujeme, že jako obdivovatel a kronikář tvorby lidu na Horácku zapálil světlo poznání a lásky k lidové kultuře. Od studentských let byl po celý život všude, kde se jednalo o horácký národopis.
      Narodil se 20. července 1900 v Rouchovanech na Moravskokrumlovsku. Jeho otec pocházel z Doubravníka na Horácku, rodnou obcí matky byla Líšeň. Život jejich rodiny prozařoval kladný vztah k lidové kultuře, projevující se i ve výzdobě domácnosti lidovou keramikou, výšivkami, Alšovým betlémem, matka uměla vyšívat a malovala kraslice. Oba rodiče navštívili v roce 1895 Národopisnou výstavu v Praze. Od mládí formovalo rodinné prostředí myšlení a cítění výtvarně nadaného chlapce, zajímajícího se o horáckou lidovou kulturu.
      V roce 1911 začal studovat na I. české státní reálce v Brně, jehož okolí se zemědělským li[/]dem tehdy ještě žilo v řádu lidové kultury. Na Zelném trhu se setkával s nositelkami lidových tradic v kroji přijíždějícími do Brna nejen z blízkého okolí, ale i z Horácka, Slovácka, Valašska a Těšínska. Národopisné oddělení Moravského zemského muzea s bohatými sbírkami lidové keramiky, krojů, výšivek, malovaného nábytku mu bylo první univerzitou. Po maturitě v roce 1918 nastoupil učitelské místo na měšťanské škole v Moravském Krumlově, v regionu, kde ještě nedávno žili výrobci malovaného nábytku. Tam se jeho vnímavému pohledu začal otvírat národopis rodného kraje. Zaznamenával dialekt, poznával originalitu a charakterové vlastnosti lidu, jeho obyčeje, seznamoval se s pamětníky, žáci jej přiváděli ke zdrojům. v roce 1922 odchází na měšťanskou školu ve Znojmě. Lid ve znojemském okolí v ryze českých obcích (např. Únanov, Přímětice, Mašůvky) byl horácký, ale poněkud jiné povahy i odlišného nářečí. Lidové tradice

247

stále zachovával. v roce 1927 vykonal V. Bělík v Brně odbornou zkoušku z matematiky, deskriptivy, kreslení a krasopisu. Ze Znojma přešel při okupaci na měšťanskou školu v Mohelně a v roce 1945 do Vladislavě u Třebíče, odkud jako důchodce se s manželkou odstěhoval v roce 1964 do Mikulova, kde žije s rodinou i jeho dcera.
      Vladislav - to byla opravdová Vysočina, skutečné Horácko. Lid tam byl jiný, než na Dolsku, mnohem skromnější, upřímný. Našel zde lidové zpěváky, vypravěče, objevoval lidové stavby, horácký kroj. Znova sbíral lidové písně, psal články do novin, maloval kraslice, tvořil v duchu lidových tradic návrhy na současné užití horácké výšivky. Zde také byly vydány skoro všechny jeho publicistické práce, které jsou v moravském národopise objevným a s nesmírnou pílí sesbíraným přínosem, identifikujícím některá dosud neznámá místa na národopisné mapě Horácka. Těžiště jeho práce nebylo v národopise, nýbrž ve škole, ve výchově mládeže a ve veřejné kulturní a osvětové činnosti, Je proto až neuvěřitelné, jak se uměl dívat a také vidět hodnoty lidové kultury, kolik důležitých informací zapsal z úst lidu a tím zachránil před zapomenutím. Lidovou kulturu považoval za základ kultury národní. Vděčně si uvědomujeme Bělíkovo významné životní dílo, jímž zanechal odkaz i dobrý příklad mladé učitelské generaci, Jeho studie jsou zpracovány se vzácnou znalostí látky. Metodické utřídění řadí jeho práce mezi neobyčejně cenné příručky naší současné tvor[/]by, jež čerpá z živých kořenů uměleckých lidových tradic.
      Významná byla i jeho tvorba voskem malovaných horáckých kraslic. Hluboce poučen o kořenech lidového umění a o smysluplných vzorech na kraslicích věnoval pozornost symbolickému významu vzorů, navazujících na základní přírodní živly - vodu a oheň. Dokonale zvládl techniku malby kraslic zcela originálním výtvarným rukopisem. Projevil se jako mistr čáry, křivky, kresby, dokonale ovládající obtížnou oblou plochu vejce. Jeho kraslice oslovují moderního člověka neobyčejnou intimitou lidové tvorby. v průběhu let se Vratislav Bělík stal významným a uznávaným tvůrcem horáckých kraslic. Výstava jeho kraslic v Brně 30. 3. - 28. 4. 1968 byla ukázkou celoživotní kraslicové tvorby a jako kulturní událost vzbudila zaslouženou pozornost. Rozboru by si zasloužily i jeho další publikace, např. o vzorech horáckých výšivek nebo o lidovém stavitelství na Vysočině. Dnešnímu čtenáři je přiblíží bibliografie jeho prací.
      Dnes, kdy významný mezník 85 let signalizuje, že vše plyne k moři věčnosti, se zastavujeme u celkového hodnocení životního díla Vratislava Bělíka. Jeví se jako výsledek neobyčejně pilné, houževnaté a cílevědomé práce, vykonané s láskou k rodnému Horácku. Svou činností rozdával radost a krásu. Přičinil se, aby se neztratily hodnoty lidové kultury vytvořené lidem v dlouhém historickém vývoji, přispěl k jejich záznamu v civilizační povodni. Lidovou kulturu chápal jako spojovací článek mezi člověkem a přírodou. Dospěl

248

ve své práci k názoru, že hodnoty lidové kultury stále mají co říct dnešku.
      Celoživotní práce Vratislava Bělíka, vykonaná na Horácku a pro Horácko, nemůže být a nebude zapomenuta. v československém národopise zanechala trvalou stopu.

BIBLIOGRAFIE PRACÍ VRATISLAVA BĚLÍKA

KNIHY
Horácký zpěvník. KNHB 1954.
Povídání z Horácka. KNHB 1956.
Horácký lidový vzor v kreslení na školách. KNHB, 1959.
Horácká chasa - 1. část 1965, 2. část 1966, 3. část 1967. Nákl. DOB Bedřicha Václavka v Třebíči.
Vzory horáckých výšivek pro nové použití. OKS Bedřicha Václavka v Třebíči, 1979.
Vzory na horáckých kraslicích. OKS Bedřicha Václavka v Třebíči, 1981.
O lidovém stavebnictví na Vysočině. OKS Bedřicha Václavka, Třebíč, 1983.

SBORNÍKY
Sborník Vysočina - edice Vysočina, Praha 1946:
Úvod a úvodky na Českomoravské vysočině.
Společenské postavení české ženy z lidu.
Jak se u nás odívají. Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovska, 1925.[/]
Vlastivědný sborník VYSOČINA I., Jihlava 1956:
Johan Burian, majstr stolařský z Mohelna.
U hrnčíře Františka Kubiše ve Vladislavi.
Šipáci.
Štukové výzdoby horáckých štítů na Třebíčsku.
Vlastivědný sborník VYSOČINA II., Jihlava 1958:
Cesty za horáckým sluncem.
Horácké štědrovečerní stádo.
Johan Burian, majstr stolařský z Mohelna. Muzejní spolek v Brně, 1946.
Hrnčíř Jan Štoček a džbánkař Frant. a Jan Zavřelové. Národopisné aktuality, VII., 2, Strážnice 1970.
Nářeční texty ze západní Moravy. Listy filologické 73 - 1949.

OD HORÁCKA k PODYJÍ
IX. (1931-32)
O slavnostních stromech na M. Krumlovsku, str. 21.
Popeleční středa v Jamolicích, str. 57.
Chození o děvčata, str. 60.
Jak v Jamolicích držívají bránu, str. 91.
X. (1932-33)
Několik lidových výšivek na Mor. Krumlovsku, str. 5, 35, 55.
Velikonoční hrkání na Mor. Krumlovsku, str. 88.
XI. (1933-34)
Jak začíná zima, str. 120.
XII. (1935)
Vánoce a koleda, str. 58.
Veplatka, str. 107.

249


ZNOJEMSKÝ KALENDÁŘ
Nákl. Tiskový výbor. Tisk Josef Janda, Znojmo.
I. 1935 z národopisu Znojemska, str. 49.
II. 1936 Smrtná neděle, str. 26.
III. 1937 Jak začíná zima, str. 27.
IV. 1938 Povídání, str. 53.

ČASOPISY
Jihlavské listy
1940
Svatodušní slavnosti vožení krále, 5. 5.
Obnovení horáckého kroje, 30. 5.
Dukovany zpívají, 21. 6.
Lidová beseda, 25. 10.
Lidová beseda, 1. 11.
Obnovení horáckého kroje, 15. 11.
O obnovení horáckého kroje, 22. 11.
1941
Bujný Popelec, 21. 2.
Smrtná neděle - slavné vítání jara, 14. 3.

Svoboda
1941
Vožení krále. Proč je král němý? 30. 5.

Moravské noviny
1944
Mrskut, 3. 4.
O významu kraslic nyní a dříve, 4. 4.[/]

Stráž Vysočiny
1947
Jihlavský kroj, 10. 1.
Ještě jihlavský kroj, IV.
Ostatky, 7. 2.
Horácký kroj, 22. 8.
Starý kroj a dnešní oblékání na Vysočině, 29. 8.
Lízačky, 12. 9.
Štěpánské kalhoty, 19. 12.

Jiskra
1947
Rouchovanská pouť, 24. 8.
Dožínky - obžínky, 1. 9.
Štřížovská a číměřská pouť, 28. 12.
1948
Véplatky, 15. 2.
Pořádání lidových slavností na Horácku, 22. 8.
U hrnčíře Fr. Kubiše ve Vladislavi, 24. 10.
Rouchovanské a vémyslické hody, 3. 10.
Toliš mlika, XII.
Štědrý den na Horácku, 20. 12.
1954
Probuzení jara na Horácku, 26. 3.
Smrtolenka, 2. 4.
O horáckých kraslicích, 16. 4.
Májky, 29. 4.
Vožení krále, 28. 5.
Význam slavnosti Vožení krále, 11. 6.
1958
Povídání o vánočních zvycích, 24. 12.

      Sestavil Vratislav Bělík

250

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 4

JOSEF FORMÁNEK A JEHO DUDÁCKE ZÁZNAMY [obsah]


      JOSEF REŽNÝ, Strakonice
      Josef Formánek byl v 2. polovině 19. století jednou z nejvýznamnějších osobností hudebního a společenského života Strakonic. Narodil se 19. dubna 1844 ve Vrhavči u Týnce na Klatovsku. Již jako dvanáctiletý chlapec se začal zajímat o dudy svého otce, mlynáře, kterého často navštěvovali okolní dudáci, Vystudoval učitelský ústav v Českých Budějovicích, působil pak krátce v Klatovech a od roku 1868 byl učitelem, později ředitelem měšťanské školy ve Strakonicích. Brzy se zde uplatnil také jako varhaník, ale především jako sbormistr pěvecko-hudebního a vzdělávacího spolku "Zvon", založeného roku 1861. Byl též primariem místního smyčcového kvarteta. Skládal menší orchestrální a sborové skladby, vlastním nákladem vydal "Návod ku polyfonní hře na citeru" (1905), vynikl jako citerista. 1) v Strakonicích a v okolí sbíral lidové[/] písně a rád je hrál na dudy. Dudáci z okolí ho navštěvovali a on si poznamenal některé jejich informace i ukázky jejich hry. Sepsal návod hry na dudy (1894), vytvořil řadu skladeb a úprav pro dudácké kvarteto: dudy, klarinet, housle a violoncello. Uspořádal na dva tucty besed a programů o dudách a dudáckých písních. Touto propagátorskou činností podnítil kulturního historika prof. dr. Čeňka Zíbrta k rozvinutí podobné, ovšem šířeji založené popularizační činnosti, což Zíbrt neopomenul zdůraznit v úvodu své knihy "Hrály dudy".2) Roku 1908 odešel na odpočinek a žil pak s rodinou v Praze, kde 10. srpna 1926 zemřel.
      Dochoval se rukopis přednášky,3) v níž Formánek shrnul některé autobiografické údaje a zejména poznatky o hře dudáků: "Jsem zrozen v českém Pošumaví; v mém rodišti a jeho okolí byli dobří dudáci, Tehdáž

251

byla hudba dudácká dosti slušná skoro po celém Pošumaví. Působiv jako učitel po 4 léta v Klatovech a později jako řídící škol ve Strakonicích, pojal jsem úmysl oživiti a povznésti hudbu dudáckou, o kterou jsem se zajímal. Sbíral jsem tudíž pilně písně lidové, zvláště dudácké; v té době seznámil jsem se též s mnohými dudáky pošumavskými a pomocí jejich sebral jsem mnoho písní dudáckých a naučil se hráti na české původní dudy (míněny jsou dudy dechové, pozn. aut.).
      Na Národopisné výstavě r. 1895 vystavil jsem též svoji sbírku písní4) a starodávné obyčeje svatební ze Strakonicka; dále sepsal jsem studii pod názvem "Dudy ve službě písně národní", jež byla otištěna v hudebním časopise "Dalibor"5) a ve "Výstavním časopisu".6) ... Ve službě prostých národních písní měly dudy důležitý úkol a v osudu jejich změn lví podíl! Dudy bývaly totiž druhdy buď samotny aneb v průvodu houslí neb jiného nástroje výhradní hudbou obecného lidu při společných zábavách, svatbách, průvodech a podobně. Tu se obyčejně zpívalo i tančilo; vždyť je známo, že při těchto muzikách zpívaly se oblíbené písně a popěvky před dudákem, který musil každou slohu písně na dudách opakovati za pochvaly přítomných; bylo to vždy vyznamenáním pro toho, kdo dovedl svoji oblíbenou píseň pěkně zapěti! Tím způsobem přejímaly dudy prostou píseň přímo z úst lidu a ta zase byla od dud lidu vrácena; avšak dudy vtiskly písním těm svůj zvláštní ráz, to jest píseň od dud lidu vrácená byla následkem[/]


Portrét Josef a Formánka.

zvláštního způsobu hry dudové již více méně pozměněna, čímž se motiv té které písně postupně jen zdokonaloval, až vytvořily se nové popěvky.

252


      ... V čem se všichni dudáci bez rozdílu shodují, jest úvod před každou písní dudovou! ... Jakmile se domnívají, že jest měch již s dostatek naplněn, tu stiskne znenáhla dudák měch svým ramenem a zanotuje obligátní úvod. Úvod ten jest primitivní a řídí se jistým pravidlem: Nejprve zazní obyčejně některý nejvyšší tón, obyčejně bývá to buď tercie neb i vrchní kvinta, poněvadž by hlubší tón při slabém tlaku vzduchu ještě čistě se ozvati nemohl. Od tercie přichází se na kvintu i sextu a hned zase zpět, a to se třebas několikráte opakuje. Mezitím naplní se s dostatek měch a tu se střídavými terciemi sejde konečně k tónům hlubším; nato začne se pak ihned hráti píseň
      Podobná praxe je obvyklá u dechových dud nejen českých. Formánek si způsoby hry prakticky ověřoval od dob, kdy hrával na dechové dudy.

K ladění dud poznamenal:
      "...V ladění dud shledáváme taktéž mnohé nesrovnalosti; kolísáť obyčejně mezi základním tónem d' - g'. Bývá však i ladění vyšší i nižší. Dudáci, kteří hrávají často buď s houslemi nebo s klarinetem, anebo s oběma společně, přidržují se ladění přiměřenějšího a to obyčejně d, es, f. Při takové hudbě sborové užívá se také ladění dud přiměřených klarinetů; houslista pak obyčejně transponuje ("transferiruje"), nebo opatří si housle "s kratším krčkem".7)
      Na jiném místě se Formánek zmiňuje o dalším rozšíření sdružené dudácké muziky:[/]
      "Dudy bývaly druhdy buď samotny neb v průvodu klarinetu, houslí a basy oblíbenou hudbou při zábavách, průvodech, svatbách a p., výhradní hudbou našeho venkova zvláště na českém jihu a v Pošumaví, kde se při každé příležitosti obyčejně mnoho zpívalo a tančilo...".8)
      Tento typ sdružené dudácké muziky uplatnil pak Formánek ve vlastním souboru při své propagátorské činnosti, na níž s podobným sdružením navázal později i jeho syn Jaroslav.9) v ensemblové hře uplatňoval otec převážně a syn již výhradně dudy dmychací.
      V rukopise10) zůstaly Formánkovy úvahy o teorii "chromatických půltónů", které lze na dudách docílit systémem kombinovaných prstokladů a částečným nebo úplným zakrýváním dírek. Některé jeho zápisy hry dudáků, jsou-li ovšem přesné, skutečně uvádějí neobvyklé a ojedinělé půltonové postupy. Ve svých vykonstruovaných závěrech dospěl Formánek až k pochybné teorii čtvrttónových a dokonce osminotónových přírazů, což jsou hypotetické úvahy bez praktického významu.
      Obecné charakteristiky sdružené dudácké muziky a způsobu hry dudáků doplňují notové zápisy, které tvoří nejvýznamnější část Formánkovy sběratelské činnosti. Vznikaly postupně kolem roku 1893, tedy přibližně ve stejnou dobu jako proslulé Kubovy partitury chodské dudácké muziky.
      Dudáci, jejichž hru Formánek zapisoval, hráli ještě na dechové dudy, i když někteří ovládali také hru na dmychací dudy. k tomu se vztahuje zajímavá poznámka: "Dudy s čer

253

pacím měchem jsou známy pod jménem "pukl". Poskytují té výhody, že se dudák nemusí namáhati stálým foukáním do měchu; avšak v každém jiném ohledu zůstávají za dudami starého rázu; neboť stálým pohybováním čerpacího měchu levou rukou překáží se volnějšímu vládnutí prstů ve hře. To uznávají i dudáci sami a hrají, pokud jsou ještě mladí, raději na dudy staré, staří lnou raději k dudám novým. Dudy starého původu mají dále tu přednost, že mívají mnohem vyšší ladění a silnější zvuk; též narážením levým ramenem na jejich měch, který jest ovšem také mnohem větší, dociluje se rozličných efektů v ohledě dynamickém, což oživuje hru."11)
      Je škoda, že Formánek nezaznamenal více osobních údajů o dudácích, u nichž zapsal ukázky jejich hry. Tak například o Bártovi uvedl pouze, že byl z Pošumaví. O dalším dudákovi poznamenal o nemnoho více: "František Sejpka, dudák z Tříteže u Běšin (okres Klatovy), uměl podle svého způsobu pojmenovat dírky na píšťalce dud od dola nahoru takto: b, d, c, e, j, a, zadní dírku nazval es!"12) František Sejpka se narodil asi kolem roku 1849 ve Stříteži na Klatovsku. v archívních záznamech se podařilo zjistit, že někdy v 80. letech byl stíhán pro nedovolenou podomní žebravou hru. Počátkem 90. let byl registrován jako žadatel o dudáckou licenci,13) která mu pak umožnila účinkování na Národopisné výstavě v Praze.
      Ani o třetím dudákovi Formánek mnoho informací nezaznamenal: "Jan Pešek, dudák z Holkovic u Horažďovic (as 70 let), nazýval[/] tóny stejné výše "dupy", sekundy "krůčky", tercie "skoky", kvinty "dvojskoky"; přírazy nazval "příklopy", trylek "řehtáček"; to byla terminologie! Zajímavo jest, že též dudám jiné učil, při čemž užíval, jak tvrdil, osnovy sedmi linek, na nichž tečkami a kroužky naznačoval jednotlivé tóny a jich spojování!"14)
      Doplňme: Jan Pešek se narodil v Holkovicích 23. 3. 1815. Jaké byly jeho životní osudy a od kdy se věnoval hře na dudy, již nezjistíme. Archívní prameny však prozrazují, že se hrou na dudy živil. U okresního hejtmanství v Strakonicích si zažádal r. 1874 o povolení hry na dudy,15) které zřejmě obdržel a bylo mu i v následujících letech prodlužováno. Stařičký dudák si naposled vyžádal dudáckou licenci r. 1894, aby i on mohl vyhrávat na slavné Národopisné výstavě v Praze. Nejméně od r. 1887 účinkoval v kroji při různých slavnostních příležitostech v Strakonicích, kde byl vždy vítaným hostem Josefa Formánka. v kraji patřil mezi nejznamenitější dudáky. Jan Pešek, dudák a nájemník chalupy v Holkovicích čp. 28, zemřel 21. 1. 1902.16) Jeho dechové dudy jsou uloženy v městském muzeu v Horažďovicích.17)
      V rukopisných poznámkách se Formánek zmiňuje, že Pešek a Sejpka byli specialisté ve způsobu užívání různých složitých druhů přírazů a ozdob - "měli své manýry". Sejpka, ač byl dobrý dudák, hrál přece mnohé písně podle starodávného způsobu a to činil prý z úcty k starému dudákovi, který ho učil. Na jiném místě charakterizuje Formánek "starý způsob hry" jako obcházení dvou tónů stejné

254

výšky pomocí nejbližšího stupně, který lahodil sluchu, čili nikoliv přírazem, ale melodickou obměnou.
      Z 19 notových záznamů byly až dosud publikovány jen dvě ukázky porovnávající různý způsob interpretace téže písně dudákem Peškem a Sejpkou.18) Další záznamy zůstaly v rukopise tak uspořádány, aby bylo možné vzájemně porovnat způsob hry jednotlivých dudáků.19) k notaci svých zápisů Formánek poznamenal: "Přírazy melodické dávají jasný tón určité výšky a jsou skutečnou ozdobou melodie, zatím co přírazy mechanické, nebo též technické, jsou poněkud nejasného znění, jež se podobá spíše přidušenému vyštěknutí a hodí se dobře pro svou neurčitost k pouhému oddělování tónů stejné výšky. Vyluzuje se krátkým nadzvednutím palce pravé ruky na zadní dírce. Výška jejich poněkud pozměněna bývá rozličným počtem zakrytých dírek předních; tato okolnost, jakož i přílišná krátkost jejich jest příčinou, že nelze vždy jejich výšky uchem bezpečně postřehnout a nesnadno bývá tudíž určitými notami je označiti. Avšak užil jsem přece k žádoucímu naznačení mechanických přírazů v písních v příloze uvedených jistého znamení, skládajícího se z kroužku v podobě noty nad osnovou..., kroužek znamená prázdný tón (bez určitého obsahu)."20)
      Formánkův článek v Daliboru obsahuje tabulku prstokladu s postupným odkrýváním dírek. O druhém způsobu hry, založeném na principu odkrývání pouze dírky zvoleného tónu při trvajícím uzavření ostatních dírek, se nezmiňuje, ačkoliv existovaly oba způsoby. Je[/] dokonce pravděpodobné, že i v minulosti byI "uzavřený" způsob častější, protože příznivěji ovlivňuje intonační stabilitu, což potvrzuje i dnešní běžná praxe hry na české dudy.
      K notovým zápisům Formánek ještě poznamenává, že jsou to ukázky písní národních, jak je dudáci skutečně na svém nástroji hrají. "Písně, jež uvedeny jsou v příloze a k nimž připojena jména dudákův, od nichž byly hudebně zaznamenány, psány jsou v houslovém klíči tvrdé tóniny C při ladění dud v F podle základního tónu."
      Nápadnou jednoduchost ukázek dudácké hry ve Formánkových zápisech lze přičíst na vrub metodě, kterou sběratel s největší pravděpodobností zvolil. Zdá se, že si pro snazší porovnání vyžádal zahrání některých konkrétních melodií, aby se lépe projevily rozdíly ve hře jednotlivých dudáků, a že si je nechal postupně a pomalu přehrávat, aby stačil vše zapsat. Tím zřejmě došlo k interpretačnímu ochuzení a zjednodušení hry a k potlačení individuálního a spontánního způsobu zdobení. Tuto domněnku potvrzuje skutečnost, že u Formánkových zápisů se vůbec nevyskytují trylky, nátryly a další ozdoby, jimiž dudáci svou hru obohacovali, jak konečně sám uvádí ve své zmínce o "manýrách" dudáka Peška a Sejpky.
      Josef Formánek se při svých zápisech sice mohl spolehnout na své kantorské hudební vzdělání a na svůj osobní zájem o hru na dudy, avšak nedosahoval oné obdivuhodné notační pohotovosti a kvality, s níž v téže době přistupoval ke své sběratelské činnosti na Chodsku Ludvík Kuba. Nicméně se podařilo For

255

mánkovi pořídit unikátní instrumentální zápisy, které spolu s jeho charakteristikami dudácké hry představují nemalé obohacení autentických pramenů naší starší hudebně folklórní dokumentace.

Poznámky
1.
      Československý hudební slovník. Praha 1963. Sv. I., s. 340.
2.
      ZÍBRT, ČENĚK: Hrály dudy. Praha 1917, s. 3.
3.
      FORMÁNEK, JOSEF: Po stopách písní lidových zvláště dudáckých. Rkp. 9. 12. 1916, Muzeum střed. Pootaví Strakonice, inv. č. 6744.
4.
      Rukopisná sbírka. Muzeum střed. Pootaví Strakonice, inv. č. 5548.
5.
      Dalibor, roč. XVI., č. 22 a 23, 31. 3. 1894, s. 165-168.
6.
      Věstník Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Roč. II., 1894, č. 4.[/]
7.
      Dalibor, XVl/1894, s. 166.
8.
      FORMÁNEK, JOSEF: Lidové písně dudácké z českého jihu a Pošumaví. Zvláštní příloha "Jihočeského kraje", nedatováno, s. 6.
9.
      Československý hudební slovník. Praha 1963, sv. I., s. 340.
10.
      FORMÁNEK, JOSEF: Počátky hry na dudy. Rkp. MSP Strakonice, inv. č. 7141.
11.
      Dalibor, XVI/1894, s. 167.
12.
      FORMÁNEK, JOSEF: Lidové písně dudácké..., s. 4.
13.
      OAr. Klatovy, Elench OÚ 1889-1899, zn. 8/6-72.
14.
      FORMÁNEK, JOSEF: Lidové písně dudácké..., s. 4.
15.
      OAr. Strakonice, Elench OÚ, kniha 645 (1870-1886).
16.
      MěstNV Horažďovice, m. z. kniha IV., s. 55, č. 8.
17.
      Městské muzeum Horažďovice, inv. č. B II. d. 129.
18.
      Dalibor, XVl/1894, s. 168.
19.
      FORMÁNEK, JOSEF: Počátky hry na dudy. Rkp. MSP Strakonice.
20.
      Dalibor, XVI/1894, s. 165.[/]

PŘÍLOHA

Ukázka č. 1
Sousedská
      Pešek

256

Ukázka č. 2
Když se starý muž ožení, není to s ním k vydržení ... (Pomluva)
      Pešek

Ukázka č. 3

Ukázka č. 3
To je zlaté posvícení
      Pešek

257

Ukázka č. 4
Když ty jsi, sedláčku, pán, řezej si řezanku sám...
      Sejpka

Ukázka č. 5
Hrály dudy
      Sejpka

Ukázka č. 6
Každá máma ráda, když se dcera vdává... (Dudácká)
      Sejpka

258

Ukázka č. 7
Táž píseň
      Bárta

Ukázka č. 8
Každá máma ráda...
      Pešek

Ukázka č. 9a
Táž píseň
      Bárta

259

Ukázka č. 9b
Táž píseň

Chromatické půltóny vyluzují se kombinovaným prstokladem.

Píseň "Každá máma ráda" je uvedena ve Formánkově rukopisné sbírce pod č. 44. Původní[/] nápěv je o kvintu výše (G dur), zde převedeno do C dur pro snazší porovnání s notací dud.[/]



Každá máma ráda, dyž se cera vdává,
každá máma ráda, dyž už se jí vdá,
táta eště rači, dyž už mu de z vočí,
táta eště rači, dyž už mu de pryč.
[/]

To bych já neřekla na tu naší mámu,
že vona mně dala do podušek slámu,
do podušek slámu, do truhly kamení,
jako bych nebyla z jejího stavení.

260

Ukázka č. 10
Na Bílé hoře
      Sejpka

Ukázka č. 11
Táž píseň
      Pešek

Ukázka č. 12
Je-li pak to pravda
      Sejpka

261

Ukázka č. 13
Táž píseň
      Bárta

Ukázka č. 14
Táž píseň
      Pešek

Ukázka č. 15
Už mou milou na oddavky vedou...
      Sejpka

262

Ukázka č. 16
Táž píseň
      Pešek

Ukázka č. 17
Holka modrooká
      Bárta

Ukázka č. 18
Táž píseň
      Pešek

263

Ukázka č. 19
Ach, není tu, není, ...
      Pešek

Ukázka č. 20a
Variace na touž píseň
      Formánek

264

Ukázka č. 20b
Druhá variace Allegro
      Formánek

265


Záběr ze slavnostního zahájení 40. ročníku MFF Strážnice 1985. Foto I. Zehl, 1985.

266

ZPRÁVY

JUBILEA

Ing. Jan R. Bečák sedmdesátníkem (20. 4. 1915) [obsah]

Vynikající znalec lidové kultury Hané a Valašska, obětavý organizátor muzejní etnografické práce oslavil významné životní jubileum.
      Narodil se ve Velkém Týnci u Olomouce a vyrůstal v prostředí, které již od mládí formovalo jeho zájem o lidovou kulturu. Jako sedmnáctiletý student uspořádal v rodné obci ve spolupráci s Annou Žáčkovou a členy národopisného odboru Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci kurs obnovy hanáckých krojů. Výsledky rekonstrukce hanáckých krojů byly společně s některými místními národopisnými památkami vystaveny o rok později ve Velkém Týnci za příznivého ohlasu široké veřejnosti.
      V následujících letech vzrůstala jubilantova spolupráce s olomouckým a prostějovským muzeem i organizační podíl na řadě hanáckých národopisných slavností. v dobách svého studia na Vysoké zemědělské škole v Brně se zajímal o aktuální výsledky vědeckého zpracovávání života venkovského lidu a navštěvoval etnografické i sociologické přednášky.[/]
      V roce 1941, v době stupňujícího se nacistického útlaku českého národa, vydal se svými spolupracovníky knihu s názvem Haná, odkaz země a lidu, svazek I. - Lidové umění, která v kontextu se situací představovala významný vlastenecký počin. Prezentovala bohatou kulturní tradici hanáckého regionu, která byla nedílnou součástí kulturního dědictví národa, jenž v této době zápasil o svoji existenci.
      Odbornou etnografickou práci realizoval s řadou významných kulturních pracovníků jako byl Jan Khündel, ředitel prostějovského muzea, nebo Jan Zbořil, význačný národopisný pracovník, i s dokonalou znalostí muzejních fondů v Kroměříži, Litovli, Olomouci, Prostějově, Tovačově a ve Vyškově, které doplňoval informacemi od pamětníků. Etnografickou knižnici obohatil o titul, jehož materiálový obsah dokumentovaný řadou černobílých a barevných reprodukcí na kvalitním papíře a ve znamenitém grafickém provedení i v současností slouží jako základní pramen k poznání tradiční lidové kultury Hané.
      V roce 1949 uspořádal Jan R. Bečák rozsáhlou národopisnou výstavu Lidové umění Hané. v prosto[/]rách kroměřížského arcibiskupského paláce bylo na ploše 2250 m2 instalováno na 2000 národopisných artefaktů z muzeí Hané. Široká koncepce výstavy umožnila prezentovat dobovou uměleckou dokumentaci lidové kultury, z níž k nejvýznamnějším patřil soubor Mánesových národopisných studií, které se poprvé a naposled podařilo shromáždit do jedné výstavní kolekce. Tvůrčí zpracování odkazu lidové kultury dokumentovala díla několika výtvarných umělců, z nichž čelné místo zaujímal Adolf Kašpar.
      Jan R. Bečák pokračoval ve své národopisné práci v roce 1964, kdy byl přijat jako etnograf do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a o rok později se stal jeho ředitelem. Pod jeho vedením byla vytvořena organizační základna pro dobudování muzea lidového stavitelství moravskoslezské karpatské oblasti. Položil ideovou i územní koncepci muzea a začal s praktickým ukázkovým zemědělským hospodařením v muzejní expozici. Funkčně koncipoval muzeum v přírodě jako kulturně-rekreační zařízení sloužící především pracujícím průmyslových aglomerací Ostravska a Gottwaldovska. Na

267

základě spolupráce s lidovými výrobci v terénu prosadil zřízení dílny lidové umělecké výroby i prodejny těchto výrobků. Národopisné oddělení se stabilizovalo přijetím nových odborných pracovníků. Pro potřeby odborné a dokumentační se budovala knihovna, fotografická laboratoř, dokumentační oddělení lidové kultury valašské oblasti a zajistily se prostory pro depozitáře a konzervační dílnu. Odborně i početně posílené stavební oddělení provádělo demontáž, odvoz a konzervaci lidových staveb včetně jejich nové výstavby v areálu muzea. v roce 1969 byla založena tradice Národopisného léta s komorními folkloristickými a hudebními pořady.
      Jubilant byl typem tvůrčího a koncepčního ředitele. Stanovil si velký cíl, pro jehož uskutečnění si vybral schopné spolupracovníky. Valašské muzeum v přírodě pod jeho vedením prošlo prudkým rozvojem od regionálního muzea lidového stavitelství k instituci celoevropského významu, což číselně dokumentují některé údaje. z 6 muzejních pracovníků v roce 1964 se zvýšil počet na 61 zaměstnanců v roce 1971. Za uvedené období bylo ve staré části muzea na Hájnici postaveno 32 objektů a v nové částí na Stráni 42 objektů, návštěvnost vzrostla z 58 000 na 238 206 osob.
      V roce 1972 nastoupil do funkce vedoucího národopisného oddělení Vlastivědného ústavu v Olomouci, s důkladnou znalostí terénu zahá[/]jil intenzivní sbírkotvornou činnost a po převedení národopisných fondů z muzeí Litovel a Uničov do Olomouce patřilo do správy etnografického pracoviště olomouckého muzea přes 30 000 artefaktů. Olomoucký fond se svou kvantitou i kvalitou zařadil mezi nejvýznamnější sbírky lidové kultury u nás.
      Na svém novém pracovišti neopomíjet popularizovat muzejní etnografickou práci. Mezi nejzdařilejší počiny patřila objevná výstava Lidový řezbář Josef Heja z Halenkovic. Na tomto poli působnosti připravil a realizoval expozici z klenotnice lidové kultury Hané, která byla otevřena v roce 1975 v adaptovaném muzeu v Litovli. Jako autor scénáře orientoval koncepci expozice do nepřerušované řady estetických zážitků, které měl vnímavému návštěvníkovi přinést každý jednotlivý exponát.
      Jeho práce byla mnohokrát oceněna našimi státními orgány. Vedle několika uznání krajského významu obdržel v roce 1970 státní vyznamenání Za vynikající práci.
      Ani na zaslouženém odpočinku nezůstává stranou národopisného dění svého rodného kraje. Podílel se na koncepci rezervace hanáckého lidového stavitelství v Příkazích a v současné době využívá svých bohatých zkušeností při rozvíjení činností národopisné sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci.
      Zpráva o významném životním jubileu ing. Jana R. Bečáka nemohla poskytnout vyčerpávající obraz prá[/]ce, kterou věnoval na záchranu a popularizaci lidové kultury. Slova jen s obtížemi vystihnou atmosféru pracovních úspěchů, ale i překážek, které jej však nezastavily na cestě k metám položeným již v mládí. A nám nezbývá než obdiv a úcta. Popřejme proto tomuto vzácnému člověku ještě mnoho dalších let v plném zdraví a spokojenosti nad vykonanou prací. Miloš Melzer

Univ. prof. Zdeněk Urban jubilantem [obsah]

Univ. prof. Zdeněk Urban přední český slavista, učitel a vědecký pracovník filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze se dožívá v letošním roce 60 let. Toto výročí jubilantovo dává podnět k alespoň krátkému pozastavení nad jeho bohatou vědeckou a pedagogickou prací.
      Zdeněk Urban se narodil v r. 1925 v Praze. v letech 1945-1949 studoval na FK UK (jeho orientaci nejvíce ovlivnili profesoři Mathesius, Štoll a Havránek) a od r. 1949 zde působí nepřetržitě až do současnosti; nejdříve jako odborný asistent, od r. 1957 jako docent a od r. 1967 jako vysokoškolský profesor. Od počátku pedagogické práce působí na katedře slavistiky, od 70. let učí zároveň na katedře etnografie a folkloristiky.
      Hlavní vědecký zájem jubilanta se už 40 let soustřeďuje na studium slovanské literatury a mezislovanských kulturních vztahů, z nichž

268

zvláště v poslední době přední místo zaujímají vztahy národopisné. Nejrozsáhlejší je jeho práce v oblasti bulharistiky. Publikační soupis obsahuje kolem 300 titulů, z toho několik knižních publikací. Jsou mezi nimi studie o různých bulharských literátech a o vztahu českých spisovatelů a básníků k Bulharsku (jde o takové autory jako je např. Georgi Rakovski, Christo Botev, Ivan Vazov, Kiril Christov, Nikola Vapcarov, z našich Božena Němcová, Jiří Wolker a další). Autorův záběr je široký a vysoce erudovaný, jak ukazuje už jeho první souborná kniha z dějin česko-bulharských kulturních styků (Praha 1957, Sofie 1961), která jakoby předznamenává směr jeho další práce. Autor v ní probírá dějiny česko-bulharských kulturních vztahů od staroslovanského období až po počátky socialismu v obou zemích, zabývá se bulharskou tématikou v dějinách české literatury a působením českých kulturních pracovníků v Bulharsku. Slavistice je pak věnována řada dalších knižních monografií, z nichž národopisce zaujme zejména Pozapomenutá tvář Boženy Němcové (Praha 1970). Dosavadním završením knižní produkce v tomto oboru je práce Čechi i bălgari, která vyšla u příležitosti I. bulharistického kongresu v Sofii v r. 1981 a která odkrývá některé nové stránky česko-bulharských kulturních, zejména literárních vztahů. Nalezneme zde i podrobnou bibliografii dosavadních jubilantových bulharistických prací.[/]
      Z národopisné bulharistiky Je nutno vzpomenout ještě některé další studie. Velmi cenné je např. Národopisné "navedení" revolucionáře G. S. Rakovského a jeho ohlas u nás" (Studia ethnografica 5, Praha 1980), jakož i práce o bulharských příslovích u F. L. Čelakovského a I. J. Hanuše nebo o autentičnosti bulharských pohádek ve sbírkách K. J. Erbena (Český lid 1982, resp. Slavia 1983). Významná je i účast Zdeňka Urbana na prvním slovníku bulharské literatury, pro nějž zpracoval hesla o lidové slovesností a o národopiscích.
      Hlubokou znalostí archivních pramenů, jejich neustálým objevováním a vyhodnocováním přináší poznatky i z jiných oblastí mezislovanských kulturních vztahů. z posledních autorových článků je to např. zajímavá studie o cestě S. Čecha do Ruka (1874) s analýzou jejich národopisných aspektů (Český lid 1982) nebo studie Národopisná výstava v Moskvě v r. 1867 a ideový svět Jana Nerudy a zhodnocení etnografického díla l. Franka (Frankove doslidžennja staročeskoj lehendy pro Přemysla, Ukrajins'ke literaturoznavstvo 42, Lvov 1984, spolu s T. O. Bujnyc'kou a V. A. Motorným).
      Pro národopisnou vědu jsou velmi přínosné jubilantovy práce historiografické, ponejvíce věnované badatelům slovanského národopisu. Zdeněk Urban je spoluautorem monografie o akademiku Jiřím Horákovi (A. Robek, J. Petr, Z. Urban; Jiří Horák, život a dílo, Praha 1975) a[/] napsal práci o Janu Máchalovi (J. Máchal, Bibliografický soupis prací s přehledem jeho činnosti. Praha 1983). Zejména v edici Práce z dějin slavistiky na FF UK a v Českém lidu vycházejí pravidelně jubilantovy příspěvky právě z dějin oboru (např. o významu Gebaurova semináře pro rozvoj etnografie a folkloristiky, o studiu M. Arnaudova v Praze, o českých národopisných "navedeních" ze 70. let 19. století a další).
      Vedle pestré vědecké práce je záslužná pedagogická činnost prof. Zdeňka Urbana. Od r. 1949 přednášel mnoho disciplín, nejčastěji bulharské dějiny a literaturu, slovanský a evropský folklór, dějiny folkloristiky, česko-bulharské kulturní vztahy ad. Na katedře etnografie a folkloristiky přednáší slovanskou folkloristiku aj.
      Rozsáhlá je publicistická a lektorská činnost jubilanta. Jen do časopisu Tvorba napsal kolem 120 článků, recenzí a zpráv, množství článků napsal do časopisu Bulharsko. Zdeněk Urban je také členem redakční rady časopisu Etudes balkaniqués tchécoslovaque.
      Za svoji práci obdržel řadu vysokých vyznamenání, z nichž nejvýše stojí bulharské státní vyznamenání Řád Cyrila a Metoděje I. stupně a Zlatá plaketa sofijské univerzity za zásluhy o rozvoj bulharistiky.
      Přejeme do dalších let Zdeňku Urbanovi zejména pevné zdraví a mnoho sil do tvůrčí práce. Jan Pargač

269

ZPRÁVY

NEKROLOG

Na rozlúčku s PhDr. Máriou Kosovou, CSc. (20. 7. 1918-6. 5. 1985) [obsah]

Začiatkom mája navždy opustila rady svojich kolegov spolupracovníkov dr. Mária Kosová, vedecká pracovníčka Národopisného ústavu SAV, jedna z jeho zakladajúcich pracovníkov, čestná členka Slovenskej národopisnej spoločnosti, popredná odborníčka v oblasti folklóru.
      Jej životná dráha bola naplnená bohatou pracovnou činnosťou, vedenou širokým okruhom záujmov, v ktorých však dominantné zameranie bolo sústredené na bádateľskú činnosť na poli ľudovej slovesnosti. Už ako žiačka prof. F. Wollmana na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave pa.trila medzi tých, ktorí sa zúčastnili rozsiahlych terénnych výskumov prozaickej a piesňovej folklórnej tvorby a aj témou jej dizertačnej práce bola ľudová rozprávka skúmaná v súvise s jej tvorcami a nositeľmi. Ako pracovníčka novozaloženého .Národopisného ústavu SAV (1946) pokračovala v terénnych výskumoch a dokumentačnej práci, a to nielen na území Slovenska, ale aj medzi Slovákmi v Juhoslávii. Výsledky zberateľskej práce uplatnila aj vo vlastnej publikačnej činnosti, medzi iným v knižnej prá[/]ci Slovenské ľudové balady (1949), ale aj v štúdiách o nosteľoch ústnej prozaickej tradície (1947, 1980, 1981) .
      V medziobdobí, v ktorom žila mimo Bratislavy, spolupracovala externe na úlohách, ktoré mali v povojnovej etnografii a folkloristike centrálne postavenie. Ako členka týmu robiaceho výskum baníckej obce Žakarovce napísala štúdiu o miestnej ľudovej slovesnosti (1956), ktorá je koncepčne novátorská a tvorí v určitom zmysle východiskový bod pre ďalšie štúdium ľudovej prózy u nás, sledovanej z hľadiska jej súčasných vývinových procesov.
      Nemožno vynechať ani prekladateľskú a edičnú činnosť M. Kosovej, pretože bola obsiahla a závažná. Jej preklady z francúzskej a nemeckej literatúry mali súvis s všeobecným národopisom, s teóriou slovesného umenia a s kultúrnou históriou. Sem patrí napríklad preklad "Románu o Tristanovi a Izolde" J. Bédiera (1957, 1964, 1976), ale aj výber z rozsiahleho pramenného materiálu, prekladom z ktorého pripravila antológiu rozprávok čiernej Afriky pod názvom "Ako putoval život svetom" (1963). Táto pozoruhodná publikácia vyšla okrem českej verzie ešte v ôsmich svetových jazykoch.[/]
      M. Kosová spolupôsobila však aj pri vydávaní domácich materiálových publikácií. Spolupracovala pri vydaní 2. zväzku "Slovenského ľudového umenia" (1954), ako pracovníčka Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody redigovala celoštátny zborník "Ochrana pamiatok" a tiež kolektívne dielo "Súpis pamiatok na Slovensku", ktoré bolo v roku 1971 odmenené cenou arch. D. Jurkoviča. Dosah na jej ďalšie pracovné osudy mala príprava reedície "Slovenských prísloví, porekadiel a úsloví" A. P. Zátureckého (1965), pretože problematika paremiológie sa stala ústrednou osou jej dlhodobého pracovného zamerania.
      Po návrate na pracovisko Národopisného ústavu SAV v roku 1969 pripravila koncepciu súpisu, archivácie a vydania slovenských príslovných výrokov. Jej koncepcia vychádza z progresívnych tendencií medzinárodných edícií tohoto slovesného druhu a je náročne rozvrhnutá. Na príslovné výroky pozerá ako na javy národnej, nielen ľudovej kultúry, preto súčasť súpisu tvorí aj výskyt príslovných výrokov v dielach vybraných autorov slovenskej literatúry. Takto postavená úloha má vlastne interdisciplinárny charakter a sám archív má veľkú dokumentačnú hodnotu. Je na škodu slovenského národopisu, že toto životné makrodielo, ktoré je vo fáze redakčnej prípravy, nestihla už M. Kosová doviesť do publikačnej podoby.

270


      Vedecké štúdie M. Kosovej, ktoré vznikli na pôde Národopisného ústavu SAV v jej poslednom tvorivom období, odrážajú jej dlhoročné odborné skúsenosti, jej mimoriadnu teoretickú spôsobilosť a jej úsilie o výpoveď k závažným odborným témam. Magické usmrcovanie protivníka na dia'"ku (1973), sledované na širokom korpuse domáceho aj svetového porovnávacieho materiálu, je semiologickou analýzou javu imitatívnej mágie. Štúdia Historické povesti s tureckou tematikou (1972) sa koncentruj e na otázku vzťahu fabuly a sujetu, ale aj na otázku vzťahu medzi umeleckým dielom a folklórnym tvorcom. Vychádzajúc z klasikov literárnoj vedy a folkloristiky, ale aj z najnovších vedeckých výsledkov, dotýka sa príbuznej teoretickej problematiky aj v štúdii Sujetová výstavba ako diferenciačný činiteľ žánrov (1978), a to na základe porovnávacej analýzy folklórnych textov a textu literárneho,
      Pozoruhodná je rozsiahla syntetická štúdia o slovenskej ľudovej slovesnosti, ktorú M. Kosová vypracovala pre kolektívne dielo "Etnografia Slovanov". Na ľudovú prózu pozerá v dobových a miestnych súvislostiach, v súvislostiach internacionálnych, ale aj vo vzťahu s kultúrou umelou. Jej pohľad je dôsledne dialektický, berie do ohľadu genézu a vývin javov, vzťahy vnútorné aj externé a dosahuje tak mimoriadne ucelený pohľad na ľudovú slovesnosť.[/]
      M. Kosová sa aj v ďalších svojich štúdiách vyznačovala rozvinutým teoretickým myslením, veľkým prehľadom po svetovej odbornej literatúre a presnou, koncíznou štylizáciou myšlienok. Cudzí jej bol povrchový popis javov, naopak snažila sa uchopiť javy v ich komplexnosti a dynamickosti, čo jej spolu s dôkladným poznaním dokumen tačného materiálu poskytovalo spoľahlivé vodítko aj k hodnotovému diferencovaniu javov. v zornom poli jej záujmu boli súčasné vývinové procesy jak objektu bádania, tak aj vedy samej. Slovenská národopisná veda v nej stráca výrazne profilovanú a cennú pracovníčku. Soňa Burlasová

KNIHY

V šírom poli rokyta. Slovenské ľudové balady, romance a novelistické piesne. [obsah]

Tatran Bratislava, sv. I, 179 s., 1982; sv. II, 191 s., 1984. Úvodná štúdia, výber a usporiadanie textov a melódií Soňa Burlasová
      Slovenská folkloristika se může pochlubit pozoruhodnou řadou edic lidových balad. Zatímco knižní vydání balad z Čech, Moravy a Slezska muselo čekat až do r. 1983, ve vydávání slovenských lidových balad existuje již delší tradice a kniha Soni Burlasové znamená v ní další významný krok. Pozorností zasluhuje už materiál sbírky. Pochází nejen z dosavadních tištěných, ale i z početných rukopisných pramenů v časovém rozpětí od počátku 19. století do 70. let našeho století. Také zeměpisný zřetel má co možná nejúspěšnější záběr.[/] Materiál pokrývá celé Slovensko a je doplněn baladami z bývalé tzv. Dolné země. Balady jsou v antologii uvedeny vždycky v podobě textové. z povahy edice vyplynulo, že nebylo možno - bohužel - všechny texty, k nimž je znám notový záznam, opatřit též melodickým zápisem. v písních s více textovými variantami otiskuje Burlasová často nejen různé verze, ale i motivické obměny. Součástí sbírky je tematický registr (ve 2. svazku), který poskytuje orientaci v materiálu a je vybaven běžnými bibliografickými a lokalizačními údaji. Tematicky je celá sbírka rozdělena do 10 kapitol: 1. pověry a čáry, 2. milostné vztahy, 3. rodinné vztahy, 4. společenské vztahy, 5. vojna, 6. zbojnictví, 7. historicky motivovaná témata, 8. nešťastné náhody, 9. sebevraždy, vraždy, bitky, 10. o zvířatech. Celkem obsahuje sbírka 269 čísel.

271


      Úvodní studie si nejprve obecně všímá balad vůbec, potom jejich poměru k epickým písním, romancím a novelistickým písním a zvláštní pozornost je věnována vývoji a životu epických písní, interetnickým souvislostem slovenských epických písní a vztahu jejich textů k melodiím.
      Pro teoretický výzkum lidových balad mají velký význam autorčiny úvahy o vymezení pojmů balada, romance a novelistická píseň. Jakou důležitost Burlasová definování této trichotomie přikládá, plyne i z toho, že při třídění jednotlivých tematických skupin uplatňuje i toto hledisko (ve skupině 1. jsou jenom balady, ve skupině 8. a 9. jsou jen romance a novelistické písně, ve skupině 10. jen romance). Pojmy jsou definovány takto: Balady jsou epické písně podávající dramatický příběh s jedním konfliktem, dominuje v nich dialog. Průměrný rozsah 40-60 veršů. Romance představují "akoby ďalší vývinový stupeň balád smerom k individualizácii a lyrizácii príbehu" (s. 13). O konfliktu děje se referuje jako o ukončeném, lyrismus je vedoucím principem. Redukci děje odpovídá i rozsah (kolem 30 veršů). Novelistické písně mají zpravodajskou tendenci. Příběhy se popisují, dialogu je věnováno málo místa. Vyprávění má obrácenou kompozici: hned od počátku je známa podstata příběhu. Mají nejmenší veršový rozsah (20-30 veršů). Na základě tohoto vymezení lze s Burlasovou říci, že u balad dominuje dramatický princip, u ro[/]mancí lyrický a v novelistických písních převažuje princip epický.
      Sbírka S. Burlasové umožňuje komplexní pohled na slovenskou lidovou baladu, protože reprezentuje uvážený a rovnoměrný výběr z úplných materiálů tištěných i rukopisných (ten převažuje), pokrývá celé slovenské území a v jednotlivých skupinách proporcionálně zachycuje jejich tematickou bohatost.
      Antologie vyšla v edici Ľudové umenie na Slovensku, a my si znovu a s lítostí musíme uvědomit, že podobná edice, která spojuje reprezentativní a vědeckou funkci, pro české země bohužel neexistuje. Marta Šrámková

Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. [obsah]

Studii o lidových pohádkách a jejich vypravěčích napsal, texty shromáždil, k vydání připravil a slovníčkem i poznámkami a přílohami opatřil Antonín Satke. Profil, Ostrava 1984, 323 stran + 16 stran fotografické přílohy s 25 snímky
      Antonín Satke v úsilí takřka celoživotním soustředěně směřuje k hloubkovému poznání prozaických tradic slezského regiónu. Významným završením jeho cest za druhem umělecky nejvyzrálejším, totiž za pohádkou v nejširším slova smyslu, je edice Pohádky, povíd[/]ky a humorky ze Slezska. Nutno ji postavit především vedle jeho knihy Hlučínský pohádkář Josef Smolka (1958). v této první české vypravěčské monografii osvětlil autor profil narátora za použití aspektů dříve opomíjených či skrytých. Nové podněty pro studium vypravěčské osobnosti dává i recenzovaný soubor. Tentokrát se však záběr rozšiřuje na tři nářečně odlišné a vnitřně diferencovatelné subregióny: 1. Opavsko a Hlučínsko, 2. Frýdecko, 3. Těšínsko a Karvinsko. v souvislostí s tím se pozornost přenáší na řadu vypravěčů, takže vedle Josefa Smolky se představují další vynikající interpreti, například z žen Antonie Baránková, Marie Čudková, Ludmila Hořká, Anna Chybidziurová, z mužů Josef Ježowicz, Josef Kocur, Jan Míček, Richard Stoniš, Vincenc Žáček.
      Do pěti kapitol rozvržená úvodní studie (s. 7-46) umožňuje komplexní pohled na vypravěčský fond zkoumané oblasti. První kapitola v historickém přehledu vypovídá, jak zájem o pohádku, probuzený na Slezsku v 16. století a postupně sílící, přerostl během 19. století v cílevědomou sběratelskou činnost. Hlavní váha spočívá na třech dalších kapitolách. Pojednává se v nich o slezských pohádkách nikoli jako o autonomních textech, nýbrž se zřetelem k jejich nositelům a tvůrcům. Přitom druhá kapitola se orientuje na biologii pohádkových skladeb; třetí kapitola charakterizuje jejich struktury a poe

272

tiku; čtvrtá kapitola jednak načrtává jejich regionální specifiku, jednak upozorňuje na složité interetnické vztahy. v páté kapitole se sleduje vyústění folklórních slezských pohádek do té či oné převyprávěné, knižní podoby a připojuje se nástin jejich současného stavu.
      Vlastní jádro knihy tvoří antologie se 120 textovými ukázkami (s. 47-284). Poprvé se zde předkládá průřez pohádkovým bohatstvím všech tří subregiónů, a nejen to. Výbor přináší autentické a až na pět textů dříve nepublikované záznamy pohádek (povídky jsou v pojetí A. Satkeho vlastně také pohádky, s výjimkou kouzelných!). Jenom 14 jich bylo zapsáno ve 30. letech, jinak pocházejí z naší současnosti. Ty byly zachráněny takříkajíc v poslední hodině a téměř všechny editorem. Poněvadž A. Satke je současně dialektolog, sběratel i badatel o lidové próze, vzniklo v této šťastné symbióze dílo, které má především vědeckou povahu, zvýrazněnou i srovnávacími bibliografickými odkazy (s. 304-309). Avšak zjednodušená, čtenářská transkripce vychází vstříc také širokému okruhu zájemců o slovesné uměni našeho lidu. Ovšem ani komentářové partie nejsou určeny výhradně odbcrníkům. Například pečlivě sestavený slovníček (s. 310-318) usnadňuje plné pochopení relativně obtížného textu a leckdo se rád začte do charakteristik čtyřiceti vypravěčů (s. 291-303), z nichž ty nejlepší[/] prezentuje fotografická příloha, ponejvíce ilustrující jejich živý přednes.
      Z toho všeho možno uzavírat na mnohostranný význam knihy, která nepodává jen ucelený obraz o slezských pohádkách. Přestože vykazují příslušnost k mezinárodnímu fondu a nejednou obzvlášť zřetelně k fondu polskému, rozšiřují Pohádky, povídky a humorky ze Slezska podstatně i znalosti o naší národní pohádkové tradici. Jaromír Jech

Václav Frolec: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. [obsah]

Ilustrovala dřevoryty Z. Kábátová - Táborská. Vyšehrad, Praha 1984, s. 301, 40 Kčs, náklad 15.000 výtisků
      Po knížkách, které byly věnovány především hmotné kultuře, napsal V. Frolec knihu, která se zabývá významem a využitím lidových tradic, lidové kultury v současnosti. Vybral si k tomu některé nápadné jevy zejména z obyčejové tradice. Tyto "kapitoly o lidové kultuře", jak je v podtitulu nazval, jsou určeny nikoliv národopisným odborníkům, ale širší veřejnosti - jednak ctitelům a milovníkům lidové kultury, jednak lidem, kteří se zabývají kulturou, v neposlední řadě osvětovým pracovníkům. Proto autor volil populární způsob výkladu. "Kapitoly" mají navodit u čtenářů hlubší[/] porozumění lidové kultury, o níž se často mluví, avšak mnohdy bez znalosti principů, na nichž lidová kultura spočívá. Knížka vlastně představuje jakýsi populární protějšek projektu Lidová kultura v současném kulturním životě (1975), jehož byl autor hlavním iniciátorem.
      Tři kapitoly spisu mají převážně teoretický ráz, sedm se obírá různými jevy a oblasti lidové kultury, hlavně obyčejovými projevy, ale i jinými. První kapitola je výhledem ke kořenům a zhodnocením významu lidových tradic v českých dějinách a kultuře, druhá shrnuje a vysvětluje principy a hodnoty lidové kultury a umění, jejich charakter a život. Po těchto metodologických a teoretických výkladech Frolec přechází ke kapitolám materiálovým. Vychází především ze zkušenosti v oblastech, jak se říká, "folklórně živých", hlavně z jižní a východní Moravy.
      Frolec koncipuje tyto kapitoly v podstatě stejně nebo podobně. Staví je na nejrůznějších příkladech, hlavně na citaci folklórního materiálu, který se v jednotlivých obyčejích a v souvislosti s lidovou kulturou objevuje - uvádí písně a popěvky, recitované a rytmizované koledy, vyvolávky, ukázky nápisů a lidových dopisů atd. Tyto příklady prokládá výklady a vysvětlivkami, které mají osvětlit a upozornit na smysl a citovou náplň jevů, které v knížce shrnul. Tak postupuje v kapitole o koledě (74-100), o pomlázce (101-126), o jízdě králů (126-146), o lidovém obyčeji obda

273

rovávání (Frolec ji nazval Dar srdce, 147-172), o různých projevech milostné lásky (Chodníčky lásky, 173-202), o svatebním obřadu (203-232) a v kapitole nazvané čas života (223-261), kde probírá tzv. přelomové okamžiky a motivy loučení. Autor zdůrazňuje u těchto jevů lidové kultury hlavně význam sociálního pojítka a smysl citový, dalších funkcí lidové kultury si všímá už méně. Kdyby autor do svých výkladů včlenil také některé oblasti materiální kultury - jako třeba stavitelství, kroj nebo lidovou stravu - mohl by na nich ukázat jiné a další jevy lidové kultury a zejména rovněž to, jak sociální, duchovní, umělecké a citové prvky procházely a prolínaly celou tradiční lidovou kulturou, tedy i tzv. kulturou hmotnou. Poslední kapitola má shrnující povahu a opět teoretický ráz. Mluví především o významu a využití lidové kultury v dnešním životě; závěry se hodí zejména na venkovské oblasti, méně autor bere v úvahu poměry městské.
      Frolcova kniha vyšla ve značném nákladu a má zřejmě mezi čtenáři ohlas; tak jsme si mohli číst uznalý sloupek Z. Vybírala v Kmeni (26. 6. 1985), tedy na místech, kam se otázky lidové kultury dostávají jen vzácně. Možná, že běžný čtenář, k němuž se Frolec obrací, by věděl o lidové kultuře víc a důkladněji, kdybychom se mu přiblížili a nepsali pouze pro potřebu etnografických a folkloristických odborníků. Oldřich Sirovátka

Josef Jančář: Vznik a rozvoj socialistické zemědělské velkovýroby v okrese Hodonín. [obsah]

Hodonín 1984, 206 strán
      Jednou z naliehavých úloh historických vied v Československu je spracovanie dejín socialistickej kolektivizácie poľnohospodárstva 3 dô­ sledkov tohto revolučného procesu v ďalšom všestrannom rozvoji družstevnej dediny. Na plnení tejto vedecko-výskumnej úlohy sa podieľajú viaceré vedné disciplíny (napr. historiografia, etnografia, sociológia, vedecký komunizmus, sociálna psychológia apod.), pričom každá z nich rieši problematiku v súlade s predmetom a metódami svojho bádania. v historicko-etnografickom, štúdiu družstevnej dediny sa v celoštátnom meradle najviac pokročilo v Juhomoravskom kraji. Stalo sa tak zásluhou vedeckých inštitúcií pôsobiacich v tejto časti nášho štátu. Výsledkom tohto systematického a cieľavedomého úsilia moravských etnografov (ale aj zástupcov kooperujúcich disciplín) sú nielen doteraz vydané zborníky, ale aj viaceré monografie jednotlivých obcí a niektorých regionov. Jednou z posledných prác zameraných na historicko-etnografickú problematiku súčasného poľnohospodárstva je kniha vedeckého pracovníka Ústavu lidového umění v Strážnici J. Jančářa Vznik a rozvoj socialistické zemědělské velkovýroby v okrese Hodonín, ktorá vyšla roku 1984 na počesť X. zjazdu jednotných roľníckych družstiev, a to zásluhou[/] Okresnej poľnohospodárskej správy, Okresného výboru Zväzu družstevných roľníkov a Okresného výboru Odborového zväzu pracovníkov v poľnohospodárstve v Hodoníne.
      Autorov osobitý prístup k riešeniu vytýčenej úlohy je zjavný už z obsahu knihy, ktorý sa člení na sedem kapitol vlastného vedeckého textu a na jednu kapitolu príloh. v prvej kapitole sa podáva zemepisný a kultúrno-historický prehľad skúmaného okresu. v druhej kapitole sa autor zaoberá históriou poľnohospodárstva v tomto okrese so zvláštnym zreteľom na vývoj vlastníckych vzťahov v poľnohospodárstve a z nich vyplývajúcich sociálnych pomerov roľníckych vrstiev v období od 17. stor. do konca kapitalizmu; v tejto kapitole sa podáva aj prehľad spôsobov obrábania pôdy a pestovania plodín, ďalej obraz o vývoji poľnohospodárskeho družstevníctva za kapitalizmu a napokon sa vyzdvihuje politika KSČ pri riešení roľníckej otázky. Ťažisko práce o vzniku a rozvoji JRD spočíva v kapitolách III-V. Hodnotí sa tu vývoj družstevnej myšlienky od oslobodenia do vzniku JRD, no najmä proces socialistickej kolektivizácie poľnohospodárstva v terajšom okrese Hodonín a rozvoj JRD v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch. Obdobie ťažkých začiatkov JRD hodnotí autor prístupom marxistického historika, ktorý nepreceňuje negatívne javy z počiatočného obdobia kolektivizácie, ale ani nezjednodušuje ekonomické úspechy

274

dosiahnuté v socialistickom poľnohospodárstve najmä v poslednom desaťročí. Objektívny prístup vedca zachoval si autor aj pri analýze súčasnej poľnohospodárskej veľkovýroby, keď sa v socialistickom poľnohospodárstve okresu ujímajú niektoré formy priemyselnej výroby; tieto otázky rieši v VI. kapitole (Špecializácia, kooperácia a integrácia). Napokon v poslednej kapitole sa podáva prehľad o poľnohospodárskych podnikoch v okrese. v tejto časti sa autor neuspokojuje iba suchými dátami o vzniku a vývoji jednotlivých poľnohospodárskych závodov a o zameraní a výsledkoch ich výroby, ale za každým výsledkom vidí statočnú prácu kolektívov i jednotlivcov, ktorých tu náležite vyzdvihuje. Na konci knihy sú zaradené Prílohy, ktoré obsahujú nielen použitú literatúru a zoznam archívnych prameňov, ale prinášajú aj bohatý štatistický materiál o prídeľoch pôdy v rámci 1. pozemkovej reformy, prehľad roľníckych družstiev a zoznam socialistických poľnohospodárskych závodov v okrese Hodonín; takto chápané prílohy ku knihe zostanú trvale hodnotným prameňom k ďalšiemu štúdiu dejín poľnohospodárstva v tomto okrese.
      Kniha J. Jančářa o socialistickej poľnohospodárskej veľkovýrobe v okrese Hodonín znamená predovšetkým prínos k regionálnym dejinám socialistického poľnohospodárstva na Slovácku. Keďže autor hľadá korene družstevných tradícií (ale aj iných historických procesov prebiehajúcich v súčasnosti) ďale[/]ko v predsocialistickej minulosti, obohacuje tým metódy etnografického výskumu "súčasnosti" a naznačuje jednu z možných ciest ďalšieho bádania tejto problematiky. Hodnotenie progresívnych tradícií v kultúre a spôsobe života slováckeho ľudu prispieva k formovaniu spoločenského vedomia v súčasnej dobe. Autor sa i v tejto práci prejavil ako znalec slováckej dediny a mentality slováckeho ľudu. Pri analýze javov v oblasti materiálnej kultúry a výroby hľadá predovšetkým človeka ako tvorcu všetkých hodnôt. Pri čítaní tejto knihy sa človek upevňuje v presvedčení, že jej autor prechováva k slováckemu ľudu ako objektu svojho výskumu hlbokú úctu a obdiv. Pre uvedené pozitíva znamená táto práca nielen vedecký prínos ale i podnet k prebádaniu dejín socialistického poľnohospodárstva v ďalších okresoch našej vlasti. Ján Podolák

Štefan Nosáľ: Choreografia ľudového tanca. [obsah]

Bratislava 1984. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 336 stran, 29 barevných, 79 černobílých fotografií
      Kniha zasloužilého umělce Štefana Nosáľa je prvním dílem svého druhu v československé taneční literatuře. Je možno také hned říci, že je dílem solidním a více než užitečným. v poválečném údobí kulturního vývoje naší země, poznamenaným mimo jiné i bouřlivým roz[/]vojem folklórních souborů budujících svůj repertoár na jevištním zpracování lidových tanců a zvyků, dlouho chyběla publikace, která by sumarizovala zkušeností za léta tvorby tohoto druhu, a která by stanovila jak teoretická, tak metodická východiska pro další vývoj v oblasti této významné společensko-kulturní aktivity. Nosáľova kniha tuto mezeru vyplnila. Praktické zkušeností choreografa a pedagoga i autorova erudice teoretická v ní přinesly pozitivní výsledky.
      Látka knihy - určené po dohodě obou republikových ministerstev školství za celostátní učebnici pro vysoké školy múzických umění a filosofické fakulty vysokých škol je s předmluvou, úvodem a závěrem rozvržena do 28 kapitol doplněných nákresy, schematy a notovými záznamy, s odkazy na poznámkový aparát a soupis literatury. Nechybí praktické příklady některých choreografických kompozicí ani ukázka zápisu tance Labanovým písmem. Bohatá - žel převážně černobílá-obrazová část je rozdělena na fotografie původního lidového tance a tance scénického.
      Úvodní kapitola, vycházející z teoretických děl soudobých slovenských etnografů, je věnována velmi důležité obecné problematice: formám výskytu a prezentace folklóru. Stručně a věcně je tu pojednáno o původním a stylizovaném folktoru, je zde vysvětlen proces historických proměn funkcí folklóru a jsou tu probrány otázky míry jeho stylizace. Pak následuje kapitola,

275

která se věnuje objasnění pojmu "tanec" a charakteristice jednotlivých druhů tance. Další kapitoly jsou věnovány vysvětlení pojmu "choreografie", určení role choreografa i předpokladů potřebných pro tuto uměleckou činnost, tanečnímu interpretovi, spolupráci choreografa s interpretem, pedagogické přípravě tanečníka. Kapitola věnovaná tvůrčímu procesu uzavírá obecně tematickou část knihy a otvírá její část praktickou, v níž se autor věnuje kompozici, inspiračním zdrojům, tanečnímu motivu a choreografické práci s ním, jednotlivým druhům motivických sledů, prostorovému řešení pohybové kresby, frázování pohybu, rytmu, tempu, dynamice. Opomenut není ani problém vztahu hudby a tance a funkce slova ve scénickém tanci, Výklad o choreografické kompozici je rozdělen do dvou částí: v prvé je věnována pozornost choreografické kompozici sólového tance a dueta, v druhé choreografické kompozici skupiny. Zvláštní pozornost je věnována tanci dějovému i výtvarné složce tance. Zkušenost všestranného praktika velela Nosáľovi shrnout do samostatné kapitoly i potřebné informace o organizaci přípravy a realizaci choreografického díla. Zkušenost tvůrce přístupného všem aktuálním impulsům pak vedla autora i ke stručnému zpracování problematiky tance v opeře, muzikálu, činohře, filmu a televizi. Problematiku praktické choreografické tvorby uzavírá shrnutí poznatků o dramaturgii v taneční[/] tvorbě a o režii hudebně tanečních děl. Obrazová část knihy je komponována s ohledem na základní Nosáľův vztah k lidovému tanci a k jeho scénickému zpracování, jak jej proklamuje i v závěrečném slově své knihy.
      Vyvolává-li Nosáľova kniha diskusi, bude to prospěšné v tom případě, přinese-li tato diskuse věcné prohloubení a rozšířeni poznatků, které autor v této knize shromáždil. Nosáľovo průkopnictví, které získal v československé taneční pedagogice a v československé taneční literatuře vydáním učebnice choreografie lidového tance zůstává domníváme se - mimo diskusi už nyní. Na druhé straně však je už nyní povýtce diskusní, na první pohled patrný problém výše nákladu této publikace, vzhledem k aktuálnosti i akutnosti její potřeby. Karel Pavlištík

Jan Kobzáň: U počátků vod. [obsah]

Profil, Ostrava 1984, 345 stran
      Třináctý svazek edice Prameny ostravského nakladatelství Profil je věnován zpracování rukopisné pozůstalosti malíře a spisovatele Jana Kobzáně (1901-1959). Narodil se v Liptálu u Vsetína a svému rodnému kraji, jenž byl pro něj trvalým inspiračním zdrojem, zůstal věrný po celý svůj život.
      Jan Kobzáň je ve vzpomínkách současníků uchován jako neobyčej[/]ně vnímavý člověk a bystrý pozorovatel. Dokazuje to i kniha, která vznikla na základě jeho rukopisů. v sedmnácti kapitolách se odvíjí vyprávění o životě ve valašských dědinách i na pasekách, o tvrdé práci, o radostech i smutcích, o tom, jak se žilo v dobách dřívějších i těch dávno minulých. Nechybí povídání o strašidlech, příběhy veselé i napínavé, historky pytlácké a hlavně zbojnické. Jednotlivé příběhy jsou ústrojně propojeny úvahami o podstatě a smyslu lidského života, v nichž se obráží nejen mentalita valašských horalů, ale i jejich životní filozofie a moudrost. To vše se odehrává na besedách v chalupě staříčka Škrabanečka, kde se scházejí sousedé a kam přichází i chlapec, který celé vyprávění zapisuje.
      Kniha je psána dialektem, k němuž by bylo možné mít určité výhrady. To však v celkovém kontextu není podstatné. Vyniká především shromáždění bohatého folklorního materiálu a - což je nejcennější zachycení jedinečné a neopakovatelné atmosféry sousedských besed i s odstíněním jednotlivých typů vyprávěčů.
      Text knihy U počátků vod doplňují dřevoryty Jana Kobzáně. Úvodní stať napsal Josef Strnadel, v ediční poznámce jsou vysvětleny okolnosti vzniku díla, připojen je i slovníček nářečních výrazů. Jana Volfová

276



Josef Vařeka - Jiří Škabrada: Lidová architektura středních Čech. [obsah]

Katalog výstavy. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy 1984, 25 stran
      Nebývá obvyklé referovat o výstavních katalozích. A je to někdy škoda. Bylo by tomu tak nepochybně v případě drobné, ale obsahem bohaté a výtvarně působivé publikace etnografa Josefa Vařeky a architekta Jiřího Škabrady, která byla vydána u příležitosti zdařilé stejnojmenné výstavy ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy (září 1984 až únor 1985). Základní předností výstavy i katalogu je komplexní přístup k poznání vývoje vesnických staveb od nejstarších dob po dnešek.
      V úvodní částí katalogu se autoři zabývají sídelní problematikou. Ukazují, že základní dochované sídelní struktury ve středních Čechách byly vytvořeny vnitřní kolonizací zhruba do konce doby hradištní, vznik vesnic s pevnějším půdorysem však souvisí až s obdobím vrcholného středověku. Jako základní sídelní typ se ve středních Čechách vykrystalizovala návesní ves. v dvorové zástavbě převažují trojstranné statky, vpředu spojené zděnou bránou, orientované štítem domu k návsi nebo cestě. Ve sťředních Čechách byl obecně rozšířen komorový dům o světnici, síni s černou kuchyní a komoře; chlévní typ obydlí se prosadil pouze na území dolního toku Želivky a v ně[/]kolika lokalitách na severu oblasti. Pozoruhodnými stavbami jsou zděné nebo dřevěné, event. hrázděné špýchary, stojící většinou samostatně. Patro se u obytného domu vyskytuje od 17. a 18. století pouze v severozápadní a severní části území. Ve středních Čechách převažovaly roubené stavby (nejdéle se udržely v severovýchodní části kraje, v povodí Berounky a v jižní polovině oblasti). Autoři zjišťují, že středními Čechami probíhají tři domové izoglosy, z nichž dvě ve směru západ-východ vymezují průnik hrázděné konstrukce a roubeného patra, třetí ve směru jih-sever udává rozšíření názvu "dům" pro střední síň obydlí. Cenné je rovněž vymezení čtyř regionálních domových forem ve středních Čechách (slánský dům, dům severní části Středočeského kraje, dům středního Polabí, dům jižní poloviny středních Čech a povodí Berounky). Autoři věnují pozornost také vnitřnímu zařízení obydlí a životu v domě, uvádějí obyčeje spojené s příbytkem, všímají si průzkumu a památkové péče ve Středočeském kraji. v závěrečné částí publikace uvádějí příklady architektonicky a urbanisticky pozoruhodných vesnických celků s dochovanou zástavbou lidového charakteru.
      Publikace o lidové architektuře ve středních Čechách zdařilým způsobem shrnuje poznatky obsažené na výstavě, na jejíž přípravě se podíleli i další pracovníci z oblasti etnografie, dějin architektury[/] archeologie (Lubomír Procházka, Ivana Vojtěchovská, Jaroslav Vajdiš, Ivana Pleinerová, Zdeněk Smetánka). Výstava i katalog jsou dobrou vizitkou práce Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Václav Frolec

Jerzy Czajakowski: Muzea na wolnym powietrzu w Europie. [obsah]

Vydalo Muzeum budownictwa ludowego w Sanoku. Rzeszow-Sanok 1984, 436 str., 145 f oto v textu, angl.-franc.-něm. a rus. resumé
      Autor publikace, ředitel skansenu v Sanoku, patří k nejaktivnějším organizátorům národopisných muzeí v přírodě v Polsku a k významným představitelům tohoto oboru vědecké práce. Jeho dosavadní rozsáhlá badatelská i organizátorská činnost mu umožnila podat obraz o vzniku i rozvoji národopisných muzeí v přírodě nejenom v Polsku, ale v celé Evropě.
      Ve výkladu historie rozvoje skansenů se opírá zejména o práce R. Wildhabera (Der derzeitige Stand der Freilichtmuseen in Europa und in USA. Bayerisches Jahrbuch für Volkskunde, 1959), A. Zippeliuse (Handbuch der europäischen Freilichtmuseen. Köln 1974) i o dlouhou řadu dalších prací. Nejpodrobněji si všímá vývoje museí v přírodě ve skandinávských zemích a upozorňuje na důvody budování skansenů, mezi nimiž má významné místo výchova k vlastenectví.
      Výraznou pozornost věnuje teorii

277

budování skansenů a jejich využívání pro vzdělávání především mládeže, ale i pro vědecký výzkum. Zvláštní pozornost věnuje deklaraci ICOM z roku 1958, která připouští, aby z vědeckovýchovných důvodů byly v muzeích v přírodě budovány kopie nebo rekonstrukce typických objektů, pokud je už nelze získat v terénu. Srovnává tak stanovisko ICOMOS, který od vydání tzv. benátské charty z roku 1964 přes usnesení z mezinárodní konference z roku 1971 v ČSSR a z roku 1977 v Maďarsku chápe stále skanseny jen jako soubory památek lidových staveb. Avšak vývoj dává za pravdu budovatelům národopisných muzeí v přírodě.
      Autor se podrobně zabývá také formami a obsahy oživování muzeí v přírodě. Poukazuje na to, že už v 19. století se v postavených objektech předváděl způsob života a práce, avšak tato činnost má z vědeckého hlediska dlouho řadu nevýhod a problémů. Czajkowski dělí oživování na divadelní a demonstrační. Do první skupiny náleží předvádění různých druhů prací a řemesel v původních krojích, předvádění zvyků a tanců v prostředí skansenů a popřípadě zemědělská činnost ve skansenu. Tento způsob ve spojení s ekonomickým využíváním skansenů je používán zejména ve skansenech v USA. Demonstrační oživování skansenů je odborně přijatelnější, neboť se pouze demonstruje ukázka staré technologie řemesel a nevzbuzují se sentimentál[/]ní pocity. Je však třeba si uvědomit, píše Jerzy Czajkowski, že za krátkou chvíli podívání se nikdo nenaučí hotovit keramiku nebo tkát plátno, ani nepozná namáhavost a obtížnost předváděné rukodělné výroby.
      Autor se dále zabývá významem a funkcí skansenů ve společnosti a největší část knihy věnuje přehledu o skansenech v jednotlivých evropských zemích. Konstatuje, že skanseny jsou kulturním jevem nebývalé síly a že od původního přenášení a ochrany jednotlivých domů přešly k plánovitému vytváření komplexního obrazu lidové kultury.
      Czajkowského instruktivní kniha o evropských skansenech je významným přínosem pro poznání tohoto oboru muzejní práce a vedle textů kapitol a obrazových příloh přináší i bohatou bibliografii prací o národopisných muzeích v přírodě. Josef Jančář

Pověsti a pohádky z Těšínska

Józef Ondrusz: Cudowny chleb. Podania, baśnie i opowiejści cieszyńskie. [obsah]

Warszawa 1984, 451 s.
      V posledních desetiletích patří učitel Józef Ondrusz k těm, kteří se nejvíc zasloužili o sběr lidových tradic na Těšínsku, zejména přísloví, pořekadel, pověstí a pohádek. Vydal také několik knižních sbírek a publikací, které významně obohacují poznání tradičního vesnického i hornického folklóru na našem území těšínské oblasti. v loňském[/] roce vyšla syntetizující obsáhlá sbírka Cudowny chleb. Dá se říci, že shrnuje celou Ondruszovu sběratelskou žeň: najdeme v ní přes 200 textů, hlavně různých pověstí (166) a dále pohádek (37). Největší část textů zapsal Ondrusz sám; na koncí sbírky své vypravěče uvádí i s hlavními životními daty. Kromě toho autor publikuje některé texty, které přebral z tištěných pramenů, ze starších místních sbírek a hlavně z krajových časopisů. Protože Ondrusz je rovněž dobrým lidovým vypravěčem, netiskne látky tak, jak je zapsal nebo poznal z tištěného pramene, nýbrž je sám interpretuje, parafrázuje a stylisticky sjednocuje. To tedy znamená, že Ondruszova sbírka není určena především a hlavně národopisným odborníkům, nýbrž že má popularizační poslání a že ji budou číst všechni, kteří se zajímají o lidové tradice.
      Ondrusz rozdělil texty do devíti oddílů. Prvních osm obsahuje různé pověsti - lokální a historické (o založení Těšína, o Suché, Jablunkovu, Orlové, o zázračném fryštáckém zvonu), o vojnách, prostých a moudrých lidech (o spícím vojsku v Čantoryji, o dobré těšínské kněžně), o zbojnících (hlavně o Ondrášovi), dále pověsti o pokladech, hastrmanech, pověsti hornické (především o Pusteckém) a konečně látky o čertech a jiných démonech (o fajermonovi, vlkodlakovi, černokněžníkovi, choleře). v poslední částí sbírky čtenář najde různé druhy pohádek.

278


      Sbírku doprovází obsáhlý doslov přední polské folkloristky Doroty Simonidesové. Zabývá se v něm historií sběrů a výzkumů lidové prózy na Těšínsku a rozebírá jednotlivé skupiny, které jsou ve sbírce zastoupeny. Zdá se mi, že ve studii citelně chybí pozornost k českým sběrům a bádání. v knize najdeme dále údaje o pramenech, z nichž látky pocházejí, a odkazy na katalog J. Krzyżanowského polské lidové prózy.
      Ondruszova bohatá sbírka pověstí a pohádek není jenom populární četbou pro polské čtenáře. Znamená rovněž významný přínos k poznání místní tradiční folklórní prózy a doplňuje publikace, které v posledních desetiletích byly z Těšínska vydány. Oldřich Sirovátka

Irena Turnau: Moda i technika włókennicza w Europie od XVI do XVlII wieku. [obsah]

Wrocław 1984, 210 str., 22 il., anglické résumé
      Z pěti základních příčin změn formy oděvu, které stanovila autorka práce, totiž 1) přírodního prostředí, 2) textilní výrobní techniky, 3) společenského prostředí, 4) umění, 5) psychologických činitelů, věnovala v této knize pozornost rozpracování druhého bodu v dobovém rozmezí 16.-18. století. Všímá si vzniku prvních textilních strojů a vlivu produkce na módu a zpětného působení požadavků módy na výrobu a její sortiment. Práce je[/] založena na hluboké znalosti jak literatury, tak především dochovaných předmětů, jak je autorka prostudovala v 27 větších muzeích v celé Evropě a v USA. Jsou to nejčastěji přepychové obleky slavných historických postav, prostší pocházejí z archeologických vykopávek nebo byly nalezeny v hrobech.
      První část pojednává nejprve o západoevropských střediscích, z kterých se módní vlivy šířily a jakým způsobem se to dálo, a o příčinách jejich vzniku i přesunů. Neméně významná je kapitola věnovaná střetávání východní a západní módy, kterého jsme svědky právě na Moravě, jak se to uchovalo v lidovém oděvu; ostatně o oblečení střední a východní Evropy bude pojednávat další chystaná práce autorčina. Plátenictví a prádlo, staré a nové soukenictví, produkce hedvábných tkanin a konečně vznik a vývoj převratného bavlnářství jsou tématem jednotlivých oddílů knihy. Je to pojetí nové, lišící se od dosa[/]vadních kostymologických prací, přeceňujících tajemný vliv módy, o kterém se tvrdilo, že jej nelze vysvětlit. Autorce šlo o postižení materiální základny přeměn. Počínaje 17. stoletím nastupuje standartizace třídílného mužského oděvu, který se zkracuje a zužuje, ne pro nedostatek oděvních tkanin, ale pro změnu v mentalitě vyvolanou přechodem ke kapitalismu a zároveň pro obecné rozšíření vlivu vojenských uniforem. Původně malé zásoby oděvního materiálu, které si jedinec mohl dovolit, se obohatily s nástupem cenově dostupných bavlněných a smíšených tkanin, zvláště v ženském oděvu. Ten se pak pořizoval na několik let nebo jen na sezónu, a ne jako dříve na celá pokolení konzumentů.
      Kniha patří k základní literatuře každého, kdo se zabývá vývojem oděvu kterékoli společenské vrstvy, také proto, že přistoupila k problému ze středoevropské pozice. Miroslava Ludvíková[/]

SBORNÍK

Západoslovenské folklórne slávnosti a mierové slávnosti Myjava. [obsah]

Pamätnica vydaná pri XXV. ročníku konania, zostavil a na vydanie pripravil PhDr. Svetozár Švehlák, CSc. Vyd. Krajské osvetové stredisko v Bratislave, Bratislava 1984
      Okruh vedoucích pracovníků i vědeckých a uměleckých spolupracovníků pořadatelů západoslovenských národopisných slavností na Myjavě vytvořil u příležitosti 25. ročníku slavností sborník, který má širší význam zejména tím, že podává nejenom slovní zhodnocení dosavad

279

ního vývoje jednotlivých ročníků, ale zejména podrobný přehled pořadů, jejich připravovatelů, účinkujících i organizátorů od vzniku slavností do současnosti.
      V současné době stále naléhavěji vyvstává potřeba vědecky zhodnotit dosavadní etapu vývoje všech typů folkloristických slavností a formulovat zásady jejich hodnocení. Tento velký úkol, který do značné míry náleží národopisu, nelze splnit bez bohaté a všestranné dokumentace programové skladby slavností i jejich uměleckého a organizačního zabezpečování. Zkušený badatel Sv. Švehlák uspořádal sborník o myjavských slavnostech tak, že umožňuje srovnávat údaje s materiály v publikaci o folkloristických slavnostech ve Východné.
      Po úvodních příspěvcích M. Kollára, vedoucího odboru kultury západoslovenského KNV, a Vladimíra Jurenky, předsedy MěstNV v Myjavě, podává zevrubnou historii slavností v Myjavě předseda jejich programové rady Vladimír Kyseľ. O ideových aspektech přípravy programů píše Jozef Lehocký a o bohatém a pravidelném výstavním programu, uskutečňovaném zde od roku 1977, pojednává Jarmila Paličková. I když všechny uvedené příspěvky jsou důležité, za stejně důležitý přínos každé publikace o kterýchkoliv folkloristických slavnostech je třeba považovat metodicky dobře připravené statistické údaje. v publikaci k 25. výročí Myjavy je připravila[/] tajemnice těchto západoslovenských slavností Elga Válkyová. Každý statistický údaj ať už se týká čísel, jmen nebo programů, přispívá k lepšímu pochopení vývoje a rozvoje významné kulturní aktivity osob, kolektivů i celých regionů, přispívá ke zpracování exaktnějšího vědeckého hodnocení tohoto fe[/]noménu etnografického výzkumu současnosti. Bylo by si přát, aby obdobné sborníky vycházely ze všech jubilujících folkloristických festivalů a aby v nich vycházely především dokonale zpracované statistiky jako jeden z pramenů národopisného výzkumu současnosti. Josef Jančář[/]

KONFERENCE

Seminář o vědeckém filmu v Mikulově [obsah]

Ve dnech 26.-27. března 1985 se konal v Mikulově seminář "Film moderní metoda výzkumu a dokumentace národopisu", který uspořádala sekce společenskovědního filmu Společností pro vědeckou kinematografii při ČSAV ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově. Semináře se zúčastnilo 28 pracovníků z muzeí a vědeckých ústavů Moravy a Slovenska.
      Úvodní referát o pojetí záběru v uměleckém a vědeckém filmu přednesl Petr Kňáva. Seznámil posluchače s historií vědeckého filmu, srovnával problematiku vědeckého společenskovědního a biologického filmu a konfrontoval rozdílný způsob práce ve filmu vědeckém a uměleckém. v praktické instruktáži a komentáři k promít[/]nutým filmům potom konkretizoval tento teoretický úvod. Součástí programu byla retrospektivní projekce filmů, sahající až do počátků národopisného filmu u nás, do roku 1918, kterou uvedla Vlasta Svobodová. Pojednala o obsahu a formě vědeckého a uměleckého filmu, o jejich cílech a specifičnosti. Cílem vědeckého filmu je dokumentace, objev a důkaz, cílem uměleckého filmu pak typizace, stylizace a emocionální působení na diváka. Tyto cíle ostatně odpovídají cílům vědy a umění. Retrospektivní projekce nebyla samoúčelná předvedla konfrontaci uměleckého Plickova filmu Věčná píseň z roku 1941 a nepublikovaných vědeckých záznamů Vladimíra Úlehly, které byly součástí sociologicko-etnografického výzkumu ve třicátých letech ve Velké nad Veličkou. Odlišný způsob práce obou tvůrců byl

280

v bezprostředním srovnání ukázek patrný. Zejména cenné jsou filmové záznamy bratří Deglů z Podluží z r .1918.
      Druhý den semináře zahájila referátem o filmové dokumentaci v muzejních podmínkách Eva Urbachová, odborná pracovnice Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně, která zajímavě uvedla filmy, na nichž sama spolupracovala. Informovala o důvodech, které ji vedly k využívání filmu. Upozornila na řadu problémů technického rázu spojených s nutností spolupráce s filmaři amatéry, neboť muzeum nevlastní vybavení k této činnosti a fotografická dokumentace je v mnoha případech nedostačující. Kromě kladných stránek této spolupráce (nadšení, ochota pracovat i ve volném čase) se však projevují také rozpory mezi zřetelem vědeckodokumentačním a filmařským. Autorka dospěla z vlastní zkušenosti k závěru, že pro muzejní účely je výhodné ponechat film bez ozvučení, tj. komentáře a hudby, a komentář připojit ve formě psaného textu. Synchronní záznam obrazu a zvuku je optimální, avšak muzea postrádají zvukové kamery. Jiným způsobem se může realizovat tato práce na větších, technicky dokonale vybavených pracovištích. s výsledky takového způsobu dokumentace jsme se mohli seznámit prostřednictvím videozáznamů, které prezentoval Umenovedný ústav Slovenské akademie ved v Bratislavě. Po vzoru zahraničních institucí[/] vydává k vědeckým filmům doprovodné publikace "Etnofilm". Podrobné informace podal Miro Ruttkay-Dauko. Závěrem byli účastníci semináře seznámeni s filmy ze současné produkce národopisných pracovišť, tj. Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. Radh. a Ústavu lidového umění ve Strážnici.
      Semináře se zúčastnili nejen členové sekce, ale také zájemci z muzeí, kteří chtějí využívat filmu ve své práci. Ze závěrečné diskuse vyplynuly náměty pro další seminář. Jiřina Kosíková

Čeští a slovenští vystěhovalci a krajanské hnutí, Praha 1. - 2. 7. 1985 [obsah]

Ve dnech 1. a 2. července 1985 se konala v prostorách historické budovy Karolina v Praze vědecká konference věnovaná otázkám vystěhovalectví a krajanského hnutí Čechů a Slováků. Na její přípravě se podílely filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Československý ústav zahraniční a Matice slovenská. Vedle pracovníků z řady institucí a vědeckých pracovišť se konference účastnili i krajané z 12 zemí, kteří navštívili ČSSR u příležitosti Československé spartakiády 1985 na pozvání Československého ústavu zahraničního.
      Jednání zahájil rektor UK Zdeněk Češka, který přivítal všech[/]ny přítomné. Ve svém projevu vyzdvihl podíl univerzity na udržování kontaktů s krajany žijícími v zahraničí a význam krajanského hnutí pro upevnění porozumění mezi národy.
      Program konference byl rozdělen do tří bloků.
      První blok byl věnován problematice dějin českého a slovenského vystěhovalectví. Referáty byly zaměřeny na jednotlivé vystěhovalecké vlny, prameny k jejich studiu v ČSSR i v zahraničí, způsob života vystěhovalců, jejich kontakty se starou vlastí a ohlasy vystěhovalectví v soudobé publicistice.
      Příspěvek děkana FF UK V. Rába byl zaměřen na pomoc fakulty našim krajanům v kulturní a pedagogické práci a na širokou výzkumnou a publikační činnost věnovanou této problematice.
      Antonín Robek, ředitel ÚEF ČSAV, upozornil na důležitost historické a etnografické práce při studiu českého a slovenského vystěhovalectví, na jeho proměny a význam jak pro mateřskou zemi, tak i pro krajanské hnutí.
      F. Bielik, vedoucí oddělení výzkumu Matice slovenské, ve svém referátu zdůraznil, že dějiny našeho národa jsou neúplné bez poznání podstaty a příčin vystěhovalectví, zejména na Slovensku, kde bylo masovou záležitostí.
      První den jednání uzavřela krajanka M. Jakabová, která informovala o práci Demokratického zväzu Slovákov v Maďarsku a o jeho

281

aktivní účastí na veřejném i kulturním životě země.
      Druhý den konference byl věnován referátům a diskusním příspěvkům krajanů z Jugoslávie, Francie, Kanady, Rakouska, NSR a Spojených států amerických.
      Představitel Svazu Čechů a Slováků v Chorvatsku J. Matušek shrnul dějiny vzniku českých osad v Jugoslávii a upozornil na účast Čechů a Slováků v národně osvobozeneckém boji v době druhé světové války.
      T. Marzik z USA seznámil se základními díly a bibliografii k problematice vystěhovalectví vydanými ve Spojených státech. Poukázal na nutnost těsnější spolupráce obou stran při publikování výsledků vědeckých výzkumů.
      Josef Polišenský uvedl základní prameny a archivní fondy poskytující údaje o českých a slovenských vystěhovalcích od 16. stoleti do současnosti.
      Diskusní příspěvky M. Gregora (Francie), L. Píchové, V. Čejky, Ch. Heydy, M. L. Štikové (USA), M. Motla (NSR), J. Rumíška (Kanada), M. Brožáka (Rakousko) a Z. Procházky (Jugoslávie) se zabývaly společenským životem a osvětově-propagační činností spolků v jednotlivých zemích. Zdůrazňovaly jejich snahu o zachování mateřského jazyka u potomků původních vystěhovalců prostřednictvím jazykových kurzů, večerních škol a vydávání řady novin a časopisů (Našinec, Hospodář, Věk rozumu, Čes[/]ký hlas). Někteří krajané působí úspěšně jako lektoři češtiny i na katedrách slovanských jazyků na amerických univerzitách.
      Na závěr programového bloku krajanských referátů vystoupil L. Kouba, který seznámil přítomné s činností Československého ústavu zahraničního, jenž poskytuje metodickou pomoc krajanským spolkům, organizuje pro ně zájezdy do vlasti, jazykové kurzy, rozhlasové relace a vydávání měsíčníku Československý svět.
      Třetí, nejrozsáhlejší blok byl věnován příspěvkům pracovníků z pořádajících institucí. Pro nedostatek času byly ze 16 přihlášených vybrány dva, které měly krajanům přiblížit některé z problémových okruhů, jimiž se zúčastněné instituce při studiu vystěhovalectví zabývají.[/]
      Josef Vařeka se ve svém vystoupení zaměřil na specifické a shodné rysy architektury českých osad v Jugoslávii, na odlišnou genezi trojdílného domu a instituci výměnku jako charakteristického znaku českých vystěhovalců.
      Referát Ivy Heroldové se soustředil na problematiku reemigrace Čechů a Slováků po druhé světové válce a jejich začlenění do hospodářského, politického a kulturního života.
      Vzhledem k tomu, že přednesené referáty podaly cenné informace o historii a současnosti krajanského hnutí a poskytly řadu námětů pro další vzájemnou spolupráci, je nesporným přínosem, že budou vydány tiskem v připravovaném sborníku. Vladimíra Klevetová - Jana Roulová[/]

FESTIVALY

Strážnice 1985 [obsah]

Slavnosti lidových písní a tanců, Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici vstoupil letos do svého 40. ročníku. Jak známo, tyto folkloristické slavnosti jsou nejdéle trvající přehlídkou u nás a myslím, že ani v jiných evropských zemích není mnoho festivalů, které mají tak dlouhou a nepřetržitou tradici.[/] Protože strážnická přehlídka je v Československu festivalem ústředním a navíc pravidelně hostí zahraniční soubory, je tím jeho význam ještě podtržen. v domácích poměrech se festival stává podnětem a normou pro slavnosti místní a oblastní. To všecko by zasluhovalo zhodnocení všech předchozích ročníků a kritický rozbor cesty, kterou festival prošel.

282


Záběr z jízdy králů ze Skoronic na 40. ročníku MFF ve Strážnici. Foto 1. Zehl, 1985.


      Úspěch festivalu nezávisí jen na důkladné přípravě programů. Velkou roli hrají další okolnosti především přízeň počasí a návštěva. Proto výsledný ohlas festivalu se dá málokdy přesně předvídat. Při letošním jubilejním ročníku - byl navíc pořádán v rámci 3. ročníku Festivalu zájmové umělecké činnosti socialistických zemí - všechny tyto okolnosti byly na štěstí příznivé, a tak se 40. ročník mimořádně vydařil.
      To platí už o hlavním pořadu festivalu. Sjely se k němu folkloris[/]tické soubory ze sedmi socialistických zemí; hostitelské úlohy se ujaly strážnické soubory a muziky. Pořad Písně a tance přátelství připravila dvojice mladých a osvědčených autorů Daniel Luther a Pavel Popelka, komentář četl Lubor Tokoš. Na pódiu jsme viděli tance, písně a obyčeje estonského souboru Tarvenpjae z SSSR, polské skupiny z malého města Szamotuły nedaleko Poznaně, mongolského souboru Nomgon, německé skupiny z Drážďan, bulharského kolektivu Dunav z města Vi[/]din na severozápadě země, maďarského souboru Béla Bartók z Budapešti a konečně rumunských tanečníků a muzikantů z města Dragasani. Některá vystoupení - jako třeba mongolského souboru nebo rumunského kolektivu - nutila diváky k trvalému potlesku. Čistotou hudebního a tanečního projevu zvlášť zaujal maďarský kolektiv. Soubory byly rozdílné svou povahou a původem, ale i svou úrovní. To mělo pro autory i diváky výhody i nevýhody. Autorům však nešlo o pouhé pásmo sestavené z různých čísel. Podařilo se jim něco víc: přirozeně zkomponovat jednotlivá čísla v celek, do něhož bezprostředně zapadlo hostitelské vystoupení strážnických souborů a vynikla myšlenka setkání a přátelství mezi národy.
      Před hlavním pořadem se v sobotu uskutečnil jakýsi prolog (připravil jej Pavel Kurfürst ): před třemi muzikami v něm zazpívali vyhlášení zpěváci ze Slovácka, známí z předchozích ročníků Jožka Severin, Václav Harnoš, Jožka Černý a Luboš Holý - a mladí zpěváci Podlužánku z Prušánek. Pásmo mělo mezi diváky pěkný ohlas, neboť připomnělo některé zpěváky, kteří se zapsali do historie strážnických slavností. Krása naší země se jmenoval pořad, který připravili Hannah Laudová a Cyril Zálešák, a v němž jsme viděli lidové tradice ve scénickém zpracování předních českých a slovenských soubo

283

rů. Vystoupily známé kolektivy převážně z větších měst - Chorea Bohemica z Prahy, Javorník z Brna, Hlubina z Ostravy, Technik z Bratislavy, Železiar z Košic, Úsvit z Českých Budějovic, Olšava z Uherského Brodu, Břeclavan z Břeclavi, Kašava z Lukova u Gottwaldova atd. Autorům šlo nejen o to, aby představili nejlepší a typická čísla z tvorby význačných souborů. Usilovali však o něco dalšího: popsat metody zpracování lidových písní, tanců a obyčejů. Tak jsme viděli různé způsoby, od přímé rekonstrukce folklórního záznamu (např. v jihovalašské popovské muzice v provedení tria muzikantů ze souboru Javorník), přes různé přepisy a stylizace až po autonomní uměleckou tvorbu, jak to dělá Chorea Bohemica (v Jarním pastorale a v ladovském obrázku v hospodě) nebo bratislavský Technik v pastýřské scéně To byla ovečka. Autoři se tedy snažili poučit diváky, vyložit, z jakých pramenů folkloristické soubory vycházejí, jak tyto předlohy používají, jak je na scéně přetvářejí. Ukázali rovněž hranice této činnosti a hlavně hranice, za které by strážnický festival ve svých programech neměl jít. Soudím, že scény bratislavského Techniku To byla ovečka nebo Jarní pastorále souboru Chorea Bohemica tyto hranice už překročily, neboť to byly baletní a pantomimické výjevy, v nichž svazky s folklórem se omezily pouze na minimum, především na lidové prostředí. To samozřejmě nic[/] neříká o vlastní úrovni těchto scének, ta byla vysoká. Celý program měl u diváků dobrý ohlas; úkol, který si oba zkušení autoři předsevzali, rozhodně splnili. Snažili se po celou dobu, aby dali divákům jak umělecký zážitek, tak správnou informaci. Myslím, že průvodní slovo mělo být ještě víc zaměřeno na objasnění cest, kterými se soubory při své práci ubírají.
      Vesnické skupiny a soubory vystoupily v pořadu Jaro na dědině, který připravil Jan Krist (průvodní slovo napsal Oldřich Sirovátka a četl je Jan Fiala ). v programu se ukázaly české skupiny z Vlastiboře u Tábora a z Doudleb, moravské skupiny z Kudlovic u Uherského Hradiště a z Troubska u Brna, slovenské kolektivy z Terchové, Rakovce n. O. z okresu Michalovce a z Kozárovců z okresu Levice a konečně ukrajinský soubor z Kurova na okresu Bardejov. Diváci se seznámili s různými obyčeji a praktikami, písněmi a tanci v jarním období; některé z nich ještě na vesnici žijí, většinou však už vymizely a zůstaly pouze ve vzpomínkách. Autor postavil pásmo chronologicky: začínal fašankovými slavnostmi, přešel k velikonočním obyčejům, k vynášení smrtky a přinášení nového léta, ukázal jarní zvyky na salaši a stavění májů a končil letnicovými obyčeji "královniček" a jánskými ohni. Protože pořad byl postaven nejen na písních a tancích, ale také na obyčejích, využíval často obyčejových vý[/]jevů a říkaného slova. Objasnil divákům, které obyčeje se v jarním období vyskytovaly, ale vysvětlil také jejich životní smysl. Navíc jsme viděli některá vystoupení, v nichž se ozývala živelná radost a spontánní potěšení z písní, tanců a obyčejů, jako třeba při vystoupení skupiny z Kozárovců nebo z Terchové.
      Pod tzv. regionálním pořadem se rozumí program, který chce divákům představit určitý region, vyhraněnou národopisnou oblast. Autorkou několika podobných pořadů byla v minulosti Zdenka Jelínková ; osvědčila se zejména pro své detailní znalosti písní, tanců a zvyků v různých oblastech, hlavně na Moravě. Také tentokrát se ujala námětu a scénáře pásma Pomezními chodníčky, v němž chtěla ukázat národopisné spojnice ve střední části moravsko-slovenského pomezí. Režie Karla Pavlištíka dala pořadu tempo a jasné kontury; pořad doprovázela Jana Čipáková. Program byl členěn do pěti tematických oddílů (zpěvy a tance v přírodě - svatební zvyky a písně - zbojnické písně a tance - zimní období - fašanky). v programu vystoupilo více než deset skupin a souborů (Dolná Súča, Lubina-Miškech Dedinka, Nová Bošáca, Zariečie-Mestečko, Nivnice, Štítná n. V., Strání, Valašské Klobouky, Starý Hrozenkov, Velká n. Vel., Nedašov) a mnoho sólistů. Přes značnou délku pořad diváky až do samého konce zaujal a zno

284

vu připomněl, že kulturní a folklórní spojitosti mezi moravskou a slovenskou oblastí na moravskoslovenském pomezí byly značné a že některé jevy v tanci, zpěvu, obyčejích i krojích jsou variantami společného základu. Proto pořad nevyzněl jako pouhá zábava nebo umělecký zážitek. Divák - pokud byl pozorný - v něm mohl najít poučení o povaze naší lidové kultury. Autorka pořadu právem dostala hlavní cenu strážnického festivalu 1985.
      Hudební program Za písní s podtitulem Hudební zpracování lidového zpěvu byl tentokrát hodně kratší a byl zaměřen značně odborně. Hlavní autor Jaromír Gelnar napsal průvodní slovo pro Lubora Tokoše. v programu využil horňáckou cimbálovou muziku s primášem M. Hrbáčem a horňácký mužský sbor, cimbálovou muziku Technik z Ostravy, s níž zpívala J. Šuláková, lidovou hudbu ze Suché Hory, dále gajdoše V. Zogaty, syna zemřelého legendárního zpěváka a gajdoše z Hrčavy na Těšínsku, a ještě další. Pořad byl sestaven ne jako sled jednotlivých samostatných výstupů, nýbrž jako ucelený výklad s ukázkami, Myslím, že tento způsob by měl být využíván na festivalu co nejčastěji, neboť dává divákovi možnost, aby pronikl do lidové kultury hlouběji a důkladněji. Záměr byl tedy správný a prospěšný; komentáře a výklady však měly být napsány jasněji a přehledněji. L. Tokoš je četl přirozeně,[/] jenže text mu nedával možnosti, aby mu divák zcela porozuměl, neboť vyprávěný nebo slyšený výklad je jiný, než text a výklad vytištěný.
      Nevelký a skromný pořad Eště si zazpívám s podtitulem Písně dvorů, luk a polí (scénář a režie Danuše Adamcová, hudební spolupráce Jiří Pajer, uváděl Ivo Píža se znamenitě hodili do přirozeného prostředí Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Zpěváci přednášeli písně na dvoře a na trávnících mezi lidovými stavbami. Autorka nechala zaznít některé písně, které se zpívaly při domácí práci, při rodinné zábavě, při práci v hospodářství a dětské písně a hry na pastvě. Místy trochu pronikalo romantické ladění, avšak pořad ukázal některé druhy písní a popěvků v jejich spojení s prostředím a v jejich vlastní funkci. v pořadu zazněly zejména písně, vlastní slovácké oblasti, takže pásmo bylo ještě dalším programem "regionálním". Autorka si dovedla najít výborné interprety: Vlastu Grycovou a Alžbětu Končetíkovou ze Strání (zejména ta zaujala přirozeným projevem), J. Hudečka a J. Škodáka a mužský sbor z Hrubé Vrbky, děti z Velehradu atd.
      V příjemném prostředí muzea v přírodě se konal ještě další pořad, totiž přehlídka dětského folklbru. Autoři ( Jaromír Nečas a Anna Maděričová ) ji nazvali podle jedné žertovné písně ze Sušilovy sbírky z kódele buben,[/] z cibule paličky. Dětské programy, které jsme v minulosti ve Strážnici viděli, vesměs ukazovaly, že vztah nejmladší generace k folklóru nepohasíná a že trvá aspoň v rovině souborového hnutí. Autoři pořadu hledali jiný a neotřelý přístup k dětskému folklóru: chtěli využít dětskou hravost a spontánní aktivitu, veselost a žert. Usilovali rovněž o to, aby zapojili do akce ostatní děti i dospělé diváky, hlavně zpěvem veselé písničky ze Sušilovy sbírky, která byla spojujícím motivem pořadu. Autoři vybrali jako účinkující zejména dětské slovácké soubory a skupiny i sólisty (Veličánek z Velké n. Vel., Hradišťánek, muzika ze Strážnice, Palavánek z Dolních Věstonic, brněnský Valášek, sbor a muzika z Bánova atd.). Vedle nich vystoupili ještě ojedinělí zástupci z Čech (Haltravánek z Klenčí na Chodsku, F. Vlasák z Horní Břízy). Záměry se autorům podařilo splnit jen zčásti, a těžko bylo možné čekat víc. Bylo by však nutné a prospěšné, aby se tyto nové podněty využily v dalších ročnících. Do rámce pořadu dobře zapadlo průvodní slovo: ujaly se ho maminka Košíková se svou dcerou. Uváděly písně a tance přirozeně a prostě, našly bezprostřední vztah k dětem i k dospělému obecenstvu.
      Soubory ze Slovácka připravily jubilejnímu festivalu úspěšné pásmo Okolo Strážnice (scénář a průvodní slovo František Synek, režie Jan M. Krist, konference Milena Tučná ); vystoupila v něm cimbálová muzika S. Volavé

285

ho ze Strážnice, Podlužan z Břeclavi, Lúčka ze Svatobořic-Mistřína, Dolina z Uherského Hradiště, sbor žen z Velké n. Vel. a Světlovan z Bojkovic.
      Na různých místech ve Strážnici a v zámeckém parku proběhly další vesměs zdařilé pořady a akce. Jízdu králů ze Skoronic připravil Vojtěch Holcman, pořádala ji Osvětová beseda ve Skoronicích a vedoucím průvodu byl Jakub Křižka. Městem prošel slavnostní průvod účinkujících (měl na tři tisíce krojovaných lidí), který připravila Vlasta Ondrušová, a konaly se různé zábavní pořady a vystoupení (měl je na starosti Josef Rampáček ), natáčel se přímý televizní přenos pod názvem Otvírajte se, strážnické brány (autor Jaroslav Jurášek, režie František Synek ), sestavený z vystoupení ostatních programů. Na Ostrůvku se konalo pásmo Slovácké soubory jubilující Strážnici, v němž vystoupilo jedenáct souborů a muzik z různých míst Slovácka, a podobný program se uskutečnil ve městě. Na Zbojnické lúce vystoupily ve zvláštním pořadu zahraniční kolektivy, které přijely do Strážnice.
      Na závěr slavností byli vyhlášeni nejúspěšnější autoři a soubory. Cenu Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice 1985 dostala Zdenka Jelínková za pořad Pomezními chodníčky; program Písně a tance přátelství autorů D. Luthera a P. Popelky byl navržen na[/] čestné uznání ministra kultury ČSR. Dále titul "Laureát Strážnice 1985" dostaly skupiny Javorinka z Lubiny-Miškéch Dedinky a z Terchové, cimbálová muzika S. Volavého ze Strážnice, taneční pár souboru Hlubina z Ostravy a soubor Břeclavan.
      Význam jubilejního strážnického festivalu byl podtržen početnou oficiální delegací. Tvořili ji člen předsednictva ÚV KSČ a předseda vlády ČSR josef Korčák, místopředseda vlády Ladislav Gerle, vedoucí oddělení ÚV KSČ Miloslav Dočkal, člen předsednictva KV KSČ a předseda Jihomoravského KNV František Chabičovský, vedoucí odd. KV KSČ Hubert Řiháček a další představitelé i členové diplomatického sboru. Zahajovací projev pronesl ministr kultury vlády ČSR dr. Milan Klusák. v parku před zámkem byla také odhalena bysta prvního ředitele Ústavu lidového umění ve Strážnici, zasl. umělce dr. Vítězslava Volavého.
      Strážnickým folklórním slavnostem zase jednou přálo počasí, a tak návštěva byla taková, jakou Strážnice už delší dobu nepamatuje. v průběhu festivalu se však objevily některé problémy a nedostatky. Třeba v tom, že programů a akcí je tolik, že se zdá, že méně by znamenalo víc, a že i ten nejpilnější a nejzvědavější divák si musí některé pořady odříct. s tím jetě souvisí, že některé pořady spolu kolidují, anebo musí být uváděny v nepříliš vhodnou dobu. Oldřich Sirovátka[/]

Mladé Horňácko 1985 [obsah]

Ve dnech 13. a 14. dubna 1985 se v sále ZK ROH n. p. Kordárna ve Velké nad Veličkou uskutečnil 13. ročník dětského folkloristického festivalu Mladé Horňácko. Festival byl jednou z nejvýznamnějších akcí uskutečněných na okrese Hodonín v rámci Mezinárodního roku mládeže a byl věnován 40. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou.
      Organizačně se na přípravě podíleli pracovníci odboru kultury a odboru školství ONV v Hodoníně a ZK ROH ve Velké nad Veličkou.
      V pečlivě sestaveném a dobře nacvičeném programu účinkovaly děti školního věku ze všech horňáckých obcí, připravované svými učiteli ve spolupráci s přizvanými odborníky i dalšími dobrovolnými pracovníky. Již tradičně při tvorbě programu spolupracovala Zdenka Jelínková, nositelka vyznamenání "Za vynikající práci", známý velický primáš Jaromír Miškeřík, působivé průvodní slovo sestavil a celým programem obecenstvo provázel Luděk Mikáč.
      Po slavnostním zahájení letošního ročníku místopředsedou ONV v Hodoníně Antonínem Seménkou následoval dvouhodinový pořad, sestavený z her, říkadel, tanečních a pěveckých čísel.
      Jako první se představily divákům děti z Lipova. z pestře sestaveného

286

pásma je nutné vyzvednout velmi dobré zpěvy sólistů a především vystoupení dívčího pěveckého sboru. Lipovské děti doprovázela nově sestavená vlastní dětská hudecká muzika.
      Nejmenší děti z Velké, děti z Javorníka, Suchova, Louky a z Nové Lhoty předvedly na velmi dobré úrovni pásma her a písní. Děti prokázaly pohybové i pěvecké nadání, jejich projev byl přirozený a přesvědčivý.
      Kromě tradičně dobrého zpěvu přišli tentokrát s příjemným překvapením žáci základní školy v Kuželově. Po více než dvaceti letech zde vznikla dětská hudecká muzika. I přes některé drobné nedostatky je tento mladý kolektiv nadaných muzikantů svým věkovým složením a velkou pílí příslibem do budoucna.
      Důstojným vyvrcholením festivalového programu bylo vystoupení dětského národopisného souboru Veličánek z Velké nadVeličkou. Zejména na těchto dětech je zřetelně vidět celoroční práce jejich vedoucích a pravidelný nácvik na jevišti ZK ROH ve Velké nad Veličkou. Soubor disponuje několika vynikajícími jednotlivci a vlastní dětskou hudeckou muzikou, známou dnes svým uměním i daleko za hranicemi rodného Horňácka. Na samý závěr pořadu si účinkující děti za doprovodu dětských hudeckých muzik z Velké a z Lipova zazpívaly společnou píseň.
      Dětský folkloristický festival Mladé Horňácko není akcí výběrovou.[/] Jeho cílem je udržování a rozvoj hudební, pěvecké, taneční a slovesné tradice na Horňácku u dětí školního věku, podchycení jejich zájmu o folklór rodného kraje. A že se všem na Horňácku práce daří, že cílevědomá a obětavá práce s dětmi přináší velmi dobré výsledky, o tom se mohli přesvědčit všichni návštěvníci letošního ročníku. Vít Trachtulec

I. setkání dětských folkloristických souborů v Mikulově [obsah]

Kulturním příspěvkem k oslavám 40. výročí osvobození města Mikulova Sovětskou armádou se stalo I. setkání dětských folkloristických souborů z Mikulovska, uskutečněné 30. dubna 1985. Přehlídka dětských souborů, jejímiž pořadateli byly stranické a státní orgány Mikulova ve spolupráci s národopisnými soubory Pálava a Palavánek z Dolních Věstonic, byla zároveň oslavou 10. výročí založení dětského souboru Palavánek.
      Cílem letošního I. ročníku bylo položit základ k vytvoření tradice každoročních přehlídek národopisných souborů dětských i souborů dospělých, které v této pohraniční oblasti okresu Břeclav pracují.
      I. ročník přehlídky dětských národopisných souborů představil tři domácí soubory a jejich hosty soubor Valášek z Brna a Sekulánek[/] z Moravského Jánu. Pořad byl sestaven z programových bloků jednotlivých souborů, které byly doprovázeny kultivovaným, stručným a informativním průvodním slovem.
      S pásmem Malí řemeslníci vystoupil jako první host přehlídky soubor Valášek z Brna. Další host - soubor Sekulánek z Moravského Jánu - pořad uzavřel netradičně dramatickým způsobem zpracovaným obrázkem z jarmarku. z domácích souborů se první představil soubor Pantlička z Krumvíře. Soubor má za sebou sedm let úspěšné činnosti, během nichž se stal jedním z nejlepších dětských souborů okresu Břeclav. Dokladem úrovně souboru i systematické a fundované práce jeho vedoucích bylo pásmo Vesele na dědině, které námětově čerpalo z folklórních tradic Hanáckého Slovácka a odkazu spisovatele Jana Herbena. v programovém bloku se objevily obrázky všedních dnů vyplněných dětskými hrami i dnů svátečních, jakými jsou na vesnici hody. v pásmu dos'`ala příležitost i dětská cimbálová muzika a sóloví zpěváci.
      Dětský národopisný soubor Iskérka z Čejkovic má podobnou historii jako soubor Pantlička, pouze taneční složka souboru prodělala před dvěma lety generační výměnu. Programový blok byl zaměřen na jarní a letní hry děvčat i chlapců, zvyky, taneční hry, písně a tance z materiálu vlastního regionu - Hanáckého Slovácka. Členové souboru se projevili jako talentovaní zpěváci a tanečníci, technicky a pohybově vy

287

spělí (např. při tanci s vařečkami). Celistvosti a gradaci programového bloku poněkud uškodily odchody účinkujících ze scény téměř po každém čísle, kdy zbytečně dlouho zůstávala plocha pódia prázdná.
      Jubilující soubor Palavánek z Dolních Věstonic se představil s pásmem tanců a písní, s nímž reprezentoval Československo na 7. mezinárodním festivalu rozhlasu a televize v Turecku. Taneční pásmo souboru doprovázela cimbálová muzika, jejíž projev plný temperamentu svědčil o nadání a dobré technické průpravě mladých muzikantů. v programu, připraveném především pro zahraniční publikum, převažovaly rytmické tance a písně, přednost byla dána svátečnímu kroji. Programový blok souboru byl choreograficky i režijně zpracován na vysoké úrovni a byl dobrou prezentací úrovně a výsledků desetileté činnosti Palavánku.
      Věříme, že I. ročník přehlídky položil pevný základ akci, která má předpoklady stát se každoroční kulturní záležitostí okresního významu a přinášet nové pohledy na některý z okruhů lidové kultury. Vlasta Ondrušová

Hanácké slavnosti v Chropyni 1985 [obsah]

V předminulém čísle našeho časopisu (NA 1985, č. 2, s. 123-124) jsme při hodnocení Hanáckých slavností v Prostějově v roce 1984 poznamenali, že to na Hané národo[/]pisně "kvasí". Nejnověji to dokázali pořadatelé dalších folkloristických slavností Hané. Muzeum Kroměřížska v Kroměříži a Městský národní výbor v Chropyni ve spolupráci s odborem kultury ONV v Kroměříži, závodním klubem n. p. Technoplast v Chropyni, Okresním kulturním střediskem v Kroměříži a dalšími spolupracujícími institucemi a organizacemi, uspořádaly v zámeckém parku v Chropyni na okrese Kroměříž ve dnech 18.-19. května 1985 první ročník Hanáckých slavností. Budou se zde konat podle rozhodnutí pořadatelů každý druhý rok, střídavě se slavnostmi v Troubkách. Hanácké slavnosti v Prostějově budou však každoročně. Nejvíce práce při pořádání odvedlo Muzeum Kroměřížska. Nejenže se slavnosti konaly a budou konat při příležitosti Mezinárodního dne muzeí, ale jeho pracovníci se rozhodující měrou podíleli na přípravě obsahové náplně dvoudenních slavností. Celý program organicky vycházel z pověsti o králi Ječmínkovi, jež se váže právě ke chropyňskému zámku.
      V sobotním dopoledni se uskutečnil turistický pochod "Za králem Ječmínkem", jenž byl určen především rodičům s dětmi. Trasa vedla zčásti po trase pionýrské naučné stezky, plnily se na ní i sportovní a branné úkoly. Části textu pověsti o králi Ječmínkovi, které byly umístěny podél trasy, daly účastníkům možnost se poučit. Náplní odpoledne se stala hanácká jízda "Honění krála" (autoři a režie Vladimír[/] Fuksa a Miroslav Válka ). Chlapci z Chropyně, Kojetína, Kvasic, Kyselovic a Pravčic po mnoha letech provedli v Chropyni opět tento zvyk, teď v rámci programové struktury slavností. Od běžně konaných jízd se lišil pouze v tom, že v Chropyni není mladý král oblečen do ženského kroje, ale v souvislosti s pověstí o králi Ječmínkovi má podobu skutečného krále s korunou na hlavě.
      V nedělním ránu měli návštěvníci možnost zažít na "vlastní kůži" jarmareční atmosféru, protože pořadatelé připravili "Hanácky jarmark". Podle programového sborníku chtěli vytvořit příjemnou atmosféru s možností koupě běžně neprodávaných výrobků, ze Jména tradičních řemesel a lidového umění, lidové kuchyně apod. Do značné míry se jim to skutečně podařilo, i když repertoár těchto výrobků mohl být jetě širší. Ale otázka jeho zabezpečení je značně složitá a realizovatelná pouze s obtížemi.
      Pořad dětských hanáckých souborů "Jen v míru může zpívat pták" připravil Miroslav Válka za spolupráce Věry Haluzové a režie Jiřího Lisého. Skládal se ze čtyř částí. v oddílu "Zpěv na louce" vystoupil Hanácký soubor z Kroměříže s programem "Jaro na louce", kde chlapci předvedli otloukání píšťalek, děvčata "kamenný most", pak se spolu navzájem škádlili a předvedli různé dětské hry. v oddílu "Zpěv na pastvě" soubor Slunéčko z Kroměříže ukázal hry chlapců a děvčat při pasení husí

288


Záběr z pořadu "Hra na Ječmínka krále" na Hanáckých slavnostech v Chropyni. Foto J. Uherka, 1985.

a domácí kolektiv Ječmínek měl připraven blok, v němž různé hry na pastvě, škádlení chlapců a děvčat a jejich společný tanec předvedly děti o něco starší. v oddílu "Zpěv o práci" vystoupil soubor Studánka z Mysločovic s pořadem písní a tanců zaměřených na máčení konopí a dětský Mánes z Prostějova s pořadem písní a tanců věnovaných řemeslům a řemeslníkům. v posledním oddílu "Zpěv o lido[/]vém králi" se představil Hanáček z Brna hrou o králi Ječmínkovi, Dá se říci, že přes náležitou přípravu pořad působil dojmem improvizace. Zásluhu na tom měly zejména samotné málo ostřílené dětské kolektivy, jež nemají s uváděním folklóru do jevištního prostředí patřičné zkušenosti a byly na scéně často rozpačité a nepřesvědčivé. Avšak svůj podíl na tom má i režie a inspice. Tam, kde dětské soubory[/] pracují systematicky (Hanáček, Mánes), tyto problémy neexistovaly. Je velmi dobře, že se i další kolektivy objevily v pořadu vedle těchto renomovaných souborů. Přinesly zase větší bezprostřednost. Jen je potřeba jim více metodicky pomáhat a dávat jim příležitost k dalšímu vystupování a získávání ostruh. Nemusí se bát např. práce s rekvizitami (Ječmínek), musí se zaměřit na sladění nestejného projevu různě starých dětí v rytmické a intonační složce (Studánka) apod. Průvodní slovo mělo povšechně vysvětlující charakter bez ohlašování účinkujících. Zde se autorský kolektiv spolehl na dobře připravený programový sborník, v němž byly uvedeny všechny potřebné informace. k vyznění dobře gradovaného pořadu nepřispělo ale neuvěřitelně špatné ozvučení a to je škoda, protože to si děti, ani zaplněné hle!tetě nezasloužily.
      Po dětském pořadu následoval koncert dechové hudby z Kojetína, která vyhrávala před vchodem do muzea v chropyňském zámku. Tu byly dobře instalovány "Výstava lidového umění jihovýchodní Hané" (autor Miroslav Válka ) a "Český rok Karla Svolinského" (autor Pavel Škranc ). Je velmi dobře, že se v programové struktuře slavností našlo místo, aby se návštěvníci mohli v poklidu seznámit s výstavami.
      Odpoledne otevřela módní přehlídka Ústředí lidové umělecké výroby v Brně, na níž se přišlo podívat velké množství zájemců, takže na

289

hlavní pořad slavností "Hra na Ječmínka, krále" už byl areál přeplněn. Program připravila Věra Haluzová za odborné spolupráce Miroslava Války a režijní spolupráce Jiřího Lisého. Pořad se členil do tří oddílů. v prvním, nazvaném "Hledání Ječmínka", byl znázorněn feudální útlak lidu na Hané, který své naděje upíral k bájnému králi Ječmínkovi. Vystoupil tu soubor Mánes z Prostějova s přástkami, Ječmínek z Chropyně s hledáním Ječmínka a vyvoláváním drába, Mánes s "nářky na robotu". Dětské kolektivy Malý Mánes a Ječmínek z Chropyně ukázaly hry na pastvě, tance a odešly hledat krále Ječmínka, aby jej pak přivedly do Chropyně. Druhý oddíl, "Haná volí Ječmínkovi nevěstu", byl koncipován jako krojová klenotnice, v níž svatební průvody ukázaly kolektivy Mánes z Prostějova (se svatebním koláčem), z Kojetína (na voze za doprovodu dechovky), z Chropyně (s koláčem a ve věnci) a z Kralic (s hudeckou muzikou a koláčem-stromkem). Ječmínek si vybral nevěstu, již pak začepily ženy z Kralic. Svatební tance zatančil soubor Klas. v třetím oddílu, "Lid se raduje", byly ukázky svatební hostiny s obřadními říkáními a pak tance v podání souboru z Kojetína, Ječmínka z Chropyně, Mánesa z Prostějova a Klasu z Kralic. v závěru všechny kolektivy společně zatančily tanec "cófavá". Pořad jako celek byl dobře sestaven a gradován, obsahoval množství etnograficky cenných , a zajímavých detailů[/] v oblečení, obřadních říkánkách i ve svatebních obřadech vůbec. Tanečně zaujaly soubory Mánes, Klas a Hanácká beseda z Kojetína. Za pozornost stojí i výkon domácího Ječmínku. Škoda jen, že v některých slovních pasážích pořadu se projevoval přílišný romantismus, že některé scénky byly "ochotnicky" přehrávané. k vylepšení gradace by napomohlo odstranění velkých časových prodlev mezi jednotlivými čísly. Značné množství diváků způsobilo poměrně velký zmatek a neustálý ruch kolem scény, kde pořadatelé situaci příliš nezvládli. Tento prostor, zvláště před scénou, nemohla proto režie nijak zvlášť dobře využívat. Akce, které se musely odehrát (jízda králů přivádějící Ječmínka, svatební průvody), byly touto situací silně poznamenány a jejich účinek tím byi zeslaben. Toto jsou však všechno "dětské nemoci" začínajícího folkloristického setkání a organizátoři jistě vynaloží veškeré úsilí, aby se jich co nejdříve zbavili. Jan Krist

Vlčnovské slavnosti s jízdou králů 1985 [obsah]

Každoroční recenze vlčnovských národopisných slavností potvrzují, že tyto slavnosti se už staly neodmyslitelnou součástí začátku československého kulturního léta. Od znovuobnovení jízdy králů po Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895 zaujal tento zvyk tak, že malíř Joža Uprka obdržel[/] od tehdejší moravské zemské rady finanční subvenci na jeho namalování právě ve Vlčnově.
      Chce-li dnes recenzent na jedné straně ocenit příkladnou kulturní i organizační aktivitu občanů a funkcionářů Vlčnova a na druhé straně upozornit na "kosmetické vady na kráse" těchto slavností, není to vždy snadné. Svým programovým rozsahem patří jízda králů s průvodními slavnostmi ve Vlčnově mezi největší kulturní akce u nás, vycházející z lidových kulturních tradic - i když jejím základním jádrem je kulturní a společenská aktivita občanů Vlčnova. v tom je jistě přednost vlčnovských slavností, ale i některá organizační a programová úskalí.
      Prvním pořadem bylo tak jako každý rok v pátek před vlastními slavnostmi místní kolo soutěže zpěváků lidových písní O slovácký koštéř, doplněné symbolickou slavností předávání vlády" novému králi. Vlastní slavnosti začaly i letos sobotním pořadem Vitajte ve Vlčnově. Jde o ustálený typ estrádního pořadu, v němž hostitelem bývá soubor Vlčnovjan a v němž letos vystoupila horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče a vyprávěli herci Vladimír Ráž, Jiří Štěpnička a vlčnovský rodák dr. Josef Beneš. Autorem a zároveň výborným moderátorem pořadu byl Miroslav Potyka z Uherského Hradiště. Mezi návštěvníky - tak jako každoročně - převažovali diváci přijíždějící do Vlčnova už v sobotu.
      Hlavním dnem slavností je už

290

tradičně neděle. Dopoledne měly příležitost ukázat co umí nejmladší lidoví umělci - vybrané dětské soubory z okresu Uherské Hradiště - v pěkném pořadu na pódiu slavností na místním stadiónu. v ulicích zatím probíhal už tradiční pořad Chodíme, chodíme, hore po dědině, jehož účelem není jen ukázat v přirozeném prostředí obce některé zvyky, ale zabavit diváky, čekající na jízdu králů, popřípadě je vtáhnout do zvykoslovného pořadu, aby se tak stali aktivními účastníky zpěvného dopoledne. Jen málokdo se však dovede poddat kouzlu chvíle a od srdce si zazpívat uprostřed vlčnovské ulice.
      Základním magnetem vlčnovských slavností lidových písní a tanců, který přitahuje do Vlčnova tisíce návštěvníků, je jízda králů. Ta je však natolik spjata s místním pojetím její organizace, že ji zatím nelze zcela podřídit záměrům pořadatelů slavností. Její umělecká a společenská úroveň není plně v rukách programové rady ani autorsky, ani režijně. Nejde jen o někdy nevkusné vyvolávky či vybírání od diváků, kteří řádně zaplatili vstupné (zvláště činí-li tak jezdci pod vlivem alkoholu před tisíci diváků při dojezdu na stadión), ale o celkové vyznění vlčnovských slavnosti, jejichž základní součástí je právě jízda králů. Mnohé se už podařilo. Například přijetí jezdců u předsedy MNV před zahájením jízdy se už stalo novou součástí tohoto tradičního zvyku.[/]
      Po skončení jízdy králů a po obvyklém průvodu účinkujících se i letos odbývala na stadiónu vystoupení dětských i dospělých souborů z Vlčnova i přizvaných dalších souborů. Milým překvapením letošního ročníku vlčnovských slavností byl soubor Vlčnovjan, vedený Břetislavem Mikulcem. Nové kroje, rekonstruované podle návrhů dr. Josefa Beneše, umožnily tanečníkům lepší pohyb na jevišti než dosud používaný soudobý sváteční vlčnovský kroj, a na souboru jako celku je vidět výsledky pečlivého nácviku i rostoucí umělecké invence.
      Je zřejmé, že dlouhodobá programová koncepce slavností, jejichž osou musí i nadále zůstat jízda králů, může být detailně propracována jen za předpokladu, že jízda králů bude pochopena a zvládnuta jako jejich součást v celém dosahu: kulturním, společenském i organizačním. I po vlčnovských slavnostech 1985 můžeme konstatovat, že přes všechny programové nebo organizační problémy se vymykají z běžného standardu podobných slavností lidových písní a tanců především tím, že jsou tvořeny převážně ze zdrojů místní kulturní aktivity. Jde o specifiku v jiné obci nedosažitelnou. v tom je významný celospolečenský přínos obce k rozvoji kulturního dění nejenom v okrese Uherské Hradiště.
      V recenzích slavností už většinou nezbývá místo pro ocenění nadšené a vždy obětavé práce organizátorů, členů výboru i komisí. Jsou na to[/] zřejmě zvyklí, protože už přemýšlejí o tom, co všechno je třeba udělat pro zdar ročníku 1986. A k tomu jim přejeme pracovní elán i dobré nápady. Josef Jančář

Tvrdonice po dvaatřicáté [obsah]

Ve dnech 7.-9. června 1985 proběhl v areálu Slováckého krúžku ve Tvrdonicích 32. ročník tamnějších folkloristických slavností "Podluží v písni a tanci". Páteční večer byl jako doposud věnován dechovým hudbám. Letos poprvé kapely nesoutěžily, neměly ani povinnou skladbu. Šlo o přehlídku, při níž odborná porota udělila Cenu poroty, Cenu za nejlepší instrumentální projev a Cenu za nejlepší vokální projev. Novinkou byla Cena diváka. Obě hlavní ceny, Cenu poroty i Cenu diváka, získala dechová hudba Legrúti z Velkých Bílovic. Co k tomuto večeru říci? Přehlídky se zúčastnilo pět kapel, z nich však pouze dvě byly z Podluží. Zbývající tři pocházely z hanácko-slovácké oblasti břeclavského okresu. Jistě to není na závadu, ale zarážející je malá účast podlužáckých kapel, včetně těch nejznámějších. Co však všechny hudby měly společné mimo snahu po dosažení co nejvyšší technické úrovně, bylo málo citu pro doprovod lidových tanců: vrtěné, hošijí a verbuňku. Nejmarkantnější to bylo u vrtěné. Přílišné tempo nedovolilo, aby tanečníci provedli tanec jak náleží. Navíc u kapel, jejich zpěváků či tanečníků z ha

291

nácko-slovácké oblasti bylo cítit, že podlužácké tance jim nejsou vlastní. v době porady poroty vystoupila hostující kapela Brodčanka ze Šaštínských Stráží na slovenském Záhoří a přesvědčivě ukázala příbuznost obou našich národů.
      Sobotní odpoledne bylo v souladu s dlouhodobou programovou koncepcí věnováno dětskému folklórnímu projevu. Po průvodu dětských účinkujících obcí se v areálu uskutečnil pořad dětského folklóru "Děti, květy míru", který autorsky a režijně připravila Ludmila Kobzíková. v úvodu děti z Mateřské školy v Kosticích vystoupily s pořadem "Vysviť nám, slunéčko" a děti z Mateřské školy ve Tvrdonicích s hrou na panimámu. Poté soubor Břeclavánek předvedl angažovaný programový blok "Válka, to není žádná hra". Další sled pořadu se řídil ročním cyklem. Děti z Moravské Nové Vsi ukázaly vítání jara, děti z Hrušek šlahačku, děti z Lanžhota práce na letních lukách. Soubor Dúbravěnka z Tvrdonic vystoupil s podzimní pastvou a vařením trnek, děti z Moravské Nové Vsi předvedly pásmo "Zimní večery", soubor Duběnka z Hodonína se představil pásmem "Na hodoňských lúkách". s pásmem zpěvů a tanců vystoupil soubor Podlužánek z Prušánek. v závěru soubor Hradišťánek zatančil pásmo tanců s řemeslnickou tématikou. Pořad jako celek byl o něco delší, než měl být. k jeho lepšímu spádu by přispěla dobrá práce inspice, jež tu citelně chyběla, takže se zde vyskytovala[/] řada zbytečných prodlev. Některé zavinila též konferenciérka pořadu, která předávala diplomy za účast často někde mimo scénu a pak teprve ohlašovala další účinkující. Jinak dětského folklórního materiálu v pořadu příliš nebylo. Často to byl materiál vhodný pro dospělé, který předváděly děti, a v jejich podání působil nepřesvědčivě. Děti sice často napodobovaly dospělé, ale nelze po nich chtít, aby na scéně konaly práce na lukách, aby prováděly milostnou magii, zpívaly písně s milostnou tématikou, aby děti z mateřské školy "tančily" verbuňk, vrtěnou apod. Řada dětí byla oblečena ve zmenšeninách krojů pro dospělé, vůbec ne v dětském oděvu. Tyto připomínky obecného charakteru nepadají v žádném případě na vrub autora pořadu, jsou pouze odrazem stávající situace na Podluží.
      Druhou část dětského odpoledne vyplnila přehlídka dětských cimbálových a dechových muzik. v samostatných koncertech se postupně předvedly dechová hudba z Lužic, cimbálové muziky Hradišťánku a z Moravské Nové Vsi, dechová hudba z Klobouk a cimbálová muzika Dúbravěnka z Tvrdonic.
      Sobotní večer byl zasvěcen soutěžím ve zpěvu, tanci a O stárkovské právo. Pořad "Podlužácký stárku, bud' veselý..." autorsky a režijně připravil Jaroslav Švach. Soutěž probíhala v řadě kategorií: sóla muži, sóla ženy, dua muži, dua ženy, smíšená dua, mužské sbory, ženské sbory, soutěž ve verbuňku[/] a O stárkovské právo (hošije, vrtěná, verbuňk). Titul stárka Podluží si tentokrát vybojoval Rudolf Tuček z Tvrdonic. Doprovázely cimbálové muziky souboru Podlužan a Slovácko z Mikulčic a dechová hudba Lanžhočanka. v době porady poroty vystoupil soubor Břeclavan s vysoce angažovaným pořadem "Život, smrt a vítězství Janka Černého z Moravské Nové Vsi", který si připravil pro národní soutěž souborů. O konání soutěží probíhaly v minulostí četné diskuze. Jsme přesvědčeni, že přesun soutěže ze sobotního dopoledne na večer se osvědčil a že soutěže prokázaly svou životaschopnost. Když k tomu připočteme, že v předkolech se vyřadí účastníci nižší interpretační úrovně a do večerního finále postoupí ti nejlepší s relativně dobrou výkonností, je o úspěch tohoto hlavního sobotního pořadu postaráno. Při letošní poměrné vyrovnaností soutěžících byla soutěž i napínavá a porota neměla lehkou práci, Jen by se nemělo zapomínat na zapojení zpěváků a tanečníků starší generace. Ne do soutěže, jde spíše o jejich využití v programu, v jistém retrospektivním okénku, aby mladí měli před sebou určitý vzor a mohli sami porovnat své umění s jejich. Není třeba se obávat ani tohoto srovnání, ani toho, že by jich bylo málo. Stačí se jen podívat, kolik vítězů soutěží už bylo za dobu trvání slavností. Každý rok by se z nich dalo několik vybrat a jsme přesvědčeni, že dosud mají co ukázat.

292


Vystoupení souboru z Ladné na 32. ročníku slavností v Tvrdonicích. Foto J. Uherka, 1985.


      V nedělním dopoledni se každoročně koná "sjíždění chasy", kdy se krojovaní chlapci sjíždějí na vyzdobených vozech tažených opentlenými koňmi do Tvrdonic. Pod májí je přivítají domácí a oni pak zatančí. Tento hodový zvyk napomáhá k vytvoření charakteristické atmosféry a dodává slavnostem příchuť autenticity.
      Odpoledne prošel obcí průvod účinkujících zakončený na scéně hošijemi a verbuňkem všech chlap[/]ců i mužů. Na něj navázal hlavní pořad slavností "Svoboděnka ide tú našú krajinú", který připravili Jaroslav Kučera a Josef Janulík. v úvodu spojené mužské sbory z Tvrdonic a Týnce zazpívaly píseň, podle níž dostal celý pořad název, a soubor Břeclavan předvedl "Vzpomínku na osvöbození", programové číslo inspirované osvobozovacími boji na jižní Moravě v roce 1945, soubor Podlužan zase "Rozkvetlý máj", což je hudebně[/] taneční kompozice na písně ze sbírky Jana Turečka z Tvrdonic. Těmito vstupy bylo důstojně a na dobré úrovni vzpomenuto významných výročí tohoto roku, jimž byl ostatně připsán celý regionální folkloristický festival. Domácí Slovácký krúžek z Tvrdonic si připravil pásmo "Vojna, vojna zlá", v němž znázornil loučení chlapců a jejich odchod na vojnu. Slovácký krúžek z Dolních Bojanovic nazval své vystoupení "V širém poli studánečka kamenná". Po něm přednesl svůj pozdrav slovenský soubor Skaličan. Poprvé se na slavnostech předvedl folkloristický kolektiv z Ladné, ukázal stavění májky děvčeti. Soubor z Prušánek měl na programu odvedenecké pásmo, Hrušky zase dožínkové veselí a soubor z Lanžhota hody. Program jako celek byi sestaven dobře. Škoda jen, že stejně jako u ostatních pořadů, se v něm projevovala absence inspicientů, že zde byly velké časové úseky, kdy se na scéně nic nedělo a soubory se teprve chystaly k vystoupení. Takto pořad postrádal i náležitou gradaci. Předvedený materiál byl u souborů zpracován a interpretován na dobré úrovni, u některých krúžků už to bylo horší. Chybí jim totiž jak pohybová příprava, tak orientace na scéně a nemohou se zbavit některých "ochotnických" návyků (různé "scénky", operetní manýry zpěváků, práce s rekvizitami atd.). Navíc nemají příliš zažity ani tance, hlavně ti nejmladší. Je zřejmé, že v některých obcích se tančí málo.

293


      32. ročník folkloristických slavností Podluží v písni a tanci ve Tvrdonicích lze řadit k těm úspěšnějším. Naše připomínky jsou vedeny snahou pomoci organizátorům a programovým pracovníkům ujasnit si některé problémy spojené s jejich pořádáním nebo jim alespoň poskytnout náměty k přemýšlení. Jan Krist

Svidník '85 [obsah]

31. ročník slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR, ktorý sa uskutočnil 21.-23. júna 1985 vo Svidníku, pozostával z piatich programov.
      V sobotňajšom poobedňajšom programe Za šťastný život v mieri a priateľstve vystúpilo 17 školských súborov. Väčšina z nich predviedla pásma detských hier a piesní. Pozornosť obecen[t]s[t]va si získali predovšetkým súbory Svitanok a Sonečko zo Svidníka, Radisť z Kamienky, folklórne skupiny z Jarabiny, Údola, Medzilaboriec a Veľké[ké]ho Lipníka. V slávnostnom koncerte venovanom 40. výročiu oslobodenia sa predstavili štyri spevácke súbory a niekoľko sólistov.
      V sobotu večer (program Na krídlach melódií) mala byť prehliadka najlepších ukrajinských vokálnoinštrumentálnych skupín, ale keďže sa na túto prehliadku prihlásila iba jedna skupina, celý program organizátori zadali slovenskému detskému speváckemu súboru Prešovčatá.
      V nedeľnom dopoludňajšom programe Venček družby vystúpili iba[/]


Zo slávnostného sprievodu na XXXI. Slávnostiach kultúry Ukrajincov ČSSR vo Svidníku. Foto M. Mušinka, 1985.

hosťujúce súbory - Prešovčatá z Prešova, Hanáček z Brna, súbor z Detvy, Bodrogközi z Král'ovského Chlmca a profesicnálne telesá - Štátny zakarpatský ľudový súbor z Užhorodu a Poddukliansky ukrajinský ľudový súbor z Prešova. Amatérske súbory (okrem Prešovčiat) predviedli obyčajové pásma zo svojho prostredia, program profesionálnych súborov bol "skladačkový". Pozostával z ľudových a umelých piesní a tancov viacerých národov.
      Hlavná pozornosť usporiadateľov a obecenstva bola sústredená na ne[/]deľný poobedňajší program Nezabudnuteľná jar, v ktorom spolu s jedenástimi folklórnymi skupinami z ukrajinských lokalít východného Slovenska a ešte raz vystúpili všetky hosťujúce súbory. Mal to byť program venovaný jarným zvykom, lenže táto tematika tvorila iba necelú jeho štvrtinu.
      Košické štúdio Slovenskej televízie 30. júna vysielalo zo Svidníka hodinový televízny záznam (scenár M. Prasličková). Autentický folklór Ukrajincov východného S'ovenska bol v ňom zastúpený tromi

294

minútami (fragmenty dvoch tancov v podaní folklórnych skupín z Čirča a Šarišského Jastrabia). Ostatných 57 minút bolo v zázname vyplnených takto: PUĽS 20 min. (4 miestne ukrajinské piesne a 3 slovenské tance), Zakarpatský ľudový súbor 13 min., brnenský Hanáček 11 min., Detva 9 min. a humenská Kalina 4 min. v závere odznel úryvok z Detvana A. Sládkoviča, ktorý pochopiteľne v programe slávnosti vo Svidníku nebol. Nuž z takto zostrihaného záznamu si divák nemohol urobiť obraz ani o festivale a tobôž nie o kultúre Ukrajincov Československa, ktorej bol venovaný. 31. ročník slávností vo Svidníku ,iba zvýraznil jeho dlhodobú programovú neujasnenosť a stagnáciu. Zdá sa, že organizátori kladú hlavný dôraz na masovosť tohto podujatia. Snažia sa dopraviť do Svidníka čo najviac súborov bez toho, aby zabezpečili časový priestor pre ich vystúpenie. Na tohoročnom festivale ich bolo 43 s viac ako 1.600 účinkujúcimi. v troch hlavných programoch (vo večernom sobotňajšom a obidvoch nedeľných), ktoré trvali spolu 7 hodín, domácim ukrajinským súborom ZUČ bol vymedzený limit 50 minút. Niektoré hosťujúce súbory v týchto programoch dostali väčší časový priestor pre svoje vystúpenia ako jedenásť domácich folklórnych skupín spolu. Pre ne bol stanovený limit 2-4 minúty bez ohľadu na charakter ich repertoáru. v 2-4 minútach folklórne skupiny mohli predviesť iba oklieštené torzá svojich programov, pri[/]čom ani v sprievodnom slove, ani v programových tlačivách nebolo najmenšej zmienky o tom, čo ich vystúpenia znamenajú.
      Divákom teda utkvel v pamäti viac ako hodinový program Prešovčiat, hodinový program Štátneho zakarpatského ľudového súboru, 45 minútový program PUĽS-u, takmer 30 minutové vystúpenia Hanáčika, Detvy a Bodrogközi, ale pre krátkosť vymedzeného času nemohol utkvieť v pamätí ani jeden domáci folklórny súbor. A predsa na slávnostiach kultúry Ukrajincov Československa by domáce súbory a folklórne skupiny mali dominovať. Na Svidníku '85 tomu tak nebolo. Kvôli prehnanej úcte k hosťujúcim súborom tu bol folklór Ukrajincov východného Slovenska popoluškou, i keď domácich súborov tu bolo viac než dosť. s takýmto stavom nie je možné sa uspokojiť.
      Mikuláš Mušinka

Kamienka '85 [obsah]

Festival ukrajinského folklóru a zborového spevu v Kamienke, okres Stará Ľubovňa, ktorý sa konal 1. a 2. júna 1985, oslávil dvadsiate výročie svojej existencie. Zúčastnili sa na ňom 4 spevácke zbory, 15 folklórnych súborov a skupín, tri hosťujúce súbory z Československa (Radhošť zo Vsetína, Mostár z Brezna, Poddukliansky ukrajinský ľudový súbor z Prešova), dva zo zahraničia (Vinohradar z Veľkého Rakovca na Zakarpatskej Ukrajine, Dolina Dunajca z Nového Sanczu[/] v PĽR) a dve dychové hudby (z Prešova a Starej Ľubovne). Celkový počet účinkujúcich presahoval tisíc.
      Zborovému spevu bol vyhradený prvý deň festivalu. Poobede sa konala súťažná prehliadka najlepších speváckych súborov z ukrajinských lokalít východného Slovenska, večer gála-koncert víťazov tejto prehliadky. Napriek lákavým vecným cenám Ministerstva kultúry a Ústredného výboru KZUP sa do súťažnej prehliadky prihlásili iba štyri spevácke súbory. Tri z nich vystúpili tiež večer na slávnostnom koncerte venovanom 40. výročiu oslobodenia, ktorý sa konal v takmer prázdnom hľadisku kultúrneho domu.
      Nedeľný dopoludňajší program z ľudovej studnice bol vyhradený pätnástim ukrajinským folklórnym súborom a skupinám. z folklórneho hľadiska zaujímavé bolo vystúpenie folklórnej skupiny z Kurova, ktorá predviedla na scéne pásmo dávno zabudnutých veľkonočných hier a chorovodov svojej dediny - "hyškaňa" (vynášanie "Smertky" a vítanie jari): Skupina Busovčan z Nižného Tvarožca v mierne štylizovanom pásme ukázala starý turičný zvyk spojený s uctievaním lipy. Program z ľudovej studnice nemal žiadnu ucelenú koncepciu. Každý súbor vo vymedzenom čase mohol vystúpiť s čím chcel a ako chcel. Konferenciéri (Rudolf Smoter a Jozef Prihoda) uvádzali iba názvy súborov a mená ich vedúcich, tj. zopakovali to, čo diváci už vedeli z tláčených materiálov. Ani v jednom prípade nebol uvedený názov

295

programu vystupujúcich, nehovoriac o jeho bližšej charakteristike, ktorou by ho predstavili obecenstvu. Divák sa teda díval, tlieskal, ale nie vždy chápal, čo sa na scéne deje. Monotónnosť programu sa konferenciéri snažili narušiť rozprávaním žartov, ale nie vždy sa im to darilo. Program bol v polovici prerušený tradičným 40 minútovým mítingom, pri ktorom na scénu vystúpili delegácie straníckych a štátnych orgánov. Po ich prejavoch folklórny program pokračoval.
      Celý poobedňajší program Zocelení v boji - šťastní v mieri patril hosťujúcim súborom. Bola to slávnostná akadémia k 40. výročiu oslobodenia Československa Sovietskou armádou, bez ústrednej tematickej myšlienky.
      Každý program mal svoj scenár, ale tieto scenáre boli vypracované až v poslednej chvíli, na základe prihlášok účinkujúcich a obmedzovali sa výlučne na stanovenie poradia jednotlivých vystúpení a sprievodné texty konferenciérov. Poradie vystupujúcich bolo náhodné a sprievodné texty vôbec s programom nesúviseli.
      Usporiadatelia tohto podujatia by si mali uvedomiť, že pri organizovaní vrcholnej prehliadky folklórnych súborov a skupín sa nie je možné spoliehať na náhodu. Každý program by mal mať nejakú ústrednú tematickú myšlienku a nebyť iba súhrnom náhodných (i keď pekných) čísiel. Diváci prichádzajú do Kamienky, aby videli niečo nové,[/]


Súbor Vinohradar z Veľkého Rakovca (USSR) na XX, festivale ukrajinského foIklóru a zborového spevu v Kamienke. Foto D. Vaško, 1985.

avšak každoročne vidia v podstate to isté, iba v inej úprave. Aj kvôli tomu prehliadku speváckych súborov diváci už niekoľko rokov ignorujú. Programy ľudových piesní, tancov a zvykov zatiaľ majú u obe[/]censtva Kamienky svojich priaznivcov, preto im treba venovať zvýšenú pozornosť a dať im náležitú náplň, ako to robia na iných folklórnych festivaloch v Československu. Mikuláš Mušinka

296

300