260

Ukázka č. 10
Na Bílé hoře
      Sejpka

Ukázka č. 11
Táž píseň
      Pešek

Ukázka č. 12
Je-li pak to pravda
      Sejpka

261

Ukázka č. 13
Táž píseň
      Bárta

Ukázka č. 14
Táž píseň
      Pešek

Ukázka č. 15
Už mou milou na oddavky vedou...
      Sejpka

262

Ukázka č. 16
Táž píseň
      Pešek

Ukázka č. 17
Holka modrooká
      Bárta

Ukázka č. 18
Táž píseň
      Pešek

263

Ukázka č. 19
Ach, není tu, není, ...
      Pešek

Ukázka č. 20a
Variace na touž píseň
      Formánek

264

Ukázka č. 20b
Druhá variace Allegro
      Formánek

265

Záběr ze slavnostního zahájení 40. ročníku MFF Strážnice 1985. Foto I. Zehl, 1985.

266

ZPRÁVY

JUBILEA

Ing. Jan R. Bečák sedmdesátníkem (20. 4. 1915) [obsah]

Vynikající znalec lidové kultury Hané a Valašska, obětavý organizátor muzejní etnografické práce oslavil významné životní jubileum.
      Narodil se ve Velkém Týnci u Olomouce a vyrůstal v prostředí, které již od mládí formovalo jeho zájem o lidovou kulturu. Jako sedmnáctiletý student uspořádal v rodné obci ve spolupráci s Annou Žáčkovou a členy národopisného odboru Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci kurs obnovy hanáckých krojů. Výsledky rekonstrukce hanáckých krojů byly společně s některými místními národopisnými památkami vystaveny o rok později ve Velkém Týnci za příznivého ohlasu široké veřejnosti.
      V následujících letech vzrůstala jubilantova spolupráce s olomouckým a prostějovským muzeem i organizační podíl na řadě hanáckých národopisných slavností. v dobách svého studia na Vysoké zemědělské škole v Brně se zajímal o aktuální výsledky vědeckého zpracovávání života venkovského lidu a navštěvoval etnografické i sociologické přednášky.[/]
      V roce 1941, v době stupňujícího se nacistického útlaku českého národa, vydal se svými spolupracovníky knihu s názvem Haná, odkaz země a lidu, svazek I. - Lidové umění, která v kontextu se situací představovala významný vlastenecký počin. Prezentovala bohatou kulturní tradici hanáckého regionu, která byla nedílnou součástí kulturního dědictví národa, jenž v této době zápasil o svoji existenci.
      Odbornou etnografickou práci realizoval s řadou významných kulturních pracovníků jako byl Jan Khündel, ředitel prostějovského muzea, nebo Jan Zbořil, význačný národopisný pracovník, i s dokonalou znalostí muzejních fondů v Kroměříži, Litovli, Olomouci, Prostějově, Tovačově a ve Vyškově, které doplňoval informacemi od pamětníků. Etnografickou knižnici obohatil o titul, jehož materiálový obsah dokumentovaný řadou černobílých a barevných reprodukcí na kvalitním papíře a ve znamenitém grafickém provedení i v současností slouží jako základní pramen k poznání tradiční lidové kultury Hané.
      V roce 1949 uspořádal Jan R. Bečák rozsáhlou národopisnou výstavu Lidové umění Hané. v prosto[/]rách kroměřížského arcibiskupského paláce bylo na ploše 2250 m2 instalováno na 2000 národopisných artefaktů z muzeí Hané. Široká koncepce výstavy umožnila prezentovat dobovou uměleckou dokumentaci lidové kultury, z níž k nejvýznamnějším patřil soubor Mánesových národopisných studií, které se poprvé a naposled podařilo shromáždit do jedné výstavní kolekce. Tvůrčí zpracování odkazu lidové kultury dokumentovala díla několika výtvarných umělců, z nichž čelné místo zaujímal Adolf Kašpar.
      Jan R. Bečák pokračoval ve své národopisné práci v roce 1964, kdy byl přijat jako etnograf do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a o rok později se stal jeho ředitelem. Pod jeho vedením byla vytvořena organizační základna pro dobudování muzea lidového stavitelství moravskoslezské karpatské oblasti. Položil ideovou i územní koncepci muzea a začal s praktickým ukázkovým zemědělským hospodařením v muzejní expozici. Funkčně koncipoval muzeum v přírodě jako kulturně-rekreační zařízení sloužící především pracujícím průmyslových aglomerací Ostravska a Gottwaldovska. Na

267

základě spolupráce s lidovými výrobci v terénu prosadil zřízení dílny lidové umělecké výroby i prodejny těchto výrobků. Národopisné oddělení se stabilizovalo přijetím nových odborných pracovníků. Pro potřeby odborné a dokumentační se budovala knihovna, fotografická laboratoř, dokumentační oddělení lidové kultury valašské oblasti a zajistily se prostory pro depozitáře a konzervační dílnu. Odborně i početně posílené stavební oddělení provádělo demontáž, odvoz a konzervaci lidových staveb včetně jejich nové výstavby v areálu muzea. v roce 1969 byla založena tradice Národopisného léta s komorními folkloristickými a hudebními pořady.
      Jubilant byl typem tvůrčího a koncepčního ředitele. Stanovil si velký cíl, pro jehož uskutečnění si vybral schopné spolupracovníky. Valašské muzeum v přírodě pod jeho vedením prošlo prudkým rozvojem od regionálního muzea lidového stavitelství k instituci celoevropského významu, což číselně dokumentují některé údaje. z 6 muzejních pracovníků v roce 1964 se zvýšil počet na 61 zaměstnanců v roce 1971. Za uvedené období bylo ve staré části muzea na Hájnici postaveno 32 objektů a v nové částí na Stráni 42 objektů, návštěvnost vzrostla z 58 000 na 238 206 osob.
      V roce 1972 nastoupil do funkce vedoucího národopisného oddělení Vlastivědného ústavu v Olomouci, s důkladnou znalostí terénu zahá[/]jil intenzivní sbírkotvornou činnost a po převedení národopisných fondů z muzeí Litovel a Uničov do Olomouce patřilo do správy etnografického pracoviště olomouckého muzea přes 30 000 artefaktů. Olomoucký fond se svou kvantitou i kvalitou zařadil mezi nejvýznamnější sbírky lidové kultury u nás.
      Na svém novém pracovišti neopomíjet popularizovat muzejní etnografickou práci. Mezi nejzdařilejší počiny patřila objevná výstava Lidový řezbář Josef Heja z Halenkovic. Na tomto poli působnosti připravil a realizoval expozici z klenotnice lidové kultury Hané, která byla otevřena v roce 1975 v adaptovaném muzeu v Litovli. Jako autor scénáře orientoval koncepci expozice do nepřerušované řady estetických zážitků, které měl vnímavému návštěvníkovi přinést každý jednotlivý exponát.
      Jeho práce byla mnohokrát oceněna našimi státními orgány. Vedle několika uznání krajského významu obdržel v roce 1970 státní vyznamenání Za vynikající práci.
      Ani na zaslouženém odpočinku nezůstává stranou národopisného dění svého rodného kraje. Podílel se na koncepci rezervace hanáckého lidového stavitelství v Příkazích a v současné době využívá svých bohatých zkušeností při rozvíjení činností národopisné sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci.
      Zpráva o významném životním jubileu ing. Jana R. Bečáka nemohla poskytnout vyčerpávající obraz prá[/]ce, kterou věnoval na záchranu a popularizaci lidové kultury. Slova jen s obtížemi vystihnou atmosféru pracovních úspěchů, ale i překážek, které jej však nezastavily na cestě k metám položeným již v mládí. A nám nezbývá než obdiv a úcta. Popřejme proto tomuto vzácnému člověku ještě mnoho dalších let v plném zdraví a spokojenosti nad vykonanou prací. Miloš Melzer

Univ. prof. Zdeněk Urban jubilantem [obsah]

Univ. prof. Zdeněk Urban přední český slavista, učitel a vědecký pracovník filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze se dožívá v letošním roce 60 let. Toto výročí jubilantovo dává podnět k alespoň krátkému pozastavení nad jeho bohatou vědeckou a pedagogickou prací.
      Zdeněk Urban se narodil v r. 1925 v Praze. v letech 1945-1949 studoval na FK UK (jeho orientaci nejvíce ovlivnili profesoři Mathesius, Štoll a Havránek) a od r. 1949 zde působí nepřetržitě až do současnosti; nejdříve jako odborný asistent, od r. 1957 jako docent a od r. 1967 jako vysokoškolský profesor. Od počátku pedagogické práce působí na katedře slavistiky, od 70. let učí zároveň na katedře etnografie a folkloristiky.
      Hlavní vědecký zájem jubilanta se už 40 let soustřeďuje na studium slovanské literatury a mezislovanských kulturních vztahů, z nichž

268

zvláště v poslední době přední místo zaujímají vztahy národopisné. Nejrozsáhlejší je jeho práce v oblasti bulharistiky. Publikační soupis obsahuje kolem 300 titulů, z toho několik knižních publikací. Jsou mezi nimi studie o různých bulharských literátech a o vztahu českých spisovatelů a básníků k Bulharsku (jde o takové autory jako je např. Georgi Rakovski, Christo Botev, Ivan Vazov, Kiril Christov, Nikola Vapcarov, z našich Božena Němcová, Jiří Wolker a další). Autorův záběr je široký a vysoce erudovaný, jak ukazuje už jeho první souborná kniha z dějin česko-bulharských kulturních styků (Praha 1957, Sofie 1961), která jakoby předznamenává směr jeho další práce. Autor v ní probírá dějiny česko-bulharských kulturních vztahů od staroslovanského období až po počátky socialismu v obou zemích, zabývá se bulharskou tématikou v dějinách české literatury a působením českých kulturních pracovníků v Bulharsku. Slavistice je pak věnována řada dalších knižních monografií, z nichž národopisce zaujme zejména Pozapomenutá tvář Boženy Němcové (Praha 1970). Dosavadním završením knižní produkce v tomto oboru je práce Čechi i bălgari, která vyšla u příležitosti I. bulharistického kongresu v Sofii v r. 1981 a která odkrývá některé nové stránky česko-bulharských kulturních, zejména literárních vztahů. Nalezneme zde i podrobnou bibliografii dosavadních jubilantových bulharistických prací.[/]
      Z národopisné bulharistiky Je nutno vzpomenout ještě některé další studie. Velmi cenné je např. Národopisné "navedení" revolucionáře G. S. Rakovského a jeho ohlas u nás" (Studia ethnografica 5, Praha 1980), jakož i práce o bulharských příslovích u F. L. Čelakovského a I. J. Hanuše nebo o autentičnosti bulharských pohádek ve sbírkách K. J. Erbena (Český lid 1982, resp. Slavia 1983). Významná je i účast Zdeňka Urbana na prvním slovníku bulharské literatury, pro nějž zpracoval hesla o lidové slovesností a o národopiscích.
      Hlubokou znalostí archivních pramenů, jejich neustálým objevováním a vyhodnocováním přináší poznatky i z jiných oblastí mezislovanských kulturních vztahů. z posledních autorových článků je to např. zajímavá studie o cestě S. Čecha do Ruka (1874) s analýzou jejich národopisných aspektů (Český lid 1982) nebo studie Národopisná výstava v Moskvě v r. 1867 a ideový svět Jana Nerudy a zhodnocení etnografického díla l. Franka (Frankove doslidžennja staročeskoj lehendy pro Přemysla, Ukrajins'ke literaturoznavstvo 42, Lvov 1984, spolu s T. O. Bujnyc'kou a V. A. Motorným).
      Pro národopisnou vědu jsou velmi přínosné jubilantovy práce historiografické, ponejvíce věnované badatelům slovanského národopisu. Zdeněk Urban je spoluautorem monografie o akademiku Jiřím Horákovi (A. Robek, J. Petr, Z. Urban; Jiří Horák, život a dílo, Praha 1975) a[/] napsal práci o Janu Máchalovi (J. Máchal, Bibliografický soupis prací s přehledem jeho činnosti. Praha 1983). Zejména v edici Práce z dějin slavistiky na FF UK a v Českém lidu vycházejí pravidelně jubilantovy příspěvky právě z dějin oboru (např. o významu Gebaurova semináře pro rozvoj etnografie a folkloristiky, o studiu M. Arnaudova v Praze, o českých národopisných "navedeních" ze 70. let 19. století a další).
      Vedle pestré vědecké práce je záslužná pedagogická činnost prof. Zdeňka Urbana. Od r. 1949 přednášel mnoho disciplín, nejčastěji bulharské dějiny a literaturu, slovanský a evropský folklór, dějiny folkloristiky, česko-bulharské kulturní vztahy ad. Na katedře etnografie a folkloristiky přednáší slovanskou folkloristiku aj.
      Rozsáhlá je publicistická a lektorská činnost jubilanta. Jen do časopisu Tvorba napsal kolem 120 článků, recenzí a zpráv, množství článků napsal do časopisu Bulharsko. Zdeněk Urban je také členem redakční rady časopisu Etudes balkaniqués tchécoslovaque.
      Za svoji práci obdržel řadu vysokých vyznamenání, z nichž nejvýše stojí bulharské státní vyznamenání Řád Cyrila a Metoděje I. stupně a Zlatá plaketa sofijské univerzity za zásluhy o rozvoj bulharistiky.
      Přejeme do dalších let Zdeňku Urbanovi zejména pevné zdraví a mnoho sil do tvůrčí práce. Jan Pargač

269

ZPRÁVY

NEKROLOG

Na rozlúčku s PhDr. Máriou Kosovou, CSc. (20. 7. 1918-6. 5. 1985) [obsah]

Začiatkom mája navždy opustila rady svojich kolegov spolupracovníkov dr. Mária Kosová, vedecká pracovníčka Národopisného ústavu SAV, jedna z jeho zakladajúcich pracovníkov, čestná členka Slovenskej národopisnej spoločnosti, popredná odborníčka v oblasti folklóru.
      Jej životná dráha bola naplnená bohatou pracovnou činnosťou, vedenou širokým okruhom záujmov, v ktorých však dominantné zameranie bolo sústredené na bádateľskú činnosť na poli ľudovej slovesnosti. Už ako žiačka prof. F. Wollmana na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave pa.trila medzi tých, ktorí sa zúčastnili rozsiahlych terénnych výskumov prozaickej a piesňovej folklórnej tvorby a aj témou jej dizertačnej práce bola ľudová rozprávka skúmaná v súvise s jej tvorcami a nositeľmi. Ako pracovníčka novozaloženého .Národopisného ústavu SAV (1946) pokračovala v terénnych výskumoch a dokumentačnej práci, a to nielen na území Slovenska, ale aj medzi Slovákmi v Juhoslávii. Výsledky zberateľskej práce uplatnila aj vo vlastnej publikačnej činnosti, medzi iným v knižnej prá[/]ci Slovenské ľudové balady (1949), ale aj v štúdiách o nosteľoch ústnej prozaickej tradície (1947, 1980, 1981) .
      V medziobdobí, v ktorom žila mimo Bratislavy, spolupracovala externe na úlohách, ktoré mali v povojnovej etnografii a folkloristike centrálne postavenie. Ako členka týmu robiaceho výskum baníckej obce Žakarovce napísala štúdiu o miestnej ľudovej slovesnosti (1956), ktorá je koncepčne novátorská a tvorí v určitom zmysle východiskový bod pre ďalšie štúdium ľudovej prózy u nás, sledovanej z hľadiska jej súčasných vývinových procesov.
      Nemožno vynechať ani prekladateľskú a edičnú činnosť M. Kosovej, pretože bola obsiahla a závažná. Jej preklady z francúzskej a nemeckej literatúry mali súvis s všeobecným národopisom, s teóriou slovesného umenia a s kultúrnou históriou. Sem patrí napríklad preklad "Románu o Tristanovi a Izolde" J. Bédiera (1957, 1964, 1976), ale aj výber z rozsiahleho pramenného materiálu, prekladom z ktorého pripravila antológiu rozprávok čiernej Afriky pod názvom "Ako putoval život svetom" (1963). Táto pozoruhodná publikácia vyšla okrem českej verzie ešte v ôsmich svetových jazykoch.[/]
      M. Kosová spolupôsobila však aj pri vydávaní domácich materiálových publikácií. Spolupracovala pri vydaní 2. zväzku "Slovenského ľudového umenia" (1954), ako pracovníčka Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody redigovala celoštátny zborník "Ochrana pamiatok" a tiež kolektívne dielo "Súpis pamiatok na Slovensku", ktoré bolo v roku 1971 odmenené cenou arch. D. Jurkoviča. Dosah na jej ďalšie pracovné osudy mala príprava reedície "Slovenských prísloví, porekadiel a úsloví" A. P. Zátureckého (1965), pretože problematika paremiológie sa stala ústrednou osou jej dlhodobého pracovného zamerania.
      Po návrate na pracovisko Národopisného ústavu SAV v roku 1969 pripravila koncepciu súpisu, archivácie a vydania slovenských príslovných výrokov. Jej koncepcia vychádza z progresívnych tendencií medzinárodných edícií tohoto slovesného druhu a je náročne rozvrhnutá. Na príslovné výroky pozerá ako na javy národnej, nielen ľudovej kultúry, preto súčasť súpisu tvorí aj výskyt príslovných výrokov v dielach vybraných autorov slovenskej literatúry. Takto postavená úloha má vlastne interdisciplinárny charakter a sám archív má veľkú dokumentačnú hodnotu. Je na škodu slovenského národopisu, že toto životné makrodielo, ktoré je vo fáze redakčnej prípravy, nestihla už M. Kosová doviesť do publikačnej podoby.

270

      Vedecké štúdie M. Kosovej, ktoré vznikli na pôde Národopisného ústavu SAV v jej poslednom tvorivom období, odrážajú jej dlhoročné odborné skúsenosti, jej mimoriadnu teoretickú spôsobilosť a jej úsilie o výpoveď k závažným odborným témam. Magické usmrcovanie protivníka na dia'"ku (1973), sledované na širokom korpuse domáceho aj svetového porovnávacieho materiálu, je semiologickou analýzou javu imitatívnej mágie. Štúdia Historické povesti s tureckou tematikou (1972) sa koncentruj e na otázku vzťahu fabuly a sujetu, ale aj na otázku vzťahu medzi umeleckým dielom a folklórnym tvorcom. Vychádzajúc z klasikov literárnoj vedy a folkloristiky, ale aj z najnovších vedeckých výsledkov, dotýka sa príbuznej teoretickej problematiky aj v štúdii Sujetová výstavba ako diferenciačný činiteľ žánrov (1978), a to na základe porovnávacej analýzy folklórnych textov a textu literárneho,
      Pozoruhodná je rozsiahla syntetická štúdia o slovenskej ľudovej slovesnosti, ktorú M. Kosová vypracovala pre kolektívne dielo "Etnografia Slovanov". Na ľudovú prózu pozerá v dobových a miestnych súvislostiach, v súvislostiach internacionálnych, ale aj vo vzťahu s kultúrou umelou. Jej pohľad je dôsledne dialektický, berie do ohľadu genézu a vývin javov, vzťahy vnútorné aj externé a dosahuje tak mimoriadne ucelený pohľad na ľudovú slovesnosť.[/]
      M. Kosová sa aj v ďalších svojich štúdiách vyznačovala rozvinutým teoretickým myslením, veľkým prehľadom po svetovej odbornej literatúre a presnou, koncíznou štylizáciou myšlienok. Cudzí jej bol povrchový popis javov, naopak snažila sa uchopiť javy v ich komplexnosti a dynamickosti, čo jej spolu s dôkladným poznaním dokumen tačného materiálu poskytovalo spoľahlivé vodítko aj k hodnotovému diferencovaniu javov. v zornom poli jej záujmu boli súčasné vývinové procesy jak objektu bádania, tak aj vedy samej. Slovenská národopisná veda v nej stráca výrazne profilovanú a cennú pracovníčku. Soňa Burlasová

KNIHY

V šírom poli rokyta. Slovenské ľudové balady, romance a novelistické piesne. [obsah]

Tatran Bratislava, sv. I, 179 s., 1982; sv. II, 191 s., 1984. Úvodná štúdia, výber a usporiadanie textov a melódií Soňa Burlasová
      Slovenská folkloristika se může pochlubit pozoruhodnou řadou edic lidových balad. Zatímco knižní vydání balad z Čech, Moravy a Slezska muselo čekat až do r. 1983, ve vydávání slovenských lidových balad existuje již delší tradice a kniha Soni Burlasové znamená v ní další významný krok. Pozorností zasluhuje už materiál sbírky. Pochází nejen z dosavadních tištěných, ale i z početných rukopisných pramenů v časovém rozpětí od počátku 19. století do 70. let našeho století. Také zeměpisný zřetel má co možná nejúspěšnější záběr.[/] Materiál pokrývá celé Slovensko a je doplněn baladami z bývalé tzv. Dolné země. Balady jsou v antologii uvedeny vždycky v podobě textové. z povahy edice vyplynulo, že nebylo možno - bohužel - všechny texty, k nimž je znám notový záznam, opatřit též melodickým zápisem. v písních s více textovými variantami otiskuje Burlasová často nejen různé verze, ale i motivické obměny. Součástí sbírky je tematický registr (ve 2. svazku), který poskytuje orientaci v materiálu a je vybaven běžnými bibliografickými a lokalizačními údaji. Tematicky je celá sbírka rozdělena do 10 kapitol: 1. pověry a čáry, 2. milostné vztahy, 3. rodinné vztahy, 4. společenské vztahy, 5. vojna, 6. zbojnictví, 7. historicky motivovaná témata, 8. nešťastné náhody, 9. sebevraždy, vraždy, bitky, 10. o zvířatech. Celkem obsahuje sbírka 269 čísel.

271

      Úvodní studie si nejprve obecně všímá balad vůbec, potom jejich poměru k epickým písním, romancím a novelistickým písním a zvláštní pozornost je věnována vývoji a životu epických písní, interetnickým souvislostem slovenských epických písní a vztahu jejich textů k melodiím.
      Pro teoretický výzkum lidových balad mají velký význam autorčiny úvahy o vymezení pojmů balada, romance a novelistická píseň. Jakou důležitost Burlasová definování této trichotomie přikládá, plyne i z toho, že při třídění jednotlivých tematických skupin uplatňuje i toto hledisko (ve skupině 1. jsou jenom balady, ve skupině 8. a 9. jsou jen romance a novelistické písně, ve skupině 10. jen romance). Pojmy jsou definovány takto: Balady jsou epické písně podávající dramatický příběh s jedním konfliktem, dominuje v nich dialog. Průměrný rozsah 40-60 veršů. Romance představují "akoby ďalší vývinový stupeň balád smerom k individualizácii a lyrizácii príbehu" (s. 13). O konfliktu děje se referuje jako o ukončeném, lyrismus je vedoucím principem. Redukci děje odpovídá i rozsah (kolem 30 veršů). Novelistické písně mají zpravodajskou tendenci. Příběhy se popisují, dialogu je věnováno málo místa. Vyprávění má obrácenou kompozici: hned od počátku je známa podstata příběhu. Mají nejmenší veršový rozsah (20-30 veršů). Na základě tohoto vymezení lze s Burlasovou říci, že u balad dominuje dramatický princip, u ro[/]mancí lyrický a v novelistických písních převažuje princip epický.
      Sbírka S. Burlasové umožňuje komplexní pohled na slovenskou lidovou baladu, protože reprezentuje uvážený a rovnoměrný výběr z úplných materiálů tištěných i rukopisných (ten převažuje), pokrývá celé slovenské území a v jednotlivých skupinách proporcionálně zachycuje jejich tematickou bohatost.
      Antologie vyšla v edici Ľudové umenie na Slovensku, a my si znovu a s lítostí musíme uvědomit, že podobná edice, která spojuje reprezentativní a vědeckou funkci, pro české země bohužel neexistuje. Marta Šrámková

Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. [obsah]

Studii o lidových pohádkách a jejich vypravěčích napsal, texty shromáždil, k vydání připravil a slovníčkem i poznámkami a přílohami opatřil Antonín Satke. Profil, Ostrava 1984, 323 stran + 16 stran fotografické přílohy s 25 snímky
      Antonín Satke v úsilí takřka celoživotním soustředěně směřuje k hloubkovému poznání prozaických tradic slezského regiónu. Významným završením jeho cest za druhem umělecky nejvyzrálejším, totiž za pohádkou v nejširším slova smyslu, je edice Pohádky, povíd[/]ky a humorky ze Slezska. Nutno ji postavit především vedle jeho knihy Hlučínský pohádkář Josef Smolka (1958). v této první české vypravěčské monografii osvětlil autor profil narátora za použití aspektů dříve opomíjených či skrytých. Nové podněty pro studium vypravěčské osobnosti dává i recenzovaný soubor. Tentokrát se však záběr rozšiřuje na tři nářečně odlišné a vnitřně diferencovatelné subregióny: 1. Opavsko a Hlučínsko, 2. Frýdecko, 3. Těšínsko a Karvinsko. v souvislostí s tím se pozornost přenáší na řadu vypravěčů, takže vedle Josefa Smolky se představují další vynikající interpreti, například z žen Antonie Baránková, Marie Čudková, Ludmila Hořká, Anna Chybidziurová, z mužů Josef Ježowicz, Josef Kocur, Jan Míček, Richard Stoniš, Vincenc Žáček.
      Do pěti kapitol rozvržená úvodní studie (s. 7-46) umožňuje komplexní pohled na vypravěčský fond zkoumané oblasti. První kapitola v historickém přehledu vypovídá, jak zájem o pohádku, probuzený na Slezsku v 16. století a postupně sílící, přerostl během 19. století v cílevědomou sběratelskou činnost. Hlavní váha spočívá na třech dalších kapitolách. Pojednává se v nich o slezských pohádkách nikoli jako o autonomních textech, nýbrž se zřetelem k jejich nositelům a tvůrcům. Přitom druhá kapitola se orientuje na biologii pohádkových skladeb; třetí kapitola charakterizuje jejich struktury a poe

272

tiku; čtvrtá kapitola jednak načrtává jejich regionální specifiku, jednak upozorňuje na složité interetnické vztahy. v páté kapitole se sleduje vyústění folklórních slezských pohádek do té či oné převyprávěné, knižní podoby a připojuje se nástin jejich současného stavu.
      Vlastní jádro knihy tvoří antologie se 120 textovými ukázkami (s. 47-284). Poprvé se zde předkládá průřez pohádkovým bohatstvím všech tří subregiónů, a nejen to. Výbor přináší autentické a až na pět textů dříve nepublikované záznamy pohádek (povídky jsou v pojetí A. Satkeho vlastně také pohádky, s výjimkou kouzelných!). Jenom 14 jich bylo zapsáno ve 30. letech, jinak pocházejí z naší současnosti. Ty byly zachráněny takříkajíc v poslední hodině a téměř všechny editorem. Poněvadž A. Satke je současně dialektolog, sběratel i badatel o lidové próze, vzniklo v této šťastné symbióze dílo, které má především vědeckou povahu, zvýrazněnou i srovnávacími bibliografickými odkazy (s. 304-309). Avšak zjednodušená, čtenářská transkripce vychází vstříc také širokému okruhu zájemců o slovesné uměni našeho lidu. Ovšem ani komentářové partie nejsou určeny výhradně odbcrníkům. Například pečlivě sestavený slovníček (s. 310-318) usnadňuje plné pochopení relativně obtížného textu a leckdo se rád začte do charakteristik čtyřiceti vypravěčů (s. 291-303), z nichž ty nejlepší[/] prezentuje fotografická příloha, ponejvíce ilustrující jejich živý přednes.
      Z toho všeho možno uzavírat na mnohostranný význam knihy, která nepodává jen ucelený obraz o slezských pohádkách. Přestože vykazují příslušnost k mezinárodnímu fondu a nejednou obzvlášť zřetelně k fondu polskému, rozšiřují Pohádky, povídky a humorky ze Slezska podstatně i znalosti o naší národní pohádkové tradici. Jaromír Jech

Václav Frolec: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. [obsah]

Ilustrovala dřevoryty Z. Kábátová - Táborská. Vyšehrad, Praha 1984, s. 301, 40 Kčs, náklad 15.000 výtisků
      Po knížkách, které byly věnovány především hmotné kultuře, napsal V. Frolec knihu, která se zabývá významem a využitím lidových tradic, lidové kultury v současnosti. Vybral si k tomu některé nápadné jevy zejména z obyčejové tradice. Tyto "kapitoly o lidové kultuře", jak je v podtitulu nazval, jsou určeny nikoliv národopisným odborníkům, ale širší veřejnosti - jednak ctitelům a milovníkům lidové kultury, jednak lidem, kteří se zabývají kulturou, v neposlední řadě osvětovým pracovníkům. Proto autor volil populární způsob výkladu. "Kapitoly" mají navodit u čtenářů hlubší[/] porozumění lidové kultury, o níž se často mluví, avšak mnohdy bez znalosti principů, na nichž lidová kultura spočívá. Knížka vlastně představuje jakýsi populární protějšek projektu Lidová kultura v současném kulturním životě (1975), jehož byl autor hlavním iniciátorem.
      Tři kapitoly spisu mají převážně teoretický ráz, sedm se obírá různými jevy a oblasti lidové kultury, hlavně obyčejovými projevy, ale i jinými. První kapitola je výhledem ke kořenům a zhodnocením významu lidových tradic v českých dějinách a kultuře, druhá shrnuje a vysvětluje principy a hodnoty lidové kultury a umění, jejich charakter a život. Po těchto metodologických a teoretických výkladech Frolec přechází ke kapitolám materiálovým. Vychází především ze zkušenosti v oblastech, jak se říká, "folklórně živých", hlavně z jižní a východní Moravy.
      Frolec koncipuje tyto kapitoly v podstatě stejně nebo podobně. Staví je na nejrůznějších příkladech, hlavně na citaci folklórního materiálu, který se v jednotlivých obyčejích a v souvislosti s lidovou kulturou objevuje - uvádí písně a popěvky, recitované a rytmizované koledy, vyvolávky, ukázky nápisů a lidových dopisů atd. Tyto příklady prokládá výklady a vysvětlivkami, které mají osvětlit a upozornit na smysl a citovou náplň jevů, které v knížce shrnul. Tak postupuje v kapitole o koledě (74-100), o pomlázce (101-126), o jízdě králů (126-146), o lidovém obyčeji obda

273

rovávání (Frolec ji nazval Dar srdce, 147-172), o různých projevech milostné lásky (Chodníčky lásky, 173-202), o svatebním obřadu (203-232) a v kapitole nazvané čas života (223-261), kde probírá tzv. přelomové okamžiky a motivy loučení. Autor zdůrazňuje u těchto jevů lidové kultury hlavně význam sociálního pojítka a smysl citový, dalších funkcí lidové kultury si všímá už méně. Kdyby autor do svých výkladů včlenil také některé oblasti materiální kultury - jako třeba stavitelství, kroj nebo lidovou stravu - mohl by na nich ukázat jiné a další jevy lidové kultury a zejména rovněž to, jak sociální, duchovní, umělecké a citové prvky procházely a prolínaly celou tradiční lidovou kulturou, tedy i tzv. kulturou hmotnou. Poslední kapitola má shrnující povahu a opět teoretický ráz. Mluví především o významu a využití lidové kultury v dnešním životě; závěry se hodí zejména na venkovské oblasti, méně autor bere v úvahu poměry městské.
      Frolcova kniha vyšla ve značném nákladu a má zřejmě mezi čtenáři ohlas; tak jsme si mohli číst uznalý sloupek Z. Vybírala v Kmeni (26. 6. 1985), tedy na místech, kam se otázky lidové kultury dostávají jen vzácně. Možná, že běžný čtenář, k němuž se Frolec obrací, by věděl o lidové kultuře víc a důkladněji, kdybychom se mu přiblížili a nepsali pouze pro potřebu etnografických a folkloristických odborníků. Oldřich Sirovátka

Josef Jančář: Vznik a rozvoj socialistické zemědělské velkovýroby v okrese Hodonín. [obsah]

Hodonín 1984, 206 strán
      Jednou z naliehavých úloh historických vied v Československu je spracovanie dejín socialistickej kolektivizácie poľnohospodárstva 3 dô­ sledkov tohto revolučného procesu v ďalšom všestrannom rozvoji družstevnej dediny. Na plnení tejto vedecko-výskumnej úlohy sa podieľajú viaceré vedné disciplíny (napr. historiografia, etnografia, sociológia, vedecký komunizmus, sociálna psychológia apod.), pričom každá z nich rieši problematiku v súlade s predmetom a metódami svojho bádania. v historicko-etnografickom, štúdiu družstevnej dediny sa v celoštátnom meradle najviac pokročilo v Juhomoravskom kraji. Stalo sa tak zásluhou vedeckých inštitúcií pôsobiacich v tejto časti nášho štátu. Výsledkom tohto systematického a cieľavedomého úsilia moravských etnografov (ale aj zástupcov kooperujúcich disciplín) sú nielen doteraz vydané zborníky, ale aj viaceré monografie jednotlivých obcí a niektorých regionov. Jednou z posledných prác zameraných na historicko-etnografickú problematiku súčasného poľnohospodárstva je kniha vedeckého pracovníka Ústavu lidového umění v Strážnici J. Jančářa Vznik a rozvoj socialistické zemědělské velkovýroby v okrese Hodonín, ktorá vyšla roku 1984 na počesť X. zjazdu jednotných roľníckych družstiev, a to zásluhou[/] Okresnej poľnohospodárskej správy, Okresného výboru Zväzu družstevných roľníkov a Okresného výboru Odborového zväzu pracovníkov v poľnohospodárstve v Hodoníne.
      Autorov osobitý prístup k riešeniu vytýčenej úlohy je zjavný už z obsahu knihy, ktorý sa člení na sedem kapitol vlastného vedeckého textu a na jednu kapitolu príloh. v prvej kapitole sa podáva zemepisný a kultúrno-historický prehľad skúmaného okresu. v druhej kapitole sa autor zaoberá históriou poľnohospodárstva v tomto okrese so zvláštnym zreteľom na vývoj vlastníckych vzťahov v poľnohospodárstve a z nich vyplývajúcich sociálnych pomerov roľníckych vrstiev v období od 17. stor. do konca kapitalizmu; v tejto kapitole sa podáva aj prehľad spôsobov obrábania pôdy a pestovania plodín, ďalej obraz o vývoji poľnohospodárskeho družstevníctva za kapitalizmu a napokon sa vyzdvihuje politika KSČ pri riešení roľníckej otázky. Ťažisko práce o vzniku a rozvoji JRD spočíva v kapitolách III-V. Hodnotí sa tu vývoj družstevnej myšlienky od oslobodenia do vzniku JRD, no najmä proces socialistickej kolektivizácie poľnohospodárstva v terajšom okrese Hodonín a rozvoj JRD v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch. Obdobie ťažkých začiatkov JRD hodnotí autor prístupom marxistického historika, ktorý nepreceňuje negatívne javy z počiatočného obdobia kolektivizácie, ale ani nezjednodušuje ekonomické úspechy

274

dosiahnuté v socialistickom poľnohospodárstve najmä v poslednom desaťročí. Objektívny prístup vedca zachoval si autor aj pri analýze súčasnej poľnohospodárskej veľkovýroby, keď sa v socialistickom poľnohospodárstve okresu ujímajú niektoré formy priemyselnej výroby; tieto otázky rieši v VI. kapitole (Špecializácia, kooperácia a integrácia). Napokon v poslednej kapitole sa podáva prehľad o poľnohospodárskych podnikoch v okrese. v tejto časti sa autor neuspokojuje iba suchými dátami o vzniku a vývoji jednotlivých poľnohospodárskych závodov a o zameraní a výsledkoch ich výroby, ale za každým výsledkom vidí statočnú prácu kolektívov i jednotlivcov, ktorých tu náležite vyzdvihuje. Na konci knihy sú zaradené Prílohy, ktoré obsahujú nielen použitú literatúru a zoznam archívnych prameňov, ale prinášajú aj bohatý štatistický materiál o prídeľoch pôdy v rámci 1. pozemkovej reformy, prehľad roľníckych družstiev a zoznam socialistických poľnohospodárskych závodov v okrese Hodonín; takto chápané prílohy ku knihe zostanú trvale hodnotným prameňom k ďalšiemu štúdiu dejín poľnohospodárstva v tomto okrese.
      Kniha J. Jančářa o socialistickej poľnohospodárskej veľkovýrobe v okrese Hodonín znamená predovšetkým prínos k regionálnym dejinám socialistického poľnohospodárstva na Slovácku. Keďže autor hľadá korene družstevných tradícií (ale aj iných historických procesov prebiehajúcich v súčasnosti) ďale[/]ko v predsocialistickej minulosti, obohacuje tým metódy etnografického výskumu "súčasnosti" a naznačuje jednu z možných ciest ďalšieho bádania tejto problematiky. Hodnotenie progresívnych tradícií v kultúre a spôsobe života slováckeho ľudu prispieva k formovaniu spoločenského vedomia v súčasnej dobe. Autor sa i v tejto práci prejavil ako znalec slováckej dediny a mentality slováckeho ľudu. Pri analýze javov v oblasti materiálnej kultúry a výroby hľadá predovšetkým človeka ako tvorcu všetkých hodnôt. Pri čítaní tejto knihy sa človek upevňuje v presvedčení, že jej autor prechováva k slováckemu ľudu ako objektu svojho výskumu hlbokú úctu a obdiv. Pre uvedené pozitíva znamená táto práca nielen vedecký prínos ale i podnet k prebádaniu dejín socialistického poľnohospodárstva v ďalších okresoch našej vlasti. Ján Podolák

Štefan Nosáľ: Choreografia ľudového tanca. [obsah]

Bratislava 1984. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 336 stran, 29 barevných, 79 černobílých fotografií
      Kniha zasloužilého umělce Štefana Nosáľa je prvním dílem svého druhu v československé taneční literatuře. Je možno také hned říci, že je dílem solidním a více než užitečným. v poválečném údobí kulturního vývoje naší země, poznamenaným mimo jiné i bouřlivým roz[/]vojem folklórních souborů budujících svůj repertoár na jevištním zpracování lidových tanců a zvyků, dlouho chyběla publikace, která by sumarizovala zkušeností za léta tvorby tohoto druhu, a která by stanovila jak teoretická, tak metodická východiska pro další vývoj v oblasti této významné společensko-kulturní aktivity. Nosáľova kniha tuto mezeru vyplnila. Praktické zkušeností choreografa a pedagoga i autorova erudice teoretická v ní přinesly pozitivní výsledky.
      Látka knihy - určené po dohodě obou republikových ministerstev školství za celostátní učebnici pro vysoké školy múzických umění a filosofické fakulty vysokých škol je s předmluvou, úvodem a závěrem rozvržena do 28 kapitol doplněných nákresy, schematy a notovými záznamy, s odkazy na poznámkový aparát a soupis literatury. Nechybí praktické příklady některých choreografických kompozicí ani ukázka zápisu tance Labanovým písmem. Bohatá - žel převážně černobílá-obrazová část je rozdělena na fotografie původního lidového tance a tance scénického.
      Úvodní kapitola, vycházející z teoretických děl soudobých slovenských etnografů, je věnována velmi důležité obecné problematice: formám výskytu a prezentace folklóru. Stručně a věcně je tu pojednáno o původním a stylizovaném folktoru, je zde vysvětlen proces historických proměn funkcí folklóru a jsou tu probrány otázky míry jeho stylizace. Pak následuje kapitola,

275

která se věnuje objasnění pojmu "tanec" a charakteristice jednotlivých druhů tance. Další kapitoly jsou věnovány vysvětlení pojmu "choreografie", určení role choreografa i předpokladů potřebných pro tuto uměleckou činnost, tanečnímu interpretovi, spolupráci choreografa s interpretem, pedagogické přípravě tanečníka. Kapitola věnovaná tvůrčímu procesu uzavírá obecně tematickou část knihy a otvírá její část praktickou, v níž se autor věnuje kompozici, inspiračním zdrojům, tanečnímu motivu a choreografické práci s ním, jednotlivým druhům motivických sledů, prostorovému řešení pohybové kresby, frázování pohybu, rytmu, tempu, dynamice. Opomenut není ani problém vztahu hudby a tance a funkce slova ve scénickém tanci, Výklad o choreografické kompozici je rozdělen do dvou částí: v prvé je věnována pozornost choreografické kompozici sólového tance a dueta, v druhé choreografické kompozici skupiny. Zvláštní pozornost je věnována tanci dějovému i výtvarné složce tance. Zkušenost všestranného praktika velela Nosáľovi shrnout do samostatné kapitoly i potřebné informace o organizaci přípravy a realizaci choreografického díla. Zkušenost tvůrce přístupného všem aktuálním impulsům pak vedla autora i ke stručnému zpracování problematiky tance v opeře, muzikálu, činohře, filmu a televizi. Problematiku praktické choreografické tvorby uzavírá shrnutí poznatků o dramaturgii v taneční[/] tvorbě a o režii hudebně tanečních děl. Obrazová část knihy je komponována s ohledem na základní Nosáľův vztah k lidovému tanci a k jeho scénickému zpracování, jak jej proklamuje i v závěrečném slově své knihy.
      Vyvolává-li Nosáľova kniha diskusi, bude to prospěšné v tom případě, přinese-li tato diskuse věcné prohloubení a rozšířeni poznatků, které autor v této knize shromáždil. Nosáľovo průkopnictví, které získal v československé taneční pedagogice a v československé taneční literatuře vydáním učebnice choreografie lidového tance zůstává domníváme se - mimo diskusi už nyní. Na druhé straně však je už nyní povýtce diskusní, na první pohled patrný problém výše nákladu této publikace, vzhledem k aktuálnosti i akutnosti její potřeby. Karel Pavlištík

Jan Kobzáň: U počátků vod. [obsah]

Profil, Ostrava 1984, 345 stran
      Třináctý svazek edice Prameny ostravského nakladatelství Profil je věnován zpracování rukopisné pozůstalosti malíře a spisovatele Jana Kobzáně (1901-1959). Narodil se v Liptálu u Vsetína a svému rodnému kraji, jenž byl pro něj trvalým inspiračním zdrojem, zůstal věrný po celý svůj život.
      Jan Kobzáň je ve vzpomínkách současníků uchován jako neobyčej[/]ně vnímavý člověk a bystrý pozorovatel. Dokazuje to i kniha, která vznikla na základě jeho rukopisů. v sedmnácti kapitolách se odvíjí vyprávění o životě ve valašských dědinách i na pasekách, o tvrdé práci, o radostech i smutcích, o tom, jak se žilo v dobách dřívějších i těch dávno minulých. Nechybí povídání o strašidlech, příběhy veselé i napínavé, historky pytlácké a hlavně zbojnické. Jednotlivé příběhy jsou ústrojně propojeny úvahami o podstatě a smyslu lidského života, v nichž se obráží nejen mentalita valašských horalů, ale i jejich životní filozofie a moudrost. To vše se odehrává na besedách v chalupě staříčka Škrabanečka, kde se scházejí sousedé a kam přichází i chlapec, který celé vyprávění zapisuje.
      Kniha je psána dialektem, k němuž by bylo možné mít určité výhrady. To však v celkovém kontextu není podstatné. Vyniká především shromáždění bohatého folklorního materiálu a - což je nejcennější zachycení jedinečné a neopakovatelné atmosféry sousedských besed i s odstíněním jednotlivých typů vyprávěčů.
      Text knihy U počátků vod doplňují dřevoryty Jana Kobzáně. Úvodní stať napsal Josef Strnadel, v ediční poznámce jsou vysvětleny okolnosti vzniku díla, připojen je i slovníček nářečních výrazů. Jana Volfová

276

Josef Vařeka - Jiří Škabrada: Lidová architektura středních Čech. [obsah]

Katalog výstavy. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy 1984, 25 stran
      Nebývá obvyklé referovat o výstavních katalozích. A je to někdy škoda. Bylo by tomu tak nepochybně v případě drobné, ale obsahem bohaté a výtvarně působivé publikace etnografa Josefa Vařeky a architekta Jiřího Škabrady, která byla vydána u příležitosti zdařilé stejnojmenné výstavy ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy (září 1984 až únor 1985). Základní předností výstavy i katalogu je komplexní přístup k poznání vývoje vesnických staveb od nejstarších dob po dnešek.
      V úvodní částí katalogu se autoři zabývají sídelní problematikou. Ukazují, že základní dochované sídelní struktury ve středních Čechách byly vytvořeny vnitřní kolonizací zhruba do konce doby hradištní, vznik vesnic s pevnějším půdorysem však souvisí až s obdobím vrcholného středověku. Jako základní sídelní typ se ve středních Čechách vykrystalizovala návesní ves. v dvorové zástavbě převažují trojstranné statky, vpředu spojené zděnou bránou, orientované štítem domu k návsi nebo cestě. Ve sťředních Čechách byl obecně rozšířen komorový dům o světnici, síni s černou kuchyní a komoře; chlévní typ obydlí se prosadil pouze na území dolního toku Želivky a v ně[/]kolika lokalitách na severu oblasti. Pozoruhodnými stavbami jsou zděné nebo dřevěné, event. hrázděné špýchary, stojící většinou samostatně. Patro se u obytného domu vyskytuje od 17. a 18. století pouze v severozápadní a severní části území. Ve středních Čechách převažovaly roubené stavby (nejdéle se udržely v severovýchodní části kraje, v povodí Berounky a v jižní polovině oblasti). Autoři zjišťují, že středními Čechami probíhají tři domové izoglosy, z nichž dvě ve směru západ-východ vymezují průnik hrázděné konstrukce a roubeného patra, třetí ve směru jih-sever udává rozšíření názvu "dům" pro střední síň obydlí. Cenné je rovněž vymezení čtyř regionálních domových forem ve středních Čechách (slánský dům, dům severní části Středočeského kraje, dům středního Polabí, dům jižní poloviny středních Čech a povodí Berounky). Autoři věnují pozornost také vnitřnímu zařízení obydlí a životu v domě, uvádějí obyčeje spojené s příbytkem, všímají si průzkumu a památkové péče ve Středočeském kraji. v závěrečné částí publikace uvádějí příklady architektonicky a urbanisticky pozoruhodných vesnických celků s dochovanou zástavbou lidového charakteru.
      Publikace o lidové architektuře ve středních Čechách zdařilým způsobem shrnuje poznatky obsažené na výstavě, na jejíž přípravě se podíleli i další pracovníci z oblasti etnografie, dějin architektury[/] archeologie (Lubomír Procházka, Ivana Vojtěchovská, Jaroslav Vajdiš, Ivana Pleinerová, Zdeněk Smetánka). Výstava i katalog jsou dobrou vizitkou práce Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Václav Frolec

Jerzy Czajakowski: Muzea na wolnym powietrzu w Europie. [obsah]

Vydalo Muzeum budownictwa ludowego w Sanoku. Rzeszow-Sanok 1984, 436 str., 145 f oto v textu, angl.-franc.-něm. a rus. resumé
      Autor publikace, ředitel skansenu v Sanoku, patří k nejaktivnějším organizátorům národopisných muzeí v přírodě v Polsku a k významným představitelům tohoto oboru vědecké práce. Jeho dosavadní rozsáhlá badatelská i organizátorská činnost mu umožnila podat obraz o vzniku i rozvoji národopisných muzeí v přírodě nejenom v Polsku, ale v celé Evropě.
      Ve výkladu historie rozvoje skansenů se opírá zejména o práce R. Wildhabera (Der derzeitige Stand der Freilichtmuseen in Europa und in USA. Bayerisches Jahrbuch für Volkskunde, 1959), A. Zippeliuse (Handbuch der europäischen Freilichtmuseen. Köln 1974) i o dlouhou řadu dalších prací. Nejpodrobněji si všímá vývoje museí v přírodě ve skandinávských zemích a upozorňuje na důvody budování skansenů, mezi nimiž má významné místo výchova k vlastenectví.
      Výraznou pozornost věnuje teorii

277

budování skansenů a jejich využívání pro vzdělávání především mládeže, ale i pro vědecký výzkum. Zvláštní pozornost věnuje deklaraci ICOM z roku 1958, která připouští, aby z vědeckovýchovných důvodů byly v muzeích v přírodě budovány kopie nebo rekonstrukce typických objektů, pokud je už nelze získat v terénu. Srovnává tak stanovisko ICOMOS, který od vydání tzv. benátské charty z roku 1964 přes usnesení z mezinárodní konference z roku 1971 v ČSSR a z roku 1977 v Maďarsku chápe stále skanseny jen jako soubory památek lidových staveb. Avšak vývoj dává za pravdu budovatelům národopisných muzeí v přírodě.
      Autor se podrobně zabývá také formami a obsahy oživování muzeí v přírodě. Poukazuje na to, že už v 19. století se v postavených objektech předváděl způsob života a práce, avšak tato činnost má z vědeckého hlediska dlouho řadu nevýhod a problémů. Czajkowski dělí oživování na divadelní a demonstrační. Do první skupiny náleží předvádění různých druhů prací a řemesel v původních krojích, předvádění zvyků a tanců v prostředí skansenů a popřípadě zemědělská činnost ve skansenu. Tento způsob ve spojení s ekonomickým využíváním skansenů je používán zejména ve skansenech v USA. Demonstrační oživování skansenů je odborně přijatelnější, neboť se pouze demonstruje ukázka staré technologie řemesel a nevzbuzují se sentimentál[/]ní pocity. Je však třeba si uvědomit, píše Jerzy Czajkowski, že za krátkou chvíli podívání se nikdo nenaučí hotovit keramiku nebo tkát plátno, ani nepozná namáhavost a obtížnost předváděné rukodělné výroby.
      Autor se dále zabývá významem a funkcí skansenů ve společnosti a největší část knihy věnuje přehledu o skansenech v jednotlivých evropských zemích. Konstatuje, že skanseny jsou kulturním jevem nebývalé síly a že od původního přenášení a ochrany jednotlivých domů přešly k plánovitému vytváření komplexního obrazu lidové kultury.
      Czajkowského instruktivní kniha o evropských skansenech je významným přínosem pro poznání tohoto oboru muzejní práce a vedle textů kapitol a obrazových příloh přináší i bohatou bibliografii prací o národopisných muzeích v přírodě. Josef Jančář

Pověsti a pohádky z Těšínska

Józef Ondrusz: Cudowny chleb. Podania, baśnie i opowiejści cieszyńskie. [obsah]

Warszawa 1984, 451 s.
      V posledních desetiletích patří učitel Józef Ondrusz k těm, kteří se nejvíc zasloužili o sběr lidových tradic na Těšínsku, zejména přísloví, pořekadel, pověstí a pohádek. Vydal také několik knižních sbírek a publikací, které významně obohacují poznání tradičního vesnického i hornického folklóru na našem území těšínské oblasti. v loňském[/] roce vyšla syntetizující obsáhlá sbírka Cudowny chleb. Dá se říci, že shrnuje celou Ondruszovu sběratelskou žeň: najdeme v ní přes 200 textů, hlavně různých pověstí (166) a dále pohádek (37). Největší část textů zapsal Ondrusz sám; na koncí sbírky své vypravěče uvádí i s hlavními životními daty. Kromě toho autor publikuje některé texty, které přebral z tištěných pramenů, ze starších místních sbírek a hlavně z krajových časopisů. Protože Ondrusz je rovněž dobrým lidovým vypravěčem, netiskne látky tak, jak je zapsal nebo poznal z tištěného pramene, nýbrž je sám interpretuje, parafrázuje a stylisticky sjednocuje. To tedy znamená, že Ondruszova sbírka není určena především a hlavně národopisným odborníkům, nýbrž že má popularizační poslání a že ji budou číst všechni, kteří se zajímají o lidové tradice.
      Ondrusz rozdělil texty do devíti oddílů. Prvních osm obsahuje různé pověsti - lokální a historické (o založení Těšína, o Suché, Jablunkovu, Orlové, o zázračném fryštáckém zvonu), o vojnách, prostých a moudrých lidech (o spícím vojsku v Čantoryji, o dobré těšínské kněžně), o zbojnících (hlavně o Ondrášovi), dále pověsti o pokladech, hastrmanech, pověsti hornické (především o Pusteckém) a konečně látky o čertech a jiných démonech (o fajermonovi, vlkodlakovi, černokněžníkovi, choleře). v poslední částí sbírky čtenář najde různé druhy pohádek.

278

      Sbírku doprovází obsáhlý doslov přední polské folkloristky Doroty Simonidesové. Zabývá se v něm historií sběrů a výzkumů lidové prózy na Těšínsku a rozebírá jednotlivé skupiny, které jsou ve sbírce zastoupeny. Zdá se mi, že ve studii citelně chybí pozornost k českým sběrům a bádání. v knize najdeme dále údaje o pramenech, z nichž látky pocházejí, a odkazy na katalog J. Krzyżanowského polské lidové prózy.
      Ondruszova bohatá sbírka pověstí a pohádek není jenom populární četbou pro polské čtenáře. Znamená rovněž významný přínos k poznání místní tradiční folklórní prózy a doplňuje publikace, které v posledních desetiletích byly z Těšínska vydány. Oldřich Sirovátka

Irena Turnau: Moda i technika włókennicza w Europie od XVI do XVlII wieku. [obsah]

Wrocław 1984, 210 str., 22 il., anglické résumé
      Z pěti základních příčin změn formy oděvu, které stanovila autorka práce, totiž 1) přírodního prostředí, 2) textilní výrobní techniky, 3) společenského prostředí, 4) umění, 5) psychologických činitelů, věnovala v této knize pozornost rozpracování druhého bodu v dobovém rozmezí 16.-18. století. Všímá si vzniku prvních textilních strojů a vlivu produkce na módu a zpětného působení požadavků módy na výrobu a její sortiment. Práce je[/] založena na hluboké znalosti jak literatury, tak především dochovaných předmětů, jak je autorka prostudovala v 27 větších muzeích v celé Evropě a v USA. Jsou to nejčastěji přepychové obleky slavných historických postav, prostší pocházejí z archeologických vykopávek nebo byly nalezeny v hrobech.
      První část pojednává nejprve o západoevropských střediscích, z kterých se módní vlivy šířily a jakým způsobem se to dálo, a o příčinách jejich vzniku i přesunů. Neméně významná je kapitola věnovaná střetávání východní a západní módy, kterého jsme svědky právě na Moravě, jak se to uchovalo v lidovém oděvu; ostatně o oblečení střední a východní Evropy bude pojednávat další chystaná práce autorčina. Plátenictví a prádlo, staré a nové soukenictví, produkce hedvábných tkanin a konečně vznik a vývoj převratného bavlnářství jsou tématem jednotlivých oddílů knihy. Je to pojetí nové, lišící se od dosa[/]vadních kostymologických prací, přeceňujících tajemný vliv módy, o kterém se tvrdilo, že jej nelze vysvětlit. Autorce šlo o postižení materiální základny přeměn. Počínaje 17. stoletím nastupuje standartizace třídílného mužského oděvu, který se zkracuje a zužuje, ne pro nedostatek oděvních tkanin, ale pro změnu v mentalitě vyvolanou přechodem ke kapitalismu a zároveň pro obecné rozšíření vlivu vojenských uniforem. Původně malé zásoby oděvního materiálu, které si jedinec mohl dovolit, se obohatily s nástupem cenově dostupných bavlněných a smíšených tkanin, zvláště v ženském oděvu. Ten se pak pořizoval na několik let nebo jen na sezónu, a ne jako dříve na celá pokolení konzumentů.
      Kniha patří k základní literatuře každého, kdo se zabývá vývojem oděvu kterékoli společenské vrstvy, také proto, že přistoupila k problému ze středoevropské pozice. Miroslava Ludvíková[/]

SBORNÍK

Západoslovenské folklórne slávnosti a mierové slávnosti Myjava. [obsah]

Pamätnica vydaná pri XXV. ročníku konania, zostavil a na vydanie pripravil PhDr. Svetozár Švehlák, CSc. Vyd. Krajské osvetové stredisko v Bratislave, Bratislava 1984
      Okruh vedoucích pracovníků i vědeckých a uměleckých spolupracovníků pořadatelů západoslovenských národopisných slavností na Myjavě vytvořil u příležitosti 25. ročníku slavností sborník, který má širší význam zejména tím, že podává nejenom slovní zhodnocení dosavad

279

ního vývoje jednotlivých ročníků, ale zejména podrobný přehled pořadů, jejich připravovatelů, účinkujících i organizátorů od vzniku slavností do současnosti.
      V současné době stále naléhavěji vyvstává potřeba vědecky zhodnotit dosavadní etapu vývoje všech typů folkloristických slavností a formulovat zásady jejich hodnocení. Tento velký úkol, který do značné míry náleží národopisu, nelze splnit bez bohaté a všestranné dokumentace programové skladby slavností i jejich uměleckého a organizačního zabezpečování. Zkušený badatel Sv. Švehlák uspořádal sborník o myjavských slavnostech tak, že umožňuje srovnávat údaje s materiály v publikaci o folkloristických slavnostech ve Východné.
      Po úvodních příspěvcích M. Kollára, vedoucího odboru kultury západoslovenského KNV, a Vladimíra Jurenky, předsedy MěstNV v Myjavě, podává zevrubnou historii slavností v Myjavě předseda jejich programové rady Vladimír Kyseľ. O ideových aspektech přípravy programů píše Jozef Lehocký a o bohatém a pravidelném výstavním programu, uskutečňovaném zde od roku 1977, pojednává Jarmila Paličková. I když všechny uvedené příspěvky jsou důležité, za stejně důležitý přínos každé publikace o kterýchkoliv folkloristických slavnostech je třeba považovat metodicky dobře připravené statistické údaje. v publikaci k 25. výročí Myjavy je připravila[/] tajemnice těchto západoslovenských slavností Elga Válkyová. Každý statistický údaj ať už se týká čísel, jmen nebo programů, přispívá k lepšímu pochopení vývoje a rozvoje významné kulturní aktivity osob, kolektivů i celých regionů, přispívá ke zpracování exaktnějšího vědeckého hodnocení tohoto fe[/]noménu etnografického výzkumu současnosti. Bylo by si přát, aby obdobné sborníky vycházely ze všech jubilujících folkloristických festivalů a aby v nich vycházely především dokonale zpracované statistiky jako jeden z pramenů národopisného výzkumu současnosti. Josef Jančář[/]

KONFERENCE

Seminář o vědeckém filmu v Mikulově [obsah]

Ve dnech 26.-27. března 1985 se konal v Mikulově seminář "Film moderní metoda výzkumu a dokumentace národopisu", který uspořádala sekce společenskovědního filmu Společností pro vědeckou kinematografii při ČSAV ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově. Semináře se zúčastnilo 28 pracovníků z muzeí a vědeckých ústavů Moravy a Slovenska.
      Úvodní referát o pojetí záběru v uměleckém a vědeckém filmu přednesl Petr Kňáva. Seznámil posluchače s historií vědeckého filmu, srovnával problematiku vědeckého společenskovědního a biologického filmu a konfrontoval rozdílný způsob práce ve filmu vědeckém a uměleckém. v praktické instruktáži a komentáři k promít[/]nutým filmům potom konkretizoval tento teoretický úvod. Součástí programu byla retrospektivní projekce filmů, sahající až do počátků národopisného filmu u nás, do roku 1918, kterou uvedla Vlasta Svobodová. Pojednala o obsahu a formě vědeckého a uměleckého filmu, o jejich cílech a specifičnosti. Cílem vědeckého filmu je dokumentace, objev a důkaz, cílem uměleckého filmu pak typizace, stylizace a emocionální působení na diváka. Tyto cíle ostatně odpovídají cílům vědy a umění. Retrospektivní projekce nebyla samoúčelná předvedla konfrontaci uměleckého Plickova filmu Věčná píseň z roku 1941 a nepublikovaných vědeckých záznamů Vladimíra Úlehly, které byly součástí sociologicko-etnografického výzkumu ve třicátých letech ve Velké nad Veličkou. Odlišný způsob práce obou tvůrců byl

280

v bezprostředním srovnání ukázek patrný. Zejména cenné jsou filmové záznamy bratří Deglů z Podluží z r .1918.
      Druhý den semináře zahájila referátem o filmové dokumentaci v muzejních podmínkách Eva Urbachová, odborná pracovnice Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně, která zajímavě uvedla filmy, na nichž sama spolupracovala. Informovala o důvodech, které ji vedly k využívání filmu. Upozornila na řadu problémů technického rázu spojených s nutností spolupráce s filmaři amatéry, neboť muzeum nevlastní vybavení k této činnosti a fotografická dokumentace je v mnoha případech nedostačující. Kromě kladných stránek této spolupráce (nadšení, ochota pracovat i ve volném čase) se však projevují také rozpory mezi zřetelem vědeckodokumentačním a filmařským. Autorka dospěla z vlastní zkušenosti k závěru, že pro muzejní účely je výhodné ponechat film bez ozvučení, tj. komentáře a hudby, a komentář připojit ve formě psaného textu. Synchronní záznam obrazu a zvuku je optimální, avšak muzea postrádají zvukové kamery. Jiným způsobem se může realizovat tato práce na větších, technicky dokonale vybavených pracovištích. s výsledky takového způsobu dokumentace jsme se mohli seznámit prostřednictvím videozáznamů, které prezentoval Umenovedný ústav Slovenské akademie ved v Bratislavě. Po vzoru zahraničních institucí[/] vydává k vědeckým filmům doprovodné publikace "Etnofilm". Podrobné informace podal Miro Ruttkay-Dauko. Závěrem byli účastníci semináře seznámeni s filmy ze současné produkce národopisných pracovišť, tj. Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. Radh. a Ústavu lidového umění ve Strážnici.
      Semináře se zúčastnili nejen členové sekce, ale také zájemci z muzeí, kteří chtějí využívat filmu ve své práci. Ze závěrečné diskuse vyplynuly náměty pro další seminář. Jiřina Kosíková

Čeští a slovenští vystěhovalci a krajanské hnutí, Praha 1. - 2. 7. 1985 [obsah]

Ve dnech 1. a 2. července 1985 se konala v prostorách historické budovy Karolina v Praze vědecká konference věnovaná otázkám vystěhovalectví a krajanského hnutí Čechů a Slováků. Na její přípravě se podílely filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Československý ústav zahraniční a Matice slovenská. Vedle pracovníků z řady institucí a vědeckých pracovišť se konference účastnili i krajané z 12 zemí, kteří navštívili ČSSR u příležitosti Československé spartakiády 1985 na pozvání Československého ústavu zahraničního.
      Jednání zahájil rektor UK Zdeněk Češka, který přivítal všech[/]ny přítomné. Ve svém projevu vyzdvihl podíl univerzity na udržování kontaktů s krajany žijícími v zahraničí a význam krajanského hnutí pro upevnění porozumění mezi národy.
      Program konference byl rozdělen do tří bloků.
      První blok byl věnován problematice dějin českého a slovenského vystěhovalectví. Referáty byly zaměřeny na jednotlivé vystěhovalecké vlny, prameny k jejich studiu v ČSSR i v zahraničí, způsob života vystěhovalců, jejich kontakty se starou vlastí a ohlasy vystěhovalectví v soudobé publicistice.
      Příspěvek děkana FF UK V. Rába byl zaměřen na pomoc fakulty našim krajanům v kulturní a pedagogické práci a na širokou výzkumnou a publikační činnost věnovanou této problematice.
      Antonín Robek, ředitel ÚEF ČSAV, upozornil na důležitost historické a etnografické práce při studiu českého a slovenského vystěhovalectví, na jeho proměny a význam jak pro mateřskou zemi, tak i pro krajanské hnutí.
      F. Bielik, vedoucí oddělení výzkumu Matice slovenské, ve svém referátu zdůraznil, že dějiny našeho národa jsou neúplné bez poznání podstaty a příčin vystěhovalectví, zejména na Slovensku, kde bylo masovou záležitostí.
      První den jednání uzavřela krajanka M. Jakabová, která informovala o práci Demokratického zväzu Slovákov v Maďarsku a o jeho

281

aktivní účastí na veřejném i kulturním životě země.
      Druhý den konference byl věnován referátům a diskusním příspěvkům krajanů z Jugoslávie, Francie, Kanady, Rakouska, NSR a Spojených států amerických.
      Představitel Svazu Čechů a Slováků v Chorvatsku J. Matušek shrnul dějiny vzniku českých osad v Jugoslávii a upozornil na účast Čechů a Slováků v národně osvobozeneckém boji v době druhé světové války.
      T. Marzik z USA seznámil se základními díly a bibliografii k problematice vystěhovalectví vydanými ve Spojených státech. Poukázal na nutnost těsnější spolupráce obou stran při publikování výsledků vědeckých výzkumů.
      Josef Polišenský uvedl základní prameny a archivní fondy poskytující údaje o českých a slovenských vystěhovalcích od 16. stoleti do současnosti.
      Diskusní příspěvky M. Gregora (Francie), L. Píchové, V. Čejky, Ch. Heydy, M. L. Štikové (USA), M. Motla (NSR), J. Rumíška (Kanada), M. Brožáka (Rakousko) a Z. Procházky (Jugoslávie) se zabývaly společenským životem a osvětově-propagační činností spolků v jednotlivých zemích. Zdůrazňovaly jejich snahu o zachování mateřského jazyka u potomků původních vystěhovalců prostřednictvím jazykových kurzů, večerních škol a vydávání řady novin a časopisů (Našinec, Hospodář, Věk rozumu, Čes[/]ký hlas). Někteří krajané působí úspěšně jako lektoři češtiny i na katedrách slovanských jazyků na amerických univerzitách.
      Na závěr programového bloku krajanských referátů vystoupil L. Kouba, který seznámil přítomné s činností Československého ústavu zahraničního, jenž poskytuje metodickou pomoc krajanským spolkům, organizuje pro ně zájezdy do vlasti, jazykové kurzy, rozhlasové relace a vydávání měsíčníku Československý svět.
      Třetí, nejrozsáhlejší blok byl věnován příspěvkům pracovníků z pořádajících institucí. Pro nedostatek času byly ze 16 přihlášených vybrány dva, které měly krajanům přiblížit některé z problémových okruhů, jimiž se zúčastněné instituce při studiu vystěhovalectví zabývají.[/]
      Josef Vařeka se ve svém vystoupení zaměřil na specifické a shodné rysy architektury českých osad v Jugoslávii, na odlišnou genezi trojdílného domu a instituci výměnku jako charakteristického znaku českých vystěhovalců.
      Referát Ivy Heroldové se soustředil na problematiku reemigrace Čechů a Slováků po druhé světové válce a jejich začlenění do hospodářského, politického a kulturního života.
      Vzhledem k tomu, že přednesené referáty podaly cenné informace o historii a současnosti krajanského hnutí a poskytly řadu námětů pro další vzájemnou spolupráci, je nesporným přínosem, že budou vydány tiskem v připravovaném sborníku. Vladimíra Klevetová - Jana Roulová[/]

FESTIVALY

Strážnice 1985 [obsah]

Slavnosti lidových písní a tanců, Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici vstoupil letos do svého 40. ročníku. Jak známo, tyto folkloristické slavnosti jsou nejdéle trvající přehlídkou u nás a myslím, že ani v jiných evropských zemích není mnoho festivalů, které mají tak dlouhou a nepřetržitou tradici.[/] Protože strážnická přehlídka je v Československu festivalem ústředním a navíc pravidelně hostí zahraniční soubory, je tím jeho význam ještě podtržen. v domácích poměrech se festival stává podnětem a normou pro slavnosti místní a oblastní. To všecko by zasluhovalo zhodnocení všech předchozích ročníků a kritický rozbor cesty, kterou festival prošel.

282

Záběr z jízdy králů ze Skoronic na 40. ročníku MFF ve Strážnici. Foto 1. Zehl, 1985.

      Úspěch festivalu nezávisí jen na důkladné přípravě programů. Velkou roli hrají další okolnosti především přízeň počasí a návštěva. Proto výsledný ohlas festivalu se dá málokdy přesně předvídat. Při letošním jubilejním ročníku - byl navíc pořádán v rámci 3. ročníku Festivalu zájmové umělecké činnosti socialistických zemí - všechny tyto okolnosti byly na štěstí příznivé, a tak se 40. ročník mimořádně vydařil.
      To platí už o hlavním pořadu festivalu. Sjely se k němu folkloris[/]tické soubory ze sedmi socialistických zemí; hostitelské úlohy se ujaly strážnické soubory a muziky. Pořad Písně a tance přátelství připravila dvojice mladých a osvědčených autorů Daniel Luther a Pavel Popelka, komentář četl Lubor Tokoš. Na pódiu jsme viděli tance, písně a obyčeje estonského souboru Tarvenpjae z SSSR, polské skupiny z malého města Szamotuły nedaleko Poznaně, mongolského souboru Nomgon, německé skupiny z Drážďan, bulharského kolektivu Dunav z města Vi[/]din na severozápadě země, maďarského souboru Béla Bartók z Budapešti a konečně rumunských tanečníků a muzikantů z města Dragasani. Některá vystoupení - jako třeba mongolského souboru nebo rumunského kolektivu - nutila diváky k trvalému potlesku. Čistotou hudebního a tanečního projevu zvlášť zaujal maďarský kolektiv. Soubory byly rozdílné svou povahou a původem, ale i svou úrovní. To mělo pro autory i diváky výhody i nevýhody. Autorům však nešlo o pouhé pásmo sestavené z různých čísel. Podařilo se jim něco víc: přirozeně zkomponovat jednotlivá čísla v celek, do něhož bezprostředně zapadlo hostitelské vystoupení strážnických souborů a vynikla myšlenka setkání a přátelství mezi národy.
      Před hlavním pořadem se v sobotu uskutečnil jakýsi prolog (připravil jej Pavel Kurfürst ): před třemi muzikami v něm zazpívali vyhlášení zpěváci ze Slovácka, známí z předchozích ročníků Jožka Severin, Václav Harnoš, Jožka Černý a Luboš Holý - a mladí zpěváci Podlužánku z Prušánek. Pásmo mělo mezi diváky pěkný ohlas, neboť připomnělo některé zpěváky, kteří se zapsali do historie strážnických slavností. Krása naší země se jmenoval pořad, který připravili Hannah Laudová a Cyril Zálešák, a v němž jsme viděli lidové tradice ve scénickém zpracování předních českých a slovenských soubo

283

rů. Vystoupily známé kolektivy převážně z větších měst - Chorea Bohemica z Prahy, Javorník z Brna, Hlubina z Ostravy, Technik z Bratislavy, Železiar z Košic, Úsvit z Českých Budějovic, Olšava z Uherského Brodu, Břeclavan z Břeclavi, Kašava z Lukova u Gottwaldova atd. Autorům šlo nejen o to, aby představili nejlepší a typická čísla z tvorby význačných souborů. Usilovali však o něco dalšího: popsat metody zpracování lidových písní, tanců a obyčejů. Tak jsme viděli různé způsoby, od přímé rekonstrukce folklórního záznamu (např. v jihovalašské popovské muzice v provedení tria muzikantů ze souboru Javorník), přes různé přepisy a stylizace až po autonomní uměleckou tvorbu, jak to dělá Chorea Bohemica (v Jarním pastorale a v ladovském obrázku v hospodě) nebo bratislavský Technik v pastýřské scéně To byla ovečka. Autoři se tedy snažili poučit diváky, vyložit, z jakých pramenů folkloristické soubory vycházejí, jak tyto předlohy používají, jak je na scéně přetvářejí. Ukázali rovněž hranice této činnosti a hlavně hranice, za které by strážnický festival ve svých programech neměl jít. Soudím, že scény bratislavského Techniku To byla ovečka nebo Jarní pastorále souboru Chorea Bohemica tyto hranice už překročily, neboť to byly baletní a pantomimické výjevy, v nichž svazky s folklórem se omezily pouze na minimum, především na lidové prostředí. To samozřejmě nic[/] neříká o vlastní úrovni těchto scének, ta byla vysoká. Celý program měl u diváků dobrý ohlas; úkol, který si oba zkušení autoři předsevzali, rozhodně splnili. Snažili se po celou dobu, aby dali divákům jak umělecký zážitek, tak správnou informaci. Myslím, že průvodní slovo mělo být ještě víc zaměřeno na objasnění cest, kterými se soubory při své práci ubírají.
      Vesnické skupiny a soubory vystoupily v pořadu Jaro na dědině, který připravil Jan Krist (průvodní slovo napsal Oldřich Sirovátka a četl je Jan Fiala ). v programu se ukázaly české skupiny z Vlastiboře u Tábora a z Doudleb, moravské skupiny z Kudlovic u Uherského Hradiště a z Troubska u Brna, slovenské kolektivy z Terchové, Rakovce n. O. z okresu Michalovce a z Kozárovců z okresu Levice a konečně ukrajinský soubor z Kurova na okresu Bardejov. Diváci se seznámili s různými obyčeji a praktikami, písněmi a tanci v jarním období; některé z nich ještě na vesnici žijí, většinou však už vymizely a zůstaly pouze ve vzpomínkách. Autor postavil pásmo chronologicky: začínal fašankovými slavnostmi, přešel k velikonočním obyčejům, k vynášení smrtky a přinášení nového léta, ukázal jarní zvyky na salaši a stavění májů a končil letnicovými obyčeji "královniček" a jánskými ohni. Protože pořad byl postaven nejen na písních a tancích, ale také na obyčejích, využíval často obyčejových vý[/]jevů a říkaného slova. Objasnil divákům, které obyčeje se v jarním období vyskytovaly, ale vysvětlil také jejich životní smysl. Navíc jsme viděli některá vystoupení, v nichž se ozývala živelná radost a spontánní potěšení z písní, tanců a obyčejů, jako třeba při vystoupení skupiny z Kozárovců nebo z Terchové.
      Pod tzv. regionálním pořadem se rozumí program, který chce divákům představit určitý region, vyhraněnou národopisnou oblast. Autorkou několika podobných pořadů byla v minulosti Zdenka Jelínková ; osvědčila se zejména pro své detailní znalosti písní, tanců a zvyků v různých oblastech, hlavně na Moravě. Také tentokrát se ujala námětu a scénáře pásma Pomezními chodníčky, v němž chtěla ukázat národopisné spojnice ve střední části moravsko-slovenského pomezí. Režie Karla Pavlištíka dala pořadu tempo a jasné kontury; pořad doprovázela Jana Čipáková. Program byl členěn do pěti tematických oddílů (zpěvy a tance v přírodě - svatební zvyky a písně - zbojnické písně a tance - zimní období - fašanky). v programu vystoupilo více než deset skupin a souborů (Dolná Súča, Lubina-Miškech Dedinka, Nová Bošáca, Zariečie-Mestečko, Nivnice, Štítná n. V., Strání, Valašské Klobouky, Starý Hrozenkov, Velká n. Vel., Nedašov) a mnoho sólistů. Přes značnou délku pořad diváky až do samého konce zaujal a zno

284

vu připomněl, že kulturní a folklórní spojitosti mezi moravskou a slovenskou oblastí na moravskoslovenském pomezí byly značné a že některé jevy v tanci, zpěvu, obyčejích i krojích jsou variantami společného základu. Proto pořad nevyzněl jako pouhá zábava nebo umělecký zážitek. Divák - pokud byl pozorný - v něm mohl najít poučení o povaze naší lidové kultury. Autorka pořadu právem dostala hlavní cenu strážnického festivalu 1985.
      Hudební program Za písní s podtitulem Hudební zpracování lidového zpěvu byl tentokrát hodně kratší a byl zaměřen značně odborně. Hlavní autor Jaromír Gelnar napsal průvodní slovo pro Lubora Tokoše. v programu využil horňáckou cimbálovou muziku s primášem M. Hrbáčem a horňácký mužský sbor, cimbálovou muziku Technik z Ostravy, s níž zpívala J. Šuláková, lidovou hudbu ze Suché Hory, dále gajdoše V. Zogaty, syna zemřelého legendárního zpěváka a gajdoše z Hrčavy na Těšínsku, a ještě další. Pořad byl sestaven ne jako sled jednotlivých samostatných výstupů, nýbrž jako ucelený výklad s ukázkami, Myslím, že tento způsob by měl být využíván na festivalu co nejčastěji, neboť dává divákovi možnost, aby pronikl do lidové kultury hlouběji a důkladněji. Záměr byl tedy správný a prospěšný; komentáře a výklady však měly být napsány jasněji a přehledněji. L. Tokoš je četl přirozeně,[/] jenže text mu nedával možnosti, aby mu divák zcela porozuměl, neboť vyprávěný nebo slyšený výklad je jiný, než text a výklad vytištěný.
      Nevelký a skromný pořad Eště si zazpívám s podtitulem Písně dvorů, luk a polí (scénář a režie Danuše Adamcová, hudební spolupráce Jiří Pajer, uváděl Ivo Píža se znamenitě hodili do přirozeného prostředí Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Zpěváci přednášeli písně na dvoře a na trávnících mezi lidovými stavbami. Autorka nechala zaznít některé písně, které se zpívaly při domácí práci, při rodinné zábavě, při práci v hospodářství a dětské písně a hry na pastvě. Místy trochu pronikalo romantické ladění, avšak pořad ukázal některé druhy písní a popěvků v jejich spojení s prostředím a v jejich vlastní funkci. v pořadu zazněly zejména písně, vlastní slovácké oblasti, takže pásmo bylo ještě dalším programem "regionálním". Autorka si dovedla najít výborné interprety: Vlastu Grycovou a Alžbětu Končetíkovou ze Strání (zejména ta zaujala přirozeným projevem), J. Hudečka a J. Škodáka a mužský sbor z Hrubé Vrbky, děti z Velehradu atd.
      V příjemném prostředí muzea v přírodě se konal ještě další pořad, totiž přehlídka dětského folklbru. Autoři ( Jaromír Nečas a Anna Maděričová ) ji nazvali podle jedné žertovné písně ze Sušilovy sbírky z kódele buben,[/] z cibule paličky. Dětské programy, které jsme v minulosti ve Strážnici viděli, vesměs ukazovaly, že vztah nejmladší generace k folklóru nepohasíná a že trvá aspoň v rovině souborového hnutí. Autoři pořadu hledali jiný a neotřelý přístup k dětskému folklóru: chtěli využít dětskou hravost a spontánní aktivitu, veselost a žert. Usilovali rovněž o to, aby zapojili do akce ostatní děti i dospělé diváky, hlavně zpěvem veselé písničky ze Sušilovy sbírky, která byla spojujícím motivem pořadu. Autoři vybrali jako účinkující zejména dětské slovácké soubory a skupiny i sólisty (Veličánek z Velké n. Vel., Hradišťánek, muzika ze Strážnice, Palavánek z Dolních Věstonic, brněnský Valášek, sbor a muzika z Bánova atd.). Vedle nich vystoupili ještě ojedinělí zástupci z Čech (Haltravánek z Klenčí na Chodsku, F. Vlasák z Horní Břízy). Záměry se autorům podařilo splnit jen zčásti, a těžko bylo možné čekat víc. Bylo by však nutné a prospěšné, aby se tyto nové podněty využily v dalších ročnících. Do rámce pořadu dobře zapadlo průvodní slovo: ujaly se ho maminka Košíková se svou dcerou. Uváděly písně a tance přirozeně a prostě, našly bezprostřední vztah k dětem i k dospělému obecenstvu.
      Soubory ze Slovácka připravily jubilejnímu festivalu úspěšné pásmo Okolo Strážnice (scénář a průvodní slovo František Synek, režie Jan M. Krist, konference Milena Tučná ); vystoupila v něm cimbálová muzika S. Volavé

285

ho ze Strážnice, Podlužan z Břeclavi, Lúčka ze Svatobořic-Mistřína, Dolina z Uherského Hradiště, sbor žen z Velké n. Vel. a Světlovan z Bojkovic.
      Na různých místech ve Strážnici a v zámeckém parku proběhly další vesměs zdařilé pořady a akce. Jízdu králů ze Skoronic připravil Vojtěch Holcman, pořádala ji Osvětová beseda ve Skoronicích a vedoucím průvodu byl Jakub Křižka. Městem prošel slavnostní průvod účinkujících (měl na tři tisíce krojovaných lidí), který připravila Vlasta Ondrušová, a konaly se různé zábavní pořady a vystoupení (měl je na starosti Josef Rampáček ), natáčel se přímý televizní přenos pod názvem Otvírajte se, strážnické brány (autor Jaroslav Jurášek, režie František Synek ), sestavený z vystoupení ostatních programů. Na Ostrůvku se konalo pásmo Slovácké soubory jubilující Strážnici, v němž vystoupilo jedenáct souborů a muzik z různých míst Slovácka, a podobný program se uskutečnil ve městě. Na Zbojnické lúce vystoupily ve zvláštním pořadu zahraniční kolektivy, které přijely do Strážnice.
      Na závěr slavností byli vyhlášeni nejúspěšnější autoři a soubory. Cenu Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice 1985 dostala Zdenka Jelínková za pořad Pomezními chodníčky; program Písně a tance přátelství autorů D. Luthera a P. Popelky byl navržen na[/] čestné uznání ministra kultury ČSR. Dále titul "Laureát Strážnice 1985" dostaly skupiny Javorinka z Lubiny-Miškéch Dedinky a z Terchové, cimbálová muzika S. Volavého ze Strážnice, taneční pár souboru Hlubina z Ostravy a soubor Břeclavan.
      Význam jubilejního strážnického festivalu byl podtržen početnou oficiální delegací. Tvořili ji člen předsednictva ÚV KSČ a předseda vlády ČSR josef Korčák, místopředseda vlády Ladislav Gerle, vedoucí oddělení ÚV KSČ Miloslav Dočkal, člen předsednictva KV KSČ a předseda Jihomoravského KNV František Chabičovský, vedoucí odd. KV KSČ Hubert Řiháček a další představitelé i členové diplomatického sboru. Zahajovací projev pronesl ministr kultury vlády ČSR dr. Milan Klusák. v parku před zámkem byla také odhalena bysta prvního ředitele Ústavu lidového umění ve Strážnici, zasl. umělce dr. Vítězslava Volavého.
      Strážnickým folklórním slavnostem zase jednou přálo počasí, a tak návštěva byla taková, jakou Strážnice už delší dobu nepamatuje. v průběhu festivalu se však objevily některé problémy a nedostatky. Třeba v tom, že programů a akcí je tolik, že se zdá, že méně by znamenalo víc, a že i ten nejpilnější a nejzvědavější divák si musí některé pořady odříct. s tím jetě souvisí, že některé pořady spolu kolidují, anebo musí být uváděny v nepříliš vhodnou dobu. Oldřich Sirovátka[/]

Mladé Horňácko 1985 [obsah]

Ve dnech 13. a 14. dubna 1985 se v sále ZK ROH n. p. Kordárna ve Velké nad Veličkou uskutečnil 13. ročník dětského folkloristického festivalu Mladé Horňácko. Festival byl jednou z nejvýznamnějších akcí uskutečněných na okrese Hodonín v rámci Mezinárodního roku mládeže a byl věnován 40. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou.
      Organizačně se na přípravě podíleli pracovníci odboru kultury a odboru školství ONV v Hodoníně a ZK ROH ve Velké nad Veličkou.
      V pečlivě sestaveném a dobře nacvičeném programu účinkovaly děti školního věku ze všech horňáckých obcí, připravované svými učiteli ve spolupráci s přizvanými odborníky i dalšími dobrovolnými pracovníky. Již tradičně při tvorbě programu spolupracovala Zdenka Jelínková, nositelka vyznamenání "Za vynikající práci", známý velický primáš Jaromír Miškeřík, působivé průvodní slovo sestavil a celým programem obecenstvo provázel Luděk Mikáč.
      Po slavnostním zahájení letošního ročníku místopředsedou ONV v Hodoníně Antonínem Seménkou následoval dvouhodinový pořad, sestavený z her, říkadel, tanečních a pěveckých čísel.
      Jako první se představily divákům děti z Lipova. z pestře sestaveného

286

pásma je nutné vyzvednout velmi dobré zpěvy sólistů a především vystoupení dívčího pěveckého sboru. Lipovské děti doprovázela nově sestavená vlastní dětská hudecká muzika.
      Nejmenší děti z Velké, děti z Javorníka, Suchova, Louky a z Nové Lhoty předvedly na velmi dobré úrovni pásma her a písní. Děti prokázaly pohybové i pěvecké nadání, jejich projev byl přirozený a přesvědčivý.
      Kromě tradičně dobrého zpěvu přišli tentokrát s příjemným překvapením žáci základní školy v Kuželově. Po více než dvaceti letech zde vznikla dětská hudecká muzika. I přes některé drobné nedostatky je tento mladý kolektiv nadaných muzikantů svým věkovým složením a velkou pílí příslibem do budoucna.
      Důstojným vyvrcholením festivalového programu bylo vystoupení dětského národopisného souboru Veličánek z Velké nadVeličkou. Zejména na těchto dětech je zřetelně vidět celoroční práce jejich vedoucích a pravidelný nácvik na jevišti ZK ROH ve Velké nad Veličkou. Soubor disponuje několika vynikajícími jednotlivci a vlastní dětskou hudeckou muzikou, známou dnes svým uměním i daleko za hranicemi rodného Horňácka. Na samý závěr pořadu si účinkující děti za doprovodu dětských hudeckých muzik z Velké a z Lipova zazpívaly společnou píseň.
      Dětský folkloristický festival Mladé Horňácko není akcí výběrovou.[/] Jeho cílem je udržování a rozvoj hudební, pěvecké, taneční a slovesné tradice na Horňácku u dětí školního věku, podchycení jejich zájmu o folklór rodného kraje. A že se všem na Horňácku práce daří, že cílevědomá a obětavá práce s dětmi přináší velmi dobré výsledky, o tom se mohli přesvědčit všichni návštěvníci letošního ročníku. Vít Trachtulec

I. setkání dětských folkloristických souborů v Mikulově [obsah]

Kulturním příspěvkem k oslavám 40. výročí osvobození města Mikulova Sovětskou armádou se stalo I. setkání dětských folkloristických souborů z Mikulovska, uskutečněné 30. dubna 1985. Přehlídka dětských souborů, jejímiž pořadateli byly stranické a státní orgány Mikulova ve spolupráci s národopisnými soubory Pálava a Palavánek z Dolních Věstonic, byla zároveň oslavou 10. výročí založení dětského souboru Palavánek.
      Cílem letošního I. ročníku bylo položit základ k vytvoření tradice každoročních přehlídek národopisných souborů dětských i souborů dospělých, které v této pohraniční oblasti okresu Břeclav pracují.
      I. ročník přehlídky dětských národopisných souborů představil tři domácí soubory a jejich hosty soubor Valášek z Brna a Sekulánek[/] z Moravského Jánu. Pořad byl sestaven z programových bloků jednotlivých souborů, které byly doprovázeny kultivovaným, stručným a informativním průvodním slovem.
      S pásmem Malí řemeslníci vystoupil jako první host přehlídky soubor Valášek z Brna. Další host - soubor Sekulánek z Moravského Jánu - pořad uzavřel netradičně dramatickým způsobem zpracovaným obrázkem z jarmarku. z domácích souborů se první představil soubor Pantlička z Krumvíře. Soubor má za sebou sedm let úspěšné činnosti, během nichž se stal jedním z nejlepších dětských souborů okresu Břeclav. Dokladem úrovně souboru i systematické a fundované práce jeho vedoucích bylo pásmo Vesele na dědině, které námětově čerpalo z folklórních tradic Hanáckého Slovácka a odkazu spisovatele Jana Herbena. v programovém bloku se objevily obrázky všedních dnů vyplněných dětskými hrami i dnů svátečních, jakými jsou na vesnici hody. v pásmu dos'`ala příležitost i dětská cimbálová muzika a sóloví zpěváci.
      Dětský národopisný soubor Iskérka z Čejkovic má podobnou historii jako soubor Pantlička, pouze taneční složka souboru prodělala před dvěma lety generační výměnu. Programový blok byl zaměřen na jarní a letní hry děvčat i chlapců, zvyky, taneční hry, písně a tance z materiálu vlastního regionu - Hanáckého Slovácka. Členové souboru se projevili jako talentovaní zpěváci a tanečníci, technicky a pohybově vy

287

spělí (např. při tanci s vařečkami). Celistvosti a gradaci programového bloku poněkud uškodily odchody účinkujících ze scény téměř po každém čísle, kdy zbytečně dlouho zůstávala plocha pódia prázdná.
      Jubilující soubor Palavánek z Dolních Věstonic se představil s pásmem tanců a písní, s nímž reprezentoval Československo na 7. mezinárodním festivalu rozhlasu a televize v Turecku. Taneční pásmo souboru doprovázela cimbálová muzika, jejíž projev plný temperamentu svědčil o nadání a dobré technické průpravě mladých muzikantů. v programu, připraveném především pro zahraniční publikum, převažovaly rytmické tance a písně, přednost byla dána svátečnímu kroji. Programový blok souboru byl choreograficky i režijně zpracován na vysoké úrovni a byl dobrou prezentací úrovně a výsledků desetileté činnosti Palavánku.
      Věříme, že I. ročník přehlídky položil pevný základ akci, která má předpoklady stát se každoroční kulturní záležitostí okresního významu a přinášet nové pohledy na některý z okruhů lidové kultury. Vlasta Ondrušová

Hanácké slavnosti v Chropyni 1985 [obsah]

V předminulém čísle našeho časopisu (NA 1985, č. 2, s. 123-124) jsme při hodnocení Hanáckých slavností v Prostějově v roce 1984 poznamenali, že to na Hané národo[/]pisně "kvasí". Nejnověji to dokázali pořadatelé dalších folkloristických slavností Hané. Muzeum Kroměřížska v Kroměříži a Městský národní výbor v Chropyni ve spolupráci s odborem kultury ONV v Kroměříži, závodním klubem n. p. Technoplast v Chropyni, Okresním kulturním střediskem v Kroměříži a dalšími spolupracujícími institucemi a organizacemi, uspořádaly v zámeckém parku v Chropyni na okrese Kroměříž ve dnech 18.-19. května 1985 první ročník Hanáckých slavností. Budou se zde konat podle rozhodnutí pořadatelů každý druhý rok, střídavě se slavnostmi v Troubkách. Hanácké slavnosti v Prostějově budou však každoročně. Nejvíce práce při pořádání odvedlo Muzeum Kroměřížska. Nejenže se slavnosti konaly a budou konat při příležitosti Mezinárodního dne muzeí, ale jeho pracovníci se rozhodující měrou podíleli na přípravě obsahové náplně dvoudenních slavností. Celý program organicky vycházel z pověsti o králi Ječmínkovi, jež se váže právě ke chropyňskému zámku.
      V sobotním dopoledni se uskutečnil turistický pochod "Za králem Ječmínkem", jenž byl určen především rodičům s dětmi. Trasa vedla zčásti po trase pionýrské naučné stezky, plnily se na ní i sportovní a branné úkoly. Části textu pověsti o králi Ječmínkovi, které byly umístěny podél trasy, daly účastníkům možnost se poučit. Náplní odpoledne se stala hanácká jízda "Honění krála" (autoři a režie Vladimír[/] Fuksa a Miroslav Válka ). Chlapci z Chropyně, Kojetína, Kvasic, Kyselovic a Pravčic po mnoha letech provedli v Chropyni opět tento zvyk, teď v rámci programové struktury slavností. Od běžně konaných jízd se lišil pouze v tom, že v Chropyni není mladý král oblečen do ženského kroje, ale v souvislosti s pověstí o králi Ječmínkovi má podobu skutečného krále s korunou na hlavě.
      V nedělním ránu měli návštěvníci možnost zažít na "vlastní kůži" jarmareční atmosféru, protože pořadatelé připravili "Hanácky jarmark". Podle programového sborníku chtěli vytvořit příjemnou atmosféru s možností koupě běžně neprodávaných výrobků, ze Jména tradičních řemesel a lidového umění, lidové kuchyně apod. Do značné míry se jim to skutečně podařilo, i když repertoár těchto výrobků mohl být jetě širší. Ale otázka jeho zabezpečení je značně složitá a realizovatelná pouze s obtížemi.
      Pořad dětských hanáckých souborů "Jen v míru může zpívat pták" připravil Miroslav Válka za spolupráce Věry Haluzové a režie Jiřího Lisého. Skládal se ze čtyř částí. v oddílu "Zpěv na louce" vystoupil Hanácký soubor z Kroměříže s programem "Jaro na louce", kde chlapci předvedli otloukání píšťalek, děvčata "kamenný most", pak se spolu navzájem škádlili a předvedli různé dětské hry. v oddílu "Zpěv na pastvě" soubor Slunéčko z Kroměříže ukázal hry chlapců a děvčat při pasení husí

288

Záběr z pořadu "Hra na Ječmínka krále" na Hanáckých slavnostech v Chropyni. Foto J. Uherka, 1985.

a domácí kolektiv Ječmínek měl připraven blok, v němž různé hry na pastvě, škádlení chlapců a děvčat a jejich společný tanec předvedly děti o něco starší. v oddílu "Zpěv o práci" vystoupil soubor Studánka z Mysločovic s pořadem písní a tanců zaměřených na máčení konopí a dětský Mánes z Prostějova s pořadem písní a tanců věnovaných řemeslům a řemeslníkům. v posledním oddílu "Zpěv o lido[/]vém králi" se představil Hanáček z Brna hrou o králi Ječmínkovi, Dá se říci, že přes náležitou přípravu pořad působil dojmem improvizace. Zásluhu na tom měly zejména samotné málo ostřílené dětské kolektivy, jež nemají s uváděním folklóru do jevištního prostředí patřičné zkušenosti a byly na scéně často rozpačité a nepřesvědčivé. Avšak svůj podíl na tom má i režie a inspice. Tam, kde dětské soubory[/] pracují systematicky (Hanáček, Mánes), tyto problémy neexistovaly. Je velmi dobře, že se i další kolektivy objevily v pořadu vedle těchto renomovaných souborů. Přinesly zase větší bezprostřednost. Jen je potřeba jim více metodicky pomáhat a dávat jim příležitost k dalšímu vystupování a získávání ostruh. Nemusí se bát např. práce s rekvizitami (Ječmínek), musí se zaměřit na sladění nestejného projevu různě starých dětí v rytmické a intonační složce (Studánka) apod. Průvodní slovo mělo povšechně vysvětlující charakter bez ohlašování účinkujících. Zde se autorský kolektiv spolehl na dobře připravený programový sborník, v němž byly uvedeny všechny potřebné informace. k vyznění dobře gradovaného pořadu nepřispělo ale neuvěřitelně špatné ozvučení a to je škoda, protože to si děti, ani zaplněné hle!tetě nezasloužily.
      Po dětském pořadu následoval koncert dechové hudby z Kojetína, která vyhrávala před vchodem do muzea v chropyňském zámku. Tu byly dobře instalovány "Výstava lidového umění jihovýchodní Hané" (autor Miroslav Válka ) a "Český rok Karla Svolinského" (autor Pavel Škranc ). Je velmi dobře, že se v programové struktuře slavností našlo místo, aby se návštěvníci mohli v poklidu seznámit s výstavami.
      Odpoledne otevřela módní přehlídka Ústředí lidové umělecké výroby v Brně, na níž se přišlo podívat velké množství zájemců, takže na

289

hlavní pořad slavností "Hra na Ječmínka, krále" už byl areál přeplněn. Program připravila Věra Haluzová za odborné spolupráce Miroslava Války a režijní spolupráce Jiřího Lisého. Pořad se členil do tří oddílů. v prvním, nazvaném "Hledání Ječmínka", byl znázorněn feudální útlak lidu na Hané, který své naděje upíral k bájnému králi Ječmínkovi. Vystoupil tu soubor Mánes z Prostějova s přástkami, Ječmínek z Chropyně s hledáním Ječmínka a vyvoláváním drába, Mánes s "nářky na robotu". Dětské kolektivy Malý Mánes a Ječmínek z Chropyně ukázaly hry na pastvě, tance a odešly hledat krále Ječmínka, aby jej pak přivedly do Chropyně. Druhý oddíl, "Haná volí Ječmínkovi nevěstu", byl koncipován jako krojová klenotnice, v níž svatební průvody ukázaly kolektivy Mánes z Prostějova (se svatebním koláčem), z Kojetína (na voze za doprovodu dechovky), z Chropyně (s koláčem a ve věnci) a z Kralic (s hudeckou muzikou a koláčem-stromkem). Ječmínek si vybral nevěstu, již pak začepily ženy z Kralic. Svatební tance zatančil soubor Klas. v třetím oddílu, "Lid se raduje", byly ukázky svatební hostiny s obřadními říkáními a pak tance v podání souboru z Kojetína, Ječmínka z Chropyně, Mánesa z Prostějova a Klasu z Kralic. v závěru všechny kolektivy společně zatančily tanec "cófavá". Pořad jako celek byl dobře sestaven a gradován, obsahoval množství etnograficky cenných , a zajímavých detailů[/] v oblečení, obřadních říkánkách i ve svatebních obřadech vůbec. Tanečně zaujaly soubory Mánes, Klas a Hanácká beseda z Kojetína. Za pozornost stojí i výkon domácího Ječmínku. Škoda jen, že v některých slovních pasážích pořadu se projevoval přílišný romantismus, že některé scénky byly "ochotnicky" přehrávané. k vylepšení gradace by napomohlo odstranění velkých časových prodlev mezi jednotlivými čísly. Značné množství diváků způsobilo poměrně velký zmatek a neustálý ruch kolem scény, kde pořadatelé situaci příliš nezvládli. Tento prostor, zvláště před scénou, nemohla proto režie nijak zvlášť dobře využívat. Akce, které se musely odehrát (jízda králů přivádějící Ječmínka, svatební průvody), byly touto situací silně poznamenány a jejich účinek tím byi zeslaben. Toto jsou však všechno "dětské nemoci" začínajícího folkloristického setkání a organizátoři jistě vynaloží veškeré úsilí, aby se jich co nejdříve zbavili. Jan Krist

Vlčnovské slavnosti s jízdou králů 1985 [obsah]

Každoroční recenze vlčnovských národopisných slavností potvrzují, že tyto slavnosti se už staly neodmyslitelnou součástí začátku československého kulturního léta. Od znovuobnovení jízdy králů po Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895 zaujal tento zvyk tak, že malíř Joža Uprka obdržel[/] od tehdejší moravské zemské rady finanční subvenci na jeho namalování právě ve Vlčnově.
      Chce-li dnes recenzent na jedné straně ocenit příkladnou kulturní i organizační aktivitu občanů a funkcionářů Vlčnova a na druhé straně upozornit na "kosmetické vady na kráse" těchto slavností, není to vždy snadné. Svým programovým rozsahem patří jízda králů s průvodními slavnostmi ve Vlčnově mezi největší kulturní akce u nás, vycházející z lidových kulturních tradic - i když jejím základním jádrem je kulturní a společenská aktivita občanů Vlčnova. v tom je jistě přednost vlčnovských slavností, ale i některá organizační a programová úskalí.
      Prvním pořadem bylo tak jako každý rok v pátek před vlastními slavnostmi místní kolo soutěže zpěváků lidových písní O slovácký koštéř, doplněné symbolickou slavností předávání vlády" novému králi. Vlastní slavnosti začaly i letos sobotním pořadem Vitajte ve Vlčnově. Jde o ustálený typ estrádního pořadu, v němž hostitelem bývá soubor Vlčnovjan a v němž letos vystoupila horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče a vyprávěli herci Vladimír Ráž, Jiří Štěpnička a vlčnovský rodák dr. Josef Beneš. Autorem a zároveň výborným moderátorem pořadu byl Miroslav Potyka z Uherského Hradiště. Mezi návštěvníky - tak jako každoročně - převažovali diváci přijíždějící do Vlčnova už v sobotu.
      Hlavním dnem slavností je už

290

tradičně neděle. Dopoledne měly příležitost ukázat co umí nejmladší lidoví umělci - vybrané dětské soubory z okresu Uherské Hradiště - v pěkném pořadu na pódiu slavností na místním stadiónu. v ulicích zatím probíhal už tradiční pořad Chodíme, chodíme, hore po dědině, jehož účelem není jen ukázat v přirozeném prostředí obce některé zvyky, ale zabavit diváky, čekající na jízdu králů, popřípadě je vtáhnout do zvykoslovného pořadu, aby se tak stali aktivními účastníky zpěvného dopoledne. Jen málokdo se však dovede poddat kouzlu chvíle a od srdce si zazpívat uprostřed vlčnovské ulice.
      Základním magnetem vlčnovských slavností lidových písní a tanců, který přitahuje do Vlčnova tisíce návštěvníků, je jízda králů. Ta je však natolik spjata s místním pojetím její organizace, že ji zatím nelze zcela podřídit záměrům pořadatelů slavností. Její umělecká a společenská úroveň není plně v rukách programové rady ani autorsky, ani režijně. Nejde jen o někdy nevkusné vyvolávky či vybírání od diváků, kteří řádně zaplatili vstupné (zvláště činí-li tak jezdci pod vlivem alkoholu před tisíci diváků při dojezdu na stadión), ale o celkové vyznění vlčnovských slavnosti, jejichž základní součástí je právě jízda králů. Mnohé se už podařilo. Například přijetí jezdců u předsedy MNV před zahájením jízdy se už stalo novou součástí tohoto tradičního zvyku.[/]
      Po skončení jízdy králů a po obvyklém průvodu účinkujících se i letos odbývala na stadiónu vystoupení dětských i dospělých souborů z Vlčnova i přizvaných dalších souborů. Milým překvapením letošního ročníku vlčnovských slavností byl soubor Vlčnovjan, vedený Břetislavem Mikulcem. Nové kroje, rekonstruované podle návrhů dr. Josefa Beneše, umožnily tanečníkům lepší pohyb na jevišti než dosud používaný soudobý sváteční vlčnovský kroj, a na souboru jako celku je vidět výsledky pečlivého nácviku i rostoucí umělecké invence.
      Je zřejmé, že dlouhodobá programová koncepce slavností, jejichž osou musí i nadále zůstat jízda králů, může být detailně propracována jen za předpokladu, že jízda králů bude pochopena a zvládnuta jako jejich součást v celém dosahu: kulturním, společenském i organizačním. I po vlčnovských slavnostech 1985 můžeme konstatovat, že přes všechny programové nebo organizační problémy se vymykají z běžného standardu podobných slavností lidových písní a tanců především tím, že jsou tvořeny převážně ze zdrojů místní kulturní aktivity. Jde o specifiku v jiné obci nedosažitelnou. v tom je významný celospolečenský přínos obce k rozvoji kulturního dění nejenom v okrese Uherské Hradiště.
      V recenzích slavností už většinou nezbývá místo pro ocenění nadšené a vždy obětavé práce organizátorů, členů výboru i komisí. Jsou na to[/] zřejmě zvyklí, protože už přemýšlejí o tom, co všechno je třeba udělat pro zdar ročníku 1986. A k tomu jim přejeme pracovní elán i dobré nápady. Josef Jančář

Tvrdonice po dvaatřicáté [obsah]

Ve dnech 7.-9. června 1985 proběhl v areálu Slováckého krúžku ve Tvrdonicích 32. ročník tamnějších folkloristických slavností "Podluží v písni a tanci". Páteční večer byl jako doposud věnován dechovým hudbám. Letos poprvé kapely nesoutěžily, neměly ani povinnou skladbu. Šlo o přehlídku, při níž odborná porota udělila Cenu poroty, Cenu za nejlepší instrumentální projev a Cenu za nejlepší vokální projev. Novinkou byla Cena diváka. Obě hlavní ceny, Cenu poroty i Cenu diváka, získala dechová hudba Legrúti z Velkých Bílovic. Co k tomuto večeru říci? Přehlídky se zúčastnilo pět kapel, z nich však pouze dvě byly z Podluží. Zbývající tři pocházely z hanácko-slovácké oblasti břeclavského okresu. Jistě to není na závadu, ale zarážející je malá účast podlužáckých kapel, včetně těch nejznámějších. Co však všechny hudby měly společné mimo snahu po dosažení co nejvyšší technické úrovně, bylo málo citu pro doprovod lidových tanců: vrtěné, hošijí a verbuňku. Nejmarkantnější to bylo u vrtěné. Přílišné tempo nedovolilo, aby tanečníci provedli tanec jak náleží. Navíc u kapel, jejich zpěváků či tanečníků z ha

291

nácko-slovácké oblasti bylo cítit, že podlužácké tance jim nejsou vlastní. v době porady poroty vystoupila hostující kapela Brodčanka ze Šaštínských Stráží na slovenském Záhoří a přesvědčivě ukázala příbuznost obou našich národů.
      Sobotní odpoledne bylo v souladu s dlouhodobou programovou koncepcí věnováno dětskému folklórnímu projevu. Po průvodu dětských účinkujících obcí se v areálu uskutečnil pořad dětského folklóru "Děti, květy míru", který autorsky a režijně připravila Ludmila Kobzíková. v úvodu děti z Mateřské školy v Kosticích vystoupily s pořadem "Vysviť nám, slunéčko" a děti z Mateřské školy ve Tvrdonicích s hrou na panimámu. Poté soubor Břeclavánek předvedl angažovaný programový blok "Válka, to není žádná hra". Další sled pořadu se řídil ročním cyklem. Děti z Moravské Nové Vsi ukázaly vítání jara, děti z Hrušek šlahačku, děti z Lanžhota práce na letních lukách. Soubor Dúbravěnka z Tvrdonic vystoupil s podzimní pastvou a vařením trnek, děti z Moravské Nové Vsi předvedly pásmo "Zimní večery", soubor Duběnka z Hodonína se představil pásmem "Na hodoňských lúkách". s pásmem zpěvů a tanců vystoupil soubor Podlužánek z Prušánek. v závěru soubor Hradišťánek zatančil pásmo tanců s řemeslnickou tématikou. Pořad jako celek byl o něco delší, než měl být. k jeho lepšímu spádu by přispěla dobrá práce inspice, jež tu citelně chyběla, takže se zde vyskytovala[/] řada zbytečných prodlev. Některé zavinila též konferenciérka pořadu, která předávala diplomy za účast často někde mimo scénu a pak teprve ohlašovala další účinkující. Jinak dětského folklórního materiálu v pořadu příliš nebylo. Často to byl materiál vhodný pro dospělé, který předváděly děti, a v jejich podání působil nepřesvědčivě. Děti sice často napodobovaly dospělé, ale nelze po nich chtít, aby na scéně konaly práce na lukách, aby prováděly milostnou magii, zpívaly písně s milostnou tématikou, aby děti z mateřské školy "tančily" verbuňk, vrtěnou apod. Řada dětí byla oblečena ve zmenšeninách krojů pro dospělé, vůbec ne v dětském oděvu. Tyto připomínky obecného charakteru nepadají v žádném případě na vrub autora pořadu, jsou pouze odrazem stávající situace na Podluží.
      Druhou část dětského odpoledne vyplnila přehlídka dětských cimbálových a dechových muzik. v samostatných koncertech se postupně předvedly dechová hudba z Lužic, cimbálové muziky Hradišťánku a z Moravské Nové Vsi, dechová hudba z Klobouk a cimbálová muzika Dúbravěnka z Tvrdonic.
      Sobotní večer byl zasvěcen soutěžím ve zpěvu, tanci a O stárkovské právo. Pořad "Podlužácký stárku, bud' veselý..." autorsky a režijně připravil Jaroslav Švach. Soutěž probíhala v řadě kategorií: sóla muži, sóla ženy, dua muži, dua ženy, smíšená dua, mužské sbory, ženské sbory, soutěž ve verbuňku[/] a O stárkovské právo (hošije, vrtěná, verbuňk). Titul stárka Podluží si tentokrát vybojoval Rudolf Tuček z Tvrdonic. Doprovázely cimbálové muziky souboru Podlužan a Slovácko z Mikulčic a dechová hudba Lanžhočanka. v době porady poroty vystoupil soubor Břeclavan s vysoce angažovaným pořadem "Život, smrt a vítězství Janka Černého z Moravské Nové Vsi", který si připravil pro národní soutěž souborů. O konání soutěží probíhaly v minulostí četné diskuze. Jsme přesvědčeni, že přesun soutěže ze sobotního dopoledne na večer se osvědčil a že soutěže prokázaly svou životaschopnost. Když k tomu připočteme, že v předkolech se vyřadí účastníci nižší interpretační úrovně a do večerního finále postoupí ti nejlepší s relativně dobrou výkonností, je o úspěch tohoto hlavního sobotního pořadu postaráno. Při letošní poměrné vyrovnaností soutěžících byla soutěž i napínavá a porota neměla lehkou práci, Jen by se nemělo zapomínat na zapojení zpěváků a tanečníků starší generace. Ne do soutěže, jde spíše o jejich využití v programu, v jistém retrospektivním okénku, aby mladí měli před sebou určitý vzor a mohli sami porovnat své umění s jejich. Není třeba se obávat ani tohoto srovnání, ani toho, že by jich bylo málo. Stačí se jen podívat, kolik vítězů soutěží už bylo za dobu trvání slavností. Každý rok by se z nich dalo několik vybrat a jsme přesvědčeni, že dosud mají co ukázat.

292

Vystoupení souboru z Ladné na 32. ročníku slavností v Tvrdonicích. Foto J. Uherka, 1985.

      V nedělním dopoledni se každoročně koná "sjíždění chasy", kdy se krojovaní chlapci sjíždějí na vyzdobených vozech tažených opentlenými koňmi do Tvrdonic. Pod májí je přivítají domácí a oni pak zatančí. Tento hodový zvyk napomáhá k vytvoření charakteristické atmosféry a dodává slavnostem příchuť autenticity.
      Odpoledne prošel obcí průvod účinkujících zakončený na scéně hošijemi a verbuňkem všech chlap[/]ců i mužů. Na něj navázal hlavní pořad slavností "Svoboděnka ide tú našú krajinú", který připravili Jaroslav Kučera a Josef Janulík. v úvodu spojené mužské sbory z Tvrdonic a Týnce zazpívaly píseň, podle níž dostal celý pořad název, a soubor Břeclavan předvedl "Vzpomínku na osvöbození", programové číslo inspirované osvobozovacími boji na jižní Moravě v roce 1945, soubor Podlužan zase "Rozkvetlý máj", což je hudebně[/] taneční kompozice na písně ze sbírky Jana Turečka z Tvrdonic. Těmito vstupy bylo důstojně a na dobré úrovni vzpomenuto významných výročí tohoto roku, jimž byl ostatně připsán celý regionální folkloristický festival. Domácí Slovácký krúžek z Tvrdonic si připravil pásmo "Vojna, vojna zlá", v němž znázornil loučení chlapců a jejich odchod na vojnu. Slovácký krúžek z Dolních Bojanovic nazval své vystoupení "V širém poli studánečka kamenná". Po něm přednesl svůj pozdrav slovenský soubor Skaličan. Poprvé se na slavnostech předvedl folkloristický kolektiv z Ladné, ukázal stavění májky děvčeti. Soubor z Prušánek měl na programu odvedenecké pásmo, Hrušky zase dožínkové veselí a soubor z Lanžhota hody. Program jako celek byi sestaven dobře. Škoda jen, že stejně jako u ostatních pořadů, se v něm projevovala absence inspicientů, že zde byly velké časové úseky, kdy se na scéně nic nedělo a soubory se teprve chystaly k vystoupení. Takto pořad postrádal i náležitou gradaci. Předvedený materiál byl u souborů zpracován a interpretován na dobré úrovni, u některých krúžků už to bylo horší. Chybí jim totiž jak pohybová příprava, tak orientace na scéně a nemohou se zbavit některých "ochotnických" návyků (různé "scénky", operetní manýry zpěváků, práce s rekvizitami atd.). Navíc nemají příliš zažity ani tance, hlavně ti nejmladší. Je zřejmé, že v některých obcích se tančí málo.

293

      32. ročník folkloristických slavností Podluží v písni a tanci ve Tvrdonicích lze řadit k těm úspěšnějším. Naše připomínky jsou vedeny snahou pomoci organizátorům a programovým pracovníkům ujasnit si některé problémy spojené s jejich pořádáním nebo jim alespoň poskytnout náměty k přemýšlení. Jan Krist

Svidník '85 [obsah]

31. ročník slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR, ktorý sa uskutočnil 21.-23. júna 1985 vo Svidníku, pozostával z piatich programov.
      V sobotňajšom poobedňajšom programe Za šťastný život v mieri a priateľstve vystúpilo 17 školských súborov. Väčšina z nich predviedla pásma detských hier a piesní. Pozornosť obecen[t]s[t]va si získali predovšetkým súbory Svitanok a Sonečko zo Svidníka, Radisť z Kamienky, folklórne skupiny z Jarabiny, Údola, Medzilaboriec a Veľké[ké]ho Lipníka. V slávnostnom koncerte venovanom 40. výročiu oslobodenia sa predstavili štyri spevácke súbory a niekoľko sólistov.
      V sobotu večer (program Na krídlach melódií) mala byť prehliadka najlepších ukrajinských vokálnoinštrumentálnych skupín, ale keďže sa na túto prehliadku prihlásila iba jedna skupina, celý program organizátori zadali slovenskému detskému speváckemu súboru Prešovčatá.
      V nedeľnom dopoludňajšom programe Venček družby vystúpili iba[/]

Zo slávnostného sprievodu na XXXI. Slávnostiach kultúry Ukrajincov ČSSR vo Svidníku. Foto M. Mušinka, 1985.

hosťujúce súbory - Prešovčatá z Prešova, Hanáček z Brna, súbor z Detvy, Bodrogközi z Král'ovského Chlmca a profesicnálne telesá - Štátny zakarpatský ľudový súbor z Užhorodu a Poddukliansky ukrajinský ľudový súbor z Prešova. Amatérske súbory (okrem Prešovčiat) predviedli obyčajové pásma zo svojho prostredia, program profesionálnych súborov bol "skladačkový". Pozostával z ľudových a umelých piesní a tancov viacerých národov.
      Hlavná pozornosť usporiadateľov a obecenstva bola sústredená na ne[/]deľný poobedňajší program Nezabudnuteľná jar, v ktorom spolu s jedenástimi folklórnymi skupinami z ukrajinských lokalít východného Slovenska a ešte raz vystúpili všetky hosťujúce súbory. Mal to byť program venovaný jarným zvykom, lenže táto tematika tvorila iba necelú jeho štvrtinu.
      Košické štúdio Slovenskej televízie 30. júna vysielalo zo Svidníka hodinový televízny záznam (scenár M. Prasličková). Autentický folklór Ukrajincov východného S'ovenska bol v ňom zastúpený tromi

294

minútami (fragmenty dvoch tancov v podaní folklórnych skupín z Čirča a Šarišského Jastrabia). Ostatných 57 minút bolo v zázname vyplnených takto: PUĽS 20 min. (4 miestne ukrajinské piesne a 3 slovenské tance), Zakarpatský ľudový súbor 13 min., brnenský Hanáček 11 min., Detva 9 min. a humenská Kalina 4 min. v závere odznel úryvok z Detvana A. Sládkoviča, ktorý pochopiteľne v programe slávnosti vo Svidníku nebol. Nuž z takto zostrihaného záznamu si divák nemohol urobiť obraz ani o festivale a tobôž nie o kultúre Ukrajincov Československa, ktorej bol venovaný. 31. ročník slávností vo Svidníku ,iba zvýraznil jeho dlhodobú programovú neujasnenosť a stagnáciu. Zdá sa, že organizátori kladú hlavný dôraz na masovosť tohto podujatia. Snažia sa dopraviť do Svidníka čo najviac súborov bez toho, aby zabezpečili časový priestor pre ich vystúpenie. Na tohoročnom festivale ich bolo 43 s viac ako 1.600 účinkujúcimi. v troch hlavných programoch (vo večernom sobotňajšom a obidvoch nedeľných), ktoré trvali spolu 7 hodín, domácim ukrajinským súborom ZUČ bol vymedzený limit 50 minút. Niektoré hosťujúce súbory v týchto programoch dostali väčší časový priestor pre svoje vystúpenia ako jedenásť domácich folklórnych skupín spolu. Pre ne bol stanovený limit 2-4 minúty bez ohľadu na charakter ich repertoáru. v 2-4 minútach folklórne skupiny mohli predviesť iba oklieštené torzá svojich programov, pri[/]čom ani v sprievodnom slove, ani v programových tlačivách nebolo najmenšej zmienky o tom, čo ich vystúpenia znamenajú.
      Divákom teda utkvel v pamäti viac ako hodinový program Prešovčiat, hodinový program Štátneho zakarpatského ľudového súboru, 45 minútový program PUĽS-u, takmer 30 minutové vystúpenia Hanáčika, Detvy a Bodrogközi, ale pre krátkosť vymedzeného času nemohol utkvieť v pamätí ani jeden domáci folklórny súbor. A predsa na slávnostiach kultúry Ukrajincov Československa by domáce súbory a folklórne skupiny mali dominovať. Na Svidníku '85 tomu tak nebolo. Kvôli prehnanej úcte k hosťujúcim súborom tu bol folklór Ukrajincov východného Slovenska popoluškou, i keď domácich súborov tu bolo viac než dosť. s takýmto stavom nie je možné sa uspokojiť.
      Mikuláš Mušinka

Kamienka '85 [obsah]

Festival ukrajinského folklóru a zborového spevu v Kamienke, okres Stará Ľubovňa, ktorý sa konal 1. a 2. júna 1985, oslávil dvadsiate výročie svojej existencie. Zúčastnili sa na ňom 4 spevácke zbory, 15 folklórnych súborov a skupín, tri hosťujúce súbory z Československa (Radhošť zo Vsetína, Mostár z Brezna, Poddukliansky ukrajinský ľudový súbor z Prešova), dva zo zahraničia (Vinohradar z Veľkého Rakovca na Zakarpatskej Ukrajine, Dolina Dunajca z Nového Sanczu[/] v PĽR) a dve dychové hudby (z Prešova a Starej Ľubovne). Celkový počet účinkujúcich presahoval tisíc.
      Zborovému spevu bol vyhradený prvý deň festivalu. Poobede sa konala súťažná prehliadka najlepších speváckych súborov z ukrajinských lokalít východného Slovenska, večer gála-koncert víťazov tejto prehliadky. Napriek lákavým vecným cenám Ministerstva kultúry a Ústredného výboru KZUP sa do súťažnej prehliadky prihlásili iba štyri spevácke súbory. Tri z nich vystúpili tiež večer na slávnostnom koncerte venovanom 40. výročiu oslobodenia, ktorý sa konal v takmer prázdnom hľadisku kultúrneho domu.
      Nedeľný dopoludňajší program z ľudovej studnice bol vyhradený pätnástim ukrajinským folklórnym súborom a skupinám. z folklórneho hľadiska zaujímavé bolo vystúpenie folklórnej skupiny z Kurova, ktorá predviedla na scéne pásmo dávno zabudnutých veľkonočných hier a chorovodov svojej dediny - "hyškaňa" (vynášanie "Smertky" a vítanie jari): Skupina Busovčan z Nižného Tvarožca v mierne štylizovanom pásme ukázala starý turičný zvyk spojený s uctievaním lipy. Program z ľudovej studnice nemal žiadnu ucelenú koncepciu. Každý súbor vo vymedzenom čase mohol vystúpiť s čím chcel a ako chcel. Konferenciéri (Rudolf Smoter a Jozef Prihoda) uvádzali iba názvy súborov a mená ich vedúcich, tj. zopakovali to, čo diváci už vedeli z tláčených materiálov. Ani v jednom prípade nebol uvedený názov

295

programu vystupujúcich, nehovoriac o jeho bližšej charakteristike, ktorou by ho predstavili obecenstvu. Divák sa teda díval, tlieskal, ale nie vždy chápal, čo sa na scéne deje. Monotónnosť programu sa konferenciéri snažili narušiť rozprávaním žartov, ale nie vždy sa im to darilo. Program bol v polovici prerušený tradičným 40 minútovým mítingom, pri ktorom na scénu vystúpili delegácie straníckych a štátnych orgánov. Po ich prejavoch folklórny program pokračoval.
      Celý poobedňajší program Zocelení v boji - šťastní v mieri patril hosťujúcim súborom. Bola to slávnostná akadémia k 40. výročiu oslobodenia Československa Sovietskou armádou, bez ústrednej tematickej myšlienky.
      Každý program mal svoj scenár, ale tieto scenáre boli vypracované až v poslednej chvíli, na základe prihlášok účinkujúcich a obmedzovali sa výlučne na stanovenie poradia jednotlivých vystúpení a sprievodné texty konferenciérov. Poradie vystupujúcich bolo náhodné a sprievodné texty vôbec s programom nesúviseli.
      Usporiadatelia tohto podujatia by si mali uvedomiť, že pri organizovaní vrcholnej prehliadky folklórnych súborov a skupín sa nie je možné spoliehať na náhodu. Každý program by mal mať nejakú ústrednú tematickú myšlienku a nebyť iba súhrnom náhodných (i keď pekných) čísiel. Diváci prichádzajú do Kamienky, aby videli niečo nové,[/]

Súbor Vinohradar z Veľkého Rakovca (USSR) na XX, festivale ukrajinského foIklóru a zborového spevu v Kamienke. Foto D. Vaško, 1985.

avšak každoročne vidia v podstate to isté, iba v inej úprave. Aj kvôli tomu prehliadku speváckych súborov diváci už niekoľko rokov ignorujú. Programy ľudových piesní, tancov a zvykov zatiaľ majú u obe[/]censtva Kamienky svojich priaznivcov, preto im treba venovať zvýšenú pozornosť a dať im náležitú náplň, ako to robia na iných folklórnych festivaloch v Československu. Mikuláš Mušinka

296

300