Národopisné aktuality/1987/1

národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1987 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie
Eva Krekovičová: Príspevok ku vzťahu tradície a inovácie na príklade novovznikajúcej piesňovej tvorby . . . 1
Jaroslava Hlavsová: Několik poznámek k termínům folklór, folkloristika, folklorismus . . . 21
Miroslava Ludvíková: Síťované práce z okolí Městečka Trnávky . . . 27

Živá tradice
Marta Toncrová: Jak vydávat zpěvníky lidových písní? . . . 37

ZPRÁVY

Jubileum
Pozdrav Josefu Benešovi k sedmdesátinám (Josef Jančář) . . . 43

Nekrolog
Věra Hervířová-Puková (Marie Kovářová) . . . 44

Knihy
Miodrag Stojanović: Hajduci i klefti u narodnom pesništvu (Ivan Dorovský) . . . 45
Stojan Genčev: Narodna kultura i etnografija (Andrej Sulitka) . . . 47
Jadwiga Komorowska: Świąteczne zwyczaje domowe w wielkim mieście (Jana Pospíšilová) . . . 48
Miroslav Válka: Hanácká lidová výšivka (Miroslava Ludvíková) . . . 48
Josef V. Scheybal - Jana Scheybalová: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách (Lubomír Procházka) . . . 49
Richard Rybarič: Stredovek, renesancia, barok. Dejiny hudobnej kultúry na Slovensku I. (Marta Toncrová) . . . 50
Józef Burszta: Chłopskie žródła kultury (Andrej Sulitka) . . . 51
Karl Baumgarten: Das deutsche Bauernhaus (Josef Vařeka) . . . 52
Cosmesis. La parure feminine en Grece (Jarmila Paličková-Pátková) . . . 52
Sbírka valašských lidových písní souboru Javorník (Marta Toncrová) . . . 53

Sborníky
Benešovsko - Podblanicko (Josef Vařeka) . . . 54
Z dějin textilu - studie a materiály (Jaroslav Šůla) . . . 54

Konference
Konferencia o ľudovom liečitelstve (Mikuláš Mušinka) . . . 56

Bibliografie
Ján Olejník. Perzonálna bibliografia (Mikuláš Mušinka) . . . 57

Festivaly
Svidník 1986 (Jan Krist) . . . 58
Tradiční vlčnovské slavnosti s Jízdou králů - 1986 (Josef Jančář) . . . 60
Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků 1986 (Josef Jančář) . . . 61
Horňácké slavnosti 1986 (Josef Jančář) . . . 62
Hanácké slavnosti v Prostějově 1986 (Jan Krist) . . . 63
XVIII. folklórní slavnosti v Avianu a Piancavallu (Bohumil Hlaváček) . . . 64

Muzeum v přírodě
Muzeum lidové architektury v Sierpci (Josef Vařeka) . . . 65

Materiál
Lidoví léčitelé na Tišnovsku (Rostislav Vermouzek) . . . 66

Výstavy
"Svět na hraní" (k výstavě hraček v okresním muzeu na Kladně, únor-duben 1986) (Vanda Jiřikovská) . . . 70
Výstava Deti v minulosti v slovenskom národnom múzeu v Martine (Eva Pančuhová) . . . 71
Folklórní sklomalba Ladislava Hřebačky (Jan Šťovíček) . . . 72

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 1

STUDIE

PRÍSPEVOK KU VZŤAHU TRADÍCIE A lNOVÁCIE NA PRÍKLADE NOVOVZNIKAJÚCEJ PIESŇOVEJ TVORBY [obsah]

EVA KREKOVIČOVÁ, Národopisný ústav SAV, Bratislava
Vo svojom príspevku sústredím pozornosť na problematiku novej tvorby vo vzťahu k mechanizmu fungovania tradície ľudovej kultúry. Zameriam sa pritom na čiastkový aspekt mechanizmu tradície, akým je na jednej strane spätosť so sebazáchovnou funkciou kultúry, jej kontinuitou v čase, a na druhej strane schopnosť transformovať sa, meniť, aktualizovať, inovovať. Na konkrétnom materiáli z terénu by som chcela ilustrovať konštatovanie, vyslovené K. Čistovom v súvislosti s problematikou variability folklóru, dotýkajúce, sa vyčlenenia invariantu vo folklórnom materiáli, ktorý musí v sebe obsahovať popri nemenných stálych zložkách i určitú "variačnú zónu". Štúdium piesňového materiálu z takéhoto pohľadu upozorňuje na inováciu ako na jav dialekticky[/] spätý s tradíciou. Najmä vzhľadom ku výraznému výskytu mnohých "prechodných" foriem (interpretácia, improvizácia, aktualizácia) sa striktné vyčlenenie inovácie javí iba relatívne a jeho význam je v prvom rade metodologický. Binárna opozícia tradícia-inovácia napomáha štúdiu dynamických a stabilizačných aspektov fungovania kultúry. Už v samotnej podstate fenoménu akým je tradícia, je zakódovaný priestor pre improvizáciu, variabilitu, aktualizáciu a inováciu. Tradícia a inovácia vystupujú pritom v mechanizme fungovania piesní v čase ako dva extrémne protipóly jedného procesu. Inovácia v tomto procese na jednej strane potvrdzuje životaschopnosť tradície, na druhej strane môže byť zároveň jej negáciou. Inovácia a tradícia tvoria v mechaniz

me fungovania piesne na jednej strane protikladné, na druhej strane komplementárne vlastnosti. Súvisia s dynamickou rovnováhou kultúry ako systému, ktorého výrazom je vzájomný vzťah a zastúpenie sebaorganizujúcich a sebadezorganizujúcich zložiek.
      Spôsob otvorenosti tradície navonok súvisí s určitými adaptačnými a sebazáchovnými mechanizmami zabezpečujúcimi produktívnosť a schopnosť transformácie tradície v čase. Evidentným a zároveň extrémnym prípadom inovácie (formálnej i funkčnej) je tvorba nových piesní. Najmä v materiáloch zo starších období boli tieto piesne vzhľadom k často nižším estetickým či umeleckým kvalitám zaznamenávané iba okrajovo alebo vôbec nie. Na druhej strane v období po 2. svetovej vojne stretávame sa nezriedka s ich interpretovaním ako produktu "súčasnosti". v súvislosti s explóziou tvorby nových piesní vo vojnovom a povojnovom období sústreďuje sa pozornosť našej folkloristiky v prvom rade na dva výrazné tematické okruhy novej tvorby: piesne s tematikou jednotných roľníckych družstiev a partizánske.
      Vychádzajúc v prvom rade zo skúseností z terénu, ale čiastočne i štúdia archívnych materiálov by sme tu chceli ilustrovať skutočnosť, že tvorba nových piesní je nezastupiteľnou a prirodzenou zložkou fungovania piesňovej kultúry slovenskej dediny vôbec a existovala i v starších obdobiach. Zároveň sa pokúsime aspoň zhruba načrtnúť pomerne široký tematický a funkčný rozptyl novovznikajúcej piesňovej tvorby približne v časovom zábere od prvej svetovej vojny do súčastnosti. Aj keď[/] budeme súhlasiť s názorom E. Horváthovej, že "čím vyššia je vývojová etapa daného spoločenstva, tým viac silnie v procese transmisie transformácia tradície a zväčšuje sa priestor pre inováciu a integráciu novších prvkov a opačne", na druhej strane tu vývin prebieha vo viacerých vrstvách, z ktorých každá má svoju vnútornú dynamiku. Až hĺbkový porovnávací výskum na širšom materiáli osvetlí bližšie niektoré časové relácie (krízové obdobia, obdobia hľadania, vznik a prípadný zánik tzv. "nových tradícií", určité obdobia explózie novej tvorby, atď.) vzťahu inovácia-tradícia, keďže v oblasti piesňovej je novovznikajúca tvorba v istom zmysle zároveň výrazom produktívnosti a životaschopnosti lokálnej hudobno-spevnej tradície.
      Oblasť tvorby nových piesní zastáva z hľadiska funkčného svoje špecifické nezastupiteľné miesto v mechanizme fungovania piesne v prostredí. Existencia novovznikajúcich piesní je principálne zakotvená v samotnej podstate fungovania folklóru ako živého neustrnulého organizmu, i keď tieto piesne v nám známom slovenskom materiáli vždy stáli na okraji repertoáru i folklóru ako umeleckej výpovede. Nová tvorba plní v prvom rade určité psychologické potreby indivídua i spoločenstva. Prezentuje realizáciu tvorivej potencie ako takej, saturuje prirodzenú potrebu človeka tvoriť. Tu vystupuje okrem iného do popredia moment tvorby ako jednej z foriem psycho-fyziologického relaxu. Tvorba nových piesní napomáha vyrovnávať sa s určitými situáciami, ktoré jednotlivec či spoločenstvo pociťuje ako mimoriadne,

prípadne krízové, napomáha zdôrazneniu ich významu.
      Existujú udalosti v živote človeka, ktoré z hľadiska nezúčastneného pozorovateľa nie sú ničím mimoriadnym, sú bežnou súčasťou života (nešťastná láska, smrť blízkeho človeka, odchod za prácou do Ameriky a mnoho ďalších) .Z hľadiska osoby, ktorá túto skutočnosť prežíva, môžu byť však hlbokým psychickým otrasom, s ktorým je potrebné sa vyrovnať. Jednou z foriem takejto psychickej terapie môže byť i pieseň. Na druhej strane sú udalosti mimoriadne, výnimočné pre život lokálneho či užšieho spoločenstva, ktoré tiež nachádzajú svoj odraz v piesni. v prípadoch, že významy zakódované v známej paradigme piesňového fondu sa ukážu ako nedostatočne adekvátné určitej situácii, sú príliš všeobecné a málo "intímne", dochádza ku spontánnej, prípadne inštitucionálne podnecovanej tvorbe nových textov na známe melódie, prípadne aj textov a melódií nových piesní folklórneho i nefolklórneho charakteru (amatérskych či insitných) . Najmä v prípade príležitostných, jednorázovo interpretovaných piesní ide o saturovanie špecifických spoločenských potrieb, tieto piesne napomáhajú v prvom rade ozvláštneniu určitých situácií pociťovaných ako sviatočných či mimoriadnych. v období výraznej unifikácie lokálnych repertoárov napomáha vznik nových piesní dotvárať intímne prostredie existencie piesne a jej aktuálnosť v konkrétnom neopakovateľnom momente, a to tak v individuálnej, ako aj v spoločenskej rovine. Netreba pritom zabúdať, že vzťah folklóru vôbec ku skutoč[/]nosti je veľmi úzky, aj keď nie v každom prípade jednoznačný a priamy.
      Tvorba nových piesní má charakter buď individuálny, alebo spoločenský, a to ani nie tak z hľadiska konkrétneho tvorcu, ako skôr z hľadiska impulzu, motivácie tvorby na jednej strane a jej spoločenskej funkcie na strane druhej. Tento aspekt vystupuje zároveň ako dôležitý, i keď nie jednoznačne určujúci z hľadiska ďalšieho prípadného fungovania piesne v spoločenstve (evidentne individuálna tvorba môže prejsť do repertoáru kolektívu, naproti tomu piesne motivované a interpretované v širšom spoločenskom okruhu nezriedka upadnú do zabudnutia, ak majú leň príležitostný jednorázový charakter).
      1. Vychádzajúc z materiálu, ktorý sme mali k dispozícii, spomenieme v ďalšej časti príspevku aspoň základné tematické okruhy a udalosti, ku ktorým sa nová tvorba piesní viaže. Individuálnou výpoveďou, plniacou výlučne úlohu určitého psychického relaxu, je napr. pieseň autora Jána Peťku z Čičmian, ktorú zaznamenal v obci A. Cíger v rokoch 1930-1955 s nasledovným komentárom: "Táto pieseň vznikla na ruskom bojisku u Zlatej Lipy v Poľsku. Autor Ján Peťko hovorí: Keď pri odpočinku osamote som rozmýšľal o svojom domove, o svojom mladom veku, aby som zabudol na vojenskú biedu, bol som smutný, nemal som s kým hovoriť a rozveseliť s nikým, tak som si sám v žiali a zármutku túto pieseň začal skladať." (Piesňový archív UVÚ SAV v Bratislave č. 19323). K prvej svetovej vojne

sa viaže i pieseň neznámeho autora "V roku 1914-tom", zaznamená v Liptovskej Tepličke v roku 1970.

      Čičmany. Spieval Ján Peťko, v r. 1930-55, zapísal A. Cíger.

1.
     Ej, Bože moj otče, na tom ruskom poli,
     ej, žiaden ňezavolá, ej, Janko, čo ťa bolí.
2.
     Bolí ma, bolí ma tá moja hlavička,
     čo mi ju ranila tá ruská šablička.
3.
     Kebi moja milá ma tu uvidela,
     veru bi nademnu horce zaplakala.
4.
     Ale mojej milej tu na blízku neni,
     Bože moj Otče moj, šak som opustení.
5.
     Šak som opustení jak f poli hruštička
     lebo neni pri mňe tá moja mamička.[/]

      Častá je v novovznikajúcich piesňach tematika nešťastnej lásky a ľúbostných vzťahov vôbec (takéto piesne boli zaznamenané napr. v Polanovciach, L. Tepličke, Novej Bystrici) . Pieseň "Lábe, Lábe" patrí dodnes ku piesňam známym v strednej a staršej generácii obyvateľov Lábu. Jej vznik sa viaže s konkrétnym vzťahom dvoch mladých ľudí a v 80. rokoch ju označovali ako "starú lábsku" pieseň. Jej autor, ako aj okolnosti vzniku piesne sú v obci všeobecne známe.

      Láb. Spievala M. Kajnová, nar. 1931, zapísala E. Krekovičová, 1983.

1.
      Lábe, Lábe, krásná dědinka,
      (:keby si vjedzeua,
      jak srce mé túži
      za tebú, Milko.:

2.
      Mjesíc svící,
      hvjezdi sú jasné,
      (:tam v jedné chalúpce
      za starú barinú
      je dzífča krásné.:)

3.
      Proč s' ti fčera
      k nám neprišeu,
      (:já sem ťa čekaua,
      na láfce sedzeua,
      tis mimo išeu.:)

4.
      Já uš k vám víc
      chodzit nesmím,
      (:má mamka mi nedá,
      lebo si chudobná,
      nechat ťa musím.:)[/]
5.
      Hvjezdo má jasná,
      proč nejsi jasná,
      (:co sem milovala,
      to mja opusciuo,
      ach, já neščasná.:
      K vyslovene krízovej životnej situácii sa viaže osobná spoveď autorky Zuzany Debnárovej-Lajtiačky z Východnej. Pomerne široký tematický okruh tvorí individuálne viazaná vrstva vlastných piesní Márie Mezovskej z Liptovskej Tepličky, o ktorých sa bližšie zmieňujeme v osobitnom príspevku (uspávanky, ľúbostná lyrika, návraty do detstva, piesne vlastenecké, o Jánošíkovi, o vlastnej chorobe, atď.).

      Liptovská Teplička. Spievala M. Mezovská, nar. 1939, zapísala E. Krekovičová, 1973.

1.
      Keť sa ja po vrchach porozhliadam,
      fšetki ich pohladom ja pohládzam,
      pod vrškom v dolinečke
      mať moja me f koľisečke
      maľovanej koľisala.

2.
      Mať moja maličkú po vrchach me nosiľi,
      za pestúnku ku mňe slniečko vivoľiľi,
      (:spinkaj mi, moje dieťa,
      ej, bo robota stojí,
      slniečko už zachodí
      a mi zme ešťe na hoľi.:)[/]

3.
      Preto ja tag rada tu prirodu,
      tie vrški, doľini, i tu horu,
      na polaňi si spievam,
      hora sa mi ozíva,
      ako keď ma moja mať
      rukami ňežňe obíma.

      V tejto obci sme sa stretli s pokusmi o tvorbu nových piesní aj u iných spevákov. Zaznamenali sme tu regrútske piesne M. Dilongovej, príležitostné piesne ku rôznym oficiálnym príležitostiam M. Ďuricovej, či ako vlastnú označovanú pieseň pastiersku vynikajúceho speváka Štefana Pitoňáka.

      Liptovská Teplička. Spieval Š. Pitoňák, nar. 1946, zapísala E. Krekovičová, 1973.

1.
      Nak tam iďe každi skusiť
      na tuto holu,
      jak tam vietor prefukuje
      hlavičku moju,
      vietor vlaski zduchuje,
      zrazu klobúk bubnuje,
      nak tam iďe každi skusiť,
      jak na holi je.

2.
      Jesto tam aj tej žeruchi,
      zdravej vodi dosť,
      a keď sa ja jej napijem,
      zjedol bich aj kosť,
      zjedol bich aj kosť s koňa,
      ňehladujem, jag doma,
      len mi priňes tej slaňini,
      frajerko moja.[/]

      V kysuckej obci Lutiše - osada u Skaličana - sme zapísali v roku 1984 viacero textov na známe melódie u ich autora - 80-ročného Jozefa Skaličana. Majú väčšinou formu prekáračiek a sú adresované konkrétnym osobám z najbližšieho okolia, s ktorými sa ich autor dôchodca - stretáva (susedia, príbuzní, predavač v obchode):

      Jakubova Hana,*
      to je velká dáma,
      či v zime či v jari
      robieva kobári,* *

      ona sa aj rada
      trochu s ňimi píši,
      ma ich na povale,
      žerú jej ich miši.
*)
susedka
**)
doma tkané handrové koberce.

      Jeden z takýchto veršovaných textov vznikol napr. tiež ako reakcia J. Skaličana na zistené okrádanie v obchode.
      Výrazným znakom tejto vrstvy novovznikajúcich piesní je ich prevažne intímny charakter a viac či menej úzka väzba na individuálneho autora, pre ktorého boli predovšetkým prostriedkom psychologického relaxu, realizácie potreby tvoriť a vyrovnania sa s osobnými problémami a zážitkami. Tieto piesne vznikli prevažne v intímnych chvíľkach "spievania pre seba" a ich uplatnenie v širšom spoločenskom kruhu spravidla nebolo autorovým prvotným zámerom.
      2. Zaujímavým príkladom piesní, reagujúcich na určitú mimoriadnu životnú situáciu, sú tie, ktoré vznikli pri príležitosti vysťahovania obcí Riečnica a Harvelka. Pieseň z Riečnice vznikla pri príležitosti stretnutia učiteľov, ktorí v obci pôsobili, a to tesne pred jej vysťahovaním v roku 1980. Bola kolektívnym výtvorom, aktualizujúcim všeobecne známu trávnicu.[/]

      Riečnica. Spievala V. Šutiaková, nar. 1928 a A. Buchová, nar. 1928. v roku 1980 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Tá riečnická roľa
      pekních chlapcov chováš,
      ale už ňebuďe,
      budě zatopená.

2.
      Horički zelené,
      dávajťe mi ohlas,
      (:veď sa ja odberem
      o tri ročki od vás.:)

3.
      Veď je tá Riečnica
      tolja ako Vieďen,
      (:a tu taká Vieďeň,
      gďe tu domček jeden.:)

      Naproti tomu v Harvelke sme zaznamenali dva aktualizované texty na známe melódie J. Brandýsovej, ktoré vznikli spontánne ako osobná reakcia autorky na fakt vysťahovania.
      Harvelka. Spievala J. Brandýsová, nar. 1952 a M. Šestáková, nar. 1931. v roku 1975 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Kisuca, Kisuca,
      pekní malební kraj,
      (:leží tam Harvelka,
      na ňu si spomínam.:)

2.
      Choďím po Harvelke,
      spomínam na lásku,
      (:že som ťa miloval,
      dievča tmavovlásku.:)

3.
      Skončila sa láska,
      počul som mnohoráz,
      (:že ma ohovára
      moj verní kamarát.:)

4.
      Kamarát, kamarát,
      bol si mi oťec, mať,
      (:zobral si mi dievča,
      ktoré som mal tag rád.:)[/]
      Harvelka. Spievala J. Brandýsová, nar. 1952, zapísala E. Krekovičová, 1975.

1.
      Uš sa viacej po Harvelke
      špacírovať ňebuďem, ňebudem,
      už nám stávajú priehradu,
      všetkích nás odťial odvezú,
      uš tam bívať ňebuďem.
2.
      Odvezú a do ňeznámej
      dialki nás majú dávať, majú dávať,
      (ami si ešťe buďeme vždi:)
      na Harvelku spomínať.
3.
      Krásne spomienki fšetkím nám
      f srciach iba ostanú, ostanú,
      keť pozrieme na priehradu,
      na Harvelku rozbúranú,
      slzi nám vždi vipadnú.

4.
     Ach, bože moj, jak to bolí,
     keť si na to pomislím, pomyslím,
     detské časi, mladé roki,
     spoločňe zme prežívali,
     teraz odťial ísť musím.

      K ďalšej mimoriadnej udalosti v živote predovšetkým jednej obce, ktorá však vzrušila i širšie okolie, sa viazala pieseň "Rakvické ďeťički",, zaznamenaná v Lábe v roku 1983. Spieva sa v nej o tragickej udalosti z roku 1934, kedy nešťastnou náhodou zahynuli školské deti na výlete v Rakviciach. Autor piesne nebol známy. Ide o epickú - novelistickú - pieseň podrobne opisujúcu tragickú udalosť, ktorú si pamätajú dnešní 50-roční obyvatelia Lábu a okolitých obcí.
      3. Piesne majúce širší spoločenský ohlas, resp. určené väčšiemu okruhu poslucháčov,[/] napomáhajú predovšetkým ozvláštneniu niektorých situácií sviatočného charakteru a tvoria určité širšie tematické a funkčné okruhy. Viažu sa jednak ku svadbe (svadobné vinše a piesne vynikajúceho speváka J. Ondrejču z Čičmian, žartovné prekáračky z Harvelky, Liptovskej Tepličky a zo Sebechlebov). Uvádzaný príklad zložili mládenci v Sebechleboch v 30. rokoch na jednej svadbe. Zaujímavé však je, že táto pieseň prešla do obľúbeného manifestného piesňového fondu Sebechlebov. Koncom 70. rokov bola známa vo všetkých vekových vrstvách mužov i žien a o jej frekventovanosti svedčí i pomerne výrazná variabilita textovej zložky piesne:

      Sebechleby. Spievala T. Jankovičová, nar. 1933. v roku 1980 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Neďaleko Sitna
      leží ďeďinka rozložená,
      Sebechlebi je menom jej,
      celá je zablaťená,
      v ňej mnoho ľudí často máta,
      na ulici je veľa blata,
      a preca v sobotu večer
      od mláďencov je obstáta.

2.
      Veru sú to na muoj pravdu
      mláďenci ešťe mladí,
      a raďi bi oňi zašli
      ku ďievkam na vohľadi,
      Tie však Sebechlebaňov ňechcú,
      len Ňemčanov, čo majú kečku,
      a bradu má ňeholenú,
      draplavú ako šečka.[/]
3.
      Príďe pod oblok, zapíska,
      poď von, Marka, Aňička,
      a ona mu na bozkaňia
      podrží obe líčka. " .
      On jej kaďečo vipráva,
      nás, Sebechlebaňov, ohovára,
      dve hoďini po polnoci
      a spať sa ňepoberá.

4.
      Keď sa Ňemčan začňe tárať,
      ďievčatko sa raduje,
      hňeď si čipki, višívaňia
      na čepce zhotovuje.
      Rada, cérka, rada je maťi,
      Ňemčana mať, to sa oplatí.
      on sa našich chlapcov bojí,
      viacej sa ňenavráťi,

5.
      Keď sa Ňemčan ňechce tárať,
      smutná je naša panna,
      povie si, už buďem Iúbiť
      trebárs Sebechlebaňa.
      Prvá láska jej srce smúťi,
      ale aňi naši chlapci
      sa už ňie takí hlúpi.

      Nové, aktualizované texty piesní viažúcich sa k zábavám a spoločenskému životu mládeže zaznamenávame vo viacerých obciach ("častušky" z 30. rokov z Čičmian, spievané v obci i na majeroch, žartovné piesne o nedovolenom pálení pálenky z Prochota, či tzv. "fungal nove pesnički" z Liptovskej Tepličky)

      Liptovská Teplička. Spievala skupina desiatich 17-ročných dievčat. v roku 1970 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Keby bola znala;
      že poujďem z valala,
      bola by frajera
      na kontingent dala,[/]
      Dunaj, Dunaj, Dunaj,
      Dunaj, Dunaju.
2.
      Na kontingent dala
      do suchej salami,
      aby mi nechodil
      z druhimi ďieukami,
      Dunaj . . .
3.
      fieplicki parobci
      ťake šiki miki,
      išli kravi dojiť,
      sadli si pod biki,
      Dunaj. . .
4.
      Ťeplicki parobci
      z velkej havarovki
      pokupili sebe
      dojek na motorki,
      Duna j. . .
5.
      Na kontingent dala
      miesto hovedzini,
      bola bich dostala
      boni na perini,
      Dunaj. . .
6.
      Jeden pioňiera
      a druhi skutera
      a muoj mili, javu

      za ocovu kravu,
      Dunaj. . .
7.
      Ťeplicki parobci
      tak sa vinašajú,
      drevene hodini
      po kešenach majú,
      Dunaj. . .
8.
      A keť sa ho spítam,
      ktora je hoďina,
      prepačťe, slečinka,
      utrhla spružina,
      Dunaj. . .
9.
      Ťeplicki parobci
      nosia len baretki,
      bo klobuki dali
      na štatne majetki,
      Dunaj. . .
10.
      Treba sa ťi, milá,
      treba sa ťi starať,
      teras taka moda
      dva prsťeňe davať,
      Dunaj. . .
11.
      Muoj milí povedá,
      že prsťene ňedá,
      bo na dva prsťene
      mesiac robiť treba,
      Dunaj...
12.
      Treba sa vam, svekro,
      treba sa vam starať,
      teras taka moda,
      šefoňere davať,
      Dunaj . . .
13.
      A svekra povedá,
      že že šifoněr, ňedá,
      bo do šifoněra
      vela habov treba,
      Dunaj . . .

      Pomerne početnú vrstvu v rámci Slovenska vôbec tvoria novovznikajúce piesne slúžiace[/] k ozvláštneniu oficiálnych výročí a osláv (partizánske piesne k oslavám SNP autorky M. Mezovskej, "častušky", ktoré vznikli ku rôznym príležitostiam v Čičmanoch, ako boli oslavy 700-rokov založenia obce, slávnostné otvorenie cesty na Zliechov, oslavy MDŽ, volieb a pod.; podobné príležitosti v Prochoti a vo Východnej: lúčenie žiakov so školou, školský majáles; oslavy 700 rokov založenia obce Štrba a 10-ročného výročia otvorenia pridruženej výrobne JRD v tejto obci, ku ktorým sa viazali príležitostné piesne M. Mezovskej z L. Tepličky). Takéto piesne, označované v niektorých obciach i ako "častušky", sú po stránke formálnej i funkčnej najbližšie tvorbe s tematikou jednotných roľníckych družstiev.

      Liptovská Teplička. Spievala M. Mezovská, nar. 1939. v roku 1983 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Nad tou Štrbou pod Tatrami
      slnko zasvieťilo,
      keď veďenie drušstva navrch
      na fabriku dalo.
2.
      Navrch višiel ňie nadarmo, ,
      fšeci dobre vieme,
      keď vysledki desaťročnej
      práce hodnoťíme.
3.
      Preto buďťe nam srďečne
      dnes fšeci vítaní
      ktorí sťe pri zrode našej
      fabriki prví stáli.
4.
      Lebo problemov bolo vela,
      šetki sťe prekonaľi,
      ved visledki vašej práce
      vás povzbuzovali.
5.
      V nej našiel každí uplatnenie,
      mladí, starí, chorí,

      za to buď velika vďaka
      našej rodnej strane.
6.
      Na dňes večer si poprajme
      zdravia, spokojnosťi,
      a do ďalšej našej práce
      len vela zručnosťi.
7.
      Bí zme šetki požiadafki
      dobre poplnili,
      a naše snaženie na výplaťe
      pocíťili.

      Tomuto okruhu novej tvorby bola v našej odbornej literatúre venovaná už pomerne sústredená pozornosť. Chcela by som tu preto iba zdôrazniť širší významový a funkčný rozptyl takýchto piesní a ich spätosť s rôznymi udalosťami kultúrneho a spoločenského života dediny, inštitucionálne organizovanými výročiami a oslavami, a upozorniť na ich funkciu ozvláštňovať tieto situácie (popri mnohých ďalších funkciách). Na roz[/]diel od predchádzajúcej skupiny novovznikajúcich piesní sú tieto určené širšiemu okruhu poslucháčov, ich autorom býva kolektív, ale i jednotlivec. Spievajú sa prevažne na všeobecne známe melódie, najčastejšie vo väčšom obsadení, len zriedka sólovo (Mária Mezovská ako autorka i speváčka). Ich tematický a funkčný rozptyl je širší v prípade, ak v obci pôsobí všeobecne známy autor, tvoriaci piesne i na objednávku. Toto zistenie potvrdzuje dôležitosť úlohy osobnosti z hľadiska fungovania piesne v dnešnom dedinskom prostredí. Zaujímavým príkladom takéhoto autora je Zuzana Debnárová-Lajtiačka z Východnej, ktorá čiastočne na spoločenskú objednávku, a čiastočne z vlastnej iniciatívy zložila viacero textov piesní a vinšov, ktoré sa viažu ku niektorým udalostiam výročného a rodinného obyčajového

cyklu, a to i v prípade, že pri týchto príležitostiach pôvodne vinše ani piesne neboli začlenené. Máme tu dočinenia vlastne so vznikom určitých "nových tradícií", akou je napr. obradné privítanie nevesty svokrou vo veršoch v prvé ráno po svadbe, či vinš prednášaný pri príležitosti veľkonočnej oblievačky:

      Skladaj, dievča, šatku,
      kým odotkám flašku,
      pofŕkam ťi vlasi,
      že abi ťi aspon
      do tag roka pachli,
      ak sa kupať nedaš,
      tak peniazi nemaš
      a lenivá budeš,
      aj ked hrabať budeš.

      V rozpore s charakterom obyčaja nábožensky poňatý je vinš tejto autorky pri stavaní májov. Za zmienku stojí tiež fungovanie novovznikajú[/]cej tvorby v rámci občianskych obradov vítania novonarodených detí a svadieb v Liptovskej Tepličke, ako aj z hľadiska identifikovania vzťahu inovácie a tradície problematická tvorba autorky M. Mezovskej určená miestnej folklórnej skupine. Ide o piesne skladané v duchu tradičných miestnych piesní a interpretované buď samotnou autorkou alebo členmi miestnej folklórnej skupiny na javisku ako piesne tradičné.

      Liptovská Teplička. Spievala M. Mezovská, nar. 1939. v roku 1973 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Lan zme siali a žehnali,
      nejvečšieho chlapa
      zme po zemi povalali,
      aby zme veliki laňik mali.
2.
      Tak f pol leťe po Turíciach
      pri kostole z briezki
      kraček zme odlomili

      a do lanu zaniesť zme ho išli.
3.
      Bi narástol, jak ta hora,
      aby z ňim trápenia
      ňemala, ej, stara, mlada stvora,
      aby s ňim celu zimu radosť bola,
4.
      Bo kolo lanu je robota,
      vesela, radostna,
      aj keď je celoročna,
      ale je človeku užitočná.

      4. Vzhľadom k pomerne veľkému zastúpeniu treba osobitne spomenúť pri charakterizovaní novovznikajúcej tvorby na Slovensku špecifický okruh prevažne jednorázovo interpretovaných piesní "na rozlúčku" (Čičmany), spieva ných pri pohrebe. Zaznamenali sme ich ako rozšírené vo Východnej, v Čičmanoch, v Sebechleboch, v Prochoti a N. Klepáčová sa s nimi stretla pri výskumoch v 70.-80. rokoch tiež v dvoch obciach na Orave (Krušetnica, Zakamenné). Pokiaľ sa to podarilo zistiť, autor je obvykle individuálny. v obci Prochot sme zistili viacero autorov týchto odobierok. Prvotnou funkciu pohrebných odobierok je opäť[/] ozvláštnenie a vyrovnanie sa s určitou v živote spoločenstva i jednotlivca mimoriadnou životnou situáciou (v prípade, keď zomrie starší človek, u ktorého nebola smrť príliš neočakávaná, sa tieto piesne v niektorých obciach Čičmany, Východná - spievať nezvyknú).

      Čičmany. Spievala M. Brunzová, nar. 1930 a V. Gregorová, nar. 1931. v roku 1982 zapísala E. Krekovičová.

1.
      Čičmany, rodna ďěďina
      pod horami,
      najkrajšia, f sveťe jediná,
      domov drahí.
2.
      Tis bola mojím domovom celučkí čas,
      dnes od vás náhle odchádzam poslední raz.
3.
      Čičmany, rodná ďeďina na svahu huor,
      pre ťeba srce zomiera, domovu mój.
4.
      Manžel mój, drahe ďeťički,
      poslední, najkrajší pozdrav od mamički.

      5. V príspevku nám nešlo o vyčerpávajúci prehľad novovznikajúcej tvorby na celom našom území, skôr iba o ilustráciu zložitých vä

zieb tradície a inovácie v piesňovom materiáli sledovaného obdobia. Materiál potvrdzuje, že nové piesne tvorili v minulosti i v súčasnosti prirodzené "podhubie" rozširovania fondu lokálneho spoločenstva, plnili v jeho rámci svoje špecifické funkcie a boli výrazom dynamiky, adaptačných schopností a produktívnosti hudobnospevnej tradície dediny vôbec. v posledných desaťročiach sú zároveň výrazom formujúceho sa nového systému sviatkovania, v ktorom plnia svoju dôležitú ozvláštňujúcu funkciu, podobne ako obradová pieseň.
      6. Vzhľadom k tomu, že sme sa s tvorbou nových piesní počas našich výskumov spevnosti v 11 dedinách (70.-80. roky) stretli vlastne v každej obci, nie je to záležitosť až taká mimoriadna, ako to na prvý pohľad ukazujú známe výskumy piesní na Slovensku. Podobne ako obdobie výzkumov, aj 30. roky 20. storočia vystúpili vo viacerých slovenských obciach ako z tohto hľadiska dôležité.
      7. Pomerne výrazné kvantitatívne zastúpenie, a najmä všeobecnosť výskytu novovznikujúcej tvorby v období súčasnosti upozorňuje na určité (možno skryté) funkcie tradičného folklóru, ktoré neboli adekvátne nahradené prejavmi masovej kultúry. Možno povedať, že funkčne nová piesňová tvorba špecifickým spôsobom vyrovnáva určité (často negatívne) dôsledky súčasných civilizačných trendov. Zdôrazňuje intimitu malých skupín "zoči-voči" a napomáha vytváraniu špecifickej mikroklímy realizácie potrieb jednotlivca i spoločenstva.[/] Proti narastajúcej pasivite dedinskej kultúry realizuje a potvrdzuje aktivitu a intimitu, proti uniformite uplatnenie tvorivých schopností indivídua i spoločenstva; proti ustrnutiu a neaktuálnosti obsahov starého aktualizáciu známeho či vytváranie aktuálneho nového; proti anonymite civilizácie a mesta konkretizáciu a adresnosť. Novovznikajúcu piesňovú tvorbu v súčasnom období možno hodnotiť aj ako spôsob sebarealizácie jednotlivca v dnešnom pretechnizovanom svete. Je zároveň výrazom spoločenskej potreby ozvláštnenia. Potvrdzuje realizáciu potreby identifikácie jednotlivca i spoločenstva s určitým konkrétnym užším (lokálnym) spoločenstvom. Napomáha vyrovnávať výkyvy rovnováhy tradície ako systému.
      8. Zámerne sme sa tu nezaoberali otázkou formálnych znakov novovznikajúcej tvorby a jej vzťahov ku tradičnej folklórnej piesni, pretože to presahuje rozsah tohto príspevku. Máme tu dočinenia na jednej strane so špecifickou formou inovácie, ktorá je výsledkom aktívneho vzťahu nositeľov k prijímaným a uchovávaným hodnotám a nielen pasívneho - i keď selektívneho - preberania novotvarov z iných prostredí. Čo sa týka kvantity výskytu novej tvorby, v lokálnej kultúre viac otvorenej navonok pozorujeme priaznivejšiu klímu pre vznik novej tvorby, avšak neplatí to neobmedzene, ale len po určitú hranicu, v súvislosti s produktívnou schopnosťou existencie lokálnej tradície a jej prípadného narušenia. Práve takýmto špecifickým príkladom určitého stupňa otvorenosti lokálnej či regionálnej kultúry

navonok, očividne prodúktívnej, javí sa oblasť južnej Moravy, kde tvorba nových piesní zastáva oveľa výraznejšie miesto v repertoári dediny v porovnaní so situáciou na Slovensku. Veľmi dôležitú úlohu tu zohráva osobnosť jednotlivca.
Na záver by sme chceli opäť podčiarknuť, že aspekt novej tvorby piesní, resp. priestor pre jej vznikanie, je implicitne obsiahnutý už v samotnom fenoméne tradície ako jedna z krajných polôh "variačnej zóny" predpokladaného fungovania určitých invariantných mechanizmov.

Literatúra

      BARABÁŠOVÁ,B.: Príspevok k problematike vzniku nového folklóru na Slovensku. Národ. sborník SAVU,
      II, 1952, s. 321-n.
      BURLASOVÁ, S.: k n iektorým otázkam súčasnej piesňovej tvorby. Slovenský národopis, 14, 1966, s. 601-604.
      BURLASOVÁ, S.: Tradícia a inovácia v ľudovej piesni. In: Československé prednášky pre VII. medzinárodný zjazd slavistov (Varšava 1973), Praha 1973, 311-319.
      BENEŠ, B.: Několik poznámek o současném folklóru. Národopisné aktuality, 1965, s. 45-53.
      BACHTIN, B. S.: Odin iz neučtennych pesennych žanrov (K voprosu ob individuaľnom tvorčestve v foľklore). In: Russkij foľklor, 1976.
      BROMLEJ, J. V.: Etnos i etnografia. Bratislava 1980.
      ČISTOV, K. V.: Tradicija i variativnosť. Sovietskaja etnografia, 1983, s. 14-21.[/]
      ČISTOV, K, V.: Variativnosť i poetika foľklornogo teksta. In: Istorija, kuľtura, etnografija i foľklor slavjanskich narodov. IX. meždunarodnyj sjezd slavistov
      Kijev, 1983, s. 143-169.
      HOLÝ, D.: Lidoví skladatelé a písmáci z Lanžhota na
      Podluží. Národopisné aktuality 19, 1982, s. 179-199.
      HORVÁTHOVÁ, E.: k t eoretickým aspektom problematiky tradície. Slovenský národopis 30, 1982, s. 45-59.
      KREKOVIČOVÁ, E.: Tvorivá spevácka osobnosť a problematika novej tvorby. Mária Mezovská z Liptovskej
      Tepličky. Slovenský národopis 32, 1984, s. 284-303.
      KREKOVlČOVÁ, E.: Piesňový repertoár obce Čičmany.
      Súčasný stav a zmeny za posledných 80 rokov. (v tlači)
      LEŠČÁK, M. - SIROVÁTKA, O.: Folklór a folkloristika. Bratislava 1982.
      LOTMAN, J.: Typológia kultúry: Moskva 1970.
      LUTHER, D.: k t eoretickým východiskám štúdia tradície. Slovenský národopis 30, 1982, s. 177-186.
      MARKARJAN, E. S.: Uzlovyje problemy teorii kuľturnoj tradicii. Sovetskaja etnografia 1981, s. 78-n.
      MELICHERČÍK, A.: Tradičné a netradičné v ľudovej kultúre. Slovenský národopis 24, 1976, s. 506.
      SIROVÁTKA, O.: Současná česká literatura a folklór. Praha 1985.
      THOŘOVÁ, V.: Písně současných skladatelů v Poláčkově sbírce "Slovácké pěsničky". Národopisné aktuality 8, 1971, s. 243-n.

EIN BEITRAG ZUR BEZIEHUNG ZWISCHEN TRADITION UND INNOVATION AM BEISPIEL DES NEUENTSTEHENDEN LIEDSCHAFFENS
(Zusammenfassung)

      Die Autorin behandelt die funktionellen Zusammenhänge des neuentstehenden Liedschaffens mit der Tradition. Sie untersucht die komplizierten Beziehungen zwischen Tradition und Innovation aufgrund neuester Terrainuntersuchungen der Gesanglichkeit in der Slowakei sowie von Materialien und Liederarchiven ungefähr vom Ersten Weltkrieg bis zur Gegenwart. Sie begreift die Innovation und Tradition als zwei extreme Gegenpole ein und desselben Prozesses, die im Funktionsmechanismus einerseits gegensätzliche, andererseits komplementäre Eigenschaften auf weisen. Sie hängen mit dem dynamischen Gleichgewicht der Kultur als System zusammen, das in der Wechselbeziehung und Vertretung von Komponenten beruht, die sich selbst organisieren und desorganisieren. In der Arbeit konzentriert sich die Aufmerksamkeit vor allem auf bestimmte psychologische Bedürfnisse des Individuums und der Gesellschaft, die das Schaffen neuer Lieder erfüllt. Die Autorin verweist auf das Schaffensmoment als eine der Formen der psychophysiologischen Relaxation. Das Schaffen neuer Lieder hilft dabei, sich mit gewissen Situationen auseinanderzusetzen, die das Individuum oder die Gesellschaft als außergewöhnlich oder krisenhaft empfinden, fördert die Hervorhebung ihrer Bedeutung und Eigenheit. Zu einen neuen (spontanen oder institutionell motivierten) Schaffen kommt es in jenen Fällen, da sich die im bekannten Paradigma des Liedfonds einkodierten Signifikate als einer bestimmten Situation ungenügend adäquat erweisen oder allzu allgemein und wenig intim sind. Die neuen Lieder erfüllen in vielen Fällen auch die wichtige Aufgabe einer sozialen Kontrolle. Die neuesten Untersuchungen von Liedern in der Slowakei signalisieren:[ /]

     1. eine verhältnismäßig merkliche quan[e][t]itative Vertretung dieser Lieder;
     2. ein allgemeines Vorkommen neuen Schaffens in den letzten Dezennien, das auf einige Funktionen der traditionellen Folklore verweist, die gegenwärtig nicht adäquat durch Bekundungen der Massenkultur ersetzt wurden;
     3. die thematische Span[n]tveite des neuen Schaffens konzentriert sich nicht nur auf Partisanen- und Genoßenschaftslieder, sondern ist überraschend breit und vielseitig;
     4. eine nicht unbeachtliche Rolle spielt hier insbesondere in der Zeit nach dem Zweiten Weltkrieg das
      Moment der institutionellen Bedingtheit des neuen
      Schaffens (gegenwärtig verzeichnen wir neue Lieder, die speziell für die Bedürfnisse von bäuerlichen Folkloregruppen und für ZPOZ-Organisationen komponiert werden).

      Das neue Liedschaffen gleicht so in spezifischer Art gewisse oft negative Folgen der gegenwärtigen Zivilisationstrends aus und hilft dabei mit, Gleichgewichtsschwankungen der Tradition als System beizulegen.
      Unter dem Aspekt des Impulses, der Motivation des Schaffens und seiner gesellschaftlichen Funktion unterscheidet die Autorin zwei grundlegende Liedergruppen:
1. das neue individuelle Schaffen zeichnet sich durch dominierenden intimen Charakter und durch enge Bindung an den individuellen Autor aus, für den es vor allem Mittel psychologischer Relaxation, der Realisierung eines Schaffensbedürfnisses und der Auseinandersetzung mit eigenen Problemen und Erlebnissen ist. Solche Lieder entstehen in intimen Augenblicken des

Singens für sich selbst", und deren Verbreitung in einen weiteren Gesellschaftskreis liegt in der Regel nicht in der Absicht des Autors. Thematisch bilden solche Lieder einen weit[ ]gespannten Kreis: Rekruten- und Hirtenlieder, Glückwunschlieder, sehr oft Liebes-, Militär- und Wiegenlieder, Lieder vom eigenen Leben, patriotische Lieder usw.
2. Lieder mit breiterem gesellschaftlichen Echo, die an einen größeren Zuhörerkreis gerichtet sind. Sie fördern die Hervorhebung einiger Feiertagssitutationen. Sie bilden weitergehende thematische und funktionelle Bereiche: Hochzeitslieder, Lieder mit neckischem Inhalt in Verbindung mit dem Gesellschaftsleben der Jugend, Lieder über tragische oder außerordentliche [T][Er]eignisse. Eine verhältnismäßig zahlreiche Schicht bilden Lieder, die zur Betonung offizieller Jubiläen und Feiern dienen. Solche Lieder stehen formell und funktionell dem Schaffen mit der Thematik der landwirtschaftlichen Produk[/]tionsgenossenschaften am nächsten. Im Überschwemmungsgebiet von Kysuca Riečnia-Harvelka wurden spezifische Lieder verzeichnet, die als spontane Reaktion der Bevölkerung auf das Moment der Aussiedlung entstanden. Eine eigene Gruppe bilden die bei Begräbnissen gesungenen neu[ ]enstandenen Lieder.
Die thematische und funktionelle Streuung der neuentstehenden Lieder ist weitergehend, so fern in der jeweiligen Gemeinde ein bekannter Autor wirkt, der Lieder auch auf Bestellung komponiert. Diese Feststellung bestätigt die Bedeutung der Rolle der Persönlichkeit beim Funktionieren des Liedes im Dorf. Das Material verw[e]ies zugleich auf die Zusammenhänge des Offenheitsgrades der lokalen Kultur nach außen mit dem Bedarf nach einem neuen Liedschaffen sowie auf bestimmte merklich produktive und demgegenüber auf andere, eher passive Lokalitäten und Gebiete.
Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 1

NĚKOLIK POZNÁMEK K TERMÍNŮM FOLKLÓR, FOLKLORISTIKA, FOLKLORISMUS [obsah]

      JAROSLAVA HLAVSOVÁ, Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha
      Jako mnohá vědní odvětví přistupuje též etnografie a folkloristika k nezbytnému zpřesňování pojmosloví svého oboru, a to především k precizování věcného obsahu a kontextového využívání termínů nejzákladnějších, na nichž spočívá klasifikace předmětů jejího studia.1)
      K takovým pojmům nepochybně patří samy názvy oborů, etnografie a folkloristiky, spolu s dalšími deriváty (odvozeninami), které se během času a vývoje oboru vytvořily (folklorista, folklórní, folkloristický,2) folklorismus apod.).
      K výchozímu pojmenování folklór a k sekundárnímu termínu folklorismus se po stránce terminologicko-lexikální vztahuje též rozprava předních brněnských folkloristů D. Holého a O. Sirovátky, proslovená na 14. etnomuzikologickém semináři ve Strážnici 19.-21. 11. 1984, O folklóru a folklorismu (zkráceně in Náro[/]dopisné aktuality XXII, 1985, 2, s. 73n.). k této zajímavé a dané téma v podstatě vyčerpávající diskusi připojuji ještě několik poznámek z hlediska lingvistického.

Pro hodnocení přiměřenosti zvoleného termínu nestačí pouze znát jeho původ, výchozí význam lexikálního základu slova, které pro terminologickou funkci využíváme, ale též (a to zvláště tehdy, je-li to slovo užívané i v oborech jiných nebo v obecném neterminologickém uplatnění) jeho různé významové odstíny a běžné kontextové využití. Jednoduše řečeno: je-li slovo pro ostatní uživatele jazyka běžné, musíme brát ohled i na to, neužívají-li ho i jinak, s jiným významem. Jako ideální komunikační prostředek odborného stylu, jako sku

tečný termín by takové slovo mělo být jednoznačné. Mělo by také být součástí logicky přesné a hierarchicky uspořádané soustavy názvosloví. Právě z těchto dvou hledisek probereme vývoj a užití slov - termínů folklór, folkloristika, folklorismus a zamyslíme se též nad potenciální (ideální) symetrickou terminologickou řadou, vyplývající z paralelních názvů národopisných disciplín folkloristika - etnografie.
Vznik a vývoj významu slova - termínu folklór (a též folkloristika) citovaný referát zevrubně probírá, odkazuje nejen na prvotní užití slova folklór ("lidová moudrost, vědomosti") u W. J. Thomse r. 1846, ale i na autory další. Protože je však z našich lexikografických děl citován pouze Trávníčkův slovník (4. vyd. 1952), připojuji pro přehled též definice našich kodifikačně závazných lexikografických děl.3) v Příručním slovníku jazyka českého (1. díl 1935-7; jako i dva další akademické slovníky, je dílem kolektivním) jsou slova folklór a folkloristika synonymy s jediným významem (= lidopis, lidověda). Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960) oba pojmy rozlišuje přesněji: Folklór je zde definován jednak jako "lidová slovesnost, v starším pojetí lidová kultura vůbec", jednak opět též jako věda o lidové kultuře (čili totéž co folkloristika). Formulace Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978) je stručnější a oba pojmy jasně rozlišuje: folklór je "lidová kultura; její projevy (slovesnost, hudba, tanec ap.)" - příklady na projevy materiální kultury slovník tedy již neuvádí. Folkloristika je tu "věda o folklóru". Ani jeden ze tří slovníků však neobsahuje heslo[/] folklorismus, třebaže v materiálu lexikálního archívu ÚJČ je několikrát toto slovo doloženo. Kontexty tu dosvědčují čtyři významové odstíny, ale ani jednou není zatím v archívu záznam o užití slova folklorismus jakožto termínu označujícího ve shodě se zahraniční i naší odbornou praxí4) druhotný folklór, uměle pěstovaný v současné společnosti. v případě všech archívních dokladů je starší užití slova folklorismus kontextově vázáno na hodnocení literárního nebo hudebního díla. Prvním dokladem je citát z Rudého práva r. 1945: "Novák se inspiruje lidovou písní ... nemá co činit s nějakým folklorismem a exotismem," tamtéž pak v r. 1962 (o Stravinském): "v období svého radikálního folklorismu ... vycházel z národní ruské tradice."
Spolu s dalšími doklady fungování slova folklorismus v různých kontextech je tu možno shrnout několik odlišných neterminologizovaných významů. Uplatnění slova folklorismus vyplývá z významu jeho komponentů: již vysvětleného odvozovacího základu - podstatného jména folklór a přípony -ismus, užívané při odvozování od cizích základů. Tak jako v případech jiných slov takto zakončených, užívá se této přípony k vyjádření příznaku statického i dynamického, tedy ve slovech, označujících jednak hnutí, směr (např. realismus, šovinismus, jednak vlastnost, znak, především osoby (folklorismus Janáčkův, kosmopolitismus mládeže apod.), ale i vlastnost děje nebo (konkretizací) i vlastnost jeho produktu, díla (folklorismus její pastorkyně). v odborné praxi se pak slangově užívá (s další konkretizací)

slov na -ismus k označení nejen vlastnosti produktu, ale i produktu samého: Výtvarník řekne o obrazu "to je ještě impresionismus", podobně jako o odvozeném nepůvodním artefaktu řekne etnograf např. "tenhle šátek už je folklorismus". A nyní se dostáváme k uzlovému bodu označování - k dvojznačnosti slova folklorismus i ve vztahu k označovanému konkrétnímu předmětu. Ve starším pojetí slovo folklorismus při konkretizaci označovalo totiž předmět vskutku folklórní (např. přeslici, okřín, fěrtoch), tedy bylo synonymem k tehdejšímu chápání slova folklór (projev lidové kultury" - dříve i materiální).5)
Při výkladu o významu a formě slova folklorismus je třeba vzít také v úvahu využití termínu paralelně utvořeného a užívaného v jazykovědě, zvláště v lexikografii, lexikologii a dialektologii, totiž slova etnografismus. Vrátím se zde nejprve k potenciální symetrické řadě, vycházející z pojmenování paralelních disciplín:6)

etnografie
etnograf
etnografismus
0

folkloristika
folklorista
folklorismus
folklór

      V této poslední dvojici je symetrie porušena absencí základového pojmu - termínu (na tuto úroveň nelze zařadit Bromlejův etnos, ani slovo etnikum), ale předpokládané (neexistující) slovo, které by po stránce sémantické bylo paralelou základního významu slova folklór (tj. "duchovní projevy lidové kultury") a označovalo by projevy lidové kultury mate[/]riální. Předpokládaná ideální pojmová symetrie není však porušena pouze absencí tohoto výrazu. Významem i funkčním využitím se podstatně liší také členy dvojice etnografismus folklorismus. Různé významové aspekty slova folklorismus jsme probrali. Paralelně tvořený termín etnografismus označuje (zpravidla nářeční) pojmenování těch jevů a reálií, jež jsou předmětem studia etnografie. (Termín je často užíván např. v literatuře sovětské, u nás zvláště dialektology slovenskými; utvořen je podle běžně užívaných lexikografických stylových kvałifikátorů, jako dialektismus, poetismus apod.). Jako termín je etnografismus málo vhodný z teoretického hlediska zejména pro vágní hranice své platnosti, Má být označením pojmu rozsahem užšího, než je tomu u pojmu dialektismus, ačkoli předmět studia obou oborů (tj. dialektologie a etnografie) je v podstatě shodný, tj. lid a jeho život a kultura. Teoreticky vzato by měl být tedy každý dialektismus zároveň etnografismem. Praxe ukazuje, že se tzv. etnografismy vydělují v rámci lidového jazyka dosti obtížně a šíře jejich chápání je tudíž různá.
      Paralelní mezioborové řešení terminologických otázek je tu žádoucí zejména proto, že jde o dva blízké společenskovědní obory s mnohými společnými tématy. Při řešení je proto třeba respektovat širší vědní úzus a postupovat důsledně semaziologicky (od slova k pojmu, který má označovat).
      Závěrem chci tedy připomenout, že potřeba vypracování terminologického slovníku, kodifikujícího teoreticko-pojmoslovný aparát etno

grafie a folkloristiky (analogicky chystanému mezinárodně koncipovanému slovníku vedenému Ju. V. Bromlejem) je občas pociťována naléhavě nejen národopisci, ale i pracovníky příbuzných oborů.

Poznámky
1.
      Připomeneme si tu např. rožnovský seminář o terminologii lidových obyčejů v dubnu 1981, kde B. Beneš řešil obsah a vzájemnou hierarchii termínů obyčej - zvyk - zvyklost - obřad, a též (k sémantice a historickému vývoji slova - termínu lidový) J. Petr, České lidový z polského ludowy. Naše řeč 1982, 65, 3, s. 118n.
2.
      Otázka správné derivace a jejího náležitého terminologického využití je velice závažná. Jako příklad tu můžeme uvést často zaměňovaná adjektiva folklórní (odvozeno od folklór) a folkloristický (vztahující se k podstatným jménům folkloristika i folklorista). Ve slovním spojení folkloristický soubor nebo folklórní soubor se často v užití obou kolísá; veřejnost, zvI. sdělovací prostředky, žádají rozhodnutí, co je správné. Poukazuje se i na úzus slovenský, kde převládá na rozdíl od češtiny spojení súbor folklórny. Tento rozdíl při výběru z paralelní dvojice přídavných jmen patrně není zcela náhodný. Odpovídá věcně-významovým rozdílům v genezi obou výrazů. v oblastech s dožívajícím folklórem mohly ještě vzniknout soubory, sdružující jeho nositele (s; folklórní), což ovšem - až na ojedinělé výjimky - neplatí již o prostředí českém. Zde se členové souborů, kteří folklór pěstují záměrně, stávají "praktickými folkloristy", folklór interpretují v souboru folkloristickém, zabývají se folklorismem. Ačkoli spojení folkloristický[/] soubor se užívalo již v padesátých letech, tedy dříve než vznikl pojem folklorismu s dnešním obsahem, můžeme konstatovat, že forma folkloristický směřuje ve shodě se stránkou významovou zároveň ke slovu folklorismus, a proto je v současné době již vhodnější. Takto vymezuje významový rozdíl obou slovotvorných variant i poslední lexikografická kodifikace (Slovník spisovné češtiny, Praha 1978): folklórní, např. film "film z lidového prostředí" a folkloristický, např. "folkloristický soubor".
3.
      Slovníky z 19. století, J. Jungmann 1835 a J. F. Šumavský 1851, uvádějí ovšem shodně pouze heslo národopis, vysvětlené synonymním výrazem etnografie.
4.
      Srov. např. H. Bausinger, Folklorismus" jako mezinárodní jev, in Národopisné aktuality, 7, 1969, a B. Beneš, Některé otázky folklorismu v Československu, současný stav a problematika, tamtéž, roč. 18, 1981. - Definici (zahrnující i jevy kultury materiální) podává též Slovník literární teorie (red. Š. Vlašín), Praha 1977. z bohaté zahraniční bibliografie dále připomínáme práce V. Voigta, Vom Neofolklorismus in der Kunst, Acta ethnographica 19, 1970 aFolklore and Folklorism, in Folklorismus bulletin 1, 1979.
5.
      Uvážíme-li tento starší význam slova folklorismus, je zřejmé, že je z jazykového hlediska pro jeho nové využití terminologické (tj. folklorismus ve významu "druhotný folklór") vhodnější a přesnější výraz neofolklorismus (srov. V. Voigt, op. cit.).
6.
      V rámci mezinárodních nomenklaturních systémů je opodstatněna také Gusevova (Estetika folklóru, Praha 1978) dichotomie folklologie a folklografie, analogická paralelním názvům odvětví etnografie - etnologie.

EINIGE BEMERKUNGEN ZU DEN TERMINEN FOLKLORE, FOLKLORISTIK, FOLKLORISMUS
(Zusammenfassung)

      Viele Wissensgebiete (einschließlich der Ethnographie und Folkloristik) betreiben eine Präzisierung ihrer Terminologie, grenzen insbesondere den Gedankeninhalt der Grundbegriffe ein, auf denen die Klassifikation ihres Studiums beruht. Am Beispiel des Wortes Folklore und der davon abgeleiteten weiteren Bezeichnungen kann man verfolgen, wie die Entwicklung der Bedeutung des Wortes (Termines) vom Beginn seiner Einbeziehung in den Fachwortschatz auf seine gewünschte Eindeutigkeit ausgerichtet ist, die Voraussetzung für seine terminologische Funktion ist. Die Entwicklung der Bedeutung der Wörter Folklore und Folkloristik, wie sie hintereinander drei in der Kodi[ti]fikation gewichtige Lexika der tschechischen Sprache erfaßten, beweist diese Differenzierung. In den dreißiger Jahren verwendete man beide Wörter synonym in der Bedeutung 'Volkswissen schaft'; i. J: 1960 wird bereits neben dieser gemeinsamen Bedeutung Folklore als 'volkstümliches Schrifttum', bzw. als 'Volkskultur schlechthin' spezifiziert; im modernen tschechischen Sprachgebrauch werden die beiden[/] Termine klar voneinander unterschieden: Folklore als 'Volkskultur, bes. geistige Kultur'; Folkloristik als 'Wissenschaft von der Folklore'. Seit den sechziger Jahren drang in die Fachliteratur in einer neuen terminologischen Bedeutung das Wort Folklorismus ein ('sekundäre, interpretierte Folklore'), das bis dahin nur zur Bezeichnung der Eigenschaft einer Person oder eines Gegenstandes,z. B. der Folklorismus Janáčeks, verwendet worden war.
      In der linguistischen Praxis verwendet man manchmal unpassend den etwas ungenauen, formal analogen Termin Ethnographismus, dies zur Bezeichnung von Gegenständen, die die Ethnographie studiert. Besonders in jenen Fällen, wo die formale Analogie aus Systemgründen auch eine Signifikanzparallele erfordert, ist der terminologische Widerspruch (Ethnographismus - Folklorismus) abwegig und unerwünscht. Ähnliche Fälle belegen die Notwendigkeit einer interdisziplinären terminologischen Zusammenarbeit.
      Übersetzung: A. Hubala

Soubor Žerotín ze Strážnice v průvodu na 41. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.
Foto J. Uherka, 1986.

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 1

SÍŤOVANÉ PRÁCE Z OKOLÍ MĚSTEČKA TRNÁVKY [obsah]

      MIROSLAVA LUDVÍKOVA, Brno
      V muzeích v Brně a v Jevíčku se uchovala hrstka síťovaných vložek, o jejichž funkci se nedočteme ani v regionální literatuře, ani nedozvíme od nejstarších informátorů v terénu. Formát těchto předmětů a srovnání s dochovanými doklady odjinud svědčí o tom, že jde o věci, vížící se k narození dítěte, křestní pokrývky a jejich části a vložky z koutnic. Základní použití je tu v koutnicích, podle ústního podání měla matka kontakt s děním v seknici právě prostřednictvím transparentní vložky. Ta byla umístěna v koutnici středem na spojnici dvou kusů plátna. Nemáme sice se síťováním žádnou zachovanou celou, ale přece nám zdobnost vložek prozrazuje, že nebyly doprovázeny výšivkou v plátně. Symbolem koutnic se tedy stala vložka, a proto se nefunkčně, čistě symbolicky přenesla i na křestní plachetku.[/] Používat průhledné vložky bylo běžné od renesance a dosahovalo se toho třemi způsoby - výšivkou, paličkováním a síťováním. Výšivka, která splňovala podmínky transparentnosti, se vyskytovala na jihovýchodní Moravě, tu a tam i na Hané. Běžnější na celé Moravě bylo používat vložek paličkovaných, hlavně od 18. století. Ovšem cenově byly přístupné jen zámožnějším krajům a vrstvám, protože paličkování nebyla technika obecně známá. Znalost síťování byla rozšířenější a ačkoli je to technika stará, starší než druhé dvě, přesto je v této souvislosti náhražkou, ovšem plnohodnotnou a svébytnou.
      Na Moravě se opět vyvinula dvě centra, kde se uchytilo síťování ke zdobným účelům a vyvinulo v samostatný projev, a to na východní a na střední Moravě. Rozdíl je v síti samé stará východomoravská je rovná, ve shodě se

směrováním ok na prolamované výšivce, ke které se významově připojuje. Středomoravská je diagonální, jako paličkovaná krajka. Podle stáří dochovaných dokladů se pak oblast jejího výskytu rozpadá na několik pásem. Severní na Malé Hané je nejstarší a pochází z 18. století. Přechází sice i na počátek století devatenáctého, ale tam mizí do ztracena. Střední je nejrozsáhlejší, doklady k němu najdeme od západní Hané přes Brněnsko po Velkomeziříčsko. Nejmladší jsou z brněnského Kloboucka a z jihomoravského území dříve obývaného Charváty. v posledních dvou územích se síťované práce odvrátily od inspirace paličkovanými krajkami a přiklonily ke gázovinovým vložkám 19. století s hrubším vzorem. Vyšívaly se silnou pestrou vlnou v letech 1830-1860 a ze starší vrstvy se zachovaly jen zlomky.
      Z malohanáckého střediska známe osm kusů s centrem v místech Bezděčí-Unerázka nebo nejbližšího okolí a pak už je jen jeden kus z Vanovic. Tam právě je dochován protějšek, koutnice s paličkovanou vložkou - síťovaná vložka. Sedm kusů je dnes soustředěno v Moravském muzeu v Brně, z toho čtyři byly převedeny z katedry etnografie brněnské filozofické fakulty, dvě z muzea v Jevíčku a úplná křticí rouška byla zakoupena v Jevíčku. Jedna ukázka je uvedena v knize Volkskunst und Gewebe, nevíme však, kde se nachází. Vanovická vložka i koutnice jsou v soukromém majetku.
      Malohanácké vložky jsou zhotoveny ze lněné příze doma předené, čím jsou starší, tím je příze jemnější a oka sítě menší. Ve výšivce se uplatňuje i lněná příze i hedvábí surové barvy,[/] tj. jemně nažloutlé, i přibarvované, vždy žlutých odstínů. Na diagonální síti jsou vzory vyšity protahováním jednosoustavným i dvousoustavným čili pláténkem, ale plochý dojem z výšivky nemáme, a to z několika důvodů. Jedním z nich je použití příze v různých tloušťkách.
      Příčně užitá bývá obvykle slabší, doplňková, a základní ji úplně potlačuje. Jestliže steh vyplňuje jen jednu řadu oček a vrací se vždy zpět, příčně použitá nit stehy jen zachycuje a spíše je zdůrazňuje než potírá, sama pak ustupuje do pozadí. Nebo jsou niti rovnocenné, ale různobarevné. Střídání barev - i když nekontrastní - překrývá střídání nití a strhuje na sebe pozornost. k dynamickému dojmu přispívá i dodatečné konturování vzorů. Celkově lze zhodnotit, že výplň vzorů je provedena nemechanicky, s přihlédnutím k přirozenému směrování, které se respektuje. Je to vyšší způsob práce, ale zároveň mladší. Obvykle se výšivka na síti přiřazuje k výšivce podle počítané niti, protože technicky postupuje stejně. Výsledný dojem z malohanáckých prací je ovšem mnohem živější, protože nepředvádí pouhé geometrické tvary. k tomu přispívá právě konturování, doretušovává tvar a stírá z něho strohost, takže výšivka má konkrétní obsah.
      Tím se nijak nepopírají technické předpoklady, které tkví v základě tohoto způsobu výšivky. Nepouštíme se zřetele příbuznost s paličkovanou krajkou 18. století jako jejího východiska. Nejlépe, vlastně bezprostředně to lze pozorovat právě na úplné křticí plachetce, kde je vedle sebe krajka i vložka. Síť má však větší výraznost, větší názornost, je méně abstraktní

než krajka. Výšivka tu má větší volnost. O nějaké bezduché náhražkovosti pak už vůbec nemůže být řeči.
      Základní motivy přitom nikdy neopouštějí princip techniky podle počítané niti. Dokazují to především velké statické motivy, které jsou tu dva. Je to čtverec nebo mírný obdélník rozčleněný diagonálami, Rostlinnému světu jej přibližuje zoubkovaný okraj. Motiv je neutrální, může se nazírat ze všech stran na rozdíl od druhého - srdce, vynucujícího si jen jeden způsob použití. Tyto motivy jsou samostatné, první se k ničemu nepřiřazuje, protože je schopen sám beze zbytku vyplnit plochu, druhý může být doplněn drobnými motivy.
      Zcela základním prvkem je pak výplň čtverečku. Teprve toto rozčlenění na čtverečky a jejich střídání odkryje vztah ke krajkám. Čtyři výplně sestavené k sobě, s vynechaným středem, tvoří základní květ: Konturováním a jiným směrováním stehů se ze čtverečku dostane kroužek, z kroužků se sestaví hrozen. Ze čtverečků vzniknou lístky slzovitých a srdcovitých tvarů. Kompozice z nich mohou být uzavřené nebo s vynechaným jedním dílem a pak dostaneme květ na zdejší síťové výšivce nejběžnější - karafiát.
      Ale jen tak jednoduše zdejší výšivka nevzniká. I když to z počátku vypadá stejně, přece jen složitější sestavy jsou jiné, vlastní výšivce, dané staletým vývojem. Je tu i motiv, který se na krajkách nevyskytuje vůbec, a to je páv. Ve srovnání s jinými územími je malý, nestereotypně pojatý, dovede se vždy přizpůsobit plo[/]še. I když musí byt pro tento účel přetvořen a někdy až zkreslen, takže jej nezasvěcený v souvislostech těžko rozezná, přece vždy působí jako oživující prvek. Jinak by totiž výšivka byla jednotvárná. Ojediněle dále najdeme tulipán, listové doplňky, spirálky, hvězdice, ale nikdy tu není granátové jablko, na rozdíl od výšivek z Hané a od sítí z východní Moravy, kde právě granátové jablko a jeho odvozeniny jsou v základu celé tvorby. Také výskyt pavího 'motivu zařazuje věci spíše k západu a k jihu než k Hané, protože tam ve starší době zoomorfní motivy nenajdeme. Výjimku tvoří dvouhlavý orel, který se vyskytuje i na našich sítích a patří na rozdíl od páva spíše ke statickým, neměnným prvkům, podobně jako čtverec a srdce.
      Sestavování motivů do kytic je nečekané a překvapivé. Neobvyklé je proto, že v severnější části Moravy kytice se nevyskytují, a také proto, že obecně na jejich rozvinutí ve vložce nejsou předpoklady. Jenže zde jsou vložky dosti široké a kytice se jim přizpůsobují tím, že se roztahují do šířky. To je starší, strnulejší pojetí s přesně vedenými rozvilinami, Východiskem dole je uzavřený diagonálně postavený útvar s lístky, hlavními motivy jsou karafiáty a ke kytici je včleněn i páv. Čím je vložka starší, tím častěji se na ní vyskytují tyto kytice. Existuje i jejich mladší varianta, s hravější, improvizovanější kompozicí. Zatímco první, absolutně starší, má daleko větší životnost, druhý způsob je ústupový a jen na něm se projevuje vztah ke stylu vložky z Vanovic.

Polovina síťované vložky z křticí pokrývky (katalog č. 1). Foto M. Drgová.

Kromě do kytic se motivy řadí i k vlnovce. Zatímco kytice jsou uzavřeným, ukončeným celkem, vlnovka je vlastně nekonečná. Přitom jedna kompoziční možnost nevylučuje druhou. Každá starší vložka s kyticemi má na okraji lem s vlnovkou a ohyb vlnovky může vyplňovat i mladší varianta kytice.
Rytmus střídání není jednotvárný. v nejjednodušších se střídají dva celky, ať již z jednoho motivu nebo jednoho kompozičního útva[/]ru. Děje se to obvykle tak, že první má neutrální charakter a druhý jediné možné použití, ať je to srdce, orel či kytice. Přitom je lhostejné, zda jde o použití k vlnovce nebo bez ní, neboli vlnovkové nebo aditivní použití se děje podle stejných principů. Prvek s jedinou osou, s jediným možným použitím se neotáčí, jak by logika vlnovky vyžadovala, nepřizpůsobuje se jí, ale rozhodující je funkce, které se vše podřizuje.

Detail z vložky z koutnice (kat. č. 3). Foto Petr Jero.

Další způsob kombinace motivů se blíží hanáckým zvyklostem, nebo přesněji řečeno zvyklostem běžným v celé severní polovině Moravy na výšivce na úvodnicích (na plátně). Někdy je střídání zcela pravidelné, jindy zcela improvizované, např. ze čtyř základních kreací, které se obměňují. To pravidelné je podivuhodnotnější než druhé: takto uzavřeně, symetricky od středu, jsou komponovány křestní plachetky, např. mezi dvěma stejnými kreacemi je jiná středová. To konec konců je pochopitelné u malé pokrývky, ale u velké je pravidelnost podivuhodná proto, že síťovaný podklad přece jen nedopřává možnost tak volného rozvrhu výšivky, jaké dává předkreslení na plátně, ale omezuje jej nutností neustále se na něj ohlížet. Nejsložitější je střídání ABCA CBC ACBA - opět symetrické ke středu. Jindy[/] aspoň ukončení na začátku a na konci je stejné, když jinak je střídání jednoduché (ABAB). To, co je obecné, projevuje se i zde - čím je vložka mladší, tím chudší jsou varianty a tím statičtější je celá výšivka. Vývoj vede ke zjednodušení, oprošťování se od podrobností, k zhrubnutí celé výšivky, souběžně se zhrubnutím základního materiálu, z kterého je síť zhotovena. Improvizační schopnost mizí. Podrobnější rozbor je ostatně uveden v katalogu u každé vložky. Obecnější závěry nelze stanovit pro malý počet případů a pro jejich neúplnost.
Závěrem můžeme aspoň říci, že lze s největší pravděpodobností určit postavení těchto síťovaných vložek v moravském kontextu - má mnoho z kompozice i celkového pojetí hanáckých výšivek na jedné straně, ale skládá se

Detail z vložky z koutnice (kat. č. 5). Foto Marcela Schneiderová.

zároveň z prvků, běžných na západní a jižní Moravě na straně druhé, jak to zeměpisná poloha území s sebou přináší. Celek vykrystalizoval ve vlastní nezávislý projev, nezaměnitelný s jiným, vysoce hodnotný z estetického[/] hlediska. Přitom se až do konce první poloviny 20. století nevědělo, že existuje. Před úplným zapomenutím jej zachránili regionální sběratelé, mezi nimi ředitel Emil Tutsch, rodák z Unerázky. Jim patří za to dík.

Detail z vložky z koutnice (kat. č. 7). Foto Marcela Schneiderová.

Katalog síťových prací

      Použité zkratky:

     E - Ludvíková, Volkstümliche Netzarbeit,Ethnographica
     KZ - Ludvíková, Kloboucká zamyšlení
     UŘ - Ludvíková, Lidové síťované práce,Umění a řemesla 1979
     Zastávková - Zastávková, Technologie stehů[/]

1.
      Křticí pokrývka
      ze lněného plátna, lemovaná paličkovanou krajkou. Polovina bez ozdob, v druhé polovině příčná síťovaná vložka, vyšitá bílou a okrovou přízí.
      Motivy: srdce a varianty, čtverec, čtyřlístky, karafiát, páv.
      Řazení: aditivní, bez kytic. Dvojí okraj - s vlnovkou a s kroužky.
      Rytmus střídání: a B A B a (uzavřený celek se symetrií od středu).
      Ev. č. MM-12.988. Nákup od soukromníka z Jevíčka r. 1968.

      Rozměry: Pokrývka 91x103 cm, š. krajky 8 cm, síť. vložka 19x86 cm
      Publikováno: Zastávková

2.
      Vložka z křticí pokrývky
      ze lněného bílého a žluceného vlákna.
      Motivy: středový motiv v ojedinělém zpracování čtverce, čtyřlístek, páv. Improvizační doplnění prázd- ných míst.
      Řazení: aditivní, s kyticemi, okraj s vlnovkou.
      Rytmus střídání: A B A (uzavřený celek se symetrií od středu).
      Ev. č. MM-11.823. Získáno převodem z katedry etnografie FF UJEP Brno r. 1964, pochází z Bezděčí.
      Rozměry: 19x85 cm
      Publikováno: E 119, KZ 29, UŘ 12

3.
      Vložka z koutnice
      ze lněné bílé a žluté příze.
      Motivy: karafiát, tulipán, hrozen, páv, srdce, čtverec, třílístek, kruhové motivky.
      Řazení: aditivní, statických i kyticových sestav, okraje s vlnovkou.
      Rytmus střídání: ABCBADCB1ED1CD2ACAD3. Varianty malých kytic. Stálé jsou velké kytice (A) a statické čtverce (C)
      Ev. č. MM-11.824. Převod z FF UJEP 1964, pochází z Bezděčí.
      Rozměry: 14,5x239 cm
      Dosud nepublikováno

4.
      Vložka

      část, bílá a žlutá příze.
      Motivy: karafiát, páv, plátkové květy.
      Řazení: asi aditivní (kytice). Na okrajích dvojí lem motivy spojované spodními obloučky a spojené kroužky.
      Publikováno v knize Volkskunst und Gewebe, tab. V (Bezděčí)

5.
      Vložka z koutnice
      ze lněné bílé a krémové příze.[/]
      Motivy: srdce, karafiát, čtyřlístek (už ne páv).
      Řazení: aditivní, s kyticemi dvojího druhu, na okraji vlnovka.
      Rytmus střídání: ABCA CBC ACA (na konci chybí část B = srdce a A = velká kytka). Uzavřený komponovaný celek se symetrií od středu.
      Ev. č. MM-18.398. Převod z muzea v Jevíčku r. 1983.
      Rozměry: 18x204 cm
      Dosud nepublikováno

6.
      Vložka z koutnice
      zpříze bílé a krémové.
      Motivy: karafiát, hvězdička, list, srdce, čtverec, čtyřlístek, dvouhlavý orel. Improvizační doplnění prázdných míst.
      Řazení: vlnovka s kyticemi a orlem (stat.), na okraji řada spojených kroužků.
      Rytmus střídání: ABA1BA1BA2 (A, A1, A2 = varianty kytic).
      Ev. č. 11.825. Převod z FF UJEP 1964, pochází z Unerázky.
      Publikováno: E 129, UŘ 1
      Rozměry: 13x184 cm

7.
      Vložka z koutnice
      příze bílá a špinavě žlutá.
      Motivy: srdce, tulipán, karafiát, čtyřlístek, čtverec; sklon k improvizaci.
      Řazení: vlnovka s kyticí a čtvercem, na okraji spojené kroužky.
      Rytmus střídání: ABC (dochován jen zlomek).
      Ev. č. MM 18.397. Převod z muzea v Jevíčku r. 1983.
      Rozměry: 12x46 cm
      Dosud nepublikováno

8.
      Vložka z koutnice
      příze bílá a žlutá.
      Motivy: karafiát, čtverec, srdce, čtyřlístek.
      Řazení: vlnovka se statickými motivy, na okraji spojené kroužky.
      Rytmus střídání: A BCBCBCBCB A. Pův. nekonečná řada uzavřená na začátku a na konci.
      Ev. č. MM-11.826, převod z FF UJEP 1964.

Rozměry: 14x220 cm
Publikováno: E 121, KZ 30, UŘ 10

Literatura

     LUDVÍKOVÁ, M.: Kloboucká zamyšlení. Mikulov 1971.
     -Lidové síťované práce na Moravě. Umění a řemesla 1979, č. 4, s. 51-55.[/]
     -Volkstümliche Netzarbeit in Mähren. Ethnographica 7-8/1, 1965-1968, s. 189-214.
     MACKERLE, J. - TOVÁREK, FR. - VACOVÁ,P.: Moravskotřebovský okres. Jevíčko 1946.
     VÁCLAVÍK, A. - OREL, J.: Volkskunst und Gewebe. Praha 1956.
     VRBKA, J.: Bezděčí a Unerázka. Vlastivědná kronika dvou vesnic na Malé Hané. Brno 1957.
     ZASTÁVKOVÁ, J.: Technologie stehů lidové výšivky. Praha 1981.

VOLKSTÜMLICHE NETZARBEIT AUS DER UMGEBUNG VON MĚSTEČKO TRNÁVKA
(Zusammenfassung)

      In den Museen in Brno und Jevíčko hat sich eine kleine Zahl genetzer Einsätze erhalten, über deren Funktion man weder aus der Regionalliteratur, noch von den ältesten Informatoren er fahren kann. Das Format dieser Gegenstände und ein Vergleich mit erhaltenen Belegen aus anderen Gebieten verrät, dass es sich um Tau f decken und ihre Teile sowie um Einsätze aus Wöchnerinnenbett[t]vorhängen handelt.
      Die Verwendung durchsichtiger Einsätze war seit der Renaissance üblich und die Transparenz wurde durch Stickerei, Klöppelspitze oder Netzarbeit erzielt. Die Stickerei, die diese Bedingung er füllte, kam in Südostmähren, hie und da auch in der Haná-Ebene, vor. Üblicher in ganz Mähren war die Verwendung geklöpperter 'Einsätze, hauptsächlich seit dem 18. Jahrhundert. Sie waren allerdings nur für vermögendere Gegenden und Schichten erschwinglich, da das Klöppeln keine allgemein bekannte Technik war. Die Kenntnis des Netzens war stärker[/] verbreitet, da Netz beim Fischfang u.a. Verwendung fanden. Es ist dies also eine alte Technik, älter als die zwei erstgenannten, aber in unserem Zusammenhang in gewissem Mass ein Ersatz, allerdings vollwertig und eigenständig.
      In Mähren entwickelten sich zwei Zentren, wo sich die ornamentale Filetarbeit zu einer selbständigen Kunst entwickelte, und zwar in Ost- und Mittelmähren. Der Unterschied beruht direkt in der Netzarbeit - die alte ostmährische ist gerade, im Einklang mit den Maschen in der Stickerei, der sie sich in ihrer Bedeutung annähert. Die mittelmährische Filetarbeit ist diagonal wie die geklöppelte Spitze. Nach dem Alter der erhaltenen Belege zerfällt sodann ihr Vorkommensgebiet in einige Zonen. Die nördliche in der Kleinen Haná ist am ältesten und stammt aus dem 18. Jahrhundert. Die mittlere Zone ist die größte, Belege dafür finden wir von der westlichen Haná-Ebene über das Gebiet von Brno zu Velké

Meziříčí. Am jüngsten sind die Arbeiten aus Klobouky bei Brno und aus dem früher von Kroaten bewohnten südmährischen Territorium. In den zwei letztgenannten Gegenden entfernten sich die Filetarbeiten von der Inspiration der geklöppelten Spitzen und zeigten Anlehnung an die mullartigen Einlagestücke des 19. Jahrhunderts mit einem gröberen Muster. Man stickte sie mit dicker bunter Wolle in den Jahren 1830-1860.
Aus der Kleinen Haná sind 8 Stück mit dem Zentrum in den Orten Bezděčí-Unerázka oder der nächsten Umgebung bekannt und dann noch ein Stück aus Vanovice.[ /] Sieben Stück sind heute im Mährischen Museum in Brno vereint. Die Autorin bringt zunächst deren formelle Analyse und dann einen eingehenden Katalog. Abschließend versucht sie, die Stellung dieser Einsätze im mährischen Kontext zu bestimmen: sie enthalten einerseits vieles von der Komposition und Gesamtkonzeption der Stickereien der Haná-Ebene, bestehen aber andererseits aus Elementen, die in West- und Südmähren üblich sind, wie dies die geographische Lage der Kleinen Haná mit sich bringt.
Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

JAK VYDÁVAT ZPĚVNÍKY LIDOVÝCH PÍSNÍ? [obsah]

      MARTA TONCROVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Jednou z nejčastějších forem vydávání folklórních materiálů v dnešní době je ediční činnost kulturních středisek: ta vydávají různé metodické materiály, monografie krojů, tanců, obyčejů, zpěvníky atd. Možná si mnohdy neuvědomujeme, co znamená tato práce kulturních středisek a nedoceňujeme ji. I když asi není možné a ani potřebné vyčíslit, jak velké množství folklórních zápisů - písní, tanců, dětského folklóru atd. - se dostalo do rukou těch, kteří je dále využívají ve své práci, nelze ani jen mlčky přecházet kolem tisícovek zápisů, dosud nikde neotištěných, kolem materiálů pocházejících ze soukromých sbírek, kolem znovu otištěných písní a tanců z dnes již nedostupných sbírek apod. v mnohém směru vlastně kulturní střediska zastoupila práci nakladatelství, která až na výjimky už po desítky let zaujímají nevšímavý postoj k vydávání písňového a tanečního folklóru.[/]
      Bez nadsázky lze říci, že v současné době je to tedy takřka jediný způsob publikování folklórních materiálů ze současných výzkumů i ze starších fondů, běžnému zájemci nepřístupných. Tím nepochybně nabývá tato ediční práce na závažnosti. Dosud jsme se setkali s publikacemi ryze praktického zaměření, soustředěnými převážně na určitou oblast, zpřístupňujícími pouze vlastní materiál, ale také s takovými edicemi, které připojují k vlastnímu materiálu něco více - poznámky a informace o interpretech, odborné studie, portréty nositelů apod. Také po grafické stránce se ediční práce kulturních středisek vyvíjí: od publikací, které lze v podstatě zařadit mezi rozmnožené materiály s nevalnou kvalitou tisku a úpravy, se postoupilo až k výtvarně a graficky zdařilým zpěvníkům a sborníkům.
      Po celé řadě dosud vyšlých publikací je možná vhodné bilancovat výsledky této práce a za

myslet se nad tím, jak v této činnosti pokračovat.
      Takovou úvahu podnítily dva zpěvníky vydané koncem roku 1985 Okresním kulturním střediskem v Hodoníně: Lidové písně ze Strážnicka, které připravili Jiří Pajer a Michal Milták, a Písně z Veselska 1. od Vlasty a Jaroslava Smutných.
      Zpěvník ze Strážnicka předkládá výběr 190 písní z údobí téměř 90 let z 10 obcí této oblasti, Nejvíce je zastoupena samotná Strážnice a Sudoměřice. Publikace obsahuje jednak starší zápisy, především od Hynka Bíma, které jsou uloženy v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, a jednak vlastní zápisy obou autorů; kromě toho je zpěvník doplněn menším počtem písní od dalších sběratelů. Písně jsou seřazeny abecedně a další orientaci umožňují rejstříky - podle písňových druhů, sběratelů, lokalit a zpěváků. Za velmi užitečnou pomůcku lze považovat rejstřík zpěváků, mezi nimiž jsou zastoupeni nejen interpreti současní. Autoři na základě studia matrik získali chybějící údaje také k těm interpretům, kteří dnes už nežijí.
      Interpretům je také věnována podstatná část obsáhlé studie. Vzhledem k tomu, že hlavní část sbírky tvoří zápisy Hynka Bíma z prvního desetiletí našeho století, jsou do publikace zařazeny mimo jiné také například písně známých Bímových interpretů, Tomáše Kúsalíka z Lideřovic a Pavla Káčerka ze Zvolenova, s jejichž repertoárem se mnohý čtenář setkává vlastně poprvé.
      Velmi citlivě a přesně pracovali autoři s původními zápisy sběratelů. Pokud prováděli[/] úpravy, jde o nepatrné a nepodstatné zásahy do původních záznamů, přičemž přesně uvádějí všechny odchylky. Čtenář má tedy možnost poznávat písně v podobě, v jaké ji zaznamenal sběratel, což vzhledem k velkému časovému rozpětí zápisů může přispět také k poznání zapisovatelské a sběratelské metody minulých generací. Písně dále obsahují úplné pasportizační údaje (rok zápisu, jméno sběratele, zpěváka, popřípadě jeho věk a místo uložení zápisu, pokud je autoři převzali od jiného sběratele.)
      Zpěvník je doplněn obsáhlou studií, v níž najdeme informaci o sběratelské práci na Strážnicku, charakteristiku oblasti, interpretů a podrobné pojednání o písňových druzích. Škoda, že tento detailní pohled na skladbu zpěvního repertoáru oblasti nepromítli autoři také do uspořádání zpěvníku. Vzhledem k jeho převážně praktickému zaměření by to bylo potřebné a lze počítat s tím, že abecední seřazení písní může vyvolat nesprávnou interpretaci u těch, kdo nejsou tak dobře jako oba autoři seznámeni s touto písňovou oblastí. Uspořádání písní podle druhů a funkce by lépe zdůraznilo přirozené písňové celky a jejich společné . znaky. Studie dále obsahuje poznámky k textům a nápěvům písní, stejně jako připomínky k použití otištěného materiálu v práci souborů lidových písní a tanců, ovšem převážně pouze v obecné rovině.
      V této souvislosti snad jen malou poznámku: mluví-li se o lidové písni a tancích na Strážnicku, nelze opomenout vliv národopisných slavností a festivalů, které se zde už desetiletí

konají, a jimž předcházely podobné akce v dobách dřívějších. Jistě nemůžeme popírat jejich vliv na vytváření a životnost zpěvního a tanečního fondu, stejně jako na životnost celé místní lidové tradice. Autoři zpěvníku se o těchto souvislostech nezmiňují, asi proto, že tyto fakty jsou obecně známé.
      Mohli bychom ještě hlouběji probírat zpěvník J. Pajera a M. Miltáka, avšak místo toho by se měl sám zájemce podívat na tento pečlivě zpracovaný a ve srovnání s řadou vydaných publikací podobného rázu velmi vydařený a zasvěcený regionální písňový sborník. Jistě by mohli odborníci poukázat na některé drobné doplňky, které by mohly zvýšit úroveň posuzovaného zpěvníku. Celý tento zdařily zpěvník lidových písní ze Strážnicka svědčí o důvěrné znalosti písňového regionu a o odborné kvalifikaci obou autorů.
      Další publikaci, vydané rovněž v Okresním kulturním středisku v Hodoníně, Písním z Veselska, sv. č. 1., věnujeme pozornost spíše z toho důvodu, že ke způsobu zpracováni zpěvníku zřejmě napadne řada výhrad nejen odborníka, ale i laika.
      Zpěvník obsahuje 90 písní z okolí Veselí nad Moravou. z toho více než polovinu představují písně k točivým tancům (52) a ostatní jsou zařazeny do skupiny označené jako "písně volně zpívané ". Jedna věta na úvod, která nastiňuje účel zpěvníku a seznam písní v tom sledu, jak jsou seřazeny, údaje o místě zápisu, sběrateli, době zápisu, jméno zpěváka a jeho věk - to jsou další části publikace, doplňující vlastní písně. Vzhledem k tomu, že svazek je označen[/] číslem 1, bude zřejmě vydávání těchto písní pokračovat.
      K přednostem zpěvníku patří to, že autoři publikují především vlastní zápisy z terénu, pocházející ze 60. až 80. let. Menší procento tvoří záznamy z 20. let soustředěné v ÚEF v Brně a písně z nedatované sbírky z Vnorov, od blíže neurčeného sběratele Studenky.
      Celý zpěvník ukazuje na to, že jeho pořadatelé nedbali ani základních náležitostí při vydávání lidových písní. Problematické a příliš neurčité je samotné vymezení oblasti Veselska, zahrnující, podle lokalit uvedených u písní, oblast vymezenou zhruba Tvarožnou Lhotou, Súchovem a Uherským Ostrohem, tedy i část Strážnicka s přesahy na Horňácko (Javorník, Súchov). Jsou zařazeny i ojedinělé záznamy z Lanžhota a z Buchlovic. k vymezení zvolené oblasti se autoři nevyjadřují.
      Rozdělení písní do dvou skupin - na písně k točivým tancům a písně volně zpívané - je jen velice hrubé a nevypovídá nic bližšího o povaze a funkci těchto písní, což v rámci souborové praxe není zanedbatelné. Víme, že točivých tanců je více, i když v každé oblasti zpravidla dominuje jeden typ. Bylo by vhodné uvést pod jakým názvem, eventuelně něco říci k jeho pohybové stránce. v oddílu písní netanečních se střídají písně milostné, žertovné, torza balad, vojenské aj. I v této skupině postrádáme aspoň nejhrubší utřídění písní podle funkce nebo tématu. Autoři nepoužili ani nejjednodušší, tj. alfabetické řazení, a to ani v rejstříku písní, takže uspořádání zpěvníku je značně nepřehledné.

      Pokud jsou připojeny odkazy na písňové sbírky a varianty jednotlivých písní (z 90 je to jen u 20 písní), odkazují autoři na sbírku F. Bartoše, F. Sušila, Úlehlovu Živou píseň, Poláčkův zpěvník, Slovenské spevy a Gelnarův populární Národní zpěvník. Charakter odkazů je různý: buď se odkazuje na totéž znění z téže lokality (č. 38, 74), na shodné znění z jiné lokality (č. 80, 81, 87, 8), na variantu z jiné lokality (č. 10, 11, 50), popřípadě je odkaz blíže neurčený (č. 27, 56b atd.). Pokud se do takové publikace zařadily i odkazy na jiné písňové sbírky, lze je jen uvítat. Aby splnily svůj účel, nelze je ovšem provádět nahodile a neúplně, jako tomu je u předkládané publikace.Ponecháme-li stranou, že incipity písní v záhlaví jsou nepochopitelným, až komickým způsobem neúplné, roztržené v půli verše, další údaje jsou rovněž nepřesné: jednotně je uvedena pouze lokalita. Rok zápisu někde chybí, což překvapuje u současných zápisů, které pořídili autoři (č. 5, 68, 69) . Jméno, které následuje za rokem zápisu, má označovat sběratele nebo zpěváka (podle vysvětlivek uvedených v úvodu). Ze jmen uvedených pod písňovým incipitem vyplývá jednoznačně, že jde o zpěváka tam, kde je uveden také jeho věk, jinak se čtenář musí uchýlit k závěrečnému rejstříku. Ale i sem se vloudily drobné nepřesnosti (např. u č. 82, kde se údaje. u písně a v rejstříku neshodují).
      Před pasportizační údaje je zbytečně vložena číslice označující tempo, které je obvyklým způsobem ještě jednou označeno nad notovou osnovou. Chybějí klíče u druhé osnovy, někde[/] je řádek ukončen dvěma slabými čarami (č. 69, 72, 73, 78), jsou špatně napsány trioly apod. Jde vesměs o drobné nepřesnosti, avšak některé obecně ustálené normy by měli respektovat vydavatelé i těchto materiálů.
      Oba zpěvníky si jsou v něčem podobné - zahrnují užší oblast několika obcí soustředěných kolem menšího města, výběr materiálu pochází z poměrně dlouhého časového úseku. Ale více je rozdílů, jimiž se od sebe obě publikace liší. Vedle prostého materiálu z Veselska je to doplnění obsáhlou studií a poznámkami ke strážnickému zpěvníku, alfabetické řadění písní ze Strážnicka vede funkčního u písní z Veselska. k těm jsou připojeny odkazy (zčásti) na jiné prameny, což postrádáme u Pajerovy a Miltákovy práce.
      Problém odkazů, tzn. konfrontace se širším materiálem, se objevuje i v jiných edičních formách. Možná by stálo za to zamyslet se nad tím, nakolik mohou tyto údaje v podobných publikacích znamenat přínos pro práci souborů i dalších zájemců. z odkazů je možno sledovat rozšíření a frekvenci variant, na základě další konfrontace lze poznat, zda jde o místní písně a verze nebo písně rozšířené a zpívané na větším území. Není zanedbatelné, že tento pohled osvětlí naše poznatky o oblibě a životnosti určitých písní nebo písňových skupin. Tyto náměty nebo poznámky ovšem je nutno chápat ako možné podněty pro práci tohoto druhu, nikoli jako nezbytnost. v tomto směru je na prvním místě záměr publikace a cíl, který sleduje. v každém případě se však dost

dobře nelze smiřovat s prací nepřesnou, polovičatou.
      Víme, že v současné době vychází hodně podobných publikací a podle toho, jak se rýsují další perspektivy ediční práce, zůstane tato farma i v budoucnosti jednou z možností, jak seznamovat laickou i odbornou veřejnost s lidovou písňovou kulturou.
      V každém takovém počinu by se měla odrážet jistá odpovědnost k tomu, co se z kulturního dědictví i ze současného písňového bohatství dostává k dalším uživatelům. Zároveň by i tato činnost měla být dokladem úrovně vědy, která se touto oblastí kultury zabývá. Dnes je běžné, že na kulturních střediscích pracují odborníci s vysokoškolským vzděláním, jsou instituce provádějící poradenskou činnost, po[/]řádají se instruktáže apod. Každá publikace tohoto druhu by tedy měla být lektorována odborníkem, a tím by se zabránilo tomu, aby nedocházelo ke zbytečným omylům a chybám, aby vycházely práce vysloveně nepodařené.
      Odpověď na otázku, kterou jsme položili v názvu této úvahy, nemusí být jednoznačná. Může být více způsobů a přístupů, s nimiž autoři připravují své antologie, zpěvníky nebo soubory metodických materiálů. Avšak i přes odlišnost zpracování by každá publikace měla respektovat určité zásady a pravidla. Do celého systému zájmové umělecké činnosti je zapojena řada erudovaných odborníků, jejichž úkolem je tuto práci na patřičné úrovni řídit a usměrňovat.

WIE SOLLTE MAN VOLKSLIEDERGESANGSBÜCHER HERAUSGEBEN?
(Zusammenfassung)

      Die Bedeutung der Editionstätigkeit' der Kulturzentren ist dadurch gegeben, daß dies gegenwärtig eine der häufigsten Editionsformen folkloristischer Materialien aufgrund von derzeitigen und auch älteren, üblicherweise unzugänglichen Forschungsergebnissen ist. Zwei am Ende des vorigen Jahres vom Bezirks-Kulturzentrum in Hodonín herausgegebene Edition lösten Erwägungen über die bisherigen Ergebnisse dieser Arbeit aus: die Publikationen Lidové písně ze Strážnicka von J. Pajer und M. Milták und Písně z Veselska 1. von V. und J. Smutný.
      Der Unterschied in der Bearbeitung der beiden Werke deutet die Wege an, wie man an diese Aufgabe herangehen kann. Die Publikation Písně ze Strážnicka repräsentiert in praktischer, methodischer und auch fachlicher Hinsicht ein sorgfältig vorbereitetes Liedermaterial, wo auch zahlreiche wertvolle Erkenntnisse und Wahrnehmungen hinsichtlich des Gesamtcharakters des Liederfonds der Region, der Interpreten, einschließlich einer genauen und vollständigen Beschreibung nicht fehlen.
      Die zweite Publikation ruft gewisse Bedenken hervor,[/] und zwar sowohl unter dem Aspekt ihrer praktischen Verwendung, als auch in bezug auf die gesamte Vorbereitung und Publikationsfähigkeit. Abgesehen vom eigentlichen Liedermaterial enthält sie eini[n]ge Unklarheiten bei der Anführung der Daten über die Sänger und Sammler, strittig ist die Abgrenzung des Bereiches und die Bezeichnung der Liedergruppen, deutlich ist der Zufallscharakter bei ihrer Anordnung, Inkonsequenz und Ungenauigkeiten bei den Hinweisen auf andere Sammlungen, es kommen auch kleine Fehler bei der Notation vor.
      Bei dieser Tätigkeit kann eine gute und auch eine solche Arbeit geleistet werden, die noch einer eingehenden Bearbeitung bedürfte, bevor sie den Lesern in die Hand gelangen soll. Dies ist allerdings eine Frage der Verantwortung bei der Einstellung nicht nur der Autoren, sondern auch jener, die die Arbeit beurteilen und deren Herausgabe genehmigen. Nach der viel jährigen und verdienstvollen Editionstätigkeit der Kulturzentren sollte es üblich sein, jede Publikation von einem Fachman[n] als Lektor begutachten zu lassen, wodurch überflüssige Fehler und Irrtümer vermieden würden.
      Übersetzung: A. Hubala

ZPRÁVY

JUBILEA

Pozdrav Josefu Benešovi k sedmdesátinám [obsah]

"Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil v kraji Komenského a prožil dětství a mládí v líbezné kotlině pod Lopeníkem a Javořinou, jejíž písně mně zní v duši jako hudba domova". Toto vyznání východnímu koutu Slovácka napsal nedávno jeden ze zakladatelů novodobé muzeologie a budovatelů její teoretické základny, rodák z Vlčnova: PhDr. Josef Beneš, CSc. Vlčnov a Slovácko se mu staly zázemím a zdrojem životní i tvůrčí badatelské aktivity, charakterizující tohoto vynikajícího znalce lidové kultury a obětavého organizátora muzejní práce i v jeho dnešní sedmdesátce.
Josef Beneš, i když už třicet let žije daleko od milovaného domova, věnoval poznávání lidové kultury Slovácka a její dokumentaci významnou část svého života. Patří ke generaci tvůrčích pracovníků, kteří zakusili obtíže života nemajetných a mnohočlenných rodin na vesnici v době první republiky, kdy jenom nepředstavitelná píle a skromnost umožnily jubilantovi vystudovat gymnázium a pak jednoroční učitelský kurs. O učitelská místa byla[/]

PhDr. Josef Beneš, CSc.

nouze a tak místo praktikanta s nepatrnou odměnou bylo po čtyři roky dobou, v níž mladý učitel za svízelných životních podmínek hledal své místo ve společnosti, v níž by uplatnil své znalosti i svůj elán a nadání při výchově mladé generace.
Na počátku druhé světové války složil zkoušku z kreslení, matematiky a deskriptivy pro měšťanské[/] školy a v době učitelování v Nivnici a ve Vlčnově - pod vlivem sběratelů výšivek a keramiky poštmistra Josefa Zemka a malíře Oto Ottmara, i pod vlivem spisovatele Bohumila Haluzického a uherskobrodského archiváře Jana Zemana - začal objevovat hodnoty lidové kultury. A od té doby se cele věnoval dokumentaci krojů, zvyků a ostatních projevů lidu na Uherskobrodsku. v této tvůrčí činnosti uplatnil nejenom své pedagogické nadání, ale i výtvarný talent a organizační schopnosti, a proto hned po osvobození mu bylo nabídnuto učitelské místo na uherskobrodské měšťance.
Od počátků svého působení v Uherském Brodě věnoval všechen svůj volný čas muzeu, kam vnesl mladý elán, badatelskou erudici i nové formy práce. Pod vlivem národopisných a muzeologických kurzů tehdejší Zemské osvětové rady v Brně, vedených osobnostmi jako byli profesoři brněnské univerzity Antonín Václavík a Vladimír Úlehla nebo zakladatel Vzorkových dílen ÚLUV ing. arch. Vladimír Bouček, hledal cesty, jak vytvořit z muzea živé a nově chápané kulturní a vzdělávací středisko. Když byla na počátku padesátých let profesionalizována i re

gionální muzea, jejichž řízení převzaly okresní národní výbory, byl Josef Beneš jmenován prvním ředitelem Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.
Jeho aktivní účast na muzeologické práci i rozsáhlá dokumentační a publikační činnost se projevila jako pozoruhodná v celostátním měřítku a tak bylo jenom přirozené, že byl už v roce 1956 ustanoven inspektorem českých muzeí na ministerstvu školství a kultury v Praze. To ovšem znamenalo přesídlit do Prahy. Zde vystudoval etnografii na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde v roce 1966 získal i vědeckou hodnost kandidáta věd, zde vytvoř l i významné dílo v oboru obecné i národopisné muzeologie. Významně se také podílel na rozvoji vědecké práce v regionálních muzeích a národopisné vědy vůbec; jeho studie o vývoji krojů, opřené o neobyčejně důkladnou dokumentaci, ho řadí mezi přední moravské národopisce. Nadále působil také jako pedagog: od roku 1961 přednášel jako externí učitel obecnou muzeologii na filozofické fakultě Karlovy univerzity a od roku 1968 i na filozofické fakultě univerzity J. Ev. Purkyně v Brně. Svěží sedmdesátník Josef Beneš, stále plný elánu a tvůrčích podnětů, neopouští svůj pracovní stůl, i když je si vědom, že mnohé rozpracované i dokončené práce už zůstanou v rukopise, že se nepotěší jejich knižní podobou. Stále rád se vrací do rodného Vlčnova a aktivně se podílí na známých vlčnovských[/] národopisných slavnostech s jízdou králů, sleduje činnost souborů lidových písní a tanců na Uherskobrodsku, pro něž byl a stále zůstává uznávaným odborným poradcem i citlivým přítelem jejich stále nových členů. Mnozí z nich už možná neví, že byl autorem návrhu na krojové oblečení Olšavy a že to byl v padesátých letech - na počátku rozvoje souborového hnutí - svěží úder do staromilských představ mnohých bývalých "krůžkařů", otevírající cestu k rekonstrukcím oblečení i v mnoha dalších souborech lidových písní a tanců.
Bibliografický soupis stovek prací, studií a knih Josefa Beneše, stovek jeho grafických listů i desítek scénářů expozic a výstav by vytvořilo obsáhlou publikaci.1) Je nepochybné, že hodnocení díla Josefa Beneše v dějinách moravského národopisu a československé muzeologie bude obsáhlé a snad k němu přispěje i tento medailon, který chápeme jako upřímnou gratulaci k jeho sedmdesátinám. Josef Jančář

Poznámka
1.
Neústupný, J. - Šťovíček J.: Bibliografie muzeologických prací Josefa Beneše. Praha 1977. Srv. dále heslo Josef Beneš, in: Bibliografie okresu Uherské Hradiště. Bibliografie a prameny k vývoji Moravy, 8, Brno 1982.[/]

NEKROLOG

Věra Hervířová - Puková [obsah]

odešla z našich řad 4. května 1986. Nedožila se dovršení 75. roku, narodila se 14. 12. 1911 v Plané nad Lužnicí. Úmrtní oznámení uvedlo pouze, že zemřela bývalá učitelka mateřské školy a nepřipomnělo její význam pro jihočeský národopis.
Od samého procitnutí dětské chápavosti, jak sama vzpomínala, slyšela doma mluvit o písních, tancích a krojích. Otec Jindřich Puk se stal švagrem prof. Josefa Vycpálka, známého sběratele lidových písní a tanců. Pod jeho vedením vnikal i do tajů českého národopisu. Když se Jindřich Puk oženil se spisovatelkou Marií Baarovou, autorkou mnohých národopisných studií a knih, podnikali oba manželé s rodinou prof. Vycpálka studijní cesty po venkově. v tomto prostředí plném neustálé činnosti vyrůstala malá Věra. Působil na ni i příklad matčina otce, jehož celoživotním zájmem byly lidové kroje a lidový nábytek.
Věra Puková studovala na reálném gymnasiu, na obchodní škole a na rodinné škole v Táboře. Složila státní zkoušku z němčiny a na učitelském ústavu v Soběslavi zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy. Přesto největší část svého učitelování strávila na mateřské škole. Pravou životní náplní byl jí lidový

tanec a lidová píseň. Plných 29 let vedla národopisnou výchovu na Střední zemědělské a technické škole v Táboře a až do své smrti byla na této škole odbornou poradkyní.
      Virtuózní taneční techniku převzala Věra Puková od svých rodičů, kteří tančili až do vysokého stáří. Matka účinkovala v klenotnici lidového umění na Jihočeských slavnostech písní a tanců ve Strakonicích ještě v r. 1955, tedy 78-letá. Mnohokrát vystupovala Věra Puková se svým otcem, potom byl jejím tanečním partnerem Josef Chuchel. Po provdání za Stanislava Hervíře stal se jejím tanečníkem a spolupracovníkem manžel. Většinou pracovala se skupinami Baráčníků, s těmi vystoupila úspěšně i ve Strážnici. s národopisnými programy navštívili mnohá města. v roce 1971 založila v Čelkovicích, malé vesničce pod Táborem, místní skupinu Obce baráčnické a s tou pracovala do konce života.
      Když prohlížím záznamy Věry Hervířové-Pukové o její celoživotní práci, o práci se soubory, o účasti na národopisných slavnostech, o instalování výstav lidových výšivek, zpracování pásem lidových zvyků atd., myslím si, že ty stovky akcí by měly být odborně a spolehlivě zpracovány. Lidové tance z Táborska, zapsané Jindřichem Pukem, Marií Pukovou-Baarovou a Věrou Hervířovou-Pukovou, jsou uchovány ve sborníku Jihočeské tance I.-lI., vydaném Ústředním domem lidové tvořivosti v Praze v r. 1957-58, uspořádaném a redigovaném Richardem Kube[/]šem a ve druhém vydání obou dílů, vyd. Krajským kulturním střediskem v Českých Budějovicích v r. 1979-80, zpracovaném a doplněném Zorkou Soukupovou.[/]
      Vynikající národopisná pracovnice Věra Hervířová-Puková, skromná, obětavá, byla uložena 13. 5. 1986 na hřbitůvku v Čelkovicích ke svým rodičům. Marie Kovářová[/]

KNIHY

Nově o hajducích a kleftech

Miodrag Stojanović: Hajduci i klefti u narodnom pesništvu. [obsah]

Beograd 1984, 284 stran
      V prvních desetiletích 19. století, kdy mj. vyvrcholilo národně osvobozenecké hnutí u Srbů (povstání 1804) a Řeků (povstání 1821) , přistoupili mnozí evropští badatelé ke srovnávacímu studiu ústní lidové slovesnosti balkánských slovanských i neslovanských národů, především hledali shody a odlišností mezi srbskou a řeckou lidovou písní.
      První zmínky o hajducích a uskocích, kleftech a armatolech se v historiografické literatuře objevují již v 15. století. Přesto však dosud chyběla v odborné literatuře práce, která by na srovnávacím základě zpracovala mýty, legendy, písně, povídky, přísloví, anekdoty apod. o jihoslovanských hajducích a novořeckých kleftech v širším kontextu dějin a kultury balkánských národů.
      Dosavadní studie o ústní lidové slovesnosti jihoslovanských národů[/] a řeckého lidu, zejména o hajduckých a kleftských písních, je třeba doplnit, systematizovat a přistoupit k syntéze.
      O první podobnou syntézu se nyní pokusil historik, literární historik, klasický filolog, neogrecista a folklorista Miodrag Stojanovič v práci Hajduci i klefti u narodnom pesništvu. Autor si byl vědom, že komparativní přístup při zpracování této složité problematiky ústní lidové slovesnosti by mohl vést k neúplným a jednostranným závěrům. Proto se dobře vyzbrojil znalostmi z dějin i zeměpisu, seznámil se se životem a. zvyky, jazykem a mentalitou balkánských národ, jejichž ústní lidovou slovesnost studoval. Pokusil se tak komparativní aspekt rozšířit o nové metodologické postupy - od interdisciplinárních přístupů až po čistě folkloristické.
      Stojanović nejdříve pojednal o tom, jak je hajducké a kleftské hnutí, tento živelný lidový odpor a protest selských mas proti politickému

bezpráví a hospodářskému útlaku, zachyceno v pramenech a v odborné literatuře. Ukazuje, že slavista a balkanolog Jernej Kopitar spolu s Vukem Karadžićem byl jedním z prvních iniciátorů sběru srbských a řeckých lidových písní. Francouzský profesor srovnávací literatury na Sorbonně Claude Fauriel pak rok po vydání Vukovy Pjesnarice vydal roku 1815 první dvousvazkovou sbírku řeckých lidových písní. Německý básník a filhelén Wilhelm Müller svým německým překladem Faurielova vydání novořeckých lidových písní (1825) obrátil pozornost badatelů na příbuznosti a podobnosti mezi srbskou a řeckou lidovou poezií v širším kontextu. v témže roce vydal výbor z prvního svazku Feurielova vydání ruský básník a překladatel N. I. Gnedič.
      Není bez zajímavosti, že se v druhé polovině 60. let minulého století jižní Slované poprvé mohli obšírněji seznámit s řeckou lidovou poezii díky českému folkloristu a překladateli Václavu Nebeskému. Jeho článek uveřejněný v Časopise Českého musea (1863) totiž do srbštiny přeložil a značně rozšířil (zejména o ukázky) významný srbský filolog a historik lidové slovesnosti a kultury Stojan Novaković, kterého zajímala především obsahová stránka řeckých lidových písní.
      Cenný je Stojanovićův výklad o organizaci bojového života hajduků a kleftů, o volbě harambašů (kapitánů) čet, praporečníků (bajraktarů), o způsobech shromažďování a vedení bojů proti dobře orga[/]nizovanému tureckému vojsku a o trestech hajduků a kleftů tureckými úřady.
      V samostatné kapitole pojednal autor o životě a obyčejích hajduků a kleftů, o jejich vztahu k ženě jako k "posvátné" bytosti i o jejich víře, kterou nikdy nesměli zradit.
      Zvláštní pozornost věnoval Stojanović synkretickému básnickému obrazu hajduka Novaka v srbocharvátské, bulharské, rumunské a makedonské ústní lidové poezii, který je dodnes jednou z nejsložitějších básnických kreací hajduckého cyklu. Stejně zajímavé jsou Stojanovićovy výklady o jednom internacionálním motivu v lidové slovesnosti balkánských národů, jímž je od dob antiky známý motiv ženy bojovníka, hajduka (řecky kleftopula), která v mužském převlečení odchází k vojsku místo otce, bratra nebo manžela a stává se z ní vojvoda, hajducký harambaša nebo kleftský kapitán.
      Autor monografie se s úspěchem pustil rovněž do dosti diskutované otázky o tom, kdo vlastně tvořil hajducké nebo kleftské písně, zda "lid" nebo jednotlivec, zda jsou autoři známí či nikoliv. v dosavadní řecké i srbské vědecké produkci není o této problematice jednoty v názorech, jako není ostatně jednotného názoru ani v odborné literatuře evropské. Dnes se aspoň má za to, že četné písně vytvořili hajduci sami, kteří je za doprovodu guslí také sami zpívali, Podobně vznikaly také řecké lidové písně. Vedle slepých pěvců - "rapsódů",[/] kteří chodili od města k městu nebo od obce k obci, skládali písně, v nichž se zpívá o životě a skutcích kleftů, sami klefti. "Řecký Vuk Karadžić", zakladatel řecké folkloristiky N. Politis, doložil autorství četných kleftských nebo povstaleckých písní. ,
      Stojanovič výstižně popsal a doložil dorozumívání hajduků a kleftů, které bývalo dvojího druhu: bud napodobovali hlas zvířat a ptáků (vran, jelenů, psů apod.) nebo se v prostředí nepřátel domlouvali pomocí alegorických veršů, písní či přísloví.
      V epickém lidově slovesném dědictví balkánských národů a zejména pak v hajduckých a kleftských písních se setkáváme s "knihami", které se často píšou a čtou a na něž se odpovídá. četné lidové písně začínají tak, že "knihu píše" a za tím následuje jméno. v takových případech slovo "kniha" ztrácí svůj základní význam a znamená dopis. I o tom snesl M. Stojanović nejeden doklad.
      Otázkám působení ústního básnického výrazu na psanou literaturu se v posledním dvacetiletí věnuje řada literárních historiků a folkloristů. Proto ani Stojanović (který už o této problematice psal před dvanácti lety) otázky vztahu lidové slovesnosti a umělecké literatury nemohl pominout. Správně přitom konstatuje, že srbská i řecká romantická básnická tvorba je "vlastně uměleckým destilátem junácké lidové písně, zvláště té, která vznikla

v době povstání v Srbsku (1804) a v Řecku (1821)".
      V poslední kapitole věnoval M. Stojanović pozornost překladem kleftských písní do srbocharvátštiny a některé z nich rozebral a srovnal s jejich srbskými variantami.
      Na Stojanovićově monografii Hajduci a klefti v lidové poezii imponuje velké množství materiálu, které se autorovi podařilo shromáždit, minuciózní srovnávací analýza, důkladně doložené závěry a obdivuhodný přehled po literatuře. To jsou kvality, které řadí autora k předním současným evropským znalcům problematiky srbsko-řeckých kulturních styků a především jejich lidové slovesné tvorby.
      Vědeckou hodnotu monografie zvyšuje rovněž rozsáhlé anglické resumé, seznam literatury, jmenný, věcný a zeměpisný rejstřík i dodatek 45 kleftských lidových i uměleckých písní v srbském překladu. Ty jsou cenné zejména pro slavisty, kteří neovládají novořečtinu. Takových kompletních odborných prací o dané problematice a vůbec o Balkánu, jeho jazycích, historii a literatuře není mnoho. Ivan Dorovský

Stojan Genčev: Narodna kultura i etnografija. [obsah]

Izdatelstvo Nauka i izkustvo. Sofia 1984, 245 strán
      V nadväznosti na súčasný trend štúdia problematiky etnických procesov, najmä. v Sovietskom zväze, práca S. Genčeva prináša nový po[/]hľad na aktuálne otázky dnešnej etnografie. A úvodom treba tiež povedať, že doterajšie bádateľské zameranie autora (obyčajová tradícia a obradová kultúra v širšom kontexte štúdia tradičnej ľudovej duchovnej kultúry a jej významu v súčasnosti) sa príznačným spôsobom prejavuje i v tejto práci. S. Genčev si postavil za cieľ osvetliť vývinové procesy ľudovej kultúry, chápanej ako osobitný typ kultúrneho systému národného spoločenstva, pravda, s dôrazom na funkcie ľudovej kultúry vo vývoji etnosu. Samozrejme, ako východisková materiálová základňa mu slúži ľudová kultúra bulharského ľudu, no vedľa toho svoje teoretické vývody tu a tam demonštruje i na príklade ostatných slovanských národov.
      Recenzovaná kniha je rozdelená do troch celkov. v prvej kapitole "Ľudová kultúra z hľadiska etnografie" autor najprv zhŕňa pokusy vymedzovania a charakteristiky ľudovej kultúry, kriticky rozoberá nateraz postulované teórie tradície, sleduje mechanizmus fungovania vnútorného vývoja kultúrneho dedičstva a predovšetkým sa sústreďuje na stanovenie vzťahových rovín lokálneho, regionálneho a celospoločenského kultúrneho modelu. v historickej retrospektíve potom objasňuje mnohovrstvovosť javov ľudovej kultúry a v celku etnického spoločenstva ich funkčné a vývinové zmeny.
      Ťažisko druhej kapitoly "Ľudová kultúra a etnické spoločenstvo" spočíva v určení špecifiky etnického[/] spoločenstva a vymedzení etnického teritória. Hlavnú pozornosť autor kladie na etnografickú skupinu a v rámci tejto kategórie ďalej sleduje úlohu nositeľov kultúrneho dedičstva z hľadiska lokálneho i regionálneho výrazu. Súčasne rieši tiež problém skupinového a etnického vedomia. Tu sa S. Genčev opiera o hypotézu, že ľudová kultúra je jedným z reálnych základov etnického vedomia. Avšak zároveň pripomína, že rovina skupinového a etnického vedomia nie je priamočiara, pravda, i keď je bez protikladov, funguje v dialektickej väzbe.
      Akú úlohu zohráva ľudová kultúra v etnických procesoch? Na túto otázku hľadá autor odpoveď v záverečnej kapitole "Ľudová kultúra v dejinách etnika". Vychádza pritom z kritiky doterajšej klasifikácie etnických procesov a jeho prínosom je, že etnotransformačné procesy vymedzuje ako osobitý typ spoločenského vývoja. Zdôrazňuje však, že napriek vnútorným i vonkajším faktorom, ktoré podmieňujú tento vývoj, ľudová kultúra je i vo svojej regionálnej mnohotvárnosti jedinečným integrujúcim činiteľom etnosu. Zaiste, autor je si plne vedomý, že analyzuje len jednu stránku vecí, pretože tak ako každý sociálny proces, i v danom prípade ide o zložitý komplex sociálno-kultúrnych a sociálno-ekonomických javov.
      V záverečných úvahách sa S. Genčev vracia k viackrát nastoľovanej otázke. Aký je totiž poznávací aspekt etnografie pri štúdiu histo

rického vývoja a kultúry toho-ktorého etnika. Preto sa nakoniec nevyhýba ani filozofickej úvahe o ľudovej kultúre ako predmete etnografie. Práca S. Genčeva má teda teoretický charakter a podnecuje k plodnej polemike. Pozitívne treba hodnotiť predovšetkým to, že sumarizuje dnešné teoretické poznatky, ktoré sa vynárajú pri štúdiu etnických procesov. Kniha má bohatý odkazový poznámkový aparát a ruské i anglické resumé. Andrej Sulitka

Jadwiga Komorowska: Świąteczne zwyczaje domowe w wielkim mieście. Studium na przykładzie Warszawy. [obsah]

Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa 1984, 583 s., obrazová příloha
      Problematika národopisného a sociologického výzkumu malých a velkých měst se dostává čím dál víc do popředí badatelského zájmu mnoha pracovišť u nás i v zahraničí. Sociologická práce J. Komorowské pojednává o široké oblasti rodinných i výročních obyčejů, které se udržují v současných varšavských rodinách. Tato sociologická práce vznikla v rámci plánu práce Instytutu Filozofii i Socjologii PAN, jejími recenzenty byli J. Burszta a A. Siciński, Autorka v ní bohatě využívá sociologické a etnografické literatury, především polské, západoevropské a americké, kromě popisů jednotlivých zvyků, obyčejů a[/] slavností zde mohou národopisci najít i podnětné teoretické úvahy.
      Kniha je rozdělena do dvou částí. v první, metodologické a teoretické, se autorka v devíti oddílech zabývá kulturou rodiny, bádáním o rodině, charakterizuje současnou polskou a varšavskou rodinu, domácí obyčeje a současné přeměny rodiny v městské průmyslové oblasti. Zvláštní kapitoly věnuje také rodinným besedám, otázce, jakou roli má muž a žena ve sváteční kultuře rodiny, svátku Dušiček a v poslední kapitole rozebírá postoj mládeže k současným rodinným obyčejům a uvažuje i o tom, jaký význam budou mít jednotlivé obyčeje v životě mládeže v budoucnu. Druhá, téměř třísetstránková část knihy obsahuje materiál, tj. popisy oslav svátku, rodinných oslav a svátečních příležitostí ve Varšavě v letech 1974-1978.
      Materiál ke své práci autorka získala především od mládeže ve věku od 17 do 19 let navštěvující tři typy škol v jedné sídelní části Varšavy. Děvčata a chlapci popisovali svoje domácí prostředí, rodinné obyčeje, které se od podzimu (začátku školního roku) doma udržují a vyjadřovali i svoje postoje k nim. Autorka pracovala se 195 písemnými projevy a od vybraných skupin nebo jednotlivců získala několik desítek dalších popisů a uskutečnila 35 individuálních rozmluv. Vzhledem k tomu, že materiál získala od mladých lidí, mohla na základě jejich postojů a názorů vyslovit prognózu, které obyčeje se budou udržovat[/] v budoucnu - v dospělosti dnešních mladých lidí a jakou budou mít důležitost, závažnost. Tak je pro ně v současné době důležitá oslava vánoc, k tomuto svátku vyjadřuji hlubokou náklonnost a na závažnosti získávají oslavy spojené s uzavřením manželství.
      V závěru J. Komorowska mluví o funkci "kultury lásky", která je v rodinném zvykosloví akcentována. Sváteční kultura lásky se projevuje ve výročních obyčejích i v dalších jevech rodinného života ve velkoměstě. Promítá se do skládání blahopřání, dopisů, obdarovávání, telegramů, telefonátů a rodinných besed, rozmluv. v současné době je zřejmá redukce a uniformizace svátečních obyčejů, ale zároveň se rozvíjí "magie rodinné lásky", při níž hraje důležitou roli žena a matka.
      Představu o svátečním životě současných varšavských rodin dokreslují černobílé fotografie pořízené na svatbách, při křtu, vánočním stromku, u hrobů při uctívání Památky zesnulých apod. a fotografie přání a dopisů. Jana Pospíšilová

Miroslav Válka: Hanácká lidová výšivka. [obsah]

Kroměříž 1985, 24 stran, příloha
Jako příležitostný tisk k Hanáckým slavnostem v Chropyni r. 1985 vydalo Muzeum Kroměřížska studii Miroslava Války, vypracovanou na základě sbírkových předmě

tů muzea. Má tři kapitoly - první pojednává o uplatnění výšivky na kroji na Hané, druhá analyzuje motivy a kompozici výšivky, třetí informuje o technice a vyšívacím materiálu. Nevynechává se ani uplatnění hanácké výšivky v současnosti, především v interiérovém použití (4. kapitola). Tu se setkáváme se jmény Bohumily Buriánové z Mořic, jejíž práce bývají vysoko hodnoceny v celonárodních soutěžích, a Evy Vítové, význačné návrhářky v ÚLUV. Sešit je doprovázen 26 obrazovými přílohami, 12 instruktivními kresbami, kromě 8 listů volné přílohy s 21 kresbami - výběru ze sborníku kreseb výšivek z Kroměřížska, pořízeného r. 1925, který zčásti publikoval již J. R. Bečák. Kladem této přílohy je právě mobilita, která je podmínkou možností praktického využití.
Byla bych nerada, aby tento sešit byl považován pouze za jakýsi příležitostný tisk, který se po slavností odloží, ačkoli to má napsáno v tiráži. Hodnota odborného textu, psaného přístupnou formou, je trvalá a může sloužit za vzor tiskům muzeí,. popularizujícím vlastní sbírky, snažícím se vejít do obecného povědomí a ovlivnit současný vkus. v neposlední řadě k tomu přispívá živá grafická úprava Břetislava Dadáka, prostá všeho diletantismu, který tak pronásleduje katalogy i centrálních muzeí. Miroslava Ludvíková[/]

Josef V. Scheybal - Jana Scheybalová: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů o severních Čechách. [obsah]

Severočeské nakladatelství ve spolupráci s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Ústí nad Labem 1985, fotografie J. Kabíček, kresby J. V. Scheybal, 344 s., rus. a něm. resumé
      Monografií, zpracovávajících lidovou materiální kulturu určité oblasti nebo etnografických regionů, nevzniklo v posledních 10-15 letech příliš mnoho. k nejzávažnějším titulům této odborné etnografické produkce patří bezesporu rozsáhlá monotematická práce autorů Josefa V. a Jany Scheybalových "Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách", připravená do tisku v roce 1981.
      Recenzovaná publikace je výsledkem více než 30letého badatelského úsilí obou autorů, zejména pak rozsáhlých národopisných terénních výzkumů, studia četných. archivních pramenů, ikonografie a dalších druhů dokumentace. Podstatnou součástí tohoto velmi hodnotného etnografického díla jsou pak kresby (a též fotografie) J. V. Scheybala z výzkumů lidové hmotné kultury se závažnou dokumentární hodnotou.
      Autoři svůj badatelský zájem soustředili na oblast severních Čech, která se nekryje ani s národopisnými regiony a ani s etnickými hranicemi (je vymezena v kapitole O krajině severních Čech), ale zahrnuje celý současný Severočeský[/] kraj, dále tři okresy Východočeského kraje (Jičín, Semily, Trutnov) a jeden Středočeského (Mladá Boleslav).
      Publikace je rozdělena do tří částí, které na sebe tematicky úzce navazují a v nichž se zkoumaná problematika vzájemně prolíná. Kromě předmluvy (týká se především etnických procesů ve sledované oblasti), jejímž autorem je zároveň vědecký redaktor publikace A. Robek, kniha zachycuje jednotlivé typy venkovských sídel a jejich vývoj, dále pojednává o kráse severočeské lidové architektury a o mnohotvárném a jedinečném bohatství lidové kamenné plastiky v kraji severočeských pískovcových lomů (tyto dva oddíly jsou stěžejními pasážemi knihy). v posledním zmíněném oddíle je pak kapitola věnovaná též kamenné lidové architektuře s akcentem na výtvarné hodnoty (autoři zde pojednávají i o drobné sakrální architektuře, která byla a dosud je nedílnou součástí našich venkovských sídel a krajiny).
      Kniha je vybavena soupisem základní použité odborné (etnografické a historické) a vlastivědné literatury. Její součástí jsou i dvě přílohy rodokmenů významných sochařských a kamenických rodů, působících v severovýchodních Čechách, a to Culíků z Bystré, Košťálova a Libštátu a Zemanů ze Žernova a Tatobit. v oddíle o lidové kamenné plastice se autoři zmiňují i o dalších kamenických, řezbářských a zednických rodech i jednotlivých řemeslnících, kteří byli ve

sledované oblasti autory figurálních skulptur a podíleli se významnou měrou na výtvarné výzdobě lidové architektury.
V oddíle o lidové architektuře se Josef a Jana Scheybalovi snažili zachytit celý vývoj lidového stavitelství sledované oblasti, Zaměřili se na výklad jednotlivých architektonicko-konstrukčních částí stavby, jenž vyniká jak kvalitou a kvantitou shromážděného materiálu, tak i analytickým pohledem na zkoumanou problematiku. v této souvislosti zaujme mimo jiné kapitola o lomenici lidového domu, která představuje samostatnou odborně fundovanou studii. Přínosná pro další studium lidové architektury v Čechách je též kapitola věnovaná počátkům zděné zástavby vesnice.
Publikace patří, jak vyplývá z výše naznačených faktů, k významným edičním počinům v oblastí odborné národopisné produkce. Práce je přínosná jak pro studium lidové architektury, tak i lidového výtvarného projevu ve zvolené oblasti. Oba autoři vykonali velmi rozsáhlou záslužnou práci na poli etnografických výzkumů, archivního bádání, studia ikonografických pramenů a pořizování dokumentace. Obsáhlý sebraný materiál byl na širokém srovnávacím základě vyhodnocen a velmi dobře koncepčně zpracován. Je však na místě upozornit, že v publikaci chybí jmenný nebo místní rejstřík a není uveden též seznam kreseb a fotografií. Lubomír Procházka[/]

Richard Rybarič: Stredovek, renesancia, barok. Dejiny hudobnej kultúry na Slovensku I. [obsah]

Opus, Bratislava 1984, 231 stran
      Po Dejinách slovenskej hudby z roku 1957 vyšel první díl nových, třísvazkových Dejin hudobnej kultúry na Slovensku, který připravil přední slovenský muzikolog Richard Rybarič. Zahrnuje první tisíciletí vývoje hudby na Slovensku (od roku 800 do roku 1800). Další svazek bude věnován klasicismu, romantismu a vývoji slovenské hudby až do roku 1918. Poslední část bude zachycovat období od roku 1918 do současnosti. Práce spočívá především na studiu primárních pramenů. Bylo to umožněno téměř třicetiletým úsilím o jejich podchycení v mnoha archívních fondech na Slovensku i v zahraničí. Hudba je v publikaci chápána jako společenský a sociální jev; jde tedy nejen o historii vlastní hudební tvorby a její interpretace, ale `e také řešena otázka společenského postavení hudby a vztahu národní slovenské hudby k hudebnímu dění na Slovensku i v Evropě.
      Vývoj umělecké hudby v nejstarším sledovaném údobí (9.-14. století), především z okruhu hudby církevní, dokládají dochované hudební notované památky. Sféru užitkové hudby lze v této době doložit většinou jen na základě nepřímých pramenů. Avšak z celkového komplexu údajů o hudbě je zřejmé, že se ve středověké hudbě na Slovensku uplatnily všechny hlavní prou[/]dy evropského hudebního vývoje. Hlavní část textu zaujímá pojednání o hudbě renesanční a barokní. Zvláštností slovenské hudby bylo, že se centry jejího vývoje nestal panovnický dvůr a sídla šlechty a církve, nýbrž města, v nichž hudba tvořila jednu z potřeb každodenního života. v repertoáru dochovaných skladeb z tohoto období byla zastoupena zejména italská a v národnostně smíšených městech také německá produkce.
      Autor se zabývá také otázkou podílu slovenské tvorby v celkovém obrazu hudebního života na Slovensku v této době. Národní slovenské elementy ve vývoji umělecké hudby nachází do určité míry v instrumentální hudbě, doložené zejména sborníky skladeb pěstovaných v' kruzích měšťanstva a šlechty. v této sféře hudební tvorby je patrný vliv lidové hudby, která pronikala z ústní tradice do tradice písemné jako nový inspirační zdroj, současně s podněty přicházejícími z okruhu evropské renesanční a barokní hudby. Pozornost, která je těmto pramenům už po řadu let věnována našimi i zahraničními muzikology a etnomuzikology, odráží jejich význam jak pro studium umělecké hudby, tak pro poznání historie hudby lidové.
      Téměř jednu třetinu publikace tvoří notové ukázky, čímž se výklad značně oživuje. Je připojena také rozsáhlá bibliografie k problematice historie hudby na Slovensku. Předkládanou knihu, která je přes svou vysoce odbornou úroveň velmi čtivě napsána, lze jen doporučit

všem zájemcům, kteří se o tuto kulturní oblast zajímají. Marta Toncrová

Józef Burszta: Chłopskie žródła kultury. [obsah]

Vydala Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza. Warszawa 1985, 342 strán
      V recenzovanej práci zhŕňa popredný poľský etnograf prof. J. Burszta doterajšie poznatky štúdia o ľudovej kultúre v dejinách Poľska i v jeho súčasných spoločensko-kultúrnych podmienkach. A treba povedať (hoci to nevyplýva zo samotného titulu knihy), že práca je svojho druhu stručným, ale komplexným prehľadom dejín poľskej ľudovej kultúry od vzniku poľského štátu, jeho vývinu v stredoveku, novoveku až do dnešných dní. Je pochopiteľné, že takýto časový záber je mimoriadne náročný tak z hľadiska sledovania daného problému v kontexte historických súvislostí, ako aj metodologických otázok. Úvodom načim však pripomenúť, že práci predchádza z pera autora celý rad štúdií, medzi ktorými zaujíma osobitné miesto i knižný titul o ľudovej a národnej kultúre (Kultura ludowa - kultura narodowa. Warszawa 1974) .
      Vo vstupných poznámkach J. Burszta uvádza, že otázka roľníckej kultúry je problém, ktorý možno skúmať z rôznych hľadísk. Ostatne, sám si zvolil ako východisko hľadanie odpovede na jednu zo základných otázok: Kedy a ako počas stáročí formovaná roľnícka kultúra vstupo[/]vala do procesu vývoja národnej kultúry a v akej miere prvky roľníckej kultúry, označovanej ako ľudová kultúra, sa stávali integrálnou súčasťou celonárodného kultúrneho diania. Zaiste, ide o zložitý proces, v ktorom autor chápe roľnícku kultúru ako pramene, prítoky do riečišťa národnej kultúry.
      Koncepciu práce rozvrhnul J. Burszta do deviatich kapitol. Začína výkladom o kultúrnej jednote stredovekej spoločnosti, formovaní sa stredovekého kultúrneho obrazu spoločnosti a v ňom roľníckej kultúry, jej odlišnosti od elitárnej (rytiersko-šľachtickej a mešťanskej) kultúry, a to so zreteľom na odievanie, obyčaje rodinné i výročné, hudobný inštrumentár ap. v ďalšom na pozadí špecifického postavenia poľskej šľachty sa dotýka otázky formovania poľského národného povedomia v 15. storočí, potom na podloží ekonomicko-hospodárskych a politických daností sleduje položenie roľníckej vrstvy a sedliackej kultúry v 16. a 17. storočí a napokon sa kriticky sústreďuje na obdobie extrémneho preceňovania šľachtickej kultúry tzv. "sarmatizmu" v období vojenských ťažení a nepokojov v 17. a 18. storočí: v historickej retrospektíve sú prínosné zvlášť kapitoly o epoche osvietenstva i romantizmu z hľadiska nazierania na ľud a hlavne pozitivistického poznávania ľudu a jeho kultúry.
      S nástupom profesionalizácie národopisnej vedy sa v poľskom spoločenstve spojuje hľadanie osobitosti poľskej národnej kultúry, kedy ľu[/]dovosť ako spoločensko-kultúrny jav dostáva ideologický výraz. Na prelome 19. a 20. storočia je to charakteristické najmä pre ruch tzv. "Młodej Polski". J. Burszta sa tu snaží v jednotlivých etapách postihnúť oscilácie vzťahu ľudovej a národnej kultúry na príklade literatúry, výtvarného umenia, hudby a divadla. Týka sa to potom i medzivojnového obdobia, kedy sa ľudová kultúra stala v poľských pomeroch stredobodom záujmu celonárodného spoločenstva. Ide o etapu, v ktorej si podľa autora roľníci ako spoločenská trieda v Poľsku uvedomili nielen svoju triednu odlišnosť, ale aj kultúrnu osobitosť (s. 284).
      Záverečné kapitoly venuje J. Burszta vývoji po druhej svetovej vojne a v súčasnosti. Načrtáva na jednej strane smerovania kultúrne j politiky a miesto ľudovej kultúry v národnej kultúre, na druhej strane ukazuje na bádateľské orientácie etnografov a folkloristov. Dotýka sa tu celého radu základných problémov národopisu, vrátane folklorizmu, o ktorom hovorí, že v poľských pomeroch ho možno charakterizovať ako istú formu súčasného poľského národného folklóru.
      J. Burszta si stanovil v uvedenej knihe vysoké ciele. z pohľadu zahraničného čitateľa prináša ucelený obraz o vývoji poľskej kultúry, v ktorom ľudová kultúra je oným stále živým žriedlom národnej kultúry. Andrej Sulitka 51

Karl Baumgarten: Das deutsche Bauernhaus. [obsah]

Eine Einführung in seine Geschichte vom 9. bis zum 19. Jahrhundert. Akademie - Verlag, Berlin 1985 (2. přepracované a rozšířené vydání), 156 stran včetně 139 vyobrazení (z toho 16 barevných a 32 černobílých fotografií na křídě a 91 kreseb)
Německý lidový dům se stal středem badatelského zájmu už před stodvaceti lety. Od té doby vyšlo v Německu na toto téma bezpočet článků, studií a knih. Orientace ve velkém množství těchto titulů je nesnadná; k tomu je nutno ještě připočítat rozlehlost německého území a různé metodické přístupy k tomuto tématu. Známý rostocký badatel K. Baumgarten se úspěšně pokusil podat na základě současného stavu studia stručnou syntézu vývoje německého lidového domu od 9. do 19. století, v podtitulu skromně označenou jako úvod do jeho dějin. Autor ve své práci nepostupoval podle regionů, ale důsledně historicky, a proto ji rozdělil do pěti základních kapitol: I. Období raného feudalismu (od 9. do 11. století), II. období rozvinutého feudalismu , (12. a 13. století), III. epocha raně buržoazní revoluce (od poloviny 15. do počátku 17. století), IV. předvečer průmyslové revoluce (od počátku 18. až do poloviny 19. století). v takto stanovené periodizaci K. Baumgarten vykládá v sociálním kontextu vývoj lidového domu na území NDR a NSR z hlediska stavebního materiálu, konstrukce domových stěn,[/] krovu a střechy, půdorysu obydlí a celé rolnické usedlosti, topeniště, funkce jednotlivých prostor, uspořádání dvora a podobně. Autor se vždy snaží o stanovení výchozích domových forem a jejich vzájemných vztahů, zvláště vztahu mezi dolnoněmeckým a meklenburským jednotným domem halovým a mladším hornoněmeckým jednotným domem s mlatem či chlévem uprostřed domu (Mittertennhaus, Mitterstallhaus), mezi něž je vklíněný středoněmecký dům se síní chlévního typu (Ernhaus); špýcharový typ domu je znám z horního a středního Porýní. v práci jsou zároveň pojednány všechny lokální domové formy.
Podrobnější výklad jednotlivých kapitol jsme provedli v recenzi prvního vydání knihy z roku 1980 (viz Český lid 70, 1983, s. 125-126), které však bylo záhy rozebráno, a proto nakladatelství Akademie věd NDR požádalo autora o přípravu nového vydání. I když některé úseky textu byly v drobnostech opraveny či doplněny, hlavní rozdíl proti prvnímu vydání tkví ve zvýšení počtu reprezentativních fotografií. Knihu uzavírá přehled použité literatury, poznámky k jednotlivým kapitolám, seznam vyobrazení, věcný a místní rejstřík, výklad značek k plánkům a 32 fotografií na křídě. Kniha K. Baumgartena o německém lidovém domě 'e základní moderní příručka pro každého, kdo se zabývá středoevropským lidovým stavitelstvím. Josef Vařeka

COSMESIS. La parure feminine en Grece. [obsah]

Kosmesis. Tracht und Schmuck der Griechin 17. bis 20. Jahrhundert (Sammlung des Benaki-Museums, Athen). Begleitpublikation des Museums für Völkerkunde und Schweizerischen Museums für Volkskunde. Basel 1985, 204 strán
Publikácie bazilejských etnografických múzeí nás už viackrát presvedčili o tom, že katalóg výstavy nemusí byť iba krátkodobým účelovým sprievodcom. I katalog, ktorý sprevádzal výstavu odevov a šperkov gréckej ženy 17.-20. storočia zo zbierok aténskeho Benakiho múzea uskutočnenú v roku 1985 vo Švajčiarsku ďaleko presahuje púhy súpis a opis vystavených exponátov. Švajčiarski a grécki pripravovatelia výstavy využili túto príležitosť, aby zoznámili návštevníka výstavy (no v našom prípade aj čitateľa katalogu, ktorý nemal príležitosť výstavu vidieť) so základnými a rozhodujúcimi medzníkmi gréckej histórie pobyzantského obdobia, s ekonomickým a kultúrnym vývinom Grécka v období takmer štyristoročnej osmanskej nadvlády, s dlhým a úporným bojom za nezávislosť, so vznikom samostatného gréckeho štátu v roku 1830.
Angelos Delivorrias, riaditeľ aténskeho Benakiho múzea, v úvode ku katalogu všetky základné momenty gréckej histórie podáva v náväznosti na tematiku výstavy, teda na ženský odev a šperk, nezabúdajúc pri tom ani na širšie súvislosti exponátov s celkovým po

stavením ženy v gréckej spoločnosti a jej kultúre. Vlastný katalog, ktorého autorkou je Elektra Georgoula, člení vystavovaný materiál podľa jednotlivých kultúrnych, či priamo etnografických oblasti. I tu podrobný opis jednotlivých exponátov predchádza stručná história oblasti, údaje o zamestnaní obyvateľstva a ich kontaktoch s okolitým i vzdialeným svetom. Popri perfektných fotografiach krojových celkov i detailov šperkov a textílií je vhodným doplnkom katalogu i prehľadná mapa Grécka s výrazným vyznačením jednotlivých oblastí.
Ako v predhovore ku katalogu uvádza pracovníčka Švajčiarskeho národopisného múzea v Bazileji Theo Gantner, výstava i katalog sú výsledkom medzinárodnej spolupráce gréckych, švajčiarskych a nemeckých múzejných pracovníkov. Hoci katalog nám umožnil spoznať iba časť výsledkov tejto spolupráce, možno ich označiť za skutočný prínos pre priblíženie kultúrnych a umeleckých hodnôt novodobého Grécka návštevníkovi výstavy i čitateľovi publikácie. Jarmila Paličková-Pátková

Sbírka valašských lidových písní souboru Javorník. [obsah]

K vydání připravila Věra Šepláková, Brno 1985
      Práce souborů lidové tvořivosti zasahuje někdy i do jiných sfér kulturní činnosti než je předvádění folklóru na scéně. Svědčí o tom po[/] nedávno vydaných zpěvnících například souborů Olšava a Břeclavan rovněž Sbírka valašských lidových písní souboru Javorník vydaná Klubem školství a vědy B. Václavka a Městským kulturním střediskem S. K. Neumanna v Brně. Edice naznačuje repertoárový profil souboru, ale současně je i dokladem jeho práce výzkumné a sběratelské, realizované v padesátých letech v oblasti Valašskokloboucka, Vizovicka a Fryštácka ve spolupráci s tehdejším Kabinetem etnografie a folkloristiky ČSAV.
      Záměr poznávat písně, tance a ostatní projevy lidové kultury přímo v terénu, v prostředí, kde bylo jejich vlastní působiště, a tímto způsobem se co nejvíce přiblížit ve scénickém pro'evu autentickým formám - to byl jeden z momentů, které určovaly jak vlastní práci souboru, tak jeho sběratelské snažení. Výsledkem bylo podchycení pěti set písní z oblasti, kde se sice poměrně dost sbíralo, ale jejíž podíl v rámci základních sbírek moravských lidových písní nebyl do vydání vědecké edice Lidových písní a tanců z Valašskokloboucka K. Vetterla (Praha 1955, 1960) příliš velký.
      Sbírka obsahuje výběr devadesáti písní, které zachytili členové Javorníku v padesátých letech. Autorka řadí písně tematicky, základní členění vychází z rozdělení na netaneční písně a písně k jihovalašskému tanci točená. Jsou zde zastoupeny halekačky, písně žatevní, salašnické, dožínkové, koledy, balada a legenda, několik písní svatebních[/] a rekrutských. Kolem třiceti písní obsahuje oddíl bez bližšího určení a do sbírky jsou zařazeny konečně dvě desítky písní k točené. Jiné taneční písně ve sbírce obsaženy nejsou. Cílem tohoto uspořádání je, kromě praktického hlediska, i snaha odhalit životnost jednotlivých druhů a jejich proměny. Snad by vzhledem k uživateli neškodilo několik poznámek přímo u těch písní (nejen v obsahu), které se nevážou pevně k žádné situaci, tedy například u písní milostných nebo žertovných, které se zcela volně ocitají uprostřed písní označených funkcí nebo tematicky. k tradičním písním jsou připojeny ukázky nové písňové tvorby lidových interpretů.
      Vzhledem k variabilitě lidového podání si zapisovatelé všímali nápěvných zvláštností, zejména pregnantně zaznamenávali melodie. Rytmická stránka je zachycena relativně volněji; taktové čáry naznačují spíše frázování než členění do menších metrorytmických jednotek.
      Sbírka je cenným doplněním písňových pramenů z jižního Valašska. Jejím východiskem je však souborová praxe a k té zase publikace tohoto druhu směřují především. s ohledem na jejich praktický účel se nabízí otázka, zda by nebylo vhodné zařazovat do nich i popisy některých tanců. Tím spíše, že se terénní výzkum stal podnětem i k vlastní tvořivosti členů souboru, například v obohacení novou figurou tance, která byla příznivě přijata i odborníky. Jako by se v těchto materiálech ztrácelo organické

spojení píseň - pohyb - instrumentální složka apod. Takové doplnění by vhodně dokreslilo povahu práce souboru, která zahrnuje, jak to dokládá předkládaná publikace, něco víc než pouhou reprodukci[/] folklórních projevů. To je ostatně problém, na který narážíme u profilových publikací i jiných předních folkloristických souborů. Marta Toncrová[/]

SBORNÍKY

Benešovsko - Podblanicko. [obsah]

Sestavil Josef Petráň s autorským kolektivem. Praha 1985, 368 stran včetně obrazové a mapové části
      Řekněme hned úvodem, že tato kniha, vydaná jako účelový náklad pro Okresní kulturní středisko v Benešově, je příkladnou vlastivědnou publikací, vycházející z dokonalé znalosti pramenů, literatury a kraje. Dílo je rozděleno do tří oddílů, na něž navazuje seznam významných rodáků a kulturních pracovníků v okrese a soupis významnějších kulturních památek. Knihu uzavírají obrazy (jsou i v textu), mapy a ruské a německé souhrny.
      První oddíl má název Příroda (s. 13-63) a napsal jej Lubomír Hanel, který vedle běžných kapitol z živé i neživé přírody sem zařadil také kapitolu o zámeckých parcích i ostatních nejvýznamnějších parcích, ochraně přírody, chráněných územích a chráněných přírodních výtvorech (seznam stromů).
      Druhý oddíl, nazvaný Společnost v minulosti (s. 65-205), zachycuje ve dvaceti devíti kapitolách histo[/]rický vývoj oblasti od pravěku a slovanského osídlení přes středověk až po osvobození a Únor 1948 v širokém sociáłním, hospodářském a kulturním kontextu. Poslední oddíl Současnost (s. 207-247) obsahuje sedm kapitol, věnovaných poválečné přestavbě, demografickým poměrům a kultuře bydlení, socializaci zemědělství, výstavbě průmyslu, obchodu, stavebnictví a dopravě, dále pak školství, kultuře, zdravotnictví a tělovýchově a společensko-politickému životu.
      Z obsahu knihy vyplývá, že žádná z kapitol není speciálně věnována národopisu této oblasti. Je však nutno dodat, že autorský kolektiv (Josef Petráň, Tomáš Durdík, Lydia Petráňová, Eva Procházková, Jiří Tywoniak a Vlastimil Vavřín) soustavně přihlížel ke kultuře a každodennímu životu vesnice. Národopisné otázky tak vlastně prolínají většinu společenskovědních kapitol a navíc jsou zdůrazněny na vyobrazeních v textu i příloze. Vedle fotografií lidových staveb z počátku 40. let a několika muzejních národopisných exponátů připomínáme hlavně kres[/]by rolnických usedlostí (především roubených špýcharů) Oty Bubeníčka z doby před první světovou válkou, které dnes už jsou z části v majetku benešovského muzea, a R. Duška z poloviny našeho století stejně jako reprodukce krojů z konce 18. století. Publikované národopisné kresby a fotografie doprovází podrobný a vědecky přesný komentář. Úctyhodná je také mapová část, která na 35 kartogramech názorně vyjadřuje vybrané jevy z minulého i současného společenského a hospodářského života benešovského okresu. Připomínku máme ke grafické úpravě knihy, při níž bylo plýtváno místem. - Kniha Benešovsko - Podblanicko je moderní vlastivědná příručka, navazující na pokrokové tradice naší vlastivědné práce. Josef Vařeka

Z dějin textilu - Studie a materiály. [obsah]

Sv. 8. Sborník příspěvků k dějinám textilní a oděvní výroby v ČSSR. Ústí nad Orlicí 1985, 299 stran. Sv. 9. Ústí nad Orlicí 1985, 299 stran
V roce 1985 vydalo Středisko pro dějiny textilního a oděvního průmyslu v ČSSR při Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí nad Orlicí dva svazky specializovaného sborníku Z dějin textilu, které mají již standardní členění na studie, materiály, dokumenty, zprávy a literaturu.
Svazek osmý zahajuje stať M. Marečkové o dovozu sukna do Prešova za pozdního feudalismu, následuje literárněhistorický článek

J. SkutiIa o tkalcovské tematice v díle moravského spisovatele Jos. Uhra. První shrnující přehled o stávce textiláků v r. 1911 publikuje Jiří Frajdl, který svůj článek nazval Příspěvek k historii generální stávky textilních dělníků ve východních Čechách v roce 1911 (s. 25-50). Upozorňuji ještě na následující článek Jaroslava Jozy T extilní průmysl na Liberecku po první světové válce (s. 51-71). Článek není - jak by se podle nadpisu mohlo zdát - pouze dalším v řadě regionálních prací, ale současně fundovaným příspěvkem, vyvracejícím tvrzení sudetoněmeckých revanšistů o příčinách úpadku textilního průmyslu na severu Čech. Jak velice dobře J. Joza dokazuje, nebyla to úmyslná politika československé buržoazie, ale sobecké třídní zájmy německých textilbaronů, které přivodily tento stav. Přitom bída v některých oblastech uvnitř Čech byla ještě větší než na Liberecku. Tragických událostí v Trenčíně se dotýká článek R. M. Zemene Štrajk trenčianskych textilákov v roku 1924 (s. 99-110). Upozorňuji ještě na biografický medailónek o komunistické senátorce textilačce K. Pfeiferové ( Jaroslav Štrait: Karla Pfeiferová ve východních Čechách (1935-1939); s. 111-127) a na dokončení nástinu vývoje n. p. Mileta Hořice v Podkrkonoší, jehož prvá část byla otištěna ve druhém svazku sborníku z dějin textilu. v oddíle Materiály popisuje František Jílek velice užitečně textilní fondy v Národ[/]ním technickém muzeu v Praze, které mnohým badatelům zůstávají utajeny (s. 189-210). Dokumenty jsou v tomto svazku otištěny dva: je to dosud nepublikovaný návrh statutu tkalcovského pořádku v Kutné Hoře z konce XV. století a pak dokument o tom, jak vedení Mautnerových textilních závodů snižovalo r. 1932 mzdy ružomberských textiláků. Sedm zpráv se týká různých výročí a akcí historiků, ale je zde zpráva i o etnografické výstavě "Co se dříve nosívalo", instalované v muzeu v Novém Městě na Moravě. Bohatý je oddíl recenzí a referátů o literatuře najdeme zde 32 titulů a jsou zde zprávy nejen o české, ale i o zahraniční produkci se vztahem k našemu textilu. Pochopitelně nechybějí zde zprávy o nejnovějších pracech etnografů, přičemž všechny zprávy o literatuře budou nepochybně zajímat i specializované národopisce.
Obsahově bohatý a náročný je rovněž svazek devátý, kde převažují přehledná a problémová témata. Marie Kostelníková (s. 7-36) podává přehled archeologických nálezů textilu na území českých zemí na základě současného stavu poznání, opřeného o nejnovější výzkumy. Jaroslav Šůla (s. 37-82) dokazuje, že region Orlických hor a Podorlicka byl za feudalismu významnou produkční a exportní plátenickou oblastí, stejně jako Podkrkonoší či severní Morava. Periodizuje tento vývoj a nastiňuje příčiny, které vedly k tomu, že došlo k přeměně této textilní[/] oblasti plátenické v průmyslovou textilní oblast bavlnářskou. Miloslav Pávek pokračuje ve svém přehledu textilní výroby v českých zemích (Bavlnářský průmysl v českých zemích do první světové války; s. 83-105), který - opřen o historická fakta - je koncipován z hlediska odborně školeného textiláka-technika. Jan Janák publikuje Strojní předení vlna na Jihlavsku v první polovině 19. století (s. 107-141). Posledním v oddíle studií a článků je přehled Andělína Grobelného o textilním a oděvním průmyslu na Slovensku v letech 1939-1945 (s. 142-160) ; autor zde navazuje na předchozí přehledy z pera J. Matějčka a J. Steinera. v oddíle Materiály zaujme etnografy zejména komplexní přehled Rudolfa Šrámka V lastní jména a textil (s. 163-178), který je v závěru opatřen soupisem několika stovek příjmení se vztahem k textilu. Další informaci o archívních pramenech k dějinám textilu - tentokráte ve fondech Státního oblastního archívu v Plzni - podal Jan Ryba (s. 179-190). v oddíle Dokumenty otiskl Vladimír Lesák Svědectví o brutálním vykořisťování textilního dělnictva na Královédvorsku roku 1882 (s. 211-221) a Ludmila Štěpánová B lahopřání pracujících n. p. Veba Broumov soudruhu dr. Gustávu Husákovi (s. 221-224). Sborník uzavírá devět zpráv (nové hrdinky socialistické práce, výročí závodů, akce historiku textilu, zkušenosti z činností podnikové

komise dějin n. p. Kolora Semily) a 17 zpráv o literatuře k dějinám textilní výroby na území Československa.
Nové dva svazky sborníku z dějin textilu mají opět svoji vysokou odbornou úroveň a stanou se dobrým příspěvkem k lepšímu poznání[/] dávné i nedávné minulosti textilu u nás. Oba svazky rovněž dokazují koncepčnost práce redakce sborníku, která usiluje v budoucnu vydat syntézu historie textilní a oděvní výroby a výrobců na teritoriu českých zemí. Jaroslav Šůla[/]

KONFERENCE

Konferencia o ľudovom liečiteľstve [obsah]

Mimoriadne zaujímavá a v Československu ojedinelá konferencia pod názvom Ľudové liečiteľstvo a otázky etnobotaniky v Karpatskej oblasti uskutočnila sa v dňoch 19.-21. júna 1986 v Košiciach (prvé dva dni) a v Červenom Kláštore (záverečný deň). Jej organizátorom bolo Východoslovenské múzeum v Košiciach v spolupráci s Lekárenským oddelením KÚNZ v Košiciach, Slovenskou farmaceutickou spoločnosťou a Spolkom farmaceutov v Košiciach. Tematicky toto podujatie nadväzovalo na analogickú konferenciu v roku 1978 v Budapešti. Zaujímavosť a nevšednosť konferencie spočívala predovšetkým v tom, že referáty etnografov sa striedali s referátmi lekárnikov a lekárov, pričom každý hovoril o tom istom predmete, ale zo svojho hľadiska.
Úvodný referát Ľudové liečiteľstvo na Slovensku predniesla Gabriela Horváthová z Etnografické[/]ho ústavu SNM v Martine. Referát sa opieral predovšetkým o výsledky terénnych výskumov. Ďalej poukázala na historický vývoj a miesto ľudovej medicíny v živote slovenského človeka. Pokúsila sa o stručnú klasifikáciu ľudového liečiteľstva z viacerých hľadísk. Podrobne charakterizovala racionálne a iracionálne liečebné prostriedky a na konkrétnych príkladoch ilustrovala pozitívnu úlohu ľudového liečiteľstva. Mária Zsiláková z Budapešti hovorila o ľudovom liečiteľstve Slovákov v Maďarsku. Jej referát sa opieral o terénne výskumy z posledného obdobia. Mikuláš Mušinka z Prešova dotkol sa otázky vplyvu stredovekej osvieteneckej literatúry na ľudové liečiteľstvo a podrobnejšie rozobral zariekavanie chorôb u Ukrajincov východného Slovenska. v neprítomnosti Zoriany Boltarovyčovej, vedeckej pracovníčky AV USSR vo Ľvove (autorky nedávno vydanej monografie Ľudové liečiteľstvo v Karpa[/]toch) boli prečítané tézy jej refe rátu o regionálnych zvláštnostiach karpatskej etnomedicíny. Ľudovít Neufeld zoznámil účastníkov konferencie s výsledkami svojich terénnych výskumov ľudového liečiteľstva v 28 lokalitách na maďarsko-slovenskom etnickom pohraničí. Súčasťou prvého dňa konferencie bolo otvorenie výstavy Ľudové liečenie na Slovensku.
Druhý deň konferencie bol otvorený referátom Štefana Streleckého L iečiteľstvo v staroveku, zameranom na využívanie liečivých rastlín v Egypte, Číne, starom Grécku, Rímskej ríši atď. Erszébet Sergö, predseda Maďarskej spoločnosti dejín medicíny v Budapešti hovoril o ľudových liečivách rastlinného pôvodu v Maďarsku v 19. storočí a Balász Gémes z Mú zea v Szekszárde (jeho referát bol prečítaný v neprítomnosti autora) o topografii ľudového liečiteľstva v Maďarsku. Posledný referát bol vypracovaný na základe odpovedí na 5692 dotazníkov (v roku 198-1985). Iniciátor košickej konferencie Michal Markuš poukázal na interetnické vzťahy .v ľudovom liečení v karpatskej oblasti, predovšetkým na rozdiely v ľudovom liečiteľstve horských oblastí (u Slovákov, Ukrajincov, Rumunov) a nížin (u Maďarov a južných Slovanov) a na frekvencu jednotlivých liečivých rastlín u rôznych národov. R'aditeľka Múzea biológie v Ploiesti (Rumunsko) Zoe Apostolache-Stoicescu podelila sa so svojimi skúsenosťami z dotazníkového výskumu

ľudového liečiteľstva prikarpatskej zóny Prachová. Uviedla najbežnejšie ľudové recepty na liečenie 14 chorôb. Lekárnička OÚNZ v Levoči Odetta Petrociová zoznámila účastníkov konferencie s doteraz neznámym rukopisným receptárom z roku 1601-1606 objaveným v Levoči. Toto unikátne dielo je takmer z polovice písané slovensky. Géza Kóczián, lekárnik v Nagyatád (MĽR) podal prehľad o magickom a racionálnom ľudovom liečení u Slovincov a Cigánov obce Tarany v župe Somogy. Autor zistil v tejto lokalite 80 druhov liečivých rastlín. v inej lokalite Maďarska (Nagykamarás v župe Békés) podobný výskum previedol lekár Jánskej nemocnice v Budapešti Tamás Grynaues. Jeho referát bol zameraný na využívanie liečivých rastlín v súčasnosti. Mimoriadne zaujímavým bol referát Anny Menkeovej, farmaceutičky z JRD Nová Ľubovna v okrese Stará Ľubovna. Referentka hovorila o skúsenostiach pri pozberovej úprave liečivých rastlín na tomto JRD. v súčasnosti JRD Nová Ľubovna pestuje liečivé rastliny (predovšetkým rumanček odrody bona), ale aj mnoho iných rastlín na ploche 30 ha. Celá produkcia je na mieste spracovaná sušením a destiláciou. Dlhoročný vedecký pracovník TANAP-u Ján Olejník podal vyčerpávajúci prehľad o ľudovom liečiteľstve v oblasti Vysokých Tatier. Jeho referát bol ilustrovaný takmer stovkou diapozitívov[.][/]
      Tretí deň konferencie patril exkurzii na JRD Nová Ľubovňa, kde si účastníci mohli na mieste prezrieť proces velkoplošného pestovania a pozberového spracovania liečivých rastlín. Po exkurzii sa účastníci premiestnili do Červeného Kláštora, kde sa zúčastnili otvorenia reinštalovanej expozície v tunajšom múzeu, ktorej podstatnú časť zaujíma ľudové liečiteľstvo.
      Záver konferencie sa uskutočnil v sále Červenokláštorského múzea. Účastníci, predovšetkým zahraniční, konštatovali užitočnosť takýchto[/] stretnutí bádateľov príbuzných odborov a vyslovili želanie, aby podobné konferencie boli organizované v pravidelných intervaloch.
      V - československej praxi konferencia o ľudovom liečiteľčstve bola skutočne veľmi užitočným a podnetným podujatím. .Škoda, že organizátori nevenovali väčšiu pozornosť jej propagácii prostredníctvom národopisných spoločností a Medzinárodnej komisie pre výskum ľudovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne. Mikuláš Mušinka

BIBLIOGRAFIE

Ján Olejník. Personálna bibliografia. [obsah]

Zostavila Ľuba Rusnáková. Vyd. Okresná knižnica v Poprade, 1986, 57 strán. Náklad 120 výtlačkov
Meno významného slovenského etnografa Jána Olejníka je nerozlučne späté s Vysokými Tatrami, ktorým venoval takmer tridsať rokov tvorivej práce. Od roku 1958 až do odchodu do dôchodku v roku 1985 pracoval ako etnograf Výskumnej stanice a Múzea TANAP-u v Tatranskej Lomnici. '
Personálna bibliograf a je svojráznym zhrnutím jeho celoživotnej publikačnej činnosti. Obsahuje úvod Ľ. Rusnákovej, stručný medajlón o živote a diele Jána Olej[/]níka (autor I. Bohuš), na ktorý nadväzuje "Kalendárium" (prehľad najdôležitejších dát v jeho živote) a 454 bibliografických údajov, medzi ktorými je jedna národopisná monografia (Ľud pod Tatrami, 1978), 43 obsiahlych vedeckých štúdií, asi 80 recenzií a vyše 300 populárnovedeckých príspevkov v periodickej tlači. Bibliografické údaje sú anotované a klasifikované podľa desatinného triedenia. Zahrňujú takmer všetky zložky etnografie a folkloristiky (národopis vo všeobecnosti, liečiteľstvo, odev, obyčaje, strava; umenie, architektúra, výtvarné umenie, umelecké remeslá, slovesný, hudobný a tanečný folklór a iné), ale aj príspevky z muzeológie, pedagogiky, vlastivedy, dejín, cestopisy a

reportáže atď. Bibliografia je doplnená zemepisným a menným registrom.
Je to teda iba výberový súpis publikačnej činnosti Jána Olejníka, pretože úplný počet jeho uverejnených príspevkov je takmer dvojnásobne vyšší. Bibliografia neobsahuje jeho početné rozhlasové relácie, filmové a televízne scenáre, prednášky a inštruktáže, scenáre výstav muzeálnych expozícií, programov ĽUT a ZUČ a pod.
Mnohé vedecké práce J. Olejníka[/] územne presahujú rámec Vysokých Tatier. s odstupom času nielenže nič nestratili na svojej aktuálnosti, ale v súčasnosti, keď do popredia stále naliehavejšie vystupuje otázka tvorby a ochrany životného prostredia, ich obsah nadobúda na vážnosti. Bolo by žiadúce, aby aspoň reprezentatívny výber z nich vyšiel formou knižnej publikácie. Bibliografia Ľ. Rusnákovej môže byť dobrým východiskom pre zostavenie takej knihy. Mikuláš Mušinka

FESTIVALY

Svidník 1986 [obsah]

Ve dnech 12.-15. června 1986 se ve Svidníku uskutečnil 22. ročník Slavností kultury ukrajinských pracujících. Jejich zaměření je - jak je ostatně vidět už z názvu - o něco širší než jsme zvyklí u regionálních folkloristických slavností. Vyplývá to z toho, že se jedná o festival jedné z významných národnostních menšin v naší vlasti. Tak we čtvrtek 12. června se uskutečnilo v Městské osvětové besedě vystoupení nejlepšího dětského a pak dospělého divadelního souboru z XXV. festivalu ukrajinského dramatu a uměleckého slova A. V. Duchňoviče v Medzilaborcích. v pátek 13. června bylo v administrativní budově v areálu slavností otevře[/]ní výstavy dětských výtvarných prací a večer v Městské osvětové besedě program "Na slávu strane" (scénář Ivan Babin, režie Natália Miháľová ). Autoři jej věnovali 65. výročí vzniku KSČ, vystoupily v něm pěvecké sbory a sólisté. Využil i poezie a projekce na plátno. Dramaturgicky byl dobře vystavěn a ideový záměr naplnil.
V sobotu 14. června odpoledne prošel městem průvod účastníků slavností, jejich zástupci poté položili věnce k p amátníku Československé armády na Dukle. Druhý program slavností "Podajme si, deti, rúčky..." byl realizován v amfiteátru. Scénárista Andrej Kucer a režisér Ivan Ivančo jej postavili jako přehlídku dětských folkloristických kolektivů ukrajin[/]ského etnika. Většina z nich pracuje při základních školách, takže jejich vedoucími jsou v naprosté většině učitelé. Tomu odpovídalo i provedení programových čísel. Některé byly velmi dobré (např. Jakubany, Šarišské Jastrabie, Jarabina aj.), další už nebyly tak úspěšné. Někde se projevovala snaha po výraznější stylizaci, ale většinou končila ve formálním, schematickém a věku dětí neodpovídajícím předvádění choreografií. Pozitivum tohoto pořadu ale tkví ve výchově dětí a formování jejich vztahu k tradicím vlastního národa. Zde je práce zanícených učitelů nezastupitelná a je třeba je v takto zaměřené činnosti podporovat a metodicky jim pomáhat. Dětský pořad by měl proto zůstat jedním ze základních kamenů takto zaměřených kulturních slavností.
Večer se konaly další dva programy. Nejprve program vesnických folkloristických skupin "Z prameňov našich predkov". Scénář připravila Melánia Nemcová, režii měl Jozef Bakšay. Pořad tematicky zaměřili na dívčí a ženské tance (chorovody, kolesa) a na párové tance rolnické kultury, tzv. sedlácké tance. Materiál dobře vybrali a dramaturgicky sestavili, pořad měl spád a gradaci. První část programu byla věnována chorovodům, jež předvedly vesnické skupiny z Poráče, Helcmanovců, Kurova a Kyjova. Ve střední části, kde skupiny předváděly kolesa, vystoupily kolektivy z Torysek, Kojšova, Helcmanovců, Kamienky, Čirče, Udolu,

Tichého Potoka, Kyjova, Vyšného Orlíka, Hrabovčíka a Stakčínské Roztoky. v závěrečné části ukázaly zmíněné skupiny - a v rámci jejich programových čísel i jednotlivé páry - tance rolnické kultury (do šaflika, dribna, čardaš, krut, tancovana, obertana, krucena aj.). Materiál byl předváděn na celkem dobré úrovni taneční a pěvecké interpretace. Kostýmová stránka vystoupení už byla místy problematická a hudební taktéž, vzhledem k převládajícímu harmonikovému doprovodu.
      V pořadu "Zahrajte, zahrajte, husle javorové", který připravil Jozef Prihoda, se představily amatérské folkloristické soubory a jejich sólisté. Pořad měl mimořádnou gradaci. Jako první se uvedl soubor Kalina z Humenného typickou souborovou skládačkou. Obdobně pojal svůj program i soubor Makovice ze Svidníku. Oba kolektivy prokázaly oprávněnost svého pozvání na festival, avšak přece jen zůstaly ve stínu souboru Šarišan z Prešova. Ten se představil tematickým programem, jenž bezesporu náležel k vrcholům celých slavností. Nazval jej Rusaľa a při jeho tvorbě vyšel z bohatých etnografických materiálů ukrajinských obcí Čirč, Šarišské Jastrabie, Kurov a Kyjov. Byl vystavěn velmi dobře, scénické ztvárnění a dobře interpretované choreografické nastudování tanců vyniklo v citlivé světelné režii.
      Neděle 15. června byla zahájena kladením věnců k p omníku Sovětské armády ve Svidníku. Dopoledne bylo věnováno programu "Stretnutie[/] priateľov", v n ěmž vystouply domácí a zahraniční soubory a jež bylo přerušeno uprostřed slavnostním mítinkem pracujících. Scénář pořadu připravili Eliáš Galajda a Jozef Feľbaba, režii měl Jozef Feľbaba. Soubor Šarišan z Prešova uvedl i tentokrát tematické pásmo, vlastně scénickou fresku od orání až po žatvu a svoz obilí, které zaujalo svým koncepčním pojetím i úrovní interpretace. Maďarský soubor Rozmaring ze Seni vystoupil s hudebně taneční scénkou, jednalo se o skládačku z rozmanitých čísel: od dívčích zpěvů a koles přes verbuňky a palicový tanec chlapců až k čardášům. Soubor je na slušné technické a interpretační úrovni, za zmínku stojí také hudecká trojka, která jej doprovázela. Poddukelský ukrajinský lidový soubor z Prešova uvedl na scénu řadu umělých i lidových písní, jež přednášeli buď sólisté nebo smíšený sbor. Taneční čísla byla vytvořena a interpretována v pojetí sovětské choreografické školy, byla ale příliš schematická, proložená artistickými sólovými vstupy tanečníků. Nijak nepřesvědčila. Také kostýmové vybavení souboru nevychází příliš z etnografických materiálů československých Ukrajinců. Po politické manifestaci náleželo jeviště souboru Junisť Zakarpaťťa z Užhorodu. v závěrečném čísle programu se k němu přidal i soubor Vranovčan z Vranova nad Topľou.
      Odpoledne byl realizován poslední pořad, v němž se představili nejlepší účastníci slavností. Byl nazván[/]"O tebe, zem moja, spievam", scénář připravila Melánia Nemcová, režii měl Ivan Ivančo, choreografie vytvořil Jozef Bakšay. v hlavním pořadu festivalu, jehož první polovina byla přímo vysílána Československou televizí, se tedy ukázaly vybrané skupiny a soubory a poskytly divákům v podstatě průřez celým festivalem v podobě galaprogramu. Autoři do něj vybrali dobře materiál, odpovídající byla i dramaturgická výstavba programu, Pouze se zdá být zbytečně zaužívaným klišé začínat vždy vesnickými skupinami a končit soubory. Zvláště když čísla souborů netvoří vždy vrchol z toho, co může divák vidět.
      V neděli bylo též zpřístupněno Muzeum ukrajinské kultury ve Svidníku, kde, v objektech lidové architektury ženy předváděly zpracování konopí, tkaní na stavu a zdobení kraslic. v areálu také zpívaly některé vesnické skupiny. Celkový dojem z této akce je velmi příznivý.
      V minulých letech jsme v našem časopise poukazovali na určité koncepční neujasněnosti v programech (NA, roč. XXl, 1984, s. 56-58 a s. 285-287; roč. XXII; 1985, s. 294-295). Tato kritika byla oprávněná, srov. příspěvek Igora Kovačoviče ve sborníku Folklór a umenie dneška (vydal Osvetový ústav, Bratislava 1980, s. 172-177). z průběhu slavností v roce 1986 se dá soudit, že pořadatelé vykročili správným směrem, ovšem zatím udělali jen malý krůček. Jestliže tedy ještě v minulém roce platilo, že programům jako celku chybí jakákoliv koncepce a

objevily se i připomínky k dramaturgii, je tu nyní první vlaštovka. Vždyť program vesnických folkloristických skupin koncepci měl. A snad jeho úspěch přesvědčí organizátory, že tudy vede cesta k uměleckému růstu. Dá to sice mnohem více práce, ale výsledek se dostaví. v jiných programech zůstalo vše při starém. Také pojetí i provedení průvodních textů nesnese přísnější měřítka. Platí o nich to, co je ve výše zmíněných recenzích. A tak jediné osvěžení vedle programu vesnických skupin přinesla zkušební akce v Muzeu ukrajinské kultury a čísla některých kolektivů (např. Šarišanu, Kurova aj.). Jan Krist

Tradiční vlčnovské slavnosti s Jízdou králů - 1986 [obsah]

Mezi desítkami regionálních folkloristických festivalů a slavností jako by měl Vlčnov svérázné postavení, i když i zdejší slavnosti měly kdysi za kmotra slavný obraz Joži Uprky a vystoupení předků na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895. Tak jako jiné regionální folkloristické slavnosti našel si i Vlčnov své diváky a v Jízdě králů svou specifiku. Soudobý etnografický (a také sociologický) výzkum tohoto jevu je v počátcích a nelze zatím formulovat ani hypotézy o procesu přetváření místní kulturní aktivity v pořadatelství výrazných akcí. Je jisté, že tato aktivita má vždy jako záštitu významné umělecké nebo jiné dílo minu[/]losti s bezprostředním vztahem k místu konání (ať výtvarné jako ve Vlčnově nebo literární jako ve Velké) a výrazný impuls současnosti (budování kulturního zařízení v obci, městě, nebo jiný podobný záměr).
      Vlčnovské slavnosti s Jízdou králů měly i v roce 1986 opět bohatý program od večerního pátečního programu vlčnovských souborů s aktem předávání vlády novému "králi" až po závěrečné nedělní neoíiciáłní setkání s cimbálovou muzikou Burčáci pod vlčnovskými vinohrady. I když Vlčnov letos nevítal návštěvníky sluncem a teplem jako většinu jiných let, přijelo do Vlčnova opět tisíce návštěvníků z celého Československa. Magnetem je Jízda králů, připravovaná však nejenom Klubem sportu a kultury ve Vlčnově nebo výborem slavností, ale doslova celou obcí. Výraznou úlohu zde hraje jistě tradice, ale také mnohé další vlivy, jimž by bylo potřeba věnovat pozornost, má-li být naše hodnocení skutečně oproštěno od subjektivních pocitů.
      První pořad vlčnovských slavností jako by byl věnován všem Vlčnovjanům: vystoupily zde všechny vlčnovské soubory včetně Veleťánku, byla při tom předána četná uznání ONV v Uherském Hradišti vedoucím těchto kolektivů ZUČ a vystoupení byla výrazným rámcem aktu předání vlády králů.
      Z dalších komponovaných pořadů se stal už nedílnou součástí estrádní pořad Vitajte ve Vlčnově, který však začíná být stereotypní, zejmé[/]na i pokud jde o výběr osobností a o rámec hostitelského uvádění, i když zkušený moderátor Miroslav Potyka se zhostil svého úkolu opět na výbornou. Nabízela se možnost změnit hostující soubor cimbálové muziky Slávka Volavého ze Strážnice za soubor hostitelský k programu Vitajte ve Vlčnově nebo jinak tento pořad oživit.
      Přes některé potíže v předchozích letech se už stalo tradicí přijetí jezdců před jízdou králů v obřadní síni u předsedy MNV, které nahradilo dřívější "kostelní" zahajování jízdy králů. Vlastní jízda proběhla podle ustáleného scénáře, i přes nepříznivé počasí se uskutečnily všechny programy pořadu Chodíme, chodíme hore po dědině včetně koncertů dechových i cimbálových muzik. Tak jako každý rok i v roce 1986 zaplnily ulice tisíce diváků, kteří vytvořili obrovský špalír nejenom jízdě králů, ale i následujícímu průvodu. Po něm pak proběhl hlavní odpolední pořad Byla vojna, byla. Tentokrát se pořad udržel v časových mezích daných scénářem, i když - vzhledem k pouze standardnímu výkonu souborů - i zde platí stále, že méně je více.
      Vedle folkloristických pořadů se letos ve Vlčnově uskutečnilo i otevření místního národopisného muzea pod názvem Oživená usedlost: v o praveném domku č. 55, který byl částečně otevřen péčí Muzea J. A. Komenského v Uh. Brodě už v minulém roce, byla letos dokončena oprava dvorní části a instalována zde expozice zemědělského ná

řadí. Instalace by si vyžadovala lepší informační grafiku, což nic nemění na tom, že jde o přínosný počin, zejména když MNV zabezpečuje možnost prohlídky této expozice i zájemcům mimo období slavností. Vlastní folklórní pořad k otevření se pro nepřízeň počasí uskutečnil jen zkratkovitě.
Hlavní pořadatel Vlčnovských slavností s Jízdou králů - Klub sportu a kultury ve Vlčnově - se zhostil organizace s obvyklou pečlivostí, vydal už tradičně dostatečně obsáhlý programový sborník i dobrý propagační materiál, i když snad jedině příprava výstavy malíře O. Ottmara a výstavky výšivek v přísálí Klubu sportu a kultury prozrazují nezkušenost v instalační praxi.
Závěrem lze konstatovat, že Vlčnovské slavností 1986 i přes značnou nepřízeň počasí patřily k úspěšným ročníkům a přes určité programové problémy - způsobované spíše metodickými nejasnostmi v rámci celé ZUČ, nikoliv Vlčnovjany - mají před sebou optimistickou perspektivu. Josef Jančář

Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků 1986 [obsah]

Slavnosti družby Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově, známé Kopaničářské slavnosti, uskutečnily v roce 1986 už svůj 28. ročník. Jsou řazeny mezi regionální folkloristické slavnosti, i když jejich význam i programová náplň jsou širší a[/] mají ve své hlavní částí charakter politické manifestace.
      V letošním ročníku pod hlavním heslem: Věrni odkazu SNP za trvalé bratrství Čechů a Slováků, za další rozvoj naší socialistické vlasti, za mír, se po oba dny slavností uskutečnila řada různorodých akcí od vystoupení sovětského souboru lidových písní a tanců Višénka a koncertu Pavla Bobka až po vystoupení dětských i dospělých souborů ZUČ z obou pořádajících okresů: Uherského Hradiště a Trenčína.
      Novinkou letošní programové skladby Kopaničářských slavností byl původní pořad Vítáme vás, v n ěmž se představila mládež ze Starého Hrozenkova, a to jak dětský Kopaničárek, tak starší Kopaničár, jejichž vystoupení oddělil koncert dětské dechovky Drietomáčik z Drietomy.
      Velmi sympaticky se před naplněným hledištěm projevilo uherskohradišťské družstvo umělecké výroby SLOVAČ kultivovanou a efektní módní přehlídkou, po níž hned následoval hlavní pořad Kopaničářských slavností: Manifestace bratrství a míru avečerní kulturní program. Po představení delegací ÚV KSČ a krajských a okresních stranických delegací a delegací NV vystoupil s hlavním projevem vedoucí delegace ÚV KSČ Miroslav Dočkal. Po projevu a odeslání rezoluce zazněla Internacionála a po ní pak už vystoupil soubor Višénka ze SSSR s ukázkami lidových tanců, zpěvů a především zvláštní hudby, využívající různých typů rohů. Soubor účin[/]koval v ČSSR na několika folkloristických festivalech a po vystoupení ve Starém Hrozenkově se vracel do SSSR. Druhou částí večerního programu bylo vystoupení populárního zpěváka Pavla Bobka s orchestrem divadla Semafor. Vystoupení nadchlo přeplněné hlediště, v němž převažovala mládež z obou pořádajících okresů.
      Po nedělním Setkání u lípy bratrství aprůvodě pionýrů do areálu Kopaničářských slavností se uskutečnilo folkloristické odpoledne s dětským pořadem Pod sluncem míru afolklórním pořadem dospělých pod názvem Setkání na Kopanicích. Zkušení autoři starohrozenkovských pořadů, pracovníci OKS Uherské Hradiště Anna Maděričová a Miroslav Potyka představili divákům, kteří za pěkného počasí zcela zaplnili i v neděli hlediště ve Starém Hrozenkově, zajímavé soubory a skupiny z obou stran moravskoslovenského pomezí v pestrém zábavním odpoledni.
      Řada čísel v programech dětských souborů byla přijata potleskem a byla pěkná, avšak dojem z těchto čísel byl obvykle narušen nekázní vedoucích, kteří překračovali dohodnutý časový limit a zbytečně dlouho nechávali děti na scéně. v následujícím pořadu dospělých souborů a skupin z obou okresů vynikla skutečně tvořivým zpracováváním tanců Merinka, mládežnický soubor z Trenčína, zatímco skupina starších mužů a žen z Trenčianské Turné působila příliš staromilsky a připomínala některá vystoupení posled

ních let na jiných folkloristických slavnostech, které jsem kritizoval právě z těchto hledisek.
Krojovou barevností při předvádění české besedy přispěl začínající soubor Dúbrava z Březové, doprovázený březovskou dechovkou, zatímco Kopaničár upoutal solidně nacvičenými a choreograficky přijatelně zvládnutými tanci. Vyvrcholením bylo vystoupení podšablářů ze straňanského souboru Javořina, vedených gajdošem Pavlem Popelkou. Úspěch vystoupení byl založen spíše na atraktivním tanci a na atraktivní hře na gajdy než na soudobém uměleckém ztvárnění materiálu.
Letošní Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově patří spíše k těm organizačně i programově lepším ročníkům, jsou příjemným zpesťřením kulturního kalendáře turisticky významné oblasti v letním období, a jsou také jedním z podnětů a každoročních impulzů nejenom k prohlubování bratrské spolupráce, ale i výraznější kulturní aktivity a tvůrčího usilování lidí na moravskoslovenském pomezí. A to je rozhodně dobrý důvod k přípravě dalšího ročníku těchto slavností. Josef Jančář

Horňácké slavnostî 1986 [obsah]

"Horňácké slavnosti" patří ke svérázným typům regionálních folkloristických festivalů, jichž vzniklo v šedesátých a sedmdesátých letech v ČSSR desítky a které se organizačně opírají převážně o závodní[/] kluby ROH, programově o místní nebo oblastní projevy kulturní tradice. Jde hlavně o kulturní pořady nebo specifická vystoupení amatérských souborů a skupin, pěstujících lidovou hudbu, píseň a tanec a organizovaných v místních nebo oblastních společenských institucích s účastí jednotlivců, kteří vždy nebývají přímo členy žádného souboru nebo instituce, ale bývají zváni k vystoupení buď pro pěveckou, hudební nebo taneční dovednost, nebo proto, že jsou jedinými znalci některého subtypu těchto projevů. Specifikou Horňáckých slavností je převaha účinkujících druhého typu.
      Základem Horňáckých slavností 1986 bylo vystoupení cimbálové muziky SZK Železáren Veselí nad Moravou, řízené rodákem z Horňácka Martinem Hrbáčem u příležitosti 20. výročí založení této muziky. Scénář celovečerního pořadu, sestavený Dušanem Holým, který také pořad uváděl, vytvořil obvyklou příjemnou atmosféru večera na Strážné hůrce přizváním "hostů" z Velké a ostatních obcí Horňácka. Horňácký stadión na Strážné hůrce se přeplnil návštěvníky i přes nepřízeň počasí. Snad právě tato atmosféra jakési neformální "besedy u cimbálu", na niž se setkávají lidé nejrůznějších zájmů a která se každoročně vytváří na večerních pořadech - ať už je tvoří zvykoslovná pásma s velkými komparsy v krojích nebo "jen" hudci se svými hosty.
      Etnograf může popsat letošní večerní pořad, může se pozastavit[/] nad pestrou paletou muzikantských vystoupení od projevů nejnovější samostatné cimbálové muziky z Lipova přes uherskohradišťskou muziku, vedenou primášem Jožkou Kučerou až po velické muziky a samozřejmě garanta večera: vynikající horňáckou muziku z Veselí nad Moravou, vedenou Martinem Hrbáčem, nad skromnějším tanečním projevem "hostů" večera, avšak ani sebelepší popis vystoupení neodhalí onen nevšední zájem návštěvníků všech generací z nejrůznějších koutů republiky o návštěvu Horňáckých slavností.
      Přitahují návštěvníky známé soubory Závodních klubů ROH z Velké, Lipova, Veselí nad Moravou a Uherského Hradiště, nebo spíše ti, kteří si "jen" přijdou zahrát a zazpívat? Je tím magnetem atmosféra, vytvořená spíše literárními představami Súchovské republiky, Úlehlovými filmy, nebo jen touha lidí hledajících stále to původní, praslovanské? Jak si vysvětlit, že přesto, že nebyly včas plakáty, že propagace byla vůbec zvláštní, že dokonce ani Ústav lidového umění ve Strážnici nebyl pozván k hodnocení (i když řídí komsi regionálních festivalů Jm. KNV), přece se sjelo do Velké přes nepřízeň počasí tisíce diváků.
      Vyjadřovat se o jednotlivých pořadech z hlediska jejich umělecké hodnoty musí ti, kdož mafií pro podobné hodnocení odborné předpoklady v metodice a vzdělání v otázkách umění. Etnograf, historik kultury, hledá spíše hlubší příčiny uvedených jevů, i když by na otázky,

zda zde jde o umění nebo pouze o udržování zkamenělé tradice projevů, provázejících starobylé zvyky, měl odpovědět. Lze jenom na závěr konstatovat, že i tyto "Horňácké" byly přijaty nadšeně, stejně jako budou přijaty i ty v příštím roce. Ale co o nich může říci odborně etnograf? Odpověď není jenom v hodnocení slavností samých. Josef Jančář

Hanácké slavnosti v Prostějově 1986 [obsah]

Vneděli 14. září 1986 se rozezněly Kolářovy sady v Prostějově zpěvem a tancem. U příležitosti prostějovských hodů se tam konal 4. ročník Hanáckých slavností. Mimo hanácké folkloristické kolektivy však na něm vystoupily i kolektivy z Brněnska.
      Program zahájil koncert dechové hudby z Pivína. Na něj navázala první část programu "Květům slunce, lidem mír", což bylo vystoupení dětských souborů z Prostějova, Křenovic, Vyškova a HC (tj. heligónko-citerového) kvartetu Kapely z muzea z Brna. Autorsky a režijně jej připravila Eva Flašarová. Materíál byl tedy volně vybrán z Hané a Brněnska. v úvodu se řemeslnickými písněmi předvedl HC kvartet brněnské Kapely z Muzea. v hudebním doprovodu využil řadu rozličných nástrojů, čímž své vystoupení oživil. Po tomto čísle Klebetníček z Vyškova zatančil nejprve obrázek vycházející choreograficky z písně "Když jsem já slóžil" a pak předvedl hru o koze. Prostějovský Má[/]nes upoutal jak zpěvem, tak i pásmy "ševci" a "stodolenka". Na tomto kolektivu bylo nejlépe vidět systematickou a odpovědnou práci s dětmi. Křenováček z Křenovic využil jako doprovod flétničkovou muziku. Zaujal zpěvem a dívčí hrou "panák", ale především pásmem "školáci", které bylo vyvrcholením první poloviny pořadu, jelikož pak diváci viděli účastníky televizní soutěže dětských zpěváčků z Hané "Zazpívej, slavíčku". Velmi citlivě je doprovodila kapela souboru Mánes z Prostějova pod vedením Jaroslava Šebestíka. Klebetníček z Vyškova poté předvedi stylizaci dívčí obchůzky s májíčkem a Mánes z Prostějova naopak při harmonice velký taneční obraz "Stréčku, zahréte nám". Tu děti vynikly zvláště po pohybové stránce. Křenováček ve svém posledním vystoupení zatančil jednak tanec "trnka" a jednak pásmo řemeslnických tanců, jímž se postaralo gradační závěr. Na ten navázalo opět číslo HC kvartetu Kapely z Muzea. Pořad byl dramaturgicky volnou skládačkou s mírně stoupající gradací, jeho spád nenarušil ani blok účastníků televizní soutěže. Průvodní slovo bylo předneseno na velmi dobré úrovni a diváku poskytlo všechny potřebné informace.
      Po dětském programu se konal ještě pořad souborů z Brněnska, Podskaláku z Troubska a Omičanu z Omic, jež se představily svými typickými repertoárovými čísly. Poledne vyplnily hanácké dechovky z Pivína a Kojetína.[/]
      Odpoledne vystoupil s lidovými písněmi z Brněnska HC kvartet Kapely z muzea. Pak se uskutečnila druhá část pořadu "Květům slunce, lidem mír", jenž byl komponován z programových čísel dospělých hanáckých souborů s hosty z Brněnska. Autorem a režisérem tohoto pořadu byl Jan Kadlec. Koncepčně vycházel z pořadu regionálního folklóru Hané na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1986. Byl v podstatě jeho variantou, protože některé soubory proti Strážnici chyběly, navíc vystoupily kolektivy z Brněnska. Pořad se přidržel i ze Strážnice osvědčené dramaturgické výstavy a postupně gradoval. v jeho úvodu se představily společným tancem "cófavá" všechny zúčastněné hanácké soubory. Pak v bloku nazvaném "Příroda a práce" Křenováček z Křenovic uvedl dobrou stylizaci vynášení Smrtky, bohužel poněkud poznamenanou ne jistou a nečistou intonací. Klebetníček z Vyškova provedl na dobré úrovni přinášení Nového léta. Halečkami se představila M. Veselková a děvčata ze souboru Mánes. v bloku "Písně robotní a pracovní" zazpívali písně a robotní nářky M. Zatloukal a chlapci z Klasu a J. Hála z Mánesu. Na počátku bloku "Jízda s králem, Odvody" projeli scénou chlapci z Klebetníčku jako malí králi a pak tanečníci z Klasu, Vyškova, Chropyně, Kostelce, a Mánesu, Kojetína a Troubek zazpívali a zatančili komponovanou scénu "Hanáčtí rekruti". Rozehráli při ní nejen plochu vlastního jeviště, ale též

přídavné plochy po stranách. Podíl na vyznění tohoto čísla měla dobrá režie a choreografie autora. Další blok měl název "Hanácká suita svatba". Nejprve Mánes zatančil velmi dobře tance "hulán" a "mazurka". Pak kolektivy z Kojetína a Vyškova předvedly zvaní na svatbu, zatahování svatebního průvodu, házení nevěstě do žita aj. Provedením se velmi blížily autentickému pojetí práce vesnických skupin. Zřejmě na tom měla podíl i účast hlavních protagonistů, kteří náležejí mezi výrazné nositele lidových tradic. Skupina z brněnského Komína přišla také se svatebními zvyky: průvodem, zvaním k večeři, přípitky, obsluhou mládenců s říkáními k různým jídlům, vybíráním na kuchařky a několika tanci, z nichž zvláště zdařilá byla komínská polka. Toto vystoupení mělo spád a atmosféru dnes už se u nich nevyskytujících tradičních venkovských svateb. Svatební písně zazpívaly M. Veselková a trio děvčat z Kostelce, při nich tančili tanečníci z Troubek a Kojetína. Celý blok ústrojně uzavřel tanec "kot". Blok "Zahréte mně na tó baso" byl věnován "mánesovským" rekonstrukcím. Nejprve Mánes zatančil rekonstrukci starého hanáckého tance ze zápisů nalezených v Kvasicích a pocházejících z 18. století. Rekonstrukce byla provedena zdařile a týká se i kostýmů. Pak se brilantním výkonem blýskla kapela Mánesu, provedla skladbu Aria Hannaco ze 17. století. Závěrečný blok nesl název "Po hanácke sobě dopnem" a vystoupily v něm[/] všechny zúčastněné hanácké kolektivy. Různé tance v dobře prokomponovaném bloku tedy zatančily soubory Mánes, Klas, Kostelec, Chropyně, Kojetín a Troubky. Tanečně nejlépe vyzněly Klas, Mánes a Kostelec. Režijní zpracování mělo vysokou úroveň a velký podíl na celkovém vyznění pořadu.
Vůbec se dá říci, že pořady Hanáckých slavností 1986 byly po technické stránce dobře zajištěny, mimořádně kvalitní bylo např. i ozvučení. Nedostatky se objevily pouze v práci inspice, především v odpoledním pořadu. To však nemohlo mít vliv na celkově velmi příznivý dojem z tohoto ročníku slavností. Prostějovští to vzali za dobrý konec. Jan Krist

XVIII. folklórní slavnosti v Avianu a Piancavallu [obsah]

Na XVIII. folklórní slavnosti v Avianu a Piancavallu pozvali jejich organizátoři do Itálie soubory: bulharský Vladaiska mladost ze Sofie, Slovácký krúžek ze Sdruženého klubu ROH železničářů v Brně, irský Lil Tully z Dublinu, jugoslávský Polet z Bělehradu, portugalský De Barcelinhos z Barcelosu a španělský Adolfo de Castro z Cadizu. z italských souborů vystupovaly na slavnostech vedle hostitelského kolektivu Federico Angelica z Aviana i Danzerini di Lucirco z Gorize, Pasian di Prato z Udine a Danzerini di Aviano z Pordenone.
Slavnosti začaly v sobotu 9. srpna 1986 po 21. hodině společným[/] vystoupením na pódiu sportovního stadiónu v Avianu. v neděli se soubory představily dopoledne v dómě, kde dostaly příležitost zazpívat po jedné písni postupně soubory z ČSSR, Španělska a Portugalska. Po krojovaném průvodu účinkujících ulicemi města odjely soubory do horského střediska zimních sportů v Piancavallu. Tam byl na programu odpoledne opět průvod a vystoupení v centrální sportovní hale. Večer byl koncert znovu v Avianu. Soubory však vystupovaly v jiném pořadí než v sobotu a s jiným programem. Přímo v Avianu pokračovaly slavnosti až v pátek a sobotu, 14. a 15. srpna večer, koncerty, na nichž soubory usilovaly o předvedení bohatství svého repertoáru, tedy znovu jiných programů.
Uspořádání slavností stálo jejich pořadatele 70 miliónů lir, z nichž zhruba polovinu získali dotacemi a na zbytek si museli vydělat. Nedopátral jsem se zdrojů výdělku, ale pochybuji, že jediným bylo vstupné. O účastníky slavností bylo velmi dobře postaráno, pokud jde o ubytování i stravování, zajištěné ve školách. Veřejnost byla o slavnostech informována vkusnými plakáty, transparenty i hromadnými sdělovacími prostředky, které věnovaly pozornost i jejich průběhu, a to v širším rozsahu, než je obvyklé u nás. Ke slavnostem byla vydána osmistránková skládanka, obsahující vedle úvodu o jejich poslání program, seznam účinkujících a pořádajících i spolupracujících organizací, jakož

i výčet různých hotelů, závodů veřejného stravování a obchodů.
V době mezi čtyřmi dny slavností v Avianu, resp. Piancavallu, dostaly soubory příležitost k vystoupení v okolí, a to i dosti vzdáleném. Např. Slovácký krúžek absolvoval průvod a vystoupení pro italské emigranty v horském letovisku v Barcisu, ve Vigonovu na oslavách 800. výročí první písemné zmínky o této obci, na oslavách svátku sv. Rocca v dalším horském středisku cestovního ruchu Laucu a společně s ostatními soubory též v mondénním přímořském letovisku Bibione, kde se konal rovněž průvod ulicemi města.
Slovácký krúžek uplatnil při svých vystoupeních bohatý repertoár písní, tanců a her z celého Slovácka. Nejpřitažlivější byla taneční čísla, vyznačující se čistotou a bezprostředností projevu. Zaujala stylovost a interpretační dokonalost cimbálové muziky pod vedením primáše Jiřího Burši. Spolu s portugalským souborem působil Slovácký krúžek nejpříznivějším dojmem, protože oba kolektivy prezentovaly živý folklór a při jeho scénickém předvedení se bavili lidé na jevišti i v hledišti, Nešlo jim o vnějškový efekt, jak to bylo patrné především z vystoupení tanečně perfektních Bulharů i Španělů, kteří nenalezli střízlivou míru ani při stylizaci krojového oblečení. Vítaným počinem organizátorů slavností bylo uspořádání společného vystoupení souborů v Piancavallu v centrální sportovní hale pro sebe navzájem, bez publika. Využi[/]ly toho i k navázání bližších kontaktů, k výměně dárků a Slovácký krúžek si tam domluvil dva večery družby, které se pak uskutečnily v Avianu. První z nich byl s Portugalci, druhý s Bulhary. Oba byly zdařilé, splnily své poslání a organizátoři slavností je ocenili jako[/] příkladné a vítané společenské oživení. Účastníci slavností také uctili na avianském hřbitově památku sedmi členů místního souboru Federico Angelica, kteří tragicky zahynuli při nehodě 24. května 1979 u Larissy na turné po Řecku. Bohumil Hlaváček[/]

MUZEUM V PŘÍRODĚ

Muzeum lidové architektury v Sierpci [obsah]

VPolské lidové republice bylo dosud vybudováno nebo je ve výstavbě 39 skanzenů. Tato země se v poměrně krátké době stala v tomto směru velmocí, a to nejen pro počet muzeí v přírodě, ale i vybudováním vědecké skanzenologické základny v Sanoku při tamějším muzeu lidové architektury; sanocké muzeum pod vedením prof. J. Czajkowského vydává kromě jiného také sborník Acta scansenologica, v němž jsou uveřejňovány metodologicko-teoretické studie a faktografické články i zkušenosti z výstavby a expozic muzeí v přírodě z celého světa. Pracovníci polských muzeí v přírodě se také pravidelně setkávají na odborných seminářích k výměně nových poznatků a názorů z teorie i praxe. Jeden z posledních seminářů se konal na konci května 1985 v Sierpci u příležitosti otevření nového muzea v přírodě.[/]
Park Etnograficzny v Sierpci byl založen v roce 1975 jako samostatné oddělení tamějšího etnografického muzea s cílem prezentovat lidovou kułturu severozápadního Mazovska. Skanzen leží 2 km od města nad řekou Sierpienicou, kde byla k tomuto účelu vyčleněna plocha o rozloze 60,5 ha. Podle koncepce, vypracované doc. Marianem Pokropkem z Katedry etnografie Varšavské univerzity, se ve skanzenu vytvoří tři sídelní celky odpovídající subregionům severozápadního či tzv. Starého Mazovska (řadový, ulicový, návesní) . Po dokončení výstavby celého skanzenu bude v muzeu umístěno 250 staveb včetně drobných hospodářských a sakrálních objektů.
K otevření muzea bylo dokončeno 17 objektů, a to v sídelním typu jednostranné řadové vsi. Převážně jde o dřevěné chalupy a rolnické usedlostí z 19. století, postavené v roubené, případně drážkové konstrukci; k některým usedlostem budou dodatečně připojeny hospodář

ské stavby, zvláště chlévy a stodoly. Usedlosti nestojí izolovaně, ale v návaznosti na zahrady a lány. Zástavba sleduje sociální diferenciaci, takže vedle jednotraktových chalup trojdílného půdorysu tu vidíme i dvoutraktové domy s rozvinutějším půdorysem, které vlastnili zámožní rolníci. Střechy chalup a selských domů ve tvaru valby, sedla nebo s valbičkou jsou pokryty slámou. Vedle rolnických domů byla ve skanzenu postavena krčma z poloviny 18. století, jejíž místnosti budou sloužit krátkodobým výstavám a administrativě, dále pak kovárna z roku 1914, chalupa kováře, čtyři sloupové kapličky (z toho jedna zděná) a kříž z roku 1815. s výjimkou sakrálních objektů, které jsou kopiemi (v jednom případě jde o rekonstrukci), všechny ostatní stavby byly převezeny z vesnic subregionu. Zajímavé je také využití jednotlivých staveb: zatímco některé slouží provozním potřebám muzea, v jiných jsou instalovány chalupnické a selské interiéry z počátku 20. století a z 20., 30. a 50. let našeho věku. v chalupě postavené kolem roku 1840 v Rzeszotaru je štědrovečerní interiér z počátku 20. století a v domě z roku 1902, který byl převezen z vesnice Jonnego, interiér prvního dne velikonočního. k orientaci návštěvníků muzea byl vydán informační tisk s fotografiemi všech objektů.
Muzeum lidové architektury v Sierpci je budováno na vysoké profesionální úrovni pod vedením jeho ředitele Mgr. T. Czervińského a dal[/]ších interních i externích spolupracovníků. Zájemci o lidovou kulturu neopomenou navštívit ani Etnografické muzeum v Sierpci, které má[/] bohaté sbírky zvláště z oblasti lidového umění výtvarného. Josef Vařeka[/]

MATERIÁL

Lidoví léčitelé na Tišnovsku [obsah]

      Je všeobecně známo, že se už od pradávných dob vyskytovali mezi lidmi jedinci, kteří se vyznali v lékařství a léčení. Na našem venkově bývali po celý středověk i později, vyskytovali se i v devatenáctém století a tu a tam i ve dvacátém věku a jejich pomoc vyhledávali lidé i v době, kdy už u nás byla organizována řádná lékařská a nemocniční péče.
      Na práci, znalosti a dovednosti těchto lidových felčarů panují různé názory, a to jak u laiků, tak u odborníků. Mnozí jejich práci úplně zavrhují a odsuzují, jiní je vychvalují, opatrní říkají, že na tom může něco být. Nemíním se stavět ani na jednu, ani na druhou stranu, chci jen zachytit vyprávění a zkušenosti, které se uchovaly z tohoto nevšedního oboru lidové dovednosti v podhůří českomoravské vrchoviny na Tišnovsku.
      Lidovým léčením se tu, pokud lidská paměť sahá, zabýval rod Hájků. Pocházeli z městečka Lomnice u Tišnova, časem se však dostali ženitbou, zakoupením gruntů či pře[/]stěhováním i do jiných osad, v devatenáctém a dvacátém století žili příslušníci tohoto rodu v Lomničce u Tišnova, v Drásově a Malhostovicích.
      Lidé je tu v mnoha případech neznali ani jejich pravým jménem, neboť příslušníci rodu Hájků, zejména ti, kteří se zabývali léčením, měli přezdisko Ščička. Domnívám se, že toto pojmenování je odvozeno od ryby štiky a mělo správně znít Štička, dostalo však dialektickou podobu. Není ovšem vyloučeno, že přezvisko Ščičků souvisí se slovesem ščikati, které se na Tišnovsku užívalo ve významu rozlomit, neobvyklým způsobem roztrhnout. O hedvábné látce se tu říkalo, že se ščiká, to jest trhá v jednom směru, o krávě, která uklouzla zadníma nohama na blátivém terénu a poranila se v bedrech, se říkalo, že se "rozčikla".
      O Ščičcích se vědělo, že dovedou léčit lidské neduhy a zejména "napravovat" vymknuté, vykloubené, vyvrtnuté i zlomené údy i žebra a lidé jejich pomoc velmi často vyhledávali.

      O jejich dovednosti a úspěších se vyprávěly nejrozmanitější a často neuvěřitelné historky, z nichž jsem jako malý chlapec pochytil dvě.
      Obě se týkaly Ščičky, který žil v Lomničce u Tišnova. Podle prvního vyprávění přivedli k tomuto lidovému léčiteli nějakou ženu, které "vyskočila z pantů" spodní čelist, takže nemohla zavřít ústa. Snad se jí to stalo při zívnutí a lidé ji litovali, ale mnozí jí to dokonce přáli, tvrdíce, že má "panty" sanic opotřebované přílišným mluvením.
      Když ji Ščička uviděl, vyhnal ze světnice ty, kteří ji dovedli i domácí lidi, ohmatal postižené čelisti a aniž promluvil jediné slovo, začal se hrabat v truhlíku za pecí, odkud vytáhl dlouhý zabíjačkový nůž a ocilku na jeho broušení. Na postiženou ženu se nepodíval a jal se beze slova přecházet po světnici a brousit při tom nůž.
      Vylekaná trpitelka sledovala s hrůzou každý jeho pohyb a hned ji polévala horkost, hned jí vyrážel na čele studený pot. Bývala by se dala do křiku, ale vyrážela jen nesouvislé skřeky a dívala se po dveřích, aby uprchla.
      Ščičkovo počínání jí působilo strašná muka, neboť se obávala, že jí bude nabroušeným nožem řezat vymknutou čelist. Zamračený Ščička však v okamžiku, kdy ji při přecházení jizby míjel, učinil prudký pohyb, jako by chtěl postiženou trpitelku bodnout nožem do břicha, ta sebou trhla, vykřikla hrůzou a - sanice jí vklouzla do správné polohy. Vyletěla ze dveří div se nepřerazila[/] a pádila od stavení tak, že za sebou ani neslyšela dunivý Ščičkův smích.
      Druhý případ se odehrával rovněž na Lomničce a je mnohem neuvěřitelnější než prvý. Jakýsi generál c. k. armády prý někdy před první světovou válkou spadl s koně a zlámal si nohu. Ujali se ho nejlepší lékaři, nohu mu dali do pořádku, ale už si nemohl pyšně vykračovat, kost mu špatně srostla, takže kulhal. Velmi ho to hnětlo, neboť mu to vadilo ve službě, v rakouské i jiné armádě měl být každý voják a zejména šarže - k tomu tak vysoká - fit. Pochodil se svou vadou spoustu lékařů, ale žádný si netroufal mu zchromlou nohu napravit.
      Když jeho zoufalství dostoupilo vrcholu, dověděl se nějak o lomničském Ščičkovi a jeho úspěších při napravování pochroumaných údů. Jakmile mu to služba dovolila, nasedl do kočáru a nechal se zavézt na Lomničku.
      Když zastavilo pěkné spřežení před Ščičkovým nízkým stavením, vyběhl překvapený hospodář a vzácného pána přeuctivě vítal. Zavedl jej do prostě zařízené světnice, usadil za stůl, na generálovo vyzvání si sedl proti němu a vyslechl celý jeho příběh i otázku, zda by šla kulhavá noha napravit. Ščička se dostal do velkých rozpaků, neboť tak vznešeného pacienta dosud neměl. Léčil pouze venkovské lidi a když se mu snad tu a tam něco nepovedlo, svedl to na pána Boha a jeho pověst, provázená mnoha úspěchy, tím nijak neutrpěla. Tady[/] však byla situace úplně odlišná, Ščička si uvědomil, že je pro něj velkým rizikem, dělat to, co odmítly provést nejlepší lékařské kapacity té doby, ale o celé záležitosti měl svoje mínění.
      Když generálovu chromou nohu hmatem ve zlomu dobře vyšetřil, došel k názoru, že náprava by byla možná, ovšem kost by se musela zlomit a nasadit a srůst tak, aby nepůsobila při chůzi nesnáze.
      Když se ho generál ptal na jeho mínění, točil řeč tak i onak, ale nakonec, zahnán otázkami do úzkých, prohlásil, že si myslí, že by to šlo spravit, ale noha by se musela lámat. To generála zarazilo, neměl obavu z léčení, ale hrůzu z lámání, a proto prohlásil, že raději nechá vše tak, jak to je.
      Jenže chytrý Ščička už měl promyšlený plán do všech podrobností. Když se generál zvedl, poděkoval mu za vzácnou návštěvu a přeuctivě jej doprovázel ke kočáru. Tak jak správně předpokládal, položil vojenský hodnostář na stupátko kočáru nejdříve zdravou nohu. Ščička toho využil, rychle se sklonil, jako by chtěl vzácnému pánovi políbit ruku a udeřil prudce kolenem do generálovy chromé nohy v okamžiku, kdy na ní spočívala váha hodnostářova mohutného těla. Mířil do míst, kde byla kost špatně srostlá a plán se mu podařil - nohu mu zlomil.
      Pan generál vykřikl a snesl se na zem, ale už přiskočil k jeho kočáru kočí i domácí lidé a odnášeli podle Ščičkových pokynů vylekaného

pana do stavení, kde jej uložili na širokou postel. Když se vojenský hodnostář trochu uklidnil, Ščička si k němu přisedl a vyložil mu šetrnými slovy, co se přihodilo a velmi se omlouval za "nešťastnou náhodu". Pak s ním rozebral nastalou situaci a po delší uklidňující debatě jej dostal tam, kde jej chtěl psychologicky mít. Vyložil mu, že to, z čeho měl pan generál největší hrůzu, to jest lámání nohy, má už odbyto a jediné východisko do budoucností je, zlomenou končetinu spravit.
      Ujal se toho samozřejmě sám Ščička a dobře se mu to povedlo. Noha pana generála srostla a když se hodnostář úplně uzdravil, přijel prý lidovému felčarovi na Lomničku poděkovat, ne už v kočáře, ale na koni, jak se na takového vysokého vojenského pána sluší a patří.
      Uvedené události znám z doslechu, jak dalece jsou věrohodné nemohu říci, jistě však mají pravdivé jádro, neboť dovednost Ščičků potvrzují skutečné událostí pamětníků - lidí, kterým pomohli.
      Jedním z nich byli můj otec Jindřich Vermouzek (nar. 1885 v Kuřimi). Přiženil se do Moravských Knínic a jako mladý živnostník, klempířský mistr, spadl před první světovou válkou, někdy v roce 1911 při práci ze žebříku a vykloubil si ruku v lokti. Porouchaná končetina jej velmi bolela, ale postižený nešel ke kuřimskému doktorovi Buďárkovi, doufal, že se mu poranění samo upraví.[/]
      Když mu ruka otekla a bolest se stupňovala, vypravil se se svou ženou - mou matkou Barborou rozenou Kratochvílovou - do Malhostovic, kde bydlel jeden z Hájků - Ščičků. Do Malhostovic byla dobrá hodina cesty, a když tam otec v doprovodu své ženy za hrozných bolestí k večeru dorazil, sotva se držel na nohou. Naštěstí byl Hájek doma, ale ležel na peci úplně opilý. Nebyla to tehdy žádná zvláštnost, na vesnicích vládla kořalka a holdovalo jí mnoho sedláků i chalupníků.
      Otec sdělil Ščičkovi, co se mu stalo, ten slezl z pece, ale vrávoral a blábolil páté přes deváté - tak jako každý opilý. Když otec viděl, v jakém je ranhojič stavu, bál se mu pohmožděnou ruku svěřit. Obával se, že při napravování by mu mohl Ščička ruku pochroumat a že by byl do smrti mrzákem - co u řemesla s jednou rukou?
      Radil se šeptem se svou ženou co dělat a pak řekl opilému Ščičkovi, že mu pochroumanou ruku nesvěří. Toho to tak rozzlobilo, že se na otce obořil. Křičel, že o něj nepsal, a když nevěří, že mu dovede ruku napravit, ať táhne odkud přišel a vyhnal nešťastného pacienta i jeho ženu z domu.
      Oba mladí manželé nastoupili smutnou cestu k domovu, matka plakala, otec syčel bolestí. Dorazili kus za ves, ke Skale, vápencovému útvaru u cesty, a to už nemohl otec bolest snést a rozhodl se, že se ke Ščičkovi vrátí, ať se děje co děje. Když přišli zpátky, byl Ščička už[/] trochu vystřízlivělý a pociťoval jakési zadostiučinění, že ho otec přece jen vyhledal; ruku mu důkladně ohmatal, přikázal matce, kde a jak má svého muže držet, trhl předloktím a vykloubený úd se vrátil na své místo.
      Bolestí hned nepřestaly, ale otok za několik dní přešel, ruka byla pohyblivá a vyhojila se tak, že otec mohl dělat všecky práce svého náročného řemesla a nikdy si na bolesťi ve vykloubené ruce nestěžoval.
      Podobnou zkušenost udělal i dosud žijící bývalý řídící učitel v Doubravníku (nyní okres Žďár nad Sázavou), Leopold Mazáč, narozený 2. 2. 1902. Někdy před prázdninami než měl začít chodit do školy, spadl na kámen a vyrazil si ruku w lokti, Rodiče nevěděli o co jde a tak jako jiní venkované kloučkovi ruku zavázali a doufali, že mu přestane bolet. Když mu ruka otekla a synek naříkal, vypravit se s ním otec do Nedvědice k doktoru Haškovi. Ten chlapci pochroumaný úd prohlédl, namazal nějakou mastí, zavázal a poslal pacienta domů s poznámkou, že to přejde.
      Když se ale očekávaný výsledek lékařského zákroku ani za čtrnáct dní nedostavil, kroutili nad tím rodiče hlavou a pan Mazáč poznal, že není něco v pořádku a šel s malým synkem ke druhému nedvědickému lékaři, MUDr. Zapletalovi. Tam se léčebná kůra opakovala: prohlídka, mast a obvaz. Účinek se samozřejmě zase nedostavil, a tak vzal pacientův otec malého Poldíčka a zavezl jej do dětské nemocnice v Brně,

jíž se obecně říkalo Kindršpitál (Kinderspital). Tam byl léčebný postup stejný, jako u obou lékařů, po prohlídce mast, obvaz a uložení postiženého chlapce na lůžko v malém pokojíku, odkud se nesměl hnout.
      Když přišel otec synka po týdnu navštívit a zjistil, že s ním v nemocnici nic nedělají a ruka není v pořádku, vzal jej domů. Otok z končetiny po nějaké době sešel, malý Poldík mohl rukou v rameni pohybovat a dokonce už neměl ani loket zavázaný. Doma mu byla dlouhá chvíle, a proto chodil a hrál si s ostatními dětmi před otcovským i sousedním Kosmáčkovým gruntem. Hru dětí pozorovala stařenka Kosmáčková a protože malý Mazáč na sobě v teplém srpnu mnoho odění neměl, všimla si, že je chlapcova ručka v lokti křivá. Zašla k Mazáčům, sdělila jim svoje pozorování a chlapce litovala, že bude mít nadosmrti křivou ruku, že bude mrzák. Mazáčovi jí celí nešťastní sdělili, co všechno podnikli, aby byl jejich synek zdráv a že nevědí, co by měli dále dělat. Na to babička odvětila: "Zajděte s ním k Hájkovi do Malhostovic". Pantáta Mazáč poslechl, zapřáhl koně a zamířil k Malhostovicím. Hospodáře Ščičku zastali doma, přijal je vlídně, Poldíkovi křivou ručku důkladně prohlédl, prohmatal a otci řekl diagnózu: ručka je vykloubena v lokti a za šest neděl po úrazu kloub srostl, ale v nesprávné poloze. Má-li být ruka v pořádku, musí se srůst zlomit a předloktí dát do správného místa.[/]
      Pro otce i synka byla představa lámání hrozná, ale po vysvětlení Ščičky, že to jinak nejde, nakonec otec k bolestnému výkonu přivolil, synka přidržel tak, jak mu Hájek poručil a došlo k lámání. Že se to neobešlo bez křiku malého pacienta je samozřejmé, vždyť podnes, téměř po osmdesáti letech, vzpomíná Leopold Mazáč na krutou bolest, kterou při Ščičkově zásahu zažíval. Hájek dal potom předloktí do správné polohy a propustil plačícího chlapce i jeho ustaraného otce se slovy: "Nic se nebojte, ruka bude v nejlepším pořádku" a skutečně byla a je podnes.
      A nakonec moje vlastní zkušenosti. Na své učitelské dráze jsem se dostal za protektorátu na měšťanskou školu do Drásova (okres Brno-venkov). Velmi brzy jsem si všiml, že na protější straně ulice, v níž škola stála, zastavují velmi často selské povozy, ze kterých vystupují muži a ženy nejrůznějšího stáří o holi či za podpory jiných a vcházejí do malého domku, u jehož vrátek je vítala drobná usměvavá stařenka. Dověděl jsem se, že se jmenuje Hájková, že je vdova a že její zemřelý muž patřil k rozvětvené rodině lidových léčitelů Hájků - Ščičků. Lidé se u ní zdrželi delší či kratší dobu a pak odcházeli buď sami nebo za podpory jiných k povozu, kterým přijeli. Zjistil jsem také, že babička Hájková spravuje vykloubené údy, prsty, napravuje zlomená žebra, klíční kostí a jiné pohmožděniny. Venkovští lidé ze širokého okolí ji pro tuto dovednost[/] velmi často vyhledávali, chodili sem nejen z Drásova, Čebína, Malhostovic a Všechovic, ale i ze vzdálenějších vesnic, Nuzířova, Skaličky, Lažan, Újezdu, z Unína, Rozhozce, Jamného, Bukovice i Hlubokého (dnes Hluboké Dvory), neboť odtud bylo k doktorovi do Tišnova daleko a do Černé Hory ještě dál a babiččina dovednost měla dobrou pověst.
      Jeden z těch, kdo vyhledali pomoc paní Hájkové, byl i Ludvík Horák, technický úředník z Drásova. Žije tu dodnes, má sedmdesát let a babička ho měla v práci dvakrát. Poprvé když si jako mladík vyvrtl nohu v kotníku. Napravila mu ji tak, že s pohmožděninou neměl nikdy potíže.
      Podruhé to bylo horší, pan Horák si zlomil nohu. Odvezli jej do nemocnice, kde se pod rentgenem ukázalo, že je to úraz velmi komplikovaný, měl také nohu pět týdnů v sádře a i když byl velmi opatrný, cítil, že není něco v pořádku. Noha pobolívala, a proto vyhledal pomoc u paní Hájkové. Ta mu srostlou nohu ohmatala a poručila mu, aby si přinesl desky ze starého sešitu. Přiřízla si je, nohu namazala černou mastí, kterou sama vařila, a jež měla mezi lidmi zvuk zázračného léku, přiložila desky, vše utáhla a doporučila opatrnost.
      Když uplynul měsíc, šel pan Horák do nemocnice na kontrolu. Kromě vnějšího ohledání, pořídili lékaři také rentgenový snímek a srovnali jej s předchozími snímky. Nemohli se vynadivit zlepšení, které se na noze objevilo. Ptali se pacien

ta, co s ránou dělal, ten přiznal pravdu a divení bylo ještě větší.
      A nakonec moje vlastní zkušenosti, Viděl jsem mnoho lidí, které paní Hájková léčila, někteří o tom i obšírně vyprávěli, ale přece jen ve mně žily stále, i když skryté, pochybnosti. Až jednou...
      Při totálním nasazení učitelů se sestavoval rozvrh všelijak a já jsem musel vyučovat tělesnou výchovu v tehdejší druhé měšťance. Byla to chlapecká třída, venkovští kluci jako pořízci, jeden z nich bydlel s rodiči v sokolovně a cvičil si podle libosti na všech druzích nářadí.
      V jedné z hodin jsem měl seznámit žáky se základními prvky sebeobrany. Po kratším výkladu jsme prováděli praktické ukázky a dnes už ani nevím, jak se to stalo, tento žák, jmenoval se Mach, mi narazil prudce hlavou do žeber. Něco křuplo, jako když se zlomí suchá větévka v lese - a při vydechnutí a nadechnutí jsem pocítil na levé straně žeber ostrou píchavou bolest. Nebylo pochyby, kluk mi zlomil žebro. Vydržel jsem v hodině do přestávky a pak se odebral - k babičce Hájkové.
      Přivítala mne mezi vraty svého domku s úsměvem slovy: "Á, copak nám nesete, pane učitel?" Když jsem jí sdělil příčinu své návštěvy, zavedla mne do světnice a požádala, abych se do půl těla svlékl. Potom přejela svými citlivými prsty po hrudníku a řekla: "Tak tady to je, máte zlomené žebro." Pak poodešla ke staré truhle, vyndala odtud dlouhý pruh látky, zavedla mne k židli[/] s rovnou příčkou opěradla a s obratností a silou, kterou bych nikdy v její drobné postavě nehledal, mne bokem ohnula přes opěradlo, ovinula mi látku kolem hrudníku, cosi s ní dělala a řekla: "Nadechněte, vydechněte." Cítil jsem, jak zadrhla uzel, narovnala mne a řekla, abych se oblekl a šel domů a že mohu chodit normálně do školy. Zlomené žebro se prvních pár dnů při dýchání ozývalo, ale bolest se mírnila a blížil se den, kdy jsem měl navštívit paní Hájkovou, aby mi obvaz sundala. Zatím nám však onemocněly obě děti a volali jsme doktora. Přijel druhý den, byl to MUDr. Fruhwirt z Tišnova, výborný lékař, lidumil, který měl porozumění pro každého. Vesnice Nuzířov, v níž jsme tehdy bydleli, byla deset kilometrů od města a dr. Fruhwirt tam nejezdil příliš často, ale když už přijel, prohlédl nás všechny: kluky, kteří se zatím uzdravili, tchána i tchyni,[/] jež si na cosi naříkali, manželku, a nakonec se otočil, jen aby se neřeklo, také ke mně: "Vy také něco máte?" "Mám, pane doktore, zlomené žebro." "Ukažte!" Svlékl jsem košili a dr. Fruhwirt mrkl na obvaz a povídá: "Kdo vám to zavazoval?" "Babička Hájková". "A to se na to nebudu ani dívat." A to byla od zkušeného lékaře poklona.
      Škoda, že žádný ze Ščičkova rodu nešel studovat medicinu, jistě by z nich byli vynikající lékaři, Jejich dovednosti a zkušenosti, předávané z pokolení na pokolení, se v dnešní uspěchané době, plné zdravotních středisek a poliklinik pomalu vytrácejí, a ti z Hájků - Ščičků, kteří je ještě znají, "lékařskou praxi" už neprovozují. Leccos prý umí paní Šildrová, rozená Hájková, bydlící v Drásově. Naučila prý ji to babička Hájková a svěřila jí i tajemství, jak se vaří hojivá černá mast. Rostislav Vermouzek[/]

VÝSTAVY

"Svět na hraní" (k výstavě hraček v Okresním muzeu na Kladně, únor - duben 1986) [obsah]

Vtextu k výstavě Hračky a hry uspořádané v roce 1980 v Národopisném muzeu v Praze říká o dětské hračce Helena Johnová: "Tento prastarý kulturní fenomén není jen půvabným dokladem dětské zábavy, rodičovské lásky a výrobního dů[/]myslu. Díky bezprostřednímu sepětí hračky se životem dítěte a tím i celé rodiny věrně zrcadlí společenské, ekonomické a kulturní problémy denního života nejširších vrstev...". v průběhu posledních let se hračka stala oblíbeným námětem k výstavám. Umožňuje volbu různých aspektů, tvůrci výstav mohou přinést vždy nové a zajímavé řešení a vždy nový a působivý materiál.

      Výstava "Svět na hraní" na Kladně tedy navazovala na celou sérii výstav. Autorce Věře Schubertové se podařilo nalézt vlastní, osobité řešení, koncepci. odpovídající nejlépe charakteru kladenského muzea a regionu. Východiskem pro přípravu výstavy se stal soupis hraček prováděný ve středočeských muzeích a tedy také v muzeích kladenského okresu. Přehled o sbírkových fondech poskytl orientaci, ukázal, že v Oblasti nebylo žádné centrum výroby lidových hraček, že je tedy třeba vycházet ze zcela jiných kritérií. Základním se stal především pohled sociální (hračky ve sbírkách muzeí pocházejí ze středních a nižších sociálních vrstev obyvatelstva) a hledisko psychologicko-pedagogické. Tím byla předurčena podoba výstavy, řazení exponátů v tematických celcích.
      Nejrozsáhlejší skupinu tvoří hračky sloužící ke hrám napodobivým. Jednoduché i složitější hračky zvukové (chrastítka, píšťalky aj.), panenky - od nejprostších panenek z vařečky a podomácku vyrobených panáčků, panenek hadrových, dřevěných, sádrových až po chodicí panenky z konce 50. let. Kočárky, nábytek, pokojíčky, nádobíčko, to vše patří k této skupině hraček, stejně jako nejrůznější zvířátka (plyšová dokládají tovární výrobu z Kročehlav z let 1924-1951), pro chlapce dopravní prostředky, oblíbené kostky a stavebnice. Model šachty, který lze řadit podle funkce mezi hračky didaktické, svědčí o úzkém vztahu k oblasti Příbramska. Zají[/]mavý celek je věnován loutkám od uzlu na kapesníku k zajímavým loutkám řezbáře Jirkovského a dalším. Ke hrám pohybovým patří míče, brusle, sáňky, houpací koníčci, koloběžky, kola apod. s nimi úzce souvisejí soutěživé hry a rekvizity k nim potřebné: špaček s pálkou, káča s bičem, praky, pistole, draci, šipky, kuličky aj.
      Výstava předkládá výběr ze sbírkových fondů Okresního muzea na Kladně, ale také Vlastivědného muzea ve Slaném a jeho pobočky Národopisného muzea ve Třebízi a Městského muzea ve Velvarech. Dokumentuje výskyt a typy hraček užívaných v oblastí v období 19. a 1. poloviny 20. století, hračky samotné doplňuje dobovými fotografiemi zachycujícími děti při hře s nimi. Příprava výstavy upozornila i na mezery v muzejních sbírkách. Sběrná akce, která výstavě předcházela, ukázala, že lze ještě mnohé v terénu získat a významným způsobem obohatila sbírky muzea. k výstavě byla vyhlášena soutěž "O nejzajímavější samostatně vyrobenou hračku", která nepochybně vzbudí zájem dětí a poskytne zajímavé výsledky.
      Návštěvníci dostávají do rukou letáček s rozmnoženým textem, exponáty jsou provázeny věcnými popisy, upozorňujícími tam, kde to bylo možné, na sociální postavení rodiny, v níž byla hračka užívána. Přemíra textů na výstavách není žádoucí, přesto by možná alespoň základní hesla třídící hračky do skupin a stručná charakteristika[/] prospěla k přehlednosti, orientaci a pochopení záměru.
      Výstava "Svět na hraní" uspořádaná k Mezinárodnímu roku míru patří nepochybně k úspěšným, záslužným a odborně podnětným akcím kladenského muzea. Vanda Jiřikovská

Výstava Deti v minulosti v Slovenskom národnom múzeu v Martine [obsah]

Deti sú a boli i v minulosti stredobodom pozornosti dospelých, ktorí obmedzovaní existenčnými možnosťami ich už od útleho veku pripravovali do života. v rannom veku formou hry približovali deťom svet dospelých a po dosiahnutí určitého veku ich zaraďovali do skutočného života. Najskôr formou jednoduchej práce v domácnosti a až neskôr im prenechávali zložitejšie a náročnejšie činnosti.
Na otázku ako žili deti na Slovensku koncom 19. a v prvej polovici 20. storočia sa pokúša odpovedať výstava Deti v minulosti inštalovaná vo výstavných priestoroch Slovenského národného múzea Etnografického ústavu v Martine, sprístupnená v čase od 18. mája 1986 do apríla 1988.
Hlavným predmetom výtvarno-priestorového riešenia a ťažiskom výstavy je trojrozmerný materiál zo zbierok SNM-EÚ v Martine a ďalších siedmich slovenských múzeí, pre názornosť doplnený veľkoplošnými fotografiami národného umelca Karola Plicku a informačnými textami, charakterizujúcimi každú

zo štyroch častí výstavy. Výstavou návštevníka sprevádzajú nahrávky detského folklóru zo všetkých oblastí Slovenska.
Každá časť zahŕňa vo svojej štruktúre dôležitú etapu vo výchove a raste dieťaťa. Narodenie dieťaťa, jeho úplná závislosť na rodičoch a na pomoci najbližších súrodencov je obsahom prvej časti výstavy. Druhá časť sleduje prvé samostatné kroky dieťaťa, vedené skúsenou rukou rodičov, umožňujúcich dieťaťu zapojiť sa do iivota a zbavujúcich ho úplnej závislosti od inej osoby. Začala sa škola, pribudli roky a s nimi i povinnosti. Uvedenú skutočnosť vystihuje tretia časť výstavy. Budeme dospelí - obdobie hier sa skončilo. Hračky a hry nahradila práca. Ako vyzeralo toto obdobie v každodennom živote a v práci a ako žila dospievajúca mládež vo sviatočných chvíľach je náplňou štvrtej časti výstavy.
Veríme, že výstava Deti v minulosti umožní svojim návštevníkom nazrieť hlbšie do podmienok, v akých žili deti v minulosti a donúti obdivovať ich silu, vďaka ktorej prekonávali najrôznejšie ťažkosti už od svojho narodenia. Eva Pančuhová

Folklórní sklomalba Ladislava Hřebačky [obsah]

Národopisné muzeum Slánska v Třebízi otevřelo o tradiční Třebízské pouti 1. června 1986 výstavu obrázků na skle malíře a folkloristy Ladislava Hřebačky, který se na[/] vernisáži uvedl také hrou na dudy - nástroj mu nejbližší. Autor rodák z jihomoravské Poštorné u Břeclavi (nar. 31. 10. 1929) - tu skloubil své výtvarné školení (absolvent gottwaldovské uměleckoprůmyslové školy) s erudicí folkloristy, již dosáhl na FFUK v Praze, a s láskou k lidové písni, která ho přivedla v roce 1953 do Čs. státního souboru písní a tanců. v tomto souboru působil až do roku 1983 - hrál na píšťaly, fujary a především na dudy (sólista). v současné době se věnuje výhradně malířské tvorbě, v níž oživil podmalbu na skle, v minulosti v lidovém prostředí velice oblíbenou. Vyšel z jejích tradičních forem, ale obohatil ji o nové prvky - např. v době kolem r. 1970 dominovala u něj "kresba na skle" překrytá stříbrnou či zlatou fólií. Tématicky čerpal jednak z lidových balad a pověstí, jednak z lidového zvykosloví, především ale z inspirace lidovou písní. Vytvořil tak např. cyklus zbojníků, v němž k tradičnímu pojetí Jánošíka dominujícímu pentatrychu přistoupily postavy některých dalších členů jeho družiny (Ilčík, Uhorčík) a také zbojníci v podání lidové písně (Ej, hora, hora) . Dalším inspiračním okruhem Hřebačkovy tvorby byla vojna. Dominoval tu triptych Píseň od Slavkova, evokující strašnou bitvu z napoleonských válek, jež poznamenaly i Slovácko, které bylo po staletí terčem nájezdů vojsk z uherské strany. Odrazilo se to i v lidových písních - na Hřebačkových obrázcích jsou zachyceni husaři a tančí[/]cí chlapci při verbuňku a "pod šable". Tradiční lidové zvyky rodného Slovácka reprezentoval na výstavě triptych Fašanky a dále obrázky Vynášení Morany a Hlody, navozující atmosféru bujného veselí. Hřebačka se však neinspiroval jen lidovými písněmi rodného Slovácka, ale nadchl se i pro lidové písně z Čech; dudáci i další muzikanti a lidové typy z Čech z písní Já jsem od Strakonic, Alou páni muzikanti atd. byly toho tu dokladem. Na výstavě byly však i poeticky snivé obrázky (Měsíční dostaveníčko), náměty z prostředí kolotočů, bojujících kohoutů apod. Nicméně centrem jeho tvorby byla inspirace lidovou písní, podmíněná i dlouhodobým působením v Čs. státním souboru písní a tanců.
Hřebačkova výstava v Třebízi potrvala do konce září 1986. Naváže na ni ještě širší výstava z jeho malířské tvorby, připravovaná pro rok 1987 ve Vlastivědném muzeu v Slaném, jehož součástí je i třebízské muzeum. Jan Šťovíček

[ruština]

[ostatní jazyky]