národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1987 - ČÍSLO 2

 
 

OBSAH
Studie
Vlasta Svobodová: Etnokulturní procesy - výsledky výzkumu a samočinný počítač . . . 73
Martin Mešša: Chlievy ako súčasť ľudového stavitelstva Horného Šariša . . . 79
Jarmila Macháčková: Vývoj lidového oděvu v Krumvíři od konce 19. století do přítomnosti . . . 89

Portrét
Zdeněk Mišurec: Jaroslav Orel a Slovácko . . . 103

ZPRÁVY

Jubilea
Zdravice PhDr. Jánu Mjartanovi, Drsc. (Václav Frolec) . . . 109
K osmdesátinám Vasila Marinova (Václav Frolec) . . . 109
MVDr. Karel Bimka, zpěvák - bohatýr (Jaromír Nečas) . . . 110

Nekrology
Ing. Jan Rudolf Bečák (20. 4. 1915-1. 1. 1987) (Jiří Langer) . . . 111
Jožka Rampáček (10. 9. 1918-1. 1. 1987) (Dušan Holý) . . . 111
Historik Antonín Verbík zemřel (Václav Frolec) . . . 112
Plnosť časov (Ján Olejník) . . . 113

Dějiny
Živý odkaz josefa Klvani (Václav Frolec) . . . 115
K stému výročí Josefa čapka (23. 3. 1987) (Richard Jeřábek) . . . 115

Knihy
Dějiny hmotné kultury I. (Václav Frolec) . . . 117
Jiří Cetl a kol.: Průvodce dějinami evropského myšlení (Václav Frolec) . . . 119
Láska a smrt. Výbor lidové poezie (Bohuslav Beneš) . . . 120
D. S. Lichačev - A. M. Pančenko: Smích staré Rusi (Bohuslav Beneš) . . . 121
Josef Klíma: Zákony Asýrie a Chaldeje. Pokračovatelé Chammurapiho (Bohuslav Beneš) . . . 122
František Matúš - Jozef Hrušovský: Šarišské ľudové piesne, zv. III zo súťažnej prehliadky Krása života (Mikuláš Mušinka) . . . 122
Barry Harrison - Barbara Hutton: Vernacular Houses in North Yorkshire and Cleveland (Josef Vařeka) . . . 123

Sborníky
Acta skansenologica (Josef Jančář) . . . 124
Venkovské město, sv. 1 (Josef Vařeka) . . . 125
Zborník príspevkov zo seminára o smerovaní folklórneho hnutia v Stredoslovenskom kraji (Želmíra Šípková) . . . 126

Konference
Život a bývanie rodiny vo veľkomestskom prostredí v prvej polovici 20. storočia (Bratislava Budapest) (Ingrid Kostovská) . . . 126
Archeologicko-etnografická konference ve Strážnici (Jiří Langer) . . . 128
Ludvík Kuba a slovanská etnografie (Věra Frolcová) . . . 129
Bulharistický kongres (Václav Frolec) . . . 130
Mezinárodní konference o výzkumu současnosti (Václav Frolec) . . . 131

Festivaly
Detva 1986 (Jiří Pajer) . . . 132
Chodské slavnosti 1986 (Vlasta Ondrušová) . . . 134
Na okraj obnovené soutěže verbířů ve Strážnici (Karel Pavlištík) . . . 135

Náš rozhovor
Docent PhDr. Oldřich Sirovátka, CSc. (Připravil Václav Frolec) . . . 136

Výstava
Lidová architektura v okrese Kladno (Výstava v Národopisném muzeu v Třebízi 1986) (Josef Vařeka) . . . 139

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1986 (Připravila Ludmila Horehleďová) . . . 140

Informace
Svaz evropských muzeí v přírodě (Jiří Langer) . . . 144
Výstava lidové kultury ve Vídni (Jiří Langer) . . . 144
Nové expozice Slováckého muzea v Uherském Hradišti (Jiří Deml) . . . 144
Keim, H. - Lobenhofer, F.: Freilichtmuseum des bezirks Oberbayern (Jiří Langer) . . . 144
Akce připravované v roce 1987 (redakce) . . . 144


Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 2

STUDIE

ETNOKULTURNÍ PROCESY - VÝSLEDKY VÝZKUMU A SAMOČINNÝ POČÍTAČ [obsah]


      VLASTA SVOBODOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Ve společenskovědních oborech se u nás již delší dobu využívá výpočetní techniky, v naší disciplíně se však přes některé pokusy1) dosud nestala obecně používanou metodou. Nebylo jí dosud využito pro výzkum lidového kroje (významného indikátoru charakteru vztahů současné společnosti k lidové tradici) a ani pro výzkum bydlení. Aplikování této metody na výzkum uvedených jevů v rámci výzkumu etnických procesů je proto třeba považovat prozatím za experimentální.
      Základní charakteristiky těchto nových metod:
1.
Především, všechny dotazníkové akce je možno zpracovávat pomocí výpočetní techniky mnohem rychleji, snadněji, přesněji a v neomezeném rozsahu. Týká se to všech rutinních úkonů, jako je výpočet procent, třídění dat, vytváření tabulek apod.[/]
2.
Díky své mohutné specializované kapacitě umožňuje počítač takové výpočty, které by byly jiným způsobem nezvládnutelné.
3.
Mimo tyto aplikace však můžeme od výpočetní techniky očekávat i postupy, které dosud aplikovány nebyly - nazveme je pracovně prozatimní hlubší obsahovou analýzou.
      Důležitá a zodpovědná je součinnost mezi etnografem a programátorem - analytikem, taková, aby bylo dosaženo efektivního výsledku a vyžaduje tedy plnou odbornost obou pracovníků. Základem jakékoliv aplikace výpočetních postupů je patřičná příprava dotazníku. Musí být taková, aby byl možný převod získaných dat do číselné formy. k této přípravě patří odhady počtu potenciálních respondentů a jejich skupin, ohraničení lokalit, posouzení mentality respondentů, tak, aby bylo

73

možno vhodně formulovat otázky i seznamy do úvahy připadajících odpovědí. Nejdůležitější je samozřejmě struktura jednotlivých skupin otázek, musí zachycovat okruhy problémů z hlediska daného úkolu a to jednoznačně, to znamená, že nesmí dojít ke dvojsmyslným a přibližným odpovědím. Charakter dotazníku vyžaduje tedy zkušenost etnografa, který musí nabídnout respondentovi takové odpovědi, aby řešily určitý problém.
      Neméně významnou etapou je příprava vhodných programů pro počítač. Spolupráce etnografa s programátorem je i tu nezbytná. Počítačové zpracování totiž poskytuje prakticky nesčetné možnosti pro selekci a třídění dat.
      Nejzákladnější typy vyhodnocení výpočetní technikou:
1.
Základním vyhodnocením je většinou frekvenční analýza jednotlivých jevů, např. počet osob nosících kroj - běžně, občas, příležitostně, vůbec ne. Jestliže získáme takovéto frekvence, ať již v procentech nebo v absolutních hodnotách, platné pro obec, národnost, skupinu nebo časový úsek, můžeme je porovnávat s frekvencemi v jiném prostředí a čase. Výsledkem jsou exaktní relace prostorové a časové.
2.
Vyhodnocení binárních a n-árních vztahů. Tímto postupem získáme těsnost vazeb mezi jednotlivými jevy u definovaných skupin. Např. na otázku existence nošení kroje odpovídají ženy a muži a se vzděláním základním a vyšším. Máme tedy minimálně čtyři skupiny osob: 1. ženy se základním vzděláním, 2. ženy s vyšším vzděláním, 3.[/] muže se základním vzděláním, 4. muže s vyšším vzděláním. Obsah takovéto tabulky nám po statistickém vyhodnocení zodpoví otázku v dotazníku neformulovanou a také neformulovatelnou: Jaká je interakce mezi pohlavím a vzděláním k praxi nošení kroje. Po vyhodnocení binárních vztahů mezi jednotlivými otázkami můžeme postupovat k hlubší obsahové analýze.
3.
Pomocí počítače je možno provést seřazení respondentů z etnografických hledisek. Závažnost jednotlivých otázek pro dané třídění je možno bodovat obdobně jako v psychologických testech a tím získat přesné zařazení respondentů.
4.
Hlubší poznání shrnující globální výsledky všech odpovědí může poskytnout faktorová analýza, která extrahuje z odpovědí jejich abstraktní pozadí, tedy vytváří model působení příčin charakteru nebo pohybu jevu ve smyslu historickém i regionálním.
      Samočinného počítače bylo experimentálně použito v první fázi při výzkumu etnických procesů v jihomoravské dosídlené pohraniční oblasti, tj. v okrese Břeclav a Znojmo. Vědeckými důvody bylo zkoumání oděvu a bydlení. Časově i personálně limitovaný výzkum v sociálně komplikovaném terénu vyžadoval použití nové metody práce.2)
      Dotazníky, kterých bylo použito, jsou sestaveny s výhledem na vyhodnocení počítačem. U každé otázky je možno volit odpověď z uvedených eventualit. Každý dotazník obsahuje několik skupin otázek podle předem zvolených tematických okruhů a tyto skupiny obsahují

74

podmnožiny specifických otázek. Šetření týkající se bydlení obsahuje 71 hlavních otázek, dotazník zkoumající odívání 46 otázek. Zvláštní skupiny pak tvoří otázky uspořádané do tabulek.
      Při výzkumu bydlení bylo do dvanácti obcí rozesláno 555 dotazníků, navráceno bylo 71,2 procenta, při výzkumu odívání jsme rozeslali rovněž 555 dotazníků, návratnost byla 71,4 procenta. Již toto neobvykle vysoké procento návratnosti, tedy zhruba 70 procent reakce respondentů na značně obsáhlé dotazníky naznačila úspěch metody. Dílčí výsledky potvrzují její efektivnost.
      Metoda dotazníků umožnila získat v poměrně krátkém období značné množství informací, a to i od respondentů jiné než české národnosti, kteří nevládají pravopis a mají zábrany v psaní textu.
      Je vidět, že v této oblasti nemůže tradiční forma dotazníků při absenci odborného pracovníka přinést očekávané výsledky a statistické postupy jsou tedy plně oprávněné. Trvalá účast odborníka při vyplňování dotazníků na obou rozsáhlých úkolech je samozřejmě nerealizovatelná. Distribuci a pilotáž dotazníků speciálně upravených pro počítač mohli provést instruovaní laici-externisté.
      Již předběžná analytická práce umožňuje sledovat následující problematiku:
     - vývoj využití domu a jeho úprav,
     - postoj k vlastnímu obydlí a k obci (v rovině utilitární a estetické),
     - tvorba životního prostředí (v rovinách potřeb a zájmů jednotlivce a skupiny a jejich[/] uspokojení),
     - užívání a udržování lidového kroje,
     - postoj k lidovému kroji a prognóza,
     - využití kroje v současném společenském životě (SOZ, ZUČ atd.).
      Tato problematika je zkoumána v rovině generační, etnické, profesní a regionální i v širším starousedlickém zázemí.
      Prozatím uvádím jen několik zajímavých výsledků:
1.
Překvapivě vyšší zájem o lidový kroj u mladé a střední generace. Opravuje se tak tradovaná představa o intenzívnějším kladném vztahu ke kroji u generace nejstarší.
2.
Ukázal se značný zájem o lidový kroj u mužů. Nečekaně vysoké procento mužů je přesvědčeno, že lidový kroj nezanikne (79 procent) . Muži se staví pozitivně k zapojování lidového kro je do akcí Sborů pro občanské záležitosti (71 procent).
3.
Po slováckých krojích je vysoce ceněn kroj valašský, ovšem bez další regionální specifikace. Ve větším počtu jej propagují muži než ženy.
4.
Téměř polovina respondentů (49 procent) se domnívá, že lidový kroj je u nás málo propagován.
      Tyto a další jednotlivé výsledky jsou indikátory postavení lidového kroje ve studované oblasti v současné době. Zpřesňují naše závěry získané přímým výzkumem v terénu.
      Pro analýzu postojů jednotlivých národností i vesnic se ukázalo nutné zachovávat a využívat i informace o nezodpovězených otázkách. I nezodpovězená otázka je odpověď a informu

75

je nás o lhostejnosti ke krojům a dotazníkům vůbec. Pokud se nezodpovídání vyskytuje frekventovaněji u určité skupiny nebo skupin, můžeme z toho činit adekvátní závěry. Takovéto případy nastaly u některých národností.
      Příklad týkající se národnosti, Sledujeme názory na využití lidového kroje v práci Sboru pro občanské záležitosti. Mezi Čechy a Slováky nejsou průkazné rozdíly nejen v této otázce, ale i v obecném měřítku ostatní problematiky. Tyto národnosti jsou si svými postoji velice blízké. Avšak mezi Slováky a Slováky-reemigranty z Bulharska a Rumunska je rozdíl výrazný. Skupinu slovenských reemigrantů z Maďarska jsme pro jejich menší počet nemohli považovat za výrazný element ve vývoji ve zkoumané oblasti. Naproti tomu jugoslávští reemigranti se chovají podobně jako dosídlenci z Československa. Volynští Češi projevili výraznější nezájem ve srovnání se všemi ostatními skupinami, které vyjadřují jednoznačně kladný postoj, i když v rozmanité intenzitě.
      Příklad týkající se srovnání jednotlivých vesnic. Jednotlivé vesnice bylo možno rozdělit do tří dobře odlišitelných shluků. v prvním shluku jsou vesnice s převažujícím kladným postojem, v druhém jsou vesnice na rozhraní mezi kladným a záporným postojem, ve třetím zřetelně převažuje negativní postoj. Do první skupiny patří např. Hlohovec v okrese Břeclav, do druhé Nový Šaldorf, do třetí městečko Miroslav v okrese Znojmo.
      Využití výpočetní techniky ke zpracování získaných informací tedy přispělo ke zpřesnění závěrů našeho výzkumu a po konfrontaci vý[/]sledků tohoto zpracování s výsledky ostatních metod můžeme vytvořit exaktnější syntézu celé problematiky etnických procesů.
      Výpočetní technika tedy nezbavuje etnografii specifik individuální autorské interpretace, ale naopak ji podněcuje a podporuje vědecké tvůrčí myšlení při shrnování statistických - exaktních výsledků.3)

Poznámky
1.
      Lidová píseň a samočinný počítač III. Sborník materiálů ze 3. semináře o využití samočinného počítače při studiu lidové písně (Brno 15.-18. 10. 1974). Praha 1976; Z. MIŠUREC - Z. ZASTÁVKA: Formální metody zpracování dokumentace lidových staveb. Opera ethnologica, ČSAV - Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha 1977; Z. JAKUBÍČKOVÁ: Možnosti využití samočinného počítače při výzkumu přeměn zemědělského hospodaření. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury 2. Red. V. Frolec. Uh. Hradiště 1983.
2.
      V. SVOBODOVÁ: Tradice v současném bydlení v jihomoravském pohraničí. k metodice výzkumu. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury 2. Red. V. Frolec. Uh. Hradiště 1983.
3.
      Dalším stupněm tohoto vývoje je vyhodnocování informací získaných filmovým záznamem pomocí samočinného počítače.
      Na této experimentální práci se jako programátor i jako recenzent tohoto článku účastní RNDr. Ing. B. Petřík.

76

DIE ETHNOKULTURELLEN PROZESSE - DIE FORSCHUNGSERGEBNISSE UND DER AUTOMATISCHE RECHNER (Zusammenfassung)

      Der Einsatz der Rechentechnik ist bisher in unserer Disziplin keine allgemein angewandte Methode. Ihre Heranziehung für die Erforschung ethnischer Prozesse in dem nach dem J. 1945 besiedelten südmährischen Grenzgebiet, und zwar für die Untersuchung der Volkstracht und Wohnweise, muss daher als experimentelle Methode angesehen werden.
      Bei dieser Arbeit bedarf es der Zusammenarbeit zwischen dem Ethnographen und dem Programmator-Analytiker, und zwar sowohl bei der Vorbereitung der speziellen Form der Fragebögen, um die Überführung der gewonnenen Daten in die nummerische Form zu ermöglichen, als auch bei der Vorbereitung der erforderlichen Programme für den Computer. Eine solche Bearbeitung bietet nämlich unzählige Möglichkeiten für die Selektion und Sortierung der Daten. Grundlage ist z. B. eine Frequenzanalyse der Phänomene und eine Festsetzung der verschiedenen Varianten ihrer Beziehungen, man kann aber sogar bis zur Faktorenalyse gelangen.
      Für die Forschung wurden 11 Gemeinden ausgewählt,
[ /] die Modelle eines gewissen Typs von Lokalitäten sind. Die Untersuchungsergebnisse und die Datenverarbeitung über die Volkstracht sind Indikatoren für ihre gegenwärtige Stellung im untersuchten Bereich sowie ihrer Funktion als Entwicklungsfaktor. Sie ermöglichen Schlussfolgerungen, die die unterschiedliche Einstellung der Bewohner zur Volkstracht bei den einzelnen Nationalitäten, Lokalitäten, die Einstellung zur ihrer Einbeziehung in das gegenwärtige Festtagsleben, und zwar in verschiedenen Ebenen der Sozialgruppen, erklären.
      Der Einsatz der Rechentechnik präzisiert und korrigiert unsere durch die traditionellen Forschungsmethoden gewonnenen Informationen und bietet auch neue unerwartete Anregungen, ermöglicht also die Schaffung einer exakteren Synthese. Er enthebt nicht die Ethnographie ihrer eigenständigen individuellen Interpretation durch den Autor, sondern initiiert und fördert vielmehr das wissenschaftliche schöpferische Denken bei der Analyse uns Synthese exakter Teilergebnisse.
      Übersetzung: A. Hubala

77


Soubor Ponitran z Nitry v pořadu "Hrály dudy, hrají dál" na 41. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1986.
Foto J. Uherka, 1986.

78

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 2

CHLIEVY AKO SÚČASŤ ĽUDOVÉHO STAVITEĽSTVA HORNÉHO ŠARIŠA [obsah]


      MARTIN MEŠŠA, Šarišské múzeum, Bardejov
      V tieni záujmu o pôsobivú architektúru sakrálnych drevených stavieb východného Slovenska, ale i záujmu o obytné domy sú u verejnosti hospodárske stavby a z nich najzáznavanejšími sú stavby, ktorým sa aj v odbornej spisbe venuje malá pozornosť, objekty, ktorých funkčným určením je chov niekoľkých druhov domácich hospodárskych zvierat a hlavne ošípaných. Napriek tomu aj tieto stavby zaujímajú dôležité miesto z hľadiska vývoja ľudového staviteľstva. Aj keď zaznávané zo strany milovníkov ľudovej architektúry, tieto stavby, ako nám jednoznačne hovorí analýza ich konštrukcie, stavebného materiálu, funkcií a rozšírenia na území Horného Šariša, môžeme zaradiť do fondu tradičného ľudového staviteľstva. Dnes vďaka rozšírenosti a oficiálnej podpore chovu domácich užitkových zvierat sa pre svoju nenáročnosť na chov, širokému sortimentu a popularite finálnych výrobkov veľkej obľube teší chov ošípaných. Chlievy, lebo o nich[/] je reč, sú naďalej využívané a stavajú sa nové. U týchto stavieb, ktorých základným materiálom zostáva drevo, je frekvencia výmeny omnoho rýchlejšia ako u obytných stavieb a iných druhov hospodárskych stavieb. Aj v povojnovom období a v čase keď už u iných druhov stavieb dochádza k odklonu od. tradičného ľu­ dového staviteľstva evidentne sa pokračuje vo výstavbe chlievov využívaním foriem vzniklých a ustálených dlhoročnými skúsenosťami, čo je podmienené stabilnými nárokmi na ich funkcie. Frekvencia ich výmeny, bola a je pomerne rýchla, napriek tomu, že sú zhotovované z tvrdého, odolnejšieho dreva listnatých stromov, ako sú jelša, buk a najmä breza považovaná za najvhodnejší druh dreva pre tieto stavby.
      Chlievy tvoria väčšinou samostatné objekty, ale i spoločné objekty s inými hospodárskymi stavbami, alebo sú ukončením jednotraktového domu. Pri takýchto spojeniach je spojovacím

79

prvkom spoločná strecha. Základná drevená zrubová stavba má však vždy rovnaký obdĺž­ nikový pôdorys. Horizontálne je tento pôdorys členený na niekoľko samostatných priestorov prístupných otvormi z frontálnej strany orientovanej do dvora pri samostatne stojacich chlievoch a do voziarne, alebo humna pri spoločnej streche s inými objektami. Jednotlivé prístupové otvory sú uzatvárateľné samostatnými doskovými dviercami, umiestnenými tesne pri sebe, uzatvárajúc sa k stĺpiku, do ktorého sú zapustené hrady priečky. Počet priestorov je variabilný a zodpovedá potrebám toho ktorého hospodárstva. Nejobľúbenejší je štvorpriestorový, čomu zodpovedajú dve dvojice dvierok. Charakteristickou pre samostatne stojace chlievy v hornošarišskej oblasti (ale nachádza sa i v iných oblastiach Slovenska) je forma zastrešenia. Strecha, ktorá upúta pozornosť, je na prvý pohľad pultová s krátkou strieškou orientovanou do protispádu od vrcholu strechy. Ak berieme, že "pultovú strechu tvorí len jedná naklonená strešná rovina"1) a podrobíme konštrukciu krovu analýze, môžeme ju charakterizovať aj ako sedlovú dvojspádovú strechu s vrcholovou väznicou podopretou stĺpikmi, s vypustením spodnej časti spádu. Predný spád "odlivek" je zakotvený v spodnej časti platvy umiestnenej na hambálku podopretom v strede svojej dĺžky spomínaným stĺpikom podopierajúcim vrcholovú väznicu.2) Stĺpik je kolmý na predný okraj zrubu, takže aj vrcholová väznica a tým hrebeň strechy je umiestnený nad predným frontálnym okrajom zrubu a je s ním rovnobežný.3) Takáto kon[/]


Zrubové chlievy pri dome č. 26. Frička, okr. Bardejov.
Foto M. Mešša.

štrukcia krovu oproti typu s dvojspádovou sedlovou strechou, s hambálkovou konštrukciou krovu a s hrebeňom nad stredom stavby, aké nachádzame hlavne v ukrajinských obciach západne od Bardejova, kde sa nachádza popri hore spomínanom type, umožňuje praktickejše využitie podkrovného priestoru, čím sa vlastne stavba delí aj vertikálne na dva funkčné priestory. Otvorené podkrovie slúži na uskladnenie drobného náradia, pluhov, brán,

80


Zrubové chlievy pod predĺžením valby obytného domu č. 26. Frička, okr. Bardejov.
Foto K. Dráč, 1971.

časti vozov, ukladajú sa tam jarmá a obitý doskami slúži ako kurín. Nachádzame aj pomerne veľké množstvo stavieb tradičnej zrubovej konštrukcie a tvaru, kde nie je viditeľná snaha o konštrukciu sedlovej strechy s vypustením spodného spádu, ale konštrukčne inklinuje k pultovej streche, aj keď uhol sklonu strechy je väčší a "odlivek" nie je v uhle zodpovedajúcom sklonu hlavnej časti strechy. U chlie[/]vov konštrukčne spojených s inými objektami spodná časť býva obdobná zrubovej konštrukcii samostatne stojacich chlievov. Rýchlou zhubou materiálu a nutnosťou výmeny je podmienené aj oddelenie od párového objektu medzipriestorom, ktorý slúži ako humno alebo voziareň. Spojovacím prvkom ako sme už spomínali vyššie je konštrukcia krovu naviazaním vrchného venca zrubu, ale aj zadnej a štítovej hrady základového venca (predná je vynechaná, aby bol možný vjazd s vozom). Najčastejšie sú spojenia s voľne stojacou maštaľou a v jednotraktovom obytnom dome. Radenie na konci jednotraktu je najrozšírenejšie v povodí rieky Topľa nižšie od Bardejova až po oblasť v okolí Giraltoviec. v týchto obciach je chliev krytý valbou strechy, alebo jej predĺžením a zvyčajne je vertikálne rozšírený o kuríny až do úrovne povaly obytného domu alebo maštale, v ktorej susedstve zväčša sa humno a voziareň nachádza. Chlievy sa podobným spôsobom spájajú aj so šopkami na seno, drevárňami a len výnimočne so sýpkami, a to len pre získanie zakrytého medzipriestoru slúžiaceho ako voziareň.
      Popri všetkých týchto kombináciách najrozšírenejšími zostávajú voľne stojace chlievy postavené rovnobežne s domom naproti vchodu do maštale. v priestore medzi chlievom a vchodom do maštale býva umiestnené hnojisko. v novšom období ho prenášajú povyše chlieva. Časté je aj položenie chlieva kolmo na frontálnu os domu a maštale, kde uzatvára dvor. Takéto umiestnenie je typické pre horské pohraničné obce položené v úzkych údoliach, kde

81

dvor nebol uzatvárany stodolou ako v bohatších obciach povodia Topľe.
      Krytina striech zodpovedá krytine hlavnej obytnej budovy. Pri zmene krytiny, ak sa neprekrývajú všetky objekty súčasne, je patrná časová následnosť v zmene krytiny jednotlivých objektov v poradí dom, sýpka, chliev. Pri výbere krytiny sa prejavuje snaha o súlad medzi jednotlivými stavbami.
      Sklon väčšiny striech samostatne stojacích chlievov zodpovedá sklonu strechy obytného domu, obdobne sa dodržiava rovnaký pomerový koeficient hmoty strechy a samostatnej stavby. Je vidieť, že aj pri takýchto stavbách zmysel pre vyváženosť jednotlivých objektov a harmonické pôsobenie celku zohrával významnú úlohu. k posunu týchto hodnôt dochádza až výstavbou nových domov vilového typu, pri ktorých nezladenie hmotnosti strechy a telesa domu spôsobené jednak malou skúsenosťou s novými materiálmi, snahou o zníženie ceny nového zastrešenia i prispôsobovaním pivničnej časti jej miernym zvýšením funkčným požiadavkám prevádzkovo-obytných miestností, kde zväčšeniu hmoty stien nezodpovedá adekvátne úprava hmoty strechy. Konečným dôsledkom je nerešpektovanie tradičných noriem pri výstavbe nových chlievov bez zohľadnenia novej výstavby, čím sa vlastne narúša celkový súlad sklonu striech a proporcionality jednotlivých objektov usadlosti. (Tento nesúlad majitelia dosť často pociťujú, nevedia však vedome odhaliť jeho príčinu). v 60-tych rokoch dochádza k zmenám stavebného materiálu len v spodnej časti chlievov, kde sa objavuje be[/]


Zrubové chlievy pri dome č. 57. Hrabské, okr. Bardejov.
Foto K. Dráč, 1973.

tón, ale konštrukcia krovu ostáva nezmenená. Betón, ako materiál na stavbu chlievov sa však neosvedčil a v súčasnosti sa opäť budujú zrubové. Upúšťa sa často od typu strechy s odlivkom a budujú sa pultové, pričom krov sa zakrýva doskami.4)
      Formovanie sa typu samostatne stojacích chlievov na území Horného Šariša môžeme podľa rozšírenia u oboch etník predpokladať až na obdobie stabilizácie sociálno-ekonomic­

82


Zrubové chlievy pri dome č. 202. Malcov, okr. Bardejov.
Foto K. Dráč, 1973.

kých pomerov v oblasti. Je však podmienené ďalšími faktormi. Rozšírenie chovu ošípaných je najväčšie až v druhej polovici 19. storočia, presnejšie povedané v jeho posledných dvoch desaťročiach, kedy zaznamenávame rozpredaj veľkostatkov a vznik množstva samostatných hospodárstiev, schopných v dostatočnej miere zabezpečiť krmoviny pre ošípané. Do toho času dominuje v oblasti chov menej náročných polyfunkčných zvierat - oviec a kôz. Môžeme[/] predpokladať, že chov viacerých ošípaných na jednom hospodárstve, a tým aj potreba výstavby samostatnej učelovej stavby, kedže v maštali pre viacero ošípaných miesto nebolo, rozširuje sa plným udomácnením pestovania zemiakov a kŕmnej repy, ako plodín, ktoré výrazne ovplyvnili hospodársku situáciu a život hornošarišského ľudu. z týchto predpokladov môžeme urobiť záver, že k najväčšiemu rozšíreniu tohto typu chlievov dochádza v období od konca 19. storočia do polovice 20. storočia.
      Chlievy; aj keď nie sú dominantnými stavbami, svojou konštrukciou, rozšírením i súčasnou existenciou sú evidentným dôkazom využívania stavebných foriem a postupov vzniknutých dlhoročnými skúsenosťami. Práve pri výstavbe týchto objektov, kde nároky na funkčnosť zostávajú takmer nezmenené, dochádza iba k malým zmenám v konštrukcii, zmenám ktoré nevybočujú z rámca určitej koncepcie spôsobov budovania, tvaru a umiestnenia stavby. Na rozdiel od obytných domov, stodôl a sýpok, ktorých je v hornošarišskej oblasti niekoľko typov, často v závislosti od etnika, typy chlievov sú v obciach so slovenským a ukrajinským obyvateľstvom takmer rovnaké. Forma vzájomného kontaktu oboch národností podmienená osídlením, rovnaké sociálno-ekonomické a prírodné podmienky života, používanie rovnakého stavebného materiálu, to všetko ovplyvňovalo a ovplyvňuje spôsob riešenia rovnakých potrieb. Najvýhodnejší a najpraktickejší spôsob, vyhovujúci aj estetickým požiadavkam, našiel všeobecné uplatnenie. Výchádzajúc za rámec

83

etnickej tradície ako súčasti "socionormatívneho podsystému kultúry" oboch národností ostal súčasťou "výrobného podsystému" a "podsystému zahrňujúceho komponenty kultúry zabezpečujúce životné potreby ("žizneobezpečivajuščaja podsystema kuľtury")5) a ako taký je súčasťou mechanizmom tradície fixovaného spôsobu výstavby, konštrukcie a vzhľadu. Rozšírenie rovnakého spôsobu výstavby a tvaru týchto stavieb javí sa ako jeden z elementov procesu postupného presunu etnických špecifík kultúry z oblasti materiálnej do oblasti duchovnej kultúry v súvislosti so štandardizáciou a unifikáciou materiálnej kultúry.6) Takto aj tento druh hospodárskej stavby z hľadiska mechanizmu transmisie a funkcie, ktorú v živote hornošarišského ľudu zohrával a zohráva je súčasťou tradičnej ľudovej architektúry - ako osvedčený a všeobecne uznávaný spôsob výstavby akceptovaný určitou skupinou obyvateľstva rieši plne, z hľadiska všetkých požiadaviek kladených na spôsob chovu ošípaných na danej úrovni rozvoja výrobných síl, problematiku výstavby, členenia, tvaru, ale i materiálu a umiestnenia vzhľadom na ostatné objekty usadlosti a ich špecifické funkcie. I keď aj tu, ako sme vyššie spomínali, prejavuje sa inovačná stránka v mechanizme "súčasnej orientácie tradície".7) Vo vývoji ľudového staviteľstva majú tieto stavby dôležité miesto z hľadiska tvorby prostredia každodenného života a to ako zo stránky organizácie prostredia, tak i zo stránky estetických kritérií zosúlaďujúc funkčnosť, účelnosť a ekvivalentnosť k dominantným stavbám usadlosti. Jednoduchosťou a čistotou[/]


Zrubové chlievy pri dome č. 29. Livov, okr. Bardejov.
Foto K. Dráč, 1973.

tvaru sú aj chlievy v tejto podobe jednou z hodnôt ľudového staviteľstva poskytujúcou príklad trvalej snahy človeka o komplexné riešenie všetkých komponentov tzv. veľkej i drobnej architektúry pre vytvorenie estetickým normám a životnému štýlu i každodennej práci zodpovedajúceho prostredia.

84


Zrubové chlievy pri dome č. 36. Bogliarka, okr. Bardejov. Foto K. Dráč, 1973.

Poznámky
1.
      KOČÍ - CHOCHULA: Zrubové stavby. Bratislava 1954, str. 89.
2.
      VÁCLAV MENCL: Lidová architektura Československa. Praha 1980, str. 309 odvádza pôvod vrcholovej väznice napr. u polygonálnych stodôl zo slemennej konštrukcie a považuje ho za archaickejší ako hambalkovú konštrukciu krovu. U iných stavieb v oblasti sa vrcholové väznice nenachádzajú v konštrukciách[/] krovu, takže typ krovu s väznicou by sme mohli považovať za starší. Hypoteticky môžeme uvažovať o vývojovom rade - jednoduchy prístrešok pre ošípané, kde strecha sa op[r]iera o zem a slemeno, ohradenie prístrešku, zdvihnutie prístrešku na zrub a krytie prístupovej strany protispádovou strieškou "odlivkom".
3.
      Aj pultová strecha potrebuje pre podporu vyššej strany konštrukčný prvok - väznicu, podopierajúcu krovy. Väčšinou je to však zvýšená časť steny alebo zvýšené stĺpiky tvoriace celok stĺpikovej konštrukcie. Chlievy majú však na zrubových stenách postavený samostatný krov a napojenie predného spádu "odlivku" sa deje u väčšiny stavieb opísaným spôsobom. Tento spôsob prenáša väčšinu tlaku strechy kolmo na steny zrubu a to 75 % na prednú čelnú stenu a zostatok na zadnú stenu. (Vychádzam zo schématu Jerzyho Czajkowskeho v práci Konstrukcia na sochy w budownictwie wjejskim w Polsce. In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti. Veda, Bratislava 1974, str. 174.) Rozložením tlakov inklinuje tento typ strechy k polsochovej konštrukcii.
4.
      Napr. v obci Livov dodnes zostali len dva chlievy zastrešené sedlovou strechou Najnovší chliev v tejto obci pri dome č. 45 postavil majiteľ Alexander Fecko so strechou s odlivkom namiesto starého so sedlovou strechou. Zmenila sa aj poloha vzhľadom na obytný dom. k týmto zmenám došlo v roku 1977. k podobným zmenám došlo za posledných 10 rokov aj v obciach Lukov, Bogliarka, Kríže, všetko v okrese Bardejov, kde takýto spôsob považujú za výhodnejší.
5.
      Podľa rozdelenia S. A. Arutjunnova v príspevku Procesy a zákonitosti vstupu inovácii do kultúry etnosu. In: Sovietskaja etnografija 1982, 1, str. 9.
6.
      Pozri JU. V. BROMLEJ: Etnos a etnografia. Veda, Bratislava 1980, str. 88.
7.
      Pozri V. B. VLASOVA: Ohistorických typoch orientácie tradície. In: Sovietskaja etnografija 1981, 2, str. 112-114.

85

DIE KUHSTÄLLE ALS EIN BESTANDTEIL DER VOLKSARCHITEKTUR IM GEBIET VON HORNÝ ŠARIŠ (Zusammenfassung)

      Zu den wichtigen Wirtschaftsgebäuden des gegenwärtigen Dorfes in der Landschaft Horný Šariš (Nordostslowakei) gehören auch Bauten, deren spezifische Bestimmung in der Schweinezucht besteht - die Ställe. Auch ihr Bau wurde und wird von vielen Faktoren bedingt, die auf andere Gattungen der Volksarchitektur einwirkten. Im gesamten Gebiet bürgerte sich ein fast einheitlicher Typ mit geringen Abweichungen ein, die sich auf die Form der Eindachung, die Einbeziehung des einen Traktes mit Wohnhaus, Scheune und Pferdestall oder die Anordnung im Rahmen des Gehöftes konzentrieren. Die einheitliche Grundrissdisposition im meistverbreite[te]n Material (Holz) und in der meistverbreiteten Art (Blockbau) fand auch beim Bauden aus anderen Materialien ihren Niederschlag. Die Art der Eindachung mit einem Satteldach samt oberem Rahmholz und der Weglassung des unteren Teiles der vorderen Dachneigung ermöglichte es, das Vordach für die Einlagerung von kleinem Wirtschaftsgerät, zerlegten Wagen, Heu, oder als Hühnerstall zu verwenden. Diese Art der Eindachung ermöglichte die Einhaltung der Proportionalität des Daches und des Gebäudes an sich, die der Proportionalität dieser Teile des Wohnhauses und des Schüttbodens, bzw. der Scheune, entsprach, sowie die harmonische Ein[g]liederung dieses Objektes in das Gehöft. Zu einer stärkeren Verbreitung kommt es am Ende des 19. und am Beginn des 20. Jh. im Zusammenhang mit der Ausweitung der Aufzucht mehrerer Schweine in einer Wirtschaft und mit einer intensiven Mastform gegenüber der älteren Form, wie es das Weiden von Schweinen in [de]n[ed] Wäldern war (Beweis für eine solche Zuchtform in der Vergangenheit ich auch die Institution eines Schweinehirten in der
[/] Stadt Bardejov sowie aufgrund der Aussagen von Respondenten z. B. in der Gemeinde Nižný Tvarožec), aber auch mit dem Heimischwerden des Anbaues der Futterrübe (Ende des 19. Jh.) und der Kartoffeln (erste Hälfte des 19. Jh.) sowie mit dem Entstehungsprozess selbständiger Bauernwirtschaften, und zwar durch den Aufkauf herrschaftlichen und kirchlichen Grund und Bodens und im 20. Jahrhundert durch die Bodenreformen; diese Wirtschaften waren dann fähig, die Produktion von Futtermitteln für eine s[i][o]lche Aufzucht sicherzustellen.
      Im ganzen Bereich, in dem die Bevölkerung slowakischer und ukrainischer Nationalität, ist, hängt die Gestaltungsart dieser Wirtschaftsgebäude nicht von der Ethnizität ab und geht also über die ethnodifferenzierende Funktion der Architektur hinaus, die sich merklich bei den Wohnhäusern und teilweise auch bei den Schüttböden äuss[s]ert. Eine Ausnahme bilden die ukrainischen Gemei[n]den westlich von Bardejov, wo mit einem Satteldach mit Kehlbalkenkonstruktion eingedachte Ställe beim Bauen der letzten 30 Jahre verbreitet sind und wo am meisten Dächer mit oberem Rahmholz und mit Weglassung des Unterteiles der vorderen Dachneigung vorkommen (Gemeinde Lukov, Livov, Bogliarka, Snakov, Kríže).
      Wenngleich die Ställe durch ihre Konstruktion keine dominierenden Bauten sind, bedeuten sie in Form, Verbreitung und infolge ihrer gegenwärtigen Existenz einen auge[n]fälligen Beweis für die Verwertung von Bauformen und -prozessen, die durch langjährige Erfahrungen gewonnen wurden. Unter Aspekt der Transmission dieser Bau form und - funktion, die diese Bauten er füllten und noch heute erfüllen, sind auch die Ställe Bestandteil der traditionellen Volksarchitektur. Als bewährte und

86

allgemein anerkannte, von einer gewissen Bevölkerungsgruppe akzeptierte Bauweise erfüllen sie unter dem Aspekt aller an die Schweinezucht auf dem bestehenden Entwicklungsniveau der Produktivkräfte gestellten Anforderungen die Problematik des Baues, der Gliederung, der Form, aber auch des Materials und der Anordnung unter Berücksichtigung der übrigen Objekte des Gehöftes und deren spezifischer Funktion.[/]
      In der Entwicklung der Volksarchitektur dieses Teiles der Slowakei nimmt die meistverbreitete Form dieser Wirtschaftsgebäude einen wichtigen Platz unter dem Aspekt der Umweltgestaltung des Alltagslebens sowie der ästhetischen Krit[t]erien ein, indem sie die Funktionalität, Zweckmässigkeit und Äquivalenz im Verhältnis zu den dominierenden Bauten des Gehöftes berücksichtigt.
      Übersetzung: A. Hubala

87


Lužickosrbská skupina z okresu Wojerec v pořadu "Písně a tance přátelství" na 41. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1986.
Foto J. Uherka, 1986.

88

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 2

VÝVOJ LIDOVÉHO ODĚVU V KRUMVÍŘI OD KONCE 19. STOLETÍ DO PŘÍTOMNOSTI [obsah]


      JARMILA MACHÁČKOVÁ, Konzervatoř, Brno
      Jedním z mnoha míst jižní Moravy, kde se až do přítomnosti příležitostně nosí obřadní lidový kroj, je družstevní vesnice Krumvíř. Položili jsme si otázku, jaké příčiny vedly k obnově této jediné formy lidového oděvu v době, kdy již jeho ostatní funkční druhy ustoupily oděvu civilnímu. Pokusíme se na tuto otázku odpovědět pomocí výsledků terénního výzkumu uskutečněného v letech 1977 a 1978 v Krumvíři a budeme se snažit rekonstruovat vývoj lidového oděvu ve vymezeném údobí.
      Výzkum jsme uskutečnili u 138 osob, z toho u 82 žen a 56 mužů. Daný vzorek zahrnoval všechny věkové kategorie i sociální skupiny, jak ukazují tabulky č. 1 a č. 2.
      Soustavně jsme sledovali u všech věkových kategorií tradiční lidový oděv i odívání v přítomnosti. Počínaje střední věkovou kategorií[/]

Tab. 1 - věkové rozvrstvení.


Věk
Rok narození
žen
mužů
celkem
nejmladší
mladší
střední
starší
nejstarší
15-20
21-40
41-50
51-65
66-86
1963-1958
1957-1938
1937-1928
1927-1913
1912-1892
8
18
14
21
21
3
19
10
12
12
11
37
24
33
33



82
56
138




jsme se věnovali též výzkumu druhé a třetí generace, ale do výsledku jsme nezařadili poznatky týkající se osob narozených mimo Krumvíř. Do součtu v následujících tabulkách jsme

89

Tab. 2 - sociální rozvrstvení

 
žen
mužů
celkem
dělníci v průmyslu
dělníci ČSSS
členové JZD
pracující inteligence
v domácnosti
invalidní důchodci
důchodci
mládež v učebním poměru
mládež studující

17
1
15
6
5
1
32
2
2
1
21
-
11
7
-
1
13
3
-
-
38
1
26
13
5
2
45
5
2
1
 
82
56
138



zahrnuli však ženy, které se do Krumvíře přistěhovaly a splynuly v oděvní kultuře s novým prostředím.
      Lidový kroj byl charakteristický pro sociální vrstvu obyvatelstva, zabývající se zemědělstvím, jež převažovalo ve vesnickém prostředí ještě na začátku našeho století, a zřetelně se odlišoval od civilního či městského oděvu. Lidový kroj v Krumvíři - ženský i mužský - není vyhraněným typem, poněvadž se u něho projevují rozdílné prvky regionální i dobové. Ženský kroj patří vývojově k nejmladším krojům na moravském Slovácku, podobně jako v blízkých Brumovicích,1) a jeho struktura je ustálená od konce minulého století až do přítomnosti. Není možno zaznamenat žádnou změnu ve střihu jednotlivých oděvních součástek[/] a jen některé z nich byly zaměněny za "modernější" nebo se přestaly pořizovat.
      Ženský všední, polosváteční a sváteční kroj tvoří tyto oděvní součástky:

      spodní - košile s rukávem,2) košile bezrukávu, spodní sukně, šněrovačka;
      základní - vrchní sukně, zástěra, jupka;
      svrchní - kacabaja, vlňák;
      doplňky - šátek, obuv.
      Při výzkumu jsme nezaznamenali zmínku o "úvodnici", která patřila ke svátečnímu kroji a o které existují zmínky z Brumovic.3)
      Dívčí obřadní kroj se skládá z těchto oděvních součástek:

      spodní - spodní sukně;
      základní - rukávce, vrchní sukně, zástěra,kordula;
      svrchní - marinka;
      doplňky - šátek, věnec, punčochy, šněrovací střevíce, pás pod stuhu, stuha, podvazadla, šáteček.
      Ve vymezeném časovém údobí shledáváme však úplně jinou situaci u mužského oděvu. Již od počátku našeho století se totiž neliší od běžného civilního oděvu s obvyklými oděvními součástkami, odrážejícími však svou kvalitou ekonomické podmínky a možnosti jedinců. Při výzkumu jsme zachytili pouze jedinou zmínku o "krumvířském kroji" z nejstaršího sledovaného údobí, jenž představoval typ mužského kabátu se stojáčkem. Přesto v přítomnosti nacházíme v Krumvíři obřadní kroj svobodných chlapců i rekonstruovaný kroj ženatých mužů.

90

Kroj svobodných chlapců má dnes tyto oděvní součástky:
     základní - košile, gatě z bílého sukna, kalhoty z bílého piké s lampasy,kordula;
     doplňky - klobouk, vysoké boty, vázačky,opasek, spony a zástěra prosklepníka.
      U kroje ženatých mužů jsou bílé kalhoty s lampasy nahrazeny kalhotami z tmavomodrého sukna, kordula marinkou nebo velmi slavnostním bílým lajblem. Patří k němu též dlouhý kožich a z doplňků klobouk, vysoké boty, opasek a zástěra.
      Sledované údobí dělíme na časové úseky ohraničené historicko-společenskými mezníky:[/]
     - do roku 1918;
     - od roku 1918 do roku 1945;
     - od roku 1945 do roku 1950;
     - od roku 1950 do přítomnosti.
      Z výsledků výzkumu zjišťujeme, že od konce minulého století do roku 1918 byl lidový kroj v odívání žen zastoupen ve všech věkových kategoriích a jen výjimečně se objevoval městský oděv. Poněkud odlišný oděv nosily ženy řemeslníků, ale nebudeme se jím zabývat, protože jsme zachytili informací pouze o osmi ženách, které nosily "řemeslnický oděv", a také proto, že v nesledujících letech se tento typ oděvu velmi brzy vyrovnal typu městského oděvu. Situaci v tomto údobí nám dokreslí tabulka č. 3.

Tab. 3 - stav ženského oděvu do roku 1918

 

 
lidový kroj
 
městský oděv
věková kategorie
domácí
přistěhovalé
celkem
poměry číslech
domácí
přistěhovalé
celkem
nejmladší
mladší
střední
starší
nejstarší

celkem
vyjádřeno v %
10
25
8
12
3

58

-
-
-
-
-

-

10
25
8
12
3

58
98,3
10:0
25:1
8:0
12:0
3:0

58:1

-
1
-
-
-

1

-
-
-
-
-

-

-
1
-
-
-

1
1,7



91

T ab. 4 - stav ženského oděvu v letech 1918-1945

 

 
lidový kroj
 
městský oděv
věková kategorie
domácí
přistěhovalé
celkem
poměrv číslech
domácí
přistěhovalé
celkem
nejmladší
mladší
střední
starší
nejstarší

celkem
vyjádřeno v %
1
10
8
19
16

54

-
3
-
-
-

3

1
13
8
19
16

57
73,1
1:1
1:1
2:1
19:1
8:1

2,7:1

1
8
2
1
2

14

-
5
2
-
-

7

1
13
4
1
2

21
26,9



      Mužský oděv v tomto údobí - jak jsme již výše naznačili - měl podobu civilního oděvu. k základním součástkám patřila košile, kalhoty, kabátek zvaný kacabaja a vesta. Kožich nazývaný též dubeňák se považoval za oděv sváteční a podle informátorů jej nosili jen muži selského stavu. v oděvu mužů se samozřejmě rozlišuje oděv pro všední den, svátek i pro slavnostní události.
      Z tabulky č. 4 je patrné, že homogenitu ženského oděvu začíná narušovat vyšší procento městského oděvu. Jaké jsou příčiny tohoto procesu, při kterém ženský lidový kroj začíná být nahrazován jiným oděvem působícím zatím na vesnici dosti cizorodě? Prvotní příčinu spatřujeme ve složité politicko-ekonomické situaci po první světové válce. Lidový kroj byl totiž oděvem velmi nákladným a náročným na materiál, a proto bylo snazší pořizovat levnější oděv,[/] v našem případě městský. Další, velmi častou příčinou byl odchod dívek do města na službu. v novém prostředí se lidový kroj stával jednak znakem4) vesnické kultury a působil cizorodě, jednak se stával nepohodlným v jiných životních podmínkách, v nichž jej dívky nemohly dostatečně udržovat. Domníváme se, že není zanedbatelná ani skutečnost, totiž že v tomto údobí, nebylo již zvykem malá děvčátka oblékat do lidového kroje,5) a usuzujeme, že budoucí nejmladší a mladší generace žen ve třicátých letech bude nosit městský oděv.
      Ve struktuře lidového kroje se objevila v první polovině dvacátých let úplně nová oděvní součástka - svetr do pasu s předním dílem na rozepínání. Jeho hlavní funkcí byla ochrana proti chladu a podle informátorů se jím nahrazovala tradiční kacabaja. v tomto

92

Tab. 5 - stav ženského oděvu v letech 1945-1950

 
lidový kroj
 
městský oděv
věková kategorie
domácí
přistěhovalé
celkem
poměry číslech
domácí
přistěhovalé
celkem
nejmladší
mladší
střední
starší
nejstarší

celkem
vyjádřeno v %
-
4
6
14
15

39

-
2
1
-
-

3

-
6
7
14
15

42
57,5
0:3
1:2,3
1,4:1
7:1
15:0

1,9:1

3
14
3
2
-

22

-
7
2
-
-

9

3
21
5
2
-

31
42,5



Tab. 6 - stav ženského oděvu od roku 1950 do přítomnosti

 

 
lidový kroj
 
městský oděv
věková kategorie
domácí
přistěhovalé
celkem
poměry číslech
domácí
přistěhovalé
celkem
nejmladší
mladší
střední
starší
nejstarší

celkem
vyjádřeno v %
-
-
-
-
11

11

-
-
-
1
1

2

-
-
-
1
12

13
15,1
0:8
0:18
0:14
1:20
1:1,1

1:5,6

8
11
7
11
8

45

-
7
7
9
5

28

8
18
14
20
13

73
84,9


93

období se začaly kacabaje již odkládat a místo nich se jako svrchní oděv ujala jupka ze svátečnějších materiálů. Tím se z oděvní součástky, původně všední, střihově velmi pohodlné, stala součástka sváteční, pod kterou bylo možno obléci v chladnějším ročním období svetr, jenž takto vůbec nenarušil vnější vzhled lidového kroje. Je proto velmi pravděpodobné, že ústup tradiční kacabaje souvisí s přijetím nové oděvní součástky - svetru.
      V mužském oděvu v letech 1918-1945 nedošlo k žádným podstatným změnám, a proto se zmíníme jen o nových součástkách. Byl to mužský nátělník, objevující se pouze v nejmladší věkové kategorii, pletený svetr nebo pulover, dále károvaný nebo barevný materiál na košilích. Skutečnou novinkou se staly v první polovině dvacátých let pracovní oděvy zvané modráky, které ve třicátých letech byly zastoupeny již ve větší míře.
      Krátké období od roku 1945 do roku 1950 je poznamenáno neustálým ústupem ženského lidového kroje ve prospěch městského oděvu.
      Z tabulky č. 5 vidíme, že nejmladší věková kategorie žen již kroj úplně odložila a u mladší věkové skupiny převažuje výrazně městský oděv jak v poměru k lidovému kroji v tomto údobí, tak v poměru k městskému oděvu v předcházejícím období. Za velmi výrazný faktor úbytku lidového kroje lze považovat opět poválečnou ekonomickou situaci, která nutila ženy, aby svým dcerám zhotovovaly oděv z vlastních zdrojů, jimiž byl velmi často právě kroj. Nový oděv se zhotovoval v módním stylu, ale do odívání se pojímala také průmys[/]


Dívčí obřadní kroj v Krumvíři kolem roku 1900; dívky narozené po roce 1880.
Reprodukce, snížená kvalita originálu.

lová produkce. v tomto údobí se objevily v ženském oděvu též nevkusné tepláky, působící ve vesnickém prostředí více než neústrojně.
      V oděvu mužů se od roku 1945 až do přítomnosti nevyskytly již žádné výrazné změny. Mladší věková kategorie snadno přijímala mód

94


Dívčí obřadní kroj v Krumvíři v roce 1978.

ní prvky, jako například košile zvané švédky nebo košile halenkového typu. v pracovním oděvu se uplatňovala tepláková bunda přesto,[/] že se stále nosily jak modráky, tak cajkovice, hlavně u starší generace mužů. Sváteční oděv reprezentovala světlejší košile s vázankou a obleky z kvalitnějších materiálů vždy módního střihu. Vestu muži nahrazovali svetrem nebo puloverem.
      V ženském oděvu v údobí od roku 1950 do přítomnosti jsme zaznamenali další ústup lidového kroje, jak ukazuje tabulka 6. Mimo nejstarší generaci žen (a jediné ženy starší věkové kategorie) neobjevuje se lidový kroj již v žádné jiné věkové skupině. z minulého období - 1945 až 1950 - jsme poznali, že kroj ustoupil městskému oděvu nejdříve u nejmladších žen, avšak v tomto údobí nastal prudký obrat dokonce u žen střední věkové kategorie. Důvodem byly jednak zdravotní problémy, jednak také - a to ve velké míře - nové uspořádání zemědělské výroby, totiž přechod ke společnému hospodaření. Tyto nové pracovní podmínky domácího prostředí ovlivnily a urychlily ústup tradičního oděvu, protože se stal nepohodlným a nepraktickým. Kroj se rychle zaměňoval za pohodlný a snadno udržovatelný oděv, jímž se staly zmíněné tepláky se šatovou zástěrou. v tomto období se objevily dlouhé kalhoty jako jedna z nejmódnějších oděvních součástek, a to postupně od nejmladší kategorie žen v padesátých letech až po starší věkovou skupinu žen v sedmdesátých letech. Starší ženy hodnotily hlavně ochranné vlastnosti této oděvní součástky v chladnějším ročním období.

95


      Na grafu č. 1 uvidíme křivku ústupu ženského lidového kroje a neustálého nárustu městského oděvu od počátku století do přítomnosti, konkrétně do roku 1978.
      Ve zkratce se zmíníme o ženském a mužském svatebním a smutečním oděvu. Obřadní lidový kroj - nazývaný též slavnostní - udržel se jako svatební oděv asi do padesátých let, avšak již jen v několika případech, a to v těch, kdy dívky lidový kroj ještě nosily nebo jej odložily několik málo let před sňatkem. Pokud se dívky přiklonily již k městskému stylu odívání, zvolily si k svatebnímu obřadu šaty nebo kostýmy módního střihu, ať již to byly šaty dlouhé nebo krátké. Výjimečně jsme zaznamenali kontaminaci lidového kroje s módními prvky, jež se projevily například v tom, že dívka oděná do slavnostního kroje měla k svatebnímu obřadu svatební kytici, která nebyla pravidlem ani u nevěst v městském oděvu a objevovala se jen u některých, až asi od roku 1925.6) v přítomnosti již nesmí svatební kytice chybět a někdy ji nahrazuje dokonce košík s květinami. Mužský svatební oděv od přelomu 19. a 20. století představuje civilní oblek, zpravidla v tmavých barvách a z kvalitních materiálů, ušitý v módním stylu. Smuteční oděv ženský i mužský je převážně tmavých barev, ať již šlo o lidový kroj nebo o městský oděv.
      Všímali jsme si též dětského odívání a zjistili jsme, že od počátku našeho století prošlo podobným vývojem jako oděv dospělých. Zmínili jsme se o tom, že v době po roce 1918 nebylo již zvykem oblékat dívenky do lidového kroje a dokonce Josef Klvaňa ve stati o kro[/]


Graf č. 1.

jích hanácko-slovenského okrsku uvádí, že "dnes nosí se i malé i větší děti způsobem poloměstským".7) Dětský oděv podléhal podobně jak oděv dospělých módním vlnám, ale též

96

se podřizoval konkrétním ekonomickým možnostem v rodině. Ve čtyřicátých letech nosila lidový kroj některá děvčátka zásluhou rodičů a na druhé straně se dětský oděv městského stylu diferencoval a obohacoval. Dětské odíván: v padesátých letech mělo již velmi dobrou úroveň, která nepřestala stoupat až do přítomnosti.
      Výzkum oděvu v Krumvíři se týkal též přítomnosti, a to oděvu pro všední den, na neděli, ke společenským příležitostem a na cestu do města. Doplňujícími otázkami jsme sledovali uplatnění kosmetiky a hygieny, úpravy hlavy, pořizování a zhotovování oděvu, módních doplňků i svatebního oděvu a oděvu ke smutečním událostem. Ženský i mužský oděv ke všem uvedeným příležitostem - nehledě k malému procentu lidového kroje - nevybočuje již z ustálené normy odívání celé naší společnosti. Pracovní oděv je podmíněn profesí, domácí oděv požadavkům pohodlnosti, sváteční oděv odpovídá příležitostem, k nimž se užívá a svůj podíl v odívání zaujímá oblíbená konfekce. Módní prvky přijímají bez zábran hlavně nejmladší a mladší věkové kategorie a rodiče, často v zájmu o vyrovnání oděvu svých dětí s oblékáním dětí ve městě, neváhají pořídit tak nákladné součástky jako jsou rifle.
      K současnému oděvu se jako samozřejmost chápou módní účesy a často se hodnotí jejich praktičnost. Neznámá není ani dámská paruka a v některých případech se hodnotí možnost jejího pohotového užití v nepředvídané chvíli. Kosmetických přípravků se používá nepoměrně více než v minulosti, i když nejstarší vě[/]ková kategorie žen a mužů jich využívá méně než mladší věkové kategorie, u nichž jsme se setkali také se zahraničními značkami.
      Zachycením vývoje oděvu jsme zjistili, že muži se oblékali již na začátku století do civilního oděvu a ženy v padesátých letech působením různých faktorů nenávratně odložily lidový tradiční oděv. Přesto právě v padesátých letech můžeme zaznamenat obnovu obřadních forem lidového kroje, jenž měl důležité a výsadní postavení v lidovém odívání. Nosil se vždy jen k výjimečným rodinným nebo společenským událostem. Ve sledovaném údobí pozorujeme výrazné změny, týkající se celkového vzhledu obřadního dívčího kroje i obřadního kroje svobodných chlapců přesto, že u jednotlivých součástek jsme nezaznamenali žádnou změnu. Nejvýraznější změna u dívčího obřadního kroje ve srovnání s počátkem století se projevuje v úpravě krejzlu, siluetě, délce i šířce sukní, samozřejmě ve volbě materiálů a úpravě hlavy. Náznak této estetické normy, platné v přítomnosti, můžeme pozorovat již ve třicátých letech našeho století. Nyní se též nedodržuje zvyk, že věnec ke kroji mohou nosit jen stárky nebo nevěsty a ostatní dívky si mají upravovat hlavu úvazem tureckého šátku. Věnec můžeme spatřit u všech dívek přesto, že módní účesy této úpravě hlavy vůbec neodpovídají. Dnešní dívčí obřadní kroj působí velmi honosně, je všemi informátory hodnocen jako skutečně nejbohatší oděv a je nepostradatelný hlavně při tradičních lidových slavnostech přesto, že odívání v Krum

97

víři v přítomnosti se nivelizovalo s odíváním ve městě.
      Rovněž u obřadního kroje svobodných chlapců můžeme zaznamenat některé změny. Na počátku 20. století nosili chlapci kalhoty civilního střihu, a to buď černé nebo z bílého piké s černými lampasy, ale v přítomnosti se za nejsvátečnější považují gatě z bílého sukna na bocích vyšívané vlnou naturalizovaným rostlinným ornamentem až v deseti barvách. Košile je dnes bohatší o výšivku na předním díle a má více nabrané rukávy. Kordula má však stále stejný střih, který se úzkostlivě střeží. Pouze výšivka na ní je bohatší, čímž dochází k přezdobování, někdy dokonce ornamenty v Krumvíři méně obvyklými. Přezdobování nacházíme také u doplňků kroje, například na sponách u korduly nebo u fedra - stárkovského práva. Fedro bylo na počátku našeho století zhotovováno z hedvábného šátku a fotografické dokumenty dokazují, že šátek býval někdy u všech stárků stejný, zatímco v přítomnosti se zhotovuje z brokátu, doplněného krajkovinou, pestrobarevnými stužkami a různými ozdobami.
      Při slavnostních příležitostech můžeme spatřit v Krumvíři též obnovený kroj ženatých mužů s velmi slavnostním bílým lajblem nebo s tmavomodrou marinkou. Též některé vdané ženy oblékají lidový kroj, jehož součástky se shodují s všedními nebo polosvátečními, avšak užitím nových, slavnostnějších materiálů brokátu, se z kroje stal oděv s reprezentační funkcí.
      Uvědomíme-li si pěknou úroveň odívání[/]


Obřadní kroj svobodných chlapců v Krumvíři v roce 1978.

v Krumvíři v přítomnosti, nepřekvapí nás tolik skutečnost, že obřadní kroj jak dívčí, tak svobodných chlapců je nyní honosnější, což dovolují zlepšené ekonomické podmínky. Avšak pozoruhodná je skutečnost, že vesnické spo

98


Martin Foretník ve slavnostním kroji ženatých mužů v Krumvíři v roce 1978.

lečenství samo opustilo v průběhu posledního století vlivem uvedených faktorů tradiční oděv a přesto se obřadní forma kroje částečně dochovala a byla po rekonstrukci dokonce obohacována.[/]
      Z uvedeného vyplývá, že lidový kroj již dlouho není organickou součástí oděvu a že jsme svědky jeho "druhé existence".8) Byl obnoven pouze ve své obřadní a reprezentační formě, což dokládá nejen nynější bohatě působící vzhled, ale též zavedení nové oděvní součástky - vyšívaných gatí u kroje svobodných chlapců. Jejich hmotný doklad se v Krumvíři nedochoval. Zmizela ženská marinka, dříve nezbytná součástka dívčího a ženského kroje. Takto obnovený lidový kroj se nosí asi od roku 1950 hlavně k akcím, které dříve pořádal Slovácký krúžek, Místní národní výbor nebo nyní Osvětová beseda, a je nepostradatelný také při lidových tradičních slavnostech - hodech.
      Jaká cesta tedy vedla k "druhé existenci" lidového obřadního kroje v Krumvíři? Šlo o projev národního uvědomění, jako tomu bylo po první světové válce, nebo o uvědomělé udržování a rozvíjení tradičních projevů lidové kultury samými občany anebo to byl výsledek individuálních či organizátorských snah?
      Výzkum prokázal, že obnova obřadních a svátečních lidových krojů v Krumvíři souvisela se snahou uchovat tradiční prvky lidové kultury ve velmi složitých poválečných společenských podmínkách. Tato snaha byla plně podporována jak oficiálními institucemi, tak nadšenými organizátory a připojili se též krumvířští občané mající vztah k tradičním lidovým projevům. Bez výrazné a autoritativní osobnosti, jakou byl v Krumvíři Martin Foretník (1910-1986), by se nepodařilo lidový kroj rekonstruovat do dnešní podoby.

99

Poznámky
1.
      JEŘÁBKOVÁ, A.: Kroj a odívání, s. 87. In: R. Jeřábek s kolektivem: Proměny jihomoravské vesnice (Národopisné studie z Brumovic), Brno 1981.
2.
      Při výzkumu jsme se nesetkali již s rubáčem jako spodní oděvní součástkou; zachytili jsme jen jednu zmínku o něm od informátorky narozené roku 1894, která však neurčila přesně ani střih ani termín a sama získala informaci od své maminky.
3.
      JEŘÁBKOVÁ, A.: Kroj a odívání, s. 90.
4.
      BOGATYREV, P.: Kroj jako znak. In: Souvislosti tvorby, Praha, 1971, s. 109-111.[/]
5.
      Podle informátorky narozené roku 1897 nechodila malá děvčátka v "selském", ale v šatech městského střihu. Jiná informátorka, narozená roku 1908 upozornila, že sama nosila "selské" až od dvanácti let.
6.
      Informátorka narozená roku 1906 sdělila, že "kytice asi v 1925 - jen ti lepší, zpanštělé rodiny v dědině".
7.
      KLVAŇA, J.: Lidové kroje na moravském Slovensku. Moravské Slovensko I., Praha 1918, s. 243.
8.
      JEŘÁBKOVÁ, A.: "Druhá existence" lidového kroje jako předmět národopisného bádání. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti I, Bratislava 1977, s. 225299.

DIE ENTWICKLUNG DER VOLKSBEKLEIDUNG IN KRUMVÍŘ VOM ENDE DES 19. JAHRHUNDERTS BIS ZUR GEGENWART
(Zusammenfassung)

      Im Genossenschaftsdorf Krumvíř in Südmähren trägt man noch bis jetzt gelegentlich eine rituelle Volkstracht, obwohl ihre übrigen Funktionsarten bereits der Zivilkleidung weichen mussten. In den Jahren 1977 und 1978 nahmen wir in dieser Gemeinde eine Untersuchung vor, die den Prozess der teilweisen Erhaltung und der Rekonstruktion dieser einzigen Form der Volkskleidung klären sollte. An der Untersuchung beteiligten sich insgesamt 138 Personen, hiervon 82 Frauen und 56 Männer aller Alterskategorien und Sozialgruppen.
      Die Volkstracht in Krumvíř - sowohl jene der Frauen auch der Männer - ist kein ausgeprägter Typ, da sich bei ihr unterschiedliche regionale und zeitgebundene Elemente äussern. Die Frauentracht gehört ent[/]wicklungsmässig zu den jüngsten in Südmähren (in der Mährischen Slowakei) und ihre Struktur hat sich seit dem Ende des vorigen Jahrhunderts bis zur Gegenwart stabilisiert. Wir verzeichneten keine Änderung im Schnitt der einzelnen Bekleidungsteile und nur einige wurden gegen "modernere" ausgetauscht oder einfach nicht mehr angeschafft.
      Die Männer trugen bereits am Beginn unseres Jahrhunderts die übliche Zivilkleidung, aber des[sen ]ungeachtet fanden wir in Krumvíř eine rituelle Tracht der ledigen Burschen und eine rekonstruierte Tracht der verheirateten Männer.
      Wir teilten den untersuchten Zeitraum in Zeitabschnitte ein, die durch historisch-gesellschaftliche Meilenstei

100

ne begrenzt werden (bis 1918; 1918-1945; 1945-1950; 1950 bis zur Gegenwart); jeder solcher Zeitabschnitt wird durch das Verhältnis der Volkskleidung der Frauen und der Stadtkleidung charakterisiert. Die Volkskleidung weicht der Stadtkleidung seit dem Jahr e 1918, und der heftigste Rückgang wird von uns in den Jahren 1945-1950 verzeichnet. Gegenwärtig tragen nur mehr einige ältere Frauen Volkskleidung (15,1 %).
      Es gab mehrere Ursachen, die die Frauen zur Aufgabe der Volkskleidung bewogen. In den Jahren nach dem Ersten und Zweiten Weltkrieg waren es die verschlechterten ökonomischen Bedingungen, die Anschaffung einer kostspieligen Volkstracht nicht erlaubten; daher ersetzten die Frauen diese durch die billigere Stadtkleidung. Eine weitere Ursache bedeutete die Abwanderung der Mädchen in die Stadt in den Dienst, hauptsächlich nach dem Jahre 1918, wo die Volkskleidung fremdartig wirkte, und später - nach dem Jahre 1950 - war es der Übergang zum gemeinsamen genossenschaftlichen Wirtschaften. Unter den neuen Arbeit[s]bedingungen gelangte praktische Kleidung besser zur Geltung.
      Eine Rekonstruktion der rituellen Volkskleidung der Mädchen, der Tracht der ledigen Burschen und der verheirateten Männer er folgte gerade nach dem Jahre 1950. Bei der Mädchentracht kristallisierte sich bereits seit den dreissiger Jahren unseres Jahrhunderts eine andere ästhetische Norm aus, die sich hauptsächlich in der Silhouette der Tracht und der Gestaltung der Halskrause äusserte, die in den fünfziger Jahren uneingeschränkt anerkannt wurde. Die Tracht der ledigen Burschen erfuhr eine Bereicherung durch eine Hose aus[/] weissem Stoff, die an den Hüften ein gewelltes naturalisiertes Pflanzenornament sogar in zehn Farben aufwies; die Tracht der verheirateten Männer enthält einen rekonstruierten dunkelblauen Männerkittel und ein Leibchen aus weissem Stoff.
      Parallel dazu beobachteten wir die Kleidung der Erwachsenen und der Kinder in der Gegenwart und stellten fest, dass die Kleidung ein sehr gutes und ständig steigendes Niveau aufweist.
      Aus den Ausführungen geht hervor, dass die Volkstracht schon Zange nicht m[a][e]hr ein organischer Bestandteil der Kleidung ist und dass wir Zeugen ihrer "zweiten Existenz" sind. Die Volkstracht wird gegenwärtig bei den vom Ortsnationalausschuss, von der Volksbildungsvereinigung organisierten Aktionen und bei traditionellen Volksfesten - bei Kirchweihfesten - getragen.
      Die Untersuchung ergab, dass die Erneuerung der rituellen und festlichen Volkstrachten in Krumvíř mit dem Streben zusammenhing, traditionelle Elemente der Volkskultur in den komplizierten gesellschaftlichen Bedingungen der Nachkriegszeit zu bewahren. Dieses Streben nahm seinen Ausgang einerseits von Impulsen offizieller Institutionen, andererseits von begeisterten Organisatoren und auch von Bürgern in Krumvíř mit einer wirklichen Beziehung zur Volkskultur. Ohne eine markante und autoritative Persönlichkeit, wie es in Krumvíř Martin Foretník war (1910-1986), hätte man die Volkstracht zur heutigen Form nicht rekonstruieren können.
      Übersetzung: A. Hubala

101


Dětský všední oděv v Krumvíři v roce 1925. Reprodukce.

102

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 2

PORTRÉT

JAROSLAV OREL A SLOVÁCKO [obsah]


      ZDENĚK MIŠUREC, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha "Lidové výtvarné umění má hluboce národní kořeny a přitom i silné rysy internacionalismu, neboť je vlastní všem národům světa, má společné i rozlišující prvky. Má nadčasovou hodnotu, jíž se vřazuje do jednotlivých dějinných epoch, do stále se vyvíjejícího a měnícího se světa ... Hodnoty lidového výtvarného umění patří nepochybně do dnešního života, protože jsou silné a přesvědčivé. Jejich udržení a rozvíjení v současné družstevní vesnici je návratem ke kořenům, k nadčasovým hodnotám s rudimentárními prvky schopnými dalšího rozvoje v epoše socialismu. Bylo by nenahraditelnou národní škodou, kdyby se kořeny lidového umění přeťaly."1)
      Nepochybuji, že mnozí ze čtenářů po přečtení tohoto láskyplného hodnocení významu lidového umění okamžitě poznali, že jeho autorem nemůže snad ani být u nás nikdo jiný, než brněnský Jaroslav Orel, onen stále se usmívající životní optimista, který podstatnou část svého života zasvětil poznávání a studiu[/] uměleckých hodnot lidové výtvarné tvorby a ruku v ruce s ním i nesmírně obětavému a cílevědomému úsilí o to, aby se tato rozvíjela a sloužila našemu současnému životu.2) Veliká škoda pro nás i pro oblast, jíž se téměř celoživotně věnoval, že už o něm musíme hovořit pouze v minulém čase, neboť PhDr. Jaroslav Orel dne 25. března 1985 náhle zemřel.
      Ohlédneme-li se dnes za jeho uzavřeným životním dílem, zjistíme, kromě jiného, pozoruhodnou skutečnost, totiž - kolik zájmu a konkrétních činů věnoval tento rodák z jižního Valašska (narodil se 3. února 1910 v Lačnově u Valašských Klobouk) právě Slovácku.
      Seznamoval se s ním, především však se slováckým lidem a jeho podmanivou kulturou, už za svého mladého učitelování v Uherském Brodě a ve Veletinách, kde navázání trvalého osobního vztahu s Luborem Niederlem nemohlo na mladého obdivovatele a vyznavače krásy lidového umění a hodnot lidové kultury vůbec nepůsobit jinak než inspirativně. Hlavním mo

103

tivem jeho niterného vztahu ke Slovácku však nesporně byla samotná kultura zdejšího lidu zejména ve svých uměleckých projevech, která předtím i později uchvátila i celou řadu dalších význačných osobností naší i zahraniční kultury, mezi nimi např. Vítězslava Nováka, Petra Bogatyrjova, ale i Augusta Rodina a mnoho jiných.
      Proto není ani divu, že už v roce 1939 se J. Orel jako ne ani třicetiletý mladík stal spoluzakladatelem a předsedou tzv. SLUMu - plným názvem "Slováckého lidového umění moravského" - které bylo v podstatě prodejním družstvem zajišťujícím lidovým výrobcům na Slovácku odbyt jejich produkce a tím zároveň. i vytvářejícím velmi důležitou podmínku pro novodobou existenci zdejší lidové umělecké výroby. A bylo jen zcela zákonité a logické, že právě uherskohradišťský SLUM a jmenovitě dr. J. Orel stál spolu s dalšími ještě iniciátory a organizátory v letech 1943-1945 též u zrodu koncepce celostátní organizace, která by soustavně a cílevědomě pečovala o zachování a rozvoj lidové umělecké výroby u nás. Už v říjnu 1945 bylo tímto úkolem pověřeno zvláštním zákonem Ústředí lidové a umělecké výroby, jehož se v roce 1946 stal J. Orel stálým pracovníkem na úseku výzkumu lidové výroby.3)
      Výzkumnědokumentační práci se J. Orel věnoval ovšem už dříve. v letech 1939-1945 úzce spolupracoval např. se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti, pro které prováděl systematické sběry a zasloužil se tak o podstatné rozšíření jeho národopisných sbírek zejména pokud jde o lidové tkaniny a kroj, ale[/] i o další obory lidové výtvarné tvorby; mimo jiné i o sbírku kraslic, které mu doslova učarovaly a staly se jeho celoživotním, téměř osudovým údělem. Kraslicím, jejich technologii i ornamentice, věnoval též několik svých publikovaných prací.4)
      Už v roce 1943 byl též jedním z iniciátorů první soutěže o nejkrásnější moravské kraslice; položil jí základy tradici, která přispěla svým dílem nejen k uchování této obdivuhodné dovednosti slováckých (ałe nejen słováckých) dívek a žen, nýbrž i k rozvoji technické a ornamentální stránky našich kraslic.5) Výsledky této promyšlené motivační akce si můžeme dodnes prohlédnout ve zcela mimořúdné sbírce kraslic v depozitáři Slováckého muzea.
      Nebyly to však jen slovácké kraslice a jejich malérečky, které J. Orla tolik upoutaly a doslova připoutaly k tomuto barevně zářivému národopisnému regionu.6) Jeho zájem v oblasti lidové výtvarné tvorby Slovácka byl mnohem širší.
      A opět není náhodou, že z ostatních lidových uměleckých projevů jej na Slovácku zaujaly především zdejší lidové tkaniny, kroje a výšivky.7) Rozhodujícím podnětem tohoto zaujetí pak nebyla jen neobyčejně pestrá a místně diferencovaná paleta barev, střihů i výšivkových motivů slováckého lidového odívání, ale zejména též skutečnost, že na Slovácku jako nikde jinde v českých zemích (snad jen s výjimkou Chodska) vykazovaly a dodnes vykazují tradiční formy lidového oděvu neobvyklou životnost. Ta především moti

104

vovala u J. Orla i jeho úsilí, aby se alespoň některé jeho prvky, zejména materiály, uplatnily i v současném odívání u nás vůbec. Takto i jeho zásluhou našel cestu do naší novodobé oděvní tvorby např. strážnický modrotisk, horňácká činovatina i techniky slovácké lidové výšivky.8)
      Značnou pozornost věnoval J. Orel též tvorbě strážnické lidové malířky Alžběty Landsfeldové a zejména pak keramické tvorbě jejího manžela, zasloužilého umělce Heřmana Landsfelda. Publikované příspěvky o jejich díle i životě - stejně jako i o tvorbě dalších pracovníků v oblasti lidové umělecké výroby na Slovácku - je.nam rozhojňují početnou řadu dokladů o pozorném vztahu j. Orla k lidem -a mezi nimi na prvním místě k lidovým tvůrcům - jako význačném rysu jeho povahy.9)
      Dr. Jaroslav Orel jako člověk zacílený svým životním názorem přes minulost do budoucnosti nebyl pochopitelně netečným ani k ostatním problémům současného kulturního života na Slovácku.10)
      Připomeňme si v této souvislosti alespoň jeho vztah k různým lidovým slavnostem. A to nejen k těm velikým a oficiálním jako je dnes už mezinárodní folkloristický festival strážnický, u jehož kolébky po boku prof. Vl. Úlehly vlastně rovněž stál, ale i k těm více nebo méně drobným slavnostním příležitostem, při nichž v současnosti nachází uplatnění místní tradice obyčejová, hudebně taneční apod. J. Orel s oblibou tyto domácké slavnosti navštěvoval a býval jejich pozorným účastníkem. Považoval-li za účelné, rád pomohl pochvalou,[/] kritikou i radou jak ještě lépe, organičtěji uplatňovat prvky starobylé místní kultury v současném životě. jen umět z toho pramene vytrvale pít - tak nadepsal své poznámky k pojetí novodobých dožínkových oslav v Kyjově, tak znělo i jeho kredo v otázce úlohy tradice v procesu rozvoje našeho současného života.11)
      Snad už z dosud naznačeného je dostatečně patrno, že PhDr. Jaroslav Orel kulturu slováckého lidu miloval, že měl Slovácko rád a věnoval mu kus svého pracovitého života. Zaslouží si proto, aby i Slovácko jej vzpomenulo u příležitosti druhého výročí jeho úmrtí s úctou a vděčností.

Poznámky
(V nich uvádíme výběrový přehled publikovaných prací Jaroslava Orla z oblasti Slovácka. - Užité zkratky: MK = Malovaný kraj, NA = Národopisné aktuality, UMŘEM = Umění a řemesla, VVM = Vlastivědný věstník moravský.)

1.
      Lidové umění výtvarné na družstevní vesnici (v: Národopisné informácie, 1979, č. 2-3, 132-141).
2.
      Tisícileté hodnoty lidového umění (Lidová tvořivost, 9, 1958, 66-671. -Věčné hodnoty -- trvalé zdroje (UMŘEM, 1965, č. 5, LV). -Koexistence tradice a současnosti v lidové kultuře (v: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Brno, KNV, 1974, 105-110). -Nejen obdiv, ale i podporu (Zemědělské noviny, 3. 3. 1979, 3) .
3.
      Kursy domáckých technik a lidové práce na Moravě (Věci a lidé, 2, 1949-50, 394-404). -Zužitkování

105

kukuřičného šústí na jižní Moravě (Věci a lidé, 6, 1954-55, 369-379). -O krojových materiálech a jejich zpracování (Radostná země, 6, 1956, příl. k č. 4, s. 4-5). -Zajištování zdravých vývojových předpokladů tradiční lidové výroby (Národopisný věstník československý, 33, 1956, 148-151). - Závěr první celostátní výstavy lidové výroby (Lidová tvořivost, 8, 1957, 258-259). -Péče o lidové stavby (UMŘEM, 1958, 174-178). -Die volkstümliche kunstgewerbliche Erzeugung in der Tschechoslowakischen sozialistischen Republik (v: VII. Meždunarodnyj kongress antropologičeskich i etnografičeskich nauk, Moskva, 3-10 Avgusta 1964g. Moskva, Izd. Nauki 1970, t. 7, 169-174). -Lidové obřadní pečivo (UMŘEM, 1967, č. 2, 19). -Identification Marks of Popular Art Manufacture in Czechoslovakia (in: Proceedings VIIIth International Congress of Anthropological and Ethnological Sciences 1968 - Tokyo-Kyoto. Vol. III. Ethnology and Archeology. Ed. Science Council of Japan, 28-29).
4.
      Techniky zdobení kraslic (UMŘEM, 1960, 118-122). -Kraslice ve sbírkách našich muzeí (Muzejní a vlastivědná práce, 5 (75), 1967, č. 1, 4-12). - O kraslicích (Brno 1973, 189 stran).
5.
      Tisíc kraslic na výstavě v Brně (NA, 1, 1964, 5556). -Víc než tisíc kraslic (výstava, Brno) (UMŘEM, 1972, č. 3, 9-10). - Soutěž malířek kraslic ve Vnorovách (NA, 14, 1977, 242-244). -Unikátní výstavy kraslic (UMŘEM, 1977, č. 3, 5). Příklad z Libotenic (NA, 18, 1981, 248-249). Vychovat dorost (NA, 18, 1981, 320-321).
6.
      Lidová poesie na kraslicích (Rovnost, 18. 4. 1965,5). - Malířka kraslic Marie Gavalová (NA, 3, 1966, č. 2, 21-28). -Galerie lidového umění (UMŘEM, 1972, č. 2, 54-55 (pracovní techniky a ornamentální motivy kraslic A. Pavlincové z Javorníka). Udržovat, chránit a rozvíjet kraslicové umění (Slovácko, 13-14, 1972-73, 55-74). -Tři malířky kraslic (NA, 17, 1980, 23-29). -Co je umění a co neumění (MK, 19, 1983, č. 2, 15) .
7.
      Pro zachování našich národních krojů. (Dobrý výsledek účelné spolupráce: akce 15.000 krojů.) (Zprá[/]vy ÚLUV, 1, 1947, č. 10, 2-3; 2, 1948, č. 7, 6-7). - k akci 15.000 národních krojů (Tvar, 1, 1948, 130-132). -Textile Folk Art (London, Spring Books, b. r. (1956) , 58 stran textu + 21 + 300 +59 obr., (spoluautor Ant. Václavík )). -Vyvazovaná a šitá batika (UMŘEM, 4, 1960, 150-156 (spoluautor J. Staňková )). - Vracovský kroj (v: Dějiny města Vracova, Brno 1969, 195-222). Galerie lidového umění (UMŘEM, 1972, č. 4, 28-29 (vlčnovská výšivka)). -Lidové výšivky jihovýchodní Moravy (Gottwaldov, OMJM, 1973, nestr. katalog výstavy). -Vinný lis z Havřic (UMŘEM, 1973, č. 2, 41-43). -Výstava lidových výšivek jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (10. 5. - 30. 9. 1973) (MK, 9, 1973, č. 5, 8-9, 11). -Vyvazovaný fěrtúšek z Kyjova (UMŘEM, 1973, č. 1, 44-45). -Pletení brd v Malé Vrbce (UMŘEM, 1978, č. 3, 68-69). Lidové kroje na Hodonínsku (Martin, Osveta, 1979, 256 + 16 stran) .
8.
      Práce na rámu a její dnešní využití (UMŘEM, 1963, 74-80 (spoluautorky: E. Urbachová, J. Staňková )). -Rekonstrukce lidových tkanin (UMŘEM, 1959, 193-200). -Lidový textil v našem odívání (UMŘEM, 1960, 27-32). -Od lidových tkanin k současnému odívání (Československá etnografie, 10, 1962, 321-322).
9.
      Vlasta Zemanová (1887-1967) (NA, 4, 1967, 37). Vzpomínka na prof. Úlehlu (Rovnost, 4, 7. 1967, 4). -Devadesátiny krojového obuvníka Františka Blažeje (UMŘEM, 1969, 254). -k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Vladimira Úlehly (NA, 10, 1973, 297-298). -Památce prof. dr. Jana Húska (MK, 10, 1974, č. 2, 11) . -Odešel prof. PhDr. Jan Húsek (17. 10. 1884 - 6. 12. 1973) (NA, 11, 1974, 215216). -75 let strážnického keramika Heřmana Landsfelda (MK, 10, 1974, 9). -Šedesát let u keramického řemesla (UMŘEM, 1974, č. 1, 9). -Heřman Landsfeld pětasedmdesátiletý (UMŘEM, 1975, č. 1, 11). -Životní dílo Heřmana Landsfelda (VVM, 27, 1975, č. 1, 88-89). -Prof. dr. Jan Húsek. (Narozen 17. 10. 1884 v Ostrožské Nové Vsi, zemřel 6. 12. 1973 v Brně.) (Zprávy Oblastního muzea

106

v Gottwaldově, 1975, č. 1-2, 67-70). -PhDr. Karel Klusák - in memoriam (NA, 13, 1976, 301-303). Zemřela Alžběta Kovářová - vyšívačka z Horňácka (NA, 13, 1976, 134-136). -Alžběta Landsfeldová. (Profil lidové umělkyně.) (VVM, 32, 1980, 289-300). -Obrázky Alžběty Landsfeldové ze Strážnice (Bojkovice, ZK ROH Zeveta, b. r., nestr.).
10.
      Výstava lidové umělecké výroby ve Strážnici (Věci a lidé, 6, 1954-55, 380-386). -Nová instalace Slováckého muzea (UMŘEM, 1965, č. 4, XLI). Funkce akrása. (Na okraj výstavy Lidová užitková keramika v Malenovicích 1966.) (Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově, 1967, č. 1-2, 47-48). [/]Keramika, fajáns, majolika (Rovnost, 1. 7. 1967, 5). - Středověké a novověké kachle ze sbírek Heřmana Lands felda (UMŘEM, 1977, č. 1, 2).
11.
      Jen umět z toho pramene vytrvale pít (MK, 9, 1973, č. 6, 18). -Několik myšlenek k vystoupení pěti národopisných souborů JZD v Tvrdonicích 1974 (MK, 10, 1974, č. 4, 16-17). -Legrúti z Archlebova (MK, 11, 1975, č. 5, 10). -Na okraj krajské přehlídky vesnických národopisných souborů ve Velkých Bílovicích 8. 11. 1975 (MK, 12, 1976, č. 3, 13). -Na okraj národopisného pořadu okresních dožínek v Kyjově (NA, 13, 1976, 328-329).

JAROSLAV OREL UND DIE MÄHRISCHE SLOWAKEI
(Zusammenfassung)

      Der mährische Ethnograph Dr, phil. Jaroslav Orel (3. 10. 1910-25. 3. 1985), der einen wesentlichen Teil seines Lebens der Erkenntnis und dem Studium der künstlerischen Werte des Volkskunstchaffens geweiht hatte, schenkte in seiner wissenschaftlichen, fachlichen und organisatorischen Tätigkeit auch der Mährischen Slowakei beträchtliche Aufmerksamkeit. Zur Zeit seines Wirkens als Lehrer in Uherský Brod und Veletiny, wo er auch eine dauernde persönliche Beziehung zu Lubor Niederle anknüpfte, lernte er die künstlerischen Bekundungen der Bevölkerung dieser Region kennen; er bewunderte sie nicht nur, sondern entwickelte auch grosse organisatorische Anstrengungen bei der Schaffung von Bedingungen für ihre neuzeitliche Existenz. Schon im Jahre 1939 wurde er Mitbegründer und Vorsitzender der Genossenschaft "Slovácké lidové umění moravské" (d. h. Volkskunst der Mährischen Slowakei), auf deren Boden bereits im Verlauf der Naziokkupation unserer Heimat
[/] Bedingungen für die Entstehung einer gesamtstaatlichen Organisation geschaffen wurden, die systematisch und zielstrebig die Erhaltung und Weiterentwicklung des Kunstschaffens unseres Volkes betreuen sollte und dann bereits im Jahre 1945 zur Zentrale für künstleri[s]ches Volkswerk wurde. In dieser Institution arbeitete dann J. Orel vom Jahre 1946 als ständiger Mitarbeiter auf dem Gebiet der Erforschung des Volkskunstschaffens.
      In der Mährischen Slowakei konzentrierte sich sein fachliches Interesse vor allem auf volkstümliche Gewebe, Trachten und Stickereien. Ihre überreiche Spannweite in der Form, aber hauptsächlich ihre bemerkenswerte Lebenskraft sogar unter den Bedingungen der Nivellierungstendenzen der gegenwärtigen Zivilisationsprozesse bewirkten, dass J. Orel auf dem Boden der Zentrale für künstlerisches Volkswerk systematisch bemüht war, wenigstens einige grundlegende Elemente der

107

traditionellen Volkskleidung auch in unserem neuzeitlichen Textilschaf[t][f]en zur Geltung kommen zu lassen; aus der Mährischen Slowakei gilt dies insbesondere für den Blaudruck aus Strážnice, den Drillich aus der Region Horňácko (Oberland) sowie für die Techniken der volkstümlichen Stickereien aus der ganzen Region.
      Ganz besondere und dauernde Liebe Orels galt aber unseren bemalten Ostereiern. Ihrem Studium, aber auch dem Bemühen um ihre Erhaltung, bzw. die Erneuerung ihrer Kreation unter unserer Bevölkerung, widmete er viel Aufmerksamkeit und konkrete Arbeit. Über die bemalten Ostereier - und unter ihnen gerade jene aus der Mährischen Slowakei - publizierte er eine ganze Reihe von Zeitschriftenstudien und Buchmonographien und gab auch den Anstoss für ersten und viele weite
[/]re Wettbewerbe und Ausstellungen mit bemalten Ostereiern bei uns.
      Als ein durch seine Lebensansicht über die Vergangenheit hinweg in die Zukunft ausgerichteter Mensch war J. Orel auch gegenüber anderen Problemen des gegenwärtigen Kulturlebens in der Mährischen Slowakei nicht gleichgültig. Er verfolgte aufmerksam die kulturellen Bedürfnisse und war auch in diesem weit[ ]gespannten Rahmen mit Lob, Kritik und Ratschlag dabei behilflich, die Elemente der regionalen altehrwürdigen Volkskultur im heutigen Leben der Bevölkerung in der Mährischen Slowakei noch besser und organischer zur Geltung zu bringen.
      Übersetzung: A. Hubala

108

ZPRÁVY

JUBILEA

Zdravice PhDr. Jánu Mjartanovi, DrSc. [obsah]

Milý Janko,
      Tvé pětaosmdesátiny se setkávají s čtyřicátým výročím založení Národopisného ústavu Slovenské akademie věd, v jehož čele jsi v prvních (a nesnadných) obdobích stál jako ředitel. Jsi nestorem československých národopisců a dobrým učitelem i rádcem mladší generace českých a slovenských etnografů. Tvá vědecká dráha nebyla přímočará a snadná. z rodné obce Sebedražie jsi šel na filozofickou fakultu bratislavské univerzity, další cesta Tě zavedla do ředitelen gymnázií v Prievidzi, Trenčíně, Michalovcích a Žilině, až jsi pevně a jistě zakotvil ve Slovenské akademii věd v Bratislavě. Svůj život jsi zasvětil přátelství k lidem a k národopisné práci. Shromáždil jsi neobyčejně bohatý a ucelený terénní materiál z různých krajů Slovenska, podílel jsi se na organizační práci v Národopisném odboru Matice slovenské, řídil jsi jí vydávaný Národopisný sborník. Vytvářel jsi program nově zřízeného Národopisného ústavu SAV, kde jsi z;skal pro nastupující etnografy a foJkloristy uplatnění. Tvou zásluhou se[/] tento ústav stal brzy hlavním národopisným pracovištěm na Slovensku. Svým dílem jsi přispěl k poznání řady složek lidové kultury: výročních obyčejů a lidové víry, tradičního rybářství, včelařství, lovectví, dal jsi nahlédnout do doposud neosvětlených Stránek dějin československého národopisu, pronikavě jsi zasáhl do studia lidového stavitelství. z Tvých poznatků i z Tvé pracovní metody se budou učit další generace českých a slovenských národopisců. Přispěl jsi k rozvoji česko-slovenské i mezinárodní spolupráce a k dobrému jménu naší vědy v zahraničí. Za to za vše Ti u příležitosti tohoto krátkého pozastavení děkujeme. A upřímně, z plna srdce Ti do dalších let přejeme hodně zdraví, klidu a pohody. Na mnohá léta! Václav Frolec

K osmdesátinám Vasila Marinova [obsah]

Téměř každoročně se při jednáních Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně i bulharistických[/] konferencích setkávám s nestorem bulharských etnografů Vasilem Marinovem. Vždy vyzařuje elánem a zaujetím pro dílo vznikající v mezinárodní spolupráci. Je skromným vědcem, který má rád Svůj obor i bulharský lid. Je přátelský a duší společných setkání. Proto si ho přátelé váží.
      U příležitosti osmdesátin docenta Vasila Marinova si připomeňme, že se narodil 2. července 1907 v řemeslnické rodině v Šumenu. Zde také navštěvoval gymnázium a po jeho ukončení odešel do Sofie, kde studoval na univerzitě obory zeměpis a dějepis. Navštěvoval také přednášky a semináře z etnografie u profesorů A. Iširkova a St. Romanského. v letech 1936-1937 byl na specializaci v oborech prehistorie, etnografie a sídelního zeměpisu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Vědecky začal působit v Archeologickém muzeu v Razgradu. Řadu let pracoval v Ruse, kde jako kustod zdejšího muzea sbíral etnografické doklady a publikoval řadu statí s archeologickou a historickou tematikou. Dalším místem jeho činnosti bylo gymnázium v Sofii. Na sofijské univerzitě získal na základě habilitačního Spisu o Plis

109

kovském poli vědecko-pedagogický titul docenta. v roce 1945 přešel docent Vasil Marinov do Etnografického ústavu a muzea Bulharské akademie věd, kde působil jako vědecký pracovník až do svého odchodu na odpočinek.
      Mezi první vědecká díla Vasila Marinova patří monografie Gerlovo (1936), Avrenskoto plato (1940), Deliorman (1941), Pliskovskoto (Abobsko) pole (1943), v nichž soustředil cenné demografické a etnografické údaje. Na základě rozsáhlé disertační práce Prinos za proischoda i veštestvenata kultura na naselenieto v selata Zlatar i Dragoevo, Preslavsko získal vědeckou hodnost kandidáta filologických věd. v roce 1956 vydal Vasil Marinov znamenitou monografii Prinos kăm izučavaneto na bita i kulturata na turcite i gagauzite v Severoiztočna Bălgarija, patřící k významným dílům současné balkanistiky. Totéž platí o jeho další knize z roku 1964 Prinos kăm izučaveneto na proizchoda, bita i kulturata na karakačanite v Bălgarija. Nomádským pastýřům věnuje Vasil Marinov i další studie, uveřejněné v Bulharsku, Maďarsku, Švédsku, Československu a v Sovětském svazu. Předmětem vědeckého zájmu Marinova jsou také otázky etnogeneze různých etnických skupin v Bulharsku. Vasil Marinov obohatil bulharskou vědu o jedinečné práce z agrární etnografie (typologie oradel, chov dobytka), transportu, lidového léčitelství. Posledním publikovaným dílem Vasila Marinova je dok[/]torská disertační práce o řemenářském řemesle v Bulharsku (Saraškijăt zanajat v Băłgarija. Sofia 1982).
      Za členy Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně a za všechny přátele přejeme docentu Vasilu Marinovi, nositeli Řádu Cyrila a Metoděje prvního stupně, hodně zdraví, spokojenosti a ještě mnoho tvůrčích let. Václav Frolec

MVDr. Karel Bimka, zpěvák - bohatýr [obsah]

Když se kyjovští chlapci "zejdú", aby si zazpívali, jejich píseň něco vydá! A jeden hlas v těch mohutných varhanách je zvlášť mocný: patří MVDr. Karlu Bimkovi, muži pevné podstaty, na které nic neubraly roky, jichž má za sebou už osmdesát! A hlas stále jako zvon. Znovu jsme si to ověřili 25. 12. 1986 na Besedě u cimbálu v kyjovském Domě kultury a 10. 1. 1987 den po jeho jubileu - v petrovských Plžích, kam pozval k oslavě své přátele a nejbližší.
      Karel Bimka se narodil 9. ledna 1907 ve Svatobořicích na Kyjovsku, v obci známé zpěváckou a hudeckou tradicí rodu Bimků, Měchurů a Zbořilů. Ze Zbořilů pocházela Karlova matka, která formovala jeho raný vztah k písni, Při studiu na gymnáziu v Kyjově přišel do[/] Okruhu působení nadšeného národovce, profesora Josefa Klvani, během pozdějších let navázal přátelství s třeni znalci a pečovateli o živou píseň: prof. Vladimírem Úlehlou, dr. Antošem Frolkou a prof. Karlem Plickou. v jejich magnetickém poli se vytvářel Bimkův pěvecký profil.
      Za studií na Vysoké škole veterinární v Brně je členem Slováckého krúžku, jako dvacetiletý zpívá s ním i v rozhlase. Po udělení doktorského diplomu odchází daleko od domova - na Podkarpatskou Rus, na Moravu se vrací v r. 1939. Přichází do Strážnice, která se stává hlubinou bezpečnosti jeho dalšího života - i když Odtud za povoláním několikrát odskočil jinam. Tady a později v sousedním Petrově Karel Bimka žije, ale srdcem je na rodném Kyjovsku. Ve Strážnici se poznává s cimbalistou Antošem Frolkou a písnička je spojuje. Po osvobození působí ve Frolkově rozhlasovém souboru, jehož význam pro renesanci cimbálových muzik na jižní Moravě je základní. Tady se také seznamuje s celoživotním kamarádem Jurou Petrů, jedním ze tří primášů, kteří si pozdě ji muzikantsky rozdělili slovácké Dolňácko: hradištský Jaroslav Staněk strážnický Slávek Volavý - kyjovský Jura Petrů. Karel Bimka a Jura Petrů byli Stejné krevnaté nátury a píseň měli rádi syrovou, nevyumělkovanou. Byli to oni dva, kdo dali impuls k růstu nového rozkošatělého muzikantství na Kyjovsku.

110


      Styl zpěvu Karla Bimky není universální a všemi uznávaný. Při dnešní tendenci sladit víno se leckde vnucuje móda cukrovat i píseň - a "cukrářům" Bimkův zpěv pochopitelně nelahodí. Je to však ten pravý chlapský projev! Kolují pověstí (jako o doktoru Faustovi)[/] jak a čím náš jubilant udržuje svou mladistvou vitalitu. To svědčí, že Karel Bimka je vzrušující osobnost, neboť o "nýmandech" se pověstí netvoří - vždycky o Jánošících!
      Ať zpívá svou velikou píseň! Jaromír Nečas[/]

NEKROLOGY

Ing. Jan Rudolf Bečák (20. 4. 19151. 1. 1987) [obsah]

Nedávno jsme vzpomínali jeho sedmdesátiny (NA 22, 1985, s. 267 n.). Naše generace obdivovala jeho znalectví lidového umění a osamocenou odvahu v tak raném věku a tak nepříznivé době (1941) vydat monografii do té doby málo zpracované rodné Hané. Když se Stal spolupracovníkem, začali jsme obdivovat jeho osobní obětavost a široký rozhled při koncipování Valašského muzea v přírodě jako modelové rekonstrukce historické sídelní krajiny. Bylo to v šedesátých letech, tedy v době všeobecného tvůrčího nadšení pro záchranu kulturních hodnot, ale obětavost Jendy Bečáka byla trochu jiná. Pracoval pro budování sbírek, zajištění stavebního rozvoje a zemědělských experimentů muzea na úkor rodiny, zdraví, spánku, vlastních peněz. I když ho společensky stále obklo[/]povali přátelé, přece byl svým způsobem osamocený. Cítili jsme, že je vždycky nedostižně o několik kroků vzdálený před těmi nejobětavějšími. Nikdo z nás nestačil jeho tempu. Svou mimořádnou diplomacií předem prohrané bitvy vyhrával s elegancí a v tichosti pokor­ ného obdivovatele lidové kultury. Jiří Langer

Jožka Rampáček (10. 9. 1918 - 1. 1. 1987) [obsah]


      Co mně, milý, zanecháš,
      ked už sa preč odbíráš,
      zanechám ti strom zelený
      pod okénkom zasaděný,
      tu ho máš.
      Co mně ze stroma bude,
      ked už ťa tu nebude,
      strom, ten stóji - nehovorí,
      mňa
za tebú srdce bolí
      velice.
[/]


Jožka Rampáček.


      S daleko široko uznávaným zpěvákem se v mrazivém odpoledni 5. ledna 1987 důstojně a obřadně rozloučilo celé Podluží. Zazpívali kamarádi z rodných Tvrdonic, ženské sbory, zahrála muzika souboru Břeclavan s primášem Jožkou Kobzíkem. Osobnost zesnulého byla oceněna v několika proslovech, v nichž se několikrát opakoval výčet mnoha jeho krásných lidských vlastnosti, zdůrazňovala se jeho pracovní obětavost, především však zazněl obdiv k jeho pěveckému umění. Patřil skutečně k jedněm z nejlepších podlužáckých zpěváků; ještě čtrnáct dní po 5. lednu ohlašovalo se v Brně jeho veřejné vystoupení.

111


      Jožku Rampáčka jsem znal od dětství, podobně jako Jožku Severina, s nímž od mládí vytvářel nerozlučnou dvojici. J. Rampáčkovi jsem vždycky tykal, ačkoli nás od sebe dělilo 15 let - snad proto, že vypadal tak mladě. (O sedmnáct let staršímu J. Severinovi jsem začal tykat až pod pohrůžkou: "Lesti ně povíš ešče jedenkrát "vy", tak dostaneš takú, až sa ti hłava zatóčí!" - Samozřejmě, že jsem si pak dával dobrý pozor.) Jožka Rampáček byl dlouhá léta zaměstnán v Brně. Spřátelili jsme se nakonec až důvěrně, zvával mne na besedu, když jsem se dlouho nestavil. "Ná, co už šeci Holí vymřeli?" začínal vždycky. Byl vedoucím Fruty na Pekařské ulici a výborně rozuměl svému oboru; pracoval ve velkovýrobně lihových nápojů, z nichž si nejvíce zakládal na "duppuis". Denně chodil kolem desítek hektolitrů sudů nejrůznějších pálenek, přesně věděl, co kde má, jak je to staré a jak dlouho by to či ono mělo ještě zrát... "Z vína sem párkrát přebrał," říkával, "z gořałky nikdy!" Seznámil jsem s ním mnoho svých přátel a myslím, že každý si na něj odnesl jen ty nejlepší vzpomínky.
      Byla-li chuť, zpívali jsme - víc sami pro sebe než pro jiné - ještě více však vykládali: co rodina, která mu byla nade vše, co nového v kraji, který věrně miloval, co ten a co onen. Když jsme se spolu sešli sami, mluvívali jsme vždycky "jak nám zobák narostéł" - nářečím; on podlužáckým - tvrdonic[/]kým, já horňáckým - vrbeckým. Obě spojuje především obalované "l", v jehož správném umísťování není téměř rozdílů. Přišly dotazy na některé mladší zpěváky z Podluží a Jožkova odpověď zněla: "On už to necítí. Měl by sa první naučit múvit a potom teprv by sa měl postavit před ludí! A ešče k temu třase hlasem - přeslaďuje to jak v operetě!" - Měl své vyhraněné názory, od kterých neustupoval: neuznával chování při zpěvu "podle pravidel" hodně se usmívat, hodně juchat a hodně vysoko zvedat ruce... Mluvilo-li se o tanečnících, považoval za nejlepšího podlužáckého verbíře všech dob, které pamatoval, Miloše Janulíka z Kostic... Jožka byl hloubavý a všímavý člověk, vynikající informátor, který na rozdíl od některých jiných nic nepřimudrovával a nic nepřibarvoval do růžova. Uměl si vybírat písně, uměl se pěkně strojit, opatroval jak oko v hlavě všechny součástky kroje; měl však také bohatou a dobře utříděnou knihovnu, do níž neustále něco sháněl a dokupoval.
      Knihy a jiné materiální statky zůstaly, osobitě podávané písně odešly však s ním. Zachovalo se jen pár uhlazených nahrávek, které o jeho vlastním živém projevu vypovídají jen málo. v jednom z projevů nad hrobem zazněla věta: "Byl to kamarád, kerý nikdy nezpychéł. Škoda, že po něm zostává prázdná stolička!" - Skonal těsně po novoročním přípitku - po slovech:[/]
"Do ví jaký tento rok bude..."
     Bože můj, otče můj,
     dy bude pohreb můj,
     v létě lebo v zímě,
     šak ňa to nemine.
      Dušan Holý


Historik Antonín Verbík zemřel [obsah]

Zpráva o náhlé smrti PhDr. Antonína Verbíka, kandidáta historických věd, ohromila všechny, kdož ho znali. Přišla náhle uprostřed vánoc, které trávit se svou rodinou ve slovenských horách. Ještě několik dní před osudovou nocí 23. prosince 1986 jsme byli spolu a rozprávěli o všem možném, a především o pracech, které měl rozděIány. Jistě ani sám netušil, co bude následovat. A mně samotnému se nechce věřit, že už tu není mezi námi.
      Antonín Verbík se narodil 18. ledna 1934 ve Velehradě v rodině malorolníka. v blízkém Uherském Hradišti navštěvoval gymnázium a tu také v roce 1952 maturoval. Jeho zájem o dějiny ho vedl na filozofickou fakultu brněnské univerzity, kde studoval dějepis a archivnictví. Po absolutoriu vysoké školy působil více než patnáct let v archívních službách jako archívní inspekťor v Jihlavě a v Praze, vedoucí okresního archívu v Českých Budějovicích, ředitel Státního oblastního archívu v Třeboni; šest let zastával funkci ředitele Státního oblastního archívu v Brně. v roce 1972 přešel do brněnské pobočky

112


PhDr. Antonín Verbík, CSc.

Ústavu československých a světových dějin ČSAV. kde pracoval jako samostatný vědecký pracovník až do své smrti. v roce 1967 mu byl na brněnské filozofické fakultě udělen akademický titul doktora filozofie. O devět let později obhájil kandidátskou disertační práci Počátky zemědělských spolků na Moravě azískal vědeckou hodnost kandidáta historických věd.
      Antonín Verbík měl široký historický zájem. Byl vynikajícím znalcem feudálního období i novodobých dějin českého a slovenského národa. Ve všech jeho vědeckých pracech se projevuje bohatá archívní praxe. Ve vztahu k národopisu je zvláště významná edice krevních[/] knih (Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště 1971; Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. Brno 1976; Smolná kniha Velkobítešská 1556-1636. Brno 1973; Černá kniha města Velké Bíteše 1625-1736. Brno 1979). Zde nalezne etnograf neobyčejně cenné historické údaje o řadě projevů lidové kultury v minulých staletích. Významným etnografickým pramenem je rovněž Kronika rodiny Fuksovy, již Antonín Verbík vydal v roce 1982; přináší záznamy členů rolnické rodiny z Třebětic na Kroměřížsku z 18. století. Etnograf může dobře využít Verbíkovy studie z problematiky zemědělských spolků a zemědělské výroby v období přechodu od feudalismu ke kapitalismu na Moravě a v jižních Čechách. Antonín Verbík se podílel na přípravě více monografií obcí a měst. s etnografy úzce spolupracoval na publikaci Náš kraj. Folklór, obyčeje, historie, nářečí a jména v tradici a současnosti družstevních vesnic Moravská Nová Ves, Hrušky, Týnec a Tvrdonice (Brno 1982) a historickoetnografické monografie Žarošice. Minulost a současnost vesnice v oblasti Ždánického lesa (Brno 1986). Měl významný podíl na vydání svazku Vlastivědy moravské Uherskohradišťsko (Brno 1982) a jako redaktor připravoval jeho druhé vydání. Pro etnografii dělnictva jsou podnětné Verbíkovy edice dokumentů, vzpomínek a fotografií významných osobností dělnického hnutí (Klement Gottwald, Bohumír Šmeral, Josef Hybeš) . Těžiště historic[/]ké vědecké práce Antonína Verbíka spočívalo v posledních letech ve zpracování aktuálních problémů nejnovějších dějin.
      Antonín Verbík působil aktivně v řadě vědeckých a odborných institucí a v redakčních radách. Rád vzpomínám na pravidelná setkání v Muzejní a vlastivědné společnosti, na redakčních radách Vlastivědného věstníku moravského a sborníku Slovácko i ediční radě nakladatelství Blok, kde přímo vyzařoval nápady, podněty a snahou o jejich realizaci, Odchodem PhDr. Antonína Verbíka, CSc., ztrácí československá historiografie významnou osobnost. Jeho přátelé a spolupracovníci dobrého člověka. Smutek zavanul rodným Slováckem, které měl tak rád. jehož písně často zpíval a o jehož dějinných osudech svým dílem vypovídal. Václav Frolec

Plnosť časov . . . [obsah]


      Uvedomil som si to po každom pravidelnom návrate z pohrebných obradov. Vari ani jeden rok nepochovali sme v etnickej oblasti Spiša toľko vzácnych ľudí, ľudových umelcov - spevákov, speváčky, tanečníkov, tanečnice, znalcov v zhotovovaní vytrihovačiek z papiera . . . Odišli mne vzácní informátori a priatelia.

113


      Dňa 2. VI. 1986 pochovali sme v Chmelnici (okres Stará Ľubovňa) Magdalénu Langovu, sedemdesiatpäťročnú speváčku a vynikajúcu znalkyňu spôsobu života a kultúry tejto kedysi typickej spišskonemeckej osady. Patrila k zakladajúcim členom folklórnej skupiny v obci. Chmelnická svadba, zvyky a obyčaje na priadkach, spišskonemecké obrady viažúce sa k vianociam a jarnému novoročiu vzbudili na Krajských slávnostiach piesní a tancov v Levoči (1967) , na Spišských slávnostiach v Spišskej Novej Vsi (1969), ako aj predtým na Goralských slávnostiach v Starom Smokovci zaslúženú pozornosť.
      Ešte v tom istom mesiaci, 14. júna, zúčastnil som sa pohrebných obradov nad rakvou Žofie Krišákovej - od Hudáka, v Ždiari. Vyše sedemdesiatročná, všeobecne známa "čotka Žofka" patrila k najvýraznejším predstaviteľkám v znalosti vystrihovania "koliesok na obrázky" (koľecka na obrázky svätých), vystrihovačiek. Popri talente, ktorý bol príznačný v oblasti ľudovej umeleckej výroby v rodine Krišákovcov prezývaných "do Hudáka" (do muzikanta) , vlastnila vysoko vyvinuté es:et:cké cítenie. Umocnila si ho už ako školáčka, keď v nežičlivých sociálne-ekonomických pomeroch v období po prvej svetovej vojne musela do lesa ako lesná robotníčka. Počas obedňajšieho oddychu ich vystrihovala podľa predlohy, ktorú odpozorovala v lesoch pod Vidlou a Havranom, v Belianských Tatrach. Vystrihova[/]la aj pri pasení kráv na lúkach Spišskej Magury. Nerobila ich na predaj, ale na radosť členom roz vetvenej rodiny, priateľom, známym a turistom.
      V rázovitej južnospišskej obci Kojšov pochovali sme v auguste speváčku a informátorku Máriu Fabišíkovu a v novembri jej manžela Jozefa Fabišíka. Obaja boli nad šesťdesiat rokov . . . Pred štvrťstoročím založili v obci folkloristickú skupinu. v nej udržiavali folklórne bohatstvo Kojšova a reprezentovali ho na slávnostiach doma v ČSSR a za hranicami (v PĽR). Fabišíkovci skupinu viedli, nacvičovali program, dozerali na čistotu spevného, tanečného, hudobného a odevného prejavu s výtvarným.
      Posledným z galérie ľudových umelcov Spiša, ktorých sme vyprevadili k večnému odpočinku 28. decembra bol Jozef Pitoňák-Bukovský, v Ždiari. Pri svojich sedemdesiatichpiatich rokoch sa starým ešte necítil. Nakoniec to, že sa cítil pri sile dokazuje množstvo zhotovených rezbárských prác, ktoré vyrobil v posledných rokoch. Nebol vyučeným rezbárom. Začínal už ako chlapec robotník v drevopriemysle fy. J. Ph. Gleissinger v Spišskej Belej-Ždiari. Až do roku 1965 pracoval v ždiarských urbárských lesoch a do roku 1972 do dôchodku ako strážca lesov Tatranského národného parku.
      Jozef Pitoňák-Bukovský patrí k slávnej generácii Pitoňákovcov z Lysej Poľany a predtým z Poronina v Poľsku.[/]
      Tak ich po prvej svetovej vojne poznal Karol Plicka. Traja bratia, sestry Mária a Zoška sa ocitli v jeho filme Zem spieva, v celovečerných filmoch o krásach Vysokých Tatier a jeho ľudu (Tatranská romance, Šenkéřka u divoké krásy a pod.). Poznali ich doma aj za hranicami . . . Ako spevákov, muzikantov (včítane s ujkom Sobánskym a Šilonom), tanečníkov, informátorov a rezbárov. Mária bola majsterkou ľudovej umeleckej výroby, ako tkáčka. Brat Matej takisto bol majstrom ľudovej umeleckej výroby. Jeho javorové husle - zlobcoky sú ozdobou Národného múzea v Prahe, v Oslo a Sibeliovom múzeu v Turku vo Fínsku Jozef Pitoňák v posledných rokoch pred smrťou dokončil troje javorových huslí a majú basu - čelo (pre Umenovedný ústav SAV v Bratislave). Nato dostal objednávku pre Národné múzeum v Kodani. Už ju nerealizoval . . .
      Dňa 28. decembra se uzavrela rodinná kronika dvoch bratrov Pitoňakovcov rezbárov a najmladšieho tanečníka - zvertolku, Janka. Ostali dve sestry. Najstaršia Hanka a najmladšia Zoška. Ján Olejník

114

DĚJINY

Živý odkaz Josefa Klvani [obsah]

Vletošním roce si připomínáme 130. výročí narození významného moravského národopisce Josefa Klvani. Je až symbolické, že na rok 1987 připadá 150. výročí narození Františka Bartoše, který nadchl a přivedl Josefa Klvaňu, školeného přírodovědce, k národopisným zájmům. Oba pak pojilo dlouholeté přátelství. Klvaňův život a činnost se dělily na práci školskou, přírodovědné bádání a studium národopisné.
      Josef Klvaňa se naroda 22. ledna 1857 ve Vídni. Oba jeho rodiče pocházeli z Moravy. Zanedlouho po jeho narození se rodina Klvaňova přestěhovala na Moravu. Josef Klvaňa studoval na reálce v Lipníku, prázdniny trávil u příbuzných na Záhoří a na Hané. Tak se dostával do přímého kontaktu s lidovým prostředím. Pokračoval ve studiu na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde na něj zapůsobilo vlastenecké cítění profesora Jana Havelky. v roce 1877 odešel na studie do Prahy, kde se věnoval přírodním vědám a působil v mineralogickém oddělení muzea. Na Bartošův podnět odešel Klvaňa roku 1882 z Prahy, která mu moc nepřála, na místo profesora na gymnáziu v Kroměříži. O dva roky později přešel do[/] Uherského Hradiště, které ho strhlo do národopisného dění. Jeho zájem se trvale soustředil na slovác­ ké lidové kroje, které začal systematicky sám i za pomoci svých žáků popisovat. Studium kroje záhy rozšířil o Hanou, Valašsko a západní Slovensko. Klvaňa začíná publikovat výsledky svých krojových studií v časopisech. v té době navazuje úzkou spolupráci s vůdčími osobnostmi Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci. Národopisný zájem rozšiřuje o výšivky, kraslice, lidové kancionály, lidovou ornamentiku, nářečí. v letech 1894 až 1898 působí Klvaňa jako okresní školní inspektor v Hodoníně. v té době se velmi aktivně zapojuje do přípravy Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Další Klvaňova léta (1898-1910) jsou spjata s jeho funkcí ředitele gymnázia v Kyjově. Bylo to období v jeho životě i práci osudově poznamenané (zemřela mu žena, ztratil řadu přátel, omezily se možnosti putování po kraji), utuchá jeho vědecká i publikační činnost. Josef Klvaňa vydává ještě vrchol svých studií lidových krojů na Slovácku v monumentálním díle Moravské Slovensko, redigovaném Luborem Niederlem. Sám už nemohl psát, a tak je diktoval. Zemřel po těžké nemoci 13. srpna 1919. Odpočívá[/] vedle své milované ženy v hrobu u kaple na kopečku v blízkosti nového kyjovského gymnázia.
      Vědecké dílo Josefa Klvani zhodnotil obsáhle František Pospíšil (Josef Klvaňa / 22. 1. 1857-13. 8. 1919). Životopisný náčrt se zřetelem k práci národopisné. Časopis Moravského musea zemského, 1719, 1920-1921, s. 640-673), nověji pak Maxmilián Kolaja, Karel Klusák a Ludvík Kunz (Josef Klvaňa. Vzpomínka k stému výročí moravského ethnografa. Brno 1957). Další desetiletí, která uplynula, nezměnila nic na vysokém hodnocení národopisného odkazu Josefa Klvani. Probíhající změny v životě a kultuře lidu ještě více pozvedávají hodnotu Klvaňových studií o lidové kultuře, zejména o lidovém kroji. Pro moderní etnografii skýtá Klvaňovo dílo spolehlivou základnu studia vývojových procesů v minulosti i v současnosti. Osobnost Josefa Klvani zůstává příkladem badatele, který cele zasvětil svůj život lidu a jeho kultuře. Václav Frolec

K stému výročí Josefa Čapka (23. 3. 1887) [obsah]

Za svého pařížského pobytu v letech 1910-1911 seznamoval se čerstvý absolvent Uměleckoprůmyslové školy Josef Čapek se sbírkami exotických kultur v Musée de IHomme. Pořídil si pár sešitů poznámek a množství kreseb a pak předčasně

115

opustil Francii kvůli své sťudentské lásce a pozdější ženě Jarmile. Na své vzplanutí k "umění přírodních národů", vyvolané dobovým zájmem výtvarných umělců v čele s Kataláncem Pablem Ruízem, užívajícím už tehdy po matce příjmení Picasso, málem zapomněl. Věnoval se natolik intenzívně tvorbě literární a dramatické (s bratrem Karlem), malířství a grafice, teorii a kritice výtvarného umění, redakční a spolkové práci, že na zpracování sťarých záznamů nebylo ani pomyšlení. Teprve po čtvrtstoletí, vyprovokován hlavně vydáváním německých obrazových publikací o uměleckých projevech v mimoevropských kulturách, pojal úmysl napsat o nich první českou knížku, byť s vybavením mnohem skrovnějším. "Nejsem vědeckým odborníkem, a možno, že náruživost k umění mne příliš strhuje, abych o něm mohl mluviti náležitě střízlivě a věcně", poznamenal a v předmluvě své rozsáhlé studie dodal, že představuje "jen poznámky malíře", "tak trochu úvod a klíč" k pochopení toho, co nazval v souladu s dobovou terminologií "uměním přírodních národů". Uvědomoval si však, že "je to označení jen přibližné, hodně nedbalé" - "škobrtáme tu tak trochu o naši evropskou povýšenost".
      "Umění přírodních národů" vyšlo v roce 1938 jako poslední knížka, jíž se autor dožil. Za bezmála padesát let bylo mnoho nového objeveno, některé názory byly překonány, ale to podstatné, čím Josef Čapek přispěl k interpretaci pravěké[/]ho a exotického umění, neztratilo nic ze své platnosti a aktuálnosti: je to především hluboce humánní chápání tvůrčího úsilí přírodního člověka, oproštěné od jakýchkoli předsudků rasových a zbavené evropocentrismu, poměřování svěťového vývoje umění bezduchými klišé evropského vytvarného dějepisu. v českém prostředí nespočívá význam této knihy v tematické objevnosti, ani v materiálovém bohatství. Náš čtenář měl tehdy už v ruce aventinský překlad Dějin umění od E. Faura z roku 1927, kde také mohl číst o pravěkém a tropickém umění. Smysl Čapkova úsilí je třeba spatřovat spíš v tom, že odhaluje a akcentuje inspirativní sílu nativního umění pro evropské malířství a sochařství od konce 19. století, že podněcuje zájem o specifickou výtvarnou řeč mimoevropského umění jako jednohc z významných zdrojů moderního uměleckého výrazu odmítaného a vysmívaného totalitními ideologiemi, například jako "entartete Kunst". Josef Čapek se ke složitým problémům geneze a funkce, vztahů a vlivů v umění přírodních národů vědomě nestavěl jako vědec, nýbrž především jako umělec, popřípadě jako publicista, ovšem beze stopy novinářské vševědoucností a svrchovanosti, právě naopak - se zdrženlivostí, ba místy až plachostí. Netajil se sice osobním, leckdy i zaujatým přístupem, ale nevydával jej za vědecký rezultát.
      Čapkova prozíravost se projevila také v pozornosti věnované perifer[/]ním projevům našeho umění i neumění. Dokázal ocenit poctivou práci řemeslníka, který zhotovil šosáckou, ale funkčně dokonalou pohovku ("Zátoka odpočinku"), odkrýt jedinečnost diletantské kresby malíře pokojů ("Tvář mrtvé strašná..."), shovívavě zhodnotit drobné a nenáročné výtvory diletantů ("Co potkáváme") a především objevit s velkým předstihem "umění vlastně nezamýšlené a bez předpokladů", například malby vývěsních štítů ze Smíchova nebo z Vinohrad ("Malíři z lidu"). Postřehl také, že na ně nelze nahlížet jako na projevy tradičního lidového umění, nýbrž jako na "umění lidové soudobé ... umění spíše městské či lépe - předměstské". Těch několik úvah spojii do svazečku nazvaného "Nejskromnější umění", jímž v roce 1920 anticipoval dnešní odborný (a žel i neodborný) zájem o tzv. neprofesionální umění a v němž některými potřehy mnohem přesněji či lépe - trefněji než mnozí pozdější školení badatelé vystihl podstatu a povahu výtvarné aktivity opomíjené nebo pohrdané oficiální vědou. Jeho zájem nebyl náhodný a pomíjivý. Občas se k této problematice vracel a mimo jiné přispěl k objevení a zveřejnění odkazu písmáka a kreslíře, světáckého soustružní ka Aloise Beera z Dobrušky. Kolikrát jen Čapek prokázal citlivou schopnost rozlišovat hodnoty, a to nejen ve sféře umění převážně anonymního a z hlediska obecného vývoje zanedbatelného,

116

ale též v království umění galerijního.
      Výklady Josefa Čapka o umění - i o tom nejprostším - jsou poutavé a přesvědčivé jak osobitými postřehy a nekonveční argumentací, tak i nenucenou kultivovaností jejich vyjádření. Dar myšlení, jakož i dar slova. Obojí si dokázal zachovat i po bezmála šest dlouhých let věznění v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu a snad ještě v Bergenu-Belsenu, pokud tam vůbec - [/]zmítán skvrnitým tyfem - s transportem dorazil. Tam někde v Dolním Sasku na samém konci války přišel český národ o jednoho z bezpočtu intelektuálů, kteří se vzpírali moci a zvůli. "Ztratil však ve mně něco svět?" - ptal se Josef Čapek sám sebe v Básních z koncentračního ťábora. Ve své skromnosti ani netušil, jak hluboká jizva po něm bude vězet v české kultuře a umění. Richard Jeřábek[/]

KNIHY

Dějiny hmotné kultury, I, sv. 1, 2. [obsah]

Red. Josef Petráň. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1985, 997 s., 32 obr. přílohy
      Když se na knihkupeckých pultech objevily najednou dva svazky prvního dílu Dějin hmotné kultury, bylo to pro čtenáře milým překvapením. Stáťní pedagogické nakladatelství tak realizuje monumentální ediční projekt mezioborovéhc zpracování kultury každodenního života, o níž se sice často píše z hlediska jednotlivých vědních oborů, která však dosud nebyla studována v syntetickém záběru. Nesnadného úkolu se pod vedením Josefa Petráně ujali Miroslav Buchvaldek, Tomáš Durdík, Václav Michovský, Lydie Petráňová, Jiří Sláma a Miroslav Tícha. Dílo je skromně ozna[/]čeno jako "příručka" pro pedagogy na středních školách, vysokoškolské studenty historie, archeologie, etnografie a dalších vědních oborů, pro pracovníky muzeí, scénografy a další zájemce. Hmotná kultura je v tomto jedinečném kompendiu studována ve vztahu k široce pojaté kultuře každodenního života. Při zpracování jednotlivých částí se uplatňují především hlediska teorie kultury, obecné historie, archeologie a etnografie. Odráží se to také v citované literatuře (z československého národopisu jsou tu vedle prací L. Niederla a Č. Zíbrta citovány studie E. Baláše, A. Elschekové, V. Frolce, J. Komorovského, J. Kramaříka, P. Kurfürsta, Z. Mišurce, M. Markuše, A. Pitterové, A. Plessingerové, V. Pražáka, V. Scheuflera, D. Stránské, V. Trkov[/]ské, J. Vařeky).
      První část kompendia je věnována teorii dějin kultury. Vstup tvoří stať Miroslava Tíchy o hlavních rysech marxisticko-leninského pojetí kultury. Autor vychází z děl klasiků a z prací současných sovětských i našich teoretiků kultury. Značný prostor je věnován úvahám o historii kultury a jejích metodách. Josef Petráň encyklopedickou formou pojednává o pojmech kultura a civilizace v historickém procesu od antiky, v období humanismu, osvícenství až po současnost. Autor konstatuje, že zkoumání kultury dávno přestalo být doménou filozofů a historiků. Významné místo na tomto úseku vědeckého poznání zaujímají archeologie, etnografie a sociologie. Právem se zdůrazňuje, že v marxistické etnografii nelze vidět jen vědu popisnou, ale i zobecňující, jež studuje člověka jako tvůrce i nositele kultury a zkoumá příbuznosti, podobnosti a rozdíly v kulturách. Pojítkem věd o kultuře je to, že studují kulturu v nejširším slova smyslu; jednou především v minulosti, jindy spíše v současnosti. Jejich společným znakem měla by být proto i jednotná teorie kultury. Josef Petráň směřuje další úvahy k problematice teorie civilizací jako kritéria kulturně historické typologie, k otázkám kultury jako společenského systému, archeologické a etnografické kultury (rozumí jimi souhrn archeologických a etnografických typů vymezených v čase a prostoru; v této souvislosti se

117

zmiňuje o širokém pojetí hospodářsko-kulturního typu v sovětské etnografii a etnokulturách - vhodnější by bylo užívat termínu etnické kultury). Dále autor sleduje problematiku civilizace v obecné typologii společnosti, morganovské pojeti civilizace, cyklická teorie lokálních civilizací, funkčně strukturalistické teorie civilizací, filozofické základy teorie lokálních civilizací, protikladného pojetí kultury a civilizace. v pasáži o teorii civilizací a společensko-ekonomických formací upozorňuje autor na trojí pojetí civilizace v marxistické terminologii. v současném vymezení rozsahu a obsahu pojmu kultura se J. Petráň přiklání k definici A. l. Arnoldova a dalších sovětských teoretiků kultury. v kratších paSážích se pak pojednává o klasifikaci definic kultury, o vztahu kultury a přírody, o původu kultury, vztahu kultury a společnosti, o souboru hodnot a vzorů chování, o kultuře jako aktivní tvořivé činnosti, o kulturní hodnotě, kulturním chování, o semiotické teorii kultury, o normách uchovaných v kulturní tradici (tato pasáž by si zasloužila hlubšího a rozSáhle jšího zpracování s využitím poznatků etnografie), o kultuře jako osvojování světa. v oddílu Systém kultury se zdůrazňuje nutnost selektivního prístupu, charakterizuje se klasifikace historická, hmotná a duchovní kultura, vymezují se pojmy masová kultura, kultura každodenního života (shOdně s ruským "byt"): kultura každodenního života byla podmíněna[/] souborem daných sociálně ekonomických vztahů, na nich spočívala její materiální výstavba a vývoj společenských forem. Zároveň se vyznačovala relativně samostatným systémem: měla jiné dimenze než výrobní způsob. s rozhledem napsal Josef Petráň oddíl o vztahu dějin kultury k obecným dějinám. v kapitole Dějepis kultury a dějiny kultury každodenního života připomíná Petráň Zíbrtovo rozlišení "zevnější" a "vnitřní" stránky kultury, pojednává o archeologickém studiu kultury, o historiografii hmotné kultury; s rostoucím zájmem o kulturu každodenního života minulých dob stoupá význam středověké archeologie, postmedievální archeologie a industriální archeologie (v této souvislosti je vysoce hodnocen sborník Archaeologia historka). Nové pohledy přináší studium hmotné kultury vesnic, studium hradů, reálií, právní archeologie a právní národopis (tento pojem zavedli počátkem třicátých let našeho století němečtí právní historikové). Metody historické a etnografické se překrývají při studiu obyčejů (z hlediska marxistického dějepisectví je stále aktuální studie O. Rühla Illustrierte Kultur- und Sittengeschichte des Proletariats z roku 1930). s touto problematikou úzce souvisí národopisné studium způsobu života. Od padesátých let našeho stoleťí pozorujeme novou vlnu zájmu (první se zvedla v druhé polovině 19. století ve Francii) o každodenní život v minulosti. Marxisticky pojaté dějiny kultury[/] každodenního života se v mnohém překrývají s dějinami hmotné kultury, avšak nejsou s nimi totožné. Kultura každodenního života má svou bohatou duchovní stránku, byť často spjatou s hmotnými podmínkami života více než v jiných sférách kultury. Právě k této stránce materiální výstavby a vývoje společenských forem kultury každodenního života orientují svou pozornost autoři Dějin hmotné kultury. Při studiu dějin kultury se uplatňují moderní metody: algorytmizace, dynamické pojetí pramene, kvantitativní semiotika, katalogizační typologie, modelová typologie, ikonografická metoda, semiotická ikonologie. Až příliš učebnicovou formou je psána kapitola Dějiny v hmotných pramenech (autor Václav Michovský ).
      Těžiště obou svazků díla spočívá v podání přehledu o kultuře každodenního života od pravěku do 15. století. Zaměření archeologické čáSti, napsané Miroslavem Buchvaldkem (pravěk) a Jiřím Slámou (staroslovanské období a raný středověk) připomínáme alespoň názvy podkapitol: Rekonstrukce, výklad archeologických pramenů, Období přisvojovacího (kořistnického) hospodářství, Období výrobního (produktivního) hospodářství. Část věnovaná staroslovanskému období a ranému středověku je až překvapivě stručná a nedává takový pohled na kulturu tohoto důležitého mezníku v našich národních dějinách, jak by bylo žádoucí. A to je u díla takového pojetí

118

a významu, jako jsou Dějiny hmotné kultury, neomluvitelné.
      Zkušený historik Josef Petráň zpracoval komplexním a přehledným způsobem kulturu každodenního života od 13. století do konce 15. století (pasáž o hradech napsal Tomáš Durdík, autorkou kapitoly o konzumaci je Lydie Petráňová ). Co do rozsahu je tento oddíl největší (zabírá víc jak polovinu prvního svazku a celý druhý svazek). Obsah celého oddílu vychází z teze, že teprve 12. a 13. století přiblížilo Evropu našim představám o feudalismu s poddanými, šlechťou a městy, s korporativními institucemi stavů a jejich podílem na moci. Onen typ feudální civilizace trval nejméně do sklonku 18. století a jeho kultura přežívala v něčem dál, nebo zanechala svědectví srozumitelné v našich pojmech. Zatímco ve 13. století převládaly v evropském hOspodářství rozvojové tendence, dvě následující staletí ztratila tempo a intenzitu progresívních inovací ve výrobě. Ve vývoji hospodářství a hmotné kultury dochází k disproporci: hOspodářství se dostává do potíží, hmotná kultura se plně rozvíjí na základech 13. století. Sociální prostředí hmotné kultury spočívalo na feudální společnosti (šlechta, duchovenstvo, městský stav, venkovský lid). Jednotlivá prostředí značně determinují život jednotlivce, rodiny a společnosti (tato otázka se sleduje v pasážích o společenské úloze rituálu a tradice, o patriarchální rodině, patrilineárním systému v práv[/]ní praxi, feudálním rodu, o vztazích uvnitř rodiny; charakterizuje se postavení ženy ve společnosti, ideál ženské krásy, žena jako hospodyně, pojednává se o rodinném právu, věnu, dovídáme se o postavení dítěte v rodině, společenském životě mládeže, o vztahu generací. Na úrovni současných poznatků z oblasti historie, středověké archeologie a etnografie jsou psány kapitoly o vesnickém osídlení, obdělávání plužiny, stavebním obraze vesnice, hospodářských staveních a provozu usedlosti (některé jevy z oblasti středověké stavební kultury zejména genezi půdorysu vesnického domu - lze po několika málo letech, kdy byl dokončen rukopis dějin hmotné kultury, obohatit o nové poznatky a interpretace), o vesnických mlýnech, kovárnách a krčmách, vesnických kultovních místech, šlechtických sídlech na vsi, o hradech a sídlech řeholních řádů. Výklady o kultuře každodenního života od 13. do konce 15. stoleti pokračují ve druhém svazku. Středem pozornosti je problematika středověkého měsťa (sídelní vývoj, měsťské zřízeni a veřejné stavby, kamenické huti, měšťanský dům, bytový interiér, zemědělské hospodaření měšťanů, řemesla a živnosti, hornická města, doprava a cestování). Vyhraněný kulturně historický a etnografický profil má oddíl o konzumaci, v němž Lydie Petráňová se znalostí věci pojednává o sťravě, odívání, obuvi, kosmetické péči; na tuto problematiku volně navazuje stať o zábavě. Dru[/]hý svazek uzavírá Josef Petráň kapitolou o rituálu feudální moci, Text Dějin hmotné kultury ústrojně doplňují čeťná vyobrazení s komentáři a mapy.
      Doposud vydané dva svazky prvního dílu Dějin hmotné kultury jsou dobrou vizitkou práce autorského kolektivu i zdařilým edičním počinem Státního pedagogického nakladatelství v Praze. Můžeme si jen přát, aby další svazky brzy uviděly světlo světa a byly na takové úrovni, jako svazky první. Václav Frolec

Jiří Cetl a kol.: Průvodce dějinami evropského myšlení. [obsah]

Panorama, Praha 1984, 634 s.
      V rámci encyklopedické řady vyšla v nakladatelství Panorama publikace nazvaná Průvodce dějinami evropského myšlení. Jejími autory jsou brněnští filozofové a historikové Jiří Cetl, Petr Horák, Radislav Hošek a Jaroslav Kudrna. Vzali na sebe nelehký úkol: přispět k ujasnění pohledu na dějiny naší kultury. Zvolili k tomu formu souboru medaílonů velkých tvůrců evropské kultury. Vedle pozitivních "hrdinů dramatu evropských kulturních dějin" jsou zde uváděni a charakterizováni i jejich negativní protihráči; vedle postav jednoznačných i osobnosti vnitřně rozporné. Polarita realistického a iluzorního, racionálního a neracionálního, vědeckého a nevědeckého či protivědeckého, pravd i omylů a lži, pokrokového a zpátečnického,

119

perspektivního otevírání cest poznání i bezperspektivních slepých uliček - jak se ukazuje v celé knize - je příznačným rysem evropské myšlenkové kultury.
      Průvodce dějinami evropského myšlení seznamuje úvodem s myšlením antické - starověké řecké a římské společnosti (pro etnografa je zvláště zajímavá kapitola o mýtu, společnosti a přírodě; mýtus se zde chápe jako řeč, vyprávění, příběh). v kapitole o myšlenkových proudech ve středověku se zdůrazňuje, že je nutno brát v úvahu historickou opodstatněnost tohoto údobí ve vývoji lidské společnosti a z tohoto aspektu chápat i pozitivní faktory středověku - vznik moderních národů, vývoj národních jazyků s bezprostředně souvisejícím vývojem národních literatur, koexistenci feudální kultury a kultury měšťanské. Ve vztahu k etnografické problematice stojí za povšimnutí například medailony Mistra Jana Husa a Petra Chelčického. v kapitole o počátcích novodobého evropského myšlení a "nové vědy" se ukazuje, že přechod středověku do renesance a dále do moderní doby je velmi složitý proces, který se všude v Evropě promítá především do samotných základů lidských vztahů a společenského vývoje. Základem moderní evropské civilizace je zrod moderní vědy a její úzké spojení s praktickou a technickou činností. Počátky novověku a jehc civilizace nejsou jen dobou, kdy středověké "barbarství" a fideismus vystřídalo světlo humanity a rozu[/]mu. Pokrok ve společností i v myšlení se uskutečňoval v konfliktních situacích. Zvláštní kapitola je v Průvodci věnována období 17. a 18. století, které se označuje jako osví­ cenství. v této době se evropská civilizace dostala na práh moderní doby a dokonce jej výrazně překročila. v tomto období jsou také plně zakotveny dějiny národopisu (v tomto směru přinášejí některé podněty medailony Jeana Jacquea Rousseaua, Johanna Gottfrieda Herdera). Závěrečná kapitola je věnována myšlení a osobnostem novodobých revolucí a kontrarevolucí v Evropě. Kniha je vybavena četnými dobovými portréty osobností a dalšími ilustracemi, v Průvodci dějinami evropského myšlení mohou najít mnohá poučení i národopisci. Václav Frolec

Láska a smrt. Výbor lidové poezie. [obsah]

Uspořádali: František Halas a Vladimír Holan. Odeon, Praha 1984, 241 stran. Neprodejná členská prémie Klubu čtenářů, sv. 518
      Jiří Opelík s pečlivostí sobě vlastní připravil na základě 1. vydání z června 1938 další (jak sám říká 3.) znění výboru, který je zcela ojedinělý svým pojetím a přístupem editorů k lidovým textům. v Ediční poznámce (s. 224-225) objasnil Opelík zásady vydání (doplněné P. Kneidlem Poznámkou k obrazovému doprovodu, s. 226-227) a dodal Doslov (s. 228-242), kte[/]rý je při svém nevelkém rozsahu pozoruhodně zevrubným osvětlením společenské a umělecké neopakovatelností výboru a jeho dobového zařazení. I když Opelík přistupuje k výkladu literárněhistoricky, zařazuje sem takové detailní poznatky bibliografického a teoretického charakteru, kterými naše folkloristika dosud v obdobném rozsahu nedisponovala. k antologii našel její přípravnou fázi v 15. ročníku revue Život (č. 2, 1936-37), kde se v jejím sousedství objevila i známá Bogatyrevova studie o vztazích mezi folklórem a vysokým uměním, což je jeden z mála věcných a nerétorických přístupů k dané tematice, který zdaleka nepodléhá tehdy běžným názorům. Opelík sleduje zájem o publikování lidových a pololidových materiálů ve 30.-40. letech a spravedlivě poukazuje - řečeno dnešním termínem - na mezioborovou spolupráci literárních teoretiků, výtvarníků, uměnovědců, spisovatelů a divadelníků, která je obecně vědecky dána zájmem o prameny jednotlivých kulturněpolitických období našeho historického vývoje, speciálně pak zájmem o barokní umění.
      Ze své pozice Opelík charakterizuje ediční práci Halasovu a Holanovu: "Odřízli od písně i nápěv, až zbylo čisté slovo. v jeho sféře pak položili důraz - jak vyložili v předmluvě - na tytéž hodnoty, o něž souběžně usilovala vysoká poezie: na originální metaforu, na sugestivnost a zhuštěnost výrazu, na snímání dění v jeho prvopočáteční svě

120

žesti, na přítomnost magické funkce" (s. 234). Můžeme oprávněně dodat, že vzácnost antologie spočívá v tom, že je doposud jedinou naší antologií, kde folklórní slovo mluví samo za sebe, kde se mu nepomáhá ani komentářem, ani vysvětlivkami, ba dokonce ani výtvarným doprovodem. Je to komorní knížka, kterou bez nadsázky čte se zatajeným dechem nejen folklorista.
      Uvědomíme-li si společenské a estetické konotační pole konce třicátých let, je Halasův - Holanův výbor nositelem stejně aktuální ikoničnosti jako Burianovy inscenace nebo Bogatyrevovy studie o lidovém divadle. Opelík ovšem spíše přihlíží k souvislostem veršů obou autorů z příslušného období s folkló­ rem, a to na konkrétních příkladech bez pokusu o verbální proklamace. Tím se hodnota jeho Doslovu jen zvyšuje.
      Publikaci prospěly reprodukce kramářských dřevořezů, pečlivě vybrané P. Kneidlem. znalcem nad jiné povolaným. I když jde o jinou ideovou a výtvarnou významovost, nejsou právě tyto zvolené obrázky v Solperově grafické úpravě odchylné od prostředí folklórních textů, nýbrž přirozeně promlouvají k jejich obsahu. Tím se znamenitě podařilo skloubit výrazovou a významovou složku edice v jeden nový přínosný celek. Bohuslav Beneš[/]

D. S. Lichačev - A. M. Pančenko: Smích staré Rusi. [obsah]

Přeložil Jaroslav Kolár. Odeon, Praha 1984, 217 s.
      Když v roce 1976 vyšla v Moskvě uvedená kniha, vzbudila pozornost nejen recenzentů, ale také odborníků z různých odvětví kulturologie. Zatímco Lichačev se zabývá "smíchem jeko světovým názorem" (13 -83) a rozebírá "smíchový svět" staré Rusi, zobrazený konkrétně v činech Ivana Hrozného a protopopa Avvakuma, konkretizuje Pančenko "smích jako podívanou" ve vystupování prosťáčků božích, tzv. jurodivých (87-168). Není ťřeba dlouze referovat o starších ruských literárních textech, z nichž autoři čerpají a na nichž demonstrují své názory. Jejich kritický soupis podává Lichačev hned v 1. kapitole, kde ukazuje podstatu smíchu nad sebou samým ("dělám lidem šaška"), jímž se projevuje důvtipnost "jurodivého", který tak využívá jedné z cest, jak se vyhnout cenzuře všeho druhu a říci jinotajnou pravdu. Vysvětluje dále systém středověkých parodií, užívaných jako znakového prostředku k vyjádření krítiky jednotlivých společenských nedostatků, a příznačné žánrové rysy (zobrazování antisvěta, smyšlenek, fikcí, záměrné protimluvy...). Tato tvorba poučených a obratných autorů se v Rusku rozvíjela zřejmě již od přelomu 12.-13. století. Postavy jurodivých se postupně vyvinuly přes postavy skomorochů a bláznů a tvoří jakýsi "přechod me[/]zi smíchovým světem" a světem církevní kultury (87), která jich řadu uctívala (včetně Vasilije Blaženého, jemuž je zasvěcen nejznámější mos­ kevský chrám). Vyskytovali se pou­ ze v ruském prostředí. Pančenko pak podrobně analyzuje "svět naruby", záhadné protimluvy jurodivých a podstatu jejich společen­ ského protestu, jehož mluvčími byli zvláště v 17. století.
      Přes poněkud neobvyklou terminologii (smích jako světový názor...) je kniha objevným pohledem do struktury jistých kulturních projevů, které nejsou součástí oficiálních literárních textů nebo ústní slovesnosti v tradičním podání, nýbrž součástí zvyklostí, do nichž se dnes někdy již velmi obtížně proniká. Oba autoři však metodologi cky nově odhalují jevy, jimž se dosud věnovala jen okrajová pozornost, a jejich práce je dobrým vodítkem při řešení otázek, souvisejících u nás např. s charakteristikou zíbrtovských "lidí světem jdoucích" (ovšem bez vypjatého religiózního aspektu) a je současně přínosem ke studiu podstaty tzv. "drobných folklórních druhů", které začasté macešsky nebo jen verbálně zkoumáme na okraji tradičních folklórních žánrů.
      Jaroslav Kolár, který knihu výborně přeložil (má na svém kontě i řadu jiných včetně Bachtinova Rabelaise), ji pro českého čtenáře velmi vhodně doplnil řadou ukázek z textů, o nichž je řeč, nebo které pomáhají pochopit záměry obou autorů. z obdobného důvodu byly

121

převzaty a navíc z našich sbírek doplněny i černobílé reprodukce. Vznikla tak příručka, která má mnoho co říci nejen literárnímu vědci, nýbrž také etnografovi a folkloristovi. Bohuslav Beneš

Josef Klíma: Zákony Asýrie a Chaldeje. Pokračovatelé Chammurapiho. [obsah]

Academia, Praha 1985, 334 str., foto
      Autor, světově známý asyrolog, se zabývá zákonodárstvím starověkého Východu již delší dobu. Roku 1976 vydal knihu Lidé Mezopotámie, roku 1979 významnou práci Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci, která se stala prvním souborem v češtině po pracích B. Hrozného. Ve své poslední knize autor podle vlastních slov volil "doklady z nejběžnějších oborů, jako je adopce, zasnoubení, uzavření či rozvod manželství, prodej nemovitostí a otroků, nájem, půjčka, rukojemství, zástava, dlužní úpis, úschova, darování, dělení pozůstalosti, soudní stíhání krádeže apod." (s. 11).
      Kniha je rozdělena na část všeobecnou (s. 15-138) a část zvláštní (s. 141-219), obsahující nejzávažnější překlady asyrských zákonů, fragmenty novobabylonských zákonů a ukázky smluvní a hospodářské praxe. To je těžiště vědeckého přínosu práce, neboť v tomto uspořádání a úplnosti byly klínopisné texty přeloženy do češtiny poprvé.[/]
      Část všeobecná je podstatně významná pro každého, komu nestačí práce Frazerovy nebo Niederlovy, chce-li se dozvědět o řadě jevů, starých dnes asi 4 000 let a v některých případech typologicky obdobných a rozvíjených v nejrůznějších etnických a sociálních společenstvích. Společnost a kultura Asyřanů je zde podrobně vylíčena z hlediska území, přírodních podmínek a osídlení, z hlediska etnického (včetně upozornění na "národní povahu" Asyřanů) a z hlediska historického vývoje. Svět Chaldejců je vylíčen od 9. stol. př. n. l. včetně života v tzv. středu orientálního světa v Babylóně. Nejrozsáhlejší oddíl všeobecné části tvoří výklad o asyrských právních, administrativních a politických listinách a o fragmentech novobabylonských (chaldejských) zákonů.
      Etnograf nebo folklorista, který se s uvedenými pojmy vzdáleně setkává i dnes ("chaldejský" snář, vyprávění o Nabuchodonozorovi...) má v Klímově knize (kromě textu "snáře") vynikající a konkrétní soubor pramenů s obsáhlým výkladem. Kladně se projevila dílčí spolupráce asyrologa a české folkloristky Dagmar Klímové, manželky Josefa Klímy (vděčně připomenutá) . Způsob života, rodinné vztahy, vztahy mezi mužem a ženou včetně řešení rodinných záležitostí, kupecké vztahy a další reálie jsou zde představeny neobyčejně plasticky a v dalekosáhlých souvislostech.
      Kromě uvedených částí obsahuje kniha pečlivý historický obraz asyr[/]ské a novobabylonské společnosti v jejích právních a hospodářských vztazích (s. 220-254), shrnující závěr, přehled panovníků, míry, váhy a kalendář (s. 255-277), dále seznam zkratek, soupis vybrané literatury a rejstříky (s. 278-331), z nichž zejména věcný rejstřík fakticky resumuje výsledky. Kniha tvoří nezbytný pramen pro mnohé pojmy ze srovnávací folkloristiky i z etnických dějin Středního Východu, zejména pak pro mezioborové studium, a zásluhou autorovou je přístupná v naší mateřštině. Bohuslav Beneš

František Matúš - Jozef Hrušovský: Šarišské ľudové piesne, zv. III zo súťažnej prehliadky Krása života. [obsah]

Vyd. Okresné osvetové stredisko, Prešov 1985, 196 strán. Rotaprint.
      Tretí zväzok cyklostylového vydania šarišských ľudových piesní svojim rozsahom prevyšuje dva predošlé zväzky (recenzovali sme ich v NA 3/84 a 3/85). Obsahuje 170 textov a nápevov, t. j. všetky piesne, ktoré odzneli v štyroch súťažných kategóriach prehliadky - sólo spev (20 účinkujúcich), duo spev (12 párov), skupinový spev (18 skupín) a obradový folklór (9 skupín). Usporiadané sú mechanicky podľa poradia vystúpenia.
      Z folklórneho hľadiska najzaujímavejšie sú piesne, sprevádzajúce obradové scénky v podaní folklór

122

nych skupín. Nachádzame tu piesne pri polievaní platna (Drienica), svadobné (Križovany, Petrovany, Široké), rusadielne (Brezovica), ovčiarske (Krivany, Torysa), koledy (Ličartovce) a páračkové (Víťaz) . Väčšinou sú to piesne, ktoré sa už v súčasnosti aktívne nespievajú. Škoda, že nie sú uvedení informátori, od ktorých boli zapísané v teréne. Na viacerých piesňach sú zreteľné zásahy umelého pôvodu, ba stretávame tu aj celé texty zložené na ľudové motívy (napríklad Drienica). v úvode k piesňam foklórnej skupiny je podaný stručný obsah vystúpenia.
      Repertoár "neobradových" folklórnych skupín ako aj sólo spevu a duo spevu pozostával väčšinou z lyrických milostných piesní. Iba ojedinele sa vyskytli balady, regrútske a vojen[s]ké piesne. Škoda, že zostavovatelia neuviedli funkcie jednotlivých piesní a príležitosti, pri ktorých sa spievali.
      Medzi súťažiacimi nachádzame aj jednotlivých interprétov a celé skupiny z rusínskych lokalít Šariša (Drienica, Hanigovce, Tichý Potok). Väčšinou spievali slovenské piesne a pravdepodobne preto v zbierke nie je zdôraznený ich etnický pôvod. Iba sestry Čekanove z Hanigoviec zaspievali dve ukrajinské piesne (Schodyť misjačenko a A niž ja sja pohuľaju), tie však nie sú miestneho pôvodu a pravdepodobne boli zanesené do Hanigoviec reoptantami z Rovenskej oblasti na Ukrajine v 50.-70. rokoch nášho[/] storočia. Ich texty sú značne skomolené.
      Je zaujímavé, že piesne, prinesené rusínskymi reoptantami z Ukrajiny prenikli aj do slovenských lokalít. Napríklad 15-členná skupina z Červenej Vody prišla do súťaže s piesňou Stoji dub zeleni, ktorá je doslovným prekladom populárnej ukrajinskej piesne do šarištiny.
      Doterajšie tri zväzky šarišských ľudových piesní vydané rotaprintom v obmedzenom náklade (300 výtlačkov) ako účelová publikácia sú iba suplovaním absencie vhodných metodických materiálov pre dedinské folklórne skupiny, ale aj naliehavou výzvou vydať solídny zborník šarišských ľudových piesní normálnou tlačou a v masovom náklade. Ved' je až neuveriteľné, že jediná tlačou vydaná zbierka šarišských piesní (Berkov Album šarišských piesní) vyšla v roku 1932. Mikuláš Mušinka

Barry Harrison - Barbara Hutton: Vernacular Houses in North Yorkshire and Cleveland. [obsah]

Vyd. John Donald, Edinburgh 1985, 262 s., plány, kresby, mapy a fotografie v textu
      Naši čtenáři jsou poměrně málo informováni o novinkách z anglosaské národopisné literatury, a proto zde alespoň stručně chceme upozornit na reprezentační knihu o lidové architektuře v Severním Yorkshiru a Clevelandu. Tato bohatě ilustrovaná kniha je rozdělena do[/] čtyř částí, z nichž první je věnována středověkému domu, a to nejen rolnickému, ale i panskému. Ve druhé části autoři sledují čtyři půdorysné formy rolnického domu v období od 16. do 19. století, a to průchozí dům s krbem (The HearthPassage Plan Group), dům se vstupem předsíní (The Lobby-Entry Plan Group), dům s komíny v obou štítech a vstupem přímo do obytné místností (např. do haly nebo do kuchyně - The End-Stack and Direct-Entry Plan Group) a důraz o dvou traktech a georgiánskou usedlost (z počátku 19. století Double-Pile Plans and the Georgian Framhouse). Ve třetí částí autoři pojednali o stavebním materiálu, konstrukci a dekoraci (kámen, hrázdění, dekorativní prvky hlavně u dveří a oken, vyřezávané kuželky v balustrádě, malba na zdi a na dřevě aj.), střeše a interiéru a v závěrečné části pak o vesnickém domě a společnosti.
      Autoři se svými spolupracovníky zkoumali 770 budov a příslušný archívní materiál, a to vzhledem ke způsobu života lidí v každé části regionu v daných časových obdobích. Dodejme ještě, že Donaldovo nakladatelství o něco dříve vydalo knihu o lidové architektuře Bretaňska ( Gwyn Meirion - Jones: The Vernacular Achitecture of Brittany) avesnické architektuře Skotska ( Alexander Fenton Bruce Walker: The Rural Architecture of Scotland).
      Josef Vařeka

123

SBORNÍKY

Acta skansenologica. [obsah]

Vyd. Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku, red. J. Czajkowski. Sv. 4, Sanok 1986
      Neúnavný "skansenolog", ředitel Muzea lidového stavitelství v Sanoku Jerzy Czajkowski, vydal čtvrtý svazek už mezinárodně uznávaného sborníku o národopisných muzeích v přírodě. Na sborníku je sympatické, že se nesoustřeďuje jen na problematiku výstavby národopisných muzeí v přírodě v Polsku, ale že naopak přináší informace a řeší teoretické otázky vývoje a působení tohoto typu muzeí v celé Evropě a nevyhýbá se ani poznatkům z ostatních kontinentů. Šíři a hloubku znalostí "skansenclogické" problematiky dosvědčil J. Czajkowski nedávno vydanou knihou Muzea na wolnym powietrzu w Europie, recenzovanou v tomto časopise v minulém roce.
      Čtvrtý svazek sborníku Acta skansenologica navazuje svou koncepcí na předchozí svazky: v první části jsou uvedeny studie k teoretickým otázkám výstavby národopisných muzeí v přírodě v evropských zemích, zejména severských, v druhé části pak studie o skansenech v socialistických zemích. Třetí část tvoří materiály a studie o muzeích lidového stavitelství v Polsku. Prv[/]ní studie je věnována vzpomínce na dva zakladatele dvou různých pojetí skansenů: G. J. Karlina a A. Hazeliuse ( Berg, Gösta: Karlin und Hazelius, s. 9-27). Pozoruhodný je i příspěvek dánského autora k dějinám severských národopisných muzeí ( Rasmusen, Holger: Przyczynek do historii nordyckich muzeów etnograficznrgch i na otwartym powietrzu,s. 29-47). Autor se zde zabývá prvými pokusy A. Hazeliuse od předvedení lidových staveb ze Skandinavie na světové výstavě v Paříži v roce 1878 až po výstavbu prvního skansenu ve Švédsku. Severoirský autor G. B. Thompson se v další studii zabývá otázkou významu skansenů v současné společností (Kilka uwag o znaczeniu i statusie muzeów na wolnym powietrzu we współczesnym społeczeństwie, s. 49-64). Na příkladě amerických a kanadských skansenů i na příkladě památek irského lidového stavitelství ukazuje, že národopisná muzea v přírodě nejsou "architektonická ZOO", nýbrž patří k významným doplňkům poznání každodenního života prostého člověka. Zajímavý pohled na organizaci národopisných muzeí v přírodě ve Švédsku přináší studie Rolanda Andersona (Freilichtmuseen in Dalarna). Uvádí, že ve Švédsku existuje 1360 regionálních spolků s půl miliónem[/] členů, kteří spravují 1140 muzeí. Jen v provincii Dalarna, která má 285 000 obyvatel, je 59 takových spolků. Jejich členská základna čítá 20 900 osob, spravujících 710 objektů v 50 skansenech. Kolem 150 objektů stojí na původních místech, ostatní byly přeneseny. Hlavní rozvoj těchto muzeí spadá do dvacáťých a třicátých let tohoto století.
      Záměrem i historickým vývojem výstavby Hornobavorského skanzenu se zabývá studie Helmuta Keima ( Freilichtmuseum des BezirksOberbayern...s. 107-151). Bavorské muzeum bylo schváleno v roce 1973, je budováno na 30 ha u obce Grossweil u hlavni silnice do Alp. Výstavba byla zahájena v roce 1976, kdy bylo postaveno 10 objektů. Pak byla výstavba zastavena a pokračovala od roku 1980. v současné době je v muzeu 22 objektů s návštěvností 240 000 osob ročně. Muzeum buduje a spravuje 30 pracovníků, z toho 3 vědečtí - včetně ředitele. Muzeum se buduje po jednotlivých územních areálech obdobně jako ve Strážnicí. Poslání muzea je zdůvodněno zachováním pravdivého kulturně his~orického svědectví a důraz je kladen na vzdělávací působení. Autor odsuzuje romantické tzv. oživování.
      Ve čtvrtém svazku jsou dále zařazeny i příspěvky o národopisných muzeích v Československu, které byly předneseny na konferenci v Sanoku v roce 1983 ( Langer, Jiří: Działalność muzeum na wolnym powietrzu w Roźnovie pod Radhoštěm,s. 153-170, a Štěpán, Luděk:

124

Zespół Budownictva i Rzemiosł Ludowych Vysočina, s. 179-199). Závěr sborníku tvoří příspěvky polských badatelů a budovatelů skansenů, věnované problémům zeleně v národopisných muzeích v přírodě. Na základní referáty M. J. Marciniakové a W. Terlecké navázalo deset koreferátů na téma pěstování a ochrany zeleně v těchto muzeích. Ve zprávě o konferenci v Sanoku v roce 1983 z pera D. Blin-Olbertové je zachycena i diskuse k této problematice. Závěr sborníku tvoří Kronika 1983, v níž formou anotací jsou podány zprávy o "skansenovské" literatuře ze všech evropských národopisných muzeí v přírodě, vydané v roce 1983, i řada zajímavých informací o práci těchto muzeí.
      Sborník Acta skansenologica, redigovaný J. Czajkowským, patří dnes mezi významné prameny k poznání vývoje národopisných muzeí v Evropě, mezi doklady o jejich pozoruhodném rozvoji i o vědecké úrovni jejich budování. Josef Jančář

Venkovské město, sv. 1. [obsah]

Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.-31. 10. 1984). k vydání připravili Václav Frolec Věra Šepláková, odpovědný redaktor František Lang. Vyd. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Ústav lidového umění ve Strážnici, Uherské Hradiště 1986,[/] 232 s., rus. a něm. resumé, obr. v textu
      První svazek sborníku Venkovské město obsahuje 28 referátů z IX. strážnického sympozia (1984). Referáty přinášejí vesměs nové poznatky o specifických rysech způsobu života a kultury lokální společnosti venkovského města v minulosti i současnosti, zkoumají vzájemné vztahy mezi městem a vesnicí, otázku kulturního vývoje, inovací a vlivů. Autoři se shodli v názoru, že i když venkovské město bylo zdrojem inovací a kulturně ovlivňovalo především blízké vesnice, samo také přijímalo kulturní impulsy okolních vsí a v zemědělské vrstvě, k níž někde náležela více než jedna třetina obyvatel, bylo stejně jako okolní vsi nositelem téže tradiční lidové kultury.
      V úvodním referátě podává Vladimír Scheufler vedle specifických definic také obecnou definici města a nástin klasifikace českých měst. Darina Lehotská načrtla vývoj venkovského města na Slovensku a upozornila na archívní prameny k výzkumu historického vývoje těchto lokalit. Etnografická problematika vztahu města a venkova je náplní referátu Antonína Robka, který ve své práci vyšel ze středočeského materiálu. v návazností na Robkův referát poukázal Václav Frolec na význam venkovského města pro vytváření národopisných oblastí a etnografické členění českých zemí. Mirjam Moravcová se zamě[/]řila na problematiku průmyslového města, jehož výzkum přináší soubor otázek (kupř. postavení dělnictva v lokální společnosti, podílu dělnictva na uchování a obohacování regionálních tradic). Po úvaze Vlasty Svobodové o výzkumu etnických procesů ve venkovském městě následuje teoretická stat Anny Szyferové o etnografickém výzkumu malého města s provedením kategorizace malých měst a naznačením hlavních trendů probíhajících v takové lokalitě. Ján Michálek se zaměřil na otázku venkovského mětta a tradice a Magdaléna Paríková nazvala svůj příspěvek Tradičné formy vzájomných kontaktov roľnického spoločenstva s malým mestom. Venkovská města východní Moravy a těšínského Slezska byla Jiřímu Langrovi východiskem ke studiu významu sociálního prostředí těchto měst na rozvoj kulturních tradic. Následující příspěvek Jana Krby podává přehled o živnostech ve venkovských městech na Valašsku v roce 1875.
      Studium venkovských měst vyvolalo výzkum některých opomíjených témat, jako např. výročních trhů ( Pavel Popelka ). Uherské Hradiště posloužilo Josefu Jančářovi za příklad proměn lidové kultury na vesnici vlivem působení města, Ludmile Tarcalové k vyjádření podílu souborů lidových písní a tanců na udržování tradic lidové kultury v tomto prostředí a Bohuslavu Benešovi k hodnocení regionální literatury v kul

125

tuře města na základě rozboru knih z pozůstalostí rodiny, která v době mezi světovými válkami žila v Uherském Hradišti.
      Další blok čtyř referátů ukazuje dobré výsledky z výzkumu Strážnice, a to z oblasti etnografie ( Jiří Pajer ), hudební kultury ( Věra Šepláková ), lidového tance ( Zdenka Jelínková ) a taneční tradice ( Danuše Adamcová ). Vedle Strážnice se folkloristický výzkum zaměřil také na Boskovice, a to jak na současný slovesný folklór ( Marta Šrámková ), tak na zpěv ( Marta Toncrová ). Ve sborníku nechybí ani rozbor sociální struktury malého města (Holíč - Jan Rychlík ) a analýza sociálních vztahů mezi jednotlivými generacemi v téže lokalitě ( Magdaléna Rychlíková ). Pozoruhodný sborník uzavírají příspěvky Ľubice Chorváthové z řemeslnického prostředí, Miroslavy Ludvíkové (Městské oblečení na počátku 19. století podle ikonografických dokladů Moravského muzea), Ludvíka Kunze (Hudební statistika folklórních muzik v Jihomoravském kraji), Ľubomíra Falťana (Priestorové aspekty trávenia volného času v malom mestečku, na príklade Šiah) a Vandy Jiřikovské (Dělnictvo v malém městě, Informace o výzkumu v tzv. Mexiku ve Slaném). Josef Vařeka

Zborník príspevkov zo seminára o smerovaní folklórneho hnutia v Stredoslovenskom kraji. [obsah]

Zostavil M. Šípka. Vydali Krajské osvetové stredisko v Banskej Bystrici a Folklórne slávnosti pod Poľanou v Detve. Detva 1986, 122 s.
      Pätnásť príspevkov odznelo na jeseň roku 1985 na seminári o smerovaní folklórneho hnutia v Stredoslovenskom kraji a štrnásť z nich tvorí obsah zborníka, na ktorý chceme upozorniť tých, čo sa venujú súčasným problémom scénického folklorizmu. Za základ jeho obsahu možno považovať príspevky M. Šípku a M. Kočišovej. ktorí sumarizujú stav folklórneho hnutia na strednom Slovensku v období uplynulej päťročnice predovšetkým z pohľadu Krajského osvetového strediska v Banskej Bystrici. Nevyhýbajú sa však ani sumarizácii teoretických poznatkov uvádzania folklóru na scéne často s inšpiratívnymi či diskusiu vyvol[a][á]v[á][a]júcimi závermi. Druhú skupinu tvoria príspevky I.[/] Mačáka o detských hračkách na Slovensku a ich potencionálnom využití v detských folklórnych súboroch, Ľ. Falťana, ktorý je pohľadom sociológa na problémy folklorizmu, a D. Luthera, ktorý formuluje základné princípy uvádzania folklóru na scéne z pohľadu národopisnej vedy. Tretiu skupinu príspevkov tvoria práce, ktoré sa venujú regionálnym problémom folklórneho hnutia v jednolivých okresoch kraja. Takto sú v zborníku zaradené práce o folklórnom hnuti v okrese Žilina, Dolný Kubín, Liptovský Mikuláš, Banská Bystrica, Velký Krtíš, Martin, Čadca, Prievidza i Zvolen. Možno konštatovať, že faktografická časť jednotlivých príspevkov e spracovaná tak, ze rozširuje naše vedomosti o folklórnom hnutí na strednom Siovensku, inšpiruje čitateľa v predmetnej bázi obsahu jednotlivých prác a v neposlednom rade je i cenným počinom v oblasti regionalistiky. Želmíra Šípková

KONFERENCE

Život a bývanie rodiny vo veľkomestskom prostredí v prvej polovici 20. storočia (Bratislava - Budapešť) [obsah]

Mesto, a zvlášť veľkomesto, je špecifický fenomén vývoja ľudstva, v ktorom sa v priestore a v čase koncentruje nielen obyvateľstvo, ale[/] i jeho aktivity. Už dávno priťahovalo záujem bádateľov rôzneho zamerania. Významnú úlohu v skúmaní procesov prebiehajúcich v modernom dynamicky, ale nerovnomerne sa rozvíjajúcom veľkomeste môžu zohrať aj etnografi, ktorí už v predchádzajúcich rokoch prejavili záujem o túto otázku.

126


      Veľa podnetov k výskumu mesta priniesol seminár "Život a bývanie rodiny vo veľkomestskom prostredí v prvej polovici 20. storočia. (Bratislava - Budapešť)" usporiadaný v dňoch 30. 9. - 2. 10. 1986 v Piešťanoch. Na jeho usporiadaní sa podielali viaceré inštitúcie - Národopisný ústav SAV, Néprajzi Kutató Csoport MTA, Slovenská národopisná spoločnosť pri SAV a Štátny ústav pamiatkovej starostlivosti.
      Seminár mal pracovný charakter. Vznikol viac-menej spontánne, zo záujmu jednotlivcov o túto problematiku. Podujatia sa zúčastnili pracovníci rôznych inštitúcií z ČSSR a niekoľko hostí z MĽR.
      Na sem[in]ári odznelo 22 referátov. Vzhľadom na rôznorodú tematiku boli tieto zoradené do okruhov. v prvý deň odzneli príspevky na tému "Architektúra a bývanie vo veľkých mestách". Úvodný referát predniesol F. Kalesný o historickom a etnickom vývine Bratislavy. S. Kovačevičová sa vo svojom príspevku zamerala na byty, ulice, štvrte a centrá Bratislavy. J. Kantár sa zaoberal ľudovými stavbami v prímestských častiach Bratislavy a V. Kovářů architektonickým charakterom predmestských sídlisk v Brne v 1. polovici 20. storočia. Vzhľadom na to, že seminár mal charakter interdisciplinárny, odzneli tu aj referáty sociológov. J. Ladányi svojou obsiahlou prácou podal obraz o demografickom a etnickom vývoji Budapešti. Ďalej odznel príspevok P. Gajdoš a o demografickom vývine Bratislavy na prelo[/]me 20. storočia. Zaujímavý bol prístup I. Kusého k otázke bývania v sledovanom období na základe citátov z beletrie tohto obdobia. k bytovým podmienkam v Bratislave v medzivojnovom období, ale z iného pohľadu, mal niekoľko poznámok aj Ľ. Falťan.
      Druhý deň bol venovaný téme "Kultúra a spôsob života rodiny vo veľkom meste". Príspevky, ktoré odzneli v rámci tohto bloku, viedli k etnografickému pohľadu a poukázali na šírku a aktuálnosť problémov zasluhujúcich si aj v budúcnosti zvýšenú pozornosť. Na problematiku skúmania života a bývania meštianskych vrstiev obyvateľstva Bratislavy na prelome 20. storočia upozornil F. Kalesný. P. Salner sa vo svojej práci snažil objasniť základné faktory, ktoré determinovali štruktúru bratislavskej rodiny v prvej polovici 20. storočia. Veľmi podnetný a zaujímavý bol príspevok M. Paríkovej upozorňujúci na problematiku služobníctva ako mestotvornej sociálnej vrstvy obyvateľstva. Ľ. Falťanová referovala o bratislavských obchodníkoch v medzivojnovom období. z metodického hľadiska si zasluhoval pozornosť príspevok A. Gyivicsanovej o zmene hodnotového systému tradičnej duchovnej kultúry pod vplyvom meštianskych kultúrnych inštitúcií na prelome storočia. V. Nosáľová sa venovala ľudovým prvkom v oblečení bratislavských stredných vrstiev v 1. polovici 20. storočia, E. Mannová spolkom v Bratislave[/] a R. Stoličná bratislavským "ľudovým kuchyniam". Ďalšie referáty sa týkali oblasti duchovnej kultúry. V. Feglová upriamila pozornosť na kultúrny kalendár obyvateľov centra Bratislavy. K. Gergelyi sa zaoberala tradičným spôsobom života kolónie malých bytových domov v Budapešti. D. Luther venoval svoj príspevok vianočným hrám v Bratislave a H. Hlôšková uzavrela druhý deň seminára prácou o povesťových tradíciách Bratislavy.
      Po odznení jednotlivých tematických blokov bol ponechaný značný priestor na diskusiu, ktorá pokračovala a vyplnila doobedie tretieho dňa seminára. Tento deň bol venovaný téme "Metodológia etnografického výskumu veľkomesta" a úvodný, teoreticky zameraný referát o ľudovej a mestskej kultúre mal P. Niedermüller. Po príspevku O. Skalníkovej, ktorá zhodnotila doterajšie výskumy veľkomesta v ČSSR, uviedol záverečnú diskusiu M. Leščák predbežným návrhom programu ďalšieho výskumu. Poukázal na problémy, ktoré treba vyriešiť, na potrebu vymedzenia predmetu výskumu, naznačil cieľ práce, zaoberal sa rozšírením, prípadne zmenou metodických postupov, využitím a zhodnotením výsledkov iných vedných disciplín najmä pri takých úlohách, ako je vývin etnickej štruktúry Bratislavy alebo pri spracovaní jej územného rozvoja. Na záver svojho vstupu M. Leščák navrhol niekoľko základných tematických etnografických okruhov.

127


      Cieľom seminára nebolo vyriešiť koncepciu celkového záberu výskumu. k tomu bude potrebných možno ešte niekoľko takýchto podujatí. Ale napriek tomu možno povedať, že seminár splnil svoje poslanie ako jedna zo základných fáz v procese uvedomovania si a kryštalizácie ceIého komplexu problémov spätých s problematikou etnografického výskumu mesta. Ingrid Kostovská

Archeologicko-etnografická konference ve Strážnici [obsah]

Díky dobrým schopnostem pořadatelů (ÚLU Strážnice, FF UJEP a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně) se 6.-9. 10. 1986 uskutečnila ve Strážnici konference středověkých archeologů (18. v pořadí) a etnografů pod názvem Vesnické sídlo a dvůr v kulturně historických, geografických a funkčních vztazích. Úvodní souhrnné hodnotící referáty přednesli V. Nekuda, V. FroIec a B. Dostál. Zvláštnosti oborového přístupu metodicky rozdělovaly povahu referátů: archeologové sdělovali často pregnantní a pro etnografy zajímavé výsledky svých nesnadných výzkumů, jejichž interpretaci někdy obohacovali analýzou širších vývojových vztahů (R. Krajíc, O. Šedo, D. Čaplovič, T. Durdík, T. Velímský, P. Baxa, L. Belcredi, K. Füriová, M. Hamuliak), ale také se speciálnějšími analýzami (D.[/] Rexa, J. Unger, P. Mačala, M. Havlová a E. Černá): v projevech etnografů převažovaly syntetizující tendence založené často na analogiích a vývojových dedukcích přinášejících sice archeologům mnoho podnětů při interpretování méně objasněných nálezů, ale přece jen nevzbuzujících úplnou důvěru exaktněji zaměřených badatelů (V. Frolec, J. Botík, J. Souček, M. Benža, M. Sopoliga, J. Langer, J. Podoba). A to zejména u architektů a historiků umění, jejichž analogie jsou blíže písemným pramenům, dobře vystihují slohové inovační zdroje, ale občas neregistrují zákonitosti tradování kulturních jevů u neslohové architektury vesnice (P. Macek, J. Škabrada, J. Muk, P. Kresánek, podobně i diskusní příspěvek V. Šafránka), čemu zase etnografové obvykle rozumějí lépe. Připadalo mi to jako chození kolem horké kaše, protože vlastní prezentované prameny uvedených tří oborů nemohly dosáhnout styčných bodů, časového překrytí. Volání po metodickém sblížení šlo jaksi mimo nás, nenašel se ani jeden archeologický objekt, který by se natolik přiblížil recentnímu období, že by ho mohli hodnotit specialisté obou disciplín svými metodami. Chyběl nám spojující most, který vytváří historie, a proto dvojreferát L. Petráňové a J. Vařeky přinesl jakési uvolnění (historicky orientované byly i referáty Z. Měřínského a J. Čechury). Ukázal, že archívní prameny jsou schopny nejúčinněji potvrdit nebo oslabit platnost hypotéz založených[/] na "krátkém spojení" etnograficko-archeologických analogií a formulovat další otázky bádání. Historická konkrétnost také nejlépe obráží nerovnoměrnost společenského vývoje, jejíž postižení je předností především etnografů před historiky. V. Nekuda v úvodním referátu sám poznamenal: "Když sklouzneme na typologickou stránku, dostáváme se do nesnází." V. Frolec formuloval své názory o vytváření třídílného domového půdorysu ve třech paralelních liniích v širokých kulturně geografických souvislostech a J. Langer hovořilo nejméně dvou nezávislých liniích vývoje topeniště. Odklon od dogmatického zařazování jevů do evolučních typologií (tradovaných někdy již od zakladatelů našeho oboru) znamená nový metodický přístup a myslím i hlavní přínos konference.
      Celkově na zasedání více mluvili představitelé středověké archeologie (26) než etnografové (9) a všechna jejich vystoupení vytvářela také strukturální uzavřený celek prezentující současný stav bádání oboru. Nechyběly ani referáty o církevních a správních sídelních celcích (K. Charvátová, M. Slivka, A. Ruttkay, M. Plaček, P. Kouřil, F. Kšička a P. Chotěbor), které pro nás byly poněkud odtažité, ale přesto zajímavé. Torzovitá prezentace historické etnografie pramení jednak z metodické neujasněností a nekonstituovaností disciplíny a jednak z tematické otevřenosti konference. Kritizoval ji v diskusi J. Botík. Předem vytyčené tematické okruhy

128

jednání byly přiměřené pro reprezentaci historické archeologie, pro niž je přínosem každá výzkumná sezóna, ale pro etnografy jejich šíře vybízela spíše k opakování syntetizujících teorií (Benža, Sopoliga). Předem vymezený užší tematický záběr umožňuje hlubší analýzu, efektivnější využití času a znemožňuje takové vybočení z tematiky, jakým byla ukázka architektury Hohenloheho období ve Vysokých Tatrách.
      Bylo to prvé setkání svého druhu a mnohé zkušenosti z něho se dostaly do závěrů konference: více se zaměřovat na kulturně prostorové problémy, dále na období před 13. stol. a rozšířit mezioborovou spolupráci o historii a jazykovědu. Jiří Langer

Ludvík Kuba a slovanská etnografie [obsah]

Všestranná umělecká a vědecká osobnost Ludvíka Kuby přinesla ve své době objevné poznatky o kultuře slovanských národů a také dnešní slavistice je bohatým pramenným odkazem i příkladem terénní a teoretické práce, v níž se propojila pro etnografa cenná autopsie s teoretickým myšlením. Kubovi byla věnována konference, uspořádaná Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze a Polabským muzeem v Poděbradech, Kubově rodišti, ve dnech 14. a 15. října 1986. Sešla se tu nevelká spo[/]lečnost etnografů, folkloristů i zástupců muzikologie, vědy o výtvarném umění, jazykovědy a historie z akademických a univerzitních pracovišť. Škoda, že na konferenci nebylo více zahraničních slavistů. Zastoupeni byli Lužičtí Srbové; vystoupil zde Albrecht Lange z institutu za serbski ludospyt AV NDR.
      Přínos konference spočívá nejen v připomenutí života a díla výjimečné osobnosti naší slavistiky, ale také v podnětech pro dnešní bádání. Jak zdůraznil Antonín Robek, značné možnosti a rezervy jsou v oblasti heuristiky. Upozornil na řadu původních pramenů, často roztroušených na více místech, které je nezbytné zpracovat pro komplexní obraz Ludvíka Kuby. I další vystoupení pak přinášela zprávy a analýzy některých dosud neznámých pramenů; příspěvky Arnošta Košťála (rukopisné záznamy písní španělských Židů ze Sarajeva a jejich hudební realizace), Josefa Vařeky (národopisné obrazy Ludvíka Kuby z Lužice), Stanislava Šislera (dokumenty úřední povahy). Souborný pohled na obraz slovanských národů v Kubově literárním díle zpracoval Václav Frolec ; nespočívá jen ve vnějších znacích (oděv, obydlí), ale také v zasvěceném poznání vztahů a historických osudů balkánských národů a jejich osobní a lidské charakteristice. Zajímavá byla konfrontace různých oborů a specializací, do nichž Kuba svým dílem zasáhl: vědy o výtvarném umění[/] ( Milada Nováková ), bádání o kroji ( Irena Štěpánová ), velmi podnětná byla srovnávací jazykovědná studie o dialektu v písni a problémech zápisu, kterou připravila Jaroslava Hlavsová. s některými názory Ludvíka Kuby na lidovou tradici seznámila Jaroslava Krupková. Nejvíce pozorností bylo věnováno Kubově přínosu etnomuzikologickému bádání, zejména lidové písni (rozbor Kubovy rukopisné sbírky uložené v archívu ÚEF ČSAV Zdeňka Mišurce, erudovaná studie Jaroslava Markla z pozůstalosti, věnovaná makedonskému folklóru, přínos Ludvíka Kuby bulharské hudební folkloristice Věry Frolcové ) a etnoorganologii, o níž ve vztahu k Ludvíku Kubovi hovořil Ludvík Kunz.
      Ze slovanských zemí, které Kuba do vysokého věku navštěvoval, bylo na konferenci věnováno nejvíce pozornosti Lužici (kromě uvedených se k těmto otázkám vyslovil také historik Vladimír Kristen ) a jižním Slovanům, ostatní národy byly připomenuty okrajově. Různě pohledy jednotlivých vystoupení spojovalo Kubovo vědecké a současně umělecké pojetí předmětu studia; jeho zkušenost dokládá, že symbióza objektních a subjektivních stránek poznání může být vědám o člověku zvlášť užitečná. z metodického hlediska poučuje Kubův přístup ke kulturním jevům jako k individualitě. Teprve jejich srovnávání na základě bohaté zkušenosti a materiálu vedlo ho k obecným soudům.

129

Typ osobnosti se přirozeně odrazil v komplexním pojetí písně, oděvu, obyčejů a obřadů, chování; člověka a jeho života vůbec. Jedinečné jsou Kubovy transkripce hudebních projevů (ruského vícehlasu, balkánského sekundového dvojhlasu, instrumentální hry) v diametrálně odlišných tonálních a metrorytmických tradicích hudebních kultur Balkánu. Dar analytického a komparativního hudebního myšlení mu dovolil srovnávací teoretické studium, z něhož Ize kriticky čerpat dodnes.
      Konference, spojená s výstavou obrazů Ludvíka Kuby, ukázala bohaté možností a potřebu etnografických a folkloristických slavistických studií, které by vyžadovaly systematický zájem o program vědeckých pracovišť. Věra Frolcová

Bulharistický kongres [obsah]

Bulharská akademie věd uspořádala ve dnech 23. května až 3. června 1986 v Sofii II. mezinárodní bulharistický kongres na téma "Bulharsko v minulosti a dnes". Jednání probíhala v šesti sekcích: 1. Jazyk - s podsekcemi dějiny bulharského jazyka, současný bulharský jazyk, srovnávací jazykověda, dialektologie a onomastika. 2. Dějiny - s podsekcemi bulharské země v minulostí do vzniku bulharského státu, Bulharsko ve středověku,[/] Bulharsko v 15.-19. století, Bulharsko po osvobození (1878), Bulharsko v období socialismu; v rámci historické sekce pracovala také podsekce etnografie. 3. Literatura s podsekcemi stará bulharská literatura, bulharská literatura v době národně osvobozeneckého boje, bulharská literatura po osvobození (1878), současná bulharská literatura, překlady a recenze bulharské literatury v cizině a zahraniční literatura v Bulharsku. 4. Dějiny vědy - s podsekcemi vývoj společenského myšlení v Bulharsku, vývoj vědy a vzdělanosti v Bulharsku. 5. Kultura a umění - s podsekcemi folklór, architektura a výtvarná umění, divadlo a film, hudba. 6. Současné Bulharsko - s podsekcemi ekonomika, sociální vztahy, stát a právo, mezinárodní vztahy. v rámci kongresu proběhla i další jednání: cyrilometodějské sympozium, "kulatý stůl" o současném stavu a perspektivách bulharistiky kolokvium mladých bulharistů. Na práci kongresu se podíleli bulharisté ze všech kontinentů.
      Etnografická podsekce, jejíž práci řídil akademik Veselin Chadžinikolov, řešila různé aspekty lidové kultury a etnokulturních procesů v Bulharsku. Vedle bulharských etnografů zde přednesli příspěvky zahraniční badatelé ze Sovětského svazu (Nina Bregadze), Československa (Václav Frolec, Bohuslav Šalanda), Japonska (Ičiro Ito), USA (Joel Halpernová). z různých aspektů se hovořilo o tradiční hmotné a duchovní kultuře i sou[/]časné etnografii včetně etnografie města. Pozornost byla věnována také etnopsychologii, etnokartografii a onomastice. Ze všech vystoupení byla patrna usilovná heuristická příprava a snaha aplikovat nejnovější teoretické a metodologické přístupy. Silným dojmem zapůsobilo zapojení mladých bulharských etnografů z Bulharské akademie věd, vysokých škol i muzeí do práce podsekce.
      Folkloristická podsekce pracovala odděleně od etnografie, i když řada problémů mohla být řešena společně (například otázky obřadní kultury a obyčejové tradice). Zdá se, že jde o program. Jak uvedl ve svém vystoupení vedoucí podsekce profesor Todor Živkov, "folkloristická bulharistika dostala na tomto kongresu široké potvrzení jako samostatná a aktivní věda". Vzniká otázka, zda vzájemná izolace etnografie a folkloristiky v Bulharsku bude prospěšná či nikoli. Mezi zahraničními účastníky folkloristického jednání byli zástupci Sovětského svazu (K. V. Čistov, Boris Putilov, Natalija Šumada), USA (Barbara Halpernová, Carol Silverman, Thomas Butler, Joan Sheffler), NSR (lnes Köhler-Zuelchová, Klaus Roth, Monika Skowronská), Západního Berlína (Gabriela Schulzová), Československa (Karel Horálek, Jan Rychlík), Dánska (Lisbet Torp), Polska (Henryka Czajka, Józef Magnuszewski), Indie (Satinger Išumar Vij), Rumunska (Mihai Moraru), Velké Británie (Venetia Newallová). v teoretické rovině se příspěvky

130

nesly v duchu, že folklór představuje typ kulturního systému, se svými principy vzniku a socializace kulturních hodnot. Bylo hodnoceno postavení bulharského folklóru v kulturním vývoji Balkánu. v popředí zájmu byl obřadní folklór, epos, lidová próza, lidový tanec, víra, folklór lidových Osvobozeneckých hnutí, současné folklórní procesy, vztah mezi folklórem a literaturou.
      II. mezinárodní bulharistický kongres se vyznačoval vysokou vědeckou úrovní a aktuálností, pestrým obsahem i perfektní a velkorysou organizací. Etnografie a folkloristika zaujímaly na tomto mezinárodním vědeckém fóru čestné místo a plně se prosadily jako části bulharistiky. Václav Frolec

Mezinárodní konference o výzkumu současnosti [obsah]

Pod názvem Etnokulturní procesy a tradice v současnosti proběhla v listopadu 1986 ve Lvově mezinárodní konference etnografů socialistických zemí. Uspořádaly ji Ústav etnografie N. N. Miklucho-Maklaje AV SSSR a Ústav teorie umění, folklóru a etnografie M. F. Rylského AV USSR. Konference se zúčastnili zástupci národopisných institucí ze Sovětského svazu, Bulharska, Československa, Maďarska, Německé demokratické republiky a[/] Polska. Jednání probíhalo ve dvou tematických okruzích: 1. Etnografie a výzkum národních kultur. Metodologické a historicko-etnografické aspekty; 2. Etnokulturní tradice a další rozvoj socialistického způsobu života. v rámci prvního tématu odzněly referáty o etnických funkcích kultury, o socialistickém způsobu života a národních kulturách, o etnokulturních tradicích a problémech archaických etnických společenství, o etnokulturních tradicích na současné moravské vesnici, o bulharské lidové kultuře v současnosti a další. v druhém tematickém okruhu stála v popředí pozornosti problematika etnických tradic v pracovní sféře a pracovní výchově, progresívní tradice ve sféře volného času, ve svátcích a obřadech, využívání pozitivních tradic v současných rodinných vztazích, úloha a místo historického povědomí v současných etnokulturních procesech. Za Československo vystoupili s referáty Božena Filová, Milan Leščák, Ján Podolák a Václav Frolec. Konference ukázala, že studium etnokulturních procesů a tradic v současnosti má v etnografii socialistických zemí profilující charakter a že etnografický výzkum se úzce propojuje s bádáním sociologickým, historickým, jazykovědným, uměnovědným. v sovětské etnografii se prosazuje také spolupráce s ekonomií (na úseku tzv. etnoekonomie). Značný význam má etnografický výzkum současnosti pro řešení národnostních otázek, formování modelu socialistického[/] způsobu života a současné kultury, udržování svébytnosti národních kultur. Etnografické studium se uplatňuje v etnické ekonomii a zvláště při sledování etnických funkcí kultury. Směr etnografického bádání udává v socialistických zemích sovětská etnografie, opírající se o teorii etnosu rozpracovanou Ju. V. Bromlejem. Ve všech zemích RVHP se rozpracovávají otázky vývoje stavební kultury, lidové obyčejové tradice a obřadní kultury, svátků a slavností, společenských vztahů, rodiny, problematika lidového umění, funkce folklóru v současnosti. Projevuje se tendence předávat výsledky výzkumu společenské praxi. Byla zdůrazněna potřeba co největšího zastoupení etnografů socialistických zemí na mezinárodních konferencích, a to i na Západě, kde je možno seznamovat mezinárodní vědeckou veřejnost s výsledky etnografckého výzkumu v zemích socialistického společenství. Etnografická problematika byla znovu zařazena do Dlouhodobého programu mnohostranné spolupráce socialistických zemí v oblasti společenských věd na léta 1986-1990 (nosné směry 62.11.2. Dějiny vědeckého a kulturního rozvoje člověka, 63.11.3. Socialismus a kultura). v rámci konference proběhla informativní porada ředitelů akademických ústavů, zasedání redakční rady sborníku Ethnologia Slavica, Mezinárodního komitétu pro etnografický výzkum současnosti (jeho dalším vedením byla pověřena L. M. Drobiževa ) a presidia Mezinárodní komise pro

131

studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně. Konference byla dobře obsahově i organizačně připravena a je jedním z výrazných vý[/]sledků vědecké spolupráce socialistických zemí v oblasti etnografického výzkumu. Václav Frolec[/]

FESTIVALY

Detva 1986 [obsah]

Ve dnech 11.-13. července 1986 proběhl v Detvě XXI. ročník Folklórních slavností pod Poľanou. Mezi úvodní akce slavností patřila výstava obrazů a plastik "Gemer vo výtvarnom umení" (autorka Z. Bartková ) a výstava "Ludové hudobné nástroje" (autor I. Mačák ), která byla přehlídkou nejlepších výrobků ze soutěže výrobců o Cenu dr. Ladislava Lenga. Vlastnímu programu slavností předcházela ještě tradiční soutěž "Instrumentum excellens FSP Detva", interpretační akce fujaristů o Cenu dr. Ladislava Lenga.
      Páteční pořad "Vitajte v Detve" (autorka A. Ostrihoňová ) otevřel bohatou programovou nabídku slavností. Byl věnován tematice pastevectví a salašnictví ve zpracování účinkujících z Detvy a okolí. Kladem pořadu bylo nejen poutavé tematické zaměření, ale i hojné zastoupení místních souborů - dětských i dospělých. Lze poukázat na výrazné tradice hudebního folklóru, jimž se věnuje také mnoho nově vzniklých dětských muzik. Dalším pořadem pátečního večera byla "Svatba v Gemeri a Malohonte"[ /] (autor V. Gruska ) která byla scénickou mozaikou svatebních zvyků, písní a tanců. Pořad představoval vlastně přípravu na hlavní regionální program ze stejných oblastí, realizovaný v sobotu.
      Spojením filmové projekce a živého vystoupení byl pořad "Hudobné dedičstvo I - Fujara" (autor I. Mačák ), věnovaný popularizaci tohoto hudebního nástroje. Divákům se tak dostaly základní informace pro soutěž fujaristů v pořadu "Nástroje a ich majstri - fujaristi" (autor J. Dubovec ), uspořádaném v druhý den slavností v Domě kultury A. Sládkoviče. Každoročně pořádaná soutěž interpretů je hojně navštěvována diváky a mezi vlastními hráči-fujaristy přibývá také lidí z měst, kteří hru na fujaru pěstují jako "koníčka"; jiná linie interpretů pokračuje v tradicích svého kraje a ve stopách svých slavných, dnes už mnohdy legendárních vzorů.
      Scénicky výborně zpracovaným a divácky přitažlivým pořadem byl medailón "Krásy môjho kraja" (autor J. Mala ), zaměřený na 15. výročí folklórního souboru Detva a lidové hudby Ďatelinka. Tento[/] známý kolektiv, vyznačující se uvědomělým vztahem k rozvíjení podpoľanských tradic i vysokou technickou vyspělostí, patří mezi přední slovenské folklórní soubory a právem sklízí poslední dobou řadu uznání. Je dobrým příkladem, jakým směrem zaměřit činnost v rámci ZUČ, aby se neodpoutávala příliš od tradic svého regionu a zároveň byla vyjádřením současného pojetí, které má být přístupné modernímu člověku dnešní doby i umělecky působivé. Je samozřejmé, že tolik kvalit najednou není dosažitelné hned, ale je výsledkem poctivé práce i zodpovědného úsilí o rozvíjení naší ZUČ.
      Pořad "Zo susedných krajov" (autor V. Kyseľ ) patřil západoslovenskému folklóru a byl připraven ve spolupráci s pořadateli myjavských slavností, kteří vybrali nejúspěšnější kolektivy a sólisty z minulých ročníků těchto slavností. Vystoupily zde soubory Selčan ze Selce, ze Smolenic, maďarský soubor Ekeli Summások z Okoličné na Žitném ostrově, dětské soubory Vretienko z Kozárovců a Kopaničiarik z Myjavy, sólisté z obcí Brodské, Kozárovce, Selec, Horné Orešany a Myjava.
      Tematicky zaměřený pořad "Vinšujem vám..." (autor I. Kovačovič ) přinesl obchůzkové zvyky a obyčeje od vánoc po letnice, jak se dochovaly v oblasti Podpoľaní. Autor vycházel z dlouhodobé a systematické programové struktury detvanských slavností, jejímž dramaturgickým záměrem je co nejširší

132

aktivizace činností vesnických skupin. Proto zde také účinkovaly výhradně vesnické skupiny, jejichž projev byl vesměs spontánní a přesvědčivý, jako například cikánská koleda z Hriňové a mnohé další. Zároveň se ukázalo, že kromě účinkujících záleží také na schopnostech scénického a režijního přístupu vedoucích těchto skupin; i když kvalita scénického vyjádření byla různá, žádné ze skupin nebylo možno upřít snahy o co nejlepší vystoupení. Myslím, že v takto koncipovaných pořadech Ize účinkujícím odpustit drobné prohřešky proti zákonům jeviště, které se na druhé straně mnohonásobně vyvažují opravdovostí projevu i sílou prožitku.
      Hlavní pořad detvanských slavností měl název "Gemer a Malohont" (autor V. Gruska ) a byl věnován zvykům, písním, tancům, vyprávění a výtvarnému pro jevu lidu, žijícímu v dolinách horního Hronu, Rimavice, Rimavy, Muráně a Slané. Skladba pořadu byla tematicky pestrá a zachycovala celou šíři folklórních projevů, zastoupených v uvedeném regionu. Kromě tradičních lidových námětů zde byly zastoupeny také projevy cikánské kultury a pozoruhodný kulturní fond měštansko-řemeslnických vrstev z malých měst a venkovských městeček regionu. Je škoda, že tento tematicky bohatý a - možno říci - novátorsky pojatý typ pořadu, jak ostatně Gruskovy pořady k tomuto záměru vždy více či méně směřují, utrpěl vážnými nedostatky technického a režijního charakteru.[/] Právě takto velkoryse pojaté pořady vyžadují větší péči v tomto směru, protože jedině při úplném zvládnuti všech náročných požadavků vyznívá pak plně původní autorský záměr. Trochu neústrojné bylo i zakončení pořadu, tedy vzhledem k obsahu jednotící myšlenky pořadu. Přinesl však množství nového a méně známého folklórního materiálu, proto jej lze považovat za přínos tohoto ročníku detvanských slavností i jejich dlouhodobé programové koncepce.
      Nedělní program začínal pořadem "Pieseň, zostaň s nami..." (autor O. Demo ), v němž vystoupili krajané, Slováci a Češi žijící v zahraničí. Zúčastnily se soubory, skupiny a jednotlivci z Austrálie, Jugoslávie, MLR, Polska, Rumunska a USA. Jejich každoročně pořádaná vystoupení nepřinášejí žádné objevné materiály ani nové zpracování (tedy progresívní), spíše se zaměřují na symboliku spojení těchto dávných vystěhovalců se svým původním domovem, na národní a vlastenecké povědomí. Je až neuvěřitelné, jak některé vystěhovalecké enklávy zachovávají doposud živé a silné povědomí o své někdejší národní příslušnosti a s jakou láskou pěstují folklór své dávné vlasti. Na vystoupení podobného druhu je nutno nahlížet z tohoto zorného úhlu, jinak by se nám mohl zdát tento projev jako málo dokonalý až naivní. Je však zároveň poučením o tom, že kromě formálních znaků, jako je autenticita, přesnost v předvádění tradic nebo třeba technická pro[/]pracovanost vystoupení, obsahuje folklórní materiál ještě jednu velmi důležitou složku, a to emocionální a prožitkový kontext, což je pro původní prostředí a přeneseně i pro dnešní scénickou prezentaci jeden z jeho nejzákladnějších rysů.
      Opakovaně pojatým typem pořadu, který představuje nové muziky, sólisty-instrumentalisty a zpěváky, je "Prišli hudcia noví". Autory letošního provedení byli J. Dubovec a M. Šípka, v pořadu vystoupily muziky z Očové (Ilčíkovci) a ze Siheľného (gajdošská muzika J. Fernéze), rodinné gajdošské duo Dominika a Pavla Garajových z Veľké Lehoty a sólisté - gajdoši J. Michelík a J. Fekiač ze Zvolena.
      Vyvrcholením XXI. ročníku detvanských slavností byl pořad "Premeny prameňov" (autor J. Jamriška ), věnovaný předním folklórním souborům Středoslovenského kraje. Skládal se ze dvou částí: první s názvem "Zabudnuté piesne a tance" byla prologem pořadu a ukázala prameny - činnost venkovských skupin a jejich autentický projev, druhá, hlavní část nazvaná "Premeny" zdůraznila proměny těchto tradic v podání dnešních folklórních souborů. Výtečně režijně připravený pořad a interpretační jistota účinkujících, ať z první či druhé části, stejně jako přínosnost materiálu, jsou důvodem považovat tento pořad za jeden z nejúspěšnějších počinů letošních detvanských slavností. Jednotící myšlenka pořadu, návaznost tradic a je

133

jich plynulý přechod do Současné kultury, je dnes vysoce aktuální a v tomto pořadu byla v mnohých pasážích přímo instruktivně a zároveň umělecky působivě vyjádřena.
      Lze říci, že XXl. ročník Folklórních slavností pod Poľanou splnil své programové záměry a byl opravdovým obohacením z hlediska cílevědomé prezentace folklóru středního Slovenska. A přeplněné hlediště u všech pořadů bylo důkazem, že letošní "Detva" byla i divácky přitažlivá a úspěšná. Jiří Pajer

Chodské slavnosti 1986 [obsah]

Chodské slavnosti 31. ročníkem zůstaly věrny své dlouhodobé koncepci a regionálním tradicím. v téměř desítce národopisných i zábavných pořadů byly zastoupeny pořady autentického i stylizovaného folklóru a vystoupení hostujících souborů.
      Pořadatelé - Krajské kulturní středisko v Plzni, Okresní kulturní středisko a Městské kulturní středisko v Domažlicích - připravili ve dnech 9.-10. srpna 1986 na domažlickém náměstí, v letním kině a na jiných místech města pro návštěvníky různorodou skladbu pořadů, která zahrnovala koncerty dechových hudeb, vystoupení dětských zpěváků a muzikantů, lidových vypravěčů, uvedli na pódia vesnické soubory a skupiny i hosty - Prá[/]cheňský soubor písní a tanců ze Strakonic a soubor Šumava z Klatov. Program slavností obohatil po oba dny jarmark s mnoha stánky plnými pestrým a různorodým zbožím i několik výstav, které poskytly návštěvníku obraz o činnosti nejrůznějších zájmových Organizací ve městě i okrese.
      Hlavními pořady slavností byly pochopitelně ty, jejichž autoři přivedli na pódia představitele chodského folklóru - soubory z Mrákova, Postřekova, Klenčí a Domažlic, sólisty muzikanty, zpěváky, tanečníky.
      Dudácká muzika Lidové školy umění v Domažlicích vystoupila na prvním národopisném pořadu slavností. Doprovázela rovněž dětské zpěváky lidových písní z celého Chodska. Byl to pořad zajímavý nejen po hudební stránce, ale také proto, že poskytnul příležitost k vystoupení nejmladších nositelů chodské pěvecké tradice, kteří poskytují záruku plynulého pokračování folklórních tradic tohoto kraje. Dramaturgie pořadu byla poněkud narušena zařazením dětského dechového orchestru LŠU v jeho závěru.
      Úvodní pořad slavností Domažlice sú pěkný městečko" představil hosty - Prácheňský soubor písní a tanců ze Strakonic a soubor Šumava z Klatov. Spolu s mužským pěveckým sborem z Klenčí navodili atmosféru slavností. Samotný pořad tvořily programové bloky hostujících souborů. z nich se regionální dominantě slavností více přiblížil soubor ze Strakonic, který byl[/] doprovázen znamenitou muzikou. Jejich vystoupení spolu s mužským sborem z Klenčí a nově vzniklou dudáckou muzikou Chodovankou vytvořilo dobrý rámec pro noční Dudácké štandrle - setkání s muzikanty, tanečníky, zpěváky národopisného souboru OB Mrákov, kteří na pódiu u brány na náměstí vytvořili dokonalou iluzi vesnické zábavy.
      Nedělní dopolední klenotnicový pořad "Co vám buru íčko poudát" představil zajímavé osobnosti - nositele tradičního folklóru několika generací. Byl pestrým pásmem vyprávění, zpěvu a dudácké muziky, spojovaných neformálním a informativním průvodním slovem.
      Hlavním pořadem slavností byl pořad "Svět krásný je a mírovou píseň zpívá". Byl zahájen mírovou manifestací za přítomnosti delegace ústředních, krajských a okresních stranických i odborových orgánů. Po Skončení manifestace patřilo pódium chodským souborům a skupinám i hostům. Dostaly zde příležitost i dětské Soubory z celého Chodska. Autorka pořadu Jana Hojdová vytvořila pestrou mozaiku chodského zvykosloví, lidové zábavy, dětských her, ale především přehlídku chodských zpěváků a dudáckých muzik.
      Chodské slavnosti 1986 byly dokladem životnosti lidové tradice a kultury, která se stává prostředkem umělecké seberealizace mládeže i dospělých, je zdrojem potěšení i uměleckých zážitků. Vlasta Ondrušová

134



Na okraj obnovené soutěže verbířů ve Strážnici [obsah]

Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku se objevila v programu Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice 1986 poprvé po dvaceti letech. Zájem diváků i odborné veřejnosti prokázal, že tento pořad ukazuje cestu, kterou by se mohlo ubírat hledání nových přístupů k dramaturgii festivalu, pro nějž je tradice a tradicionalismus na jedné straně spolehlivým zdrojem jeho programové svébytnosti a osobitosti, na druhé straně však také nebezpečným zdrojem možnosti jeho stagnace. Tato soutěž není novým objevem. v padesátých a šedesátých letech hrála spolu se soutěžemi cimbálových kapel, sólových zpěváků a sólových tanečních párů v dramaturgii Strážnických slavností významnou roli, Její soudobá inovace však nevychází jen z potřeb dramaturgie strážnického festivalu, ale i ze skutečnosti, že slovácký mužský taneční projev potřebuje v současné době ve svém původním i souborovém prostředí nové a účinné impulsy, které by zabránily jeho postupnému úpadku. Průběh obnovené soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku ukázal, že soutěž takovým impulsem může být, i když ne jediným a samospasitelným.
      Z. 25 přihlášených se k soutěži dostavilo 20 tanečníků. Nejmladšímu bylo 16, nejstaršímu 40 let. Průměrný věk vítězů byl 31 let. Úro[/]veň jejich tanečního projevu prokázala, že v soudobé verbířské generaci jsou výrazné tanečnické osobnosti - vzory hodné následování. z tohoto důvodu navrhli autoři soutěže programové radě MFF Strážnice, aby byl uspořádán seminář věnovaný historickým i soudobým formám existence slováckého verbuňku za účastí odborníků, členů soutěžní poroty i účastníků soutěže, kteří by se měli po získání teoretických znalostí stát aktivními činiteli v obnovení zájmu o verbuňk ve svém regionu.
      K přitažlivému průběhu soutěže přispěli i diváci, mezi nimiž bylo dost takových, kteří sami dovedli verbuňk velmi dobře tančit a kteří bez zábran dali průchod svému tanečnickému temperamentu. Tak se stalo, že místo plánovaných exhibičních vystoupení pěveckých sólistů doprovodných kapel o přestávkách mezi jednotlivými soutěžními koly tančili a zpívali na pódiu diváci, Zasvěcená reakce a vyhraněný zájem publika přivedl autory soutěže k rozhodnutí zařadit do jejího druhého ročníku ukázková vystoupení verbířských "veteránů" z různých regionů Slovácka a vytvořit tak příležitost k srovnání tanečního projevu interpretů verbuňku minulých generací s výkony a projevem verbířů současných. Protože již první ročník soutěže byl dokumentován na videozáznamu a stejný způsob dokumentace je plánován i pro ročníky příští, bude tak vytvořen bohatý a cenný materiál k poznání[/] vývojových tendencí mužského tanečního projevu na Slovácku.
      Míra konstruktivnosti a bezkonfliktnosti průběhu každé soutěže tohoto druhu je vždy odvislá na míře optimálností stanovených kritérií a na míře objektivností jejich aplikace při činnosti soutěžní poroty. Lze říci, že první ročník obnovené soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku ve Strážnici zaslouží v tomto směru plnou satisfakci. v porotě pracovali odborníci, kteří vedle znalostí široké škály problémů spojených s interpretací verbuňku sami patřili a dodnes patří k jeho výborným tanečníkům. Vzácná shoda všech člení poroty při aplikaci soutěžních kritérií u každého jednotlivce vycházela z maximálního úsilí o objektivní posouzení výkonu soutěžících a ze snahy povzbudit každého z nich ke zdokonalení vlastního tanečního projevu i k aktivní účasti při výchově mladých tanečníků. Závěrečný tanec všech porotců s vítězi soutěže potvrdil správnost předpokladu, že veřejně demonstrovaná schopnost dobře zatančit tanec, který je v soutěži posuzován, získá porotě tím nejpřirozenějším způsobem respekt u diváků i soutěžících. Pro věcnou úplnost je třeba dodat, že i po stránce organizační proběhla soutěž hladce. I to přispělo k celkové pohodě, v níž spolupracovali soutěžící, diváci i organizátoři akce. Programová rada festivalu počítá pro příště s umístěním soutěže na některé z lépe vybavených scén festivalového areálu.

135


      A nakonec několik věcných údajů: členy odborné poroty byli Jan Gajda ze Strážnice, dlouholetý přední člen souboru Danaj; vítězové strážnických verbířských soutěží padesátých let ing. František Kašník, CSc., původem z Hlohovce u Břeclavi; Jan Miroslav Krist, původem z Uh. Hradiště; MUDr. Jan Pavlík, původem z Kuželova na Horňácku; PhDr. Karel Pavlištík, původem z Uherského Brodu a "král verbuňku" čtyřicátých let na Kyjovsku Kliment Navrátil, původem z Kyjova-Nětčic. Předsedou poroty byl Ladislav Vašek, odborný asistent pro lidový tanec pražské Akademie múzických umění, dlouholetý sólista ČSSPT.
      Porota hodnotila intonační čistotu, zvládnutí dialektu a Objevnost při volbě předzpívané písně; náročnost, pestrost a návaznost tanečních kroků - "cifer", kompozici a prostorové řešení tance, zvládnutí jeho regionálního stylu, dodržení norem tradičního lidového oděvu a celkový výraz soutěžního tance.
      Čestná uznání udělila porota ing. Jiřimu Gavendovi z gottwaldovské Vonice za stylovou čistotu horňáckého verbuňku, Ladislavu Peřestému z bojkovickéhO Světlovanu za zdařilý pokus vytvořit verbuňk kopaničářského stylu a Zdeňku Bravencovi z břeclavského Podlužanu. Třetí místo patřilo Ivanu Marčíkovi z uherskobrodské Olšavy, o druhé místo se rozdělili Josef Bazala ze souboru Dolina v Uh. Hradišti-Starém Městě a Ladislav Jagoš ze strážnického Danaje. Vítězem soutěže se[/] stal a titul "Nejlepší tanečník slováckého verbuňku Strážnice 1986" získal Rudolf Tuček ze Slováckého krúžku v Tvrdonicích. Vítězem ankety diváka se stal Milan Stašek ze souboru Hradišťan.
      Zbývá si jen přát, aby všichni, kdo se postarali o úspěch prvního roč[/]níku obnovené soutěže verbířů ve Strážnici, měli dostatek vytrvalostí v úsilí o její dlouhodobou existenci k potěšení diváků strážnického festivalu i k užitku mužského tanečního projevu na Slovácku. Karel Pavlištík[/]

NÁŠ ROZHOVOR

Docent PhDr. Oldřich Sirovátka, CSc. [obsah]

Tvá vědecká činnost je spojena s dvěma akademickými institucemi. Po řadu let jsi působil v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, odkud jsi přešel do Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Už tato skutečnost naznačuje Tvé vědecké zaměřeni. Vzdal jsi dlouhou řadu publikaci, které vzbudili zájem u nás i v zahraničí. Naposledy vyšla Tvá kniha Současná česká literatura a folklór. Je to práce na pomezí literární vědy a folkloristiky. Čím se cítíš víc - národopiscem, fokloristou nebo literárním vědcem?
      Asi spíš to první. Ale ne snad proto, že jsem většinou pracoval jako folklorista a národopisec. Folkloristika a národopis mne lákají hlavně proto, že potřebují víc dělníků a víc práce. Zdá se mi, že ve folkloristice a národopise lze víc odkrývat, objevovat, nacházet. Ale nejen to, taky uvádět ve známost, popularizovat, seznamovat s tím lidi. O lido[/]


Docent PhDr. Oldřich Sirovátka, CSc. Foto M. Bílek.

vé kultuře a folklóru se ví méně než je zdrávo. v literární vědě je o tyto záležitostí mnohem lépe po

136

staráno. Přitom jsou znalosti o lidové kultuře a folklóru potřebné a čtenáři by o ně měli zájem. Tak se nesmíme divit, že národopis zůstanu raději u folkloristiky - nemá takovou váhu, jak bychom si přáli a jak by to odpovídalo významu lidové slovesnosti v naší kultuře.
      Chceš tím naznačit potřebu popularizace lidové kultury, folklóru i výsledků bádáni v oblasti národopisu a folkloristiky. Rád bych v této souvislosti připomněl výrok Karla Čapka: "Vědění nebude k ničemu, nebude-li stále a pozorně obráceno v obecné vzdělání. Má-li věda vyvádět lidi nejenom z jejich nevědomosti, ale i mezí jejich životní specializace, musí začít sama u sebe; musí hledat cesty k tomu, aby nezůstala jen profesi odborníků, nýbrž znovu se stávala součástí kultury. Dřív se torzu říkalo popularizace vědy; to znamená, že se věda snažila být populární a zábavná. Dnes jde o něco víc: aby věda byla dělná a životně aktivní, aby pomáhala utvářet život a odpovídat na jeho otázky; pročež řekněme tomu raději demokratizace vědy." Jde nám tedy i v etnografii a folkloristice o čapkovsky chápanou popularizaci či demokratizaci vědy, o její využití ve prospěch společnosti.
      Sběry a výzkumy folklórního materiálu jsou bezesporu důležité. Jenže stejně důležité se mi zdají časopisy, které o lidové kultuře a folklóru píší, příručky, edice, slovníky, sbírky. Máme dokazovat, že bez to[/]ho všeho se znalostí o lidové kultuře a folklóru v širším okruhu neprosadí? - Jenže tady nám chybí moc a moc. Postrádáme příručky O lidové slovesnosti a dalších složkách folklóru, nemáme dějiny sběru a folkloristického bádání, čítanky jednotlivých žánrů folklóru písní, pohádek, pověstí, anekdot, přísloví, hádanek... Kdybychom to měli, pak by znalosti lidových tradic mezi dospělými i mládeží byly jiné, lepší než dneska jsou. Zdá se mi, že folkloristika a myslím, že to platí taky o národopise by měly vyjít ze své ulity. Poznatky o lidové kultuře a folklóru by se měly stát zajímavé a nepostradatelné pro jiné vědní obory, a také pro spisovatele, pedagogy, pro pracovníky v dětské literatuře, rozhlasu, televizi, filmu, kultuře.
      Nechtěl bys své myšlenky o popularizaci naší vědy víc konkretizovat?
      Když se důkladně rozhlédneme, co v posledních letech vyšlo, sotva můžeme cítit nějakou velkou spokojenost. Víš, že od dob Bartošových Našich dětí (1888) nevyšel žádný odborný soubor dětského folklóru? Nemám na mysli jednotlivé Sbírky a sbírečky, ale syntetické edice, jako je mají na Slovensku a v jiných zemích. s touto mezerou se smiřujeme už málem sto roků. Nebo jiný paradox. Postrádáme odbornou edici českých lidových pohádek. Vyšla, dokonce už dvakrát, jenže německy. Mám na mysli Jechovu edici Tschechische Volksmärchen (1961,[/] 1984). Tam taky Jaromír Jech napsal nejdůkladnější studii o české pohádce. Že by česká nakladatelství neměla zájem o českou pohádku? Nemáme ani žádnou obsáhlou a odbornou edici českých pověstí, sebraných od lidových vypravěčů. k tomu osobní zkušenost: Sám jsem se snažil takovou edici uplatnit, protože jsem ji považoval za důležitou - jenže nebyl o ni zájem. Že nám chybí edice jiných folklórních žánrů - humorek, anekdot, memorátů, písní, hádanek, to už ani moc nepřekvapuje. Samozřejmě chybí chrestomatie českého folklóru, jakou na Slovensku už v roce 1959 vydal Andrej Melicherčík (Slovenský folklór). Že o takové knihy je u čtenářů zájem, dokázalo ostravské nakladatelství Profil, když vydalo čítanku Antonína Satka Pohádky, povídky a humorky ze Slezska (1984). Chybí nám reedice klasických písňových sbírek - Sušila, Bartoše, Holase a dalších. Všichni, kteří se zajímají o literaturu používají nejrůznější literární slovníky; v posledních letech jich vyšlo několik. Na slovník folkloristický nebo národopisný zatím jen čekáme a pokud vím, není v dohledu. v nakladatelství Odeon vycházela edice Lidové umění Slovesné, kterou s přehledem řídil Rudolf Lužík. Dnes ztrácí svou tvář, mění se v edici retrospektivní, dává přednost textům pololidovým a chybějí v ní sběratelské texty. Ve výčtu toho, co nám chybí, by se dalo dlouho pokračovat.

137


      Není to stav obecný, který je v oblasti etnografie a folkloristiky stejný i v jiných zemích?
      Podívejme se třeba na Slovensko. Tam podobné práce a texty vycházejí - dokonce ve dvou edicích: Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry ve Vede a v knižnici Ľudové umenie na Slovensku v bratislavském Tatranu. Obě řady mají znamenitou výpravu a hlavně - vycházejí ve velkých nákladech. Copak by se české knížky o lidové kultuře nebo folklóru neprodávaly? Pro nás zní málem jako pohádka, že třeba Bulhaři vydali ve dvanácti svazcích během několika roků (1961-1963) velký soubor Bălgar­ sko narodno tvorčestvo; obsahuje všecky druhy lidové slovesnosti od písní, vyprávění až po přísloví a pořekadla. A nejsou to svazky ledajaké, každý má pět až Sedm set stran! Co může líp svědčit, že dílo mělo úspěch než to, že vyšlo znovu, v desetisvazkové reedici?
      Jak sám přistupuješ k popularizaci lido slovesnosti?
      Domnívám se, že popularizační práci dělá každý národopisec. Sám se k tomu taky přiznávám. Vydal jsem několik - možná dvacet, možná ještě víc dětských knížek pohádek, pověstí, říkadel. To se rozumí, že mne k tomu nevedla neodolatelná touha vstoupit mezi autory české literatury. Tyto knížky považuju za literární popularizaci lidových pohádek, pověstí, písní, říkadel mezi[/] malými čtenáři. Jiný smysl v tom nevidím. Když jsem zapisoval mezi vypravěči a zpěváky, když jsem poslouchal, jak dovedou vyprávět a zpívat, bylo mi vždycky líto, že tyto zápisy zůstanou v rukopisných archívech nebo že se nanejvýš dostanou do odborných publikací a článků. Zdálo se mi, že tyto pohádky, pověsti, humorky, písně by mělo poznat víc lidí, než jenom ti, kteří čtou odbornou národopisnou literaturu. Ať chceme nebo nechceme, takových odborně naladěných lidí tak moc není. Zkrátka, tady začínal úmysl a záměr napsat knížky pro děti. Vím, že o není snadná práce a že se něco podařilo víc, něco míň. Jenže si taky myslím, že tato četba se dostane mezi čtenáře, mezi děti, že ukazuje lidovou pověst, pohádku, říkadlo. Mám taky za to, že právě popularizační práce není zrovna nejsilnější stránkou našeho národopisu a folkloristiky. Takových knížek jako je Langrova a Vařekova knížka o lidových stavbách vychází pramálo. Ve srovnání s četnými knížkami o archeologii, historii nebo literatuře je to jenom kapička. Copak lidová kultura a národopis nepotřebují popularizaci? Rádi se odvoláváme na lidové kořeny naší kultury a života. Jenže nám chybí možnost a rozhodnost tyto tradice vyložit a vysvětlit. Přitom by takové znalosti byly pro čtenáře stejně závažné i zajímavé jako vědomostí o historii, archeologii nebo literatuře.[/]
      Doposud jsme hovořili o popularizaci lidové kultury a národopisu prostřednictvím publikací. Nepatří k popularizační činnosti rovněž činnost souborů lidových písní a tanců?
      Jistě, folklórní soubory popularizují lidové písně, tance, hry, Obyčeje atd.; jinak a v jiných souvislostech. Jako máme folklorismus literární, tak máme folklorismus hudební, výtvarný - a taky folklorismus souborový, a ak říká polský národopisec Józef Burszta, folklorismus "festivalový". Někdy se sami sebe ptáme: Má se školený národopisec o takové záležitosti zajímat? Má právo na tomto poli dělat? Snad nemusí, ale jistě může. Máloktery etnograf nebo folklorista se věnuje nějaké "čisté" vědě práci zaměřené jen a jen na výzkum. Co dělá etnograf v muzeu nebo skanzenu, co dělá národopisec, když navrhuje předměty pro výrobu lidových uměleckých dílen? Čím se zabývá národopisec v rozhlase nebo televizi nebo v různých kulturně osvětových zařízeních? Co jiného, než že popularizují lidovou kulturu, že navazují a přetvářejí lidové umění, že navazují na autentický folklór. Proč ne? Pro tuto práci jsou národopisci povolaní - totiž svou výchovou, svou erudicí, tím, že lidovou kulturu znají nebo by ji měli znát. Když se podíváme do minulosti nebo za naše hranice, vidíme, že ti, kteří na tomto poli pracují, nejsou v žádné špatné společnosti - patřili do ní Bartoš, Janáček, Zíbrt, Vác

138

lavík, Václavek, Plicka a další a další. Totéž vidíme, když se rozhlédneme za hranice české etnografie a folkloristiky.
      Jak to vyhlíží v cizině?
      Nebudu se skrývat za zahraničními národopisci. Těch, kteří se zabývají a zabývali tzv. folklorismem a sami na tomto poli prakticky pracují, je skutečně hodně. Někdy se už zdá, že psát O folklorismu se stalo přímo módou. Ale vzpomenu aspoň na poslední aktuální knihu Józefa Burszty Chłopskie żródła kultury (1985). Burszta se mimo jiné zabývá jevem, který nazval "festivalovým" folklórem, probírá různé typy folklórních souborů a skupin a zejména se zamýšlí nad kritérii jejich činnosti jejich tvorby, tedy nad metodou stylizace folklóru, lidové písně, tance, hudby, obyčejů i krojů. Hlavním kritériem, říká Burszta, není "pravdivost", "věrnost" nebo "autentičnost". To je podle Burszty vedlejší - hlavní je tvůrčí způsob prezentace folklórního dědictví a zapojení stylizované lidové kultury a folklóru do současného kulturního života. Každý bude jistě souhlasit s tím, že "folklorismus", tedy přijímání a prezentace lidové kultury do současného kulturního života, je jedním z důležitých jevů současné kultury. Tuto skutečnost není možné z dnešního života odmyslit: je všudypřítomná, ať chceme nebo nechceme, ať před ní zavíráme oči, ať ji zatracujeme nebo ji chválíme. Na rozdíl od Burszty[/] si myslím, že na "věrnosti", že na národopisné autentičností záleží ba, že je jedním z hlavních kritérií. Každé vystoupení folklórních souborů by mělo vycházet z autentického pohledu, z autentického materiálu, a mělo by se snažit zachovat co možná věrnou podobu písně, tance, obyčeje, vyprávění. Vždyť folklórní soubory mají nejen funkci uměleckou a zábavnou, ale taky funkci osvětovou, naukovou; mohou a mají přinášet i poučení o lidové kultuře a folklóru. v tom je smysl kritéria "národopisné", "folklórní" věrnosti, autenticity.
      Náš rozhovor jsme zaměřili na popularizaci lidové kultury a národopisu. v čem vidíš východisko z hle[/]diska přístupu samotných etnografů a folkloristů?
      To všecko, o čem je řeč, má jeden předpoklad. Dovedeme si představit, že národopisci - vždyť jsou to odborníci - jsou pro popularizaci lidové kultury a folklóru povoláni. Je to lepší, než kdybychom popularizaci svěřili ochotníkům; to už říkal Bedřich Václavek, když uvažoval, co by se mělo udělat pro udržení lidové písně. Národopisec by měl přistupovat k popularizaci lidové kultury s vědomím, že slouží lidové kultuře. Měl by uplatňovat své znalosti co nejdůkladněji a nejpřesněji, zkrátka odvádět kvalitní práci.
      Připravil Václav Frolec[/]

VÝSTAVA

Lidová architektura v okrese Kladno (Výstava v Národopisném muzeu v Třebízi 1986) [obsah]

Ktradiční třebízské pouti připravilo Vlastivědné muzeum ve Slaném a SURPMO Praha v Cífkově statku v Třebízi výstavu z inventarizace lidových staveb v kladenském okrese, kterou se svými spolupracovníky prováděl ing. arch. Jiří Škabrada, CSc., v letech 1982-1983. Zdálo by se, že v kladenské průmyslo[/]vé oblasti v sousedství hlavního města se z tradiční lidové kultury a stavitelství v terénu už nic nebo téměř nic nezachovalo. Výstava však svědčila o pravém opaku, neboť ukázala nebývalé bohatství vývojových a sociálních forem lidové architektury v této průmyslové oblasti, Fotografie z provedené inventarizace dokumentují především zděné (kamenné) stavby (někdy i s hrázděným zdivem), jež tu mají starou tradici, Škabradova plánová a pře

139


Záběr z výstavy v Třebízi. Foto J. Škabrada, 1986.

devším fotografická dokumentace je výsledkem pečlivého stavebněhistorického průzkumu vybraných objektů lidového stavitelství. Díky této metodě se v terénu podařilo objevit lidové stavby s pozdně gotickými prvky a s bohatou klasicistní výzdobou průčelních fasád. Za povšimnutí stojí také reakce návštěvníků, kteří si často až při prohlídce výstavy uvědomili, jakými kulturními[/] památkami z oblasti lidového stavitelství se může jejich obec pochlubit. Výstava tak přispěla k zvýšení zájmu o tyto památky, k poznání jejich kulturních hodnot i k zvýšení snahy o jejich ochranu. Uvítali bychom, kdyby inventarizace lidových staveb byla postupně provedena ve všech našich okresech. Josef Vařeka[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1986 [obsah]


      BULHARSKO

      Sofia

     
Bălgarska etnografija XI, 1986. 1-4, Sofija 1986 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor XiI., 1986, 1-4, Bălgarska Akademija na Naukite, Institut za folklor, Sofija (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Etnografija na Bălgarija, tom III, Sofija 1985 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

     

      DÁNSKO

      Kodaň

     
Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevindenskab 1984, Kobenhavn 1984; 1985, Kobenhavn 1985; 1986, Kobenhavn 1986 (Nationalmuseet)

      MtM Meddelelser til Medlemmerne, Udgivet af Foreningen Danmarks Folkeminder. 1984, nr. 1. -4., Kobenhavn 1984; nr. 1.4., 1985, Kobenhavn 1985; nr. 1, 2, 1986, Kobenhavn 1986

     

      FINSKO

      Âbo

     
Budkavlen 64, Âbo 1985 (Âbo Akademi, Etnologiska Institutionen)[//]

      Helsinky

     
Chydenius, Johan: Humanism in Medival Concepts of Man and Society, Commentationes Humanarum Litterarum 77, 1985, Helsinki 1985 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Ostseefinnische Untersuchungen; Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 28, Helsinki 1985; Folklore & Folklife Research in Findland; Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 29, Helsinki 1984 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)

      Reuter, O. R.: Proverbs, Proverbial Sentences and Phrases in Thomas Deloneys'Works, Commentationes Humanarum Litterarum 79, 1986, Helsinki 1986 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Ringbom, Sixten: Art History in Finland before 1920, Helsinki 1986 (Centre d'Echange de Publications Scientifiques)

      Sorlander, Kai: Necessity, Indentity and Universality, Commentationes Humanarum Litterarum 78, 1985, Helsinki 1985 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Kuusi, Matti: Proverbia septentrionali, FF Comunications, No 236, Helsinki 1.985 (Delegations des Societes Savantes, Centre[/] d'Echange des Publications Scientifiques)

      Wildhaber, Robert: Der Altvers des Wechselbalges und die übringen Altersverse, FF Communications, No. 235, Helsinki 1985 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      The Historical Background, Helsinki 1986 (Societas Scientiarum Fennica)

      Turku

     
Cultural Changes (The first Finnish-Hungarian symposium on ethnology), Turku (Institute of Ethnology University of Turku)

      Nurmi, Virpi: Lasinpuhaltjan Ruoka Ja Juoma, Turku 1986 (Institute of Ethnology University of Turku)

     

      JUGOSLÁVIE

      Bělehrad

     
Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 48, 1984, Beograd 1984; 49, 1985, Beograd 1985 (Etnografski muzej u Biografu)

      Zbornik filozofskog fakulteta, Serija B, broj XIV, Beograd 1986 (Filozofski fakultet)

      Daruvar

     
Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 41, 1986, č. 150, Daruvar 1986 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota")

      Lublaň

     
Glasnik slovenskega etnološkega družstva, 25, 1985, Ljubljana 1985; 26, 1986, Ljubljana 1986 (Oddelek za etnologijo, Filozof[/]ska fakulteta v Ljubljani)

      Osijek

     
Osješki zbornik, Broj XIV-XV, Osijek 1973-1975; Broj XVI, Osijek 1977; Broj XVII, Osijek 1979 (Muzej Slavonija)

      Sarajevo

     
Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu, Etnologija, nova serija 38, 1983, Sarajevo 1983; Etnologija, nova serija, 39, 1984, Sarajevo 1984 (Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine u Sarajevu)

      Škofja Loka

     
Loški razgledi 32, 1985, Škofja Loka 1985 (Muzejsko družstvo)

      Tuzla

     
Članci i grada, Knjiga XV, Tuzla 1984 (Muzej istočne Bosne u Tuzli)

      Záhřeb

     
Lipovljanski susreti '85, Lipovljani 1986 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

      Narodna umjetnost 22, 1985, Zagreb 1985 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

      Budapešť

     
Néprajzi Értesítö, A Néprajzi Évkönyve, LXII, 1980, Budapest 1984 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi Társaság Tájékoztatója, XIV, 1 -6, Budapest 1985 (Magyar Néprazi Társaság)[//]

      Néprajzi Közlemények XXVII, 1985, Budapest 1985; Néprajzi Közlemények XXVIII, 1985, Budapest 1985 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Debrecín

     
ADebreceni Dér i Múzeum Évkönyve 1983-1984, Debrecen 1985 (Déri Múzeum)

      Jager

     
Az Egri Múzeum Évkönyve XXI, 1985, Eger 1985 (Dobó István Vármúzeum)

      Szentendre

     
Balassa, M. Iván: Báránd (Bihár m.) Települése és Építkezése, Szentendre 1985 (Ungarischen etnographisches Freilichtmuseum)

      Régészeti tanulmányok Pest megyéböl, Studia Comitatensia 17, Szentendre 1985 (Ferenczy Múzeum)

     

      NDR

      Berlín

     
Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 29 (Neue Folge Band 14), Jahrgang 1986, Berlin 1986 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

      Budyšín

     
Lětopis, Instituta za serbski ludospyt, Rjad D - kultura a wumělstwo č. 1, 1986, Budyšin 1986 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für GeSchichte)

     

      NSR

      Bonn[/]

      Jahrbuch für Volksliedforschung, 30. Jahrgang, 1985, Berlin 1985; 31. Jahrgang, 1986, Berlin 1986 (Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat)

      Brémy

     
Mitteilingen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. v. Bremen, 61. Jahrgang, Frühjahr 1986, Heft 117, 118, Bremen 1986 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e. v. Bremen)

     

      POLSKO

      Białystok

     
Bibliografia regionu białostockiego, Tom III., 1968-1974 Warszawa 1983 (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)

      Polskie instrumenty ludowe w zbiorach Państwowego Muzeum Etnograficznego w Warszawie, Warszawa (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)

      Krakov

     
Dzieła i twórcy ludowi w czterdzistoleciu PRL, Kraków 1984 (Muzeum etnograficzne)

      Prace Etnograficzne, zeszyt 21, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCXCI, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1986

      Studia z kultury ludowej Beskidu Sądeckiego, Wrocław-Warszawa Kraków-Gdańsk-Łódż 1985 (Académie Polonaise des Sciences, Bibliotheque)

      Zachorowska, Maria - Kamocki, Janusz: Stefan Szolc-Rogoziński Badania i kolekcja afrykańska z lat 1882 do 1890, Kraków 1984[/] (Muzeum etnograficzne)

      Řešov

     
Malczewski, Jan: Dzieje Rzeszowa do roku 1914, Rzeszów 1985 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Szetela, Tadeus: Zarys dziejów Kożuchowa, Rzeszów 1985 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Tarnov

     
Bartosz, Anna: Hafty ludowe w zbiorach muzeum okręgowe w Tarnowie, Tarnów 1981 (Muzeum okręgowe)

      Komornicka-Rościszewska, Teresa: Malowane domy na Powiślu Dąbrowskim, Tarnów 1980 (Muzeum okręgowe)

      Luchter-Krupińska, Lidia: Zamek w Dębnie, Kraków 1985 (Muzeum okręgowe)

      Malarstwo na szkle Jolanty Pęksowej, Tarnów 1981/82 (Muzeum okręgowe)

      Toruń

     
Błahowski, Aleksander: Twórczość ludowa województwa Toruńskiego (katalog) , Toruń 1985 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Ceramika południowo-dolnej Saksonii od czasów pradawnych do współczesnych (katalog), Toruń. 1985 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Polskie garncarstwo ludowe 1978, Toruň 1981 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Varšava

     
Etnografia Polska XXX, 1 - 2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk-Łodż 1986 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)[//]

      Vratislav

     
Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, LXIX, 1985, Wrocław - Poznań 1985; LXX, 1986, Wrocław - Poznań 1986 (Polskie TowarzyStwo Ludoznawcze)

     

      PORTUGALSKO

      Porto

     
Trabalhos de Antropologia e Etnologie, Volume XXV-Fasc. I, Porto 1985 (Sociedade Portuguessa de Antropologia e Etnologia, Faculdade de Ciëncias da Universidade do Porto)

     

      RAKOUSKO

      Kittsee

     
Kitseer Schriften zur Volkskunde, Heft 3, Albanien-Symposion Kittsee 1986 (Etnographisches Museum)

      Kroaten-Tag Kittsee 1985 (Referate des "Kroaten-Tages"), Kittsee 1986 (Etnographisches Museum)

      Statuen der Vergänglichkeit (Volkskunst ungarischer Dorffriedhöfe), Kittsee (Etnographisches Museum)

      Trautenfels

     
Kann, Peter: Schmuck aus aller Welt, Trautenfels 1986 (Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

      Kramer, Diether - Pickl-Herk, Heidelinde: Schmuck, Trautenfels 1986 (Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)[/]

     

      RUMUNSKO

      Sibiu

     
Museum of Folk Technology, Sibiu 1986 (Muzeul Brukenthal)

     

      SSSR

      Ašchabad

     
Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, 1986, 1-6, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1986 (Cenťraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Jazlyev, Č.: Istoria i chozjajstvennoje razvitije naselenija strednego Murgaba, "Ylym", Ašchabad 1985 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Leningrad

     
Sovetskaja etnografija, 1986, 1-6, "Nauka", Moskva 1986 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

      Moskva

     
Slavjanskij i balkanskij folklor, Moskva 1978, 1981, 1984 (Institut slavjanovedenija i balkanistiki Akademii nauk SSSR)

      Sovetskaja etnografija, 1986, 1-6, "Nauka", Moskva 1986 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja)

      Lvov

     
Zapasko, Ja. - Isaevič, Ja.: Pamjatki knižkovogo mistectva, kniga 2., čast 1. (1701-1764) ; kniga 2., čast 2. (1765-1800) , Lvov 1984 (Naučnaja biblioteka Ľvovskogo universiteta)

      Zapasko, Ja. P. - Isaevič, Ja. D.:[/] Vidannja Ivana Fedorova, Lvov 1983 (Naučnaja biblioteka Ľvovskogo universiteta)

      Tartu

     
Paar sammukest eesti kirjanduse uurimise teed, Uurimusi ja materjale XI, Tallinn 1986 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

      Rjutel, L: Muzyka v obrjadach i trudovoj dejateľnosti Finn-Ugrov, Tallin 1986 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

      Tampere, H. - Tampere, E.: Vana Karnel v (Mustjala Regilaulud), Tallin 1958 (Eesti NSV TA Kirjandusmuuseum)

     

      ŠVÉDSKO

      Stockholm

     
Myrdal, Janken: Medeltidens âkerburk, Stockholm 1985 (Nordiska museet)

      ŠVÝCARSKO

      Ženeva

     
Égypte Oasis d'Amun-Siwa, Genéve 1986 (Musée d'Ethnographie)

     

      USA

      Pittsburgh

     
Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology, XXV, 1986, 1 - 4, Pittsburgh 1986 (Ethnology, Department of Anthropology, University of Pittsburgh)

      Washington

     
Vance Haynes, Jr. C. - Agogino, George A.: Geochronology of Sandia Cave, Smithsonian Con[//]tributions to Anthropology, Number 32, Washington 1986[/] (United States Government Printing Office)

Připravila Ludmila Horehleďová[/]

INFORMACE

Svaz evropských muzeí v přírodě [obsah]

V prvním zářijovém týdnu roku 1986 zasedal Svaz evropských muzeí v přírodě na čtyřech místech v Polsku (Radom, Zakopane, Sanok a Lublin) se zaměřením na muzejní využití jednotlivých památek lidové architektury na původním místě. Ukázky polských úspěchů nám asi nebudou příkladem pro odlišnost podmínek údržby a provozu. Pozornost však vzbudily zkušeností z moderní průmyslové krajiny německého Schleswicka a Anglie. Příkladná řešení ukázali i Norové, Finové a Maďaři. Účastníci kongresu vyslovili vysoké uznání příkladné státní péči o rozvoj muzeí v přírodě v Polsku. Jiří Langer

Výstava lidové kultury ve Vídni [obsah]

Vrámci Dnů československé kultury v Rakousku byla ve vídeňském Pálfyho paláci uspořádána výstava Tradice a současnost české a slovenské lidové kultury ze sbírek Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. a Etnografického ústavu SNM v Martině. Roční zvykoslovný a pracovní cyklus vyjádřilo přibliž[/]ně 400 exponátů pocházejících z rozmezí obou národních kultur v západních Karpatech. Jiří Langer

Nové expozice Slováckého muzea v Uherském Hradišti [obsah]

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti připravilo pro novou návštěvní sezónu všechny své expozice a lokality. k prohlídce zveme především do Slováckého muzea, kde je po rekonstrukci otevřena expozice "Slovácko" a historická expozice "Na cestě ke komunismu". Národopisné a historické výstavy jsou pro návštěvníky připraveny i v galerii Slováckého muzea a na zámku Nový Světlov. Zde v prostorách opraveného zámku zpřístupnilo Slovácké muzeum expozici "Život lidu na moravských Kopanicích". z archeologických expozic, které spravuje Slovácké muzeum, chceme jmenovat především Národní kulturní památník ve Starém Městě a archeologické lokality v Sadech, Modré, Špitálkách a Klimentku u Osvětiman. Zcela nová je i expozice v lapidáriu na Velehradě.
      Expozice jsou otevřeny celý tý[/]den, jen galerie Slováckého muzea a zámek v Bojkovicích mají v pondělí zavírací den. Jiří Deml

Keim, H. - Lobenhofer, F.: Freilichtmuseum des bezirks Oberbayern. [obsah]

Grossweil 1986
      V nesnadné soutěži mezi 21 bavorskými muzei v přírodě vyniká grossweilské nejen unikátními objekty (nejstarší je sýpka z roku 1575 a polovina ze 16 jednotných domů vznikla v 17. století), ale i moderním 100 stránkovým průvodcem. Každý dům má stručně popsán hospodářský a sociální vývoj usedlosti (často od 15. století), stavební úpravy, funkci prostorů a inventáře, jakož i vročení a záměr expozice (s důrazem na současnost, nechybí ani válečná z roku 1943, kdy syn majitelů padl v Rusku). Tři strany jsou věnované obsahu zahrádek a 9 slovníčku odborných termínů. z množství fotografií jsou nejzajímavější zobrazující objekty na původním místě a při montáži v muzeu. Mapky a náčrty zvyšují názornost a přehlednost průvodce. Jiří Langer

Akce připravované v roce 1987 [obsah]


     26.-28. 6. 1987 - 42. mezinárodnífolkloristický festival ve Stráž-nici
     Říjen - Valné shromáždění Sloven-ské národopisné Společnostispojené s konferencí na téma"Úloha národopisu při formová-ní společenského vědomí"
      Redakce

144