Národopisné aktuality/1987/3

	národopisné aktuality KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI 1987 - ČÍSLO 3
	OBSAH Studie Jan Trojan: Villana hanatica. (K hanáckým tancům v17. a 18. století) . . . 145 Zdeněk Šípek: Současná česko-slovenská svatba v rumunské obci Peregu Mare . . . 157 Portrét Václav Frolec: PhDr. Josef Vařeka, Csc., šedesátníkem . . . 171 Bibliografie prací Josefa Vařeky (1951-1986) (Sestavil Václav Frolec) . . . 177 ZPRÁVY Jubilea Kživotnímu jubileu Soni Burlasové (Dušan Holý) . . . 195 PhDr. Ladislav Buzek šedesátiletý (Jiří Langer) . . . 196 Nekrolog Za tvůrcem slovenské muzikologické školy Jozef Kresánek (1913-1986) (Dušan Holý) . . . 196 Dějiny Dvojí výročí Josefa Lady (17. 12. 1887-4. 12. 1957) (Richard Jeřábek) . . . 198 Knihy Alojz Habovštiak: Stredoveká dedina na Slovensku (Jiří Langer) . . . 200 Dionizjusz Czubala: Opowieści z życia. z badań nad folklorem współczesnym (Oldřich Sirovátka) . . . 201 Oskar Moser: Handbuch der Sach- und Fachbegriffe (Josef Vařeka) . . . 202 Sborníky Vesnice v procesu současných změn. společenskovědní studie (Josef Vařeka) . . . 203 Lipovljanski susreti '85 (Josef Vařeka) . . . 204 Slovácko. Společenskovědní sborník pro moravskoslovenské pomezí, roč. XXVI (Ivo Frolec) . . . 204 Konference Etnomuzikologický seminár - Jihlava '86 (Andrej Sulitka) . . . 205 Centrální místa a regionální kultura (Václav Frolec) . . . 206 Národopis interdisciplinárně (Richard Jeřábek) . . . 207 Lidová kultura v socialistické současnosti V (Václav Horníčko) . . . 207 Festivaly Myjava 1986 (Jiří Pajer) . . . 208 Milotice 1986 (Jiří Pajer) . . . 209 Scénický folklór Antológia východoslovenského folklóru '86 (Mikuláš Mušinka) . . . 211 Muzeum v přírodě Zimní jarmark 1986 v Rožnově pod Radhoštěm (Vanda Jiřikovská) . . . 212 Výstavy Výstavy lidového stavitelství a bydlení.v roce 1966 (Lubomír Procházka) . . . 213 Výstava současného litevského lidového umění (Miroslava Ludvíková) . . . 215 Bibliografie Kandidátske práce od roku 1981 obhájené v Národopisnom ústavu SAV a na FFUK v Bratislave (Daniel Luther) . . . . 215 Seznam disertačních prací obhájených před českou komisí pro obhajoby kandidátských disertačních prací z oboru národopis v létech 1981-1985 (Josef Vařeka) . . . 216 Informace Zemek, M. - Šimončič, J. - Riabič, I: Ej vínečko víno (Václav Frolec) . . . 216 Akce připravované v roce 1987 (redakce) . . . 216 Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 3 STUDIE VILLANA HANATICA (K HANÁCKÝM TANCŮM v 17. A 18. STOLETÍ) [obsah] JAN TROJAN, Brno O starých hanáckých tancích 17. a 18. století nevíme téměř nic. Sporé informace můžeme čerpat jen z náhodných zmínek v pramenech a pouze vzácně se dochovaly stylizace tanečních motivů v nástrojové hudbě, případně ve zpěvohrách z hanáckého prostředí a což je zvlášť půvabné, i ve vánočních pastorelách.1) K. Vetterl v základní studii k historii hanáckého tance Cófavá (Český lid 1959, 277 ad.) stanovil nejrozšířenější typ starého hanáckého tance, založený na příznačném sestupném taktovém rytmu dvou čtvrťových a dvou půlových not. v instrumentální tvorbě barokně klasických skladatelů se však objevují ještě další typy tanců označených jako hannaco, hanakisch, alla Hanacha, Hanaque, hanaquoise, jež nejsou totožné s "cófavó", jak to prozrazuje již zápis v sudých taktech. Několik vzácných[/] dokladů, jež bylo možné až dosud najít, lze rozdělit do tří skupin podle tempa, totiž na tance volné, dále tance kombinující volné a rychlé tempo a konečně tance rychlé. Neznáme pochopitelně názvy těchto tanců a nevíme nic o tom, jakým způsobem se tančily. Musíme se spokojit konstatováním, že obecně známý bohatý taneční folklór na Hané má své kořeny v dávné minulosti.2) Do první skupiny volných starohanáckých tanců řadíme jednu z nejzajímavějších památek, Hanaken Ehrentanz (1677) dvorního varhaníka ve Vídni Alessandra Pogliettiho z cembalové suity Il Rossignolo. Vážný slavnostní tanec, jehož nápěv ovšem není hanácký, zachycuje v hutném akordickém, mírně polyfonně založeném doprovodu atmosféru rozvážnosti, jaká se přisuzuje tomuto kraji. Poglietti měl styky s Moravou a mohl tedy znát 145 Notová ukázka č. 1. Hanou z bezprostřední zkušenosti. (Notová ukázka č. 1.)3) Ve sborníku skladeb pro housle a kytaru ze sklonku 17. století, původem z lobkovické sbírky (Národní muzeum v Praze, hudební odd., X Lb 207 a), se nachází Aria hannaco. Nemá udáno tempo, ale podle charakteru zá[/]pisu a označení Aria předpokládáme volnější pohyb. Na jiném místě jsme poukázali na příbuznost této prostinké melodie se starými hanáckymi nápěvy. Rovněž tato ukázka navozuje svým čtyřdobým taktem a volným tempem představu rozšafného, mírného lidového tance z Hané. (Notová ukázka č. 2.) 4) Notová ukázka č. 2. 146 Notová ukázka č. 3. Zajímavější problematiku naznačují hanácké taneční melodie, v nichž se kombinuje volný a rychlý pohyb. Připomeňme, že již dosud nejstarší známý tanec z Hané, obsažený v anonymní suitě pro smyčcový soubor pod názvem villana hanatica, je stylizován jako tanec nejprve volného a na to rychlého tempa, přičemž nápěv zůstává týž a změní se lichý takt na sudý. (Notová ukázka č. 3.)[/] Jestliže se v právě uvedené ukázce objevuje tanec téhož nápěvu nejprve ve třídobém, potom ve čtyřdobém taktu - což je vzácná výjimka a je třeba mít za to, že jde o stylizaci neznámého komponisty - daleko častější případ máme doložen v anonymní sbírce šestnácti hanáckých tanců ze sborníku skladbiček určených pro klavichord z Oddělení dějin hudby Moravského muzea v Brně (A 6390) Notová ukázka č. 4a. 147 N otová ukázka č. 4b. z rozhraní 17. a 18. století. Tři z těchto tanců, označené jako "pancky coufavy tance", mají udáno nejprve tempo Adagio, ve čtyřdobém taktu, a "na to tripl" s týmž nápěvem v rych[/]lém tempu ve třídobém (tříosminovém) taktu. (Notová ukázka č. 4 a, b, c.) 5) Z představy klidné, pokojné taneční nálady nejvíc vybočují rychlé hanácké tance, zazna Notová ukázka č. 4c. 148 Notová ukázka č. 5. menané v 17. a 18. století v jednoduchých nástrojových stylizacích. I když není třeba zvlášť dotvrzovat, že hanácký taneční folklór se může vykázat stejně jako kterýkoliv jiný na světě rychlými tanci, budou nás rychlé tance z Hané zajímat proto, že jsou méně známé a rozšířené nežli tance volnějšího a volného tempa. Hned prvý zápis toho druhu, dochovaný v kroměřížské sbírce, je vzrušující. Poprvé jej uveřejnil Paul Nettl (1927) jako zlomek z anonymní suity, dochovaný jen v partech dvojice houslí. Ernst H. Meyer hovoří v souvislosti s týmž fragmentem o suitě Augustina Kertzingera s dudáckým basem na tónu "c". J. Sehnal uvádí tutéž památku s jinou signaturou jako zlomek skladby pro dvojici klarin. Shodují-li se oba němečtí badatelé v klasifikaci[/] nápěvu jako dudácké melodie, je třeba si položit otázku, zda byly dudy nástrojem hanáckých hudebníků v lidových kapelách 17. století. O těchto kapelách nevíme nic, dudy máme doloženy teprve ve druhé polovině 18. století v okrajové oblasti Hané, ale výskyt dud zde můžeme předpokládat nejméně o tři století dříve. Připomeňme ještě, že v kolekci Musicae bohemicae anthologia (1948) byl fragment nahrán na sólové dudy a zní to opravdu sugestivně. Ještě jedna věc je na této pozoruhodné ukázce zajímavá, totiž synkópa v 7. taktu, jež se zdá být málo příznačná pro Hanou. Setkáme se však s ní i v pozdější době, a to v symfonii B dur Jana Kužníka, v tanci Silnice a v líšeňském tanci Švic (Trojka). (Notová ukázka č. 5.)6) Sérií hanatic v díle G. Ph. Telemanna se do 149 Notová ukázka č. 6. stáváme k otázce přejímání hanácké taneční tématiky u německých skladatelů prostřednictvím polské hudby. Podle všeho prvý velký stylizátor lidové hudby ve své tvorbě, Telemann, se seznámil s hanáckými tanci pouze v polských variantách. Nicméně i v jeho tanečních kusech, nadepsaných Hanaque, Hanac, Rondeau Hannaquoise, najdeme určité shody s původním hanáckým folklórem. Jedna část polské suity Telemannovy (Partie[/] Polonaise), z doby po r. 1705, nadepsaná Hanaque, v tempu Vivo, reprezentuje jednoduchý, málo stylizovaný nápěvný typ. (Notová ukázka č. 6.)7) "Hanácké rondo" ze suity E dur G. P. Telemanna pro hoboj ukazuje rozmarnou náladu v jednoduché stylizaci se zřejmými ohlasy hudecké muziky. (Notová ukázka č. 7.)8) Dojem vířivého tance vyvolává opakovanými dvaatřicetinami anonymní tanec Hanac z univerzitní knihovny v Rostocku, dochovaný v houslovém partu. (Notová ukázka č. 8.) 9) Notová ukázka č. 7. 150 Notová ukázka č. 8. Uprostřed mnoha obecně známých tanců uvádí šmalkaldský varhaník Johann Nikolaus Tischer († 1770) ve své sbírce klavírních suit na jediném místě "Danse des Hanacks". Rovněž v tomto případě zní nápěv dudácky, souvislost s českou taneční lidovou melodikou je očividná. Překvapivě však nacházíme obdobný nápěv ve druhé větě anonymní Sonaty mayalis z kroměřížské sbírky; věta je označena Pastoritia, jde tedy o pastýřskou, venkovskou náladu ze druhé poloviny 17. století. (Notová ukázka č. 9.)10) Sotva můžeme považovat za náhodnou shodu, jestliže vídeňský pianista a skladatel Georg Christoph Wagenseil († 1777), učitel našeho J. A. Štěpána a[/] F. X. Duška, uvádí v prvé, allegrové větě svého cembalového koncertu nápěv, který se objevuje v hanáckém tanečním folklóru pod názvem Špic-polka. Skladba se spolu s dalšími dochovala v kroměřížské někdejší zámecké sbírce. (Notová ukázka č. 10.)11) Vzdor tomu, že hanácké motivy - hanatica - byly někdy od poslední třetiny 17. století až do poloviny 18. století dosti rozšířené ve středoevropské instrumentální hudbě, našlo se až dosud jen málo konkrétních dokladů. I z toho, co až dosud známe, je však zřejmé, že hanácký taneční folklór byl už tehdy poměrně bohatý a lákavý a posloužil jako vítaný zdroj oživení inspirace skladatelů. 151 Notová ukázka č. 9. 152 Notová ukázka č. 10. Poznámky 1. Bohužel nebyla autorovi tohoto příspěvku dostupná studie K. VETTERLA Nejstarší zápisy hanáckých písní a tanců (z pozůstalosti, údajně v tisku). Týmž tématem se zabývá J. SEHNAL v článku Hannakische Musik in der Zeit G. Ph. Telemanns ve sborníku Die Bedeutung G. P. Telemanns für die Entwicklung der europäischen Musikkultur im 18. Jhdt. Magdeburg 1981, I, 81 ad.; V. t. J. TROJAN: Šest hanáckých tanců z Kvasic. Národopisné aktuality XVI (1979), č. 4, s. 253-264; Týž: České zpěvohry 18. století. Brno 1981. Vánočním pastorelám na hanácká témata nebyla dosud věnována pozornost. Srv. J. TROJAN: Moravské pastorely. Sborník G. Černušák, Brno 1983. 2. Vzhledem k nedostatku pramenů i zpráv nelze stanovit bližší kritéria rozdělení hanáckých tanečních melodií než právě uvedená. 3. Srv. R. PEČMAN: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity IX (1960), F 4, s. 47 ad. 4. J. TROJAN: Šest hanáckých tanců z K vasic, 1. c. 5. J. POHANKA: Dějiny české hudby v příkladech. Praha 1958, Poznámky s. 35 uvádí nesprávně počet 17 tanců.[/] 6. P. NETTL: Beiträge zur böhmischen und mährischen Musikgeschichte. Brno 1927, s. 12. E. H. MEYER: Aufsätze über Musik. Berlin 1957, s. 206. J. SEHNAL: viz pozn. 1. Doklad dudácké hudby z Hané nacházíme z tereziánské doby v deníkových zápiscích známého válečníka a dvořana. v létě 1755 navštívil císařský dvůr v čele s Františkem Lotrinským a Marií Terezií sídlo tehdejšího kancléře knížete Kounice ve Slavkově. 28. června uspořádal hostitel selskou slavnost, sestávající z hanáckého tance asi 12 párů tanečníků, oděných v bílých plátěných kabátech s růžovými stuhami (Kitteln). Jindy zavezl Kounic hosty kamsi na statek, aby tam aranžoval fëte champëtre. Autor deníku, zřejmě málo nakloněný kancléři pocházejícímu z provincie, kousavě poznamenává, že během svačiny, jež sestávala z mléka, chleba a něco občerstvení, pod okny tančilo několik hanáckých sedláků a selek při dudách, bosky a v obyčejných, deštěm prosáklých, zablácených hadrech. ADAM WOLF: Aus dem Hofleben Maria Theresias. Nach den Memoiren des Fürsten Joseph Khevenhüller. Wien 1858, s. 175, 177; V. GREGOR: Opravost hanácké lidově hudby. Sborník SLUKO, odd. B, I (1951-1953), s. 79 ad. uvádí svědectví autorů regionálních prací o dudách na Hané. O. VÍDRMAN a J. VYHLÍDAL se zmiňují na několika místech o dudách (s. 81), jež se sem přistěhovaly z Čech přes severní Moravu (sic). J. VY 153 lidu vyslovuje u příležitosti zmínky o tanci Villana hanatica a Hanak (viz notová ukázka č. 3, č. 5) HLÍDAL v jedné ze svých povídek píše o kombinaci lidové hanácké muziky: housle, dudy a cimbál(!). Toto obsazení bylo prý oblíbeno spíše v severních končinách Hané, kam pronikly vlivy českých dud (s. 85). Sinfonie B dur, jejíž materiál se nachází v Čs. rozhlase Brno (Bo 0 1317) je dílem dosud blíže neznámého Jana Kužníka, nikoliv, jak se dosud má za to, kojetínského kantora. J. TROJAN: Jan Karel Kužník skladatel? Štafeta 1977, 1; F. SVOBODA: Lidové tance z Líšně. Praha 1954, s. 94; L. MÁTLOVÁ-UHROVÁ: Hanácké tance z Tovačovska. Praha 1954, s. 79. 7. G. PH. TELEMANN: Suita polska na klawesyn (úpr. J. M. Chomiński). Kraków, 1963, č. 6. (Florilegium musicae antiquae XI). v téže kolekci jako č. XIV vyšla táž skladba r. 1968 v úpravě pro dvě loutny (kytary) od K. Wilkowské-Chomińské, nečísl., v pořadí šestá věta. Upravovatelka je autorkou studie Suita polska Telemanna. Muzyka kwartalnik IV 1959), s. 59, v níž uvádí jako variant k naší ukázce písničku Janku, nechoď k nám, ze sbírky M. JIROUŠKA - O. SIROVÁTKY Písně z Hané, Praha 1974. V. t. J. TROJAN: Šest hanáckých tanců z Kvasic,1. c. 8. K. M. KOMMA: Das böhmische Musikantentum, Kassel 1960, 46, upozornil na tuto památku, uloženou v Landesbibliothek Darmstadt mus. ms. 1034, odkud byl získán xerox. Komma považuje hanáctví za souhrnný pojem českého z Moravy a ve shodě se svým přezíravým názorem na vývoj hudebnosti českého[/] pochybnost, že by šlo o zvláštní hanácký, moravský styl (tamže s. 45). 9. KLAUS - PETER KOCH: Die polnische und hanakische Musik in Telemanns WerkI. Magdeburg 1982, s. 14 (facsimile). 10. J. N. TISCHER: Sechs leichte und dabey angenehme Clavier - Parthien. Theil I, Nürnberg (mezi r. 1745-1753), Nr. 6. Autor této studie děkuje ředitelství Deutsche Staatsbibliothek Berlin (DDR) za xerokopii. Anonymní Sonata mayalis v Kroměříži má signaturu IV 58. Podle interpretační poznámky na materiálu se Pastoritia při provedení sonáty v chrámě vynechávala. 11. Concerto ex C. Del Sigre: Wagenseil v kroměřížské sbírce má signaturu II-F-170. Za identifikaci motivu prvé věty v lidové sféře Hané děkuji doc. P. Klapilovi z Olomouce, který získal informace u národopisných pracovníků dr. Běhala z Přerova a paní O. Čočkové z Veselíčka. Oba určují tanec jako záhoráckou špicpolku. Účelem tohoto příspěvku nebylo sledovat souvislost hanáckých tanečních motivů do novější doby; nicméně připomeňme, že k oběma nejzajímavějším typům starých tanců hanácké provenience lze snadno vyhledat analogie ve sbírkách. Typ volně - rychle je dosti frekventovaný, např. Malení (B II I 1705), Silnice (B II I 1777), Tetka (B III 1706) ad. Rychlé tance jsou zvláště časté, např. Legátková (B III 1724), Metlařská (B III 1721), Sekerečka (B III 1716), Troják (B III 1718), Trojky (B III 1715) apod. 154 VILLANA HANATICA. (ZU DEN HANNAKISCHEN TÄNZEN IM 17: UND 18. JAHRHUNDERT) (Zusammenfassung) In seiner wertvollen Studie k historii hanáckého tance Cófavá (d.h. Zur Geschichte des hannakischen Tanzes Cófavá) in der Zeitschrift Český lid 1959, 277 beschrieb K. Vetterl den meistverbreiteten Typ des alten hannakischen Tanzes im Dreizeittakt mit dem charakteristischen absteigenden Rhythmus von zwei Viertel- und zwei halben Noten. Im Instrumentalschaf f en der barock-klassischen Komponisten kommen noch weitere Tanzstilisierungen vor, die in geraden Zwei- und Vierzeittakten notiert sind und als hannaco, hanakisch, alla Hanacha, Hanaque, hanaquoise bezeichnet werden. Man kann sie in Tänze mit langsamem Tempo, mit einer Kombination von langsamem und raschem Tempo und in rasche Tänze einteilen. Wir kennen leider nicht die Namen dieser Tänze und wissen auch nicht, wie sie getanzt wurden. Sie sind aber ein Beweis für die reichhaltige Tanzfolklore in der Haná-Ebene seit dem 17. Jahrhundert. Der Hoforganist in Wien Alessandro Poglietti reihte in die Variantionssuite für Cembalo Il Rossignolo (1677) u.a. auch einen "Hanaken Ehrentanz" ein; es geht um eine bedächtige Melodie (nichthannakischer Herkunft!), die dem zeremoniellen Charakter der hannakischen Tänze im langsamen Tempo ähnelt. Im Sammelwerk mit Kompositionen für Violine und Gitarre aus der Sammlung Lobkovic (Ende des 17.Jh.) findet sich eine Aria hannaco im mutmaßlichen langsamen Tempo und im Vierzeittakt (Notenbeispiele Nr. 1,2). Von den Tänzen mit Kombination eines langsamen und eines raschen Tempos ist am ältesten die villana hanatica, in der der ungerade in den geraden Takt umwechselt (Nr.3). Den häufigeren umgekehrten Fall der Kombination eines lang[/]samen Tanzes mit gerader Taktzeit mit einem folgenden Tanz in ungerader Taktzeit ("Tripeltakt") haben wir in den drei letzten Tänzen aus der Kollektion von sechzehn einfachen Klavichordstücken (Hanacke Tancze) im Sammelwerk des Mährischen Museums in Brno (A 6390) belegt (Notenbeispiele Nr. 4, a-c). Die anonyme Stilisierung eines hannakischen Tanzes im raschen Tempo, nach J. Sehnal das Bruchstück einer Komposition für zwei Clarinen, gehört zu den interessantesten Denkmälern dieser Art (Beispiel Nr. 5). Das Synkopengebilde, das hier auf scheint, können wir auch in hannakischen Tänzen im raschen Tempo in neuerer Zeit vorfinden. Mit der Serie von Hanatica im Werk G. Ph. Telemanns kommen wir zur Frage der Übernahme volkstümlicher Elemente aus der Haná-Ebene au f dem Umweg über die polnische Volksmusik. Nichtsdestoweniger können wir auch in den als Hanaque, Hanac, Rondeau Hanaquoise bezeichneten Tanzstilisierungen Telemanns gewisse Übereinstimmungen mit der authentischen regionalen Folklore ausfindig machen. Ein Teil der Polnischen Suite Telemanns mit dem Titel Hanaque im Tempo Vivo stellt einen wenig stilisierten Typ dar (Beispiel Nr. 6). Das Rondeau Hanaquoise aus der Suite in E Dur hat einen Anklang an Musikantenmusik (Notenbeispiel Nr. 7). Den Eindruck eines wirbelnden Tanzes macht der im Violinpart erhaltene Tanz Hanac aus der Universitätsbibliothek in Rostock (Beispiel Nr. 8). Der Organist J. N. Tischer aus Schmalkalden führt in der Sammlung von Cembalosuiten einen einzigen Danse des Hanacks an. Die dudelsackartig klingende Melodie zeigt einen Zusammenhang mit der böhmischen 155 Tanznote, deckt sich aber praktisch mit dem zweiten Satz der Sonata majalis aus der Sammlung in Kroměříž (zweite Hälfte des 17. Jh.); Notenbeispiel Nr. 9. Der Wiener Hofpianist und Komponist G. Ch. Wagenseil läßt[/] in seinem ersten Satz Allegro des Cembalokonzertes eine Melodie anklingen, die bis in die neue Zeit in der hannakischen Folklore unter der Bezeichnung Špic-polka fortlebt (Beispiel Nr. 10). Übersetzung: A. Hubala 156 Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 3 SOUČASNÁ ČESKOSLOVENSKÁ SVATBA V RUMUNSKÉ OBCI PEREGU MARE [obsah] ZDENĚK ŠÍPEK, Praha Ve dnech 25. a 26. srpna 1984 jsem se zúčastnil svatby svého synovce Jiřího Janečka v obci Peregu Mare (česky Perek), národnostně i nábožensky smíšené obci. Češi žijí v této obci od roku 1864 v menšině; většinu zde tvoří Ukrajinci - Rusíni řecko-katolického vyznání pocházející z východního Slovenska, a Němci - římští katolíci - kteří se přistěhovali z jižní Moravy a Dolních Rakous. Němci založili Perek roku 1852. Čeští krajané přišli z českobratrských obcí na Čáslavsku.1) Slovenský evangelický rod Janečků pochází z nedalekého města Nadlaku, které je hraničním přechodem z Maďarska do Rumunska. Čtyřiadvacetiletý ženich Jiří Janečko ze slovensko-české rodiny je vyučený automechanik a pracuje v župním městě Aradu. Dvaadvacetiletá nevěsta Češka Emilie Urbánková vyučená prodavačka, pochází z české obce Sfinta Elena (česky a zkráceně Helena), nejstarší ze sedmi[/] obcí2) založených kolonisty z Čech v hornatém Banátu na sklonku dvacátých let 19. století, která je od Pereku vzdálena okolo 300 kilometrů. Tradici styků mezi oběma obcemi v Rumunsku položil ženichův otec Jiří Janečko přiženěný na Perek, který na přelomu padesátých let učil spolu se svou českou manželkou Helenou (roz. Beranovou z Pereku) na Heleně. Mladí čeští příbuzní z Pereku Janečkovy v zimě navštěvovali; od té doby několik mladých z Heleny našlo svůj nový domov v Pereku. Vedle stejné národnosti a velmi omezené možnosti3) endogamních sňatků sehrálo zde svou úlohu i stejné náboženské vyznání. Češi v Pereku stejně jako polovina obyvatel Heleny jsou protestanté, zatímco ostatní české osady v Rumunsku jsou katolické. Svatba se konala u ženicha v Pereku proto, aby se co nejvíce příbuzných ženicha i nevěs 157 ty, kteří většinou reemigrovali do Československa, mohli svatby zúčastnit. Vážným důvodem pro konání svatby v Pereku byla lepší doprávní dostupnost Pereku, kterou naopak jihobanátské české obce postrádají. Svatebčané z ČSSR přijeli na svatbu ponejvíce osobními auty nebo vlakem do Aradu, z Aradu na Perek pak autobusem. Hosté z Rumunska bydlící mimo Perek přijeli rovněž osobními auty nebo autobusem; svatebčany z Heleny přivezl rumunský státní autobus. Celkem bylo na Janečkově svatbě první den 380, druhy den 230 hostí z ČSSR a z Rumunska. Počtem svatebních hostí šlo o velkou svatbu, která je dnes běžná, neboť "chudé" svatby s počtem kolem 60 osob se dnes již v Pereku nekonají. Podle národnosti převládali svatebčané české a slovenské národnosti; v menšině zde byli hosté jiných národností v Rumunsku zastoupených (Rumuni, Němci, Rusíni - Ukrajinci a Maďaři). Šlo o svatebčany ze smíšených manželství, o svatebčany ze sousedství a známé rodiny Janečků. Do Pereku jsem přijel ve čtvrtek 23. srpna 1984 odpoledne. To už přípravy na svatbu, trvající od počátku týdne, vrcholily, a tak jsem mohl sledovat už jen dokončovací práce. Pátek - 24. srpna - začal dovážením "griliášů" z Nadlaku osobním autem. "Griliášové" pláty vyrábí místní cukrář z karamelu a rozemletých oříšků. Ten z nich na objednávku nejbližších slovenských příbuzných4) z Janečkovy[/] strany vytvaroval různá zvířátka (beránky, slepičky), ale i koše, lodě, sestavy muzikantů aj. Různobarevnou polevou vytvořil různotvaré květy, kapraď apod.; různobarevné polevy dodávají griliášovým výtvorům živost. "Griliáše" převzaté z kuchyně dolnouherských národů (Rumuni, Srbové, Maďaři, Slováci, atd.) byly uloženy do sklepa spolu s dorty, sodovými láhvemi, demižóny vína, pálenky a moštu. Ostatní zásoby hotových jídel a syrového masa byly uskladněny ve sklepích u sousedů. Bílého vína (dívčí hrozen, muškát) nakoupili Janečkovi 700 litrů. Domácích pálených lihovin (sladké: višňově, malinová, hrušková, a ostré: slivovice, terkelice, třešňová), vypálených v posledních třech letech před svatbou; bylo kolem 100 litrů. Po cely den vyráběl reemigrant Josef Dušek z Ostrova u Lanškrouna, vyučený řezník v Rumunsku, spolu s pěti pomocníky z vepřového masa domácí tradiční výrobky, jako jsou "májuše" (salámy z jater), klobásy (celkem 500 kusů), "krváky" (krev spolu s tučným masem) aj. Celkem bylo zabito a zpracováno 7 kusů vepřového bravu o celkové váze 745 kg. Pro přípravu svatební hostiny bylo také v pátek zabito 78 slepic, které přinesli místní perečtí svatebčané jako "přídavek" vedle másla, vajec aj. Pod stříškou před řeznickou plechovou dílnou (podobnou naší autobusové zastávce) vařily ženy slepičí polévku, ohřívaly vodu pro řezníky a vyškvařovaly sádlo. v nedaleko stojící venkovní peci, v níž se topilo kukuřičan 158 kou (český název pro kukuřičnou slámu) se peklo už po několik dnů 10 druhů pečiva vanilkové rohlíčky, nedávno zavedené "graničarky" (podobné našim trubičkám se "sněhem") a tradiční "šmeráky", těsto z mouky a vnitřního sádla plněné povidly. Vrchní kuchařkou byla vyhlášená svatební kuchařka z Nadlaku, Slovenka Zuzka Majdanová. Místní mládež pokračovala ve zdobení stanu (šátoru) o rozměru 42 m x 7 m x 5 m, postaveném už na začátku týdne, kde se bude odehrávat hlavní část svatebního veselí. Nejbohatší výzdoba byla v čele stanu, vlevo od vchodu, kde o svatebních dnech seděla nevěsta s ženichem a nejbližší příbuzní ženicha a nevěsty kromě rodičů. Nad koberci podomácku vyrobenými a zavěšenými na stěně stanu umístili zrcadlo ověšené girlandou tak, aby nevěsta byla vidět po celém sále stanu. Vedle zrcadla pověsili ručníky, které vyšívala ženichova teta z Nadlaku. U jiného stolu malovala Hermína Hamplová (19 let) vodovými barvami na balicí papír nápisy a notový záznam písně "Mnoga ljeta, mnoga ljeta, živijó". v Pereku ji však zpívají buď rumunsky "Mulţi ani trăjască", nebo německy "Viele Jahre leben". U dalšího stolu ve stanu a v hale domu asi 14 žen a děvčat skládalo papírové ubrousky do tvaru harmoniky, v polovině je přeložily a na konci je ukončily živým květem muškátu; ty se pak o svatebních dnech vkládaly do skleniček na pití. Mládenci a družičky připravovali "rozmarýny" převázané úzkou bílou stužkou. Mládenci, družičky a blízcí příbuzní měli rozmarýnu delší (15 cm) ; mládenci a družičky měli k ní[/] vsazenou bílou umělou kytičku o dvou květech. Rozmarýny ostatních svatebčanů byly kratší (10 cm). Tentýž den odpoledne se připravovali i perečtí muzikanti, Zkoušeli nástroje, připevňovali dvě reprodukční "bedny" na stožáry, k nimž bylo připevněno plachtoví stanu. k večeru měli už nástroje na pódiu, které stálo uprostřed "šátoru" naproti vchodu u protější stěny. Na elektronické varhany značky Yamaha tam hrál především české valčíky dvanáctiletý Ladislav Moravec, který se učí už tři roky u ženichova otce hrát na harmoniku. Nejeden svatebčan si tak mohl už před svatbou zatančit. Po večeři, k níž se podávalo "rizoto", hrála už kapela z Pereku. Ženichův otec nebo někdo z muzikantů doprovázel hudbu zpěvem lidových nebo národních písní. Ženich s nevěstou dozírali na dokončovací práce a vítali hosty, kteří postupně přijížděli a přiváželi dary. Asi ve 22.00 hodin přijel autobus z Heleny a dovezl svatebčany z nevěstiny strany. Na mladé z Prahy působili staromódně. Starší Helenčanky byly nápadné svým oblečením, v černém a se šátky tureckých vzorů hluboko vsazenými do čela, muži měli ošlehané tváře horalů pracujících w přírodě. Když byli všichni svatebčané pohromadě, udělal ženich s první družičkou Jaroslavou Podávkovou z Pereku definitivní pořádek mladých svatebčanů do průvodu. Poslední den týdenní přípravy na svatbu končil asi ve 23.00 hodin. Hudba přestala hrát a většina svatebčanů odešla spát k příbuzným a známým. 159 O svatebním dnu, v sobotu 25. srpna 198, bylo ráno kolem 20 °C a pod mrakem, tedy teplota ještě snesitelná pro černé oblečení mužů a pro kravaty. Do domu ženichova jsem přišel v 8.30 hodin. To už asi dvacetimetrová cestička od vchodových vrat po vstup do stanu byla ozdobena po krajích čerstvými růžemi volně ležícími na zemi. U vchodu do stanu na trochu otřelé dřevěné tabuli béžové barvy byl rumunský a český nápis Vítáme Vás! Vnitřek stanu byl připraven přivítat svatebčany. Na lavicích v čele stanu a vlevo od vchodu, kde pak seděl ženich s nevěstou, jejich kmotři a blízcí příbuzní, byly "tepichy", jak mi odpověděla první družička. Starší lidé v Pereku říkají "pokrovce "5) i koberce - ve skutečnosti jde o běhouny ručně dělané podomácku, vyrobené z odpadového textilu. Na dvoře - asi 10 metrů od vrat - byl připraven delší stůl s občerstvením: tlačenka, škvarky, "májuše" a bílý pšeničný chléb; víno, pálenka a sodovka. V 10.50 přišlo před dům osm slovenských muzikantů z Nadlaku a začali hrát směs písní, mezi nimiž nechyběly Andulko šafářova, Muziky, muziky, aj.; tři muži a jedna žena z řad slovenských svatebčanů z Nadlaku, tančilo "marš",6) svatební tanec nadlackých Slováků, který si přinesli reemigranti i na jižní Moravu (Šatov). v mezihře popíjeli muzikanti pálenku z láhví o obsahu třetiny litru. Příchozí Nadlačani přáli otci ženicha slovensky "Veľa šťastia aj síl". Po skončení "marše" vedla z domu do "šáto[/] Ženich Jiří Janečko s nevěstou Emilií Urbánkovou před vchodem do stanu. Foto M. Nevoral, reprodukce D. Havránková. ru" ženichova matka ženicha, který měl v náruči kytici bílých růží pro nevěstu. Za nimi šel ženichův otec s dcerou Vlastimilou Porubskou a pak ostatní ženichovi příbuzní. Uvnitř stanu čekali ostatní svatebčané na zahájení svatby. Po příchodu do stanu ženichův otec zazpíval slovenskou nábožnou píseň "S Bohem, já chci začíti"7) a pak českou nábožnou píseň "Dům otcovský, to je ráj",8) kterou zpívali i ostatní svatebčané. Ženichův kmotr9) Josef Beran, který stál vedle ženicha i s manželkou, popřál ženichovi a pak mu otec dal požehnání. Ženich poděkoval kmotrovi za přání a rodičům za vychování. Poté ženichovi přáli ostatní svatebčané v pořadí podle míry příbuznosti. Při pro 160 Před ženichem a nevěstou jdou tzv. "zváči" Valentin Kalousek z Pereku a Ondrej Porubský z Nadlaku. v ruce drží sklenice s moštem, hrdla sklenic perforovala koláče. Foto M. Nevoral, reprodukce D. Havránková. slovech a přáních hrála na pódiu perecká kapela mimo jiné i slovenskou píseň "Vydávala mamka". Na cestičce zdobené růžemi se řadil svatební průvod. První šly školní děti v čele se "zváči" Valentinem Kalouskem a Ondrejem Porubským ml.,10) kteří měli v rukou láhve s moštem; hrdla láhví perforovaly kulaté koláče[/] z kynutého těsta, které byly vyrobeny a dovezeny z Nadlaku. Před vchodem ze stavení začala nadlacká kapela hrát "Lásko, bože, lásko". Když se vykřiklo rumunsky "gata" a pak i česky "hotovo", dal se průvod do pohybu. jakmile přišel na práh ženich, někdo z příbuzných zvolal "Jirko, vykroč levou, nebo se ti celý život povede špatně". Za ženichem, jenž vykročil z domu levou a kterého vedla první družička, kráčelo 14 párů mládenců v černém oděvu a družičky v dlouhých šatech pomerančové nebo růžové barvy. Pro nedostatek děvčat muselo jít i několik "párů", kde byla jedna drůžička a dva mládenci. Za nimi šli ostatní svatebčané v čele s kmotrem Josefem Beranem a jeho ženou Gafi (Agafie). Celý svatební průvod, který měřil 150 metrů, uzavírali muzikanti. Během cesty k nevěstě bylo po Pereku slyšet volání "Svatba" i "Svarba", ale i rumunsky "Muzičă", pobídka muzikantům, aby hráli. Na ulici a hlavně na hlavní křižovatce bylo hodně diváků, kterým mládenci dávali připít z lahví pálenky. Moje švagrová - ženichova matka - mi vysvětlila, že divákům se ve dne říká "diváci" a večer "čumáci". Svatební průvod prošel celou hlavní ulicí a pak ulicí k nevěstě, která bydlela nějaký čas před svatbou v Pereku u své tety a kmotry Bednářové v č. p. 124, pocházející z Heleny. Nevěsta stála oblečená v bílých dlouhých šatech uprostřed plotu oddělujícího vstupní část dvora od hospodářského, z jedné strany měla rodiče, z druhé kmotry - Bednářovy. Ženich zastavil průvod před nevěstou. Ženichův kmotr 161 Beran pak řekl to, co by měl číst kmotr Bednář, který odmítl pro indispozici. Poté dostala nevěsta od otce požehnání; poděkovala kmotrovi za přání a rodičům za vychování. Během celého obřadu družičky přišpendlovaly rozmarýny svatebčanům z nevěstiny strany. Součástí svatebního oblečení je v Rumunsku i snubní prsten, který mají snoubenci na ruce, když přicházejí k obřadu jak na úřad, tak do kostela. Svatebčané se pak seřadili k odchodu na Sfatul popular (náš MNV). Jako první šla nevěsta s prvním mládencem (mladší bratr nevěsty), za ní ženich s první družičkou, pak kmotři a ostatní svatebčané tak, jak šli ze ženichova domu. Když šel průvod kolem domu mého švagra Josefa Karety, došlo k prvnímu zatahování na zemi přes cestu byl natažen asi 2 metry dlouhý provázek; u něho stál chlapec Řezba nebyl to příbuzný; byl v Pereku u babičky na prázdninách. Svatebčané mu házeli drobné mince do igelitového sáčku. V obřadní místnosti na Sfatul popular stál za stolem potaženým modrou látkou předseda a sekretářka, na stěně za nimi visely rumunská a stranická vlajka, uprostřed rumunský státní znak. Předseda, Maďar pocházející z obce na východ od Aradu, ale ženaty v Pereku, měl přes rameno šerpu v rumunských národních barvách, ukončenou střapcem. Před něho se postavili oba snoubenci, kteří do obřadní síně vstoupili společně. Za nimi stáli rodiče a kmotři ve funkci svatebních svědků. Předseda přečetl předepsaný projev k novomanželům, zeptal se jich na souhlas, a poblahopřál jim. Poté si[/] ženich s nevěstou dali první manželské políbení. Sekretářka dala ženichovi a nevěstě podepsat oddací list. Během obřadu šlápla nevěsta ženichovi na nohu, což zde znamená, že ve společném životě má ženich poslouchat nevěstu. Po uzavření úředního sňatku se šlo ještě k církevnímu obřadu v kostele. Svatební průvod se před Sfatul popularem seřadil tak, jak šel od nevěsty. Mládenci cestou do kostela opět volali "Svatba" i "Svarba", "Muzičă". Před evangelickým kostelem stálo mnoho diváků, především místních Čechů a Rusínů - Ukrajinců. Na kostele postaveném v roce 1958 podle návrhu architekta Josefa Kalouska z Aradu, který reemigroval do Prahy, visela rumunská státní vlajka. Na kazatelně i před bohoslužebným stolem byly české citáty z bible. Před bohoslužebným stolem zastavil ženich s nevěstou svatební průvod. Za nimi stáli kmotři a rodiče, okolo nich pak ostatní svatebčané, kteří zaplnili chrámovou loď do posledního místa. Starší seděli za svatebčany na pravé straně; před nimi na lavici byli připraveni žáci J. Janečka staršího, mladí perečtí hudebníci s harmonikami a kytarami. Zahráli "Rok starý", nato všichni zpívali podle zpěvníku. Následovalo maďarské kázání 27leté farářky reformované církve, která působí v Pereku od dubna 1984. Perečtí Češi jsou českobratrského vyznání a nemají už několik let svého faráře. Jak mi sdělili příbuzní, kázala maďarská farářka o upřímné lásce, o životě v bázni boží a o tom, že bez božího požehnání není ani manželského požehnání. v závěru dodala, že všichni sice 162 Pomocnice kuchařek při přípravě "sármy". Foto M. Nevoral reprodukce D. Havránková. maďarsky nerozumějí, ale ti, co rozumí, že to řeknou ostatním.11) Obřad v kostele končil prohlášením ženicha a nevěsty, že se berou dobrovolně atd. Tyto formule předčítala farářka špatnou češtinou.12) Poté si ženich s nevěstou dali manželské políbení. Na závěr obřadu v kostele se věřící pomodlili otčenáš. Potom zahráli mladí muzikanti "Dům otcovský" a lidé zpívali. Z kostela vyšel průvod asi ve 12.45 hodin. U domu, který patřil Jaroslavu Kalouskovi, vůdci Čechů v Pereku v meziválečném období, byl svatební průvod podruhé zatažen. Tentokrát stáli u provázku dva kluci - jeden z nich měl starý plechový dětský kbelíček, druhý košíček - do nich jim svatebčané házeli drobné mince.[/] Potřetí a naposledy zatáhli svatební průvod v ulici, kde stojí ženichův dům, u domu svatebčana Josefa Siegmeta (při rozhovoru mi zdůrazňoval, že je Rakušan, ne Němec). Peníze sbíral starší člověk Rusín - Ukrajinec Ondrej Bučko; ten měl dokonce na černé tabulce nápis psaný špatnou češtinou: "Vytáme Vás" a rumunsky: "La multi ani". Po příchodu do ženichova domu přáli novomanželům všichni ti, kteří nemohli být při obřadech (kuchařky apod.). Před vstupem svatebčanů do stanu se fotografovali novomanželé s rodiči a kmotry. Ve stanu už hrála nadlacká hudba a nejen Slováci si ještě před obědem zatančili "marš". Před začátkem svatebního oběda promluvil Bedřich Dušek, českobratrský farář ve výslužbě, který působil v Pereku přes třicet let. Žádal požehnání pro rodiče, dům i lásku a svornost pro všechny. Svou řeč ukončil přáním dobré chuti. Hudba zahrála "Mnoga ljeta" a svatebčané přitom zpívali a připíjeli na zdraví novomanželům. Ještě před jídlem 380 hostů začalo zvonit (bít, tlouct příborem) na talíře a žádalo, aby novomanželé povstali a políbili se. Teprve pak si začali svatebčané postupně nabírat slepičí polévku s domácími nudlemi, zvanými slovensky "brdovce", maďarsky "čigy". Nevěsta nabrala polévku nejdříve do ženichova talíře, pak do svého. Nevěsta poznamenala, že na Heleně jedí novomanželé z jednoho talíře. U stolu vedle nevěsty seděli její kmotři, vedle ženicha zase jeho kmotři. Rodiče obou novomanželů se starali o správný chod svatebních jídel a o pohodlí hostí. Stálé místo u sva 163 tebního stolu neměli. Na stole před novomanžely leželo tištěné blahopřání dovezené z Prahy mou švagrovou Olgou Nevoralovou. Přede všemi svatebčany stály skleničky na pití se složeným ubrouskem a muškátovým květem. Po polévce byla vařená slepice s rajskou omáčkou. Přílohou byla rýže nebo chleba ležící na hromádkách na stole nebo v košičcích. Během jídla hrála perecká hudba a ženichův otec zpíval slovenské národní písně, např. "Sloboděnka idě". Na ženichovo přání zazpíval otec "Kysuca, Kysuca". Jinak muzikanti zpívali rumunské a jiné písně národní i umělé. z českých se těšila velké popularitě píseň "Válka na Itálii", kterou na Heleně naučili zpívat místní mládež dva chlapci - turisté z Hradce Králové. z Heleny se pak dostala do Pereku a do Nadlaku. Hosté se bavili i mezi sebou, neboť mnozí se dlouho neviděli. Můj švagr Josef Beran, kmotr ženichův, nepoznal např. svou sestřenici, která reemigrovala do ČSSR a s níž se neviděl asi třicet let. Mezi jednotlivými jídly se hosté bavili především tancem; tančily se valčíky, polky, ojediněle i jiné tance. Všiml jsem si, že Helenčanky tančí rády a dobře. Když jsem se jich na to ptal, dověděl jsem se, že na Heleně pořádá mládež každou neděli taneční zábavu. Druhým obědem, který se podával kolem 16.00 hodin, bylo pečené maso, řízky s kompotem (třešně a meruňky) nebo zelným salátem a chlebem. Opět se při jídle hrálo a zpívalo. v písni "Naše Anička, len za Janička" se vlastní jména zaměnila za jména ženicha a nevěsty. - Ne[/]zapomínalo se ani na děti. Během odpoledne vzal např. jeden z hostů Rusín - Ukrajinec Josef Michalko z Pereku za ruku děti, k nim se přidávaly další a další, a tak celý "závěs" obešel i s Michalkem celý stan při zpěvu a hudbě. Snad nejvíce se dětem líbila rumunská píseň "Te iubesc de Mexico". Jiným zpestřením odpoledního programu bylo defilé dortů, které nesli mládenci. v čele "šly" griliášové výtvory (lodě, koše, aj.). Loď Tomis13) postavili na stůl před ženicha; ten ji rozsekal velkým kuchyňským nožem a každý z hostí si mohl vzít kousek. Před nevěstu byl zase postaven smetanový "nevěstin dort" ve tvaru komolého kužele o výšce asi 30 cm, na jehož vrcholu seděla panenka v kroji. Když byla panenka odstraněna, rozkrájela nevěsta smetanový dort a opět si každý ze svatebčanů mohl odnést kousek. Během krájení a rozdávání dortu byl "ukraden" nevěstě střevíc, jak je zde zvykem. Za nalezený střevíc museli kmotři zaplatit po 500 lei.14) Po celé odpoledne přicházeli hosté přát novomanželům a zasedli k hodování. Přijeli většinou vlastními auty, a tak na ulici před Janečkovými stálo 7 dacií, ale i jedna lada a jedna škodovka. v ulici také parkoval autobus z Heleny. Mezi jídly se tančilo až do 20 hodin, kdy O. Porubský st. oznámil rumunsky a pak i slovensky, že se přestává hrát, aby se mohl sál v "šatorú" pokropit a zamést. Místní hosté využili přestávky k tomu, aby si zašli domů nejen se převléct, ale i poklidit své domácí hospo 164 Z přípravy na svatbu u Janečků v Pereku. Postava v bílé zástěře je řezník Josef Dušek, reemigrant, usedlý v Ostrově u Lanškrouna. Foto M. Nevoral, reprodukce D. Havránková. dářství. Před půlnocí se podávala večeře - pečené klobásky a "sárma" (zelný závitek plněný mletým masem) s chlebem. Hudba hrála rumunské lidové písně (např. Jak se tančí u nás v Banátě). A můj švagr si opět zazpíval celou směs českých lidových písní, Tálinským rybníkem počínaje.[/] Během večere přinesla maskovaná postava (asi mladík) ženichovi rumunsky psaný dopis. Ten začínal romanticky - právě prý přistála loď z Honolulu - a končil přáním novomanželům, aby měli tolik dětí, kolik jich měla ženichova babička s dědečkem, tj. devět. Maškara se dlouho nezdržela - za odměnu dostala pečivo, maso, víno a pálenku. - Těsně po půl 165 noci přišly další dvě maškary, jejichž přítomnost sloužila k obveselení hostí. (Za maškary může přijít kdokoliv). Asi dvě hodiny po půlnoci zapálila první družička bílý obalový papír a vběhla s ním do "šátoru", že prý hoří kuchařčina zástěra a začala do talíře vybírat peníze na novou zástěru. Z jídel byl ještě podáván výborný "beránčí paprikáš" se zelným salátem nebo s okurkou a chlebem. Nejvytrvalejší svatebčané vydrželi až do rána bílého. Asi v 7.00 hodin vylezlo na komíny stavení J. Janečka st. několik mladých svatebčanů (Vlastimila Porubská, J. Michalko, J. Kalousek aj.) a tančili na komíně. Jiní hosté zapálili v peci a tanečníky zahnali. Druhý svatební den - neděle 26. srpna 1984 - dopoledne pilnější a svěží hosté uklízeli "šátor", aby sál byl od 13.00 hodin schopný provozu. Prostíralo se pro 230 hostí. K jedné hodině skutečně se sešli svatebčané.` Nepřišli již v černém a nejlepším svátečním oblečení, ale jak kdo chtěl, např. H. Hamplová přišla v německém lidovém kroji, který si prý Němci zavedli během světové války. Asi ve 14.15 hodin se nechal položit do necek na paření prasete vystlaných molitanem a polštáři svatebčan Michalko. Do "šátoru" jej přikrytého prostěradlem přineslo šest mužů. Představoval mrtvolu - konec svobody J. Janečka ml. Necky s Michalkem postavili před kapelu; jeden muzikant a zpěvák pronášel slovenské řeči jako farář při pohřbu v Nadlaku. Asi v 15 hodin odpoledne byl podáván oběd - slepičí polévka, vařená slepice, rajská[/] omáčka; sárma a okurka, zelí; klobáska. k pití pak bílé víno se sodovkou (poměr si určoval dělal, každý sám) a likéry. Na stůl nosil, kdo byl poruce, včetně blízkých příbuzných. Po obědě hrál dvanáctiletý Ladislav Moravec na elektrofonické varhany směs lidových a národních písní (Stavěli tesaři, zedníkům lešení, Jaké je to hezké, dva kováři v městě, atd.). Měl kolem sebe malé posluchače, kteří ho obdivovali. Muzikanti obou kapel se tak mohli v klidu najíst. Když začali nadlačtí muzikanti hrát lidové písně, začal J. Janečko starší zpívat (např. Generál Laudon) za obecného zpěvu a tance ostatních svatebčanů. s nadlackou kapelou si zahrál i ženich na harmoniku. Svatební veselí bylo zpestřeno tancem "Hepa", po nadlacku "Šiaška",15) kdy všichni tančili v párech až na jednoho, na kterého nezbyla tanečnice, a proto musel tančit s koštětem tak dlouho, až muzikanti přestali hrát a jeden z nich řekl "Hepa". Každý tanečník musel pustit svou tanečnici a najít si jinou. Komu se to nepodařilo a zbyl sám, tančil s koštětem zase do té doby, než přestala hudba hrát a muzikant řekl "Hepa". To se stále opakovalo. K večeru lidí ubývalo už také proto, že se blížila bouřka. Každý kdo odcházel, dostal výslužku. Zde se většinou říká "Počkejte si na balíček", do kterého matka ženichova dávala cukroví a dorty.16) - Druhý svatební den byl ukončen v 21.15hodin. V pondělí 27. srpna 1984, první den po svatbě se uklízelo; ženy měly práce kolem nádobí, muži rozebírali stan, a hned jej nakládali na 166 přistavený vlek, který pak traktor odtáhl k jinému sousedovi v Pereku, kde se chystala též svatba. Závěrem lze říci, že svatba u Janečků byla prvořadou společenskou událostí v životě pereckých Čechů. Vždyť se tu sešli Češi, kteří reemigrovali s těmi, kteří zůstali v Rumunsku. Také přítomnost Čechů z Heleny není zanedbatelná pro národní české povědomí. Jako dary dostali novomanželé Janečkovi dva mixery, dvě remosky, dva větší froté ručníky, jednu žehličku, jednu formu na bábovku, jeden jídelní servis, jedny skleničky "N", jeden sušič na vlasy a jeden koberec. Většina darů měla však formu peněžní. Je zde zvykem, že jednotlivec dává 200-1000 lei, rodiny pak 1000-2000 lei. U Janečků bylo největším. darem 5 000 lei, I když nelze všechny náklady na svatbu peněžně uvést, dá se říci, že nejvíc na svatbu přispěla rodina Janečkova (nákup vepřového bravu, vína, atd.). Tento náklad se zmírňuje výší finančních darů, kterými zase nejvíce přispěli svatebčané z Janečkovy strany, kterých bylo více než z nevěstiny strany. Nejrůznější proslovy, přání aj. (podle starších obyvatel Pereku) měli původně v obci jen Němci a Ukrajinci - Rusíni, Češi vůbec ne, což by odpovídalo tradici jejich evangelických předků z Čáslavska. Z podaného podrobného popisu je vidět, že by bylo třeba provést hlubší rozbor svateb[/]ních zvyků, na které u Čechů v Pereku měly a mají vliv zvyky ostatních národností,17) se kterými přicházejí naši krajané do styku. k tomuto závěru už dříve dospěla I. Heroldová18) při popisu svatby Čechů v Jugoslávii. Problematikou svatebních aj. zvyků se zabývají i místní badatelé v Rumunsku (viz citovanou práci P. Rozkoše), a tak snad po společné práci badatelů z ČSSR a místních odborníků se dočkáme hlubší analýzy. Poznámky 1. ŠÍPEK, Zd.: k s tému výročí příchodu českých kolonistů do obce Velký Perek. In: Český lid, roč. 50, s. 371 ad. 2. URBAN, R.: Čechoslováci v Rumunsku. Bukurešť 1930, s. 27. 3. ŠÍPEK, Zd.: Sňatky v české menšinové obci Peregu Mare, župa Arad, Rumunsko, v t isku. 4. Griliášové výtvory dovedou vyrobit i ženy nadlackých Slováků, které reemigrovaly do ČSSR a žijí na Chebsku. Viz studii H. Noskové: Slováci z Nadlaku v chebském okrese. In: Česky lid, roč. 71, s. 151 ad. 5. Pokrovce - tento výraz se používá i na východním Slovensku mezi rusínským - ukrajinským obyvatelstvem. 6. Při tanci mají tanečníci ruce nahoře a navzájem se za ně drží. Při tančení výskají a zvedají střídavě vysoko vždy jednu nohu. Marš tančí i Nadlačané, kteří reemigrovali do Šatova, okr. Znojmo - viz můj výzkum pro EÚ ČSAV z léta 1984. 7. Uvádí též P. ROZKOŠ (pracovník univerzity v Temešváru, nadlacký rodák) ve stati Svatby Slovákov 167 v Nadlaku. In: Slováci v zahraničí, díl I., Martin 1971, s. 163. Mnohem více jistě o tom uvádí jmenovaný autor v práci Folklór Slovákov z rumunského Banátu, Bukurešť 1983; recenzi uvádějí Variácie, Bukurešť 1984, s. 194 ad. 8. Historií českých svatebních obřadů se zabývala I. HEROLDOVÁ ve stati Uzavírání sňatků a svatební obyčeje ve 2. polovině 19. století a v první polovině 20. století. In: Český lid, roč. 62, s. 129 ad. 9. Podle Jos. Vratislava (nar. 1922), reemigranta z Pereku žijícího v Praze, jsou kmotři vážení jako zástupci rodičů, protože v případě úmrtí rodičů se starali o sirotky. 10. V Pereku jsou "zváči" děti, v Nadlaku dospělí (viz cit. studii P. Rozkoše, s. 158). 11. Na to, zda rozumí maďarsky, jsem se zeptal vedle mne sedící školačky Želmíry Jagyiové (dcera Slováka z Nadlaku, učitele v Pereku) a ta mi odpověděla záporně. 12. Ženich opakoval dobrou češtinou, nevěsta odpovídala špatnou češtinou. Když jsem se jí ptal, jak je to možné, řekla, že jí bylo nevolno; v kostele bylo skutečně dusno. 13. Tomis byl starověký název pro dnešní rumunské[/] přístavní město Konstanca; dnes se tax nazývá v Konstanci nová panelová část města. 14. Tento zvyk se udržuje i mezi českými reemigranty usedlými na Chebsku; uvádí M. SECKÁ v seminární práci Stupeň asimilace rumunských Čechů na Chebsku, s. 17. 15. P. ROZKOŠ v cit. studii, s. 191 nazývá tento tanec "metloví tanec". 16. Sladkostí právě pro tento účel se vyrábí třikrát i vícekrát, než je předpokládaná spotřeba na vlastní svatbě. Podle sdělení Albíny Vratislavové (nar. 1924), reemigrantky z Rumunska. 17. Dá se např. říci, že skoro všechna svatební jídla a pití zde uvedená byla převzata Čechy z místního prostředí, kde se prolínají vlivy rumunské, slovenské, maďarské a jihoslovanské. Muzikanti z Pereku i z Nadlaku vyhrávají na všech svatbách, a proto mají ve svém repertoáru většinou rumunskou hudbu - u Janečků svůj repertoár přizpůsobili česko-slovenským svatebčanům. Navíc zasáhl do této oblasti při česko-slovenské svatbě u Janečků i sám ženichův otec, který zpíval skoro všechny české a slovenské písně. 18. IVA HEROLDOVÁ: Česká svatba roku 1969 v Ivanovo Sele. In: Národopisné aktuality, roč. 6, s. 172 ad. EINE ZEITGENÖSSISCHE TSCHECHO-SLOWAKISCHE HOCHZEIT IN DER RUMÄNISCHEN GEMEINDE PEREGU MARE (Zusammenfassung) Am 25. und 26. August 1984 beteiligte sich der Autor an der Hochzeit seines Neffen Jiří Janeček in der Gemeinde Peregu Mare (tschechisch Perek). Die Tschechen leben hier in der Minderheit; der Großteil der Bevölkerung besteht aus Ukrainern und Deutschen. Der vierundzwanzigjährige Bräutigam ist gelernter Automechaniker. Die zweiundzwanzigjährige Braut Emilie Urbánková[/] stammt aus der im Südlichen Banat gelegenen rein tschechischen Gemeinde Svatá Helena (rum. Sf. Elena). Die beiden Gemeinden sind voneinander 256 km entfernt. Die [t][T]radition der Kontakte zwischen den beiden Gemeinden in Rumänien begründete der Vater des Bräutigams, der an der Wende der fünzfziger und sechziger Jahre zusammen mit seiner Frau (geb. Beranová aus 168 Perek) in Svatá Helena lehrte. Junge tschechische Verwandte aus Svatá Helena besuchten die Familie Janeček im Winter; sei[h]t[h]er fanden einige junge Leute aus Svatá Helena ihr neues Heim in Perek. Die Hochzeit fand in Perek deshalb statt, um möglichst vielen Verwandten, die zahlreich aus Perek in die ČSSR reemigrierten, die Teilnahme an der Hochzeit zu ermöglichen. Ein rumänischer staatlicher Autobus brachte die Hochzeitsgäste aus Svatá Helena hierher. Insgesamt waren zur Hochzeit von den Janečeks gegen 400 Personen eingeladen, größtenteils Tschechen und Slowaken (die Familie Janeček stammt aus der unweit gelegenen slowakischen Stadt Nadlak); eine Minderheit bildeten die Gäste aus den übrigen Nationalitäten (Ukrainer, Rumänen, Deutsche und Ungarn aus Mischehen und Nachbarn). Umgangssprache ist das Rumänische, für ältere Leute auch das Ungarische. Das Hochzeitsfest spielte sich in einem großen Zelt (42 m x 7 m x 5 m) ab, das auf dem Hof des Bräutigamvaters errichtet worden war. In dem geschmückten Zelt standen nicht nur Tische und Bänke für die Gäste, sondern auch ein Podium für die aus Perek und Nadlak stammenden Musikanten. Die Kapelle hatte in ihrem Repertoire tschechische und slowakische Lieder, die neben rumänischen u.a. Liedern gespielt wurden. Unter den Musikern befand sich auch ein Sänger, überdies sang der Vater des Bräutigams, ein guter Musiker und Sänger, stets zu dem Zeitpunkt, da die Musik spielte und die Gäste aßen. Von den Speisen dominierten lokale Spezialitäten, wie Paprikafleisch, sog. Sarma, Bratwürste. Es waren aber auch traditionelle Speisen vollauf vertreten (Hühnersuppe, gekochte Henne in Tomatensauce usw.). Von der kalten Küche erfreute sich Leberkäse (májuš) größter Beliebtheit; die Selchwaren hatte an Ort und Stelle eine Gruppe unter der Leitung des Josef Dušek hergestellt, der aus Perek reemigrierte und heute in Ostrov bei Lanškroun lebt. Von den Süßigkeiten erweckten die aus Nadlak mitgebrachten "Grillageprodukte" Aufmerksamkeit. Unter den Getränken dominierte ge[g][k]aufter gu[/]ter Weißwein; daneben gab es auf dem Tisch sechs Arten von heimgebranntem Schnaps und für die Kinder genügend Obstsäfte. Die Hochzeitszeremonien (außer der offiziellen in Sf. popular) erfolgten in tschechischer Sprache (Glückwünsche der Eltern und Trauzeugen, Danksagung des [G][B]räutigamns und der Braut, Beschriftungen im Zelt und auf der Gasse). So mancher Brauch, der auch bei uns bekannt ist, wurde hier eingehalten, so z.B. das "Einfangen" des Hochzeitszuges. Zur Geltung kamen auch lokale Bräuche, wie z.B. ein Maskenfest zur Mitternacht, die Auslösung des verlorenen Schuhes der Braut usw. Die meisten Hochzeitsgeschenke erfolgten in Geld. Hier herrscht der Brauch, daß eine Einzelperson 200-1 000 Lei gibt, Familien sodann 1 000-2 000 Lei; am meisten gab der Trauzeuge des Bräutigams, Gevatter Josef Beran (5 000 Lei). - Von Sachgeschenken sah man: Mixmaschinen, elektrische Bratpfannen, Speiseservices, Gläser "N" u.a. Wenngleich nicht alle H[a][o]chzeitskosten angeführt werden können, wäre zu sagen, daß am meisten die Familie Janeček zur H[a][o]chzeit beitrug (Einkauf von Schweinefleisch, Wein u.dgl.). Dieser Aufwand verringert sich um die Höhe der Geschenke, mit denen die Verwandten der Familie Janeček ihren Beitrag leisteten, die unter den Hochzeitsgästen die Mehrzahl bildeten. Aus der hier gelieferten eingehenden Beschreibung der Hochzeit ist zu ersehen, daß es einer tieferen Analyse der Hochzeitsgebräuche bedürfte, die bei den Tschechen in Perek durch das Brauchtum der übrigen Nationalitäten beeinflußt werden. Die Hochzeit bei den Janečeks in Perek war nicht nur wegen der Gästezahl bedeutend; der Autor erblickt ihre größere Bedeutung in der gesellschaftlichen Wichtigkeit. Hier kamen viele Personen zusammen, die einander seit der Reemigration nicht gesehen hatten. Auch ist die Stärkung des tschechischen Nationalbewußtseins bei den in Rumänien lebenden Tschechen nicht unbeachtlich. Übersetzung: A. Hubala 169 Soubor Zavádka z Čejkovic v pořadu "Písně a tance přátelství" na 41. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1986. Foto J. Uherka. 170 Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 3 PORTRÉT PhDr. JOSEF VAŘEKA, CSc., ŠEDESÁTNÍKEM [obsah] VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta UJEP, Brno Rok 1987 je bohatý na významná výročí etnografů. Na pátého července připadají šedesáté narozeniny PhDr. Josefa Vařeky, kandidáta historických věd. Jubilant patří ke generaci národopisců, jejichž vědecké dílo je spjato s poválečným rozvojem a rozkvětem československého národopisu. Josef Vařeka pochází z Valašského Meziříčí. Rodné Valašsko se ve vývoji jeho osobnosti snoubí s původním domovem jeho rodičů, narozených v hanáckých Luběnicích. v této symbióze etnografické příslušnosti snad koření Vařekova láska k rodné zemi, k lidu a jeho kultuře, jeho neobyčejná pracovitost, zapálení pro věc, nadšení, a také rozvážnost a vytrvalost v práci. I jeho přátelský vztah k lidem. Josef Vařeka vyšel z rodových rolnických tradic (matka pocházela ze střední rolnické usedlosti, otec z kovorolnické rodiny), které později ve své vědecké práci uvedl do konfron[/]tace s dělnickým sociálním prostředím. v letech 1938-1946 navštěvoval reálné gymnázium ve Valašském Meziříčí, na němž tehdy působil jako profesor PhDr. Arnošt Kubeša, vzbuzující u studentů zájem o národopis. Po odchodu do Prahy, kde v letech 1946-1951 studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy národopis a slovanskou filologii, měli na něho vliv zejména profesoři Karel Chotek a Václav Vážný, docenti Vilém Pražák a Drahomíra Stránská. v roce 1952 získává Josef Vařeka akademicky titul doktora filozofie. Téhož roku nastupuje do školských služeb. Působí na středních školách převážně v Teplicích v Čechách (od roku 1957 ve funkci zástupce ředitele střední průmyslové školy). v tomto období pracuje také na malý úvazek v Krajském vlastivědném muzeu v Teplicích. Prvního července 1963 byl přijat do Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze na místo vědec 171 kého pracovníka pro výzkum lidové kultury v ohrožených oblastech (Severočeský hnědouhelný revír, zátopová území) . Po smrti JUDr. Emanuela Baláše v roce 1966 se začal věnovat převážně studiu sídel, staveb a bydlení: Svými výzkumy obsáhl celé Čechy, část Moravy a Slovenska; podnikl také řadu výzkumnych cest do českých vesnic v zahraničí, zejména v jugoslávii (1967-1971). v roce 1964 obhájil kandidátskou disertační práci. Větrné mlyny na Moravě a ve Slezsku a získal vědeckou hodnost kandidáta historických věd. v letech 1969-1971 zastával funkci vedoucího oddělení historické etnografie Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, od roku 1974 vede oddělení etnografie národního obrození téhož ústavu, se zařazením vedoucího vědeckého pracovníka. Své znalosti předával mladé generaci národopisců jako externí učitel na katedře etnografie a folkloristiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (ve školním roce 1966/67 a 1969/70). Josef Vařeka patří k českým etnografům, jejichž práce jsou známy nejen u nás, ale i v jiných evropských zemích, kde také řadu svých studií publikoval. Přispěly k tomu i jeho krátkodobé studijní a výzkumné pobyty v zahraničí, účast na četných konferencích a sympoziích, přednáškové pobyty. Jubilant je široce vědecky a společensky angažován. Je členem ústavní rady Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, školitelem aspirantů, členem komise pro obhajoby kandidátských disertačních prací, členem vědecké rady Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, členem vědeckých rad a poradních sbo[/] PhDr. Josef Vařeka, CSc. na vernisáži výstavy v Jičíně 25. 10. 1985. rů národopisných muzeí v přírodě v Třebízi, Přerově nad Labem, na Vysočině, ve Strážnici a v Rožnově pod Radhoštěm, úzce spolupracuje s Národním muzeem v Praze, Středočeským muzeem v Roztokách u Prahy, Slováckým muzeem v Uherském Hradišti a dalšími. je členem vedení československé sekce Mezinárodní 172 komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně. Jako tajemník Národopisné společnosti československé při Československé akademii věd (1967-1987) se zasloužil o rozvoj této instituce. Josef Vařeka se velmi aktivně podílí na práci redakčních rad Českého lidu, tisků Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Národopisných aktualit, Národopisného věstníku československého. Je členem Svazu architektů ČSR. Josef Vařeka patří mezi nejaktivnější badatele v našem oboru poválečného období. Jeho vědecké zájmy se vyvíjely postupně. V prvních fázích své vědecké práce se zaměřil na zemědělské techniky v karpatské oblasti (1951), zemědělské nářadí (1955), komunikace (1956), zásobování vodou a typy studní (1956), lidové rybářství (1959), čižbu (1962; k této problematice se vrátil v roce 1985). Koncem padesátých let se jeho badatelský zájem orientuje na problematiku větrných mlýnů. Po dílčích studiích (1959, 1960, 1961, 1962, 1964) dospívá k syntéze Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku, jejíhož vydání se ujalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti (1967). Tato Vařekova práce, zaměřená na moravskoslezskou oblast, vychází z předchozích analytických studií a ze znalosti problematiky nejen v celostátním československém, ale i evropském měřítku. v dalších letech prohlubuje Josef Vařeka studium větrných mlýnů o aspekty etnokartografické (1968, 1974, 1975) a obohatil jimi druhé přepracované vydání publikace Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (1982). Zařadil se tak v této[/] oblasti mezi uznávané autority evropského významu. Od šedesátých let se studium pro jevů lidového stavitelství stává doménou Vařekova badatelského zaměření. Příznačný pro něho je komplexní pohled na lidovou stavební kulturu. Sleduje ji ze zřetelů kulturně historických, geografických, funkčních i estetických. Využívá dokladů archívních, ikonografických a recentních. Je citlivým terénním pozorovatelem a dokumentátorem. Výzkumy lidových staveb a bydlení ve slovenských obcích pod Javorníky, prováděné společně s Alenou Plessingerovou, mohou sloužit jako vzorový příklad aplikace stacionární metody při studiu lidového stavitelství vybraného regionu. Vařeka tu prokázal vynikající schopnosti pro etnografickou terénní práci. z výzkumů v karpatské části Slovenska vzešly jeho studie o kolibách zvaných kram (1961), o hospodářských stavbách, konstrukci a půdorysu domu ve slovenských podjavornických lokalitách (1962, 1967, 1973, 1974, 1980), z nichž některé publikoval spolu s Alenou Plessingerovou. Svůj význam si podržely Vařekovy příspěvky o lidovém domu a hospodářských stavbách na Valašsku a ve slezské oblasti (1953, 1963, 1966, 1968, 1971, 1974, 1980). Josef Vařeka realizoval mnoho výzkumů v Čechách. Shromáždil rozsáhlý jedinečný terénní materiál. Velkou pozornost věnoval lidovým stavbám v severní části Čech. Typologicky zařadil lidový dům na Chebsku (1965, 1969, 1974), zevrubně zachytil lidové obydlí v českém Krušnohoří a poukázal na jeho vztahy k sousední saské oblasti, z hlediska kulturních rozhraní ve střední Evropě jsou zvláš 173 tě přínosné jeho studie z roku 1971 o rozšíření hrázděného domu v severozápadních Čechách a o chebském statku a jeho vztahu k středoevropskému lidovému domu hrázděnému (tuto otázku sledoval společně s Vilém Pražákem). Na základě rozboru sídelní situace, geografického rozšíření, datování, stavebního materiálu a konstrukce, výzdobných prvků, půdorysu, interiéru, topeniště a hospodářských budov se podařilo stanovit specifické znaky této lidové architektury a vypořádat se kriticky s některými dřívějšími názory. Vařeka věnoval pozornost i dalším regionálním dobovým formám lidové architektury v Čechách. Provedl soupis lidových staveb na Teplicku (1960), popal hospodářské stavby v oblasti dolní Želivky (1973), vydal samostatnou publikaci o lidovém stavitelství na Slánsku (1976), pojednal o chodském domu (1981), o obydlí ve středních Čechách (1984 - společně s Jiřím Škabradou). Pokusil se nově vymezit typy a oblasti lidového domu v českých zemích (1979). Analytický postup uplatnil jubilant v kombinaci s historickosrovnávací metodou také při osvětlení některých speciálních otázek lidového stavitelství: vznik úhlového domu na jižní Moravě (společně s Vilémem Pražákem - 1974), středočeská náves (1976; v roce 1979 vydal společně s Vandou Jiřikovskou samostatnou publikaci na toto téma), vznik okapové orientace u českého domu (1977), geneze čtyřbokých usedlostí v jižních Čechách (1984, 1986), historickoetnografické aspekty vývoje rolnického dvora na území ČSSR (1985), vztah hrázděného domu v Čechách k oblastem patrové[/] architektury (1976). Ke studiu lidové architektury přistupuje Josef Vařeka převážně kulturně historicky a kulturně geograficky. Používá metody historicko-srovnávací a zejména etnokartografické. Patří k badatelům, kteří pracují tímto způsobem systematicky. Jubilant přinesl řadu konkrétních výsledků tohoto studia a zasloužil se také o rozpracování teoretických otázek etnokartografie. Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl aplikací této metody při vymezení výskytu hrázděného a kamenného domu v Čechách (1971, 1972, 1973, 1976), rozšíření tradičních stavebních materiálů, konstrukcí a technik u nás (1973), výskytu větrných mlýnů (1975, 1982). Objevná e rovněž jeho studie o názvoslovné hranici termínů "síň" - "dům" užívaných pro vstupní prostor obydlí (1978), stejně jako příspěvek o zásahu karpatských prvků lidové architektury na území západní Moravy a Čech (1981). Josef Vařeka provedl výběr témat z lidového stavitelství pro Národopisný atlas ČSSR (1966, 1968, 1971), podílel se na zpracování dotazníku ke kartografování lidového stavitelství v Československu (1968), zhodnotil současný stav, cíle a teoretické problémy etnokartografického studia (1978). (Zájem o kartografickou práci v něm snad probudil jeho otec, povoláním zeměměřič.) Velkou pozornost věnuje jubilant terminologickým otázkám lidové stavební kultury. Tato práce vrcholí v encyklopedii Lidová architektura, kterou vydal společně s Václavem Frolcem (1983). Praktický význam má Vařekův Česko-německý a německo-český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení (1977). Josef Vařeka 174 se soustřeďuje nejen na vesnické, převážně rolnické stavby. Obohatil naši národopisnou literaturu o řadu materiálově fundovaných a teoreticky průkopnických studií o dělnickém bydlení, ze jména v Severočeském hnědouhelném revíru (1971, 1974), v Praze (1975, 1977, 1981) a na Moravě (1985). s touto problematikou souvisí i studie o metodách etnografického výzkumu v ohrožených oblastech (1967, 1971, 1977), doplňkových zaměstnáních horníků na Mostecku (1968), zdařily pokus o objasnění vzniku a vývoje etnografického regionu v průmyslové oblasti severních Čech (1970). Josef Vařeka reagoval svými výzkumy také na stavební přeměny v nově osídlených hraničních krajích českých zemí (1985) a na družstevní vesnici (1973, 1974). Nevyhnul se ani teoretickým otázkám etnografického studia současnosti (1971) . Měl štěstí, že se mohl po řadu let podílet na výzkumu českých menšin v zahraničí. Bohatý materiál se sobě vlastní pílí také vědecky zhodnotil a publikoval: Slavonie [ 1971, 1972), Bosna (1973), Banát (1973, 1976). k otázce studia lidové hmotné kultury českých obyvatel v Jugoslávii se vrátil v roce 1986. v těchto pracích je nastolena také problematiká interetnických vztahů, jíž věnoval Vařeka pozornost i v jinak zaměřených studiích. Jubilant se polemicky vyslovil k pojetí vztahu české lidové kultury ke kultuře německé v pracích některých národopisců starší generace (1972, 1977). Při studiu lidové architektury nezapomíná ani na její tvůrce, lidové stavitele (1960, 1986). I když pramennou základnou jubilantovy badatelské práce je výzkum v terénu, hledá[/] a studuje i další prameny, s jejichž pomocí lze rekonstruovat vývoj lidové stavební kultury ve starších historických obdobích. Takové zaměření má jeho studie o lidových stavbách na Mostecku ve světle archívních pramenů (1960), zhodnocení grafických listů a akvarelů z 18. a 19. století jako pramenů ke studiu lidových staveb na Teplicku a Chomutovsku (1963), jeho stanovisko k otázce architektury zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách (1975), objev vyobrazení českého roubeného domu z konce 15. století (publikováno společně s Alenou Plessingerovou v roce 1982), analýza nejstaršího známého dokladu žudra na vyobrazení Vimperka z roku 1684 (spolu s A. Plessingerovou - 1983). Širší význam má příspěvek zpracovaný společně s Lydií Petráňovou o metodách etnografického výzkumu předbělohorských vesnických staveb (1985). Na toto téma vystoupili oba autoři na archeologicko-etnografické konferenci o vesnické stavební kultuře roku 1986 ve Strážnici a jejich poznatky vzbudily značný ohlas. Jubilant přispěl také k dějinám československého národopisu (pojednal o Národopisné výstavě českoslovanské - 1971), zhodnotil dílo svého učitele, spolupracovníka a přítele Viléma Pražáka (1971) i dalších osobností naší vědy. Obohatil teorii výstavby muzeí lidových staveb v přírodě a památkových rezervací (1971, 1972, 1976). Neobyčejně rozsáhlá je jeho činnost recenzní a zpravodajská. Ve své vědecké práci směřuje Josef Vařeka od analýzy k syntéze. Syntetizující pojetí mají jeho studie o lidových stavebních projevech v období českého národ 175 ního obrození (stavební materiál a konstrukce - 1974, vztah vesnického a městského domu - 1975, architektura, interiér, zvyky 1981, 1986, odraz národního obrození v lidové architektuře Čech - 1983). Rozpracovává teoretické a metodologické otázky studia lidu a jeho kultury. v době národního obrození (1978). Popularizaci lidové architektury mezi mladou generací slouží publikace Naše lidové stavby (1983), kterou Josef Vařeka připravil společně s Jiřím Langrem. Dosavadní Vařekovo vědecké dílo vrcholí doktorskou disertační prací Stavební tradice a bydlení zemědělského lidu a dělnictva od počátku českého národního obrození do období formování socialistické společnosti (se zřetelem ke starším fázím sídelně-stavebního vývoje české vesnice), která byla v roce 1986 předložena k řízení pro udě[/]lení vědecké hodnosti doktora historických věd. Na 500 bibliografických jednotek dostatečně přesvědčivě svědčí o Vařekově vědecké erudici, pracovitosti a zaujetí pro obor, jemuž se cele věnuje. Právem se mu dostalo řady ocenění a uznání. Když dopisuji tyto řádky, vybavují se mně měsíce společné práce při přípravě encyklopedie o lidové architektuře i další úzké pracovní kontakty s Josefem Vařekou. Přesvědčil jsem se, že přátelská spolupráce a vzájemné pochopení, důvěra a podpora jsou pro vědecké pracovníky to nejcennější, co mohou získat a co může přinést i konkrétní vědecké výsledky. I proto přejí PhDr. Josefu Vařekovi, kandidátu historických věd, za sebe i četné jeho přátele všechno dobré: hodně zdraví, klidu a tvůrčí pohody do dalších let. Dr. phil. JOSEF VAŘEKA, CAND. SCIENT., SECHZIGER (Zusammenfassung) Auf den fünfien Juli 1987 entfällt das sechzigste Wiegentest Josef Vařekas. Der Jubilar gehört der Generation jener tschechischen Ethnographen an, deren Werk mit der Nachkriegsentwicklung der tschechoslowakischen Ethnographie verknüpft ist. Josef Vařeka stammt aus Valašské Meziříčí, wo er auch das dortige Realgymnasium besuchte. Interesse an der Ethnographie weckte in ihm der Mittelschulprofessor Dr. phil. Arnošt Kubeša. In den Jahren 1946-1951 studierte Josef Vařeka an[/] der philosophischen Fakultät der Karlsuniversität Ethnographie und slawische Philologie. Im Jahre 1952 erwarb er den akademischen Titel eines Doktors der Philosophie. Dann trat er in den Schuldients ein. Seit dem Jahre 1963 er als leitender wissenschaftlicher Mitarbeiter am Institut für Ethnographie und Folkloristik der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften in Prag. Josef Vařeka gehört zu den aktivsten Ethnographen der Nachkriegszeit in der Tschechoslowakei. Seine wis 176 senschaftlichen Interessen umfaßten in aufsteigender Form die rudimentären Elemente der materiellen Bauernkultur bis zur Bauernarchitektur, die er in den breitesten kulturhistorischen, geographischen, sozialen und ästhetischen Zusammenhängen ver folgt. Gegen 500 bibliograp[/]hische Einheiten zeugen von Vařekas wissenschaftlicher Erudition, Arbeitskraft und Hingabe für sein Fachgebiet. Die beigefügte Bibliographie liefert eine Übersicht über seine reiche Publikationstätigkeit. Übersetzung: A. Hubala BIBLIOGRAFIE PRACÍ JOSEFA VAŘEKY (1951-1986) [obsah] Zkrácené názvy některých časopisů a sborníků: ČE = Československá etnografie ČL = Český lid ČNM = Časopis Národního muzea v Praze,řada historická ČSM = Časopis Slezského muzea DJV = Deutsches Jahrbuch für Volkskunde ES = Ethnologia slavica JVK = Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte MVP = Muzejní a vlastivědná práce NA = Národopisné aktuality NVČ = Národopisný věstník českoslovanský, od roku1966 Národopisný věstník československý, vyd.[/]Národopisná společnost československá při ČSAV (NSČ při ČSAV) PP = Památková péče, od roku 1978 Památky a pří-roda RZ = Radostná země SN = Slovenský národopis UŘ = Umění a řemesla ZKSVI. = Zpravodaj koordinované sítě vědeckých infor-mací pro etnografii a folkloristiku, vyd. Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV (ÚEF ČSAV) ZSNM = Zborník Slovenského národného múzea[/] A. Knihy, studie, příspěvky 1951 - Starší a současné zemědělské techniky v Karpatech. Rukopis doktorské disertace. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 100 s. + obr. příl. - Zemědělské techniky na Valašsku (druhy obilí a střídání plodin. In: ČL, 6, s. 255-259.[/] 1955 - O lidovém nářadí v okolí Místku koncem 19. a začátkem 20. století. In: RZ, 5, s. 4-8. 1956 - Polní komunikace. In: NVČ, 33, s. 365-368. 177 - Zásobování vodou a typy studní na Morávce. In: RZ, 6, s. 121-123. 1958 - Patrový klát v Trojanovicích. In: Valašsko, 7, s. 110-111. 1959 - Starší formy rybářství na Roudnicku. In: ČL, 46, s. 197-205 (spoluautorka: Alice Fučíková). - Příspěvek k otázce vzniku větrného mlýna v ČSR (K statí V. Hrubého: Větrný mlýn z doby hradištní). In: ČE, 7, s. 423-424. 1960 - Sbírka cínu v Krajském vlastivědném muzeu v Teplicích. In: Dějiny a současnost, 2, s. 15-18. - Větrné mlýny v okolí Frýdku. In: RZ, 10, s. 28-30. - Lidové stavby v Janově na Mostecku ve světle archívních pramenů. In: ČL, 47, s. 173-178. - Kulturní památky Teplicka. Vyd. ONV Teplice, 64 s. + obr. příl. (spoluautoři: Rudolf Bervic, Přemysl Peer). - Tesaři v jižních Čechách: In: Věstník Národopisné společnosti československé v Praze, č. 2, s. 3-6. 1961 - Koliby zvané kram. In: SN, 9, s. 628-636. - Stěhování větrných mlýnů na okrajovém území Valašska. In: Lidová kultura východní Moravy, 2, vyd. Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, s. 73-80. 1962 - Větrné mlýny a jejich ochrana. In: ČE, 10, s. 307-312. - Hospodářské stavby v Brvništi, Dolní aHorní Maríkové, Papradnu a ve Štiavniku. In: SN, 10, s. 449-469. - Lidové stavby ve východním Krušnohoří. In: Sborník Severočeského muzea v Liberci, Historia, 3, s. 225-237 + obr. příl. 1963 - Grafické listy a akvarely z 18. a 19. století jako pra[/]men ke studiu lidových staveb na Teplicku a Chomutovsku. In: ČL, 50, s. 7-14. 1964 - Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (se zvláštním zřetelem k východní Moravě). Rukopis kandidátské disertace. ÚEF ČSAV v Praze, 207 s. + obr. příl. 1965 - Lidové stavby v ašském výběžku (Příspěvek k typologii lidového domu v Čechách). In: ČL, 52, s. 76-86. - k historii našich větrných mlýnů. In: MVP, 3, s. 142-144. - Soupis lidových staveb v okrese Teplice. In: Zprávy - studie Oblastního vlastivědného muzea v Teplicích, 1, s. 13-18. - Staré domové typy na horním toku Ostravice. In: ČSMV, 14, s. 114-130 + obr. příl. 1966 - Návrh na výběr témat pro Národopisný atlas ČSSR lidové stavitelství. In: Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 1-2, s. 35-36. - Příspěvek ke studiu lidového domu v hraniční valašsko-slezské oblasti, In: Valašsko, 10, s. 43-49. 1967 - Die Erfassung materiellen Kulturgutes in untergehenden Dörfern. In: DJV, 13, s. 123-127. - Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Vyd. Slovácké muzeum v řadě Kultura a tradice, 8, Uherské Hradiště, 88 s. + obr. příl. - Metody etnografického výzkumu v ohrožených oblastech. In: NA, 4 (č. 3-4), s. 1-5. - Konstrukce a půdorys lidového domu ve slovenských obcích pod Javorníky. In: ZSNM, 61 (Etnografia 8), s. 83-113. 1968 - Morile de vînt în Cehoslavicia. In: Cibinium, 2, vyd. Muzeul Brukenthal - Sibiu, s. 489-505 (souběžně 178 i v německém jazyce). - Lidové stavitelství v Národopisném atlasu ČSSR (Výběr témat, otázka časové meze a dynamiky). In: NA, 5, s. 119-126. - Hospodářské stavby na horním toku Ostravice. In: ČSM, 17, s. 118-124 + obr. příl. - Dotazník ke kartografování lidového stavitelství v Československu. Vyd. Slovenské národné múzeum v Martině, nestr. (spoluautoři: V. Frolec, J. Kantár, Š. Mruškovič). 1969 - Doplňková zaměstnání horníků na Mostecku se zvláštním zřetelem k dnes už zaniklé obci Souš. In: ČL, 56, s. 1-8. Das Egerländer Bauernhaus im Lichte der letzten volkskundlichen Forschungen. In: Bericht über die Tagung des Arbeitskreises für deutsche Hausforschung e. V. in Bayreuth vom 3. bis 6. September 1968, Münster/Westfalen, s. 149-174 + obr. příl. 1970 - k otázce vzniku a vývoje etnografického regionu v průmyslové oblasti severních Čech (Druhá etnografická studie ze Severočeského hnědouhelného revíru). In: ČL, 57. s. 190-198. 1971 - Vilém Pražák a československý národopis (Zamyšlení nad vědeckým dílem V. Pražáka u příležitosti jeho osmdesátých narozenin). In: NVČ, 5-6 (38-39), s. 7-22. - Das Bauernhaus im böhmischen Erzgebirge. In: NVČ, 5-6 (38-39) , s. 175-200. - Vývoj dělnického interiéru a způsobu bydlení horníků v oblasti Mostu a Duchcova (Třetí etnografická studie ze Severočeského hnědouhelného revíru se zvláštním zřetelem k dnes už zaniklé obci Souš a Ledvice). In: ČL, 58, s. 1-15. - Poslední dům s polodýmnou jizbou na moravskoslovenském pomezí. In: NA, 8, s. 109-124.[/] - Rozšíření hrázděného domu v severozápadních Čechách. In: PP, 31, s. 111-119. - Chebský statek a jeho vztahy k středoevropskému lidovému domu hrázděnému (Úvod, sídelní ráz obcí, geografické rozšíření, datování, stavební materiál a konstrukce roubených stěn, tektonika a výzdoba chebských hrázděných stěn a štítů, tektonika obytných prostor a domové složky, závěr). In: ČL, 58, s. 90-112 + obr. příl. (spoluautor: Vilém Pražák). - Příspěvek k teorii etnografie současnosti (Několik poznámek k stati A. Prandy, Niektoré teoretické otázky štúdia ľudovej kultúry v súčasnosti). In: ČL, 58, s. 113-114. - Kamenný dům v Čechách (K otázce jeho vývoje a geografického rozšíření). Rozmnožený text referátu v české, anglické, ruské a francouzské řeči pro mezinárodní sympozium ICOMOSU Ochrana lidové architektury, Vysoké Tatry - Brno, 11 s. - Význam Národopisné výstavy českoslovanské pro studium lidového stavitelství. In: Lidová tradice, Přátelé k 85. narozeninám akademika Jiřího Horáka. Vyd. Academia, Praha, s. 233-238. - Das volkstümliche Bauwesen im Volkskundlichen Atlas der ČSSR. In: Zeitschrift für Volkskunde, 67, s. 86-95. - Domový půdorys chebské usedlosti, její interiér a topeniště ve světle nového rozboru Butzbachovy zprávy. In: ČL, 58, s. 193-201 (spoluautor: Vilém Pražák). - Hospodářské stavby Chebska se zvláštním zřetelem k věžovitým špýcharům (Chlév, stodola, kolna - sýpka, špýchar, ostatní objekty v usedlosti a nezemědělské stavby). In: ČL, 58, s. 265-282 (spoluautor: Vilém Pražák). - Etnografický výzkum v zátopové oblasti Přísečnice v Krušných horách (Vyhodnocení výzkumu lidového domu, zaměstnání a způsobu získávání vody). In: ČL, 68, s. 295-299. - Zum Problem der Integration des Bauernhauses in den tschechischen Dörfern in Slawonien. In: ES, 3, s. 107-127. - Karpackie budownictvo ludowe w Pasterskim Muzeum w Rożnowie pod Radhosztem i rezerwacie miejskim 179 w Sztramberku. In: Materiały Muzeum budownictva ludowego w Sanoku, 14, s. 20-27, v příl. s. 4-5. 1972 - Die Kulturgrenze des Fachwerkes in der Entwicklung des west - böhmischen Bauernhauses. In: Festschrift Matthias Zender. Studien zur Volkskultur, Sprache und Landesgeschichte. Ludwig Röhrscheid Verlag, Bonn, s. 237-248 + obr. příl., 1 mapa. - Metoda skupljanja etnografskog materijala medu češkom manjinom u Slavoniji. In: Rad XVII kongresa Saveza udruženja folklorista Jugoslavije - Poreč 1970. Zagreb, s. 265-270 (spoluautorka: Iva Heroldová). - Nové záměry výstavby Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. In: Ľudová kultúra v Karpatoch, Ethnographia carpatica. Vyd. SAV, Bratislava, s. 253-264. - Kritika Schierova pojetí vztahu české lidové kultury k německé (se zřetelem k lidovému domu). In: ČL, 59, s. 219-221. 1973 - k otázce vývoje a geografického rozšíření kamenného domu v Čechách. In: ČL, 60, s. 86-94. - Letní stavby a jejich využití v oblasti slovenských Javorníků. In: ZSNM, 67 (Etnografia 14), s. 179-215 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Lidové stavitelství v českých vesnicích Bosny. (Příspěvek ke studiu českého jazykového ostrova). In: NA, 10, s. 169-178. - Stavební vývoj a bytová kultura družstevní vesnice v jihomoravském pohraničí (Jiřice u Miroslavi - Míšovice, okres Znojmo). In: ČL, 60, s. 178-186 + obr. příl. - Stav a výsledky etnokartografického studia domové konstrukce v Čechách. In: SN, 21, s. 624-626. - Hospodářské stavby v oblasti dolní Želivky. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 14, s. 204-222 (spoluautor: Vilém Pražák). - k problému uzavřených dvorů ve slovenských Karpatech. In: Agricultura carpatica, 1, vyd. Valašské mu[/]zeum v přírodě, Rožnov p. R., s. 66-72. - Seoska architektura češkog jezičkog ostrva u južnom Banatu. In: Glasnik Etnografskog instituta, 22, s; 87-103. 1974 - Kulturní společenství a diferenciace v lidovém stavitelství českého jazykového ostrova na území jižního Banátu. In: NVČ, 8-9, s. 53-80. - Chebský hrázděný statek. In: Minulostí Západočeského kraje, 10, s. 135-145 + obr. příl. - Etnografické výzkumy vybraných lokalit v Jihomoravském kraji. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, k vydání připravili V. Frolec a M. Krejčí, vyd. Jihomoravský KNV - odbor kultury, Brno, s. 115-118. - Příspěvek k vývoji dvora na Moravském Valašsku (Věnováno památce univ.. prof. dr. Karla Chotka). In: Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Sborník Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, vyd. Profil, Ostrava, s. 19-25 + obr. příl. - K otázce studia stavebního materiálu a domové konstrukce v době národního obrození. In: ZKSVI, Příspěvky k etnografii národního obrození v Čechách, příloha 3, s. 70-80. - Sociální aspekty větrného mlynářství v českých zemích v 18. a 19. století (Sociologicko-kulturní analýza větrných. mlýnů a mlynářství pro Technické muzeum v Brně) . Praha, 50 s. strojopisu. - K otázce vzniku úhlového domu na jižní Moravě. In: Jižní Morava, 10, s. 79-87 (spoluautor: Vilém Pražák). - K otázce vzniku uzavřených usedlostí ve slovenských Karpatech (Příspěvek ke studiu společných a diferenčních znaků v lidovém stavitelství Karpat). In: Acta ethnologica Slovaca, 1, vyd. SAV, s. 269-283. - Hornická kolonie v Oseku u Duchcova (Čtvrtá etnografická studie z SHR) . In: ČL, 61, s. 197-204. - Kulturní vztahy v lidovém stavitelství slovenských Karpat se zřetelem k bývalé německé diaspoře. In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti, Ethnographia Carpatica, vyd. SAV, Bratislava, s. 57-75. 180 - Die Verbreitung von traditionellem Baumaterial und traditionellen Bautechniken bei Wohnhäusern in den böhmischen Ländern im 19./20. Jahrhundert. In: Fünfte Arbeitskonferenz der Organisationskommission für den Ethnologischen Atlas Europas und seiner Nachbarlănder (24.-27. September 1974 in Visegrád-Ungarn), Budapest, s. 83-88. 1975 - k otázce architektury zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách (Na okraj studie J. Škabrady a Zd. Smetánky v Archeologických rozhledech 26, 1974). In: Vlastivědný sborník Podbrdska, 8-9, s. 218-229 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Výsledky etnografického studia větrných mlýnů v Československu. In: ČL, 62, s. 1-8 + obr. příl. - Lokality větrných mlýnů v Lechách, na Moravě a ve Slezsku zjištěné na základě kartografických elaborátů pozemkových katastrů 19. století. In: ČL, 62, s. 9-10 (spoluautor: Ota Pokorný). - Rozšíření a četnost větrných mlýnů v Československu (na podkladě etnokartografického studia). In: Sborník materiálů ze semináře o větrných mlýnech, Technické muzeum v Brně, s. 7-28. - Dělnické pavlačové domy v Libni, In. Etnografie dělnictva, 3, Národopisná knižnice, 12, malotirážní tisk ÚEF ČSAV, Praha, s. 173-190, 210, 219 + obr. příl. (spoluautor: Ladislav Štěpánek). - Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (Maketa) , 3, tisk ÚEF ČSAV, Praha, s. 1-103). - Ke vztahu městského a vesnického domu v době národního obrození (Ukázka z výsledků záchranného výzkumu V. Pražáka a J. Vařeky v jihomoravské oblasti). In: Etnografie národního obrození, 1, Národopisná knižnice, 15, malotirážní tisk ÚEF ČSAV, Praha, s. 3-11. 1976 - Hrázděný dům v Čechách a jeho vztah k oblastem patrové lidové architektury (Etnokartografická studie věnovaná památce dr. Em. Baláše). In: ČL, 63,[/] s. 4-22 + obr. příl., 1 mapa (spoluautor: Josef Scheybal) . - The stone house in Bohemia (Its evolution and geographic distribution). In: Monumentorum tutela Ochrana pamiatok, 9, vyd. Obzor, Bratislava, s. 309-. -320. - Sociální aspekty v českých muzeích v přírodě. In: NA, 13, s. 185-190. - Středočeská náves se zvláštním zřetelem k oblasti středního Polabí na Nymbursku. In: Vlastivědný zpravodaj Polabí, 16, s. 59-65. - Lidové stavitelství Slánska. Vyd. MNV v Třebízi, 48 s. 1977 Der Anpassungsprozess im Bauernhaus der tschechischen Sprachinsel im jugoslawischen Banat. In: ES, 8-9, s. 61-81. - Základní problémy etnografického výzkumu v Severočeském hnědouhelném revíru. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti, 1, Československo, vyd. SAV, Bratislava, s. 168-173. - Vznik okapové orientace u českého domu (Příspěvek k otázce vztahů vesnického a městského domu). In: SN, 25, s. 470-473. - Česko-německý a německo-český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení. Tschechisch deutsches und deutsch - tschechisches Wörterbuch (ländliches Bauwesen): In: ZKSVI, příloha 3, 98 s. - Formy dělnického bydlení v Praze od konce 19. století do třicátých let. In: Etnografie dělnictva, 8, Národopisná knižnice, 18, malotirážní tisk ÚEF ČSAV, Praha, s. 69-74, 268, 325. Specifické rysy způsobu bydlení pražského dělnictva od konce 19. století do třicátých let 20. století. In: Etnografie dělnictva, 9, Národopisná knižnice, 19, malotirážní tisk ÚEF ČSAV, Praha, s. 125-141, 270, 284. - Kritika Schierova pojetí vztahu české lidové kultury k německé (se zřetelem k lidovému domu). In: Etnické procesy, 1, Národopisná knižnice, 31, tisky ÚEF ČSAV, Praha, s. 148-156. 181 1978 - Slovník lidového stavitelství (přístěnné sloupky). In: NA, 15, s. 59-62. - Lidový dům na Příbramsku (Názvoslovná hranice termínů "síň" - "dům" užívaných pro vstupní prostor obydlí). In: Vlastivědný sborník Podbrdska, 13, s. 87-91. - Lid a jeho kultura v době národního obrození (Koncepce, prameny, teorie a metodologie, osnova, stav a cíle). In: ZKSVI, Příspěvky k etnografii národního obrození v Čechách, příloha 3, s. 7-40. - Etnografický atlas - jeho úkoly a cíle. In: Etnogralický atlas, 1, Opera ethnologica, 8, tisky ÚEF ČSAV, Praha, s. 13-38. - Současný stav, cíle a teoretické problémy etnokartografického studia lidového stavitelství v českých zemích. In: Etnografický atlas, 1, Opera ethnologica, 8, tisky ÚEF ČSAV, Praha, s. 127-139. - Katalog Výstavy národopisných kreseb Josefa V. Scheybala. Vyd. Severočeské muzeum v Liberci, 16 s. 1979 - Středočeská náves. Vyd. MNV v Třebízi, 56 s. (spoluautorka: Vanda Jiřikovská). - Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. In: ČL, 66, s. 149-155 + obr. příl. 1980 - Vztah mezi formou rodiny a obydlím (Doklady z oblasti slovenských Javorníků). In: SN, 28, s. 69-77 (spoluatorka: Alena Plessingerová). - Vesnické sídelní typy a jejich společenská' centra na Valašsku a v Těšínském Slezsku. In: Těšínsko. Vlastivědný zpravodaj okresů Karviná a Frýdek-Místek, č. 4, s. 33-34. 1981 - Způsob bydlení a bytová kultura. In: Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848-1939. Vyd. Academia, Praha, s. 125-182. - Lidová architektura, interiér a domové zvyky Čech v epoše národního obrození. In: ČL, 68, s. 131-144. - L'architecture en bois de la Bohëme et de la Moravie. In: Le bois dans l'architecture et la sculpture slaves. Vyd. L'Organisation des Nations Unies pour l'éducation, la science et la culture, Paris, s. 167-176, 282, 293 (spoluautorka: Anna Pitterová). - Chodský lidový dům. In: z chodského hradu, s. 1-9. - Zasięg karpackich elementów budownictwa mieszkalnego na terytorium Moraw zachodnich i Czech. In: Etnografia Polska, 25 (seš. 2), s. 133-142 (spoluautorka: Alena Plessingerová). 1982 - Objev vyobrazení českého roubeného domu z konce 15. století. In: ČL, 69, s. 210-218 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Druhé doplněné a přepracované vydání. Vyd. Slovácké muzeum v řadě Kultura a tradice, 16, Uherské Hradiště, 104 s. 1983 - Odraz období národního obrození v lidové architektuře Čech. In: Na pomoc muzejní práci. 1. Lid a lidová kultura národního obrození. Vyd. ÚEF ČSAV a Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, s. 19-25. - Lidová architektura, Encyklopedie. Vyd. SNTL Nakladatelství technické literatury, ALFA - Vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, Praha, 360 s. (spoluautor: Václav Frolec). - Nejstarší známý ikonografický doklad žudra a rozbor lidových staveb na vyobrazení Vimperka z roku 1684. In: ČNM, 152, s.131-143 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Naše lidové stavby. Vyd. Albatros (edice OKO, sv. 63), Praha, 352 s. (spoluautor: Jiří Langer). 1984 - Lidová architektura středních Čech. Vyd. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 28 s. (spoluautor: Jiří Škabrada). - k otázce vzniku čtyřbokých usedlostí v jihočeském pohraničí. In: Výběr z p rací členů Historického klu 182 bu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 21, s. 271-275. 1985 - Metody etnografického výzkumu předbělohorských vesnických staveb (na příkladech z vesnic bývalého jindřichohradeckého panství). In: NVČ, 2 (44), s. 47-54 (spoluautorka: Lydia Petráňová). - Čižba v krkonošském podhůří. In: ZKSVI, Člověk a kultura v Krkonoších a krkonošském podhůří, I-II, č. 2-3, s. 80-94 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Sídelní změny v novoosídleneckém pohraničí ČSR. In: ČL, 72, s. 65-71. - Bytová kultura rumunských Slováků v českém novoosídleneckém pohraničí. In: Národopisné informácie, č. 1, s. 59-65. - Základní formy dělnického bydlení v českých zemích (se zvláštním zřetelem k území východní Moravy). In: ZSNM, 79 (Etnografia 2B), s. 153-164. - Historicko - etnografické aspekty vývoje rolnického dvora na území ČSSR. In: Národopisné informácie, č. 2, s. 28-38. - Sídelní a stavební změny v novoosídleneckém pohraničí ČSR. In: Etnické procesy, 2, Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945 (Společnost a kultura). Sborník referátů přednesených na konferenci s mezinárodní účastí konané ve dnech 5.-8. listopadu 1984 v Sobotíně, okr. Šumperk. Část 1, vyd. ÚEF ČSAV, Praha, s. 280-293. 1986 - Čtyřboké usedlosti v jižních Čechách a jejich vztah k lidové architektuře Českomoravské vrchoviny. In: Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve dnech 17. a 18. října 1984 ve Svobodných Hamrech. Vyd. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích, s. 5-9. - Stavební tradice a bydlení zemědělského lidu a dělnictva od počátku českého národního obrození do období formování socialistické společnosti (se zřete[/]lem k starším fázím sídelně-stavebního vývoje české vesnice). Doktorská disertační práce z oboru národopis, Praha, 273 s. + 3 publikace v příl. - Stavební tradice a bydlení zemědělského lidu a dělnictva od počátku českého národního obrození do období formování socialistické společnosti (se zřetelem k starším fázím sídelně-stavebního vývoje české vesnice). Autoreferát doktorské disertační práce z oboru národopis. Praha, 45 s. - Počátky lidového malovaného nábytku (v českých zemích). In: UŘ, č. 3, s. 62-64 (spoluautorky: Lydia Petráňová, Alena Plessingerová). - Dělnické kolonie v Třinci. In: ČL, 73, s. 130-136 (spoluautor: Lubomír Procházka). - Südböhmen als ethnographische Region. In: JVK, 29 (14), s. 64-66. - Poznámky ke kapitole "bydlení" v národopisné syntéze českého dělnictva. In: ZKSVI, České dělnictvo, 1. Dělnické obydlí a bydlení, č. 5, s. 6-7. - Češi v Jugoslávii (Otázky studia lidové hmotné kultury). In: Češi v cizině, 1. Vyd. ÚEF ČSAV ve spolupráci s Československým ústavem zahraničním v Praze, s. 121-137, 235. - Písmo a znak na lidové architektuře (Jakub Bursa). UŘ, č. 4, s. 20-22, 83, 85, 87 (spoluautorka: Alena Plessingerová). B. Články, referáty, zprávy 1951 - Několik poznámek k starším formám valašského zemědělství. In: ČL, 6, s. 92-93. 1953 - Stavební techniky starého lidového domu na Osoblažsku. In: RZ, 3, s. 60-61 (spoluautor: Josef Scheybal). 1959 - Sklářské muzeum v Jablonci nad Nisou. Sklář a keramik, 9, s. 117. 183 1960 - Ochrana lidových staveb v okrese Teplice 1. v Č. In: Věstník Národopisné společnosti československé v Praze, č. 1, s. 7-8. 1961 - Zpráva o národopisném výzkumu NSČ v oblasti revíru severočeských hnědouhelných dolů. In: Věstník Národopisné společnosti československé v Praze, č. 1, s. 38. 1962 - Otázky z oboru čižby - lovení ptáků. Příloha k Věstníku Národopisné společnosti československé v Praze, č. 5, s. 8-10 (spoluautorka: Alena Plessingerová). 1964 - Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. In: Věda a život, 5, s. 288-291. - Výzkum lidové hmotné kultury v zátopových a důlních oblastech v roce 1963. In: ČL, 51, s. 186-189. 1965 - Zpráva o kamenných lidových plastikách ze sběru národopisného oddělení Národního muzea v Praze v oblasti Severočeského hnědouhelného revíru v prosinci 1963. In: ČL, 52, s. 123-124. - Mezinárodní konference o studiu lidové kultury v Karpatech (v roce 1964). In: ČL, 52, s. 253-254. - Výzkumy lidové hmotné kultury v zátopových a důlních oblastech v Čechách a na Moravě v roce 1964. In: ČL, 52, s. 319-320. - Německý národopisný kongres v Marburgu v roce 1965. In: ČL, 52, s. 363-364. 1966 - Zpráva o výzkumu lidové hmotné kultury v zátopových a důlních oblastech v roce 1965. In: ČL, 53, s. 179-181. - Současní lidoví řezbáři, In: MVP, 4, s. 111-112. - Emanuel Baláš (1914-1966). In: NA, 3, č. 1, s. 60-61. - Současní lidoví řezbáři, národopisné oddělení Histo[/] rického muzea - Národního muzea, Praha. In: NA, 3, č. 2, s. 52-53. - Porýnské muzeum v přírodě v Kommern (NSR). In: PP, 26, s. 221-222. - Výzkum v povodí Želivky. In: Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 1-2, s. 67-68. - Zpráva o Valném shromáždění a výroční konferenci Národopisné společností československé při ČSAV a Slovenské národopisné společnosti při SAV, konané v Poděbradech ve dnech 16.-18. března 1966. In: ČL, 53, s. 247-248. - Národopis Moravskoslezských Beskyd. In: NA, 3, č. 3-4, s. 59-60. 1967 - Sympozium "Organizace etnografických muzeí v přírodě" a rumunské skanzeny. In: PP, 27, s. 90-93. - k bukurešťskému sympoziu Organizace etnografických muzeí v přírodě - principy a metody (7.-15.9. 1966). In: ČL, 54, s. 127-129. - Zpráva o zasedání valného shromáždění Slovenské národopisné společnosti při SAV v Bratislavě ve dnech 25.-27. 10. 1966. In: ČL, 54, s. 129-130. - k šedesátým narozeninám Ladislava Štěpánka. In: ČL, 54, s. 247-248. - Záchranné výzkumy lidové hmotné kultury v ÚEF ČSAV v roce 1966. In: ČL, 54, s. 250-251. 1968 - Národopisná konference v Jugoslávii. In: NA, 5, s. 64-65. - Devátá konference jugoslávských národopisců (Vršac 16.-20. září 1967). In: ČL, 55, s. 252. - Záchranný národopisný výzkum na dolním toku Želivky. In: Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 1-2, s. 70. - Muzea v přírodě v severozápadním Německu. In: PP, 28, s. 172-176. - Záchranný národopisný výzkum na dolním toku Želivky. In: ČL, 55, s. 316-318. 184 - Výroční konference a Valné shromáždění NSČ při ČSAV 22.-24. 5. 1968. In: NA, 5, s. 247-249. - Výstava obrázků na skle v NSR. In: NA, 5, s. 269-270. - Zpráva o výroční konferenci a Valném shromáždění NSČ při ČSAV ve Strážnici ve dnech 22.-24. 5. 1968. In: ČL, 55, s. 369. 1969 - Konference o výzkumu německého lidového domu (3.-7. 9. 1968) . In: ČL, 56, s. 185-186. - k osmdesátým narozeninám doc. dr. Viléma Pražáka. In: NA, 6, s. 120-121. - Loški muzej - nejstarší jugoslávské národopisné muzeum v přírodě. In: Vlastivědný zpravodaj Polabí, s. 45-48. - Lidové jesličky v muzeu ve Valašském Meziříčí. In: ČL, 56, s. 350. Současný stav studia lidového stavitelství v českých zemích a jeho význam pro budování muzeí v přírodě. In: MVP, 7, s. 169-173. 1970 - k šedesátinám univ. doc. dr. Josefa Voráčka. In: ČL, 57, s. 1-2. Anotovaná bibliografie etnografických a sociologických prací Josefa Voráčka. In: ČL, 57, s. 2-4. - Muzeum v přírodě v jugoslávském Sisku. In: NA, 7, s. 146-148. - Konference o dokumentaci lidového stavitelství v Detmoldu (NSR) . In: ČL, 57, s. 173-174. - Skanzen v rakouském Mondesee. In: PP; 30, s. 248-250. - XVII kongres Savezu udruženja folklorista Jugoslavije (Poreč 1970). In: NA, 8, s. 84-85. 1971 - Pražské sympozium k 75. výročí založení Národopisného muzea českoslovanského. In: NA, 8, s. 191. - O akulturaciji jezikovne diaspore v tudjejezičnem okolju. In: Savez udruženja folklorista zveza društev folkloristov Jugoslavije - 18. kongres. Bovec 14.-18. septembra 1971, s. 7 (spoluautorka: Iva Heroldová).[/] - Markéta Luskačová: Poutníci (1965-1970). Výstava fotografií ve foyer divadla Za branou v Praze. In: NA, 8, s. 303. - Lidové stavitelství. In: Naučný slovník zemědělský, 3 (k - 1), Praha, s. 1046-1059 (spoluautorky: Soňa Švecová, Alena Plessingerová). 1972 - Národopisná muzea v přírodě v NDR. In: NA, 9, s. 70-73. - "Slavonie a Češi". In: NA, 9, s. 156. - Národopisná muzea v přírodě v Čechách. In: Zpravodaj pro dopisovatele NSČ, 3, č. 2, s. 1-4. - Zpráva o mezinárodní karpatské konferenci o lidovém stavitelství (Smolenice 15.-20. 11. 1971) . In: ČL, 59, s. 123. - Mezinárodní sympozium o ochraně lidové architektury (Vysoké Tatry - Brno 30. 8. - 7. 9. 1971) . In: ČL, 59, s. 123-124. - Kronika socialistické vesnice. Výstava pořádaná k 8. sjezdu JZD v Oblastním muzeu v Roztokách u Prahy. In: NA, 9, s. 236. - Zpráva ze zasedání Československé sekce MKKK v Martině 1972. In: NA, 9, s. 306. - Etnografie současné vesnice a muzeum (Roztoky u Prahy 26.-27. června 1972). In: NA, 9, s. 307. - Dřevo v životě valašského lidu. In: NA, 9, s. 309-310. - Rakouské skanzeny. In: ZSNM, 66 (Etnografia 13), s. 239-245. 1973 - Etnografie oblastí s intenzívní proměnou životního prostředí a muzea. In: NA, 10, s. 65-66. - k akulturaci jazykové diaspory v jinonárodním prostředí (Z výzkumu českých národnostních menšin). In: Zbornik 18. kongresa SUFJ - Bovec 1971, Ljubljana, s. 84-88 (spoluautorka: Iva Heroldová) 1974 - Konference Národopisné společnosti československé. In: NVČ, 8-9 (37-38) , s. 150-151. 185 - Dvě národopisné výstavy v Českých Budě;ovicích. In: ČL, 61, s. 53. - Současné výsledky a perspektiva středověké archeologie (Solenice 19:-23. listopadu 1973). In: ČL, 61, s. 241 (spoluautor: Zdeněk Smetánka) . - k výzkumu způsobu bydlení a bytové kultury dělnictva. In: ZKSVI, Etnografie pražského dělnictva, příloha 1, s. 88-92. - Konference NSČ v roce 1972. In: Zpravodaj pro dopisovatele Národopisné společností československé při ČSAV, 5, č. 1, s. 2-3. - Za Jaroslavem Kramaříkem (1923-1974). In: NA, 11, s. 123-124. - Krušnohorské muzeum hraček v Seiffenu. In: NA, 11, s. 334-335. - Konference o stavu prací a dalších úlohách Etnografického atlasu Slovenska (Moravany 10.-13. 12. 1973). In: ČL, 61, s. 242. - Jihočeský masopust v Národopisném muzeu. In: ČL, 61, s. 242-243. - Tätigkeit des Atlas-Zentrums in Prag. In: Fünfte Arbeitskonferenz der Organisationskommission für den Ethnologischen Atlas Europas und seiner Nachbarländer, 24.-27. September 1974 in Visegrád Ungarn, Budapest, s. 221. 1975 - Výstava o lidovém stavitelství ve Slaném. In: NA, 12, s. 71. - Záchranný národopisný výzkum ve středním a dolním Podyjí na jižní Moravě, In: NA, 12, s. 73. - Pracovní konference Etnologického atlasu Evropy v Maďarsku (Vyšehrad 23.-28. září 1974) . In: ČL, 62, s. 107-108. - Interetnické vztahy v lidové architektuře. In: ČL, 62, s. 112. - Muzeum lidových staveb v Zalaegerszegu. In: NA, 12, s. 232-234. - Ocenění práce kolektivu pro výzkum etnografie pražského dělnictva. In: ČL, 62, s. 235. - k úkolu státního plánu "Lid a lidová kultura národního obrození" (VIII - 3 - 9/lf+. In: ZKSVI, Pří[/]spěvky k etnografii národního obrození v Čechách, příloha 2, s. 1-6. - Za PhDr. Jaroslavem kramaříkem. In: Vědecké práce Zemědělského muzea, 15, s. 5-6. 1976 - Vědecká konference o poslání národopisu v socialistické společnosti (spojená s valným shromážděním NSČ při ČSAV a SNS pri SAV), Martin 2.-5. 6. 1975. In: ČL, 63, s. 47-48. - Krása proutí - Okresní muzeum Táborska v Soběslavi, červenec - srpen 1975. In: ČL, 63, s. 50. - Za akademikem Jiřím Horákem. In: NA, 13, s. 53-54. - z klenotnice lidové kultury Hané. In: NA, 13, s. 74-76. - Vyhodnocení dotazníku o lidovém stavitelství (č. 18 materiál a konstrukce obytného domu). In: Zpravodaj pro dopisovatele Národopisné společností československé při ČSAV, 6, s. 2. - Bilaterální československo-sovětský seminář v Malých Vozokanech (14.-16. září 1976). In: ČL, 63, s. 108. - Vědecká konference Polské národopisné společnosti (PTL). In: ČL, 63, s. 109. - Muzeum v přírodě jako forma tezaurace stavebních památek (Rožnov p. R. 3.-5. listopadu 1975). In: ČL, 63, s. 111. - Ke vztahu českého a německého lidového domu. In: SN, 24, s. 237-239. - Pozdrav arch. Ladislavu Štěpánkovi k sedmdesátinám. In: NA, 13, s. 290-291. - Za doc. dr. Vilémem Pražákem. In: ČL, 63, s. 239. 1977 - Etnokartografické práce v českých zemích (Diskusní příspěvek). Národopisné informácie, č. 1 - 2, s. 86-88. - Etnografické časopisy v socialistických zemích. In: Zpravodaj pro členy a kandidáty NSČ, 3, s. 1-3 (spoluautor: Richard Suk). - Dosažené výsledky v plnění úkolu "Lid a lidová kultura národního obrození". In: ZKSVI, Česko-německá spolupráce mezi Ústavem pro etnografii a folklo- 186 ristiku ČSAV v Praze a etnografickým pracovištěm Akademie věd NDR v Drážďanech, příloha 2, s. 17-33. - Záchranné etnografické výzkumy ÚEF ČSAV v letech 1971-1975 (SHR, sokolovský revír, vodní díla). In: ČL, 64, s. 41-49. - Vztahy vesnické a městské architektury (Seminář subkomise pro lidové stavitelství a bydlení při MKKK, Svidník 1.-3. 6. 1976). In: ČL, 64, s. 54-55. - Pamětní síň Jana Nedvěda v Národopisném muzeu v Třebízi. In: ČL, 64, s. 55. - VI. mezinárodní konference organizační komise Etnologického atlasu Evropy (EA). In: ČL, 64, s. 116-117. - Etnokartografický seminář ve Vozokanech. In: ČL, 64, s. 118. - Konferencija "Etnografičeskie žurnaly v socialističeskich stranach". In: Sovetskaja etnografija, č. 5, s. 145-146 (spoluautor: Richard Suk). - Druhá porada mezi ÚEF ČSAV v Praze a etnografickým pracovištěm Akademie věd NDR v Drážďanech. In: ČL, 64, s. 242. Účast ÚEF ČSAV na slovanském programu UNESCA. In: ČL, 64, s. 245. - Etnografie a antifašismus (Vědecká konference u příležitostí 35. výročí vyhlazení Lidic, Praha 14.-15. června 1977). In: ČL, 64, s. 245-246. - Zweite Beratung zwischen dem Institut für Ethnographie und Folkloristik der ČSAV (Praha) und der Arbeitsgruppe "Volkskultur im Übergang vom Feudalismus zum Kapitalismus" im WB Kulturgeschichte/Volkskunde des Zentralinstituts für Geschichte der AdW der DDR. In: Demos, 17, s. 231-232. 1978 - Lidová architektura na Teplicku. Revue Teplice, č. 4, s. 12. - Metodologické otázky výzkumu lidové hmotné kultury v českém pohraničí. In: Lidová kultura a současnost, 4, Současná vesnice, vyd. Blok, Brno, s. 147-150. - Etnografická expozice a památková ochrana v Rymicích. In: ČL, 65, s. 113. - Etnokartografické práce v českých zemích. In: SN, 26, s. 152-153.[/] - Šebelové ve volyňském muzeu v létě 1976. In: ČL, 65, s. 175. - Zemědělství minulosti a současností (Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 1977). In: ČL, 65, s. 176. - Etnofilm 1977 v Rožnově pod Radhoštěm. In: ČL, 65, s. 176-177. - Lidová kultura v kresbách Karla Langra, Vlastivědný ústav, Vsetín 21. 5. - 18. 6. 1978. In: NA, 15, s. 329. - k etnografickému studiu česko-německých vztahů (Ukázka z výzkumu lidového domu). In: ZKSVI, Českoněmecká spolupráce mezi Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze a etnografickým pracovištěm Akademie věd NDR v Drážďanech, příloha 2, s. 110-118. 1979 - Záchrana a nové využití větrného mlýna v Kuželově na Horňácku. In: ČL, 66, s. 48-49. - Stanovnice. Dokumentace života obyvatel zátopového území (Vlastivědný ústav Vsetín, červenec - září 1977) . In: ČL, 66, s. 49. - Zemřel Josef Kšír (30. 11. 1892 - 19. 6. 1978). In: ČL, 66, s. 54. - Za Václavem Menclem (16. 1. 1905 - 27. 7. -1978). In: ČL, 66, s. 106-107. - Místo a poslání muzeí v přírodě v socialistické kultuře (Rožnov p. R. 14.-16. 11. 1978). In: NA, 16, s. 148-149. - Výstava národopisných kreseb Josefa V. Scheybala v Severočeském muzeu v Liberci (prosinec 1978 leden 1979). In: NA, 16, s. 153. - Pražská konference "Současný stav a úkoly etnografické vědy v socialistických zemích" (2.-6. 10. 1978). In: ČL, 66, s. 171-172 (spoluautorka: Iva Heroldová). - Dvě karpatské konference (o katastrálních sídlech a lidové stavební kultuře). In: ČL, 66, s. 173. - Národopisné kresby Josefa V. Scheybala (Severočeské muzeum v Liberci, prosinec 1978 - leden 1979). In: ČL, 66, s. 175. - Současný stav etnografického studia dělnického bydlení v českých zemích. In: ZKSVI, příloha 2, s. 47-54. 187 1980 - Výstavy lidové architektury v Čechách v letech 1978-1979. In: NA, 17, s. 69-70. - Lidová architektura Chodska v obrazech a dokumentaci arch. Václava Kohouta. In: ČL, 67, s. 50. - Jubilejní konference Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (Krakov - Mogilany 8.-12. 10. 1979). In: NA, 17, s. 135136. - Za Václavem Kohoutem. In: Minulostí Západočeského kraje, 16, s. 283. - Za doc. PhDr. Josefem Voráčkem. In: NA, 17, s. 290-291. - Palestinské lidové umění. Národopisné muzeum výstavní pavilón, Praha červen - září 1979. In: NA, 17, s. 331-332. - Výstava "Domov na předměstí" v Etnografickém mu- zeu Moravského muzea v Brně. In: ČL, 67, s. 234-235. 1981 - Lidová architektura zbudovských Blat v obrazech Aloise Terše. In: Český lid, 68, s. 56. - Kultura a způsob života průmyslového a agrárního proletariátu od jeho počátků až do konce 19. století (vědecké kolokvium v Karl-Marx - Stadtu ve dnech 3.-5. 11. 1980). In: ČL, 68, s. 108-109. - Základní terminologie krovu lidových staveb. In: NA, 18, s. 81-84. - Životní jubileum Antonína Robka. In: NA, 18, s. 131-132. - Pozdrav Jaroslavu Štikovi. In: NA, 18, s. 133-134. - Konference "Lid a lidová kultura národního obrození" v Přerově nad Labem v roce 1980. In: NA, 18, s. 152-153. - k malému dotazníku č. 28 - "Stodoly". In: Zpravodaj pro dopisovatele Národopisné společnosti československé při ČSAV, 17, s. 4. - Tradiční a současná kultura obce Čičmany (seminář k přípravě komplexního národopisného výzkumu v Čičmanech, Čičmany 23.-24. 4. 1981). In: NA, 13, s. 313-314.[/] 1982 - Třebízské památky (Národopisné muzeum v Třebízi, květen - srpen 1981). In: ČL, 69, s. 60. - Lidová architektura NDR v kresebné a technické dokumentaci Jochena Helbiga. In: ČL, 69, s. 60. - Akvarely a kresby Josefa V. Scheybala. In: Lidová architektura a plastika a jejich ochrana. Akvarely a kresby Josefa V. Scheybala. Vyd. MNV v Malé Skále, 2 s. - Ochrana památek lidové kultury. In: Průboj, 34, č. 119, s. 5. - Berlínská konference o bytových poměrech a způsobu bydlení průmyslového dělnictva (16.-19. 6. 1981). In: ČL, 69, s. 121. - Jubilejní pozdrav Jánu Mjartanovi. In: ČL, 69, s. 185-186 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Člověk a kultura v Krkonoších 'a krkonošském podhůří. In: ČL, 69, s. 239-240. - Za Vratislavem Šmelhausem. In: ČL, 69, s. 240. - Evropské skanzeny. Výstava v Národopisném muzeu v Třebízi (červen - říjen 1982). In: NA, 19, s. 318. - Hospodářský rok na Valašsku. Národopisná výstava v Okresním vlastivědném muzeu na Vsetíně v létě 1982. In: NA, 19, s. 318-319. 1983 - Lidové stavitelství Novostračecka ve výstavní síni muzea. In: MVP, 21, s. 38-39. - Kolokvium k národopisnému výzkumu magdeburských Blat (Magdeburg 2.-3. 11. 1982). In: ČL, 70, s. 117. - Člověk a kultura v jižních Čechách. In: ČL, 70, s. 173-174. - Vítězslav Volavý. In: NA, 20, s. 159-160. 1984 - Činnost dopisovatelů NSČ při ČSAV. In: Národopisný věstník československý, 1 (43), s. 50-52. - Devadesát let Národopisné společností československé. In: NA, 21, s. 119-120. - Sto let muzea a Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí. In: MVP, 22, s. 232-233. - Etnofilm Rožnov p. R. 1983. In: ČL, 71, s. 238-239. 188 - Lidová architektura Českého ráje v kresbách Antonína Chmelíka. In: NA, 21, s. 296-297. 1985 - Zpráva o valném shromáždění Národopisné společností československé při ČSAV (Kašperské Hory 12. 9. 1984). In: NVČ, 2 (44), s. 107-112. - Bulharská lidová architektura ve skansenech a památkových rezervacích. In: ČL, 72, s. 44-47. - IX. strážnické sympozium Malé město. In: ČL, 72, s. 107. - Výstava lidové architektury na Klatovsku. In: UŘ, č. 2, s. 69. - Lidová architektura Klatovska na výstavě Okresního muzea a galerie v Klatovech. In: NA, 22, s. 132-133. - Sympozium o problémech regionální kultury. In: ČL, 72, s. 182. - Jubileum PhDr. Zdeňka Mišurce. In: NA, 22, s. 182183. - Pozdrav Zdeňku Mišurcovi k šedesátinám. In: ČL, 72, s. 246-247. - Úvodní poznámka ke studii Viléma Pražáka: Úvod ke studiu čičmanského domu. In: Vlastivedný zborník Považia, 15, s. 221-222. 1986 - Národopisné výstavy ve Volyni, Českém Krumlově, Kašparských Horách a Sušici. In: MAP, 24, s. 41-43. - Jubilejní pozdrav Igoru Krištekovi. In: NA, 23, s. 37 -39. - Etnofilm Rožnov pod Radhoštěm 1985. In: NA, 23, s. 56-57. - Konference o metodách etnografické práce. In: ČL, 73, s. 51-52. - Osmdesátiny arch. Ladislava Štěpánka. In: NVČ, 3 (45) , s. 85-86. - Jubileum PhDr. Heleny Johnové, CSc. In: NVČ, 3 (45), s. 86. - Životní jubileum Ivy Heroldové. In: NVČ, 3 (45), s. 87. - Za PhDr. Jaroslavem Marklem, CSc. In: NVČ, 3 (45), s. 110-112.[/] - Seminář o lidovém nábytku (Uherské Hradiště 22.-23. 10. 1985). In: NA, 23, s. 133-134. - Expozice lidového bydlení v Kravařích. In: UŘ, č. 3, s. 68-69. - Jubilejní pozdrav arch. Ladislavu Štěpánkovi, In: ČL, 73, s. 182-183. - Jubilejní pozdrav Ivě Heroldové. In: NA, 23, s. 190-191. - Bedřich Havránek v Národní galerii v Praze. In: NA, 23, s. 211-212. - Lidové stavby ve Zbyslavi (Příspěvek ke studiu lidového domu v širší oblasti středního Polabí). In: Vlastivědný zpravodaj Polabí, 26, č. 5-6. C. Recenze a referáty o knihách 1951 - Naše Valašsko, 13. In: NVČ, 32, s. 193-195. - Dolina Urgatina, 1-3. In: NVČ, 32, s. 195. 1958 - Siołkowice Stare. In: RZ, 8, s. 128-129. 1959 - T. Chorzanowski, Karczmy i zajazdy Polskie. In: RZ, 9, s. 94. 1963 - J. Šolc - J. V. Scheybal, Lidové stavby v Pojizeří. In: SN, 11, s. 151-153. 1964 - H. Wesolowska, Etnograficzne badania nad młynarstwem wiejskim Opolszczyzny (Wiatraki). In: ČL, 51, s. 120-121. 1965 - H. Wesołowska, Etnograficzne badania nad młynarstwem wiejskim Opolszczyzny (Młyny wodne). In: ČL, 52, s. 63. - A. Plessingerová, Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky. In: ČL, 52, s. 107-108. - ZSNM 57 (Etnografia 4). In: ČL, 52, s. 109-110. 189 - G. A. Megas, The Greek House. In: ČL, 52, s. 236-237. - P. Stahl, Planurile caselor romineşti tărăneşti. In: ČL, 52, s. 237-238. - E. Baláš, Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru. In: Demos, 6, s. 166. - S. Švecová, Rodinné a majetkové delenie v ľudovom bývaní. In: Demos, 6, s. 171. 1966 - Zeitschrift für Volkskunde, 61. In: ČL, 53, s. 164-165 (spoluautor: Jaroslav Kramařík). - ZSNM, 58 (Etnografia 5). In: ČL, 53, s. 169-170. - V. Burian, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. In: ČL, 53, s. 173-174. - ZSNM, 59 (Etnografia 6). In: ČL, 53, s. 314-315. - T. Wróblewski, Wspólne elementy w ludowych kulturach srodkowej Europy. In: ČL, 53, s. 318-319. - M. Hornung, Rauchküche und Rauchstube in Osttirol. In: ČL, 53, s. 319-320. - E. Baláš, Oblasti hrázděné konstrukce a patrových domů s podvážkou na Mělnicku. In: Demos, 7, s. 50. - A. Pitterová, Vývoj základních půdorysných typů tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických pramenů. In: Demos, 7, s. 55. - V. Pražák, Lidové stavby v oblasti vodního díla Orlík na středním Povltaví. In: Demos, 7, s. 55-56. - V. Pražák, k problematice vzniku jizby a síně v čs. obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franskému domu. In: Demos, 7, s. 56. - J. Vařeka, Lidové stavby v ašském výběžku. In: Demos, 7, s. 59. 1967 - K. Ilg, Die Entwicklung der Stube unter dem Gesichtspunkt bodensständiger Rauchstuben im Süd Westen des deutschen Kulturraumes. In: ČL, 54, s. 57. - A. Deroko, Folklorna architektura u Jugoslaviji. In: ČL, 54, s. 125. - B. Schier, Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa. In: ČL, 54, s. 242-243. - V. Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku. In:[/] ČL, 54, s. 246. - F. Klonowski, Drewniane budownictwo ludowe na Mazurach i Warmii. In: ČL, 54, s. 313-314. - V. Frolec, Die Volksarchitektur in Westbulgarien im 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. In: ČL, 54, s. 345. - G. Ränk, Die Bauernhausformen im baltischen Raum. In: NA, 4, č. 3-4, s. 39-40. - F. Klonowski, Drewniane budownictwo ludowe na Mazurach i Warmii. In: DJV, 13, s. 481-483. 1968 - I. Nizińska, Budownictwo wiejskie we wsi Ciche, pow. Nowy Targ. In: NA, 5, s. 56. - J. Dias, Moulins portugais. In: NA, 5, s. 132-133. - NVČ, 2 (35). In: NA, 5, s. 239-240. - J. Beneš, Eine chronologische Übersicht der Freilichtmuseumsprojekte. In: Demos, 9, s. 20. - M. Kříž, Die Denkmalpflege der Volksarchitektur Süd - und Mittelmährens. In: Demos, 9, s. 20. - V. Frolec, Die Volksarchitektur in Westbulgarien im 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. In: Demos, 9, s. 53-54. - V. Frolec, On the Question of the Origin of the Irregular Nucleated Villages. In: Demos, 9, s. 54. - L. Štěpánek, Slovenský dům s podlomením ve středoevropské lidové architektuře. In: Demos, 9, s. 59-60. 1969 - Horňácko. In: NVČ, 3-4 (36-37), s. 251-252. - ZSNM, 61 (Etnografia 8). In: ČL, 56, s. 45. - R. L. Séguin, La Maison en Nouvelle - France. In: ČL, 56, s. 181. - K. .Bedal, Das Umgebindehaus im nordöstlichen Bayern. In: ČL, 56, s. 181. - ZSNM, 62 (Etnografia 9). In: ČL, 56, s. 311. 1970 - R. Bednárik, Ľudove staviteľstvo na Kysuciach. In: ČL, 57, s. 52-53. - R. Śmiałowski - E. Dąmbska, Budownictvo drewniane 190 i młyny wietrzne na Ziemi Lubuskiej. In: NA, 7, s. 138-139. - F. Lipp, Oberösterreichische Stuben. In: ČL, 57, s. 161. - E. Koller, Beiträge zur Geschichte des Bauwesens im Salzkammergut. In: ČL, 57, s. 161-162. - A. Fiedler - J. Helbig, Das Bauernhaus in Sachsen. In: ČL, 57, s. 313. - ZSNM, 63 (Etnografia 10). In: ČL, 57, s. 354. - J. Štika, Ohniště v karpatských salašnických kolibách. In: Demos, 11, s. 136. - J. Vařeka, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. In: Demos, 11, s. 136-137. - J. Šťastný - J. Šťastná, Krčkové stavby na Jilemnicku a Náchodsku. In: Demos, 11, s. 136. - J. Vařeka, Konstrukce a půdorys lidového domu ve slovenských obcích pod Javorníky. In: Demos, 11, s. 137. 1971 - J. Hähnel, Zur Methodik der hauskundlichen Gefügeforschung. In: NVČ, 5-6 (38-39), s. 299-300. - S. Schwenk, Zur Terminologie des Vogelfangs im Deutschen. In: NVČ, 5-6 (38-39), s. 301-303'. - V. Frolec, Kulturní společenství a interetnické vytahy v lidovém stavitelství v Podunají. In: NVČ, 5-6 (38-39) , s. 298-299. - Souborné vydání prací G. A. Megase c lidovém stavitelství. In: ČL, 58, s. 56. ( - V. Jílek - J. Pavlíková, Obraz lidové architektury Západočeského kraje. In: ČL, 58, s. 61. - G. Bugge - Ch. Norberg - Schulz, Stav og laft i Norge. In: NA, 8, s. 173. - Materiały Muzeum budownictwa ludowego w Sanoku, 1969, č. 10. In: NA, 8, s. 187-188. - Dva národopisné příspěvky ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, 11, 1970. In: NA, 8, s. 289-290. - I. Sedej - F. Šarf, Kmečka hiša na Slovenskom alpskom ozemlju. In: ČL, 58, s. 186-187. - V. H. Pöttler, Führer durch das Österreichische Freilichtmuseum. In: ČL, 58, s. 187. - O. Moser, Das Kärtner Freilichtmuseum in Maria[/] Saal. In: ČL, 58, s. 187. - K. Baumgarten, Hallenhäuser in Mecklenburg. In: ČL, 58, s. 309-310. 1972 - ZSNM, 64 (Etnografia 11). In: ČL, 59, s. 55-56. - Cibinium, 1967/68. In: ZSNM, 66 (Etnografia 13), s. 247-248. - M. Gschwend, Schweizer Bauernhäuser. In: NVČ, 7 (40) , s. 261-262. - R. Fischer, Das Bauernhaus im Vogtland. In: ČL, 59, s. 240-241. - ZSNM, 65 (Etnografia 12). In: ČL, 59, s. 251. 1973 - Ethnologia slavica, 2. In: ČL, 60, s. 59. - Documentatie Landelijke Bouwkunst. In: NA, 10, s. 141-142. - NVČ, 7 (40). In: NA, 10, s. 144-145. - A. Bergmann: Fachwerkbauten in der Nordostoberfalz und im Egerland. In: ČL, 60, s. 126. - ZSNM, 66 (Etnografia 13). In: ČL, 60, s. 246. - Haus und Hof in Österreichs Landschaft. In: ČL, 60, s. 255-256. 1974 - J. Štika, Etnografický region Moravské Valašsko. In: ČL, 61, s. 109-110. - ZSNM, 67 (Etnografia 14). In: ČL, 61, s. 111. - Z. Marková, Lidové stavitelství v oblasti Žďárských vrchů. In: ČL, 61, s. 112. - I. Vlăduţiu, Etnografia Romănească. In: ČL, 61, s. 119-120. - A. Vajkai, Szabadtéri néprajzi múzeumok Veszprém megyében. In: ČL, 61, s. 121-122. - J. Budinská, Dějiny teplického muzea 1897-1972. In: MVP, 12, s. 122. - J. Kramařík, Dosavadní stav a perspektivy kartografického studia jevů tradičního zemědělství v československém národopisu. In: Demos, 14, s. 88. - J. Kramařík, O některých problémech etnokartografického studia a jejich významu pro národopisnou 191 práci v ČSSR. In: Demos, 14, s. 88-89. - R. Vermouzek, Čižba na Brněnsku. In: Demos, 14, s. 108. - A. Plessingerová, Zvyklostí a pověry při stavbě obydlí a obyčeje spojené se životem v domě na slovenských svazích Javorníků. In: Demos, 14, s. 143-144. - P. Michelsen, Frilandsmuseet. In: ČL, 61, s. 253. - J. C. Notebaart, Windmühlen. In: ČL, 61, s. 253-254. - K. Bedal, Ofen und Herd im Bauernhaus Nordostbayerns. In: ČL, 61, s. 255-256. 1975 - J. Schepers, Vier Jahrzehnte Hausforschung. In: ČL, 62, s. 57-58. - Österreichische Volkskundeatlas, 5. In: NA, 12, s. 52-53. - Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. In: ČL, 62, s. 113-114. - O. Pokorný, Soupis a lokalizace větrných mlýnů v Čechách. In: ČL, 62, s. 114. - Ghidul Muzeului tehnicii populare. Muzeul Brukenthal. In: ČL, 62, s. 122-123. - J. Vondra, Přehled technických památek v českých zemích. In: Demos, 15, s. 30. - V. Scheufler - V. Šolc, Voroplavba na jihočeských tocích. In: Demos, 15, s. 38-39. - A. Plessingerová, Neue Erkenntnisse über die Entwicklung des volkstümlichen Interieurs und die Wohnart in der Nordwestslowakei. In: Demos, 15, s. 50. - - V. Pražák, Obytné lidové stavby v oblasti dolní Želivky. In: Demos, 15, s. 49-50. - Architektura ČSR, 30, č. 7, In: Demos, 15, s. 52. - Š. Mruškovič, Obilné zásobnice. In: ČL, 62, s. 180. - ZSNM, 68 (Etnografia 15). In: ČL, 62, s. 240-241. - F. Šustek, Větrné mlýny v Oderských vrších. In: Demos, 15, s. 130. - J. Veselská, Sakrální památky v okrese Frýdek-Místek. II - dřevěné kostely. In: Demos, 15, s. 131. - J. Kramařík, O významu a smyslu etnokartografické práce v současné době. In: Demos, 15, s. 311. - M. Něnička, Průzkum zátopové oblasti vodního díla[/] Orlík Komisí pro vodní hospodářství ČSAV 1954-1961. In: Demos, 15, s. 327-328. - V. Frolec, Stavební materiál a střecha lidového domu na Moravě a ve Slezsku ve světle etnokartografického studia. In: Demos, 15, s. 341. 1976 - Etnografie pražského dělnictva, 1, 2. In: ČL, 63, s. 53.` - V. Frolec, Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. In: ČL, 63, s. 53-54. - SN, 22, č. 3. In: ČL, 63, s. 55. - H. J. Rach, Bauernhaus, Landarbeiterkaten und Schnitterkaserne. In: ČL, 63, s. 62. - A. Zippelius, Handbuch der europäischen Freilichtmuseen. In: ČL, 63, s. 62. - Životní prostředí a tradice. In: MVP, 14, s. 53-54. - K. Bedal, Haus und Stadel. In: ČL, 63, s. 125. - A. Bergmann, Fachwerkbauten (der Volksarchitektur) in der Oberpfalz. In: ČL, 63, s. 125. - Povstání poddanského lidu 1775 v severovýchodních Čechách. In: ČL, 63, s. 244. - Valašské muzeum. In: ČL, 63, s. 247. - V. Frolec, Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. In: Demos, 16, s. 216-217. - Z. Frynta - A. Procházka, Dělnické kolonie 19. století v Praze a na Kladensku. In: Demos, 16, s. 217. A. Pitterová, Historie stavebních proměn domů č. 158 a 192 ve Fügnerově ulici v Poděbradech. In: Demos, 16, s. 217. 1977 - M. Sopoliga, Narodna architektura Ukrajinciv schidnoj Slovaččyny. In: ČL, 64, s. 59-60. - V. Tůmová, Pražské nouzové kolonie. In: ČL, 64, s. 189. - Acta Ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae, 24, č. 3-4. In: ČL, 64, s. 191. - O. Pokorný, Soupis a lokalizace větrných mlýnů v Čechách. In: Demos, 17, s. 114. 1978 - ZSNM, 7 (Etnografia 17). In: ČL, 65, s. 50. 192 - Gemer 1, 2. In: ČL, 65, s. 50-51. - H. Olszański, Chłopskie wiatraki Pogórza. In: ČL, 65, s. 57-58. - M. Pokropek, Budownictwo ludowe w Polsce. In: ČL, 65, s. 58. - Jahrbuch für Hausforschung, 27. In: NA, 15, s. 128-129. - Vlastivědný sborník Podbrdska, 8-9. In: NA, 15, s. 129-130. - Acta Ethnographic Academiae Scientiarum Hungariaoae, 25, č. 1-2. In: ČL, 65, s. 191. - A. Pitterová, Jedna z nejstarších staroslovanských stavebních technik. In: Demos, 18, s. 126. - H. Wolf - Beranek, Die Sudetendeutsche Volkskunde seit 1918. In: ČL, 65, s. 245. - J. Czajkowski, Budownictvo ludowe Podkarpacia. In: ČL, 65, s. 251. 1979 - V. Kovářů, Lidový dům v Jihomoravském kraji. In: ČL, 66, s. 57. - A. G. Igovän, Podkonice. In: ČL, 66, s. 112. - A. Pitterová, Vztah vesnického a městského domu. In: Demos, 19, s. 208-209. 1980 - M. Gładyszowa, Górnošląskie budownictvo ludowe. In: ČL, 67, s. 62-63. - M. Pokropek, Atlas sztuki ludowej i folkloru w Polsce. In: ČL, 67, s. 63. - J. Langer, Stroje v lidové kultuře 2 - vodní mlýny. In: Demos, 20, s. 98-99. - A. Kurial, Katalog lidové architektury, 1-3. In: ČL, 67, s. 241-242. 1981 - J. Trejbal, Třebízské sušárny. In: ČL, 68, s. 119. - Acta scansenologica, 1. In: ČL, 68, s. 192. - Bäuerliches Wohnen und Wirtschaften um 1800, 2. In: ČL, 68, s. 192. - V. Mencl, Lidová architektura v Československu. In: Minulostí Západočeského kraje, 17, s. 228-229.[/] - M. Berka a kol., Větrné mlýny jako technické památky. In: NA, 18, s. 218-219. - ZSNM, 74 (Etnografia 21) . In: ČL, s. 248-249. - Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích. In: Slovácko, 23, s. 116-117. 1982 - A. Robek, Městské lidové zdroje národního obrození. In: ČL, 69, s. 61-62. - P. Švorc, Štrba. In: ČL, 69, s. 192. - Architektura dřevěných kostelů (Zamyšlení nad knihou R. Brykowského). In: PP, 7, s. 413-415. - A. Kurial, Katalog lidové architektury, 1-3. In: Demos, 22, s. 114-115. 1983 - Bibliographia ethnographica carpatobalcanica, 1. In: ČL, 70, s. 59-60. - Lidová architektura v Československu. Zamyšlení nad stejnojmennou knihou Václava Mencla. In: NA, 20, s. 1-16. - V. Mencl, Lidová architektura v Československu. In: ČL, 70, s. 118. -. K. Baumgarten, Das deutsche Bauernhaus. In: ČL, 70, s. 125-126. - Le bois dans l'architécture et la sculpture slaves. In: ČL, 70, s. 191-192 (spoluautorka: Alena Plessingerová). - Národopisná muzea v přírodě. In: NA, 20, s. 208-209. - S. Brouček, České národopisné hnutí na konci 19. století. In: JVK, 26, s. 168. - J. Trejbal, Třebízské sušárny. In: JVK, 26, s. 236. 1984 - Vom Bauen und Wohnen. In: ČL, 71, s. 62. - - J. Langer - J. Souček, Problémy rozvoje muzei v přírodě v Československu. In: Demos, 24, s. 80-81. - B. Koč, Pobaltím za větrnými mlýny. In: Demos, 24, s. 107. 1985 - L. Štěpánek, k chalupě čp. 7 z osady Draho, pře- 193 nesené do skanzenu v Přerově n. Labem. In: Demos, 25, s. 97. - A. Plessingerová, Čižba v Krkonoších a krkonošském podhůří. In: Demos, 25, s. 120. - V. Burian, Pohlednice pramenem k historii větrných mlýnů. In: Demos, 25, s. 124-125. 1986 - J. Mjartan, Ľudové rybárstvo na Slovensku. In: MVP, 24, s. 124.[/] - R. Brykowski - M. Kornecki, Drewniane kościoly w Małopolsce Południowej. In: NA, 23, s. 127-128. - Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. In: NA, 23, s. 129. - L. Šmolková - V. Coganová, Lidová architektura Pojizeří a Krkonoš. In: MVP, 24, s. 187. - J. V. Scheybal - J. Scheybalová, Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách. In: ČL, 73, s. 248. Sestavil Václav Frolec 194 ZPRÁVY JUBILEA K životnímu jubileu Soni Burlasové [obsah] Všírom poli rokyta, ej, zlatem, sriebrem prevíta. Jestliže jsme naši zdravici uvedli citací lidové písně, má to svůj hluboký smysl. Nestalo se tak jen proto, že pod názvem "V šírom poli rokyta" vyšla jedna ze stěžejních prací naší oslavenkyně, kterou věnovala slovenským lidovým baladám, romancím a novelistickým písním. Zvolili jsme tento text jako motto spíše z jiného důvodu: Zlatem, sriebrem prekvita veškerá její práce. Zlatem, sriebrem prekvita její vztah ke všem dobrým lidem, zlatem, sriebrem prekvita i naše přátelství. Kolikrát si jen vzpomínám, jak nezištně mi dovolila nahlédnout do rukopisu své knihy, která vyšla v Bratislavě 1969, která se však tiskla v Brně: Ľudové balady na Horehroní! Prohlížíme-li její rukopisnou bibliografii, do níž skromně, ale přitom velmi sympaticky nezahrnula bohatou činnost recenzní a zpravodajskou (která vždy působí přinejmenším trochu podivně v tzv. výběrových bibliografiích), nacházíme zde malou desítku knižních titulů, šest desítek originálních studií a dvě[/] PhDr. Soňa Burlasová, CSc. desítky významných prací popularizačního charakteru. Publikace se rozpadají do těchto tematických okruhů: Kromě prací o lidových baladách, v rámci nichž věnovala nevšední zájem vztahům hudby a slova, vystupují do popředí publikace o písňové tvorbě s družstevní tematikou - odrazu socialistických přeměn ve folklórní tvorbě - o partyzánské, odbojové a protifašistické písni a o písni dělnické. s tím se pak bezprostředně stýkají nebo se odtud odvíjejí další témata:[/] lidová píseň v současnosti, tradice a inovace v lidové písni, kontinuita ve folklórní tradici aj. Vedle studií, jimiž přispěla do některých národopisných monografií, zabývala se rovněž celou řadou otázek speciálních. Několik prací věnovala např. výzkumu etnických diaspor, otázkám symbiózy dvou kolonizačních větví v písňové kultuře jedné obce, procesu doznívání písňové etnické tradice v enklávě. Zajímavé pohledy přinesla také na regionální styly ve slovenské lidové písni - na vztahy slovenské lidové písně k písni české a k písním sousedních národů. Žánrová klasifikace - to je další tematický okruh, který nesmíme přehlédnout; kromě balad ji z tohoto zřetele zaujaly zvláště písně svatební a "krstinové" a vztahy píseň - obřad. z ostatních vědeckých zájmů S. Burlasové připomeňme sběr a vydávání lidových písní na Slovensku v minulosti a dnes, teoretické a metodologické otázky studia nositelů lidových tradic, nestrofické útvary ve slovenském lidovém zpěvu a v neposlední řadě slavistické srovnávací studium ve slovenské etnomuzikologii, Je to jistě úctyhodný záběr, i když jsme v této stručné charakteristice zda 195 leka nevyčerpali všechna témata, kterým kdy věnovala pozornost. Soňa Burlasová (Sláviková) se narodila 23. VI. 1927 v Horních Otrokovcích (okr. Nitra). Po absolvování gymnázia v Nitře se zapsala na filozofickou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě, kde na ni nejvíce zapůsobil prof. dr. Jozef Kresánek. Po absolutoriu nastoupila do Národopisného ústavu SAV; tam patří už po léta k nejpřednějším pracovníkům. Na závěr nesmíme pominout ani to, že svůj život trvale spojila s muzikologem a skladatelem Ladislavem Burlasem, s nímž láskyplně vychovala dva syny (oba jsou absolventy skladby), a že také po několik let přednášela etnomuzikologii na té fakultě, kterou sama absolvovala. Významně se tedy tato na slovo vzatá odbornice podílela a dosud podílí i na výchově mladé generace. Lze si jen přát, aby všechna její práce i nadále a, co nejdéle zlatem, sriebrem prekvitala. Dušan Holý PhDr. Ladislav Buzek šedesátiletý [obsah] Jméno Ladislav Buzek jsme téměř po dvě desetiletí vídávali pod četnými reportážemi a fejetony v tisku, pojednávajícími o kultuře a kulturností včetně lidových tradic. Dovedl je zasadit do obecných souvislostí, bylo v nich cítit promyšlený syntetický názor a mimořádné znalosti. Kromě dobrého jazykového základu z jindřichohradeckého gym[/]názia (narodil se v tomto městě 14. 1. 1927) studoval dějiny umění a archeologii (1946-1951), filmovou kameru (1946-1949 pomocná vědecká síla ve třídě prof. Plicky), etnografii a folkloristiku (1964-68). Přesto, když se stal r. 1971 profesionálním etnografem, přistupoval k formulování vědeckých soudů s rozpaky a značnou zdrženlivostí. Úcta ke zkoumanému materiálu se projevuje v jeho náročnosti na kultivovanou preciznost vědecké i populární prezentace. Zabývá se nejvíce lidovými zvyky a i když bibliografie jeho vědeckých prací není rozsáhlá, podstatně přispívá k rozvoji oboru i svými postoji na četných seminářích a konferencích. z autorsky nezveřejněných prací je třeba zdůraznit jeho přínos v sestavení prvých rozsáhlých studijních textů pro průvodce Valašského muzea, podíl na natočení několika národopisných filmů a na přípravě festivalů Etnofilm v Rožnově p. R. Patnáct let zastával funkci vedoucího oddělení výzkumu a sbírkových[/] fondů Valašského muzea v přírodě. Málokdo z etnografů dovede tak fotografovat jako Laďa Buzek. v jeho záběrech kromě poznání objektu a dokonalého zvládnutí techniky cítíme i poutavou krásu. Nejplněji a nejradostněji Laďa ze sebe vydává své umělecké schopnosti při rekonstrukcích různých historických činností: hra o sv. Dorotě, jarmareční písně, bio Ilusion, programy několika jarmaků, mikulášských průvodů a jiných programů Valašského muzea v přírodě, ale i třeba příležitostné verše v kruhu přátel. Není snadné táhnout tak široký záběr s vědeckou poctivostí a společenskou zodpovědností. Správný vztah mezi teorií, způsobem jejího sdělování a praktického uplatnění si musí vyřešit každý sám v sobě a myslím, že Laďovy projevy všeho druhu rádi přijímáme jako velmi užitečné a nejen pro rozvoj našeho oboru. k šedesátinám Ti Laďo přejeme hlavně zdraví a dlouhou tvůrčí aktivitu. Jiří Langer[/] NEKROLOG Za tvůrcem slovenské muzikologické školy Jozef Kresánek (1913-1986) [obsah] Ve dnech 27.-28. října 1983 se konalo v Bratislavě sympozium, jehož ústředními tématy bylo hodnocení díla Jozefa Kresánka a Mirosla[/]va Filipa. Jozef Kresánek slavil tehdy své sedmdesátiny a k jeho poctě zde bylo prosloveno 18 příspěvků; sám tu vystoupil s referátem věnovaným památce hudebního teoretika a akustika Miroslava Filipa předčasně zemřelého v roce 1973 ve věku 41 let. Když v roce 1986 vyšel 196 Prof. dr. Jozef Kresánek, DrSc. Foto I. Grossmann. z tohoto sympozia sborník, se smutkem jsme v něm četli redakční poznámku: "V čase korektúry tohto zborníka československá muzikoló[/]gia zaznamenala smutnú udalosť a nenahraditeľnú stratu: úmrtie univ. prof. PhDr. Jozefa Kresánka, DrSc. (14. marca 1986). A tak Muzikolo[/]gické bilancie '86 vychádzajú in memoriam nielen Miroslava Filipa, ale aj Jozefa Kresánka, do posledných týždňov života aktívne prítomného v slovenskej hudobnej kultúre. Česť jeho pamiatke!" Jozef Kresánek se narodil 20. prosince 1913 ve známé a kulturně výrazné slovenské obci Čičmany. Později vyrůstal v Trenčíně; tam v roce 1932 absolvoval gymnázium. Pak se rozhodl pro vysokoškolská studia v Praze: pro studium muzikologie a estetiky na Karlově univerzitě - a současně pro studium skladby na pražské konzervatoři. Jistě plným právem se vzpomíná na čtyřhvězdí jeho vynikajících univerzitních učitelů: Zdeňka Nejedlého, Josefa Huttera, Otakara Zicha a Jana Mukařovského, ale neméně oprávněně bývá zdůrazňováno též absolutorium mistrovské školy Vítězslava Nováka; i to se blahodárně podílelo na formování jeho osobnosti, Skladatelský talent (v jeho nevelkém skladatelském díle se oceňuje zvláště invenční originalita a slohová vytříbenost) zatlačily sice u Kresánka jiné činností - pedagogická a především vědecká. Ale komponistické školení mu vždy umožňovalo nadhled z jiného úhlu a ve svých vědeckých pracích je nejednou plodně zužitkoval. Po pražských studiích zakončených v roce 1939 nastoupil za tzv. Slovenského štátu (s doktorátem z Karlovy univerzity a s diplomem z pražské konzervatoře!) jako výpomocný učitel na učitelském ústavě v Prešově. Odtud v roce 1940 odešel do Martina, kde 197 zastával v Matici slovenské místo referenta hudebního odboru. Sem se vrátil i v roce 1943 po návratu z dvouleté prezenční vojenské služby. v roce 1944 se stal asistentem na bratislavské filozofické fakultě; tam budoval po osvobození základy semináře pro hudební vědu. Od roku 1953 zde působil jako docent a od roku 1963 jako profesor. Své vědecké dílo dovršil trilogií obsáhlých syntéz Základy hudobného myslenia (1977), Tonalita (1983) aTektonika; mohl se ještě těšit i z odevzdání poslední z nich do tisku. Všechny práce charakterizuje široký rozhled po celém světě hudby. Žádná zúžená evropocentristická hlediska, nýbrž objektivní etnomuzikologický přehled o celém rozsahu hudební kultury. v tom spočívají hlavní devízy těchto prací, k nimž zákonitě směřovala nejen píle a houževnatost, nýbrž i koncepčnost jeho vědecké práce. Když bezprostředně po skončení vysokoškolských studií vydal ve svých osmadvaceti letech rozsahem nevelký spis Dejiny hudby (Prehľad), napsal tehdy v úvodu: "Dejiny obsahujú jednak usporiadané lexikálne dáta o hudobníkoch a hudobných dielach, jednak snažia sa zachytiť zmysel hudobného vývoja, tj. vývoj specifiky hudobnej podstaty. Prvému som sa snažil, nakoľko je to len možné, vyhýbať, lebo lexikálne dáta sa zabudnú a akákoľvek ich znalosť je z umeleckej stránky bezcenná. Mne šlo predovšetkým o zachytenie zmyslu hudobného vývoja." Takové je základní krédo, které[/] pak Kresánek sledoval ve všech svých hlavních muzikologických pracích, ať už zkoumal jakékoli speciální problémy. Osvědčilo se mu to stejně tak ve zmíněné trilogii syntéz, jako v Ú vodu do systematiky hudobnej vedy (1980), ve skvělé kritické pramenné edici Zbierka tancov a piesní Anny Szirmay-Keczerovej (1967), ve studii Historické korene hajdúskeho tanca (1959) nebo v knize Slovenská ľudová pieseň so stanoviska hudobného (1951), na jejímž základě se úspěšně rozvíjelo celé další etnomuzikologické bádání na Slovensku. Má tedy své nesporné zásluhy také na tom, že slovenská etnomuzikologie zaujímá dnes přední místo v měřítku evropském i světovém. Ano, Jozefu Kresánkovi se podařilo, co se podaří jen málokterému vysokoškolskému pedagogovi: vytvo[/]řil muzikologickou a etnomuzikologickou školu. A tak Kresánek nepřežívá jen v tom, co sám kdy napsal. Nalézá pokračování v řadě svých nejnadanějších žáků, které dovedl zapálit pro stejně nadšené a nádherné hledání neznámého. Jak napsal Ladislav Burlas (1983): "Špecializácia i široký rozhľad, integrácia i syntéza sú úlohou pre mladé generácie, ktoré vychoval a ktorými dnes slovenská muzikológia disponuje." Osobně jsem prof. Kresánka poznal při několika obhajobách jako příkladně skromného člověka. Jako oko v hlavě chovám knihu Tonalita s jeho podpisem. Vždy znovu se k jeho dílu obracím pro nejedno poučení. Dušan Holý[/] DĚJINY Dvojí výročí Josefa Lady (17. 12. 1887-14. 12. 1957) [obsah] "Jednou ve škole jsme četli nahlas článek, v kterém byla popisována poloha města Hallstadtu v Horních Rakousích u jezera Hallstadtského. Čtli jsme, že leží stupňovitě od jezera vzhůru po příkré stráni. v přestávce jsem si toto město hned nakreslil a potom jsem to doma ukazoval mamince. Ale ta místo pochvaly se krátce zeptala: "Byls tam někdy? Nebyl, viď? Tak po druhé[/] kresli jen to, cos opravdu viděl!" Od té chvíle jsem tedy kreslil jenom naši ves, náš starý kostel a různě ty statky, chalupy a baráky. A snad jsem dělal dobře." Čas mu dal za pravdu - ač neúprosně běží, Ladovo dílo nestárne. Vskutku činil dobře, že kreslil to, co důvěrně znal, a že to kreslil způsobem tak osobitým, že jakkoli snaha po nápodobě vyznívá jako plagiát, byť i z ruky vlastní dcery. Jeho výtvarný odkaz je tak průzračný, že není třeba žádných dodatečných rozborů a výkla 198 Zabijačka. Josef Lada, 1935. dů, abychom pochopili, kde jsou zdroje a podněty ke vzniku celoživotního, bezpříkladně jednotného díla. Přece však k němu existuje spolehlivý klíč - autorovo vlastní vyznání, "Kronika mého života" (1944). Ponecháme-li stranou nespornou literární hodnotu, která ostatně neuniká ani autorům slovníků českých spisovatelů, zůstává pevným základem této autobiografické výpovědi její etnografická, řekněme raději lidopisná sdělnost. Není to pouhé curriculum vitae, které by po příkladu jiných vyzvedávalo autorovy osobní předností a schopnosti, nýbrž je to hluboce lidské vyznání o životních radostech a strastech v ro[/]dině vesnického ševce na pozadí rodných Hrusic u Senohrab, je to svého druhu národopisná monografie jedné rodiny a tak trochu i jedné středočeské vesnice. Ladovy vzpomínky na dětská a klukovská léta mají cenu etnografických svědectví a nadto poutají čtenáře autentickým zachycením dobové i společenské atmosféry a drobných všedních i svátečních dějů v rodině a v obci. I přes subjektivní ráz skládají Ladovy črty plastičtější a věrohodnější obraz o lidovém životě, než povrchní výsledky dnešních vědecky vyhlížejících hromadných šetření, z nichž se živý člověk skoro vytrácí. Barvitě jsou vylíčeny také některé výroční obyčeje, jako například mikulášské[/] obchůzky, vánoce nebo masopust, výstižné jsou charakteristiky hrusických spoluobčanů - sedláků, chalupníků, řemeslníků, muzikantů, vojenského vysloužilce, žebračky, rasa, hadrníka, hajného a ponocného. Josef Lada byl už od kolébky, jak sám dává najevo, vnímavým člověkem. Věrně zachytil četné podrobnosti, ba i podružnosti, které při pohledu zvenčí unikají většině pozorovatelů. Spolehlivost svých sdělení vysvětluje zlou zkušeností z dětství s otcovským potěhem: "Od těch dob také mluvím a píši s malými výjimkami - jenom co je pravda." Avšak Ladův význam v českých a v jistém směru i v evropských nebo světových kulturních dějinách nespočívá v tom, co řekl a co napsal, nýbrž především v tom, co nakreslil. Jeho kresby jsou právě tak lapidární a průzračné jako jeho memoárová knížka a nadto jsou mezinárodně srozumitelné. Také v nich přesně a s laskavým humorem postihoval vesnické i městské lidové typy, a to až natolik, že se z některých staly přímo prototypy. v plné míře to platí pro jeho kongeniální ilustrace k Haškovým Osudům dobrého vojáka Švejka; Ladovy postavy z této protiválečné (anti) epopeje se staly skoro závaznou normou a předurčují i jejich pojetí v jiných uměleckých žánrech, ať už v inscenacích opery Roberta Kurky nebo ve filmových podobách Švejka. Tato schopnost typizace se promítla i do ostatních rovin Ladova díla. Jeho vesničané, jeho antropomorfi 199 zovaná zvířata, jeho pohádkoví hrdinové i fantastické bytosti jsou typy, jimž dětský i dospělý divák nebo čtenář věří. Pokud by měl kdy existovat nějaký hastrman, musel by nepochybně vyhlížet tak, jak to Lada určiI. k tomu ještě přistupuje důsledná humanizace zobrazovaných skutečností i neskutečností. z jeho čertů nebo vodníků nejde strach, jsou lidštější, dobromyslnější, než mnozí lidé, jeho víla není žádná éterická bytost, ale plnokrevná, kyprá slovanská děva. Lada byl vůbec apoštolem harmonie: ve všem vládne pořádek a čistota. Vzorný soulad panuje ve vesnické hospodě a když se v ní strhne rvačka, krev neteče, jakož neteče ani při zabíjačce. Vesničané jsou sice všichni jen prostě oděni, ale nejsou otrhaní a špinaví ani při práci na poli nebo při pastvě. Vesnice i městečka svítí novostí a neposkvrněností, statky, chalupy i stodoly vyhlížejí jako novostavby, krajina je jako vymydlená. Shledáváme tu nápadný rozpor mezi verbálním a výtvarným popisem reality: zatímco v Kronice pronikají na povrch i negativní stránky společenského života na přelomu století, kreslířské dílo je sociálních aspektů skoro dokonale zbaveno. z této idealizace skutečností plyne, že možnost využití Ladových kreseb jako etnografického pramene je navzdory jejich silné inspiraci lidovou kulturou velmi omezená, takřka mizivá. Nelze jim upřít přesvědčivé zobrazení některých reálií, jenže ty známe z doby před osmdesáti lety[/] mnohem úplněji a dokonaleji podle stavu dochovaného ještě donedávna v terénu nebo zachyceného v muzejních sbírkách a ve fotografické dokumentaci. Při vysoké míře uměleckého zobecnění a zušlechtění se Ladovy kresby nemohou stát součástí národopisné ikonografie, o což ostatně jejich autorovi jistě nešlo. Zachovával jen základní obrysy[/] reálií z doby svého dětství a mládí, obrysy částečně už zašlé, částečně i vysněné. Ladova lidovost nespočívá tedy v etnografické hodnotě sdělení, nýbrž v pochopení obecně lidových potřeb umění a ve schopnosti jejich vyjádření adekvátním výtvarným výrazem, který lid přijal a učinil jej součástí národní kultury. Richard Jeřábek[/] KNIHY Alojz Habovštiak: Stredoveká dedina na Slovensku. [obsah] Bratislava 1985, 386 stran Předností knihy je komplexnost její koncepce. Jednotlivé pohledy na přírodní prostředí, organizovanost a velikost sídel, druhy staveb v rámci struktury obce i usedlosti, sídla drobné šlechty, vesnické kostely, hřbitovy, hrazení, pole, cesty a hranice katastru rekonstruují modelovou představu o vzhledu a funkci středověké vesnice, a to i v lokální a historické variabilitě forem jejích komponentů. Autor v úvodu objasňuje záměr shrnout dosavadní poznatky nepřehledně rozptýlené v odborném tisku. Proto jsou jednotlivé části knihy rozsahem nevyvážené, neboť nejvíce byly zkoumány kultové stavby, méně domy a hospodářské stavby a nejméně sídla[/] jako celky a zcela výjimečně jejich extravilánní prvky. Kromě hlavní kapitoly "Súčastí stredovekej dediny" (s. 78-226), jíž předcházejí metodické a sídelně geografické statě, je věnována celá kapitola problematice zaniklých vesnic (s. 227-246). Po krátkém závěru následuje bohatý katalog 133 lokalit (v některých jde o několik míst) s četnými náčrty a uvedením literatury, případně uložení a datace nálezových zpráv (s. 252-329). Podle toho může snadno vyhledat podrobnější informace i ten, kdo pravidelně nesleduje archeologická periodika. Kniha končí mapkou, tabulkou lokalit a soupisy literatury. Komplexnost přístupu má nevýhodu v tom, že o mnohých jevech čtenář zjistí, co všechno doposud není známo. Autor si pomáhá poukazem na výzkumy mimoslovenské (zejmé 200 na moravské a maďarské), z jejichž kontextu lze vytušit tendence a charakter toho, co musíme ještě objevovat. Publikace má tedy i velký význam programový. Právě systémová metoda interpretace účinně odhaluje bílá místa. Podle nich autor vytyčuje další výzkumné úkoly a vybízí k širší interdisciplinární spolupráci, Kniha je odvážným pokusem archeologa o syntézu doposud málo prozkoumané oblasti a rovněž odkrývá dluh tomuto významnému tématu ze strany historiků a možností uplatnění etnografů. Katalogem autor předkládá ucelené výsledky archeologických výzkumů ke specifickému hodnocení a interpretaci z hledisek dalších společenskovědních oborů. Nabízí se nám letmé srovnání se souběžně vydanou etnografickou monografií Ivana M. Balassi s podtitulem "Náčrt středověkého vývoje maďarského obydlí" čerpající především z archeologických pramenů. Ta sleduje pouze vývoj domu podle staletí v regionálních souvislostech. Ukazuje však, že etnograf má co říci k tomuto problému i bez analogií spojujících recentní období s jevy časově příliš vzdálenými. Velmi poučné je také srovnání s interpretací české problematiky u historika Josefa Petráně v Dějinách hmotné kultury I-1, která je rovněž systémová a při lapidárností encyklopedického podání již nepostihuje právě ten etnografy sledovaný sociálně geografický rozptyl kulturních jevů. Všechny tři knihy vyšly v r. 1985 a potvrzují potřebu mno[/]hostrannějšího hodnocení pramenů všech zainteresovaných oborů, aby další etapa syntetické práce dospěla k uspokojující odpovědi na všechny základní otázky o vývoji středověké vesnice v našich zemích. Jen se obávám, že Habovštiakova nabídka a výzva nebude dostatečně účinná, protože jeho kniha vyšla jen v 1000 výtiscích a nepodařilo se ji získat ani všem významným etnografickým pracovištím. Jiří Langer Polská monografie o povídkách ze života Dionizjusz Czubala: Opowieści z życia. Z badań nad folklorem współczesnym. [obsah] Uniwersytet Śląski, Katowice 1985, 109 s. Třebaže memoráty neboli vyprávění ze života (polsky opowieści z życia) náleží ke starým vypravěčským žánrům, zájem o jejich sběr a výzkum se začíná probouzet až po válce; jedině sovětští folkloristé se jim věnovali už od 20. let. v poslední době polští folkloristé patří k těm, kteří napsali několik podnětných statí a knih o memorátech (J. Ligęza, D. Simonides, J. Hajduk-Nijakowska aj.). Do této řady se nyní začlenil rovněž D. Czubala svou knižní rozpravou nazvanou prostě Opowieści z życia. v p rvní koncepci autor začal sbírat materiály s vojenskou, válečnou tematikou od 19. století až do druhé světové vojny. Navštívil 32 vesnic a 21 měst a zapisoval u 322 informátorů; shromáždil, jak sám říká, "několik[/] tisíc látek realistických povídek ze života" (s. 52). U více než dvěstě informátorů použil také dotazník s připravenými otázkami. V první kapitole se Czubala zabývá folklórem jako kulturním jevem. Rozlišuje tři vrstvy kultury (oficiální neboli "vysokou" - populární, masovou - lidovou, s. 11-12), ukazuje různé přístupy k současnému stavu folklóru a podává vlastní definici folklóru (s. 18-19, 23-24). Náleží k těm, kteří zdůrazňují uměleckou stránku, neboť soudí, že estetická i praktická funkce tvoří celost: "...idea estetická je jedním z hlavních motivů sdělení..." (s. 61). v pojetí folklóru zdůrazňuje kolování v přímé, meziosobní komunikaci, přijetí malými sociálními skupinami, anonymitu, variační proměnlivost atd. V druhé částí rozpravy podává historii sběru a bádání, hlavně v literatuře sovětské, polské a československé (z níž zná jen část prací). Další zahraniční literaturu - až na pár výjimek - ponechal stranou. Značnou část spisu věnoval metodice sbírání memorátu a vůbec folklórní prózy: zdůrazňuje, že kromě textu je nutno si pozorně všímat dalších jevů a prostředků vyprávění (intonace, přízvuk, pomlky, mimika, gesta, pohyb) a vůbec celé vypravěčské situace. Probírá některé hlavní vlastností memorátů a různé způsoby klasifikace (s. 64-68). Za jejich hlavní orientační bod považuje hodnoty, vyjádřené ve vyprávění; jsou produktem určité sociální skupiny (s. 201 69-79). Mám za to, že tento způsob klasifikace memorátů, který Czubala podává, odpovídá tematice, kterou autor sledoval (válečné náměty), avšak pro jiné tematické sféry se dá těžko využít. Poslední kapitolu ("Senzace jako obměna povídky ze života", s. 80-87) autor věnoval pozornost zvláštní odrůdě současného vyprávění, totiž vzrušujícím, senzačním příhodám, šťastným, vážným a často hrůzyplným, které se rychle šíří na veřejnosti a podobně jako anekdoty zase po krátké době se ztrácejí z oběhu. (Česky bychom je mohli označit za "fámy" a "klepy"). v příloze rozpravy autor otiskl asi dvacítku memorátů z druhé světové války. Oldřich Sirovátka Oskar Moser: Handbuch der Sach- und Fachbegriffe. Zur Erläuterung von Hausanlagen, Bautechnik, Einrichtung und Gerät im Kärntner Freilichtmuseum Maria Saal. [obsah] Vyd. Kärntner Freilichtmuseum, Klagenfurt - Maria Saal 1985, 250 stran, na okraji textu 215 kreseb Petra Jöbstla a O. Mosera Známý rakouský badatel univ. prof. Dr. O. Moser, specializovaný především na výzkum lidové hmotné kultury, vesnických sídel a bydlení, připravil k 25. výročí otevření skanzenu v Maria Saal slovník věcných a odborných termínů z širokého tematického okruhu lidových staveb, jejich zařízení a nářadí, s nimiž se návštěvník setká v korutanském muzeu v přírodě. Oskar[/] Moser, který se mimořádně zasloužil o vybudování tohoto muzea na vědecké základně, přistoupil k vypracování této tolik potřebné slovníkové příručky nejen kvůli rostoucímu počtu odborných dotazů z řad návštěvníků, ale také k využití souboru instruktivních kreseb lidového nářadí z pozůstalostí ing. P. Jöbstla i svých vlastních (stavební a konstrukční prvky) a ovšem k poučení odborníků i širší veřejnosti. Hesla zařazená do slovníku byla vybrána s přehledem a odpovědně a je třeba uvítat, že autor k nim přiřadil i nářeční termíny. Výklad jednotlivých hesel, řazených v knize abecedně, je věcný a výstižný; k významným heslům je připojena také základní literatura, jejíž soupis nalezneme na konci knihy. Český čtenář zvlášť pak uvítá, že Oskar Moser se hlavně u hesel obecnějšího charakteru neomezuje jen na korutanské poměry, ale daný jev vykládá v širších souvislostech středoevropských a podle potřeby i skandinávských a západoevropských. Zřejmě jazyková bariéra zabránila tomu, že ve slovníku je na korutansko-české kulturní paralely poukázáno spíše jen výjimečně, i když při čtení hesel zjišťujeme tyto podobností u celé řady jevů; vždyť jde o východoalpskou kulturní oblast dýmných jizeb, špýcharů a z velké části i špýcharových domů. Je však zapotřebí říci, že některé jevy neinterpretujeme u nás zcela shodně (tak např. jednotný dům chápeme jako řazení obytných i hospodářských prostor v horizontálním i vertikálním smě[/]ru pod společnou střechou, avšak nikoliv už jako celý průchozí, neboť přinejmenším připojená stodola je u nás přístupná jen zvenčí - viz Einhof, s. 71), na druhé straně některé uváděné jevy nejsou zcela shodné s našimi (tak např. v komorách korutanských špýcharů se na rozdíl od našich poměrů nespávalo - viz Getreidekasten, s. 89). Řada zajímavých hesel se týká střechy s hřebenovou vaznicí, které autor věnoval také samostatnou publikaci a o níž bylo u nás referováno. Je třeba ještě vyzvednout, že autor učinil řadu srovnání se sousedním Slovinskem (termínem veža se tam však označuje střední síň příčně děleného trojdílného domu, nikoliv nádvorní podsíň - viz "Labn", Laube, s. 127, Längslaube, s. 128). Krásná kniha O. Mosera je velkým přínosem a obohacením nejen rakouské, ale i evropské etnografické literatury a neměla by chybět mezi příručkami v žádné národopisné a muzeologické knihovně. Josef Vařeka 202 SBORNÍKY Vesnice v procesu současných změn. Společenskovědní studie [obsah] (Das Dorf im Prozeß der gegenwärtigen Veränderungen. Gesellschaftswissenschaftliche Studie). k vydání připravil Václav Frolec, odpovědný redaktor Jan Janák. Vyd. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Ústav lidového umění ve Strážnici, Brno 1986, 206 s., čes. resumé (studie v němčině nebo angličtině) Předmluva cizojazyčného sborníku napsaná Václavem Frolcem přehledně seznamuje s počátky etnografického výzkumu kultury a způsobu života kolchozního rolnictva v SSSR v letech 1947-48, s reakcí československého národopisu na tyto nové úkoly počátkem padesátých let a s dosaženými výsledky etnografického studia současné české a slovenské vesnice. Autor zároveň podtrhl nezbytnost mezioborového výzkumu současné vesnice, který se pod jeho vedením realizuje především v pěti vybraných vesnicích sdružených v Jednotném zamědělském družstvu Československo-sovětského přátelství se sídlem v Prušánkách na Hodonínsku. Sborník přináší první badatelské výsledky tohoto spojeného společenskovědního výzkumu. V úvodní studii Společenskovědní výzkum současné vesnice Václav[/] Frolec a Věra Šepláková upozornili na nutnost rozlišení změn souvisejících s obecným civilizačním vývojem a revolučními změnami vyvolanými socializací vesnice, analyzovali základní otázky společenskovědního výzkumu a podtrhli význam studia etnických procesů současné vesnice; oceňujeme, že k práci je připojen soupis základní literatury. Archeolog Vladimír Podborský v práci nazvané Revoluce v zemědělství stanovil v sedmitisíciletém vývoji zemědělství tři revoluční mezníky (vznik a prvotní rozvoj zemědělské produkce, prvá průmyslová revoluce, socializace českého zemědělství) a podrobně charakterizoval jednotlivé epochy. Socialistickou etapu vývoje zpracoval Lubomír Slezák ( Socializace vesnice v historickém kontextu), podle něhož analýza jejích socialistických přeměn musí obsáhnout i nezemědělskou oblast, neboť vesnice ztratila tradiční agrární charakter. Názorně to ukazuje stať Lubomíra Nového o socioprofesních změnách jihomoravské vesnice (na příkladě obce Prušánky, 2 000 obyvatel). Tyto změny se promítají také do rodiny, které věnoval pozornost Ivo Možný. Josef Švancara a Růžena Lukášová v analýze psychologického profilu sedmiletého prušánského[/] a brněnského dítěte došli k závěru, že vlivem civilizačních změn dochází "(1) ke zvýšení úrovně psychického vývoje současné generace sedmiletých dětí, (2) k zmenšení rozdílů mezi venkovskými a městskými dětmi" (s. 134). k obdobným závěrům dospěl také Jiří Kulka, který sledoval psychologii hodnotových preferencí ve městě a na venkově. Otázkou náboženského vědomí obyvatel současné jihomoravské vesnice se podrobně zabývá Jiří Gabriel, který zpracoval odpovědi 216 mužů a žen ve stáří 22-29, 41-45 a 58-62 let. Marie Krčmová ve studii Jazyk a lokální společenství kromě jiného zdůraznila, že jazykový výzkum v dané lokalitě se nemůže omezit jen na popsání tradičního dialektu, ale že je zapotřebí rozpoznat i jeho funkce v současné společnosti, zjišťovat změny v jeho struktuře a odhalit zákonitosti pronikání a používání spisovného jazyka a vztah mluvčích k tomuto jazyku včetně výzkumu místní formy hovorové češtiny. Závěrečné dvě studie tohoto přínosného sborníku napsali Bohuslav Beneš a Iveta Halačová, kteří na základě folkloristických výzkumů na jižní Moravě zevrubně zhodnotili slovesné komunikace vesnických dětí a mládeže v poslední třetině 20. století, a František Hradil se Zdenkou Veselou vypracovali stať Škola a její funkce v životě současné vesnice (na příkladě Prušánek). Josef Vařeka 203 "Lipovljanski susreti '85". Istraživanje, prezentacija i zaštita kulture narodnosti. [obsah] Vyd. Savjet i Organizacioni odbor "Lipovljanskih susreta" a Zavod za istraživanje folklora Zagreb. Lipovljani 1986, 184 s., cizojazyčná resumé Marija Dalbello: Grada za bibliografiju o narodnostima i etničkim grupama u SFRJ. Prilog Godišnjaku "Lipovljanskih susreta '85", Istraživanje, prezentacija i zaštita kulture narodnosti. Lipovljani 1986, nestr. U příležitosti 11. Lipovljanských setkání v srpnu 1985, která manifestují politickou jednotu národů, národností a etnických skupin na území Jugoslávie, zorganizoval Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku v Záhřebu rozhovor za kulatým stolem na téma Výzkum, prezentace a ochrana kulfury národností. Slavonské Lipovlany nebyly k těmto setkáním vybrány náhodně, ale z toho důvodu, že tam společně žijí a pracují lidé šestnácti národů a národností. Je třeba také vyzvednout, že Lipovlanská setkání se těší mimořádné pozornosti a aktivní účasti stranických a státních orgánů. Úvodní referáty byly z velké části zaměřeny na otázky metodologie a teorie (etnos, národ, národnost, etnická skupina, akulturace, výzkum v interetnickém terénu, formování národnostních skupin atd.) a přednesli je Ema Derossi-Bjelajacová, Dun ja RihtmanAuguštinová, Nives Ritig[/] Beljaková, Duro Vidmarović a jiní. Další příspěvky vycházely z tematických výzkumů národů, národností a etnických skupin, žijících především ve Slavonii. Mnohé z těchto příspěvků se dotýkaly také lidové kultury a způsobu života Čechů a Slováků. Např. Mladen Tomljenović ve stati o lidové architektuře v Lipovlanech a okolí upozornil, že Češi a Slováci, kteří se tu usazovali v 80. letech 19. století, jako první v této oblasti roubených čardaků budovali hliněné domy s nabíjenými stěnami. Milan Černelić, Libuše Kašparová, Smiljana Petr - Marčecová a Nives Ritig - Beljaková zjišťovali u lipovlanských Čechů i jiných národností tradiční stravu nádeníků, Jagoda Vondraček - Mesarová věnovala pozornost předvánočním obyčejům Čechů a Slováků v Lipovlanech a Lela Roćenovićová májce v okolí Lipovlan, jejíž starší forma, tzv. djevojački majban, byla častější u českého obyvatelstva. Vydání etnografických rozhovorů u kulatého stolu v rámci Lipovlanských setkání je zapotřebí přivítat a litujeme jen, že v obsahu na konci knihy nejsou rozepsány názvy jednotlivých příspěvků. Referáty českých badatelů, které byly do diskuse zaslány, vyjdou v následujícím čísle. Nedílnou součástí této publikace je bibliografie národů, národností a etnických skupin v SFRJ, obsahující celkem 626 bibliografických jednotek. Řazení v bibliografii je abecední podle národů, národností a etnic[/]kých skupin (od Albánců až po Ukrajince a ostatní etnické enklávy a teoretické i metodologické články k této problematice) a k bibliografii je připojen jmenný a zeměpisný rejstřík a seznam zkratek. Bibliografie jugoslávských Čechů je zachycena pod číslem 102 až 164 a z nejznámějších českých autorů, uváděných v bibliografii, jmenujeme I. Heroldovou, H. Laudovou, J. Markla, J. Matuška, A. Robka, V. Scheuflera, O. Sobotku a J. Vařeku, z jihoslovanských J. Buturace, N. Gjetvajovou, M. Kržaka, Z. Lovrenčeviće, J. Martinoviće, J. Miličeviće, J. Dragutina Mirkoviće, S. Popovićovou, S. Stepanova a J. Vondračkovou. Bibliografie je nezbytnou pomůckou pro každého, kdo se touto problematikou zabývá. Josef Vařeka Slovácko. Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí. [obsah] Roč. XXVI, 1985, 134 stran. Vydává Slovácké muzeum v Uherském Hradišti Podobně jako v minulých letech se setkáváme i v 26. ročníku sborníku Slovácko s členěním autorských příspěvků do několika samostatných skupin. v oddíle studií a materiálů nacházíme souhrn poznatků z oblasti sbírkových fondů jihomoravských muzeí. Miroslava Ludvíková se zabývá textilem z regionu Slovácka, který patří k základnímu fondu Moravského muzea. Autorka uvádí významné sběratele krojů, krojových součástek, výšivek a krajek. Bohatý sbírkový fond pak 204 člení z hlediska regionálního. Ludmila Tarcalová rozebírá ve svém příspěvku sbírku čepců ze Slováckého muzea, odkoupenou od Františka Kretze začátkem 20. století. s doklady lidové kultury Slovácka v národopisných sbírkách olomouckého muzea seznamuje Miloš Melzer. Informativní přehled sbírkových předmětů Ústavu lidového umění ve Strážnici podává Jiří Pajer. Obdobný postup zvolil při tvorbě příspěvku Miroslav Válka, který podává informaci o krojích, výšivkách a keramice Slovácka, uložených v muzeu Kroměřížska. Celkový přehled sbírkových fondů muzeí jižní Moravy pak dotváří Zuzana Marhoulová z Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, Hana Dvořáková z Muzea v Kloboukách u Brna a Vladimíra Furyová z Muzea Kyjovska v Kyjově. "Socializace zemědělství a kultura vesnice" je název podnětné studie Václava Frolce, v které se autor zabývá vztahem socialistické kolektivizace zemědělství a kultury na vesnici, Postihuje změny v oblasti hmotné a duchovní kultury i nové prvky v sociálních vztazích. Blanka Rašticová a Jiří Čoupek ve svém příspěvku "Komunisté vzpomínají" kladou důraz na dochované vzpomínky pamětníků, vztahující se k významnému historickému období - procesu vzniku KSČ na Uherskohradišťsku. Tyto vzpomínky dávají nový pohled na počátky historie strany a přibližují[/] práci a boj prvních průkopníků naší socialistické přítomnosti. Přínosnou sondu do života Uherského Hradišťě v období kolem třicetileté války podává Jaromíra Čoupková v práci "Měšťanské hospodářství a domácnost v Uherskěm Hradišti na konci 16. a v první polovině 17. století". Autorka zasahuje do několika sociálních oborů - od sociálněekonomického zaměření až po oblast kulturních dějin. Výborným způsobem zpracovaný materiál nalézáme v příspěvku Soni Juračkové & quot;Výroba černé hrnčiny v Tupesích". Za jímavý je záběr na rodinný život hrnčířských rodů ve sledovaném období, zaříze[/]ní jejich dílen, strukturu pracovního dne, technologii výroby i sortiment zboží. Dalšímu studiu keramické produkce Uherskohradišťska pak napomáhá ucelený přehled a výčet hrnčířských rodů v Tupesích. Věra Šepláková se věnuje v práci "Rukopisný zpěvník z roku 1819" záznamu písní Janem Baronem z Žarošic. Zaměřuje se na podrobnou analýzu sbírky po stránce textové. Závěr 26. ročníku Slovácka tvoří nekrolog na Adama Prandu, jubilea Antonína Verbíka, Ludmily Kraskovské, Václava Frolce a Milana Smýkala. Sborník je doplněn recenzemi publikací a výstav. Ivo Frolec KONFERENCE Etnomuzikologický seminár - Jihlava '86 [obsah] Po valtickom seminári roku 1982 a strážnickom roku 1984 sa konal po tretíkrát etnomuzikologický seminár na Morave, pravda, v poradí ide už o šestnáste podujatie folkloristov tohto druhu. A úvodom treba tiež pripomenúť, že tieto každoročné stretnutia hudobných, tanečných i slovesných folkloristov sú jedinečnou tribúnou, kde dochádza k výmene najnovších poznatkov v oblasti etnomuzikologického bádania. Hlavnou témou roko[/]vania bola tentoraz otázka folklórnych druhov a žánrov a problematika miesta, funkcie a premien hudobného i tanečného folklóru; vedľa toho (podobne ako v uplynulých rokoch) sa pri tejto príležitosti referovalo o pripravovaných či realizovaných folkloristických výskumoch. Program rokovania navyše obohatilo vystúpenie súboru Vysočan v jihlavskom Dome kultúry, premietanie filmov o ľudových tancoch z Horácka (so zasväteným výkladom Z. Jelínkovej) a ukážky filmovej a fotografickej dokumentácie fašiangového maskovaného sprievodu na Jih 205 lavsku (s komentárom M. Brtníka). Hlavným organizátorom 16. etnomuzikologického seminára v dňoch 23.-25. septembra 1986 v Jihlave bola katedra historie, archívnictva a etnografie FF UjEP v Brne v spolupráci s Okresným kultúrnym strediskom v Jihlave, ďalej etnomuzikologickou komisiou Národopisne j společnosti československej při ČSAV, sekciou hudobnej vedy Umenovedného ústavu SAV v Bratislave a Československým rozhlasom v Brne. Vyzdvihnúť treba predovšetkým podiel jihlavského okresného kultúrneho strediska, ktoré sa iniciatívne podieľalo na realizácii seminára. Seminár otvoril D. Holý referátom o metodologickom prínose Vladimíra Helferta pri štúdiu hudobného folklóru a súčasne hovoril o problémoch plánovaných reedícií českých a moravských zbierok ľudových piesní. Potom nasledovali príspevky O. Demu o ľudovej hudbe v Československom rozhlase na Slovensku, A. Móžiho o mieste etnomuzikológie vo výuke na vysokých školách umeleckého a pedagogického smeru a L. Kunza o organologickom výskume zbierky šofarov. Vzhľadom na miesto konania seminára viacerí referenti sústredili pozornosť na oblasť Jihomoravského kraja - Z. Jelínková na ľudové tance Horácka, O. Hrabalová podala historický prehľad bádania o horáckych ľudových piesniach a I. Melkus hovoril o činnosti súborov ľudových piesní a tancov príľahlej oblasti Boskovicka. Do[/] tohto okruhu patrili tiež príspevky M. Toncrovej o skladbe piesňového repertoáru v meste Brne, A. Sulitku o spevnom repertoári pri hodových slávnostiach v predmestskej oblasti Brna a M. Pavlicovej o ľudovom tanci a hudbe v Starom Měste u Uherského Hradiště. z regionálneho hľadiska príspevky z oblasti Čiech uzavrelo vystúpenie H. Popelovej, venované piesňovému repertoáru najstaršej generácie slovenských reemigrantiek z rumunského Rudohoria v juhočeskom novoosídleneckom pohraničí. Tematický okruh o folklórnych druhoch a žánroch otvorila Z. Profantová teoretickou úvahou o východiskách pri štúdiu folklórnych žánrov. z ďalších referujúcich sa E. Krekovičová zaoberala problematikou dynamiky vývinu spevnosti na Slovensku, S. Burlasová sa zamerala na variabilitu ľudových piesní, A. Elscheková na problematiku svadobných piesní v slovenskej folklórnej tradícii a napokon J. Kováčová na slovenské vysťahovalecké piesne. Program zakľúčili dva referáty o inštrumentálnej hudbe. V. Sedláková zacielila pozornosť na rozšírenie ľudových hudieb v Turci v prvej polovici 20. storočia a O. Elschek upozornil na výnimočného výrobcu bezdierkovej píšťalky - koncovky Vincenta Jantoša z Kysúc. Rokovanie seminára sa vyznačovalo tvorivou aktivitou, čo sa prejavilo v živej diskusii. A je tiež potešiteľné, že zásluhou pochopenia a[/] podpory Krajského kultúrneho strediska v Brne sa pripravuje i vydanie zborníka materiálov, ktorý poskytne širšej folkloristickej obci obraz o dnešnom etnomuzikologickom bádání v českých krajinách a na Slovensku. Andrej Sulitka Centrální místa a regionální kultura [obsah] Snaha o mezinárodní spolupráci v oblasti kultury a vědy, která se výrazně projevila na Evropském kulturním fóru v Budapešti, pokračuje. Jejím výrazem byla i mezinárodní mezioborová konference, kterou pod názvem Centrální místa a regionální kultura v středoevropském prostoru uspořádala dolnorakouská sekce UNESCO ve spolupráci s Úřadem dolnorakouské zemské vlády ve Vídni. Jednání proběhlo ve dnech 20.-30. října 1986 v Heiligenkreutzu v oblasti Vídeňského lesa. Problematika významu a funkce centrálních míst byla sledována z hlediska historického a etnografického. Největší pozornost byla na konferenci věnována problematice měst a jejich významu pro vytváření regionálních kultur. z tohoto hlediska byla hodnocena situace v Rakousku, Slovinsku, Charvátsku a Maďarsku. Účastníci z dalších zemí se zabývali vztahem města a vesnice, významem měst pro vznik osobitých etnografických celků i konkrétními regionálními kulturními projevy. Ukazuje se, že v zemích střední Evropy má zvolená problematika řadu shodných projevů a že bude 206 užitečné v je jím studiu pokračovat. Vhodnou platformou může být právě UNESCO. Československo se na tomto mezinárodním fóru mohlo vyktlzat výsledky studia venkovského města, jímž byla u nás věnována strážnická sympozia. Se zájmem byl také přijat sborník Venkovské město. Dolnorakouská konference byla dobře organizačně připravena. Její součástí byla exkurze do Vídeňského lesa, kde se dochovala zajímavá lidová architektura i osobitá dělnická obydlí v městečku Bendorfu. Další podobnou mezinárodní konferenci hodlá dolnorakouská sekce UNESCO uspořádat v roce 1988. Václav Frolec Národopis interdisciplinárně [obsah] Vaule staroslavné Jagellonské univerzity v Krakově se konala ve dnech 23.-24. října 1986 za reprezentativní účastí představitelů společenských věd v Polsku vědecká konference věnovaná postavení etnografie mezi humanistickými vědami. Po vstupním referátu vedoucí katedry slovanského národopisu a organizátorky této akce doc. dr. Anny Zambrzycké - Kunachowicz se vyjádřili k problémům interdisciplinární spolupráce zástupci příbuzných vědních oborů (filozofie, sociologie, fenomenologie, historie, archeologie, uměnovědných a dalších disciplín), především jejich čelní zástupci na hostitelské univerzitě a jiných polských vysokých školách a vědeckých institucích. Český a slovenský národopis[/] se prezentoval vystoupeními vedoucích národopisných pracovišť na brněnské a bratislavské univerzitě. Průběh konference obrážel současné integrační i desintegrační tendence v blízkých společenských vědách a potvrdil nezbytnost vzájemné spolupráce, která se dosud víc proklamuje než uskutečňuje. Doba uspořádání konference nebyla zvolena náhodně: v roce 1986 vzpomínala krakovská univerzita 60. výročí založení katedry slovanské etnografie, jíž stál v čele po více než třicet let vynikající národopisec - prof. dr. Kazimierz Moszyński, autor syntetického díla Kultura ludowa Słowian, které ani po půlstoletí nepozbylo na hodnotě a podnětnosti. k tomuto jubileu promluvila blízká spolupracovnice zakladatele katedry prof. dr. Jadwiga Klimaszewska ; s odstupem času mohla zhodnotit celý dosavadní vývoj jednoho z nejvýznamnějších pracovišť v oboru slovanského národopisu. U příležitostí konference připravila skupina studentů zabývajících se pod vedením mgr. A. Mirgy bádáním o polských cikánech nevelkou, avšak zajímavou výstavu fotografií "Bergitka Roma", poskytující názornou informaci o rozporném způsobu života etnické skupiny v karpatské částí Polska, hlavně na Podhalí a Spiši. Vzácný smysl pro humor projevili krakovští národopisci uspořádáním přátelského setkání vrcholícího v proslulém kabaretu "Pod baranami". v jeho originálním a břitkém[/] tříhodinovém programu se stali terčem všeobecné zábavy též vybraní účastníci konference a jejich publikované práce. Osvědčila se stará známá zkušenost, že ani nejvážnějším věcem trocha výsměchu a sebeironie neuškodí, ba právě naopak. Richard Jeřábek Lidová kultura v socialistické současnosti V [obsah] Když se v roce 1975 konal poprvé seminář s tímto názvem v Podunajském muzeu v Komárně, nebyl více než ročníkovým setkáním studentů se svými profesory a hrstkou přátel. Čtvercový letáček postrádající rozměry oficiálních pozvánek na serióznější akce s mnohem delší tradicí a samozřejmě také s mnohem věhlasnějšími účastníky nezřídka vážícími cestu i ze zahraničí nabízel sice skromný, ale zajímavý program. v muzeu v Komárně se tenkrát nepodařilo připravit sborníček z přednesených referátů, takže je museli autoři uplatnit jinde. Několik jich vyšlo společně s příspěvky z druhého setkání (1975), kterého se ujalo už Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. To se pak stalo pravidelným pořadatelem a pravidelně rovněž otiskuje přednesené referáty ve svém sborníku (Muzeum a současnost 2/79, 6/83 a 9/86). Ještě o druhém semináři bylo možné konstatovat, že slouží jako tribuna mladých odborných pracovníků - absolventů brněnského studia národopisu a jako možnost vzá 207 jemné konfrontace výsledků je jich vědeckovýzkumné práce v terénu a v různých oblastech praktického zaměstnání'. v Roztokách u Prahy však seminář vzbudil zájem pražských absolventů etnografie, kteří se po ukončení studia rozcházeli do muzeí a nejrůznějších kulturních zařízení, a rázem nabyl charakter vyhledávané příležitosti k setkání mladé generace odborných pracovníků. Byl přirozeně otevřen všem, kteří se chtěli vyjádřit k nejrůznějším otázkám spojeným s aktuální národopisnou problematikou a kteří měli zájem a chuť k diskusi, Prakticky se to proevilo už při následujícím třetím (1981) a čtvrtém (1983) setkání opět v Roztokách a v pořadí už pátý seminář svolaný do Mělníka 'kmenovými' pořadateli Středočeským muzeem v Roztokách u Prahy, oddělením etnografie a folkloristiky katedry historie a etnografie filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Národopisným ústavem Slovenské akademie věd v Bratislavě a hostitelskou institucí Okresním muzeem v Mělníce na 28.-29. květen 1986 byl v tomto směru vyvrcholením. Během dvou dnů bylo předneseno 24 referátů, které se zabývaly staveni výzkumu současného lidového slovesného projevu (B. Beneš, V. Hrníčko, M. Leščák, H. Mevaldová), obřadů, slavností, společenských zábav (Z. Beňušková, J. Jermář, H. Pekárková), obchůzek (L. Buzek), činností muzeí a metodologickým přístupem ke zpracování sbírek (J. Hrabětová, T. Grulich, V. Vondruška,[/] V. Kopřivová, V. Schubertová, V. Jiřikovská, J. Langhammerová), možnostmi výzkumu lidové kultury v prostředí malého města (M. Rychlíková), stavem lidové umělecké tvorby v současností a institucionální péčí o ni (A. Vondrušková, H. Šenfeldová, J. Zastávková, B. Minaříková, H. Dvořáková), způsobem využívání odkazu lidové tradice v kursech lidové konzervatoře (D. Jarošová), proměnlivým postojem reprezentantů národní kultury k lidové kultuře v minulostí (K. Severin) a rozsahem výzkumu rusínského obyvatelstva na východním Slovensku i možnostmi jeho publikování (M. Mušinka). (Všechny přednesené referáty otiskne Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy ve sborníku Na pomoc muzejní práci.) Přestože byly příspěvky tematicky vełmi pestré, přece jen je spojovala společná myšlenka. Všichni referenti, ať už se zabývali muzejními sbírkamí, současným lidovým slovesným projevem, výtvarnou aktivitou, slavnostmi, zábavami, obyčeji, kulturně[/]výchovnou činností apod., byli motivováni společným cílem, a to možnostmi využití výsledků rozsáhlé odborné práce i kulturního odkazu minulých generací nositelů lidové kultury při tvorbě současného způsobu života, kultivaci výtvarného cítění, vnímání slovesné tvorby, aktivního trávení volného času apod. Na závěr nezbývá než vyslovit přání, aby i příští semináře vycházely vstříc odborným pracovníkům etnografům působícím v kulturních institucích nejrůznějšího zaměření a umožňovaly jim konfrontovat výsledky jejich práce, která je sice odlišná, protože musí odpovídat rozdílným požadavkům a potřebám kulturních zařízení, avšak vychází ze stejného materiálu. A právě zkoumání týchž jevů z různých hledisek vede často k přesvědčivějšímu objasnění jejich funkcí a proměn a v neposlední řadě ukazuje cestu k jejich uplatnění v současném společenském životě. Václav Hrníčko[/] FESTIVALY Myjava 1986 [obsah] Západoslovenské folklórní a mírové slavnosti na Myjavě se uskutečnily ve dnech 14.-15. června 1986. Přinesly pestrou skladbu pořadů, jak se pro tuto akci stalo už tradičně dobrým zvykem. Součástí[/] programu byly také dvě výstavy: "Myjavský kroj a ľud v tvorbe národného umelca Martina Benku" a "Myjava - kultúrnohistorický profil pri príležitosti jej 400-ročnice". Autorkou obou výstav byla J. Paličková, která připravila také přehlídku tzv. ornamentníků v areálu 208 slavností. Vlastní program slavností, situo vaný do příjemného prostředí trnovského amfiteátru, otevřel sobotní pořad "Pozdravme sa piesňou" (autor J. Lehocký ). Představili se v něm účinkující - zástupci jednotlivých programů. Slibný začátek navazujícího pořadu s názvem "Stretnutie" (autoři M. Veselský a D. Luther ), který patřil zahraničním souborům, byl pak přerušen prudkým deštěm, častým nepřítelem myjavských slavností. k večeru se však vyčasilo, takže další program probíhal už nerušeně. Byl to nejdříve pořad vesnických folklórních skupin ze severních regionů západního Slovenska, nazvaný "Cez vrchy a doliny" (autorka E. Kubalová ). Pořad plynul v podobě ukázek z tradičního zvykosloví a obřadů nebo komponovaných scének a žánrových obrázků z vesnického života. Účinkovaly zde skupiny z Krnče, Bukoviny, Dolní Poruby, ze Selce, Trenčanské Turné, Miškech Dedinky a Nové Bošáce, k jejichž tanci, bošáckým rozkazovačkám při tanci, se v závěru připojili všichni účinkující. Na oslavu významného jubilea města Myjavy byl do programové skladby zařazen pořad "To myjavské polečko" (autor Š. Jeriga ), věnovaný folklóru Myjavy a nejbližšího okolí, myjavských Kopanic. Místní soubory Kopaničiar a Kopaničiarik, dva soubory z Brezové a folklórní skupiny z Turé Lúky, Miškech Dedinky a Chvojnice připravily návštěvníkům pěkný a národopisně za[/]jímavý pořad. Na pořad se sešli povětšiné obyvatelé a rodáci z Myjavska, znalí folklórních tradic svého regionu, takže v některých pasážích pořadu obecenstvo zpívalo s účinkujícími, Na závěr se pak všichni připojili ke zpěvu písně Neni také polečko, kterou primoval M. Dudík, vnuk legendárního primáše Samka Dudíka. Program nedělního dne zahájil pořad "Detský rok" (autor J. Hamar ), vhodně koncipovaný jako obrázky ze života dětí v průběhu čtyř ročních období. Zúčastněné soubory předváděly vesměs "svůj", tedy dětský folklór, což bychom rádi vídali i na jiných slavnostech a festivalech; často bývá zvykem, že děti prezentují jen kopie a napodobeniny projevu dospělých. Přitažlivost pořadu zvyšovala ještě přítomnost zasloužilého umělce M. Dočolomanského v roli konferenciéra. Vyvrcholením programové skladby myjavských slavností byI pořad "Veselica mieru" (autoři E. Varga, P. Bútor a J. Blaho ). Účinkovaly v něm nejprve dětské soubory Špindleráček ze Špindlerova Mlýna se stylizovaným pásmem krkonošského folklóru a místní Kopaničiarik, po stránce technické dokonalý dětský soubor, ale v tanečním pro jevu inspirovaný folklórem dospělých. Pak následoval politicky pro jev a po něm se střídali hosté ze zahraničí s našimi předními soubory. Skupina z NDR předvedla zvyky a tance při vítání jara z kraje Halle, soubor Trenčan z Trenčína výtečně ztvárněnou fašankovou hru[/] "mašinový" a rozkazovačky při muzice, Brněnští gajdoši vystoupili s dramaturgicky vyspělým pásmem písní a tanců z Brněnska. v podání polského souboru jsme shlédli ukázky folklóru od Krakova, Marína ze Zvolena zatančila tance z Podpoľaní, maďarský soubor připravil ukázky temperamentních tanců z oblasti Racsi a Szatmáru, soubor Jánošík z Brna se zaměřil na tance ze Šariše a technicky vyspělý soubor z bulharského Tolbuchina, doprovázený profesionálně vyspělou kapeIou, předvedl pásmo Námluvy v Dobrudži. Závěr pořadu patřil místnímu Kopaničiaru. Promyšlená koncepce a dobrá úroveň pořadů jsou poslední dobou příznačné pro myjavské slavnosti. Výjimku netvořil ani XVII. ročník, který byl součástí oslav 400. výročí založení jejich místa konání - Myjavy. Jiří Pajer Milotice 1986 [obsah] Národopisný festival v Miloticích, který vkročil do druhého desítiletí svého trvání, se konal ve dnech 9.-10. srpna 1986. Program festivalu zahájil sobotní pořad "Píseň - klíč od domova", v n ěmž se jeho autor J. Nečas (ve spolupráci s J. Petrů ) zamýšlel nad zdroji, proměnami a dnešním rozvojem lidové písně na Kyjovsku. Úvod pořadu patřil mužskému sboru z Milotic a po vzpomínkově laděném slovu J. Nečase zazněla za jeho cimbálového doprovodu balada 209 Vyletěl sokol nad oblaky v podání zpěvačky z Vřesovic. Pak následovalo pásmo písní z přírody muziky J. Slaměny, v němž zazněly i některé méně známé - zřejmě archív-ní - záznamy, a zazpívali dětští zpěváčci z Ratíškovic. Výrazným obohacením programu bylo vystoupení dvou milotických sólistů, Václava Šťastného a Amálie Kristové. Oba zpěváci patří k interpretům starší generace a jejich projev, obsahující zbytky původního stylu podání, byl emotivně prožitý; zasloužili by bližší pozorností hudebních folkloristů, přinejmenším vyčerpávajícího zachycení jejich repertoáru. Použití malého (přenosného) cimbálku při doprovodu písní (P. Varmuža) náleží k pozoruhodným snahám o obnovení starého instrumentáře. Ke způsobu hry lze však říci, že v původním prostředí bylo příznačnější jak lze soudit z dochovaných zápisů - melodické přehrávání než harmonický doprovod, což je styl převzatý ze hry na vývojově mladší velký cimbál. V kontrastu ke starobylým písním regionu se prezentovaly skladby současných tvůrců, mezi něž patří zejména J. Měchura ze Svatobořic a Š. Martínek z Hýsel, v podání svatobořického mužského sboru a skupiny žen z Hýsel a Ježova. Dále účinkovaly cimbálové muziky J. Petrů z Kyjova a vracovská, která předvedla několik méně známých písní z Vlkoše za použití malého cimbálku, který se více přibližoval původnímu pojetí, tj. melodickému způsobu doprovodu, než předchozí cim[/]balisté. Ke gradaci pořadu přispěl svým zpěvem dnes už téměř legendární Karel Bimka ze Svatobořic, jehož hlasový fond je - obzvláště v tomto věku - skutečně obdivuhodný. Slovácký krúžek z Mistřína pak účinkoval s odvedeneckým pásmem a celý pořad zakončila J. Svozilová písní Sedělo dívča za doprovodu autora pořadu J. Nečase. Hudební pořad byl novátorsky pojatý, přínosný a po stránce divácké přitažlivý. Zdůraznil některé prvky současného vývoje v oblasti folklórní hudby, jako je uvádění hudebních nástrojů ze starého instrumentáře (malý cimbálek), prezentaci archívních zápisů písní a naopak tvorby nových autorů. Škoda jen, že pořad shlédlo poněkud málo diváků. Další program festivalu pokračoval v nedělním odpoledni. Vystoupení zdatné dětské dechovky z Milotic (vedoucí J. Krist ) bylo proloženo komentářem, který byl stručnou programovou charakteristikou uplynulých deseti ročníků festivalu. Po úvodním projevu a přivítání hostů následoval pořad dětského folklóru "Zima, zima už je tu", který autorsky zpracovali T. Martonová, B. Pokorná a S. Pokorný. Účinkovaly v něm dětské soubory Lučinka a Podkověnka ze Svatobořic-Mistřína, Kyjovánek z Kyjova a Rozmarýnek se skupinou dospělých Příkopky z Ratíškovic. Je nutno vyzvednout, že tyto soubory předváděly skutečný dětský folklór a nikoliv napodobeniny projevu dospělých. Jistě se v tom odráží zod[/]povědná a poučená činnost vedoucích, jimž se podařilo odvést kus poctivé práce při výchově nejmladší generace. Je zapotřebí ocenit také disciplinovanost dětí které účinkovaly v zimním oblečení v třicetistupňovém vedru. Snad jediným nedostatkem pořadu bylo místy nepřirozené, "nedětské" průvodní slovo, přednášené navíc trochu jednostranně. Hlavním programem festivalu byl pořad "Od fašanku do hodů", jehož autorem byl J. Loutchan (ve spolupráci s A. Antošovou a a J. Kristem ). Byl komponován jako průřez zvykoslovným rokem. Ke zvykům zimního cyklu patřil tanec podšable a skákání na konopě, začleněné v dobře sestaveném i provedeném pásmu souboru Konopa a skupiny Příkopky z Ratíškovic. Fašankovou obchůzku s tancem a velmi zdařilou scénku pochovávání basy předvedl krúžek z Milotic. v jarním zvykosloví byly zařazeny dětské taneční hry ratíškovického Rozmarýnku a pěvecko-taneční pásmo Šlahačka v podání souboru Lúčka z Mistřína. Letní zvykoslovný cyklus zahájily kosecké písně a "řeč cepů" skupiny z Vacenovic, následovala vtipná, byť trochu statická scénka s "posledním snopem" ratíškovických Příkopek. Celý cyklus vyústil dožínkami Slováckého souboru z Kyjova, jež sice zahrnovaly hlavní zvykoslovné prvky i potřebnou dobovou aktualizaci dožínkového vinše, ale byly poněkud rozvleklé. Komponované pásmo ze zarážení hory, jako úvod k podzimnímu cyklu, předved 210 la Lipina z Vracova; nedostatkem bylo málo živé až statické provedení. Přes intermezzo, které vyplnily písně o víně mistřínského krúžku, se pořad přenesl až ke svému závěru, věnovanému tematice hodů. Milotický Slovácký krúžek zařadil do svého pásma sóla stárků a ukázku taneční hodové zábavy s dechovou hudbou, kde trochu vadilo střídání tónin při zpěvu a při přehrávce k tanci, v závěru pořadu se znovu představovaly všechny účinkující složky s krátkými vstupy. Hlavní pořad milotického festivalu splnil zcela svůj ideový záměr. Byl přehlídkou toho, co Kyjovsko v bohatém zvykosloví má, přinesl i méně známý materiál z terénu. Časově nepřekročil hranici, kdy se divák začíná nudit a být nepozorný. Jistým nedostatkem pořadu byla jeho režijní nedotaženost.[/] Milotický národopisný festival začínal z nenáročných programových cílů, během desítiletého trvání se rozrostl v cílevědomou a uvědomělou přehlídku regionálních tradic Kyjovska. v pozadí jeho úspěšnosti stojí - kromě dobré organizační přípravy - i spolupráce s fundovanými odborníky-etnografy a zkušenými autory a režiséry. z celkových nedostatků bychom mohli poukázat na malý prostor vlastního jeviště, který vadí zvláště při masových scénách, a na jeho dekoraci, která je poněkud výtvarně zanedbaná, ba přímo prázdná. To však nic neubírá na konstatování, že milotický festival patří k našim nejlepším regionálním přehlídkám. Pro samotné Kyjovsko je životodárným zdrojem inspirace i poučení a pro ostatní regionální festivaly v mnohém příkladem hodným následování. Jiří Pajer[/] SCÉNICKÝ FOLKLÓR Antológia východoslovenského folklóru '86 [obsah] Druhý ročník antológie východoslovenského folklóru Konfrontácie sa uskutočnil v Trebišove 13.-14 decembra 1986. Je to nová folklórna prehliadka so školiteľským zameraním. Jej cieľom je konfrontácia rôznych prístupov ku scénickému spracovaniu autentického folklóru. Program druhého ročníka bol rozdele[/]ný do troch častí: 1. Chorovody a kolesá, 2. Párové tance, 3. Zaujíma vé choreografické spracovania. Prehliadky sa zúčastnili štyri dedinské folklórne skupiny: dve zo slovenských (Parchovany, Bystrany) a dve z rusínskych (Kyjov, Kojšov) lokalít a šesť amatérských folklórnych súborov (Ondava, Strážčan, Šarišan, Vagonár, Vranovčan a Zemplín). Program bol koncipovaný tak, že napred vystúpila dedinská skupina[/] s autentickým folklórnym obrázkom zo svojej lokality a hneď po nej predviedli scénické spracovanie tej istej látky folklórne súbory. Takto divák mal možnosť pozorovať jedno a to isté číslo v podaní dvoch, troch, ba aj štyroch kolektívov. Odborne vypracovaný komentár vysvetlil divákovi podstatu predvádzaných ukážok a poukázal na zvláštnosti štylistického spracovania jednotlivých čísiel. V prvej časti boli takto konfrontované jarné chorovody Hoja Ďunďa, Ulijana, Mosty, Kedy pavička lecela, Dzive husi Ieca ai.; z kolesových tancov - staroverská cifra a rôzne druhy karičiek. Aj chorovody, aj kolesové tance sa na dedinách vykonávali bez hudobného sprievodu, čo si väčšina účinkujúcich správne uvedomila. Niektoré súbory sa však bez hudobného sprievodu nezaobišli, čo bolo na škodu ich prejavu. Medzi párovými tancami prevlá dali čardáše a rôzne typy málo známych poliek (ruská, tľapkaná, čerjaná, ceperka, dribna židovská). Mimoriadne zaujímavý bol starodávný tanec Do šaflika v podaní 81 ročnej babky Olejníkovej a 80 ročnej babky Bonkovej z Bystrian. V tretej časti venovanej zaujímavým choreografickým spracovaniam vystúpili všetky folklórne súbory. Ondava z Trebišova predviedla žánrový obrázok Pozdišovské parádnice, pozostavajúci z karičiek a čardášov. Strážčan zo Strážskeho vo vynikajúcej choreografii J. Bakšaya ukázal niekoľko detských hier so 211 zaujímavým využitím rekvizit: obyčajné korýtka v týchto hrách zobrazovali vajíčko, vojenskú helmu, kráľovskú korunu; palica - strom, šabľu atď. Dargov z Košíc sa predstavil palicovým tancom z obce Staré na Zemplíne a tým istým tancom z oblasti Gemera. Zaujímavé pastierske hry ukázal súbor Zemplín. Aj tu boli hlavnými rekvizitami palice. Ten istý súbor v žánrovom obrázku Čierny verbung choreograficky stvárnil zemplínsku baladu o troch bratoch zabitých na vo'ne. Program súboru Vranovčan z Vranova nad Topľou Prebudenie bol koncipovaný na základe spomienok 75 ročného Mikuláša Vasiľa z Poše (vynikajúceho tanečníka). Prešovský Šarišan sa pokúsil o choreografické spracovanie "nefolklórnej" látky. v kompozícii Na poľu predviedol celý cyklus poľnohospodárskych prác spojených s pestovaním obilia od orania po zvažanie obilia z poľa. Každé z predvedených čísiel v menšej alebo väčšej miere vychádzalo z folklórneho materiálu, ale bolo poznačené svojským rukopisom choreografa. Druhý deň Antológie bol vyhradený semináru o chorovodoch a kolesových tancoch. v jeho úvode M. Mušinka zoznámil účastníkov s folklórnymi tradíciami južného Zemplína od rukopisných spevníkov zo XVII. st. po Zamborovu zbierku Ľubosc, bože ľubosc z r. 1983. Jadrom jeho referátu bola osobnosť ľudového "pismáka" Jána Onuška zo Sečoviec, autora mnohých rukopisných zbierok, medzi[/] ktorými sú jeho 3 zväzkové spomienky na 27 ročný pobyt v Argentíne, básnická zbierka z argentínskeho zošita, zbierka takmer 500 zemplínskych ľudových piesní Domovina moja atď. M. Nemcová hovorila o zvláštnostiach východoslovenských chorovodov a kolies i o možnostiach ich scénického spracovania. Z. Jelínková načrtla klasifikáciu chorovodov a kolies z hľadiska priestorového. Svoj referát ilustrovala početnými grafickými ukážkami. C. Zalešák poukázal na niektoré nedostatky vyskytujúce sa pri scénickom stvárnení chorovodov a kolies. O. Takács hovoril o zvláštnostiach maďarskych chorovodov a kolies na našom území a M. Mušinka o historickom vývoji chorovodov v ukrajinských lokalitách na východnom[/] Slovensku. Prednesené príspevky vyjdú tlačou v samostatnom zborníku. Druhý ročník Antológie východoslovenského folklóru v plnej miere potvrdil užitočnosť a opodstatnenosť tohoto podujatia. Bola to názorná škola mnohorakých možností scénického spracovania autentického folklóru. Bolo by žiadúce, aby v budúcnosti Antológia nebola iba interným podujatím zúčastnených súborov a folklórnych skupín, ale stala sa záležitosťou širokých vrstiev obyvateľstva. Priklaňáme sa tiež k návrhu inšpektora odboru kultúry VS KNV v Košiciach L. Bačinského, aby na budúcich ročníkoch Antológie bol seminár rozdelený do dvoch častí: prvá teoretická časť by sa mohla konať pred programom, druhá hodnotiaca, po programe. Mikuláš Mušinka MUZEUM V PŘÍRODĚ Zimní Jarmark 1986 v Rožnově pod Radhoštěm [obsah] Snaha využívat specifického prostředí muzeí v přírodě k pořádání nejrůznějších živých pořadů s předváděním historických činností, s uplatněním folklórního a zvykoslovného materiálu apod. je středem diskusí již řadu let. Nicméně vždy jsou podobné akce poutavé a přitažlivé pro publikum. Zvláště velké[/] oblibě se těší ty, při nichž mají návštěvníci možnost nejen vidět zajímavé věci, ale také nakupovat. Rožnovské jarmarky letní i zimní, které pořádá Valašské muzeum v přírodě, mají již dlouholetou tradici. Poslední zimní jarmark se konal 13. prosince 1986. Nad zasněženým dřevěným městečkem se po deváté hodině rozléhalo vytrubování, kterým z pavlače fojtství zahajoval Žestet z Valašské 212 ho Meziříčí jarmareční pořady. Soubor Polajka zazpíval koledu, muž v kostýmu vysloužilého vojáka oznámil publiku, co se kde bude konati. v 9.30 započal první komorní pořad v kostele, zaplněném do posledního místečka. Vystupoval opět Žestet, ženský pěvecký soubor, Polajka, soubor Valašský vojvoda z Kozlovic, brněnská rodinná "muzika z muzea", dětský soubor z Valašského Meziříčí. Sváteční prostředí kostelíka, poetické ladění programu, vše vytvářelo působivou vánoční atmosféru (pořad se v průběhu dne opakoval ještě dvakrát). Jádrem celé akce je však vlastní jarmark: stánky zaplňující prostranství dřevěného městečka, proudy vánočně naladěných lidí, kteří přišli prohlížet, vybírat, nakupovat. Bylo z čeho vybírat, sjeli se výrobci z blízkého i dalekého okolí s předměty užitkovými i ozdobnými z nejrozmanitějších materiálů. z proutí pletené koše a košíky, košťata, ze dřeva dlabané, soustružené i bednářsky vyráběné nádoby, prkénka na krájení, formy, vyřezávané plastiky, betlemové figurky. v celé řadě krámků se prodávala keramika různorodá stylově i účelově - oblíbených artiklem zimních jarmarků jsou keramické zvonky lišící se nejen tvarem a dekorem, ale i zvukem. Podnikavý výrobce prodával plechové formičky na vánoční pečivo, prodávaly se perníčky tvarované ve starých dřevěných pernikářských formách i jednoduše vykrajované a zdobené polevou. Objevily se textilní výrob[/]ky - výšivky, háčkované, paličkované i drhané předměty, výrobky z kůže (náramky, přívěsky, prsteny), nechyběl brouskař s brousky různých velikostí. Nakupovalo se nejen ve stáncích, ale také v prodejně ÚLUV. Ve spoustě nabízeného zboží by přísná kritika našla i předměty blížící se nebezpečně k hranici kýče, nebylo jich však mnoho. Ve velké většině mělo zboží nabízené návštěvníkům jarmarku dobrou úroveň. Promrzlé návštěvníky zahřálo svařené víno nebo valašská zhřívanica. Součástí jarmarku byly obchůzky Lucek, čertů, Mikuláše s doprovodem. Čerti upoutávali pozornost jednoduchými kostýmy a maskami z ovčích kůží, halasným zvoněním zvonců, Lucky v bílém s dlouhými zobany tancovaly na zasněženém prostranství, prosívaly sníh řešetem a sypaly na kolemjdoucí, střásaly sníh z větví stromů. Většina návštěvníků si prohlédła také otevřené objekty muzea: fojtství, v němž tetičky z Nedašova předváděly předení na kolovrátku, Billovu chalupu, kde v přízemí draly ženy z Hutiska peří a v 1. patře[/] byla instalována výstava lidových řezbářů. Na výstavě se uplatnila široká škála prací řezaných ze dřeva, odlišujících se profesionální úrovní, stylem i stupněm návaznosti na tradiční lidové umění, Výstava sama by zasloužila podrobnější rozbor zmíním se zde pouze o některých exponátech, které mne osobně zvláště zaujaly: půvabně stylizované figurky Pavla Čípa, svěží jednoduché postavičky Michala Žitníka, repliky či parafráze lidových plastik Františka Jarošce a lidovému umění snad stylově nejbližší Betlém Josefa Huji. Zimní jarmark je dokladem šťastného spojení tradice muzejní aktivity se spontánní tradicí předvánočního období plného shonu a nakupování dárků všeho druhu. Komerční jádro akce umožňuje působit nenásilně na vkus širokého okruhu návštěvníků a podněcovat zájem lidových výrobců. Mikulášské a vánoční trhy se kdysi konaly v každém městě a městečku - nestálo by za úvahu inspirovat se rožnovským příkladem i jinde? Vanda Jiřikovská[/] VÝSTAVY Výstavy lidového stavitelství a bydlení v roce 1986 [obsah] Lidová architektura a tradiční bydlení sehrávají v akviziční i dokumentační činnosti četných muzeí[/] (nejen národopisných, ale i vlastivědných) v současné době stále důležitější roli. Jde jak o stálé expozice, tak o každoročně konané monotematické sezónní výstavy. Představují jednak vývoj lidového stavi 213 telství příslušného regionu (zpravidla sběrné oblastí muzea), jednak tradiční lidový interiér a způsob bydlení, kdy dochází obvykle k prezentaci lidového nábytku. Z osmi zachycených národopisných výstav lidové architektury a interiéru pořádaných českými vlastivědnými muzei v roce 1986, se vývoje lidové architektury týkaly pouze dvě; ostatní prezentovaly interiér lidového domu a způsob bydlení. Výstava Lidová architektura v okrese Kladno, pořádaná Národopisným muzeem v Třebízi a SÚRPMO Praha, byla výsledkem průzkumu a inventarizace lidové architektury z let 1982-1983. Zahrnovala především náročnou a cennou fotografickou dokumentaci, Přínosem stavebně-historických průzkumů objektů lidové architektury je mimo jiné i zachycení pozdně gotických jader obytných domů. Výstava, přestože nebyla akcí etnografickou, přinesla velmi mnoho zajímavých dokladů o lidovém stavitelství této části středních Čech a poukázala rovněž na nutnost mezioborové spolupráce při výzkumu tohoto jevu lidové materiální kultury. Roubené stavby byl název další výstavy pořádané Okresním muzeem v Benešově, která představila vývoj lidového stavitelství na území okresu pomocí dokumentace fotografické (kupř. nestarší stavba okresu v Živohošti čp. 2, datovaná na stropním trámu rokem 1617) a kresebné (kresby lidových staveb V. Jansy z r. 1890, O. Bubeníčka z 1. 1905-1915, J. Spirhanzla Duriše z l.[/] 1920-1930) a modelů (polygonální stodoly z Ješetic čp. 3 a z Durdic čp. 7) i dalších trojrozměrných předmětů z vlastních fondů muzea (lidový nábytek, lidové plastiky, pracovní nástroje). Výstava zároveň konfrontovala pomocí fotografií stav objektů lidové architektury v současností a v minulosti. Zachytila regionální architektonické tvary a konstrukční typy lidového domu a ve výrazné míře zdokumentovala hospodářské i technické stavby, které právě na Benešovsku dosahovaly zajímavých archaických technicko-konstrukčních tvarů. Nejvýznamnější výstavou prezentující lidový interiér byla bezesporu stálá expozice lidového bydlení připravená Okresním vlastivědným muzeem v České Lípě v Kravařích. v tradičním lidovém interiéru vísecké rychty z konce 18. století představila kromě vývoje lidového stavitelství Českolipska i bohatý soubor lidového malovaného nábytku různých tvarových a konstrukčních typů i druhů výzdoby, pocházející ze sklonku 18. a 1. poloviny 19. století. Objekt vísecké rychty v Kravařích je příkladem památkové ochrany a obnovy lidové architektury in situ a dokladem toho, jak lze v současnosti vhodně a úspěšně využít lidovou stavbu k muzejní prezentaci jevů lidové materiální kultury. Městské muzeum v Rumburku uspořádalo ze svých regionálních sbírek výstavu Lidový interiér v 1. polovině 19. století. Měla jednotlivými předměty, tvořícími náplň lidové[/]ho interiéru a ikonografickými doklady přiblížit lidové obydlí sledovaného období ve vesnicích v okolí Rumburka. Vystaven zde byl zejména lidový malovaný nábytek různých funkcí, tvarů a výzdoby z poslední třetiny 18. a 1. poloviny 19. století, dále kuchyňské nádobí a náčiní, zařízení domácnosti a předměty denní potřeby lidu. Výstava představila, přehledně a vkusnou instalační formou, bohatý sbírkový fond muzea, včetně zajímavé kresebné a obrazové dokumentace. Velmi přínosné pro studium lidového nábytku a interiéru byly výstavy realizované Krkonošským muzeem a to v Jilemnici a v Informačním středisku KRNAPu v Rokytnici nad Jizerou. Záměrem výstavy v Krkonošském muzeu v Jilemnici bylo prezentovat interiér lidového domu. Dokumentoval ho lidový malovaný nábytek z obcí bývalého jilemnického okresu a z širší oblasti západních i východních Krkonoš. Jeho datování lze vymezit zhruba dvěma časovými rovinami, a to posledními dvěma desetiletími 18. a zejména pak 20. a 30. léty 19. století. Kromě nábytku zde byly i ukázky předmětů dokládající lidový interiér (kupř. selské hodiny, lidová hrnčina, obrázky na skle, kuchyňské nádobí). Rokytnická výstava zahrnovala ukázky malovaného nábytku ze sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí, která reprezentovala typy výrobků venkovských truhlářů a tesařů oblastí Krkonoš a Podkrkonoší v období od poloviny 18. století do 60. let 19. století. Časově 214 doplňovala výstavu v Jilemnici. Restaurovaný lidový nábytek a obrázky na skle (ještě v 1. polovině 20. století pevná součást interiéru vesnických světnic) byly náplní výstavy Zachráněně poklady, pořádané Muzeem Šumavy v Kašperských Horách. Výstava byla ukázkou restaurátorských prací a zároveň dokladem péče Muzea Šumavy o národopisný sbírkový fond. Obrázky na skle vystavovalo rovněž Okresní muzeum v Berouně, za spolupráce národopisného oddělení Historického muzea Národního muzea v Praze, které poskytlo také exponáty na výstavu. Autoři připomněli funkci obrázků na skle v interiéru venkovských obydlí, nastínili proces zlidovění malby na skle, představili hlavní oblasti rozšíření jejich výroby v Čechách a poukázali i na techniku malby. Předvedli i bohatost motivů a upozornili na současnou produkci pod patronací ÚLUV. Všechny výstavy lidového interiéru a způsobu bydlení v roce 1986 se staly dalším krokem k poznání této stránky lidové materiální kultury. Lubomír Procházka Výstava současného litevského lidového umění [obsah] Intenzivní rozvoj lidového umění v Litvě přivedl Vědeckometodické středisko kultury ve Vilně k myšlence vytvořit z nejlepších prací trvalý výstavní fond, z kterého by se vybíraly exponáty pro výstavy[/] doma i v zahraničí. Tento fond se z dílčích krajinských výstav ročně obohacuje o 50-80 nových prací a tak dnes čítá na 1500 předmětů. v prostorách Státního muzea etnografie národů SSSR v Leningradě se z nich pořádají v pravidelných intervalech výstavy a jednu z nich bylo možné spatřit v létě 1986. Byly zde vystaveny práce, které předpokládají nejen hlubokou znalost tradice, ale i dokonalé zvládnutí řemesla. Dekorativní ručníky, závěsy, ubrusy a pokrývky ve staré barevnosti bíleného a nebíleného lnu udržují umírněnou vyrovnanost tradičních vytkávaných vzorů, ale tvarem a funkcí se přizpůsobují modernímu interiérovému použití. k oživení výstavy přispěla možnost pozorovat složitou práci tkadleny u stavu. U pásů tkaných rozličnými technikami se _ přechází na rostlinné vzory. Zhotovují se celé kroje, byly vystaveny v detailu i úbory hlavy. Litevskému umění je vlastní rovněž mistrovské zacházení se dřevem. Drobné předměty každodenní potřeby, lžíce, hole, přeslice, ozdob[/]né rámy k zavěšení ručníků se drží spíše vyspělé dekorativní formy, plastiky staré i nové tématiky uchovaly a rozvinuly emocionální sílu předávanou po staletí. Zvláštní místo zaujímaly "muší ráje", práce osmnáctiletého chlapce. Třetí oddíl specificky litevský a v současnosti velmi oblíbený, i když v lidovém prostředí dříve ne tak obvyklý, obsahoval šperkařské zpracování jantaru, se snahou o zdůraznění krásy materiálu. Objevily se tu dále kovářské práce, rozvíjející starý motiv slunce, hrnčířské výrobky, které si udržely původní prostý dekor. v košíkářských výrobcích se teprve hledala moderní forma. Nechyběly ani projevy inzitního malířského a grafického umění a nejmladší vystřihovánky z papíru. Na výstavě na návštěvníka nezapůsobily ani tak nejmladší výtvarné projevy jako schopnost současných amatérských tvůrců vcítit se do tradice a dále ji rozvíjet. Miroslava Ludvíková[/] BIBLIOGRAFIE Kandidátske práce od roku 1981 obhájené v Národopisnom ústavu SAV a na FFUK v Bratislave [obsah] Ľ. Droppová: Folklór v súčasnejsocialistickej spoločnosti (1981)[/] J. Langer: Lidové stavební tradidice moravsko-slovenského pomezí v severozápadních Karpatech (1982) S. Švehlák: Funkcie folklóru priformovaní slovenskej národnej 215 kultúry (K základným vývinovým tendenciám) (1982) D. Luther: Dynamika vývoja obyčajovej tradície v období výstavby socializmu (Na príkladelokálneho spoločenstva) (1982) M. Sigmundová: Postavenie roľníckej ženy v rodine a spoločenstve (Pokus o vytypovanieetnodiferencujúcich činiteľov)(1984) E. Marušiaková: Súčasné etnokultúrne procesy vo vybranýchspoločenstvách cigánskeho etnika (So zreteľom na medzisku-pinové kontakty) (1986) Daniel Luther Seznam disertačních prací, obhájených před českou komisí pro obhajoby kandidátských disertačních prací z oboru národopis v letech 1981-1985 [obsah] Jaroslava Kadeřábková ;Způsob bydlení na Nymbursku(1981) Vlasta Matějová: Význam kroje v procesu emancipace českého etnika ve Slezsku (1981) Alexandra Navrátilová:Obřady a obyčeje při narození asmrti (1981) Miluše Turková: Kovodělnícina malém městě (1981) Vladimír Kristen: Ruskáetnografie a evolucionismus(1983) Pavel Kurfürst: Vývoj smyčcových nástrojů "da bracco" v lidovém prostředí na území dnešního Československa od 13. sto[/]letí do současnosti (1983) Naďa Valášková: Rodina vetnicky heterogenních podmínkách pohraniční vesnice (1983) Vlastimil Vondruška: Vlivpřírodního prostředí na vývoj lidové kultury v Čechách v polovině 19. století (1984) Dagmar Adamcová: Pražskédělnictvo a četba ve 20. a 30. letech (1985) Dagmar Finková: Ruská voj-ska v Čechách v r. 1813 (1985) Vladimíra Klevetová: Sklá[/]ři na Světelsku (1985) Lubomír Procházka: Architektura a bydlení zemědělskéhoa textilního dělnictva u okolí České Skalice (1985) Lubomír Tyllner: Jihočeskálidová zpěvnost ve světle sběratelské osobnosti Karla Weise(1985) Eva Večerková: Obyčejová tradice v procesu formování novéhospolečenství jihomoravského pohraničí (1985) Josef Vařeka[/] INFORMACE Zemek, M. - Šimončič, J. Riabič, I.: Ej vínečko víno. [obsah] Osveta, Martin 1986, 128 s. Rus., něm., angl. resumé Pod názvem Ej vínečko víno vydalo nakladatelství Osveta v Martině výpravnou obrazovou publikaci, na jejíž přípravě se podíleli Metoděj Zemek, Jozef Šimončič a Ivan Riabič. Na 181 černobílých a především barevných fotografiích defilují archívní dokumenty o vinohradnictví, záběry vinohradnické krajiny, pracovních činností spojených s vinnou révou i vínem, vinohradnické nářadí a nástroje, stavby, výtvarné projevy s vinařskými motivy, vinařské slavnosti. Informativní text seznamuje s dějinami vinohradnictví na jihovýchodní Moravě a západním Slovensku i s charakteristickými rysy vinohradnické kultury po obou stranách moravsko[/]slovenské hranice. Kniha se vyznačuje osobitou a výtvarně působivou grafickou úpravou (na škodu celkového estetického dojmu byly zařazeny některé kýčovité "folkloristické" záběry) a vysokou polygrafickou úrovní. Publikace je příkladem dobré česko-slovenské autorské spolupráce a potěší zájemce o vinohradnické tradice. Václav Frolec Akce připravované v roce 1987 [obsah] Listopad - Praha - seminář k národopisné monografii západních Čechpro Západočeskou vlastivědu (oddělení národního obrození ÚEF ČSAV) 3. 12. - Praha - pracovní poradařešitelů úkolů "Zahraniční pracující v ČSSR" (oddělení etnickýchprocesů ÚEF ČSAV) Redakce 216
	[ruština]
	<center> <p>Váš prohlížeč bohužel nepodporuje vložené rámy!</p> <p><a href="Nr_cont.txt" target="_blank"><span class="minilink">[odkaz na cizojazyčné obsahy]</span></a></p> </center>
	[ostatní jazyky]