národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1987 - ČÍSLO 4

 
 

OBSAH
Studie
Oldřich Sirovátka: Podněty Bedřicha Václavka pro současnou folkloristiku . . . 217
Andrej Sulitka: František Bartoš a jeho vzťah k slovenskému národopisu . . . 225
Milan Kiripolský: Valchy na Kysuciach . . . 237

Portrét
Milan Leščák: Vernosť vedeckému i životnému optimizmu (K životnému jubileu Doc. PhDr. Bohuslava Beneša, DrSc.) . . . 253

ZPRÁVY

Jubilea
"Sto povídek aneb nesplněny plán" PhDr. Hany Podešvové, CSc. (K životnímu výročí narození 15. 10. 1927 v Pasece) (Hannah Laudová) . . . 263
PhDr. František Dobrovolný šedesátiletý (Taťjana Pelíšková) . . . 264

Nekrology
In memoriam JUDr. Miloše Zapletala (21. XI. 1908-7. X. 1986) (Antonín Páč) . . . 266
Za profesorkou Marijanou Gušičovou (1901-1987) (Vesna Čulinović-Konstantinovićová) . . . 267
Kazimierz Dobrowolski zomrel (Andrej Sulitka) . . . 268

Dějiny
K100. výročí narození Kazimierze Moszyńského (Václav Frolec) . . . 270

Knihy
Maďarské národopisné publikácie z roku 1986 (Soňa Švecová) . . . 271
Národopisné sbírky Moravského muzea v Brně (Helena Bočková) . . . 272
Živý pramen. Výbor z české a slovenské lidové poezie (Bohuslav Beneš) . . . 274
Pohádky a pověsti našeho lidu (Bohuslav Beneš) . . . 274
G. S. Maslova: Narodnaja odežda v vostočnoslavjanskich tradicionnych obyčajach i obrjadach 19- načala 20 v. (Miroslava Ludvíková) . . . 275

Sborníky
České dělnictvo I. Dělnické obydlí a bydlení (Jiří Langer) . . . 276
Zborník SNM 80 - Etnografia 27, 1986 (Jiří Langer) . . . 277

Konference
Etnofilm Čadca '86 (Daniel Luther) . . . 279
Seminář o bydlení dělnictva (Jiří Langer) . . . 280
Bartošův seminář v Brně (Jiří Pajer) . . . 281
Na pomoc reedici Bartošových písňových sbírek (Dušan Holý) . . . 281

Festivaly
Strážnice 1987 (Bohuslav Beneš) . . . 282
Mladé Horňácko 1987 (František Synek) . . . 284
Svidník 1987 (Jan Krist) . . . 285
II. přehlídka národopisných souborů Vyškovska - Křenovice 1987 (Jan Krist) . . . 288

Folklorismus
Makovická struna '86 (Mikuláš Mušinka) . . . 289
Obnovená folklórna tradícia (Mikuláš Mušinka) . . . 290

Gramodeska
Slovenská ľudová nástrojová hudba. Antológia (Martina Pavlicová) . . . 290

Výstavy
Ľudové kožuchy (Iveta Zuskinová) . . . . 291
Moravská vesnice v polovině XX. století (Olga Jerová) . . . 292
Dvě výstavy umění ze vzdálených sovětských republik (Alena Plessingerová) . . . 293
Český a slovenský lid ve fotografiích národopisců (Soňa Švecová) . . . 294

Ročníkový obsah 296


Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 4

STUDIE

PODNĚTY BEDŘICHA VÁCLAVKA PRO SOUČASNOU FOLKLORISTIKU [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Jméno Bedřicha Václavka (10. 1. 1897 - 5. 3. 1943) bývá spojováno hlavně s rozvojem meziválečné marxistické estetiky, literární historie a kritiky. Většina prací tohoto předčasně tragicky zemřelého vědce se týká především této oblasti: soubory literárních podobizen a vývojových studií Od umění k tvorbě (1928), Poezie v rozpacích (1930), nesoucí podtitul k Sociologii umění, Tvorbou k realitě (1937) a konečně nevelký přehledný nástin Česká literatura XX. století (1934). Tyto hlavní práce doplňují některé studie menší, časopisecké a sborníkové - o F. Halasovi, S. K. Neumannovi nebo K. H. Máchovi. Mnohé literární studie a edice za Václavkova života vyjít nemohly nebo vyšly pod cizím jménem, protože brzy po nacistické okupaci se Václavek stáhl do ilegality. k těm pracem patří výbor z povídkové literatury 16. a 18. století Histo[/]rie utěšené a kratochvilné (1941), "besedy se spisovateli", knížka psaná pro mládež a vydaná pod názvem Deset týdnů (1946), soubor ze staré i nové české literatury i z lidové slovesnosti Kniha satir (1949) a antologie korespondence Český listář (1949). Navíc Václavek ještě překládal významné a obsáhlé romány z němčiny a ruštiny.
      Avšak od počátku své vědecké dráhy se Václavek zabýval ještě jinou oblastí literatury - totiž lidovou slovesností, folklórní tvorbou. První rozpravy z lidové slovesnosti pocházejí ještě z doby vysokoškolských studií v Praze. Václavek navštěvoval přednášky a semináře z lidové slovesnosti, zejména u prof. J. Jakubce, měl čilé styky s tehdejším Ústavem pro lidovou píseň, přednášel o lidové písni a jeho největší spis z tohoto oboru - dosáhl jí titul univerzitního docenta v Brně

217

nese titul Písemnictví a lidová tradice (Olomouc 1938), a zabývá se vývojem sběru a teorie lidové písně v mezinárodním měřítku a především českými zlidovělými písněmi.
      Druhá Václavkova odborná oblast se tedy týká lidové slovesnosti. Také na tomto poli měla Václavkova činnost mimořádně široké rozpětí a projevovala se v četných knižních rozpravách a edicích a časopiseckých studiích. Kromě zmíněného habilitačního spisu napsal drobnou, avšak podnětnou studii Lidová slovesnost v českém vývoji literárním (1940), v němž v panoramatickém pohledu nastínil vlivy folklórní slovesnosti na české písemnictví od konce 18. století až do současnosti. Vydal objevnou edici Českých písní kramářskych (1937), v níž spolu s R. Smetanou vybral typické ukázky jarmarečního zpěvu a nastínil jeho historii. Podobnou podnětnou cenu měl Český národní zpěvník (1940, opět s R. Smetanou), jenž se opíral o jeho vlastní studie zlidovělé písně a v němž Václavek podal ukázky zpěvu českého měšťanstva 19. století. Spolu se Smetanou připravil nové kritické vydání Moravských národních písní (1940) z r. 1860. Po válce ještě vyšla z Václavkovy pozůstalosti edice Českých světských písní zlidovělých, I. písně epické (1955). Václavek psal pilně do časopisů a do sborník, přednášel v rozhlase. Tyto práce jsou podchyceny ve dvou edicích O české písni lidové a zlidovělé (1950) a O lidové písni a slovesnosti (1963). Václavek měl plány na tomto poli do budoucna: chtěl připravit soubor moravských žertovnych a satirických písní, nové vydání Ritterbergovy sbír[/]ky České národní písně z r. 1825, antologii slovenských lidových písní, velký soubor České dějiny v písni, výbor z české lidové prózy atd.
      Jak se u Václavka slučoval zájem o literaturu, především o literaturu soudobou, se zájmem o lidovou slovesnost, o slovesnost tradiční? Mám za to, že toto sepětí vyplývalo hlavně z Václavkova pojetí kultury a národní slovesnosti. Lidová slovesnost byla pro Václavka jen dalším projevem celé slovesnosti národní a variantou celé literární tvorby. Písemnictví, literatura nebo chcete-li "umělá" slovesnost vytvářela s lidovou slovesností, s tvorbou folklórní, ústní dvě větve téhož kmene národní literatury. Literaturu a folklórní tradice Václavek chápal synteticky: jednu bez druhé, jak mínil, nelze pochopit, neboť se navzájem podmiňují a jedna přechází do druhé. Odtud vlastně vyplývalo hlavní téma Václavkových folkloristických prací. Věnoval hlavní pozornost vztahům obou větví národní slovesnosti, jejich prolínání a vzájemného prostupování. Na tomto principu spočívají nejdůležitější Václavkovy rozpravy Písemnictví a lidová tradice a Lidová slovesnost v českém vývoji literárním, ale i další časopisecké stati, v nichž Václavek studoval funkcí lidové slovesnosti v české poezii 19. a 20. století, avšak na druhé straně působení "umělé" literatury na folklórní tradicí.

218


      V době, kdy Václavek psal své studie o folklóru, působilo v českém bádání nad lidovou slovesností několik významných badatelů a sběratelů: J. Polívka a V. Tille, oba představitelé srovnávací školy a autoři především obsáhlých soupisů slovenských a českých pohádek. Uzrávalo dílo mladšího J. Horáka, jenž se zabýval ve srovnávacím duchu především lidovými baladami a písněmi, významné místo v českém a slovenském národopise si získal P. Bogatyrev, jenž ve folkloristických a etnografických studiích rozvíjel moderní metody funkčně strukturální. v té době působil přední sběratel J. Š. Kubín a vycházely folkloristické práce dalších badatelů, kteří se lidové písni a slovesnosti věnovali jen na okraji svých vlastních zájmů. Období mezi válkami znamenalo pro vývoj české folkloristiky dobu rozkvětu. Václavek si v tomto období našel v české folkloristice místo vlastní a osobité.
      Je známo, že vyšel především ze studia písně zlidovělé a celá 20. a 30. léta se zabýval umělými písněmi české společnosti 19. století, které v lidovém zpěvu zdomácněly, zlidověly, staly se integrální složkou lidového vkusu a lidové tradice. z Václavkových časopiseckých a sborníkových studií se dá sledovat, jak se jeho zájem postupně rozšiřoval - od vlastní písně zlidovělé a od umělé písně 19. století k dalším projevům folklórní a pololidové tradice - k písním kramářským, poezii samouků a lidovému veršování, lidové próze atd.
      Na Václavkovo pojetí lidové písně působily příklady badatelů, kteří se dívali na lidovou píseň a celý folklór jako na jev, v němž se[/] promítají sociální poměry a situace, a který se neustále historicky vyvíjí. Sociální a historícká podmíněnost se staly hlavními principy Václavkovy metody. Ze starších českých badatelů se Václavek opíral zejména o ty badatele, kteří zastávali právě tato stanoviska. Největší vliv z českého bádání měli O. Zich, J. Jakubec, O. Hostinský a hlavně Z. Nejedlý. Václavek citoval z Nejedlého spisů věnovaných této tematice - z Počátků husitského zpěvu (1907), Dějin husitského zpěvu za válek husitských (1914) a předně z některých svazků monografie o Bedřichu Smetanovi.
      Václavek navazoval rovněž na zahraniční sociologické bádání o folklóru a lidové kultuře. Ve 20. a 30. létech se sociologická metoda v evropském i světovém národopise silně rozvinula - ve Francii (A. van Gennep, A. Saintyves), v Belgii (A. Marinus), v Polsku (J. Reiss) i jinde. Podobně jako byl Václavek nazván "sociologem literatury", mohli bychom jej označit rovněž za "sociologa lidové slovesnosti". Václavek znal především německou větev sociologicky orientovaného národopisu. Představoval jej hlavně J. Schwietering a jeho žáci O. Brinekmann, M. Bringmeierová, M. Hainová, E. Klusen aj. Václavek některé studie důkladně znal a jejich podněty dále rozvíjel. Avšak hledal vlastní pojetí lidové písně a lidové tradice.
      Jak jsme už ukázali, Václavkova pojetí národní kultury a lidové slovesnosti bylo syntetické. Rovněž lidovou píseň Václavek chápal synteticky a komplexně. Vlastní, autentická folklórní piseň je pro Václavka jenom

219

součástí celého repertoáru, který ve společnosti a v určitém období žije. Lidová píseň není v kultuře společnosti jevem izolovaným, samostatným a separovaným. Souvisí s ostatními projevy - s písní pololidovou, společenskou, kramářskou, školní, církevní, módní, se šlágrem atd. Všecky tyto oblasti zpěvu v národní společnosti navzájem souvisejí.
      Nejde však pouze o vztahy všech těchto forem a odstínů zpěvu společnosti. Badatel se musí zajímat o zpěv všech vrstev společnosti. Podle Václavka nelze výzkum lidové písně ohraničit pouze na rolnictvo nebo na "nižší" vrstvy společnosti, popřípadě jen na starší fáze vývoje společnosti. Zájem musí platit všem vrstvám, sociálním skupinám národa. "Teprve poznáním písně jednotlivých těchto skupin, z nichž se skládá národ, dojdeme k úplnému a jedině vědeckému obrazu písně lidové," napsal Václavek v knize Písemnictví a lidová tradice. Tato ústřední myšlenka se ve Václavkových pracích neustále vrací. Tak ve stati Vzájemné vlivy mezi umělou a lidovou lyrikou českou v 19. století (1939) Václavek hlásal "nutnost věnovati pozornost zpěvu všech vrstev národa a přihlížeti ke změně nositelů lidového zpěvu, jimiž po lidu venkovském, selském, je stále více lid městský a v poslední době i průmyslové dělnictvo". Tento historický zřetel zaručuje, že lidovou píseň nebudeme posuzovat jako kulturní jev historický přežilý nebo odumírající. Václavek soudil, že lidová píseň je jev živy, neustále se proměňující a vyvíjející. "Píseň lidová bude existovati vždy. Píseň lidová budoucnosti ovšem[/] bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti." Hlavní rozdíl Václavek spatřoval v tom, že v budoucnu bude přibývat písní zlidovělých a že "namísto písní lidových nastoupí časem veskrze téměř písně zlidovělé." (Poznámky k metodě studia písní zlidovělých, 1921).
      Zkoumání písně ve všech vrstvách národa vedlo Václavka k tomu, že starý romantický termín píseň "národní" považoval za přijatelný a legitimní, ovšem poněkud v jiném smyslu a s jiným zdůvodněním. Pojetí lidové písně, k němuž Václavek dospěl, se značně liší ad koncepce jiných soudobých badatelů nad lidovou písní. U nich se pojem lidové písně většinou omezoval na tradiční píseň vesnice a při jejím vymezování se uplatňovalo kritérium "tří generací", v nichž se píseň musí zpívat, abychom ji mohli považovat za "pravou" píseň. lidovou. Václavkovo pojetí lidové písně lze shrnout do několika bodů. Za lidovou píseň Václavek považoval ty písně, které jsou rozšířeny v určité společnosti, které se proměňují v čase, kolují v různých vrstvách a skupinách národa a které mají kolektivní povahu.
      Domnívám se, že tím Václavek značně předběhl svou dobu. Ve svých názorech předjal výzkumy písně dělnické, které se rozvinuly teprve po osvobození. Jeho pojetí písně "lidové", "národní" ukazovalo k sociologickým vyzkumům lidové písně, k nimž se po válce došlo v některých zemích a v nichž pojem "lidové" písně nahradil pojem písně "skupinové", to znamená písně, jež žije v malých sociálních skupinách a v nichž koluje v přímé, meziosobní komunikaci, tedy od úst k ústům.

220


      Myšlenky, jež Václavek uplatnil především v písňovém bádání, jsou podnětné, jak se domnívám, rovněž v jiných oblastech folkloristiky a výzkumu lidové kultury. Bude však třeba vzít v úvahu ještě některé další procesy, které se v posledních desetiletích v lidové kultuře a ve fołklóru udály. Hlavní a nejdůležitější skutečností se v tom jeví vývoj tzv. folklorismu, tedy uvědomělá a organizovaná péče o lidovou kulturu a folklór. Vzniká druhotný, sekundární folklór. Autentická lidová píseň a jiné druhy folklóru se programově udržují ve folklórních souborech, na festivalech, v rozhlase a televizi, na školách a v dětských kroužcích, vycházejí zpěvníčky písní a tanců atd. Folklorismus ovlivnil v širokém měřítku poměr k lidové kultuře a napomohl zachovat různé formy lidové kultury, písní a vůbec folklóru. Tyto formy folklorismu se ve 20. a 30. létech, tedy za Václavkova života sice vyskytovaly, avšak jen v nerozvinuté podobě a k jejich radikálnímu rozvoji došlo až po druhé válce.
      Pro Václavkovo pojetí lidové písně a folklóru bylo příznačné, že vědecké úkoly, tj. sběr lidových písní a bádání nad nimi, ústrojně spojoval s uvědomělou péčí o lidovou píseň, neboli, jak sám říkal, s "udržováním a pěstováním", "podporou", "rozmnožováním", "propagací" a "oživováním" lidové písně v živém zpěvu. Tyto názory vyslovil na více místech, hlavně v programových statích Co jsme dlužni lidové písni (1940) a Jak ukojit hlad po lidové písni (1940). Věděl, že v současnosti lidová píseň žije spolu s jinými oblastmi hudby a "umělé" písně. Proto nestavěl folk[/]lórní píseň do protikladu vůči umělým písním různého ražení. Měl však za to, že lidová pIseň je závažným kulturním dědictvím a že je třeba učinit všecko rozumné, aby si ve zpěvu společnosti zachovala své místo a aby nebyla pohlcena písněmi módními a šlágry. Vývoj lidového zpěvu, upozorňoval Václavek, by neměl být ponechán živelnosti, nýbrž by to měla být součást záměrné kulturní politiky.
      Václavek zastával přesvědčení, že tato péče, udržování a pěstování lidové písně přísluší jedině odborníkům, tedy lidem, kteří jsou na tuto práci důkladně připraveni a kteří dovedou dát, jak to Václavek sám formuloval, onomu rozvoji "správný směr". Odborník, folklorista nebo etnograf, zdůvodňoval Václavek, se má zajímat o praktické důsledky své činnosti. v tom je obsažena odpověď, zda je vhodné nebo nevhodné, aby se angažoval v souborovém hnutí, ve folklórních souborech a na festivalech. Václavek užil přirovnání: ani v nejzaostalejších krajích nesvěřujeme zvěrolékařskou péči o dobytek fušerům, amatérům a zaříkávačům.
      Odlišoval péči o lidovou píseň ve dvou různých oblastech - v regionech folklórních, "národopisně zachovalých", kde staré lidové písně žijí přirozeným způsobem, a v regionech nefolklórních, kde ony tradice už vyhasly. Domníval se, že pro udržení lidové písně může mnoho učinit škola, učitelé hudby, zpěvácké kroužky a spolky, edice krajových zpěvníčků, kulturní domy a kluby, jež by se měly stát centrem kulturního života. Pro "folklórní" oblasti doporučoval, aby se v nich kromě obecných

221

lidových písní, které náleží všem krajům, pěstovaly rovněž písně zcela místní a krajové.


      Pro B. Václavka nebyla lidová slovesnost a vlastně celá lidová kultura jevem mizejícím a uzavřeným v minulosti. Neviděl ji jako muzeum hodnot, nýbrž ji vnímal jako jev živý a aktuální, který má současnému člověku co říci a který se stále přizpůsobuje současným poměrům. Na konci 30. let, v době Mnichova a na počátku nacistické okupace Václavek ukazoval, že zvýšený zájem o lidovou slovesnost, lidové umění a celou lidovou kulturu vyplýval ze situace národní společnosti, která se cítila ohrožena v základech svého bytí. Právem se domníval, že v této situaci se národ obrací ke svému starému lidovému dědictví a nalézá v něm živé hodnoty. Ve stati příznačně nazvané Lidová píseň znovu objevena (1940) napsal: "Po všech stránkách ohlížíme se po samých kořenech svého národního života a snažíme se napojit svou kulturu umělou přímo z tohoto velkého rezervoáru národních energií..."[/]

Hlavní literatura

      Bibliografie díla Bedřicha Václavka. Praha 1967.
      V. PEKÁREK: Bedřich Václavek, marxistický kritik a estetik. Praha 1972.
      V. PLETKA: Význam odkazu Bedřicha Václavka pro další rozvoj marxistické folkloristiky. Český lid 58, 1971, 321-341.
      O. SIROVÁTKA: Místo lidové slovesnosti v pojetí literatury u Bedřicha Václavka. In: Bedřich Václavek a úkoly marxistické kritiky (red. J. Dvořák a J. Fiala) . Praha 1975.
      O. SIROVÁTKA: Bedřich Václavek a péče o lidovou píseň. Národopisné aktuality 10, 1973, 15-26.
      R. SMETANA: Bedřich Václavek a český písňový folklór. In: B. Václavek: O lidové písni a slovesnosti. Praha 1963, 7-44.
      Z. TICHÁ: Bedřich Václavek a starší česká literatura. In: Bedřich Václavek (red. J. Hrabák). Brno 1963, 123-132.
      Václavkova Olomouc 1964. k soudobé problematice zlidovělých písní. Ostrava 1965.
      Václavkova Olomouc 1983. Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární kritiky a folkloristiky. Olomouc 1986.
      A. ZÁVODSKÝ: Bedřich Václavek o vzájemných vztazích lidové a zlidovělé písně s literaturou. In: Bedřich
      Václavek (red. J. Hrabák). Brno 1983, 109-121.

222

BEDŘICH VÁCLAVEKS ANREGUNGEN FÜR ZEITGENÖSSISCHE FO[L]KLORISTIK
(Zusammenfassung)

      Der Name B. Václaveks (10. 1. 1897 - 5. 3. 1943) wird gewöhnlich vor allem mit der Entwicklung der marxistischen Ästhetik, der Literaturgeschichte und -kritik in Verbindung gebracht, denn die meisten Arbeiten dieses vorzeitig tragisch verstorbenen Wissenschaftlers beziehen sich auf dieses Gebiet. Aber seit dem Beginn seiner wissenschaftlichen Laufbahn befasste sich Václavek auch mit dem Volksschaffen, vor allem mit dem Volkslied und dem folklorisierten Lied. Eine der wichtigsten Schriften aus diesem Gebiet ist die Arbeit Písemnictví a lidová tradice (d.h. Schrifttum und Volkstradition), 1938; außerdem verfaßte Václavek viele Zeitschriftenartikel und Abhandlungen und dieser Thematik vor.
      In den zwanziger und dreißiger Jahren wirkten in der tschechischen Erforschung der Volksdichtung bedeutende Forscher (J. Polívka, V. Tille, J. Horák, P. Bogatyrev, J.Š. Kubín). Václavek fand unter ihnen einen eigenständigen Platz und seine eigene Auffassung vom Gegenstand und eine eigene Methode. Nach Václavek bildet die Literatur mit der Volksdichtung, der Folklore, zwei Zweige ein und desselben Stammes des nationalen Schrifttums; beide hängen eng miteinander zusammen und überlagern sich, und einer kann ohne den anderen nicht begriffen werden. Václaveks Konzeption des Volksliedes wurde auch von den soziologischen Metho
[/]den in der europäischen Volkskunde, hauptsächlich von J. Schwietering und seinen Schülern, beeinflußt. Von den tschechischen Forschern au f dem Gebiet des Volksliedes hatten die den größten Einfluß auf ihn, die das Volkslied als historische und soziale Bekundung verstanden; am meisten wirkte das Werk Z. Nejedlýs auf Václavek ein.
      Für die Begriffsbestimmung des Volksliedes und der ganzen Folklore vertrat Václavek den Standpunkt, es sei vorteilhaft und notwendig, alle Komponenten der Gesellschaft und alle Schichten des Gesanges, die in der Gesellschaft lebendig sind, zu studieren. Als wahres, authentisches Volkslied betrachtete er solche, die in der Gesellschaft verb[r]eitet sind, sich historisch entwickeln, in verschiedenen Volksschichten in Umlauf sind und kollektiven Charakter besitzen. Von der Auffassung Václaveks vom Volkslied führt ein gerader Weg zur Erfo[r]schung des Arbeiter-und Stadtliedes und überhaupt zu den soziologischen Untersuchungen des Volksgesanges und der Folklore. Václavek suchte auch die wissenschaftschaftliche Kenntnis vom Volkslied und der Volksdichtung mit einer bewußten Betreuung des Volksliedes und Volksgesanges in Verbindung zu bringen und deutete die Richtungen für ein derartiges Vorgehen dabei an.
      Übersetzung: A. Hubala

223


Soubor Světlovan z Bojkovic v pořadu "Písně a tance přátelství" na 42. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

224

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 4

FRANTIŠEK BARTOŠ A JEHO VZŤAH K SLOVENSKÉMU NÁRODOPISU [obsah]


      ANDREJ SULITKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Ak uvažujeme o F. Bartošovi a jeho vzťahu k slovenskému národopisu, úvodom prichodí najprv pripomenúť pedagogické pôsobenie F. Bartoša v Těšíne v rokoCh 1866 až 1869. Pravda, ide pomerne o krátky časový úsek, no v živote F. Bartoša bol významný z viacerých dôvodov. Po predošlých učiteľských začiatkoch v Strážnici a v Olomouci, kde pôsobil na gymnáziách ako suplent, nastúpil totiž v Těšíne na nemecké katolícke gymnázium už s menovacím dekrétom stredoškolského profesora.1) A tu sa začala rozvíjať aj jeho mnohostranná bádateľská a publikačná činnosť. Treba však povedať, že v Těšíne bola v tom čase núdza o českú spoločnosť. Bartošov životopisec Josef Bartocha uvádza, že ju tu vedľa neho tvorili iba gymnáziálny profesor Vondráček a praktický lekár dr. Fischer. Tento úzky okruh doplňovali ešte dvaja Slováci - Ján Kalinčiak, riaditeľ evanjelického gymnázia (pôsobil v Těšíne už od roku 1858), popredný predstaviteľ[/] slovenskej romantickej prózy,2) a druhým bol Michal Miloslav Hodža (vyhostený roku 1867 zo Slovenska maďarskými úradmi), významný reprezentant a ideológ slovenského národného hnutia štyridsiatych rokov 19. storočia, zakladajúci člen Matice slovenskej a stúpenec Kollárovej idey slovanskej vzájomnosti a kmeňovej jednoty Čechov a Slovákov.3)
      Ukazuje sa, že F. Bartoš mal zvlášť blízky vzťah ku J. Kalinčiakovi, na ktorého v jednom z dochovaných listov spomína ako na niekdajšieho láskavého priateľa.4) Ostatne, osud tak chcel, že obidvaja odišli z Těšína roku 1869: F. Bartoš definitívne zakotvil v Brne na slovanskom gymnáziu a J. Kalinčiak sa vrátil do rodného Martina, kde začal redigovať a vydávať literárny mesačník Orol.5) Žiaľ, J. Kalinčiak prišiel naspäť do Martina už s podlomeným zdravím a vo veku necelých 49 rokov tu zakrátko aj zomrel (1871)
      Pripomeňme si ešte úvodom obraz vlaste

225

neckého hnutia na Morave v druhej polovici 19. storočia. v tom čase vlastenecký ruch na Morave budí totiž tu a tam dojem, že jeho predstavitelia boli natoľko zahĺbaní do vlastných problémov, že sa ani príliš nestavali k riešeniu vtedaj[v][š]ích otázok medzislovanských vzťahov. Preto ak našu úvahu začíname poznámkou o Bartošovom těšínskom pôsobení, chceme upozorniť, že práve v Těšíne osobitne zosilnelo jeho slovanské cítenie i odpor proti tuhému germanizačnému tlaku.6) A ako ležala F. Bartošovi na srdci v ďalšom období otázka Slovanstva, vidíme napríklad na doteraz nezverejnenej jeho korešpondencii z osemdesiatych rokov 19. storočia so slovenskými národovcami - Ľudovítom Vladimírom Riznerom a Pavlom Dobšinským.7)
      Je prirodzené, že s rozsiahlou bádateľskou a publikačnou činnosťou F. Bartoša sa spojuje i bohatá korešpondecia. Pozoruhodné je však, že v Bartošovej pozostalosti tak vo fondoch Státního oblastního archívu v Brne,8) ďalej Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brne, ako aj v Janáčkovom muzeu v Brne nachádzame iba torzovité doklady. Konkrétne, zachytili sme tu len jediný list P. Dobšinského z roku 1880 a vôbec nijaký doklad o korešpondenčnom styku s Ľ. V. Riznerom, hoci pozitívne vieme, že v rokoch 1879 a 1880 udržovali čulé vedecké styky. Naproti tomu v pozostalosti Ľ. V. Riznera v Matici slovenskej sa z uvedených rokov dochovalo päť Bartošových listov a v pozostalosti P. Dobšinského jeden list.
      Pozrime sa bližšie, o čom nám dáva výpoveď tento malý súbor siedmich listov. Pokiaľ[/] ide o kontakt s P. Dobšinským, F. Bartoš mu s nadšením roku 1880 ďakoval za poslanie knihy Prostonárodnie obyčaje, povery a hry slovenské:9) ". . . převzácnou Vaši knihu četl jsem s největší rozkoší, nemoha se od ní ani odloučiti ... přijměte teda, velectěný Pane, mé nejupřímnější díky za tak vzácnou pochoutku, kterou jste mi svou knihou spůsobili".10) z listu je tiež zrejmé, že F. Bartoš bol pomerne dobre informovaný o súdobom dianí na Slovensku, ktoré pozorne sledoval, a to prostredníctvom Ľ. V. Riznera zo Zemianskeho Podhradia.11) Od neho si napokon vyžiadal i adresu P. Dobšinského, aby mu mohol odpovedať do Drienčan.
      Avšak F. Bartoš sa vo svojom liste P. Dobšinskému neobmedzuje len na poďakovanie za knihu. Vysvetľuje mu súčasne svoje bádateľské zámery a na oplátku mu posiela separáty svojich prác, pričom so skromnosťou poznamenáva: "... ovšem .. . měď za zlato, neboť u nás už není tolik vzácného materiálu, jako na tom milém Vašem Slovensku".12) Zaiste, tento pohľad F. Bartoša je dosť prekvapujúci, no zdá sa, že národopisné reálie Slovenska posudzoval iba z dovtedy vydaných matičných zborníkov,13) resp. jednotlivých zošitov "Slovenských povestí", ktoré vydával P. Dobšinský v úzkej spolupráci s Augustom H. Škultétym v nepravidelných intervaloch od roku 1858.14) Niektoré zošity ľudových rozprávok mu poslal sám B. V. Rizner. Je zaujímavé, že pri tejto príležitosti F. Bartoš apeluje na P. Dobšinského, či by nebolo možné vydávať rozprávky aspoň čiastočne v pôvodných nárečiach, čím by sa stali

226

podľa neho tiež jedinečným príspevkom k slovanskej dialektológii; ako príklad uvádza uverejnenú rozprávku "O ednom chudobnom mlinarovi".15) z listu sa navyše dozvedáme, že tento záujem F. Bartoša o slovenské ľudové rozprávky nie je náhodný. s vydaniami P. Dobšinského a A. H. Škultétyho sa zoznamil už počas těšínskeho pobytu, ako o tom píše: "... kdysi v letech šedesátých jsa na gymnasiu Těšinském, vypůjčil jsem si od nebohého Kalinčáka, kterýž mi byl laskavým přítelem, Slovenské pohádky, které jste kdysi se Škultétym vydali ... pohádky ty velmi se mi líbily".16) A prosí ho tiež o radu, ako by si mohol skompletovať staršie zošity vydaných rozprávok, které sa mu nedarí zadovážiť.
      P. Dobšinský neotáľal s odpoveďou, obratom odpísal F. Bartošovi: "Vďačný som veru i ja spisu Vášmu: Ze života lidu Moravského a číslom Osvěty mne zaslaným ... Vaše veci a podanie Ze života lidu Moravského i ja prijal som ako zrnká zlaté".17) Vysvetľuje mu ďalej problémy, s ktorými zápasi pri vydávaní rozprávok a ospravedlňuje sa, že mu môže poslať iba tri zošity z prvej knihy rozprávok, pretože celý komplet má už len v jednom exemplári. Dotýka sa aj Bartošovej poznámky o vydávaní rozprávok v nárečí: "... vždy, i kde podávali sme tieto veci spisovnou našou slovenčinou, šetrili sme krajomluvy a v nej podržovali slová i vety i zvláštnosti každej mluvy. Takto činím i pri vydávaní terajších prostonárodních povestí! Nadto ale v každom zošite jest a bude aspoň jedna povesť podaná krajomluvou toho kraja, z nehož vzatá je. Prijde za[/] týmto krajomluvy Zvolenské, Nitranské, Gemerské atď."
      V danom prípade sa jasne ukazuje rozdielny postoj F. Bartoša a P. Dobšinského k prezentácii folklórneho materiálu. Je známe, že P. Dobšinský sa vo svojej práci opieral o súvekú odbornú literatúru, najmä českých bádateľov a z nich v prvom rade Karla Jaromíra Erbena. Spôsob upravovania ľudových rozprávok je u P. Dobšinského a K. J. Erbena podobný. Ostatne, obidvaja boli na svoju dobu vynikajúci znalci etnografickej hodnoty ľudových rozprávok a pri úpravách ich viedli tie isté estetické pohnutky.18) Ak teda F. Bartoš žiadal od P. Dobšinského uverejňovanie ľudových rozprávok v nárečí, je očividné, že nepochopil jeho ideové a umelecké poslanie. Nepochybne, P. Dobšinský si veľmi vážil a cenil ľudový jazyk rozprávok, jeho zvláštnosti a svojrázný ľudový rozprávačský štýl, no bolo mu tiež jasné, že existuje základný rozdiel medzi rozprávanou či počutou rozprávkou a jej publikovaným textom.19) Do úprav ľudových rozprávok vnášal normu spisovnej slovenčiny preto, aby ich vypravil na cestu celonárodnému spoločenstvu, a navyše ako vydavateľ mal na zreteli pozdvihnutie ľudového rozprávania na estetickú úroveň súdobej písanej literatúry.20) v prístupe a nazieraní na folklórny materiál boli teda pozície F. Bartoša a P. Dobšinského diametrálne odlišné.
      Pokiaľ ide o korešpondenciu F. Bartoša s Ľ. V. Riznerom, nesie sa v inom duchu. I keď totiž Ľ. V. Rizner sústredil svoje celoživotné bádateľské úsilie na spracovanie bibliografie slo

227

venského písomníctva,21) venoval sa rovnako aj národopisnému a dialektologickému výskumu Bošáckej doliny. A to ho práve väčšmi spájalo aj s F. Bartošom, ktorý ho tiež neustále nabádal k sústavnému zbieraniu materiálu v teréne. Navyše F. Bartoš ako redaktor Časopisu Matice Moravskej mu sám ponúkal i možnosť publikovania, lenže je zaujímavé, že na stránkách matičného časopisu nenájdeme v osemdesiatych rokoch 19. storočia nijaký príspevok Ľ. V. Riznera ani jeho spolupracovníkov. Riznerov súputník v Zemianskom Podhradí Jozef Ľudovít Holuby publikoval napríklad od polovice deväťdesiatych rokov 19. storočia v časopise Český lid a on sám sa ponajviac orientoval na pražskú Sláviu a spoluprácu s českými vydavateľmi (prispieval konkrétne slovacikovými heslami do Riegrovho i Ottovho Slovníka naučného).
      Z dochovanej korešpondencie sa zdá, že F. Bartoš udržoval zvlášť intenzívne kontakty s Ľ. V. Riznerom v rokoch 1879 a 1880, posielal mu české knihy a hlavne ho stále dôrazne podnecoval k zbieraniu národopisného i dialektologického materiálu v teréne: ". . . jen sbírejte a povzbuzujte všecky známé ... Dobře tedy činíte, že hodláte sbírati všecko podle dobrého 'Navedení', jež vydala Slavie"22) a na inom mieste "... Jenom neustávejte sbírati dále, postavíte si tím pomník nehynoucí."23)
      Pritom však súčasne zdôrazňuje: ".. . Ale bude velice důležito, by vše bylo podáno věrně, jak lid sám mluví, se všemi zvláštnostmi a nuancemi dialektickými. Prosím tedy, byste vše psal, a každý sběratel, čistým nářečím míst[/]ním, ne spisovnou řečí ani slovenskou ani českou, také netřeba žádné systematiky, to já vše spořádám Vám ..."24) Pozoruhodné je rovnako, s akým záujmom pobádal F. Bartoš tiež Ľ. V. Riznera a jeho spolupracovníkov aj k zbieraniu ľudových piesní: ". . . Bude-li Vám nějak možné, hleďte též shledávati nápěvy k písním, jmenovitě také k těm, jež jsou obsažený ve sbírce Kollárovy. Bez nápěvu národní písně nemají cenu ani poloviční"!25) A v krátkom časovom odstupe sa znova vracia k otázke zapisovania piesní: "... Předůležito jest, aby co nejdříve i krásné nápěvy písní slovenských se posbíraly, než je zmaří ledový dech naší prosaické doby, povzbuzujte kde koho můžete, aby se to brzy stalo, budete míti čím se před světem pyšniti, jako my naším Sušilem".26)
      Uvedený záujem F. Bartoša o rozvinutie zberateľskej práce na Slovensku jasne svedčí o jeho vzťahu k slovenskému národopisu. v tom čase vykročila už síce slovenská folkloristika k naplňovaniu vo svojej dobe monumentálneho diela - vydávania jednotlivých zošitov Slovenských spevov, no starosť F. Bartoša je ešte odrazom predchádzajúceho neutešeného stavu. Veď keď napríklad pripravoval v prvej polovici sedemdesiatych rokov československú antológiu ľudových piesní,27) mohol sa oprieť iba o Kollárové nenotované Národné spievanky. Matičné zborníky priniesli roku 1870 a 1874 síce piesne i s nápevmi, ale v porovnaní so zbierkami K. J. Erbena a F. Sušila to bol len velmi skromný príspevok. F. Bartoš si doista vysoko cenil Kollárove Národné spievanky, o čom svedčí medziiným fakt, že v antológii

228

zastúpený slovenský materiál z Kollára zaplňuje vyše jednu štvrtinu jeho práce, lenže uverejňovanie len textov ľudových piesní považoval vo svojej dobe už za nedostačujúce i v populárnych vydaniach. Preto tiež keď roku 1900 pripravoval už za spolupráce s Leošom Janáčkom tretie vydanie Kytice,28) navrhoval mu, že by zbierku chcel rozšíriť o piesne z Erbena a hlavne Slovenských spevov.29) Napokon o vzťahu F. Bartoša k slovenskej ľudo­ vej kultúre dáva výpoveď i jeho základná piesňová zbierka Národní písně moravské. v treťom zväzku tejto zbierky30) je 174 piesní lokalizovaných "Z Uherské strany", konkrétne 36 piesní je z okolia Nového Mesta nad Váhom, 4 z Holíča, 2 zo Skalice a 132 z vnútrozemia Slovenska. F. Bartoš, pravda, nemal zvlášť prispievateľov zo Slovenska, no slovenské piesne vybral z príspevkov svojich osvedčených dopisovateľov, predovšetkým Aloise Doufalíka zo Strání a Cyrila Mašíčka z Krásného u Jimramova (sporadicky tiež Alfonsa Sauera z Uherského Hradište, Josefa Čapka Drahlovského z Přerova, Martina Zemana z Velké nad Veličkou a Josefa Pernického z Jasenice u Valašského Meziříčí).
      Vzhľadom na obmedzený rozsah príspevku vybrali sme z korešpondencie F. Bartoša iba niekoľko dokladov, ktoré osvetľujú dostatočne podstatu jeho práce vo vzťahu k slovenskému národopisu. Nepodarilo sa nám síce zistiť, či sa aj osobne stýkal so slovenskými predstaviteľmi vlasteneckého hnutia, ale dozaista mal k slovenskému zázemiu blízko zvlášť cez onen "most moravského Slovenska", jeho obľú[/]bený kút na Slovácku - Strážnicko,31) oblasť živých česko-slovenských stykov. A hoci sme mali v danom prípade k dispozícii len torzo korešpondencie, môžeme na jej základe konštatovať, že F. Bartoš pôsobil svojou prácou a kontaktmi od osemdesiatych rokov 19. storočia aktívne na zberateľskú činnosť a národopisné dianie na Slovensku.

Poznámky
1.
      BARTOCHA, J.: z p amětí a života Fr. Bartoše. Telč s. a., s. 77.
2.
      K literárnej práci J. Kalinčiak a treba na tomto mieste poznamenať, že sa nestotožňoval so štúrovskou koncepciou vzťahu ľudovej a umelej poézie; svoj postoj vyložil v kritike Štúrovho spisu O národných povestiach a piesniach plemien slovanských vydanom vo Svetovide roku 1854.
3.
      Pozri napríklad BRTÁŇ, R.: Postavy slovenskej lite­ ratúry. Bratislava 1971, s. 300.
4.
      List F. Bartoša P. Dobšinskému zo dňa 3. VI. 1880. LA MS, sign. 36 D 10.
5.
      BRTÁŇ, R.: C. d., s. 182.
6.
      GREGOR,A.: O životě a díle Františka Bartoše. Brno 1968, s. 10 a 11.
7.
      Korešpondencia sa nachádza v pozostalosti Ľ. V. Riznera a P. Dobšinského v Literárnom archíve Matice slovenskej v Martine (ďalej len LA MS), sign. 36 D 10 a M 89 A 3.
8.
      Pozostalosť F. Bartoša, fond G 33 - materiál je usporiadaný celkom v 11 kartónoch.
9.
      O vydaní knihy hneď referoval aj v matičnom časopise. BARTOŠ, F.: Nejnovější publikace z literatury lidové. Prostonárodnie obyčaje, povery a hry slovenské. Usporiadal a vydal Pavel Dobšinský. Turč.

229

Sv. Martin 1880. Časopis Matice Moravské, 12, 1880, s. 89-90.
10.
      List F. Bartoša P. Dobšinskému zo dňa 3. VI. 1880. LA MS, sign. 36 D 10.
11.
      Ľ. V. Rizner pôsobil v Zemianskom Pohradí od roku 1870 ako učiteľ. Vieme pritom, že v tom čase tu žil tiež popredný súdobý vedecký a kultúrny pracovník J. Ľ. Holuby (od roku 1861 do penzionovania 1909), ev. farár, ktorý udržoval intenzívne kontakty s českým zázemím.
12.
      List F. Bartoša P. Dobšinskému zo dňa 3. VI. 1880. LA MS, sign. 36 D 10.
13.
      Sborník slovenských národných piesní, povestí, prísloví, porekadiel, hádok, hier, obyčajov a povier.I. zv. Viedeň 1870; II. zv. Turč. Martin 1874.
14.
      Pozri úvodnú štúdiu A. MELICHERČÍKA "Prostonárodné slovenské povesti" Pavla Dobšinského. In: Dobšinský, P.: Prostonárodné slovenské povesti. I. zv. Bratislava 1958, s. 25.
15.
      DOBŠlNSKÝ, P.: Prostonárodné slovenské povesti. III. zv. Bratislava 1958, s. 479-482.
16.
      List F. Bartoša P. Dobšinskému zo dňa 3. VI. 1880. LA MS, sign. 36 D 10.
17.
      List P. Dobšinského F. Bartošovi zo dňa 15. VI. 1880. Státní oblastní archív Brno. Pozostalosť F. Bartoša, fond G 33, kart. č. 1. F. BARTOŠ vydával pôvodne jednotlivé kapitoly Ze života lidu moravského na pokračovanie v Časopise Matice Moravské - 9, 1877, s. 136-153; 10, 1878, s. 1-67, 125-145; 11, 1879, s. 1-20, 51-64, 157-175; 12, 1880, s. 1-21. Nevieme však, ktorý diel svojej práce poslal P. Dobšinskému.
18.
      MELICHERČÍK, A.: Prostonárodné slovenské povesti Pavla Dobšinského. In: Pocta Dobšinskému 1828[/]-1885. Vyšlo k 100. výročiu úmrtia Pavla Dobšinského. Zostavil V. Marčok. Bratislava 1985, s. 51.
19.
      MELICHERČÍK, A.: Tamže, s. 48.
20.
      LEŠČÁK, M. - MARČOK, V.: Dobšinského rozprávky dnes. In: Pocta Dobšinskému 1828-1885. Vyšlo k 100. výročiu úmrtia Pavla Dobšinského. Zostavil V. Marčok. Bratislava 1985, s. 69.
21.
      Celoživotné dielo Ľ. V. RIZNERA Bibliografia písomníctva slovenského na spôsob slovníka od najstarších čias do roku 1900 vyšlo posmrtne v šiestich zväzkoch v rokoch 1929-1934 v Martine.
22.
      List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi zo dňa 13. VII. 1879. LA MS, sign. M 89 A 3.
23.
      List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi zo dňa 12. XI. 1879. LA MS, sign. M 89 A 3.
24.
      List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi zo dňa 13. VII. 1879. LA MS, sign. M 89 A 3.
25.
      Tamže.
26.
      List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi zo dňa 3. II. 1880. LA MS, sign. M 89 A 3.
27.
      Anthologie z národních písní československých, kterou ze sbírek K. J. Erbena, F. Sušila, J. Kollára a J. V. Kamarýta učinil František Bartoš. Praha 1874.
28.
      Kytice z národních písní moravských, slovenských i českých, kterouž uvili František Bartoš a Lev Janáček. Praha 1901.
29.
      Pozri STRAKOVÁ, TH.: František Bartoš a Leoš Janáček. Vzájemná korespondence. Gottwaldov 1957, s. 15 - list F. Bartoša L. Janáčkovi zo dňa 19. IX. 1900.
30.
      Národní písně moravské v nově nasbírané. Ve sbírku upravil František Bartoš. Po stránce hudební pořádal Leoš Janáček. Praha 1901.
31.
      František Bartoš 1837-1937. k oslavě stého výročí narozenin Františka Bartoše. Zlín s. a., s. 35.

230

Príloha

List F. Bartoša P. Dobšinskému

Literárny archív Matice slovenskej v Martine, sign. 36 D 10

Velectěný Pane!
      Převzácnou Vaši knihu četl jsem s největší rozkoší, nemoha se od ní ani odloučiti. Byl bych Vám ihned povinné díky zavzdal, ale neznal jsem Vaši adresy, až tyto dni poslal mi ji p. Rízner. Při jměte teda, velectěný Pane, mé nejupřímnější díky za tak vzácnou pochoutku, kterou jste mi svou knihou spůsobili. Co by mohlo býti z lidu tak nadaného a tak přičinlivého, - kdy by to nebyl lid slovenský! Zabývam se také studiemi o našem lidu moravském, měl jsem z toho oboru několik článků o moravských Slovácích, jichž synem sám také jsem, a v Osvětě článek o moravském Valašsku. Dovoluji si Vašnosti navzájem otisky některých těch článků poslati, ovšem καζτκραδαν měď za zlato, neboť u nás už není tolik vzácného materiálu, jako na tom milém Vašem Slovensku. Také pohádky Vašnostiny dostal jsem laskavostí p. Ríznera a pokochal se v nich. Nebylo-li by možno, velectěný Pane, aby se pohádky slovenské vydávaly alespoň částečně v původních nářečích? Jak vzácný byl by to příspěvek k dialektologii slovanské, pohádkám takovým by zajisté každý Čech i Slovák dobře rozuměl, a nářečí slohu pohádkovému výborně sluší, jak dokazuje Vašnostina pohádka "O ednom chudobnom mlinarovi". Kdysi v letech šedesátých, jsa na gymnasiu Těšinském, vypůjčil jsem si od nebohého Kalinčáka, kterýž mi byl laskavým přítelem, Slovenské pohádky, které jste kdysi se Škultétym vydali. Nyní zabývaje se literaturou prostonárodní sháněl jsem se po nich, ale nelze jich dostati. Nemohli byste mi, velectěný Pane, laskavě oznámiti, jsou-li ještě na skladě, a u kterého knihkupce (snad v Pešti?) bych si je objednati měl? Velice byste mi se zprávou takovou zavděčili; pohádky ty velmi se mi líbily.[/]
      Vzdávaje Vašnosti ještě jednou díky nejupřímnější za tak vzácný a milý dar jsem Vašnosti v úctě oddaný
      Fr. Bartoš v Brně dne 3. června 1880.

List P. Dobšinského F. Bartošovi
Státní oblastní archív Brno, fond G 33, kart. č. 1
      Veľactený Pane!
      Vďačný som veru i ja spisu Vášmu: Ze života lidu Moravského - a číslom Osvěty mne zaslaným. Bár by sme si z celého Slavianstva takto na vzájem doposiaľ mohli spisy odboru tohoto prostonárodnieho! Poznali by sme skoro, že náš ľud je všade jeden a v podstate svojho zmýšlania týž národ slova, slovanský. Aby sme si v tom pokračovať mohli, posielam Vám zde tri svazky z prvej knihy našich Slovenských povestí. Úplnú túto prvú knihu v kupectve viac nedostanete, leda prepustil by Vám niekto z terajších jej majiteľov svoj úplný výtisk. Ja sám nemám už kremä jeden jediný úplný výtisk. Márne volám, ktoby mi vydavatelovi spisu už teraz predal lebo prepustil druhy. So Sv. Martinským knihtlačiarsko účastinárskym spolkom bol som na reči napred o tom, aby sme obstarali druhé vydanie tejtože prvej knihy. Ale sám radil som, aby napred uverejnené boly tie povesti, ktoré pre druhú knihu mal som hotové a druhé vydanie povestí prvej knihy aby podujato bolo až potom, keď získame stále odberateľstvo pre terajšie sošity Prostonárodných slovenských povestí. Pri tom tedy ostávame, že po ukončení dosial netlačených povestí prijdú pod tlač povesti tamtej prvej knihy, z nejž tedy zbývajúce ešte u mňa 3 svazečky vďačne tu prímite.
      Prišiel som tiež na tie myšlienky čo Vy: Ľud náš - tu na Slovensku, ale aj inde - zdarne prospieval by v osvete, vzdelanosti a v bohumilom živote, keby len mal vodcov a keď len objavená bude tá samorostlá jeho umelost, príčinlivost, jeho samosvojské vzdelávanie sa, jeho um i duch. To pohlo ma k sbierkam i povestí i piesní i k odhalovaniu jeho života a ducha. Len ško

231

da, že málo nás v práci tejto, že málo kto nás ešte chápe, a že zvlášť u nás na Uhriech na jednoho vodcu všade desať správcov a druhých ešte horších desať svodcov. Ti "kteříž tebe vodí, svodí tě". Ale aspoň vysvedčujeme pred svetom, že i náš ľud a národ žil a žije a veríme, že budúcnosť lepšie u jme sa ho. A prítomná literatura a reč spisovná čo nám dá za to, že to zlato rýdzej reči a života vynášame na svetlo? Však namanilo sa mi toto povedanie len preto, že i Vaše veci a podanie Ze života lidu Moravského i ja prijal som ako zrnká zlaté.
      Predtým vydávala naša Slovenská Matica Sborník. Tam už podal som: porekadlá, hádanky, piesne a zvlášť i prvý oddiel Obyčajov, zvykov a pover slovenských. Keby ste mohli dostať spisy tieto! Ale zásuvky Matice našej a to jak sklad tlačených kníh, tak aj rukopisy dosial nevytlačené zhabalo Maďarsko. Vždy, i kde podávali sme tieto veci spisovnou našou slovenčinou, šetrili sme krajomluvy a v nej podržovali slová i vety i zvláštnosti každej mluvy. Takto činím i pri vydávaní terajších prostonárodních povestí! Nadto ale v každom sošite jest a bude aspoň jedna povesť podaná krajomluvou toho kraja, z nehož vzatá je. Prijde za týmto krajomluvy Zvolenské, Nitranské, Gemerské atd.
      Chystáme tiež do tisku príslovia, porekadlá a pohovorky slovenské, sosbierané so všetkých strán. I L. V. Rizner je nám v tom na vydatnej pomoci. Lež prejde ešte aspoň rok práce, kým to náležite sosbierano a usporiadano bude.
      Bôh popraj i Vám vytrvanlivosti na ceste započatej, už trebars by sme sa i nestretli vždy s uznanlivosťou od našich a stretli sa so zhabaním a utlačaním od nenašich, jako nám tu trpko padlo, keď našu Maticu zavreli. No po prestávke chytili sme sa zase do práce. Tak pomáhaj i Vám Hospodin v dobrý i zlý čas, ale radšej len v ten dobrý!
      V Drienčanoch, d. 15. junia 1880. Vášnosti oddaný ctitel
      Pavol Dobšinský[/]

List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi
Literárny archív Matice slovenskej v Martine, sign, M 89 A 3
      V Brně dne 4. července 1879
      Velectěný Pane!
      Profesor Lazar sdělil se mnou Vašnostin list, v němž nabízíte Časopisu Matice Moravské sbírku pověr slovenských. Jakožto redaktor listu toho při jímám vděčně Vaše nabídnutí a prosím, byste mi řečenou sbírku po prázd[m][n]inách (v druhé polovici měsíce září) poslal. Věci takové mají velikou důležitost do sebe, račte tedy sbírati, by byla sbírka co nejhojnější. O náležitou úpravu postarám se sám. Vítány byly by také zvyky a obyčeje o svatcích a slavnostech, jak lid slaví štědrý den, velikou noc, letnice atd., popis svadby a p. Tedy jen sbírejte a také posílejte.
      Pozdravuje Váš oddaný Vám
      Frant. Bartoš, prof. slov. gymnasia

List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi
Literárny archív Matice slovenskej v Martine, sign. M 89 A 3
      V Brně dne 13. července 1879
      Velectěný příteli!
      Ten týden odjedu domů na prázdniny, pročež nelze mi již nyní vyhověti přání Vašemu, po prázdninách však neopomenu obstarati Vám dosud zásilku nějakých kněh českých. z listu Vašeho mám radost velikou, vidím z něho, jak hojná žeň ještě je u Vás na Slovensku. Proto, velectěný příteli, jen sbírejte a povzbuzujte všecky známé, lid náš, věřte mi, dochoval nám drahocennější plody ducha slovanského nežli posud tušíme a oceniti dovedeme, co lid zbásnil větší má věru cenu, nežli plody leckterého nadutého klasika našeho! Dobře tedy činíte, že hodláte sbírati všecko dle dobrého "Navedení", jež vydala Slavie. Ale bude velice důležito, by vše bylo podáno věrně, jak lid sám mluví, se všemi zvláštnostmi a nuancemi dialektickými. Prosím tedy, byste vše psal, a každý sběratel, čistým nářečím místním,

232

ne spisovnou řečí ani slovenskou ani českou, také netřeba žádné systematiky, to já vše spořádám Vám, jen pokud by některé slovo nebylo vůbec známo, račte v závorce vyložiti. Příspěvky Vaše budou mi důležitým pramenem pro dialektologii československou, kterou se obírám.
      Slyšel jsem kdysi, že na 2hý svazek "Sborníka" material byl už sebrán, nebylo by možné dostati ho? Škoda, přeškoda bylo by to zahynouti!
      Bude-li Vám nějak možné, hleďte též shledávati nápěvy k písním, jmenovitě také k těm, jež jsou obsaženy ve sbírce Kollárovy. Bez nápěvů národní písně nemají cenu ani poloviční!
      Těše se upřímně na zásilky Vaše, pozdravuji Vás mnohokráte, oddaný Vám
      Fr. Bartoš

List F. Bartoša Ľ. V. Riznerovi
Literárny archív Matice slovenskej v Martine, sign. M 89 A 3
      V Brně dne 12. listopadu 1879
      Milý příteli!
      S listem Vaším stala mi se malá nehoda, založil jsem jej a pak naň pozapomněl; pro nával všelijakých prací račte mne míti omluven.
      Právě četl jsem oznámení, že "Slavia" chystá do tisku osobě sbírku ze Slovenska, čekajíc ještě některých příspěvků. Myslím tedy, že by nejlépe bylo, kdybyste věci sebrané do Prahy poslal, celkovitý a důkladný sborník takový byl by nad míru důležit, poněvadž by se podal obraz celkovitý. Já ovšem tolikéž milerád sloupce svého časopisu Vám propůjčím, ale jednak bych s uveřejňováním ihned počíti nemohl, poněvadž mám ještě zásobu takových věcí svých vlastních i od jiných na Moravě sebraných, jednak bude sbírka celá ve sborníku od Slavie vydaném všeobecně přístupnější. Račte tedy vyvoliti, či Slavii přednosť dáte či mně, hlavní však věc bude, aby věci tak důležité co nejdřive octnuly se v rukou obcienstva (sic!) našeho, a to stane se právě publikací Slavie.[/]
      Jenom neustávejte sbírati dále, postavíte si tím pomník nehynoucí.
      Srdečně Vás pozdravuje oddaný Vám
      Fr. Bartoš

List F. Bartoša E. V. Riznerovi
Literárny archív Matice slovenskej v Martine, sign. M 89 A 3
      V Brně dne 3. února 1880
      Ctěný Pane!
      Máte pravdu, pozapomněl jsem na svůj slib, a dobře jste učinil, že jste mne upamatoval. Byl jsem pracemi všelikými tak zanešen, že jsem byl po delší čas jako zahrabán. Přemýšlel jsem, čím bych se Vám zavděčiti mohl, co by přece za čtení stálo, i objednal jsem Vám 3 svazky Čechových povídek a humoresek a 2 sv. Kukátka Kosmákova. Jsou to knížky, jimiž se ve své samotě, jak troufám, velmi dobře pobavíte. Pošle Vám e zdejší knihkupec Winkler, račte mne svým časem zpraviti, došly-li řádně. Za povídky Dobšinského budu Vám velmi povděčen. Proč takových knih neposýlají knihkupcům Pražským, měly by jistě odbyt i u nás.
      Velice mne potěšila Vaše zpráva, že pilně sbíráte ve své dolině. Jenom neustávejte a pobízejte i druhých, jsouť v lidu našem ještě veliké poklady ryzího zlata, z něhož bohdá svým časem berná mince raziti se bude. Předůležito jest, aby co nejdříve i krásné nápěvy písní slovenských se posbíraly, než je zmaří ledový dech naší prosaické doby, povzbuzujte kde koho můžete, aby se to brzy stalo, budete míti čím se před světem pyšniti, jako my naším Sušilem. Mnohé písně moravské umělecky opracované naším genialním Dvořákem přeloženy jsou do němčiny i angličiny a putují nyní celým světem, zpívají se na koncertech i v Americe. A což by on teprve udělal z těch krásných, prapůvodních nápěvů slovenských! Tedy jen s chutí do díla!
      Ročník 1879 Časopisu je bohužel rozebrán, posýlám Vám pod křížovou páskou otisk svého článku.
      Srdečně Vás pozdravuje a všeho zdaru přeje oddaný Vám
      Fr. Bartoš

233

List F. Bartoša L. V. Riznerovi
Literárny archív Matice slovenskej v Martine, sign. M 89 A 3
      V Brně dne 5. máje 1880
      Velectěný Pane!
      Minulý týden došly mne konečně toužebně očekávaní "Obyčaje" zaslané mi panem spisovatelem, jakož jsem už dříve byl dostal poslané Vámi "Slovenské povesti". Radosť mám z obou spisů velikou, jmenovitě "Obyčaje" jsou spis tak zajimavý, tak poutavý, že jsem se od něho ani odtrhnouti nemohl, dokud jsem ho celého nepřečetl. Co tu předůležité látky pro ethnografa a badatele o bytu národním lidu našeho! Jak zevrubně tu vylíčen život dobrosrdečného toho lidu slovenského. Prosím, abyste p. spisovateli příležitostně vyslovili mé nejupřímnější díky za ten převzácný dar, učinil bych sám tak, ale neznám jeho adresy. Měli byste k tomu hleděti, aby[/] spisy slovenské více se šířili mezi námi, což by se nejlépe dělo tím spůsobem, kdybyste po exempláru redakčním českých a moravských listů posýlali, kteráž by s nimi své čtenářstvo seznamovaly.
      O pověstech i obyčajích promluvím ve příštím sešitě Časopisu Mat. Mor., připomenu též něco Slovákům o řeči spisovné. s podivením jest mi totiž velikým, že ve spisech slovenských tolik germanismů nalézám!
      Spisovatelé slovenští měli pilně (by) čísti české spisy dobré, i Brno vydaný Matici českou dobře by se jim hodil. Sice řeč jejich čím stále tím vice se vzdálí od řeči lidu a bude mu méně srozumitelna nežli spisovná čeština.
      Vzdávaje Vám srdečné díky za laskavosť Vaši jsem v ú ctě
      Vám oddaný
      Fr. Bartoš

234

FRANTIŠEK BARTOŠ UND SEINE VERHÄLTNIS ZUR SLOWAKISCHEN VOLKSKUNDE
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag bringt Belege über die Kontakte des Ethnographen und Dialektologen František Bartoš (1837-1906); einer der bedeutendsten Persönlichkeiten des kulturellen Lebens in Mähren in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, mit führenden slowakischen Patrioten und über seine Beziehung zur slowakischen Ethnographie in den achtziger Jahren des 19. Jahrhunderts. Der Autor stützt sich auf die bislang nichtveröffentliche Korrespondenz F. Bartoš[s]['] mit Pavol Dobšinský und Ľudovít Vladimír Rizner, die sich im Literarischen Archiv des Kulturbundes Matica slovenská in Martin (fünf Briefe F. Bartoš[s]['] an Ľ. V. Rizner und einer anP. Dobšinský) und im Staatlichen Regionalarchiv in Brno (ein Brief P. Dobšinskýs an F. Bartoš) erhalten hat.
      Der komplex der sieben Briefe ist zwar eine kleine Probe, erläutert aber im gegebenen Fall das Wesen der Arbeit F. Bartoš[s]['] in den Jahren 1879 und 1880 und seine Tätigkeit in der Beziehung zur Slowakei. F. Bartoš bewunderte die literarische Tätigkeit P. Dobšinskýs, nahm begeistert seine Arbeit "Prostonárodnie obyčaje, povery a hry slovenské" (d.h. Volkstümliche Gebräuche, abergläubische Vorstellungen und Spiele aus der Slowakei) aus dem J. 1880 und ebenso die Edition slowakischer volkstümlicher Erzählungen auf; anscheinend begriff er nicht die ideologische und künstlerische Orientierung P. Dobšinskýs, wenn er an ihn appellierte, die volkstümlichen Erzählungen im Dialekt herauszugeben, wodurch sie auch einen Beitrag zur slawischen Dialektologie bil
[/]den könnten. P. Dobšinský als hervorragender Kenner des ethnographischen Wertes der volkstümlichen Erzählungen war sich nämlich des Unterschiedes zwischen der vorgetragenen oder angehörten Erzählung und ihrem publizierten Text bewußt. Seine Bearbeitungen der volkstümlichen Erzählungen, in die er die Norm der slowakischen Schriftsprache einbrachte, sind vom Streben motiviert, das volkstümliche Erzählen auf das ästhetische Niveau des damaligen Schrifttums emporzuheben.
      Nähere Kontakte unterhielt F. Bartoš mit E. V. Rizner, der neben seinen Forscherbestrebungen während des ganzen Lebens an der Bearbeitung einer Bibliographie des slowakischen Schrifttums sich gleichfalls auch der ethnographischen und dialektologischen Terrainforschung in der Lokalität Bošácká dolina (Westslowakei) widmete. Gerade über ihn wirkte F. Bartoš auf die Entfaltung von ethnographischen Sammlungsaktionen in der Slowakei ein, wobei er ständig eine systematische Aufzeichnung ethnographischer Realien im Terrain forderte.
      Die präsentierte Korrespondenz (die als Beilage des Beitrags angeführt wird) liefert einen Beweis für die Tendenzen der patriotischen und ethnographischen Bewegung in Mähren und in der Slowakei und weist nach, daß F. Bartoš durch seine Arbeit und seine Kontakte seit den achtziger Jahren des 19. Jahrhunderts aktiv auf die Sammlertätigkeit und das ethnographische Geschehen in der Slowakei einwirkte.
      Übersetzung: A. Hubala

235


Záběr z pořadu "Podvečerní nálady" na 42. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

236

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 4

VALCHY NA KYSUCIACH [obsah]


      MILAN KIRIPOLSKÝ, Kysucké múzeum, Čadca
      Medzi hydrotechnickými zariadeniami v ľu­ dovej kultúre na Kysuciach (region tvorený dnešným okresom Čadca) patrí významné miesto zariadeniam na úpravu vlnených tkanín splsťovaním - valchám.1) Slúžili na výrobu súkna z tkanín z ovčej vlny miestnej produkcie v náväznosti na chov oviec v tejto oblasti severozápadného Slovenska.
      Valchy máme na území Slovenska prvýkrát doložené v prvej polovici 13. storočia, t. j. súhlasne so šírením tohto významného technického zariadenia obdobia tzv. hospodárskej revolúcie stredoveku v Európe. Pramene neuvádzajú pre ne špecifický názov, ich pomenovanie "molendinum" s popisom funkcie - tlčenie súkna - v latinských prameňoch slovenskej, ale i uhorskej proveniencie z tohto obdobia svedčia o počiatočnej fáze šírenia zariadenia na našom území.2) Dokladom je napr. mlyn v Rochovciach pri Štítniku v roku 1249 (". . . Preterea molendinum in campo Rohogocz, cuius una rota cryseum pannum pilat. . .").3) Už koncom 13. storočia sa stretávame so vžitým pomeno[/]vaním zariadenia v podobe valkum (". . . loco molendini vulgo valkum..." - viaže sa k roku 1297.4) Ďalšiu podobu pomenovania stupa, resp. v plur. stupy - nachádzame v roku 1385 v súvislosti s mlynom na rieke Turiec v Martine, ktorého jedno z troch kolies slúžilo na pohon valchy, pomenovanej v tomto prípade stupy (". . . quod vulgariter Stupi dicuntur. . .").5) Od 16. storočia sa ako rovnovýznamové pomenovanie pridružuje názov fullonium ("Tertia rota volvit fullonium. . .").6)
      K územiu severozápadného Slovenska, ku ktorému patrí aj region Kysúc, sa viaže prvý údaj o valche v Petroviciach (okr. Žilina) z roku 1592 (mola fulonium).7) Po prvýkrát však môžeme valchu predpokladať v Žiline, aj keď v súvislosti s cechovým remeslom - súkenníctvom - už v 15. storočí.8) Prvá priama zmienka o valche v Žiline pochádza z roku 1616 a uvádza už dve cechové valchy - malú a veľkú, na ktorej od starodávna potrebné tesárske práce za plat vykonával a správou ktorej bol poverený zmluvný valchár.9) Vplyv Žili

237


Mapka najstarších dokladov o výskyte válch v okrese Čadca. Zostavil M. Kiripolský.

ny ako významného centra súkenníctva na Slovensku, ktorého rozkvet zaznamenávame najmä. v 16.-17. storočí10) v miere, ktorá oprávňuje o Žiline ". . . hovoriť ako o jednom z najvýznamnejších centier súkenníctva vo východnej časti strednej Európy...,"11) neostal bez dosahu na bezprostredné okolie mesta, ale mo[/]hol pozitívne ovplyvniť prenikanie poznatkov o spracovaní súkna a šírenie sprievodného hydrotechnického zariadenia i v širšom okruhu. Už od polovice 15. storočia zaznamenávame prílev súkenníkov z okolia do Žiliny, v 16. storočí prijímanie učňov do cechu nielen z okolia Žiliny, ale i z Turca, Liptova, Sliezska.12)

238

Žilinský cech súkenníkov si chránil trh nielen zákazom predaja tzv. moravského súkna, ale článok 17. cechových artikúl zakazoval i predaj súkna "sedlskej a valaskej roboty".13) Lacné valaské postavy sa smeli predávať len na jarmokoch. Určitá kríza odbytu žilinských súkien v 30.-40 rokoch 17. storočia síce umožnila výnimky niektorým cechmajstrom v podobe povolenia biť vlnu pre Valachov, no cech túto prácu v zásade pod pokutou zakazoval, podobne ako zakazoval i predaj súkna utkaného z valaskej vlny.14) Informácia však svedčí v prospech rozšírenia spracovania vlny avýroby súkna na severozápadnom Slovensku i inou formou než remeslníckym cechom, a to v dvoch diferencovaných prostriediach - vo valaskom a v sedliackom.
      V tomto období zaznamenávame na severozápadnom Slovensku činnosť ďalších válch pôsobiacich v obciach jednotlivých panstiev, napr. vršatského panstva v Mikušovciach (roku 1683),15)bytčianskeho panstva v Stupnom roku 1619),16) panstva budatínskeho v Ochodnici (roku 1690),17) v lengyelovskej časti lietavského domínia, patriacej v r. 1688 žilinským jezuitom, plynulo do pokladnice rádu 66 denárov za "fullonibus seu walchownis".18) Materiál z Oravy sa zmieňuje o nerealizovanom zámere vybudovať šesť zemepánskych válch koncom 18. storočia, no prvé konkrétne zmienky o činných valchách na Orave prinášajú až súpisy zemepánskych príjmov zo začiatku 19. storočia, ktoré v držbe poddaných uvádzajú 14 válch v 9 obciach.19)
      Mimo územia Kysúc v 18. storočí zazname[/]návame valchu pri hornom Terchovskom mlyne (roku 1773), bez bližších údajov) .20) Publikovaný materiál z dalších oblastí Slovenska je mladší.21)
      Najstaršiu v oblasti Kysúc doteraz zistenú valchu zaznamenáva urbár budatínskeho panstva z roku 1690 v obci Ochodnica.22) Vyrábala zrejme súkno "valaské" (na rozdiel od "bieleho moravského súkna", ktoré bolo predmetom diaľkového obchodu z remeslníckych výrobných centier, ktoré spolu s moravským súknom poznáme z naturálneho platu kľúčiara a pekára panstva a dvorských z majerov.23)
      Urbár bytčianskeho panstva v roku 1721 zaznamenáva valchu - "mola... Fulinaria" v Turzovke,24) opäť ju v roku 1723 uvádza ako "Mola Fulinaria" v tejto obci.25) Urbár z roku 1749 uvádza v kysuckej časti územia bytčianskeho panstva aj existenciu valchy - "mola fulonaria" - v Staškove.26)
      Dostupné archívne pramene zo 17.-18. storočia neuvádzajú údaje, ktoré by umožnili bližšie určiť súdobý typ používanej valchy $ ktoré by prispeli k deskripcii tohto zariadenia. Zo znenia urbára budatínskeho panstva z roku 1690 vyplýva, že užívateľom valchy bol v Ochodnici miestny mlynár, voči panstvu povinný od valchy odvádzať jeden dukát alebo 3 florény.27)
      Podrobnejšie údaje o valchách na Kysuciach pochádzajú až z druhej polovice 19. storočia. Zaujímavým dokladom je plán na výstavbu novej valchy v Turzovke z roku 1860,28) na ktorom je zobrazený drevený zrubový objekt jednopriestorovej dispozície, so sedlovou stre

239


Plán novej valchy v Turzovke z roku 1860. Foto: ŠOBA Bytča.

chou, so štítmi zakončenými podlomenicou, s nízkou kamennou podmurovkou. v objekte bolo plánované zariadenie so štyrmi čelne nadhazovacími kladivami, dávané do pohybu pomocou hriadeľa, poháňaného vodným kolom na vrchnú vodu. Žľab náhonu bol umiestnený na drevenej konštrukcii so zrubovou stenou, objekt mal mať čiastočne doštenú dlážku.
      Pomerne rozsiahle údaje prináša projekt úpravy vodného diela v súvislosti s plánovanou výstavbou novej píly v susedstve dvoch[/] válch v Klubine. Valchy sú zakreslené už v situačnom náčrte z roku 1899: boli postavené na náhone dolného mlyna, ktorý vodu čerpal z Klubinského potoka a ústil do riečky Bystrice.
      Z dokumentov, vypracovaných k vydaniu vodoprávneho povolenia v rozpätí rokov 1899-1914,29) sa dozvedáme o oboch klubinských valchách pomerne obsiahle vodotechnické údaje, žiaľ - o ich zariadení temer žiadne údaje technicko-konštrukčné.

240


      Obe valchy, označované ako "horná" a "dolná" valchac "alsó", "felsö kalló"), nachádzali sa na pravom brehu spomínaného mlynského náhona, nazývaného "Škorvacký čermeľ" ("Skorvacki csermely"). Postavené boli náväzne za sebou po prúde náhonu. Horná valcha bola v období vzniku dokumentácie (r. 1912) v značne schátranom stave a majitelia ju nemienili obnovovať aj preto, že jej činnosť by v prípade výdavkov na opravu nebola rentabilná. Dolná valcha v tomto období fungovala, hoci majitelia nepredpokladali dlhé trvanie jej činnosti. Vznik oboch válch, z ktorých - vzhľadom na fyzický stav objektu - hornú pokladáme za staršiu, môžeme klásť pred rok 1899.
      Náhon privádzal vodu najskôr na hornú valchu: vychádzal z neho doštený žľab, ktorý ústil nad vodným kolom valchy. Uzáver na začiatku žľabu umožňoval jednoduchou manipuláciou zastaviť v prípade potreby prívod vody nad koleso, pričom voda odtekala do raštubne popod koleso do došteného žľabu, ktorý privádzal vodu na koleso dolnej valchy. Tento žľab mal na začiatku šírku 1,65 m, postupne sa zužoval a nad kolesom mal šírku len 0,73 m. Voda sa i v tomto prípade dala odstaviť jednoduchou manipuláciou z objektu pomocou páky, ktorou sa ku koncu žľabu prisúvala doska odvádzajúca vodu ponad vodné kolo. Doska ("tabuľa") bola upevnená k poslednému priečnemu nosnému brvnu na konci žľabu pomocou dvoch pántov.
      Vodné kolá válch (priemer 2,03 m, šírka 1,05 m, resp. 2 m - 0,95 m) boli drevené, korcové, obe na hornú vodu. Boli menšie, ako za[/]užívané vodné kolá mlynov.30) Dolná valcha mala nízku kamennú podmurovku, zrubovú konštrukciu stien, sedlovú strechu s doskovými štítmi. v oboch prípadoch sa jedná o jednopriestorové objekty, stavebnokonštrukčne príbuzné hospodárskym objektom.31) Analógiou môžme predpokladať obdobnú stavebnokonštrukčnú charakteristiku objektov a vodných diel i u ostatných na Kysuciach zaznamenaných válch (Skalité, Radôstka, Vychylovka) . z uvedeného sa vymyká riešenie valchy v Staškove, ktorá bola súčasťou objektu mlyna.32)
      Valchy sa nielenže nepodarilo zaznamenať v prevádzke, ale ich objekty sú dnes už asanované (posledná - dolná valcha v Klubine v roku 1974). Nie je zachované ani zariadenie ich technologickej časti.
      Pri deskripcii zariadenia valchy, popise technológie práce a jej organizácie, bolo potrebné oprieť sa o svedectvá ešte žijúcich bývalých valchárov a spolu s nimi pokúsiť sa zrekonštruovať obraz tohto dnes už na Kysuciach zaniknutého ľudového remesla.
      Pohon valchám zabezpečovalo korcové vodné kolo na vrchnú vodu. Korce zvieral veniec s oblými krivicami ("krivica") nesenými do válu včapovými krížmi ("kríž") alebo dvoma pármi kolmo na seba postavenými rovnobežnými hranolmi, ktorých priesečníkom prechádzal vál (Klubina).33)
      Osou vodného kola bol drevený hriadeľ o priemere 0,50 m - "vál" (Klubina, Vychylovka, Radôstka, Skalité, Staškov), ktorého železné čapy ("čep" - Klubina), nasadené na koncoch, točili sa na drevených hranolových

241

podložkách. Vál bol dlhý 4 m, prechádzal dovnútra objektu a boli doňho včapované drevené "kríže" (Klubina, Radôstka) alebo "paľce" (Radôstka, Vychylovka), ktoré prenášali rotačný pohyb válu na vertikálny pohyb palcami nadhadzovaných kladív ("kjahňica" - Klubina, Radôstka; "tompora" - Vychylovka; "čakan" - Staškov) - vlastnej technologickej časti zariadenia.
      Kladivá - kyjanice - tvorili jednoramennú páku. Dĺžka kyjanice sa pohybovala od 3,2 do 3,5 m. Skladala sa z troch častí: "hlava" (Klubina) - tvoril ju z tvrdého bukového dreva vykresaný hranol, naspodu stupňovite skresaný ("zubi" - Klubina), čo napomáhalo posúvaniu tkaniny. Výška hlavy bola 1,4 m, šírka 0,35 m. v hornej tretine bolo do tela hlavy včapované zakončenie "cifri" (Klubina) - bukového hranolu o dĺžke 3,2 m, hrúbke 0,2 m, s ktorou dĺžka hlavy zvierala pravý úhol. Cifra bola ramenom páky a bola pohyblivo zaklínená na opačnom konci medzi dva "polieňe" na stene zrubu. Kyjanicu zdvíhali palce válu pomocou "rurki" (Klubina), začapovanej do hlavy a upevnenej bukovými klinmi. Palce i rúrky boli zhotovené z jaseňového, príp. z bukového dreva.
      Palce prechádzali celým telom válu a vyčnievali na oboch koncoch do požadovanej výšky. Ich rozmiestnenie na plášti válu malo zabezpečiť okrem plynulosti chodu valchy i rovnomerné zaťaženie válu.
      Palce nadvihovali pri otáčaní válu hlavu, ktorá po skĺznutí rúrky voľným pádom dopadala na tkaninu vo vykresanej priehlbni v brv[/]


Rez valchou v Klubine - rekonštrukcia. Kresba M. Kiripolský, 1984.

ne, ktoré volali "klada" (Klubina, Radôstka, Staškov, Vychylovka). Klada bola z jedľového dreva s priemerom okolo 1 m a dĺžky 4 m. Bola umiestnená na zemi rovnobežne s válom, zaistená proti posunutiu "liehami" - drevenými kolmi, klinmi (Klubina). Podľa počtu kyjaníc boli v klade vykresané "stupi" (Klubina, Vychylovka, Staškov) alebo "válov" (Radôstka), do ktorých sa ukladala tkanina a dopadali hlavy kyjaníc. Pri dvoch kyjaniciach bola jedna stupa (Vychylovka, Radôstka), pri štyroch dve stupy (Klubina, Staškov) . Dverný otvor umiestňovali na odkvapovej stene zrubu oproti klade a válu, čo uľahčovalo ich prípadnú opravu a výmenu.
      Vodu, ktorú používali pri valchovaní, ohrievali v medených kotloch rôzneho obsahu (20-

242


Pôdorys valchy v Klubine - rekonštrukcia. Kresba M. Kiripolský, 1984.

-50 l) . Ohnisko bolo murované z plochých kameňov a kotle sa doň vkladali (Radôstka, Staškov) alebo bolo tvorené len kamennou obrubou s "pieckami" na rohoch a kotle viseli na háku ("vešák" - Klubina) . Ohnisko bolo umiestnené pri dverách pri stene zrubu, ktorú - v prípade neobmurovaného ohniska - bolo potrebné polievať vodou. Oheň kládli na hlinenú podlahu. Vodu do kotla viedli od žlabu. Privádzal ju drevený "žlabek" (Klubina, Vychylovka, Radôstka) alebo "žlobek" (Staškov) - z prepolenej žrde dlabaný žliabok, volaný tiež "kadlubek" (Vychylovka). Obdobný žliabok viedol k čapu válu v objekte valchy, pričom voda slúžila na zmiernenie trenia a za[/]braňovala vznieteniu od trenia pri otáčaní válu (vonkajší čap bol zvlhčovaný vodou od kolesa) . Vo valchách s dvoma stupami mali dva kotle: pri práci všetkých kyjaníc - v tomto prípade štyroch - hriali vodu v oboch kotloch. Do stúp prilievali teplú vodu krhlami ("krhelka" - Klubina, Staškov) alebo napúšťali z kotla dreveným žliabkom (Radôstka, Vychylovka).
      Podlahu vo valche tvorila udupaná hlinená dlážka, ktorá bola v časti, kde vyšplechovala voda zo stúp, vyložená naplocho kladenými kameňmi. v mieste, kde vyťahovali súkno, bola dlážka z dosiek ("z kresaních forštov" - Staškov). Úroveň podlahy vo valche sa smerom k válu mierne zvažovala (Klubina).
      Objekt valchy tvoril jednopriestorový zrub z nekresaných brvien, bez okien, s nevyspárovanými medzerami. Základný veniec bol postavený na uhlových kameňoch, resp. na nízkej kamennej podmurovke (v časti pri raštubni). Dverný otvor bol na opačnej odkvapovej stene rovnobežnej s náhonom. Zbíjané dvere mali pravoúhly portál s kresaným dreveným ostením a nadpražím, zdobenými zrezávaním a hrubým vruborezom (Klubina). Miestnosť nemala poval, pozdĺžne steny boli zviazané hradami ("tragáre"). Sedlovú strechu tvoril jednoduchý krov krokvovej konštrukcie, ktorý niesli podkrokevnice, v predĺžení námetky s trojradovým latkovaním na dĺžku šindľa. Výpusty na uhloch boli profilované. Debnenie štítov bolo zakončené podlomenicou na tri rady šindľa. Medzery debnenia prekladané zdobne kladenými latkami (Klubina). Oproti dverám

243

na odkvapovej stene od náhonu bol otvor, ktorým presahoval do objektu vál od vodného kola. Od uvedeného stavebnokonštrukčného typu objektu sa valcha v Staškove líšila len umiestnením (v samostatnom priestore v objekte mlyna) .
      Objekt i zariadenie valchy mali zhodné pomenovanie - "valcha" (Vychylovka, Staškov, Radôstka), s ktorým sa stretávame na Kysuciach už od 17. storočia (Odchodnica),34) od ktorého sa líši pomenovanie objektu valchy "valkovňa" (Skalité), "valchovňa" (Klubina). Etymologicky slovo "valcha" nasvedčuje o neslovanskom pôvode pomenovania (anglosaskom - od Walke) 35) udomácnenom od obdobia šírenia tohto zariadenia v regione, známe na Slovensku už od konca 13. storočia. Odvodzovanie pomenovania "stupa" od nemeckého Stampf36) pri rozšírení ručného drvenia (napr. obilia) na našom území pred obdobím nástupu hydrotechnických zariadení v stredoveku37) je síce možné, ale nevylučuje starší domáci pôvod pomenovania.38) Na našom území počas 13.-17. storočia zaznamenávame používanie tvarov "valkum", "stupni", "fulonium", niekedy s priamym poukázaním na synonýmiu tvarov (viď vyššie), z ktorých sa vyvinuli domáce tvary pomenovaní typu valcha, valchovňa - valkovňa, napr. už v r. 1683 v Mikušovciach,39) stupy, foluš.
      Technológia výroby súkna, ktorá spočívala v mechanickej úprave vlastností vlnenej tkaniny, bola na Kysuciach obdobná ako v iných slovenských regionoch.40) Rozdeliť ju môžeme[/]


Valcha v Klubine - rekonštrukcia. Kresba .M. Kiripolský, 1984.

do troch základných fáz: pranie, vlastné valchanie, sušenie.
      Pred začatím splsťovania bolo potrebné vlnenú tkaninu vyprať. "Valchár" plecom nadvihol cifru a podoprel ju kôlom ("podstavek" - Klubina). Do jednej stupy poskladali 10-12 siah tkaniny, zaliali studenou vodou, uvoľnili cifry a spustili vodné kolo. Cieľom prania bolo odmastenie tkaniny.
      Po vypraní priliali do stupy z kotla teplú vodu ("letná voda, abi sa v ňej dala ruka udržať" - Vychylovka) a opäť spustili stroj. Tkaninu "válali, túkli, tlukli" 10-24 hodín, vždy po piatich hodinách ju prevracali. Súkno prevracali a vystierali 3-4 krát. Pri valchaní sa z tkaniny uvoľňovala plsť. Ukončenie valchovania sa poznalo podľa toho, že súkno plsť nevypúšťalo a začali sa robiť z plste "hrčki" (Klubina) alebo "huki" (Vychylovka) . Na zá

244


Umiestnenie kotla vo valche v Dolnej Súči (okr. Trenčín). Archív NÚ SAV Bratislava, č. 2i 161. Foto: M. Rényiová, 1951.

ver súkno opäť valchali v studenej vode. Pri práci sa súkno zbilo ("zvalelo" - Klubina), bolo ho potrebné pred sušením vyťahovať ("prekrosňovať, cifrovať" - Klubina, "vichrosťovať" - Staškov) . Po odtečení vody mokré súkno prevesili vo valche cez priečnu žŕdku "preťahovačka" - Klubina, "pavúzi" - Staškov), pristúpili nohami a vyťahovali. z tohto dôvodu bola v tejto časti doštená dlážka. Cie[/]ľom bolo vyrovnanie faldov z valchovania a nepravidelnosti pri zrážaní tkaniny - súkna pri valchovaní. Po usušení súkno zvinuli do valca ("vál" - Klubina, Radôstka, Staškov, Vychylovka).
      Kvalita súkna sa zisťovala hmatom. Nezávisela len od valchovania, ale i od kvality tkania. Tkáčstvo bolo ako domáca, ale i domácka výroba rozšírené temer vo všetkých kysuckých obciach a niektorí výrobcovia ho vykonávali ako špecializované domácke doplnkové zamestnanie prevážne v zimnom období (najmä v Oščadnici, ďalej v Skalitom, Klubine, ale i v osadách na okolí Čadce). Prevažovalo domácke tkanie plátna, ktorého výroba ako obchodného artiklu i mimo rámec Kysúc je doložená už v druhej polovici 18. storočia z Čadce (prosba vo veci dlhu za natkané plátno Šimona Tomeka z Čadce okolo r. 1784).41)
      V klubinskej valche podľa pôvodu tkaniny rozoznávali súkno napr. "oščadňické", "riečňické", podľa kvality napr. "kepjenkové" (Vychylovka). Valchali biele a čierne súkno, každé osve. Po valchovaní čierneho museli stupu dôkladne vymyť. Buré súkno, z tkaniny, ktorej osnovu tvorilo biele a útok čierne vlákno ("kockové" - Klubina) valchali tiež a jeho použitie bolo napr. na deky na kone.
      Klientela jednotlivých válch bola určovaná tak kvalitou práce príslušnej valchy, ako i jej dostupnosťou. Rádius pôsobnosti jednotlivých válch bol nasledovný:
valcha
obce, pre ktoré valchali
Klubina
Oščadnica, Svrčinovec, Čierne, Ky-

245



sucký Lieskovec, Nesluša, Krásno nad Kysucou, Raková, Zborov nad Bystricou, Harvelka, Riečnica, Nová Bystrica, Lutiše, Radôstka, Klubina


Radôstka
Dolný a Horný Vadičov, Lopušná, Pažite, Belá, Lutiše, Terchová, Radôstka, čiast. obce Bystrickej doliny


Vychylovka
Nová Bystrica, ale i Terchová, Zázrivá, Horné a Dolné Rycierki PĽR), Vychylovka


Staškov
Čadca a okolie, Raková, Zákopčie, Skalité, Svrčinovec, Čierne, ale vo veľkom i "Slezaci" a z Jablunkova, Staškov


      Pôsobnosť kysuckých válch bola značná, ak si uvedomíme nezanedbateľný vplyv vodných zariadení v kontaktných oblastiach (napr. v Zákamennom, okr. Dolný Kubín,42) v Terchovej a v Lomnej) .
      Majitelia prinesenú tkaninu rôzne značili (napr. pásikom z handier, šnúrkou, ale i kožkou, ktoré na tkaninu našívali - Klubina) . Valchár si poznačil meno majiteľa, značku a množstvo prinesenej tkaniny, ktorú premeriavali len pri donesení (vzhľadom na zrážanie počas valchovania). Rozmery značili v siahach. Majitelia si odnášali súkno už suché, ale ešte i mokré. Peňažný poplatok bol stanovený podľa množstva prinesenej tkaniny.
      Prevádzka válch, vzhľadom na miestne hyd[/]rografické podmienky, nebola celoročná (porovn. u mlynov) .43) Podmieňovali ju i technologické požiadavky valchania. Valchovali prevážne na jar, v mesiacoch marec - apríl (Klubina, Radôstka, Staškov), príp. i v neskorú jeseň (Vychylovka), no najvhodnejšia bola jarná voda ("sňahová voda" - Klubina, Staškov, Radôstka) v období topenia sa snehu.
      Spôsob užívania valchy závisel od formy vlastníctva. v Staškove, kde bola valcha súčasťou mlyna a mlynár jej majiteľom, valchoval sám, príp. s pomocníkom. Iná forma vlastníctva bola u ostatných válch: ich vlastníkmi boli "učastňici" - skupina gazdov, ktorí valchanie vykonávali ako sezónne doplnkové zamestnanie, pričom ťažiskom ich obživy zostávalo poľnohospodárstvo. Valchu v Rycierkach vo Vychylovke vlastnili spoločníci, ktorí boli tiež spolumajiteľmi mlyna. Jeden z majiteľov bol vlastníkom troch štvrtín podielu. Valchanie podobne ako mletie44) zodpovedalo vlastníckym podielom: prvý majiteľ valchoval tri týždne, druhý týžden.
      Obdobná, ale viac diferencovaná, bola situácia u valchy v Klubine, kde bolo viac podielnikov: napr. v roku 1912 sedem spoločníkov,45) ktorých počet sa delením majetku (dedičstvom) rozrástol v roku 1930 na 31 majiteľov "pľacu", na ktorom valcha stála.46) Priamymi podielnikmi - spoločníkmi na valchaní boli len šiesti.
      Valcha v Radôstke mala štyroch podielnikov, z ktorých jeden bol majiteľom súsediaceho mlyna, na ktorého náhone bola valcha postavená.

246


Situácia hornej a dolnej valchy v Klubine v roku 1912. Reprofoto O. Gábriš.

247


      Spoločníci sa pri valchovaní striedali podľa počtu vlastnených podielov, čomu zodpovedala i deľba zisku. Od dvadsiatych rokov 20. storočia až do doby zániku bola valcha vedená na jedného z podielnikov (Klubina, Radôstka, Vychylovka),47) platiaceho príslušný daňový poplatok, na ktorý ostatní podielnici prispievali príslušnou čiastkou. Za jednu sezónu, podľa príhodnosti roka, urobili podielnici spolu 100 až 120 "stúp" (20. storočie - Klubina) , ročná produkcia valchy bola 1000-1500 siah súkna, t. j. približne 1890-2840 m (Klubina) .48)
      Na valchovaní sa podielali mužskí príslušníci rodín, príležitostne im pomáhali staršie deti. v sezóne, hoci hlavný zdroj obživy - poľnohospodárstvo - viazal pracovné sily cez deň, valchali aj v noci, ako si to vyžadovala technológia splsťovania. Pri nočnej práci bola valcha miestom častých stretnutí a rozhovorov širšieho kruhu známych (pri práci opekali zemiaky, slaninu, ryby nalovené v náhone).
      Údržbu vykonávali podielnici spoločne. Patrila k nej údržba náhonu a cez náhon vedúcich komunikácií a premostení,49) ale i údržba objektu valchy a jej zariadenia, ktoré sa najmä v častiach striedania vlhkosti veľmi rýchlo ničilo ("grembelo" - práchnivelo - Klubina), prípadne sa poškodzovalo pri práci mechanicky. Každý prispieval prácou a vzniknuté náklady hradili spoločne.
      Postupné znižovanie intenzity chovu oviec od druhej polovice 19. storočia,50) ku ktorému dochádza v dôsledku zmien vo vlastníctve feudálnych majetkov a nárastu významu intenzív­ nej exploatácie lesa, zapríčinilo zníženie pro[/]dukcie základnej suroviny na výrobu vlnených tkanín - ovčej vlny. Na konci 19., ale najmä v prvých desaťročiach storočia dvadsiateho sa to prejavilo aj na postupnom zániku válch.
      Najstaršia valcha v Ochodnici, ktorá podobne ako mlyn, patrila k csákyovským majetkom, fungovala do druhej polovice 70. rokov 19. storočia. Po odkúpení mlyna mlynárom Št. Olejkom nebola obnovená a zanikla.51)
      Koncom 19. storočia zaniká prevádzka valchy v Skalitom a tzv. hornej valchy v Klubine. v prvých desaťročiach tohto storočia nachádzame v prevádzke valchy v Radôstke, Vychylovke, v Turzovke, Staškove a v Klubine.
      V 20.-30. rokoch tohto storočia dochádza k druhej etape zániku válch na Kysuciach (obdobie sa kryje s intenzívnou inováciou ľu­ dového odevu a zániku jeho tradičných podôb, najmä vplyvom infiltrácie nových materiálov do ľudového spoločenstva na Kysuciach) . Zaniká valcha "U Jaša" v Radôstke, valcha v pľaci U Psotov v Turzovke, začiatkom 30. rokov zaniká prevádzka valchy v mlyne Jána Kuderavého - Varechu Na Jamách v Staškove. v prevádzke ostávajú valchy na východných Kysuciach (Vychylovka - Rycierky, Radôstka - horný koniec do r. 1956, Klubina), z ktorých najväčší význam i pre obce horných a dolných Kysúc nadobúda valcha v Klubine. Jej činnosť zaniká v roku 1960, v prvej polovici 70. rokov dochádza k asanácii objektu a zariadenia. Zánik ovplyvnilo i rapídne zníženie chovu oviec (napr. v r. 1946 v okresoch Čadca a Kysucké Nové Mesto stav chovu 3 400 ks, v roku 1947 už len 2 562 ks oviec, pričom 4/5

248

v obciach bývalého okresu Kysucké Nové Mesto, kam patrili i východné Kysuce),52) zníženie dopytu po súkne v dedinskom spoločenstve, na druhej strane v dôsledku sociálno-ekonomických zmien, ktoré sprevádzal pokles významu doplnkových zamestnaní na Kysuciach.
      Valchy na Kysuciach, ako nám ich dokladá materiál získaný etnografickým výskumom, patrili k čelne nadhadzovacím kladivovým typom a vykazujú mnohé zhodné konštrukčné znaky so zariadeniami v kontaktných regionoch i v ďalších oblastiach Karpatského oblúka.53) Konštrukčne sa líšia od válch, zaznamenaných na Horehroní. 54) Pramenia z toho i terminologické odlišnosti,55) dané rozdielnym východiskovým konštrukčným typom, v prípade horehronských válch vertikálnou konštrukciou valchy, konštrukčným typom stroja, ktorý bol na našom území rozšírený v 16.-17. storočí v oblasti banských miest56) a ktorý patril k technicky dokonalejším typom pri hutníckom spracovaní kovov.

Poznámky
1.
      Porovn. KIRIPOLSKÝ, M.: Príspevok ku štúdiu technických zariadení v ľudovej kultúre na Kysuciach. Múzeum 1986, 1, 25-30.
2.
      HANUŠlN, J.: Pojem a klasifikácia vodných mlynov na Slovensku. (Príspevok ku štúdiu starých mlynov a mlynárstva I.) Slovenský národopis, XVIIl, 1964, 2, s. 182-183; porovn. tiež KUČERA, M.: Slovensko[/] po páde Veľkej Moravy. Bratislava 1974, pozn. 174, s. 182.
3.
      WENCZEL, G.: Codex diplomaticum Arpadianus continuatus II. Budapest 1867, s. 212. Cit. podľa HANUŠIN,J.: c.d., s. 183.
4.
      KUČERA, M.: c.d., pozn. 174, s. 182.
5.
      Cit. podľa HANUŠlN, J.: c.d., s. 183, porovn. i pozn. 33.
6.
      MARSlNA, R. - KUŠÍK, M.: Urbáre feudálnych panstiev na Slovensku I, II. Bratislava 1959, s. 545.
7.
      Tamže, s. 461.
8.
      Viď JERŠOVÁ, M.: Žilinské súkenníctvo (úryvok z dejín hospodárskych stykov slovensko-českých). Sborník FF UK - Historica, XV, 1964, s. 189.
9.
      Tamže, s. 194.
10.
      Bližšie viď ŠPIESZ, A.: Remeslá a cechy na Považí v 17.-18. storočí. Vlastivedný sborník Považia, VIII, 1966, s. 80 a nasl.; JERŠOVÁ, M.: c.d., s. 187-198.
11.
      ŠPIESZ,A.: Remeslo na Slovensku v období existencie cechov. Bratislava 1972, s. 78.
12.
      JERŠOVÁ, M.: c.d., s. 189 a193.
13.
      Tamže, s. 194.
14.
      Tamže, s. 194-195.
15.
      HANUŠIN, J.: c.d., s. 183.
16.
      HLAVÁČOVÁ - THURZOVÁ, D.: Urbár Bytčianského panstva z roku 1619. Príspevok k vývoju hospodárskych a sociálnych pomerov na Bytčianskom panstve koncom 16. a začiatkom 17. storočia). Vlastivedný zborník Považia, XIII, 1978, s. 67.
17.
      KLEMENTIS,E.: Príspevky k dejinám poddanstva na Slovensku. Sborník Matice slovenskej č. 6, 1928-29, Príloha 17-56, s. 32.
18.
      MARSINA, R. - KUŠÍK, M.: c.d., II, s. 471.
19.
      Bližšie viď HORVÁTH, P.: Mangle a valchy na Orave v 18. storočí a v prvej polovici 19. storočia. Vlastivedný časopis, XI, 1962, 2, s. 90.
20.
      ŠOBA Bytča, Fond Panstvo Gbeľany, k 2, El. I, fasc. č. 4.
21.
      Porovn. PÁTKOVÁ, J.: Zariadenia na konečnú úpravu domáceho textilu na Horehroní. Slovenský národopis, XII, 1964, 2, s. 225-264; STANO,P.: Ľudové

249

technické stavby na spracovanie súkna v Šariši. Vlastivedný časopis, X, 1961, 1, s. 27-30. Pro Oravu viď LANGER, J.: Oravské valchy dnes. Vlastivedný časopis, XII, 1963, 2, s. 94-95.
22.
      KLEMENTIS, E.: c.d., s. 32.
23.
      Tamže, s. 19 a 20.
24.
      ŠOBA Bytča, Fond Panstvo Bytča, k 79, inv. č. 34, s. 288.
25.
      Tamže, s. 339.
26.
      Tamže, k 83, fasc. 1, inv. č. 46.
27.
      KLEMENTIS, E.: c.d., s. 32.
28.
      ŠOBA Bytča, Fond Panstvo Bytča, inv. č. 188, k 234, č. 64.
29.
      MateriáI v zbierke Kysuckého múzea, prír. č. 320 -329/84.
30.
      Porovn. KlRIPOLSKÝ, M.: Hydrotechnické zariadenia na Kysuciach - vodné mlyny Stredné Slovensko, v t lači.
31.
      Porovn. BEDNÁRlK, R.: Ľudové staviteľstvo na Kysuciach. Bratislava 1967; KOCOURKOVÁ, A.: Ľudové staviteľstvo a bývanie v obci Riečnica. Vlastivedný časopis, XXXIV, 1985, 1, s. 29-34.
32.
      Porovn. KIRlPOLSKÝ,M.: Hydrotechnické zariadenia, c.d.
33.
      Porovn. LANGER.J.: Stroje v lidové kultuře I. (Stoupa, valcha, hamr). Muzejní a vlastivědná práce, XV, 1977, 1, s. 13; KIRIPOLSKÝ,M.: Hydrotechnické zariadenia,c.d.
34.
      KLEMENTIS, E.: c.d., s. 32.
35.
      Bližšie viď LANGER, J.: Stroje v lidové kultuře 1.,c.d., s. 20, pozn. 6.
36.
      Tamže.
37.
      Porovn. KIRIPOLSKÝ, M.: Spracovanie obilných zŕn v ľudovej kultúre severozápadného Slovenska. Stredné Slovensko, 5, 1986, 214-232.
38.
      K všeslovanskému významu slova porovn. MACHEK,V.: Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha 1957, s. 174.
39.
      HANUŠIN, J.: c.d., s. 184.[/]
40.
      Porovn. LANGER, J.: Oravské valchy dnes,c.d., s. 94-95; STANO, P.: c.d., s. 27-30; PATKOVÁ, J.: c.d., s. 225-264.
41.
      Kysucké múzeum, prír. č. 255/82.
42.
      Bližšie viď LANGER, J.: Oravské valchy dnes,c.d., s. 94.
43.
      Porovn. KIRIPOLSKÝ, M.: Hydrotechnické zariadenia,c.d.
44.
      Porovn. tamže.
45.
      Kysucké múzeum, prír. č. 323/84.
46.
      Tamže, prír. č. 326/84.
47.
      Viď Zoznam vodných diel okresu Kysucké Nově Mesto. ŠOKA Čadca, Fond OÚ KNM D 1746/44.
48.
      Prepočet podľa HÚŠČAVA, A.: Poľnohospodárske miery na Slovensku. Bratislava 1972, s. 90.
49.
      Porovn. KIRIPOLSKÝ,M.: Hydrotechnické zariadenia, c.d.
50.
      Porovn. KUBIJOWIČ, V.: Typy pastierskeho života na Slovensku. Zborník Muzeálnej slovenskej spoločnosti, XXIV, 1930. s. 101-109; ŠTIKA, J.: Salašnictví v považské a kysucké oblasti. Slovenský národopis, VllI, 1960, 2, s. 323-369; PODOLÁK, J.: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. Bratislava 1982.
51.
      Porovn. ŠOKA Čadca, Fond OÚ KNM, 580/33.
52.
      Štatistická príručka Slovenska. Bratislava 1947, s. 102-103, 106-107.
53.
      Porovn. LANGER, J.: Oravské valchy dnes,c.d., s. 94-95; LANGER, J.: Dvě tradice valchářství na východní Moravě. In: Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Sborník VMP, Rožnov p. R. 1974, s. 91-130; STANO, P.: c.d.; PONGRÁC,P.: Kallómalmok. Technikatörténelemi szemle II, 1963; MACOREK, J.: Valaši v západních Karpatech. Ostrava 1959; POPIOLEK,F.: Historia osadnictwa w Beskidzie Šląskim. Katowice 1939 ai.
54.
      Porovn. PÁTKOVÁ, J.: c. d., obr. 9, s. 235; obr. 13, s. 239, obr. 26, s. 245.
55.
      Viď tamže, s. 248.
56.
      Porovn. JEŽEK, B. - HUMMEL, J.: Jiřího Agricoly dvanáct knh o hornictví a hutnictví. Praha 1933.

250

DIE WALKEN IN DER GEGEND VON KYSUCE
(Zusammenfassung)

      Auf dem Territorium der Slowakei sind Walken seit der ersten Hälfte des 13.Jh. belegt (1249 - Rochovce pri Štíeníku), eine vielleicht ältere Angabe aus dem Gebiet der Nordwestslowakei, in deren Bereich Kysuce gehört, stammt aus dem J. 1592 (Petrovice). Seit dem 15.Jh. ist Žilina ein wichtiges zentrum der Tucherzeugung in der Slowakei, wo die Tuchmacherinnung einen stärkeren Aufschwung insbesondere im 16.-17.Jh. verzeichnet. In diesem Zeitraum ist außerhalb der Innung in der Umgebung die v erarbeitung von Schafwolle und die Tucherzeu[4][g]ung in zwei differenzierten Zentren bekannt. Das Vorkommen von Walken auch außerhalb des Gebietes von Kysuce beweist die Bedeutung der Tucherzeugung in dieser Gegend (Stupné - 1619, Mikušovce - 1683, Lietava - 1688, Terchová - 1773, die ersten Erwähnungen einer Walkenproduktion in Orava stammen erst aus dem Beginn des 19.Jh.).
      Im Bereich Kysuce ist der älteste Bericht über eine Walke in Ochodnica im Urbarium des Herrschaftsgutes Budatín aus dem J. 1690 enthalten. Im 18.Jh. werden Walken in Turzovka (1721), in Staškov (1749), im 19.Jh. in Turzovka (1860), Skalité, in Klubina (1899 - 2 Walken) verzeichnet. Im 20.Jh. erlischt der Betrieb der Walken in Staškov, N. Bystrica-Vychylovka, in Radóstka und Klubina (Betrieb in den sechziger Jahren, Objekt i. J.1974).
      Die Walken im Gebiet von Kysuce gehörten zu den stirnseitig aufschlagenden Hammertypen, die durch ein
[/] "Rad" auf das Oberwasser angetrieben wurden. In der Radachse ("vál") waren Bolzen ("kríže", "paľce") eingeklemmt. Sie hoben die Hämmer ("kjahňica", "čakan", "tompora"), die dann auf das Gewebe in der Stampfe ("stupa") auf fielen. Die Technologie der Tucherzeugung war ähnlich wie in anderen Regionen. Die Walken aus dem Gebiet von Kysuce halten einen großen Aktionsradius, in den auch Gemeinden aus umliegenden Regionen gehörten. In der Walke in Klubina unterschied man das Tuch nach der Herkunft des Gewebes, vor dem Walken wurden an das Gewebe verschiedene Eigentumszeichen angeheftet. Der Einsatz der Walke war von der Eigen[e][t]umsform bedingt (Einzelunternehmer - Müller, bzw: Teilhaber). Der Betrieb war nicht ganzjährig, das Walken dominierte als saisonbedingte Ergänzungsbeschäftigung bei der Landwirtschaft.
      Auf das Erlöschen der Walken hatte der Rückgang der Schaftzucht seit der zweiten Hälfte des 19. Jh. Einfluß (die Walke in Ochodnica erlischt in den siebziger Jahren des 19.Jh.), der intensive Untergang der Walken im Gebiet von Kysuce in den zwanziger bis dr[a][e]ißiger Jahren des 20.Jh. deckt sich mit der intensiven Innovation der tradi[ti]onellen Bauernkleidung. Die Walken und ihr Produkt - das Tuch - gehörten im Gebiet von Kysuce zu den bedeutenden Komponenten der Volkskultur.
      Übersetzung: A. Hubala

251


Záběr z pořadu "Zelené pérečko, červený dolomán" na 42. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

252

Národopisné aktuality roč. XXIV. - 1987, č. 4

PORTRÉT

VERNOSŤ VEDECKÉMU I ŽIVOTNÉMU OPTIMIZMU
(K ŽIVOTNÉMU JUBILEU DOC. PhDr. BOHUSLAVA BENEŠA, DrSc.) [obsah]


      MILAN LEŠČÁK, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Predpokladám, že tento článok si prečítajú možno teraz, možno po mnohých rokoch, záujemci o českú folkloristiku, ktorí Bohuša Beneša nemali možnosť spoznať osobne. Ani fotografie, ktoré boli zverejnené, nám neprezradia, že za vážnou tvárou i vážnou prácou sa skrýva usmievavý, dobromyseľný človek, v ktorom zostalo zakliate kus brnenského chlapčenstva. Nie je potrebné mať absolutný sluch, aby ste zo spôsobu reči i z niektorých typických slovných zvratov nezistili, že Beneš je rodený brňák, zrastený so svojím mestom. Narodil sa 20. októbra 1927 v Brne. v Brne vyrastal a v Brne vyštudoval, aby tam aj na celý život zakotvil. Patrí do silnej zostavy "brnenských docentov", ktorí v rôznych oblastiach štúdia ľudovej kultúry patria k popredným odborní[/]kom a ktorých spoločnou vlastnosťou je to, že ich spája hľadanie vlastných postojov a pohľadov na odborné otázky. Ešte k biografii. Bohuslav Beneš vyštudoval na brnenskej filozofickej fakulte kombináciu čeština-ruština. Patrí medzi početných úspešných žiakov profesora Franka Wollmana. Od roku 1953, kedy začal pôsobiť ako asistent na UJEP, pôsobí s kratšími prestávkami na svojej alma mater až do súčasnosti. v roku 1966 získal vedeckú hodnosť kandidáta vied a od roku 1972 bol menovaný za docenta Filozofickej fakulty UJEP. Aby výpočet vedeckých hodnotí bol úplný, pripomeniem, že práve v uplynulých dňoch sa uskutočnila obhajoba jeho doktorskej dizertačnej práce "Lidová slovesnost a dnešek". Samozrejme, výpočet titulov a hodností nie je to naj

253

podstatnejšie, čo charakterizuje trvácnosť získaných vedeckých poznatkov alebo originálnosť vedeckého myslenia. v čom sa prejavuje Benešov vrodený zmysel pre rozdávanie optimizmu? Nie je to iba povrchová povahová črta. Jeho záujem o život, o aktuálne spoločenské dianie a jeho osobné i vedecké postoje k ním, prežaruje nepokojné hľadačstvo, snaha vyrovnať sa s tým, čo prináša život i veda bez otáľania, s hlbokou vierou, že všetky problémy sú riešiteľné ak človek verí vlastným silám, ak verí inšpiratívnosti okamžiku, ak verí ľu­ ďom okolo seba. Siahnem po osobnej spomienke k príhode, ktorou sa začínajú moje priateľské vzťahy s Bohušom Benešom a ktorá charakterizuje jeho prístup k presadzovaniu vlastného názoru na vedu i na spôsob medziľudskej komunikácie. Pred dvomi desiatkami rokov sa konala v Smoleniciach medzinárodná konferencia, na ktorej sa zúčastnili vtedajší nestori európskej folkloristiky akademik J. Horák i akademik J. Krzyżanowski. Beneš na nej vystúpil s referátom, v ktorom sa pokúsil adaptovať Proppovu morfologickú analýzu rozprávok na poverečné poviedky.1) Každý, kto sa trochu zaoberal štrukturálnou analýzou folklórnych látok vie, že aká je to úloha zložitá a vie, že takéto experimenty neprinášajú automaticky želateľné výsledky. Po prednesení referátu mu uznávání folkloristi vyčítali jeho metodologické východisko, ba spochybňovali i užitočnosť takéhoto postupu. Beneš svoje stanovisko hájil bez zloby a s veľkým zadosťučinením prijal i niekoľko rozpačitých hlasov na obranu svojho experimentu. Časy sa zmenili,[/]


Doc. PhDr. Bohuslav Beneš, DrSc.

možno že sa zmenili i niektorí ľudia, no vývoj samotnej vedy ukázal potrebu takéhoto hľadania nových ciest. Beneš sa vo svojom prístupe nedal odradiť ani varovným hlasom autorít, ani

254

úškrnkami niektorých kolegov. Zostal verný svojmu hľadačskému naturelu a myslím si, že práve preto priniesol do folkloristiky nové aspekty, ktoré našli živnú pôdu v našom výskume už nie v podobe módnej vlny, ako sa to vysvetľovalo donedávna, ale v podobe jedného užitočného metodického prístupu, ktorému B. Beneš zostal verný prakticky až do súčasnosti. Spomenul som, že je jedným zo žiakov popredného slavistu Franka Wollmana. Zdôraznil by som fakt, že prinajmenej rovnocennú úlohu pri formovaní Benešových folkloristických názorov, mal Peter G. Bogatyriov. Odrazilo sa to vo viacerých oblastiach jeho vedeckého záujmu. Napokon B. Beneš patrí medzi popredných znalcov Bogatyriovho života a diela.2) Piotr Grigorievič si jeho názory a prístup veľmi vážil. I po smrti pri mojich návštevách jeho manželky Tamary Juljevny často sa s úctou vyslovovalo jeho meno. Možnože Benešova znalosť ruského jazyka a literatúry, možnože záujem o sovietsku avantgardu, možnože štúdium kontextov tvorby P. G. Bogatyriova, alebo všetko spolu, viedli Beneša k tomu, že pozorne sledoval a komentoval od päťdesiatych rokov sovietsku folkloristiku,3) čo sa odrazilo v početných článkoch a recenziách, ale i v priamom osvojovaní si progresívnych myšlienok folkloristického výskumu a to i v súvislosti s menami, ktoré sa v minulosti často neobjavovali v citáciach folkloristických prác. Oldřich Sirovátka pred desiatimi rokmi pomerne presne vymedzil tri prúdy folkloristickému zameraniu a práci Bohuslava Beneša: pozornosť okrajovým a prechodným javom medzi literatúrou a folk[/]lórom, orientácia na typologicko-štrukturálne a semiotické problémy ľudovej a poloľudovej tradície a napokon štúdium súčasného stavu ľudovej kultúry. I z tohoto výpočtu vidieť hľadačský optimistický pohľad jubilanta na predmet folkloristického výskumu. Oblasť na rozhraní záujmu viacerých vedných disciplín nebýva z hľadiska vyhranenosti odborných záujmov príliš populárna. Vo folkloristike sa po celé dlhé roky uprednostňoval záujem o klasické vykryštalizované formy ústnej slovesnosti. Vedcov inšpirovala k ich štúdiu nielen prepracovanosť metodologických postupov, ale i estetika a poetika takýchto útvarov. Beneš našiel a nachádza oblasti, ktoré kladú pred folkloristickú teóriu celý rad otázok. v tomto smere sa tu ponúka evidentná súvislosť so staršími názormi a postojmi Bedřicha Václavka, s jeho sociologickým poňatím folklóru. Prínosom pre vedecký výskum je najmä Benešove štúdium českej jarmočnej piesne, ktorej venoval hodnotnú monografiu s názvom Světská kramářská píseň (Příspěvek k poetice pololidové poesie, 1970). k nej by sme okrem ďalších štúdii mohli voľne priradiť i vydanie textov v knižke Poslyšte písničku hezkou (1983) . Táto cesta k hraničným polofolklórnym a poloľudovým prejavom nevyhnutne musela viesť k reakcii na štúdium procesov "druhej existencie folklóru" alebo jednoduchšie povedané k problémom folklorizmu. Najmä v poslednom desaťročí Beneš zameral svoju vedeckú prácu na štúdium prejavov českého folklorizmu, pričom nezostal len pri súčasných procesoch, ale sleduje prejavy českého folklorizmu i v star

255

ších obdobiach.4) Snaží sa spresniť sporné chápanie folklorizmu ako existenciu, využitie a premeny javov tradičnej ľudovej kultúry mimo prostredie ich existencie s nadobudnutými novými funkciami. Tieto funkcie podľa B. Beneša sú výsledkom pôsobenia súčasného usmerňovaného inštitucionalizmu. Dospieva k názoru, že prevzatie termínu "naplňovanie tradície" alebo "pestovanie ľudovej tradície" (ako to poznáme v Strobachovej koncepcii "Folklorpflege") by v určitom zmysle bolo možné i u nás.5) Otázky vzťahu medzi ľudovou tradíciou a tvorbou amatérskou, insitným umením a gýčom zostávajú v popredí jeho záujmu i naďalej,6) pričom typologicky dospieva k rozdeleniu tvorby na tvorbu tradičného typu a na tvorbu netradičného typu. Jeho pozornosti neunikol ani často zaznávaný a zanedbávaný vzťah medzi folklorizmom a regionalizmom.7) Nesporne sa spolu s ďalšími českými a slovenskými folkloristami zaslúžil o objasnenie diskutabilného pojmu folklorizmus u nás a jeho úvahy smerujú i k objasňovaniu jeho spoločenskej funkcie a praktického využitia, pričom do popredia stavia jednoznačne axiologický aspekt.8) Poukazuje pritom na skutočnosť, že v súvislosti s folklorizmom je potrebné uvažovať i o súčasných folklórnych a nefolklórnych amatérskych prejavoch na dedine i v meste, upozorňuje na vzťah ústnych a písomných prejavov a na vzťah rôznych foriem príležitostnej tvorby k tvorbe folklórnej. Tieto aspekty dokumentuje najmä na rozprávačskej tradícii, na tvorbe písmackej i na divadelných preja[/]voch. Snaží sa teda folklórnu tvorbu a jej súčasné podoby existencie skúmať komplexne. k pozitývnym postrehom patrí i to, že si všíma, akú funkciu zohrávajú v dedinskej pospolitosti pamätníci, ako sa vyvíja a do akých súvislosti sa dostáva rozprávanie detí s rozprávaním dospelých a pod.9) Nie je hádam potrebné ani zdôrazniť, že B. Beneš zostal verný semiotickej orientácii vo svojom prístupe k skúmaným javom. Túto orientáciu cítiť prakticky z každej jeho práce. Či sa už dotýka materiálov z terénnych výskumov alebo pedagogickej práce. O tom svedčí napr. Úvod do folkloristky (1980), ktorý vydal ako skriptá pre poslucháčov FF UJEP. Ale na druhej strane o tom svedčia i výsledky, ktoré dosiahol pri výskumoch v Horních Věstonicích, kde použil v praxi aplikáciu folklórnej semioticko-ekologickej rady, o ktorej predtým teoreticky písal.10) Širší spoločenský dosah mali jeho výskumy funkcie ľu­ dovej tradície v práci Zborov pre občianske záležitosti, kde na základe výskumu matrikových obcí v Juhomoravskom kraji sledoval funkcie ľudových tradícií a ich uplatňovanie v občianskych obradoch.11) Ďalej môžeme spomenúť napríklad účasť na vypracovaní kolektívneho expertízneho materiálu, pripraveného pre Ministerstvo kultúry ČSR s názvom "Lidová kultura v současném kulturním životě" (1978). Ako svedčí názov Benešovej doktorskej dizertácie, jeho praktické skúsenosti sa spájajú s teóriou a teória prerastá do praxe.12) Tak poznám Beneša z prípravy seminárov Tradícia a súčasnosť, ktoré sa konajú v Roztokách a

256

v Mělníku, a v ktorých poradí piaty sa uskutočnil na tému Ľudová kultúra v socialistickej súčasnosti. Tieto semináre sú živé, vyznačujú so dobrou úrovňou diskusie, ale vyznačujú sa najmä tým, že sa na nich hovorí o všetkých problémoch, do ktorých môže naša veda potenciálne vstúpiť, aby napomohla ich riešeniu alebo aspoň takéto problémy registruje a na ne upozorňuje. je sympatické, že tradície tohoto seminára založil B. Beneš so svojmi odchovancami z FF UJEP. Je to dôkaz, že si studenti svojho učiteľa vážia pre jeho dobrosrdečnosť a prístupnosť a v neposlednej rade i pre zmysel pre humr, ktorý tieto vzájomné vzťahy poľudštuje a omladzuje. Práce Bohuša Beneša tvoria akýsi otvorený systém názorov na súčasné vývojové fázy slovesného folklóru a smerujú do objasnenia nielen hraničných žánrov tvorby folklórneho typu, ale zákonite sú i príspevkami k žánrovému vývoju a vzájomných vzťahov medzi folklórnymi žánrami v štruktúre slovesnej tvorby. Spomenuli sme, že sa pokúsil o aplikáciu semiotickej analýzy na ľudové rozprávanie. z takýchto pozícií vytrvalo sleduje amatérsku a insitnú prózu, sleduje žánrovú problematiku a vzťahy ľudových a poloľudových piesní, žánrové príznaky slovesných prejavov vo výročných obyčajoch. Pokračuje v morfologickej analýze poverečných poviedok a využíva k tomu nové materiály, rozširuje zároveň svoje morfologické analýzy i na ľudové balady.13)
      Samostatnú oblasť Benešových záujmov tvorí ľudové divadlo.14) Tu hádam najviac vychádza Beneš z diela svojho učiteľa P. G. Bogatyriova. Zastáva názor, že v ľudovej tradícii je skutoč[/]ný dramatický prejav zastúpený zriedkavo a preto sleduje podrobne divadelné prvky vo výročných obyčajoch ako i v rodinnom obyčajovom cykle15) (napr. svadba). Netradičné metodologické postupy umožnili Benešovi porovnať najrôznejšie divadelné prejavy a dôjsť k záveru, že za skutočne ľudové divadlo v súčasnosti môžeme prakticky považovať len súčasne dodržiavané ľudové obyčaje, zatiaľ čo divadelné vystúpenia súborov sú výsledkom pestovania ľudovej tradície v procese súčasného folklorizmu. Beneš je spolu so svojimi generačnými druhmi presvedčený, že základom folkloristickej práce je vlastný výskum, najmä terénny výskum, ktorého výsledky slúžia k spracovaniu alebo aplikácii teoretických poznatkov. Toto presvedčenie presadzuje i napriek tomu, že jeho štúdie a články sa nesú vo vysokých rovinách abstrakcie a ich čítanie si vyžaduje dobrú teoretickú prípravu.
      Jubilanta by sme mohli pozitívne hodnotiť i ako pedagóga, ktorý prednáša dejiny európskej fokloristiky, teórie folkloristiky a ľudovú slovesnosť európskych národov. Pozoruhodná je jeho publikačná činnosť. Od roku 1954 jubilant publikoval takmer 200 štúdií a recenzií k problematike, o ktorej tu možno len letmo referovať. Jeho články nájdeme nielen v českých a slovenských publikáciach a časopisoch, ale nájdeme ich v nemeckých, maďarských, juhoslovanských i iných časopisoch a zborníkoch. Bohatá je jeho publicistická činnosť. Vďaku by sme mu mali vzdať za prácu v redakčných radách, za organizáciu vedy alebo za spoluprácu pri

257

organizovaní Mezinárodního folkloristického festivalu v Strážnici, za rozsiahlu oponentskú a posudkovú činnosť apod. Výpočet zásluh, ako to už pri takomto výročí popredného odborníka býva, je rozsiahly a nie je ho možné podrobne vtesnať do jednej zdravice. v každom prípade môžeme však konštatovať, že Bohuslav Beneš sa zapísal svojim dielom do bohatých dejín českej folkloristiky a jeho dielo pritom nie je zďaleka uzavreté. Pred sebou mám najnovšie údaje o jubilantovej pracovnej činnosti z posledných dvoch rokov. Dostávajú sa mi na stôl pravidelne ako riešiteľovi čiastkovej úlohy ŠPZV, v ktorej B. Beneš vykonal veľmi veľa a tak mi vlastne pripomenul, že by sa patrilo spomenúť a poďakovať jubilantovi za dobrú dlhodobú spoluprácu so slovenskými etnografmi a folkloristami a to tak za spoluprácu na spoločných úlohách ako i za dlhoročné priateľstvo a dobrú atmosféru, ktorá vo folkloristickej obci v posledných desaťročiach vládla. Na tom všetkom má podiel i Benešova pracovitosť, ochota, optimismus. Želáme mu zo srdca, aby sa mu podarilo uchovať si okrem zdravia všetky spomenuté dobré vlastnosti.

Poznámky
1.
      Lidové vyprávění na moravských Kopanicích. Pokus o morfologickou analýzu pověrečných povídek podle systému V. Proppa. Slovácko, 8-9, 1968, s. 41-71; Strukturalismus v československé etnografii a folkloristice. Universitas, 1, 1968, č. 2, s. 9-16.[/]
2.
      Petr Bogatyrjov astrukturalismus. Český lid, 55, 1968, s. 259-274;P. G. Bogatyrev anárodopis Čechů a Slováků. Národopisný Věstník čs., 7, 1972, s. 231-248; Bibliografija naučných rabot P. G. Bogatyreva. In: P. B. Bogatyrev: [o]V[o]prosy teorii narodnogo iskusstva. Moskva 1971, s. 523-543; Výběrový soupis prací P. G. Bogatyreva za léta 1916-1971. In: P. Bagatyrev: Souvislosti tvorby. Praha 1971, s. 183-208; Bibliografie prací P. G. Bogatyreva 1916-1967. In: Materiály k retrospektivní bibliografii české etnografie afolkloristiky 3. Brno 1968.
3.
      Sovětské folkloristické diskuse 1953-1963 a teorie současného folklóru. Český lid, 52, 1965, s. 91-98.
4.
      Folklorismus in der ČSSR in Vergangenheit und Gegenwart. Lětopis C 20, 1977, 13-20; Josef Dobrovský a lidová slovesnost. In: Sborník k 150. výročí úmrtí J. Dobrovského. Brno 1980, 141-149; Folklorismus in der Tschechoslowakei. In: Folklore and Oral Communication. Narodna umjetnost, zvl. sv., Zagreb 1981, 115-1Z4; dtto Narodna umjetnost 19, 1982, 129-138; Některé otázky folklorismu v Československu. NA 18, 1981, 169-182; Vývoj a usměrňování aktivního pěstování lidového umění v současných institucionálních a organizačních podmínkách. SN 31, 1983, 23-29; Tendence poválečného folklorismu v Československu. Muzeum a současnost 611983, 19-27.
5.
      Některé aspekty čs. folklorismu. Český lid 72, 1985, 11-18.
6.
      Sémiotické funkce lidového vyprávění a folklorismus. In: Lidové umění a dnešek. Brno 1977, 96--104; Folklorismus-Amateure-Naive Kunst-Kitsch. Folklór - Társadalom - Müvészet 8, Kecskemet 1981, 27-36.
7.
      Semiotische Aspekte der Beziehungen zwischen dem Folklorismus und Regionalismus in der heutigen Tschechoslowakei. In: Folklór - Társadalom - Müvészet 2-3. Kecskemét 1978, 173-179; dtto Ethnographia XC, Budapest 1979, 2, 237-242.
8.
      Geneze folklorismu v soudobé kultuře západních Slovanů. In: Čs. slavistika 1983, Praha 1983, 221-230; Gegenwärtige Aspekte des Folklorismus bei den

258

Balkanvölkern. In: Rapports, co-rapports communications tchécoslovaques pour le V-e congrés de l'Association internat d'Études du Sud-est européen. Praha 1984, 337-390.
9.
      Několik poznámek k vesnickému" a "městskému" vyprávění. Etnografie dělnictva VIII. Praha 1977, 230-237; Písemný a slovesný projev v soudobé vesnici. In: Současná vesnice. Brno 1978, 125-129; Pamětník ve vesnické pospolitosti. In: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1981, 205-210; Die Erzählung der dörflichen Kinder und Jugend spolu s I. Halačovou). In: Das Dorf im Prozeß der gegenwärtigen Veränderungen. Brno 1985, 179-192.
10.
      Lidové vyprávění. In: V. Frolec a kol. (red.) . Horní Věstonice. Společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno 1984, 455-493.
11.
      Funkce lidové tradice v práci Sborů pro občanské záležitosti. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury II. Uh. Hradiště 1983, 45-54; Přežívání tradice v socialistické obřadovosti vesnic Jihomoravského kraje. In: Čas života. Brno 1985, 35-44.
12.
      Lidové literární projevy v přítomnosti. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury III. Uh. Hradiště 1984, 33-40; Místo regionální literatury v kultuře malého města. In: Venkovské město I. Uh. Hradiště 1986, 144-151; Naplňování lidové tradice v socialistické společnosti. Národopisné informácie 1/85, 20-29; Tradice a inovační procesy ve folklóru. SN 34, 1986, 240-248.
13.
      Sémiotická problematika žánrů lidového vyprávění. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, 173-182; Autorský výběr společenských jevů v amatérské a inzitní próze. Sborník prací FF BU C 27, Brno 1980, 335-343;[/] Podbor iidejno-chudožestvennaja ocenka obščestvennych javljenij v tvorčestve polunarodnych poetov-ljubitelej. In: Folklor i istorija. Sofia 1982, 64-70; Inzitní literatura a Jakub Svoboda. Sborník prací FF BU D 29, Brno 1982, 215-222; The problems of genre in folk songs and non-professional popular songs. In: Rapports, co-rapports, communications tchécoslovaques pour le IV-e Congrés de l'Asso­ ciation internationale d'Etudes du Sud-est européen. Praha 1979, 431-441; Žánrové příznaky slovesných projevů zvykoslovného cyklu. Národopisné informácie 2. Bratislava 1980, 105-117; dtto SN 29, 1981, 51-57; Kategorie pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti v lidové próze. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury I. Uh. Hradiště 1981, 257-268; Příspěvek k žánrové znakovosti pověrečných povídek na moravských Kopanicích. In: Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti. Bratislava 1980, 159-170.
14.
      Současný folklórní divadelní projev. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti 1. Bratislava 1977, 301-306; Bogatyrevovo pojetí teorie lidového divadla a dnešní stav bádání. Muzeum a současnost 4/81, 141-166; Výroční zvyk jako hra, divadlo a zábava. In: Výroční obyčeje. Brno 1982, 67-73; Divadelní prvky svatebního obřadu. In: Svatební obřad. Brno 1983, 45-52; Ohlas pololidových her na scéně Mahenova divadla v polovině 60. let 20. století. In: Thalia Brunensis centenaria. Brno 1984, 143-150; Divadelní ochotníci a folklórní soubory cesty a výhledy. NA 22, 1985, 201-203; Folklór a divadelní hry pro děti. In: Dítě a tradice lidové kultury. Brno 1980, 49-54; Folklór v dramaturgii divadla malých forem. In: Folklór a umenie dneška. Bratislava 1980, 79-85. [
15.
     údaj chybí]

259

DIE TREUE DEM WISSENSCHAFTS- UND LEBENSOPTIMISMUS
(ZUM LEBENSJUBILÄUM VON Doz. Dr. phil. BOHUSLAV BENEŠ, Dr. scient.)

(Zusammenfassung)

      Bohuslav Beneš wurde am 20. Oktober 1927 in Brno geboren. Er sch[l]oß an der hiesigen philosophischen Fakultät das Studium der tschechischen und russischen Sprache ab und gehört zu den zahlreichen erfolgreichen Schülern Professor Frank Wollmanns. Seit dem Jahre 1953 wirkt er mit kürzeren an dieser Fakultät bis zur Gegenwart. Im Jahre 1966 erwarb er die wissenschaftliche Würde eines Kandidaten der Wissenschaften, wurde im Jahre 1972 zum Dozenten an der philosophischen [T][F]akultät der Jan-Evangelista-Purkyně-Universität in Brno ernannt. In den abgelaufenen Tagen verteidigte er seine Dissertationsarbeit über das Thema Volkstümliches Sprachtum und Gegenwart" für die Erteilung der Würde eines Doktors der Wissenschaften. Bei der Formung seiner folkloristischen Ansichten hatte neben Frank Wollmann [Ein]fluß. Dies zeigte sich in mehrfachen Bereichen seines wissenschaftlichen Interesses. Oldřich Sirovátka beschrieb vor zehn Jahren die drei Strömungen der folkloristischen Einstellung und Arbeiten Bohuslav Beneš[s][']: Aufmerksamkeit für die Rand- und Übergangsphänomene zwischen Literatur und Folklore, Orientierung an die typologisch-strukturellen und semiotischen Probleme der volkstümlichen und halbvolkstümlichen Tradition und schlie[ä][ß]lich Studium des derzeitigen Standes der Volkskultur.
      Einen Beitrag für die wissenschaftliche Forschung stellt insbesondere Beneš[s]['] Studium des tschechischen Krämerliedes dar. Vor allem im letzten Dezennium konzentrierte der Genannte seine wissenschaftliche Arbeit an das Studium der Bekundungen des tschechischen Folklorismus, wo er dessen Äußerungen auch in den
[/] älteren Zeitabschnitten verfolgt. Er ist bestrebe, die strittige Auffassung vom Folklorismus als Existenz, Verwertung und Wandlungen der Erscheinungen der traditionellen Volkskultur außerhalb des Milieus ihrer Existenz mit neu erworbenen Funktionen zu präzisieren. Diese Funktionen sind seiner Ansicht nach Ergebnis des Wirkens des gegenwärtigen gelenkten Institutionalismus. Er gelangt zu der Ansicht, daß die Übernahme des Termins "Erfüllung der Tradition" oder "Folklorpflege", wie wir dies in der Konzeption Strobachs kennen, in gewissem Sinn auch bei uns möglich wäre. Die Fragen der Beziehung zwischen der volkstümlichen Tradition und dem Amateurschaffen, zwischen der angeborenen Kunst und dem Kitsch, verbleiben im Vordergrund seines Interesses auch weiterhin, wobei er typologisch zur Trennung des Schaffens in ein Schaffen traditionellen und ein solches untraditionellen Typs gelangt.
      Ohne Zweifel machte er sich zusammen mit weiteren tschechoslowakischen Folkloristen um die Klärung des diskutablen Begriffs des Folklorismus bei 'uns verdient und seine Erwägungen zielen auch auf die Klärung seiner gesellschaftlichen Funktion und praktischen Verwertung ab, wobei er eindeutig den axiologischen Aspekt in den Vordergrund stellt. Er verweist dabei auf die Tatsache, daß man im Zusammenhang mit dem Folklorismus auch die gegenwärtigen folkloristischen und nichtfolkloristischen Bekundungen der Amateure in Stadt und Land, die Beziehung zwischen den mündlichen und schriftlichen Äußerungen in Stadt und Land, die verschiedenen Formen des Gelegenheitsschaffens in der Beziehung zur Folklore in Erwägung ziehen muß.

260

Diese Aspekte dokumentiert er insbesondere an der Erzählertradition, am Schaffen der Dorfgelehrten und an den Bekundungen des Theaters. Er ist also bemüht, das Folkloreschaffen und seine gegenwärtigen Existenzformen komplex zu untersuchen.
      Der Jubilar hält als Pädagoge Vorlesungen über Geschichte der europäischen Folkloristik, Theorie der Folkloristik und volkstümliches Sprachtum der europäischen Völker. Bemerkenswert ist seine Publikationstätigkeit. Seit dem Jahre 1954 publizierte er fast 200 Studien und
[/] Rezensionen. B. Beneš ist Mitglied einiger Redaktionsbeiräte, landjähriges Mitglied des Programmbeirates des Internationalen Folklorefestivals in Strážnice, beteiligt sich nachhaltig an der Organisation der Wissenschaft. Wir können konstatieren, daß Bohuslav Beneš mit seinem Werk in die reiche Geschichte der tschechischen Folkloristik eingegangen ist und dabei sein Werk bei weitem noch nicht abgeschlossen ist.
      Übersetzung: A. Hubala

261


Soubor Klas z Kralic na Hané na 42. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

262

ZPRÁVY

JUBILEA

"Sto povídek aneb nesplněný plán" PhDr. Hany Podešvové, CSc. (K životnímu výročí - nar. 15. 10. 1927 v Pasece) [obsah]

Užitý citát, kterým dr. Podešvová nadepsala vyžádaný výčet svých prací, svědčí především o vzácném nadhledu jubilantky k osobnímu poslání v celé řadě etnografů a folkloristů jedné generace. Že je však pouhým aforismem, dokáže snad i následující, byť sebestručnější přehled o jejím skutečně tvůrčím díle.
      Již jako pracovnice Slezského studijního ústavu v Opavě (1951-1965) se Hana Podešvová uplatnila v několika specializacích a jako redaktorka časopisu Radostná země (1951-62) se v mnohém zasloužila o rozvoj badatelské práce ve Slezsku. (Srov. 15 let národopisné a folkloristické práce ve slezské oblasti, RZ 10, 1960). Ne jen vlastními studiemi, ale i významnou účastí na koncepci připravovaných monografií jednotlivých oblastí, se podílela také na výsledcích řady novodobě orientovaných výzkumů. Jmenujme alespoň práce Půdorys usedlostí obytných domů a nejdůležitější změny v bydlení v Hlavnici u Opavy, věnovanou této družstevní vesnici[/] (RZ 9, 1959), Výzkum způsobu života a kultury horníků kolonií v Doubravě (RZ 4, 1954 a 5, 1955), zmapování lidové architektury v záplavové oblasti (RZ 3, 1953) a jiné. Důležitou kapitolu, zejména o hudebnětaneční kultuře na Těšínsku, obsahuje také připravovaná monografie Těšínska (v edici Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm).
      Těžisko erudované práce Hany Podešvové však spočívá především v badatelské etnochoreologické specializaci, Invenčně bohatou úroveň práce prokázala zpracováním a utříděním svého dlouhodobého a obsáhlého sběru již v první verzi Lidových tanců na Opavsku, za něž jí byla udělena hodnost kandidáta věd (1964) . Po strastiplném období těžké nemoci dokázala jubilantka znovu plně rozvinout svou činnost ve specializovaném referátě Krajského kulturního střediska v Ostravě, s nímž spolupracuje dodnes.
      Po reorganizaci SSÚ byly také díky ředitelce Slezského muzea v Ostravě, pečlivě archivovány i další materiálové sběry Hany Podešvové, např. ojedinělé zprávy místních informátorů nebo jinde nezachované rukopisy sběratelky A. Večerkové. Na[/] uvedeném základě vypracovala Hana Podešvová první systematický katalog lidových tanců v Československu, demonstrovaný na oblasti Slezska. Již separát studie Polka a lidové tance na Opavsku (SSÚ, 1954) byl originálním příspěvkem ke studiu figurálních párových tanců z 19. století, jimž také jubilantka věnovala hlavní pozornost. (Srov. Příspěvek k systematickému třídění figurálních tanců, komunikát SÚO 1964 a společnou formulaci v encyklopedii ÚEF Lidová kultura, Praha 1960). Rovněž její systém hudebnětanečního zápisu, který neváhala později zadaptovat podle moderní notační metody (Knust-Laban), je promyšleným a prakticky využitelným způsobem komunikace obtížně sdělovatelného záznamu.
      Tyto vzácné teoreticky fundované schopnosti Hana Podešvová uplatnila v řadě publikací. Vedle zmíněné studie v monografii Těšínska připravila speciální sbírku tanců z této oblasti, která svým analytickým založením obohatí také naši širší taneční literaturu (v tisku KKS v Ostravě). v konečné verzi vyšly také z dílny Hany Podešvové několikasešitové Lidové tance z Opavska (tamtéž).

263


      Estetické a hudebnětaneční vzdělání dovoluje jubilantce se účinně podílet také metodickou činností na rozvíjení práce souborů lidových písní a tanců. Vedle řady folkloristických školení a vypracování skript pro estetickou výchovu poskytuje Hana Podešvová souborům nejen své sběry, ale pomáhá i tento materiál scénograficky zpracovávat.
      Sebepodrobnější výčet činnosti však nedokáže v úplnosti charakterizovat skutečnou osobnost Hany Podešvové. Nikoliv na posledním místě je třeba zaznamenat, že Hana Podešvová patří k těm folkloristům, jimž již po několik pokolení obou rodin je Slezsko. vlastním domovem a zemí zaslíbenou. k ní se také pojí počátky tvůrčího zaujetí - od dětských procházek krajem s otcem; ke kresbám a k vnímavému smyslu pro poesii života lidu i krásám zdejší přírody. Ve zralém věku se k nim jubilantka také vlastní tvorbou, inspirovanou lidovou písní Opavska, ráda vrací. Hannah Laudová

PhDr. František Dobrovolný šedesátiletý [obsah]

Vedle doby nevyzrálého mládí, které je jaksi dáno nám všem, přichází nenápadně v lidském bytí i doba zralosti s vnitřní rovnováhou, tolerancí, nadhledem, jistou dávkou humoru i nezraňující ironie. Toto období však není dáno každému, ale František Dobrovolný je právě prožívá. Je tu jeho šedesátka, i když vzhledem k neobyčejné vitalitě, elá[/]nu a nevšední šíři zájmů snad poněkud nedopatřením. Jubilant je osobností s výrazným vypravěčským darem, a tak jsem pro tuto příležitost zvolila formu rozhovoru s doslovným přepisem.
      Nejdříve však něco "životopisných vědomostí." František Dobrovolný se narodil 4. 8. 1927 v Ivančicích-Němčicích u Brna. Vystudoval učitelský ústav v Brně, maturoval v roce 1946. Dále studium na FF v Brně, obor národopis-hudební věda, promoval v roce 1956, doktorát 1967. v letech 1946-49 učil v Nedašově, od roku 1951-54 působil jako primáš Valašského krúžku v Brně. Členem BROLNu se stal v roce 1953.


      Hned úvodem bych ráda uplatnila oblíbenou otázku všech rozhovorů: Jaké bylo tvé první setkání s folklórem, tedy setkání "tváří v tvář?"
      Došlo k němu až za mého pobytu na Valašsku. Dobu před tím jsem sice prožil v předměstí Brna Tuřanech, které jsou dnes známy svým folklórem, ale tato "renesance" folklóru, podobně jako v Líšni, kde nyní žiji, je však dílem let poválečných. Za mých dětských let, kdy byla válka, na to nějak nebyl čas. A tak jsem na vlastní oči a hlavně uši poznal folklór až po příchodu na Valašsko. Nechal jsem si ušít ostatně docela praktický závršský kroj s ovčím kožuchem a chodil v něm, jako tehdy většina mužů v Nedašově. A to i do školy, kde jsem učil hudební výchovu. Založil jsem tam zpívající třídu, kterou jsem doprovázel na malý cimbálek, a když přišel[/] inspektor, přehlédl "ogara" v kroji a ptal se, kde je učitel. s odstupem času lze říci, že mi tam bylo dobře, přestože jsem tam odcházel z trucu k nechápavým rodičům a s potvrzením o přijetí na konzervatoř v kapse. Ale právě tam jsem poznal, co je folklór a začal jsem si ho všímat a vážit. Ve Valašských Kloboukách a Valašském Meziříčí jsem se také poznal s celou řadou lidí, kteří o folklóru věděli mnohem víc než já. Tehdy se zrovna rozešla słavná cimbálová muzika, vedená nynějším primášem Brněnských gajdošů Mirkem Melounem a samozřejmě taky Jaroslavem-Cardou Juráškem. Jejich cimbalista Milan Švrčina nastoupil jako učitel ve Valašských Kloboukách. Sestavoval tehdy novou kapelu, a tak jsem mu - no jaksi pomohl. Byl jsem z toho zpočátku dost vyjevený, ale to první, co mě na folklóru zaujalo, byl klasicky vyrovnaný zvuk dvou houslí, violy, basy, klarinetu a cimbálu. Zvuk, v němž nechybí vůbec nic, který dává široké improvizační možnosti, který je schopen vyhovět zpěvákovi nejen ve frázování, tempu, agogice, ale i v melodických odchylkách a následkem toho potřebných harmonických změnách. Pokud jde o harmonii, postupem doby se mi objevily věci přímo nevídané, nechci-li přímo říci exotické, a tak jsem vlastně opačně u lidových zpěváků a muzikantů nacházel to, co jsem znal od Janáčka. Ve Švrčinově kapele bylo takové zdravé, prosté žití, bez agentur, smluv a kvalifikačních zkoušek. Hráli jsme jaksi "za úsměv

284

jediný", za jídlo a mám dojem, že ani ne tolik za pití. v tom jsme byli proti dnešní době zaostalí. Když jsem byl s Milanovou kapelou ve Strážnici, tak mne mimochodem portrétoval profesor Plicka jako valašský typ.
Tak to tedy byly začátky. Co přinesl další běh života?
      Během vojenského času, který jsem mimochodem strávil ze značné části v různých souborech (mimo jiné nějakou dobu také v AUS), se mi různé rozleželo a s rolí "zapadlého vlastence" jsem se rozešel. s novým životním poznáním jsem se však rozloučit nechtěl, a tak jsem odešel na filozofickou fakultu s rozhodnutím mít - pokud možno něco společného s folklórem.
      Nejvhodnější kombinací, na kterou bylo možno se zapsat, byla etnografie-dějiny umění. Při přednáškách profesora Kutala a dalších vynikajících vědců tohoto semináře jsem nechť mi prominou - pošilhával jinam, přes dvůr do druhého patra na hudební vědu. Za rok jsme se sešli na kombinaci etnografie-hudební věda tři. Dušan Holý, který mě v daném oboru opustil jaksi směrem nahoru, a hradišťský cimbalista Jaroslav Čech, který nás oba opustil úplně. Byli jsme žáky našeho etnografického klasika profesora Antonína Václavíka, skláněli se obdivem nad jeho obrovskými znalostmi a pamětí z vlastních, neuvěřitelně rozsáhlých terénních výzkumů a společně věřili tomu, že z nás v porovnání s tímto člověkem nikdy nic nebude.[/]

Někdy od této doby se také datuje počátek tvé spolupráce s Ústavem pro lidovou píseň...
      Různými seminárními pracemi i externí spoluprací s tehdejším Ústavem pro lidovou píseň jsem postupně směřoval k tématu mé diplomové - a později i disertační - práce Lidové hudební nástroje na Moravě." Pomiňme to, že je dnes v mnohém a také mnohými překonána, ale nebývalá byla zejména tím, že obsáhla popis všech tehdy mně dostupných lidových nástrojů ze všech moravských a některých českých i slovenských muzejních sbírek i majetku mnoha soukromých sběratelů. Nevím, jak jsem to tehdy v nepředstavitelně omezených možnostech dokázal, zřejmě proto, že jsem rád jezdil na motorce. Když jsem měl shromážděn doslova poklad materiálu a skoro dopsanou první verzi asi 200 stránkového textu, vyřídili mi moji dobří spolužáci (Jeřábek, Štika), že se mám dostavit k prof. Václavíkovi, Důvěrně mně sdělili, že mi chce změnit téma mé diplomové práce. Na dotaz, vědí-li jak, prozradili: Hrnčířství a džbánkařství na Českomoravské vysočině! Naštěstí jsem tehdy měl ještě dost otužilé srdce, takže mě dnes nemají na svědomí. Starý dobrý profesor Václavík měl přes veškerou vědeckou obřadnost i trošku smyslu pro študáckou recesi. Já si oddychl a rozloučil se pro mě s nepříliš vábnou představou.

Tak to byly doby studentské. A jak to vypadalo s živou muzikou?[/]
      Tehdy, vlastně už něco předtím, se zakládal BROLN. Měl, pokud vím, k dispozici jen ně jakou hrstku legálně angažovaných zoufalců, a ti byli doplňováni o členy tehdejšího rozhlasového symfonického orchestru, kteří chodili "kšeftovat k cigánům". v roce 1953 byl vypsán konkurz, no a to bylo také jedno z mých dobrodružství. Odpovědní lidé tehdy usoudili, že bych mohl být do dalšího života BROLN užitečný. Jestli toho litují nebo někdy litovali, to ponechám na nich. Prostě jsem se stal členem BROLN. Ale Ještě bych se chtěl vrátit do let studentských. Tehdy jsem se stal ochotným dělníčkem bývalého Ústavu pro lidovou píseň. Poznal jsem se tam s celou řadou lidí, kteří pro tento obor udělali nepředstavitelný kus práce. Nebyl to jen můj "představený" tatíček dr. Karel Vetterl, ale především Zdena Jelínková, Olga Hrabalová, Jarek Gelnar - ono je těch jmen víc. Díky úkolům, které jsem od tohoto ústavu dostával, jsem poznal nejen další části Valašska, ale na písňových výzkumech i krásné lidi a půvabné dědiny na Lašsku, Kysucích západním Slovensku, Horácku, ale i v okolí Brna a okolí svého rodiště. (Člověk někdy neví, co má kolem sebe!) Za mnohé z toho budiž dík především Zdeně Jelínkové, k jejímuž obdivuhodnému profesionálnímu fondu patří i schopnost zapojit lidi do svých služeb tak, aby toho nikdy nelitovali. Snad ještě k výsledku práce. Nevím kolik stovek je těch inventárních čísel ve fondu brněnského ústavu - tedy

265

zápisů lidových písní i záznamů lidové instrumentální hudby, to není důležité. Myslím však, že nejcennější výtěžek této práce jsem si nechal pro sebe: Je to poznání množství dobrých, vzácných lidí. A ti mi mnohdy fantasticky jednoduchým a realistickým způsobem zobrazovali definici člověka a lidských hodnot - filozofie života.

Jak to vlastně bylo s BROLNem?
      Od 15. 9. 1953 jsem začal z přednášek odbíhat do BROLNu a naopak. Když jsem po dvou letech běhání na celkem krátké trati mezi rozhlasem a filozofickou fakultou "dodělal" tedy jen tu fakultu, měl jsem najednou neznámý pocit, že mám strašnou spoustu času. Byl to samozřejmě pocit relativní, ale já začal uvažovat, co bych mohl ještě užitečného studovat. Bavil jsem se tehdy francouzštinou a angličtinou na jazykové škole. Vzhledem k tehdy se rozvíjejícímu cestování BROLN nastala příležitost ověřovat si své znalostí přímým skokem do vody. Ale v závěrečné fázi se mi opět přátelé z etnografie o něco postarali. Místo dvou státních zkoušek z jazyků mi naplánovali rigorózní zkoušku na doktorát filozofie. s BROLN jsem absolvoval v podstatě všechno, co bylo mou povinností, nakolik dobře nebo zle, to nechť posoudí jiní.


      František Dobrovolný mimo práci, vyplývající z pracovní smlouvy člena orchestru, je autorem celé[/] řady zasvěcených rozhlasových pořadň o lidové hudbě i pořadů věnovaných BROLN. Je třeba připomenout i programy propagující činnost orchestru u nás i v zahraničí. Velký kus náročné práce tkví v úpravách lidových písní a hudby pro potřeby BROLN. Jde o vynikající přepisy autentických nahrávek, úpravy nejrůznějších stupňů stylizace, obdařených chutí experimentu a přemýšlivého muzikantství. Těchto úprav jsem mimochodem spočítala 472 a tento počet určitě nebude konečný.[/] A ještě jednu poznámku: Rukopisný archív brněnského pracoviště ÚEF ČSAV obsahuje také 622 zápisů lidových písní a hudby (518 zápisů a 104 přepisy magnetofonových záznamů), které pořídil František Dobrovolný.
      Na závěr bych chtěla k těm neuvěřitelným šedesátinám popřát dr. Františku Dobrovolnému hodně zdraví, pohody, životní radosti a muzilžantských nápadů.
      Rozmlouvala Taťjana Pelíšková[/]

NEKROLOGY

In memoriam JUDr. Miloše Zapletala (21. XI. 1908 - 7. X. 1986) [obsah]

Byl jedním z významných zakladatelů strážnických národopisných slavností. Stál u jejich zrodu jako zkušený a iniciativní organizátor. Už za studentských let na strážnickém gymnáziu projevoval nevšední kulturní zájmy jako obětavý ochotník, pořadatel sťudentských slavností ludi solemnes, na nichž rád účinkoval a nezapomínal je naplňovat také národopisnou tematikou domova. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, kde získal mnoho poznatků od přátel zajímajících se o stav lidové kultury v rámci celé republiky. Zaskočeni zřízením protektorátu, ještě v roce 1939 připravili přátelé ze[/]


JUDr. Miloš Zapletal.

strážnického slováckého krúžku v sousedním Petrově - v jeho vyhlášených Plžích - národopisnou slavnost s účinkujícími z rozličných

266

obcí Strážnicka, jejíž odbojový smysl němečtí okupanti nepostřehli.
      Po osvobození táž skupina připravovala akci - každoročně uspořádat národopisné slavnosti, na kterých by vystupovaly originální skupiny z oblastí, které mohou ukázat zachovalost lidových tradic. Tak vznikly v roce 1946 ve Strážnici první slavnosti nazvané Československo v tanci a zpěvu, bez subvencí, pouze pod záštitou řady významných institucí z celé republiky. JUDr. Miloši Zapletalovi byla přidělena funkce vedoucího programu a režie. Jeho úkolem bylo objevovat a zajišťovat každoročně výběr a zvaní národopisných skupin z Moravy, Čech, Slezska a Slovenska a předem ohodnotit jejich dovednost a autentičnost. To předpokládalo studium doma i v terénu a ustavičný styk s lidmi obírajícími se sledováním národopisných poměrů narušených válečnými událostmi. Odvážným velkorysým pojetím náplně programu získala Strážnice již v prvním roce nebývalý ohlas a zájem veřejnosti, který se stupňoval i v letech 1947 a 1948, kdy byl M. Zapletal vedoucím programu a režie. Samozřejmě se v té době ještě projevovala neujasněná politická situace, ale rak od roku stoupal zájem souborů o možnost ukázat své kroje, písně, tance a hudbu. Strážnice neměla tenkrát žádné kancelářské ani personální vybavení, všechno bylo závislé na ochotných a nadšených spolupracovnících. Vydrželi a uspěli. v prosinci roku 1948 navštívila[/] delegace strážnických slavností tehdejšího ministra kultury Václava Kopeckého, aby mu předala memorandum, jak zajistit slibně se rozvíjející tradici slavností ve Strážnici, (Viz Malovaný kraj 1949.)
      Potom už se M. Zapletal musel soustředit na své právnické a soudcovské povolání a stal se jen občasným návštěvníkem festivalu. v roce 1965 se mu dostalo čestného uznání od školské a kulturní komise Jm. KNV v Brně za zásluhu o založení tradice strážnických slavností a stalo se tak plným právem. Antonín Páč

Za profesorkou Marijanou Gušičovou (1901-1987) [obsah]

6. února 1987 zemřela významná jugoslávská etnoložka prof. Marijana Gušičová, rozená Henebergová, kterou poutaly s Československem v meziválečném a poválečném období vědecké a přátelské svazky. Jejím odchodem ztratila jugoslávská etnologie jednoho z nejvýznamnějších etnohistoriků, etnologa širokého rozhledu.
      Největší a nejvýznamnější část svého života (osobního a pracovního) prožila se svým životním druhem akademikem Branimirem Gušičem (1901-1979) (lékařem a antropogeografem, žákem Jovana Cvijiče), jemuž se dostalo od čs. vlády nejvyššího lékařského ocenění. Od svých šestnácti let začali společně poznávat horské terény Jugoslávie. Tento zájem záhy přerostl v zájem o život a kulturu vesnického[/] pasteveckého obyvatelstva horských oblastí Jugoslávie. M. Gušičová se proto rozhodla pro studium slavistiky, historie a geografie, protože tehdy ještě neexistovala v Jugoslávii na fakultách katedra etnografie.
      Diplomní prací Etnografický popis Medvědnice" (Záhřebské hory) M. Gušičová definitivně rozhodla o svém životním pracovním zaměření. v tomto raném období jugoslávské etnologie poznala důležitost bezprostředního studia fenomenů tradiční kultury a života na vesnici a až do vysokého věku provádí výzkumy v terénu.
      M. Gušičová je prvou ženou, která v meziválečném období prošla všechny horské oblasti od Alp do Rodop a velkou část pasteveckých osad v Karpatech, v horách Albánie, Řecka a Bulharska. Její první významnější práce vznikly ve spolupráci s Etnografickým muzeem v Záhřebu, pro které nakupovala při výzkumech předměty. U příležitosti III. Kongresu slovanských geografů a etnografů uspořádala výstavu o materiální kultuře černohorských kmenů z Pivy a Drobnjaka. v roce 1930 vyšla k tomu její studie a katalog výstavy "Durmitorská sbírka". Tehdy začíná také její spolupráce s čs. etnology, zvláště s Národopisným muzeem v Praze, v němž roku 1935 instalovala výstavu Ze staré Hercegoviny. Vědecké a přátelské svazky s čs. kolegy trvaly až do posledních let jejího života, kdy se účastnila na pozvání této instituce vědecké konference konané u příležitosti 75. výročí jejího založení.

267


      Ve třicátých letech získala M. Gušičová mezinárodní uznání ne jen filmem Durmitor (1930), který vzbudil velký zájem odborníků v Praze, Brně, Vídni, Štýrském Hradci a Insbruku, ale i přednáškami ve Slovanském ústavu v Praze, které měla jako jeho členka v letech 1933-1935. Jejich námětem byla především materiální kultura částí jadranského (středního) přímoří a horských pastevců Metohije a Hercegoviny.
      Stylem výkladu a práce se již v této době vytváří (později ještě doformovává) její originální pojímání etnologie. M. Gušičová vypracovává svoji specifickou metodologii výzkumu a vědecké analýzy. Díky bohatým terénním zkušenostem dochází k názoru, že etnolog se nemůže v terénu omezit jen na jednu výzkumnou metodu. Velmi brzy poznává potřebu srovnávacího studia jednotlivých prvků tradiční kultury. Ke studiu přistupuje jako etnohistorik. Každý detail nebo společenský a obyčejový jev porovnává s jevy a funkcemi v jiných menších společenských jednotkách, oblastech, etnických skupinách a národech. Při etnologickém studiu vlastního národa pokládá za základ poznání jeho historického rozvoje a společenského procesu a porovnání s kulturními jevy sousedních a příbuzných národů. v souladu s tím dokončuje v posledním desetiletí před 2. světovou válkou komparativní výzkum v terénu a v muzeiích Rakouska, Albánie a Bulharska a na pozvání čs. vlády provádí[/] M. Gušičová s manželem terénní výzkum na pomezí českých zemí a Slovenska a na bývalé Podkarpatské Rusi.
      Předčasně penzionovaná pomáhá za 2. světové války národně osvobozeneckému hnutí a je proto internována. Po osvobození začíná pro ni období intenzívní výzkumné práce. v roce 1949 se stala ředitelkou Etnografického muzea v Záhřebu, v němž více než dvacet let rozvíjela muzejní a výzkumnou práci, Téhož roku se stala členkou Odboru za narodni život i običaji Jugoslávské akademie věd a umění v Záhřebu, v roce 1950 byla vyzvána, aby uspořádala v Bělehradě stálou výstavu darů, jež jugoslávský lid věnoval maršálu Titovi. v roce 1952 rozpracovala koncepci a instalovala etnografickou část výstavy v rodném domku maršála Tita v Kumrovci, a v roce 1954 se stala ředitelkou tohoto Památníku, kterou byla 15 let. Tehdy u ní vznikla myšlenka na zachování části Kumrovce jako skanzenu. Několik let pracovala na koncepci o využití zachovaných původních stavení, o prezentaci tradičního života a kultury obyvatelstva této části Chorvátského záhoří do této války. v 70. letech konečně realizovala tuto ideu v dnešním etnografickém muzeu "Staro selo Kumrovec" vedle Titova rodného domku.
      V 50. letech se stala na několik let předsedkyní Společnosti muzejních pracovníků Chorvatska, aktivní členkou různých odborných spolků v Jugoslávii a Rakousku (Volks[/]kundeverrein). s neúnavnou energií a s pracovním entuziasmem vychovávala mladé muzejní pracovníky, organizovala systematický terénní výzkum a nákup předmětů.
      V M. Gušičové odešla výjimečná osobnost jugoslávské vědy, osobnost, která silou svého intelektu, vůlí, energií a svými znalostmi měla velký vliv na etnologii a etnology v Chorvatsku a v Jugoslávii. Šíře jejího etnologického působení byla obrovská. Necháme-li stranou je;í filmy, přednášky, rozhlasové a TV emise, populární články, napsala přes 120 vědeckých prací.
      Velká většina z nich přináší četné pramenné údaje o etnograflckých a historických jevech, mezníky migračních směrů, vynikající analýzy, rekonstrukce a komparace se širokým časovým a prostorovým dopadem, vědecké syntézy, které odhalují autorku jako mimořádného pozorovatele. Marijana Gušičová je zakladatelkou moderního etnohistorického přístupu, jež společně s pracovním entuziasmem a s láskou k oboru působily na mladé generace etnologů. Svým dílem si zajistila místo mezi velikány jugoslávské a evropské etnologie. Vesna ČulinovićováKonstantinovićová

Kazimierz Dobrowolski zomrel [obsah]

Dňa 26. marca 1987 zomrel vo veku 93 rokov profesor Kazimierz Dobrowolski, nestor poľskej sociológie a etnografie, neraz označovaný i za posledného

268

poľského společenskovedného polyhistora. Bol čelným poľským humanistom 20. storočia a označenie polyhistora si vyslúžil vďaka mimoriadne širokému bádateľskému záujmu. Výrazne zasiahol do histórie, najmä pred druhou svetovou vojnou na úseku spoločenskohospodárskej problematiky, no svoje vedecké dielo rozvinul predovšetkým vo viacerých oblastiach sociológie a etnografie. v uvedených disciplinách predstavoval výraznú osobnosť, pričom národopisci a sociológovia ho považovali za sociologizujúceho historika a historici zasa za svetlý príklad sociológa a etnografa s historickou erudíciou. K. Dobrowolski dosiahol za svojho života najvyššie akademické i univerzitné hodnosti, jeho zásluhy na poli spoločenskovedného bádania ocenili tiež zahraničné vedecké spoločnosti a medziiným mu bol udelený i titul doktor honoris causa Komenského univerzity v Bratislave.
      Celoživotné vedecké dielo K. Dobrowolského je neobyčajne bohaté. Stredobodom jeho bádateľského záujmu bolo však hlavne roľníctvo. Vďaka systematickému historickému, sociologickému i etnograf'ckému štúdiu patril k najvýznamnejším znalcom tejto problematiky, prenikavo obohatil poznanie hospodarskeho, sociálneho i kultúrneho vývoja roľníckeho ľudu v oblasti Malopoľska a rovnako na teritóriu Karpát. Vedľa toho ako sociológ sa venoval po druhej svetovej vojne novoosídleneckej problematike na území západného Poľska, bol jed[/]ným z prvých, ktorí tvorili koncepciu povojnového osídľovacieho procesu a možno povedať, že až do konca života sústreďoval pozornosť na spoločenské a kultúrne procesy poľských novoosídlených oblastí, tzv. Ziem Odzyskanych.
      Životné osudy K. Dobrowolského boli úzko späté s Krakowom. Počas temer sedemdesiatich rokov bádateľskej práce vytvoril pritom nevšedné dielo nielen čo do rozsahu, ale hlavne výnimočného významu. Pokusy o jeho zhodnotenie sa objavili už za života K. Dobrowolského, pravda, dnes stojí pred poľskou sociologickou i etnografickou historiografiou úloha súhrnného zhodnotenia prínosu tohto vedca. A treba povedať, že viaceré staršie i novšie práce K. Dobrowolského sa dotýkajú i nám blízkej problematiky, z pomedzí ktorých spomeňme aspoň Powstanie świadomości narodowej u ludu polskiego na Spiszu i Orawie (1922), Badania nad ugrupowaniami etnograficznymi w Karpatach Zachodnich (1938), Dwa studia nad powstaniem kultury ludowej w Karpatach Zachodnich (1938), Studia nad pochodzeniem ludności pasterskiej w Karpatach Zachodnich (1951), Studia nad kulturą pasterską w Karpatach północnych. Typo[/]logia wędrówek pasterskich od XIV-XX w. (1961) a ďalšie.
      Pozoruhodný je prínos K. Dobrowolského v oblasti metodológie. k metodologickým otázkam sa totiž vo svojej vedeckej práci neustále vracial a prichádzal s novými podnetami. Pokiaľ ide napríklad o problematiku karpatského pastierstva, svoje poznatky zhrnul v práci Bemerkungen zu Forschungsmethoden uber die Hirtenkultur in den Karpaten (1969), no predovšetkým ako zástanca teórie spoločenskej a kultúrnej reality v niekoľkých etapách rozpracoval tzv. integrálnu metódu. O svojich metodologických východiskách a cieľoch obšírne informoval v rozprave Budowanie teorii życia spolecznego i kultury (1962, 1966) i v osobitnej práci Metoda integralna (1966), v ktorej vymedzil svoje heuristické i teoretické postuláty komplexného štúdia spoločenských a kultúrnych javov.
      Profesor K. Dobrowolski reprezentoval typ vedca, ktorý na jednej strane tvorivo obohatil spoločenskovedné bádanie, na druhej strane ako pedagóg Jagielloňskej univerzity pripravil viacero generácií poľských sociológov a etnografov na štúdium spoločenských a kultúrnych procesov národného spoločenstva. Andrej Sulitka

269

DĚJINY

K 100. výročí narození Kazimierze Moszyńského [obsah]

Vletošním roce si evropská etnografie připomíná sté výročí narození největšího slovanského etnografa profesora Kazimierze Moszyńského, badatele, jehož vědecký odkaz je stále živý a přitažlivý.
      Narodil se 5. března 1887 ve Varšavě, kde také vyrůstal. v letech 1906-1909 získal Moszyński soukromé stipendium k univerzitnímu studiu ve Švýcarsku. Zajímal se o biologii a všeobecnou fyziologii. Záhy se však jeho zájem přesunul na umění, krásnou literaturu a na lidovou kulturu. v roce 1910 složil přijímací zkoušku na výtvarné akademii v Krakově. Stále více ho však lákalo etnografické studium. v roce 1912 nastupuje jako domácí učitel na statku u Bílé Cerkve na Ukrajině, v dalších letech takto působí v Łowiczi u Varšavy a v Szawelském. I když pedagogické povinnosti mu zabírají mnoho času, pilně sbírá mezi polským a ukrajinským lidem etnografický materiál. Když se mu podařilo od nadace získat nezbytné finanční prostředky, začíná v roce 1914 systematické terénní výzkumy v Polesí. Vypuknutí světové války však výzkumné práce zastavilo. v letech 1914-1917 dává[/] Moszyński opět kondice a pilně studuje etnografickou, filozofickou a jinou literaturu. v roce 1917 se vrací do Varšavy a pouští se do zpracování díla Polesie Wschodnie. Zásadní obrat v jeho životě a vědecké práci nastává v roce 1922, kdy nastupuje do oddělení slovanské etnologie Antropologického ústavu Vědecké společnosti varšavské. Zahajuje systematické etnografické terénní výzkumy lidové kultury hmotné, důkladně se seznamuje s jazykovědou a slavistikou. v roce 1925 je na návrh profesorů K. Nitsche a J. Rozwadowského povolán na místo zástupce profesora na katedře slovanské etnografie při Slovanském ústavu Jagellonské univerzity v Krakově. Moszyński zde přednáší o celé oblastí lidové kultury Slovanů, pokračuje v terénních výzkumech v Polsku, koná výzkumné a studijní cesty do Bulharska, Srbska a Chorvatska. Dává podnět k založení mezinárodního časopisu pro dialektologii a etnografii Slovanů Lud Słowiański, v roce 1930 se zaměřuje na mapování jevů lidové duchovní kultury. v této době je jmenován mimořádným profesorem a o necelé čtyři roky později řádným profesorem. v roce 1935 opouští však Krakov a přechází na univerzitu do Vilna. Zde se připravuje na syntetické dílo o člověku a jeho[/] kultuře. v roce 1945 se vrací do Polska. Zemřel v roce 1959.
      Kazimierz Moszyński patřil k vědcům s širokým rozhledem nejen v etnografii, ale také v antropologii, antropogeografii, archeologii, dějinách umění, psychologii, slavistice. Měl rád umění a sám také psal básně a prózu. k jeho povahovým rysům patřila neobyčejná pracovitost, sebekázeň, skromnost, obětavost a svědomitost. Vědecké dílo tohoto vynikajícího polského a slovanského etnografa je monumentální a stále živé. Jeho práce Badania nad pochodzeniem i pierwotna kulturą Słowian (1925), Polesie Wschodnie (1928), Osposobach badania kultury materialnej Prasłowian (1962), Pierwotny zasiąg języka prasłowiańskiego (1957) a zejména Kultura ludowa Słowian (1929, 1934, 1939) jsou dodnes základními slavistickými díly v oboru etnografie. Pro všeobecný národopis zůstává cenná jeho studie o kritickém evolucionismu (1948) a zejména pak kompendium Człowiek. Wstęp do etnografii powszechnej i etnologii (1958). Škoda jen, že základní díla Kazimierze Moszyńského nebyla doposud vydána ve světovém jazyce. Je to v neprospěch vědeckého odkazu autora i celé slovanské a evropské etnografie. Moszyński byl znamenitý vědec i vynikající pedagog. Vychoval plejádu polských i zahraničních etnografů pokračujících v jeho díle. (Ti také zhodnotili Moszyńského život a činnost v publikaci "Kazimierz Moszyński. Red. J. Klimaszewska. Wrocław-Warsza

270

wa-Kraków-Gdańsk 1976). Moszyńského dílo je živým odkazem a výzvou zároveň. Výzvou ke koneč[/]nému uznání a prosazení etnografie jako slavistické disciplíny. Václav Frolec

KNIHY

Maďarské národopisné publikácie z roku 1986 [obsah]

Uplynulý rok bol skromnejší v porovnaní s predchádzajúcimi rokmi, keď iba z etnografie, bez folkloristických prác, vychádzali desiatky pôvodných knižných titulov. Spoločenskú váhu etnografie v minulom roku podčiarkujú reedície diel klasikov maďarského národopisu, ktoré pravidelne a v uváženom výbere oživujú vedecké tradície a kontinuitu súčasnosti s minulosťou. Vyšiel súbor štúdií Istvána Györffyho z výskumov regiónu povodia Čierneho Körösu, ktoré začal a časopisecky publikoval od roku 1912. (Györffy István: Fekete-Körös völgyi magyarság - Maďarský lud v údolí Čierneho Körösu. Budapest, 210 strán.) Monografia, dopInená fotografiami autora, zahrnuje otázky dejín osídlenia, sídelného zemepisu, opis dedín, stavieb, odevu, povier, zvykov atd. Je začiatkom, ale nie začiatočníckou prácou národopisného diela špičkového predstaviteľa medzivojnovej generácie. Mládeži je určený výber z diela Ottu Hermana, prírodovedca z druhej polovice minulého a za[/]čiatku nášho storočia, ktorý zasvetil svoje vzdelanie a nevšednú činorodosť naimä výskumom maďarského ľudového rybárstva, čiastočne zastúpeného aj v znovuvydanom súbore. (Herman Ottó: Erdök, rétek, nádasok - Lesy, lúky, močariny. Móra Ferenc ifjúsági könyvkiadó, 196 strán.) Autor písal vedecky náročne, zrozumiteľne, často beletristicky, a tak sa súčasná mládež prístupnou formou dozvedá, koľko mien pre vtákov poznal maďarský ľud, aké tajomstvá ukrývali bukové lesy, píše o pozoruhodnostiach motýľov, ale i o tichom svete rybárov, ich jedlách, o pranostikách atď. Jedinú bariéru medzi vtedajším a dnešným čitateľom odstraňuje slovníček neznámych výrazov, pripojený na koniec knižky. Publikácia nepôsobí didakticky, každá stať zrkadlí pohľad veľkého vedca a citlivého pozorovateľa prírody aj ľudí. Ďalšia monografia nazvaná Ormányság podľa regiónu lužnej časti Drávy na juhu župy Baranya, ktorú napísal Géza Kiss (*1891 +1947), vychádza v edícii klasikov maďarského národopisu a je to už tretie vydanie. (Kiss Géza; Ormányság. Gondolat 1986, 561 strán.) Jej autor,[/] protestantský kňaz, preslávený burcujúcou publicistickou činnosťou proti jednodetstvu, zapôsobil na kultúrnu a odbornú verejnosť nielen touto témou. Monografia, ktorá zahrnuje všetky oblasti klasického národopisu, bola novátorská v tom, že jednotlivé tematické okruhy nevyznievajú izolovane, vyňaté zo vzájomných súvislostí. Autor úvodu Bertalan Andrásfalvy, charakterizuje monografiu ako životopis ľudu, ako mohutnú reportáž, hoci v nej nechýbajú state o sídlach, zamestnaní, odeve, tanci, obchôdzkach, obyčajoch, prísloviach atď. Avšak práve posledná kapitola, venovaná tomu, ako sa ľud "ženie v ústrety smrti" či sebazničeniu (autor tak označuje jednodetstvo), pôsobí neobyčajnou silou čísel i odpozorovaných svedectiev tejto "národnej tragédie". Na základe štúdia matrík dokazuje autor, že za 75 rokov, v treťom pokolení jednodetných rodín ostáva zo 100 ľudí len 6,4. Reč štatistík oživujú príklady miestnych názorov na viacdetné rodiny, ich odsúdenie a posmech. Populačný problém sa tak stáva národopisnou témou, rozšírenou historickým výskumom príčin jednodetstva.
      Spomedzi nových etnografických diel reprezentačnú publikáciu predstavuje kniha o čiernej keramike od Józsefa Szabadfalviho. (Szabadfalvi József: Amagyar fekete kerámia - Maďarská čierna keramika. Corvina, 88 strán, v prílohe 66 čiernobielych fotografií.) Vyšla v edícii Maďarské ľudové umenie, ktorú vedie Tamás Hofer. J. Szabad

271

falvi je známy viacerými štúdiami o čiernej keramike, hoci to nie je jeho jediná bádateľská téma. Desaťročia výskumov zúročuje v hlavnej stati, zameranej na technológiu a účel maďarskej čiernej keramiky, ale aj v úvodných kapitolách, venovaných dejinám a rozšíreniu čiernej keramiky v Európe a vo svete. Motto diela, končiace slovami: "Spoločne s tebou pochádzam zo zeme", ktoré autor prevzal z nadpisu na čiernom džbáne z roku 1827, vyjadruje nielen vzťah výrobcu k výrobku, ale i autorov vzťah k téme, skúmanej v mnohostranných súvislostiach.
      Publikácie debrecínskeho centra získali v produkcii uplynulého obdobia početnú prevahu. Zaslúžil sa o to Zoltán Ujváry svojou nezlomnou organizátorskou a autorskou energiou, keď rozšíril doterajšie edície o rad nazvaný Národopis Gemera. (Gömör néprajza, zostavil Zoltán Ujváry.) v rokoch 1985-86 vyšli v tejto edícii štyri zväzky s etnografickým, folkloristickým a historickým obsahom. Pozornosť venujeme prvému a štvrtému zväzku.
      V úvodnej stati prvého zväzku informuje Zoltán Ujváry o zámeroch a koncepcii edície, ktorá má vytvoriť priestor na publikovanie výsledkov kolektívneho výskumného programu katedry národopisu v Debrecíne a múzea Ottu Hermana v Miškovci, započatého roku 1979. Výskumný program odôvodnil skutočnosťou, že 21 obcí, ktoré ostali z Gemera v Maďarsku, tvoria samostatný región, boli časťou historic[/]kého Gemera, súvisia s Gemerom na Slovensku, pričom slovenské výskumy sa nezaoberajú maďarským etnikom bývalej župy. Ide teda o úsilie oživiť celistvosť maďarskej časti Gemera a vyplniť biele miesta súčasných výskumov. Zväzok je zborníkom národopisných štúdií o regióne Medvesalja od rozličných autorov. Prvá štúdia je o historickom Gemeri, ďalšie sú venované flóre, strave, stavbám, chovu hydiny, mimochotárnym vzťahom, kultu mŕtvych, pútiam i pašovaniu v medzivojnovom období. Štúdie majú slovenské resumé, tu však musíme zopakovať pripomienky z predchádzajúcich rokov. I keby sme prehliadli chyby, ktoré by nemuseli byť, keby prekladateľ zalistoval v slovníku, napríklad pri používaní rodov (medzi inými Zoltán Ujváry ako žena), alebo niektorých slov (klčkovanie namiesto klčovania atď.), zachovať by sa mala aspoň zrozumitelnosť. Ak "na riečnych cestách vandrovali železo, drevo a kožušiny", alebo "Centrálnym momentom liahnutia je presvietenie vajíčok" ap., bez maďarského textu sa čitateľ nezaobíde. Škodí to predovšetkým autorom. Štvrtý zväzok s nemeckým resumé obsahuje štúdiu o medvesalskej veľkorodine. (Benkö Éva: Nagycsalád a Medvesalján, 91 strán.) Autorka sa sústreďuje na informácie z terénnych výskumov o najpočetnejších, 23, 24 členných rodinách, opis zameriava najmä na organizáciu práce a právomoc členov rodiny, veľkú časť textu zaberajú citácie z maďarskej literatúry.[/]
      Významný príspevok k téme rodinných vzťahov prináša 25. zväzok edície Folklór a Etnografia. Lázló Szabó v ňom publikuje výsledky svojich výskumov v maďarských dedinách dolného Pohronia. (Szabó László: Anépi társadalom változásai az Alsó-Garam mente magyar falvaiban (1900-1974). Debrecen 1986, 93 strán.) Hlavnú časť práce venuje príbuzenskej terminológii. Rozdiely v príbuzenských názvoch dáva do súvislosti s rodinnou skladbou, s prevažným výskytom malých, alebo veľkých rodín v skúmanom regióne. Systematické a prehľadné spracovanie otázky svedčí o skúsenom autorovi s pozoruhodným citom pres zberateľskú prácu. v ostatných zväzkoch z roku 1986 je edícia Folklór a Etnografia venovaná archeológii a národopisným výskumom Zakarpatskej Ukrajiny (zv. 22, 23 a 24).
      Vlaňajšia knižná produkcia svedčí o dobrých edičných možnostiach maďarského národopisu (reedície) a o vydavateľskej agilite debrecínskeho centra. Soňa Švecová

Národopisné sbírky Moravského muzea v Brně. [obsah]

Red. E. Večerková. Malé tisky, svazek 22. Moravské muzeum. Brno 1985, 40 str., 65 černobílých a barevných fotografií v textu
      Od vydání příručky Ludvíka Kunze "Národopisné sbírky Moravské ho musea v Brně" v roce 1957 se národopisný sbírkový fond Morav

272

ského muzea v mnohém směru kvantitativně i tematicky rozšířil a kvalitativně prohloubiI. Jednotlivé tematické části fondu byly v posledních letech nově zhodnoceny (M. Ludvíková, Vznik a vývoj sbírky lidového textilu v Moravském muzeu. ČMM 64, 1979; E. Večerková, Lidový nábytek ve sbírkách Moravského muzea v Brně. Brno 1980 (řada Malé tisky); L. Boudová, Současná lidová umělecká výroba ve sbírkách Moravského muzea. ČMM 66, 1981, 67, 1982; V. Šujan, Moravské lidové fajánse ve sbírce keramiky Moravského muzea v Brně. Brno 1982 (řada Malé tisky); A. Kalinová, Počátky národopisného studia lidového umě[/]ní a sbírka keramiky v Moravském muzeu. ČNM 69, 1984). Dosud však chyběl nový souborný přehled o fondu. Proto je třeba uvítat nového průvodce národopisnými sbírkami, který připravil kolektiv pracovníků etnografického oddělení Moravského muzea ve složení L. Boudová, A. Kalinová, M. Ludvíková, P. Kurfürst, J. Pechová a E. Večerková. Publikaci sestavila a redakčně připravila Eva Večerková.
      Úvodní část nazvaná "Několik poznámek k historii" zachycuje počátky i další osudy národopisných sbírek Moravského muzea až do naší současnosti. Sbírkový fond dnešního etnografického oddělení Moravského muzea obsahuje na třiadevadesát tisíc předmětů. Muzeum se tím řadí k nejbohatším národopisným muzeím v Československu i ve střední Evropě. Počátky národopisných sbírek spadají již do dru[/]hého desetiletí 19. století, kdy zřizovatelka Moravského muzea, Moravskoslezská společnost na podporu zemědělství, přírodoznalectví a vlastivědy, obrátila svou pozornost na agrotechnické nástroje a nářadí. Vedle tzv. etnografických sbírek, vztahujících se ke kulturám mimoevropských národů, se koncem 19. století vyčlenily v tehdejším Moravském zemském muzeu také tzv. lidovědné sbírky, které dokumentovaly moravský národopis. Při budování národopisných sbírek externě spolupracovali tehdejší přední čeští vlastivědní a národopisní badatelé, spisovatelé i výtvarníci na Moravě - Josef Klvaňa, František Bartoš, Augusta Šebestová, Eduard Domluvil, Josef Šíma, Joža Uprka a další. v letech 1914-1922 pečovala o národopisné sbírky Magdalena Wanklová. Sbírkový fond byl podstatným způsobem obohacen o soukromé sbírky Františka Kretze, Josefa Klvani, o bohatou sbírku brněnského ženského spolku Vesna i o další sbírkové soubory, například ze zaniklého zemědělského muzea v Brně, z bývalého Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a dalších. v současné době pracovníci muzea soustřeďují své úsilí na doplňování vývojových řad a mezer v tematickém i geografickém plánu a zároveň věnují pozornost současným proměnám lidové kultury.
      Vlastní průvodce popisuje ve shodě s členěním národopisných sbírek v etnografickém oddělení Moravského muzea tyto sbírkové soubory: Nářadí a nástroje vesnických za[/]městnání, Lidový textil, Keramika a Zlidovělé výtvarné umění, Lidový nábytek, Obřadní předměty a Hračky, Hudební nástroje, Současná lidová umělecká výroba, Ikonografická sbírka. Nejrozsáhlejším celkem národopisného fondu je sbírka lidového textilu obsahující 53 000 předmětů. Také některé další soubory patří k nejvýznamnějším svého druhu v Československu, například hudební nástroje pro lidovou hudbu nebo kraslice. Jedinečný charakter má sbírka současné lidové umělecké výroby.
      Vedle popisu vlastního fondu a jeho vnitřní struktury obsahuje každé pojednání také údaje o vzniku a vývoji fondu a informace o vzniku, rozšíření, funkci ad. dnešních sbírkových předmětů v původním prostředí. z otištěných statí je vidět, že je dnes již poměrně dobře zpracována historie budování jednotlivých sbírkových souborů. Naopak naše poznání společenskopolitických souvislostí formování národopisných muzejních, spolkových i soukromých sbírek v širším kontextu zejména národního hnutí je teprve v počátcích. A to zdaleka nejen v Brně.
      Publikace o národopisných sbírkách Moravského muzea je bohatě doplněna černobílými a barevnými fotografiemi sbírkových předmětů i záběry z expozice a z budovy muzea od P. Jera, S. Doleželové a z archívu etnografického oddělení MM. Helena Bočková

273



Živý pramen. Výbor z české a slovenské lidové poezie. [obsah]

Albatros, Praha 1984, 432 s. Vladimír Binar, uvedený až v tiráži, uspořádal texty, napsal vysvětlivky, k nimž své poznatky přičinili též Pavel Jurkovič a Jiří Mašín. Kniha byla vydána se souhlasem ministerstva školství ČSR pro žáky základních škol, recenzovala PhDr. Věra Karfíková. Všechny údaje bylo třeba uvést, neboť jde o publikaci, v níž nejsou diskusní právě jen lidové (nebo za ně vydávané) texty. Ovšem již jejich uspořádání budí jisté rozpaky: jsme zvyklí na cykly lidové poezie, seřazené podle průběhu lidského života (Erben) nebo více či méně podle tematiky a funkčnosti (Sušil), ale sestavovatel tohoto výboru pro školní děti dal přednost oddílům U kolébky, Stoletý kalendář (jaro až zima podle jednotlivých měsíců od března do února), Zlatá brána (dětský folklór), Milostné čarování, Člověk a práce, v tanečním reji, Vojenský život, Chlapci v horách, Co vyprávěli hudci (balady), Odvanutý lístek ("reflexivní lyrika" o posledních věcech člověka). Obyčeje, tak příznačné pro vesnici z doby, o níž autor hovoří, a z rodinného cyklu alespoň svatba zůstaly jen součástí jednotlivých měsíců, ačkoliv obsahují množství titulové "lidové poezie". Sestavovatel uvádí v edici všechny básnické žánry včetně pořekadel, pranostik a přísloví, přičemž český materiál nepopiratelně silně převažuje. Původ textů se[/] uvádí lakonicky "Z Čech", "Ze Slovenska", "Z Podřipska", "Z jižních Čech"... Předmluva i doslov O lidové písni a k dějinám lidové písně (371-377) obsahuje sice nenová konstatování o charakteru minulých dob (nikoliv o jeho stavu dnes), zato však je obsahově i terminologicky žákům základních škol nutně vzdálená. "Folklór či lidová slovesnost" se považuje za druh slovesné kultury, nezávislé na psané literatuře (s. 6). "V oddílu Milostné čarování jsme se vám pokusili na vybraných písních ukázat, jak lidoví tvůrci neobyčejně křehce, ale zároveň jadrně a hutně zachytili a vyjádřili milostný vztah ... až k lásce nenaplněné, tragické, zaviněné často sociálními rozdíly na vesnici" (s. 8). Balady "jsou umělecky tvárným vyvrcholením lidového básnictví a na vyšší úrovni se v nich rozeznívají motivy lyrických písní, tedy motivy přírodní, rodinné, pracovní, vojenské, zbojnické atd." (s. 11). "Z etnografického pohledu rozdělujeme lidové písně na písně jednotlivých národů, naše pak základně na české, moravské a slovenské, a dále na chodské, hanácké..." (s. 371). Vybrané výroky, s nimiž je zbytečné polemizovat, nejsou osamocené a vzhledem k předpokládanému čtenáři asi nepříliš přesné.
      K textům lidové poezie jsou připo;eny ukázky z tvorby 31 českých básníků od A. Michny po M. Floriana (s. 315-353) a ukázky ilustrací písňových textů od Mánesa po Svolinského, s. 355-370). Dětem se doporučuje, aby si zde samy našly[/] vliv (nebo zpracování) lidové poezie... Takže jako nejmetodičtěji zpracovaný text vycházejí v antologii poznatky P. Jurkoviče o hudební stránce lidové písně (s. 382-388), které dokáží čtenáře zaujmout. Zato Slovníček termínů z poetiky a z hudební terminologie (s. 419-430) nevychází vůbec ze záměru něco vysvětlit, neboť v řadě hesel jsou použita další cizí slova, již nikde dále nevyložená. "Návrh další četby" (s. 431-432) neobsahuje v rozporu s obecným územ ani rok vydání knihy, jakkoli výběr literatury není špatný. Není jasné, komu prospějí Václavkovy práce, když o zlidovění nebo o kramářské písni není v materiálech ani slovo. Naskýtá se pouze otázka o čtenářském a dalším určení této publikace. Bohuslav Beneš

Pohádky a pověsti našeho lidu. [obsah]

Z národopisných sběrů akademického spolku Slavia. k vydání připravil Karel Dvořák. Odeon, Praha 1984, 368 s.
      Ve vývoji českého národopisného ruchu zaujímal od začátku 70. let 19. století významné místo akademický spolek Slavia, založený r. 1869 jako "literární a řečnický spolek". Pořádáním kulturních přednášek a výstav se brzy dostal do popředí. národního života, a když byla v r. 1870 založena komise pro národopis, bylo jejím prvním počinem zpracování "Navedení ke sbírání pohádek, pověstí, písní a říkadel, pak obyčejů všeobecných a zejména práv

274

ních mezi lidem českým." Sběrová a publikační činnost se tak dostala na odbornou bázi své doby a zejména metodicky byla sjednocena požadavky na svou dobu velmi moderními. Tak postupně vznikly čtyři svazečky pod názvem Národní pohádky, písně, hry a obyčeje (1873-1874), dále Národní písně (1877), svazek Národní pohádky a pověsti (1878) , Koledy vánoční (1878), Dětský věk a české a moravské písně (1879), Písně slovenské (1879) a Pohádky a pověsti našeho lidu (1882), jejichž název byl přejat i pro tuto edici.
      K. Dvořák převzal všechny prozaické texty pohádek a pověstí (včetně pověrečných povídek), vypustil 7 již dříve publikovaných, které byly do sběrových materiálů podstrčeny (s. 341), všechny znova přehlédl, přidružil k sobě varianty téhož typu a uspořádal podle katalogu ATh. Zásady nové edice vyložil v Ediční poznámce (s. 341-343), připojil Komentář s bibliografickým přehledem použitých katalogů a s poznámkami o původu a katalogovém zařazení textů (tuto práci lze jen těžko docenit) na s. 344-363, Slovníček, Rejstřík míst a zejména Konkordanci s původním vydáním (s. 367-368), takže vznikla edice, která na moderním základě zpřístupňuje texty, které byly dosud relativně zasuty. Potřebnost edice dokazuje např. fakt, že se její materiály v současném folkloristickém výzkumu citují poměrně zřídka a že zejména mladší badatelská generace má o činnosti Slavie jen nejas[/]nou představu. Právem říká editor: "Pokud jde o materiál Slavie vcelku, totiž o kvantum toho, co bylo publikováno, i toho, co naštěstí zůstalo uchováno v archivech, máme k dispozici vskutku reprezentativní vzorek ústního repertoáru z doby, kdy jeho struktura začala podléhat zvlášť prudkým proměnám. Chtít proto bez jeho znalosti rekonstruovat vývoj naší lidové slovesností by znamenalo vytvořit o něm jenom velmi kusou, a tedy mylnou představu, To také vedlo k rozhodnutí vydat pro začátek znovu a kriticky aspoň publikované prozaické sběry Slavie s nadějí, že budou s to zaujmout i dnes také čtenářsky" (s. 16). k tomuto programovému prohlášení z předmluvy Akademický spolek Slavia v dějinách české folkloristiky (s. 7-16) lze ovšem dodat, že reedice všech materiálů Slavie by byla stejně potřebná jako publikování pouze prozaické části; zřetelné ohledy na prodejnost a na vzbuzení čtenářského zájmu (to se také skutečně uplatnilo!) byly nepochybně nakladatelsky nosnější. I tak je Dvořákova práce jako obvykle velmi pečlivá a v uvedeném rámci záslužná. Další sběry by v etnomuzikologickém kritickém vydání neměly na sebe dát příliš dlouho čekat. Řada Lidové umění slovesné, v jejíž nové reformované podobě kniha vyšla, by tím jenom získala. Bohuslav Beneš[/]

G. S. Maslova: Narodnaja odežda v vostočnoslavjanskich tradicionnych obyčajach i obrjadach 19- načala 20 v. [obsah]

Moskva 1984, 216 str., 63 il.
      Autorka, známá badatelka v oboru lidových krojů východních Slovanů, se zamýšlí nad mnohofunkčností lidového oděvu. Ji v této práci zajímá oděv v těch lidových zvycích, kde byl důležitým komponentem. Oděv je tu pojímán nejen jako součást materiální kultury, ale jako jev těsně související s duchovním životem lidu, s jeho zvyky. Rozumí pod tím oblečení v nejširším slova smyslu, tedy také textilní předměty, které měly původní funkci jinou. Např. interiérový ručník se stává při svatbě šerpou, součástí úboru hlavy, znakem svatební hodnosti.
      Svou práci ohraničuje 19. a počátkem 20. století. Prameny měla bohaté - předně archivní, počínaje odpovědmi korespondentů na dotazník geografické společnosti z r. 1848, po současné terénní výzkumy. Rovněž muzea jí poskytla významnou pomoc, mezi nimi zvláště St. muzeum etnografie národů SSSR, jak o tom svědčí příloha I. I. Šanginové. v neposlední řadě pak mohla čerpat z bohaté literatury.
      Nejvíce pozornosti je věnováno svatebnímu obřadu, v knize zaujímá více než polovinu všeho textu. Všímá si tu věna, vzájemných darů ženicha a nevěsty, obdarování svatebčanů, darů novomanželům, jejich oblečení, zvláštností obřadů a jejich

275

odrazu v oděvu, oblečéní účastníků svatby, lože, dekorace textilními předměty. v pohřebních zvycích je za jímavá funkce oděvu při pohřbu-"svatbě", dále si všímá pověr spojených s vlasy, funkce tkanin, odění zemřelého, smuteční barvy a oblečení při pohřebních hrách. Kapitola o zvycích kolem narození dítěte, jedná o zvycích s vlasy, obdarování, funkci kožichu. Kromě zvyků a obřadů spojených s nejdůležiťějšími rodinnými událostmi si také všímá funkce oděvu v obřadech spojených s agrárním cyklem kalendářním a některých nekalendářních.
      V poslední kapitole se autorka zamýšlí nad obecnými tendencemi vzniku a vývoje funkce oděvu. Obřad při svatbách určoval formu (např. nutnost zakrytí pravé ruky dal vznik prodlouženým rukávům, užití rukavic). Často malá změna, prosté obrácení kožichu srstí ven, dalo věci jiný význam. v obřadním oděvu, v podstatě vrcholně slavnostním, se zakonzervovávaly staré formy a střihy, které se kolem r. 1900 udržely právě jen k této příležitosti. v různém použití oděvu se udržely projevy kontaktní magie, symboly s ochranným, plodnostním a očišťujícím významem. Zvyky mívají i protichůdný význam, který lze vysvětlit různým chronologickým vrstvením.
      Ve 20. století se změny zrychlovaly, a to od vzniku sovětského státu, druhá etapa se datuje od kolektivizace a třetí od konce 2. světové války. Ve svatebních obřadech došlo k zjednodušení; zůstalo to, co si[/] uchovalo estetický a funkční význam, např. ovazování ručníky. Staré postupy dostávaly nový obsah, např. při kladení rudého šátku na nevěstu po registraci se říkalo "v tom bojovaly naše matky za rovnoprávnost", zatímco dříve týž zvyk znamenal podřízení se muži.
      Jiným obřadům se udílí menší pozornost, např. při narození dítěte. Nejtvrdošíjnější je lpění na starých pověrách při pohřbu - ale hrob se pokrývá rudou látkou. v současné době došlo k oživení a přehodnocení i výročních zvyků.[/] Zatímco dříve ve zvyku bylo spojeno hrozivé se zábavným, dnes zůstalo zábavné. Změnila se symbolika oděvu: jedny prvky byly zapomenuty, jiné se přetvořily, objevily se nové. Zmizely negativní prvky, ponižující člověka. Magie je zapomenuta, přání všeho dobrého zůstalo, velký význam se přikládá estetičnosti projevu. v souhrnu je to kniha, která dá mnoho nových impulzů a nutí k zamyšlení i nekrojového badatele. Miroslava Ludvíková[/]

SBORNÍKY

České dělnictvo, I. Dělnické obydlí a bydlení. [obsah]

In: Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku č. 5, Praha 1986, 94 stran textu a 4 strany příloh
      Poměrně rychle vytištěné materiály z březnového semináře ÚEF ČSAV o dělnickém bydlení obsahují kromě úvodu A. Robka 14 příspěvků, z nichž jsou dva programové: L. Procházka a J. Vařeka hodnotí dosavadní výsledky výzkumů a vytyčují jejich další zaměření na sídelní změny v procesech proletarizace a emancipace dělnictva, na jednotlivé sociální skupiny a rodinný život, na vztahy měst a předměstí, na vliv průmyslových[/] odvětví, na vesnické formy bydlení zemědělského a průmyslového dělnictva, na doplňkové zdroje obživy v sídelních souvislostech. J. Vařeka naznačuje potřebu modelovat formy dělnického bydlení i historicky, v jednotlivých fázích kapitalismu. Nejcennější jsou ty materiálové příspěvky, které klasifikují fenomen regionálně s komplexnějším postihnutím více společenských vrstev ( F. Ledvinka - Ústecko; L. Štěpán - Chrudimsko, Hlinecko, Poličsko; ale i mikroanalýza V. Kristena příměstských obcí Libuše a Písnice u Prahy). Metodicky brilantní, regionálně úzká a přece obecně platná a syntetizující je studie O. Skalníkové o Březových Horách. Jí formulovaný model (adap

276

tace třídílného domu k obývání komory - předělování světnice a komory - stavění třídílných 5-6 prostorových domků pro dvě rodiny) je postihnutý ve většině příspěvků. Analytické sondy historické a odvětvové ( M. Bělohlávek - hornická kolonie v Liticích u Plzně, M. Tomandl - kameníci na Mrákotínsku, V. Klevetová - skláři na Poděbradsku) přispívají do mozaiky poznatků. Velmi cenný je rozbor stavebního vývoje ratejny dvora v Černovci z r. 1678 ( T. Dittrich - J. Škabrada - P. Zahradník ) a dva příklady integrace architektury dělnických domků ve 20. stol. ( J. Škabrada ). Teoretičtěji zaměřila své úvahy J. Kadeřábková, uvádí však již známé skutečnosti o venkovském bydlení dělníků. Rovněž příspěvek Z. Uherka o činností avantgardních architektů pro zlepšení bytového a životního prostředí dělníků se od celkového zaměření sborníku odlišuje, i když je velmi zajímavý. Zato studie M. Moravcové o klasifikaci a interiérovém řešení malých bytů v Praze je zcela novátorská a přitom postihuje i podstatu Uherkova sdělení. U všech prací kladně hodnotím historický přístup, materiálovou bohatost etnografického zpracování a uplatnění dalších hledisek příbuzných oborů. Bylo by dobře, kdyby jak bádání, tak publikování v tomto trendu pokračovalo, všichni referenti důsledně přikládali k textům odkazy na literaturu a hlavně na prameny a více náčrtů a aby bylo náročnější[/] i editorské zpracování (uvádění tiráže, stránkování od titulního listu apod.). Jiří Langer

Zborník SNM 80 - Etnografia 27, 1986 [obsah]

27. ročník martinské Etnografie otiskuje novou koncepci Múzea slovenskej dediny, která se dostává již do skutečné syntetické polohy, v jaké má muzejní expozice spočívat. Dosavadní teoretické proklamace zůstávaly při analytickém tápání dílčích pohledů na lidovou architekturu a lidová kultura jako celek zůstávala jaksi bokem. v úvodní studii (s. 31-46) I. Krištek poukázal na dosavadní negativní tendence (zejména uplatňování volné architektonické tvorby při komponování architektonických detailů) a zdůraznil v podstatě systémový přístup podle zásad formulovaných v pracovní skupině pro muzea v přírodě MKKKB v 6. pětiletce. Nová koncepce zamýšlí vytvořit modely pěti sídelních celků podle předlohy kulturně územní členitosti Slovenska (Podunají až po horní Nitru, Potiská nížina, severozápadní, střední a severovýchodní Slovensko). Tím se částečně překonává starý administrativní i mechanicky kartografický přístup, chybí však stále aspekt inovačních zdrojů a procesů. Někde to částečně vychází. Je dobře že se spojilo do jednoho sídelního celku Podunají s kulturně a sociálně velmi významným pásem probíhají[/]cím od Bílých Karpat po horní Ponitří. Tamější města (Myjava, Trenčín, Bánovce, Topolčany, Nitra a báňská města horního Ponitří) na rozmezí hor a nížin hrála významnou roli při formování lidové kultury (zejména stavitelství) i dále na sever. Ještě větší význam měla středoslovenská báňská města, ale struktura navrhovaného modelu středoslovenského kulturně územního celku není rozpracována natolik, aby tyto hodnoty obsáhla. Krištekovo vymezení specifik jednotlivých celků překonalo pozitivistické lpění na artefaktech (zejm. architektonických jevech) jako cíli a smyslu poznání i prezentace a posunulo je do úlohy prostředníka poznání způsobu života jednotlivých skupin společnosti. Ty jsou však určeny spíše etnicky a hospodářsky, nežli sociálně. Domnívám se, že východiskem pro interpretaci nerovnoměrného vývoje kultury a je;ího geografického členění je poznání sociálních struktur, inovačních center a mechanismů kulturních procesů. To se zatím neobjevilo ani v celkové koncepci, ani v teoretickém rozpracování a výběru objektů pro jednotlivé celky, publikovaném ve 27. ročníku Etnografie ( M. Dudášová - jihovýchodní Slovensko - s. 47-118; S. Horváth Bílé Karpaty a Ponitří - s. 119-220; M. Turzová - J. Turzo - Turiec - s. 221-250; E. Pančuhová - severozápadní Slovensko - s. 251-282; P. Hanula - technické objekty na vodní pohon - s. 213-330, jedná se

277

o popisy a bohatý nářeční slovník). Nejblíže k pojetí sociálních struk tur se dostala ve své studii M. Dudášová, ale do prezentační polohy hospodářskosociální aspekty pronikly nejdále v návrzích S. Horvátha na obsah expozice. Jeho metodicky precizní práce (studie i zdůvodnění výběru a expozičního záměru) není podle mého názoru efektivně využitá pro prezentování struktury rekonstruovaného sociálního prostředí dále pro vertikální vývoj staveb (zvýšené stavby) až do Strážovské hornatiny včetně Čičman. Autor se drží dochovaného recentního materiálu a vžitých administrativních hranic, já se však domnívám, že by se tyto výjimečné hodnoty měly prezentovat i za cenu vědeckých rekonstrukcí. Problém lépe vynikne ze širšího pohledu na sousední středoslovenský a severozápadoslovenský celek. v modelech všech oblastí (snad kromě výběru E. Pančuhové) postrádám více starších datovaných staveb. Má-li být krajním pólem expozičního záměru polovina 19. stol., pak se nemusíme bránit uplatnění forem, které se v té době vyskytovaly, byť i jako přežitky 18. a 17. stol. Potíž je však v tom, že jsou nedostatečně probádány.
      Dalším problémem je utváření struktury sídelních celků. Nejlépe je řešen výběrem objektů z Turce. Prezentuji nejvíce vrstev obyvatelstva od bezzemků přes rolníky, řemeslníky, po učitele, faráře, obchodníky, hospodské a zemany. Škoda jen, že autoři nenavrhují expoziční[/] využití tak významných usedlostí pro utváření kultury sociálního prostředí jako je škola, fara a unikátní altán fary ze Slov. Pravna s malbami městečka ze začátku 19. století. Vždyť depozitáře lze účelněji upravit v hospodářských objektech, z nichž všechny nemusí sloužit expozici. k výběru z Turce a severozápadního Slovenska jsou připojeny náčrty urbanistického řešení. v případě Turce je zdařile rekonstruováno jádro soustředěné obce s kostelem. Nevyužila se však možnost prezentovat celý soubor komponentů historického kultového místa aspoň z části vyvýšenou terasou s opevněním a případně i s krytým schodištěm, pro něž je v Turci řada předloh (zvl. Slovenské Pravno, ale i T. Michal, T. Mara aj.). Rolnické usedlosti z Nolčova a ze Sklabině by neměly stát mimo soustředěnou část modelu, neboť i sociální členění intravilánu je třeba prezentovat. A u zvonice z Ondrašové je přímo v textu uvedeno, že patří k sídlu, které nemělo kostel, proto není vhodné její situování přímo proti kostelu přes ulici (a to i z architektonických důvodů), měla by stát v jedné z hlavních ulic jako funkční a architektonická dominanta svého prostředí (např. proti zemanské kurii). Tyto připomínky však nemění nic na skutečnosti, že koncepce výběru objektů a jejich rozmístění je schopná prezentovat jak specifika, tak vnitřní i vnější společenské vztahy. Horší jsou výsledky urbanistického řešení celku severozápadního Slovenska, protože[/] navazuje na stávající situaci na staveništi - dědictví starší koncepce. Historicky starší soustředěná zástavba se v návrhu ocitá mezi areálem kysuckých kopanic (s názvem "kysucký pľac") a sezónních staveb, tedy v nelogickém sledu. Čítá pět usedlostí se školou, z hlediska celé expozice MSD působí jako samostatné torzo. Domnívám se, že jediným možným řešením je napojení této částí na okraj hlavní ulice areálu z Oravy, kde by na zvýšené stavby oravské navazovaly zvýšené domy z Hor. Breznice. Návrh soustředěné části je navíc situován kolem hřebenové cesty a těžko se hledá aspoň výjimečný příklad v terénu, kde by se podobná situace vyskytovala. v recenzovaném sborníku je přiložena urbanistická studie celé expozice MSD ( I. Krištek - M. Burica ), v níž jsou cesty vůbec jedním z nejobtížnějších problémů. Jejich vedení odpovídá více estetickým kritériím z ptačího pohledu, než zákonitostem členění plužiny, Také hustota zástavby celého areálu MSD vyvolává obavu, aby charakter expozice neměl podobu spíše předměstí než pěti vesnic. Proto je třeba věnovat pozornost také ploše mezi modely sídel, která má velký význam při jejich vymezení. To musí návštěvník pocítit, aby uvěřil ideovému záměru. Komponenty historické krajiny by tedy měly být součástí výběru a utváření modelů sídel.
      Studie 27. ročníku Etnografie tedy přinášejí mnoho podnětů k novému řešení, vycházejícímu z dosavadních

278

zkušeností kolektivu pracovníků EÚ SNM v Martině. Stejně významnou součásti sborníku jsou vzpomínky padesátin ředitele ústavu, I. Krišteka (Š. Mruškovič) a šedesátin J. Podoláka (s úplnou bibliografií J. Botík), nekrolog významného pracovníka EÚ SNM A. Polonce (škoda, že není uveden odkaz na jeho[/] bibliografii v 17. ročníku Etnografie - M. Turzová), zpráva o kulturněvýchovné činností martinského ústavu v letech 1980-1984 (H. Bílková), bibliografie publikací a rejstřík sborníku za roky 1976-1984 (I. Krišteková). Jiří Langer

KONFERENCE

Etnofilm Čadca '86 [obsah]

Vdňoch 9.-14. IX. 1986 sa uskutočnila IV. prehliadka filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre Etnofilm Čadca. Zámerom tohto významného kultúrno-spoločenského podujatia bolo prostredníctvom súťažnej prehliadky i nesúťažných projekcií a sprievodných podujatí prispieť ku skvalitneniu filmovej a televíznej tvorby a videozáznamov, k ich širšiemu a účinnejšiemu podielu pri dokumentovaní, ochraňovaní, rozvíjaní a sprístupňovaní progresívnych hodnôt ľudovej kultúry.
      v siedmych súťažných projekciách sa predstavili svojou tvorbou všetky filmové a televízne štúdiá, niektoré vysoké školy, vedecké i kultúrno-výchovné pracoViská z celej ČSSR. z prihlásených 71 snímkov výberová komisia doporučila na prehliadku 31, ktoré súťažili v štyroch štatutárnych kategóriách. Zo[/] záverečného protokolu poroty vyberáme:
      Veľkú cenu Etnofilmu Čadca 1986 získal dokument Umenovedného ústavu SAV v Bratislave "Majster husliar Karol Lukniš" režiséra Oskara Elscheka za aktuálne, pravdivé a ľudsky citlivé zobrazenie osobnosti majstra - husliara a za moderný prístup k látke a jeho dokonalé stvárnenie audiovizuálnymi prostriedkami, s prihliadnutím na súťažnú kolekciu filmov Umenovedného ústavu.
      Osobitnú cenu poroty získal film Slovenskej tvorby Bratislava "Staré po novom - sonda č. 9/1984" režiséra Miroslava Cimermana za kritické zobrazenie rozporných javov, sprevádzajúcich spoločenské premeny slovenského vidieka v súčasnosti.
      Hlavnú cenu v kategórii dokumentárnych filmov i videozáznamov udelila porota filmu Čs. televízie Bratislava "Terchovská muzika" reži[/]séra Martina Slivku za odborne zasvätené a filmovo účinne vystihnutie rázovitej slovenskej hudobnej tradície.
      Hlavné ceny v kategórii vedeckých a populárno-vedeckých filmov a videozáznamov populárno-vedeckému filmu Slovenskej filmovej tvorby Bratislava "Život a umenie Veľkej Moravy" režiséra Igora Dobiša a Vladimíra Mináča za a[u]ktuálnu popularizačnú interpretáciu dostupných archeologických a etnografických faktov z kultúrnych dejín našich národov a filmu Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích "České vánoce na Veselém kopci` režisérky Ilony Vojancovej za vyčerpavajúcu a príťažlivú výpoveď o vianočných ľudových obyčajoch ako rozšírenia prezentačných prostriedkov múzea v prírode.
      Hlavnú cenu v kategórii spravodajských a publicistických filmov a videozáznamov filmu SIovenskej filmovej tvorby v Bratislave "Pamodaj šťastia, rozprávka - sondač. 1/1986" režiséra Petra Záchenského za osobitý esejistický pohľad na nezastupiteľnú funkciu rozprávky v sebauvedomovacom procese národa na príklade diela Pavla Dobšinského.
      Hlavnú cenu v kategórii inscenovaných foriem sa porota rozhodla neudeliť.
      Ďalej bola udelená cena Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV filmu Filmovej a televíznej fakulty AMU Praha a Ústavu pro etno

279

grafii a folkloristiku ČSAV Praha "A moro drom - Naše cesta" režiséra Viliama Poltikoviča a cena časopisu Televízia videozáznamu Národopisného ústavu SAV Bratislava Máje v Liptovských Sliačoch" režiséra Daniela Luthera. Cenu divákov získal program Čs. televízie Bratislava "Masky v ľudovom divadle" režiséra Martina Slivku.
      Porota konštatovala zvýšenú umeleckú a odbornú úroveň filmových a televíznych diel o ľudovej kultúre, ocenila kvantitatívny a kvalitatívny rozvoj vedeckých a populárno-vedeckých filmov a videozáznamov. Podčiarkla však požiadavku tvorby dokumentov o etnosociálnych problémoch dneška a o kultúrnej histórii našich národov ako významnému príspevku k formovaniu historického vedomia. Konštatovala, tak ako v minulých rokoch, nedostatok výrazného diela z oblasti inscenovaných foriem ľudovej kultúry. Autorom porota odporučila venovať mimoriadnu pozornosť zvukovej dramaturgii, najmä komentáru a obsahu slovných výpovedí, ako aj citlivejšiemu výberu mimoobrazovej hudby, ďalej uplatniť kritickú analýzu javov a venovať pozornosť ich pretlmočeniu audiovizuálnymi formami, uvolniť žánre a formy tak, ako to prináša súčasný život i používanie modernej záznamovej techniky a prehĺbiť civilnú, ale vysoko odbornú interpretáciu etnografických javov, potláčať schematizmus výrazových prostriedkov filmového dokumentu.[/]
      Zo sprievodných podujatí Etnofilmu Čadca v stručnosti spomenieme seminár Ľudový tanec vo filme s r eferátmi Martina Slivku a Zdenky Jelínkovej, premietanie vybraných národopisných filmov z tvorby Wytwórnie filmów oświatowych v Łódži (PĽR), prehliadku amatérskych filmových snímkov z Etnofilmu Rožnov pod Radhoštěm '85, prehliadku celovečerných hraných filmov zostavených do cyklu Človek a domov - návraty, prehliadku animovaných filmov Etnofilm deťom, dokumentaristickú tvorbu o hostiteľskom regione Kysuce vo filme. v programe boli aj české filmové rozprávky, predovšetkým nejvýraznejšie diela národného umelca Jiřího Trnku k jeho nedožitých 75. narodeninám, ako aj film významného predstaviteľa svetového národopisného filmu Jeana Roucha Ľudská pyramída. Sprístupnené boli aj výstavné podujatia, a to z fotografickej tvorby prof. Ludvíka Barana, z reprezentačných výrobkov ÚĽUV Bratislava a z detskej výtvarnej tvorby Ľudová pieseň a poézia Čiech, Moravy a Slovenska.
      Bohatý program, otvorená diskusia a výmena názorov filmových a televíznych pracovníkov s etnografmi a folkloristami o pozitívach i negatívach v tejto oblasti tvorby prispeli k naplneniu poslania Etnofilmu Čadca, ktorého 5. ročník sa uskutoční v roku 1988. Daniel Luther

Seminář o bydlení dělnictva [obsah]

-Dne 23. 4. 1987 uspořádal ÚEF ČSAV v Praze 2. seminář Dělnické obydlí a bydlení (6. v pořadí k etnografii dělnictva). 12 referátů a více než 10 diskusních příspěvků objasnilo shodné zákonitosti při vytváření interiéru obydlí dělníků na interpretaci materiálů z Kladenska (V. Schubertová), Plzeňska (J. Janusová, M. Bělohlávek, J, Todorová), Sokolovska (J. Vařeka), Čelákovic (M. Turková), Českomoravské vrchoviny (J. Tomandl), Brna (J. Kosíková, J. Svobodová) a Podbeskydí (J. Langer) a vstupními teoreticko-metodickými příspěvky (L. Procházka, V. Svobodová). M. Moravcová několikrát v diskusi srovnávala nové regionální poznatky s pražským vývojem, z čehož vyplynul jednak přínos semináře a jednak další úkoly bádání. Objasňovalo se např, pojmové vymezení kolonie a sídelní osady (pojmy se někde překrývají), pravidla rozmístění nábytku rozdílná od tradic zemědělského prostředí, prokázalo se, že vysoká fluktuace v bydlení není charakteristická jen pro velká města, ale i pro vesnice a z mnohých referátů vyplynulo, že formy bydlení (ve společné domácností s příbuznými v odděleném podnájmu - ve vlastním domku) mají i určitý evoluční charakter, při čemž poslední se uplatňuje nejvíce od 20. let 20. stol., která jsou považována za významný periodizační předěl v kulturním vývoji dělnických rodin. Otevřenou otázkou zůstávají hodnotové orien

280

tace, ubytovny, sklepní byty a interiéry zemědělského dělnictva, jehož se seminář nedotkl. Zatímco většina referátů plně využívala historických pramenů a metod, V. Svobodová specifikovala metodiku etnografickou a spíše se sociologickým aspektem. Domnívám se, že ani na tomto poli nelze oddělovat práci jednotlivých oborů, a že i zde je potřebný interdisciplinární přístup historické etnografie. Jiří Langer

Bartošův seminář v Brně [obsah]

Ke 150. výročí narození Františka Bartoše (16. 3. 1837) uspořádalo dne 12. 3. 1987 oddělení etnografie a folkloristiky FF UJEP a Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV v Brně odborný seminář, zaměřený na zhodnocení odkazu tohoto významného moravského národopisce a dialektologa.
      V úvodním referátě zhodnotil O. Sirovátka význam F. Bartoše v dějinách našeho národopisu. R. Jeřábek předněsl příspěvek o národopisných oblastech a skupinách v Bartošově díle. D. Holý podal obsáhlou informaci o kritické reedici všech Bartošových písňových sbírek, která se připravuje v nakladatelství Panton. A. Sulitka se zabýval - na základě nově objevené korespondence vztahem F. Bartoše k slovenskému národopisu. Referát Z. Zapletala byl zaměřen na charakteristiku Bartošových prací z oblasti dětského folklóru. Zdůraznil, že jsou do[/]dnes aktuální, jak zveřejněným materiálem, tak jeho vhodným uspořádáním.
      V diskusi k národopisnému odkazu připomněla V. Kovářů vztah Bartošova rodného kraje k uchování jeho památky a Z. Jelínková se zabývala jednotlivými druhy moravských tanců, obsaženými v jeho písňových sbírkách. J. Trojan upozornil ve svém diskusním příspěvku na některé hudební nepřesnosti Bartošových sbírek písní, které by měli novodobí reeditoři odstranit.
      V druhé části semináře byla věnována pozornost Bartošově dialektologické a buditelsko-kulturní činnosti. P. Pešta zhodnotil jeho úsilí pro kulturní rozvoj soudobé Moravy. Souhrnné zhodnocení dalektologického odkazu F. Bartoše a jeho využití pro současnost podal A. Vašek.
      Z příspěvků přednesených na odborném semináři vyplynul zvláště jeden společný prvek Bartošova odkazu: jeho práce z oblasti národopisu i dialektologie, které patří ke klasické literatuře obou oborů, nepozbývají svou platnost ani dnes a mají trvalé místo ve fondu naší národní kultury. U mnohých by byla záslužná jejich reedice, aby byly opět přístupné širší veřejnosti: Neméně významná byla i Bartošova buditelsko-kulturní činnost, kte rá sehrála důležitou roli ve své době. Jiří Pajer[/]

Na pomoc reedici Bartošových písňových sbírek [obsah]

Jak plyne z předešlé zprávy J. Pajera, půjde o reedici kritickou. Podílí se na ní více než desetičlenný kolektiv a jednotlivé svazky začnou vycházet počátkem devadesátých let.
      Žádáme naléhavě všechny majitele Bartošových sbírek, aby nám napsali, nemají-li snad ve svých knihovnách exempláře, které vlastnil sám František Bartoš (po těch jako by se zatím zem slehla!), popřípadě nesou-li držiteli exemplářů, jež patřily některému z Bartošových přispěvatelů.
      Do jednotlivých sbírek přispěli: J. Matuška, J. Vorel, A. Novotný, F. Jeřábek, M. Dobeš, J. Vyvlečka, P. Pavelka, S. Vašátko, M. Zeman, M. Kotásek, A. Doufalík, : E. Folprecht, F. Dušek, J. Dufek, L. Vícha, F. a C. Mašíčkovi, J. Vrbas, F. Koželuha, F. Barvič, F. Barvíř, X. Běhálková, M. Bezděk, A. Hrdlička, M. Krejčová, H. Melhuba, J. Neťuka, A. Placher, E. Sahánek, K. Urbášek, F. Červinka, L. Bakešová, H. Bím, J. Čapek Drahlovský, M. Čermáková, B. Fialka, T. Grmela, L. Janáček, J. Kobza, F. Kyselková, J. Papoušek, E. Peck, J. Pernický, F. Pinocy, F.: Ročák, J. Rolčík, A. Sauer, A. Skřivanová, J. Šenk, J. Válek.
      Zjistili jsme, že někteří z těchto Bartošových spolupracovníků otištěné písně hojně glosovali, což se může pro současné vydavatele stát důležitým vodítkem. Tyto exempláře mohou ovšem být také v majetku veřejných knihoven nebo nejrůzněj

281

ších soukromníků - vašich známých. Víme dnes například o všech exemplářích, jež glosoval Leoš Janáček, víme o první a třetí sbírce Bartošově, do níž připisoval nejrůznější poznámky jeho spolupracovník Antonín Novotný, víme o Bímově exempláři B III, víme o exemplářích nejplodnějšího Bartošova přispěvatele Martina Zemana, pátrá[/]me však dál. A samozřejmě nás zajímá též všechna nezveřejněná bartošovská korespondence! Proto vyzýváme naše čtenáře, aby nám laskavě požadované informace brzy sdělili, za což předem moc děkujeme. Dušan Holý (za přípravný kolektiv)[/]

FESTIVALY

Strážnice 1987 [obsah]

Pásma a pořady, připravené pro 42. ročník festivalu, ukázaly jak umělecké, organizační a technické meze této největší přehlídky folklóru u nás, tak i některé nové postupy, které bude prospěšné dále rozvíjet.
      Vyjdeme-li ovšem z celkového obrazu, který tento ročník poskytl, nemůžeme nevidět některé diskusní problematické jevy. Základním, o kterém se nemluví poprvé, je zřejmý nedostatek užší spolupráce s profesionálními scénografy a režiséry, kteří by měli kladný vztah a porozumění k folklóru, znali jeho inscenační zvláštnosti a měli pochopení pro požadavky velkého festivalového pódia. Dosud se k těmto naléhavým otázkám nesešel jediný seminář, i když dílčí zkušenosti s dlouholetou spoluprací např.[/] S. Skopala již existují, ale nerozvíjejí se plánovitě a hlavně uceleně dál. Druhou diskusní záležitostí je stále kvalita průvodního slova, v němž přežívají nejrůznější vlivy romantizujícího nadsazeného pohledu na jedné straně a strohá věcnost a hlavně stylistická a režijní nevynalézavost na druhé straně. I zde by řadě autorů pomohlo setkání s odborníky např. z Ústavu pro jazyk český nebo z řad publicistů. Ani vnitřní skladba pořadů není bez problémů. Ještě nikdo se nikdy nepozastavit nad celkovou představou o folklóru, jeho funkcích a existenci dnes v podání festivalových pořadů v českých zemích. Někdy to vypadá, jakoby všechno, co se předvádí, ještě stále existovalo: nikdo neupozorní, kolik práce někdy stojí najít skutečnou národopisnou zvláštnost, která pak bohužel často na festivalové scéně[/] téměř zanikne. Větší hodnotová hierarchizace - snad v průvodním slově, snad v programovém sborníku - by nepochybně byla na místě. Kromě toho nemůže festivalový návštěvník nemít fixní představu, že vesnice žije v neustálých radovánkách, neboť téměř ve všech pořadech - a letos to bylo obzvláště patrné - byly rozsáhlé bloky obyčejů a zase obyčejů, takže pořady se od sebe strukturně a obsahově lišily vlastně jen tím, kolik procent obsahu věnovali jejich autoři i jiným projevům lidového umění. Zde by měla začít debata o "vyváženosti" pořadu nebo pásma a o jeho přínosu současnému pěstování folklóru. z diváckého hlediska je také na škodu obrovský počet účinkujících (ve dvou pořadech bylo po 450-500 lidí!), který znepřehlední pásmo, i kdyby každý soubor nebo skupina vystupoval jen jednou... Je zřejmé, že o této "hloubkové" analýze vnitřní struktury pořadů se bude nutně muset věnovat pozornost mnohem více, než doposud. Dobrým předpokladem pro toto studium v minulosti jsou vázané sborníky všech scénářů, jejichž jednotnou podobu se přes všechny překážky subjektivního rázu podařilo prosadit.
      Uvedené otazníky se v různé míře nemohly neprojevit v jednotlivých pořadech a pásmech (kdy už je začneme rozlišovat?). A nejen to: ukázalo se dokonce, že i do Strážnice může proniknout lidovost ve smyslu "lidovkovost", jak názorně ukázala větší část pořadu Zpívající

282


Soubor Klas z Kraslic na Hané v pořadu "Zelené pérečko, červený dolomán" na 42. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

křídlovky ( J. Nečas - S. Pěnčík ), jehož přípravě se věnovala péče neúměrná výsledku. Dobrá režijní práce B. Rychlíka se ukázala jen v části pořadu věnované fašanku, avšak vystoupení dechovek, o jejichž organické souvztažnosti ve slováckém folklóru není pochyb a není tedy třeba ji obhajovat, předvedla v několika případech meze komerčnosti a špatný vliv proslavené Moravanky. Kromě odhalení problematiky folklórnosti a "folklórnosti" naznačil pořad další vážnou věc: že totiž divák touží po zábavě s poslechu stejně jako po[/] autorsky odpovědném a etnograficky hodnotném pořadu, ale nerozlišuje je. Bylo by patrně vhodné zajistit víc a jiné formy aktivní zábavy pro diváky také mimo oficiální stadióny, nebo např. Zbojnickou lúku zpevnit proti rozbahnění a věnovat ji jen dechovkám a cimbálkám, které by třebas soustředěně hrály "na přání"? v sobotu večer nebo v neděli odpoledne by zde byl nepochybně nával. - Naprosto nevyšel průvod, letos perfektně režijně připravený ( A. Schauerová ). Plán ztroskotal na neukázněnosti právě těch souborů, které měly[/] tvořit reprezentativní úvod hodný hostitelského města Strážnice.
      Mnohem příjemnější je referovat o úspěšných až velmi úspěšných pořadech a pásmech. Zelené pérečko, červený dolomán ( Z. Jelínková - C. Zálešák ) opět dokázal, že období, v němž pro Strážnici aktivně pracovala Zdenka Jelínková, bude po ní jednou čestně nazváno. Nikdo slovy dostatečně nezhodnotí, kolik práce si autoři dali s nácvikem čísel pásma a jak nezměřitelný je jejich podíl na živém udržení tradičního tance - a vlastně i kroje - nejen na Moravě. Slovem dobré významové hodnoty doprovodili ukázky výročních a rodinných obyčejů a podle mnohokrát vyzkoušeného schématu ukázali tanec, zpěv, rekvizity a kroje z celé ČSSR. I když některé výstupy působily poněkud násilně, jiné zdlouhavě (aniž za to autoři mohli), jinde opět chyběl nosný hlas, pregnantnější pohyb nebo propracovanější sólový slovesný výstup, přece jen zůstal obdiv výběru a výkonům. Protějškem této velké epické šíře se stala obě regionální pásma, a to výrazově a esteticky hutné Hej, kolem Těšína ( A. Sulitka ), kde se projevila i zkušená režijní práce Z. Kyselé, aOd Ždánských hor k Pálavě ( J. Pavlík ). Těšínsko bylo prezentováno "jedním dechem" moravsko-slovensko-polským od salašnického zpěvu a tance přes vánoční koledování a jarní obyčeje až po rekruty, svatební tance, kolomajky a ukolébavky včetně velmi ústrojně představeného dělnického

283

folklóru. Autorovi se podařilo bezpečně překlenout i dvojjazyčnost a různá pojetí folklóru a jeho dominant. Pořad o hanácko-slovácké oblastí měl nevšední vnitřní strukturu: od krajových písní přes obyčeje spojené s jarmarkem, rozčítadla, rychtářské právo, řemeslnické a jiné tance až po svatební a hodové obyčeje a zvyklosti. Byl ve shodě se scénářem zaměřen na zajímavé a barvité událostí v životě člověka, které měly být předvederiy formou divadla. Tomu však chyběl základní dramatický plán a odpovídající postupy; vše bylo ztíženo čtyřmi stovkami účinkujících. z hodnotného materiálu mohla být dvě výborná komorní pásma, která by ukázala poměrně málo folkloristicky zpracovávanou oblast. I zde se projevila stará zásada, že méně by mohlo být více. Lze nicméně předpokládat, že s novým autorem - který jinak není ve festivalové činnosti nováčkem - se nesetkáme ve Strážnici jen jedenkrát.
      Zajímaví hosté se předvedli v P ísních a tancích přátelství ( D. Luther - P. Popelka ). v rámci lidových karnevalů Evropy zvlášť znamenitě zapůsobil Světlovan (to byl ze sedmi pořadů třetí fašank) a barvitě a v nevídaném množství asi třiceti účinkujících v maskách "kukeri" se předvedl bulharský soubor z oblastí Jambolu. Ne bez vtipného záměru děkovali "kukeri" poskakováním se zvonci, navěšenými na masce, za hromový potlesk. Scénku připravenou v rámci folklorismu s barevnými nafukovacími balónky[/] ukázali Španělé, další scénku na vymyšlenou historickou epizodu pak Řekové (dobří byli zejména dětští "evzoni"). Zvlášť výrazně vystoupili členové málo známého moskevského souboru Rossijanočka, kteří zpracovali maškarní výstupy od Moskvy, Tuly, Kurska, Archangelska a Brjanska s dominující dvouposchoďovou "matrjošou", trochu pohádkově kýčovým vlkem, kozlem a čarodějníci na koštěti, zato však s kouzelnými jarními chorovody, dobře znějícími sbory, různorodými kroji (nikoliv operetními převleky) a tím, čemu říkáme "čistota představení". Po dlouhé době byt ve Strážnici opět ruský folklór v téměř rublevovsky laděných kolektivních výstupech.
      Zbývá po zásluze ocenit nové cesty strážnických pořadů, které se začínají osvědčovat - až na nepatrné výjimky - ve skanzenu. Pásmo Přišlo jaro do vsi ( V. Haluzová - O. Sirovátka ) ukázalo neobyčejně dynamické možnosti dětského pohybu, lyrického zpěvu a předvedení kroje, přičemž se uplatnily dětské kolektivy i individuální výkony. Také pásmo Podvečerní nálady ( D. Adamcová - J. Pajer ) se dobře uplatnilo - zvláště skutečně "v podvečer" ve skanzenu a vyniklo prostými lidskými hlasy bez reproduktorů (!). Milostné, žertovné, posměšné i hádankové scény (kdy byly naposledy v pořadu využity hádanky!) vyzněly nápaditě. Oba pořady se interpretačně i materiálově chválily samy. Druhou novou cestou jsou naučné pořady a[/] soutěže, které již asi potřetí poutají diváky. Pásmem Zpívání na pátek i na svátek připravili J. Jančář a M. a J. Pavlicovi vhodnou půdu diskusi o folklóru a folku a o folklóru a umělé hudbě z něho vycházející a o dobré muzikantské práci. Improvizovaných míst, na nichž to bylo poznat, bylo poskrovnu. Verbuňk (předkolo, seminář, hlavní kolo, představení vítězů) se projevil jako divácky nosný. Soutěž a naučný pořad by měly ve Strážnici vydržet nejméně do padesáté ho festivalu. Tím je totiž festival i ideově, i pedagogicky nosný a vzorem pro napodobování.
      Zbývá omluvit se za referentskou stručnost a za zdůraznění skutečně, jen těch nejvýraznějších dominant, avšak zbývá ještě říci, že ve Strážnici bylo v roce 1987 2 803 účinkujících, z toho 165 ze zahraničí, 115 souborů, a jen v pátek a v sobotu přišlo asi 25 000 návštěvníků. Na cenu MFF byli navrženi autoři pásma Podvečerní nálady, čestné uznání ministerstva kultury bylo navrženo udělit autorům dětského pořadu Přišlo jaro do vsi, čestný titul Laureát MFF ve Strážnici obdržela cimbálová muzika souboru Hradišťan, Jaroslav Kovařík z Kobylí, soubor Rossijanočka, skupina z Kojšova a Jiřina Králová z Českého Těšína. Bohuslav Beneš

Mladé Horňácko 1987 [obsah]

Sezóna regionálních folklórních festivalů celého Československa je

284

pravidelně zahajována polovině měsíce dubna přehlídkou dětských horňáckých souborů a muzik ve Velké nad Veličkou. Svým charakterem i postavením je tento "dětský festival" v naší zemi zřejmě ojedinělý. jeho dosah mezi horňáckou mládeží a dětmi je velmi významný. Festival každoročně aktivizuje ve spolupráci s odborem školství ONV a Okresním kulturním střediskem v Hodoníně děti základních škol všech obcí Horňácka nejen k přípravě sjednaných programových čísel, ale také k zpěvnosti, tanečnosti i kladnému vztahu k rodnému kraji a jeho kulturním hodnotám. Příkladná je v tomto smyslu spolupráce nadřízených okresních orgánů s jednotlivými horňáckými školami a jejich učitelskými kádry, které se "svými dětmi" vystoupení připravují.
      "Tradice patnácti let Mladého Horňácka nevyrostla sama od sebe mávnutím kouzelného proutku", uvedI v zahajovacím projevu místopředseda ONV Hodonín Antonín Seménka, "ale byla zušlechťována poctivou prací vedoucích souborů a skupin, muzik, rodičů i prarodičů, početného štábu organizátorů." Za tuto veřejně prospěšnou a záslužnou činnost byla organizátorům festivalu a zasloužilým vedoucím souborů u příležitosti jubilejního ročníku Mladého Horňácka udělena okresními orgány veřejná ocenění.
      Po tomto slavnostním zahájení se plně zaplněný sál velického kulturního zařízení rozezněl dětskými písněmi, tanci, hrami a říkadly. Prim[/] letošního pořadu držel domácí dětský soubor Veličánek se svou dětskou muzikou, v závěrečné části příjemně překvapil a celý pořad přirozeně gradoval vstupy souboru Lipovjánek. Ovšem ani ostatní účinkující dětské kolektivy nezůstaly nic dlužny svému věku a svá vystoupení předvedly s nefalšovaný dětským zápalem, hravostí a upřímností. Všech osm účinkujících kolektivů, jejichž vstupy velmi citlivě propojil v jeden působivý celek průvodním slovem Luděk Mikáč, vytvořilo pestrobarevný pořad plný nápadů, dětského muzicírování a zaujetí. Program, jehož režii vedla Zdena Jelínková, připravil autorský kolektiv zkušených vedoucích a členů programové rady Mladého Horňácka. O jejich významné kulturně výchovné práci hovořil A. Seménka taktéž ve svém úvodním pojednání. Uvedl, že cílem festivalu Mladé Horňácko bylo "v rámci zájmově umělecké činnosti aktivovat co největší počet dětí, využívat místní bohaté tradice folklóru, vychovávat další generace zpěváků, tanečníků a hudců, pomáhat rozvoji estetické výchovy prostřednictvím krajových tradic, usilovat o růst úrovně festivalu a zájmu o horňácký folklór i výtvarný lidový projev mezi nejmladší generací". Uvedené cíle jsou zajisté vysoké, ale jak vyplynulo ze vzrůstající úrovně jednotlivých z patnácti ročníků Mladého Horňácka, splnitelné. František Synek[/]

Svidník 1987 [obsah]

Třicátý třetí ročník Slavností kultury ukrajinských pracujících v ČSSR se uskutečnil ve dnech 12.-14. června 1987 ve Svidníku. Tak jako v minulých letech jsme v programové struktuře našli vystoupení divadelních souborů a výstavy výtvarných prací. První program s názvem "Revolučným krokom" byl v pátek 12. června věnován 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Scénář pořadu zpracoval Ivan Babin, režii měla Natália Mihaľová. v pořadu vystoupily pěvecké sbory, bylo využito i poezie a prózy.
      V sobotu prošel městem průvod všech krojovaných účastníků slavností, jejich zástupci poté položili věnce u pomníku Československé armády na památné Dukle. Druhý program slavností vytvořily dětské folklórní kolektivy. Pod názvem "Kto nám pomôže veniec zapletať" jej připravil Ladislav Bačinský. Věnoval jej jarnímu období v životě dětí. Dá se o něm v obecné poloze říci totéž, co jsme napsali o dětském pořadu minulých slavností (NA 1987, č. 1, s. 58-60). Na rozdíl od loňského roku byl letos pojat tematicky. Některé soubory se inspirovaly tradičními příležitostmi výročního obyčejového cyklu (Medzilaborce, Ubľa, Bardejov), jiné dětskými hrami, nejčastěji při pastvě (Šarišský Štiavnik, Kamienka, Svidník, Klenová, Jakubany), další dětskými tanečky (Stakčín, Šarišské Jastrabie) a opět jiné rozličnými náměty (Jarabina, Maľ

285

cov). Nechyběli ani vítězní sólisté ze soutěže ve zpěvu ukrajinských písní Makovická struna a vystoupení mandolínového souboru ze Svidníku. Program jako celek byl dobře dramaturgicky sestaven a režijně rozveden.
      Následující program "Spevy rodnej zeme" byl profilovým vystoupením souboru Verchovina z Iršavy v Zakarpatské oblasti USSR. Skládal se především ze sborových zpěvů komponované tvorby sovětských skladatelů a některých lidových písní. z tanců zaujaly především kolomyjky.
      I v tomto ročníku byl pořad vesnických folklórních skupin ukrajinského etnika "Z prameňov našich predkov" zaměřen tematicky. Autoři se v něm soustředili na mužské tance a párové tance polkového charakteru. Scénář napsala Malánia Nemcová, režii měl Jozef Bakšay. v první části předvedly mužské tance folklórní skupiny z Jakuban, Ruské Poruby, Čirče, Kamienky, Helcmanovců a Šambronu. Scéna byla v této části přeplněna účinkujícími, protože z pozadí scény vystupovaly jednotlivé skupiny do popředí ke svým výstupům. Na závadu to ale nebylo. Spíše vadil komentář, jenž se nesl v obecně oznamovací rovině. Vzhledem k tomu, že se tance od sebe příliš nelišily, pořadu by prospěl zasvěcenější odborný komentář. O něco lépe vyzněla část programu věnovaná párovým polkovým tancům, s nimiž vystoupily skupiny z Udolu, Ruské Poruby, Šambronu, Kamienky, Niž[/]


Záběr z pořadu "Kto nám pomôže veniec zapletať" na slavnostech ve Svidníku. Foto J. Uherka, 1987.

ného Tvarožce, Šarišského Jastrabia, Jarabiny, Helcmanovců Čirče, Jakuban a Kyjova. I zde však chybělo náležité průvodní slovo. Jinak materiál byl vybrán dobře, skupiny jej interpretovaly většinou na dobré úrovni (Šambron, Kamienka, Nižný Tvarožec, Čirč, Jakubany, Kyjov). Pořad měl mírně stoupající gradaci.
      Večerní program "Národ - majster humoru" připravil Rudolf Smoter. Zařadil do něj jak vstupy vypravěčů, tak i hudební, pěvecká a taneční čísla. Avšak navzdory tématu bylo humoru ve vystoupe[/]ních účinkujících pramálo. Vstupy vypravěčů a konferenciérů byly příliš dlouhé, takže zpomalovaly spád programu a pouze některé lze hodnotit jako dobré. Ostatní nevyšly. Zaujalo mužské pěvecké duo ze Šambronu, ostatní zpěváci a zpěvačky zpívali se střídavým úspěchem. z tanečních kolektivů účinkovala pouze Kalina z Humenného. I ona nijak zvlášť nezaujala. Tance z Ukrajiny byly nepříliš vydařenou kopií sovětské choreografické školy. Jejich čísla působila taktéž zdlouhavým dojmem, přestože byla pro

286

ložena sólovými či sborovými zpěvy, z nichž některé byly interpretovány na poměrně dobré úrovni, k výběru písní zásadní připomínka: Až na výjimky se nedržely tématu, nebyly totiž žertovné, naopak jsme se mohli setkat např. s baladou. Závěr pořadu vytvořila Kalina z Humenného stylizací cikánského tance.)ak vyplývá z předešlého, pořad jako celek postrádal gradaci a nedržel se ohlášeného tématu. Lze jej hodnotit jako pokus vypořádat se s nesnadnou úlohou - uvést na jeviště humor.
      V nedělním ránu se uskutečnilo kladení věnců k p omníku Sovětské armády ve Svidníku. Po něm následoval šestý program slavností "Môj radostný deň", jenž byl pořadem hostujících a zahraničních souborů. Scénář připravil Jozef Feľbaba a Eliáš Galajda, režii měl Jozef Feľbaba. v úvodu vystoupil Poddukelský ukrajinský lidový soubor z Prešova s pořadem Vinok mij zelenyj, v němž jsme se málo setkali s folklorním materiálem československých Ukrajinců. Maďarský soubor Hajós z Komárna se představil kolesy, verbuňky a čardáši, Zaujal velmi zdařilou moderní stylizací a výborným technickým provedením. Soubor Partizán ze Slovenské Ľupče zavedl diváky na Horehroní (mužský sbor) a na Detvu (ostatní). Odvedl své vystoupení na dobré úrovni, jak jsme u něj ostatně zvyklí. Polský soubor Podgorožane z Krosna měl svůj program koncipovaný jako jednotné číslo komponované z řady "výstu[/]pů", tanců a zpěvů. Popravdě řečeno, spád programu se v tomto bodě zvolnil. Prospělo by mu, kdyby byl polský soubor zařazen poněkud dříve. Pak následoval slavnostní mítink pracujících s přítomnou stranickou a vládní delegací. Po jejím skončení náleželo jeviště opět souboru Verchovina ze Zakarpatské Ukrajiny. Platí o něm to, co jsme uvedli výše.
      V poledne se další program pod názvem "Poklady ľudu" uskutečnil v areálu skanzenu Muzea ukrajinské kultury ve Svidníku, jehož pracovníci jej také připravili. Jednalo se o ukázky tradičních řemesel (hrnčíř, píštělkář, košikář, pernikářky, tkaní na stavu) spojené s vystoupením vesnických folklórních skupin. Přestože pořad neměl zpracován pevný scénář a byl improvizován, je třeba jej zařadit mezi úspěšné pořady tohoto ročníku kulturních slavností Ukrajinců. Organizátorům se totiž podařilo vytvořit příjemnou atmosféru, v níž si zájemci prohlíželi stavby, sledovali činnost výrobců s možností koupě výrobků, naslouchali hře muzikantů či zpěvu žen z Vyšného Orlíka. Ty předváděly také velikonoční chorovody s obléváním, které přispělo k vytvoření nezbytné atmosféry. O tom, že pořad diváky zaujal, svědčí i skutečnost, že se aktivně zapojovali ne jen do zpěvu, ale i do hry kapely a dokonce spontánně tančili. Škoda jen, že program si konkuroval s dlouhým výstupem ukrajinského souboru Verchovina v amfiteátru. Zde koordinace ke škodě věci za[/]skřípala. Závěrečný program "Pozdravme ten deň" byl ve své první polovině přímo vysílán československou televizí. Jeho scénář napsala Malánia Nemcová, režíroval jej Ivan Ivančo, choreografie vytvořil Jozef Bakšay. Konečně se podařilo to, na co jsme v našem časopise několikrát poukazovali. Totiž, že v přímém televizním vysílání měli diváci v celé naší vlasti možnost zase jednou spatřit folklórní skupiny východoslovenských Ukrajinců a ne hostující a zahraniční soubory. v úvodní části vystoupily v dobře komponovaném obraze dětské soubory a skupiny. Jejich zkrácená čísla byla dobře vybrána i provedena (Jakubany, Šarišský Štiavnik, Jarabina, Bardejov). Po nich se představily zpěvačky ze soutěže Makovická struna a pak folklórní skupiny ze Šambronu, Helcmanovců a Čirče. I jejich taneční čísla byla provedena na dobré úrovni. Soubor Kalina z Humenného se uvedi choreograficky zpracovaným tancem, podobně jako Verchovina z ukrajinské Iršavy. Pak opět s dlouhým číslem vystoupil soubor Kalina. Po něm zaujaly vesnické folklórní skupiny ze Šarišského Jastrabia a Kyjova (konec vysílání televize). Svým zpěvem zaujalo mužské duo ze Šambronu, zatímco Mária Mačošková zůstala poněkud dlužna své pověsti. Pak vždy dvakrát střídavě vystoupily hostující a zahraniční soubory. k tomu je třeba poznamenat následující: Hostující a zahraniční soubory už měly v nedě

287

li samostatný program, ukrajinská Verchovina dokonce profilový program v sobotu. Nevidíme tedy důvod, proč se v galaprogramu ukazovaly divákům dokonce dvakrát. Zvláště když se do něj dostal až příliš úzký výběr domácích souborů se zkrácenými čísly. Neděle je nejnavštěvovanějším dnem slavností, kdy na ně přijíždějí návštěvníci i ze vzdálenějších vesnic. Ovšem spatřit své domácí soubory nemohou, protože ty se objeví vedle průvodu pouze v jediném pořadu v sobotu. Nad tímto by se měli organizátoři vážně zamyslet. Chápeme, že je třeba hostující a zahraniční soubory využít, ovšem ne na úkor domácích. Pro ně je třeba najít programové uplatnění i v neděli.
      Některé pořady 33. ročníku Slavností kultury ukrajinských pracujících v ČSSR byly úspěšné, jiné méně. Tak už tomu bývá. Ubylo pořadů přehlídkového a estrádního charakteru, ovšem ne vždy se podařilo naplnit ideou tematických pořadů na adekvátní úrovni, Spokojeni nemůžeme být ani s pojetím průvodního slova, které se stále nese v ohlašovací rovině (pokud vůbec je). Přitom některé pořady přímo volaly po poněkud odborněji koncipovaném komentáři. Přes všechny výhrady však slavnosti splnily své poslání a stále zůstávají nejvýznamnějším svátkem kultury našich spoluobčanů ukrajinské národnosti. Jan Krist[/]

II. přehlídka národopisných souborů Vyškovska - Křenovice 1957 [obsah]

Vneděli 31. května 1987 uspořádal odbor kultury ONV a Okresní kulturní středisko ve Vyškově spolu s Místním národním výborem a Místním kulturním střediskem v Křenovicích II. přehlídku národopisných souborů okresu Vyškov nazvanou "Pod křenovskó májó". Předcházela jí sobotní beseda u cimbálu. Nedělní odpoledne zahájil průvod zúčastněných souborů obcí do malého, ale příjemného přírodního amfiteátru, kde se tento začínající regionální folkloristický festival uskutečnil.
      Pořad dětských folkloristických souborů nesl název "Vítej, jaro". Jeho úvod patřil Janě Mazálkové z Křenovic, která á capp. zazpívala baladu "Vím já jeden hájíček". Po ní domácí Křenováček ukázal "Chození s Mařenó". Pak vystoupil Klebetníček z Vyškova. Nejprve dívčí skupina předvedla přinášení létečka, pak chlapci na scénu uvedli "Honění krála". Přípravka Křenováčku se ve svém vystoupení inspirovala tanci "had, žabský", Terezka Hegrová z Křenovic za doprovodu flétničkové muziky zazpívala. Nejmladší skupina z přípravky Křenováčku zatančila "cibuličku". Pentlička z Ivanovic na Hané ukázala hry na louce, Hruštička z Hrušek zase otloukání píšťalek a dětské hry. Domácí Křenováček zatančil řemeslnické tance, po něm vystoupily dětské hostující kolektivy: Malá Jasénka ze Vsetína a Zemplínek z Michalovců. Dětský program jako celek byl[/] dobře sestaven a režijně veden ( Alena Přetáková ). Dominující podíl na jeho vyznění měl domácí Křenováček se svými přípravkami a sólisty. Pozadu za ním nezůstaly ani ostatní hanácké soubory. Uspokojila i valašská Malá Jasénka. Východoslovenský Zemplínek se svým pojetím práce poněkud vymykal z koncepce celého pořadu.
      Hlavní pořad slavností se jmenoval "Do tance pod křenovskó májó". Režii měla opět Alena Přetáková, jíž při přípravě programu celých slavností pomáhali mimo domácí i členové okresního poradního sboru pro soubory lidových písní a tanců při OKS ve Vyškově. Program byl tematicky zaměřen na předvedení lidových tanců, vystoupily v něm tři dospělé sobory z okresu Vyškov a hostující vojenský soubor Jánošík z Brna. Nově ustavený soubor Jetelinka ze Slavkova za doprovodu slavkovského orchestrálního sdružení zatančil tance "jetelinka", "šotyška" a "koryčanský troják". Byl příjemným překvapením pro diváky i přítomné odborníky. Domácí Křenovák nezůstal dlužen nic své pověsti. Upoutal jak zpěvem sólistů (Regina Mazálková, Lubomír Mazálek), tak předvedením tanců "Tancuj holka", "šotyška z Újezda". Interpretačně je provedl na velmi dobré úrovni a za zmínku stojí i stylově velmi čisté a jednotné choreografické řešení tanců. Doprovázející harmonikáři hráli s citem a rytmicky přesně. Soubor Trnka z Vyškova zatančil tance "trnka", "kadlcká", "troj

288

ke", "Dež ste nás pozvale". Doprovázelo je opět slavkovské orchestrální sdružení. Vystoupení bylo poněkud poznamenáno menší souhrou kapely s tanečníky. Svým "slovenským" programem uzavřel celé odpoledne vojenský soubor Jánošík z Brna. Definitivní tečku vytvořil společný nástup všech účinkujících s předáváním upomínek na tuto zdařilou akci.
      Co říci závěrem. Regionální folk[/]loristická slavnost v Křenovicích skončila s úspěchem. Podařilo se na ní vytvořit příjemnou atmosféru domácí slavnosti. Dva tematicky odlišené pořady poskytly souborům z okresu Vyškov možnost ukázat, že i u nich dosud zcela nezanikly tradice lidové kultury, že je o jejich pěstování a scénické předvádění zájem a že se nemusí obávat srovnání s jinými regiony. Jan Krist[/]

FOLKLORISMUS

Makovická struna '86 [obsah]

XIV. ročníka prehliadky ukrajinských piesní Makovická struna (Bardejov 5.-6. dec. 1986), ktorý každoročne organizuje Kultúrny zväz ukrajinských pracujúcich v súčinnosti s inými inštitúciami, sa zúčastnilo 48 interprétov ľudovej piesne zo všetkých regiónov východné­ ho Slovenska. O popularite tohto podujatia svedčí skutočnosť, že Makovická struna už po niekoľko rokov sa uskutočňuje v najväčšej športovej hale mesta Bardejova (1.200 miest) a pre mimoriadny záujem obecenstva sa celý program musí opakovať dvakrát.
      Program XIV. ročníka bol tematicky skĺbený do celistvého bloku Od kolísky pod čepiec. Začínal sa uspávankou, pokračoval pastierskymi, milostnými, vojenskými a inými[/] piesňami. Avšak vzhľadom na to, že každý interprét si v podstate mohol zvoliť ľubovoľný repertoár tento pôvodný zámer scenáristov (A. Karško a M. Garbera) sa predsa len roztrieštil. Sprievodné slovo konferenciérov, absolútne odtrhnuté od interpretovaných piesní, túto roztrieštenosť iba zvýraznilo. Ani réžia programu nepriniesla nič nového oproti minulým ročníkom. Celý program sprievádzal orchester Poddukelského ukrajinského ľudového súboru z Prešova pod taktovkou J. Selčana. Keďže značná časť ľudových spevákov nikdy nespievala v sprievode hudobného nástroja, a už vôbec nie v sprievode profesionálneho hudobného telesa, títo speváci sa nie vždy "trafili do noty" orchestru. Niekedy hudobný doprovod (napríklad pri uspávankách a[/] lúčnych piesňach) bol samoúčelný a zbytočný.
      Laureátkou "Makovickej struny" sa stala Mária Kyjovská z Bardejova. Ale aj ostatných 47 účastníkov podali skutočne pekný výkon, takže porota mala ťažkú prácu pri určovaní víťazov. k najlepším interprétom ukrajinských piesní patrili: Miroslava Hnatová a Iveta Pirochová zo Svidníka, Anna Šuťáková-Poráčová a B. Begeniová z Prešova, duo dievčat z Jarabiny, trio žien a duo mužov zo Šambrona.
      Značným obohatením programu bolo vystúpenie na Makovickej strune 8-člennej amatérskej skupiny z Rachova na Zakarpatskej Ukrajine s hucúlskými kolomyjkami a lyrickými piesňami. Potlesk obecenstva vyvolali aj hostia prehliadky - profesiónálni umelci Mária Mačošková a Rudolf Smoter, členovia PUĽS-u.
      Podľa štatútu Makovická struna je súťažnou prehliadkou ukrajinských ľudových piesní východného Slovenska. Na XIV. ročníku (ako aj na minulých) toto vyhranenie bolo značne rozšírené: boli spievané piesne aj z iných regiónov ukrajinského územia, ba aj piesne umelého pôvodu. v budúcnosti bude treba upresniť charakter prehliadky. Podľa môjho názoru by sa mal väčší dôraz klasť na výber piesní: nezaraďovať do programu piesne všeobecne známe, ale hľadať nové a tými "novými" môžu byť aj piesne zo starých zborníkov. Mikuláš Mušinka

289



Obnovená folklórna tradícia [obsah]

Folklórna skupina Kurovčan (v rusínskej obci Kurov na východnom Slovensku) nepretržite pracuje už 18 rokov. Za tú dobu vytvorila desiatky programov, ktoré sa stali populárnymi ďaleko za hraniciami dediny. Všetky sú stavané výlučne na miestnom folklórnom materiáli. Jedným z posledných bolo pásmo veľkonočných hier a chorovodov "Hyškaňa", s ktorým skupina vystúpila aj na Medzinárodnom folklórnom festivali v Strážnici.
      Obrad "Hyškaňa" existoval v Kurove ešte na prelome 40.-50. rokov nášho storočia. Potom nenavrátne zanikol, i keď staršia generácia si dodnes pamätá všetky jeho piesne, hry a chorovody. Členovia súboru nielenže obnovili na scéne tento zvyk, ale na základe terénneho výskumu zrekonštruovali i jeho pôvodnú podobu, t.j. doplnili pásmo scénkou zaklínania, vyháňania a pálenia Smertky, ktorá sa už v XX. storočí v obrade nevyskytovala, ale bezpečne ju máme zadokumentovanu v XIX. storočí. Chorovodná hra Mosty ("Hoja Ďunďa hoja") bola doplnená scénkou symbolického vítania Jari, ktorú zobrazovala mladá dievčina.
      Folklórna skupina sa rozhodla preniesť toto pásmo do pôvodného prostredia. Na prvý veľkonočný sviatok 19. apríla 1987 obyvatelia Kurova boli svedkami nezvyčajnej události.
      Hneď po obede sa na hornom konci dediny začali zhromažďovať ne[/]veľké skúpiny dievčat á zopár chlapcov v ľudových krojoch. s piesňami a jednoduchými chorovodami prešli celou dedinou, priberajúc k sebe ďalšie členky skupiny, a zastavili sa na priestrannom dvore starej školy v strede obce. Večer tu na školskom dvore predviedli celé pásmo Hyškaňa. Smertka po náležitom bačovskom zaklínaní bola spálená na ohni a do dediny vošla "Jar" po "moste", spletenom z dievčenských rúk. Program s nadšením sledovala celá dedina. Pre staršiu generáciu bol to návrat do mladosti, pre mladšiu - poučenie o neznámom zvyku a pre všetkých - krásny estetický zážitok.
      Keď sa občania rozíšli po domovoch, celá skupina, tentokrát už v sprievode harmonikára, znovu pre[/]šla dedinou, spievajúc chorovodné piesne. Pri niektorých domoch skupinu zastavovali starenky a pripomínali im ďalšie chorovodné piesne a hry. Náladu obyvateľov najlepšie vyjadril 81ročný Andrej Jeleňovský (ktorý, medzi iným, pre celú folklórnu skupinu ušil krpce) : "Keď som videl túto krásnu obnovenú obyčaj, neveril som vlastným očiam a myslel som si, že sa mi to iba sníva... Pre celú dedinu bol to nezabudnuteľný zážitok a nádherné spestrenie Veľkonočných sviatkov".
      Budúcnosť ukáže či táto obnovená ľudová tradícia zapustí v Kurove hlbšie korene, alebo zostane jednorázovou akciou.
      Každopádne je to príklad hodný následovania. Mikuláš Mušinka

GRAMODESKA

Slovenská ľudová nástrojová hudba. Antológia. [obsah]

Výber a hudobná réžia zostrihu Oskár Elschek. Opus Stereo 9117 1021-23. Bratislava 1982
      Antologie byla vydána pro členy Gramofonového klubu a už na první pohled jde o dobře vybavenou edici. Obsahuje tři gramofonové desky s poměrně obsáhlou textovou brožurou v dvojjazyčné verzi (slovenština, angličtina - celkem 100 stran. Převážná většina nahrávek vznikla v roce 1979, ale jsou zde zařazeny také dnes už archívní[/] snímky, které vznikaly od roku 1960. Nové nahrávky byly pořízeny ve studiích Československého rozhlasu v Bratislavě a v Košicích a ve studiu Opusu, stěžejní část materiálu pak při výzkumných akcích Umenovedného ústavu SAV a v jeho Etnomuzikologické laboratoři.
      Antologie představuje posluchačům asi čtvrtinu lidového instrumentáře, který je dnes na Slovensku znám a který autor důkladně podchytil v práci Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei 2. Die slowakischen Volksmusikinstru

290

mente (Leipzig 1983). Zachycuje jak interprety a zpěváky starší nad šedesát let (20 %), tak mladší od čtyřiceti do devětapadesáti let (44 %) , až po nejmladší generace (36 %), které své hudební myšlení formují nejen na základě tradice, ale stále více pod vlivem nejrůznějších fenomenů, především folklórního hnutí.
      Šest stran gramofonových nahrávek je rozděleno na dvě části. První část (1.-3. strana) je věnována nástrojům a solové nástrojové hudbě. Nástroje jsou zařazeny do čtyř základních skupin (idiofony, membránofony, chordofony aerofony); při jejich klasifikaci je použito běžně uznávané systematiky hudebních nástrojů E. M. von Hornbostela a C. Sachse. v druhé části jsou zastoupeny různé typy nástrojových sdružení a lidové muziky podle regionů západního, středního a východního Slovenska. Všechny ukázky jsou vybírány tak, aby reprezentovaly charakteristické rysy nástrojů včetně jejich technických možností.
      Slovenský nástrojový repertoár čerpá především z melodiky lidové písně. v antologii je tento aspekt zdůrazněn repertoárovým výběrem, který je ze dvou třetin tvořen písňovými nápěvy.
      Zvukové ukázky doplňuje odborný text a přílohy. v šesti kapitolách pojednává autor o těchto tématech: I. Nástroje (s. 3-5), Il. Žánre a štýlové okruhy nástrojovej hudby (s. 5-9), III. Hracie príležitosti (s. 9-10), IV. Nástrojový repertoár a piesne (s. 10-13), V. Ľudová hudba a tance (s. 13-15), VI.[/] Záverečná charakteristika nástrojovej hudobnej tradície (s. 16). Výstižně vyděluje zejména funkční a repertoárové okruhy slovenské nástrojové hudby v současnosti. v příloze je kromě třinácti notových záznamů a textů k osmadvaceti písňovým ukázkám také základní obrazová dokumentace, podrobný seznam ke všem nahrávkám, seznam nástrojů, herních příležitostí a funkcí nástrojových nápěvů, seznam názvů tanců, incipitový rejstřík písní, typy a obsazení muzik, seznam nástrojových nápěvů, seznam interpretů a seznam obcí, kde byly nahrávky pořízeny včetně mapy. To[/] vše je proloženo odkazy na příslušné gramofonové snímky a zdůrazněme ještě, že nechybí ani podrobná technická dokumentace. Snad jen v obrazové příloze by měla být u fotografií uvedena datace.
      Antologie Slovenská ľudová nástrojová hudba má všechny náležitosti, kterými se vyznačuje dobrá vědecká práce. Škoda jen, že taková díla vycházejí pouze pro úzký okruh zájemců a že české a moravské etnomuzikologii se podmínky k vytvoření podobných projektů nenaskýtají. Martina Pavlicová[/]

VÝSTAVY

Ľudové kožuchy [obsah]

Výstava pod takýmto pomenovaním bola sprístupnená v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku v čase od 18. mája do 7. júla 1986. Na nej bola po prvýkrát verejnosti prezentovaná kompletná kolekcia ľudových odevných súčiastok z kožušín - kožuchov, kožúškov a kamizlíkov zo zbierkového fondu tohoto múzea. Vystavené bolo 42 exponátov a všetky boli dokladom remeselnej zručnosti a majstrovstva kožušníkov, ale aj umeleckého a estetického cítenia a vkusu nielen tvorcov, ale aj ich užívateľov.
      Ľudové kožušníctvo, tzv. kušnierstvo, bolo v minulosti značne roz[/]šíreným zamestnaním. v období existencie cechov v 18. a 19. storočí sú v Liptove zaznamenané strediská kožušníckej výroby najmä v Liptovskom Mikuláši, Ružomberku, v Liptovskej Sielnici, Liptovských Sliačoch, Okoličnom, Polúdzke, Bobrovci, Závažnej Porube, Východnej, Važci a Štrbe. Kožušníctvo ako odvetvie ľudovej výroby sa zaoberalo výrobou kožušín prevažne z koží oviec, ktorých chov bol v Liptove značne rozšírený. Spájalo archaické formy samozásobiteľského spracovania miestnych surovín s technickou vyspelosťou a zručnosťou remeselníkov. Ľudoví kožušníci pracovali pri výrobe koží osvedčeným a niekoľkými generáciami overeným vý

291

robným postupom, ktorý pozostával z máčania a čistenia surových koží, procesu ich zmäkčovania a konzervovania chemickou cestou, mechanického zmäkčovania, čistenia a vyťahovania hotových kužušín.
      V druhej polovici 19. storočia sa dedinské obyvateľstvo stalo takmer jediným konzumentom vidieckých a me[s]t[s]kých kožušníkov. Využívali surovinovú základňu vlastnej domáckej produkcie chovateľov a prispôsobovali sa ich potrebám a vkusu. Kožušinové odevné súčiastky boli všeobecne rozšírené. Jednoduché, málo zdobené kožušteky bez rukávov tzv. kamizlíky sa nosievali aj vo všedný deň, najmä v zimnom období. Veľké, bohato zdobené kožuchy patrili vždy k vzácnym a nákladným odevom, ktoré vlastnili len zámožnejší obyvatelia dedín a nosili ich vo sviatok a pri určitých významných príležitostiach. Kožušnícke výrobky okrem praktického významu zohrávali v živote ľudu v minulosti aj významnú zvykoslovnú funkciu. Ešte v prvej polovici 20. storočia bol kožuch neodmysliteľnou súčasťou svadobného oblečenia ženícha a nevesty.
      Výzdoba kožuchov je nositeľom regionálnych špecifík. Kožuchy z Liptova sú zdobené vkusne a s.triedmo. Zdobenie je prevažne jemnou farebnou irchou, ktorá lemuje okraje odevu, kryje či zvýrazňuje švíky, je hladká alebo prepletaná z viacerých remienkov, je použitá na ozdobné šitie - sirmovanie, alebo aplikáciou tvori bohatý ornament. Druhou formou výzdoby je vyšívanie[/] ornamentov rastlinného charakteru hodvábnou alebo vlnenou niťou. Na výstave bolo možné zhliadnuť kožuchy najmä v dvoch základných odtieňoch. Je to predovšetkým biela prírodná farebnosť a kožuchy farbené rôznym stupňom hnedého odtieňa. Bola vystavená celá škála kožušníckych výrobkov.
      Vystavená kolekcia bola dokladom remeselnej zručnosti, majstrovstva, umeleckého a estetického cítenia tvorcov a nositeľov tejto kultúry - ľudu Liptova. Je odkazom a východiskom aj pre našu súčasnosť, inšpiráciou pre súčasnú kožušnícku výrobu.
      Iveta Zuskinová

Moravská vesnice v polovině XX. století [obsah]

(Putovní výstava Moravského muzea v Brně)
      Před deseti lety zařadilo oddělení nových dějin Moravského muzea v Brně do koncepce sběratelské činnosti systematickou dokumentaci fotografií s cílem vytvořit obrazový fond moravské vlastivědy dvacátého století. Mimo jiné zahrnuje sbírku fotografií zobrazujících způsob života a práce lidu na venkově i ve městě a přeměnu krajiny, způsobenou zásahem člověka. Sběratelská činnost se zpočátku zaměřila na brněnské profesionální fotografy K. O. Hrubého, ing. V. Reichmanna, J. Berana, J. Tichého, M. Budíka a P. jera - s tím, že se postupně rozšíří okruh zájmu i na přední autory[/] mimobrněnské, zabývající se uvedenou tematikou. Dodnes sbírkový fond zahrnuje přes 15 000 původních autorských negativů.
      První výsledky sběratelské činnosti předvedli v září 1986 v Etnografickém muzeu v Brně pracovníci oddělení nových dějin Moravského muzea formou putovní výstavy "Moravská vesnice v polovině XX. století", podle scénáře Václava Halamy, která představuje soubor fotografických dokumentů Jana Berana a Karla Otty Hrubého. Černobílé fotografie, mající převážně národopisný charakter, zachycující moravskou vesnici v rozmezí let 1939-1957 a jsou členěny do 15 tematických okruhů (Oráč, Žňová sklizeň, U mlátičky, Němá tvář, Řemesia, Domov, Žena při práci, Práce nikdy nekončí, Výměnkáři, Vesnické děti, Poslední bubeník, v pohraničí, Do nového života, Rozhodují lidé, Půjde to!). Zachycují život a práci lidí v národopisných oblastech Valašska, Slovácka, Horňácka a Horácka, ale i nově osídlené oblasti Znojemska, Lednicka, Svitavska a další.
      Z hlediska národopisného mají svou nezastupitelnou dokumentární hodnotu, neboť kromě přesného vročení a lokalizace, vypovídají o způsobu práce v zemědělství (zápřah dobytka, doprava, zemědělské nářadí aj.), o řemeslech (šindelář, podkovář, švec), o bydlení (černá kuchyň, selská jizba), o oblečení, sousedské výpomoci (draní peří, přástky), o poválečných přeměnách v zemědělství, o novoosídlencích a další

292

postřehy ze života venkovských lidí v průběhu 40.-50. let XX. století.
      Jan Beran vzpomíná ve stejnojmenné skládačce k putovní výstavě: "Tematická oblast mých fotografických zájmů byla velmi pestrá, ale především jsem se věnoval živé fotografii, pracovním žánrům a dětským výjevům. Za náměty jsem jezdil hlavně na Vysočinu a na Slovácko. Vyhledával jsem prostý, každodenní, mnohotvárný život vesnice se všemi jeho radostmi a strastmi." K. O. Hrubý, se na výstavě představuje fotografiemi z různých částí Moravy. Jsou to mistrně zvládnuté dokumentární fotografie vypovídající o velkých proměnách vesnice v poválečném období.
      Výstava je dobrým počinem a jednou z forem prezentace fotografické dokumentace s rozličnou tematikou. Současně napovídá, že by bylo dobré i další zpracování sbírkového fondu z národopisného hlediska.
      Výstava je určena školám jihomoravského kraje, v prázdninovém období závodním klubům brněnských podniků a kulturních institucí. Olga Jerová

Dvě výstavy umění ze vzdálených sovětských republik [obsah]

"Umění Ázerbájdžánu" jsme se v rámci Dnů Ázerbájdžánské SSR v ČSSR obdivovali na samém konci roku 1986 v Královském letohrádku v Praze. Výstavu uspořádal Ústřední výbor Svazu československo-so[/]větského přátelství, Dům sovětské vědy a kultury v Praze a Národní galerie v Praze ve spolupráci s ÚV Národní fronty ČSR, ÚRO, ÚV SSM a MK ČSR. První patro bylo věnováno současné malbě, přízemí grafice a užitému umění, kterému bylo na výstavě vymezeno významné místo a které je předmětem zájmu etnografa. Stěny letohrádku i panely krášlily jedinečné koberce, jejichž tvorba má v Ázerbájdžánu velmi starou a slavnou tradici. Koberec vždy patřil k životnímu stylu obyvatel této země. Sloužil nejen jako koberec, ale i jako závěs, pokrývka, lůžkovina, ozdobná pokrývka na koně, jako nejrůznější tašky, vaky, zásobnice na potraviny, nářadí ap. Koberce v expozici pocházely převážně z přelomu 19. a 20. století a zapůjčilo je ze svých sbírek Muzeum koberců a lidového a užitého umění v Baku stejně jako výrobky z kovu. Na výstavě byly zastoupeny koberce podle hlavních proveniencí vzniku (kubsko-šírvánská, gjandžsko-kazašská a karabašská), podle způsobu výroby (tkané bez vlasu a vázané s vlasem) i podle hlavních technik výroby. Kromě koberců bylo užité a lidové umění na výstavě zastoupeno ještě překrásnými kovovými nádobami převážně vyrobenými na konci 19. století. Viděli jsme skvěle tepané a bohatě zdobené číše, džbány, konvice, talíře, mísy, poklopy na pokrmy, svícny aj., které se úrovní řemeslného, vpravdě mistrovského zpracování řadí k nejkrásnějším lidovým výrobkům vůbec. I ony vycházejí z velmi dávné tra[/]dice, kterou místní umělečtí řemeslníci úspěšně rozvíjejí podnes.
      Druhá výstava - "Užité umění z Turkménie" -měla komorní charakter. Byla otevřena ve výstavní síni Domu sovětské vědy a kultury v Praze od 14. 1. do 7. 2. 1987. Představila Pražanům nevelký, ale vybraný soubor světoznámých turkménských koberců, šperků a keramiky.
      Koberce mají v Turkménii prastarou tradici a byly vždy prací žen kočovníků. Plstěné tkaniny a koberce zdobily podlahu i stěny jurty, domácí nářadí a oblečení bylo stěhováno v kobercových vacích a taškách, do nich se ukládaly i potraviny a všechen majetek rodiny. Základní barva koberců je červená od jasných odstínů až do vínově a fialově hnědé, které převládají, a doplňují je nevelké plochy v barvě žluté, tmavozelené, modré; tmavomodré a bílé. v dnešní době navrhují vzory koberců výtvarníci, jejichž dílům z let 1960-1985 jsme se na výstavě obdivovali, z textilií dále zaujaly oděvní součástí pletené z pestré vlny do krásných a složitých vzorů - byly to šály, rukavice, punčochy, čepice, bačkůrky a tašky, ale i předměty tkané z vlny nebo z hedvábí - čepičky zv. ťubetějka, pásky, tašky různých velikostí a k různým účelům, ale i mužský župan z krásné tkaniny s charakteristickou výzdobou.
      Tak jako tkaní, výšivka a výroba koberců byly odvždy prací turkménských žen, tak práce s kovem byly záležitostí mužů. Lidové šperkařství

293

tam má neméně dávnou tradici. Nošení šperků je součástí lidového oděvu, především žen, a nenajde se prý Turkménka bez této ozdoby. Šperk je velmí nápadný a dekorativní. Nezná minuciózní tvary, ani drobné ozdoby, ale je velkorysý velikostí i pojetím. Základním materiálem k jeho zhotovení bylo stříbro a hnědý polodrahokam - serdolik. v duchu dávné tradice se na matovém stříbrném podkladu k zvýraznění výzdoby užívalo zlacení tzv. islimi, čímž ornament vynikl. z lidových šperků 19. století nás na výstavě svou krásou zaujala čelenka, závěsné ozdoby copů, pásy, ozdoby na ruce, zátylí, amulety, spony aj. Na tyto tradiční ozdoby pak navazovala soudobá šperkařská tvorba Turkménie, která je proslulá a stala se pojmem. Materiálem je převážně bílý kov - melchior a tradiční polodrahokam serdolik. Na výstavě byly ukázky předních turkménských návrhářů a klenotníků.
      Vynikající keramická tvorba už byla vyloženě individuální uměleckou záležitostí, i když hrnčířství bylo jedním z nejrozšířenějších řemesel a také jednou z nejstarších lidských činností v Turkménii. Během staletí vznikla proslulá hrnčířská centra, kde byly celé čtvrti hrnčířů. v různých městech se zformovaly vlastní umělecké tradice ve tvarech i zdobení nádob. Převažovalo neglazované zboží charakteristických tvarů zdobené drobným nebo velkým výrazným ornamentem. Keramika však žije i v dnešní době, navazuje na staré tvary i výzdobu,[/] poučuje se z technologických postupů starých mistrů. Vystavená díla svědčila o tom, že turkménští keramici tvoří moderní a svébytné kompozice především dekorativního charakteru.
      Sovětské socialistické republiky Ázerbájdžán a Turkménie, ležící na protilehlých březích Kaspického moře v bezprostředním sousedství Íránu, se nám představily svým národním a lidovým uměním. Přesvědčily nás, že jejich koberce si ničím nezadají s proslulými koberci perskými a že jejich výrobky z kovu lze právem řadit mezi nejkrásnější. Alena Plessingerová

Český a slovenský lid ve fotografiích národopisců [obsah]

Strážnice 3. mája - 7. júna 1987
      Ústav lidového umění v Strážnici v spolupráci s Národopisnou spoločnosťou československou pri ČSAV v Prahe a Slovenskou národopisnou spoločnosťou pri SAV v Bratislave usporiadali výstavu fotografií, ktorú oboslali členovia národopisných spoločností. Päťčlenná výstavná komisia vybrala 324 snímkov od 33 autorov. Zapĺňali štyri miestnosti strážnického zámku, rozdelené do piatich tematických skupín. Krajina a bývanie je témou vstupnej skupiny fotografií, druhou je Práca a človek, obsiahlu skupinu tvorí Ľudové odievanie, ďalej Výročné a rodinné obyčaje avýstavu uzatvára najmenej početný súbor Zo života Čechov a[/] Slovákov v zahraničí, ktorého podstatnú časť tvoria fotografie cigánského obyvateľstva v ČSSR.
      Fotografie na paneloch boli iba očíslované, bez popisov, a tak návštevník, ktorý mohol len zdĺhavým listovaním v katalógu zistiť autora a lokalitu obrázkov (na jednom paneli je ich až deväť), vo väčšine prípadov na tieto informácie rezignoval. Je to na škodu, ale i v prospech výstavy. Nebola učebnicou národopisu, kde je lokalizovanie dokladov prvoradé, ani umeleckým salónom, prezentujúcim autorov. Ukázala krásu a bohatstvo ľudovej kultúry očami výskumníkov, pohľadom hodnoverným, dokumentačne výstiž­ ným s príslušnými technickými nárokmi. v prvej skupine sú to zábery kultúrnej krajiny, ktorá je dielom obyvateľov a tvorcov zobrazených sídel, stavieb, ich detailov a vnútorného zariadenia. Človek pri práci je zachytený v toľkých činnostiach, že ťažko by bolo doplniť chýbajúce: pri poľnohospodárskych prácach (od siatia po mlatbu a vykopávanie zemiakov), ovčiarstve, rybárstve, pri kresaní dreva, pri zabíjačke, pri výrobe košíkov, pradení, tkaní atď. Odev je takisto zobrazený aj pri každodenných príležitostiach, pri praní, pasení, cestou na pole atď., nielen v sviatočných a portrétových záberoch, preferovaných v umeleckej fotografii. v súbore výročných a rodinných obyčajov je diskutabilné zaradenie fotografií z trhov (predávanie orechov, košíkov, keramiky na pražskej Kampe), zrejme k tejto téme nebolo dosť fotografií na sa

294

mostatnú skupinu. Nejednotný je aj súbor o zahraničných Čechoch a Slovákoch, v ktorom sa nájdu i fotografie z predchádzajúcich tematických skupín. Jednako výstava podáva bohatý obraz o predmete národopisných výskumov v hlavných bádateľských kategóriách, ale aj[/] v rozmanitosti zvečneného pohľadu. Otázkam dokumentačnej hodnoty národopisnej fotografie je venovaný úvod do katalógu. Pod titulom Etnograf fotografem hodnotí Richard Jeřábek fotografie národopiscov od ich začiatkov a vyslovuje presvedčenie, že "- národopisná foto[/]grafie má šanci být ještě dlouho nenahraditelnou formou dokumentace...". Výstava to dokazuje vo svojom celku i v jednotlivých záberoch uspokojujúcich aj náročného kritika. Soňa Švecová

295

299


Záběr z pořadu "Hej, kolem Těšína" na 42. mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka

300