|
PŘEDMLUVA [obsah]
Stalo se již tradicí vydávat v rámci
příprav Strážnických slavností příležitostné tisky informující o folkloristickém
festivalu a o problémech lidového umění. Z iniciativy členů programové
komise vzniklo několik brožur, které byly věnovány otázkám obsaženým v pořadech
slavností. v minulém roce začalo Krajské středisko lidového umění
ve Strážnici vydávat také studijní a metodické tisky.
V současné době přistupujeme k nové
formě ediční práce, a to k vydávání "Národopisných aktualit".
Budeme v nich přinášet zprávy i studijní a metodické materiály a
diskuse o problematice lidové kultury. Národopisné aktuality, které bude
Krajské středisko lidového umění ve Strážnici vydávat neperiodicky, obvykle
dvakrát v roce, chtějí přispět k řešení palčivých otázek a k vyjasnění
problémů v některých úsecích etnografie a folkloristiky a v oblasti
amatérské umělecké tvořivosti, navazující na folklór.
Podle tohoto záměru jsme zvolili i strukturu
Národopisných aktualit, kterou chceme v dalších číslech v podstatě
dodržovat. v úvodním článku se budeme vždy snažit řešit některé z teoretických
otázek národopisné vědy, druhý příspěvek má být spíše materiálového charakteru.
Chceme v něm [/] přinášet nové terénní poznatky, které by sloužily
k dalšímu odbornému zpracování a rovněž jako studijni a metodická
pomoc souborům lidových písní a tanců. Třetí článek chceme věnovat portrétu
lidového umělce. Významní nositelé lidového umění nejenže si toho zaslouží,
ale podobná dokumentace je přímo nutná. A domníváme se také, že soustavné
seznamování veřejnosti s nejvýznamnějšími nositeli autentických forem
lidového umění je potřebné. Čtvrtou částí - diskusní - chceme přispět
k řešení aktuálních otázek, které vyvstávají se studiem národopisného
materiálu a s amatérským pěstováním některých projevů lidové kultury.
Závěr čísla bude obsahovat zprávy o publikacích, výstavách, vystoupeních
souborů, o slavnostech lidových písni a tanců, správy o pořadech lidové
písně v rozhlase, televizi apod. v každém čísle uvedeme buď
notovou přílohu (záznam lidové hudby) nebo popis tance.
Sledování tak širokého okruhu aktuálních
otázek bude ovšem vyžadovat řady spolupracovníků, a to jak profesionálních
národopisců a jiných pracovnfků, tak i všech; kteří mají zájem o národopisnou
problematiku a chtějí se k ní vyslovit. Očekáváme proto se zájmem
příspěvky.
Redakce
Ve Strážnici 1. září 1964.
1
NÁRODOPIS JAKO
HISTORICKÁ VĚDA [obsah]
Václav Frolec - Dušan Holý
V tomto příspěvku
diskusního charakteru chceme poukázat zvláště na některé otázky týkající
se hodnocení etnografických a folklorních dokladů. Jsme si ovšem velmi
dobře vědomi, že ani zdaleka nevyčerpáme veškerou problematiku. To ve
stručném příspěvku není možné; otázky jsou natolik složité, že vyžadují
širokého okruhu specialistů, kteří by osvětlili a propracovali dílčí otázky
v rámci svého zaměření. Pří psaní tohoto článku brali jsme v úvahu
nejen odborné kruhy, ale také čtenáře z řad neodborníků, které je
nutno o určitých otázkách etnografického a folkloristického výzkumu informovat.
Tento přístup vyplývá konečně i ze zaměření "Národopisných aktualit".
Je příznačné pro mnoho laiků a často i pro mnohého vzdělaného člověka,
že národopis považují za pouhou zálibu, za pouhou hříčku - koníček některých
nadšenců, kteří mají zvláštní přehnaný vztah ke všem přežitkům, jež nacházejí
u prostého lidu.1) Nelze ovšem nepřiznat, že mezi zájemci a národopis
jsou též lidé tohoto druhu, že i opravdovým zájemcům uniká někdy smysl,
proč se lidová kultura studuje, proč se popisují staré domy, proč se studuje
zaměstnání lidu, proč se zaznamenávají mizející obyčeje atd. Ke zkresleným
závěrům vede v mnohém směru především zúžené estetické hledisko;
některé projevy lidové kultury - jak známo studují se také z tohoto
zřetele (lidová slovesnost, hudba, tanec, lidový výtvarný projev). I když
v tomto ohledu skýtá lidová kultura jistě neobyčejně široké pole
působnosti (snažíme se poznat dílnu lidového tvůrce, vývoj estetických
měřítek atd.), přece v tom, máme-li na mysli kritéria současného
národopisu, není základní úkol a cíl národopisného studia. Důsledek neznalosti
problematiky a specifičnosti etnografickych a folkloristických výzkumů
se druhotně obráží v praxi i v hodnocení lidové kultury v kruzích
neodborníků. Zde je nutno [/] hledat kořen názorů o "staromilství"
nebo kořen hodnocení lidové kultury jako přežitku života feudální vesnice.
Sem patří i nejnovější hlasy o zbytečnosti či anachronismu folklóru apod.
Tato v různé formě se vyskytující zúžená pojetí a nesprávný přístup,
aplikovaný, ve veřejném životě, nejenže neprospěly lidové kultuře, ale
neprospěly také postavení etnografie a folkloristiky v rámci ostatních
společenskovědních oborů.
Hlavním pramenem studia národopisného pracovníka
je terénní výzkum; nejrůžnější záznamy přímo z terénu, ať už jde
o popis materiální kultury, nebo ať jde třeba o zápisy od nositelů folklóru
- lidových informátorů. Etnografové i folkloristé2) neobejdou se ovšem
při své práci bez materiálů, které přinášejí jiné vědní disciplíny. Tak
národopisci se často opírají o poznatky archeologie, historie, jazykovědy,
uměnovědy i jiných oborů. A je přirozené, že tyto vědní disciplíny mohou
zase naopak čerpat z poznatků, které přinášejí speciální národopisné
metody studia. Neděje se tak ovšem z různých důvodů vždy; často i
proto, že se národopis jako věda podceňuje.
Zvláštnost etnografie jako vědy studující
lidovou kulturu v historickém vývoji spočívá v úsilí o zjištění
nejen
2
obecných tendencí ve vývoji jednotlivých kulturních projevů,
ale zejména v odhalení osobitostí - ať už etnického nebo regionálního
charakteru - jimiž se vzájemně odlišuje lidová kultura určitých území
nebo etnických celků.
Etnografie jako historická věda usiluje
o rekonstrukci vývoje kultury. Doklady, s nimiž tento vědní obor
disponuje, jsou důležitým historickým pramenem, který pomáhá odhalovat
určité stránky historických osudů etnických skupin, jimž ostatní společenskovědní
disciplí ny nevěnují pozornost nebo se jimi zabývají jen okrajově. Význam
etnografických dokladů vzrůstá přirozeně u těch národů, které postrádají
písemná svědectví o své minulosti. Zde jsou často materiály archeologické
a etnografické hlavními prameny, na jejichž základě je možno rekonstruovat,
minulost národa.3)
K stěžejním problémům, na jejichž řešení
se musí podílet zejména antropologie, archeologie, historie, jazykověda
a etnografie, patří otázky etnogeneze a kulturně historickych vztahů mezi
národy 4) Řešení těchto otázek na základě etnografických dokladů je poměrně
snazší u národů, u nichž vývoj kultury probíhal pozvolna, popřípadě ustrnul
na určitém vyvojovém stadiu. Zde mohou přinést etnografické a folkloristické
terénní vyzkumy velmi cenné materiály.5) U slovanských národů došlo k vývoji
složitých forem v lidové kultuře a k její pronikavé diferenciaci.
Během historického vývoje byly staré složky překryty nebo nahrazeny projevy
jinými, vyvojově pokročilejšími, což velmi znesnadňuje odkrytí starého
jádra od novějšícn nánosů.6) Vývojový proces ovšem neprobíhal na území
jednotlivych slovanských národů stejně. Zatímco např. na Balkáně se vlivem
staleté turecké okupace konzervovaly staré prvky, popřípadě znovu ožívaly
pod vlivem těžkých hospodářských a společenských poměrů zaniklé kulturní
projevy, u západních Slovanů došlo vlivem jiné situace k prudkému
vývoji lidové kultury, při němž působila řada okolností. Přesto i zde
je možno na základě správného a kritického přístupu k etnografickým
dokladům a jejich konfrontací s výsledky bádání jiných příbuznych
vědních oborů, [/] dospět k řešení alespoň některých dílčích otázek
kulturně historických vztahů mezi národy.
Při rozboru národopisných dokladů zjišťujeme
v jednotlivých složkách lidové kultury Slovanů jednak projevy, které
vykazují nápadné podobnosti, jednak prvky vzájemně tyto národy odlišující.
Podobnosti můžeme doložit zvláště v materiální kultuře již v období
raného středověku. Během dlouhého historického vývoje prodělávala lidová
kultura u Slovanů složité proměny, jejichž stupeň, charakter i složitost
byly dány různými geografickými a historickými podmínkami i hospodářskospolečenským
vývojem. V důsledku nestejných podmínek došlo ke vzniku mnohotvárných
a složitých projevů v kultuře. Podobné nebo shodné rysy v kultuře
jsou svědectvím silných svazků mezi jednotlivými národy, k nimž došlo
během historického vývoje. Mohou být zároveň dokladem společného nebo
podobného základu, z něhož vyrůstaly. Při řešení otázky významu etnografických
dokladů pro bádání o historickokulturním společenství a vztazích mezi
slovanskými národy je třeba vycházet z rozboru a studia konkrétních
dokladů jednotlivých složek kultury, z jejich vzájemného srovnávání
v rámci slovanských i neslovanských národů. Etnografické bádání má
tu složitost, že recentní materiály, s nimiž etnograf pracuje, především
jsou dokladem lidové kultury z posledních století. Mezi materiály,
jimiž disponuje archeolog, a mezi etnografickými doklady je mezera několika
století, z nichž máme jen skrovné zprávy historické nebo nám údaje
vůbec chybí. Je ovšem nepochybné, že i z recentního materiálu (při
využití dokladů archeologických, historických, jazykovědných a jiných)
se dají vyčlenit starobylé prvky od složek novějších, takže za uvedených
podmínek mohou etnografické doklady přispět k řešení otázky kulturně
historického společenství a vztahů mezi národy. Z oblasti hmotné
kultury tu půjde především o materiály tradičního zemědělství (zvláště
zemědělského nářadí), dopravní prostředky, doklady z lidového stavitelství,
oděvu a výtvarných projevů.7)
Stav bádání v jednotlivých oborech
národopisu není ovšem stejný. Některé obory, které pod vlivem celkového
3
vývoje zvlášť přitahovaly a které souvisely úzce s jinými
vědními disciplínami, se rozvinuly; mají propracované metody, systematiku
i klasifikaci a výsledky studia jsou dobré (např. v některých odvětvích
folkloristiky). Ovšem vzhledem ke složitosti materiálu, k jeho nesnadnému
získávání (zápis od interpreta, který se navíc dá někdy jen těžko přesně
fixovat), vzhledem k množství variant, a to zvláště v některých
žánrech, vzhledem k nedokonalé, hlavně nerovnoměrné vysbíranosti
materiálu, není možno podat vždy zcela objektivní závěry, a zvláště závěry
etnografického rázu. Jak jsme ukázali, velmi dobré vysledky má etnografie
ze studia materiální kultury. Zde je bádání vzhledem k počtu dokladů,
vzhledem k menší variabilitě i vzhledem k vizuální možnosti
studia snazší. Markantní příklad můžeme uvést např. Z oboru lidového
stavitelství. Badatel nemusí popisovat v jedné vesnici sto domů,
ale zkušenému stačí projít terén a podrobně prostudovat jen několik dokladů.
Tu ovšem podotýkáme, že pro získání celkového obrazu bylo by v některých
odvětvích možno postupovat do jisté míry obdobně i v bádání folkloristickém.
Nelze sice vybrat tak lehce typ; to by mohlo jistě vést přinejmenším ke
značným chybám. Avšak bylo by možno postupovat po etapách, po jakýchsi
sondách. Například z moravského materiálu bylo by možno na jednotlivé
oblasti přímoúměrně zvolit k rozboru jisté procento záznamů; zdůrazňujeme,
že vzhledem k další práci muselo by jít o řádně evidovaný materiál.
Jeho poměrně malé množství by zaručovala, že by jej bylo možno poměrně
rychle komplexně zpracovat. Byly by tak konkrétní dílčí vzájemně srovnatelné
vysledky. Po zvládnutí jedné etapy mohli bychom provést další, volit další
záznamy, opět rovnoměrně po širším území. A je docela možné, že by se
po několika takových sondách přišla k závěru, že další analýza materiálu
za účelem získání celkového obrazu nebyla by už nutná, že obraz procentuálního
zastoupení by se již neměnil, anebo že by se měnil jen zcela zanedbatelně.
Zdá se nám to nejkratší cesta, jak postupně dospívat k objektivním
výsledkům. - I ve vědách zcela exaktních se přece pracuje se statistickým
průměrem, [/] se střední hodnotou apod. - Při monografickém zpracování
jednotlivých oblastí postupuje se často velmi detailně. Má-li se však
provést zařazení do většího celku, je naše analýza dost málo platná, protože
nemáme objektivní podklady pro porovnávání. Chybí nám podobná analýza,
jakou jsme provedli v jedné oblasti, také v oblastech okolních
i vzdálenějších. Též správné procentuální přímoúměrné zastoupení zkoumaného
materiálu na jednotlivé oblasti bylo by při tomto metodickém postupu velmi
důležité. Jinak by mohlo naše srovnávání vést ke zkresleným a možná i
k velmi zkresleným výsledkům.
Zcela zvláštní situace jeví se v oblasti
duchovní a sociální kultury. Je-li v etnografii, nějaké bílé místo,
můžeme je hledat především zde. Je až s podivem, že v této rozsáhlé
oblasti lidové kultury s velmi spletitými vztahy nedošlo až doposud
k podobnému způsobu práce, jakého se už více než půl století používá
s úspěchem ve folkloristice. Má-li být bádání v této oblasti
postaveno na seriózní základ, nemá-li mít srovnávání jen více či méně
náhodnou povahu, musí se začít s podrobnou analýzou; především s promyšlenou
katalogizací jednotlivych jevů. Teprve pomocí katalogizačních metod můžeme
si s jistotou odpovědět na otázky co je v této oblasti lidové
kultury obecné, co třeba je světovou záležitostí, co je vlastní např.
pro národy ve střední Evropě, popřípadě, co je zvláštností větších národních
celků (např. Slovanů proti Germánům), či co je snad zvláštností jednotlivých
etnik atd. K poznání společných rysů víry, obřadů a obyčejů je tedy
možno dojít jen pracným, srovnávacím studiem, které vydělí prvky společné
např. pro všechny Slovany (vyvěrající z jejich společného původu)
od osobitostí, v nichž se víra, obřady a obyčeje jednotlivých národů
vzájemně více nebo méně odlišují.8) Při využívání obecně u Slovanů rozšířených
věrských představ, obřadů a obyčejů pro řešení etnogenetických otázek
je ovšem třeba mít na zřeteli; že do nich během historického, vývoje vnikly
prvky víry, obřadů a obyčejů také sousedních neslovanskýh národů.9)
4
Proces formování duchovní a sociální kultury byl velmi složitý,
stejně jako byla složitá etnogeneze západních, východních a jižních Slovanů,
probíhající v těsném spojení s protoslovanskou národností. Starobylé
prvky nacházíme zejména v projevech vztahujících se ke kultu země,
slunce, měsíce, vody a ohně, v hospodářskych obyčejích (zejména při
zahájení a ukončení zemědělských prací). Staré věrské představy jsou uchovány
i v některých výročních obyčejích, v obyčejích při narození
a smrti, ve svatebním obřadě. Jejich studium umožňuje, i když mnohdy za
velkých potíží; oddělit nové nánosy od prvků starobylých, původních, jejichž
poznávání přispívá k osvětlení historickych svazků mezi národy a
tím také k řešení otázky etnogeneze slovanských národů. Společné
rysy v lidové víře, obřadech a obyčejích ukazují na společný původ
a jednotu Slovanů, úzké svazky mezí větvemi Slovanů západních, východních
a jižních, i mezi jednotlivými slovanskymi národy. Aby etnografické doklady
mohly přispět k objasnění těchto složitých problémů, je ovšem nutno
metodicky propracovat jednotlivé dilčí otázky. Tomu může velmi napomoci
vypracování zmíněného katalogu, v němž by byl etnografický materiál
vědecky utříděn a zařazen.10)
Etnografických dokladů je možno dobře využít
také při rekonstrukci vyvoje sociálních vztahů a instituci v minulosti.
Studiem sociální kultury můžeme odhalit společenské vztahy a instituce,
které byly kdysi vlastní všem národům (patriarchální velkorodina, patronymie
a podobně.11)
V této souvislosti se alespoň stručně zmíníme
o otázce etnicity a etnických tradic v lidové kultuře. Přisuzování
určitého kulturního projevu některému etniku nebo skupině národů se v etnografické
literatuře objevuje již od druhé poloviny 19. století. Je jisté, že některé
projevy v lidové kultuře jsou vlastní jen určitému etniku, popřípadě
skupině příbuzných národů. Často však docházelo k přecenění této
otázky a vyskytly se jednostranné a nesprávné závěry o vyspělosti kultury
některých národů a o přebírání vyspělejších kulturních projevů od těchto
národů etniky s tzv. nižší kulturou. Patrno je to [/] zejména ze
starších prací některých německých badatelů, kteří považovali vyspělejší
projevy v kultuře Slovanů za převzaté od Germánů. Podobně tomu bylo
např. na Balkáně s přeceňováním vlivu turecké a řecké kultury na
kulturu jižních Slovanů. Mnohdy tyto názory vyplývaly z nedostatku
sebraných materiálů, jindy z vyhroceně nacionalistického zaměření
autorů. Podobné názory opakují někteří badatelé dodnes. Přitom je zjevné
(a potvrzují to i výsledky bádání jiných vědních oborů, zejména archeologie),
že řada kulturních projevů vznikla na mnoha místech zcela samostatným
vývojem pod vlivem podobných geografických, hospodářských, společenských
a jiných podmínek. Zjištění této skutečnosti vede některé autory k dalšímu
extrému - popírání vlivu etnických činitelů na vývoj kultury vůbec.12)
Zapomíná se, že žádný kulturní projev nevznikal a nevyvíjel se náhodně
a izolovaně, ale v těsné spojitosti s vývojem hospodářským,
společenským, pod vlivem geografických a jiných podmínek. Z této
skutečnosti je nutno vycházet při hodnocení významu etnických činitelů
na vývoj lidové kultury. Některé prvky v kultuře vytvořila určitá
etnika, jiné se vyvinuly zcela samostatně na různých, místech. Pod vlivem
působení řady činitelů docházelo často k tomu, že určité projevy
v kultuře daného národa jsou typické právě pro toto etnikum. Etničtí
činitelé působili tedy velmi často prostřednictvím momentů hospodářských,
společenských a jiných. Tak tomu bylo zejména v mnohých projevech
materiální kultury (např. při vývoji sídel, domových typů, hospodářského
nářadí aj.). Jev, známý i na území jiných národů, může se stát pod vlivem
působení etnických tradic osobitou součástí kultury daného národa.13)
Nutno brát ovšem v úvahu také možné vzájemné ovlivňování kultur různých
národů (historické styky, kolonizace, soužití různých etnik v pohraničních
a jiných oblastech apod.). Během historického vývoje se území různých
etnických skupin po etnografické stránce dále diferencovala. K vytváření
menších kulturních oblastí přispívaly vedle jiných činitelů velkou měrou
zejména etnografické tradice.14).
5
Pod vlivem podobností v historickém, hospodářském a
společenském vývoji se vytvářely za obdobných geografických a jiných podmínek
větší kulturní celky, přesahující hranice několika etnických skupin. Typickým
příkladem kulturního společenství je lidová kultura v oblasti Karpat,
vykazující řadu společných a pro toto území příznačných kulturních projevů
(typicky dvoudílny dům, podobnosti ve výtvarném projevu, ve způsobech
hospodaření a chovu dobytka, i obdoby ve folklóru). K vysvětlení
procesu formování společných znaků v lidové kultuře přispívá především
etnografie a folkloristika shromažďující doklady získané hlavně terénními
výzkumy.15) Podobný problém představují například některé společné
projevy v oblasti Středozemního moře.
Zdůraznili jsme na několika místech nutnost
využívání výsledků bádání příbuznýh věd při etnografických vyzkumech.
Na tomto místě podtrhujeme ještě význam etnografických a folk1órních dokladů
pro jiné vědní obory. Nezbytná je např. spolupráce archeologie s etnografií.
Archeolog, který nezná etnografické materiály, dospívá velmi nesnadno
k správné interpretaci výkopových materiálů (zvláště na úseku hmotné
kultury a při objasňování sociálních vztahů). Vždyť mnohé z technik,
které rekonstruují archeologové, žijí v terénu dodnes (např. kolová
konstrukce stěn, sochová konstrukce střechy a jiné). Neznalost etnografických
dokladů z oblasti duchovní a sociální kultury vede některé archeology
k nesprávným názorům.16) Potěšitelné je, že přední slovanští archeologové
respektují plně význam [/] etnografických dokladů a v hojné míře
jich využívají ve svých pracích.17) Podobně je tomui na úseku jiných společenských
věd, zejména v jazykovědě.18) Užší spolupráce bude nutná mezi etnografií,
historií a sociologií. Všechny tyto vědní obory mají řadu styčných problémů,
které řeší z hlediska svých specifických metod výzkumu.
Mají-li etnografické a folklórní doklady
sloužit jako spolehlivý historický pramen, je třeba ještě více propracovat
metody výzkumu, systemizaci a klasifikaci jednotlivých odvětví lidové
kultury. Při sledování geneze kultury určité etnické skupiny je nutno
vycházet z celé historie a snažit se odkrýt všechny vlivy, které
působily na konečné formování kulturních projevů.19) Správný metodický
přístup vyžaduje, aby jednotlivé složky kultury nebyly studovány izolovaně,
ale v souvislosti s celkovým komplexem jevů.20)
Několik nadhozených problémů, vyvstávajících
v souvislosti s hodnocením etnografických a folklórních dokladů
jako historických pramenů, jasně ukazuje na důležitost etnografických
a folkloristických výzkumů i na význam národopisu jako vědy. Národopisné
obory jako historické disciplíny nebudou ovšem historií v běžném
slova smyslu. Jde o vědní obory, které mají co říci ke kultuře, k jejímu
vývoji vlastními metodami a z vlastního hlediska. Bude-li se přistupovat
k etnografii a folkloristice z těchto hledisek, odpadnou ničím
nepodložené a zbytečné pochybnosti o významu národopisu v současnosti.
To by se pak mělo zákonitě odrazit i v názorech na lidovou kulturu,
i při hodnocení významu některých jejích odvětví pro současnou společnost.
6
Poznámky 1)
Dokonce i u některých vědců se vyskytly
názory, které upíraly národopisu právo na samostatnou existenci (J. Schwietering
aj, ve dvacátých letech našeho století) a které se někdy, i když v zastřené
formě, objevují znovu. 2)
Pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s těmito
pojmy, připomínáme, že první disciplína studuje lidovou kulturu jako celek,
kdežto druhá se zabývá pouze malým úsekem lidové kultury - lidovým uměním
slovesným, hudebním a tanečním. Pojem národopis zahrnuje v sobě oba
cizí termíny - etnografii i, folkloristiku. 3)
Tohoto správného poznatku využívají v současné
době zejména sovětštf badatelé. Srav. např. S. V. Ivanou: Ornament narodov
Sibiri kak istoričeskij istočnik, Trudy Instituta etnografii im. Miklucho
Maklaja, novaja serija, t. 81, Moškva-Leningrad 1963; G. S. Maslova: Narodnyj
ornament verchnevolžskich karel, taméž, t. XI, Moskva 1951 aj. 4)
Této problematice bylo v poválečné
- zejména sovětské etnografii věnováno mnoho pozornosti. Srov. např. S.
P. Tolstov: Sovetskaja istoričeskaja škola v etnografii, Sovetskaja
etnografija 1947, č. 4; L. P. Potapov: Primenenije istoriko-etnografičeskogo
metoda k izučeniju pamjatnikov drevnetjurskoj kultury, sb. Doklady
sovetskoj delegacii na V. Medžunarodnom kongresse antropologov i etnografov,
Moskva 1956; N. I. Lebedeva-G. S. Maslova: Russkaja kresfjanskaja odežda
XIX-načala XX v. kak material k etničeskoj istorii naroda, SE 1956,
č. 4; Russkaja narodnaja odežda kak istočnik etničeskoj istorii, sb. Tezisy
doklada na etničeskom soveščanii 1956 g., Moskva-Leningrad 1956; S. M.
Abramzon: Voprosy etnogeneza kirgizov po dannym etnografii, sb. Tezisy
dokladov i sodokladov na naučnoj sesii ob etnogeneza kirkizskogo naroda,
Frunze 1956; E. I. Machotra: Material'naja kultura kirgizov kak istočnik
dlja izučenija ich etnogeneza, sb. Tezisy dokladov i sodokladov na naučnoj
sesii ob etnogeneza kirgizskogo naroda, Frunze 1956. Srov. též Cv. Todorov:
Principy etnogenetičeskich issledovanij, SE 1957, č. 3. Z oblasti
folkloristiky jsou to např. práce: M. M. Pliseckij: Voprosy razvitija
eposa v uslovijach vozniknovenija gosudarstvennosti, SE 1959, č.
4; V. I. Čičerov: Russkije učenyje ob otnošenii narodnogo tvorčestva k dejstvitel'nosti,
Voprosy narodno-poetičeskogo tvorčestva, Moskva 1960; V. K. Sokolova:
Folklor kak istoriko-etnografičeskij istočnik, SE 1960, č. 4; V. Propp:
Folklor i dejstviteľnost, Russkaja literatura 1963, č. 3. aj. 5)
K této otázce vracejí se v různých
souvislostech někteří badatelé stále (srov. např. K. Moszyński: Na marginesie
diskusji o Polskiem Atlasie Etnograficznym, Kwartalnik [/] Historii Kultury
materialnej, Nr 3, 1956). Podobné problémy byly zařazeny do programů jednání
V. slavistického kongresu v Sofii v r. 1963 (srov. např. sb.
Slavjanska filologija. Materiali za V. Meždunarodnom kongres na slavistite,
t. II, Sofia 1963) a VII. mezinárodní kongres antropologických a etnologických
věd v Moskvě v r. 1964 (srov. program moskevského kongresu,
uveřejněný např. v časopise Demos, 4, 1963, H. 1). 6)
Poukázal na to již L. Niederle: Život starých
Slovanů I, sv. 1, Praha 1911, str. 59. v poslední době naznačil spletitost
těchto otázek O. Zilynskyj: k historické klasifikaci jarního písňového
folklóru u východních a západních Slovanů, Slovenský národopis XI, 1963.
7)
P. N. Treťjakov: (Vostočnoslavjanskije
čerty v bytu naselenija Pridunajskoj Bolgarii, SE 1948, č. 2) využil
např. lidových staveb a oděvu při studiu otázky podílu Antů v etnogenezi
bulharského národa. Pro studium hmotné kultury Praslovanů je podnětná
práce K. Moszyńského: O sposobach badania kultury materialnej Prasłowian,
Wrocław 1962. 8)
Dodnes máme etnografických prací z této
problematiky, založených na širokém srovnávacím studiu, poskrovnu. Z posledního
období patří v tomto směru bezesporu mezi nejlepší díla: S. A. Tokarev:
Religioznyje verovanija vostočnoslavjanskich narodov XIX načala XX veka,
MoskvaLeningrad 1957; V. I. Čičerov: Zimnij period russkogo narodnogo
zemledeľčeskogo kalendarja XVI-XIX vekov, Trudy Instituta etnografii im.
Miklucho Maklaja, novaja serija, t. XL, Moskva 1957; A. Václavík: Výroční
obyčeje a lidové umění, Praha 1959. 9)
Srov. např. souvislosti mezi náboženskými
představami jižních Slovanů a Albánců, vztah nestinarských obřadů v Bulharsku
k Řekům apod. 10)
Autoři tohoto příspěvku přistoupili k vypracování
katalogu narozeninových obyčejů. v současné době dokončili již za
spolupráce posluchačů národopisu na Universitě J. E. Purkyně v Brně
katalogizaci materiálů z území ČSSR a je připravován materiál z jiných
slovanských i neslovanských území. Výsledky této práce budou postupně
publikovány. - Pro klasifikaci projevů materiální kultury bude u nás nutno
rozpracovat etnografické mapy. 11)
Příkladů bychom mohli uvést celou řadu.
Stačí, když jmenujeme knihu L. H. Morgana: Pravěká společnost (české vydání
Praha 1954) a práci B. Engelse: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a
státu. 12)
V československé literatuře z poslední
doby se to částečně projevuje např. v polemických článcích A. Pitterové
(Připomínky archeologa k novému etnografickému pokusu
7
o třídění českého a slovenského lidového domu, Český lid
47, 1960; Ještě k otázce slovanského domu, (ČL 48, 1981), které reagují
na příspěvek V. Pražáka: K problematice základních půdorysných typů
lidových staveb v Československu, Československá etnografie VI, 1958;
srov. též J. Kramařík: K otázce etnicity domových typů. ČE IX, 1981;
V. Frolec: On the Question of Ethnic Origin and Ethnical Traditions in
the Development of Settlements, Referáty československé delegace na VII.
mezinárodním kongresu antropologických a etnografických věd, Praha 1984.
13)
Například komorový typ domu je v Československu
typický pro území starého slovanského osídlení. Naproti tomu chlévový
typ je příznačný pro oblasti osídlené německým etnikem, i když se vyvinul
zcela samostatně i jinde (např. v některých oblastech Bulharska).
14)
K této problematice srov. např. P. I. Kušner:
Etničeskije territorii i etničeskije granicy, Moskva 1951. 15)
K této otázce srov. např. K. Dobrowolski:
Uwagi o znaczeniu badań nad kulturą ludową w Karpatach północznych, Etnografia
Polska V, 1961. 16)
Z poslední doby můžeme uvést např. článek
L. Skružného: Příspěvek k třídění o chronologii slovanských otopných
zařízení na území ČSSR, Památky archeologické, LIV, [/] 1963, č. 2, kde
autor při hodnocení archeologických dokladů obydlí dospívá k nesprávnému
názoru, že znakem velkorodinného obydlí bylo umístění několika ohništ
v domě (str. 242). Etnografické doklady, zejména z jihoslovanských
území, svědčí o pravém opaku. 17)
Nejlepším dokladem toho je obsáhlé dílo
L. Niederla. Život starých Slovanů I, sv. 1 (Praha 1911), sv. 2 (Praha
1913). Srov. též J. Kostrzewski, Kultura Prapolska, Warszawa 1962 (třetí
vydání); J. Böhm v Československé vlastivědě, díl II, Dějiny, sv.
1, Praha 1963 aj. Nejvýrazněji se projevuje úzké sepětí archeologických
a etnografických výzkumů v pracích sovětských badatelů (B. Rybakov,
S. P. Tolstov, P. N. Treťjakov aj.). 18)
Typickým příkladem jsou v tom směru
práce vynikajícího moravského jazykovědce V. Machka. 19)
Příkladem takové analýzy je studie M. Gavazziho:
Kulturna analiza etnografije Hrvata, U Zagrebu 1930 (separát ze VII. knihy
"Narodná starina"). 20)
Takto postupuje např. S. V. Ivanov (Ornament
narodov Sibiri) při studiu lidového ornamentu. Někdy ovšem dochází k nezdravému
vytrženi jednoho odvětví z celkového komplexu lidové kultury, nebo
se používá nesprávných metod. Na to poukazuje V. K. Sokolova v citovaném
článku Folklor kak istoriko-etnografičeskij istočnik.
8
DIE VOLKSKUNDE ALS HISTORISCHE WISSENSCHAFT
Zusammenfassung
Die Verfasser führen aus, daß die Eigenart der Volkskunde
als der Wissenschaft, die die Volkskultur in ihrer historischen Entwicklung
untersucht, in ihrem Bestreben wurzelt, nicht nur die Allgemeintendenzen
in der Entwicklung einzelner kultureller Äußerungen festzustellen, sondern
auch im Aufdecken von Eigentümlichkeiten sei es ethnischer, sei es regionaler
Art, durch die sich Volkskultur bestimmter Landschaften oder ethnischer
Ganzen voneinander abhebt. Zu den grundlegenden Problemen, an welchen
die Ethnographie beteiligt sein muß, gehören die Fragen de.r Ethnogenese
und der kulturhistorischen Wechselbeziehungen unter den Völkern. Die Verfasser
weisen auf die Kompliziertheit dieses Studiums hin und betonen die Notwendigkeit
einer Zusammenarbeit verwandter Wissenschaften. Ferner befassen sie sich
mit der Frage der Ethnizität und der ethnischen Traditionen in der Volkskultur
und stellen fest, daß die ethnischen Faktoren sehr oft durch Vermittlung
wirtschaftlicher, gesellschaftlicher und anderer Momente gewirkt haben.
Es ist auch notwendig, der wechselseitigen Beeinflussung der Kulturen
verchiedener Nationen Rechnung zu tragen. Unter dem Einfluß von Ähnlichkeiten
in der historischen, wirtschaftlichen und [/] gesellschaftlichen Entwicklung
kämen unter analogen geographischen und anderen Bedingungen größere kulturelle
Ganze zustande, die über die Grenzen mehrerer ethnischen Gruppen hinausgingen.
Wenn die ethnographischen und folkloristischen Belege als verläßliche
historische Quelle dienen sollen, muß man die Methoden der Forschung und
Systemisierung und Klassifikation der einzelnen Zweige der Volkskultur
noch mehr durcharbeiten. Bei der Verfolgung der Kulturgenese einer bestimmten
ethnischen Gruppe muß man von der gesamten Geschichte ausgehen und bestrebt
sein, alle Einflüsse aufzudecken, die an der endgültigen Formulierung
kultureller Äußerungen mitbeteiligt waren. Der richtige methodische Zugang
erfordert nicht ein isoliertes Herangehen an die einzelnen Komponenten
der Kultur, sondern im Zusammenhang mit dem Gesamtkomplex der Erscheinungen.
Die Ethnographie als historische Wissenschaft ist jedoch keine Geschichte
im üblichen Sinne des Wortes. Es handelt sich um einen Wissenschaftszweig,
der die Kultur in ihrer Entwicklung mit eigenen Methoden und vom eigenen
Standpunkt aus untersucht.
Übersetzt von Rudolf Merta
9
SVATEBNÍ HRY A
TANCE NA HORŇÁCKU [obsah]
Josef Tomeš
Svatební obyčeje na Horňácku zaujaly národopisné
sběratele již koncem minulého století. Nejcennější etnografické údaje
přinesl Martin Zeman, který publikoval popis horňácké svatby při příležitosti
Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895.1)
Zajímavé údaje získané prostřednictvím M. Zemana uveřejnil František Bartoš.2)
Ve dvacátých letech našeho století zveřejnil dosti stručný přehled svatebních
obyčejů na Horňácku František Kretz.3) Svatební obřady, které si
na Horňácku dlouho udržely slavnostní a reprezentativní ráz, podnítily
i filmové dokumentaristy. V třicátých letech natočil Vladimír Úlehla
ve Velké němý snímek "Horňácká svatba", v čtyřicátých letech
zde pak vytvořil pražský Lachmanfilm krátkometrážní zvukový snímek téhož
názvu. I když oba filmy zobrazily zajímavé svatební obyčeje a děje, málo
si všímaly obřadních svatebních tanců. Terénní materiál však zcela nevyčerpali
ani starší sběratelé. Hlavním důvodem zde zřejmě byla lascívní povaha
většiny svatebních tanců, které byly proto už koncem minulého století
ze svatebních zábav vykazovány. Je proto možné se domnívat, že lidé, kteří
zanikající obřadní tance znali, neradi o nich podávali informace. Velkou
výhodu zde měl M. Zeman, který jako rodák z Velké měl možnost zanikající
obřadní tance postihnout ještě v živém podání. Proto jeho doklady
patří k nejucelenějším a nejzajímavějším.
Proměna a zanikání svatebních obřadních
her a tanců na Horňácku probíhala nerovnoměrně, a to nejen v jednotlivých
vesnicích, ale i u jednotlivých generací a sku[/]pin příbuzenstva. Právě
proto, že svatba byla především rodinná slavnost, hry a tance se prováděly
hlavně ve svatebních domech, způsobilo, že v některých příbuzenských
okruzích se archaické svatební hry a tance zachovaly déle, v jiných
zanikly dříve. Tato situace byla hlavní příčinou, že při výzkumu, který
jsem prováděl na Horňácku v letech 1956 až 1959, jsem se setkal s dalšími,
dosud neznámými doklady, které doplňují obraz svatebníh her a tanců.
Hlavní svatební obyčeje, které měly ještě
donedávna vážný obřadní a závazný ráz, se konaly v první svatební
den, jímž byla obvykle středa. Lubor Niederle považoval první svatební
akt "zaručení", v němž nevěsta na potvrzení slibu podala
ženichovi ruku, za starý slovanský obyčej, čemuž ostatně nasvědčuje i
jeho rozšíření.4) Na Horňácku se k tomuto obyčeji těsně přimykal
tanec, který uvedl již M. Zeman. Po svatebním aktu, jímž byla ženichovi
přivedena nevěsta, uchopili se snoubenci za pravé ruce a volným krokem
se otáčeli kolem sebe.5) Podle zjištění z Hrubé Vrbky stáli ženich
s nevěstou proti sobě držíce se za ruce a otáčejíce se třikrát po
kruhu směrem doprava. Podle tohoto záznamu družba tančícími lehce otáčel.
Podle F. Kretze podával družba při tomto
aktu výklad o stvoření světa a o ustanovení manželství,6) což se udržuje
až do současných svateb. I když jde o biblickou tematiku, je zajímavé,
že byla začleněna právě k této obřadní akci. Podle M. Zemana zpíval
družba při tanci následující píseň: 10 Adama Pánbu stvoriu, čuověka prvního,
aby ten kmen vyplniu, který na počátku zauožiu ke ctíichvále jeho . .
.
Variantu téže písně jsem v roce 1958
zaznamenal v Hrubé Vrbce u jedenasedmdesátiletého Martina Hrbáče.
Tento obřadní tanec s menšími odchylkami
byl znám po celém Horňácku. v Nové Lhotě, kde jej stejně jako v jiných
vesnicích tančili před odprošováním rodičů, zpíval družba píseň na slova:
Pýtau sa Pámbu Adama, Adame, co jest to? To sú kosty z boku mého,
kost z boku levého.
Není možno zatím vysvětlit, proč a v které
době se k tomuto obřadnímu přežitku připojil zmíněný biblický text.
Jistě však k tomu přispěla jeho blízká tematika pojmu o účelu nastávajícího
manželství. Není bez zajímavosti též zjištění M. Václavka, podle něhož
přisuzoval lid na Valašsku autorství tance "valaského" Adamovi
a Evě. Když prý Bůh přivedl Adamovi Evu, pojal ji za ruku, poodešel s ní
tři kroky a pak se od radosti zatočil.7)
Po skončení hlavních svatebních obřadů
a slavnostní hostiny se konala v domě, později jen v hospodě,
taneční zábava - muzika. Vedl ji "starší muádenec". Když přišel
ženich s nevěstou na zábavu, hudba jim zahrála "marš" a
starší mládenec jim na uvítanou zavdal vína. v Nové Lhotě v první
svatební den ženich a nevěsta vůbec netančili.8) Svatební zábavy v hospodě
se obvykle účastnilo všechna mládež z vesnice. Když jde nesvatební
mládež na svatební taneční zábavu, říká se, že jde "za skalicu".
"Skaličanom" se aspoň jednou za večer dalo sólo. Hlavní [/]
sólo však měl ženich s nevěstou, starší rnládenec a družka a družba.
Só1o se pak dává všem svatebním družkám (je to vlastně volenka), kuchařkám
i dětem. Jde zde vesměs o mladší a obecně platné obyčeje, které se udržují
do dneška.
Důležitou součástí svatebních obyčejů však
byly i obřadní hry a tance, které se konaly v poslední době jen na
okraji svatebního ceremoniálu. Některé se tančily také při jiných příležitostech;
tanec "žabská" se tančil i v době fašanku a na zakončení
posvícení, "hoúbek" a "káčer" se tančily běžně při
zábavách mládeže. Jejich hlavní místa však bylo při svatbách, což jsem
si mnohokrát ověřil u nejstarších pamětníků na Horňácku.
Nejprve věnujme popis svatební hře, které
se říkalo "súd", "súdná stolica" nebo "dávat
na rit". Mužové, kteří ve hře zastávali role soudců, po čas svatby
pozorovali, čím se kteří svatebčané provinili, např. při obchůzce masek,
při nočních krádežích, jimž byl při svatbě
11
přikládán obřadní význam, při tanci apod. Poznamenali si
provinilce a v druhý svatební den k večeru nad nimi konali "súd".
Jeden "súcí" seděl za stolem a nařizoval, kolik kterému odsouzenému
vysázet ran, obvykle každému vyměřil pětadvacet. Muži převlečení za policajty
přinesli lavici, na níž měl být rozsudek vykonán. Každý odsouzený měl
poslední přání, v němž si volil pod sebe "podušku". Obyčejně
říkal: "Já dyš mám byt odsúděny, já si volím, aby tá (ukázal na některou
z přítomných žen) byua ně daná za podušku!" Nebo pravil: "Dobrá,
ale já scu túto robu pod sebja!" Když byla odsouzena žena, volila
si za podušku muže. Vyvolená žena (v opačném případě vyvoleny muž) musela
si lehnout na. lavici, odsouzeny si lehl na ni a rukama jej držela na
sobě. Když bylo "na súdnéj stolici" všechno připraveno, vzal
jeden "policajt" mandlovací desku, položil, ji odsouzenému na
hýždě, jiný uchopil kopist, vál nebo nějaky sochor a odsouzeného přes
desku vyplácel. Po každé ráně do desky se muž ležící na ženě nad ní natřásal.
Často se stávalo, že "policajt" držící desku ji ze zlomyslnosti
odtáhl a odsouzený dostal skutečnou ránu. Ale tím prý už přestával žert,
odsouzený se urazil a odešel třeba i ze svatby. Desku dávali na odsouzeného
prý proto, aby to dělalo velký hluk, jistě to však mělo i zmírnit rány,
které musely byt pořádné; když soudce špatně vyplácel nebo špatně soudil,
byl rovněž odsouzen. Obyčeje se v této podobě konaly na Horňácku
ještě na přelomu století, ovšem ne ve všech rodinách. Později z obyčeje
zmizela "poduška". Při svatební hře pokládali pod odsouzeného
muže jiného muže, v dalším vývoji byl pak muž (v opačném případě
žena) položen jen na holou lavici.
Z popisu této svatební hry je dosti zřejmý
její původní obřadní charakter. Ve starší fázi se hlavní akce ve hře účastnili
společně muž a žena. Šlo zde již jenom o zábavu; ale její účastníci si
uvědomovali, jak jsem se o tom několikrát přesvědčil, že odsouzený muž
a jeho "poduška" žena při ranách naznačují pohlavní akt. Později,
když odsouzení byli pokládáni na holou lavici, se toto povědomí ztratilo.
Názvy "súd" a "súdná stolica" by mohly vést [/] k
domněnce, že hra je jenom odrazem vrchnostenských soudů. Je však možno
oprávněně usuzovat, že původně šlo o svatební obřad plodnostního významu,
z něhož se vývojem stala svatební zábavná hra. I když se obyčej konal
podle názoru informátorů "aby byuo veseuo", původní motivace
jsou v něm zřetelně naznačeny.
I když tato svatební hra nebyla kromě Horňácka
v podobné formě v sousedních oblastech zaznamenána, její jednotlivé
složky se útržkovitě objevují ve svatebních a vyročních obyčejích některých
etnografických regiónů na Moravě. Nejbližší příbuzné motivy ve svatebních
hrách z Podluží popsal J. Kopecký, který uvádí hru "na mrtvého".
Muž znázorňující mrtvého ležel na zádech a v příhodném okamžiku strhl
na sebe některého z truchlících, kteří se nad ním skláněli. Polapeny
byl pak udeřen přes záda. v druhé verzi z Lanžhota vodil družba
vybrané svatebčany přes rybník a kdo nechtěl jít, toho položili na lavici
a vyplatili mu pětadvacet ran holí.9) Podobný motiv nacházíme i
ve fašankovém tanci "podšable" ze. Strání, kde jednoho tanečníka
pokládali na lavici, kde dostával "pětadvacet".02_9apxfnx Jsou
to zřejmě jenom fragmenty obřadního přežitku, ovšem ani na Horňácku se
popisovaná svatební hra nedochovala v plné formě ve všech vesnicích.
Nebyla zjištěna v Nové Lhotě, v Javorníku se vázala k tzv.
mužské a ženské robotě, kdy byli svatebčané ženami "holeni"
a mladé svatebčanky muži "podkouvány". Při tomto obyčeji v Javorníku
chlapci chytali žerty, pokládali je na lavice, kde je mandlovací deskou
vypláceli.
Vzdálenější motivy nacházíme i ve hře "na
mlýn", který zaznamenal v Kuželově Martin Prášek.10)
Hra spočívala v tom, že jeden muž si lehl na lavici uprostřed jizby,
ostatní ho přikryli plachtou, sami pak pod ni strčili hlavy a třepali
sebou jako mlynářské pytle. Další účastník hry klepal hůlkou na lavici,
jako když klepe mlýn. Mlynář obcházel kolem lavice, zastavoval se u "pytlů",
k nimž přičichával, aby zjistil, jaká je mouka. Když někdo vypustil
větry, zarazil mlýn s tím, že se pálí mouka. Hra byla v podobné
verzi známa i v Javorníku. I v této zábavě, ačkoliv zde je těžko
hledat obřadní
12
motivaci, se objevují některé příbuzné prvky, které byly
součástí uvedených svatebních her.
Nejznámější svatební taneční hrou z Horňácka
byla "žabská". Prodělala podobný vývoj jako hra "na súd".
v nejstarší fázi ji tančili spolu muž a žena. Tančily ji ženy vdané
i svobodné, později již jen mladé "gurážnější" ženy vdané. Přibližně
před padesáti lety tančili "žabskou" pouze ženatí mužové. Původně
se tančila jen při svatbách, ve svatebním domě i v hospodě při muzice.
[/] Teprve na přelomu století ji tančili ženatí mužové na ukončení fašanku
a hodů. "Žabská" se tančila ve všech vesnicích na Horňácku včetně
Nové Lhoty, kde však byla používána jenom na zakončení masopustu. Na Horňácku
bylo známo několik variant nápěvu k "žabské", v nichž
se zpívalo buď o žábě, o čápovi nebo o kozlovi, podle Zemanovy zprávy
se však k tanci používaly i jiné nápěvy.11) Ze záznamů z posledních
let uvádím dva nejtypičtější:[/]
(Podle K. Holé v Hrubé Vrbce zapsal
Dušan Holý.) (Podle M. Hrbáče a Hrubé Vrbky zapsal J. Tomeš.)
V nejstarší formě se žabská tančila na
Horňácku tak, že vpředu šla schýlená žena, ruce měla spuštěny k zemi.
Na každou čtvrt udělala krůček vpřed. Stejným pohybem šel za ní tanečník.
Potom žena "čapua", podlezla pod muže a muž přešel nad tanečnicí.
Když byl tanečník nad ženou, prováděl v taktu písně pohyby znázorňující
pohlavní akt. Potom tanečníci skákali "štvernožky", tlačili
se k sobě zády a vzájemně se podlézali.
Ovšem již koncem minulého století byla
i "žabská" ve stadiu zanikání. Svědčí o tom i záznamy Martina
Zemana. Podle něho byl v té době tanec jen mužskou záležitostí, tančili
jej jenom ženatí mužové. Mládež nebo svobodní hoši by se k ní nepropůjčili,
proto jim už tehdy byla téměř neznámá.12) Zemanův údaj přebral i A. Václavík,
který upozornil, že ve figurách tance je možno vidět náznaky páření dobytka.13)
Jeho zdůraznění, že šlo pouze o mužskou záležitost, která byla prováděna
jen v masopustě, je ovšem nutno po dnešních výzku[/]mech upravit.
Zda jde však o tanec vztahující se původně výlučně k svatební obřadnosti
nebo ke kalendářnímu cyklu, není zatím možno na základě daného materiálu
soudit. Pro sledování jeho geneze to ovšem nemůže být rozhodující. Tento
svatební tanec, který měl podle dochovaných forem charakter plodnostního
obřadu, mohl nacházet pověrečné uplatnění v obou obřadních cyklech.
Nasvědčuje tomu i mnoho obyčejů podobného významu jak ve svatebním ceremoniálu,
taktéž ve vyročních obyčejích; připomeňme např. masopustní skákání na
konopě, tanec konopice apod.
Značně rozšířeným svatebním tancem byl
"hoúbek", který se však na rozdíl, od předchozích svatebních
tanců v poslední době tančil kdykoli při tanečních zábavách. Taneční
hra má dvě části, pomalou a rychlou. v první části si tanečník, jenž
se šátkem v ruce chodí uprostřed kola, vybere děvče, jemuž hodí "šáteček".
Tanečnice jej chytí a hodí tanečníkovi nazpět. Chlapec prostře šátek
13
v kole na zem, vyvolané děvče si na něj klekne. Potom děvče
obchází a nakonec je políbí. v tom okamžiku počne hudba hrát rychlou
část a tanečníci tančí v kole točivý tanec "sedláckú".
Potom zůstane v kole děvče, které si [/] vyvolí tanečníka, a tak
se hra několikrát opakuje. Zpestřuje se tím, že když tanečnice klečí na
šátku, snaží se ostatní tanečníci ji políbit a jejímu tanečníkovi uchytit.
k tanci se zpívaly písně:[/]
Píseň k druhé části taneční hry se
zpívá v rychlejším tempu, při zábavách se však již většinou nezpívala,
přehrávala ji jenom muzika. [/] (Podle M. Hrbáče v Hrubé Vrbce)
Kúpiua cigáňka cigáňovi husle, aby í zahudéu, až si ona
usne. (Zpíval M. Hrbáč, Hrubá Vrbka)
Tato taneční hra je zřejmě spojením dvou
tanečních záležitostí. Je zajímavé, že do druhé části písně se dostal
text o cikánech s lascívním obsahem. Je otázkou, zda zde může jít
o náznaky podobných přežitků jako u tance "žabská" nebo u taneční
hry "na súd".
Tanec "hoúbek" ovlivnil vznik
taneční hry "legátkové", která byla provozována zvlášť na svatbách
v Kuželově a v Lipově. Je pravděpodobné, že k jejímu vzniku
a rozšíření pomohlo uplatňování dechových hudeb při tanečních zábavách.
Při hře se děvče posadilo "na legátku", kam mu přiváděli chlapce.
Když se nezalíbil, obrátilo se k němu i se židlí zády. Když se děvčeti
tanečník líbil, [/] šlo s ním tančit. Potom posadili na židli chlapce
a "zavádali" mu děvčata. K tanci hudba obvykle hrála některou
polku nebo valčík.14)
K svatebním tanečním hrám náležel též tanec
"káčer", jemuž v Javorníku říkali "husár", v Nové
Lhotě, kde se spojoval s fašankovým tancem konopice, "vdovec",
"husár" nebo "ztratený". Jeho taneční struktura však
byla všude stejná. Tanečníci chodili v párech po kruhu, uprostřed
kola tančil "káčer". Na znamení hudby se tanečnice posunuly
k sousedním tanečníkům. Toho musel tanečník v kole využít k tomu,
aby některou tanečnici uchytil. Tanečník v kole předzpěvoval hudbě
píseň: [del] Do má ženu, nech drží, nech drží, a do nemá, vydrží, vydrží.15)
14
K málo užívaným svatebním tancům náležel "podhusár".
z Velké jej uvedl M. Zeman pod názvem "Na husára nebo Verbírská".16)
Při svatbě se sestaví odvodní komise pod vedením družby. Družba za doprovodu
hudců tančí. Na konci sloky zaklepe vařečkou a hudba přestane hrát. Mužové
z komise se družby táží: "Co pán potrebuje?" Družba odpoví:
"Husára!" Přivedou mu některého ze svatebčanů. Pak hudba dále
hraje verbuňk. Po zastavení se zase táží družby: "Co pán potrebuje?"
Na jeho odpověď "Podhusára!" je přivedena žena. Takto se naverbuje
několik párů, které se postaví do kruhu. Pak se obvykle tančila hra "na
káčera".
Verbířský moment v této taneční hře
je zřejmě mladší. Slevo husár zde nemuselo určovat vojenské označení;
mohlo znamenat podobně jako u tance "káčera" nebo "husára"
housera. Je těžké jenom na základě slova "podhusár" se domnívat,
že mohlo označovat ženu, která [/] měla jít "pod husára". Příbuzné
motivace v ostatních svatebních hrách a tancích, a zejména v konané
hře "súd", tomu sice noasvědčují, samotná hra "podhusár"
však v této formě podstatnější obřadní moment neobsahuje.17)
K blízkým příbuzným uváděných svatebních
tanců je přiřazován rovněž tanec "židovská" nebo "židovka".
Tančila se často při svatbách, o masopustě a o hodech; jako žertovnou
hru ji však mládež tančila při zábavách vůbec. Po pohybové stránce patří
zjevně k mladší taneční vrstvě. Tančila se po kruhu v párech;
nejprve se tančil "trasák", na další hudební frázi se taneečníci
vzájemně uklonili a pak do sebe drcli zády. Tanec se obvykle spojoval
do většího celku s jinými mladšími tanci, jako byla "kovárská",
"špacírpolka" aj. Píseň, kterou zde uvádím, je zaznamenána podle
A. Zemčíkové, nar. 1886 na Súchově, v podobné formě však byla známa
po celém Horňácku.[/]
Šua židovka podla meze, je zasraná, sotva leze, žid za
ňú, škrk na ňu.
Tanec "židovka" byl hojně rozšířen
po jiných oblastech na Moravě; je docela možné, že jeho forma byla známa
dávno před rozšířením polky, jak uvádí Z. Jelínková.18) Rovněž
A. Václavík jej pokládal za starší tanec, který byl teprve později nazván
"židovská". Jeho domněnku, že snad čtverylková poklona znázorňovala
vzájemné očichování a zvratná poklona koitus dobytka,19) však dosavadní
známý materiál průkazně nepotvrzuje.
Obřadní hry a tance nebyly ve svatebním
ceremoniálu jedinou záležitostí, která měla lascívní ráz. Podobné [/]
momenty se objevují i v nejrůznějších svatebních zábavách spojovaných
zvláště s obchůzkou masek, s mužskou a ženskou robotou, objevují
se v mnohá svatebních pís ních. Přimykaly se k mnoha svatebním
obyčejům. Nacházíme je např. i v obřadní akci, která se konala při
převádění nevěšty do ženichova domu.
Než nevěstu přivedli, ověnčili svatebčané
ženichův dům větvemi lípy a borovice. Při příchodu novomanželů do jejich
nového společného domova se konalo tzv. "remesuo". Svatebčané
byli shromážděni v místnosti a každý hlučně konal nějakou práci.
Na bidle u pece při
15
vázali "kombelák", do něhož vložili poleno. Některy
muž se oděl ženskym šátkem a jako chůva napodoboual koléhání dítěte. Muži
přinesli z kovárny "nákovu" a bili do ní kladivy. Ženy
tloukly v "túčce" mák a v máselnici máslo. Muži lízali
smetanu z máselnice, žemy je za to bily vařechami. Silně se tlouklo
do plechového nádobí. Jeden z mužů řemeslo vedl. Když nevěsta vkročila
do [/] síně, vedoucí zaklepal vařechou na rošt a zvolal: "Tovaryši,
trauf!" Na jeho povel začali všichni "pracovat", až se
celé stavení třáslo. Na povel vedoucího všichni rázem ustali v činnosti.
Žena, která při řemesle napodobovala tlučení
másla, zpívalla si popěvky, z nichž se některé zpívaly při tlučeni
másla vůbec, jiné se však zpívaly jen při této příležitosti.[/]
Hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy másua, Súžiua
sem u kadleca, není to tak dávno, Hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy
másua. Brzo sem sa naučiua, jak sa děuá puátno. Já su Kača Hajtárova,
já mám chuapců ráda, Šúchaua sa po uavici, po dubovéj desce, a tá moja
máselnica, tá ňa k temu zváďá. Zadreua si trísku do ní, moseua ít
k babce. (Zpívala A. Nekardová, nar. 1906, Hrubá Vrbka.)
Ve svatebním "řemesle" je možno
vidět několik zajímavých momentů. Konání různých prací, řemesel, mělo
zřejmě hlubší obřadní význam, rovněž tak s tím spojené způsobování
hluku. "Řemeslo" mělo též zřejmě pověrečný smysl blahonosný,
čemuž nasvědčuje popěvek o hrudách másla.20) Kolébání fiktivního dítěte
naznačuje, že zde mohlo původně jít o podobnou obřadní akci, jak byla
známa při obřadním svatebním tanci na Podluží, kdy nevěstě bylo vkládáno
do klína některé z přítomných dětí, což si lidé vysvětlovali tím,
aby nevěsta nezůstala neplodná.21)
Svatební hory, tance a zábavy se nevymykaly
z celkového rázu svatebních obřadů, i když byly v posledních
letech posunuty jen na okraj obřadního dění nebo se přestaly nadobro vykonávat.
Tento proces se na Horňácku odehrával od konce minulého století zhruba
do třicátých let našeho věku, kdy však již většina uvede ných tanců se
na svatbách neprováděla. Je však zřejmé, [/] že celým svým zaměřením,
které mělo v minulosti jasnější a závaznější charakter, se do svatebních
obyčejů zařazovaly jako jejich nedílná doprovodná část, která měla pomáhat
pověrečným způsobem zajistit zdárnost mladého manželství. K jejich
rychlejšímu zanikání proti jiným lidovým tancům přispěl lascívní obsah,
který byl mladšími generacemi pokládán za nemorální. Starší generace v nich
však mravní přečin neviděly, asi proto, že v podvědomí dožíval obřadní
význam těchto her a tanců.
Dnes většinu uvedených tanečních her a
zábav v horňácké svatbě nenacházíme, i když se zde dosud některé
svatby konají tradičním způsobem. Je však zajímavé, že se zachovaly do
nedávné minulosti a některé takřka do současnosti, a to v poměrně
úzkém etnografiekém regionu, což svědčí o značně konzervační síle místní
tradice.
16
Poznámky 1)
Viz sborník Slavnosti a obyčeje lidové
z Moravy, Praha 1895, v němž M. Zeman publikoval popis horňácké
svatby a masopustních obyčejů. 2)
F. Bartoš: Národní písně moravské I-II,
Praha 1900-1901, Lid a národ I-II, Velké Meziříčí 1883 a 1885, Moravský
lid, Telč 1892, Moravská svatba, Praha 1892. 3)
F. Kretz: Horňácká svatba, Český lid XI,
Praha 1902. 4)
L. Niederle: Život starých Slovanů I, Praha
1911, str. 69. 5)
M. Zeman: Svatba z Velké, Slavnosti
a obyčeje lidové Moravy, Praha 1895, str. 34. 6)
F. Kretz: Horňácká svatba, ČL XI, str.
19. 7)
M. Václavek: Valašská svatba, Telč 1892,
str. 50-51. 8)
Srov.: F. Bartoš: Lid a národ II, str.
155. 9)
J. Kopecký: Slovácká svatba na Podluží,
Hodonín 1896, str. 50. 9a)
Viz film "Fašank ve Strání".
Zde je možno poznamenat zajímavost, že "súd" se váže s vojenskou
písní "Na tú svatú Katerinu". 10)
Viz L. Niederle a K. Chotek: Zvyky a obyčeje,
Moravské Slovensko II, Praha 1922, str. 691. 11)
Viz M. Zeman: Horňácké tance, Praha 1951,
str. 46. Popis "žabské" z Horňácka a ze Strání uvádí i
J. Černík, Umění hudební, Moravské Slovensko II, str. 658. 12)
M. Zeman: Horňácké tance, str. 46. 13)
A. Václavík: Slovanské prvky v české
lidové kultuře, zvláštní otisk ze sborníku Slovanství v českém národním
životě, Brno 1947, str. 19.[/] 14)
Některé z těchto svatebních tanců
uvádí Z. Jelínková: Lidové tance na Slovácku, Praha 1954, str. 15 ad.,
85 ad. 15)
V Javorníku a v Hrubé Vrbce zpívali
k tanci "husár" i obecně známý text "Husárenka malá
mezi husárama". Materiály z Nové Lhoty uvádí Z. Jelínková: Ostatkový
tanec "konopice" v Nové Lhotě na Horňácku, Československá
etnografie X, Praha 1962, č. 2, str. 127 ad. 16)
M. Zeman: Horňácké tance, str. 24. Srov.
též Moravské Slovensko II, str. 870. 17)
Jinou obměnu "husára" zaznamenal
v Hrubé Vrbce Dušan Holý. v podstatě jde o formu "podhusára",
jak uvedl M. Zeman, ovšem s tím rozdílem, že první byli do kruhu
přivedeni všichni tanečníci a teprve potom všechny tanečnice. Další formu
"podhusára" jsem zaznamenal v Malé Vrbce. Šlo o párový
tanec, pravděpodobně dosti blízký podobě "žabské" ze Strání;
kdy si v tanci klekla tanečnice na zem a tanečník ji obcházel. Bližší
údaje o této formě svatebního tance se mně však zatím nepodařilo zjistit.
18)
K. Vetterl a Z. Jelínková: Lidové písně
a tance z Valašskokloboúcka II, Praha 1960, str. 323. 19)
A. Václavík: Slovanské prvky v české
lidové kultuře, str. 19. 20)
Podobný popěvek o tuku ze svatebních obyčejů
uvedl již A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, str. 369. 21)
Viz R. Jeřábek, V. Frolec, D. Holý: Podluží,
Brno 1962, str. 149.
17
DIE HOCHZEITSSPIELE UND - TÄNZE IN HORŇÁCKO
Zusammenfassung
Für die Hochzeitsbräuche im
Gebiet vom Horňácko haben, sich Volkskundler seit dem Ende des vergangenen
Jahrhunderts interessiert. Es liegen beachtenswerte Beschreibungen der
Hochzeitsspiele und tänze von M. Zeman, F. Bartoš und K. Kretz vor. In
den [D][d]reißiger und [V][v]ierziger [j][J]ahren wurde das Hochzeitsfest
in Horňácko zweimal verfilmt. Nichtsdestoweniger haben wir in dem derzeit
gesammelten Material manches gefunden, was die Einsicht in .die Hochzeitszeremonien
in Südostmähren ergänzt.
In mehreren Varianten haben wir einen Paartanz
aufgezeichnet, der sich an den Brauch anschloß, bei dehn die Braut ihre
Hand in die des Bräutigams legte. Diesem unentwickelten Tanz, bei dem
sich die Verlobten rechts drehten, wurde der biblische Text von der Schöpfung
Adams hinzugefügt. Die meisten Hochzeitsspiele und tänze in Horňácko hatten
ursprünglich die Bedeutung einer Zeugungszeremonie. Zu den bisher selten
erwähn[/]ten Spielen gehört der Brauch "súd" (d. h. "Gericht
bei dem Mann und Frau auf eine Bank gelegt wurden und eine Tracht Prügel
erhielten, wobei der Geschlechtsakt parodiert wurde. Einen ähnlichen Charakter
trägt auch der Tanz "žabská" ("Froschtanz"), der die
Paarung der Tiere nachahmte. Weniger deutlich blieb die zeremonielle Bedeutung
bei den weiteren Tanzspielen wie z. B. "holúbek" ("Täubchen"),
"legátková" ("Stuhltanz"), "káčer" ("Enterich"),
"husár" ("Husar"), die in den letzten Jahren auch
bei anderen Anlässen getanzt wurden.
Die meisten erörterten Tanzspiele und Tänze
finden bei der Hochzeit in Horňácko nicht mehr statt. Sie sind nur den
Angehörigen der ältesten. Generation bekannt. Ebenfalls ist ihr Charakter
als Zeugungszeremonie untergegangen. Sie blieben vorwiegend als Bestandteile
des ausgelassenen Hochzeitsvergnügens erhalten.
Übersetzt von Rudolf Merta
18
LIDOVÝ UMĚLEC SAMKO
DUDÍK [obsah]
Jaroslav Jurášek
Samko Dudík - primáš, zpěvák, tanečník
- zaujímá v naší lidové hudební kultuře mimořádné místo. Narodil
se na Myjavě 28. října 1880. Prožil zde většinu svého života.1) Rodné
prostředí, přirozený sklon k hudbě a písni, nesporný talent, široká
základna lidových hudců, zpěváků a tanečníků na Myjavě a v okolí
myjavských Kopanic - to vše mělo velký vliv na zdravý kořen Dudíkovy osobnosti.
Když bylo Dudíovi jedenáct let, utvořil si s několika mladými myjavskými
chlapci lidovou kapelu. Asi v patnácti letech připojil se Samko Dudík
k Balážově muzice, která už na Myjavě hrávala.2) s Josefem Balážem,
který zemřel v roce 1918, hrál Samko Dudík jako druhy primáš a postupně
přebíral sám funkci hlavního primáše. Tato muzika byla jedna z prvních,
která v nejbližším okolí začala používat cimbálu.3) v průběhu
své hudební činnosti poznal Samko Dudík také hru maďarských cikánských
kapel (v pozdější jeho muzice hráli také někteří cikánští muzikanti ze
Žitného ostrova). Poznal dobové valčíky i operetní melodie. Při vojenské
službě (1915-1919) poznal i písně a hudbu jiných národů. Množství vlivů,
které na Samka Dudíka působily, činí studium jeho hry dosti složité. Bylo
by nesprávné tvrdit, že toto všechno se neobjevilo ve hře Samko Dudíka
i ve hře celé muziky. Na základě prostudovaného materiálu lze však konstatovat,
že Samko Dudík dovedl si z těchto vlivů vybírat a že dovedl ve značné
míře rozlišovat kladné prvky od záporných.
Nástrojové obsazení Dudíkovy kapely bylo
většinou obdobné jako měl Samkův předchůdce - Baláž. O klasickém obsazení
Samkovy muziky máme doklad z doby [/] jejího vrcholného období v dopisech
Hynka Bíma Leoši Janáčkovi z r. 1927.4) H. Bím píše, že myjavští
hudci přijedou do Kyjova v obsazení: Samuel Dudík, I. vedúcí primáš;
Ondrej Baláž, druhý primáš (cikán); Antonín Šaraj, obligatista (cikán);
Ignác Döme, houslový kontřáš (cikán); Ignác Döme, kontráš violista (cikán);
Štefan Dudík, cimbalista - průvod spodek; Juraj Mareček, cimbalista "razí
vrch"; Pavel Dudík, basista. I v pozdější době bylo nástrojové
obsazení Dudíkovy kapely poměrně stabilní, byly to první a druhé housle
(často obsazeny po dvou hráčích), houslové kontry, viola, violoncello,
kontrabas, v určité době dokonce dva cimbály a v některých obdobích
klarinet. Funkce jednotlivých nástrojů byla celkem přesně vymezena. První
a druhé housle se navzájem doplňují, obalují, ozdobují nápěv.5)
Kontráši tvoří harmonicky střed a plní rytmickou funkci.6) Violoncello
hrávalo převážně melodii, částečně kontrapunkt, jen zřídka s kontrabasem.
Kontrabas, rytmicky nástroj, určuje základní harmonii. Cimbál harmonii
zahušťuje, jindy sleduje nebo ozdobuje melodii a pomáhá vydatně i rytmicky.
v době, kdy hrála Dudíkova muzika se dvěma cimbály, hrál jeden cimbalista
nahoře melodii a variace, druhy zahušťoval harmonii na středních a basových
strunách.
Repertoár Dudíkovy muziky byl velmi obsáhlý.
Počet písní, které znala celá kapela, je mimořádný. v Čs. rozhlase
v Brně jsme nahráli s Dudíkovou hudbou od r. 1955 do r. 1959
téměř 30 magnetofonových pásů, tj. přibližně 500 minut hudby. I když jsme
záměrně nahráli po určitém časovém odstupu některé písně znovu, lze
19
říci, že repertoárová šíře těchto muzikantů je neobvyklá.
Převahu repertoáru tvoří písně taneční a hudecké, písně svatební, dále
písně, které "Dudíci" sami nazývají bačovské, písně zbojnické,
balady, trávnice a jiné. Některé netaneční písně začal Samko Dudík jako
jeden z prvních uvádět na veřejnost v instrumentálním podání.
v repertoáru převládají písně slovenské, zejména myjavské. Nejsou
tu však neobvyklé i písně z jiných míst Slovenska, písně maďarské,
dále písně moravské,7) a dokonce několik písní ukrajinských, polských
a jihoslovanských. Samko Dudík zná také některé písně k vyročním
obyčejům. Nezná ukolébavky. Jednotlivé typy písní přesně odlišuje, má
smysl pro krásu písně. Na dotazy, kde a jak se učil písním - odpovídá
- "Každá piesen musí mat v sebe krásu. Piesen sa musí najprv
v srdci prevarit ako med u včielky a potom sa môže vkladat do husliček.
Mne to nebolo tažké sa učit... Já som si vedel každú piesen delit. Som
si všímal začiatok, som si všímal prostredek, som si všímal konec každej
piesne. A potom som si zapamätal tóniny, v jakej tónine sa začíná,
v jakej ide prostredek a konec a podla teho som sa ľahko naučil.
Já som si zapamätal dycky aj text. To mi nedalo uhnút z melodie."
Samko Dudík hrával mnohé písně v určitém
pořádku, který dosti dodržoval. Seřazení byla založeno na přirozeném cítění
kontrastu či gradaci táhlých a rychlých písní, písní těžkych (jak je nazývá
L. Janáček bohatýrských), s písněmi prostšími, méně komplikovanými
- prostě "do ucha", písní s tvrdou a měkkou tercií. Určité
seřazení mu bylo zároveň pomůckou, aby nemusel večer co večer, vystoupení
co vystoupení, vždy vzpomí[/]nat, co má hrát dál. Tyto směsi, jak je Dudík
sám označuje, nebyly nic záporného, nic omezujícího a nic svazujícího.
Naopak, improvizace, která pronikala Dudíkovou muzikou ve všech hudebních
složkách, stávala se tím promyšlenější a hudci dospívali k mnohem
jistějším a lepším výsledkům.
Hlavním přínosem primáše Samka Dudíka je,
že nám zachoval a ukazuje lidovou hudbu a píseň v tvůrčí podobě.
Tak, jak nám ji nemohou nahradit žádné sbírky lidových písní. To, že Samko
Dudík je výborným primášem a zároveň osobitým zpěvákem a tanečníkem, nám
umožnilo poznat v něm skutečného tvůrčího, slovenského lidového umělce
v nejrozvinutější a všestranné podobě. Je jedním z našich nejstarších
žijících lidových hudců. v jeho hře je takřka nezachytitelné a nepostižitelné
muzikantství: rytmičnost, bohatství akcentů, přírazů, nátryly, obaly,
složité cifry; zvláště v některých písních barevně přizpůsobuje tóny.
Jeho hra je vynalézavá, měnívá, taková, jakou obdivujeme u nejlepších
primášů. Je u něho uložena staletá zkušenost jeho předchůdců a současníků
- lidových hudců, zpěváků a tanečníků, smysl pro táhlou píseň, její pravdivost,
stejně jako pro strhující rytmy a nával písní lidové taneční zábavy.
To, že Samko Dudík rozdává ze svých znalostí
i zkušeností ve svých 84 letech, kterých se v letošním roce dožívá,
nás zavazuje, abychom si vážili toho, co nám dochoval do dnešních dnů
- všeho živého, rozvíjení schopného, všeho, co může obohatit současného
člověka i budoucí generace.
20
Poznámky 1)
V roce 1932 se přestěhoval Samko Dudík
i s rodinou do Prahy, kde žil do r. 1934, pak se vrátil opět na Slovensko.
Po r. 1945 hrál krátký čas v Praze, v Gottwaldově a jinde. Jinak
srov. o Dudíkovi např. tyto práce: Š. Borovský Lancík: Samko Dudík, Ľudová
tvorivosť ročník V. č. 10; Š. Hudák: Tá myjavská kapela, Myjava 1959.
2)
Samko Dudík se v té době spolu s ostatními
učil hrát z not. Učil je kapelník vojenské hudby Anton Karas. Před
Balážovou muzikou nebyly na Myjavsku tak velké hudecké sestavy. Sdružovalo
se spolu jen několik houslí a nejdůležitějším hudebníkem byl do té doby
gajdoš. Srov. J. Bodnár: Myjava, str. 341, a Slovenské ľudové piesne III,
Bratislava 1958, str. 44. 3)
Prvním cimbalistou byl Jiří Mareček. 4)
Jde o přípravu zájezdu Dudíkovy muziky
na Mezinárodní hudební festival do Frankfurtu n./M. Zájezd vedl L. Janáček
a připravoval ho H. Bím. O přípravě píše H. Bím L. Janáčkovi 28. května
1927 (Janáčkův archív B 160, inv. č. 2579). 5)
Samko Dudík charakterizoval hru tercáše:
"Boli aj takí, kerí malí dobré ucho, že aj tercoval lebo hrál oktávu.
Tych tercášů nebolo tolik, boli obyčajne dva primáši, ten jeden táhl melodiu
a ten šikovnejši robil ty variace také sedlácké." 6)
Opět můžeme připomenout Dudíkovy vzpomínky
na dobré kontráše v okolí Myjavy. Na myjavských Kopanicích [/] hrával
velmi dobrý kontráš Duga. Dudík uvádí: "Bol to sedliak" a obdivně
připojuje: "To bol ešče lepši kontráš lež Jaco" (tj. Ignác z Dudíkovy
kapely, na jehož hru si velmi dobře vzpomíná mnoho současných pamětníků
a s neobyčejným obdivem o ní hovoří). "Ked na to rúbal, to bolo!...
Na krajnanském bol Chromnica. Kontráš též taký. To boli kontráši, kerí
boli na slovo vzatý. Ony hovorili tomu hrubý kríž a malý kríž, ale jemo
to ladelo!" (J. Jurášek: Lidový hudec Samko Dudík, diplomní práce
JAMU, Brno 1961, str. 43). 7)
K Moravě měl Samko Dudík zvláštní vztah.
Navštěvoval Moravu při nejrůznějších příležitostech (hody, slavnosti,
zábavy apod.). Zúčastnil se v pozdějších letech několikrát také "Filipovských
slavností" (údolí u Javorníka). Velká se na přechodu minulého století
stala střediskem i blízkého slovenského pohraničí. Podle J. Bodnára, Myjava,
str. 171, ve Filipově údolí pod Javorinou (na hranicí rakouskouherské)
scházel se lid z obou stran spolu s významnými buditeli, Hurbanem,
Fajnorem a dalšími. Na tyto slavnosti se sjížděly lidové hudby ze Slovenska
i z Moravy. Lidová hudba, zpěv i tanec působily na vzrůstající národní
uvědomění, byly i výrazem veselí, burcovaly a povzbuzovaly. Z toho
se rodil také poměr Samka Dudíka k moravské lidové písni. Při jejím
porovnávání s písni slovenskou nám v r. 1956 pravil: "Krása
je aj to, aj to. Ale jedno je žľté, jedno je tmavé, jedno je červené,
jedno je modré."
21
VOLKSKÜNSTLER SAMKO DUDÍK _ Zusammenfassung
Samko Dudík, Sänger, Tänzer und vor allem "primáš" (d. h.
Violinist, der an der Spitze einer Volkskapelle steht), ist ein hervorragender
Künstler. Er stammt aus der Westslowakei - aus Myjava. Seine Hackbrettkapelle
ist sehr beliebt und in der ganzen Tschechoslowakei bekannt. Ihre Qualität
bezeugt eindeutig die Tatsache, daß sie in den 20er Jahren von Leoš Janáček
für die [/] Volksmusikfestspiele in Frankfurt auserwählt wurde und den
Sieg davon trug. Noch in seinem Alter singt und spielt Samko Dudík gern
und noch vor kurzem tanzte er sogar. In seinem 78. Lebensjahr nahm er
an den Internationalen Festspielen für Volkskunst in Llangollen in Wales
teil.
Übersetzt von Rudolf Merta
22
Zápis písně Vyletel vták hore nad oblaky,
z podání cimbálové muziky Samka Dudíka z Myjavy. Podle gramofonové
desky Supraphon 30083 - M z archívu České akademie přepsal Jaroslav
Jurášek. Nahrávka z roku 1927. Nástroje jsou v partituře uvedeny
v pořadí: cimbál, první housle, druhé housle, houslové kontry, violové
kontry, basa.
LIDOVÁ TRADICE
A SOUČASNOST [obsah]
Josef Jančář
Vývoj současné kultury přináší s sebou
řadu problémů, k nimž naléhavěji než kdykoliv předtím patří také
otázky vztahu moderního člověka k folklóru a lidovému vytvarnému
projevu minulosti.
Názvy článků typu "Tíha folklóru"
nebo "Renesance folklóru", byly ještě před několika lety krajními
póly, mezi nimiž se rozvíjely diskuse o lidovém umění.1) Mnoho
nejasností vyplývalo u některých diskutujících též ze záměny pojmů, jež
měly sloužit dorozumění. Amatérská umělecká činnost mládeže a pracujících
v oboru divadla, hudby, lidového a společenského tance, zpěvu, filmování
atd., byla organizačně svázána pojmem "lidová umělecká tvořivost",
který byl však chápán zcela odlišně než pojmy "folklór" a lidové
umění, jimiž označujeme historicky vzniklou a dnes v naší společnosti
vyvojově do značné míry uzavřenou oblast umělecké tvorby, o níž můžeme
říci to, co Marx o řeckém umění - že jeho půvab "...není pro nás
v protikladu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrůstalo.
Je spíše jeho rezultátem a souvisí spíše neoddělitelně s tím, že
nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout,
se již nikdy nemohou vrátit".2)
Jde tedy o dva okruhy otázek, jejichž směšování
přinášelo do diskusí nejasnosti: otázky amatérské umělecké činnosti především
v oboru lidových, písní, tanců, hudby a otázky folkloristického a
etnografického studia dějin lidové kultury, jejíž některé jevy jednak
dosud přežívají, jednak se staly součástí dnešního uměleckého amaterismu3)
z tohoto hlediska se jeví dosavadní disku[/]se především jako spory
a způsoby interpretace tradičního lidového umění, o jeho soudobost a v poslední
době hlavně o formy jeho rozvoje jako součásti dnešní amatérské umělecké
činnosti mládeže a pracujících. Diskuse o významu a pojetí lidového umění
v našem životě pokračují na jedné straně vážným úsilím o postihnutí
principů a zákonitostí jeho vývoje,4) na druhé trapným vysmíváním, podloženým
neznalostí a skrývajícím se za soudobý umělecký projev.5)
Otázky interpretace folklórního dědictví
a dnešní využití lidového výtvarného projevu minulosti úzce souvisí s chápáním
jejich soudobosti. Teprve osvětlení těchto dvou otázek může být podkladem
k úvahám o dalším vývoji amatérských souborů lidových písní a tanců
a jejich činnosti. Podstatou moderní umělecké tvorby je úsilí o slohovou
kázeň a řád, snaha dobrat se podstaty jevů atd., které jsou charakteristické
pro skutečné lidové umění.
Počátek století v Evropě je obdobím
poznání, že evoluční cesta v kultuře ani v ekonomice není možná,
že je třeba revolučně změnit svět, objevit nové hodnoty, nikoliv rozmělňovat
staré. Je proto zcela přirozený zájem umělců o lidové umění, objevené
především obrozeneckým devatenáctým stoletím. Novy zájem však postrádá
obrozenecké nadšení. Umělci jsou kritičtí, studují podstatu lidového projevu,
v němž hledají a nalézají doklad správnosti svých současných uměleckých
názorů. Byli si vědomi, že přenesení písně, tance, zvyku nebo třeba "črpáku"
z původního prostředí z minulosti do nového prostředí v současnosti
není soudobým projevem, i když
23
je to prostředek estetického prožitku i pro současného člověka.
Proto hledali soudobý ekvivalent k lidovému projevu minulosti a svým
dílem dokázali, že tento postup je v současné moderní tvorbě nezbytný.6)
z těchto kořenů může a musí vyrůstat také dnešní amatérská tvorba
souborů lidových písní a tanců, na tomto základě jsou založeny všechny
úspěchy současné lidové umělecké tvorby, z těchto pramenů vyvěrá
také tvorba některých našich současných umělců.7)
Zdá se, že problémy interpretace tradičního
lidového projevu a soudobosti v práci souborů lidových písní a tanců
jsou méně složité, než se dříve zdálo, nebereme-li v úvahu zanedbatelné
jevy, dožívající dosud v některých oblastech.8) Jde tu v podstatě
za prvé o vztah k dědictví lidové tradice, za druhé o novou, soudobou
tvorbu amatérů v souborech.
Je jistě obtížné předpokládat, že nová
tvorba souborů lidových písní a tanců může vzniknout bez znalosti tradice,
bez znalosti lidového odkazu. Proto poznání zákonitosti vývoje lidového
uměleckého projevu minulosti je nezbytné a je tedy nezbytná také interpretace
tohoto tradičního, materiálu. Jeho znalost povede k tomu, že soubory
budou umět přijmout nejvlastnější podstatu lidové tvorby. Potom bude možné
mluviti o soudobé interpretaci tradičního lidového uměleckého projevu.9)
V tomto ohledu mají amatérské soubory lidových
písní a tanců dostatek dluhů vůči sobě i společnosti.[/]
Současně s problémy interpretace lidového
uměleckého odkazu se zabývaly soubory, zvláště vyspělejší, i novou tvorbou.
Nikdo nepochybuje a tom, že někdy objevily i nové formy tanečního, pěveckého
a hudebního projevu, i když rozdílné umělecké kvality. Dosavadní zkušenosti
ukázaly, že tato "nová" tvorba tam, kde se v "nové"
písni obměňuje starý vzor (když se nový obsah násilně roubuje na staré
formy), je nutně regresí; bránící progresívnímu vývoji.10) O podstatě
nové tvorby v souborech především z hlediska hudebního naznačil
řadu konkrétních řešení J. Berg. Zde je možné poukázat na podobný proces
v lidové umělecké vyrobě, která je dnes trvalou součástí naší hmotné
kultury.
I když nechceme přenášet mechanicky závěry
z vý tvarné oblasti do oblasti folklóru, podstata jevů v základní
fázi jejich vývoje je shodná. Předpokladem takového "zesoudobění"
a společensky potřebného vývoje jsou tři neoddělitelné faktory - poznání
lidového odkazu, poznání vývoje současného umění a umělecký talent. v těchto
třech faktorech, umožňujících další vývoj, mají soubory a mnohdy i ti,
kteří je řídí, trvalý nedostatek. Není proto jistě zbytečné znovu zahájit
diskusi o těchto otázkách, nemá-li se další vývoj amatérské tvořivosti
v oboru lidových písní a tanců rozplývat v živelnosti. Tato
nová diskuse však už nemůže být vedena jako obrana lidového uměleckého
odkazu, nýbrž jako uvědomělá snaha o jeho zařazení a rozvíjení v celku
současné moderní kultury.
24
Poznámky 1)
Srov. např. článek V. Mináče: Tíha folklóru,
Literární noviny 1958, diskuse v časopise Lidová tvořivost, zvláště
v ročníku 1959, sborník Od tradice k dnešku v práci souborů
lidových písní a tanců, Praha 1959 aj. 2)
K. Marx: O umění, Praha 1949, str. 33.
3)
Srov. o tom podrobněji: L. Leng: Hudobný
folklór a amatérska umelecká tvorivost, sborník k problematike súčasnej
hudby, Bratislava 1963, str. 159-186. 4)
Viz L. Leng: c. d., str. 174-179, dále
V. Bouček: Co a jak můžeme začlenit z tradiční lidové výroby do současného
života, Věci a lidé, VI, 1954, str. 6-85. 5)
Film K. Vachka "Moravská Hellas"
(Poznámky o folklóru), natočený v r. 1963-1964.[/] 6)
Srov. J. Berg: Folklór a soudobé umění,
Zprávy Společnosti čs. národopisců, Praha 1960, 1-2. 7)
Ze současných moderních umělců žijících
na Slovácku viz např. keramické práce I. Vaculkové, malířské dílo Vl.
Vaculky a V. Vašíčka aj. 8)
Např. ve spojení s obyčeji na Slovácku,
jako jsou hody, svatba, masopust, dožínky aj. 9)
Je zajímavé, že skupiny starších tanečníků
a zpěváků z oblastí, kde dosud dožívá řada jevů tradiční lidové kultury
(Horňácko, Podluží), dovedou ve svých více méně improvizovaných vystoupeních
udržet řád a kázeň, která schází moderním mladým lidem, organizovaným
v souborech. 10)
Srov. např. písničky A. Gorlové, které
nemohly získat oblibu pro své násilné "zesoučasňování" starých
textů.
25
DIE VOLKSTRADITIONEN UND DIE GEGENWART _ Zusammenfassung
Verf. erörtert in seinem Diskussionsbeitrag die. Beziehung zwischen
der Tätigkeit der Laienkunstensembles und den traditionsgebundenen Äußerungen
der Volkskunst. Er betont die Notwendigkeit eines Auseinanderhaltens zwischen
künstlerischer Liebhabertätigkeit und [/] authentischer Folklore, der
die ethnographische Wissenschaft die Aufmerksamkeit widmet. Für das weitere
künstlerische Schaffen ist die eingehende Erkenntnis der herkömmlichen
Volkskunstformen unumgänglich.
Übersetzt von Rudolf Merta
26
KRITIKA, STRÁŽNICKÉ
SLAVNOSTI A NÁRODOPISCI [obsah]
Dušan Holý
V brněnské Rovnosti z 25. dubna 1964
nalezneme v článku, který je věnován dvacetiletému jubileu cimbálové
muziky dr. Slávka Volavého ze Strážnice, toto přání: "Upřímná slova.
A především od těch, kteří toho už tolik napsali a napovídali o Strážnici."
Přání: "Aby si přečetli, co napsali. Nebyla by to vždycky příjemná
retrospektiva vlastního hodnocení jednoho každého žurnalisty, propagandisty,
nejrůznějšího odborníka. Protože - co do dneška vyřešili tito
lidé (podtrhl D. H.), jejichž články s tituly a rozpacích, neuspokojivých
výsledcích, o pouti s nedobrými průvodními jevy, o zákonité krizi,
tápající koncepci, staromilském příklonu, romantickém patosu až soumraku
nad Strážnicí...? Málo nebo nic (podtrhl D. H.)."
Řada minulých kritiků bude jisté málo souhlasit
s těmito upřímně míněnými slovy. Vždyť z nich, bohužel, vyznívá:
kritiky jsou nanic. A tak mnohý z minulých kritiků bude kvitovat
tento postoj ředitele KSLU ve Strážnici za přinejmenším příliš pesimistický
ke kritice. Na omluvu Slávka Volavého musíme však připojit, že v krátkém
rozhovoru mohl jen těžko vyjádřit složitost celé této problematiky. Z druhé
strany obrážejí se v jeho slovech též nesporné nedostatky kritiky
na tomto poli.1) Chybí skutečně především hodnotící souhrnnější články,
které by zabíraly širší období.2) v názorové směsi a chaosu řady
zpráv a recenzí o Strážnici - nejen v jednom roce, ale zvláště za
určité období - není tedy orientace rok od roku snadná.3) v řadě
kritik, ale zvláště ve vývoji jednotlivých názorů, lze totiž pozorovat
zmatek. Uvidíme překotnost v soudech i chtění zalíbit se obecnému
kursu. [/] Zmatek se projevuje nejen v tom, že řada dřívějších kritiků
a propagátorů se úplně odmlčela a zvolila si jiné pole působnosti, a že
na jejich místo nastoupili jiní třeba s úplně protichůdnými názory
- kteří sice někdy dřívější závěry vyvracejí, jejichž názory nejsou však
jindy tak přesvědčivé, aby autoři starší neměli právo obhajovat, co kdysi
napsali. Tu by ovšem museli starší kritici přiznat i některé omyly a do
toho se jim, jak je vidět, příliš nechce. Poukazuje na to též úvodní citát.
Někteří autoři recenzí stavěli se přímo do pózy, že oni mají určitě pravdu,
např. že oni jsou modernisté a ti ostatní jsou nenapravitelní tradicionalisté
- staromilci, nekritičtí obdivovatelé toho, co se již dávno přežilo. Mnozí
národopisci, kteří k tomuto vývoji měli co říci, zůstávali stranou.
Jejich oficiálně málo známé závěry byly ovšem nezřídka také přeslechnuty.
Často bylo totiž jejich hledisko nesprávně módně označováno jako "staromilské".
Orientace v této názorové směsi není
tedy snadná. Jak to vyjádřil Ladislav Leng, není snadná proto, že autoři
recenzních příspěvků "videli`, nastolovali a riešili problémy poväčšine
iba z hľadiska súčasného, prísne súčasného,4) bez patričného zreteľa
na možnosti a potreby perspektívneho vývoja, v dôsledku čoho sa im
nepodarilo vytvoriť dostatočne ucelenú, filozoficky fundovanú a pôvodnú
teoretickú koncepciu".5) Za této situace nelze se pak divit i podobným
pesimistickým soudům o kritice, jaký jsme citovali na počátku.
V tomto diskusním příspěvku montážní povahy
pokusím se rozebrat posudky a zprávy o programech
27
Strážnických slavností, a to od r. 1959 po současnost, tedy
za posledních pět uplynulých ročníků. Jen vyjimečně se v tomto článku
opírám o podobně zaměřenou literaturu starší. Využívám ovšem přirozeně
i literatury jiného druhu, kterou nalezne čtenář v odkazech. Recenze
a zprávy týkající se Strážnice jsou bohatým studijním materiálem. Také
těm starším měla by se brzy věnovat pozornost.
Zpráv o Strážnických slavnostech vychází
každoročně velké množství.6) Zmínili jsme se již o jejich bohaté názorové
paletě. Mají však i celkově odlišný ráz a různou úroveň. Některé pateticky
a už otřele - nenově líčí strážnické nebe (někdy je už líčí v tom
druhém slova smyslu), jak je všechno jen krásné: "Ej, Strážnica,
frajárečka starodávná"..., "červnová vůně"... atd. Těchto
"poetických" článků je nejvíc. Pro náš účel jsou však málo zajímavé.
Možno o nich stručně říci ještě to, že vedle těch, které jsou psány méně
dobře a dokonce i nedobře, nalezneme též několik zajímavě psaných článků.
Další druh příspěvků je psán méně poeticky "propagačně - novinářsky".
Obsahově je v nich v podstatě zdůrazňována aktualizace programu;
vyzývají ještě k větší tvůrčí odvaze. Občas kritizují nedostatky,
které vyvolává strážnická noc a víno, nebo si všímají šidících obchodníků
atp. Zasvěcenější kritický pohled na program v nich však bývá málokdy.
(I v tomto druhu článků ozývají se, i když v poněkud jiném smyslu,
hlasy nadšené a některé až příliš nadšené.) Tato skupina článků bude nás
přesto zčásti zajímat. Ale největší pozornost budeme věnovat příspěvkům,
které se zabývají kritikou programu. Budeme si jich všímat přesto, že
nejsou vždycky příjemné, že nejsou příjemné ani tehdy, jsou-li pravdivé.
Ať už tak nebo tak, jsou téměř vždy nějak podnětné. Vážně se většinou
nad věcí zamýšlejí. Chtějí pomoci. I například v loňských Kunových
článcích necítím, jako řada lidí, s nimiž jsem o věci hovořil, snahu
podrazit Strážnici, soubory a folklór, ale naopak pomoci programu i souborům.
Tím neříkám, že souhlasím se všemi jeho názory a někdy až příliš sebejistými
[/] uzávěry, které si místy navzájem i odporují. O tom však ještě na jiném
místě tohoto příspěvku.
Stěžejní otázkou článků o programech Strážnických,
slavností je tvůrčí práce souborů. Okrajově jsme na ni narazili už v úvodu.
Jeden proud kritik zněl asi v tomto smyslu: "Skončilo údobí
muzeálního předvádění jakýchsi ustrnulých národopisných schémat a nastala
éra skutečné tvořivosti našich souborů... Dnes ve Strážnici vedle pořadů
s ukázkami tradičního folklóru... Zvlášť vynikají ony pořady, jež
uvádějí novou tvorbu souborů. A o to také ve Strážnici jde... Je zapotřebí
ještě více důkazů o tom, že folklór jako neodmyslitelná součást kulturního
dědictví našich národů, teprve v socialistické společnosti došel
svého ocenění a - co je zvlášť důležité - dalšího svého rozvoje?"7)
Důraz na novou tvorbu kladla i Mladá fronta z 30. června 1959. Pochvalně
tehdy komentuje např. zachycené texty písní s novou tematikou z vystoupení
souborů. Např. "Však už máme málúčko a už požnem brzúčko to poslední
políčko"... atd. v témže roce (v článku Nestačí jen opakovat
staré) Mladá fronta z 9. října radí pro koncepci příští. Strážnice:
"Tento ročník bude probíhat v roce oslav patnáctého výročí osvobození
naší vlasti Sovětskou armádou. A bude také spartakiáda. Co myslíte, neměla
by právě v tomto ročníku zaznít daleko více jiná nota? Bojovná, hrdá
a nebojácná - plná socialistického optimismu? Neměly by více zaznít jásavé
tóny našeho dnešního života?" Brněnská Rovnost z 19. července
1960: "Strážnické slavnosti písní a tanců se letos vyznačovaly větším
úsilím souborů obohatit písňovou a taneční tvorbu o díla, která by zobrazovala
život v naši socialistické společnosti." Bratislavský Ľúd ze
4. července 1961: "Radostným a sviežim dojmom zapôsobila tanečná
scénka "Dojičky", ktorú predviedol súbor Osvetovej besedy z Jihlavy
a iné. A najmä tieto vystúpenia sú radostnou skutočnosťou. Ukazujú, že
sa nám netreba stále len obzerať dozadu a hľadať cenné iba v pokladnici
z minulosti. I dnešok je plodný a plodný viac ako akákoľvek minulosť.
I dnešok má svoje čisto ľudové umenie, ktoré
28
hovorí o tom, ako ľud žije, tvorí a sa veselí v slobode
pri jasných perspektívach."8)
V téže době objevily se však i názory stavějící
se skepticky k nové tvorbě souborů. Tyto pohledy všímaly si jak obsahu,
tak i formy, a neunikal jim vztah mezi oběma těmito složkami. Např. v r.
1959 bylo napsáno: "Strážnice je velká a silná tím, co je na ní opravdu
lidového, folklórního, a ne tím, co je v ní umělého, preparovaného,
třeba v dobré, ale málo oprávněné snaze nehistoricky, neorganicky
starý tradiční folklór aktualizovat. Dobře to cítí i obecenstvo, které
např. bouřilo nadšením, když vystoupili hudci z Těrchové9) se svými
drsnými, rustikálními zpěvy a odzemkem, a které rázem ochladlo, když hned
po nich přišel mělnicky soubor s pečlivým, ale přece jen příliš stylizovaným
a chladným tancem o vrkoče." (Kultura, Praha, 2. července.).
Autor těchto slov, Vladislav Stanovský,
vyjádřil ovšem podobný názor již v r. 1957: "Folklór v podání
souborů má obvykle. vyšší uměleckou úroveň (řečeno přesněji vyšší technickou
úroveň - pozn. D. H.), písně a tance jsou zbaveny všech náhodností a chyb,
s kterými se často setkáváme u opravdových lidových tanečníků, zpěváků
a muzikantů. Avšak kultivovaný projev souborů ztratil cosi z onoho
bezprostředního půvabu autentického lidového projevu. Je nějak příliš
narežírovaný, málo individuální." (Kultura, Praha, 4. července.)
A v roce 1958 Stanovský psal: "V minulých letech stál... strážnický
program na výstupech souborů lidové tvořivosti, tvořivosti ponejvíce závodních
souborů, které tradiční folklór většinou upravovaly do jakýchsi estrádních
pásem a někdy se pokoušely v duchu teorii a novém socialistickém
folklóru vytvářet něco nového, co by plně odpovídalo naší dnešní skutečnosti.
A jen jaksi na okraji, spíš pro folkloristické labužníky, vystupovali
v tzv. Klenotnici autentičtí lidoví zpěváci, muzikanti a tanečníci
nebo členové souborů, kteří tradiční folklór spíše rekonstruovali než
upravovali, stylizovali. A letos Klenotnice Strážnici docela ovládla...
Je to jistě příznak doby, ta změna v pojetí Strážnice. Vyplynula
z ní zcela logicky [/] a spontánně. A bylo by možná dost lákavé vyvozovat
z toho i závěry o krizi souborů lidové tvořivosti, o nemožnosti oživovat
a aktualizovat tradiční folklór v souborech a žádat od strážnického
festivalu, aby se změnil docela v jakési svérázné živé muzeum lidového
umění, v jakýsi písňový a taneční skansen. Avšak tyto závěry by dnes
byly příliš ukvapené, apriorní... Není ovšem vyloučeno, že letošní Strážnici
bude ledacos vytykáno. Zejména, že se soubory snažily daleko méně než
v letech minulých folklórními prostředky vyjadřovat novou skutečnost.
Ale tato kritika by mířila na špatnou adresu. Je totiž třeba dobře uvážit,
do jaké míry mohou vůbec soubory lidových písní a tanců prostředky, které
mají k dispozici, tedy prostředky folklórními, reagovat na socialistický
život našeho století. A je třeba se zeptat, zda nechceme od folkloristických
souborů, aby zaplnily mezeru po zaniklých revolučních agitačních skupinách,
které jsme měli za první republiky a v prvních letech po roce 1945...,
zda nechceme, aby suplovaly svými točenými, sousedskými, verbuňky a dožínkami,
třebas i aktualizovanými, moderní socialistickou tvorbu éry sputniků a
atomové energie" (Kultura, Praha, 2. července). Týž autor v roce
1960 opět ve stejném smyslu pochybuje nad tím, zda je možné vyjadřovat
současný život "jen a jen v krojích a s valaškami... Je
jistě v pořádku, když se naše soubory pokoušejí hledat v tradičním
folklóru prostředky, kterými by mohly promlouvat k nové skutečnosti.
Ale to je něco docela jiného, než horkou jehlou přešívat starý folklór
podle aktuálnějšího střihu... Lid například nikdy neprovozoval takové
polopatistické balety o vilných drábech a verbířích, kterým pak dal na
pamětnou za zpěvu českého překladu německé písně o Florianu Geyerovi."
... Bude-li "Strážnice... festivalem našeho hudebního a tanečního
folklóru, bude zasvěcena krásnému, pokrokovému, inspirujícímu odkazu naši
minulosti. A to není málo" (Kultura, Praha, 21. července).
Můžeme přeskočit shodné stanovisko tohoto
autora i v dalších letech a uvedeme už jen úvahu z roku 1963.
29
"Když nahlédneme do programu letošní Strážnice, dočteme
se, že Strážnice se snaží o spojení nepřeberného bohatství lidové kultury
s novou tvorbou, navazující na současné problémy ze života socialistické
společnosti... " Když se však zamyslíme nad všemi pěti amatérskými pořady
letošní Strážnice, poznáme, že slova citovaná z programového prohlášení
jsou řečena do větru. Je to spíš zbožné, ale marné přání než reálný požadavek.
v letošní Strážnici aby člověk novou tvorbu hledal s lucernou...
Letošní Strážnice varuje... Varuje před přeceňováním folklóru, před přeceňováním
jeho nosnosti v kontextu současného umění... Varuje před přeceňováním
amatérských souborů lidových písní a tanců, jejich úlohy ve vývoji našeho
současného umění. A hlavně varuje před oním teoreticky nepodloženým nemarxistickým,
třebas politicky líbivým sněním o rozvíjení folklóru v jakési nové,
socialistické umění, které by cimbálem hovořilo o brigádách socialistické
práce a sedláckou by vyjadřovalo pocity mladých lidí narozených sice pod
hrozbou atomové bomby, ale vyrůstajících s velkolepými perspektivami
dobytí kosmu" (Taneční listy, 1961, str. 97 n).
V podobném smyslu psali ovšem současně
s V. Stanovským také jiní autoři: Při navazování na folklór "ide
o problém značne složitý, pritom však velmi závažný, kde možno často narobiť
viac škôd ako užitku. Jedno sa tu však prejavilo úplne otvorene: že umelecká
hodnota novej tvorby je priamo závislá od profesionálnej úrovne jej autorov
a že v susedstve vykrištalizovaného bohatstva tradičného folklóru
akýkoľvek menej vydarený pokus o úpravy, štylizáciu či o novú tvorbu sa
mine účinkom, i keby bol dobre myslený, a i keby si bral za východiska
i tú najaktuálnějšiu tematiku. Podstata neúspechu tkvie v tom, že
súbory samé, aj ídeowe vyspelé; nevedia si rady s libretom, s technikou
a réžiou nových těm, ktoré sa temer výlučne spracúvajú choreograficky,
herecky, či pantomimicky... Pretože ide a tvorbu novú, umelú, treba k nej
už skutečne umelecké cítenie a invenciu, v neposlednom rade i odborné
školenie. Aj tu už nemôžu stačit amatérske znalosti, tu sa už nemožno
[/] spoliehať na spontánnosť súborov: treba si uvedomiť, že nová tvorba
bude mať len vtedy úplný politický a spoločenský dosah, ak bude presvedčivá
- čo nemožno inak len vysokou umeleckou úrovňou... Okrem toho bysme si
mali tiež uvedomiť, že pokrokovosť a ideovosť nespočíva len v aktuálnej
tematike, a vo veľkých koncepciach".10) "Tradičné folklórne
prejavy budú mať vždy svoj umelecký aj revolučný zmysel a odkaz. Treba
ich však chápat v historických súvislostiach. To neznamená konzervovať
a ukazovať ich v ustrnutej forme, ale rozhodne tiež nie bezducho
aplikovať na našu prítomnosť. Sme presvedčení, že revolučný odkaz a pokrokové
myšlienky tradičného folklóru vyniknú skôr bez nevhodnej aktualizácie"
(I. Mačák, Slovenská hudba 1960, str. 458.) "Ukázalo sa, že ... súbory,
ktoré sa špecializujú na tradičnú folklórnu tvorbu, môžu sa aktuálnějšie
zapájať do zvýrazňovania súčasných snáh."11)
Také při jiných příležitostech byly vyslovovány
podobné myšlenky: "Ukazuje sa, že ustálenými štylovými a žánrovými,
prostriedkami, ktoré si súbory vytvorili, nemožno súčasný námet úspešne
stvárniť... Stagnáciu štátnych súborov ľudových piesní a tancov nezapričiňuje
teda samotny folklór, ale spôsob jeho spracowania."12) "Jednostranné
zotrvávanie na tradičných, pohodlných formách a spôsoboch štylizácie folklóru
nie je v dôsledku ničím iným ako jeho vulgarizáciou."13)
Velmi podrobnou analýzu celkové situace
podal nedávno Ladislav Leng. O problematice, kterou jsme nadhodili několika
citáty, píše: "Na oblasť amatérského umenia sa v plnej miere
vzťahuje aj požiadavka súčasnosti a ideovosti. Ale azda na žiadnom inom
úseku sa neproklamovala a niekedy aj neprevádzala tak vulgárne ako v žánrových
vrstvách folklórnych. Na jednej strane sa tvrdilo, že tradičný folklór
je umením feudálnym a že teda nemá súčasnému socialistickému človeku čo
povedať, na druhej strane sa vyskytovali pokusy včleniť symboly socializmu
do vyhranených folklórnych foriem... Po vyslovení základnych a správných
úloh programu kultúrnej revolúcie na XI. sjazde KSČ a najmä
30
pri rozpracúvaní týchto úloh a prenášaní do hnutia amatérskej
umeleckej tvorivosti dochádzalo k nesprávnemu výkladu ideovosti a
súčasnosti umeleckých skladieb. Umeleckým druhom, ktoré nepřinášali tendenčne
novú tematiku, bol popieraný charakter ideove vhodných, progresívnych
a súčasných skladieb" (ibidem str. 178 n.) "Začalo se"
postupně dokazovat, že... v amatérských souborech se rozvinul folklór
nový, socialistický, s novou socialistickou tematikou, opravdu nové
socialistické umění. Bylo to velmi sugestivní, radostné a - naivní. Anežka
Gorlová začala skládat lidové písně podle starého folklóru, Hradišťan
za svou novou tvorbu dostal dokonce státní cenu. A pak přišlo rozčarování.
Ukázalo se, že do folklórní formy nelze libovolně nalévat nový obsah,
ukázalo se, že amatérské soubory nestačí na úkoly, které se jim ukládají,
ukázalo se, že ani profesionální tělesa většinou nevědí kudy kam... Čím
méně se folklór rozvíjí a předělává, tím se méně pokazí"14)...
"Hodnota folklóru utrpela vulgár nymi imitáciami autentických prameňov,
neinvenčnými štylizáciami, šablónovitými úpravami a nedostatočně tvorivým
spôsobom umeleckého stvárňovania, čomu spoločného menovateľa treba vidieť
v diletantizme, ktorému nechýba iba umelecká invencia, ale aj odborná
znalosť a remeslná technika15)... Väčšina prepisov a úprav predstavuje
nevydarené imitácie autentického folklóru, na druhej strane úpravy náročnejšie
prekomponované strácajú štylovú podmanivosť a s ňou spätú umeleckú
potenciu, pričom strácajú charakter nenáročných žánrov a nesplňajú ani
požiadavky náročných žánrov" (L. Leng, ibidem; str. 172).
Při hledání cest bylo ovšem provedeno nemálo
experimentů. Bylo dobré, že byly provedeny. Bylo nutné a je nutné experimentovat.
Často však nebylo lehké experi menty správně ohodnotit a nebude to lehké
ani do budoucna. (To je úděl každé kritiky současných projevů. Přecení
se malé zjevy a nedocení se zjevy velké. Historie nás o této skutečnosti
poučuje dostatečně. A mýlili se i velcí kritikové.) Vzpomínám na jedem
takový experiment, který provedl Zdeněk Kašpar se svou muzikou [/] v r.
1959. Porota si tehdy plně neuvědomila, že šlo jeno upřímnou snahu; o
nic víc. Byla si vědoma, že "vzniknuté dielo" malo, "vzhľadom
na skladobnú techniku, štýl resp. maniéry a vôbec výrazové prostriedky
bližšie k hudbe umelej ako folklórnej" a že se tak stalo "žánrovou
vrstvou umelej hudby.16) Oč dále je muzika Jasénky se svým uměním, hraje-li
tak, jak to odpovídá celkové úrovni jejich hráčů (úrovni technické i odborné)!
Porota, v níž nakonec převládl názor o "soudobé prokompono vanosti"
se tehdy značně mýlila.
Proti V. Stanovskému z roku 1959,
a tím i oproti jiným podobně soudícím autorům, napsal však tehdy ostrou
repliku Dušan Havlíček. Operuje v ní zvláště pojmem "staromilské
teorie" a vytýká Stanovskému, že přezíravě komentoval ze Strážnice
právě to, co je na slavnostech nejprogresívnější.17) Dušan Havlíček psal:
"Strážnice nikdy nebude muzeální rezervaci, ,skansenovského' typu,
jak to žádá V. Stanovský.18) Bude vždy průsečíkem zápasu našeho mládí
o nové, žánrové a stylově vyhraněné umění souborů lidových písní a tanců,
kam se budou jejich členové chodit i učit a studovat - ale to vše proto,
aby tím spíše dospěli k nové současné tvorbě v tomto žánru".
Se Stanovským polemizovala o rok později
také vědecká pracovnice ČSAV v Praze Hana Laudová (srov. Lidová tvořivost
1960, str. 282). Způsob tvorby souborů se Stanovského hledisku v masovém
měřítku již vymyká. Laudová považuje za tězké hodnotit současné umělecké
projevy. Nelze je vyřídit soudem o neorganickém pře šívání starého folklóru
podle aktuálního střihu.
Situaci našich souborů bylo by "třeba
důkladně prostudovat, pečlivě zjistit, proč je taková a střízlivě zvážit;
jaká by mohla a měla, být. Budou-li se místo toho lidé, kteří toto mají,
tak říkajíc, v popisu práce, nadále ujišťovat, že je všechno v pořádku
a že je třeba jenom ještě více a dále pokračovat ve vyjetých kolejích,
nebudou za pár let se Strážnicí žádné starosti. Nebude tam mít kdo vystupovat
a obecenstvo tam také nebude." Opět citujeme slova V. Stanovského
a sice z roku 1963 (Taneční listy, str. 98).
31
Otázku složení souborů nakousl již w roce 1955 Jiří Plachetka
v Rudém právu. Tehdy v souvislosti se Strážnickými slavnostmi
napsal: "Na Strážnici nebylo vesnických souborů. Ta, co se na strážnických
pódiích odehrává, je nadřené vystoupení městských souborů závodních klubů.
Chybí tu klenotnice, v níž by vystupovali vesničané, kteří tvoří
během svého vystoupení."19) O rok později nesouhlasí s tímto
názorem Miloš Novotný. Vytýká Plachetkovi, že prý popletl členům souborů
hlavy. "Nic nezastaví zdravý rozvoj umění lidu, který se dnes může
opřít o několik usnesení"... M. Novotný vytýká v témže článku
podobré stanovisko i Kultuře - Stanovskému - kde prý autor nesprávně navázal
na Plachetku.20) Stanovský však psal podobně i v roce 1957: "Obnovovatelé
folklóru nejsou většinou lidé z vesnic, kde folklór vznikal, ale
hlavně soubory závodních klubů a městská inteligence (Kultura, 4. července).
A Stanovský neústupně setrval na svém stanovisku i v minulém roce
(1963): "Hlavním nositelem folklóru se" v jisté době "staly
soubory. Nikoho tehdy nenapadlo, aby se nad tím důkladně zamyslel, nikoho
nenapadlo, že tento jev je dosti kuriózní, že folklór se z vesnice,
kde byl neoddělitelně spjat s každodenním životem vesnického kolektivu,
přestěhoval do závodních klubů,21) do škol, do osvětových besed, do rozhlasových
studií, že se stal ušlechtilou, nadšenou,22) ale nezávaznou kratochvílí
studentů a dělníků, maskovaných lidovým oděvem, nikoho neanapadlo, že
je přece jen povážlivé, když si někdo založí slováckou cimbálovou muziku
v Dolních Ředících u Pardubic a valašsky soubor v Řevnicích
u Prahy."
Vyrostla mnoho souborů, mnoho muzik, mnoho
tanečních kolektivů, které se snažily navazovat na folklór. Mnohé se však
omezily jen na šablonovité aranžmá, které brzy neuměly dále rozvíjet;
začaly se opakovat. To jistě byl velmi podstatný důvod k tomu, že
začali lidé postupně odpadávat. Zákonitě s tím je to totiž přestávalo
bavit. Tím horší bylo, když jeden soubor po druhém začal kopírovat i repertoár.
Nastávala tíha [/] folklóru. Šlo často jen o pozlátko, o nadřený program,
který jako celek nemusel sice působit zrovna špatně, při němž však lidé,
kteří "čísla" předváděli, často mnoha necítili, anebo nějaký
cit pouze předstírali. Jaký rozdíl proti lidovým interpretům! "Pro
ilustraci: Hradišťan a Strážničané velmi pěkně stylizují ve svych pořadech
kopaničářské písně a tance. A přece vystoupení autentických kopaničářů
ze Starého Hrozenkova bylo daleko lepší, sugestivnější, třebas hráli poněkud
falešně a choreografii neměli vůbec žádnou. Byl to totiž kus jejich života."23)
V jisté době mohli jsme se však setkat
s jinými názory, které byly sakrifikovány mnohými pracovníky Ústředních
domů lidové tvořivosti a odtud dále. Neupravený folklór, folklór bez aranžmá,
začal se nekompromisně podceňovat. Nesprávně. Přecenila se technická stránka,
a co je nejhorší, začalo se tu postupovat podle nejběžnějších norem. Neuvědomili
jsme si, že některá estetické prvky, jdoucí proti obecným tendencím umělé
kultury, mohou se stát natolik nosné, že mohou něco přinést i pro umělou
kulturu. Přitom městské soubory jezdily čerpat do vesnic. (Nepatrná část
městského folklóru, který navíc jen málo případech mohl být uměleckým
příkladem, je nemohla uživit.) Z vesnic si braly a vnějšími prostředky
začaly postupně více pronikat. Braly ovšem velmi často jen povrch. Nebylo
snadné vzít i kus srdce.
Zároveň v té době probíhal na naší
vesnici rozsáhlý přerod hospodářský, politický, společenský i kulturní.
Víme všichni, že to na vesnici bylo velmi složité. Lidi nebylo tehdy snadné
získat nejen do družstva, ale ani pro nějaké vystupování. To v té
době jen podporuje rozvoj městských souborů, které ukázaly, že jde dělat
i bez lidí z vesnice, že je možné dělat dokonce novou tvorbu se socialistickým
obsahem. A tuto tvorbu jsme chtěli vyvolat i na naší vesnici. Chtěli jsme
tehdy, aby se nám lid nadšeně rozezpíval o JZD. v době, kdy nálada
byla právě opačná.24) Mohu dnes uvést slova jednoho znamenitého zpěváka
a tanečníka: "Co bych já chodiu
32
zpívat. Mně sa chce spěš puakat." - Později pochopil,
stal se nadšeným propagátorem JZD a má velký vliv na lidi. Takový byl
život.
Značné změny, k nimž docházelo na
vesnici již dříve, ved1y postupně k zanikání starého způsobu života.
Mizel jeden svět a rodil se druhý. Život se stával barevnějším, složitějším.
v souvislosti s vyšším vzděláním začal se vesničan také odlišně
kulturně vyžívat než jak tomu bylo dříve a přistupoval jinak i k tradiční
folklórní tvorbě. Dochází tu k výměně např. hudebních a tanečních
žánrových druhů. "Pokial ide o hudbu funkčně spätú s tanečnou
kultúrou najširších vrstiev spoločenských más, tu dochádza k zmenám
a výmene žánrových druhov najlahšie. Prevážnú časť konzumentov tejto oblasti
tvorí mladá generácija, nezaťažená tradíciou, ale zároveň aj umelecky
menej skúsená a menej vzdelaná. Pociťujúc potrebu spoločenského tanca
a zábavy ... je ochotná osvojiť si ten žánrový druh, ktorý je najvhodnějším
rytmickometrickým nositeľom figúr módneho pohybového stereotypu. Sklon
týchto konzumentov k negácii všetkého zdanlivo prekonaného je rovnako
nebezpečný tak pre folklór a dychovú hudbu, ako aj pre súčasné obľúbené
a vládnúce žánrové vrstvy tanečnej hudby ... Vidiek ... sa o niekoľko
desaťročí vo vývoji oneskoroval, no v súčasnom období vyspelej a
čo do kvantity bohatej zdeľovacej techniky sa ticha rozdiely, ale zároveň
aj jednoznačná prevaha toho-ktorého žánrového druhu, zmenšujú (L. Leng.
ibidem, str. 168 n).
Někteří ze starší generace na venkově jsou
si ovšem již delší dobu dobře vědomi, že s celkovou změnou životního
stylu odplývá také mnoho cenného. Někteří jsou si dokonce velmi dobře
vědomi krásy a bohatosti tradičního umění. v roce 1963 mne dělník
(vzdělání, - měštanská škola, narozen ve Velké nad Veličkou) vyzývá, aby
se na Horňácku - v živé národopisné oblasti - sešla pracovní porada
a něco se dělalo s tím, aby stará kultura beze zbytku nemizela a
nezmizela: "Nedívám se na lidovou kulturu očima staromilce ani konzervativce.
Je však mým přáním, aby se pokračovalo. Ovšem [/] jinak než dosud. A to
je to, oč mi jde. Vždyť jak dnes není možné psát noviny staročeštinou,
tak není možné stát na místě ani v kultuře. Vývoj lidového myšlení
i kultury postupuje článkovitě jako řetěz. - Byla kultura našich předků
tak špatná, že by se v ní dnes nemohlo pokračovat? Je nutné moudře
navázat - s mravním fundamentem, ladně napojit na minulost, žádné
zbrklosti, aby stvořené při první koupeli nezemřelo. Až v létě přijedeš
do Velké, zajdeme spolu hore k Háju. Budeme pozorovat západ slunce.
Uvidíme Palavské vrchy Mikulovsko a vrátíme se až hodně do minula. Třeba
k roku 1245, k porážce krále Přemysla Otakara II. Listujme v mysli
dál. Povznesme se hodně vysoko. Tak, abychom viděli to jakési tajemno
Horňácka - Vojšice, Žauostiny, Bojišťa... Po tomto pohledu se i ty zadumáš
do sebe. Pomalu půjdeme domů. Klid. Jakmile ale uhodí zvon na věži, cosi
tě chytí u srdce. Smekneš, a byl-li jsi na pochybách, pak klekneš a budeš
mrtvé žádat o odpuštění. Vždyť to byli jejich žauosti a bojišta. A pamatovali
už dávno na nás, aby nám zanechali to nejkrásnější co měli, čím oplývalo
jejich srdce a duše. A co my? Stát nebo pokračovat? Nebo pokračovat v hnilobě
a zavolat nějaký soubor, abychom mu ve své lenosti dali vydělat? Vzpamatujme
se a třeba pomalu pokračujme v činnosti, aby náplň života byla radostná
a aby se v budoucnu naše pokolení mohlo směle ohlédnout po naší práci.
Tak jako my se rádi ohlížíme a radujeme se a děkujeme za to kulturní dědictví."25)
Bylo by ovšem chybou; kdybychom diskutovanou
novou tvorbu, navazující na tradiční folklór, omezovali pouze na soubory.
Bylo by přímo nesmyslné domnívat se, že v oblastech s živými
tradicemi se neobjeví nové písně. Ale nelze zapomínat, že část nové tvorby
byla i na venkově uměle vyvolána v souvislosti s hnutím LUT.
U nás se touto tematikou zabývala naposled Soňa Burlasová.26) Přesvědčivě
ukázala, že vedle tvorby prostých lidí (v níž se zcela zákonitě neobjevil
ve všech případech jen obsah podporující socialiamus), je tu ve značném
procentu zastoupena především tvorba místních intelektuálů -
33
zvláště učitelů: "Nová tvorba sa vyžadovala najmä pri
príležitosti súťaží a prehliadok LUT. Považovalo sa za nedostatok, ak
súbor nemal v programe pripravenom na prehliadku aj novú tvorbu,
nové piesne, ktoré by hovorily o dnešnom človeku, o jeho budovateľskom
úsilí, piesne, ktoré (by) presviedčaly dnešného rolníka o výhodách kolektívneho
hospodárenia ... Treba podchytiť každý, zo začiatku aj nesmelý a umelecky
slabý pokus ľudového umelca o vytvorenie novej piesne" (S. Burlasová,
ibidem, str. 9). Nejdůležitější funkce těchto výtvorů byla agitační. Jde
o aktuální útvary, říká Burlasová, které s pominutím podmínek ztrácejí
živnou půdu a buď podlehnou časem transformaci, anebo dojde v budoucnu
k eliminování této části tvorby (Ibidem, str. 65).
Soňa Burlasová nepovažuje při hodnocení
nově vznikající tvorby za směrodatnou příslušnost autora k různým
sociálním vrstvám a stačí prý jen to, když ve své tvorbě navazuje autor
na styl lidové písně. (Ibidem, str. 5 ad. a str. 64 n.) Je tu však jeden
vážný rozpor. Nový, kvalitativně jiný člověk tvoří stejnými prostředky
jako člověk minulosti.27) Tento rozpor bychom si dobře uvědomili
tehdy, kdyby např. současný profesionální básník nebo hudebník napodoboval
bezduše poezii či hudbu minulých století.28) Známe-li tento vztah
tvůrce napodo bujícího styl tradiční lidové písně, k svému výtvoru
a připočítáme-li k tomu náš vztah k tvůrci a jeho výtvoru, nutně
se nám při estetickém vnímání musí objevit tvůrce a jeho výtvor jako dva
protilehlé póly. To je, podle mého názoru, jeden z vážných důvodů,
proč současnou tvorbu prostých lidí (pro něž je v určitých prostředích
repertoár folklórního žánrového druhu ještě základním) vnímáme zcela jinak
než podobnou tvorbu intelektuálů. Od nich zcela přirozeně požadujeme jiný
tvůrčí přístup. Se stupňovaným vzděláním v určitých zeměpisných oblastech
a v určitých generacích narůstá tento rozpor také v širších
lidových vrstvách. O důležitosti prostředí, v němž nová tvorba (nevybočující
vcelku po formální stránce z žánrové vrstvy29) autentického
folklóru) vzniká, poučují nás zřetelně i tyto závěry: "Pri základnom
hudobnofolkloristickom výzkume, ktorý [/] sa uskutočňuje v rozličných
častiach Slovenska, stretli sme sa i s novou tvorbou na námety družstevného
života. v najväčšom množstve sa však vyskytovala práve na východnom
Slovensku. Táto časť republiky je "hospodársky pomerně nejzaostalejšia...
Čím menšia je zaangažovanost obyvateľstva na industrializácii a čím väčší
je podiel naturálneho hospodárstva, tym lepšie sú podmienky pre existenciu,
prípadne dožívanie tradičnej ľudovej kultúry" (S. Burlasová, ibidem,
str. 6)
Otázka procesu folklorizace,30) k níž
tato tematika vede, vymyká se již obsahu našeho článku a nebudeme se jí
zabývat. Snad se nám však podařilo alespoň naznačit, že novou tvorbu nelze
hodnotit nějakými jednostrannými hledisky, ani jen pozitivně nebo negativně
a že je ji třeba studovat. Vrátíme se opět k otázkám, které pálí
a bolí Strážnici. Podrobněji se teď budeme zabývat zvláště názory výrazného
loňského kritika strážnických slavností Milana Kuny. (Jeho dva příspěvky
jsme již citovali).
Milan Kuna např. říká, že soubory, které
se úzkostlivě drží folklóru, se rozpadají. Dostávají se prý do stále hlubšího
rozporu se společenským děním. Myslím však, že toto konstatování není
ve všech prostředích pravdivé. Uvádí-li Kuna v témže článku, že zaujal
můj nebo Križův projev, neděláme nic jiného, než že se snažíme zpívat
lidové písně svého kraje (popřípadě, že se snažíme tancovat) tak, jak
jsme se to kdysi v kraji naučili. Nejenže to tedy neděláme bez určité
znalosti, ale především to nechceme dělat bez prožitku, jehož prvním předpokladem
je niterný poměr k tomu, co děláme. v tom je, myslím, základ
každého tvůrčího přístupu v reprodukčním umění. Mnozí jednotlivci
a někde i celé soubory se tu však dostaly do situace, kdy něco pouze módně
předstíraly. Řada ze souborů navazujících na folklór se rozpadla právě
pro tento krátkodechý vztah k folklóru. Nic hrozného se však nestalo
a nic se dokonce nestane ani tehdy, odejdou-li i další, kteří nenalezli
k folklórním žánrům hluboký citový vztah. (Těm, kteří však k folklóru
dobrý vztah nalezli, neznechucujme jim ho neúměrným opakováním stejného
repertoáru.
34
I na jevišti, i v rozhlase, i v televizi. Ani
zdaleka jsme doposud neobjevili ve folklóru celou šíři, hloubku. i celou
krásu.) Nezpívejme, nehrajme a netančeme na obdiv obecenstvu bez přesvědčení,
že děláme dobrou věc. Najdou-li si někteří jiný druh kulturního vyžití,
k němuž budou pociťovat opravdový vztah, bude to pro folklór lepší.
Jen ať jejich vztah není zase jednostranný. Zaměření pouze na jeden žánrový
druh a nechápání žánrů jiných, nebo úplná antipatie k některému z nich,
jsou znakem příliš úzkého zaměření, ba řekl bych dokonce, že i malého
vzdělání.31)
Milan Kuna si však odporuje i s tezí,
že jen ty kolektivy, jež se už probojovaly k dokonalému a osobitému
jevištnímu zpracování lidového projevu a včas se přiklonily též k jiným
technikám, si uchovávají živý kontakt s dobou a veřejností. Odporuje
si zejména tím, že vyzvedává jako nejlepší pořad Strážnice 1963 pořad
Lid a krása, připravený Zdenkou Jelínkovou z Ústavu pro etnografii
a folkloristiku ČSAV v Brně. Kuna sám píše, že pořad nezaujal nějakou
atraktivní nebo velkolepou jevištní podívanou, ale skromností, projevem,
který nic nepředstírá, ktery naopak odhaluje skutečnou krásu lido vého
umění A Kuna také píše, že zklamaly soubory, jako Hradišťan, Soubor kpt.
Jaroše z Mělníka a dokonce i SĽUK. A ty přece patří k souborům,
které se včas probojovaly... atd. (Tvorbu Hradišťana uvádí ovšem Kuna
jako příklad tradicionálního přístupu k folklóru.32) Zůstávají
tu však ještě dva další jmenované soubory.) A hned na to Kuna píše, že
v pořadu Zbojnickým chodníčkem zaujala např. muzika Slávka Volavého.
Jak ji známe, je to však muzika hodně tradiční, hodně navazuje na umění
starých hudců, i když přirozeně stojí zvláště lidmi, kteří tuto hudbu
produkují a jejich přístupem k této hudbě, na zcela jiné základně.33)
Nesprávně Milan Kuna přistupuje též k otázce
životnosti folklóru. Tato životnost se rozhodně neprojevuje v současné
krizi některých souborů. s životností folklóru nelze rovněž zaměňovat
jistou historickou uzavřenost některých folklórních žánrů a podobně i
otázku mechanické tvorby podle žánrové vrstvy autentického folklóru. [/]
Také tezi o folklóru jako výhradně minulostní záležitosti (která v tomto
znění není ovšem zcela pravdivá, není pravdivá použitim slova výhradně)
nesprávně Kuna slučuje s otázkou životnosti folklóru. "Folklór
má svoje tísícročné dejiny. Velmi dôležity je ten fakt, že sa folklór
vyvijal organicky, postupne, v súlade s estetickým cítením a
vedomím prevažnej väčšiny spoločnosti, v súlade so životom a že sa
na jeho zdokonaľovaní a uchovávaní podielali najširšie spoločenské vrstvy,
ktoré si pre seba vytvorili umenie zrozumiteľné a funkčne účelné. v tomto
treba vidiet zdroj jeho umeleckej pôsobnosti, rozmanitosti a neprekonateľnej
životnosti"... (L. Leng, ibidem, str. 168). Celkom sa "zabúdalo,
že aj mnohé folklórne prejavy sú nositeľmi objektívnej krásy"34).
Budeme-li životnost folklóru chápat takto
a budeme-li navíc rozlišovat ještě dvě formy existence folklóru, jak to
razí západoněmecky hudební vědec W. Wiora35) a dnes i řada dalších autorů,
pak přijdeme k závěru, že tuto otázku není třeba řešit nějakou anketou.
I když M. Kuna je skeptický k výsledku podobné akce,36) při níž by
se sečetly hlasy pro a proti, ani prorocká slova těch, kteří jsou v umění
v čele - vládnou vytříbeným vkusem a kritickou prozíravostí - ji
nemohou zcela vyřešit. Lze na ni postupně odpovídat jen opravdovým studiem.
Jestliže se na folklór budeme dívat těmito hledisky, nemůže se nám pak
objevit jako protiklad k soudobému technickému pokroku.37) Kdybychom
postupovali podle tohoto zúženého hlediska důsledně, pak bychom asi byli
nuceni považovat za současnou kulturu pouze to, co vzniklo dnes nebo nanejvýš
včera. Je to jistě zřetel absurdní a směšný. Ovšem v oblasti folklóru
byl ještě nedávno oficiálně ražen. Teoreticky se takový postoj zdůvodňoval
např. i tezí, že folklór obráží historické skutečnosti. Vulgární chápání
této jinak správné teze vedlo k nepochopení folklóru jako uměleckého
odrazu. Ve folklóru, který je převážně (ne však výhradně) dědictvím minulosti,
nelze přece hledat popis konkrétních, aktuálních událostí. Folklór není
kronika.
Považuji za málo správnou i Kunovu formulaci,
že folklór sehrál kolem padesátých let dvojakou úlohu.
35
Souhlasil bych spíše s formulací, že s folklórem
byla tato dvojaká úloha neprozíravě sehrána. I tíhu folklóru zavinili
určití lidé a nikoli folklór samotný. Dále není jasné, co M. Kuna považuje
za konzervativní stránku ve vývoji dvojaké úlohy folklóru. Snad to, že
se neustále prosazovala jen a jen nová tematika? Velmi hrubé vulgarizace
dopouští se Kuna také svým závěrem, že estetické normy se koncem minulého
století formovaly pouze na lidové písni, lidovém tanci a lidových výšivkách.
Zmatená je také teze o obrodné funkci autentickým folklórem.
M. Kuna má ovšem plnou pravdu v tom,
že jen folklór nemůže být v druhé polovině dvacátého století samospasitelný:
"Folklór se může uplatnit pouze v takovém poměru k ostatním
druhům umění, který odpovídá současné chvíli jako kulturně sociologický
fakt a nikoli jen jako projev přání některých činitelů nebo institucí."
v tom je s Kunou možno plně souhlasit. A líbí se mi od Kuny
též závěr: skoncovat v programech s přehnaným patosem zvláště
v průvodním slově. Je třeba už říkat s Janáčkem, že pohádkám
o lidové písni je konec, že není správné přeceňovat, ani podceňovat, ale
poznat. Nic dnes již nepomohou vlastenecké řeči, čím bylo lidové umění,
ani obecné řeči o tom, že lidové umění je součástí našeho kulturního dědictví,
byť by to i byla sebevětší pravda. Stačí, abychom tyto věty řekli na nevhodném
místě a znějí jako nejobyčejnější fráze. Ba nejsou pravdivé ani formulace,
že "naše socialistická společnost na rozdíl od kapitalistické si
váží všech cenných plodů umělecké tvořivosti minulých generací - krásných
lidových písní" ... (z citovaného článku S. Havlíčka). Bylo by třeba
soudit případ od případu. I v kapitalistických zemích je. mnoha lidí,
kteří si váží všech plodů minulých generací, tedy i folklóru.38)
Ve svých článcích o Strážnici 1963 nadhodil
M. Kuna ještě i závažnou otázku koncepce Strážnických slavností. Nepovažuji
však jeho názory za zcela správné. Jsem toho mínění, že Strážnice by měla
začít více pracovat zejména s vesnickými soubory. Ovšem tam, kde
to jde, tj. přede vším v oblastech s živými tradicemi autentického
folklóru. Ale skutečně pracovat. Ukázali jsme si, že pro řadu městských
souborů to byla móda. Pro mnohé vesničany je to však dosud kus jejich
života a správným usměrněním, bez nějakých velkých a překotných hnutí,
se folklór může stát součástí života i pro příští generace. Bylo by ovšem
třeba jiného oficiálního tónu.39) Dnes je naše vesnice společensky již
značně konzolidovaná. Je možno a je na čase začít zde více s kulturou
pracovat. A právě tam, kde jsou k tomu předpoklady, tam by si Strážnice
měla vytvořit široký základ.
Bylo by však rozhodně nesprávné zamlčovat
ve Strážnici žánrové vrstvy, které na autenticky folklór navazují: stylizované,
imitované i prokomponované. Pódmínkou, aby se mohly všechny tyto útvary
ve Strážnici objevit, měla by být jen uměleckost jednotlivých vystoupení.
Široký rejstřík Strážnice měl by být důležitým rysem určujícím koncepci.40)
Nebylo by správné nadřazovat jen podle zdání nutnosti jednu žánrovou vrstvu
nad druhou. A bylo by třeba každé z nich dát tolik místa v programu,
kolik snese a kolik si zaslouží.41) Bylo by také, myslím, dobré žánrově
typizovat jednotlivé programy ve Strážnici. Vedle pořadů autentického
folklóru, vydělme jasně pořady útvarů stylizovaných, imitovaných a prokomponovaných.42)
Tak budeme moci obecenstvu i dobře poradit, aby se nehnalo za ubíjející
podívanou na všechny strážnické programy. Vždyť, jde-li kdo na dva filmy
denně, také ho to vždycky nebaví.43) A tím se nám podaří říci jasněji
též to, co je a co bude ve Strážnici k vidění a návštěvník nebude,
moci tak lehce odjíždět s pocitem zklamání. Tím totiž bude obecná
koncepce Strážnice určena na několik let. Rozhodně by do Strážnice neměli
však jezdit lidé, kteří nejsou na folklór zvědaví. Strážnice je folkloristickým
festivalem a jako takové je třeba Strážnické slavnosti vnímat. Lidé, kteří
o folklór nemají zájem a kteří by zde rádi viděli jiné druhy žánrů ("současnější"),
nemají ve Strážnici co hledat.
Strážnice potřebuje čas od času přibírat
do programo
36
vé komise nové členy, neopotřebované síly. (Tato poznámka
není ani v nejmenším namířena proti staré gardě. Nechci se tvářit
jako ten nejmoudřejší.) To je věc dobře známá i programové komisi samé.
Ono jde však velmi často o to, koho přibírat. O tuto práci se totiž lidé
nijak nederou. Je to práce nemálo zodpovědná, spojená často zvláště z hlediska
času s velkou obětavostí a někdy, bohužel, s hubeným výsledkem.
A do té se odborníci - mám tu na mysli zvláště národopisce - bez nichž
se to však v budoucnu neobejde, nehrnou 44)
Na přípravě programu podílí se dnes několik
typů pracovníků. Jsou to jednak lidé, kteří dovedou program zvládnout
více méně dobře sami. Jsou tu však i pracovníci, kteří mohou mít nápad
a dobrý nápad, ale nedovedou jej sami realizovat. Nedovedou například
populární - poutavou formou napsat průvodní slovo, nemají ponětí o režii
atd. Proto v některých programech se už delší dobu uplatňuje více
pracovníků (zejména odborník a režisér). Strážnická programová komise
by však v tomto ohledu měla postupovat ještě odvážněji. Od odborníků
by měla požadovat především náměty, hrubá libreta, nahozená průvodní slova
apod. Neměla by po nich chtít např. organizační zajištění programu. (Na
to totiž málokdo z nich přistoupí, protože by neplnil úkoly, které
musí plnit na svém pracovišti. Od čeho je tu však síť metodiků i některých
jiných pracovníků, např. v okresech? To by přece měla být vizitka
jejich celoroční práce. Oni by měl umět s plnou odpovědností zajistit
účast některých kolektivů, na něž by jim Strážnice dala požadavek. Je
to tak ideální či idealistické přání? - Znám ze zkušenosti, jak programovým
pracovníkům hoří týden a často dokonce i den, ne-li někdy, což je to nejhorší,
i přímo na programu hlava z toho, že některý soubor z těch a
těch důvodů nepřijede či nepřijel. Programový pracovník - odborník - měl
by být dále pouze spoluzodpovědný za výsledek programu, má-li k dispozici
režiséra, výtvarníka atd. A průvodní slovo mělo by procházet korekturou
odbornou i korekturou těch, kteří umějí populárně psát. Zkrátka a dobře,
Strážnice by měla počítat s typem několika pracovníků. I před vytvořením
"pouhé" teoretické skupiny by neměla zavírat oči. Jinak se bude
jen ochuzovat.
Při řešení otázky koncepce Strážnických
slavností měli bychom si, myslím, dobře již rozvážit zvláště aktualizaci
slavností. Folklór je především dědictvím minulých let. To, co se v něm
objevuje ze současné tematiky, je jen nepatrné procento. Bylo by nesprávné
nadřazovat je nad to ostatní. Taková snaha šla by proti jakékoli logice.
Aktualizujme, ale aktualizujme docentně, ne polopatisticky, jak tomu někdy
bylo. Vždyť taková aktualizace přinášela často opačné výsledky.
Koncepce Strážnice musí být jasná nikoliv
na jeden rok dopředu, ale na několik let. To jsem se snažil už naznačit.
A bylo by, podle mého soudu, správné nebát se v budoucích letech
i opakování téhož programu, po případě opakování programu nějak vylepšeného.
Vždyť divadelní představení se přece nehraje jednou, ale měsíce. Stane-li
se ze snahy o něco nového překotná honička, není to rozhodně zdravé. Přitom
každému programovému pracovníku i každému poučenému návštěvníkovi je dobře
známo, že materiá1 se už většinou jen dává do nového a nového rámce, že
jsme sice schopni přinášet další písně, ale méně již tance a téměř vůbec
ne další folklórní žánry. (Dosud bylo snad málo využito jen lidového divadla.
Srov. citovaný článek V. Stanovského z r. 1957.) Já se domnívám,
že by nebylo vůbec nic špatného - žádným prohřeškem proti umění - zopakovat
např. některé z minulých úspěšných nokturen. Naopak, Strážnice by
měla dobré věci takto podtrhávat, a to i jednotlivá čísla. Osobně se raději
častěji podívám několikrát na pěkně zatančený tanec od téhož souboru než
na jeho špatné zpracování jiným kolektivem. Novost ve Strážnici nemůže
byt chápána tak, že každý rok uvidíme něco úplně jiného. Není tomu tak
a reálný pohled ukazuje, že tomu jinak ani nemůže být. Ukazuje to jasně
minulých osmnáct ročníků. Z těchto všech důvodů bylo by bývalo prozřetelné
pečlivě archivovat nejen libreta a scénáře jednotlivých programů, ale
i podrobné cha
37
rakteristiky jednotlivých čísel, zvukové nahrávky alespoň
těch nejzajímavějších věcí - nejen nejkladnějších, ale také diskusních.45)
To vše by neobyčejně pomohlo hodnotit objektivně vývoj. A pomohlo by to
také programu při realizaci případné reprízy.
Nu a zbývá už jen několik závěrečných slov.
Tak jako otázku programové náplně Strážnických
slavností nevyřešily předcházející články, nevyřeší ji ani tento článek,
jestliže se nepřejde od popsaného papíru k realizaci některých podnětů.
Nepomohou plané disku[/]se. Jejích oplodňující význam může přinést až
plánovité praktické uskutečňování podnětných závěrů. Jsou však takové
závěry v tomto článku? Rozbor ještě dalších předcházejících ročníků
zpráv a recenzí a Strážnických slavnostech a každoroční rozbor kritik
budoucích slavností, který by již neměl chybět, přinese ještě další podněty.
Jsme zvědavi, jak se s těmito otázkami vypořádá vedení Strážnických
slavností a celá programová komise v příštích letech. Bude se opět
jen psát? Potom by ovšem kritika neměla cenu a vítězil by podobný pesimistický
názor, jaký je uveden na začátku tohoto článku.[/]
Článek Dušana Holého byl ve zkráceném znění
autorem přednesen na konferenci při slavnostech lidových písní a tanců
ve Strážnici 1964. Výňatky z ostatních diskusních příspěvků, jež
byly předneseny na konferenci zaměřené k problematice koncepce folkloristického
festivalu ve Strážnici, přineseme v druhém čísle Národopisných aktualit.
Poznámka redakce
38
Poznámky: 1)
Srov. L. Leng: Hudobný folklór a amatérská
umelecká tvorivosť, sborník k problematike súčasnej hudby, Bratislava
1963, str. 159. 2)
K takovému rozboru kritik jednotlivých
ročníků Strážnických slavností vyzývá článek v bratislavském Ľudu
ze 14. července 1963. K seriózní diskusi vyzývají naposled Taneční
listy 1963, str. 98. 3)
Nechceme-li vzpomínat na celou řadu nadšeně
psaných zpráv o Strážnici 1963, píše se např. v brněnské Lidové demokracii
z 9. července 1963, že v programu Strážnice 1963 bylo možno
sledovat pevnou koncepci: "Zvýšit uměleckou náročnost a odlišit tematický
záměr jednotlivých celků." Proti tomu vzpomeňme např. na články M.
Kuny (Rudé. právo, Praha, 10. července 1963, a Hudební rozhledy XVI, str.
692), který hovoří o neujasněné, tápající koncepci Strážnice 1963. Nebo
můžeme vzpomenout různého hodnocení i jednotlivých programů. Z minulých
let vybírám namátkou rok 1961, pořad "Veselá je dědina". Mladá
fronta ze 4. července 1963 uvádí, že "při hledání novější programové
náplně" podařilo se pokročit kupředu jen v pořadu "Veselá
je dědina". Naproti tomu v Lidové tvořivosti na str. 185 se
píše, že to byl pořad očekávaný "s velkými nadějemi, jehož umělecká
žeň na poli současné vesnické tematiky byla" však "velmi řiďoučká
. . ." A podobné protiřečící názory mohli bychom uvádět z každého
rozebíraného ročníku. Některé z nich také uvádíme. 4)
Jsou to často slova, která by zdánlivě
každý upřímně smýšlející občan našeho státu měl přijímat za slova pravdivá.
Tak např. D. Havlíček v Rudém právu z 24. července 1960 psal:
"Jak málo tu na strážnických pódiích stojí skutečny družstevník,
mládežnický soubor vesnický. A jak tu právě vesnického lidového umělce
často vyzdvihujeme jen jako ,původního' nositele folklóru." A dále:
Strážnickými slavnostmi by měla "myšlenka jednoty dělnické třídy,
družstevního rolnictva a pracující inteligence pronikat do všech důsledků".
Promítneme-li si však tato slova do dnešní situace, nelze nevidět, že
s koncepcí Strážnice se to od těch krátkých dob ukázalo složitější,
než jak to v roce 1960 autor myslel. 5)
Ibidem, str. 185. Příspěvky některých recenzentů
poukazovaly ovšem, jak uvidíme záhy, i na nutnost revize přísně současného
hlediska, které správně považovali za krátkodeché. 6)
Bylo by jistě nemálo pracné shromažďovat
je za několik let po jednotlivých časopisech. Naštěstí KSLU ve Strážnici
má vybudován archív těchto dokumentů, čímž velmi [/] usnadňuje situaci
tomu, kdo chce tento materiál studovat. 7)
S. Havlíček, O Strážnici a o folklóru vůbec,
Naše pravda, Gottwaldov, 20. června 1959. 8)
V podobném smyslu zní nepřeberná řada dalších
a dalších novinových článků. Ubývá jich ovšem s postupujícími ročníky
slavností. 9)
Těrchovská skupina uchvátila tehdy také
dirigenta souboru písní a tanců Lotyšské SSR Gunara Ordelovského. Srov.
Práci, Praha, 5. července 1959. 10)
O. Hrabalové v Ľudovej tvorivosti
1961, str. 44 n. Na tyto i některé starší její závěry i na podobné názory
jiných autorů navazuje v citovaném článku L. Leng, str. 179 ad. 11)
J. Mačák, Smena, Bratislava, 20. VII. 1960.
A podobně i jiní kritikové Strážnice. 12)
J. Duha, (tj. D. Havlíček), Na ústupe pred
dneškom, Rudé právo, 15. X. 1961; citovaná podle článku L. Lenga, str.
178. 13)
J. Hrušovanský, k otázke folklóru
v slovenskej hudbe, Slovenská hudba 1958, str. 235. 14)
V. Stanovský, Strážnické varování, Taneční
listy 1963, str. 97 n. 15)
L. Leng, ibidem, str. 178. Leng se těmito
otázkami podrobně zabývá ještě na str. 182 ad. Podobně píše v témže
sborníku také Š. Tóth, Niektoré choreografické a výrazové problémy súčasnej
tanečnej tvorby súborov ĽUT, str. 188 n. 16)
Ibidem, str. 172. - Pro úplnost srov. článek
v pražské Práci z 5. VII. 1959, rozhovor se Z. Kašparem. 17)
Strážnické poblouznění, Rudé právo, Praha,
10. července. Mimo jiné tu Havlíček velkými slovy hovoří též o příkladu
přerůstání tradic do dneška. Tímto příkladem míní pásmo souboru Břeclavan
Vitaj nám, Janíčku. Tu však jde pouze o jevištní ztvárnění myšlenky vzniklé
v souboru. v kraji z toho žádná tradice dosud není, a není
tomu tak ani u členů souboru. Podobných vulgarizaci o přežívání tradic
v tvorbě našich souborů dopustili se ovšem i další autoři. Někteří
rovněž při hodnocení tvorby Břeclavanu, a to zvláště v případě Tryzny
za padlého, rudoarmejce. 18)
Stanovský však nestaví tento názor tak
proklamativně. Srov. výše uvedené citáty. 19)
Cituji podle M. Novotného, Hovoříme o Strážnici
1956, Naše pravda, Gottwaldov, 20. července. 20)
Novotný píše: "Nositelem lidového
zpěvu, tance a hudby jsou . . . soubory. Ty rozšiřují mezi lid zpěvnost
a tanečnost, obohacují jeho život. Po této stránce je tedy naivní hledat
rozdíly mezi souborem vesnickým a souborem závodního klubu. Což i na vesnicích
nejsou závodní kluby? . . . Ve Velké nad Veličkou . . . a jinde jsou soubory
39
závodních klubů." Když však provedeme objektivní rozbor
např. toho, jak zpívá mladá generace ve Velké proti generaci starší a
staré, jeví se nám tento závěr jako značně idealizující. Srovnáváme-li
totiž se staršími, musíme kon statovat značný úpadek zpěvnosti. 21)
Někteří členové ovšem pocházeli z oblasti
s živými folklórními tradicemi a pro některé to nikdy nebyla móda.
Poněkud jinak vidí tuto situaci též L. Leng, ibidem, str. 159 ad. 22)
Stal se ovšem nadšenou zábavou často jen
nakrátko. Trvalého vztahu k němu mnoho lidí nenašlo. 23)
V. Stanovský, Taneční listy 1963, str.
98. - Lid také tuto naučenost dobře vycítí. Uvádím pro oživení jeden z mnoha
výroků lidového hudce z Horňácka - Jožky Kubíka o souborových muzikách
a o souborech. Předesílám, že jeho přirovnáními oplývající soudy jsou
sice vyjádřeny primitivně a jsou převážně humorné povahy, ale jsou vystižné,
jakoby šité na jednotlivé situace. O souboru Hradišťan vyprávěl: "Viděu
sem tých Hradiščanú. Chvílu sem sa dívau, a tož tancujú tajak dyž sa maué
děti hrajú na príkopě na hastrmánka-šprčka. Jeden skočí přes tú príkopu
a šeci ty ostatní za ním. A potom zas nazpátek." 24)
V té době se v naší vesnici rozklížily
také kolektivy, které byly schopny, a některé velmi dobře, předvádět autentický
folklór (ať už byly nazývány "krúžky", nebo "národopisné
skupiny"). A v té době bylo také nutno zdůvodnit jejich neúčast.
Hledala se k tomu jednostranně např. jen tato slova, slova, která
skutečnost značně zkreslovala: "Byly krúžky nositelem lidové tvořivosti,
když naturalisticky předváděly, jak se před sto lety tancovalo v hospodě,
jak se dělaly hody, svatba nebo odvody"...? (Z citovaného článku
M. Novotného.) 25)
Podobných dokladů bylo by možno uvést několik.
Tomuto z nich nelze jistě upřít bohatý citový vztah k lidové
kultuře i sečtelost, která z něj prozařuje. Opakuji, že jde o dělníka
z Velké, z generace dnešních šedesátníků. 26)
K problémom genézy, funkcie a štýlu ľudovej
piesne s družstevnou tematikou, SN 1964, str. 3-67. Této tematice
je věnována značná pozornost také v zahraničí (zvláště v SSSR,
v Bulharsku, v Jugoslávii i jinde. A hodně se o ní také diskutuje).
27)
Na tuto rozpornost poukazuje také J. Jančář
v předcházejícím příspěvku. 28)
Zcela něco jiného je využívání starých
tradic a také využívání folklóru. Srov. L. Leng, ibidem, str. 174 ad.
29)
Připomínám, že využívám terminologie L.
Lenga, ibidem, str. 168.[/] 30)
Viz o tom S. Burlasová, ibidem, str. 44-54.
31)
S tímto souvisí též otázka estetického
vnímání folklóru. O džezové hudbě, která jak známo silně navazovala na
folklórní tvorbu, víme, že ji není možno hodnotit hledisky symfonické
hudby. A podobně považujeme za zcela samozřejmé, že měřítky džezové hudby
nelze hodnotit hudbu symfonickou. Víme však totéž i o folklóru? A především
víme to o našem folklóru? 32)
Bylo by třeba vysvětlit, jak to Kuna myslí.
Na jedné straně vidíme soubor poctěný státní cenou za novou tvorbu a na
druhé straně se mu zde vytyká tradicionální přístup. 33)
Podobně je tomu i s ostatními příklady,
které Kuna uvádí. 34)
Ibidem, str. 179. - Můžeme v tomto
smyslu citovat i slova M. Kuny z článku v Hudebních rozhledech:
"To, že některé umělecké tvary překonávají věky, dokazuje jen jejich
velikost - hloubku a sílu všelidského humanistického ideálu, který i dnes
nám má co říci." Ale můžeme s plným souhlasem pokračovat i s další
citací: "Tato skutečnost nás však neopravňuje k disproporcionalitě
a nadřazenosti některých starších uměleckých oborů, jak tomu bylo - a
mnohde ještě je - právě s folklórem." 35)
Srov. alespoň recenzi v Hudobnovedných
štúdiách 1963, str. 212. - k takovému pohledu měl blízko i B. Václavek.
36)
Strážnice ovšem počítá již letos s anketou.
Její zaměření bude však jiné. 37)
Na tuto otázku narazily již některé starší
recenze Strážnice. Podobně ji vyřešil v současné době i film Moravská
Hellas, o němž v tomto čísle NA podrobně referuje. J. Tomeš. 38)
Vzpomeňme třeba na článek M. Šípa, Část
Ameriky, která zpívá, Rudé právo z 12. března 1964. 39)
V hnutí LUT došlo k určitým chybám.
Vyhodnoťme však celkovou situaci a přestaňme už s neoprávněným vysmíváním.
Folklór si ho nezasluhuje. Pouze řada lidí, kteří z něho škubali
a živili se bez nebezpečí výprasku. Existují-li ještě lidé, kteří se folklórem
živí, a přitom k němu nemají hlubšího vztahu, nedávejme jim možnost
vystupovat. Nedopouštějme už další profanaci. 40)
Na možnost soužití těchto různých žánrových
vrstev poukazuje ve vědecky fundované práci též L. Leng, ibidem, str.
168. K této úvaze spělo však i několik minulých článků o Strážnici.
Např. citovaná O. Hrabalové. Nebo srov. Kulturu ze 6. července 1961, rozhovor
V. Stanovského s J. Chlíbcem: "právě ten široký rejstřík různých
přístupů k folklóru považují za klad Strážnice", říká Chlíbec.
A podobné myšlenky prozařují i např. v článcích Kunových
40
41)
Správně píše M. Kuna, že dávat přednost
mnohosti před úrovní je zbytečné a bezcenné. 42)
Nepokoušejme se již o přestylizování tam,
kde se nám to těžko může podařit (vesnické kolektivy) a podobně nechtějme
po některých amatérských souborech a zvláště po souborech profesionálních
jen přesné kopie autentických lidových projevů. Sám se této otázky ještě
dotýkám v článku, věnovaném umění lidových hudců, který byl otištěn
v Kulturní tvorbě. 43)
Organizátoři slavností mi možná nebudou
za tuto radu moc vděční; taková rada může totiž budit zdání, že to kapse
Strážnických slavností neprospěje. Kdoví jestli by však navrhovaná jasná
typizace programů nepřitáhla ubylé návštěvníky? Jinak o pravdivosti této
rady svědčí příklad, který si vypůjčíme z divadla. Ředitel Shakespearova
divadla v Londýně připravil tři díly Shakespearova Jindřicha VI.
a připojil k nim Richarda III. Představení trvala [/] od 10.30 do
13.40, pak od 15.00 do 18.20 a konečně od 19.30 do 22.45 hodin. Na konci
byli diváci stejně vyčerpáni jako herci a už těžko rozeznávali kdo byl
na straně Yorku nebo Lancasteru . . . (Podle Kulturní tvorby z 9.
června 1964). 44)
Navíc je tomu tak i proto, že tato práce,
ve srovnání s výtvarníky, je ve Strážnici neúměrně málo honorovaná.
A ve Strážnici jde především o program, i když výtvarnou stránku přirozeně
nepodceňujeme. 45)
Důraz na fixaci materiálu, který produkovaly
soubory LUT a který se nepodaří dát jen tak lehce dohromady, klade správně
Mladá fronta z 9. října 1959. Měl mít pořádný archív i ÚDLT. Jak
by se dnes jinak argumentovalo. Byl by to zároveň též neobyčejný základ
pro vytvoření dějin našeho amatérského hnutí LUT, jak o tom píše L. Leng,
ibidem, str. 161.
41
DIE KRITIK, DIE FESTSPIELE VON STRÁŽNICE UND DIE FOLKLORISTEN
_ Zusammenfassung
Der Verfasser analysiert Rezensionen und Berichte betreffend die Strážnicer
Festspiele vom Jahre 1959 bis heute, also der vergangenen fünf Jahre.
Aus einer Reihe von Kritiken, doch vor allem an Hand der Entwicklung einzelner
Anschauungen kann man leicht ersehen, wie konfus, überstürzt im Urteil
und - dem allgemeinen Kurs entsprechend - gefallsüchtig sie sind. Die
Autoren der Rezensionen haben die Probleme meist nur vom Standpunkte der
Gegenwart, strengen Gleichzeitigkeit, ohne gebührende Berücksichtigung
der Möglichkeiten und Bedürfnisse der zukünftiger Entwicklung betrachtet,
vorgebracht und gelöst. Einige Autoren geben sich das Ansehen unbeirrbarer
Kenner, als ob nur sie modern wären und alle anderem unverbesserliche
Traditionalisten-Altertümler, kritiklose Bewunderer des Überlebten wären.
Manche Folkloristen, die dazu etwas zu bemerken gehabt hätten, blieben
abseits stehen. Ihre offiziell wenig bekannten Schlußfolgerungen wurden
nicht selten stillschweigend übergangen. Oft wurde nämlich ihr Standpunkt
fälschlicherweise als unrichtig, mit dem Modewort "altertümelnd"
bezeichnet.
Entsprechend der heutigen Situation empfiehlt
der Verfasser der Programmgestaltungskommision für die Strážnicer Festspiele,
vor allen Dingen mit den Dorfensembles zusammenzuarbeiten, allerdings
nur dort, wo es möglich ist, dh. in Gegenden, wo die authentische Folklore
weiterlebt. Es wäre jedoch falsch, diejenigen [/] Genreschichten in Strážnice
zu verschweigen, die sich an die authentische Folklore anschließen: die
stilisierten, imitierten und durchkomponierten Schichten. Bedingung fürs
Erscheinen aller dieser Gebilde in Strážnice sollte lediglich der künstlerische
Maßstab sein. Eine breite Skala von Strážnice sollte das wichtige Merkmal
sein, das die Konzeption bestimmen würde. Es wäre unangebracht, lediglich
dem Anschein nach eine Genreschicht der anderen überzuordnen. Und einer
jeden davon sollte man soviel Raum im Programm reservieren, was sie verträgt
und verdient. Es wäre auch gut, die einzelnen Programmnummern in Strážnice
genremäßig zu typisieren. Neben den der authentischen Folklore gewidmeten
Programmpunkten sollte man die Nummern stilisierter, imitierter und durchkomponierter
Gebilde klar abgrenzen.
Bei der Lösung der Frage einer Konzeption
der Festspiele von Strážnice weist der Verfasser auf die Aktualisierung
der Feste hin. Die Volkskunst ist vor allem das Erbe der vergangenen Jahre.
Die Erscheinungen de.r gegenwärtigen Thematik bilden darin nur einen Bruchteil
und es wäre falsch; sie den anderen überzuordnen. Derartige Bestrebungen
widersprächen jeder Logik. Wir aktualisieren, doch in einer dezenten Weise,
nicht in einer primitiven, wie es manchmal der Fall war. Solche Aktualisierung
hat oft gegenteilige Resultate.
Übersetzt von Rudolf Merta
42
ZPRÁVY
Německá
antologie českých pohádek [obsah]
Ačkoliv české pohádkoslovné bádání, zejména práce Jiřího
Polívky, Václava Tilla a sbírky J. Š. Kubína, mají namnoze světový význam
a sama česká pohádková tradice, ležící na křižovatce vlivů západních a
východních, má v evropském pohádkovém podání postavení klíčové, zůstaly
naše pohádky i naše odborné bádání pro cizinu až na výjimku bílými místy.
Vinu na tom očividně měly překážky jazykové; čeština je většinou i zahraničním
odborníkům nepřístupná.
Tuto mezeru do jisté míry překlenuje německá
antologie českých pohádek, vyšla pod názvem "Tschechische Volksmärchen"
(Rütten a Loening, Berlin, 1961, str. 592). Již předtím se objevily v této
berlínské ediční řadě pohádky německé a maďarské. Pořadatel českého svazku
Jaromír Jech vybral celkem 67 čísel od pohádek zvířecích až po novelistické
a anekdotické. Čerpal hlavně ze starších sbírek, čímž jeho výběr dává
i jisty průřez dějinami našeho sběratelství, ale včlenil do antologie
i několik látek ze současných rukopisných zápisů, aby jimi dokumentoval
dnešní stav naší pohádkové tradice. Zdá se, že příliš rozsáhle čerpal
z Erbena a Němcové; zařadil z nich více než třetinu čísel. Jde
zajisté a sbírky klasické, avšak oba tito autoři přece jen své pohádky
literárně stylizovali, takže neposkytnou zahraničnímu zájemci obraz autentické
podoby české pohádky. Sporné je i zařazení několika látek vysloveně pověsťových,
nepohádkových.
Antologii vybavil pořadatel důkladným odborným
aparátem: doslovem, poznámkami k jednotlivým číslům (odkazuje v nich
na mezinárodní katalog pohádkových syžetů od Aarna a Thompsona, na Boltovy
a Polívkovy komentáře k pohádkám bratří Grimmů, na katalogy sousedních
slovanských národů, a pokouší se i o stručnou charakteristiku jednotlivých
látek). Nicméně zahraniční badatel bude postrádat výběrovou bibliografii
českých pohádkových sbírek a jistě by mu posloužil i soupis dřívějšíčh
cizojazyčných edicí českyýh pohádek. Obšírný doslov, rozptylující se místy
v detailních digre[/]sích, má čtenáři přiblížit vývoj českého sběratelství
i bádání nad pohádkami, seznámit s typickými představiteli české
pohádkové tradice, objasnit národní specifiku českych pohádek i nastínit
dnešní stav podání. Autor se většinou opírá a danou literaturu, a přínosné
jsou zejména některé výklady tykající se pohádkových dokladů v našich
starších literárních pramenech. O. Sirovátka
Dvě jánošíkovské publikace [obsah]
Dvěstěpadesátého vyročí smrti zbojnického hrdiny Juraja
Jánošíka si připomněli na Slovensku dvěma jubilejními antologiemi určenými
pro širší kruh čtenářů. První z nich sestavil Jiří Horák a dal jí
název "Bolo nás jedenásť" (Zbojnické piesne. Mladé letá, Bratislava
1963, str. 45, váz. 8,50 Kčs.) Antologie míří k dětskému čtenáři
a tomuto poslání je podřízena její podoba. Těžiště je ve zbojnických písních,
popěvcích a baladách. Horák jim předeslal ještě řadu písní z prostředí
pastýřského a písní, jež vykreslují životní poměry na slovenském venkově
v 17. a 18. století; tím chtěl osvětlit, z jaké půdy a z jakých
souvislostí se rodilo zbojnictví na Slovensku. Horák citlivě zkomponoval
jednotlivé ukázky v ucelené pásmo, které se čte téměř jako jednotlivá
veršovaná povídka o životě a zápase zbojnických družin a hrdinů. Texty
pocházejí z největší části ze středního Slovenska, takže jejich jazyk
je blízký hovorové slovenštině a přístupný mladému čtenáři; provenienci
ukázek pořadatel neudává. v předmluvě Horák kreslí život na salaších,
sociální poměry poddanského Slovenska a vznik a obsah zbojnictví. Protože
vychází téměř výlučně z lidové poezie zbojnické a nekonfrontuje ji
s údaji historickými, vychází mu obraz zbojnictví pochopitelně trochu
idealizovaný. v doslovu ještě pořadatel stručně mluví o sběratelství
lidových písní na Slovensku a o jeho významu v slovenském národním
a literárním životě. Ilustrace Ernesta Zmetáka napomáhají vytvořit z této
publikace sličnou popularizační knížku.
Náročnější úkol si uložil Andrej Melicherčík,
jenž se už delší dobu zabývá studiem zbojnických a zejména
43
jánošíkovských tradic na Slovensku. Jádro jeho antologie
"Jánošík, junošík" (Juraj Jánošík v ľudových piesňach a
povestiach. Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava 1963,
str. 225, váz. 20 Kčs) tvoří prozaické pověsti o Jánošíkovi z různých
oblastí Slovenska; k nim Melicherčík připojil ještě pověsti a písně
z jiných národních oblastí, kde žila jánošíkovská tradice, - z Moravy,
Slezska a Polska. Do antologie zařadil také řadu slovenských zbojnických
písní, ovšem jen jako doplněk, aby dokreslily a podtrhly prozaickou tradici
pověstovou. Osnovou uspořádání je biografie Jánošíkova, takže kniha dává
vlastně její básnický průmět. Ukázky čerpal Melicherčík z nejrůznějších
pramenů, hlavně rukopisných, a přináší mnohé nové objevné skladby. Zaměření
publikace není přísně odborné a proto Melicherčík texty jazykově a stylisticky
upravil, aby lépe vyhověly čtenářskému poslání, cizojazyčné ukázky (české
a polské) přeložil do slovenštiny. v edičním komentáři udává prameny
a provenienci jednotlivých čísel a povšechně je charakterizuje, zříká
se však podrobné analýzy, srovnání a soupisu variant. v doslovu ("Juraj
Jánošík podľa historických dokladů a v ľudovej poetickej tvorbe")
Melicherčík osvětluje historické podmínky vzniku zbojnictví na Slovensku,
podává nástin života a zbojnické činnosti Jánošíkovy a posléze zevrubně
interpretuje pověsťovou a písňovou tradici jánošíkovskou. Některé vývody
- např. o postavě zbojníka a jmenovitě Jánošíka v slovenském folklóru,
nebo o vztahu jánošíkovské tradice slovenské k zbojnické tradici
jiných národů na území Karpat - dávají cenné podněty k řešení klíčových
odborných otázek. Melicherčíkova publikace vyšla v reprezentativní
úpravě s barevnými ilustracemi Jána Lebiše. Není však pouhým pietním
činem k jánošíkovskému jubileu, nýbrž skutečným přínosem pro folkloristické
hádání i dalším krokem od starších Melicherčíkových prací věnovaných jánošíkovské
tradici. O. Sirovátka
Cvetana Romanska: Slavjanski
folklor. Očerci i obrazci. [obsah]
Nauka i izkustvo, Sofija 1963, 259 str.
Kniha je určena jako vysokoškolská
příručka chrestomatie pro studenty slovanské filologie. Autorka vychází
z bohatého materiálu jak starších sbírek, tak i nejnovějších čítanek
i kritických vydání v jednotlivých slovanských státech a vybírá z nich
ukázky příslušných žánrů.
V prvním oddílu (9-170) je zpracován písňový
folklór od obřadových písní kalendářních a rodinných přes legendy, lidové
balady, písně ze života, pracovní, řeme[/]slnické, sociální, až po hrdinskou
epiku, historické, hajducké, zbojnické a dělnické písně, častušky a písně
osvobozeneckých bojů z druhé světové války. Druhý oddíl (171-220)
obsahuje lidovou prózu, tj. pohádky, zvířecí epos a bajky, fantastické
pohádky, vypravování ze života, anekdoty, historické pověsti a legendy.
Jako poslední kapitolu obsahuje tento oddíl charakteristiku druhů současné
lidové prózy u Slovanů. Třetí oddíl (221-244) je věnován drobným folklórním
druhů: přísloví, pořekadlu, hádance a zaříkání. v posledním oddílu
(245-258) jsou poznámky o lidovém divadle a dramatice. Každý oddíl je
rozdělen na uvedené kapitoly, v nichž se nejdříve stručně charakterizuje
příslušný folklórní žánr a sledují shody a odchylky u jednotlivých slovanských
národů, a po uvedení, bohaté bibliografie se citují v originále ukázky.
Největší práci věnovala autorka úvodním
charakteristikám. Proniká zde jasný srovnávací zřetel a snaha o stručnost
a výstižnost. Některé úvody jsou ovšem obsahově poněkud nevyvážené; tak
je např. velmi detailně a podle národní specifikace sledována obřadní
poezie kalendářní, bylina a jiné žánry, zatímco třeba svatba se probírá
jako celek, který ani není rozlišen jinak velmi pečlivým citováním původních
názvů jednotlivých druhů a žánrů ve slovanských jazycích. Zřetel k originálům
se projevuje dokonce i v úvodních poznámkách k některým ukázkám,
jež jsou např. u slovenského obřadového folklóru citovány ve slovenštině
(s. 26). Dr. Romanská velmi dobře užila svých osobních známostí mezi slovanskými
folkloristy (z čs. pracovníků jsou z brněnských pracovišť citováni
Fojtík, Sirovátka a Frolec), kteří jí byli stálou pramennou oporou. Kladem
práce je výběr takových ukázek, které se neorientovaly výhradně na materiály
z tradičních klasických sbírek, ale i na současný sběr z folkloristicky
živých prostředí (z našich např. Slovácko, Valašsko, s. 220, 294 aj.),
i když právě tyto ukázky mohly být syžetově typičtější. Některé folklórní
žánry sleduje autorka v souvislosti s uměleckou literaturou
a zlidovělou tvorbou, což přispívá k ucelenému pohledu na úlohu folklóru
v příslušné národní literatuře.
Při rozsáhlé a vlastně průkopnické práci
C. Romanské je celkem přirozené, že se do chrestomatie vloudily některé
nemilé nedostatky, jako je např. opomenutí názvu a bibliografického údaje
sbírky Smila Flašky (s. 224) nebo publikování písně Letěla divoká husička
(s. 68) jako dokladu pracovně řemeslnického žánru, tvrzení, že skazy jsou
dělnické písně a vypravování (s. 143) nebo
uvádění příkladů lidových kalamburů (proč pan farář koňům viky dal - vykydal,
s. 233), které jsou snad
44
spíše speciální filologickou hříčkou než nutnou součástí
této obsažné a podnětné chrestomatie. Bylo by také žádoucí objasnění,
proč se mezi sociálními třídními písněmi probírají hajducké a zbojnické
(s. 70), když je jim věnována dále celá samostatná kapitola.
Na základě autorčiny práce vzniká přirozeně
řada námětů k případnému dalšímu řešení. Bylo by např. možné doplnit
písňové texty notací podle sbírek nebo záznamů, z nichž byly čerpány;
bylo by možné uplatnit i větší komparační zřetel přímo v publikovaných
ukázkách, zvláště pokud jde o syžetové varianty s typickým národním
koloritem. Lze také uvažovat o samotném výběru ukázek: zda mají být uvedeny
jen typické za všechny ostatní národy, nebo zda by nebylo vhodnější uvádět
vždy při každém žánru, rozšířeném u všech Slovanů, ukázky ze všech slovanských
lidových slovesností s příslušnou charakteristikou výskytu. v úvodech
by se třeba mohla věnovat i větší pozornost historickému vývoji jednotlivých
žánrů s přihlédnutím k jejich současnému stavu, aby bylo zřejmé,
které folklórní druhy a žánry jsou dodnes příznačné pra jednotlivé slovanské
národy. Snad by nebylo na škodu připojit stručný nástin vývoje slovanské
folkloristiky, která tak výrazně přispěla v jistých obdobích k uplatnění
některých vědeckých škol v evropském měřítku a případné bibliografické
poznámky o pracích i neslovanských badatelů, kteří věnovali pozornost
slovanskému folklóru (jsou uvedeny v podstatě jen práce německých
vědců). Rozhodně by neměly chybět rejstříky jak ukázek, tak i pramenů
v abecedním nebo teritoriálním rozdělení, vyprávěčů, sběratelů apod.
Uvedené diskusní náměty přirozeně nechtějí
snížit velký význam a cenu práce C. Romanské, která ve své publikaci položila
základ k dalším podobným pracím a především bibliografickými pečlivě
zredigovanými přehledy přispěla k obecné orientovanosti jak posluchačů
vysokých škol, tak i všech, kteří pracují v oblasti slovanského folklóru.
B. Beneš
Radoslav Večerka: Slovanské počátky
české knižní vzdělanosti [obsah]
SNP Praha 1963, 110 str., 19 fotografií, ruské resumé
V řadě publikací, jejichž cílem bylo nové
objasnění nebo shrnutí znalostí o Velké Moravě, zaujímá Večerkova studie
zcela specifické místo. Její cena je především v úplnosti poznatků,
které předkládá hutnou a přitom přehlednou formou, přičemž zpřístupňuje
řadu pramenů, které jsou mnohdy zasunuté v různých časopisech a málo
[/] dostupné. Publikace podává jednak celkový přehled historicky (9-17
velkomoravské období, 18-29 české období 10.-11. století, 29-31 období
karolinské-emauzské), jednak podle stejné periodizace charakteristiku
literární tvorby (32-66) a konečně ráz jazyka a vliv staraslověnštiny
na spisovnou češtinu (67-94). Je doplněna rejstříky (osobní, věcný a vykládaných
slov), ruským resumé a obrazovými. přílohami.
Večerkův výklad není zaměřen jako specializovaná
studie úzce odborného rázu, ale spíše jako shrnutí a zpřesnění všech názorů,
které existují v oblasti bádání o velkomoravském a vůbec staroslověnském
období naší historie. Toto shrnutí nemá ovšem jen ráz popularizační, ale
začasté i přehodnocující, neboť v některých otázkách nebylo dosud
jasného marxistického stanoviska. I když práce vychází z potřeby
vysokoškolského slavistického studia; lze ji s prospěchem doporučit
všude, kde chceme hovořit o velkomoravské kultuře a zvláště literatuře.
Do pravého světla staví všechny vývojové fáze staroslověnské kultury,
která se často spojovala jen s misí Konstantinovou a Metodějovou,
zatímco její pozdější projevy na českém území se odsouvaly do pozadí a
považovaly za epizodické. Večerka s prospěchem shrnuje jak výklad
zasvěceného historika, tak i filologa, čímž nabýváme uceleného pohledu,
který výhodně koresponduje s materiálem obsaženym ve Výboru z české
literatury od počátků po dobu Husovu (1957) a I. dílu akademických Dějin
české literatury (1959). Kladnou stránkou studie jsou bohaté bibliografické
odkazy, s nemístnou skromností nazývané základní literatura. Obsahují
jak starší práce, tak i nejnovější naše i zahraniční materiály, které
vhodně doplňují výklad. Večerka uvádí také citáty z popisovaných
literárních památek, jimiž přibližuje jejich sloh i celkové zaměření,
Těchto vyňatků mohlo být i více (nebo aspoň některá obsáhlejší regesta),
čímž by se usnadnila užití knihy např. pro školní potřebu všeobecně vzdělávacích
škol. Sem hledí i promyšleně vybrané fotografie.
Státní pedagogické nakladatelství sice
věnovalo publikaci vnější grafickou péči, ale ta divně kontrastuje s četnými
chybami jak v rejstříku vykládaných slov, tak i v resumé - a
převrátit obrázek vzhůru nohama (reprodukce Assemanova kodexu, č. 6),
na to už je potřeba hodně silného "tiskařského šotka"! Také
použití dvou různých druhů papíru v jednom výtisku nedělá nakladatelství
příliš dobrou pověst. Důležité však je, že obsa hová stránka publikace
nad těmito technickými nedostatky převažuje. B. Beneš
45
Beneš Method Kulda: Pohádky a pověsti
z Rožnovska [obsah]
K vydání připravil, předmluvu napsal a poznámkami a slovníčkem
opatřil Oldřich Sirovátka. Obálku, vazbu a výzdobu navrhla a graficky
upravila Lucie Weisbergrová.
Lidové umění slovesné řada A, sv. 14, klasických
sbírek českého folklóru sv. 2. SNKLU Praha 1963, 550 str.
Sbírka Státního nakladatelství krásné literatury
a umění Lidové umění slovesné obsáhla za 10 let své existence nejrůznější
edice jak klasických sbírek (řada A, 14 sv. - Dobšinský, Erben, Kubín,
Karadžić, Grimmové . . .), tak i četné publikace sběrů našich i zahraničních
(řada B, prozatím 7 sv., Jech, Kalyn, Bureš . . .). Posledním 14., a lze
říci i metodicky nejdůslednějším ve své řadě, je třetí úplné vydání sbírky
Beneše Methoda Kuldy z Rožnovska.
Vydavatel Oldřich Sirovátka má již v ediční
činnosti moravské lidové slovesnosti dobré jméno. Nehledě na přípravu
různých materiálů - pro populární soubory, určené dětem i dospělým (spolu
s K. Fojtíkem Veselosti nikdy dosti, Na Veveří devět věží, Kdo nevěří,
ať tam běží . . .), uspořádal sbírku Pohádky z Moravy (SNKLHU Praha
1959), kde si ověřil vydavatelské zásady plně uplatněné při přípravě Kuldovy
sbírky. K nim patří především základní požadavek neomezovat se při
reedici pouze na předchozí vydání, ale srovnávat publikaci s prameny,
s nimiž pracoval sám sběratel. Tak se ukázala např. často vytýkaná
religióznost Kuldových sbírek jako dodatečná, někdy dokonce i materiálu
odporující úprava (Sirovátkova předmluva s. 15 a 17). Kromě toho bylo
možné srovnáním s původními záznamy Kuldovými - jejich 74 archů se
zachovalo v pozůstalosti uložené v ivančickém muzeu - proniknout
do charakteru dalších úprav a zásahů, které Kulda prováděl ve svých náčrtech
ze sběrů; dále bylo umožněno (na základě těchto srovnání) sledovat Kuldův
způsob práce s vyprávěči, pokud o něm nehovoří sám nebo jiné prameny.
To, vše Sirovátka shromáždil, opatřil podrobnou bibliografii a v obsažném
úvodu (5-25) přiblížil čtenáři. Ukazuje folklórní prostředí, kde Kulda
pracoval, seznamuje s jeho dopisovateli a zařazuje Kuldu do literárně
folkloristických souvislostí 2. poloviny 19. stol.
V dalším publikuje na základě 2. vydání
z r. 1874 sbírku Moravské národní pohádky a pověsti z okolí
Rožnovského (úvody s. 29-38, texty č. 1-124 s. 41-419), lidové povídky
ze sbírky Národní pověry a obyčeje [/] v okolí Rožnovském na Moravě (č.
125-166, s. 423-461) a nově dodává lidové povídky z Kuldovy rukopisné
sbírky z Rožnovska (č. 167-192, s. 465-524). Uzavírá vydavatelskými
poznámkami (527-530) a publikuje obsáhlý srovnávací aparát (531-540),
seznam vyprávěčů a bibliografii samostatných knižních vydání pohádek a
pověstí z Rožnovska (541-542). Připojený slovníček (543546) objasňuje
některé méně známé dialektismy.
Základním přínosem nové edice je tedy umožnění
širokého průhledu do Kuldovy sběratelské metody a samostatné nové publikování
materiálů z pozůstalosti. Tím Sirovátka rozšířil okruh našich znalostí
tradičního folklórů na Valašsku a zároveň provedl jistou korekturu obsahu
Kuldovy sbírky, která je prakticky dodnes bohatě využívaným pramenem.
Druhým velkým kladem Sirovátkovy práce je uvedení srovnávacích poznámek
na základě indexů Aarne-Thompsona, Grimmů, Tilleho, Polívky a Bolte-Polívky,
Andrejeva a Krzyźanowského, jejichž prostřednictvím zařazuje pohádky a
další lidovou prózu do evropského kontextu a umožňuje tím orientaci dalších
pracovníků v tomto oboru. Říká-li v předmluvě "zatímco
pohádkářské dílo Erbenovo a Němcové naše věda už zařadila do vývoje českého
národopisu i literatury, Kuldova sbírka na zhodnocení teprve čeká"
(s. 23), pak vlastně už svou úvodní studií poskytl svod materiálu, dokumentaci
a bibliografii. To vše spolu s pečlivostí edice patří ke kladům Sirovátkovy
editorské činnosti.
Pročítáme-li publikované materiály, najdeme
v nich řadu syžetů nebo jen motivů, které jsou v tradici živé
dodnes. Patří sem především okruh pověrečných povídek o Kryštofce, o slibkách,
o čertovi, který sypal peníze do děravé střechy (s. 413, AaTh 1130+1180),
o způsobu dobývání pokladů apod., známých z repertoáru starší generace
kolem Velkých Karlovic, patří sem dále vypravování o zbojnících, která
najdeme např. ve farní kronice ve Velkých Karlovicích (jsou zde zapsána
se stejným záměrem, jak to dělal kněz Kulda); četné syžety nebo motivy
jsou ve vypravování boršického pohádkáře stařečka Hurába (ať už je slyšel
nebo sám četl - je to Ospalý Janek, s. 358, AaTh 1875+306, Pastýř, s.
369, AaTh 1535, O zakleté princezně s. 248 a 493, AaTh 307 a podobně).
Motiv syna řádných rodičů, který se stal zbojnickým, případně loupežnickým
hejtmanem (s. 222, AaTh 1525 A, D, P), dále sv. Anny, která odvádí dívku
za dobré skutky do nebe (s. 357), speciální trápení čertem (s. 412-13,
AaTh 795+1164) aj. najdeme v různých kramářských písních často ne
moravské provenience ze 17.-19. stol. Zajímavé jsou shody úvodní formule
"Za onoho času" v evangeliích, čtených před kázáním, s legendami
o Kristovi, které Kulda (ostatně nejen on)
46
shromáždil. Obřadovému folklóru se velmi blíží rétorická
oslovování fojta, slovesa na konci vět zase navozují styl pololidové prózy
atd. Zajímavým dílčím úkolem by bylo zjistit na základě úplné bibliografie
výborů a otisků Kuldových pohádek a pověstí frekvenci nejoblíbenějších
čísel (patří k nim nepochybně např. Sirotek v Radhošti), srovnat
ji s ukázkami ve školních čítankách, vysledovat paralelně současný
stav lidového vypravování na Valašsku a v přilehlých oblastech a
stanovit tak vliv Kuldovy sbírky (nebo naopak její širší zázemí) v lidovém
prostředí. Takové zjištění lidového repertoáru ve vztahu k publikované
sbírce by mělo nemalý význam. Druhým takovým námětem by mohlo být rozvedené
literárně historické a literárně vědné zhodnocení Kuldovy činnosti, k němuž
dává Sirovátka vlastní zpracovaný materiál.
Pohádky nepochybně zaujmou i širší čtenářskou
obec. Stejně jako Pohádky z Moravy (které jsou i pro malé čtenáře
poutavé právě svým nářečím), tak i přítomná sbírka znovu přiblíží dětskému
čtenáři pohádkový svět našich předků. K tomu adekvátně přispívá i
zajímavá výzdoba knihy, vycházející z motivů řekněme lidového pernikářství.
B. Beneš
Eva Kilianová-Oldřich
Sirovátka: Na Veveří devět věží [obsah]
Pověsti z Brněnska, KN-Brno 1962, 113 str.
Vydávání lidových pověsti v převyprávěné
formě je záslužným činem Krajského nakladatelství v Brně. Tato edice,
určená především pro dětské čtenáře, umožňuje v přístupné formě bližší
seznámení s tímto druhem lidové slovesnosti.
Knížka pověstí E. Kilianové a O. Sirovátky
vychází z folklórního bohatství města Brna a jeho blízkého okolí.
Autoři čerpali pověsti z pramenů tištěných i rukopisných; někdy upravují
předlohu jen v malé míře, jindy pověsti doplňují, obměňují, popřípadě
rozvíjejí zcela samostatně. Tento přístup k jednotlivým pověstem,
vyvolaný rozmanitou povahou pramenů, umožnil dát celé knize jednotný stylistický
ráz. Autoři zařadili do publikace jen pověsti vhodné pro dětské čtenáře
(Jak krejčík zabil draka, Brněnské kolo, O Zderadově sloupu; Šembera a
čert, Jak se Brno zachránilo od Švédů, Pandur Trenk, Jak Líšňáci chytali
Napoleona, Hrad Veveří, O ptáčníku Velenovi a knížeti Maxmiliánovi, Macocha,
Dračí jezdec Obešlík, Vodník z holštýnského potoka, Poklad na Čertově
hrádku, Divoženky, Jak přitáhli Prajzi do Klobouk, Švec Rak, Zkamenělé
stádo, O perkmonovi, O rohaté hraběnce, Zkamenělá kněžna, Jak přišly do
[/] Slavkova brambory, Heršpický čarostřelec, Potrestaný lakomec, O šitbořickém
sedlákovi, Jak sedláci potrestali pány). Význam publikace i pro odborné
pracovníky podtrhává studie O. Sirovátky "Brněnsko
a jeho pověsti", v níž autor charakterizuje pověsti z Brněnska
a vymezuje jejich místo mezi jinými oblastmi Československa. Ke knize
je připojena ediční poznámka a seznam hlavních pramenů pověstí z Brněnska.
Pověsti ilustroval velmi vtipně a působivě Alois Mikulka.
V. Frolec
Moravské pohádky,
[obsah]
KN-Brno 1963, 192 str.
Krajské nakladatelství v Brně vydalo
jako svou 208. publikaci výběr z moravských pohádek, který pořídili
Milena Balbinderová, Jiří Hek; Jaroslav Novák a Pavel Pešta. v ediční
poznámce uvádí J. Novák, že při výběru bylo respektováno znění prvních
knižních vydání, která byla srovnávána s nejnovějšími otisky pohádek.
Vzhledem k zaměření publikace pro dětské čtenáře provedli autoři
některé gramatické a lexikální zásahy v textu. Vedle Bartošových
pohádek přebírají autoři pohádky ze sbírek F. Bayera; F. Elpla, B. M.
Kuldy, J. St. Menšíka, M. Mikšíčka, F. A. Sedláčka a F. M. Vrány: Kromě
převzatých pohádek je v knize uvedeno několik parafrází (jejich autorem
je J. Novák). Kniha svým vhodným výběrem látek plně vyhovuje potřebám
dětské literatury. Ilustracemi doprovodila publikaci Květa Jadrníčková.
V. Frolec
Richard Jeřábek, Václav
Frolec, Dušan Holý: Podluží [obsah]
Kniha o lidovém umění, KN-Brno 1962, 194 str.
V roce 1962 vydalo Krajské nakladatelství
v Brně pozoruhodnou publikaci, nazvanou Podluží - kniha o lidovém
umění: Autory knihy jsou pracovníci Semináře pro etnografii a folkloristiku
filosofické fakulty J. E. Purkyně v Brně Richard Jeřábek, Václav
Frolec a Dušan Holý. Vycházejí ve svých statích z bohatého materiálu
získaného jednak vlastním sběrem, jednak studiem archívních a literárních
pramenů a jiných oborů (historie, archeologie apod). Nesnaží se pouze
a faktografický výčet folklórních nebo etnografických typičností a odlišností,
ale snaží se podat ucelený pohled na problematiku lidového umění na Podluží
a zařadit ji do zevrubných souvislostí společenskohistorických a věcných
(odborných). Toto metodické hledisko prostupuje všemi třemi statěmi a
vrcholí snahou ukázat, které jevy z tradičního lidového umění přežívají
do současnosti. Prospěšné je společenské zdůvodnění tohoto faktu. Kniha
je věnována pře
47
vážně - jak již sám podtitul naznačuje - problematice lidového
umění: lidovému umění výtvarnému, lidové slovesnosti, lidové písni, hudbě
a tanci. Na bohatém fotografickém a ukázkovém materiálu se dokumentují
typické projevy a znaky jednotlivých druhů lidového umění a hledají se
jejich historické kořeny. Je třeba ocenit, že se publikaci dostalo širšího
rámce, než jenom ryze odborného. Výběr faktů, jejich interpretace i svěží
jazyk zaručují, že se dostane i do rukou čtenářů-neodborníků. Navíc má
kniha svou vyspělou úpravou i ráz reprezentační, podtržený ještě dvěma
cizojazyčnými resumé. Národopisně dosud živé a bohaté Podluží, známé i
za hranicemi naší vlasti, právě publikaci takového druhu potřebovalo.
M. Šrámková
Ema Marková: Slovanské
čipky [obsah]
SVKL, Bratislava, 1962, 277 str., 266 černobílých i barevných
fotografií
Reprezentativně vypravená kniha Emy Markové
o vývoji lidového krajkářství na Slovensku je výsledkem mnohaletého podrobného
terénního výzkumu autorky a jejích technologických znalostí o krajce a
výšivce na Slovensku. Svou práci rozděluje do tří hlavních kapitol: O
dejinách čipky a čipkárstva, Technológia čipky a Regionálne typy slovenskej
čipky, z nichž dokonalý popis technologie a tvarosloví slovenské
krajky. tvoří nejvýznamnější část knihy, která přináší mnoho dokladů i
pro etnografické studium vývoje lidové kultury hmotné na Slovensku.
E. Marková se snaží sledovat vývoj krajkářství
v jednotlivých oblastech Slovenska od jeho vzniku do současnosti,
ale nepodařilo se jí přesněji je vymezit jako vlastní lidovou výrobu ve
formě práce pro vlastní potřebu a jako výrobu krajek za úplatu pro městského
spotřebitele. I když naznačuje, že krajkářství na Slovensku bylo podstatně
ovlivněno vývojem městské spotřeby a že právě možnost výdělku způsobila
v hornických oblastech a v obcích některých panství rozvoj paličkování,
které se potom prostřednictvím podomního obchodu a prodeje na trzích dostalo
ve větší míře i do lidového oděvu, neřeší důsledky zjištěných skutečností,
které by z hlediska etnografie byly zajímavé a vzhledem k bohatému
materiálu, o jehož dokonalou znalost se Marková opírala, i velmi poučné.
Textu rovnocennou součástí knihy je bohatá
obrazová dokumentace, v dobré úpravě provázející a doplňující autorčin
výklad. Kniha Slovenské čipky patří mezi ty [/] publikace o lidové kultuře;
k nimž se odborník i laický zájemce stále vrací, aby se potěšil krásou
věcí, vytvořených dovednýma rukama lidových umělců. J. Jančář
Jaroslav Markl: Česká
dudácká hudba [obsah]
Orbis, Praha, 1962, 65 stran, 8 obrazových příloh, 53 partitur
chodské lidové hudby od L. Kuby
Publikace je velmi cenná jak svou textovou
částí, tak edicí zápisů chodské lidové hudby Ludvíka Kuby.
V kapitole "Z historie dudácké hry
v Čechách" se autor zabývá přehledem a zhodnocením pramenů týkajících
se dud, jejich rozšíření a vytváření nástrojových kombinací. Historický
přehled rozšiřuje v této části na ostatní území ČSSR a cituje údaje
z moravských a slovenských oblastí. Částečnost charakteristiky dudácké
hudby, popř. lidové hudební kultury uvedených oblastí a drobné nepřesnosti
nebo neúplnosti nejsou pro hodnocení publikace významné: Rozšíření pohledu
na moravské a slovenské oblasti je pouze okrajové; není autorovým hlavním
záměrem. Hodnotu textové části publikace je třeba hledat jinde.
Přesvědčují o tom dostatečně kapitoly "Osobitost
chodského hudebního folklóru" (II.) a "Lidová hudba a dudáci
na Chodsku" (III.). Autor zde má k dispozici materiál, který
mu svou kvantitou i časovým rozvrstvením dovoluje řadu cenných závěrů
o rozšíření nástroje, jeho typovém vývoji, nástrojařích, hráčích, životním
prostředí lidové hudby, sociálních a třídních vztazích, o melodických
rytmických a harmonických zákonitostech chodského vokálního a instrumentálního
stylu a jejich vzájemném ovlivňování. Uvedené kapitoly. oplývají množstvím
faktologických údajů, dokumentujících vývoj chodské dudácké hudby a postihujících
i jisté tendence ve vývoji stylu od prvních záznamů až téměř do současnosti.
Toto bohatství materiálu je vpravdě záviděníhodné a nemůže mít obdobu
při monografickém zpracování jiného lidového hudebního nástroje nebo jiné
oblasti.
Podstatnou část publikace zaujímají Kubovy
zápisy chodské lidové hudby a partitury dudácké kapely, které přes svou
nepochybně unikátní dokumentační hodnotu čekaly na vydání bezmála 70.
let. (Autor sám upozorňuje na to, že tato skutečnost není při publikování
folkloristických dokumentů výjimkou.)
Kritické zhodnocení Kubových zápisů s údaji
o jejich vzniku je obsahem poslední kapitoly textové části knihy. Tato
kapitola se zabývá rovněž zhodnocením životního díla Ludvíka Kuby, folkloristy
v rozsahu, v jakém. dosud nebylo toto dílo zhodnoceno. Ve stylovém
rozboru Ku
48
bových partitur se autor záměrně omezuje na vytčení pouze
několika základních charakteristických znaků. v závěrech o záměrnosti
některých disonantních postupů (zdůrazněno i ve stručném resumé) nenalezne
autor pravděpodobně mnoho souhlasu. Přes doložení zápisy, o jejichž kompetentnosti
není - až na výjimky - pochyby, se vnucuje s autorovým závěrem polemizující
otázka, nejsou-li dotyčná místa přece jen výslednicí lineárního vedení
hlasů bez harmonického záměru. Je ovšem otázka, zdali podrobný rozbor
může tento problém dnes již vůbec definitivně zodpovědět (str. 65).
I když k podobnému rozboru autor nedospěl,
je velká zásluha publikace v tom, že nezbývá mnoho, aby byl styl
chodské dudácké hudby zpracován formou vyčerpávající charakteristiky všech
typických, skladebných, instrumentačních a reprodukčních poznatků. F.
Dobrovolný
Pérečko belavé, červený
dolomán [obsah]
Sborník materiálov k 250. výročiu smrti Juraja Jánošíka,
Bratislava 1963 (Osvetový ústav), 123 str. (rotaprint). Několik pracovníků
různého zaměření připravilo sborník k 250. výročí Jánošíkovy smrti.
Sborník je určen širší veřejnosti a má proto způsobem zpracování populární
ráz. Nalezneme v něm jako úvodní článek A. Melicherčíka Historická
postava Juraja Jánošíka. L. Leng přispěl statí Jánošíkovská tradícia v hudbě,
K. Ondrejka a J. Kubanka statí Jánošíkovská tradícia v slovenskom
umení. Pak následuje oddíl literárních slovenských prací, inspirovaných
Jánošíkovou osobností. Za tímto oddílem následuje článek E. Okálové Jánošíkovská
tradícia v ľudovom výtvarnom umení a konečně je tu uveřejněna stať
Aké podujatia organizovať k 250. výročiu smrti Juraja Jánošíka od
O. Jurkovičové.
Sborník v některých jednotlivostech
vyznívá snad až příliš patetickým tónem. Nejvíce je to znát v předmluvě.
Jde však o práci aktuální a vcelku jistě obsahuje hodnotné příspěvky.
D. Holý
M. Bimková-J. Seehák: Tance z Kyjovska
[obsah]
Strážnice 1962 (Krajské středisko lidového
umění), 47 stran (rotaprint)
První krok Krajského střediska ve vydávání
metodictých tisků, zaměřených na lidovou hudbu a tanec. v této řadě
jde Středisku především o to, dát materiál souborům. Strážnice tak navázala
na přerušenou tradici ÚDLT v Praze.[/]
Práce Bimkové a Seeháka obsahuje sbírku
čtrnácti tanců z Kyjovska se čtyřmi variantami. Je to první sbírka,
která nám podává zevrubnější obraz o tanečním repertoáru této oblasti
Slovácka. v tom je její velká přednost. Škoda, že graficky není plně
vybavena. Mám tu na mysli především nepěkný notový rukopis i chybně psané
partitury na str. 43 atd. Jinak sbírka vyhovuje svému účelu. D. Holý
Zdeňka Jelínková: Lidové tance a taneční hry na
Podluží [obsah]
Strážnice 1962 (Krajské středisko lidového umění); Tance
- 100 str, Dětské taneční hry - 73 str. (rotaprint)
Druhý metodický tisk Krajského střediska
lidového umění ve Strážnici připravila známá autorka, mající za sebou
již velkou řadu publikací. Také některé tance z Podluží popsala Z.
Jelínková již v dřívějších svých publikacích a rovněž v úvodní
stati se opřela o předcházející své práce.
Není nikterak přehnané, řekneme-li, že
tu autorka podává taneční zásobu oblasti vyčerpávajícím způsobem. A také
materiál v patnáctistránkovém pojednání je shrnut velmi pečlivě.
Je však s podivem, proč autorka ve výčtu literatury (místy i zcela
okrajové) zamlčuje vydání knihy o lidovém umění na Podluží. Jinak by bylo
možno vytknout, že by šlo lépe - promyšleněji jednotlivá fakta poskládat.
Logické vývody nejsou vždy zcela přesvědčivé. Text působí dojmem jako
by byl psán narychlo. Je rozdroben do jednotlivých vět a miniaturních
odstavečků. (Nad tím by se autorka měla zamyslet.)
I této práci, stejně jako sbírce Bimkové
a Seeháka, bylo by možno vytknout grafickou nedotaženost, což ovšem nepadá
již na hlavu autorů. Proč na jedné straně vidíme pokus o pěknou obálku
a na druhé straně neuměle psané noty? A proč je ve sbírce dvojí stránkování,
které jen ztěžuje orientaci?
Sbírku Z. Jelínkové soubory jistě jen uvítaly.
Stala se již, pokud vím, materiálovou studnicí, z níž čerpá dnešní
souborové mládí na Podluží. Tím plně splnila a nadále plní svůj účel.
D. Holý
Karel Sedláček-Antonín Sychra: Hudba
a slovo z experimentálního hlediska [obsah]
Příspěvek ke studiu fyziologických, psychologických a estetických
předpokladů vnímání melodie hudby a řeči, Praha 1962, 99 str.
Foniatr K. Sedláček a hudební vědec A.
Sychra vydali spolu práci, v níž se zabývají vztahem hudby a řeči.
49
Autoři pracují objektivními záznamovými metodami a psychologické
i estetické zákonitosti snaží se definovat v přesných fyziologických,
fyzikálních, ba i matematických pojmech.
Po metodické stránce je kniha nemálo podnětná
také pro hudební folkloristy. D. Holý
Narodna tvorčisť, ta etnohrafija
[obsah]
AN URSR, Kyjiv
Rik vydannja šostyj, 1962, 1-4 Rik vydannja
sjomyj, 1963, 1-4
Časopis je ústředním orgánem Institutu
umění, folklóru a etnografie Akademie věd USSR. Je anoncován jako vědeckopopulární
čtvrtletník, hlavní redaktor je akad. M. Ryľskyj. Každé číslo pravidelně
obsahuje fixní rubriky: studie, materiály, publikace sběrů, sloupek na
pomoc LUT, na pomoc učitelům, kritika a bibliografie (vždy s titulními
listy recenzovaných publikací) a kronika.
Ročník 1962 obsahuje převážně materiály
ze Všesvazové porady o problematice současné lidové básnické tvorby, která
se konala koncem listopadu v Kyjevě. Jsou publikovány studie M. Ryľského
(Stav a úkoly sovětské folkloristiky ve světle usnesení XXII. sjezdu KSSS
1, 3-13), kde se hovoří o rozlišování tradičního a sovětského folklóru,
ale zároveň se upozorňuje na častou neuměleckost formy; k tomu je
citován Chruščovův výrok o formování uměleckého vkusu u lidí, z projevu
na XXII. sjezdu. Dále sem patří programový přehled Siděľnikovův Hlavní
problémy současné vědy o folklóru národů SSSR (1, 14-24) a úvaha Morejevové-Lesyna
Ústní lidová tvorba a masová lidová umělecká tvořivost (1, 31-37), kde
se velmi přesně hovoří o tradicích LUT v dělnické tvorbě od konce
19. stol. a o činnosti uměleckých agitačních brigád, jako projevu lidové
umělecké tvořivosti, která částečně čerpá z folklóru. Obecnější ráz
mají referáty B. Karryjeva O současném folklóru tureckých národů SSSR
(1, 38-41) a A. Kiňka Otázky teorie sovětské lidové poezie (4, 11-17).
Dobrý přehled podává M. Hordyjčuk v příspěvku Charakteristické rysy
a problémy ukrajinského sovětského lidového zpěvu, kde se věnuje především
častuškám, kolomyjkám a dumámpísním, jež považuje za nový jev současnosti.
Zaujme příspěvek V. Huseva O ruském folklóru Velké vlastenecké války (oba
2, 15-26 a 27-96), srovnávající ruský partyzánský folklór se slovanským
(citovány slovenské prameny). Shrnutím současného stavu teorie folkloristiky
a proklamováním zvláštností současné tvorby se zabývá polemicky O. Sojmonov
O principech studia ruského folklóru sovětské epochy (3, 13-20), kde polemizuje
[/] s Jemeljanovem, Putilovem a Anikinem. Přehled těchto referátů a diskusních
příspěvků podává úplnější a konkrétnější obraz současného stavu sovětské
folkloristiky, než oficiální obecná usnesení. K tomu také přispívá
velmi moderně pojatá studie S. Vasyljonka Základní problémy vědy o lidové
tvorbě (2, 7-14), která přehledně odpovídá na otázku, co je to marxistický
národopis a folkloristika. Mnohem obecněji je zaměřena stať L. Potapova
Úkoly sovětské etnografické vědy ve světle usnesení XXII. sjezdu KSSS
(3, 3-12). Dobrým přínosem k diskusi (i když tato studie není její
součástí) je článek L. Jaščenka Hudební folklór a lidová umělecká tvořivost
(4, 37-44). Ústnost a kolektivnost jsou podle autora filtry lidovosti.
Staví se za užívání termínů folklór = ústní kolektivní hudebně básnická
tvorba a LUT = převážně individuální tvorba lidových básníků a skladatelů
neprofesionálů. Z oblasti ukrajinsko-slovanských vztahů a studia
folkloristiky najdeme v ročníku 1962 obsáhlé zhodnocení čs. publikací
o Žakarovcích, Kladensku a Rosicku-Oslavansku v článku Studium folklóru
a způsobu života dělnictva v ČSSR (2, 79-88), kde se zvláště kladně
hodnotí metoda sběru a publikování, použitá moravskými autory, s nimiž
se Velecká seznámila za svého studijního pobytu. Užitečným bibliografickým
přehledem, v němž se citují i slovenské práce (Brtáň, Stanislav),
je jubilejní stať V. Skripky a N. Šumady Úloha I. I. Srezněvského v rozvoji
mezislovanských folkloristických vztahů (4, 62-68), napsaná ke 150. výročí
narození Srezněvského (1812-1880). Ukrajinské materiály obsahují příspěvky
O. Kazimirova Ukrajinské dělnické amatérské divadlo na počátku 20. stol.
(2, 61-66), pojednávající především o repertoáru, vystoupeních Šaljapinových
apod. a O. Kravce Současné rodinné a společenské zvyky a obyčeje (3, 35-43),
kde se spíše sociologicky než etnograficky shrnují současné zvyky o svatbách,
na závěr školního roku apod. Značná pozornost se v časopisu věnuje
vztahům mezi folklórem a literaturou nebo hudbou; sem patří např. stať
M. Radecké Ukrajinský folklór a satira N. V. Gogola (2, 71-56), N. Orlové
Janko Kupala a folklór (3, 86-89), T, Bulata Lidová hrdinská píseň ve
zpracování M. V. Lysenka (3, 64-75), Z. Vasilenka Lysenko jako sběratel
lidových písní (4, 50-55) aj.
V ročníku 1963 zaujmou některé teoretické
studie. B. Butnyk-Siverskyj v článku Problémy studia ukrajinského
sovětského lidového umění (4, 7-13) navazuje na příslušnou diskusi s požadavkem
jasného stanovení specifických rysů sovětského umění lidových vrstev,
periodizace vývoje za uplynulých 45 let, stanovení charakteru a cest vývoje
sovětského lidového umění, stanovení čini
50
telů, které tento vývoj podporují nebo brzdí, a s požadavkem
uvažovat o jeho vývojových tendencích. Na článek navazuje přehledná stať
A. Kiňka O některých rysech lidové básnické tvorby (4, 14-19). Velmi seriózními
rozbory se zabývají V. Knejčer (Básnické formulace začátků a závěrů fantastických
pohádek - 2, 54-59), který dokazuje, že začátky a závěry těchto pohádek
nejsou tak ustrnulé, jak se předpokládalo, ale že se mění s obsahem
i prostředím a okolnostmi vypravování, zvláště v současnosti, a L.
Jaščenko (Tradice a novátorství v hudebním folklóru - 3, 18-26).
Zde nefrázovitě a neproklamačně řeší některé otázky nové tvorby, odůvodňuje
úlohu tradice a konkrétní formy jejího vlivu, zkoumá důležitost "zpěvu
pro sebe". Několik dalších článků je věnováno opět ukrajinsko-slovanským
folkloristickým souvislostem. Důkazy a hojné příklady genetických souvislostí
několika stupnicových typů ve východoslovanských a bulharských písních
přináší K. Kvitka Shody v rytmice a melodii bulharských a ukrajinských
lidových písní (4, 56-64). Podobně a bulharskoukrajinské tematice pojednává
O. Mordvincev (Ukrajinsko-bulharské folkloristické a folklórní vzájemné
vztahy v poválečných letech - 2, 27-33, bohatá bibliografie). V.
Skripka (O kompozici ukrajinských, českých a slovenských lidových lyrických
písní, 1, 57-61) se opírá o srovnání začátků a závěrů četných vzájemně
si blízkých dokladů, přičemž však pro oblast lidové lyriky české užívá
také příkladů kramářských písní, zapsaných v českém znění na Zakarpatské
Ukrajině. U nás obvykle oblast kramářské písně tvoří jako pololidová skladba
samostatný objekt zkoumání a nelze je stavět z různých důvodů na
roveň zápisům Bartošovým a Kollárovým. Autor si také všímá paralelismů,
dialogů a jiných prostředků básnického jazyka písní. Z množství materiálů
čistě ukrajinského charakteru zaujme materiálově bohatá studie P. Smijana
Pracující Zakarpatska o V. I. Leninovi (2, 3-8), kde se uvádějí četná
fakta z let 1918 až 1944 z bývalé Podkarpatské Rusi, publikace
a zápisy vypravování ze života a písní, které byly otištěny v Karpatské
Pravdě a jinde. Podobným přehledem materiálů je příspěvek P. Kravčuka
Revoluční písně ukrajinské dělnické emigrace v Kanadě (1, 41-48)
a O. Pozdnějeva Ukrajinské lidové písně v ruských rukopisných sbornících
konce 17. a prví třetiny 18. stol (3, 49-56). Rusistu zaujme bohatý srovnávací
materiál S. Pinčuka Slovo o pluku Igorově a ústní lidová poezie (4, 27-37),
kde autor objasňuje literární charakter Slova, ale zároveň dokumentuje
četnými příklady čistě folklórní původ mnohých uměleckých prostředků,
použitých v této památce. Přehlednou charakteristikou se zabývá A.
Fedo[/]sjuk v práci Ateistické motivy předříjnového a soudobého běloruského
folklóru (1, 12-18). A Zaleśkyj a V. Ivanov vyjadřují v článku Úloha
a význam nových rodinných obyčejů a zvyků při komunistické výchově pracujících
(3, 3-10) názor, že ve světle usnesení XXII. sjezdu KSSS je žádoucí dále
rozvíjet současné lidové zvyky typu "rudé veselice" aj., které
se v období kultu osobnosti považovaly za škodlivé. Zbývající studie
ročníku 1963 jsou věnovány opět vztahu umělé a lidové slovesnosti: O.
Ošurkevyč (Lesja Ukrajinka a lidová tvorba, 3, 42-48), L. Jarosěvič (Lesja
Ukrajinka a lidová píseň - s četnými ukázkami, 4, 48-55) a M. Krasyľnyk
(Přísloví a pořekadla v románu M. Šolochova Rozrušená země, 1, 27-33)
jsou jmenováni za ostatní.
Tolik k obecné folkloristické charakteristice
časopisu. Kromě uvedených vybraných studií se přirozeně uveřejňují studie
z oblasti materiální kultury, lze však říci, že většinu článků tvoří
právě folkloristika. Ve srovnání s ruskými časopisy Sovětskaja etnografija,
Izvěstija AN SSSR. Otd. literatury a jazyka a sborníkem Russkij foľklor
je v ukrajinském časopise více statí obecnějšího rázu, někdy proklamačně
formulovaných, v nichž většinou proniká zájem o současné stadium
vývoje lidové slovesnosti a kultury vůbec. Některé námi citované studie
jsou velmi podnětné a bohatě materiálově dotované.
Z oblasti stálých rubrik časopisu Narodna
tvorčisť ta etnohrafija si všimneme jen příspěvků s bezprostředním
vztahem k nám. A. Humenjuk rozebírá formu existence zahraničních
tanců v ukrajinském prostředí v práci O vzájemných vztazích
ukrajinské lidové hudební kultury s hudbou jiných národů (1962, 3,
90-96) a rozeznává osvojení, ovlivněny a pouhou existenci polky, krakovjaku,
čtverylky, syrby (rumun.), žoku (moldav.), čardáše a Ländleru v ukrajinském
lidovém prostředí. Zajímavý materiál uveřejňují Danilko-Subotová, Slovenský
překlad ukrajinské lidové dumy v 1. pol. 19. stol. (1962, 4, 104-108)
z časopisu Orol Tatranský 1847 o obléhání Azova. Značnými chybami
v transkripci a transliteraci trpí jinak zajímavá zpráva J. Hoška
a A. Porického Zájezd na Prešovsko (1963, 2, 89-93) a materiálová práce
V. Skripky Společné motivy světských písní Ukrajinců, Čechů a Slováků
(1963, 4, 81-88), probírající motivické shody písní o vykořisťovatelích
a vykořisťovaných, o ubohých sirotcích a partyzánech. Doklady se uvádějí
z Erbena, Bartoše; Sušila a sběrů na východním Slovensku a Zakarpatské
Ukrajině.
Oddíl publikací je pro nás poučný i podnětný.
Jsou zde otiskovány výsledky současných sborů lidového repertoáru, "vesňanky"
i dožínky, lidová poezie v boji za mír apod. Mnohé jsou problematické
a nejsou proto zařazovány ani
51
do LUT, ani do folklóru (např. vypravování ze života o programu
KSSS aj.). Mezi jiným je zde publikována i práce F. Kolessy Veršová forma
staré ukrajinské lidové písně o Šefanovi vojvodovi (1963, 1, 116-123),
kterou do tisku připravil a předmluvu napsal O. Zilynškyj (Praha). Vyniká
četnou bibliografií.
Rubrika Na pomoc LUT obsahuje četné materiály
pro soubory ať už z tradičního folklóru (s popisy tanců, notovým
materiálem apod., asi jako u nás v časopise Lidová tvořivost), nebo
ze současných sběrů, kriticky zpracovaných. v oddílu Na pomoc učitelům
se setkáme jak s hodnocením díla klasiků ukrajinské folkloristiky,
tak i s rozborem dětského folklóru. Oddíly Kritika, bibliografie
a Kronika přinášejí zprávy o aktualitách a nových knihách, zajímavých
jak pro ukrajinisty, tak i pro slavisty a dokonce romanisty. B. Beneš
Narodno stvaralaštvo -
folklor [obsah]
Organ Saveza udruženija folklorista Jugoslavije, hlavní
red. Dušan Nedeljković, Beograd 1962, 312 stran.
Orgán Svazu folkloristů Jugoslávie vydává
od r. 1962 čtvrtletní periodikum věnované lidové tvořivosti folklórního
charakteru. Avšak redakce se nevyhýbá ani příspěvkům z oblasti kultury
hmotné. Vedle článků obsahuje časopis poměrně podrobné recenze, zaměřené
převážně na zahraniční publikace, zprávy o folkloristických konferencích
apod. Závěr každého čísla tvoří kromě francouzských a ruských resumé (nejen
jednotlivých článků; ale dokonce i recenzí) materiálové přílohy, věnované
současnému jugoslávskému folklórnímu projevu; jde zejména o písně vzniklé
za druhé světové války, které jsou v lidové poezii velmi divé.
Obsah časopisu je otevřen studií hlavního
redaktora Dušana Nedeljkoviće, který v ní řeší problematiku folklóru.
Zároveň tu vytyčuje hlavní úkoly nového časopisu a jeho podíl na komplexním
zpracování folklórního materiálu v Jugoslávii. Problémem městského
a vesnického folklóru - jejich vzájemného vztahu a zařazení do obsahu
pojmu folklór zabývá se Vinko Žganec. Svou úvahu zaměřil především na
hudební projevy. Jovan Vuković zveřejňuje práci věnovanou rozvoji bádání
v oblasti lidového desetistopého verše. Autor shrnuje a opravuje
názory starších badatelů (Jakobsona a Maretiće), přičemž vytyčuje nová
hlediska, kterými je třeba se zabývat při dalším bádání v této oblasti;
hlavní důraz klade na intonaci fráze. Ve zprávě nazvané "Rvalasi"
[/] v dávném spisu Ivana Crnojeviće se autor Niko Maršinović zabývá etymologií
termínu označujícího pristěhovalé pastýře; kteří byli zároveň rolníky.
Podle autorova názoru není tento termín etnickou záležitostí. Alia Nametak
v článku "Nasredin - hodža, kterému se nesmějeme", informuje
o příbězích tradujících se v Bosně a Hercegovině o legendárním hrdinovi
- šibalovi. Základní problematikou scénické choreografie, kritikou minulých
inscenací a náčrtem dalšího postupu zabývá se Olivera Mladenović. Nikola
B. Rožin v práci "Svatební hra - Traženje ptice - u Valvasora
a dnes" provedl srovnání současného záznamu známé svatební hry s historickým
dokumentem ze 17. století. Málo prozkoumanému tématu - hudebním nástrojům
ve Slovinsku - je věnována popisná práce Zmaga Kumera. Všímá si v ní
šesti primitivních dětských nástrojů. Autor uvádí nejen popisy nástrojů,
ale i způsob výroby a popis hry. Poslední studie prvního čísla je z oblasti
lidové podomácké výroby. Angelina Krstena podává tu základní informaci
o podomácké výrobě koberců v Gojnaru v Makedonii, kde se tradovala
od počátku 20. století. Zvláštní pozornost věnovala autorka popisu charakteristických
ornamentů.
V první studii druhého čísla "Novak
kovać" shrnuje Risto Kovijanić poznatky o jednom z hrdinů srbského
eposu, které získal z dokumentů kotorského archívu. Na jejich základě
dokládá, že píseň o kováři Novakovi má pravdivé jádro ve 14. století,
a to v historické existenci znamenitého kováře Novaka a jeho syna.
Epice jsou věnovány i další dvě studie. Alija Nametak píše o staré epické
písni z Mostaru, která opěvuje hrdinský čin atleta Šahina z r.
1669. Šahin se svými dvanácti učedníky přešel po provaze řeku Neretvu.
Sovo J. Orović, který píše o dvou epických písních z osvobozenecké
války, vyzvedává hlubokost srbské epické tradice. Dialektickým vztahem
kolektivní a individuální tvorby zabývá se Dušan Nedeljković. Zde píše
o první etapě přechodu od kolektivního v individuální a naopak, a
o kritériu tohoto přechodu. v článku se zabývá zlidověním umělé písně,
kterého básník dosahuje využitím melodie lidové písně, jejího stylu a
formy. Příspěvek Radmily Fabijanićové si všímá vytváření pěveckých sborů
v nemocničních zařízeních. Poslední studii druhého čísla napsal Stjepan
Stepanov. Je v ní pojednáno o napodobování hry na lyricu zpěvem.
k tomuto projevu dochází za pobytu v horách při pasení ovcí,
není-li lyrica po ruce.
Ve třetím a čtvrtém dvojčísle najdeme kromě
článků jihoslovanských badatelů také práce zahraničních autorů. Patří
k nim článek Alberta B. Lorda o zpěváku epic
52
kých písní, dále příspěvek sovětského folkloristy Nikolaje
Kravcova o jihoslovanském eposu a příspěvek našeho hudebního folkloristy
Jaroslava Markla o českých dudách. Největší pozornost domácích autorů
je v tomto dvojčísle soustředěna na lidová přísloví. Makedonskými
lidovými příslovími zabývá se Kiril Penušliski. Z jiné stránky studuje
přísloví Miodrag S. Lalević, který si všímá životnosti a zanikání přísloví
především v Černé Hoře. Za nejdůležitější činitele, ovlivňující životnost
přísloví, považuje podmínky sociální a historické. Problémem definice
lidové písně se zabývá Ante Nazor v článku "O tvůrcích našich
lidových revolučních písní". Řeší otázku, co je možno nazývat lidovou
písní a dochází k závěrům, že k lidovým písním je nutno počítat
za prvé písně, jejichž autor není znám, a za druhé písně napsané v lidovém
duchu. Větší studie Dušana Nedeljkoviće, která tematicky navazuje na jeho
článek v předcházejícím čísle, je věnována procesu přeměny individuální
písně v kolektivní. Nedeljković pojednává v této studii na příkladu
dvou písní o druhém období přechodu od individuálního ke kolektivnímu
a opačně, a o kritériu tohoto přechodu. Autor další studie, nazvané Spoluautorství
v lidové poezii, je Milenko Filipović. Dokazuje v ní na příkladu
z Bosny možnost existence několika autorů při vzniku jedné a téže
písně. Mark Krasnići podává zprávu o literatuře vztahující se k albánské
lidové poezii v Jugoslávii v období po revoluci. v r. 1952-1953
byly vydány tři díly Kangë popullore shqiptare. Autor zprávy zmiňuje se
také o některých časopisech a pozornost věnuje i práci hudebního vědce
Lorence Antoniho Folklori muzikuer shqiptar z r. 1956 a 1961. Olivera
Mladenović poukazuje na některé lidové tance s neujasněnými názvy.
Některé názvy snaží se ve své studii vysvětlit. Zajímavou tematikou zabývá
se Slobodan Začević v článku Vyprávění o hřbitovech rusalek ve východním
Srbsku. Alija Nametak se v tomto čísle zabývá vztahem úředníků turecké
vlády k bosenskohercegovinským písním. Ukazuje, že mnohé oficiální
osobnosti Turecka měly k nim kladný vztah, a zvláště k písním
epickým. V rubrice rozhledy zaujme naši pozornost zvláště pojednání
Nadi Dordevićové o Boženě Němcové jako překladatelce srbských lidových
vyprávění.
V současné době je již uzavřen další ročník
časopisu Narodno stvaralaštvo. O něm přineseme zprávu v dalším čísle
Národopisných aktualit. Jugoslávští folkloristé dokazují tímto periodikem,
že má své plné opodstatnění časopis s názvem Lidová tvořivost, který
u nás nebyl správě zaměřen a který proto musel zaniknout.
H. Blažková, K. Panák, J. Rousová, R. Tihlaříková[/]
Izvestija na Etnografskija institut i muzej
[obsah]
VI, Sofija 1963, 426 stran
Šestý svazek Izvestií je připsán známému
bulharskému etnografovi Christo Vakarelskému k jeho šedesátým pátým
narozeninám. Vedle bulharských badatelů přispěli do sborníku i zahraniční.
autoři.
Svazek je rozdělen do několika oddílů:
úvod, historická etnografie, antropologie a demografie; materiální kultura;
společenské zřízení a duchovní kultura; etymologie a lidová terminologie;
folklór.
Úvodní část Izvestií je věnována zhodnocení
vědecké práce Ch. Vakarelského (D. Dinekov) a soupisu jeho publikovaných
prací (K. Krâstanova). Oddíl historické etnografie, antropologie a demografie
přináší antropogeografickou charakteristiku vesnice Momina Klisura na
Pazardžišsku (I. Batakliev), pojednání o změnách v etnickém složení
obyvatelstva města Kârdžali (B. Božikov), příspěvek o kešanském kraji
v Trákii (A. Razbojnikov) a antropologické pojednání (P. Boev). v části
věnované materiální kultuře najdeme příspěvky o vlivu sociálně ekonomických
a historických činitelů na vznik typů sídel na Ukrajině (G. Ju. Steľmach),
o souvislostech vývoje vesnické lidové kultury se změnami ve vlastnictví
pozemků (L. Kunz); W. Jakobeit pojednává o otázce mezinárodní spolupráce
v oblasti evropské agrární etnografie; M. Znamierowska-Prüfferowa
o nutnosti zintenzívnění muzejních etnografických výzkumů a o specializaci
etnografických muzeí. Obsáhlé články jsou věnovány některým projevům materiální
kultury: V. Marinov píše o dřevěném pluhu v Bulharsku, I. Balassa
o způsobech skládání obilních snopů v karpatské oblasti; zpracovávání
ovčího mléka u transylvánských Maďarů v Rumunsku popisuje L. K. Kovacz,
problematikou lidového oděvu se zabývají M. Veleva a G. Krâsteva-Nožarova.
Další příspěvky pojednávají o periodizaci tureckých řemeslnických památek
v Maďarsku (G. Fecheir), o původu plovdivského domu (G. Kožucharov),
o keramice (M. Stančeva, P. Detev) a lidovém lékařství (V. Venedikova).
Třetí oddíl obsahuje vedle programové stati o hlavních směrech bulharské
etnografie (R. Peševa) studii o patronymii (M. O. Kosven), problémem křestního
jména se zabývá P. Ž. Petrović; je zde uvedena rovněž studie o vílách
(Iv. Venedikov) a o obřadníh plátnech u východních Slovanů (N. Gagen-Torn).
Poslední část Izvestií přináší příspěvky z problematiky lidové slovesnosti
(J. Matl, L. Vargyas, Iv. Dujčev, V. K. Sokolova, B. N. Putilov, St. Stojkova,
R. Kacarova) a hudebního folklóru (A. Primovski, N. Kaufman).
53
Šestý svazek Izvestií pokračuje v dobré tradici předešlých
ročníků a svými hodnotnými příspěvky se řadí mezi nejlepší současné etnografické
publikace. V. Frolec
K problematike súčasnej
hudby [obsah]
Bratislava 1963, 220 stran.
Ústav hudební vědy Slovenské akademie věd
vydal aktuální sborník. Úvodní obsáhlou obecně zaměřenou studii napsal
mladý hudební vědec - známý především jako etnomuzikolog - Oskar Elschek
(str. 5-87). Čtivá esejistická, volná forma výkladu, v níž autor
velmi podrobně vyčerpána zvláště německou literaturu, má za cíl poukázat
na některé klíčové problémy, které souvisí s otázkami současnéno
hudebního života i s otázkami šíře chápané hudební výchovy (problémy
estetické, hudebně sociologické, psychologické a pedagogické). Studie
má 7 kapitol: 1. Nová hudba - bouře obecenstva . . . "rozpad"
hudby . . .; 2. "Chaotičnost" anebo "matematický konstruktivismus"
nové hudby s podkapitolami a) Změny výškové organizace hudby, b)
Organizace hudby v čase, c) Barva - zvukovost, d) Prostor - "přirozené"
a "umělé" rozmístění zvukových zdrojů; 3. Hra, formalismus,
exprese?; 4. Vývojová kontinuita - současná hudba a tradice; 5. Teoretické
problémy, apercepce a jejich aplikace v současné hudbě; 6. Skladatelé
a pedagogika; 7. Hudební výchova a hudební osvěta v dnešní společnosti.
Otázce geneze "experimentální"
elektronické hudby je věnován článek Richarda Rybačiče (str. 88-101).
Autor se v něm snaží zodpovědět otázku, je-li ["]experimentální"
hudba pouze projevem "poválečného duchovního chaosu, synkretismu
a šoku", anebo zda jde o jev historicky determinovaný, o něco, co
se objevuje zákonitě jako určitý vývojový stupeň v dějinách hudby.
Autor uzavírá, že nejde o začátek jiné epochy v hudbě (jak to říká
klasik elektronické hudby Herbert Einert: elektronická hudba začíná tam,
kde tradiční instrumentální hudba končí), nýbrž že elektronická hudba
je historicky i esteticky posledním výběžkem romantismu a postromantismu."
Některými vývojovými črtami slovenské programové
hudby zabývá se Viera Donovalová (str. 102-116). Úvodem pojednává autorka
stručně o slovenské hudbě před r. 1945. Hlavní pozornost věnuje však vývoji
slovenské hudby po osvobození. Závěrem poukazuje na dnešní stadium programovosti.
Ivan Hrušovanský napsal do sborníku analytickou
studii o hudební mluvě Cikkerovy opery Vzkříšení, kte[/]rou považuje za
jeden z nejcharakterističtějších dokladů skladatelovy osobmosti (str.
117-137).
Pavel Polák píše o dramaturgických problémech
slovenského hudebního života (str. 138,-158). Zdůrazňuje, jak je při snaze
o nové obecenstvo a jeho správnou výchovu důležitá právě vhodná dramaturgie.
Ve sborníku najdeme ještě dvě studie, a
ty se dotýkají hudebního a tanečního folklóru. První - o hudebním folklóru
a amatérská umělecké tvořivosti - napsal Ladislav Leng (str. 159-186).
Studii dělí na tři části. První část je věnována problémům terminologickým,
vývojovým a funkčním, druhá specifičnostem hudebního folklóru jako osobitému
žánrovému druhu a třetí podmínkám, předpokladům a perspektivám vývoje
hudebního folklórního žánrového druhu jako součásti amatérského uměleckého
hnutí. Druhou studii, která má úzký vztah k tanečnímu folklóru; napsal
nadějný předčasně zemřelý slovenský badatel v oboru lidového tance
Štefan Tóth (str. 187-192). Tato studie vyšla až po jeho smrti. Tóthova
smrt je těžkou ztrátou pro bádání v oboru lidového tance nejen pro
Slovensko, ale také pro české země.
Studie Lengova i Tóthova se jako jedny
z prvních zabývají shrnujícím způsobem otázkami osvětlit problémy
současného amatérského umění, podílem, funkcí a perspektivami rozvoje
folklórních žánrových druhů. Obě studie vřele doporučujeme souborům k prostudování.
Poslední práce sborníku, je věnována soupisu
literatury o současné slovenské hudbě, pracím publikovaným od r. 1945
do r. 1961. Práci připravil Juraj Potúček (str. 193-218).
Sborník o současné slovenské hudbě má ve
všech příspěvcích vysokou odbornou úroveň. Lze jej považovat za krásný
dar mladých slovenských badatelů k padesátým narozeninám vynikajícího
slovenského hudebního vědce prof. dr. Josefa Kresánka, jemuž je sborník
věnován. D. Holý
Ethnographica 3-4
[obsah]
1961-1962, vydává Moravské muzeum v Brně, KN-Brno
1962, 622 stran
Ročenka Ethnographica 3-4 vyšla jako 9.-10.
svazek etnografických tisků Moravského muzea v Brně pod redakcí Ludvíka
Kunze. Cíl této publikace je uveden již v předmluvě: metodicky pomoci
jiným muzejním pracovištím v jejich přípravách expozic.
Tomuto záměru je také věnována hned první
část ročenky. v ní je z několika pohledů objasněn ideový smysl
a technické řešení stálé etnografické výstavy
54
"Lid v pěti generacích - od vesnice robotní k socialistické".
Autory této části jsou Ludvík Kunz a architekt Bohuslav Fuchs. Celkem
je svazek tematicky rozdělen do osmi oddílů. Druhá stěžejní část (239-495)
je věnována několika oborům lidové kultury. Minulostí vesnice ve Velkopolsku
a západním Polsku se zabývá Józef Burszta, problematice rumunských vlivů
v Karpatech se věnuje Dimitr Krandžalov. Z materiální kultury
je zastoupeno české hrnčířství od r. 1709 (Wolfgang Jacobeit), lidová
architektura (Otakar Máčel, Jaroslav Vajdiš, Christo Vakarelski) a lidový
textil. Marius Stadler se zabývá vývojem lidových modrotisků v Československu,
českým lidovým výšivkám se věnuje Vilém Pražák. Z oblasti lidového
umění najdeme zde příspěvek o červeně zdobených fajánsích (Karel Černohorský)
a studii o lidovém umění jako zdroji výtvarné tvorby (Josef Raban). Ve
třetí části hodnotí polské autorky Maria Znamierowska-Prüfferowa, K. Zawistowicz-Adamska
a německý badatel Ralf Wendt historii některých etnografických muzeí a
muzea obecně pokládají za významná odborná pracoviště. Problematice ochrany
lidových staveb a muzeím v přírodě věnují pozornost Karl Baumgarten,
Hugo Rokyta, Herbert Hoffmann a Ulrich Steinmann. Zprávy o činnosti muzeí
přináší také Leopold Schmidt (Muzeum für Volkskunde, Vídeň), Hans Damm
(Museum für Völkerkunde, Lipsko); Siegfried Wolf (Museum für Völkerkunde,
Drážďany), Helene Ebner Eschenbach (Museum für Volkskunde, Berlín), Božidar
Božikov (Etnografické národní muzeum, Sofia): O etnografickém bádání a
muzeích v Sovětském svazu pojednávají Angele Višnjauskate, B. Žilenas
a J. Naudžas. Předposlední sedmá část svazku přináší zprávu o 80. výročí
narození prof. Karla Chotka (1961). Jeho stručný životopis a celkový přínos
do moderní československé etnografie hodnotí Hugo Rokyta. Konečně poslední
část obsahuje recenze některých zahraničních časopisů (Václav Frolec,
Josef Jančář, Miroslava Ludvíková).
Ke kladům sborníku Ethnographica, které
ocení zahraniční vědci, patří i to, že některé studie jsou otištěny v cizích
jazycích (francouzština, němčina, ruština); dokumentární hodnotu mají
fotografie, plánky a nákresy půdorysů u studií o lidové architektuře.
K. Panák
Tisíc kraslic na výstavě
o Brně [obsah]
V Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně byla
v době od 21. března do 31. května 1964 poprvé v naší vlasti
instalována výstava kraslic ze střední Evropy, obeslaná 1.000 malovanými
vejci. Účastnilo se jí
Československo, Bu[l]harsko, Maďarsko,
Německá demokratická republika, Polsko a západní Ukrajina. I když [/]
chyběla kolekce rumunské a jugoslávské kraslicové tvorby, podala výstava
podmanivý doklad o velikém osobitém talentu lidu všech zúčastněných národů.
Jejich tvorba promlouvala k srdci diváků.
Jádrem výstavy byla kolekce z celostátní
soutěže o nejkrásnější kraslice v Československu. Uspořádal ji v roce
1959 Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti v Praze podle mého vypracovaného
soutěžního řádu. Ukázkami své tvorby obeslalo tuto soutěž 235 lidových
malířek kraslic ze všech krajů. Přes 2.000 shromážděných kraslic podalo
vyčerpávající přehled o dosud živém tradičním umění našeho lidu. Význam
této akce, jako studijního i dokladového dobového materiálu, nelze docenit.
Krajské středisko lidového umění ve Strážnici by se velmi zasloužilo o
moravskou kraslicovou tvorbu, kdyby nejpozději v roce 1965, než zemdlí
ruce a zeslábne zrak nejstarších malířek, uspořádalo takovou soutěž v Jihomoravském
kraji. Je v něm největší počet malířek kraslic a např. v Ostrožšké
Nové Vsi umí dosud 24 žen ve věku od 20 do 75 let malovat esteticky hodnotné
kraslice technikou batikování voskem a kombinací této techniky s leptáním
barvy šťávou z kvašeného zelí. Takový počet aktivních malířek kraslic
v jedné obci je pravděpodobně světovou zvláštností. Z nich Antonie
Zalubilová je za kraslicovou tvorbu nositelkou vyznamenání ministerstva
školství a kultury. Ze soutěže o nejkrásnější kraslici na Moravě, konané
- v roce 1943, je 1.600 kraslic uloženo ve Slováckém muzeu v Uh.
Hradišti.
Kraslice měly v lidových obyčejích
své významné místo právě na jaře jako symbol nového života. Jarní vítězství
Vesny nad Moranou, života nad smrtí, začátek růstu obilí a ostatních zemědělských
plodin po mrtvé letargii zimy, toho všeho symbolem bylo od pravěku vejce,
z něhož se rodil nový život. Není proto divu, že tak vynikající symbol
byl barven, zdoben i jinak sakrifikován, aby se jeho, moc znásobila.
Magickoreligijní význam kraslic byl dnes
již zapomenut a je předmětem studia národopisné vědy. Jako trvalá hodnota
zůstaly techniky zdobení vajec, barvy na kraslicích a jejich komplementárnost
v cítění lidu i dnešní estetický účin a využití kraslic: Bohatství
barev a výzdobných technik je pozoruhodné, variabilita vzorů jejich další
rozvoj z tradiční základny má doslova neomezené možnosti. Kraslicím
proto patří v naší lidové tvorbě nejpřednější místo.
Aby bylo správně rozuměno: toto místo patří
kraslicím zdobeným tradičními barvami a technikami, nikoliv zprofanovaným
náhražkovým kraslicím, ozdobovaným naturalistickými motivy malovanými
štětcem pestrými vodovými barvami na bílou plochu vajec a lakovaným.
55
Stejně nehodnotné jsou i kraslice zdobené obtiskováním zajíců,
umělými květinami, stužkami, textilem, kraslic soustružené ze dřeva a
malované tuší. Tento kýč nemá nic společného s prostou poetickou
lidovou tvorbou, protože neodpovídá lidové tradici a estetickým normám.
Je velmi pozoruhodné a nesvědčí o dobrém záměru, že film Moravská Hellas
(1963) se soustředil právě na národopisné kýče, jako kdyby na Slovácku
nebylo jiskřivých ukázek lidového talentu. Lidové přísloví "daleko
je huba od medu" se také v tomto případě ukázalo jako moudrá
životní filosofie.
Brněnská výstava ukázala minulost kraslic
fotografickými doklady nálezů vajec v hrobech a jejich funkce v životě
lidu u nás i v zahraničí, seznámila s přítomností v tomto
oboru a pokusila se také o perspektivní pohled na budoucnost kraslicové
tvorby ve výtvarných kroužcích LUT, ve školách a v rehabilitačních
ústavech nemocnic, kde kromě estetické výchovy jsou techniky kraslic a
psychické soustředění při jejich užití součástí léčby prací. Podala důkaz,
že několik set malířek kraslic u nás i v cizině dosud ovládá toto
umění. To je důležité zjištění, jež jako na dlani přesvědčivě podaly vystavené
kraslice zhotovené v letech 1959-1962, stejně jako ukázky bohatého
lidového obřadnictví okolo jarního slunovratu, vystavené velikonoční pečivo,
dřevěné hrkače a klepače, typy pomlázek, ukázky technik malování slepičích
vajec, předvedené expozičně a také pracovně návštěvníkům lidovými malířkami
kraslic Annou Skybovou z Nivnice (*7. března 1891), Kateřinou Martinkovou
z Petrova u Strážnice (*26. října 1898) a Marií Gavalovou z Ostrožské
Nové Vsi (*30. ledna 1910). Pozoruhodným exponátem byla moderní aplikace
techniky obvazování kraslic listy ze stromů nebo travinami. Tato kraslicová
technika, dochovaná na jižní Moravě i na "vyvazovaných" kyjovských
fěrtúšcích a interpretovaná pracovnicemi oblastního střediska ÚLUV v Brně
na indigem barvených kuponech šité a vyvazované batiky, byla technickým
a výtvarným překvapením i pro náročné zahraniční odborníky.
Z lidových výzdobných kraslicových technik
seznámila výstava s ozdobou barvením bez ornamentu i s výzdobou
vajec vzorem dosahovaným starobylou voskovou batikou, ovazováním listy
stromů nebo travin, plastickou výzdobou barevným voskem nebo parafinem,
leptáním obarvených vajec šťávou z kyselého zelí a anorganickými
kyselinami, oblepováním slámou a duší z jezerní sítiny, vyškrabováním.
Na fotografii byla předvedena ukázka výzdoby kraslic kováním, chyběla
ukázka techniky zdobení kraslic drátem, dosud dochovaná ve Stráňanech
v okrese Poprad. Bezprostředností zaujala dětská krasli[/]cová tvorba,
dodržující techniku výzdoby, s novými ornamentálními prvky.
Červená, žlutá, zelená, modrá, černá barva
na bílém základě a jejich odstíny jsou hlavními barvami dnešních kraslic.
Někde se ještě dodržuje i staré osvědčené barvení rostlinnými barvami,
např. v odvaru z cibulových slupek, převládá však barvení barvami
kupovanými v drogeriích. Množství barev často přechází od původní
lidové decentnosti do přebarvenosti a kýče.
Výběr z kraslicové tvorby na výstavě
Tisíc kraslic přesvědčivě prokázal nevšední krásu této lidové grafiky.
Kraslice jsou důležitým invenčním zdrojem pro výtvarné umělce, významným
materiálem k estetické výchově na školách, v činnosti výtvarných
kroužků LUT, vývozním zbožím do 18 zemí i upomínkovým předmětem v turistickém
ruchu. Především jsou však jarním darem z lásky pro děti i mezi dospívající
mládeží a osobitým výzdobným prvkem moderního interiéru. To všechno jsou
trvalé hodnoty kraslic, pro které nemůže být na tuto staletí překonávající
tvorbu zapomenuto ani ve 20. století. Pro své estetické a poetické hodnoty
byla přijata středoevropská výstava kraslic v Brně s láskou
a hrdostí nad mistrovstvím lidových malířek kraslic. Mimo jiné podala
také důkaz o správnosti myšlenky profesora Vladimíra Úlehly, zakladatele
slavností lidových písní a tanců ve Strážnici, že mizející svět lidové
kultury je potřeba proměnit ve svět podchycený, milovaný a spolehlivě
studovaný. Jaroslav Orel
Tři schůzky československých
hudebních folkloristů [obsah]
Českoslovenští hudební folkloristé jsou od roku 1962 sdruženi
v Čs. národním komitétu IFMC (International Folk Music Council) a
v Hudebně folkloristické sekci Společnosti čs. národopisců. Náplň
tří uskutečněných schůzek v r. 1963 byla taková, jaká má být - pracovní.
Na základě připravených podkladů k diskusi debatovalo se o pojmech
písňový "instrumentální" a "vokální" typ (připravil
J. Markl), o modulaci v lidové písni (připravil D. Holý), o problémech
hudební terminologie (připravila A. Elscheková), o katalogizaci nápěvů
lidových písní na pozadí metrorytmické baze (připravili K. Vetterl a J.
Gelnar), o uplatnění děrných štítků při katalogizaci lidových písní (připravil
J. Hora) i obecněji o metodách práce s materiálem hromadné povahy,
o možnosti uplatnění nových technických metod při jeho zpracování (připravil
V. Pletka). Diskuse upozornila na některé další možnosti přístupu k problematice
i na nedořešené otázky. Vyplynula z ní celá řada podnětů pro ty,
kteří se jednotlivými problémy podrobněji zabývají. D. Holý
56
Československý folklór na gramofonových
deskách [obsah]
V r. 1962 vydalo Státní hudební vydavatelství 18 gramofonových
desek, které zachycují autentické lidové projevy. Na deskách jsou zastoupeny:
z Čech - Chodsko, z Moravy - Jihlavsko, Valašsko, Slovácko a
odtud podrobněji Horňácko, dále Hrčava a slovensko-slezské pomezí, sólová
instrumentální hudba ze Slovenska (zvláště hra na aerofonické nástroje),
z ansámblových slovenských hudeb střední, severní a východní Slovensko.
Antologii, k níž vyšla téměř stostránková
publikace, připravil kolektiv devíti autorů. Jde o pozoruhodnou akci Státního
hudebního vydavatelství. Je však škoda, že desky byly vydány v tak
malém nákladu, a to přesto, že o řadu z nich je, jak vím, stále velký
zájem. D. Holý
Lidová umělecká výroba
doma i v zahraničí [obsah]
V září minulého roku byla v Praze ve výstavní síni
Ústředí lidové umělecké výroby otevřena výstava Lidová umělecká výroba
1963. Z Prahy byla výstava přenesena do SSSR, kde byla instalována
v Moskvě, v Leningradě, v Rize a nyní se připravuje její
převezení do Polska. Výstava se všude setkávala s obdivným zájmem
především mladých moderních lidí. v čem tkví úspěch našich lidových
výrobců?
Lidová umělecká výroba, soustředěná na
základě dekretu 110 z r. 1945 a zvláště po vydání zákona o lidové
umělecké výrobě v r. 1957, především v ÚLUV, se rozvíjela na
pevně budované základně tří složek: etnografického výzkumu, umělecké práci
poučených výtvarníků a vynikající dovednosti lidových mistrů. Několikaletá
spolupráce těchto tří složek postavila československou lidovou uměleckou
výrobu do čela evropských snah o využití lidových tvůrčích sil a jejich
rozvíjení v moderní průmyslově vyspělé společnosti. J. Jančář
Vysílání lidové písně
a hudby v Československém rozhlase [obsah]
V současné době je do vysílání Československého rozhlasu
zařazováno pravidelně několik relací věnovaných lidové písni a hudbě.
Jsou to jednak běžně stanovené pořady vysílané převážně v dopoledních
a odpoledních hodinách s různými názvy, jako s písní po Moravě,
z tance do tance, Na lidovou notu, Zpívejte s námi apod. Na
jejich náplni se podílejí všechny stanice. Za druhé jsou to pořady se
stálým názvem: sobotní Beseda u cimbálu, připravovaná brněnskou stanicí,
nedělní dopolední [/] Vonička z lidových písní - připravuje Praha
z materiálů z celé republiky - a nedělní podvečerní pořad Na
pěknú notečku. (Slovenskému vysílání věnujeme zvláštní článek v příštím
čísle.) Tři poslední relace jsou v rozhlasovém vysílání již několik
let. Naproti tomu několik pravidelných pořadů, jako např. Země zpívá nebo
Zpěvy domova, byly po určité době zrušeny a objevily se místo nich jiné
cykly. Všechny současné pořady se od sebe bohužel dost málo odlišují,
i když toto konstatování není ve všech jednotlivých případech zcela přesné,
a jednotlivá čísla jsou v nich zařazována většinou jen s ohlášením
účinkujících. Neuškodilo by někdy více průvodního slova. I toho odborného.
(Přirozeně, že text by musel být upraven podle rozhlasových norem.) Tu
by jistě redaktoři mohli více spolupracovat s vědeckými pracovníky,
které by měli umět pro rozhlasovou práci získat. Vysílání lidové písně
mělo by být barevnější. To se netýká jen jednotlivých pořadů, ale i výběru
jednotlivých písní. Často se totiž stává, že je vysílána tatáž píseň nejen
několikrát týdně; ale dokonce i několikrát denně. Pro lidovou píseň je
tento způsob nevhodný a neprospěšný. v brněnských pořadech objevily
se v poslední době nové dobré nápady. Patří k nim nově realizovaný
nápad Písniček do zápisníku, které jsou uváděny v nedělní "notečce"
vždy počátkem měsíce, a to různými vynikajícími osobnostmi. Dosud se vystřídali
básníci O. Mikulášek a J. Skácel a spisovatel J. Tomeček.
Jak už bylo naznačeno, podílejí se na přípravě
pořadů redaktoři lidové písně z různých našich stanic. Ústředně jsou
řízeny hlavním redaktorem lidových písní v Praze, i když se Praha
na celkové produkci vysílání lidové hudby podílí jen menším procentem.
Nahrávky lidových písní jsou "vyráběny"
ve všech hlavních československých stanicích, z nichž několik má
své orchestry lidových nástrojů. Vedle těchto těles, která dnes vyrábějí
většinu vysílacího materiálu, jsou pořizovány nahrávky některých souborů
LUT a dále nahrávky autentického folklóru, čímž činí rozhlas v oblasti
lidové písně proti jiným hudebním žánrům do značné míry, výjimku. Tato
okolnost ovšem nevyvolává vždy příznivý dojem u některých posluchačů,
zvyklých na brilantní technické podání. Zúžený důraz na technickou stránku
vytlačil už z rozhlasového vysílání řadu vynikajících, umělecky velmi
silně působících lidových interpretů - jedinců i skupin. Tóny vymykající
se zvukovému ideálu evropské umělé hudby, jak je nacházíme u některých
lidových interpretů, byly a jsou bez rozdílu mnohdy dosud považovány za
něco neestetického. v současném vysílání nevadí však vůbec zařazování
některých projevů cizích lidových hudebních kultur. Našim lidovým inter
57
pretům mělo by být věnováno více místa. Vynalézavějším využitím
rozhlasové zvukové techniky, přiměřeným a pečlivě připraveným komentářem
(nepoetizujícím, ale informujícím) i podtržením režijní stránky mohly
by se vytvořit zajímavé pořady, které by mohly vnést osvěžení. Nahrávky
profesionálních souborů omezují se často pouze na technickou a obecně
skladebnou stránku a věnují poměrně malou pozornost drobným, ale důležitým
stylovým nuancím. - Kdyby se podobnými omezenými hledisky řídila reprodukce
třeba profesionálních džezových interpretů, byl by tím džez ochuzen o
celou řadu emocionálně působících prvků. - Také pořady z nahrávek
profesionálních souborů bylo by mocno čas od času zpestřovat autentickými
nahrávkami. Vysílání lidové písně by jistě prospělo ještě širší zaměření
na lidovou hudbu ostatních národů, zvláště na autentické folklórní projevy
z celého světa.
Tak se nám ve stručnosti jeví současný
stav lidové písně ve vysílání Československého rozhlasu a možnosti, jak
tuto práci zlepšovat a rozvíjet. L. Holá
Lidová píseň, hudba a
tanec v televizi [obsah]
Lidová píseň, hudba a tanec v televizi nejsou zatím
námětem k hodnotícímu článku, spíš jen k připomínkám a poznámkám
na okraj.
Zatímco hudební dramaturgii obecně se věnuje
v televizi trochu pozornosti teprve po bojovných polemikách na stránkách
našich kulturních časopisů, lidová píseň a tanec se objevují v televizi
jen občas, zcela náhodně, v okrajových vysílacích časech. Odráží
se v tom jistě též dnešní odklon od folklóru. Brněnská bilance je
v tom ohledu nejpříznivější. Na obrazovkách jsme několikrát viděli
rozhlasový orchestr lidových nástrojů, Brněnskou cimbálovou muziku ZK
ZKL, uherskobrodskou Olšavu, soubor Hynka Bíma, břeclavského Podlužana
a některé další soubory. K úplnému výčtu je třeba připsat ještě dva
přímé přenosy z krajových slavností z Tvrdonic a ze Strážnice.
Ve vysílání nelze ovšem prozatím sledovat hlubší záměr. Nejvíce času věnovala
televize souborům v době nedělního oběda, kdy vysílání sledují opravdu
jen ti největší vytrvalci. Tento pořad byl také před nedávnem úplně zrušen.
- Slovenské vysílání dalo několikrát příležitost bratislavské lidové hudbě
Eugena Farkaše a pokusilo se, už s menším úspěchem, přivést před
kamery i některé vesnické skupiny. Tu je nutno věnovat velkou pozornost
výběru, režii a stavbě programu. Pražské studio nepřineslo v tomto
žánru, až na drobnosti, vcelku nic.
Jinou kapitolou je umělecká úroveň těchto
pořadů.[/] Jejich přípravě a realizaci je zřejmě věnována pozornost úměrná
kvalitě vysílací doby. Potom ovšem - v konkurenci s pracně a
často velmi nápaditě a dobře inscenovanými pořady současné taneční hudby
a písniček, vycházejí lidová hudba a tanec, jako "chudí příbuzní".
A je přitom tolik možností; využití krajových zvláštností a specifičnosti
prostředí, využití poezie, výtvarného umění atd. Mimochodem, v tomto
ohledu, snad s výjimkou opery - není na tom o mnoho lépe ani hudba
nejvážnější. Zde zatím vynalézavost televizních pracovníků končí většinou
vyhledáním nebo naaranžováním pokud možno co nejhonosnějšího interiéru.
Pokud jde a lidovou píseň, myslím, že byla zatím zcela opomenuta možnost
filmového záznamu špičkových programových čísel našich nejlepších souborů
a zvláště záběrů autentických interpretů nového folklóru. Zatím se o to
před několika lety úspěšně pokusilo Rumunsko a Maďarsko. A takových filmů
využívá také západoněmecká televize. Mohly by to být pokusy, po zkušenostech
z jiných zábavných žánrů, úspěšné nejen programově, ale v mezinárodním
styku s Východem i se Západem jistě i hospodářsky.
Tolik snad jen úvodem, další prozatím zůstává
na televizi samé. A. Jančík
Problémy okolo "Moravské
Hellas" [obsah]
Absolventský film Moravská Hellas režiséra a scenáristy
Karla Vachka, který jako reportáž vzbudil zajímavý ohlas na festivalu
krátkých filmů v Karlových Varech, způsobí asi rozpaky u každého
diváka. Vachek si vybral námět zajímavý, aktuální, nebo lépe řečeno módní
- kritiku folklóru a zvláště Strážnice. Chtěl především ukázat, že náš
folklór je v současné době atomů a raket anachronismem, který je
brzdou ve vývoji osobnosti moderního člověka. Podařilo se mu snést řadu
faktů, které jeho záměr zdánlivě potvrzují. Řetěz negativních jevů smíchaný
a přibarvený škálou polopravd i faktů zapůsobí na každého diváka mocně.
Když film končí, je člověk rád, že buď s folklórem nikdy nic neměl,
nebo je rozhořčen, má-li k lidovému umění a vůbec k lidové kultuře
kladný vztah. Myslím, že kromě těchto krajních pocitů může film způsobit
i velkou dezorientaci u diváků, kteří nebudou o problematice lidové kultury
u nás dosti informováni. Podívejme se proto blíže na fakta, která Vachkova
reportáž ukázala jako typická pro "Moravskou Hellas", všimněme
si i jeho metod práce.
Jako rámec svého filmu si Vachek vybral
slavnosti lidových písní a tanců ve Strážnicí, především však jejich zákulisí.
Ukázal karnevalové manýry, jichž zvláště
58
mladí návštěvníci Strážnice s oblibou užívají - nevázané
veselí, víno, milostná dobrodružství. A protože film měl být reportáží,
dal slovo lidem kolem slavností, aby řekli svůj názor, svou pravdu. A
tak k divákovi hovoří lidové malérečky, vyprávěči, sběratelé, odborníci.
Estrádní "lidový umělec" Fojtík hovoří o akumulaci zásobovacích
podniků, redaktor Čs. rozhlasu A. Jančík si stěžuje, že programová komise
nemůže odstranit záporné jevy na okraji Strážnice. Malérečka Martinková
si stýská, že mládež v Petrově nechce chodit v pracovní den
v kroji, že lidé vyhazují z domů starý tradiční interiér. Reportéři
si zajeli až na moravské Kopanice, kde si ve Vápenici prohlíželi neobvyklý
lidový příbytek a odhalují v rozhovoru charakter jeho majitele; jemuž
je milejší lenost a návyk, než slušné prostředí a hygiena. Scéna u sběratele
krojů Potomáka v Popovicích odkryla téměř drobné soukromé muzeum
či zvláštní kapli. Sběratel čte připravenou řeč o svém úsilí pod obrazem
Madony. Úpadkovým žudrem nového domu na Podluží autor charakterizuje i
vkus majitele domu. A tak bychom mohli vypočítávat další negativní stránky
lidového prostředí, jak je zachytila Moravská Hellas. Ale je to skutečná
tvář Moravy?
Je např. jisto, že sociální problematika
moravských Kopanic je ještě nevyřešena; způsob života a životní úroveň
lidu zdaleka nedosahuje minima vesnic v Pomoraví. Příčiny tohoto
stavu, který je mimochodem řešen institucemi i příslušnými národními výbory,
jsou však v delším historickém vývoji této oblasti. Ukázka kopaničářského
obydlí ve filmovém snímku je netypická, výjimečná a problematiku Kopanic
nejenže nenaznačuje, ale znevažuje.
Z některých záběrů filmu je patrná snaha
autora ukázat lidi na jihovýchodní Moravě jako individua zatížená náboženskými
přežitky. Jde sice o názor občas proklamovaný, ale podložený jen dávnými
pouťovými slavnostmi. Jaký je dnešní světový názor u lidí v těchto
oblastech, a zvláště u mladých generací, to už autory nezajímalo.
Stejně tak je na pováženou, zda národopisné
sběratelství lépe charakterizuje neznámá sbírka z Popovic, než Etnografický
ústav Moravského muzea v Brně s moderní expozicí "Lid v pěti
generacích", která má nepochybně světovou úroveň.
O lidové kultuře hovoří jako nejpovolanější
odborník antropolog dr. Jan Pavelčík, ředitel muzea J. Á. Komenského v Uh.
Brodě. Hovoří v podobenství o folklóru jako o dojné krávě, kterou
mnoho lidí dojí, až mléko nedává, jen krev teče, ale stále živí mnoho
lidí. Kdo jsou tito příživníci? Všichni, kdož se jakýmkoliv způsobem dotý[/]kají
folklóru; dr. Pavelčík sem zařazuje i sebe. Pavelčíkův názor na naši lidovou
kulturu je ovšem vulgarizace nejhrubšího zrna. Mohli bychom si však položit
otázku, zda nechtěl říci něco jiného. Je to ovšem těžké vyslovit, protože
v této filmové reportáži lidé mluví dvojím jazykem - vlastním, v domnění,
že říkají svůj skutečný názor, a jazykem K. Vachka, který obratným střihem
a smícháním pravd, polopravd a záměrným zaměňováním nezdravých jevů a
bezvýznamných kuriozit za jevy typické a obecné, vyslovuje závěrečný soud.
Lidový zpěvák, tanečník a vypravěč strýc Lebánek za všechny ostatní říká.,
že všechno, co tolik let dělal, nebylo nic než falešné opojení, které
vlastně nemělo žádného smyslu.
Vachkův film, si jistě najde své příznivce
a obdivovatele. Budou to především lidé, kteří lnou k módním vlnám,
jimž mnohdy přisuzují avantgardní úlohu v kulturním, společenském
a politickém životě mladého člověka. Zde není možno hodnotit pozitivní
a negativní přínos těchto vlivů, jisté je však to, že národní kulturu
neobohacují v takové míře, jak je někdy zdůrazňováno.
Je rovněž pravda, že od našeho lidového
umění, které v posledních letech nepěstovala jen vesnice, ale především
městské soubory lidových písní a tanců, byly požadovány často úkoly, které
nemohlo splnit. v padesátých letech bylo stavěno jako hráz módním
proudům. Je přirozené; že tato situace vzbudila reakci, která však ze
střízlivého hodnocení a vymezení úlohy folklóru nebo folklórního odkazu
v současném životě naší společnosti, vedla přímo k zavržení
našeho lidového umění a vůbec lidové kultury. Přitom nelze opomenout ani
skutečnost, že tato negace nemá všeobecný ráz. Problém není zdaleka tak
vyhraněný a bolestivý na Slovensku jako v Čechách.
Vraťme se však k Vachkovu filmu. v úvodu
je vysazen podtitulek, že reportáž přináší "poznámky o folklóru".
Do filmu jsou však často zamontovány jevy, které s folklórem vůbec
nesouvisí, jež však bylo možno úspěšně kritizovat - např. scéna v krajkářské
škole ve Strážnici. Zarážející je i skutečnost; že jde o práci populárně
vědeckého filmu, jak se dovídáme z titulku. Nepokládali tvůrci filmu
a vedení populárně vědckého filmu za potřebné mít zde poradce např. Z Ústavu
pro etnografii a folkloristiku ČSAV? Zdá se, že počítali s širší
publicitou filmu. Anebo by jim byl tento odborník nepohodlný?
Recenzent Kulturní tvorby Jaroslav Boček
nazval Vachkův film "Černou ovcí" karlovarského festivalu; s mnoha
jeho myšlenkami o snímku budeme souhlasit. Film vzbudil odezvu na festivalu,
způsobí rozruch i v souborech lidových písní a tanců a u mnoha osvětových
a odborných pracovníků. I to byl zřejmě záměr jeho
59
tvůrců. Za jiných okolností by třeba přešel nepovšimnut,
jeho účinnost je však dána tím, že je, dá se říci, skoro na vrcholu akcí,
které bojují za odstranění folklóru ze současného kulturního dění.
S většinou otázek, jak je klade Vachek,
nemůžeme souhlasit. Lze mu vytknout mnoho věcných omylů a nepřesností,
záměry v technickém zpracování filmu, nevhodné hudební ukázky apod.
v zápalu rozhořčení mnohdy bojuje proti pomyslnému nepříteli. Souhlasit
lze však s tím, že současná společenská úloha našeho folklóru byla
v nedávných letech přeceňována, folklór byl často zneužíván. S tím
budou souhlasit všichni poctiví lidé znalí problematiky. Viníky však Vachek
dobře nevidí, příčiny tohoto stavu ho nezajímají. Východisku nehledá.
A tak jen vyvstává otázka, zda po několikaleté
diskusi o folklóru film vzburcuje zainteresované pracovníky k pokusu
o vymezení úlohy folklóru v dnešním životě, ke snahám o odstranění
přívěsků, které se k amatérskému pěstování folklóru přidružily, a
nakonec k obhajobě a zhodnocení folklórního odkazu.
Na rozdíl od Vachka věříme, že lidové umění
- nebo přesněji řečeno - zdravé součásti české a slovenské lidové kultury
budou mít v životě naší společnosti nadále významnou úlohu. Seriózní
zhodnocení celého dosavadního vývoje této otázky je však potřeba co nejdříve.
Josef Tomeš
O souborech lidových písní
a tanců na Hodonínsku [obsah]
Mnoho se v poslední době hovořilo a zejména psalo
o různých problémech, týkajících se souborů lidových písní a tanců a folkloristických
festivalů ve Strážnici i slavností regionálních, objevily se mnohé úvahy
o tom, zda tradiční lidové písně a tance nám mají dosud co říci, jestli
mají soubory lidových písní a tanců ještě nějakou důležitost a význam
v kulturním životě našeho lidu aj.
Jihomoravský kraj je velmi bohatý, pokud
se týká počtu souborů lidových písní a tanců. Je samozřejmé, že nejvíce
je jich na Moravském Slovácku, kde lidové umění je na mnohých místech
dosud živé.
Náš hodonínský okres není nikterak pozadu
za ostatními dvěma slováckými okresy - uherskohradišťským a břeclavským.
Je zde rovněž několik aktivně pracujících souborů, z nichž dva náleží
mezi naše špičkové soubory. Je to v prvé řadě strážnický soubor Danaj
s cimbálovou muzikou dr. Slávka Volavého, která právě v současné
době slaví 20. jubileum svého trvání a vysoce plodné práce. Vždyť strážnická
muzika proslavila a důstojně reprezentovala naši lidovou píseň téměř [/]
v celé Evropě a u nás je známá a oblíbená po celé republice.
Taneční strážnický soubor Danaj je o mnoho
mladší než cimbálová muzika, avšak za čtyři léta pod vedením Jana Loutchana
se vypracoval mezi nejlepší soubory v ČSSR a počet vystoupení, jež
absolvoval, je opravdu vysoký. Rovněž již reprezentoval naši zemi v zahraničí,
a to v Rakousku a v Belgii. v letošním roce se připravuje
na zájezd do Sovětského svazu, samozřejmě spolu se strážnickou muzikou.
Soubor má i přípravku, v níž se vychovávají tanečníci pro vlastní
soubor. členky Danaje rovněž pod vedením Jana Loutchana velmi obětavě
pečují o početný dětský soubor, jenž čítá kolem 50 dětí.
Dalším souborem v našem okrese je
soubor Čs. naftových dolů v Hodoníně, jehož uměleckým vedoucím je
Jaroslav Vavrys. Soubor má za sebou jedenáct let práce, nespočetná vystoupení
a taktéž reprezentaci v zahraničí - v Polsku a v Jugoslávii.
Letos uskuteční zájezd do Belgie.
V okrese jsou další soubory, které pro
různé překážky nedosahují takové úrovně jako předešlé, avšak mají dlouholetou
tradici, stálou lásku a úctu k lidovému umění a rozhodně plní svůj
účel a význam. Jmenujme zde soubory SZK v Kyjově, JZD v Hovoranech
a soubor Bzenčan.
Mezi věkem mladé, avšak s elánem pracující
soubory náleží soubor z Milotic, který pomalu překonává počáteční
těžkosti a má již i vlastní cimbálovou muziku, dále soubor z Vracova,
jenž pod vedením Mojmíra Vlkojana dosahuje dobrých výsledků, díky píli
a obětavosti svého vedoucího. M. Vlkojan je současně i primášem cimbálové
muziky, jejíž výsledky nejsou o nic menší než taneční složky souboru.
Souboru ve Veselí nad Moravou se přes velkou obětavost jeho vedoucího
inž. Jaroslava Smutného nedaří probít se počátečními těžkostmi, neboť
má absolutní nedostatek tanečníků-chlapců Nevzdává se však a pracuje v současné
době jako soubor dívčí. Spolupracuje s ním cimbálová mužika Jihomoravských
trubkáren a tažíren ve Veselí nad Moravou, kterou vede Jožka Kubík z Hrubé
Vrbky.
Jistě důležitá je i existence slováckých
krúžků ve Svatobořicích, Ratíškovicích, Vacenovicích a folkloristických
skupin v Hrubé Vrbce, Malé Vrbce, Kuželově a Dol. Bojanovicích, i
když jejich činnost není soustavná. Mají však zásluhu na udržování tradičního
folklóru ve svém regiónu a zejména ve svých obcích. Nedávno se podařilo
obnovit též slovácký krúžek ve Velké nad Veličkou.
Je potěšitelné, můžeme-li konstatovat oživení
souboru lidových písní a tanců v Mutěnicích a vznik nových souborů,
jako cimbálové muziky střední zemědělské tech
60
nické školy ve Strážnici a tanečního souboru
zemědělského odborného učiliště ve Strážnici.
Velký význam mají bezesporu dětské soubory
při základních devítiletých školách v Petrově, Bzenci, Kyjově, Mikulčicích,
Rohatci, Velké nad Veličkou, Kuželově, Javorníku, Nové Lhotě a Těmicích.
v těchto souborech se vypěstuje v dětech láska a úcta k lidové
písni i tanci, což bude mít vliv na existenci a práci souborů lidových
[/] písní a tanců v budoucnu. Dětský soubor byl utvořen též při souboru.
Sdruženého závodního klubu v Miloticích.
Nakonec lze si jen přát a všemožně pomáhat
tomu, aby lidové umění písňové, taneční, hudební i výtvarné zůstalo zachováno
nejen pro současné, ale i pro budoucí generace, a aby počet souborů lidových
písní a tanců v současné době většinou již jediných jeho interpretů
na Slovácku vzrůstal. Dušan Vlach
61
OBSAH
Strana
Předmluva 1
Václav Frolec-Dušan Holý: Národopis jako historická
věda 2
Josef Tomeš: Svatební hry a tance na Horňácku 10
Jaroslav Jurášek: Lidový umělec Samko Dudík 19
Josef Jančář: Lidová tradice a současnost 23
Dušan Holý: Kritika, strážnické slavnosti a národopisci
27
Zprávy 43
Německá antologie českých pohádek (O. Sirovátka) 43
Dvě jánošíkovské publikace (O. Sirovátka) 43
C. Romanska: Slavjanski folklor. Očerci i obrazci (B.
Beneš) 44
R. Večerka: Slovanské počátky české knižní vzdělanosti
(B. Beneš) 45
B. M. Kulda: Pohádky a pověsti z Rožnovska (B.
Beneš) 46
E. Kilianová-O. Sirovátka: Na Veveří devět věží. Pověsti
z Brněnska (V. Frolec) 47
Moravské pohádky (V. Frolec) 47
R. Jeřábek-V. Frolec-D. Holý: Podluží: Kniha o lidovém
umění, (M. Šrámková) 47
E. Marková: Slovenské čipky (J. Jančář) 48
J. Markl: Česká dudácká hudba (F. Dobrovolný) 48
Pérečko belavé, červený dolomán (D. Holý) 49
M. Bimková-J. Seehák: Tance z Kyjovska (D. Holý)
. 49
Z. Jelínková: Lidoé tance a taneční hry na Podlužf
(D. Holý) . 49
K. Sedláček-A. Sychra: Hudba a slovo z experimentálního
hlediska (D. Holý) 49
Narodna tvorčisť ta etnohrafija (B. Beneš) 50
Narodno stvaralaštvo - folklor (H. Blažková-K. Panák-
J. Rousová-R. Tihlaříková) 52
Izvestija na Etnografskija institut i muzej (V. Frolec)
53
K problematice súčasnej hudby (D. Holý) 54
Ethnographica 3-4 (K. Panák) 54
Tisíc kraslic na výstavě v Brně (J. Orel) 55
Tři schůzky československých hudebních folkloristů
(D. Holý) 56
Československý folklór na gramofonových deskách (D.
Holý) 57
Lidová umělecká výroba doma i v zahraničí (J.
Jančář) 57
Vysílání lidové písně a hudby v Československém
rozhlase (L. Holá) 57
Lidová píseň, hudba a tanec v televizi (A. Jančík)
58
Problémy okolo Moravské Hellas (J. Tomeš) 58
O souborech lidových písní a tanců na Hodonínsku (D.
Vlach) 60
|
|