Národopisné aktuality/1965/1-2

národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1965 - ČÍSLO 1-2

JAZYKOVĚDA A ETNOGRAFIE [obsah]

Jan Chloupek
Ústav pro jazyk český ČSAV, Brno

Tento příspěvek navazuje na článek V. Frolce a D. Holého, Národopis jako historická věda (Národopisné aktuality 1, 1964, s. 2-9). V současné etapě vědeckovýzkumného vývoje nejde jen o osobní spolupráci mezi etnografy a badateli v jiných vědních oborech, které se zabývají člověkem jako tvůrcem kultury; nejde ani o to, aby každý z badatelů obecně studoval všechny tyto obory nebo dva tři z nich zároveň. Záleží především na tom, aby se tyto obory komplexně podílely na studiu člověka ve společnosti a aby společně dosáhly cílů, kterých každý z nich sám plně dosáhnout nemůže. 1

Pro vývoj moderní vědy je charakteristický vznik některých pomezních oborů, např. kybernetiky, teorie informace, biofyziky, biochemie apod. Ve společenských vědách byl donedávna vývoj tomu protikladný: např. v oboru věd o jazyce usilovalo se o ryze jazyková (konkrétněji: funkční) kritéria a odmítalo se pojetí psychologizující (srov. moderní úsilí o definici věty, nové definice fonému atp.), americká deskriptivistická škola se chtěla obejít bez zkoumání významu a zanedbávala sémantiku, dialektologie usilovala o strukturní postižení nářečí a chtěla dojít k samostatným závěrům bez pomoci etnografie a folkloristiky, podrobujíc kritice badatele, kteří vědecká kritéria obou těchto oborů směšovali. Jsou [/] obě tyto tendence v moderní vědě neslučitelné? Působí proti sobě? Mám za to, že nikoli.
Nelze odmítat úsilí dopracovat se v každé vědě takové meto[do]logie, která by napomáhala k adekvátnímu popisu a rozpisu předmětu vědy. Nadto ovšem zbývá řešit otázky, které nelze úspěšně řešit metodologií jedné vědy, a jestliže tak přesto činíme, nemůžeme nedojít k závěrům kusým, jednostranným. Vskutku existují v složité situaci dnešní doby takové otázky, které se týkají zájmového obzoru několika věd a které mohou být řešeny, úspěšně řešeny toliko komplexně. Jestliže to jsou otázky závažné pro praxi, otázky s řešením dlouhodobým - např. komunikace po stránce jazykové

i technické, šifrování, překládání, logopedické problémy, akustické rozbory atd. - vedou ke vzniku vědních oborů pomezních.
Pokud jde o vztah jazykovědy a národopisu, je žádoucí nepřehlédnout především šíři záběru obou věd. (1) (Otázkami, které mohou zajímat národopis, obírají se mezi jazykovědnými disciplínami vlastně pouze dialektologie (zvláště historická a jazykový zeměpis), etymologie (srov. např. práce Jankovy a Machkovy) a okrajově historická mluvnice a místopis; stejné problémy může řešit i textologie obou oborů. (2) Etnografie a folkloristika mohou spolupracovat s jazykovědou, pokud hledají odpověď na problémy společenských vztahů a styků (osídlení země, kolonizační proudy, vymezení etnických nebo etnografických skupin, charakteristika obyvatelstva určitého kraje), avšak sotva mohou bezprostředně těžit z jazykovědy tam, kde sledují a hodnotí jevy materiální kultury - neboť ta je na jazyce obyvatelstva pochopitelně zcela nezávislá a naopak jazyk ve své lexikální složce závisí na ní. U kultury duchovní je jazyk nesporně aspoň prostředkem jejího vyjadřování. (Bylo by tu sice možno namítnout, že primární funkcí jazyka je funkce sdělná a že ta s duchovní kulturou, má-li to být pro badatele plodný pojem, nesouvisí bezprostředně; jenže v praxi sledují národopisci právě texty s funkcí též estetickou a tu je jazyková stránka textů opravdu nástrojem sdělování duchovní kultury slovesný m tvůrcem). Jev materiální kultury má pro jazykovědce daleko menší význam než pro národopisce. Dejme tomu, že v kraji (pro národopisce i jazykovědce svérázném) existuje velké jezero, široká řeka nebo [/] vysoké pohoří. Pro jazykovědce-dialektologa nemá tento fakt žádný význam: buď byla tato překážka při styku obyvatelstva z obou břehů, resp. stran pohoří překonatelná, a nestala se tak příčinou nářeč ního rozrůznění, nebo překonatelná nebyla: tu však je pro jazykovědce prvotní příčinou (možné, pravděpodabné) nářeční diferenciace zanedbatelný styk obyvatelstva a "příčina této příčiny" už jazykovědce nezajímá; formulací, že ,,řeka apod. je příčinou nářečního rozrůznění", dochází se k jakémusi krátkému spojení. Pro národopisce je tento fakt sám stejně málo důležitý, pátrá-li po hodnotách závisících na možnosti kulturní výměny mezi oběma břehy: rozhodujícím faktorem i tu zůstává styk mezi obyvatelstvem. Vždy se však velké jezero, řeka nebo horstvo objevují jako faktor působící na hmotnou kulturu obyvatelstva a národopisec s ním jako s objektivní příčinou určité situace počítá.
Společný předmět badatelského zájmu váže nejtěsněji příslušné odvětví národopisu a historickou dialektologii. Podobný je tu postup při výzkumu v terénu, blízký je způsob zpracování materiálu, stejný je nejednou i cíl bádání. V minulosti byli badatelé - více méně úspěšní -, kteří vystupovali před odbornou veřejností jako etnografové, folkloristé i dialektologové, popř. jazykovědci (např. Frant. Bartoš a později s menším zdarem J. Húsek). Zdálo se tehdy, že se výsledky obou badatelských postupů vždy souhlasně doplňují: v praxi se ovšem kritéria méně markantní podřizovala nápadnějším, tu jazykovědná národopisným, tu národopisná jazykovědným. Tak např. se rozlišovala nářečí hanácká, slovácká a valašská beze zřetele k tomu, že rozdíly

mezi slováckými a valašskými nářečími nejsou v kontextu vývoje národního jazyka stejně závažné jako rozdíly mezi celou východomoravskou skupinou a nářečími hanáckými. Naopak zase (i moderní) národopisná věda málo se vyrovnává s názory dnes už většiny českých dialektologů o konzervativním, archaickém ("staročeském") rázu východomoravských dialektů, přestože tento názor uvádí v pochybnost hypotézy o podstatných východních (až rumunských) vlivech na tuto část Moravy2
     Problém, uvedený jako poslední příklad, přímo volá po komplexním řešení historika, etnografa a jazykovědce. Zatím je situace taková, že historikové studují archívy a nejsou zcela zajedno v hodnocení síly kolonizačních proudů; dialektologové sice hodnotí východomoravská nářečí (slovácká i valašská) jako okrajová nářečí česká, ale nejsou si jisti v tom, zda se východní vlivy neprojevují aspoň v retardaci jazykového vývoje v oblasti povodí řeky Moravy a na východ od ní; etnografové si cení spíše souvislostí této oblasti s oblastí slovenskou a také jich více nacházejí; obecně se pak vynořují domněnky o vlivu staré velkomoravské situace na vývoj východomoravského a západoslovenského etnika, domněnky podporované posledními zjištěními archeologickými. Vtírá se kritická i sebekritická myšlenka, že dosavadními izolovanými průzkumy a rozbory celá práce nekončí, ale teprve začíná . . .
     Stěží však pokročíme dále, pokud po rozboru materiálu nebudeme mít jasno též v základních teoretických otázkách vztahu mezi výsledky zkoumání dialektologického a národopisného (zatímco třeba o vztahu faktů historických, např. feudálních pan[/]ství, k faktům jazykovým, např. k průběhu izoglos, přece jen cosi víme). Nejsme si především jisti, zda se spojováním faktů národopisných s jazykovými nedopouštíme křiklavého anachronismu: srovnáváme opravdu jevy časově srovnatelné? Není např. nějaký lidový zvyk daleko starší než dialekt obyvatelstva, které si tento zvyk zachovalo? Nebo naopak: v realizaci spodob (asimilací znělosti) v proudu řeči vytváří se jakýsi středoslovanský okruh, zabírající část nářečí středomoravských, dialekty východomoravské, lašské, slovenské, jihopolské, západní oblast východoslovanských jazyků (s výslovností typu on váz ráno . . . , až ju uvidíš, g oknu), a stranou jsou ponechána okrajová území (mezi nimi i dialekty v Čechách a na západní Moravě, kde se vyslovuje on vás ráno . . . , aš ji, k oknu). Uplatní se takový jev přerůstající hranice národních jazyků a patrně velmi starý při srovnávání s lokálním jevem národopisným? Nebo jiná pochybnost: musí jazykové (i nářeční) hranice vůbec souviset s hranicemi etnických celků (chápaných hierarchicky), když se ani národní příslušnost v pomezních oblastech neřídí u příslušníků příbuzných jazyků užíváním toho či onoho jazyka, ale spíše vztahy ekonomickými, politickými (mezi nimi i dřívejšími vztahy náboženskými), kulturními atp.? Tyto pochybnosti nechtějí podněcovat skepsi, zda tyto souvislosti vůbec existují; potřebují však být řešeny.
     I při společném výzkumu v terénu nemají národopisec a dialektolog přesně týž cíl. Zkrátka by se to dalo říci tak, že národopisce zajímají především ty texty, které dialektologa popravdě zajímat přestávají. Jakmile texty působí esteticky, totiž někde

tam, kde začíná lidové umění, začíná mít dialektolog obavy o bezprostřednost materiálu, o jeho nestylizovanost, o jeho lineární výstavbu. Zatímco si dialektolog volí informátora, který jde při vyprávění prostě "k věci", informátor, jakého potřebuje národopisec obírající se slovesným uměním, obvykle si je dobře vědom toho, jakých výrazových prostředků musí pro estetický účinek vyprávění užít. Zcela jinak dialektolog a zase zcela jinak národopisec dívají se na věrnost informátora tradičnímu dialektu. V samé podstatě dialektu je totiž invariabilita, neproměnlivost jeho struktury (na rozdíl od spisovného jazyka, který v mnoha svých složkách variabilní je, zejména proto, aby umožnil stylistický výběr). Rozpor mezi nedostatkem variability nářeční normy a rozrůzněnými stylistickými potřebami vypravěče s estetickými záměry řeší se v praxi tak, že takový vypravěč nebo slovesný tvůrce vůbec opouští posléze normu tradičního dialektu: užívá tvarů interdialektických, spisovných (například srov. podobu se namísto sa v dětských říkánkách na Uherskobrodsku - jinak se dialekt úzkostlivě zachovává) a dokonce slangových (ponejvíce z pracovního prostředí - srov. např. moderní výrazivo, těží-li "profesionální" lidoví vypravěči z konfliktů konzervativních venkovanů s novodobým technickým prostředím). Je-li takový projev stylizován jako celek, nemá pak smysl vyžadovat pro národopisné sbírky přesný fonetický přepis. Národopisný text, který by byl věrným přepisem konkrétních záznamu z terénů, zůstává stále jen surovým materiálem.
     Nářečí není jen strukturním útvarem národního jazyka, ale též jednou z realizací běžně mluveného [/] jazyka, jednou z jeho strukturních náplní. (Běžně mluveným jazykem rozumím funkční formu jazyka proti funkční formě psané). A právě některé obecné rysy běžně mluveného jazyka (především zastřená organizovanost věty a souvětí a tolerance individuálních odchylek od syntaktických modelů uváděných v mluvnicích), vyplývající ostatně ze stálých promluvových faktorů (převážná dialogičnost a tedy i přítomnost adresáta i mluvčího, zakotvenost v konkrétní situaci, improvizovanost, zvýšená expresivita) a společné všem útvarům běžně mluveného jazyka (nespisovným i spisovnému) projevují se v dialektologických zápisech tak, že mohou oslabit estetické působení na čtenáře, popřípadě mohou mu vážně znesnadňovat porozumění textu. Zcela ,jiná je situace, je-li jich naopak užito v uměleckém textu záměrně, vědomě (srov. např. Čapkovu "hovorovou češtinu").
     Z dialektologických zkušeností vyplývá to, že by měli odborní vydavatelé výtvorů lidové slovesnosti - přihlížejí-li k jazyku - hledat osobitost, svéráznost textů především v syntaktické a tvaroslovné stránce jazyka a teprve na druhém místě v přesnosti záznamu fonetického, kde se ovšem nadto - a někdy vlastně proti tomu - má uplatnit ještě i zásada výraznosti, přehlednosti a snadné srozumitelnosti přepisu. Má se přihlížet k významové samostatnosti slova - má-li být rychle "odečítáno" - a nemají se zachycovat jevy větné fonetiky; sotva by bylo např. vhodné znovu otiskovat slovní "srostlice" v Pekárkových pohádkách ze starého Zlínska.
     Protiklad ve vztahu umělé umělecké dílo - útvar lidové slovesnosti nejeví se jazykovědci jako bez-

podmínečně ostrý. Tak např. pohádky - ať už spisovné, nebo nářeční - jsou do velké míry jazykově schematizovány, jejich jazyková stránka je do velké míry "strnulá" (což přirozeně není myšleno nějak hanlivě): vypravěč má k dispozici poměrně omezenou slovní zásobu, souřadné schéma větné stavby a některá ustálená obecná (např. známé Bylo nebylo) nebo individuální rčení. Vypravěč nesměřuje lineárně k závěru děje, ale věnuje se i prokomponování pohádky. To je stylistický postup společný pro esteticky zaměřené vypravování spisovné i nářeční, postup vedoucí k vypravěčskému úspěchu, zato ve vyprávění bez záměrů uměleckých vyskytuje se jen výjimečně. Z hlediska výběru výrazových prostředků není tedy rozhodující rozdíl mezi prostředky spisovnými a nářečními, nýbrž spíše rozdíl mezi nepřipraveným vypravováním bez uměleckého záměru a mezi vypravováním založeným na vědomé koncepci a uvědomělém formulování myšlenek. Rozdílná hlásková a tvarová podoba prostředků spisovných v jedněch textech a nářečních v jiných textech má význam podružný, protože těchto rozdílů nelze stylisticky využít. - Formální schematizované aspekty jsou někdy - jako ve středověké poetice samou podstatou stylového útvaru. Co je zapotřebí v Havlově hře Zahradní slavnost k tomu, aby se nesmyslné myšlenky staly jakýmisi pseudopříslovími: poněkud odlišná intonace, zvýrazněná dynamika projevu, prézentní (tedy mimočasové, gnómické) tvary slovesné, druhá mluvnická osoba s platností všeobecnou, archaické vazby, paralelismy slovosledné, výběr slov ze starších vrstev, archaické vazby, asonance. Věty jako S těžkou nůší daleko nedojdeš!, Kdo [/] do školy chodí, rád do všeho mluví!, Dobrý dlaždič klobouku nenosí! rázem se stanou příslovími, třebaže jejich sdělná hodnota je přinejmenším pochybná. Lze předpokládat, že takto bylo by možno složit ze schematických aspektů i "formální pohádku". (Tím vším nemá být řečeno, že nářečí nedodává pohádkám jistého půvabu. Dokonce i křížení jazykových prostředků spisovných a nářečních v jednom textu může být úkonné. O. Sirovátka uvádí příklad, kdy pohádkový hrdina slibuje: "Milá, krásná slečno, já vás vesvobodím . . ." 3 )
Studium textů s estetickým zaměřením přerůstá obor dialektologie. Spolupráce s badateli v oboru lidové slovesnosti je svrchovaně žádoucí. Stejně prospěšné by bylo, kdybychom sjednotili chápání aspoň základních odborných termínů. Tak už sám pojem "lid" má dost vágní význam. Užívání dialektu nelze přece připsat jediné obyvatelské vrstvě, ne jen té, kterou by bylo možno v jazykovědě a v národopisu nazvat "lid", třebaže popravdě řečeno hlavně tato vrstva (ale nikoli, zdůrazňuji, pouze tato vrstva a ani ta zase nikoli výhradně) teritoriálního dialektu. užívá. (V politických vědách má tento termín, jak známo, jiný význam.) Jazykovědci zatím řeší tuto otázku tak, že mluví o "teritoriálních (místních)" dialektech, které v sobě zahrnují dialekty "lokální (tradiční, úzce místní)" a "interdialekty (hierarchicky navrstvené)". Termín "lidová" nářečí se opouští. Že užívání dialektu není jen "lidovou" záležitostí, o tom svědčí např. fakt, že se i intelektuálové městského původu poměrně obtížně zbavují ve spisovném vyjadřování nářečních (přesněji řečeno: teritoriálně podmíněných) návyků, návyků souvisících s artiku-

lační bází mluvčího. Třebaže si takoví mluvčí nejsou vůbec vědomi vlivu dialektu na své vyjadřování a horlivě jej popírají, nemohou mu zcela uniknout. Vůbec se zdá, že jsme v minulosti poněkud přecenili vliv průmyslového rozvoje (konkrétně: velkých průmyslových závodů) na tradiční dialekt: mnoho tu přece záleží na jazykové kompaktnosti zaměstnaneckého živlu. Pocházejí-li zaměstnanci z okolí o stejném nářečním základě, neodchylují se rázem a snadno od tradičního nářečního vyjadřování (s výjimkou užívání odborných termínů svého průmyslu).
V poslední době lze pozorovat v dialektologii odklon od statického popisu tradičního (nenarušeného) dialektu, popisu usilujícího zachytit i archaické zbytky. Spíše se snažíme postihnout nářeční vývoj v pohybu, vyvolaném současným rozkladem teritoriálních nářečí. Z těchto pozic se u nás klade důraz na rozbor běžně mluveného jazyka v oblastech znovu osídlených českým obyvatelstvem, na výzkum městské mluvy, na zachycení interdialektů a obecné češtiny apod. (O heuristickém významu pátrání po [/] archaických zbytcích by se ovšem v jazykovědě pochybovat nemělo v době, kdy nám některé jevy mohou nepoznány nenávratně zaniknout.) I z toho lze usuzovat na to, jak racionální je postoj jazykovědců k současnému jazykovému vývoji, a na to, že stranou nechávají své city k zkoumanému dialektu (přestože jich nejsou prosti: vždyť jazyk je konec konců nejen nástrojem sdělování lidského vědomí, ale cenným nástrojem sdělování národní kultury); nostalgický vztah k dialektu byl zde veskrze překonán. Nejsem seznámen s národopisnou literaturou natolik, abych mohl odpovědně posoudit, zda. tento zvýšený zájem o nový vývoj je charakteristický i pro současnou vědu národopisnou.
Prostor pro spolupráci mezi národopisem a jazykovědou je dost veliký. V jeho středu je studium člověka, člověka ve společnosti. A to je cíl, ke kterému se přiblížíme spíše, půjdeme-li k němu zároveň po obou cestách. Jedna druhé se tu přibližuje, tu vzdaluje. V každém případě by však stále mělo být vidět z jedné cesty na druhou.

Kraslice z Ostrožské Nové Vsi.

Poznámky
1)
O vztahu mezi dialektologií a národopisem píše A. Kellner v Úvodu do dialektologie, Praha 1954: "Úzce spjata je dialektologie s etnografií. Nemůže počítat s plným úspěchem při své práci ten dialektolog, který není poněkud blíže seznámen s celým životem lidí, jejichž mluvu zkoumá, s jejich prací, s nářadím a náčiním, jehož při ní používají, s jejich zvyky, s prostředím, v němž se pohybují a pracují, se způsobem jejich života. Nedostačující znalost hlavně hmotné kultury na vesnici nese s sebou často velmi vážné věcné nedostatky zejména v materiálu lexikálním, který nejbezprostředněji obráží život člověka. - Ale ani pro etnografii nejsou zkoumání dialektologická bez užitku. Nejednou už bylo zdůrazněno, že jsou nářečí jedním z nejdůležitějších projevů venkovského života, těch projevů, které jsou vlastním předmětem bádání etnografických. Nářečí tedy poskytuje etnografii velmi cenný studijní materiál. - Bádání dialektologická a etnografická se tedy vzájemně doplňují a mohou proto nejednou povědět leccos významného o historii nářečí i o jeho nositelích. Jaký užitek přinesla jazykovědě dobrá znalost etnografického materiálu, ukazuje u nás např. dílo Františka Bartoše."[/]
Národopisci nejednou z nářečních monografií čerpají. O monografiích viz v Slově , a slovesnosti 18, 1957, s. 216 n.
O poměru jazykovědy k vědám příbuzným viz takto pojmenovaný článek K. Horálka , Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 10 n. K. Horálek se těmito vztahy mezi vědními obory soustavně zabývá, srov. např. příspěvek Problémy strukturní jazykovědy a kybernetika, tamtéž, roč. 23, 1962, s. 278 n.
Komplexní pohled uplatňuje nověji Rad. Večerka v monografii Slovanské počátky české knižní vzdělanosti, Praha 1963, Starším příkladem úsilí o spolu práci při řešení problému je např. sborník Slovanství v českém národním životě, redigovaný Jos. Macůrkem , Brno 1947.
2)
Srov. např. A. Vašek, La colonisation et la langue, Sborník fil. fakulty Brno 13, 1964, s. 47 n.; týž autor ještě Významný krok vpřed v řešení valašské otázky, tamtéž, roč. 11, 1962, s. 181 n.
Jako příklad studie, která zajímá jak jazykovědce, tak národopisce, uvádím pouze příspěvek Sl. Utěšeného, K studiu lidových názvů malých zvířat, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 14 n. Srov. ještě týž, Z druhé výpravy za češtinou v rumunském Banátě, Český lid 51, 1964, s. 27 n.
3)
Pohádky z Moravy, Praha 1959, s. 17.

Práci recenzoval univ. prof. dr. Václav Machek, Universita J. E. Purkyně, Brno.

Kraslice z Luhačovského Zálesí.

SPRACHWISSENSCHAFT UND ETHNOGRAPHIE (FOLKLORISTIK)

Zusammenfassung

     In der modernen Wissenschaft kann Bemühungen wahrnehmen, die eine solche Methodologie erreichen wollen, die einer adäquaten Beschreibung und Analyse des Gegenstandes der Wissenschaft behilflich wäre. Darüber hinaus bleibt es allerdings übrig, diejenigen Fragen zu lösen, die den Interessenhorizont mehrerer Wissenschaften berühren und nur in einer komplexen Art gelöst werden können. Was die Beziehung der Sprachwissenschaft und Ethnographie betrifft, so ist es wünschenswert vor allem die breite Spur der beiden Wissenschaften nicht zu übersehen.
     (1) Mit Fragen, die für die Ethnographie von Interesse sein können, befaßen sich von den sprachwissenschaftlichen Kategorien eigentlich nur (besonders historische) Dialektologie, Etymologie und am Rande historische Sprachlehre und Toponomastik; gleiche Probleme vermag auch die Textologie beider Fächer zu lösen. (2) Ethnographie und Folkloristik kennen mit der Sprachwissenschaft zusammenarbeiten, sofern sie eine Antwort auf die Probleme gesellschaftlicher Beziehungen und Kontakte suchen (Ansiedlung des Landes, Kolonisationsströmungen, A[g]brenzung der Einwohner einer Landschaft), doch kaum sind sie imstande, aus der Sprachwissenschaft einen unmittelbaren Nutzen zu ziehen, indem sie den Erscheinungen der materiellen Kultur nachgehen und sie auswerten, denn die letztere ist von der Sprache der Einwohner begreiflicherweise völlig unabhängig und umgekehrt ist die Sprache in ihrer lexikalischen Kompon[en]te von ihr völlig abhängig.[/]
     Der gemeinsame Gegenstand der Forschunsgsinteresses knüpft die einschlägigen Zweige der Ethnographie und der historischen Dialektologie miteinander. Doch auch hier sind noch, grundlegende Fragen in der Beziehung zwischen den Resultaten der dialektologischen und ethnographischen Forschung zu klären. Vor allem sind wir nicht sicher, ob wir keinen Ana[r]chronismus begehen, wenn wir die ethnographischen und die sprachlichen Fakten miteinander verbinden.
     Vergleichen wir wirklich das zeitlich Vergleichbare? Wird sich eine Erscheinung, die über die Grenze der Nationalsprachen hinausgeht und anscheinend sehr alt ist geltend machen, wenn wir sie mit einer lokalen ethnographischen Erscheinung vergleichen? Die Notizen des Autors wollen keine Skepsis anstiften, ob diese Zusammenhänge überhaupt existieren, dieser Zweifel erfordert jedoch eine Antwort.
     Dialektforscher und Volkskundler haben kein ganz identisches Ziel, auch dann nicht, wenn sie Forschungen im Gelände ansehen. Kurz und gut faßt sich Verf. so zusammen: der Volkskundler ist in erster Linie an denjenigen Texten interessiert, die für den Dialektologen - offen gesagt - nicht mehr interessíeren. Setzt die ästhetische Wirkung der Texte ein, nämlich annähernd dort, wo es dem Dialektologen um die Unmittelbarkeit des Materials um dessen Unstilisiertheit, um dessen linearen Aufameu bange wird. Der Widerspruch zwischen Mangel an Variabilität der rnundartlichen Form und differenzierten stilistischen Erfordernissen des Erzählens mit

ästhetischer Absicht löst man in der Praxis so, daß ein solcher Erzähler oder literarisch Schaffender die traditionelle Dialektnorm aufgibt oder diese wenigstens verschiedenartig verletzt. Der Widerspruch Kunstwerk -Volkskunstwerk tritt dem Sprachwissenschaftler nicht unbedingt immer scharf entgegen: vielmehr besteht ein solcher Widerspruch zwischen einer unvorbereiteter Erzählung ohne künstlerische Absicht und zwischen einer (sei es schriftsprachlicher oder nicht schriftsprachlicher) Erzählung, die auf einer bewußten. Konzeption und bewußter Gedankenformulierung basiert.[/]
Der Spielraum für die Zusammenarbeit zwischen Ethnographie und Sprachwissenschaft ist ziemlich breit. In seiner Mitte steht das Studium des Menschen, des Menschen in der Gesellschaft. Und das ist das Ziel, dem wir umso rascher näher kommen, wenn wir uns gleichzeitig ihm auf beiden Wegen nähern. Beide laufen bald näher, bald weiter voneinander. Jedenfalls sollte man beide stets im Auge behalten.

Übersetzt von Rudolf Merta

Kraslice z Luhačovského Zálesí.

POZNÁMKY K VÝVOJI TRADIČNÍHO LIDOVÉHO ODĚVU NA KUNOVSKU [obsah]

Josef Jančář, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště

     Studium lidového oděvu patří k náročným badatelským úkolům etnografie. Mnohostranností svých vztahů, zahrnujících oblast hmotné, duchovní i sociální kultury a na jejich základě působící sociálně-psychologickou podmíněností vývojově proměnných, především representativních prvků, je jevem pro studium dějin lidové kultury mimořádně důležitým.l) Mezi oblasti těšící se největšímu zájmu badatelů i amatérských zájemců patří Slovácko. Jednak proto, že tato donedávna ekonomicky zaostalá část země ještě do počátku 20. století si zachovávala a rozvíjela tvarovou a barevnou bohatost tradičního oděvu, jednak proto, že tehdejší období secese i vlastenecké zájmy zvláště pod vlivem vznikající Národopisné výstavy českoslovanské podněcovaly zájem o lidový výtvarný projev vůbec. Snahy výtvarných umělců a architektů o "národní sloh", budování industriálního školství i snahy o zakládání uměleckých dílen, vedly ke zkoumání především vyšivačsky zajímavých oblastí. Úspěchy slováckých výšivek v osmdesátých a devadesátých letech 19. století na výstavách ve Vídni, Paříži a jinde, které předcházely Národopisnou výstavu v roce 1895 a potom hlavně vliv industriálních učitelek přispěl k novému rozmachu vyšívání na Slovácku. Spolu [/] s řadou dalších činitelů se "lidové umění" a "Slovácko" staly pro širokou veřejnost synonymy.
     Vynikajícím představitelem prvního období vědeckého zkoumání v této části Moravy byl Josef Klvaňa, který ve shrnujícím přehledu zachytil a popsal tradiční lidové odívání Slovácka 2. poloviny 19. a počátku 20. století a našel zde 28 zřetelně odlišných typů.2) Klvaňovo dělení, založené především na způsobu výzdoby, platí sice dosud a vychází z něho i tato práce, avšak další studium, zvláště starších období lidového odívání, umožňuje novější úvahy o některých fázích jeho vývoje nejenom v oblasti Kunovska, jíž se v tomto článku zabýváme.
     Kunovský typ tradičního oděvu se nosí v obcích Kunovice, Sady (Derfle), Vésky, Míkovice a Podolí. Mařatice, které ještě na počátku 19. století sem některými znaky oděvu náležely, přijaly v průběhu 1. poloviny 19. století oděv staroměstského typu.3) Kunovsko tvoří severovýchodní část středního Pomoraví, nazývaného obyvateli hornatějších východních částí Slovácka obvykle Dolňáckem.4) Charakteristickými znaky tradičního oděvu této oblasti, jejíž hranice zhruba určují obce Napajedla, Luhačovice, Nivnice, Vlčnov, Boršice, Ostroh, Veselí, Újezdec, jsou u mužů především tmavomodré nohavice, zdobené

Mapka oblasti tradičního lidového oděvu na Kunovsku.

tmavomodrým nebo černým šňůrováním, košile s našitými náramky a baňatými rukávy i střih kordul a lajblů, u žen pak především černé vrapené šorce (hustě nabírané zadní sukně) a bohatě řasené fěrtúšky, kratší než v ostatních oblastech. Také střih rukávců a kordulek i některé další prvky svědčí o užívání stejného typu ženského oděvu na větším území, které se teprve sekunderními znaky vnější výzdoby rozpadá na drobné oblasti.

Mužský oděv na Kunovsku

     Tradiční oděv mužů na Kunovsku, jak jej známe z popisů v inventářích pozůstalostí poddaných z 18 století i z Klvaňových popisů z konce 10. století, nepodléhal ve svém vývoji tolika změnám jako oděv žen a už na počátku 20. století je nahrazován oděvem městským.5) V 18. století, kdy bavlněné plátno teprve začalo pronikat i do vesnických domácností, bylo na Kunovsku konopné a lně[/]né plátno hlavním materiálem pro základní součásti oděvu žen i mužů. Z nebíleného konopného nebo hrubšího lněného plátna se hotovily "gatě", "drle" (obr. 1.), které patří k nejstarším a také geograficky nejrozšířenějším součástkám mužského oděvu.6) Byly šity ze dvou rovných kusů plátna a čtvercového "klínu". Sahaly nad kotníky a dolní okraje nohavic byly roztřepeny a opatřeny zpevňující ažůrkou.
     Ze stejného materiálu - na všední den hrubšího, na neděli a k obřadním příležitostem tenkého byly šity i košile, jejichž střih je složitější než střih košil v karpatské části Slovácka.7) Charakteristickým znakem tohoto typu košil je vrapení a všití navrapených horních okrajů do stojatého límce: Na místě všití navrapených rukávů do "přídanku" na ramenou byl od počátku 19. století našíván vyšívaný náramek.
     Stejně jako plátěné i soukenné součástky oděvu jsou uváděny v pramenech z 18. a, počátku 19. století bez podrobnějšího popisu. Podle nejstarších pamětníků se nohavice šily z jednoho metru strážnického sukna (obr. 2.). Tvoří je dva stejné díly a podšívka byla vždy střižena jinak než svrchní látka. Švy musely být velmi pečlivě zpracovány - zvláště švy svislé ("hore nohů"), protože každá nerovnost by na přiléhavé nohavici byla zdaleka viditelná. Švy a rozparky u poklopce ("schlopce") jsou přešity "šňůrkami", které si krejčí sami vyráběli na stříškovité podložce, zvané "valach" (obr. 3). Střih i cifrování nohavic z modrého suna se podstatně neliší od nohavic okolních oblastí.8)
     Kordula, nazývaná někdy i vesta, je střižena podle papírového "mustru" a její střih je v podstatě

stejný jako u kordul na ostatním Dolňácku a Zálesí (obr. 4). Šije se ze stejného sukna jako nohavice; vyšívá se ("cifruje") úzkými šňůrkami a navíc se zdobí na zádech i vpředu při zapínání u kapes vyšíváním a třásněmi z červeného "kamrholu". Nejvíce červené kamrholové "kytky" vynikají na kordulách vlčnovských a hradčovických. Při chladnějším počasí se do konce 19. století nosil na Kunovsku flanelový kabátek ("lajblík"), s nímž se však v pramenech 18. století ještě nesetkáváme. O muži v letním oděvu, tj. v nohavicích, košili a kordule se říká, že jde "vyslečený". Tento pojem nemá žádný pejorativní význam, spíše naopak, a rozumí se jím pouze letní oblečení.
K nejstarobylejším součástkám svrchního oděvu mužů patří halena, která se na Kunovsku přestala nosit na přelomu 19. a 20. století. Jednoduchý střih a dokonalá funkčnost, prověřené dlouhým užíváním, nemohly vytvořit předpoklady pro vznik podstatných regionálních odlišností. Je tedy halena na Kunovsku stejná jako na celém Dolňácku (obr. 5). Více

Plátěné kalhoty "gatě" nebo "drle", z rovných kusů režného plátna

Nohavice - střih jednoho dílu. Tento typ nohavic je šit ze dvou stejných dílů, střižených z 1 m "strážnického" sukna.

znaků odlišujících, opět spíše ve výzdobě, má kožich , popsaný už J. Klvaňou.9) V jiných oblastech Slovácka, nosili muži kožichy hnědé, "dubenné", na Kunovsku (podobně jako na Kyjovsku) bílé, přes. něž se oblékala v deštivém počasí ještě halena.
Nejstarší pokrývkou hlavy byly v této oblasti beranice "vydrovice" z vydří kožešiny, již nahradila pozdější "astrygánka", která se nosí dosud (i v létě) k oděvu při svátečních a obřadních příležitostech. Klobouky "šiřáky" z plsti, podobné starým vlčnovským nebo klobouku, jak jej zná

Stříškovitá podložka ("valach") a poličky na pletení "šňůrek" pro výzdobu nohavic.

me z Mánesova obrazu Jana Postavy,10) byly už v průběhu 2. poloviny 19. století nahrazovány nízkým kulatými klobouky s uzoučkou stříškou a po 1. světové válce byly zcela nahrazeny běžnými měst-

Mužská kordula - základní střihové formy.

Halena z Kunovic s krátkým darmovisem na zádech, který se při nepříznivém počasí přehazoval přes hlavu.

skými klobouky, formovanými "na tři facky", t. j. do jakéhosi trojbokého jehlanu. Klobouky, stále nazývané "šiřáky", se nosí k bílým, dnes z bavlněného plátna šitým "gatím", beranice astrygánky ke šňůrovaným souken[n]ým nohavicím.
Boty na Kunovsku nosili muži "vysoké", tj. s holínkami - nejdříve z hrubé hovězí kůže zvané "úkladové" s polovysokými podpad[t]ky, se srdcovitě vykrojený mi horními okraji, lemovanými modrou haraskou, z níž byla i růžice na přední straně holínky - potom od konce 19. století "viksové", tj. s vysoce leštěnými válcovitými holínkami (v pod-

statě jezdecké boty běžné řemeslné výroby), které měly zpočátku ještě polovysoký podpatek, ale od čtyřicátých let už jenom nízké široké podpatky bez podkůvek. Starší muži od počátku 20. století nosí v zimě papuče válenkovitého typu, hotovené řemeslně na Valašsku, od čtyřicátých let pak i na špici a patě obšívané kůží a s koženou podrážkou, jaké se vvrábějí dosud v Gottwaldové.

Ženský oděv na Kunovsku

Stejně jako u tradičního oděvu mužů i u ženského oděvu byly základní součástky ještě do konce 19. století hotoveny ze lněného a konopného plátna. Z rovných dílů byl hotoven rubáč, označovaný ženami jako "ženská košula". Byl dělen na dvě části - spodní, sukňovitou z hrubšího a horní, úzkou, z tenkého plátna a obě části byly všity do úzkého pásu ("lémce").11) Rukávce bývaly do poloviny 19. století - u starších žen ještě do konce 19. století - hotoveny ze lněného, podomácky utkaného plátna, opět z rovných dílů. Teprve v poslední čtvrtině 19. století převážila tzv. brněnská plátna s modrým nádechem, z nichž se zhotovovaly od konce 19. století i bílé fěrtochy ke svátečním a obřadním příležitostem.12) Rukávce byly šity v podstatě stejně jako košile mužů. Jenom jejich "stánky" byly krátké a rukávy, v druhé polovině ještě volně řasené ("spadité"), přibírají koncem století na šířce, škrobí se a od počátku 20. století dostávají dnešní válcovitou formu.13)
Sukňovité součástky fěrtoch a fěrtůšek bývaly vždy ze dvojího materiálu. Ze zadu opasovaný fěr[/]toch býval z hrubého lněného plátna ještě do osmdesátých let 19. století hustě navrapen a v pase zdoben tzv. vyšíváním přes vrapy.14) Teprve ke konci 19. století se rozšiřuje užívání jemně plisovaných fěrtochů z bílého brněnského plátna a šorců z černého klotového plátna pro sváteční a obřadní odívání. Místo konopných fěrtochů se začaly užívat volně nabírané sukně - především pro všední a pracovní příležitosti - a jemně plisované šorce a fěrtochy, nevhodné pro běžné nošení, se staly součástkou výhradně svátečního oblečení. Pro Kunovsko je charakteristické obloukovité snížení výšivky přes vrapy v pase a "kytky" na konci šňůrek vzadu, jimiž jsou fěrtochy přivazovány do pasu. Fěrtochy a šorce opasované zezadu sahají jenom do poloviny boků a širší fěrtůšek "ze tří půlek", opasovaný zpředu dozadu, oba konce fěrtochu nebo šorce vzadu přesahuje.
Fěrtůšky za posledních sto let byly hlavně vlněné, "merinové", potom "štofové", "atlasové a v poslední době ke slavnostním příležitostem bývají brokátové, na všední den kartounové. Posledním typem na celém Dolňácku jsou fěrtúšky (i kordulky) "ornátové", tj. z brokátu, protkaného kovovými nitěmi.
Tak jako korduly mužů ani soukenné kordulky žen ("súkenky") se na Kunovsku od nejstarších dokladů z první poloviny 19. století do současnosti podstatně nezměnily (obr. 6). Soukenné kordulky však už nosí jenom nejstarší ženy, mladší od počátku tohoto století si pořizují atlasové nebo brokátové kordulky podobně jako jinde na Dolňácku. Základní střihový princip ani hlavní rysy výzdoby

se však nemění. Stejně jako muži i ženy nosily ještě do čtyřicátých let tohoto století flanelové kabátky ("lajble"), hlavně při deštivých a chladnějších dnech, avšak v posledních 60 - 70 letech užívají i tenké halenky ("jupky") a silnější kabátky ("upjačky", "kacabaje", "kabaně"), které se zvláště od počátku 20. století rozšířily po celém Slovácku. Vznikání nových oděvních součástek v posledním století nebylo nijak soustavně zkoumáno. Studium tohoto jevu na širším území by přineslo nepochybně cenné výsledky praktické i metodické.15)[/]

Ženská kordula - základní střihové formy.

     Svrchním oděvem žen byl kožuch, od počátku tohoto století, zvláště od dvacátých let, vlňák. Bílý ženský kožuch se neodlišuje od jiných typů ženských kožuchů na Slovácku, popsaných např. J. Klvaňou, na jehož práci jsme už upozornili.16)
     Boty k ženskému oděvu na Kunovsku byly do poloviny minulého století hotoveny ze stejného materiálu jako mužské "úkladové". Měly pouze užší holínky a byly stejné pro obě nohy, v prstové části šité do špice (obr. 7). V druhé polovině 19. století se objevují také na Kunovsku kordovánky, zhotovované z kozlí kůže. Stejně jako "úkladovice" i kordovánky byly šity "na jedno kopyto, tj. obě boty stejně a u prstů do špice.17) Od konce 19. století se přestávají šít kordovánky do špice, přední část boty se zaobluje a místo drobného vrapení jsou boty v nártové části vyšívány bílou nití. Nosí se dosud k obřadním příležitostem, avšak pro všední den a běžné svátky převládly různé typy nízkých, továrně vyrobených střevíců. V zimě se nosí polovysoké huněné papuče, které se zapínají na vnější straně nohou dlouhou řadou knoflíků.18)
     Zvláště charakteristickým znakem ženského odívání na Kunovsku jsou složité úvazy velkých tzv. tureckých šátků, i když je na Kunovsku, stejně jako na celém Dolňácku, ještě v polovině 19. století ženy neznaly.19) Do poloviny 19. století a mnohé ženy ještě do konce 19. století - nosily na hlavě na čepci uvázanou šatku, tj. rovný pruh plátna, zdobený na okraji výšivkou s konci splývajícími na záda (obr. 8). Teprve od konce 19. století a zvláště od počátku 20. století se začala užívat řada malých šátků buď

Úvaz šatky z Kunovska.

"střapčáků", nebo všedních, kartounových, jaké se nosí dosud.
Protože v předchozích popisech jsme chtěli upozornit na základní rysy oděvu na Kunovsku, nevěnovali jsme zatím pozornost jeho doplňkům a výzdobě, ani dětskému oděvu, který stejně jako jinde na Slovácku, je pro děti obou pohlaví ve stáří od dvou do pěti let tvořen sukničkou, spojenou s živůtkem. Tento typ oděvu, nazývaný "kanduš" nebo "kombeluša", byl nejdříve šit z konopného plátna, od [/] konce 19. století i z vlněných látek, jaké se kupovaly na fěrtůšky. Od pátého roku nosí děti oděv stejného střihu i výzdoby jako dospělí.20)

Výzdoba oděvu na Kunovsku

Jevem v němž se nejvíce projevuje tvořivá dovednost žen je vyšívání.21) I když jsme si vědomi jisté jednostrannosti "technického" nazírání, které zde uplatňujeme, zdá se i toto hledisko důležité pro další studium, jež musí ještě být podniknuto. Hmotné doklady vyšívání na Kunovsku můžeme konkrétně sledovat až do první poloviny 19. století. Některé údaje z archívních pramenů 18. století ukazují, že výšivka v té době neměla na oděvu takové dominantní postavení jako je tomu např. už v druhé polovině 19. století.22) Tyto prameny podávají sporé zprávy o "formách" na fěrtoších, tj. vyšívání přes vrapy, "mřežkách", jimiž byly spojovány plátěné součástky, a jenom vy[ý]jimečně se objevují zmínky o jiných typech vyšívání.
Vyšívání nemůžeme sledovat izolovaně od oděvu, s nímž je bezprostředně spojeno, a proto je třeba si je pro přehlednost rozdělit na výšivku na plátně a krejčovské vyšívání (na soukenných součástkách). V tomto článku krejčovskou výšivku pomineme a všimneme si blíže výšivky na plátně:
na oděvu žen:

fěrtoch - výšivka přes vrapy

šorec - výšivka přes vrapy

fěrtůšek - střední "mřežka"

rukávce - obojek, náramky přednice, tacle

čepec - dénko

šatka - obruba a vyšití konců

plachty - střední ,,mřežky" a konce

na oděvu mužů:

košile - obojek, náramky, přednice.

     Z těchto údajů je zřejmé, že převaha výšivky se týká těch míst v lidovém oděvu, které bylo nutno spojovat, zpevňovat nebo ovrubovat, tj: výšivka se z tohoto pohledu jeví ve svých počátcích v lidovém prostředí jako technická stopa s výtvarnými prvky charakteristickými pro ornament (rytmus, symetrie, poměrovost atd.).23) Výrobně technický zřetel, především funkčnost vyšivačského projevu, se jeví být výraznější než pozdější jevy v oblasti barevnosti a motivické skladby.24) Kunovsko patří do oblasti tzv. počítané výšivky, tj. takové, která vychází z odpočtu nití, na rozdíl od výšivky malované, hotovené na základě předkreslených, převážně rostlinných motivů 25).
     Jestliže jsme se krátce zmínili o funkční rozloze výšivky na plátně; je třeba ještě pojednat o dalších jevech, které by pomohly lépe vymezit specifiku výzdoby oděvu na Kunovsku, především o motivickém rozsahu a barevnosti výšivek této oblasti,
     Vyšívání přes vrapy, rozšířené v oblasti počítané výšivky, se uplatňovalo na fěrtoších a šorcích. V podstatě tu šlo o nabrání vrapů a jejich sešití tak, aby pevně držely potřebnou formu (výšivka se také nazývá "forma"). Motivy vyšívání "forem" jsou geometrické. Texturu zde tvořily vrapy, jejichž přešívání přes tři a pět nebo dva a čtyři přispívalo
k vytváření rytmu nepříliš rozsáhlé škály ornamentálních prvků.)26 Zajímavou skutečností posledních třiceti let je, že fěrtochy a šorce byly hladce prošity nitěmi v místech pasu a místo původní výšivky přes vrapy se našívaly bud' staré "formy" nebo široké továrně vyráběné stuhy.27)
     Náramky, obojek i přednice na rukávcích žen (i obojek, náramky a přednice mužských košil), jsou na každé součástce stehově i motivicky stejné a liší se od sebe jen velikostí výšivky.28) Protože v jejich původní podobě (tj. vyšívané přímo na látku rukávců nebo košile) je už nemáme na Kunovsku doloženy, musíme je sledovat od dochovaných dokladů z poloviny 19. století, kdy už jde o vyšívané pásky, našité na ramenou, obojku a v průstřihu předku rukávců (košile). Zdá se proto vhodné nazývat nadále tento typ výšivky výšivkou páskovou. Její motivy jsou v podstatě shodné především v obcích na Kunovsku a ve Vlčnově a sledujeme-li je na starších dénkách čepců, tedy i na Brodsku, na Staroměstsku i na Ostrožsku (obr. 9 a 10). Motivy jsou shodné na všech výšivkách, během vývoje se podstatně od sebe neliší a oblastní specifičnost vyjadřuje do jisté míry jejich střídání v horizontálních a vertikálních liniích. I když nemáme k dispozici přesnější měření, výsledek studia několika set výšivek z oblasti Kunovska nám dovoluje zhruba určit vertikální rytmus v těchto variantách: nejstarší a, b, a, později a, b, c, d, c, b, a, v posledních projevech nejčastěji a, b, c, d, c, b, e, horizontální ve variantách a, a (zde někdy druhý stejný motiv býva položen obráceně), a, b, a jen výjimečně v posledních obdobích a, b, c nebo dokonce a, b, c, d.

     V barevnosti je měření zatím ještě obtížnější pro nedostatek technických pomůcek. Přesto však si můžeme uvědomit pouhým okem základní rozdílnosti, které v detailech odlišují Kunovsko od ostatních oblastí. Základní barvou v 2. polovině 19. století je na Kunovsku karmínově červená s černou, méně se objevuje žlutý okr a hnědá. Naproti tomu na sousedním Staroměstsku a Brodsku převažují v základních plochách odstíny žluté s černými rámujícími linkami a zelenými, modrými i červenými ploškami vyšitých motivů.29) Tento rozdíl, patrný teprve v posledních sto letech, hlavně po rozšíření bavlnek DMC, je téměř nezřetelný ve starších dokladech, kdy přírodně zbarvená lněná nebo bavlněná příze (zhruba od počátku 19. století místy už i hedvábí), nebo . příze barvená ještě přírodními barvivy na červeno a modro, byla rozšířena na Slovácku všeobecně.
     Dalšími rozlišujícími momenty jsou výzdobné doplňky obřadního odívání, které mohou naše dosavadní (i když jen tezovité) šetření doplnit. V oděvu mužů je to snad jenom velká kytice z umělých květin "vonice" na astrygánkách ženicha a "družbů" (= staršího a mladšího mládence) při svatbě. Jinak je tomu v oděvu žen. Pomineme-li původní šatky, dénka čepců a úvodnice i kútnice, všeobecně zaujmou na Kunovsku zvláštností především úvaz "tureckého" šátku a typ věnce nevěst a družiček při svatbě.
     Velký šátek - bílý s drobnými kvítky a široký m "malovaným" okolkem, zvaný "lipčák" nebo "lipský", později červený, opět podobně zdobený kvítky, nebo "barvenický", tj. modrotiskový se žlutou [/] rezervou - se vázal "na zaušnice" bud' "konce dolu", tj. konce složitě uvázaného šátku spadaly přes ramena až k pasu, nebo "konce hore" (byly uvázány kolem hlavy). Šátek uvázaný na "konce dolu" užívaly ženy (svobodné i vdané) ke zvláště slavnostním příležitostem. Forma úvazu se výrazně liší od způsobů v okolních oblastech.30)
     Také věnec nevěsty a družiček je na Kunovsku složitější a bohatší než v okolí. Skládá se z "kánky", "šilionu", "klobúku", růžičky a "ocasu". Podklad "kánky", součástky všeobecně rozšířené, tvoří pruh červeného sukna, zdobeného perličkami a zrcadélky. "Šilion" je vlastně věnec z umělých květin, mezi něž se rovněž ukládají lesklé perličky a plíšky a obtáčí se jím hlava nad kánkou. Na temeně hlavy je posazen "klobúk", tj. lepenkový váleček, vysoký asi 5 cm, který je zdoben plechovými lesklými plíšky a tvoří vrchol věnce. Vzadu pod temenem hlavy je přivazována růžička, tj. kytice umělých květin, která zakrývá šňůrky, jimiž jsou k vlasům přivazovány stuhy ("ocas") a "klobúk". Úvaz velkého šátku a úprava věnce nevěsty a družiček jsou dalšími výraznějšími znaky, určujícími kunovský typ oděvu v širších geografických souvislostech jako variantu vývoje tradičního oděvu na jihovýchodní Moravě.

Závěr

Lidový oděv na Kunovsku, jak byl v krátkém přehledu popsán a dokumentován, je jedním z osmadvaceti typů, uvedených J. Klvaňou v Moravském Slovensku. Ve své podstatě materiálové (látky) i výrobní (především střih) se rovná typům oděvu

Ženské boty kordovánky - rozšířené na celém Dolňácku.

v okolních oblastech (Staroměstsko, Brodsko, Luhačovské Zálesí). Ale ani v hlavní části výzdoby ve výšivce - nenacházíme výraznější specifiku. Větším rozlišujícím faktorem se ukazuje barevnost a některé doplňky (např. šátek, věnec).
I když v této práci nebylo možno věnovat pozornost všem jevům, ovlivňujícím vývoj konkrétních oděvních prvků, ukázalo se, že lidový oděv je třeba studovat na větších územích, aby srovnávání i sledování vývoje jednotlivých oděvních součástí bylo podloženo rozsáhlejším setřením, než to bylo možné v tomto případě. To zároveň prokazuje nutnost exaktnějšího přístupu ke studiu tradičního lidového
odívání. V našem případě jsme chtěli pro praktické potřeby souborů lidových písní a tanců ukázat aspoň v náznaku - lidový oděv nikoliv s romantickým obdivem k jeho barevné ornamentální kráse, nýbrž jako projev vývoje odívání v jedné z oblastí Slovácka.
Původní oděv, hotovený z doma připraveného materiálu pro sebe mohl být funkční především do té doby, než materiál i hotovení oděvu převzala velkovýroba v souvislosti se změnami ve způsobu výroby materiálních statků. Přežívající formy se stávají nutně jen dekorací. Uvědomíme-li si totiž, že oděv je součást živého organismu společnosti, závislý na jejím vývoji, musí najít ustrnutí tradičního lidového odívání v souborech lidových písní a tanců své zdůvodnění. Jednak zde jistě působí zmíněný moment dekorativnosti, zvýrazňující taneční projev, přispívající k vytvoření atmosféry při zpěvu atd., jednak i dobové představy o hmotné kultuře a životním slohu vůbec. Zde si opět uvědomujeme onu mnohostrannost vztahů tradičního odívání v lidové kultuře. Bude úkolem jiné práce zabývat se vztahem tradičního oblečení a folkloristického projevu na jevišti, otázkami slohovosti a jejími fázemi v lidové kultuře vůbec, v těchto souvislostech zvlášť důležitými atd. Těchto několik skutečností jenom dosvědčuje potřebu a nutnost studia vývoje lidového odívání jako nedílnou součást studia vývoje hmotné kultury naší společnosti vůbec.

Poznámky
1)
Viz úvodní kapitoly díla Drahomíry Stránské: Lidové kroje v Československu, Díl I, Čechy, vydal J. Otto, Praha.
2)
Moravské Slovensko. I, Praha 1918, kap. IV, str. 97 252. Srov. k tomu také MS II, Praha 1922, kap. VIII, Výtvarné umění lidu slovenského (ve spolupráci s F. Kretzem).
3)
Zmiňuje se o tom i Klvaňa, MS, I, str. 120.
4)
Jsou to převážně zemědělské obce s rovinným způsobem hospodaření, v nichž teprve v posledních pat nácti letech se zemědělské obyvatelstvo ocitá v menšině a podle zaměstnání převažují dělníci a zaměstnanci, dojíždějící za prací do zaměstnání v okolí.
5)
Inventáře pozůstalostí z 18. a poč. 19. století označují mužský oděv jen velmi zřídka. Uvádí se v nich obvykle nohavice, kordula, halena, klobouk a boty. Srovn. např. J. Jančář, Staroměstský kroj v 18. století, Věstník národopisné společnosti Československé, Praha, 1962, č. 2., str. 15 - 16, týž, Zemědělská usedlost na Slovácku v 18. století, ČL 2, 1964, str. 76 - 85, kde jsou citace archivních pramenů.
6)
Srov. např. A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, str. 173.
7)
V karpatské části Slovácka, tj. především na Kopanicích a na Horňácku jsou košile střiženy z rovných kusů, nemají baňaté rukávy ani vyšívaný náramek. V místě spoje rukávu se stánkem je užit pouze ozdobný spojovací steh.
8)
O cifrování nohavic a krejčovské výzdobě viz práce Klvaňova a Kretzova, Moravské Slovensko I, 1918, kap. IV, a MS, II, 1922, kap. VIII.
9)
Moravské Slovensko I, str. 122.
10)
Podobný typ klobouku jaký je namalován na obrázku Mánesově, poněkud hranatější formy, se nosily i ve Vlčnově, jak je vidět z fotografie Klvaňovy v MS, I, na obr. 190. Jeden takový "šiřák" z Kunovic má i Slovácké muzeum bez inv. č.). Srov. např. také J. Markov Slovenský ľudový odev v minulosti, Bratislava 1955.
11)
Srov. o tom např. D. Stránská, c. d. str. 10 - 11.
12)
"Brněnské" plátno žádají ženy dosud na šití fěrtochů a rukávců pro nevěsty.
13)
Změna látky - místo poměrně silného lněného plátna, plátno tenké, bavlněné - přispěla i ke změně forem rukávů i rukávců. Zatímco na Brodsku a Staro[/]městsku se "baně" rukávů vycpávají novinovým papírem do kulovitého tvaru, na Kunovsku se plátno rukávu napíná na lepenkový válec.
14)
O vyšívání přes vrapy viz MS, II, 1922, kap. VIII, str. 584, srov. také dále v tomto článku. Srov. např. J. Beneš, Vývoj lidových krojů na Uherskobrodsku, Gottwaldov, 1957.
15)
Poměštování krojů stejně jako na Brodsku lze sledovat i na Kunovsku v podstatě stejně.
16)
Viz pozn. 13. Chceme upozornit také na to, že tento článek vychází z dosavadních popisů, především Klvaňových a popisy zde obsažené doplňují dosavadní výzkumy. K této práci bylo použito kromě zpráv informátorů, zvláště J. Potomáka v Popovicích, a studia sbírek Slováckého muzea také některých poznatků z rukopisné práce F. Jilíka, uložené v dokumentaci ÚLUV v Uherském Hradišti.
17)
Podobné boty se nosily i na Brodsku, ve Vlčnově i jinde.
18)
Tyto papuče sem nosívali drobní řemeslníci - papučáři z oblasti Valašských Klobouk, v době první republiky je vyrábělo také několik řemeslníků v Uh. Brodě a Uh. Hradišti. Papuče byly černé, hladce šity bez ozdob se sisálovou podešví.
19)
V této oblasti se až do 70tých let nosily převážně šatky, potom sem pronikly velké šátky tištěné na bílém
plátně v Humpolci a C[Č]eské Lípě (odtud zvané "lipčáky"), teprve kolem 80tých let jsou sem dováženy velké červené potisknuté šátky zvané "turčáky".
20)
Srov. k tomu Klvaňovy popisy v MS, I, kap. IV, str. 118 ad. Dětská suknička se živůtkem, užívaná pro chlapce i děvčata ve stáří od 1 do 4 let je všeobecně rozšířena na Slovácku i sousedním Slovensku.
21)
O vyšívání byla napsána řada statí a bylo zkoumáno z různých hledisek. Srov. např. A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, týž, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha, 1959 týž spolu s dr. Orlem: Volkskunst und Gewebe, Artia, Praha 1956, V. Pražák, Slovenské lidové výšivky, Bratislava 1935 atd.
22)
Viz např. v článku V. Frolce, Lidový oděv v Nové Lhotě na Horňácku od 19. stol., ČE, X, 1962, č. 4, str. 330 a d. Viz též J. Jančář, Staroměstský kroj, str. 15 - 16.
23)
Srov. o tom např. V. Bouček, Co a jak můžeme začlenit ž lidové výroby do současného života, Věci a lidé,

VI, 1954, str. 6 - 85, týž Poznámky k problematice lidové výšivky, Věci a lidé, III, str. 446 - 461, a j.
24)
Podrobnější analysa ornamentálnich prvků by nepochybně přispěla k řadě nových zjištění. Práci však by bylo třeba podniknout na širším území a také v širších souvislostech aby bylo možno objasnit i některé interetnické vztahy v otázkách ornamentu atd.
25)
Tzv. malovaná výšivka do oblasti Kunovska do posledních let téměř nezasáhla. Bílé výšívání na tacle rukávců si nechávají ženy šít např. na Strážnicku. Proto se také malovanou výšivkou nezabýváme. Srov. k tomu práci R. Jeřábek, D. Holý, V. Frolec, Podluží, Brno, 1962.
26)
Otázky zde jenom povrchně nadhozené bude třeba zpracovat z více hledisek než jenom ergologického. V této souvislosti je třeba upozornit na velký územní rozsah vyšíváni přes vrapy na východ od Slovácka.
27)
Způsob; který se užívá dosud a můžeme se s ním setkávat zřejmě do té doby než tradiční od'vání zcela zmizí.
28)
Podrobné šetření několika set výšivek prokázalo nejenom shodnost vyšívání na každém oděvu, ale také shodnost základních ornamentálních prvků na všech výšivkách v této oblasti, tj. i na plachtách a dénkách čepců.
29)
Pozorování zde uvedená byla autorem tohoto článku podrobněji zpracována v elaborátu Tradice a současnost lidové výšivky, ÚLUV 1962 a rukopis je uložen v dokumentaci ÚLUV v Uh. Hradišti.
30)
Srov .např. Klvaňovy zprávy v MS, 1, kap. IV, Lidové kroje na Moravském Slovensku.

Pra[á]ci recenzovala CSc Vlasta Svobodová, vědecká pracovnice Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno.

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10

Ukončovací motivy počítaných výšivek z oblasti Kunovska.

NOTIZEN ZUR ENTWICKLUNG DER VOLKSTÜMLICHEN KLEIDUNG IM GEBIET VON KUNOVICE (SÜDOSTMÄHREN)

Zusammenfassung

Zu den Gebieten, die das größte Interesse der Forscher und Liebhaber der Volkskunst auf sich konzentrieren, gehört die Mährische Slowakei. Das läßt sich teils dadurch erklären, daß dieser vor kurzem noch ökonomisch rückständige Landestell am Anfang des 20. Jh. sein Reichtum an Farben und Formen in der herkömmlichen Kleidung beibehalten und entfaltet hat, teils dadurch, weil die damalige Periode der Secession und die nationalistischen Interessen insbesondere unter dem Einfluß der bevorstehenden tschechoslowakischen ethnographischen Au[s]stellung das Interesse für die bildnerische Äußerung überhaupt Anlaß gaben. Die Bestrebungen der bildenden Künstler und Architekten, einen "nationalen Stil" ins Leben zu rufen, der Aufbau der[s] Industrialschulwesens und die Bemühungen, Kunstwerkstätten zu gründen, führten zur Erforschung derjenigen Gebiete, die durch seine Stikereiarbeiten sich auszeichneten. Die Erfolge, die die mährisch-slowakischen Sticker[e]ien in den 80er und 90er Jahren des 19.Jh. auf den Ausstellungen in Wien, Paris und anderswo, die der Ethnographischen Ausstellung vorangingen, erzielten, und dann namentlich der Einfluß der Industriallehrerinnen trug zu einem neuen Aufschwung der Stickerei in der Mährischen Slowakei bei. Gemeinsam mit einer Reihe weiterer Faktoren wurden "Volkskunst" und "Mährische Slowakei" für die breite Öffentlichkeit zu Synonymen.
Der Kunovicer Typus der herkömmlichen Volkskleidung trägt man in den Dörfern Kunovice, Sady (ehemals Derfle), Vésky, Míkovice und Podolí; Mařatice das noch [/] am Anfang des 19.Jh. durch einige Merkmale seiner Kleidung dazu gehörte, nahm im Verlauf der ersten Hälfte des 19.Jh. die Bekleidung altstädtischen Typus an. Das Gebiet von Kunovice nimmt den NO-Teil des Flußbettes der mittleren March ein und wird von den Bewohnern der mehr gebirgigen Teilen der Mährischen Slowakei gewöhnlich "Dolňácko" (Unteres Land) genannt. Charakteristische Merkmale der traditionellen Kleidung dieses Landstücks, dessen Grenze annähernd durch die Gemeinden Napajedla, Luhačovice, Nivnice, Vlčnov, Boršice, Ostroh, Veselí, Újezdec verläuft, sind bei den Männern vor allem dunkelblaue Beinkleider, geziert mit dunkelblauer oder schwarzer Schnürung, Hemden mit angenähten Achselstücken und krugförmigen Ärmeln und der Schnitt der Leibln bei den Frauen dann vor allem schwarze gefaltete "šorce" (eng gefaltete Vorder- und Hinterrökke) und faltenreiche Schürzen, die kürzer als in anderen Gebieten getragen werden. Auch der Ärmel- und Leiblschnitt sowie andere Elemente zeugen von der Benützung des gleichen Typs der Frauenkleider auf größerem Gebiete, das erst durch sekundäre Merkmale der äußeren Verzierung in kleinere Gebiete zerfällt.
Verf. beschreibt die einzelnen Teile, ordnet sie in entwicklungsmäßige Zusammenhänge auch in bezug auf die Verzierungen und kommt zu dem Schluß, daß die traditionelle Volkskleidung im Gebiet von Kunovice in ihrem materiellen (den Stoff betreffenden) als auch produktionsmäßigen Wesen (vor allem im Schnitt) den Kleidun[g]stypen der angrenzenden Gebiete) der von Staré

Město, Brod, Luhačovské Zálesí) gleichkommt. Doch nicht einmal in dem Hauptanliegen - Stickerei - findet er ein bedeutendes Spezifikum. Als größerer differenzierender Faktor zeigt sich die Freude an Farben und einige Komplemente (z. B. Kopftuch, Kranz).
Obwohl diese Arbeit nicht allen die Entwicklung der konkreten Kleidungselemente beeinflußenden Erscheinungen Rechnung tragen konnte, hat sich doch herausgestellt, daß die volkstümliche Kleidung auf größeren Gebieten untersucht werden muß, damit eine Gen[g]enüberstellung der einzelnen Komponenten der Kleidung auf [/] breiteren Unters[u]chungen fußten, als es in diesem Fall möglich war. Dies spricht zugleich dafür, daß ein exakteres Herangehen an das Studium der traditionellen volkstümlichen Bekleidungsart erforderlich sei. Verf. zeigt hier - und dabei hat er die Bedürfnisse der Volks[t]tanzensembles im Sinne - wenigstens andeutugsweise die volkstümliche Kleidung nicht unter romantischer Bewunderung ihrer Farben und Ornamen[t]tracht, sondern als Äußerung einer Entwicklung in bezug auf die Bekleidungsart in einem der Gebiete der Mährischen Slowakei.

Übersetzt von Rudolf Merta

Grafické znázornění základních motivů počítaných výšivek z oblasti Kunovska.

PRIMÁŠ JOŽKA KUBÍK z HRUBÉ VRBKY NA HORŇÁCKU [obsah]

D u š a n H o l ý, Katedra etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně, Brno

     Ne každý z velkého počtu muzikantů na Horňácku1) byl nebo je vynikajícím muzikantem. Ale ke skutečně vynikajícím a rázovitým horňáckým muzikantům patří letos osmapadesátiletý cikánský hudec Jožka Kubík z Hrubé Vrbky. Hudectví má v jeho rodě2) dlouholetou tradici, která však začíná ve Velké a teprve v generaci našeho Jožky Kubíka se přelévá do Hrubé Vrbky.
     Prvním hudcem z Kubíkova rodu, který zároveň patří k jedněm z nejstarších primášů na Horňácku, byl Josef Kubík žijící přibližně v letech 1820 - 1880; označíme si ho Jožka Kubík I. v hudecké tradici tohoto rodu pokračoval pak Jožka Kubík II (1859 - 1919). Vedle vynikajících selských muzikantů byli tito dva cikánští hudci důležitými osobnostmi velické hudecké tradice. Vladimír Úlehla nadhodil proto otázku, do jaké míry působili cikánští hudci na lidovou instrumentální hudbu na Horňácku. Úlehla v jisté souvislosti 3) tendenčně zdůraznil cikánštinu u velických hudců, avšak nijak ji přitom nedefinoval.4) Podíváme-li se hlouběji na instrumentální hudbu na Horňácku, nemůžeme s tímto Úlehlovým názorem souhlasit. Je známý fakt, že cikáni vždy čerpají z toho prostředí, v němž žijí. Na Horňácku se to projevuje obzvlášť výrazně. I Josef Kubík I [/] navazoval zřejmě na nějaké domácí hudce, jejichž existenci lze předpokládat jak podle některých materiálních dokladů, tak konec konců i podle paměti. v Hrubé Vrbce žil v letech asi 1820 - 1880 hudec Josef Mička - Švrček. Byl tedy přibližně stejně stár jako Josef Kubík I a učil se hrát rovněž u domácího hudce, nějakého Cívky.5) Navíc se cikánských muzikantů na Horňácku vystřídalo jen 9 z 250 a ne všichni z nich měli vedoucí úlohu.6) A jsou tu i rozvětvenější muzikantské rody než Kubíci. Tak v rodě vrbeckých Ňorků 7) a velických Miškéríků vystřídalo se za stejnou dobu po čtrnácti muzikantech.
     Je ovšem pravda, že hra lidových hudců - cikánů se i na Horňácku přece jen něčím odlišuje. Je to především jinak tvořený tón. Velmi ostře se po této stránce odlišuje hra. dvou primášů z Hrubé Vrbky, z nichž jeden je právě Jožka Kubík (III). Někteří označují jeho tón přímo za cikánský. Je totiž uhlazenější, tlustší, pozbyl drsnosti, kterou se vyznačovala hra starých selských hudců. Také ve způsobu harmonizování a kolorování jsou odlišnosti a podobně též v repertoáru. Jistá rozdílnost je i v pohybové stránce: Zatímco cikánští hudci nešetří pohybem, někteří selští hudci hrají téměř bez jediného pohnutí. A jako jinde, tak i na Horňácku podléhají cikánští

hudci mnohem spíše cizím vlivům než ostatní muzikanti. Protože se však na Horňácku těsně přimkli k domácí tradici, nemohli těmto vlivům zcela podlehnout. Spíše to vedlo k přetavování přejímaného. v žádném směru nemůže být řeči o negativním působení cikánských muzikantů na Horňácku.
     Hrubovrbecký Jožka Kubík III narozený v roce 1907 je samouk. Nejraději se vždy živil hraním. Ale když muzika pěkně hrála, těšila ho i když si peníze nevydělal. Sám mi kdysi řekl: "Já si rád vyhraju (roz.: rád si vydělám peníze), ale ešče rači si zahraju". z nedostatku výdělku za muziku, a to zvláště v poslední době, musel ovšem být i při svém skromném způsobu života několikrát zaměstnán např. jako pomocný dělník v jehlárně ve Velké nebo v Povážských strojírnách na Myjavě. Nyní pracuje jako topič v n. p. JTT ve Veselí nad Moravou. v zemědělství nepracovával.
     Jožka Kubík začal hrávat už v šesti letech. Hrával na housle, které měl jeho otec. Ten ale hrával pouze doma; ne v muzice. Primášovat začal Jožka v patnácti letech s vrbeckými Lipáry, kteří se později sdružovali s muzikanty z Malé Vrbky a ještě později primášoval v kuželovsko-malovrbeckém štrajchu. Mnohému se naučil zvláště od kontráše Jana Lipára II. Poslechem se učil též od Ňorků. Chodíval poslouchat pod okna hospody, když Ňorci hrávali. Slyšel hrávat svého strýce - velického primáše Jožku Kubíka II, a podle některých informátorů s ním dokonce i hrál. Způsob cifrování převzal pak do značné míry od Martina Miškeříka II (1872 - 1959). Dokládá to dobře zvláště skutečnost, že po podrobném rozboru jsem zjistil značné sou[/]vislosti v používání rytmických modelů u Jožky Kubíka III a u Emila Miškeříka, který hrával jen doma, a proto nemohl být ovlivněn nikým jiným nežli svým otcem Martinem Miškeříkem II. Vedle těchto vlivů, které působily na Jožku Kubíka III, je třeba zmínit se také o vlivu slovenských cikánů, které měl možnost slyšet za svého pobytu ve vojenské službě v Humenném. Částečně také působili na hru Jožky Kubíka i celé jeho muziky myjavští Dudíci. Obdivně mi o nich Kubík jednou řekl: "Ty dyž zahráli, tak to už neco byuo. To ludé bečali, smíli sa, zpívali,. výskali, skákali." Vlastní cimbálová muzika Jožky Kubíka začala krystalizovat od roku 1936 a stabilizovala se v roce 1938. Je to na Horňácku jediná muzika, která důsledně používá cimbál.
     Jak prokázala měření grafických záznamů8), je hra Jožky Kubíka v zásadě rytmicky totožná s hrou ostatních horňáckých hudců. Naznačil jsem však, že po jiných stránkách je odlišná. Kromě již uvedených prvků projevuje se rozdíl zvlášť výrazně v ornamentice. Kubík častěji užívá nátrylů, má své speciální trylky, obaly. Jediný z význačných hudců používá vibrata. Rád užívá též oktávových skoků a zejména v improvizované mezihře, tzv. cifře, využívá více než ostatní hudci spodních strun: Pokud jde o výskyt rytmických modelů, jsou ovšem na Horňácku hudci; kteří jich používají mnohem více.
     Jožka Kubík ovládá hru na housle (prim i kontry), kontry i na violu a rovněž na basu hraje velmi dobře. Josefu Kýrovi, který je cimbalistou jeho muziky, pomáhal v učení na cimbál, i když sám na něj nehrál.9) Teprve později se přiučil. Asi v padesátých

letech si koupil cemballo a později místo něho klavír, na který pro své potěšení rád hraje. Také ve hře na ostatní jmenované nástroje je samouk.
     Vlastní hudební nástroj má Jožka Kubík od osmi let.10) První housle, na které hrával, byly chatrné. Často na nich neměl ani všechny struny. Nikdo mu je také nekupoval. Bud' mu je obstrala jeho matka, která ho ve hře podporovala, nebo je dostal od druhých muzikantů. Svého nástroje si váží. Velmi rád např. vypravuje, jak nesl svoje housle k ocenění Janu Kubelíkovi při jeho koncertě v Hodoníně a jak mu je on ocenil a pochválil.11) Později mu tyto housle, které "nechtěl prodat ani za mnoho peněz", někdo ukradl; dlouho na ně často i s pláčem vzpomínával.
     Když Jožka Kubík hraje, je vždy vidět v jeho tváři plné soustředění na hru. Snaží se pokaždé o nejlepší výkon celé muziky. z toho důvodu se kdysi také stalo, že v dobrém úmyslu přerušil hru celé muziky i před obecenstvem a opravoval muzikanty. Jeho primášský postoj ani gesta nejsou okázalé a vymyšlené pro obdiv obecenstva, jak tomu bývá dnes u některých souborových primášů. Jsou naprosto přirozené a podřizují se rytmu a akcentům písně. Snaží se jimi ovlivnit souhru celé muziky. Muziku vede po stránce hudební. Organizační záležitosti ponechává většinou jiným.
     Sám není tanečník a necítí se ani zpěvákem, ačkoli zpívá velmi zajímavě. v dobré náladě si rád hraje na housle a někdy i zpívá své oblíbené písně. Patří k nim např. Andulenko, co robíš (variant J. Poláček, Slovácké pěsničky I, 1951, č. 5), Ej, v háji, v háji, v háji (var. Pol. II, 1951, č. 60), Až my do tých hor půjdeme (var. Pol. III, 1949, č. 10), Dobre[/]byuo v uherskéj krajině (var. F. Bartoš, Národní písně moravské v nově nasbírané, Brno, 1889, č. 554) a jiné.
     Po roce 1945 působil jako "instruktor" v souborových muzikách v blízkém okolí: v Hodoníně, na Myjavě, ve Strážnici, ve Bzenci a ve Veselí. Několikrát účinkoval také v BROLNu. Jiné muziky, naše i cizí cimbálové, i nově vzniklé souborové, zná z poslechu z rozhlasu. Radiový přijímač má od čtyřicátých let. k muzikám zaujímá často kritické stanovisko. Jeho kritika není však nikdy hrubá. Hledá vždycky nějaké přirovnání, v němž svou humorností zjemňuje její ostří. z řady zachycených uvádím alespoň tyto výroky: "To je hrátí? To je enom jak dyž za vuasy škube, trhá. Jak dyž ševc z jarmaku utěká pěšky a neprodá boty." "Hrajú, hrajú, ale nemá ta téj jasnoby. Je to, ta-jak dyž vre polévka a syčí to a sbíráš to žufánkem a syčí to." "Hrajú, jak dyž kurata zobú a neumňá zobat." "To sú muzikanti? Mají zepsaný prográmek a to hrajú. Ale deby došli zpěvci a - a ožhralci, husle by ím rozbili na prach. Onom prach by ím z nich ostau!"
     Jožka Kubík je společenský a rád vykládá, hlavně o muzice. "Nesmí to být, ta-jak dyž bys každý deň jedéu onom fazulovú polévku. Jak je to v tem ídle, tak je to aj v muzice. Lebo tyto basisti starí, Francek Miškérík, dokád byli muačí, alebo Tomešek starý. Ty dyž začali basovat v cédur to byuo, ta-jak dyž sa otevrú vráta." "Já možem počúvat virtúzú, počúvau sem starého Kubelíka, Príhodu, potom na vojně v Košicách Kociána. A já povidám tak: Je ta pěkné, rád to počúvám, ale já to neberu. A to nikdy ani nechytnete. Aj dyž to okopíruje, nemá to smys

lu." "Rád počúvám, co sám neumím, ale co sám umím, to ne. Podivajte sa, týchto škatulek (ukázal krabičku od zápalek nálepkou vespod) bysme nadě uali tisíce a tisíce, ale jak to vyzdobit (obrátil krabičku nálepkou nahoru) . Tyto škatulky vás naučím děuat, ale jak ích vy potem vyzdobíte! Na tem záleží!" "Ludí, co majú rádi túto muziku, bych dau šeckých ,do velikého zámku. Dávau bych ím tam jesť aj pit, co by sceli. Ale husle bych ím dau do ruky onom ráz za týden. Né furt. Šecko sa obí." "Víš, jaká je to pěsnička? Ta-jak dyž děvčica dúho nevidí chuapca (roz.: tak je vzácná)." Jeho výroky jsou, jak vidíme, prosté, ale výstižné. Většinou mají humorné zabarvení, jehož si ovšem není vždy vědom. Některé z nich zfolklorněly. Jožka Kubík je pohostinný a[/]milovníci lidové hudby a zpěvu, místní i cizí, ho rádi navštěvují; jde se k Jožkovi, k Joženovi apod. I když o tom Kubík přímo nemluví, je zřejmé, že ho těší, že se s ním stýkají a uznávají ho i "študovaní ludé" a že ho nepodceňují pro jeho původ. Ve vesnickém kolektivu nebývá ovšem vždy jeho touha po čistě muzikantském povolání považována za seriózní.
Po hudební stránce má Jožka Kubík, jak jsme naznačili, řadu osobitých prvků. Více nebo méně rázovitá je však hra každého vynikajícího muzikanta. O Jožkovi Kubíkovi platí, co jsme řekli na počátku: Je jedním z předních představitelů horňáckého hudeckého umění a zasluhuje i se svou muzikou plné pozornosti. Je vždycky taková?

Kraslice z Luhačovského Zálesí.

Poznámky
1)
Přibližně od roků 1850 se jich tu; v deseti obcích kolem Velké, vystřídalo na 250. Z toho v největších okruzích, velickém a hrubovrbeckém, jsem jich napočítal přibližně po osmdesáti. O muzikantech na Horňácku mám přichystánu do tisku větší práci. Kromě studie věnované muzikantským tradicím, vývoji lidové hudby, hře a umění hudců, řadím sem muzikantské sestavy s pojednáním o jednotlivých muzikách, potom podávám lexikálně hesla o každém muzikantu. uvádím v přehledu muzikantské rody a shrnuji folklór o muzikantech na Horňácku. v práci, která snad vyjde v dohledné době, nalezne čtenář též dosud nepublikované notové a obrazové přílohy. Jinak upozorňuji, že o celé lidové kultuře na Horňácku, a tedy i o hudebním umění se čtenář dozví v monografii Horňácko, Život a kultura lidu na moravskoslovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat, Brno 1965 (v tisku). K Jožkovi Kubíkovi a jeho muzice viz ještě obrazovou publikaci L. Rutta a O. Straky, Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci, 1. vyd. Zlín 1942, 2. vyd. Gottwaldov 1950; dále D. Holý, k padesátinám lidového hudce Jožky Kubíka, LT VIII 1957 str. 104 (spolu s J. Juráškem). v poslední citované stati jsou však některé chyby způsobené korektorem. A podotýkám, že lidovou hudbou na Horňácku jsem se zabýval i ve své kandidátské práci Horňácko, důležité středisko lidové hudby na Moravě, UJEP Brno 1963.
2)
Cikáni se začali na strážnickém panství usazovat teprve v první čtvrtině 19. století. Tuto informaci mi poskytl historik Jan Skácel ze Strážnice, který čerpal z archívních pramenů strážnického panství. Poněkud jiná situace byla v někdejších Uhrách. Odtud máme mnoho zpráv o cikánských muzikantech už z dřívějších století. Ale zlatá doba pro cikánské hudebníky přichází tu až s rozvojem měšťanského stavu. (Srov. J. Kresánek, Slovenská ľudová pieseň so stanoviska hudobného, Bratislava 1951, str. 45, 253 a 266 n. ).
3)
Živá píseň, Praha 1949, str. 184.
4)
Kdyby měl Úlehla na mysli znaky, jež uvádí J. Kresánek, ibidem, str. 46 n. podle A. Hermana, nebo které má na mysli L. Kuba, Cesty za slovanskou písní, Praha 1953, str. 22 - 24, pak můžeme směle tvrdit, že se s těmito znaky, a to i u cikánských hudců na Horňácku, setkáváme jen ve velmi malé míře.
5)
Podle vnuka hudce J. Mičky-Švrčka Matěje Švrčka, nar. 1883 v Hrubé Vrbce.[/]
6)
Sžití cikánů na Horňácku se vskutku lidovou muzikou dokládá obzvlášť výrazně Janáčkův záznam, že spolu hrávali dokonce cikánský primáš Kubík (tj. Jožka Kubík I) a sedlácký gajdoš Šulák. (Srov. L. Janáček, O lidové písni a lidové hudbě, Dokumenty a studie, Praha 1955, str. 44. Šulák nebyl hudec, nýbrž gajdoš.) Kdo poznal cikánské muzikanty z různých terénů, ví velmi dobře že cikáni hráli s gajdami jen zcela výjimečně a že hru na gajdy pokládali a. pokládají za něco méněcenného. Jiným vnějším znakem toho, že se cikáni na Horňácku přizpůsobili prostředí, je, že přijali domácí kroj. Nelze ovšem tvrdit, že by se místní cikáni i oblečením neodlišovali. Působilo tu nejen sociální postavení, ale též příbuzenské svazky s cikány na Dolňácku (Strážnice Kněždub). Dobře dokládá asimilaci místních cikánů i okolnost, že téměř úplně zapomněli svůj žargon.
7)
Podotýkám, že záměrně ponechávám nářečové tvary u názvů muzikantských rodin a rodů. Jde často o zaužívaný název pro příslušnou muziku: Ňorci, Miškéríci, Kubíci apod.
8)
O tom srov. D. Holý, Instrumental and Vocal Performance of Dance Music in the Horňácko District of South East Moravia, Journal of the IFMC XV, 1963,. str. 65 - 72; D. Holý - O. Pokorný, Über die Anwendung der graphischen Dynamik- und Rhythmusaufzeichnung bei der Untersuchung der Musikfolklore, Sborník prací filosofické fakulty UJEP v Brně, řada. F, 1963, str. 107 - 116; D. Holý, Rytmické zvláštnosti v lidové taneční hudbě na Horňácku, Slovenský národopis XIII, 1965, str. 57-65.
9)
V příloze uvádím několik notovaných ukázek jeho hry.
10)
"Vyptala" mu je jeho matka.
11)
O návštěvě u Kubelíka v hotelu v Hodoníně sám vypráví: "Došéu sem tam: ,Dobrý večér, Majstre.' ,Dobrý večér, co si prejete?' ,Idu za vama, jak byste ně ocenili husle.' ,Nó, beze všeho. Ukážte.' Dívá sa na ně a povidá: ,Stradivárky to nejsů, Tyroláčky, tyroláčky. Pět tisíc za ně možete scet.' A potom ně ríkau: ,Vy ste muzikant, pravda? Poznat po očoch, poznat vám to po očoch.' ,No, učím sa, učím sa." (jiní doplňují vyprávění ještě o tento výrok, který prý při setkání padl: "Nehraju tak jak vy, ale zakontrovau bych vám.")

PRIMGEIGER JOŽKA KUBÍK AUS HRUBÁ VRBKA

     Horňácko, das um das Städtchen Velká nad Veličkou gelegene Landstück, wurde einst von Leoš Janáček als das wichtigste Zentrum der Volksmusik in Mähren genannt. Dabei dachte Janáček an hervorragende Volksmusiker. Von denen, die er kennengelernt hat, lebt keiner mehr doch hat das Volksmusikantentum auch heute noch hervorragende Repräsentanten. Zu den bedeutendsten zählt Jožka Kubík (*1907).
     Im vorliegenden Aufsatz schildert der Verfasser das Wirken der Zigeunermusiker in Horňácko und führt aus, [/] daß diese, auch wenn sie in mancher Hinsicht abweichen, doch nur die Musik dieses Landstücks wiedergeben. Es folgt Kubíks Lebenslauf, sein Wachstum in der Musikantentradition von Horňácko, Charakteristik des Stils seiner Musik und seine interessanten Anschauungen über gute und schlechte Musik.
      Jožka Kubík ist einer der hervorragenden Repräsentanten der Volksmusikkunst in Horňácko; er und seine Musikkapelle verdienen volle Aufmerksamkeit.

Übersetzt von Rudolf Merta

Kraslice z Luhačovského Zálesí.

DISKUSE

Z DISKUSE KE KONCEPCI SLAVNOSTÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ A TANCŮ VE STRÁŽNICI [obsah]

V prvním čísle Národopisných aktualit jsme přinesli článek Dušana Holého "Kritika, strážnické slavnosti a národopisci", který byl ve zkráceném znění přednesen na konferenci při Strážnici 1964. v článku došlo k nedopatření s poznámkovým aparátem. Aparát je v něm totiž dvojí; jednak jsou tu poznámky přímo v textu, v závorce, a jednak normální podčarové číslované poznámky. Stalo se to tím, že v tiskárně mechanicky zařadili všechny krátké poznámky do textu. Uvést tento nedostatek na správnou míru by znamenalo rozmetat celou sazbu článku. Pro toto opatření jsme se ovšem z úsporných důvodů nerozhodli.
V tomto čísle Národopisných aktualit uveřejňujeme výňatky z příspěvků dalších účastníků diskuse. Strážnická konference byla komentována v Tanečních listech z července r. 1964, kde recenzent Zdeněk Jírový na straně 101 [/] vytkl především skutečnost, že (diskuse, i když byla velmi živá, zůstala vlastně neuzavřena. Hlavní důvod viděl především v tom, že se konference neúčastnil nikdo z těch pořadatelů Strážnice, kteří o ní opravdu rozhoduji. Dovolujeme si však upozornit, že pořadatelé byli na konferenci pozváni a nebylo vinou pracovníků, kteří konferenci zajišťovali, že se jí nezúčastnili zástupci výboru festivalu. Konference však přesto splnila své poslání. Názory, které na ní byly vysloveny, a jež jsou postupně publikovány, nepochybně přispěly k tomu, že se problémy kolem strážnických slavnosti v současné době seriózně zabývají odpovědné instituce včetně akademických a universitních entnografických pracovišť. Hlavní myšlenky z diskuse byly pojaty do návrhu nové koncepce strážnického festivalu.

Redakce

Vladislav Stanovský,
redakce časopisu Zlatý Máj, stálý recenzent strážnických slavností v Kulturní tvorbě, Praha

Budu hovořit ke koncepci strážnických slavností. To ovšem neznamená, že bych tu chtěl podat nějaký recept na novou koncepci. To asi vůbec nelze. Každý, jak tu jsme, díváme se na strážnické slavnosti z jiného úhlu. Podle toho, zda se na nich aktivně podílíme, či zda jsme jenom diváky, a jsme-li jenom [/] diváky, zase záleží na stanovisku, které ve svém pohledu uplatňujeme. Například Dušan Holý je folklorista a nutně vidí Strážnici jinak než například Milan Kuna, který je hudební vědec. A zase trochu jiné stanovisko budu mít já, protože jsem byl školen v teorii umění a mám zájem především o slovesný folklór. Tyto pohledy z různých úhlů nemusí být. odlišné v podstatě, ale přece jenom záleží především na průsečících těchto pohledů. Není tak důležité přít

se o to, co tady říkal Dušan Holý, nebo co píše Milan Kuna v Rudém právu nebo já v Kulturní tvorbě, důležitější je najít pro to společného jmenovatele. Tolik na začátku.
     A teď k té koncepci. Už o ní tady bylo řečeno dost. Souhlasím s Dušanem Holým, že by bylo třeba, aby se ve Strážnici ukázaly pokud možno všecky vrstvy folklóru, od autentického projevu až po nejrůznější souborové pokusy o úpravy a stylizace. Zdůraznil bych ale ještě více to, že základ Strážnice, to nejcennější, naprosto nezbytné a - jak se ostatně ukázalo letos na vystoupení Hrochoťanů - také nejatraktivnější, je autentický folklorní projev. To je conditio sine qua non. Ale s touto nezbytnou podmínkou se v praxi jaksi nepočítá. Počítá se především s tím, že Strážnici dělají soubory, což je pravda, ale zapomíná se na to, že ji nedělají jenom soubory a že by ji hlavně neměly dělat jenom soubory, ale také a především vesnické skupiny, skupiny autentických nebo aspoň do jisté míry autentických nositelů lidového umění. Já vím, že není snadné je získat, ale právě proto je třeba na ně ;soustředit největší pozornost a největší úsilí.
     Ovšem, koncepce Strážnice není ani zdaleka jen záležitostí ideovou. Je to i záležitost ekonomická. Jestliže jsou v parku tři stadióny a největší z nich .znova vybudovaný nákladem nevím kolika statisíců nebo dokonce miliónů, pak se musí s nimi počítat a musí se obsadit jak účinkujícími tak diváky. Jenže právě toto se nedaří. Ve Strážnici poklesla návštěvnost a není ani dost souborů pro programy. Soubory musí přebíhat z programu do programu a pilný návštěvník třebas letos viděl a slyšel Hrochoťany čty[/]řikrát nebo pětkrát. U Hrochoťanů to konečně tak nevadilo, ale bylo dost i takových létajících souborů, které stačilo shlédnout jednou. A navíc většina souborů vystupuje ve Strážnici stále se stejným programem, takže třeba program Lidové umění známé a neznámé měl jen málo čísel neznámého umění, ale většinou to bylo umění dobře známé, a právě dobře známé ze strážnických slavností.
     Další poznámku bych věnoval přímo koncepci jednotlivých programů. Byly letos velmi nevyhraněné. Například nokturno: To je nokturno jenom proto, že se koná v noci a že tam zatroubí ponocný. Jinak tam byla většina čísel, která mohla být - a mnohá i byla - v kterémkoliv jiném programu. 0 pořadu Lidové umění známé a neznámé už jsem mluvil. Ještě bych k tomu dodal, že na klenotnicový pořad tam bylo příliš mnoho folklorních vrstev, od autentických projevů až po estrádní stylizaci, což bylo nezasvěcenému diváku jaksi utajeno. Nebo páteční pořad: Byl servírován tak, jako by to měly být autentické ukázky lidového umění z Podluží, které je stále ještě poměrně dost živé. Zatím to byl estrádní pořad několika souborů, které byly po ruce. Dále, pořad zahraničních souborů: Snad by stálo za to udělat jeden strážnický pořad jen zahraniční, třebas s náplní budou asi veliké potíže. A možná, že by pak stačily už jen dva další pořady, jeden z folklóru autentického a druhý z folklóru soubory předělaného, čili jak se říká - a zřejmě nesprávně z folklóru rozvíjeného.
     Ovšem tohle nám nepřísluší řešit, od toho je štáb tvůrců Strážnice. Jisto ale je, že půjde-li to takhle dál, asi brzy opravdu nebudou se Strážnicí vůbec

žádné starosti. Už jsem to jednou napsal, jenže jsem to bral spíš jako bonmot. Teď se ukazuje, že to bylo spíš proroctví.

Václav Frolec,
Katedra etnografíe a folkloristiky University J. E. Purkyně, Brno

     Ve svém diskusním příspěvku navazuji na některé myšlenky a názory, které uvedl D. Holý.
     Budoucnost strážnických slavností a jejich koncepci není možno - podle mého soudu - odtrhnout od celé složité situace ve vývoji souborů lidových písní a tanců i udržování folklorního zázemí v oblastech s živými tradicemi lidového umění. v minulosti došlo k nesprávnému chápání lidového umění a jeho omezování především na tvorbu souborů lidových písní a tanců. Tento módní proud nebyl zdravý a jeho důsledek se dnes velmi zřetelně projevuje. Souborů neustále ubývá - což je zcela přirozený a zákonitý proces - ve vesnicích, které daly základ strážnickým slavnostem, došlo ke stagnaci, způsobené přehlížením a nedoceňováním dřívějších tzv. národopisných skupin. Činnost někdejších tzv. krúžků byla mnohdy považována na vesnicích za zpátečnictví. Chase bylo např. v některých obcích na Slovácku zabraňováno v pořádání tradičních slavností, zábav apod., které byly přirozenou půdou pro udržování krojů, tradičních obyčejů, zvyků, hudby a zpěvu. k obdobné situaci docházelo také ve vývoji koncepce strážnických slavností. Zatímco první ročníky slavností byly záležitostí vesnických skupin vystupujících s autentickým folklórem, v pozdějších obdobích byly tyto skupiny vystřídány především [/] městskými soubory. Folklór se stal módou. Zamyslíme-li se nad budoucností strážnických slavností, je dnes myslím jasné, že nevystačíme jen se soubory. I když není snadné odstranit chyby minulosti, není situace neřešitelná. Jedno z východisek vidím ve vytvoření podmínek pro udržování tradičního lidového umění a zvyklostí v oblastech, kde jsou pro to vhodné podmínky a předpoklady. v některých obcích se dají udržovat každoročně tradiční hody,. jinde vinařské slavnosti, dožínky, jízda králů, tradiční fašaňkové zvyky apod. Snaha o udržování těchto zvyků je v některých vesnicích narušována nepochopením národních výborů, které ještě někdy vycházejí z nesprávného názoru na lidové umění a z jeho chápání jako nezdravého přežitku. Vytvořením těchto podmínek bychom měli možnost využívat vesnických skupin při strážnických slavnostech a vycházet při tom z repertoáru, který je jim nejbližší. Dále by to prospělo krajovým slavnostem, které by měly být ovšem pořádány střídavě v jednotlivých etnografických oblastech a ne každoročně. Konečně by bylo možno využít místních národopisných akcí k propagaci lidového umění mezi zahraničními návštěvníky, jímž bychom dali možnost seznámit se s lidovým uměním v přirozeném prostředí.
     Druhou otázkou, která těsně souvisí s koncepcí strážnických slavností, je problém tzv. aktualizace folklóru. Osobně nevidím politický dosah a využití folklóru v tzv. nové tvorbě souborů. Názory, které se v minulosti velmi často vyskytovaly, nevycházely z dostatečné znalosti podstaty folklóru. Po folklóru se chtělo více než mohl dát. Větší politický dosah

vidím při strážnických slavnostech v tom, že budeme vytvářet programy, které při využití tradičního folklóru budou samy o sobě bez zbytečných patetických slov hovořit o našem záměru. Co může např. lépe ukázat úzké kulturně-historické spojitosti mezi Čechy a Slováky než pořad koncipovaný z tradičních projevů lidového umění v oblasti moravskoslovenského pomezí? Nebo neměla by snad politický dosah masová účast vesnických skupin při slavnostech? Uvážíme-li a nebudeme-li si zapírat, že na vesnicích byla v důsledku řady příčin ještě před několika lety neochota k účasti na veřejném dění, pak o tom není třeba pochybovat.
Zároveň se dotknu ještě dvou otázek souvisejících s organizací slavností ve Strážnici. Domnívám se, že při Krajském středisku lidového umění by mělo být zřízeno oddělení zabývající se výzkumem a dokumentací některých projevů lidové kultury, v němž by pracovali odborníci pro lidové obyčeje a zvyky, kroje, tanec a hudbu. Tito by mohli dávat podklady i radit souborům, z nichž mnohé stagnují právě pro nedostatek vhodného materiálu a znalostí tradičních projevů lidového umění. Bylo by vhodné také uspořádat národopisný kurs pro zájemce o lidové umění, aby získali širší znalosti z problematiky lidové kultury a mohli jich využívat při své činnosti.

Zdeněk Mišurec,
Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha

Chtěl bych zdůraznit, že je třeba otázky související se strážnickými slavnostmi studovat a dostat na úměrnou odbornou úroveň. Se všemi problémy [/] slavností bezprostředně souvisejí i otázky dokumentace. Kdyby se s ní usilovně začalo od počátku, dnes bychom měli značnou hodnotu archivovaného materiálu. Mám na mysli i zahraniční soubory, které by měly od nás odcházet zanechavši tu vše, co ví a umí. Bude třeba vytvářet optimální podmínky především pro dokumentaci filmovou, zvukovou, fotografickou aj. Možná, že vše nepůjde hned a těžko by to obsáhlo středisko ve Strážnici samo. Zde bude nutno využít koordinace s jinými institucemi. Bylo by vhodné přistoupit na užší spolupráci střediska s rozhlasem, televizí, státním filmem i s naším ústavem pro etnografii a folkloristiku. Tyto instituce na to mají jak potřebné zařízení, tak též odborné pracovníky pro práci s filmem a zvukem. Myslím, že archív, založený zejména na filmovém a zvukovém materiálu, by byl jedinečnou studijní pomůckou pro potřeby pracovníků strážnického festivalu a vůbec pro vědeckou práci v oblasti hudební a taneční folkloristiky. Pomohlo by nám to ovlivňovat výběr souborů našich i zahraničních. Dokumentační činnost, která by obsáhla co nejširší repertoár našeho folklóru a všeho, co se objevuje na slavnostech lidových písní a tanců, je třeba plánovitě rozvíjet.

Zdena Jelínkově,
Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno

Chtěla bych jenom doplnit některé diskusní poznámky, které už byly přede mnou. Je totiž třeba podat vysvětlení pracovníka, který se aktivně podílí na přípravě pořadů od roku 1950, člena rady stráž

nického střediska, který vidí do zákulisí a do všech problémů, které jsou spojeny se Strážnicí a s přípravou souborů po metodické a umělecké stránce. Dosavadní diskuse se rozpadá na několik bodů. Jednak se týká slavností a jejich koncepce, jednak vedlejších problémů, které jsou spojeny s přípravou souborů a s prací strážnického střediska.
     Pořadatelé strážnických slavností se zabývají otázkou koncepce již řadu let. Jisté je, že se nám asi nepodaří vyřešit problematiku úspěšně ani v nejbližších letech, ať se o to snažíme sebevíc. Důležité je uvědomit si aspoň to; že je potřeba, aby do programové komise byli vybíráni nejlepší spolupracovníci. Především folkloristé, odborníci pro práci režijní, textaři aj. Tento kolektiv by měl být ovládán heslem, které považuji za velmi důležité, totiž aby měl každý pocit pracovní zodpovědnosti. To možná odbočuje od problematiky, ale ze zkušeností z minulých ročníků mám dojem, že právě pracovní odpovědnost lidí, kteří na sebe vzali úkol připravit v programové komisi strážnické slavnosti, značně poklesla. Je to asi pracovním zatížením. Ale je také faktem, že nás na přípravě slavností pracuje mnoho už několik let a že už z toho začínáme být někdy unaveni. Musíme se potýkat se zdánlivě podřadnými potížemi, které nám podrážejí nohy a zbavují nás energie, kterou potřebujeme pro vlastní tvorbu pořadu. v programové komisi jsme si ovšem několikrát také řekli, že je nutné příští program začít tvořit hned po skončení slavností. Tento dobrý záměr se však neuskutečňoval, což není naší vinou. Hlavní roli zde vždy hrají další činitelé, především nejistota, zda slavnosti v příštím roce budou, nebo ne[/]budou. O tom, zda slavnosti budou, se poslední dva roky úředně dovídáme velmi pozdě.
     Pokud jde o vedoucí jednotlivých programů, je důležité, aby mechanicky nepřijímali soubory, jak se to často děje, ale aby s nimi spolupracovali. Je nutné, aby autor pořadu přímo zadával souborům témata, byl s nimi v nejužším kontaktu a aby se do určité míry podílel na jejich uměleckém plánu, zvláště u čísel připravovaných pro Strážnici.
     V době, kdy byl předsedou programové komise Stanislav Havlíček, za Gottwaldovského kraje, byla na velké výši STM a soubory měly možnost soutěžit na dvou místech, a to v STM a ve Strážnici. Tehdy byla jiná kritéria pro soutěžící. Byla to doba velkého rozmachu choreografické práce souborů. Zapomnělo se však, že členové se nesmí učit jen choreografii, ale že je nutné, aby zvládli tance po stránce technické, stylové a pak teprve choreografické. Strážnická soutěž měla být prubířským kamenem tanečního stylu. To byl tenkrát náš hlavní úkol. Tenkrát se to osvědčilo. Po této stránce však letošní soutěž nebyla jasná. Nebyli zde účinkující ve dvou kategoriích (vyspělí a méně vyspělí), ale tradiční přirození zpěváci a tanečníci a na druhé straně čísla upravená choreograficky, v nichž mnohdy ani nešlo o lidový tanec. Proto bylo letos těžké držet se našeho starého hesla a dodržet požadavek "strážnického souboru", jak tomu bylo v předcházejících letech.

Cyril Zálešák,
Osvětový ústav, Bratislava

Bylo tu hovořeno o městských souborech a byl na ně trochu vržen stín při hodnocení jejich práce.

Je to sice pravda, ale všechno by nebylo třeba vzpomínat, protože tyto městské soubory udělaly velký kus práce. v mnohých oblastech, neříkám že na Slovácku, fakticky zachraňovaly na dědinách to, s čím se vlastně opovrhovalo. Otázka městských souborů stojí trochu jinak. Především je to problém uměleckého přístupu a uměleckého zpracování původního folklóru. Městské soubory mají práci o mnoho těžší než vesnické, protože skupiny z dědiny vystupují s tím, co mají, co umějí, bez nějakého záměru scénického zpracování. Oni prostě tančí svoje. Kdežto městský člověk se vše musí napřed naučit, prostudovat a potom něco udělat pro scénu, pro diváka, samozřejmě s tím, že správně vystihne charakter předváděných jevů. Bylo zde vzpomenuto, že bychom se měli víc starat o vesnické skupiny a soubory. To je správné. Ovšem do budoucnosti bude situace na dědinách podobná jako ve městech. Možná, že za několik let se nebude dělat na vesnici folklór jako "folklór", nebude už součástí života, ale že se bude muset reprodukovat a rekonstruovat jako scénické umění. v tom případě se na vesnici dostanou ještě do horší situace, protože tam nebudou mít dost uměleckých pracovníků, kteří by jim tuto práci dobře udělali.
Říkalo se zde, že strážnické slavnosti jsou samozřejmě folkloristické slavnosti. Kdybychom to brali doslova, tak to ve skutečnosti není pravda. Aspoň hlavní část programu není folklórní, to znamená, že zde nevystupují skupiny tanečníků, kteří na dědině cítí folklór jako součást svého života. Je to jenom ojedinělé. Většinou zde vystupují soubory, které [/] uvědoměle zpracovávají původní folklór. Při koncepci slavností by se mělo počítat s tím, že zde mají být soubory, které z folklóru vycházejí a dál ho umělecky zpracovávají, Zde se ovšem dostaneme k otázce, do jaké míry nebo v jakém stupni stylizace je folklór zpracováván. My jsme zde neměli jiné soubory, než takové, které zpracovávají lidové umění. A přitom jsme si řekli, že od určitého stupně zpracování bychom zde soubory nechtěli vidět. Je otázka, zda např. budeme zvát soubory profesionální, jako je Československý státní soubor písní a tanců, Slovenský ľudový umelecký kolektív apod. Zpracovávají lidové umění. Jestliže řekneme v souvislosti s otázkami hledání nové koncepce Strážnice, že by zde měly být, tak jsme nakonec nic nového neřekli,. protože to vše už na slavnostech bylo. To není řešení, které by nás mohlo vyvést ze situace, do které se Strážnice dostala. Dosavadní koncepce byla kritizována a nakonec se dostáváme do situace, kdy upadá zájem o programy Strážnice. Velké procento návštěvníků sem chodí za něčím jiným než za programem. To jsou hlavní důvody, proč uvažujeme o nové koncepci strážnických slavností. Nevím, zda by se koncepce strážnických slavností měla zúžit jen na skutečný folklór, je-li možné to tak říci, protože dnes nemáme ani v západních zemích čistě folkloristické festivaly. Kdybychom Strážnici takto zúžili, měl by být redukován i počet návštěvníků i počet programů. Je však otázka, zda by to organizátoři strážnických slavností připustili. Strážnice by ukazovala skutečné klenoty, které se jinde, např. v soutěžích STM, nedají ukázat.

Zdena Čížková,
Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, Praha

     Já bych se vrátila k otázce, o které hovořil s. Holý a která se týká přímo městských souborů, jejich počtu a práce. Je pravda, že pro velkou řadu těchto souborů byl folklór jenom móda. Ovšem co dneska zbylo, to jsou soubory, které mají skutečný zájem o lidový tanec a folklór vůbec považují za svůj specializovaný zájem. A takových souborů máme dost. My jsme schválně dělali dotazovou anketu, v níž nám soubory odpovídaly na řadu zajímavých otázek, jak se jim pracuje, proč si vybrali tento žánr apod.
     Z dotazníků jsme si udělali zajímavou zprávu, jak soubory kde pracují, k čemu došly, jaké techniky přibraly a jak vůbec došly k zájmu své specializace. U souborů je často naprostá závislost na vedoucím a jeho kvalitách. Když neví, které materiály si má prostudovat, kde získat podklady a nemá ani umělecké schopnosti, tak takový vedoucí nakonec ztroskotá. A tak se stalo, že souborů tolik ubylo. Zůstaly jenom ty, které mají opravdový zájem o tento typ umění, jako o určitý umělecký žánr.
     U letošní Strážnice bych si chtěla povšimnout soutěže. Není jistě otázkou diskuse, že Strážnice má být folklórní slavností. Že má být specializována právě na tento úsek umění. Strážnická soutěž měla být doplňkem festivalu. v budoucnu by se měl vytvořit typ soutěže, která jinde není. Strážnická soutěž se letos zcela nepovedla. Byl to takový pokusný rok, který však ukázal, že je nutné se soutěží ve Strážnici počítat.[/]

Jiří Chlíbec,
Ústřední dům lidové umělecké tvořivostí, Praha

Já bych chtěl říci, jestli by nestálo za to pokusit se, aby schvalovací orgány začaly chápat Strážnici víc jako záležitost uměleckou a méně výdělečnou a pouťovou. Neměli bychom se pokusit o diferencovanost publika? Já bych se nebál malé návštěvy, kdybych věděl, že tady jsou lidé, kteří sem přišli rádi a kterým program něco přináší. Jenže v poslední době došlo k určité dezorientaci u publika a ti milovníci lidového umění neví, zda tady mají to, co hledají. Programová komise je ve dvou ohních. Musí respektovat odborníky a potom dochází k určité nevyhraněnosti problémů. Myslím, že správný je požadavek Dušana Holého typizovat plánovitě a záměrně pořady. Je třeba řešit i některé nepopulární jevy, např. je třeba se rozejít se všemi opilými. Když se hovořilo o vývoji folklóru a jeho jednotlivých žánrů, bylo by nutné dívat se na tuto problematiku diferencovaně. Kromě pohledu kulturně historického a sociologického měl by zde být pohled i estetický. Myslím, že problematika dalšího vývoje hudebního folklóru je odlišná od vývoje tanečního folklóru, i když jsou zde jisté souvislosti. Hudební folklór má jiné zázemí, má jiné možnosti, než folklór taneční. Kritika se zatím na tyto otázky nedívá. Kuna se nedívá na Strážnici jako hudební vědec. Spíš chtěl řešit problematiku ze sociologického pohledu. Dnes hlavní tón kritiky neudávají Taneční listy, ale Kulturní tvorba. Připomínky a závěry Dušana Holého jsou velmi podnětné. Já myslím, že je možné na některé programy se dívat i víckrát. Ale je třeba se zaměřit na takové věci, které lidem při

nesou i v reprize něco nového. Nejlépe to bylo vidět u Hrochoťanů, kteří stále přicházeli s něčím novým. Problematické je to však u choreografií, které zpracovávají určité téma. To už by muselo být opravdu [/] dílo na nejvyšší úrovni. Bylo by dobré nechat třeba jen dva soubory připravit hodinový program, aby mohly udělat co nejvíc. Speciální program by tu bylo vhodné provádět se zahraničními soubory.

AUS DER DISKUSSION ÜBER DIE AUFFASSUNG DER VOLKSFESTSPIELE FÜR LIEDER UND TANZE IN STRÁŽNICE

In der ersten Nummer der NÁRODOPISNÉ AKTUALITY veröffentlichten wir den Aufsatz von Dušan Holý: Die Kritik, die Festspiele von Strážnice und die Volkskundler, der in verkürzter Form auf einer Konferenz anläßlich der Festspiele von Strážnice 1964 vorgebracht wurde. Diese Nummer bringt Auszüge aus den Beiträgen weiterer Diskussionsteilnehmer. Der Rezensent der Festspiele von Strážnice, Vladislav Stanovský (Zeitschrift Kulturní Tvorba, Prag) betont, daß beim Studium der Kritiken vor allem das Gemeinsame herauszugreifen ist was die verschiedenen Anschauungen beinhalten. Bei der Festlegung einer Konzeption der Festspiele weist er auf die Notwendigkeit hin, ver[s]chiedene Schichten der Folklore vom Authentischen bis zu den zeitmässigen Eingriffen und Stilisierungen zu zeigen - das Hauptgewicht ist jedoch auf die authentische musikalische Äußerung zu legen. Václav Frolec (Universität Brno) sprach über die Notwendigkeit, Bedingungen für die Erhaltung der traditionellen Volkskunst in den ethnographischen Gebieten, wo dafür Voraussetzungen vorhanden sind, zu schaffen. Das wäre sowohl für die Festspiele von Strážnice als auch für regionale Volksfeste von Nutzen. Er hob als notwendig hervor, beim Zentrum für die Volkskunst in [/] Strážnice eine wissenschaftliche Abteilung zu errichten, der Erforschung und Dokumentation einiger Äußerungen der Volkskultur obliegen würde. Über die Notwendigkeit, die Volkskunst dokumentarisch und archivalisch zu erfassen, sprach Zdeněk Mišurec vom Institut für Ethnographie und Folkloristik der tschechoslow. Akademie der Wissenschaften in Prag. Über Erfahrungen aus der Arbeit der Programmkommission sprach Zdenka Jelínková von demselben Institut in Brno. Cyril Zálešák vom Institut für Volksaufklärung in Bratislava erwähnte die städtischen Ensembles, die in ihrer Arbeit an Dorffolklore anknüpfen. Er empfiehlt nicht, die Strážnicer Festspiele lediglich auf die authentischen Folklore, die beständig schwindet, zu beschränken, auch die stilisierte Folklore städtischer Ensembles sollte man berücksichtigen. Zur Frage des Wettbewerbs der Volkskünstler in Strážnice sprach Z. Čížková vom ÚDLUT aus Prag. Jiří Chlíbec von demselben Institut betonte eine strenge Typisation der Programmnummern. Ausländische Ensembles sollten mit eigenem Programm kommen. In der Diskussion trat eine Reihe von Fachleuten und Mitgliedern der Volkskunstensembles auf.

Übersetzt von Rudolf Merta

NA ZÁVĚR K DISKUSÍM O DEVATENÁCTÉ STRÁŽNICI [obsah]

Josef Tomeš, Krajské středisko lidového umění, Strážnice

Na závěr diskusí o 19. ročníku slavností lidových písní a tanců ve Strážnici se chceme pokusit shrnout několik myšlenek které se nejčastěji objevovaly v časopiseckých kritikách nebo v diskusích v minulém roce. Po diskusních příspěvcích, které byly publikovány v Národopisných aktualitách, je to možná formální, zvlášť proto, že by bylo ještě příliš předčasné činit dnes konečné závěry. Na nutnost hledání průsečíků různých pohledů na strážnické slavnosti upozornil v diskusi Vladislav Stanovský. Je to ovšem úkol dosti náročný, protože názorová paleta na strážnické slavnosti a na další podobné festivaly, jak se projevilo v kulturním i odborném tisku, je velmi široká. Nejlépe to zatím vyjádřil Dušan Holý, který se v prvním čísle Národopisných aktualit zabýval v článku věnovaném kritikám Strážnice publikovaným materiálem hlavně z posledních sedmi let. Zdeněk Jírový v Tanečních listech z července 1964 na straně 101 správně připomíná, že zvláštní pozornost je třeba věnovat názorům z let 1946 - 1955, které vtiskly Strážnici svůj charakter natolik, že je třeba se s nimi vážně zabývat i v dnešní době. Recenzent Tanečních listů charakterizoval toto zaměření především tím, že ze Strážnice se stala veliká pouť, která si vynutila vytvoření mohutných sta[/]diónů, jež jsou málo vhodné pro komorní folklórní projev. To je ovšem pravda, ale k tomu je nutno připomenout, že jde jen o formální stránky strážnického festivalu, které logicky vyplynuly z jeho celkového zaměření. Jistě bude nutno vážně se zamyslit nad únosností některých stadiónů, nad reorganizací lidových zábav, pohostinství apod. Zvlášť otázka zábavy a občerstvení se v poslední době dostává do čela zájmu mnoha kritik. Je to oprávněné, ale už by to mělo být zbytečné. v tomto problému totiž zdaleka netkví nebo neměla by tkvít koncepce strážnického festivalu. Je však pravda, že pořadatelé slavností připustili, aby tyto okrajové jevy korigovaly nebo narušovaly vlastní programovou koncepci. Zde je potřeba zaujmout nekompromisní stanovisko, které si vyžaduje zvýšení kulturnosti veškerého provozu v areálu strážnického parku a soustředění občerstvení a pohostinství do vyhrazených prostor, kde by nebylo možno narušovat kulturní programy. Existuje reálná možnost radikálního zlepšení i na tomto úseku, který v střízlivých rozměrech je zde jistě potřebný.
Musíme počítat,s tím, že tyto neblahé jevy vznikly a ustálily se právě v padesátých letech, kdy ve Strážnici byla největší návštěvnost. v letech 1955

až 1957 se pohybovala kolem statisíce diváků. z toho však polovina návštěvníků nemohla vidět festivalové programy z toho přirozeného důvodu, že to nedovolila kapacita stadiónů. Valná část návštěvníků šla zřejmě do Strážnice hlavně za zábavou. z tohoto hlediska se nám tedy "úspěch" v počtu návštěvnictva jeví jako neúspěch nebo zárodek příštích neúspěchů. Při omezení počtu návštěvnictva nutno počítat se specializovaným zájmem diváků, a rovněž s tím, že dnes už není folklór atrakcí, za niž byl pokládán před dvaceti či patnácti lety. Koncepce strážnických slavností z padesátých let není ovšem tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je však nepochybné, že k základnímu neporozumění došlo v samotné podstatě festivalu. Strážnické slavnosti v těchto letech totiž neměly být folkloristickým festivalem (nebo národopisnými slavnostmi, jak byl tento termín dříve obecně používán), ale slavnostmi souborů lidové umělecké tvořivosti, které navazovaly na původní lidové umění vesnic (městský nebo dělnický folklór byl až na výjimky opomíjen), ve své tvorbě toto umění imitovaly, stylizovaly, nebo vytvářely složitější jevištní kompozice. Hlavní důraz pak byl položen na vytváření a uvádění tzv. nové tvorby, v níž se současný obsah mechanicky a epigonsky vkládal do tradičních forem. Potíž byla v tom, že toto pojetí nevyplynulo z vývoje folklóru. Spíš bylo přáním a snahou některých pracovníků, kteří stáli v čele lidové umělecké tvořivosti a měli rozhodující slovo v programové komisi strážnických slavností. v tomto pojetí byl původní folklór podceněn. Dokázal se prosazovat jen ojediněle. Ústup autentického folklóru [/] ze strážnických programů však vyvolal opadnutí zájmu o tuto velkou akci mezi vesnickým obyvatelstvem, zvláště v okolí Strážnice a na Slovácku. Později došlo z mnoha důvodů i k poklesu zájmu u městského obyvatelstva, které v některých letech bylo hlavní složkou návštěvnictva Strážnice. Na tomto místě se nemůžeme podrobně uvedenými otázkami zabývat, Jde o názory, které zatím nebyly důkladně studovány a jsou ve své podstatě velmi různorodé. Jejich studium by si vyžádalo daleko více soustředění a času. Větší pozornost jim bude věnována v práci "Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru", která vyjde ve sborníku "Otázky lidové kultury" při příležitosti 20. výročí strážnických slavností.
Kritiky strážnického festivalu, které byly publikovány v roce 1964 se dosti odlišují od kritik z let minulých. Především jsou vedeny z pozice, která chce strážnickým slavnostem pomoci. Nelze ovšem říci, že v minulých letech kritici tento cíl neměli. Ještě v hodnocení Strážnice 1963 jsme se však setkávali v denním tisku s názory, v nichž byla patrná bezradnost spolu se suverénstvím, nechuť k folklóru. U některých pořadatelů a u mnoha pracovníků LUT zase převažovala nechuť ke kritikám a jejich povšechné odmítání. Ovšem i recenzenti Strážnice 1964 měli mnoho výhrad a často šlo o výhrady podstatné. Především je nutno zdůraznit, že se dožadují změny v zásadním pojetí strážnických slavností. Dnes se totiž již naprosto zřetelně ukázalo, že je nutno rozlišovat lidovou uměleckou tvořivost (zvlášť jak se chápala v posledních letech) a folklór. V minulých ročnících byl kladen důraz právě na

vystoupení souborů lidové umělecké tvořivosti, soubory větším dílem dokonce tvořily i Klenotnici. Příčiny tohoto stavu jsou hlubší; zde by bylo třeba analýzovat vývoj lidové kultury v posledních desetiletích; abychom se dobrali dalších souvislostí. Nebylo by možno pominout ani systém osvětové práce na tomto úseku. Při hodnocení Strážnice 1964 přichází kritika všeobecně k názoru, že strážnické slavnosti se mohou vyvíjet k lepšímu jen tehdy, stanou-li se v plném významu slova folkloristickým festivalem. Základem strážnických slavností by mělo být předvádění autentických forem folklóru autentickými interprety. Není to myšlenka nová, trvalo však několik let a hodně námahy, než byla kritikou přijata všeobecně a nakonec prosazena. v této souvislosti není možno opomenout orientaci Kulturní tvorby a zvláště cenné připomínky Vladislava Stanovského. Přitom je nutno podotknout, že současná kritika nepodceňuje činnost souborů lidových písní a tanců, které imitují, stylizují nebo jinak upravují folklór. Jejich činnost přiřazujeme k druhé formě současné existence folklóru, která má své oprávnění i svůj společenský význam. v současném stadiu vývoje folklóru a vývoje lidové umělecké tvořivosti se jeví nejschůdnější a nejsprávnější cesta typizovat strážnické pořady. Vyslovila se pro to kritika i diskutující na konferenci při Strážnici 1964. Může se to zdát jako kompromis, ovšem tento požadavek vyplynul z dosavadního vývoje i ze současné situace.
Návštěvníci jubilejní Strážnice 1965 mohou očekávat, že shlédnou pořad autentického folklóru, který budou předvádět autentičtí interpreti, vedle pořadů folklóru stylizovaného (domácího a zahranič[/]ního), které budou vytvářeny soubory. Uvědomujeme si však, že příprava pořadu autentických forem lidového umění, y němž by vystupovali jeho autentičtí nositelé, je dnes velmi náročná. Vyžaduje si mnohdy nejen získávání ztracené důvěry na vesnicích, zvláště v těch oblastech, kde je lidová tradice dosud živá a kde z ní bylo často nešetrně čerpáno. Žádá si nutně i podstatně větší spolupráci s profesionálními etnografy a folkloristy. Národopisci se práce na přípravách strážnických slavností podíleli i v minulých letech. Jejich počet však byl nejen malý; podstatné je, že zde vždy neměli rozhodující hlas.
Zaměření některých ročníků strážnických slavností způsobilo, že mnozí odborníci se od festivalu dokonce distancovali. Budoucí pojetí folkloristického festivalu se však bez etnografů a folkloristů neobejde. Současná kritika se postavila za účast národopisců při tvorbě koncepce i pořadů folkloristického festivalu. Dnes se tato myšlenka realizuje a v novém výboru strážnických slavností jsou zastoupeni vědečtí pracovníci z etnografických pracovišť ČSAV, university v Brně a muzeí. Tato změna je zárukou, že nová koncepce strážnických slavností se může prosadit. To je však jenom začátek. Druhým problémem se stane získání nositelů autentického folklóru pro vystupování ve Strážnici. Zájem na vesnici zde jistě je. Jde však o to, aby existovalo široké zázemí, které by strážnickému festivalu udávalo charakter i v budoucích letech. Vývoj ve Strážnici jde totiž opačným směrem než u jiných slavností lidových písní a tanců, jako jsou např. slavnosti ve Východné, Rožnově pod Radhoštěm, Rýzmburku u Náchoda, východoslovenském Svidníku, nebo i

v Tvrdonicích na Podluží a Starém Hrozenkově na moravských Kopanicích či v Domažlicích na Chodsku. Mnohé z těchto slavností jsou skutečnými přehlídkami souborů LUT. Na valašských slavnostech v Rožnově např. se vůbec v roce 1964 neobjevil autentický folklór (šlo o přehlídku souborů LUT severomoravského kraje); ve Východné ho bylo poskrovnu. Některé slavnosti dostávají jiné zaměření než měly původně, např. chodské slavnosti v Domažlicích. Mohla by vzniknout otázka, proč právě Strážnice má jít jiným, sobě vlastním směrem, a zda konec konců nejde proti všeobecnému vývoji. Domníváme se, že takto není možno otázku položit. Po vzoru Strážnice se vytvořilo mnoho slavností lidových písní a tanců, ovšem brzy se ukázalo, že naději a oprávnění k existenci mají jenom ty, které přinášejí něco nového, osobitého. Osobitost je vyžadována rovněž od strážnických slavností. Dnes ji vidíme především v tom, že Strážnice se stane celostátním folkloristickým festivalem, který bude v pořadech zobrazovat v první řadě tradiční umění českého a slovenského lidu. Toto zaměření ovšem nebude možné požadovat po všech slavnostech příbuzných Strážnici. Je však únosné, aby se aspoň neperiodicky konaly regionální slavnosti autentického folklóru v oblastech s živými folklórními tradicemi. Dobrým příkladem jsou Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, které byly v roce 1964 kritikou příznivě přijaty. Úspěch Horňáckých slavností byl především v interpretech místního lidového umění. Podle Vladislava Stanovského se ukázalo, že na Horňácku je ještě folklór organickou součástí života. Je nesporné, že Horňácko patří dosud k oblastem [/] s nejživějším folklórem. Lidové umění je zde ještě možno při některých významných příležitostech zastihnout v plných konturách. Zdá se však, že Vladislav Stanovský přece jen Horňáckému okouzlení trochu podlehl,. Jinak to totiž s folklórem vypadá při slavnostních příležitostech a jinak v běžném životě. Mezi zpěvností a tradiční tanečností střední a starší generace a generací dospívající je v současné době až propastní rozdíl. Úpadek je zde naprosto zřejmý. Muzika Jožky Kubíka sice na slavnostech tradičně zazářila, ale pro nedostatek příležitosti jinak hraje jen velmi zřídka. Nehrává dokonce v Hrubé Vrbce ani na hodech. Folklór se tedy ztrácí ze života i ve vesnicích na Horňácku. Je to jistě přirozený vývoj, můžeme si však položit otázku, zda pomáháme nebo chceme pomáhat k zrychlení nebo zpomalení tohoto vývoje. Nejde vůbec o to udržet při životě složky lidové kultury, které se přežily. Získání a zachování dokladového etnografického materiálu tohoto druhu patří do sféry činnosti muzejních pracovišť. v některých oblastech však lidové umění žije nebo aspoň dožívá a mohlo by sehrát důležitou úlohu v kulturním životě obcí jako jedna z aktivních forem společenského života. Této problematice by měla věnovat pozornost i příslušná oddělení Domů osvěty, která se zatím většinou omezují jen na snadnější spolupráci s organizovanými soubory v závodních klubech.
Tvorba strážnických pořadů je dnes rovněž velkým problémem dramaturgickým, což souhlasně potvrdila po minulé Strážnici kritika i dosavadní diskuse. Nejde jenom o to, že tato část programové přípravy byla značně ovlivňována ekonomickými

hledisky. Prohloubil se nesoulad mezi komplexní dramaturgií strážnického festivalu a dramaturgií jednotlivých pořadů. To ostatně vyplynulo i z dosavadní nevyhovující skladby programové komise, která byla vlastně seskupením autorských kolektivů jednotlivých pořadů. Ukázalo se nezbytným, že kromě autorských kolektivů musí progamovou komisi tvořit rada, která by veškerou programovou přípravu nejen koordinovala, ale určovala její zásadní linii. Určité těžkosti jistě nastanou při realizaci typizovaných pořadů. Dramaturg, který bude vytvářet souborový pořad, může využít dosavadních zkušeností z celkové činnosti LUT, popřípadě i z divadla. Musí se poučit i z dosavadních neúspěchů. Náročná bude dramaturgie pořadu autentického folklóru, která se nutně bude opírat o etnografický výzkum českých a slovenských území. Zde je nevyhnutelná úzká spolupráce všech našich etnografických pracovišť, zvlášť proto, že se zatím nepřistoupilo k podstatnější koordinaci etnografického výzkumu.
Podstatným bodem při organizaci strážnických slavností je otázka dokumentace, která nebyla zatím doceněna. V diskusi na tento problém upozornil Zdeněk Mišurec. Jde o komplexní dokumentaci programů a o archivaci veškerého materiálu, např. libret, scénářů, publikovaných recenzí, zpráv, kritik atd, Mnoho cenného materiálu je soustředěno v archívu strážnických slavností. Jsou zde kolekce fotografických dokumentů, bohatý publicistický materiál o slavnostech, propagační a tiskový materiál, rozsáhlá korespondence aj. Fotografická dokumenace však nebyla soustavná, nedostatečně byla prováděna i její evidence. Ve zvukové dokumentaci jsme zcela [/] odkázáni na archív Čs. rozhlasu. Naprosto nedosta tečná je filmová dokumentace, kterou tvoří takřka jen reportážní záběry zpravodajského oddělení Čs. filmu. Daleko větší problém než ve Strážnici je s dokumentací jiných slavností a vůbec s dokumentaci celého poválečného vývoje zájmu o folklór a s ním spojeného hnutí LUT. Shromážděné materiály se stanou důležitým pramenem pro sledování otázky vývoje folklóru. Jejich studium by jistě napomáhalo k vytváření koncepce příštích festivalů.
Stojí jistě za zmínku, že mnohé problémy okolo Strážnice, o nichž se diskutovalo v tisku i na konferenci, vycítili návštěvníci Strážnice. Z tohoto pohledu je poučný výsledek ankety, kterou uspořádalo Krajské středisko lidového umění ve Strážnici při minulém festivalu. v anketě, kterou připravil D. Holý, byli návštěvníci dotazováni jen na některé hlavní otázky, jako např. dávají-li přednost folklóru původnímu nebo upravenému, jaký stupeň úpravy pokládají za nejvhodnější, jaký je jejich vztah k jiným hudebním žánrům. Odpověděli na otázky jak často chodí do Strážnice a na jiné podobné slavnosti, jaké viděli ve Strážnici klady a nedostatky. Výsledky ankety nejsou překvapující. z celkového počtu odevzdaných odpovědí se 74 % vyslovilo pro předvádění původního folklóru, 8 % pro předvádění folklóru v různých stupních úpravy. 12 % se vyslovilo pro uvádění obou druhů folklórní tvorby. Ostatní účastníci se k této otázce nevyslovili. Je zajímavé, že přes polovina dotázaných navštívila strážnický festival několikrát, přitom návštěvníci kolem věku 25 let byli ve Strážnici v průměru třikrát až čtyřikrát, návštěvníci starší častěji. 22 % z dotázaných

však bylo na minulém festivalu ve Strážnici poprvé. Těmto číslům vcelku odpovídá i skutečnost, že 44 % účastníků ankety navštěvuje i jiné slavnosti lidových písní a tanců, nejčastěji Východnou a Rožnov, ale též slavnosti menšího rozsahu jako jsou ve Velké nad Vel., v Kyjově, ve Starém Hrozenkově aj. 32 % z dotázaných navštěvuje jenom slavnosti ve Strážnici.
     Výsledky ankety jsou však příliš informativní než aby je bylo možno zobecňovat. Mnoho anketních lístků zůstalo nevyplněných zvlášť proto, že se nedostalo do rukou většiny návštěvníků. Přispěl k tomu .i fakt, že anketa nebyla doceněna pořadatelskými službami, které ji organizačně zajišťovaly.
Nebyly zde dosud ani žádné zkušenosti. Výsledky ankety se však neodchylují od zjištění, která byla konstatována v kritikách a v diskusích. Přitom se ukazuje , že průzkum mínění návštěvnictva strážnických slavností je třeba provádět a výsledky konfrontovat s koncepcí festivalu i s jeho konečným vyzněním.[/]
     Diskuse o strážnických slavnostech, o folklóru, o souborech lidových písní a tanců a všech příbuzných otázkách ještě zdaleka nekončí. Zůstává hodně problémů nevyřešených; zvlášť se ukazuje nutnost komplexního studia dosavadního vývoje uvedených jevů. Po několika uplynulých letech, v nichž Strážnice jako by byla bez koncepce, se začíná s opravdovým úsilím hledat a tvořit její současný výraz. Vyžádá si to však ještě dosti námahy jak od vědeckých a osvětových pracovníků, tak od umělců, kteří se budou podílet na přípravě festivalu, tak od angažovaných i dosud neangažovaných institucí i jejich odpovědných pracovníků.
     Jistě je správný požadavek, aby koncepce folkloristického festivalu ve Strážnici byla jasná nejen pro nastávající ročník, ale na několik let. Přitom ani dnešní koncepce nemůže být pokládána za neměnnou a definitivní. Bude se muset počítat s vývojem folklóru a jeho žánrů, při čemž nebude možno pominout ani působení dalších společenských faktorů.

Kraslice z Ostrožské Nové Vsi.

SCHLUßWORT ZU DEN DISKUSSIONEN ÜBER DIE IX. VOLKSFESTSPIELE IN STRÁZNlCE

Zusammenfassung

Verf. faßt die Hauptgedanken zusammen, die über die Festspiele in Strážnice in Diskussionen und Kritiken der Zeitschriften erschienen sind. Allerdings beachtet er auch ältere Anschauungen und nimmt dazu Stellung. Er analysiert ursächlich die Tatsache, daß die Festspiele besonders in den 50er Jahren zu einem gewaltigen Unternehmen geworden sind, daß mit einer Reihe negativer Erscheinungen einherging. Er weist darauf hin, daß das grundlegende Mißverständnis in bezug auf die Auffassung der Volksfestspiele darin lag, daß diese kein folkloristischen Anliegen, vielmehr aber eine Art Show der Volkstanz- und Gesanggruppen waren, deren Standorte sich meist in der Stadt befanden. Die ursprüngliche Dorffolklore wurde vernachlässigt. Bei einer Analyse der Kritiken nach den Festspielen 1964 stellt er fest, die Kritiker hätten die Absicht, die Festspiele von Strážnice zu fördern. Darin sieht er einen Unterschied im Vergleich zu den vergangenen Jahren, wo die Kritik oft ratlos dastand und allzu subjektiv ausgerichtet war; für die Volkskunstliebhaber war eine Haltung kennzeichnend, die dieser Kritik ablehnend gegenüberstand. Die Kritik erhob zwar Einwände gegen das Programm der Festspiele, doch ist sie im allgemeinen zu der Ansicht gelangt, daß Strážnice zum folkloristischen Festival werden soll. Den Ausgangspunkt bildeten dabei Gruppen mit ursprünglicher Folklore, mit eigenem Programm traten aber diejenigen Gruppen auf, die eine stilisierte oder anders zu[/]rechtgeschnittene Folklore brachten. Die Kritik sprach sich auch zugunsten einer maximalen Beteiligung von Ethnographen und Folkloristen schon während des Vorbereitungsstadiums der Festspiele aus.
Verf. weist gleichfal[l]s darauf hin, daß nicht alle Volksfestspiele für Tanz und Gesang zu folkloristischen Festspielen werden können. Größtenteils bleiben sie des Laienkunstschaffens. Eine Orientierung auf die originelle Folklore tut jedoch in denjenigen Gebieten not, wo lebendige folkloristische Tradition noch vorhanden ist. Die Eigenart der Volksfestspiele von Strážnice wird auch dadurch unterstrichen, daß sie zu gesamtstaatlichen folkloristischen Festspielen des tschechischen und slowakischen Volkes werden und daß auch ihre internationale Bedeutung wachsen wird. In der Folge werden die Probleme der Dramaturgie und Regie der Programmnummern in Strážnice analysiert und die Fragen der Dokumentation und Archivierung erörtert. Verf. faßt auch die Ergebnisse einer Umfrage zusammen, die das Zentrum für die Volkskunst unter den Teilnehmern der Festspiele veranstalt[et] hat. Die meisten sprachen sich für die Orientierung auf die ursprüngliche Folklore aus. Abschließend wird mit Nachdruck die Forderung vorgebracht, für eine klare Konzeption der folkloristischen Festspiele nicht nur im Jubiläumsjahr 1965, sondern auch in den kommenden Jahren Sorge zu tragen.

Übersetzt von Rudolf Merta

NĚKOLIK POZNÁMEK O SOUČASNÉM FOLKLÓRU [obsah]

B o h u s l a v B e n e š , Katedra etnografie a folkloristiky UJEP Brno

     Často se hovoří o existenci či neexistenci současného folklóru,1) při čemž názory lze v podstatě shrnout do dvou skupin: buďto dnes nelze hovořit o současném folklóru, který by zachycoval přítomnost a pak ani neexistuje věda, která by se jím měla zabývat - nebo lze naopak říci, že dokud žije lid, dotud žije i lidová slovesnost.2) Domnívám se, že v této souvislosti je vhodné znovu zdůraznit nenový fakt, že folklór dnes i v minulosti naprosto netvoří jednolitý celek, ale že stále sestává z tradice a nově vznikajících výtvorů. Výsledky průzkumů ve folklórně živých oblastech totiž ukazují,. že tradiční folklór se známými tematickými okruhy tvoří namnoze dosud takovou součást lidového uměleckého povědomí, že je dodnes živý, a dokonce bývá někdy námětově aktualizován. Snad právě tato schopnost aktualizace je nepřímým svědectvím o životnosti tradičního folklóru, i když tento názor ovšem neplatí veskrze. Při tom se můžeme setkat jak s víceméně mechanickými variantami (přidávání nebo ubírání slok, záměna slov apod.), tak i se změnou samého ideového zaměření tradičního folklórního výtvoru, čímž vzniká nová verze.3)
     Paralelně s tradiční tvorbou žije folklór současný, příznačný novou tematikou a důrazem na soudobou [/] myšlenkovou náplň, který zachycuje dnešek některými vybranými typy lidové umělecké slovesné formy. I v oblasti současného folklóru však naopak nově vznikají díla s tradiční tematickou náplní (např. milostné písně), které jsou dnešní dobou svého vzniku a především blízkostí k myšlení a světovému názoru svých současných tvůrců. Tyto dialektické vztahy života folklóru v soudobých podmínkách jeho existence je možno kromě lidové lyriky doložit také v oblasti lidového vyprávění.4) Zajímavě se také mění v lidovém prostředí např. názor na pověrečnou povídku, která je dnes většinou součástí folklóru, zatímco dříve patřila především do oblasti lidové magie. Tyto funkční změny jsou však tak rozsáhlé, že by se jimi musela zabývat samostatná studie, a proto se vrátíme k původnímu tématu. Vzhledem k tomu, že soudobé náměty jsou nejnápadnějším znakem současného folklóru,. pokusím se o několik úvah o tom, co tedy. lze dnes považovat u nás za "folklórní tvorbu se současnou tematikou".
     Především sem patří písně, zvláště z vesnického prostředí. Poměrné často se napodobovaly a hlavně publikovaly častušky s veselým a kritickým obsahem (i když se při tom zapomíná, že jejich vzory, ruské častušky, jsou i lyrické). Tematicky jsou po

platné především období zakládání JZD,5) různým událostem ze života mládeže na brigádách apod. Vést tady nějakou zřetelnou línii mezi folklórem a lidovou uměleckou tvořivostí je velmi obtížné a pokusím se o tom pohovořit později. Nové písně s vesnickou tematikou na základě tradičního folklóru psávala Anežka Gorlová; jejich počáteční úspěch byl vystřídán rozpaky, i když písně figurují dodnes ve školním zpěvníku. Zase jde o případ, kterému by bylo možno věnovat samostatnou úvahu v souvislosti s různými projevy kulturní politiky v letech 1950 - 1956. Moderní svět zasáhl samozřejmě i do vesnické tematiky: těžko si představíme traktoristu, jak si při práci pěje o scelených lánech. Ani v některých oblastech na Slovensku už nenajdeme pastýře s typickou píšťalou, ale spíš s tranzistorem. Mezi písněmi se také hodně drží moderní parodie kramářské písně a různých kupletů (Suchý, Šlitr, Hermanová...)6) Mezi dvěma válkami se tato tvorba i prakticky prodávala např. na Valašskokloboucku, kde působil cestář, autor ruční tiskárničkou rozmnožené písně "O zavraždění starosty na Vyškovci". To všechno byly příklady spíše z pomezní oblasti mezi lidovou slovesností a zlidovělou tvorbou. Kromě nich však máme řadu písní z období stávek, partyzánské úpravy známých textů z období druhé světové války, ilegální texty na lidové nápěvy, které již nyní lze považovat za folklórní; a to, co dnes možná nazveme tvorbou začínajícího autora, bude za dvacet a více let buď součástí literatury, nebo folklóru, nebo historickým dokumentem doby.
Dalším žánrem, který tvoří součást dnešního folklóru, je vyprávění ze života, jinak též vzpomínkové,[/] memorát, které bývalo jakousi náhradou za místní lidovou knihovnu (nebo její paralelou) a jímž se zabývali nejvíce lidé, kteří se vrátili z cest a dovedli o nich zajímavě vypravovat, případně měli talent rta zapamatování a vypravování příběhů.. Zde velmi záleží na míře typizace a příslušném způsobu reprodukce. To platí zejména o vzpomínkovém vyprávění o zakládání JZD, což bývá velmi epická záležitost, ale forma její reprodukce bývá dosud příliš individualizovaná, zatímco vlastní podklady pro vznik těchto vyprávění byly všude v zásadě stejné - socializace vesnice. Mluvíme-li s představiteli různých vrstev ve městě i na vesnici, často tvrdí, že právě vypravování o zakládání JZD, skazky ze života současné vesnice, problémy a příhody ze života brigád socialistické práce by zasloužily pozornost folkloristů. Podle nich jsou to právě doklady současného života, "to, co nebude v dějepise", a co tvoří podhoubí názorů a nakonec i vkusu současného člověka. Ale má snad folkloristika - i když se samozřejmě zabývá i vyprávěním ze života, i současnou častuškou - být zároveň i dokumentaristikou? Domnívám se, že se mezi jiným při podobném jednostranném výkladu zanedbává jeden z důležitých rysů folklóru, a to jeho estetická funkce; vždyť je přece uměleckým ztvárněním skutečnosti. Vypadá to snad jako abstraktní odvádění pozornosti k uměnovědným kategoriím, ale na syrovost četných současných vyprávění a písní se nepoukazuje jenom u nás nebo jenom dnes.7) Řeč historického dokumentu nesmíme jen tak lehce zaměňovat za řeč lidského dokumentu a to vše zahrnovat pod pojem folklór.8)

Samostatným jevem v oblasti vyprávění ze života je činnost soudobých lidových vypravěčů, kteří se stali součástí estrád. Navozují buď atmosféru blízkou lidové tvorbě - Měrka, Mlýnek, Cepek - a zde bychom mohli mluvit o "druhé existenci" folklóru, kdy vypravěč reprodukuje to, co slyšel ve svém původním prostředí, anebo si své veselé historky vymýšlejí sami jako profesionálové (Galuška), čímž jejich tvorba svým způsobem přechází k literatuře. Určení hranice mezi folklórností, uměleckostí nebo banalitou v tvorbě lidových vypravěčů je velmi ošidné a musí se řešit případ od případu, protože se dnes často slučuje původní společenská funkce vypravěče s konferencierstvím na estrádách, čímž se žánr vyprávění ze života dostává do jiné roviny. Tato nová funkce klade samozřejmě na skutečně odpovědného umělce vysoké nároky.9)
     Svérázným žánrem současného vypravování je anekdota. Víme, že jsou mistři v zapamatování a epickém reprodukování celých seriálů (arménské rádio, černé vtipy "proti lidskosti"...), jakož i mistři v takovém zapomínání, že se sami stali objektem anekdotických řetězců. Anekdota je v podstatě nejfolklórnější žánr dneška. Je to kratičká epizoda nebo příležitostná glosa s neočekávanou pointou, která svým překvapujícím spojením s předchozím dějem vyvolává groteskní účinek v mysli posluchače. Do oblasti anekdoty patří i četné opisy různých parodických dotazníků, povídky, sestavené z názvů známých filmů a různé jiné opisné výtvory, oblíbené hlavně mezi studenty všeho druhu. Zdá se,. že když je lidem nejhůře, ulevují si vtipem (druhá světová válka). Umělecká kvalita anekdoty je velmi labilní [/] a ostře se mění s prostředím, kde vegetuje, při čemž nejníže stojí tzv. "pivní frky". Anekdota, zvláště adresná, má vždy anonymního původce (přesto vím o několika svých přátelích, že si vtipy vymýšlejí sami). Také v uzavřených pracovních kolektivech (např. v orchestru Státního divadla v Brně) vznikají anekdoty, a to nejen situační. z lidového vyprávění sem patří humorky.
     V tradiční oblasti zůstává i dnes dětský folklór. Nelze totiž - podobně jako v lyrickém žánru dost dobře určit "současnost" v dětských říkadlech, rozpočítadlech a škádlivkách. Zapomíná se obyčejně, že i ty "endendykydvašpalíky" jsou starobylé pozůstatky tradice se svou úzkou účelovostí a zdůrazněným rytmem. Mezistupeň mezi dětským a ostatním folklórem tvoří ústní slovesnost mládeže, speciálně pubertální, jejímuž výzkumu se hojně věnují na Západě.10) I tato oblast je vlastně současná, protože její historické kořeny lze sledovat jen obtížně. Podotýkám, že nejde snad speciálně jen o pásky nebo chuligány, protože průzkum ukázal, že se liší od ostatních jen poněkud pregnantnějším způsobem vyjadřování, jinak je jejich představový svět totožný s ostatní mládeží. Také uzavřenější oblast studentská (zvl. anekdoty ve studentském slangu) dnes již vymizela.
     V předchozích odstavcích jsme se seznámili s konkrétními projevy folklórních žánrů a s obtížemi při jejich zařazování a určování, které jsou způsobeny především plynulou hranicí mezi folklórem (jak byl definován na začátku našich úvah) a oblastí lidové umělecké tvořivosti.11) Když tedy chceme určit ně

jaké dílo jako folklórní, musí i dnes odpovídat jistým nožadavům, které však jsou občas ještě diskusního charakteru. Budu se částečně opakovat, když uvedu, že pro řadu folkloristů platí ještě stále podmínka ústního rozšíření nebo kolektivní přejímání a tvůrčí textové ztvárnění; jinému stačí jen dokonalé rozšíření třeba písně k tomu, aby ji považoval za folklórní bez ohledu na její původ, pro jiného je opět rozhodující, že píseň vznikla v lidovém souboru; další se domnívá, že nezáleží na původu autora, jen když píseň vyhovuje vkusu lidu... Co však je to lidový vkus, jak se historicky vyvíjel, jaký vliv může mít současné prostředí na vznik nebo vývoj písně, zda se lidová píseň v tradici jen zlepší nebo snad i zhorší - pro to vše máme prozatím málo důkazů jak ze současnosti, tak i z minulosti, protože se těmto otázkám věnovala jen okrajová minimální pozornost.12) Nicméně základem všech těchto úvah zůstává jediné: zásada kolektivního přejímání a reprodukce je rozhodujícím kritériem, zaručujícím skutečnou lidovost různým způsobem vzniklého díla. v něm je zahrnut jak způsob šíření (především ústní, často však, zvláště dnes, i jiný), tak i způsob zpracování ideově tematické složky díla (odpovídající prostředí a době vzniku) a konečně forma (která pravidelně i dnes navazuje na tradici). Uvedené požadavky platí pro tradiční a v podstatě i pro současný folklór, čímž není řečeno, že by se musely vyskytovat vždy všechny najednou. I když současný folklór prošel prozatím jen nevelkým časovým úsekem, lze již nyní vidět, jak se v jistých obdobích zdůrazňovaly jen některé jeho rysy. Před 12 - 14 lety se např. kladl důraz na ideově tematickou osnovu a [/] aktualizaci. Nezdravý způsob propagování soudobé tematiky a její izolování od ostatních složek díla, jakož i jednostranný a všeobecný výklad folklórnosti a lidovosti vůbec způsobil četné nejasnosti, které dožívají dodnes. Jejich rozboru bychom opět museli věnovat další studii. Docházelo k násilným aktualizacím: např. v r. 1952 tančil tehdejší ČSNPT v Ostravě "hornický odzemek" s dřevěnými maketami sbíječek místo s valaškami. To se dálo pod vlivem mechanicky vykládaného hesla o přejímání vzorů odjinud.13) Obecně je nyní možno předpokládat, že pro kolektivní charakter současného folklóru je příznačná převaha ideově, kompozičně, melodicky a rytmicky jasných a snadno zapamatovatelných skladeb z oblasti tradiční lidové slovesnosti a hudby,, čímž vznikají nové verze nebo přímo nové výtvory. Kompoziční a formová oblast bývá samozřejmé silně závislá na známé oblastní tradici. Při tom lze říci, že současný folklór je obvykle emocionálním výrazem silných celonárodních hnutí v dobách, kdyv se vyžadovala jednota všeho lidu (podzim 1938, doba nesvobody, SNP apod.14) Je třeba dodat, že často nebyla ani možnost podobné projevy publikovat vzhledem k cenzuře nebo jiným politickým či technickým příčinám. Lze tedy s výhradami, o nichž byla řeč, hovořit i dnes o specifických projevech kolektivní podstaty folklóru a o možnostech jeho neustálého vznikání. Na rozdíl od tradice však současný folklór nesplňuje řadu jejích atributů,, jako je ústnost, anonymnost, zdokonalování výběrem a přizpůsobováním, existence v několika generacích - a také má menší dosah umělecký i společenský.

Je tedy třeba jasně a důrazně říci: ano, existuje současný folklór. Vyskytuje se však v omezenějším rozsahu a od tradiční tvorby se poněkud liší především tím, že jeho lidovost má dnes širší obsahovou náplň, že jeho obraznost a estetičnost je často zastřená nebo nerozvinutá a že se výtvory mohou šířit jinak, než tradiční folklór. Stačí-li uvedené rysy ještě k definici folklóru, pak se folkloristika touto tvorbou zabývá oprávněně. Uznají-li však folkloristé, že takto charakterizovaná lidová slovesnost, hudba a tanec přesahují rámec folkloristických výzkumných metod, bude třeba sáhnout k dalším nebo vytvořit samostatné vědní odvětví, které se bude zabývat tímto "soudobým lidovým repertoárem".
K uvedené problematice lze přirozeně přistupovat i z jiného hlediska. Dnešní funkce folklóru je samozřejmě dosti omezená v tom smyslu, že již není jedinou nebo převažující formou uměleckého vyžití lidu. O tom svědčí i známý fakt, že vzniká ponejvíce v komunikačně odlehlejších oblastech.15) Etnografové i dobrovolní sběratelé odpovídají jen váhavě na otázku, zda znají současnou lidovou uměleckou tvorbu, hojně rozšířenou, kterou by bylo možné nazvat v plném slova smyslu folklórem. Častější je názor, že by nám dnes už nemělo ani tak záležet na precizní folklórnosti v tradičním slova smyslu, ale spíše na tom, že existují písně, vypravování, ...rozsáhle známé mezi lidmi a svědčící tak o jejich sklonech a vkusu. Nejsou ovšem vždy jen lidového původu. Součástí takového "soudobého lidového repertoáru" jsou i šlágry, módní taneční hudba, [/] anekdoty všeho druhu a vyprávění ze života různého zaměření. z uvedeného je zvláště zajímavá existence šlágrů, které mívají roční až dvouroční životnost (od "zhasněte lampióny" až po "dominika" a "starce na chmelu"). Mám při tom na mysli opravdu jen komerční hudbu, nikoliv kvalitní šanzóny nebo tvorbu Suchého a Šlitra. Šlágr vzniká a šíří se dosud nedostatečně prozkoumanými cestami, jejichž studium by snad spíše patřilo sociologovi než folkloristovi. A zde jsme jistě u kardinální otázky dneška: jestliže víme, že folklór není již jedinou možností estetického vyžívání lidu a nově vzniká jen za určitých podmínek - neměla by se folkloristika jako speciální vědní odvětví zabývat jen tradičním folklórem a současnost přenechat třeba sociologii? Tento názor není nikterak nový nebo převratný, i když vzbudil před nedávnem prudkou polemiku v SSSR, o níž se u nás poměrně málo ví.16) Věda se stává vědou, když má předmět zkoumání a příslušnou metol[do]ogii své discipliny. Tradiční předmět folkloristiky je sice dán, ale dnes se již kvalitativně tak liší od původního pojetí, že by bylo opravdu vhodné uvažovat o výstižné definici současného folklóru. A vědecká metodologie? Čemu se výzkum současného folklóru nejvíce blíží, ne-li sociologii? Je dnes přece obecným jevem, že na jedné straně se vědní odvětví stále úžeji specializují (etnomuzikologie, taneční folkloristika...) a na druhé straně stále více sbližují, neboť narůstá počet pomezních věd (dialektologie a folkloristika, literární véda a folkloristika, prehistorie a etnografie...), které vzájemně využívají své již existující vypracované meto[do]logie. Nebylo by možné dokonce uvažovat o změně vědní disciplíny,

změnil-li se předmět a částečně i metoda zkoumání?17)
Uvedl jsem několik dokladů pro a proti a názory o tom, že tradičního a také současného folklóru není dnes tolik, aby měl významnou společenskou funkci. Nad jeho postupným zánikem - nebo růstem kvalitativně jiných prvků - se však nemusíme rozlítostnit, protože se dostal (kromě do rozhlasu, jak si ještě ukážeme) také do programu souborů lidové umělecké tvořivosti, kde dosáhl značného rozsahu. Tato oblast je jedním z projevů "druhé existence" tradičního folklóru, který byl vyzvednut ze svého původního prostředí do nových netradičních forem existence a nové funkce. z původního spoluprožívání a případně i spolutvoření se folklór na jevišti stal pouhým předmětem obdivu a stejného vnímání, jako hra nebo estráda, čímž samozřejmě nevylučuji, že i v souborech může jít o spoluprožívání a spolutvoření.18)
Oficiální podpora lidové umělecké tvořivosti sice velmi pomáhá, zvláště při propagaci za hranicemi, ale může docházet také k opačnému chápání pod vlivem na[d]produkce. Před jistou dobou vystupovalo jedno naše umělecké těleso v Düsseldorfu a jeho členka se setkala po vystoupení s anglickým kritikem, který vyjádřil svůj obdiv nad jejím "evropským" oblečením. Na udivenou otázku vyhýbavě odpověděl, že si představoval, že se u nás při slavnostních příležitostech, jako je koncert, chodí veskrze v kroji, protože viděl již několik našich souborů a jaksi je ztotožnil s naším způsobem života. To platí i o stylizacích národních krojů, do nichž jsou oblečeni členové státního reprezentačního souboru.[/] Jejich kostýmy vedou k mylnému názoru (který je opravdu slyšet v zahraničí), že je to skutečně soudobý lidový oděv. Něco podobného platí - ať mi to laskavě příslušní činitelé prominou - také o nechvalné praxi brněnské, plzeňské a budějovické rozhlasové hudební redakce. Značnou, ba přímo charakteristickou součástí jejich programů se staly "voničky melodií", "na tenkú notečku" atd., které jakoby někdy nahradily "říznou kmochovku". Tyto pořady nejsou vhodně uváděny, jsou náhodně voleny a vnímají se z rozhlasu po drátě v hlučném prostředí obchodních domů, veřejných místností a kanceláří jako pouhá zvuková kulisa, která vede nakonec k přesycenosti. Trpí tím samozřejmě i jiné pořady, ale u folklóru to vede k nové zvláštní kategorii "soudobého okruhu šlágrů z lidových písní", které v interpretaci známých a oblíbených zpěváků jsou patrně stále žádány. Srovnáme-li mimochodem repertoár lidových písní generace našich rodičů a generace vyrostlé mezi dvěma válkami s repertoárem současné mládeže (pokud zná vůbec lidovou píseň), zjistíme jeho nápadnou změnu, ovlivněnou v nedávné době B. Šebetovskou a J. Severýnem.19) Nechci tím nivelizovat jinak velmi kladnou úlohu Čs. rozhlasu v šíření folklóru (vždyť o ní svědčí právě zmíněná změna repertoáru u posluchačů, ale jde mi spíše o kvalitu a hlavně kvantitu těchto pořadů. Ke vzniku šlágrového okruhu z lidových (ale někdy spíše pololidových, šantánových a "staropražských") písní přispívá poněkud i televize, gramofonové závody, existence fonokart apod. Při tom např. gramofonové závody samy věnují opravdu hodnotnému folklóru včetně lidového vyprávění nezaslouženě menší po

zornost. Lze chápat cesty k akumulaci, ale musí vést právě cestou profanace lidového umění? Totéž platí o četných estrádách, kde se zneužívá folklóru nejen v oblasti písňové, ale i choreografické a slovesné.20)
Na závěr stručné shrnutí. Z uvedených výkladů vyplývá, že i dnes lze vyjmenovat příklady pro řadu žánrů, v nichž existuje současný folklór. Něco je zachyceno výzkumem, většina však pouze vegetuje na okraji zájmu folkloristů, protože současnost v lidové slovesnosti byla v jistém období svého vývoje poněkud zprofanována. Vzhledem k tomu je třeba shromáždit ještě více dokladů jak pro existenci současného folklóru, tak i pro činnost a repertoár souborů. Na základě tohoto materiálu pak budeme moci přesně definovat, co patří do oblasti folklóru, jaký je rozsah jeho "druhé existence" dnes a jaká je úloha [/] lidové umělecké tvořivosti, která v řadě svých projevů čerpá z tradičního i ze současného folklóru, k jehož rozvoji navíc přispívají členové některých souborů. k tomu přistupuje nutnost prohloubeného sběru a analýzy materiálu v dosud přesně nedefinované oblasti "soudobého lidového repertoáru", v jehož vrstvách a jejich výběru se dnešek odráží nejzřetelněji.21) Paralelně s tím je třeba řešit otázku šlágrů.22) Tato tři nenová pole působnosti jsou tak odchylná od dosavadního pojetí lidové slovesnosti, hudby, dramatiky a choreografie, že je třeba mnohem jasněji než dosud říci, do které vědní oblasti tuto novou tematiku zařadíme. Tím také přispějeme k propracování termínu "druhá existence" folklóru a ke konkrétnímu řešení dosud nejasných problémů, o nichž se doposud jen hovořilo.

Kraslice z Ostrožské Nové Vsi.

Poznámky

1)
Termínu folklór používám ve významu, který je výsledkem sovětské folkloristické diskuse z let 1958-62. Je to lidová slovesná, hudební a taneční tvorba všech vrstev národa, především pracujících; je obrazná (tj. esteticky zaměřená a působící) a má kolektivní původ, protože i individuální tvůrce je ovlivňován tradicí. To je jedna z posledních definic, která už např. neobsahuje požadavek existence v několika generacích apod.
2)
Toto stanovisko zastával u nás např. B. Václavek, srv: příslušná místa ve sbor. O lidové písni a slovesnosti ČS Praha: 1963, 388 str.
3)
Srv. V. P. Anikin, Prosaische Dichtung, Variante und Version in Beleuchtung der Folklore-Kollektivitát, Ethnographia (Maďar. akademie věd) LXXV, 3, Budapest 1964, 350-361.
4)
Tak lze dojít k tomuto přehledu:
1. tradiční folklór a) s tradiční tematikou b) aktualizovaný
2. současný folklór a) se současnou tematikou b) s tradiční tematikou
5)
Četné doklady srv. S. Burlasová, k problémům genézy, funkcie a štýlu ľudovej piesne s družstevnou tematikou, Slov. národopis XII, 1964, 1, 3-67.
6)
Srv. např. L. Dorůžka, Od folklóru k Semaforu, Praha 1964, 153 str.
7)
Podrobněji např. L. I. Jemeljanov: Problema chudožestvennosti ustnogo rasskaza, Rus. foľklor V, 1960, 246-264.
8)
Vedle toho může mít takové vyprávění komerční funkci, např. v ústech průvodců po hradech, prodavačů upomínkových předmětů apod.
9)
Teoretickými otázkami z této oblasti se zabývá doslov ke sbírce Fojtíka-Sirovátky Veselosti nikdy dosti.
10)
Srv. recenzi sbírky Dirksové v čas. Věda a život 1964, č. 1.
11)
K tomu srv. L. Leng, Hudobný folklór a amatérská umelecká tvorivosť, sb. k problematike súčasnej hudby, SAV Bratislava 1963, str. 164 n.
12)
Totéž konstatuje V. Bazanov: Foľkloristika i sovremennosť, Russkaja literatura VII, 1964, 2, I-XII. Velmi podrobně se zamýšlí právě nad otázkou bližší definice současného folklóru a jeho studia.
13)
Srv. Problémy nové tvorby a soudobé tematiky v práci tanečních souborů. ÚDLT, Praha 1962, s. 9 a 59.
14)
O tematice SNP srv. např. příspěvky Michálkovy, Švehlákovy a Droppové v Sloven. národopisu XII, 1964, 3, 397 n. O první světové válce a lidové písni pak K. Plicka, Svetová vojna v ľudových piesňach slovenských. Slov. pohľady 1929, č. 6-8.
15)
Srv. Burlasová v cit. článku.
16)
Podrobný přehled s bibliografií je uveřejněn v Českém lidu 1965, 2, str. 91 - 98. Srv. také Putilov-Sokolova, Osnovnyje problemy sovetskoj foľkloristiki, Sovet. etnografija 1964, 4, 22-39.
17)
Bazanov l. c. Poprvé Jemeljanov, Čem dolžna byť foľkloristika? Russkaja literat. 1960, 2, 168-173. Zde i další zajímavé názory, které se právě staly podkladem rozsáhlé diskuse.
18)
O různých otázkách lidové umělecké tvořivosti viz např.: Zdeněk Nejedlý a naše lidová umělecká tvořivost; Orbis Praha 1954; St. Piotrowski, Ludowa twóř[r]czoš[ś]ć artystyczna, LSW Warszawa 1955; sbor. Od tradice k dnešku, Orbis Praha 1959; O lidové umělecké tvořivost I, II, Orbis p[P]raha 1961; Volkskunstkonferenz 4. u. 5. Juli 1963 in Leipzig, Beilage zur Zeitschrift Volksmusik 1963, č. 8., a jiné.
19)
Jedna vrstva repertoáru je obsažena v knížce 24 povinných lidových písní. Pro 3. - 8. postup. roč. národních škol čs. upravil E. Novák, Stát. nakl. Praha 1937, str. 16.
Dnešní repertoár tohoto typu sahá od písně Vínečko bílé po Ej od Buchlova, Mikulecké pole, Vosy sršáni, Konopa, konopa, Mikulecká dědina apod. Tento šlágrový repertoár z lidových písní je dnes jen o málo nápadnější než dříve; jindy totiž existoval také vliv,em Sokola, čtenářských besed, hasičských a jiných spolků, "selské jízdy" apod. Proniká samozřejmě i do dělnického zpěvu.
20)
Nechci se stavět snad proti soudobé interpretaci a folklórnímu repertoáru vůbec. Chci však jen ukázat, že moderní sdělovací prostředky mají často záporný vliv na městské obyvatele i na původní nositele folklórní tradice. Ovlivňují se jimi i, některé teoretické postuláty.
21)
Podrobněji o tom V. Karbusický - J. Kasan: Výzkum současné hudebnosti, hudebního vkusu a zájmů v roce 1963 a jeho výsledky. Stud. odd. čs. rozhlasu Praha 1964, edice Informace - Učebnice - Semináře č. 11, 173 stran.
22)
Srv. Od folklóru k Semaforu.

EINIGE NOTIZEN ZUR ZEITGEMÄßEN FOLKLORE

Zusammenfassung

     Verf. weist einleitend auf die komplizierte Struktur des Volksschrifttums und der Musik hin, die zu jeder Zeit sowohl den traditionellen Stoff als auch die zeitmäßige Folklore enthalten hat. Die letztere ist vor allem durch die Zeitgebundenheit ihrer Thematik gekennzeichnet, in bezug auf die Form geht sie jedoch von der ideell und stilistisch umgeformten Traditions aus. In der ČSSR gibt es heute folgende folkloristische Genres: Lied (lyrisches, Partisanenlied, Lied mit LPG-Thematik), Erzählung aus dem Leben (u. verschiedene Typen von Volkserzählern), Anekdoten und Kinderfolklore. Der Wesenszug der zeitmäßigen Folklore ist die Kollektivität die sowohl in der Art der Verbreitung als auch in der Verarbeitung der ideell-thematischen und formgebundenen Komponente des Werkes zum Ausdruk kommt.
      Die zeitgemäße Folklore erfüllt jedoch eine Reihe von Attributen der traditionellen Folklore nicht, wie z. B. die mündliche Überlieferung, Anonymität, Vervollkommnung durch Auswahl und Anpassung, über mehrere Generationen zurückreichendes Bestehen u. ä. Auch künstlerisch und gesellschaftlich ist sie weniger weitreichend. Angesichts der neuen Qualitäten erhebt sich die bisher offen[/] stehende Diskussionsfrage, ob sich dieses Schaffen für das folkloristische Studium noch eignet oder ob man diese Sphäre der Soziologie überlassen sollte.
     Abschließend kritisiert Verf. die Überdimensionierung der Rundfunkprogramme vom Standpunkt der Folklore und die allzu offizielle Art wie die Volkskunstensembles angesagt werden. Verf. weist ebenfalls darauf hin, daß man nicht nur die Folklore selbst jedoch das komplette Volksrepertoire, das heute in den breiten Volksmassen in Stadt und Land besteht, untersuchen muß. Dieses Studium sollte vor allen in folgender Richtung vor sich gehen:
1.     Erforschung der zeitmäßigen neuen Folklore.
2.     Erforschung des Repertoires der Volkskunstensembles und Charakteristik der "zweiten Existenz" der Folklore (ein vom westdeutschen Forscher Wiora eingeführter Terminus).
3.     Erforschung des zeitmäßigen Volksrepertoirs im Zusammenhang mit dem Studium der Existenz und der gesellschaftlichen Geltung der Musikschlager.

Übersetzt von Rudolf Merta

ZPRÁVY

ČENĚK ZÍBRT DNES [obsah]

Sto let od narození Čeňka Zíbrta (1864-1932) přivádí k zamyšlení nad rozsáhlým dílem tohoto pilného národopisného pracovníka. Procházíme-li bibliografii jeho přací (v Kunzově soupisu č. 2392-2956, další v Čs. vlastivědě a jinde), vyniká na první pohled rozsáhlá mnohostrannost Zíbrtových zájmů od bibliografického soupisu českých historik až po bibliografický soupis českých národních písní. Tomuto rozsahu nejvíce odpovídá právě profesura všeobecné kulturní historie na pražské universitě, stejně tak jako vedení knihovny Národního mi[u]zea v Praze. Díky Zíbrtově ediční činnosti máme dochovány v edicích nebo reedicích mnohé zapadlé památky a doklady českého (v Zíbrtově terminologii "staročeského") lidového a pololidového prostředí, vypravování a zvyků, které znovu upoutávají pozornost teprve v posledních desíti letech. Pokud však jde o jeho ediční činnost, je postupně uváděna na přesný základ konfrontací s původními prameny nebo novými nálezy (srov. např. J. Hrabák, k metodologii starší české literatury, Praha 1961). Široký rozsah činnosti často Zíbrtovi nedovolil opravdu detailní zkoumání jednotlivých jevů, a tak více než některé edice hodnotíme dnes jeho ohromnou organizační práci, spojenou s redigováním, jakož i se získáváním spolupracovníků Českého lidu. Zíbrtovu památku by naše příslušné odborné instituce nejlépe uctily tím, že by vydaly dotisk nebo neotypický novotisk 32. ročníku Českého lidu, který obsahuje cenný materiál zvláště o životě a díle svého zakladatele. Umožnila by se tím mezi jiným také kompletace četných souborů tohoto časopisu, které jsou torzem i ve velkých knihovnách u nás.[/]
Osobnost Č. Zíbrta zasluhuje podrobného současného hodnocení; bylo by vhodné vydat také kromě zmíněného 32. ročníku Českého lidu i úplnou kritickou bibliografii Zíbrtova díla. Splatili bychom tím jistý dluh jednomu z velkých pracovníků naší etnografické minulosti.

B. Beneš

STOLETÝ KUBÍN [obsah]

Literární dílo Josefa Štefana Kubína je přiměřeně rozsáhlé jeho věku a jeho neutuchající vitalitě; kdybychom chtěli jen vypočíst tituly prací, jež vyšly z jeho pera, vyplnili bychom docela řádky naší jubilejní vzpomínky. Ale jsou to na prvém místě jeho zápisy lidové prózy, jež mu vydobyly přední místo v dějinách národopisu nejen našeho, ale i evropského. Kubín měl sice své předchůdce (hlavně v Rusku), ale byl první, kdo uplatnil moderní sběratelské metody důsledně a rozsáhle a svými zápisy lidových pohádek, pověstí, humorek, anekdot i povídek ze života představil lidové vypravěčství v jeho autentické podobě, očistil je od zásahů a stylizací starších sběratelů, ukázal jeho syrovou, robustní, ale i podmaňující sílu a [p]osvětil vztah vypravěc[č]e a jeho repertoáru. Proto jeho objemné soubory lidové prózy z českého Kladska (Povídky kladské, Praha 1908-10), z Podkrkonoší (Lidové povídky z českého Podkrkonoší, Praha 1922-26) i dosud nepublikované zápisy z Hlučínska znamenají novou etapu našeho folkloristického bádání nad lidovou prózou a jsou vlastně dodnes nejvydatnějším pramenem k poznání našeho lidového vypravěčství, Bohatý a cenný materiál, přesný záznam podání, portréty jednotlivých vypravěčů - to všecko dává Kubínovým zápisům jedinečný význam a jen málokterá z novějších sbírek se jim vyrovná.

Stejně jako odborníci oceňují a milují Kubínovo dílo i čtenáři, kteří znají jeho zápisy pohádek a humorek z četných antologií (Zlatodol pohádek I-IV, 1948-52, Lidové humorky, 1948, Lidoví baječí[i], 1950, Strakaté máslo 1964 aj.).
Celé Kubínovo folkloristické dílo vychází v novém kritickém vydání: zatím se objevily Kladské povídky a před krátkou dobou i první část Lidových povídek z českého Podkrkonoší. Po právu byl Kubín za celou svou významnou práci odměněn titulem národního umělce.

O. Sirovátka

OSMDESÁTINY JIŘÍHO HORÁKA [obsah]

I když národopis není a nebyl jediným vědeckým oborem Jiřího Horáka, neboť se po léta intenzívně věnoval studiu slovanských literatur, patří dílo, které na tomto poli vytvořil, k základním a nejvýznamnějším přínosům k poznání naší lidové kultury. Horák zasáhl do mnoha odvětví národopisného bádání; k tomu ho vedl už jeho široký zájem a všestranné hluboké znalosti. Jeho studie z dějin našeho národopisného bádání náleží k nejlepším, co z toho oboru máme, především jeho syntetický náčrt v Československé vlastivědě (Národopis československý. Přehledný nástin - díl II. Člověk, Praha 1933, str. 305-472). Mnoho cenného přinášejí i jeho příspěvky k lidové próze, ať k pověsti nebo k pohádce; zejména širokému okruhu čtenářů dal Horák dvě obsáhlé antologie českých pohádek "Český Honza" a "České pohádky" ("Čarodějná mošna"), jež se už objevily v několika vydáních. Avšak vlastní těžiště Horákovy folkloristické práce leží v jeho pracích o lidové písni. Svými komentáři ke Kubínově sbírce "Kladské písničky"- (Praha 1926) a k Tomkově souboru "Slovenských písní z Uherskobrodska" (Praha 1928) razil Horák novou cestu k podrobnému srovnávacímu studiu lidové písně. Ještě důsledněji tuto metodu uplatnil v studiu českých a slovenských balad, jež se staly nejmilejším Horákovým badatelským předmětem. v několika monografiích o jednotlivých baladách (zvláš[/]tě o "Sirotkovi" a "Manželce vražednici") objasnil na základě rozsáhlého srovnávacího materiálu vztahy našich epických písní k baladám jiných evropských národů. Tyto srovnávací práce Horákovy tvoří rovnocenný protějšek komparačním pracím J. Polívky a V. Tilla o českých a slovenských pohádkách. Výsledky svého studia lidových písní syntetizoval Horák v knížce "Naše lidová píseň" (Praha 1946), kde podal všestranný výklad české folklórní písně, a v antologiích "České legendy" (Praha 1950) a "Slovenské ľudově balady" (Bratislava 1958). k této rozsáhlé publikační činnosti bychom měli připočíst stejně velkou a rozvětvenou činnost výchovnou a organizační, ať už v Národopisné společnosti českoslovanské, na universitě nebo v Státním ústavu pro lidovou píseň a v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, jemuž stál po mnoho roků v čele.
Osmdesáté narozeniny Jiřího Horáka nejsou proto jen slavnostní jubilejní upomínkou, ale aktuální připomínkou, neboť význam jeho prací je živý a vyzývá mladší generaci k pokračování.

O. Sirovátka

KAREL PLICKA SEDMDESÁTILETÝ [obsah]

Když vidíme toho vysokého pohyblivého muže, ani se nám nechce věřit, že by mu už bylo sedmdesát let. A je tomu tak. Prof. K. Plicka se 14. října 1964 dožil sedmdesátky. Nedávno mi při nějaké příležitosti napsal: "Tou nešťastnou sedmdesátkou jsem vyvrácen ze svého programu. Podřizovat se musíte rozhlasu, televizi, filmu, výstavám a bůhví čemu ještě. - Jako by to něco bylo!"
A ono to něco je. Je to něco vzhledem k vykonané práci. Přitom nemáme na mysli jenom mnohotvárný rozsah Plickovy činnosti, ale zvláště jeho vynikající výsledky hned v několika oborech: film, fotografie, folkloristika. Tu všude se Plicka projevuje především jako velký básník. Takový je např. jeho film Zem spieva, takové je třeba jeho Slovensko vo fotografii a takové jsou i jeho publikace z oblasti folklóru, Jistě mnozí vidíte teď před sebou jeho Jaro, Léto, Podzim, Zimu a jiné publikace.

Snaží se v nich upoutat zejména nevšedním laděním a krásou díla. Vpravdě umělecký pohled, takový je hlavní profil celé Plickovy práce.
     Z Plickovy činnosti je ovšem třeba zvlášť vyzvednout i monumentální práci sběratelskou. Neobyčejně významný je jeho podíl na sběru slovenské lidové písně. Písní nasbíral na Slovensku bezpočet. k neméně velkým jeho zásluhám v oboru folkloristiky patří i fixace folklórních projevů ze Slovenska na gramofonové desky. v roce 1929 bylo zvláště jeho zásluhou natočeno na 50 gramofonových desek. z nich některé, jako např. taneční zábava v Hrochoti pod Poľanou nebo zpěv žen á capella z Púchovské doliny byly později zveřejněny a objevují se dosud v běžném prodeji.
     Jeho práce z oboru folkloristiky dotýkají se všech našich zemí. Slovensko si však Plicka snad nejvíce zamiloval. "Nie div", napsal, "málokde na svete je na malom priestore nahromadené toľko zvláštností . . . Slovensko je krajina objavov a stále nových pohľadov na veci tak pre turistu, ako pre umelca, pre vedeckého pracovníka i pre náhodného návštevníka, slovom pre každého, kdo sa vie dívať a má srdce otvorené."
     A Plicka se umí dívat a má srdce otevřené!

D. Holý

65 LET HEŘMANA LANDSFELDA [obsah]

     Lidový keramik Heřman Landsfeld ze Strážnice oslavil v roce 1964 dvě jubilea: 22. května 42 let vykopávek a terénního průzkumu lidového hrnčířství a habánské majoliky, 12. srpna své 65. narozeniny. Život naplnil neuvěřitelnou pílí. Jejím výsledkem je naše největší sbírka střepových dokladů o habánské majolice. Cílem jeho průzkumu bylo zjišťovat, kdo a jakou technologií zhotovil objevenou keramiku a kde byla umístěna příslušná hrnčířská dílna. Sám proti obrovské práci prokázal nezměrnou píli, soustavnost, nadšení a houževnatost. Terénní keramické průzkumy prováděl převážně z vlastních [/] finančních prostředků a jen ve volném čase, který mu zbýval po práci v keramické dílně. s perfektní znalostí džbánkařské práce dosáhl úspěchu, který je i ve světovém měřítku zcela ojedinělý.
     Kopat habánskou keramiku začal 22. května 1932 v bývalém habánském dvoře v Košolné na západním Slovensku. Postupně prokopal celý Bizmajerův vršek, který se ukázal jako habánský kjökkenmödding se střepy, jež se v něm nashromáždily téměř za 250 roků do čtyřmetrové hloubky. Pocházejí až z dob prvních habánských keramiků, kteří se do Košolné přistěhovali v roce 1622 z jihomoravského Podivína a pracovali tam do zániku džbánkařského řemesla v této obci okolo roku 1870. jedním z nejstarších datovaných dokladů z několika tisíc zlomkového hrnčířského materiálu byla miska pálená v jednom ohni a malovaná bílou hlinkou a kukačkou, s letopočtem 1636. Předčí ji jen nalezené dno z malovaného šálku s letopočtem 1630, dosud po prořezovaném brněnském šálu z roku 1629 nejstarší habánský majolikový kus vyrobený na Slovensku. Nálezy z Košolné patří vedle objevu dílny a tří habánských pecí v Ostrožské Nové Vsi na Moravě k nejstarším významnějším Landsfeldovým objevům.
     Za dvaatřicet roků práce shromáždil Heřman Landsfeld přes 100 000 keramických zlomků a celých nádob od 12. do 19. století. Byl tak získán jasný obraz o habánské. keramické výrobě na Moravě a Slovensku, upřesněny historické a technické vědomosti o přechodu od kolektivní habánské keramické výroby k výrobě jednotlivých slovenských džbánkařů, osvětlena výroba unikátních loštických pohárů, podstatně objasněna výroba černé keramiky a kachlíků, doložená kromě střepů 4 pecemi v Dambořicích, Modré a Strážnici, byla značně osvětlena výroba nádobí a kamnářského zboží z 15. a 16. století s pozoruhodnými husitskými kachlíky, ve Velkých Čaníkovicích byly doloženy funkční hrncovité kachle asi z 12. století. Nálezy Heřman Landsfeld odborně popsal, proměřil, pořídil jejich fotografickou dokumentaci a uložil podle nalezišť a technologické povahy materiálu.

Přehled průzkumných prací je jen částí Landsfeldova velikého celoživotního díla, v němž nemálo významné místo zaujímá vlastní keramická tvorba. Pozoruhodná je rovněž jeho práce v muzeích na Slovensku a na rodné Moravě, kde instaloval a určoval habánskou keramiku, jejímž je uznávaným nejpřednějším znalcem. Velmi významná je také jeho rozsáhlá publikační činnost. Za celoživotní práci, konanou s bezpříkladným nadšením a přímo vášní a touhou po poznání, jíž obohatil naše dosavadní znalosti; zaslouží Heřman Landsfeld při dosažení životního jubilea náš dík a veřejné uznání a vyznamenání.

J. Orel

ZA DRAHOMÍROU STRÁNSKOU [obsah]

     V srpnu minulého roku zemřela v Praze ve věku 65 let naše přední etnografka Dr. Drahomíra Stránská, s jejímž jménem je těsně spjat výzkum lidového kroje. Zpracování a publikace o lidových krojích byly stěžejním cílem její vědecké práce. První rozsáhlá stať z tohoto oboru byla zařazena do svazku Národopis v Československé vlastivědě. Právem jí náleží zásluha o komplexní obraz lidových krojů v Čechách, zpracovaný do samostatné monografie, známé nejen u nás, ale i za hranicemi. Po rozsáhlém díle Klvaňově, zaměřeném na kroj na Slovácku, to byla první a prozatím jediná rozsáhlá práce z tohoto oboru.
     Lidový kroj nebyl autorce jen projevem lidové výtvarné invence, ale především předmětem, jehož zkoumání je nezbytné pro osvětlení historie lidové kultury a četných etnografických problémů. Proto ji také zajímal kroj z hlediska výrobního, sociálního a estetického. Při zkoumání geneze a vývoje krojových částí, vycházela především ze střihů jako základu při změnách v oblékání a nepodceňovala ani působení historických módních vlivů na oděv vesnic a městeček.
Proto také v Národopisné společnosti československé, jako její přední pracovnice, iniciativně usilovala o vytváření národopisných map, stejně jako o zpracování odbor[/]né terminologie. Mnoho úsilí věnovala přípravě edice monografií o lidových krojích v Československu; správně viděla jejich potřebnost pro zpracování monografie lidových krojů na Moravě i konečné synthesy pro dějiny lidové kultury v našich zemích.
     Zájmy Dr. Stránské však byly širší. Již na počátku své národopisné práce se věnovala studiu hospodářských obyčejů, jehož výsledky soustředila do obsažné publikace. Na sklonku života dokončila rukopis monografie o lidovém nábytku, kterou po léta připravovala.
Zásluhy Dr. Stránské nespočívají pouze v práci vědecké a publikační, ale též pedagogické a muzejní. Vychovala řadu etnografů jako docentka Karlovy university v Praze a dlouhá léta pracovala jako přednostka národopisného oddělení Národního muzea.
     Dr. D. Stránská věnovala svoje celoživotní úsilí etnografii; s úctou hodnotíme její dílo, které v mnohém ohledu zůstane východiskem pro práci ostatním badatelům.

V. Svobodová

NA PAMĚT[Ť] IVANA GRAFENAUERA [obsah]

Dva dni před koncem roku 1964, necelé dva měsíce před svými pětaosmdesátinami, zemřel v Lublani významný slovinský národopisec akademik dr. Ivan Grafenauer, člen Slovinské akademie věd a umění (SAZU), čestný člen Slovinské slavistické společnosti, Slovinské etnografické společnosti, International Society for Folk-Narrative Research a ředitel Institutu pro slovinský národopis.
V Ivanu Grafenauerovi dosáhlo studium slovinské lidové slovesnosti mezinárodní úrovně. Původně slavista a germanista, žák Jagičův, Vondrákův, Heinzlův, Murkův a Mironův, věnoval jako gymnasiální profesor své rozsáhlé znalosti zejména literární historii, napsal ve své době vynikající "Krátké dějiny slovinské literatury" (2. vyd. 1920) a sestavil pro tehdejší vyšší třídy gymnasií čítanku slovinské literatury. Ale už od dřívějška jej lá

kala také slovinská lidová slovesnost; teprve však po odchodu z činné služby (1940) se mohl plně věnovat národopisu.
S důkladnou filologickou erudicí a s širokým rozhledem po slovanském a germánském světě se obrátil k bádání nad slovinskou lidovou epikou, jež na sklonku 19. století zůstalo vězet na mrtvém bodě. Přišel s novými metodami a novými pohledy. Vedle motivickosrovnávacích a kulturněhistorických kriterií uplatnil při studiu také dochované středověké i starší doklady lidových tradic. Při výkladu nejstarších tradic využil rovněž výsledků kulturněhistorické etnologie. Na tomto základě počal systematicky studovat slovinské lidové písně. Odkryl nejstarší rytmickou ,podobu slovinských lidových písní, dvojdílný dlouhý verš. Vrchol jeho studií znamená knižní rozprava "Lepa Vida" (1943), věnovaná baladě o nešťastné mladé matce. Výsledky svých znalostí shrnul ve vzorném přehledu "Narodno pesništvo" (ve sborníku "Narodopisje Slovencev" II, 1952).
     Zhruba od roku 1950 se Grafenauerův zájem obrátil k slovinské lidové próze. Mezi jeho studiemi o slovinských mytologických, historických a anekdotických pověstech vyniká zvláště knižní rozprava "Slovenske pripovedke o Kralu Matjažu" (1951). Každý námět jímž se zabýval, dovedl začlenit do pravých souvislostí a hluboce osvětlit. Jeho pronikavý badatelský duch hledal svazky s předslovinskou, zvláště rétskou a keltskou tradicí. Pociťoval nutnost uplatnit v moderním bádání srovnávací studium.
     Proto založil v r. 1951 v rámci Slovinské akademie věd a umění Institut pro slovinský národopis. Jako jeho vedoucí usměrňoval jeho práci v tomto směru a položil rovněž základy k obsáhlému Archívu slovinské lidové prózy, jenž se systematicky rozrůstá a je pořádán podle klasifikace Aarnovy - Thompsonovy. Ze snahy po realizaci těsné součinnosti národopisců v oblasti východních Alp (Slovinců, Furlanců, Rétorománů a Italů) vzešel r. 1956 jeho podnět k ustavení pracovního kruhu východo[/]alpských národopisců, jenž pod jménem "Alpes Orienta les" čtyřikrát zasedal a obohatil odbornou literaturu. čtyřmi sborníky referátů.
     Není divu, že Grafenauerovo jméno a dílo brzy pro sluly i za hranicemi Slovinska a Jugoslávie. Svou osobností a neúnavnou iniciativou dokázal pozvednout také práci svého ústavu na mezinárodní úroveň. Až do posledních chvil si uchoval přísnou pracovní kázeň a. svěžího ducha. Ještě během r. 1964 přepracoval "Lepou Vidu" a připravil ji k druhému vydání. Vedle filologického a literárněhistorického díla napsal do své smrti téměř 70 národopisných prací,* ) z nichž některé tvoří úhelné kameny slovinského národopisu a dosahují evropského významu. Jimi se Grafenauer řadí do čestného souhvězdí slovinských národopisců vedle Matyáše Murka a Karla Štrekelja.

Dr. Niko Kuret (Lublaň)

PO MOSKEVSKÉM KONGRESU [obsah]

VII. mezinárodní kongres antropologických a etnografických věd se konal ve dnech 3. - 10. srpna 1964 na Lomonosovově universitě v Moskvě. Bylo přihlášeno kolem dvou tisíc delegátů ze šedesáti zemí všech končin světa, aby přednesli více než devět set odborných refe rátů, zúčastnili se diskusí v třiceti sekcích a subsekcích a jednání v sedmnácti symposiích, věnovaných speciálním problémům.
To jsou jen některá čísla, jistě úctyhodná, ale přesto neposkytující skutečný, úplný obraz o průběhu a výsledcích kongresu. Byl by totiž omyl domnívat se, že: samotný počet účastníků a referátů je dostatečnou garancí úrovně světového kongresu v kterémkoli oboru. věd. Dokonce ani kvalita jednotlivých referátů nezaručuje s konečnou platností pozitivní výsledek jednáni.

*) Bibliografii národopisných prací Ivana Grafenauera. sestavil dr. Milko Matičetov: Slovenski etnograf 3-4 (1951), 402-406 a Slovenski etnograf 13 (1960), 200.

Je zřejmě nutné, aby bylo splněno víc předpokladů a aby mezi nimi vládl dokonalý soulad. Tato úvaha se vnucuje po nejednom kongresu, moskevský nevyjímajíc.
Jistým úskalím mezinárodního antropologického a etnografického kongresu je již to, že se na něm podílejí dva rozsáhlé, bohatě diferencované vědní obory. Plyne to především ze společného mezinárodního orgánu (Union International des Sciences Anthropologiques et Ethnologiques ), jehož existence je důsledkem pojetí těchto věd v některých západních zemích. Není to tedy jen organizační záležitost, nýbrž příčiny je třeba hledat v samotné metodologii západní antropologie a etnografie. Další komplikace vznikají v programu kongresu z toho, že obě vědy tu nevystupují ve své "čisté", lapidární podobě, ale jsou provázeny řadou pomocných, někdy i okrajových disciplin a technik. To všechno nezbytně vede k atomizaci jednání kongresu. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že z toho vyplývají nesnáze jak programního, tak i organizačního rázu.
Ústřední témata jednání všech sekcí byla víc než rok ,předem zveřejněna v oběžníku. Podle těchto okruhů přihlašovali, účastníci kongresu referáty s tezemi a před,pokládali, že přednášky s příbuznou problematikou se setkají v příslušných sekcích. Ale chyba lávky! Organizační komitét kongresu neuspořádal přihlášené referáty do sekcí podle jednotného hlediska. Tento základní nedostatek má podle mého mínění tři hlavní důvody: 1. Program kongresu byl již v projektu a - což je ovšem horší - v poněkud odlišné verzi i ve skutečnosti rozdělen do příliš velkého počtu významem i rozsahem nesouměřitelných sekcí. Např. na jedné straně společenské zřízení nebo hmotná kultura a na druhé straně etnobotanika a etnozoologie nebo lidové divadlo a tanec; samostatná sekce aplikované etnografie, jejíž poslání bylo dost neujasněné; duplicitní sekce etnické geografie, ap. 2. Neúnosná je dvojkolejnost w třídění referátů do sekcí: jedna skupina sekcí má charakter tematický, druhá regionální [Afrika, Austrálie a Oceánie, Dálný Východ a jižní Asie, západní Asie Arktida a Antarktida, Severní [/] Amerika, Jižní a Střední Amerika, Evropa). Je zcela přirozené, že v programu těchto dvou skupin sekcí, probíhajících současně, došlo k velkému počtu kolisí. 3. Organizační komitét, který má zajisté právo upravit strukturu kongresu podle vědecké klasifikace oboru a podle praktických potřeb jednání, nevyvinul dost zřetelné úsilí po tom, aby soustředil do jednotlivých sekcí referáty podle jejich obsahu, předem známého z názvu a z tezí. Tak se stalo, že referáty přihlášené k jednotlivým ústředním tématům byly rozmetány do několika sekcí, takže většina z nich byla předem odsouzena k tomu, že na hlavních jednáních v sekcích a symposiích nebudou mít žádnou odezvu. Jako názorný příklad uvedu osud některých referátů přihlášených k tématu "Karpatské historicko-etnografické společenství", vypsanému pro regionální sekci Evropa a pro zvláštní symposion na návrh Mezinárodní komise pro studium lidové kultury c Karpatech. Je to problematika, kterou se v současné době zabývá několik desítek etnografů, folkloristů, historiků, filologů aj. ve všech státech, na jejichž území se Karpaty rozprostírají. Přípravě na moskevský kongres bylo věnováno několik pracovních zasedání národních sekcí mezinárodní karpatské komise a byla k ní zaměřena i mezinárodní konference, věnovaná studiu lidové kultury v Karpatech, která se konala 16. - 19. května 1964 v Krakově. A to všechno skončilo v Moskvě bez výraznějšího úspěchu, hlavně proto, že organizační komitét kongresu nerespektoval nutnost sestavení monotematických celků v rámci jednotlivých sekcí a referáty s karpatologickou problematikou zařadil jen zčásti do jednání evropské sekce (Butura, Dunare, Dzendzelevskij, Fedorov a Salmanovič, Gunda, Jeřábek, Kopczyń ska-Jaworska, Maier, Petrescu, Podolák, Porickij, Stoica, Štika), zčásti je roztrousil po jiných sekcích, jako např. společenské zřízení (Vulcanescu), hmotná kultura (Kowalska-Lewicka, Stahl, Vladuciu), lidová slovesnost (Korompay, Pop) apod. (Některé z těchto ohlášených referátů však odpadly). Ostatně stačí i jen zběžně prolistovat oficiální program kongresu, aby bylo zcela jasné, že

v jeho sestavení panuje víc chaos než nějaký postižitelný systém.
     Je těžko vinit pořadatele kongresu z toho, že v programu jsou uvedeny referáty i mnoha etnografů a folkloristů, o nichž bylo známo, že se kongresu nezúčastní. Ale rozhodně není v pořádku to, že v seznamu osob, vydaném až v závěrečném plenárním zasedání, je zařazen vysoký počet osob, které se nezaregistrovaly, protože se kongresu vůbec nezúčastnily. Konec konců vydání seznamu osob (a ještě k tomu nespolehlivého ) až po skončení kongresu nemá smysl. Na většině světových kongresů vychází seznam osob bezprostředně po ukončení registrace delegátů, popřípadě se k němu i k programu kongresu vydávají v průběhu jednání opravy a dodatky.
     Konfúznost jednání některých zasedání kongresu podporoval v nejednom případě náhodný výběr delegátů a témat referátů. Jistěže tato skutečnost nemůže být kladena za vinu organizačnímu komitétu kongresu, jenž by nebyl s to tento úkol zvládnout. Tíha výběru delegátů a referentů spočívá na národních komitétech, které je nutno vybavit takovou pravomocí, aby účast delegací nebyla jen prezentací, ale též tak trochu reprezentací vědy v jednotlivých zemích. Pak by nemohlo dojít k tomu, aby se mezi referáty československé delegace vyskytly i příspěvky diletantské nebo dokonce i vystoupení netaktně se dotýkající národního cítění jinonárodních delegátů. To ovšem předpokládá že se národní komitét, UISAE stane objektivním meziústavním orgánem, zodpovědným za obsah i kvalitu referátů. v případě moskevského kongresu se náš národní komitét velmi zasloužil o důstojné vydání většiny přihlášených (zča[á]sti však nepřednesených) referátů čs. delegace tiskem a ve spolupráci s Národopisnou společností československou zajistil poměrně početnou účast našich delegátů za přispění Českého literárního fondu.
     Slabší stránkou kongresu byly exkurse. Komitét zajistil pro delegáty každodenně několik bezplatných autokarových prohlídek města Moskvy, jeho uměleckých a historických památek, galerií a muzeí, Výstavy úspěchů ná[/]rodního hospodářství apod., ale ani jedna z exkursí nesměřovala do terénu, na velkoruskou vesnici v okolí Moskvy. Část naší delegace si sama zorganizovala zájezd do Zagorska, který se po překonání jistých obtíží podařilo uskutečnit. Ani exkurse po skončení kongresu neměly za cíl návštěvu sovětského venkova: směřovaly -podle možností jednotlivých delegací nebo delegátů do Lvova, Kijeva, Rigy, Leningradu, Tbilisi, Jerevanu, Taškentu, Samarkandu a Buchary. Části československé delegace bylo umožněno strávit čtyři dny v Leningradě a zúčastnit se oslav dvoustého padesátého výročí založení Muzea antropologie a etnografie Akademie věd SSSR. Toto muzeum bylo založeno Petrem Velikým v roce 1714 a jeho původní sbírka, zvaná Kunstkamera, je podnes součástí muzea. Při této příležitosti měli naši delegáti možnost poznat znamenité sbírky všeobecné etnografie v muzeu antropologie a etnografie i nevídané sbírky předmětů lidové kultury ruských i neruských národů a národností z celého Sovětského svazu v nově instalovaném Muzeu etnografie národů SSSR. Obě tato muzea patří k největším ústavům svého druhu a mělo by být samozřejmou povinností každého evropského etnografa, aby je co nejdůkladněji poznal. Snad bude v nedaleké budoucnosti možné i to, aby nejvýznamnější sovětská etnografická muzea povinně navštívili všichni posluchači etnografie na našich vysokých školách.
     Tento stručný příspěvek nechce a ani nemůže být zprávou o celém průběhu moskevského kongresu. Ta by vyžadovala mnohem obšírnější výklad o práci jednotlivých sekcí a symposií, k němuž by se musela spojit řada delegátů, účastníků různých sekcí. Zpráva by nemohla opomenout informace o oficiálních částech a vynikajících osobnostech, představitelích etnografie i antropologie,. kteří se kongresu zúčastnili (byli to např. antropologové Correnti, Debec, Jakimov, Santer, Steward, Vallois aj.," z etnografů Bogatyrev, Gavazzi, Lipsová, Potapov, Tolstov, populární mořeplavec Heyerdahl atd.). Zvláštní pozornosti by zasluhovala některá symposia, například o Morganově učení o periodizaci prvobytné společnosti ve

světle současné etnografie, o etnografii města a průmyslového sídliště, o metodice etnografických atlasů apod., zejména však o karpatském historicko-etnografickém společenství (úspěch jednání tohoto symposia ovšem do značné míry zmařily některé procedurální přežitky, jimiž jsou dosud zatíženy vzájemné vztahy mezi lidově demokratickými státy, a některé hlubší příčiny). Konečně by bylo nutno zhodnotit úroveň referátů československé delegace, z nichž některé měly velmi příznivý ohlas mezi zahraničními účastníky kongresu. Podrobné informace však zajisté přinesou naše akademické národopisné časopisy.
Jestliže tento příspěvek věnuje pozornost převážně jen některým nedostatkům, jež se na kongresu projevily, nečiní tak s úmyslem snížit tím jeho nesporný význam pro zdrcující většinu vědeckých pracovníků, jimž poskytuje jedinečnou příležitost k setkání, seznámení, navázání vědeckých kontaktů atp. Účelem tohoto příspěvku je spíš upozornit na možnost poněkud jiného uspořádání programu kongresu a na nutnost promyšlenější a nekompromisnější přípravy účasti československé delegace. Na obě tyto věci má možnost československý národní komitét působit a podílet se i tak na organizaci příštího světového kongresu antropologů a etnografů, který se bude konat po čtyřech letech v Tokiu.

R. Jeřábek

O LIDOVÉ PRÓZE MEZINÁRODNĚ [obsah]

Lidová pohádka, pověst i ostatní druhy folklórního vyprávění patří k těm složkám lidové kultury, jež možno důkladně a všestranně prozkoumat jedině na internacionálním základu. Proto došlo v roce 1959 na kongresu v Kielu (NSR) a v dánské Kodani k založení Mezinárodní společnosti pro studium lidové prózy (International Society for Folk-Narrative Research), jež má prostředkovat a podněcovat tuto mezinárodní badatelskou součinnost. Týká se to všech úseků zkoumání lidové prózy, avšak zvlášť naléhavá se od počátku stala otázka mezinárodního katalogu pověstí, kde práce - na rozdíl od pohád[/]ky - zatím pokročila jen málo. k jeho přípravě se již po dvakrát sešli zainteresovaní badatelé na pracovních poradách v A[n]tverpách (1962) a v Budapešti (1963) .
Po pěti letech od svého založení uspořádala společnost opět své plenární shromáždění, na němž se sešlo v Aténách (1. až 6. IX. 1964) na 200 badatelů z celého světa. Bylo předneseno na 85 referátů s velmi různorodou tematikou: obecné teoretické problémy, zásady katalogizace lidové prń[ó]zy, analýzy jednotlivých prozaických látek i ústní tradice balkánské a středomořské. Mezi účastníky a referenty byli čelní světoví odborníci jako M. Lüthi ze Švýcarska, L. Röhrich a I. M. Greverusová z NSR, M. Pop z Rumunska, M. Boškovićová-Stulliová z Jugoslávie S. Thompson, A. Taylor, W. D. Hand a R. Dorson z USA, D. Noy z Izraele. Při volbách byl do čela společnosti znovu postaven německý badatel Prof. Dr. K. Ranke (Göttingen) a do předsednictva zvoleni také zástupci lidově demokratických zemí. Příští kongres se bude konat roku 1968 v Bukurešti a nejbližší pracovní porada věnovaná převážně opět problematice pověstí roku 1966 v Praze.

O. Sirovátka

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O LIDOVÉ HUDBĚ [obsah]

Od 17. do 25. srpna 1964 konala se v Budapešti na pozvání Maďarské akademie věd 17. výroční konference Mezinárodní rady pro lidovou hudbu (International Folk Music Council). Účastnilo se jí na 180 hudebních vědců a zájemců z 25 států v čele s presidentem prof. Z. Kodálym. Nejpočetnější byla delegace z U. S. A. (32), z Německa (31), z ČSSR (19) a z Anglie (14). Ze Sovětského svazu se zúčastnili pouze 2 delegáti. Referáty a diskuse se soustřeďovaly na tři témata: 1. Vzájemné vztahy mezi lidovou hudbou a tzv. hudbou umělou. 2. Příspěvky k historii lidové hudby. 3. Systematika a třídění lidových nápěvů.
První skupinu zahajoval referát B. Szabolcsiho (Budapest), zabývající se sepětím lidové a umělé tvorby hu

dební zejména v procesu variace a selekce ustálených nápěvových typů (modelů) na pozadí nepřetržitého střetávání základních tendencí: změny a setrvačnosti. Leccos společného měl s tímto referátem i příspěvek V. Beljajeva (Moskva) založený přísně historicky. Dovozoval prioritní postavení lidové hudby, z níž se v údobí rané civilizace zrodily všechny formy původně nepsané, ale již profesionální hudby, a posléze i věda o hudbě. Nejvýznamnější úlohu sehrála lidová hudba při novodobém formování národních hudebních kultur. Také P. Collaer (Bruxelles) sledoval tyto vztahy, které se v jednotlivých historických epochách měnily jen co do intenzity; bud převažoval vliv lidové hudby nebo vliv hudby umělé jak to již před lety konstatoval Zd. Nejedlý. W. Wiora (Kiel) se v podstatě omezil na parafrázi svých starších tézí, jmenovitě o tzv. druhé existenci ("zweites Dasein") lidové hudby v dnešní době. Na některé nedostatky při studiu hudebního folklóru poukazoval Alain Daniélou (Paříž). Názorné příklady vzájemných vztahů mezi lidovou a umělou hudbou na blízkém východě přinesla E. Gerson-Kiwi (Jeruzalém). Jak se např. gregoriánský chorál vlivem lidových prvků, z nichž vyrůstal, měnil v lidový zpěv, podobně jako někteřé biblické cantelace (hebrejské).
Všechny referáty podtrhovaly nezbytnost soustavného studia lidové hudby jako základu veškeré hudební historie. Podobně vyznívaly i příspěvky zabývající se sepětím lidového tance s tancem společenským, popř. městským, jak o tom mluvil Fel. Hoerburger (Řezno) z hlediska historického (o tancích a taneční hudbě 16. století ) a Mil. Ilijin (Bělehrad) o jugoslávských tancích mladšího původu. v jistém smyslu spadala do této souvislosti i přednáška J. H. Nketie (Akra-Ghana), která osvětlovala těsné vztahy mezi tancem a hudbou v Africe.
Z příspěvků věnovaných novým objevům pramenné povahy cituji aspoň některé. Především Klause Wachsmanna (Los Angeles) o nejstarších pramenech lidové hudby v Africe, E. Stockmanna (Berlín) poznámky k historii evropského hudebního instrumentáře, O. Elscheka (Bra[/]tislava) o variační technice v rukopisných sbornících lidové hudby na Slovensku z 18. století, R. Petrovičové (Bělehrad) o nejstarším jugoslávském notovém záznamu lidového zpěvu z r. 1555 a W. Suppana (Freiburg i. Br.) o tanečním sborníku bratří Hessenů (Hessů) rovněž z r. 1555, který obsahuje i některé polské tance (uchoval se však jen ve fragmentárním stavu).
Velká pozornost byla věnována otázkám systematiky a klasifikace lidových nápěvů. Mohli jsme jen uvítat, že tu došlo k široké konfrontaci různých pracovních metod usilujících o nalezení správné cesty Maďarští folkloristé získali už v dřívějších letech zásluhou Bartókovou a Kodályovou cenné zkušenosti v registraci lidových nápěvů. Účastníky konference překvapili novou publikací P. Járdányho, Ungarische Volksliedtypen I, II (Budapest 1964) zahrnující 349 nejvýznamnějších typů tradičních maďarských písní vybraných z fondu více než 50 tisíc záznamů.1) P. Járdányi zahajoval též sérii referátů zabývajících se problematikou systematiky nápěvových variant, popř. nápěvových typů a stylů. Při novém uspořádání maďad[r]ských lidových písní řídil se J. postavením (polohou ) a tvarem melodických frází v jednotlivých nápěvech. Také Sam. Baud-Bovy (Ženeva) přisuzoval' větší důležitost melodické struktuře nežli struktuře metrické při třídění nápěvů. Pochybuje ovšem o univerzální platnosti určitého systému, který by vyhovoval všem druhům písňovým. Rajna Kacarova (Sofie) seznámila účastníky konference se systémem třídění písní v základních bulharských edicích a v archivu Hudebního ústavu BAV. Jan Steszewski (Varšava) se zamýšlel ve svém podnětném referátu nad teoretickými problémy etnomusikologické klasifikace se zřetelem k polskému materiálu. Škoda, že jsme neměli přeíl[íle]žitost podrobněji se seznámit s ohlášenými příspěvky G. Četkauskaiteové z Litvy a Vl. Hošovského ze Lvova; jejich autoři se ne

1) Jako 3. svazek je připojen výběr 200 písní zlidovělých (v edici Gy. Kerényho), které ještě dnes hrají cikánské kapely.

mohli na konferenci dostavit, podobně jako Dušan Holý 5 připraveným referátem o klasifikaci ornamentálních prvků v lidové taneční hudbě. Pro nepřítomnost Alice Elschekové (Bratislava ) uváděl z její obsáhlé studie o klasifikačních metodách jen stručný výtah její manžel.2) Dvě separátní diskusní porady navazovaly na referát K. Vetterla (Brno) o klasifikaci nápěvů na bázi metrorytmické s podrobnějším projednáním i ostatních systémů. Výsledkem těchto porad bylo založení samostatné mezinárodní komise pro otázky systematiky a katalogizace lidových nápěvů z podnětu československých delegátů. První pracovní schůzka této komise se má uskutečnit r. 1965 v Československu.3) Důležité složky klasifikace nápěvů se dotkl Fumio Koizumi (Tokio). Je to problém transkripce nápěvů a kritiky zápisů, který si uvědomují i, naši badatelé jmenovitě při práci s východomoravským hudebním folklórem. Jen retro[o]spektivní význam měl příspěvek mladého anglického badatele Dav. Clegga (Lichtfield) o systému Fil. Kolesy a jeho klasifikaci ukrajinských dum.
Nezapomínalo se ani na využití moderního strojového zařízení pro účely badatelské. Již P. Járdányi se zmínil o důmyslném kybernetickém přístroji maďarské výroby, který uchovává v paměti stovky nápěvů, včetně jejich přesného notového znění, jak se o tom mohli přesvědčit účastníci konference na separátní exkurzi. Užitečnosti takových strojů pro klasifikaci nápěvů věnoval samostatný referát Will. Rhodes (New York), zatímco Leon Knopoff (Los Angeles) z fyzikálního hlediska hodnotil nejnovější elektronické metody a jejich význam pro hudební analýzu.
Z tématického rámce konference vybočovalo jen několik příspěvků. Pro nás snad nejzajímavější byly doku[/]
2)
Českým čtenářům je tato stať vcelku známa z příspěvků otištěných v časop. Hudobnovedné štúdie a Slovenský národopis.
3)
Také taneční komise IFMC se rozhodla uspořádat samostatné zasedání r. 1965 v ČSSR ve spojení s jubilejními slavnostmi strážnickými.[/]mentární snímky makedonských pohřebních pláčů, které po nedávném zemětřesení ve Skoplji pořídil Vasil Hadži manov. Většina referátů měla pozoruhodnou vědeckou úroveň a také organizační zajištění konfere[n]ce mělo veskrze hladký průběh díky obětavosti a pohotovosti vědeckých pracovníků Maďarské akademie věd i porozumění samého presidenta Maďarské akademie věd a ministra školství.
Vlastní pořad konference doplňovaly samostatné diskuse o lidové hudbě ve výchově mládeže (vedl prof. Jenö Adám), schůze rozhlasového a tanečního komitétu, komise textové a nástrojové, vedle koncertů, exkurzí a obligátních recepcí, které posloužily dalšímu sblížení mezinárodních pracovních styků hudebních folkloristů z mnoha evropských i mimoevropských států.

K. Vetterl

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O STUDIU LIDOVÉ KULTURY v KARPATECH [obsah]

Karpatská lidová kultura poutá již po několik desítiletí mimořádnou pozornost badatelů různé národnosti i různého vědeckého zaměření. Jednou ze zvláštností této kultury je její rozšíření na území několika státních celků, tedy na území národnostně velmi pestrém. Střetáváme se zde s národností rumunskou, rusínsko-ukrajinskou, maďarskou, slovenskou, polskou, českou a v malé míře i německou. Tato skutečnost nutila badatele, aby sledovali studovaný problém i za hranicemi svého státu. Velmi často se však omezili jen na letmé, nedůkladné poznání cizího terénu, neboť rozsáhlejší studium naráželo na nejrůznější obtíže praktické i teoretické (např. nedostatečná znalost jazyka a historie nově zkoumaného území). Takové studium často pak vedlo k jednostranným závěrům, přeceňujícím nebo naopak zase odepírajícím podíl jednotlivých národností.
Na tyto překážky narazilo i bádání po druhé světové vlá[ál]ce. Rozsáhlejší výzkumné akce se tehdy prováděly zejména na slovenské, polské a české straně Karpat. Proto se českoslovenští a polští vědečtí pracovníci již

před šesti lety dohodli na vytvořen: Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech. Členové této komise se padle svého zaměření rozdělili do několika subkomisí, z nichž jmenujeme alespoň dvě nejaktivnější: subkomisi pro studium karpatského pastevectví a hudebně folkloristickou subkomisi. Na společných poradách se určily vědecké úkoly a domluvil se i způsob jejich uskutečňování. Za nejúspěšnější společnou akci je snad možno považovat komplexní výzkum pastevectví ve více než stu vybraných slovenských a polských obcí ležících na karpatském území. k spolupráci v karpatské komisi byly později vyzvány i vědecké instituce dalších států, na jejichž území leží Karpaty, a též i odborníci, pracující v balkánské oblasti.
     Mezinárodní konference o studiu lidové kultury v Karpatech a v sousedních oblastech, pořádaná při příležitosti oslav šestistého výročí Jagellonské university v Krakově ve dnech 16. až 19. května 1964, byla do jisté míry přehlídkou výsledků bádání o tomto tématu. Kromě početných polských odborníků se jí zúčastnilo více než dvacet badatelů ze Sovětského svazu, Československa, Maďarska, Rumunska a Bulharska. v prvé všeobecné části konference byly předneseny referáty o stavu bádání o karpatské kultuře v Polsku, Československu, na Ukrajině, v Rumunsku a Bulharsku a o činnosti Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech. z ostatních upoutaly přednáška A. Habovštiaka o pastevecké terminologii a o jejím místě ve Slovanském jazykovém atlasu a R. Jeřábka o významu komunikací, transportu a obchodu pro vytváření charakteru karpatské lidové kultury.
     Z přednášek přednesených ve čtyřech subkomisích, připomeneme jen některé: Ze subkomise pro studium pastevectví příspěvky A. Kutrzeby-Pojnarowé o nutnosti těsné spolupráce společenskovědných i přírodovědných disciplin při výzkumu pastevectví, J. Podoláka o organizaci pastevectví v tzv. lazové oblasti na středním Slovensku a J. Štiky o srovnávacím studiu karpatského salašnictví, z folkloristické subkomise přednášku Oskara Elscheka [/] o improvizaci a variační technice v západokarpatské lidové muzice, M. Sobieskeho o rozšíření dud v polských Karpatech, ze subkomise o řemesle a podomácké výrobě příspěvek M. Mišinské o migraci obyvatel Podhalí za sezónní prací a N. Dunare o výzkumu zaměstnání horalů v rumunské části Karpat, a konečně v subkomisi zaměřené na lidové stavitelství přednesl J. Mjartan soubornou zprávu o stavu bádání o lidovém stavitelství na Slovensku, J. Vařeka o tzv. kramech, horských kolibách zvláštního typu.
     Z jednání konference vyšla řada pozoruhodných podnětů pro další práci těchto subkomisí. Zajímavou součástí pořadu konference bylo promítání polských krátkých filmů s etnografickou tématikou z území polských Karpat. Tyto filmy, vesměs zdařilé z uměleckého i odborného hlediska, vznikly příkladnou spoluprací národopisců s pracovníky filmu.

J. Štika.

KONFERENCE O AKTUÁLNÍCH OTÁZKÁCH TEORIE VERŠE [obsah]

Ve dnech 13. - 16. května 1964 pořádala brněnská filosofická fakulta spolu s Čs. literárněvědnou společností při ČSAV konferenci, věnovanou speciálním otázkám vztahu mezi veršem a prózou, výskytu jednotlivých prozodií, významové stránce veršové struktury a moderním matematickým výzkumným metodám při analýze verše. Referáty našich a polských badatelů byly zaměřeny částečně na rozpracování retrográdní teorie verše, o níž úvodem promluvil J. Hrabák. Bude třeba vyjít z dnešního vývojového stadia verše, abychom mohli určit postupně charakter celého historického vývoje českého verše, a to v souvislosti se všemi prvky, tvořícími veršovou strukturu. Při tom lze používat i matematických vzorců, i strojového výpočtu statistiky (např. při studiu eufonie nebo rytmu) i konečně taxonometrické metody typologie.
Jistou pozornost věnovala konference také folklórnímu. verši. Je třeba litovat, že se tak stalo jen v omezené

míře, není ovšem vyloučeno, že mu bude v budoucnu věnováno zvláštní sympozium. Významovou hodnotou staročeského verše bezrozměrného se zabývala Z. Tichá, jeho vývojem F. Svejkovský. Zajímavé byly poznámky o rytmice dětského verše, sestavené na základě vlastních výzkumů a literatury K. Ohnesorgem. Speciální příspěvek byl věnován hranici mezi prózou a veršem v lidové poezii. K. Horálek zde statisticky dokazoval diference mezi sylabickým a sylabotónickým veršem v české a slovenské lidové slovesnosti, z nichž vyplývalo, že v českém verši se důrazněji uplatňuje sylabotónismus. B. Beneš rozebral metrické a rytmické poměry ve verši českých kramářských písní 17. - 19. století.
Konference přispěla ke sblížení stanovisek české, slovenské a polské literární vědy a přinesla užitek hlavně při přátelských setkáních jednotlivých pracovníků mimo oficiální program. Jak zdůraznil J, Hrabák v závěrečném slově, bude napříště třeba čerpat z výsledků konference (z hlavních referátů vyjde ve spisech filosofické fakulty sborník) a svolat oborová sympozia, která budou věnována speciálním otázkám. Tam snad nebude zapomenuto ani na otázky verše lidové poezie, které tvořily na konferenci nezaslouženou menšinu.

B. Beneš

SLAVISTICKY KOMISE PRO STUDIUM LINIOVÉ SLOVESNOSTI [obsah]

     Na V. mezinárodním slavistickém kongresu v Sofii bylo navrženo zřízení komise pro studium slovanské lidové slovesnosti. Mezinárodní komise se podobně jako v jiných případech skládá z předsedů komisí národních. Ty mají být organizovány především v zemích slovanských, podle možností také v zemích jiných. První zasedání mezinárodní komise se mělo konat r. 1964 v Göttingen. Protože dosud nebyly zřízeny národní komise v slovanských zemích, bylo rozhodnuto, že zasedání bude mít jen poradní charakter. Hlavním bodem programu bylo jednání 0 organizačních formách komise, o hlavních pracovních úkolech (hlavně vzhledem k účasti folkloristů na VI. [/] mezinárodním kongresu slavistů, který se bude konat 1968 v Praze), o folkloristické dokumentaci, o mezinárodních kontaktech (též prostřednictvím jiných již existujících nebo i proponovaných institucí).
     O folkloristické tématice pro VI. mezinárodní kongres slavistů nebylo na zasedání dosaženo jednoty. Proti návrhu, aby byla hlavní pozornost soustředěna na problematiku tzv. lidové literatury (knížky lidového čtení, kramářské a letákové písně atd.) se nic nenamítalo, někteří účastníci zasedání však zdůrazňovali význam soudobé lidové slovesnosti. k návrhu, aby se dostala problematika soudobé lidové slovesnosti do programu, se dodatečně hlásí někteří folkloristé sovětští. O této otázce se jednalo na schůzi folkloristické komise Československé národopisné společnosti (15. XII. 1964 v Praze) a došlo se k závěru, že by o věci měla nejdříve jednat příslušná subkomise, složená z odborníků těch zemí, ve kterých se soudobý folklór intenzivně studuje.
     Na zasedání v Göttingenu bylo navrženo také ustavení subkomise pro studium folklórní poetiky. Tato subkomise bude u nás spolupracovat s pracovní skupinou, kterou vede prof. J. Hrabák. Také subkomise pro lidovou literaturu, bude-li ustavena, bude muset navázat pracovní kontakty s pracovišti, která nejsou pouze folkloristická.
     Zasedání komisí a subkomisí u nás bude se setkávat s různými potížemi, hlavně ekonomického rázu. Zčásti bude možno tyto potíže překonávat tím, že se zasedání komisí bude spojovat s jinými akcemi. Pro rok 1966 se naskýtá pro folkloristické komise možnost využít pracovní konference Mezinárodní společnosti pro studium lidové prózy (International Society for Folk-narrative Researche) a zasedání Mezinárodní společnosti pro etnologii a folkloristiku.
     Československo zastupoval na zasedání prof. K. Horálek, Jugoslávie byla zastoupena čtyřmi delegáty (prof. D. Nedeljkovič, prof. J. Vukovič, ředitelka Ústavu pro lidové umění v Záhřebě M. Boškovič-Stulli, věd. pracovnice Ústavu pro etnografii v Lublani Z. Kumerová).

K. Horálek

XI. KONGRES SVAZU FOLKLORISTŮ JUGOSLÁVIE [obsah]

     O plodné desetileté činnosti Svazu jugoslávských folkloristů psali obšírně při příležitosti kongresu v Mostaru a Trebinju v roce 1962 J. Markl (Lidová tvořivost XIII, č. 12) a H. Laudová (Český lid 50, č. 3). Jedenáctý folkloristický kongres se konal v době od 24. do 28. září 1964 v malém přímořském městě Novi Vinodolski, ležícím nedaleko Rjeky.
Podle ustálené praxe spojil Svaz folkloristů hlavní kongresové téma s nejdůležitější kulturní událostí roku 1964 - se stým výročím smrti Vuka Karadžiće. O jeho velkém díle hovořilo dvacet referentů, mezi nimi D. Nedeljković (Vuk-folklorista v kulturní revoluci našeho národa), M. Radovanović (O místu a úloze Vuka Karadžiće v dějinách folkloristiky), M. Bošković-Stulli (Lidové pohádky Vuka Karadžiće jako kriterium pro pojímání srbocharvátských pohádek) aj. O Vukově folkloristickém díle a jeho stycích s ostatními slovanskými národy referovali vedle jugoslávských folkloristů i zahraniční vědci: V. Gusev (Leningrad) o pomoci ruských vědců pro Vukova vědecká cestování; K. Horálek (Praha) o typologii pohádek Vukovy sbírky; J. Markl (Praha) o Vukovi a počátcích sběru lidových písní u Čechů; M. Kosova (Bratislava) o Vukovi a Slovácích; I. Koev (Sofia) o Vukově místu v dějinách bulharské folkloristiky.
     Vzpomínkový charakter mělo i druhé téma: při příležitosti 150. výročí narození Ivana Mažuranića, autora epického zpěvu "Smrt Smailage Čengića, v jehož rodném městě se kongres konal, bylo předneseno šest referátů. s tímto tématem tvořily souladný celek příspěvky domácích folkloristů, v nichž byl podán historický a etnografický výklad o Charvátském přímoří a Kvarnerských ostrovech. Úspěch mělo i provedení lidových tanců a písní v Novomě, které se spontánně přeměnilo v pravé lidové veselí.
     V tématu o obřadním folklóru kolem smrti a o pohřebních obyčejích vystoupili folkloristé ze všech republik Jugoslávie (Z. Kumer, Lj. Simić, M. Krasnići, J. Dopudja, [/] D. Antonijević, S. Zesević, V. Pankova aj.), ze zahraničních folkloristů R. Kacarova (Sofia), M. Kisz (Budapešt) a V. Gašparíková (Bratislava) .
     O estetice lidové tvořivosti a lidovém umění hovořili D. Nedeljković, P. Bingulac, R. Pejović, H. Peukert (Jena), Z. Horálková (Praha), H. Laudová (Praha) a F. Bonuš (Praha). Pro zvláštní sekci byly určeny referáty zahraničních hostů: C. Romanské (Sofia) o některých zvláštnostech písní o Krali Marko na dalmátských ostrovech a v Bulharsku; B. Putilova (Leningrad) o paralele mezi jednou epickou písní v Charvátském přímoří a bylině o Kozarinovi; S. Burlasové (Bratislava) o problematice nové folklórní tvořivosti se zřetelem na písně s družstevní tématikou.
     Bohatý program kongresu vzbudil zájem u 130 domácích i zahraničních folkloristů. Vzhledem k tomu, že bylo mnoho referátů (někdy i nadměrně dlouhých), zbylo velmi málo času na diskusi, takže i dobře postavené problémy zůstaly neuspokojivě osvětleny.
     Bezprostředně po kongresu (2. a 3. října) se konalo v Nikšiću (Černá Hora) sympozium o dělnickém folklóru, na němž byly vyslechnuty referáty D. Nedeljkoviće, N. Martinoviće, M. Iljina, A. Nazora, K. Kamilova, R. Hrovatina, V. Guseva, M. Kosové, C. Romanské a N. Kaufmana.
     Všechny materiály z XI. kongresu Svazu folkloristů Jugoslávie budou uveřejněny ve Sborníku prací ("Zbornik radova"). Kolekce těchto kongresových sborníků čítá již dnes 10 svazků a představuje objektivní stav jugoslávské folkloristiky v jejím plném rozvoji. Sympozium v Nikšiću je věnován 12. svazek časopisu "Narodno stvaralaštvo", který rovněž vydává Svaz folkloristů (srov. Národopisné aktuality 1964, č. 1).
     Závěrem zprávy chci připomenout, že již po několik let konají se kongresy jugoslávských folkloristů za účasti československých kolegů. Srdečné osobní svazky, výměna umění i společné úsilí při řešení aktuálních problémů ukazují jak důležitá jsou pro jednu i druhou stranu setkaní tohoto druhu.

O. Mladenović, Bělehrad

NOVÉ KARPATSKÉ SUBKOMISE [obsah]

V lednu 1964 byla ustavena za předsednictví pracovnice Národopisného ústavu SAV v Bratislavě V. Gašparíkové karpatská subkomise pro lidovou slovesnost. Účastníci informační schůzky se dohodli na kolektivním zpracování dvou témat: 1. Lidové tradice o válkách tureckých v karpatské oblasti; 2. Lidové balady karpatské oblasti. Účastníci se zavázali k excerpci pramenů, k terénnímu sběru a k výměně publikací. Od redakce Slovenského národopisu se dostalo členům komise ujištění, že dosažené výsledky ve studiu obou zvolených témat budou publikovány.

D. Klímová

Z podnětu československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury karpatské oblasti byla svolána na 24. 2. 1964 do Bratislavy ustavující schůze subkomise pro lidové stavitelství. Jednání zahájil doc. dr. Jan Podolák referátem o cílech a úkolech MKK a o poslání subkomise pro lidové stavitelství. J. Podolák poukázal na nutnost vytvoření subkomise, která by organizovala systematický výzkum lidového stavitelství na území Karpat. Na poradě bylo zvoleno organizační vedení subkomise ve složení: J. Mjartan (vedoucí subkomise), Š. Mruškovič, J. Botík, J. Puškár a V. Frolec. Subkomise vypracovala na svém prvním zasedání evidenci rozpracovaných výzkumů a schválila návrh problémů pro společný výzkum v rámci MKK.
Kromě těchto komisí byly zřízeny i další, o nichž budeme referovat v dalším čísle.

V. Frolec

KOMISE PRO SLOVESNOU FOLKLORISTIKU PŘI SPOLEČNOSTI ČS. NÁRODOPISCŮ [obsah]

sdružuje již třetí rok na padesát odborníků z českých zemí i ze Slovenska, kteří se - ať už z profese nebo ve svém volném čase - zabývají lidovou slovesností. Pracovní schůzky, pořádané podle potřeby několikrát do roka, staly se místem živých debat k aktuálním problémům [/] oboru i organizačním podnětem pro řadu prací z oboru katalogů a bibliografie.
     Tak v minulých letech byl pro odborné zájemce rozmnožen překlad pohádkového katalogu Aarneho a Thompsona, jehož doplněk a rejstřík podle nejnovějšího vydání bude ve spolupráci s pražským ÚEF a kabinetem moderní filologie připraven v průběhu roku 1965. O. Sirovátka dal k disposici svou anotovanou bibliografii nejnovějších západoněmeckých prací o pověsti, C. Havlíková připravila výtah z podnětné stati K. V. Čistova o metodice textové kritiky lidové písně.
     Stalo se dobrou tradicí komise, že členové, kteří se účastní mezinárodních folkloristických zasedání a kongresů, informují pravidelně o světových novinkách svého oboru. v nejbližší době bude rozmnožen obsáhlý referát E. Vrabcové o folkloristice na V. mezinárodním slavistickém kongresu v Sofii. v uplynulém roce byly předneseny referáty o folkloristice na světovém kongresu etnologů a antropologů v Moskvě (Kosová) , o kongrese slovesných folkloristů v Athénách (Sirovátka), o posledním kongrese jugoslávských folkloristů (Horálková) i o zasedání slavistického komitétu folkloristů v Göttingen (Horálek).
     Soustavná práce slovesně folkloristické komise na otázkách katalogů dosud neregistrovaných druhů lidové slovesnosti umožnila v r. 1964 obeslat pracovní zasedání pro katalogisování německé pověsti, konaného v Roztokách. v NDR (Klímová, Sirovátka). Zasedání navázalo na výsledky schůzek v Berlíně a Drážďanech v letech 161-63. Práce postoupily natolik, že pracovnice Wossidlova archívu v Roztokách Müllerová mohla podat konkrétní návrh na uspořádání oddílu pověstí o mrtvých; německé znění,návrhu s regesty bude rozmnoženo a rozesláno členům v prvním pololetí 1965.
     Otázkám katalogisace věnuje komise pozornost už od svého založení. Na jejich zasedáních byly podrobeny kritice rámcové návrhy katalogu pověrečných povídek (Klímová), lokálních pověstí (Pourová), jakož i dílčí

katalog pověstí hornických (Sirovátka) a pověstí pražských (Pulec). Návrhy posouzené širší folkloristickou obcí se staly základem pro evidenci materiálu v pražském ÚEF, shromážděném excerpcí krajinských časopisů za vedení akademika Horáka.
     Jinou dobrou tradicí Národopisné společnosti je účast na organisování pobytu zahraničních folkloristů v Československu. V r. 1964 přednesl prof. Lutz Röhrich z university v Mohuči (NSR) pod záštitou společnosti přednášku o čertovi v lidovém podání v Praze i v Brně. Pracovního zasedání folkloristické komise se účastnila německá slavistka Mahnkenová z Göttingen.
     Komise usiluje i o ko[o]rdinaci ostatních komisí s folkloristickou náplní, aby nedocházelo k zbytečně duplicitě pracovní i organisační náplně. Tak prostřednictvím prof. Horálka je pravidelně informována o činnosti přípravného výboru VI. slavistického sjezdu v Praze 1968 a prostřednictvím D. Klímové a O. Sirovátky o pracovní náplni skupiny slovesné folkloristiky při karpatské komisi v Bratislavě, kterou vede V. Gašparíková.
     Komise usiluje od počátku o zlepšení zejména bibliografické služby svým členům, kteří zápasí s nedostatkem zahraniční literatur y. Prozatím bez úspěchu se snaží získat možnost zveřejňování obsáhlejších teoretických a metodických studií svých členů, jakož i souboru komentovaného materiálu (zejména nových terénních sběrů) a získat pro podobné práce stipendia zejména pro ty členy kolektivu, kteří pracují na některém z folkloristických pracovišť. Neuspokojivé je rovněž zastoupení práce čs. folkloristů na mezinárodním fóru, hlavně pro mladší pracovníky a zaměstnance vysokých škol. Vždy znovu a znovu se ukazuje i důležitost cizojazyčných publikací o československém folklóru.
     Na závěrečné schůzce komise v r. 1964 vyslovili folkloristé své stanovisko k tématu plenárního zasedání Společnosti (v Uh. Hradišti 1965) k otázkám mapování folklórních jevů a kartografické metody ve folkloristice.

D. Klímová[/]

PRACOVNÍ ZASEDÁNÍ SLOVESNÝCH FOLKLORISTŮ ÚSTAVU PRO ETNOGRAFII A FOLKLORISTIKU [obsah]

Zasedání, které se uskutečnilo v říjnu 1964 v Tupadlech, se účastnili jako hosté folkloristé University Karlovy v Praze, pracovnice národopisného ústavu berlínské akademie věd (Institut für deutsche Volkskunde der Deutschen Akademie der Wissenschaften) Gisela Burde- Schneidewindová, dále Ingeborg Müllerová a Siegfried Neumann z Wossidlova ústavu v Roztokách (Wossidlos Forschungsstelle) a Lutz Röhrich s manželkou, profesor university v Mohuči. Během třídenního zasedání byl půlden věnován programu mezinárodního zasedání v r. 1988 v Praze, pro něž navrhuje mezinárodní komitét téma: otázky folkloristických encyklopedií (pro zasedání výboru International Society for Folk Narrative Researche) a otázky studia pověsti (pro folklórní sekci mezinárodní společnosti etnologie a antropologie). v dalším půldnu podali účastníci informaci o tématech a pracích, které chystají v nejbližších letech k tisku. Burde-Schneidewindová chystá další svazek pověstí demokratického charakteru na základě materiálu archívu v Marburgu a Hamburku, Dvořák srovnávací studii o německém folklóru na území Čech, Jech kritické vydání dalších svazků Kubínových, Klímová studie o jednotlivých typech pověrečných povídek a některých typech historických pověstí, Müllerová soubor pověstí z materiálu Wossidlova archívu, Neumann soudobý folklór z Mecklenburska doplněný novým terénním výzkumem, Pourová studii o ostravském folklóru společně s opavskou pracovnicí Sokolovou a katalog lokálních pověstí, Röhrich příslovečná rčení a monografie typů pověrečných povídek, Sirovátka monografii vypravěčství na Valašsku a soubornou studii o baladách, Spilka soubornou edici českých přísloví, Vrabcová studii o ukrajinském vypravěčství po stopách Hnatjukových.
K některým bodům práce jednotlivých pracovníků se rozproudila živá diskuse, zejména k otázkám sběratelské techniky a k odlišení pojmu humorka a anekdota

(Schwank a Witz) i k otázce, které druhy přejímají v historickém procesu lidového vyprávění funkci zábavnou (např. hádanky, parodické pověrečné povídky apod.). Speciální zasedání bylo věnováno otázce vymezení pojmu lokální pověst v poměru k pověsti historické a k pověrečné povídce.
Pracovní schůzky folkloristů mají v rámci kulturní dohody NDR a ČSSR pokračovat i v příštích letech střídavě v NDR i u nás se zaměřením na výměnu informací o pracovních úkolech, na spolupráci v oboru folkloristické terminologie a ověření soudobých folkloristických metod terénních i badatelských.

D. Klímová

Lietuviu etnografijos bruožai (Nástin litevské etnografie).
Státní nakladatelství politické a vědecké literatury. Vilno, 1964.
680 stran, 286 vyobrazení v textu, 16 obrazových příloh. Ruské a německé resumé.
[obsah]

     Péčí Historického ústavu Akademie věd Litevské SSR vyšla v roce 1964 obsáhlá publikace, nazvaná "Nástin litevské etnografie". Dílo připravil kolektiv pracovníků etnografické sekce Historického ústavu Akademie věd Litevské SSR. Autoři věnují ve své práci hlavní pozornost tradičním formám lidové kultury v období konce 19. a počátku 20. století.
     V úvodu pojednává V. Miljus o objektu a metodách etnografického výzkumu a podává přehled dosavadní literatury.
     Největší pozornost je v Nástinu věnována materiální kultuře. Zemědělství, které bylo v minulosti hlavním zaměstnáním Litevců, ovlivnilo celkový způsob života lidu. v období feudalismu převládal trojpolní systém hospodaření, který se na Litvě začínal ujímat v 9. století a ve 12. - 13. století úplně převládl. Litevci pěstovali hlavně žito, pšenici, oves, ječmen a z technických kultur len. Tradiční zemědělské nářadí bylo dřevěné. Hlavním orným nářadím byla dvouzubá socha (žagré), známá ve všech oblastech severní Evropy. Chudobnější rolníci užívali sochy až do počátku našeho století. Druhým orným nářadím, jehož se však užívalo jen výpomocně, bylo jednozubé rádlo (arklas). Pluh (plugas) vyspělejších forem se objevil na Litvě poměrně pozdě. Koncem 19. století začal pluh vytlačovat sochu i rádlo. V. Miljus, který [/] je autorem kapitoly o zemědělství, popisuje dále vývojové typy bran (akečios), zmiňuje se o způsobech setí a sklizně obilí. v této souvislosti uvádí, že na Litvě se užívalo ke sklizni obilí srpu (piautuvas), půlkosy (dalgele) a kosy (dalgis), které byly rozšířeny na určitém území (srpy ve východních oblastech, půlkosy v severní Litvě, kosa byla známa na celém území). Hlavním nářadím k mlácení byl za feudalismu cep (spragilas), jehož užívali do konce 19. století. v polovině 19. století se rozšířilo mlácení pomocí ozubeného válu, který táhl jeden kůň. v závěru kapitoly charakterizuje autor zemědělskou výrobu v kolchozech.
     V. Miljus je také autorem kapitoly o chovu dobytka. z etnografického hlediska jsou nejpozoruhodnější otázky spojené se způsobem života a s obřadními projevy při pasení dobytka. Každá vesnice měla společné pastviny, na nichž se pásly odděleně jednotlivé druhy dobytka Autor pojednává o organizaci pasení, o pastýřích, jejich svátku (samboriai), o obřadech spojených s prvním vyháněním dobytka a v závěru popisuje obyčej společného. vvužívání luk.
     Kapitola o rybolovu (V. Miljus) je zaměřena hlavně na rybolov jezerní a říční, který je rozvinut v severovýchodní Litvě. Autor se zabývá podrobněji zejména organizací rybolovu a rybářským nářadím. Doplňkový význam měl vedle rybolovu i lov a včelařství (autorem obou kapitol je I. Butkjavičjus).
     Za feudalismu žili na Litvě vedle městských řemeslníků, organizovaných podle vzoru západoevropských cechů, i vesničtí řemeslníci, jejichž výrobky sloužily venkovskému i městskému obyvatelstvu. v kapitole "Vesnická řemesla" uvádí V. Miljus jednotlivé specializace, zabývá se otázkou získávání řemeslných znalostí, všímá si prostředí, v němž vesničtí řemeslníci pracovali. Sledováním obchodních cest litevských řemeslníků přispívá autor také k objasnění kulturně-historických vztahů mezi Litevci a jinými národy.
     Problematice lidového stavitelství jsou v Nástinu litevské etnografie věnovány tři kapitoly (Sídla a usedlosti; Obytné rolnické domy; Hospodářské rolnické stavby), jejichž autorem je I. Butkjavičjus. Autor uvádí, že během historického vývoje vznikly na Litvě tři typy vesnických sídel: vesnice (kaimas), samoty (vienkiemis ) a kolchozní osady (kolukines gyvenvietes). Vesnice byly buď hromadného nebo ulicového půdorysu. Hromadné vsi jsou doloženy na území Litvy v 13. - 15. století, ulicovky se objevily v polovině 16. století. Do 16 století bydleli litevští rolníci v jednoposchoďových stavbách s otevřeným ohništěm, bez stropu, zv. namas. V 16. století byl

tento typ obydlí ve východní Litvě vytlačen kurnou chatou (dumine pirkia) s pecí, skládající se z jizby a síně. Oba typy domů jsou prototypy novějších příbytků se složitým půdorysným členěním. z hospodářských staveb si všímá I. Butkjavičjus kleti (kletis, svirnas), chléva (tvartas), stodoly (kluonas) a lázně (pirtis).
     G. Njunkene sleduje v Nástinu lidové tkaniny a jejich zhotovení. Autor pojednává o surovinách, z nichž byly tkaniny dělány, popisuje postup při zpracovávání vláken a věnuje pozornost nářadí.
     V tradičním oděvu Litevců (M. Mastonite ) se výrazně projevují místní, sociální i věkové zvláštnosti. Mastonite popisuje jednotlivé součásti ženského i mužského kroje. U ženského oděvu rozeznává na litevském území šest krojových typů. Mužský tradiční oděv byl jednotný pro celou Litvu. Tradiční kroj se přestal nosit na Litvě počátkem 20. století.
     Oddíl materiální kultury uzavírají kapitoly o stravě, domácím nářadí (V. Miljus) a transportu (S. Bernotene). Druhá část publikace je věnována rodině a společenskému životu. Co do rozsahu je menší než část o materiální kultuře. Celé pojednání o rodinném a společenském životě vyšlo z pera A. Višnjauskajte. Autor se zamě řil na čtyři problémy, které zpracovává v kapitolách: Litevská rolnická rodina; Rodinný způsob života a obřadnost; Vesnický způsob života a obřadnost; Formování nových sovětských obyčejů.
     Rozbor historického vývoje rodiny u Litevců ukazuje, že již v prvních stoletích našeho letopočtu se formovaly na území dnešní Litvy individuální rodiny. v 15. - 16. století se objevily v důsledku těžkých feudálních podmínek snahy o zachování velkých rodinných kolektivů, zv. tarnyba, které spojovaly několik individuálních rodin. Vedle nich přežívaly až do konce 19. století na některých místech Litvy (východní a jihovýchodní oblasti) zbytky patriarchálních velkorodin, známých pod jménem "drauge". v sovětském období se stala převládající rodina, skládající se ze dvou pokolení (rodiče a děti).
     Rodinné obřady a obyčeje Litevců byly v období feudalismu a kapitalismu podmíněny sociálně-ekonomickým životem lidu. Autor charakterizuje narozeninové obřady a obyčeje, sleduje dětské hry a výchovu dětí. Velkou pozornost věnuje A. Višnjauskajte tradičnímu svatebnímu obřadu. Autor vyděluje dva základní cykly svatebních obřadů: přípravný, spojený se svatovstvím (piršlybos) a vlastní svatba (vestuves). O pohřebních obyčejích pojednává autor v závěrečné části kapitoly. A. Višnjauskajte postupně rozebírá obyčeje spojené s přípravou nemoc[/]ného k smrti, všímá si oblečení mrtvého a stráže u těla, popisuje pohřeb a přípravu hrobu.
     V kapitole o vesnickém způsobu života a obyčejích sleduje autor dva okruhy otázek: 1. tradice společenského sousedského života; 2. lidový kalendář a tradiční kalendářní obřadnost. Hlavní pozornost věnuje A. Višnjauskajte rozvoji starých tradičních forem svépomoci za kapitalismu a jejich osud v období výstavby socialismu. Nejlepší prvky tradiční lidové obřadnosti přešly do vznikajících nových sovětských tradic u Litevců.
     V závěrečné kapitole ukazuje A. Višnjauskajte, že konec 19. a počátek 20. století byly ve všech oblastech materiální, duchovní i sociální kultury obdobím přelomu, v němž došlo k postupnému oslabování zvláštností v lidové kultuře jednotlivých etnografických oblastí Litvy.
Nástin litevské etnografie je přehledným a podnětným syntetickým dílem o lidové kultuře Litevců. Nedo statkem práce je podle našeho soudu to, že si nevšímá podrobněji duchovního života lidu (věrské představy apod. ) a neusiluje o některá etnograficko-historická zobecnění .Knize by také prospělo větší využívání základní literatury ze slovanského národopisu. Přes uvedené výhrady je recenzovaná kniha (dostatečně vybavená dokladovými materiály i vyobrazeními) přínosem pro evropskou etnografii.

V. Frolec

Cvetana Romanska: Bâlgarsko narodno poaetično tvorčestvo.
Christomatija. Druhé přepracované vydání. Státní nakladatelství "Nauka i izkustvo". Sofia, 1964, s. 246.
[obsah]

Skutečnost, že sofijské nakladatelství "Nauka i izkustvo" vydalo v druhém vydání chrestomatii "Bulharská lidová poetická tvořivost", jejíž autorem je prof. dr. Cvetana Romanska , svědčí o úspěchu této publikace. Stejně jako první vydání z roku 1958 je i druhé určeno především vysokoškolským studentům jako učební pomůcka. Autorka rozdělila celou práci do několika oddílů, jímž předchází zevrubnější pojednání o jednotlivých žánrech bulharského folklóru. Texty jsou vybírány tak, aby ukázaly bulharský folklór v celé šíři. Vedle starších zápisů zařadila autorka do publikace i texty, které byly zapsány v poslední době. Proti prvnímu vydání rozšířila autorka v druhém vydání úvodní pojednání, připojila bibliografii a provedla některé změny ve výběru ukázek.
Značná část publikace je věnována lidové písni. Vyplývá to z postavení, které lidová píseň zaujímá v bulharském folklóru. Část věnovanou lidové písni dělí autorka

do dvou oddílů: 1. Tradiční lidové písně; 2. Současné lidové písně. Oddíl tradičních lidových písní otevírá Cvetana Romanska pojednáním a ukázkami kalendářních obřadních písní, které patří k nejstarším druhům bulharského folklóru. Nejvýraznější skupinu kalendářních obřadních písní představují písně kolední a lazarské. Vedle nich jsou v ukázkách zastoupeny novoroční hlahopřání a popěvky, písně při velikonočním choru, písně zpívané na svátek sv. Jiří, který je jedním z největších lidových svátků v Bulharsku. Pozoruhodné jsou rovněž písně, jimiž dívky doprovázejí k řece v období sucha masku muže-German.
     Jako druhou skupinu tradičních lidových písní vyčleňuje autorka písně obřadní-rodinné, které jsou úzce spjaty s tradičními rodinnými obřady (s narozením a dospíváním, svatbou a smrtí). z vzácných dokladů postřižinových písní zařadila autorka do knihy píseň "Car Radoslav i Krali Marko". Sled svatebních písní zvolila autorka tak, aby vystihla místo písně ve svatebním obřadě (písně při přesívání mouky na svatební chléb, při zaplétání nevěstinných vlasů, při dávání závoje nevěstě, při očekávání příchodu svatů, písně, které se zpívají když přicházejí svati do nevěstina domu, písně při hostině, při loučení nevěsty s domácími, když vyvádějí nevěstu z rodného domu, když ji uvádějí do ženichova domu) . Působivá je ukázka pohřebních pláčů, v níž matka oplakává svého zabitého syna: , Kdy že mně, Pavle, kdy že mně, synku, do dvora, Pavle, příjdeš? - Dvory matka pro tebe zametla. Spěchej, Pavle, spěchej..."
     Významnou skupinu představují mytické písně, v nichž vystupují různé mytické síly. Vedle fantastických představ se zde vyskytují i prvky reálné skutečnosti.
     Zatímco v prvním vydání zařadila autorka balady do skupiny "bytovo-sociálních" písní, v druhém vydání je vyčleňuje samostatně a přidává k nim pojednání, které v prvního vydání chybí. Tento nový postup je nepochyb ně správný. Autorka dále pojednává a ukázkami dokládá písně nábožensko-legendární (Svatý Petr odchází do ráje, Svatý Jiří vyprovází draka). Za pracovně-profesionální písně považuje Cvetana Romanska písně zpívané při práci nebo písně, v nichž se zpívá o práci svobodné (zemědělství. pastevectví, zednictví, zlatnictví, hrnčířství apod.) nebo o těžké námezdní práci (písně o robotě při povoznictví, při chodění do Rumunska apod.).
     V prvním vydání tvořily samostatnou skupinu písně "bytovo-sociální". v novém vydání vyděluje autorka zvlášť "bytové" písně milostné a rodinné, které tvoří nejrozsáhlejší skupinu bulharských lidových písní, zvlášť pís[/]ně sociální (třídní); značná část ž nich pochází z období. turecké nadvlády. Samostatně jsou vyčleněny i písně humoristické.
     Zvláštní pozornost věnuje autorka junáckým písním, jejichž vznik klade do 14. - 15. století a hajduckým písním, které vznikaly jako odraz zbojnictví v 16. - 19. století. z velké skupiny historických písní vyděluje autorka samostatně písně o ovládnutí Bulharska Turky a o utrpení lidu pod tureckým panstvím, revoluční písně, jejichž hlavním motivem je národněosvobozenecký a revoluční boj bulharského lidu proti tureckým utlačovatelům v 19. století, písně o Rusku a o osvobozenecké rusko turecké válce a písně o nových historických událostech (jejich námětem jsou události od války v r. 1885 do první světové války).
     V uvedeném dělení tradičních lidových písní dochází místy k určitému překrývání. Tak např. hajducké písně by bylo možno začlenit do skupiny písní sociálních, některé historické písně mají charakter balady apod. Vzhledem k složitosti a bohatosti historie bulharského národa podává však autorčino třídění přehledný obraz o tradičních lidových písních i o jejich významu jako historickém pramenu.
     V oddílu současných lidových písní přihlíží autorka k historickým okolnostem a vyděluje písně o antifašistickém boji od r. 1923 do r. 1941, písně o partyzánském hnutí, o 9. září a vlastenecké válce a písně o socialistickém budování, které začaly vznikat po 9. září 1944 jako odraz nové skutečnosti v Bulharsku.
     Méně místa než lidové písni je v chrestomatii věnováno ostatním folklórním druhům. Do oddílu lidového vyprávění zařazuje autorka zvířecí pohádky a bajky, kouzelné pohádky, "bytové" pohádky a anekdoty, pověsti a legendy. Autorka nepojednává ani nezařazuje ukázky vyprávění ze života (vzpomínkové vyprávění), jemuž věnuje folkloristika v poslední době rovněž pozornost. Pro úplnost by bylo vhodné uvést také odkazy na mezinárodní katalogy pohádek.
     Závěr knihy je věnován přísloví a pořekadlům, hádankám a folklórním projevům, z nichž velká část má charakter magické formule (blahopřání při velkých svátcích a rodinných slavnostech, věštění, zaříkávání, zaklínání). Knihu uzavírají pojednání i ukázky dětského folklóru a slovník méně známých slov. Celkovému obsahovému vyvážení publikace by snad prospělo přesunutí části o drobných folklórních druzích před lidové vyprávění.

Druhé vydání chrestomatie bulharského folklóru rozšířením charakteristik folklórních žánrů, připojením příslušné literatury i výběrem ukázek ještě zvýšilo vysokou vědeckou i pedagogickou úroveň publikace, kterou rádi přijmou nejen vysokoškolští studenti, ale i odborníci a čtenáři zajímající se o bulharské lidové umění.

V. Frolec

O maďarské lidové kultuře a národopisu
[obsah]

     Kniha předního maďarského folkloristy Gyuly Ortutaye Malý maďarský národopis (v orig. Kis magyar néprajz, ve 3 vydáních, německy Kleine ungarische Volkskunde, H. Böhlaus Nachfolger, Weimar 1963, 230 stran, vyobr.) otevírá pro mnohé svět zcela neznámý a dává o něm základní poučení.
     V prvních kapitolách se autor snaží všeobecně charakterizovat jednotlivé oblasti lidové kultury a postihnout, co je pro maďarskou tradici specifické, co ji odlišuje od jiných národů. Po kapitole o lidové písni lyrické následuje dosti obsáhlá kapitola o lidové baladě; Ortutay sleduje vznik, vývoj a bohatství motivů balady maďarské a evropské vůbec, všímá si i způsobu přednesu a jejích interpretů. v následující kapitole o lidové pohádce Ortutay zajímavě ukazuje, že maďarské pohádky silně připomínají divadlo stavbou (např. princip tří), způsobem vyprávění, převahou dialogů nad popisy.
     Postupně vniká autorův pohled stále hlouběji do lidového života a strhává roušku z romantického názoru na vesnici v kapitole o lidových zvycích a divadle autor objasňuje, že je nutné znát způsob života pro pochopení všeho ostatního. Sám život venkovana souvisí s přísnými společenskými předpisy vesnice, které se musely přesně dodržovat. Ortutay nepovažuje za lidové drama jen všeobecně známá předvádění s věrnou recitací předepsaného textu (vánoční hry, blažejské, regölés...), ale i improvizovaný přednes při různých životních událostech (námluvy) nebo hry na přástkách s okamžitými nápady. V kapitole o lidovém umění autor objasňuje, že výtvory nevznikaly jenom jako "umění", ale byly vždy součástí každodenního života. Společnost netrpí svévolnosti, ale individuální nápady se musí přizpůsobit formám přijatým obecným vkusem. z toho všeho vyplývá i těsný vztah mezi látkou, zpracováním, technickou formou a ozdobou.
     Další charakteristické rysy vesnické společnosti odkrývá autor v kapitole Lidová víra. Selská kultura neměla spojení s vysokou kulturou od středověku. Vesnický člověk, záměrně udržovaný v nevědomosti si na všechno musel odpovědět sám - čerpal při tom ze starých zásob. [/] Podle starých představ síly onoho světa, člověk a příroda tvoří jednotu. Tyto názory řídily celý jeho život a odtud vznikly komplikované obřady, tak důležité jako práce sama.
     Málokterá společnost je tak spoutaná železnou tradicí a pevnými předpisy jako vesnická; jedinec, který se proti ní bouří, buď musí vesnici opustit, nebo je kolektivem zničen. Přesvědčují nás o tom Ortutayovy výklady o svátečních zvycích. Selský život je zde opět přirovnáván k dramatu, v němž je málo příležitosti a svobody k improvizaci.
     Chudí se za těžkých obětí snažili vyrovnat normě, ale i tak jsou ve zvycích patrné sociální rozdíly. Ve výčtu následují po obyčejích rodinných zvyky při malých světských slavnostech, nezahrnujících někdy celou obec (zabíjačky, slavnosti při ukončení prací aj.) a zvyky výroční, vážící se k velkým křesťanským svátkům, kde se křesťanské prvky smísily se starými pohanskými.
     Kapitola Pracovní dny je snad z celé knihy nejotřes nější. Autor se tu často dovolává děl předních maďarských spisovatelů, z nichž mnohá vyšla v překladu i u nás, ale nenašla zaslouženého ohlasu (např. Lidé z pusty Gy. Illyése). Odkrývá bídu a utrpení chudých, počtem silně na vesnici převažujících. z tohoto aspektu nám připadá lidová kultura, vytvořená a dále tradovaná chudáky, heroická a tragická zároveň.
     Všechna pozorování a závěry jsou shrnuty v kapitole Selská společnost. O její zvláštní struktuře a neustálém vnitřním napětí psal autobiograficky slavný maďarský spisovatel Z. Móricz. Vzniká z rozporu mezi individuem a kolektivem, z ostrých rozdílů mezi chudými a bohatými, mnohem ostřejších než mezi pány a sedláky, a konečně z rozdílu mezi jednotlivými vesnickými povoláními.
     Popisná kapitola o zeměpisném a etnickém dělení maďarského lidu je důležitá pro orientaci v maďarském materiálu. Kapitola Evropská kultura a maďarská vesnice shrnuje autorovy názory o tom, že jako ostatní i maďarská kultura patří do evropského celku, ale přináší do ní svůj osobitý přínos. v Dějinách maďarského národopisu jsou charakterizovány tři historické etapy etnografické práce, při čemž autor velmi těsně Spojuje otázky národopisné s otázkami literatury a politickým životem.
     Způsob pojetí Ortutayovy práce a upozornění na hlubokou pronikavost pohledu maďarských spisovatelů, píšících o venkově, jsou přínosem vskutku dobrým a pokrokovým, reprezentujícím veškerou maďarskou národopisnou vědu vůbec. Kniha by mohla být v mnohém vzorem a impulsem pro naši práci.

M. Ludvíková

Alica Elscheková - Oskár Elschek: Úvod do štúdia slovenskej ľudovej hudby I.-III.
Rotaprintem vydal Osvetový ústav [v] Bratislave 1962. Stran 61 + 134 + 62, formát A4, náklad 200 výtisků, neprodejné.
[obsah]

     Kresánkova práce Slovenská ľudová pieseň zo stanoviska hudobného (Bratislava 1951) započala vskutku novou éru ve vývoji slovenské hudební folkloristiky. Tuto základní skutečnost si uvědomujeme tím přesvědčivěji, přehlížíme-li dosavadní pracovní žeň Alice a Oskára Elschekových, Ladislava Lenga a celé řady dalších etnomuzikologů z pracovišť Slovenskej akadémie vied avšak zároveň i tím naléhavěji a - chcete-li - nabádavěji, máme-li na zřeteli pracovní výsledky hudebních folkloristů z českých zemí, kde dosud citelně postrádáme obdobnou syntetickou práci. Dnes již téměř můžeme mluvit o slovenské etnomuzikologické škole, která - díky fundovanému a širokému přístupu k specifické problematice slovenské lidové hudby - dosáhla výsledků, jež daleko přesahují místní význam.
     V tomto kontextu vynikne nepochybně plněji a plastičtěji základní význam práce Alice a Oskára Elschekových Úvod do štúdia slovenskej ľudovej hudby, kterou vydal ve formě třísvazkových skript Osvetový ústav v Bratislavě. Po přípravné studii obou autorů O slovenskej ľudovej piesni a ľudovej hudbe (Martin 1956) je to všestranně užitečná příručka, která odpovídá na základní otázky hudebněstylového vývoje slovenské lidové písně a lidové hudby a umožňuje po zvládnutí analytické metody pracovat samostatně na zhodnocování slovenského hudebního folklóru, řečeno volně slovy autorů z předmluvy. Řadu otázek probíraných v příručce autoři dále prohloubili a rozšířili [nezapomeňte, že text publikace vznikal v letech 1956-58) : uveďme jmenovitě O. Elscheka Pojem a základné znaky hudobného folklóru (Hudobnovedné štúdie III/1959), A. Elschekové Základní etnomuzikologická analýza (tamtéž VI/1963), od téže autorky Náčrt a zásady systému analýzy a triedenia slovenských ľudových piesní (Slovenský národopis XI/1963 J. Vzájemnou souvislost prací lépe postihneme, uvedeme-li podrobnější rozvrh jednotlivých svazků příručky. Tak I. díl se dělí na dvě základní části: Pojem a základné problémy hudobného folklóru (str. 3-17) a Vývin slovenskej hudobnej folkloristiky (str. 18-61). Jádro příručky tvoří II. díl, kde nacházíme tři oddíly, nadepsané Účel a metodika hudobných analýz folklórnych prejavov (str. 3-15), Štýlové vrstvy slovenskej ľudovej hudby (str. 15-88) a Etnické a hudobno-nárečové rozvrstvenie slovenskej ľu[/]dovej hudby (str. 88-129). Konečně III. díl příručky věnují autoři lidové hudbě instrumentální a všímají si v něm zvlášť sólové hry spolu s instrumentářem (str. 7-25),, kolektivní souhry nástrojů, především hudeb smyčcových (str. 25-35) a závěrem charakterizují hudebně-stylové znaky lidové nástrojové hudby (str. 35-60). z rozvrhu práce vysvítají proporce jednotlivých oddílů i bližší náplň příručky. Můžeme říci, že publikace plní z hlediska obsahu i celkové koncepce své informativní poslání velmi šťastně. Úsilí mladých slovenských etnomuzikologů o nejširší přístup k teoretické problematice působí vůbec velmi sympaticky a vydobylo si již i patřičný mezinárodní ohlas (např. v poslední době zejména na výročních konferencích IFMC 1962 a 1964).
     Bylo by vhodné, aby se všichni, kdo slovenskou metodou komplexní analýzy pracují, v nejbližší budoucnost; ještě jednou nad metodou důkladně zamysleli, a to především z několika hledisek.
     a) Je třeba si uvědomit konkrétní cíl, k němuž má vést analýza hudebního folklóru: její pomocí by se především měly jednotlivé folklórní útvary sdružovat do skupin podle své vnitřní příbuznosti. Klasifikace do historických stylových vrstev bude až druhým, dalším stupněm, k němuž se dospěje zhodnocením výsledných kategorií z první etapy analytické práce. Při klasifikaci materiálu nelze směšovat kategorie morfologické (typologické) a historické. Jsme daleko toho, abychom připisovali takové záměry autorům uvedené metody; je si však třeba tuto skutečnost uvědomit, neboť v mnoha případech (např. při rozboru samotných tonálních struktur) se materiál zdánlivě přímo do historických kategorií rozpadá.
     b) s tím souvisí další nebezpečí, že totiž po zvládnutí systému a po jeho ověření na určitém množství materiálu budou výsledky předchozích analytických prací a priori ovlivňovat další analýzy, např. že povedou k podcenění jistých diferenčních znaků, jen aby přijatý a částečně ověřený systém zůstal zachován.
     c) Konečně je si třeba uvědomit jedno základní omezení uvedené metody komplexní analýzy: nemůže totiž být metodou universální, platnou a závaznou pro všechny kultury a styly. Empiricky nás o tom přesvědčuje množství a různorodost dosavadních klasifikačních systémů a teoreticky úvaha o vlastních kořenech etnomuzikologických klasifikačních metod, které "vyplývají ze dvou zdrojů: 1) ze zásad logiky, přesněji: z pravidel logického členění - to jsou tedy zásady apriorní a příslušné úvahy mají povahu deduktivní, jakož i 2) z vlastností (konkrétního) etnomuzikologického materiálu, tj. ze zásad aposteriorních s aplikací soudů induktivních..." (J. Stę

szewski, Prolegomena klasyfikacyj w etnomuzykologii referát na XVII. výroční konferenci IFMC v Budapešti 1964). Je samozřejmé, že nelze kategorie odvozené z konkrétního materiálu - v našem případě ze slovenského hudebního folklóru - účeIně aplikovat mechanicky na materiál zásadně jiné povahy, odlišný z hlediska historického vývoje a stylové charakteristiky. Prakticky se předběžně ověřila tato zkušenost i u nás. Při zkušebním rozboru tonálních struktur v české písni se např. ukázalo, že základní skupiny, odpovídající na Slovensku stylovým vrstvám, ve vzájemných kvantitativních poměrech značně vyrovnané (recitační až kvarttonální - kvinttonální - harmonické), nabyly v českém materiálu proporcí zcela nesouměřitelných (naprostá převaha harmonických nápěvů).
To jsou však už poněkud odlehlejší úvahy nad příručkou, určené spíše těm, kdož by chtěli pasivně přebírat a nekriticky aplikovat metodu. která se ukázala pro slovenský hudební folklćr tak užitečnou. Úvod do študia slovenskej ľudovej hudby Elschekových má pro její objasnění význam základní, právě proto, že umožňuje pochopit metodu v nejširších souvislostech a s maximálním dosahem.

J. Gelnar

Rozmarné písničky Jana Jeníka z Bratřic
SN KLHU Praha 1959, (Vydal J. Markl.)
78 stran, 169 písní opatřených poznámkovým aparátem, 4 fotografie.
[obsah]

Nebylo by opodstatněné psát v časopise, který nese název "aktuality" o knížce, jež vyšla v roce 1959. Ale v případě této publikace je to plně zdůvodnitelné. Sbírka Jana Jeníka Nepomuka z Bratřic (1756 - 1845) jím kdysi nazvaná "Písně krátké v větším počtu starodávné lidu obecného českého, kteréž při muzice neb hudbě dávaly se hráti, při čemž od tanečníkům vesele se zpívalo a notně tančilo neb rejdovalo" byla totiž z nepochopitelných důvodů pozastavena. Ačkoli Jar: Markl v obsáhlé předmluvě přesvědčivě naznačil proč je tato sbírka v dnešní době vydávána, mezi čtenáře se dostala až prostřednictvím Národopisné společnosti československé teprve uprostřed roku 1964. O nic tu celkem nejde, než že se v některých písních používá poněkud ,jadrnějších" výrazů. Co pochopil dobře už Jeník z Bratřic na konci 18. století, že "i když jsou mnohé ty písně pohoršlivý, však ale se jim podivné směšné nápady docela odepříti nemohou", u nás v druhé polovině 20. století muselo uplynout pět let než bylo vůbec možno dát náklad do prodeje alespoň pro [/] odborníky. Pro ně má sbírka vědeckou hodnotu. Nejen,. že hodnota sbírky nebyla pochopena, ale pozastavení této publikace byl postup dokonce i málo upřímný. Vždyť každý z nás si podobné písně v určité situaci také zazpíval.

D. Holý

Jaroslav Markl: Dudy a dudáci.
O jihočeských písních a lidové hudbě.
Vydalo Krajské nakladatelství České Budějovicw 1962. Stran 98, 80 (čtverc. ), náklad 800 výtisků" cena váz. výtisku Kčs 13,80, s mikrodeskou Kčs 21,80.
[obsah]

Práce Jaroslava Markla věnovaná jihočeské dudácké hudbě představuje dobrý příklad regionální edice. Proti. České dudácké hudbě (Orbis-Praha 1962), v níž vydal cenné partitury L. Kuby z r. 1893 a kde koncipoval šířeji vstupní úvahy, je přítomná edice sevřenější a organičtěji se váže k publikovanému materiálu. Materiálovou. část představuje kritická edice dudácké hry blatského dudáka Františka Kopšíka (1822-1915), jak ji zaznamenal na fonograf r. 1909 Otakar Zich. Snímky vycházejí v transkripcích Zdeňka Bláhy; navíc přináší přiložená mikrodeska (45 ot./min.) mj. i jednu z unikátních Zichových nahrávek.
Vstupní studie Marklova přináší některé cenné závěry z autorova studia jihočeské lidové písně a hudby. Tak se např. dovídáme o vývoji tonálních zákonitostí jihočeského hudebního dialektu, jmenovitě o specifické přeměně mollových útvarů v durové v posledním století. z rozboru materiálu vyvozuje Markl závěr, že se mollové nápěvy pravděpodobně vázaly na jiný typ ladění dud, jinými slovy "že diatonická durová stupnice, podle níž jsou dnes vrtány přední píšťaly českých dud nejméně od konce 18 .století až dodnes, je pouze posledním článkem vývoje, jehož starší stupně se u nás nedochovaly" (str. 22). Kromě tonálních zákonitostí vytyčuje: autor osobité znaky všech písňových žánrů, spočívající "v uvolněnosti rytmické struktury, v nepravidelnostech stavby, ve zdobení melodie, ve (zmíněném) sklonu k měkčení nápěvu i v rámci durového tónorodu a v oblibě ustálených obratů" (str. 16). Všimneme-li si pozorněji těchto znaků, neunikne nám, že stojí v jistém smyslu blízko charakteristikám nápěvů východního ("vokálního") písňového typu u nás; dokládají tak domněnku, že oba základní typy nápěvů na našem území jsou výslednicemi působení rozdílných podmínek historicko-společenského vývoje a že tedy rozdíl mezi nimi není zásadní,

nýbrž že jde pouze o různá vývojová stadia téhož základního fondu, modifikovaného ovšem v průběhu vývoje navíc působením odlišných vlivů. (Bylo by už na čase revidovat rozšířenou koncepci R. Smetany z OSNND a z doslovu k 3. vyd. Sušilovy sbírky.) - v II. kapitole Marklovy studie (Dudácká hudba v jižních Čechách) se dovídáme mnoho cenných údajů o jihočeských dudácích a o praktické hře sólistů i celých muzik. Zvláštní význam pak má III. oddíl práce věnovaný biografii i charakteristice hry Frant. Kopšíka. Spolu s otištěnými materiály přepisy Kopšíkovy hry a Holasovými zápisy písní Kopšíkem zpívaných (z r. 1903) - představuje meritum publikace, k němuž se bude celá řada badatelů vracet jak z hlediska materiálového tak i metodického.
Ještě u jedné stránky publikace se musíme zastavit. Knížka je příkladem závažného edičního činu krajského .nakladatelství, který může a měl by být vzorem pro ostatní naše vydavatelské instituce. Reorganizací ediční praxe byly folkloristické publikace tohoto druhu odkázány na péči krajských nakladatelství; víme však, jak nesnadno .se tam podobné tituly prosazují. Dokud bude vydávání vázáno na krátkozrakou politiku distribučních kruhů, které nemohou pochopit. že vydávání folklórních pramenů a závažných studií nelze měřit okamžitým odbytem, nýbrž že jde o edice na desetiletí, do té doby budeme odkázáni na náhodný výběr, navíc ještě minimálního rozsahu: Jaké škody vznikají nejen našemu odbornému bádání nýbrž i z hlediska ohlasu práce našich badatelů v mezinárodním měřítku, lze těžko vyčíslit. Kdo si vezme za takovou kulturní politiku zodpovědnost?

J Gelnar

Josef Stanislav: LUDVÍK KUBA - zakladatel slovanské hudební folkloristiky.
Knižnice hudebních rozhledů, Praha 1963, 530 stran.
[obsah]

     Práce Josefa Stanislava: "Ludvík Kuba - zakladatel slovanské hudební folkloristiky" byla vydána při příležitosti 100. výročí narození národního umělce Ludvíka Kuby. Autor v ní podává souhrnný obraz života a díla L. Kuby na pozadí dějinných událostí a hodnotí význam Kubova díla pro dnešek.
     Kniha je rozdělena na tři části. v první části sledujeme, jak Kubovo hudební i malířské nadání organicky vyrůstá z rodinného prostředí. Autor si ovšem všímá hlavně rozvoje jeho talentu; let jeho studií na učitelském ústavu v Kutné Hoře a prvních upravovatelských pokusů, které vyústily ve vydávání prvních sešitů "Slovanstva ve svých [/] zpěvech". Ve zkratce je pak podán celý další Kubův životopis. První část knihy uzavírá autor úvahami o Kubově osobnosti, o jeho vitalitě, o touze po vědění; poukazuje na vliv pozitivismu na Kubovu metodu poznání, zabývá se Kubovým vztahem ke společnosti, jeho názory na otázky etické a estetické.
     Ve druhé, nejobsáhlejší části knihy (L. Kuba a písně slovanského lidu) seznamujeme se s Kubovými cestami za lidovou písní, s jeho metodou srovnávání písní a s jeho názory na migrování písňového materiálu. Stanislav se zde zabývá šířeji významem stupnice pro historii a genezi slovanské lidové písně a dokonce i dnešním stavem třídění nápěvů v Jugoslávii vzhledem k práci L. Kuby. Tak se dovídáme o Kubových názorech na lidovou píseň, na vznik a stáří lidové písně, o Kubově odporu jak k nové lidové tvořivosti, tak i k nástrojům potlačujícím staré tóniny, které obsahují lidové písně. Pozornost vzbudí nepochybně oddíl o Kubových úpravách lidových písní, a to jak předloženým materiálem, tak i názory autora knihy. Najdeme zde přehled českého upravovatelství v 19. století a zhodnocení Kubových prací po stránce harmonizační, upravovatelské a stylové: S. Srovnává s Martinovským, Weisem a Malátem. Potom následuje stať o problémech úprav písní slovenských, moravských, ruských a hlavně písní balkánských Slovanů. Tuto druhou část knihy uzavírá hodnocením Kubovy "České muziky na Domažlicku" a srovnáním jeho úprav s novějšími úpravami O. Zicha a J. Jindřicha.
     Třetí část knihy - závěr - obsahuje úvahy o otázkách vzniku a vývoje lidové a národní písně v 19. staletí. Kapitola o Rusku uvedená v obsahu ovšem chybí. Kniha je doplněna mnoha notovými ukázkami v textu a bohatou dokumentací; kromě jiného též zachovanými Kubovými cestovními zápisky, seznamem míst v Rusku a Bosně, kde Kuba sbíral, seznamem slovanských lidových písní, obsažených v Kubových dílech seřazených podle textového incipitu. 49 obrazových příloh, z nichž nejzajímavější jsou Kubovy kresby a malby z jeho cest, doplňuje tuto zajímavou práci.

K. Dvořák

Ladislav Rutte: Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku.
Vydalo Krajské středisko lidového umění ve Strážnici 1964. Stran 50, fotografie, kresby.
[obsah]

Krajské středisko lidového umění ve Strážnici vydalo těsně po skončení 19. ročníku folkloristického festivalu publikaci L. Rutteho Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku.

Úvodní kapitoly jsou věnovány významu dudáka v našem národním životě a některým zajímavostem z historie nástroje. Autor zde využívá zvláště psací Č. Zíbrta, jehož památce Rutte svou práci také dedikuje. Pokusil se zde shrnout i poznatky o vývoji dud; přináší tu mezi známým obrazovým materiálem též materiál zcela nový, který je poprvé publikován až v této práci.
V dalších kapitolách pojednává o způsobu hry na dudy, o jejich ladění, o regionálních typech dud a o gajdoších. Gajdy a gajdoši na Valašsku otevírají tuto část. Pak následuje pojednání o gajdách a gajdoších na Slovácku.
Jak je patrno už z autorova úvodu, snažil se Rutte ve své knížce o celkově snadno srozumitelnou formu výkladu. Rutte ji věnoval hlavně členům souborů LUT.

J. Rousová

Joža Ország Vranecký: A měl sem já píščalenku . . .
O lidových hudebních nástrojích, dětských hříčkách a hrách na moravském Valašsku.
Krajské nakladatelství v Ostravě 1963, 137 stran.
[obsah]

     Autor publikace není svým převážným zaměřením teoretikem svého oboru. v oblasti, z níž čerpá svůj materiál, vyrostl od dětství, podrobně se s ní seznámil a získal zde četné informátory. Mimo tento kontakt jsou kvality publikace určovány ještě dalšími skutečnostmi: autor je jedním z našich současně nejznámějších výrobců lidových hudebních nástrojů, sběratelem etnografického a folkloristického materiálu a mimo to rovněž zkušeným pedagogickým ,pracovníkem. Tato heslovitá charakteristika J. O. Vraneckého (zdaleka jistě neúplná a tudíž také ne zcela po zásluze oceňující) podává částečné vysvětlení k řadě nesporných kladů i k některým nedostatkům jeho práce.
     Jejím hodnocením se zabývá obsáhlá recenze Ladislava Lenga (Slovenský národopis XII, 1964, 555-557.) Tato recenze měř í publikaci přísnými měřítky, před nimiž nemůže autor publikace z pochopitelných důvodů ve všech bodech obstát, podobně jako nemůže být v ji tých podrobnostech neomylný vědecky fundovaný teoretik-organolog, bude-li jeho práci hodnotit zkušený instrumenta lista nebo výrobce nástrojů s převahou praktických poznatků a zkušeností. s výhradami L. Lenga je ovšem nutno až na výjimky souhlasit. (Vranecký, str. 40 - Leng, str. 556: Ve fonotéce ÚEF ČSAV Brno a Čs. rozhlasu Brno je několik snímků dvojité píšťaly J. O. Vraneckého. Námitka, že reprodukce uvedené dvojhlasé melodie není možná, je chybná.)[/]
     Těžištěm publikace jsou kapitoly o lidových hudebních. nástrojích, které se v popisované oblasti tradičně vyráběly. Autor zde uvádí celou řadu cenných údajů týkajících se technologie nástrojové výroby. Těmto pasážím by mnohde prospělo přesnější ohraničení tradičních výrobních praktik. Totéž lze říci i o popisech tónových rozsahů, prstokladů a způsobu hry. Ne vždy autor rozlišuje mezi rozsahem technických možností nástroje v jeho tradičním užití a technickými možnostmi nástroje vůbec,. případně možnostmi jeho využití současného. Zápis písně,. která se na dotyčný nástroj hrála, je málo. Měl by být doplněn její podobou v reprodukci instrumentální.
     Autor mnohde používá citací informátora (str. 15. užití gęslí podhalanských) nebo uvádí vlastní domněnky (str. 26 - vliv koncovky na tóninu písní) tam, kde jde o fakt běžně známý a dostatečně prokázaný.
     Publikaci předchází citlivě předvídavý úvod Jaromíra Gelnara, který přesné vymezení její funkce domýšlí dále než autor. Snaží se práci zdůvodnit v řadě bodů, v nichž. lze předem předpokládat námitky. Drobné exkurzy do historie některých nástrojů nebo do jejich typových příbuzností nemohou ovšem pro svou kusost a namátkovost posloužit jako "uvedení do širší problematiky u té části. zájemců, kteří ... neměli možnost poučit se v rozsáhlejších pojednáních historických..." (J. Gelnar: Úvod, str. 8). Příkladem podobného nefunkčního exkurzu je úvodní odstavec kapitoly o dudách (str. 55), který cituje Č. Zíbrta (Dudy staročeské a novější, ČL 1924, str. 259). Tento citát podává pouze heslovitou informaci o počátcích vývoje nástroje a postrádá tudíž logické spojitosti s dalším autorovým textem. (Podobně str. 12 15, 17).
     Naproti tomu se autor jinde zbytečně omezuje na jediný exemplář nástroje, který je mu blízce dostupný. (Příkl.: smyčec v kapitole ochlebky, str. 15.) Přes uvedené výtky je nutno zdůraznit, že Vraneckého pojednání o lidových hudebních nástrojích je cenným přínosem k poznání materiálu, a to především díky autorovým bohatým zkušenostem z vlastní nástrojařské praxe. V těchto pasážích má práce J. O. Vraneckého své nesporné přednosti. "
     Další kapitoly knihy pojednávají o dětských zvukových nástrojích a hračkách (ne hříčkách, jak je uvedeno v podtitulu knihy), o dětských hrách a hrách tanečních.
     V těchto kapitolách se autor na rozdíl od předcházejících omezuje na pouhý instruktivní popis bez údajů o rozšíření dotyčného jevu, jeho vzniku či původu. Bez ohraničení řadí jevy zjevně novější vedle tradičních. (Historické zařazení se naznačuje pouhým gramatickým

tvarem.) Jako jistý souhrn materiálu poslouží tyto kapitoly jistě k doplnění dosud publikovaných sbírek a jako instruktivní materiál budou velmi cennou pomůckou pro polytechnickou a tělesnou výchovu, popřípadě pro obohacení repertoáru dětských souborů.
Publikace je vybavena prostými, názorně velmi výstižnými kresbami, jejichž autory jsou J. Kobzáň, K. Langer a I. Hartinger. Obrazová příloha obsahuje 30 fotografií nástrojů, hraček a dětských her.

F. Dobrovolný.

Ota Fric: Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě.
Krajské nakladatelství, Brno 1963, stran 236, cena 30,- Kčs.
[obsah]

     Publikace přináší pohled na regionální dějiny hudby na území jihovýchodní Moravy. Všímá si starší hudby zámecké, chrámové, literátských bratrstev, českobratrské písně, hudby kantorské, městské. Značná pozornost je věnována rovněž lidovým hudebním tradcím, lidovým kapelám, sběratelům a otázkám dnešního vývoje folklóru i lidové umělecké tvořivosti. Jde tedy o úsek širokých otázek z čeho zřejmě vyplynula skutečnost, že autor se především snažil o shrnutí faktografického materiálu.
     Práce je rozdělena do pěti kapitol podle časového posloupnosti vývoje sledovaných jevů. v úvodních poznámkách k historii jihovýchodní Moravy a k pramenům jejich hudebních fondů se autor snaží zhodnotit dosavadní práce věnované sledovaným problémům. Přichází k zjištění, že starší hudebně-vlastivědná literatura této oblasti se omezovala na Kroměřížsko, Holešovsko, Bystřicko a Meziříčsko. Početnější je literatura folkloristického charakteru, autor však nepřináší její podstatné hodnocení. v první kapitole věnuje pozornost hudebnímu vývoji v 16. století. Všímá si hlavně literátských bratrstev, která vytvářela zajímavé spojení s lidovou vokální tradicí. v druhé kapitole nazvané "Od Bílé hory až po rozklad feudalismu" je zachyceno období 17., 18. a první poloviny 19. století. Popisován je hlavně vývoj hudby šlechtické, chrámové a kantorské. z folklórní oblasti jsou uváděny lidové vánoční pastorely z Valašska, k nimž jsou však naprosto nedostatečné odkazy na literaturu; to je ovšem nedostatek celého díla. Třetí kapitola je věnována období od roku 1848 do konce 19. století. Je zaměřena především na hudební život Kroměříže od poloviny 19. století a na historii pěveckých spolků na jihovýchodní Moravě. Zvláštní zájem je věnován prvním sběratelům lidových písní na Moravě - Františku Sušilovi, [/] Danielu Svobodovi. Františku Bartošovi, Martinu Zemanovi, Leoši Janáčkovi a dalším. Autor se zde pokouší o vlastní hodnocení, např. u sběratelských metod F. Sušila a F. Bartoše; jde však o hodnocení dosti povrchní a již známé.
     Čtvrtá kapitola shrnuje léta 1900 - 1944. v první řadě přináší údaje o nejvýznamnějších hudebních osobnostech na Moravě z tohoto období; byli to Emil Axman Alois Hába, Jaroslav Kvapil, Břetislav Bakala a Jaroslav Křička. Dále je kapitola věnována popisu regionálních tradic na Kroměřížsku, Holešovsku a Zlínsku. Závěr kapitoly patří hudební folkloristice ve 20. století, zvláště pak další generaci sběratelů, jako byla Františka Kyselková, Hynek Bím, Martin Prášek, Josef Černík, Matouš Václavek, Jakub Vrbas Vladimír Úlehla Karel Klusák, Rudolf Kynčl a Jan Poláček.
     Pátá závěrečná kapitola je věnována vývoji hudebního života v letech 1945 - 1960. Navazuje se opět na tradici hudebního života v Kroměříži, dále je pozornost zaměřena na smíšený sbor Moravan, na vznik amatérských symfonických orchestrů. Autor se zmiňuje i o slavnostech lidových písní a tanců ve Strážnici a o skladatelích nových lidových písní jako byl F. Mikulecký, A. Gorlová aj. Nepřináší však nějaký nový pohled na tuto problematiku; většinu údajů přebírá z brožury "Strážnické slavnosti" od Stanislava Havlíčka, která vyšla v Gottwaldově r. 1955. Vzpomínány jsou četné soubory bývalého gottwaldovského kraje, především Hradišťan, Olšava z Uh. Brodu, Bzenčan, Kopaničář ze Starého Hrozenkova, Jasénka a Vsacan ze Vsetína aj. Čtenář je seznamován i s některými tradičními muzikanty a zpěváky. k závěru se autor snaží vystihnout perspektivu dalšího vývoje folklóru a lidové umělecké tvořivosti. Vidí ji především v tom, že renesance folklóru se bude chápat jako převzetí dědictví lidového umění soudobými formami lidové .tvořivosti, což je ovšem názor značně diskusní.
Práce O. Frice se týká materiálu velmi zajímavého. Byla poctěna čestným uznáním v umělecké soutěži k 15. výročí osvobození. Přitom je však v několika směrech problematická. Její dělení do uvedených kapitol je dosti formální. Sleduje-li čtenář některý z uváděných problémů, např. hudební tradice na Kroměřížsku, nebo sběratele lidových písní, nachází je v různých kapitolách, což nijak nepřispívá k pochopení vývoje těchto otázek. Při sledování faktografického materiálu se nabízí otázka, zda by lépe neposloužil slovník, v němž by byla hesla rozvedena. Publikaci ochuzuje také skutečnost, že autor ve velmi omezené míře uvádí prameny a že je zde řada nepřes

ností. Vhodnou pomůckou pro snadnější orientaci celým dílem je však místní a jmenný rejstřík v závěru publikace.

J. Tomeš

Ivan Poledňák: Kapitolky o džeze,
Bratislava 1964 216 stran.
[obsah]

     Po českém vydání Kapitolek o džezu (Praha 1961) vychází tato Poledňákova knížka v upraveném slovenském znění. I když tedy nejde v podstatě o novinku, přece jen jí věnujeme a:espoň letmou pozornost. To proto že považujeme tuto publikaci za velmi zdařilé uvedení do světa džezu a že ji můžeme vřele doporučit všem těm, kteří toho o džezu nevědí mnoho. Ať už jsou tu příslušníci starší generace, kteří džez (neznajíce jeho skutečnou povahu, kořeny i podstatu) zavrhovali a kteří nedovedli milovat zároveň dejme tomu džez a náš folklór, anebo ať už jsou to příslušníci mladé generace, kteř í si (slovy autora knížky) udělali z pojmu džez něco čím možno rozeznávat inteligenci. Džezem ovšem namnoze rozuměli efektní bubnová sóla, rockrí roll, velké taneční orchestry a populární americké zpěvačky. Můžeme tu souhlasně s autorem říci, že jejich zájem o "džez" prokázal pravému džezu nedobré služby.
     Poledňákově publikaci musíme však věnovat pozornost ještě z poněkud jiného důvodu. Folklór a džez mají totiž mnohé styčné momenty. Nespatřuji je pouze v tom, že prvotní džez byl vlastně folklórem od a do zet, ale vidím je i v pozdějším vývoji džezu. Jedním ze styčných momentů je anonymita . Neznáme džezové skladatele. Historický džez se touto otázkou vůbec nezabýval. Nebo je to improvizace . v nejrůznějších terénech je v lidové hudbě improvizace jedním ze základních tvůrčích principů. A nejde jen o improvizaci jednotlivce ale i celé skupiny, čili o improvizaci kolektivní, jak ji známe z džezu. (Improvizace v džezu má ovšem své vyhraněné znaky. Improvizuje se většinou na krátké téma mající jednotný harmonický základ. Kdežto v oblasti folklóru se improvizuje na nepřeberné množství hudebně nejrůznějších krátkých útvarů). Podobně jako v džezu, tak i v oblasti folklóru, a to zvláště v některých terénech přistupuje pak jako důležitý znak zvláštní ráz rytmiky . Ta na sebe strhuje pozornost a stává se stejně jako v džezu sugestivní složkou. Styčné prvky jsou také v tvoření tónu . Rovněž ve folklorních projevech neafroamerických se přišlo k některým objevům v tvoření tónu. Ovšem tyto "objevy" častěji zapadaly a zůstávaly ke škodě zasuty. Například nově vzniklé soubory navazující na lidovou hudbu jich využily zcela [/] nedostatečně. Rovněž v oblasti folklóru nejde o nějaký všeobecně přijatý ideál tónové krásy a čistoty, ale především o sílu výrazu.
     A teď několik diskusních poznámek. Netýkají se ovšem. jen Poledňákovy práce, protože většina diskutovaných názorů, je přebírána z jedné publikace o džezu do druhé v mezinárodním měřítku.
     Myslím, že poněkud se přeceňuje otázka šíření amerického resp. afroamerického folklóru. Mluví se často o tom, že je to jediný folklór, který, i když ne zcela čistý, přeskočil především ve formě džezu ze své úzké zeměpisné a národnostní základny téměř do celého světa. Je to tvrzení jednostranné. Nelze zapomínat, že jde o hudbu, která se šířila až v nedávné době; počátky tohoto šíření nejsou starší než půl století. Proto pronikání afroamerického folklóru do Evropy a jinde můžeme sledovat poměrně velmi dobře. Zatím do minulosti šíření např. euroasijského folklóru vidíme mnohem méně. Stěžuje-li si I. Poledňák na neprobádanost otázek vznikání a šíření džezu, o němž existuje dnes poměrně bohatá a všestranně zaměřená světová literatura, co má říci folklorista. o probádanosti folklóru. Na vzdálené i méně vzdálené migrace, s nimiž se ovšem setkáváme na každém kroku" můžeme pouze usuzovat, a to většinou jen podle srovnávacího studia. Možnost pozorování jak takové šíření probíhalo nám v naprosté většině chybí. A že šíření neprobíhalo v minulosti tak rychle, je přirozené. Autoři publikací o džezu shodně zdůrazňují, že máme-li na mysli vývoj za poslední polovinu století, nelze zapomínat jak na zrychlení dopravy, tak zvláště na moderní sdělovací techniku.
     Také k argumentaci proč se afroamerický folklór tak rychle šířil možno mít připomínku. Domnívám se, že ani zdaleka nejde o jediný folklór, který nestraší cizí vlivy, i když afroamerický folklór má v tomto ohledu zcela zvláštní postavení. Nejen, že lidová kultura jako celek má do značné míry mezinárodní charakter a že etnografové a folkloristé dobře vědí o významu kulturního křížení, o tom, že v takových oblastech vznikají odlišné a často pozoruhodné kulturní hodnoty. Teze o čistotě a nečistotě folklóru a o strašení cizími vlivy je však vůbec problematická. Nové vlivy vadí totiž daleko více teoretikům folklóru, než jeho nositelům. Přitom folkloristy nelze odsuzovat, když se ve svých pracích, namnoze ovšem bezmocně, stavějí proti prvkům vedoucím k dekandenci. Tak tomu často bývá. I v našem prostředí docházelo a dochází v oblasti folklóru ke střetávání starých prvků s novými.

     Podobně se mi zdá poněkud přehnané í tvrzení, že oproti jiným folklórům se v africké a afroamerické hudbě o mnoho silněji projevoval vlastní tvořivý prvek. Nabývám dojmu, jako by jen zde vznikaly vždy nové a nové projevy, které se stále znovu obměňují. Za prvé si myslím že taková tvrzení je nutno brát s rezervou a za druhé. lze tvrdit, že vznik nových projevů, dalších variant, na nichž se podílejí jednotliví příslušníci kolektivu, je nejdůležitějším principem folklórní tvorby vůbec.
Málo přesvědčivá je i další argumentace týkající se improvizace v džezu: "Není to jen nějaké cifrování převzaté melodie, ale gruntovní přetváření daného základu. v němž se projevuje individualita hudebníka, jeho temperament, citový stav, nálada." Vždyť totéž můžeme říci o vynikajících interpretech např. našeho folklóru. A vlastně totéž o nich už na přelomu století napsal Leoš Janáček: "Jakmile zpěv ustane, třeba hudcům obzvláště návodem prvého hudce, odkrytě dále skládati. To jest zajímavý okamžik. Opíraje se o nejnápadnější nápěvky, skládá novým způsobem. Tu nápěv stěsnává, shrnuje; vynechává nejasné a vkládá svoje."
     Jako vulgarizace anebo přinejmenším jako básnický symbol připadá mi názor tradovaný mnoha autory knih o džezu, že historie afroamerického folklóru začíná se roku 1619, prvním příchodem černochů na americkou půdu. Muselo trvat generace než k tomuto míšení mohlo dojít.
     Za velmi správný považuji Poledňákův postoj k otázce uměleckosti džezu: Poledňák se staví proti zplošťujícím hlediskům těch, kteří všechno co je špatné, nedokonalé, jednoduše z džezu vylučují. Správně Poledňák říká, že dělící čára mezi dobrou a špatnou hudbou zasahuje i do džezu Tu by si mohli vzít ponaučení i folkloristé, když si podobně zjednodušují otázku co je a co není folklór, vylučují-li z něho neumělecké projevy. I folklórem probíhá tato hranice mezi uměním a neuměním. Poledňák správně upozorňuje, že cesta za džezem má být cestou za dobrou hudbou vůbec. Džez sám je jen jednou z její součásti, je jen novým tónem v celém tom akordu, který zazníval až dosud. Nelze mluvit o nadřazenosti džezu, ale o nadřazenosti dobré hudby nad špatnou. A proto skutečně a hluboko rozumí džezu jen ten, kdo rozumí hudbě v celé šíři toho slova a kdo miluje všechnu dobrou hudbu.

D. Holý

Lidové písně z Moravy pro dětský (ženský) sbor bez doprovodu,
Brno 1963 (rotaprint.) 65 stran.
[obsah]

Krajské kulturně osvětové středisko v Brně vydalo "zpěvumilovné veřejnosti ukázky lidových písní všech [/] kmenů Moravy a Slezska". Už z těchto slov postavených do čela předmluvy můžeme usoudit, že předmluva zůstala poněkud za vývojem poznání. Nejen že se zde ještě mnohokrát setkáme s pojmem kmenová oblast, což by se jistě dalo prominout, ale dovíme se také např. o tom, že "na východní Moravě silně převládá píseň původu vokálního, vzniklá z tzv. nápěvků mluvy temperamentního lidu při vrozeném citovém zanícení pro zpěv, jež bylo podporováno historickými zkazkami, jako o tureckých vojnách a kultu zbojnickém Rovněž zde i působil vliv horské romantiky a církevního liturgického zpěvu" (str. 2). Na tuto pasáž autor předmluvy hned navazuje: "Některé melodické typy se staly vžitým majetkem značně širokého evropského okruhu, a to jak hudby umělé, tak i lidové. Klasickým příkladem je motiv lidových písní typu "Kočka leze dírou" u mnoha národů a v instrumentální hudbě až k Smetanově Vltavě, jak na to upozornil ve studii Motiv Vltavy dr. Jan Racek". Podotýkáme, že v citátech není nic pozměněno a přimudrováno. V našem případě nejde o chyby v tisku. Píseň "Kočka leze dírou" má snad ilustrovat vokální písňový typ? Tak to aspoň ze souvislosti vyplývá, A ještě další věty si můžeme uvést pro pobavení: "Ve východní oblasti je forma písňová početně rozmnožena o typ tématické lidové písně kterou lidový skladatel tvořil na jakési téma" (str. 3). "Taneční písně jsou složeny, až na malé výjimky, v taktu 2/4, pokud se týče 4/8" (str. 4). "Obecných tanců točivých (vířivých) zde původně není a nyní žijící tance kolové jako mladší typ Sousedské, pak Polka, Mazurka, Šotyš apod. jsou víceméně přistěhovalé" (str. 8). Jinak se mů žeme dočíst, že tónový rozsah písní východního typu je větší než tónový rozsah písní typu instrumentálního (str. 3 n.); neříká se, že je tomu tak jen v jednotlivých případech. Procentuálně je tomu právě naopak. Poučíme se také, že mezi volné a táhlé mužské písně patří halekačky a že z hlediska pohybového sem náleží i většina písní zbojnických. A také se dovíme, že se na Valašsku tančí Verbunk. Kde?
Výběr písní provedli Jiří Stehlík, Alois Piňos a Dalibor Spilka. Na zastoupených úpravách se podílelo 30 autorů. v závěru této publikace se říká, že "do uměleckého díla autorova sestavovatelé nezasahovali, že mnohde bylo obtížné zjistit původ upravených písní a tím i melodickou či textovou správnost a že to je vlastně problém současné folkloristiky vůbec".
Potom jsou ještě připojeny "malé monografie" některých hudebníků, kteří přispěli svými úpravami do tohoto sborníku; zpracoval Jiří Stehlík. Týž podává i doporuče

nou literaturu pro vedoucí a členy pěveckých souborů LUT.
Práce je jistě záslužným počinem Krajského kulturně osvětového střediska v Brně, ale pokud jde o Poláčkovu předmluvu, je třeba připomenout, že měla projít přísným recenzním řízením. Kdo ji bude nepoučen číst, tomu v poznání lidové písně jen ublíží. Výběr písní a jejich úpravy, byla by kapitola sama pro sebe.

D. Holý

Slezské lidové písně z Bílovecka a okolí v úpravách pro školy, soubory a sbory.
Uspořádali: Milan Salich a Jaromír Richter. Krajské nakladatelství v Ostravě 1963. Str. 162.
[obsah]

     Sbírka obsahuje celkem 75 lidových písní z Bílovecka a okolí v jednohlasu, dvojhlasých a vícehlasých úpravách. Materiál čerpají autoři z vlastních dosud nepublikovaných zápisů (M. Salich 28 písní, J. Richter 2 písně) a z publikovaných sbírek Heleny Salichové (22. p.), Františka Sušila (15), Františka Myslivce (6) a Jana Vyhlídala (2). Mimo autory sbírky spolupracovalo na publikaci ještě několik dalších upravovatelů. Zvláštním rysem publikace je její dvojí funkce, kterou jí autoři určují a která je redakcí Jaromíra Gelnara zdůrazněna: Práce má sloužit jako pramenn$ edice pro studium folklorního materiálu dané oblasti a mimo to také jako materiálová pomoc repertoáru školních a amatérských souborů. Ňutno si předem uvědomit, že požadavky vyplývající z těchto dvou záměrů, jsou do značné míry neslučitelné. Požadavkem hodnotného a tudíž pravdivě a odpovědně informujícího dokumentačního materiálu je především přesnost zápisu, sledující veškeré melodické, rytmické a agogické nuance, včetně odchylek ve znění jednotlívých strof atp. (Je pochopitelné, že podobné pojetí by bylo ve sbírce sloužící potřebám sborové reprodukce zbytečné nebo spíše ještě znepřehledňující). Neslučitelnost obou záměrů projevuje se zvláště v oddílu písní dvojhlasých. Přidáním druhého hlasu se totiž nápěv písně rozšiřuje o jistý, často velmi výrazný a mnohde jednoznačný názor na harmonické pojetí melodie. Lze věřit autorům, že tento názor představuje stylový typ dvojhlasu a tudíž i harmonického vybavení melodie dané oblasti. neobsahuje-li sbírka ani jeden původní zápis dvojhlasého zprvu (všechny zápisy uvádějí vždy pouze od jednoho zpěváka), je-li u všech dvojhlasých písní uveden upravovatel a má-li 2. hlas některých písní nápadně málo společného s předkladatelskou podobou tradičního dvojhlasu? (Př. č. 28, 29, 38). Hodnocení úprav jako stylizovaného materiálu pro sboro[/]vou reprodukci je vlastně konfrontací s hledisky vžité harmonizační logiky. Druhý hlas se stává harmonickým faktorem napovídajícím latentní harmonii a jako takový současně i závažným prvkem formotvorným. Je-li tomu tak do jisté míry v intuitivním myšlení tradičního projevu, platí to tím více pro stylizační dotvoření. Př. č. 16 "Vaša cerka, ta je lina...": Předposlední takt písně je zjevně dominantní. (Tempo 132) Jakékoliv předpovídání závěrečné toniky je zde nežádoucí. Poslední čtvrt tohoto taktu (hl) není součástí toniky, ale odskočivším sexto vým průtahem dominanty. Příklad správného řešení podobného místa je č. 23 "U sušeda dobra voda...", takt 3. Druhý hlas je veden mnohde mechanicky bez respektování modulačních vybočení nápěvu. Autoři neprojevují dostatečnou snahu latentní harmonický průběh náležitě podtrhnout: Tak např. č. 19 "A přijeli my zmy..." moduluje ve 4. taktu zjevně do dominanty. Řešení podobných taktů bez doložení, že autor používá postupu typického v tradičním projevu, může být při nejmenším sporné. Totéž č. 29, takt 7, aj.) Melodie č. 31 a 32 napovídají poloviční závěr na dominantě, který autor vedením druhého hlasu neprovedl zatím co se úprava písně č. 43' v 6. - 8. taktu tomuto řešení nevyhýbá. Harmonicky nevyužita zůstala např. i "moravská modulace" v písni č. 33 "A co to tam šustí...", kde autor záměr melodie pokazil předčasným napověděním v, taktu 3. Podobných rozporů a nedůsledností je ve sbírce více. Harmonické vybavení vícehlasých úprav vykazuje v tomto směru více pečlivosti. Snaží se zachovat cantus firmus v horním hlase, včetně druhého hlasu a doplněním umožnit v některých případech i obligátnost dalších hlasů. Styl zpracování vychází až na výjimky z osvědčených (i když v mnohém již odložených) praktik "kantorských" a "sbormistrovských". Autoři se při tom nevyhýbají ani některým manýrám, které se již nejednou staly námětem parodií. (Př. č. 55). k modernější sazbě sáhl M. Salich v jediném případě (č. 68 - Novák, Janáček.), čímž toto číslo ze stylu celé sbírky poněkud nelogicky trčí.
     Těchto několik výtek je pouze stručným dokladem toho,. že dvojí úkol publikace (označený v německém resumé jako pozoruhodný pokus) donutily autory k řadě kompromisů, které ani jednomu ani druhému záměru příliš neprospěly.
     Kladem sbírky je výběr písní, kterým autoři poskytují hodnotný, stručný a při tom výstižný průřez písňovým fondem oblasti. Jednotlivé písně jsou doplněny stručnými poznámkami, které obsahuji charakteristiku písně, data o její provenienci a srovnávací údaje.

F. Dobrovolný

Jan Petr - Marie Jirotková: Zpěvník pro 4. ročník základní devítileté školy,
Praha 1964. 85 stran.
[obsah]

     Z více než padesáti písní obsahuje tento zpěvník na čtyřicet písní lidových. To je počet, který zavazuje, abychom si jej alespoň zběžně povšimli. Kromě notovaných ukázek zaujme, že zpěvník obsahuje patnáct úvodů k poslechu umělých skladeb a že u jednotlivých písní jsou vysvětlivky zaměřené na poznání elementární hudební nauky.
     Podívejme se však statisticky na výběr písní. Čechy jsou zastoupeny 17 písněmi, Morava 14, Slezsko 4 a Slovensko rovněž 4 písněmi. Jedna z lidových písní je ukrajinská. Jiný pohled nám poskytne sledování poměru v zastoupení tónin. (Tu si všímáme celkového počtu ukázek, tedy i umělých písní). I když lze předpokládat, že vydavatelé zpěvníku chtěli uvést pro čtvrtý ročník písně snadné, které by si devíti - desetiletě děti snadno zapamatovali, mám za to, že necelá desítka písní v aiolské tónině je málo. Vysoce totiž převažuje ionická tónina, zatímco jiné tóniny objevující se v moravské a slovenské lidové písni jsou zastoupeny zcela nepatrně. Po této stránce je zpěvník poněkud jednostranný.
     Moravské a slovenské písně nejsou zastoupeny typicky. Pro ilustraci velmi zřetelný příklad: Na str. 60 - 61 jsou uvedeny písně Na rozloučení, mý potěšení, poštavím pod okny máj a Idú už chlapci hore dědinú a oni idú k nám. První je obecně známá česká lidová píseň. Druhá píseň je ve zpěvníku označena jako moravská. Na Moravě se tato píseň skutečně zpívá a zpívá se v rychlém tempu, jak je udáno. Na Slovácku se např. hraje jako valčík, anebo se zpívá i k točivým tancům. Není ovšem ani v lidovém kolektivu považována za typickou. Podíváme-li se na tyto dvě písně blíže, zjistíme snadno blízkou nápěvnou příbuznost. Jsou to genetické varianty. Jak napovídá struktura nápěvu, jde v tomto případě bezpochyby o migraci z Čech na Moravu. Jestliže bylo záměrem autorů zpěvníku uvést varianty, pak na to měli poukázat. I dětem se tyto jevy dají vhodně vyložit. Za moravskou píseň není možné považovat ani píseň Proč jsi k nám neprišel já som ťa čakala. Něco jiného je píseň zapsaná na Móravě a něco zcela jiného je moravská píseň. Nezařazoval bych ani otřepaný nápěv k písni Chodíme, chodíme hore po dědině. Opakuji, že celkově mohl zpěvník podat lepší obraz o rozdílnosti lidové písně v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

D. Holý[/]

Dětský folklór a folklór pro děti.
[obsah]

     Procházíme-li sbírky lidové dětské poezie, najdeme v nich nejčastěji především klasické dědictví a výběr převážně z Erbena či Němcové, a to s tradičními kresbami Alšovými a Ladovými. Výbory tohoto druhu jsou záslužné a jsou mezi dětmi neobyčejně oblíbené.
     Poněkud jinou cestou šel editor O. Sirovátka ve sbírečce Kdo nevěř í ať tam běží (SNDK Praha 1963, 62 str.). Sestavi1 totiž monotematický výběr z žertovných veršů, říkadel a dalších z oblasti "neskutečných skutečností" (erbenovské "podivnosti", škádlivky, posměšky, rozpočítávadla). Nejsou vybrány jen z klasických sbírek, ale i z novějších sběrů, a v tom je jejich přínos; v knize pro nejmenší autor samozřejmě neuvádí provenienci a bibliografii.
     Samostatnou kapitolou je obrazová výzdoba, o jejíž vhodnosti by se mohly názory rúznit. Alois Mikulka se sine snaží napodobit dětskou kresbu a vystihnout dětský svět chápání, ale barevný i kompoziční účinek není zrovna nejvyhraněnější. Čistota lidových textů jej daleko předčí.
     Výraznou součástí dětského repertoáru jsou vedle pohádek také pověsti. k tomuto žánru sáhli Eva Kilianová a Oldřich Sirovátka v knize Zvonová studna (KN Brno 1964, 97 str.), v níž publikují upravené znění pověstí z Drahanské vysočiny. Edičním systémem i jednotícím zaměřením stylovým navazují autoři volně na pověsti z Brněnska (Na Veveří devět věží, KN Brno 1962; i zde uvádějí nejdůležitější prameny a několik edičních poznámek). Kniha pověstí je zásadně odlišná od předchozí sbírky dětského folklóru, protože obsahuje texty, upravené pro dětského čtenáře, při čemž zdařilé úpravy se týkají jak jazyka, tak i kompozice pověstí. Nemělo by smyslu podrobně srovnávat prameny s otištěnoú verst, protože jde v podstatě o dva nesouměřitelné umělecké počiny lidového a profesionálního vypravěče. Jedno je však spotečné a záslužné: do rukou dětského čtenáře se dostanou četné zasuté folklórní látky, vzbudí jeho pozornost a tím i zájem o mís~ní pověsti vlastního bydliště, Pověst totiž ještě víc než pohádka pomáhá spoluvytvářet citový vztah dítěte k dějinám jeho životního prostředí a tím upevňovat i jeho znalosti. Soudobě reprodukované texty jsou právě k tomu velmi vhodné.
Nejde ovšem jen o stránku didaktickou, ale i o estetickou. A zde je třeba říci, že lidová próza byla "přemluvena" s velkým citem pro formu a vkusem, s přihlédnutím k požadavkům moderní profesionální prózy. Velmi vhod

ně jsou ponechány některé nářeční tvary a vazby, které stírají přílišnou literárnost a přitom nepřecházejí ještě do oblasti folkloristického zápisu. Soubor 27 pověstí a pověrečných povídek má název podle poslední z nich. Najdeme zde jak pověsti erbovní, tak i typicky městské či vesnické pověrečné povídky. Hadlačovy kresby a zvláště jejich barevnost znamenitě odpovídají slovesné stránce. Je třeba v tomto případě pochválit i odpovědné pracovníky krajského nakladatelství v Brně (J. Novák, V. Šafář), kteří věnovali knize veškerou pozornost a uskutečnili opravdu moderní publikaci.

B. Beneš

Dějiny estetiky a folklór
[obsah]

     Rozvoj vědních odvětví po XX. sjezdu KSSS se promítá i v teorii folklóru, a to zvláště v těch oblastech, o jějichž studiu byly vyslovovány zdrženlivé nebo přímo odmítavé posudky. Sem patří mimo jiné také stanovení umělecké hodnoty folklóru a. její ocenění z hlediska obecné estetiky: První kroky byly učiněny na všesvazové konferenci o realismu v roce 1957 (srv. Voprosy literatury 1957, č. 6) a další propracování lze na jít v článcích jednoho z předních teoretiků sovětské ruské folkloristiky V. E. Guseva (srv. např. Problémy estetiky a folklór, Russkaja literatura 1958, 4, 40-60; O umělecké metodě lidové poezie, Russkij foľklor V, 1960, 25-55). Jeho poslední větší prací je studie Problemy foľklora v istorii estetiki (IAN Moskva-Leningrad 1963, 204 str.) , kde si vývojově všímá vztahu jednotlivých filosofů a škol k otázkám estetiky lidové tvorby. v předmluvě vymezuje předmět své studie a definuje folklór jako "tu oblast duchovní kultury lidstva, která vyjadřuje světový názor lidových mas a je objektivním obrazným uměleckým zachycením skutečnosti z hlediska estetických ideálů samotného lidu". Za určující příznaky folklóru považuje nerozlučnou jednotu různých prvků umělecké obraznosti (slovesné, hudební, taneční a mimické), v nichž postupně převládl slovesný prvek; dále kolektivnost tvůrčího procesu, který je dialektickou jednotou mezi masovou ,a individuální tvorbou, dále přejímání a znovuobnovování tradice a nakonec zvláštní formu spolupráce tvůrce nebo interpreta s publikem během improvizace. Dnes je folklór jednou ze součástí lidového umění.
     Autor se snažil podle vlastních slov o základní přehled o vývoji evropské estetiky, mající vztah k řešení některých otázek lidového umění. v šesti kapitolách jsou obsaženy představy filosofů a estetiků od antiky až k současným marxistickým názorům na lidovou slovesnost. [/] I když autor sám připouští neúplnost své práce, lze vyjádřit pochybnosti o tom, že slovanská estetika ve vztahu k folklóru je zastoupena jen ruskými revolučními demokraty. Příslušná pozornost mohla být snad věnována i názorům polských, jihoslovanských a českých představitelů estetiky, zvláště ve 2. pol. minulého století.
     Gusev je jedním z prvních, kteří se encyklopedicky věnovali této speciální tematice a je celkem omluvitelné, že někde proklouzla drobná nedopatření. Tak např. Jan Hus je zde mimochodem označen za paušálního odpůrce lidové písně (s. 44) s odvoláním na Nejedlého (rus. vyd. 1960, s. 449), zatímco týž Nejedlý ve III. dílu Dějin husitského zpěvu (ČSAV Praha 1955, s. 50) hovoří jen o záporném vztahu Husově ke š p a t n ý m lidovým písním. Také využití nápěvů lidových písní k rozšíření náboženského lidového zpěvu pomohlo i k jeho dalšímu zlidovění a nelze je traktovat jako něco cizorodého (k tomu srv. Výbor z české literatury husitské doby I, ČSAV Praha 1963, s. 256). Pro českého čtenáře je také zajímavé zařazení prací Nejedlého mezi teoretiky, "kteří nepřekročili rámec buržoazně demokratické ideologie" (s. 179). Gusevova práce je zaměřena jen na progresívní estetické směry, soudobé buržoazní názory prostě neuvádí. v poslední kapitole se značně odchyluje od původní koncepce vyčerpat v jednotlivých oddílech kapitol myšlenky jednoho autora a přehledně je konfrontovat s dalšími; jedním dechem se zde uvádějí výroky Gorkého vedle Lunačarského, Lafargua a Gramsciho aj. Někde se omezuje na heslovitý výklad, občas přejímaný z druhé ruky, o čemž svědčí výčet citovaných pramenů encyklopedického charakteru. Lze i polemizovat s pojmem folklórnost (fóľklorizm) doby, epochy, skupiny spisovatelů apod, který je použit poněkud mlhavě. Všechny poznámky a názory ke knize by bylo možno doložit; je zcela přirozené, že lze takto hovořit o knize, která je pionýrským dílem. Po jistých redakčních úpravách autorových by nebylo nevhodné vydat celou studii i v českém překladu, což by značně posloužilo při současném nedostatku větších prací v oblasti teorie folkloristiky.

B. Beneš

Otázky literatury a folklóru v SSSR.
[obsah]

Vztah mezi současnou i klasickou ruskou literaturou a lidovou slovesností je neustálým předmětem diskusí a studií, při čemž se především analýzuje tvorba prozaická. Poezii se věnoval P. S. Vychodcev v knize Russkaja sovetskaja poezija i narodnoje tvorčestvo (Izd. AN Moskva 1963, 547 str.), kde zevrubně zkoumá otázky, související se vztahem básnictví a lidové slovesnosti, kterou chápe

v širokém smyslu slova jako folklór a lidovou uměleckou tvořivost. Zde vychází ze svých názorů, publikovaných již dříve (Literatura nebo folklór? - Russkij foľklor V, 265-292; Sovětská literatura a ústní lidová básnická tvorba - Russkij foľklor VII, 3-25).
     Svou knihu rozdělil Vychodcev do jednotlivých oddílů podle vývoje sovětské literatury na základě soudobé periodizace. Obsahem první a nejrozsáhlejší kapitoly je vývoj sovětské literatury v období Říjnové revoluce a občanské války. Na příkladu tvorby Majakovského a Bědného srovnává autor folklórnost jejich díla především z hlediska žánrového a typizačního; při tom zvláštní pozornost věnuje ovlivněni stylu obou spisovatelů lidovou tvorbou. Druhá kapitola je obsažným průhledem do sporů o folklór kolem 20. let, dále zachycuje vznik lidové umělecké tvořivosti a z hlediska čtenářské obce hodnotí tehdejší literární vývoj. Speciální zájem věnuje Vychodcev vlivu lidové písně na poezii 20. let a všímá si nejdůležitějších folklórních žánrů, které tehdy ovlivnily básnickou činnost. Na Jeseninově tvorbě pak prakticky předvádí, jak vztah k folklóru souvisí s tvůrčími vývojovými etapami samotného básníka. Ve 3. kapitole se zběžně probírá vývoj poezie 30. let spolu s přehledem literárně teoretických diskusí o formalismu, o politické poezii, o přehodnocení Majakovského apod. z lidové tvorby. těchto let je specielně rozebrána častuška a píseň a vysledován jejich vliv v lyrice a epice. Zvláštní oddíl je věnován úloze masové sovětské písně v poezii Isakovského, Surkova a Lebeděva-Kumače. Obsahem 4, kapitoly je folklór Velké vlastenecké války. z frontové poezie se sleduje její navazování na folklórní tradici, především vlasteneckou, a zvláště se rozebírá humor ve frontových novinách a otázky současné balady (o níž přiznává sám Vychodcev, že její žánr je dosud nejasný). Podrobnou pozornost věnuje Vychodcev vztahu Tvardovského poezie (zvl. Ťorkina) k ústní lidové tvorbě. Závěr knihy je věnován charakteristice poválečného básnictví, jehož folklórnost se projevuje jinak, a to pod vlivem změněných životních podmínek sovětského lidu a odklonu básníků ke zkoumání subjektivních otázek.
     Při stanovení folklórnosti vychází Vychodcev zásadně z předpokladu, že jde o organickou blízkost spisovatelovy tvorby estetickému vkusu a představám, obsaženým v lidové básnické tvorbě. Míra folklórnosti je podmíněna vztahem samotného básníka k lidu a jeho tvorbě. Velkým kladem Vychodcevovy práce je výchozí pozice: nejsou pro něho rozhodující oficiální dějiny literatury, ale hledisko čtenářů, rozšíření a obliba poezie jednotlivých autorů. Zde se projevuje Vychodcev jako zkušený folklo[/]rista. Nové a nekonvenční je také jeho pojetí vývoje sovětské poezie, v němž zřetelně ukázal na počátky projevů kultu osobnosti a jeho formy, rozebírá tvorbu i těch básníků, o nichž se nepsalo nebo nesmělo psát a zařazuje je do celkového vývoje. z tohoto hlediska je kniha poučná i pro historika literatury, kterému navíc poskytuje rozsáhlý bibliografický materiál.
     Práce samozřejmě není ve všech kapitolách rovnocenná. Domnívám se, že měla být přesněji vedena hranice mezi folklórem a lidovou uměleckou tvořivostí a přesněji užívána terminologie (folklór je podle autora jak lidová tvorba, tak i masová lidová tvorba, tak i lidová umělecká tvořivost). Velkým nedostatkem je nevážnost k aparátu: není uvedena ani souborná bibliografie, běžná např. u nás, ani věcný rejstřík, který by pomohl k orientaci ve více než 500 stránkové publikaci. Jmenný rejstřík na konci je čistě formální.
     Knihu lze považovat za základní dílo v této oblasti zkoumání, napsané z hlediska soudobé metodologie a lze jen litovat, že nemáme doposud podobnou vyčerpávající studii z našeho literárního prostředí.

B. Beneš

Max Lüthi, Märchen. Stuttgart 1962. Str. 100
[obsah]

Tato malá úhledná knížečka má podat všem, kdo se zabývají studiem pohádky, především vysokoškolákům, přehled o dosavadním vývoji pohádky, o dějinách pohádkosloví, o metodách a směrech tohoto studia i o současném stavu pohádkoslovné problematiky. Autor - švýcarský folklorista - rozdělil jednotlivé kapitoly podle běžného usu, s jakým se setkáváme v podobných publikacích: zabývá se v nich pojmem pohádky, typy a znaky evropské pohádky (zde čerpal především ze své obsáhlejší starší práce o evropské pohádce) i znaky pohádky mimoevropských oblastí, dějinami pohádky a pohádkosloví a nakonec připojil tři kapitoly, které se až dosud nevyskytovaly v podobných pracích - kapitolu o životě pohádky (Märchenbiologie), o psychologii pohádky a kapitolu, již bychom mohli nazvat "Pohádka jako odraz skutečnosti a poezie, pohádky".
Je zřejmé, že v tak stručné práci se nemůže autor dotknout vší problematiky, ale přece jen postrádáme na mnohých místech ucelenější přehled (např. v kapitole o pohádkových typech poměr k syžetu a motivu, u pomezních útvarů přesnější rozdělení v různých druzích legend a pověstí aj. Naproti tomu autor seznamuje čtenáře s problematikou, která je na západě aktuální, resp. mód

ní, jež může napovědět leccos zajímavého, jež však zabíhá často do absurdností (např. řešení vzniku pohádky z hlediska psychoanalýsy). Bohužel se u nás nesetkáme s touto literaturou ani v recenzních oddílech. Autor zabývaje se problematikou tak, že podává přehled různých, samozřejmě velmi často protichůdných vědeckých'hledisek, uvádí u dílčích otázek příslušnou literaturu, což je pro začínající folkloristy i pro ty, kteří se chtějí poučit o speciálním problému, zvlášť praktické. Je zde ovšem uvedena jen hlavní literatura, i ta však prozrazuje, že autor pronikl do problematiky hluboko. Bohužel i on; jako mnoho západních badatelů, zná ze slovanské oblasti jen to, co bylo přeloženo do západních jazyků. A přece literatury z oboru pohádky a pohádkosloví je zde nemalé množství, především literatury sovětské, která si začala všímat pohádky už dávno právě z těch hledisek, jež západní věda začala uplatňovat teprve později. Kdyby se byl autor s ní seznámil, mohla se stát jeho příručka dobře informující prací v oboru pohádkosloví, kdežto tak její hodnota značně utrpěla.
Přes tyto nedostatky můžeme všem, jimž je tato malá, ale cenná příručka dostupná, závidět. A nám nezbývá, než zamyslet se nad jedním nesplněným úkolem, jehož se měl již před několika lety chopit kolektiv pracovníků: diskutovalo se o podobné práci (měla podat přehled o všech útvarech ústní slovesnosti), byly již vypracovány teze, ale zůstalo jen při slovech. Kdyby se byl ujal podobné myšlenky jednotlivec, jistě bychom ji už dávno měli.

A. Satke

Karol Plicka: Zlatá brána.
Slovenské deti vo svojich tradičných hrách. Osveta, Bratislava 1964,
str. 168, 128 fotografií, ruské, německé, anglické, francouzské a španělské resumé. Cena 45,- Kčs.
[obsah]

     Dětské hry a zábavy patří k zajímavým částem folkloristiky. Ukazují nám bohatou invenci a tvůrčí fantazii dětí. Dětský folklór je však objektem rovněž etnografického studia zvláště proto, že mnoho dávných obyčejů se do současnosti dochovalo právě v hrách a zábavách dětí. Zlatá brána nechce být folkloristickým dokumentem o dětských hrách; jde o dílo, které bylo vytvořeno především z uměleckého aspektu. Přesto však většina fotografií má rovněž hodnotu dokumentární.
Knihu otvírá autorův úvod, v němž Karel Plicka mluví o svém poměru k dětské tvorbě a o vytváření fotografických snímků tohoto žánru. Připomíná, že uváděné hry [/] patří již k slovenské minulosti, byly zachyceny vlastně už po hodině dvanácté. Aby autor mohl vytvořit tuto knihu, musel některé hry dětem oživit na základě vlastních záznamů, některé hry bylo dokonce třeba rekonstruovat, Kromě dětských her jsou do knihy zařazeny některé obyčeje konané dětmi, jako např. Marena, Lesela, Nové léto, Májky aj. v menší míře jsou uváděny i ukázky ,dětských , hraček, při čemž se připomíná, že jde o zajímavý úsek dětské výtvarné tvořivosti, jemuž dosud nebyla věnována náležitá pozornost.
     Jednotlivé hry, které publikace přináší, autor neroztřiďuje podle folkloristických hledisek. Drží se především svého uměleckého záměru. Nebudeme vypočítávat hry, které Karel Plicka v knize zobrazuje: jsou zde vedle obřadního dětského folklóru hry chlapecké obratnosti a dovednosti, dívčí chorovody, hry na pastvě i hry, které byly inspirovány současným životem.
     Rovnocennou složkou výtvarné části díla jsou i lidové básnické texty. Podle slov autora nemají jen uvádět nebo vysvětlovat hry, ani uměle vytvářet nálady pro dokreslení obrazu. Mají být slovesnou protiváhou výtvarné složky, protože obě části této lidové tvorby rostly ze společných kořenů. Vytvořením jednoty umělecké emoce obrazu a slova se autorovi jeho záměr zdařil. A tak čtenáři tohoto díla Karla Plicky budou jistě se zájmem očekávat i filmové zpracování tradičních her slovenských dětí, jak autor přislíbil v předmluvě.

J. Tomeš

Cyril Zálešák: Ľudové tance na Slovenska.
Vydala Osveta, Bratislava 1964.
Stran 316 + 8 celostránkových obrazových příloh v textu formát A4 šířk., náklad 12.00 výtisků, cena váz výt. 46,- Kčs.
[obsah]

Po I. svazku Slovenských ľudových tancov, které vydali v bratislavském Vydavateľstve Slovenskej akadémie vied r. 1955 Jana Kovalčíková a František Poloczek, přichází po téměř deseti letech známý pracovník v oboru lidové umělecké tvořivosti, sběratel tanců a metodik Cyril Zálešák s prací, v níž si klade za úkol vytvořit sbírku, "ktorá by poskytla súborom čo najúplnejší tanečný materiál z celého Slovenska". Postupem práce se však ukázalo potřebným vybavit knihu i historickými a teoretickými údaji o tancích: "osvetliť ich vývoj, pôvodnú funkciu a spoločenský význam, charakterizovať ich a typizovať" (str. 3-4).
Zdá se, že to byla právě především snaha o takovou syntézu, která způsobila, že autor zůstal na půli cesty

a nedosáhl ani jediného z cílů, které si vytkl. Obsáhnout a dokonale popsat v současné době celý slovenský lidový taneční fond je úkol zcela utopický, vezmeme-li v úvahu stav dosavadních výzkumů a rozsah a mnohotvárnost materiálu. Jakákoli forma výběru je co do reprezentativnosti závislá na dokonalém systému utříděného materiálu-tanečních zápisů a adekvátnosti jeho vzájemných vnitřních proporcí. Takový systém však nebyl dosud vytvořen: jednak proto; že k tomu nedává předpoklady sám taneční materiál, namnoze - zejména právě na Slovensku - ještě ve stadiu dynamického vývoje, jehož směr nelze v úplnosti charakterizovat, jednak pro poměrně malý rozsah dosud vykonaných prací, dokumentačních i teoretických. Vždyť taneční folkloristika je vědecká disciplína velmi mladá, vzhledem k bádání o folklóru slovesném a hudebním vlastně nejmladší. Tato zjištění potvrzují ještě další závěr: totiž že úkol, který si předsevzal C. Zálešák, není v současné době s to splnit badatel-jednotlivec.
Škoda, že Zálešákova publikace nemůže dokonale splnit aspoň úlohu dokonale vybaveného pramene autentických tanečních popisů - tedy krátce základní úlohu publikace materiálové. Je skoro nepochopitelné, jak je možno v současné ediční praxi přijít s prací, která pomíjí základní zásady pasportizace materiálu, který je takto pro vědecké využití téměř bezcenný, a to především proto, že je obtížné - ne-li úplně nemožné - stanovit hranici a rozsah zobecnění-typizace a odlišit tak nejen jevy individuální ve zpracování sestavovatele, nýbrž autentické zápisy vůbec. Seznam lokalit s připojenými stručnými popisy Zálešákových výzkumů (str. 294-296) nemůže nahradit chybějící údaje u jednotlivých tanců.
Lze tedy uzavřít charakteristiku Zálešákových Ľudových tancov na Slovensku politováníhodným zjištěním, že jde o specifickou antologii, k níž nalézt klíč znamená pracně konfrontovat Zálešákovy zápisy s dosavadním dostupným materiálem a tak teprve vybavovat autentické záznamy zpod nánosů, které na ně navršil - byť i v dobré snaze - sestavovatel.

J. Gelnar

Josef Štefan Kubín: Strakatý máslo. Československý spisovatel. Praha,
1964. 177 stran. Illustroval Zdenek Seydl,výbor pořídila V. Karfíková.
[obsah]

Záložkový text říká o "Strakatým másle" všechno, čeho je zapotřebí. Milan Jungman v doslovu doplňuje známá fakta nejnovějšími literárními paralelami až do součas[/]nosti. Svérázné (i formátem) vydání neméně svérázných vypravování ze sběrů i vlastní tvorby Kubínovy dává plně zapravdu všem, kteří ve vypravěči vidí soudobého českého Colase Breugnona nebo dědečka z Devatera pohádek. Tady někde je skryto i tajemství slov bajka, baječ, tady přece čerpali Čapkové i Jirásek. Odborně srovnávat a uvádět ediční poznámky, to přenechala sestavovatelka výboru jiným (znamenitá vydání od Polívky po Jecha). Zde však obratně skloubila čtenářský požitek, který jedinečně dominuje současnému edičnímu programu Čs. spisovatele.
Pestrost vypravování je ve vzácné shodě s výtvarnou podobou knihy. Zdenek Seydl zde hýří nekonvenčními tvary a barvami v důstojném souzvuku s textem. Výtvarný doprovod výboru z Kubínových textů je ze všech jeho edic nesporně nejlepší. Maně při tom člověk vzpomene na první vydání v Čs. akademii věd a umění zhruba před čtyřiceti lety. Strohá obálka vědecké publikace příliš nelákala, jméno sběratele nepatřilo zrovna k nejznámějším. A přesto v knihovnách vědeckých pracovišť a vysokých škol to byl jeden z nejopotřebovanějších svazků, ba dokonce je známo, že sbírka vyvolávala zájem i mimo řady těch, kdo s ní přišli bezprostředně do styku. A tak bychom mohli pokračovat. Objevitelský čin Kubínův, živá lidská vypravování a humorky, může se v oblasti prózy srovnat přinejmenším s písňovou sběratelskou činností Jana Jeníka z Bratřic (srov. Rozmarné písničky Jana Jeníka z Bratřic, vyd. Jar. Markl, SNKLHU Praha 1959, 78 stran). Budiž mi odpuštěna tato paralela přes století, ale obě ediční díla mají něco společného: lásku k lidem bez falešné pruderie. Vydají nám podobné ryzí sbírky i "baječi" z ostatních folkloristických oblastí?

B. Beneš

Sborník Slovenského národného múzea, Etnograf a čís. 4, roč. LVII - 1963,
vyd. Osveta Bratislava Martin 1963, sestavil dr. Andrej Polonec.
[obsah]

V jubilejním roce stého výročí založení Matice slovenskej, sedmdesátého výročí založení Muzeálnej slovenskej spoločnosti a patnáctého výročí převzetí Slovenského národného múzea v Martině do péče státu vydalo Slovenské národní muzeum v Martině další Sborník. SNM, které se před patnácti lety stalo ústředním národopisným muzeem Slovenska, patří dnes k nejvýznamnějším našim národopisným ústavům a je přirozené, že nejenom pokračuje ve vydávání Sborníku, ale také jej specializuje na problémy etnografie a etnografické muzeologie. Roč

ník 1963, sestavený velmi zajímavě dr. A. Poloncem, odráží v jednotlivých oddílech - Štúdie, Materiály, Muzejníctvo, Zprávy a Recenze - šíři problémů, jimiž se jeho pracovníci a spolupracovníci zabývají.
     Úvodní studie V. Matuly: z počátkov Slovenského muzejníctva je objevným pohledem do historie sběratelského úsilí Matice slovenské a výsledků tohoto úsilí - Martinského muzea. Matula zdůrazňuje vzdělavatelský a národně uvědomovací význam činnosti muzea v rámci celé Matice slovenské a jejích členů a spolupracovníků. Příspěvek R. Bednáríka: k štúdiu cholvarkov na Kysuciach sleduje vývoj bydlení hlavně v Bystrickej dolině, v níž vývoj osídlení je z etnografického hlediska důležitým problémem. Autor se zabývá vývojem obydlí - samot, vzniklých z hospodářských budov, v posledním vývojovém období, kdy snaha obyvatelstva po vyrovnání se současnými tendencemi v bydlení přináší složité problémy. Domnívám se však, že bez spolupráce se sociology nepřinese studium potřebné výsledky, i když Bednaríkovy postřehy naznačují - např. v otázce typologie cholvarků, sociálního rozdělení obyvatel v současnosti atd. - že základními metodami zkoumání zůstávají metody etnografie.
     Speciální otázkou - a velmi zevrubně - se zabývá v další studii A. Polonec: Valašky a valaškári na Slovensku. Je to jedna z jeho monografií o jednotlivých oborech lidové výroby, v nichž se nezajímá jenom o technologické a tvaroslovné problémy lidového výrobního podnikání, ale spojuje je s celým způsobem života lidu. Studie o vývoji a způsobech užívání valašek i o jejich výrobcích, doplněná bohatým dokumentačním materiálem prokazuje specifiku tohoto jevu na Slovensku. I když v závěrečných kapitolách poněkud, podle mého názoru, je funkce a výtvarný význam valašek i možnosti jejich využití v současné lidové výrobě přeceněna, neubírá to na ceně novým poznatkům, které tu A. Polonec shromáždil.
     V oddílu Materiály píše J. Turzo o štítech a vstupech lidové architektury v Turci a všímá si hlavně těch architektonických. článků, které je možno zahrnout do lidového výtvarného projevu. Charakteristickým rysem Turzovy práce i článku E. Okálové o Jánošíkovských motivech ve sbírkách SNM je jejich snaha spojit umělecký odkaz minulosti se současným životem. Oddíl Muzejníctvo je věnován dvěma zakladatelským osobnostem SNM A. Kmeťovi a A. Halašovi. Autoři článků E. Klementis a A. Polonec tu opět ukazují na bohatou historii slovenských muzeologických snah, jak to ostatně ukazuje i oddíl zpráv a recenzí.[/]
     Sborník Slovenského národného múzea v Martině patří k těm publikacím, které národopisu a národopisné muzeologii pomáhají pokročit dále k poznání dějin lidu a jeho kultury na Slovensku.

J. Jančář

Sborník "Slovácko 1962 --1963"
[obsah]

     Sborník "Slovácko 1962 - 1963", který vydalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, obsahuje články, studie, zprávy a recenze z oborů etnografie, archeologie a historie s příslušnými vyobrazeními.
      Asi na padesáti prvních stránkách sborníku jsou studie a články archeologické, historické a sociálně zaměřené na způsob života lidu žijícího na moravsko-slovenském pomezí. (B. Novotný: Výzkum slovanského hradiště z 10. až 12. století u Spytihněvi; M. Vymlátilová: O situaci francouzských kolonistů v Čejči; M. Riedl: Počátky školství na Kopanicích; M. Wurmová: Obecné školství v hradišťském kraji v 1. pol. 19. stol; V. Luzarová - J. Přikrylová: Sociální poměry a třídní boje pracujících na Kyjovsku na počátku XX. století; L. Poláková-Justová - B. Čerešňák: Příspěvek k bojům hodonínského dělnictva v létech 1922-1925; F. Mezihorák:, KSČ na Slovácku za odlivu poválečné revoluční vlny (1921-1924).
     Prostřední, největší část sborníku, zaujímají studie a články národopisné. Oldřich Sirovátka v článku Lidová pověst a její výzkum na Moravě přibližuje populární formou co je lidová pověst, jak žijí pověsti v dnešním podání, obsah a stáří moravských pověstí, jak zapisovat pověsti a ukázky zápisu. Ke studiu folklóru přispěl i Josef Černík: Lidová píseň v pojetí Vladimíra Úlehly, Karel Vetterl: z lidové zpěvní praxe na Slovácku a Dušan Holý: Slepý hudec z moravsko-slovenského pomezí.
     Josef Černík ve své studii uvádí případ Vladimíra úlehly, biologa a profesora na universitě v Brně, který se kromě biologie věnoval studiu lidové písně a došel k názoru, že kořeny východomoravské písně jsou nejen domácího původu, ale také (a to větší mírou) východního původu a že tvůrci lidových písní byli stejní umělci jako městští hudební umělci. Dále Černík analyzuje a srovnává způsob Úlehlova zápisu "táhlých" lidových písní slováckých a slovenských se způsobem zápisu K. Plicky a nakonec uvádí Úlehlovy publikace a díla na toto téma.
     Studie Karla VetterIa se zabývá sběratelem Hynkem Bímem, který v r. 1905 začal zapisovat lidové písně na Strážnicku.

     "Slepý hudec" Dušana Holéhó je autentická postava slepého muzikanta Jury Nymochodka z Horňácka, který až do roku 1940 hrával na housle v okolí Strážnice, Uh. Hradiště, Uh. Brodu, Myjavy a Skalice.
Článek Josefa Jančáře: O vývoji zemědělského hospodaření v Nové Lhotě se zabývá studiem zemědělství v Nové Lhotě. Ve svém druhém článku Tradice a současnost lidové výroby v ÚLUV Jančář rozebírá situaci výzkumu a tvorby ÚLUV od r: 1947 do dneška.
     O práci vlčnovského koláře nás informuje Josef Beneš a konkretisuje zde kolářskou práci na příkladu kolářského mistra z Vlčnova, Josefa Pešla, který mimo výroby vozů se zabýval výzdobou součástí vozu.
     Materiál k poznání podomních řemesel a obchodu na Horňácku sebral Vladimír Pavlík do článku Vzpomínky na podomní řemesla a obchod. na Horňácku jak ve formě fysiognomie a oblečení řemeslníků a obchodníků, tak i v různých způsobech vyvolávání a pokřiků nabídky služeb a zboží, a vůbec ve způsobu života těchto kolomazníků, dráteníků, sklenářů a jiných, patřících minulosti.
     "Akvamanile z Uherského Hradiště" je článek Viléma Jůzy o keramice zoomorfních tvarů. Vychází ze zoomorfních nádob 13. až 15.rstoletí, které v církevních obřadech sloužily k symbolickému mytí rukou.
     O české hudebnosti, především o hudebnosti českého lidu, která je základem přirozené hudebnosti, historicky se rozepisuje Jiří Sehnal ve studii Kantorská hudba na Slovácku v 17. a 18. století. Vychází z děkanských matrik a inventářů jednotlivých far.
     V posledním článku Nad výhledy našeho muzejnictví Vilém Jůza rozebírá návrhy na zlepšení situace v muzejnictví.

I. Verostová

Sborník filosofické fakulty university v Brně
[obsah]

     V uměnovědné řadě Sborníku filosofické fakulty brněnské university (roč. XII, 1963, řada F, č. 7) nás kromě studií muzikologických (Jiří Fukač: Leoš Janáček a Zdeněk Nejedlý; Zdeněk Blažek: Die Doppelalternation in der tschechischen Musik; Bohumír Štědroň: Leoš Janáček und Ferenz Liszt a Rudol[f] Pečman: Zu einigen gemeingültigen Gesetzmässigkeiten der Musikinterpretation) a uměnovědných (Václav Richter: Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě; Ivo Krsek: Rokoko und Impressionismus) zaujmou čtenáře především stati s etnografickou tematikou.
     Dušan Holý společně s Otakarem Pokorným zabývají se v německy tištěné studii (str. 107 - 116) užitím grafického záznamu dynamiky a rytmu při studiu hudebního [/] folklóru. Používají rychlozapisobače dánské výroby. Výhody popsané metody tkví v její jednoduchosti;- přitom výsledky speciálního zaměření na studium rytmiky jsou překvapivě dobré. Objektivní povaha výsledků tohoto studia může napomoci též ke zlepšení reprodukční úrovně souborů navazujících na lidovou hudbu.
     Sídla v sofijské oblasti v 19. a počátkem 20. století je název článku Václava Frolce (str. 117-137). Studiu sídel v této oblasti nebyla v odborné literatuře doposud věnována náležitá pozornost. Autor vykládá nejprve historický postup osídlování (využívá tu především starších materiálů) a zjišťuje, že osídlení sofijské oblasti bylo v podstatě ukončeno v 16. století. Na základě jeho vlastních etnografických výzkumů je tu podán rozbor sídel a typologické utřídění. Východiskem k třídění je situace z 19. století, která však ve většině případů representuje stav starší. v závěru práce uvádí autor tuto klasifikaci sídel: I. Druhy sídel (1. samoty, 2. sídliště, 3. vesnice, 4. města); II. Typy osídlení (1. rovinné a podhorské, 2. horské); III. Typy sídel (1. hromadné vsi, 2. rozptýlené kolibarské vesnice, 3. řadové vsi). Jistému typu sídel odpovídá jistý typ plužiny; pro sofijskou oblast byla typická plužina úseková. Autor právem zdůrazňuje, že sídla je nutno studovat v souvislosti se sociálním zřízením a výrobními poměry, že je nutno také přihlížet k podmínkám geografickým, historickým i k otázce etnických tradic.
     Národopisné poznámky Richarda Jeřábka z cesty po Tunisu (str. 155-189) zaujmou čtenáře množstvím etnografických a zčásti i folkloristických faktů, která nám přibližují národopisně zajímavý úsek severní Afriky, kde, v průběhu historického vývoje došlo ke střetávání několika různorodých kultur. Autor věnuje pozornost lidové architektuře, zaměstnání lidu, lidového oděvu, lidové hudbě a tanci. Badatelé uvítají seznam literatury, který je k článku připojen.
     I z naší stručné zprávy je vidět, že studie pracovníků etnografického semináře brněnské filosofické fakulty, které jsou otištěny v uměnovědné řadě sborníku, jsou svou tematickou pestrostí a materiálovou bohatostí cenným přínosem naší etnografii a folkloristice.

M. Šrámková

Narodno stvaralaštvo - Folklor 1963
[obsah]

Časopis jugoslávských folkloristů vyšel v roce 1963 opět ve čtyřech číslech (5-8) .
Páté číslo otevírá studie Z. Lovrenčeviće o sólové tambuře v okolí Bjelovaru (str. 313-324). K. Horálek

v příspěvku "Južnoslovenski desaterac" (str. 325-327) dospívá na základě statistického studia k poznatku, že jihoslovanský desetistopý verš nepřipouští jednoslabičné slovo na konci verše. k problematice současného jugoslávského folklóru se vztahuje článek D. Nedeljkoviće o přechodu kolektivního v individuální a opačně v lidové tvořivosti (str. 328-343): Návrh na zastoupení hudebních folkloristů v komisi pro výběr nové jugoslávské hymny předkládá V. Žganec (str. 344-346 ). S. Džudžev rozebírá ve svých poznámkách o životě lidových písní (str. 347-354) otázku vzniku odlišností v oblasti hudebního folklóru. Oddíl studií uzavírá M. Ilijanová pojednáním o chorovodním tanci (str. 355-359). Za pozornost stojí i kratší stati v oddílu Obzory.
     Rovněž. šesté číslo přináší řadu podnětných příspěvků z problematiky tanečního folklóru (L. a D. Jankovićovi pojednávají o tancích v maskách v Srbsku (str. 401 407), lidové slovesnosti (D. Nedeljković: Zákonitý pokrok naší současné lidové písně, str. 408-412; O. Delorko: Zajímavý motiv psané i tradiční poezie str. 413-416; H. Ćurić: Neznámá legenda o vojvodovi Stefanovi; str. 417419; D. Mićović: O původu lidových epických moslimských písní, str. 420-425). M. Boškovićová-Marićová studuje v historické retrospektivě dětské hračkové nádobí a zoomorfní hliněnou plastiku (str. 426-433). Hudebněfolkloristickou problematiku zastupují dva příspěvky. R. 1?etrovićová píše o metodě měření intervalu v lidových nápěvech (str. 434-441), D. Dević pojednává o diakritických znacích v zápisech lidových písní (str. 442-446).
     Na prvních stranách sedmého čísla je uveřejněna studie S. Zeseviće (str. 485-493), v níž autor ukazuje na paralely mezi Homérovou Iliadou a Odysseou a jihoslovanskými lidovými hrami. D: Nedeljković navazuje na své předchozí práce studií o dynamické struktuře přeměny současného jugoslávského folklóru a o úloze dělnického folklóru (str. 494-502): Jedním z referátů, které byly předneseny na V. mezinárodním slavistickém kongresu v Sofii v roce 1963 a který uveřejňuje Narodno stvaralaštvo, je pojednání O. Mladenovićové o "kolu" jako hlavním druhu tanců jižních Slovanů (str. 503-508). Autorka podává systemizaci různých typů chorovodů a poukazuje na jejich životnost v současném jihoslovanském tanečním folklóru. v článku "Motiv odžavolku" (str. 509-511) publikuje R. Dimitrijević pohádku, kterou objevil Sv. Vuković v rukopise ze 17. století. D. Nametak (str. 512-514) potvrzuje reálnost obsahu starého lidového eposu o stavbě mostu na Vyšehradě historickými prameny. Dílo folklo risty St. Banoviče, který zemřel v roce. 1961; hodnotí V. Žganec (str. 515-516). v oddílu Obzory upozorňuji ze[/]jména na článek M. Radovanovićové o etnografovi a folkloristovi Branislavu Nušićovi.
     Číslo osmé, které uzavírá ročník 1963, přináší řadu podnětných folkloristických příspěvků. D. Nedeljković se zabývá osobností básníka Njegoše jako guslara a folkloristy (str. 567-583), K. Georgijević sleduje vliv folklóru na jihoslovanskou literaturu 18. století (str. 584-590). Ze zahraničních autorů přispěl do osmého čísla bulharský národopisec I. Koev pojednáním o procesu vzniku nového eposu osvobozeneckého boje bulharského lidu (str. 591-597). Vědecké dílo etnomuzikologa Miodraga Vasiljeviće hodnotí R. Petrovićová (str. 598-601). S. Zesević (str. á02-609) polemizuje s rozšířenými názory neslovanských autorů, podle nichž neměli jižní Slované mytický folklór. Na charakteristické rysy folklóru v čačanské oblasti poukazuje D. Jovašević (str. 610-612). Do osmého čísla zařadila redakce také etnografický příspěvek V. Milutinovićové o pastýřském plášti, zv. opaklija ve Vojvodině (str. 613-617) a studii A. Linina o lidové instrumentální hudbě (str. 618-624).
     Ročník 1963 časopisu Narodno stvaralaštvo udržuje značnou vědeckou úroveň. jednotlivých publikovaných příspěvků. Přínosem časopisu je nejen publikování článků a recenzí, ale také otiskování ukázek lidové tvorby. Připojená francouzská a ruská resumé umožňují snadnou orientaci i zahraničním čtenářům.

V. Frolec

Polska sztuka ludova
Kwartalnik Instytutu sztuki PAN, roč: XVII, 1963.
[obsah]

První číslo polského časopisu přináší ve své materiálové části několik studií z oborů výtvarného umění.
M. Walicki v článku "Mistrz jodlowego kościota" pojednává o polychromních malbách kostela v Libuši v krakovském vojvodství. O lidovém řezbáři a pamětníkovi píše A. Tyszkowa ve studii nazvané "Jan Lamęcki, rzeźbiarz i pamiętnikarz z Dąbrowy Zielonej". "Ceramika Józefa Kaźmierczaka" je námětem článku B. Źukowiczové. Jde o představitele kašubské keramiky, která jeho zásluhou dosáhla značné popularity. Poslední materiálový článek prvního čísla přináší M. Matusková a nazvala jej "Technika tkania dywanów przetykanych we wsi Ogniwo (pow. lukowski) i okolicy".
Druhé číslo časopisu je uvedeno hodnotícím článkem K. Pietkiewicze - "Rola i znaczenie artystycznej tradycji ludovej we współczesnej kulturze polskiej" v souvislostech s regionalistickým ruchem 19. stol. oceňuje autor podíl lidové kultury na kultuře národní a ukazuje na

složité jevy v současné lidové tvorbě. Článek "Wielkopolskie zapusty" J. Dydowiwiczové pojednává o masopustu a poukazuje zvláště na jeho význam v zabezpečení hospodářského roku. k možnosti chronologie a systematiky některých součástí lidového oděvu na základě technického rozboru křížkového stehu dochází B. Bazielichová ve studii "Znaczenie techniki wykonania w badaniach nad haftem ludowym". "Tradycyjne poglądy na piękno w wypowiedziach chłopo[ó]w Kurpiowskiej Puszczy Zielonej" je název článku, který napsal J. Olędzki.
Dvojčíslo 3-4 je svými články věnováno řešovské oblasti. Je uvedeno teoretickým článkem "Sztuka ludowa w woj. rzeszowskim i jej badania", autor R. Reinfuss. Od téhož badatele je i další článek "Rzeźba figuralna Łemków". "Dywany - współczesne malarstwo ludowe wsi rzeszowskich" si vzal za téma svého článku F. Kotula. Ukazuje na tradice výtvarného umění v tomto kraji a v této souvislosti popisuje nové odvětví lidového malířství, jež se zde rozvinulo po 1. světové válce. s malířskou problematikou "Mieszczańscy malarze leźajscy XIX. w." přicházejí i S. Krzystofowiczová a E. Šnieźyńská. Články "Malowane kafle z Leźajska" a "Grupa kapliczek z kolumnami w powiecie jaselskim" (J. Teodorowiczová-Czerepińská) uzavírají materiálovou část XVII. ročníku PSzL.
Součástí všech čísel je také "Kronika" a jiné aktuální otázky, např. zprávy o sjezdech, výstavách apod. Na rozdíl od jiných ročníků je v celém časopise za celý rok uvedena pouze jedna recenze.

K. Panák

ACTA ETHNOGRAPHICA ACADEMIAE SCIENTIARUM HUNGARICAE XII, 1963
[obsah]

Dvanáctý ročník maďarského časopisu Acta ethnographica přináší řadu podnětných etnografických a folkloristických příspěvků. Úvodní studie E. Moóra se zabývá slovanským vlivem na rybolov a lov ve středověku u Maďarů ve světle jazykového materiálu (str. 1-56). Folkloristickým pojednáním přispěl do dvanáctého ročníku S. Erdész (str. 57-64), který komentuje další část kosmografických legend, které vydal Lájoš Ami r. 1812. Diskusní charakter má příspěvek T. S. Barthela o textu rongorongo (str. 65-84). Tento článek je odpovědí na práci N. A. Butinova, který na základě rozboru nápisu z Velikonočních ostrovů vyslovuje teorie, s nimiž T. S. Barthel nesouhlasí.
D. Lengyel nazval své pojednání "Zvláštní bohoslužby" (str. 85-98). Na základě motivického rozboru některých povídek datovaných do 17. století dokazuje autor někte[/]ré ateistické prvky v životě lidu. z problematiky obecné etnografie vychází V. Diószegi (str. 139-230), zabývající se šamanismem u Tuvinců. E. Haberlandt v příspěvku "Náhrobní kameny Arusů a jejich přechod k megalitickému památníku a totemu jiných etiopských národů" (str. 99-138) pojednává o národu Arusi, žijícím ve střední a jižní Etiopii. Vznikem samot ve východní části střední Evropy se zabývá E. Barabás (str. 231-264). J. Szabadfalvi ve studii o vaření medu v Maďarsku (str. 265-294) dokazuje, že nápoj z medu je nejstarší a byl již připravován ve společnosti sběrného hospodářství. Určení typu motivu v tanečním folklóru je předmětem studia G. Martina a E. Pesovára. M. Oumar Sy (str. 332-365) zkoumá proces formování politických administrativních orgánů a systém řízení v staré Dahomeyi. v druhé části článku věnuje pozornost struktuře rodiny. Závěrečný příspěvek, jehož autorem je G. Duma, je věnován vypalování černé nesmaltované keramiky v hrnčířské peci (str. 367-405).

Z. Kusáková

Izvestija na Etnografskija institut i muzej VII, Sofija, 1964.
[obsah]

     Sedmý ročník Izvestií obsahuje na 276 stranách 11 studií z oblasti výzkumů způsobu života, lidového zaměstnání, obydlí a folklóru bulharského lidu od 16. do začátku 20. století, v některých pracích do současnosti.
     B. Božikov v úvodním programovém článku hovoří o nutnosti koncentrovaného výzkumu současné bulharské vesnice a odmítá názor, že posledních dvacet let nemohlo dostatečně prokázat nový vývoj družstevní vesnice. Práce B. Cvetkovové o etnickém a demografickém složení města Vidinu dokazuje na materiálech ze 16. stol., že četné obce v Bulharsku, o nichž převládalo mínění, že měly tureckou většinu, zůstaly obydleny převážně bulharskými osadníky, kteří byli pro turecké vládce neustálým nebezpečím. M. Mičev se zabývá ve své studii dočasným opouštěním některých osad vračonského okresu, kde řádila ve druhé polovině 18. stol. morová epidemie.
     Další skupina studií sleduje především lidová zaměstnání. Podrobný přehled o druzích používaných tkalcovských stavů obsahuje na základě výzkumů z let 1950-196D článek V. Venedikové, která také závěrem uvádí některá srovnání z přilehlých oblastí balkánského slovanského osídlení. T. Kolevová věnuje obsáhlou pozornost zaměstnání lidu v jihozápadním Bulharsku; odkud v letech 1856-1912 každoročně odcházely ženy s dětmi na práci do Makedonie.

Lidovému obydlí věnuje pozornost několik autorů. V. Frolec (Brno) popisuje podrobně obytný dům v sofijské oblasti v 19. a zač. 20. století, uvádí příčiny malého rozvoje umělecké výzdoby a vytyčuje znaky, jimiž se domy zkoumané oblasti zařazují do širších souvislostí. P. Petrov sleduje na rozsáhlém materiálu balkánské a karpatské rozšíření pastýřské salaše typu "komarnik" a "komar", při čemž se dovolává i linguistických dokladů. Způsobem života družstevních pastýřů na horských pastvinách se zabývá V. Marinov, který vychází z tradičních forem až k dnešku.
Bulharský dětský folklór, především ukolébavky, je předmětem studie C. Romanské a G. Veselinova. Kromě motivického rozboru si autoři všímají také některých problémů poetiky tohoto drobného folklórního druhu a upozorňují, že je neustále živý. R. Angelovová doplňuje ve své práci závěry, které již publikovala k V. slavistickému kongresu, kde referovala o současném stavu prozaických folklórních žánrů v Bulharsku. Zvláště se zaměřuje na zkoumání prozaických žánrů, motivy a prvky z pohádek, které pronikly do písňového folklóru. v poslední studii hovoří N. Maljarčuk o pozornosti, kterou věnoval Ivan Franko ve své vědecké práci bulharským příslovím.

B. Beneš

Sovetskaja etnografija, ročník 1963, číslo 1-6
[obsah]

     První číslo časopisu je uvedeno redakčním článkem o "Vyučování etnografie a antropologie na vyšších a středních školách". Část věnovaná všeobecné etnografii přináší článek tří autorů: Bruka, Kozlova a Levina, nazvaný "Předmět a úkoly etnografie". Etnografií současnosti Uzbeků se zabývá článek N. G. Brozna, který si všímá současných přeměn v kolchozní vesnici. Obdobnou tematikou v oblasti osídlené Čukči se zabývá I. S. Vdovin.
     Problematice historického vývoje emigrace na území USA se věnuje ve stejnojmenné studii Š. A. Bogina. S. Arutjenov a A. Muchlinov si všímají etnografického charakteru národů skupiny Ksa, žijící na hranici Laosu a Kambodže. Oddíl etnogeneze a paleografie je uveden studií T. Zlatkovské o vztazích jihoruských stepních kmenů a obyvatel Balkánského poloostrova. M. Rudovova publikuje z pozůstalosti svého manžela L. Rudova torzo práce nazvané "Problematika kidarského písemnictví". v informacích o národech světa je publikováno několik struč ných zpráv o národech Afriky a nově vzniklých státech:
     Úvodní článek druhého čísla je věnován problematice etnografie a muzejnictví, se zvláštním zřetelem ke stavu lidové kultury v současnosti.[/]
     Otázky obecné etnografie uvádí N. Makoveckij studií o muzeích v přírodě a jejich úkolech, M. Sazonová se věnuje popisu Státního muzea etnografie národů SSSR. Etnografických materiálů v expozicích vlastivědných muzeí si všímá O. Jonova. "Současné lidové obydlí v SSSR" se nazývá článek A. Morozovové, využívající materiálů muzea etnografie. v souvislosti s otevřením nové exposice Muzea národů SSSR publikuje E. Studenecká studii nazvanou "Současný lidový oděv". Historiografický nástin vývoje litevské etnografie podává G. Strod. Ze zahraničních studií je uveden článek brněnského etnografa L. Kunze o nové etnografické exposici Národopisného ústavu. N. Fedorova uveřejňuje příspěvek k otázce charakteru jazyka textů ostrova Paschi. O zajímavé otázce geneze pluhu referuje J. Novikov ve článku "Geneze pluhu a etnografie".
     Úvodní článek V. Obučanova v třetím čísle je věnován leninské politice a malým národům Severu. V. Vasilev a J. Simčenko zveřejňují výsledky své práce o otázkách osídlení na ostrově Tajmir. O některých etnických procesech národů dolního a středního Amuru se rozepisuje A. Smoljak. Materiály z výzkumu starověké kultury Kamčadalců publikuje I. Gurvič. O úloze, kterou zaujímá mýtus o Burkut-babovi u Turkmenců se rozepisuje V. Basilov. v další části věnované zahraničí zveřejňuje V. Kozlov studii o dynamice národnostního osídlení Rumunska a Bulharska. L. Goly sleduje přechod od rodových svazků k územním u národů Berti ( Sudán). Část paleografie a historické etnografie je zastoupena článkem N. Elagina o rodové struktuře skytské společnosti podle materiálu 4. knihy Herodotovy. F. Gening se pokouší o rekonstrukci ženských ozdob pjanoborské kultury na základě hromadných vykopávek na pohřebištích. M. Kosven odpovídá na otázku "Kdo je to křestní otec?"
     Úvodník čtvrtého čísla je věnován památce G. Levina, který zemřel v dubnu loňského roku. S. A, Gonioskij zaměřuje svou pozornost na 7. mezinárodní kongres antropologů a etnografů, který proběhl 3. - 10. srpna. O revizích rasismu v antropologii se rozepisuje B. Aleksejev ve stejnojmenném článku.
     V antropologických a etnografických materiálech publikuje V. Krupjanská studii o "Problémech zkoumání současné kultury a života pracujících SSSR". Aktuální otázkou současného způsobu života horníků a hutníků v Nižním Tagilu se zabývá N. Poliščuk. V. Pimenov se rozepisuje o pracovním životě dřevorubců Karelie a podmí[n]kách jejich práce. O typech osídlení naftařů v Baku informuje článek A. Trofimova.

Rozmístění a počtu adigských národů na severním Kavkazu v první polovině 19. stol. se věnuje V. Gardonova. V. Jagodin hodnotí a zpracovává materiály z vykopávek osvětlujících historií náboženství Muslimů. Tři autoři Belenický, Bentovič a Livšič se pokoušejí o identifikaci nálezů hedvábných tkanin z hory Mug.
     Úvodní redakční článek pátého čísla je věnován uvedení závěrů červnového zasedání ÚV KSSS do života. Potom následuje studie V. Smolického věnovaná historické osnově byliny o Vasiliji Kazimirovičovi. O pozdní etapě historie ruského lidového dramatu na základě výzkumů informuje N. Velecká. Ch. Esbergenov zveřejňuje příspěvek k otázkám boje s přežitky starých obřadů.
     Současnému etnickému osídlení Ukrajiny se věnuje V. Naulko, rozebírající pomocí statistických údajů a map dané téma.
V cizokrajné etnografii publikuje Olga Skalníková studii o otázkách zkoumání přeměn v životě afrického města. O velkostatkářích v rodopském kraji Bulharska od 19. stol. se rozepisuje L. Markova.
     Zprávy jsou věnovány jednak informacím o výsledcích folklórních výzkumů, jednak současnému stavu lidové tvořivosti.
Poslední číslo je otevřeno studií A. Tumarkina k výročí smrti Miklucho-Maklaje. Etnografii současnosti je věnována studie "O formování nových obyčejů a svátků u národů SSSR", jejímž autorem je I. Kryvelev.
     L. Čižikova obrací pozornost k osídlení Kubáně a současným etnickým problémům při formování této části ruského národa. O některých religiózních přežitcích černomořských Adygejců informuje na základě terénního materiálu J. Smirnova. v materiálech cizokrajné etnografie publikuje V. Kazman práci o rolnickém zemědělství v zemích západní Afriky. A. Gudkova podává zprávu o vykopávkách města Tok-Kala, které leželo na břehu Amu-Darji.
Rozborem a stanovením základních rysů obydlí střední Asie v raném středověku se zabývá V. Voronina. k padesátému výročí smrti V. F. Millera publikuje B. Kaloev studii o tomto význačném pracovníku v oblasti etnografie Kavkazu. Zprávy obsahují zajímavé údaje o "Dokumentech o Miklucho Maklaji v Austrálii", jež komentuje A. Makarov, a informaci o stavu antropologie v Polské lidové republice.

J. Rousová[/]

Deutsches Jahrbuch für Volkskunde svazek 9, roč. 1963
[obsah]

     Poslední svazek tohoto německého národopisného časopisu je věnován stému výročí úmrtí Jacoba Grimma. Autory dvanácti statí ročenky jsou folkloristé, jazykovědci a literární historikové z různých evropských zemí.
     V prvním článku určuje Jiří Horák šíři a intenzitu působení názorů Jacoba Grimma na slovanský národopis. Vliv Jacoba Grimma na slavistiku, zejména na mytologii a folkloristiku, trvá na slovanské půdě až do 70. let 19. století. v té době pak ustupuje své místo vítěznému pozitivismu. v dějinách německo-slovanských vztahů bude však vždy tvořit činnost Jacoba Grimma podle slov Jiřího Horáka jednu z nejvýznamnějších kapitol. Jacob Grimm byl též vedle Herdera nejušlechtilejším přítelem Slovanů. Cennou paralelu k Horákově studii tvoří článek Gyuly Ortutaye "Jacob Grimm a maďarská folkloristika".
     Friedrich Sieber nepřijímá ve svém článku Grimmův mytologický výklad lidového zvyku vynášení smrti; nesouhlasí ani s jeho lokalizací do Ně.necka, jak o tom píší současní badatelé. Dospěl k názoru, že obraz smrti ve zvyku vynášení smrti je lidovým ztvárněním běsnícího moru, který vyhlazoval v polovině 14, století statisíce lidí. Tento zvyk vznikl prý právě v této době s největší pravděpodobností v Čechách, odkud se rozšířil k sousedním národům.
     Stať sovětské folkloristky E. V. Pomerancevové "A. N. Afanasjev a bratři Grimmové" pojednává o shodách a rozdílech v činnosti Afanasjeva a Grimmů. s uznáním hovoří autorka o zásluhách mytologické školy ve studiu lidové slovesnosti. Výrazně však podtrhuje, že Afanasjev, zvaný někdy "ruským Grimmem", byl vždy samostat ným badatelem, který využíval tvůrčím způsobem zkušeností a výsledků bádání svých ruských i zahraničních předchůdců.
     Za zvláště podnětnou studii z hlediska srovnávacího studia lidové prózy můžeme označit článek leningradského folkloristy V. Proppa. Autor si všímá osudu pohádek ze sbírky bratří Grimmů v ústní tradici severních oblastí evropského Ruska. Je ještě otázka, jak se tam tyto pohádky dostaly. Dnes už je však prokázáno, že tu byly velmi rozšířeny a že prošly, jak Propp dokládá, bohatým folklórním "výbrusem".
     Příspěvek německého rusisty E. Hexelschneidera seznamuje s pěti dosud neznámými dopisy Antona Dietricha Jacobu Grimmovi. Stať E. Hexelschneidera je výňat

kem z autorovy zajímavé disertace "Die russische Volksdichtung in Deutschland bis 1848/49" (Leipzig 1963).
     Článek zesnulého H. Scheweho zaujme především historiky německé literatury. Uvádějí se v něm četná svědectví o přátelských vztazích mezi J. Grimmem a Savigny i C. Brentanem, dále o pomoci J. Grimma C. Brentanovi v práci na jeho knize "Des Knaben Wunderhorn" apod. Stať Gunhildy Ginschelové vyvrací tvrzení, že mezi bratry Wilhelmem a Jacobem existovaly zásadní neshody na redakci pohádek v jejich sbírce. Linguista W. Pfeifer hovoří ve své studii o práci bratří Grimmů na německém slovníku. Vytýká kritikům, že si až dosud všímali na této práci věcí nepodstatných, ale už méně pozornosti věnovali celkové koncepci, metodě a cíli knihy bratří Grimmů "Deutsches Wörterbuch".
     Jihoslovanská badatelka M. Boškovičová-Stulliová pojednává ve svém článku o problému "Jacob Grimm a srbochorvatská lidová poezie". Je pravda, že už existuje velký počet prací na toto téma, dosud však nebyla napsána studie syntetická. Nezbytným krokem k tomu je kritický přehled prací jihoslovanských autorů o této otázce. Ten též tvoří podstatnou část autorčiny stati. Finský badatel V. Kaukonen vysoce hodnotí ve své práci zásluhy J. Grimma o to, že vůbec jako první upozornil západoevropské vzdělance na epos Kalevalu tehdy ještě málo známého severského lidu.
     Poslední stať jubilejního svazku od W. Fraengera pojednává o malbě Hieronyma Bosche "Pokušení sv. Antonína" na lisabonském oltáři. Při výkladu mytologických motivů malby opírá se autor článku o knihu J. Grimma "Deutsche Mythologie". Stať je doplněna 16 obrazovými přílohami.
     Kromě zmíněných statí obsahuje 9. svazek ročenky "Deutsches Jahrbuch für Volkskunde" obvyklé oddělení zpráv, dále soupis německé folkloristické literatury z let 1959-1962 a nakonec velký počet recenzí nejvýznačnějších prací převážně z oblasti evropské etnografie a folkloristiky.

J. Mandát

Národopisný výzkum Horňácka ukončen
[obsah]

     V dubnu 1964 byl oponentským řízením ukončen na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně vědeckovýzkumný úkol "Kultura a způsob života lidu na jihovýchodní Moravě se zvláštním zřetelem k Horňácku".
     Myšlenka zevrubně vědecky zpracovat tuto oblast vznikla již ve třicátých letech našeho století, kdy zesnulý [/] prof. Úlehla pokusil se shromáždit tým specialistů z různých vědních odvětví (prof. Bláha, prof. Trávníček, prof. Chlup aj.) k podrobnému sociologicko-etnografickému zpracování Horňácka. z objektivních příčin se dílo nepodařilo realizovat. Teprve v r. 1945 po příchodu prof. Antonína Václavíka na filosofickou fakultu do Brna a po vybudování etnografického semináře se podařilo cílevědomou prací vytvořit předpoklad ke splnění náročného cíle. Žáci prof. Václavíka zpracovávali postupně jednotlivé problémy v diplomních pracích až byl vytvořen velmi solidní základ pro vypracování syntetického díla.
     Prof. Václavík při tom koncipoval dílo úžeji, pouze jako monografii vesnice Nové Lhoty, lokality s archaickou lidovou kulturou. Kromě etnografů měli se podílet na práci i četní specialisté z jiných vědních oborů. Postupem doby se ukázalo, že i takto pojaté práce bude těžko realizovatelná. Když v době vrcholící práce prof. Václavík zemřel, bylo nutno se znova nad koncepcí práce zamyslet. Především se ukázalo jako málo únosné zpracovat monograficky jenom Novou Lhotu, protože po podrobném průzkumu se ukázala jako málo typická pro tuto oblast. Hlavním důvodem pro územní rozšíření tématu však byla možnost větší objektivizace závěrů. Bylo potřeba přistoupit k zmenšení počtu autorů, protože tak rozsáhlý kolektiv bylo nesnadné, ne-li nemožné, vést k vytvoření jednotného díla Redakční rada v.e složení D. Holý, R. Jeřábek a V. Frolec vypracovala proto novou koncepci práce a z důvodů dříve uvedených podstatně zasahovala do kapitol externích pracovníků, aby byla zachována jednota monografie a práce se nestala pouze sborníkem příspěvků. Okruh externích spolupracovníků byl zúžen na specialisty v některých odvětvích lidové kultury (J. Jančář, Z. Jelínková, D. Klímová, J. Tomeš), kteří vyšli většinou ze semináře prof. Václavíka a již dříve byli ke spolupráci na monografii přibráni.
     V nové koncepci byly části věnované pomocným vědám etnografickým (archeologii, historii, geografii, jazykovědě) zařazeny proti původnímu plánu do úvodní kapitoly. Další kapitoly byly zhuštěny do větších celků, aby

obsah nebyl tříštěn: zaměstnání a obživa, stavitelství, oděv, výtvarný projev, společenský a rodinný život, hudební umění, tanec, vyprávění. Závěr se snaží ukázat důležitý význam této pomezní oblasti pro formování lidové kultury na Moravě. Monografie zpracovaná na základě vyčerpávajícího studia literatury, archívního materiálu, dokumentárních a ikonografických dokladů z muzeí a jiných ústavů, postavená na solidním a v mezích možností vyčerpávajícím terénním výzkumu byla velmi kladně oceněna v oponentském řízení. Oponenti doc. dr. Ján Podolák, CSc i dr. Oldřich Sirovátka, CSc hodnotí monografii jako významný přínos k obohacení etnografické literatury, zejména pro novost přístupu a doporučili ji k vydání tiskem. Monografie přinesla řadu pozoruhodných závěrů a přispěla k serióznímu řešení řady problémů, v této pomezní oblasti zatím neřešených. Nemenší přínos monografie však je podle našeho soudu i v tom, že přispěla hlubokým pohledem k vytýčení řady nových problémů, které by měly být řešeny v dalších syntetických pracích.
Knižní vydání, jehož se s chvályhodným, bohužel u nás zřídka vídaným, nakladatelským citem pro všechno nové ujalo nakladatelství Blok v Brně, slibuje být cenným obohacením literatury o lidové kultuře, na které všichni odborníci i přátelé Horňácka netrpělivě již čekají.

B. Čerešňák

NOVÁ NÁRODOPISNÁ EXPOZICE v PRAZE
[obsah]

     Národopisné oddělení Národního musea otevřelo v Petřínských sadech v červenci 1964 novou expozici, takže obyvatelé i návštěvníci Prahy mají po několikaleté přestávce zase možnost seznámit se s lidovou kulturou. v pěti obrazech chronologicky řazených zachycuje expozice vývoj české a slovenské lidové kultury, a to od konce 18. století do současnosti: Úvodem každého obrazu je charakterizována doba, její hospodářství a kultura a pak následují oddíly lidových zaměstnání, staveb a bydlení, odívání a duchovní kultury. Výjimku tvoří zvyk[l]osloví,[/] jež bylo soustředěno do hlavního sálu v tematickém obrazu; časově určeném na konec 19. věku.
     Chronologické řazení této expozice je novinkou, neboť dosavadní etnografické expozice našich i zahraničních muzeí jsou stavěny zpravidla v tematických celcích. Tímto zpracováním se mají zdůraznit vývojové momenty a podtrhnout vývojový proces, v němž vedle osobité tvůrčí potence českého a slovenského lidového prostředí se projevují i vlivy vyšších společeských tříd, jimiž byl způsob života lidových vrstev modifikován. z etnografického stanoviska je třeba uvést i rozšíření pojmu "lid" na lidové vrstvy vesnice i města, takže se tím napravuje dřívější nesprávné omezení na vesnický lid a řemeslníky maloměsta. Samozřejmě, že toto nové pojetí přináší [s] sebou řadu potíží při praktickém provedení, neboť muzeum může vyjádřit jen to, k čemu má hmotné doklady. Může tedy podávat jen určité výseky z komplexu lidového života, který lze mnohem snáze zachytit např. v knižní podobě. Na závadu je také to, že prostory prvního patra bývalé vily Kinských, která již r. 1903 nestačila národopisným sbírkám, v rozsahu cca 600 m2 jsou příliš malé pro podání tématiky tak rozsáhlé obsahově i geograficky.
     Základním požadavkem muzejní prezentace vývoje lidové kultury je vyjádření obsahu i formy způsobu života lidu hmotnými exponáty jako specifickými prostředky muzejními, k nimž ostatní doklady (reprodukce, fotografie, mapky, texty atd.) jsou jen doplňky, které mají umožnit hlubší pohled na věc, proniknutí pod vnější stránku jevů, jež často svou malebností mohou odvádět diváka od podstaty. Nejde totiž jen o to, aby lidé ukojili potřebu vidět pěkné věci, ale o to, aby pochopili zákonitosti vývoje lidové kultury a její význam v národní kultuře, aby získali správný názor na ni i z hlediska potřeb socialistické společnosti. Nebezpečí extrémního pohledu (na jedné straně romantického obdivu jakéhokoli lidového výtvoru, na druhé pak vulgárně chápané podceňování) je u nás stále aktuální.
     Zásluhu o to, že pražská expozice je lákavá a zajímavá i přitažlivá mají především pracovníci národopisného

oddělení; kteří prováděli výběr exponátů, hlavně pak autorka libreta dr. Helena Johnová, CSc, stejně jako výtvarníci arch. V. Hora, grafik J. Flejšar a pracovníci np. Výstavnictví. Po národopisné expozici v Brně (1961) je tato expozice dalším výrazným projevem muzeologického snažení, jež charakterizuje poslední údobí našeho muzejnictví, i projevem pochopení státní správy, jež věnuje poměrně značné prostředky na modernizaci muzejních expozic jakožto základního způsobu výchovného působení muzeí na veřejnost. Nová expozice je příkladem důsledně historicky koncipované prezentace, jež poslouží muzejním etnografům k ověřování nových poznatků muzeologických, jejichž počátkem byl např. konzultační den etnografů z našich muzeí 16. října 1964.
Expozice podává ovšem jen malý výsek z toho, co obsahují národopisné fondy (přes 100:000 sbírkových předmětů a na 50.000 jiných dokladů národopisných) v Petřínských sadech, jež se směle mohou měřit s ostatními velkými národopisnými muzei evropskými. Každá muzejní expozice je autorsky osobitým dílem a její řešení nelze nikdy považovat za jediný recept. I v tomto případě by bylo možno řešit některé věci jinak. Např. v řadách exponátů téhož druhu vedle sebe chronologicky řazených bylo by možno ukázat vývoj a podtrhnout tézi, že lidové projevy podléhaly změnám podle podmínek odlišných v jednotlivých oblastech co do kvality i časového zařazení. I o rozsahu textových úvodů by bylo možno diskutovat. To však nic nemění na faktu, že máme konečně v Praze národopisnou expozici, která má muzejní i, vědeckou úroveň. A za to patří dík pracovníkům Národního muzea.

J. Beneš

Nová etnografická expozice Slováckého muzea
[obsah]

     10. květen 1964 byl v bohaté historii Slováckého muzea v Uherském Hradišti určitým mezníkem. Po více než třech letech, kdy byly sbírky tohoto ústavu, z nichž etnografické fondy patří k nejbohatším v republice, uzavřeny v depositářích a výstavní prostory hlavního traktu zely [/] prázdnotou, došlo s novým vedením ústavu k užitečným změnám i v koncepci celé jeho činnosti. Konkrétním projevem těchto změn byla slavnostní vernisáž dvou expozic a dvou výstav realizovaných v úctyhodně krátkém čase - od 1. dubna do 10. května.
     Z hlediska chronologického i z hlediska umístění v areálu budovy je úvodní expozicí archeologická výstava z pravěku středního Pomoraví, která podává v zhuštěné formě přehled o vývoji pravěkého osídlení Uherskohradišťska od starší doby kamenné až po raný středověk. O úspěších, životě a práci souboru písní a tanců Hradišťan za 15 let uplynulých od jeho založení, informovala výstava v prostorách určených krátkodobé výstavní činnosti. Část z nich je věnována pravidelným výstavám fotografickým.
     Dominantní expozicí však je etnografická výstava Lidový výtvarný projev na Slovácku, uspořádaná z působivých a kvalitních exponátů, pečlivě vybraných z bohatých sbírkových fondů. Je komponována tak, aby poskytla divákovi základní přehled po nejvýraznějších odvětvích lidové tvorby.
     V oddílu keramiky jsou pozoruhodné soubory černé, režné i polévané hrnčiny z produkce slováckých hrnčířských dílen v Tupesích, Jalubí, Napajedlích, Březolupech a Modré. Nechybí ani vybrané atraktivní kolekce majoliky habánské, západosloveské a tzv. "slovácké".
Dlabaný úl - klát, roztéčkou zdobený súsek, slaměné i proutěné koše dokládají výrazný smysl lidových tvůrců pro účelnou krásu tvaru a cit pro možnosti materiálu s nímž pracují při výrobě předmětů i ryze užitkových Oddílu věnovanému řezbě dominuje dřevěný vinařský lis mohutné konstrukce s vročením 1847, zdobený monumentální figurální řezbou. Malovaný nábytek, kraslice a série obrázků na skle tuto část výstavy uzavírají.
     Přitažlivé exponáty, dokládající lidový výtvarný projev, který se v plné míře bohatě uplatnil a rozvíjel v oblasti zpracování textilních vláken, tvoří druhou část expozice. Je v ní podán přehled o vývoji od nejjednodušších zdob

ných prvků uplatněných při výrobě tkanin až k ukázkám vrcholů vyšívačského umění z Horňácka, Dolňácka i Podluží.
Závěrečnou částí všech souborů tradičních dokladů jednotlivých odvětví lidové umělecké tvorby jsou vždy ukázky téhož odvětví produkce Ústředí lidové umělecké výroby. Jednoduše a přesvědčivě je tak naznačena kontinuita základních hodnot lidového výtvarného projevu a lidové umělecké tvorby vůbec v podmínkách soudobého společenského vývoje.
Ve Slováckém muzeu byl vykonán kus poctivé práce. v obdivuhodně krátké době byla vybudována expozice, která poskytne poučení i silné zážitky laikům i divákům zasvěceným. Tak konečně nalezne každý návštěvník Uherského Hradiště v jedné z mála budov projektovaných a postavených u nás specielně pro muzejní účely to, co si zcela logicky a přirozeně přeje v muzeu slovácké metropole vidět - poutavou etnografickou expozici.

K. Pavlištík

Výstavní síň ve Velké nad Veličkou
[obsah]

V září 1963 uplynulo 30 let od založení "Horňáckého muzea Francka Uprky" ve Velké, muzea, jež bylo výsledkem velkých snah o uchování hmotných dokladů lidové kultury Horňácka. Základní fond sbírek zajistilo několik jedinců z řad tehdejší místní inteligence v čele s dr. Vladimírem Pavlíkem.
Z hmotných dokladů lidové kultury Horňácka byla zde zastoupena keramika z moravských a slovenských dílen, kroj a výšivka, nábytek a obrázky na skle. Z výtvarných děl velmi početně se podílel svými plastikami akad. sochař Fr. Uprka, podle něhož bylo také muzeum pojmenováno. Šlo převážně o plastiky motivované životem lidu na Horňácku. z řad přispívajících členů - umělců to byli hlavně malíři zajíždějící přímo do Velké anebo malíři cítící k Velké jistý vztah. Z nich jmenujeme Jos. Koudelku, J. Votrubu, Fr. Hoplíčka, Fr. Podešvu a Jana Čumpelíka.[/]
První instalace byla provedena v mezích tehdejších materiálních a technických možností a také v dosahu znalostí obětavých ochotníků a byla v průběhu let několikrát změněna., Do inventář e přicházely předměty různých hodnot anebo předměty sem vůbec nenáležející, například zbraně, staré tisky, archivní materiál, krojové součásti z cizích oblastí, cechovní znaky, různý archeologický materiál apod. Navíc byly předměty většinou převzaty bez nejmenších údajů potřebných pro identifikaci, resp. pro jakékoliv další zpracování. v roce 1964 bylo muzeum reinstalováno na výstavní síň. Reinstalaci provedlo Slovácké muzeum v Uh. Hradišti za hmotné podpory výboru Horňáckých slavností a závodu Rudý říjen ve Velké. Větší část místností slouží jako stálá expozice hmotné kultury obce Velké - pracovní a slavnostní oděv, keramika (v 5 skleněných vitrinách) a interiér horňácké jizby. Menší část je využita k instalaci obrazú a plastik.

J. Pešek

Nová expozice gottwaldovského muzea.
[obsah]

V minulém roce byla na zámku ve Vizovicích otevřena speciální etnografická expozice Podomácká výroba dřevěného nářadí na Podřevnicku. Je to jedna z mála specializovaných expozic, které u nás vznikly a přináší návštěvníkům přehled o tomto zajímavém odvětví tradiční lidové práce na úrovni, která v regionálních muzeích nebývá běžná. Autor expozice K. Pavlištík spolu s architektem ing. Vladímírem Boučkem se pokusili nekonvenčním způsobem přiblížit jeden ze specifických rysů Podřevnicka: práci s dřevem - od základního opracovávání dřevěného samorostu k práci ze štípu, z bloku, korytářství, řezbě až po řemeslnou výrobu zemědělského nářadí, bednářství atd.
Předměty jsou vystaveny volně na jednoduchých konstrukcích, jejichž strohost sice vždy neodpovídá úpravě místností, ale umožňuje návštěvníkům soustředit se na vlastní exponáty a jejich výtvarný doprovod na vkusně upravených panelech. Tím, že architekt nepoužil tradiční vitriny, vytvořil více "vzduchu" pro exponáty, jichž je

místy v malých prostorách až přemíra, zároveň naznačil kontinuitu vývoje jednotlivých výrobních způsobů. v této souvislosti poněkud zastarale působí vstupní místnost "jizby" jako pozůstatek staré expozice. Také závěrečná konstrukce ze dřeva, mající dominantní postavení ve středu poslední místnosti, působí disharmonicky; její násilná konstrukce, připomínající spíš kovové panely, neodpovídá přirozené kráse dřeva a lidské práce, která je v ostatních částech expozice tak dobře vyjádřena. Ve svém celku je expozice o podomácké výrobě ze dřeva na Podřevnicku poučným experimentem a dobře odvedeným dílem v oblasti národopisného muzejnictví.

J. Jančář

STRÁŽNICE 1984
[obsah]

     Je sotva možné s delším časovým odstupem rozsuzovat, zda byly strážnické slavnosti v r. 1964 opravdu takovým významným mezníkem na jejich mnohaleté cestě, jak to vyznělo z článků, které se o nich psaly. Ale ať tak či onak, je jisté, že koncepce strážnických slavností, tak jak byla formulována a realizována po roce 1949, dospěla do krize. Je sotva možné a sotva užitečné dnes posuzovat, zda to byla koncepce omylná hned od svého začátku, či zda se prostě za ta léta přežila. Ale ať tak či onak, je jisté, že přišel čas, aby se velmi vážně a rychle uvažovalo o změně této koncepce. Ten velkoryse pojatý festival, který měl prokázat, jak se dnes rozvíjí v nových podmínkách tradiční umění našeho lidu, za kapitalismu málem už zaniklé, nejenže rychle ztrácí publikum, ale ztrácí i svoji uměleckou raison d'étre, protože se stále jasněji ukazuje, že teorie o novém rozvoji folklóru za socialismu byla spíš založena na zbožném přání než na rozboru skutečnosti.
     Strážnické slavnosti 1964 znamenají tečku za dlouhou a ještě nedávno velmi bojovnou diskusí o tzv. nové tvorbě .souborů, o tvorbě, která by tradičními folklórními prostředky ztvárnila nový socialistický obsah. Nikdo sice nepochybuje a nikdo ani nepochyboval, že je možno využít v soudobém umění postupů inspirovaných tradičním [/] folklórem. Martinů, Janáček a mnozí jiní dokázali, že to možné je. Ale není možné chtít toto od amatérských sou borů. Tzv. nová folklorní tvorba, která se měla stát základním kamenem nové Strážnice, ve většině případů a zejména tam, kde chtěla být společensky silně angažovaná, znamenala povážlivé tvůrčí neúspěchy. A na posledním strážnickém festivalu prakticky se už neobjevila a nikdo toho nelitoval.
     Jestliže je tedy strážnická situace taková, jaká je, pak to znamená, že lejí koncepce z let padesátých nejen není uskutečnitelná, ale ani se neuskutečňuje. Strážnické slavnosti svou koncepci ztratily. Staly se jakousi estrádou, kde osvědčené, ale také často stagnující soubory předvádějí dávno nacvičené a dobře známé pořady složené z přičesaných a pro podiové vystoupení natup[d]ovaných lidových písní a tanců. Jsou většinou na jedno brdo, někdy se vydávají za pořady do jisté míry klenotnicové, jindy za pořady do jisté míry tzv. nové tvorby, jak je potřeba. Na poslední Strážnici jsme viděli úplně stejná čísla na pátečním Podlužáckém okénku i v Lidovém umění známém i neznámém - spíš ovšem známém než neznámém - i v nokturnu i jinde. z takových pořadů by bylo možné snad sestavit krajskou přehlídku STMP, ale sotva festival, který má aspirace celostátní, či dokonce mezinárodní, o čemž svědčí dosti značná účast zahraničních souborů, byť i velmi nevyrovnané úrovně.
     Je ovšem pravda, že vedle tohoto hlavního folklorního proudu souborového se ve Strážnici vždycky uplatňovali i autentičtí nositelé tradičního folklóru, zejména v pořadech klenotnicových a studijních. Byli však považováni za jakousi vzácnou starožitnost pro potěšení znalců, někdy i za jakousi vějičku pro "staromilce". Poslední Strážnice však ukázala, hlavně přesvědčivým úspěchem Hrochoťanů, kteří ovšem ve Strážnici nebyli poprvé, že právě tento tradiční folklorní projev začíná určovat charakter Strážnice a že právě v tomto tradičním folk[l]órním projevu bude třeba vidět základ nové koncepce budoucích Strážnic. A s tím zřejmě budou muset počítat ti, kteří Strážnici mají ve své moci.

V. Stanovský

VÝCHODNÁ 1964
[obsah]

     Celoslovenské slavnosti lidových písní a tanců ve Východné byly pořádány jako součást oslav 20. výročí Slovenského národního povstání. Celý program byl složen ze čtyř pořadů. Prvé dva, "Nositelia tradícií" (autoři Kliment Ondrejka a Cyril Gáll) a "Vatry na horách" (Mikuláš Senko a Ladislav Leng) nemohly být uskutečněny v amfiteátru pro nepřízeň počasí. Náhradní pořady v kulturním domě byly spíše náhodně sestavené z toho, co bylo momentálně k dispozici. Zvláště u druhého pořadu se úplně ztratila myšlenka vyzdvihnout odbojové tradice lidu. Na druhé straně překvapila pohotovost pořadatelů, kteří dokázali zajistit improvizované programy v širokém okolí Východné.
     Nedělní "Veselá je dedina" (Ondrej Demo, Stanislav Dúžek) a Budúcnosť patrí všetkým nám" (Cyril Zálešák ) byly estrády v mnohém podobné. Především se zde autoři pořadů opírali o profesionální Poddukelský ukrajinský ľudový súbor z Prešova, bratislavskou Lúčnicu a další zkušené soubory písní a tanců.
     Autoři již v názvech pořadů v tištěných programech naznačili že jde o pořady souborové, kde nelze očekávat tradiční folklór v podání vesnických skupin ("Opfimistický program s družstevní tématikou...", "Pásmo piesní a tancov zamerané k našej prítomnosti s pohladom na našu budúcnosť..."). Skutečně v dobře sestavených estrádních pořadech bylo tradičního folklóru jako šafránu. Snad měli pořadatelé počítat s tím, že určitá část publika přijela do Východné shlédnout vesnické skupiny a vynikající lidové sólisty. Toto obecenstvo bylo estrádami poněkud zklamáno.
     PUĽS Prešov a Lúčnica předvedly svůj kmenový repertoár a podaly své standartní výkony. z novějších věcí nás zaujala "Goralská lúbosť" a "Goralská svatba" souboru Lúčnica; Svým dobrým výkonem zaujal banskobystrický Urpín. Hosté z Moravy; soubor Danaj ze Strážnice, skupina z Uh. Brodu a hudecká čtyřka Olšavy zapadli dobře do celkového rámce. obou nedělních pořadů.
     Nutno ještě vzpomenout soutěže, které se odehrávaly mimo celkový rámec slavností. Vítězové byli ošizeni zkráceným pořadem a můžeme říci, že to byla škoda.
     Pořadatelé by měli pro budoucnost počítat s různorodým složením obecenstva (i když to nedělní bylo milé a vděčné ) a zvýšit v programu podíl vesnických folkloristických skupin. Pak může být Východná skutečnou celoslovenskou přehlídkou lidového umění.

J. Loutchan

Regionálne slávnosti piesní a tancov na východnom Slovensku
[obsah]

Obdobie turistického cestovného ruchu (domáceho aj zahraničného) v rokoch cyklickej hospodárskej krízy a ešte aj dlho po nich; bolo obdobím, v ktorom sa pre propagáciu cestovného ruchu využívali všetky dosažiteľné prostrietky a možnosti. K nim patrili aj mnohé tradičné formy ľudovej kultúry východoslovenských a hornoliptovských obcí, ktoré boli začleňované od roku 2928 do programov tatranských kúpeľných stredísk. Tak sa stali niektoré tradičné formy v spôsobe života ľudu na východnom Slovensku atraktívnými a exkluzívnými objektami obdivu zo strany domácich a zahraničných hostí, často neopodstatneného. Popri snahe o atraktívnosť exkluzívnosť a využitie konjunktúry máme pri organizácii týchto slávností aj úprimných obdivovateľov tradičných foriem ľudovej kultúry, medzi ktorých patrí na prvom mieste prof. Karol Plicka. Jeho zásluhou zorganizovali sa v roku 1935 národopisné slávnosti, ktoré mali názov "Národopisný deň (4. 8. 1935) v Novom Smokovci". Slávností sa zúčastnilo 700 účinkujúcich z 20-tich obcí Spiša a Liptova. Slávností sa potom udržiavali už tradične - striedavo v. N. Smokovci a v T. Lomnici. Na patričnej umelecko-odbornej výške boli potiaľ, pokiaľ ich organizovali odborníci, majúci úprimný nefalšovaný vzťah k spôsobu života východoslovenského ľudu. Ich rozsah zdal sa byť po roku 1935 tak sľubný, že sa mali organizovať potom už pravidelne vo Vysokých Tatrách a v oblasti stredného Slovenska. V roku 1937 uskutoč

nili sa takéto slávnosti na Š. Plese za účasti skupín zo Ždiaru, Važca a Štrby, v roku 1940 zase na Š. Plese z príležitosti vysvätenia káplnky na Symbolickom cintoríne a celoslovenské národopisné slávnosti rok predtým v Tatranskej Lomnici.
     Po oslobodení začali sa organizovať v celej podtatranskej oblasti v rámci slávností piesní a tancov vo Východnej a od roku 1950 v Starom Smokovci, v Ždiari. a v Tatranskej Lomnici. Umeleckú a ídeovú náplň začali nadobúdať slávnosti tatranských slovenských, moravských a českých horalov, ktoré dostali názov "Ľud hôr spieva a tancuje". Uskutočnili sa po prvýkrat v roku 1958, po druhýraz v roku 1959. Im predchádzali slávnosti Letníc v Ždiari, Deň československo-polskej družby na Lysej Poľane a I. celoslovenská prehliadka súborov ĽUT-ROH v Starom Smokovci. Organizátori týchto podujatí neuspokojovali sa s organizovaním slávností len v priebehu letnej sezóny, ale za cieľom poukazovať na bohatstvo a cenné hodnoty tradičnej ľudovej kultúry - aj v zimnej sezóne. Tak v roku 1950 bola založená tradícia tatranských fašiangov, na ktorej sa súbory z podtatranských obcí predstavovali s tradičným programom viažúcim sa k zimnému slnovratu. V rámci tatranských fašiangov uskutočňovali sa pravidelné celoslovenské a celoštátne prehliadky ľudového odevu, spojené so súťažou. Goralské slávnosti piesní a tancov, Letnice v Ždiari a Tatranské fašiangy zanikly nie nezáujmom miestnych nadšených pracovníkov na úseku etnografie a ĽUT, ale ako dô.sledok územných zmien, pričlenením k novozriadenému okresu Poprad. Nanovo sa uskutočnili v roku 1964, ako krajská prehliadka ĽUT (STMP), v priebehu ktorej bol pripravený program s tradičným tanečným, hudobným a piesňovým prejavom. Sú nádeje a predpoklady, že krásna tradícia goralských slávností bude v roku 1965 nanovo obnovená a smokovecký amfiteáter s okolitými parkami. a lesmi sa znovu stane miestom radostného stretnutia súborov z horských oblastí našej vlasti a spoza hraníc.
     Slávnosti vo Východnej mali pôvodne regionálny hornoliptovský, postupne aj hornospišský charakter - v [del] priebehu doby sa stali miestom celoslovenských prehliadok ĽUT a tak svoj regionálny charakter (na škodu veci) ztratili.
     K regionálnym slávnostiam na východnom Slovensku patria v posledných desiatich rokoch Slávnosti piesní a tancov ukrajinského obyvateľstva. Ich charakter pôvodne regionálny sa v priebehu doby zmenil na celoslovenský, v súčasnosti už aj s vystupováním súborov maďarských, ukrajinských (SSSR) a poľských. K významným podujatiam tohoto druhu patrili Slávnosti piesní a tancov organizované v Levoči, ktoré svojou koncepciou a začlenením do primeraného rámca historicky cenného exteriéru mali neobyčajný pôvab. Podľa prísľubu kompetentných činiteľov (krajských) mali by byť v roku 1965 obnovené a tak starobylá Levoča aspoň dva dni v roku sa stane miestom, kde si prídu najlepšie súbory východoslovenského kraja zahrať, zaspievať a zatancovať. K týmto podujatiam, majúcim presne vyhranený cieľ a zámer, nemožno pripočítať ešte ostatné menšie podujatia i keď menované ako slávnosti piesní a tancov - zaraďované do rámca podnikov často s komerčným zameraním (Zemplínsky jarmok, Spišský jarmok) a pod. Bolo by potrebné, keby sa ľudová pieseň, ľudová hudba a tance z týchto koncepcií vyslobodili a neznižovali (tak ich impresária) hodnotu ľudového prejavu.
     Je nedôstojné servírovať ľudové umenie v prostredí jarmočných stánkov, krčiem a iných podnikov, i keď majú často zaretušovanú firmu pohostinstva, nutnej akumulácie kapitálu, plnenia plánu a pod. Takto sa aj na východnom Slovensku v niektorých jeho oblastiach sprofanizoval tradičný ľudový prejav vo všetkých disciplínach.
     Aj východnému Slovensku bude potrebné vrátiť na úseku ĽUT v rámci slávnosti jeho regionálny charakter a podchytiť tradičný folklorný prejav v rámci slávnosti či už celo-východoslovenských v Levoči, šarišských slávností v Prešove (Sabinove, Bardejove-kúpeľoch), zemplínskych slávností v Michalovciach a gemerských v Rožňave. Nemali by to byť veľké, organizačne a ekonomicky

nezvládnuteľné podujatia. Mohli by to byť "národopisné dni" bývalých etnografických oblastí, ktoré sú špecificky vyhranené ešte aj v súčasnosti. Z takto zorganizovaných slávností bol by dobrý výber na celoslovenské a celoštátne prehliadky. Utvoril by sa raz a navždy substrát pre sústavnú a cieľavedomú prácu v súboroch ĽUT a pre zahraničných hosti bol by takto aspoň čiastočne splatený dlh za sľužby, ktoré sa im dávajú pred ich príchodom k nám do ČSSR. Z propagovaných exkluzívností, atrakcií a folklorného bohatstva nenachádzajú pre svoje uspokojenie pomaly nič. No ak by natrafili na dobre pripravené slávnosti, odnášali by si iste pekné spomienky.

J. Olejník

Rožnovské slavnosti 1964
[obsah]

     V posledních letech je už téměř chronickým jevem, že po skončení národopisných slavností zůstávají často rozpaky. Rozhodně nechci upírat pořadatelům rožnovských slavností, označovaných též jako krajský festival lidových písní a tanců Severomoravského kraje, snahu a dobrý úmysl. Kvalita však není určována snažením a úmyslem. Ze třiceti souborů, dvaceti cimbálových muzik a orchestrů lidových nástrojů a z celé řady sólistů se dalo vytěžit rozhodně víc než nám Rožnov 1964 ukázal.
     Pořadatelům může být částečnou omluvou krajní nepřízeň počasí, která způsobila, že z celého sobotního, jistě pečlivě připraveného pořadu, nezbylo než žalostné torzo. Přesto však nemůžeme podceňovat dosah improvizovaných vystoupení lidových muzik a sólistů, které déšť rozehnal po šencích a společenských místnostech celého Rožnova. Teprve zde, v bezprostředním kontaktu s divákem či posluchačem, v dávno zapomenuté a znovu probuzené atmosféře lidových zábav, mohli lidoví umělci rozehrát celou škálu své dovednosti.
     Nejlepší ozdobou a výzdobou národopisných slavností jsou lidé v krojích a s úsměvy ve tvářích. k celkově dobrému dojmu je však nutná i vhodná úprava celého areálu. v Rožnově však byla naprosto nedostatečná. [/] Transparenty, nebo chcete-li plakáty, s úryvky písní, zcela nevhodně ilustrované, měly mnohem víc společného s kýčem než s lidovým uměním.
     Nechci se tu podrobně zabývat dramaturgickou stránkou dvou nedělních pořadů. Snad to bylo způsobeno snahou využít alespoň trochu příznivého počasí a ukázat nejlepší z nejlepšího, ovšem dramaturgická stavba pořadu někdy dosti povážlivě zaskřípala. v tomto případě by méně mohlo znamenat více. O poznání úspěšnější byli autoři dopoledního dětského vystoupení - manželé Kyselí z Ostravy - známí z pořadů dětské Strážnice. Odpolední program Vsacanu a Urpínu nepůsobil už zdaleka tak uceleným dojmem. Jeho autoři (Kašpar, Dadák,Měřinský Havel) mu nedokázali dát potřebné napětí a dynamiku. Zcela rušivě působily dlouhé přestávky, kdy jeviště zelo prázdnotou a laciná snaha po moderním divadelním efektu, zcela nevhodném pro volné prostranství, kdy z magnetofonového záznamu bylo přehráváno celé pásmo zbojnických písní prokládaných problematic kými verši. A už úplně nepochopitelná byla vystoupení některých souborů, které si nejen "odvážně" zaktualizo valy svůj program, ale některé dětské soubory dokonce použili "krojů", navazujících na spartakiádní úbory.
     Národopisným slavnostem pořádaným v takovém rozsahu by jistě jenom prospělo, kdyby se jimi důkladně zabývali odpovědní činitelé, jak se o tom už několik let hovoří, a prozkoumali, zda jejich struktura a celkový charakter odpovídají současné situaci v našem folklóru. Podle současného stavu těchto slavností se nemohu ubránit domněnce, že přes veškerou snahu organizátorů zůstávají pouze na okraji svého poslání.

H. Blažková

Podluží v písni a tanci 1964
[obsah]

Tradiční národopisné slavnosti se konaly 6. - 7. června 1964 v Tvrdonicích. První den byl věnován soutěži souborů i jednotlivců v tanci, zpěvu a hře na lidové nástroje. Tento pořad, vzdáleně připomínající strážnickou Klenotnici, měl solidní úroveň. Lidovému vkusu pub

lika však více vyhovoval koncert dechových hudeb, který byl také podvečerní součástí programu. "Podvečer v Tvrdonicích" obsadily soubory z Břeclavy[i] a z Tvrdonic. Příjemným překvapením následujícího dne ,bylo vystoupení dětských a mládežnických skupin z Kostic, Tvrdonic, Lanžhota, Staré Břeclavi, Charvátské Nové Vsi a z LŠU Břeclav. Jejich vystoupení bylo naplněno skutečným živým a přirozeným pohybem, zpěvem i tancem; zvláště cimbálová muzika LŠU vynikala znamenitým podáním.
Před hlavním odpoledním programem na volném prostranství amfiteátru prošel Tvrdonicemi průvod účastníků. Škoda, že nebyl bohatší o větší a početnější vesnické skupiny. Sám program byl především přehlídkou tradičního folklóru. Pastvou pro barevnou fotografii byly podlužácké kroje. Podlužan i Břeclavan předvedly dobře režijně skloubené programy, z nichž nejvíce zaujaly sborové scény a cifrování. Ani Lanžhotští, Břeclavští, Tvrdoničtí a z Moravské Nové Vsi nezůstali pozadu. Koncepci programu jako celku chyběla však výrazná ústřední myšlenka. Málo skloubený program nemohlo zachránit ani lyrické spojovací slovo. Na oprávněnou námitku, že i jinde trpí programovou neujasněností. se dá odpovědět: ale nemuselo to být ve Tvrdonicích.

B. Beneš

Horňácké slavnosti 1964
[obsah]

V poslední době se často mluví o krizi folklóru, o krizi lidového umění. Toto konstatování však neodpovídá zcela skutečnosti, protože jde spíše o krizi toho, co bylo za folklór a lidové umění vydáváno. Vždyť léta tzv. ohromného rozvoje lidové tvořivosti byla v podstatě léty, kdy bylo folklóru a lidového umění zneužíváno, v rozporu s historickou skutečností a historickým pohledem a hlavně bez opravdového hlubokého vztahu vnitřní zainteresovanosti, bez něhož nemůže vzniknout vskutku umělecký projev. Nebyla respektována tradice, v níž lidové umění vznikalo za zcela specifických okolností, a tak strážnické přehlídky například byly spíše čímkoliv jiným než přehlídkami lidového umění. Na Horňácku byla však vždycky [/] jiná situace. .V kraji, kde tradice lidového umění je dosud živá, nebylo` možno na ni zapomenout, k ní nepřihlížet. A tak jsme se zatím na všech Horňáckých slavnostech, díky prostředí, ale i díky pořadatelům, setkávali s opravdovými skvosty lidového umění. Viděli jsme vždy opravdu něco živého a životného v prostředí, kde to vznikalo a kam to patřilo. Díky pořadatelům a zejména úsilí Zdenky Jelínkové, pracovnice Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně a zdejší rodačky, byla zde poprvé kladena velká váha i na výtvarnou stránku folklorního projevu. Byly to přehlídky horňáckých úvodnic, které monumentalitou výtvarného zjevu i vážné obřadnosti působily až otřesně.
Letošní Horňácké slavnosti manifestovaly tyto nové názory na lidové umění, ačkoliv je třeba zdůvodnit, že je jejich autoři zastávali vždy, ale bohužel je díky situaci nemohli vždy plně uplatnit. Jsou to kromě zmíněné už Zdenky Jelínkové ještě prom. hist. Dušan Holý, CSc pra covník katedry e,_noórafie a folkloristiky brněnské university a prom. hist. Josef Tomeš, pracovník Krajského střediska lidového umění ve Strážnici, oba zdejší rodáci. Ti připravili s umělci zdejšího kraje přehlídku, která byla opravdovým uměleckým za[á]žitkem. Dopoledne to byla přehlídka lidového zvykosloví na návsi ve Velké nad Veličkou, odpoledne pak už tradiční vystoupení na stadionu pod Strážnou hůrkou. Lidové zvyky a obyčeje, písně, hudba a tance byly předvedeny krajově tradičním způsobem v čisté podobě zbavené všech falešných nánosů, nebyly předváděny, ale spíše žity v autentičnosti, která každého diváka musela uchvátit velikostí prožitku a čistotou formy. Proti tak často uváděné námitce o historičnosti takového projevu, uvědomoval jsem si jeho působivost podobnou, jakou na mne působily poslední autoportréty Rembrandtovy nebo obrazy Brueghelovy ve vídeňském Umělecko-historickém museu. Ač díla minulých věků, cele mě zaujala nejen lidskou velikostí svých myšlenek, ale i krásou formy. To všechno mohlo zaujmout diváka i ve Velké a za to by měl být autorům i samotným umělcům vděčen. Autoři nás pře

100

svědčili o tom, kolik umění, lidsky velkého i formálně krásného lze najít ještě dnes v oblasti lidového umění, jen je umět objevit a zachovat jeho čistou podobu. Vždyť to bylo právě toto, lidové umění, které tak mocně inspirovalo celé světové moderní umění, ať v oblasti výtvarnictví, hudby nebo poesie. Bez této inspirace je nemysli telné dílo Picassovo, Chagallovo, Fillovo, Čapkovo, Stravinského, Bartókovo, Janáčkovo, Martinů, Bezručovo, Seifertovo, Halasovo. V této souvislosti nás napadá jediná kritická myšlenka ve spojitosti s Horňáckými slavnostmi. Jak jinak, v rozporu s celým duchem slavností, působila výtvarná výzdoba a výtvarná podoba propagačního materiálu. Nechápu, proč právě zde se setrvalo u tradiční výtvarné podoby, spíše neumělé nápodoby lidového projevu, u nápodoby skutečně umělecky podprůměrné, která nemá daleko ke kýči, tedy k tomu, proti čemu autoři pořadu tak vášnivě bojují. Nepochopitelné je to tím více, když je známo, že v kraji žijí opravdoví umělci, kteří inspirováni lidovým uměním i projevem vytvořili už mnohá významná díla. Výstava uspořádaná k padesátinám uherskohradišťského Vladislava Vaculky to ukázala přesvědčivě. Tento nedostatek jistě podstatně neovlivní kladný dojem z letošních slavností, je jen škoda, že tato složka byla přece jen opominuta. Vážnost úsilí, k němuž Horňácké slavnosti směřují, by tak byla jen podpořena.

P. Spielmann

Jízda králů na oslavu výročí 700 let Vlčnova v roce 1964
[obsah]

     Hanuš Jelínek (Zahučaly lesy, Praha 1947, str. 369) vzpomíná na výrok jednoho z největších světových umělců, francouzského sochaře Augusta Rodina ve Vlčnově při shlédnutí Jízdy králů: "Mais ils sont beaux comme des jeunes dieux!" (Jsou krásní jak mladí bozi!) Rodina pozval do Vlčnova slavný slovácký malíř Joža Uprka.
     Tradice vlčnovské jízdy králů nebyla od těch dob přerušena. Vyvrcholily jí 30. 5. 1964 ve Vlčnově také oslavy 700 let trvání této typické slovácké obce na předhůří [/] Bílých Karpat. Přirozené prostředí Vlčnova, jehož lid dodnes dochoval na 5000 krojů, děvčata jako kvítí před domy, chlapci na opentlených koních - tolik krásy v jediné obci je sotva možno uvidět kde jinde, než na Slovácku. Domácí i návštěvníci si spontánně uvědomovali, že naše lidová kultura má hodnoty, které uchvacují lidská srdce.
     Jízda králů je prastarý lidový obyčej, prováděn"y mládeží v letničním období nejen ve Vlčnově a v okolí Uh. Brodu a v minulých stoletích nejen v obcích na Moravě a v Čechách; ale i v západní a střední Evropě. Jeho vznik nelze proto položit do roku 1469, kdy podle pověsti uherský král Matyáš po porážce Jiřím z Poděbrad prchal do Uher a při útěku se ukrýval v Uherském Brodě. Právě rozšíření tohoto lidového obyčeje nejen v naší vlasti, ale i v evropském prostoru vylučuje jeho vznik z místní historické události. k etnografickému výkladu, k dešifrování zapomenutých významů dochovaných lidových obřadů je potřeba studovat rozsáhlý srovnávací materiál. Z Evropy, jej zpracovala Eva Urbachová, etnografka Okresního muzea na Vsetíně. Dosavadní materiály o lidovém obyčeji jízdy králů nasvědčují tezi, že jde o prastaré objíždění katastru s cílem zajistit úrodu, zdar při chovu dobytka, ochránit osení i jarní sadbu, zajistit hospodářskou prosperitu roku. Recitativ veršovaných průpovědí jezdců a jejich obdarovávání jako při koledě rovněž svědčí o starých kořenech tohoto obyčeje. Lidová tvorba při jeho provádění neustrnula, nýbrž pro jevuje se v nových vystřihovánkách při výzdobě koní i v nových verších, nově vytvářených jezdci a vtipně. aktualizujících současné události v obci. Původní smysl těchto obřadů byl již dávno zapomenut. Zůstala jen krása krojů, písní, tanců a lidové slovesnosti, jež doprovází Jízdu králů.
     Vlčnovská Jízda králů předvedla také v roce 1964 v plné kráse své estetické hodnoty, které vedle návaznosti na tradici a poetičnosti jsou trvalými hodnotami lidové kultury. Celá obec doslova objala 25 jezdců na bohatě vyzdobených koních. Jízda králů vyvolala i další

101

kulturní akce: ve škole byla uspořádána výstava obrazů Joži Uprky, Otty Ottmara, Ladislava Bezděka a mladého nadaného malíře Karla Beneše; rodáka z Vlčnova, jehož výstava kreseb k lidovým baladám v roce 1963 v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně vzbudila neobyčejný zájem osobitým malířským výrazem, inspirovaným barevností rodné obce.

J. Orel

Dožínková slavnost v Kuželově na Horňácku
[obsah]

Spolu s jinými obyčeji na Horňácku se přestaly konat i dožínkové slavnosti, které byly zvlášť intenzivně oslavovány v prvních letech po osvobození. Zvlášť v období kolektivizace v padesátých letech, kdy vesnice procházely nejhlubšími společenskými proměnami, bylo obtížné kolektivní slavnosti organizovat. V roce 1955 se o to pokusila mládež v Kuželově, která si pro sebe zorganizovala tradiční dožínky s průvodem, s dožínkovými obyčeji a tanci. Po delší odmlce byly na Horňácku slaveny kolektivní dožínky i v minulém roce, a to opět v Kuželově (6. září 1964). Pořádala je školská a kulturní komise MNV spolu s jednotným zemědělským družstvem. k dožínkovým oslavám pořadatelé přiřadili i další akce, které mají pro místní tradici zvláštní význam.
Součástí dožínkových oslav se stala i výstavka místního tradičního umění v budově školy. Vyšívačky, krejčí a tkalci zde vystavovali ukázky svých prací. Byla to výstavka drobná, ale pokládáme za užitečné zmínit se aspoň o některých vystavovatelích. z krojových krejčích, jichž je na Horňácku již poskrovnu, vystavoval své práce pětašedesátiletý Jan Mička, jehož některé výrobky i pracovní postupy jsou dokumentovány v oblastním středisku ÚLUV v Uherském Hradišti. k zajímavým exponátům patřily i výrobky tkalců Jana a Bohumila Mlýnka, kteří dnes pracují jako mistři lidové umělecké výroby organizovaní v ÚLUV. Je třeba se zmínit, že tradiční tkalcovství má na Horňácku ještě širší zázemí. k významným tkalcům patří např: Jan Okénka z Malé Vrbky; ruční stavy však najdeme ještě v mnoha domech a mnozí tkalci do[/]sud příležitostně pracují v zimním období. Na výstavce byla zastoupena i lidová výšivka. Podílely se na ní ženy z Kuželova i žákyně ZDŠ. Vyšívačská tradice patří stále k těm složkám lidového výtvarného projevu, které mají velkou životnost a přenášejí ,se i na nejmladší generaci. Výstavu doplnil několika obrazy s motivy krajin Horňácka malíř Jiří Mandel.
Mnoho návštěvníků se sešlo při prohlídce opraveného větrného mlýna holandského typu, který byl vyhlášen za kulturní památku obce Kuželova. Odpoledne uspořádala mládež a členové JZD dožínkový průvod a pásmo dožínkových zvyků a písní. Nešlo zde o estrádní vystoupení, jak jsme často vídali např. na různých okresních dožínkových slavnostech. Oslavy družstevních dožínek v Kuželově nám napověděly, že tradiční lidové slavnosti mají své opodstatnění i v současné době. Zvláště dnes, kdy se hospodářská i společenská situace na vesnici konsolidovala, vyvstává reálná možnost, jak bez romantismu zapojit tradiční lidové umění do života jako významnou aktivní složku.

J. Tomeš

Co se stalo v Hrochoti...
[obsah]

Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů navštívil v létě 1964 Hrochoť pod Polanou, malou vesnici na středním Slovensk[a]u, roztroušenou v horském údolí, kde sice už končí silnice, ale zato tam mají k pohledání dobrých zpěváků a muzikantů. Nebyl to první studijní zájezd orchestru do Hrochoti, ale už tak trochu "tradiční"; je tam stále čemu se učit. Podrobněji se o tom rozepsal Antonín Přidal v rozhlasovém pořadu "Na besedě u cimbálu" a podstatnou část jeho příspěvku (bohužel bez zvukových záběrů) vám přetiskujeme.

Byl jsem na koncertě, kde nešustil taft, nešumělo hedvábí a nevzdychal tyl. Zato se tam pod hudebníky houpalo pódium a prkna dosahovala rozkmitu až dvaceti centimetrů. Kdyby měl basista za svým nástrojem půllitr piva, mohlo dojít k neštěstí. - Před kapelou se totiž tančilo. v lehké obuvi folklórní, zato však s vervou, pro kterou národopisní

102

odborníci zatím nevynalezli měrnou jednotku. Částečně se odráží v potlesku obecenstva, který byl natočen a uložen v rozhlasovém archivu pod značkou P B - což znamená: potlesky bezuzdné.
     Tleskalo se souboru "Hrochoťan" a Brněnskému rozhlaso vému orchestru lidových nástrojů. Vystoupili společně jednoho srpnového večera v Hrochoti a byl to večer vyhřátý odpoledním sluncem, loňským vínem a letošní pálenkou. Hrochoťanům to trojí horko nevadilo, protože jejich kroj se vyznačuje už od pradávna holým břichem. Členové rozhlasové muziky se odhalit svoje břicha neodvážili. Snad proto překvapili publikum neobyčejným reprodukčním žárem. Seděl jsem v první řadě a musel jsem odložit vázanku i sako.
     Když koncert skončil, nedaly se kapely už tak přesné rozlišit, protože splynuly. v sále začala taneční zábava a na pódiu se potil brněnský primáš s hrochoťskými kontráši, po chvíli pak hrochoťský primáš s brněnským cimbalistou. v sále to nikomu nevadilo, lidi chtěli tančit za každou cenu. A tančili čardáše, valčíky, polky a bůhví co ještě, držíce se v pase a kolem krku. Nikdo neměl kroj, ale všichni měli velkou chuť tancovat až do rána. Kdyby se muzikanti ve dvě hodiny po půlnoci nezhroutili, mohla se mezi dvěma čardáši podávat snídaně: Jenže muzikanti už dnes nejsou jak bývali - a ve dvě v noci (nebo chcete-li - ráno) jsme se trousili do chalup, ve kterých přebývalo nějaké lůžko. Spali jsme pod peřinami, které vážily bratru třicet kilo a potili jsme se ukrutně až do kohoutího zakokrhání a pastýřského zatroubení. v tom žáru se nám zdálo o pekle plném muzikantů...
     V neděli ráno jsme vysupěli s lesním vláčkem vysoko do hor, nade všechny cesty a starosti. Hrochoťský bača nás dohnal až ke své kolibě a rozehnal nás po louce. Pásli jsme se na ovčím sýru a pili jsme ze studánek moravské víno. Zájemce o krásy naší vlasti upozorňuji, že toto víno teče na hrochoťské kolibě jen jednou do roka.
     Muzikanti rozbalili těžké kufry, s kterými se vláček tak nadřel, vytáhli z nich kroje, odložili své kvalitní obleky šité na míru, natáhli na tělo vzdušnou minulost a vystavili se v krásných pózách před televizní kameru.
     Je mi srdečně líto televizních diváků, kteří je uvidí bez těch kufrů, bez vláčků, bez pyramidy chleba, kterou jsme na tu nedělní pastvu táhli, bez baterie vinných lahví a bez guláše, kvůli kterému padli dva družstevní berani.
Je mi líto, že neuvidí hrochoťské chlapy, jak posíleni gulášem zvedají malý žebřiňák bez přítěže i s přítěží. Je mi líto písniček, které přišly na svět pro toto všechno, pro žebřiňák, pro krásnou trávu, pro tichý žal beranů a pro hlasitou radost jejich pojídačů a vůbec ne pro staromilské blikání sentimentálních obrazovek
     Můžete mi věřit: folklór na Hrochoti už není denní chleba vezdejší, ale ještě pořád to není načechrané cukroví. Nosí se v kufrech, ale když se rozbalí, jeho chuť není zatuchlá a není cítit stařinou.
     A poslyšte, co pravím vám: neroňte slzy nad holými břichy - a zkuste nadhodit žebřiňák!

A. Přidal

Soubor "Dubina" v Belgii
[obsah]

Ve dnech 12. srpna až 8. záři 1964 absolvoval soubor Dubina (dříve "Nafta") při SZK v Hodoníně zahraniční zájezd do Belgie, který se uskutečnil na přání Společnosti československo-belgického přátelství. Zájezdů se zúčastnilo 35 členů souboru.
Ve svém poměrně širokém a tím i náročném programu reprezentoval soubor šest národopisných celků (Podluží, Kyjovsko, Horňácko, Kopanice, Valašsko a východní Slovensko). Jádro programu tvořily především tance z Podluží (vrtěná, hošije, válaný verbunk). Z kopaničářských tanců to byla obtáčaná a hrozenský čardáš, Kyjovsko bylo zastoupeno skočnou, Valašsko křižákem, východní Slovensko karičkami a čardášem. Dále byly do programu zařazeny tance Pod šable ze Strání, Hojačky, Je trefa a sedlácká a Horňácka.Sedláckou z Horňácka tančil jen jeden pár a hudební doprovod k ní byl proveden ve stylu tradiční hudecké muziky. Všechny ostatní tance doprovázela muzika cimbálová, která se zhostila svého úkolu s úspěchem. Posluchače překvapila zejména šíře reper

103

toáru hraná zpaměti, což ovšem není na Slovácku u vyspělejších souborů žádnou zvláštností.
Během krátké doby dosáhl soubor Dubina v Belgii značné popularity, a to zásluhou nejeň úspěšných vystoupení, ale i svým vystupováním mimo jeviště. Svědectvím toho byly velmi kladné kritiky a články v hlavních listech La Vallonie, Le Drapeau Rouge, Le Matin, La Metropole Antwerp aj., srdečné přijetí ve všech městech, jak občany, tak představitely městských úřadů, a také děkovné dopisy od zástupců čsl. velvyslanectví a kulturního atašé v Belgii.
Soubor uskutečnil 18 oficiálních celovečerních (2hodinových) vystoupení a projel nejednou napříč Belgií. Hrál a zpíval všem sociálním vrstvám obyvatel ve městech La Hestre; Farciennes, Marcinelle, Heist, Ostendee, Kappellen, Antverpy, Bray, Brusel, Dampremy, Breedenee, Anderlecht, Liege a Deurne. Mimo to navštívil města Binche, Charleroi a některá význačná místa Belgie.

J. Pešek

Břeclavan v Jugoslávii
[obsah]

     Na pozvání souboru lidových písní a tanců ZORA z Opatie navštívil soubor Břeclavan ve dnech 17. - 25. srpna 1964 Jugoslávii. Soubor v poměrně širokém obsazení (cimbálová muzika, taneční soubor, skupina starobřeclavských tetiček) uspořádal za svého zájezdu čtyři celovečerní vystoupení (Bled, Ljubljana, Opatie) a uskutečnil přátelské setkání se souborem ZORA, na němž si oba soubory vyměnily zkušenosti a navzájem se seznámily s tanečním materiálem svých zemí.
     V pořadu souboru Břeclavan bylo na prvním místě zastoupeno Podluží, a to hudebními čísly, písněmi v podání J. Severina, Lidky Malčicové, sboru tetiček a tanečními čísly - vesměs tanci a režijně uspořádanými tématickými čísly z podlužáckého života: hody, odvedenecký verbuňk žertovná scéna z druhého svatebního dne, kdy se dostávají k slovu ženy, nazvaná v pořadu Břeclavanu Ženské právo a přetvoření starého podlu[/]žáckého úvodu do pěvecko-taneční scény Vitaj nám, Janíčku. Verbuňk Jožky Severina na závěr verbuňkových písní a sólova vrtěná dokreslovaly obraz podlužáckého tanečního umění.
     Kromě Podluží uvedl Břeclavan ve svém pořadu i jiné kraje naší vlasti, především Slovenko, jak tomu bývá zvykem u většiny našich souborů u příležitosti zájezdů do ciziny, kdy je třeba ukázat naše lidové umění z širšího pohledu. Tak předvedl Ukľakovaný z Myjavy, tance z moravských Kopanic, východňarský čardáš a podtatranské dívčí koleso.
     Odezva vystoupení souboru Břeclavan byla velká a zvláště srdečné přijetí se dostalo souboru v Lubljani a v Opatii, kde mezi návštěvníky byli většinou lázeňští hosté z různých evropských zemí.
     Po zájezdech do Itálie, Švýcarska a Anglie to byl další zájezd, který úspěšně a důstojně reprezentoval naše lidové umění v zahraničí a získal nejen další jeho obdivovatele, ale i nové přátele našeho státu.

Z. Jelínková

Hradišťan počtvrté ve Francii
[obsah]

V roce 1964 vzpomínal soubor písní a tanců Hradišťan patnáctileté výročí svého trvání. v průběhu svého působení se rozrostl v těleso s vysokou uměleckou úrovní, která je uznávána nejen u nás, ale i za hranicemi naší vlasti. Jedním z dokladů tohoto faktu je skutečnost; že Hradišťan byl opět pozván pořadateli folkloristických festivalů do Francie. Zde vystupoval již v roce 1956 a na festivalech v Dijonu a Nancy v letech 1958 a 1962 získal soubor první ceny. Bylo proto nutno, aby Hradišťan vystoupil opět s takovým programem, který by odpovídal jeho předcházející dobré pověsti a požadovaným nárokům. A tak se pod uměleckým vedením J. V. Staňka připravoval soubor již několik měsíců před zájezdem na svůj nový náročný program.
Festivalů, které byly pořádány v několika městech, se zúčastnily soubory z Kanárských ostrovů, Irska, Estonska, Maďarska, NSR, Švýcarska, Izraele, Španělska, Antil

104

a Francie: "Folklor spojuje národy". Toto heslo bylo ústředním tematem všech festivalů. Obsah této myšlenky byl výstižný. Přátelské ovzduší nás provázelo po celou dobu pobytu ve Francii. Zvláště srdečné přátelství nás pojilo se španělským souborem z Lograňo, jehož zástupci požádali Hradišťan, aby v roce 1965 hostoval ve Španělsku. Velkými našimi soupeři na scéně a zároveň dobrými přáteli, byla skupina tanečníků z Kanárských ostrovů.
Soubor si svojí uměleckou produkcí všude získával vážnost a popularitu. Projevilo se to i v .tom, že původní vymezená trasa na žádost francouzských odpovědných činitelů byla rozšířena. Francouzské publikum dovedlo plně ocenit výkony našeho souboru. Zvláště v Confolens, kde byl organisován hlavní mezinárodní festival, měl Hradišťan vynikající úspěch.

R. Snášil

Soubory písní a tanců a III. CS
[obsah]

     Při hodnocení masového vystoupení souborů a skupin na velké ploše. strahovského stadiónu na II. Spartakiádě bylo rozhodnuto podobnou akci k III. Spartakiádě nepřipravovat. Rozhodnutí jistě rozumné, zvláště když soubory a skupiny dostaly příslib samostatného vystoupení ve Sportovní hale. Měla to být původně přehlídka folkloristických oblastí s dudáckými, cimbálovými a hudeckými muzikami, dále pak souborovější část s orchestrem typu BROLNu a konečně část vysoce stylizovaná s doprovodem symfonického orchestru. Samozřejmou podmínkou mělo být, že všechny složky budou z folklóru vycházet. Přešlo několik let a došlo k některým výrazným změnám. Především se na ,Večeru LUT" budou podílet různé složky jako na př. společenský tanec, tzv. novodobý tanec, soubory lidových písní a tanců aj. Soubory, které dodnes vycházejí z folklóru, jsou na tom vlastně nejhůře. Vezměme si příklad z části "Družba", kde budou tančit soubory typu Břeclavan, Danaj, Hradišťan, Kopaničár. Původního záměru autorů, aby doprovodná hudba byla alespoň typu BROLNu, nebylo dbáno a tak orchestrální skladbu Arnošta Košťála je sice možno samostatně [/] jistě dosti vysoko hodnotit, i když některá místa jsou málo srozumitelná, ale vznikne zde nutný rozpor mezi hudbou a skladbou taneční. Autoři tance vychází z možností, které mají. Soubory, i když většinou vyspělé, budou tančit v krojích a to v krojích svých oblastí. Pořízení jednotného tanečního kostýmu není hospodářsky únosné a nakonec ani žádoucí. To je pouhé konstatování. Nácvik skladby je dnes již v plném proudu. Na třech soustředěních v Uherském Hradišti se ukázalo, že obavy jsou opodstatněné. Bude záležet na všech zúčastněných slováckých i západoslovenských souborech, aby k dokonalému technickému zvládnutí skladby přidaly to, co je jim vlastní a čím vyhrávají u diváků doma J na zahraničních festivalech, to je dokonalým požitkem předváděného tance.
     V celém večeru LUT je ještě několik částí, ve kterých je základem folklór. Postupy jsou ovšem obdobné jako u části "Družba". Jsou to především "Jarní chorovody", kde budou tančit děti ze souborů Vsetínska, Gottwaldovska a Hodonínska, "Starodávný" pro soubory z Valašska, "Šorový" ze středního Slovenska a "Na Vaľale" z východního Slovenska. Každá z jmenovaných částí je 6 - 10 minut dlouhá.
     Je nutno konstatovat, že zmizelo původní poslání přípravy na Spartakiádu, tj. masové zapojení souborů a zaktivizování vesnických skupin a krúžků. Dnes je celá akce záležitostí vybraných souborů, pro které je často nácvik přítěží a malým přínosem.

J. Loutchan

Slovenské ľudové piesne a hudba v Čs. rozhlase Bratislava
[obsah]

Ak sa mám o uvedenej téme zmieniť, ťažko sa mi postaviť do pózy kritika alebo recenzenta vysielacích programov, ale skôr by som - ako jeden z tvorcov rozhlasových programov - chcel uviesť niektoré tvorivé momenty, ktoré sa prenášajú i do vysielania. Najprv snáď o programoch ako-takých, ktoré sú širokému okruhu poslucháčov najznámejšie.

105

     V hudobných programoch bratislavského rozhlasu môžete týždenne nájsť cca 20 programov s obsahom ľudovej hudby. Sú uvedené v dvoch typoch: I. programy čisto-hudobné, II. programy hudobno-slovné.
     Do prvého typu sú zahrnuté programy ranných hudieb, v dopoludňajších, ba i večerných hodinách pod osobitými názvami - Na. ľudovú nôtu - Pri muzike -Do spevu a do tanca - Sobotňajšia veselica - Ľudové piesne v spracovaní skladateľov a pod.
     Do druhého typu patria programy a) so sprievodným slovom, napr. 1. Okienko do ĽUT (aktuality); 2. Z programov amatérskych súborov; 3. Zem spieva - ukážky z výskumov Hud. ústavu SAV v teréne; b) hudobnopoetické montáže, monotematické relácie s poetickým veršovaným alebo prozaickým slovom - napr. Mati moja, mati - Vandrovali hudci (balady) - Fujarôčka moja Cigánske piesne - Husličky z javora a pod.; c) hudobnovzdelávacie relácie s náučným výchovným slovom, s odborným pohľadom na ľudovu hud. tvorbu - napr., Viachlasný spev na Slovensku - Slovenská inštrumentálna ľud. hudba v XVI., XVII. a XVIII. storočí - Reedícia slovenských spevov a pod.); d) 1. hudobno monografické folklórne pásma z dedín: (Važca, Terchovej, Vernára, atd.); 2. hudobno monografické - folklórne pásma z lo kalít (Liptova, Oravy, Horehronia atď.); 3. hudobno-tematické pásma (svadobné, fašiangové, dožinkové, oberačkové a pod. z rôznych lokalít); e). dramatické pásma s komponbvanou hudbou na dramatizovanú textovú predlohu - napr. Podtatranské obrázky - Už Turek ide - Kysuckí džarkovia a pod. ) ; f) hudobno-reportážne programy (zo Slávností piesní a tancov vo Východnej, z programov súborov -- premiéry SĽUK-u, Lúčnice 8 pod.).
     Z uvedeného treba pripomenúť že v dramaturgii brat. rozhlasu majú trvalé miesto - programy s autentickým hudobným folklórom, že ho rôznorodými formami prinášajú do závažných i nedeľných programov. Treba konštatovať, že najmä v poslednom čase získávajú si tieto programy veľmi kladnú odozvu najmä zo strany intelek[del]tuálov i poslucháčov zo zahraničia. Osobitnú pozornosť získala nedeľná relácia "Domovina moja", v ktorej sa redaktori ĽHT dostali najbližšie k poslucháčom vlastnými slovami pred mikrofónóm, alebo emotívnym slovom i hudbou. (Napr. relácie: Fujarôčka moja - Husličky z javora - Ondreju, Ondreju a pod. ). Svojským a zatiaľ ojedinelým prístupom sa zmocnila relácie redaktorka Dari na Laščiková "O interpretácii ľud. piesní z Oravy", v ktorej poslucháčom vlastným slovom a spevom priamo pred mikrofónom odhalila osobitosti štýlového prednesu oravských piesní. Nemožno nespomenúť i ďalší odvážný krok redakcie, keď sa pokúsila preniesť rozhlasové študio z Bratislavy do prostredia, kde ľudová píeseň a hudba majú inú, vernejšiu podobu ako v atmosfére rozhlasovej budovy. Na tomto princípe vznikol nový typ relácie "Posedenie so Záhorákmi" (verejná nahrávka najlepších spevákov a muzikantov zo Záhoria, v Skalici). Podarilo sa tu získat mimoriadne pôsobivé snímky i výbornú atmosféru prostredia pre vysielanie. (Tento typ programu hodláme v rámci 20, výr. oslobodenia rozvinúť v spolupráci s ostatnými stanicami na územie celej ČSSR pod názvom Pohľadnice z krajov). Hudobné materiály pre programy, ako už z ich obsahu vyplýva, získame nahrávkami hudobného folklóru v teréne, od hudobno-speváckych amatérskych i profesionálnych súborov a podstatu od súboru ĽUT a ľudovej hudby Čs. rozhlasu v Bratislave.
Pri pohľade na tieto zdroje možno konštatovať, že má.ne ešte neustále dobré zá[m][z]e[z][m]ie folklórneho materiálu, najmä na strednom a východnom Slovensku. Menej uspokojivé sú hudobné materiály amatérskych súborov. Rôznorodosť pohľadov je i na rozhlasové ľudové súbory. Súbor ĽUT Čs. rozhlasu v Bratislave je externým telesom a svojimi nahrávkami sa neraz rozptyluje příliš širokou škálou spracovania ľudovej tvorby skladateľmi. Vzhľadom na uprednostnenie vlastnej dramaturgie pre získavanie materiálov pre súbor, vypísala HRHV v minulom roku "Tvorivú súťaž pre súbory ĽUT Čs. rozhlasu v Bratislave", ktorou získala približne 20 hodnotných skladieb pre nahrávky. V kategórii orchestrálnych skladieb získali

106

ceny: I. Michal Vilec: Tri ľudové tance, II. Bystrík Režucha: Tanec III. Bart. Urbanec: Ozveny, Július Letňan: Nálada a hajduch, Jiří Pekárek: Kováč - tanec.
     Interným telesom rozhlasu v Bratislave je iba Ľudová hudba Čs. rozhlasu - Farkašovci. Ľudová hudba Farkašovcov má v službách rozhlasu nesporne kladné i negatívne rysy. Kladom je ich technická zručnosť, súrodosť, pohotovosť. Záporom ich tradicionalizmus v prejave, ťažká interpretačná prispôsobivosť lokálnym štýlovým prejavom im vzdialeným.
Osobitnú pozornosť by zaslúžili aj interpreti slov. ľudo vých piesní ako: Betka Kubánková; Darina Laščiaková, Lidka Gavurová, Janka Guzová, Peter Paška, Štefan Kliment a ďalší, ktorí sa verne pridŕžajú lokálneho štýlového prejavu a neraz sa ich prejav bije v jednotlivých programoch so spevákmi iného spevného prejavu.
     Už i z týchto niekoľko náznakov možno pozorovať, že problémov okolo vysielania ľud. hudby v rozhlase je nemálo. A práve z týchto pohnútok sa uskutočnil v Bratislave po prvý raz v septembri minulého roku, Seminár o ľud. hudbe", na ktorom sa stretli rozhlasoví pracovníci s odbornými vedeckými i umeleckými pracovníkmi externistami, aby si navzájom prehlbili poznatky o vysielaní ľud. hudby v rozhlase. Stretnutie bolo poznačené hľadaním špecifických rozhlasových znakov v tomto hudobnom žánri. Z poznatkov vyplynulo, že ľudová hudba v rozhlase stráca znaky vnútorných a vonkajších prejavov, ktoré sú vlastné iba jej pôvodnému tvorcovi (ľudovému spevákovi a či muzikantovi), ale preberá novú vlastnosť "koncertno - zábavnej funkcie". Táto je niekdy i v protirečení s jej pôvodnou obsahovou spätosťou. Napr. pi[e]sne späté s obradom, - svadbou krstinami, fašiangami alebo pracovným úkonom - žatvou, hrabaním sena, pastvou a pod. preberajú v rozhlase novú už spomenutú funkciu. Ich prvotné bytie ustupuje novým kritériám, v popredí ktorých stoja "hudobno-estetické hodnoty".
     Pri pohľade na autentický folklór vyplynulo, že zasluhuje miesto vo vysielaní rozhlasu iba vtedy, ak spĺňa[del] tieto kritéria: 1) Štýlovú zrelosť a vyhranenosť, 2) stupeň umeleckosti v prejave 3) technickú úroveň snímku. Podstatná časť seminára bola zameraná na "znovuoživenie" ľudovej piesne a hudby pred mikrofónom. Táto problematika je úzko spätá s faktormi ako sú: a) spracovávanie ľud. hudby skladateľmi, b) interpretácia pred mikrofónom, c) rozhlasová technicko-akustická vybavenosť, d) poslucháč - ako konzument. Niet jednotného názoru na spracovanie ľudových piesní a hudby skladateľmi, ani na jednotlivé stupne, ani na to ktorý by mal mať dominantnú funkciu v rozhlase Cesty hľadania, metódy a technické spracovávania ľud. hudby sú adekvátne svetonázorom a estetickému ideálu jednotlivých generácií.
     Určovať smer ďalšieho vývoja v tejto oblasti alebo prisudzovať jednému či druhému spôsobu dominantnú funkciu, bolo by odvážne. Je to vec sústavného hľadania, objavovania časových a dobových potrieb, estetického cítenia a vkusu poslucháčov ako i nových technických a komunikatívnych vymožeností. Ukázalo sa, že táto novonastolená problematika si vyžaduje dlhšie cieľavedomé štúdium a odborno-metodické riešenie.
     Ďalej mal seminár na zreteli výchovný vplyv rozhlasu na poslucháčov a pohľad na spätný vplyv rozhlasu na oblasť hudobného folklóru. Pozornosť vzbudili i poznatky z výsledkov prieskumu poslucháčov. Toto prvé seminárne stretnutie kladne podčiarklo tvorivý prístup v rozhla[so]vej práci s ľud. hudbou i poukázalo, že ľudová hudba právom zasluhuje v hudobnom rozhlase vyhradené miesto. Je. jednou z významných zložiek našej celonárodnej kultúry má ďalekosiahly vplyv na umelecko-estetický i morálny profil našej budúcej generácie.

O. Demo

Co nového v televizi?
[obsah]

Vcelku - nic nového v televizi. Z Brna jsme viděli laureáta Státní ceny "Hradišťana" a přímý přenos ze Strážnických slavností. "Pod jižním sluncem" se před

107

kamerami sešli sicilský soubor Val ď Akragas z Agrigenta s Brněnskou cimbálovou muzikou Závodního klubu ZKL - a k tomu něco pořadů Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Letního zájezdu BROLN do Hrochoti pod Polanou se zúčastnil malý brněnský televizní štáb a do Holandska orchestr provázel televizní kameraman. Filmy se zatím zpracovávají a neviděli jsme je. Snad jsem ještě něco vynechal. Praha a nevysílala nic, Bratislava polevila a vysílá něco jen občas. Bilance uplynulého období je taková že nestojí za to detailněji se zabývat jednotlivými pořady. Opět tedy spíš jen několik připomínek na okraj.
     Jestliže jsem se posledně jen dotkl dramaturgie těchto pořadů, stále zřetelněji vyplývá, že v tomto žánru není v podstatě žádná. Účinkující jsou přiváděni před kamery zcela náhodně, náplň pořadů je dána okamžitými možnostmi, pohledání a dramaturgické průbojnosti ani stopy. A nebylo by zapotřebí ani moc hledat, abychom na obrazovky dostali (především na Moravě a na Slovensku) lidové zpěváky, tanečníky a muzikanty, kteří by přinesli do ne zrovna nejpestřejšího televizního programového "jídelníčku" nejen osvěžení, ale i silný umělecký zážitek. Žel, s touto snahou se prozatím nesetkáváme. V dramaturgii se improvizuje stejně tak, jako při realisaci těchto pořadů.
     Nevím kdo přišel na nápad, že jestliže vysíláme pořad "hudební", měl by režírovat - muzikant. Snad na to [/] "úředně" nepřišel nikdo, ale praxe je převážně taková. Je jistě výhodné, když je režisér podobného pořadu také muzikantem ,ale málokdy to vychází naopak. Jistě nejde přenášet režijní prvky a nápady odjinud beze zbytku do oblasti "lidové" hudby, tedy něčeho v samé podstatě nestrojeného a do jisté míry spontánního. z obrazovek však zatím známe jen několik šablon a klišé a s opravdovým tvůrčím přístupem k obsahu jsme se v tomto vysílání nesetkali. Je možné, že je tato situace způsobena i určitým "monopolismem" v obsazováni; a čemu pak nepomohou zkušení kameramané - to diváci obyčejně neuvidí. Byly vyjí[ýji]mečně i zdařilejší přenosy, týká se to před,wším pořadu Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (byť ne bez výhrad!), ale takové pořady jsou ve vysílání bílou vránou.
     Shrnutí je prozatím tristní: vysílání lidového zpěvu, hudby a tance ubylo; dramaturgie nejeví zájem; při realisaci těchto pořadů jsou nedostatečná příprava a improvizas[c]e pravidlem. Nemělo by nás aspoň trochu mrzet, že u nás právě orchestr lidových nástrojů (ne jako exotiku, jako kumšt!) nedávno natáčely anglická a západoněmecká televize? -A ne za málo peněz! A že se chystají další...?
     Nechtěl bych moc ze zprávy v minulém ,čísle opakovat, ale opravdu, to další prozatím zůstává na televizi samé..."

A. Jančík

108

V této příloze k článku D. Holého o primáši J. Kubíkovi z Hrubé Vrbky uvádíme záznamy Kubíkovy hry a zpěvu. Také hru na tři různé nástroje, kterou podchycujeme v ukázce 1, jsme měli možnost zaznamenat podle tohoto interpreta. Zvukové nahrávky pořídil Československý rozhlas v Brně a také soukromě autor článku, který ukázky přepisoval. (První ukázka byla natáčena v roce 1955 způsobem označovaným playback. v ní jsou v partu pro basu naznačeny některé Kubíkovy rytmické improvizace, jichž použil při několikerém natáčení téhož snímku.) V ukázce 2 a 3 je podchycen Kubíkův zpěv. Upozorňujeme na charakteristické napodobení instrumentálního projevu; v ukázce 2 napodobuje Kubík housle, v ukázce 3 klarinet. Pokud jde o vokální znění písní k ukázkám 1, 3 - 5, odkazuji na sbírku J. Poláčka. Slovácké pěsničky I, II, Praha 1951; k č. 1 viz var. I - 226, k č. 3 var. II - 31, k č. 4 II - 97, k č. 5 II - 55. U poslední písně je zachycen i Kubíkův prstoklad a smyk (podle filmového záznamu natočeného Střediskem názorných pomůcek UJEP za psal A. Jančík). Kubík, jako většina ostatních primášů na Horňácku, drží housle v šikmém sklonu s vytočením strun k sobě a levá ruka se velmi často opírá o luby. To usnadňuje hraní ve 2. poloze. Získává se tak intonační opora. O tom. jak vypadá rytmická stránka horňácké sedlácké, srov. studie citované v poznámce 8. Jinak srov. gramofonovou desku Supr. 03127 cc, str. 2 a 03121 cc, str. 1, č. 3, kde jsou záznamy Kubíkovy muziky.

OBSAH

J. Chloupek: Jazykověda a etnografie . . . . 1
J. Jančář: Poznámky k vývoji tradičního lidového oděvu na Kunovsku (jihovýchodní Morava) . . . . 10
D. Holý: Primáš Jožka Kubík z Hrubé Vrbky . . . . 24
Z diskuse ke koncepci slavností lidových písní a tanců ve Strážnici . . . . 30
J. Tomeš: Na závěr k diskusím o devatenácté Strážnici . . . . 38
B. Beneš: Několik poznámek o současném folklóru . . . . 45

Zprávy

Čeněk Zíbrt dnes (B. Beneš) . . . . 54
Stoletý Kubín (O. Sirovátka) . . . . 54
Osmdesátiny Jiřího Horáka (O. Sirovátka) . . . . 55
Karel Plicka sedmdesátiletý (D. Holý) . . . . 55
65 let Heřmana Landsfelda (J. Orel) . . . . 56
Za Drahomírou Stránskou (V. Svobodová) . . . . 57
Na pamět[ť] Ivana Grafenauera (Dr. Niko Kuret, Lublaň) . . . . 57
Po moskevském kongresu (R. Jeřábek) . . . . 58
O lidové próze mezinárodně j O. Sirovátka) . . . . 61
Mezinárodní konference o lidové hudbě (K. Vetterl) . . . . 61
Mezinárodní konference o studiu lidové kultury v Karpatech (J. Štika) . . . . 63
Konference o aktuálních otázkách teorie verše (B. Beneš) . . . . 64
Slavistická komise pro studium lidové slovesnosti (K. Horálek) . . . . 65
XI. kongres Svazu folkloristů Jugost[l]ávie (O. Mladenović, Bělehrad) . . . . 66
Nové karpatské subkomise (D. Klímová, V. Frolec) . . . . 67
Komise pro slovesnou folkloristiku (D. Klímová) . . . . 67
Pracovní zasedání slovesných folkloristů (D. Klímová ) . . . . 68
Lietuviu etnografijos bruožai (Nástin litevské etnografie, V. Frolec) . . . . 69
C. Romanska: Balgarsko narodno poetično tvorčestvo (V. Frolec) . . . . 70
O maďarské lidové kultuře a národopise (M. Ludvíková ) . . . . 72
A. Elscheková - O. Elschek: Úvod do štúdia slovenskej l[ľ]udovej hudby I-II (J. Gelnar). . . . 73
Rozmarné písničky Jana Jeníka z Bratřic (D. Holý) . . . . 74
J. Markl: Dudy a dudáci (J. Gelnar) . . . . 74
J. Stanislav: Ludvík Kuba - zakladatel slovanské hudební folkloristiky (K. Dvořák) . . . . 75
L. Rutte: Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku (J. Rousová) . . . . 75
J. O. Vranecký: A měl sem já píščalenku . . . (F. Dobrovolný) . . . . 76
O. Fric: Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě (J. Tomeš) . . . . 77
I. Poledňák: Kapitoly o džeze (D. Holý) . . . . 78
Lidové písně z Moravy pro dětský sbor bez doprovodu (D. Holý) . . . . 79
Slezské lidové písně z Bílovecka a okolí (F. Dobrovolný) . . . . 80

J. Petr - M. Jirotková: Zpěvník pro 4: roč. základní devítileté školy (D. Holý) . . . . 81
Dětsky folklór a folklór pro děti (B. Beneš) . . . . 81
Dějiny estetiky a folklór (B. Beneš) . . . . . 82
Otázky literatury a folklóru v SSSR (B. Beneš) . . . . 82
Max Lüthi, Märchen (A. Satke) . . . . 83
K. Plicka: Zlatá brána (J. Tomeš) . . . . 84
C. Zálešák: Ľudové tance na Slovensku (J. Gelnar) . . . . 84
J. Š. Kubín: Strakatý máslo (B. Beneš) . . . . 85
Sborník Slovenského národného muzea (J. Jančář) . . . . 85
Sborník "Slovácko 1962-1963" (J. Verostová ) . . . . 86
Sborník filosofické fakulty university v Brně (M. Šrámková) . . . . 87
Narodno stvaralašstvo - Folklor 1963 (V. Frolec) . . . . 87
Polska sztuka ludowa (K. Panák) 88
Acta ethnographica Academiae scientiarum hungaricae XXI. 1963 (Z. Kusáková) . . . . 89
Izvestija na Etnografskija institut i muzej BAN VII, 1964 (B. Beneš) 89
Sovewkaja etnografija, ročník 1963 (J. Rousová) . . . . 90
Deutsche Jahrbuch für Volkskunst, roč. 1963 (J. Mandát ) . . . . 91
Národopisný výzkum Horňácka ukončen (B. Čerešňák) . . . . 92
Nová národopisná expozice v Praze (J. Beneš) . . . . 93
Nová etnografická expozice Slováckého muzea (K. Pavlištík ) . . . . 94
Výstavní síň ve Velké nad Veličkou (J. Pešek) . . . . 95
Nová expozice gottwaldovského muzea (J. Jančář) . . . . 95
Strážnice 1964 (V. Stanovský) . . . . 96
Východná 1964 (J. Loutchan) . . . . 97
Regionálne slávnosti piesní a tancov na východnom Slovensku (J. Olejník) . . . . 97
Rožnovské slavnosti 1964 (H. Blažková) . . . . 99
Podluží v písni a tanci 1984 (B. Beneš) . . . . 99
Horňácké slavnosti 1964 (P. Spielmann) . . . . 100
Jízda králů na oslavu výročí 700 let Vlčnova (J. Orel ) . . . . 101
Dožínková slavnost v Kuželově na Horňácku (J. Tomeš ) . . . . 102
Co se stalo v Hrochoti . . . (A. Přidal) . . . . 102
Soubor "Dubina" v Belgii (J. Pešek) . . . . 103
Břeclavan v Jugoslávii (Z. Jelínková) . . . . 104
Hradišťan počtvrté ve Francii (R. Snášil) . . . . 104
Soubory písní a tanců a III. CS (J. Loutchan) . . . . 105
Slovenské ľudové piesne a hudba v Čs. rozhlase Bratislava (O. Demo) . . . . 105
Co nového v televizi? - (A. Jančík) . . . . 107

Kraslice z Kyjovska

[ruština]

[ostatní jazyky]