národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1965 - ČÍSLO 3-4

ETNOGRAFIE A SOCIOLOGIE [obsah]

     V posledním roce se v našich národopisných časopisech několikrát objevily úvahy, o úkolech národopisu v současné společnosti,1) popř. o vztahu národopisu k jiným společenským vědám, zvláště k sociologii.2) Tyto úvahy nejsou specifikem československé etnografie, překračují dokonce i rámec etnografie světové. Zapadají do širokého proudu úvah a diskusí, které se v současné době v mnoha zemích v rámci celého komplexu společenských věd vedou o rozdělení úkolů při poznávání současného obrazu komplikované moderní společnosti a tendencí jejího vývoje; při zjišťování zákonitostí, které se při tomto vývoji uplatňují, a zdokonalování prostředků, kterými může společnost tento vývoj účinně ovlivňovat.3)
     Je přirozené, že i zde podstatnou část těchto velmi často teoreticky velmi hluboko zasahujících úvah zabírají problémy vztahu mezi jednotlivými společenskovědními disciplínami, jmenovitě mezi těmi, které jsou si svými cíli; předmětem i metodami [/] obzvláště blízké - mezi historií, etnografií a sociologií.4) Neoddělitelnou součástí úvah o vzájemném poměru jednotlivých věd je ovšem úsilí o přesnější vymezení předmětu a cílů jednotlivých uvedených věd, určení jejich úkolu a podílu při vytváření komplexního obrazu společenské skutečnosti, o který shodně usilují všechny společenské vědy a který; jak si čelní badatelé jednotlivých disciplín uvědomují, není schopna jednotlivá izolovaná společenská věda vytvořit. Takové přesné vymezení je nezbytná podmínka navázání těsnější kooperace mezi těmito disciplínami, jejíž nutnost si - a to je charakteristické pro dnešní koncepci společenských výzkumů v různých zemích - rovnou měrou uvědomují reprezentanti všech společenských věd.5)
     I když se intenzita diskusí, v kterých především etnografie a sociologie, ale nikoliv ojediněle také historie6) prověřují a upřesňují předmět a cíle svého studia a spolehlivost a úplnost používaných pracovních metod, hledají kontakty s jinými společenský

1

mi vědami, zesílila v posledních deseti letech, nejsou podobné úvahy v společenských vědách nové. V rostoucím počtu se objevují zejména od přelomu 19. a 20. století. Obráží se v nich jak zvláštní povaha uvedených společenských věd, především etnografie a sociologie, které jsou samy v sobě v mnoha ohledech trvalým procesem, tak také úsilí hlouběji a všestranněji poznat a vysvětlit jednotlivé úseky života společnosti, umožňované nahromaděnou sumou dokladového materiálu, výzkumnými zkušenostmi, používajícími diferencovaných pracovních metod, vhodných k výzkumu i nesnadno postižitelných jevů, i sílící vědomí, že každý společenský jev je tak mnohostranný, že k jeho vyčerpávajícímu postižení a vysvětlení je potřebná spolupráce různých věd.
     Zároveň se dále rozšiřoval okruh společenských jevů, které obě společenské vědy, etnografie a sociologie, dotud sledovaly. Rozmnožovaly se také styčné plochy mezi oběma vědami a vznikaly četné pracovní kontakty.
     Tak se sociologové od začátku našeho století stále intenzivněji zabývají nejen rozmanitými problémy života obyvatel asijských a afrických zemí, považovaných až do té doby za výhradní doménu etnografie (řada sociologických monografií tohoto typu je již velmi dlouhá),7) ale také speciálními otázkami teorie kultury a života lidových vrstev vlastního národa.8) Na druhé straně etnografové, kteří vypracovali pojmy a metody své disciplíny z největší části při výzkumu tradičních jevů kultury a života vesnického, především zemědělského obyvatel­ stva, k nimž po celá desetiletí soustřeďovali své [/] výzkumové úsilí, rozšiřovali stále častěji svou pozornost i k širokým vrstvám obyvatelstva velkých měst, v posledních letech zvláště k průmyslovému dělnictvu, tedy na oblast, v které sociologie od polo­ viny minulého století vykonala mnoho práce základního významu a která platila za její nejvlast­ nější předmět bádání.9)
     Prostoupení hledisek obou společenských věd dosáhlo v mnoha případech, zvláště také při sociologickém výzkumu měst a hustě obydlených oblastí v jejich okolí metodou regionální monografie, zejména v amerických "community studies", takového stupně, že jsou nezřídka považovány za monografie spíše etnografické než sociologické.10) Blízké obdoby vznikají i při etnografickém výzkumu některých dílčích otázek, jimiž se v dnešních průmyslových městech a oblastech zabývají vedle sebe, byť z různých hledisek a s různými cíli, etnografové a sociologové, např. při studiu různých jevů sociální kultury (sousedství, rodinných a jiných příbuzenských svazků, typů sdružování atd.).
     Rozšíření zájmu přivedlo k různému stupni vzájemného obohacování etnografie a sociologie nejen pracovními metodami, ale také pojmy a termíny, hledisky, z kterých byly jednotlivé jevy zkoumány, i k vytýčení požadavku jejich těsné spolupráce na společných úkolech. Tento požadavek šel nezřídka velmi daleko, až k požadavku takového stupně sblížení, že se v podstatě rovnal splynutí historie, etnografie, sociologie a psychologie a vytvoření nové, komplexní vědy o společnosti.11)
     Trvalo desetiletí, než si etnografie vybojovala nejen na představitelích jiných společenských věd, ale

2

také na reprezentantech vlastní disciplíny právo zabývat se ze svého hlediska problémy městského života. Dnes je toto její právo již, téměř obecné uznáváno,12) přiznávají je také badatelé jiných společenských věd, mezi nimi i sociologové.13) s rozšířením předmětu národopisného studia o jevy života v městě, v průmyslové oblasti, popř. dělnictva je ovšem spojeno tolik dosud nevyřešených složitých problémů, že konkrétních prací o životě lidu v moderním městě nebylo dosud publikováno mnoho, Nadto se v podmínkách života v moderní společnosti (a neplatí to jenom o společnosti městské) pronikavě mění celý ráz tradiční lidové kultury: charakteristické, "svébytné" rysy lidového života a kultury ustupují zvláště ve městech do té míry, že se i některým etnografům zdá, jakoby mezi životem "staré a nové" vesnice á tím spíše mezi životem širokých vrstev obyvatelstva ve městech a na vesnici byl nepřekročitelný předěl, jakoby tu nebylo vnitřní souvislosti, jakoby nebyly v životě a kultuře širokých vrstev městského obyvatelstva organicky začleněné, životné jevy, které jsou kontinuací, popř. dalším rozvinutím jevů života vesnického.14) O udržování jednotlivých jevů přinesených do města z vesnice, chápaných ovšem zpravidla jako jevy dožívající, není pochyb, tvoří většinou nejpodstatnější část náplně národopisných monografií věnovaných jednotlivým městům.15)
     Projevují se tu přímé důsledky působení pojmů, které národopis za desetiletí výzkumů zaměřovaných k zkoumání nejarchaičtějších jevů v životě a kultuře vesnického zemědělského obyvatelstva vytvořil pro vymezení svého předmětu bádání, pro [/] stanovení měřítek rozhodných pro určení "lidovosti" jednotlivých jevů.
     Definic kultury, počínaje od pokusů o obšírnou enumerativní etnografickou definici v čtyřicátých letech minulého století, rozvinutých a upřesněných Tylorem v jeho Prvobytné kultuře (1871) 16) až k syntezujícím definicím z posledních desetiletí,17) bylo za více než sto let vytvořeno několik set. Ačkoliv vznikaly z různých aspektů, etnografických, psychologických, sociologických, a ačkoliv byly tudíž v mnoha ohledech diferencované, shodovaly se všechny tyto definice celku lidské kultury v základní podstatě: všechna pozornost se v nich soustřeďovala k vystižení obecných charakteristických rysů kultury, relevantních konec konců nejen pro jednu speciální disciplínu.
     Jinak tomu bylo při definici lidové kultury jako předmětu národopisného studia. Předmět výzkumu tu byl zpravidla blíže vymezen nikoliv vybranými obecnými rysy, které by určily lidovou kulturu jako zvláštní část celku kultury, ale především určením jejího nositele jako "kultura typická pro lid a lidovou společnost, charakterizovaná konformností s tradicí a prvotními typy organizace", v evropské etnografii jako "starobylá kultura, velmi tradiční a ponejvíce identická s vesnickou kulturou".18) v souvislosti s tímto jednostranným vymezením věnovali národopisci jenom málo pozornosti kulturním jevům, které z tradice vybočovaly. Linii vývoje vesnického, přesněji zemědělského života a kultury povýšili na základní historickou linii, podle ní určovali "lidovost" života a kultury jiných lidových vrstev, např. městské chudiny, pomíjejíce při tom

3

kontakty s okolním světem, které i tuto svébytnou, pospolitou kulturu v historickém vývoji výrazně spoluformovaly. Z tohoto hlediska pak každá odchylka od takto zjištěného kánonu lidové kultury nutně byla deviací, úpadkem, zpronevěrou, nejen pokud jde o vývoj v posledním století.
     K stanovení nejvlastnějších úkolů etnografie při výzkumu současného života a kultury lidových vrstev ve městech i na vesnicích a tím-také k vymezení vzájemného poměru etnografie a sociologie musíme hledat jiné možnosti charakterizace lidové kultury, stanovující pojem lidové kultury nikoliv prostřednictvím jejího nositele, ale určením specifických rysů, odlišujících lidovou kulturu od ostatního celku kultury lidstva.
     Za nejdůležitější takové rysy považujeme tradicionálnost a lokální ohraničenost, popř. sociální vázanost jednotlivých jevů i celku lidové kultury. Nebudeme zde zkoumat složité příčiny ekonomické, sociální a psychické, které se v nich uplatňovaly a uplatňují. Podstatné je, že se v malých skupinách lidí, ať už jde o pospolitosti, společenství nebo jiné prvotní skupiny (budiž nám dovoleno vypůjčit si tento sociologický termín) vytvářel a udržoval tradovaný soubor kulturních jevů, jejichž zachovávání bylo od všech příslušníků skupiny, ať už patřili ke skupině od narození, nebo do ní byli přijati v dospělém věku, vymáháno s použitím různých forem nátlaku, od posměchu až k bojkotu nebo dokonce k eliminaci. Pevnost tradice obecně utvrzovala vysoké mínění o mimořádných hodnotách jejích jednotlivých částí, suicentrismus, charakteristický např. pro vzájemný vztah mezi různými vesnicemi na [/] našem venkově ještě v zcela nedávné době.
     Je otázka, zda je možno prvotní skupiny, udržované a vznikající v moderní společnosti na vesnicích i ve městech, považovat za obdobu těchto tradičních skupin, vesnických i městských pospolitostí (mezi nimiž stavovské pospolitosti např. řemeslníků nezaujímají poslední místo). Jsou přece mezi nimi přes vnější podobnost, zvláště nápadnou při skupinách obyvatel starých předměstských činžovních domů nebo bývalých. předměstských vsí, v starých dělnických koloniích atp., podstatné rozdíly: u tradičních pospolitostí dostřednost valné většiny zájmů a vztahů všech příslušníků pospolitostí, značná teritoriální, ekonomická i společenská odloučenost od jiných pospolitostí (i když ji nelze zaměňovat za naprostou uzavřenost), v moderní společnosti, zvláště pak ve městě, povšechný ústup účinnosti většiny prostředků, které v minulosti posilovaly soudržnost a jednotu pospolitosti, a na druhé straně množství spojů a zájmů, které oslabují vztahy k prvotní skupině, k ostatním jejím příslušníkům. Výsledky etnografických a sociologických výzkumů, konaných ve velkých městech, však ukazují, že tu jsou i nemalé podobnosti: tyto prvotní skupiny jsou vhodným prostředím pro udržování zvyků a obyčejů,19) fungují obdobně jako tradiční pospolitosti při vytváření a udržování např. vlastních forem vzájemného styku mezi jednotlivými členy a rodinami, i když míra závaznosti těchto forem je oslabena a jejich dodržování může být zvláště v městském prostředí vynucováno jen všeobecným morálním nátlakem.20) Doznívají v nich i tradice návyků z vesnického života jednotlivých dnešních obyvatel měst, objevují se

4

i prvky nové. Jsou však obtížně postižitelné, nejen proto, že je pro výzkumníka nesnadnější získat potřebnou míru důvěry u obyvatelstva města než tomu bylo u obyvatele tradiční vesnice, ale zvláště proto, že jde většinou o jevy vznikající, nevyhraněné, nehotové, jakoby příliš závislé na osobním příkladu nebo iniciativě jednotlivcově.
     Zkoumat takové malé skupiny lokální formy je i v moderní společnosti právě úkolem etnografovým. Zatím co se etnografie obrací k zkoumání tradic omezených na větší nebo menší celky, "etnografická tradice" je tedy tradice jednoho národa nebo dokonce jen některé jeho části, charakterizuje sociologii úsilí generalizační, "sociologická tradice" je širší než jenom národní. Etnografický výzkum se vede v malých skupinách, "komunitách", společenstvích, sociologický výzkum naproti tomu obsahuje komplikované velké skupiny, globální společnosti.21)
     Podobný je stav i pokud jde o používání výzkumové metody. Je přirozené, že rozšíření etnografického výzkumu o nová témata přináší nutnost přehlédnout a doplnit tradiční pracovní metody etnografie vhodnými novými, vypracovanými podle vzoru jiných společenských věd, jmenovitě sociologie. Takové vzájemné obohacování není ve vědě nové, těsná spolupráce, zacházející až k adaptaci. nebo i přímému přebírání pojmů a metod příbuzných společenských věd vyplývá již ze snahy každé společenské vědy o maximální komplexnost výsledků.22)
     Přesto zůstávají mezi metodami používanými na jedné straně v etnografii a na druhé straně v sociologii při shromažďování informací i při jejich ana[/]lýze po[d]statné rozdíly.
     Přímé pozorování a různé typy interviewů23) zůstávají i při výzkumu města základem etnografovy metodické výzbroje, i když se při výběru souboru osob, od nichž shromažďuje informace, odchyluje od praxe tradiční etnografie a opírá o adaptace některých postupů sociologie. Charakter shromážděných informací se odráží i ve výběru metod jejich dalšího zpracování. Pro etnografii zůstávají hlavním způsobem analýzy metody kvalitativní, analyticko induktivní, umožňující proniknout za jevovou stránku získaných údajů. Protože však jejich užití je zvláště při výzkumu velkého města spojeno s velkým nebezpečím apriorního přístupu a výkladu, roste při interpretaci údajů shromážděných ve velmi početných, strukturně pestrých a málo přehledných, celcích význam zpracování kvantitativního. Podmínkou k takové analýze je ovšem získání souboru souměřitelných údajů, na jejichž shromažďování musí etnograf myslit po celou dobu konaného výzkumu. Výsledky kvantitativní analýzy slouží nikoliv k vytváření nových závěrů, ale k ověřování závěrů získaných analýzou kvalitativní.24)
     Naproti tomu jsou pro sociologii ve shodě s jevy, které její výzkum především sleduje, primárními metodami analýzy informací metody kvantitativní, umožňující podstatně širší, vpravdě celospolečenský závěr.25)
     Etnografie a sociologie se tedy odlišují navzájem jak předmětem a cílem, tak také metodami svého studia. Jde o dvě společenské vědy, které si však jsou navzájem velice blízké,26) které se ve svých metodách a cílech doplňují.27)

5

1.)
Posledně V. Frolec - D. Holý: Národopis jako historická věda, Národopisné aktuality 1/1964, str. 2-9.
2.)
Jan Chloupek: Jazykověda a etnografie. Národopisné aktuality 1-2/1965, str. 1-9; V. Tůmová: Etnografické studium a sociologie, Český lid (ČL) 1964, str. 44-49; L. Holý - M. Stuchlik: Co je a co není etnografie (Příspěvek k diskusi o vztahu etnografie a sociologie), ČL 1964, str. 228-233.
3.)
Nejvýrazněji se toto úsilí o vytvoření shrnující a řídící vědní disciplíny projevuje v americké kulturní antropologii. Její cíle jsou obvykle stanovovány velmi široce - kulturní antropologie "směřuje ke globální znalosti. člověka, zahrnující svůj předmět v celém jeho historickém a geografickém rozsahu, aspiruje na znalosti aplikované na celek vývoje ... od hominid až k moderním rasám, a usiluje o závěry, positivní nebo negativní, platné pro všechny lidské společnosti, od velkého moderního města až k nejmenšímu melanéskému kmeni". C. Lévi-Strauss: Place de l`anthropologie dans les sciences sociales et problémes posées par son enseignement, v: Sociologie, psychologie et anthropologie culturelle, UNESCO 1954. : V roce 1941 byla založena Society of Applied Anthropology s cílem "podporovat vědecký výzkum principů umožňujících kontrolovat vzájemné vztahy mezi lidskými bytostmi a povzbuzovat rozsáhlé použití těchto principů k řešení praktických problémů". Společnost vydává časopis Human Organization.
4.)
Např. Marcel Mauss: Sociologie et anthropologie (s úvodem C. Lévi-Strausse), Paris 1950; W. H. Scott: Betriebssoziologische Forschung und Anthropologie, Soziale Welt (Dortmund), 5, 1954, str. 10-20; D. Forde: Anthropologie und Soziologie,. Kölner Zeitschrift für Soziologie 8, 1956, str. 171-185; G. P. Murdock: Sociology and Anthropology, v: For a Science of Social Man (J. Gillin ed.), New York 1954. Obsáhlou diskusi o vztahu etnografie a sociologie umožnila American Sociological Society (The Application of Anthropological Knowledge [/] to Modern Mass Society, Human Organization 15, 4, 1957, cit. podle G. Balandier: Sociologie, ethnologie et ethnographie, v: Traité de sociologie, G. Gurvitch ed., Paris 1958 - dále Gurvitch, Traité) ; C W. M. Hart: Cultural Anthropology and Sociology, v: H. Becker -A. Boskoff: Modern Socological Theory in Continuity and Change, New York 1957 (dále Becker-Boskoff).
5.)
Např. G. Gurvitch: Objet et´ méthode de la sociologie; v: Gurvitch, Traité, str. 3; G. Balandier, c. d. str. 109.
6.)
Např. Ph. Bagby: Culture and History, London 1958 (soudí, že historii je možno považovat za retrospektivní kulturní antropologii) ; H. St. Hughes : History, the Humanities and Anthropological Change, Current Anthropology 4, 1963, str. 140-145,
7.)
Z posledních let např. M. D. Sahlins: Social Stratifikation in Polynesia, St. Louis 1958, Univ. of Washington Press; C. J. Mitchell: The Yao Village: A Study of the Social Structure of a Nyasaland Tribe, England, Manchester Press 1956; L. Fallers: Bantu Bureaucracy: A Study of Integration and Conflict in the Political Institutions of an East African People, Cambridge 1956; M. Nash: Education in a New Nation: the Village School in Upper Burma, International Journal of Comparative Sociology, Vol. 2, Sept., Leiden 1962, atd.
8.)
Např. z prvních a nejvýznamnějších W. G. Sumner: Folkways, Boston 1906 (s teorií o vztahu zvyku a instituce, s představou etnocentrismu atd.).
9.)
Stačí uvést rozsáhlé dílo F. Le Playe - Les ouvriers européens, études sur les travaux, la vie domestique et la condition morale des populations ouvriéres de l`Europe, Paris 1855; Les ouvriers de deux mondes, I.-IV., Paris 1857-1862 (Y. a další svazek vydali jeho žáci) ; Ch. Booth: Life and Labour of the People of London, I.-XVII., London 1892-1902.
10.)
Např. slavnou, dnes již klasickou monografii manželů R. S. a H. M. Lyndových Middletown (New York 1929) a Middletown in Transition (New York 1937) uvádějí bez další poznámky v řadě etnografických citací V. J.

6

Krupjanskaja a M. G. Rabinovič (Etnografija goroda i promyšlennogo poselka, Sov. etnografija 1964, č. 4, str. 118, pozn. 2) ; implicite řadí monografie tohoto typu k spíše etnografickým než sociologickým studiím také J. McKinney: Methodology, Procedures, and Techniques in Sociology, v: Becker-Boskoff, str. 205.
11.)
Srv. J. Gillin: For a Science of Social Man.
12.)
Srv. H. Bausinger: Volkskultur in der technischen Welt, Stuttgart 1961, str. 14. nsl.
13.)
Srv. G. Balandier, c. d., str. 109.
14.)
Srv. L. Holý - M. Stuchlík; c. d., str. 232.
15.)
Srv. H: Bausinger, c. d., str. 15 nsl.
16.)
"Kultura neboli civilizace, vzato v jejím širokém etnografickém smyslu, je ten komplexní celek, který zahrnuje znalosti, víru, umění, morálku, zákon, obyčeje a všechny jiné schopnosti a zvyklosti, které člověk získal jako člen společnosti" (cit. podle německého překladu Die Anfänge der Kultur, Leipzig 1873, str. 1.).
17.)
Kultura je "souhrn naučného, společensky předávaného chování" (F. M. Keesing: Cultural Anthropology, New York 1958); "Kultura je člověkem vytvořená část prostředí" (M. J. Herskovits: Man and his Works: The Science of Cultural Anthropology, New York 1949).
18.)
International Dictionary of Regional European Ethnology and Folklore, vol. I: Ake Hulkrantz: General Ethnological Concepts, Copenhagen 1960, str. 129.
19.)
Srv. G. Balandier, c. d., str. 113.[/]
20.)
Srv. např. Lynd, Middletown, str. 274 nsl, 39d nsl.
21.)
Srv. McKinney, c. d., str. 205; G. Balandier, c. d., str. 111.
22.)
Srv. např. Morris Janowitz: Anthropology and Social Sciences, Current Anthropology 4, 1963, str. 150. Úsilí o komplexnost pohledu vedlo ostatně i v starších národopisných monografiích k suplování jiných společenských věd národopiscem (při malých rozměrech zkoumaných skupin to bylo možné), popř. K spolupráci s badateli jiných společenských věd.
23.)
Vedle neřízených interviewů, důležitých pro získávání "bezděčných" informací, roste význam interviewů řízených a skupinových, potřebných jak pro verifikaci jednotlivých sdělení, tak také pro možnost jejich dalšího speciálního zpracování.
24.)
O vhodnosti použití - kvantitativních metod jako hlavních metod při analýze informací např. o jevech duchovní kultury jsou oprávněné pochybnosti. I jinak se i mezi sociology ozývá varování před přílišným přeceňováním významu kvantitativních metod, srv. např. Becker-Boskoff, str. 203; W. J. McEwen: Forms and Problems of Validation in Social Anthropology, Current Anthropology 4, 1963, str. 155.
25.)
Srv. např. M. Jahoda-M. Deutsch-St. W. Cook: Research Methods in Social Relations, Part I: Basic Processes, 6. vyd., New York 1958, str. 252 nsl.
26.)
Srv. G. Gurvitch, str. 3 c. d.,
27.)
Srv. G. Balandier, c. d., str. 113.

7

ETNOGRAPHIE UND SOZIOLÖGIE

(Zusammenfassung)
1. Das zur Zeit häufig diskutierte Problem der Beziehungen zwischen der Ethnographie (tschechoslowakische Ethnographen vertreten die Meinung, dass die Spaltung auf Ethnographie und Ethnologie keine wissenschaftliche Begründung hat) und Soziologie bringt.der Verf. mit der all[e]gemeinen Entwick[k]lung beider Wissenschaften in der ersten Hälfte unseres Jahrhunderts in Zusammenhang: seit der Jahrhundertwende untersuchen die Ethnographen im steigenden Masse verschiedene "soziologische" Themen (vgl. zB. die Stadtvolkskunde), indem die Soziologen ihre Forschungen auch auf die "urethnographischen" Gebiete verbreiteten (zB. auf Probleme der Gesellschafts[s]truktur bei den Völkern Afrikas), wobei auch das immer stärkere Bewusstsein der sozialen Gebundenheit der Kultur sich geltend machte. So kam eine Annäherung beider Wissenschaften zustande, die ab und zu mit einer völligen Kontaminierung derselben verwechselt wird. Diese Annäherung, welche keineswegs ohne Schwierigkeiten vor sich ging, führte zu einer bedeutenden Bereicherung beider Wissenschaften.
2. Seine Erwägungen über die wechselseitigen Beziehungen zwischen Ethnographie und Soziologie stützt der Verf. auf die Bestimmung der wichtigsten Charakterzüge der Volkskultur. Dabei betrachtet er die Volkskultur als ein historisch geformtes, tradi[/]tions- und ortsgebundenes und sich kontinuierlich entwickelndes Ganzes. Verschiedene Elemente der Volkskultur entwickelten sich in den primären Gruppen, Gemeinschaften, und erhielten sich in ihnen durch die Überlieferung. Die primären Gruppen in der modernen Stadt, obwohl in vielen Hinsichten von den älteren Gemeinschaften in den kleinen Städten und auf den Dörfern grundsätzlich verschieden, haben mit denselben die Fähigkeit traditions-und gruppengebundene Kulturformen hervorzubringen gemeinsam. Vor allem diese orts- und tradionsgebundene Kulturelemente,welche jedoch oft nur mit Schwierigkeiten festgestellt werden können, da die neu entstehende Tradition in der Vielfalt ephemerer Kulturformen verborgen ist, bilden das Objekt ethnographischer Forschungen, in der Vergangenheit und in der Gegenwart.
3. Was die Methoden anbelangt, betont der Verf. die ungleiche Intensität der Anwendung der Methoden der qualifizierenden und quantifizierenden Analyse: ethnographische Angaben lassen sich besser durch die analytisch induktive Methoden analysieren, wobei die quantifizierende Analyse dem Ethnographen zur Verifizierung seiner Forschungsergebnisse dient, indem für die Erfüllung der Ziele soziologischer Forschungen die Anwendung quantifizierender Methoden vorteilhafter er scheint.

8

O HORÁCKÝCH FIGURÁLNÍCH VÝŠIVKÁCH [obsah]

Vlasta Svobodová, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno

     Lidové výšivky ze západní Moravy, z oblasti obecně nazývané moravské Horácko, jsou málo známy nejen veřejnosti, ale i mezi odborníky. Zatímco v posledním desítiletí 19. století, v období ruchu příprav Národopisné výstavy, patřilo lidové vyšívání na různých místech Moravy ještě k živé činnosti, na Horácku se již tehdy nevyšívalo a vyšívané textilie se ani obecně nepoužívaly. Proto také sběratelé zaměřovali svůj zájem k těm oblastem, v nichž mohli ještě snadno získat bohatý materiál pro muzejní sbírky. Navenek upozorňoval na výšivky lidový kroj a ten již tehdy v naší oblasti pře­ žíval v málo atraktívní podobě. Za sběry materiálu, které se staly základními fondy horáckých muzeí, vděčme tedy převážně místním pracovníkům.1)
     Horácké kroje a výšivky ani v minulosti nehýřily pestrostí barev, tím ovšem ve srovnání s výšivkami na ostatním území Moravy nebyly po stránce výtvarné méně cenné, pouze jen méně nápadné.
     Ani ve 20. století se nijak zvlášť nezvýšil zájem odborníků o lidové výšivky na Horácku. Tím větší zásluhu má J. F. Svoboda, který jediný je souhrnně publikoval ve své monografii o horáckém lidovém výtvarném umění.2) Autor však upřel výšivkám [/] jejich lidový charakter a nevyzvedl ani dostatečně jejich estetické hodnoty. Tento postoj vyplynul z jeho snahy zvrátit tehdejší romantizující názory na lidovou kulturu. Snad i toto jeho stanovisko přispělo k nezájmu o horácké výšivky. Při pořizování a obnovování horáckých krojů v období svérázového hnutí třicátých let se potom iniciátorky snažily imputovat kroji výšivky, které vydávaly za horácké ornamenty jenom proto, aby se "obnovený" horácký kroj co do zdobnosti vyrovnal krojům na Slovácku. Tyto omyly vyplývaly z nedostatečného docenění estetických hodnot místního kroje a jeho výšivek.
     Pozornější byli národopisní pracovníci k výšivkám z českého Horácka a věnovali jim několik prací před první, ale i po druhé světové válce.3) Jejich zásluhou se dostalo publikace i výšivkám z jihozápadní Moravy, které totiž autoři F. Lego a F. Navrátil zařadili do oblasti Čech.4) Vycházeli zřejmě z uložení výšivek a tím jsou také muzea v Počátkách a v Jindřichově Hradci.

     Výšivky na moravském Horácku musíme podle jejich funkce, obsahu i výtvarného charakteru roz

9

členit do dvou velkých skupin: výšivky, které byly součástí lidového kroje, a výšivky na obřadních textiliích. Krojové výšivky se soustředily zejména na ženských čepcích a oděvních plachtách, na mužském kroji pak zdobily převážně,kožené součásti kalhoty a kožichy. Z obřadních předmětů se uplatňovaly na koutních plachtách, svatebních praporech i církevních textiliích. Rozbor krojových výšivek je třeba provádět v těsné souvislosti s rozborem lidového kroje; soustředíme se proto v této stati na druhou skupinu výšivek a v ní zejména na pozoru-[/]

Mládenec na svatebním praporu z Domašína 1853 (muzeum Telč)

hodné výšivky figurálních motivů, které zdobí koutní plachty a svatební prapory.
     Ještě v 80. letech minulého století bývalo mnohde zvykem zavěšovat kolem postele šestinedělky koutní plachtu, aby byla matka i s dítětem chráněna před okolním světem. Věřilo se, že k ženě mají v tu dobu přístup démoni. Každá dívka si vyšívala koutnici do výbavy. Vypravuje se, že koutnici směly vyšívat jen dívky poctivé. Která poctivost pozbyla, musila přestat plachtu vyšívat, a proto prý zůstaly mnohé koutnice nedokončeny.5)
     Koutní plachty se šily ze dvou kusů plátna. Bývaly z domácího plátna lněného, ale již v první polovině 19. století se na ně kupovalo plátno bavlněné. Spodní okraj se lemoval třásněmi nebo krajkami. Těsně nad okrajem zdobil plachtu pruh výšivek. Vyšívaný byl též pás, který spojoval oba kusy plátna. Po zavěšení plachty nad postel byl potom horizontální nebo vertikální, podle místních zvyklostí.
     Jako výšivkového materiálu se používalo "režné příze barvené na červeno nebo na modro, na bavlněném i lněném bíleném plátně se vyšívalo vlnou nebo bavlnou, převážně červenou a zelenou.
     Výšivkové motivy jsou převážně rostlinné, ale i figurální a mnohé zřetelně odpovídají obsahově funkci koutní plachty - mají posílit ochranu před zlem a pomoci k další plodnosti. Mívaly však nejen symbolický, ale také narativní obsah vyjádřený stylizací lidských postav.
     Nejstarší koutnice a jejich fragmenty se zachovaly v muzeu v Telči. Některé z nich můžeme zařadit

10

až do druhé poloviny 18. století. Plachta z Mrákotína je jedinou celistvou koutnicí z režného plátna, na jejímž středním pásu dominuje stylizovaná postava ženy s košíkem v ruce. Nad hlavou má dvě figury kohoutů. Je vyšita převážně červenou lněnou přízí, jen některé detaily jsou modré. Znázorňuje pravděpodobně kmotru, která přináší šestinedělce ,"do kouta" výslužku. S obdobnými motivy se častěji setkáváme na koutnicích ve východních Čechách. Ve velkomeziříčském muzeu je uloženo několik koutnic z bíleného plátna. Z nich nejstarší datovaná pochází z r. 1830. Pod datem ve středním pásu jsou figury dvojhlavého orla a po obou stranách pásu pak domky vyšité červenou a zelenou vlnou, podobně jako ostatní motivy na koutnici. Nejpozoruhodnější je koutnice, v jejímž středním pásu stojí mezi spoustou stylizovaných květin ženská postava a proti ní ptáček, dále u plotu mužská postava se psem. Zřejmě jsme tu svědky vesnických námluv. Výšivka má živý půvab, i přes zjednodušení všech motivů. Na jiných koutnicích jsou tu a tam ne příliš výrazné figury ptáků. Zato na fragmentu z lněného plátna, který se podařilo získat před nedávnem v Chroustově u Žďáru, velmi zřetelně vyšila autorka červené figury kohoutů.6)
     Mezi květy se na koutnicích vyskytují typické motivy "hřebíčku" sestaveného z trojúhelníků a hvězdy. Oba motivy mají několik variant.
     Podle použitého materiálu a zpracování ornamentů můžeme za nejstarší považovat režné koutnice s rozměrnými motivy - vývoj šel směrem k bavlněnému plátnu a zjemňování výšivek - za [/] nejmladší pak fragment figurální výšivky na koutnici z Chroustova vyšívaný v druhé polovině 19. století.
     Až vyjedem na kopeček, na kopeček na kopec, ukážeme praporeček, praporeček, praporec,
     praporeček pěkný; bílý,
     na něm pentle červený.
     (F. Sušil)[7)]
     Tak zpívaly ženy na Telečsku při svatebních obřadech, když doprovázely mladou ženu do nového domova. Seděly na voze naloženém nevěstinými peřinami; jedna z nich držela prapor, ostatní hlídaly výbavu s pometlem v ruce.8) Prapor byl obecním majetkem a na svatby se ženám půjčoval. Dnes již ani nejstarší informátoři používání svatebních praporů nepamatují. Ojedinělá je zpráva z Radonína u Třebíče o svatebním praporu, který tvořila červená stuha na dlouhé tyči, tedy již značně redukované formě bývalého plátěného praporu s bohatou výzdobou.9)
     Nejpočetnější sbírka svatebních praporů z naší oblasti je uložena v muzeu v Telči a několik jich patří také ke sbírkám muzea v Dačicích, Počátkách a Jindřichově Hradci.
     Prapory z bílého plátna jsou čtvercového nebo obdélníkového tvaru; obdélník se v půli překládal přes tyč, takže na ní vlály dva čtverce. V obou případech byla jejich výzdoba komponována jako jediná celistvá plocha. Všechny prapory jsou lemovány vyšitou nebo našitou krajkou, popř. třepením, a ve většině případů mají obvodovou výšivku

11

12

ústřední figurální kompozici. Mnohé z nich se s malými změnami dochovaly z doby renesanční. Jen výjimečně jsou rostlinné motivy zpestřeny motivy ptáků. Svými tvary, kompozicí i barevností si ornamentální část výšivek zasluhuje samostatného výkladu.
     Porovnejme alespoň některé typické figurální výšivky. Snaha po realistickém, až naturalistickém výrazu je patrná zejména ze dvou nedatovaných výšivek, z nichž jedna je uložena v muzeu v Dačicích, druhá Telči (prapor patřil obci Slejboř). Na dačickém praporu je vyšita ženská postava s věncem na hlavě kolébající dítě. Po její levé straně stojí rozjařený družba s lahví v ruce, po pravé pak postava muže s holí a ženy v čepci. Pod nimi starší mládenec ve vysokém opentleném klobouku a s šerpou přes prsa vede za uzdu koně. Telečský prapor zdobí jen tři postavy: uprostřed žena u kolébky; muž s lahví v ruce je oblečen do žlutých krátkých kalhot zasunutých do vysokých botů a do šosatého kabátu; mládenec má na klobouku velkou kytici a sedí na koni, jehož chůze je zachycena velmi přesvědčivě. Svým postojem připomíná husara, jak jej známe z perníkářských forem. Obě výšivky jsou provedeny vlnou; tvary i barvami se autorka snažila o co nejpravdivější obraz. Výšivky jsou si tak podobné, že můžeme uvažovat o jediné vyšívačce obou praporů.
     Reprezentantem lineárního vyšívačského umění a současně narativního obsahu je prapor ž Mysliboře z r. 1847, na němž autorka stylizovanou konturovanou kresbou zachytila celý svatební průvod vedený kapelou. Na košinovém voze s koňským pota[/]

Ze svatebního praporu (muzeum Dačice)

hem stojí svatebčané a jedna žena upros.třed drží svatební prapor. Nad vozem je terč ze soustředných věnců a kolem nich nápis s datem. Po obvodu jsou rozestaveny kytice z rostlinných motivů, mezi nimiž vynikají motivy hvězd a "hřebíčků", které jsou typické pro klasickou horáckou výšivku. Tento prapor má svůj duplikát v praporu z Vyšné Olešné datovaném 1847 a obdoby v praporech z Panských Dubenek (1841), Meziříčka (1846), Horních Dubenek (1873) a z Domašína (1853). Na praporu z r. 1841 není figurální výzdoba, přesto jej musíme pro celkový charakter ornamentální výzdoby přiřadit do této skupiny. Kompozice výšivek celé skupiny praporů i jednotný vyšívačský rukopis naznačují společné autorství všech artefaktů.
     Osobitý charakter má i prapor z Nevcehle z r. 1867, s obsaženým dějem; vyjádřeným lineární vý

13

šivkou řetízkovým stehem. Jednoduchost je zvýšena použitím bavlněné niti, pouze červené barvy. Postavy lidí, koně, kolébka s dítětem i vystlaná postel jsou podány výraznou zkratkou, danou zřejmě neumělostí vyšívačky vyjádřit podrobnost tvaru, která dodává výšivce neobyčejného půvabu. Na posteli je zachycen typický způsob uskladňování peřin v horáckých domácnostech. Také rostlinné motivy jsou podány schematicky.
     Zcela do ornamentu byly zapojeny figury na praporu z Telečska datovaném r. 1845. Svou velikostí nevynikají figury nad ostatní ornamenty. Jsou barevně geometricky členěny, podobně jako kolébka s dítětem viděná z nadhledu a rozložená do plochy je blíž ornamentu než vyjádření reality. Také barevnost je zcela podřízena výtvarnému účinku. Podobný ráz má i prapor z Heřmanče z r. 1855 svou řadou stejně velkých figur a zcela stejným obrazem kolébky jako u obrazu předešlého. K nereálnosti přispívá i barevnost udržovaná pouze ve žlutých tónech. I přes stylizaci se však vyšívačka snažila odlišit charakter postav, a to jednak odlišnou úpravou hlavy nevěsty a družičky, jednak dala mládenci a družbovi do rukou pistole. Velmi pravděpodobně i v tomto případě vyšívala oba prapory jediná vyšívačka, při nejmenším jde o velmi silné ovlivnění. Podobně je zpracován i nejstarší datovaný prapor z r. 1831 ze Žatce u Telče, na němž jsou figury novomanželů i kolébky rovnocenné s rostlinnými motivy a nejsou nijak zvlášť vyčleněny.
     Ani podle ostatních znaků nemůžeme stanovit u svatebních praporů vývojovou řadu, nebo dokonce diferenciaci lokálních typů. Prapory existují jed[/]nak v originálech, jednak v duplikátech, zcela stejných nebo pozměněných, Podle rozdílů rukopisu prováděly duplikáty rozmanité vyšívačky. Příkladem je duplikát praporu z r. 1831, zhotovený pro velkou opotřebovanost originálu v r. 1840. Duplikát je komponován do větší plochy, takže výsledný dojem se od originálu liší v kompozici, ne však v detailu. Zejména však na mladších duplikátech, zhotovovaných pravděpodobně pro národopisné výstavy v devadesátých letech, je zřetelně odlišný styl vyšívačské techniky od originálu a navíc se tu projevuje snaha po přesnosti kopie, takže výšivkám chybí bezprostřednost výrazu daná invencí vyšívačky.
     Ani textilní nebo vyšívačský materiál nemohou být ukazatelem pro datování výšivky: na přelomu 18. a 19. století, kam můžeme nedatované výšivky zařadit, byl již rozmanitý vyšívačský i textilní materiál snadno dostupný, zejména na Telečsku s frekventovanými jarmaky.
     Je tedy nutno považovat svatební prapory za komplex výšivek zhotovených v období asi sta let do sedmdesátých let 19. století. Každý sám o sobě je svébytným historicky a esteticky cenným dokladem lidové tvůrčí invence. Společný je jejich obsah i funkce. I když jsou zřejmě dílem několika jednotlivých vyšívaček, snad i vyšívaček profesionálních, nevymykají se z rámce lidového umění; právě pro svou významnou funkci v lidových obřadech procházely cenzurou vkusu vesnického obyvatelstva a musily odpovídat jeho potřebám i estetickým normám.

14

     Kromě umělecké hodnoty mají prapory význam také jako dokladový materiál. Samy o sobě dokumentují určitou formu svatebních obřadů a její závaznost až do sedmdesátých let minulého století. V té době zřejmě nastala změna, protože nejstarší pamětníci nemohou podat o používání svatebních praporů obšírnější informace, a to ani z ústního podání. Výšivky postav jsou cenné do jisté míry také jako ikonografický materiál pro studium lidového kroje i nábytku a jiných předmětů (přeslice, vůz),dokonce muziky.
     Prapory vyšívané vlnou velmi zřetelně dokládají i s mnohými detaily mužský kroj z první poloviny 19. století. Ostatní alespoň v náznacích zachycují nejtypičtější znaky svatebního kroje. Zcela zřetelně pak zobrazila vyšívačka kroj muže a ženy na praporu obce Urbanova z r. 1870. Srovnání obrazů dokazuje změny v oblečení, k nimž došlo kolem poloviny 19. století. Nejvýrazněji se změnil typ kalhot; krátké žluté koženky byly nahrazeny dlouhými úzkými kalhotami z látky "pantalony". Ženský upnutý kabátek s lemováním a jednobarevná zelená sukně s tmavými pruhy při spodním okraji byly typickým oblečením horácké nevěsty sedmdesátých let. Ve srovnání s archívním a muzejním materiálem poskytují výšivky dobrou doplňující představu.

     Při srovnání obou skupin horáckých figurálních výšivek se projevují některé odlišné a jiné společné rysy a hodnoty.
     Vyvstává především otázka, proč se zachovalo poměrně málo koutních plachet, i když byly součástí výbavy nevěsty a obecně se i déle používaly. Prapory se dochovaly dlouho právě proto, že byly majetkem obce. V domácnostech nebyly koutní plachty, jakožto nutný předmět, považovány za příliš vzácné a mnohdy se dávaly ženám do hrobu. Nenacházíme je ani v pozůstalostních inventářích. Mladší generace, zejména ve dvacátém století, která zbylé textilie zdědila, neměla již k nim jiný než pietní vztah a použila jich často k různým účelům, na záclony, přehozy na postele apod. a posléze je zničila. Nedovedla ocenit výšivky, které již nebyly "v módě" a které ani sama nezhotovila.
     Koutní plachty si často vý[y]šívaly ženy samy a jeví se v nich značná rozmanitost, zatímco vyšívané prapory prozrazující několik autorek, kterým obce zřejmě zadávaly zhotovení praporů. Bylo to přirozené, protože vyšívání figur kladlo neobyčejně technologické i výtvarné nároky na schopnost autorky, a takových žen nebylo jistě mnoho.
     Oběma skupinám výšivek je společné těsné sepětí s životem na vesnici a nezbytnost v lidových obřadech ještě v druhé polovině 19. století.
     Jsou cenným ikonografickým materiálem zejména pro lidový kroj, ale také pramenem pro datování ornamentu.
     Funkce v životě společnosti, obsahová i tvarová jedinečnost spolu s estetickými hodnotami staví horácké figurální výšivky na jedno z předních míst v našem lidovém výtvarném umění.10)

15

POZNÁMKY
1.)
Nejvýznamnější muzea na Horácku jsou Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě, muzeum ve Velkém Meziříčí, Telči a Dačicích.
2.)
J. F. Svoboda: Moravské Horácko, Praha 1930.
3.)
F. Lego: Svatební praporce z okolí Počátek, Český lid III, 1894, str. 96; F. Navrátil: Starodávné praporce jihočeských obcí, tamtéž XXVI, 1926, str. 37; J. Kopáč Bývalý horácký kroj vysočiny českomoravské v Čechách, Humpolec 1925; V. Pražák: Figurálně zdobené horácké plachty, Český lid 3, 1948; aj.
4.)
Srv. pozn. 3.
5.)
Podle vyprávění spisovatelky V. Javořické ze Studené u Telče.
6.)
Fragment výšivky z majetku paní A. Cejnkové z Chroustova je nyní uložen v Národopisném ústavu Moravského muzea v Brně.
7.)
F. Sušil: Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými, Brno 1859, č. 632 - z Volfířova, str. 460.
8.)
Viz např. J. J. Pavelka: Horácká svarba, Brno 1926, str. 172.
9.)
Viz archív ÚEF ČSAV, prac. Brno, sign. T 189 (zápis J. Rousová).
10.)
Fotografie k článku provedl Miloš Budík, kresby Alexandra Martínková.

Novomanželé na svatebním praporu z Urbanova 1870 (muzeum Telč)

16

	FIGURAL EMBROIDERIES IN THE MORAVIAN HIGHLANDS The embro[i]deries of the [m][M]oravian Highlands (west Moravia) are not so well known as the embroideries of other parts of Moravia. While folk costumes are being worn and em[r]b[r]oideries done in some districts right up till today, in west Moravia this art was already disappearing in the second half of the 19th century. Even before they weren't striking and colourful[l] as in other districts but are no less valuable, being equally interesting and beu[a]tiful. They are to be found in several museums, especially in Telč, Dačice and Velké Meziříčí. We can divide the embroideries into two groups folk-costumes embro[i]d[i]eries and the embroider[i]ed linen for ceremonial occasion[e]s. In the second group most important are the figural embroideries childbed curtains ,,koutnice" and wedding banners. "Koutnice" the linen curtain hung around the bed of the young mother and new-born child was embroidered by a young girl before her wedding. The motives are flowers and the symbols of love and fertility, for instance hearts, young couples, cocks etc. They were supposed to bring happiness and future fertility. On one example there is embroidered a courting- scene. The men's and animal`s figures are not in realistic style but are of more decorative type. The oldest dated example is dated 1830. The wedding banners have a different theme; on all these banners are embroidered wedding-scenes or symbols of love and married life. They were used during the wedding ceremonies of escorting the	Družba ze svatebního praporu (muzeum Dačice)

17

	brides to their new homes. One woman carried it standing on the cart which transported the bride's trousse[a]u, feather-beds etc. The linen banners are decorated with stylised flowers, wreaths, hearts, figures of wedding-couples, bestmen, bridesmaids, groome's attendant[e]s on horseback, and a cradle with a baby and a bed. These figures are embroidered alone or composed into scenes of which the most interesting is the scene of the wedding-procession with a group of musicians and a carriage full of wedding-g[u]ests. In most cases these embroideries are completed with embroidered dates and the names of villages to which the banners belong. The oldest banner comes from the year 1831, but some of the undated embroideries come from the 18th century. Both groups of embroideries have some different and common features. "Koutnice" were embroidered by nearly all the women and therefore they are of different style. The wedding-banners were embroidered by several women, sometimes professional folk-artists. It was natural, because of the technical difficulties to embroider figural scenes. All these embroideries are typical with their relation to the folk-ceremonies. They are proof of their existence up till the end of the end of the 19th century. The figural motives are also the iconographical material of great importance for the research of folkcostumes just as the other motives are important for dating folk-ornaments. Their function in folk-life, content and from originality, even their aesthetic value, puts them in the first row of the Czechoslovak textile folk art.	Domeček na koutní plachtě z r. 1830 (Muzeum Velké Meziříčí)

18

ANNA CHYBIDZIUROVÁ - VYPRÁVĚČKA z JABLUNKOVSKA [obsah]

Antonín Satke

     Jablunkovsko náleželo ještě do druhé světové války k oblastem, které dosti dobře zachovaly lidové tradice, a ještě po r. 1945 nebyla zde nouze o představitele lidového umění slovesného i tanečního, kteří by zastupovali dobrý průměr. Po druhé světové válce v důsledku nových hospodářských a společenských vztahů' mizí zpěvní i vyprávěčský projev stále rychleji a dnes se naleznou jen jeho skrovné zbytky. I v nejposlednější vesnici v této oblasti, na rozhraní slezsko-slovensko-polském, v Bukovci, se vytratily v minulých pěti letech poslední zbytky obřadní poezie - v r. 1961 naposled chodily děti s Dorotkou, o rok později již naposled obcházeli "pastuškové" dům od domu s betlémem předvádějíce dramaticky a tanečně bohatou betlémskou hru (oba tyto projevy lidového divadla byly na štěstí zachyceny na filmový pás) a před lety také naposled vyháněl "ovčor" své stádo ovcí na Gírovou po provedení všech obřadních magických úkonů za přítomnosti hospodářů i přihlížejících zvědavců. V posledních pěti letech také podstatně ubylo nejčastější vyprávěčské příležitosti - draček. Ty se omezují nanejvýš na účast nejstarších žen, nebo mladší ženy jezdí stále více a více do zaměstnání,[/] jež nalézají ve stále rostoucím průmyslu, především v Třineckých železárnách.
     Z Bukovce pochází a zde také žije jedna z nejlepších vyprávěček v celém okolí .- Anna Chybidziurová. k tomu, aby mohl čtenář poznat v plné šíři bohatství a pestrost jejích povídek a pohádek i osobitost jejího podání, nepostačí pochopitelně jen několik poznámek, které zde podáváme, nemluvíc už o tom, že její repertoár i její přednes přináší několik zajímavých problémů vyprávěčského umění, které bude třeba řešit.
     Vyprávěčský talent A. Chybidziurové se začal formovat v posledních dvou desetiletích před první světovou válkou (nar. 26. 7. 1898 v Bukovci). Je nesnadné říci, odkud načerpala svou velkou a různorodou zásobu povídek - celkem více než 100 čísel, ačkoliv by se zdálo, že odpovědět na tuto otázku nebude těžko: vždyť vyprávěčka prožila celý svůj život v Bukovci (ani v blízkém Jablunkově a Těšíně nebývala často) a nelákal ji ani život za blízkou hranicí, k níž měla jen necelý kilometr. Její život v mládí plynul bez rušných událostí, téměř všechen čas musela věnovat polním a domáckým pracím na střední usedlosti, na jejíž "zogunky" už

19

sama cesta byla obtížná, neboť Bukovec - "počontek chleba a koněc vody" - je "same grunisko" se strmými stráněmi, které dávají gazdovi jen malou úrodu, zato však stojí hodně potu. Jediným zpestřením pro svobodné děvče byly nedělní besedy a pasení krav na Gírové: zde se vždy každých čtrnáct dní střídala dvě děvčata, aby po tu dobu opatrovala stádo krav, které náležely všem bukoveckým gazdům a které se zde pásly od jara do podzimu. Zde v ovčořově kolibě i kolem ní bývalo veselo, sem přicházeli "pacholci" i "dživky" z dolejší vesnice, zde se šprýmovalo, zpívalo a také vyprávělo. Vyprávěč nemusí ostatně chodit daleko do práce nebo vandrovat světem, aby tam v družné besedě mezi kamarády pochytil leccos zajímavého, čím by potěšil své posluchače, až se vrátí domů. Pohádka může přijít až za vyprávěčem: ze slovenské strany ovčáři a zemědělští pracovníci, z české strany soukeníci, ševci z Klimkovic a jarmareční obchodníci, z polské strany pašeráci i robotníci - ti všichni mohli přinést s sebou tradice svých domovů - české, slovenské i polské. Naše vyprávěčka však neslyšela většinu svých povídek přímo od těchto příchozích, nýbrž nepřímo, podáním starších lidí, především na škubačkách. Podle jejího svědectví to byla matka, která jim - dětem (bylo jich 8) vyprávěla. Ne tedy pestrost a bohatost posluchačů a vyprávěčských možností, nýbrž naopak zvniternění a zintenzivnění života jakoby nadobro na celý život zasutého svahy beskydských gruňů.
     Přes těžkosti goralského života i přes starosti doma v rodině (přišli o celý grunt, v druhém domku pak vyhořeli) nestala se její povaha trpká, naopak [/] zachovala si veselou mysl. Ona se přičiňovala o to, že na dračkách, kde byla přítomna, bývalo veselo, a proto ji všichni sousedé rádi k sobě zvali. Vzpomíná, jak se založila na zábavě s muzikanty - bylo to za první republiky - o to, kdo déle vydrží: ona tančit a při tom zpívat - žádná písnička se nesměla opakovat - nebo muzikanti hrát. Tři hodiny trvalo zápolení, které výborná tanečnice vyhrála. Tato stránka její povahy se obráží i v jejím repertoáru: není málo takových povídek, především novelisticko-satirických, kde humor jako průvodní složka zabarvuje - zpravidla satiricky - celé vyprávění, a také počet anekdot není malý (20 %). I v kouzelných pohádkách a legendách místy probleskuje, nikdy však jejich celkový ráz není humorným podbarvením deformován a není tak snížen jejich původní význam.
     Její repertoár netvoří jednolitý celek, jsou v něm zastoupeny všechny hlavní druhy prozaického folklóru, nejlépe útvary kouzelné pohádky a novelistické povídky, jež tvoří dohromady polovinu všech čísel, a jsou při tom zastoupeny stejnou. měrou.1) Kouzelné pohádky měly své důležité místo v repertoáru vyprávěčky, která jimi dříve nebavila jen děti. Dnes chybí v takovém shromáždění, jakým je např. společnost na dračkách, to hlavní: intimní prostředí, které se sžívá s vyprávěčkou a vytváří zvláštní atmosféru, v níž fantastická pohádka je přijímána jako cosi tajuplného. Byl jsem několikrát na dračkách u Chybidziurů i u sousedů, kde vyprávěčka rovněž pomáhala drát, ale jen zřídka se našla chvíle pro fantastickou pohádku. Rušivým živlem zde byla zvláště děvčata, jež si byla ochotna na

20

nejvýš zazpívat - zpravidla šlágry a odrhovačky nebo poklepařit o galánech. V takovém prostředí mohla dnes vyprávěčka uplatnit nejvíce ty ze svých povídek; které měly veselý ráz.
     Mnohem častěji mohla svými fantastickými pohádkami upoutat dětské posluchačstvo ze sousedních "dvorů" ("dvur" je skupina chalup postavených vedle sebe a tvořící určitý uzavřený celek); děti chodily k Chybidziurům jako ke svým. Měli "čotku" rády a přicházely k ní především proto, že uměla "opovjadač".2) Každým rokem některé z nich vybírala a učila je "Dorotku", u ní si také dělali zkoušku "pastušci", kteří chodily s betlémem chalupu od chalupy. Chybidziurová byla jakousi strážkyní těchto starých tradic.
     Zdá se, že některá čísla znala vyprávěčka anebo je slyšela v delším celistvějším podání a že je motivicky zjednodušila. Zde se nejzáporněji projevil vliv skutečnosti, že se tyto látky nevyprávěly častěji.
     Ne všechny její fantastické pohádky - jak to bývá ostatně u každého vyprávěče - jsou stejně hodnotné. Ty, které nepatří k jejímu aktivnímu repertoáru, mají někdy porušenou motivaci nebo je vyprávěčka zjednodušila, podle toho, jak jí posloužila paměť. Ale ani v takových případech se vyprávěčka nezastavovala a nerozpomínala na děj, jak to známe ze zkušenosti u mnohých vyprávěčů. Naopak - stalo se, že si uprostřed vyprávění vzpomněla na jinou povídku, jež se jí vybavila ("terazech še zpumńała na drugum takovum"). Tam, kde z syžetu vypadly původní motivy, snadno je vyprávěčka nahradila jinými, jež nevytvořily ovšem z vyprávění [/] tak kompaktní látku, ale na druhé straně nezůstal syžet jen torzem, nýbrž vyprávěčka vždy z něho udělala uzavřený celek. Např. v známé látce o bídě (AT 332F) je syžet zredukován na první část látky, kdy chudák jde na svatbu bohatému bratru a nechává bídu doma uvázanou na řetězu, ta se však objevuje na svatbě znovu vedle něho. Dále však motivuje vyprávění jinak: bídou není postižen bohatý bratr, jenž zpravidla otvírá místo, kde je bída zavřena (v láhvi nebo v kosti), nýbrž naopak bída se mstí chudému bratru za to, že ji nevzal na svatbu. Aby vyznění nebylo disharmonické, zakončuje vyprávění tak, že syn chudákův nadělal z krávy, o kterou je bída připravila, "vuřtuv, i ludže zjedli i chłopek kjerumši korunym mjoł". V druhé versi této látky se vrací bída ze svatby s chudákem domů, jeho syn se žení a aby se jí zbavil, zatluče ji do dutého stromu, kde bída skoná.
     K tomu, abychom mohli zjistit, kde vyprávěč přetvořil látku přeřaděním nebo včleněním motivu, je třeba několika zápisů u téhož vyprávěče po delší době. Nabudeme tím také jistoty nebo aspoň pravděpodobnosti, že látka je opravdu "jeho", neboť ohlas četby se tak snadno v paměti nedrží. (U Chybidziurové bylo zapisováno v různých časových intervalech v posledních deseti letech.) Většina čísel jejího repertoáru je bez větších motivických změn. U některých jsou jen drobnější zásahy. V pohádce o hajném, jehož ženy se chce zmocnit jeho nadřízený (kníže), a proto mu dává nesplnitelné úkoly (AT 465A), vyprávěčka jednou nedává hrdinovi příležitost, aby svého soka potrestal pomocí kouzelných darů; jež získal výměnou za neviditelného po

21

mocníka, jak vyprávěni běžně končí, nýbrž ukládá mu ještě další úkol: přenáší sem celý motiv z Aladinovy lampy (třetí úkol hrdiny - vystavět zámek a sok aby byl v okně zámku "vyfotografovany") a nechává vyznění smírné, připojujíc improvizované žakončení. Podobně byl přenesen z pohádky o králi a havíři úkol žádající po hrdinovi vykonat to, co by nemohlo být a přece bylo, do povídky o mistrném zloději. v první pohádce má splnit hrdina úkol, aby dostal princeznu; v druhé tvoří motiv třetí zkoušku mistrného zloděje: hrdina přivede krále (pána) k staré chatrči, v níž je vyhaslá pec, a tvrdí, že se král (pán) na ní spálí. Ten na ni vyleze a spálí se - na kopřivách, jež z rozvalin pece vyrůstají.
     Častější jsou případy přemisťování látek ve vyprávěních, která nemají pevnou kompozici a kde vsunutí motivů nepůsobí potíže. V novelistické povídce o muži, jenž jde hledat tři hloupější ženy než je jeho, je spojena tato látka s úkoly hloupého Honzy. Zatím co prvá část bývá beze změn, druhá je labilnější: v jedné verzi dostává hrdina kocoura, jehož zadusí, protože jej strčil do kapsy jako kapesník (ale neříká se, že předtím dostal kapesník, jejž dal do kapsy, ale cípy kapesníku nevystrčil ven, jak mu vytýká žena - tak tomu je v druhé verzi) a dále kozu, kterou prodá, ale nedostane za ni nic. Vyprávěčka v tomto místě zachraňuje situaci tak, že připojuje známý motiv o zbojníkovi, jenž jednu ženu (v tomto případě hrdinu, jenž za prodanou kozu nic neutržil) odměňuje, ježto byl pochválen, kdežto druhou, která ho pohanila, trestá tak, že ji posadí na pařez, na nějž nakladl koupené cvočky. Naproti tomu w druhé verzi je motiv s ka[/]pesníkem i motiv s jedením halušek a hrachu (nemá jíst po tři, po čtyři halušky, nýbrž po kousku hrdina jí podobně hrách), ale motiv se zbojníkem a s cvočky chybí.
     Víme, že při poklesu vyprávěčského umění byly kouzelná pohádka i novelistická povídka ochuzovány o typické znaky ve svém skladu i stylu, že se např. nezachovává důsledně trojstupňovité opakování úkolů, nýbrž že se opakování často redukuje na menší počet. Především tam, kde pohádka zůstala torzem. Vyprávěčka dovede, jak už bylo řečeno vytvořit i z těch polozapomenutých látek ucelenou povídku, ovšem bez složité konstrukce syžetové, Např. hrdina, jenž upsal ďáblu chlapce, chtěje ho zachránit, uzavírá s démonem sázku, v níž jde jen o splnění jednoho úkolu, nikoliv o tři úkoly; jak je tomu v závodech s čertem běžně.
     Pozornosti si zaslouží několik povídek, které jsou výsledkem její improvizační schopnosti. Některé vytvořila zcela nově, v jiných se irnprovizace projevila jen částečně, zpravidla na konci: Vyprávěčka byla patrně přivedena k tomuto druhu výtvorů snahou pobavit společnost u draček. Viděla, že pro tuto společnost, dnes více než kdysi různorodou svými zájmy, není dost přitažlivá fantastická pohádka, ba ani ne novelistická povídka, pokud v ní nepřevažuje satirický nebo humorný prvek; a snažila se ji pobavit improvizovaným vyprávěním o dobrodružství čerta, jenž chtěl zkusit život na tomto světě.3) v jejím podání vyznělo vyprávění zvlášť působivě a to dalo podnět k tomu, aby použila podobného motivu v různých obměnách ještě několikrát: Čert v takových vyprávěních nemá nijakých démonických ry

22

sů, je to humorná postava, jak ji Známe z českého lidového pojetí. Vyprávěčka vychází při tom z tradičních syžetů a motivů, které jí slouží jako podklad k tomu, aby na jejich osnově vytvořila svou povídku. V takových vyprávěních jí nic nebrání v tom, aby si vzala na mušku určitou místní figurku nebo reagovala bezprostředně na aktuální událost. Např. v povídce o čertu, jenž se šel podívat na Gírovou, aby získal nějakou duši, narazí na starou Karasku, jež se do něho pustí a nabije mu. Čert jde nakonec do pekla, ale není zde přijat, protože lucifer tvrdí, že "un pořondnych djabluv na švjat poslol, a ně takich ubitych a chrumych", jde se podívat do nebe - ani tam nic nepořídí, jde na měsíc, kde je baba s proutím, chlap s metlami a kovář - je to ohlas motivu o kováři, jejž nechtějí přijmout ani v nebi ani v pekle,4) ale ani tam se mu nedaří, protože "ešče ta družica tam nělečała". Vyprávění je z r. 1959.
     Skupina novelistických povídek je pevňější a ustálenější. Přitom kratší povídky jsou lepší než vyprávění delší. Souvisí to pravděpodobně s jejím sklonem k dramatickému rychlému podání.
     Jakési specifikum v tomto oddílu tvoří krátké povídky o vině člověka, který zapřel bratru majetek a chtěl se domoci práva podvodem, byl však potrestán nebo se prozradil. Jsou odrazem životní zkušenosti vyprávěčky- (pozbyla podobným způsobem celý-majetek). k nim se přimyká etiologická legenda o vzniku krtka, jež má podobný charakter.5)
     Legendy jsou dobře zastoupeny (14 %), polovina z nich je etiologického charakteru (Proč má zajíc [/] rozštěpený pysk, Proč Židé nejedí vepřové maso, Proč se husa škube, Proč je obilný klásek krátký jako pěst aj. Příznačné je pro tuto horskou oblast, kde téměř všechno obyvatelstvo přichází do styku s lesními pracemi, vyprávění o tom, jak vznikla pryskyřice na stromech).
     Značný počet je i pověstí (15 %). Jsou to kratší útvary, v nichž tvoří jádro tematika o černokněžnících a o pokladech, jež se soustřeďuje k blízké hoře Gírové. V těsném spojení s nimi jsou pověrečné povídky, což v této oblasti, kde pověra má stále svou bohatou živnou půdu, nepřekvapuje. Manžel vyprávěčky pracoval delší dobu jako horník a to snad napomohlo tradování a přetvoření pověstí o důlním duchu, jenž pomáhá havíři, a jež bylo u vyprávěčky zapsáno ve třech zněních, a pověstí o nálezu uhlí, jež vyprávěčka spojuje s látkou o dívkách ptácích.
     Nelze ani pominout několik vyprávění, jež jsou zřejmě ohlasem četby. Jde o povídky s náměty romanticko-sentimentálními a dobrodružnými (sem patří i dobře reprodukovaná pověst o Ondrášovi), mající často silně podbarvenou moralizující stránku. Je třeba zdůraznit, že jsou podána vyprávěčkou vždy dovedně a vyprávěčka zaujala k nim pro jejich etické jádro hlubší vztah a často je vypravovala. Sama ráda četla a poslední dobou často poslouchá rozhlasové hry.
     Charakteristické formální znaky starobylosti pohádky - máme na mysli hlavně ty, které se vyskytují v západoslovanské pohádce, tj. několikanásobné opakování a počáteční a závěrečné formule -

23

už dnes nenalézáme u vyprávěčú v hojné míře. Ani u Chybidziurové nejsou zvlášť zastoupeny. Ve fantastických pohádkách se vyskytují a drží lépe než v realistických povídkách, ale ani tam nejsou důsledně zachovávány. Naopak její sklon k živému, silně dynamickému vyprávění ji často vede k tomu, že dosahuje dlouhými skoky ve fabulaci opačného účinku než vyprávěči, jimž je opakování nejúčinnějším prostředkem retardace. Např. v pohádce o černokněžníkově učni (AT 561) si přeje král po splnění prvního úkolu, aby hrdina přišel příštího dne do zámku, kde ho král pohostí. Hrdina se jde poradit s duchem, jehož vyvolává pomocí magického prstenu. Ten ho upozorňuje, co bude král po něm žádat: "Jak tam budžeš jutro, to tam bedže mjoł tych svojich miňistruv. A nalejum vino do šklunek a potym bedže přypijač. A un be mjoł levorvel na stole. A jak to byš vžun ku gymbě připič, to by če vtym zastřelił. Tak ty šungni po to vino, ale povjydz: ,Ty, krulu, mě chceš zastřelič!' A jo še už vedla tebě postavim, bo un če še be pytoł: ,Kduž či povědžoł?' a ty ukož na mě a jo zniknym."Dále se však vůbec nelíčí, jak proběhla hostina na zámku, nýbrž slovy "no ešče jedno: teraz, dyž už to - nězastřelił jech če, tak to třeči žyčyni mi vypyłniš . . ." se přechází k dalšímu úkolu.
     Zatím co o rozmanitosti počátečních formulí se u vyprávěčky nedá vůbec mluvit (vyprávění začínají jako všude jinde v západoslovanské pohádce slovy "byl roz", "tuž roz byl", "roz žili bračo" apod.), máme u závěrečných formulí a zakončení větší pestrost. Nejenže vyprávěčka dovede vytěžit ze zbytků toho, co se zachovalo ještě z ustálených klasických [/] formulí - zná asi pět formulí, což je poměrně hodně, neboť jinak na Těšínsku převládá jen krátká formule "dvě džurki v noše, skončilo še" -, nýbrž dovede vytvořit celou řadu improvizovaných zakončení, jak jsem to ukázal v stati, věnované zvukové stránce těchto formulí a zakončení.6)
     Jak už bylo podotknuto, má ve vyprávěčském umění Chybidziurové velmi důležitou úlohu zvuková stránka jejího projevu. Charakteristické pro její přednes je vytváření dlouhé intonační linie spojující několik větných úseků; respekt. krátkých vět v jeden celek s výrazným přízvukem. Tempo jejího živého přednesu není pochopitelně stejné, střídání rychlejší a pomalejší promluvy je časté, v dramaticky líčených místech vyprávěčka povstává a předvádí děj ve stoje, uplatňuje se i mimika, třebaže její obličej není zvlášť výrazný.
     I jazykových a stylistických prostředků, jimiž disponuje poetika ústní slovesné prózy, je v jejím podání plně využito k tomu, aby byla posílena dynamika mluvního projevu. Vyprávěčka má bohatý slovník, zvláště onomatopické a expresivní výrazy jsou časté, méně se uplatňuje obraznost; i přirovnání je poměrně málo. Bohatě jsou zastoupeny dva typické prostředky ústního projevu - dialog a elipsa. Přechod k dialogu z neutrálního vyprávění bývá náhlý, neočekávaný, vyprávěčka přechází do dialogu často bez uvozujících slov. Vyskytují-li se uvozující "povjado", "pado", stávají nejčastěji u první přímé řeči dialogu, ale pak mizejí a věty obou jednajících mluvčí jdou v rychlém sledu po sobě bez jakýchkoliv, uvozujících slov. Hlasově jsou oba mluvčí jasně odlišeni, jak ani není jinak myslitelné

24

u tak živého vyprávění. Vzrušená místa v jejím vyprávění se vyznačují elipsami slovních i větných výrazů, zvláště v emfasi se stává, že vyprávěčka pomíjí celé věty: v povídce o hrdinovi, jenž se stane neviditelným a jde do "kasy", kde odbírá peníze místo řádného věřitele, stojícího vedle něho, líčí vyprávěčka shon při hledání viníka takto: "až jedyn roz už kasyr odbiro pynize, a tych tam nimo. Začně vřeščeč. - No jyny ty mo, co v rynce. Połoži ich, bo po policij chce zvunič, přidže od telefonu, už nimo ani tych pyniz, už nima ani koruny v kaše. Vřešči, i přichodzum šandaři, guňum, popod stoły chladajum, kdo tam był, všeckich, zas gunili za nimi. A un pado: "Nikdo, mi dali penize, pošli do pola, a mě še ze stołu ztračiły...". Jak vidět, vyprávěčka zde využila historického prézentu, polopřímé řeči ("no jyny ty mo, co v rynce"), elipsy slovní (co v rynce [měl]; [prohlížejí] všeckich, kdo tam był), i větné (jsou vynechány věty, jimiž se táže policie "kasyra").
     Na vrub dynamiky jejího slohu je třeba také přičíst mnohá ochuzení v motivaci, zvláště ta místa, kde se vyprávěčka nezmíní o motivu na pravém :místě, nýbrž kde jej připojuje až dodatečně. Např. v pohádce o pomluvené a očerněné sestře, porodivší dva chlapce, které její sestry odstranily, a podstrčily místo nich dva psy, nemluví se v odpovědi krále nic o potrestání královny. Tepřve když se vrátí král z vojny, dozvídáme se, že je mu líto jeho činu, nebol ji dal zazdít, ("bo jum dał do sklypku ... a vody a chleb ji tam doł. Ale uny vymyšliły, každy až tam na ňum pluje.") Takovýto postup nám může být na překážku při čteném textu, nikoli [/] však při přímém poslechu, kdy existuje mezi posluchačem a vyprávěčem tichá konvence, jež dovoluje říci vyprávěči leccos jinak, než je dovoleno napsat pišícímu tvůrci.
     Dřevěná chalupa A. Chybidziurové, byla po druhé svět. válce cílem mnohých sběratelů lidových písní, neboť vyprávěčka byla známa jako dobrá zpěvačka a tanečnice. Její repertoár písní však nepatří již k největším pramenům starobylých písní.7) Ještě známější byla Chybidziurová jako tanečnice. I když její zdravotní stav ji nečiní už tak pohyblivou jako kdysi, takže dnes z jejích pohybů nelze vyčíst její taneční umění, dovedla folkloristům zatančit téměř čtyři desítky jablunkovských tanců, jež si vybavovala s podivuhodnou lehkostí.8) k jejímu tanečnímu umění by bylo třeba přičíst i její režisérskou úlohu,9) které se každoročně ujímala při nacvičování "Dorotky". Zde se snažila zachovat pohybovou stránku tak, jak ji přejala od starší generace. Vyznačuje se úsporností pohybů a jednoduchostí gest, jež mají blízko k ztrnulosti. Nejtypičtější byly pohyby pažemi nahoru, dolů a opsání polokruhu z předpažení, čímž se vyjadřovaly život v nebi, na zemi a v pekle. Vyprávěčka dbala na to, aby tyto pohyby byly jednoduché, rázné a rychlé.
     Ze složení repertoáru A. Chybidziurové vidíme, že ani ona není udržovatelem fantastické pohádky. I u- ní je tradiční pohádka do určité míry motivicky ochuzována - lépe jsou vystavěny její kratší povídky - což je však třeba odlišit od případů, kdy je třeba porušení motivace pokládat za důsledek jejího vzrušeného podání. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v její osobě máme výbornou vyprá

25

věčku, která dovede využít pro své umělecké podání všech prostředků, jež jí poetika lidové ústní prózy nabízí. Svůj repertoár obohatila o řadu povídek, jež jsou výsledkem její improvizační schopnosti, a v mnohých tradičních povídkách pak této schop[/]nosti využila k tomu, aby je stylově aktualizovala. I pro její pohádky platí to, co platí pro vyprávění každého dobrého vyprávěče, že samotné zápisy textů nemohou podat úplného obrazu jejího vyprávěčského mistrovství.

Muzikanti na svatebním praporu z Mysliboře 1847 (muzeum Telč)

26

P o z n á m k y
1.)
Srov. texty A. Chybidziurové, otištěné v Radostné zemi, roč. 1955, s. 79-83, roč. 1956, s. 103-108; roč. 1961, s. 33-43. Originály textů zapsaných u Chybidziurové jsou uloženy v archivu pro ústní slovesnost ve Slezském ústavu. ČSAV v Opavě. Odtud jsou také čerpány některé citáty.
2.)
O jejím vlivu na dětský folklórní projev srov. v mém čl. "Vliv dětského posluchačstva na vyprávěčův styl", Rad. země 1956, s. 35-40.
3.)
Viz tuto povídku pod názvem "Jako še djabol žynil", Rad. země 1961, s. 39.
4.)
Srv: pohádku "Jak šel kovol na měšunček", Rad. země 1956, s,. 107.
5.)
Rad. země 1955, s. 79.
6.)
A. Satke, Zvuková stránka v zakončení a v závěrečných formulích pohádek, Rad. země 1960, s. 21-26.
7.)
Některé její písně viz ve zpěvníku J. Gelnar - O. Sirovátka, Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska, Praha 1957.
8.)
Viz čl. Z. Jelínkové a H. Podešvové, Lidové tance na Jablunkovsku, Radostná země 1957, s. 86-94. Zde jsou také texty, nápěvy a popisy tanců zapsané u A. Chybidziurové.
9.)
O úloze lidového režiséra v lid. divadle srov. P. Bogatyrev, Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940, s. 75 n.

Postel na svatebním praporu z Nevcehle 1867 (muzeum Telč)

27

Anna Chybidziurová - eine Erzählerin aus Jablunkov

     Die Erzählerin Anna Chybidziurová, deren Erzählkunst und Repertoire dieser Aufsatz gewidmet ist, stammt aus dem östlichen Zipfel des Teschener Schlesien, aus der Gegend von Jablunkov. Ihr ganzes Leben hat sie in einem Dorf (geboren in Bukovec 1898) verbracht, wo sie eine mittlere Landwirtschaft im Bergland besass. Die Gegend von Jablunkov gehörte vor dem 2. Weltkrieg zu Gebieten, in denen die alten Traditionen noch erhalten blieben, nach dem Kriege und insbesondere in letzter Zeit ist ihr rascher Schwund derselben zu verzeichnen. Auch die Anlässe, bei denen man erzählen kann, sind seltener geworden, denn die Frauen finden immer mehr Anstellung in der Industrie. Die beste Gelegenheit zum Erzählen bot das Federschleiss[ß]en und hier war A. Chybidziurová die aktiv[i]ste Person, die die ganze Gesellschaft unterhielt. Ihr Repertoire beinhaltet alle Hauptgenres der Prosa-Folklore, Zaubermärchen, novellistische Märchen, Legenden, Sagen, Anekdoten, doch keine Tiermärchen. Der sujetmässige Aufbau mancher Märchen scheint komplizierter gewesen zu sein, allerdings dürfte ihn die Erzählerin vereinfacht haben, wohl aus dem Grunde, das die Märchen immer seltener erzählt wurden. Einen besseren Aufbau weisen die kürzeren Genres auf. '
     Ihr Erzählkunst ist bewundernswert: Sie ist lebhaft, der Vortrag rege und die Erzählerin bedient sich aller Elemente der gesprochenen Rede, insbesondere der elliptischen Sätze und der Dialoge; die Intonation ist lebendig und bunt, die lexikalische [/] Seite ihrer Äusserungen reich[h]altig. Dadurch gewinnt ihr Erzählstil aus[ß]erordentlich an dramatischer Wirkung. Die Erzählerin schuf auch einige improvisierte Erzählungen, wobei sie von der Tradition ausgeht, und deren Kern das Abenteuer eines Teufels auf unserer Erde bildet. Besonders wirkungsvoll zeigte sich die Fähigkeit der Verfasserin das Ende der Erzählungen zu improvisieren. Ausser einigen Schlussformeln, die von der älteren Generation übernommen wurden, schuf sie eine Reihe von improvisierten Schlussformeln, in welchen die akustische Seite ihres Vortrages besonders zur Geltung kommt (darüber s. den Aufsatz des Autors: "Die akustische Seite im Schluss und den Schlussformeln der Märchen", tschech. in der Zeitschrift Radostná země 1960, S. 21 - 26).
     Ihr Repertoire besteht aus mehr als 100 Nummern, die im Laufe der letzten 10 Jahre bei ihr aufgezeichnet wurden. Nach einer längeren Zeit wurden diese Aufzeichnungen wiederholt. Es wurde festgestellt, das Eingriffe in die sujet - und motivmässige Struktur nur unbedeutend sind; dies ist nur bei Erzählungen der Fall, bei denen der Sujetmässige Aufbau nicht fest zusammengefüs[g]t ist und Weglass oder Transposition des Motivs erlaubt. Die Erzählerin ist eine gute Sängerin und war eine ausgezeichnete Tänzerin (die fast 40 traditionelle Tänze beherrscht): Ihr Tanz - und Erzählrepertoire brachte teilweise die Zeitschrift Radostná země, Jg. 1955, S. 79 f, S 103 f, Jg. 1957, 5. 86 f, 1961 S. 33 f.

28

RECENZE

KNIHY

František Poloczek, Slovenské ľudové piesne IV,
Bratislava 1964 [obsah]

     Autor sbírky Slovenských ľudových piesní F. Poloczek uzavírá IV. svazek vydávání lokálních monografií a naznačuje přechod ke kompletním monografiím regionálním. Ve čtyřech svazcích byl vydán písňový materiál z 27 lokalit a v nich se dosáhlo úctyhodného čísla 2.505 záznamů nápěvů. IV. svazek obsahuje materiál z obcí Čičmany, okres Žilina (severozápadní Slovensko) - počet nápěvů 133, Zuberec, okres Dolný Kubín (severní Slovensko) - počet nápěvů 96, Batizovce, okres Poprad (severní Slovensko) - počet nápěvů 191 a Hrochoť pod Poľanou, okres Banská Bystrica (střední Slovensko) - počet nápěvů 199.
     Sbírky z jednotlivých obcí mají v tomto svazku týž ráz jako ve svazcích předcházejících. Předkládá se zde materiál bez větší snahy po třídění. Kromě zobecňujícího úvodu k celému svazku najde zde čtenář opět i pojednání k jednotlivým lokálním monografiím, v nichž je kladen důraz zejména na výklad ;tonální stránky nápěvů. Výklad podává tentokrát autor [/] sám. U jednotlivých pojednání jsou poznámky k nářečí od A. Habovštiaka a index záznamů podle zpěváků. Jako předešlé svazky, tak také svazek IV. je uzavřen přehlednými tabulkami písňového materiálu s rozborem tonality, hudební (nápěvné) formy, sylabické soustavy (veršového rozměru), s určením příležitosti a tematiky. Proti minulým svazkům najdeme tu však důležitou novinku. Protože se uzavírají lokální monografie, zařadil sem autor variantologické poznámky, které shrnují materiál ze všech čtyř svazků. Přitom však autor správně upozorňuje, že některé souvislosti mohly uniknout pozornosti sestavovatelů jednotlivých rejstříků. (Textové varianty utřídila J. Kováčová.) Pokud jde o nápěvné varianty, nemusel snad autor tolik skrblit výkladem. Z celé srovnávací práce bylo pak možné vytěžit více pro studii. Sbírka je proložena řadou fotografií, které mají dokreslit život v jednotlivých obcích.
     Čekáme na další svazek, který bude už, na rozdíl od monografií lokálních, obsahovat regionální písňové monografie.

D. Holý

Josef Štefan Kubín, Lidové povídky z Podkrkonoší,
(Podhoří západní), Praha 1964 [obsah]

     Kubínova sbírka podkrkonošských povídek patří k vrcholům naší sběratelské práce. Kubín v ní zaznamenal více než pět set textů z českého Podkrkonoší a z oblasti tzv. Českého ráje, textů mnohdy velmi svérázných a umělecky znamenitých, a zachytil tak poměrně ze široka a značně přesně stav ústního podání z rozhraní 19. a 20. století, v tomto kraji ještě velmi živého. Poučen o zásadách pozitivistické folkloristiky snažil se fixovat repertoár lidových vyprávěčů co nejúplněji, nevyhýbal se žádnému žánru, ani anekdotám, leckdy koprolalickým, a v charakteristikách vypravěčů uchoval důležité informace o způsobu vyprávění, vypravěčských příležitostech atd. Kubínova sbírka je základním pramenem pro poznání poslední fáze české lidové vypravěčské tradice a má pro nás stejný význam jako pro Rusy slavné sbírky Ončukovovy, Zeleninovy, bratří Sokolovových a Azadovského z té doby. Její materiál nezapůsobil sice tak převratně na do

29

savadní představy o lidové tradici jako zmíněné sbírky ruské, ale přece jenom byl vážným argumentem vzhledem k upřílišněně skeptickému stanovisku Tilleho, které zaujal po neúspěšném zájezdu do valašského terénu. Kubínova sbírka má však také význam umělecký a její čtenářské edice v DP, v Čs. spisovateli a Šmídova inscenace ve Větrníku (Jech omylem uvádí E. F. Buriana) znamenaly mnoho pro formulování nového vztahu širší veřejnosti k lidovému umění.
     První Polívkova edice Kubínovy sbírky (Podhoří západní vyšlo v letech 1922-23, Úkrají východní v roce 1926) svým pojetím příliš nerespektovala její povahu. Polívka využil Kubínovy sbírky, především 1. dílu, k publikování svých komparatistických látkových rozborů (jeho komentář k 1. dílu má 260 kvartových stran petitu) a jenom v nevelkém doslovu k 2. dílu se zabývá stavem lidové vypravěčské tradice, jak se jeví v Kubínově sbírce. Nová edice Jaromíra Jecha, která vyšla jako 2. svazek folkloristického díla J. Š. Kubína v SNKLU, je daleko citlivější. Zřetel komparatistický omezuje Jech jen na odkazy na příslušnou literaturu, především na katalog Aarne-Thompsonův, s kterým Polívka nepracoval, a plně se soustřeďuje na rozbor podkrkonošské tradice. Zejména doplňuje a opravuje charakteristiky vyprávěčů a otiskuje další texty z jejich repertoáru; jak je zachytil při vlastních terénních výzkumech ve stopách Kubínových po [/] padesáti letech. Nejde tu ovšem o opakované zápisy v pravém slova smyslu, padesát let je příliš veliký časový odstup (Jech už nenašel Kubínovy vypravěče a jejich repertoár rekonstruoval z vyprávění jejich potomků), ale přece jenom to říká velmi mnoho o vývoji podkrkonošského ústního podání. Jech tu použil tedy stejné metody jako v edici Kladských povídek, výsledek ale je jiný. V Podkrkonoší (zde jde ovšem o "podhoří západní", tedy o tzv. Český ráj) dospěl rozkladný proces v lidovém vyprávění daleko dál než v Kladsku, oblasti v tomto smyslu retardované. A jestliže mezi nepatrným zbytkem české menšiny v Kladsku vytěžil Jech ještě dnes celou sbírku (Lidová vyprávění z Kladska, Praha 1959), skladbou a rozsahem nepříliš odlišnou od sbírky Kubínovy, a zjistil lidovou tradici ještě značně živou a spíš posunutou v . oblibě některých žánrů (od kouzelných pohádek k humorkám), z Podkrkonoší otiskl už jenom 53 nových textů (z nich jen polovina jsou varianty textů Kubínových) a z lidové tradice našel už jenom střepiny.

V. Stanovský

Ruské byliny, Praha 1964 [obsah]

     Výběr ruských bylin pro českého čtenáře je věc nesnadná, a ošidná, neboť jde o záležitosti školní četby a jakýchsi všeobecných znalostí, které lákají k odložení "pro znalost věci". Avšak kniha, která se u nás objevila začátkem letošního roku, se svým po[/]jetím, nevšední harmonií obsahové a výtvarné stránky vymyká z dosavadní tvorby a patří k nejlepším číslům řady Lidové umění slovesné (řada A, svazek 15). Mluvit o výběru a o překladu Jana Vladislava znamenalo by používat řady citoslovcí a epitet (na rozdíl od bylin nikoliv konstans), hledících jen k vystižení krásy ruského slova v českém rouše a citu pro uměřenost ve výběru. Překlad je nejmodernější; dnešku nepřístupnější a důstojně se řadí k našim dosavadním pokusům o adekvátní vyjádření této lidové epiky. Stejně lze hovořit o výtvarné výzdobě Jiřího Šindlera, citlivě doplňující text.
     Nad úvodem Vladislava Stanovského (5-26) si čtenář nemůže odpustit některé úvahy. Předem je třeba schválit jeho pojetí problematiky studia bylin jako estetického projevu lidu a zaměření badatelské pozornosti k těm stránkám analýzy, které často bývají opomíjeny (např. slovesná forma a její vztah k rytmu a nápěvu). Také narážka na neujasněný vztah badatelů ke stanovení sociální funkce bylin je velmi pregnantní. Škoda však, že autorovi někdy unikly protimluvy, např. že "ruské byliny jsou v podstatě folklórní památky z posledních dvou století a jen jako takové je lze spolehlivě zkoumat" (s. 11) a naproti tomu "byliny, stariny, představují tedy skladby opravdu starobylé" (s. 13) a "rozpětí nápěvů je malé, ... tím se podobají také starší folklorní vrstvě nápěvů obřadních písní" (s. 18). Stanovský snad mohl dále naznačit, že

30

v ruštině slovo "epos" znamená i "epiku", že existují překlady pro "pribautky, něbylice, kyliny skomorošnyje, duchovnyj stich, skazitěle". Nerad bych mentoroval, možná byl autor veden nějakým záměrem, který z kontextu neplyne tak jasně, ale pak se tato terminologie nutně stává záležitostí zasvěcenců. I dále se předpokládají bližší znalosti pramenů, kde nejsou uvedeny (o názorech Veselovského psat velmi seriózně Gusev v časopisu Russkaja literatura, stejně je několik studií o názorech Proppových). Výborně se formuluje vztah mezi "petrifikovanými formálními konvencionalismy" (s. 16) a "benevolencí, s jakou byly do repertoáru přijímány nové 1átky". Maně se vtírá otázka: co tak složit bylinu opravdu jen z těch konvenčních prefabrikátů, ně jak aktualizovaných? Bohužel se z předmluvy nedozvíme, že se to skutečně dělo v tzv. sovětských bylinách, které jsou dnes po zásluže pouze záležitostí lidové umělecké tvořivosti, nikoliv tradičního folklóru. Dovolím si ještě malý dovětek: samozřejmě lze bylinnou formu hodnotit jenom podle norem, vyvozených z ní samé (s. 21), ale když jsme předtím na několika místech zdůraznili (s. 13, 15, 17) možnost individuálního přínosu vypravěče, nemůžeme nepřipustit i jisté omezení vlivy zvenčí, které budou nutně narušovat imanenci vývoje formy.
     Opakuji znovu: diskusní příspěvky na téma ruských bylin mohou být [/] velmi rozsáhlé, protože problémů je mnoho, zato však dobrých edicí, jako je tato, méně.

B. Beneš

Verše o pernikářství, Praha 1964 [obsah]

     Ediční činnost Zdeňky Tiché je spoIu, s jejími teoretickými studiemi neobyčejně záslužná tím, že umožňuje odborné studium řady polozapomenutých textů, z nichž některé jsou známy jen ve značně porušené formě. K nim patří i Verše o pernikářství z r. 1744, vydané částečně již před 70 lety Zíbrtem a nyní znova v SNKLU, v živých dílech minulosti. Ve svém úvodu (7-22) je Josef Hrabák zařazuje do celkového kontextu pobělohorské literatury a hodnotí jejich umělecké kvality. Upozorňuje na nepřesné výklady, kterými se verše až do vydání akademických dějin české literatury charakterizovaly jako didaktické a suchopárné, zatímco ve skutečnosti v sobě skrývají úsměvnou parodii na odbornou kuchařskou literaturu, jsou veselou učebnicí pernikářského řemesla a úvodem do kupeckých počtů. Pro tato svá tvrzení uvádí Hrabák všude konkrétní příklady. Tichá svou vzornou edicí textu, kritickou a ediční poznámkou, vysvětlivkami a slovníčkem (včetně řady fotografií starých perníkových forem z klatovského muzea, kterými se inspiroval také grafik Zdeněk Sklenář, dává materiál jak etnografovi a sociologovi, tak i folkloristovi. Z veršů lze vyčíst kontinuitu pololidové tvor[/]
by v jejích jednotlivých žánrových formách a také vztah ke kramářské písni. Některé tovaryšské hymny se zpívají jako kramářské písně (s. 95), jiné jsou sice uváděny v jejich duchu, ale mají podstatně nižší počet strof, čímž se uměřeně řadí do souvislosti. Podobně si hymny vybírají nápěvy i z lidových písní (s. 146). Licoměrná moralita fabulí často navazuje na styl písmácké a interludiové tvorby, ovšem všude s parodistickým záměrem. Kromě daru humoru měl však autor i praktického obchodního ducha, takže dokázal vytvořit zábavnou encyklopedii pernikářského uměni prostředky odborné terminologie, latinskými úslovími i svou literární erudicí. Až bude podobné městské pololidové tvorby v dalších edicích dostatek, bude možné dělat širší závěry a srovnávat směrem k umělecké literatuře i k lidové slovesnosti - a zde se znovu ukáže nezbytnost této záslužné eáitorské práce.

B. Beneš

Oldřich Sirovátka, Poslední permoník,
Praha 1965. [obsah]

     Milovníkům pohádek a pověstí splnil už Oldřich Sirovátka nejedno přání. Nyní vydal v SNDK další knížku pověstí, tentokrát z hornického prostředí, s názvem Poslední permoník. Je sestavena z různých sbírek, původní předlohy jsou převyprávěny do spisovného jazyka a obohaceny dalšími epizodami v duchu hornických pověstí. Z doslovu o hornících a dolo

31

vání v našich pověstech poznáváme v autoru knihy dlouholetého badatele v tomto odvětví, spoluautora monografie o Rosicku-Oslavansku. Na několika stranách doslovu seznamuje čtenáře se třemi námětovými oblastmi hornických pověstí: první se zaměřuje na objevy nerostů a založení dolů, druhá vypráví o setkáních permoníka s havíři a třetí o zániku dolů. Ústřední postavou a spojovacím motivem je v Sirovátkově knížce důlní duch - permoník. Vystupuje v různých podobách, ale téměř vždy jako zosobněná spravedlnost, odměňující dobré skutky a pomáhající nešťastným horníkům v neřešitelných situacích. Část pověstí se vztahuje k tajemným okolnostem objevů rudného bohatství, část: obsahuje veselé příhody, např. o tom, jak horník vyzrá1 na pána a na čerta. Jsou to náměty oblíbené ve vesnickém prostředí; těmito a dalšími se hornické pověsti přibližují pověstem, jež se tradovaly na vesnici. Vždyť horníci většinou pocházeli z venkovského prostředí a valná část hornických pověstí vznikla a vyprávěla se přímo na vesnici. V mnohém se české hornické pověsti shodují se slovenskými, německými a polskými. Stýkaly se a vzájemně ovlivňovaly při pobytu horníků v cizích dolech. Kniha je doplněna ediční poznámkou obsahující soupis použitých pramenů. Ilustrace Vladimíra Brehovzského přiléhiivě dokreslují ovzduší hornických pověstí. Jejich výtvarný účin je však na několika místech poškozen nevyrovnanou grafickou úpra[/]vou. Kniha je určena dětem a tomuto hledisku je podřízen výběr pověstí. Tajuplné náměty a svěží jazyk Sirovátkova vyprávění zpříjemní však volnou chvíli i dospělým čtenářům, zvlášť naleznou-li s autorem v pověstech víc než zprávu, totiž poezii.

A. Jeřábková

B. M. Kulda, Zakletý vrch, Brno 1988 [obsah]

     Když připravoval Oldřich Sirovátka kritické vydání Kuldových Pohádek a pověstí z Rožnovska (Praha 1963), ponechat stranou několik nepublikovaných záznamů z rukopisné pozůstalosti, uložené v ivančickém muzeu. Byly to vesměs torzovité varianty tištěných pohádek. Nyní z nich vybral pět zápisů (z Vigantic Povedený čert, z Tylovic Dvě kouzelné tašky, z Hážovic O Hynkovi, synu rytířském a dvě nelokalizované pohádky O princezně na zakletém vrchu a Jak se voják stal králem), doplnil a upravit je pro dětského čtenáře a vydal je v brněnském nakladatelství Blok. Přičiněním ilustrátorky Květy Jadrníčkokové a grafického upravovatele Viktora Šafáře vznikla tak nejen čtenář-, sky, nýbrž i výtvarně přitažlivá knížka. Nic nevadí, že se kreslířka zhlídla tu ve Strnadlovi, onde v Trnkovi, že příliš syté barevné podtisky místy potlačují text. Kratičké pohádky, zachovávající si krajové zvláštnosti ve stylu a v jazyce i přes jisté nezbytné úpravy, plně dětského čtenáře uspokojí. Je to knížka po všech stránkách svědomitě a pečlivě připravená a pů[/]sobí milým dojmem už při pouhém prolistování.

R. Jeřábek

Anna Dřevjaná, Nad horami svito, Frýdek-Místek 1965 [obsah]

     Po necelých deseti letech (To janovske Hradisko, Ostrava 1956) vychází lidové zpěvačce a skladatelce Anně Dřevjané z Janovic na Frýdecku další svazeček jejích písní, tentokrát rovná padesátka. Vydal jej rotaprintem Okresní osvětový dům ve Frýdku-Místku. Prvnímu svazku písní a autorčině tvorbě vůbec byla už věnována pozornost na jiném místě (srov. recenzi zpěvníčku v Radostné zemi VI, 1956, str. 130); omezme se proto vkrátce na přínos nové edice.
     Musíme bohužel říci, že nový zpěvníček má mnohem více záporů než toho hezkého. Jeho přínos je především materiálový, rozšiřuje dále pohled na svéráznou autorčinu tvorbu. Redakční zpracování, které bylo svěřeno Jindřichu Krupovi, však zůstalo mnoho dlužno tomu, co by se od něho očekávalo. Přinejmenším přesné zápisy -jak jinak budou moci interpreti písně zpívat, když je neznají z autopsie? Nemluvíme tu o schematických záznamech rytmu (např. str. 8, 14, 32) nebo o nepříliš věrohodných zápisech melodie (str. 41, 44), jako spíše 0 otevřeně přiznané zásadě, že ve zpěvníčku "nejsou ... písně po stránce rytmické zaznamenány přesně podle autorčina zpěvu (v původních záznamech dochází totiž k velmi častému, někdy nepřirozenému střídání

32

taktů)" (str. 5). Taková libovůle je přece jen dost otřesná - ne-li něco jiného. Nad Stolaříkovou normou přepisu folklórních nápěvů lze diskutovat (zabíhají někdy vskutku do podrobností, příslušejících spíš záznamu individuálního podání), nelze je však diletantsky odbýt poukazem na složitost a obtížnost při čtení. Pak dojde vydavatel ve jménu "přístupnosti co nejširším vrstvám" k závěru, že "záleží nyní jen na dirigentech a interpretech samých, do jaké míry je [t. písně ve zpěvníku] zvládnou po stránce stylové, aby charakter lašské lidové písně byl plně zachován" (str. 5). Bez komentáře) "Úpravy" čtyř písní v závěru edice (jedna pro trojhlas a harmonické značky cimbálového doprovodu, tři pro smyčcové nástroje a zmíněné harmonické značky) jsou vyčichle primitivní; způsob instrumentace v "telegramech" je už vskutku démodé.
     A tak přejeme zájemcům o písně Anny Dřevjané, aby našli cestu do, Janovic k autorce samotné a poučili se na místě o tom, oč usiloval - byť s láskou a nadšením - zpěvníček.

J. Gelnar

Vladimír Karbusický - Jaroslav Kasan, Výzkum současné hudebnosti, hudebního vkusu a zájmů v r. 1963 a jeho výsledky,
Praha 1964 [obsah]

     V. Karbusický věnoval výzkumu hudebnosti již několik studií. Práce, o níž podáváme tuto zprávu a kterou vydal V. Karbusický - známý folklo[/]rista - spolu s J. Kasanem - rozhlasovým redaktorem - vydalo sice jen rotaprintem studijní oddělení Čs. rozhlasu, ale z dosavadních prací je nejobsáhlejší a také nejucelenější. Vlastní text zabírá 102 stran, dalších 32 stran je věnováno přílohám a posléze je publikace doprovázena obsáhlými cizojazyčnými resumé. Ve vlastní práci popisují autoři použité metody výzkumu a zabývají se vyhodnocením jeho výsledků. Všímají si celkového postoje zkoumaných osob k jednotlivým hudebním žánrům, ukazatelů podle typu osídlení (vesnice, město), podle pohlaví, dále hry na hudební nástroje, vlastní schopnosti a chuti si zazpívat, obliby tance, obliby gramofonových desek, poslechu rozhlasu, sledování televize, návštěvnosti divadel, návštěvnosti estrád a kabaretů, návštěvnosti koncertů atd. Autoři vycházejí z rozboru asi 3000 zkoumaných jednotlivců z území celé republiky. V převážné většině použili metody přímé, tj. způsobu, při němž osoba provádějící výzkum je v přímém kontaktu se zkoumaným objektem. (Průzkum v terénu provádělo kromě autorů ještě 35 externistů.) Při tom použili znějících ukázek hudby - magnetofonových nahrávek. Údaje zapisovali čísly do vyhraněných políček v předem připraveném dotazníku, který rovněž v práci publikují a materiál zpracovávali pak strojově za pomoci děrných štítků.
     Vést seriózní diskusi o některých závěrech znamenalo by zabývat se touto problematikou mnohem podrob[/]něji. Některá zobecnění se mi však zdají ukvapená. Nebylo by pro vyvození určitých závěrů správné postupovat od oblasti k oblasti? Nemusí snad jít o oblasti etnografické, i když folklorista by neměl ani před tímto dělením zavírat oči. Je všude nutné považovat život folklóru u nás za nepatrná residua? Spontánní poměr k lidové písni získává se v některých oblastech i u mladších generací, a nejsou to pouze kýčovité deriváty folklóru (srov. str. 88). Všude nepřešla folklórní kultura se svou tvůrčí a reprodukční základnou ke kultuře umělé a recipované (srov. str. 8). Zřetel na jednotlivé oblasti přinesl by také poznatek, že např. V Jihomoravském kraji bude nutno s folklórem pracovat trochu jinak, než třeba v kraji středočeském. Práce V. Karbusického a J. Kasana zaplňuje značnou mezeru ve výzkumu hudebnosti sociologickými metodami, které u nás byly v nedávné minulosti nesprávně podceněny. Výsledky, k nimž autoři dospěli, jsou pozoruhodné. Některé dílčí závěry bude nutno ověřovat a doplňovat. A to autoři slibují.

D. Holý

Lubomír Dorůžka - Zbyněk Mácha, Od folklóru k Semaforu,
Praha 1964 [obsah]

     Knížka, v níž se její autoři snaží živou causeristickou formou podat několik záběrů z toho, co vlastně lidé - nebo přesněji, mladí lidé - u nás zpívají. Snaží se vykreslit některé z cest a způsobů, kterými dnes proudí nejrůznější podněty do našeho maso

33

vého společenského zpěvu a poukazují zčásti na výsledky křížení, k nimž vede neobyčejně pestrý obraz toho, co se zpívá. V závěru vycházejí z poznatku, jehož autorství připisují folk1oristovi V. Karbusickému, že nějaká jednotná "národní" masová hudebnost prakticky neexistuje a že je tu velká paleta žánrů, jejichž symbióza se časem značně rychle mění. S Karbusickým si však autoři na str. 43 poněkud odporují, píší-li, že hudební povědomí národa se mění jen postupně a zvolna. V další citaci Karbusického (str. 140) uvádějí, že celý základ hudebnosti se proměňuje před našima očima, a to zejména u mladších generací. Smířil bych ovšem obě téze. Lze uvést mnohokrát se opakující případ, jak ho znám z vlastního pozorování: Mladý vesničan z oblasti s živými tradicemi, zvláště ode jde-li mimo prostředí, podceňuje z počátku písně, zpěváky nebo muzikanty svého kraje. S přibýváním let si však postupně uvědomuje, že neměl tak docela pravdu. V tézi o ztrátě životnosti lidové písně se autoři dali strhnout k příliš strohému závěru. Otázku je, myslím, potřebí stavět trochu jinak. Mění se formy života lidové písně a v každém prostředí dnes žije lidová píseň vedle řady jiných žánrů. Lidová píseň ztratila mnohde své výsadní postavení. To nemusí však ještě znamenat ztrátu její životnosti.
     Knížka L. Dorůžky a Z. Máchy vyšla jako 18. svazek edice Hudba na každém kroku. Autoři si v ní všímají písničeb: které se zpívají při kytaře [/] u táboráků apod. Snaží se poukázat na původ některých těchto písní. Všímají si též otázek, proč určitá vrstva písní různého druhu prochází procesem zlidovování. Tuto zajímavou problematiku, jíž se autoři zabývají léta, knížka dobře přiblíží.

D. Holý

Karel Palas, K problematice krajové pololidové literatury 16. století,
Praha 1964. [obsah]

     Pro poslední desetiletí vývoje naší literární historie a teorie je charakteristický zájem o četné otázky, týkající se vztahu mezi literaturou a folklórem a problémů tzv. pololidové literatury. Jde o tvorbu, obsahující písemné, nejčastěji veršované skladby, jejichž autory byli vesničtí kantoři, jindy měšťané, řemeslníci a jiní příslušníci středních vrstev. Tyto skladby stojí na pokraji lidové tvorby, mnohými rysy se jí blíží, ale při tom mají zase úzkou souvislost s literaturou, zvl. náboženskou nebo školskými hrami. Autor si vybral oblast Hané a východních Čech, na níž demonstruje jak shody, tak i rozdíly místní pololidové tvorby a ukazuje na jejich regionální podmíněnost a souvislosti (7-46). Zvláště pak analyzuje hanácké opery a tvorbu veršovce Kužníka, kterou srovnává s básněmi ovčáků Volných.
     V druhé, v podstatě samostatné části práce (47-80) rozebírá Palas vývoj integračních a diferenciálních sil v české titeratuře a dochází k názoru, že regionalismus v české literatuře do [/] období národního obrození je kvalitativně jiným jevem než regionalismus v pozdější době.
     Práce vychází z dobrých tradic brněnské Hrabákovy školy, pro níž je příznačná právě pozornost k pololidové literatuře. Vyšla také v řadě Opera universitatis Purkynianae brunensis, facultas philosophica, 97, SPN. Palasova práce je materiálově bohatě fundovaná, obsahuje i nejnověfší literaturu a výsledky bádání jsou podány ve vhodně zhuštěné formě. Jde zřejmě o výsek z delší práce, k níž druhá část publikované studie tvoří úvod, jenž bude nepochybně doplněn o další vývojová období české literatury. Kniha je typickým dokladem zpracování polofolklorního materiálu literárně historickou metodou. Je velmi vhodným východiskem pro další práci folkloristy přímo v terénu, kde by se i dnes mohly ověřit některé závěry srovnáním s lidovou písní, anekdotou a lidovým vyprávěním. Folklorista si všimne i dalších mezních útvarů, např. kramářské písně a frekvence jejích veršových forem v pololidové tvorbě minulosti, kde se podobné souvislosti velmi projevují. Lze si také šíře povšimnout lidové náboženské písně a legendy ve vztahu k písmácké tvorbě. K tomu Palasova práce i nepřímo vybízí. Stejně vzbuzuje jeho podnětnost i trochu neskutečnou touhu po možnosti zpracovat kolektivně střediska v našich zemích (Plzeňsko, Hradecko, Olomoucko, něco ze Slovenska...) monograficky tak, že by se zachytil vývoj veškeré kultury

34

těchto oblastí. Dosavadní práce bývají vždy zaměřeny jen etnograficky, jen literárněhistoricky a často se v nich opomíjí právě ta mezivrstva pololidové slovesnosti, která je zvláště od konce 17. stol. mnohde řídící a určující složkou. Spoluprací kulturních historiků, literátů a národopisců se dosáhne mnohem plastičtějšího obrazu skutečnosti v jejím historickém vývoji a více monografických úvah typu Palasovy studie bude pro ni dobrým základem.

B. Beneš

Václav Burian, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku,
Olomouc 1965 [obsah]

     Václav Burian shrnul své dosavadní výzkumy o výskytu větrných mlýnů na Moravě do drobné publikace, kterou vydal Vlastivědný ústav v Olomouci jako 7. svazek prací svého odboru společenských věd. V úvodní poznámce konstatuje autor, že Morava a Slezsko jsou nejtypičtějšími oblastmi větrných mlýnů na našem území a že jim byla po zásluze věnována pozornost řadou badatelů. I když V. Burian nemohl vyčerpat všechen pramenný materiál, jeho soupis je velmi obsáhlý. Autor řadí jednotlivé objekty větrných mlýnů v abecedním pořadí a často (pokud to bylo možno zjistit) zaznamenává konstrukční typ větrného mlýna, jeho příslušnost k domovnímu číslu apod. Podle možností uvádí i data o době trvání objektu a technické údaje, které mají význam nejen pro etnografy, ale i pro pra[/]covníky památkové péče. Burianova práce je cenným příspěvkem k poznání vývoje lidového stavitelství na Moravě.

Fr

Československý hudební slovník osob a institucí,
Praha, svazek I (A-L) 1963, svazek II (M-Z) 1965 [obsah]

     Náš poslední hudební slovník poslouží i folkloristovi. Jsou tu podchycena osobní data a namnoze i prameny k biografii i dílu celé řady sběratelů z českých zemí i ze Slovenska. Čtenář tu nalezne údaje i o významnějších zpěvácích a instrumentalistech, jakož i o badatelích-folkloristech. (Poslední kategorie je pojata poněkud šířeji.) Přes některé disproporce mezi jednotlivými hesly je to všestranně užitečná příručka, která u nás nemá obdoby.

ge

V. P. Anikin, Russkij bogatyrskij epos,
Moskva 1964 [obsah]

     Anikinův zhuštěný výklad, určený učitelům a vydaný nakladatelstvím Prosvěščenije, navazuje na jeho předchozí studie o drobných folklórních druzích a dětském folklóru (1957) a o ruské lidové pohádce (1959). Všechny práce jsou metodicky přehledně zpracovány a velmi obsažné. Nepodávají jen souvislý výklad, ale zároveň poučují o vývoji samotné teorie příslušných žánrů a seznamují se současným stavem zkoumání. Zvláště v poslední práci uložil Anikin mnohé [/] myšlenky ze studií, jimiž se zúčastnil známé diskuse sovětských folkloristů v letech 1958-1962. Práce je rozdělena na kapitoly obecné (Určení byliny a cesty jejího historického studia, 6-23), historické (podle jednotlivých vývojových období v tradičním rozdělení, 24-161) a rozbor formy (lidovost bylin a rysy jejich písňové kolektivní poetiky, 162-179). Podává se zde přehled všech postav ruského hrdinského eposu, v příručkové formě se shrnují nejnovější poznatky o bylinách včetně posledních diskusí mezi akademikem Rybakovem a literáty a folkloristy. Škoda, že se autor při epické šíři svých , informací celkem chudě zhostil rozboru poetiky bylin a omezil se na eidografický výklad. Dodává tak učiteli další materiál hlavně k tomu, aby žák chápal bylinu zase jako historický dokument, i když sám autor upozorňuje na neudržitelnost tohoto pojetí. Také otázky stylu vypravěčů raději obešel, stejně tak i jakoukoliv zmínku o "sovětských" bylinách. Výběr bibliografických údajů (180-188) je bohatý, historicky pojatý, ale vzácně nepřehledný - i to je tradice Anikinových příruček. Kladného zhodnocení zasluhuje dobrý výklad pojmu "folklór", který je zcela nenápadně zasunut do první kapitoly. Vzpomínám si, jak zesnulý prof. Čičerov při jedné ze svých návštěv v Československu na otázku, jak se probírá v sovětské škole lidová slovesnost a jak ji žáci přijímají, odpověděl s povzdechem - nudí se, nepovažují folklór za hodný své pozornosti. Zdá se,

35

z[ž]e Anikinovy příručky by mohly naznačením cest k hlubším znalostem pomoci učitelům vyrovnat se i s touto problematikou.

B. Beneš

Ivan Koev, Böalgarskata vezbena ornamentika,
Sofia 1951 [obsah]

     Vědecký pracovník Etnografického ústavu Bulharské akademie věd Ivan Koev shrnul své dlouholeté výzkumy v oblasti bulharského lidového umění do obsáhlé a široce teoreticky koncipované publikace, kterou vydala Bulharská akademie věd jako první svazek prací svého Etnografického ústavu. Obecnější teoretické závěry formuluje Ivan Koev na základě rozboru dokladů z Dobrudže, severovýchodního Bulharska, severní části středního Bulharska, severozápadního Bulhar[/]ska, jihozápadního a jižního Bulharska. Autor rozdělil práci do devíti kapitol. v první se zabývá metodou studia bulharské výšivkové ornamentiky, v druhé podává historický přehled lidového vyšívačského umění se zvláštním zřetelem k Bulharsku a ostatním balkánským zemím. V třetí kapitole sleduje autor důvody, které vedly ke změnám ve výšivkových ornamentech. Čtvrtou kapitolu věnuje I. Koev názvům výšivkových ornamentů, které dělí do 17 skupin: rostlinné názvy, pojmenování zvířecích a lidských figur, názvy podle míst, odkud ornament pochází, označení podle vyšívaček, jímž je připisováno autorství jednotlivých ornamentů, názvy podle vzorů, z nichž byl ornament převzat, pojmenování podle způsobu vyšívání nebo tkaní, zvláštní vyšívané znaky, předběžné určení výšivky, názvy po[/]dle domácího a hospodářského zařízení, pojmenování odvozená z architektury, názvy podle hospodářského nářadí, církevních potřeb, obřadního pečiva, označení přejatá z lidové víry, z názvů nebeských těles a přírodních jevů, svátek na ukončení výšivky, názvy ornamentů, u nichž není význam doposud znám. Podle charakteristiky rozeznává autor pět kategorií, o nichž pojednává v samostatných kapitolách: ornamenty rostlinné (5. kap.), zvířecí (6. kap.), antropomorfní (7. kap.), symbolické (8. kap.) a geometrické (9. kap.). Ivan Koev usiluje na základě důkladné znalosti bulharského materiálu i širokého srovnávacího studia o postižení historického vývoje, lidového ornamentu v Bulharsku. Svým teoretickým pojetím patří Koevova kniha k základním pracím o lidovém umění u Bulharů.

V. Frolec

36

ČASOPISY

Narodna tvorčisť ta etnografija, VIII, 1-6,
Kijev 1964 [obsah]

     Letošní ročník ukrajinského etnografického časopisu rozšířil svůj rozsah o další čísla a stal se opravdu reprezentativním orgánem Institutu pro umění, folklór a etnografii AV USSR a ministerstva kultury USSR. Během roku zesnul jeho hlavní redaktor akad. Rylskyj, který úspěšně řídil práci časopisu po několik let. Časopis uveřejnil v minulém ročníku řadu zajímavých studií. Z folkloristiky jsou to především Hlavní směry vývoje ukrajinského folklóru v poříjnovém období (4,25 - 31), kde I. P. Berezovskyj přehlíží bohatou činnost ukrajinských folkloristů a poskytuje dobrý bibliografický přehled nejnovějších prací jak z ukrajinského lidového umění, tak i ze vztahů mezi lidovou tvorbou Ukrajiny a okolních slovanských zemí. Naproti tomu A. I. Humenjuk (Zápis a zásady klasifikace lidových tanců, 4, 37-42) konfrontuje a bohatými ukázkami dokládá německé a polské záznamy s ukrajinskými a probírá úlohu etnografického filmu při nácviku tanců v souborech. Současnou svatbou se zabývá dvojice badatelů z Doněcka (6,63-66) [/] a na konkrétních materiálech se dokládá, jak tradice dnes znova ožívá i tam, kde by se předpokládal spíše její zánik vlivem průmyslové civilizace (Donbas!). Obecným otázkám lidového umění jsou věnovány především studie o etniku Karpatské Ukrajiny, s níž nás O. Solomčenko seznamuje [/] s kraslicemi z Ivano-Frankovské oblasti (3, 60 - 64, barevná příloha). Také článek A. Budzana (5, 37 - 45) o lidových výrobních podnicích ze Lvovska, Kosova, Kolomyje, Užhorodska a jiných oblastí je doprovázen barevnými reprodukcemi a je výborným přehledem současného stavu li

Kolébka ze svatebního praporu z r. 1845 (m.uzeum Telč)

37

dové umělecké výroby západních oblastí Ukrajiny. Soudobými etnografickými výzkumy je naplněno především 4. číslo časopisu, které vyšlo v době konání Mezinárodního antropologického kongresu v Moskvě. Kolektiv autorů hodnotí současný stav výzkumů ukrajinské dělnické třídy (4, 9 - 15), další se zabývají veřejným a rodinným životem kolchozníků (16-20) a konečně článek A. Porického seznamuje čtenáře s problematikou etnografického výzkumu Karpat. Nejnovější literatura v poznámkách chybí. Konečně poutá pozornost statistický přehled o národnostním složení Ukrajiny podle sčítání z r. 1962, kde jsou zvláště zajímavé minimální stavy českého a slovenského obyvatelstva (V. Naulko, O národnostním složení obyvatelstva USSR, 3, 24-28). Účastníka MKAEN bude zajímat jeho průběh viděný očima ukrajinských odborníků. Je mu věnováno 48 stran 6. čísla, kde se probírají otázky antropologie a etnografie, slovesného, hudebního a tanečního folklóru, lidového divadla, věrských a obyčejových obřadů, etnogeneze i národopisného filmu. Podobně je celé 2. číslo věnováno různým otázkám, týkajícím se vztahu lidové tvorby a díla Ševčenkova. Z okruhu spolupracovníků slovanského původu (nebo vůbec styků se slovanským světem) jsou čerpány studie o Drinovovi (1, 49), Ševčenkovi a srbské písni (2,56), Ševčenkovi v ČSR (2, 98), o Karadžićovi (4,32), činnosti Ju. M. Sokolova na Ukrajině (5,61) a o slavistickém semináři v Sofii (6, 101).[/] Také českým pracím a materiálům se vztahem k Československu je věnována úměrná pozornost, ať již jde o recenze (Horálkových studií o slovanské lidové poezii, 4, 89-91; Dělnických balad, 1, 96-98) nebo o posudky knih s českou problematikou (Bogatyrjov, Kuba) či o materiálové studie z oblasti české písně na Ukrajině (Skripka, Nové zápisy českých písní na Žitomirsku, 3, 54-57). Ve 4. čísle je pak uveřejněna velmi užitečná bibliografie z ukrajinské etnografie z let 1961-1963, obsahující záznamy samostatných knih autoreferáty kandidátských prací, články, poznámky a materiály, kritiku a bibliografii a kroniku. Materiál je čerpán z hlavních ukrajinských a lidově demokratických žurnálů, autorem je V. Zinyč (4, 96102). Celkem lze konstatovat, že časopis sice zpestřil svůj obsah, ale že by mu prospělo větší množství referátů o zahraniční i neslovanské etnografii a folkloristice, případně studie přímo zahraničních pracovníků.

B. Beneš

Narodna umjetnost, 1-2,
Zagreb 1962-1963 [obsah]

     Institut lidové tvořivosti, který vznikl v roce 1948 z hudebního oddělení Etnografického muzea v Záhřebě, začal vydávat v roce 1962 ročenku Narodna umjetnost, v níž jsou publikovány převážně folkloristické příspěvky pracovníků a spolupracovníků tohoto ústavu. V prvním svazku hodnotí Z. Palčok patnáctiletou práci Institutu lido[/]vé tvořivosti a uvádí seznam prací členů ústavu. Další příspěvky jsou řazeny do .oddílů: Články a rozpravy; Materiály; Zprávy a recenze; Kronika. Z teoretických příspěvků upozorňujeme zejména na studii M. Boškovićové-Stulliové o syžetech v charvátskosrbských epických písních. Materiálové články jsou věnovány pleteným nádobám, písním na ostrově Korčuli, masopustním obyčejům a maskám, lidovému divadlu. Obsáhlý je rovněž oddíl recenzí a zpráv. (Z českých publikací je recenzováno Lužíkovo vydání Karadžićových Srbských lidových pohádek.) Druhý svazek ročenky Narodna umjetnost, který vyšel v roce 1963, obsahuje vedle částí, které jsou v prvním svazku, i oddíl věnovaný současnému folklóru. Ze studií zaujme především příspěvek V. Žgance o rytmice a metrice lidového verše a pojednání M. Boškovićové-Stulliové o charvátskosrbském lidovém básnictví ve světle některých srovnávacích studií. Zajímavé články jsou obsaženy i v materiálové části ročenky a v oddílu, který je věnován současnému folklóru.

Fr.

Narodno stvaralaštvo - Folklor 1964 [obsah]

     Časopis jugoslávských folkloristů, který rediguje Dušan Nedeljković, vyšel v roce 1964 ve čtyřech číslech, uspořádaných do tří svazků. Dvojčíslo 9-10 zahajuje C. Rihtman organologickou studií o tambuře, jíž se užívá v Horní Bosně k tanci charvátských žen. M. Ilijin sleduje vývoj cho

38

rovodů u dělnického obyvatelstva měst v Srbsku. D. Nedeljković se zabývá hodnocením osobnosti Vuka Karadžiće, při čemž rozebírá i působení jeho díla v současné době. Mezinárodním významem Karadžićovy osobnosti se zabývá H. Peukert. Karadžićovi jsou věnovány i další články; Ž. Mladenović rozebírá problém úplného vydání Karadžićova sborníku lidové poesie, K. Horálek přichází k zjištění, že pohádky "Zlatá jablka a devět pávic" a "Baš - Čelik" jsou po stránce psychologické originální, jejich provenience je však pravděpodobně východní. Významem V. Karadžiće pro ruskou a světovou folkloristiku se zabývá M. Radovanovićová. Zhodnocení Karadžićova etnografického a folkloristického lexikonu provádí M. Barjaktarović. D. Davić studuje melodiku lidových písní, které byly zaznamenány Karadžićem a jsou dosud známé v místě jeho rodiště. Z řady dalších článků čtenáře zaujme studie Z. Lavrenčeviće o obleku, tanci a písni při obřadu "Ladarice", který se konal v letním období ve svátek Jana Křtitele. Otázkou cikánské hudby se zabývá A. Gajkovićová. Rovněž část studií jedenáctého čísla je věnována V. Karadžićovi. V. Gusev sleduje vztah Karadžiće a ruské folkloristiky. Z. Klátik si všímá vlivu Karadžićových sbírek srbocharvátských lidových písních na slovenskou obrozeneckou literaturu. G. Dobrošinović sleduje historii a působení Karadžićova almanachu "Danica". V dalších článcích A. Nametak přináší poznatky ze studia [/] nejstarších folkloristických sbírek ž Bosny, B. Prvulović seznamuje čtenáře s jarními písněmi, které jsou charakteristické pro východní Srbsko. Srovnáváním srbských a tatarských lidových přísloví se zabývá ruský folklorista R. Muzatorov. Lidovým hudebním nástrojem z oblasti Kosova, který se nazývá "čitelija" a je tureckého původu, se zabývá L. Antoni.
     Dvanácté číslo loňského ročníku je věnováno problematice studia dělnického folklóru. Sérii článků zahajuje D. Nedeljković studii o problému vývoje současného dělnického folklóru. Autor vyděluje tři formy dělnického folklóru - zlidovění některých umělých písní vlivem jejich šíření mezi dělnictvem, písně z doby osvobozenecké války a socialistické revoluce v Jugoslávii, nové písně v podání klasických nositelů "guslarů". N. S. Martinović popisuje historii dělnických písní v Černé Hoře, A. Nazor vývoj folklóru v dělnických střediscích Chorvátska: R. Hrovatin se zabývá problémem studia dělnických písní v Slovinsku, při čemž se vyjadřuje k historickým, genetickým a hudebním aspektům bádání. Studií o makedonské dělnické písni přináší K. Kamilov, vztah folkloristiky k dělnickému folklóru řeší V. E. Gusev. V seriálu jsou zastoupeny i dvě slovenské autorky - M. Kosová shrnuje poznatky o počátcích studia kultury dělnictva na Slovensku a - S. Burlasová seznamuje čtenáře s problémy současného folklóru, který vznikal v procesu kolektivizace zemědělské vesni[/]ce na východním Slovensku. Bulharskému dělnickému folklóru, a zvláště starému hornickému folklóru, věnuje studii C. Romanská. N. Kaufman sleduje vzájemné vlivy bulharských a jugoslávských revolučních písní. Každé číslo uzavírá řada recenzí a zpráv, francouzské a ruské resumé.

J. Tomeš

Acta ethnographica Academiae scientiarum Hungaricae, XIII,
Budapest 1964 [obsah]

     Třináctý ročník Act ethnographica otiskuje v němčině, angličtině nebo francouzštině referáty ze zasedání komise pro pověsti při International Society for Folk-Narrativ Research z r. 1963. Pověstem - folkloristické problematice - je však věnováno jen 14 studií a dalších 8 studií, na počet stran je to více než polovina sborníku, se zabývá problematikou etnografickou, materiální kulturou. Kromě studie o rybářství na Dunaji najdeme zde např. archeologicky zaměřenou práci o rozšíření olmecské kultury v předkolumbovské Americe, nebo práci o ornamentice ze Šalamounových ostrovů. Do této etnografické části 13. ročníku přispěli kromě maďarských autorů (E. Solymons, F. Bakó, Gy. Nagy, T. Hoffmann, I. Balogh) J. A. Hasler z Mexika, C. Schuster z New Yorku a J. de Leeuwe z Haagu. Ve folkloristické části 13. ročníku Act dominuje tematika týkající se klasifikace. Jinak jsou tu studie řešící otázky terminologické (např. co to je

39

ústní podaní) a pak jsou zde práce, které charakterizují jednotlivé národní folklorní materiály. Do folkloristické části přispěli C. H. Tillhagen ze Stockholmu, L. Simonsuuri z Helsink, G. Burde-Schneidewind z Berlína, K. C. Peeters z Antwerp, W. D. Hand z Los Angeles, Á. Kovács z Budapešti, M-L. Tenéze z Paříže, C. Bärbulescu z Bukurešti, C. Romanska ze Sofie, G. Megas z Athén, S. O'Suilleabháin z Dublinu a I-M. Greverus z Marburgu. Naši folkloristiku zde zastupují dvě známá jména - Oldřich Sirovátka z Brna a Jaromír Jech z Prahy.

hod

Ethnographia, A magyar néprajzi társaság folyóirata, LXXV,
Budapest 1964 [obsah]

     Maďarská Ethnographia patří k té skupině etnografických časopisů, které se mohou pochlubit velkou tradicí. V r. 1964 vyšel už 75. ročník. Najdeme v něm 10 studii z oboru materiální kultury, 3 studie z oboru kultury duchovní, 2 studie vztahující se k dějinám maďarského národopisu a 8 prací folkloristických. Z materiální kultury jsou 3 studie věnovány zemědělství, 3 pastevectví, 2 lidovým stavbám, 1 lidové stravě a 1 výtvarnému projevu. Zájem folkloristů soustředil se na lidové vyprávění (3 studie) a na některé teoretické otázky (strukturálně typologické metody studia lidového eposu, složení folklorního syžetu v Eurasii, otázky terminologické). Etnomusikologicky je zaměřena [/] jedna folkloristická práce. Mezi převahou domácích autorů je otištěno též několik příspěvků badatelů zahraničních. Studie v Ethnographii nejsou vázány úzce jenom na lidovou kulturu Maďarska. Najdeme mezi nimi např. práce týkající se materiálu polského, ruského, rumunského atd. Problematice všeobecné etnografie je věnována studie Představy o duši v beztřídních primitivních kulturách. Geneticky je zaměřen článek z oboru duchovní kultury o střetnutí západních a východních prvků v lidových věřeních a obyčejích u Maďarů. Studie jsou v tomto časopise publikovány v maďarštině. Jsou však doprovázeny obsáhlými resumé - vždy ruským a většinou též německým, nebo v jazyce k jehož kultuře se článek vztahuje.

hod

Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, X, 1-2,
Berlín 1964 [obsah]

     Tradičně vysoká úroveň německé ročenky pro národopis je v jejím desátém svazku představena opět řadou významných studií z oboru etnografie a folkloristiky. Problematika, která je v X. roč. DJfV zastoupena, je veskrze aktuální. Řeší se a popisují také tradiční jevy, jak se přizpůsobují současným životním a společenským podmínkám. Tak např. Ulrich Bentzien (Rostoky) podává na str. 25-42 rozbor situace, která vznikla od konce 19. stol. po zavedení strojového mlácení v tradičním zaměstnání meklenburských nemajetných venkova[/]nů, putujících po kraji jako příležitostní mlatci. Helmut Wilsdorf (Drážďany) objasňuje v teoreticky pojaté a bohatou bibliografií opatřené stati aspekty "Montanethnographie" a vytyčuje tu rovněž aktuální úkoly. Barbara Seidlová (Schwedt na Odře) popisuje zajímavé zvyky dělníků v tabákových oblastech na Randowsku na Odře. Velmi cenná pozorování najde čtenář ve stati Jósefa Burszty (Poznaň) věnované etnografickým problémům spojeným s osídlováním západních území Polska. Vděčné pole k podobné studii se naskýtá i v našich pohraničních oblastech, které aspoň na severní Moravě - jsou osídleny také a někdy i většinou z oblastí národopisně dosud živých. Folkloristé najdou v X. svazku DJfV především dvě závažné stati z oblasti hudební folkloristiky. V první z nich píše Erich Stockmann (Berlín), strana 238 - 253 o možnostech a problémech, které se vyskytují při práci na příručce evropských lidových nástrojů. Jde vlastně o teoretické a metodické principy, jimiž se řídí příprava vydání této příručky, na které se pracuje již od r. 1959. Složitá je např. již sama definice lidového hudeb. nástroje,1) která může být různá podle různých kritérií. V druhé stati

1)
Autor se pojmem "lidový hudeb. nástroj" zabýval již ve článku Zum Terminus "Volksinstrument", . viz Forschung und Forschritt 35 (1961), 337-346.

40

navrhuje a na konkrétním případě ilustruje Heinz Rosenkranz (Jena), str. 72-102, jak lze využít nářeční územní diferenciace při studiu formálních změn lidových písní. Autor na základě metod lingvistické geografie zjišťuje "překvapivé paralely" mezi územním rozšířením dialektů a lidových písní. Má však především na mysli textovou stránku. Desátý ročník DJfV přináší ještě jiné články, např. Salve Solheim (Oslo), str. 225 - 237, vykládá vznik a význam jedné severské sagy reformační činností Tomáše Münzera. Wolfgang Suppan (Niederrimsingen) str. 254 - 279, popisuje melodické struktury německých zvykoslovných písní; Oskar Schmolitzky (Jena), str. 1 - 24, zkoumá historické dřevěné ostění na hradě Wartburgu atd. Svazek také přináší, jako obvykle, bohatou recenzentskou rubriku, zprávy, přehledy a bibliografie.

M. Šrámková

Österreichische Zeitschrift für Volkskunde, XIII, 67/1-4,
Vídeň 1964 [obsah]

     Pročteme-li 67. svazek časopisu Österreichische Zeitschrift für Volkskunde, zaujmou nás dvě věci: tématická šíře studií, článků a materiálových sdělení a velké množství komentované literatury. Tématická šíře studií zahrnuje jak oblast vlastního bádání, tak i hledisko zeměpisné. Najdeme tu např. statě o úloze koně ve zvykosloví Solnohradu (Friedrich Johann Fischer, sešit 1, str. 1-8),

Družba na svatebním praporu z Heřmanče 1855 (muzeum Dačice)

41

o lidovém lékařství v dolním Rakousku (Franz Maresch, sešit 2, str. 91-92) nebo o postavě císaře Josefa II. jak vystupuje v hornoštýrských lidových povídkách (Karl Haiding, sešit 3, str. 156-170); mimorakouských území se týká např. článek Leopolda Kretzenbachera, přinášející ranná italská a francouzská svědectví k humanistickým fraškám, o které se zajímal i Ant. Bruckner (sešit 3, str. 181-184); dále poznámky k pojetí Jana Nepomuckého jako patrona Banátu (Koloman Juhasz, sešit 2, str. 89-90). Tematika, která je v ohledu odborném pestrá, převládá směrem etnografickým a zvykoslovným. Vedle metodicky samostatných prací, najdeme tu i články materiálové, popisného rázu. Velkou službu poskytne čtenáři rakouský časopis pro národopis svými přebohatými bibliografickými údaji, většinou z pera Leopolda Schmidta. Zaznamenávají se tu s větším nebo menším komentářem, způsobem referentským i recenzentským publikace, vycházející nejen v Rakousku, ale v celé Evropě, ba i v zámoří. Jde [/] o publikace národopisné s převahou folkloristickou, ale i publikace z jiných oborů, majících však svým materiálem nebo svými závěry národopiscům co říci (muzejnictví, dialektologie) . V Kronice národopisu jsou otištěny organizační zprávy domácího i zahraničního vědeckého života, jubilejní články a nekrology. Čtvrtý sešit časopisu je věnován zemřelému přednímu . rakouskému muzeologovi Arthuru Haberlandtovi (1889-1964) s úplnou bibliografií jeho prací.

M. Šrámková

Folk-Liv 1962-1963, XXVI-XXVII,
Stockholm 1964 [obsah]

     Poslední svazek sborníku, který má podtitul Acta ethnologica et folkloristica Europaea a vychází od roku 1937 péčí Královské akademie Gustava Adolfa za redakce Sigurda Erixona, obsahuje především národopisné studie ze skandinávské etnografie. Obecnými otázkami antropologie se zabývá Ake Hultkratz, který široce roze[/]bírá současné směry především americké antropologie a aplikuje některé výsledky na severoevropské podmínky. Švédskou etnologii před r. 1900 charakterizuje Nils-Arvid Bringéus, redaktor sám pak pojednává o přínosu revue Folk-Liv k evropské národopisné vědě. Metodologicky velmi poučná je studie Etnologie a historie od Gustava Ränka, kde se jasně odráží současný stav západoevropského bádání v sociologii a historii na jedné straně a národopisu na druhé, při čemž se jako prius zdůrazňuje právě výsledek historického zkoumání, který je rozhodující jak pro etnografa, tak i pro sociologa. Obsáhlá část čísla (103-129) je věnována recenzím jak ze severské etnografie, tak částečně i ze středoevropské (Maďarsko). Důležitá je zpráva o publikaci Typen- und Motivverzeichniss der finnischen mythischen Sagen, jejímž autorem je Ake Hulkrantz. Jubilejní články o K. Straubergsovi a R. Weissovi spolu s obsáhlým přehledem knih a publikací, zaslaných redakci (133-138) uzavírají toto číslo.

B. Beneš

42

NEKROLOGY

Maksym Tadejovič Rylskyj (1895-1964)[obsah]

     Akademik Rylskyj byl původně učitelem ukrajinštiny ve své rodné Žitomirské oblasti, později přednášel na dělnické fakultě v Kyjevě. Jeho činnost byla nesmírně mnohostranná. Vydal řadu knih veršů (jsou obsaženy v desetisvazkovém souboru prací, který vyšel v Kyjevě 1962), kde popisuje současný život socialistické Ukrajiny, překládal základní díla světové literatury a zabýval se specifickými otázkami tvorby kobzarů. Byl zakládajícím členem Institutu umění, folklóru a etnografie AV USSR a pracoval jako člen sovětského i mezinárodního komitétu slavistů. V oblasti etnografie publikoval řadu zásadních článků (např. Stan i perspektivy etnohrafiji na Ukrajini, 1954), účastnil se četných etnografických expedic a vedl diskuse s historiky a literárními vědci o podstatě lidové slovesnosti. Sám vydal o těchto otázkách knihu Literatura i narod (1959). Folkloristické studie začal publikovat již ve dvacátých letech, hlavní práce pak uveřejňoval ve druhé polovině padesátých let jak v odborném tisku, tak i v různých sbornících. Významné jsou též jeho lexi[/]kografické studie. Přehled jeho činnosti s některými bibliografickými údaji je uveřejněn ve 2. čísle časopisu Narodna tvorčisť ta etnohrafija, roč. 9, 1965, č. 2, str. 33-62.

B. Beneš

Jan Stanislav Bystroń (1892-1964) [obsah]

     Před necelým rokem zesnulý polský etnograf a folklorista byl synem známého krakovského dialektologa. Pracoval nejdříve v oblasti hudební folkloristiky (Pieśni ludowe z Polskiego Šląska, 1927, výbor Polska pieśń ludowa...) a v četných otázkách slovanského folklóru spolupracoval s Jiřím Horákem. Dalším polem působnosti mu byla etnografie a sociologie (sám působil na katedře sociologie varšavské university od r. 1934 až do vypuknutí války). Základním dílem z této jeho zájmové oblasti zůstává Wstęp do ludoznawstva polskiego (první vyd. 1926), v němž formou příručky podal základní poznatky z polské etnografie. Druhé vydání (1939) se již nedostalo na knižní trh. Podobným, ale mnohem rozsáhleji koncipovaným dílem je Kultura ludowa (1936 a 1947), v níž se zvláště zabývá soudobým životem polské vesnice. Také [/] v této oblasti spolupracoval s českými etnografy a uveřejnil koncem dvacátých let studii ve Slavii o polské vesnici 1912-1925. Po válce, kdy Bystroń trpěl nevyléčitelnou chorobou, vyšly jen některé přepracované starší studie. Základní bibliografické údaje uvádí). Krzyżanowski ve 3. čísle VllI. ročníku časopisu Literatura ludowa, Warszawa 1964, kde právem řadí Bystroně mezi nejlepší polské folkloristy typu Fiszera nebo Moszyńského.

B. Beneš

Za profesorem Václavem Machkem [obsah]

     Akademická obec University J. E. Purkyně v Brně se v červnu nečekaně rozloučila s dr. Václavem Machkem, Dr Sc, profesorem srovnávací indoevropské jazykovědy, členem korespondentem Československé akademie věd.
     Václav Machek se narodil 8. listopadu 1894 v Úhlejově v severovýchodních Čechách v rodině venkovského krejčího. Po absolvování gymnasia v Dvoře Králové n. L. odešel v roce 1914 na Karlovu universitu, kde studoval češtinu a latinu. V roce 1921 obdržel stipendium a po dva roky se specializoval na pařížské universitě na srovnávací jazykovědu. Po návratu

43

z Francie působil na různých místech jako středoškolský profesor. V roce 1931 se habilitoval pro obor srovnávací jazykovědy na filosofické fakultě v Brně, kde se stal v roce 1936 mimořádným profesorem a od roku 1945 profesorem řádným. Profesor Machek zastával také řadu významných akademických funkcí. Za svou vědeckou práci byl v roce 1953 zvolen členem korespondentem ČSAV. V roce 1955 mu byla udělena vědecká hodnost doktora věd.
     V rozsáhlém vědeckém odkazu profesora Machka převažují studie věnované otázkám slovanské etymologie. (Soupis prací V. Machka byl publikován ve Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university 1964, A-12; srov. též A. Erhart: Profesor Václav Machek sedmdesátníkem, Listy filologické 87, 1964, sv. 2, str. 209-216. Odtud čerpána řada údajů v této vzpomínkové stati.) Machkova etymologická metoda vychází důsledně z hesla "Wörter und Sachen". Právě proto patřil prof. Machek k předním znalcům etnografických jevů. Z jeho etymologických prací, které jsou nezbytnou pomůckou i pro národopisce, jmenujme alespoň Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (Praha 1957) a knihu Česká a slovenská jména rostlin (Praha 1954). Etnografy, archeology, historiky i pracovníky jiných vědních oborů zaujmou i Machkova pojednání o slovanských jménech uzdy, o svatební terminologii, o slovanském odru, slovanské kleti aj. Významné jsou rovněž studie ze [/] slovanské i indoevropské mytologie, v nichž ve velké míře těží V. Machek z etnografických dokladů.
     Nemůžeme, a nejsme ani k tomu povoláni, hodnotit v této stručné vzpomínce celé Machkovo dílo a osobnost. Na jednom rysu Machkovy osobnosti se však z[s]hodnou všichni, kdo profesora Machka znali: Byl to velký vědec, čestný a skromný člověk, který nejen že mnoho věděl, ale také své poznatky dovedl předávat jiným.
     Profesora Machka vázalo úzké přátelství a spolupráce s profesorem národopisu Ant. Václavíkem. I po Václavíkově smrti sledoval profesor Machek se zájmem činnost žáků Václavíkovy brněnské národopisné školy a nejednou jim také poradil i pomohl.
     Závěrem nemohu nevzpomenout na poslední rozhovor, který jsem měl s profesorem Machkem nedlouho před jeho smrtí. Když mně odevzdával recenzi na příspěvek pro Národopisné aktuality, žádal jsem ho o článek pro náš časopis. Profesor Machek, jako by tušil svůj brzký odchod, nemohl již příspěvek slíbit. Přál si jen, aby dokončil něco z toho, co měl rozpracováno. Osud mu toho bohužel nedopřál.

V. Frolec

Martin Hrbáč (1887-1965 ) [obsah]

     Znal velmi mnoho "pěsniček". Místní snad všechny a též mnoho písní slovenských - "kopaničářských" (tj. z blízkého slovenského Myjavska). Byl také výborným církevním zpěvákem (vyznání augsburgské, později česko-[/]bratrskoevangelické). "Zatahoval" např. při zpěvu pohřebních duchovních písní nebo i v kostele, kde asi od r. 1929 vykonával funkci kostelníka. Bezpečně vždycky začal, nikdy se neminul. To, že znal mnoho písní, jak světských, tak duchovních, měl jistě z domu. Jeho otec byl rovněž dobrý zpěvák. Také jeho matka pěkně zpívala a "pěsničku" měla vždycky "na krajíčku". "A túto ste čuli?" A zazpívala vždy takovou, kterou jsme ještě neslyšeli. "Kolik ích uměua a kolik odemreua!"
     Byl střední postavy, takový hranáč za mlada. Krčisko jak býk, vlasů ostrých, kudrnatých, nos mezi očima trčí mohutný, pravý kostelnický. Říkali mu, že s ním "može svíčky na outári zhášat, s takým ratafákem". On tvrdil, že to není jeden, že to má na něm "ešče tri muadé; až narostú, teprv to bude správný nos".
     Byl paličatý, rád prosazoval svoje. Když se nazlobil, uměl klnout trojjazyčně: po našem, anglicky a rusky. Zvláštní bylo, že se ho nikdo nebál a každý to bral s humorem. Nejvíce proklínal pány; počínaje starými faraony a vládci starozákonními přes císaře a krále i všechny presidenty, co je jich na světě, až po posledního advokáta. "Čert jak ďábeu. Enom uváďajú národy ze skáze do skáze. Posúchaj, děuaj a daj! A bi sa! Za nás! Ja, tak je to: Oficeri polučajut děngi, soldatuški kupjatok", zanotil a dodal: "Tak to byuo a bodaj, sakra, bude až na věky!" Asi v roce 1910 pobyl necelý rok v Americe. Musel nazpět,

44

protože otec náhle zemřel a hospodářství neměl kdo vést. Za první světové války byl tři roky v ruském zajetí, v Tulské gubernii. Uměl plynně rusky. I těch dumek ruských! Asi deset jsem se jich od něho naučil a nakonec i zapomněl, stejně jako je postupně zapomněl i on. Vykládat o Rusku uměl. Někdy však lhal až s námi o zem třískal. Když se vrátil ze zajetí, chválil bolševickou vládu a pohrdal legiemi. "Ty pomáhali Rusom, ale vzít ím poslední bulku!"
     Rád se honosil siláctvím. Asi v roce 1920 došel silák, prý z Krakova, ohýbal v rukou železné pruty, plnou čtvrtku piva kdejak zvedal, vydržel s ní v předpažení a nakonec ohýbal v zubech "ráfové železo" na vozy. Dai si do úst na spodní zuby kus hadru, na to "ráfovicu" a z každé strany mu ji tři chlapi ohýbali tlačením k zemi. Ohnuli. On na to povídá: "To je teho. Ohni to bez téj hadre, na houých zuboch!" Silák, že to nemůže. "Nemožeš? Tak já ti to ukážu." Vzal druhou[/] ráfovici, zavolal nás několik z rodiny a povídal nám: "Dybych čapkau, prestaňte tuačit. Začnite ale zlehka, né kmasit!"
     Dal si ráfovici do úst a my zvolna tlačili dolů. Začal "čapkat", my povolili. Ráfovice se trochu ohnula. Pak "učapl" ještě jednou a po třetí jsme ráfovici ohnuli až k zemi. Hodil železo na zem a odplivl si - jednou, dvakrát. Vyplivl i spodní rozdrcené stoličky. Neříkal nic. Až jej začaly zuby bolet, skučet a proklínal komedianta. "Dobre ti tak, paščeku sis měu roztrhnút, abys tak nevrískau, ty barane", politovala jej žena Běta.
     Když si stoupl před muziku, hlavně o svatbě, nebylo sedlácké "konca kraja". Vytahovai jednu za druhou. Kdyby hráli, vydržel zpívat ,půl dne. Žena jej v tanci i odběhla: "Nále už nevrískaj, ty kokrhélu. Co si tu sám, už to ludí omíňá." "Možú ňa bozat v rit, ty co to nescú, aj s tebú", a zpíval dál. Vždycky pěkně s elánem. I ty "škaredé". (Na svatbě se to mohlo.)[/]
     Zestárl. Kde chodil, tam plakal. Za kdečím. Nejvíc za nebožkou ženou. Už si na ni nezavolá: "Běto, čuješ, kde ťa čert drží? Kde mám tú fajku?" Nedávno byl v hospodě. Byla řeč o smrti. Jeden známý z Vrbovců se zabit na motorce. "Jaja, každý to má spočítané" povídá. "A každý ináč. V Písmě je: Let našich je sedmdesáte a kdož silnějšího pokolení i osmdesáte. - Á moseuo to byt dosť chytré židačisko, co to napsau."
     Martin Hrbáč z Hrubé Vrbky byl jedním z vynikajících zpěváků na Horňácku, jedním z nejlepších v posledním období. Jeho zpěv byl natočen Československým rozhlasem Brno v roce 1953. O tom, jak zpíval ještě ve svých šedesátišesti letech můžeme se přesvědčit podle gramofonové desky Supr. č. 03127 cc (srov. str. Před muzikou, snímek 3 a str. Doma a v přírodě, snímek 6, pohřební píseň, kde vede sbor) . Martinu Hrbáčovi věnujeme tuto vzpomínku napsanou podle vyprávění Martina Holého.

hod

45

ZPRÁVY A GLOSY

Medzinárodné etnomuzikologické sympozium v Bratislave
[obsah]

     V posledných rokoch sa čoraz viac dostáva do popredia potreba hodnotiť javy zo širších aspektov: dôležitejší sa zdá akt spájania ako vyčleňovania. K takýmto myšlienkam vedú kroky aj hudobnú folkloristiku, kde sa ukazuje podobná snaha - vytvárať väčšie súvislosti oproti izolovaným skúmaniam národnej kultúry. Toto širšie pole záujmu podmieňujú prírodné a historické príslušnosti a výhody takýchto pohľadov sú predovšetkým v tom, že pri nich vystúpia do popredia skutočne charakteristické prvky a popri nich máme možnosť lepšieho uchopenia dielčích otázok. Takéto dôvody podmienili vznik Medzinárodnej Karpatskej komisie.
     Ústav hudobnej vedy SAV a Medzinárodná Karpatská komisia podnikli prvý krok k praktickému uskutočňovaniu spomenutých myšlienok v hudobnej folkloristike zorganizovaním medzinárodného sympozia Stratigrafia ľudovej hudby v Karpatoch a na Balkáne, ktoré bolo v dňoch 26. až 28. mája 1965 v Bratislave. Po úvodných prejavoch doc. dr. L. Burlasa a dr. J. Mjartana odzneli tieto prednášky: [/]Predpoklady a možnosti hudobnej stratigrafie ľudovej hudby v Karpatoch a na Balkáne (O. Elschek, Bratislava); Vzťahy novovzniknutých elégií po zemetrasení v Skoplje s hudobným folklórom v Karpatoch (V. Hadžimanov, Skoplje); Výstavba piesňových druhov južného Těšínska (J. Gelnar, Brno); Ukrajinské dialogické spevy vo Východných Karpatoch ako semiotický systém (V. Hrušovskij, Ľvov); O skupine bulharských recitatívnych melódii (R. Katzarova, Sofia); Pentatonická vrstva v oblasti juhoslovanského Balkánu (V. Vodušek, Ljubljana); Formy vokálneho viachlasu v Karpatoch a na Balkáne (A. Elscheková, Bratislava); Goralská "nuta" a jej rozšírenie na Morave (K. Vetterl, Brno); Skupiny typov tanečných melodii v oblastí Tatier (F. Poloczek, Bratislava); K typológii hudobných nástrojov (E. Stockman, Berlín); K typologii východoeurópskych aerofónov (L. Leng, Bratislava); Vzájomné vzťahy piesňových druhov v Karpatoch a na Balkáne (G. Ciobanu, Bucuresti) ; Problémy slovanských enkláv vo Východnej Európe (S. Burlasová, Bratislava). Dva pripravené referáty ( D. Holého a B. Sárosiho) sa neuskutočnili. Pretože ide o systematický výskum, v zá[/]vere rokovania sa stanovili nasledovné témy pre možnú spoluprácu: a) Epické piesňové druhy ako hudobné formy (vedúca: Prof. R. Katzarova), b) Pentatonika v Karpatoch a na Balkáne (vedúci: Dr. Valens Vodušek), c) Pastierska hudba (vedúci: Dr. F. Poloczek. Určilo sa tiež, že sekretariát tejto komisie bude naďalej v Ustave hudobnej vedy SAV v Bratislave a najbližšie pracovné zasadnutie bude o 3 roky.
     Ustanovenie Medzinárodnej komisie pre výskum ľudovej hudby v Karpatoch a na Balkáne predstavuje prvý výrazný krok v prenikaní pokrokových metód skúmania ľudovej kultúry na základe celistvého pohľadu a medzinárodnej spolupráce.

I. Mačák

Rumunští národopisci na Moravě [obsah]

     V září 1960 jsem byl členem delegace odborných pracovníků Ústředí lidové umělecké výroby, vedené arch. J E. Koulou, která tehdy poprvé navštívila Rumunsko. Navázali jsme spolupráci s vedoucími pracovníky etnografickými, muzejními, s výtvarníky a organizátory lidové umělecké výroby. Studovali jsme v základních dokumen

46

tačních fondech, seznámili jsme se s rumunskou lidovou uměleckou výrobou, projednali jsme předpoklady pro spolupráci v úseku výzkumu a vývoje; v publikační činnosti, ve výměně a zapůjčování filmů s národo­ pisnou tématikou, v recipročních výstavách lidové umělecké výroby. Naším významným úkolem bylo zajistit předpoklady pro vzájemnou výměnu etnografů, výtvarníků a lidových výrobců (srov. o tom můj článek Etnografické marginálie z Rumunska v Československé etnografii, X, 1962, str. 249-254).
     Po výměně dalších delegací z rumunské i naší strany se postupně realizuje program, jehož základy byly položeny v roce 1960. Nejnovějším dokladem o tom je studijní cesta významných vědeckých představitelů Rumunské lidové republiky, kteří v červnu 1965 zavítali do Československa. Ing. Nicolae Ungureanu ze Stát­ ního výboru pro umění a profesor Tancred Böanöatseanu, ředitel Muzea lidového umění v Bukurešti po konzultacích v Praze přijeli na Moravu. Ve dnech 15. - 17. 6. si prohlédli sbírky Etnografického ústavu Moravského muzea, výstavu Anthropos, obrazárnu Moravské galerie, prodejnu Krásná jizba a dokumentaci oblastního střediska ÚLUV. Studovali pracovní metody, použité zejména v úseku interpretace lidových tkanin, kde dosáhlo ÚLUV světové úrovně a nadto je jeho práce uznávána jako prioritní přínos v odvětví aplikované etnografie. Vysoce hodnotili provedení rekonstrukcí tka[/]nin z velkomoravského období, jimiž byla prokázána kontinuita materiálů a vazeb používaných tkalci v 9. století a dodnes dochovaných v karpatské oblasti našimi tkalci na Horňácku a na Slovensku. Na celostátní konferenci muzejních pracovníků - etnografů v Etnografickém ústavu v Brně proslovil prof. Böanöateanu 17. 6. významnou přednášku o organizaci rumunských národopisných muzeí a o muzeu v přírodě v Bukurešti (Muzeul Satului). Z Brna odjeli rumunští etnografové do Uh. Hradiště, kde si prohlédli oblastní středisko ÚLUV a Slovácké muzeum. Od 18. června byli hosty Slovenské národní rady a Ústredie ľudovej umeleckej výroby v Bratislavě.
     Návštěva rumunských představitelů etnografické vědy významně přispěla k prohloubení naší vzájemné spolupráce. Karpatský oblouk jako horská dominanta jihovýchodní Evropy spojuje území Moravy a Slovenska s oblastí Karpat, jež jsou nejvýznamnějším horským masivem Rumunska. Karpaty dochovaly vlivem zvláštních zeměpisných a hospodářských podmínek dosud živé fundamentální lidové artefakty, jedinečné v Evropě i na světě. Návrh na dlouhodobý výzkum lidového umění výtvarného, který jsem vypracoval v roce 1961 po návratu ze studijní cesty do Rumunska, předložilo brněnské oblastní středisko ÚLUV 24. 5. 1962 Národopisnému ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě s tím, aby byla vytvořena při Mezinárodní komisi pro studium lidové kul[/]tury karpatské oblasti (MKKK) v Bratislavě subkomise pro výzkum lidového umění výtvarného v Karpatech. Jako cíl výzkumu bylo v návrhu stanoveno shromáždit historický i recentní materiál ze zkoumaného oboru na území Karpat.
     Získaný materiál poslouží zároveň k vysvětlení historickoetnografických otázek, spojených s etnickými dějinami zemí na karpatském oblouku. Je důležitý pro teoretické i praktické potřeby institucí, které pečují o lidovou uměleckou tvorbu a její další rozvoj (ÚLUV v ČSSR, Vědeckovýzkumný ústav RSFSR - laboratoř uměleckého a technologického průzkumu v Moskvě, CEPELIA v Polsku, UCECOM v Rumunsku). Ustavující schůze subkomise konala 1. 10. 1962 v Národopisném ústavu SAV v Bratislavě. Výzkumní pracovníci ÚLUV v Bratislavě a v Brně již vykonali ve svém úseku část stanovené výzkumné práce. Rumunská delegace a dohodnutá spolupráce s ní posunuje plánované úkoly o další krok vpřed.

J. Orel

Etnografický výzkum na Valaš[s]kokloboucku [obsah]

     Na podkladě folkloristických výzkumů, které se konaly na Valašskokloboucku v letech 1951 - 1953 vydali K. Vetterl a Z. Jelínková dvousvazkové dílo Lidové písně a tance z Valašskokloboucka (Praha 1955 a 1960). V letošním roce se tato zajímavá oblast Valašska stala objektem etnografického výzkumu, který zde

47

ve dnech 31. května - 12. června prováděli posluchači katedry etnografie a folkloristiky university J. E. Purkyně v Brně. Výzkum byl soustředěn na čtyři hlavní témata: lidové stavby, zaměstnání obyvatelstva a zemědělské nářadí, výroční obyčeje, lidové výtvarné umění. Pozornost byla věnována otázkám sousedské svépomoci a okrajově i jiným etnografickým problémům. Vedoucí výzkumu odb. asistent Václav Frolec rozvrhl práci tak, že dvojice posluchačů prováděla výzkum uvedených otázek po šest dní v jedné obci. Obsáhlá dokumentace byla získána ve Valašské Senici, Půlčíně, Návojné, Nedašově, Nedašově Lhotě, Vysokém Poli, Drnovicích, Mirošově, Študlově, Vlachově Lhotě aj. Expedice se zúčastnili i pracovníci etnografických institucí na jihovýchodní Moravě - Josef Jančář ze Slováckého muzea v Uh. Hradišti, Marie Širůčková z ÚLUV, Josef Tomeš z Krajského střediska lidového umění ve Strážnici, vedoucí katedry etnografie a folkloristiky v Brně doc. Richard Jeřábek. Pro navázání užších kontraktů mezi vysokoškolskými katedrami byla podnětná i účast posluchačů etnografie Karlovy university v Praze. Hostem expedice se stala profesorka folkloristiky sofijské university Cvetana Romanská. Při příležitosti její návštěvy byly projednány možnosti expedičních výzkumů na našem území, jichž by se zúčastnili i studenti ze slovanských zemí. Pro příští rok byl předběžně zvolen etnografický výzkum strážnického Dolňácka. Po zpra[/]cování materiálů z výzkumu na Valašskokloboucku bude uvažováno i o jejich publikování.

J. Tomeš

Vzhled slováckých dědin [obsah]

     Jednou z ožehavých otázek slováckého venkova je vzhled a úprava jeho dědin. Dnes zmizela mnohá typická stavení a byla nahrazena novými domky často s naprosto nevkusnými fasádami (např. obkládání oken, dveří i přízemních obrovnávek černými, lesklými šamotkami). Ale i tak se zachovalo dodnes mnohé typické stavení, zejména na Podluží, se žůdry a jinými znaky lidového stavebního slohu. Na nich jsou provedeny ornamentální malůvky, a jsou předmětem obdivu návštěvníků obce. Zachovalé malůvky by měly být udržovány a také jiné stavby jimi zdobeny. Dnešní zvýšený zájem o rázovaté stavby je i důsledkem nebývalého vzrůstu turistického a cizineckého ruchu. Vidíme to např. na Podluží. Mikulčice jsou kladeny svým archeologickým významem na druhé místo v našem státě, hned po Pražském hradu. Je to vhodná příležitost i k zdůraznění současné lido­ vé kultury v našem socialistickém státě. Zahraniční archeologové a další návštěvníci projevovali, veliký zájem o kroje, písně, tance a jiné národopisné projevy, jež jim byly na Podluží příležitostně předvedeny. Stojí za úvahu, zda by nebylo vhodné přizvati umělce a architekty, kteří by vhodným způsobem určili některé ukázkové obce nebo aspoň některé jejich vý[/]značné ulice, jakými jsou např. v Mikulčicích, Tvrdonicích, proslulých svými národopisnými slavnostmi Podluží, v Lanžhotě aj.
     Mnozí majitelé venkovských staveb upustili od malůvek jen proto, že byla jejich údržba obtížná a musily být často pracně a nákladně nově pořizovány. Dnes jsou poměry jiné. Není problém udržet barevnost fasády i malůvek po dobu 15-20ti let. Životnost barevné výzdoby významně stoupla použitím vodních - dispersí, syntetických latexů a výborných hydrofobizačních prostředků. Známý náš odborník nejmodernějších fasádových úprav J. Koželuha při Výzkumném ústavu pozemních staveb v Gottwaldově, provedl úspěšný pokus na strážnickém nádraží a na domě čís. 273 v Mařaticich - Uh. Hradišti. Ukázaly se výhody této nové metody a bylo by si přáti, aby se rozšířila a vrátila slováckým dědinám bývalou krásu, svítící ve slunečním jasu pestrostí omítek a jejich ornamentální výzdoby.
     Nemělo by se také zapomínat ani na vinohradské búdy; tvořící dodnes na mnohých slováckých dědinách samostatné rázovité celky. Příkladem uvádím tzv. selské vinohrady v Mařaticích. Když bohužel sešlo z vybudování Slováckého muzea v přírodě v Mařaticích, ačkoli to bylo již projednáno a schváleno, měly by být aspoň zdejší selské vinohrady slohově jednotně upraveny, olíčeny a ornamentálně vyzdobeny. Zatím se tak stalo jen na sklepu místního JZD. Bylo by to třeba vyřešit návrhem architekta

48

s etnografickým odborníkem a poskytnutím nejnutnější subvence na tuto úpravu majitelům vinných búd. Podobný postup doporučoval by se i v jiných obcích, kde jsou vinohradské sklepy, jako v Havřicích, Vlčnově, Dolních Bojanovicích a jinde.

L. Rutte

Východná, Východná, vo dva rady domy . . .
[obsah]

     Dedina, ktorú tato pieseň ospevuje je už medzi milovníkmi ľudového spevu a tanca pojmom. Stala sa pre Slovensko tým, čím je pre Moravu Strážnica.
V programoch tohoročných východnianských slávností (ktoré sa znova stali aj oficiálne celoslovenskými), mali sme možnosť vidieť širokú a pestrú paletu tradičného ľudového tanca, spevu a hudby. Tak ako Strážnica, aj Východná venovala vo svojich programoch osobitnú pozornosť dedinským folklórnym skupinám a jednotlivcom.
     Vyslovene "klenotnicový" ráz mal program v sobotu večer pod názvom "Raz veselo, raz clivo mi príde...", ktorý chcel zvýrazniť citovú hĺbku dedinského človeka a jeho tvorby. Okrem už známych folklórnych skupín z Hrochoti, Liptovských Sliačov, Važca, Východnej a jednotlivcov ako bol Štefan Blažo z Orešian, V. Littva z Lipt. Sliačov a Milan Križo z Hrochoti, vystúpilo tu množstvo doteraz neznámych, alebo málo známych sku[/]
pín ako napr. skupiny z Krakovan, Mor. Lieskového, Lúčok, Babína, Ihľan, Zamutova a iných. Niektoré z nich boli skutočne vzácnymi klenotmi, ktoré obstáli aj v tak nevýhodnom prostredí pre vystúpenie folklórnych skupín, ako bol amfiteáter vo Východnej (napr. zemplínsky Zamutov). Bohužiaľ, však nevyhovujúce podmienky, zlé osvetlenie a ozvučenie amfiteátra, režijné nedostatky ako aj slabšie výkony niektorých skupín zapríčinili takmer fiasko tohto večera. Veru, bolo nám viac clivo, ako veselo. Zrejme je potrebné voliť inú cestu (a najmä iné prostredie - scénu) na to, aby sme si udržali doterajší záujem obecenstva o t. zv. autentický folklór.
     Program dětských súborov v nedeľu dopoľudnia - "Poďte deti medzi nás" v réžii Kl. Ondrejku a M. Mázorovej bol tohto roku vo Východnej najúspešnejší. Pochvalu si zasluhuje nápadité riešenie režijné bez konferovania (jednotlivé vystúpenia spájali deti z Východnej vhodnými spojovacími hrami), ako aj dobré výkony súborov (najmä súbory "Grapa" z Veľkej Lesnej, "Iskrička" z Bobrovca, "Čirčianka" z Čirča, "Dolina" zo Slatinských Lazov, "Tatranka" z Vrbova a "Zbojník" z Poľného Kesova).
     Odpoludňajšiu estrádu, vysielanú aj Intervízou pod názvom "Domovina moja" režírovali Ondrej Demo a Stanislav Dužek. Bol to akýsi prierez činností našich súborov v ich 20-ročnom vývoji. Vhodne usporiadané vystúpenia rôznych typov súborov a zaradenie rôznych typov scénických [/]
úprav od najjednoduchších folklórnych prejavov až po choreografie a hudobné úpravy vysoko prehodnocujúce pôvodnú ľudovú tvorbu, vytvorili v celku zaujímavý a pestrý program. Žánrová rôznorodosť súborov tu bola zámerná a nijako neuškodila jednoliatosti programu.
Za veľmi významnú súčasť slávností považujem súťaž, ktorej sa tohto roku zúčastnil pomerne veľký počet sólistov a malých skupín. Účelom súťaže bolo najmä podporiť improvizačné umenie v ľudovom tanci, hudbe a speve. Mala dobrú úroveň a -upozornila na mnoho nových talentovaných ľu­ dových umelcov. Sobotňajšia prehliadka víťazov súťaže bola skutočnou pochúťkou pre obecenstvo aj odborníkov.
K pestrosti a zaujímavosti Východnej prispel aj samotný program výborného jugoslávskeho súboru Veselin Masleša z Banja Luky, ktorý však pre dážď nemohol byť dokončený.
     Sprievod, ktorý bol minulé roky tak opomíjaný, bol tohto roku mohutný a pestrý a mal pre celkový program slávností veľký význam jak odborný, tak propagačný (zúčastnilo sa ho 40 krojovaných skupín a súborov).
     Nakoniec len krátka úvaha o Východnej 1965 a o všetkých ďalších "Východných". Tohto roku sme zažili príjemné - mohli by sme povedať prekvapenie, pokiaľ ide o návštevnost a záujem obecenstva o programy. Nehostinné prostredie, nevhodný amfiteáter, ani nepríjemné počasie neod

49

radili návštěvníkov slávností, ktorí Sa tentoraz zišli v rekordnom počte a čo je dôležité - vydržali v plne obsadenom amfiteátri aj za hustého dažďa (výnimkou bolo sobotňajšie večerné vystúpenie, ktoré bolo dlhé a fádne a kde obecenstvo začalo odchádzať behom programu) .
Stúpajúci záujem ľudí o slávnosti je dobrým znakom pre "folklór". Je to neočekávaný obrat po nepríjemných rokoch takmer masovej kritiky folklóru, po rokoch úbytku návštevnosti na folkloristických slávnostiach a na predstaveniach súborov piesní a tancov vôbec. To nás teší, ale aj zaväzuje. Nesmieme si tento záujem obecenstva odradiť umelecky nehodnotnými vystúpeniami, stereotypnosťou a režijnou nemohúcnosťou programov a pod. Pokiaľ ide o slávnosti vo Východnej, môžu mať budúcnosť a po programovej stránke stúpajúcu tendenciu len vtedy, ak tu budú od základu zlepšené podmienky. Žiada si to nový amfiteáter (podľa možnosti dva - jeden menší pre komornejšie programy), lepšie podmienky ubytovacie a stravovacie a najmä nový a lepší pomer kompetentných ústredných aj krajských orgánov k týmto dnes už významným slávnostiam.

C. Zálešák

Krajská prehliadka detských súborov STM v Prešove.
[obsah]

Už samotný názov "krajská prehliadka" hovorí a potvrdzuje, že pre [/]také podujatie boli vybrané najlepšie detské súbory z východoslovenského kraja, že sú to súbory, ktoré s tradičným alebo súčasným programom sa vybrali na krajskú prehliadku, ako najlepšie súbory v okresoch. Nielen táto krajská prehliadka, ale aj slávnosti vo Svidníku a v Levoči nás presvedčili, že vo voľbe programu pre detské tanečné, tanečno spevácke a súbory ľudovej hudby sú ich vedúci bezradní. A to nielen pri voľbe programu s tradičným folklórom, ale aj v súčasnej tématike. Žiaci a pionieri z východoslovenských ZDŠ pri programoch, kde predvádzajú tradičný folklór príslušnej oblasti spievajú pri karičkách, kolieskach, piesne o frajeroch, frajerkách, o milej a milom snažiac sa (úplne komicky a groteskne) napodobniť dospelých mládencov a dievčatá (Turnianské Podhradie) v programoch zo súčasnosti v tanečnom aj spevnom prejave sa dopúšťajú formalizmu, vulgarizujúc často detský prejav (Spišská Nová Ves) z titulu, že mládež ráda preberá všetko, čo je nové . . . Akoby všetko to, čo je nové bolo dobré, pedagogicky i mravne správné a určitému veku dieťaťa pristupné i keď ide o pohybovú výchovu pod názvom Pohybom ku kráse. Na krajskej prehliadke sme sa stretli s príkladom naozaj vzorným, ako nenásilne štylizovať detský folklór v takej forme, ktor[í][á] neuráža, ktorá cieľavedome vychováva a obecenstvu dáva umelecký zážitok. Takým príkladom je dievčenský tanečný súbor ZDŠ z Vrbova. Ve[/]die ho učitelka M. Chamilová. Je príkladom, ako súbor obliecť z vlastných skromných finančných zdrojov. Vedúca súboru vedie členky tak decentne, tak príkladne, že aj kroje si zhotovili členky súboru samy. Tento súbor sa stal víťazom celoslovenskej prehliadky v Trenčíne 3-5. júna 1965. Druhým pekným príkladom je detský tanečný súbor pri ZDŠ v Sabinove s vedúcou učitelkou s. Hricovou, súbor ZDŠ v Čirči s vedúcim riaditeľom NS Lukáčom, v Stakčíne s vedúcou učitelkou Šlachtovou atď. Krajská prehliadka v Prešove poukázala síce na veľký pokrok v zakladaní nových súborov, na v kvalite programu týchto súborov určitú stagnáciu. Najväčšia chyba je v nesprávnej voľbe programu. Často pri týchto programoch sa nám zdá, akoby vo východoslovenských dedinách už vôbec neexistovali typické detské hry a tanečné hry, ako keby sme nemali poruke metodicky materiál a pod., pretože programy, aké sme videli na krajskej prehliadke sú najviac zo sveta dospelých. Je vidieť, že detské súbory na našom vidieku nahradzujú nedostatok súborov dospelých a zároveň aj reprezentujú tanečný prejav dospelých. S deťmi nemôžeme nacvičovať stavanie májov, lyrické pásmo o venčekoch, svadby a pod.

J. Olejník

Ukrajinské slávnosti piesní a tancov vo Svidníku.
[obsah]

10. ročník Ukrajinských slávnosti nás presvědčili o vzostupnom záujme

obecenstva (o tento) pre najvýchodnejší kút republiky pomerne veľký podnik. Ich pôvodná koncepcia predviesť obecenstvu v speve, hudbe a tanci to najlepšie, nás v uplynulých rokoch o tom nepresvedčila. Z pomerne skromných, na severný Šariš a Zemplín organizovaných slávností rozrástli sa na akciu veľkého významu. Každoročne tu prichádzajú súbory aj z SSSR, Maďarska, Poľska a pod. Je potrebné hodnotiť snahu prípravného výboru o každoročnú prípravu týchto slávností, na v práci programovej komisie sú s roka na rok nedostatky doteraz nevyriešené. Stále máme dojem, akoby svidnícké slávnosti chceli ísť ruka v ruke s tým, čo sa predvádza v Strážnici alebo vo Východnej. Rozdiel je v tom, že zatiaľ čo Strážnica a Východná rozlišuje v programoch tradičný ľudový prejav od prejavu štylizovaného a dáva im možnosť uplatnenia v špecifických programoch, vo Svidníku sme to doteraz nevideli. Prvý sľubný pokus sa objavil až tohoto roku v pásme Rok na dedine. S jeho výsledkom nemôžeme byť spokojní, nakoľko v sľubovanom honosnom názve len tri súbory sme mohli oklasifikovať ako originálne (Čirč, Kyjov a Jakubany). Ostatné súbory sa svojím programom diferencovali od týchto troch aj od názvu pásma. Aj naproti tomu, že východné Slovensko včítane s ukrajinskou etnickou oblasťou, (v ktorej v súčasnosti žije asi 50.000 Ukrajincov) bolo vojnou najviac poškodené, že materiálna kultúra ľudu (bývanie, odev) [/]boli vojnou najviac zničené, nemožno povedať, že sa tu zachovalo málo, alebo celkom nič. Typicky odev doliny Tople, Ondavy, Oľky, Laborca, Kamenice, Belej a pod. zanikol. Je možné ho rekonštruovať na základe žijúcich svedkov aj materialove. Ľudová pieseň v tejto oblasti žije. Tanec a muziky možno zrekonštruovať práve tak, ako odev. I naproti tomu na svidníckych slávnostiach sa nám s roka na rok predstavujú súbory s nepremyslene štylizovaným folklórom v takých programoch, ktoré sú priliehavé pre reprezentačné telesá (Poddukelský súbor, SĽUK Lúčnica) s neobvykle veľkým počtom účinkujúcich so statistickým speváckym súborom, netypickými balalajkami, bandurami a často neprirodzene nadväzuj[ň]ucimi súbormi tanečnými. Je vidieť, že väčšia pozornosť sa venuje takým a podobným telesám, ako skromnému a pritom kvalitnému súboru z Lutinej (okr. Prešov), ktorý prišiel na javisko bez režijného zásahu a bol by ho potreboval najviac. Takto jeho program nevyznel, nebol pre slávnosti skapitalizovaný a pritom to bol súbor najlepšie oblečený (popri Kyjove, Čirči a Jakubanoch). Bolo by dobre, keby si organizátori budúceho Svidníka 1966 uvedomili presnú koncepciu slávností. Koncepciu je potrebné stavať na základe znalostí ukrajinského etnika na východnom Slovensku (na znalosti jeho hmotnej a duchovnej kultúry). Na základe kritického prehodnotenia materiálu je potom možné postaviť program do[/] umeleckých celkov šťastnejšie koncipovaných ako Rok na dedine .Už len myšlienka, že Ukrajinci žijú na Spiši (sever), Šariši a Zemplíne dáva podnet k príprave programu pre budúce slávnosti. V tu navrhnutých celkoch sa jasne ukazuje minulosť a súčasnosť a v každom programe môžu súťažiť archaické folklórné žánre s programom štylizovaným. Čo je na svidníckych slávnostiach najkrajšie, že sú ozajstnou slávnosťou ľudu, ktorý si tu dáva dostaveníčko z toho najvýchodnejšieho kúta našej vlasti.

J. Olejník

Spišské slávnosti v Levoči
[obsah]

Uskutočnili sa prvý raz 20. júna 1965 v Levoči. Škoda, že dosť honosné plagáty a programy, ktoré sa dostali pred verejnosť pomerne neskoro, neuzreli svetlo sveta prv. Bola by bývala väčšia účasť zo širokého okolia jak zo strany obecenstva, tak aj zo strany milovníkov, ľudového spevu, tanca a hudby. Aj keď ich organizátori im dali názov I. spišské slávnosti piesní a tancov, doslova nimi neboli. Zo 40 súborov, ktoré uviedlo Rudé Právo 21. 6. 1965 na slávnostiach účinkovalo 13 súborov, z toho 8 s dospelými členmi. V programe, ktorý bol rozdelený na detskú časť (Obrázky detských radostí) dopoludnia a Po rodnom Spiši (popoludní) striedali sa súbory bez premyslenej koncepcie a cieľavedomosti. V detskom programe sme nevideli ani jeden tradičný folklorný jav. Všetky vystúpenia boli

51

preštylizované tanečne i v odeve. Boli tu čísla, ktoré sa do celkového rámca nehodili a pôsobili rušivo, a nevkusne (Pohybom ku kráse, 1I. Sp. Nová Ves) a záverečné čísla. Niektoré súbory vystúpili s programom, ktorý nebol dobre precvičený a pripravený (Sp. Vlachy), ba niektoré súbory nepreviedli ani priestorovú skúšku pred vystúpením.
     V popoludňajšom programe, ktorý bol zameraný na tradičné folklórné javy (jarné chorovody, svadobné zvyky a pod.) mal názov Po rodnom Spiši. Predstavili sa tu súbory, ktoré sme videli na Krajských slávnostiach v Levoči už v roku 1958, s tým istým programom) Kľuknava, Slovinky, Torysky, N. Repaše atď.) Z nových súborov majúcich výslovne folklorný charakter tradičný bol tu Kojšov a Spišské Podhradie, potom ZK ROH Prakovce, ktorý súbor sa z celkovej koncepcie programu vynímal. Z tu uvedených zúčastnených súborov je vidieť, že to neboli spišské slávnosti piesní a tancov, ale slávnosti spišskonovoveského okresu, ktorý predsa nezaoberá celý Spiš. V dennej tlači (po slávnostiach) sme sa dozvedeli, že tu boli súbory spod Spišskej Magury atď. muziky z Brutoviec, Torysiek a pod. Čo sa nezakladalo na pravde. Pravdepodobne zo zpráv v budúcom čase sa napochytro urobili články v minulom čase, a skutočnosť bola celkom iná. Chybovali tu súbory z druhého a najväčšieho okresu Spiša, z popradského, ktorý reprezentuje podnes najtypickejšie oblasti Spiša: Oblasť Vyso[/]kých Tatier s podtatranskými goralmi, goralov spišskomagurských, goralov pieninských, Ukrajincov z okolia Starej Ľubovne, Horný Spiš s typickou oblasťou v okolí Batizoviec a Šuňavy; a údolie Hornádu od Spišského Štiavníka po Vikartovce. Tieto oblasti na slávnostiach neboli zastúpené. Škoda, že súbory z tak typických dedín s pôvodnym primereným programom ako sú Torysky, Repáše, Kojšov, Slovinky, a Kľuknava neboli režijne podchytené a pripravené pre toto vystúpenie. Toto možno pripísať na vrub réžii a režisérom slávností. To isté sme videli aj počas sprievodu, ktorý bol chudobný o nedostavivšie sa súbory (?). Obecenstvo okrem znalcov kroja nevedelo o aký súbor ide, pretože súbory neboli označené. Nie na chválu prípravného výboru boli mikrofony, ktoré po celý deň boli v dezolátnom stave a skresľovali tak spevný a hudobný prejav. Na úspechu slávností čo sa týká počtu záujemcov zo strany Levočanov malo podiel prekrásne počasie a hrejivé slnko. Levočania mali vždy vynikajúci zmysel pre pekné podujatia. No toto ich podistým sklamalo, ako aj nás. Ináč to, čo sme chceli na slávnostiach vidieť, nebolo: typickú spišskú atmosféru dotvorenú ľudom z okolia, stánky s levočskými medovníkmi, spišskými parkami, kvalitnými pamiatkovými predmetami. Okrem zrkadielok s portrétmi Beatles, Marilyn Monreovej, nevkusných kravát a balónikov, nič iné tu na pamiatku z Levoče nebolo. Boli tu stovky Levočanov zaujímajúcich sa o krá[/]su ľudového tanca, hudby a piesne. Je otázka, či ich záujem bol v tom, (čo poskytol program), rešpektovaný...?
     Na okraj tu uvedených podujatí v Levoči, a vôbec Východoslovenskom kraji dovoľujem si poznamenať ešte jednu skutočnosť. Popri dobrých snahách vidíme v nich množstvo nedostatkov, ktoré by nemuseli byť. Chybu na tom nenesú vždy len vedúci súborov. Vážný nedostatok spočíva v nesprávnom metodickom prístupe metodických pracovníkov či už pri Domoch osvety, pri inštruktorských sboroch; pri poradných sboroch a pod. Možná, že nedostatky sú aj preto, že neexistuje nijaká metodická pomoc. Bolo by na čase, keby sa metodickej práci v súboroch ĽUT venovala väčšia pozornosť. Toto, čo čas to vidíme je neznalosť materiálu v teréne, neznalosť jeho spracovania choreograficky, primitivizmus a vulgarizovanie hodnôt, ktoré na dedine ešte máme. Bolo by na uváženie, jestli by pri podobných podujatiach nebolo potrebné obracať sa o radu a pomoc na historikov, etnografov, folkloristov a hudobných skladateľov. Robia tak v Strážnici, vo Východnej. Prečo by nemohlo byť takto aj vo Svidníku a v Levoči? A nielen tam, ale všade, pri každej takej príležitosti, kde narábame s nesmiernymi hodnotami kultúry nášho ľudu. S týmito hodnotami mali by sme jednať naozaj obozretnejšie a s väčšou láskou ako doteraz.

J. Olejník

52

     se letos důsledně proměnily z bývalého převážně folkloristického pořadu na záležitost, jejíž význam pro současný kulturní rozvoj života západočeského kraje mohou náležitě posoudit především tamější činitelé. Prestiž domažlických slavností se totiž jak účastí vlády v čele s presidentem Antonínem Novotným, tak ve spojení se dnem pohraničníků a konečně i za přispění několika profesionálních těles, značně přesunul směrem k obecnější kulturní události. Takto také vyzněl zejména první den slavností sobota 17. července, jehož náplň vytvořily nejrůznější zábavné pořady věnované širokému publiku a již tradičnímu přátelství našich pohraničníků s dětmi.
     Půvabný ráz domažlického náměstí, jehož architektonický typ je příznačný pro vrcholné projevy měšťanské kultury, je opravdu vhodnou kulisou pro ukázky z naší klasické operní i dramatické tvorby 19. století. Orientace na tuto součást programů je dobrým počinem programátorů v Domažlicích. Potvrdilo to i letošní uvedení Smetanova Dalibora Divadlem J. K. Tyla z Plzně. Na ně navázalo tentýž večer domažlické nocturno, pořad sestavený z díla českých a slovenských skladatelů a básníků. Na jeho provedení se podílely pěvecký soubor Česká píseň a Komorní orchestr Čs. rozhlasu z Plzně a Slovenský ľudový umelecký kolektiv. Díky vysoké interpretační úrovni jmenovaných těles a [/] nevšedně dobré recitaci i konferenci, bylo možno tento večer označit za nejkvalitnější pořad celých slavností.
     Neděle 18. července byla věnována různým druhům zpracování lidové tradice: Trvalou nepřízní počasí bylo sti[í]háno zejména vystoupení SĽUKU, o jehož vhodném výběru programu si nebylo dobře možné učinit náležitou představu. Mnohem větší popularitě se však rozhodně těšil podvečerní pořad "Hrají a zpívají Plzeňáci", prováděný, stejně jako vystoupení SĽUKU, na náměstí. Zdařilý model práce, vytvořený kolektivem skupin kolem plzeňského rozhlasu, který je založen dosti důsledně na inspiraci lidovým uměním západočeského kraje, je rozhodně i pro domažlické slavnosti pořadem nadmíru případným. Bylo možno pozorovat, že společenský dopad jeho působení je za těchto okolností dokonce ještě průraznější, než jak tomu bývá u BROLNU.
     Podle mého názoru se však dosti nevydařil hlavní pořad písní, tanců a scének probíhající odpoledne pod heslem "Se srdcem plným štěstí". Účastnily se na něm soubory OB z Mrákova, OB z Postřekova, Konrádyho muzika s J. Horákem a Z. Bláhou, soubor Úsměv z Horní Břízy, soubor PS Ladění a jako host mládežnický taneční soubor z Gery (NDR). Přes některé dobré výkony, z nichž k nejzajímavějším patřila milá čísla německého souboru, vcelku pořad vyzněl dosti hluše. Starý návštěvník domažlických slavností si musel bezděky položit nejen otázku kam asi zmi[/]zely kdysi tak početné soubory západočeského kraje, ale zamyslet se také nad oprávněností současného zaměření slavností. I když samozřejmě není možné pořady tohoto druhu neustále koncipovat jako vyčerpávající přehlídky krajské folklórní tvořivosti, přece jen pro zaměření na větší programové plochy jednotlivých souborů tu není dostatek dechu ani možností. Tak se stalo, že tento pořad rozhodně zvláštním štěstím srdce diváků rozhodně nenaplnil. K jeho úsměvnému rázu nenapomohlo ani humoristické pásmo souboru PS, které by bylo nalezlo lepší uplatnění v rámci programů prvého dne.
     Rozhodně nelze kulturně politické problémy, spojené s našimi již tradičními krajskými slavnostmi, řešit stereotypně opět náhlým návratem k autentické lidové tvorbě, která si znovu začíná získávat oblibu. Nezasloužily by si však domažlické slavnosti, umístěné v jediné české oblasti, kde se lidová tradice uchovala do značné míry živá, aby se uvážilo, zda by jim návrat k tomuto zaměření aspoň v jednom ze dnů neprospěl? Znamenalo by to samozřejmě navázat znovu již zpřetrhané spojení zejména se širokým kolektivem vesnického obyvatelstva a co nejvíce vytěžit z dosud žijící srdečnosti a smyslu pro útulnost prostředí v tomto koutě naší vlasti. Odváží se toho ještě někdo? Že to není nemožné, dokázala konečně i nedávná "hyjta" v Mrákově, konaná u příležitosti vyznamenání této vzorné obce.

H. Laudová

53

Tvrdonice [obsah]

     Měly být podle původního přání pořadatelů "malou Strážnicí". Byli pozváni mj. Veličané, Strážničané a soubor ze Slovenska. Nepříznivé počasí před zahájením slavností donutilo však organizátory k odřeknutí těchto mimopodlužáckých souborů. Proto návštěvníci uviděli slavnosti skutečně podlužácké, program;, do kterých byly kromě známých souborů "Břeclavan" a "Podlužan" zapojeny všechny okolní podlužácké dědiny. V dopolední klenotnici se nám líbila dětská muzika a zde je nutno ocenit obětavou práci učitele Pavla Čecha, který vychoval již pěknou řádku mladých muzikantů, stále dobrý verbíř Janulík a Jožka Severin. Velmi slabé bylo průvodní slovo, nehledě na to, že číst komentář (a to ještě špatně) v kroji se vůbec k pořadu nehodilo. Oba pořady potřebovaly citlivější režijní ztvárnění, neboť většina čísel byla statická. Odvody souboru "Podlužan" do rámce pořadu nezapadly. Způsob, jakým bylo toto číslo zpracováno, je již dávno překonán, většina scén působila násilně i přes výtečný výkon sólisty.
     Je možno konstatovat, že tvrdonické slavnosti mají budoucnost a své místo mezi ostatními slavnostmi v Jihomoravském kraji a v celé republice, zachovají-li si svou podlužáckou tvář. Letos se to shodou náhodných okolností podařilo.

J. Loutchan[/]

Dolňácké slavnosti v Hluku [obsah]

     Národopisná oblast Uherskohradišťska a Uherskobrodska měla svůj svátek v Hluku 20. června. V předvečer slavností předvedlo Slovácké divadlo z Uh. Hradiště hru Františka Kožíka Hejtman Šarovec. Pří při[í]ležitosti oslav byla otevřena renovovaná hlucká tvrz, která je určena kulturní práci v obci. Hlavní program slavností byl v neděli, skládal se ze dvou pořadů. Dopoledne předvedla hlucká mládež Jízdu králů na návsi, odpoledne zahájil slavnostní průvod. Je možno říci, že patřil k nejkrásnějším zážitkům slavností. V odpoledním programu vystoupily skupiny z dolňáckých vesnic a soubory pracující v této oblasti. Mezi nejzajímavější vystoupení patřilo svatební pásmo Dolního Němčí a fašaňkové tance ze Strání. Viděli jsme zde skupinu z Hluku, Korytné, Olšavu z Uh. Brodu, Hradišťan, Dolinu ze Starého Města. Soubory předvedly svá standartní čísla; sympatické bylo, že se v repertoáru držely své oblasti. Trošku snad zarážel stelný styl Hradišťana a Doliny ze Starého Města. Pořadu uškodili konferenciéři, herci Slováckého divadla. Slovní doprovod byl otřelý, nepochopitelné se nám zdálo jejich oblečení do dolňáckých krojů. Sympatické na hluckých slavnostech bylo to, že se staly skutečným svátkem Dolňácka. Ukázala to nejen silná účast návštěvníků ze širokého okolí, ale i program, který se docela dobře obešel bez účasti skupin a souborů z jiných národopisných [/] oblastí. Diváci, kteří chtěli vidět ukázky umění této zajímavé oblasti, byli jistě spokojeni. v minulém roce byly uváděny Horňácké slavnosti ve Velké jako dobrý vzor pro regionální slavnosti v našem kraji. Letos mohou tímto příkladem být Dolňácké slavnosti v Hluku.

J. Tomeš

Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů na Horňácku [obsah]

     (Velká nad Veličkou 23. - 26. února 1965.) Ač téměř po celou dobu svého trvání slyšíme v repertoáru BROLN lidové písně a hudbu z Horňácka, teprve v roce 1965 se podařilo uměleckému vedoucímu Jaroslavu Juráškovi uskutečnit studijní zájezd orchestru na Horňácko. Škoda, že se tak nestalo již mnohem dříve a také častěji, neboť nejen Horňáci, ale i mnoho jiných posluchačů ví, že horňácká sedlácká v podáni BROLNu přes profesionální mistrovskou dovednost, stále ještě není tím, čím by měla být. Za svého studijního pobytu si to orchestr znovu ověřil, a proto vlastně přijel, aby se bezprostředněji a "ve vlastním prostředí" Horňáků setkal s lidovými hudci a zpěváky. Podtrhuji "ve vlastním prostředí", neboť s mnohými hudci se setkali již dříve, avšak ve studiu Čs. rozhlasu, což do jisté, někdy velmi značné míry, lidové interprety ovlivňuje, a to k jejich neprospěchu.
     Poslech cimbálové muziky Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, hudecké muziky Jožky Peška z Velké, konečně

54

také obou muzik dohromady (v posledních letech tak hrají velmi často), byl jistě přínosem pro BROLN, pro jeho další interpretaci lidových písní z Horňácka., Na společném celovečerním koncertu veřejného natáčení a vysílání 25. 2. v přeplněném sále Kulturního domu ZK Rudý říjen ve Velké, zazněly táhlé a sedlácké písně v podání muziky velické (prim Jožka Pešek, klarinet Tomáš Kohút, kontry Leoš Zeman, Janek Šácha a basa Janek Kubík), hrubovrbecké (prim Jožka Kubík,. Kontry Jan Tomešek, Martin Hrbáč, basa Pavel Ďuga a cimbál Jožka Kýr) a také. V podání BROLNu. Každá muzika měla své zpěváky, u Veličanů to byla generace starších (Jos. Zeman, Jiří Šácha st., Fr. Buláň, Jan Slovák), u Vrbčanů mimo M. Holého to byla skupina mladších chlapců. Téměř se všemi zpěváky natočil BROLN řadu písní (sólově i sborově). V závěrečné části koncertu zahrál BROLN pod primášem Jožkou Kubíkem táhlou píseň Ej, na velických úkách. v repertoáru BROLNu m. j. vystoupili sólisté Jarmila Šuláková a Milan Križo. Celý večer, lépe by bylo řečeno a noc, byla důkazem stále ještě setrvávající zpěvnosti a hudebnosti Horňácka.

J. Pešek

Setkání pod Poľanou [obsah]

     Ve dnech 31. 7. - 1. 8. 1965 se konalo na pomezí Moravy a Slovenska mezi Javorníkem a Vrbovcemi setkání příslušníků odboje za svobodu v době okupace, kteří v těchto místech ilegálně přecházeli tehdejší pro[/]tektorátní hranici. Vlastni program, mající především ráz politický a manifestační, byl 1. 8. odpoledne zakončen národopisným kulturním pořadem. Cimbálová muzika složená s velických a hrubovrbeckých hudců s primášem Jožkou Kubíkem zahájila několika sedláckými a verbuňkem. S tanečními čísly pak pokračoval soubor písní a tanců SZK Rudého října z Velké doprovázený svou cimbálovou muzikou, která také zahrála odzemek Dušanovi Holému z Hrubé Vrbky. Zpěvem baladických písní javornických žen a koseckých písní v podání malovrbeckých mužů a sedláckými přednesenými staršími muži spolu s hudci pod vedením J. Peška dovršili část pořadu věnovaný Horňácku. Svým humorem mluveného slova doplňovali pořad Vašek Mlýnek z Kuželova a tetička Štípská z Lipova. V druhé polovině pořadu vystoupil soubor Kopaničiar ZK Armaturky z Myjavy svým téměř poloprofesionálním programem ukázek tanců a zpěvů z různých oblastí Slovenska. Vytrvalý déšť však nedal dokončit zamýšlený program a tak kulturní odpoledne zůstalo bez vlastního závěru. Na programu se podíleli dobrovolní osvětoví pracovníci obcí Velká, Vrbovce, Myjava a Senica.

J. Pešek

Folkloristický festival v Kartagu [obsah]

     Brněnská cimbálová muzika ZKL vedená A. Jančíkem s taneční skupinou z Brna vedenou E. Rybníčkovou a několik sólistů se letos zúčastnilo [/] III. mezinárodního folkloristického festivalu v Tunisku - v Kartagu. Kromě domácího souboru tam bylo zastoupeno Bulharsko, Ghana, Itálie, Lybie, Německá spolková republika, Řecko a Turecko.
     Festival v Kartagu, který se opakuje jednou za dva roky, má ráz mezinárodní soutěže. Na každý den se stanoví počet souborů, losováním pořadí v jakém vystoupí a časový limit v jakém vystoupí. (Ze soutěžního hlediska je to, myslím, postup správný.) Dvakrát měl každý kolektiv vystoupit se soutěžním programem osmdesátiminutovým a další vystoupení byla věnována přehlídkovým programům dvacetiminutovým. Porota byla mezinárodní a byla složena ze zástupců všech zúčastněných států. Každý stát měl možnost nominovat do poroty kohokoliv. Např. i vedoucího souboru, jak tomu bylo u Bulharů.
     Původně se mělo hodnotit celkové vystoupení, dále kolektivní tanec, sólový tanec - ženský a mužský, instrumentální sólo, sólový zpěv - ženský a mužský, tradiční oděv ženský a mužský a byla též soutěž, v níž se volila královna krásy. Na návrh našeho zástupce v porotě, Zdenky Jelínkové, byla otevřena soutěž v ansámblových hudbách. Protože ceny na festivalu v Kartagu jsou peněžité a bylo potřeba finance pro tuto kategorii někde ušetřit, upustilo se pak od hodnocení celkového vystoupení.
     Na seminářích poroty a vedoucích souborů se debatovalo o budoucnosti tohoto festivalu a hlavně o folklóru

55

autentickém a aranžovaném. Nakonec se diskutující usnesli, ovšem ne s většinovou dohodou, na dvou skupinách souborů. Mimochodem, vycházeli při tomto rozdělení z nesprávného teoretického předpokladu. Druhá skupina - folklór aranžovaný - byla totiž nazvána nesprávným jménem. Jakmile se něco jevištním způsobem předvádí a zpracovává, je to aranžováno. I autentický projev může být zároveň a zpravidla i bývá. projevem aranžovaným. Samozřejmě, něco je aranžováno lépe a něco hůře. Může se proto mluvit jen o autentickém projevu, o projevu imitovaném a o projevu stylizovaném. A tu si troufám říci jen v letmého pohledu, že stylizována měly svá vystoupení všechny zúčastněné kolektivy, až snad na skupinu z Řecka. Ti si příliš nelámali hlavu ani s aranžmá, což jim ovšem ublížilo. Jinak zde samozřejmě byly zastoupeny různé stupně stylizace. To zase vyplývalo z rázu souborů. Mezi amatérskými kolektivy soutěžilo též několik celků profesionálních (Bulhaři, Tunisané nebo zástupci Ghany - soubor, který jsme viděli loni u nás v ČSSR). V podmínkách soutěže nebylo prý řečeno, že má jít o amatéry, jak jsme my .u nás byli informováni. Velmi zajímavá byla skupina z Turecka. Seskupili vynikající tanečníky z terénu, soustředili je na čas a ukázali tanečně skutečně velmi dobrý kolektiv s výborným výrazem. Dá se jim však vytknout, že stavba jejich čísel byla naprosto šablonovitá. Pravidelně začínali pomalými rozkyvy v nohou [/] v pozadí jeviště a končili vždy na rampě kolektivním vzpažením doprovázeným podupem. Snad tím působili na porotu jako autentičtí představitelé? Italové, kteří byli zařazeni rovněž mezi představitele autentického folklóru, předváděli do všech podrobností nacvičené vystoupení se značnou mírou operetní teatrálnosti. A to italský zástupce v porotě prosazoval při seminářích tvrdě jen a jen autentický projev. Mezi neautentickými skupinami ocitli se nakonec z profesionálů pouze Bulhaři a Tunisané a amatérští Čechoslováci. Československo si z této soutěže odneslo nakonec po odstoupení tuniského hostitelského souboru první místo v celkové klasifikaci a pět dalších prvních cen. Rozdělení na dvě kategorie (projevy autentické a aranžmá) lze chápat spíše za kličku poroty. Ze zúčastněných devíti národů bylo třeba každému dát nějakou cenu. Bylo potřebí ceny alespoň formálně rozdělit tak, aby každý obdržel něco. A tak si např. cenu za nejlepší tradiční oděv odnášela Němka, ačkoliv byla bodově ohodnocena až jako osmá.
     Celkový zmatek v soutěži dokreslí právě soutěž v tradičním oděvu, v krojích. Z každého státu byly vysláni soutěžit dva muži a dvě ženy. Po vylučovacím kole zůstávala však v další soutěži jenom dvojice. Efektně oděná tuniská nevěsta s dvanácti kilogramy stříbra vedle prostě oděné Němky, nebo Čechoslovák w kyjovském kroji vedle v rákosu oděném ghanském tanečníkovi. Jen si představme ty nesou[/]měřitelné hodnoty! Je to ale velmi poučné. Za tradiční oděv může jen málo ten, který ho předvádí. Ale do jisté míry to platí též o folklórním projevu vůbec. I když v tanci, hudbě nebo zpěvu se tvůrčí schopnost individua projevuje daleko více, přece jen se však předvádí především kultura nějakého kraje, která má v tvůrčím ohledu kolektivní ráz. Vždyť to je vlastně podstata folklórní tvorby vůbec. Odtud můžeme tedy usuzovat, že soutěže ve folklórních projevech jsou dosti problematické. Není snadné stanovit rozumná hlediska, která by byla dostatečně objektivní. Jediným hlediskem nemůže být líbivost. A toto hledisko se mnohokrát v porotě ukázalo jako nejdůležitější.
     Tak se výborný kolektiv ghanských bubeníků ocitl až za velmi průměrnou německou dechovkou. Proč? Protože porota se zřejmě nedovedla překlenout přes zvukový ideál evropské hudby, přesto, že soutěž se odbývala na pobřeží Afriky. Hudebním soutěžím scházelo také dobré prostředí. Vystupovalo se na otevřené scéně, na pohled sice překrásné, ale zvukově velmi špatné. Neustálý šum moře a neustálý vítr, který odnášel zvuk a který skučel v mikrofonech, včetně nedokonale využité zvukové aparatury, tvořily nedobré podmínky. Porota také ani jednou neslyšela nikoho jinak než přes zesilovač.
     Tuniský festival v Kartagu je jedním z těch, který není veden komerčními zájmy. To je na něm kladné a sympatické.

D. Holý

56

Soubor Dubina v Holandsku [obsah]

     Za trochu méně obvyklých podmínek, než jak bývá zvykem, reprezentoval soubor Dubina při SZK v Hodoníně ve dnech 17. až 26. července 1965 v přímořské části města den Haagu Scheveningen v Holandsku. Méně obvyklé již tím, že pozvání bylo uskutečněno naší zahraniční obchodní společností Rapid. Tedy s úkoly víceméně propagačními a s nádechem komerčnosti (samozřejmě pro náš obchod, ne soubor), a to vše prostřednictvím kulturních vystoupení souboru Dubina a velkého dechového orchestru Amati z Kraslic. Oba soubory vystupovaly samostatně,, jen ve vystoupeních v jednom z největších kulturních zařízení de Kurzaal te Scheveningen a na amfiteátru na náměstí v Utrechtu uskutečnily společný kulturní program. Vystoupení v Amsterodamu bylo zmařeno silným deštěm. Všechna ostatní, poměrně krátká vystoupení souboru, zato 2 až 3 za odpoledne a večer se konala na nábřežní promenádě a v prostorách Pieru, což je velkolepá kolová stavba jakéhosi můstku a 4 teras s přepychovými restauracemi a různými zábavnými podniky, vybíhající asi 400 m do moře. Zde se odbýval Československý týden výstavy, jehož byly soubory kulturní součástí. Soubor Dubina přes malou početnost (8 členů muziky a 13 tanečníků, včetně sólistů) dokázal zahrnout do svého programu široký repertoár tanců z Moravy (vrtěná, hošije, verbuňk, podšable, skočná, [/] křižák, obtáčaná, trefa, hojačky aj.) a Slovenska (karičky, čardáš), což bylo podmínkou účasti. Opět se ukázalo, že diváci v Holandsku, a bylo zde také mnoho hostů ze západního Německa, Francie, Anglie, Rakouska, Itálie aj., podobně jako loni v Belgii, reagují především na temperamentní rytmus tanců a muziky. Méně na rytmus pomalý a táhlý. Velkou atrakcí byly především kroje z Podluží a východního Slovenska, sólový zpěv živých písni J. Vavryse a dívčího dueta J. Vavrysové a B. Sečkářové. Uskutečnila se také krátká relace dívčích zpěvů pro západoněmecký rozhlas.
     Odezva vystoupení souboru Dubina byla úspěšná - a to nejen pro soubor, ale i pro zahraniční obchod což se projevilo srdečným přijetím, netrpělivým očekáváním každého vystoupení na promenádě i terasách. Především pak, neočekávanou pozorností, kterou věnoval souboru denn[-]ík Het Vrije Volk svou celou stránkou, časopis Televizion aj. Dobře odvedenou prací souboru vešlo opět více ve známost dobré jméno naší země a její lidové kultury.

J. Pešek

Danaj v Itálii [obsah]

     Folkloristického festivalu, pořádaného na počest sv. Eufisia 1. května 1965 v hlavním městě Sardinie Cagliari, zúčastnil se strážnický soubor písní a tanců "Danaj" s cimbálovou muzikou Slávka Volavého. V jediném festivalovém pořadu v římském amfiteátru sklidil kolektiv (bohužel jen [/] pět párů) v konkurenci Španělů z Barcelony, souborů z Aosty, Merana a pěti sardinských skupin velký úspěch. Citlivé obecenstvo přijalo s nadšením tanec danaj a zvláště táhlé písně muziky, s čímž se naše soubory v Itálii setkávají jen výjimečně. Hlavní částí slavností byl průvod padesáti krojových skupin z celé Sardinie. Překrásná, nevídaná přehlídka krojů uzavřená krojovanou jízdou na koních a jízdou místních "lepších" vrstev, vojáků a carabinierů.
     Atmosféra celých oslav dá se srovnat snad jen se Strážnicí, doufejme, že navázané přátelství (Sardiňané byli ve Strážnici), přispěje k tomu, aby festival byl i v příštích letech obeslán našimi folkloristickými skupinami.

J. Loutchan

Folklór na obrazovkách [obsah]

     Od naší poslední zprávy, co nového ve vysílání lidové písně, hudby a tance v televizi, bylo zařazeno několik pořadů. Některé kolektivy lidových písní a tanců vystoupily v cyklu programů k 20. výročí osvobození Hlas mého kraje. Například v pořadu z Jihomoravského kraje se představila skupina z Horňácka. Horňáčtí muzikanti, zpěváci a tanečníci mají dobrou tradici. Nezůstali jí nic dlužni ani v tomto pořadu, i když jejich vystoupení bylo vzhledem k celkové stavbě programu zkráceno na minimum.
     Brzy potom mohli diváci vidět přibližně tutéž skupinu z Horňácka ve

57

velikonočních Hrátkách pro dospělé, vysílaných z Gottwaldova. Na nich tvořila spolu se souborem Břeclavan a skupinou mužů z Dolních Bojanovic náplň celého devadesátiminutového pro[g]ramu. V tomto pořadu bylo záměrem autorů využít kromě hudby, zpěvu a tance též lidových vypravěčů, některých ukázek lidového výtvarného projevu (kraslice, kroje) a rozhovorů s některými jednotlivci (např. lidový autor Fanoš Hřebačka-Mikulecký z Mikulčic nebo krojový krejčí Michal Komosný z Dolních Bojanovic a další). Bohužel, tento záměr nevyšel ve všem všudy šťastně; v některých případech spíše naopak. Hlavně "improvizované" rozhovory nebyly většinou vhodné, někdy svojí délkou, jindy i svým obsahem. Různých jiných chyb by se dalo najít více, podle stupně informovanosti a vkusu diváka. k nim patřila na prvním místě neúnosná délka programu. (Bylo zřejmé, že realizace programu nebyla v rukou lidí, kteří dostatečně znají folklórní materiál a zejména, kteří mají málo zkušeností; jak s tímto materiálem pracovat.) Jiným závažným nedostatkem bylo spojení autentické skupiny z Horňácka se stylizovaným projevem souboru Břeclavan; ten mimo oblast Podluží předváděl též písně a tance z jiných národopisných oblastí.
     V této zprávě nejde o podrobné rozbory. Přesto bych však uvedla jedno srovnání, které se chvílemi při pohledu na velikonoční Hrátky pro dospělé vnucovalo: Některé scény, zvláště několik rozhovorů, byly jakoby vy[/]střiženy z tolik diskutovaného filmu Moravská Hellas. Zhruba v téže míře přinášely přinejmenším zkreslený obraz o lidech na Slovácku. Vystoupení [/] dobrých představitelů autentického folklóru, kterých dosud není v naší republice málo, na' obrazovkách rádi uvidíme. Pořady musejí však být da

Motiv hvězdy na svatebním praporu z Mysliboře (muzeum Telč)

58

leko připravenější a promyšlenější se strany televizních pracovníků, aby ani ti, kteří mají folklór rádi, nemuseli přivírat oči nebo zatínat zuby.
     Ve dvou následujících pořadech lidových písní a tanců jsme viděli vystoupení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů se sólisty a taneční skupinou. První, ještě v jarním období, bylo postaveno na motivech lásky v lidové písni a bylo celkem vkusně doplněno recitací lidových textů. Druhý pořad BROLNu byla intervizně vysílaná Pozvánka do Stráž[/]nice. (Mimochodem, nebyla pochopena v brněnské Rovnosti) Objevila se v ní řada televizních nápadů, což nebývá u pořadů tohoto druhu zvykem. Je to ovšem potřebné i pro ně.
     Druhému pořadu BROLNu předcházelo vystoupení souboru Danaj ze Strážnice s muzikou Slávka Volavého, uvedené rovněž jako Pozvánka na strážnický festival. Sympatické na tomto pořadu bylo, že soubor se přidržel repertoáru oblasti, z níž pochází. V současné souborové praxi to nebývá, někdy ke škodě věci, časté.[/]
     Nakonec jenom stručně o spartakiádním večeru souborů LUT vysílaném přímým přenosem z pražské sportovní haly. Lze se ztotožnit s kritikou V. Stanovského v Kulturní tvorbě a můžeme pouze dodat, že účin folklórního projevu, v tomto případě především tance, se nedá umocnit masovým vystoupení, jako tělocvičné skladby. Podobná vystoupení v úpravách pro stadión nebo sportovní halu jsou v přímém rozporu s charakterem folklórního materiálu a znamenají zcela formální přístup k němu.

L. Holá

59

60

OBSAH

Karel Fojtík: Etnografie a sociologie . . . . 1
Vlasta Svobodová: O horáckých figurálních výšivkách . . . . 9
Antonín Satke: Anna Chybidziurová - vyprávěčka z Jablunkovska . . . . 19

Recenze - Knihy:
F. Poloczek, Slovenské ľudové piesne IV. (I). Holý) . . . . 29
J. Š. Kubín, Lidové povídky z Podkrkonoší (V. Stanovský) . . . . 29
Ruské byliny (B. Beneš) . . . . 30
Verše o pernikářství (B. Beneš) . . . . 31
O. Sirovátka, Poslední permoník (A. Jeřábková) . . . . 31
B. M. Kulda, Zakletý vrch (R. Jeřábek) . . . . 32
A. Dřevjaná, Nad horami svito (J. Gelnar) . . . . 32
V. Karbusický - J. Kasan, Výzkum současné hudebnosti (D. Holý) . . . . 33
L. Dorůžka - Z. Mácha, Od folklóru k Semaforu (D. Holý) . . . . 33
K. Palas, k problematice krajové pololidové literatury 18. století (B. Beneš) . . . . 34
V. Burian, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (V. Frolec) . . . . 35
Československý hudební slovník (J. Gelnar) . . . . 35
V. P. Anikin, Russkij bogy[a]tyrskij epos (B. Beneš) . . . . 35
I. Koev, Böalgarskata vezbena ornamentika (V. Frolec) . . . . 36

Časopisy:
Národna tvorčisť ta etnografija, VIII, 1-6 (B. Beneš) . . . . 37
Národna umjetnost 1962 - 1963 (V. Frolec) . . . . 38
Narodno stvaralaštvo - Folklor 1964 (J. Tomeš) . . . . 38
Acta ethnographica Academiae scientiarum Hungaricae, XIlI, 1964 (D. Holý) . . . . 39
Ethnographia, A magyar néprajzi társaság folyóirata, LXXV, 1964 (D. Holý) . . . . 40
Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 1-2, 1964 (M. Šrámková) . . . . 40
Österreichische Zeitschrift für Volkskunde, 1-4, 1964 (M. Šrámková) . . . . 41
Folk-Liv 1962 - 1963 (B. Beneš) . . . . 42

Neb[k]rology:
M. T. Rylský (1895 - 1964) (B. Beneš) . . . . 43
J. St. Bystrorí (1892 - 1964) (B. Beneš) . . . . 43
Za profesorem Václavem Machkem (V. Frolec) . . . . 43
Martin Hrbáč (1887 - 1965) (D. Holý) . . . . 44

Zprávy a glosy:
Medzinárodné etnomuzikologické sympozium v Bratislave (I. Mačák) . . . . 46
Rumunští národopisci pa Moravě (J. Orel) . . . . 46
Etnografický výzkum na Valašskokloboucku (J. Tomeš) . . . . 47
Vzhled slováckých dědin (L. Rutte) . . . . 48
Východná, Východná; vo dva rady domy... (C. Zálešák) . . . . 49
Krajská prehliadka detských súborov STM v Prešove (J. Olejník) . . . . 50
Ukrajinské slávnosti piesní a tancov vo Svidníku (J. Olejník) . . . . 50
Spišské slávnosti v Levoči (J. Olejník) . . . . 51
Chodské slavnosti 1965 (H. Laudová) . . . . 53
Tvrdonice (J. Loutchan) . . . . 54
Dolňácké slavnosti v Hluku (J. Tomeš) . . . . 54
Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů na Horňácku (J. Pešek) . . . . 54
Setkání pod Poľanou (J. Pešek) . . . . 55
Folkloristický festival v Kartágu (D. Holý) . . . . 55
Soubor Dubina v Holandsku (J. Pešek) . . . . 57
Danaj v Itálii (J. Loutchan) . . . . 57
Folklór na obrazovkách (L. Holá) . . . . 57

Figura ptáka na koutní plachtě z Mrákotína
(muzeum Telč)