národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1966 - ČÍSLO 1

ETNOGRAFIE A ARCHEOLOGIE [obsah]

Vladimír Podborský, Katedra prehistorie fil. fak. UJEP Brno
      Není dnes pravděpodobně archeologa či etnografa, který by neuznával výhodnost, ba nutnost spolupráce s druhou z uvedených disciplin. z příbuzných vědních oborů, které se kolem těchto disciplin kupí, jsou si tyto dvě snad nejbližší. z historie jsou uváděny i klasické příklady spojování výsledků obou nauk (L. Niederle, J. Kostrzewski, S. P. Tolstov, A. P. Okladnikov, B. A. Rybakov aj.-1 Nejlépe se zatím vzájemné využití vy[ý]dobytků obou nauk projevilo v syntetických pracích, které vesměs přesáhly rámec jediného oboru a dosáhly významu obecně historického. Přesto však se lze domnívat, že výsledky vzájemné spolupráce etnografů a archeologů nejsou uspokojivé a že se dosud nevyužilo zcela všech možností, jak v oblasti faktologické, tak i metodologické.
      Etnografie vymezuje svůj studijní předmět "zkoumáním kultury konkrétních národů" a to v historickém sledu vývoje od vzniku až po současnou dobu;2 klade při tom zvláštní důraz na zjišťování etnických či regionálních zvláštností jednotlivých celků, resp. [/] jejich kulturních projevů. Etnograf tedy pracuje s různě velkými společenskými jednotkami, označovanými také souhrnně jako "pospolitosti" a zkoumá jejich "společensko-kulturní" systém,3 zaměřujíc se zvláště na jejich kulturu, ať již v hmotném či duchovním smyslu slova. v takto stanovené tématice se etnografie velmi blíží i základním výzkumným cílům archeologie, která rovněž pracuje se společenskými - pravěkými - jednotkami (pospolitostmi), zprostředkovanými do zorného pole archeologa zejména tzv. hmotnou kulturou (archeologickými památkami): Obě discipliny však nelze ztotožnit, ba ani nelze setřít hranice mezi nimi. Rozdíl mezi oběma netkví při tom jen v různé chronologické poloze předmětu (historické pospolitosti - pravěké kultury), nýbrž i v různém přístupu ke studiu příslušných jevů i v různé šíři a kvalitě (v různém "sortimentu") těchto jevů.
      Archeologie vidí svůj cíl především v získávání pramenů hmotné kultury, v jejich klasifikaci a interpretaci. Je v podstatě jen otázkou konvence, zda

1

také pořádání získaných a utříděných faktů do obecného historického procesu, čili formulace obecných zákonů vývoje pravěké společnosti nazveme činností archeologickou, nebo zda ji pojmenujeme prehistorií. Mezi archeology se u nás udržuje stále diferenciace mezi pojmy archeologie a prehistorie, chápaná jako poměr mezi praktickou terénní činností (výkopy) a teoretickou historickou konklúzí. Podle formulace J. Filipa je archeologie jen dílčí, pomocnou disciplinou prehistorie; zatímco archeologii je památka (nález) samotným "cílem, prehistorii je jen prostředkem k poznání minulosti".4 Ve skutečné praxi však se dnes jeví, a to i ve světovém měřítku, tendence zobecnění pojmu archeologie, který by takto obsáhl obé stránky činnosti: archeologickou i prehistorickou; vždyť vpravdě není dvou samostatných nauk o pravěku a stupeň "historizace" činnosti je často závislý jen na úrovni toho kterého badatele, či na možnostech zpracované tématiky. Při tom bývá přehlížen nutný nepoměr mezi náročnou prací vynakládanou na získání archeologických pramenů a často jen útlým historickým závěrem z ní plynoucím, jakož i to, že sama terénní výzkumná činnost se dnes již stává vysoce odbornou, mnohdy i vědeckou činností. Můžeme tedy pojmem archeologie označit celý míněný obor, aniž bychom mu chtěli ubírat na vědeckosti či historičnosti.
      Archeolog se sbližuje s etnografií nejvíce v rané době dějinné. Zatímco období vlastního pravěku zkoumá archeologie téměř sama, je příznačné, že v mladším, protohistorickém období, s rozšiřujícím se sortimentem kulturních jevů, přistupují jí na pomoc i některé speciální vědní obory, nové se [/] vytvořivší obory mezní. Vedle vlastní historie je to zejména etnografie, která zde nalézá tématicky počátky svého uplatnění. Není také náhodné, že právě v tomto úseku se dosud spolupráce mezi oběma obory projevila nejúspěšněji. v prostředí středovýchodoevropském jde o slovanské období našich dějin a naskýtá se tudíž možnost studia různých slovanských pospolitostí v nepřetržité vývojové kontinuitě (platnost obecné etnografických analogií ovšem není bez významu ani pro vlastní pravěk). Zdálo by se, že oba vědní obory v tomto případě mohou na sebe navazovat; plynulé přecházet jeden do druhého. Není však tomu tak a ani nemůže být zejména z metodických důvodů. Archeologie totiž pracuje výhradně s ,,mrtvou" kulturou,5 která je silně fragmentární,6 etnograf pracuje s kulturou živou, či alespoň dožívající, každopádně však ne tolik fragmentární a mnohem lépe schopnou výzkumu. Proto může národopisec při srovnávacím studiu vycházet z mnohem většího sortimentu kulturních jevů (písně, říkadla, tanec, kroj) . i z vyšší kvality zprostředkování těchto jevů než archeolog; daleko lépe také využívá momentů ekonomických a společenských, zatímco archeolog často právě pomocí etnografických paralel je jen stěží rekonstruuje. Odtud plyne rozdíl v definici pojmu kultura v obou oborech. Pro národopisce je kultura ,,člověkem vytvořená součást prostředí;"7 každá společenská pospolitost má svou kulturu, která jej především zajímá, avšak tato kultura je mnohooborová a nemusí být. jediný m poznávacím znakem té které pospolitosti. Pro, archeologa je pojem kultura , (s příslušným označením) natolik významné (jediné) charakteristikum té

2

které pravěké pospolitosti, že onu pospolitost representuje výhradně.8 I archeologickou kulturu však netvoří pouze její materiální prvky, ale i všechny ostatní postižitelné (arci skromné) kulturní jevy (pohřební ritus, světový názor, ekonomika). Srovnáním etnografické (živé) kultury - s archeologickou (mrtvou) kulturou si nejen uvědomíme objektivní nedostatečnost informací získaných z pramenů hmotné kultury, nýbrž v mnoha směrech můžeme tuto nedostatečnost per analogiam kompensovat. Při tom nejde o "doplnění" informace pouze v ohledu materiálních prvků (např. poznání funkce předmětu, techniky výroby), ale především v ohledu společenských jevů. To je pro archeologii nejprospěšnější zisk, využívaný již od dob L. H. Morgana a B. Engelse. Poznámky o problematickém užitku tzv. etnografických analogií pro pravěk, které se tu a tam objevují,8a mají pravdu snad jen potud, pokud myslí na metodické nejasnosti v aplikaci těchto analogií: Archeologie se jich však nemůže vzdát, neboť by se tím připravovala o cenné možnosti explikace jevů, jí samou nevysvětlitelných.
      Archeolog spojuje se studiem pravěké kultury dvě základní otázky: otázku chronologie a etnicity. Etnograf pracuje obyčejně s chronologicky dobře determinovaným materiálem, pro archeologa je získání přesnějšího vročení materiálu vlastním poznávacím procesem. Také etnicita je v národopisném výzkumu většinou a priori dána; pro archeologa je řešitelná pouze na historické bázi, deduktivně však s určitou pravděpodobností i zpět do minulosti. Při tomto postupu narážíme na únosnost rovnice: archeologická kultura = etnická jednotka = spole[/]čenská jednotka = hospodářská jednotka. Otázku po únosnosti této rovnice si archeologie položila již v době, kdy vytvářela své základní pracovní metody. Klasik evropské archeologie O. Montelius ji řešil zcela přirozeným pochodem promítnutí historického etnika zpět do pravěku přes nerušený sled jeho kultury, podobně jako i naše nejstarší archeologická generace (např. J. E. Wocel, J. Wankel atd.). Německý badatel G. Kossinna došel později k názoru, že "ostře ohraničené kulturní oblasti se vždy kryjí s určitými národy nebo kmeny."9 Seriózní aplikace této téze by byla jistě přinesla archeologii své ovoce. Kossinnova škola však rozvinutím tzv. sídlištní archeologie a zneužitím svých myšlenek pro podporu německé agresivní politiky zejména v době kolem první světové války zahradila na dlouhá léta cestu etnickému výzkumu v archeologii. Po druhé světové válce byla myšlenka etnicity archeologických kultur odložena a přijato většinou mínění, že výše naznačená rovnice neplatí v žádném ze svých členů.10 Pak však je na místě otázka: co tedy představuje archeologická kultura? Jde o zcela náhodně seskupený konglomerát souhlasných znaků hmotné i duchovní povahy? - z veškeré dosavadní činnosti archeologie plyne, že ne; dá se dokonce říci, že archeologové - aniž si to často uvědomují - platnost oné rovnice; nebo alespoň některých jejích členů, podvědomě uznávají. Zdá se, že hodnocení významu archeologických pospolitostí si vyžádá v budoucnu revise;11 základním předpokladem pro seriózní postup v tomto směru je oproštění se od politických záměrů..Etnografie pak by měla přispět svými metodickými poznatky k po

3

stavení této problematiky na solidní teoretické základy. Zde, stejně jako v otázkách etnogeneze, je jedno z nejdůležitějších společných pracovních polí obou našich vědeckých disciplin.

      Po těchto rámcových poznámkách bude jistě na místě naznačit, v kterých konkrétních případech běžného výzkumu je spolupráce etnografie a archeologie . možná, užitečná i nutná. Autor - archeolog - si při tom nezastírá, že archeologie sama potřebuje etnografických analogií více, než kolik pramenů na druhé straně může etnografii poskytnout. Domnívá se, že s hlediska potřeb archeologa jsou styčné plochy obou disciplin jak v oblasti výzkumu hmotné kultury a duchovní kultury, tak i v oblasti společenských jevů (společenské kultury).
      V oblasti hmotné kultury existují již u nás prvé úspěšné zkušenosti s využíváním etnografických paralel zejména při studiu pravěkého domu. Konstrukční zbytky pravěkých sídlištních objektů v mnohých případech dovolují rekonstrukci pravěké architektury jen v základních rysech (horizontální signál získaný výkopy umožní stanovení půdorysu a typu objektu), v detailech (vstupy, střecha, vnitřní partie aj.) však může být taková rekonstrukce úspěšná jen s přihlédnutím k objektům recentním, resp. takovým, kde je k dispozici i vertikální rozměr objektu. To platí v plné míře i o zjišťování účelu sídlištních objektů (obilní jámy, keramické jámy, hospodářské objekt-), které v archeologii bývá předmětem sporů.12 Již pro pravěkou architekturu [/] máme doklady využití etnografických obdob,13 pro dům slovanský snesl již L. Niederle nespočet paralel lidového obydlí zejména z ruského a balkánského prostředí a diskuse vedené na stránkách odborných časopisů o slovanský a raně středověký dům jsou dostatečně známy.14 Podobně je tomu se studiem dílčích částí a zařízení sídlišť, či jednotlivých objektů, např. topenišť, krbů, keramických pecí, železářských, dehtařských či skelných hutí apod.15 Hůře jsme na tom již v ohledu sídlišť (typů sídlišť) jako celku: zde archeologie zatím nepocítila potřebu interpretační opory v národopise, neboť jen velmi málo našich sídlištních výzkumů si může otázku celkové disposice osady položit.
      Z ostatních terénních archeologických památníků není patrně již mnoho, co by mohlo být srovnáváno s recentními relikty, kromě snad některých obecných fenoménů, explikačně náležejících již spíše do oblasti duchovní kultury (pohřební památníky, votivní depoty). v oblasti materiální výroby a klasifikace drobných předmětů hmotné kultury však jsou neomezené perspektivy společného studia téměř ve všech oborech. Uveďme alespoň několik příkladů:
      Řada problémů je spojována s výzkumem zemědělského nářadí našeho pravěku, počínaje neolitem a konče ranou historickou dobou;, ne každý nástroj je funkčně na prvý pohled jasný a často jej lze přesvědčivě pochopit jen podle moderních přežitků. Dobře se to jeví např. u samé existence rádla a zjišťování jeho forem. Jestliže předpokládáme, že primitivní kopaničářský způsob obdělávání půdy byl v plném neolitu vystřídán alespoň rozsochovým rádlem taženým již dobytčaty, pak chceme také do

4

klady o jeho existenci a dalším vývoji. Protože pravěká oradla byla nade vši pochybnost dřevěná, nemohla se většinou dochovat a tak jejich tvar a funkce radlice vyvolala řadú sporů mezi badateli; mnozí již pro neolit počítali s kamennou radlicí, kterou měly být tzv. kopytovité klíny (B. Brentjes). v neposlední řadě právě etnografické zkušenosti a také vlastní - experimenty vyloučily definitivně z našich úvah představu o kopytovitých klínech radlicích a potvrdily fakt celodřevěných oradel téměř po celý pravěk.16 Slovanský pluh, jeho typy a vývoj zpracoval ve svých Starožitnostech již L. Niederle, který sám hojně využil i pramenů národopisných; nové zpracování podává z hlediska etnograficko-historického 1I. Stará.17 - s typy zemědělských nástrojů souvisí však úzce i otázky skladování obilí, příp. jiných produktů, v obilních jámách; zde současné paralely našeho venkova se přímo ke studiu odedávna nabízely (srov. již zájem B. Němcové o tyto otázky) a naše současná archeologická generace jich také plně vy užívá.18 Avšak celý výrobní polnohospodářský proces (setí, sklizeň, výběr a zpracování produktů, polnohospodářské systémy) lze pro pravěk více méně jen nepřímo rekonstruovat z historie a etnografie.
      V archeologii se charakterizují některé výrobní procesy jako řemeslné; děje se tak často jen intuitivně s časově velmi přibližným určením (např. u výroby keramiky nebo bronzových předmětů). I zde se bude nutno v budoucnu pohybovat na pevnější půdě, zejména pokud budeme chtít určit také společenské postavení, výrobců - řemeslníků.19 Ve studiu výrobního procesu samého, např. ve výrobě [/] keramiky, v textilnictví, kosťařství, železářském hutnictví a pod. je k etnografickým paralelám příležitostně přihlíženo,20 avšak není jich dosud zcela využito; to se týká zejména technologie keramiky, kterýžto obor je v archeologii neprávem opomíjen, ač lidová hrnčířská výroba by tu badateli poskytla nejeden podnět. Avšak také výklad mnohých ustálených keramických forem (např. cedníky, či nástroje k výrobě tvarohu, lisování ovoce atd.),21 ať již užitkového nebo kultovního rázu je mnohdy přímo závislý na etnografickém výkladu, nemluvě již o terminologii keramiky, která (zvláště na Moravě je na lidových názvech značně závislá (srov. termíny jako "látka", "okřín", "čerpák" aj.). Zcela totéž by platilo o textilnictví, kdyby ovšem bylo zbytků pravěkého textilu více dochováno. I tak však badatelé oboustranně konkrétních nálezů využívají,22 zvýšený zájem o velkomoravské období našich slovanských dějin-, podnícený nedávným výročím příchodu byzantské mise na Velkou Moravu, přivedl i národopisné badatele znovu k zájmu o textilie staroslovanské.23 Rekonstrukci oděvu pravěkého člověka, k níž archeolog přistupuje vždy jen s krajní obezřetností, lze činit nejspíše podle archeologických památek samých (viz např. dochovalé oděvy v dánských dubových sarkofázích doby bronzové), příp. podle autentických výtvarných výjevů; národopis v tomto směru může být platnou oporou nejvýše pro mladší slovanské období.
      Markantně se projevuje nutnost společného postupu v oblasti studia pravěkého, zvláště slovanského šperku. Snaha ozdobit se šperkem provází lidstvo od samého počátku jeho kultury a tak bychom

5

mohli stejně shledávat shody mezi ozdobami - trofejemi prvobytných loveckých pospolitostí středoevropského pravěku a šperkem některých recentních primitivů, jako ověřovat funkci mnohých kovových ozdob (nárameníky, náramky, diadémy, nánožní kruhy, záušnice) evropského metalika na dokladech z obecného národopisu.24 Zvláště mnoho podnětů čerpá slovanské starožitnictví z poznání středověkých až novověkých šperkařských výroben a výrobků z balkánských zemí, kde se zdůrazňuje typologická i výrobní kontinuita slovanského šperku až do 17. - 18. století.25
      V oblasti duchovní kultury se fragmentárnost archeologických pramenů projevuje nejvíce. v období "čistého" pravěku jsme tak zbaveni jakýchkoliv informací o jazyku, zpěvu, zvycích, slovesné kultuře apod. a jen náhodně a neúplně získáváme povědomí o tanci, výtvarných projevech, magii, náboženských představách, kultovních projevech atd. Nejvíce nám prozrazuje pohřební.ritus té které prvobytné pospolitosti, někdy též umělecké projevy a pak opět jisté (zvláštní) předměty hmotné kultury. Historickou vědu nejvíce poutá otázka vzniku náboženských představ u pleistocénního člověka. Archeologie v tomto směru může poskytnouti některé konkrétní doklady i terénní pozorování; tak známé jsou např. doklady kultu medvědů neandertálského člověka, prvé doklady úcty k mrtvým ze středního paleolitu, velká mladopaleolitická jeskynní kultiště (lovecko-mateřské kulty) i doklady existence profesionálních obřadníků (čarodějů). Formulovat hlavní vývojové etapy náboženských představ prvobytného člověka podle archeologických dokladů by však bylo ne[/]snadné, ale ve spolupráci s etnografií se došlo již k jistým pracovním představám.26 lnterpretace ně[k]terých zvláštních úkazů na pohřebištích (kenotafic­ ké pohřby, zástupové pohřby, pohřby čarodějů s příslušnými atributy, doklady ritu sati, případy vampyrismu aj.) je často zcela závislá na národopisných zprávách z přibližně stejného prostředí.27 Totéž platí o zvláštních úkazech na sídlištích (lidské pohřby v jámách či v chatách, pohřby dětí v nádobách, neúplné a zohavené pohřby), nemluvě již o rituálním kanibalismu, jehož vypracování, možné podle historicko-etnografických analogií, nám osvětluje některé pozoruhodné skutečnosti.28 Avšak i explikace běžných zvyklostí pohřebního ritu (svazování mrtvých do kozelce, posýpání nebožtíků červenou hlinkou aj.) musí být často ověřována i jinými prameny. Je možné, že v mnohých ohledech se nutností spoléhání se na etnografické prameny dopouštíme jisté modernizace ve výkladech specificky prvobytných jevů; např. interpretace 'některých drobných hliněných předmětů (ručka) jako ochranných amuletů (proti uhranutí), či otvorů ve dnech popelnic (v lužické kultuře) jako otvorů pro unikání duše zemřelého, nebo konečně jistých ornamentačních prvků (trojúhelník a jeho násobky či složeniny) jako apotropajních emblémů, se může zdáti nepravděpodobná či anachronická;29 běžnými prostředky však nemůže býti ani popřena. Při té příležitosti je možno též uvésti, že např. význam barev (červená = barva ohně, tepla, slunce) zůstává zcela jistě v platnosti po celé historické epochy30 stejně jako magický význam některých čísel (trojky) nebo značek (např. na dnech keramiky).31 - Jistě v mno

6

hem větší míře a s větším nárokem na exaktnost lze využíti etnografie na poli časné (slovanské) doby dějinné. Zde arci nelze tuto celou problematiku rozvádět nehledě i k tomu, že na poli slovanské kulturní historie je využívání poznatků obou míněných disciplin zcela přirozené a obvyklé.
      Na úseku společenských jevů je vztah obou oborů snad nejpotřebnější, zároveň však též nejproblematičtější. Archeologie hojně vytěžila zejména z Morganovy dokumentace společenské organizace lrokésů, kteří žili ještě dlouho v 19. století v neolitických poměrech. Převládlo mínění, že např. matriarchální rod byl , nutným článkem vývoje všech prvobytných společenstev a že tudíž existoval i v poměrech středoevropských. Celá tato problematika je dnes dobře zpracována,32 přesto však archeolog nemůže právě existenci matriarchátu přímočaře implikovat na pravěký vývoj, ba ani tam ne, kde jsou pro to zdánlivě nejpříznivější podmínky : např. pro lengyelské kultury vrcholného neolitu, vyznačující se v pramenech mimo jiné právě četnou ženskou plastikou, není matriarchální systém jedno značně přijímán,33 neboť jiná fakta napovídají, že vývoj zde pokročil již dále, než by se podle uvedených plastik dalo soudit. Tak by tomu mohlo jistě být i s otázkou rodově-kmenové organizace, kmenových svazů, s otázkou osobního a společenského vlastnictví, krevní msty aj. Tím ovšem nelze popřít, že základní zákonitost vývoje společenských vztahů by nebyla platná a využitelná pro studium pravěku. [/] Historika především zajímající problém vzniku soukromého vlastnictví, majetkové a společenské diferenciace a posléze i tříd nemůže, žel, zatím archeologie' ani ve spolupráci s etnografií vyložit o mnoho precizněji, než tak kdysi učinil B. Engels v díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu.
      Závěrem je možno si položiti otázku: jak nejlépe dojít k účelnému spojení etnografického a archeologického bádání tak, aby poznatků obou vědních oborů mohlo být maximálně a bezchybně využito? Nezastíráme si, že současný stav značné specializace .vědních oborů nedovoluje badatelům zevrubné studium např., dvou samostatných disciplin. Zejména v archeologii je mnohdy velmi nesnadné, aby badatel vynakládající velké množství času a energie na získávání nových pramenů hmotné kultury si mohl opatřovat podrobným studiem ještě znalosti např. z obecné etnografie. Osobní vědecké úkoly často nedovolují ani perzonální spolupráci dvou či více specialistů různých oborů na tom kterém problému. Domníváme se, že východisko je pouze jediné: další specializace, vznik nových mezních oborů na styku obou disciplin. Problémy toho druhu, jako např. studium domu, technologie keramiky, vývoj náboženských představ apod. mohou být dále propracovány právě jen specializovanými odborníky, školenými v obou oborech a speciálně zaměřenými na danou problematiku. Soudíme, že v tomto směru musí zejména universitní katedry vyvinout rozhodující organizační a pedagogickou iniciativu.

7

Poznámky
1.
      Srov. např. O. Nahodil, Český lid 6 (1951), 56; V. Frolec - D. Holý, Národopisné aktuality 1 (1964), 6, požn. č. 17 ; D. Stránská, Vznik a počátky Slovanů 4, Praha 1963, 271.
2.
      S. P. Tolstov, Český lid 6 (1951), 108 n., spec. 110; srov. též. V. Frolec - D. Holý, l. c., 2, 3.
3.
      L. Holý - M. Stuchlík, Český lid, 51 (1964), 229.
4.
      J. Filip, Pravěké Československo, Praha 1948, 9; podobná formulace též v díle J. Neustupný s kol., Pravěk Československa. Praha 1960, 11; viz též E. Šimek, Pedagogická encyklopedie, I, 1937, 47 n., 461 n.
5.
      H. J. Eggers, Einführung in die Vorgeschichte, Mün­ chen 1959, 258 n.
6.
      Fragmentárnost archeologické (mrtvé) kultury je dána především objektivními okolnostmi (veškeré nezhmotněné složky kulturního systému, avšak i část hmotných památek se prostě do nové doby nedochovala), i subjektivními podmínkami, pramenícími v úrovni (možnostech) archeologického výzkumu v té které etapě vývoje discipliny.
7.
      L. Holý - B. Stuchlík, l. c., 229.
8.
      Definici archeologické kultury srov. u J. Böhma. Kronika objeveného věku., Praha 1941, 24; J. Filip, l. c. 12; J. Neustupný s kol., l. c., 15.
8a
      Jako přehnaný je nutno odmítnouti výrok německého archeologa G. Kossiny (Mannus 3, 1911, 128). "Ich kann vor einer stärkeren Heranziehung der Völkerkun­ der nur warnen. Europäische Kultur und Außereuropa: das sind stets zwei ganz verschiedene Welten gewe­ sen". Obecně etnografické jevy ovšem nelze mechanicky přenášet, roubovat na vývoj v pravěku srov. J. Neustupný s kol., l. c., 12), avšak základní společenskokulturní principy prvobytných pospolitostí, žijících zhru­ ba na stejném ekonomickém nívó, jsou konvergcntní, byť zabarveny odlišnou historickou situací a přírodním prostředím. (J. Neustupný, ČNM CXXVIII, 1959, 119).
9.
      G. Kossinna, Die Herkunft der Germanen. Zur Metho­ de der Siedlungsarchäologie, Würzburg 1911. 3; týž, [/] Ursprung und Verbreitung der Germanen in vor- und frühgeschichtlicher Zeit. Mannus-Bibl. 6. Leipzig 1928, 21. - Srov. též H.-J. Eggers, l. c., 211, nebo J. Hermann, EAZ 6 (1965), 100.
10.
      E. Šimek, Čechy a Morava za doby římské, Praha 1923, 10 n.; J. Neustupný, Pravěk lidstva, Praha 1946, 279; F. Kalousek, z dávných věků 1 (1947/48), 97-98; J. Neustupný s kol., l. c., 15 n.
11.
      Ve středoevropském prostředí těmto otázkám věnuje v poslední době opět zvýšenou pozornost německá věda, srov. např. H.-J. Eggers, Das Problem der ethnischen Deutung in der Frühgeschichte, Wahle-Festschrift, Heidelberg 1950, 49 n.; K.-H. Otto, Archäologische Kulturen und die Erforschung der konkrcten Geschichte von Stämmen und Völkerschaften, Etnographisch-Archäologische Forschungen 1 (1953), 1n.; G. Guhr-K.-II. Otto-kI. Grünert, Die Ur- und Frühgeschichtsforschung im Rahmen der Gesellschaftswissenschaften, EAZ 3 (1962), 13n.; J. Hermann, Archäologische Kulturen und sozialökonomische Gebiete, EAZ 6 (1965), 97n.
12.
      O. Paret, Vorgeschichtliche Wohngruben?, Germania 26 (1942), 84n.; týž, Das neue Bild der Vorgeschichte, Stuttgart 196, 54n.; v c"s. literatuře např. J. Filip, Pravěké Československo, 117-118; V. Spurný, Archeologické rozhledy 11 (1959), 336; B. Soudský, Historica II (1960), 6; J. Bouzek - D. Koutecký, Archeologické rozhledy 16 (1964), 28n.
13.
      B. Klíma, Archeologické rozhledy 4 (1952), 197; L. Vargha, Acta Archaelogica Academiae Scientiarum Hungaricae 10 (1959), 195n.; - v souč. době se věnuje těm­ to otázkám u nás B. Soudský, zejména při příležitosti velkého výzkumu neolitické osady v Bylanech u Kutné Hory, a pak V. Hank (též s hlediska architekta); sroV. Hankovu stať Otázky rekonstrukce pravěkého domu, Sborník referát. o výsledcích čsl. archeologů za r. 1957, Liblice, II. sv., 97n.
14.
      A. Pitterová, Český lid 47 (1960), 52n.; táž, ibidem 52 (1965), 275n : - viz k tomu též V. Frolec - D. Holý,

8

Národopisné aktuality 1 (1964), 7, pozn. č. 12; srov. též L. Skružný, Slovanské. obydlí v ČSSR, Brno 1960 (rukopis diplomní práce na brněnské Universitě).
15.
      J. Slovák, Pravěk 8 (1912), 105n. ; B. Soudský, Archeologické rozhledy 7 (1955), 8; H. Reinerth, Prehistoris­ che Zeitschrift 20 (1929), 190n.; R. Pleiner, Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích, Praha 1958, passim; týž, Staré evropské kovářství, Praha 1962, passim; V. Nekuda, Časopis Moravského muzea v Brně XLVIII (1963), 57n.; týž, ibidem, XLVI (1961), 77n.
16.
      Srov. k tomu W. La Baume, Waren die neolitische Steinkeile Pflugscharen?, Germania 33 (15355). 236n.; též P. Quente, Prehistorische Zeitschrift 6 (1914), 180n ; A.. Pietsch, Jahreschrift Halle, 34 .(1950), 9n.; M. V. Slobodin, Materialy po istorii zemledelija SSSR 1, 9n ; K. J. Narr, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 92 (1962), 227n.; E. Hennig, Archeologické rozhledy 17 (1965), 682n.
17.
      M. Stará, Vznik a počátky Slovanů II, Praha 1958, 317n.
18.
      J. Kudrnáč, Památky archeologické XLIX-2 (1958), 478n.; týž, Vznik a počátky Slovanů II, Praha 1958, 233n.; L. Skružný, l. c., 74n ; D. Stránská, Vznik a počátky Slovanů IV, Praha 1963, 318.
19.
      Otázkami společenské dělby práce v pravěku, -vznikem řemesel atd. se zabývá speciálně K.-H. Otto (Deutscb­ land in der Epoche der t;rgesellschaft, Berlin 1960; též v Ausgrabungen und Funde 3, 1958, 208, 244 a v jiných pracích), u nás E. F. Neustupný (Společnost kultury kulovitých amfor ve středoevropském eneolitu, Most 1964, rukopis kandidátské disertace).
20.
      Viz pozn. č. 15, dále též např. M. v. Kimakow~icz­ Winnicki, Spinn- und Webewerkzeuge, Mannus-Bibl. 2, Leipzig 1930, nebo V. Hrubý, Slovanské kostěné předměty, Památky archeologické XLVIII-1 (1957), 118n.
21.
      K. Willvonseder, Zur Verwendung der urzeitlichen "Siebgrfässe", Mitteilungen der Anthropol. Gesellschaft in Wien 62 (1932), 217n.; L. Hájek, První cedníky v době kamenné, Obzor- prehistorický 13 (1946), 32n.
22.
      H.-J. Hundt., Vorgeschichtliche Gewebe aus dem Hall­[/] stätter Salzburg, Jahrbuch des R-G Zentralmuseums Mainz 7 (1960), 126n.; 8 (1961.), 66n ; 9 (1962), 66n.
23.
      J. Staňková, Český lid 51 (1964), 334n.
24.
      Na tomto úseku lze patrně považovat etnografické paralely za nejvěrohodnější.
25.
      M. D. Ljubinkovičová, Rad Vojvodjanskich muzeja 3 (1954), 81n., spec. 90; S. Georgijeva-D. Bučinski, Staroto zlatarstvo v Vraca, Sofia 1959; S. Georgijeva, Archeologija, Sofija, III (1961), 4n.
26.
      O. Nahodil s kol., Kapitoly z dějin náboženství, Praha 1960 (zde i další literatura).
27.
      J. Neustupný, Náboženství pravěkého lidstva v Čechách a na Moravě, Praha l940, passim.; E. a J. Ne­ ustupný, Nástin pravěkých dějin Československa, Sborník Národního muzea Praha :1, hist. XIV (1960), passim.
28.
      J. Jelínek, Anthropofagie a pohřební ritus doby bronzové, Časopis Moravského muzea v Brně, XLII (1957). 85n.
29.
      K. Willvonseder, Wiener praehistorische Zeitschrift 18 (1931), 128; J: Neustupný a kol., Pravěk Českoslo­ venska, 234; I. Borkovský, Staroslovanská keramika ve střední Evropě, Praha 1940, 53-54; V. Podborský, Sborník prací fil. fak. brněnské University E 8 (1963), 33, pozn. č. 63.
30.
      A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, 278 (zde je uvedena i početná další literatura, týkající se významu barev v národopisném umění, s odvoláním na prastaré tradice).
31.
      Trojka bývá vykládána v archeologii podle etnografických konstrukcí jako symbol nesmrtelné plynulosti života, srov. V. Podborský, l. c., 33 (zde i další archeologická literatura), nebo A. Václavík, l. c., 390. - Značkám na dnech keramiky se zabývali u nás K. Černohorský, Český lid 40 (1953), 29n., B. Dostál, Podyjí 1 (1958), 144n, a A. Točík, Památky archeolo­ gické LIII-1 (1962), 370n.
32.
      M. O. Kosven, Matriarchát. Dějiny problému, Praha 1952; srov. též O. Nahodil, O kultuře prvobytné společnosti, Praha 1957.
33.
      R. Tichý, Sborník II (Vildomcův) AÚ ČSAV v Brně, Brno 1963, 21n.

9

ETHNOGRAPHIE UND ARCHÄOLOGIE
      In der Fachliteratur gibt es eine Reihe klassischer Bei spiele der Verbindung beider Lehren für historische Schlüsse (L. Niederle, J. Kostrzewski, B. A. Rybakov, K.-H. Otto u. a). Am besten hat sich bisher die gegenseitige Ausnutzung der Ergebnisse beider Fächer in synthetischen Arbeiten geäussert, die allgemein der[n] Rahn[m]en einer einzelnen Disziplin überschritten und eine allgemein historische Bedeutung erlangten. Trotzdem kann man jedoch annehmen, dass die Resultate der gegenseitigen Zusammenarbeit von Ethnographen und Archäologen nicht befriedigend sind und dass bisher nicht alle Möglichkeiten, sowohl auf faktologischem. als auch auf methodologischem Gebiet ausgenutzt worden sind.
      Die Et[h]nographie und Archäologie besitzen einen sehr verwandten Gegenstand des 5'tudiums: sie befassen sich mit der Erforschung der Kultur von konkreten gesellschaftlichen Gruppen ("Gemeinschaften"), respektive der Erforschung ihres gesellschäftlich-kulturellen Systhems: Die Ethnographie legt das Hauptgewicht auf et[h]nische oder regionale Besonderheiten der zu erforschenden Gemeinschaften, die Archäologie hingegen mehr auf die Unterschiedlichkeiten in der materiellen Kultur, wobei auch den absolut- und relativ chronologischen Studien eine besondere Bedeutung zukommt. Während in der Et[h]nographie die Ethnizität und Chronologie zumeist a priori gegeben ist, stellt sie in der Archäologie den eigentlichen Erkennungsprozess dar. Trotz der nahen Verwandtschaft beider Diszipli[n]en gibt es auch Unterschiede zwischen ihnen; sie bestehen nicht nur in der unterschiedlichen chronologischen Lage des Studienfachs, sondern auch in der Methodik. Die Archäologie arbeitet ausschliesslich mit einer toten Kultur, die stark [/] fragmentarisch ist, der Ethnograph arbeitet mit einer lebendigen, oder wenigstens auslebenden, jedenfalls jedoch einer weniger fragmentarischen und für Forschungszwecke weit besser vorbereiteten Kultur. Deshalb kann der Ethnograph beim vergleichenden Studium .von einem viel grösseren Sortiment Kulturäusserungen (Lieder, Sprüche, Tanz, Tracht) und einer grösseren Qualität der Vermittlung dieser Äusserungen ausgehen als der Archäologe. Er nützt auch weit besser ökonomische und gesellschaftliche Momente aus, während diese der Archäologe oft gerade m-it Hilfe ethnographischer Paral[l]el[l]en nur mit Mühe rekonstruiert.
      Die Archäologie nähert sich der Ethnographie am meisten in der Frühgeschichte. Während die Epoche der eigentlichen Urgeschichte fast allein Forschungsgebiet der Archäologie ist, ist es bezeichnend, dass in der jüngeren, protohistorischen Epoche mit sich verbreiterndem Sortiment kultureller Äusserungen, ihr auch manche spezielle Wissenschaftsfächer, sowie auch neuentstandene Randfächer zu Hilfe kommen. Neben der eigentlichen Geschichte ist es besonderes die Ethnographie, die hier thematische Anfänge ihrer Anwendung findet. Es ist auch kein Zufall, dass sich gerade auf diesem Gebiet die Zusammenarbeit zwischen den Fächern am erfolgreichsten gezeigt hat. Im mitteleuropäischen Milieu handelt es sich um die slawische Epoche des frühen Mittelalters und es bietet sich also die Möglichkeit für das Studium verschiedener slawischer Gemeinschaften in ununterbrochener Entwicklungs-Kontinuität. Die Gültigkeit der allgemein ethnographischen Analogien ist allerdings auch für die eigentliche Frühgeschichte nicht ohne Bedeutung.

10

Das archäologische Grundproblem, in welchem gegenseitigen Verhältnis sich die archäologische Kultur ethnische, Einheit - gesellschaftliche Einheit - ökonomische Einheit .zueinander befinden, ist bis je[t]zt ungelöst, wenn sich auch eine grosse Anzahl Literatur daran knüpft (Anmerkung Nr. 9-11). Die Et[h]nographie sollte bei der Lösung dieses Problems durch ihre methodischen Erkenntnisse zur Aufstellung der ganzen Problematik auf soliden theoretischen Grundlagen beitragen. Hier, sowie in den Fragen der Ethnogenese, ist eine der wichtigsten gemeinsamen Wirkungsbereiche der beiden erwähnten Disziplinen.
      Die Berührungspunkte zwischen Fächern lassen sich bei der gewöhnlichen Erforschung sowohl auf dem Geb[e]i[e]t des Studiums der materiellen und geistigen Kultur, als auch auf dem Gebiet der gesellschaftlichen Erscheinungen (der gesellschaftlichen Kultur) auffinden. So weist der Autor auf dem Gebiet der materi[e]llen Kultur auf die Notwendig­ keit eines gemeinsamen Vorgehens beider Fächer z. B. beim Studium eines urgeschichtlichen Hauses, der Typen von Siedlungen, der Rekonstruierung verschiedener Produktionsobjekte (Rennofen, Feuerstellen, Glas- und andere Hütten usw.), von landwirtschaftlichen Prozessen, sowie auch bei der Interpretation einer Reihe von Gegenständen der materiellen Kultur (landwirtschafliche Gerätschaften, Schmuck usw.) hin. Auf dem Gebiet der geistigen Kultur ist die Archäologie oft ganz von ethnographischen Konstruktionen [/] abhängig, namentlich bei der Auslegung der Entstehung und Entwicklung der ältesten religiösen Vorstellungen und kultischen Äusserungen, weiter bei der Auslegung von gewöhnlichen und besonderen Äusserungen des Begräbnisritus (Kanibalismus), und schliesslich auch bei der Auffassung von Äusserungen der, ältesten Kunst; auch eine Reihe von Ornamenten z. B. auf bemalter Keramik oder Zeichen auf dem Boden von Gefässen, die Bedeutung von Farben in der Urzeit kann der Archäologe nur bei Respektierung der volkskundlichen Paral[l]el[l]en richtig begreifen. Auf dem Gebiet der gesellschaftlichen Erscheinungen ist das Verhältnis zwischen beiden Disziplinen vielleicht am notwendigsten, zugleich jedoch auch am problematischesten. Die Archäologie schöpfte hier bis jetzt am meisten aus den Arbeiten Morgans und aus den gesellschaftshistorischen Schlüssen von Engels.
      Abschliessend stellt sich der Autor die Frage, wie die zweckmässige Verbindung der Ergebnisse beider Fächer am besten zu erreichen ist. Die Vertiefung der Zusammenarbeit zwischen der Ethnographie und der Archäologie ist seiner Ansicht nach nur durch eine weitere Spezialisierung auf bestimmte Rand-Themen möglich, die von in der Grundlagen beider Fächer geschulten Fachleuten, die jedoch auf vorher bestimmte wissenschaftliche Forschungsaufgaben spezialisiert wären, gelöst würden. Übersetzt von E. Lotocki

11

12

TECHNICKÉ PODMIENKY ADEKVÁTNEJ TRANSKRIBCIE VIACHLASNEJ ĽUDOVEJ HUDBY [obsah]

Ladislav Leng, Ústav hudobnej vedy SAV, Bratislava
      Adekvátny prepis zvukovo fixovanej viachlasnej ľudovej hudby patrí k základnému úsiliu hudobných folkloristov od doby Edisonovho fonografu. Tieto snaženia sú celkom pochopiteľné, veď bez zvukovej fixácie ťažko predpokladať adekvátnu písomnú podobu, ktorá je dôležitým východiskom rnenovite pre štrukturálnu analýzu, teoretické hodnotenie a pre štúdium vôbec. Dokonca aj pri štýlovej analýze, pri ktorej východiskom býva zvukový snímok, písomný prepis umožňuje hlbšie preniknúť a pochopiť mnohé špecifické prvky a vlastnosti ľudovej hudby. Zaujíma nás ako rozvoj záznamovej techniky ovplyvnil vývoj; podmienil metodiku transkribčnej práce a jej prostredníctvom i úroveň teoretickej práce vôbec.
      Aj u nás, podobne ako v iných európskych krajinách, dostal sa systematický výskum spojený so zvukovou dokumentáciou viachlasnej ľudovej inštrumentálnej hudby na program hodne neskoršie ako výskum a dokumentácia ľudovej hudby vokálnej. Príčiny sú nám známe. Nespočívali len v úzkom zameraní folkloristov na oblasť vokálnu, ale aj cca do 40. rokov nášho storočia v nízkej úrovni zvukovej záznamovej techniky, v jej komplikovanosti a nákladnosti. Až na malé výnimky a ojedinelé dokumentačné akcie, predchádzajúce generácie [/] možnosti zvukovej záznamovej techniky pre svoju najvlastnejšiu prácu, štúdium a publicitu, tvorivo a v primeranom rozsahu nevyužili. Vzťahuje sa to najmä na dobu elektrického a na začiatok doby elektromagnetického záznamu zvuku, teda na roky 1926-1950.
      Keď hodnotíme zvukové folklórne dokumenty z hľadiska účelu a cieľa, musíme rozlišovať štyri základné skupiny: 1. snímky historické, 2. študijné, 3. umelecké, 4. vedecké. I keď každý zvukový snímok v archíve možno zároveň klasifikovať ako historický dokument, predsa pri súčasnom triedení považujeme za nutné vytvoriť samostatnú skupinu historických snímkov, kde zaraďujeme. temer všetky staršie dokumenty (z doby mechanického a elektrického záznamu), ktoré pre technické nedostatky nespĺňa­ jú dostatočne ani umelecké, ani študijné, ani vedecké kritéria. Študijné snímky sa zhotovovali a zhotovujú najmä za účelom poznania, materiálu z rôznych pohnútok, pričom sa často sledovali možnosti štrukturálnej a štýlovej analýzy (napr. u skladateľov a choreografov tvoriacich pre amatérske folklórne súbory). Umelecké a neoddeliteľné od nich technické kritéria stoja v popredí práce gramofónových závodov, rozhlasu, filmu a

13

televízie. Od predchádzajúcich snímkov sa značne odlišujú zvukové snímky zhotovované pre potreby vedeckého štúdia. Zásadný rozdiel je v tom, že ak u druhov 1 až 3 sa predpokladá predovšetkým zmyslové globálne hodnotenie, vo vedeckej práci je dôraz na štrukturálnej a formálnej analýze. To znamená, že zvukový dokument musí poskytovať možnosť analýzy nielen celku, ale aj jednotlivín a menovite jednotlivín, a to nie iba subjektívne, človekom, ale aj objektívne, pomocou špeciálnych meracích a registračných prístrojov.
      Aké technické vlastnosti predpokladáme u zvukových snímkov určených pre adekvátnu transkribciu. Zvukový snímok musí umožňovať skúseným sluchom presne rozlíšiť a diferencovať
      a) výškovo-priestorové kategórie, čiže intonačný priebeh jednotlivých hlasov, i výslednú harmonickú faktúru,
      b) časové kategórie, čiže trvanie tónov i pauz jednotlivých hlasov aj pri súznení viacerých nástrojov,
      c) presné metrické stvárnenie jednotlivých hlasov i celostného výrazu vokálnej či inštrumentálnej skupiny.
      Základnými požiadavkami sú maximálna zrozumiteľnosť a jednota v kontexte i v čase. Tie isté zvukové analytické snímky musia zodpovedať súčasne podmienkam objektívnej mechanickej analýzy a mechanického grafického zápisu
      x) s využitím prístrojov na meranie výškových kvalít,[/]
      y) s využitím prístrojov na meranie metrických a rytmických kvalít.
      Metódy a techniky zvukovej fixácie ľudovej hudby boli a sú podmieňované úrovňou zvukovej záznamovej techniky. Doteraz boli u nás použité tieto spôsoby snímacej techniky (v ich zoradení rešpektujeme historickú postupnosť)
      I. Jednokanálový (monaurálny) celkový zvukový záznam s použitím stabilného mikrofónu,
      II. Jednokanálový celkový zvukový záznam s uplatnením pohyblivého mikrofónu,
      III. Jednokanálový celkový zvukový záznam doplnenými analytickými snímkami získaný pomocou následnej interpretácie vyčlenených jedného-dvoch-troch inštrumentálnych hlasov,
      IV. Jednokanálový celkový zvukový záznam so súčasným paralelným snímaním jednotlivých hlasov (synchrónny analytický snímok) s použitím mikrofónov stabilne umiestených v priestore,
      V. Celkový stereofonický (binaurálny) zvukový záznam so súčasným pararelným viackanálovým snímaním jednotlivých hlasov s použitím mikrofónov stabilne umiestených na nástrojoch resp. na spevákoch (ako laryngofóny).
      Jednokanálový celkový zvukový záznam s použitím stabilného mikrofonu (I), ktorý do 50. rokov nášho storočia bol jediným druhom zvukovej do

14

kumentáci[e] ľudovej a umelej hudby, pre náročnú vedeckú prácu nevyhovuje. Pri skupinovom nástrojovom obsadení a v zložitejších harmonických, metrických a rytmických častiach neumožňuje verne postihnúť podiel jednotlivých hlasov na vytváraní celku a teda neumožňuje previesť ani presnú analýzu a adekvátnu transkribciu.
      Jednokanálový celkový zvukový záznam používajúci stabilný i pohyblivý mikrofón (II) umožňuje síce postupne získať plastickejší záznam jednotlivých hlasov, no zvýšením zrozumiteľnosti jedného hlasu sa úmerne potláčajú všetky ostatné. Okrem toho dochádza k narušeniu kontinuity celku, v dôsledku čoho výsledný písomný záznam nemôžeme považovať za adevátny zvukovému prejavu v celom rozsahu. Používa sa už temer 20 rokov. Pomerne úspešne ho možno použiť pre štúdium interpretačného štýlu. PrE potreby vedeckej práce je nedostačujúci.
      Jednokanálový celkový záznam doplnený analytickými snímkami získanými pomocou následnej interpretácie vyčlenených hlasov (III) spĺňa požiadavku zrozumiteľnosti, no narúša interpretačno-tvorčiu kontinuitu a jednotu v čase. Okrem toho čiastočné obsadenie napr. ľudovej hudby spravidla nezostáva bez vplyvu na spontánny prejav interprétov, ktorí často svoj hlas pri čiastočnom obsadení tvoria funkčne inakšie (usilujú o kompletnú zvukovosť), ako pri obsadení normálnom, plnom.
      Štvrtý a piaty spôsob zvukového záznamu, poskytujúce kvalitný či už monaurálny či binaurálny celkový snímok a súčasne samostatné snímky jednotlivých hlasov, sú v princípe (mnohokanálo[/]vé snímanie) totožné. Pri oboch sa dosahuje maximálna akustická vernosť a jednota v kontexte i v čase. No predsa je rozdiel v kvalite, ktorý vyplýva z vyššej úrovne technických, teda objektívnych podmienok uplatnených pri piatom spôsobe, ktoré zároveň menej rušivo pôsobia aj na subjektívneho činiteľa, interprétov. Rozdiel kvality sa lýka analytických snímkov. Pri nedostatku úzko smerovaných mikrofónov, resp. mikrofónov s nedostatočnou smerovou charakteristikou a pri ich umiestení v priestore pred skupinu zvukových zdrojov, v dôsledku toho že zvukové vlny sa šíria kruhovo a signály jednotlivých zdrojov súčasne pokryjú okolitý priestor, nemožno zabrániť súzneniu viacerých hlasov. Pri správnom rozložení mikrofónov a disciplíne hudobníkov možno ten ktorý hlas z celkového znenia zvýšením jeho intenzity vyčleniť a urobiť jeho priebeh plastickejší, predsa k istému prekrytiu a zmiešaniu tónov dochádza, v dôsledku čoho môže dojsť aj k chybnej transkribcii. Patričné, to znamená temer absolutné vyčlenenie jednotlivých hlasov za súčasnej úrovne akustickej techniky možno najvhodnejšie dosiahnuť tak, že vhodné mikrofóny umiestnime priamo na nástroje, aby snímali pole jednoznačnej frekvencie a dostatočnej intenzity. Keďže ide o malé mikrofóny mincového tvaru, ich smerovosť možno upraviť tým, že ich vložíme do púzdra z elastického materiálu a prispôsobiteľnej veľkosti a tvaru, čo umožní vhodné uchytenie na hudobnom nástroji. Vzhľadom k tomu, že mikrofóny predstavujú druh elektromagnetického snímača, ukázalo sa vhodnejšie umiestniť ich na rezonátor, ako do najtesnejšej

15

blízkosti vibrátora. Dobré a overené výsledky máme s umiestnením mikrofónov u husiel a viol medzi kobylku a struník (pod struny) so smerovaním mikrofónu na rezonančnú skrinku, u kontrabasu do výrezu hlásnice so smerovaním mikrofónu do vnútorného priestoru rezonančnej skrine a u klarinetu a píšťal na obvod dolného konca nástrojovej trubice. Chýba doriešiť ešte kvalitnejšie snímanie cimbalového hlasu. Jeden mikrofón nestačí pokryť akustické polia veľkého množstva vibrátorov a rezonátor cimbalu nereaguje rovnomerne citlivo na zdroje veľmi rozdielnej frekvencie. Pravdepodobne bude potrebné použiť súst[a]vu mikrofónov účelne rozložených na hornej doske rezonančnej skrine, ktoré by boli, prepojené na jeden a ten istý kanál. Transkribovanie cimbalového hlasu je vzhľadom na [/] tónový rozsah a nástrojovú funkčnosť (bohaté členenie melódie, harmonický sprievod) veľmi náročné, ale aj pri relatívne menej kvalitnom snímku je možná dobrá sluchová orientácia, keďže tónový prejav cimbalu, v našich ľudových zoskupeniach jediného úderového chordofónického nástroja, dá sa vhodne oddiferencovať od zvuku ostatných nástrojov.
      Už bolo povedané, že podstatnou stránkou novej metódy zvukovej dokumentácie viachlasnej hudby je mnohokanálové analytické snímanie. Potvrdia nám to napr. dve ukážky transkribcie stredných hlasov ľudovej hudby z Hrochote. Noty číslo 1 a číslo 2 sú zápisom husľovej a violovej kontry tej istej melódie. Číslo 1 je zápis s celkového snímku, číslo 2 zo synchrónneho analytického snímku.

noty číslo 1

16

noty číslo 2

      Vidíme značné rozdiely najmä v zápise rytmickom a metrickom. Na celkovom snímku sa hodnoty akoby sčitujú, resp. podiel jednotlivých hlasov sa nivelizuje. Analytický snímok je verným obrazom produkcie toho-ktorého hlasu. A často až pri sluchovej analýze analytických snímkov možno do detailov spoznať a pochopiť rozdielnosť individuálnej kresby napriek predchádzajúcim dojmom o kontinuite a rovnosti metro-rytmického uplatnenia sprievodných hlasov.
      Z povedaného vyplýva, že potrebám vedeckej práce najlepšie zodpovedá piaty metodický spôsob,[/] podľa ktorého v bratislavskom Ústave hudobnej vedy SAV pracujeme od januára 1964. I keď pri našej práci máme ešte určité technické ťažkosti -nemáme napríklad ešte k dispozícii viackanálové (najvhodnejšie sa ukazujú 4-stopé) magnetofóny -domnievame sa, že sa nám v predstihu pred zahraničnými etnomuzikologickými pracoviskami podarilo temer bezo zvyšku vy[ř][r]iešiť a v praxi uplatniť progresívnu a pre vedecké účely veľmi významnú metodiku zvukovej dokumentácie a transkribcie viachlasnej ľudovej hudby.

17

DIE TECHNISCHEN BEDINGUNGEN FÜR EINE ADÄQUATE TRANSKRIPTION MEHRSTIMMIGER VOLKSMUSIK.

Zusammenfassung

      Eine adäquate graphische Aufzeichnung der klanglich fixierten mehrstimmigen Völksmusik bildet die grundlegende Voraussetzung für die strukturale AnaIyse, sowie auch für des theoretische Studium schlechthin. Diese Angemessenheit der Aufzeichnung ist nicht bloss der Qualität der Gehöranalvse, sondern aber auch mit den Möglichkeiten der schallaufzeichnung verbunden. Es wird uns interessieren, inweifern die Methodik der Aufnahme und auch jene der Transkriptionsarbeit durch die Entwicklung der schallaufzeichnung bedingt wurde. .
      Bei der schallaufzeichnung sind bisher deren folgende Arten zur Anwendung gekommen: .
      I. Einekanälige Aufzeichnung unter Anwendung eines stabilen Mikrophons. II. Einekanälige Aufzeichnung unter Anwendung eines beweglichen Mikrophoils.
      III. Einekanälige Aufzeichnung, ergänzt mittels analytischen Aufnahmen die mit Hilfe einer nachfolgenden Interpretation von ein-, zwei-, oder drei ausgegliederter instrumentalen Stiiitmen gewonnen wurden.
      IV. Einekanälige Aufzeichnung mit einer gleichzeitigen parallelen mehrkanäligen Aufnahme einzelner Stimmem [/] (synchron) unter Anwendung von stabilen, im Raum aufgestellten Mikrophonen.
      V. Stereophone Aufnahme mit gleichzeitiger mehrkanäliger Aufnahme einzelner Stimmen, unter Anwendung von Mikrophonen, die an den Instrumenten stabil angebracht sind, bezw. sich in der Nähe des Stimmenor­ gans (als Laryngophone) befinden.
      Den optimalen Anforderungen adäq[u]a[u]ter Transkription -ak[k]ustische Treue, maximal[i]e Differenziertheit einzelner Stimmen, Einheit im Kontext sowie in der Zeit, und schliesslich die Möglichkeit einer objektiven Messung -entsprechen bestens die unter der Nr. V. erwähnten Aufnahmen. Das Aufne[a]hme erfolgt mehrkanälig, jedoch synchron. Die Mikrophons sind direkt an den ak[k]ustischen Quellen derartig angebracht. um ein Schallfeld von eindeutiger Frequenz und genügender Intensität aufzunehmen.
      Den Ausgangspunkt zur Transkription bilden die analy­ tischen Aufnahmen, die Partitur wird mittels der Gesamtaufnahme beglaubigt. Oft wird auch die Ver[r]ingerung der Bandgeschwindigkeit angewandt. Die angegebene Methode der Schallaufzeichnung und Transkription wenden wir in Musikwissenschaftlichen Institut SAV (Slow. Akademie der Wissenschaften) in Bratislava seit Anfang 1964 an. Die dabei erzielten Ergebnisse sind als sehr gut [an] [zu] bezeichnen.

18

LIDOVÁ ZPĚVAČKA MARIE PROCHÁZKOVÁ [obsah]


      Vítězslav Volavý, Krajské středisko lidového umění, Strážnice
      V tomto roce se dožívá osmdesáti let lidová zpěvačka Marie Procházková ze Strážnice. Návštěvníci Folkloristického festivalu ve Strážnici ji znají pod jménem "stařenka Procházková", rovněž tak účastníci besed se strážnickou cimbálovou muzikou. Milovníci lidové písně ji znají z "Živé písně" Vladimíra Úlehly1) jako "Maryšku Procházkovou",
      Vladimír Úlehla věnoval ve svém vyprávění paní Marii Procházkové skoro pět stran.2) Tento nevšední zájem sběratele o lidovou zpěvačku není způsoben jenom tím, že od ní zapsal 62 písní o 56 nápěvech, což je nejvíce po Machálkovi - Rakušanovi,3) od něhož zapsal 84 nápěvy, ale zejména tím, že šlo o vynikající interpretku lidové písně v té formě, ve které již v nynějších dnech téměř nemáme možnost lidovou píseň slyšet.
      Byla to nejen dobrá paměť a zdravý, svěží hlas tehdy 56 leté zpěvačky, ale i bohatá invence, která jí dávala možnost vytvářet nové a nové melodické i rytmické obměny, typické pro tento druh zdobeného zpěvu, dnes již téměř ojedinělého. Repertoár písní Marie Procházkové jest (podle jejich vlastních slov)4) čistě strážnický.
      Narodila se 1.; 12. 1886 ve Strážnici v ulici Rybářích v č. 669 Možnaru Janovi, rolníku ve Strážnici [/] a jeho manželce Kateřině, roz. Múčkové ze Strážnice5) jako jediná dcera po pěti bratřích.
      Rodiče a všichni bratři i příbuzní byli zpěváci. "Strýček byli zpěvákem (rozuměj - v kostele)" vypráví sama. ,;Víte, oni zpívat všecí uměli" . . . "Já sem celý deň zpívala při práci. To by ně nebylo ani šlo . . ."6)
      Nejraději hovoří o zpěvu a tanci: "Mně eště nebylo štrnáct roků a už sem byla u muziky. !Na hody. Já eště sem chodila do školy. Ty chlapci, ti pacholci, co s naším Tomášem (bratrem, který povozničil) jezdívali, tož tam u Mandlérky byla muzika (v hospodě v Rybářské ulici), tož sem sa na to nejvíc těšila: Naproti, na rožku to bylo. A to já sem se šla dívat. Jindá se to dívalo. A tož ti chlapci dyž mě tam viděli, tak mě tam vtrhli, a já sem tancovala. A včíl sem střňala, aby se to, učitel nedověděl, víte? A tož potom byly hody, a už sem, šátek uvázaný, vaperák (bílý strážnický šátek), a šla k muzice. A dojdu od muziky dom ,a stařeček mně povídajú: "Mně se zdá, ty se začínáš záhy túlat!" Naši byli na úvodě a tož to já sem tam zvrzla k té muzice, víte? Já sem velice ráda chodila k té muzice a k tancu, a to bylo moje. Já sem myslela, bez tanca že nebudu."7)

19

V 18 letech se seznámila se svým budoucím manželem, četníkem, za něhož se provdala po tříletém čekání na schválení úřadů. s manželem se přestěhovala nejprve do Hroznové Lhoty, kde žili do roku .1910, později do Lužic a nakonec do Rapotic u Brna, odkud se po manželově smrti v roce 1913 vrátila se dvěma synky (jedním pětiletým a druhým tříletým) do Strážnice. Zde se kromě výchovy svých dětí věnovala opatrování nemocné ženy poručníka svých .dětí, kterou doopatrovala až do smrti. Ve Strážnici dodnes žije ve svém rodném domě, [/] který byl v roce 1945 vypálen ustupující německou armádou a později znovu vybudován.
      Na svůj život, který byl po mužově smrti leckdy velmi těžký, vzpomíná velmi úsměvně a bez trpkosti. Ráda vzpomíná na krátkou dobu prožitou se svým manželem, i když to bylo vzdáleně od rodného místa a provázeno steskem po domově.
      V Hroznové Lhotě chodila "k muzikám"; tancovávala se tam "sedlácká" (zatímco ve Strážnici se stále tančily "danaje"). Naučila se tam písničku "Už sa to raníčko rozednívá."8)

Běžte za ním zavřít, má mamičko,
běžte za ním zavřít, má mamičko,
mně by zabolelo, mně by zabolelo mé srdéčko.

Zapomínaj šuhaj zapomínaj,
zapomínaj šuhaj, zapomínaj,
pod moje okénko sivá holuběnko nechodívaj.

Zapomenu milá zapomenu,
zapomenu milá zapomenu,
na vaše okénko sivá holuběnko nepohlédnu.

20

V Lužicích nechodila mezi lidi. v Rapoticích se jí zdálo být smutno, lidé příliš vážní, nespolečenští, později si ale na ně zvykla a velmi těžko se s nimi loučila. Ani z Lužic ani z Rapotic si žádnou píseň nepřinesla.
      Pokud si vzpomíná, nejvíce zpívala doma ve Strážnici. "Tož tady se velice zpívávalo dycky na ulicích" - vypráví.9)
      V mládí na její zpěvnost působilo nejen zpěvné prostředí rodinné (z bratrů ponejvíce Tomáš, vyhlášený zpěvák), ale i škola, do které velmi ráda chodila (ráda vzpomíná, jak šla do školy, i když měli [/] v domě svatbu, a jak ji za to pan učitel dával ostatním za vzor).[10)]
      Ve škole ji učili zpěvu učitelé Nopp, Navrátil a Pařízek. Zpívaly se písně lidové a vlastenecké. Vladimíra Úlehlu znala rovněž z mládí jako studenta, ale blíž se s ním seznámila až v roce 1942, kdy u ní zapisoval písně. v rozhovoru ho vzpomenula větou: "On měl velice Strážnicu rád."11)
      Kromě Vladimíra Úlehly zapisoval u ní písně Jan Poláček, nepamatuje si již které.12) Učiteli Hugo Nosskovi, který upravoval ve Strážnici písně pro místní pěvecký sbor, zpívala píseň ,,Měl sem já koníčka ryzovraného":

Měl jsem já koníčka hnědovraného
na štyry noženky okovaného,
můj koníček se leká viď Turka zdaleka,
ach, běda, přeběda, vojna veliká.

21

Od roku 1946 zpívá Marie Procházková každý rok na Folkloristickém festivalu ve Strážnici, odkud ji má zachycenu i Československý rozhlas v Brně v 16 nahrávkách, uložených v archívu. Na desce Supraphon z roku 1953 jsou nahrány jako od 67 leté "stařenky Procházkové" písně "Můj věnečku polajkový" a "Zaspala nevěsta"13) za doprovodu strážnické cimbálové muziky. Se strážnickou cimbálovou muzikou již také od roku 1951 zpívala na 134 veřejných vystoupeních y 77 různých místech naší republiky.[/]

      Velmi ráda vzpomíná na své první veřejné vystoupení se strážnickou muzikou ve Strážnici:14) "Šak tenkrát sem myslela, že z teho onemocním. Poprvní, jak sme to na tem Černém orli, (taneční sál ve Strážnici) jédanenky. Já sem sa velice haňbila. Naši si řeknú: Co sa ta tam čapoří na jevišti, dyž sem tam ,nikdy nebyla. v tem světě sem sa nehaňbila, enom tady, ve Strážnici".
      O veřejných vystoupeních Marie Procházkové bylo i několik zmínek v denním tisku.15)
      Nutno říci, že zpěv Marie Procházkové není pouze zvláštností jejími téměř osmdesáti lety, ale je pro milovníky lidové písně uměleckým zážitkem v tom smyslu, jak píše Vladimír Úlehla z Živé písni: "Zpívá ráda, skoro nedočkavě, plna zájmu, jedva slyší začáteční slova toho, co jsme sebrali, chtivá, aby její nota byla pěknější než druhých . . . A jak se rozezpívá, line se z jejích úst píseň za písní, nestačíte psát, doplňovat, opravovat, skoro každá strofa chtěla by notační poznámku, nápěv je v jejích ústech cosi tak živého, jako sochařská hlína v prvním náporu tvůrčího nápadu".
      Marie Procházková zpívá středně otevřenými ústy jako při hovoru a tak také i artikuluje. Into­ nuje čistě, tón tvoří bez viditelné námahy, vydechuje i nadechuje mezi logicky uzavřenými frázemi. U písní o více slokách roste s každou slokou doba jejího trvání až o několik vteřin. (V některých případech roste i počet taktů.) Mezi údaji Vladimíra Úlehly v Živé písni o trvání jednotlivých písní a dnešními16) jsou rozdíly, v některých případech dosti značné. Např. v písni "Můj věnečku polajkový."17)

22

23

V jednotlivých slokách písní činí zpěvačka odchylky v rytmu, v některých řídkých případech nezásadně i v melodii. Jde však buď o přiklonění se k hovorovému rytmu strážnického dialektu, jako [/] např. u písničky "Letěl, letěl roj", nebo o volný přednes ovlivněný momentálním citovým vzruchem, jako u písně "Byla jedna děvečka".

Stójí u dveří, milá, otevři,
otevři ně milá, holuběnko sivá,
nech tu nestójím, nech tu nestójím.

24

Já neotevřu, máti ně nedá,
že ty jsi hoden méj lásky slobodnéj
sedat vedle mňa. sedat vedle mňa.

Dyž nejsu hoden ostávaj sbohem,
ostávaj možeš-li moje potěšení
a já nemožem a já nemožem.

25

26

Dostatek dechu i poměrná hlasová svěžest dovolují zpěvačce volně používat i náročnějších melodických ozdob,
      Svým zpěvem se paní Marie Procházková řadí do galerie lidových pěveckých osobností, jakými beze[/]sporu byly i Plickova Eva Studeníčová, Anna Žalmánková z Velké, tetička Hudečková z Velké a zasluhuje si pro svou již dnešní ojedinělost sběratelsky bližšího povšimnutí.
      Poznámky
1.
      Vladimír Úlehla : Živá píseň. Vydalo roku 1949 nakladatelství Fr. Borový v Praze.
2.
      Vladimír Úlehla: Živá píseň, str. 82 - 86.
3.
      Vladimír Úlehla: Živá píseň, str. 780 - 784.
4.
      Magnetofonový záznam z 1. 11, 1965, archív Krajského střediska lidového umění ve Strážnici.
5.
      Podle rod. a křestní knihy města Strážnice u sv. Martina, rok 1886, svazek 20, strana 348.
6.
      Magnetofonový záznam z1. 11. 1965, archív KSLU Strážnice.
7.
      Magnetofonový záznam z 1. 11. 1965, archív KSLU Strážnice.
8.
      Magnetofonový záznam z 1. 11. 1965 se poněkud liší od zápisu Vladimíra Úlehly v Živé písni na str. 458 N 213/2.
9.
      Magn. záznam z 1. 11. 1965, archív KSLU Strážnice.
10.
      Vlivem školy a snad i pobytem v Rapoticích u Brna se dají vysvětlit i její hovorové odchylky od strážnického dialektu.
11.
      Magn. záznam z 1. 11. 1965, archív KSLU Strážnice.
12.
      Písně jsou pravděpodobně uveřejněny ve sbírce: Dr. Jan Poláček - Slovácké pěsničky L-VII. Vydala Brněnská tiskárna v Brně a nakladatelství Orbis Praha.
13.
      Gramofonová deska zn. Supraphon č. 49617 - 3`00" 1953/30166-M, č. 49618 - 3`30" 1953/30166-M.
14.
      Magn. záznam z 1. 11. 1965, arch. KSLU Strážnice.
15.
      Od r. 1952 se zmiňují o vystoupeních Marie Procházkové povětšině listy: Naše pravda - Gottwaldov, Rovnost - Brno, Rudé právo - Praha, .celkem 23 X .
16.
      Magn, záznam z 1. 11. 1965, arch KSLU Strážnice.
17.
      Vladimír Úlehla: Živá píseň, str. 407 N 115.

27

VOLKSSÄNGERIN MARIE PROCHÁZKOVÁ
      Zusammenfassung
      Im Jahre 1966 beendet das 80. Lebensjahr die Volkssängerin Marie Procházková von Strážnice, welche allen Liebhabern des Volksliedes von den folkloristischen Festivalen zu Strážnice, vom Tschechoslowakischen Rundfunk, von den Konzerten der Zimbelmusik zu Strážnice und von der Schallplatte Supraphon als "Grossmutter Procházková" bekannt ist.
      Der Volksliedsammler prof. dr. Vladimír Úlehla widmete derselben in seiner Sammlung "Živá píseň" (Das lebende Lied) eine grosse Aufmerksamkeit, weil Marie Procházková nicht nur viele Lieder kennt, sondern auch eine hervorragende Interpretin von denen ist. Sie stellt diejenige selten eigenartig dar.
      Das Repertoire der Frau Marie Procházková stammt von Strážnice. Der zeitweilige Aufenthalt ausser Strážnice hat ihr Repertoire nicht wesentlich beeinflusst; sie nahm in dassselbe nur das Lied als Musikbeispiel Nr. 1.
      Obzwar Marie Procházková schon fast im 80. Lebensjahr steht, besitzt sie eine verhältnismässig frische Stimme, welche ihr auch schwierigere Melodiezierlichkeiten frei verwenden erlaubt. Ebenfalls ihre reiche Invention ermöglicht ihr melodische und auch ryt[h]mische Modifika­ tionen. Es handelt sich meistens um Zuneigung dem Gespräch[s]rythmus des Dialektes von Strážnice, wie z. B. beim Lied Nr. 4, oder um freien Vortrag unter dem Einfluss von einer momentalen Gefühlsaufregung wie beim Lied Nr. 5.
      Durch ihre Repertoirbreite und Vortragsqualität reiht sich Frau Marie Procházková in die Galerie der Sängerpersönlichkeiten, die auch in der unlängst vergangenen Zeit nicht häufig existierten.

28

DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY Z KONFERENCE O PROBLÉMECH FOLKLORISTICKÝCH FESTIVALŮ [obsah]

Na závěr XX. folkloristického festivalu Strážnice 1965 se konala dne 12. července ve strážnickém zámku konference, jíž se zúčastnili pracovníci regionálních národopisných slavností, etnografové a folkloristé, odborní pracovníci muzeí a osvětových zařízení a vedoucí některých souborů. - Hosty konference, která se zaměřila na sledování koncepce našich i zahraničních folkloristických slavností, se stali i členové taneční komise mezinárodní hudebně folkloristické organizace IFMC, kteří se zúčastnil strážnických slavností a měli ve Strážnici pracovní zasedání.
      Úvodní referát o vývoji renesance folklóru a o našich národopisných slavnostech od konce 19. století po současnost přednesl pracovník Krajského střediska lidového umění ve Strážnici Josef Tomeš. Jeho příspěvek v širším znění pod názvem "Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru" je publikován ve sborníku Strážnice 1946-1965, který připravilo v roce 1965 nakladatelství Blok v Brně. Na tomto místě proto příspěvek neuvádíme. v tomto čísle Národopisných aktualit přinášíme příspěvky, které byly na konferenci vy[/]sloveny v diskusi o zaměření folkloristických festivalů.
      Redakce

      Dr. Jaroslav Orel,
      Ústředí lidové umělecké výroby, Brno
      Profesor Vladimír Úlehla přednesl v prosinci 1945 na schůzi sekce pro lidovou kulturu v Zemské kulturní radě v Brně návrh Strážničanů na uspořádání národopisných slavností. Usnesením sekce byl pověřen, aby navrhované slavnosti zajistil po ideové stránce, aby vy tvořil jejich koncepci. Účastnil jsem se poroty v první soutěži slavností, které Úlehla předsedal v strážnickém zámku. Chtěl bych proto uvést některé jeho myšlen­ ky o lidové kultuře.
      Vladimír Úlehla mezi prvními postřehl, že tradiční lidová kultura je věkovitý útvar, stálý i neustále proměnný jako život lidu. Upozornil, jak se její bohatství rozplývá a náš nárok na světový podíl v tvůrčí osobitosti ustupuje civilizační uniformitě. Podle Ulehly je třeba vzepřít se tomuto zajetí civilizační mašinerie, organicky navazovat na prastaré základy osobité lidové kultury a na nich stavět naši novou kulturu. Neuniformita, oso[/]bitost bohatství projevu jsou Úlehlovy hlavní myšlenky o Strážnici. Určujícím motivem je tradice. v Úlehlově pohledu je ji třeba chápat dynamicky, nejen jako uchování starých kulturních hodnot, ale i jako rozvíjení zděděných schopností v poměru k životu a světu v organické návaznosti na tradice. Měřítkem všech hodnot je zde člověk v jeho denním životě, v jeho ustavičném vývoji, v jeho touze po radosti, štěstí a kráse. Nejde o pouhou kopii starobylé tvorby. v dnešní interpretaci' jde o vřazení hodnot lidové tvorby do nepřetržitého toku života. To je potřeba uvědomit si, hledáme-li orientaci pro další vývoj strážnických slavností. Jejich program se odchýlil od Úlehlovy koncepce a navršil chyby, jejichž analýzu provedli na stránkách "Národopisných aktualit" Dušan Holý a Josef Tomeš. Není nadále únosné setrvávat v poznaných chybách.
      Základem strážnických festivalů by měla být klasická lidová tvorba. Nová tvorba v duchu lidových principů by měla být vývojovon složkou strážnických festivatic. Je k ní třeba přistupovat s citem, vkusem a na základě etnografického studia. Třetí

29

významnou programovou součástí strážnických slavností by měly být soubory ze zahraničí. Umění vůbec a lidové umění zvlášť má schopnost stavět mosty vzájemnému poznání, porozumění a přátelství mezi národy.
      Slova Vladimíra Úlehly, jež vždycky budou platit i pro strážnický program: Je třeba podchytit ne již ochotnictvím, ale soustavnou prací to, co přes všecku starobylost, vniternou hodnotu a napájivost není samo dost silné, aby se udrželo v civilizační povodni. v duchu Úlehlova odkazu je potřeba mizející svět lidové kultury změnit ve svět podchycený, milovaný a spolehlivě studovaný.

      Jiří Pospíšil,
      Městský dům osvěty, Praha
      Chceme, aby se lidové umění stalo součástí kulturního života celé naší země a vlastního citového života co největšího počtu lidí. Proto by na strážnických slavnostech původní formy lidového umění měly být základem celé programové části. Jakmile však autentický folklór opustí své původní prostředí, je přenesen na jeviště a stává se záležitostí pro publikum, musí se řídit jevištními zákony. Zvláště tady na strážnických stadiónech pro několik tisíc diváků.
      Jsou lidoví umělci, kteří sice velmi silně prožívají svůj zpěv, tanec a hudbu. ale kteří jsou přesto na je[/]višti nevýrazní. Jsou naopak lidé; které citové bohatství folklóru nezasáhlo tak hluboce dovnitř, ale kteří na jevišti a pro široké publikum působí velmi přitažlivě. Například skupina z Hrochoti pod Poľanou je hodnocena jako jeden z nejpřitažlivějších výstupů posledních dvou let. Spojují se u ní dva velmi kladné rysy: jednak taneční a hudební materiál sám je velmi efektní - v dobrém slova smyslu, jednak má tato skupina velkou jevištní zkušenost. Aniž by ztrácela cokoli z autentičnosti projevu, získává na živosti a působivosti dobrým zaranžováním, např. gradujícím seřazením sólistů za sebou, vhodným umístěním komického prvku, střídáním tempa a pod.
      V zásadě podobný je způsob práce českobudějovické skupiny, kterou vede Zora Soukupová. Ze souborového pořadu bych chtěl vyzvednout např. Hradišťan, který velmi jednoduchými formami dovede uplatnit krásu pohybu, kroje i hudby, podloženou pěkným projevem účinkujících. .
      Základ úspěchu předvádění folklóru ve Strážnici tedy vidím v hlubokém a silném vnitřním prožitku, umocněném jevištní zkušeností interpretů. z tohoto hlediska je třeba interprety autentického folklóru pro Strážnici vybírat a také připravovat, protože málokterý lidový umělec je v dobrém smyslu tak komediálně nadaný, aby z ničeho nic přišel na pódium a dal zazářit svému prožitku v pravém světle.[/]
      Chci se stručně ještě zmínit o jiném problému. Je třeba, a to i prostřednictvím publicistiky obrátit znovu pozornost na vnitřní práci v souborech. Ne ve skupinách z "autentického" prostředí, ale v souborech, které se v uplynulých letech příliš věnovaly práci na přípravě veřejného vystoupení a přeceňovaly ty hodnoty, které se často označují slovem "show". Měly by se více věnovat výchově lidí, oceňování vnitřních ,hodnot lidového umění a oprostit se od přeceňování vnějších efektů ve své umělecké práci.

      Vladislav Stanovský,
      redakce časopisu Zlatý máj, Praha
      Nejprve bych chtěl navázat na referát soudruha Tomeše: v souvislosti s renesancí folklóru, bylo by dobře si všimnout ještě některých faktů z 30. let v Čechách. Tehdy se například upozorňovalo na některé až dosud opomíjené formy folklóru; například na městský folklór (Čapek, Václavek), tehdy přišel E. F. Burian se svými inscenacemi lidové poezia[e] a divadla, tehdy vy šel v DP výbor z Kubínových zápisů, které až dosud zůstávaly publikací jenom vědeckou, a tamtéž vyšel dnes už proslulý zpěvník profesora Plicky, tehdy vydal Bogatyrov svou slavnou knihu o lidovém divadle, tehdy zásluhou Melnikové-Papouškové, malíře Šourka a jiných neobyčejně vzrostl zájem o lidové

30

umění výtvarné a konečně tehdy byl také formulován pojem renesance folklóru Jindřichem Chalupeckým v časopisu Čin. Tehdy se začali o folklór zajímat lidé. kteří až dosud o něj neměli vůbec zájem. Jistě to byla reakce na situaci v našem moderním umění. Jistě v tom bylo kus jakéhosi nového vlastenectví - válka už byla na obzoru. Jisté to bylo daleko složitější. Ale stálo by za to tuto situaci dešifrovat, lépe a důkladněji ji studovat.
      Pak .bych chtěl ještě říci pár slov ke koncepci Strážnického festivalu. Asi se ozvou hlasy, že ta nová koncepce je vlastně návrat k[]e[]koncepci staré, staromilské. A budou se uplatňovat argumenty politické A já bych chtěl uvést taky jeden politický argument. Až do letoška nebyla už řada let Strážnice záležitostí Slovácka, slováckých dědin z okolí. Strážnice nebyla jejich, přestaly sem dojíždět. Až letos se sem sjely početné vesnické skupiny v krojích a začaly zase brát Strážnici za svou. A to má nesmírný politický význam, nesmírný význam pro integraci tohoto kraje, pro stmelení jeho života. Je to nepochybně zásluhou té nové koncepce, která - jakkoliv to snad zní paradoxně - má koneckonců větší společenskou účinnost, větší společenský dosah než koncepce minulá.
      A ještě poznámku k tomu, co říkal soudruh Pospíšil: Má určitě pravdu, když říká, že přeneseme-li tanec z vesnické hospody na jeviště, stane se automaticky záležitostí divadelní. [/] Ovšem divadelní projev může být různý. A budeme-li i nadále počítat s autentický mi interprety z vesnic; kteří nejsou navyklí na strážnická podia a které lze sotva režírovat, ba i aranžovat - pak totiž jejich projev ztratí příliš mnoho ze své autenticity pak bude asi třeba použít jiného způsobu. Dnešní literatura a hlavně film ukázaly na uměleckou účinnost ryzího dokumentu. Myslím na skrytou kameru, na dokumentární výpovědi zachycené magnetofonem atd. Tady taky nejde nic režírovat, aranžovat, dokument zůstane dokumentem. Ale důmyslným komponováním těchto dokumentů, montáží, využitím souvisloslostí a kontrastů, střihem atd. lze tu dosáhnout značných uměleckých hod­ not. Nešlo by této metody použít i ve strážnických pořadech? Možná, že pak nebude vadit, že se lidé pohybují na jevišti příliš spontánně, že nerespektují jevištní zvyklosti. Porušení starých zvyklostí vznikly v umění už tolikrát nové hodnoty, zvlášť v lidovém umění je to zřejmé. Snad by to stálo za úvahu.

      Karel Pavlištík, prom. hist.,
      Muzeum jihovýchodní Moravy, Gottwaldov
      Domnívám se, že ve vztahu k problémům Strážnických slavností je třeba užívat pojmu "autentický folklór" s největší uvážlivostí.
      Rozumíme-li totiž autentičností folklóru především to, že jednotlivé fol[/]klórní jevy plní svou původní společenskou, etickou i estetickou funkci ve struktuře způsobu života konkrétní etnické nebo sociální skupiny, pak z praktických zkušeností v terénu víme, že autentického folklóru v tomto smyslu slova máme u nás velmi málo. Navíc dosud chybí skutečně důkladné prozkoumání této složité problematiky, jehož výsledky by mohly položit solidní základ diskusím na toto téma. Proto by bylo vhodnější hovořit raději o různých formách existence folklóru v současných podmínkách, tyto formy charakterisovat a respektovat je při tvorbě programu strážnického festivalu. Je jistě nutné vidět rozdíly mezi vesnickými skupinami na jedné straně a soubory písní a tanců na straně druhé. Pochybený mi jsou však tendence obě tyto' formy současné existence folklóru stavět proti sobě. Jsem přesvědčen, že trvalá koexistence vesnických skupin i souborů v programu Strážnických slavností je jedním z charakteristických rysů tohoto festivalu, který nakonec byl respektován letošním programem, označovaným za nástup k nové koncepci.

      Cyril Zálešák,
      Osvětový ústav Bratislava
      Není možné dělat nějaké hranice mezi původním folklórem a lidovou tvorbou v souborech. Není tam totiž žádné hranice, je to určitá kontinuita od předvádění skutečně původního tra

31

dičního lidového umění z oblasti. kde se ještě živě projevuje, přes různé úpravy až po stylizované tance souborů, které vlastně jen čerpají z folklóru materiál a přehodnocují ho pak dál pro scénu. Přesto bych ale myslel, že pro strážnické slavnosti a slavnosti podobného typu je nutné oddělovat soubory s různými stupni uměleckého přehodnocování, aby si vzájemně neškodily. Toto řešení, jak má letošní Strážnice, se mně zdá dobré.
      Jestliže jsme si vytkli cíl podpořit skupiny dědinské, skupiny, které případně ještě nevystupovaly na scéně, je nutné brát do úvahy mentalitu a metodu práce těchto skupin. A ta nesnese postavit skupinu na scénu, upravit jí program pro scénu nějak náročně, protože tím se ztrácí právě to, co soubory, na rozdíl od jiných, mají, to je ta přesvědčivost projevu, původnost, krajová čistota. Já myslím, že velice dobrý je námět s. Stanovského. Na mentalitě vesnického člověka a na podstatě tvorby těchto skupin je třeba stavět a přizpůsobit prostředí scény i režii tak, aby se cítily jako doma. Aby nebyly omezovánv tím, že se na ně někdo dívá a aby je režisér neupravovat tak, že jsou stísněné. Prosím, tyto formy a metody režijní práce je třeba podrobněji promyslet a myslím, že v tomto uděláme. kus dobré práce v prospěch a pro úspěch dědinských skupin na scénách. Nesmíme zapomínat na to, že původní folklór nám skutečně mizí. Budeme se snažit prodloužit jeho život co nejvíc; ale musí[/]me počítat do budoucnosti s tím, že původní folklór jako živý folklór zanikne. Je teda nutné poskytovat velikou pomoc těm druhým souborům, které čerpají z původního folklóru jako z materiálu a přivádějí jej dál. Já si myslím. že budoucnost přece nakonec zůstane těmto souborům. Nebylo by dobré zevšeobecňovat nedostatky "souborové" tvorby a na základě toho ji zavrhnout. Není správné říkat: "Toto není dobrá tvorba pro Strážnici anebo "To nemá budoucnost"" ale naopak soustředit se na pomoc a radu těmto souborům, aby to dělaly dobře.

      Eva Davidová-Turčínová, prom. hist.
      Osvětový ústav Praha
      Jsem toho názoru, že je třeba zásadně od sebe odlišovat pořady živého, autentického folklóru od pořadů souborů, které folklór pouze stylizují nebo z něho nějakým způsobem čerpají. Proto se zatím na Strážnických slavnostech ukazovalo nejsprávnější stavět tyto jednotlivé od sebe zcela odlišné projevy odděleně, ve zvláštních charakterově vvhraněných pořadech.
      Zpracovává-li však některý ze souborů folklórní projev z oblasti nebo skupiny, kde folklór dosud žije, musí jít však v jeho uměleckém vyjádření dál než by tomu bylo v provedení autentické skupiny lidových zpěváků, hudebníků nebo tanečníků dané, oblasti. Není-li tomu tak a je-li daný tanec, píseň nebo muzika pouze špatným na[/]podobením, které obvykle ztrácí i na typickém charakteru a působivosti, je to skutečnost velmi nedobrá, které bychom si měli více všímat. Jako typický a odstrašující příklad - nejen pro ně. ale ze širšího hlediska - bych chtěla uvést zejména Cikánský tanec souboru Urpín z Banské Bystrice, jehož provedení bylo pro každého trochu znalého cikánského folklóru nepříjemníw zážitkem. Tento cikánský tanec byl choreograficky postaven nesprávně proto, že v něm byly smíchány prvky kočovných, olašských čapášů (zde bylo čerpáno zřejmě z tance "Vlašiko" v zná mém provedení SĽUKu) a čardášové prvky slovenské i usedlých Cikánů. jejichž kultura a hudební i, taneční folklór jsou odlišné od folklóru Cikánů tzv. olašských. Stejně tomu bylo i v hudbě, stejně i ve způsobu oblečení a celkovém charakteru a Výrazu. Tím samozřejmě nechci říci, že by cikánský tanec měli dělat jen Cikáni, ale v tomto případě je to ještě více křiklavější, uvážíme-li přirozený a stále živý folklórní projev většiny, našich Cikánů. Potom takový tanec, byť technicky poměrně dobře udělaný; působí v představě tohoto srovnání ne. přirozeně, dive[a]delně, místy až operetně. Možná. že se dívám na tyto skutečnosti až příliš kriticky, ale chtěla jsem na tomto jednom příkladě ukázat závažnost této praxe, zejména pro Strážnické slavnosti a jejich progra­ movou koncepci.
      Má druhá poznámka je spíše sociologického charakteru. Folklór prožívá

32

v této době skutečně jakousi svou renesaci, znovu je se strany lidí (nikoliv jen odborníků) voláno po tzv. čistém, původním folklóru. Tento návrat je zřejmě jedním z, momentů přirozené reakce současného člověka na přecivilizování, odrazem celosvětového vývoje a určitých negativních skutečností, vývoj tzv. civilizované společnosti nutně provázejících: Člověk cítí často potřebu vyrovnat to - a proto hledá čistý, původní folklór a další takovéto hodnoty, civilizací- "nepokaženou" přírodu. Druhou skutečností je třeba i to, že ve srovnání s dřívějším životním stylem jedince i společnosti nemají dnešní lidé někdy dostatek možností k tradičnímu shromaždování, protože dřívější poutě nebo jarmarky nevystřídala zatím jiná forma pravidelnějších shromáždění, které by se staly naší novou tradicí (stejně je tomu i v dalších oblastech). Můžeme tedy dobře na Strážnických slavnostech posledních let pozorovat. že nejen stoupá stále návštěvnost;- ale že se zde scházejí lidé různého druhu, z nichž velká část sem nepřichází za obsahem - lidovou písní, tancem a hudbou, ale [z] ča[á]sti i nebo hlavně - za formální stránkou slavností, jejíž průvodní jevy (myslím negativní - alkoholismus a další s tím související) jsou známé. Tyto skutečnosti je třeba si hlouběji uvědomit pro stanovení koncepce příštích Strážnických slavností, ale na druhé straně se nesnažit udělat proto z většiny pořadů Slavností působivé "šau" a tak nechtěně potlačovat složku původního, autentického [/] folklórního projevu, která podle mého názoru by měla ve Strážnici vždy převažovat.

      Kliment Ondrejka, CSc
      Ústav hudobnej vedy SAV, Bratislava
      Strážnické slávnosti sú známe doma i v zahraničí. Vo všeličom sa z nich môžu priučiť i zahraniční poriadatelia. Mne sa však zdá, že ani napriek dlhodobým skúsenostiam programových pracovníkov a ľudí majúcich do programov a vôbec v[y][ý]beru sólistov i skupín čo hovoriť, nemáme vždy odvahu pozrieť sa pravde do očí a nazvať veci ich pravým menom. Okate to vystupuje na obdobných zahraničných podujatiach. Tam neraz pochvaľujú naše tance, hudbu a spev ako skvosty pravého a čistého ľudového umenia, hoci ide temer bezo zvyšku o súborovú - rôznou mierou upravovanú štylizáciu. Sú v súboroch i okolo nich ľudia, ktorí starú dedinu nepoznajú, ba nepoznajú ani dnešnú s jej ťážkosťami a problémami. Romantizujúce predstavy si vytvárajú buď na základe idealizovaných spomienok alebo na základe súborovej praxe. Vidia teda predovšetkým pestré kroje, rozmanité tance, akoby na dedine panoval obrátený poriadok - šesť dní sviatok a jeden všedný, pracovný deň. Takým ľudom potom ani tak nezáleží na pravdivosti neraz i drsnej - ale na efektnosti. Klamú seba, klamú obecenstvo. Klamaním je i to, ak sa za folklórne festivaly považujú i také, kde sú pô­ vodní nositelia ľudového umenia alebo nositeľmi dedinskému múzickému umeniu najbližší len v menšine, alebo vôbec chýbajú. Sú v zahraničí festivaly, majúce záujem predovšetkým o hudobný folklór a od nás sú ta vysielané súbory dosť sa vzďalujúce od pôvodniny. Som však toho presvedče­ nia, že skoro nikdy nemožno preniesť originálny folklór bezo zmeny na javisko. Vždy tu treba porobiť aspoň režijné zásahy, vybrať účinkujúcich, vidieť čo sa - v našom prípade - do strážnickej klenotnice chystá a vybrať si z celku najvhodnějšiu partiu. tohoročnej klenotnici bolo autentické - ale tiež len v javiskových súvsťažnostiach - predovšetkým to, čo pochádzalo z východnej časti republiky. v programe sa objevili i rekonštrukcie, štylizácie. Nie som proti nim, ale treba ich nazvať pravým menom a nevydávať za to, čím nie sú.

      Jan Bachan,
      výbor Dolňáckých slavností v Hluku
      Pátého ročníku krajových slavností v Hluku 1965 se zúčastnily vedle vyspělých souborů jako je Hradišťan, Dalina ze Starého Města a Olšavy v Uh. Bri[o]dě i vesnické soubory ze Strání, Korytné a Kunovic. Účinkovaly zde i vesnické skupiny z blízkých obcí, které nepracují pravidelně jako skupiny organizované. Jak odborníci, tak i prostí diváci byli s vystoupeních těchto skupin spokojeni. Dolňácké slavnosti jsou spjaty s tradiční Jízdou 33 králů. Letos byla v Hluku obnovena starobylá tvrz a při této příležitosti předvedlo Slovácké divadlo hru Františka Kožíka "Hejtman Šarovec". Při pořádání regionálních slavností se nám zdá nejvhodnější vycházet z místních podmínek. Usnesli jsme se, že Dolňácké slavnosti budeme pořádat jednou za tři roky. Vedlo nás k tomu několik důvodů. Jednak to, že přípravu provádějí dobrovolní pracovníci většinou po své pracovní době, a především skutečnost, že divákům by se mohl program omrzet. Počítáme s tím, že okolní obce budou svá vystoupení zase opakovat. Domníváme se, že slavnosti by měly být takovou pochoutkou, vzácností.

      Václav Frolec, CSc.
      Universita J. E. Purkyně. Brno
      Někdy zbytečně stavíme do protikladu vystoupení na pódiu a vy stoupení v rámci vesnického prostředí. Zvykoslovné projevy jsou např. ve vesnici vlastně velkým divadlem. Svatba je z velké části divadlo; účinkujícími jsou účastníci svatby, kteří si to ani neuvědomují, vetká část lidí z vesnice se stává diváky, stojí na ulici a pozorují. Jestliže chceme ukazovat ,autentický folklór, musíme vycházet z toho, co je pro kterou oblast typické. Někde se dodržují hody, např. na Podluží. Když budeme chtít vidět Jízdu králů, pojedeme na Uherskobrodsko. Musíme vycházet z toho, co lidé znají; potom nebude potřebí je něčemu učit [/] anebo něco aranžovat. v současné době nastává určité oživení folklóru na dědinách Slovácka. Obnovují se některé zvyky, lidé se pro ní:které slavnostní příležitosti oblékají do krojů. Stráž nice by měla podporovat akce v těchto krajích a různé regionální slavnost. Tím by se pro folkloristický festival ve Strážnici vytvořilo potřebné zázemí.

      Dr. Hana Podešvová.
      Krajské osvětové středisko, Ostrava Chtěla bych upozornit na to, že mnoho sporných otázek vyplývá z velké části i z nedostatečné znalosti vývoje lidového umění. Zapomíná se např.' jaký vliv měly na českou lidovou hudbu kantoři, Bez jejich zásahu si vlastně nemůžeme českou lidovou hudbu ani představit. Proto uznávám kantora z minulého i předminulého století jako lidového muzikanta, přestože byl hudebně školen. Domnívám se, že je stále dlouhotrvajícím úkolem všechny zásahy do lidové ,hudby sledovat a využít je i pro práci na festivalech. Jsou např. tance, které se d lidovém prostředí tančily na podívanou a tance, které tančili všichni přítomní, takže se na ně vlastně nikdo nedíval. Proto nemůžeme na jeviště dávat všechny tance, můžeme je však využít při jiných příležitostech. A když je na jeviště dáváme, musíme respektovat skutečnost, že se na ně někdo dívá. Chci se zmínit o skupinách, které se zabývají rekonstrukcí na vědeckém podkladě. Je to jistě [/] velmi důležitá činnost. Můžeme se domnívat, že když se nám nepodaří vytvořit aspoň menší počet takových skupin, ztratíme jednu z důležitých možností dokumentace.

      Univ. prof. dr. Richard Wolfram, Vídeň
      Jsou různé lidové slavnosti. Na Západě jsou to bud slavnosti pořádané pro zábavu nebo cizinecký ruch a slavnosti, které jsou výhradně kulturní záležitostí. v praxi se považuje lidová kultura za podnětnou i pro současný život. A tu vzniká pro nás otázka, máme-li vyloučit to či ono, máme-li považovat kulturní tvorbu jen za pramen inspirace, zábavu a podívanou, nebo za jev, který posiluje vlastní národní cítění. Ptáte-li se mne jako vědce, musím přirozeně říci, že vědecké aspirace stojí v popředí. v Rakousku máme nejrůznější směry, dobré i špatné, ale my jim nemáme možnost něco předpisovat. Nemáme nejmenší vliv na malá jeviště, určená pro cizince, což je jistě velké nebezpečí. Nemůžeme ovlivnit ani spolek pro udržování starých krojů, který vznikl v osmdesátých letech minulého století. Jsou to prostí lidé, nikoli z venkova, nýbrž z města a nikoho neměli na pomoc, jejich akce se však stala tradicí. v roce 1920 jsme začali nové hnutí za obrodu lidového tance. Je budováno na základě vědeckého bádání. v dnešní situaci zkoušíme opět lidové tance zanést nazpět do širokých vrstev na

34

venkov, a to za pomoci města. Pořádáme slavnosti lidových tanců pro sebe, nepředvádíme je cizincům. Konají se v nejkrásnějších sálech měst za přítomnosti nejvyšších politických a správních činitelů. Jde .o pokus a jsme zvědavi na výsledek, jaký to bude mít ohlas na venkově.
      Naše slavnosti tanců nejsou žádné atrakce . Přichází však na ně mnoho lidí. Nácvikem lidových tanců se zabývají školy, jichž máme asi dvacet. Zkoušíme lidové tance propagovat, především je sami tančíme. Všechno není ovšem proveditelné.. Problém je-, jak vlastně lidové umění máme propagovat. Především by se mělo tančit. Zvláště při vhodných příležitostech (na svatbách apod.). Tanec má určitou funkci. Máme již tři roky slavnosti, které u nás zakládají tradici. Je tu však problém : dva způsoby života lidového umění, jeden je primární život, druhý je oživený. Lidé se rozhodují pro původní lidové umění, mnozí vědci jsou však proti tomu, zvláště v Německu. Většinou si však zainteresovaní lidé nalézají důvod pro tuto činnost, protože o ní přemýšlejí. Mys­ lím, že lidé chtějí i dnes lidovou kulturu, kterou zděl[d]ili. A ta musí být pro různé národy rozličná.

      Prof. Roger Pinon, Li[ě][é]ge
      Téma rozhlas a folklór bude projednáváno na příštím zasedání folkloristů ve Stockholmu. Bude se tam projed[/]návat mnoho dalších otázek, např. rovněž otázka folklóru ve škole.

      Dr. Ivan Ivančan,
      Ústav lidové tvořivosti, Záhřeb
      Představení autentického folklóru, které připravila Z. Jelínková, bylo [/] skutečně velmi zajímavé. Byl to ideální program, který by se měl dále rozvíjet při folkloristických festivalech. Některé zahraniční soubory považovaly folklór jen za pozlátko. Měli bychom položit pořadatelům festivalu ve Strážnici , otázku, proč ze zahraničípozvali skupiny, které předvádějí vlastně varieté.

35

     Dr. Milica Ilijin, Hudební ústav, Bělehrad
      Měli jsme možnost se přesvědčit, že strážničtí návštěvníci celkem dobře znají jak folklór vesnický. tak i amatérské soubory. Myslím však. že mnozí, kteří folklóru rozum[n]ěli, byli zklamáni některý mi stylizovanými úpravami. Poprvé jsem byla ve Strážnici v roce 1958, letos si však odnáším velký zážitek. Považuji Strážnici za příklad, jak se má folklór ukazovat. Myslím, že letošní ročník vstoupí do historie. Je ovšem důležité v této koncepci pokračovat.

      Dr. Kornelie Krysmalska. Varšava
      K pořadu zahraničních souborů bych chtěla říct, že pro mne bylo velké rozčarování, když jsem viděla náš soubor z Poznaně. Bylo to všechno skutečně přestylizováno. Jejich folklórní ukázky jsem v terénu jejich oblasti nikde neviděla. Chtěla bych se zmínit [/] ještě o jedné skutečnosti. Pracuji v rozhlase; narážíme zde na mnoho nepochopení, když podporujeme původní lidovou hudbu. Rozhlas žádá bohužel většinou jen úpravy, ne však folklór. Tento problém je asi na celém světě. Na folklór se pohlíží jen jako na zábavu. Málo se dbá na to, že folklór je i filosofií lidu. Jestliže považujeme folklór jenom za zábavu. ztrácíme vlastně to, čím folklór je.

      Dr. Anca Giurchescu,
      Ústav etnografie a folklóru, Bukurešť
      Viděla jsem už více festivalů, ale to, co jsem viděla zde, je velice zajímavé a dobře udělané. Myslím že publikum ve Strážnici má skutečně vkus. Program autentického folklóru byl dobrý. Folklór je živý a vyvíjí 'se stále. První program ukázal, jak je možno autentický folklór zpracovat. Folklór žije v určitém kraji. Účastníci z vesnice vystupují na pódiu, ale většinou nevědí jak se tam mají zachovat, jak se [/] mají pohybovat. U nás v Rumunsku se na festivalech setkáváme s problémem. že vesnické skupiny se na jevišti cítí jako v cizím prostředí. To je však v nesouladu s naším zájmem udělat autentický program, který by měl dosti dynamiky.

      Dr. Kurt Petermann.
      Německý taneční archív, Lipsko
      Je možno rozvést otázku druhé existence lidového umění. Pro nás folkloristy jsou nejdůležitější primární formy. Ale musíme si uvědomit, že tyto formy jsou historické. Společensky, se necení tak, jak si přejeme. A zde nastupuje druhá existence, péče o nové vztahy. Lidové slavnosti ve Strážnici musí předvádět nejen primární formy, ale ukazovat i nové vztahy; nové formy, ale více je od sebe v programech oddělit. Ovšem i u vesnických skupin cítíme, že na pódiu to už nejsou primární formy. funkčně jde o něco jiného. Hledají efekty, aby sklidili potlesk.

36

KONFERENZ ÜBER DIE PROBLEME DER FOLKLORISTISCHEN FESTIVAL[E][S]
      Zusammenfassung
      Zum Abschluss des 20. Jahrganges des Folkloristischen Festivals in Strážnice fand eine Konferenz der ethnographischen Arbeitskräfte von den wissenschaftlichen und kulturellen Anstalten über verschiedenste Fragen der Organisation von fölkloristischen Festen statt. An der Unterhaltung nahmen auch die Mitglieder der Tanzkommission IMFC teil. Den Einleitungsvortrag über die Entwick[e]lung der Folklor- und Völkerkundefeste-Renaissance vom Ende des 19. Jahrhunderts bis zur Gleichzeitigkeit hielt der Facharbeiter des Volkskunstinstitutes zu Strážnice Josef Tomeš. Sein Beitrag in breiterer Fassung ist in der Publikation ,,Strážnice 1946-1965" veröffentlicht. In der vorliegender Nummer von "Národopisné aktuality" (Aktualitäten aus der Volkskunde) bringen wir die Beiträge, welche in der Diskussion vorgetragen wurden.
      J. Orel von der ÚLUV (Zentrale der Volkskunsterzeugung) Brno sprach über die Umstände des Ursprungs der Festivale[s] zu Strážnice und besonders über die Tätigkeit [des] [von] Vladimír Úlehla, welcher zu den Schöpfern des Programmes im ersten Jahrgang gehört.. Die Etappen-Veranstaltung der regiona[/]len Volksfeste in Hluk bei Uh. Hradiště be[r]sprach J. Bachan. Über die Einführung der authentischen Folklore auf die Bühne redete J. Pospíšil [von] [aus] Praha (Prag), der auf die Notwendigkeit, mehr Aufmerksamkeit dem Inte­ ressensleben in den folkloristischen Gruppen zu widmen. hingewiesen hat. Der Schriftleiter V. Stanovský [von] [aus] Praha erwähnte den Renaissance-Zeitraum in den 30. Jahren in Böhmen und bei der Konzeption des Festivals zu Strážnice erhob er den Umstand, dass man Nachdruck auf die Teilnahme der Interpreten aus den Dörfern in Umgebung von Strážnice legt. K. Pavlištík [vom] [aus dem] Museum zu Gottwaldov untersuchte die Beziehung der dörflichen Folklor[e]träger und der organisierten Gruppen, wobei betonte er, die Tätigkeit derjenigen nicht in Gegensatz zu legen. Zur Frage des Anpassens der Szene am folkloristischen Festival den heimischen Zuständen am Dorfe, in welchen die Interprete[n] zum Auftreten gewöhnt sind, sprach C. Zálešák vom Kulturinstitut zu Bratislava. Dieser sieht die Perspektive der folkloristischen Festival[e][s] in einer ergiebigen Hilfe denen Gruppen, welche aus der Folklore schöpfen und diese [/] künstlerisch entwickeln. E. Davidová-Turčínová [von] [aus] Praha kritisierte einige Gruppen wegen falscher Vorführung der Zigeunertänze.
      K. Ondrejka [vom] [aus dem] Folkloristischen Institut in Bratislava machte auf die Tatsache aufmerksam, dass manche Gruppen an den Festival[en][s] mit Stylisationen auftreten, welche sie als eine folkloristische Bezeigung ausstellen. Er nimmt an, dass man alle folkloristische[n] Erscheinungen, Regelungen, Stylisationen, aber auch die authentische Folklore immer mit dem richtigen Namen bezeichnen soll. H. Podešvová von Ostrava sprach über die Probleme der Authentizität, wobei sie auf den Einfluss der Kantorenmusik aus dem vergangenen Jahrhundert auf die Volksmusiktradition hinwies. Die Frage der authentischen Folklore an den internationalen Festival[en][s] besprach I. Ivančan [von] [aus] Zagreb (Agram). M. Ilijin [von] [aus] Beograd (Belgrad) behob das Progrannn der Dorfgruppen auf dem Festival zu Strážnice. K. Krysmalska [von] [aus] Warszawa (Warschau) redete von den Schwierigkeiten bei der Einführung der Spielfolgen von authentischer Folklore im Rundfunk und Fernseh[en], wo man

37

überwiegend nur folkloristische Zurichtungen fordert.
      Prof. R. Pinon aus Belgien machte aufmerksam, dass an der Beratung der Folkloristen in Stockholm auch das Thema Rundfunk und Folklore, sowie die Fragen der Folklore in der Schule behandelt werden.
      Über die Wichtigkeit der Einführung von der ursprünglichen Folklore äusserte sich auch A. Giurcheseu von Bukarest. Anregend war das Wort des Prof. R. Wolfram von Wien. Er besprach die wissenschaftliche Untersuchung des Volkstanzes und das Bestreben der österreichischen Folkloristen, durch Vermittlung der städtischen Vereine den Volkstanz wieder in die Dorfschaft einzuführen.
      Übersetzt von J. Skácel

38

RECENZE A REFERÁTY

KNIHY

Oldřich Sirovátka, Lidové balady na Slovácku. Uherské Hradiště 1965. [obsah]

V ediční řadě Kultura a tradice vydalo Slovácká muzeum v Uherském Hradišti jako 2. svazek práci Oldřicha Sirovátky věnovanou lidovým baladám, které tu náš přední folklorista studuje v regionálním průřezu. Takový pohled byl v dosavadním :folkloristickém bádání opomíjen, ačkoli přináší vícenásobný užitek: na jednom kraji osvětluje regionální diference a zvláštnosti celého baladického fondu a dále dává možnost vyjasnit život balady v jejím přirozeném prostředí, tedy osvětlit její místo a funkci v žití a zpěvu lidu - řečeno slovy autora. A vskutku. rozborem frekvence, zpěvních příležitostí, nositelů. funkce a života balad v tradici směřuje Sirovátka k objasnění lidových balad na Slovácku z obou uvedených hledisek; připočteme-li k tomu ještě podrobné roztřídění všech doložených látek vymezení jejich vztahu k tradici místní i celé české a slovenské, získáváme plastický obraz. na jehož pozadí vynikne specifičnost slovácké balady. Tu shledal Sirovátka např. v někte[/]rých jevech funkčních, jako zejména v tom, že na rozdíl od českého fondu pronikla balada na Slovácku (a na východní Moravě vůbec) do rozsáhlé vrstvy tanečních písní, jmenovitě k tzv. točivým tancům. z hlediska látkového můžeme sledovat skupiny baladických písní, které vážou slovácké balady k oběma protilehlým písňový m oblastem, české a slovenské, jejichž organické spojení Slovácko právě prostředkuje - a na druhé straně neujde naší pozornosti vrstva skladeb domácích, nemajících obdoby v jiných regionech; zejména ony přispívají k specifické tvářnosti místního repertoáru. "Svérázný přínos Slovácka do české baladické tradice tkví právě v tvořivém sloučení podnětů českých, slovenských a karpatských," píše autor v závěru studie; "český a slovenský baladický fond jsou navzájem silně spjaty a [...] Slovácko tyto vztahy vlastně jen dále posiluje a rozmnožuje. Není však prostou sumou baladického repertoáru českého a slovenského. Liší se od nich nejen krajovými obměnami českých a slovenských látek, ale i některými typy vlastními, domácími a rozšíře[/]nými právě jenom na Slovácku; jde o území přechodné, ale zároveň i autonomní a svérázné. A zdá se, že tento výsledek našich úvah platí nejen pro baladu, ale pro slováckou lidovou píseň a kulturu vůbec." (Str. 26.)
      Některé závěry, k nimž Sirovátka dospěl v podrobných rozborech materiálu, může si čtenář ověřit v připojené antologii, která obsahuje 43 balady, jež jsou dílem přetištěny z publikovaných sbírek, z polovice však pocházejí z dosud neuveřejněných rukopisných zápisů, především z archívu brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku, popřípadě též ze sběrů soukromých. Bohužel, právě na antologii se nejtíživěji projevil hlavní nedostatek recenzované publikace: totiž to, že nebere zřetel k hudební složce. Nepociťujeme to tak naléhavě v Sirovátkově studii, která si klade za cíl osvětlit slováckou lidovou baladu výhradně ze stanoviska národopisného a slovesného; zato v otištěném materiálu je uvedený nedostatek velmi zřetelný - tím spíše, že grafická úprava (písňové texty jsou zalomeny vždy na spodní část každé stránky, svrchní polovice zejí nepo

39

tištěným papírem) nasvědčuje jinému původnímu záměru. Publikace přináší nápěvy jen ukázkově, u 9 ze 43 písní. Otištění nápěvů by bylo potřebné i proto, že srovnávací poznámky se týkají jen textů - a má-li být materiál zhodnocen komplexně (jako lidová píseň vůbec), .neobejde se to bez přihlédnutí k nápěvům (adaptace, obecné noty atd.). Proto by bylo naléhavě žádoucí, aby byly nápěvy otištěny aspoň u písní převzatých z rukopisných verzí, běžnému čtenáři těžko dostupných (tištěné prameny. jsou přece jen y poměrně- snadněji dosažitelné). - Kromě toho mohlo být u písní v- antologii uvedeno číslování, na něž se odvolávají ediční poznámky.
      Přes tyto dílčí nedostatky, zaviněné namnoze příčinami technického rázu, znamená Sirovátkova publikace o slováckých lidových baladách nemalý přínos pro naše folkloristické bádání; neobejde se bez ní nikdo z těch, kdož se budou lidovou písní na Slovácku hlouběji zabývat. J. Gelnar

František Dostál-Alena Jeřábková, Moravský lid v díle Františka Kalivody. Uherské Hradiště 1965. [obsah]

Ako rozšírený katalóg výstavy Moravský lid v díle Františka Kalivody vyšla práca Fr. Dostála a A. Jeřábkovej s rovnakým názvom ak[]o[]samotná výstava. Práca je tretím sväzkom série Kultura a tradice, vychádzajúc[o][i]m v Slováckom múzeu. Toto dielko s po[/]četnými ukážkami grafických listov je významným príspevkom k oživeniu a poznaniu dnes už skoro zabudnutého moravského maliara, ktorý napriek tomu, že je uvádzaný v slovníkoch výtvarných umelcov (K. Wurzbach 1863, Thieme-Becker - 1926, P. Toman - 1947) je domácej umelecko-historickej literatúre neznámy.
      Knižka má tri časti: Život a dílo Fr. Kalivody (Fr. Dostál), Lidové kroje v díle Fr. Kalivody (A. Jeřábková) a Soupis zjištěných výtvarných prací s presným zoznamom grafických listov v jednotlivých známych albumoch. Okrem toho je tu bohatý poznámkový aparát s odkazmi na archívne pramene[.][,] literárne a grafické práce, čiernobiele fotografie Kalivodových prác a nemecké rezumé.
      Autor prvej časti František Dostál mal veľa práce so zisťovaním životných dát umelca. Ani jeden z uvedených slovníkov sa nezaoberá podrobnosťami z Kalivodovho života a tak len s pomocou pracovníkov bývalého Štátneho archívu v Uherskom Hradišti a zo sporých údajov vo Viedenskom archíve, z útržkovitej korešpondencie, zo zistiteľných zachovaných Kalivodových prác sa podarilo zostaviť umelcov život. Veľa bielych miest sa však už dnes ťažko podarí zaplniť a tak mimo iného i jeho skorá smrť (*1824 Loučky u Valašského Meziříčí, †1859 na neznámom mieste v Uhrách) zostane nejasnou.
      Okrem náčrtu života maliara, študujúceho vo Viedni, sa Fr. Dostál zaoberá [/] v skratke i hospodárskou a politickou situáciou a umeleckými snaženiami v polovici minulého storočia.
      Maliar sa zapojil do umeleckého diania vo Viedni práve v čase, keď sú "krásne ľudské typy prehlasované za základ národného ideálu vo výtvarnom umení, zvlášť v zobrazení ľudskej figúry s prirodzenou krásou". Kalivodovi neboli tieto názory neznáme. Nadväzoval na spomienky z mladosti, na život na dedine, na púte. Jeho "prekreslené predlohy sú obohatením moravskej ikonografie". Kalivoda oproti svojim predchodcom i súčasníkom prichádza s novým poňatím práce. Nevytrhol človeka z prirodzeného prostredia, avšak vyhýbal sa sociálnym a národnostným problémom. "S dávkou istej romantickej sentimentality zobrazuje zbytky prežívajúcich foriem života". Pokiaľ ide o materiál týkajúci sa ľudovej architektúry, ten je nehodnoverný .
      A. Jeřábková, autorka druhej časti Lidové kroje v díle Františka Kalivody, s pohľadom etnografa dobre oboznámeného s ľudovým krojom na Morave, sa v jednotlivých Kalivodových albumoch zaoberá zisťovaním hodnovernosti a presnosti jeho grafických listov pre štúdium ľudového kroja na Morave. Hneď v úvode sa autorka zmieňuje o tom, že umelec sledoval iný zámer, ako dokumentovať odev v polovici 19. storočia. Svojmu umeleckému zámeru podriadil i vecnú stránku. z jeho dostupných prác sa zdá, že hoci maliar vyšiel z vi[e]d[i]ecke

40

ho moravského prostredia. dedinu poznal len povrchne a vo Viedni pri atelierovom spracovaní ju značne deformoval. Niektoré odchýľky (ako ko1or, povrch a štruktúra látky) nemuseli byť spôsobené len samotným maliarom, keďže na konečnom realizovaní grafického listu sa podieľa kresliar, grafik i tlačiar.
      Kalivodova paleta ľudových postáv je pomerne chudobná. v jednotlivých grafických listoch sa jeho postavy opakujú. Nerozlišuje jednotlivé fyzické typy, ktoré sú v rôznych etnografických oblastiach značne odlišné.
      No napriek všetkým týmto nedoštatkom Kalivodovho diela pre porovnávacie štúdium etnografického materiálu, si nedokončené dielo maliara zasluhuje veľkú pozornosť. Azda sa v ďalšom období podarí skompletizovať dnes ešte nezistené práce Františka Kalivodu, významného maliara svojich čias. Záujem si zasluhuje už i preto že je moravským rodákom a veľká časť jeho diela čerpá námety z nášho územia. Knižka, i keď rozsahom neveľká, je prvým krokom k jeho poznaniu. V. Alinče

Nové cesty hudby. Sborník studií. Praha 1964. [obsah]

Sborník věnovaný otázkám Nové hudby a zabývající se novými vědeckými pohledy na hudbu je třeba hodnotit jako významný ediční čin Státní[/]ho hudebního vydavatelství. Ve dvanácti příspěvcích nejrůznější provenience a zaměření doví se mnoho zajímavého a užitečného nejen hudební. odborník, nýbrž i zájemce z širších kruhů naší hudební veřejnosti. Obsah sborníku se rozpadá do několika okruhů. Vstupní pojednání (Lébl-Mokrý, Moles, Rychlík) mají charakter informativní, seznamují se současným stavem hudby a jejích technik. Druhý okruh témat zahajuje přepis přednášek Antona Weberna, nazvaný Cestou ke skladbě dvanácti tóny - a navazuje na něj několik prací o dodekafonické a seriální technice. Náleží sem také výběr z Boulezových pojednání o dnešním hudebním myšlení. Třetí část sborníku je věnována otázkám vztahu teorie informace a hudby (Cohen, Filip), resp. aplikace kybernetic­ kých postupů (Sychra). Mezi uvedenými skupinami témat stojí zvlášť práce Ladislava Janíka, informující o problematice stereofonního přenosu a reprodukce hudby.
      Tolik k obsahu sborníku, jehož přínos oceňujeme tím více, oč delší byla doba, kdy se kolem naznačené problematiky chodilo po špičkách a se zavřenýma očima. - Kniha není bez užitku ani pro folkloristu: nalezne v ní zajímavou, byť diskusní přednášku Antonína Sychry Hudba a kybernetika, v níž se náš přední estetik a hudební vědec pokusil aplikovat kvantitativní metody ve výzkumu lidové písně. I když Sychra vychází z některých nesprávných předpokladů (rozboru je[/]ho pracovního postupu je věnována pozornost na jiném místě*), nelze přehlédnout podnětnost v jeho formalizaci některých kritérií i v aplikaci kybernetických postupů. Bohužel, svět lidové písně, živé písně v jejím historickém a funkčním kontextu zůstává Sychrovi uzavřen, neboť autor nepronikl daleko za stadium prvotního přečtení notového zápisu - a vnitřní souvislosti mezi písňovými verzemi, vyplývající ze specifických podmínek tradování, mu zůstávají namnoze nedostupné. - Je třeba skutečně litovat, že představy o folklóru a jeho speci­ fických zákonitostech jsou u naší veřejnosti dosud velmi zkreslené - a že tyto laické představy pronikají i do kruhu odborníků, kde bychom je přece jen nepředpokládali. Dokladem toho v - recenzovaném sborníku je i stat zemřelého Jana Rychlíka, v níž autor sleduje prvky nových skladebných technik v hudbě minulosti, v hudbě exotické a lidové. Doklad- souvislostí mezi lidovými nápěvy a umělou hudbou, jak je Rychlík uvádí, jsou pravděpodobně běžné loci communes (úryvek sedlácké "Už si ně, muziko, už si ně dohrála" ze Zemanových Horňáckých tanců a vstupní motiv I. věty Janáčkova L smyčcového kvartetu; barokní píseň o Orfeovi z r. 1766 a Holas III 124) ; rovněž jeho charakteristka písně "Konopa, konopa" (Úlehla, Živá píseň, N 97) jako přísně izorytmické je problematická. A tak vítáme podobné práce zasahující sféru lidové hudby aspoň pro je

41

jich podnětnost, s jakou nadhazují otázky, které bude muset naše folkloristika rovněž řešit. J. Gelnar

* Nové metody na starých cestách. Hudební rozhledy XIX/1966, str. 264-265.

Stanislaw Mierczyński, Muzyka Huculszczyzny. Kraków 1965. [obsah]

Stanisława Mierczyńského (1894 -1952) znají naši folkloristé především jako autora cenných sbírek Piešní Podhala (1935) a Muzyka Podhala (1930, 2. vyd. 1949). Zvláště druhá z nich (partitury hry podhalanské hudecké kapely) je pramenem nad jiné cenným, majícím jen zřídka obdoby, a to nejen v Polsku, nýbrž v celém světě vůbec: (Vzpomeňme u nás prací Zemanových vedle záznamů Janáčkových a Bímových.) v letech před II. světovou válkou (1934 - 1938) obrátil Mierczyński svůj zájem na huculské území, kde notuje hru sólových nástrojů (dudy, flojera, trembita) i nástrojových souborů (housle, fujarka, cimbál, bicí - buben a činely; někdy jen některé z nich). Vydání huculských materiálů překazila Mierczyń­ skému vy puknuvší válka, a ani v letech poválečných nedošlo k jejich publikaci. z pozůstalosti Mierczyńského je nyní kriticky vydal Jam Stę­ szewski, vědecký pracovník Instytutu Sztuki Polské akademie věd ve Varšavě. Vydalo je Polskie Wydawnictvo Muzyczne.
      Nebyla to práce snadná; potíže se ukázaly už na samém počátku práce, [/] při seřazení záznamů. Zachování Mie[r]czyńského zamýšlené sestavy materiálu (,podle jednotlivých nástrojů, resp. jejich kombinací) se nezdálo účelné. příbuzné nápěvy by takto byly od sebe odděleny, podle obsazení, v jakém je Mierczyński zaznamenal. Stęszewski přijal způsob seřazení podle formy nápěvu. (Konfrontaci se zamýšleným seřazením Mierczyńského slouží převodní tabulka na str. 19.) Metoda, jakou k tomu vydavatel zvolil, nezdá se mi však nejšťastnější. Autor vychází v charakteristice formy z průběhu melodické linky, což už samo o sobě je problematické, poněvadž tvarový průběh melodie, způsob vedení melodického hlasu není z formotvorného hlediska relevantní; mnohem více se ve výstavbě formy uplatňují kategorie trvání. rytmus a jeho metrická organizace. Navíc Stęszewski, když odvozuje z dílčích jednotek (zde konkrétně z taktových motivů) formové úseky vyššího řádu, používá mechanického aditivního principu, který nepřihlíží k funkci, k postavení jednotky ve formě. Je pravda, že při formalizaci výstavby instrumentálních nápěvů se naskýtá mnohem více obtíží než u nápěvů vokálních, kde je možné opřít se o druhou složku (slovesnou) ; avšak zároveň se domnívám, že by se našel přijatelný způsob, např. podle taktových rozměrů, kadencování, tonální, resp. i harmonické struktury apod. A tak zůstává utřídění huculských materiálů Mierczyńského nedořešeným problémem - a zároveň pobídkou hudebním , folkloristům k [den] propracování systému, který by dovolil třídit a řadit podle formy i instrumentální nápěvy.
      Jinak ovšem představuje Stęszewského vydání Mierczyńského Muzyki Huculszczyzny kritickou edici nad jiné příkladnou. v obsáhlém úvodu (str. 5-35) charakterizuje vydavatel život a dílo sběratelovo, jeho huculské sběry, zásady edice a rovněž se pokouší o souhrnné ocenění Mierczyńského sbírky huculské hudby. Úvod rovněž obsahuje několik cenných závěrů teoretických a metodických. Revisní komentář a bibliografie variant zabírá 35 stran; sbírka je doplněna rejstříkem lokalit a interpretů, abecedním seznamem názvů a funkčních označení nápěvů a rejstříkem písňových incipitů.
      Cenná sbírka - záslužný ediční čin Polského hudebního vydavatelství. Co naše SHV?
      J. Gelnar

Max Lüthi - Lutz Röhrich-Georg Fohrer, Sagen und ihre Deutung, Göttingen 1965 [obsah]

Tato nevelká knížečka, vydaná nakladatelstvím Vandenhoeck & Ruprecht, obsahuje tři rozpravy, jež přispívají z různých pohledů k osvětleni lidových pověstí. Nejobecnější povahu má stať Gehalt und Erzählweise der Volkssage (str. 11-27) od známého švýcarského shakespearologa a badatele nad lidovými , pohádkami. Na malé ploše se autor snaží řešit otázku formy a vypravěčského stylu pověsti. Tomuto tématu se folkloristika věno

42

vala doposud jen ojediněle a v poslední době převažovaly názory, že nelze vůbec mluvit o pověsťovém stylu, neboť jde, o epickou "předformu", o konglomerát vypravěčských útvarů, že všecko je v ní jen obsah (W. Schmidt, L. Röhrich). Lüthi naproti tomu ukazuje pověst jako vypravěčský druh s vlastními stylovými tendencemi a zákonitostmi. Jádrem pověsti je mimořádná, zvláštní událost nebo fakt, pověst jeví sklon k jednoepizodičnosti, mísí přesné údaje s neurčitými a udržuje rovnováhu mezi nimi. Na rozdíl od pohádky jde do hloubky a snaží se vyložit smysl jevů, jež člověka překvapují, ohromují nebo i děsí. Lüthiho výklad patří podle mého názoru k nejlepšímu, co bylo v poslední době o formě a stylu pověsti napsáno, i když malý rozsah nutil autora jen k obrysové interpretaci, k náznakovému řešení nebo i k pominutí některých problémů.
      Hlavní myšlenky rozpravy L. Röhricha Teufelsmärchen und Teufelssagen (28-58) známe z autorovy návštěvy u nás před dvěma roky (Český id, 53.1; str. 18 n.) . Třebaže se obírá tématem monografickým, dospívá k některý m metodickým závěrů m platným pro studium pověsti vůbec. Vyvozuje, že lidová vyprávění o čertu třeba třídit nejen v rovině horizontální, ale i vertikálně, tzn. historicky. Postava čerta v ústní tradici není jednotná, ale mísily se v ní představy křesťanské, mýtické a fantastické. V podstatě jde o dvě základní skupiny povídek: 1. numinózní, vážné (pověs[/]ti, legendy, exempla), a 2. pohádkové a žertovné. Třetí příspěvek Die Sage in der Bibel (59-80) od Georga Fohrera se zabývá jednotlivými typy pověstí v bibli a jejich původem. Autor v ní nalézá místní pověsti, etiologické legendy vysvětlující posvátnost určitých míst, "kultovní" legendy odůvodňující kulty a rity, kmenové a národní pověsti, hrdinské pověsti a posléze legendy o církevních náboženských postavách.
      I při malém rozsahu přináší tedy tento sborníček, uvedený průvodním slovem W. E. Peuckerta, mnoho cenného, pro pověsťové bádání a svým významem přesahuje hranice německého národopisu.
      O. Sirovátka

Georgios A. Megas, Griechische Volksmärchen, Düsseldorf-Köln 1965 [obsah]

Jestliže se zamyslíme ne[a]d geografickou polohou i historickou minulostí Řecka na křižovatce kontinentů, ras a kultur, tu si uvědomíme, jaké důležité místo má řecká tradice pro studium internacionálních svazků v pohádkovém podání. Styk Orientu, Afriky a evropských zemí, křížení kulturních tradic světa křesťanského a moslimského i starých tradic starořeckých, to všechno jsou závažné otázky, při jejichž řešení nelze pominout nejjižnější část balkánského poloostrova: proto již dříve se badatelé jako Kretschmer, Dawkins nebo [/] von der Leyen intenzívně věnovali studiu řecké pohádkové tradice. Pro širší obec badatelů je poznání řeckých pohádek znesnadněno potížemi jazykovými. Proto mají velký význam edice a antologie ve světových jazycích. Takovou úlohu zatím plnila především edice P. Kretschmera, jež vyšla v r. 1917 v známé sérii v. d. Leyena Die Märchen der Weltliteratur. (Vedle ní skýtaly materiály také edice Fr. Giese, J. G. Hahna a B. Schmidta.) Od té doby se však počet zápisů řeckých pohádek podstatně rozrostl; např. jen v letech 1957-63 nasbírali aténští studenti za vedení prof. Megase na 4000 pohádek a dnes obsahuje aténský archív lidové prózy asi 17.000 pohádkových záznamů, z nichž jen 3000 vyšlo tiskem. To znamená, že antologie Kretschmerova již zastarala a neodpovídá dnešnímu poznání řecké lidové pohádky. Cennou náhradu za ni nyní poskytne edice řeckých pohádek, která vyšla opět v sérii Die Märchen der Weltliteratur u Diedericha. Připravil ji čelný řecký národopisec Georgios - A. Megas, profesor národopisu na aténské , universitě, autor dvousvazkového výboru řeckých pohádek a originálním znění. Vybral do ní celkem 74 čísla, z toho 16 pohádek zvířecích, 48 kouzelných a 20 švanků. Ke každému číslu uvádí nejenom odkazy na mezinárodní katalog Aarnův a Thompsonův, ale i bibliografické údaje o dalších řeckých variantách. z Megasova doslovu se dovídá čtenář i cenné fakty o životě pohádek v dnešní tradici:

43

i v Řecku se dnes pohádky udržují hlavně na odlehlém venkově a zejména v podání starších vypravěček, jinak podléhají už taky rychlému zániku a pronikají do nch silně názory a reálie moderního světa. Zajímavé jsou i mnohé Megasovy postřehy o spojitosti řeckých pohádek s lidovým životem, demonologií a mytologií; autor se přitom snaží nejen objasnit svazky se starořeckým světem bájí, ale i postihnout zvláštnosti a jedinečnosti řecké pohádky proti pohádkám sousedních národů. v Připojený seznam nejdůležitější literatury o řeckých pohádkách činí z Megasovy edice základní příručku k studiu novořeckých pohádek pro širší odborný okruh.
      O. Sirovátka

Reidar Thorwald Christiansen, Folktales of Norway, Chicago 1964 [obsah]

Nová řada Folktales of the World, kterou řídí profesor národopisu na bloomingtonské universitě Richard M. [/] Dorson a kterou vydává The University of Chicago Press, má mezi podobnými edicemi v světových jazycích zvláštní místo : zatímco ostatní se soustřeďují především na pohádky, Dorsonova série se snaží podat průřez celou lidovou prózou jednotlivých národů nebo zemí. v tom tento projekt významně doplňuje pohádkové edice německé, francouzské a ruské. Podle dosavadních svazků (Japonsko, Izrael, Maďarsko) se však zdá, že koncepce všestranné reprezentace lidové prózy se ještě neprosadila docela jednoznačně a že autoři jednotlivých svazků ji realizují úže nebo šířeji. Nejnovější svazek norských lidových povídek od známého badatele evropského jména R. Th. Christiansena shrnuje pod 82 čísel asi stovku nejtypičtějších norských pověstí a pohádek. Nejpočetněji jsou zastoupeny pověsti (historické a zejména různé skupiny pověrečných, demonologických), zatímco na pohádky zůstalo jenom 16 čísel. v záhlaví každé ukázky uvádí vydavatel nejdůležitější sbě­[/] ratelské a věcné údaje o tištěné látce i odkazy na mezinárodní katalogizační systémy, tj. na Thompsonův index motivů lidové slovesnosti, na svůj vlastní katalog "putujících" pověstí a na mezinárodní pohádkový katalog Aarnův a Thompsonův. Předmluva R. M. Dorsona a úvod pořadatele sbírky souhrn[n]ě informují o dějinách sběratelství a bádání nad norskou lidovou prózou a pronikavě osvětlují její charakteristické rysy. k odbornému vybavení edice patří věcné vysvětlivky, hlavně demonologických postav a představ, dále bibliografie sbírek a prací o norských pohádkách a pověstech, indexy motivů a pověsťových i pohádkových typů zastoupených v edici a posléze i podrobné místní a jmenné i věcné rejstříky. Christianse­ nova edice tedy představuje velmi zdařilý svazek série Folktales of the World a znamená pro evropské badatele nad lidovou prózou důkladné a zasvěcené uvedení do světa norských pohádek a pověstí.
      O. Sirovátka

ČASOPISY

Jahrbuch für- Volksliedforschung, 10, Berlín 1965 [obsah]

Pod redakcí R. W. Brednicha a péčí Německého archívu pro lidovou píseň (Deutsches Volksliedarchiv) ve [/] Freiburgu v Německé spolkové republice vyšel v nakladatelství W. de Gruyter & Co. nový svazek známého sborníku pro bádání nad lidovou písní, založeného předním evropským badatelem J. Meierem. Tento orgán se [/] stal již před válkou mezinárodní tribunou folkloristické práce nad lidovou písní a hudbou, třebaže v něm vždycky převažovaly především příspěvky badatelů německých. (V starších ročnících najdeme i příspěvky

44

našeho B. Václavka.) Poslední svazek se soustřeďuje převážně na problematiku německou a vyplňují jej téměř úplně stati německých autorů; výjimkou jsou pouze zprávy W. R. de Haana o současném stavu lidové písně v Nizozemí a přehled bádání o českých lidových baladách. Ale i při této jisté jednostrannosti přináší sborník mnohé metodické podněty užitečné a závažné i z obecného hlediska. Příspěvky Ch[.] Petzsche, S. Hirschové, R. W. Brednicha a W. Suppana ukazují zejména na důležitost studia historických, starších fází lidové písně na základě rozmanitých pramenů literárních a kronikářských i starých rukopisných zápisů písní; tyto y zdroje a postupy pomáhají odkrýt stáří a vývoj jednotlivých písní i celé písňové tradice a odhalují mnohé neznámé skladby nebo vývojové rysy. Zvlášť zajímavý a pro teorii lidové písně závažný je článek Ernsta Klusena, o tzv. apokryfní lidové písni. Autor se v něm obírá oněmi písňovými skladbami, jež žily v zpěvu širokých lidových vrstev mimo hlavní proud a jež byly často společností odmítány nebo pronásledovány; sleduje tyto písňové vrstvy' už od nejstarších dob až do doby nejnovější, tedy v posledních dvou letech hlavně písně kramářské, kuplety, pouliční popěvky, vojenské písničky, dělnický zpěv, šlágry, masové písně atd. Snaží se určit místo těchto jevů v dějinách lidového zpěvu a hledá jejich vztah ke "klasické" folklórní písni. Je zřejmé. že Klusenova orientace je podnětná ne[/]jenom pro plné objasnění dějin a pojmu lidové písně, ale zejména pro výzkum jejích soudobých forem. Klusen navazuje ve svých úvahách na podobné práce, jež se na Západě v poslední době objevují. Vedle zmíněných příspěvků nalézáme v posledním svazku sborníku Jahrbuch für Volksliedforschung ještě stati F. Hoerburgera k otázkám ,,předhudebních" forem polyfonie a článek německého romanisty a národopisce R. Schendy o německých variantách jedné italské balady. Velmi obsáhlý je oddíl recenzní, jenž dává pěkný a rozmanitý průřez nejnovější, hlavně západoevropskou literaturou o lidové písni a hudbě; ojediněle se v něm objevují i práce slovanské, mimo jiné posudek Plickova Slovenského zpěvníku.
      O. Sirovátka

Narodno st[a]varalaštvo - Folklor Bělehrad 13-14, 1965 [obsah]

Časopis jugoslávských folkloristů věnovaný nejrůznějším problémům lidové umělecké tvorby přináší v dvojčísle 13-14 (leden-duben) příspěvky jihoslovanských i zahraničních badatelů. K. Penušlicki objevuje neznámou legendu o králevici Markovi a "dítěti" Sekulovi a spojuje její význam se srbskou lidovou písní. Ve svém druhém příspěvku autor píše o makedonské variantě písně, v ní-ž se zpívá o svatbě se zemřelým. Z. Špoljar doplňuje fond písní o Marku králevici dalšími zápisy z vesnice Virovska [/] Drenovica. D. S. Radojičič sleduje lidovou poesii ve vztahu ke vzniku a umělecké tvorbě Zpěvu o výpravě Igorově. Belgický vědec C. Hyart studuje vztah srbských lidových písní a šansonu de geste, mezi jejichž strukturami nachází určité analogie. Příspěvek Z. Kučukaliće je věnován K. Stankovićovi, který jako hudební skladatel čerpal ze srbských lidových písní podle vzoru V. Karadžiće. Stankovičově osobnosti a zakladatelské tvůrčí práci je věnován i příspěvek R. Pejovićové. Sledování styků V. Karadžiće, a bratří Grimmů se zabývá D. Antoniević, který využívá hlavně materiálů uložených v muzeu bratří Grimmů v Kasselu. Stať M. Sliečiviće je věnována zpěváku T. Podrugovičovi z Hercegoviny. Zajímavý článek S. Oroviče je zaměřen na vztah mezi jihoslovanskou zádruhou a folklórem, který byl svázán s tímto způsobem rodinného a společenského života. Sovětský vědec N. Šarakšinov podává přehled starší i současné poesie Burjatů. D. Nedejlković publikuje zajímavé doklady o renesanci folklóru, v níž měla významné místo skupina Mladá kultura na bělehradské universitě v roce 1939. v této době vzniklo hnutí, které se šířilo z vesnic a vyvrcholilo v první folkloristický festival všech národů Jugoslávie. Další články D. Nedeljkoviće jsou věnovány problémům folkloristiky na VII. mezinárodním kongresu antropologů a etnografů v Moskvě v roce 1964 a častuškám a ruské lidové poesii v nových pracích S. T. Lagutina. S. Ze

45

čević se pokouší zachytit vývoj letních vajanských slunovratových obyčejů. Dušan Holý sleduje v krátkém příspěvku vliv instrumentální hudby na vokální projev na Horňácku. Příspěvky I. Trifunovského a S. Zerečiče jsou zaměřeny na partizánský a současný folklór v Jugoslávii. Závěrečné studie obsahují charakteristiky folkloristických děl v Albánii a Turecku. Všechny příspěvky mají na posledních stránkách dvojčísla francouzské a ruské resumé.
      J. Tomeš

Narodna.ja umjetnost, 3, Zagreb 1964-1965 [obsah]

Institut lidové tvořivosti v Záhřebě vydal třetí svazek ročenky Narodna umjetnost (252 stran), kterou rediguje M. Boškovic - Stulli. Je věnován především otázkám hudebního a tanečního folklóru. v úvodní studii ana­ lyzuje O. Belorko osm balad a romancí z okolí Sinje v Dalmácii, které uvedl Vuk Karadžić ve své první sbírce srbských lidových písní; srovnává je s variantami, které byly na tomto území sebrány v pozdějších letech. Zajímavou studii o rozšíření lidových tanců v Jugoslávii přináší I. Ivančan. Vychází z šesti hlavních etnografických oblastí v Jugoslávii podle profesora M. Gavazziho; rozlišuje taneční pásma alpské, panonské, dinárské, jadranské, moravské a vardarské, k nimž podává stručné charakteristiky.[/]
      Bohatě jsou zastoupeny příspěvky materiálové povahy. Doklady o svatebních obyčejích z dubrovačského přímoří přináší B. M. Rožin. Všímá si především svatebních obyčejů, které obsahují divadelní elementy, uveřejňuje doklady. o svatebních maskách (kantar, kobyla, žena s dítětem aj.). Příspěvek S. Stepanova o lidových písních vesnice Donje Letina je vlastně monografií, která shrnuje přes sto folklórních zápisů. V. E. Gusev publikuje rukopisné materiály Vuka Karadžiće, které pocházejí z roku 1886; byly nalezeny v státní veřejné knihovně v Leningradě. Materiálovou část uzavírá V. Žganec příspěvkem o hudebních tóninách a rytmech lidových písní Charvatů z okolí Gradišče v Rakousku. Naše čtenáře budou zajímat zvláště dva příspěvky věnované folklóru v současném životě. v prvním si všímá I. Ivančan uvádění lidové umělecké tvorby v rozhlase, televizi a na gramofonových deskách. K. Benc - Bošković se zamýšlí nad možností současného vy užití lidového obleku. Bohatě je zastoupen oddíl recenzí a zpráv, který je věnován zvláště slovanské folkloristice. Kronika přináší hodnocení folkloristických kongresů, které se v roce 1964 uskutečnily v Jugoslávii. v městě Novi Vinodolski byl kongres věnovaný J. Mazurovićovi a V. Karadžićovi, ve městě Pohorje se konal sedmý kongres jugoslávských etnografů a sympósium o V. S. Karadžićovi se konalo v Bělehradě. Dále je hodnocen mezinárodní kongres antropologických a etno[/]grafických věd v Moskvě a folkloristický kongres v Athénách. k studiím jsou připojeny německé nebo anglické resumé.
      J. Tomeš

Tanečním souborům, 1-2, Praha 1965 [obsah]

Informativní list pro okresní poradní sbory Tanečním souborům vydává taneční oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti v Praze. Bulletin je tištěn rotaprintem v nákladu 500 výtisků. První číslo 5. ročníku redigoval F. Pokorný, který píše o situaci tanečních souborů v Polsku. Je zde několik zpráv, které budou zajímat naše čtenáře; jsou zde stručně hodnoceny některé slavnosti lidových písní a tanců v roce 1965 Folkloristický festival ve Strážnici, ve Východné, Chodské slavnosti, slavnosti v Rýzmburku. Druhé číslo listu redigovala E. Rejšková. Jsou v něm publikovány diskusní příspěvky. které byly předneseny na celostátním semináři o práci souborů lidových písní a tanců, který se konal v Uh. Hradišti ve dnech 25. a 26. září m. r.. Příspěvky jsou zaměřeny především na otázku společenské funkce lidového tance 'a jeho uplatnění v dnešní společnosti. Organizátoři semináře. chtěli přispět i k řešení problému vztahu vesnických skupin a souborů lidových písní a tanců a k vztahu pro= blémů uvádění autentického folklóru. Problém původního folklóru byl podle nich dosti uměle vyvolán s po

46

kusy o novou koncepci folkloristické­ ho festivalu ve Strážnici. Tento názor ovšem nesvědčí o pochopení krize. některých minulých ročníků strážnických slavností a asi ani dobře nechápe dnešní koncepci festivalu. Konec konců řešení tohoto problému je spíš věcí vědeckého kolegia; na konferenci v Uh. Hradišti mohlo být vyřešeno z této problematiky celkem málo, uvážíme-li skutečnost, že někteří pracovníci lidové umělecké tvořivosti teprve zde slyšeli v příspěvku K. Pavlištíka etnografům a folkloristům všeobecně známý fakt, že vývoj většiny folklórních žánrů je v původním protředí a původních společenských funkcích v podstatě uzavřen. Po přečtení některých příspěvků z konference vzniká doje m, jakoby někteří pracovníci lidové umělecké tvořivosti a souborů lidových písní a tanců neradi viděli, že na strážnickém festivalu mají kromě organizovaných souborů vystupovat v stěžejních pořadech neorganizované skupiny z vesnic. Není možno ovšem pominout skutečnost, že programová práce při folkloristickém festivalu ve Strážnici a celostátní otázky práce souborů lidových písní a tanců jsou i přes četné styčné body přece jen dvě různé záležitosti. Čtenáře budou zajímat podnětné příspěvky Zdenky Jelínkové a Hany Podešvové, které se lidovým tancem zabývají teoreticky i prakticky. v závěru čísla je publikován příspěvek Jiřího Pospíšila o klubech přátel lidového umění, které mohou přispět k oživení vnitřní práce a zájmové [/] činnosti v souborech a umožní i bývalým členům souborů a zájemcům o folklórní žánry vyžívat se lidovým tancem, písní a hudbou. Kluby vlastně navazují na činnost dřívějších kroužků, které byly až na výjimky v minulých letech celkem zbytečně od[/]suzovány a rušeny. Pracovník, který by se chtěl zabývat studiem činnosti souborů lidových písní a tanců, najde v druhém čísle listu Tanečním souborům zajímavé postřehy a údaje o této kulturně společenské činnosti.
      J. Tomeš

47

VÝSTAVY

Třebíčské betlémářství, Třebíč 1965 Současní lidoví řezbáři, Praha 1966 [obsah]

Od poslední výstavy třebíčských betlémů (Brno 1949) muselo uplynout šestnáct let, než se zjistilo. že ze strany lidového religiózního umění nehrozí zrovna kontrarevoluce. Tak tedy nebudou muset být betlémy vyváženy jen na světové výstavy (z Valašska do Bruselu 1958, z Třebechovic do Montrealu 1966), nýbrž bude . umožněno spatřit je i návštěvníkům našich muzeí. Prvním krokem k tomu je stálá výstava v Západomoravském muzeu v Třebíči, městě, s více než staletou betlémářskou tradicí. Někdejší náboženský smysl betlémů již dávno vyprchal a výraznou převahu nabylo podmanivé zobrazení lidové reality, zvlášť nápadně se odrážející od často fantastického, vysněného prostředí Kristova rodiště. Typy venkovanů, pastýřů a muzikantů v lidových krojích a s nezbytnými rekvizitami jsou nejen svědectvím výtvarného názoru lidového nebo pololidového umělce, ale též důležitým ikonografickým pramenem národopisného studia pro období od konce 18. do počátku 20. století.
      Religiózní tematika zaujímá významné místo i v pracích Pavla Bavlny a Josefa Chvály, soustředěných v národopisném oddělení Národního muzea v Praze na výstavě Současní [/] lidoví řezbáři. Plastiky a samorosty štiavnického Bavlny vznikají z vnějšího podnětu, který do velké míry předurčuje jejich obsah a výtvarný ráz. Začal tvořit ve svých pětašedesáti letech bez možnosti přímého navázání na dávno přerušenou lidovou řezbářskou tradici. Prachatický Chvála dospěl ke své výtvarné tvorbě po složitých životních osudech. Ani on neměl možnost opřít se o předchozí vývoj regionální lidové výtvarnosti, takže jeho práce, -zejména reliéfy, jsou vysloveně individuální projevy, postrádající návaznost na lidovou tradici. \
      K oběma výstavám vyšly svědomitě připravené katalogy. O třebíčských betlémech shrnuje dosavadní poznatky Jiří Uhlíř, současné lidové řezbáře objevuje a kultivovaným slovem charakterizuje Alena - Plessingerová. Zatímco Uhlíř převážně jen registruje a popisuje, Plessingerová usiluje o interpretaci a pokouší se odvodit charakter tvorby obou řezbářů z jejich společenského postavení a sociálního prostředí, jehož tlaku byly oba vystaveni. Uhlíř bohužel tento moment opomíjí, takže jeho výklad o tvůrcích třebíčských betlémů zůstává dosti plochý. Společným otazníkem, který vyvstává po přečtení obou publikací, je otázka míry lidovosti vystavovaných výtvorů. Nepřesvědčující je tvrzení, že Bavlna i Chvála tvoří "v tradičně [/] lidovém duchu", že v odrazu prostředí Bavlnovy tvorby spočívá absolutní "lidovost" jeho umění. že Chválovy náboženské plastiky jsou bezpečně tradičně lidové a že jsou si "navlas" podobny s výklenkovými plastikami apod. v těchto slovech je něco nadsázky, kterou snese katalog k výstavě, avšak stěží by mohla charakterizovat tvorbu těchto řezbářů v odborné studii. Snad není též nutné zbavovat se možnosti řadit Chválu do oblasti tzv. umění naivního. Kdyby neměl být Chvála pokládán za představitele naivního umění, tím méně by pak mohli být označováni tímto pojmem třebíčští betlémáři, jak činí Uhlíř, když je zcela neprávem srovnává s Feješem. Kontaminace domácího a exotického, popřípadě fantastického prostředí je u betlémů běžná a není ničím specifickým pro Třebíč[.] v pochybnost je možno vzít i Uhlířovo tvrzení. že třebíčské betlémářství je od konce 18. století až do padesátých let století našeho "příkladem kolektivní práce, pro kterou bychom v jiném lidovém výtvarném projevu těžko hledali obdobu". Kolektivnost lidového umění spočívá spíš ve společenské závaznosti než v masovém rozšíření, u betlémů ostatně sporném. Obecnější pohled by bylo Uhlířovi umožnilo seznámení se s kulturně historickými pracemi našich (Procházka, Matějček) a hlavně zahranič

48

ních autorů (např. Kastner, Kretzenbaelmr). v seznamu literatury postrádáme mj. článek J. Večeři o betlémářích v Třešti (Český lid 1924) a články o třebíčských betlémářích od B. Simonidesa (Český lid 1925), J. Veselského (Český lid 1927), J. Huňáčka (ročenka muzea v Třebíči 1948) aj.
      R. Jeřábek

Hornolužická keramika. Brno 1965 [obsah]

Výstava hornolužické keramiky, která probíhala v Etnografickém ústavu Moravského musea v Brně (12. 11.-13. 12.), zabírala čtyři výstavní místnosti. v první byly instalovány doklady historické keramiky z Horní Lužice, mezi jiným také tzv. "žitavské fajánsy". Na těchto exponátech byly znát i shodné rysy s naší keramikou z 18. století.
      V dalších místnostech byly pak instalovány výrobky jednotlivých mistrů. Kolekce tvořiyly vždy jeden celek a tomuto záměru byly podřízeny i instalační způsoby provedení, které navrhli architekti St. Kučera a Alf. Hynek. Celkem zde vy stavovalo patnáct keramiků, z nichž mezi nejzajímavější patřily výrobky Hanse Meyera (Bischofswerda), Karla Lehmanna (Neukirch), Erny Pfitzinger (Muskau) atd. Vystavovali zde také Ilse Jürgel, členka keramického výrobního družstva, a Curt Jürgel, člen rukodílného výrobního družstva "Teipferkunst" (Pulsnitz). Celkem bylo zde vystaveno čtyři sta kusů keramiky a [/] výstava byla doplněna fotografický mi záběry z keramických dílen.
      Některé výrobky byly pro naše návštěvníky nezvyklé odlišným sladěním a kombinací barev (žlutá, modrá, oranžová) .
      Výstavu, která byla společným dílem Etnografického ústavu Moravského musea v Brně, Ústavu pro německý národopis berlínské Akademie věd - přacoviště Drážďay a Oborového společenstva keramiků pro kraj Drážďany, shlédlo za tři týdny jejího trvání 2930 návštěvníků. Na závěr celé akce dá se říci, že byla výrazným příkladem spolupráce několika institucí. přispěla k obohacení výstavního života, umožnila návštěvníkům seznámit se s lidovou keramikou v Horní Lužici a v neposlední řadě dala podnět k dalším podobným společným akcím všech na výstavě se podílejících institucí.
      K. Panák

Lidové umění Jugoslávie, Uherské Hradiště 1965 [obsah]

V srpnu 1965 byla ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti v rámci spolupráce mezi SRFJ a ČSSR otevřena výstava Lidové umění Jugoslávie, seznamující návštěvníky muzea s lidovým uměleckým projevem jugoslávského lidu. Je to první výstava z připravovaného cyklu výstav o lidovém umění slovenských národů.
      Při vstupu do výstavních prostor je, umístěna mapa Jugoslávie. dávající návštěvníkovi představu o admi[/]nistrativním rozdělením Jugoslávie a zachycující také střediska podomácké výroby (např. výroby koberců, šperkařství aj.).
      Hlavní část celé expozice tvoří textil - jeho základní tkané formy i formy - zdobené výšivkou, aplikací atd. Exponáty byly instalovány jednak do skříňových vitrin, které pomohly členit předměty podlé jejich funkčního i místního členění, jednak volně na panelech. Výraznou součástí výstavy byly drobné denní životní potřeby ze dřeva, keramika, kůže, ale zejména šperky, které jsou jakýmsi specifikem jugoslávského lidového umění.
      Celá výstava byla rozdělena do dvou částí - projevy lidu horských a rovinných oblastí. Byla vhodně doplněna fotografiemi, které přispěly k názornějšímu pohledu na život jugoslávského lidu.
      Je třeba ocenit jak snahu Slováckého muzea, všech, kdož se na instalaci podíleli a jimž se podařilo výstavu uskutečnit právě na Slovácku, v oblasti, kde ještě dnes dožívají prvky, na kterých je možno sledovat některé příbuznosti naší a jihoslovanské lidové kultury.
      M. Náplavová

Výstava k stoletému výročí Lubora Niederla [obsah]

Dne 26. září 1965 byla otevřena v národopisném oddělení Národního muzea v Praze výstava k uctění stého výročí narození Lubora Niederla. Po

49

úvodních slovech vedoucí oddělení dr. H. Johnové, která vzpomněla zásluh velkého českého učence o rozvoj národopisu a zvláště o vybudování ústředního etnografického muzea u nás, zhodnotil Niederlovo vědecké dílo pracovník Archeologického ústavu ČSAV dr. Zdeněk Váňa.
      Výstava, která se uskutečnila v nové výstavní síni národopisného oddělení NM, zachytila lidský a vědecký růst Niederlovy osobnosti. Kromě fotografií Niederla a jeho rodiny, fotokopií Niederlových dopisů, diplomů, originálních písemných dokladů, novinových výstřižků atd., byl návštěvník seznámen s odborným literárním dílem českého slavisty a s překlady jeho publikací do cizích jazyků. Výstavu vkusně doplnily archeologické a etnografické exponáty vztahující se se k Niederlově práci a ukázky jeho výtvarného talentu. k otevření výstavy byl vydán slavnostní aršík, obsahující kromě stručné úvodní stati H. Johnové úryvky článků, ve kterých seznamoval L. Niederle širokou veřejnost s programem Národopisného muzea československého, s vlože[/]nými fotografiemi lidové kultury na Moravském Slovensku, které Niederle sám pořídil.
      J. Kramařík

Lidové slavnosti v díle Joži Uprky [obsah]

V obrazárně strážnického zámku otevřelo letos v dubnu Krajské středisko lidového umění ve Strážnici výstavu "Lidové slavnosti v díle Joži Uprky". Připravili ji pracovníci Domu umění v Hodoníně dr. Josef Maliva a Josef Sláma. Výstava chce ukázat část Uprkova díla, jež zobrazuje nejrůznější lidové slavnosti, obyčeje a obřady, poutě, zábavy a tance. Joža Uprka maloval ovšem i motivy z pracovního prostředí vesnického člověka. Zaměření výstavy jen na část slavnostních a obřadních motivů autoři zdůvodňují pokusem o srovnávání starších tradičních slavností s dnešními slavnostmi na vesnici a folkloristickými festivaly. Na výstavě jsou díla, která zobrazují výroční a rodinné zvykosloví, poutě a trhy. Motivy úvodnic, které nesou dítě ke křtu, jsou zachyceny v Kněždubě a ve Velké nad Veličkou. z těchto vesnic pocházejí také témata, zobrazující svatební obyčeje [/] (Svatební. veselí, 1891) a obyčeje při pohřbu (Pohřeb, 1903). k těmto námětům se přimykají portréty žebráků (z r. 1887 a 1897) a zobrazení dušičkových slavností. Velikonoční obyčeje reprezentuje portrét chlapce s velikonoční řehtačkou, děvče z Velké při obchůzce s jarní májkou. k nejslavnějším Uprkovým obrazům patří letniční Jízda králů; na výstavě je to zobrazení Jízdy králů z Vlčnova a závodu o krále z Hroznové Lhoty. Posvícenské slavnosti zastupují Lanžhotské hody (1898).
      V díle Joži Uprky se často objevují motivy poutí. Umělec zachycuje zvláštní atmosféru těchto shromáždění s pestrostí krojových typů a ve volném prostředí přírody. Slavnosti Božího těla jsou motivicky spjaty opět s Velkou nad Vel. a s Kněždubem. Několik olejů reprezentuje staré tradiční trhy Na t[j]armaku (1892), Koňský trh v Hroznové Lhotě (1891), Hrnčířský trh v Hroznové Lhotě (1913). Uprkova výstava se svým obsahem váže k zaměření folkloristického festivalu ve Strážnici. Bude zde umístěna po dva roky. J. Tomeš

KONGRESY A KONFERENCE

XII. kongres jugoslávských folkloristů, Celje 1965 [obsah]

      Konal se ve dnech 6.-10. září 1965 ve slovinském městě Celje. Pořadatelem kongresu, který probíhá každo[/]ročně v jiné republice, byla Slovinská etnografická společnost. Jednání kongresu, jehož se zúčastnili vedle jugoslávských folkloristů i národopisci z Bulharska, Československa (F. Bonuš, S. Burlasová, V. Frolec, V. Gašparíko[/]vá, D. Klímová, M. Kosová, H. Laudová, J. Markl, J. Olejník, K. Plicka, E. Vrabcová), Polska, Německé demokratické republiky, Rumunska a Sovětského svazu, bylo zaměřeno na dvě hlavní otázky : 1. Vývoj folklóru

50

v současnosti; 2. Archaické prvky ve svatebních obyčejích. k prvnímu tématu, jemuž byly věnovány první dva dny kongresu, se vázaly referáty: Problémy vývoje obsahu a formy současné lidové tvořivosti (D. Nedeljković), O chápání lidové tvořivosti (A. Nazor), O některých projevech narušování rozvoje dnešního folklóru (l. Jelenović), Boj proti folklorismu -jedna z podmínek tvůrčího rozvoje současného folklóru (D. Antonijević), Několik tendencí v současném vývoji rumunské písně (G. Ciobanu), Vývoj a současný stav hudebního folklóru v Bulharsku (E. Stoin), Některé nové prvky současné desetistopé písně v severním Srbsku (Ž. Mladenović), k otázce skutečnosti v socialistické lidové písni (K. Strobach), Písně odboje a dělnické písně (M. Sertić), Prvky folklorizace jedné slovinské pracovní a revoluční písně (B. Vlahović), Junák historické lidové písně u Bul­ harů a Makedonců (H. Czajka), Problémy dětského folklóru v moderních metodách estetické výchovy dětí a mládeže (F. Bonuš). Na archaické prvky ve svatebních obyčejích zaměřili své referáty (4. a 5. den kongresu) N. Kneževič (Některé archaické prvky, ve svatebních obyčejích), M. Barjaktarovič. (Archaické prvky v srbských svatebních obyčejích), J. Vukmanovič (Archaické prvky v černohorských svatebních obyčejích), M. Slijepčevič ' (Dávné přežitky ve svatebních obyčejích Horní Hercegoviny), J. Nikolič (Svatovský obyčej dávání a přerušování nádavku), S. Zečevič (Uvádění nevěsty do [/] nového domácí kultu), S. Orovič (Ochrana snoubence podle archaických svatebních obyčejů), M. Boškovič-Matič (Přiženění ve východním Srbskuzbytek matriarchátu ve svatebních obyčejích), V. Frolec (Symbolický únos nevěsty ve svatebních obyčejích u Čechů a Slováků), M. Kneževič (Svatební. obyčeje jako obřad - a inscenace), N. Bonifačič-Rožin (Dramatické hry při svatbách v záhřebských vesnicích), Lj. Simič (Některé archaické prvky ve svatovských písních Bosny a Hercegoviny), M. Fukanovič-Šošič (Svatovské písně společné Srbům, Charvátům a muslimům Bosny a Hercegoviny), N. Martinovič (Závěrečné představování v domě nevěsty), G. Suliteanu (Archaické prvky ve svatební písni u rumunského lidu), M. Šustar (Svatební tanec "Kačo zvijat" ve Slovinsku), B. Vladič-Krstič) Nevěstinská ozdoba hlavy v Bosně a Hercegovině), M. Lalevič (Vuk o svatebních obyčejích ve svém Rječniku), P. Vlahovič (Smrť Omera a Merime ve slovinském lidovém písemnictví). v plénu byl také přednesen příspěvek A. Freudenreicha o slemenu charvátských domů a některé dodatečně přihlášené referáty.
      Jednání v sekcích bylo zaměřeno ke vztahu rytmu textu a rytmu melodie (sekce etnomuzikologická), k problémům klasifikace pohádek (sekce lidové prózy) a dramatických prvků ve folklóru (sekce lidového divadla), k otázkám klasifikace a terminologie (sekce lidové písně a lidových tanců) . Jeden den kongresu byl věnován exkurzi do Savinjské doliny.[/]
      XII. kongres jugoslávských folkloristů, vyznačující se dobře známou jihoslovanskou pohostinností a přátelstvím, přispěl nejen k dalšímu prohloubení některých teoretických otázek, ale také k vzájemnému poznání odborníků, pracujících na obdobných problémech. V. Frolec

VIII. konference jugoslávských etnologů, Split 1965 [obsah]

Jugoslávská etnologická společnost (JES) koná každého roku odborné konference. Loni byl od 14. do 17. října Split hostitelským městem pro účastníky VIII. konference, která se lišila od předchozích, neboť byla věnována sedmdesátému výročí života a práce prof. dr. Milovana Gavazziho. Prof. Gavazzi, významná vedoucí osobnost naší etnologie, byl téměř čtyřicet let vedoucím katedry etnologie na filosofické fakultě university v Záhřebě. Při té příležitosti bylo oslavenci jakožto jednomu z našich prvních etnologů vyjádřeno uznání za jeho vědeckou práci a byla vy zvednuta jeho úloha při zakládání Etnologické společnosti, která jej r. 1961 zvolila předsedou. Když řečníci vykreslili životní dílo prof. Gavazziho, bylo mu slavnostně odevzdáno nejnovější číslo publikace Etnološki pregled (Etnologický přehled), které Společnost věnovala jemu.
      Práce konference začala velmi zdařilou přednáškou kustodky Etnografického muzea ve Splitu Ž. Mladinoc[co]vé,

51

v níž podle archeologický ch i současnosti bližších dokumentů vykreslila etnograficko-historický vývoj Splitu a jeho okolí od malého přístavu Aspalatos (3. st.) do dneška. Konference pokračovala přednáškami tematického okruhu "Složky v tradiční kultuře národů Jugoslávie". Referenti se zabývali řadou problémů, jimiž se během své vědecké činnosti obíral prof. Gavazzi. K. Vinská-Gaspariniová (Záhřeb) zdůraznila v přednášce o problémech kontinuity a - archeologického dědictví při formování materiální kultury jižních Slovanů, že Slované převzali v době příchodu některé prvky prehisto­ rického původu i pozdněantického kulturního dědictví od románského a romanizovaného obyvatelstva, které tam zastihli. Po její přednášce mluvil prof. Gavazzi o kultuře jižních Slovanů v době příchodu do jihovýchodní Evropy. Přednášející poukázal na řadu rysů, které jako celek ukázaly značnou úroveň slovanské kultury v té době a z nichž většina představuje slovanské kulturní dědictví z doby před rozchodem. M. Filipovič (Bělehrad). definoval ve dvou přednáškách mediteránní a orientální prvky v lidové kultuře jižních Slovanů. Poukázal i na několik způsobů, jimiž vešly do slovanského etnika, i na to, že se poměrně dobře zachovaly do našich dnů navzdory různým činitelům působícím na jejich zanikání. Na důležitost místních jmen jako památky na dřívější národy (zvláště Ilyry, Kelty, Avary, Římany aj[.]) upozornil ve svém referátu M. Barjaktarovič (Bělehrad).[/]
      Hodnotný příspěvek ke zkoumání původu tetování u jižních Slovanů podal M. Petrič (Sarajevo). Rozborem plastických figur neolitické butmirské a vinčanské kultury a srovnáváním materiálu z bulharských a rumunských nalezišť dospěl k závěru, že tečkované ozdoby- figur znázorňují tetování a že se tedy "může mluvit o existenci zvyku tetování u neolitických skupin jedné části Balkánu". Autor předpokládá vliv tohoto obyvatelstva na pozdější ilyrsko-thrácká plemena a ukazuje tím starobalkánský základ tohoto zvyku, který se částečně v některých našich krajích zachoval dodnes.
      V dalším průběhu konference byly shrnuty dosavadní výsledky nebo výsledky vlastních výzkumů o indoevropském původu víry v domácího .- hada (S. Zečevič, Bělehrad) ; o problému zachování současných družstev (A. Stojanovič, Záhřeb) ; o vlivu a adaptaci některých prvků vyšších vrstev v tradičním lidovém oděvu, který přesto zachovává znaky původu ze slovanského dávnověku (V. Belaj, Ptuj) a o původu a třídění konických přeslic v poměru k jiným typům přeslic u nás (J. Andričová-Matijevičová, Banja Luka). v souvislosti s touto tematikou seznámila s doklady o předení bez přeslice čili předení "od hlavy" J. Radaušová-Ribaričová (Záhřeb). Zjistila, že je ještě zachována tradice tohoto starobylého způsobu předení v bezprostřední blízkosti Záhřebu (Bratina a okolí). Takovýto způsob předení (hlavně lnu a konopí) zaznamenal v téže oblasti již J. Kollár ve svém [/] cestopisu asi před sto lety, pro -jiné národy potvrzují pak jeho existenci v dřívějších dobách Olaus Magnus a Božena Němcová. A. Murajová (Karlovac) podala taktéž vyčerpávající historicko-zeměpisný obraz rozšíření tkalcovské destičky mezi národy slovanskými i neslovanskými.
      Ukázala tím na intenzívní používání a znalost této jednoduché pomůcky u velké většiny etnických skupin. Obě přednášející, J. Radaušová-Ribaričová i A. Murajová, vytýčily problematiku i pro další výzkum. Dále byly sděleny zajímavé údaje o používání propletených opánků na panonském území, kde se dnes už nevyskytují (D. Palošija, Záhřeb), jakož i o skříních z tesaného dřeva (V. Domačinovič, Záhřeb). Tento zřejmě praslovanský kulturní prvek vykazuje velkou podobnost s ostatními evropskými doklady. Proto se V. Domaničinovič domnívá, že takováto skříň se mohla dostat do praslovanské. kultury jako kulturní hodnota již starší a zformovaná.
      Z oblasti tradičních lidových zvyků mluvila jedině M. Išgumová (Záhřeb) o stopách rituálního orání (a oborávání) v tradici některých území jižních Slovanů.
      Přednášky nevyvolaly živější diskusi. Pouze prof. B. Bratanič (Záhřeb) poukázal mezi jiným při výzvě o zavedení souladu a upřesnění prostorových a časových termínů a lokalizací v problematice stýkající se s příbuznými vědami (např. archeologií), na

52

nutnost srovnání naší lidové kultury s kulturami kavkazskými, neboť se ukázaly v mnoha prvcích shodné, což je významné i pro naši etnografickou historii.
      Dva, etnografické filmy promítnuté na konci konference vzbudily zájem účastníků. v jednom zpracoval Ž. Pešič (Bělehrad) svatbu ve vsi Skorica v oblasti řeky Moravy v Srbsku, jejíž obyvatelé jsou původem z Kosmetu (Kosovo Pole a Metochija). Film byl natočen r. 1965. Druhý film je dokumentem o dnešním stavu hr[n]čířského umění na ostrově Iži a natočil jej 1964-65 A. Stojanovič (Záhřeb). za odborné spolupráce O. Oštričové, která je kustodkou musea v Zadru. Podrobně a dobře je ukázána práce hrnčířů od příprav a procesu výroby na hrnčířském ručním kruhu až po prodej .a použití výrobků.
      Etnografické muzeum ve Splitu při pětapadesátém výročí založení otevřelo v době konference výstavu "Obrysy jedné doby", na níž byly ukázány předměty materiální kultury (převážně kroje) obyvatelů Splitu v minulém století. Účastníkům konference byla také poskytnuta příležitost, aby si za odborného vedení domácích archeologů prohlédli vykopávky staré Salony (u Splitu).
      Po skončení práce VIII. konference JES konala se IV. výroční plenární schůze Společnosti, na níž byla uctěna památka zemřelé vynikající etnoložky Radmily Polenakovičové ze Skopje {zemřelé r. 1965). J. Vukmanovič před[/]nesl ke stému výročí narození Jovana Cvijiče (r. 1865) projev o významu antropogeografické práce tohoto významného odborníka.
      Na výroční plenární schůzi byl znovu zvolen předsedou Jugoslávské etnologické společnosti prof. Milovan Gavazzi.
      Při tradiční exkurzi, která se při každé konferenci organizuje, aby bylo možno poznat etnografické charakteristické rysy dotyčného kraje, byly navštíveny dvě vesnice vrličského kraje, deset století stará nekropole na pramenu řeky Cetiny, pak Vrlika a Sinj se zachovanou tradicí alky (rytířské hry) a františkánským muzeem místního archeologického materiálu. V. Čulinovičová-Konstantinovičová, Záhřeb

Zasedání studijní skupiny pro systematizaci lidové hudby při IFMC. Bratislava 1965. [obsah]

Čtyřdenní symposion, které proběhlo v Bratislavě 1. - 4. září m. r., můžeme připsat k úspěchům československých hudebních folkloristů, jejichž práce dochází čím dále většího mezinárodního ohlasu zejména od 15. výroční konference Interantional Folk Music Council, konané v Gottwaldově v r. 1962. Tak na předloňské výroční konferenci při IFMC v Budapešti byla z podnětu K. Vetterla ustavena studijní skupina pro systematizaci lidové hudby - a v Bratislavě proběhlo prá[/]vě její první zasedání. Zúčastnili se ho odborní pracovníci vědeckých ústavů, archívů a jiných institucí ze středoevropských zemí (NDR, NSR, Rakousko, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, ČSSR); význam zasedání podtrhla i účast výkonné sekretářky IFMC dr. Barbary Krader.
      Bratislavské zasedání bylo věnováno konfrontaci celé řady klasifikačních a katalogizačních systémů v oboru písňových nápěvů. Českoslovenští folkloristé vystoupili se 4 hlavními referáty. Jednotlivé způsoby budou experimentálně ověřeny na různém materiálu (po 50 nápěvech z každé země) a příští zasedání tento experiment zhodnotí, popřípadě se přistoupí už i k praktickým závěrům. Je jisté, že se při různorodém materiálu nevystačí s jediným třídicím systémem. Na druhé straně se však nabízí k úvaze, zdali by nebylo možné vyjít . ze znaků společných písňovému folklóru několika národů (např. jako je tomu u sylabismu pro západoslovanský folklór). Nepochybně už příští zasedání, které bude pravděpodobně koncem r. 1966 ve Vídni, dojde k prvním praktickým výsledkům. Ge

Slovanská etnografie a dílo Lubora Niederla, Liblice [obsah]

1965.
      Na počest stého výročí narození Lubora Niederla se konala v Liblicích u Prahy ve dnech 11. - 13. října 1965

53

mezinárodní vědecká konference. Byla zaměřena především na Niederlovo dílo Slovanské starožitnosti, při čemž byl kladen důraz na nová etnografická zjištění v tomto oboru. V úvodním referátě upozornil K. Fojtík, jenž byl úřadujícím místopředsedou konference, na skutečnost, že Niederle při práci na Slovanských starožitnostech postupně více a více oceňoval význam národopisného materiálu. Z tohoto hlediska je velmi významná práce Moravské Slovensko. kterou Niederle rediyoval a jejímž byl spoluautorem. Přehledný referát o charakteru praslovanské kultury na základě nových doplňků k Niederlovým Starožitnostem přednesl M. Gavazzi z Jugoslávie. Ohlas vzbudil příspěvek B. Mariggiho z Itálie, který informoval o stavu bádání v otázce náboženství starých Slovanů. K tomuto problému byl zaměřen i příspěvek sovětského vědce S. A. Tokareva, který se bohužel nemohl konference účastnit osobně.
      O vztahu staroslovanského obydlí a franckého domu hovořil V. Pražák, který zde shrnul své již publikované poznatky. O postavení materiální kultury v rámci národopisu hovořil německý badatel W. Jacobeit. A. Haudricourt z Francie přednesl příspěvek o zápřahu zvířat u slovanských i neslovanských národů. Uvedené příspěvky všeobecného charakteru byly předneseny v plénu. Těžiště konference bylo pak přesunuto do sekcí. v sekci materiální kultury se pozornost zaměřila na tři hlavní problémy. k okruhu problémů slovanských oradel přednesli [/] příspěvky F. Šach a J. Kramařík. Referáty V. Frolce a A. Pitterové byly věnovány Niederlově klasifikaci slovanských vsí. Nejvíc příspěvků bylo zaměřeno na tkaniny a lidový oblek. O nejstarších tkaninách v Čechách hovořila J. Staňková. o lidovém obleku v Bulharsku přednesly referáty H. Hynková a M. G. Veleva. O procesu zanikání lidových krojů na Lužici hovořil D. Nawka z NDR, který přednesl zprávu v sekci společenské a duchovní kultury o lužickém právním zvyklosloví. v druhé sekci byly předneseny folkloristické příspěvkv (o lidové slovesnosti hovořila C. Romanská ze Sofie a R. Brtáň). O dramatckých prvcích v obřadním folklóru shromáždil zajímavá fakta V. Scheufler a H. Laudová. k některým problémům studia rodinných obyčejů mluvil J. Tomeš. Přehled o Niederlově kapitole výročních obyčejů v Slovanských starožitnostech podal F. Vančík, který byl sekretářem konference. Konference na počest stého výročí českého vědce Lubora Niederla. který patří k zakladatelům slovanské etnografie byla dobře připravena. v Liblicích na konferenci časově navázala celostátní porada českých a slovenských etnografů, které se zúčastnili pracovníci z ČSAV, universit muzeí, ústavů památkové péče a osvětových zařízení. Je ovšem otázka, zda bylo vhodné časově navázat na předcházející konferenci, což si kladlo značné nároky na účastníky obou zasedání a vyvstává konec konců i otázka, zda problémy spolupráce mezi etnografickými institucemi, [/] jež byly na poradě řešeny, neměly být prodiskutovány spíš na setkání, které by organizovala a řídila Národopisná společnost československá. J. Tomeš

Konference o evropském národapisu, Stockholm 1965. [obsah]

Ve dnech 4. - 6. září konalo se na zámku Hässelby ve Stockholmu z iniciativy švédských národopisných institucí a badatelů zasedání o evropském národopise. Na jeho pořadu byla zejména otázka, jakým. způsobem odstranit izolované studium lidových kultur jednotlivých evropských národů, které v minulosti vedlo mnohdy k nacionálním, ba šovinistickým tendencím. Zvláště úvodní referát nestora švédských národopisců prof. S. Erixona byl zaměřen na tento problém, a to jak po teoretické, tak po praktické stránce. Další úvodní přednáška, již pronesl pracovník pařížského Musée de l'homme G. de Rohan - Csermak, se týkala zavedení nového termínu "ethnie" do národopisné ho názvosloví a teoretické výzbroje vědy; tento termín se podle výkladu referenta kryje přibližně s u nás používaným pojmem etnografické skupiny a měl by se stát jedním ze základních pojmů oboru. Svědčí pro to jak okolnost, že tento pojem byl vždy ve středu národopisného studia, tak že je to pojem stabilní a objektivně postižitelnější než jiné sociální jednotky. Samozřejmě, že v teoretickém výkladu de Rohanově

54

55

byla řada velmi složitých problémů, které budou v budoucnosti živě diskutovány, zvláště z hlediska historického materialismu, ale je tu řada podnětů, které přispívají velikou měrou i k vyjasnění samého předmětu vědní discipliny. V závěru svého referátu se zabýval de Rohan otázkou kulturní jednoty evropské a problémem tzv. "evropského národa"; došel k závěru, že poslední pojem je nesprávný, že se dá pouze mluvit o jakémsi evropském etnickém komplexu či evropském kulturním komplexu. Delší diskusní příspěvky k oběma referátům pronesli pak švédský profesor Hultkrantz a italský badatel Cirese, jinak se diskuse musela omezit jen na dílčí připomínky, protože na obsáhlé referáty bude možno šířeji reagovat až po důkladném rozboru celé problematiky.
      V další části zasedání byla věnována pozornost některým konkrétním aktuálním opatřením na prohloubení studia národopisu Evropy - zřízení nového časopisu věnovaného teoretickým a srovnávacím studiím z oboru evropského národopisu. přípravě nového kompendia, a to prostřednictvím příruček o lidových kulturách evropských národů, jejichž vzorem má být na návrh maďarského prof. B. Gundy Zeleninova Russische (Ostslavische) Volkskunde, přípravě slovníku evropského národopisu a obnově Národopisné evropské bibliografie, částečně také přípravě Národopisného atlasu Evropy .
      Zasedání, které se odbývalo v přátelském a pracovním ruchu, zúčastnili se [/] především vědečtí pracovníci skandinávští, dále zástupci anglický, irský, holandští, francouzský, - švýcarský a italský, prof. P. Leser z USA, prof. B. Bratanić z Jugoslávie, dr. J. Barabas z Maďarska, za ČSSR dr. J. Kramařík; prof. S. A. Tokarev z Moskvy se pro nemoc omluvil.
      Výsledky stockholmské konference přispějí jistě k dalšímu zvědečtění národopisného studia v evropských zemích a k zintenzivnění mezinárodní spolupráce w tomto oboru. J. Kramařík

Mezinárodní setkání keramiků; Brno 1965. [obsah]

Ve dnech 12. listopadu až 13. prosince 1965 probíhala v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně výstava hornolužické keramiky. Vlastní výstavě předcházel v měsíci říjnu (5. 8. 10.) seminář lidových keramiků z Horní Lužice, Maďarska a Československa, kterého se zúčastnili i někteří etnografové, zabývající se tímto druhem lidové výroby. z celkového počtu zúčastněných bylo 28 z NDR, 6 z Maďarska, ostatní z Československa.
      V první den setkání vyslechli několik referátů, pojednávajících o problémech výroby keramiky a některých otázkách studia keramiky starší provenience. Promluvili R. Weinhold -Drážďany (Hornolužická lidová keramika), Mund-Hesse - Drážďany (Žitavské fajánsy), M. Kreszová-Budapešť [/] (Současný stav lidové keramické výroby v Maďarsku), L. Kunz - Brno, (Moravsko-slovenské lidové fajánsy) a R. Hrbková - Olomouc (Nové objevy výzkumů lidových fajánsů na Moravě). k mnoha otázkám týkajícím se referátů, výtvarné a technologické stránky současné lidové keramiky se na zasedání živě diskutovalo. Na závěr prvního dne byl pro všechny zúčastněné uspořádán společenský večer s kulturním programem.
      Další náplní setkání byla návštěva nejvýznačnějších sbírek lidové keramiky na Moravě. Hosté z Maďarska a z Lužice si prohlédli sbírky fajánsů v Etnografickém ústavu Moravského muzea, v Moravské galerii a v Městském muzeu v Brně, ve Vlastivědném ústavu v Olomouci a ve Vlastivědném muzeu ve Vyškově.
      Další den pak podnikli zahraniční hosté exkurzi do keramických dílen v Tupesích (Lidová tvorba Uherský Brod), kde se seznámili se způsobem výroby v tomto družstvu. Veliký zájem jevili maďarští a lužičtí výrobci zejména o technologii výroby, způsob vypalování, jakost používané hlíny a dekoraci. v dílnách Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti se seznámili) kromě výrobních otázek se způsobem dokumentace tradiční i současné lidové výroby a navštívili prodejnu ÚLUV Krásnou jizbu.
      Příští mezinárodní setkání keramiků se uskuteční v roce 1966 v NDR a bude věnováno především technologickým problémům.
      K. Panák

56

NEKROLOGY

Nikolaj Kallinikovič Gudzij (1887-1965) [obsah]

Koncem minulébo roku zemřel významný sovětský literární historik, který pracoval především v oblasti staré ruské literatury. Od r. 1922 působil jako profesor na moskevské universitě, pracoval i v Kyjevě a Simferopolu (je rodák z Mogileva-Podolského). v období 1917-1941 se soustředil především na edice staroruských literárních památek (např. Žitije protopopa Avvakuma), kde v hojné míře věnoval pozornost lidové slovesnosti. Universitní přednášky N. K. Gudzije o staré ruské literatuře, v nichž je příslušné místo věnováno i vztahu mezi literaturou a folklórem, vyšly jako kniha (Istorija drevněj russkoj litěratury), která je základní příručkou a byla několikrát přeložena do cizích jazyků.
      Po válce se Gudzij stal členem Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, vedoucím oddělení ruské a staré ukrajinské literatury v Ševčenkově institutu AV USSR aj. Proslul obhajobou pravosti Zpěvu o výpravě Igorově proti námitkám významného francouzského slavisty André Mazona. Dále se zabýval jednotlivý mi postavami ruské a ukrajinské literatury a srovnávacími pracemi Veselovského, badatele v oblasti poetiky verše lidové slovesnosti. Pro IV. [/] slavistický kongres v r. 1958 připravil přednášku Literatura kyjevské Rusi a nejstarší slovanské literatury, což je téma, které dodnes přitahuje slavisty na celém světě.
      Bibliografický soupis prací zesnulého byl naposled uveřejněn k jeho sedmdesátinám ve sborníku Trudy Otděla drevněj russkoj litěratury v r. 1957, sv. 13; poslední spisy, které vyšly v akademických věstnících, nejsou dosud u nás k dispozici.
      B. Beneš

Josef Čižmář (1868-1965) [obsah]

Nestor moravských vlastivědných a národopisných pracovníků PhMr. Josef Čižmář zemřel v Brně 22. 12. 1965 v požehnaném věku 97 let. Pocházel z rolnické rodinv ve Vizovicích, kde se narodil 19. dubna 1868 jako nejmladší syn z 11 dětí. Gymnasium studoval v Přerově a ve Valašském Meziříčí, farmaceutická studia ukončil r. 1889 na české universitě v Praze. Jako lékárník postupně působil na Starém Brně, v Kelči, v Sofii, Sarajevě, Prostějově, Olomouci, y Kutné Hoře, Novém Mestě nad Váhom, v Popradu, ve Visoku v Bosně, v Lublani, ve Vizovicích, v Radovljici u Bledu, ve Vídeňském Novém Městě, v Holešově, od roku 1934 v Brně. Jeho praxe jej přiváděla na velmi ši[/]rokém terénu do denního styku s lidem. k nejvýznamnějším setkání[m] patří seznámení s regionálním pracovníkem Eduardem Peckem, učitelem ve Vizovicích, s univ. prof. dr. Čeňkem Zi[í]brtem, J. Ľ. Holubym a Sve[t]oza[á]rem Hurbanem Vojanským na Slovensku. z dlouholetého pobytu v terénu a zejména ze svých rodných Vizovic v klínu valašských hor vytěžil Josef Čižmář rozsáhlý materiál, který publikoval v letech 1893-1952 v Zíbrtově Českém lidu (26 příspěvků), v Časopise Matice Moravské (3 studie), v Našem Valašsku (4 články), ve Sborníku muzeálnej slovenskej společnosti (1 příspěvek), ve Vlastivědné kronice Podřevnicko (5 článků), ve výročních zprávách Krajinského muzea ve Vizovicích (1 příspěvek), ve Valašsku (1 studie). Zaměřil se v nich na tPmatiku lidového lékařství, na výroční a rodinné obyčeje hlavně ve Vizovicích. na lidovou slovesnost, na lidové umění výtvarné, zpěvní, hudební a taneční. Jeho životním dílem jsou publikace, vydané v letech 1933-1946: Dějiny a paměti města Vizovic (Brno 1933), Národopisné a životopisné paměti Vizovic (Vyškov 1938), Doplňky národopisných a životopisných pamětí Vizovic (Vyškov 1939). Kromě neocenitelného kronikářského materiálu jsou v těchto knihách cenné etnografické záznamy, hlavně v kapitole o řemeslech a živnostech, kapitoly z li

57

dového zvykosloví. Své celoživotní dílo zpracoval v oboru adekvátním jelío povolání. Vyšlo v Brně ve 2 svazcích s názvem Lidové lékařství v Československu (I, II, 1946). k napsání tohoto díla jej vyzval Čeněk líbrt v době Čížmářový ch vysokoškolských studií v Praze. z faktu, že dvě první publikované Čižmářovy práce jsou z tematiky lidového léčení ("O lidovém lékařství na Moravě" Časopis Matice Moravské XVII, 1893 a "O domácím lékařství lidu slovenského" - Časopis Matice Moravské XVIII, 1894) je zřejmé, že autor shromažďoval materiál více než 50 let. Vytvořil v tomto oboru dosud ojedinělé dílo. Dosud nepublikovaný 3. svazek Dodatků k lidovému lékařství v Československu zůstal v rukopise. Kromě jiných vydaných prací a zásluh o organizaci vlastivědné národopisné a muzejní činnosti zejména toto dílo je autorovou trvalou stopou v československé národopisné literatuře.
      J. Orel

Za Josefem Š. Kubínem (1884-1965) [obsah]

Na sklonku loňského roku, krátce po svých stoprvých narozeninách, zemřel nestor českého národopisu, svérázná postava české kultury J. Š. Kubín. Čtenáři ho znají jako spisovatele rozmarných povídek (Hrozná chvíle - 1941, Blesky nad hlavou 1942, Srdce v bouři - 1944, Divoké přeháňky - 1948, Kudrnaté povíd[/]ky - 1946, z východu světlo - 2952, Bohatýr Smích - 1953), v bibliotékách leží jeho jazykové příručky, učebnice a slovníky (Causeries françaises, Marceaux choisis do prose française, Nový kapesní slovník francouzsko-český a česko-francouzský aj,); ale nejhlouběji se zapsal do našeho duchovního života jako národopisný sběratel a vypravěč pohádek. Vždy sám řekl, že psát o folklóru je pro něho "téměř tolik, jako psáti o podstatě mé činnosti". Hlavní jeho veliké soubory lidové prózy z Kladska, jež se po prvé objevily v letech 1908-10 s titulem "Povídky kladské", a z Podkrkonoší ("Lidové povídky z českého Podkrkonoší" z let 1922-26) představují základní díla k poznání českého lidového vypravěčství; a to ještě zůstaly ležet v rukopise jeho objemné zápisy z Hlučínska, jimiž těsně před druhou světovou vojnou uzavřel svou sběratelskou činnost. Těmito sbírkami se řadí Kubín k předním sběratelům evropským. Není to jen pro rozsah jeho zápisů (kladská sbírka obsahuje bezmála dvě stě čísel, podkrkonošská sbírka půl tisícovky), ale hlavně pro metodu, jíž Kubín pracoval, pro kvalitu zápisů. Kubín putoval vesnici od vesnice, od jednoho vypravěče k druhému a zapisoval, co slyšel. Sám řekl, že své povídky spíše "získával" než "sbíral", a mínil: "Lidopisec ovšem nesbírá nějakou tradici, jak se někdy neznalecky říkává. Jeho práce je usilovné bádání od člověka k člověku..." Jeho znalost lidového prostředí, pozorova[/]telské umění a filologická průprava mu dávaly k tomuto postupu nejlepší předpoklady a výzbroj. Stal se prvním u nás, kdo prosadil moderní sběratelské metody, zásady autentického záznamu živého podání, a .postavil se svým dílem po bok evropských badatelů, hlavně ruských. Šťastnou okolností se stalo i to, že jeho činnost do značné míry usměrňoval vynikající ba-. datel nad lidovou prózou Jiří Polívka; ten opatřil Kubínovy zápisy podrobnými srovnávacími komentář i, takže se tyto sbírky staly skutečně ojedinělými díly i v mezinárodním měřítku. Kubínova pracovní metoda pomohla zbavit představy o lidovém vypravěčství- oné patiny, již na ni nanesla. starší sběratelská a vydavatelská tradice. Ta v duchu romantismu i pro pedagogické cíle zdůraznila výběrem i úpravami jen jisté stránky lidového vypravěéstvi, hlavně jeho idylickou a harmonickou tvář; naproti tomu Kubín opět je ukázal v jeho syrové podobě, odromantizoval je. Podobně si počínal, když zpracovával lidové pohádky pro děti v nespočetných knížečkách i tlustých souborech. Vyzdvihl jejich robustní notu, realistické ovzduší, rozpustilý až provokující smích i sytý a dovedný jazyk. Odmítal apriórní a zužující kritéria morální a estetická, neboť chtěl "poznat českého člověka po vší stránce,. aby jeho odhadný obraz byl pokud mono úplný." Téměř stejnými slovy vyjádřil sběratelské cíle i jeho spolupracovník J. Polívka: "Chtěli jsme předkládati všecko, co si lid daného

58

kraje vypravuje . . . , neboť jen tak můžeme si vytvářeti spolehlivý obraz duševního života našeho lidu."
      Tento záměr plynul nejenom z Kubínovy znalosti autentického vypravěčství, ale přímo z jeho naturelu z jeho optimismu, životní svěžesti a síly, z jeho schopnosti prožívat a chápat svět a život v celé jejich rozmanitosti. Domnívám se, že svými populárními edicemi pohádek a humorek Kubín změnil v značné míře chápání pohádkové tradice v širším .českém kulturním povědomí a že z toho rodokmenu vyrůstají i taková díla, jako dzwmatické a prozaické pohádkové variace J. Drdy. A mohli bychom jít ještě dál a vést paralelu i mezi Kubínovými "baječi" a Hrabalovými "pábiteli", abychom naznači­ li, jak živá je nota, již Kubín vnesl do naší literatury.
      Národopisná činnost Kubínova se nevyčerpala jen sběrem lidové prózy. Souběžně s ní vznikaly na Kladsku, v Podkrkonoší i na Hlučínsku i sbírky dialektologické, písňové a národopisné v nejširším slova smyslu. Mnohé z nich vyšly ("Kladské písničky 1925, ,;České Kladsko" - 1926, "Lidové písně Čechů štrálských" 1931), jiné dosud čekají na vydání; jen jeho písňové zápisy obsahují na tři tisíce čísel! Tyto dialektologické, písňové a etnografické sbírky a studie nelze však chápat jen jako vedlejší výsledek jeho sběru lidové prózy; dokládají, že Kubín pojímal lidové vypravěčství v jeho, živém prostředí [/] a že je neizoloval od jiných projevů života a kultury lidových vrstev.
      Mohlo by se zdát, že výběr oblastí, v nichž Kubín sbíral, se řídil jen osobní náhodou, přesněji řečeno, že Kubín, jenž pocházel z podkrkonošského Jičína, zasvětil své síly a lásku regionům blízkým jeho domovu. Ale při pečlivější pozornosti neunikne, že jeho sběratelský zájem ovládaly i jiné podněty. Kubína vzrušovaly osudy českého živlu na hranici nebo uprostřed národopisného živlu cizího. Proto platí jeho zájem menšinám v "Českém koutku" kladském, na Střelínsku a Hlučínsku. Ozývá se v tom vlastenecký a buditelský patos 19. století, jenž tvořil jeden z význačných rysů Kubínovy osobnosti a jenž se často projevoval i v jeho svérázném jazykovém purismu. Proto orientací i výtěžky své sběratelské práce patří Kubín k průkopníkům studia interetnických vztahů v lidovém podání a dnešní i budoucí bádání tohoto druhu může z jeho podnětů a výsledků stále hodně těžit.
      Svým rozsahem a svou hodnotou má Kubínovo dílo přední místo v našem národopise. Zůstává živé a potřebné v našem odborném i širokém kulturním povědomí. Toto zjištění není povinnou pointou nekrologu zasloužilého umělce a vědce: jeho knížky pohádek pro děti vycházejí stále znova a znova (naposledy pod titulem "Strakaté máslo" v loňském roce) a postupně vychází znova i jeho dílo folkloristické; jehož edice obsáhne [/] v budoucnu i práce dosud nevydané.
      O. Sirovátka

Za Jaromírem Běhúnkem (1898-1965) [obsah]

Vzpomínám, jak jsem se jakousi nevysvětlitelnou náhodou octl jednoho zimního večera v roce 1941 v brněnském Slováckém krúžku. A dodnes vidím cimbál, který přišel nějaký m nedopatřením o nohy. Cimbál stál na židlích, podepřený ještě čtyřmi půllitry a za ním seděl ten, s jehož jménem měla slovácká písnička několik desítiletí to nejužší spojení - Jaromír Běhúnek.
      V řadách členů Slováckého krúžku nebyla nouze o dobré muzikanty, ale bylo umění dát je dohromady. Bě­ húnkovi se to podařilo. Jeho kapela se časem výborně sehrála a byla schopna svou mateřskou organizaci všude umělecky dobře reprezentovat. Slovácké akademie, které krúžek občas pořádal, měly vysokou úroveň právě jeho zásluhou. Za Běhúnkova působení prožil brněnský Slovácký krúžek skutečně svůj zlatý věk.
      Jaromír Běhúnek měl tři neocenitelné vlastnosti, které zaručovaly úspěch: nadšení, houževnatost a systém. Pro muziku vymyslel jednoduchý způsob instrumentace, která zachycovala kostru písně, ale nesvazovala fantasii. Tento nápad - říkalo se tomu telegram, vykonal neocenitelné služby nejen vlastní Běhúnkově muzice, ale později i nově vzniklým

59

kapelám Valašského krúžku, Moravského souboru písní a tanců a v počátcích Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Těm všem stál Jaromír Běhúnek za kmotra.
      Byl praktik a dovedl své přesvědčení a kumšt prosadit. Už dávno před válkou začal spolupracovat s rozhlasem a ve svém žánru neměl tehd v konkurenci. A že donesl rozhlasu cosi nového, zvláštního, čím se právem mohl chlubit, to potvrzuje skutečnost, že muzika brněnského Slováckého krúžku uskutečnila první mezinárodní přenos z brněnské stanice. Za války už byla kapela v roz­ hlase pravidelným hostem a její práce znamenala tehdy pro naše národní cítění mnoho. Po válce Běhúnkova aktivita ještě vzrostla.
      Přivedl do studia řadu zpěváků Boženku Šebetovskou, Jožku Severina, bratry Holé - abych vzpomněl jen těch nejznámějších. v jeho muzice hráli - Gustav Kúr, Slávek Volavý, Jaroslav Jurášek. Když v roce 1952 vznikl Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. měl Jaromír Běhúnek o práci víc. Hrál tam na cimbál, na píšťalu, na dudy. Jeho úpravy tvořily základ a dodnes z programu tohoto souboru nevymizely.
      Jsou písničky, třeba taková "Sedí sokol na javori", "Kačena . divoká", "Stokrát som sa zaríkala", které dodnes lidé zpívají, když na ně padne stesk. A jsou jiné, pro chvíle, kdy je ten stesk přejde. Kdo si uvědomí, že to byl právě Jaromír Běhúnek, který [/] těmto písničkám prošlapával cestu ze zapomenutí zpět k lidem?
      Ale ani rozhlasové působení nevyčerpalo všechnu jeho energii. Muzika, kterou vedl, se v letech padesátých rozešla se Slováckým krúžkem. Vznikl Slovácký soubor. a ten v letech následujících projezdil se slováckou písničkou prakticky celou republiku. Jaromír Běhúnek. Pro nás to byl vždyckv strýc Běhúnek, někdo velice blízký, s kým bylo dobré posedět, člověk, který uměl žít, vinař, který měl vynikající čistou Frankovku, a hlavně muzikant, který po dlouhá léta patřil k neúnavným programátorům slovácké lidové písně.
      J. Nečas

Emanuel Baláš (1914 - 1966) [obsah]

Není snad pro vědeckého pracovní­ ka smutnějšího údělu než muset odejít uprostřed tvůrčí práce. A právě tento osud postihl PhDr. Emanuela Baláše. Zamyslíme se dnes nad jeho životem, znovu si uvědomíme, kolik překážek a těžkostí stálo v cestě chudému chlapci z Valašska (narozen 31. VII. 1914 v Polesí (Křivé) u Valašského Meziříčí, zemřel 6. II. 1966 v Praze), který jen vlastní pílí, vytrvalostí a houževnatostí mohl vystudovat gymnasium, protože v sedmičlenné dělnické rodině nebylo k tomu prostředků. Také jeho vstup na pražskou Karlovu universitu poznamenala tíha doby, v níž prožíval své mládí. Emanuel Baláš jako tisíce jiných musel opustit vysokou školu, kam se vrátil až v roce [/] 1945, maje už za sebou trpké zkušenosti válečného období. Nezaviněné časové zpoždění nahradil intenzívním. studiem národopisu a religionistiky na pražské filosofické fakultě, které mu na základě disertační práce Terciární náboženský názor na Valašsku udělila< doktorát filosofie už v roce 1948. Po studiích vstupuje do našeho nového života jako jeden z prvních poválečných národopisců, což sice mělo určitou výhodu, ale byla s ní však spojená velká odpovědnost řídit a vědecky organizovat národopisnou práci pře-rušenou nacistickou okupací. A Baláš, jako vždy ve svém životě, nevyužil konjunktury doby, ba naopak v zájmu doby odsunul i vlastní badatelskou práci a všechny své síly věnoval ve Státním fotoměřickém ústavu a později ve Státním památkovém ústavu záchraně lidových staveb a k vedení velkých výzkumů lidového stavitelství především v našem pohraničí,. kde byl tento úkol nejvýš aktuální.. Řízení a organizování vědecké práce obětoval. velkou část svého času i v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, kam byl pro své schopnosti povolán mezi prvními a který vedl jako zástupce ředitele více než deset roků, v ÚEF ČSAV shromáždil především na základě vlastních terénních výzkumů rozsáhlý materiál o lidových stavbách v Čechách, po celou dobu existence časopisu Československá etnografie byl jejím výkonným redaktorem, po léta byl funkcionářem Národopisné společnosti československé at také členem ústavních i mimoústav

60

ních vědeckých rad a komisí, zabývajících se hlavně lidoval i stavitelstvím, jeho ochranou i plány na vybudování muzea v přírodě. Četné Balášovy stati především z oboru lidové architektury, dále s náměty religionistickými i. jinými dovršuje a bohužel i předčasně zakončuje přehledná studie o sídlech a stavbách v českých zemích pro Československou vlastivědu; doplněná velmi náročnou mapou, kterou zpracovával už těžce nemocen. Nedokončená už musela zůstat neobyčejně rozsáhlá a fundovaná práce o polygonálních stavbách, k níž pilně a svědomitě sbíral materiál z celé Evropy více než desetiletí. stejně jako chystané studie o skalních obydlích, dřevěných církevních stavbách aj.
      My všichni, kteří jsme měli možnost pracovat v jeho blízkosti nebo se s ním přátelsky stýkat, neztrácíme jeho odchodem jen dobrého spolupracovníka, ale především vzácného, ušlechtilého a za všech okolností čestného člověka. Škoda, že člověk takových vzácných vlastností musel ve dvaapadesáti letech odejít od nedokončené práce a už neuskutečněných vědeckých plánů. J. Vařeka.

Za Ladislavem Baňouchem (1903-1966). [obsah]

Ladislav Baňouch byl jedním. z těch, kdo stáli u kolébky Strážnických slavností. V červnu roku 1945 organizoval průvod několika stovek krojovaných účastníků strážnické panychidy za umučené fašismem a v následujícím [/] roce se již věnoval přípravě průvodu skupin, které vystoupily v programu prvního ročníku Národopisných slavností ve Strážnici. Od té doby se bez Baňouchovy činorodé organizátorské práce neobešel žádný z následujících ročníků Strážnických slavností včetně ročníku 1965.
      Strážnické slavnosti byly Baňouchovou životní láskou i údělem. Věnoval jim všechny své síly a schopnosti. Kdo měl možnost důkladně poznat složitý provozní mechanismus slavností a nějaký čas spolupracovat s Baňouchem, nemohl neužasnout nad obrovskou energií, s níž dovedl bez oddechu pracovat někdy doslova dny a noci, nad jeho houževnatostí, s níž řešil i ty nejzapeklitější problémy, kterých bylo kolem Strážnických slavností vždy dost. To všechno dělal Baňouch s naprostou samozřejmostí, nenápadností a nelíčenou skromností. Při tom se nepamatuji, že by komukoliv ze svých spolupracovníků odmítl poradit či pomoci, i když měl sám práce víc než dost. Nevím také o žádné události, kdy by jej opustila jeho příslovečná ohleduplnost. Laďa Baňouch neuměl ubližovat lidem. To ovšem neznamená, že by to byl člověk bez vlastních názorů a bez schopností své názory obhájit. Naopak! Před diskusemi a polemikami však dával přednost konkrétním činům. Oč méně mluvil, o to více dovedl přemýšlet. A když už svůj názor vyslovil, bylo to zpravidla v pravou chvíli a nebylo možné nebrát jej v úvahu.[/]
      Trvalá stopa Baňouchovy práce i fantasie je uchována v každoročně realzovaném nápadu vyzdobit strážnické ulice, uličky i nejzapadlejší zákoutí voňavý mi stromky, vyšňořenými fábory a papírovými růžičkami, vztyčovat v ulicích i v parku šátky "turečáky" - zástavy neopakovatelné a nezcizitelné atmosféry červnových slavností. s velkou energií a chutí se vždy pouštěl do organizování průvodů, které byly jeho koníčkem. Často v hodině dvanácté dokázal vyřešit mnoho neefektních, ale veskrze důležitých problémů, na které bůhví kdo a bůhví proč zapomněl. Byl také zván do Východné, Náměště na Hané, Modry a Uh. - Brodu, kde pomáhal na svět regionálním. slavnostem písní a tanců. Připravoval čelo průvodu první celostátní spartakiády v Praze.
      Laďa Baňouch miloval lidovou píseň. Byl věrný m posluchačem a příznivcem muziky Slávka Volavého. Měl rád upřímné lidi a ze srdce rád pomáhal mladým. Nikdy nepokazil veselou společnost. z duše nemiloval pózery a mudrlanty. Upřímné přátelství dovedl mnohonásobně oplácet. Jistě je nás dost, kteří mu po této stránce zůstáváme věčnými dlužníky.
      Z velkého společenství těch - jimž se stal- Strážnické slavnosti místem vyznání lásky k lidovému umění a zdrojem okouzlení z jeho prosté krásy, odešel v Ladislavu Baňouchovi vskutku zasloužilý pracovník a z duše dobrý člověk. K. Pavlištík

61

GLOSY A ZPRÁVY

Návštěvou ve Skansenu. [obsah]

Byl to poslední den mého pobytu ve Stockholmu, kdy jsem opouštěl Nordické muzeum a chystal se .do Skansenu. Nemíním zde popisovat Skansen odborně, jeho historii a obsah; o tom- bylo i u nás hodne napsáno, bohužel jen napsáno. To, k čemu Skansen vybízí, u nás zůstalo však jen na papíře, rozplynulo se v nesčetných poradách, úvahách a řekněme, skoro v neúctě k tomu, co se jinde pokládá za povinnost k národu a lidu, k jeho tradici a kultuře. Stockholmský Skansen byl založen r. 1891, tedy v tomtéž roce; kdy se u nás pořádala Jubilejní výstava s Českou chalupou, jež pak dala podnět k uspořádání monumentální Národopisné výstavy československé r. 1895. z ohromných sbírek lidové kultury, kterými se v tehdejší době nemohla pochlubit snad žádná jiná evropská země, zůstalo nám jen Národopisné muzeum či dnes pouhé národopisné oddělení Historického muzea Národního muzea (sic) v letohrádku Kinských s dvěma vědeckými pracovníky, které nemá dnes nejen vhodné depozitáře, ale ztratilo v posledních letech ještě kus jedné z vlastních budov. Často se mluví o tom, že Skansen stejně jako Nordické muzeum je dílem jediného člověka, dr. Artura Hazelia. To pravda zdaleka není, ale [/] přece jen na tom trochu pravdy je. Hazelius svou nesmírnou obětavostí a širokým vzděláním uskutečnil dílo, kterým se Švédsko proslavilo; Švédové však budování Skansenu pojali jako věc spíše národní povinnosti, než nadšení a planého horování; Skansen nebyl pro ně manifestací slavné minulosti, ale stal se poučnou součástí přítomnosti. Proto také neprošel poměr k lidové a národní kultuře ve Švédsku tolika výkyvy jako u nás, proto v dnešní době vyspělé techniky, automatizace, s kterou se setkáváš v této z nejvyspělejších evropských zemí na každém kroku, je poměr ke Skansenu podobný, jako byl na konci minulého století.
      Když jsem se octl v samotném areálu muzea lidové architektury, byl jsem tak trochu překvapen, protože jsem předtím popřál trochu více sluchu vyprávění "očitých návštěvníků" tohoto muzea a různých podání, která se obyčejně o Skansenu tradují. Podle oněch podání bývá Skansen líčen téměř jako zábavní podnik, plný různých atrakcí, něco takového jsem, však v něm nenašel. Buď si oni návštěvníci" popletli Skansen s tím, co je v jeho sousedství, nebo zastihli Skansen při nějaké slavnosti, kdy je Skansen dostaveníčkem různých švédských spolků' a společností, pořádají se tu často představení a koncerty, vystupují tu soubory lidové tvořivos[/]ti a také se tu tančí moderní tance na vyhrazených restauračních podiích. Ale byl všední den a k tomu okolo poledne, nic takového mne tu nerušilo.
      Myslel jsem původně, že plocha Skansenu je nesmírně rozsáhlá, ale Skansen není příliš velký a dá se projít za malou chvíli, když ho člověk chce jen projít. Než seskupení ukázek lidových staveb ze všech možných končin Švédska je tu tak úsporné vzhledem k pozemku, že až žasneš. Říká se, že je tu i švédská příroda v kostce, ale to je přehnané, zrovna jako se švédskou faunou. Pravda je, že ve Skansenu je jen znamenitě využito přírodního prostředí, jako ho Švédové umějí vy užívat dnes při stavbě nejmodernějších činžovních domů ve Stockholmu, všude je kolem hodně bříz a borovic, jako v celém hlavním městě a v jižní části země, a na okraji je jakási malá zoologická zahrada s typickou švédskou faunou. Ale k skutečnému přírodnímu prostředí švédských dvorců a venkovských staveb má Skansen stejně daleko jako bude mít každé muzeum lidových staveb pod širým nebem. Stockholmský Skansen nemá v tomto ohledu o nic vhodnější prostředí než pražská Stromovka, o Šárce už vůbec nemluvě. Jen snad to, že tu ukázky švédské lidové architektury už stojí 75 let.

62

Ani ukázky lidové architektury nezachycují celé Švédsko, i když se k tomuto ideálu hodně blíží. Jsou tu kromě selských usedlostí i stavby horníků, dřevorubců, zvonice, vodní a větrné mlýny, valcha, kostelík i domy městské. Dojem o švédském stavitelství v minulosti tu rozhodně získáš a poznáš hodně také interiér, o jehož udržování se starají krojovaní zaměstnanci. Ne ovšem skuteční venkované; ostatně ani Laponci, bydlící v tradičních stavbách po několik letních týdnů, nejsou "národopisně zachovalé objekty", ale typičtí občané moderního Švédska, kteří si nelámou hlavu, zda reprezentují své krajany nebo se ukazují lidem; chápou svůj pobyt jako poctivé zaměstnání a tak se také chovají.
      Ukázky lidových staveb ve Skansenu nejsou nějakými ideálními krajovými typy, ale konkrétní ukázky, které sem byly přeneseny ve své jedinečné podobě a ne nijak. soustavně. Je to možná pro katedrového vědce ne zcela správné, ale o to skutečnosti bližší a pravdivé. Je tu v blízkosti Delbosgarden z Hälsinglandu a neoklasicistní dům z Djurgardenu; tj. stockholmské čtvrti, na jehož území Skansen stojí, dvorec finských kolonistů z Värmlandu a dům sociálně demokratické mládeže z r. 1908 z téhož kraje, větrný mlýn v Väster­ gotlandu i Kronbergův ateliér; chýše kameníků z Dalekarlie a zvonice z Jämtlandu, laponské obydlí stejně jako náměstíčko smaandského města, dvo[/]rec ze Skaane a seglorský kostelík, kovárna z Upplandu, sýpka z Virserum, větrné mlýny z Ölandu, je zde řada starých stockholmských dílen pekárna, tiskárna, zlatotepecká a hřebenářská dílna, obchod se smíšeným zbožím, lékárna, pošta i domek Hazeliův. Půjde-li do Skansenu národopisný odborník, který zná jen abecedu svého oboru a řídí se jí jako biblí, pak nebude s mnohým ve Skansenu srozuměn, navštíví-li však Skansen vnímavý a trochu šířeji poučený člověk, pak pochopí. Ostatně ten, kdo si myslí, že se návštěvou Skansenu pozná lidová kultura Švédska, ten ať si tento ideál ponechá a do Skansenu nechodí, protože k tomu účelu Skansen nebyl vybudován. Skansen není totiž jen studijním objektem, ale v prvé řadě chce Švédům ukázat, z jaké minulosti se zrodila přítomnost. Skansen není totiž pouhý testis temporum, ale také, ba především magister vitae, má veliký význam výchovný, svědčí výmluvně, že lidoví tradice a kultura není mrtvým kapitálem, ale že je tím; z čeho vyrůstá přítomnost a budoucnost.
      O životě ve Švédsku se často dnes u nás píší superlativy. Ale jen v málokterém tom senzacechtivém článku najdeš zmínku o švédské historii a jen ojediněle o švédském historismu. O tom historismu, který ani příliš nepláče ani nejásá, ale pomáhá přítomnosti. A jeho výrazem je Skansen. Možná, že vystavíme u nás v dohledné budoucnosti odborně více vyhovující a atrak[/]tivnější skanseny, než který je ve Stockholmu. Vybudujeme však přitom i nějaký Skansen? Na to myslím, kdy ž se loučím se švédským hlavním městem, o kterém někteří jazykové tvrdí, že se amerikanizuje. Možná, že v některých věcech, zejména v technice, ano. Ale švédský reálný historismus je tak vrostlý do mysli obyvatel této severské země, že si umí vybrat i v tomto případě vhodně. Nestydí si ponechat právě tak v sousedství moderního domu starou borovici sahající svou korunou do třetího a čtvrtého patra, protože toho trochu stínu zdaleka vynahradí kyslík dýchající do otevřených oken. nestydí se stavět domy ve starém stylu, protože je to nejen hezké, ale bydlení je tu teplé. jen jedno nesmí tradice dělat - mluvit do přítomnosti, kde to není na místě.
      Skansenem projde ročně asi dva milióny lidí. Nejsou to jen Švédové. Někteří jsou tu i několikrát. Skansen se tedy vyplatí i po hospodářské stránce, ale, více, daleko víc po stránce výchovné. A to je profit ten největší.
      J. Kramařík

Rožnovské slavnosti 1965 [obsah]

Vděčný, avšak nikterak snadný úkol mají pořadatelé rožnovského festivalu písní a tanců, jehož nová tradice vtiskuje výrazný, charakter kulturnímu životu na celém moravském Valašsku. Už řadu roků po sobě ožívají prostory rožnovského muzea v přírodě ru

63

chem slavností, které už několikrát byly celokrajskou přehlídkou lidového hudebního a tanečního umění v interpretaci nejlepších souborů LUT, vesnických skupin a sólistů ze Severomoravského kraje.
      Tradice rožnovských slavností začíná vlastně Valašským rokem 1925 a tu se nabízí první kritický postřeh z letošního roku: nebyl festival písní a tanců ve dnech 31. července a 2. srpna trochu nevděčně odbytým podnikem, jemuž 40. výročí Valašského roku nabízelo mnohem více podnětů k ucelenější koncepci a jednoznačnějšímu vyznění? Všechna čest rožnovským pořadatelům, kteří - jako v minulých letech - vykonali vše, co jen bylo možné, pro zdar a hladký průběh slavností. Tady však asi narážíme na zkostnatělou byrokracii. která nechce uznat, že současné administrativní rozdělení našeho území má své opodstatnění ekonomické, ale na druhé straně nelze jím poměřovat a modifikovat staré tradice kulturní. Bez účasti lidových umělců, souborů a sólistů z Frenštátska. Valašskokloboucka a Vizovicka vyznívá Rožnov přece jen trochu torzovitě; tím více to bylo cítit letos, kdy se rámec slavností zúžil na vsetínský okres. Nemělo by přece být zatěžko zkoordinovat rozpočty - a plány kulturních akcí všech ONV, jichž se věc týká. Nestojí snad neopakovatelný rožnovský festival a jeho bohaté tradice za to úsilí ?
      P-rogram letošního festivalu přinesl obdobné tvpy pořadů jako v minu[/]lých letech. Sobotního večera zazněl pořad Zd. Kašpara Valašsko moje, zdrávo buď ! - připravený vlastně už k loňskému ročníku slavností, kdy však pro nepřízeň počasí odpadl. Nedělní odpoledne bylo vyhraženo dětem (Úsměvy našich dětí - autor Fr. Chovančík) a po slavnostním průvodu městem - vy vrcholil festival hlavním pořadem souborů, který nazval Zd. Chrástecký Pod valašským nebem. Tolik k hlavní náplni Rožnovských slavností.
      Je třeba podtrhnout kulturně společenský význam slavností pro celé moravské Valašsko, jak už bylo dříve naznačeno; mezi tisíci návštěvníky a pozornými diváky nebyli jen Rožnovjané a náhodní hosté. Na pozadí celé této atmosféry festivalu, v jehož programech se tak specificky snoubí minulost tradičního valašského folklóru s jeho přítomnou aktualizací, si může pozorný účastník uvědomit zajímavý proces proměn, jimž je tento valašský folklór vystaven. Pro některé jeho, zvlášť výrazné projevy se skoro vnucuje označení "valašské mýty". Bez úmyslu jakkoli snižovat záměr a výkon interpretů; pouze pro postižení onoho specifického posunu hodnot, projevujícího se zejména v absolutizaci některých historicky podmíněných jevů v současném procesu integrace naší lidové kultury, bychom byli konkrétní: jako charakteristický příklad může posloužit současné pojetí valašského st[a]rodávného", za nějž se dnes už skoro běžně [/] označí tanec pohybově vycházející z" "valaského" a vížící se téměř na jakoukoli píseň polonézového metra. Nejde tu, o název (pocházející bezpochyby od L. Janáčka) ani o otázku jeho pojmové adekvátnosti, jako spíše o způsob, jakým pronikla Janáčkova koncepce "starodávného" do současného obecného povědomí, jak čím dál více souborů tento tanec upravuje a dotváří a jak se tato odvozená forma samostatně uplatňuje vedle tradičních forem "valaského", resp. "hanácké" aj. - Jiné obdobné "mýty" by bylo lze sledovat v okruhu zbojnických písní a tanců (včetně populární "zbojnické balady" "V hoře pěkná jedlica"), popř. též mezi novými kreacemi rožnovského souboru Radhošť atd. U jednoho neveselého mýtu se ještě zastavme: je jím postava zaručeně nefalšovaného "valaského vyprávjača", více či méně přihlouplého valašského strýce, obdařeného jednak hypertrofickou manželkou-dračicí, již. však lze za jistých okolností snadno přelstít, jednak schopností neobvyklé hyperboly a celou škálou nejneočekávanějších příměrů. Postava je celkem nepůvodní (na Slovácku ji už dříve odkryl a exploatoval Zd. Galuška), ale - jak se zdá - skoro nesmrtelná: přečkala i nedávno vrcholící krizi souborového folklóru.
      Jedna poznámka k vnější stránce festivalu se ještě vnucuje. Pořadatelé obdobných slavností by neměli přehlížet - jak se to dosud zhusta děje - kvalitu elektroakustického přeno

64

su programu do hlediště. Rožnovský festival v posledních letech ukázal, že lze problém vyřešit téměř beze zbyt ' ku. Kvalita vysílaného signálu v rožnovském muzeu je lepší než kdekoli jinde - o prostorách stadiónů ve Strážnici nemluvě. Pořadatelé za to jistě vzdali - díky kolektivu technických pracovníků - v čele se s. Šubrtem z valašškomeziříčského závodu Tesly Rožnov.
      Valašské slavnosti v Rožnově si už vydobyly svoje místo na slunci. Půjde nyní o to, jakou formu a rozsah dát festivalu v budoucnu, aby co nejplněji dovršil místní tradici. Naše úvaha usilovala o nadhození aspoň několika námětů k zamyšlení.
      J. Gelnar

Górolski Šwieto, Jablunkov 1965 [obsah]

Slavnost těšínských goralů, kterou rok co rok pořádají naši spoluobčané polské národnosti na jižním Těšínsku, se stala v neděli 8. srpna m. r. příležitostí k manifestaci polskočeskoslovenského přátelství, jejíž rámec určilo milénium polsko-českých styků. Příjemné přírodní prostředí, jaké poskytuje slavnostem už po více let Městský les v "Jablunkově, dává předpoklady, aby se slavnost stala událostí prvořadého společenského významu pro život tamních obyvatel. O tom, že tomu tak je, svědčí už řada ročníků, jež dosud proběhly, i popularita, jíž se slavnost [/] těší, u nejširších vrstev obyvatelstva, což se koneckonců nejlépe promítá ve vysoké návštěvnosti.
      Na rozdíl od minulých ročníků, kdy byl program pódiových vystoupení sestaven více z programových čísel domácích skupin jednotlivých odboček [/] PZKO (Polski Związek Kulturalno-Oświatovy - kulturní organizace našich polských spoluobčanů na Těšínsku), pozvali pořadatelé letošních slavností dva soubory, každý s půldruhahodinovým programem: naši Jasénku ze Vsetína a polský soubor z

65

podtatranského Nového Targu "Podhale", organizovaný při družstevním svazu CEPELIA (vedoucí St. Durowski, uměl. vedoucí mgr. K. Bogucki). Pořad našeho souboru z Valašska byl různorodější, jak vyplývá z jeho praxe posledních let. Mnohem větší autentičností projevu zaujal soubor podhalanský.
      Přes zdařilý program, který předvedly hostující soubory, by však bylo žádoucí, aby se v budoucnu na jablunkovské goralské slavnosti uplatnily více domácí skupiny. Přispěje to nepochybně k regeneraci tvůrčích sil lidových interpretů v oblast, kde je místní přirozená zpěvnost stále ještě vysoce živá.
      Jrg

Archív pro vestfálský národopis [obsah]

Za svého pobytu v Německé spolkové republice (leden 1966) jsem navštívil mimo jiné též Národopisný seminář, jehož ředitelem je prof dr. Bruno Schier, a Archív pro vestfálský národopis v Münstru. Obě pracoviště, kde jsem se setkal s velmi přátelským přijetím (na tomto místě děkuji za pohostinnost zejména prof. dr. B. Schierovi a dr. I. Simonové), jsou umístěna v budově university a velmi úzce spolupracují. v čele Archívu stojí prof. dr. M. Bringemeier, stálými pra[/]covníky této instituce jsou dr. Irmgard Simonová, která řídí práce na národopisném atlasu a speciálně se zabývá zejména zvykloslovím, dr. Renate Brockpählerová (pracuje v oddělení lidové písně), Renate Jänicková (dokumentace pro národopisný atlas), Gerda Osthoffová (sekretářka Národopisné komise Vestfálska) a Gerda Schmitzová (kroje, zvyklosloví). Trvalými spolupracovníky Archívu jsou posluchači vyšších ročníků oboru národopis na münsterské universitě. Kolem Archívu se sdružují dopisovatelé, pro něž je vydáván Mitteilungsblatt (redaktorkou je dr. I. Simonová). Archív pro vestfálský národopis má oddělení rukopisů, obrazový archív, písňový - archív, filmovou dokumentaci a sbírku předmětů materiální kultury (nářadí, kroje aj.), která slouží rovněž při výuce v národopisném semináři prof. Schiera. Hlavním posláním Archívu je v současné době shromažďování a katalogizování údajů z území Vestfálska pro národopisný atlas Německa (hlavní středisko pro přípravu národopisného atlasu Německa je v Bonnu). Za tímto účelem vydává Archív dotazníky, jichž vyšlo zatím 38. Jsou zaměřeny na tyto problémy: pečení chleba v minulosti, konfirmace dříve a nyní, zvyky při prvním přijímání, jak se dříve slavila neděle, jídla a nápoje, obyčeje při smrti a pohřbu, zpěv a hudba, zá[/]snuby a svatba, pastýři a chov ovcí, dřevěná obuv a její výrobci, staré masopustní zvyky, včelíny a včelařství, křesťanské zvyky v řemeslech, sklizeň obilí, louky a sklizeň sena, povídky o strašidelných zjeveních, míčové hry, pacholci a děvečky, velikonoční týden a velikonoce, květnovéa svatodušní zvyky, jizba v rolnic kém domě, nádoby k pití a jídlu,. studny, narození a křest, nářadí k sezení, vzpomínkové dny na mrtvé v roce, koně, střelecké zvykosloví, péče o tělo, zdobené kůly, kříže při cestách, pomníky, kolovraty a jejich výrobci, předení, televize (výčet uvádím podle pořadí, v němž dotazníky vycházely). Jednotlivé otázky jsou zpracovány v drobných publikacích např.: M. Bringmeier, Über Schäfer und Schafzu[c]ht, Münster 1954; táž, Vom Brotbacken in früherer Zeit, Münster 1961 aj). Publikační činnost vyvíjí i Národopisná komise Vestfálska, pod níž Archiv für westfälische Volkskunde spadá (zde vyšla v r. 1963 např. práce B. Schiera, Skandinavisch-englisch-deutsche Kulturverflechtung im Bereiche des Flurwesens; Volkskundliche Kommission des Landschaftsverbandes Westfalen-Lipe je spolu s národopisným oddělením Ústavu pro historickou vlastivědu v Bonnu vyda[va]telem Rheinischwestfälische Zeitschrift für Volkskunde. V. Frolec

66

TELEVIZE

Národopisné pořady v lednu a únoru 1966 [obsah]

V minulých číslech Národopisných aktualit naši recenzenti věnovali pozornost uvádění lidových písní a hudby v televizi; šlo většinou o pohledy kritické. Mnozí diváci, a jak se vzdá i režiséři, mají k uvádění folklóru na televizní obrazovku nedůvěru. Jak tedy dál? Domnívám se, že řešení je možné. Vidím je v tom, že televize bude uvážlivě uvádět národopisné :pořady v nejširším smyslu slova. Je totiž fakt, že pojem "folklóru" nebo ."národopisu" byl v posledních letech často zužován jen na lidovou hudbu, zpěv a tanec. Snad vlivem rozhlasového vysílání nebo produkcí souborů lidových písní a tanců. Ať už to byly okolnosti jakékoliv, výsledný dojem vedl k zúžení pohledu na lidovou kulturu a na druhé straně k opotřebování určitých folklórních témat.
      Zdá se, že televizní vysílání začátkem tohoto roku našlo klíč k nové koncepci uvádění folklórních pořadů, i když zatím jde více méně o náhodnost. Co jsme tedy viděli nového? Bratislava uvedla seriál Zem spieva, v němž vystupovali lidoví hudebníci, zpěváci a tanečníci ze Slovenska. Viděli jsme účinkující ze Záhoří, Myjavska, Těrchové aj. Hodnocení tohoto pořadu zatím neprovádíme, protože seriál nebyl uzavřen. Bude zhod[/]nocen v dalších číslech našeho časopisu. Je však škoda, že byl stažen. z celostátního vysílání, takže jej mohou sledovat jen diváci na Slovensku a jihovýchodní Moravě. Jistě k tomuto seriálu budou kritické připomínky, v méně exponovaném vysílacím čase by se však jistě i v celostátním vysílání uplatnil.
      Příznivě je možno hodnotit skutečnost, že národopisné pořady byly rozšířeny i o jevy zahraniční etnografie, kde se skýtá jedinečná možnost spojovat je s cestopisnými reportážemi. Snímek z konce minulého roku, který zachytil cestu pražských etnografů za kubánskými Indiány, by neměl zůstat výjimkou. Zde ostatně můžeme připomenout pořad o neznámých ostrovech, v němž bylo rovněž použito etnografického materiálu. Byl vysílán 22. ledna před hlavním večerním pořadem. Hodně zajímavostí se dá vytěžit i pro vysílání dětských klubů; v těchto pořadech jsme viděli cestopisné snímky Od Aljašky po Grónsko a pořad Není řemeslníka nad koudelníka, který byl věnován starým řemeslům na základě dokladů v brněnských archívech.
      Je vůbce[ec] zajímavé, že etnografické snímky se objevovaly hlavně v pořadech pro děti. Odpolední intervizní pořad Lidoví umělci z Goroze dne 11. ledna byl věnován výstavě pernikářských výrobků. v dalším interviz[/]ním pořadu Pozdravy přátel se uskutečnil v neděli dopoledne 16. ledna přímý přenos z etnografického muzea v Budapešti. Mladí diváci se mohli seznámit se sbírkami jednoho z významných národopisných muzeí v Evropě. Viděli jsme zde přehlídku maďarských krojů (žel, patřila k nejslabším místům vysílání), pastýřské a zemědělské nářadí, hračky a hudební nástroje. v pořadu vystupovali přední maďarští etnografové a folkloristé. Při sledování tohoto pořadu jsem se nemohl zbavit myšlenky, že naše televize propásla vynikající příležitost před čtyřmi lety bylo totiž otevřeno etnografické oddělení Moravského muzea expozicí Lid v pěti generacích. Moderní muzeum s vynikajícími exponáty. Možná, že ještě dnes by bylo pro , diváky intervizní sítě překvapením. v nedělním vysílání 30. ledna byl zařazen snímek Kouzelníci z Kyjeva z keramické výstavy ukrajinských lidových umělců. Dokumentární snímek Stvořitelé, který vysílala Bratislava 7. února, byl věnován zajímavým lidovým řemeslům - zpracování sukna, výrobě paličkovaných krajek a kovářské výrobě pastýřských zvonců.
      V intervizním pořadu Zlatá kamera bylo 3. února uspořádáno v Bratislavském studiu finále soutěže o přednes lidové písně. Soutěže se zúčastnilo přes 150 děvčat, 5 bylo vybráno do

67

finále. v pořadu je dóprovázela hudba E. Farkaše. Soutěž bylo možno akceptovat snad proto, že byla ladéna civlně. Lidových tanců z Myjavy v podání mladých účastníků ve studiu bylo použito jako rámce pořadu.
      Závěrem bych se chtěl jen stručně zastavit u divadelních inscenací. Na sklonku roku jsme viděli Gazdinu robu G. Preisové a I. Stroupežnického Naše furianty. Jde o hry z moravského a českého vesnického prostředí; význam jejich uvedení ovšem leží [/] mimo rámec národopisných pořadů. Ve vrchovaté míře bylo folklórního materiálu využito ve zpěvohře J. Hollého Kubo, kterou pro celostátní vy sílání reprizovala Bratislava. Režisér Martin Ťapák chtěl na této hře dokázat, že i v pořadech tohoto typu je možno úspěšně využívat folklórních žánrů. v pořadu vystupovali tanečníci a hudebníci bratislavských souborů SLUK a Lúčnica. Hru jistě se zájmem sledovali diváci v Čechách a na Moravě; zvlášť Kubo v podání[/] J. Kronera zaujal. Výtvarník A. Krajčovič pro scénu zdařile využil lidových figurín a masek, po dlouhé době jsme viděli i neobvykle využité lidové religiósní plastiky.
      Zájemci o národopisné pořady viděli tedy koncem minulého roku a zvláště začátkem tohoto roku na obrazovce dost nového a zajímavého, zvlášť prostřednictvím bratislavského studia. Můžeme být tedy zvědavi na další vysílání.
      J. Tomeš

68

OBSAH

Vladimír Podborský : Etnografie a archeologie . . . . 1
Ladislav Leng: Technické podmienky adekvátnej transkribcie viachlasnej ľudovej hudby . . . . 13
Vítězslav Volavý: Lidová zpěvačka Marie Procházková . . . . 19
Diskusní příspěvkv z konference o problémech folkloristických festivalů . . . . 29

Recenze a referáty
Knihy:
O. Sirovátka. Lidové balady na Slovácku (J. Gelnar) . . . . 39
F. Dostál - A. Jeřábková, Moravský lid v díle Františka Kalivody (V. Alinče) . . . . 40
Nové cesty hudby (J. Gelnar) . . . . 41
St. Mierzyński, Muzyka Huculszczyzny (J. Gelnar) . . . . 42
M. Lüthi - L. Röhrich - G. Fohrer, Sagen und Deutung (O. Sirovátka) . . . . 42
G. A. Megas, Griechische Volksmärchen (O. Sirovátka) . . . . 43
R. T. Christiansen, Folktales of Norway (O. Sirovátka) . . . . 44

Časopisy:
Jahrbuch für Volkliedforschung (O. Sirovátka) . . . . 44
Narodno stvaralaštvo - Folklor (J. Tomeš) . . . . 45
Narodnaja umjetnost (J. Tomeš) . . . . 46
Tanečním souborům (J. Tomeš) . . . . 46

Výstavy:
Třebíčské betlémy - Současní lidoví řezbáři (R. Jeřábek) : . . . . 48
Hornolužická keramika (K. Panák) . . . . 49
Lidové umění Jugoslávie (M. Náplavová) . . . . 49
Výstava k stoletému výročí L. Niederla (J. Kramařík) . . . . 49
Lidové slavnosti v díle Joži Úprky (J. Tomeš) . . . . 50

Kongresy a konference:
XII. kongres jugoslávských folkloristů (V. Frolec) . . . . 50
VIII. konference jugoslávských etnologů (V. Čulinovicová-Konstantinovicová) . . . . . 51
Zasedání studijní skupiny pro systematizaci lidové hudby při IFMC (J. Gelnar) . . . . 53
Slovanská etnografie a dílo Lubora Niderla (J. Tomeš) . . . . 53
Konference o evropském národopisu (J. Kramařík) . . . . 54
Mezinárodní setkání keramiků (K. Panák ) . . . . 56

Nekrology:
N. K. Gudzij (l887-1965) (B. Beneš) . . . . 57
Josef Čižmář (1868-1965) (J. Orel) . . . . 57
Za Josefem Š. Kubínem (1864-1965) (O. Sirovátka) . . . . 58
Za Jaromírem Běhúnkem (1898-1965) (J: Nečas) . . . . 59
Emanuel Baláš (1914-1966) (J. Vařeka) . . . . 60
Za Ladislavem Baňouchem (1903-1966) (K. Pavlištík) . . . . 61

Glosy a zprávy:
Návštěvou ve Skansenu (J. Kramařík) . . . . 62
Rožnovské slavnosti (J. Gelnar) . . . . 63
Górolski Šwięto, Jablunkov (J. Gelnar) . . . . 65
Archív pro vestfálský národopis (V. Frolec) . . . . 66
Televize - národopisné pořady v lednu a únoru 1966 (J. Tomeš) . . . . 67