národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1966 - ČÍSLO 2

PŘÍSPĚVEK K POJMU A METODĚ STRUKTURÁLNÍ ANALÝZY LIDOVÉHO TANCE [obsah]

Ve dnech 12.-14. července 1965 se ve Strážnici konalo pracovní zasedání komise International Folk Music Council, které je jednou z nejaktivněj­ ších sekcí této mezinárodní společnosti. Zrodila se z plánu předloženého na výroční konferenci IFMC v Gottwaldově v r. 1962 a během tří let dosáhla na základě mezinárodní spolupráce význačných výsledků. Loňské strážnické pracovní zasedání završilo písemné vypracování sylaba[u], který obsahuje první návrh na systém analýzy forem lidového tance v taneční folkloristice vůbec. Předcházely mu důležité semináře v Budapešti v r. 1964 a na začátku r. 1965 zvláštní studijní práce v Potsdamu. Ve Strážnici byl korigován hektograficky rozmnožený "Syllabus der Volkstanzanalyse"* po stránce jazykové (obsahuje návrh sylabu v jazyce německém, anglickém, francouzském a ruském) a byly provedeny některé revise textu: Znovu byla zrevidována část pojednávající o hlavních strukturálních formách lidových tanců na jejíž definitivní formulaci se bude ještě pracovat. Protože se [/] zasedání studijní skupiny účastnilo i širší forum IFMC, byl na úvod přednesen referát, který uvedl účel předkládaného sylabu a pokusil se naznačit další úkoly v tamto směru.[/]

      Aplikaci strukturální analýzy lidového tance nemůžeme v naší moderní taneční folkloristice chápat v naprosté oposici k celostnímu pohledu tradiční strukturalistické teorie. Nebyli bychom rozhodně v právu, kdybychom zužovali pojem struktury tak, že bychom jej aplikovali pouze na jednu ze stránek folklórního jevu - v našem případě na stránku estetické formy lidového tance: Zásadně nemůžeme tak učinit proto, že jde o speciální estetickou kategorii jakou je lidové umění jako celek v rámci uměleckých druhů vůbec. A dále proto, že tu jde o kategorii, která se rozhodně liší

* Syllabus der Volkstanzanalyse, IFMC - Volkstanz-Kommission, Arbeitsgruppe Terminologie. Im Auftrag des Nationalkomitees für Volksmusik der DDR, Juli 1965.

1

i ve svém vztahu k uplatnění estetických funkcí ve svých jednotlivých žánrech (hudební a taneční folklór, slovesný folklór, lidové výtvarné umění). Vlastní diskuse s tradiční strukturalistikou může, podle mého názoru, nastat teprve tehdy, když ve shodě s novodobou historickou metodologií vyjmeme jedno či více hledisek tradiční strukturalistiky z rovnocenné řady jejího systému analýzy a postavíme jej jako cíl - účel, ke kterému hodláme dojít. V tom může také být překonána formalistní. a samoúčelná metoda tradiční strukturalistické teorie.
      Domnívám se totiž, že hlavním cílem moderní taneční folklóristiky je dospět k uspokojivé historicko geografické a etnické typologii tanečně folklórního materiálu, jež musí být zkoumán v širokých interetnických vztazích. Proto právě tento postulát musí být vyňat z řady hledisek analýzy, do které ji zařadila tradiční strukturalistika. To ovšem neznamená, že by bylo neužitečné, aby se v jednotlivých zemích vypracovávaly - a to nejlépe kartografickou metodou - přehledy a nebo aspoň evidence o teritoriálním výskytu určitých druhů a typů tanců. Naopak nedostatečná péče o tento způsob dokumentace je v našem oboru velmi citelná.
      Při komplexní strukturální analýze lidového tance musí být dále jasné i to, že pojem struktury musíme po ontologické i genetické stránce chápat jako strukturu určovanou jak osobitými esteticko formálními útvary, tak funkčními vztahy v kontextu se širší společenskou působností v určité pospolitosti. Nedostatek fundovaných studií o funkčních [/] vztazích tanečního folklóru způsobil, že právě objasnění toho, co vše má být pod toto funkční hledisko zahrnuto, činí současné taneční folkloristice také po metodické stránce velké potíže. Souvisí to velmi úzce s problémem vytvořit uspokojující žánrovou klasifikaci tanečního folklóru.
      V každém případě je však nutné již skoncovat s více méně subjektivním odhadem specifických stránek a hypotéz o existenci základních druhů lidových tanců: Nárys systému strukturální analýzy forem lidových tanců, který vypracoval kolektiv taneční komise IFMC, ukázal především to, že jednotná metoda rozboru, všestranně aplikovatelná na veškeré jevy v oblasti lidového tance, bude patrně jediným východiskem pro morfologické třídění materiálu.
      Je velmi poučné a namnoze překvapivé, nakolik může strukturální analýza forem lidových tanců pomoci řešit problémy základního třídění tanečního materiálu. Záruka, že jí bude s úspěchem užito ovšem tkví v opravdové komplexnosti. Vypracovat celý komplex hledisek analýzy tak, aby vytvořily vzájemně propojený a také graficky vyřešený systémem, nebude snadné. Prozatím byla s dosti značným úspěchem vypracována jedna z jejích hlavních linií analytického rozboru, která bude moci patrně postihnout nejpodstatnější fond lidových tanců v evropské oblasti. Je to strukturální analýza skladebné formy tanců, která odhaluje charakter, pevnost a způsob utváření určité formy tance a jeho motivicko plastické struktury. Určuje počet, charakter a sled jednotlivých komposičních prvků. Je tedy zřejmé, že pod formou se tu nemíní jen

2

vnější tvar, ale i vnitřní sepětí - vlastní výstavba útvaru, opřená o impulsy tanečně hudební tvorby. Při veškeré snaze pochopit skladebnou stránku tance jako umělecký výrazový projev, nelze přesto skončit jen jejím rozložením. Analýza této kompoziční stránky musí být vždy jen prostředkem k hlubšímu proniknutí do jejího - řekli bychom - tanečně "myšlenkového" světa.
      Není ještě dostatečně prověřeno, do jaké míry je již v této základní části analýzy možné specifikovat motivickou náplň tanců také po širší plasticko taneční stránce, jež rozhodně úzce souvisí i s určením tzv. tanečních stylů a případně jejich etnické osobitosti. Je velmi pravděpodobné, že toto hledisko bude muset vytvořit další součást analýzy.
      S naprostou jistotou se již nyní ukázalo, že nejblíže nutným hlediskem analýzy je rozbor prostorově půdorysných stránek tance a různé s ním spojené předpoklady (seskupení, držení atd.). Právě diskutovaný nástin strukturální analýzy skladebné formy lidových tanců je opravdovým překonáním všech formalistických metod zejména v tom, že odhaluje určitou metodu, jak postihnout základní elementy, které jsou pro každý konkrétní taneční útvar skutečně podstatné. Tak např. prozkoušení metody strukturální analýzy na skladebné formě českých tanců ukázalo, že u tzv. tanců figurálních bude nejdůležitější jejich motivicko plastická náplň a její četné konfigurace. Jsou to důležité poznatky i pro odhalování typického národního variačního procesu ve folklórním materiálu. Naproti tomu toto hledisko již nemůže postihnout podstatné prvky, které tvoří strukturální formu tanců typu řadových [/] nebo kadrylových. Zde jsou nejdůležitější půdorysné dráhy a způsoby seskupování, na jejichž variace lze pohlížet jako na vlastní motivickou práci v taneční tvorbě. Obšírněji se o tom zmiňuje ve svém diskusním příspěvku Eva Kröschlová. Podstatnou úlohu bude půdorysné - až ornamentálně rozvedené - prostorové hledisko hrát u obřadních tanců chorovodového a řetězového typu.
      Stejně důležitou součástí komplexní analýzy bude (zejména pro okruh západoevropské hudební oblasti) rozbor podle pevnosti a kvality vazby hudební a choreografické složky tanečního folklóru. Tak např. dr. Haně Podešvové se v samostatné práci o slezských lidových tancích podařilo příbuznou analytickou metodou dokázat, že vyhraněné zpevňování formy i hudebně taneční vazby budeme moci ve vývoji českého tanečního folklóru považovat za tendence mnohem přesněji historicky i geograficky vymezené, než jak tomu bylo doposud.
      Právě tak paralelní rozbor rytmicko metrické a dynamické taneční a hudební stránky jednotlivých forem jistě přispěje k hlubší specifikaci našeho materiálu.
      Již z těchto několika případů je zřejmé, že pomocí metody strukturální analýzy forem lidových tanců, bude možno také spolehlivěji roztřídit materiál na určité typy, charakterisované jako jednotlivé druhy uvnitř stanovených základních rodů a tanců. Je otázkou, zda nám někdy tato metoda nepomůže roztřídit tance přímo i na rody nebo tanečně folklórní žánry. Velmi důležitou úlohu má strukturální analýza forem lidových tanců při vřazování a určování přechodných forem či celých

3

skupin tanců, které jsou vždy pro folklórní repertoár neobyčejně důležité.
      Přesto, že vypracování terminologie pro tuto systematickou druhovou morfologii na nás dosud čeká, byl k ní podstatný krok učiněn již v první fázi naší práce. Českoslovenští taneční folkloristé se již zabývali bližším utříděním jednotlivých druhových členů lidových tanců a prozatím si stanovili i základní pojmy této morfologie: 1. rod (das Geschlecht, der Stamm) - t. točivé, figurální, etc. 2. druh (die Gattung) - starodávný 3. jednotka - tanec (die Einheit - Tanz) - tanec
4. variant (die Variante) - ostravské pilky
      Je samozřejmé, že strukturální analýza forem lidových tanců musí být v taneční folkloristice prováděna ruku v ruce s rozborem celého komplexu funkcí. Tyto funkce musí být pak opět analyzovány jak ve vztahu ke způsobům a postupům jednotlivých tvůrčích impulsů, vedoucích ke konkrétním estetickým tvarům, tak ve vztahu k jejich životním zdrojům. Důležité tu jsou zejména otázky tradice, hledisko obsahu - folklórní motivace, účasti a jiné etnografické zřetele. Toto horizonlálně funkční členění může být odrazovým můstkem k nové základní folklórně žánrové systematice tanců, tedy k třídění, které by bylo mnohem důslednější, než to, o které se opírala tradiční folklórní klasifikace. V oblasti lidového tance se nám prozatím zdá důležité utřídit tance především na dva základní historickofunkční žánry: a) na tance obřadní, b) na tance zábavní. Dále je nutné rozřazení tanců zejména podle konkretizovaných společenských funkcí (ja[/]ko jsou např. tance svatební, vojenské, masopustní ad.).
      Po pracovní stránce nebude vždy snadné vyřešit formu harmonické tabulky pro komplexní rozbor tanečního materiálu, která by byla vhodná také jako podklad pro moderní techniky třídění. Řada hledisek bude muset být uplatněna jak v části funkčního tak formálního rozboru. Je to např. hledisko účasti a třídění na tance a) mužské, ženské, smíšené a nebo b) na párové, trojicové, skupinové, řadové, kruhové c) podle pohlaví na dětské, tance dospělých atd. Rovněž do okruhu těchto otázek spadá třídění tanců podle volby tanečně pohybových prostředků (např. tance expresivní, pantonomické, tance s dramatickými nebo akrobatickými prvky atd.). Proto bude nutné je paralelně a průmětově konfrontovat na schematech synoptických tabulek v obou hlavních oblastech třídění.
      Materiál svou strukturou tak syntetický, jakým jsou lidové tance, nelze ani jednoznačně utřídit jedinou všeobsahující klasifikační řadou, jež se jako ideál jevila tradiční folkloristice. V současné době musela v moderní vědě být tato norma silně narušena. Mnohem důležitější je nalézt a správné propojovat jednotlivá hlediska třídění tak, aby zároveň vedla nejen k řešení otázek historické geneze jednotlivých forem folklórních jevů, ale i k jejich základní specifikaci, jakožto zvláštního druhu umělecké tvorby. Tato ontologická definice tvoří výsledný člunek komplexní strukturální analýzy lidového tance. I zde je potřebí po obecně estetické stránce jasně specifikovat analytická hlediska a vymezit pojmy, jichž má být užito pro určení struktury umělecké formy

4

lidového tance. Především musí být jasné, že tu jde o tzv. malou uměleckou formu, která byla již formulována v hudební estetice.
      V lidovém tanci však nebyly její jednotlivé modifikace dosud prozkoumány. O to se snaží také závěrečná pasáž systému strukturální analýzy forem lidového tance jako výsledek práce komise IFMC. Z obecně estetického zřetele, bude třeba ještě přesně specifikovat zejména užití pojmu "formy" v taneční folkloristice vůbec. (Formu lze chápat např. všeobecně jako estetickou stránku jevu, jako pojem pro strukturu nebo jako kompoziční podstatnost (Wesenheit) po stránce psychologické atd.). Stejně tak musíme hledat správnou aplikaci nebo nové pojmy pro "složky" a "stránky" tance. Zejména v tom, bude-li možné postupovat adekvátně s hudební terminologií tak, aby za základní složky lidového tance mohly být považovány: složka kineticko-plastická, hudební, (případně textově-obsahová, či dramatická) a za elementární stránky: rytmus, tempo, dynamika a prostor jakožto jednotlivé vlastnosti pohybu. Vypracovat tuto obecně estetickou terminologii taneční analýzy není samozřejmě jen úkolem taneční folkloristiky. Přesto však její aplikace je pro nás velmi důležitá.
      Navržené schema součástí a hledisek komplexní strukturní analýzy lidového tance, které připojuji, [/] nepovažuji ani za úplné ani za dosud dostatečně promyšlené. Budu velmi ráda, poslouží-li alespoň částečně jako podnět k řešení dalších problémů v taneční komisi IFMC. K diskusní otázce, kterou uvedla Eva Kröschlová*, bych chtěla podotknout, že podle mého názoru, není nutné a pravděpodobně ani pracovně a metodicky výhodné, chtít včleňovat do základního schematu analýzu skladebné stránky tanců, (který byl do určitého systému rozpracován ze zřetele pohybově krokové motivky a její vazby), ještě další prvky, které mohou být podstatné pro určení struktury. Lze je vyjádřit v jiné části systému komplexní strukturální analýzy, jíž každý tanec musí tak jako tak zkusmo procházet. Jinak bychom mohli již předem přibližně určit podstatu tanců a jejich skladebné stránky a dopustit se závažných chyb v tom, že na ně budeme aplikovat pouze některá z hledisek analýzy, jež si zvolíme na základě větší či menší zkušenosti pouhým odhadem. V tom by však komplexní analýza ztratila svůj smysl a často bychom mohli pominout případy zajímavých kombinací struktury, které jsou pro lidové tance tak charakteristické.

* E. Kröschlová požaduje, aby do základního schematu rozboru tance bylo již v prvním vzorci pojato také hledisko prostorově choreografické.

KOMPLEXNÍ STRUKTURÁLNÍ ANALÝZA LIDOVÝCH TANCŮ Pracovní schema základních hledisek, částí a jejich nomenklatura _ I. Faktura struktury formy 1. Analýza chor. kompoziční formy struktury (= složek skladebné struktury.)
      Element Buňka Motiv Motivická skupina Sekce
      Díl Tanec stanoví a) pevnost a charakter, formy tance b) motivickou strukturu tj. počet, charakter a sled prvků
      Je důležité zejména při třídění uvnitř stanovených rodů tanců 2. plastiky motivické náplně držení tvar (styl?) druh* tanečního vyjádření (např. tanečně expresivní, pantomimické, s dramatic. nebo akrobat prvky atd.) 3. půdorysných drah prostorových obrysů) seskupení účast* stanoví a) chor. typy tanců (kolové, řadové, čtvery:kové atd) b) párové, dvojicové, trojicové, skupinové ad. [/] 4[.] Analýza vazby hudební a choreograf. složky tance pevná polopevná volná 5. Analýza rázu kinetické a hudební složky vážné radostné vláčné (con moto, furioso etc.?) 6. Analýza rytmicko metrické tempové stránky a) pohybové b) hudební složky 7. Analýza dynamické stránky a) pohybové b) hudební složky 8. Analýza konkrétní modifikace základní "malé formy" tance
      II. Funkční žánrová morfologie 1. Specifikace obsahové náplně (tematiky) případně dle účasti: a) mužské ženské " smíšené b) dětské mládežnické dospělých atd. 2. Funkčně žánrové typologie podle základních hledisek.[/] a) obřadní zábavní b) dle blíže konkretizované společenské funkce (svatební, masopustní, vojenské atd.) Syntetická část
      III. Druhově systematická morfologie Specifikace jednotlivých druhových členů při třídění
      Pojmy: Rod tanců Druh
      Jednotka - tanec Variant
      Malý druh
      IV. Ontologická definice lidového tance jakožto uměleckého druhu 1. Specifikace jeho základní formy* tj. malá forma 2. základních esteticko tvůrčích ,,složek" a) kineticko plastická b) hudební příp. další (dramatic.) 3, elementárních "stránek" a) rytmická b) prostorová c) dynamická d) tempová
      Pozn. 1: *hledisko, nutně se objevující v několika částech analýzy[/] *V této části analýzy musí být pojem "formy" pojímán jako výsledný tvar tvůrčí,ho kompozičního procesu, tedy jako kategorie estetická. Forma zde určuje nejen vnější tvar tance, ale i jeho vnitřní sepětí tj. výstavbu [/] skladby, opřenou o rozvoj tanečně hudebního "myšlení"
      Pozn. 2: Všechna uvedená hlediska a případně další by měla být propracována do pevného systému (i graficky). Ideálně by měl být každý tanec podroben analýze podle těchto všech hledisek. Podle mého názoru nemusí však jednotlivé části analýzy hned být shrnuty do jediného sche[/]matu. Toto výsledné a konečné schema je možné tvořit teprve až se prokáží všechny detaily, potřebné pro analýzu formy tanců, získané na základě jednotlivých systémů značek pro jednotlivé části analýzy. Formu základního schematu analýzy formy a funkce lidových tanců určí v konečné fázi požadavky třídění tanců podle systematického katalogu.

DISKUSSION[S]BEITRAG ZUM BEGRIFF UND ZUR METHODE DER STRUKTURANALYSE DES VOLKSTANZES. (ARBEITSTAGUNG DES KOLLEKTIVS FÜR TERMINOLOGIE DER TANZKOMMISSION DER IFMC
      IN STRÁŽNICE 1965)

Zusammenfassung

Der Begriff der Strukturanalyse des Volkstanzes darf nicht lediglich nur auf eine Seite der volkskündlichen Erscheinung -in diesem Fall auf den Belang der "ästhetischen Form des Volkstanzes - appliziert werden. Erstens darum, dass es sich um eine spezielle ästhetische Kategorie handelt, wie es die Volkskunst als Ganzes im Rahmen der Kunstgattungen überhaupt ist. Und ferner darum, weil es sich hier um eine Kategorie handelt, die sich entschiedenerweise in ihrer Beziehung zur Geltung der ästhetischen Funktionen in ihren einzelnen Genres (Folklore in Musik und Tanz, in der sprachlichen Volkskunst, volkstümlicher bildenden Kunst) unterscheidet. Bei dem Volkstanze steht z. B. die gesellschaftlich-unterhaltende Funktion im Vordergrunde. Darum müssen wir bei der komplexen Strukturanalyse des Volkstanzes auch den Begriff der Struktur so auffassen, dass diese "Struktur" sowohl durch eigenständige ästhetisch- formelle Formationen, wie auch durch Funktion[s]beziehungen im Kontext mit einer weitergehenden gesellschaftlichen Wirkung m einer bestimmten Gemeinschaft bestimmt wird. Besondere Bedeutung haben die Fragen der Tradition, Inhalt- folkloristische Motivation, Teilnahme usw. Dies hängt sehr eng mit den Problemen zur Schaffung einer zufriedenstellenden Klassifikation der Tanzfolklore nach Genres zusammen.
      Der gerade in Strážnice zur Diskussion vorgelegte Grundriss eines Systems der Strukturanalyse der Formen der Volkstänze zeigte, dass es als die einheitliche Analysenmethode sehr viel zur Lösung der Probleme einer grundlegenden Klassifikation des Volkstanzmateriales beitragen kann. Es [/] wurde nur ihr erster Teil ausgearbeitet. Sie muss aber auch einen Komplex vorstellen. Es handelt sich um ganze Zusammensetzungsform (Komposition) der Tänze: sie enthüllt den Charakter, die Festigkeit und Art der Gestaltung einer bestimmten Tanzform und vermittelt davon eine plastische Struktur der Motive; sie bestimmt Zahl, Charakter und Aufeinanderfolge der einzelnen Kompositionselemente. Es ist demnach klar, dass unter der "Form" hier nicht nur die äussere Formgebung, sondern auch der innere Zusammenhang - der auf die Impulse des tänzerisch-musikalischen "Denkens" gestützte eigentliche Aufbau dieses Gebildes gemeint ist. (Siehe alles, was unter I. "Die Faktur der Formstruktur" im beigelegten Schema steht: 1. Komponente der Gestaltung der Form; 2. Motiveninhalt von der plastischtänzerischen Hinsicht (sehr oft im Zusammenhang stehenden Voraussetzungen - Gruppierung, Haltung usw; 4. die Analyse nach der Kompaktheit und Qualität des Zusammen­ halts der musikalischen und choreographischen Komponente der Tanzfolklore (besonders wichtig im westeuropäischen Musikgebiete); 5. Charakter und Art der kinetischen u. musikalischen Komponente (con moto usw.); 6. R[h]yt[h]mik, Metrik, Tempik; 7. Dynamik kinetischen und musikalischen Komponente; 8. Analyse der konkreten Modifikation der grundlegenden "kleiner Form" des Volkstanzes.
      Schon unter Zuhilfenahme der Methode der Strukturanalyse der Form der Volkstänze können wir zur verlässlichen Einteilung des Materials in gewisse Typen kommen. Dieses enthä[l]lt gerade de[r][n] Teil des Schemas der komplexen Struk

7

turanalyse, der sub B III. als "systematische Gattungs-Mor[f][ph]ologie" bezeichnet ist. Die tschechoslowakischen Folkloristen haben für sie folgende Grundbegriffe geprägt: das Geschlecht (der Stamm), die Gattung, die kleine Gattung, die Einheit (der Tanz), die Variante. "Die Mor[f][ph]ologie der funktionalen Gattungen" (siehe II.) enthält erstens die Gliederung in zwei grundlegende Genres a) Ritualtänze und b) Unterhaltungstänze; weiter die Gliederung nach konkretisierten Gesellschaftsfunktionen (wie Hochzeitstänze, Faschingst. usw.). Viele Gesichtspunkte müssen dabei sowohl im Teil der Funktionsanalyse, wie auch in Formalanalyse zur Geltung gelangen. Es sind z. B. Gesichtspunkte der Einteilung der Tänze nach dem Geschlecht der Teilnehmer, (Männer-Frauen-Kinder-Tänze u. a), nach der Gruppierung: Paartänze, Gruppen- Reihentänze usw., sowie die Klassifikati[o]n nach der Wahl der Bewegungsmittel beim Tanz: expressive, pantomimische, akrobatische u. a.
      Die synthetische Struktur des Volkstanzes lässt sich nicht eindeutig mit einer einzigen alles umfassenden Klassifikationsreihe sortieren. Darum das System der Klassifikations[/]gesichtspunkte ist besonders wichtig. Es sollte nicht nur zur Lösung der Fragen der historischen Genesis der einzel­ nen Formen der Erscheinungen, sondern auch zur ihren grundlegenden Spezifikation als Sonderart des künstlerischen Schaffens führen. Diese ,,ontologische" Definition des Volkstanzes (siehe IV.) bildet das Endergebnis der komplexen Strukturanalyse. Auch hier stehen wir vor Aufklärung der Grundbegriffe der analytischen Gesichtspunkte; vor allem was im tänzerischen Sinn unter der "kleinen Form" zu verstehen ist und weiter müssen wir auch zuerst die richtige Applikation oder neue Begriffe für "Komponente" und "Seiten" des Tanzes finden.
      Das vorgelegte Schema stellt nur die Übersicht verschiedener Ansichtspunkte des Komplexes der Strukturanalyse des Volkstanzes und kann nicht als wirkliche synoptische Tabulatur dienen. Die Ausarbeitung eines solchen gegenseitig verbundenen und graphisch gelösten Systems wird nicht leicht sein. Es muss aber als Unterlage für moderne Klassifikationstechniken vorhanden sein.

8

ETNOGRAFICKÉ PAMIATKY OBLASTI VYSOKÝCH TATIER [obsah]

Ján Olejník,
      Muzeum Tatranského národného parku, Tatranská Lomnica
      Vysoké Tatry s priľahlými oblasťami Spiša a Horného Liptova sú miestom všeobecného etnografického výskumu pracovníkov etnografického oddelenia Múzea Tatranského národného parku v Tatranskej Lomnici, Pre historika, etnografa a folkloristu predstavujú nielen starú sídelnú oblasť, ale aj oblasť etnickej hranice so zložitou problematikou.
      Vysoké Tatry sú uvedené v zakladajúcej listine pražského biskupstva pod názvom Tritri. Podľa tejto listiny Kosmas (1045-1125) používá pomenovanie Trytri. v starých uhorských listinách počínajúc 13. storočím pod názvom Tatry mienia už zpravidla vlastné Vysoké Tatry, ktoré bývajú rozlične pomenované (Tarczal, Tcharchop, Tchorhap, Tartur, "snežné hory" a pod.). V rusínskej reči Toltry značia rad hôr. Oproti neustálenej nomenklatúre horskej, slovanské národy v 13. storočí už dôsledne používali terajšieho názvu Tatry.1 Zo starších dôb existujú tu naleziská, keď popod Vysoké Tatry predchádzali Markománi, Kvádi, Vandálovia, Gepidovia, Bastarnovia, Karpíni a pod. V 5. a 6. storočí sa spomínajú aj Vendovia, ako prví Slovania v poriečí Dunajca.[/]
      Po tatárskom vpáde a pliene po roku 1241 vznikajú nové osady. Zakladá ich pôvodné slovenské obyvateľstvo na miestach starých osád, alebo na celkom nových miestach. (Spišská Sobota, Malý Slavkov, Spišská Belá, Veľký Slavkov, Huncovce, Kežmarok, Poprad, Foľvark, Veľká, Bušovce, Batizovce, Rakúsy, Lendak, Slovenská Ves, Nová Lesná, Stará Lesná, Lučivná, Mengusovce, Važec, Vyšná a Nižná Šuňava, Štrba a pod.)2 Prvé zprávy o osadách ležiacich severovýchodne od Vysokých Tatier pochádzajú z roku 1320. Týkajú sa pozemkov patriacich k Lendackému panstvu (Ždiar a Javorina). Samotný Ždiar ako osada sa dokládá až v 17. storočí. Ich vznik nadväzuje na kolonizáciu pastierskych valachov, ktorí tu prichádzali ako osadníci panstva a ako utečenci pred feudálnym útlakom z blízkého Poľska.3 Je len prirodzené, že každá nová etnická zložka priniesla do novej vlasti spôsob života, ktorým žila doma. Okrem typických prejavov v materiálnej kultúre prinášali so sebou do novej vlasti svoje náboženstvo (oficiálne), ľudovú vieru, ako aj zvyky a obyčaje zaužívané doma. Podnes sa tu zachovali napríklad formy ľudovej

9

viery, ktoré po stáročia v týchto etnických zložkách išli popri oficiálnych konfésiach celkom samostatne. Zachovali sa aj také, ktoré sa prelínajú s oficiálnym náboženstvom. Z poverových predstáv a praktík úzko zviazaných s kresťanstvom zachovali sa miestami niektoré zvyky zimného a jarného novoročia, zimného a letného slnovratu.
      Slnko, ktoré bolo uctievané ako najvyššie božstvo nadobúdalo sily, hrejivosti práve po slnovrate. Bývali to teda slávnosti zrodenia najvyššieho božstva. Tieto slávnosti prešli aj do kresťanských Vianoc. Viazalo sa k nim mnoho povier v súvislosti s počasím, s jedlom a pod. Jesenná rovnodennosť a zimný slnovrat sa vyznačovali poverovými predstavami a praktikami majúcimi preventívnú povahu. Boli to obchôdzky a koledy, aké sa zachovali ešte aj v súčasnosti. Koleda so "straškom" v Batizovciach a k nemu ešte s dalšími figúrami (maškarami) mala v symbole slamy ochrániť úrodu v budúcom roku proti účinkom krupobitia. Podobné fašiangové koledy so slamenými maskami boli zaužívané aj v spiš­ ských nemeckých dedinách do druhej svetovej vojny. Mali ony svoje špecifické pomenovania, zhodovali sa však vo funkcii koledy. Podnes chodia v Haligovciach, Veľkej Lesnej a inde ešte s kozou a turoňom. Pri týchto koledách odbavuje sa podnes tzv. "lopatovanie" dievok a žien na lavici, čo nie je nič iné, ako starý magicko prosperitný zvyk. Masky tancujúce s dievkami a ženami napodobovali pantomimicky medvediu chôdzu. Aj týmto tancom bola pripisovaná plodivá moc.
      Podobné významné obrady boli spojené s 22. júnom, viažúce sa k sviatkom letného slnovratu k ob[/]dobiu, kedy je zvýšený stav vodných srážok a búrok sprevádzaných krupobitím. Vo zvyškoch ľudo­ vej viery i tu žijúcich etnických zložiek stretli sme sa počas prieskumov s niektorými formami perzonifikácie burácajúceho neba pod menom Perún, medzi spišskými Ukrajincami Parom, Paron a medzi spišskými Nemcami pod menom Tchor, Tcharchob a pod. Teplé letné večery a noci v čase letného slnovratu boli vhodnou príležitosťou k oslave letného slnovratu. Slávnosti mali erotický charakter a vyznievali ako survivály. Ich pôvodný význam sa v priebehu doby ztratil, a v súčasnosti nadobudli významu spoločenskej zábavy. Pripadajú v predvečer sviatku Jána Krstiteľa a odbavujú ich deti (chlapci aj dievčatá) pod menom "sobotky" (Lendak, Ždiar) a "jánske ohne" (Nižná a Vyšná Šuňava). Spišskí Sasi ešte do druhej svetovej vojny pálili v predvečer Jána ohne. Volali ich "košuby". Boli to vlastne suché konáre čačiny, oviazanej konármi a prútami v podobe gule, umiestnenej na dlhých žŕdiach a poliate smolou. S týmito košubami v radoch proti sebe tancovali okolo ohňa len mládenci. V súvislosti s uctievaním slnka v čase zimného a letného slnovratu zachoval sa v niektorých podtatranských obciach aj výtvarný prejav, ktorý nám podnes pripomína retardovaný kult slnka. Vyskytuje sa na nosných zruboch, ktoré nesú povalu v drevených domoch, ako vrúborezy, ako reliéfy a plastiky na veľkých domových vratách starých spišských slovenských a nemeckých domoch. Znázorňujú vychádzajúce slnko, mesiac v nove a v splni a pod. S týmito symbolami v naturalisticky zvýraznenom a štylizovanom ornamente sa stretávame aj na ná

10

bytku, na zárubniach okolo okien (ako maľby), vo výšivkách ba aj na ľudových šperkoch (sponách, prackách a pod.). Sú to prežitky z predkresťanských dôb, keď ochrana domu bola zverená božstvu, poskytujúcemu svetlo - teda slnku.4
      Noci letného slnovratu bola pripisovaná čarovná moc, v ktorej rozkvitali liečivé a magické byliny. V ľudovej viere, v liečbe a mágii popredné miesto zaujímala Papraď, o ktorej sa verilo, že v jánsku noc kvitne veľmi krátko. Kto ju vlastní, otvára mu cesty k pokladom ukrytým v Tatrách. Medzi ostatnými bylinami, ktoré sa v spomínanú noc zberali boli: Čiernobýľ (Artemisia vulgaris), Černýš hrebenitý (Melaphyrum,), Ľubovník (Hypericum perforatum), Vres obyčajný (Malva rotundifolia)5 atď.
      Významným dňom, ktorým sa končili sviatky letného slnovratu, bolo obdobie žatvy, reprezentované sviatkom tzv. Matky božej zelenej (15. augusta). V priebehu tohoto sviatku ešte aj v súčasnosti sa svätia byliny, ktorým sa pripisuje nadprirodzená moc. Počas hromobitia a búrky pokrušené sa sýpu do ohňa, mrtvým sa kladú do truhly a pod. (Posed biely - Bryonia alba, šípový ker-Roza canina, osika-Populus tremulla, materiná dúška-Thymus, litvor-Archangelica oficinalis atď.).
      Letné a zimné slnovratové slávnosti našli svoj odraz prirodzene v tanečnom prejave. V retardovaných formách zachovali sa niektoré tance, prirodzene bez pôvodného významu a funkcie doteraz. Mnohé spoločenské udalosti v rodine, hlavne svadby boli začleňované práve do obdobia slnovratových slávností. Toto začleňovanie bez uvedomovania si pôvodného významu je zaužívané aj v súčasnosti. [/] V mnohých obciach na Spiši bolo ešte do druhej svetovej vojny zvykom, že vo svadobnom sprievode v období fašiangov nechybovali figúry oblečené do rozličných kostýmov. V osade Kače bolo zvykom, že v priebehu svadobných obradov sa obliekal jeden mládenec za medveďa. Oblečený do ovčej alebo baranej kožušiny tancoval s družicami. Pri spišských hrách povaľuje sa tzv. "starý" oblečený v baraniom kožuchu previazanom povrieslom po zemi s boka na bok. Pri tanci napodobňuje chôdzu a krok medveďa. Medvedie kroky a medvedie tance i keď boli súčasťou svadobných zvykov a obradov, včleňované boli do slnovratových slávností. Dokazujúceho etnografického materiálu k týmto tancom je u nás tak málo, že nie je snadno urči, či ide priamo o pozostatky kultových medvedích tancov, alebo o tance plodivej povahy pri svadbách. Podkladom pre vyjasnenie tanečných a pantomimických prvkov týchto tancov mohli by byť materiály publikované v etnografickej literatúre ruskej a sovietskej. Pri medvedích tancoch a medveďom kroku spievajú sa piesne, obyčajne dievkami a ženami, stojacími v polkruhu za tanečníkmi. V období sviatkov letného slnovratu, keď bola mládež zhromaždená na vyvýšených miestach nad dedinou, pri ohňoch a sobotkách mali tam predvádzané tance povahu individuálnu. Tancovať začínali obyčajne chlapci pri gajdách alebo pri muzike, pozdejšie pri harmonike (odzemky, zbojnícke, kresaný, goralský a pod.). Až keď přišli za chlapcami dievčatá, tancovali sa kolektívne tance. Dievčatá začínali obyčajne kruhovými tancami (kolieska, karičky a pod.). Až potom, keď ich chlapci vyzvali do tanca, tancovalo

11

sa spoločne. V súčasnosti sa pri sobotkách a jánskych ohňoch netancuje. Tieto hry sa stali záležitosťou školskej mládeže, ktorá ich odbaví veselým pokrikovaním, spevom alebo voľným recitatívom (Lendak, Ždiar).
      Tanečný prejav (ako doplnok tradičných slávností na oslavu nadprirodzených bytostí, javov a úkázkov) ustálený postupne v obradoch okrem týchto príležitostí sa zachoval doteraz pri svadbách a kršteniach. Okrem obradného tanca pri čepení mladuchy (radový, redový), ktorý sa tradične zachováva aj keď bez rešpektu tanečných prvkov. V podstate sa nazýva redovým.
      Mnoho povier a predstáv sa zachovalo aj okolo príchodu nového občana na svet. Prešli do hudobného a tanečného folklóru ako krštenské. Ich nositeľmi sú občania najstaršej vekovej skupiny. Početné sú aj tie, ktoré patria do žánrovej skupiny démonologických rozprávok. Sú to povery organicky späté s prastarými mytologickými predstavami našich predkov. Vznikli na animistickom základe. Ich vznik spočíva v bezmocnosti ľudí v boji s prírodou. V nej bol človek slabý proti nadprirodzeným bytostiam (divožienkam, pikulíkom, chovancom, horským duchom, ktoré žili na štítoch, v tatranských plesách a vodách). Boli dobré, hlavne však zlé, prinášajúce ľuďom nešťastie. V staršej generácii sa zachovali démonologické rozprávky o mŕtvých, o čertoch, rozprávky o strašidlách, o antropomorfizovaných silách, ktoré škodia ľuďom (Špakov duch v Lendaku), o vlkodlakoch, latavcoch, murach, svetlonosoch a pod. Donedávna tu bola rozšírená viera v strážnych duchov tatranských pokladov (Murone sipso[/]ne), ďalej povery o pokladoch, ktoré lákali do Vysokých Tatier hľadačov až z Itálie, Švajčiarska a Nemecka. V súčasnej dobe prestali byť typickými. Len v staršej generácii u niektorých občanov zostala zachovaná viera v nadprirodzenú moc múdrych ľudí, ktorí vedia porobiť, odrobiť a začítať.
      Etnické zloženie a kultúrny profil podtatranského obyvateľstva, rozdielnosť podmienok, okolnosti vyplývajúce z historických dejov, agresia cirkví, náboženské a národnostné rozdiely, pomery politické, hospodárske a sociálne u jednotlivých etnických zložiek vytvorili z týchto poverových predstáv špecifické otázky, privlastňované svojím spôsobom. Týmto je nadhodený výklad prehľadu o najdôležitejších a v niektorých príkladoch veľmi špecifických formách ľudovej kultúry duchovnej medzi ľudom pod Vysoký mi Tatrami.
      Na zmene životných kvalít, spoločenských vzťahov, ľudového bývania, odevu a stravy hlavný podiel mala práca. Charakter prostredia rozhodoval o použití základného materiálu, do ktorého človek vkladal svoje predstavy. Typickým znakom pri výrobe každodenných potrieb bola prísna funkčnosť. Pred drsným počasím chránil sa človek v tomto vysokohorskom kraji praktickým bývaním a funkčne zhotoveným odevom. Logické usporiadanie každodenného života sa prejavilo v použitom materiále i v tektonike stavieb. Tektonika budovy stavanej z lúpaných zrubov (lúpanice) viazaných v uhloch bola typickou stavebnou technikou, ktorá sa do druhej svetovej vojny ešte zachovávala. V priebehu doby sa zlepšovala novými, dokonalejšími technikami (na copy, na kladky a pod.). Meniť sa začala

12

príchodom cudzích kolonistov za Gejzu II (1141-1161) a za Bélu IV. po tatárskom vpáde po roku 1241. K zmene stavebnej techniky a celkovej koncepcie výstavby obydlí prispeli aj rekultivačné a refortifikačné snahy mníšských radov, ktoré sa tu usadzovali od 13. storočia (Cisterciati, Templári, Križiaci a Benediktíni). Z lupanicovej jednopriestorovej koliby pod vplyvom sociálne-ekonomických a spoločenských premien prístavbou siene a komory, zmenil sa pôdorys domu v ustálený typ, ktorý sa zachoval ešte aj v súčasnosti (Ždiar, Osturňa, Jezerské, Malá Franková, Zálesie, Havka, Veľká Lesná atď.). Do konca 19. storočia sa ustálil v trojpriestorový dom a s hospodárskymi prístavbami funkčne situovanými tak, aby chránili dvor pred severozápadnými vetrami a fujavicami a vytvoril prísne uzavretý domový celok. V jeho prostriedku je štvorcový dvor a okolo nebo z južnej strany obytný dom, dookola stajenky, stodola, stránka, podšopa, z východnej strany prípadne plot. V doline Popradu zachovali sa staré typy sedliackych domov, ktoré vznikli z bývalých zastrešených kôlní. Do pravej štvrtiny plochy pod strechu bola postavená izba najprv zrubená, pozdejšie murovaná. Za izbou bola postavená komora. Obidve miestnosti boli pod spoločnou strechou. Zvyšný zastrešený priestor zvaný "dufart" bol predsieňou, kôlňou, šopou dovedna, (Vyšné Ružbachy, Ihlany, Hniezdne, Štôla, Važec atď.). S dvojpriestorovým domom, ak sa nachádza ešte zrubený a ďalej sa už ako taký nevyvíjal, stretneme sa v hornom povodí Hornádu a v Levočskom pohorí. Popri starých domových celkoch nachádzajú sa v mnohých obciach aj typic[/]ké hospodárske budovy (stodoly, sýpky, zemljanky a pod.). Z nich najzaujímavejšie sa zachovali v Štôle, Važci, Štrbe, Výbornej, Vikartovciach, Hranovnici atď.
      Aj výroba textílií potrebných či už ako textil k odievaniu alebo ako textil v domácnosti, bola závisla na práci a objavnosti človeka. Zo živočíšneho vlákna (vlny) a rastlinného vlákna (ľanu) vyrábal človek najzákladnejší textil. Z lovu zvere a chovu niektorých druhov domácich zvierat bola získaná dôležitá surovina, koža. Základné odevné súčiastky sa zhotovovali z kože, kožušín, stromovej kôry, dreva, jalovcových korienkov, plátna a súkna. Vysokohorské prostredie si vynucovalo predovšetkým odev praktický, ktorý udržiaval teplo.
      Základným odevom bol odev košeľovitý-prepásaný, zhotovený z plátna a súkna. Pod Vysokými Tatrami je doložený na ranegotickej małbe rímskokatolíckého kostola vo Veľkej Lomnici z roku 1320.6 Keďže v drsnom vysokohorskom prostredí nestačil ochrániť telo človeka, skúsenosťami bol dotvorený odevnými súčiastkami z hrubého plátna, kožušín a kože. Obuv bola zhotovovaná z dreva, stromovej kôry a kože. Pokrývka hlavy u mužov pozostávala z vysokých súkenných kožušinových čapíc. Slobodné dievčatá nosili vlasy zapletené vo vŕkočoch, alebo voľne splývajúce. Po výdaji nosili čepce a na čepcoch rozličné varianty prikrýviek. Diferenciácia v odeve nastala príchodom cudzích kolonistov, pozdejšie pod vplyvom deľby práce a zvyšeného obchodného ruchu. Pod vplyvom produktivity práce v poľnohospodárstve v 14. storočí menil sa odev pri rozšírovaní chovu oviec v početnejšom použití

13

koží a kožušín, hlavne však súkna. Rozšírenie chovu ovcí dalo podnet k vzniku početných kožušníckych a súkeníckych cechov. Súkenícke cechy v Kežmarku a Ľubici patrili k najstarším a najlepšie organizovaným. Ich štatúty pochádzali z roku 1480. Výrobou súkna cechovnícky, dovozom zahraničných tovarov po kupeckých cestách (z Nemecka, Talianska, Poľska, Balkánu) diferencoval sa odev poddaného ľudu od odevu šľachty, remeselníkov a duchovenstva už aj preto, že ľud naďalej zotrvával pri výrobe domácich materiálov. Ani baroko, ako ideologia pozdného feudalizmu neodrazila sa v odeve tak mocne, ako v odeve vyšších spoločenských vrstiev. Barokové výrazové formy do ľudového odevu pod Vysokými Tatrami prešli len vo forme niektorých odevných doplnkov (vesty, stuhy, čiapky) a v použití mierne štylizovaného rozetového a vegetatívneho ornamentu.
      Popri prepychu, ktorý panoval na spišských a liptovských šľachtických dvoroch, stupňovala sa bieda poddaného ľudu zapríčiňovaná častými vojnami, neúrodnými rokami a živelnými pohromami. Nežičlivé roky dali popud k zakladaniu zbojníckých skupín, ktoré sa sústreďovali okolo kupeckej cesty z Levoče cez Kežmarok a Spišskú Maguru do Poľska. Aj zbojníci sa svojím odevom diferencovali od ostatného obyvateľstva. Aby lapačky na zbojníkov boli účinnejšie, obliekala vrchnosť svojich drábov do odevu podobného zbojníckému, (úzke maďarské nohavice z modrého súkna s bielymi, žltými alebo červenými lampasami, krpce, košeľa na tri palce vyčnievajúca nad opaskom, košeľa z hrubého plátna namáčaná v baraniom sádle a vyúdená aby [/] neprepušťala vodu. Na hlave klobúk so širokou strechou a nízkou hlavou, v zime medvedí plášť zvaný "guba", do ruky sekierku alebo čakan.)7 Nielen nepriaznivá hospodárska situácia nútili obyvateľstvo pri zotrvavaní v tradičnom materiále a tradičnom odeve. Mnohé vrchnostenské predpisy nedovoľovali nosiť poddanému ľudu také odevné súčiastky, ktoré nosili vyššie spoločenské vrstvy. Nebolo prípustné, aby sa ľud svojím odevom stával na úroveň pánom.8 z rozhodnutia kongregácie trinástich kráľovských miest v Ľubici roku 1693 bolo m.i. nariadené nosenie niektorých odevných súčiastok ináč meštiankam, ináč slúžkam (Die Kleiderpracht.)9
      Začiatkom 18. storočia obyvateľstvo vysilené hladom, zdecimované cholerou žilo veľmi biedne. V poľnohospodárskej výrobe prevládal trojpoľný systém, úroveň v chove dobytka sa tiež nezlepšila. V rokoch 1734-1754, keď bol prevedený súpis kordovaných čižiem, kožuchov a fajok, nakoľko ich vrchnosť považovala za prepychové, v oblasti Spiša ich počet bol veľmi skromný. Tradičným materiálom, z ktorého sa vyrábali odevné sučiastky a úžitkový textil, bolo ľanové plátno. Na Spiši je doložené už za kráľa Štefana (998-1038) v desiatke, ktorú žiada od poddaných. V roku 1407 odvádzali farníci v Spišskom Bystrom a Hranovnici ako poplatok od sobáša plátený uterák. Roľníci na Spiši v okolí Sp. Belej osievali až polovicu výmery zo svojej pôdy ľanom. Najlepší tkáči plátna pochádzali z Hniezdneho, Vyšných a Nižných Ružbách, z Lackovej, Podolice, Spišskej Belej, Podhoran, z Malej Lomnice, Kežmarku, Starej Lesnej atď. V roku 1788 bol v Levoči vydaný stoličný current za

14

cieľom skvalitnenia výroby plátna. Jozef II. Vydal tiež rozkaz, na základe ktorého každá spišská obec bola povinná vyslať štyri dievky alebo mladé ženy na šesťtýždňové zaučenie do Levoče. Tam sa dievky a ženy naučili jemne priasť na vreteno a kolovrátku po sliezskom spôsobe.10
      O spišské ľanové plátno bol veľký záujem v zahraničí. Počas turíčných sviatkov, kedy bolo pod V. Tatrami najviac jarmokov, schádzali sa tu priekupníci s plátnom z Grécka, Srbska, Turecka a aj z Číny. Zrušenie nevoľníctva znamenalo určité uvoľnenie, ktoré sa medzi poddaným ľudom prejavilo aj v odievaní. Popri ľanovom plátne začali sa ujímať látky hodvábné. So zahraničnými tovarmi dostala sa pod V. Tatry aj modrotlač. Stala sa novým výtvarným prejavom s novou technikou farbenia na domácom plátne. Prvé zprávy o farbiarich na Spiši sú z 18. storočia z Kežmarku. Po kežmarských dielňach boli zakladané postupne ďaľšie v Poprade, Spišskej Sobote, Štrbe, Sp. Matejoviciach, Spišskej Belej, Podolinci, L:ubici, Hniezdnom, Starej L;ubovni atď. Modrotlač prenikla najprv do odevu spišských nemeckých žien v druhej polovici 18. storočia. Do slovenských obcí sa dostala začiatkom 19. storočia. Keď v rokoch 40tych, koncom 19. storočia nastala v spišskom pláteníctve kríza a spišské plátno bolo vytlačené sliezsky mi bavlnenými tkaninami a českým plátnom, nastal v spišskom pláteníctve úpadok. Dovŕšený bol založením pradiarne a tkáčovne ľanu v Kežmarku. S úpadkom v pláteníctve nastal úpadok aj v modrotlačiarstve. Koncom 19. a začiatkom 20. storočia prestal záujem o potlačené látky načisto.[/]
      V praktickom obliekaní hlavne pri drsnom počasí veľkého významu mali odevné súčiastky zhotovené z kože a kožušín. Tieto sa spomínajú u spišských kopijníkov v 12. storočí pod menom "kacagane". Slováci ich volali gubami. Boli zhotovené z medvedej kožušiny.11 Slovenské obyvateľstvo nosilo "guby" naviac z ovčej kožušiny. Z historických prameňov je známe, že ich nosili aj kňazi. Kožuchy dlhé, krátke a bez rukávov začali sa nosiť až po zrušení poddanstva. V prvej polovici 19. storočia sa stali viac ozdobnou súčiastkou, ako praktickým odevom. Pod vplyvom maďarskej módy sa obliekali medzi obyvateľstvom nemeckým a v hornádskej doline tzv. "atily" s líščou podšívkou aj líščím lemom. Chov oviec na Spiši umocnil prosperitu kušnierskych cechov (Stará Ľubovňa), ktorých úroveň dosiahla vrcholu. Práva a privilégia pre staroľubovnianský cech potvrdila Mária Terézia v roku 1779 a v roku 1829 cisár František I.12 Títo kušnieri okrem bežných kožuchov šili aj rukavice o jednom palci, vrecká na tabák a kožené nohavice, ktoré nosili staroľubovnianskí mešťania a bohatší sedliaci v blízkych obciach (N. Ľubovňa, Kolačkov).
      Všeobecné ustaľovanie sa jednotlivých odevných foriem na Spiši nastalo v prvej polovici XIX. storočia. Je to doba, v ktorej sa stará spišskonemecká móda začínala premieňať a ustaľovať v maďarský národný odev. Typickými odevnými súčiastkami boli maďarské vesty a nohavice známe ako "atila", vysoké čižmy s rinčiacimi ostrohami, nové typy ženských živôtkov so šnúrovaním, košele s krátkymi rukávmi a pod. Začiatkom 20. storočia sa ľudový odev na Spíši dotvoril a ustálil, no zároveň pod

15

vplyvom emigrácie za hranice začal aj zanikať. V tomto procese v ženskom odeve v spišských mestečkách vznikala nová varianta tzv. "murárskeho odevu" (v okolí Spišských Vlách, Sp. Novej Vsi, Levoče, Popradu a Kežmarku). Murársky odev obliekali ženy, ktoré sa vydali z dediny do mesta. V letnom odeve nenosili už napríklad košele s krátkymi rukávami a živôtik, ale obliekali blúzky zv. "vizitky". V spišskomagurských goralských osadách ostával ľud i naďalej pri tradičnom materiále a strihu. Typickým textilom aj naďalej ostali doma utkané pruhované ripsové a satinové tkaniny, ľanové plátno a súkno. Plátno sa tkalo aj naďalej doma na krosnách. Ba aj výroba súkna sa udržiavala. Len v samotnom Ždiari sa zamestnávalo výrobou súkna až stopädesiat sedliakov. Vyrobené súkno predávali na jarmokoch.13
      Prelom medzi 19. a 20. storočím je obdobím diferenciácie ľudového odevu medzi spišskomagurskými osadami a spišskonemeckými osadami, tak isto aj slovenskými v doline Hornádu. V horských vysunutých osadách nosenie ľudového odevu a technické spracovanie materiálu sa tu stalo záležitosťou miestnych nositeľov a ľudových výrobcov. Oni určovali umelecké kritérium. V slovenských obciach položených v dolinách Popradu a Hornádu zhotovovali sa už len niektoré doplnky doma, väčšinou sa kupovali v meste a na iarmokoch. Do severospišských obcí prenikla v druhej polovici 19. storočia z horného Sliezska a okolia Krakowa móda jemných týlových tkanín. Z nich sa šili sukne a zástery pre mladuchy. Miestne obyvateľstvo z nedostatku finančných možností si ich zhotovovalo [/] doma (Ždiar). Volali ich "rombky", "žodké kidľe" apod.
      Menej zámožné robotnícke dievky a ženy v Javorine, Podspadoch, Ždiari atď. nahradzovali tieto vzácne tkaniny šifonom, damaškom a grádlom. V Batizovciach, Gerlachove, Mengusovciach, v dedinách na hornom Spiši a hornom Liptove popri modrotlačí sa začali nosiť plnovlnené látky tibetové, na zástery, záclo[no]viny, zv. "šlajere". Vplyv na vývoj a zmenu ľudového odevu mali nákupné strediská (Kežmarok, Sp. Sobota, Sp. Belá, Podolínec, Stará Ľubovňa, Sp. Stará Ves), potom jarmoky, púte, podomoví obchodníci a pod.
      Na vývoj ľudového odevu v období prvej svetovej vojny mali vplyv vojnové udalosti. S hlbokými politickými premenami priniesli zmeny sociálne-ekonomické. Nedostatok potravín a šatstva zapríčinil zánik niektorých odevných súčiastok (tradičných), pretože sa znovu začali nosiť a opotrebovávali sa. Nové sa už nezhotovovali. Povojnové roky znamenali stagnáciu vo vývoji ľudového odevu a postupný zánik najprv v blízkosti miest a priemyselných centier, pozdejšie aj vo vysunutých osadách. Svetová hospodárska kríza zastavila vývoj ľudového odevu načisto. Aj v horských osadách nadobudlo odievanie v mladej a strednej vekovej skupine povahy mestského periferného strihu. Ženy sa obliekali najviac po "murársky". Muži v najstaršej vekovej skupine zotrvávali pri archaických odevných formách. Odevné novotvary obliekali pre ich cenovú prístupnosť, aj pre praktičnosť. Pod vplyvom hospodárskej krízy, keď o podtatranské osady je veľký záujem zo strany

16

letných hostí, mení sa pod vplyvom prílivu letných hostí aj ľudový odev (Ždiar). Obdobie rozvoja cestovného ruchu, do ktorého boli po druhej svetovej vojne zapojené aj podtatranské obce, je obdobím poslednej fázy vo vývoji a konečnom zániku tradičných odevných foriem vo všetkých podtatranských obciach. K tomuto procesu sa pridružila kolektivizácia a industrializácia oblasti, odchod obyvateľov podtatranských dedín za prácou do Čiech a na Moravu. Vo vzťahu nositeľa tradičného ľudového odevu k novovykonávanej práci, začína byť tento neprakticky a finančne neúnosným. Nosenie ľudového odevu obmedzuje sa v posledných rokoch už len príležitostne, na sviatky, aj to nie všade a vo všetkých spoločenských vrstvách a generačných skupinách. Udržiava sa vo vysunutých osadách Spiša. Vo všeobecnosti sa stal netypickým. Je to doba, v ktorej hlavne mladá generácia prejavuje neobyčajnú snahu vyrovnať sa čím skôr mestu. Snažia sa zbaviť ľudového odevu pre jeho nápadnosť a atraktívnosť, akou pôsobí na návštevníkov miest turistického významu. Pre nedostatok tradičných materiálov a v nezáujme miestneho obyvateľstva je ľudový odev na úpadku. A keď sa miestami ešte oblieka, jeho jednotlivé súčiastky sú bez zákonitého vzťahu. Typickým javom v súčasnosti je nosenie takých odevných doplnkov, ktoré sa rozšírili z podnikov zahraničného obchodu (TUZEX). Sú to plnokašmírové ručníky, látky z umelých vlákien (nylon, silon, perlon a pod.). Tento textil nachádza uplatnenie v ľudovom odeve na zhotovenie niektorých odevných súčiastok, ba ustálil sa aj v odbornej terminológii (etnografickej). Možnosť uplatnenia sa naj[/]mladšej generácie predškolského veku a školopovinných detí v súboroch ĽUT, odrazila sa v zhotovovaní a v štylizácii ľudového odevu na vystúpenia. Mnohé doplnky a súčiastky sa zhotovujú zo starých súčiastok a kombinujú sa s kupovaným materiálom. Takto sa vytvorili nové varianty detského odevu, bez pôvodnej funkcie (Ždiar, Lendak, Osturňa). V priebehu letnej turistickej sezóny sú pre zahraničných návštevníkov atraktívnou záležitosťou.
      Ľudový odev, z obdobia pred druhou svetovou vojnou propagovaný za cieľom zintenzívnenia návštěvnosti v tatranských letoviskách, stal sa v súčasnosti kuriozitou, za ktorou do podtatranských dedín najviac v nedeľu putujú stovky a tisíce turistov. Sú však návštevou napríklad v Ždiari sklamaní, pretože konštatujú, že dobové obliekanie preniklo aj do vysunutých podtatranských obcí.
      No i pri postupnom zanikaní tradičných foriem v ľudovej kultúre, majú niektoré podtatranské dediny spišské i liptovské lokálné zvláštnosti. Keby sme mali začať horným Liptovom, už v Pribyline, Lipt. Kokave, aj Hybiach okrem už nie typických a málo početných dreveníc najdeme desiatky murovaných domov s bohato členenou plastickou fasádou, retardovaného empíru. Vo Východnej popri tkaní ľano­ vého plátna zachovala sa krížiková výšivka na úžitkovom textile a niektorých odevných súčiastkach (oplecká, košele). Bača J. Koreň tu vyrezáva typické hornoliptovské črpáky. Pri každoročných tradičných slávnostiach piesní a tancov naskytne sa tu možnosť načrieť do ešte vždy nevyčerpanej studnice folklorného umenia nielen pod V. Tatrami, ale v celoslovenskom meradle. Vo Važci stretli by sme

17

sa ešte vždy s pozostatkami ľudového staviteľstva (Na harte, pod Vilingom). Ženy, menej dievčatá obliekajú ľudový odev už len na sviatky, menej na pracovný deň. V použitom textile prevláda modrotlač, preberané tkaniny a výšivky na zásterach. Typičnosť v ľudovom odeve si zachovali ženy zo Štrby, Vyšnej a Nižnej Šuňavy v nosení čepcov na vysokých chomliach a v strihu pracovného i sviatočneho odevu. Strih odevu i použitý materiál si zachovávajú podnes ženy v Batizovciach, Gerlachove, v Štôle a Mengusovciach. Zachovala sa tu výroba sieťovaných plachiet a háčkovanie čeleniek na čepce, výroba veľkonočných vajíčok s vegetatívným ornamentom a ľúbostnými veršíkmi.
      Etnografický obraz horného Spiša nebol by ucelený bez obcí v Bystrianskej doline, s priľahlým Vernárom. Tu sa zachoval ľudový odev už len medzi ženami, originálny len medzi najstaršími. V obci je niekoľko dreveníc horehronského typu s doteraz zachovanými apotropajmi (krížiky). Staré drevenice sa zachovali aj vo Vikartovciach a Lipt. Tepličke. Pozoruhodné sú v celej doline stavby sýpiek. Volajú ich ,,lemhauzy" (Vikartovce, Kravany, Kubachy, Hranovnica, Sp. Bystr). Vzácne staviteľské pamiatky sú zachované v Spišskej Sobote (remeselnícke domy) a skoro vo všetkých bývalých spišských nemeckých obciach pozdľž rieky Poprad až po Starú Ľubovňu.[/]
      Na podchytení a zachovaní tradičnej ľudovej umeleckej výroby (v preštylizovanej forme) podieľajú sa v podtatranských obciach niektoré výrobné družstvá. Najzaslúžilejšiu prácu tu vykonalo výrobné družstvo Javorina v Spišskej Belej (rezbárske), z kultúrnospoločenských organizácií Ústredie ľudo­ vej výroby v Bratislave. Za pomoci spoločenských organizácií zorganizovalo a oživilo niektoré tradičné spôsoby výroby z textil[i]í, dreva, kože, prútov, kovu a pod. V rešpektovaní starej výrobnej techniky, materiálu a dekoru podarilo sa ÚĽUVU dostať zanikajúcu ľudovú umeleckú výrobu na vysoký výtvarne-umelecký prejav.
      Od začiatku slávností piesní, ľudových hudieb a tancov v Strážnici, podieľalo sa na úspechu strážnických programov nie málo súborov a jednotlivcov z horného Liptova a Spiša. Súbory z Važca, Lipt. Tepličky, Východnej, zo Štrby, Kežmarku (Magura n. p. Tatraľan), zo Ždiaru, z Vrbova, Veľkej Lesnej, prinášajú si každoročne uznanie prípravného výboru a početného publika. Strážnické slávnosti majú veľký podiel na tom, že sa táto kultúra v spevnom, hudobnom a tanečnom prejave zachováva. A tak ľudová kultúra ľudu pod Vysokými Tatrami rozvíja sa naďalej v nových formách, často už aj netradičných, no nadväzuje vo svojom vývoji na pokrokový odkaz.

LITERATÚRA
1.
      Vencko Ján, Dejiny Štiavnického opátstva na Spiši, Ružomberok 1927, str. 13.
2.
      Vencko Ján, Dejiny... str. 14, 15.
3.
      Kavuljak Andrej, Valasi na Slovensku. (Sborník na počesť Jozefa Škultétyho, Turčiansky sv. Martin 1933.)
4.
      W. Müller, G. Trathnigg, Religionen der Griechen, Römer und Germanen. Die Religion der Germanen. Anhang Auswahl der Häuftigsten Sinnbilder, str. 312.
5.
      Dr. Michael Greisiger, Kulturhistorisches... str. 92.
6.
      Vysoké Tatry, II. ročník, čís. 3., str. 4-5.
7.
      Morvell C, Dr. Die Räuber in den Karpathen, oder Ungarn von 150 Jahren. Leipzig, Literarisches Museum [/] 1837, II. diel, str. 34. (Z rukopisnej pozostalosti dr. Jozefa Vydru.)
8.
      Kovačevičová Soňa. Vývin slovenského ľudového odevu. Príloha k publikácii: J. Markov, Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava 1956. Str. VIII.
9.
      Z pozostalosti dr. Jozefa Vydru.
10.
      Vencko Ján, Dejiny štiavnického opátstva... str. 172.
11.
      Tamtiež, str. 155.
12.
      Melkovič František. Kušniersky cech v Starej Ľubovni. Tatranské hlasy . Roč. VI. 1939, čís. 49. Str. 2.
13.
      Döller Anton. Beiträge zur Zipser Hausindustrie. Zipser Bote 1884, roč. 22., čís. 24, str. 4.

ET[H]NOGRAPHIC REMAINS IN THE REGION THE HIGH TATRA[S]
      The material and spiritual culture of the people below the High Tatra is a proof of th[i]e[i]r highly qualified crea[i]tive power. Since the arrival of our Slovak ancestors at the foot of the Tatra the culture of our people has developed by transmitting their ideas into the material yiel[d]ed to them by our country's nature. In the forests of the Tatra they found always plenty of wood to use for producing the most necessary objects of daily use. The outstanding prosperity of cattle-breeding using the [/] shepherd's huts as well, brought in benefit not only in milk, meat and money, but mainly in leather, wool and furs. Growing flax in the fields below the Tatra has become a tradition. The produced flax linen was consumed in every household both in villages and in towns. After having safeguarded the material security of their everyday life the people below the Tatra have already started their aesthetic creation. To the profitable feature of wood, leather, horny matter, metal and textile

19

comes the aesthetic feature with its most richly developed display of motives first from the nature understood in a mystical way and later in the time of oppression symbolizing the rebellion. Thus from the woodcutter's axe develops in t[h]ime the axe at the sheperd's stick (valaška). The belt which at the wa[o]rk in the forest fulfilled the function of abdominal muscle protection, becomes again a symbol of heroic streng[h]t[h]. The ornaments painted on the walls of the cottages of Ždiar or the ornaments of solar and cosmogonical character having had fo[r]merly protective character, have become in the present time a purely aesthetic matter. The solution of the shape and the execution in colour within the folk art production of the people of our country is specific with regard to other ethnic groups. In some graphic or plastic works of art we meet even exotism, which, however is not typical for this area. Many visitors of the High Tatra and of the villages below the Tatra looked as early as in the years before the World War I at the folk art production of the people below the Tatra in an ambiguous way. The either underestimated it or they saw in it a curiosity without any composition legality. Our relation legality. Our relation to the folk art production is no more a relation of romantically [/] enthusiastic admirers sighing sentimentally over the* same time it is the endea[u]vour to provide for the development of his artistic expression to the [h][b]enefit of the society. It is a lawful development, to which it is impossible to be opposed. The wooden cottages disappear, too, a[i]nd instead of then new, modern houses grow up, satisfying all up-to-date requirements for dwellings. The accustomed expressions that sometimes filled out the economic year in a village and had a prosperity magic character, become only a kind of social entertainment or a programme of the LUT (Folk art creation) groups.
      But one thing remained-the folk art production with outstanding people's talents, which together with the improvement of economic and social conditions in our socialist society present[e] further development. We must be thankful to the state's care, which through the Centre of Folk Art Production organizes folk artists in the area of the High Tatra.

* perishing people's dwelling, clothing and the rural idyll in general. We have formed below the High Tatra a new relation also to this important section of our life. It is the relation of admiration at the creating folk artist, but at the. . .

MALÍŘKA KRASLIC MARIE GAVALOVÁ [obsah]


      Jaroslav Orel,
      Ústředí lidové umělecké výroby, Brno
      Půvab ročního období okolo jarního slunovratu, kdy se o velikonocích od nepaměti malují vejce, vytváří příroda každý rok stejně a vždycky s novou krásou. V tomto období se podle prastarých tradic malují a ozdobují vejce. Kraslice jsou jedním z nejvýznamnějších dokladů dosud živého lidového umění výtvarného. Měly důležité místo v lidových obřadech, zajišťujících zdar a ochranu v lidském životě a hospodářském úsilí. Moc vejce jako symbolu života byla znásobována barvením tradičními barvami, především červenou a ozdobováním ideogramy, jejichž význam pro nedostatek srovnávacího etnografického materiálu je dosud nejasný. Dnešní význam kraslic je v technické a estetické hodnotě, jež z nich vytváří skvost současného lidového umění. Z paměti předešlých generací uchovaly dnešní malířky kraslic znalosti výzdobných kraslicových technik i vzorů.
      Ostrožská Nová Ves v okrese Uherské Hradiště má v oboru malování kraslic výjimečné postavení. Dodnes tam maluje nebo umí malovat kraslice 24 žen. Toto soustředění lidových malířek kraslic nemá obdoby v Československu a pravděpodobně nikde jinde na světě. K. Dvořáček1) uvádí v roce 1923 [/] celkem 7 nejlepších novoveských malířek: Botková Kateřina č. 25, vnučka nedostižné Běty Bartýsky, Lekšová Anežka č. 174, Zalubilová Anežka č. 515, Červenáková Anežka č. 122, Zajíčková Marie č. 119, Štěrbová Marie č. 162, Štěrbová Anna č. 159. Podle zjištění při terénním výzkumu ÚLUV v roce 1963 v Ostrožské Nové Vsi dosud malují kraslice: Antonie Zalubilová (17. 2. 1893) č. 516, Anna Štěrbová (24. 1. 1885) č. 620, Ludmila Černá (16. 5. 1913) č. 620, Jiřina Černá (28. 10. 1944) č. 620; Marie Zajícová (25. 3. 1935) č. 309, Anežka Těthalová (14. 1. 1907) č. 551, Anežka Škrabaňová (5. 3. 1902) č. 409, Marie Ťoková (10. 9. 1905) č. 486, Ludmila Němečková (5. 9. 1919.) č. 237, Anna Lúčná (9. 10. 1907) č. 469, Marie Gavalová (30. 1. 1910) č. 465, Hedvika Peprnová (17. 10. 1901) č. 420, Marie Pojezná (20. 8. 1906) č. 683, Ludmila Slezáková (9. 7. 1906) č. 119. Kromě nich umějí malovat, ale nyní nemalují Františka Vavřincová (11. 9. 1894) č. 675, Antonie Hudečková (4. 6. 1898) č. 538, Hedvika Blahúšová (6. 12. 1912) č. 532, Anežka Šáchorková (8. 6. 1904) č. 360, Marie Malíková (20. 8. 1903) č. 586, Antonie Miklíková (25. 12. 1898) č. 358, Kateřina Hanáková (8. 4.

21

1911) č. 671, Ludmila Lagová (23. 6. 1909) č. 485, Marie Hráčková (3. 12. 1910) č. 570, Marie Peprníčková (7. 11. 1909) č. 650.2)
      Z 24 novoveských malířek kraslic prověřila kvalifikační komise Ústředí lidové umělecké výroby3) v roce 1959 na pracovnice pro obor malování kraslic Antonii Zalubilovou č. 516, Annu Štěrbovou č. 620 a Ludmilu Černou č. 620. Z rozhodnutí ministerstva školství a kultury v ocenění celoživotní práce po udržování a rozvoj malování kraslic v Ostrožské Nové Vsi byl Antonii Zalubilové udělen v roce 1962 titul "vzorný pracovník ministerstva školství a kultury". Na mistryni lidové umělecké výroby v oboru malování kraslic byla v roce 1959 prověřena Marie Gavalová, nar. 30. 1. 1910, Ostrožská Nová Ves č. 516.
      Narodila se, vyrostla a bydlí v typické slovácké obci, která v jejím mládí plně žila tradičním řádem lidové kultury.4) z Ostrožské Nové Vsi jsou i její rodiče Antonín Verbík a Marie, rozená Červenáková. Kraslice se naučila malovat již jako školačka od své matky "a mamička zas od své mamičky". Matka Marie Gavalové malovala kraslice "halúzkové" či "kvítkové" tj. zdobené rostlinným ornamentem; to byly první kraslice, které byly její výtvarnou školou. Nejnověji maluje kraslice hvězdové, které patří do kraslic s kosmickou tematikou.5) Naučila se je malovat od Kateřiny Botkové č. 25, vnučky proslulé lidové malířky kraslic Běty Bartýsky (*15. 11. 1825, †14. 12. 1908), která první začala malovat novoveské kraslice anilinovými barvami a obohatila je novou barevnou škálou. Je třeba litovat, že tyto chemické barvy úplně vytla[/]čily - až na černou - barvy přírodní: šafrán, kterým se barvilo na žluto, fryžulku, jež byla nejoblíbenější červenou barvou nepřekonatelné decentnosti a oranžovou barvu, získávanou z odvaru cibulových slupek. Černou barvu Marie Gavalová dosud umí připravit jako barvu přírodní. V novém hliněném hrnci vaří v litru měkké vody 4 dkg čerstvé zelené kůry z mladé olše. Po hodině přidá do vařící vody asi 3 dkg skalice zelené a vaří další hodinu. Barvu používá po vychladnutí. Lze ji nahradit barvou umělou, již stejně jako ostatní chemické barvy (červená, žlutá, oranžová, zelená, modrá) kupuje v drogerii.
      Technické, principy výzdoby kraslic byly již publikovány,6) takže je možno uvést jen jejich výčet: barvení kraslic bez další ornamentální výzdoby, zdobení obarvených kraslic rezervovacími technikami (batikováním voskem nebo ovazováním kraslic rostlinami před ponořením do barvy), plastické (reliéfní) zdobení obarvených nebo bílých vajec barevným voskem nebo parafinem, leptání obarvených vajec (kyselinou mravenčí v mraveništích, šťávou z kyselého zelí nebo octovou vodou, chemickými kyselinami), olepování vajec slamou, obtáčení duší z jezerní sítiny nebo bezovou duší, vyškrabování (rýsování, gravírování) vzoru na obarveném vejci, zdobení vajec okutím a podvazováním. Novoveské malířky kraslic používají z těchto 9 základních výzdobných technik rezervovací techniku voskové batiky7) a techniku leptání barvy na kraslicích šťávou z kyselého zelí nebo octovou vodou v kombinaci s technikou batikování voskem. Lidový název batikování voskem je "bed

22

23

nění", kombinovaná technika voskové batiky a leptání v zelné nebo octové vodě, kromě Chodska používaná jen v Ostrožské Nové Vsi, se lidově nazývá "do zelnéj vody". První ji začala používat proslavená Běta Bartýska.8)
      Marie Gavalová umí vyzdobovat proslulé novoveské kraslice oběma technikami a všemi používanými vzory. Maluje kraslice hvězdové (na hvězdu), halúzkové (s rostlinným vzorem), na dva boky, s formičkú, napsané, na trnku, na péro, kostelové. Vzor na kraslici vždy tvoří jednotu se zaobleným tvarem, který zdobí. Je v něm veliké bohatství prvků od tečky a čárky k složitým tvarům. Používá vzory přírodní s motivy rostlinnými, které nepravidelně vyplňují oblou plochu vejce a kdy se neopakují stejné motivy. Stejně mistrně ovládá geometrický ornament, sestavený z obloučků, kružnic, přímek navzájem se protínajících, trojúhelníků, čtverců. Geometrický ornament je svou uspořádaností klidný, volný rostlinný vzor je výtvarně dynamický, s výrazným malířským rukopisem. Vzor "píše" na prázdné vejce ("výfuk") žlutým včelím voskem a stužkou9) stále nahřívanou nad lihovým nebo petrolejovým kahanem ("světýlkem"). Vosk "otopuje" v troubě nebo nad petrolejovou lampou a otírá do dlaně, aby bylo možno vzácný včelí vosk několikrát použít na bednění kraslic.
      Technika batikování kraslic voskem je světově rozšířená a oblíbená zejména u slovanských národů. Dá se jí vytvořit až sedmibarevný vzorek, který předpokládá značnou barevnou a kresebnou představivost a smysl pro soulad barev. Při několikabarevném vzorku se začíná nejsvětlejší barvou. [/] každá další barva je tmavší. Malířky kraslic, podobně jako při malování obrazů na skle nebo při šité a vyvazované batice, pracují podle představivosti a výsledek vidí až po otření rozpuštěného vosku při "otopování". Technickou zvláštností jsou "zelné" či "zelové" kraslice: Technický princip je tento: bílé vejce ponoří malířka do žluté barvy, po oschnutí kreslí vzor stužkou horkým včelím voskem na žlutě obarvené vejce, ponoř í je do oranžové ("mrkvové") barvy, po osušení nakreslí hor

24

kým včelím voskem vzor, který má zůstat oranžový, vejce ponoří do červené barvy, po osušení "napíše" stužkou horkým voskem vzor, který má zůstat červený,. vejce ponoří na 5-10 minut do slané šťávy z kyselého zelí a po vyleptání barvy mírně otře čistým hadříkem, měkkým kartáčkem na zuby nebo zelím. Všechna místa, která nebyla pokryta voskem zbělí, protože kyselá šťáva ze zel ("zelnica") leptá barvy, stejně jako octová voda nebo šťáva z okurek. "Octová voda velice vyžere barvu, je to rapaté." Vejce ponoří pak malířka do čisté vody, opláchne, osuší, dá zahřát do trouby a rozpuštěný vosk setře do čistého měkkého hadříku nebo do dlaně. Výsledný geometrický vzor je barevný na bílém podkladě.
      Vzor vytváří Marie Gavalová bez předlohy, bez předkreslení a vyměřování volnou rukou přímo na oblou plochu vejce, které drží v levé ruce opřené o stůl. Pravou rukou, opírající se prstem o vejce, volně kreslí. Suverenitu tohoto kresebného lidového umění obdivují naši i zahraniční výtvarníci.10)
      Kraslice maluje hlavně v zimě a před velikonocemi, kdy není práce v poli ani na řece Moravě, [/] kde pracuje při těžbě písku. Za den namaluje 8 až 20 kraslic. Cena 1 kraslice je u malířky Kčs 2,90. Pro nízkou cenu se nechtějí mladá děvčata učit tomuto umění, takže počet malířek kraslic stále klesá.
      Nelze pominout lidovou poesii psanou na kraslicích jako přání lásky mezi milenci, vzkazy lásky dívčích srdcí chlapcům, výstrahy a napomenutí. Marie Gavalová si z nich zapamatovala hlavně verse:
      Vajíčko malované z lásky darované. - Koho ráda mám tomu vajíčko dám. - Koho věrně miluju tomu vajíčko daruju. - Šohajíčku čí si, jaký ty hodný si a já bych ťa chtěla třeba chudobný si. - Okolo Hradišča teče voda čistá, nemožem sa rozejít má galánko jistá. - Pozdrav z Moravy. Na památku z moravského Slovácka. - Dárek malý z lásky daný. - Srdečko za vajíčko. - Ze srdce upřímného. - z daleka já poznám šohajka klamača jak on si širáček na očka natáčá. - Darované na památku. - Velikonoční dárek. - Veselé velikonoce.
      Marie Gavatová se účastnila první soutěže o nejkrásnější kraslice na Moravě, uspořádané v roce

25

1943 družstvem SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uherském Hradišti, kde s Antonií Za lubilovou získala první cenu. Stejně dobře se novoveské malířky kraslic uplatnily i v celostátní soutěži o nejkrásnější kraslice, pořádá[a]né Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti v Praze v roce 1959, kde čistotu a technickou i vzorovou úroveň kraslic z Ostrožské Nové Vsi kladně hodnotila umělecká porota této soutěže. Na výstavě Tisíc kraslic v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně v roce 1964 předváděla Marie Gavalová návštěvníkům ukázky své kraslicové tvorby. Patří k těm často bezejmenným lidovým umělcům, kteří [/] jsou dnešními nositeli tradičního lidového umění. :lají materiálové, technické a vzorové znalosti a udržují čistotu a osobitost své tvorby v duchu místní tradice. Tradiční vzory malují místní technikou s vkusem, orientovaným přírodou a vrozeným talentem, v dokonalém zvládnutí plochy, v bohaté kompozici. K mistrovství své tvorby připojují i kladné charakterové vlastnosti. Jejich tvorbu je třeba studovat jako vzácnou kulturní hodnotu. Podobně jako o Marii Gavalové by bylo možno napsat o mnoha žijících lidových umělkyních a umělcích z Jihomoravského kraje a z celé naší vlasti.11)

POZNÁMKY
1.
      Karel Dvořáček, Kraslice, Brno 1923, str. 20.
2.
      Srov. archiv oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Brně č. 1777/63, informátor František Gajdoš, zástupce ředitele ZDŠ v Ostrožské Nové Vsi, 1963.
3.
      Kvalifikační komisi k prověřování odborné způsobilosti lidových uměleckých výrobců jmenuje ministerstvo školství a kultury . Skládá se z vědeckých a odborných pracovníků a výtvarníků. Komise má pravomoc prověřit na základě předložených prací lidové výrobce na mistry nebo pracovníky lidové umělecké výroby a vydat jim o tom osvědčení.
4.
      Srov. Jaroslav Orel, Techniky zdobení kraslic, Umění a řemesla, Praha 1960, 3, 118.
5.
      Motivy na kraslicích mají tematiku fytomorfní, zoomorfní, antropomorfní, sociální a kosmickou. Srov. Jaroslav Orel, Etnografické marginálie z Rumunska, Československá etnografie X-1962-3, str. 251.
6.
      Viz poznámku číslo 4.
7.
      Batika je malajské slovo, označující rezervovací techniku barvení a výzdoby tkanin, při níž se používá vosku. Batika se nazývá i batikovaná látka. Batikové techniky jsou rozšířeny po celém světě a jsou dodnes živé hlavně v jihovýchodní Asii, zejména na ostrovech Indonésie. v Evropě se dochovala šitá a vyvazovaná batika jedině v Československu. Oblastní středisko ÚLUV v Brně na základě etnografického výzkumu rozvinulo technický detail batiky do nové užitnosti v současném odívání.
8.
      Srov. Moravské Slovensko, Praha 1922, II, str. 558 stařenka Bartýska z Nové Vsi, malířka kraslic.
9.
      Stužka je mosazná trubička, dlouhá asi 1,5 cm, zasazená do kulatého dřívka asi 10 cm dlouhého a upevněná tenkým drátkem. Ponořuje se do roztaveného včelího vosku a občas zahřívá nad "světýlkem", aby se vosk udržel tekutý.
10.
      Např. zasloužilý umělec Jaroslav Jareš při návštěvě u Marie Gavalové v roce 1943 se netajil obdivem nad velikým nadáním a jistotou kresby lidové malířky na zakřivené ploše vejce, která je velmi obtížným úkolem při dělení a výzdobě motivickými prvky. Nejnověji obdivovaly její mistrovství dánské výtvarnice Ibi Trier Morch, profer[s]orka na Akademii výtvarných umění v Kodani, akademická maliřka Dea Trier Morch a kulturní pracovnice Ruth Hermann. Navštívily ji 22. 3. 1966. Novoveské kraslice s kolekcí československých malovaných vajec budou vystaveny na mezinárodní výstavě kraslic, připravované v Kodani v roce 1967.
      Pozn.: dánské o = n
11.
      Z novější literatury srov Jaroslav Orel, Polytechnická výchova na školách, Lidová tvořivost Praha 1958, IX-2, 37.
      Týž: Tisíc kraslic na výstavě v Brně, Národopisné aktuality, Strážnice 1964, 1, str. 55.
      Týž: Význam užitkového umenia pre deti a mládež, Výtvarnictvo - fotografia - film, Bratislava 1963, 3, str. 56. Kraslice ve výtvarných krúžkoch, Výtvarnictvo - fotografia - film, Bratislava 1964, 4, str. 11. Autor připravuje k vydání monografii o současných mistrech lidové umělecké výroby v Československu.

DIE MALERIN DER OSTEREIER MARIE GAVALOVÁ _
      Zusammenfassung.
      In der Einleitung erwähnt der Autor kurz die Funktion der Ostereier in den Volkszeremonien, welche das Gedeihen im Leben und in der Arbeit des Volkes sichern sollen. Die heutige Bedeutung der Ostereier liegt in ihrem technischen und ästhetischen Werte, welcher aus ihnen einen Schmuck der gleichzeitigen Volkskunst bildet.
      Die mährische Gemeinde Ostrožská Nová Ves im Bezirk Uherské Hradiště, wo Marie Gavalová geboren wurde und lebt, hat in der Bemalung der Ostereier eine Ausnahmsstellung; bis jetzt wissen dort 24 Frauen die Eier bemalen und 14 von ihnen malen. Marie Gavalová wurde von der Befähigungskommission des Ministerium für Schulwesen und Kultur als Meisterin der Volkskunsterzeugung für das Gebiet der Batik - Ostereier qualifiziert.
      Der Autor erwähnt die Volksnamen der Muster und die traditionellen Farben, von denen die [/] Frauen bis heute die Naturfarbe aus der Erlerinde bereiten können. Die Malerin in Ostrožská Nová Ves schmückt die Ostereier durch die reservierende Wachs-Batik-Technik, oder durch die kombinierte Technik der Wachs-Batik und das Ätzen durch Natursäure aus Krautwasser. Zur Ausschmückung benützt sie die Muster mit Pflanzenmotiven, gleichfalls meisterhaft beherrscht sie aber das geometrische Ornament. Das Muster formt sie ohne Vorlage, ohne Vorzeichen und Ausmessen, mit freier Hand direkt auf die ovale Oberfläche des Eies.
      Der Artikel verzeichnet bis jetzt nicht publiziertes Prinzip der Schmückung von "Kraut-Ostereier" und aus dem Gedächtnis[s] der Volksmalerin die Poesie, welche an den Ostereiern als Liebesaufträge, Wünsche, Warnungen und Ermahnungen geschrieben werden.
      Übersetzt von J. Skácel

28

SOUČASNÝ ČLOVĚK A LIDOVÁ KULTURA [obsah]


      Příspěvek k diskusi o pozici lidové kultury v naší společnosti.
      Josef Beneš, ministerstvo školství a kultury, Praha
      Kolísání od bezmezného obdivu k úplnému zatracování se netýká jen diskusí o lidové kultuře; je to snad určitý rys vyhovující naší povaze, především však důsledek toho, že jsme neobjasnili základní otázky vztahu současného člověka k tradičním hodnotám vůbec a k lidové kultuře zvláště. Zatím si naše veřejnost libuje v extrémech: jednou děláme z folklóru absolutní hodnotu (pro všechny téměř povinně posvátnou), hned nato jako na obrtlíku jsme ochotni odhodit vše s lidovou kulturou souvisící jako přežitek starých časů, který je nežádoucí, za který bychom se měli stydět. Jak je možné, že věci dospěly tak daleko?
      V uplynulém dvacetiletí, charakterizovaném v oblasti kultury obrovskými změnami v procesu kulturní revoluce, jsme byli svědky, resp. účastníky dvou protichůdných procesů: zatímco socializace zemědělství po[d]miňovala rychlý zánik zbytků tradiční lidové kultury v běžném životě (pokud se ještě uchovala v některých oblastech živá aspoň v životě starších generací) včetně podporovaného zániku lokální lidové tvořivosti v oboru písní a tanců (národopisné kroužky a vesnické skupiny), pro[/]sazovali jsme všemi prostřed[k]y zapojení lidové kultury do života městských lidí, a to jak v oboru hmotné kultury (výrobky lidových družstev), tak v oblasti duchovní kultury (úsilí o vyjádření nových skutečností tradičními formami podle hesla "socialistický obsah - národní forma".) Zatímco snahy ÚLUV podložené poznáním a rozborem potřeb i možností, oproštěným od jakéhokoli romantismu, mohly mít úspěch (snadno zjistitelný srovnáním se situací v ostatních státech socialistického tábora), muselo nutně ztroskotat umělé vyvolávání folklórní tvorby, jež mělo být protiváhou internacionálních vlivů. Ty však postupovaly nezadržitelně celým světem a lidová kultura dostala punc vnucované věci, což jí samozřejmě v očích mládeže nijak neprospělo.
      Docílili jsme jen toho, že na vesnicích s doznívající lidovou tradicí, kde byly podmínky pro rozumné pěstování těchto hodnot při převzetí nového stylu hospodaření i života, skončila činnost skupin pro nezájem řídících míst (popř. i překážky). Ve městech, kde v období "renesance folklóru" se velmi dařilo souborům efektně vystupujícím, nastal také

29

pokles zájmu, takže dobře fungují vlastně jen ty, které mají dobrou organizaci a možnost vystupování včetně zahraničních zájezdů. Stagnaci souborů písní a tanců, jimž uškodilo prosazování nesprávných tendencí, nedávají bohužel ani profesionální soubory takový příklad, jež by dával naděje na další rozvoj. Odklon od bezprostřednosti prostého, působivého tradičního lidového projevu, nahrazený vnějšími efekty rádoby umělecké transformace "syrového folklóru", není rozhodně správná cesta k dalšímu uplatňování lidových tradic.
      Pokládám za. poučný příklad ÚLUVu, jemuž se podařilo prokázat, že solidně prověřené hodnoty širšího významu, které akcentují v tvorbě určité rysy zbavené únavné stereotypnosti sériových výrobků, lze zapojit do životního prostředí moderního člověka jako platný článek, nikoli tedy povrchní dekor, který po omrzení odhodíme. Ukázalo se, že tyto hodnoty obstojí i v přísném prověřování času vedle nejdokonalejších technických výtvorů soudobé přetechnizované civilizace, jež ovládá postupně ř naše životní prostředí v obdobných formách jako v industrializované společnosti západního světa, bez ohledu na zásadní ideologické diference.
      Pozice lidové kultury v naší společnosti nemůže být odvislá od subjektivních názorů a zájmů: jedině únosnou základnu jí může dát její objektivní, vědecké poznání, a to nejen v dějinách, ale především také v současné době, ve vztahu k životnímu prostředí naší společnosti. Je proto nezbytné studovat ji vzhledem k společenským potřebám i jejím specifickým možnostem, z toho vyvodit její funkci a pozici ve struktuře života socialistické společnosti. Li[/]dová kultura nemůže než hrát svou vlastní roli, nemůžeme ji nutit, aby suplovala za něco jiného, ani jí překážet. Obojí této chyby jsme se v minulosti dopouštěli.
      Podívejme se tedy blíže, bez růžových brýlí, jež nám nasazuje osobní interes, jakou roli vlastně může hrát v naší společnosti lidová kultura v období vědecko-technické revoluce, v době, kdy se okolo nás uplatňuje vesměs jen chladně racionální vztah k hodnotám, kdy přejímáme vědecké a technické vymoženosti, formované v internacionálně standartním provedení (i balení) ze světa, který se komunikačními vymoženostmi tak zmenšil, že kontakty s ním jsou proti minulosti mnohonásobně intensivnější. Jakou roli můžeme vůbec přisoudit lokálním, regionálním nebo i národním zvláštnostem v tomto světě, usilující zdánlivě o co nejrychlejší integraci, o odhození všech odlišností od obecně uznávaného stereotypu, o racionálně propočtený, vyloženě praktický efekt? k čemu bude potřebovat naše společnost, jež nastoupila velkoryse pojatou cestu ke komunismu, vedle standartní tovární produkce nějaké osobité výtvory lidové kultury?
      Je třeba odlišit především dva rozdílné aspekty dalších úvah: jde jednak o pasivní roli tradiční lidové kultury, jednak o aktivní roli. Pasivní role se týká jejího využití pro poznání minulosti, pro pochopení způsobu života lidových vrstev v minulých staletích, v němž jsou etnografické výtvory zrovna tak důležité, jako výtvory vyšších společenských tříd, popř. jako archeologické nálezy, abych volil obecně uznávaný, díky popularizačním schopnostem

30

archeologů, pro vědu i veřejnost evidentně významný okruh historických hodnot.1)
      Větší význam bude mít lidová kultura nepochybně v aktivní roli, v tom jak přispěje jako inspirační zdroj k tvorbě nových, svébytných kulturních hodnot a obohacení našeho životního prostředí. Nepůjde tu jen o prostou užitkovou funkci, ale současně s tím i o osobitý ráz, nestereotypní řešení, o výrazné znaky, jež odpovídají právě danému prostředí a jež nemohly vzniknout nikde jinde. Nemylme se, že člověk se v budoucnu spokojí bohatým technickým inventářem jednotně na celém světě formovaným, že nebude usilovat o individualizaci a zlidštění svého životního prostředí, o vytvoření osobité atmosféry s lidským vztahem k věcem okolo nás (bez odcizení), o odlišení od jiných prostředí, aniž slevil něco na technické úrovni. Neboť humanitní složky v kultuře nebude možno utlačovat jen technickými zázraky, osobnost člověka bude muset být rozvíjena harmonicky a k tomu musí přispět společenské vědy, zatím značně podceňované.2)
      Lidové kultury národů celého světa se těší pozornosti jako prostředek vzájemného poznávání a sbližování, ale především jako inspirující faktor. Stačí si uvědomit, jak lidové umní mimoevropských národů ovlivnilo soudobé výtvarné umění na celém světě, podobně i hudbu, najmě taneční! I v nejvyspělejších kapitalistických státech se budují dnes muzea lidového umění, soustřeďující intenzivně lidové výtvory jako uznávané kulturní hodnoty, prameny poznání i prostředky výchovy mas. Nelze předpokládat, že by např. francouzská společnost, budující právě (pro nás nepředstavitelně velkorysý) [/] palác pro muzeum lidových tradic a lidového umění, vynakládala .obrovské prostředky na něco, co přežilo a nebude mít žádný význam
      Poměr naší kultury ke světu je nepochybně závislý na tom, co přineseme nového, osobitého, zvláštního, nikoli na tom, co a jak dovedně dovedeme napodobit z produkce jiných národů. Mohou tedy jen z neodůvodněného pocitu méněcennosti vyplývat názory, žádající rychlou likvidaci tradiční lidové kultury jakoby byla přežitkem nejen pro nás nepotřebným, ale dokonce škodlivým, pro nás hanlivým, nedůstojným chladně myslícího a jen prakticky založeného člověka této technické epochy. Podle tohoto názoru je třeba schovat do muzea "krpce a valašky", zatajit je co nejdovedněji a ukazovat se světu "ve fraku" přesně tak střiženém, jak se nosí v Západním světě.
      Podívejme se tedy na tento vyspělý svět a jeho vztah k tradičním lidovým kulturám. Nechme stranou veliké a bohaté státy, postačí nám příklad skandinávských národů, abychom poznali, jak veliký význam se tu připisuje (při životní úrovni po technické stránce náš život vysoko přesahující) specifickým hodnotám, jež vytvořily generace lidových tvůrců v plném souladu s daným prostředím, s vynalézavostí, technickou dovedností, vkusem i poezií, jež překonávají původní podmínky a včleňují se záměrně do velkoryse vytvářeného, vysoce moderního životního prostředí. Využívají tradičních hodnot především pro obohacení vlastního života, nestydí se nijak spojit vysoký technický komfort s charakteristickými výtvory lidovými, jimiž právě dávají svému životnímu prostředí osobitý ráz.

31

Úmyslně uvádím napřed jejich vlastní potřebu, až na druhém místě připomínám význam tohoto chytrého přístupu k tradiční kultuře ve vztahu k cizineckému ruchu, který se stal důležitým odvětvím národního hospodářství, nejen významnou oblastí státní reprezentace v kulturním směru.
      Zatímco my s ostychem a obavami, jež jsou tak charakteristické pro malost poměrů, se neodvažujeme pochlubit se lidovými stavbami, kroji, hudbou, písněmi a tanci (mladé generace se za ně někdy již i stydí), cizinci je dovedou ocenit. Vidí v nich právě to zvláštní, co se jinde nevidí, co mohlo jen v našich podmínkách vzniknout. Zájem cizinců o dřevěné lidové plastiky, obrázky na skle, keramiku a pod. Výtvory sice zvýšil jejich cenu i na našem trhu, nedodal jim však dosud v našich očích takové hodnoty, abychom je obecně mohli považovat za samozřejmou a potřebnou složku našeho kulturního prostředí. Na tom nic nemění zájem jednotlivců, kteří "zachránili" do svých soukromých sbírek božímukové a domovní plastiky, ponechané osudu v období dogmatismu pro religiózní tematiku.
      I zájem o přehlídku prostého, původními tradicemi neseného tanečního, hudebního a zpěvního lidového umění dosvědčuje, že tyto hodnoty mají co říci i člověku dnešního světa, že tedy musí uspokojovat nějakou jeho vnitřní potřebu. Nejsou tedy nějakým uměle udržovaným přílepkem jen pro pobavení, elementem zanedbatelným, nebo dokonce nežádoucím. Charakterizoval bych tuto potřebu asi takto: člověk je čím dál více zaplavován obrovským kvantem jednotně formovaných informací, komunikovaných masovými zdroji, tj. přejímanými zpro[/]středkovaně, bez osobní účasti. Proto chce a bude chtít poznávat určité jevy bezprostředně, tj. s osobním prožitkem, bude hledat jevy zvláštní, odlišné od toho všeho; čím je neustále obklopen, bude chtít odnést si ve vědomí prožitek něčeho opravdu procítěného, poetického, lidského; bude chtít určité věci tohoto druhu mít i ve svém prostředí, aby mu pomohly vytvářet určitou atmosféru, odpovídající jeho osobním zájmům, sklonům a náladám.
      Závěry: Můžeme snad bez přehánění konstatovat, že hmotné i duchovní výtvory lidové kultury tvoří potřebnou složku našeho hmotného i duchovního prostředí a to nejen pro minulost, ale i pro budoucnost. Jde jen o to, abychom jim zajistili v soustavě hodnot, ovlivňované stále více jevy internacionálně standartní povahy, právě tu pozici, jež jim objektivně patří a bude v souladu s potřebami společnosti i zájmy jednotlivce. Toto postavení však nevznikne automaticky, to musíme zajistit soustavnou a cílevědomou prací odborníků z oboru etnografie a folkloristiky, spoluprací všech zainteresovaných ústavů a institucí. Myslím, že všichni pociťujeme určitou nespokojenost s pozicí a prestiží etnografie v naší společnosti a že cítíme, že jsme dosud neudělali dost pro to, aby lidová kultura měla patřičné místo v naší socialistické kultuře.
      Potřebujeme nejen zachránit hodnoty ohrožené zánikem v procesu přeměn v naší společnosti, potřebujeme je také vědecky zhodnotit a prezentovat naší i světové veřejnosti. Záměrně uvádím naši potřebu na prvním místě, neboť považuji za škodu, nebude-li mít např. naše mládež možnost poznat zcela konkrétně, tj. s osobním prožitkem, v jakém

32

prostředí a jak žily minulé generace lidu (aspoň tak, jak jim umožňujeme na st. zámcích poznat prostředí feudálních vykořisi?ovatelů). Nezískáme-li totiž nastupující generace pro kladný vztah k hodnotám lidové kultury, znamená to pro budoucnost její odsunutí ze života do muzeí a archivů etnografických institucí. Ačkoli se naše muzea snaží popularizovat lidovou kulturu v rámci svých možností, nevyužíváme zdaleka všech možností, najmě v cizině tak osvědčených muzeí v přírodě, jež nejen zachraňují lidové stavby v terénu neudržitelné, ale komplexním podáním lidového prostředí umožňují [/] poznání s osobním prožitkem, jež se nedá nikdy plně nahradit poznáním z nepřímých zdrojů.
      Určitá míra zdravé národní hrdosti i nad lidovými tradicemi, jejichž progresivnost se neomezuje jen na prostředí proletářských vrstev ve městech, je podle mého názoru naprosto nezbytnou složkou socialistického vlastenectví a měla by být také proto součástí výchovy k němu. Zříkat se lidsky působivých, obecně platných hodnot, jež máme v lidové kultuře našich národů tak bohatě zastoupeny, považuji za nerozumné a škodlivé z hlediska dalšího rozvoje naší kultury.

POZNÁMKY
1.
      Naše etnografie, pěstovaná v nezdravé izolaci od ostatních společenských věd, je podceňována a např. historikové její výsledky ve svých dílech neberou vůbec v úvahu. Je paradoxní, že prestiž lidové kultury poklesla v období, kdy se lid konečně dostal k vládě ve státě.
2.
      Pozici lidové kultury v současném životě nevyřešíme bez spolupráce se sociology kultury. U těch se projevuje [/] sklon uznávat v masové společnosti jen standartní konzum neosobně sterilních hodnot. Zajímavé je, že i polští sociologové, ačkoli je tam prestiž etnografie daleko vyšší než u nás, nepřikládají lidové kultuře ve struktuře budoucího života velikého významu. Srovnej např. St. Žółkiewski : O kulturze Polski ludowej, Varšava 1964, 149-159, A Kłoskowska: Kultura masowa, Varšava 1964, 427452. U nás dosud žádný sociolog těmto otázkám nevěnoval pozornost.

GLEICHZEITIGER MENSCH UND VOLKSKULTUR
      Beitrag zur Diskussion über die Position der Volkskultur in unserer Gesellschaft.
      Zusammenfassung
      Der Autor vertieft sich in Gedanken auf die Beziehung des gleichzeitigen Menschen zur traditionellen Volkskultur und gelangt zur Meinung, dass der Grund der Unterschätzung und Ausserachtlassung der Volkskultur in der Gleichzeitigkeit nicht nur das Wohlgefallen an das Übergehen von der Bewunderung zur Verdammung der Werte sei, sondern zuvörderst die nichtaufgeklärte Position der Volkskultur in der Struktur der sozialistischen Kultur und die nichtaufgelöste Beziehung des gleichzeitigen Menschen zu den traditionellen Kulturwerte allgemein, zur Volkskultur besonders.
      Der Autor ist Ethnograf und Museolog[e]; seiner Meinung nach sind die nachgewiesene Werte der traditionellen Kultur von grosser Bedeutung, auch für die künftige, hoch technisch ausgestattete Lebensart, welche im Interesse der harmonischen Entwickelung des Menschen sowie auch der Gesellschaft leutselig tun wird und sogleich differenzieren wird von der International-Standart- Industrieproduktion durch das Einschalten jener traditionellen Schöpfungen, welche die eigenartige Zustände akzentierende und schädliche Ermüdung vom allgemein verbreiteten Stereotypus beseitigende nachgewiesene dauernde Werte darstellen. Ausser der passiven Rolle in der Erkennung des Lebens der ehemaligen Generationen betont der Autor vor allem in der aktiven Richtung, in der Inspiration für die neue Schöpfung und im Durchleben der spezifischen Kulturwerte eine grosse Bedeutung der Darstellungen der Volkskultur, derer Wert natürlich von den Ethnografen in Zusammenarbeit mit den Historikern und Soziologen geschätzt und viel mehr als bis jetzt popularisiert werden muss, besonders [zwischen] [unter] der Jugend.

RECENZE

KNIHY

Eva Davidová, Bez kolíb a šiatrov, Košice 1965 [obsah]

Cikánské problematice v Československu věnují v současné době pozornost pracovníci různých vědních oborů (etnografie, sociologie, jazykovědy aj.), publicisté, osvětoví pracovníci i političtí činitelé. Velmí aktuální je tato otázka zejména na východním Slovensku, kde každý patnáctý občan je cikánského původu. Většina cikánského obyvatelstva zde žije v samostatných osadách, v nichž dodnes ustrnul způsob života na starých formách, které je nutno postupně odbourávat. Neobejde se to bez důkladného vědeckého výzkumu, který ukáže objektivně situaci a může přispět i ke konkrétnímu řešení. Proto je nutno uvítat knihu Evy Davidové, která na základě důkladného studia etnograficko-sociologického a důvěrné znalosti cikánského prostředí na východním Slovensku populárněvědeckou formou zpracovává danou problematiku nejen se zřetelem k minulosti, ale především s pohledem do bu[/]doucnosti a s naznačením praktického řešení.
      Autorka se nejprve snaží odpovědět na otázku kdo jsou Cikáni. Ve shodě s jinými badateli považuje Cikány za zvláštní etnickou skupinu, která žije na našem území ve třech složkách: Cikáni kočovní, polokočovní a usedlí. Z historických osudů Cikánů vyzvedává autorka zejména otázku jejich indického původu a rozšíření Cikánů po světě, pojednává o cikánštině jako o novoindickém jazyku, zmiňuje se o prvních historických zprávách o Cikánech v Evropě i na našem území a poukazuje na snahy o řešení cikánské otázky za vlády Marie Terezie a Josefa II, v období první republiky, za druhé světové války a po roce 1945, kdy ústava zaručuje Cikánům rovnoprávné postavení ve společnosti. Pod pojmem cikánská otázka rozumí Eva Davidová souhrn problémů vyplývajících z odlišností zaostávajících forem způsobu života a kultury Cikánů, které je třeba na základě jejich ekonomického postavení v procesu socialistické výroby [/] odstraňovat. Podtrhává, že cikánská otázka se u nás nejeví jako problém národnostní, ale sociální. Hlavním východiskem je asimilace Cikánů s ostatními občany republiky. Z etnograficko-sociologického hlediska naznačuje E. Davidová také problematiku současné přeměny materiální kultury východoslovenských Cikánů. Zatímco v minulosti žili Cikáni především na úkor společnosti, v současné době se stávají základní podmínkou asimilace trvalá zaměstnání. Autorka popisuje typická cikánská řemesla (kovářství, kotlářství, výrobu řetězů, zvonků, košíků, metel, nepálených cihel aj.), zmiňuje se o překupnících, koňských handlířích i o cikánských hudebnících a charakterizuje dnešní typická zaměstnání cikánských občanů. s touto otázkou úzce souvisí také změna způsobu bydlení a likvidace cikánských osad (autorka uvádí na tomto místě i klasifikaci osad a stanoví hlediska při jejich postupné likvidaci) a změna způsobu odívání, stravování a hospodaření cikánských rodin (z etnografického hlediska

35

jsou v této kapitole pozoruhodné zejména údaje o tradičním cikánském oděvu a stravě). Dále se autorka věnuje současným přeměnám světového názoru Cikánů a jejich společenským a rodinným vztahům. Etnograf zde nalezne cenné postřehy o přežívajících názorech na přírodu a na vznik i vývoj světa, o lidovém náboženství, obřadech a pověrách, léčení i rozbor a charakteristiku společenských a rodinných vztahů (poměr Cikánů ke společnosti, vzájemné vztahy mezi cikánským obyvatelstvem, vnitřní organizace cikánských skupin, postavení ženy a starých lidí, uzavírání sňatků apod.) Závěr obsahuje podněty pro odstranění kulturní zaostalosti Cikánů.
      Autorka si byla při psaní své práce vědoma (jak se o tom na několika místech zmiňuje), že některé její závěry, zejména praktického charakteru, budou mít jen omezenou časovou platnost. Přesto zůstává její zásluhou, že vhodnou formou přiblížila nejen odborníkům, ale i široké ve~e~nosti život a kulturu Cikánů v minulosti i v současnosti a naznačila směr, jakým by bylo možno postupovat při začlenění cikánského obyvatelstva do naší současné společnosti.
      V. Frolec

Ladislap. . Rutte, Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku; Strážnice 1964 [obsah]

Protože dosud nevyšla recenze, která by podrobila brožuru L. Rutte[/]ho o gajdách a gajdošské tradici na Valašsku a Slovácku zevrubnějšímu rozboru, vracíme se k této publikaci alespoň několika poznámkami, jež se zaměřují na její vybavení a na techniku práce.
      Rutteho knížka je opatřena poměrně vysokým počtem obrazových dokladů: na padesáti stránkách je jich sedmatřicet. Hodnota tohoto obrazového doprovodu však vyvolává nemalé rozpaky. Autor reprodukoval množství dobových vyobrazení, obecně známých z jiných publikací a v této knižce zbytečných, protože jde vesměs o doklady nemoravské a v některých případech i neslovanské, německé. Z hlediska kulturně h!storického jsou tato vyobrazení sice pozoruhodná (proto je pojal Zíbrt do své práce Hrály dudy z . roku 1917 a do svého člán ku o dudách v Českém lidu XXIV, 1924, str. 254-288), ale nejsou nezbytná v brožuře o východomoravských gajdoších a gajdách, zvláště tehdy, nevyčerpává-li její autor místní prameny. Rutte sice obě Zíbrtovy práce cituje v poznámkovém aparátu, ale naprosto nedostatečně na ně odkazuje v legendách k vyobrazen"m. Např. u obr. na str. 12 uvádí jako pramemňalbu A. Zellerina z roku 1820 (mimo~hodem - Zíbrt v ČL XXIV, str. 255, uvádí J. Zelerin! j, ve skutečnosti však přetiskuje kresbu prostřednictvím ČL V, 1896, str. 24, a mění její charakter podtiskem. Též obr. na str. 13 je převzat od Zíbrta [/] (ČL XXIV, str. 263), s tím rozdílem; že je překreslen a chybně popsán (Rutte špatně četl Zíbrtovu pozn. 16 na str. 262). Naproti tomu zbytečně cituje obr. na str. 14 ze Zíbrta, když ten jej převzal od Bartoše, což z Rutteho knížky není zřejmé.
      Společným neblahým rysem většiny vyobrazení je to, že jsou velmi nedostatečně adjustována. V mnoha případech není pramen uveden vůbec, nebo je udán chybně. Není možné Ruttemu vytýkat, že obr. na str. 21 označil jako Ondráše a Juráše při gajdách, neboť nemohl znát fakta uvedená v později vydaném článku, který tuto legendu vyvrací a popírá i valašský původ zobrazené dřevořezby (ČL 52, 1965, str. 3-12). Právem mu však vytkneme, že neudal místo uložsní předmětu, popř. pramen, z něhož reprodukci převzal. Podobně je tomu s vyobrazením na str. 24 nahoře, které je bez uvedení pramene nepřesně překresleno ze Sborníku výstavy salašnictví v Novém Hrozenkově z roku 1936 (autor ho cituje v pozn. 14 na str. 50 a chybně udává jako místo vydání Valašské Meziříčí, kde byla vytíštěna jen obálka a přílohy). To jsou tak důležité doklady, že jejich přesný popis neměl chybět. - Velmi povážlivé je však to, jakým způsobem je prezentováno vyobrazení na str. 22: je opatřeno textem "Život na salaši s gajdošem - figurky frenštátského lidového betlému z pa

36

píru." (Podle litografie.) Nemůže být pochyb o tom, že předlohou k překreslení nebyla žádná litografie, nýbrž autotypická reprodukce ve zmíněném Sborníku výstavy salašnictví (obr. u str. 64). Srovnáním je však snadné zjistit, že sice běží o život na salaši, ale - bez gajdoše. Zkrátka, Rutte vynechal uprostřed obrázku detail koruny stromu a ovčáckého psa a místo toho zamontoval do centra výjevu smyšlenou figurku gajdoše. Je to tím povážlivější skutečnost, že postava takto traktovaná se na tomto frenštátském betlému vůbec nevyskytuje, jak o tom svědčí reprodukce Horečkova betlému v Našem Valašsku IX, 1946, str. 178. Ostatně je otázka, nakolik byl gajdoš na frenštátských betlémech zobrazován (srov. B. Strnadel, Frenštátské lidové betlemy" Dolina Urgatina III, 1949, str. 70-71 a 76-77, kde na detailních vyobrazeních chybí]. Několikrát parafrázoval motiv gajdoše v duchu těchto předloh Antonín Strnadel, např. ve Zpěvech betlemských (Praha 1943, str. 129), avšak jeho kreace nemají pramennou hodnotu.
      Otázka dokumentární ceny však vyvstává i u další části obrazového doprovodu: máme na mysli fotografie gajdošů ze souborů lidových písní a tanců z míst, kde již byla gajdošská tradice dávno přerušena a kde jde zcela zjevně o inovaci, nota bene zdůrazněnou ci[/]zím původem gajd (obr. na str. 24, 25, částečně též 32, 33 a 41). Pramennou povahu nemá ani kresba podle figurky současného řezbáře F. Vrzalíka na str. 45.
      U mnoha fotografií je poznamenáno, že jejich autor není znám. Jsem přesvědčen, že v nejednom případě by se dal snadno zjistit, kdyby o to byl někdo usiloval. Např. autorem fotografie na str. 39 je asi Pavel Čech, na str. 47 K. O. Hrubý (srov. Radostná země 1952 a 1954) atd.
      To jsou některé výtky k vyobrazením, která v Rutteho publikaci jsou; horší je však to, že nejeden významný obrazový doklad v této knížce chybí. Jen namátkou uveďme některé příklady. Vážným nedostatkem je to, že Rutte neuvádí velmi cennou litografii W. Horna z díla Maehrens ausgezeichnete Volkstrachten z roku 1836 (Brünn 1837), znázorňující gajdoše z břeclavského panství. Pokud je mně známo, je to jedno z nejstarších vyobrazení gajdoše nejen z Podluží, nýbrž ze Slovácka vůbec. - Dost nelogické je to, že Rutte zařadil do knížky poměrně vysoký počet vyobrazení gajdošů a gajd i jejich detailů z časově i územně vzdálených zdrojů, avšak opomenul některá vyobrazení z hlediska vývoje na moravsko-slovenském pomezí mnohem důležitější. Chybí tu například vyobrazení nebo alespoň zmínka o známé habánské holbě z roku [/] 1726, pocházející patrně z jihozápadního Slovenska, na níž je znázorněn zbojník-gajdoš v pandurském kroji; je uložena ve sbírkách Moravského muzea , v Brně a byla již mnohokrát publikována (srov. ČL 52, 1965, str. 11, pozn. 50). A konečně měl autor přihlédnout k existenci lidových obrazů na skle se zbojnickou tematikou, na nichž jsou v mnoha případech znázorněny gajdy z 18, století, a k předlohám k nim (srov. M. Melniková-Papoušková, Československé lidové malířství na skle, Praha 1938, obr. 19 aj.); některé z těchto obrazů byly nalezeny na Moravě a ve Slezsku, jejich původ je však nutno hledat pravděpodobně na Slovensku. V Rutteho publikaci by však byly našly vhodné místo vedle jinak chudých srovnávacích dokladů ze Slezska a Slovenska. Ostatně i těch pár zmínek o gajdoších ze Slezska, namnoze chybných (Zogata není z Hrčavy, nýbrž z Bukovce, Hrčava neleží u Českého Těšína, nýbrž u Jablunkova), mohl Rutte obohatit, kdyby znal Stolaříkovu monografii Hrčavy (Ostrava 1958), kde je o Zogatovi a jeho gajdách dostatek spolehlivých údajů s vyobrazeními (str. 285-297 a obr. 216-224) .
      V podstatě totéž, co bylo řečeno o způsobu čerpání z pramenů ikonografických, platí o práci s prameny literárními. Mnohá z citovaných údajů jsou nepřesně převzaty a nesprávně interpretovány. Napří

37

klad v citátech z Gallašových Romantických povídek je množství chyb (na ostr. 21 místo "vesele tancovali" má být "vespolek tancovali", "salašáci" má být s velkým s atd.) a na str. 35 se zcela neopodstatněně tvrdí, že Romantické povídky jsou z konce 18. století; pokud je známo, věnoval se Gallaš literární práci až po roce 1791 a rukopis jeho Quodlibet moravicum, z něhož vydavatel Romantických povídek B. Slavík především čerpal, vznikl pravděpodobně až roku 1824. Tyto Rutteho omyly plynou patrně z neznalosti literárních pramenů a okolností jejich vzniku. Jak jinak by mohl napsat, že Gallašova práce o Valaších v kraji přerovském se zachovala jen v rukopise (str. 21), když sám cituje její tištěnou verzi z Českého lidu; srovnáním by byl zjistil, že s oním rukopisem jsou shodné i některé části Gallašovy stati o Valaších v Romantických povídkách (str. 205n.). S úryvky citovanými z Gallašovy práce o Valaších v kraji přerovském zacházel Rutte rovněž velmi volně: vynechal celé věty i jednotlivá slova, měnil slovosled atp. (str. 21 a 23, v ČL XV, 1906, str. 175 a 260). Je též např. rozdíl mezi tím, zda Valaši ,.jalovec neb borovičku sbírají" (Rutte, str. 21), nebo zda "jalovec na borovičku sbírávají" (ČL XV, str. 175). Chybných citací je v knížce takové množství, že je není možno všechny jednotlivě vypočítávat.[/]
      Velmi chudě vyznívá historie gajdošské muziky na Podluží (str. 35). Autor cituje pouze Gallaše, ač mohl s prospěchem využít i jiných zmínek v literatuře z .první poloviny 19. století. Ušly mu pozoruhodné zprávy o gajdoších na Podluží a popis gajd v Šemberově článku o Slovanech v Dolních Rakousích (kam náležely některé obce na Břeclavsku) v Časopise Českého muzea XIX, 1845, str. 185 aj., a ještě starší a cennější zprávy o gajdoších v článcích J. A. Zemana o Podlužácích v Taschenbuch für Mähren und Schlesien, Brünn 1808, str. 145n., a v časopise Mährischer Wanderer II, 1811, nestr.
      Autor nevyužil plně ani některých literárních pramenů, jež měl v rukou. Např. z Moravského Slovenska II, Praha 1922, necituje zajímavou zprávu na str. 839 o posledním gajdošovi, který chodil mezi Charváty i na Břeclavsko z Hlohovce a zahynul prý v podnapilém stavu v roce 1877 uprostřed kolejí dráhy, když chtěl zagajdovat mašině.
      Rutte čerpá z literatury věru svérázným způsobem. Ověříme si to srovnáním citátů z Poláškových předmluv k Vałaským pěsničkám: na str. 22 cituje koledu z Vigantic, prý "i s chybami originálu"; kromě toho však v pouhých osmi verších přičiňuje dalších 12 chyb! Na str. 23 přepsal z Poláškova úvodu k I. dílu téměř celou stránku, ale je k pohledání, jakým způsobem; např. Polášek: "V Poličné také [/] vzpomíná stařenka Tichánková na gajdoše a na Frenštátsko chodívali dudáci až z Taliánska v l. 70. Ve Lhotě u Vsetína prý sežral gajdy poslednímu gajdošovi Černotovi vlk...", a Rutte: "I stařenka Tichánková vzpomíná na gajdoše. V letech sedmdesátých sežral prý ve Lhotě u Vsetína gajdy poslednímu gajdošovi Černotovi vlk...". K tomu není třeba komentáře.
      Mýlí se autor, když na str. 41 až 42 píše o dodnes nepublikovaném dokumentu z bojkovického archívu, popisujícím kroj a obyčeje z let 1750 až 1780. Listina. byla otištěna byť i neodborně - v časopise Naše vlast.
      Knížka svědčí o tom, že její autor není obeznámen se zásadami techniky vědecké práce. Odkazy na literaturu a poznámky se mu mísí s textem a jen nedůsledně jsou některé soustředěny na str. 50-51, kde se do nich vloudil větší počet chyb. Např.: Rutte cituje v pozn. 13 a 24. Leoše Janáčka, Sbírka moravských národních písní [ i ], Praha 1901, a má na mysli F. Bartoše, Moravské národní písně..., v nichž je jen předmluva Janáčkova. M. Václavka Valašská svatba nevyšla roku 1872 (pozn. 13), nýbrž roku 1892. - J. N. Poláška a A. Kubeši Vałaské pěsničky I a II nebyly vydány v Brně, nýbrž v Miloticích n. B. (pozn. 15, 20, 22 a 23). Drobné chyby podobného rázu se objevují v pozn. 14, 16, 21 aj. V textu na str. 28 je chybně udán rok vzni

38

ku Holého rukopisné práce: místo 1933 má být 1963.
      Pro autorův způsob citace je charakteristické to, že nepovažuje za nutné uvést ani svůj článek Gajdy na Moravském Slovácku (Lid.ová tvorba I, 1940, č. 8, str. 5) a Gajdoši na Valašsku (Dolina Urgatina II, 1948, str. 8-11), který vlastně po menších úpravách a doplňcích přetiskl v recenzované knížce na str. 20-25, aniž by byl odstranil chyby, jichž se již v článku dopustil.
      Nějakým nedopatřením se stalo, že nevelká knížka je vybavena hned třemi předmluvami, z nichž ona na str. 5 patřila bezpochyby na záložku a ne do textu. Tento nedostatek je však třeba přičíst na vrub vydavatelům. Při větší péči by se nebylo mohlo stát ani to, že název publikace není na obálce totožný s názvem na titulním listě.
      Je politováníhodné, že studijní tisk obsahuje takové množství prohřešků proti vědeckému řemeslu. U publikací tohoto druhu je nutno počítat s tím, že se o ně budou opírat další badatelé naši, popřípadě i zahraniční. Omyly se vrší na sebe, násobí se a je třeba přímo detektivního talentu k tomu, aby bylo možno dešifrovat původní správné znění některých převzatých částí textu a původ některých citací a obrazových dokladů.
      R. Jeřábek

Marija Veleva, BTalgarskata dvu [obsah]

pristilčena nosija, Sofia 1963
      K řadě prací přední znalkyně bulharského lidového oděvu M. Velevové se připojila monografie o bulharském dvouzástěrovém kroji, kterou vydalo nakladatelství Bulharské akademie věd.
      Dvouzástěrový typ oděvu je rozšířen v severním Bulharsku, a to zejména v Podunajské nížině a zčásti též na severních svazích Staré planiny. Z historického hlediska jde o území, na němž se formovaly v 7. století počátky bulharského státu. V minulosti, jak dokázala autorka na základě řady dokladů, byl dvouzástěrový ženský oděv rozšířen i v jižních oblastech Bulharska, odkud byl během doby postupně vytlačen jinými oděvními typy. M. Velevová zjistila, že tento oděv nosilo nejen původní bulharské obyvatelstvo, ale i vystěhovalci, kteří se usadili za turecké okupace v Banátě, Rumunsku aj. Základní součásti kroje byl-y zhotovovány z podomácky vyráběných a zpracovávaných surovin. Na základě podrobného rozboru dostupných dokladů, vztahujících se převážně k 19. a počátku 20. století, se dále snaží autorka rekonstruovat původní vzhled dvouzástěrového oděvu a stanovit jeho přechodné formy. Popisuje i úpravu hlavy, obuv, rukavice; kovové ozdoby. Při výzdobě kroje jsou používány tři techniky: tkaní, vyšívání a pletení. Tkaní převládá směrem západním, vyšívání ve východních oblastech severního Bulharska. Shody ve všech uvedených technikách vidí M. Velevová v převládání geometrického ornamentu, v užití zgeometrizovaných forem v motivech z oblasti zvířecího a rostlinného světa a v barevné pestrosti. Změny v ženském dvouzástěrovém oděvu neprobíhají na celém území rovnoměrně. Zatímco v západních oblastech jsou pozvolné, na východě dochází ke změnám rychlejším a podstatnějším. Na základě střihu košile se jeví odlišnosti mezi územím západním (košile s nabíráním) a východním (tuniková košile) ; hranici mezi nimi tvoří řeka Jantra. Podle celkového vzhledu a výzdoby rozeznává autorka čtyři skupiny: západní v severozápadním Bulharsku, střední v centrální části severního Bulharska, severovýchodní ve vesnicích podél Dunaje v severovýchodním Bulharsku a východní v jednotlivých oblastech východního Bulharska. Mezi nimi se vyskytují přechodné formy (hlavně na území podél řek v Podunajské nížině). Autorka považuje dvouzástěrový oděv za kulturní projev všeslovanský. Nejvíce společných prvků nalézá s východními Slovany, v druhé řadě pak se Srby, Makédonci a Charváty. Shody, které existují mezi bulharským dvouzástěrovým oděvem a oděvem některých národů Povolží (hlavně s Čuvaši) vznikly podle Velevové jednak

39

v době sousedských kulturních svazků bulharských Slovanů s národy Povolží v době před příchodem na Balkán, jednak na místní půdě při přímém styku s Bulhary chána Ispericha.
      Podrobný rozbor dokladů a širo[/]ce pojaté srovnávací studium umožnily M. Velevové podat nejen rekonstrukci vývoje dvouzástěrového typu oděvu v Bulharsku, ale i odhalit některé spojitosti kulturně-historické. Výsledků studia o lidovém kroji v Bulharsku bude možno [/] využít rovněž při sledování některých otázek etnogenetických (i když těžiště při zkoumání této problematiky bude spočívat ve studiu jiných pramenů a dokladů).
      V. Frolec

ČASOPISY

Sborník Slovenského národného múzea - etnografia 6. (Ročník LIX - 1965) [obsah]

Národopisné sborníky SNM pravidelne prinášajú príspevky z oblasti materiálnej a duchovnej kultúry ľudu, sústavne sa tiež venujú problémom z oblasti národopisnej muzeológie. Posledné číslo je prevážne monotematické - venuje sa otázkam ľudovej architektúry, či už z aspektu vyskumného, alebo muzeologického. Pozornosť problémom ľudovej architektúry je plne opodstatnená. Radikálna premena slovenskej dediny, ako aj počínajúci ruch vo výstavbe skanzenov, vysúva túto oblasť problémov do popredia záujmu.
      Prvé dve state sa zaoberajú otázkami výstavby celoslovenského skanzenu v Martine. Št. Mruškovič v článku "Zdôvodnenie výstavby Múzea slovenskej ľudovej architektúry (skanzenu) pri SNM v Martine" rezumuje súčasne i minulé snahy a koncepcie výstavby skan[/]zenu. (Prvé návrhy sa zrodili už v roku 1893 súčasne so vznikom Slovenskej muzeálnej spoločnosti. V roku 1938 vtedajší riaditeľ SNM Ján Geryk vypracoval už podrobný plán na jeho výstavbu, povojnové snahy sa vyznačovali viac teoretickými diskusiami, než konkrétnymi činmi, až napokon havarijný stav pamiatok v teréne donútil SNR, aby na jar 1964 konečne schválila plán výstavby a povýšila ho na celoštátnu úlohu.) Andrej Polonec zasa článkom "K otázkam realizácie výstavby Múzea slovenskej ľudovej architektúry a bývania (skanzenu) pri SNM v Martine" (str. 13-21) oboznamuje verejnosť so súčasnou koncepciou výstavby a tiež podáva predbežné základné členenie slovenskej ľudovej architektúry na zóny a v nich na architektonické typy a varianty. Výstavba skanzenu sa má realizovať v troch etapách. V prvej - rok 1965 - sa urobil výber objektov a vyhotovila sa prvotná dokumentácia. V rokoch 1966 až 70 sa premiestnia, konzervujú a [/] postavia objekty drevenej architektúry a napokon do roku 1980 sa uskutoční výstavba murovanej architektúry. Ľudovým staviteľstvom Oravy a Spiša sa zaoberajú materiálové štúdie Juraja Langera "Ľudové staviteľstvo v severnej časti Oravy" (str. 23-59) a Jána Olejníka "Príspevok k poznaniu ľudového staviteľstva v oblasti Spišskej Magury" (str. 61-89). Uvedené štyri práce sú doplnené francúzkym, alebo nemeckým resumé. Z oblasti etnografickej muzeológie zaujme článok W. Kuprika (Sanok, Poľsko) : "Niektoré problémy konzervácie drevených pamiatok v Múzeu ľudové­ ho staviteľstva v Sanoku" (str. 89 až 102). Hlavná pozornosť sa tu venuje problémom správneho prevozu a chemickej konzervácii objektov. V dňoch 16-19. mája 1964 sa v Krakove konala Medzinárodná konferencia o výskume ľu­ dovej kultúry v oblastí Karpát. Št. Mruškovič, vychádzajúc z tejto konferencie, referuje o spolupráci našich a poľských etnografov (najmä

40

muzejníkov) pri výskume karpatskej kultúry.
      Aj drobnejšie články a recenzie sú venované predovšetkým problémom ľudovej architektúry. Za zmienku stojí predovšetkým štúdia dr. A. Kubeša "Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm" (str. 115-124) . Autor sa tu venuje rovnako histórii ako aj ďalším plánom práce tohoto nášho najstaršieho skanzenu. Nekrológ M. Markuša za c. sc. Štefanom Apáthym (1913-1965) uzatvára LIX. ročník Sborníka SNM.
      Zora Rusnáková

Tanap, 4-5, Bratislava 1961-62 [obsah]

Sborník Tanap 4 a 5 přináší jediný, ale zato poměrně obšírný příspěvek o životě lidu na území Tatranského národního parku. Ján Olejník, pracovník muzea Tanapu a znalec tamních poměrů, otiskuje monografickou studii Príspevok k histórii robotníckej triedy v Javorine. Nejprve se zabývá historií obce, kde už v polovině 18. století byly postaveny první hamry, a politickými poměry, v nichž hlavní roli sehrály uhersko-polské a pak československo-polské spory o tuto pohraniční dědinu. Značnou pozornost věnuje vývoji sociálních poměrů obyvatel - většinou bezzemků, závislých na panství, kde pracovali jako služebníci, lesní dělníci, pastýři ap., ostatní pak se [/] živili v železárně, lepenkárně, výrobou dřevěného uhlí aj. Všichni dostávali bídné platy a ještě bídnější ubytování v nájemních domech, kde žilo až dvacet rodin. Situaci navíc komplikovala okolnost, že obyvatelé byli nestejnorodí, že sem přicházeli za výdělkem lidé z různých míst a dokonce i příslušníci různých národností. Po zrušení hamrů v osmdesátých letech se bída ještě zvětšila a lidé odcházeli za prací do ciziny. Lesní a lepenkárenští dělníci byli typickými předchůdci dělnického proletariátu. Olejník popisuje velmi neutěšené poměry, v nichž museli žít. Zvlášť těžký byl osud dětí, které už od mládí pracovaly v lepenkárně dvanáct hodin denně, a to i v neděli. V druhém oddílu práce autor pokračuje v líčení poměrů bytových, pracovních a sociálních vůbec, a to zejména v třicátých letech dvacátého století. Další část je věnována lidové víře, pověrečným představám a magickým praktikám, jichž se nejvíce vztahovalo k pověrečnému léčení lidí i dobytka a k ochraně před drsnou velehorskou přírodou. - Lidová strava na Javorině byla velmi závislá na třídní a národnostní diferenciaci obyvatel. Autor líčí tradiční chudobná jídla, různé byliny, které obyvatelé byli nuceni požívat v době hladu, vliv panské stravy i současný stav výživy, který kaloricky plně vyhovuje fyzické práci Javorinčanů. Nakonec se Olejník zabývá lidovým oděvem. Na starší, [/] účelný horský kroj, zhotovený z domácího sukna, plátna a kůže, jaký se nosil v obměnách po celé karpatské oblasti, působily různé okolnosti: blízkost loveckého zámku a panské služebnictvo, přistěhovalí dělníci a mistři, slovenská i polská střediska, kam se chodilo nakupovat ap., a hlavně odlišný způsob života bezzemků - námezdních pracovníků a panských zaměstnanců oproti zemědělskému obyvatelstvu okolních obcí.
      Olejníkova studie obsahuje mnoho cenných národopisných poznatků. Přínosem je už to, že se autor zaměřil na proletářskou obec, kde není materiál líbivý a lákavý k zpracování, ale zato tím zajímavější, protože poučuje o zaniklém i současném způsobu života, jaký je dosud jen málokdy předmětem národopisného výzkumu. Vzhledem k šíři tématu a k snaze o jeho do jisté míry monografické zpracování bohužel autor nemohl jít do takových podrobností, jak bychom si přáli. Doufejme, že ještě vydá další díl, v němž by popsal způsob bydlení ve společných nájemních domech, o nichž se zmiňuje, což by bylo velmi zajímavé a nové, a také další úseky ze života Javoriny, aby její obraz byl úplný. Určité výhrady bychom snad mohli mít k řazení kapitol studie a k uvedení závěru za první část práce, když v druhé rozbor sociálních poměrů pokračuje ap. Olejníkova práce je záslužná i z toho důvodu, že za

41

chycuje zbytky tradiční lidové kultury v dnes už velmi nivelizované obci. Vlivem stále se zvyšujícího turistického ruchu v Tatrách se co nejdříve úplně změní i ostatní dědiny v oblasti Tatranského národního parku, a proto bychom uvítali, kdyby byly postupně všechny zpracovány, nebo kdyby o jejich lidové kultuře mohla být vydána pěkně vypravená samostatná publikace.
      A. Plessingerová

Zpravodaj Vlastivědného kroužku v Roztokách u Prahy, II, č. 1, Roztoky u Prahy 1966 [obsah]

Oblastní vlastivědné muzeum v Roztokách je dnes chvalně známé svou prací nejen ve Středočeském kraji, ale i za jeho hranicemi. Zvlášť pozoruhodná je jeho činnost osvětová. Roztocké muzeum má široké zázemí spolupracovníků vědeckých i z řad amatérů a dovede pro svou práci získat i mládež, a to je fakt zvlášť potěšitelný. Kromě jiného vydává muzeum v Roztokách i svůj vlastní zpravodaj. Je hektografovaný, ve skrovné úpravě, ale živý a působivý. Neobsahuje velkých studií, jak ani při omezeném rozsahu nemůže být, ale zato pěkný přehled činnosti muzea a řadu poznámek k přírodopisu a dějinám severního a západního okolí Prahy. Letošní prvé číslo již druhého ročníku obsahuje vzpomínky na zaslou[/]žilé starší pracovníky z pražského okolí, stať o geologii, apel na záchranu památek, zejména lidové architektury, poznámky o známé hudebnické rodině Koželuhů, je tu rubrika místopisných zajímavostí, z nichž cenná je zmínka o mlýnu v Brnkách, taženém voly, o němž jsou zprávy z první čtvrtiny 18. století a upozornění na kolorovanou mapu okolí mlýna u Roztok. V rubrice výročí je připomenuto kromě jiného jubileum smrti uhřiněveského ovčáckého mistra a veršovce Josefa Bláhy. Dále je ve Zpravodaji informativní oddíl o topografii; z národopisných periodik je připomenut časopis Český lid. Zpravodaj dále obsahuje poznámky o přírůstcích knihovny, upozornění na články v odborném i denním tisku a zprávy o činnosti kroužku. Z hlediska národopisu bychom uvítali kratší zprávy materiálové z pražského okolí nebo i menší články. Vždyť Oblastní vlastivědné muzeum v Roztokách má pro takové zprávy i podklad ve svých sbírkách etnografických, které neustále doplňuje.
      J. Kramařík

Sovětskaja etnografija, 1-6, Moskva 1965 [obsah]

První číslo loňského ročníku tohoto časopisu je uvedeno článkem A. A. Zubova o využití antropologie [/] v historických vědních disciplínách. Materiálovou část tvoří čtyři studie. E. E. Salitrennik se zabývá problematikou zemědělské kolektivizace v Čukotském národnostním okruhu, etnografické poznámky ze Sachalinu přináší A. V. Smoljak. Folklórní tematikou o králevicovi Markovi v zakarpatských lidových podáních se zabývá P. V. Litur, o estonské epické tradici a eposu Kalevala se rozepisuje A. J. Annist. Otázkám cizokrajné etnografie se věnují J. Žuravlev (dolina Katmando v Nepálu) a M. V. Kejroš (prorocká vidění Tukunů v Brazílii). Etnogenezi Friulů v severní Itálii řeší N. A. Krasnovská. Další část je věnována historickým otázkám antropologie a etnografie. Číslo je uzavřeno menšími studiemi z těchto oborů v mezinárodním měřítku.
      Úvodní články druhého a třetího čísla se vracejí k VII. mezinárodnímu kongresu antropologických a etnograflckých věd v Moskvě v roce 1964. Ve druhém čísle řada studií přináší materiály ze SSSR. N. A. Kisljakov píše o Tadžicích z okolí Sajrobu, L. M. Saburnova si všímá života obyvatel v Poangaří v prvních letech sovětské vlády a N. G. Volkova popisuje změny v národnostním složení severního Kavkazu. E. A. Trudovská rozvíjí klasifikaci ruských pohádkových syžetů a řadí je do mezinárodního systému. Další příspěvky týkají se cizích zemí (N. Rysnazarov, J. P.

42

Grugulevič, E. Biržanov): Mezi menší studie patří stať L. P. Kyzlasova o nově objevených památkách jenisejského písemnictví a V. V. Vinogradova o tyrkysových ozdobách na území Střední Asie.
      Ve třetím čísle zaujme nás několik článků. V. A. Tugolukov osvětluje změny ve způsobu života Evenků, antropologii Do'ganů zkoumá I. M. Zolotarev, V. Frolec podává přehled bádání o velkorodině v západním Bulharsku. Kolové stavby v jihozápadní Asii popisuje J. V. Česnov. Do historického oddílu přispěli V. G. Bogoraz, do diskusní části zasáhli O. P. Petrova a M. V. Krjukov.
      Kolektivní článek věnovaný pobaltským republikám, který otevírá další číslo, napsali L. A. Anochin, V. J. Krjupanská a M. N. Šmeleva. Také další tři studie váží se k těmto oblastem. Píše se v nich o nových rodinných obřadech v Estonsku (V. Kalits), o současném životě rolníků (A. A. Luts) a o procesu asimilace obyvatel jižního pobřeží Finského zálivu (N. V. Šlygina). V. K. Gardanov si všímá způsobu hospodaření Adyhejců v 18. a v 1. polovině 19. století. Cizokrajnou etnografií se zabývají S. J. Kozlov (kmen Fulbů v Guinejské republice) a S. A. Arutrjunov odhaluje nové rysy v odívání japonských žen.
      V pátém čísle sleduje O. A. Gancká a L. N. Těrentěvová národnostní procesy pobaltských národů, [/] M. K. Gegešdze se věnuje zvláštnostem zavlažovaného zemědělství v Gruzii. Z řady studií o cizích zemích zaujme nás pojednání o lidové umělecké tvorbě v Polsku (O. A. Gancká) a některé etnografické otázky horských provincií Vietnamu (A. J. Muchlinov). V závěru materiálové části píše E. A. Mosanov o kazašském badateli Č. Č. Valichanovi.
      Poslední číslo loňského ročníku Sovětské etnografie je obsahově velmi různorodé. V. M. Žirmunskij hledá mezinárodní souvislosti epických podání a objasňuje syžet "Atreova hostina" z období rozpadu patriarchálního zřízení. Současnými etnickými procesy v západním Pamíru se zabývá L. F. Monogarov, P. Lobačeva uveřejňuje příspěvek k historii středoasijského ženského oděvu. O pozemkových vztazích od 18. století na Futa-Džallone v tropické Africe pojednává S. J. Kozlov, M. S. Velikanov zkoumá středověké osídlení Moldávie. Diskuse a zprávy obsahují zajímavé údaje vztahující se mj. i k nastávajícím úkolům etnografů v mezinárodním měřítku (S. Dann, J. P. Averkieva, S. N. Artanovskij, E. L. Nitoburg).
      K. Panák

Narodna tvorčisť ta etnografija, 1-6, Kijev 1965 [obsah]

Ústřední ukrajinský etnografický časopis vyšel v roce 1965 opět v šesti číslech, která si udržují roz[/]členění na devět pravidelných rubrik. Úvod každého čísla zahajuje série studií, po nich následuje řada článků, jež jsou charakterizovány jako poznámky a materiály. Třetí rubrika je věnována portrétům lidových skladatelů, kapelníků, lidových tvůrců a folkloristických sběratelů. V samostatné části jsou publikovány materiály z archivů nebo z výzkumů. Další dvě rubriky mají být pomůckou pro amatéry, kteří se zabývají lidovým uměním, a pro učitele, kteří ve škole pracují s etnografickými materiály. Závěrečné části jsou věnovány kritice a bibliografii, oddíl kronika přináší nejrůznější stručné zprávy. Číslo je vždy uzavíráno příspěvky dopisovatelů.
      Většina článků časopisu je zaměřena na folklórní tematiku. O. O. Nazaruk si všímá textů ukrajinských dum, v nichž sleduje hlavně poetiku, zjišťuje vlivy poesie sousedních národů na ukrajinskou epickou píseň. V témže čísle uveřejňuje J. P. Berezovskij životopisné portréty současných sběratelů slovenského folklóru, kteří se touto činností zabývají na Ukrajině amatérsky. Je zajímavé, že mezi amatérskými sběrateli je uvedena řada pracovníků střední generace, což je poučením i pro naše poměry. Tématem rekrutských a vojenských písní u Ukrajinců a Slováků se zabývá J. D. Turjanica. Sleduje varianty, jež byly zapsány na Slo

43

vensku a na Zakarpatské Ukrajině a snaží se přispět k objasnění jejich genese. Přiklání se k názoru, který již vyslovil V. Gnaťjuk a F. Kollesa, podle něhož původně slovenské vojenské písně, které byly zapsány u ukrajinských zpěváků, byly do těchto oblastí zaneseny za doby Rakousko-Uherska.
      Několik dalších příspěvků je věnováno otázkám hudební folkloristiky. L. J. Jaščenko sleduje specifické podmínky rozvoje hudebního folklóru na Ukrajině, při čemž se pokouší řešit vztah mezi lidovou písní a výtvory amatérských skladatelů. A. F. Omelenko shrnuje historii vzniku a rozvoje hudebních souborů ukrajinských banduristů v období po revoluci. První skupina byla vytvořena v roce 1925, kdy osm hudebníků vytvořilo společný soubor a začalo vystupovat po vesnicích. Autor si všímá rovněž tovární výroby nových nástrojů, které jsou po technické stránce dokonalejší než staré bandury. A. A. Pravdjuk uveřejňuje článek o hudbě v nových lidových slavnostech a obřadech. Zjišťuje, že v nových slavnostech, které byly vytvořeny po revoluci, aby nahradily staré religiózní obyčeje, má hudební složka důležité místo. Nové melodie jsou přijímány i z kultury jiných oblastí, nebo je vytváří současní skladatelé. Dnešními slavnostmi v životě běloruských kolchozníků se zabývá A. N. Dulebo; [/] popisuje lidové oslavy různých celonárodních i mezinárodních svátků. Podobný problém zaměřený na studování příčin udržování religiósních přežitků sleduje V. J. Kelembetova. Využívá hlavně materiálů, které získala dotazníkovým výzkumem. Hledá odpověď na otázku, které společenské a psychologické momenty způsobují, že i v období komunistické společnosti lidé hledají hromadné vyžívání při různých obřadech. Společenskému postavení žen na ukrajinské vesnici v posledních letech je věnován příspěvek V. A. Malunčuka. L. A. Deninko uveřejňuje výsledky svého výzkumu rodinného života u dnešních bulharských přesídlenců v oděsské oblasti. Další příspěvek je zaměřen na přehled výzkumu ukrajinského folklóru v Rumunsku. Všímá si poměru jednotlivých folklórních žánrů ukrajinského a rumunského obyvatelstva. Upozorňuje rovněž na materiály z výzkumu u rumunských Ukrajinců, jež jsou uloženy v archívech.
      Časopis obsahuje rovněž příspěvky, které sledují využívání lidové kultury v profesionálním umění. Dva příspěvky N. M. Gordejčuka a V. N. Zoločebskijského analyzují užití lidové hudby a zvláště ukrajinské lidové písně ve skladbách P. I. Čajkovského. Podobného charakteru je i příspěvek M. P. Zagajkoviče, který rozebírá folklórní motivy v baletní hudbě ukrajin[/]ských skladatelů. Současnému lidovému obydlí, které navazuje na tradiční dům ve východní Ukrajině, věnoval článek A. A. Zinkovskij. Článek přináší několik stručných příspěvků, které jsou věnovány novým prvkům a motivům v současných ukrajinských tkaninách (O. O. Čarnovskij], ukrajinským lidovým rytinám ze 17. a 18. století (V. J. Svencicka) a zemědělskému nářadí (V. F. Gorlenko). Přehled publikovaných sbírek folklóru z období Velké vlastenecké války uvádí J. P. Berezovskij v úvodu třetího čísla, které je věnováno 20. výročí vítězství.
      Dva příspěvky druhého čísla jsou věnovány vědeckému profilu ukrajinského folkloristy a literárního vědce M. T. Rilského. Článek A. J. Deje je zaměřen na postavení Rilského v ukrajinské folkloristice, všímá si jeho vztahu k dílu T. Ševčenka, I. Franka aj. F. J. Lavrov si všímá vztahu M. Rilského k ukrajinským kobzarům a uvádí jeho studie, které jsou věnovány těmto lidovým hudebníkům. Velkou pozornost vědecké osobnosti M. Rilského věnují i K. G. Guslistij a E. V. Klembetova v článku o činnosti ukrajinské sovětské etnografické vědy. Časopis je rozmanitý a pro své čtenáře jistě zajímavý. Možná však, že by mu prospělo, kdyby přinášel i obsáhlejší studie z ukrajinského národopisu.
      J. Tomeš

44

     

Etnografia Polska, IX, Wroclaw Warszawa - Kraków, 1965 [obsah]

Vysoká úroveň společenskovědních bádání v Polsku se odráží i v rozsahu a obsahu publikační činnosti Polské akademie věd. Devátý svazek sborníku Etnografia Polska, věnovaný dvacátému výročí poválečné polské etnografie a desátému výročí jejího vydavatele (Instytut Historii Kultury Materialnej PAN), jehož činnost nachází značný ohlas i v československé etnografii, přináší řadu podnětných studií a zajímavých materiálů.
      Anna Kutrzebová - Pojnarová se ve studii z zagadnień metodyki prac etnograficznych zabývá kategoriemi času a prostoru v etnografickém bádání. Podrobuje vědecké kritice starší způsoby etnografického výzkumu, který podával především mnohobarevnou; ale statickou mozaiku zanikající lidové kultury, zvláště lidového umění. Soudobá etnografie však musí usilovat o postižení proměnlivosti lidové kultury v čase i prostoru, protože jenom tak může přispět k objasnění vývojového procesu a zařadit se mezi soudobé společenskovědní vědecké obory. Z tohoto hlediska je třeba interpretovat podle autorky i atlasy lidové kultury: musí být chápány jako vyjádření jistého stavu v čase a prostoru, který se mění. Odtud vychází i potřeba zabývat se periodizací lidové kultury a otázkami formování a proměn etnografických oblas[/]tí, na jejichž základě (a ve spolupráci s historiky) je možné objasnit proces přeměn v lidové kultuře od středověku do současnosti. Na tyto velmi zajímavé podněty navazuje i studie ředitele katedry etnografie v Poznani Jozefa Burszty (Etnografia a współczesnosć). Autor na základě výzkumů katedry v západopolských územích, v nichž nastal v posledním dvacetiletí značný přesun obyvatelstva - podobně jako v našich pohraničních oblastech probírá metodiku etnografického výzkumu v těchto oblastech. Zejména poukazuje na nezbytnost komplexního etnografického výzkumu (zvláště na spolupráci historiků a sociologů s etnografy) a ukazuje nutnost sledovat jak nejstarší kulturní projevy těchto oblastí (německé i polské) tak i současné změny, k nimž došlo změnou osídlení. Právě při mísení kulturních projevů příslušníků různých etnografických oblastí je možné sledovat proces přeměn, k nimž zde v lidové kultuře dochází. Tyto změny však nejsou závislé jenom na kulturním vlivu jednotlivých oblastí, ale i velmi výrazně na skutečnostech ekonomických. Zároveň se zde projevuje nový soudobý rys - přeměna lokálně omezených projevů lidové kultury v obecnější masovou kulturu. Velmi zajímavé materiály a některé závažné závěry o výročních obyčejích na vesnici přináší Krystyna Kwašniewiczová (Z badań nad zwyczajami dorocznymi w spoleczności wiej[/]skiej), o oborozích na území Polska píše Krysztof Kwašniewski. (Brogi jako element zagrody chlopskiej w Polsce). Hodnocení a charakteristice výzkumů o rodině v Polsku věnuje svou práci Danuta Markowská (Współczesne badania nad rodziną wiejską w Polsce). Shrnující a hodnotící přehled ocení etnografové i sociologové, stejně jako shrnující přehled o dvacetiletém výzkumu podomácké práce, řemesla a domácího průmyslu v Polských Karpatech, napsaný kolektivem autorů, uzavírajících první oddíl sborníku. Druhou část sborníku tvoří práce polských etnografů věnované studiu lidové kultury jiných národů, zvláště méně vyvinutých oblastí. Oddíly Kronika, přehledy ze zahraniční etnografie jsou pestrou mozaikou vědeckých informací a údajů stejně jako poslední oddíl věnovaný recenzím.
      Sborník Etnografia Polska dokazuje nejenom význam etnografie v Polsku, ale obráží i rostoucí význam etnografického bádání v moderní společnosti. Bylo by si přát, aby československá etnografie tento nový a náročnější nástup světové etnografie nepromeškala.
      J. Jančář

Lud, XLIV, 1-2, Warszawa 1965 [obsah]

Čtyřiačtyřicátý ročník Ludu je věnován památce Julia Zborowského (1888-1965), zemřelého ředitele Tatranského muzea v Zakopaném, vy

45

nikajícího znalce goralské kultury a čelného představitele polské etnografie. V úvodu najdeme podobnou biografii i bibliografii zesnulého.
      Obsah ročníku je rozdělen do dvou sešitů. V prvním jsou otištěny jen studie, ve druhém studie, recenze, polemiky, kronika událostí, zprávy o muzeích atd.
      Statě prvního sešitu jsou většinou územně vázány na oblasti Polska, které leží u Baltického moře. Tematicky se týkají zajímavých problémů rybolovu a rybářství vůbec. I v těchto statích vidíme úspěšné uplatnění sociologických pohledů, umožňující studovat problematiku v nejsoučasnějších podmínkách (tak např. J. Kucharska, Przybrzeżne rybołowstwo zespołowe na Kaszubach) nebo se zdůrazněním ekonomických faktorů (Z. Batorowicz, Stosunki społeczno-ekonomiczne w Kaszubskim rybołowstwie przybrzeżnym). Srovnávací pohled přináší čl. R. Peesche Die volkskundliche Inventarisation der Fischergeräte und der Fischerboote an der deutschen Ostseeküste. Lidové soukenictví v západních přímořských krajích Polska na historicko-kulturní bázi baltické zkoumá W. Bieńkowski; upozorňuje na širší souvislosti některých jevů z hmotné kultury právě dobře prokazatelných v oblasti Baltiku. Aktuální problematiku studuje M. Trawińska, popisující změny modelu selské rodiny v krajích navrácených Polsku po válce na západním polském přímoří.[/]
      Folklórní tematika je zastoupena jen dvěma, zato však obsáhlými a dobře fundovanými studiemi. Ch. Hirsche vyzvedává moment sociální kritiky v pověstech meklenburských a pomořanských v 19. století a J. Sliziński píše o kašubské a slovinské ("slovinské" na území Polska) lidové literatuře. Slizińského práce je založena na bohaté literatuře nejen úzce folkloristické, nýbrž i jazykověrné, historické aj. a má těžisko především v množství autentických folklórních textů, v nichž se setkáváme s nejrozmanitější tematikou (pověsti historické, hrdinské, démonické, pracovní prostředí atd.). Závěrem prvního sešitu otiskuje J. Burszta Přehled a perspektivy etnografických bádání na západním Pomoří. Ukazuje na specifičnost tamního prostředí, která vznikla novým osídlením po r. 1945 a zkřížením importovaných prvků s prvky staré lokální lidové kultury. Kriticky se staví k starší německé literatuře a k oblastnímu staršímu německému bádání.
      V druhém sešitu Ludu píše B. Bazieligová o druzích vyšívání, W. Jostová seznamuje čtenáře dokumentárním způsobem s prací na oravských rašeliništích, J. Pawlovská sleduje společenské a kulturní proměry na dolnoslezské vsi Pracze v letech 1945-1960 (změny v oblastech materiální i duchovní kultury, utváření mezispolečenských vztahů). Zajímavá je stať St. Tokarze [/] o přídomcích Goralů z Dolní a Horní Zubřice pod Babí horou. V oddělení recenzí najdou čtenáři zprávy, posudky a referáty o posledních novinkách národopisné produkce domácí i cizí. Oba sešity Ludu svědčí o vysoké úrovni a informovanosti polské etnografie. M. Šrámková

Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi, Seria Etnograficzna, IX, Brzezińskie, Łódž 1965. [obsah]

Poslední číslo polského časopisu je věnováno tentokrát etnografickému zpracování obce Laznów v okrese brzezińském v łodźském vojvodství. Nejobsáhlejší část celého svazku tvoří materiálové články, které jsou výsledkem terénních výzkumů v posledních asi třech letech. V úvodní studii podává J. P. Dekowski všeobecnou charakteristiku obce a popisuje její historický vývoj od založení po současnost, při čemž si všímá aspektů hospodářských a demografických. Pojednání B. Paszkowské-Wróblewské o lidových stavbách ve zkoumané obci je i prvním zpracováním tohoto oboru v brzezińském okrese. Také další tři studie týkají se lidové kultury materiální. Zemědělským nářadím se zabývá W. Nowosz, E. Dorywalska se zaměřila na současné včelařství a M. Okoniówna rozebírá současný stav lidového tkalcovství. Všichni autoři všímají si typů a druhů ná

46

řadí, jejich konstrukcí a použití. Další články jsou věnovány kultuře společenské a duchové. Život v rodině a vztahy mezi sousedy od 2. poloviny 19. století zachycuje W. Drozdowská. J. P. Dekowski rozebírá ze zvykoslovných aspektů současnou svatbu, M. Jastrzębská se pokouší o vysvětlení zvyků, věření a praktik spojených s narozením, šestinedělím a raným dětstvím. Z výročních obyčejů vybrala si W. Drozdowská jarní zvyky mládeže. Z oblasti duchové kultury přináší materiály o předpovídání počasí E. Wladykowa, Další část je věnována hmotným dokladům lidové kultury nacházejícím se jednak dosud v terénu, jednak uloženým v muzeích v L[Ł]odzi a v Tomaszowie Mazowieckim. Píší o nich I. Lechowa, J. Jastrzębski, J. Lech a J. P. Dekowski. Dále jsou otištěny zprávy o práci lidových výtvarných umělců a mistrů-řemeslníků (M. Okoniówna, J. P. Dekowski, J. Dudkiewicz, W. Drozdowská). Celý svazek uzavírá pak Kronika etnografické práce v působnosti łodźského muzea.
      K. Panák

Acta ethnographica Academiae scientiarum Hungaricae, XIV, Budapest 1965. [obsah]

V roce 1965 vyšel časopis maďarských etnografů a folkloristů Acta ethnographica ve dvou svazcích [/] jako dvě dvojčísla. Hlavní studie jsou publikovány v angličtině, němčině nebo francouzštině. První svazek (fasc. 1-2) je věnován především lidové hudbě, a to otázkám maďarských lidových hudebních nástrojů. Obsáhlá studie Jánose Mangy shrnuje materiál o rozšíření dud v Maďarsku. Stejně tak jako v ostatních evropských zemích byly dudy v Maďarsku známé již v 15. století, zvláště v prostředí zemědělců, pastevců a vojáků. Svou úlohu v lidovém životě si dudy udržely až do 18. století, kdy nastává jejich ústup z tradičního používání. Přispěl k tomu především úzký tónový rejstřík a omezené možnosti rytmické i tempové při hře na tento nástroj. Do poloviny 20. století se v Maďarsku dudy uchovaly jen v některých oblastech. Autor sleduje rozšíření dud v jednotlivých územích Maďarska, všímá si postupů výroby, techniky hry i repertoáru. Pokouší se rovněž o srovnání s dudami u sousedních národů. V roce 1930 měl autor možnost porovnávat hru gajdošů slovenských a maďarských na území jižního Slovenska. Zjistil zde vzájemný vliv slovenských i maďarských hudebníků, a to jak v materiálu a hlasu nástroje, tak rovněž v nápěvech a stylu. Uvádí doklady hry na dudy i z území jižních Slovanů, kde však v přilehlém maďarském etniku je nástroj netypický. Autor přichází k zjištění, že pro maďarské etnikum je charakteristický typ dud, které [/] mají dvojitou přední píšťalu, na jejichž hlavní části je pět otvorů vpředu, jeden otvor pro palec v protilehlé straně, na druhé části píšťaly jeden otvor basový. Pozornost je věnována rovněž repertoáru a vzájemnému ovlivňování dudácké hudby a lidové písně. V dalším hudebně-folkloristickém příspěvku je popisován maďarský hudební nástroj "furuja", který je druhem pastýřské píšťaly. Autor Bálint Sárosi sleduje názvy a rozšíření tohoto nástroje v Maďarsku, popisuje jeho tvar, způsob hry, ladění i výtvarné zdobení. Určitou variantou této píšťaly je rumunský hudební nástroj caval. Příspěvek Viktora M. Gazaka je věnován moldavské a rumunské epické poesii. Autor vychází ze skutečnosti, že u těchto národů byla za jediný druh lidové epické písně pokládána balada, a dokazuje, že ve skutečnosti zde existovaly tři epické žánry, a to hrdinský epos, historická píseň a balada.
      Lászlo Mándoki ve svém příspěvku sleduje rozšíření názvů souhvězdí Mléčné dráhy u národů při Středozemním moři. Polský badatel Tadeusz Lewicki přináší studii o domácích zvířatech u národů západního a středního Súdánu na podkladě arabských pramenů.
      Druhý svazek časopisu (fasc. 3-4) zahajuje studie Bertalana Andrásfalvy o maďarském vinohradnictví a zvláště o pěstování červe

47

ného vína. Autor zjistil, že až do 17. století bylo pro Maďarsko typické pěstování bílého vína. V průběhu 17. století v době turecké nadvlády se hlavně pod vlivem Jihoslovanů začíná pěstovat červené víno. Dov Noy z hebrejské university v Izraeli uveřejňuje příspěvek o světovém názoru jemenského učence Jefeta Shvili. Studiem obyčeje ubíjení kohouta v Maďarsku se zabývá Zoltán Ujváry. Obřadní zabíjení kohouta ve svatebních a masopustních obyčejích maďarského lidu zjistil pouze v některých oblastech Transylvánie, Zadunají a severního Maďarska. Obyčej se do maďarského prostředí dostal od sousedních národů, zvláště od Němců a Slováků. Na základě tohoto zjištění autor sleduje otázku, jakým způsobem může přecházet tradiční obřad z jednoho etnika do druhého, a pokouší se zjistit, které faktory tento přechod umožňují.
      Leningradský vědec B. V. Putilov uveřejňuje studii o maďarské historické baladě o Iloně a Albertovi a srovnává její paralely v slovanské lidové slovesnosti. Několika přípříspěvky je zastoupena i všeobecná etnografie. Oba svazky jsou uzavírány drobnými materiálovými pracemi a řadou recenzí a zpráv. Přiloženo je ruské resumé.
      J. Tomeš

Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, XI, 1-2, Berlin 1965 [obsah]

Přední národopisní pracovníci němečtí a někteří zahraniční (K. V. Čistov - Leningrad, E. Pomerancevová - Moskva, J. Jech - Praha, O. Sirovátka - Brno) vzdali jedenáctým svazkem tohoto časopisu poctu významnému německému etnografu Wolfgangu Steinitzovi u příležitosti jeho 60. narozenin.
      Meklenburského národopisně živého prostředí se dotýkají studie K. Baumgartena o stolovacím pořádku ve starobylém meklenburském selském domě, S. Neumanna o funkci některých druhů nábytku v selském prostředí západního Meklenburska a stať U. Bentziena o meklenburských sekáčích, což je míněno jako příspěvek k dějinám venkovského pracujícího lidu v Meklenbursku. Bentzein pracuje s množstvím archívního materiálu. Všichni tři uvedení autoři jsou z Roztok, kde se etnografickému zkoumání Meklenburska věnuje zřejmě hluboká pozornost, jak o tom svědčí materiálové i archívní vybavení studií, které vedle závěrů nesporných přinášejí i některé problémy, vybízející k dalšímu řešení. Venkovské problematiky se dotýká i studie G. Burde-Schneidewindové. Autorka podává přehledně obraz rolníka v německých lidových pověstech, jak o tom také referovala na kongresu v Athénách r. 1964. Seřazuje motivicky pověsti o rolní[/]cích i postavy rolníků v jiných pověstech kolem dvou základních kategorií, je to majetek rolníka a jeho sociální vztahy. Obě hlediska se uplatňují do jisté míry v okruzích dalších: rolník v historických pověstech, kde se řeší poměr rolníka a vrchnosti feudální i církevní, a rolník v době nouze a války. Autorčina stať vznikla zobecněním bohaté sbírky historických pověstí. Otázkám rolnického prostředí věnují němečtí etnografové velkou pozornost, jak ukazuje přehled podaný W. Jacobeitem a R. Quietzschem a nazvaný Výzkumy o rolnické práci a hospodářsví v Institutu německého národopisu v Berlíně, jejich stav a úkoly. Z okruhu folkloristického upozorňujeme dále na stať W. Woellerové Povídkové okruhy ve světové literatuře a na stať J. Jaenecke-Nickelové o náboženských a magických elementech v německých žehnacích a zaříkávacích formulích. Hudební folkloristika je zastoupena třemi statěmi: H. Strobach píše o variačních tendencích v německé lidové dělnické písni, E. Stockmann o vztahu práce a lidových hudebních nástrojů a D. Stockmannová o hudební struktuře některých vícehlasých zpěvů v jižní Albánii. Metodicky pozoruhodná je stať R. Peesche o jednom staroslovanském reliktu materiální kultury na území mezi Labem a Odrou. Jde o zvláštní druh rybářské sítě zvané Flock. Metodická pozoruhodnost stati tkví v tom, že

48

bohatě čerpá z výsledků jazykovědy (zejm. etymologie a dialektologie) a že důsledně respektuje územní rozsah, jak termínu samotného včetně jeho diferencí v rámci východního Pobaltí, tak vlastního předmětu zkoumání včetně jeho tvarového a funkčního rozrůznění.
      Bohatými instruktivními kresbami je doprovázena stať W. Radiga o druzích vazeb a trámování v lidovém stavitelství domů v Brande[n]bur[gu]sku. Zahraniční přispěvatelé se věnují této problematice: K. V. Čistov přispívá svými poznámkami k stati jubilantově Das Lied von Robert Blum, E. Pomerancevová podává obraz ruského pohádkáře I. F. Kovaleva, J. Jech se zabývá výskytem a funkcí cizojazyčných obratů a prvků v lidové poezii na materiálu z Kladska a O. Sirovátka rozebírá německo-slovanské vztahy v oblasti lidových písní na příkladu. písně o olši, zakleté dceři.
      Zájemce uspokojí také vhodný bibliografický přehled k národopisným výzkumům současnosti v Polsku (J. Bórszta), ČSSR (K. Fojtík], Ma ďarsku (I. Katona) a v NDR (P. Nedo a H. Ulrichová). XI. svazek doplňuje velmi obšírný oddíl zpráv, recenzí a kritik (okolo 100 stran, 80 položek).
      M. Šrámková

Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde, XI, 1-4, Bonn-Münster 1964 [obsah]

Vydavatelem Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde je Národopisné oddělení Ústavu pro historickou vlastivědu Porýní university v Bonnu a Národopisná komise Westfálska v Münstru. Redaktory časopisu jsou prof. dr. K. Meisen a prof. dr. B. Schier. Časopis má pět rubrik: články, drobné příspěvky, zprávy a sdělení, referáty o knihách.
      V 1.-4. čísle XI. ročníku je publikována rozsáhlá studie J. Kutschanna o lidových prstenech (Volkstümliche Fingerrige), v níž vychází autor zejména ze sbírky národopisného muzea v Berlíně, která obsahuje doklady nejen z německého území, ale i ze skandinávských států, Jugoslávie a Estonska. Autor sleduje danou problematiku z hlediska typologického a všímá si také jejich obsahové stránky a místa v obřadech. Vzájemné úzké vztahy mezi sociálním i duchovním životem lidu a domem rozebírá K. Kramer v pojednání Das Haus als geistiges Kraftfeld im Gefüge der alter Volksforschung im dritten Jahrfünf seines Bestehens 1959-1964 podává zprávu o výsledcích německého bádání o lidovém domě, o zasedáních pracovní komise pro lidové stavitelství, o muzeích v přírodě a publikační činnosti z dané problematiky. Kultem svatého Cyriaka ve Vest[/]fálsku se zabývá H. Schauerte (Sankt Cyriacus im westfälischen Raum): Oddíl článků uzavírá příspěvek L. Pretzella o Muzeu pro německý národopis (75 Jahre Museum für Deutsche Volkskunde) a stať E. Hundhausena pojednávající o lidovém lékařství (Die Heilkunst unserer Altvordern bei Mensch und Vieh). V části drobných příspěvků stojí za pozornost zejména článek K. Schmidthause, v němž zpracovává autor materiály, které byly soustředěny v Archívu pro vestfálský národopis o jídlech, nápojích a průběhu dne v domácnosti. Pestrá a bohatá je rovněž rubrika zpráv a recenzí.
      V. Frolec

Ethnographie, LXXVI, 1-4, Budapest 1965 [obsah]

Z řady článků otištěných v maďarském časopise Ethnographia za rok 1965 zaujmou zvláště: V. Voigt (seš. 2) se zúčastnil 1964 ve Švédsku konference o praktických a teoretických otázkách sestavování národních i mezinárodních katalogů ústní lidové slovesnosti. Své poznatky věnoval strukturně metodologické analýze lidové epiky, zejm. termínům "motiv", "typ", "strofa", "téma" a "komplex". Je třeba nejprve opět důkladně zhodnotit dosavadní katalogy řazené "podle obsahu" a stanovit v nich obsahové skupiny, které jsou typické pro

49

daný národní katalog. Důležitým teoretickým momentem je znalost způsobu, jimiž se vytvářejí folklórní útvary; jde tu vlastně o umělecké prostředky, pro které platí svébytné zákonitosti nezávislé na tom, je-li folklórní útvar dále předáván nebo ne. Jsou však rozdíly v míře "uměleckosti" jednotlivých druhů folklórních útvarů (vyprávění X hrdinská epika), mezi nimiž je velká stupnice. Ve 4. sešitě se týž autor zamýšlí nad metodickými a terminologickými problémy etnografie ve východní Evropě, jak je bylo třeba řešit v souvislosti s prací nad dílem Ethnological Concepts in East Europ[e]. Voigtovy úvahy jsou vedeny snahou o přesné vymezení rozsahu a svéprávnosti metodických principů, požaduje prosadit terminologickou závaznost a zpřesnění hierarchie mezi etnografií a příbuznými vědami podle toho, jakému druhu společenskému úseku je jejich pozornost věnována. Obecnou platnost má též úvaha známého maďarského folkloristy G. Ortutaye nazvaná Základní zákonitosti ústní národní tvorby (seš. 1). Ústní slovesnost možno sledovat z různých hledisek, která se navzájem doplňují a nelze na základě jednoho z nich podat objektivní souhrnný obraz. Je třeba odhalit dialektické protiklady v lidové slovesnosti, abychom mohli správně postihnout proces vývoje. Prvním protikladem je vztah ústní slovesnosti k slovesnosti písemné, hlav[/]ně jejich rozdílný způsob předávání; druhým protikladem je úkol jednotlivce a kolektivu, třetím vztahem varianty k základnímu útvaru, který je součástí lidové poezie. Z. Ujváry píše ve 4. seš. o úloze individua v lidových obyčejích. Vyděluje dvě skupiny individuí, a to lidi, kteří obyčeje zachovávají, a lidi, kteří na základě starých obyčejů tvoří nové obohacené a variované. Sem počítá Ujváry i migraci zvyků. Svá pozorování opírá o studium maďarských zvyků majících divadelní charakter. Zajímavou stať o kovodělné práci Cikánů v abaujské, borsodské a zemplínské oblasti otiskl F. Bogdál (seš. 4). Po historické části studie popisuje autor nejprve pracovní nástroje (s mnoha instruktivními kresbami), dílny a prostředí a potom podrobně technický postup vlastních kovodělných prací, které uchovávají v sobě některé archaické prvky středověké, ba i starší. Cikánská kovodělná práce je dosud na maďarském venkově doplňkem usedlých kovářů, v některých produkčních oblastech (např. výroba hřebíků) si udržují Cikáni dosud prvenství. V sešitu 2. podal týž autor popis zvláštního druhu maďarských venkovských kováren. O koňské dopravě nákladů, o koňských postrojích atd. píše I. Balóge (seš. 2), s hospodářskými zvířaty, zejm. koňmi, souvisí i stať E. Tárhanye-Szücze, která je věnována vypalování majetnických znaků na domácích zví[/]řatech v Maďarsku (seš. 2 a 3); autor studuje techniku, ornamentistiku i funkci vypalovaných znaků. V jednotlivých číslech Ethnographií 1965 najde čtenář řadu recenzí etnografické i folkloristické produkce domácí i zahraniční.
      M. Šrámková

Néprajzi értesitö, Budapest 1965 [obsah]

Sborník Néprajzi muzea je uveden studií L. Szolnokyho o konopných mědlicích. Práce je doplněna bohatým dokumentačním materiálem a kartografickým zaznamenáním jednotlivých typů tohoto nářadí. Zajímavou část tvoří srovnávací a historický materiál. J. Kodolányi věnuje svou práci Způsobu života skupin obyvatel kolem řeky Obu v 19. století. Převážně materiálově zaměřená studie se zabývá nejvíce hmotnou kulturou skupin žijících v Zauralí. Dvojice autorek - M. Igazová a M. Kreszová se v obsáhlé práci zabývají typologií, terminologií a popisem jednotlivých druhů lidové keramiky v Maďarsku. Jednotlivé druhy a typy lidové keramiky jsou charakterisovány přehlednými náčrty. Na dalších stránkách rozepisuje se L. Szabó o rolnických pracovních organizacích a společenstvech v Zemplínském pohoří. Studie je rozdělena podle jednotlivých příležitostí, při kterých rolníci společně pracovali. (Obřadní

50

záležitosti, hospodářská pomoc, podomácké zpracování surovin a mimořádné případy - stavba kostela apod.). E. Poserová se zabývá úlohou polských tanců a tanečních společností v 17. století v Uhrách. Zajímavé je zejména objasnění vztahu mezi čardášem a krakowiakem po stránce rytmické. Velká pozornost je věnována ve sborníku [/] shrnutí práce Néprajzi muzea za rok 1963-1964. Zprávu o činnosti jednotlivých oddělení podávají pracovníci podle specializací, pod redakcí J. Kodolányiho. Zpráva je doplněna dokumentačním fotografickým materiálem. Část materiálu ze souhrnného výzkumu lidové architektury v Maďarsku publikuje L. Vargha. Přináší záznamy o stavbách [/] rybářů z Uszodu. Výrobě, použití a významu primitivních bran na vláčení je věnována práce L. Takacse. Brány byly zhotoveny z větví stromů a používány do nedávné doby. Závěr sborníku tvoří práce M. Molnárové o zařízení řezbářské dílny podle materiálu, který získala autorka v obci Fada.
      J. Rousová

VÝSTAVY

Současní lidoví řezbáři, národopisné oddělení Historického muzea - Národního muzea, Praha. [obsah]

Tradiční lidové umění se téměř obecně pokládá za uzavřené, poněvadž v současných společensko­hospodářských poměrech a myšlenkových proudech nejsou již podmínky pro jeho další vývoj; anonymní lidový umělec, který zpravidla tvořil z vnitřní potřeby a nutnosti jen pro sebe a pro své nejbližší okolí obvykle jen ve volné chvíli a uměleckost svého díla si většinou ani neuvědomil, už by měl nenávratně patřit minulosti. V nejlepším případě se současné lidové umění chápe jako umění dožívající které vychází z klasických lidových vzorů, ale samo je již nijak v7razně nerozvíjí; spíše opakuje.
      Nová výstava dvou žijících lidových řezbářů v pražském národopisném muzeu, kterou připravila dr. Alena Plessingerová, nás však přesvědčuje o pravém opaku. Oba umělci, sedmdesátiletý slovenský řezbář Pavol Bavlna ze Štiavniku (o. Žilina) a šedesátiletý Josef Chvála z Prachatic, vytvořili každý ve svém prostředí a po svém - lidové umění našeho času, které není kopií tradičních předloh, ale jejich organickým pokračováním v nových a nevídaných podobách. Oba se začali řezbou zabý[/]vat až ve stáří, kdy na tuto práci již měli více času. P. Bavlna; který od nejútlejšího mládí pracoval se dřevem, byl dokonce k vyřezávání vybídnut štiavnickým kaplanem P. J. Balušíkem; ten mu dodal nejen trochu sebevědomí, ale hlavně odvahu k použití samorostu pro vyjádření Ukřižovaného. Bavlnovy "križíky" jsou v jeho tvorbě nejčastější a patří vedle Madon, Nejsvětějšího Srdce Páně, sv. Benedikta, sv. Josefa a několika plastik (Žena škrábající brambory, Školák aj.) z komplexu představujícího prosté Štiavničany k jeho nejúchvatnějším výtvorům. P. Bavlna pracuje jak se samorostem, který dále citlivě dotváří, ponechávaje mu jeho přírodní tvar (proto také každý asi ze 70 Ukřižovaných, které Bavlna ze samorostů vedle postav ze skutečného i vybájeného světa vytvořil, je jiný), tak vyřezává figurální plastiku ze špalíku dřeva. Ponechává ji v přírodní barvě a jen na zadní stranu obvykle vryje nebo inkoustovou tužkou píše vročení a pojmenování sošky; několik plastik světců natřel bronzem.
      Chválovy vystavené plastiky představují většinou postavy svatých, z nichž je mu nejbližší sv. Florián a nekonvenčně pojatý sv. Jan Nepomucký, dále Piety, Madony a pak hlavně Mistr Jan Hus. Na rozdíl od Bavlnových plastik jsou Chválovy [/] řezby většinou polychromované akvarelem nebo mo[d]řidly. V touze plasticky zachytit především význačné historické události s pozadím rodných Prachatic, Staroměstského náměstí i jiných známých míst, nebo vyjádřit svá mariánská "zjevení", našel si řezbář cestu k technice reliéfu, jen zřídka používané v tradiční lidové tvorbě. Chvála mnohdy doprovází své výpravné výjevy ve dřevě staročeskými, latinskými i německými nápisy, většinou je polychromuje a uzavírá složitě vyřezaným rámem. Reliéfy s historickou tematikou jsou těžištěm Chválovy tvorby. V této oblasti je už řezbář na pomezí umění naivního.
      Zamyslíme-li se znovu nad touto půvabnou výstavou, kterou závažně i citlivě doplňuje také několik skvělých exponátů starého lidového umění z podjavornických dědin - Bavlnovy domoviny - připomene nám Chválovo výtvarné dílo svět a myšlení jihočeských písmáků a lidových filosofů. Bavlnovy plastiky jsou prostší a spontánnější; mají kořeny v kraji, kde se donedávna hájilo jen holé živobytí. Oba řezbáři jsou lyričtí a osobití. Jeden z nich vzkřísil lidové umění tam, kde dávno zaniklo, druhý je uvedl v život v kraji, kde se pro bídu vůbec nerozvinulo. Za objevení a soustavné podporování takových

52

lidových umělců, jejichž vystavené dílo vzbudilo v naší veřejnosti mimořádný ohlas, jsme pražskému národopisnému muzeu vděčni.
      J. Vařeka

Polské vystřihovánky, Etnografický ústav Moravského muzea, Brno [obsah]

V lednu a únoru letošního roku probíhala v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně výstava polských vystřihovánek. Na její realizaci se podílely Muzeum v Opolí (Polsko), Etnografický ústav Moravského muzea a konzulát Polské lidové republiky v Ostravě.
      Vystřihovánky patří k významným druhům lidového výtvarného umění. Na výstavě byly zastoupeny práce kurpiowské, łowické, sieradzké, rawské, brzezińské a lubelské. Jejich autory byli mezi jinými Stanislaw Bogusz (Łowicz), Janina Strycharská (Łowicz), Józef Siwek (Zakościele, okr. Rawa Mazow) a další. Lidoví umělci zhotovovali vystřihovánky z barevného leštěného papíru pomocí nůžek na stříhání ovcí. Sloužily k výzdobě vesnických světnic, kde byly nalepovány v pásu pod stropem. V Polsku objevily se na začátku minulého století a byly rozšířeny ve většině etnografických oblastí. Doba jejich největšího rozkvětu spadá do let 1670-1890. Starší vystřihovánky jsou jednobarevné, s rostlinnými i figurálními motivy, řešeny [/] podle svislé osy. Nověji se začalo užívat i kombinace barevných papírů. Začátkem 20. století dochází k přirozenému postupnému zániku vystřihovánek, avšak v některých oblastech se udržely i po 1. světové válce, ba i přes rok 1945. V této době si vytvořily organizovanou péči státních středisek kultury a uplatňují se i v regionálních soutěžích lidové tvořivosti. Regenerací po roce 1945 nastal nový rozvoj polské vystřihovánky. Nyní se tímto uměním zabývají lidoví specialisté i umělečtí výtvarníci, kteří tvoří pro potřeby města a pro kulturní turistickou propagaci, např. ve formě dekorativních a upomínkových předmětů.
      K. Panák

Lidová umělecká výroba na Valašsku [obsah]

Od 20. března do 15. května tohoto roku byla ve výstavních prostorách vsetínského zámku, v němž má své sídlo i Okresní vlastivědný ústav, instalována zajímavá výstava: Lidová umělecká výroba na Valašsku.
      Jak zdůraznila v úvodu katalogu výstavy autorka scénáře Eva Urbachová, zaměřila svou pozornost k lidové umělecké výrobě, to jest k té části lidové výroby, v níž se výrazně uplatňují estetické aspekty. Tím je dána koncepce výstavy, která je vcelku důsledně dodržena [/] při vlastní její realizaci. Mezi exponáty nalezneme vedle výrobků, které vznikaly z vnitřní potřeby lidového umělce, či z důvodů věrských, i výrobky řemeslníků bytostně spjatých s lidovým prostředím, jakož i ukázky soudobých lidových umělců organizovaných v rámci ÚLUV nebo v lidových výrobních družstvech (Lipta, Valaška). Pečlivé zpracování scénáře svědčí o autorčině důkladné znalosti této problematiky v regionu působivosti.
      S minimálními prostředky, které měl k dispozici, vyřešil výtvarník výstavy Břetislav Dadák celkové rozvržení prostoru i způsob instalace vcelku šťastně. Méně šťastnější však byl výtvarníkův nápad vyloučit z instalace některé výrobní nástroje, které mohly divákovi přiblížit specifikum jednotlivých odvětví lidové umělecké výroby. Stylizace výrobních nástrojů ne vždy šťastně provedené v sololitu nemohly nahradit originály.
      Výrobky ze dřeva uvedly první oddíl expozice. Pozornost tu byla věnována vedle konstrukcí ze začazovaného a roztéčkou zdobeného bukového dřeva (súsky, hračky z Valašské Bystřice) především dřevořezbě. Vedle známých samorostových figur Josefa Šimka z Ubla tu byly shromážděny především ukázky tvorby soudobých řezbářů, kteří spolupracují s výtvarníkem, i těch, kteří tvoří z vlastní inven

53

ce. (Např. Petr Ország a Josef Michalčák z Nového Hrozenkova.) Škoda, že tu nebylo využito příležitosti ke konfrontaci díla soudobých lidových řezbářů s lidovou dřevěnou plastikou starších období. V oddílu výrobků ze dřeva nechyběly ani atraktivní samorostové hole Josefa Oškery ze Všeminy a štípané holubičky Karla Mrliny z Růžďky, ani hudební nástroje Joži OrszágaVraneckého z Nového Hrozenkova.
      Bohatost tradic lidové výšivky na Valašsku se projevila i na vsetínské výstavě. Uspořádání tohoto oddílu svědčilo o mimořádné pozornosti, kterou mu scénáristka věnovala. Vývojovou linii valašské lidové výšivky bylo možno sledovat na obřadních plachetkách, na bohatě zdobené plachtě nevěstinské, na plátěných krojových součástech i na známém bílém vyšívání ze Zubří.
      Z dalších odvětví lidové umělecké výroby, které pracují .s textilním vláknem bylo v tomto oddílu expozice dokumentováno starobylé pletení na rámu - (čepce ze Zděchova), pletení na jehlicích (čepce, punčochy z ovčí vlny), síťování (bílé čepce z Rožnovska, jemné, tmavomodré, bíle prošívané čepce z Francovy Lhoty okr. Vsetín), háčkování a také pletení rukavic z ovčí vlny na "klátku").
      Výroba kraslic má na Valašsku dosud nepřerušenou tradici. Převládá technika výzdoby batikováním s výjimkou Rožnovska, kde jsou roz[/]šířeny kraslice škrabané. Batikovaná kraslice Anny Hnilicové z Lutoniny svědčí o jejím mimořádném talentu.
      Své místo na výstavě Lidová umělecká výroba na Valašsku měla i kolekce figurek z nekynutého těsta. Jejími autory jsou manželé Lutonští z Vizovic, kteří navazují na jedinečnou tradici výroby vizovického vánočního a velikonočního pečiva.
      I když perleť není materiálem, který ideálně koresponduje s celkovým charakterem surovinové základny lidové umělecké výroby na Valašsku, přesto zde našla své uplatnění. Potvrzují to "kotuly" - ozdobné spony na mužské košile - vyráběné v Novém Hrozenkově i hlavičky dýmek a hole zdobené perleťovou intarsií.
      Jednoduše zdobené výrobky kovářské tvoří přechod k druhé části výstavy, v níž je věnována pozornost výrobkům řemeslníků, kteří zpracovávali tradiční suroviny a tvořili v souladu s potřebami i vkusem lidového konzumenta. Hned na začátku se setkáváme s doklady o úrovni díla valašských barvířů. Vystavené tiskařské formy pocházely z dílny Josefa Černockého z Rožnova pod Radhoštěm, v níž se přestalo pracovat v roce 1945. Nechyběly ani ukázky výrobků známé barvířské dílny Josefa Pechance z Valašských Klobouk. Umění valašských soukeníků je doloženo barevně pruhovanými sukněmi "vsetínkami" a va[/]lašskoklobouckými "vlňáky". Výrobky jediného dosud pracujícího krojového krejčího Františka Horalíka z Valašských Klobouk svědčily o dobré úrovni i tohoto odvětví lidové umělecké výroby. Vystaveny též byly výrobky kožešníků a ševců.
      Valašské lidové hrnčířství reprezentovaly výrobky dodnes pracující dílny Karla Hausera z Valašského Meziříčí - nádoby i užitkové předměty s charakteristickým červenohnědým polevem a jednoduchým bílým dekorem provedeným kukačkou.
      Závěrečná část expozice přinesla doklady o možnostech využití hodnot lidového umění současnou společností. Tvořila ji kolekce výrobků dílen Ústředí lidové umělecké výroby, Lidového výrobního družstva LIPTA v Liptále a Lidového výrobního družstva VALAŠKA ve Valašských Kloboukách.
      K výstavě byl vydán katalog s bohatým obrazovým materiálem. Škoda, že jej tiskárna ve Valašském Meziříčí dost nedbale vytiskla.
      Výstava "Lidová umělecká výroba na Valašsku" ve vsetínském Okresním vlastivědném ústavu byla velmi zdařilá a dobře reprezentovala úroveň práce tamějšího muzea na úseku výzkumu a dokumentace hmotné lidové kultury. Je jen ku prospěchu věci, že byla převzata a instalována rožnovským Valašským muzeem v přírodě.
      K. Pavlištík

ZPRÁVY A GLOSY

Otázky bulharské folkloristiky a etnografie v pracích československých badatelů. [obsah]

Vzájemné kulturní a vědecké styky mezi Bulhary a Čechy i Slováky mají dlouholeté tradice a různorodý charakter. Mezi nimi zaujímají důležité místo i styky v oblasti etnografe a folkloristiky. Známí českoslovenští vědci, veřejní činitelé i básníci od 19. stol. až dodnes projevují živý zájem o lidovou poezii, život a kulturu bulharského lidu. Seznam jejich jmen je velmi dlouhý. Zde bude pojednáno o několika důležitých příspěvcích dvou pracovníků současné doby v této oblasti, a to prof. K. Horálka, autora prací o otázkách bulharského folklóru a folkloristiky, a V. Frolce, autora prací o otázkách etnografie bulharského lidu.
      Prof. K. Horálek je již dobře znám v slovanské folkloristice řadou prací o mezislovanských folklórních stycích a různých žánrech slovanského folklóru. Bulharská lidová podání sleduje ve svých jednotlivých článcích a studiích. Z nich zde bude zmínka o třech, které vyšly v posledních letech a všímají si některých zajímavých problémů: Bulharský folklór a česká folkloristika (Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí, Praha, 1963, s. 314-333), Quelques traits [/] caractéristiques de la poésie populaire bulgare (Révue des études slaves, t. XIV, Mélanges André Vaillant, Paris 1964, p. 97-101), a kapitola Bulharské a makedonské pohádky v knize Slovanské pohádky. Příspěvky k srovnávacímu studiu (Praha 1964, s. 109-158). Ve svém článku Bulharský folklór a česká folkloristika sleduje Horálek přínos dvou známých českých vědců, Jana Máchala a Jiřího Polívky, ke studiu bulharského folklóru. Podrobněji se Horálek zabývá prací Jana Máchala O bohatýrském eposu slovanském (1894). Spravedlivě jej hodnotí jako dosud jediný pokus o srovnávací rozbor celého slovanského eposu. Podrobně rozebírá i přínos Jiřího Polívky ke studiu bulharských lidových pohádek. Je správný Horálkův názor, že důkladný výzkum balkánského folklóru v budoucnosti bezpochyby bude opřen o práce Polívky a Máchala. Ale autor se nespokojuje jen kritickým zhodnocením díla dvou vědců. Rozvíjí zde i některé své názory, které svědčí o dobré znalosti bulharských folklórních památek. Ve své práci se snaží sám pomoci řešení některých teoretických otázek bulharského folklóru, jako jsou např. otázka vztahu mezi junáckými písněmi a lidovými baladami. V Quelques traits caractéristiques de la poésie populaire [/] bulgare, jak vyplývá z nadpisu stati, si klade Horálek za cíl charakterizovat specifické podmínky a zvláštnosti bulharské lidové poezie. Za její specifickou vlastnost považuje velké množství balad, mezi nimiž převládají díla, věnovaná rodinným tragediím a konfliktům. Tuto svou tezi podepírá množstvím příkladů z písňové tvorby. Zcela správný je názor, že široké rozšíření těchto námětů v bulharské lidové poezii je způsobeno historickými a sociálními podmínkami, v nichž žil bulharský lid v minulosti. Horálkova práce Slovanské pohádky je bezpochyby cenný přínos ke studiu pohádek vůbec a slovanských zvláště. Zde v kapitole o bulharských a makedonských pohádkách autor správně tvrdí, že ještě nejsou důkladně prozkoumány. Zároveň zdůrazňuje mimořádnou zásluhu Jiřího Polívky v této oblasti. Horálek si zde všímá 15 bulharských lidových pohádek, které jsou zajímavé svým poměrem k pohádkám ostatních balkánských národů a zároveň ze širšího srovnávacího hlediska. Důležité je autorovo konstatování, že bulharské pohádky mohou být těžko zařazeny do jednotlivých typů mezinárodního katalogu, neboť mezi nimi převládá smíšený typ. Improvizace je zde častější než v západoslovanském a východoslovanském

55

folklóru. V komentáři k pohádkám se opírá o práce, v nichž je věnována pozornost motivům a námětům z bulharských lidových pohádek; mezi nimi jsou především práce a recenze Jiřího Polívky.
      V československé vědě je počet vědců, kteří se zabývají otázkami bulharské etnografie, menší než těch, kteří se zajímají o bulharský folklór. Mezi nimi má dnes V. Frolec významné místo. Připravuje a publikuje řadu statí a studií, z nichž hlavní část je věnována vysvětlování některých otázek hmotné kultury, speciálně bulharskému obydlí. Tento problém měl Frolec možnost od základů prozkoumat při přípravě úspěšně obhájené kandidátské disertace Lidové stavitelství v sofijské oblasti v 19. a počátkem 20. století. Zde bude pojednáno o jeho dalších pracích: Sídla v sofijské oblasti v 19. a počátkem 20. století, Sborník prací fil. fak. Brno 1963, F 7, str. 117-137, Narodnata kašta v Sofijsko prez XIX i načaloto na XX. v., Izvestija na Etnografskija institut i muzej 6, 1964, str. 107144; Vliv rozkladu velkorodiny na vývoj lidového obydlí v západním Bulharsku, Český lid 52, 1965, str. 164-175; Boľšaja sem'ja i jejo žilišče v zapadnoj Bolgarii Sovetskaja etnografija 3, 1965, str. 40-58. V první z citovaných statí studuje Frolec jednotlivé obce, využívaje při tom publikovaný materiál, historické prameny a vlastní terénní pozorování, která činil v Bulharsku [/] v letech 1961-1963. Při studiu jednotlivých typů vesnic bere v úvahu podmínky, za nichž vesnice vznikají a se rozvíjejí - hospodářské a sociální poměry, geografické prostředí, historické pozadí. Navrhuje i klasifikaci typů vesnic na Sofijsku a v sousedních západobulharských oblastech. Bere v úvahu i etnické otázky. Studie Narodnata kašta v Sofijsko prez XIX i načalo na XX v. je zkrácenou variantou kandidátské disertace V. Frolce. Je také vybudována na bohatém materiálu. Autor se seznámil dokonale se všemi pracemi, které do určité míry zasahují tuto otázku, tedy i s archeologickými a lingvistickými díly. Sám také sebral bohatý materiál, když obcházel velký počet vesnic ve zkoumaném území. Všestranně popsal lidový dům na Sofijsku a neopomněl podtrhnout vliv, který mělo na jeho vzhled hospodářské a sociální postavení bulharského obyvatelstva v období turecké nadvlády. To se projevilo na zachování starého typu obydlí a na slabém rozvoji některých detailů, např. dekorativní povahy. Závěrem autor správně zdůrazňuje existující množství společných prvků tohoto obydlí s obydlím lidu v ostatních slovanských zemích, především s obydlím jižních Slovanů. Obě stati V. Frolce představují bezpochyby důležitý přínos ke studiu lidového domu a sídel v západním Bulharsku. V ostatních dvou statích V. Frolce [/] je otázka bulharského lidového obydlí spojena s problémem některých zvláštností rozvoje velkorodiny v západním Bulharsku. V první z nich vychází správně ze stanoviska, že rozvoj lidového domu je třeba zkoumat v souvislosti s rozvojem rodiny. Zde využívá jak údajů z literatury, tak i mnoha svých osobních pozorování v terénu. V práci je proveden dobře zdůvodněný a názorný přehled změn, které nastoupily v lidovém domě s rozpadem "zádruhy". To se projevuje zejména v charakteristických zvláštnostech obydlí a ve vzniku dvojdomů. Cílem další studie je osvětlit některé otázky života velkorodiny v Bulharsku především v souvislosti s rozvojem obydlí. Frolec si všímá především vztahů mezi hospodářským životem rodiny a charakterem jejího obydlí. I zde využívá bohatého materiálu, který osobně sebral v západním Bulharsku, kde se velkorodina zachovala až do počátku 20. stol. Autor zjišťuje na základě bohatého materiálu, že obydlí "zádruhy" v západním Bulharsku má řadu rysů, charakteristických i pro ostatní slovanské i neslovanské země, zejména pro obydlí velkorodiny jižních Slovanů. Obě práce V. Frolce mají důležitý význam, neboť jsou v nich v zásadě vyřešeny problémy, dosud nepropracované v bulharské etnografické vědě. Jsou zpestřeny velkým počtem vyobrazení. V. Frolec publikoval i práce o jiných otázkách

56

bulharské etnografie, např. Půdorysný vývoj lidového domu v sofijské oblasti (Český lid 51, 1964, str. 93-98) a řadu zpráv a recenzí o otázkách bulharské etnografie a folkloristiky.
      C. Romanská (Sofia)

Ukrajinští folkloristé a bulharská folkloristika. [obsah]

Již na počátku 19. století, kdy se začíná projevovat vědecký zájem o bulharský folklór, byli ruští a ukrajinští učenci mezi prvními, kteří věnovali pozornost jeho sbírání a zkoumání. Navazovali na styky s bulharskými etnografy a folkloristy a podporovali je v jejich sběratelské a vědecké činnosti. Lze uvést celou řadu vědců, počínaje upřímným přítelem bulharského národa, slavistou Jurijem Ivanovičem Venelinem, který je zcela právem považován za jednoho ze zakladatelů bulharské folkloristiky. Tato tradice pokračuje i v dnešní době. Mezi ukrajinskými folkloristy jsou i dnes badatelé, kteří zaměřují svůj vědecký zájem na bulharský folklór a zvláště na výzkum folklórních vztahů mezi oběma národy. Z těchto folkloristů uveřejnili v posledních letech důležitější příspěvky dva pracovníci Ústavu pro etnografii a folklór Ukrajinské Akademie věd v Kyjevě N. S. Šumada a A. A. Mordvincev.[/]
      N. S. Šumada věnuje své vědecké práce hlavně důkladnému vyhledávání ukrajinsko-bulharských folkloristických vztahů v 19. stol. Pracuje v tomto oboru již po několik let a vydala několik publikací. Z nich nejdříve vyšel tiskem její článek Ukraînsko bolgarski foľkloristični zv'jazki peršoi polovini XIX stolittja (Narodna tvorčisť ta etnografija 1962, 2, str. 79/86). Studie Ukraîns'ko bolgarski foľkloristični zv'jazki period bolgars'koho vidroždennja (vydal Ústav pro dějiny a umění, etnografii a folklór Ukrajinské akademie věd, Kyjev 1963, 163 str.). V úvodu této práce podrobně vysvětluje svůj úkol. Pojednává o staletých historických a kulturních vztazích mezi Ukrajinou a Bulharskem, poukazuje na příbuznost obou národů v tradicích lidu. Zdůrazňuje, že ve své studii využila všech větších i menších článků, pojednávajících o problémech, kterými se zabývala (mimo jiné i málo známých článků bulharského, ruského a ukrajinského periodického tisku a uveřejněných textů ukrajinského a bulharského folklóru). Studie N. S. Šumady se skládá ze dvou částí, rovnoměrně rozdělených do jednotlivých kapitol (Stanovlennja ukraîns'ko-bolgars'kich foľklorističnych zv'jazkiv perša polovina XIX st.; Rozvitok ukrajins'kobolgars'kich foľklorističnich zv'jazkiv 50-70-i roki XIX st.). V závěru autorka zdůrazňuje, že ukrajinskobulharské folkloristické vztahy z [/] období bulharského národního obrození jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů prolubování a obohacování folkloristiky jak v Bulhar sku, tak i na Ukrajině; mohou být pevným a jistým základem pro nynější přátelství a vzájemnou pomoc mezi sovětskými a bulharskými folkloristy. Kniha N. S. Šumady dává plnou představu o podstatě a důležitosti ukrajinsko-bulharských folkloristických vztahů v 19. století. Ale ve snaze prostudovat všechno co nejpodrobněji, přetížila autorka místy práci drobnými fakty a podrobnostmi. A tak někdy v přemíře materiálu zanikly podstatné skutečnosti. Zejména by bylo třeba jasněji a konkrétněji oddělit veřejněpolitickou a folkloristickou činnost jednotlivých ukrajinských a bulharských pracovníků, aby vznikla správná představa o jejich dílech, o jejich myšlenkách a názorech na folklór. Tyto nedostatky ovšem nejsou podstatné a nemohou zmenšit vědecký význam knihy, která je bez pochyby vzácným příspěvkem k základnímu prostudování dějin bulharské folkloristiky. Po publikování tohoto svého vědeckého díla nepřestává N. S. Šumada pracovat v tomto oboru. V roce 1964 vyšel její článek Foľkloristična dijaľnist M. S. Drinova na Ukraîni- (Narodna tvorčisť ta etnohrafija 1964, 1, str. 49-56). Autorka v něm charakterisuje činnost známého slavisty profesora M. Drinova jako osvícence, buditele a vědce, který se za

57

sloužil o rozvoj slovanské jazykovědy, dějin slovanských národů i slovanské folkloristiky. Podrobně rozebírá jeho vztahy s ukrajinskými veřejnými pracovníky a vědci, zejména z řad pokrokových kruhů. Zvláště se zaměřuje na období, kdy Drinov působil jako profesor na charkovské universitě. V přehledu folkloristických prací N. S. Šumady v oboru bulharistiky je vhodné připomenout, že připravila pečlivě a důkladně část dotýkající se bulharských otázek v kolektivním referátě, který byl přednesen na V. sjezdu slavistů v Sofii v r. 1963 (Ukraîns'kij foľklór v slov'jans'kich literaturach) .
      Zatím co N. S. Šumada rozebírá ve svých spisech ukrajinsko-bulharské folkloristické vztahy v 19. st., A. A. Mordvincev věnuje svou pozornost období po druhé světové válce. V článku Ukraîns'ko-bol garsîki folkľoristični i foľklorni vzaemini pislavoennich rokiv (Narodna tvorčisť ta etnohrafija 1963, 2, str. 27-33) autor zcela správně podotýká, že vzájemné ukrajinskobulharské folkloristické vztahy, vzniklé již na začátku 19. st., zahajují po druhé světové válce nové období. V této době se obohacuje bulharská folkloristika o četná důkladná bádání. Její úspěchy jsou způsobeny také úzkými styky bulharských folkloristů se sovětskými vědci. A. A. Mordvincev pečlivě zkoumá všechny vzájemné vztahy [/] v tomto oboru. Ve stručné stati v hostjach u foľkloristi v Bolgarii (Narodna tvorčisť ta etnohrafija 1962, 1, str. 154-155) dává Mordvincev všeobecnou charakteristiku práce bulharských folkloristů a upozorňuje na její vzestup. Jeho informativní článek má za úkol seznámit ukrajinskou veřejnost se stavem novodobé bulharské folkloristiky. A. A. Mordvincev je také autorem recenze o mnohosvazkovém vydání díla Balgarsko narodno tvorčestvo I-XIII, 1961-1964 (Uspich bolhars'kich foľkloristiv, Narodna tvorčisť ta etnohrafija 1964, 4, str. 91-93), v níž zdůrazňuje všechny pozitivní stránky tohoto vydání. Současně připojuje také několik kritických poznámek: o seřazení krátkých žánrů, o poměru redakce k současnému folklóru apod.
      C. Romanská (Sofia)

Dětská Strážnice 1966. [obsah]

Letos po čtvrté patřil stadión "Bludník" ve strážnickém parku jen dětským folkloristickým skupinám z celé naší republiky. Dětská Strážnice má již svou dlouholetou tradici. V samostatný festival se vyvinula z pořadů dětských souborů, které bývaly ještě před pěti lety součástí hlavních strážnických slavností písní a tanců. Znamená to, že i Dětská Strážnice již dávno [/] vyrostla z dětských střevíčků, a že s ní mají její rodiče i kmotři své starosti. Není totiž vůbec jednoduché nalézt rok co rok potřebný počet souborů a skupin, které by byly nejen kvalitní, ale které by do programů přispěly vždy i něčím novým. Podle dosavadních zkušeností nejsou ovšem perspektivy v tomto směru příliš radostné. Nepodařilo se totiž dosáhnout toho, aby se všichni lidé, kteří se věnují práci v dětských souborech, setkávali s porozuměním, pomocí i uznáním své společensky tolik užitečné činnosti. Pokud se v tomto směru nic nezlepší, bude schopných vedoucích souborů stále ubývat. Scénaristé pořadů Dětských Strážnic pak budou mít stále méně možností při výběru souborů a skupin. To je ovšem jen jedna z několika příčin, proč bude určitě za nějaký čas na pořadu otázka: jak často Dětskou Strážnici pořádat? Bylo by předčasné pouštět se již teď do detailních úvah na toto téma. Nebylo by však také moudré zavírat před těmito problémy oči.
      Dopolední pořad letošní Dětské Strážnice byl zahájen tradičním průvodem městem. Slavnostní "halali" pak otevřelo vlastní pořad nazvaný "Co vyprávěl svitek březové kůry". Bez onemocnělého spisovatele Jaromíra Tomečka, ale s jeho poetickým průvodním slovem, odvíjelo se pak před zraky bohužel nečetných, pronikavým chladem

58

ztuhnutých, a proto i málo soustředěných diváků, zajímavé pásmo písní, říkadel a hlavně povídání o přírodě. I když v tomto pořadu účinkovaly i děti, lze říci, že to byl pořad dospělých pro děti. Hlavní aktéři byli vybráni šťastně. Mám na mysli jak znalce přírody lesníky Ladislava Tomáška se synem (výtečná imitace ptačích hlasů), Inž. Lošťáka, jedenasedmdesátiletého rybáře Vladislava Piláta a ornitologa dr. Hachlera, tak znamenitou vypravěčku tetičku Štípskou z Lipova i oba zpěváky z Podluží - strýčka Kotáska a Jana Kružíka. Totéž lze říci i o dětech, které v tomto pořadu zpívaly, hrály a tančily. Nic nevadilo, že v uvedeném pořadu zaznělo vedle lidové písničky napodobování hlasu kukačky, tetřívka a jiných opeřenců, že se tu objevil živý výr a že tu úspěšně vystoupil lovecký pes Cyril. Celkový dojem z pořadu i jeho přijetí diváky nasvědčuje tomu, že se zrodil dobrý typ naukového pořadu, který odpovídá specifickému charakteru dětského folkloristického festivalu, a který jistě najde uplatnění i v dalších ročnících Dětské Strážnice. Aby mohl být tento typ pořadu zdokonalen, bude v prvé řadě nutné vytvořit podmínky pro důkladné nazkoušení programu v takové podobě, v jaké se nakonec objeví na podiu. Jen tak mohou být odstraněny všechny retardační prvky a režisér se bude moci dostat i dál než k pouhému aranžování. [/]
      Odpolednímu pořadu předcházelo oficiální rozdělení cen vítězům celostátní soutěže dětské kresby uspořádané v rámci Dětské Strážnice 1966. Protože se ani v této době počasí neumoudřilo, stále bylo zima a později začalo dokonce i mrholit, byly provedeny narychlo v pořadu změny, které sice jeho původní koncepci zcela nezvrátily, ale také nijak nepřispěly k jejímu plnému vyznění. Zdraví účinkujících dětí bylo ovšem v tomto případě přednější.
      Pořad "Děti a příroda" tematicky navazoval na pořad dopolední. Měl sedm oddílů: Východ slunce, Za humny a na zahrádce, U vody, Na poli, Louka zelená, Les zpívá a Západ slunce. Vystoupilo v něm sedmnáct dětských souborů a skupin. Ze Slovenska to byly: "Kečera" z Jakuban, "Grapa" z Velké LesnéSpišské Staré Vsi a "Pionier" z Nižných Raslavic. Z Čech "Jiskra" z Plzně. Z Moravy "Malá Rusava" z Bystřice pod Hostýnem, hanácké soubory z Uhřic a Kroměříže, slovácké soubory a skupiny z Nové Lhoty, Velké nad Veličkou, Petrova, Strážnice, Luhačovského Zálesí a Havřic, horácký soubor z Rokytna a dětský soubor z Brna.
      Z vystoupení mnoha souborů byl zřejmý citlivý a poučený přístup k folklórnímu materiálu i pozoruhodná schopnost vedoucích těchto souborů naučit soudobé děti tento materiál přirozeně interpretovat. Zvlášť výrazné to bylo na příklad u dětí z Uhřic, Rokytna a Kroměří[/]že. Význam této skutečnosti vyniká tím víc, když si uvědomíme, jaké jsou v tomto směru problémy v souborech lidových písní a tanců, v nichž pracují dospělí. Vystoupení strážnických dětí upoutalo především výběrem materiálu zejména pro ty nejmenší. Ve výstupu "Uspávání panenky" se podařilo zajímavě zpracovat nejintimnější dětský folklór. Ve vystoupení dětí z Rokytna a Kroměříže se objevily prvky burianovského přístupu k folklóru i způsobu jeho interpretace známé z Vojny a Lidové suity. Třeba dodat, že při tom nešlo o nedokonalou napodobeninu velkého vzoru. Spíš je pravděpodobné, že tu o vzoru nikdo z tvůrců repertoáru zmíněných souborů nepřemýšlel. I když se letos objevily na podiu několikrát děti předškolního věku, nedošlo v žádném případě ke zneužití jejich přirozené roztomilosti k lacinému získávání úspěchu u diváků. Naopak, ti kdo tyto nejmenší poslali na jeviště dokázali, aby si tu docela přirozeně a po svém hráli a dováděli.
      S velkým zájmem byly ovšem sledovány programy těch souborů a skupin, v jejichž řadách byla převážná většina malých zpěváků a tanečníků s přirozeným pěveckým a tanečním projevem stále rozvíjeným ve stávajících formách rodinného i společenského života. Tu se schopnost vedoucího souboru projeví především v tom, do jaké míry umí nechat vyniknout této přirozené dětské zpěvnosti a tanečnosti.

59

Přesvědčili jsme se o tom i letos, že to není úkol zcela jednoduchý. Ke skupinám a souborům tohoto typu patřily všechny soubory slovenské, z moravských pak skupina chlapců z Nové Lhoty na Horňácku.
      I Dětská Strážnice má svou tradici každoročního "objevu". Bývá to soubor či skupina s výrazně kvalitním a objevným repertoárem, který dominuje celému pořadu a svým způsobem i poznamená celý ročník festivalu. Minule to byla skupina z Veľké Lesné s fascinujícími pasteveckými hrami chlapců. Letos by za strážnický "objev" mohly být považovány děti z Rokytna i jakubánské děti s pracovními písněmi zpívanými při zpracování konopí.
      Základní dojem z toho, co jsme letos na Dětské Strážnici viděli, je v celku velmi příznivý. Vedle úspěchu u diváků vyvolaly programy souborů i uspokojení nad tím, že u nás máme řadu schopných lidí, kteří dětskému folklóru dobře rozumějí a navíc dovedou pro jeho interpretaci připravit i děti. V tom je přece velká záruka toho, že i ta "velká" Strážnice má vzdor všem diskusím, polemikám i faktickým problémům zajištěn vydatný obrodný zdroj. Bohužel se mi nepodařilo najít vysvětlení toho, proč nejsou vhodným způsobem zveřejněna jména uměleckých vedoucích dětských souborů a skupin, autorů choreografií, inscenací a úprav. Byla by to jistě vhodná forma projevu uzná[/]ní a ocenění záslužné práce, kterou vykonávají.
      V pořadu "Děti a příroda" se podařilo autorce scénáře Věře Haluzové, textaři Zdeňku Černému a režiséru Jiřímu Látalovi spojit v ucelený pořad řadu souborů a skupin rozdílného charakteru i kvalit. Nepodařilo se, bohužel, vyloučit dost rušivý moment celého programu, kterým bylo několikeré opakování některých her a písní v repertoáru více souborů, které v programu vystoupily.
      Škoda, že opravdu nepříznivé počasí nedovolilo, aby pěkné a zajímavé pořady letošní Dětské Strážnice vidělo více diváků.
      K. Pavlištík

Folklór na obrazovkách (březen a květen) [obsah]

Zdá se, že pořady o lidové kultuře se v letošním roce objevují na televizních obrazovkách častěji. V březnu, dubnu a květnu jsme viděli několik snímků z filmového pásu i přímých přenosů. Zajímavé krátké filmy uvedla Bratislava. V pondělí 7. března to byl film scénáristy Ondreje Dema "Ozvěny mé doliny", který zobrazoval dnešní život lidu v Púchovské dolině. Byly zde záběry letních prací (kosení, hrabání sena, žně), ukázky tanců, večerních zpěvů, žňové písní, ukolébavky aj. Film upozornil na sku[/]tečnost, že i v tomto kraji ztrácí mládež bezprostřední vztah k projevům místní tradiční kultury. Diváky jistě zaujaly i další dva filmy, které uvedly 29. dubna Košice. První snímek "Majdany" zachytil život obyvatel vesnice Litmanové za Spišskou Magurou v době letní senoseče. Ve vesnicích této oblasti se v období sklizně stěhovalo všechno obyvatelstvo na horská luka, kde bydlelo po celou sklizeň v roubených chatách. Tradice tohoto stěhování se nejdéle udržela v Litmanové, v sousedních vesnicích se udržují jen některé její části. Doufáme, že snímek bude reprizován i v českém vysílání. Druhý snímek "Pastierská idyla" zachytil pracovní den pastevců ovcí a hovězího dobytka v Nízkých Tatrách; konfrontoval jejich život v horách v tradičním prostředí se životem v dolině. Půlhodinový film "Verchovina, máti moja" byl vlastně portrétem učitele, který působil dvacet let ve vesnici Michajlovo na východním Slovensku. Ve filmu bylo zachyceno prostředí vesnice, stavby, lidový oblek a obyvatelstvo Michajlova, Strihovce a Ruského Potoka. V této době viděli diváci na Slovensku tři další pořady cyklu "Zem spieva". 25. března připravili bratislavští folkloristé Ladislav Leng a Kliment Ondrejka pořad her, tanců a hudby z Breznianských Lazů a z Horehroní. Třináctá část seriálu, která byla vysílána 21. dubna, byla věnována současným folklórním

60

interpretům z Hontu. Autoři Ladislav Leng a Stanislav Dúžek zařadili do pořadů točivé tance, dívčí kola, hru na gajdy, na píštalu a na kobzu, scény ze svatebních obyčejů. Čtrnáctá část seriálu byla věnována letním zvykům, písním a tancům z Važce, Štrby a Východně. Pořad viděli opět jen diváci na Slovensku v pátek 6. května v rámci večerních pořadů. Scénárista Ondrej Demo se spolupracovníkem Stanislavem Dúžkem v programu uvedli především zpěvy v přírodě, párové a kolové tance, odzemek, "medved'a" aj. V posledních dvou snímcích nevystupoval komentátor, což jim vzhledem k předcházejícím pořadům seriálu jen prospělo. Cyklus "Zem spieva" bude ještě pokračovat (celkem je ohlášeno 16 pořadů), jeho částečné hodnocení bylo provedeno ve slovenském tisku (Alexandr Móži, Folklór v našej telev%zii, Hudba, zpěv, tanec, 1966, č. 3, str. 82 a 83) .
      Českého folklóru jsme viděli ~'na obrazovkách méně. Snímek "Chodská svarba" byi uveden 10. dubna. Ukázal výsek ze svatebních obyčejů, písní a tanců v chodské vesnici Postřekově. Shrneme stručně momenty, které film zachytil: věnčení nevěsty, požehnání rodičů, stavění mýta svatebnímu průvodu, vedení nevěsty do ženichova domu, čepení, pohazování novomanželů obilím, tance svatebčanů. Režii filmu je možno přiřknout k dobru to, že byla zdůrazněna prostota, bezprostřednost a dramatická zkratka svatebních obyčejů bez vyhledávání efektů.
      V hudebním měsíčníku připravila brněnská televize pořad "Na pěknú notečku", v němž se představiI Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů se svými sólisty. Pořad byl vhodně sestaven; jednotlivá vystoupení byla prokládána kresbami malíře Aleše Černého. V pořadu účinkovali Jan Gaspar (hrál zbojnické melodie na cimbál), Dušan Holý, Jarmila Šuláková a Věra Příkazská. Ve večerním programu druhého května jsme viděli BROLN opět, a to v pořadu "Hrají a zpívají Brňáci a Plzeňáci". V brněnském rozhlasovém studiu byl hostem orchestr lidových nástrojů a dudácká hudba z Plzně. Pořad byl uváděn formou soutěže mezi oběma orchestry. Většinou jsme slyšeli písně známé již z rozhlasového vysílání, což ovšem vždy nemusí být závadou. Mám dojem, že nejúspěšnější v programu byli jihočeští dudáci, Jaromír Horák a zpěvačky Jestřábová a Šulcová.
      Vystoupení BROLN bylo dosti nejisté. Užívání opotřebovaných klišé (např. zpěvák Jožka Severin při zpěvu písně "Vínečko bíué" nalévá obecenstvu víno z koštéře) může pěveckému projevu i ublížit a často svádí k povrchnímu pojetí lidové hudebnosti. Zdá se, že BROLN jde v současné době spíš cestou hledání efektů než poctivým studiem lidové písně a hudby. Svědčí o tom i rozhlasové vysílání z Majakovského sálu v Praze dne 27. dubna; uvedený koncert byl značně problematický jak dramaturgicky, tak rovněž v interpretaci některých písní. Brněnskému televiznímu studiu by bylo možno doporučit, aby si všímalo i jiných hudebních těles, zvláště amatérských muzik, a konečně i etnografických zajímavostí, jichž je na Moravě dost.
      S národopisnými jevy se setkáváme i v jiných pořadech, kde tvoří významnou součást. V seriálu "Království divočiny" jsme v sobotu 26. dubna viděli záběry ze života australských domorodců (lov, výroba Bítí proti moskytům, rybolov, stavba chýší, malování tváře, obřadní tance aj.) . V sobotu 16. dubna nás televize seznámila s průběhem folkloristického festivalu v Tunisu, který se uskutečnil v červnu minulého roku v Kartágu. Na festivalu s úspěchem vystupovala Jančíkova cimbálová muzika z Brna s přizvanými sólisty Nečesánkem a Farkašem, se zpěváky a tanečníky. S národopisnými jevy se v poslední době setkáváme i v soutěžním seriálu "Dejme hlavy dohromady", např. 19. dubna jsme viděli scény ze svatby, které předvedli zpěváci a tanečníci z obce Hostia u Nitry. V úterý 3. května jsme v témže seriálu viděli pozoru 6I hodnou kolekci hudebních nástrojů v Žilině.
      J. Tomeš

Okresní přehlídka souborů lidových písni a tanců Hodonínska [obsah]

Uspořádal ji Sdružený závodní klub ve Velké nad Veličkou dne 1. května 1966 odpoledne v sále nového kulturního domu. Šlo o okresní přehlídku STMP v oboru lidového zpěvu, hudby a tance. Vystoupily zde tři soubory, a to Družba z Vracova, Dubina z Hodonína a Danaj ze Strážnice s cimbálovou muzikou Slávka Volavého. Původně bylo počítáno též s účastí souboru Bzenčan ze Bzence.
      Po oficiálním zahájení přehlídky Stanislavem Pěnčíkem z OOR v Hodoníně, jenž provázel celým pořadem, představily se nejdříve cimbálové muziky - vracovská pod vedením Mirka Vlkojana, pak hodonínská s primášem Jožkou Peškem a konečně muzika Slávka Volavého ze Strážnice. Následovalo vystoupení vracovského souboru Družba, které však zanechalo určité rozpaky u nepříliš početného, avšak vnímavého obecenstva. V repertoáru vra covské muziky jsme totiž postrádali lidové písně z Kyjovska. Muzika by se měla více věnovat písním ze svého regiónu a méně již písním slovenským aj., které u ní ve Velké převládaly a na některé z nich technicky nestačila. Taneční skupina předvedla několik méně zdařilých čísel. Rovněž chyběly tance pro Kyjovsko nejtypičtější, např. skočná. Je však přesto možno konstatovat určitý vzestup kvality tohoto souboru od předešlých let, zejména cimbálové muziky, která leccos z předvedeného repertoáru zahrála dobře.
      Soubor Dubina z Hodonína se představil Veličanům pro Podluží typickými vrtěnými, verbuňkem a několika pěveckými sólovými čísly. Přítomné obecenstvo bylo zcela spokojeno jak s hrou muziky, tak i s projevy tanečníků a zpěváků, zejména sólistů Jaroslavy a Jaroslava Vavrysových.
      Strážnický soubor Danaj se představil typickými danaji, dále předvedl vinobraní, zavedl obecenstvo i do Čech jihočeskými kolečky a závěrem svého vystoupení předvedl tance z moravských Kopanic. Zde je možno vyslovit určitou pochybnost, zda je zcela správné, aby soubor produkoval na okresní přehlídce tance z tak vzdálené oblasti, jako jsou pro Strážnici jižní Čechy. Muzika Slávka Volavého získala přízeň obecenstva vhodným výběrem repertoáru, skvělou sehraností a technikou. Doprovodila též sólová vystoupení Anny Vajčnerové, Václava Harnoše, Jana Múčky a Jožky Vajčnera.
      Přehlídka poskytla výstižný obraz o práci tří souborů tohoto typu na hodonínském okresu. Zůstává ovšem otázkou, zda nebylo vystoupení Dubiny a Danaje příliš podobné jejich produkci na okresní přehlídce v Hodoníně v roce 1964. Snad by uvedené soubory měly více experimentovat a snažit se rozšiřovat svůj repertoár taneční a zvláště písňový, ovšem ne zase upouštět od základní orientace na materiál svého regiónu. Zhodnocení přehlídky provedli za přítomnosti zástupců všech tří souborů členové poroty Zdenka Jelínková a Pavel Čech.
      O týden později zde měla být uspořádána druhá část přehlídky, v níž měly vystoupit vesnické skupiny a soubory okresu Hodonín, např. Milotice, Hovorany, Ratíškovice, Dolní Bojanovice aj. Pro uzavření velického kulturního domu vzhledem ke karanténě nebyla již tato druhá část uskutečněna.
      D. Vlach

KONGRESY A KONFERENCE

O Národopisném atlasu Evropy. [obsah]

Ve dnech 8.-10. února konalo se na filosofické fakultě v Záhřebě mezinárodní zasedání o národopisné kategorii a projektu budoucího Národopisného atlasu Evropy. Sešli se tu zástupci 22 evropských zemí, aby vyjádřili své mínění o této akci, která má sice řadu úskalí vyvěrajících z nestejné úrovně národopisné kartografie v jednotlivých evropských zemích, ale která by znamenala významný krok na poli mezinárodní spolupráce evropských etnografů. Průběh diskuse ukázal, že všichni zástupci jsou naprosto jednotni v tom, aby se Národopisný atlas Evropy uskutečnil, a to pod vedením dosavadní Stálé komise pro národopisnou etnografii, jejímž předsedou je prof. Erixon a dalšími významnými činiteli J. Barabás, J. Dias a záhřebský B. Bratanič, čestný člen naší Národopisné společnosti československé, který byl přítomen na jejím výročním za­ sedání loňského roku v Uherském Hradišti. Jednalo se o organizační zajištění a první témata Národopisného atlasu Evropy; byl podán návrh na složení tzv. organizační komise a zvolena na návrh moskevského profesora S. A. Tokareva a dalších tři první témata a rámcově další. Tato tři první témata mají být: 1. orebné nářadí, 2. mlácení [/] obilí, 3. výroční ohně. V další fázi, která bude následovat po této zkušební, se budou mapovat ostatní jevy starého zemědělství, staveb a sídel, dědictví a zimních zvyků. V třetí etapě se pak budou kartografovat etnografické jevy z různých oblastí tradičního života lidu.
      Pro československé zástupce, jimiž byli dr. J. Kramařík a dr. Š. Mruškovič, dala záhřebská konference řadu podnětů, které budou využity v práci na Národopisném atlasu ČSSR, jenž je v přípravném stadiu; v současné době pokročila spolupráce mezi akademickými ústavy, Národopisnou společností a dalšími institucemi tak daleko, že se dá počítat s významným příspěvkem československých etnografů k projektované akci Národopisného atlasu Evropy.
      J. Kramařík

Seminář o folklóru v Jihomoravském kraji [obsah]

V budově Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně se konal 11. března seminář o otázkách lidové tvořivosti a folklóru se zvláštním zaměřením k praxi v Jihomoravském kraji. Organizovalo jej Krajské kulturně osvětové středisko v Brně a odbor školství a kultury Jihomoravského KNV. Hlavní re[/]ferát přednesl Dušan Holý, odborný asistent katedry etnografie a folkloristiky University J. E. Pu[rk]kryně. Referát byl zaměřen na aktuální otázku folklórní tvorby, všímal si postavení lidové kultury v současnosti, životnosti folklóru, práce souborů lidových písní a tanců, regionálních národopisných slavností, folkloristického festivalu ve Strážnici, možnosti využití folklórních forem pro aktivní společenský život v dnešní vesnici aj. Semináře se zúčastnili vědečtí pracovníci z etnografických ústavů ČSAV, universit, muzeí a osvětových domů, rozhlasu a členové souborů lidových písní a tanců. Po diskusi k uvedeným problémům byly dohodnuty závěry, které předsednictvo semináře předložilo nadřízeným orgánům. V podstatě zde byly uzavřeny otázky, o nichž se hovořilo na konferencích při folkloristickém festivalu ve Strážnici v roce 1964 a 1965; v našem časopise jsme již o těchto konferencích referovali.
      J. Tomeš

Setkání československých národopisců ve Strážnici [obsah]

Národopisná společnost československá při ČSAV v Praze ve spolupráci se Slovenskou národopisnou společností při SAV v Bratislavě a

63

Krajským střediskem lidového umění ve Strážnici uspořádaly u příležitosti 21. folkloristického festivalu Strážnice 1966 setkání československých národopisců, jež bylo uskutečněno v pondělí 27. června t. r. v zasedací síni strážnického zámku. Setkání se zúčastnilo 45 pracovníků vědeckých i kulturně osvětových institucí. Byly projednány otázky, týkající se současného stavu tzv. autentického folklóru a možnosti jeho využití v současnosti. Škoda, že nebyli přítomni soudruzi, kteří měli přednést úvodní referát k tomuto tématu, tj. dr. Jaroslav Markl z ČSAV v Praze a dr. Dušan Holý z UJEP v Brně. Diskuse na toto téma byla poměrně skrovná.
      Dále bylo jednáno o stavu dokumentace folkloristických festivalů v ČSSR. Pracovníci KSLU ve Strážnici informovali přítomné o tom, jaké kroky byly již podniknuty pro realizování tohoto úkolu. Středisko má nedostatečné podmínky pro tuto práci, zejména nedostatek finančních prostředků. Velmi pracné je soustřeďování materiálů z dřívějších ročníků folkloristických slavností v ČSSR. Strážnické středisko získalo propagační materiály některých regionálních slavností i z dřívějších let, např. ze Svidníka, Gombaseku, Rýzmburku aj. Fotografie z několika ročníků svých slavností poskytl ochotně Rožnov pod Radhoštěm. Zajištění dokumentace bude nutno řešit ve spolupráci s ČSAV, SAV apod., neboť KSLU ve Strážnici bude [/] sotva moci tento náročný úkol zajistit jen z vlastních prostředků a vlastními silami. ,
      Nejvíce času bylo na setkání věnováno hodnocení 21. folkloristického festivalu Strážnice 1966. Účastníci vyjadřovali své názory na jednotlivé pořady. Podrobné hodnocení Strážnice 1966 i jiných slavností v letošním roce bude publikováno v příštím čísle Národopisných aktualit. Nyní jen ve stručnosti lze říci, že letošní Strážnice i přes nepřízeň počasí byla úspěšná a její celková koncepce, vedená snahou pokračovat v tendencích z loňského jubilejního ročníku, byla správná. Stěžej­ ním pořadem letošního festivalu byl "Rok na vsi" - obřady a zvyky rodinného cyklu, v němž vystoupily vesnické skupiny a jednotlivci z nejvýraznějších folkloristických oblastí v ČSSR. Zájem o pořad byl právem velký a autorce Zdence Jelínkové se velmi zdařil záměr, jenž koncepcí pořadu sledovala. Neobyčejně citlivě vybrala účinkující a společně s režisérem Bohdanem Denkem odvedla práci, jež byla kladně hodnocena. Přes výhrady režiséra k technické stránce pořadu, tj. osvětlování a ozvučení, bylo konstatováno výrazné zlepšení i na tomto úseku. Vysokou odbornou úroveň měl noční pořad Jaromíra Gelnara "Ej, gury, naše gury...", i když někteří z přítomných měli námitky proti způsobu konferování tohoto pořadu a proti jeho průvodnímu slovu vůbec. Politováníhodná byla slabá návštěva [/] pořadu, což lze do jisté míry přičíst na vrub chladnému počasí. Pořad vybraných souborů, jehož autorem byl Jiří Pospíšil, prezentoval folklór v menší či větší míře stylizovaný. Pro pořad tohoto typu doporučovali zvláště pracovníci ze Slovenska výběr efektivnějších a technicky náročnějších čísel. Čtvrtý z hlavních pořadů, věnovaný vystoupením pěti zahraničních souborů, byl pro obecenstvo velmi atraktivní a Janu Loutchanovi se podařilo vybrat to nejlepší, co měly soubory v repertoáru. Ke škodě byla značná stylizace u většiny čísel. Kladně byl hodnocen i pořad zábavy spojený s nácvikem lidových tanců, jehož autor František Bonuš dokázal velmi dobře zaujat a pobavit přítomné návštěvníky. Pořad "Bude muzika" se rozhodně ujal, i když zde nejde o novou věc ve Strážnici, neboť podobné pokusy byly uskutečněny i v dřívějších letech. Pořady tohoto typu by se měly objevovat i na příštích ročnících strážnického festivalu.
      Letošní Strážnice opět ukázala, že orientace její koncepce zejména na tzv. autentický folklór je správná a není již žádných pochyb o tom, že strážnický festival je a zůstane jednou z předních kulturních událostí v naší vlasti.
      Setkání předsedali dr. Karel Vetterl z ČSAV v Brně, dr. Ján Mjartan ze SAV v Bratislavě a dr. Vítězslav Volavý, ředitel KSLU ve Strážnici.
      D. Vlach

64

OBSAH

Hannah Laudová: Příspěvek k pojmu a metodě strukturální analýzy lidového tance . . . 1
Ján Olejník: Etnografické pamiatky oblasti Vysokých Tatier . . . 9
Jaroslav Orel: Malířka kraslic Marie Gavalová . . . 21
Josef Beneš: Současný člověk a lidov[é]á kultura . . . 29

Recenze a referáty

Knihy

E. Davidová, Bez kolíb a šiatrov (V. Frolec) . . . 35
L. Rutte, Gajdy a gajdošská tradice na Valašsku a Slovácku (R. Jeřábek) . . . 36
M. Veleva, Balgarskata druprističlena nosija (V. Frolec) . . . 39

Časopisy

Sborník Slovenského národného múzea - etnografia 6 (Z. Rusnáková) . . . 40
TANAP, 4-5 (A. Plessingerová) . . . 41
Zpravodaj vlastivědného kroužku v Roztokách u Prahy (J. Kramařík) . . . 42
Sovětskaja etnografija (K. Panák) . . . 42
Narodna tvorčisť ta etnografia (J. Tomeš) . . . 43
Etnografia Polska (J. Jančář) . . . 45
Lud, XLIV, 1-2, Warszawa 1965 (M. Šrámková) . . . 45
Prace i Materiały Muzea Archeologicznego i Etnograficznego v Łodži, Seria Etnograficzna (K. Panák) . . . 46
Acta ethnographica Academiae scientiarum Hungaricae (J. Tomeš) . . . 47
Deutsches Jahrbuch für Volkskunde (M. Šrámková) . . . 48
Rheinisch - westfälische Zeitschrift für Volkskunde (V. Frolec) . . . 49
Ethnographie, Budapest 1965 (M. Šrámková) . . . 49
Néprajzi értesitö (J. Rousová) . . . 50

Výstavy

Současní lidoví řezbáři v národopisném oddělení Historického muzea - Národního muzea (J. Vařeka) . . . 52
Polské vystřihovánky (K. Panák) . . . 53
Lidová umělecká výroba na Valašsku (K. Pavlištík) . . . 53
Zprávy a glosy . . . Otázky bulharské folkloristiky a etnografie v pracích československých badatelů (C. Romanská) . . . 55
Ukrajinští folkloristé a bulharská folkloristika (C. Romanská) . . . 57
Dětská Strážnice 1966 (K. Pavlištík) . . . 58
Folklór na obrazovkách (březen a květen) (J. Tomeš) . . . 60
Okresní přehlídka souborů lidových písní a tanců Hodonínska (D. Vlach) . . . 62

Kongresy a konference

O Národopisném atlasu Evropy (J. Kramařík) . . . 63
Seminář o folklóru v Jihomoravském kraji (J. Tomeš) . . . 63
Setkání československých národopisců ve Strážnici (D. Vlach) . . . 63