Národopisné aktuality/1969/1

národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1969 - ČÍSLO 1

VÝCHODISKO STUDIA LIDOVÝCH BALAD* [obsah]

Oldřich Sirovátka
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Od sklonku minulého století pronikalo a stále důrazněji se projevovalo přesvědčení, že bez přehledného systému a vyčerpávajícího soupisu pohádek. pověstí, legend, písní atd. se dostává každý jejich naukový- výklad do slepé uličky. Registrace a katalogizace folklórního podání se staly jedním z prvních předpokladů vědecké práce, neboť - jak znovu před několika rokv zopakoval Kurt Ranke bez nich "srovnávací badatel už nemůže přehlédnont nesmírné mruožství materiálu, onen oceán vy pravěčských proudů."1) Tyto požadavky si uvědomilo nejnaléhavěji právě srovnávací bádání, pro něž evidence pohádkových, pověsťových nebo baladických typů nejen v národním, ale v mezinárodním mčřítku znamená conditio sine qua non; a na půdě srovnávacího bádání dospělo úsilí po důsledné klasifikaci a registraci ústního podání k nesporným a uznávaným výsledkům.2) Po pokusech Němců R. Köhlera, J. Boha, J. G. von Hahna, Francouzů R. Basseta a P. Sébillota, Američana J. F. Childa; Dánů A. Christiansena a D. F. Feilberga se stal [/] návrh Antti Aarna, jednoho z čelných představiteli "finské" srovnávací školy, základem pro jednotnou evidenci pohádkových syžetů a od r. 1910, kdy poprvé vyšel ("Verzeichnis der Märchentypen", Folklore Felows Communications 3), se v zpracování Stitha Thompsona zařadil mezi naukové příručky, bez nichž si pohádkoslovné bádání vůhec nedovedeme představit, klíčem, jenž otvírá přístup k interpretaci svazků mezi pohádkovou tradicí různých národů i k poznání národních osobitostí ("The Types of the Folktale. A Classification and Bibligraphy." Helsinki2 1961, FFC 184).
      Úspěchy, jichž se dosáhlo v mezinárodní katalogizaci pohádek, mají příčiny nejen v tom, že pohádka stála v ohnisku badatelského zájmu od vzniku

* Tento příspěvek byl napsán k chystané konferenci o evropském katalogu balad v Brně ve dnech 10.-12. dubna 1969, ale z technických příčin nemohl do jejího zahájeni vyjít. Zprávu o průběhu konference přinášíme na jiném místě.

moderního vědeckého národopisu, ale i v tom, že sama povaha pohádek, totiž jejich vyhraněné epické osnovy i jejich internacionální rozšíření umožňuje, že se dají poměrně snadno schematicky podchytit a evidovat v mezinárodním měřítku. To si národopisci uvědomují zejména tváří v tvář potížím, jež vyvstávají při katalogizaci pověstí, jichž je nepřehledné množství, jež jsou značně územně diferencovány a jejichž dějové osnovy jsou neobyčejně proměnlivé. Proto také pokusy o katalogizaci pověstí dospěly zatím jen k dílčím výsledkům, a to buď k národním katalogům, jaké mají např. Nizozemci, Finové, Poláci, nebo k tematickým soupisům jednotlivých pověsťových okruhů, např. o čertovi, obrech apod.3) Teprve v posledních letech se spojili badatelé různých zemí k vytvoření mezinárodního katalogu lidových pověstí, ale konečný cíl je ještě hodně vzdálen.4) Ještě neutěšenější situace je v katalogizaci jiných druhů lidového vyprávění, jako humorek (švanků) a anekdot (vtipů), třebaže i zde se tato úloha klade stále naléhavěji.
Bádání nad lidovými baladami má v evropské vědě tradice skoro stejně staré a stejně intenzívní jako pohádkosloví. Pro dějiny evropského bádání nad lidovou slovesností se zdá skoro symbolické, že v reprezentativní řadě evropského folklóru ("European Folklore Series") vyšel po knize pohádek ("European Folk Tales", Copenhagen 1963) svazek balad ("European Folk Ballads", 1967). V některých zemích, jako v Německu, ale zejména v Dánsku a Švédsku, má bádání nad lidovými baladami přímo výsadní postavení. jak to dosvědčují nejen bohaté a pečlivě vedené archívy, ale také [/] četná a vynikající vědecká díla věnovaná této tematice. Edice německých balad (,,Deutsche Volkslieder mit ihren Melodien"), založená Johnem Meierem a vycházející od r. 1935, patří mezi největší ediční počiny v evropské folkloristice; a monumentální první díl práce o švédské lidové baladě od Bengta R. Jonssona ("Svensk balladtradition. I. Balladkällor och balladtyper", Stockholm 1967, 912 str.), výrazně svědčí, jak složitá je pro moderní národopis problematika lidové balady a k jakým výkonům se dovede bádání vzepnout. A přece tato díla uvádím jen jako pouhou ilustraci úrovně a rozměrů, jejichž mezinárodní studium balad v různých zemích dosáhlo.
I v naší folkloristice se bádání nad baladami řadí hned za tradice pohádkoslovné. Pro první generaci romantických sběratelů lidových písní se stalo přímo ctižádostí shromáždit co nejvíce epických písní; vzpomeňme jen toho, jaký rozruch vzbudil Erben, když do své edice písní z Čech zařadil pozoruhodný počet balad; rozruch tak veliký, že byl dokonce provázen i podezřením, že jde o podvrhy, a Erben byl nucen je vyvrátit. V duchu Bürgerově a Goethově se stala lidová balada pro Čelakovského i Erbena básnickým vzorem, jejž se snažili napodobit a překonat. Tento zájem o baladu trval i později a hluboké studie Jiřího Horáka o českých a slovenských baladách představují rovnocenný protějšek k pohádkoslovným pracím Jiřího Polívky a Václava Tilla, v nichž má náš národ badatele světového věhlasu.5) Byla to bezpochyby především ponurá a dramatická krása balady, jež od počátku poutala pozornost národopisců, i její obsah, za nímž tušili a hle

dali životní i mytickou minulost národa; a později k tomu ještě přistoupilo zjištění, že folklórní baladika různých národů je navzájem spjata četnými a starobylými pouty a předivy a že proto skýtá vhodné pole pro moderní metody komparatistického zkoumání, podobně jako pohádka.6)
      Pro další pokrok v studiu lidových balad se stalo překážkou, že mu až do dneška chybí mezinárodní ktaalog a soupis baladických syžetů, jakým již několik desítek roků disponuje pohádkosloví. A přece některé starší i novější národní indexy baladických látek naznačují více než jasně, že tento úkol je nejenom v zájmu, ale také i v silách mezinárodní folkloristiky: mám na mysli zejména soupis litevských balad od Jonase Balyse ("Lithuanian Narrative Folksongs. A Description of Types and Bibliography.", Washington 1954) a katalog lidových balad rumunských od Al. I. Amzulescu ("Balade populare romînasti", I-III, Bucuresti 1964), ale i některé další návrhy, jako zejména projekt B. R. Jonssona a S. Solheima na třídění skandinávských balad ("Th[y]e Types of the Scandinavian Medieval Ballads") i četné antologie balad různých národů, mezi něž patří mimo jiné i Horákovy, Medveckého a Kosové antologie balad slovenských.7)
      Z tohoto stavu vycházeli badatelé, když se rozhodli spojit síly a zkušenosti na projekt indexu evropských lidových balad. Prvním rozhodným krokem k tomu bylo pracovní jednání komise pro lidovou poezii při Mezinárodní národopisné společnosti (International Society for Ethnology and Folklore). Na schůzce se sešlo na třicet badatelů z NSR, NDR, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, [/] Jugoslávie, Itálie, Maďarska a Ameriky; české a slovenské badatele zastupovali tři účastníci (Z. Horálková, M. Kosová, O. Sirovátka). Snažili se najít principy a nejlepší postup k vypracování internacionálního indexu baladických syžetů. Mělo by příliš malý smysl, kdybych reprodukoval kronikářsky průběh a zákruty jednání, a omezím se proto na jeho výsledky a na jeho problémy.8)
      Základními kameny pro katalog evropských balad budou národní katalogy, neboť jenom přes ně je možné podchytit veškerou látkovou a motivickou i žánrovou různorodost evropského baladického fondu. Avšak je prospěšné a nutné, aby tyto národní katalogy se bodovaly podle jistých společenských zásad, což usnadní vzájemnou konfrontaci a konkordanci národních katalogů. Sporným bodem při tom se jeví zejména určení klíčových třídních hledisek a nejmenších jednotek. Jako nejschůdnější cesta se ukázalo, aby klasifikace vycházela z tematických celků a uvnitř těchto celků se baladické syžety pořádaly podle jejich obsahu. Toto klasifikační hledisko je poněkud jiné, než jakých se používá např. v rozličných souborech baladických písních, antologií apod. Abychom si to osvětlili nějakou ilustrací, uvedu aspoň skupinu tzv. historických balad, jež se objevuje v různých antologiích, a také v antologiích balad slovenských. V ní tvoří zvláštní skupinu také epické písně s tématy z tureckých válek a nájezdů;9) do ní patří u nás např. písně "Bojovnice" (Sušil 232-234) a "Nematka" (Sušil 299-300). První vypráví o tom, jak nejmladší dcera táhne do poje proti Turkům místo svého otce, když její dvě starší dcery jeho prosbu odmítly;

a druhá balada vypráví o vdově, která opustí své děti a odejde s Turky za jiným životem.10) Obě tyto balady se však u jiných národů vyskytují bez kulis tureckých válek: tak balada "Nematka" má paralely v lužickosrbské tradici, ale v nich žen u unášejí loupežníci, když zabili jejího manžela a zničili hrad. Pro mezinárodní systém by tedy začlenění do skupiny "tureckých" balad nevyhovovalo a je nutno vyjít z povahy děje samotného a ze vztahů mezi jednajícími postavami: tématem první písně je důkaz lásky dcery k otci, tématem druhé písně nelidské zacházení matky s vlastními dětmi. Při klasifikaci pro mezinárodní potřebu je tedy nezbytné odzírat od dobového i lokálního rámce příběhu a obnažit jeho obecnou lidskou platnost. Podle těchto zásad navrhli účastníci konference jako prozatimní východisko deset základních tematických skupin:

I. Magicko-mytické látky (tedy v naší terminologii "demonologické" náměty)
II. Náboženské látky (tj. legendární)
III. Láska
IV. Rodina
V. Sociální konflikty
VI. Historické náměty
VII. Bojovné a hrdinské vášně
VIII. Neštěstí a katastrofy
IX. Ukrutné činy
X. Žertovné (komické balady)

Potíže při stanovení základních skupin plynou zejména z toho, že je třeba najít vyhovující oddíly pro baladické tradice, jež se od sebe náměty někdy [/] podstatně liší, tedy pro baladický fond skandinávský i balkánský, západoevropský i východoevropský. Proto nabídnuté řešení vyznívá jako předběžné, a bude je třeba ověřit i korigovat v další práci a vzájemné konfrontaci. Stínem nad vyhlídkami celého podniku je také skutečnost, že mnoho zemí se jednání nezúčastnilo a některé se dodnes nepodařilo získat k činné spolupráci. Není to však překážka nepřekonatelná: jestliže se dosáhne jednotného postupu u většího počtu zemí, potom se již později mohou poměrně snadno badatelé dalších zemí připojit a sestavit své národní indexy podle přijatého projektu.
Dalekosáhlé následky pro katalogizaci balad má vymezení pojmu balady: totiž co rozumět pod baladickou písní a co tedy z celého písňového fondu do katalogu zařazovat. Zdařilých i méně zdařilých pokusů o definici lidové balady je v mezinárodní literatuře obrovské množství a dala by se jimi bezpochyby zaplnit celá kniha; a přesto se k jednomyslné shodě nedospělo a mnozí badatelé na definici raději buď resignují,11) nebo používají jen pracovního vymezení anebo se uchylují k "minimální" definici12) apod. Očekávat, že pracovní konfrontace by mohla tuto otázku odpovědět, by bylo iluzorní a pošetilé. Myslím však, že se podařilo překlenout rozpory a najít společnou půdu v tom, že bude pro katalogizaci prospěšné chápat baladu raději volněji než příliš striktně a přidržet se pojetí, že "baladou je píseň, která vypráví příběh, pointovaný dramaticky" (Klusen).13) I tak ještě zůstává otevřen problém, co je folklórní, lidovou baladou, a co ne; neboť k lidovým baladám se přimyká po

četná a rozmanitá vrstva písní poloumělých, jako jsou balady kramářské, písmácké atd. zde se došlo k mínění, že tyto jevy bude katalog ev idovat jenom potud, pokud se dostaly vskutku do lidové tradice, zlidověly, folklorizovaly se, popřípadě mají par alely ncbo ohlasy v lidovém podsíní.
Z principiálních závěrů plynuly i důsledky pracovní, praktické. Jako první oddíl byla zvolena skupina balad s rodinnými konflikty (IV) a rozhodlo se, že badatelé jednotlivých zemí sestaví národní soupis balad s touto tematikou. Jako námětové podskupiny v oddílu balad s rodinnou tematikou konference navrhla tyto okruhy: Manželská věrnost - Důkazy lásky mezi příslušníky rodiny - Pouto až za hrob - Rozloučení a opětné shledání členů rodiny - Osvobození zajatých členů rodiny - Smrt členů rodiny - Neposlušnost, nevděk za špatné zacházení - Žárlivost a pomluva - Incest - Manželská nevěra - Vražda a pokus o vraždu na členech rodiny.
Na příští konferenci komise se měly tyto národní katalogy navzájem porovnat, korigovat a sjednotit, aby vznikl definitivní základ pro katalog mezinárodní. Pak by se přikročilo k obdobnému zpracování dalšího oddílu, jímž byl stanoven oddíl balad žertovných, komických ("Schwankballaden"); to mimo jiné i proto, že tato tematika je v souladu s orientací mezinárodního bádání nad lidovou prózou, jež se nejnověji obrací intenzivněji k humorce (švanku) a proto by katalogizace komických balad se mohla stát příspěvkem k onomu úsilí. Tato druhá konference se měla uskutečnit v říjnu 1968 na naší půdě v Brně; ale to, co bývá nazýváno srp[/]novými událostmi, si vynutilo přeložit jednání na dnben (10.-12.) letošního roku.

      Soupis českých balad s rodinnými náměty je tedy součástí popsaného mezinárodního projektu. Byl sestaven pracovníky brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku VSAV (O. Hrabalová, O. Sirovátka, M. Šrámková), a to jednak z tištěných baladických písní z Čech. Moravy a Slezska, jednak z rukopisných fondů z Moravy a Slezska, uložených v brněnském archívu. Českých rukopisných fondů nemohlo být využito, protože jejich evidence to zatím neumožňuje a bylo by nutno podstoupit pracné a zdlouhavé hledání mezi asi 30.0000 rukopisnými záznamy; ze stejných příčin byly pominuty i některé drobnější rukopisné fondy v muzeích.
      Předložený soupis tedy není ani úplný, ani koneiný: už proto, že jeho definitivní podoba vyvstane až z konfrontace s jiný mi národními indexy. Avšak i v dnešním provizorním znění dává po měrně dobrou představu o rozsahu a obsahu českých balad s rodinnou tematikou a naznačuje vesledky a podněty, jež plynou z katalogizace.
      Pro české bádání nad baladami má katalogizační projekt jedinečnou cenu už proto, že doposud nemáme ani soustavnou nebo výběrovou antologii českých balad, jež by aspoň zhruba vytýčila hranice našeho baladického fondu, jeho diferenciaci i jeho kvantitu. Jestliže si uvědomíme, že české bádání nad lidovou baladou má znamenité tradice, a jestliže připomeneme, že jiné národy mají podobné souhrnné antologie i dvě tři, překvapí nás toto konsta

tování o to víc. Teprve katalog tedy dá našemu bádání sumární přehled o českém baladickém repertoáru.
      Už prozatímní soupis českých balad s rodinnými náměty, jehož výtah v hesláři připojují, dává mnoho látky k úvahám a vrhá některé nové pohledy na českou baladu. Podrobná analýza syžetů stejnorodého námětového okruhu objasňuje mnohé principy motivické výstavby balady; z vyčerpávajícího soupisu variant vyplývají četné poznatky o variaci balad; o jejich transformaci v lyrické písně a popěvky i o sepětí a kontaminaci mezi jednotlivými baladickými typy. Avšak ponechám tyto náměty příštím soustavným rozborům a omezím se na několik základních a obecnějších zjištění.
      I když balady s rodinnými konflikty tvoří v českém baladickém fondu jednu z hlavních a nejpočetnějších skupin, přece je to jedna jediná z desítky skupin, s nimiž se počítá. Jestliže tedy zjišťujeme, že v českém podání žilo nebo žije půl stovky baladických písní tohoto obsahu, potom se smíme domnívat, že celkový počet českých balad je patrně o hodně vyšší, než se někdy odhadovalo: pro srovnání uvádím, že číslo slovenských balad stanovil Medvecký asi na jednu stovku (bez legend a žertovných epických písní) a že Horákova antologie slovenských balad obsahuje 127 typů; sám jsem před nedávnem odhadl rozsah českého baladického fondu na 150 typů (bez legend).14) Podle počtu balad s rodinnou tematikou se zdá pravděpodobné, že český baladický fond je obsáhlejší, a tuto pravděpodobnost ještě posilují nynější práce na soupisu další skupiny (žertovné balady), jež nebude mít méně typů než skupina balad s rodinnými náměty.[/]
      Soustavná práce na soupisu objevila v rukopisných záznamech několik nových baladických typů, doposud v české literatuře o baladě neznámých; patří mezi ně látka "Voják přijíždí domů, matka je mrtva" (č. 15) i látka "Matka brání dceři v sňat ku a otráví ji" (č. 41), obě doložené více variantami z Moravy.15) Tento počet neznámých baladických typů se pravděpodobně ještě zvýší, až vyčerpáme i rukopisné materiály z Čech. Excerpce rukopisných fondů z Moravy a Slezska také připojila další doklady k tištěným variantám jednotlivých balad. Tyto nové varianty mají pro badatele cenu nejenom kvantitativní, ale zejména kvalitativní: doplňují mapu topografického rozšíření jednotlivých balad a dokumentují odlišné motivické prvky v různých baladických typech i nové variační změny. Tak z rukopisných záznamů přichází badatel např. na to, že známá východomoravská a slovenská balada o dívce, násilím provdané za tureckého hodnostáře a nacházející východisko jen v sebevraždě ("Za Turka provdaná", č. 18) se zpívala až po samou moravsko-českou hranici. Někdy počet záznamů z rukopisů rozmnožuje počet tištěných variant některých balad hodně podstatně: k Erbenově zlidovělé baladě ,,Holoubek" (č. 6) znali B. Václavek a R. Smetana jen čtyři varianty z Čech a Moravy: dnes k nim můžeme připojit dalších šest dokladů z moravského území; balada o třech sestrách, z nichž dvě starší odeženou od svého prahu starého a zchudlého otce, a teprve nejmladší se ho s láskou ujme (č. 2) má v literatuře sedm dokladů; v rukopisných fondech k nim nalezneme deset dalších.
      Bohatý repertoár balad v sbírce F. Sušila se stal pro některé badatele podnětem k úvahám, že Mo

rava a Slezsko předčí Čechy počtem epických písní, i k pokusům o vysvětlení tohoto jevu.16) Větší frekvence epiky v moravském a slezském lidovém zpěvu se dá aspoň zhruba dokázat i jejich vyšším procentem v celém písňovém repertoáru: zatímco v sbírkách Erbenově a Holasově ("České národní písně a tance", I-VI, Praha 1908-10) představují epické písně jenom asi 3 %, v sbírkách Bartošových a Sušilově jsou zastoupeny od 8,3 až 10,7%.17) Zatímní výsledky katalogizace českých balad poskytují nová vodítka a argumenty pro posouzení tohoto problému.
Vyjdu z tabulky, jež zachycuje jednak počet baladických syžetů (A), jednak počet dokladů (variant - B); kromě toho v ní budu sledovat celkový počet českých baladických typů s rodinnými náměty, počet typů a záznamů společných pro Čechy a Moravu i Slezsko (Č+M), počet typů a variant jen na českém území (Č), počet typů a variant známých na Moravě a ve Slezsku (M a) a posléze počet typů a variant známých pouze na Moravě a ve Slezsku, a neznámých v Čechách (M b); v této poslední rubrice uvádím v závorce typy doložené pouze z rukopisných sběrů.

typy
záznamy

celkem
48
385

Č+M
15
308

Č
16
82

M a
48
302

M b
29+(3)
74

Z tabulky vidíme, že v Čechách žilo pouze 16 baladických typů. zatímco na Moravě a ve Slezsku [/] trojnásobně víc - 48 typů. Všecky typy, známé v Čechách; se zpívaly i na Moravě a ve Slezsku, až na jediný případ, totiž na baladu "Mužova vražednice" (č. 37), což je však pouhé torzo a navíc jen chabě doložené. Balady známé v Čechách i na Moravě a ve Slezsku patří k nejfrekventovanějším a nejoblíbenějším českým baladám vůbec, jako "Bojovnice" (č. 1), "Nalezená sestra" (č. 9), "Bratr voják" (č. 20), "Zabitá sestra" (č. 21), "Sirotek." (č. 25), "Pomsta" (č. 31), "Manželka vrahyně" (č. 36), "Sestra travička" (č. 38) nebo "Dětobijkyně" (č. 43). Naproti tomu na Moravě a ve Slezsku kolovalo v podání dalších 32 typů (z toho jsou 3 doloženy jen rukopisnými záznamy), v Čechách zcela neznámých. K tomu je třeba dodat, že tyto typy žily především na východní Moravě a na území severomoravském a slezském.
Uvedená číselná data tedy jednoznačně vedou k závěru, že Morava a Slezsko vysoko převyšovaly počtem typů baladickou tradici z Čech: jejich poměr by se dal zhruba vyjádřit tři k jedné. K téměř stejnému závěru dojdeme, jestliže pátráme, jak hojné jsou jednotlivé typy doloženy z Čech i z Moravy a Slezska. Celkový počet záznamů balad z Čech je 82 variant, z Moravy a Slezska 302 zápisů. Kdybychom z tabulky ještě vypočítali výskyt balad společných pro Čechy i pro Moravu a Slezsko (15 typů). poznali bychom, že těchto 15 baladických typů je v Čechách doloženo 80 doklady, zatímco na Moravě a ve Slezsku 228 záznamy. I z toho očividně vyplývá, že frekvence balad je v moravskoslezském zpěvu o mnoho vyšší než v Čechách a že by se rovněž dala vyjádřit zhruba poměrem 3:1.

Prakticky to znamená, že každý baladický typ je doložen více variantami moravskoslezskými než českými.
      K podaným číselným údajům a konfrontacím je třeba připojit malou výhradu: nepromítá se do nich písňová tradice přímo, nýbrž zprostředkovaně, totiž přes záznamy písní s jejich všemi vlastnostmi, ať se týkají množství nebo kvality. Konfrontujeme tedy spolu nejen českou a moravskoslezskou baladickou a písňovou tradici, nýbrž i stav a povahu jejího sběratelského poznání. Ale i přes toto omezení se smíme domnívat, že tato číselná orientace vystihuje v podstatě správně základní poměr mezi písňovou epikou z Čech na jedné straně, a z Moravy a Slezska na straně druhé.
      Jedním z cílů evropského katalogu lidových balad je včlenit národní baladický fond do mezinárodního kontextu; tím dostane výklad epických písní každého jednotlivého národa nový rozměr a povede k novým a hlubším rezultátům. Zatím by bylo předčasné a bezpředmětné pokoušet se o takový pohled, neboť konfrontace národních indexů balad s rodinnou tematikou se stane předmětem jednání chystané konference u nás. Můžeme však provést alespoň zkusmou sondu, neboť máme k dispozici předběžný soupis německých balad s rodinnými náměty ("Familienereignisse").18)
      Především si povšimneme, že německý index obsahuje celkem 135 baladických typů. Podle toho se zdá, že odhady o celkovém fondu německých balad, jež se pohybují mezi 250 až 320 typy,19) jsou nízké, pokud bychom toto číslo ovšem nepova[/]žovali za jakési širší jádro německého repertoáru epických písní; a pravděpodobně zůstal nízko i odhad, že německý baladický fond převyšuje jedenapůlkrát až dvakrát repertoár balad českých.20) z konfrontace českého a německého indexu je možno vyvodit také některé poznatky o vztahu české baladiky. Z českých balad má necelá desítka přímé paralely v německé tradici: "Bojovnice" č. 1 (= Das Mädchen als Soldat", Deutsche Volkslieder mit ihren Melodien, č. 95), "Sirotek" č. 25 a 26 (= "Waise und Stiefmutter", DVldr č. 116), "Muž se vrací na svatbu své ženy" č. 7 (= "Heimkehr des Ehemannes", DVldr č. 11), "Živcem pohřbená" č. 5 (= Die Geburt im Grabe", DVldr č. 109), "Sestra travička" č. 38 (= "Schwester Giftmischerin", DVldr č. 78), "Rodiče zabijí omylem vlastního syna" č. 38 (= "Die Mordeltern", DVldr č. 85), "Milenka sťata" č. 46 (= "Die ermordete Schwiegertochter", DVldr č. 77), ,,Umrlec" a "Rubáš" č. 4A,B (= "Der Vorwirth", DVldr č. 89). Kromě toho najdeme v německém materiálu ještě paralely nebo zvláštní redakce k českým baladickým typům, jako k "Bratrovi vojáku" (č. 20) v epické písni "Marlborough" (ErkBöhme č. 325), k baladě o rodičích, kteří z lakoty zavraždí omylem vlastního syna (č. 38) v písni "Der ermordete Bäckergeselle", k písni o zemřelé ženě, jež porodí v hrobě dítě (č. 5) v německé baladě "Jerman Weizers Frau" (DVldr č. 120) atd. Možná, že další práce nad katalogem ještě tyto zjištěné shody mezi českým a německým baladickým repertoárem doplní nebo zkoriguje, avšak sotva nějak podstatně změní fakt, že asi pětina českých balad má přímé obdoby v německé tradici; touto cestou se

tedy z jiné strany potvrzuje odhad, "že zhruba pětina českých balad má přímé látkové varianty v tradici německé",21) k němuž dospělo bádání jinou úvahou. Zbývá dodat, že společné balady česko-německé náleží z největší části k široce rozšířeným evropským typům a jen menší část obráží užší vlivy německé tradice na baladiku českou, anebo naopak vlivy baladiky české, západoslovenské či východoevropské na baladickou tradici německou.[/]
Ne zřídka se objevují názory, někdy i odborně argumentované,22) že veškerá katalogizační práce je počínání pedantské a vědecky málo plodné. Místo a uznání, jaké si získaly některé indexy - zejména Aarnův a Thompsonův katalog pohádkových syžetů - vyvracejí tento názor samy sebou. Ale snad i tyto poznámky o problematice a podnětech katalogizace lidových balad aspoň zhruba naznačily, jaký užitek tyto záměry přinášejí.

Motiv výšivky z Hluku, r. 1800

PŘÍLOHY
      Jako ilustraci připravovaného katalogu českých balad připojuji dvě přílohy. V první zveřejňuji celé znění jednoho typu i s bibliografií; odkazy se vztahují jednak na známé sbírky Sušilovu, Úlehlovu, Bartošovu a Poláškovu, jednak na signatury brněnského archívu písní Ústavu pro etnografii a folkloristiku. Druhá příloha podává heslovitý výtah z celého katalogu, uvádí názvy jednotlivých syžetů, za nimi někdy jejich názvy, jak se vyskytují u Erbena nebo Sušila, popřípadě i odkaz na mezinárodní katalog pohádkových syžetů (AaTh); připojen je i počet otištěných záznamů každého typu jak z Čech (Č), tak z Moravy a Slezska (M).
      23. Matka opustí děti kvůli milenci
      I. - Pozvání cizinců. Vdova staví na dolině dům (mlýn) /ohřívá se u ohně/ nalévá v hospodě víno. Kolem jedou cizinci (Turci, forman) a zvou ji, ať odjede s nimi.

      II. - Opuštěné děti. Žena souhlasí, ale ptá se, kam dá děti. Na radu cizinců a) je rozdá (bratrovi, švagrovi, do zámku, do dvora atp.); b) radí dětem, ať si vyžebrají peníze. - Nejmladší dítě (vezme s sebou, Turek jí pro to nadává a ona je) uváže v lese do kolébky a loučí se s ním. (Vítr - kolébání; déšť - kojení, koupání; padání listí - oblékání; sníh - krmení; hvězda - matka přichází; měsíc - otec přichází, atp.).

      III. - Matčina smrt. Cestou se cizinec (Turek) ptá, jestli s ním jede ráda. Vdova odpovídá kladně, [/] ale stěžuje si, že je jí líto dětí. Po další ceště se cizinec ptá znovu a dostane stejnou odpověď. Za třetími horami jí cizinec otázku položí znovu. Žena odpovídá, že na své děti nikdy nezapomene. - A. Vdova zalomí rukama a pukne jí srdce. Ráno přiletí ptáček a donese k vdově prst z nejmladšího dítěte. - B. Vdova poroučí ustlat lože, ulehne a zemře; Turek stojí při ní. - C. Vdova lituje svého nejmladšího dítěte a Turek jí utne hlavu.
      "Nematka" (Sušil 299-303)

a) tištěné varianty - Morava
      1. Po jednej dolině/ - Sušil 299, 300 - od Břec lavi, Újezd u Vizovic - 24. 4. (+ 10 dopl.)
      2. Vandrovali tři pěkní mládenci/ - Sušil 301 Rovensko u Zábřeha - 13.2
      3. Při jednej dolině/ - Sušil 302 - Hošťálkovice u Opavy - 13.2
      4. Na jednej dolině/ - Sušil 303 - od Napajedel - 9.4
      5. Na jednéj dolině/ - Bartoš III 16 - Strání 0.2
      6. Na jednej dolině/ - Úlehla 162a - Strážnice - 5.4
      7. Hej hej na jednej dolině/ - Úlehla 162c Strážnice - 1
      8. Na jednej dolině/ - Úlehla 162d - 1
      9. Při jednéj dolině/ - Poláček VII 109 - Petrov - 16.4 - "danaj"

      10. Na jednej dolině/ - Úlehla 1 ad 162 - rekonstrukce.

b) rukopisné varianty - Morava
      1. Ej na jednéj dolině/ - A 913/36- Strání - 16
      2. Na jedné dolině/ - A 1151/119 - Vrbětice - 2
      3. Na jedné dolině/ - A 1131/160 - Strání - 12
      4. Na jednéj dolině/ - A 70/33 - Roketnice - 2
      5. Na jednej dolině/ - A 657/14 - Leskovec - 1
      6. Na jednej dolině/ - A 678/24 - Hovězí - 2
      7. Na jednej dolině/ - A 658/55 - Lúčka - 1
      8. Na jednej dolině/ - A 728/7 - Seninka - 1
      9. Na jednej dolině/ - A 760/2 - Březnice J 1
      10. Na jednej dolině/ - A 764/6 - Újezdec - 8
      11. Na jednej dolině - A 796/49 - Lhota u Vsetína - 1
      12. Na jednej dolině/ - 775/21 - Vysoké Pole - 1
      13. Na jednej dolině/ - A 851/60 - Lutonina - 2
      14. Na jednej dolině/ - A 96/35 - Hošťálková - 1
      15. Po dolině jednej - A 1082/69 - Sudoměřice - 13
      16. Při jedné dolině/ - A 679/63 - Slezsko - 11

      Heslář českých balad s rodinnou tematikou

      IV.2. Důkazy lásky mezi příslušníky rodiny
     1. Nejmladší sestra jde v přestrojení do války mís-to otce ("Bojovnice") - Č. 5 + M 12 - Sušil232-234 - AaTh 884 B
     2. Nejmladší sestra se ujme chudého otce ("Třidcery") - Č 2 + M 5 - Sušil 255-258[/]
     3. Muž bije ženu, teprve bratr ji ochrání - M 3 -
     J. Gelnar - O. Sirovátka, Slezské písně z Tři-necka a Jablunkovska (Praha 1957), č. 125

     IV.3. Pouto až za hrob 4A. Mrtvý žádá od ženy nový rubáš ("Umrlec") M1 1 - Sušil 343 4B. Mrtvý žádá od ženy nový rubáš ("Rubáš") Č 1 + M 4 - Sušil 235-239 5A.B. Zemřelá žena porodí v hrobě dítě ("Živcem pohřbená") - M 1 - Sušil 194 6. Vdova se provdá, z výčitek se utopí ("Holoubek") - Č 2 + M 2 - B. Václavek - R. Smetana, České světské písně zlidovělé I, Praha 1955. č. XVI .

IV.4. Rozloučení a opětné shledání členů rodiny
     7. Muž se vrací na svatbu své ženy ("První nejmilejší") - M 2 - Sušil 282, 283 - AaTh 974
     8. Matka se shledá v tureckém zajetí se synem ("Uloupený syn-janičář") - M 1 - O. Sirovátka, Lidové balady na Slovácku (Uh. Hradiště 1965), str. 35
     9. Bratr najde unesenou sestru ("Nalezená sestra") - Č 10 +- M 26 - Erben 19, Sušil 373-375
     10. Bratr a sestra se vracejí z tureckého zajetí ("Nepoznaní") - M 1 - Sušil 2339

     IV.6. Smrt členů rodiny
     11. Muž nevěří v nemoc své ženy ("Trud nevěři-vý") - M 3 - Sušil 356, 357
     12. Odkaz umírajícího zbojníka - A 904/1

      13. Muž utone v řece, žena spáchá sebevraždu ("Závod") - M 2 - Sušil 399-400
      14. Vdaná dcera se vrací domů a najde matku mrtvou ("Matka v hrobě") - M 2 - Sušil 212-214
      15. Voják přijíždí domů, matka je mrtva - A 322/26
      16. Dívka se vrací ze služby a najde rodiče mrtvé - M 4 - Bartoš II 21
      17. Dívka zemře po návratu od muziky - M 2 - Sirovátka, Lidové balady, str. 74, č. 39
      18. Dívka prodaná Turkovi, spáchá sebevraždu ("Za Turka provdaná") - M 19 - Sušil 310-313
      19. Umírající dcera se loučí s rodinou ("Opovídanásmrt" - M 2 - Sušil 2338
      20. Sestry se dovídají o smrti bratra v bitvě ("Bratrvoják", "Vyhlídaný z vojny") - Č 9 + M 18 - Erben 10, Sušil 363-368
      21. Bratři se pomstí vrahu své sestry ("Zabitá sestra", "Vrah") - Č 14 + M 26 - Erben 15, Sušil 405-408

     IV.7. Neposlušnost, nevděk, špatné zacházení
     22. Muž vyžene svou ženu z domu - M 1 - Sušil 1384
     23. Matka opustí děti kvůli milenci ("Nematka") - M 8 - Sušil 299-303
     24. Bezcitná švagrová dožene vdovu k zabití dětí a sebevraždě ("Nešťastná matka") - Č 1 + M 1 - Sušil 195
     25. Sirotek na matčině hrobě ("Sirotek") - Č 5 + M5 - Erben2
     26. Sirotek na matčině hrobě - potrestaná macecha - M 10 - Sušil 337[/]
     27. Provdaná dcera se vrací jako ptáček k matce ("Daleko vydaná", "Dívka-ptáček") - Č 4 M 39 - Bartoš III 2
     28. Matka nemanželského dítěte opuštěna rodiči i milencem - M 1 - Gelnar-Sirovátka 11
     29. Žena odejde s mužem z domu, protože ji tchýně sužuje ("Nocleh na odchodu") - M 3 - Sušil 297 - 298

      IV.9. Incest
     30. Bratr a sestra odejdou do ciziny pro pomluvy ("Bratr a sestra") - M 1 - Sušil 1340

      IV.10. Manželská nevěra
     31. Mlynář utne hlavu milenci své ženy ("Pomsta") Č 4 + M 8 - Sušil 275-276

      IV.11. Vražda a pokus o vraždu na členech rodiny
     32. Muž zabije ženu o svatební noci ("Nevěsta bezděčná") - M 1 - Sušil 316
     33. Muž zabije manželku cestou k jejím rodičem ("Ženobijce") - M 2 - Sušil 281
     34. Muž zavraždí ženu kvůli milence ("Trest boží") - M 2 - Sušil 376
     35. Zbojník zabije ženu za hanlivou ukolébavku ("Nepřírodná msta" - M 1 - Sušil 284
     36. Žena zabije muže a jeho bratři ji usvědčí z vraždy ("Manželka vrahyně") - Č 1 + M 10 - Sušil 205-207
     37. Žena najímá vrahy na svého muže ("Mužova vražednince") - Č 2 - Erben 25

     38. Sestra otráví bratra kvůli milenci ("Sestra travička") - Č 12 + M 32 - Erben 13, Sušil 354, 355
     39. A, B. Rodiče zabijí omylem vlastního syna - M 1. - Sirovátka, Lidové balady na Slovácku. str. 68, č. 33 - AaTh 939 A
     40. Matka otráví omylem syna (místo snachy) ("Matka travička") - M 8 - Sušil 329
     41. Matka brání dceři v sňatku a otráví ji - A 743/17
     42. Nemanželské dítě bude vojákem ("Neutopený", "Porada") - Č 2 + M 5 - Sušil 1653, Erben 30
     43. Dívka zavraždí nemanželské novorozeně ("Dorna vražednice", "Dětobijkyně") - Č 8 + M 25 - Erben 24, Sušil 331, 332
     44. Vražedkyně dítěte tančí před muzikou ("Nezachovalá") - M 1 - Sušil 318, 319
     45. Mládenec udá vražedkyni dítěte ("Prozrazená") - M 1 - Sušil 240, 241
     46. Tchýně zavraždí synovu ženu (milenku) (,,Milenka sťata") - M 3 - Sušil 193
     47. Otec a syn zabijí zetě v hádce pro peníze M 1 - Bartoš III 54
     48. Žena udá muže-zbojníka pro vraždu svého bratra ("Za zbojníka provdaná", "Zbojníkova žena") - M 3 - Sušil 288-290

Motiv výšivky z Vlčnova, konec 19. století

Poznámky:
1.
      K. Ranke, Die "International Society for Folk-narrative Research" und ihre Bemühungen um einen internationalen Sagenkatalog. Volkskunde 64, 1963, 139.
2.
      Informativní výklad o vývoji klasifikace lidové prózy, hlavně pohádek, podat A. Taylor, Anordnungsprinzipien (Handwörterbuch des deutschen Märchens. Red. L. Mackensen, sv. I, Berlin-Leipzig 1930/33, 73-79. Seznam jednotlivých pohádkových indexů najdeme v článku L. Röhricha, Die Märchenforschung seit dem Jahre 1945. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 1, 1955, 281.
3.
      Jejich výčet a charakteristiku najdeme u D. Klímové, Příprava katalogu českých pověstních žánrů. Slovenský národopis 11, 1963, 439-443.
4.
      Zatím vznikají dílčí indexy jako soupis německých pověrečných povídek spjatých s představou smrti: I. Müller a L. Röhrich, Der Tod und die Toten, Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 13, 1967/II, 339-397. Stav českých prací na katalogizaci pověstí u J. Jecha, Tschechische Versuche um Klassifizierung der
      Volkssage. Tagung der "International Society for Folk-Narrative Research" in Antwerpen. Antwerpen 1963, 55-65.
5.
      O vývoji bádání nad českou baladou píši v zprávě Die Erforschung der tschechischen Volksballade. Jahrbuch für Volksliedforschung 10, 1965, 1953-161.
6.
      O. Sirovátka, Lidové balady na Slovácku. Uherské Hradiště 1965, 7.
7.
      J. Horák, Výbor slovenskej poezie ľudovej, I. Piesne epické. Turč. sv. Martin 1923; týž, Slovenské ľudové balady, Bratislava 1956; K. A. Medvecký, Sto slovenských ľudových ballád, Bratislava 1923; M. Kolečány, Slovenské ľudové balady, Rožňava 1948.
8.
      Celé jednání podrobně reprodukuje rozmnožený tisk "Arbeitstagung über Fragen des Typenindex der europäischen Volksballade vom 28.-30. Sept. 1966". Red. R. W. Brednich, Berlin s. a. - Vyčerpávající zprávu o jednání zveřejnil I. Katona (Acta ethnographica, 17, Budapest 1967, 375-378).[/]
9.
      Takové oddíly obsahují např. jmenované antologie Medveckého a Horákovy ("Z tureckých čias"). Srov. též O. Sirovátka, Rozšíření balad s tureckou tematikou v české a slovenské tradici, Český lid 55, 1968, 102-108.
10.
      Sirovátka, Rozšíření balad, 102-103.
11.
      H. Siuts, Volksballaden - Volkserzählungen. Fabula 5, 1962, 76.
12.
      M. Braun, Methodisches zum Problem der Volksballade. Slavistische Studiem München 1968, 314-330.
13.
      Arbeitstagung über Fragen des Typenindex, 17.
14.
      O. Sirovátka, k poměru české a německé lidové balady. Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, 446, pozn. 12.
15.
      Čísla zde i v dalším textu odkazují na připojený heslář českých balad s rodinnou tematikou.
16.
      B. Václavek a R. Smetana, O české písni lidové a zlidovělé, Praha 1950, 137; srov. též jejich doslov k 4. vyd. "Moravských národních písní" F. Sušila (Praha 1951), 751; J. Horák, Naše lidová píseň, Praha 1946, 39.
17.
      Sirovátka, Lidové balady na Slovácku, 8-10.
18.
      Rukopisný soupis vznikl v Německém písňovém archívu (Deutsches Volksliedarchiv) ve Freiburgu i.Br.
19.
      Tyto odhady beru podle H. Siutse (cit. práce Volksballaden - Volkserzählungen, 82) a R. W. Bredniche, Zum 50 jährigen Bestehen des deutschen Volksliederchivs in Freiburg i.Br. (Hessische Blätter für Volkskunde 55, 1964, 314).
20.
      Sirovátka, k poměru české a německé lidové balady, 446.
21.
      Tamtéž, 446.
22.
      Polemicky o tom psal L. Schmidt, Vor einer neuen Ära der Sagenforschung? Österreichische Zeitschrift für Volkskunde XIX/69, 1965, 53-74. - Srov. též W. - E. Peuckert, Sage. Geburt und Antwort der mythischen Welt, 1965, 47 a L. Röhrich, Sage. Stuttgart 1966, 60-61.

Ausgangspunkt zum Studium der Volksballaden

Resumé

Seit Ende des vergangenen Jahrhunderts, hauptsächlich im Zusammenhang mit der Einführung der vergleichenden Forschung haben sich auch Arbeiten entwickelt, die sich mit der Klassifizierung und Katalogisierung der Volksdichtung befaßten - und zwar sowohl im nationalen als auch internationalen Ausmaß. Die besten Ergebnisse wurden auf dem Geb[e]i[e]te des Märchens erreicht, in letzter Zeit zeigen sich jedoch auch Bestrebungen einen internationalen Sagenkatalog zusammenzustellen. Der europäischen Balladenforschung fehlt bisher völlig solch ein Index, trotzdem sie eine fast gleich lange und gleich intensive Tradition aufweist wie die Märchenforschung: Manch nationale Kataloge (der litauische, rumänische) sowie das gesamte Niveau. der Volksballadenforschung deuten jedoch an, daß die Zeit für diese Aufgabe bereits reif ist. Mit der Lösung dieser Aufgabe hat die Komission für Volksdichtung bei der International Society for Ethnology und Folklore begonnen, die auf der Arbeitstagung im September 1965 in Freiburg i.Br. einen Entwurf für den Katalog der europäischen Volksballaden ausgearbeitet hat. Als Grundsteine sollen die nationalen Kataloge dienen, die nach gemeinsamen Grundsätzen zusammengestellt werden. Das wichtigste Anordnungsprinzip ist der thematische Gesichtspunkt und danach wurde der gesamte balladische Fonds in zehn Grundgruppen eingeteilt (Liebe, Familie, soziale Konflik te u.ähnl.). Als erste Teilaufgabe haben die Mitglieder der Kom[m]ission die Ausarbeitung der nationalen Verzeichnisse der Balladen mit Familienthematik (Gruppe IV.) fetsgesetzt.
      Die Arbeit an dem Katalog der tschechischen Balladen mit diesem Thema deutet an, was für Anregungen die Katalogisierung bietet und was für einen Beitrag sie für die gesamte[n] Balladenforschung bedeutet. Das Verzeichnis der technischen Balladen hat manche neue in der bisherigen Literatur unbekannte Typen, namentlich aus hand[/]schriftlichen Aufzeichnungen entdeckt. Die Anzahl der tschechischen balladischen Typen mit dem Thema der Familienkonflikte nähert sich der Zahl Fünfzig, und das bedeutet, daß das gesamte Repertoire der tschechischen Balladen höher ist, als man früher angenommen hatte. Beider Katalogisierung ist es gelungen eine Anzahl von Varianten zu sammeln, welche die bisherigen Vorstellung über die geographische Verbreitung und Variationen der einzelnen Typen ergänzen. Es ist auch interessant, daß auf dem Gebiet Böhmens nur 15 Typen vorhanden waren, wogegen es in Mähren und Schlesien 48 Typen gab; das bedeutet; daß mehr als 30 Typen, die in der mährisch-schlesischen Überlieferung leben, in Böhmenunbekannt waren. Auch die einzelnen Typen sind im Vergleich zu Böhmen in Mähren und Schlesien in zwei-dreimal größerer Anzahl von Varianten belegt. Das alles zeigt deutlich bedeutende Unterschiede zwischen der böhmischen und mährisch-schlesischen Balladentradition.
      Aus der Konfrontierung mit deutschen Balladen mit Familienthematik geht vor allem hervor, daß der tschechische Fonds viel kleiner ist als die Anzahl der deutschen Typen (etwa 135). Nur etwa zehn tschechische Typen haben direkte Varianten in deutscher Überliefung; Es handelt sich zum größten Teil um Balladen einer weitgehenden europäischen Verbreitung, und nur zum kleineren Teil um den Ausdruck engerer Beziehungen zwischen der deutschen Tradition einerseits, und der tschechischen, westsla[v][w]ischen oder osteuropäischen andererseits.
      Als Anlage ist einerseits das motivische Verzeichnis eines balladischen Typs mit dem vollständigen Verzeichnis gedruckter und handschriftlicher Varianten beigefügt, andererseits der Index aller tschechischen Balladen mit Famil[i]enthematik mit Angaben über die Anzahl der gedruckten Varianten aus Böhmen, Mähren und Schlesien.
      Eva Uhrová

Detail výšivky ze sukně, Vlčnov, r. 1890

K VÝZKUMU LIDOVÉHO KROJE A JEHO VÝROBY [obsah]

Vlasta Svobodová,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Lidový kroj byl v první polovině 19. století v celé západní a střední Evropě považován za jeden z nejvýraznějších projevů národního ducha. Také čeští vlastenci se ke kroji obraceli jako k dokladu tvůrčího nadání našeho lidu. Výmluvné byly pokusy využít podnětů z lidového kroje k vytvoření oděvu pro národně uvědomělou měšťanskou společnost. Zvláštní pozornosti se těšila jeho výzdoba, zejména výšivka, v druhé polovině století často spojovaná s dávnou minulostí, např. v práci M. Wanklové a V. Havelkové. Jako starobylý projev lidového výtvarného cítění byla přejímána také do učebních osnov pro nově zřizované kursy ručních prací ve školní výuce. Lidový kroj inspiroval malíře, soustředil okruh sběratelů odborníků i laiků. Z takové situace vyplynula metodická neujasněnost národopisné práce.
      V období před první světovou válkou nevznikaly metodologické studie, avšak národopisné publikace samy prozrazují pracovní postup autorů. Četné články laiků zůstaly na popisu materiálu. Východiskem heuristické práce byl terénní sběr, starší publikace a ikonografický materiál. Mnozí z tehdejších sběratelů se zasloužili o základ sbírek nejednoho muzea. [/]
      Nad takovými pracemi vynikají díla Č. Zíbrta a Z. Wintra,1) kteří čerpali také z fondů četných vrchnostenských a městských archívů a snažili se zachytit vývojová stadia kroje. Svou práci pojímali z širokého kulturněhistorického hlediska obecného odívání všech společenských vrstev, a lidový kroj jako jednu z jeho součástí, bez regionálního vymezení.
      Zřetelná je metoda prací J. Klvani a J. F. Svobody. Odlišnost jejich pojetí vyplývá z původního zaměření jejich studia. J. Klvaňa, přírodovědec, se snažil metody této discipliny aplikovat na studium lidového kroje. Koncem minulého století intenzívně sbíral materiál pomocí dotazníků a vlastním výzkumem v terénu. Snažil se zavést systém do nepřehledného množství typů a variant lidových krojů na Slovácku. Aplikace této metody jej přivedla do slepé uličky často tam, kde jde o typy nevyhraněné, zejména v přechodných oblastech. I když dnes podrobujeme jeho dílo kritice, považujeme je za průkopnické, které nebylo dále rozpracováno. J. F. Svoboda byl historik a teprve on se zabýval metodou výzkumu lidového kroje. V r. 1927 v drobných, ale obsahově závažných statích postavil

nesmlouvavý požadavek historické exaktnosti a kritické konfrontace rozmanitých pramenů; tím se obrátil proti tehdejším stanoviskům a nevědeckému pojímání problematiky národopisných jevů. Svoje názory podrobněji rozpracoval v oboru lidového kroje.2) Jeho vývody nejsou zcela přesné a autor si v mnohém protiřečí, extrémně též přehodnocuje archívní prameny. Ani jeho názory neměly tehdy obecný ohlas, jeho metodické stanovisko nebylo dostatečně hodnoceno ani korigováno. Jen někteří pozdějších autorů vycházeli z obdobných názorů, zejména D. Stránská a V. Pražák.3) Že se v metodice hned nestavělo na Klvaňově a Svobodově základních kamenech, pociťujeme dodnes. Vedle toho se publikovaly práce, které se omezily na sestavování rozmanitých dotazníků pro zjišťování faktů, zejména v terénu, a to bez vzájemných i širších souvislostí. Výjimečné jsou detailní studie o některém z důležitých pramenů.
      V prvním desítiletí po druhé světové válce vycházely články, které navazovaly na starší dotazníkové práce, avšak nijak výrazně je nepředčily, jen potud, že se podrobněji zabývaly problémy dokumentace.4)
      Na počátku období, kdy byl znovu postaven výzkum lidového kroje do popředí zájmů československé etnografie, byly publikovány dvě stati s metodickou tendencí. Po proklamativním článku S. Kovačevičové v Československé etnografii v r. 1954 následovala podrobná stať, kterou v Českém lidu publikovala A. Plessingerová.5) Je to všeobecný návod ke zkoumání lidového kroje, určený nejširšímu okruhu pracovníků. Na rozdíl od dřívějších prací tohoto druhu se zajímá o kroj s jeho výrobou; upo[/]zorňuje na nutnost excerpování archívního materiálu a zabývá se také konkrétně způsobem dokumentace. Přesto se autorka zaměřila převážně na výzkum v terénu, neuvádí prameny do vzájemné souvislosti a nehodnotí je. Není to jejím cílem; odpovědi na tyto otázky i řešení problémů výzkumu přenechává jiným autorům. Byl to nový impuls v etnografii k metodologickému bádání, ale nevyvolal obecnější ohlas. Až do současné doby bylo publikováno jen několik metodických studií o některých opomíjených pramenech, o dokumentaci a terminologii.6)
      Touto studií, v níž se opírám zejména o Moravský materiál, a to z období 18. až 20. století poukazuji na základní prameny výzkumu a problémy metody práce v rozmanitých oblastech. Má být též podnětem pracovníků malých muzeí a sběratelům. Považuji ji za diskusní a přála bych si, aby vedli k dalším studiím o těchto otázkách.

Výzkum dokladů lidové kultury probíhá zhruba ve dvou etapách: shromažďování materiálu a dokumentace. V první etapě se jeví tři základní složky: je to charakter jednotlivých pramenů, dále možnosti a způsoby jejich získávání a konečně možnosti jejich využití a význam. Ke studiu lidových krojů a jejich výroby máme k dispozici několik druhů pramenů. Mají rozmanitou povahu a poskytují nestejný typ materiálu.
Prameny výzkumu lidového kroje a jeho výroby dělíme do dvou velkých skupin, skupiny pramenů přímých a skupinu pramenů zprostředkovaných.

Přímými prameny rozumíme takové, jejichž věrohodnost si může badatel přímo ověřit. Zahrnuji mezi ně:

     a) informace, které sběratel získá vlastním pozorováním v terénu
     b) zprávy, které poskytují informátoři ze svého zážitku
     c) přesně pasportizované hmotné doklady, uložené v muzeích nebo v soukromém majetku

      Do druhé skupiny pramenů řadím takové, jejichž pravdivost můžeme dokázat teprve hlubším rozborem. Jsou to:

     a) údaje informátorů o věcech, které znají z rodinné nebo místní tradice
     b) písemné doklady, a to jak literární zpracování (bez ohledu na to, zdali byla publikována), tak kusé záznamy o lidových krojích v archívních fondech (především v soupisech, pozůstalostech a soudní agendě patrimoniálních archívů do r. 1848)
     c) ikonografické prameny výtvarné i technickodokumentační
     d) hmotné doklady, a to části krojů i jejich fragmenty a fragmenty lidových tkanin, pokud není přesně stanovena jejich místní a časová provenience.

      Při využívání pramenů se nemůžeme omezit na získávání zpráv pouze o lidových krojích a technologii jejich výroby. Musíme počítat se všemi informacemi, které objasňují úlohu výrobce při procesu formování výroby i kroje, a také těch, které osvětlují ráz prostředí, v němž kroj a výroba existovaly a vyvíjely se tedy jejich historické a sociální po[/]stavení. Tato hlediska jsou nutným základním východiskem shromaždování materiálu ze všech druhů pramenů, které umožňují jejich uplatnění s nestejnou intenzitou, neumožňují je však všechny prameny. Uvedené výchozí požadavky při sběru materiálu mají v podstatě nepochybně obecnou platnost.
      V terénu můžeme v současné době získat informace o kroji vlastním pozorováním, z ústního podání, z písemných zpráv kronikářů nebo sběratelů, z ikonografického materiálu a z věcných dokladů. Tyto formy jsou z historického hlediska několikerého druhu. Někde se ještě kroj obléká ať již běžně nebo jen k slavnostem a také se ještě setkáme s textilní a oděvnickou výrobou. Vedle autentických zpráv informátorů, se od nich dozvíme i údaje retrospektivní a takové, které převzali od svých předků. Podobně se po minulých generacích zachovaly rozmanité písemné zprávy, staré obrazy a fotografie a také kroje, většinou však jen jejich součásti nebo i fragmenty, které se v některých domácnostech někdy uchovávají jako nedotknutelná památka na zesnulého rodinného příslušníka, jindy bezděčně jenom proto, že neubírají místa. Pietnímu vztahu majitele k památce mnohdy neodpovídá stav předmětu, který však často zasluhuje uložení v muzeu.
      Při volbě informátorů musí badatel vycházet z charakteru studovaného předmětu a oblasti; musí být jednak plánovitá (těch, kteří mají ke zkoumanému předmětu blízký vztah), jednak náhodná. Tato dvojkolejnost je nutná zejména při výzkumu v těch oblastech, kde kroj ani výroba nejsou součástí dnešního života. Po[k]ud jde o lidovou výrobu, bylo by

chybné získávat informace jenom od m[u]ůžů-výrobců nebo jejich potomků. Vždyť výroby se zhusta zúčastnila celá rodina, děti nevyjímaje. Zejména na výrobě a úpravě tkanin se podílely aktivně ženy. Nezbytné je studium u lidových výrobců organizovaných Ústředím lidové umělecké výroby, v jejichž dílnách se usiluje o využití starých technologických postupů výroby a výrobci sami pocházejí vesměs z rodin, kde byla určitá výroba tradiční, mohou tedy podat nejcennější informace. Zkresleně informují často pamětníci, kteří mnoho četli a za první světové války prošli kus světa. Opakovaným výzkumem u těchto informátorů a pečlivou konfrontací jejich výpovědí s ostatními je nutno takové zprávy korigovat. Údaje od náhodně zvolených informátorů jsou neméně cenné. Je to materiál podaný vesměs nezaujatě, věcně, a je důležitý pro poznání objektivního názoru na obecný vztah k lidovému kroji tam, kde se dosud nosí.
      Paměti současných informátorů nesahají dále než do 70. let minulého století a poskytují tedy spolehlivý obraz o stavu kroje a výroby od posledního desítiletí 19. století. Také předmětový materiál není většinou staršího data. Pouze součásti textilního nářadí pocházejí vzácně i z první poloviny 19. století. Písemné doklady nacházíme buď v publikacích, nebo v rukopisech. O lidovém kroji a jeho výrobě se dovídáme v dílech rozmanitého zaměření: vedle literatury národopisné jsou to spisy historické, hospodářské, linguistické, encyklopedie a také beletrie.
      K výraznému rozvoji monografických prací o lidovém kroji došlo až v období sběratelského ruchu [/] kolem národopisné výstavy a po ní.7) Snahy o zachycení soudobých a minulých forem lidového kroje pramenily nejen ze zájmu o jeho estetické hodnoty, ale také ze skutečnosti, že mnohé kroje již koncem minulého století ve své tradiční formě neexistovaly, nebo zanikaly, a zato narůstaly v duchu svérázu snahy o jejich obnovení. Formální změny tradičních krojů vedly k tomu, že si někteří autoři všímali i krojů poloměstských.8) Vedle statí o lidových krojích přibývalo od počátku 20. století také popisů rukodílné textilní a oděvnické výroby nebo jejích pozůstatků. Množství titulů jak o kroji tak o jeho výrobě zaujímá v národopisných bibliografiích podstatnou část, zřídkakdy však byl kroj a výroba sledovány ve vzájemné souvislosti.9) Jen někteří; autoři viděli kroj ve vývojových změnách. Nejcennější z literárních pramenů jsou materiálové články, přesně regionálně vymezené, obsahující autentické soudobé nebo retrospektivní zprávy pamětníků. Studie většinou trpí nepřesnou chronologizací, v níž minulost kroje byla vymezována termíny "starý kroj", "kroj našich předků" apod. Vvužívání těhto pramenů vyžaduje podrobné srovnání s ostatními doklady, abychom mohli jednotlivé jevy správně historicky zařadit. Teprve po druhé světové válce zpracovávají autoři v odborné literatuře lidový kroj v jeho historii a v kulturně sociálních a hospodářských souvislostech. Jeho studium ve vztahu k výrobě je dnes pro vědecký výzkum již nezbytným požadavkem.
      Z pramenů jiného zaměření než na lidový kroj přinášejí podrobné záznamy o krojích popisy lidových obřadů, zejména svatby. Zprávy tohoto druhu navíc dokumentují funkci kroje. Zmínky o kroji

a jeho výrobě obsahuje též literatura folkloristická. Najdeme je v dokladech slovesnosti - pohádkách, pověstech i v lidové poezii. Takové údaje jsou pouze indicií existence a regionálního rozšíření určitého jevu nebo předmětu, je však nutno jeho věrohodnost dokázat ostatním materiálem. Navíc může být pěkným ilustračním doplňkem monografie o kroji a jeho výrobě.
      Historickotopografická literatura z konce 18. a z první poloviny 19. století přinesla doklady [/] o kroji a jeho výrobě jen v hrubých obrysech, a to ve statích, které popisují charakter a zvyky obyvatelstva jednotlivých krajů nebo etnografických skupin. Navzájem jsou si velmi podobné záznamy v dílech F. J. Schwoye, Hanka z Hankenštejna i G. Wolného.10) Jen některé údaje mají podstatnou důležitost, zejména pro poznání vývoje lidového kroje.11)
      Drobné zprávy o kroji, převážně však o lidové výrobě a řemeslech obsahují díla obecně historická, ale zejména regionálně vymezené monografické práce, které navíc uvádějí v předpisech archívní materiál.12) Podobný charakter mají zprávy v literatuře vlastivědné. I když mnohdy trpí nevalnou literární úrovní, podávají též širší informace o určité oblasti.13)
      Jen málo starších autorů soustředilo svou pozornost výhradně k textilní výrobě. Tím závažnější jsou práce současných historiků, kteří se tímto oborem zabývají, protože těsně souvisí s výrobou lidovou.14) Moravský materiál zpracoval historik F. Mainuš.15) Jeho publikace jsou pro svou faktografickou obsáhlost cenným pramenem pro etnografický výzkum. Autor však opomenul etnografické prameny, které by jeho výklad místy pozměnily, zpřesnily a doplnily. Jeho práce je výmluvným dokladem toho, že při studiu a zpracování témat, v nichž se problémy historie a etnografie tak těsně stýkají, jako v případě dějin textilní výroby, by byla spolupráce obou vědních disciplin prospěšná.
      Zvláštní významnou skupinu pro studium textilní lidové výroby tvoří hospodářské instruktážní spisy určené pěstování a zpracování textilních surovin

Motiv z čepce, Nivnice, r. 1800

i jejich úpravě: v hospodářských knihách starších než z 19. století nacházíme informace, vycházející z lidových zkušeností a pranostik kombinovaných s církevními předpisy. Tyto spisy pomáhají k osvětlení neracionálních přežitků v polním hospodářství, s jejichž zbytky se setkáváme dodnes. V první polovině 19. století se někteří hospodářští odborníci snažili povznést hospodářství, tedy i lnářství, a z je-jich spisů se dovídáme jednak četné údaje o situaci v lnářství jejich doby, jednak o technologii výroby. Připomeňme si tu práce F. a A. Dieblů, kteří se o zvelebení lnářské výroby na Moravě snažili také prostřednictvím svého Moravskoslezského časopisu pro lid, v němž najdeme kromě zpráv obecného rázu také informace o hospodářství v určitých místech.16) Studium hospodářských spisů je pro výzkum textilní výroby nezbytným požadavkem.
      Zejména cenné údaje o krojových součástech a výrobě obsahují slovníky. Slovníky starší než z poloviny minulého století jsou často jediným dokladem pro existenci předmětu v určité době, pomáhají při charakteristice krojové části, textilního nářadí, druhu tkaniny apod. Často pomohou vysvěllit na první pohled nesrozumitelný lidový název. Jedním z významných pramenů tohoto druhu je literární Adelungův slovník z počátku 19. století, který přináší dokonce záznamy o technologii.17) Nepostradatelné pro seznámení s technologií výroby jsou slovníky technické18) a encyklopedie. Ty obrahují navíc historické údaje a obrazový materiál, potřebný nejen pro srovnávací studium, ale také k objasnění těch technologických údajů, pro které v ostatních pramenech nemáme průkazný materiál.19)[/]
      Velmi často nacházíme národopisný materiál v beletrii, kde je včleněn rozmanitým způsobem.20) Buď je obsahem literárního díla, nebo - a to většinou - jeho ilustrací. V každém případě má dokumentární cenu jen tehdy, můžeme-li za pomoci ostatních pramenů ověřit jeho věrohodnost. Nejvíce a nejcennější údaje tohoto druhu nalézáme v beletrii z druhé poloviny 19. a z počátku 20. století. Rukopisy, ať jsou uloženy kdekoliv, ať jsou to literárně zpracované nebo jen kusé informace, mají ráz archívních pramenů. O využití a významu archívních pramenů pro výzkum lidového kroje a textilní lidové výroby, stejně jako o důležitosti výtvarného ikonografického materiálu jsem již obšírně pojednala v publikovaných statích.21) I když práce o ikonografických dokladech je zaměřena jen na jedinou oblast - západní Moravu -, jejich charakteristika a metoda práce s nimi má v podstatě obecnou platnost. Další práce v ikonografii lidového kroje tyto závěry jen potvrdily.22) Do této skupiny patří také technickodokumentační materiál, k němuž náleží nejen staré fotografie, ale také kresby, které byly pořizovány pouze s úmyslem dokumentovat, bez nároku na uměleckou hodnotu (jsou to např. obrazy součástí krojů v pozůstalosti Jos. Klvani, uložené v Moravském muzeu v Brně a ve Slováckém muzceu v Uh. Hradišti).
      Ve srovnání s ostatními prameny poskytují hmotné dok1ady informace zcela odlišné kvality. Pod tímto pojmem nemůžeme chápat pouze muzejní exponáty a deponované předměty, ale jejich ráz mají také památky ve sbírkách soukro

mých sběratelů a některé kroje nebo jejich části uchované dosud ve vesnických domácnostech i fragmenty tkanin, které jsou uloženy v archívních fondech.
Pokud takové předměty, a to ať součásti kroje nebo doklady pro výrobu můžeme historicky zařadit, patří k materiálu nejcennějšímu. Jde ale většinou o doklady kusé, nedatované, v muzeích bývají nadto asynchronicky seskupeny, tak aby vytvářely představu o celkovém "minulém kroji" nebo výrobě, zejména v těch oblastech, kde je předmětů málo, kde již kroj patří minulosti. Množství předmětů, zejména v muzeích malých, postrádá též označení regionální provenience. Starší sběratelé soustřeďovali převážně kroje sváteční; pracovní kroje kompletují v muzeích v originále nebo v rekonstrukcích teprve v současné době, v souhlasu se změnami názorů na studium a význam lidových krojů v dějinách lidové kultury.
Při studiu muzejních sbírek je třeba zjistit a uvážit okolnosti, za kterých byly sbírky budovány, abychom se vystříhali omylů způsobených závadami v instalaci nebo katalogizaci. Muzejní materiál, který může nejnázorněji přiblížit studovaný předmět, vyžaduje dokonalou dokumentaci. Pokud jde o výrobu, musí být badatel obeznámen s podstatou technologie výroby, aby mohl rozlišit podstatné předměty od podružných a plně jich využít pro svou práci. Jen zřídkakdy jsou totiž doklady pro výrobu instalovány tak, aby podaly názor o jejím technologickém postupu. Krojové části bývají datovány jen vzácně, jako např. mužské opasky nebo ženské oděvní plachty, nářadí však je častěji opatře[/]no letopočtem a iniciálami majitele. K datování nesignovaných předmětů musíme vzít nutné na pomoc ostatní odpovídající druhy pramenů. Bez terénního výzkumu např. není možno datovat fragmenty lidových tkanin. Hrubá, nebílená tkanina nemusí být vždy starobylá, a naopak jemná tkanina může být velmi starého původu.

Stanovit obecně řadu pramenů podle jejich významu není možné, protože jejich cena je relativní a je závislá na povaze zkoumaného objektu i na charakteru oblasti, v níž provádíme výzkum. Nemůžeme ale položit rovnítko ani mezi prameny jedné skupiny. Otázka vzájemného poměru pramenů je při výzkumu otázkou základní.
Tak nejdůležitější muzejní památky jsou předměty lokalizované a datované, z terénu pak autentická pozorování badatele, zprávy spolehlivých nejstarších pamětníků i informátorů mladší generace, z nichž můžeme rekonstruovat historii výroby a kroje i vztahy obyvatel k těmto jevům lidové kultury. Na rozdíl od jednotlivých pramenů jsou jejich skupiny jako celky navzájem rovnocenné co do významu, i když mají pro vědecký výzkum rozmanitou kvalitu. Obrazy, hmotné doklady a informace z terénu umožňují technickou rekonstrukci krojů a výroby, ostatní materiál zase přispívá k rekonstrukci historického vývoje. postavení výroby a kroje ve vesnickém kolektivu, seznamují s terminologií. Proto musíme všechny prameny chápat jako indicie velkého komplexu informací o zkoumaném předmětu a studovat je ve vzájemné souvislosti.

Vývoj jednotlivých národopisných oblastí nebyl rovnoměrný a také lidový kroj a jeho výroba se nevyvíjela na celém území rovnoměrné. Avšak ani v rámci jedné oblasti neměl vždy kroj souběžný vývoj s výrobou, zejména od rozvoje manufakturní a tovární výroby textilu a oděvnického zboží. To ovšem neznamená, že by obě odvětví lidové kultury pozbývala od 18. století na vzájemné souvislosti; změnily se jen její formy.
      Rozmanitý charakter vývoje kroje a výroby~ v různých obdobích a oblastech vyžaduje odpovídající metodu práce s jednotlivými skupinami pramenů. Ukažme si ji na čtyřech oblastech, od sebe výrazné odlišných.
      A. - Nejdůkladnější pozornost zasluhuje metodika výzkumu v oblastech, kde se kroj již obecně nenosí od druhé poloviny 19. století a nebyl ani dříve zvlášť honosný a atraktivní. Do dnešní doby se na něj uchovaly reminiscence v terénu jen sporadicky. Také lidová výroba se udržela v nepatrných zbytcích, pokud se udržela vůbec. Jsou to např. západní a severní Morava, Drahanská vysočina aj.
      Práce v takových oblastech je velmi obtížná. Jsou vesměs málo prozkoumané, není v nich dostatek spolehlivých publikovaných zpráv. Musíme tu studovat všechny skupiny pramenů s velkou intenzitou a v co největším množství. Protože zprávy jsou obvykle zejména z období staršího než z poslední čtvrtiny 19. století velmi kusé, znamená shromažďování pramenů velké časové nároky. Musíme např. vyslechnout množství informátorů, protože údaje získané od jednoho pamětníka jsou vesměs zlom[/]kovité a mnohdy jen interpretací ústního podání. Velký důraz klademe na archívní doklady z první poloviny 19. století a starší, protože tam již s ostatními prameny nevystačíme, naopak, jsou archívnímu materiálu spíš doplňkem. Jednotlivé skupiny pramenů však nemůžeme studovat v předem vytčeném sledu, je spíše potřeba do jisté míry improvizovat v reakci na objevený pramen. Nejen různé prameny, ale i různé typy pramenů vyžadují téměř studium v neustálém kontextu, abychom mohli zjištěný jev správně klasifikovat. Přes sebesvědomitější a vyčerpávající heuristické práce v oblasti tohoto typu se o jejím kroji nedovíme celou pravdu, zejména pokud jde o vztah obyvatelstva k němu. Musíme jej hledat v archívním materiálu i v literatuře; u retrospektívních zpráv informátorů je třeba vždy počítat s určitou idealizací. Musíme proto pracovat kritičtěji než v oblastech ostatních.
      O málo snazší je výzkum lidové výroby tam, kde se přece jen ve zbytcích udržela, buď dodnes, nebo alespoň do doby postižitelné informacemi jejich přímých účastníků (např. výrobců dřeváků, tkalců, barvířů apod.). Jejich údaje mají význam jednak pro zjištění technologie, jednak k osvětlení zániku výroby. Heuristická práce musí být přitom stejně rozsáhlá jako u výzkumu kroje - teprve desítky fragmentů lidových tkanin mohou být spolehlivým podkladem např. k vědecké rekonstrukci vývoje tkalcovské technologie, typologických hranic lidových tkanin a z nich šitých krojových částí, také jejich estetických hodnot aj. Pokud jde o technologii výroby, můžeme si na rozdíl od kroje případné mezery v materiálu analogicky odvodit z materiálu

v jiných oblastech, protože její podstatná část byla obdobná nejen v sousedních oblastech, ale i na širším území.
      Obtíže výzkumné práce v oblasti tohoto typu jsou vyváženy některými přednostmi. Především je v ní práce neobyčejně zajímavá, protože při výzkumu v oblasti dosud nestudované se vyskytují četné objevy, dále tato práce poskytuje řadu problémů. Jsou to především problémy metodického rázu, které je nutno řešit v průběhu výzkumu, dále problémy vědecké rekonstrukce kroje a výroby, a další problémy obecně spojené s každým výzkumem (vztahů kroje a výroby, nerovnoměrnosti vývoje, problémy interetnické aj.). Z okolnosti, že jde o oblasti, kde se dosud neprováděl intenzívní výzkum, vyplývá většinou dobrá spolupráce s informátory a místními zájemci i sběrateli. Jsou většinou ochotni k pomoci při terénním výzkumu a také dotazníkové akce se setkávají s určitými kladnými výsledky.
      B. - Na opačném pólu stojí výzkum v oblastech s dosud živým lidovým krojem, kde se dochovala v malé míře také výroba. Nejde při ní však o zpracování surovin, ale zhotovování některých částí kroje lidovými výrobci - specialisty. Jsou to oblasti jihovýchodní Moravy.
      Při excerpování pramenů zde může postupovat systematicky, protože jednotlivé jejich skupiny poskytují poměrně rovnoměrné množství materiálu. Muzejní sbírky obsahují nejen jednotlivé krojové součásti, ale kompletní, často datované kroje různých typů a druhů. Pamětníci, nositelé i výrobci krojů ještě žijí. Badatel může určitou vývojovou fází kroje posoudit z autopsie. Zatímco v předchozí [/] oblasti je nutno použít archívních zpráv i pro poslední vývojové stadium kroje nebo výroby, v tomto případě jich používáme jen pro jeho starší formy. Můžeme tedy činit výběr pramenů z jednotlivých skupin k tomu, aby se nám podařilo poznat vývojové etapy kroje i výroby. Archívního materiálu ještě z první poloviny 19. století můžeme použít v mnoha případech pouze jako doplňujícího článku a zpřesňujícího, pokud jde o kapacitu výbavy, sociální rozdíly v kroji, terminologii aj. Jako podstatné složky ho využíváme teprve pro období starší, pro něž již ostatních druhů pramenů ubývá. Zprávy nejstarších informátorů potřebujeme k osvětlení staršího období ve vývoji lidového kroje, než období posledního, jak tomu bylo v oblasti A. Střední generace, která kroj dosud nosí, může o něm podat informace nejpodrobnější.
      Na první pohled je práce v takové oblasti velmi snadná, protože dokladů je hodně a jsou většinou snadno dosažitelné, pokud jde ovšem o 19. století. Je pravda, že heuristické práce nepotřebují tolik času jako pro stejně rozsáhlou oblast skupiny A. Avšak práce má svoje obtíže částečně opačného charakteru. Četné publikované práce, které přinášejí množství nevědecky interpretovaného materiálu, je třeba před použitím pečlivě korigovat; ve větší míře musíme synchronizovat věcné doklady. Velmi obtížná je mnohdy spolupráce s informátory, unavený mi neustálými návštěvami zájemců o lidový kroj, se soukromými sběrateli, jejichž cenný materiál zůstává často pro badatele nepřístupný. Složité jsou též problémy forem a funkcí současného lidového kroje:

Mezi těmito vyhraněnými typy oblastí existují takové, které inklinují buď k typu A nebo B, popřípadě obsahují znaky obou. Uveďme alespoň dvě z nich.
      C. - Podobné metody jako v typu B použijeme v těch oblastech, kde byl kroj v minulosti velmi výrazný, ale udržel se v převážné části oblasti jako obecný oděv do počátku 20. století, ne však dodnes. Buď zanikl, aniž se rozvinul do tak úpadkové formy jako některé kroje ve skupině B (např. na Valašsku). nebo v ní v první polovině 20. století zanikal (jako např. na brněnském Kloboucku). V obou případech je dnes již výrazem reprezentace při význačnějších společenských příležitostech.
      Metoda práce se přibližuje metodě v oblasti typu B. Pramenů je velké množství a můžeme z nich čerpat obdobně jako v předchozí skupině. Jen heuristické práce v terénu musí být intenzívnější co do kvantity, protože badatel postrádá ve všech těchto oblastech autentický názor na obecné nošení kroje. V terénu může zachytit jen reminiscence na pracovní kroj žen a výjimečně i mužů, a doplnit je ostatním materiálem. Potíže zmíněné v typu B. se vyskytují i zde. Také výrobu můžeme ještě postihnout v některých odvětvích z autopsie.
      D. - Zvlášť zajímavou oblastí je Haná, kde se kroj přestal jako běžný oděv nosit již v druhé polovině 19. století a také lidová výroba tam již v té době zanikla, přestože v předchozí době tam existoval kroj, ze všech na Moravě nejhonosnější. Pokud jde o brzký zánik kroje; podobá se tato oblast typu oblasti A. Kroj první poloviny 19. století a starší [/] doložený četnými literárními zprávami, bohatým ikonografickým materiálem a muzejními doklady přiřazuje v tomto ohledu Hanou k typu B. Takové charakteristice odpovídá také metoda výzkumu, jak jsme ji poznali v obou prvních oblastech. Výzkum v terénu nepřinese zřejmě podstatné výsledky, avšak ostatní dokladový materiál je bohatý a dostačující. Archívní materiál může být i pro poslední čtvrtinu 18. století materiálem doplňujícím.
      Metoda práce se skupinami pramenů, zejména pokud jde o intenzitu jejich využití, je rozmanitá podle současného stavu lidové kultury v určité oblasti, jejího vývoje a charakteru pramenů. Skupinu pramenů. kterých využíváme podstatně v oblasti jedné, využijeme s jinou intenzitou, nebo v jiné vývojové etapě v oblastech ostatních. Tak v oblasti A převažuje pro výzkum kroje až do poloviny 19. století práce s ikonografickým, zejména ale s archívním materiálem. Pro dobu mladší vedle literatury musíme vystačit se zprávami od informátorů, aniž jsme mohli použít vlastních autentických poznatků o kroji. Metodou, kterou jsme zde použili pro období až do poloviny 19. století, pracujeme v oblasti B - D při studiu kroje ve století 18. Pro dobu pozdější až do poslední čtvrti 19. století se shoduje metoda práce ve skupinách B - D. Ve výzkumu mladší fáze až do současnosti postupujeme metodicky obdobně ve skupinách B - C a A - D.
      Z rozboru pramenů studia a jejich typologie vyplývá, že metoda práce s jednotlivými prameny - jejich excerpce, konfrontace a způsoby využití platí pro výzkum kroje i výroby bez ohledu na charakter oblasti a vývojových etap zkouma

ného předmětu. Je však přímo úměrná typu předmětu a rázu pramenů samých. Naproti tomu metodický postup práce s typologickými skupinami pramenů je na charakteru oblasti závislý přímo, stejně jako na stavu kroje a výroby. Tento závěr se neomezuje pouze na výzkum kroje a jeho výroby, ale můžeme jej aplikovat také na jiné projevy lidové kultury. Snad další práce v metodice výzkumu stanoví míru jejich platnosti v ostatních oborech.

      Uveďme ještě několik poznámek k písemné a obrazové dokumentaci. Pomocným aparátem pro čerpání z dokumentů je katalogizace dokladů. Předpokladem vědecké dokumentace je jednotná terminologie. V tomto oboru bylo v etnografii vykonáno velmi málo; zejména dokumentace kroje a výroby je v tomto ohledu nejpotřebnější.23) (Často se užívané názvy kříží - stejné nebo obdobné části kroje mívají rozmanité lidové názvy, regionálně vymezené, naproti tomu jediný termín označuje v různých místech nestejnou část kroje. Dokud není propracována jednotná terminologie, je bádání v metodice písemné dokumentační práce a katalogizace předčasné. Teprve po splnění těchto předpokladů bude možno pomýšlet také na práci tohoto druhu za pomoci štítkového děrného systému.
      Při jakékoliv formě obrazové dokumentace, ať technické či výtvarné, je podmínkou spolupráce odborníka s dokumentátorem, má však při jednotlivých způsobech rozmanitý charakter. V technické dokumentaci, zejména pokud jde o záznamy filmem nebo fotografií, se nevyskytují tak závažné problé[/]my jako v dokumentaci kresebné. Odborník tu pouze určuje předmět, který je třeba zaznamenat. Při reprodukční práci grafické musí sledovat také práci dokumentaristy v tom smyslu, aby byl předmět vyjádřen se všemi svými kvalitativními popř. technologickými znaky (rozlišení materiálu, směr stehů aj.), musí rozhodnout, které znaky předmětu mají být zachyceny jako podstatné, které jsou podružné. Zejména obtížná je rekonstrukce střihů podle starých součástí kroje nebo jejich fragmentů, naopak také rekonstrukce součásti podle dochovaného. starého střihu. Tu se musí vzít na pomoc jiné druhy pramenů. Stejně obtížná je i rekonstrukce poškozené výšivkové výzdoby. Při jakékoliv rekonstrukci nevystačí dokumentátor s technickými a výtvarnými schopnostmi, ale musí být též obeznámen s krejčovskou a vyšívačskou technologií a částečně i s problematikou vývoje lidového kroje.24)
      V dokumentaci výtvarné vyvstává navíc úkol zdůraznit nejpůsobivější hodnoty předmětu, aniž by byla potlačena její dokumentární cena. U grafické výtvarné dokumentace se vyskytuje další problém a to volba grafické techniky pro vystižení kvality materiálu předmětu (např. kresba, lavírovaná kresba, monotyp aj.). Mnohdy je nutno v zájmu věrohodnosti použít techniky kombinované. Velké nesnáze přináší s sebou výtvarná dokumentace výšivek. Stereotypnost stehů svádí k mechanickému grafickému projevu, na úkor výtvarné hodnoty. Ovládá-li výtvarník technologii výšivek stejně jako technologii střihů, může dosáhnout dokumentu přesvědčivého a současně umělecky cenného. Jedním z nejobtížnějších úkolů je vytvoření portrétu lidové

ho kroje a to bud' podle živého modelu, nebo portrétu rekonstruovaného. Zejména druhý způsob klade velké nároky na etnografa i výtvarníka. Odborník je zodpovědný za přesnost rekonstrukce stavby kroje, výtvarník ztvárňuje nejen kroj, ale i figuru. Tento druh dokumentace je potřebný jen pro publikační účely a to ještě v případě, nemůžeme-li demonstrovat tektoniku kroje jinak. Pokud však je [/] jedinou možností, zaslouží si tato práce velkou péči, aby krojový portrét odpovídal nejen vědecké pravdě, ale byl též uměleckým dílem.25)
Problémy dokumentace jsou mnohem komplikovanější, než jsem tu mohla v hrubých rysech naznačit. Je tomu tak nejen v oboru lidového kroje a jeho výroby, ale i v ostatních odvětvích lidové kultury, zaslouží si proto samostatné studie.

Motiv výšivky z košile, Vlčnov 1900

Poznámky:
1.
      Č. Zíbrt: Dějiny kroje v zemích českých, I, Praha 1892; Z. Winter: Dějiny kroje v zemích českých, II, Praha 1893; Z. Winter: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha 1906.
2.
      J. F. Svoboda: O zjišťování krojů, Národopisný věstník českoslovanský XX, 1927, č. 2, str. 146; J. F. Svoboda: Význam XVIII. stol. pro národopis, tamtéž str. 143.
3.
      D. Stránská: Příručka lidopisného pracovníka, Praha 1936; D. Stránská: Lidové kroje v zemích českých, I, Praha, s. a.; V. Pražák: Slovenské lidové výšivky, Bratislava 1935; aj.
4.
      Např. D. Stránská: Oblasti a studium lidových krojů, Český lid I, 1946, str. 28; V. Červinka: Národopisdokumentace, Informační zpráva Slováckého studij. ústavu v Uh. Hradišti, 1951, č. 2, 4, 5.
5.
      S. Kovačevičová: Teoretické problémy výskumu a spracovania ľudového odevu, Československá etnografie II, 1954, 1, str. 5; A. Plessingerová: Studujeme lidový oděv, Český lid 42, 1955, č. 4, str. 170.
6.
      Srv. např. příspěvek D. Stránské ve Věstníku NSČ, 1959, č. 1, str. 10; o krojové terminologii tamtéž, 1963, č. 2, str. 3.
7.
      Materiály získané pro národopisnou výstavu byly soustředěny a zpracovány v publikaci: Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895.
8.
      Viz např. J. Dufek: Naše Horácko jindy a nyní, Vel. Meziříčí 1893.
9.
      V první polovině 20. století uplatňovala tuto zásadu důsledně jen D. Stránská.
10.
      F. J. Schwoy: Topographie vom Markgrafthum Mäh ren, Vídeň 1793; Hanke z Hankenštejna: Bibliothek der Mährischen Staatskunde, Erster Band, Vídeň 1786; G. Wolny, Die Markgraftschaft Mähren, Brno 1835 - 42.
11.
      Jsou to např. údaje o úpravě ženské hlavy, o užívání ocáskového kožichu aj.[/]
12.
      Např. A. Kratochvíli Dějiny a archiv městečka Kamenice na Moravě, Popovice 1912; Still F.: Paměti městečka Jimramova, Polička 1899; příspěvky v přílohách Selského archivu.
13.
      Viz zejména příspěvky v časopisu Vlastivědný věstník moravský, v krajinských časopisech a četných publikacích vydávaných často vlastním nákladem autora, nebo osvětových institucí.
14.
      Např. V. Husa: Výrobní vztahy v českém plátenictví v 15. a v první polovině 16. století, Český lid 44, 1957, str. 1-11.
15.
      F. Mainuš: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století, Ostrava 1959; Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století, Praha 1960.
16.
      Moravskoslezský časopis pro lid, o polním, lesním a domácím hospodářství..., Brno 1843 - 46; F. Diebel: Belehrung über den Leinbau und die Flachsbereitung, Brno 1842; A. Diebel: Beschreibung der Dresch - und Flachs - und Hanf - brechel Maschinen, Brno 1839.
17.
      J. CH. Adelung: Wörterbuch der Hochdeutschen Mundart, Vídeň 1811.
18.
      Např. M. Heiden: Handwörterbuch der Textilkunde, Stuttgart 1904.
19.
      Viz např. D. J. G. Krünitz: Oekonomisch-Technologische Encyklopedie LXXVI. Band, Brünn 1820.
20.
      O národopisném materiálu v beletrii pojednává J. Horák v publikaci Náš kraj a lid, Praha 1942; J. Kramařík v hodnocení díla B. Němcové, Český lid 1951-1952; aj.
21.
      V. Svobodová: Lidový kroj na západní Moravě v obrazech z 18. a 19. století, Český lid 47, 1960, str. 253; O archívních pramenech z 18. a 19. století k výzkumu lidového kroje a textilní výroby na Moravě, tamtéž roč. 48, 1961, str. 193.

22.
      Srv. V. Svobodová - J. Štika: Hanácký kroj v literárních a ikonografických pramenech do poloviny 19. století, Český lid 50, 1964, č. 3.
23.
      Srv. pozn. 6. - D. Stránská; Haleny i jejich rozšíření a návrh odborných termínů, Věstník NSČ 1963.
24.
      Na význam a možnosti fotografické výtvarné dokumentace upozornil již na počátku 20. století Č. Zíbrt: Fotografie ve službách lidovědy, Český lid XXII, 1913, str. 327. Výtvarnou dokumentací se v současné [/] době zabýval např. J. V. Scheybal: O úloze kresby při národopisném výzkumu, Československá etnografie II, 1954, č. 1, str. 73.
25.
      V posledních letech nebylo u nás dosaženo na tomto úseku zvlášť pozoruhodných výsledků, s výjimkou pokusů o portrét V. Rocmana v Časopisu Český lid 41, 1954, č. 6.
      Z cizí literatury jsou pozoruhodná vyobrazení krojů např. v díle Z. Čulič: Narodne nošnje u Bosni i Herzegovini, Sarajevo 1963.

      THE RESEARCH OF THE PEASANT COSTUME AND THE WAY OF THE TEXTILE PRODUCTION Since the second half of the 19th century a great attention has been paid to the peasant costume and the various ways of the textile production. The study of this object still lacks, however, met[h]odical unity, uniform documentation and homogenous and detailed terminology. The methodological studies of the research are very important and necessary in all branches of ethnology.
      When studying the peasant costume and he way o f textile and costume production we can use several sources of a different character. Therefore they supply us with different sorts of material.
      I divide them into twoo groups:

     a) direct sources the veracity of which can be proved directly,
     b) indirect sources the veracity of which can be proved only after a minute analysis.

      Both groups contain written and pictural sources, direct notes, material documents and reports from the fields. They are of an unequal value and we must study them in mutual connection and confrontation. This method is inevitable for the further analysis and revaluation of ethnological problems.
      The peasant costume and the way of the textile and costume production did not develop equally in different [/] territories and there fore every time we must use a special method of work when st[y][u]dying different groups of sources. We exploit them more or less profoundly. The methodical process of work depends on the character of the territory we are studying, as well as on the state of the peasant costume and the way of its production. In this article we speak o f f our typical territories: Type A) The territory where there was worn a less attractive costume which has not been commonly used since the second half of the 19th[e] century (e. g. West Moravia). Type B) Contrary to the type A the type B represents the territory where a very attractive peasant costume is still worn (South-East Moravia). Type C) and D) These types contain some features typical for the type A or B or both of them (e. g. C-th[e] region near Klobouky u Brna, D-th[e] region Haná. Both are situated in the centre of Moravia).
      The pictural documentation is technical and graphic. A collaboration between the ethnolog[er][ist] and the documentator is absolutely necessary. Many problems especially of technical and artistic character appear during the documentation and their solution requires an independent study.
      Translated by Věra Doleželová

ŇORKOVA MUZIKA Z HRUBÉ VRBKY
K 75. narozeninám Jana Ňorka III [obsah]

Dušan Holý, Katedra etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně, Brno

"A já pravím, že tón čistý nic neznamená, dokud není zabodnutý v krvi."
L. JANÁČEK

75letý Jan Ňorek III hraje od dětství. Jako šestiletému chlapci vyrobil mu jeho otec malé housličky,1 které se daly ladit a tiše hrály. Muzikou se bavívali s mladším bratrancem, synkem z učitelské rodiny, Rudolfem Kynčlem. Ale už před tím prý spolu hrávali na mnohem primitivnější strunný nástroj - "na varaju",2 jak na to dnes humorně Jan Ňorek vzpomíná: "Janku, ty budeš hját napjedek a já budu kontjovat", říkával mu prý Kynčl.
Učil se hrát od otce (Jana Ňorka II) "kerý též nejakú tú ciférku uměli," jemuž však prý jeho otec (Jan Ňorek I) bránil hrávat v muzice, takže na veřejnosti nehrál až do jeho smrti. "Ale to teda tata povidali, že děda ty sedlácké uměli velice dobre cifrovat. Ríkali, že děda hráli tak, že z každéj noty byuo skakáto.3 Každá nota byua jak duby zvuášč. Velický Tŕn to už vjec vázali." Základy hry na housle získal však Jan Ňorek III také u místního učitele Hutáka,4 který jej ve třinácti letech užil hrát i na varhany[/] ,,Jak sem došéu k varhanám? To byuo tak: Tak to byu tady nejaký pán učitel Huták a on nás učiu šest žáků na husle. To byuo v šéstém roku. A on už potom měu ít preč (tady on byu jako na soukroméj evangelíckéj škole - pravda, my sme si, jako evangelící, vydržovali svého učitela) a oni sa včilkaj starší nad tým pozastavovali: "Do bude hrát na varhany?" Pravda, jak, dyž odéjde?! Oni hráli, pravda v kostele. A on povídá: "Víte co? Já tady učím šest žáků a nájlepší to umí váš syn" - tatovi. "Ten by sa snád naučiu hrát na varhany." "No," povidá, "može sa učit." No, tak ňa začali učit, a to byu enom listopád a prosinec. Tak huslí sem nechau, pravda, a začnu sem sa učit na varhany; na harmónium. No a tak on sceu, teda pán učitel, aby neco ukázau se mnú, že ňa naučiu, tak první tú nedělu mezi Novým rokem a vánocama sem hráu v kostele. Nic teda, šecka pozornosť na mňa, co bude a jak bude a dyž sem pěsničku dobre zahráu, tak byuo to v porádku. Potom sem sa učiv ešče dva měsíce,

teda sám. On už potom odjeu a tak ale za dva měsíce po Novém roku sem začau už hrát, a od téj doby je moje místo v kostele za vathanama. Tož tak. Jak skončí jedna neděla, tak už sa dycky těším ceuý týdeň na druhú, že si zaséj zahraju."
      Ve svém mládí chodíval Jan Ňorek III také do sousední Velké k proslulému hudci Pavlu Trnovi I (1841-1917), s nímž kdysi občas hrával jeho děd, pochytit něco z Trnova - velického primášského umění. "Dybych to tak mohéu do tebja vdechnút," říkával mu prý Trn.
      V Ňorkově muzice začal hrávat "prim" v osmnácti letech, funkci vedoucího primáše převzal však od otce až když se oženil (1920).
      Podle objektivních rozborů ornamentiky hry horňáckých primášů5 patří Jan Ňorek III beze sporu k nejbohatším z nich, i když názory lidí z Horňácka, včetně některých muzikantů, nejsou v tomto ohledu z daleka jednoznačné. Má největší zásobu rytmických i melodicko-rytmických figur a proto je také nejvíce střídá, zvláště v několika slokách písně.6 Jeho hra je charakteristická "břinkavostí". Prudce nasazuje smyčec shora, přičemž zabírá několik strun najednou.7 Podle některých pamětníků objevoval se tento prvek i ve hře Pavla Trna I. Konečně prozrazuje to i charakteristika Leoše Janáčka: "Trn úsečný jménem i smyčcem . . ."8 "To byuo moje, dyž sem hráu tú sedlácká. Já tú sedlácká nekerú sem cifrovau na kolikaterý způsob, aby to nebyuo porád stejné, aby to byuo ráz tak a podruhéj tak. Aby to pěkně vyzněuo. A huavní věc, dyž byu dobrý basista a ten kontráš. Ty teho prímáša tak zrovna, pravda, jaksi pozdvihovali [/] a temu to děuauo dobre. Alebo dyž sa postaviu dobrý zpěvák, kerý uměu dobre zpívat, pred nás, pred muzikantů, no to byuo radosť hrát! . . . To dyž sa hráuo často, tak to byuo šecko inší. Enomže marné je, už nehráváme a čuověk už, jak stárne, už aj trochu zapomíná. Prsty ně, teda, ešče idú, enom jedna chyba je to, že jedno ucho už ně děuá trochu pletku. Nečuju dobre vrchní tóny . . . Tož, ešče dyby - ešče bysme tú muziku . . . To je tak: Podivaj sa, dyby byli ty muzikanti šeci tak chtiví, jak já, tak teda to by byuo! To by neco znamenauo. Enomže, teda, on ti nekerý poví: "Já nevím, mně sa nesce" a desi cosi. To muzikant má hrát furt, teda, obveselovat."9
      Když vyšla monografie Horňácko, dostal jsem od Jana Ňorka III dopis, v němž mezi jiným píše: "Nevím už kdo ně to zvěstovau, že sme tam vyobrazení Jožka Kubík a já vedla sebja. Zostau sem, jak dyby ňa nekdo švaciu palicú jak zdéla chrbet. Ty tam rovnáš J. K. ke mně. Tos ně opravdu nemoseu děuat, to je pro mňa ostuda. Tos ňa tam dau s J. K. na potvoru? J. K. a já, pokád ide o sedlácké, to je - jak sa ríká - nebe a dudy. Ono sa tiž s tým včilkaj nedá moc děuat. Je to tam, vygumovat sa to z téj knižky nedá. Ale su istý, že si nejeden poví: "J. K. je původu cigánského a ten druhý neni. A pokád ide o sedlácké, tak sa tá muzika preca mezi něma moseua dělit lebo rozcházat." A budú mět pravdu. J. K. neni to co my a my zaséj nejsme to co on, a tá jeho muzika neni jak naša a naša neni jak jeho. Už nekolik ludí nám ríkauo, co temu dobre rozuměli, že naša - Ňorkova muzika je tá pravá, nefaušovaná horňácká muzika.

Je to muzika poděděná po naších predkoch, kerí žili v chudobě, drině a špině, ale presto skuádali pěsničky-, zpívali a hráli a tým sa těšili. Tedy ešče nebyua horňácká muzika poduomená cuzím tónem. Jak sa sem ten cuzí tón dostau a kdo ho u nás, na Horňácku, rozširovau, to ti nemosím psat. Myslím, že to víš. My, Ňorci, sme to velice těžko nésli a bojovali sme proti temu, ale pres naše úsilí nám to nic nepomohuo. Viděli sme, že je to márné, vzdali sme sa veškeréj náděje. Napravit sa to už nikdy nenapraví, je konec. Dnes už "reprezentuje" Horňácko muzika J. K. a lesti temu nevěríš a myslíš, že to není pravda, já ti to ukážu čérné na bíuém verejně napsané a tisknuté . . . Možná, že dyž tento dopis dostaneš, budeš sa mu vyšklebovat. Ale to nevadí, aspoň budeš vědět, co si o tem myslím."
      Dopis, tuším, v dostatečné míře navozuje otázku, která by měla být řešena v tomto článku: Jak se jeví Norkova muzika v kontextu vývoje lidové hudby na Horňácku?
      Hudecké tradice z Horňácka se sice staly ve srovnání s mnoha jinými oblastmi, předmětem zájmu poměrné záhy, ale starší záznamy než z konce minulého století o nich nemáme. Byli to zvláště hudební skladatelé, spisovatelé a výtvarní umělci, kteří si jich povšimli nejdříve.10 Literatura zabývající se hudeckými tradicemi na Horňácku čerpá z ústního podání anebo z autopsie. Na podkladě citovaných pramenů je zde možno muzikantské osobnosti sledovat přibližně od druhé poloviny 19. století. Jen výjimečně za tuto hranici.
      O tradici Ňorkovy muziky se poprvé obšírněji dovídáme až z článku Rudolfa Kynčla "Hrubovrbec[/]ká hudební tradice", v němž reagoval na stať Ladislava Rutteho v knížce "Horňácko ve zpěvu hudbě a tanci".11 "Za Ňorky byste museli šlapat před 140 lety . . . Jako v tom Písmě božím čteme: Abrahám zplodil Isáka, Isák Jakoba . . . Jakob dvanáct synů . . . Tak i tady je to tak . . . Byl jeden Tomáš Ňorek a ten měl tři syny. Bylo to dávno už, ještě robota sužovala lid. Jeden se jmenoval (ten nejstarší) Jan, prostřední Pavel a nejmladšímu říkali Jura. Otec Tomáš každý večer cosi kutil, až sestrojil rukou umnou dvoje housličky a z třešňové kůry fujarku, která se během času změnila v klarinetek, velice směšný. Měl-li kluky rád, museli hrát. Provedli-li něco, museli hrát. A tož: Jan na "predek", Pavel kontroval a Jurka pískal. A tak vznikla ňorkovská kapela. která trvá dodnes. A aby se zachoval zvyk i pořádek, nejstarší syn se jmenuje Jan a ten vede. Doposud se vyvedl každý. Dáme-lijim římské číslice, pak už se počítá dnes Jan V. A to je můj bratranec, dnes ve Vrbce jediný a nejlepší interpret jak ňorkovských tak i trnovských cifer, protože je odchován oběma muzikantskými směry."
      Netřeba zdůrazňovat, že autor, sám s rodinou Ňorků spřízněný (nar. 1895, zemř. 1958), mohl o rodové muzikantské tradici mnoho znát z autopsie. Když si však odmyslíme literární nadsázku a začneme jednotlivé informace prověřovat podle jiných informátorů, dostáváme poněkud jiný obraz.
      Rod Ňorků je na Horňácku hluboko zakořeněný. S příslušnou dávkou opatrnosti můžeme tu odkázat až k roku 1594.12 Už tehdy máme v sirotčích registrech záznam jména Ňorek a sice z Javorníka. O Ňorcích z Hrubé Vrbky - "Muzikantech", jak

se zde primášskému rodu dodnes přezdívá - víme pozitivně až ve druhé polovině minulého století, což ovšem neznamená, že bychom striktně popírali starší tradici muzikantství v tomto rodě. Avšak proti takové tradici svědčí zčásti skutečnost, že jako na nejstaršího muzikanta se v Hrubé Vrbce vzpomíná na jistého Josefa Mičku-Švrčka, žijícího přibližně v letech 1820-1880. Kdežto na prvního muzikanta z Ňorkova rodu vzpomíná Rudolf Kynčl takto: "Tomášův Jan dal dohromady už pěknou kapelu a sám se zúčastnil výstavy (jak dochovaná fotografie svědčí) brněnské..." v roce 1892. I podle mnoha jiných pamětníků je tento Jan Ňorek prvním známým muzikantem z ňorkovského rodu; žil v letech 1847-1894 a začal hrávat v 60. letech. 140letá muzikantská tradice Ňorkova rodu, kterou v roce 1944 zdůraznil Rudolf Kynčl, je tedy, jak vidíme, problematická.13 Dále: je sice pravda, že Jan Ňorek I (1847-1894) měl syna Jana (II, 1869 až 1940; a ten zase Jana (III, nar. 1893), ale to už jsme u našeho jubilanta. Není tedy pravda, že dáme-li Janům Ňorkům římské číslice, pak se už počítá Jan V. Bratrancem Rudolfa Kynčla je Jan Ňorek III (nar. 1893). Ten ovšem má také syna Jana (IV, nar. 1923) a také on je muzikant; srov. připojený rodokmen druhé poloviny minulého století máme už většinou naprosto přesné informace o jednotlivých muzikantech z Ňorkova rodu i o ostatních muzikantech, kteří se k nim přidružovali - o muzikantských sestavách. Sestavy, jež působily v průběhu delšího období, nebyly nikdy absolutně stálé, neměnné; především nebyly vždycky stejně velké. Některé nástrojové skupiny (u Ňorků hlavně první housle, [/]

Rodokmen Ňorkova muzikantského rodu. Uvádíme v něm však pouze jména těch potomků, kteří se uplatnili jakomuzikanti. Uvedená data se týkají narození; blíže srov. muzikantské sestavy.

u jiných muzik však spíše kontry) bývaly často rozšiřovány. Nebo někteří muzikanti zaměňovali podle potřeby své funkce v muzice (v Ňorkově muzice to bylo dost časté); např. funkci 2. primáše za funkci kontráše či basisty anebo housle za klarinet apod. Velikost nástrojového obsazení byla ovlivňována různými příležitostmi; např. na bohatší svatbě hrálo více muzikantů než na svatbě chudší; nebo při hodových či fašankových obchůzkách už nehrávali starší muzikanti (starci). Na dobu jednoho roku mohl muzikanta vyřadit třeba i smutek v rodině, nebo ještě na delší dobu pobyt ve vojenské službě. A rovněž neshody, které bývaly mezi muzikanty časté, ovlivňovaly okamžité obsazení muziky.

K následujícím sestavám vysvětluji: Protože táž křestní jména muzikantů se opakují v několika generacích, dodávám k nim nejen římské číslo, ale i datum narození, popřípadě úmrtí; a u těch muzikantů, kteří se nenarodili nebo nezemřeli v Hrubé Vrbce uvádím i místo narození, popřípadě úmrtí.

      Sestavy pod vedením Jana Ňorka I:
      1863-1866. Prim - Jan Ňorek I (1847-1894), gajdy Jan (?) Zelenák (1797-1866, Malá Vrbka). - Snad již tehdy se začali přidružovat i kontráš Pavel Ňorek (mladší bratr Jana Ňorka I, letopočty nezjištěny, zemřel však mladý) a basista Martin Tomešek I (1845-1899). - Podle Jana Tomeška I (1870-1947)- zapsal Martin Holý (nar. 1902).
      1866-1876. Prim - Jan Ňorek I (1847-1894), kontry - Pavel Ňorek (letopočty nezjištěny), malá basa Martin Tomešek I (1845-1899). - Podle Jana Tomeška I zapsal Martin Holý.
      1876-1894. Prim - Jan Ňorek I (1847-1894), kontry František Kornút (1847-1895, Velká), malá basa Martin Tomešek I (1845-1899), píščela (kladynét, D-klarinet) - Jiří Ňorek I (1856-1930). - Podle Jana Tomeška I zapsal Martin Holý, a podle Kateřiny Holé (1879-1963) zapsal autor.
      Tato sestava byla příležitostně doplňována o 2. primáše Martina Lipára I (1846 - Javorník, 1902 - Hrubá Vrbka), později i o kontráše Jana Lipára II (1868-1935), dále o "fligórnistu (tj. hráče na křídlovku) Jiřího ŇorkaHloťáka (zemř. 1914, nepatří do rodu Ňorků "Muzikantů") a Jana Malečíka-Chromého (letopočty nezjištěny), který hrál na "trumpétku" (trubku). - Podle Jana Tomeška I zapsal Martin Holý.
      V roce 1892 hrál Jan Ňorek I (jak už bylo vzpomenuto citátem z článku Rudolfa Kynčla) na tzv. Lidovém koncertě v Brně, který se konal z iniciativy Leoša Janáčka. Máme z té doby zachovány dvě fotografie, z nichž jedna byla naposled publikována v monografii Horňácko, o. c., s. 408, obr. 310. Zleva doprava stojí hudci: Martin Miškeřík I (1840-1919, Velká) - kontry, Jan Ňorek I (1847 [/] až 1894) - prim a kontry, Pavel Trn I (1841-1917, Velká) - prim, Jiří Zeman (1856-1905, Velká) - klarinet, Martin Tomešek I (1845-1899) - malá basa. (Druhou fotografii z tohoto koncertu viz v L. Janáček, o. c., obr. 5.)

      Sestavy pod vedením Jana Ňorka II.
      1895-1910. Prim - Jan Ňorek II (1869-1940), kontry - Jiří Štefánek (1883-1918, padl na frontě), malá, později i velká basa - Jan Tomešek I (1870-1947), píščela (D- později však C-klarinet) - Jiří Ňorek I (18561930).
      Toto obsazení bývalo podle potřeby doplňováno příležitostnými muzikanty; srov. předchozí sestavu z r. 1876 až 1894. Stabilněji začati v této muzice hrávat po roce 1910 trubku Jan Tomeš-Horňák (1879-1917, padl na frontě) a "fligornu" (křídlovku) Martin Matula (1883-1929). Dále se k tomuto obsazení přidával příležitostně na křídlovku Martin Lipár III, (nar. 1870, v r. 1910 odjel do Ameriky) a Vincenc Podloucký (1877 - Hrubá Vrbka, 1914 - Louka). - Podle Jana Tomeška I zapsal Martin Holý.
      1911-1914. K předešlému obsazení se nastálo přidal Jan Ňorek III (nar. 1893). - Podle Jana Ňorka III. Podle fotografie z roku 1914 můžeme zleva doprava sledovat tyto muzikanty: stojící - Pavel Tomešek (nar. 1896) - velká basa, Jan Tomešek I (1870-1947) - malá basa, (další nebyl muzikant), Jan Ňorek III (nar. 1893) 2. prim, Martin Ňorek I (1896-1946) - klarinet, Jan Tomeš-Horňák (1879-1917) - trubka, Martin Matula (1883-1929) - křídlovka; sedící - Martin Ňorek II (nar. 1906, tehdy osmiletý chlapec, který drží v ruce malé housličky vyrobené Janem Ňorkem II), Jiří Štefánek (1883-1918) - kontry, Jan Ňorek II (1869-1940) prim a Jiří Ňorek I (1856-1930) - klarinet. (Fotografii publikujeme na str. 38.)
      1918-1920. Prim - Jan Ňorek II (1869-1940), 2. prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), kontry - Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 - Hrubá Vrbka), klarinet Jiří Ňorek I (1866-1928) a Martin Ňorek I (1896-1946), basa - Jan Tomešek I (1870-1947).

Dále v tomto období příležitostně s Ňorky hrávali: Jan Macek I (nar. 1885) - klarinet, Jan Tomešek II (1900 - Malá Vrbka, 1921 - Košice) - 2. prim, Martin Matula (1883-1929) - křídlovka, Jan Zálešák I (18671947, Kuželov) - křídlovka, Jan Štica (1858-1949, Kuželov) - trubka, Jiří Škodák (1872-1925) - trubka, Jiří Tomeš (1858-1949) - trombon. - Podle Jana Ňorka III.

      Sestavy pod vedením Jana Ňorka III:
      1921-1927. Prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), 2. prim - Jan Ňorek II (1869-1940), (krátce i Cyril ZálešákBáček, 1891-1961, který hrával příležitostně už v předchozích dvou letech), kontry - Pavel Kučera I (1885 Velká, 1967 - Hrubá Vrbka), violové kontry - Martin Tomešek II (nar. 1909), basa - Jan Tomešek I (1870-1947), klarinet - Jiří Ňorek I (1856-1930) a Martin Ňorek i (1896-1946), křídlovka - Jan Čambal (18941962, Kuželov), který s Ňorky hrával v letech 1921-1922 (příležitostně i na housle) a potom se přidal Jan Zálešák-Hájný (1900-1963, Kuželov).
      Toto obsazení bylo někdy doplňováno příležitostnými muzikanty; srov. předchozí sestavu z roku 1918-1920. V této době hrával občas ze zájmu s Ňorky i Kužalovjan Jaroslav Páč (Dr. Ing, nar. 1902 - Kněždub, zemř. 1968 Praha) - kontry nebo basu. A v této době několikrát s muzikou účinkovala i Anna Ňorková (provdaná Štefánková, nar. 1901) - prim. Dále se v této době nakrátko objevil v Ňorkově muzice malý přenosný cimbál, na který se naučil "brnkat" Jan Ňorek III, jak to sám vzpomínává. Někdy také tento muzikant zaměňoval při hraní tanečních kousků housle za flétnu. 1928-1930. Proti předešlému obsazení z let 1920-1927 ubyl Jiří Ňorek I (1856-1930), který už po světové válce hrával pro stáří jen příležitostně, basu převzal Jan Tomeše III (1901-1932), dále příležitostně hrávali 2. prim

Horňácký hudec Jan Ňorek III, foto O. Straka 1949

Jan Zajíček (nar. 1911, Malá Vrbka), přibyl Martin Ňorek II (nar. 1906) - trubka, Jan Zálešák III - Hájný (1900-1963, Kuželov) - křídlovka, Jiří Hrbáč (nar. 1902) - "valhorna" (lesní roh). - Podle Jana Ňorka III.
      Podle fotografie z roku 1928 můžeme zleva doprava sledovat muzikanty: Jan Tomešek III (1901-1932) basa, Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 - Hrubá Vrbka) - kontry, Martin Tomešek II (nar. 1909) - violové kontry, Jan Zajíček (nar. 1911, Malá Vrbka) - 2. prim, Jan Ňorek III (nar. 1893) - prim, Martin Ňorek I (1896-1946) - klarinet, Jiří Hrbáč (nar. 1902) - lesní roh, Jan Zálešák III (1900-1963, Kuželov) - křídlovka. (Fotografii publikujeme na str. 39).
      Podle fotografie z hodové obchůzky v roce 1930 můžeme zleva doprava sledovat následující muzikanty: Pavel Kučera (1885 - Velká, 1967 - Hrubá Vrbka) - kontry, Jan Zajíček (nar. 1911, Malá Vrbka) - 2. prim, Jan Zálešák III (1900-1963, Kuželov) - křídlovka, Jan Ňorek III (nar. 1893) - prim, Jiří Hrbáč (nar. 1902) - lesní roh, Martin Ňorek I (1896-1946) - klarinet, Jan Prachař (nar. 1912, Malá Vrbka) - kontry, Jan Tomešek III (1901-1932) - basa. (Fotografii publikujeme na str. 39.)
      Podle fotografia z 6. března 1930 pořízené při vysílání rozhlasového pořadu k narozeninám T. G. Masaryka.14 Zleva doprava: Jan Tomešek I (1870-1947) - basa, Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 - Hrubá Vrbka) - kontry, Martin Tomešek II (nar. 1909) - violové kontry, Jan Ňorek III (nar. 1893) - prim, Jiří Ňorek II (1911-1968) 2. prim, Jan Zálešák III (1900-1963, Kuželov) - křídlovka, Martin Ňorek I (1896-1946) - klarinet. (Fotografie je v majetku Jana Ňorka III.)
      1931-1935. Obsazení se ve srovnání s lety 1928-1930 změnilo následovně: Po úmrtí Jana Tomeška III (19011932) převzal basu nakrátko Jiří Miškeřík (1879 - Velká, 1938 - Hrubá Vrbka) a pak opět Jan Tomešek I (1870-1947).
      Kolem roku 1934 se Jan Ňorek snažil podchytit několik dalších muzikantů, jimž také poskytl základy hry. Se starým basistou Janem Tomeškem I se začal střídat Pavel [/] Kučera II (nar. 1913), dále zde začali hrávat 2. prim Martin Kučera (nar. 1918), Martin Lipár v (nar. 1921) a Jiří Janás (nar. 1913), který se střídal u konter, kontry Jan Miklošek (nar. 1917). Tito muzikanti i několik dalších, kteří však brzy muziky nechali, jsou zachyceni na fotografii z r. 1934; v majetku Jana Ňorka III.
      Podle filmových záběrů z Mizejícího světa Vladimíra Úlehly z roku 1932 tvořili v této době jádro Ňorkovy kapely muzikanti: prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), 2. prim. - Jan Ňorek II (1869-1940) a Jiří Ňorek II (19111968), kontry - Pavel Kučera I (1885-1967) a violové kontry Martin Tomešek II (nar. 1909), basa - Jan Tomešek I (1870-1947), klarinet Martin Ňorek I (1896-1946).
      Tutéž sestavu můžeme sledovat i na fotografii z roku 1932, kterou publikujeme na 4. str. obálky. Zleva doprava stojí zde hudci: Jan Tomešek I (1870-1947) - basa, Martin Ňorek I (1896-1946, je ovšem hodně zakryt basistou) - klarinet, Martin Tomešek II (nar. 1909, stojí zády) - violové kontry, Jiří Ňorek II (1911-1968) 2. prim, Jan Ňorek III (nar. 1893) - prim, Jan Ňorek II (1869-1940) - 2. prim; a za ním ještě stojí skoro úplné zakryt Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 - Hrubá Vrbka) - kontry.
      Podle fotografie z fašankové obchůzky v roce 1934 můžeme zleva doprava sledovat muzikanty: Martin Ňorek II (nar. 1906) - trubka, Martin Ňorek I (1896-1946) klarinet, Jan Ňorek III (nar. 1893) - prim, František Holčík (nar. 1907, tento však muziky brzy nehal] - 2. prim, Martin Kučera (nar. 1918) - 2. prim, Martin Lipár v (nar. 1921) - 2. prim, Martin Tomešek II (nar. 1909) violové kontry, Pavel Kučera II (nar. 1913) - basa. (Fotografie je v majetku autora tohoto článku.)
      Podle fotografie z roku 1935, pořízené při příležitosti rozhlasového vysílání v Hodoníně. Zleva doprava: Martin Ňorek II (nar. 1906) - trubka, Martin Ňorek I (18961946) - klarinet, Jiří Ňorek II (1911-1968) - 2. prim, Jan Ňorek III (nar. 1893) - prim, Jan Ňorek II (18691940) - 2. prim, Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 Hrubá Vrbka) - kontry, Martin Tomešek II (nar. 1909) violové kontry, Jan Tomešek I (1870-1947) - basa.

Ňorkova muzika v roce 1914

Ňorkova muzika v roce 1928, foto K. Šíma

Ňorkova muzika v roce 1930, foto K. Šíma

      1936-1940. Z jádra Ňorkovy muziky odstupuje pro stáří Jan Ňorek II (1869-1940) a basista Jan Tomešek I (1870-1947), na jehož místo definitivně nastupuje Pavel Kučera II (nar. 1913). V té době začíná však éra kapely Jožky Kubíka III, která převzetím některých muzikantů (např. i Pavla Kučery II) odchovaných Janem Ňorkem III, začala stabilitu Ňorkovy kapely poněkud narušovat.
      Za války nebylo přirozených příležitostí, při nichž by se mohla muzika uplatnit. Natáčely se však filmy Horňácká svaďba (1943) a Hody v Hrubé Vrbce (1944). Zatímco v prvním filmu hraje Ňorkova muzika jen z menší části, druhý film patří cele jí. Hrálo zde toto obsazení: prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), Jan Ňorek IV (nar. 1923) a Martin Kučera (nar. 1918), kontry - Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 - Hrubá Vrbka) a Jiří Ňorek II (1911-1968), violové kontry - Martin Tomešek II (nar. 1909), basa - Pavel Kučera II (nar. 1913), klarinet - Martin Ňorek I (1896-1946), trubka - Martin Ňorek II (nar. 1906), křídlovka - Jan Zálešák III (19001963, Kuželov). (Při této příležitosti byla nahrána i gramofonová deska Supr. 30016.)
      Z téhož období můžeme podle fotografie z majetku Jana Ňorka III sledovat zleva doprava muzikanty: Martin Ňorek II (nar. 1906) - trubka, Martin Ňorek I (18961946) - klarinet, Jan Ňorek i III (nar. 1893) - prim, Jan Ňorek IV (nar. 1923) - 2. prim, Jiří Ňorek II (19111968) - basa.
      Jiné obsazení podle fotografie z téhož dne: k předešlé sestavě, v níž jsou pouze nositelé jména Ňorek, přistoupili jako 2. a 3. zprava Martin Tomešek II (nar. 1909) violové kontry a Pavel Kučera I (1885 - Velká, 1967 Hrubá Vrbka) - kontry.
      Různé modifikace obsazení z počátku 40. let (bez zemřelého Martina Ňorka I, 1946, který začal chybět nejen jako muzikant, ale i jako organizátor) trvaly až do roku 1968. Koncem 40. let hrál s Ňorkovou muzikou několikrát i František Okénka (říd. uč., nar. 1921, Malá Vrbka). Tehdy ovšem už nastalo období výhradně umělých produkcí (jde o příležitostná vystoupení na různých slav[/]nostech), takže i tato muzika začala žít hodně změněným životem.
      V 50. a potom i v 60. letech zkoušel Jan Ňorek III ještě jednou oživit svou muziku. Byl tu jednak pokus, či spíše jen myšlenka, spojit se s některými velickými muzikanty, což by však pro vyhraněnost stylu nikdy spolu nešlo dohromady. (Jednou tehdy s Ňorky hrál i klarinetista Tomáš Kohút, nar. 1903, Velká.) Ale byla tu i jiná tendence. Z Ňorkova rodu začala dorůstat čtvrtá generace: Martin Ňorek III (nar. 1936), který se začal učit hrát na basu a Jiří Ňorek III (nar. 1944), který se naučil hrát na housle a na basu. Dále se začali přidávat Martin Hrbáč (Ing, nar. 1939), Jan Tomešek IV (odb. uč., nar. 1932) a Pavel Ďuga (nar. 1935). Avšak pouze Jiří Ňorek III a zejména Pavel Ďuga se stali z této mladé garnitury členy Ňorkovy kapely. Ostatní odešli natrvalo z Hrubá Vrbky, anebo se s Ňorkovou muzikou rozešli.
      Obsazení při natáčení gramofonové desky Supr. 03080 cc v roce 1955: prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), 2. prim Jan Ňorek IV (nar. 1923), kontry - Jiří Ňorek II (19111968), violové kontry - Pavel Ďuga (nar. 1935), klarinet - Jan Macek II (nar. 1921), basa - Pavel Kučera II (nar. 1913).
      Obsazení z Horňáckých slavností ve Velké v roce 1960: prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), 2. prim - Jiří Ňorek II (1911-1968), terc - Lubomír Holý (MVDr., nar. 1930), kontry - Jan Miklošek (nar. 1917), violové kontry - Pavel Ďuga (nar. 1935), basa - Jiří Ňorek III (nar. 1944), klarinet - Jan Ňorek IV (nar. 1923).
      Obsazení z rozhlasového natáčení v Brně v roce 1962: prim - Jan Ňorek III (nar. 1893), 2. prim - Jiří Ňorek II (1911-1968), kontry - Jan Miklošek (nar. 1917), basa Pavel Ďuga (nar. 1935).
      A toto je jedno z posledních obsazení Ňorkovy kapely z Horňáckých slavností ve Velké v roce 1967: prim Jan Ňorek III (nar. 1893), 2. prim - Jan Ňorek IV (nar. 1923), violové kontry - Pavel Ďuga (nar. 1935), basa Pavel Kučera II (nar. 1913), klarinet - Jiří Ňorek II (1911-1968).

      Za více než stoleté období se v Ňorkově muzice vystřídalo na 50 muzikantů, bereme-li v úvahu i příležitostné muzikanty, kteří hrávali krátce anebo jen občas. Z Ňorkova rodu jich bylo 12.15 Ňorkova muzika prodělávala ve svém vývoji doby rozkvětu, ale i období kritická. Poprvé se musela vzpamatovávat po náhlém úmrtí Jana Ňorka I (1894), kdy přebíral vedení Jan Ňorek II, který do té doby nesměl na otcův zákaz v muzice hrávat.16 Druhé nesnadné období bylo po I. světové válce, kdy někteří muzikanti padli na frontě; zejména byla pociťována mezera po kontráši Štefánkovi. Třetí zlé období, které rozrušilo stabilitu Ňorkovy muziky, nastalo v třicátých letech se vznikem muziky Jožky Kubíka III. Odchod anebo fluktuaci svých mladých "vyučenců" z počátku 30. let (Pavla a Martina Kučerových, Jiřího Janáse a Jana Mikloška) nesl Jan Ňorek III těžce; nikdy se s tím nesmířil a proti Kubíkově muzice se právě z těchto důvodů zatvrdil.
      Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky se dostala na znamenitou úroveň zvláště počátkem třicátých let, kdy si ji Vladimír Úlehla, chtě nechtě.17 vybírá do filmu Mizející svět, který se jinak natáčel ve Velké. Tuto úroveň si přes jistou stagnanci koncem 30. let podržela i na počátku 40 let. Tehdy natočila část hudebního doprovodu k filmu Horňácká svaďba, který se rovněž připravoval ve Velké, zejména však film Hody v Hrubé Vrbce a gramofonovou desku. Přes několik pokusů se od té doby už nepodařilo dostat Ňorkovu muziku na bývalou úroveň.
      Na vývoji sestav Ňorkovy kapely, jakožto jednoho z důležitých zástupců hudeckého umění na Horňácku, můžeme zároveň sledovat hlavní stadia vývoje lidové hudby v celé této oblasti.[/]
      Až do šedesátých let minulého století má v nejdůležitějších muzikantských střediscích, ve Velké a v Hrubé Vrbce, dominantní úlohu gajdoš, který zde podle srovnávacích dokladů vládl několik století. Gajdy byly rovněž základem tvořících se ansámblů, v nichž získávali postupně důležité místo hudci. Hudecká muzika se tu však definitivně osamostatňuje teprve kolem poloviny minulého století. Jsou to zpočátku dvoje či troje housle, přičemž jeden houslista hraje melodii a další jeden nebo dva houslisté harmonicky a rytmicky doprovázejí. Další nástroje přistupují později. Do devadesátých let minulého století vypadá hudecké obsazení takto: prim, houslové kontry, malá basa (zvláštně laděné violoncello) a klarinet. Od devadesátých let: prim, houslové a violové kontry, velká basa (někdy vedle ní i malá basa), klarinet, někde žesťové nástroje (nejdříve trubka, později křídlovka a lesní roh), v Lipově a v Hrubé Vrbce sporadicky též flétna a ojediněle i měchová harmonika.
      Současně s tímto stadiem začíná i v nejdůležitějších horňáckých muzikantských střediscích žít dechová hudba. Avšak pod tlakem silné hudecké tradice proniká tu pomaleji. V jednom z horňáckých muzikantských okruhů - kolem obce Nová Lhota se uvedený vývojový postup zpožďuje. Gajdoš tu dominuje až do konce minulého století a stejně i druhé stadium hudecké muziky - prim, kontru a malá basa - se tam udržuje déle, až do třicátých let našeho století. Ale již koncem minulého století začíná v Nové Lhotě působit dechovka, která při nedostatku oživujících momentů zabraňuje vývoji hudecké muziky. Naproti tomu v muzikantském okruhu kolem obce Lipov proběhl uvedený vývojo

vý postup rychleji a pozdější pokusy o obnovení smyčcových obsazení se zde neujaly, podohně jako v Kuželově.
Teprve v třicátých letech našeho století nacházíme na Horňácku: prim, kontry, basu, klarinet a cimbál. "Cymbál do horňácké muziky nepatřil a nepatří. A kdo tak činí s cymbálem, zamořuje horňáckou muziku, klame veřejnost a páše nenapravitelnou a trestuhodnou škodu," napsal ve 40. letech Rudolf Kynčl18 .[/]
Jak je to tedy s cimbálem v horňácké muzice? Náhodně se s ním zde setkáváme už na sklonku minulého století. Hraje se na něj především na přání při jíždějících intelektuálů. Cimbál, s nímž se setkali v jiných národopisných oblastech, jim v horňáckém ansámblu chyběl,19 a proto se občas cimbalista přizval ze sousedního Slovenska. Z Myjavy. Dokládá to jasně dopis Leoše Janáčka Martinu Zemanovi z roku 1894.20 Janáček v něm píše: "K hudcům rozhodně vezměte onoho ševce-cymba

"Sedlácká" "Ani sem s ňú nenocovau" ve dvojí interpretaci Jana Ňorka III (nar. 1893). (Podle magnetofonového záznamu Československého rozhlasu v Brně z roku 1962 zapsal J. Čech.) Jak chápat notaci připojených ukázek, jaké rytmické zvláštnosti je třeba při interpretaci respektovat, k tomu srov. D. Holý, Rytmické zvláštnosti v lidové taneční hudbě na Horňácku, Slovenský národopis 1965, str. 57-65; podrobněji týž, Probleme der Entwicklung und des Stils der Volksmusik, Opera universitatis Purkynianae Brunensis, Brno 1969, kde jsou blíže rozebrány i ostatní stylové složky hry horňáckých [/] muzikantů i vývoj lidové instrumentální hudby v této oblasti. - Ještě je třeba vysvětlit systém číselných kódů. Princip spočívá v tom, že instrumentální podání jednotlivých strof těchže i různých instrumentalistů řadím pod sebe; každé podání získává další pořadové číslo. Nedojde-li v kterémkoli taktu následujícího podání ke změně vůči stejnému taktu znění předešlého, označuji shodu pořadovým číslem předešlého podání. Drobné odchylky získávají rovněž toto číslo, ale navíc značku v, tj. varianta. Je-li variant více, značím je v1, v2 atd.

listu z Myjavy: hraje velmi dobře."21 Ale ani na sousedním slovenském Myjavsku, jakož i v řadě dalších slovenských oblastí,22 není cimbál dlouho rozšířen. Na Myjavsko přicházel patrně až v osmdesátých letech minulého století. Vzpomínaný švec v Janáčkově dopise byl podle primáše Samka Dudíka z Myjavy (1880-1967) prvním cimbalistou, což se shoduje i s ostatními záznamy.23 Stejně ani ze Strážnicka nemáme o existenci cimbálu zřetelný doklad.24 Jinak je tomu na Valašsku, odkud známe cimbál již z druhé poloviny 17. století.25 O dosti značném počtu cimbalistů a o staré tradici cimbálu víme podle archívních dokladů a podle zatímních šetření pouze v jedné podoblasti Slovácka - na Kyjovsku.26 s menším rozsahem tradice cimbálu jsem se setkal na jihomoravském Podluží.27
      Pokus o stálé zapojení cimbálu do ansámblové muziky byl na Horňácku učiněn pod vlivem myjavské kapely Samka Dudíka teprve ve dvacátých letech, a to právě u Ňorkovy muziky; byl to malý přenosný cimbál. Avšak plně se podařilo na Horňácku cimbál uplatnit až ve třicátých letech jiné muzice z Hrubé Vrbky - Kubíkově. Hrávala s velkým cimbálem maďarské výroby. Ve zcela nedávné době - pod vlivem Kubíků - začala hrát s cimbálem tu a tam i velická muzika. Místními intelektuály a zčásti i samotným lidem nebyl však na Horňácku cimbál v hudecké sestavě přijímán kladně; a je tomu tak u některých lidí dosud.
      Poněkud jinak tomu bylo se žesťovými nástroji, které pronikaly do všech muzik v blízkém i vzdálenějším okolí.28 Jejich zapojování do hudeckých obsazení na Horňácku můžeme sledoval přibližně od devadesátých let minulého století a ve zvětšu[/]jící se míře od počátku století dvacátého (trubka, křídlovka, později lesní roh i trombon). I když ani tyto nástroje nebyly při jímány kladně, především vrstvou místní inteligence a zpočátku i větší částí lidu, akustické důvody (snaha dosáhnout hlasově rovnováhy a silnějšího zvuku - hudce totiž při nabité a veselé hospodě bylo málo slyšet) vedly k tomu, že začaly žesťů používat i nejlepší hudecké muziky ("Miškéríci" ve Velké stejně jako "Ňorci"29 v Hrubé Vrbce). Důslednější uplatňování žesťových nástrojů v hudeckých sestavách bylo později způsobeno také snahou zapojovat do muziky mladší příslušníky muzikantských rodů, kteří se na tyto nástroje vyučili pod vlivem proniknuvších dechových kapel. Aby se hudci udrželi, museli se někdy sami naučit na dechové nástroje; odpoledne hrávali "na plechy" a teprve večer "štrajch". Tak tomu bývalo např. u velických "Miškéríků".30 Pokud se žestě - hlavně trubka a křídlovka - objevují i při hraní "sedláckých", užívá se jich zejména v mezihrách, kdy se nezpívá. Tehdy tvoří tyto nástroje střed a střídají vokální projev, neboť odpovídají výšce mužského hlasu. Jen tu a tam volně tercují.31 Ve verbuňku hrají v rychlé části na sudé doby a získávají rytmickou funkci.
      Nutno zdůraznit, že na Horňácku se projevila v pravý čas obrodivá síla poučené domácí inteligence, když v době většího pronikání žesťů do místních obsazení začala přímo z vlastních řad zakládat hudecké muziky. Zabránila tím degenerujícím účinkům dechových hudeb.32 Opírala se o myjavskou kapelu Samka Dudíka. ale především navázala na starší hudce místní. Hrála s nimi a některé prvky jejich hry konzervovala.33 Kritizovala hudce a v nejdůle

žitějších střediscích lidové hudby na Horňácku zvláště ve Velké - neumožňovala hrávat domácí písně v obsazení s větším počtem žesťových nástrojů.
      Pronikání žesťových kapel zpomaloval však na Horňácku ještě jeden faktor - náboženský. Žesťové kapely se zde totiž uchytily dříve v katolických obcích. Působila na to bezprostředně okolnost, že se mohly uplatňovat při různých církevních slavnostech. Zatím u evangelíků se tu instrumentální hudba mimo varhany v kostele neprosadila. Jestliže např. V katolické obci Kuželov je možno dechovku doložit již od šedesátých let minulého století, pak v evangelickém Javorníku byla založena teprve na konci dvacátých let našeho století. Z těchto důvodů se Ňorkově muzice říkalo v jisté době též "luteránská muzika".
      Muzikanty z horňáckých obcí můžeme podle toho, jak se spolu sdružovali, rozdělit do šesti okruhů. někde okruh vytváří jediná obec, jinde několik obcí dohromady. Nebyla tedy hudecká tradice soustředěna pravidelně do jednotlivých obcí, i když skoro vždycky převažovali při domácích příležitostech ve vesnici hudci místní. Významnou roli při vytváření těchto okruhů hrálo zejména uzavírání sňatků,34 což je zároveň důležité pro pochopení vzájemného písňového prolínání. Avšak ani uvnitř okruhů nelze plně mluvit o izolované, okolím neovlivňované hudecké tradici. Mezi některými okruhy existoval zvláště v určitých obdobích těsný vztah. A na přechodu století docházelo dokonce k občasným stykům s hudci z Myjavska,35 jejichž vliv se však v muzice na Horňácku odrazil až po [/] přijetí cimbálu v třicátých letech našeho století. Naproti tomu někdy docházelo ke značné izolaci uvnitř jednoho rodu; Ňorkova muzika je toho právě nejvýraznějším dokladem.
      Z dosavadních zjištění vyplývá, že od roku 1850 se na Horňácku vystřídalo přibližně na 250 muzikantů. K největším okruhům - kolem muzik z Velké a z Hrubé Vrbky - připadá po osmdesáti muzikantech. Přesto, že do počtu zahrnuji i muzikanty na žesťové nástroje, všímám si jen těch, kteří hrávali ve smyčcových kapelách; pomíjím tedy muzikanty, kteří hrávali výhradně v dechovkách. (Rovněž v dechových kapelách se na Horňácku vystřídaly už celé desítky muzikantů.) Počet muzikantů zde vzrůstá s rozvojem hudeckých muzik od sedmdesátých let. Nemalou úlohu při tom sehrály profesionálně vyráběné nástroje, ale působilo zřejmě i zlepšené postavení muzikantů a změněné nazírání na ně. Rozvoj hudeckých muzik v tomto kraji byl pak od konce století živen i obecnými národopisnými snahami.
      Přestože většina hudců z Horňácka pocházela z chudších vrstev, nepatřila k sociálně nejslabším. Převážně to byli drobní a střední rolníci a řemeslníci. Lze pato říci o horňáckých muzikantech shodně s pramenem ze 17. století z Valašska,36 že se hudebnictví nevztahovalo na zaměstnání soustavně vykonávané, nýbrž především "na dovednost příležitostně uplatňovanou". Takových, pro něž znamenalo muzikantství jediný zdroj obživy, bylo na Horňácku poměrně málo. K nejvýznamnějším z nich patřil slepý hudec Jiří Mimochodek (18771940) z Vápenek.37

Pokud jde o cikánské muzikanty, mají na Horňácku nejdelší tradici ve Velké. Začíná ji koncem první poloviny minulého století Jan Josef Kubík I. nar. 1828 v Lipově, který se přestěhoval do Velké [/] a zde založil rodinu (žena Marta, roz. Dršková z Březové na Slovensku). Byl to patrně vůbec první cikánský muzikant na Horňácku. protože podle zatím známého archívního materiálu - se ci

Improvizovaná mezihra a dohra zvaná "cifra" v podání čtyř horňáckých primášů: 1. Jana Ňorka III (nar. 1893), 2. Jiřího Ňorka II (1911-1968), 3. Josefa Kubíka III (nar. 1907) - všichni z Hrubé Vrbky, 4. Emila Miškeříka nar. [/] 1916) z Velké a dále 5. klarinetisty Tomáše Kohúta (nar. 1903) z Velké. Jednotlivé hlasy byly hrány nezávisle na sobě. - Podle magnetofonového záznamu Československého rozhlasu v Brně z r. 1962 zapsal J. Čech.

Záznam "sedlácké" "Tam ty koníčky" v podání Ňorkovy muziky a zpěváka Jana Mikloška (nar. 1917) z Hrubé Vrbky. Ve vokálním projevu je nápěv cítěn spíše v měkkém tónorodu, kdežto v hudeckém podání naopak. Při zpěvu se však instrumentalisté přizpůsobují; snižující posuvky uvedené v závorkách vyjadřují tendenci při [/] zpívané sloce. V každém případě je však třetí stupeň hodně neurčitý. Na jiné větší intonační nepřesnosti upozorňuji šipkami. Instrumentální hlasy jsou zapsány v pořadí: 1. prim, 2. klarinet (hra při zpěvu); 3. prim, 4. klarinet (hra v mezihře); 5. trubka (která při zpěvu nikdynehrává); 6., 7. houslové a violové kontry a 8. basa.

V prvním taktu začínají instrumentalisté až na druhou duvajovou dobu ("osminu"), tedy po začátku zpěvu, a tento takt je snad v důsledku toho hodně tempově protažen. Z dalších tempových údajů lze uvést: po šestý takt M = 63, od 7. taktu M = 72, v hrané sloce M = 92. Kontry a basa po celou dobu dodržují základní tvar místního "duvaje". Výjimku tvoří dva takty při zpívané sloce: [/] v prvním taktu zní v basovém a kontrovém hlasu jen rovný smyk, v třetím taktu před koncem použil basista tvaru: čtvrtka, dvě osminy. Záznam středních hlasů - kontrových houslí a violy, a pak klarinetu při zpívané sloce je problematičtější a lze jej považovat pouze za přibližný. - Podle gramofonové desky Supr. 03080 cc natočené v r. 1955 zapsal autor.

káni začali usazovat na panstvích, k nimž patřila oblast Horňácka, teprve v první čtvrtině 19. století.38 Až v dalších generacích se přelévá muzikantská tradice v témže rodu do Hrubé Vrbky, kde je reprezentována zejména primášem Jožkou Kubíkem III (nar. 1907).
      Je tu otázka, kterou nadhodil Vladimír Úlehla ve své Živé písni,39 do jaké míry působili cikánští hudci na muziku na Horňácku. Vzhledem ke strážnickým muzikantům Úlehla tendenčně zveličil vliv "cikánštiny" na velické hudce.40 Podíváme-li se hlouběji na celou strukturu lidové hudby na Horňácku, nemůžeme s jeho závěrem souhlasit. Víme, že cikáni vždy čerpají z prostředí, v němž žijí. V neztenčené míře to platí i pro vesnické prostředí,41 což se na Horňácku projevuje obzvlášť výrazně.42 Navíc se tu za období, které můžeme sledovat, vystřídalo jen 9 cikánských muzikantů z oněch 250 známých horňáckých hudců a neměli vždy- vedoucí úlohu.
      Cikánští hudci z Horňácka nebyli však na přechodu našeho století bráni do sestav hrajících na veřejných produkcích, a to zřejmě pod vlivem národopisných snah43 ukazovat čistý selský lid. Jasným dokladem je např. obsazení na tzv. Lidovém koncertě v Brně v roce 1892. Aby tam nebyli zastoupeni cikáni, kteří se v té době ve Velké sdružovali běžně se selskými hudci, byli tehdy (a možná i při jiné podobné příležitosti) spojeni selští muzikanti z Velké s muzikanty z Hrubé Vrbky. Teprve po úmrtí vynikajícího muzikanta z Hrubé Vrbky Jana Ňorka I (1894), kdy po určitý čas nebylo možno cikánské hudce plně nahradit, byli bráni i na veřejná vystoupení.[/]
      Je ovšem pravda, že hra lidových hudců - cikánů - se i na Horňácku odlišuje. Zvláštnosti jsou především ve výrazu, a jak to v citovaném dopise zdůraznil Jan Ňorek III, mají cikánští hudci skutečně jiný tón, než jaký bylo možné dosáhnout tvrdou, mozolnatou selskou rukou; cikán si své ruce chránil pro muziku. I na Horňácku podléhají cikáni mnohem snáze cizím vlivům nežli ostatní hudci. Poslední generace cikánských muzikantů byla např. místy ovlivněna repertoárem kapely Samka Dudíka z Myjavy, nebo na primáše Josefa Kubíka III působil) pobyt v aktivní vojenské službě v Humenném a zčásti i poslech rozhlasového vysílání budapeštských kavárenských kapel. Proto má hrubovrbecká muzika Jožky Kubíka ve svém repertoáru několik čardášů, několik táhlých novouherských písní, ale i několik vyhraněných středoslovenských nápěvů, "Ňorci" mají zase svůj "verbuňk" nebo "marš" apod. Říká se, že je to Ňorkův verbuňk či marš a žádná jiná muzika na Horňácku tyto nápěvy nehrává. Dále lze u Kubíků sledovat poněkud odchylný ráz rytmického doprovodu k táhlem písním. Jestliže "Ňorci" hrají s výraznými pauzami podle zpěvu, podobně jak dříve hrávali i veličtí hudci, "Kubíci" vyplňují tyto pauzy podržením akordu až do nasazení dalšího tónu. K tomuto způsobu vede samo od sebe obsazení s cimbálem. Ale jinak, protože se na Horňácku všichni cikánští muzikanti těsně přimkli k domácí tradici, nemohli cizím vlivům podlehnout ve větší míře.44 v tom smyslu na ně byl také neustále vykonáván tlak, takže to vedlo spíše k přetavování přejímaného. O negativním působení cikánských muzikantů na styl lidové hudby na Horňácku nemůže však být řeči.

Z velkého počtu hudců na Horňácku nebyl a není každý vynikajícím muzikantem. Ale široké muzikantské podloží mělo rozhodně značný vliv na to, že se našli hudci - opravdu vynikající. Dotvrzuje to skutečnost, že znamenití hudci pocházeli právě z obcí, odkud je zaznamenán největší počet muzikantů (z Velké a z Hrubé Vrbky). K vybrušování hudeckého umění napomáhala pak i rozvětvená rodová muzikantská tradice;45 o tomto faktoru můžeme uvažovat podle teorie dědičnosti.46 Tam, kde se vyskytují nejrozvětvenější muzikantské rody (opět je to ve Velké a v Hrubé Vrbce),47 zaznamenáváme zároveň nejlepší muzikanty. Působilo však i přelévání tradic z jednoho muzikantského okruhu do druhého, vzájemné živení se jednoho druhým, a také zde mělo svou roli blízké slovenské okolí; na přelomu století spolu vynikající muzikanti z Horňácka a z Myjavska několikrát dokonce soutěžili.48 A konečně nelze pominout ani vliv místních intelektuálů.
      Na vynikající hudce z konce století vzpomínají lidé do dneška a jejich umění nadchlo naše nejvýznačnější umělce. Také o Ňorkově muzice a speciálně o muzice Jana Ňorka III to platí. V roce 1932 psal hudební skladatel Alois Hába dr. Karlu Vetterlovi, tehdejšímu redaktoru hudebního vysílání v brněnském rozhlase: "Hlasuji s Vámi "oběma rukama" pro Ňorkovu kapelu. Je o třídu lepší než velická. Měl jsem v sezení "Studijního sdružení" o prázdninách ve Velké prudký výstup s ... "velickými vlastenci" (i prof. Úlehla k nim patří, když jsem věcný mi důvody dokazoval, že Ňorkova kapela hraje lépe ze stanoviska reprodukčního slohu lidové tradice hudební. Musel jsem si velmi určitě [/] a srozumitelně hájit svou odbornou svobodu úsudku proti zaujatosti přibarvené osobními rozpory, rivalitou obcí atd.49
      V 30.-40. letech byla muzika Jana Ňorka III na vrcholu. Tehdy, jak jsme uvedli, účinkovala v Úlehlově filmu Mizející svět, natáčela další film Hody v Hrubé Vrbce a gramofonovou desku. Že je a bude její hrou mnohý posluchač zklamán? Stejně tomu bylo na konci minulého století s muzikou, v níž primášoval dnes legendární Pavel Trn z Velké (1841-1917) a v níž hrával občas i Jan Ňorek I (1847-1894). Otakar Bystřina o tom napsal: "Jak jsem se octl po prvé - v roce 1890 - v Brně; neopominul jsem pochlubiti se našimi hudci před tehdejším českým světem... Tuším v r. 1891, došikúval jsem hudce velické s M. Zemanem a několika páry chasy. Ale tehdy, kdy ještě o národopisu a národní muzice nebylo valně slechu, to hudci naši prohráli a já s nimi. Prý hrají falešně."50 Podobnou reakci obecenstva na hru horňáckých muzikantů (mezii nimiž hrál tehdy i Jan Ňorek I) zapsal v téže době i Lubor Niederle51 a reagoval na ni i Leoš Jmáček:52 "Přesvědčili jsme se v lidovém koncertu v Brně, že obecenstvo, ač inteligentní, vše vidělo a slyšelo od lidových hudců, jen ne to pravé jádro."
      Hledejme každý po svém v čem pravé jádro hry lidových hudců spočívá. Po hlubším zamyšlení přijdeme určitě na to, že netkví v tom, že je třeba jen trochu rozladit nástroje a bude to ono, jak se vvjádřil nedávno jeden člen Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů při kopírování hry Ňorkovy kapely. V jednom jubilejním článku k 75. narozeninám Jana Norka III charakterizoval výstižně autor chvilky s ním prožité jako "něhu

drsnosti".53 A k pochopení umění lidových interpretů, kteří už tolik nehrávají, vede též citový vztah silné zážitky z jejich projevu prožité třeba při zcela jiné příležitosti než při posledních setkáních. Pomáhá to dotvořovat hudební představu, když někdy už nestačí "dlouhým muzikantským postem odvyklé ruce", jak to vyjádřil Vítězslav Volavý.54
Folklórní hodnoty v lidovém prostředí zanikají a o jejich zániku se na naší půdě píše ne nadarmo již několik desetiletí. Odcházejí také nositelé tradiční lidové taneční hudby. Všechen ten zánik je podmíněn velkými změnami ve způsobu života. Už na přelomu minulého století viděl Otakar Hostinský správně, že mysl vesnických lidí, jejichž celý životní styl se mění, nemůže být vyplněna uzkým - i když v sobě bohatým - okruhem myšlenek, tužeb, citů, kterým vyplněna bývala před časy, nemůže se vrátit k bývalému dětsky naivnímu nazírání na přírodu, na lidi, na sebe.55 Potvrzuje se postupující historická uzavřenost některých folklórních žánrů: [/] přestává v nich už vznikat nové. Lze souhlasit s Aloisem Hábou, že i vývoj tradiční lidové instrumentální hudby je celkem uzavřen.56 Ale to neznamená, že folklór ztrácí v kultuře všechny pozice. Současnost ani životnost nelze v umění omezovat jen na to, co vzniká dnes. Rovněž mnohé folklórní hodnoty jsou pro moderního člověka velmi cenné, jsou součástí kulturního dědictví a patří už dlouhý čas k živitelům umění vysokého. Lidová píseň, hudba a tanec přecházejí také v oblastech s dosud anebo donedávna živými tradicemi k formám pěstěným, k jednomu z projevů druhé formy existence folklóru.57
Ale článek, který měl ukázat místo Ňorkovy muziky ve vývoji lidové hudby na Horňácku, neuzavřeme touto obecnou úvahou. Dodáme však už pouze jedinou větu: Stoletá muzikantská tradice v rodu vrbeckých Ňorků zůstane slavnou etapou ve vývoji lidové hudby v tomto kraji; "Ňorci" zůstanou jeho ozdobou.

Detail z výšivky, Hluk 1900

Poznámky 1
      Housle jsou zachyceny na fotografii z r. 1914.
2
      Srov. Horňácko. Život a kultura lidu na moravskoslovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat, Brno 1966, str. 375, 377, obr. 293 n.; viz i str. 590, popis k obr. 294.
3
      Jde o zkomoleninu italského "staccato" (tj. odraženě, krátce); zde odvozeno od českého "skákati".
4
      Je pravděpodobné, že i děd Jana Ňorka III Jan Ňorek I (1847-1894) pochytil základy hry od místního učitele (Čambaly), s nímž podle záznamů V. Pavlíka (nar. 1893, Velká) chodil jako školní žák po blažejské koledě.
5
      Srov. D. Holý, Ornamentika v taneční lidové instrumentální hudbě, Slovácko VI, 1964, str. 82 n. Kromě na housle a na varhany naučil se Jan Ňorek III hrát i na flétnu, počátkem 20. let se podučil na cimbál a začal se učit rovněž na helikón. Srov. další pojednání.
6
      Srov. ukázku "Ani sem s ňú nenocovau".
7
      Srov. třeba první takty ukázky "Ani sem s ňú nenocovau".
8
      Srov. Leoš Janáček, O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie, Praha 1955, str. 223.
9
      Obě vyprávění Jana Ňorka III byla přepsána podle nahrávek, které pořídil A. Jančík z Československého rozhlasu v Brně v roce 1968. Zapsal D. H. (Pro úplnost zde poznamenejme, že Jan Ňorek III je rovněž sběratelem. Brněnský Ústav pro etnografii a folkloristiku od něj d r. 1962 zakoupil sbírku asi 300 písní. Srov. o tom zprávu ve sborníku Slovácko IV-V, 1962-1963, str. 148.)
10
      Výčet literatury srov. v monografii Horňácko, o. c., str. 418, pozn. 116.
11
      R. Kynčl, Hrubovrbecká hudební tradice, Uprkův kraj 1944, str. 5; O. Straka - L. Rutte, Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci, Zlín 1942, str. 16.[/]
12
      Srov. Horňácko, o. c., str. 38, pozn. 83.
13
      Naopak, pravdu měl L. Rutte, který v roce 1942 od hadi tradici Ňorkovy kapely za osmdesátiletou. Byl však zcela nesprávně informován o zániku Ňorkovy muziky na počátku 30. let. (Tento článek zpřesňuje anebo opravuje i některé další údaje obou zmíněných autorů.)
14
      Hrubovrbecká skupina v čele s hudci Ňorky obdržela po té lístek: "Děvčatům a chlapcům z Hrubé Vrbky účinkujícím v "Pozdravu Slovače" dne 6. března 1930. Poslouchali jsme Vás, pěkně jsme slyšeli, hezké to bylo a srdečně Vás pozdravujeme. T. G. Masaryk, Alice Masaryková."
15
      Protože však do Ňorkova rodu patří "po přeslici" i Rudolf a Luděk Kynčlovi (kteří se uplatnili ve velických studentských muzikách), dal Ňorkův rod Horňácku celkem 14 muzikantů. - Rudolf Kynčl patřil prý k vynikajícím interpretům. Dosvědčují to takoví muzikanti jako Slávek Jakubíček (nynější cimbalista BROLNu), Jura Petrů (primáš z Kyjova) anebo Josef Pešek (několikaletý primáš velické kapely).
16
      Otec z něj nechtěl mít muzikanta prý proto, že by se naučil pít. Ke cti Ňorkova rodu však poznamenejme, že v mladších generacích muzikantů Ňorků nebyl nikdo nikdy opilý.
17
      Srov. citovaný dopis A. Háby.
18
      Srov. R. Kynčl, o. c., str. 6 n.
19
      Pocit tohoto nedostatku pramenil snad z přehnaného tvrzení F. Bartoše, že cimbál byl na Moravě všude velmi oblíbeným hudebním nástrojem. (Srov. F. Bartoš, Národní písně moravské, v nově nasbírané, Brno 1889, str. XXXIX; konkrétně se zde však o cimbálu zmiňuje pouze z Přerovska a z Brněnska.) Proto asi i L. Niederle (v recenzi na tzv. Lidový koncert v Brně 1892, kde účinkovali také hudci z Velké

a z Hrubé Vrbky) lituje, že nebylo možné sehnat cimbalistu. (Srov. ČL II, 1893, str. 434.)
20
      Dopis je v majetku rodiny L. Zemana z Velké.
21
      Pokud jde o Janáčkovu autobiografickou črtu, kterou uvádí J. Racek (v úvodu o. c. L. Janáček, str. 17), lze zmínku o muzikantech z Velké jen těžko chápat jako záznam o konkrétním sdružení lidových hudebních nástrojů. Spíše jde o výčet jednotlivých nástrojů, s nimiž se Janáček mohl ve Velké setkat už za studentských let. Taktéž tomu bude i se zprávou v Moravských listech z 9. 2. 1892, přestože tu se přímo hovoří o sestavě. Srov. J. Vysloužil, Hudebněfolkloristické dílo L. Janáčka, L. Janáček, o. c., str. 40.
22
      Srov. L. Leng, Slovenský ľudový spev a ľudová hudba, Bratislava 1958 (rotaprint), str. 255 n.
23
      Srov. Slovenské ľudové piesne III, Bratislava 1956, str. 44 a též J. Bodnár, Myjava, Myjava 1911, str. 341; obě práce potvrzují, že cimbál ve starší době na Myjavsku nebyl.
24
      Zmínka V. Úlehly, Živá píseň, Praha 1949, str. 97, nemá zřejmě reálný základ.
25
      Srov. K. Vetterl, Lidové písně a tance z Valašskokloboucka II, Praha 1960, str. 418; týž, Nejstarší zprávy o gajdoších na Valašsku, ČL 50, 1963, str. 270, 272. - I zde dominoval gajdoš s hudcem.
26
      Uvádím podle příspěvku K. Vetterla v Československé vlastivědě III, Lidová kultura, Praha 1968, str. 363.
27
      Srov. R. Jeřábek - V. Frolec - D. Holý, Podluží. Kniha o lidovém umění, Brno 1962, str. 147. Z částí Moravy Horňácku vzdálenějších můžeme ještě vzpomenout na výskyt cimbálu v oblasti Hané (nejstarší zpráva z r. 1740; srov. V. Gregor, O pravost hanácké lidové hudby, Sborník SLUKO, B I, 19511953, str. 81) a na Těšínském Slezsku (záznam z r. 1844; srov. I. Stolařík, Hrčava. Monografie goralské obce ve Slezsku, Ostrava 1958, str. 284). V minulosti byl cimbál poměrně rozšířeným hudebním nástrojem také v Čechách. Všeobecné poznámky o vývoji cim[/]bálu i o jeho vztahu k lidové hudbě na Moravě srov. V práci F. Dobrovolného, Lidové hudební nástroje na Moravě II, Praha 1958 (rotaprint), str. 8. Srov. též citovaný příspěvek K. Vetterla v Československé vlastivědě, str. 362 n.
28
      Pokud jde o Strážnicko - srov- V. Úlehla, o. c., str. 61 a 63; Kyjovsko - podle osobního sdělení K. Vetterla; Podluží - podle vlastních výzkumů; Strání na Uhersko-brodsku - srov. J. Čech, Lidová píseň a tanac ve Strání se zvláštním zřetelem k tanci Pod šable, rkp. diplomní práce Katedry etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně v Brně, Brno 1956; myjavské Kopanice - podle vlastních výzkumů; Myjava - srov. J. Jurášek, Lidový hudec Samko Dudík, rkp. diplomní práce Janáčkovy akademie múzických umění, Brno 1961 (dokonce i kapela S. Dudíka hrála jeden čas s trubkou); Valašsko - srov. zejména K. Vetterl, Lidové písně II, o. c., str. 418.
29
      Jde o vžité nářečové názvy jednotlivých muzik, odvozené od příjmení muzikantů, kteří v ansámblu převažují a z nichž jeden je zároveň vedoucím houslistou.
30
      Také "Ňorci" se o něco podobného pokoušeli počátkem 20. let. Tehdy se např. Jan Ňorek II (1869-1940) začal učit hrát na lesní roh a Jan Ňorek III (nar. 1893) na helikón.
31
      Srov. gramofonovou desku Supr. č. 30016.
32
      Podobně jako v řadě jiných oblastí byla i na Horňácku dechovka s bubnem a činelem nazývána někdy "turecká muzika".
33
      Srov. K. Klusák, z velických vzpomínek, ČL 37, 1950, str. 156 n.
34
      Srov. Horňácko, o. c., str. 343 n., 401.
35
      Byli to zvláště hudci Babica, Baláž, Mareček a Dudík.
36
      Srov. K. Vetterl, Nejstarší zprávy, o. c., str. 271.
37
      Srov. mou studii Slepý hudec z moravskoslovenského pomezí, Slovácko IV - V, 1962-1963, str. 81 -84.

38
      Tuto informaci mi poskytl učitel J. Skácel ze Strážnice, který čerpal z archívních pramenů. - Matriční záznamy z horňáckých obcí to potvrzují.
39
      V. Úlehla, o. c., str. 184.
40
      Srov. v této souvislostí J. Kresánek, Slovenská ľudová pieseň so stanoviska hudobného, Bratislava 1951, str. 46 n., kde navazuje na výsledky bádání A. Hermanna. Znaky cikánštiny, které uvedení autoři vypočítávají, shledáváme u cikánských hudců na Horňácku jen ve velmi malé míře. - Srov. D. Holý, Primáš Jožka Kubík z Hrubé Vrbky na Horňácku, NA 1965, č. 1-2, str. 24-29 a 4 str. notové přílohy.
41
      J. Kresánek si tuto skutečnost dostatečně neuvědomil. Kdyby se i vesničtí cikáni projevili tak, že všechno pouze přetvářejí na svůj způsob a že se neumějí přizpůsobit, nebylo by tak velkých a charakteristických oblastních odlišností, a to zvláště v lidové hudbě na Slovensku.
42
      Došlo tu zhruba ke stejnému přizpůsobení cikánských hudebníků originální hudbě vesnického lidu jako např. na středním Slovensku: (Srov. C. Zálešák, Pohronské tance, Martin 1953, str. 19.)
43
      Srov. O. Bystřina, Súchovská republika, Vyškov 1926, str. 225, 229.
44
      Pro zajímavost připomínám, že hodnotící názory na cikánské muzikanty se odedávna různí mnohem více než na hudce ostatní.
45
      K nejpočetnějším rodům patří "Ňorci" z Hrubé Vrbky a "Miškéríci" z Velké - po 14 hudebnících od 2. poloviny minulého století. V cikánském rodě Kubíků (ve Velké a v Hrubé Vrbce) se za tutéž dobu vystřídalo 9 muzikantů. K větším muzikantským rodům patří dále "Lipáré" (Javorník - Hrubá Vrbka - 10), "Tomešci" (Hrubá Vrbka - Malá Vrbka - 7); "Zemani" (Velká - 7), "Tŕné" (Velká - 4), "Kohúti" (Velká - 4). Hudecké rody získávají často přezviska poukazující na muzikanství; např. Ňorek - Muzikant, Ňorek - Píščelák, Tomešek - Basista.
46
      Viz v této souvislostí práci J. Racka, Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století, Praha 1958, str. 143, kde zdůrazňuje otázku dědění hudební vlohy.
47
      Jenom v menší míře se rodová muzikantská tradice projevila v tomto období v Nové Lhotě a v Kuželově. Avšak zde se vývoj obrátil příliš brzy k dechovce. Jinak se ve všech horňáckých vesnicích objevují dosti často jako muzikanti otec a syn nebo bratři.
48
      K tomu srov. V. Mrštík, Kniha cest, Praha 1904, str. 142-147; viz ,též V. Pavlík, Vzpomínky na Horňácko na přechodu 19. a 20. století, Brno 1962; rkp. je uložen na Katedře etnografie a folkloristiky University J. E. Purkyně v Brně.
49
      Z dopisu ze dne 7. 1. 1932.
50
      O. Bystřina, o. c., str. 227.
51
      Srov. L. Niederle, Lidový koncert v Brně, ČL II, 1893, str. 431-434.
52
      L. Janáček, o. c., str. 520.
53
      Srov: J. Uher, Něha drsnosti, Rovnost, 5. října 1968. V jednom místě podává však tento článek poněkud nepřesnou informaci: Jan Ňorek III, dnešní 75letý jubilant, není čtrnáctým v rodě muzikantů Ňorku, nýbrž podle data narození pátým. Srov. rodokmen.
54
      Srov. V. Volavý, Zahraj ně, Ňorečku, na tenkú strunečku . . ., Slovácko, 4. XI. 1968.
55
      Srov. O. Hostinský, Česká světská píseň lidová. Úvahy národopisné a hudební, Praha 1906, str. 3, 14.
56
      Týž názor najdeme už u Janáčka: "V primitivismu skladebném lidových skladatelů nelze výše dojíti, než se došlo." (O. c., str. 432.)
57
      Srov. W. Wiora, Der Untergang des Volksliedes und sein zweites Dasein, Musikalische Zeitfragen VII, 1959, str. 9-25; srov. též H. Moser, Der Folklorismus als Forschungsproblem der Volkskunde, Hessische Blätter für Volkskunde LV, 1964, str. 9-57.

ŇOREKS MUSIKKAPELLE AUS HRUBÁ VRBKA Der Artikel ist dem Primas Jan Ňorek aus Hrubá Vrbka im Horňácko (ein Teil der Mährischen Slowakei) anläßlich seines 75. Geburtstages gewidmet (geboren 1893). Er beginnt mit einer zusammenfassenden Beschreibung seins Lebens und einer kurzen Charakteristik seiner Spielart. Es ist einer der interessantesten Musikanten, dem ich im Horňácko begegnet bin. (Über die Stilbesonderheiten des Spiels der Musikanten aus dem Horňácko vgl. meine Arbeit Probleme der Entwicklung und des Stils der Volksmusik, Opera universitatis Purkynianae Brunensis, Brno 1969.) Dann w[i][e]rfe ich die Frage auf, wie sich Ňo reks Musik im Zusammenhang mit der gesamten Entwicklung der Volksmusik im Horňácko ausnimmt. Ich verfolge die Entwicklung von Ňoreks Kapelle seit den Sechziger Jahren des vorigen Jahrhunderts, in denen ihre Tradition vom Großvater des gegenwärtigen Jubilanten gegründet wurde. An der Entwicklung der Zusammenset[/]zung von Ňoreks Kapelle - einer der wichtigsten Vertreterinnen der Musikkunst im Horňácko - kann man die Hauptstadien der Entwicklung der Volksmusik in diesem ganzen Gebiet verfolgen. (Vgl. wiederum die Arbeit Probleme der Entwicklung und des Stils der Volksmusik.) Ňoreks Musik erreichte ein glänzendes Niveau besonders am An fang der Dreißiger Jahre als sie von Vladimír Úlehla für den Film Die schwindende Welt gewählt wurde. Dieses Niveau hat sie sich bis zum Anfang der Vierziger Jahre erhalten. Damals hat sie vor allem den Film Kirchweih in Hrubá Vrbka" und die Schallplatte Supr. 30016 gedreht. Trotz einiger Versuche ist es seither nicht mehr gelungen Ňoreks Musik auf das gewesene Niveau zurückzubringen. Die hundertjährige Musikantentradition in der Familie Ňorek aus Hrubá Vrbka bleibt jedoch trotzdem eine ruhmreiche Etappe in der Entwicklung der Volksmusik im Horňácko.

Detail motivu z výšivky, Hluk 1900

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Sedmdesátiny dr. Karla Vetterla [obsah]

Shodou okolností koncem června, ve dnech, kdy se tradičně pořádává folkloristický festival ve Strážnici, slaví výročí svého narození i dr. Karel Vetterl, spolutvůrce nové programové koncepce tohoto festivalu a několikaletý předseda jeho programové rady. V minulém roce dne 30. června mu bylo sedmdesát.
      Dr. Karel Vetterl nepřistupoval k řízení práce programové rady strážnického festivalu s chladem nezaujatého hudebního vědce, nýbrž se vztahem člověka, projevujícího po řadu let nevšední zájem o lidové umění, zejména o lidovou píseň. tímto zájmem jsou poznamenána nejen léta činnosti v brněnském rozhlasu v letech 1928-1945, ale zejména v Ústavu pro etnografii a folkloristiku při ČSAV v Brně od roku 1953, kde pod jeho vedením bylo docíleno významných vědeckých úspěchů. Předtím byl v letech 1945-1953 vedoucím pracovníkem [/] a ředitelem hudebního oddělení Universitní knihovny v Brně.
      Lidová píseň byla i oblíbeným tématem jeho referátů na odborných kongresech a zasedáních v cizině, jako např. v Bazileji r. 1948, v Stuttgartu 1956, Vídni 1960, Montrealu 1961, kde byl v roce 1962 zvolen členem předsednictva Mezinárodní rady pro lidovou hudbu v Londýně a hlavním redaktorem mezinárodní bibliografie lidové hudby. Hudební folkloristiku přednášel i na filosofické fakultě brněnské university v letech 1954-1959.
      Mezinárodní ohlas a uznání získala pod jeho vedením i práce pracovníků ústavu na textových i nápěvných katalozích, na kteroužto práci zejména dr. Vetterl soustředil svou publikační činnost v posledním období. (K otázkám katalogizace písňových nápěvů, Zprávy společnosti československých národopisců 1961, The Method of Classification and Grouping of Folk Melodies, Studia Muzicologica Academiae Scien[/]tiarum Hungaricae 1965, Zur Klassifikation und Systematisierung der Volksweisen im westlichen Karpatenraum, Festschrift Walter Wiora, Bärenreiter 1967 a další). Jednou z posled[n]ních prací tohoto druhu byla mimo další studie publikována pod jeho vedením selektivní bibliografie evropského hudebního folklóru (A Select Bibliography of European Folk Music, Prague 1966]. Nelze ovšem opomenout jednu z důležitých prací dr. K. Vetterla a jeho spolupracovníků, tj. Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I a II (Praha 1955 a 1960).
      Když si uvědomíme, že hudební folkloristika nebyla výhradním oborem v jeho činnosti, že kromě ní dr. Karel Vetterl napsal řadu prací z dějin hudby - archivnictví a hudební výchovy, které byly publikovány v našich i zahraničních časopisech, podobně jako články z :oboru hudební činnosti rozhlasové, teprve získáváme představu o jeho pilném a plném životě. Vítězslav Volavý

Šedesátiny prof. Ludmily MátlovéUhrové [obsah]

22. listopadu 1968 oslavila prof. Ludmila Mátlová-Uhrová, sběratelka lidových tanců, písní a dětského folklóru na Hané, své šedesátiny. Rodačka z Kojetína, vnučka zpěvačky Jos. Uhrové a neteř vynikajícího tanečníka Jindřicha Krybuse, měla k hanáckému folklóru vždy blízko. Ve svém nejbližším okolí i na sou sedním Tovačovsku se prof. MátlováUhrová setkávala i s ohlasem sběratelské a nacvičovatelské činnosti
      Xavery Běhálkové, organizátorky hanácké skupiny z Tovačovska na Národopisné výstavě československé v Praze v r. 1895 a spolupracovnice Janáčkovy při sbírání lidových tanců i s jejími tehdejšími informátorkami, k nimž patřila především nedávno zemřelá B. Mrázková. Hlubší zájem o studium lidového tance se probudil u prof. Mátlové-Uhrové při studiu tělesné výchovy u prof. M. Smiřáka na brněnské universitě. Jako jedna z prvních absolventek studia tělesné výchovy začala propagovat lidové tance v hodinách tělesné výchovy i doplňkové tělesné výchovy v Sokole. Odtud byl jen krůček k vlastní široce koncipované sběratelské činnosti v oblastí Hané.
      Výsledkem vlastní sběratelské činností prof. L. Mátlové-Uhrové, založené na kritickém přístupu k dosavadním sběrům starších sběratelů, je především publikace Hanácké tan[/]ce z Tovačovska (vyd. KLHU Praha 1954). Vedle Tanců z Líšně od Frant. Svobody to byla druhá moderně koncipovaná krajová publikace lidových tanců u nás, která se nespokojila jen pouhým popisem tanečních kroků a pohybů, ale zamýšlela se i nad celkovým tanečním stylem oblasti Hané. V archivu ÚEF-ČSAV v Brně jsou uloženy z pera prof. L. Mátlové-Uhrové desítky záznamů tanců i písní z Hané i z oblastí okrajových (např. Zábřežsko). Protějšek monumentální sbírky lidových tanců z Hané tvoří neméně významná ucelená sbírka dětského folklóru, která zachycuje v celé šíři život dětí na Hané. Zvláštní pozornost věnuje autorka vedle her, říkadel a písní i výtvarným projevům, v nichž se uplatňuje dětská fantazie jak při tvorbě různých hraček, tak i rekvisit nezbytných ke hrám.
      Vedle činností sběratelské a publikační je nutno připomenout ještě další významný úsek činnosti prof. Mátlové: spolupráci se soubory lidových písní a tanců, z nichž mnohé si nelze bez její pomoci ani představit (Uhřičice), spolupráci při četných pořadech na Dětské Strážnici, vedení kursů tanců a dětského folklóru na krajských a okresních školeních vedoucích souborů, vedení semináře lidových tanců z Hané, pořádaném v rámci dvouměsíčních seminářů lidových tanců z Mravy a Slezska v Brně 1953 a konečně i dlouholetou činnost v Hanácké obci v Brně.[/]
      V závěru lze říci, že prof. L. Mátlová-Uhrová postavila studium lidového tance na Hané na seriózní základ a oprostila jej od falešných fikcí, vnesených do výzkumu hanáckých tanců některými sběrateli. Zdenka Jelínková

Jan Skácel sedmdesátiletý [obsah]

Významný vlastivědný pracovník Slovácka Jan Skácel se letos 4. února dožil sedmdesáti let. Veřejnosti je znám především jako kronikář Strážnice a historik Slovácka. Povoláním je učitel, začínal v Sudoměřicích, potom působil v Petrově, Strážnici, Vnorovech, deset let ve Ždánicích a nakonec jako učitel a ředitel měšťanské školy ve Strážnici. Pedagogické poslání vždy spojoval s odborným zájmem o svůj předmět regionální historii. Možnost pracovat ve strážnickém zámeckém a městském archivu jej přivedla k hlubšímu poznání dějin rodného města a kraje. S dialektologem Max. Kolajou píše už v roce 1934 článek o nářečí na Kyjovsku a Ždánsku do sborníku "Na našem Slovácku". Do obnoveného národopisného časopisu Český lid přispěl studiemi o dějinách Strážnice, o strážnickém kroji a o vinařství. Svá historická bádání shrnul v roce 1958 v knize "Z dějin Slovácka", kterou vydalo Krajské

nakladatelství v Gottwaldově. Jan Skácel spolupracoval s gottwaldovským Oblastním muzeem jihovýchodní Moravy, v jehož časopise uveřejnil studie o jihomoravském hospodaření, o zbojnictví; zvlášť významná je jeho stať o spojovacích cestách a moravskoslovenské hranici v minulosti.
      Znalosti regionální historie Jan Skácel užíval i v pedagogické práci. Téma využití regionálního materiálu ve vyučování dějepisu zpracoval pro pedagogické čtení o dnech J. Á. Komenského v Uherském Brodě, za něž byl odměněn ministrem školství.
      Poslední desetiletí žije Jan Skácel v důchodě, intensivně se však účastní vlastivědné činnosti. Pomáhá kronikářům obcí okresu a píše přílohy k pamětním knihám MNV v Petrově, Sudoměřicích, Radějově, Tvarožné Lhotě, Kněždubě, Lipově a Hrubé Vrbce. Výsledky studia strážnických archivů a národopisných sběrů soustředil v knize "Čtení o Strážnici", která vyšla v roce 1965.
      Národopisce bude zajímat, že druhá část knihy je vlastně pojednáním o lidové kultuře, která je pro Strážnici charakteristická mimo jiné tím, že zde žilo v jednom sídelním celku městské i zemědělské obyvatelstvo. Autor popisuje lidové bydlení a dům, kroj, zvyky a obyčeje, ze slovesností především pověrečné vyprávění a pověsti. Součástí popisu lidové kultury tohoto venkovského města je rovněž kapitola o nářečí a dialektologický slovník. V závěru [/] autor věnoval krátkou pozornost vývoji strážnických slavností. Práce je vybavena mnoha fotografiemi ze života zemědělců i městských řemeslníků. Historickými poznatky přispěl i do úvodní části národopisné monografie Horňácka.
      Jan Skácel řadu let spravoval strážnické muzeum, jehož byl spoluzakladatelem. Svými články napomáhal i organizátorům Strážnických slavností, řadu let spolupracuje s Ústavem lidového umění ve Stráž[/]nici a s jeho časopisem Národopisné aktuality.
      Významným jubileem svou práci zdaleka neuzavírá. Prochází vlastní rukopisné zápisy a uvažuje o sbírce lidových pověstí a vyprávění ze Strážnice. Řada objevených dokladů a historických poznatků ho nutí znova se zamýšlet nad dějinami Slovácka a připravit jejich nové vydání.
      Přejeme mu k jeho sedmdesátinám mnoho zdraví a v další tvůrčí práci mnoho úspěchů. Josef Tomeš

Detail motivu z výšivky, Hluk 1800

KNIHY

Ján Podolák, Pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier, [obsah]

vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1967, 212 stran, 128 fotografií a kresby v textu, francouzské resumé
      Studií Jána Podoláka o pastevectví ve Vysokých Tatrách zahájil Národopisný ústav SAV v Bratislavě populárně vědeckou edici "Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry", jejímž vedoucím redaktorem je Adam Pranda. Edice chce veřejností postupně zpřístupnit typické projevy lidové kultury na Slovensku.
      Autor je národopisné veřejnosti znám řadou prací věnovaných tradičním formám zemědělského hospodaření a pasteveckého chovu dobytka na Slovensku. V studii o pastevectví v oblasti Vysokých Tater se zabývá především popisem forem, které se dochovaly od přelomu století do dnešních dnů; konfrontuje je jednak se starším materiálem z oblasti, jednak s obměnami z jiných karpatských regionů. Je používáno především materiálu získaného přímým zkoumáním v terénu v první polovině šedesátých let. Pro studium hmotných památek bylo využito národopisných sbírek muzea Tatranského národného parku v [/] Tatranské Lomnici, Slovenského národného muzea v Martině, dále muzeí v Liptově a Ružomberku.
      Kniha Jána Podoláka je rozdělena do čtyř kapitol, které jsou věnovány především studiu materiálních podmínek pastevectví a organizace práce. První kapitola se zabývá podmínkami chovu a letního pasení hospodářských zvířat na liptovské a spišské straně Tater. Přináší všeobecné údaje o chovu hovězího dobytka a ovcí, o stavu, získávání a udržování pastvin. Součástí kapitoly je i pasáž o lučním hospodaření a tradičních pícninách, o jejich zpracování, svážení a uskladňování.
      Druhá kapitola přináší popis a rozbor organizačních forem letní pastvy. Autor zjišťuje, že tradiční organizace výpasu závisí hlavně na vlastnických poměrech pastvin a na jejich rozsahu. Místní podmínky ovlivňovaly pasteveckou organizaci, jejím působením se zase utvářela dělba práce v jednotlivých rodinách i v kolektivu obce. Převládající formou salašnické organizace bylo společné pasení ovec i hovězího dobytka najatými pastýři. V této souvislosti autor popisuje organizaci salašnických spolků, které jsou známy i z jiných karpatských oblastí. [/] Vedle toho dožívají i jiné tradiční formy pastvy, především individuální pasení jednotlivými majiteli a střídání chovatelů při společném pasení dobytka.
      Třetí kapitola soustřeďuje doklady o pastýřských stavbách, v nichž v době pobytu na salaších pobývali pastevci se stády. Autor popisuje odlišnosti horských salašnických staveb od budov pro pastýře hovězího dobytka. Všímá si umístění salašnických objektů v terénu a rovněž staveb na společných a indivi duálních salaších. Místo salašnických staveb se ve zkoumané oblasti nazývá "salašisko" nebo "košarisko", v němž je vyčleněné místo pro kolibu. Dojné ovce se zavírají do ohrad, jimž se říkalo "strunga" nebo "stronga". V oblasti Vysokých Tater se užívaly i další termíny související s pastevectvím valašského dobytka, jako např. "cárek", kterým byla nazývána ohrada pro churavé ovce nebo telata.
      Poslední kapitola sleduje život a práci pastevců na salaši. Všímá si odlišností ve způsobu života rolnického a pasteveckého obyvatelstva, sleduje vztah pastevců k přírodě; jejich smysl pro p[o]ařádek a disciplinu při každodenní práci na

salaši apod. Při výhonu dobytka na salaše je popisován způsob práce i obyčejové přežitky, které se vázaly k této významné akci. Je vzpomínáno např. zažehávání obřadního ohně křesáním po otevření koliby, nakuřování stáda apod. Autor popisuje denní program pastevců na salaši, pasení a hlídání ovec, přičemž si všímá také výstroje a výzbroje pastýřů. Připomeňme aspoň ovčácké palice, kyje či kvakule, zvláštní hole "rováše", na nichž se pomocí vrubořezů počítaly ovce. Potřebné nářadí k salašnickému hospodaření je dokládáno v pasáži věnované produkci mléka a jeho zpracování. Není opomenuto ani léčení dobytka, v němž se uplatňovaly racionální i pověrečné praktiky. Závěr kapitoly tvoří popisy stravy a oděvu pastýřů, sleduje jejich ostatní činnost a využití volného času i život pastevců po skončení salašnické sezóny. Zde je možno zdůraznit zvláště uplatňování pastýřů v zimních obyčejích, např. v koledních obchůzkách, při roznášení březových metel, jež byly určeny k obřadním účelům.
V závěru Ján Podolák zjišťuje, že způsob hospodaření v oblasti Vysokých Tater ovlivnil poměrně vysokou úroveň chovu hovězího dobytka a ovec. Je možno soudit, že záměr autora ukázat staré kořeny pastevecké kultury v oblasti Tater, jejich původ i formy dožívající v letech našeho století se zdařil. Přispěla k tomu také bohatá obrazová část, která čtenáři přibližuje krajinu [/] i pastevce při jednotlivých pracovních úkonech. V knize nechybí ani obsáhlá bibliografie a seznam informátorů, na něž se v etnografických pracích někdy neprávem zapomíná. Josef Tomeš

O holandském orebním nářadí [obsah]

Severozápádní Evropa je oblastí, kde bylo odedávna zemědělství na vysoké úrovni. Zejména ve středověku se stala: tato část našeho kontinentu jeho zahradou, jak o tom svědčí soudobé zprávy a obrazové doklady. Souviselo to s celým tehdejším hospodářským a politickým vývojem v okolí centra franské říše, s bohatstvím měst a klášterů a celým kulturním ovzduším této oblasti. Severozápadní Evropa je také teritoriem, kde se záhy rozvinula plužní, tj. asymetrická orba, a moderní zápřah koně do vozu a oradla pomocí rozporky a postraňků. Patřilo sem i území, na kterém se dnes rozkládá Nizozemí, kde sice mnohé prvky tradiční kultury rozvojem průmyslu, námořního obchodu a nových forem zemědělství ustoupily do pozadí nebo docela zanikly, ale kde zájem o národní a lidovou kulturu a tradice proto nevymřel, ba naopak. V Arnhemu, kde bylo zřízeno jedno z nejznámějších a nejzachovalejších muzeí v přírodě [/] (Rijksmuseum voor volkskunde "Het Nederlands openluchtmuseum"), vyšla nedávno právě nákladem tohoto ústavu přehledná publikace osvědčeného badatele o holandském zemědělství J. M. G. van der Poela Oude Nederlandse ploegen (Arnhem 1967, jako 5. svazek monografií muzea; stran 64, obr. 50, se seznamem literatury, vyobrazení a rejstříkem).
Jde o publikaci po nejedné stránce reprezentativní, zejména po stránce grafické; škoda, že u nás mohou studie s podobnou tématikou vycházet jen zcela ojediněle, a to ještě zdaleka ne tak vybavené, ačkoliv náš materiál a jeho sbírky jsou nesrovnatelně četnější a rozmanitější a i problematika tradičního orebného nářadí je neméně zajímavá. A srovnáme-li knihu van der Poelovu s naš[í]imi studiemi, zjistíme, že holandská publikace se zabývá až na malé výjimky pluhy, což odpovídá stavu recentních dokladů v Nizozemí, zatímco u nás se dochovala do dnešní doby v terénu rádla, tj. symetrická oradla, často vývojově i historicky velmi starobylá. Tento rozdíl podmiňují ovšem různé faktory, především geografické a historické, které působily od pradávných dob a vystoupily s novou intenzitou v minulém století, kdy na vývoj orebného nářadí v Nizozemí měl silný vliv rozmach německého, anglického; ale i amerického železářství a zemědělského průmyslu. Ostatně už v 18. století bylo holandské orebné nářadí na vysoké úrovni a téměř každá

oblast země měla svá charakteristická oradla, i když tu existovaly některé společné prvky. Např. velmi výrazná je pro nizozemské pluhy jedna kleč. Dále je to častý výskyt chodáku vedle plužních koleček, o jehož stáří existují různé názory, a jakkoliv veliká část badatelů soudí, že jde o mladší vynález, než jsou kolečka, přece je chodák, jak uvidíme, znám ze starší doby a v některých oblastech Nizozemí se zdá dokonce podcházet kolečkám. Jinou zvláštností holandských oradel je přítomnost charakteristického krojidla, opatřeného na konci malým kolečkem s ozubeným okrajem; podle autora běží o domácí vynález, známý od 17. století, který byl tehdy novinkou i pro zcestovalého a věci znalého Angličana Blitha.
      Značné jsou rozdíly u plužních radlic. Nejprostší, ploché, ve tvaru pravoúhlého trojúhelníka se používaly na písčitých půdách nizozemského východu: v Groningenu, ve Frízsku a na území severního Hollandu; výhodou tu byla snadná výměna radlice při opravě. Naproti tomu nejvyspělejší plužní radlice bývaly v Zeelandu; o nich najdeme zmínku ještě v dalším textu.
      Odvaly holandských pluhů jsou stejně jako u nás umístěny na pravé straně v celkové shodě s pravostrannou orbou.
      Dějiny holandského zemědělství postrádají pravěkých radlic, jež byly bezpochyby jako jinde symetrické [/] a náležely tedy rádlu (eergetouw): Ale existují zachované brázdy z doby asi 1700 před n. 1., jejichž publikování se připravuje. Pravěké brázdy v Nizozemí vykazují shody s dánskými a zanechalo je s největší pravděpodobností podobně jako v Dánsku rádlo döstrupského typu (s klečovým plazem). Takové rádlo vidíme na miniatuře Utrechtského žaltáře a písemné zprávy o rádlu vůbec jdou do prvé poloviny 14. století.
      Archeologické doklady pluhu z mohyly u Oudenrolen mají problematickou cenu z hlediska datování; autor je klade do 4. století před n. l, ale jde o zprávu z druhé ruky, která nebyla doposud zveřejněna. Vyobrazení starých radlic na str. 16, symetrických i nesymetrických, jsou velmi zajímavá, ale radlice samy jsou bohužel blíže neurčené, proto některé budou sotva datovatelné, jak poznamenává van der Poel.
      Poměrně málo je do dnešní doby známo o vývoji holandských oradel do 19. století. Jistě cenný je doklad o existenci chodáku z r. 1280; o vyspělosti holandských pluhů svědčí nesporně přítomnost železných odvalů již před počátkem 18. století. Pokud jde o novodobý vývoj orebného nářadí v 19. století, poznamenal jej dovoz z německých, anglických a amerických továren. Málo se zatím ví o potažní stránce oradel v Nizozemí; ve středověku převládal párový volský zápřah ve jhu jako jinde, ale záhy se objevuje i zápřah koňský; [/] domnívám se, že užívání koně ve středověkém holandském zemědělství bude jistě souviset s rozvojem koňského zápřahu v severozápadní Evropě té doby, které je jistě i jednou z příčin a důsledků tamní ekonomické situace. A navzájem souvisí i s rozvojem plužní orby v této oblasti, s její vysokou úrovní, která se nakonec jasně zračí i v recentních dokladech, jež probírá autor ve druhé části knihy, a to podle jednotlivých provincií, počínaje Groningenem, kde v nové době převládaly strmě postavené radlice, připomínající v mnohém naše ruchadlo. Vedle charakteristického chodáku a jedné kleče, zapuštěné do plazu a spojené s koncem hřídele, prochází jindy kleč v určité vzdálenosti od konce hřídele, což sa pak vyskytuje často na severu Holandska a i ve Šlesviku-Holštýnu. Ve Frízsku se již od středověku setkáváme s mohutnými pluhy; zdejší tradice přispěly v nové době k zavedení továrního pluhu se dvěma klečemi a ke spojení radlice se železným odvalem okolo poloviny minulého století. Pro provincii Drenthe byl příznačný omsrijter, jehož tradice se vyvinula ze symetrického oradla, dále tzv. wupploeg na jihu, s malým kolečkem vepředu na hřídeli a bez krojidla, které postrádá také omdrift. Tzv. veenploeg měl radlici podobnou ruchadlu a byl opatřen chodákem.
      O záhonovém pluhu v Gelderlandu a Utrechtsku jsou zprávy z 15. sto

letí; tamější formy se vyskytovaly často i jinde v Nizozemsku.
      V Naard - Hollandu se oralo na konci 18. století na malých usedlostech chodákovým pluhem. Také v jižním Hollandu se používalo ponejvíce pluhu s chodákem; odvaly tu byly vypuklé.
      Vyspělý zeelandský pluh se neomezoval jen na samotnou provincii, ale pronikl i na jih do západní části Severního Brabantska a měl hodně společného se severobelgickým pluhem. Chodákový pluh se objevuje v Zeelandu už od středověku, má však symetrickou radlici a velmi malou pravou odvalovou desku. Zdá se, že chodák byl na zeelandském pluhu dříve než kolečka, jež se připomínají v písemných pramenech až k r. 1666, i když to je pouhé datum a quo. Z kolečkových pluhů proslul zejména waleploeg - zřejmě největší ze všech starých holandských pluhů. Zeelandský chodákový pluh má dvě varianty: holandskou a variantu, charakteristickou pro západní část Severního Brabantu. Na počátku 19. století se zeelandský pluh šířil velmi intenzívně i do jiných oblastí země a byl oblíben pro vhodné spojení strmé radlice s železným odvalem; napadá nás přitom šíření našeho ruchadla ve druhé čtvrtině minulého věku, i když vynález bratranců Veverkových byl založen na jiném principu a v jiných půdních a klimatických podmínkách. Obliba zeelandského pluhu způsobi[/]la, že se toto oradlo udrželo dlouho do druhé poloviny 19. století.
      Pro speciální účely, zvláště pro pěstování brambor, sloužil symetrický meschobploeg, upravený na vyorávání (onderploeg a na oborávání (bonenploeg), s oplechovanými křídly.
      O užívání zeelandského pluhu na západě Severního Brabantska jsme již mluvili; na písčitém východě pracovali rolníci s jinou jeho formou, zvanou stellinploeg, tedy s kolečkovým pluhem; tzv. rolploeg s jedním kolečkem je snad podle autora jen vývojovou formou prvého.
      Pro Limbursko, které je styčnou kulturní oblastí se sousedním německým Porýním, je charakteristický vedle kolečkového pluhu především honsploeg (zmíněný již k r. 1595); je to obdoba v literatuře dobře známého porýnského Hunspflugu. Toto rádlo s klečovým plazem prodělalo během doby změny zejména v tom, že hřídel byl spojen s plazem příčkou pro větší stabilitu. Krojidlem lze natáčet napravo či nalevo, čímž se dociluje asymetrické orby. Reeploeg z Eifelu byl původně rádlem kolesným, upomínajícím na pravěké či středověké orabné nářadí. Má dvě kleče a tak tvoří mezi holandskými oradly výjimku; v 19. stoleti proběhla ještě další změna v jeho ustrojení - od koleček k chodáku.
      I když kniha van der Poela je pouhým přehledem a neřeší mnohé [/] problémy, které se přímo nabízejí, zejména otázku funkce a spojitosti holandských oradel s podmínkami geografickými a historickými, oceníme její přehlednost a průkopnickou práci; doposud takové přehledné studie o holandských oradlech nebylo, nehledíme-li k zpracování příslušného materiálu v kompendiích o orebném nářadí, zvláště německých. Ale i pro bádání o našich vlastních problémech dává publikace van der Poelova hodně podnětů především v otázce středověkého pluhu, v otázce rozšíření chodáku, který je u nás znám, např. u trutnovského háku, v otázce postavení ruchadla mezi orebnými vynálezy 19. století atd. A v každém případě je recenzovaná studie důležitá pro materiál sám, který je pečlivě popsán, určen, v mezích možností osvětlen a dobře graficky znázorněn. Jaroslav Kramařík

M. Ludvíková, Lidová strava na Kloboucku a Ždánicku. [obsah]

Mikulov 1967, stran 54
Okresní vlastivědné muzeum a okresní archiv v Mikulově ve spolupráci s muzejním spolkem v Brně vydali jako součást Vlastivědných zpráv v r. 1968 úhlednou publikaci, v níž autorka zasvěceným způsobem píše o stravě vybraného regionu.

V úvodní části podává nezbytnou charakteristiku zkoumané oblasti po stránce geografické a demografické, zabývá se zaměstnáním obyvatelstva, zejména zemědělstvím, které bylo a je pro uvedenou i širší oblast charakteristické.
      M. Ludvíková si všímá nejen místa a významu rostlinné a živočišné produkce ve stravě, ale též plodin a bylin získaných sběrem. Ve stručnosti se zmiňuje o kuchyni, kuchyňském nádobí, ukládání potravin a o topivu.
      V přehledných oddílech pak uvádí jednotlivé pokrmy a jejich názvy i přípravu. Řadí je podle druhů potravin a podle způsobu úpravy. Dále věnuje pozornost významu jídla v každodenním životě, všímá si rozdílu ve stravě různých vrstev obyvatelstva a sleduje přizpůsobování jídelníčku jak ročním obdobím vzhledem k produkci a zásobám, tak sezónním pracím v rodině hospodáře i u námezdních pracovníků. Podrobněji se zabývá pokrmy a nápoji připravovanými k různým rodinným a výročním svátkům a obřadům. Práci uzavírá stať o chování při jídle a o hostech.
      Ve stručném závěru autorka zdůrazňuje souvislost stravy zvoleného regionu s okolním územím, upozorňuje na změny způsobené zánikem některých obřadů a zvyků, omezováním nebo naopak rozšiřováním pěstění určitých plodin, vlivem zaměstnaností žen i s tendencí orientovat se více na trh.
      Publikace obsahuje slovníček nářečních výrazů, seznam informátorů, seznam literatury a rezumé v německém jazyce. Její hodnotu zvyšuje 36 fotografií (vesměs nádobí a nářadí k přípravě pokrmů), provedených na křídovém papíře, i vkusně provedená obálka. Jarmila Štastná

Monografia o rumunských podmaľbách na skle [obsah]

Na konci roku 1968 známe bukurešťské vydavateľstvo Meridiana predložilo verejnosti zaujímavú publikáciu Dr. Cornela Irimie a Marcela Focşa Rumänische Hinterglasikonen. Jej výnimočnú hodnotu vidíme z niekoľkých aspektov. Táto monografia nám zaplňuje jedno z prázdnych miest v priestore, ktorý bol v minulosti ovládaný byzantským výtvarným názorom. Veď vývoj ikonopisu na území Rumunska je už jediným článkom tejto tématiky, ktorý nebol monograficky moderne spracovaný. Na rozdiel od Ruska, Ukrajiny a nerumunského Balkánu sú pre Stredo a Západoeurópana tieto materiály neznáme.
      Ďalším prínosom monografie o rumunských sklomaľbách je zverejnenie bohatého materiálu, dokumentujúceho vzťahy východného a západného kultúrneho vplyvu a podie[/]lu na pôvode tohoto výtvarného prejavu. Aj keď nie je úvodný text vedeckou štúdiou, má vysoké syntetizujúce informatívne hodnoty. Vychádza z výskumu 4000 obrazov na skle, pochádzajúcich zo Sedmohradska. Jeho vecnosť nás mnohdy prekvapuje svojou presnosťou. Rumunským kolegom môžeme závidieť, že sa dopracovali až ku konkrétnym poznatkom o dielňach a aj o niektorých autoroch.
      Chceme zdôrazniť ešte jednu prednosť spomínanej publikácie, aká často chýba našej etnografickej produkcii. Je ňou dôsledné rešpektovanie estetického kritéria, najmä pri výbere reprodukcií. Taktiež výskum a publikovanie súkromných zbierok nie je u nás celkom obvyklé. V uvádzanej knihe má takýto pôvod 47 obrazov z 97.
      Spomenul som už, že si úvodný text nerobí nároky na charakter vedeckej štúdie. Prináša však konkrétne argumenty pre známy náhľad na západný pôvod sedmohradskej sklomaľby. Poukazuje však i na staršie domáce korene tohoto výtvarného prejavu, najmä na drevorez, majúci veľmi staré tradície v mnohých pravoslávnych kláštoroch celého Rumunska. Cenné sú údaje o vzájomnom ovplyvňovaní jednotlivých dielní, najmä o najstaršom stredisku v Nicule (severne od Kluže). Nás zaujmú najmä diela Faina Gherghela z blízkej Gherly, ktoré majú formálne najbližšie k podmaľbám na skle z východného

      Slovenska. Ak môžeme u nás sledovať, že sa od západu na východ stále viec presadzuje grafický charakter sklomaľby, v Sedmohradsku tento prejav ide ešte ďalej, dostáva sa až do krajnosti. Je tu potom celkom logický súvis s tradíciou ikonopisu.
      Monografia vznikla na základe spracovania materiálov, pochádzajúcich len zo Sedmohradska, pre ktoré je podmaľba na skle charakteristickým výtvarným prejavom. Obsahuje 97 obrazov v 148 farebných reprodukciach. Najväčším podielom prispelo Muzeul Brukenthal v Sibiu, kde autori aj pôsobia. Škoda, že je tento materiál obmedzený len na sedmohradské múzeá a nečerpá aj z bohatých fondov ústredných inštitúcií (napr. Muzeul Satului apod.). Zaujímavé by boli aj ukážky nesedmohradských maliarskych stredísk, napríklad dielní z Moldavie, Maramureša alebo Bukoviny. Uvedené ikony na skle pochádzajú prevažne z 19. storočia, len niekoľko najstarších z konca 18. stor.
      Domnievam sa, že uvedená rumunská kniha pomôže upresniť zaradenie našej sklomaľby do celoeurópskeho kontextu a určiť vzťah stredoeurópskeho a východoeurópskeho výtvarného cítenia. Naznačuje problematiku akýchsi medzislohových prejavov, ktoré stoja na križovatke najsilnejších kultúrnych prúdov. A slovenské ľudové umenie patrí medzi jedných z nich. Juraj Langer

Ján Kedro, Čarovné husle, vydalo Západoslovenské vydavatelstvo, Slavín, Bratislava 1968 [obsah]

Osoba slavného myjavského primáše Samka Dudíka (1880-1967) budila zájem umělců již za jeho mladého života. Jeho "pestrý, složitý život . . . S jeho plnosťou, čistotou, láskou k ľuďom..." (cit. autor) přiměl i Jána Kedra k napsání "Biografických obrázků o Samkovi Dudíkovi z Myjavy" (tak zní podtitul) v podobě úhledné jedenaosmdesátistránkové knížečky nazvané "Čarovné husle".
      Celé toto útlé dílko je poznamenáno vřelým citovým vztahem autora jak k osobě Samka Dudíka, tak i k lidové hudbě a celému kraji pod Javorinou. Autor v něm čtivým způsobem vypráví různé příhody a zážitky ze života lidového umělce a jejich chronologickým řazením z nich vytváří formu životopisu. Výjimku tvoří kapitola "Tá Javorina šedá", kterou autor své vyprávění rámuje a kterou upozorňuje na to, jakou úlohu hrál kraj i lid z pod Javořiny i se Samkem Dudíkem v boji za svobodu našich národů v minulost i v současnosti.
      Podklady pro své vyprávění čerpal autor kromě z uvedené literatury i z vyprávění pamětníků a hlavně z vyprávění samotného Samka Dudíka: Přesto se však dopouští některých věcných nepřesností a někdy i omylů. Uvedu některé z nich.[/]
      Fotografie na str. 23 zobrazuje Samka Dudíka s jeho kapelou před Slováckou búdou v Uh. Hradišti na výstavě Slovácka v roce 1937, během které Samko Dudík každodenně koncertoval, a nikoliv v "Krůžku moravských Slovákov ve Zlíně", jak je uvedeno. Podle informací znalců z Horňácka byl Dudíkův přítel Hudeček z Velké nikoliv učitelem, ale rolníkem, jehož děti byly teprve učiteli (str. 26).
      Velická muzika Pavla Trna byla na vrcholu své slávy začátkem devadesátých let minulého století (brněnský koncert, Všeslovanská výstava v Praze apod.), kdy byl Dudík ještě chlapcem a mohl být tedy stěží učitelem již vyspělých muzikantů. Lze vyslovit pochyby i o souběžném vývoji těchto dvou muzik (obojí na str. 30).
      Malíř Joža Uprka byl bratrem akademického sochaře Franty Uprky a nikoliv synem, jak je psáno na str. 35. Omylem dosti nepříjemným je jmenování tří hlavních postav ze Smetanovy Prodané nevěsty na str. 47, kdy autor zaměňuje běžně známé jméno Mařenky s Aničkou.
      Sporné v detailech jsou i některé informace o převádění utečenců přes hranice za druhé světové války na str. 58. První strážnické slavnosti "Československo v tanci a zpěvu" se konaly ne v roce 1945, ale r. 1946, kdy byl strážnický primáš Slávek Volavý ještě studentem a ne doktorem, jak píše autor na straně 63.
      Citace oblíbené Samkovy písně

"Ej, jajajaj..." na str. 66 jest neúplná. Správně zní: "...Frajeročka moja, sedem bohov tebe, neotváraj dvere, nepúščaj nikoho . . . atd."
Pokud se týče literárních pramenů, došlo zde rovněž k omylu v údajích, neboť Národopisné aktuality přinesly o Samkovi Dudíkovi články v roce 1964 v č. 1, Jaroslav Jurášek - Lidový umělec Samko Dudík, a v roce 1967 v č. 2, nekrolog od Dušana Holého - Samko Dudík (1880-1967).[/]
Knížce "Čarovné husle" však nelze upřít nejen její příjemný vzhled a čtivost, ale i to, že v ní přibyl sympatický přírůstek k monografiím lidových umělcích. Jedno je však v ní nutno zvlášť vyzvednout, a sice to, že má dost co říci dnešku o snahách, jež byly vynaloženy pokrokovými lidmi z obou stran Javoriny na prohloubení moravskoslovenské vzájemnosti, což se týká i milého doslovu Zuzky Zgurišky. Vítězslav Volavý[/]

SBORNÍKY A ČASOPISY

Sborník k 70 výročí gymnasia v Kyjově [obsah]

V minulosti nebývalo neobvyklé, že se ve výročních zprávách gymnásií a podobných publikacích objevovaly i národopisné příspěvky. Dnes se tak děje velmi zřídka, ale přece. Dosvědčuje to i publikace, kterou vydalo v r. 1968 ředitelství SVVŠ v Kyjově s názvem "70 let gymnasia v Kyjově 1898-1968". Má 186 stran textu (kromě inzertní části) a řadu fotografií. Ve sborníku je množství článků a článečků, většinou z per absolventů kyjovského gymnasia. Mnohé mají oslavný nebo vzpomínkový ráz, jak bývá při podobných příležitostech zvykem. Při [/] této příležitosti bych chtěl národopisce a zájemce o národopisnou činnost upozornit aspoň na ty příspěvky, které spadají do oblastí našeho zájmu.
Ředitelem kyjovského gymnasia v letech 1898-1919 byl Josef Klvaňa, který si získal trvalé místo v dějinách moravského národopisu především studií o krojích na Slovácku. Na straně 15 a 16 vzpomíná Alois Rechtořík na Klvaňovy válečné starosti. Připomeňme ještě, že Klvaňovo jméno neslo kyjovské gymnasium v letech 1938-1953. Vzpomínky na významného biologa a sběratele lidových písní Vladimíra Úlehlu otiskl na straně 18 a 19 Květoslav Lesinský. Ve vzpomínce na dialektologa [/] Maxmiliána Kolaju, rodáka z Vlkoše, píše o jeho zájmech Marie Vybíralová-Klimková. Na straně 137-140 hovoří Jaromír Bělič o své cestě k dialektologii, na kterou jej přivedl zájem o zvláštnosti mluvy ve vesnicích tzv. dolského nářečí. Hudební folkloristy zaujme článek Augustina Kůra "Lidová píseň na Kyjovsku" (str. 141-158). Úvod je sice trochu vzletný, ale v článku je řada zajímavých postřehů o lidové písni a hudbě v přechodné oblastí mezi Slováckem a Hanou. Jde o oblast, kde se podstatně prolínají dialektologické a etnografické hranice. Augustin Kůr, který je známým výkonným muzikantem svého kraje, popisuje některé tance (např. skočnou), hudební nástroje, obsazení lidových kapel. Vzpomíná významné zpěváky z Kyjovska, uvádí sběratele lidových písní a vesnice, v nichž zapisovali. Ve svých úvahách o lidové písni je hodně poplatný názorům Vladimíra Úlehly. Hudební folkloristé nebudou s mnohými souhlasit. Jistě je však zaujmou autorovy postřehy a vlastní pozorování. A rovněž fotografie posledních mistřínských hudců s cimbalistou Antonem Brandýsem ml., jehož malý cimbál je dnes v expozici lidových hudebních nástrojů v Ústavu lidového umění ve Strážnici.
Drobných poznámek a zajímavostí, které mohou zaujat zájemce o slovácký národopis a vlastivědu, je dost i v dalších příspěvcích, o nichž

na tomto místě nereferujeme. V naší zprávě jsme chtěli upozornit aspoň na nejdůležitější články. Josef Tomeš

Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, svazek II. J. Kubíček - J. Vlach, Bibliografie historicko-vlastivědné literatury k období let 1848-1960 na Moravě a ve Slezsku, Ostrava 1968, 234 stran [obsah]

Péčí Kabinetu regionálních dějin University Palackého v Olomouci byl vydán v pořadí již třetí svazek Historického místopisu Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Je rovněž jedním z úvodních svazků a jak jeho titul uvádí, zabývá se soupisem historicko-vlastivědné literatury na daném území v daném období.
      Práce je rozdělena do deseti základních kapitol s následujícími tituly: I. Všeobecná část, II. Vlastivědy okresů, III. Správní a právní vývoj, IV. Historická geografie, V. Hospodářský vývoj, VI. Vývoj sociálních poměrů a zdravotnictví, VII. Politický a národnostní vývoj, VIII. Vývoj školství a kultury, IX. Bibliografie, X. Vlastivědné a historické časopisy. Kapitoly, z nichž některé jsou členěny do podkapitol a oddílů, obsahují celkem 5295 hesel. Ta jsou tříděna většinou abecedně, někdy [/] chronologicky a v některých případech u speciálních disciplin i věcně. Svazek je doplněn předmluvou, seznamem excerpovaných periodik, přehledem zkratek a jmenným rejstříkem.
      Bibliografie vytváří svým výběrem literatury a pramenů solidní základnu při vypracovávání dalších svazků Místopisu, věnovaných jednotlivým okresům. Protože je bibliografií výběrovou, usnadňuje, a to nejen vědeckým pracovníkům, heuristické práce v oboru regionální historie i historie jako takové. Zahrnuje takové údaje z knižních monografií, časopiseckých a sborníkových studií naší i zahraniční produkce, které se dotýkají ne menší územní jednotky na Moravě a ve Slezsku, než je správní okres. Tím se stává dostatečně přehlednou. Zároveň vytváří pojítko mezi všeobecnými a speciátními bibliografiemi. Má tedy platnost jak pro větší územní celky, tak i pro menší (okresy).
      Můžeme konstatovat, že autorům bibliografie se zdařil záměr podat přehled dosavadních publikovaných výsledků, a tím podpořit rozvoj regionálního historicko-vlastivědného bádání. Ze zpracování bibliografie vyplývá i ten fakt, že ne všechny oblasti a okresy jsou rovnoměrně historicko-vlastivědně zpracovány. Práce, i když nepřímo, přece jen umožňuje zjistit, na které skutečnosti a ve kterých regionech by se měli vědečtí historicko-vlastivědní [/] pracovníci postupně zaměřit. I tento poznatek je nesporně jedním z kladů, které tato nová práce přináší. Robert Snášil

M. Kundegraber, Ein Kapitel aus der Gottscheer Gerätekunde: Die Ochsenjoche [obsah]

Jahrbuch für ostdeutsche Volkskunde, 10, 1966/67, str. 97-119.
Článek M. Kundegraberové, pracovnice vídeňského Muzea pro rakouský národopis, se zabývá jařmy z okolí jugoslávského města Kočevja, kde dříve sídlili němečtí rolníci, z nichž někteří tu dodnes zůstali. Kundegraberová konala u této národnostní menšiny výzkum, a to naprosto objektivně, jak to vyplývá ze studie i z jiných jejich prací o tomto jazykovém ostrůvku.
Příspěvek o jařmech je cenný proto, že v širší oblasti na sever probíhá hranice mezi zápřahem kohoutkovým a nárožním, která je tak důležitá z hlediska kulturně-historického a etnického. Víme, že nárožní jho proniklo na slovanskou půdu pouze na dvou místech, a to ještě jen v blízkém jihoněmeckém sousedství, v českých zemích a ve Slovinsku. V okolí Kočevja (něm. Gottschee) se používalo podobně jako ve slovinském a chorvátském sousedství jařma kohoutkového, které přejali i němečtí kolonisté, ačkoliv

přišli z východního Tyrolska a Horního Korutanska, kde je rozšířen nárožní zápřah. Dá se uvažovat i o jiné možnosti, že totiž kolonisté přinesli s sebou jho kohoutkové a teprve později se do jejich pravlasti dostalo jho nárožní ze severu, ale tato teorie se mně zdá dost nepravděpodobná.
      Materiál o kohoutkových jařmech a jařmičkách, ať již z muzeí či z terénu, autorka pečlivě prostudovala a popsala. Staré párové jařmo kohoutkové mělo formu jařma s oblouky, která je zastoupena hojně u balkánských Slovanů (viz Moszyński). Kundegraberová si všímá výroby jařmového trámce, oblouku, který se připravoval pomocí formy, tzv. modelu, dále houžve, která se v nové době vyráběla ze železa, hřebu k zachycení oblouku na trámci, svorného hřebu, spojujícího houžví jařmo s ojí atd. Tamní jařmičky jsou velmi podobné našim a ani zdobení, provedeno jednoduchým vrubořezem, se neliší nikterak od časté výzdoby párových jařem i jařmiček v jiných oblastech; snad jen některé vzory jsou charakterističtější a souvisí s ornamentikou balkánského lidového umění.
      V závěru autorka konstatuje, že v celém slovanském okolí převažují naprosto jařma kohoutková, která se vyskytují i v Kraňsku a Dolním Štýrsku.
      Zajímavá je jistě stránka názvoslovná, jíž věnuje Kundergraberová [/] značnou pozornost. V tomto ohledu upozorňujeme na rozšíření termínu jar, který zasahuje až do středního Štýrska, nevyskytuje se však v mluvě tamních kolonistů, kteří nazývali jařmo joch - i to je doklad pro kolonizaci Němců ze vzdálenějších míst. Termín pro jařmový oblouk je tu khampa, tedy původu německého; zdá se mi, že slovanské obyvatelstvo, které jej přejalo, nemělo původně samostatného označení pro tuto část jařma, zatímco kolonisté, pro které bylo domácí jařmo novinkou, si jej vytvořili. Název pronikl pak dokonce i do oblastí románské. Zato výraz pro jařmový kolík titšle je ze slovanského a podle autorky pochází z tyčati, tj. strkati; užívali ho však pouze Němci, zatímco u Slovanů se objevuje název jeglica nebo iglica. Je otázka, zda jej sousední Chorvaté či Slovinci nezačali označovat tímto termínem tehdy, když nahradily dřevěné kolíky železné hřeby, připojované k jařmovému trámci řetízkem nebo pomocí řemínku. Z dalšího lexikálního materiálu vyplývá, že názvy součástí novodobého zápřahu, tj. do jařmičky s postraňky a rozporkou, jsou většinou původu německého; snad tu mohla autorka upozornit na zásadní rozdíl mezi tímto principem a principem starobylého zápřahu do dvojitého jařma, který jistě souvisí i s rozdíly ve slovníku.
      Máme tedy v článku Kundegraberové další cenný příspěvek z oblasti, kde teprve v nové době se soustavně počala sledovat otázka zápřahu, [/] zejména v rámci Etnologického atlasu Jugoslávie, jež je zároveň důležitou pro řešení problému výměny kulturních statků národy slovanských a germánských i z hlediska obecně kulturně-historického. Jaroslav Kramařík

A. Fenton, Alternating Stone and Turf - An Obsolete Building Practice, [obsah]

Folk-Life, 6, 1968, str. 94-103
Známý skotský autor pojednává o staré stavební technice ve Skotsku - o budování stěn z kamene a rašeliny. Tato kombinace stavebnin byla podle historických pramenů hojně rozšířena v pahorkatých Border Hills a Grampians v době 17. - 19. století. Fenton se zabývá i doklady z dalších částí Skotska a archeologickými prameny, především z doby Vikingů. Zajímavé jsou souvislosti zmíněné stavební techniky s formou střechy a typy krovů, umístěním ohniště v jizbě, sociálními poměry atd. Některé vývody, ke kterým autor dochází na základě dokladů z širšího okolí Skotska, zejména ze Skandinávie, vedou jej k rekonstrukci vývoje nejea techniky budování stěn ve Skotsku, ale i dalších domových prvků. Z toho hlediska je Fentonova studie poučná po stránce metodické a některé její závěry by bylo zajímavé

konfrontovat s názory Bruno Schiera, zejména pokud jde o vývoj krovu v oblasti germánské.
I když územně jsou nám problémy skotského národopisu poněkud vzdáleny, stojí za povšimnutí Fentonův myšlenkový postup, který je jako v jiných jeho pracích veden důsledně historickým pohledem a vychází z širokých a důkladných znalostí materiálu etnografického, historického a archeologického, jež jsou zárukou, že autorův dialektický přístup k věci má pevné základy. Jaroslav Kramařík

Těšínsko - vlastivědný zpravodaj okresů Karviná a Frýdek-Místek. [obsah]

Vydává Vlastivědný ústav v Českém Těšíně, roč. 1968, č. 1-4
      Těšínsko patří k těm regionálním vlastivědným časopisům, které mají sice několikaletou tradici, ale jejichž obsahu nebyla věnována v odborných kruzích velká pozornost. Ve své zprávě o ročníku 1968 bych se chtěla zaměřit na příspěvky s národopisnou tématikou, která je zastoupena ve větší nebo menší míře v každém čísle. Kromě těchto prací jsou zveřejňovány práce výrazně vlastivědného zaměření, studie z regionální historie, drobné zprávy z obcí a nechybí ani recenze knih [/] a větších studií majících vztah k regionu.
      V čísle 1 bylo zveřejněno několik prací čerpajících zejména ze zpracování terénního materiálu a dokumentace. Václav Stuchlý vzpomíná v článku "Na písňové besedě u stařenky Foltýnové" (str. 1-10) na repertoár lidové zpěvačky z Frýdku. Spolu se životopisem a charakteristikou projevu zveřejňuje notové záznamy nejzajímavějších písní. E. Haroková, pracovnice Vlastivědného ústavu v Českém Těšíně, zpracovala v článku "Lidová strava v okolí Havířova od druhé poloviny 19. století" (str. 11-13) materiál, který sebrala v letech 1966 a 1967. Studie je zaměřena na popis základních potravin a jejich využití v jídelníčku po celý rok, dále pak na popis jídel, která se vařila k různým významným příležitostem. Práce je doplněna zajímavými fotografiemi domácího nářadí a zemědělského inventáře. Pro etnografy zabývajícími se lidovou architekturou může poskytnout základní informace o dřevěných církevních stavbách na Karvinsku článek dr. B. Čepeláka, "Historické stavební památky na Karvinsku, část II (str. 15-18), doplněný fotografickou dokumentací.
      Číslo 2-3 je z větší části věnováno 700 letům města Karviné, ale přesto zaslouží pozornost článek K. Gaury "Výživa obyvatel Bystřice nad Olzou v době feudální" (str. 14-19), který věnuje pozornost podmínkám [/] hospodaření v obci na základě studia archívních dokladů. Bystřice nad Olzou je reprezentantem podhorského osídlení Těšínska a některé autorovy závěry o doplňcích zemědělské produkce jsou podnětné i pro národopisce. V čísle je jako doplňku použito záznamů lidových vyprávění, které zapsala v místním nářečí Anna Dřevjaná v Janovicích u Frýdku.
      Poslední číslo ročníku je na etnografické studie bohatší. V prvé řadě je to práce M. Kaducha "Folkloristický profil Josefa Mojžíška" (str. 7-12). Jak konstatuje autor na začátku studie, J. Mojžíšek je sběratel, jehož "hudebně sběratelské dílo nebylo širší veřejnosti ani odborným kruhům známo". Kromě popisu Mojžíškových cest za lidovou písní do vesnic uvádí M. Kaduch i seznam a charakteristiku některých zpěváků a tanečníků. Studií založenou výrazně na zpracování materiálu z terénu je práce L. Skruženého "Způsob uzení masa v oblasti Jablunkovských hor - v Dolní Lomné Horní Lomné-Přelači" (str. 13-18). Autor na základě podrobného popisu funkce, stavby a postupu práce při uzení masa dochází k závěru, že "uďoky" jsou mladší záležitostí spojenou s mizením kurloků. Celá práce je doplněna bohatým fotografickým materiálem.
      V tomto ročníku Těšínska se již výrazně projevila snaha redakčního kolektivu o mnohostrannost každé

ho čísla, protože časopisy tohoto charakteru s regionální klientelou odběratelů dosti těžko snesou monotématičnost jednotlivých čísel. Této snaze můžeme přát, zvláště budou-li jednotlivé obory zastoupeny odbornými studiemi dobré kvality. Tím se nevylučuje publicita regionálních vlastivědných pracovníků, kteří často publikují pouze holý materiál bez rozpracování širších souvislostí. Na závěr chci poznamenat, že redakce se ujala záslužného úkolu publikovat fotografické dokumentace muzejních sbírek muzea v Českém Těšíně a Frýdku-Místku. Jiřina Veselská

Vědecký výzkum v museích v práci Jiřího Neústupného Museum a věda, [obsah]

Kabinet musejní a vlastivědné práce při Národním museu v Praze, sv. 13, Praha 1968
      Vědecký výzkum našich muzejních pracovišť je zcela specifickou záležitostí nejen v muzeologii a etnografii, ale ve všech společenských vědách zastoupených na půdě našich muzeí. K problémům forem a fází vědeckého výzkumu v muzeích máme literatury dost, ale žádná se o speciální problematice etnografického výzkumu ani okrajově nezmiňuje. Zrovna tak i práce Jiřího Neústupného, která z teoretického [/] hlediska poprvé soustřeďuje veškeré poznatky nutné k objasnění celé situace. Jsou to kapitoly II. - IV. (Věda - vědecký výzkum - znalectví, Formy a fáze vědeckého výzkumu v muzeích.)
      Po vymezení základních pojmů "vědy", "vědecké teorie" apod., jejichž rozbor stojí mimo náš zájem, se autor konečně dostává k otázce vlastního vědeckého výzkumu. Zcela správně připomíná, že pojem "výzkum" se kdysi používal pouze ve vědách přírodních, odkud se postupně rozšířil též do věd humanitních, tedy i do etnografie. Vědecký výzkum podle Neústupného "představuje procesy, jimiž dospíváme k výsledkům, které se stávají součástí náplně vědy: vědecký výzkum lze proto mít za synonymum vědecké práce".
      Autor dále hovoří o vědeckém výzkumu základním a aplikovaném, rozebírá pojem individuálností a základní výzkum rozděluje na volný základní výzkum (též tzv. ryzí výzkum) a na výzkum orientovaný, čili usměrněný základní výzkum. Volný základní výzkum je soustředěn v mozku a v rukou jednoho člověka, ať už používá rozprav, kolokvií apod., a vždy směřuje k rozšíření poznání v příslušném vědním oboru. Usměrněný základní výzkum je týmový a jednotlivec je k řešení problémů vázán v rámci discipliny. Tento výzkum obsahuje dva pododdíly: podkladový výzkum, v podstatě výzkum popisný, který má shro[/]máždit větší počet údajů a výzkum tématický, který je zaměřený na velké jevy přírodní a podobně.
      V muzeích na etnografických pracovištích převládá základní výzkum volný. Zejména na menších pracovištích vědecká práce jednotlivých oborů není ještě v naprosté většině muzeí zařazována mezi plánované úkoly a záleží na volné úvaze badatele, jakého úkolu se ujme. Badatel bývá mnohdy ve svém oboru izolován a nemá možnost zúčastnit se týmového řešení určitých výzkumných úkolů.
      Podle Jiřího Neústupného nejde o to odmítat ryzí výzkum, ale nelze jej v muzeích připouštět nebo trpět jen proto, že nedovedeme zajistit jeho přeměnu v jiné formy základního výzkumu (z důvodu neplánovitosti nebo izolovanosti pracovišť), ale proto, že musíme uznat i jeho oprávněnost a význam. V této souvislosti je třeba obzvláště vyzdvihnout naléhavé úkoly registrace a publikace výzkumu v takové formě a na takové úrovni, aby spolehlivě sloužil i jiným badatelům a týmům.
      Za aplikovaný vědecký výzkum v muzeích je zde považována vědecká práce konaná v rámci specifických úkolů muzeí. Druhou kategorii aplikovaného vědeckého výzkumu tvoří příprava vědecko-osvětových úkolů muzea, náročných výstav, které vyžadují podrobné předběžné zpracování tématu spolu se záležitostmi podobného rázu.

Z vědeckého výzkumu je vyloučeno znalectví. Pod pojmem znalectví rozumíme předzpracování, předstupeň, čili výchozí základnu dalšího vědeckého výzkumu. Znalectví nemůže nabýt vědecké kvalifikace potud, pokud bude končit pouhým určením a zařazením pramenů v rámci hotové klasifikace. Proto je zde Neústupným výstižně presentováno jako "vědecké řemeslo", kterému se musí naučit každý vědecký pracovník.
Dále Neústupný rozebírá druhy vědeckého výzkumu v muzeích a upozorňuje, že v základním vědeckém výzkumu není rozdílu mezi pracovníky muzeí a jiných institucí.
Z jeho závěrů, bezesporu vysoce podnětných, se nám dostává mnoho potřebného též pro práci našich etnografů v muzeích. Ale na druhé straně máme dojem, že autor spojuje vědecký výzkum s předmětem muzeologického zájmu až tehdy, octneli se na badatelově stole. Zcela opomíná problémy související s vlastním získáním sbírkového předmětu. Vždyť terénní výzkum, např. právě etnografický, je jednou z nejosobitějších součástí muzeologické praxe. Má své zcela osobité a specifické úkoly a podmínky, které jej na jedné straně sjednocují s praktikami výzkumů prováděných pracovišti ostatními, to jest akademickými, vysokoškolskými apod., na straně druhé přinášejí však k řešení celou řadu specifických problémů. Jeho postavení je o to zvláštnější, že na vý[/]sledcích stojí do značné míry specializace na obor hmotné a lidové kultury a umění. M. O. Růžička

Stanislav Kofroň, Ornament na roubených stavbách. [obsah]

Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 9, 1968. Str. 171-197
      St. Kofroň ve své práci rozebírá dřevěnou lidovou architekturu z oblasti Voticka, Sedlecka a Sedlčanska. V úvodu se zmiňuje o jednom z prvních badatelů v oblasti místní lidové architektury, o Jaroslavu Špirhanzlovi, který zde ještě před 35 lety dovedl najít vskutku bohatou žeň pro své malířské oko.
      Snaží se o ekonomické zdůvodnění zachování základních rysů hmotné kultury tak, jak se projevovaly i v místní architektuře. Připomíná, že tesařský mistr stavěl vždy celou chalupu. Znamená to tedy, že postupoval od hrubých tesařských prací až k nejjemnějším zdobným prvkům.
      Ohrožení lidové dřevěné architektury v kraji dělí autor na ohrožení zapříčiněné ohněm, rozšiřováním komunikací a snahou po lepším bydlení. Dále autor upozorňuje, že soukromě hospodařící rolník měl mnohem větší možnosti objekty udržovat. Byla cepová sláma a hlav ně nechyběla hrdost ke gruntu předků. Po roce 1945 byly podle autora stavby ohroženy nadobro. Malí rolníci chaloupky opustili a odešli do pohraničí, větší sedláci byli v době zakládání družstev přestěhováváni.
      Autor píše, že byl veden "povinností zachránit svými prostředky, co se dá" a se skicářem procestoval přes padesát vesnic. Omezil se na záležitosti nejrychleji mizící, na ornamentiku. Speciálně si všímal lomenice a větracích otvorů, které podobně jako ostatní zdobné prvky pečlivě studoval, takže nakonec byl schopen graficky vyjádřit vývoj jednotlivých tvarů od nejjednodušších k nejsložitějším. Nezapomíná ihned uvést přesné, lokalisační údaje a z každého studovaného ornamentálního jevu se snaží vyvodit závěr.
      Proto je schopný doložit kyjovitý tvar srdíčka pro Skoupecko jako práci jednoho řemeslníka, elipsovitý tvar zase pro Jetřichovsko. Nejparádnější pavlač našel u Turnovců v Březí. Uvádí lidovou píseň o těchto pavlačích z vlastního záznamu v Mokřanech. Sloupky i prkna pavláček důkladně typologisuje.
      Na konci článku nechybí ani seznam vesnic, v nichž byl sběr ornamentálních prvků proveden, spolu se seznamem použité literatury. M. O. Růžička

Marie Kovářová, Obřadní a tradiční figurální pečivo z Podblanicka. [obsah]

Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 8, 1967. Str. 118-133.
Přes značně rozšířený a poměrně nedávný zvyk pečení mikulášského, vánočního či jiného pečiva máme bohužel velmi málo dokladů o jeho vzhledu, ať již jde o popis, kresebnou, fotografickou či jinou dokumentaci. Tím větší dík patří autorce článku, muzejní pracovnici, za to, že nejen zjistila (zejména během terénních výzkumů v r. 1965-66), kde a při jakých příležitostech se takové pečivo zhotovovalo, ale že si je též nechala pamětnicemi zhotovit a provedla jeho dokumentaci.
S výsledky svého terénního studia seznamuje M. Kovářová veřejnost v uvedeném článku. Přináší v něm popisy a názvy jednotlivých druhů figurálního pečiva, jeho přípravu, výskyt, funkci i příčiny zániku jeho pečení. Text je doplněn nákresy a fotografiemi hlavních druhů pečiva a podrobnějším popisem příslušného druhu. Přes reprodukci na nekvalitním papíře jsou fotografie názorné a mohou být spolu s autorčiným textem podnětem k dalšímu zjištění výskytu obdobných typů a tvarů pečiva nejen ve sběrném území okresního muzea Podblanicka, ale i v jiných regionech. Jarmila Štastná[/]

O tom, jak by návod pro učitele neměl vypadat, aneb jako se jednou za čas dostane národopis do výuky. [obsah]

Nemám ve zvyku psát referáty s nádechem sarkasmu, ale tentokrát difficile est satiram non scribere. Je to však satira tristissima, protože se celá věc týká našich národních a lidových tradic. Tomáš Jílek a Jitka Pavlíková napsali do Sborníku pedagogické fakulty v Plzni (Marxismus-leninismus a dějepis, VIII, 1967, str. 161-173, 1 mapa+11 fot. příloh) článek Obraz lidové architektury Západočeského kraje. Pravda, bylo jim vyhrazeno několik stran malého formátu, ale napíše-li někdo v úvodu, že chce "zdůraznit význam lidové architektury jako kulturní památky, na které lze ukázat bohatou tvořivost našeho lidu, ale též výraz výrobních poměrů a společenských vztahů", pak je chtě nechtě tím vázán. Možná, že o té tvořivosti, jež je velmi složitá, tam něco čtenář najde, ale o výrazu výrobních vztahů a společenských poměrů tam není vůbec nic, pakli nepočítáme pár otřelých frází. Je tomu vždycky tak, když se píše o nějaké věci jen na základě literatury, bez jakýchkoli badatelských zkušeností; lépe snad na základě nějaké literatury, protože je jí v seznamu poskrovnu (mimo jiné chybí např. monografie Brožova z prvního dílu Plzeňska, vydaného Národopisnou společností českoslovanskou, klasická práce Hruškova o chodském statku i cha[/]lupě, práce Schramkova o šumavském domě), někteří autoři jsou sice uvedeni v textu, ale naprosto obecně a jejich studie chybí v seznamu, ačkoli je v něm řada naprosto okrajových děl, někdy bohužel i se špatně vytištěnými jmény. Na jedné straně se říká, že nemáme komplexního díla o naší lidové architektuře, na druhé straně je však např. v seznamu Dědina B. Vavrouška a Z. Wirtha, takže asi ji Jílek a Pavlíková nečetli, neznají také kompendium Chotkovo v Československé vlastivědě, které je našim pedagogům možná snadněji dostupné než plzeňský sborník.
Nejsem-li odborník, mohu sice kompilovat, ale musím to umět a nesmí to být směs názorů od romantismu až do dneška. Píše-li ještě někdo v r. 1968, že chodské sýpky měly obranný ráz, pak se to dá tolerovat.. V nějakém sborníčku nebo průvodci, ale dost těžko v návodu pro učitele, kteří by měli dostat do rukou moderní příručku. Bohužel takových omylů je v článku víc a ještě zásadnějších. Např. autoři pojímají sídla tak, že v rovině je souvislé zastavění, zatímco v horách nepravidelné; ve druhém případě dokonce mluví o houfovém - to je překlad z němčiny, jestli si ovšem nepopletli Haufendorf a Waldhufendorf, což je veliký rozdíl. Ale nechci je podezřívat ani tak z neznalosti cizího jazyka, jako spíše z neznalosti věci. Vždyť takové schematické pojetí se naprosto rozchází se

skutečností - kolonizace horských oblastí se děla právě tak v řadě případů ve vyhraněných sídelních normách, podobně jako se zakládala sídla v rovině. Jde tu však o historický rozdíl, protože každá doba měla svůj vlastní poměr k zástavbě. A hrály tu ještě mnohé okolnosti svou úlohu - původ kolonistů, hospodářský ráz osídlení, sociální vývoj jednotlivých vesnic atd. Není proto divu, že píší mylně o některých příkladech, např. o zvláštnostech Chodska nebo o Dlouhé Vsi u Sušice, kterou charakterizují jako obec vyznačující se chovem dobytka. Každý, kdo trochu zná problémy zemědělství, musí se nad touto charakteristikou pousmát, neřku-li, že se autoři vůbec nezmiňují o tom, že zmíněná obec měla svou zvláštní stavební historii, na které se zúčastnil švarcenberský zednický mistr Livora. O podhradním typu, který zavádějí do typologie vesnických sídel, by bylo jistě zajímavé pojednat, ale autoři neuvádějí jeden jediný příklad.
      Ale to všechno by se dalo ještě svést na nedostatek odborné literatury o sídlech Západočeského kraje. Horší je však to, jak píší autoři o stavbách samých. Už mapa, kterou tu autoři podali, zaráží. Pošumavský dům se ocitá až v Českém lese. Hranice hrázděného domu je na západ od skutečné, ale co je zarážející - skoro celý klatovský okres zaujímá blatský dům (sic). Pokud jde o půdorys, označují autoři chlév[/]ní typ trojdílným, ačkoliv jde o bezprostřední spojení dvojdílného obytného domu s chlévem. Že se síň nazývá v jihozápadních Čechách dům, to autory nezajímá, ačkoliv je to jedna z hlavních jeho zvláštností a každý vážný badatel věnoval tomuto problému hodně místa, nehledě na význam této skutečností v kulturní historii.
      V oddílu o západočeské oblasti dřevěného domu roubeného se dovídáme takové závěry, jako např. že konstrukce dřevěného domu je prací tesařskou. O střeše se praví, že je pravidelně valbová (!!) nebo polovalbová, jejíž výklad je vskutku originální - sedlová, sešikmena bočně jinou sedlovou střechou o větší výšce, se štítem. Nakonec podle toho, že ji autoři kladu na Roxycansko, shledáme, že jde vlastně o tzv. střechu s valbou "povyndanou" (o kukle či kabřici nevědí asi nic, ani že v této oblasti jsou rázovité stodoly a špýchárky).
      Pošumavská oblast dřevěného domu je už na mapě chybně zakreslena. Většinou prý jsou tu štíty prolomeny pavláčkou, což pravda není. O krovu "na kobylu" se v článku nehovoří, ač je to starobylá konstrukce s hřebenovou vaznicí. Dalo by se také zdůraznit, že šindel nebyl vždy starobylou krytinou, ale to by bylo asi příliš; naproti tomu téměř jako obecné se uvádí vystužení železnými tyčemi. Na delších stranách je prý okružní chodba[/]co tím autoři míní, lze sotva pochopit.
      Jak se dívají autoři na vývoj topeniště, o tom se raději nechci šířit, že se ale v Pošumaví německé obce odlišovaly velmi nápadně svými pecemi stavěnými vně stavení od českých, to mohli autoři aspoň konstatovat, když už se nemohli nějak rozepsat o tomto tak charakteristickém kulturně historickém a etnografickém jevu. To, co ještě dnes je do očí bijící tomu, kdo se chce poučit, nestojí za povšimnutí tomu, kdo poučení dává.
      Vydělení "svébytného chodského regionu" děje se týmiž prostředky jako před dávnými lety - opět se tu setkáváme s obrannými špýchary, atypickým postavením srubů před obytným stavením, neomítanými trámy na dvou stranách.
      Chebský hrázděný dům znají autoři asi jen z domácí literatury a z terénního pozorování, což nakonec pro tuto zkratku stačí. Škoda, že neupozornili čtenáře, kde je hrázdění a jak se mění konstrukční prvky v dekorativní; z hlediska architektury, a té přece věnují hlavní pozornost, by to bylo na místě.
      Zděný dům jako by nebyl v Českém lese, na Stříbrsku, na Kralovicku a jinde. Ale to snad v rámci schématu, bohužel schématu, se dá připustit - z hlediska historie a skutečného stavu ovšem nikoli. Čtenář by se však jistě rád dověděl,

jak se renesanční tvarosloví na zděném domu Plzeňska uplatňuje, já osobně také. Kdyby aspoň autoři jmenovali jeden příklad! Zato o venkovské secesi, jíž je na Plzeňsku plno, není tu ani jedna věta.
      A naposled o jihočeském domu blatském. Podívali se vůbec autoři na mapu Čech a vědí, co je blatská architektura? Kdyby alespoň hovořili o vztahu Strakonicka, kde stavěl zednický mistr Jakub Bursa, k sousednímu Klatovsku. Pak by se snad spoj mezi Blaty jakž takž našla. Bohužel existence blatského domu na Klatovsku je objevem, kterému se podiví i znalci lidové architektury.
      Leckdo by mohl namítnout, že šlo o pouhou zkratku. Ale psát zkratku je to nejtěžší, co vůbec může v odborné práci být. Je jen třeba litovat, že se pod takovou zkratku podepsal někdo, kdo rozumí dobře dějinám výtvarného umění a má své jméno.
      A nakonec bych chtěl říci, že přes tuto nešťastnou práci jsem, pokud jde o pedagogy, optimista. Kdo totiž chce věci rozumět a kdo má o ni opravdový zájem, nezůstane jistě u článku, o kterém jsme referovali. Jaroslav Kramařík[/]

VÝSTAVY

Cyklus výstav Lidové umění evropských národů [obsah]

Do rámce svého dlouhodobého perspektivního plánu pojalo Slovácké muzeum v Uh. Hradišti uskutečnění výstavního cyklu Lidové umění evropských národů. Cílem tohoto cyklu je především seznámit širokou veřejnost s lidovým uměním slovanských národů a přispět tak k lepšímu vzájemnému poznávání a v neposlední řadě i utužení vzájemné spolupráce mezi badateli a institucemi příslušných zemí. Uskutečnění výstav bylo podpořeno jak pochopením odboru školství a kultury ONV v Uh. Hradišti, odborem školství a kultury JKNV v Brně, tak i ministerstvem kultury a informací.
Výstava "Lidové umění Jugoslávie" (srpen-září 1965) představovala průřez lidovým uměním Jihoslovanů z 2. poloviny 19. století. Toto období bylo vybráno jednak proto, že lidové umění dosahovalo plného rozkvětu, a také proto, že sbírkový fond Etnografického muzea v Bělehradě je zastoupen převážně předměty z tohoto období. 2. polovina 19. století znamenala dosažení svobody po několika století trvajícím otroctví pod Turky, což se projevilo i v lidovém oděvu, v jeho výzdobě a v celé řadě dalších momentech. Národní [/] povědomí a duch potvrdilo však svou životnost, svěžest a nepokořenost. Byla to doba zřetelně se odrážející v renesanci lidového umění. Kromě těchto historických a společenských činitelů podílely se i faktory ekonomicko-výrobní. Ty daly vzniknout dvěma typům lidového umění: 1. lidovému umění převážně dobytkářských oblastí a 2. lidovému umění zemědělských oblastí. Mezi oběma však není ostré hranice. Výstavba byla také instalována v souladu s naznačeným dělením. Kromě předmětů lidového umění čistě podomácké práce byly zde prezentovány i výrobky různých řemesel, především hrnčířství, zlatnictví, obuvnictví, krejčovství aj. Vystavené exponáty byly svědectvím vysoké technické i estetické vyspělosti, mnohotvárnosti a pestrosti ornamentiky a barevné kompozičnosti. Tyto předměty lidového umění slouží dnes mimo jiné jako zdroj inspirace při tvarování nebo výzdobě průmyslových výrobků, především textilu, anebo jsou zhotovovány jako dekorativní artefakty pro moderní životní prostředí.
Jako jediná toho druhu byla uskutečněna celostátní výstava "Lidová hrnčina v Československu" (červen-říjen 1966). Konala se pod záštitou odboru školství a kultury

JKNV v Brně, rady ONV v Uh. Hradišti a za spolupráce Etnografického ústavu ČSAV v Praze a Národopisného ústavu SAV v Bratislavě. Architektem výstavy byl prof. ing. arch. Boh. Fuchs.
      Výstava byla v podstatě rozdělena do dvou částí: doklady vývoje lidové hrnčiny od počátku 18. století až do počátku 20. století a závěr, který tvořil materiál ze soudobé keramické produkce z dílen ÚLUV a lidových výrobních družstev. V úvodní historické části byl v morfologii zastoupen rozsah tvarové i technologické bohatostí hrnčířské práce u nás. Další část skýtala stručný přehled regionálních typů keramiky od západních Čech až po východní Slovensko. Výstava, na níž byl shromážděn materiál z 52 muzeí a výrobních družstev z celé ČSSR (přes 1100 kusů keramiky), dala příležitost seznámit návštěvníka s opomíjenými kořeny lidové tradice, které při dokonalém rozvinutí stále ještě dovedou obohacovat životní prostředí moderního člověka.
      Třetí v pořadí byla uskutečněna výstava "Lidové umění Rumunska" (srpen-říjen 1967). Výstava byla uskutečněna v rámci dohody o kulturní spolupráci mezi ČSSR a RSR a na základě odborných styků mezi etnografickým muzeem v Bukurešti a Slováckým muzeem. Autorkami výstavy byly pracovnice Muzeal de Arta Populara Marcela Fosca a Jadwiga Formagin. Dominantou výsta[/]vy byl lidový oděv; který byl zastoupen charakteristickými typy téměř z celého Rumunska. Ojedinělé exponáty lidové keramiky a zdobené předměty ze dřeva působily spíše jako dekorativní doplněk výstavy. Vystavené sbírky dávaly příležitost poznat bohatost materiálu, ze kterého byl kroj zhotovován, byly přehlídkou široké škály harmonie barev a velkého citu pro vkus a eleganci. Lidový oděv se řadí mezi nejhodnotnější projevy rumunské lidové tvorby a dosahuje přes své skromné technické prostředky významných uměleckých hodnot. Zvláště výrazně působí kroje svatební s bohatou úpravou hlavy nevěsty. Rumunská ornamentika se vyznačuje efektivním umístěním a rozvržením, které podtrhují linii střihu i zvýraznění ornamentálního motivu, který je převážně geometrický. Rozmanité umělecké hodnoty však nezůstávají jen v živé tvorbě lidových mistrů, dostává se jim stále výraznějších rysů dekorativností používané na předmětech denní potřeby.
      Výstava "Lidové umění Bulharska" (červenec-srpen 1968) je čtvrtou výstavou výše uvedeného cyklu. Byla uskutečněna na základě kulturní dohody mezi ČSSR a BLR a dosavadní spolupráce mezi Slováckým muzeem a muzeem etnografického institutu v Sofii. Autoři výstavy byli vědečtí pracovníci etnografického ústavu akademie věd v Sofii Ivan Koev, M. Čerkezova a Boris Tumangelov. Výstava byla přesvědčivým [/] důkazem, že bulharský lid si udržel svou slovanskou kulturu i přes staletou tíhu turecké nadvlády. Prvky lidového umění je prostoupen každodenní život prostého lidu, jak to dokazují lidový kroj, koberce, lidová keramika, dřevořezba, kamenictví, zlatnictví, kované železo aj. Zastoupením exponátů je bulharská výstava dosud největší z dosavadních zahraničních výstav tohoto cyklu (na 300 m2 výstavní plochy).
      U všech výstav tohoto cyklu byly vydány katalogy s bohatou obrazovou přílohou. Výstavy po jejich ukončení v Uh. Hradišti byly instalovány v dalších ústavech, především ve Slovenském národním muzeu v Martine.
      Jako první reciproční výstava Slováckého muzea byla uspořádána v říjnu 1967 v Jugoslávii pod názvem "Narodna grnčarija u Čechoslovačkoj", jejímž spolupořadatelem byl Etnografski muzej, Beograd. Koncepci výstavy provedl Josef Jančář. V roce 1968 připravilo Slovácké muzeum spolu se Slovenským národním muzeem v Martine výstavu "Lidové umění moravsko-slovenského pohraničí", která se uskutečnila v Kluži v Rumunsku. Na autorství výstavy se podíleli odborní pracovníci uvedených muzeí I. Krištek a J. Pešek. Výstava postihovala lidové umění moravsko-slovenského pomezí s převahou lidového kroje a keramiky. Obě výstavy, jak v Jugoslávii, tak v Rumunsku, byly do

plněny katalogy s bohatou obrazovou přílohou. Přes osobité pojetí způsobu instalace, který neodpovídá plně našim zvyklostem, těšily se výstavy velkému zájmu široké veřejnosti.
Lze s uspokojením konstatovat, že přes vysoké pracovní i odborné nároky, jež si tato práce mezinárodního významu vyžaduje, Slovácké muzeum ji splňuje s celou zodpovědností. Řadí se tím mezi progresivní regionální muzea, daleko přesahující rámec okresního zařízení i své působnosti. Josef Pešek

Nová jihočeská jesličková exposice [obsah]

Museum jihočeských Blat a Kozácka se sídlem v Soběslavi připravilo pro vánoční období 1968 instalaci části Franclových jeslí. (Jan Francl, nar. 2. 7. 1912 v Chlumčanech, pov. mlynář a sekerník.) Jesličky jsou charakteristickou ukázkou jedné ze současných vývojových fází insitního umění se silnějšími vlivy posledních období staré tradiční lidové betlémářské tvorby.
      Jan Francl pochází ze staré mlynářské a sekernické rodiny. Jeho otec i děd se ve volných chvílích věnovali řezbě. Mimo betlémové figurky řeže také převážně nábo[/]žensky motivované samostatné plastiky.
      Betlém je dřevěný (smrk, modřín, lípa a překližka různé síly). Figurky jsou vysoké v průměru okolo deseti centimetrů, hlavním materiálem je lípa. Dřevo je napuštěno fermeží, barveno a lakováno olejovými barvami. Vystavené dílo obsahuje tyto části:
      I. Město (Sv. rodina, sv. Tří králové, Lazar, bohatec) - celkem 56 figur. II. Vesnice - 21 figur. III. Salome a kat - 12 figur, IV. Část krajiny z okolí Jerusaléma (motiv: Josef prodán bratřími do Egypta) 26 figur.
      Po r. 1971, kdy má být dokončena stavební úprava tzv. Smrčkova Domu, který má být věnován jihočeskému národopisu, bude zde instalován Franclův betlém celý. Vytvoří se tak druhé významné centrum jesličkových expozic umístěných na půdě jižních Čech. M. O. Růžička

"Slezské lidové umění" - stálá expozice v Městském muzeu v Ostravě [obsah]

Soubor lidového umění ze Slezska tvoří vzácnou, ucelenou součást sbírek ostravského muzea. Byl shromážděn dlouholetým nadšeným sbě[/]ratelským úsilím zakladatele ostravského muzea Jaromíra Bukovanského. Již v r. 1894 na národopisné výstavě v Orlové a především pak na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895 si exponáty Bukovanského sbírky získaly značnou pozornost a obdiv. Soubor těšínských šperků byl vystavován na národopisné výstavě v Orlové v r. 1926, v roce 1935 na výstavě "Těšínský šperk". V roce 1965 jsme měli možnost seznámit se s Bukovanského sbírkou na velké výstavě v Ostravě, naposledy na podzim roku 1967 byly vybrané exponáty vystaveny v Praze v Národopisném muzeu na výstavě "Slezské lidové umění. Za necelý rok potom, v říjnu r. 1968, se sbírka dočkala definitivnějšího uplatnění - v Městském muzeu v Ostravě byla instalována a otevřena stálá expozice "Slezské lidové umění".
Nejbohatší skupinu exponátů tvoří obrázky na skle a dřevěné plastiky. Autorka libreta ředitelka muzea Jitka Noušová dbala při výběru jednak hlediska řazení tématického, jednak vývojového (podle oblastí a podle období vzniku). Významný celek vytvářejí dřevořezby z Těšínského Slezska s charakteristickými, často se opakujícími náměty (Kristus Trpitel, Kristus klesající pod křížem, Pieta, sv. Florián), vedle nich je zde též řada půvabných plastik z Frýdecka, zájem upoutávají osobitě stylizované protáhlé postavy Madon z Orlovska. Obrázky na skle

sbíral Bukovanský nejvíce ve východním Slezsku (zobrazují většinou jednotlivé postavy svatých, svéráznou skupinu tvoří obrázky získané na šachtách, představující sv. Barboru, patronku horníků). Obrázků ze západního Slezska se složitějšími figurálními náměty je ve sbírce méně. Překrásná je kolekce těšínských šperků, filigránové i lité pásy, spinky, náhrdelníky, "hočky". Součást sbírky, již jsme na pražské výstavě neviděli, představují krojové součásti: čepce k těšínskému kroji, pleny s jemným bílým vyšíváním z různých lokalit (Guty, Louky u Českého Těšína, Návsí u Jablunkova, Řeka, Písek aj.). Zajímavým oživením expozice je lidový interiér z Horní Lomné ze 2. pol. 19. století, sestavený ze základních kusů nábytku (stůl s horní deskou zdobenou intarzií ve tvaru kalicha, lavice, židle, malovaná kolébka, truhla). Alespoň několika ukázkami je reprezentován významný obor lidové výroby - v jedné vitrině jsou vystaveny vybrané kusy bludovické a jablunkovské keramiky.
      Výtvarné řešení, jež je dílem ing. arch. Zdeňka Pospíšila, podtrhuje a dotváří ideový záměr. V instalaci je použito řady velkých fotografií, jež neplní úlohu pouhé dekorace. Citlivě zachycují krajinu, z níž vyrůstali tvůrci vystavených předmětů, vesnici, tváře lidí, postavu v kroji, kříže na venkovském hřbitově, zdůrazňují osobité ovzduší Slezska. Autorka scénaře i výtvarník vyzdvi[/]hují určité dominanty celé expozice, jsou jimi nesporně překrásné dřevěné plastiky. V první místnosti je to trojice skulptur: Kristus pod křížem padající z Bukovce, Svatá rodina z Těšínského Slezska a především centrálně umístěná postava Sedícího Krista rovněž z Těšínského Slezska. Ve druhé místnosti je nejvýraznějším objektem opět drobná soška Sedícího Krista z Gut, umístěná neobvyklým způsobem na panelu před velkou fotografií vesnice Guty v malebné krajině. Závěrečná vitrina obsahuje dokumenty týkající se Národopisné výstavy v Praze v r. 1895 (plakát propagující "slezský vlak" vypravený na výstavu, několik exponátů, jež Bukovanský na výstavu zaslal aj.).
      Používá-li autorka Jitka Noušová v katalogu (katalog byl vydán již k pražské výstavě z r. 1967) citátu ze zápisků Bukovanského o Těšínském Slezsku, jež "bylo svou tesknou krásou mému sběratelskému a národopisnému zájmu nejblíže", předznamenává tím vlastně již náladu celé expozice. Moment utrpení, zosobněného tak výrazně v postavě sedícího Krista, podpírajícího pravou rukou zmučenou tvář, se přímo osobně hluboce a silně dotýká každého vnímavého návštěvníka. Zmnohonásobuje naši schopnost chápat a přijímat krásu a vážit si jí jako nejcennější a nejtrvalejší hodnoty, o niž nemůžeme být za žádných okolností připraveni.
      Instalace souboru lidového umění[/] ze Slezska formou stálé expozice v ostravském muzeu nám skýtá možnost přicházet vždy znovu, ať již chceme slezské lidové umění odborně studovat nebo se jen obdivovat jeho půvabu. Vanda Tůmová

Národopis v Oravskom múzeu [obsah]

Aj keď Oravské múzeum oslávilo v októbri 1968 100. výr.očie svojho vzniku, .národopisné zbierky sa začali budovať iba od r. 1963. Spočiatku iba popri zbere archeologického a historického materiálu. Neskoršie (1965) národopis dostal v pracovníčke Zdene Čaplovičovej väčšie uplatnenie a odbornosť. Jej činnosť zahŕňa prieskum a zber z celej Oravy a výsledky jej práce možno hodnotiť ako veľmi dobré. Javí sa to nielen v usporiadaní základných zbierok, ale aj v novej expozícii, ktorá bola otvorená v rámci osláv 100. výročia založenia múzea na Orave. Zostaveniu expozície predchádzal intenzívny výskum, ktorý naväzoval na staršie výskumy uskutočnené ešte v r. 1959 z iniciatívy Zväzu slovenských múzeí a za účasti NÚ SAV, FFUK a niektorých múzeí (SNM v Martine, Krajské múzeum v Žiline). Tento výskum sa zamerai najmä na dolnú Oravu (Medzibrodie, Dlhá, Veličná, Žaškov, Hruštín, Krivá), získali sa cenné exponáty (far

biarské nástroje a formy, časti ľudového odevu, poľnohospodárske nástroje, keramika, drevené výrobky a pod.). Vo výskumoch sa neskoršie pokračovalo, ale najintenzívnejšie sa uskutočnil až v rokoch 1966-1968, kedy bolo získaných aj veľa exponátov (v r. 1966 = 1333 kusov a v roku 1967 cca 700 kusov). Exponáty boli starostlivo ošetrené, roztriedené a zdokumentované, takže vytvorili bohatý fond pre potreby expozície. K realizácii expozície došlo v októbri r. 1968 v strednom hrade (palác Dubovského), a to na štvrtom poschodí v novozriadených priestoroch.
      Expozícia zobrazuje život a prácu ľudu na Orave veľmi dobrou trojrozmernou dokumantáciou i vhodným doplnkovým materiálom: fotografiami, mapami ap. Vychádza zo základného zamestnania Oravcov, z poľnohospodárstva, ku ktorému sa pridružuje salašníctvo (najmä s prílevom valaskej kolonizácie), rybačka a domácka výroba. Z domáckej výroby dominuje spracovanie ľanu, vlny, kože, ale i výroba hrnčiarska, kováčska a drevospracovateľská (výroba šindľov, poľnohospodárskeho náradia, sít, riečíc atď.). Osobitné postavenie má zvonkolejárstvo, ktoré zásobovalo svojimi výrobkami -zvoncami pre kravy a ovce - nielen Oravu, ale aj celé severné Slovensko. Podobne výroba kovových praciek, ozdobných kovových predmetov - hrebeňov a gombíkov - má svoje významné miesto v domác[/]kej výrobe oravského ľudu. Z pôvodného ľudového spracovania plátna vyrástla tu bohatá remeselná výroba plátennícka; ľudové súkenníctvo (výroba halien, mužských nohavíc a papúč) má svoje zastúpenie dodnes. Špeciálnym odvetvím oravskej výroby bolo kamenárstvo, ktoré našlo zdroj v bohatých pieskovcových lomoch. Vyrábali sa žarnovy, brúsky, mažiare, ale aj ľudové plastiky. pre výzdobu hrobov, kaplniek a pamätných miest.
      Exponáty sú inštalované väčšinou v prúdových vitrínach, ktoré sa striedajú s pódiami, na ktorých sú uložené väčšie predmety (oradlá, jarmá, súseky, vidly, hrable a pod. J. Vo vitrínach je vystavovaný najmä odev a jeho doplnky spolu s fotografickou dokumentáciou jednotlivých spôsobov odievania a domáckeho spracovania plátna, modrotlače a pod. Sugestívne pôsobia bohato vyšívané súčasti sviatočného odevu žien, či už sú to rukávy, šatky alebo kožuchy. Vzácná je mužská halena bohate zdobená plastickou výšivkou (šujtášami), ktorú muži obliekli pri slávnostných príležitostiach, najmä na sobáš. Starý spôsob ľudového [/] bývania dokumentuje interiér zo Zázrivej, v ktorom upúta najmä posteľ s celkom tmavým farbotlačovým oblečením, stôl s kamennou doskou, ktorý už ťažko možno v teréne nájsť.
      Vyvrcholenie expozície tvorí zvykoslovie: sobáš, narodenie, vynášanie Moreny, žatva a iné významné udalosti zo života ľudu, ako tance, spevy a pod. Aj táto časť expozície je vhodne doplnená fotodokumentáciou, ktorá dokresľuje hmotný materiál. Touto novou expozíciou Orava prvý raz môže ukázať bohatstvo materiálnej kultúry svojho ľudu a čiastotne aj prejav kultúry duchovnej; ktorá je tu pomerne menej zastúpená, lebo múzeum sa musí deliť o doklady s inou inštitúciou, s Oravskou galériou (ide o maľby ńa skla, ľudové plastiky).
      Je potešiteľné, že bohatá oravská ľudová kultúra našla uplatnenie ńa Oravskom hrade, ktorý kedysi ľud pomáhal budovať a ktorý tvorí teraz vhodný rámec pre celkový pohľad na vývin oravského ľudu a prostredia, v ktorom žije. Vlasta Kristenová

VÝZKUM A SBĚR

Záchranný sběr na Slovácku [obsah]

V řadě podnětných a významných akcí Slováckého muzea v Uh. Hradišti v uplynulých letech nelze opomenout velkou jednorázovou sběrovou akci na Slovácku.
      Proběhla ve dnech 14. - 25. října 1968 za úzké spolupráce pracovníků Ústavu lidového umění ve Strážnici a 25 posluchačů etnografie (1.-4. roč.) filosofické fakulty v Brně. Celkem se zúčastnilo sběru 40 osob, jež v průběhu 10 dnů navštívily přes 100 obcí Slovácka. Vlastnímu sběru předcházelo rozeslání tištěné propagační výzvy k občanům o smyslu připravovaného sběru. Nepodařilo se získat pomoc a spolupráci škol prostřednictvím odboru školství ONV ač v některých obcích pomoc a rady ze strany učitelů nebyly výjimkou. O konečném výsledku sběru nelze ještě na tomto místě hovořit, neboť pouhý výčet počtu získaných sbírkových předmětů, jichž bylo téměř 3.500 kusů, ještě nevyjadřuje skutečnou hodnotu sběru. Vidíme však, že hmotná hodnota i při přísně provedené selekci získaných sbírek daleko přesahuje částku Kčs 19.590,-, která byla vynaložena na tuto akci (doprava sbírek, cestovné, tiskoviny ap., Mor. muzeum přispělo část[/]kou Kčs 11.000,-). Jen předběžným odhadem, po vytřídění textilu a keramiky, lze určit výši hodnoty všech sbírek v relaci s muzejními nákupy Slováckého muzea přes Kčs 50.000,-. Již zjištění tohoto faktu by mohlo být pro Slovácké muzeum uspokojující.
      Zajímavým momentem, i když ne překvapujícím, byla skladba získaných předmětů. Z celkové výše uvedeného počtu získaných předmětů bylo 1.634 kusů textilu (z toho 911 kusů výšivky), asi 430 kusů keramiky, zůstatek pak tvořilo převážně hospodářské nářadí (asi 90), maslenky (50), máslové formy (50), pletivo (50), součásti lidového nábytku (30), dřevěné kříže (40), kolovraty (50) a různé kovové a jiné předměty větší i malé hodnoty. Řada účastníků sběru; źvláště z řad posluchačů etnografie, měla příležitost bezprostředně se seznámit nejen s materiálem, ale i s prostředím, v němž se tento nachází, s jeho uživateli a v neposlední řadě poznat alespoň část etnika, jež je stále ještě naší nejbohatší národopisnou oblastí.
      Při této příležitostí však nutno připomenout i nedostatky, kterých je se třeba při podobných akcích a každém sběru, zvláště pracuje-li se s budoucími etnografy, vystříhat. [/] Základ muzeí tvoří jejich sbírkové fondy, jež mají být především prameny vědeckého bádání. K tomu, aby splňovaly alespoň zčásti, ne-li v plném rozsahu tyto podmínky, musí mít každý sbírkový předmět svůj "rodný" list, na němž jsou zaneseny všechny údaje, jež nelze vždy vyčíst z předmětu samého a jež tvoří jeho vlastní muzejní či vědeckou hodnotu. Sbírkový předmět je jen hmotným dokladem hodnot, jež v různých souvislostech mohou být různé, anebo sám o. sobě může se stát předmětem třeba zcela bezcenným. Lze namítnout a pro sebeuspokojení tvrdit, že nutno sbírat vše (a rychle), neboť doklady lidového života nám dnes zanikají rychleji než třeba před 30 či 40 lety. Víme, že již na rozhraní našeho stoietí se ozývaly hlasy o silném proudu modernizace a zanikání těchto dokladů lidové kultury (zvláště u oděvu) a také v tomto období byly položeny základy většiny muzejních sbírek. Domnívám se však, že v současnosti třeba věnovat větší pozornost. systematickému výběrovému sběru, jeho přísnější selekci a především zjištěním všech souvislostí předmětu - vznik, užití, funkce, prostředí, majitel, výrobce, příčina zániku, atd. Pro vědecké bádání jsou

tyto znaky sbírkového předmětu nezbytné, neboť jinak je jeho hodnota podstatně snížena. Z těchto důvodů nelze vyjádřit již nyní skutečnou hodnotu realizované akce. Výsledky přinese teprve konečné zpracování materiálu. Josef Pešek

Kovárna v Rohatci u Hodonína [obsah]

Problematikou lidového kovářství se dosud na Slovácku nikdo systematicky nezabýval, proto také jen sporadicky nalézáme některé drobné studie a zprávy o tomto již téměř zaniklém lidovém řemeslu. Stejně velmi málo je dokladově zastoupeno toto řemeslo ve sbírkových fondech muzeí na Slovácku. Při větší pozornosti lze však zjistit, že přece jen se v terénu nachází řada poměrně zachovalých kovářských dílen, které by nám posloužily k dokonalé studii této problematiky. Některé dílny jsou dosud v provozu (na příklad při JZD), jiné jsou již mimo provoz a čekají na svou likvidaci. Jak bohatým materiálem disponují tyto kovářské dílny, dokazuje příklad záchranného výzkumu Slováckého muzea, kterou provedlo v Rohatci.
Kovárna v čp. 125 byla postavena, podle informací dosud žijícího kováře Josefa Daňka (nar. 1896) [/] v letech 1820-1830, zakoupil ji jeho otec Pavel Daněk (nar. 1860-1933). Téměř všechno nářadí bylo vyrobeno ručně, ať již šlo o různé profilované patky, kleště, vrtáky, závitníky či jiné pomocné nářadí a zařízení dílny. Dosud zůstal zachován také cylindrový měch s rámem. Pro Slovácké muzeum bylo získáno celkem 51 předmětů tradičního kovářského [/] nářadí, z něhož stojí zde za zmínku uvést velmi zajímavé formy pro zdobení různých kovářských výrobků, jako na příklad kování na vozy anebo kladívka pro vyrážení iniciál jména kováře apod. Získaný materiál se stal hodnotným studijním sbírkovým fondem Slováckého muzea.
Josef Pešek

Motiv z výšivky, Hluk 1800

TELEVIZE A ROZHLAS

"Lidová suita" na obrazovce [obsah]

Zájem o lidové divadlo se v poslední době přenesl z divadelních prken i do televize. Po přejaté inscenaci Realistického divadla "O umučení a vzkříšení", uvedené na přelomu roku, jsme viděli v neděli 2. února "Lidovou suitu", kterou před léty upravil a sestavil z lidových her E. F. Burian. Hráli ji studenti pražského Disku za spoluúčinkování souboru Mír v režii Josefa Hankeho (hudba E. F. Burian, choreografie E. Kröschlová). Představení bylo nepochybně živé a zdařilé, i když jeho jednotlivé částí se dost lišily v pojetí i vyznění. Hra o svaté Dorotě vycházela nejvíce z folklórního textu a z autentické lidové hry, kostýmů atd., ale místo moderního umocnění v ní režie a herci docilovali "komiky" ironizováním lidové naivity a primitivity hereckého podání, školáckou intonací apod. Za šťastnější považuji cestu divadelní stylizace lidové hry, jako tomu bylo v erotické frašce z Čech "Salička" a zejména ve variaci na masopustní maškary "Žebravý Bakus". Nedostatky "Saličky" tkví však už v Burianově úpravě: původní lidový text se téměř ztrácí pod nánosem nově vlože[/]ných písňových úryvků. Proto nejčistěji a nejpůsobivěji vyzněl "Žebravý Bakus", stylizující maškarní scény s židem a medvědem, s prodejem kobyly, s bábou s nůší, s pohřbem masopustu, s "konopičkami" atd. Hra měla lidovou fantazii, spád a gradaci. A na závěr poznámku o málo pochopitelném omylu, na němž spočívalo celé režijní pojetí "Lidové suity": byla totiž prezentována jako divadlo na pódiu s oponou, s hledištěm a "bavícím se" a aplaudujícím obecenstvem, tedy jako velké, tzv. selské nebo sousedské hry (jakou je např. hra "O umučení a vzkříšení"). Ale "Dorota", "Salička" i "Žebravý Bakus" se předváděly v lidovém prostředí docela jinak, totiž jako obchůzkové nebo průvodové hry dům od domu, v každé jizbě nebo na vesnici či v hospodě (Bakus). Trochu poučený přístup režiséra by ušetřil divákům falešnou představu o tom, jak tyto hry žily, ale hlavně rozpačitý, až trapný pocit při pohledu na kašírované publikum.
Oldřich Sirovátka

Za živou písní [obsah]

Národopisné pořady vysílané Čs. rozhlasem v Brně každý týden v úterý v 16.35 hod. pod názvem "Za živou písní" si získaly za dobu své existence nemalou oblibu rozhlasových posluchačů, na čemž má zásluhu především skutečnost, že jsou zaměřeny na původní zpěvné a hudební lidové umění výrazných regiónů Československa. Posluchač má možnost postupně se seznamovat s autentickými projevy lidových zpěváků a hudců z terénu, naučit se rozeznávat odlišné styly v interpretaci lidové písně a její odlišnou stavbu i harmonizaci podle regiónu, z něhož ukázky pocházejí.
Spoustu možností pochopitelně skýtá Slovácko, kde dosud není problémem najít dobré naturální zpěváky a lidové muzikanty. Proto není náhodou, že pracovníci Čs. rozhlasu na Slovácko často "za živou písní" zavítají, např. 28. ledna t. r. jsme slyšeli zmíněný pořad věnovaný zpěvákům z Petrova u Strážnice, tedy z typické obce rovin stráżnického Dolňácka. Připravil jej včetně průvodního slova dr. Vítězslav Volavý a realizoval Antonín Jančík, redak

tor Čs. rozhlasu v Brně. Podařilo se jim najít v Petrově skupinu naturálních zpěváků, kteří nejsou členy žádného souboru lidových písní a tanců nebo slováckého krúžku, a přesto dokázali, že lidová píseň zde žije, dokonce i v povědomí mladých lidí. Zazpívali několik petrovských písní (Na petrovských dolinách . . ., Ze dvora s kopečka, v síni dolinečka . . ., Rybářé, rybářé . . . aj.), dvě z nich za doprov[o]du cimbálu (Slávek Jakubíček). Jejich zpěv byl stylový a nikoho nenechal na pochybách, že jde o zpěváky z Petrova. Překvapily [/] jejich hlasové fondy, jež potvrdily, že dobré zpěváky, především tenory, lze na Slovácku najít nejen na Horňácku a Podluží, avšak i v jiných oblastech. Velmi dobře doplniio zpěvy průvodní slovo, jehož autor si všiml nejen historie samotného Petrova, nýbrž i jeho současných zajímavostí. Vystihl též současnou atmosféru dlouhých zimních večerů, kdy Petrovjanky derou peří a mládež s transistory na krku spěchá do Strážnice za zábavou. Jako všude, i v Petrově je to v nynější době jiné než před lety, např. lidovému [/] oděvu zůstávají věrni pouze starší občané, kdežto mládež a střední generace obléká kroj již jen zřídka nebo vůbec ne. Lidová píseň zde však při skleničce vína žije dosud a zpívají ji starší i mladí.
Doufejme, že Čs. rozhlas v Brně i v Praze bude věnovat pozornost lidové písni i nadále a umožní posluchačům, aby se seznámili s dalšími zpěváky z terénu. Jako jedna z nadějných forem se nabízí právě pořady "Za živou písní".
Dušan Vlach

Motiv z výšivky, Hluk 1800

OBSAH Studie
Oldřich Sirovátka: Východisko studia lidových balad . . . 1
Vlasta Svobodová: k výzkumu lidového kroje a jeho výroby . . . 17
Dušan Holý: Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky . . . 31

Zprávy a recenze
Jubilea
Sedmdesátiny dr. Karla Vetterla (Vítězslav Volavý) . . . 57
Šedesátiny prof. Ludmily Mátlové-Uhrové (Zdenka Jelínková) . . . 58
Jan Skácel sedmdesátiletý (Josef Tomeš) . . . 58

Knihy
Ján Podolák, Pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier (Josef Tomeš) . . . 60
O holandském orebném nářadí (Jaroslav Kramařík) . . . 61
M. Ludvíková, Lidová strava na Kloboucku a Ždánicku (J. Šťastná) . . . 63
Monografia o rumunských podmaľbách na skle (Juraj Langer) . . . 64
Ján Kedro, Čarovné husle (Vítězslav Volavý) . . . 65
Sborníky a časopisy
Sborník k 70. výročí gymnasia v Kyjově (Josef Tomeš) . . . 66
Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, svazek II. J. Kubíček-J. Vlach, Bibliografie historicko-vlastivědné literatury v období let 1848-1960 na Moravě a ve Slezsku (Robert Snášil) . . . 67
M. Kundegraber, Ein Kapitel aus der Gottscheer Gerätekunde: Die Ochsenjoche (Jaroslav Kramařík) . . . 67
A. Fenton, Alternating Stone and Turf - An Absolete Building Practice (Jaroslav Kramařík) . . . 68
Těšínsko - Vlastivědný zpravodaj okresuKarviná a Frýdek-Místek (Jiřina Veselská) . . . 69
Vědecký výzkum v muzeích v práci Jiřího Neústupného Muzeum a věda (M. O. Růžička) . . . 70
Stanislav Kofroň, Ornament na roubených stavbách (M. O. Růžička) . . . 71
Marie Kovářová, Obřadní a tradiční figurální pečivo z Podblanicka (J. Šťastná) . . . 72
O tom, jak by návod pro učitele neměl vypadat, aneb jak jednou za čas se dostane národopis do výuky (Jaroslav Kramařík) . . . 72
Výstavy
Cyklus výstav Lidového umění evropských národů (Josef Pešek) . . . 74
Nová jihočeská jesličková expozice (M. O. Růžička) . . . 76
"Slezské lidové umění" - stálá expozice v Městském muzeu v Ostravě (Vanda Tůmová) . . . 76
Národopis v Oravskom muzeu (Vlasta Kristenová) . . . 77
Výzkum a sběr
Záchranný sběr na Slovácku (Josef Pešek) . . . 79
Kovárna v Rohatci u Hodonína (Josef Pešek) . . . 80

Televize a rozhlas
"Lidová suita" na obrazovce (Oldřich Sirovátka) . . . 81
Za živou písní (Dušan Vlach) . . . 81

Motiv z výšivky na chlapecké košili, Hluk 1910

[ruština]

[ostatní jazyky]