národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1969 - ČÍSLO 3-4

LIDOVÉ BALADY v DNEŠNÍM POVĚDOMÍ MAĎARSKÉ VESNICE v RUMUNSKU [obsah]


      József Faragó - János Ráduly, (Cluj, Rumunsko)
      1.
      Chibed (maďarsky Kibéd), sikulská vesnice v okrese Mureš, je jedním z klasických bodů sběru maďarských lidových balad. Zde se narodil maďarský etnomuzikolog János Seprödi (1874-1923), předčasně zemřelý současník Bély Bartóka a Zoltána Kodálye, jeden z průkopníků srovnávací hudební folkloristiky ve východní Evropě. Sbíral zde na přelomu století lidovou hudbu, aby také tím prokázal svou lásku ke svému rodišti. Odtud také publikoval v letech 1901 až 1913 v budapešťském časopise "Ethnographia" na osm pokračování jako jedno ze svých hlavních děl své nejlepší záznamy.1) Je to v maďarské hudební folkloristice první, skromná monografie jedné vesnice.
      Badatelská práce Seprödiho trvala více než deset roků. Nápadné je při tom velké mezidobí 1906 až 1912. Je to právě doba, kdy se autor - když ukončil vydání lyrických písní - věnoval nejobtížnější části své práce, totiž sběru balad. Tento úkol byl pro něj proto tak obtížný, protože už nalezl [/] klasickou lidovou baladu v Kibédu v úpadku. Vysvětlení tohoto odumírání hledal v sociálních podmínkách a poměrech: "Proti bohatému (lyrickému) výtěžku vykazují politováníhodný úpadek ty složky současné lidové poezie, které lze . . . stručně nazvat epické písně. . . Lid dnes nemá ani čas ani potřebný klid a náladu je skládat. Dnes zpívá z lidových vrstev vše obecně jen ještě mládež. Ta se však zajímá především o lásku a vojenský život. Tím lze objasnit převládající výskyt těchto obou druhů. Jakmile synové a dcery lidu překročí tyto dvě významné události, upadnou v mlčení, protože v těžkostech každodenního života, jež na každém spočívají, už nemají k zpěvu ani důvod, ani náladu nebo příležitost."2)
      Navzdory těmto okolnostem měl Seprödi ještě příležitost slyšet v Kibédu živé balady v pravém folklórním smyslu; dnešní badatel nad maďarskými lidovými baladami se může už sotva takového zážitku účastnit. "Podle mého přesvědčení nebude mít nikdo pravý pojem o maďarské lidové baladě, o sta

163

rých zpěvácích, pokud nebude naslouchat v odpovídající atmosféře a pravém prostředí některé delší baladě, např. Barcsai, Fejér László nebo Molnár Anna. Když Pozdor začal přednášet baladu Barcsai, přemohlo jej a publikum, sestávající z dvaceti až třiceti osob, takové slavnostní dojetí jako při předvádění nějaké větší tragické hry v národním divadle nebo v opeře. Neboť lid vypráví a poslouchá v podstatě ještě dnes tyto události s věřící duší. To je vysvětlení umělecké dokonalosti, která je vlastní zvláště baladám pocházejícím ze starších epoch."3)
      Za takových negativních i pozitivních podmínek zpěvu balad shrnul Seprödi v tomto díle 22 balad z Kibédu s texty i melodiemi, mezi nimi více vynikajících skladeb maďarské lidové slovesnosti.
      Po více než půl století obrátili jsme znovu pozornost k lidovím baladám z Kibédu. v posledních letech nasbíral zde János Ráduly 150 variant od 50 balad, aniž ještě sběratelskou práci uzavřel. Kvantitativní rozdíl mezi sbírkou Seprödiho a Rádulyovou však neznamená, že baladický fond Kibédu je dnes obsáhlejší než na přelomu století. Zatímco Seprödi svého času sbíral podle vědeckých zvyklostí oné epochy materiál výběrově, snažíme se dnes v monografické sbírce o to, abychom zachytili pokud možno všechny baladické typy, resp. všecky varianty různých typů.
      Ve skutečnosti může být kvantitativní poměr jen a jen obrácený. U Kibédu počíná proslulé vinařství údolí Tirnavy. Obyvatelstvo žilo v minulosti z větší části z vinařství a ovocnářství; a právě tento způsob života s rušnými pospolitými činnostmi a zábavami podporoval rozkvet lidové slovesnosti, Dnes [/] jezdí od pondělka až do soboty za prací do odlehlejších průmyslových míst asi 250 mužů v stáří mezi osmnácti až padesáti roky na kole; autobusem nebo železnicí. Za takového způsobu života pomalu zanikají potřeba i předpoklad tradičního zpěvu balad; zato však mohou vzniknout moderní formy znalosti lidových balad, jak to ještě objasní následující příklady.
      V následujícím výkladu půjde nám hlavně o to, ukázat místo a význam lidových balad v povědomí celé vsnice. Případné nedostatky našeho pokusu by mohly podnítit k tomu, že podobný postup jiných badatelů dospěje k významnějším výsledkům. Statistické tabulky v této práci sestavil J. Ráduly, zatímco J. Faragó provedl vyhodnocení těchto údajů.
      2.
      První tabulka ukazuje počet nositeli tradice podle stáří a pohlaví:

      Počet nositelů byl zvolen rovnoměrně podle stáří i podle polnaví. Protože ve vesnici žije asi 2500 obyvatel, zkoumali jsme tedy každého druhého a vlastně více než polovinu obyvatel, protože děti

164

mladší než osm roků je třeba odečíst. To znamená, že shromážděná data mají pro tuto obec bezpodmínečně charakteristickou platnost.
      Odpovědi jsme zařadili podle stupně, kvality a znalosti jednotlivých balad do čtyř kategorií: 1. známá z lidového podání, to znamená osvojená z ústního folklóru vesnice; 2. známá z knih. Toto shrnující označení obsahuje všechny moderní civilizační formy a způsoby osvojení: školu, sborový zpěv (zpěvácké kroužky), divadlo, rozhlas, koncerty atd.; 3. slyšel o ní, tzn. informátor ji nezná a pramen znalostí není vždy jistý; 4. nikdy neslyšel. Z balad jsme zvolili takové, jež jsou ve folklóru Sikulů zdomácnělé a reprezentují všecky historické vrstvy maďarské lidové písně.
      Balada Barcsai ("Upálená nevěrná žena")4) je jednou z mistrovských skladeb maďarského folkló­ ru, se všemi charakteristickými vlastnostmi starých maďarských balad. Byla to první klasická maďarská lidová balada v plném smyslu toho slova, jež byla (31. října 1858)5) otištěna, a vzbudila všeobecnou pozornost. János Erdélyi, první velký teoretik maďarské lidové slovesnosti evropského významu, napsal o ní - tři týdny po jejím zveřejnění - zevrubnou studii,6) obsahující takové postřehy, jež převážně podržují svou platnost i pro větší část starého maďarského baladického fondu ještě dnes. Podle koncízní formulace jejích dnešních vykladačů "je to balada ponuré krásy, s neporovnatelnou dramatickou silou."7) Její věhlas, pokud je to ještě možné, ještě více posilují studie Lajose Vargyase, jenž ji na základě srovnání s mongolskou epikou přiřadil k dědictví přinesenému z východu.8) Podle [/] Vargyasova seznamu je známa jen v 7 variantách, a to výlučně ze Sikulska; jednu z těchto variant z Kibédu publikoval Seprödi.9)
      Znalost balady Barcsai na vesnici vypadá dnes takto:

      Jediný vesničan, jenž zná tuto baladu z ústního podání, je starý János Majlát (Pozdor), syn zemřelého Seprödiho zpěváka. Jako dítě slyšel od svého otce bezpočtukrát, že "tuto starou píseň zapsal také starý pan profesor Seprödi" - přesto však teprve až po několikadenním rozmýšlení se rozpomněl na její text a nápěv, neboť ji padesát roků nezpíval. v rubrice "z knih" převažuje mladší pokolení: zřejmě se s baladou seznámili během své školní docházky. Naproti tomu v rubrice "slyšel" jsou v převaze starší; možná žijí ještě vágní vzpomínky na zdejší varianty v jejich paměti.
      Baladu Anna Molnár (Unesená mladá žena 10) přiřadil Vargyas do středouvě[k]é vrstvy maďarských balad francouzského původu, a to s dodatkem, že do ní byla včleněna epizoda - scéna pod stromem -, která je starým dědictvím přineseným z vý

165

chodu.11) Vargyas zaregistroval 50 variant, z nichž absolutní většina (41) pochází od sedmihradských Sikulů a moldavských Čángů. Seprödi se s ní setkal v Kibédu.12) Tabulka týkající se této balady vyhlíží takto:

      Ve srovnání s baladou Barcsai je znalost této balady z ústního podání stejně nepatrná, znalost z knih je však značně větší.
      Baladu "Špatná manželka"13) zařadil Vargyas do vrstvy francouzské provenience a zaregistroval od ní 22 variant.14) Pocházejí rovnoměrně z celého území maďarského etnika. Publikoval ji i Seprödi.15) Údaje o její znalosti v Kibédu jsme sestavili do následující tabulky:

[/] Stálý vzestup tedy vykazují cifry o znalosti balady z ústního podání u nejstarších lidí, u mladší generace z knih a rubrika "slyšel".
      Baladu Vilma Szabó(Svobodná matka zavraždí nemanželské, nemluvně)16) počítá Vargyas rovněž k vrstvě francouzského původu, a rozlišuje redakci starou, a redakci novou, modernizovanou.17) Stará redakce je vzácná, je od ní známo pouze 10 variant, výlučně z archaických oblastí maďarského folklóru - od Sikulů v Bukovině a od moldavských Čángů. k "nové" redakci přiřadil Vargyas 165 variant, ani je jednotlivě - pro jejich množství - vypočítal. Poznamenává, že jejich největší část byla zaznamenána v Maďarsku. "Nyní se začíná šířit v Sedmihradsku." Nalezl ji také Seprödi.18) a naše tabulka dokazuje, ve srovnání s dosavadními příklady, v každé rubrice její stoupající oblibu:

      Po předchozích čtyřech starých nebo klasických baladách zvolili jsme jako následující příklad jednu z nejlidovějších skladeb beťárského (zbojnickéhofolklóru novějšího data, baladu Rózsa Sándor.19)

166

Zachytil ji v Kibédu už Seprödi.20) Její všeobecné zlidovění mezi sedmihradskými rolníky asi ovlivnila i ta okolnost, že Sándor Rózsa odpykával doživotní vězení (1878) v Gerle (maď. Szamosújvár); ještě dnes ukazují jeho hrob na vězeňském hřbitově. Naše tabulka očividně dokládá tuto popularitu, neboť číselné údaje vykazují - v porovnání s předchozími tabulkami - ve všech rubrikách prudký vzestup. Je to dokonce první a jediný případ, kdy můžeme rubriku ,,neslyšel" ponechat jedenkrát prázdnou:

      Baladu Butyka Imre21) necháváme na konec. Marně ji hledáme ve sbírce Seprödiho, pravděpodobně proto, že loupežná vražda, o níž tato balada vypráví, se udála v Corundu (maď. Korund) nedaleko Kibédu na přelomu století nebo ještě později. Prázdné kolonky "známá z knih" ukazují, že ústní podání nebylo ovlivněno ani podporováno psanými formami. Opravdu - jen jediná varianta tohoto baladického typu se až doposud objevila v tisku, a ta se jistě do vesnice nedostala.22) Zde je tabulka:[/]

      Jestliže nyní shrneme údaje, jež jsme získali o znalosti šesti balad v povědomí vesnice, z čísel ostře vzniknou některé zákonitosti o jejich životnosti a rozšíření - samozřejmě v podmínkách zkoumané lokality.
      Historická linka od balady Barcsai až k baladě Rózsa Sándor ukazuje, že v Kibédu je balada tím rnéně známá, čím je starší a čím užší je území, na němž je dnes známá obecně. A naopak: čím aktuálnější je historicky a povšechnější geograficky, tím více žije v povědomí vesnice. Místně dominují ony balady, jež dominují v celém folklóru, v lidové kultuře obecně. Příklad balady Butyka Imre ukazuje. Že tato balada vznikla v zcela nedávné minulosti a v blízkém okolí: - vlastnosti, jež nestačily k tomu, aby zdomácněla v celém [n]mad'arském folklóru, nepostačovaly ani k tomu, aby se stala známá a obecně oblíbená i v Kibédu. Zdá se, jakoby se v povědomí a podání vesnice zrcadlil osud a stav celé baladické tradice.
      V rubrice "známá z ústního podání" jsou mladší generace v menšině, u nejstarších balad dokonce

167

úplně chvějí. Naproti tomu mají mladí převahu v rubrice "známá z knih"; starší a staří zde tu a tam docela mizejí. Jinými slovy: starší generace si všeobecně osvojuje balady ještě z ústního podání, zatímco mladší generace už z knih. To znamená, že tradiční balady znají a uchovávají staří, kdežto balady známé z knih se šíří prostřednictvím mladší generace, prošlé školou a sečtělé. Dialektický vztah mezi oběma rubrikami je očividný: oč více se šíří "knižní" balady, o to více zanikají balady tradiční.[/]
      Jestliže zkoumáme poměr mezi znalostí balad a pohlavím, můžeme konstatovat, že balady Barcsai, Anna Molnár, Špatná Manželka a Szabó Vilma žily spíše v povědomí žen než mužů, a naopak balady Rózsa Sándor a Butyka Imre, znali nebo zpívali spíše muži. Je to tak konstantní a nápadné, že jedna dvě výjimky v číselných kolonkách mohou být beze všeho připsány náhodě. v prvních čtyřech baladách je tragickou hrdinkou žena, ve dvou druhých muž. Uplatňuje se tedy sympatie a selekce, podle níž reagují ženy především na tragické osudy svého pohlaví, a muži zase tragedie mužských hrdinů.23) I vedená popularita balady Rózsa Sándor mezi muži má kromě toho příčinu ještě asi v tom, že patřila v mužské společnosti u sklenky vína mezi nejoblíbenější písně.
      3.
      Jestliže shrneme údaje o stáří a pohlaví nositelů a číselná data o šesti šetřených baladách, získáme některé další podněty pro bádání nad baladami. Čísla uvedeme kromě absolutních hodnot také v procentech (za dvojtečkou):[/]

Podle první rubriky zná jen 4,5 procenta vesničanů nějakou baladu z ústního podání. To znamená, že folklorista musí učinit dotaz aspoň u 20-25 lidí, než narazí na nějakou tradiční baladu, pokud se ne­ spokojí s jakoukoliv skladbou. Hledá-li takovou zvláštnost, jako je balada Molnár Anna, musí se dotázat u 333 lidí, a u velmi staré balady jako Barcsai dokonce 1000 lidí, než dosáhne úspěchu.
      Druhá rubrika objasňuje, že v zápolení mluveného a psaného slova, v zápase s tradiční ústní kulturou již dnes naprosto zvítězila moderní písemná kultura: téměř dvojnásobek lidí (8,3 procenta) zná balady z knih, z ústního podání tedy asi jen polovina. Opět konkrétní příklad: balada Barcsai v živém folklóru téměř zcela vymřela, ale vrátila se do povědomí vesnice prostřednictvím tisku s více než čtyřicetinásobnou intenzitou (1:43). Folklorista nezapomíná, že tradované a "knižní" balady nežijí na vesnici odděleně a samostatně, nýbrž že se navzájem ovlivňují a mísí a tak vznikají nespočetné, varianty folklorizace a folklorismu, integrace literatury a folklóru. To je jeden ze základních zákonů

168

vývoje folklóru a bylo by velikou chybou, kdybychom to při jakémkoliv výzkumu pouštěli ze zřetele.
      Podle třetí rubriky jsou na vesnici početnější proti předchozím dvěma skupinám - ti, kteří o baladách jen slyšeli (16,4 procenta). Tuto vědomost mají zčásti z místního ústního podání, zčásti z literatury. Tato skupina může folkloristovi ukázat cestu k lepším znalcům, k vlastním nositelům balad na vesnici.
      Největší překvapení přináší čtvrtá rubrika. Vyplývá z ní, že neexistuje ani jediná balada, o níž by věděli všichni obyvatelé vesnice.24) Ba co víc: povědomí vesnice o baladách je dosti omezené 70 procent obyvatel neví o baladách vůbec nic. Takový je tedy rezultát přísně pojatého folkloristického šetření. Naznačuje to kulturně politickou [/] otázku: veliká část rolnictva už folklóru odrostla, ale nenalezla doposud cestu k literatuře: z ústního podání už o lidové baladě nic nevědí, a z knih ji ještě doposud nepoznali.
      Bylo by třeba sestavit podobné statistiky v jednotlivých zemích a celé Evropě, abychom získali přesný a ostrý obraz o dnešním stavu lidové balady v Evropě. Museli bychom poznat, v jaké míře popodle jednotlivých oblastí a jazyků ještě tradiční balady žijí; kde a jaké síly by bylo třeba zmobilizovat, abychom prostřednictvím sběrů zachránili všechny hodnoty mizejícího ústního podání. A co, jak a kolik by se mělo publikovat, aby evropské rolnictvo, když pozbylo staré tradované dědictví balad, je opět mohlo získat z knih, ne už jako folklór, ale jako literaturu: jako součást národní a všeobecné kultury.
      Přeložil O. S.

Kresba tulipánu v závitnici, Stupava, konec 18. století.

169

Poznámky
1
      Seprödi János, Marosszéki dalgyüjtemény (Sbírka písní z Marosszéku) Ethnographia 12 (1901), 359372; 13 (1902), 416-428; 17 (1906), 243-249, 293307; 23 (1912), 225-231, 294-298, 352-359; 24 (1913), 36-49.
2
      Seprödi, c. p. 23 (1912), 225.
3
      Seprödi, c. p. 24 (1913), 46.
4
      Na radu svého malého synka se muž vrací nečekaně z cesty domů a přistihne svou ženu při nevěře. Barcsaiovi, jejímu milenci, jenž se schoval v truhle, dá stít hlavu a svou manželku zavine do plachty napuštěné smůlou a dá ji při muzice zaživa upálit.
5
      Nagy Lajos, Barcsai. Ballada a nép ajakáról (Balada z ústního podání) Kolozsvári Közlöny 3 (1858), č. 87, str. 361.
6
      Erdélyi János, Népköltészeti (Národopisné poznámky), Szépirodalmi Közlöny 2 (1858), 234-237.
7
      Csanádi Imre - Vargyas Lajos, Röpülj, páva, röpülj. Magyar népballadák és balladás dalok (Leť, páve leť. Maďarské lidové balady a baladické písně), Budapest 1954, 449.
8
      Lajos Vargyas, Researches into the Mediaeval History of Folk Ballad, Budapest 1967, 160-163.
9
      Seprödi, c. p. 23 (1912), 229-231.
10
      Voják vyláká Annu Molnárovou do lesa a pokouší se ji přesvědčit, aby vylezla na vysoký strom, aby ji tam pověsil vedle sedmi jiných svedených žen. Na p[r]osbu Anny jí chce ukázat, jak se na strom leze, a spadne mu na zem meč. Anna jej zabije, oblékne si jeho šaty a prosí svého muže - přestrojena za vojáka - o přístřeší. Zatímco muž jde pro víno, kojí Anna svého malého plačícího synka. Když se muž vrátí, nechá se Anna poznat, a manželé se smíří.
11
      Vargyas, c. p. 129-157.
12
      Seprödi, c. p. 24 (1913), 38-40.
13
      Špatná manželka nechce jít domů od muziky ani při zprávě o jeho nemoci, ani při zprávě o jeho smrti [/] nebo pohřbu; spěchá domů, teprve když ji dají zavolat nápadníci.
14
      Vargyas, c. p., 93-96.
15
      Seprödi, c. p. 23 (1912), 357.
16
      Vilma Szabó je zatčena v hospodě četníky; přizná se, že zavraždila své tři děti a že je tajně pohřbila. Zbytek života ztráví ve vězení.
17
      Vargyas, c. p., 52-62.
18
      Seprödi, c. p. 24 (1913), 43-44.
19
      Sándor Rózsa chce utéct z hostince před četníky, ale jeho kůň zakopne a Sándor je chycen. Je uvězněn na doživotí v Gherle. z vězení vzkáže své ženě, aby z jeho tří synů vychovala taky zbojníky.
20
      Seprödi, c. p. 24 (1913), 41-42.
21
      Četník Imre Butyka je zavražděn třemi zloději.
22
      Faragó József, Jávorfa-muzika. Népballadák (Javorová hudba. Lidové balady), Bukurest 1965 417.
23
      U shodném jevu, že totiž vypravěčky pohádek dávají přednost pohádkám, v nichž se vypráví o mateřství, ženském utrpení a osudu, viz Linda Dégh, Märchen, Erzähler und Erzählgemeinschaft, Berlin 1962, 206.
24
      Podobné výsledky ukazují konkrétní výzkumy, jež prováděl Fritz Spiesser o písňovém fondu v Lotrinsku, odkud Louis Pinck uveřejnil udivující množství starých balad v pěti svazcích své sbírky Verklingende Weisen. "Přitom se ukázalo, že pouze část písní byla opravdovým vlastnictvím celé vesnice zatímco mnohé písně patřily menším skupinkám ve vesnici nebo dokonce jednotlivcům. To právě platilo také o lotrinských písních starého stylu, jež nasbíral Pinck; vykazují překvapivě nízké hodnoty rozšíření, totiž číselné indexy 1-8, zatímco mladší, nadkrajové lidové písně dosahují většinou hodnot od 30 do 60 a vysloveně módní písně a sezónní šlágry dominují s číselnými indexy až k 180." (Hermann Bausinger, Formen der "Volkspoesie", Berlin 1968, 268).

170

DIE VOLKSBALLADEN IM HEUTIGEN BEWUSSTSEIN EINES UNGARISCHEN DORFES IN RUMÄNIEN

Die Verfasser haben in Chibed (ung. Kibéd) im Kreis Mures 1210 Personen befragt, um den Grad der Kenntnis von sechs cm;arischen Volksballaden festzustellen. Von dem 8-ten Lebensjahr bis zu den Ältesten verteilten sich dlie Befragten sowohl nach Alter, als auch nach Geschlecht recht proportioniert. Die sechs Volksballaden vertreten alle historische Schichten der ungarischen Volksballadendichtung. Die Balladen wurden nach dem Grad der Kenntnis in vier Kategorien geteilt: 1. Bekannt aus der Überl[e]i[e]ferung. 2. Bekannt aus Büchern. 3. Davon g[o][e]hört. 4. Nie davon gehört.
      Was die Kenntnis der einzelnen Balladen betrifft, zeigen uns die statistischen Tabellen, dass je älter eine Ballade ist und je seltener in der ungarischen Folklore, desto weniger ist sie im Dorf bekannt. Die Alten kennen die Balladen mehr aus der Überlieferung, sie sind die Erhalter der traditionellen Balladendichtung. Die Kenntnis der Jungen dagegen stammt aus Büchern (Schule, [/] Lesen, G'hor, Radio): durch sie strömen die aus Büchern bekannten Balladen ins Bewusstsein des Dorfes. Bezüglich der Proportion der Geschlechte[r], kennen die Frauen eher die Balladen der Frauen-Tragödien und umgekehrt.
      Die zusammenfassenden statistischen Tabellen beweisen uns, dass nur 4,5 % der Dorfbewohner Balladen aus der Überl[e]i[e]ferung kennen. Der Folklorist muss also 20-25 Leute befragen, bis er eine überl[e]i[e]ferte Ballade antrifft, und mehr als 1000, wenn er eine Rarität sucht. Dagegen sind zweimal so viele (8,3 %) im Dorf, die Balladen aus Büchern kennen. Mehr als die vorigen zwei Kategorien zusammen sind diejenigen (16,4 %), die von den befragten Balladen nur gehört haben; der grösste Teil der Befragten (70,8 %), hörte aber gar nicht von den Balladen. Mit anderen Worten: sie wissen aus der Überl[e]i[e]ferung schon nicht mehr von den Volksballaden, aber auch aus den Büchern haben sie noch nicht von ihnen erfahren.

171

ČESKÁ SVATBA ROKU 1969 v IVANOVĚ SELE1) (Autentický záznam) [obsah]

Iva Heroldová,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Ivanovo Selo, v řeči Daruvarčanů zvané Pémií.2) je nejstarší česká vesnice v Jugoslávii. Byla založena kolonisty z Čech v roce 1825 a dosídlena v průběhu 19. století. Od ostatních českých osad na Daruvarsku se vždy lišila izolovaností, jež byla dána v prvé řadě špatným komunikačním spojením s ostatními českými vesnicemi, v druhé řadě pak sousedstvím se srbskými osadami. Kostel, který byl v případě českých sídel ležících v sousedství chorvatských tmelem spojujícím obyvatele různé národnosti, ale jedné víry, tento kostel v případě ivanoselských Čechů-katolíků a okolních pravoslavných Srbů napomáhal k větší vzájemné izolaci kolonistů a domácího obyvatelstva.
      Po stránce etnické a etnografické probíhal vývoj v této vesnici velmi zajímavě. Složitá je u ivanoselských Čechů otázka národního vědomí. Většina obyvatel nemá bližší vztah k vlasti svých předků. Vystěhovali se v době, kdy česká vesnice nebyla ještě zasažena národním hnutím, a to, že museli odejít a hledat obživu v cizině, zanechalo v kolonistech a tradicí i v jejich potomcích osten vůči macešské zemi. Staletý samovývoj bez jakéhokoli zásahu zvenčí (absence českých učitelů až do třicátých [/] let našeho století),3) působení chorvatských učitelů a úřadů vedlo k přijetí chorvatské národnosti v úředních dokladech i ve skutečnosti. Izolovanost a uzavřenost vesnice, pokud jde o uzavírání sňatků a malá adaptace jinonárodnímu prostředí vedly však na druhé straně k petrifikaci etnografických jevů zvláště v oblasti duchovní kultury, v níž se vedle jazyka poměrně čistě dochovaného,4) projevuje český a namnoze i regionální původ zdejších obyvatel. Došlo zde k jedné z variant akulturačního procesu národních menšin, kdy se u části obyvatel ztratil pocit příslušnosti k národu, z něhož pocházejí (i když vědomí původu existuje),5) přestože některé jevy způsobu života a kultury svědčí ještě dnes jednoznačně o jejich etnickém původu.

      Pro filmovou dokumentaci jsme si vybrali svatbu v Ivanově Sele, jejíž průběh vykazuje některé zvláštnosti, jež ji odlišují od průměrné české svatby na Daruvarsku.6) I když v řadě zdejších českých vesnic najdeme v průběhu svatebního veselí některé specifické zvyky, které nenajdeme ve vesnici druhé přece nejsou jejich vzájemné odlišnosti tak velké

172

jako mezi těmito svatbami a svatbou v Ivanově Sele.7)
      Ivanoselská svatba se liší především dobou svého trvání. Zatímco v ostatních vesnicích, pomineme-li předvečer slavnostního dne, trvá svatba jeden den a jednu noc, neboť končí prakticky druhý den v dopoledních hodinách, trvá svatba v Ivanově Sele plné čtyři dni, s dovětkem i sedm, osm.8) Dalším charakteristickým rysem je, že se svatba koná u nevěsty i u ženicha, tzn. první dva dny u nevěstinných rodičů, třetí a čtvrtý den u ženichových. Zbylo-li jídlo, pokračuje svatba dále a vrací se po čtvrtém dnu znovu k rodičům nevěsty. Každý den má svůj ustálený ráz, gradace je vzestupná a vrcholí bujným veselím maškar s lascivními scénkami.9) Čepení se odbývá v Ivanově Sele až druhý den a nevěsta, dokud nemá sundán věneček a uvázán šátek, nejde se svým mužem spát, ačkoliv jsou úředně i církevně oddáni. To je další znak ivanoselské svatby, jimž se liší od ostatních českých svateb a Daruvarsku.

      Do Ivanova Sela jsme přijeli ve čtvrtek 16. ledna, tři dny před svatbou. Jak u sedmnáctileté nevěsty Aničky Vaňkové, tak u dvacetišestiletého ženicha Lojzíka Horákového, byly přípravy v plném prou du. Na obou stranách byla už zabia prasata, zajíci a drůbež.10) Jen o jalovici, která se zabíjela u Vaňků, se obě rodiny rozdělily. k zásobám masa nutno ještě přičíst drůbež přinášenou hosty jako přídanek vedle másla, tvarohu, cukru, vajec, smetany a ostatních surovin a polotovarů potřebných k hostině. Kromě beranů a ryb, jež na svůj ortel ještě čekali, bylo všechno maso uschováno v komorách u souse[/]dů, neboť domácí prostory sotva stačily pojmout zásoby upečeného cukroví, dortových korpusů, sudů vína, demižónů rakije a zapůjčeného nádobí.11) Rovněž bylo připraveno svatební oblečení ženicha a nevěsty, z valné části jejich vzájemné dary.12)
      V pátek 17. ledna dosáhly svatební přípravy vrcholu. s posledními hosty přinášejícími přídanky a současně i svatební dary se dveře netrhly.13) Maminky obou svatebčanů si musely najít čas na převzetí darů a přídanků a na pohoštění dárců koláči a sklenkou kořalky nebo vína. Vůně pečiva byla vystřídána pachem vnitřností z právě zabitých be ranů a syrového masa. v tomto zdanlivém chaosu horečných příprav měj každý své místo: kuchařky v kuchyni a kolem chlebové pece, muži na dvoře při zabíjení a stahování beranů; v komoře při stáčení rakije a vína a ve stavení a přenášení stolů a lavic, děvčata s nevěstou při výzdobě místností bílým a růžovým krepem a při střihání rozmarýny.
      U nevěsty však vládla nervozita. Bratr nevěsty, první mládenec na svatbě, který slouží na vojně v Niši, dosud nepřijel; mimo program byli nuceni její rodiče zabít další prase, které utrpělo úraz a do třetice jim onemocněla kráva a přivolaný veterinář nedával příliš naděje na záchranu. sobotu 18. ledna časně ráno o půl sedmé šel ženich s nevěstou ke zpovědi. Do kostela je doprovázela ženichova babička. Nervozita se v tento den ještě zvětšila, protože v celé vesnici nastala porucha elektrického vedení. Závada byla o to horší, že nebylo jisté, zda bude možno před nedělí zajistit opraváře z Daruvaru. v tomto krajně napjatém ovzduší se pekly u nevěsty kuglofy14) zvané staršími

173

kuchařkami věnce. Na toto typicky české svatební pečivo se zadělává bohaté vánočkové těsto plné hrozinek, jež se tvaruje ve velkých i menších kastrolech15) do tvaru neuzavřeného kruhu. Navrchu se věnce zdobí ozdobami z těsta ve tvaru koleček, ptáčků a hádků a pečou se v chlebové peci umístěné na dvoře. Věnce se nedávají na svatební stoly, ale krájí se z nich hostům "vejslužka" při odchodu domů.16)
      V předvečer svatby se v Ivanově Sele slaví "ověneček", na nějž se scházejí hlavně mladí, aby ztrávili s nevěstou poslední večer při vití rozmarýnových věnečků a proutků. Do večera bylo opraveno elektrické vedení, a tak muzikanty a hosty uvítaly osvětlené, slavnostně vyzdobené místnosti se stoly připravenými k pohoštění. Když družičky a družba přivedly ženicha. přinesly se na stůl košíčky s rozmarýnou. Družičky vily věnečky pro nevěstu a ženicha, které jim při obřadu v kostele dávala na hlavu hlavní kmotra, ostatní vázali rozmarýnky pro svatebčany. První rozmarýnový proutek však obešel celý stůl: každý jej měl v rukou, nevyjímaje děti ani starce. Nejdříve nevěsta omotala rozmarýnku bílou stužkou, uvázanou na jejím dolním konci a předala ji ženichovi. Ten stužku rozmotal a předal proutek družičce, která stužku zase omotala a tak rozmarýnka za střídavého zavazování a rozvazování obešla celý stůl. Při vití muzikanti hráli a zpívali.17) Úvodní písní o věnečku byla:
     
Vila věnec k milování,
zelený, rozmarýnový,
vila věnec a vila, sama sobě myslila.[/]

Myslila sem tolik sobě,
že se nedostanem k sobě,
myslila sem a myslím,
že tě opustit musím.
Chtěli ste mně svatbu strojit
a já sem nechtěla svolit,
a teď mně ji strojejí;
rozmarýnku kytějí.18)

      Po ní následovala: Sivá holubičko, kdes byla: . . . a pak další a další, většinou už jen hraní muzikanty. Když byly věnečky a proutky hotovy a stoly sklizeny, podávala se malá večeře s pitím a černou kávou, po níž následoval tanec. Družba dbal na to, aby se ověneček příliš neprotáhl, aby se všichni mohli pořádně vyspat před nadcházejícím svatebním veselím, při němž spánek bude vzácností Před rozchodem upozornil družba družičky, mládence a muzikanty, že sraz je druhý den ve třičtvrtě na osm ráno u ženichových rodičů.19)
      Přes nevlídné deštivé ráno neděle 19. ledna, které zastihlo stavení obou svatebčanů ve stadiu posledních příprav, se nálada zlepšila, neboť přijel tak očekávaný bratr nevěsty a i veterinář dával naději na uzdravení krávy.20)
      Nevěsta teprve vstávala, když se ženich už, upravoval před zrcadlem v truhlářské dílně, kam se po dobu svatby přestěhovala celá osmičlenná rodina Horákova, neboť všechny místnosti už byly připraveny na svatbu. Muzikanti, družičky a mládenci přišli včas, aby ještě před požehnáním něco pojedli a popili. Družba však přesto poháněl - přítomné, že je čas jít k nevěstě. Konečně dostal ženich po

174

žehnání od svých rodičů, muzikanti zahráli: Mí zlatý rodiče... a svatební průvod s muzikou, družičkami, mládenci a ženichem se vydal k nevěstinu domu. Rodiče ženicha zůstali doma. Pro ně a pro většinu hostů ze ženichovy strany přišla muzika až po návratu svatebčanů z hospody předtím, než se zasedlo k slavnostní tabuli.
      Cestou k nevěstě hráli muzikanti do pochodu a teprve když se blížili k jejímu domu, zpomalili a začali hrát a zpívat:
     
Už de ta muzika do dvoru,
kam se já skovám, moje matičko,
do domu, do domu, do domu.

Dyž si se ty chtěla skovávat,
neměla si ty, moje ceruško,
slibovat, slibovat, slibovat.

Já sem neslíbila jen jednou,
můj milej přijel na vraným koni,
pojednou, pojednou, pojednou.

Chystejte, matičko, truhlu, klíč,
vaše ceruška. hezká panenka
pude pryč, pude pryč, pude pryč.21)

      Dveře nevěstina domu nebyly zavřeny, jak se děje u většiny daruvarských svateb, ale celý průvod byl očekáván nevěstinným otcem s lahví kořalky v ruce. Zatímco všichni zasedli k snídani,22) družičky pomáhaly dostrojovat nevěstu v komoře u sousedů, kam si pro mi po snídani došli mládenci. Jakmile se nevěsta v jejich doprovodu objevila, předstoupila před hosty první družička, Anička Sobotová,23) se slovy:[/]
      Vítám já vás, milí hosti, všechny vespolek, dyby vás tu bylo sto a ještě drobek, všechny hezky bych vás přivítala, po kytičce, po hubičce všem bych dala, panu ženichovi a paní nevěstě nejvíce, protože mám na svatbě nový střevíce.
      Pak se obrátila s talířkem, na němž měla svatební kytku (ženichovu) a šáteček, k ženichovi:
      A vy, pane ženichu milý, co se vám z těchle věcí neljepčí líbí, ten šáteček, ta kytička nebo vaše z nejmilejší nevěstička?
      Ženich odpověděl: Všechno vespolek!
      Družička:
      No to se mi od vás, pane ženichu, líbí, že šechno ode mne přijímáte a ničím nepohrdáte, vivat, páni muzikanti!
      Muzika začala hrát, první družička připjala ženichovi kytku, odevzdala mu šáteček a mládež, která při ověnečku vázala rozmarýny, popínala je všem přítomným. Mezitím se připravily lavice pro nevěstiny rodiče a kmotry - a družba, který měl na paměti rychle ubýhající čas: o desáté měli být na úřadě, o půl jedenácté v kostele - poprosil rodiče o požehnání.24) Po požehnání se svatebčané oblékli a průvod se seřadil. První šla nevěsta, kterou vedli mládenci, za nimi družičky se ženichem, tři páry kmotrů25) a ostatní hosté. Ženy měly v ru

175

kou velké pytlíky s bonbony, které dnes nahrazují dřívější koláčky-metáčky. Nevěstiny rodiče stejně jako ženichovi, zůstali doma. Ještě v domě zahráli muzikanti: Loučení, loučení, jak jest to těžká věc... a potom za zpěvu písně se průvod vydal k oddavkám na úřad:
     
Pémijáckej kostelíčku, vokolo tě černej les,
až tamtudy pudu, spomínat si budu,
co dělá můj milej dnes.

A on jede, jede, jede na vraném koníčku,
vesele si zpívá a sobě připíná
na levej bok šavličku.

Když šavličku sobě připjal, na svůj dom se podíval,
zaplakal, zažehl, zaplakal, zažehl,
až pod ním zařehtal kůň.26)

      Ranní déšt se mezitím proměnil ve sněhovou plískanici a než došel průvod z úřadu do kostela, bylo všude bílo. Kostel měl ještě vánoční výzdobu se stromečkem, svíčkami, betlémem a české a chorvatské vánoční písně zpívané shromážděnými lidmi v kostele vzbuzovaly náladu právě minulých vánočních svátků.
      Při příchodu do kostela se svatebčané seřadili. Za ženichem a nevěstou kráčel k oltáři hlavní pár kmotrů, potom dva páry družiček a mládenců a nakonec další dva páry kmotrů. Ostatní hosté usedli do lavic. Když si ženich s nevěstou klekli, položila hlavní kmotra na hlavy věnečky, které v předvečer svatby uvily družičky. Snubní prsteny, které se dá[/]vají v Jugoslávii už při zásnubách, si snoubenci před oltářem sundali, farář je posvětil a potom si je znovu navlékli. Po skončení obřadu a vyjití z kostela, kde na celý průvod čekala muzika, odešli všichni za zvuku písně

"Krz Pémii cesta dlouhá, stromkama je sázená,
sázela ji má panenka, dyž tam za mnou chodila..."27)

do hospody k zábavě. Zde se tančilo asi do půl třetí odpoledne za účasti "čumilů", jimž se rozdávaly bonbony-metáčky. Jestě před několika lety bylo v Ivanově Sele zvykem, že pro hosty přicházely do hospody kuchařky s ozdobenými vařečkami, aby oznámily svatebním hostům, že je oběd hotov28) Cestou k nevěstě se hrálo a zpívalo:
     
Až pudu z hospody, kdo mě vyprovodí,
žádná, žádná jiná, jen ta moje milá.

Pepíčku rozmilý, vy ste podnapilý,
zvostaňte vy u nás, já dám pozor na vás.

Má milá usnula, pozor nedávala,
šel Pepíček přece, utopil se v řece.

Klobouček zelený nechal pro znamení,
že se utopilo moje potěšení.29)

      Po příchodu svatebčanů a po jejich přivítání, odešli muzikanti pro ženichovi rodiče. Když s nimi přišli, měl družba krátký uvítací proslov a potom všichni zasedli ke společnému obědu,30) který byl "zahájen" rozbitím talíře "nešikovnou" kuchařkou. Mezi obědem a první31) (podávala se v devět hodin večer)

176

a druhou večeří32) (podávala se kolem půlnoci) se pilo, tancovalo a zpívalo. Ještě před několika lety končíval první den svatby v Ivanově Sele vybíráním "na kolíbku", při níž se dávaly peníze a dary novomanželům. Dnes je tento zvyk chápán jako žebrání, a proto se od něj upouští a dary se nosí zároveň s přídanky. První večer skončil druhou večeří, na jejíž závěr se podávala červená řepa (jako příkrm). což v řeči ivanoselských znamená, že se hosté mají rozejít, že pro ně už nic nemají, jenom řepu.33)
      Kolem druhé hodiny v noci se hosté rozešli a družičky společně s muzikanty odvedli ženicha domů. Nevěsta šla spát k sousedům, neboť doma pro ni nebylo místa. Jak už jsme uvedli, nesundává se v Ivanově Sele první den věneček, a proto nevěsta nesmí spát se svým mužem. Zvyková norma je silnější než úřední razítko a církevní slib.34)
      Druhý den svatby, v pondělí 20. ledna, sešli se hosté kolem deváté hodiny na snídani u nevěsty. Ta byla ještě v bílém, s věnečkem a závojem a ženich se svatební kytkou na klopě. Zábava byla volnější, protože hosté nebyli vázáni žádnými povinnotmi jako předcházejícího dne. Všech stodvacet přítomnýh hostů bylo směstnáno do tří místností35) a malé předsíňky, kde hrála muzika k tanci. Tanec se střídal se zpěvem, jídlem a pitím. Oběd začínal jako předcházejícího dne teplými smažinkami, jak se říká na Daruvarsku koblihám a celému pondělnímu obědu36) vévodili berani, jejichž pečení a košerování je výsadou mužů. v nevázaném veselí se začala strhávat i květinová výzdoba místností jako by předzvěst půlnočního sundávání věnečku. [/] Rovnoměrně se stoupající teplotou v místnostech a množstvím vypitého alkoholu objevovaly se v repertoiru písně s lascivním obsahem. Těsně před půlnocí byla předvedena žertovná scénka s lékařem.37) Po posledním jídle,38) podávaném kolem jedné hodiny a opět zakončeném červenou řepou, se připravovalo čepení nevěsty. Ženich s nevěstou si usedli na připravené židle a kmotři stojící po stranách jim sundali věneček se závojem a kytku. Kmotra, která sundala nevěstě věneček39), položila jej do připravené mísy (držela ji hlavní kmotra, která v kostele dávala svatebčanům na hlavy rozmarýnové věnečky), do níž vložila peníze, svůj dar.40) Kmotr, který sundal ženichovi kytku, dal rovněž do mísy peníze a zatančil si s nevěstou. Po nich požádali nevěstu o tanec další kmotři. Kmotři dávali jen peníze, zatímco kmotry a ženy přítomné na svatbě dávaly kromě peněz ještě šátek.41) Po kmotrech tancovali s nevěstou oboje rodiče, pak družičky, mládenci a ostatní hosté. Jako poslední tancoval s nevěstou ženich. Mezitím rodiče ženicha odešli domů, aby se připravili na přivítání mladého páru. Po skončení tance se nevěsta převlékla. Do kufříku si dala jen to nejnutnější42), včetně darovaných peněz a za doprovodu muzikantů, mládenců a družiček se vydala se ženichem do jeho domu, který se v dalších dvou dnech stal dějištěm pokračování svatebního veselí a nevěstě dočasně budoucím domovem.
      Byl to neopakovatelný zážitek, když v noční, resp. ranní tmě kolem druhé hodiny po půlnoci se po sněhem zavátých cestách rozléhaly do nočního ticha tóny písně hrané muzikanty:

177

Panímámo zlatá; vodevřte nám vrata,
vedeme vám nevěstičku ze samýho zlata.

Panímámo z rynku, vodevřte nám síňku,
vedeme vám nevěstičku, dobrou hospodyňku.

Panímámo lele, co to leží v seně,
má to botky a kalhotky, kolí se to ke mně.43)

      Když průvod přišel na zápraží Horákova domu, vítali svatebčany ženichovi rodiče. Nevěsta si klekla na práh a prosila o přijetí:

"Maminko, tatínku, přimite mě pod váš krou jako svý vlastní dítě."

Paní Horáková odpověděla: "Přímem tě, len buď hodná." Potom nevěstu políbila, požehnala oběma a nevěsta své panímámě políbila ruku. Muzikanti zahráli ještě několik kousků k tanci a novomanželé, když si v prázdné místnosti, beze svědků, přepočítali peníze vybrané při čepení, odebrali se ke spánku k sousedům, kde pro ně bylo připraveno svatební lože.
      Třetí den svatby, 21. ledna, se konal u ženicha. Svatebčané byli rozsazeni rovněž ve třech místnostech a k tanci hrála v síni muzika. Nevěsta už nebyla v bílém, ale svátečně oblečena a jídla podávaná u Horáků byla stejná jako o prvním svatebním dnu n nevěsty. Jedinými intermezzy tohoto dne bylo fotografování celé svatby na dvoře, k čemuž Se musela nevěsta převléci do svatebních šatů, a maškarní scéna s laufrem, který v neumělých verších předčítal kritické šlehy na jednotlivá stavení v Ivanově Sele a jejich obyvatele. Během tance, kdy se vedle polky, valčíku a koleček tancoval i kominík, víření tanečníků v nedýchatelném ovzduší dostupovalo [/] extasního vytržení. Ve výparech potu a alkoholu objevilo se v rukou tančících i panče44) a falus,45) oboje místní provenience. Svatba tak spěla ke svému vrcholu, jímž byl čtvrtý den, nejveselejší a nejrozvernější, se strojením kužele a maškar.
      Zvyk strojit kužel na závěr svatby nebyl zapsán, pokud máme doklady, v žádné jiné vesnici na Daruvarsku. Ze starší národopisné literatury46) víme, že se kužel strojil na Českomoravské vysočině. Vdané ženy tam dávaly nevěstě darem) len a na kužel, který tímto darovaným lnem obtočily, zavěsily hedvábné šátky a pentle. Nemáme zatím z Ivanova Sela zprávu o tom, že by se zde dělala tato původní forma strojení kužele, i když víme, že se v Ivanově Sele pěstoval len nejdéle ze všech českých osad na Daruvarsku.47)
      Čtvrtý den svatby, 22. ledna (zatímco se většina hostů sešla u ženicha), se v nevěstině domě strojil kužel a maškary. Dnes se pod strojením kužele rozumí navlékání barevných šátků a ručníků, které tvoří nevěstinu výbavu, na hole a tyče. Středem pozornosti maškarního průvodu byl "ženich s nevěstou", při čemž ženicha představovala drobná žena s namalovaným knírem a nevěstu vysoký muž. Na hlavě měla nevěstu věneček ze slámy, v ruce uschlou kytku a zabalené dítě - panenku. v původu šly různé maškary: laufr, maska muže v obráceném ovčím kožichu s překrásnými beranními zahnu­ tými rohy, masky lascivního rázu, dětské maškary a mnoho jiných. V průvodu byla také nesena figurka pančete. V čele šly ženské "s kuželem". Cestou se průvod zastavil v hospodě, kde si maškary symbolicky zatancovaly, a pak šly k ženichovi. Tam že

178

ny předaly nevěstě "kužel", tj. šátky a ručníky a maškarní nevěsta pžádala panímámu Horákovou o přijetí stejnými slovy jako pravá nevěsta. Paní Horáková odmítla falešnou nevěstu se slovy, že oni už nevěstu mají a "ať si de k tomu, kdo jí udělal dítě a kde ji s ním přijmou."[48)]
      Maškarním průvodem, pečením beranů u ženichových rodičů, tancem, jídlem a pitím skončil čtvrtý den svatby. Tímto dnem byl také prakticky ukončen svatební ceremoniel, i když hostina měla ještě pokračovat,49) protože jak u nevěsty, tak u ženicha zbylo ještě mnoho jídla a pití. Průběh dalších případných dnů svatebního veselí je už však prost všech zvyků a obřadů a je pomalým přechodem ke všedním dnům. Tzv. dobrá vůle (tj. hostina u rodičů nevěsty, která se koná týden po svatbě a jíž se účastní nejbližší příbuzní), jak ji máme zaznamenanou z většiny českých vsí na Daruvarsku, se v Ivanově Sele neslaví.50).
      Z podané ho popisu je patrno, že celý zapsaný svatební obřad by potřeboval hlubší analýzu a komparaci se staršími národopisnými sběry a archivním materiálem, protože současný český terén nám potřebné doklady tohoto druhu neposkytuje.
      Z řady problémů vyžadujících další rozpracování upozorňuji na systém svatebních kmotrů na Daruvarsku, kteří jsou do určité míry totožní se svatebními svědky současné svatby na českém území, ale jejich funkce je daleko širší a významnější. Upomíná na starší materiály známé dnes už jen z literatury a archivů.51) Svatebními kmotry jsou u jugosláv[/]ských Čechů většinou kmotři od křtu. v kostele zastupují rodiče, při svatební hostině sedí na čelném místě a kmotra sundává nevěstě věneček a čepí ji, kmotr sundává ženichovi kytku. v Brestovci jsme se dokonce setkali s výazem starosvatka jako označení pro svatební kmoru. Mezi povinnosti této kmotry patřilo v řadě daruvarských vsí (v Brestovci, Končenici, Dežanovci) pečení svatebního koláče, pro který jel v den svatby družba s mládenci a připínání kytky družbovi.
      Dosud sebraný materiál ukazuje, že přes ustálené hlavní rysy české svatby, mezi něž počítáme přídanek, vití věnečků a rozmarýnek, požehnání, svatební řeči, kolíbku, čepení, měl (i má) průběh svatebního obřadu v jednotlivých vesnicích na Daruvarsku svá specifika, kterými se svatby od sebe lišily (a liší).52)
      Co způsobilo tyto odlišnosti? Můžeme z nich usuzovat na regionální původ kolonistů? Odpověď by vyžadovala řádnou klasifikaci národopisného materiálu rodinného obřadnictví z českého území, kterou zatím nemáme. Strojení kužele zapsané v Ivanově Sele nabízí lokalizaci do východních Čech, na Hlinecko a Litomyšlsko, jak nám to dokládá starší národopisná literatura. Tato oblast je i totožná s výpověďmi některých informátorů53) jako kraj, z něhož jejich předkové pocházeli. Na tento region ukazují i některé materiály z výročního zvykosloví i obřadních jídel.
      Potvrdí-li další bádání. že tento zvyk je skutečně lokalizován jenom na oblast východních Čech, vyvstane další, neméně zajímavá otázka pro formování menšin v jinonárodním prostředí. Kdy vznikl

179

tento model svatebního obřadu, který jsme zaznamenali? Jak vypadal svatební obřad prvních snoubenců v Ivanově Sele? Kdy se ustálila tato forma předpokládající určité materiální bohatství jejich účastníků? Určili tuto formu nejstarší kolonisté, kteří přišli v prvé třetině 19. stol. nebo až pozdější vlna osídlenců v druhé polovině 19. stol? Jak vypadal svatební obřad těch přistěhovalců, kteří ne­ pocházeli z východních Čech, ale např. z jižních či středních? Kdy oni akceptovali tento "východočeský" model?
      To jsou otázky, které se nabízejí, ale na něž nebudeme moci asi dát uspokojivou odpověd'. Přesto [/] si je však klademe, vždyť akulturace neprobíhá jenom mezi přistěhovalci a jinonárodním etnikem. ale i mezi samými přistěhovalci přišlými z různých regionů. To nám konečně dokládají jazykové výzkumy v Ivanově Sele, které nedovedou dát zatím uspokojivou odpověď na regionální původ zdejších kolonistů.
      Uvedla jsem jen několik problémů, které čekají na případné další rozpracování, k nimž výzkum české menšiny v Jugoslávii přináší zajímavý materiál.

Kresba stupavského ptáčka po r. 1900

180

Poznámky
1
      Ve dnech 17.-22. ledna 1969 filmovali jsme v Ivanově Sele (okr. Grubešno Polje, asi 150 km SV od Záhřebu) českou svatbu. Měla se původně konat v posledních listopadových dnech roku 1968, kdy se koná v Jugoslávii nejvíce svateb protože seskupení několika volných dnů kolem státního svátku SFRJ 29. 11. skýtá možnost účastí i hostům ze vzdálenějších míst. (V té době jsme natočili svatební obřad v největší české vesnici na Daruvarsku, v Končenici, který je obrazem průměrné svatby jugoslávských Čechů.) Rodiny Horákova a Vaňkova se rozhodly přeložit termín svatby na leden letošního roku, na dobu školních prázdnin. Nevíme přesně, co je k tomuto rozhodnutí vedlo. Možná to, že se v uvedeném termínu konala v Ivanově Sele už jedna svatba, možná to, že mezi pozvanými převažovali obyvatelé Ivanova Sela, rolníci, pro něž je leden nejklidnějším měsícem z celého hospodářského roku a doba zimních prázdnin ve škole nadto dovolila rodičům a dětem nerušeně se oddat svatebnímu veselí.
2
      Pémie od Pémac, Pémci, což bylo označení domácího obyvatelstva pro české kolonisty. Pémac - Böhmen, böhmisch. Označení Pémac, Pémci má u daruvarských Čechů peiorativní význam. Jako peiorativum není však chápáno označení Pémie pro Ivanovo Selo.
3
      Česká škola byla zřízena v Ivanově Sele až po druhé světové válce, zatímco v ostatních českých osadách na Daruvarsku ve dvacátých, třicátých letech tohoto století. Dnes je situace jiná. v posledních letech je na Daruvarsku, Bělovarsku a Požežsku patrný zánik českých škol v důsledku postupující asimilace. Ivanovo Selo patří k tomu malému počtu českých vesnic, kde se česká škola ještě drží.
4
      Dodnes je Ivanovo Selo česká vesnice s česky mluvícím obyvatelstvem. Vztahuje se na ni proto statut o národnostních školách. v obci je jedině česká pěti[/]třídní škola a domácí obyvatelstvo posílá své děti do srbochorvatské školy do nedalekého Rastavce.
5
      Ve třicátých letech se zmiňoval Jan Auerhan o Ivanově Sele jako o vesnici téměř asimilované. Ivanovo Selo je dnes, pokud jde o národnost, rozpolcené; všichni zde žijící Češi jsou jugoslávskými státními příslušníky. Část jich se však považuje za Chorvaty (Hrvati češkog porijekla) a část za Čechy. Složitý vývoj v Ivanově Sele způsobil, že obyvatelé ostatních českých vesnic na Daruvarsku se dívají na Ivanoselské svrchu, pociťují, že mezi nimi a Ivanoselskými jsou rozdíly ve způsobu života, ve formách jednání i v mentalitě.
6
      Daruvarskem rozumíme širší oblast v okolí lázeňského městečka Daruvaru, kde žije nejvíce Čechů v )ugoslávii. Daruvar je centrem českého menšinového života v Jugoslávii, sídlem České Besedy, jež má své pobočky v celé Jugoslávii, kde žijí Češi, sídlem redakce Jednoty, která vlastní tiskárnu a jež mimo zmíněného časopisu vydává i vlastní české publikace.
7
      Paralelu jsme získali v listopadu roku 1968 natáčením svatby v Kočenici.
8
      Kromě těchto "dlouhých" svateb najdeme zde ojediněle i svatby kratší. Ivanoselští zdůvodňují délku trvání svateb (průměr 4 dny) tím, že během jednoho či dvou dnů se nemohou hosté ženicha a nevěsty ani řádně vzájemně poznat (dost paradoxní u vesnice, kde donedávna převažovala endogamnost, pokud jde o sňatečnost), mají vzájemný ostych a teprve další dny společného svatebního veselí, jídla, pití a tance uvolňují zábrany, jež jim bránily v prvých dnech v řádném pobavení. A pak mají prý hosté právo se najíst za přinesenou pomoc.
9
      I v ostatních českých vesnicích na Daruvarsku jsou maškary součástí svatebního veselí. Podle dosud sebraného materiálu nejsou však tyto průvody tak pestré jako v Ivanově Sele.

181

10
      V obou rodinách zabili po 4 prasatech (u Vaňků zabili ještě jedno navíc - viz další text článku), po dvou beranech, třech zajících, čtyřech husách, po 1 kachně, devíti kuřatech a po dvou kádích ryb.
11
      O veškerém zapůjčeném nádobí se vedly pečlivé zápisy v sešitku,
      Vorlová Anna: 2 tacle za kolački, 3 za tortu, 5 šatečku, 2 plechovi miski, 2 porcelanovi miski, 6 vidliček, 6 nožu, 6 žlic, 1 bilej stolňak
      Vanjek Franjo: 2 tacle za tortu, 1 za kolački, misa za kompot o 6 miskach, 1 slanka, 3 taliřečki, 2 zběrački, 21 vidlička, 11 nožu, 13 zubatejch taliřu, 2 pletki (?), 1 kragl (?), 21 žlic. . .
      úhrnem: 153 taliřu, 15 mis za polivku, 10 malejch, 35 mis za kompot, 3 velki, 15 tacli za kolački, 24 za tortu, 5 košičku za chleba, 41 nožu, 110 žlic, 98 vidliček
      V témže sešitku bylo rovněž zapsáno přesné pořadí jídel v jednotlivé svatební dny. Viz dále.
12
      Nevěsta dala ženichovi: košili, podkošili (nátělník), sokne (ponožky), kravatu, kapesník, krajkový šátek.
      ženich nevěstě: "na šaty", boty, punčochy, kombiné, rukavice, věneček se závojem. Otec ženicha dodal: "Hlavně jí musí koupit kalhotky, jinak nemá právo ji je slíkat."
13
      Svatební dary se dávaly v dřívějších dobách až při "strojení kolíbky".
14
      "kuglof" je srbochorv. výraz pro bábovku.
15
      Zatímco Ivanoselští pomalu přebírají srbochorv. výraz, který však není přesným vyjádřením (kuglof= bábovka), v ostatních českých vesnicích na Daruvarsku se uchovává český výraz pro toto svatební pečivo. Podle vyprávění z jiných českých osad bývaly věnce (koláče) tak veliké, že se musely péci [/] ve zvlášť k tomu vyrobených kastrolech a v pecích s velkým ústím. v některých vsích byly věnce zvlášť pečlivě zdobeny: byly do nich zastrkovány hůlky a na ně napichovány nebo věšeny ozdoby z koblihového těsta, bonbony, perníky a barevné stanioly.
16
      Viz starší národopisné sběry z českého terénu.
17
      Na svatbu měla být původně pozvána známá česká dvanáctičlenná dechovka (plechmuzika) z Velkých Zdenců. Vzhledem k tomu, že byla drahá, byli pozváni muzikanti z přízně, ivanoselští "Horáci", hrající ve složení: housle, basa, harmonika, kytara.
18
      Notový záznam, viz archiv ÚEF.
19
      Někde ještě muzikanti ve svatební den ráno svádějí všechny hosty k nevěstě a teprve potom jdou mládenci a družičky pro ženicha.
20
      Je třeba mít na mysli, že jde o soukromě hospodařícího rolníka ve vesnici, kde je mimořádně vyvinut vztah k majetku. Nevěstinu rodinu provázela v minulém roce smůla: nemocemi a uhynutím dobytka přišli Vaňkovi o 800.000 SR, tj. 8.000 ND, tj. v přepočtu 1:3 24.000 Kčs.
21
      notový záznam, viz archiv ÚEF.
22
      snjindaje (podle sešitku)
      vařena kořalka, listi
      zmrzlotina (= huspenina)
      viršliki
      maso vepřovi, vokurki kafe, kolački.
     
23
      A. Sobotová byla první družičkou na svatbě. Její mládenec byl bratr nevěsty. Jsou to snoubenci, k jejichž svatbě má dojít na podzim tohoto roku.
24
      Družbou byl Petr Dittrich; bohužel nesplňoval předpoklady, které družba má mít. Neuvádíme ani jeho svatební řeči, protože se vždy omezil jen na nejnutnější slova. v paměti máme ivanoselského Víta Havelku, který ještě žije a jehož družbovská rutina

182

je na něm ještě dnes patrná. Zatímco mnohé z ivanoselských svatebních obyčejů můžeme datovat dobou odchodu z vlasti, o svatebních řečech víme, že zde kolovala knížka (?), v níž byly svatební řeči uvedeny.
25
      Většinou bývají při svatbě dva páry kmotrů. Teď, kdy je nutno mít i svatbu na úřadě, bývají i 3 páry kmotrů: jeden pár (hlavní) je u oddavek v kostele, druhý při sudnávání věnečku a třetí na úřadě. Jednotlivé kmotrovské páry nejsou v Ivanově Sele mezi sebou spřízni. Jsou vybíráni z obou stran, z nevěstiny i ze ženichovy.
      Kmotrovské páry (první dva páry) tvoří kmotři od křtu.
      Na svatbě Horákových a Vaňkových tvořili hlavní kmotrovský pár:
     kmotra byla ze strany nevěsty: Anna Vodvárková, která byla kmotrou nevěstě při křtu,
     kmotr byl ze strany ženicha: Franjo, Pokorná, který byt kmotrem ženichovi při křtu.
      Kmotrem nevěsty při křtu byl Fr. Kábrt (s A. Vodvárkovou tvořili hlavní kmotrovský pár), jehož žena tvořila druhý kmotrovský pár sundávala nevěstě při řepení věneček.
      Až se mladému manželskému páru narodí dítě, půjde mu za kmotru dcera paní Vodvárk.ové (kmotry od křtu a svatby) a zeť Fr. Pokorného (kmotr od křtu a svatby), protože F. Pokorný nemá syna, ale dceru. Přídanek kmotry je větší než ostatních hostů: Paní Vodvárková poslala nevěstinným rodičům: šopanou husu, 10 kg cukru, 5 kg medu, 1 kg rýže, 1 kilo kávy, 100 vajec, 2 čokolády,- po 300 gr, 10 dkg skořice, 10 dkg čaje, 10 dkg pepře, 2 krabice marmelády, 10 kusů jarního salátu, 10 kg ořechů, 5 kg oříšků, 5 kg tvarohu, 2 kg másla, 10 1 smetany, 1 kg fíků, 1 kg hrozinek.
26
     notový záznam, viz archiv ÚEF.
27
     notový záznam, viz archiv ÚEF.[/]
28
      Při té příležitosti se dávalo kuchařkám hrát sólo "za kuchařky": Ty pémská kuchařko ... Dnes se sólo za kuchařky hraje během tance o prvním svatebním dnu.
29
      notový záznam, viz archiv ÚEF.
      V Ivanově Sele bývá zvykem při cestě z hospody "zatahovat". Při tom se zapalují po obou stranách cesty ohně (přejato od místního obyvatelstva). Nevíme, proč se tentokrát zatahování nedělalo, ač se o tom mluvilo.
30
      Voběd (podle sešitku)
čaj s rumem, smaženice
polivka
hovězí maso, křen
sarma itrnice
vepřovi maso, paprika
kafe, kořalka
kompot slivi, k.olački.

31
      Večeře v 9 hodin:
ribi, andivina (= jarní hlávkový salát)
huseči maso zelovej salát
faširki, vokurkovej salát
torti, kafe, kompot hruški.

32
      Večeře v 12 hodin:
guláš žaludki
pohani (= smažená) kuřata, červená řepa kafe.

33
      Kde se vzala při svatební hostině červená řepa jako závěrečné jídlo svatebního obědu, nevím. Analogii z českého terěnu neznám.
34
      Ačkoliv pohlavní styk mezi snoubenci před svatbou je ve vsi běžný.
35
      V hlavní místnosti, kde seděla nevěsta se ženichem, byli hosté váženější: rodiče, kmotři atd.; druhá místnost byla vyhrazena dětem; třetí místnost byla pro zbylé hosty. Při hostině u nevěsty neseděli u stolu nevěstiny rodiče; museli se starat, aby vše dobře

183

klapalo. U ženicha zase neseděli ze stejných důvodů u stolu rodiče ženicha.
36
      Voběd ve dvě hodiny:
smaženice, čaj
polivka knedličková
slepiči maso, křen
paprika filovaná, homolki (= faširka)
berana, salat polní, feferonki
kafe, kompot dunje (dýně)

37
      Předzvěst maškarního průvodu.
38
      Večeře v jednu hodinu:
perkelt
šnicle, vokurkovej salat
ribi papriku na štvrtki
kafe, kompot, torti,
zajci
vepřovi maso, červená řepa
kafe.

39
      Věneček sundávala M. Kábrtová. A. Vodvárková držela na klíně mísu, do níž byl položen nevěstin věneček a ženichova kytka a kam se dávaly peníze.
40
      Jednotliví svatební hosté dávali po odtančení průměrně 5.000-10.000 SD, což je 150-300 Kčs. Některé částky byly ještě větší.
41
      Šátků dostala nevěsta asi 40 kusů.[/]
42
      Novomanželé se budou na podzim letošního roku stěhovat do nového rodinného domu v Daruvaru, který jim staví jejich rodiče.
43
      notový záznam, viz archiv ÚEF.
44
      Panče dostala před dvaceti lety jedna Češka od své mistrové krejčové, Chorvatky. Od té doby se stala panče neoddělitelnou součástí ivanoselských svateb.
45
      novější provenience.
46
      např. K. V. Adámek, Lid na Hlinecku, Prata 1900, str. 158.
47
      Ještě před 2: světovou válkou a krátce po ní se zde pěstoval len. Ve vsi jsou ještě tkalcovské stavy, jichž se dnes užívá k výrobě nástěnných koberců-čilimů.
48
      Tak jak to známe ze starších národopisných sběrů z přelomu tohoto století.
49
      My jsme odjeli ještě tentýž den večer, takže nevíme přesně, kdy svatba skončila - zda skutečně ještě pokračovala, dokud se všechny zásoby nesnědly.
50
      Dobrou vůli máme zaznamenanou i z českého terénu.
51
      Viz zajímavé výsledky K. Fojtíka při studiu archivního materiálu, vztahujícího se k rodinnému obřadnictví.
52
      Na některé upozornil O. Sobotka.
53
      Řada archiválií včetně matričních knih byla zničena za 2. sv. války. Vedle východních Čech, máme ústní informace, že kolonisté přišli z jižních a ze středních Čech.

184

EINE TSCHECHISCHE HOCHZEIT IM JAHRE 1969 IN IVANOVO SELO IN JUGOSLAWIEN
      Zusammenfassung
Im Jänner 1969 setzten wir das Drehen eines Dokumentarfilmes über Hochzeitsbräuche bei der in Sl[a][o]w[o][e]nien ansässigen tschechischen Minorität fort. Im Jahre 1968 vermerkten wir authentisch den Verlauf einer Hochzeitsfeier in Končenica, dem grössten tschechischen Dorf im Gebiet von Daruvar. Al s Parallele zu dieser Aufnahme einer durchschnittlichen Daruvarer Hochzeit wählten wir heuer die Aufnahme einer Hochzeitszeremonie im ältesten tschechischen Dorf in Jugoslawien - in Ivanovo Selo.
      Ivanovo Selo wurde von Kolonisten aus Böhmen im Jahre 1825 gegründet und im Verlaufe des 19. Jahrhunderts weiter angesiedelt. Von den übrigen tschechischen Ortschaften in Sl[a][o]w[o][e]nien unterschied es sich immer durch seine Isolierung, welche erstens durch eine schlechte Kommunikationsmöglichkeit mit den übrigen tschechischen Dörfe[r]n, und in zweiter Reihe dann durch die Nachbarschaft mit serbischen Gemeinden verursacht wurde. Die Kirche, welche in den in kroatischer Nachbarschaft liegenden tschechischen Ansiedlungen die Bewohner verschiedener Nationalität, aber des gleichen Glaubens, miteinander verband, verursachte im Falle der tschechischen Katholiken in Ivanovo Selo und der benachbarten orthodoxen Serben eine grössere gegenseitig Abgesondertheit der Kolonisten von der einheimischen Bewohnerschaft.
      Die Hochzeit in Ivanovo Selo weist einige Eigenartigkeiten auf, durch welche sie sich von einer durchschnittlichen tschechischen Hochzeit im Gebiete Daruvar unter[/]scheidet. Auch wenn wir in einer Reihe der hiesigen tschechischen Dörfer im Verlauf des Hochzeitsfestes manche spezifische Bräuche vermerken können, welche man in anderen Dörfern nicht findet, ist doch deren Unterschiedlichkeit nicht so gross, wie zwischen diesen Hochzeiten und einer Hochzeit in Ivanovo Selo.
      Eine Hochzeit in Ivanovo Selo unterscheidet sich vorwiegend durch ihre Dauer. Während in den übrigen Dörfern - den Vorabend des Festtages nicht miteingerechnet - die Hochzeit einen Tag und eine Nacht dauert, da sie praktisch am nächsten Tag in den Mittagsstunden endet, dauert eine Hochzeit in Ivanovo Selo volle vier Tage, mit den Nachklängen oftmals auch sieben oder acht Tage. Ein weiterer charakteristischer Grundriss ist der Umstand, dass die Hochzeit sowohl bei der Braut, als auch beim Bräutigam abgehalten wird, d. h. die ersten zwei Tage bei den Eltern der Braut, den dritten und vierten Tag im Hause des Bräutigams. Wenn es genug Essen gibt, feiert man noch weiter und kehrt nach dem vierten Tag wieder zu den Eltern der Braut zurück. Jeder Tag hat seinen festgesetzten Charakter - die Gradation ist steigend und endet mit einer ausgelassenen Belustigung mit Masken und lasziven Szenen. Das Haubenaufsetzen verläuft in Ivanovo Selo erst am nächsten Tag und die Braut geht nicht eher mit ihrem Mann schlafen, bevor ihr das Kränzchen nicht abgenommen und die Haube aufgesetzt wird, obzwar sie bereits sowohl amtlich, als auch kirchlich getraut ist. Dies ist ein weiteres, wesentliches Zeichen einer Hoch

185

zeit in Ivanovo Selo, durch welches sich dieselbe von anderen tschechischen Hochzeiten im Gebiete von Daruvar unterscheidet.
      Es ist gewiss, dass wir die Form, in welcher wir die Hochzeitszeremonien in Ivanovo Selo vermerkten, im [/] tschechischen Terrain im Verlaufe eines Hochzeitsfestes nicht wieder finden. Es bedarf einer weiteren Analyse und Komparation mit dem Archivmaterial und älteren Sammlungen, bevor wir das authentisch vermerkte Material definitiv bewerten können.

Kresba z výzdoby džbánu z Trenčína, z pol. 19. stol.

186

ZNAMENÍ A PŘEDZVĚSTI SMRTI NA MORAVSKÝCH KOPANICÍCH [obsah]

Jan Souček,
      Ústav lidového umění, Strážnice
      Moravské Kopanice vyplňují severovýchodní cíp okresu Uherské Hradiště. Je to odlehlý kraj, ve kterém se vlivem mnoha faktorů konzervovaly archaické prvky lidové kultury až do dnešních dob. Velmi zřetelné je to patrné na představách spojených se smrtí člověka, se zemřelými a v pohřebním obřadu na moravských Kopanicích. v tomto článku bych chtěl popsat znamení a předzvěsti smrti, které se tradovaly v tomto regionu ještě do nedávné doby, některé dodnes. Závěrem se pokusím o krátké zamyšlení nad jejich původem a stářím.
      Mezi Kopaničáři je všeobecně rozšířena víra, že žádný člověk neví dne ani hodiny svého úmrtí. Avšak podle lidové víry existuje několik možností, jak se dopátrat pravděpodobné doby své smrti. k tomu je například nutné se po dvanáct svátečních dnů postit a potom se takovému člověku má zjevit datum jeho poslední chvíle. Tento zvyk však není na Kopanicích rozšířen všeobecně. Dříve, když se chtěl Kopaničář dovědět něco o své smrti, zašel za některou "bohyní" na Žítkovou. Tyto ženy, které pomocí lití vosku, olova, nebo i jiných praktik, věštily lidem budoucnost, měly i velké znalosti z oblasti lidového lékařství. Znaly především mnoho [/] léčivých bylin. Podle vzhledu člověka dovedly odhadnout s velkou pravděpodobností vážnost choroby a pak vyčetly z tvarů ztuhlého vosku nebo olova (když v něm byly tvary připomínající hrob) blízké úmrtí. Bylo až podivné, jak se někdy jejich předpovědi plnily. Je zajímavé, že již poměrně dlouho (zlom od. roku 1945) Kopaničáři "bohyním" příliš nevěří. Přesto však navštěvuje Žítkovou i dnes mnoho lidí, zejména z blízkého Slovenska.
      Nedůvěra k bohyním však neznamená, že zejmé na starší obyvatelé moravských Kopanic nevěří na znamení. která ohlašují příchod smrti. Takových znamení je podle lidové víry mnoho a jsou velni rozmanitá. Sami Kopaničáři o jejich původu mnoho nepřemýšlejí. Berou je zkrátka na vědomí jako pokyn nějaké vyšší moci. Většinou říkají, že jsou to znamení od Boha. v některých však lze nalézti stopy věrských představ mnohem starších, zejména kultu zemřelých předků. To v tom případě, kdy úmrtí zvěstuje zjevení nějakého zemřelého člena rodiny, at' již ve snech nebo u domu apod.
      Jednotlivá znamení ohlašují smrt s různým předstihem. Po některých má následovat smrt bezprostředně (např. úkazy na těle nemocného), jiná ohla

187

šují úmrtí dlouhodobě (např. houkání sovy či usychání starého stromu u domu.1) s velkým předstihem zvěstují smrt věštby prováděné obvykle při obřadních příležitostech.
      Ve všech statích zabývajících se pohřebními obyčeji Jsou jevy ohlašující smrt čistě vypočítány, a to ještě nepříliš vyčerpávajícím způsobem a málo systematicky. Někteří autoři se sice pokoušejí o jisté třídění, ale žádné z nich není zcela přijatelné.2) Mělo by jít o přehledné rozčlenění jednotlivých znamení, předzvěstí a věšteb do takového systému, který by umožnil jejich přehledné a srozumitelné popsání a přitom vycházel z jejich závislosti na těch životních okamžicích, ke kterým se pojí.
      Vycházím z předpokladu, že veškerá znamení, předzvěsti a věštby, ať získané úmyslně či zjevená náhodně, jsou projevem vyšší moci, v současné do bě ztvárněné již jen v podobě Boha. Je však nesporné, že se v některých jevech skrývají základy víry mnohem starší (magie, kult předků). Znamení zjevená člověku se berou jako nezvratitelný fakt, proti kterému je jakákoliv obrana bezúčelná. Tradují se sice jisté praktiky, které jsou možná pozůstatkem obranné magie, ale jsou to jen nepatrné zbytky. Jako příklad lze uvést možnost odvrácení smrti ohlášené sýčkem. Tento sýček houkající za domem, obvykle večer, se má chytnout a usmrtit.3) Jak je tato možnost málo reálná, je evidentní.
      Jsem si plně vědom; že žádný systém, zejména v našem oboru, není dokonalý. Vždy se najdou jevy, pohybující se na hranicích jednotlivých kategorií. Systém, který hodlám při popisování znamení smrti použít, považuji jen za čistě pracovní pomůc[/]ku, která nemá existovat jen sama pro sebe, nýbrž naopak mí sloužit pouze k přehlednému zpracování materiálu. Roztřídil jsem jednotlivá znamení a předzvěsti do těchto kategorií:
      A. Předzvěsti smrti ve všedním životě
      B. Předzvěsti smrti při obřadních příležitostech
a) při rodinných obyčejích
b) při výročních obyčejích

      Obě hlavní kategorie, včetně podvodů a) b), lze rozdělit na tyto oddíly:
      Předzvěsti podle:
1. živé přírody (rostliny, zvířata)
2. neživé přírody (domovní zařízení, kostelní svíce apod.)
3. znaků, projevujících se na člověku (sny, znamení na těle)
4. získané aktivní činností člověka (věštění, zákazy)

      Základním nedostatkem je, že tato čtyři hlediska nejsou plně vyhovující pro kategorii B. v ní převládá ve velké míře bod 4., ale to je již třeba vzhledem k nutnosti jistého systému akceptovat.
      A. Předzvěsti smrti ve všedním životě
      1. Předzvěsti podle živé přírody
      Smrt má ohlašovat různé divné chování zvířat, zejména domácích. Typickým znamením je vytí psa. zvláště. když je vytí časté a pes je při něm obrácen hlavou ke dveřím usedlosti. Pes může podle lidového názoru ucítit smrt z velké vzdálenosti.

188

Podobně je tomu s dobytkem. Když úzkostlivě bučí, po kopaničářsku "rve", obchází smrt kolem domu. Úmrtí hrozí zejména hospodářovi. I koně údajně vycítí nešťastnou událost. Příznaky projeví vzpínáním a plašením. Nechtějí ani projet kolem domu, kde je nablízku smrt. Na podivné chování dobytka a koní věřili Kopaničáři nejvíce. Byli zce spjati s jejich chovem a proto je i velmi bedlivě sledovali. Na každou změnu či neklid v jejich chování citlivě reagovali.
      Smrt ovšem věštilo i chování jiných zvířat chovaných na usedlosti, zejména drůbeže. Znamením neblahé události v rodině je "zpěv slepice" o to horší, je-li slepice černá. Podle názoru některých Kopaničářů může i v tomto případě pomoci, když se taková slepice chytne a okamžitě zabije. I kohout může prorokovat smrt. Kokrhá-li do dveří domu, je již smrt na cestě. Pojde-li kohout, nebo je-li zabit, odejde i hospodář. Velmi špatným znamením je, když kohout zpívá při pohřbu jiné osoby.
      Na Kopanicích byla také hodně rozšířena víra o hadu jako ochránci usedlosti. z těchto, zajisté starobylých představ, se zachovaly poslední stopyprávě v pověře, že když najdou domácí někde na území usedlosti mrtvého hada - značí to neodvratnou smrt v rodině. Nejhorší je, najdou-li mrtvého hada pod snopem obilí. To prý zemře hospodář. Lidé již většinou neví, jakou úlohu hrál had v životě jejich předků. Dodržují však stále zásadu (aspoň ti staří), že zabitý had přináší neštěstí. U jedné informátorky4) jsem se ještě setkal s tvrzením, že bílý had žije ve stěně každého obydlí. Hro[/]zí-li domu neštěstí či smrt, ohlašuje to ťukáním na stěnu.
      Velmi rozšířeným znamením smrti je houkání sýčka. Kopaničáři jej nazývají "kuvykem", v okolí lze nalézti i název "ťuhýk". Jakmile se za domem ozvalo houkání sýčka, okamžitě hospodář vyběhl z domu a snažil se jej chytit nebo aspoň odehnat. Houkání jiných druhů ptáků sovovitých - sovy pálené nebo výra vzbuzuje také obavy, ale zdaleka ne takové jako sýček.
      Špatným znamením má býti i odstěhování čápa, hnízdí-li v blízkosti domu. Informátor5) to však slyšel asi někde jinde, protože Kopanice nejsou oblastí, kde čápi hnízdí.
      I jiní ptáci však věští úmrtí. Zejména, začne-li se u domu zdržovat kukačka nebo datel. Nebezpečná je i žluna. Je nutno se bránit před vlétnutím kalouse nebo střízlíka do domu. Neštěstí podle víry Kopaničářů přináší i hejno kavek nebo havranů, kroužících nad domem. Sebevraždu - oběšení dříve oznamoval krkavec, usedl-li na domě. (Dnes zde tento pták již nesídlí.) Jak je vidno, ptáků, kteří mohou přinést neštěstí, je poměrně hodně.
      Ze zvířat polních je údajně nejnebezpečnější krtek. Ryje-li v okolí hospodářství - zejména směrem od něj - značí to prý odchod někoho z jeho obyvatel na věčnost. Traduje se ještě jedna pověra. Kdo spatří na jaře prvního motýla a ten je bíIý -do roka pravděpodobně zemře. Vlétne-li do domu motýl smrtihlav, zemře asi někdo do úplňku.
      Z rostlinné říše jsem tolik jevů, ohlašujících smrt, nezaznamenal. Našel jsem jen takové, které je možno zaznamenat i v okolních regionech.

189

Obecně je rozšířena pověra o stromu, který podruhé vykvete na podzim. Stane-li se tak, hrozí pak některému ze členů rodiny akutní nebezpečí smrti. Příznakem smrti dítěte je chřadnutí stromu. který někdy vsazují Kopaničáři při jeho narození. Zejména jedná-li se o dítě prvorozené. Pro chlapce se vysazuje jabloň, pro dívky hrušeň. V současnosti je však i tento zvyk skoro zapomenut. Neštěstí je rovněž nablízku, když vychřice vyvrátí i s kořeny strom rostoucí poblíž domu Nebezpečí vymření rodu signalizuje i pomalé usychání starého stromu u obydlí, opatrovaného generacemi předků. Tato pověra je rovněž velmi rozšířena. Na Kopanicích jsou obvykle u hospodářství vysazeny lípy. U nich se za příznivého počasí, obvykle navečer, scházejí sousedé a besedují. Smrt ohlašuje i nález divizny pokryté červenou rosou a nebo jetelového sedmilístku.
      A. Pedzvěsti smrti ve všedním životě
      2. předzvěsti podle neživé přírody
      Pod tento druh zahrnuji všechna znamení a předzvěsti, které přicházejí prostřednictvím předmětů či věcí bezlidského zásahu.
      Nejvíce takovýchto znamení se projevuje na předmětech, kterými je vybavena obytná místnost u sedlosti - jizba. Lidé se bojí různých tajemných zvuků, které se ozývají v domě. Smrt ohlašuje rána na dveře, okno, na půdě. Někdy se rovněž prý před něčí smrtí ozve trojí ťuknutí na okno. Velmi časté je i praskání nábytku, ve stropu nebo ve stěnách. Zemřít má údajně osoba toho rodu, kterého je praskající nábytek. Lidé tomu věří a neptají se po vysvětlení, ačkoliv je jednoduché a známé i mnohým [/] pokrokovějším Kopaničářům, zejména těm, kteří jsou zaměstnáni zpracováním dřeva.
      Nábytek i dřevěný strop (zhotovený z desek a nesený trámy) je vystaven poměrně velkým tepelným výkyvům a vlhku. Přes den a večer je obytná místnost vytopena, v létě často až k nesnesení, protože se v ní vaří. Upravuje se zde i krmení pro dobytek a není tedy nouze o páru a vlhko. Naopak v noci dům opět vychládá a není se tedy co divit, že dřevěný materiál pracuje a vydává nezvyklé zvuky. Pokud jde o praskot ve zdích - objasnil mně je jeden z posledních stavitelů kopaničářských obydlí - Štěpán Šopík z Vyškovce. Tyto zvuky ve stěnách se ozývají ve velké většině pouze ve stavbách "nabíjaných" -z natlučeného jílu. Do rohů stěn se při stavbě vkládají jako výztuž ještě živé větve, obvykle lístkové, a to z toho důvodu, aby pomáhaly udržet pevný tvar nároží. Není proto divu, že zejména v novostavbách, při vysychání stěn se ozývá i praskot usychajícího dřeva. Protože stěnypracují, zejména nejsou-li dobře izolovány, i později je možno slyšet tyto praskavé zvuky i ve starších obydlích. Poněkud složitější je příčina klepání nábytku, které se zdá Kopaničářům obzvlášť tajemné. Za jeho objasnění i ukázku opět vděčím Štěpánu Šopíkovi. Jemné ťukání, někde rovněž zvané "hodinky smrti", způsobuje většinou jistý druh červotoče žijící ve dřevě. Sameček má na hlavičce rohovitý výrustek, s nímž klepe do dřeva, chce-li přivolat samičku.
      Za předzvěst je rovněž považován pláč nebo naříkání za oknem. Nikdo se při tom nesmí za žádnou cenu ozvat. Neštěstí by pak bylo již neodvratitelné.

190

(Křik je způsoben obvykle zdivočelými kočkami v době páření nebo křikem lesních ptáků.)
      Smrt ohlašuje i samovolné otevření dveří a pády různých věcí zavěšených na stěnách - hlavně obrazů, křížů nebo zrcadel. Úmrtí je o to bližší, spadne-li prý nějaký křehký předmět, talíř, zrcadlo nebo sklenice a nerozbije se. Znamením, asi novějšího původu je zastavení hodin.
      Smrt lze rozpoznat i podle plamene nebo kouře svíček. Leží-li člověk těžce nemocen a nechá-li se zaopatřit, sledují příbuzní s napětím, kam půjde kouř ze zhasnutých svící po knězově odchodu. Stoupá-li rovně vzhůru, lidé věří, že se nemocný ještě uzdraví. Naopak - táhne-li se (vlivem průvanu) ke dveřím či oknu, znamená to, že nemocný člověk již brzy opustí tento svět. (Spadá to i do kategorie věštění.) Věřící rovněž velmi bedlivě sledují svíce na kostelním oltáři při nedělních bohoslužbách. Na které straně oltáře svíce plápolají více, z té strany někdo zemře.
      Do této kategorie řadím i jevy přírodní, ovšem z přírody neživé. Sem tedy patří blesk. Uhodí-li blízko stavení, zejména rozštípne-li strom stojící u domu, je to zlé. Poměrně výjimečně lze nalézti na Kopanicích pověru o tom, že když padá hvězda meteor, zemře člověk. Při velké vichřici se říká, že se někdo oběsil.[/]

      A. Předzvěsti smrti ve všedním životě
      3. předzvěsti podle znaků, projevujících se na člověku
      Tento oddíl je dosti rozmanitý. Řadím sem veškeré známky blížící se smrti, projevující se na těle člověka, ale také sny. Tedy předzvěsti, při nichž je lidské tělo pouhým zprostředkovatelem a na samotném jevu se aktivně nepodílí. Nejširší část zabírají právě sny. Většina starších Kopaničářů věří, že právě ve snu se jim nejčastěji zjevují různá boží znamení. Velká většina snů je však již vykládána podle "egyptsko-persko-chaldejských" snářů, které vycházely v mnoha vydáních a v minulé době silně ovlivnily výklady snů na celém našem území.
      Velmi rozšířený je výklad snu, zvěstujícího úmrtí - je sen o trhání zubu. Čím větší bolest člověk cítí, tím bližší člověk zemře. Podobný následek má sen o vypadnutí zubu. Vypadne-li přední zub - znamená to smrt v bližším příbuzenstvu. Všeobecným příznakem úmrtí je sen o bílém koni nebo o bílé koze. Vidí-li dotyčná osoba sama sebe jak na něm jede či sedí, znamená to úmrtí jeho samotného. Je zajímavé, že bílá barva se vždy při výkladu snů nevyskytuje. Figuruje ještě ve dvou případech. Spatříli totiž člověk ve snu pobíhat po dvoře bílého koně nebo uvidí-li zřícenou bílou stěnu domu. Oba dva sny mají stejný význam jako předchozí. Bílá barva se zde obráží asi jako reziduum původního významu bílé barvy - jako barvy smuteční. Mimo výklady snů se zvířaty barvy bílé existují i sny, které mají mít stejné následky se stejnými zvířaty, ovšem barvy černé. k již zmíněným zvířatům přistupuje

191

ještě pes a ovce. Smrt rovněž zvěstují černé postavy viděné ve snu.
      Jistým znamením smrti v rodině je i sen o svatbě. Čím je svatba veselejší, tím bude hoře pozůstalých větší. Původnější jsou snad znění výkladů snů, týkajících se smrti a pojednávajících o těžké kalné vodě, v níž se topí člověk, nebo sny o vození těžkých klád. Odchod na onen svět mají ohlašovat i sny, v nichž figurují plody švestek, třešní a zejména pak zralé žito. Pozůstatky starých věrských představ lze spatřovat ve snech, ve kterých se zjevují již zemřelí příbuzní. Podobně se dají klasifikovat i různá vidění starých lidí, kteří hovoří o tom, že spatřili někde v okolí domu své dávno zemřelé rodiče, Příbuzné nebo jen bíle oděné postavy. Stojí za upozornění, že zde opět figuruje bílá barva.
      Jako poslední bych uvedl znamení, která se projevují přímo na těle člověka. Známky blížící se smrti nemcného člověka lidé snad určili podle empirického pozorování. Říká se, že člověk má smrt na jazyku, když mu začínají ostře vystupovat rysy - tj. špičatět brada a nos, propadat tváře. Velmi vážným příznakem smrti je, když po těle nemocného začne volně lézti různý hmyz, jako blechy, vši, mouchy a on je neodhání. Vypadá to dosti drasticky, viděno z našich měřítek. Ovšem v podmínkách života Kopaničářů, kde je hygiena často velmi malá, kde se spí mnohdy v těch šatech, ve kterých se celý den chodí - a to ještě někde i dnes - není to nic nepředstavitelného. Bezprostředně ohlašují smrt křeče člověka, který často v těžké agonii chytá po přikrývkách, dusí se nebo si drásá obličej.[/]
      V některých případech je prý možno nešťastný osud člověka, časté nemoci a brzké úmrtí, rozpoznat již v dětském věku. Krátký život má očekávat ty děti, které mají hodně odstávající uši, druhý prst na nohou delší než palec (u jednoročního dítěte), když má dítě nejvyšší rýhu na dlani delší než prostřední. Nic dobrého pro osud dítěte nemá údajně věštit ani modrá žilka na nosu, bledé rty a zejména, když je malé dítě předčasně vyspělé jak po tělesné, tak duševní stránce.
      A. Znamení a předzvěsti smrti ve všedním životě
      4. předzvěsti získané aktivní činností (účastí) člověka
      Sem především spadají ty činy člověka, které mají za následek jeho úmrtí. Logicky tedy vyplývá, že činností, které budu dále uvádět, se musí lidé vyvarovat, aby předčasně nezemřeli. v některých případech se to dá klasifikovat jako pasivní magie (zákazy), v dnešní době však chápána v naprosto jiné rovině. Radím sem ovšem i jednoduché věštby, které lidé vykonávají příležitostně v každodenním životě.
      Nejprve tedy neprospěšné činnosti - mající člověku uškodit. Velmi neblahé důsledky má mít pro hospodáře vědomé vykácení zdravého ovocného stromu, který ještě rodí ovoce. Snad to má být alegorický obraz utraceného mladého, plodného života. Na podobném základě je založena pověra, že těhotná žena nesmí zabíjet drůbež nebo jakékoliv zvíře. Mělo by to špatné následky pro ni, ale zejména pro dítě, které nosí pod srdcem. Nesmí rovněž překračovat žádné mrtvé tělo. Ze stejného důvodu

192

má být budoucí matka ušetřena pohledu na zemřelé, nevypadají-li zrovna dobře, což bylo na Kopanicích velmi časté.
      Velké nebezpečí hrozí všem pozůstalým, nezatlačí-li zemřelému ihned po posledním vydechnutí oči. Ponechají-li mu je otevřené, riskují, že při pohledu na něj "je vyhledí", a že tedy i oni brzy zemřou. Úmrtí riskuje rovněž ten, který použije nástrojů, kterými byl zemřelý upravován (hřeben, mýdlo, voda, ručník, atd.).
      Hrůzné následky má mít pro člověka i znesvěcování památky zemelých, zejména hanobení míst jejich posledního odpočinku. Smrt například očekává do roka každého, kdo na dušičky neopatrně šlápne na hrob. Menší následky, které však rovněž mohou končit úmrtím, má i trhání květin z náhrobků nebo lámání větví ze stromů rostoucích na hřbitově. Naprosto jasně očekává smrt každého, kdo se rouhá Bohu na posvěcených místech, jako je např. kostel nebo hřbitov. Stejně tak musí zemřít, a to ne zcela lehce ten, který zničí nebo znesvětí obrázek svatého.
      Nemocní signalizují brzké úmrtí tím, že se stále vyptávají na čas, nebo když chtějí často měnit lože. Naopak člověk, o kterém se rozšíří zvěst, že zemřel, a on je živ a zdráv - má reálnou naději se dožít požehnaného věku. Znamením, že není všechno v pořádku, je i to, že člověku čas od času ukápne nosu kapka krve (jen jediná, zejména po úderu).
      Ženy se musí vyvarovat toho, aby si při česání nezapomněly začesat všechny vlasy. Stane-li se, že opomenou jediný pramínek, nemají naději dožít se [/] dlouhého věku. Stejně tak si prý musí dát pozor hospodář při orání nebo osevu pole. Opomene-li kus pole zorat nebo osít, nebude to s délkou jeho života, podle víry lidu, také příliš dobré. Smrt hrozí i člověku. který spí první noc v domě, právě dokončeném.
      Na konec této části bych zařadil věštby, které provádí lidé mimo obřadní příležitosti. Ve všední dny je možno se jednoduše přesvědčit o délce svého života tím, že člověk plivne na hladinu vody nejlépe tekoucí. Udrží-li se slina delší dobu na hladině - dožije se prý vysokého věku. Jiný způsob je vzít vysušenou klíční kost husy, která má tvar podkovy. Uchopí ji dvě osoby, každá za jeden konec, a zatáhnou. Komu zůstane v ruce větší část kosti, bude žít déle. A na závěr pověra, podle níž se usuzuje na zachování rodu. Zemře-li v nově založené rodině první osoba mužského pohlaví, nemá rod naději na dlouhé trvání. Naopak, zemře-li první osoba ženského pohlaví, rod vydrží dlouho.
      B. Předzvěsti smrti při obřadních příležitostech
      Úvodem k této druhé části předzvěstí smrti bych chtěl předznamenat, že ačkoliv by bylo teoreticky možné a metodicky jedině správné rozčlenit jednotlivá znamení a předzvěsti smrti do takových oddílů, jako část předcházející, nechci vzhledem k menšímu množství materiálu text zbytečně tříštit, i když budu postupovat v popisu podle předcházejících pravidel a kriterií, z nichž je zde stejně nejvíce zastoupen bod čtvrtý, nechci je tak jednoznačně oddělovat nadpisy jednotlivých pododdílů.

193

      a při rodinných obyčejích
      Nejvíce znamení, napovídajících něco o budoucím osudu, se hledá hlavně při dvou důležitých životních okamžicích. Je to při samém zrození člověka a pak zejména při jeho svatbě. O jistých znameních, podle nichž se určuje délka života dítěte, jsem psal v předcházejícím oddíle. Tam však šlo ve většině o znaky rozpoznatelné až ve věku kolem jednoho roku. Avšak již samotný den zrození je v jistém smyslu určující. Narodí-li se dítě v pátek, má být nešťastné a brzy zemřít, protože pátek je rovněž dnem úmrtí Ježíše Krista. Zde však právě dosti vyniká jistá rozpolcenost a nepřílišná hloubka křesťanské víry Kopaničářů. Část věřících, a to nejen na Kopanicích, naopak věří, že zrození v pátek je šťastné, protože tohoto dne Kristus vykoupil svou smrtí lidstvo. Oba dva výklady nabývají obzvláštní síly narodí-li se děťátko na Velký pátek, tj. ve výroční den Kristovy smrti.
      V kopaničářských rodinách byla poměrně velká dětská úmrtnost. I když byla mnohdy vyrovnávána vysokou populací, přece však při několikanásobném úmrtí dítěte se dělala opatření, mající za úkol ochránit další před smrtí. Budoucí matka musí již v době těhotenství zachovávat jisté zásady (viz předcházející část). Při samotném porodu se dívaly do lože rodičkám nějaké ostré předměty, jehly, nůž, šidlo apod. Pod postel se někdy dával i předmět, který prošel očistným procesem - tedy ohněm a jeho význam může být znásoben tím, že je zároveň ostrý, např. kosa, sekyra.6 Jsou to naprosto exemplární ukázky ochranné mafie, avšak již poměrně dávno obecně neužívané. Období jejich zániku lze datovat [/] mezi obě světové války. Dalším prostředkem, jak dítě ochránit před smrtí, je použití předmětů symbolizujících život a plodnost, jako vejce nebo obilí, při první koupeli dítěte.
      Zřídkakdy, ale přece se používal způsob výkupu dítěte při návratu ze křtu. Matka musí dítě vykoupit penězi, které podá kmotře oknern. Ta jí teprve potom, opět oknem, podá dítě. Obdobný způsob výkupu se uchoval v Nové Lhotě na Horňácku a v oblasti středního Slovenska na Horehroní.7 Rovněž pláč dítěte při křtu není zrovna nejlepším znamením. Délka života malého batolete se určuje i podle toho, které zuby mu počínají růsti nejdříve. Když horní tak si prý kope hrob.
      Druhým a snad nejvýznamnějším mezníkem v lidském životě je svatba. Při průběhu obřadu i těsně po něn lidé pečlivě sledovali různé úkazy, mající ohlásit dlouhý život nebo brzkou smrt někoho z novomanželů. Za krajně nevýhodné se považovalo uspořádat svatbu v květnu. I zde na Kopanicích je známé přísloví: "Svatba v máji - chystaj máry". Při svatebním průvodu je nanejvýš nešťastné potkat pohřeb nebo aspoň rakev. Stejně tak varující je setkání s vozem, na kterém je naložen hnůj. Při obřadu v kostele se opět pozorně sledují svíce na oltáři. Na které straně plápolají nebo dokonce některá zhasne, zemře dříve ten novomanžel, který na té straně stojí. Nedoporučuje se ani svatba sourozenců v jednom dni. Může mít za následek buď bezdětnost nebo úmrtí některého z nich. Traduje se i pověra, že který z novomanželů ve svatební noci první usne - první i zemře. Kterému z nich uschne do tří dnů svatební věneček z myrty nebo rozmarý

194

nu, nemá také naději se dožíti dlouhého věku. Tragický následek má míti i ztráta snubního prstenu. b) při výročních obyčejích Jako druhou část předzvěstí smrti při obřadních příležitostech uvádím znamení, zjevující se ve dnech výročních obyčejů. z velké části se jedná o věštby, tedy o předzvěsti, které člověk získá nějakou svou činností, zaměřenou k objasnění jeho vlastní nebo něčí jiné budoucnosti.
      O původu výročních obřadů říká Antonín Václavík: "Všechny obřady vyrůstaly předevšírn z hospodářských potřeb a činností a vázaly se k pracovním ročním obdobím. Výjimku činí vánoce, které chápu do velké míry, jako přenesení jarního novoročí do zimního období."8 v této souvislosti hovoří o věštbách budoucnosti ve vztahu k zemřelým, zejména období zimního a jarního novoročí a sv. Jana Křtitele.9 Věštby se soustřeďovaly v období zimního novoročí od Štědrého dne do Tří králů a v jarním - na období masopustu.
      Jako obecný rys, který se vyskytuje na celém našem území, lze uvést strach před přítomností zemřelého v domě. I z moravských Kopanic jsem zaznamenal případy, kdy lidé zatajili smrt člověka - zemřel-li na Štědrý den. Je nanejvýš nutné, aby hospodář měl do konce roku vyrovnané veškeré dluhy. Mohl by jinak i zemřít. Hospodyně musí dát opět pozor na to, aby nenechala na Štědrý den viset prádlo. I ji by mohl stihnout neblahý osud. Není rovněž dobré, když se při štědrovečerní večeři vzdaluje od stolu. Po večeři se provádějí různé praktiky, mající za úkol osvětlit budoucnost. Rozkrojovala se [/] jablka nebo louskaly ořechy. Plody musely být vybrány po paměti. Když měl po rozkrojení jaderník jablka tvar křížku nebo ořech byl prázdný znamenalo to brzké úmrtí. Před spaním si někde rovněž nasypou na stůl tolik hromádek soli, kolik je členů domácnosti. Komu do rána hromádka "ztaje" - brzy zemře. Obdobně se to provádí s noži. Položí se jich tolik na práh domu, kolik je členů domácnosti. Komu z nich se chytne přes noc na nůž rez. příštích vánoc se stěží dožije. Někdy se i doma věští podle tvaru olova nebo vosku, který se rozpuštěný naleje do vody.
      Velmi starobylou pověrou, podle níž přichází neštěstí a smrt do domu, je strach před vyhasnutím ohně během štědrovečerní večeře. Po štědrovečerní večeři vycházejí svobodná děvčata ven z domu. Jednak naslouchají zvukům, stojíce na rozcestí nebo na mezích. Když se jim zdá, že slyší pláč, je to znamení, že u nich někdo doma zemře. Vlastním smyslem tohoto naslouchání děvčat je dopátrat se, zda se do roka vdají. z podobného důvodu vysekávají i otvory do ledu na potocích či studních a hledí do vody. Uvidí-li pod vlivem svého rozechvění a rozjitřené fantazie ve vodě znamení kříže, rakev nebo jiný morální symbol, značí to opět úmrtí někoho blízkého.
      Při vánočních a novoročních pobožnostech se sledují, tak jako o svatbě či nedělích, plameny svíček. Jejich plápol nebo zhasnutí se při vánočních bohoslužbách posuzuje obzvlášť vážně.
      O Kopaničářích, jako intenzivních pěstitelích dobytka, jsem již psal. Pevně věří, že o zázračné

195

štědrovečerní noci - přesně o půlnoci dobytek mezi sebou mluví lidským hlasem a povídá si o tom, kdo toho roku zemře. Proto se hospodáři kolem půlnoci tiše přikrádají k chlévům a naslouchají.
      Tradují se i další pověry. Zemře-li ve vesnici na Nový rok muž - budou toho roku umírat především muži. Zemře-li žena - postihne smrt zejména ženské pohlaví. Prší-li na svátky vánoční, lid na Kopanicích věří, že: prší-li na Boží narození (25. 12.), budou příští rok umírat starci, děje-li se tak na sv. Štěpána (26. 12.), umírat bude mládež. A prší-li na Mláďátka (28. 12.), smrt postihne malé děti. Jak jsem již poukázal výše, Antonín Václavík v citovaném díle srovnává zimní novoročí s jarním a dokazuje jejich vzájemnou závislost a jediný původ. Hovoří o přesunech jednotlivých obyčejů a pověr z jarního na zimní. tj. z období velikonočního na vánoční. Jasně se to projevuje v praktikách majících zajistit úrodu a dobrou prosperitu hospodářství. Méně evidentní se mi to jeví, aspoň na Kopanicích, ve věštbách budoucnosti, které se - asi vlivem christianizace - v drtivé většině přesunuly do počátku roku církevního - tedy do novoročí zimního. V období velikonoc je jich minimálně.
      Smrt má postihnout tu osobu, která se vrátí poslední z vynášení smrti o Smrtné neděli - tj. předposlední neděli před velikonocemi. Tento obyčej se však již na Kopanicích dávno neudržuje. Jistá souvislost zimního a jarního novoročí je patrna z pověry, že když se hospodyni jak o vánocích. tak o velikonocích, nepodaří obřadní pečivo, může to mít pro rodinu špatné následky na zdraví, někdy i smrt. Jistou prevenci před nemocí a případně i před [/] úmrtím byla zajisté, tak jako v ostatních regionech, šlehačka. Stejný účel mělo i rituální omývání ráno na Velký patek. Tyto zvyky se udržují podnes. Ztratily však jako všude jinde svůj původní význam a převládá pouze zábavná složka.
      Svátek sv. Jana Křtitele (24. 6.) byl až do poloviny minulého století jedním z nejslavnějších církevních svátků. Jeho jádro je však bezesporu pohanské. O svatojánské noci nabývají některé byliny neobyčejné l[ě]éčivé moci a jiné opět moc zvěstovat budoucnost. Bylina se utrhne a zastrčí za křížek, za okno nebo mezi trámy a čeká se po tři dny. Uschne-li větvička, je to znamení, že člověk, který ji utrhne, zemře.
      Pamětníci udávají, že se podle vosku věštilo na Kopanicích i 30. listopadu na sv. Ondřeje. k tomuto lití vosku a olova jednu poznámku. Jak jsem již na začátku tohoto článku napsal, věštily tak budoucnost hlavně bohyně na Žítkové a Vyškovci. Mezi lidmi na Kopanicích se tak obecně nedělo. Dělali to povětšině jen sousedé bohyní nebo jejich dobří známí, kteří se později odstěhovali jinam na Kopanice.
      Všeobecným svátkem zemřelých jsou dušičky. Tento den si musí dát pozor lidé zejména na to, aby nehanobili památku mrtvých. k úmrtí má velmi blízko ten člověk, který neopatrností poškodí výzdobu náhrobku. Jistá smrt čeká prý i toho, kdo by se opovážil vstoupit na hřbitov o půlnoci. Mrtví, kteří v tuto hodinu si nechávají sloužit mši, by jej roztrhali.
      Závěrem této stati bych chtěl upozornit na některé prvky ve znameních a předzvěstech smrti na mo

196

ravských Kopanicích, ve kterých je možno vvstopovat rezidua lidové víry starší než je křesťanství. Stopy kultu zemřelých předků, který byl jedním z nejsilnějších kultů v lidovém prostředí, se nám zachovaly přes veškerou snahu církve i světských panovníků v období celého středověku až dodnes. Jsou však rozptýleny do nejrůznějších a od sebe velmi vzdálených oblastí lidové kultury Ve velké většině jsou také zanešeny a překryty vrstvami mladšími, které se na ně nahromadily zejména cílevědomou snahou církve. Leze je však pomocí srovnávacího studia rozpoznat.
      Jedním z rysů předzvěstí smrti, o kterém se mnoho badatelů domnívá, že je starší než křesťanství -je bílá barva, která v mnohých znameních, zejména ve snech, vystupuje. Je všeobecně známo, že barva smutku se měnila. Původně byla u Slovanů touto barvou barva bílá. Teprve během historického vývoje, zejména vlivem křesťanství, se změnil šat smutku na barvu černou. v lidovém prostředí se však barva bílá, jako barva smuteční, udržela mnohem déle. Nejstarobylejší jsou právě ty lidové oděvy, ve kterých převládá bílá. Kopaničářský k nim patří. Mimoto však bílá barva figuruje i při pohřebním obřadu na moravských Kopanicích. z toho usuzuji, že bílá barva, zejména zvířat vystu[j]pujících ve snech, je pozůstatkem původního významu této barvy. Figuruje v nich bílý kůň, koza, bílý had, bílá zřícená stěna. Smrt, jak jsem již uvedl, zvěstují i bílé postavy, které se zjevují starcům. Mimochodem i sama postava smrti je na Kopanicích ztvárněna v podobě ženy zahalené do bílé plachty. O jisté rozpolcenosti, způsobené jistě církevní věroukou, [/] svědčí opět to, že smrt přinášejí i tatáž zvířata, jenže barvy černé.
      Maskované pozůstatky předkřesťanského kultu předků spatřují někteří badatelé i v ptácích, jejichž objevení u domu je znamení blížící se smrti.10 Usuzují tak z faktu, že u mnoha národů a etnik zpodobňuje pták duši zemřelého. Zda-li je tomu tak i na Kopanicích, je otázkou dalšího studia, protože jsem prozatím nezjistil, že by si Kopaničáři takto představovali duši.
      Za povšimnutí stojí i jiný detail. Je to postavení stromů ve vztahu k duším a jejich funkci na hřbitově. Částečně tuto problematiku zpracovává Rudolf Bednárik.11 Na základě dosti širokého srovnávacího materiálu dokazuje, že označení hrobu je jev velmi starý, nejen však slovanský, ale i evropský, jehož kořeny lze hledat až v prakultuře indoevropské. Stromy se na Kopanicích objevují, mimo jiná odvětví lidové víry, i v některých znameních ohlašujících smrt. I zde nelze nějaký dávný ohlas původní víry lidu zcela vyloučit.
      Evidentním pozůstatkem starých lidových věrských představ je zvěstování neštěstí nebo přímo smrti v rodině zjevením zemřelých předků. Byla to vždy jedna z jejich základních úloh - informovat své potomky, ovšem za jistých podmínek a okolností, o tom, co je čeká v budoucnosti.
      Prvkem staré víry, který se dochoval skoro v nezměněné podobě, je pověra, že smrt očekává každého, kdo znesvětí zbožněné bytosti a kultovní místa jejich uctívání. Již v dávných dobách očekával neblahý osud ty, kteří se rouhali předkům nebo jiným modlám či zneuctívali místa jejich údajného po

197

bytu. To znamená lámání větví v posvátných hájích, hanobení pohřebišť atd. I dnes čeká trest každého, kdo se rouhá Bohu nebo svatým, ničí jejich obrazy, svatostánky a zejména toho, kdo ničí výzdobu hřbitovů trháním květin nebo lámáním větví stromů.
      Za pozůstatek předkřesťanských věrských představ, i když dnes již udržovaný naprosto nevědomě, považuji i místa, kam chodí děvčata o štědrovečerní noci, když se chtějí něco dovědět o své budoucnosti. Nejčastěji jsou to opuštěná rozcestí nebo hraniční meze. Na tato místa kdysi naši předkové pochovávali své zesnulé. Později, opět asi vlivem církve, [/] byla tato místa prohlášena za rejdiště nečistých bytostí a pochovávali se tam lidé, kteří spáchali sebevraždu nebo byli podezřelí ze styku s nečistými mocnostmi. Přesto si lid uchoval představu, že právě zde je možno se za jistých okolností dovědět ně něco o věcech příštích.
      Několika ukázkami možných souvislostí jsem chtěl pouze naznačit, jaké mezery v bádání na tomto poli lidové kultury dosud máme. A přece právě pohřební zvykosloví se nabízí jako jedna z mála částí lidové kultury, v níž máme možnost sledovat genezi některých jevů hluboko do minulosti.[/]

Poznámky:
1.
      Abych ujednotil názvosloví této stati, budu v dalším textu používat pro bezprostřední oznámení smrti termín znamení a pro dlouhodobější název předzvěst.
2.
      Srov. např. D. Palátová-Cveklová, Poslední věci člověka v představách víře, obyčejích a tradicích valašského lidu, Diss., Praha 1950, str. 53-54., nebo E. Čajánková, Pohrebné zvykoslovie Horehronia, Slovenský národopis IV, 1956, str. 291. Blíže rozvedeno: J. Souček, Představy spojené se smrtí člověka, se zemřelými a pohřební obřad na moravských Kopanicích, dipl. práce Brno 1969, II. kap. str. 18, str. 20-21.
3.
      Srov. K. Pejml, Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách, Praha 1941, str. 228.
4.
      Vyprávěla mi to paní Marie Kročilová, nar. 1902, Vápenice čp. 53.[/]
5.
      Mikulinec František, nar. 1924, Vyškovec čp. 92.
6.
      Kňazovčíková Anna, nar. 1900, Vyškovec čp. 73.
7.
      Obdobný obyčej byl zaznamenán na Horňácku v obci Javorníku, srov. J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko, Brno 1966, str. 313. Stejně se tak děje v Pohorelé, Heľpe a Šumiaci. Srov. E. Čajánková,. Pohrebné zvykoslovie, o. c., str. 292.
8.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění Praha 1959, str. 167.
9.
      Srov. A. Václavík, ib., str. 167-168.
10.
      Srov. R. Bednárik, Ĺudové náhrobníky na Slovensku" Martin 1949, str. 16-24.
11.
      Srov. R. Bednárik, Ľudové náhrobníky, ib., str. 9-20.

198

TODESVORZEICHEN IN DER MÄHRISCHEN REGION KOPANICE Zusammenfassung
Der Aufsatz befasst sich bloss mit einem Teil des mit Tod und Bestattung zusammenhängenden Brauchtums der Bewohner der mährischen Region Kopanice, mit den Todesvorzeichen. Obwohl der Mensch weder den Tag noch die Stunde seines Todes kennt, gibt es nach dem dortigen Volksglauben verschiedene Vorzeichen, die ihm den Tod verkünden können. Bei ihrer Beschreibung bemühte ich mich von der dem Volksglauben entsprechenden Voraussetzung auszugehen, dass sämtliche Todesanzeichen und Todesvorzeichen als Äusserung einer höheren Macht anzusehen sind, die in der Gegenwart von Gott repräsentiert wird. Dies schlisst allerdings nicht die Möglichkeit aus, auch Niederschläge älterer Glaubensvorstellungen, vor allem des Ahnenkulis, zu finden. Ich klassifizierte die einzelnen Todesvorzeichen nach folgenden Kategorien:
     A. Todesvorzeichen im Alltagsleben
     B. Todesvorzeichen bei Zeremonien

     a) des Familienbrauchtums
     b) des Jahresbrauchtums
      Diese beiden Hauptkategorien, einschliesslich der Punkte a) und b), kann man folgendermassen unterteilen:
     1) Nach Anzeichen in der belebten Natur (Tiere, Pflanzen)
     2) in der unbelebten Natur (Hausrat, Leuchten, Wind u. a. m.),
     3) nach Anzeichen, die sich beim Menschen selbst äussern (Träume, Körperzeichen), nach Anzeichen aus der aktiven Tätigkeit des Menschen, (Wahrsagungen).

      Ein grundsätzlicher Mangel dieser vier letztgenannten Gesichtspunkte ist, dass sie der Kategorie B nicht ganz [/] entsprechen, in deren Rahmen der Punkt 4 eindeutig überwiegt. Trotzdem habe ich sie aus systematischen Gründen akzeptiert.
     A/1 Den Tod verkünden Besonderheiten im Verhalten der Haustiere und des Geflügels (Unruhe des Viehs und der Pferde, Hühnergackern u. s.). Auch manche Feldtiere Maulwürfe und Vögel (vor allem Käuze) verkünden angeblich den Tod. Dasselbe gilt von Anomalien bestimmter Pflanzen und Bäume (wenn ein Baum zum zweiten Mal blüht, roter Tau und ähnliche Erscheinungen).
     A/2 Drohende Familienereignisse verkünden ungewohnte Laute der Möbel und Zimmerdecken, wie z. B. Krachen und Schläge. Dasselbe gilt vom Kerzenrauch bei Erteilung der Sterbesakramente oder bei Gottesdiensten.
     A/3 Dieser Abschnitt ist sehr mannigfaltig, da er sämtliche Anzeichen des nahenden Tods umfasst, die der menschliche Körper vermittelt. Hierher gehören vor allem die Träume, deren Auslegung jedoch heute von modernen Traumbüchern stark beeinflusst wird.
     A/4 Unter diesem Punkt beschreibe ich vor allem jene Handlungen, die .nach dem Volksglauben den Tod eines Menschen zur Folge haben (Fällen eines gesunden Baumes, Weiterverwendung von Sachen, die der Ausstattung. des Toten dienten, Friedhofschändung u. a. m.).
      Dem zweiten Teil der Abhandlung über Todesvorzeichen möchte ich vorausschicken, dass es theoretisch möglich und methodisch einzig richtig wäre, ihn in dieselben Unterabschnitte zu gliedern, wie den ersten Teil. Trotzdem tat ich dies nicht, um den Text nicht überflüssig zu

199

zersplittern, nachdem nicht genügend Material zur Verfügung stand. Überdies ist der vierte Punkt am stärksten vertreten.
     B/a Vorzeichen der Zukunft sucht man vor allem bei der Geburt des Kindes und bei der Hochzeit. Bei der Geburt ergreift man verschiedene Massnahmen, um das Geschick günstig zu beeinflussen (beim ersten Bad, bei der Taufe u. s. w.). Das künftige Schicksal des Kindes wird aus äusseren Körperanzeichen erschlossen. Neuvermählten bringt eine im Mai abgeschlossene Hochzeit, die Begegnung des Hochzeitszuges mit einem Begräbnis oder das Verlöschen von Kerzen bei der kirchlichen Zeremonie Unglück.
     B/b Hier handelt es sich grösstenteils um Wahrsagungen, die der Mensch durch zielbewusste, der Aufklärung [/] der Zukunft dienende Tätigkeit erreicht. In-der winterlichen Neujahrszeit konzentrieren sich die Wahrsagungen auf die Periode wom Weihnachts - bis zum Neujahrstag, im Frühjahr meist auf die Faschingsperiode. Die Zukunft konnte man unter bestimmten Umständen auch am Tag St. Johannes des Täufers erraten.
      Als Elemente, die man für vorchristlich halten kann, bezeichnen viele Forscher das Erscheinen der weissen Farbe (als Trauerfarbe), manche den Tod kündende Vögel, die Anwesenheit von Bäumen unter bestimmten Vorzeichen, die Todesverkündigung durch verstorbene Ahnen und vielleicht auch Stellen, wohin die Menschen vor allem zur Weihnachtszeit gehen, um etwas über ihr Schicksal zu erfahren (Wegkreuzungen, Raine u. a.).
      Übersetzt von dr. Jan Grůna

Část křtěnské mísy malované kukačkou ze Sobotiště, okolo roku 1660

200

K SEDEMDESIATKE ĽUDOVÉHO KERAMIKÁRA HERMANA LANDSFELDA [obsah]

Adam Pranda
      Národopisný ústav SAV, Bratislava
      V auguste 1969 sa dožíva sedemdesiatich rokov života ľudový maliar a keramikár, zanietený zberateľ, popularizátor i bádateľ slovenskej a moravskej, predovšetkým habánskej keramiky, Herman Landsfeld. Jeho jubileum poskytuje nám vhodnú príležitosť zamyslieť sa nad doteraz vykonaný m dielom a aspoň sčasti, najmä z hľadiska prínosu k lepšiemu poznaniu dejín a vývinu habánskej keramiky na Slovensku i Morave, ho aj zhodnotiť. Keďže sedemdesiat rokov zastihuje jubilanta v plnom zdraví a činorodej práci; nemožno jeho dielo považovať už za uzatvorené. Najmä zberateľská, vykopávková i bádateľská práca čaká ešte na svoje zavŕšenie samotným H. Landsfeldom, ktorý už niekoľko desaťročí intenzívne a systematicky zbiera materiál k monografickému spracovaniu dejín tejto výroby v najvýzuamnejších strediskách i k riešeniu niektorých otázok technologických princípov habánskeho hrnčiarstva, džbankárstva i kachliarstva.
      Hoci sa H. Landsfeld narodil na Morave (12. augusta 1899 v obci Malenovice neďaleko Gottwal­ doval a tu vychodil aj bývalú ľudovú i meštiansku školu a od roku 1939 žije a pracuje v Strážnici, jednako značnú časť svojho života prežil na Slo[/]vensku. Bolo to práve obdobie jeho dospievania a prvých desaťročí práce, ktoré v určujúcej miere zasiahlo do formovania jeho životního i umeleckého názoru. Dvadsať jeden rokov pobytu a práce na Slovensku, počas ktorých nielenže dôverne spoznal, ale aj úplne zrástol so slovenským prostredím a jeho kultúrou, natrvalo usmernilo a ovplyvnilo, všetky jeho ďalšie záujmy i záľuby. Priviedlo ho predovšetkým k širšiemu chápaniu zmyslu a náplne života ľudového keramikára. Tým, že ho orientovalo na činnosť, ktorá sa mu v ďalších desaťročiach života stala viac-menej hlavnou a prvoradou, na činnosť zberateľskú, vykopávkovú a bádateľskú, má toto obdobie naozaj rozhodujúci a základný význam.
      Slovensko prišiel H. Landsfeld roku 1913. Ako štrnásťročný mladík sa stal učňom, neskoršie tovarišom a majstrom v najväčšom a už pred prvou svetovou vojnou najvýznamnejšom stredisku slovenskej ľudovej keramiky, v Modre. Tu ho spočiatku viedla a výtvarne usmerňovala Marie Vořechová­Vejvodová. s tajomstvami technologických postupov výroby ho oboznamoval absolvent keramickej školy v Bechyni Václav Novotný. Mladý H. Landsfeld sa však čoskoro dostal do trvalého styku a pod

201

silný vplyv starobylej tradície západoslovenského džbankárstva. Džbankárstvo bolo v tomto období tu reprezentované nielen poslednými žijúcimi po­tomkami habánskych keramikárov, ale aj slovenskými majstrami vo viacerých významných strediskách. Ich umelecky pozoruhodné výrobky náš ľud na dedine ešte všeobecne používal; boli organickou súčasťou jeho života a kultúry.
      Tejto tradícii sa stal H. Landsfeld verný po celý svoj život. Všetky jeho ďalšie - rovnako umelecké, ako aj životné a bádateľské - záujmy, ktoré sa sformovali už počas jeho pobytu v Modre; sú odvtedy medzi sebou tak úzko zviazané, že pri hodnotení jeho života a diela iba ťažko ich možno od seba odtrhávat a izolovane skúmať. Neraz jen rámcovo možno určiť, v ktorom období prevládala uňho napríklad vlastná tvorba a v ktorom zas činnosť zberateľská, vykopávková, popularizačná, bádateľská alebo publikačná.
      Už v Modre vyrastá z neho vzácny typ ľudového keramického majstra, ktorý sa neuspokojuje iba vlastnou umeleckou tvorbou. v dvadsiatych a tridsiatych rokoch začína ho v neobvykle širokých súvislostiach a vzťahoch zaujímať celá hrnčiarska, džbankárska a kachliarska výroba na Slovensku. Zásluhou skutočnosti, že sa usiloval spoznať nielen historický vývin a osudy tejto výroby na Slovensku (a neskoršie aj na Morave i v Čechách), ale že sa pomocou takto všestrannejšie orientovaných záľub usiloval nájsť odpoveď na viaceré dovtedy nezodpovedané otázky, ktoré sa týkali najmä konkrétnych podmienok výroby a spôsobu života habánskych keramikárov v minulosti, podarilo sa mu preklenúť [/] rámec ľudového keramického majstra a postupne vyrásť na osobitný typ vlastivedného pracovníka so širokými technologickými. odbornými i historickými znalosťami.
      V tomto zameraní jeho záujmov sú dôležité dva medzníky. Prvým je rok 1919. Počínajúc týmto rokom sa keramická dielňa v Modre začala cieľavedome orientovať na výrobné a výtvarné tradície miestnych i ostatných západoslovenských džbankárskych - dielní. Aby mohla na uvedené tradície nadviazať, vedenie dielne začalo postupne - nielen v zmysle potrieb domáceho trhu, ale aj v rámci požiadaviek zahraničia, ktoré uprednostňovalo výrob­ ky zhotovené v duchu habánskych majstrov -získavať a zhromažďovať ich výrobky ako predlohy k vlastnej práci. z nich se jednak, napodobňova­ ním, jednak tvarovým, farebným a ornamentálnym obmieňaním i tvorivým rozvíjaním vytvoril pozoru­ hodný vzorník výrobkov. ktoré boli bezprostredne inšpirované týmito predlohami. Už v období vytvárania uvedeného vzorníka, na ktorom sa ako maliar v najväčšej miere podieľal H. Landsfeld, dosiahol svoje prvé výraznejšie úspechy. Z.a niektoré ním maľované výrobky (váza, podnos na chlieb a soľnička) získala dielňa Slovenská keramika v Modre roku 1924 Veľkú cenu na medzinárodnej výstave dekoratívneho umenia v Paríži.
      Druhým takýmto medzníkom bol rok 1932. v tomto roku - po predchádzajúcom štúdiu mnohých farských matrík, kroník a iných archívnych dokumentov - po prvý raz zaboril čakan a lopatu do zeme vo významnom stredisku habánskych keramikárov, v Košolnej. Tu začal prekopávať črepnisko

202

bývalej dielne. Pomocou takto získaných črepov sa usiloval zodpovedať niektoré nejasné otázky vývinu hrnčiarstva a džbankárstva predovšetkým v tejto obci.1 Prekopávanie črepnísk se stalo novou formou výskumu ľudovej keramiky na Slovensku, umožňujúcou získať konkrétny historický materiál nielen o jednotlivých druhoch výrobkov; ale aj o pomôc­ kach a nástrojoch, ktoré sa používali v uvedenom stredisku v minulosti. Vykopávkami možno však riešiť aj všeobecné otázky, predovšetkým technologické postupy, podmienky výroby, sociálne pomery výrobcov, výtvarné snaženia atď.
      Nemienime zjednodušovať, no zdá sa, že to boli práve tieto dva momenty, ktoré rozhodli o celoživotnej orientácii záujmov H. Landsfelda a ktoré ho priviedli nielen k systematickému a cieľavedomé mu zbieraniu výrobkov, nástrojov, terminológie ap., ale aj k historickému - archívnemu i vykopávkovému - štúdiu habánskej keramiky u nás. Oba momenty v rozhodujúcej miere podmienili, že H. Landsfeld postu pne vyrástol na keramického odborníka, habánológa svojho druhu, ktorého výsledky výskumov sa prijímajú s porozumením rovnako doma, ako aj v zahraničí.
      V tejto súvislosti možno pripomenúť, že H. Landsfeld celkom úspešne prekračuje sily a možnosti jedného človeka. Za niekoľko rokov sa mu vďaka neobvyklej zanietenosti podarilo zvládnuť to, čo nestihli vykonať viaceré generácie predchádzajúcich i súčasných vlastivedných a vedeckých pracovníkov. Pomáha mu v tom predovšetkým jeho húževnatosť a dobrá znalosť technologických princípov keramickej výroby, ktorá je rozhodujúca nielen pri triede[/]ní a dobovom zaraďovaní vykopaného materiálu, ale aj pri jeho vyhodnocovaní. v prvom rade dobrým znalostiam technológie možno pripísať, že sa mu viac-menej úspešne darí preklenúť aj nedostatky, ktoré má v predbežnej teoretickej a vedecko­ výskumnej príprave. Do bádateľskej a vykopávkovej práce vstúpil bez predcházajúcich teoretických, metodologických i historických poznatkov o problémoch výskumu, historického štúdia i vedeckého vyhodnocovania materiálu. v práci ho viedlo a usmerňovalo iba nezlomné nadšenie, pevná vôľa a snaha spoznať, v čom spočíva podstata výrobných a umeleckých hodnôt habánskej keramiky. Objektívne treba priznať, že vo výskume ľudovej keramiky nielenže rozšíril dovtedy používané metódy, ale že dospel aj k viacerým pozoruhodným výsledkom, ktoré majú širší, nie iba slovenský význam.
      Medzi jeho najdôležitejšie objavy už počas pobytu na Slovensku patrí odokrytie habánskej keramickej pece (polomufľovej kaselskej) zo začiatku l7. storočia, ktorú roku 1938 vykopal v Čachticiach.2 V iných strediskách na Slovensku, v ktorých takisto preko[n][p]ával črepniská (Boleráz,3 Brodské, Dechtice,4 Dobrá Voda,5 Chtelnica.6 Košolná.7 Modra.8 Moravský Ján, Sobotište,9 Veľké Leváre10 a inde11 ), podobne, ako po roku 1939 aj na Morave a v Čechách (Almovice, Bučovice. Dambořire, Jalubí, Loštice, Litovel, Kobylí, Lipnice, Nové Mlýny, Ostrožská Nová Ves, Podivín, Strážnice, Šakvice, Stará Břeclav, Tavíkovice, Trstenice, Vacenovice, Vracov, Vyškov, Ždánice atď.12 ), podarilo sa mu odokryť a zozbierať desaťtisíce rozmanitých črepov, výrobných pomôcok, nástrojov i celých nádob

203

z hrnčiarskej, džbankárskej, kachliarskej a inej výroby habánov i našich majstrov. O niektorých druhoch výrobkov sa až do jeho vykopávok nevedelo (napríklad o výrobe stavebnej keramiky, mozaiky,13 kachlíkov, hrncov ap.).
      Najcennejšie sú z nich zaiste vročené alebo značkované črepy, ktoré presne určujú obdobie svojho vzniku a pomáhajú osvetliť podmienky samotnej výroby. Počet všetkých črepov, ktoré vďaka svojej vykopávkovej činnosti doteraz získal, dosahuje vyše stodvadsaťdva tisíc kusov. Sú to nielen časti. ale aj celé nádoby, ďalej rozmanité formy, kachlíky, dlaždice, nástroje ap. Pri svojich výkopoch objavil spolu 19 keramických pecí, z ktorých je sedem habánskych. pochádzajúcich zo 16.-18. storočia. Ak si ďalej uvedomíme, že z celkového počtu nájdených črepov je viac ako polovica habánskych, možno pripustiť, že spolu so spomenutými siedmymi odo­ krytými pecami a troma dielňami umožnia riešiť problém habánskej keramiky v strednej Európe.
      Vďaka zberateľskej činnosti, počiatky ktorej sú už v dvadsiatych rokoch, dokumentuje v súčasnosti H. Landsfeld vo svojej zbierke vyše 700 kusov starobylých drevených, hlinených a sádrových foriem, rozličné druhy náradia a náčinia, niekoľko hrnčiarskych kruhov a iných pomôcok, ktoré poväčšine pochádzajú zo zaniknutých dielní. Objavil ich v dedinských domácnostiach, na povalách a získal od potomkov hrnčiarskych a džbankárskych majstrov. Okrem nich vlastní aj niekoľko tisíc kusov starých nádob pochádzajúcich z 16.-20. storočia. Ide pre­ dovšetkým o keramiku každodennej potreby, z kto­ rej je vyše tristo kusov iba čierneho riadu. Tieto [/] jeho zbery predstavujú počtom rozsiahlu a tematic­ ky ucelenú a unikátnu kolekciu svojho druhu, akú nemajú ani niektoré múzeá. H. Landsfeld pri jej zhromažďovaní neľutoval ani čas a námahu. ani obete prinášané v záujme cieľa, ktorý si postavil už v počiatkoch svojej zberateľskej činnosti. Bolo ním úsilie predovšetkým spoznať starobylú tradíciu habánskej i našej ľudovej keramiky, zistiť jej výrobné podmienky a výtvarné problémy, ako aj umeleckú hodnotu a široké použitie v živote a kultúre hlavne dedinského človeka.

Zlomky z habánských prořezávaných hrnčířských nádob z Ostrožské Nové Vsi, z konce 16. století

204

Historický vývin habánskej keramiky H. Landsfeld spoznával aj štúdiom archívnych dokumentov, predovšetkým farských kroník a matrík,14 cechových15 a iných záznamov. V archívnych materiáloch hľadal v prvom rade údaje o pôsobení anabaptistov na západnom Slovensku. Zistil existenciu niekoľkých sto habánskych majstrov, tovarišov a učňov, a tu už počínajúc 17. storočím, neraz aj s ddležitými údajmi. Okrem džbankárov zaznamenával aj pôsobenie hrnčiarskych. kachliarskych a iných majstrov a tovarišov.
      Archívne štúdium spolu s vyhodnocovaním vykopaných vročených alebo značkovaných črepov mu umožnilo zistiť konkrétne formy výroby i konkrétne [/]

Rohový kachlík z Košolné, před rokem 1641

výrobky početných majstrov v jednotlivých strediskách a obdobiach. Ďalej mu pomohlo riešiť aj také problémy tejto keramiky, ktoré majú širší význam. Takýmto problémom bolo napríklad značkovanie jednotlivých výrobkov. H. Landsfeld mu venoval veľa pozornosti aj vo svojej publikačnej činnosti,16 kedže názory na funkciu značiek a znamienok na niektorých výrobkoch sa značne rozchádzajú.17 Na základe rozboru jednotlivých značiek na vykopaných črepoch i poznatkov z archívneho štúdia dokázal, že habáni svoje výrobky značkovali už od polovice 16. storočia, teda nie až pod vplyvom fajansovej manufaktúry v Holíči (1743-1827). Kon­ com 18. storočia sa ľudová keramika na západnom Slovensku už dôsledne značkovala; vzorom boli práce habánskych keramikárov. Najviac takýchto výrobkov sa zachovalo z konca 18. a zo začiatku 19. storočia. H. Landsfeld sa v tejto súvislosti podrobne zaoberal aj jednotlivými druhmi značiek, pričom ich podľa použitej techniky roztriedil do niekoľkých skupín (písané, ryté, vytláčané a modelované).18
      Výstavná činnosť H. Landsfelda je založená v prvom rade na jeho zberoch a vykopávkach, v menšej miere na jeho vlastnej tvorbe ako maliara a keramického majstra. Presvedčivo to dokumentujú už názvy jednotlivých výstav, ktoré boli vždy zamerané širšie. Prvú výstavu usporiadal v Modre roku 1926. Predstavil na nej slovenské ľudové výtvarné umenie vo viacerých materiáloch a druhoch. Ďalšie výstavy v Modre roku 1929 a 1933 zameral na habánsku a slovenskú ľudovú keramiku. Podobnú výstavu usporiadal roku 1955 aj v Brne. Pri príleži

205

tosti 75. výročia založenia Slovenskej ľudovej majoliky v Modre roku 1957 zúčastnil sa na výstave nielen ukážkami z vlastnej tvorby, ale aj mnohými exponátmi zo svojej zbierky. Osobitnú výstavu venoval západoslovenskému džbankárstvu. Roku 1965 bola usporiadaná najprv v Strážnici a neskoršie prenesena aj do Bratislavy a Trnavy. Habánskym. pa­ miatkam rovnako keramickým, ako aj iným (z kovu, kosti ap.) zasvätil aj svoju poslednú výstavu inštalovanú roku 1969 v Strážnici. Okrem spomenutých výstav usporiadal alebo zúčastnil sa aj na výstavách v Prahe i vo viacerých miestach na Morave (Malenovice, Bučovice, Bojkovice ap.).
      Podobného zamerania je aj jeho prednášková činnosť. Prostredníctvom prednášok H. Landsfeld často sprístupňuje svoje poznatky nielen odborníkom, ale aj širokým vrstvám ľudu a zainteresúva ich o problematiku ľudovej keramiky i svojej práce. [/]

Kresba stupavských lístků s mykáčky po roku 1800

Vo svojich prednáškach najviac pozornosti venoval dejinám a vývinu habánskej keramiky na Slovensku (napríklad v Modre roku 1938 i 1947, v Mestskom múzeu v Bratislave roku 1956, v Umelecko-priemyselnom múzeu v Prahe roku 1965 ap.). ďalej umeleckým výrobkom habánov z kovu, kosti, perlete a kože (v Brne roku 1963) i výsledkom svojej vykopávkovej činnosti (v Slovenskom národnom múzeu v Bratislave roku 1967 atď.). Ťažisko jeho prednáškovej činnosti bolo však na školách, keramických zjazdoch, v rozhlase ap. Tu nachádzal najvďačnejších poslucháčov, s ktorými sa rád podelil o svoje poznatky a zainteresúval o tento významný úsek ľudovej kultúry.
      Osobitne treba vyzdvihnuť publikačnú činnosť H. Landsfelda. Rozvíjala sa v podstate dvoma smermi. Veľmi rozsiahla je najmä jeho popularizačná činnosť, pomocou ktorej oboznamoval širokú. verejnosť so všetkými svojimi objavmi a poznatkami, ku ktorým dospel či už štúdiom archívnych dokumentov19 alebo vykopávkami.20 Články tohto zamerania uverejňoval v rozmanitých denníkoch a časopisoch s veľkým okruhom čitateľov. Neraz ide o články toho istého obsahu uverejnené vo viacerých novinách, čo naznačujú už ich názvy.
      Okrem týchto čiste popularizačných článkov publikoval H. Landsfeld aj viacero pozoruhodných príspevkov a štúdií odborného zamerania vo vedeckých časopisoch a zborníko[v][ch]. Najväčšiu pozornosť v nich venoval už spomenutému problému značkovania výrobkov habánskymi i slovenskými džbankármi a hrnčiarmi, ďalej vývinu džbankárskeho remesla.21 niektorým otázkam technológie výroby,22

206

metódam výskumu a datovania výrobkov,23 v menšej miere aj spôsobu života ľudových keramikárov,24 ich zvykosloviu25 atď. Súbor svojich článkov, ktoré uverejňoval v slovenských i českých novinách a časopisoch, doplnený o trinásť dovtedy nepublikovaných, vydal knižne pod názvom Lidové hrnčířství a džbánkářství.26 Ďalšiu publikáciu venoval dejinám stupavskej kerarmiky.27
      Už v úvode sme sa zmienili. že dielo H. Landsfel­ da nie je ešte uzavreté. a to ani čo sa týka činnosti zberateľskej, vykopávkovej a bádateľskej, ani vedecko-publikačnej. Jubilant i vo svojich sedemdesiatich rokoch pokračuje v zbieraní habánskej a moravskej keramiky. Súčasne prekopáva habánske črepnisko v Starej Břeclavi. Získaný materiál triedi, popisuje a dopĺňa si ním doteraz získané poznatky dejinách a vývine ľudovej keramiky u nás. Ak porovnáme jeho intenzívnu, najmä popularizačnú publikačnú činnosť z obdobia pobytu na Slovensku s obdobím posledných rokov, môže sa na prvý pohľad zdať, že už nie je v centre jeho záujmu. No tomu tak v skntočnosti nie je. Namiesto drobnejších článkov sústreďuje sa na väčšie a odborne širšie [/] fundované príspevky; v ktorých sa usiluje sumarizovať svoje poznatky.28 Intenzívne pracuje aj na triedení bohatého terminologického materiálu, ktorý zozbieral počas svojich výskumov a vykopávok a ktorý už dlhšie připravuje na samostatné vydanie Okrem toho nezabúda ani na monografické vyhodnotenie svojich materiálov z najvýznamnejších hrnčiarskych a džbankárskych stredísk na "Slovensku, ktorým vďačí nielen za svoje zanietenie, ale aj za prvé a doteraz inými neprekonané úspechy. Veríme. že dokončenie týchto monografií bude najlepším zavŕšením jeho celoživotného diela.
      Pri tejto príležitosti želáme mu nielen veľa pevného zdravia, ale aj potrebného sústredenia. Aby to. čo doteraz zhromaždil, starostlivo triedil a dobovo zaraďoval, mohol vedecky aj spracovať a celý materiál publikačne sprístupniť širokému okruhu vlastivedných i vedeckých pracovníkov. Očakávaná monogra[!][f]ia o Košolnej, Modre. Sobotišti, o slovenskom a moravskom džbankárstve či o ľudovej keramickej terminológii bude nejlepším zakončením jeho doterajších úsilí zberateľských, vykopávkových i bádateľských.

207

Poznámky
1.
      Vykopávky habánsko-džbankárskej výroby v Košolnej zo XVII. storočia, Robotnícke noviny XXIX; č. 270 z 26. 11. 1932, 3. - Habánské nálezy v Košolné, Národní listy LXXII, č. 348 zo 17. 12. 1932, 5. - Vykopávky habánsko-džbankárskej výroby v Košolnej, Slovenský denník XVI, č. 90 zo 16. 4. 1933, 11. -Džbánkářské vykopávky v Košolné, Zprávy Čs. keramické společnosti XI, 1934; 56-59.
2.
      Stav keramických vykopávek u nás v poslední době. Čachtice, Zprávy Čs. keramické společnosti XXII, 1946, 50-64.
3.
      Z dejín džbankárstva v Bolerázi, Slovenský denník XIII, č. 270 z 23. 11. 1930, 9.
4.
      Dechtickí "amphorári", Slovenský denník XVI, č. 292 z 24. 12. 1933, 10. - Habán Odler ve službách grofa Juraje z Erdödu, Lidové noviny XXXVIII č. 648 z 25. 12. 1930, 9.
5.
      Vymreté habánske rody na Dobrej Vode a v Košolnej, Slovenská politika XII, č. 56 z 8. 3. 1931, 5.
6.
      Keramické střepnisko mistrů Slováků ve Chtelnici, publ. Lidové hrnčířství a džbánkářství (pozri pozn. 26), 206-212.
7.
      Nový nález habánské keramiky ze XVII. století, Národní listy LXXIV, č. 148 z 31. 5. 1934, 5. - Nový nález habánské keramiky, Lidové noviny XLII, č. 285 z 8. 6. 1934, 3. - Objav habánskej hrnčiarskej dielne zo XVII. storočia v Košolnej, ktorú roku 1663 Turci vypálili a spustošili, Slovenská politika XVII, č. 295 z 25. 12. 1936, 8. - Turci zničili habánsky dvor v Košolnej, Robotnícke noviny XXXIII, č. 293 z 25. 12. 1936, 12. - Keramická dílna anabaptistů v Košolné. Nové objevy v historii habánské keramiky, Národní listy LXXVII, č. 10 z 10. 1. 1937, 9. - Nález keramické dílny habánské, zničené Turky r. 1663 v Košolné na Slovensku. Národní politika LV, č. 13 z 13. 1. 1937, 7.[/]
8.
      O modranské keramice, Prúdy X, 1926, 593-597. -O slovenské keramice v Modre, Český lid XXVII, 1927, 174-179. - Dva príspevky ke študiu slovenskej keramiky, zb. Príspevky k praveku, dejinám a národopisu Slovenska, Sborník archeologického a národopisného odboru Slovenského vlastivedného múzea v Bratislave za roky 1924-1931, Bratislava 1931, 127-134. - Umřel Habán-džbánkář, Český lid XXXII, 1932, 148-152. - Slovenská keramika v Modre, Radiojournal XV, 1937, č. 10, 7-8. - Sedmdesát let slovenské majoliky v Modře, Věci a lidé V, 1953,. 29-67. - 70 rokov Slovenskej ľudovej majoliky, zb. Ľudová keramika, Bratislava 1953, 4-8.
9.
      Veľký nález habánskej keramiky v Sobotišti, Slovenský denník XVII, č. 250 z 3. 11. 1934, 3. - Vykopávky habánskej keramiky v Sobotišti z XVIII. storočia, Robotnícke noviny XXXI, č. 250 zo 4. 11. 1934, 6. Slowakische Töpferkunst des Barock, Prager Presse XIV, č. 309 z 11. 11. 1934, 8-9. - Velký nález habánské keramiky v Sobotišti, Národní listy LXXIV, č. 327 z 27. 11. 1934, 5. - Vykopávky habánské keramiky v Sobotišti, Lidové noviny XLII, č: 615- zo 6. 12. 1934, 3.
10.
      Z dejín levárskych habánov, Robotnícke noviny XXIX č. 101 z 1. 5. 1932, 29.
11.
      Habánská keramika, Národní listy LXXIV, č. 27 z: 28. 1. 1934, 9. - Džbankári v Trenčíne, zb. Pamätnica Mestského múzea dr. K. Brančíka v Trenčíne, Trenčín 1937, 75-82. - Sedmdesátka národního umělce džbánkáře Ferdiše Kostky, Český lid XXXV. 1948, 252-253.
12.
      Moravskí džbankári na Slovensku, Slovenský denník XIV, č. 59 z 12. 3. 1931, 2-3. - z dejín ľudovej keramiky na Morave a Slovensku v XIV.-XX. storočí, zb. Ľudová keramika, Bratislava 1953, 8-13.

208

13.
      Nájdené kachličky z roku 1657, Slovenský denník XIV, č. 1 z 1. 1. 1933, 2. - Hladá sa džbankárska mozaika, Slovenská politika XIV, č. 165 z 23. 6. 1933, 3. - Modranské kachle ze XVII. století, Zprávy Čs. keramické společnosti XV, 1938, č. 1. - Habánské dlaždice a mosaika, Uprků kraj II, 1943, č. 10-11, 4-5.
14.
      Príspevky k dejinám anabaptistov v Košolnej, Slovenský denník XIII, č. 79 zo 4. 4. 1930, 2-3. Džbankári na Slovensku, Prúdy XIV, 1930, 500-505. - Džbánkári v Košolné, Národní listy LXXII, č. 3 z 3. 1. 1932, 9. - Habáni na Slovensku v matrikových záznamech, Český lid XXXII, 1932, 132-136.
15.
      Ako v XVIII. a XIX. storočí súdili cechy, Slovenský denník XV, č. 84 z 10. 4. 1932, 3. - z hrnčiarskych a cechových poriadkov z roku 1636, Slovenský denník XV, č. 108 z 10. 5. 1932, 2. - Tovaryšské vandrovky v sedemnástom storočí, Slovenský denník XV, č. 129 z 5. 6. 1932, 3. - Hrnčířství v Modre, Obzor keramický XV, 1932, č. 4, 59-60.[/]

Kresba domku s květy a ptáčkem z počátku 19. století ze Stupavy

16.
      Značky výrobků z Modry, Národopisný věstník čs. XXII, 1929, 70-74. - Určování slovenské keramiky, Prúdy XIII, 1929, 172-180. - O keramické značce HF, Lidové noviny XXXVIII, č. 70 z 8. 2. 1930, 15. - Značkovanie slovenskej keramiky, Časopis MSS XXII, 1930, 73-78. - Značky a znamienka na habánskej keramike, Slovenský národopis III, 1955, 83-100. Autorské značky hrnčiarov a džbankárov na ich pracovnom náčiní. Sborník Krajského múzea v Trnave II, 1956, 115-127.
17.
      Pozri publikované názory A. Kudělkovej, V. Schenflera ap.
18.
      Techniky značkovania slovenských džbankárov a hrnčiarov, Časopis MSS XXIII, 1931, 79-92. - Jak značkovali džbánkáři na Slovensku, Časopis Vlasteneckého spolku mus. LII, 1939, č. 193-194, 37-54.
19.
      Anabaptisti - Habáni na Slovensku, Elán III, 1932-1933, č. 5, 4-5.
20.
      Ve starém keramickém středisku, Uprků kraj III, 1944, č. 7, 9-12. - Výroba habánské keramiky ve světle vykopávek, Český lid XL, 1953, 205-212. Dvacet let vykopávek lidové keramiky 1932-1952, Věci a lidé V, 1953-1954, 3-28.
21.
      Z dejín a techniky . slovenského džbankárstva, Slovenské pohľady XLVIII, 1932, 311-314. - Habánska keramika zo Slovenska, Elán III, 1932-1933, č. 9, 5-6. - Habánské hrnčířství na Slovensku ve XVII. století Stavivo XVII, 1936, č. 21, 313-314. - Vývoj džbánkářského řemesla v našich zemích, Český lid XXXVI, 1949, 182-185. - Habánské hrnčířství, Věci a lidé II, 1949-1950 297-305. - Charaktery lidové keramiky, Umění a řemesla I, 1957, 205-213.
22.
      Hotovení pyskatého džbánu, Národopisný věstník čs. XXII, 1929, 74-81. - Pyskatý džbán Juraja Baumgärtnera ze Sobotiště, Národopisný věstník čs. XXII, 1929, 81-86. - Spôsob starej výroby džbankárskeho riadu, Časopis MSS XXI, 1929, 86-94. - v starodávném džbánkářském "vrštatě", Český lid XXX, 1930, 278-281. - Poznámky k džbánkářskému nářadí,

209

Český lid XXXI, 1931, 217-224. - Recepty na barvy u starých džbankárov, Slovenský denník XV, č. 113 z 15. 5. 1932, 3. - Recept na džbankárske štetce, Slovenský denník XV, č. 278 zo 4. 12. 1932, 2. - Habánské tavy ze XVII. století, Slovenský denník XVII č. 76 z 1. 4. 1934, 10. - k výrobe fajansí na Slovensku. Technické poznámky, publ. Umění na Slovensku. Odkaz země a lidu, Praha 1938, 62-64. - Lidové modelování košolanských džbánkářů v XlX. století, Obzor keramický XX, 1938, č. 6, 44-60. - Džbankárske remeslo na Slovensku, Národopisný sborník I, 1939, 34-41. - O hrnčířském kruhu Moravské noviny XCVI, č. 144 z 13. 6. 1943, 8. - O hrnčířském kruhu, Uprků kraj II, 1944, č. 3, 2-4. - Hliněná "kukačka" jako zdobný nástroj evropských hrnčířů, Národopisný věstník čs. XXXI, 1949, 56-70. - Džbánkářské hliněné hračky, Věci a lidé VI 1954, 193-206.
23.
      Úkoly dějin lidové keramiky, Lidové noviny XXXVII, č. 630 z 15. 12. 1929, 14; č. 643 z 22. 12. 1929, 19; č. 646 z 24. 12. 1929, 28. - Jak třídit slovenskou lidovou keramiku, Národní listy LXXII, č. 73 z 13. 3. 1932, 5. - Poznámky k datovaniu keramických nálezov, Múzeum II, 1955, č. 3, 52-57.
24.
      Den práce ve starodávném "verkštatě" v zimě. v létě, publ. Lidové hrnčířství a džbánkářství (pozri pozn. 26), 256-265. - Ze života v našich starodávných dílnách, cit. publ., 278-284.
25.
      Hrnčiarsky bál, Slovenská politika XII, č. 26 z 1. 2. 1931, 5. - Džbankárske kapitoly. Kopanie "džbankárskeho zlata", Slovenský denník XIV, č. 80 z 5. 4. 1931, 12. - O Dušičkách na dedinských cintorínoch, Slovenský denník XV, č. 250 z, 1. 11. 1932, 2-3. Vianočne hrnčiarske "labovanie", Slovenská politika XIII, č. 294 z 24. 12. 1932, 6. - Veršování slovenských džbánkářů, Obzor keramický XV, 1932, č. 4,[/] 2. - z jara v džbankárskom "verštate", Slovenský denník XVII, č. 76 z 1. 4. 1934, 10. - Jak jsme pořádali hrnčířskou slavnost v Modre roku 1938, publ. Lidové hrnčířství a džbánkářství (pozri pozn. 2ó1, 295-306.
26.
      Lidové hrnčířství a džbánkářství. Besedy o řemesle džbánkářském, hrnčířském a kramářském, Praha 1950.
27.
      Z dějin stupavské keramiky. Sedmdesátka národního umělce, džbánkáře Ferdinanda Kostky, Strážnice 1948.
28.
      Katalóg výstavy Habánské památky ze [z][s]bírek H,. Landsfelda, Strážnice 1969 (v tisku).

Kresby: 1. Klčovnica, 2. Opálka, 3. Motyka nahrňačka, 4. Korýtko na nosení hlín, 5. Motyka obyčejná

210

ZUM 70. GEBURTSTAG DES VOLKSTÜMLICHEN KERAMIKERS HERMANN LANDSFELD
      Zusammenfassung
Im August 1969 vollendete der volkstümliche Maler und Keramiker, Sammler, Popularisator und Erforscher der habanischen und volkstümlichen Keramik Hermann Landsfeld sein 70. Lebensjahr.
      An der Formung des Lebens und der künstlerischen Anschauungen dieses Landsmannes aus Mähren, der einundzwanzig. Jahre als Lehrling, Geselle und Mister in der Stadt Modra, einem bedeutenden Zentrum der slowakischen volkstümlichen Keramik verbrachte, hatte die Slowakei einen entscheidenden Anteil. Dank der günstigen Umstände und der künstlerischen Ambitionen der keramischen Werkstatt in Modra entwickelte sich unser Jubilant zu einem volkstümlichen Meister von besonderer Art, der sich nicht mit seinem eigenen Schaf fen zufrieden gab. Er interessierte sich in um f assenderen historischen, technologischen und künstlerischen Zusam menhängen für die gesamte volkstümliche Töpfer-, Krugmacher und Kachelproduktion und strebte danach vor allem die Entwicklung und die Schicksale der habanischen Keramik nicht nur in der Slowakei, sondern später auch in Mähren und Böhmen zu erforschen. Dank seines vielseitigen Interesses gelang es ihm den Rahmen eines volkstümlichen Keramikers zu sprengen und so wuchs er allmählich zu einem besondern Typus des heimatkundlichen Forschers mit umfassenden technologischen, fachlichen und historischen Kenntnissen heran.
      In seinem Schaffen gibt es zwei wichtige Meilensteine. Der erste war das Jahr 1919, als sich die keramische [/] Werkstatt in Modra zielbewußt auf die produktionellen und künstlerischen Traditionen der habanischen und slowakischen Krugmacher auszurichten begann. Durch die Schaffung einer Musterkollektion ihrer Erzeugnisse, an der sich auch H. Landsfeld als Maler beteiligte, knüpfte sie an die jahrhundertealten Traditionen der habanischen und slowakischen Krugmacherwerkstätten an und setzte sie schöpferisch fort.
      Der zweite Meilenstein war das Jahr 1932. In diesem Jahr begann H. Landsfeld nach einem eingehenden Studium der Kirchenmatriken, Chroniken und anderer Archivdokumente zum ersten mal im Scherbenfeld einer untergegangenen Töpferwerkstatt in der Ortschaft Košolná, einem bedeutenden Zentrum der habanischen Keramik, zu graben. So wurde die Ausgrabung zu einer neuen Methode bei der Erforschung der volkstümlichen Keramik. Sie ermöglichte es ihm wertvolles historisches Belegsmaterial nicht nur über die Art der Erzeugnisse, sondern auch über die verwendeten Werkzeuge zu gewinnen. Bis zum heutigen Tage konnte durch emsigen Fleiß eine Sammlung von über 100.000 Stück verschiedener Scherben, Werkzuge, Hilfsmittel und ganzer Gefäße aus der Töpfer-, Krugmacher-, Kachelbrennererzeugung und aus anderen Produktionszweigen der Habaner sowie der slowakischen und mährischen Meister zusammentragen. Die bemerkenswertesten Stücke sind mit der Jhreszahl versehen oder datiert; sie ermöglichen es ihre Entstehung genau zu bestimmen. Bei seinen Ausgrabungen deckte H. Landsfeld 19 keramische Öfen auf,

211

von denen sieben den Habanern gehört hatten und aus dem 16.-18. Jahrhundert stammten.
      An die Ausgrabungen knüpft seine Sammlertätigkeit organisch an. Durch sein emsiges Sammeln gelang es ihm viele einzigartige Belege aus der keramischen Produktion zusammenzutragen, z. B. über 700 Holz-, Ton-und Gipsformen, verschiedenes Gerät, mehrere Töpferscheiben, Tausende von Gefäßen, darunter über 300 Stück schwarzes Geschirr. Zahlenmäßig stellt seine Sammlung eine sehr umfangreiche und thematisch in sich abgeschlossene Kollektion der habanischen und volkstümlichen Keramik dar, au f die so manches Museum stolz wäre.
      Von großer Bedeutung ist auch die Vortrags-und Ausstellungstätiggeit H. Landsfelds. In ihrem Rahmen widmete er der Entstehung und Entwicklung der habanischen Keramik in der Slowakei und in Mährhen die größte Aufmerksamkeit.
      Ganz besonders möchten wir auf seine Publikationstätigkeit hinweisen. Obwohl sein Wirken als Popularisator umfangreicher ist, kommt doch seiner wissenschaft[/]lichen Tätigkeit größere Bedeutung zu, weil er in ihrem Rahmen danach strebte, nicht nur Fragen der Kennzeichnung, Datierung und Technologie zu untersuchen, sondern auch Probleme der Lebensweise der habanischen und slowakischen Keramiker, ihr Brauchtum, ihre Terminologie usw. zu lösen. In Buchform hat er bisher zwei Arbeiten veröffentlicht: "Z dějín stupavské keramiky" (Aus der Geschichte der Keramik in der Ortschaft Stupava), erschienen in Strážnice 1948, und einen Sammelband seiner Artikel unter dem Titel "Lidové hrnčířství a džbánkářství" (Die volkstümliche Töpferei und Krugmacherei), erschienen in Prag 1950.
      Das Lebenswerk H. Landsfelds ist noch nicht abgeschlossen, weder seine Ausgrabungs-, Sammel- und Forschertätigkeit, noch sein wissenschaftliches und publikatorisches Wirken. Als Höhepunkt und Vollendung seines Schaffens bereitet unser Jubilant Studien über die Terminologie der volkstümlichen Keramik und Monographien über die wichtigsten Krugmacherzentren in der Slowakei vor.
      Übersetzt von Ján Lumtzer

212

Svatý Cyril a Metoděj křtí mládež, severní Morava (dílny mistra zalomených obočí), 2. polovina 19. století, Slezské muzeum Opava

Dno z habánské hrnčířské mísy, malované štětci i kukačkou ze Sobotiště, asi r. 1650

Hliněná forma na P. Marii s Ježíškem od H. Schmidta z r. 1828 ze Sobotiště

   Hrnčířské zlomky malované kukačkou z Podivína, okolo r. 1600

H. Landsfeld, keramik při práci v dílně, r. 1946   

   "Sedlák", OVM - Jindřichův Hradec, foto Pavel Spandel, 1969

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Horňácký hudec Tomáš Kohút [obsah]

      Ešče sme byli za Starým Brnem
      a už sme čuli Kohúta s Trnem

Kdykoliv budeme mluvit o Tomášovi Kohútovi, slováckém hudci ve Velké nad Veličkou, maně nám vyvstane píseň, v níž se zpívá o jeho otci Pavlu Kohútovi (1878-1944). Pavel Kohút zastihl ještě vynikajícího hudce Pavla Trna (1841-1917) a lze předpokládat, že ač jeho počátky spadají do dechové hudby, přece jen mu něco zůstalo z poslechu hry P. Trna. Stává se později nedílným článkem muziky hudce Martina Miškeříka (1864-1959).1) Svou nenapodobitelnou hrou bohatých cifer a měkkým tónem svého klarinetu dával hutnost a barvu hudecké muzice při písních táhlých a sedláckých. A byl to také on, který nejen svou hráčskou dovednost, ale i lásku k lidové písni a muzice předal svému synovi Tomášovi (nar. 9. května 1903). Vlastní muzikantství bylo posilováno prostředím selské evangelické rodiny, v níž se hodně zpívalo a také příbuzenskými vztahy s posledním horňáckým gajdošem Janem Hrbáčem.2)[/]
      Tomáš Kohút již v 16 letech byl velmi dovedným zpěvákem a tanečníkem. Zpíval muzice, jíž primášovat Joža Kubík-Cigáň3) a svou taneční a pěveckou dovednost uplatnil ještě v roce 1947, když získává na folkloristických slavnostech ve Strážnici II. cenu v párovém tanci. v 19 letech se začal učit hrát na klarinet u svého otce a již po roce se začlenil do "štrajchové" i "plechové" muziky.4) Nezůstal však jen u klarinetu a jako úplný samouk se naučil hrát na housle, a tak od roku 1931 až do 1944 střídává v muzice oba nástroje podle potřeby. Po tomto roce však setrval pouze u klarinetu, kde našel svůj muzikantský vzor ve svém otci a jeho vynikající interpretaci.
      Když začínal v roce 1929, muzika hrála ve složení: Martin Miškeřík (1864-1959) prim, Pavel Trn (1864 -1934) a Frant. Trn (1873-1945) kontry, Pavel Kohút - klarinet, Frant. Miškeřík (1887-1959) basa. Odchodem Martina. (1948) a Františka Miškeříka (1949) z muziky skončila bezprostřední působnost starých hudců. Zůstávajícímu T. Kohútovi nové společenské podmínky a novější způsob života na vesnici [/] nedávaly již takovou příležitost k tradiční návaznosti jako jeho předchůdcům. Nově navazující a poměrně značně omlazená muzika v průběhu let 1938-1942 byla poznamenána léty okupace omezením příležitostí veřejných i jiných produkcí. Pak následovala léta "kolektivizace a socializace vesnice", která se silně obrazila i ve vnitřním životě a jeho projevu, a v neposlední řadě negativně zasáhly i problémy, jejichž kořeny jsou již v padesátých letech; později se označovaly jako "tíha folklóru" apod.5)
      Muzikantskou činnost T. Kohúta lze rozdělit do 3 časových období:

     1. 1922-1939 v okruhu starých hudců, kdy získává svou hráčskou dovednost
     2. 1940-1949 doznívající bezprostřední vliv M. Miškeříka
     3. 1950-1969 muzikantsky dožívající generace jeho současníků a muzikantů dosud s ním působící (Jos. Zeman, Jan Šácha, Jos. Pešek).

      T. Kohút je muzikantem, který prošel řadou vnějších vlivů, z nichž některé zanechaly stopy na jeho původním stylu hry. Zvláště v posledních letech to byt styk s dosti po

213

četnými cizími muzikami a značně stereotypní repertoár nově se tvořících muzik souborových. Stojí za zmínku jeho účast na Strážnických a Horňáckých slavnostech, Valašských slavnostech v Rožnově pod Radhoštěm, Goralských slavnostech ve St. Smokovci (1960), filmovaní Mizejícího světa (1933), Horňácké svatby (1944), celovečerního filmu Eště svatba nebyla (1953), několika televizních vystoupení a rozhlasových natáčení doma i ve studiu, nespočetná řada vystoupení po roce 1948, a také dvou zahraničních zájezdů do Jugoslávie a SSSR. Vytržení z prostředí svateb, fašanků a hodů ve Velké, progra[/]mová a repertoárová omezenost při výše uvedených akcích, stejně jako několikaleté hostování v cimbálové muzice Jožky Kubíka v Hrubé Vrbce (1955-1967) neslo svůj podíl na interpretaci a celkovém pojetí vlastní hry. v muzice Jožky Kubíka se dostává do styku se slovenskou (i maďarskou) melodií, kterou "štrajchová" ani později hudecká muzika ve Velké nereprodukovala.6) Asi od roku 1956, kdy zaniklo používání smyčcové muziky při tanečních zábavách a všechna působnost přešla výhradně na hudbu dechovou, tradice hudců se přesouvá na ojedinělé slavnostní příležitosti při fašanku (v méně tradiční formě), [/]

Hudci z Velké, Horňácké slavnosti 1964, foto M. Šotola

folkloristické slavnosti, méně svatby. v posledním desetiletí doznívá hra Tomáše Kohúta v pětičlenné hudecké muzice,7) v níž svým klarinetem zůstává duchem a onou zdobnou nití, jež vytváří pravý horňácký ornament. Lze si jen přát, aby jeho hře byla věnována z příslušných míst i hudebními folkloristy ta pozornost, kterou si plně zasluhuje. Josef Pešek

Poznámky
1.
      L. Rutte, Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci. Gottwaldov 1950.
2.
      Je dosti pravděpodobné, že příslušenství k farnosti javornické by tento vý voj mohlo ovlivnit zcela jinak. Jistou úlohu hra je i naprosto odlišný způsob přednesu církevních písní těchto far ností.
3.
      Jde o muziku, která hrála na Národopisné výstavě českoslovanské 1895 v Praze.
4.
      Až do let 1955 bylo pravidlem, že v neděli odpoledne hrála u tanečních zábav muzika dechová a večer "štrajch".
5.
      Nově založený slovácký krúžek ve Velké byl v roce 1951 považován za reakční živel, a proto jeho činnost byla záhy zrušena. Odraz měly také požadavky programové komise strážnických slavností v letech 1949 a dále.
6.
      Po vzoru jiných cizích lidových hudeb pokouší se o vyplňování v táhlých písních chromatickými postupy, osvojování si zmenšených akordů, přechod ke spodní sextě v druhém hlasu a ojediněle i k vrchní tercii. Podobně ovlivňoval způsob jeho zpěvu (jako i řady dalších členů) při horňáckých písních ve vedení 2. či 3. hlasu nacvičování klasických sborů v mužském pěveckém sboru Veličan (1965-1967).
7.
      Jos. Pešek. 1924 - prim, T. Kohút klarinet. Leoš Zeman. 1896 a Jan Šácha. 1916 - kontry, Jan Kubík. 1928 - basa.

214

Šedesátiny zpěváka a hudce Jožky Zemana z Velké n. Vel. [obsah]

16. března 1969 se dožil šedesáti let lidový hudec, zpěvák a tanečník Jožka Zeman. Pochází ze známého zpěváckého rodu z Velké (jeho otec byl bratrem sběratele Martina Zemana a známé zpěvačky lidových písní, u níž zapisoval písně Fr. Bartoš, J. Černík aj., Kateřiny Hudečkové-Zemanové).
      Josef Zeman vyrůstal v duchu horňáckých i rodových tradic. Po nedlouhém odloučení se natrvalo usadil v rodné Velké, aby se zde věnoval ve volných chvílích folklóru a své oblíbené historii. Jako člen i předseda výboru Horňáckých slavností přispíval po několik let k tomu, aby se lidová píseň, hudba, tanec a kroj na Horňácku a hlavně ve Velké udržely v plné síle, a to nejen oficiálně na Horňáckých aj. slavnostech, ale i v běžném životě po dobu celého roku při nejrůznějších příležitostech (fašanek, svatby, sečení luk, oslava jmenin atp.). Jako zpěvák, tanečník i hudec se zúčastňoval četných vystoupení (Horňácké slavnosti, Strážnické slavnosti, slavností na Myjavě, Javorině atp., natáčení v roz[h]lasu, televizi a zejména na festivalu vesnických skupin Smotra folklora v Zagrebu v r. 1966). Ve funkci předsedy Horňáckých slavností se nemálo zasloužil s ostatními spoluobčany o realizaci publikace Horňácko. v současné době připravuje brněnský Ústav pro etno[/]grafii a folkloristiku ČSAV natáčení písňového repertoáru tohoto zpěváka v rámci monografických studií jednotlivých zpěváků z Horňácka. Zdenka Jelínková

Blatská vypravěčka Marie Kršková pětasedmdesátiletá [obsah]

12. června 1969 se dožívá 75 let poslední blatská vypravěčka, učitelka a spisovatelka Marie Kršková. Nejvíce proslula svými příběhy a pohádkami z veselských Blat, publikovanými v nejrůznějších novinách a časopisech, z nichž se staly obzvláště známými její "Jihočeské pohádky". Druhá knížka, nazvaná "Domov", je cyklus vzpomínek na dětství, na život na vsi, kde popisuje množství dávno zapomenutých zvyků a obyčejů, vážících se k průběhu lidového obřadního roku.
      Její práce jsou napsány v historicky cenném a jazykově čistém blaťáckém nářečí, jazykem, kterým se ještě před několika desítkami let hovořilo v typických blatských vesnicích západně od Veselí nad Lužnicí. Sama o těchto Blatech píše: "Vidím je před sebou stále - žírná - plodná, ozářená sluncem a naplněná dobrým lidem, který musí být poznán v celé své ráznosti, bodrostí a samorostlosti, aby mohl být milován... Mně bylo vždy upřímným potěšením sledovat blatský lid [/] v jeho veselých i smutných chvílích, a myslím, že mu rozumím dobře..." Tak píše o Blatech svým čtenářům.
      Na Blatech, ostatně prožila celé svoje mládí a později žila i v jejich středu. Narodila se 12. června 1894 v Ševětíně. Do školy začala chodit v Bošilci a studovala v Českých Budějovicích. Stala se učitelkou s první "štací". v Borkovicích, odkud si také odnesla své první silné dojmy z pozorování denního života a jeho problémů v blatské vesnici. Tehdy ovšem ještě zdaleka netušila, že těchto možností jednou využije na své spisovatelské dráze, na kterou se dostala mnohem později - až v letech nacistické okupace, kdy prošla těžkými údobími svého plného, vysoce plodného života a kdy mimo jiné svoje drahé ztratila v roce 1941 též manžela.
      Přejeme Marii Krškové do dalších let mnoho zdraví a energie k její další literární činnosti, kterou rozdává lidem sama jako osudem těžce zkoušená žena pouze radost a pohodu. Miloš O. Růžička

Vzpomínka k nedožitému jubileu doc. PhDr. Drahomíry Stránské [obsah]

(8. prosince 1899 - 24. srpna 1964)
      V druhé polovině roku 1969 vzpomínáme dvojího nedožitého jubilea doc. dr. Drahomíry Stránské - 24.

215

srpna uplynulo pět let od její smrti a 8. prosince by jí bylo sedmdesát roků. Oba mezníky ve mně vyvolávají vděčné vzpomínky a povinnost připomenout tato data širší obci národopisců, zejména těch mladých, kteří už paní docentku nezastihli ani jako universitní učitelku, ani jako ředitelku pražského národopisného muzea, kteří se k ní nemohli utíkat o radu, ani čerpat z jejích přímo encyklopedických vědomostí. Mně bylo toto štěstí dopřáno a dnes více než kdy předtím, protože zavalena stejnými povinnostmi, oceňuji její nedostižné schopnosti a znalosti a s úctou i hlubokým obdivem vzhlížím k její píli a obětavosti. Je přímo neuvěřitelné, co všechno D. Stránská zastala. Její život byl neustálým bojem - i když šel leckdy oklikami, za ušlechtilé cíle, především za důsledné vědecké pojetí národopisu, za kvalitní výchovu posluchačů a mladých absolventů; aby tak obor, který nade vše milovala, u nás pozvedla na vyšší úroveň tak, aby snesl měřítka příbuzných disciplin s delší vědeckou tradicí a pevně stanovenými metodami bádání. Bojovala za nové poslání a význam pražského národopisného muzea, za vědecké budování a zpracování jeho sbírek, za publikování těchto výsledků, ať už otištěných studiemi či velkolepými výstavami. Bojovala o uznání své práce i osobnosti na Karlově universitě, kde se nejen nedočkala jmenování profesorkou, jak by si byla už dávno zasloužila, ale naopak, proti [/] všem universitním zvyklostem byla nucena odejít do důchodu ve svých šedesáti letech, v době plného vědeckého rozkvětu, kdy mohla dále vykonávat své učitelské poslání a pozvednout úroveň katedry i posluchačů. Padesátá léta i v jejím případě neblaze zapůsobila a snažila se tuto vynikající osobnost našeho národopisu odsoudit k nečinnosti, mařila její účast ve všech vědeckých institucích, kde byla nahrazena jinými pracovníky, právě tak jako v redakcích odborných časopisů. D. Stránská se však nepoddala a v letech svého odstranění z čelných funkcí, v oboru se s neobyčejnou vytrvalostí věnovala práci, jež také přinesla ovoce stále ještě nedoceněné a hodnoty trvalé.
      D. Stránská vyrůstala v prostředí plném zájmu o národopis, umění a o kulturu vůbec; po matce pocházela z rodiny moravských vlastenců, vědců a nadšených vlastivědných pracovníků, a proto poměr ke kulturní a vědecké práci pevně zakotvil v její mysli. Vystudovala Slovanské jazyky a literaturu na Karlově universitě, kde byla také r. 1924 prohlášena doktorkou filosofie. v r. 1925 jako stipendistka pracovala v Jugoslávii. Po návratu, vedle muzejní práce, se zaměřila na objevování lidové kultury v etnograficky neznámých končinách, převážně severozápadního Slovenska. Rok 1932 znamenal důležitý krok kupředu na vědecké dráze D. Stránské: byla jmenována přednostkou národopis[/]ného oddělení pražského Národního muzea a po úspěšné habilitaci soukromou docentkou pro obor československého a slovenského národopisu na filosofické fakultě Karlovy university. Po devatenácti letech, r. 1951, se pak stala na téže universitě státní docentkou a působila tam až do svého pensionování v r. 1960.
      Největší část života paní docentka věnovala národopisnému muzeu. Pracovala v něm od roku 1923 (s přestávkou v letech 1939-1947, kdy pořádala slovanskou sbírku v muzeu Náprstkově) až do roku 1951. Přesto, že po většinu doby byla v muzeu jedinou v národopise odborně vyškolenou silou nastaly jejím příchodem v muzejní práci zásadní změny. D. Stránská začala systematicky, na základě terénního průzkumu v Československu i v jiných slovanských zemích, doplňovat sbírky materiálem získávaným z nových aspektů, a kromě toho soustavně budovala i archív fotografií a kreseb i odbornou knihovnu. Mnoho svých sil věnovala také vědecko-osvětové práci a propagaci muzejních sbírek, např. řadou významných výstav; zasazovala se o zřízení muzea lidových staveb v přírodě, avšak válka nedovolila uskutečnit její velkolepý plán. I po odchodu na universitu až do své smrti byla D. Stránská muzejním pracovníkům obětavou rádkyní a jako vynikající znalkyně nepostradatelnou členkou nákupní komise. Při svých terénních výzkumech muzeu objevovala a zajišťovala unikát

216

ní exponáty a nakonec mu odkázala i to nejvzácnější, co měla: knihovnu, soubor negativů a fotografií i významné sbírky.
      D. Stránská zastávala řadu náročných funkcí: v letech 1933-1944 byla jednatelkou Národopisné společnosti českoslovanské, pak její místopředsedkyní, později vědeckou tajemnicí Společnosti čs. národopisců při ČSAV. Pracovala ve Slovanském ústavu, v Matici slovenské, byla členkou vědeckých rad mnoha ústavů, naposled Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, kde také pracovala jako předsedkyně komise pro studium lidového oděvu, a kde s neobyčejnou obětavostí a houževnatostí vedla a téměř sama vykonávala mapování národopisných jevů, akci, již založila o mnoho let dříve v NSČ. Na tomto jejím pracně vybudovaném základě staví dnes své začátky národopisný atlas ČSSR. Kartografování vybraných jevů předcházela však úmorná, na osobních obětech založená, avšak velice záslužná a až dnes doceňovaná práce D. Stránské - vybudování sítě laických dobrovolných dopisovatelů z Čech, Moravy a Slezska. Laskavostí těchto dopisovatelů NSČ všichni rádi používáme, aniž si uvědomujeme, jakou námahu a kolik času D. Stránská vyhledávání, získávání a udržování kruhu dopisovatelů věnovala a jak často byla tato její obětavá činnost brzděna a přehlížena. Od roku 1949 až do jeho zániku redigovala doc. Stránská Národopis[/]ný věstník českoslovanský, r. 1959 založila a vedla Věstník Národopisné společností československé; kromě toho byla členkou mnoha redakčních rad a po dobu svého působení v muzeu pečovala o všechny jeho publikace a katalogy.
      Hned na počátku své národopisné dráhy se D. Stránská pílí a nadáním zařadila mezi přední etnografy v Československu. Její bibliografie obsahuje 230 položek. Výběr z ní otiskla H. Johnová v Českém lidu, roč. 52, 1965, str. 55-59. Zde můžeme upozornit jen na nejzávažnější a nejrozsáhlejší publikace, jako je její disertace-monografie Dolná Poruba, habilitace o hospodářských obyčejích, zejména při setí, studie o krojích a výročních i hospodářských obyčejích v Československé vlastivědě, Příručka lidopisného pracovníka, řada vynikajících statí o dílčích otázkách oděvu a o stavbách na Trenčansku, pod Tatrami a na Slovensku vůbec, o typech valašských krojů, o hanáckých čepcích, o lidových barvených a tištěných tkaninách, o starých vyšívačských technikách ap. Velkou kapitolu v její vědecké činností zaujímají práce věnované Slezsku - ať už jeho posledním kurlokům či nábytku, anebo kroji, šperkům a krajkám, dále práce vztahující se k české lidové kultuře - např. oděvu z 18. věku v Českém Krumlově, zpěvu a nábytku v Podkrkonoší, zpodobení českého lidu ve starých miniaturách ap. Mnoho úsilí a zájmu D. Stránská [/] věnovala četným statím o národopisném muzeu, o jeho historii, sbírkách a výstavách, dále otázkám etnografie slovanské - napsala řadu prací o různých problémech bulharské lidové kultury a umění a zhodnotila nové příspěvky o slovanských obyčejích, jakož i přínos L. Kuby slovanskému národopisu. v posledních letech byly středem jejího zájmu především už zmíněné problémy mapování jevů lidové kultury jako základu pro chystaný národopisný atlas, dále příspěvky k slovníku a k sjednocení národopisné terminologie - práce a přínos ještě dnes ne zcela doceněné. s touto její činností pak úzce souviselo vypracování shrnujících statí o stravě a oděvu českého lidu pro "Narody mira". Výsledkem jejího dlouholetého bádání jsou studie o různých typech a druzích lidového nábytku a konečně vyčerpávající, k tisku připravená monografie o lidovém interiéru a nábytku v českých zemích a ve Slezsku. Bohužel však paní docentka už nestihla zpracovat rozsáhlý materiát pro zamýšlenou knihu o krojích na Moravě a ve Slezsku, jež měla být pokračováním už v roce 1949 vydané knihy o kroji v Čechách. Uspořádání a zhodnocení tohoto materiálu pro knižní vydání si vyžádá řady let soustředěné práce. Několik článků o interiéru, nábytku a kroji ze Slezska a o patrových stavbách na Slovensku zůstalo rozděláno a většinou je dokončily a otiskly jejím jménem H. Johnová a

217

A. Plessingerová. Dosud tiskem nevydané jsou její příspěvky o lidovém kroji na Těšínsku a o oblečení a stravě lidu ve středním Povltaví. Největším dluhem památce doc. Stránské zůstává důstojné vydání její rozsáhlé vynikající monografie o lidovém interiéru a nábytku v českých zemích a ve Slezsku. Dokončemí této knihy bylo cílem a hybnou pákou nadlidského úsilí už smrtelně nemocné autorky. Zatím bezúspěšná snaha po vydání jednoho ze stěžejních děl D. Stránské je na škodu nám všem, je ztrátou nejen pro národopis Československa, ale i pro bádání o lidové kultuře evropské. Dalším dluhem je zpracování krojů na Moravě a ve Slezsku - jeho splacení je všák daleko obtížnější a náročnější pracovně a časově.
      I z tohoto nástinu nesmírně bohaté a různorodé činnosti doc. Stránské si můžeme udělat obraz o její neobyčejné osobnosti. Obětovala vědecké práci veškerý svůj čas, pohodlí i hmotné prostředky. Bez jejího velkého nadání, badatelské vášně, houževnaté píle a všestranného odříkání by nemohlo být její dílo ani poloviční. Škoda, že už nezpracuje to množství excerpt, terénních zápisů i fotografií. Škoda jejích hlubokých a všestranných vědomostí, škoda její energie a nezlomné vůle k vědecké práci, její touhy po poznání, škoda její nesmírné lásky k oboru, který si zvolila za svoje povolání a poslání. Nečekaná nemoc [/] přervala rozsáhlé vědecké plány téměř na prahu období, které by bylo ocenilo její nezměrné zásluhy o obor, který jí byl náplní celoživotní.
      Předčasné úmrtí doc. Stránské je velkou ztrátou pro českou, sloven[/]skou a evropskou, zvláště pak slovanskou etnografii. Odešel v ní jeden z nejlepších národopisců. v mnoha směrech zůstane znalkyní nenahraditelnou.
      Alena Plessingerová

NEKROLOGY

Za prof. dr. Alexandrom Húščavom [obsah]

Celú našu vedeckú obec postihla 9: augusta 1969 ťažká strata. Po dlhšej chorobe zomrel jeden z najvýznamnejších slovenských historikov, prof. dr. Alexander Húščava, DrSc. Odišiel v ňom vynikajúci pedagóg, ktorý vychoval generáciu historikov, archivárov a pracovníkov príbuzných odvetví.
      Prof. Húščava (nar. 4. januára 1906 v Lamači) získal základy pre svoju vedeckú činnosť štúdiom na Filozofickej fakulte UK, kde venoval svoju pozornosť hlavne pomocným vedám historickým. Ďalej externe študuje na Štátnej archívnej škole v Prahe a tri roky pracuje vo vatikánskom archíve v Ríme. v roku [/] 1940 sa stáva riadnym profesorom na FFUK, kde pôsobí až do svojej smrti.
      Oblasť vedeckej činnosti prof. Húščavu je nesmierne široká a dotýká sa všetkých odvetví histórie. v jeho práci badať hlbokú znalosť písomných prameňov ako i kritický postoj k nim. Hlavnú pozornosť venoval štúdiu starších dejín Liptova. (Z početných prác spomenieme monografiu Kolonizácia Liptova do konca 14. storočia, Ján Literát a liptovské falzá, významnú pramennú edíciu Archív zemianskeho rodu z Okoličného, ako i práce k dejinám niektorých miest.) Významné je dielo prof. Húščavu z oblasti pomocných vied historických. Jeho príspevky z tejto oblasti znamenajú značné obohate

218

nie týchto disciplín a štúdie z diplomatiky a paleografie sú základnými prácami na Slovensku vôbec.
      Niektoré príspevky prof. Húščavu, predovšetkým z metrológie, pomáhajú riešiť mnohé problémy našej etnografie. Uverejňuje ich priamo v Slovenskom národopise (Kita - stará miera konopí a ľanu, SN II, 1954, Archívne pramene k etnografickým štúdiam, SN II, 1954, k dejinám najstarších dĺžkových mier na Slovensku, SN V, 1957, Zbojnícke družiny na severovýchodnom Slovensku, SN IV, 1956), ale i v iných časopisoch. (Problém liptovského a a turčianskeho kubulu v 13. storočí; Historický časopis I, 1953, Vývin bratislavskej merice do zákonného opatrenia z roku 1588 a iné). v súčasnosti pracoval prof. Húščava na diele Dejiny a vývin poľnohospodárskych mier na Slovensku, ktoré malo byť výslednicou jeho práce z oblasti metrológie.
      Svojim dielom, pedagogickou, redakčnou a organizačnou činnosťou vytvoril prof. Húščava hodnoty nesmiernej ceny, ktoré budú mať trvalé miesto v našej vede.
      Česť jeho pamiatke!
      Peter Štanský

KNIHY

Dějiny českého divadla I. [obsah]

      Od počátku do sklonku osmnáctého století. Academia, Praha 1968, 428 stran, 152 černobílých a 29 barevných f otografií, cena 98 Kčs. Úsilím kolektivu divadelních historiků a péčí Kabinetu pro studium českého divadla vyšel první svazek Dějin českého divadla; jeho redaktorem je Adolf Scherl. Celé Dějiny českého divadla, jejichž redaktorem je František Černý, jsou proponovány do čtyř svazků, k nimž mají být přiřazeny ještě studie o hudebním divadle a baletu a o současném divadle. Naše čtenáře a národopisnou veřejnost však bude bezpochyby zajímat již vydaný první díl, který bohatě používá národopisného materiálu v mnoha kapitolách. Autoři sledovali především divadelní prvky a divadelní scény při výročních obyčejích a slavnostech.
      Po redakční předmluvě Františka Černého otvírá knihu studie Vladimíra Scheuflera "Divadelní prvky ve zvycích rodové společnosti a raného feudalismu" (str. 15-23). s obsahem práce autor seznámil národopisce na konferenci k poctě stého výročí narození L. Niederla v Liblicích v roce 1965.
      Za určitý mezník ve vývoji divadelních tradic, ovšem v souvislosti [/] s širším společenským děním, považuje V. Scheufler 12. století kdy byla násilně i v lidových vrstvách rozrušena pohanská ideologie a pronikavě se rozšířil křesťanský světový názor. Mnohé staré formy se zachovaly až do našeho věku. Divadelní prvky autor sleduje ve třech vrstvách vývojové stupnice lidové obřadnosti, a to ve zvycích a obyčejích; obřadech a lidových slavnostech.
      Jako prameny pro poznání obřadů a zvyků před 12. stoletím uvádí autor tzv. penitenciály, tj. seznamy pokut za přestupky proti církevním předpisům. z českých zemí uvádí seznam připojený k Homiliáři opatovickému. Významným pramenem z 8. století je fuldský Seznam pověr a pohanských zvyklostí, jemuž věnoval obsáhlou pozornost už Čeněk Zíbrt. Menší význam je přičítán kronikám a legendám, mezi nimiž má čelné místo Kosmova kronika. z archeologických pramenů je možno čerpat doklady o pohřebních obřadech. Zde se nepochybně setkáváme s dramatickými prvky při slavnostech nad mrtvými, které jsou charakteristické především užíváním masek. Autor upozorňuje na pět obřadních skupin, při nichž se uplatňovaly divadelní prvky; jsou to pohřební obřady, únorové slavnosti tzv. spurkalia; slavnosti v posvěcených místech, zvyky se soškami dé

219

mónů, jež byly vyráběny z látek a obchůzky s obrazy nebo soškami po polích. Divadelní prvky se uplatňovaly i v souboru svatebních obyčejů méně dokladů autor nachází o obřadech iniciačních.
      Druhá kapitola, jejím autorem je František Svejkovský, sleduje vývoj středověkého divadla od počátku do 15. století, divadla v době husitské, poděbradské a jagelonské. Třetí kapitola Mileny Cesnakové-Michalcové zahrnuje humanistické a reformační divadlo v období znovuupevnění feudalismu. Autoři sledují vývoj zpracování náboženských témat a pronikání světských myšlenek do divadelní kultury.
      Čtvrtá kapitola, která je nejobsáhlejší, zachycuje divadlo v českých zemích v období prosazení a utužení druhého nevolnictví. Humanistické tradice doma i v emigraci (především v díle J. Á. Komenského) sledují M. Casneková-Michalcová a Jan Kopecký. Školským divadlem se zabývá Jan Port, profesionální činohrou v 17. a 18. století Milan Obst, vývojem zpěvoher a baletu Adolf Scherl, otázkami loutkového divadla Jaroslav Bartoš. Operetní divadlo na šlechtických sídlech a městských scénách studuje Jaroslav Hach.
      Folklórní materiál je bohatě obsažen v páté části čtvrté kapitoly, kterou Jan Kopecký věnoval českému lidovému divadlu v období baroka (na str. 280-331). Velkou pozornost věnuje tzv. obřadnímu divadlu [/] čili divadelním prvkům v lidových obřadech a obyčejích. Všímá si obřadu vynášení smrti, dožínkového obyčeje strojení posledního snopu, přestrojování za lidské a zvířecí bytosti, uvádí i řadu fantastických masek, jako jsou např. peruchty a Lucky. Upozorňuje na divadelní prvky při svatbě, na obřadní naříkání při pohřbech a na tzv. soudy nad zvířaty v lidových obřadech.
      Speciální pozornost je věnována lidovým a pololidovým vánočním a velikonočním hrám. Autor si všímá jednotlivých typů her v místech, kde byly zapsány, sleduje jejich rozšíření a prolínání. Zatímco v rakovnické hře nachází spojitosti s literárními pastorálami 17. století, v obchůzkových hrách z oblastí moravskoslovenského pomezí se objevují motivy zbojnické. Na Moravu i do Čech přenášeli prvky pastýřských vánoč ních her slovenští dráteníci, což je zvláště patrné v betlémských hrách na Valašsku. Je ovšem třeba upozornit, že ovlivňování nebylo jednostranné, do slovenských her se dostávaly i prvky z moravského folklóru.
      Z velikonočních her o umučení Krista, které se pojetím i původem odlišují od pastýřských vánočních her, autor uvádí tři hry z Podkrkonoší z 18. století, a to hru bozkovskou, lastibořskou a železnobrodskou, které se staly základem moderní Kopeckého adaptace pro současné jeviště. v další části je věno[/]vána pozornost lidovým a pololidovým hrám hrdinského typu, jejichž hlavními postavami byli převážně světci. Hry se světskými motivy Jan Kopecký rozdělil do dvou skupin; jednak ty, které zpracovávají již známé motivy, jednak hry reagující na současné či nedávné události. Uveďme aspoň Zrcadlo masopustu, Saličku, Komedii o Františce, Komedii o Anežce, královně siciliánské aj.
      Závěr kapitoly patří studii Tomislava Volka o prvních českých zpěvohrách, které se začínaly objevovat v Čechách a na Moravě od poloviny 18. století.
      Kniha je vybavena ,bohatým poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a rejstříkem her (připravily je Hana Bobková a Eva Šormová). Reprezentativní je i výběr obrazového doprovodu, který redakčně zpracoval Evžen Turnovský. Etnografům nebudou sice mnohé národopisné doklady neznámé, některé byly i víckrát publikovány, což ovšem v kontextu celého svazku nemůže být na škodu. Práce je vytištěna na slušném papíře a má vkusnou grafickou úpravu. Škoda jen, že nemá cizojazyčná resumé. Obsah by jistě zajímal i zahraniční badatele. Nebo se snad v Artii uvažuje o cizojazyčném vydání?
      Josef Tomeš

220

O typologii lidových hudebních nástrojů ve sborníku IFMC

Studia instrumentorum musiace popularis, I, sborník v redakci Ericha Stockmanna, Stockholm 1969, stran 182. [obsah]

Pod latinským názvem publikovaný soubor 15 referátů v německém znění přináší zprávu z II. mezinárodního symposia studijní skupiny pro lidové hudební nástroje při International Folk Music Council, které proběhlo 23.-25. května 1967 v národopisném museu v Brně. Na třicet etnomusikologů z 11 evropských zemí se zde tehdy zabývalo dvěma tématy: 1. Typologií evropských lidových hudebních nástrojů a 2. Dokumentačními metodami, tj. zejména záznamem zvuku a jeho analysou.
      Úvodní referát O. Elscheka (Bratislava) a E. Stockmanna (Berlín), zaměřený na obecnou problematiku typologie lidových hudebních nástrojů, poukazuje na zřetelné rozdíly v budování řádné etnoorganologické systematiky a v rozpracování podrobné etnoorganologické typologie. Zatím co na jedné straně - přehnaně řečeno - je žádoucí málem až ahistorická univerzálnost, jež by umožnila zařadit na správné místo nejen nástroje současné a historické, ale i dosud neexistující hudební nástroje budoucnosti, stanovení jednotlivých nástrojových typů předpokládá až [/] miniciósní detailní analysy, zaručující objektivní vyšetření vztahů individuálních instrumentálních artefaktů k hlavním nástrojovým formám. Na tento referát navazuje O. Elschek samostatným příspěvkem, jehož jádro je soustředěno hlavně na systematický typologický rozbor aerofonů, dopodrobna zachytitelných autorem navrženým systémem grafických znaků. Speciální pozornost pak věnuje Elschek hranovým píšťalám slovenské provenience; ve sborníku jsou též ilustrovány bohatou fotografickou kolekcí - od koncovek až k vícedírkovým píšťalám včetně fujary. Tématická a svým způsobem i metodologická souvislost s tímto výkladem je patrna v příspěvku dalšího bratislavského etnomusikologa I. Mačáka, zachycujícího typologii melodických a bordunových píšťal slovenských gajd rovněž grafickými symboly. Lidové nástroje dechové byly na brněnském symposiu probírány vůbec nejzevrubněji pojednává o nich ještě půltucet dalších referátů. z důkladného komparačního studia vychází četnými vyobrazeninami doložený přehled typů evropských hranových píšťal od H. Moecka (Celle, NSR). Podobné poslání má historicky fundovaný příspěvek J. H. van der Meera (Norimberk) k typol[i]ogii dud v západní Evropě. Stručný přehled hlavních typů dud v Čechách připravil pisatel této zprávy. v etnoorganologické lite[/]ratuře dosud nepříliš frekventované hranové píšťaly ze Srbska a zvláště pak z  Norska (jmenovitě kostěnné) popisují a typologicky třídí D. Dević (Bělehrad) a R. Sevag (Oslo). Systematický výčet hlavních typů dřevěných trub od E. Emsheimera, (Stockholm) dokládá, že jejich výskyt ve Švédsku není o nic méně intensivní než v klasických a v dosavadní etnoorganologické literatuře lépe poznaných oblastech pastýřské kultury (například v Alpách, Karpatech a Pyrenejích). Referát I. Kačuleva (Sofie) o bulharských dvojhlasých nástrojích popisuje kromě aerofonů s dvojhlasým efektem (dudy, dvojité píšťaly) též dvoustrunnou guslu a navíc i vícestrunnou tamburu (s efektem trojhlasým i vícehlasým). Jediný speciální referát o chordofonech poslal z Leningradu K. A. Věrtkov (osobně se symposia nemohl zúčastnit); pojednává o základních typech legendárních ruských guslí opěvaných v bylinách a dnes ve zmodernisovaných formách vyráběných i sériově.
      Pouze 4 referáty se vztahovaly k druhému tématu symposia. W. Graf (Vídeň) poukázal na možnosti zvukové analysy pomocí adaptovaného Kayova sonografu (u publikovaných sonogramů č. 6 a č. 7 došlo k prohození podtitulků). Příspěvek D. Holého (Brno) představuje pře hled výsledků autorova exaktního měření rytmiky, doložený na slo

221

váckém tzv. duvajovém doprovodu smyčcových nástrojů. Na základě praktických zkušeností zformuloval L. Leng (Bratislava) zásady technické problematiky zvukového záznamu (monaurálního i binaurálního) při použití vícekanálové snímací techniky. Závěrečný příspěvek G. Habenichta (Bukurešť) seznamuje s metodologií a dokumentačním systémem, jež jsou uplatňovány při studiu lidových hudebních nástrojů ve známém folkloristickém ústavu v Bukurešti.
      O dokonalou podobu sborníku se zasloužilo Hudebněhistorické museum ve Stockholmu (Musikhistoriska museet), vedené iniciativním členem studijní skupiny IFMC pro lidové hudební nástroje Ernstem Emsheimerem. Druhý svazek "Studií..." bude zahrnovat referáty III. symposia, které se konalo v červnu 1969 ve Stockholmu. Jaroslav Markl

150 let první sbírky rakouských lidových písní

F. Ziska, J. M. Schottky: Oesterreichische Volkslider mit ihren Singweisen, Pest 1819. Faksimilovaná reedice Wien 1969, stran XVl, 290, XlI [obsah]

Označení Ziskovy a Schottkyho sbírky rakouských lidových písní z roku 1819 adjektivem "první" je [/] třeba rozumět tak, že to byl ve vlastním Rakousku první větší a samostatný počin svého druhu, připojující k písňovým textům víceméně soustavně též nápěvy. Právě tato vlastnost Ziskovy a Schottkyho sbírky, považovaná u písňových publikací za samozřejmou až mnohem později, činí ji výjimečnou a zajištuje jí trvalou pramennou hodnotu. Vždyť i tak proslulé sbírky jako Herderova a bratranců Grimmů, v prvních desítiletích 19. století kde kým obdivně připomínané a kladené za vzor, obsahují pouhé texty písní, a to nezřídka ještě deformované upravovatelskými zásahy vydavatelů. Jinak si však počínal již J. G. Meinert, publikující roku 1817 své kravařské "Fylgie" i s nápěvy. Ještě větší pozornost zaujala pak o dvě léta později rozsáhlejší a obsahově bohatší edice Franze Zisky a Julia Maxe Schottkyho.
      Zahrnuje 198 textů s 68 nápěvy hlavně z Dolního Rakouska, částečně i z Horního Rakouska a Solnohradska. Zápisy z dalších krajů ze Štýrska, Korutan, Kraňska, Tyrol atd. - měly být zveřejněny v plánovaném leč neuskutečněném druhém a třetím dílu. Pouze desítka textů, představujících zpravidla říkadla, postrádá nápěv. Jinak připadá jeden nápěv na tři texty (tedy přesně v proporcích Erbenovy sbírky českých písní z let 1862-64); k nápěv u č. 26 - Schen mollad . . . přitom přísluší 21 textů (pro srovnání: k Erbenovu č. 10 - Ah, není tu . . . patří [/] 27 textů). Rozdělení písní do pěti tématických okruhů je jistě stejně tak osobité jako subjektivní a odpovídá úrovni raných snah o orientaci v rozsáhlém a rozmanitém, avšak teprve poznávaném materiálu (Dětství, Láska, Noc, Radost, Posvícení). Nicméně v rámci omezeného rozsahu jsou zde v přiměřených proporcích zastoupeny téměř všechny charakteristické písňové žánry a druhy: od ukolébavek a dětských rozpočítadel přes vánoční koledy k písním lyrickým a žertovným "Schaderhüpfeln" - obvykle pohotově improvisovaným čtyřverším ("Vierzeiler") na způsob krakováčků či častušek. Epické písně jsou podobně jako v repertoáru Čech zastoupeny nevýrazně. Zato zde očividně chybí typické alpské jódlování bez mensur ("Kühlockruf", "Uberjuchzer" atd.); ostatně i jinde ještě celé 19. století nevěnovali sběratelé pasteveckému halekání valnou pozornost pro jeho malou literární hodnotu i vzhledem k obtížnému hudebnímu zápisu. Až na několik nápěvů ve stupnicích mollových a se zbytky tzv. starocírkevních tónorodů převládá mezi 68 nápěvy (v titulu uvedeno "mit 67 Singweisen") jasná durová faktura, efektně demonstrovaná v řadě virtuosních "Jodlerů" a "Dudlerů" (intervalové kroky až do duodecimy).
      K bezpečnému porozumění textů sotva stačí perfektní znalost spisovné němčiny. Vhodnou pomůckou dodnes zůstává připojený podrobný výklad komplikovaných nářečí a při

222

pojený slovníček s půltisícem nespisovných výrazů (affi = aufhin, da Ba = der Bach atp.). Úvodní úvaha vydavatelů představuje spíše kompilaci dobových, výrazně romanticky akcentovaných názorů na lidovou píseň. Avšak i tato formální součást edice příznivě charakterisuje schopnosti, píli a potřebnou zralost třiatřicetiletého úředníka vídeňského Městského archivu Zisky (Tschischky) a zvláště pak dvaadvacetiletého studenta starogermánštiny Schottkyho, původem Poláka. Od většiny předchozích počinů se jejich sbírka vyznačuje pramennou spolehlivostí, představujíc značně realistický výsek lidového zpěvního repertoáru převážně z východního a severovýchodního Rakouska. v tom se jí podobá o šest let mladší česká sbírka Ritterberkova, komolící sice poněkud některé předlohy z původního guberniálního rukopisu, avšak obsahující již 400 melodií. Obě sbírky také obsahují nemálo unikátních písní, jež se z ústního podání vytratily dříve než je mohli zaznamenat ještě další sběratelé. Ziskovu a Schottkyho edici pojí se sbírkou Rittersberkovou (ale i Erbenovou a zčásti též Holasovou) četné filiace a loci communes, ústící v několika případech až do nápadně blízkých hudebních a textových variantů (srv. např. ukolébavku Haid'l, bubaid'1 . . . s č. 163 u Rittersberka - Hajej, můj andílku, hajej pěkně . . .; méně zřetelná souvislost též s EN č. 112 aj.).[/]
      Faksimilované vydání nesnadno dostupné sbírky, publikované ovšem i nyní v nákladu pouhých 700 kusů, vyvolá oprávněný zájem nejen rakouských folkloristů, ale bude též vyhledáváno ke komparacím při nejmenším s lidovými písněmi německými, slovinskými a českými. Úhlednou reedici, vyvolávající od titulního listu až k seznamu tiskových chyb věrný dojem originálního vydání, doprovodil prof. Leopold Schmidt stručným doslovem o vydavatelích, o vzniku sbírky i jejích ohlasech. Patrně z úsporných důvodů nebylo možno doprovodit reedici kritickými poznámkami, základním srovnávacím aparátem atd. Lze se však těžko smířit s tím, že nebylo pamatováno alespoň na abecední rejstřík a seznam tiskových chyb v  notacích písní. S ohledem na nízký náklad to ještě může napravit příslušný suplement třeba v Österreichische Musikzeitschrift, v Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes a podobně.
      Jaroslav Markl

      Niněra - lidový hudební nástroj Skandinávie

Jan Ling, Nyckelharpan - Studier i ett folkligt musikinstrument. Stockholm 1967. Str. 288, gramodeska. [obsah]

Niněra, jakožto osobitě mechanisovaný strunný hudební nástroj, vyvinuvší se ve středověku složitým křížením chordofonů drnkacích a smyčcových a opatřený nadto základním zařízením nástrojů klávesových, byla ještě do nedávna známa téměř po celé Evropě. Ukrajinskou niněru "lyru" popsal a notacemi doložil již v 80. letech minulého století L. Kuba; s posledními "lyrníky" se na Ukrajině a Rusi setkávali i naši legionáři. Ještě do začátku druhé světové války se niněra sporadicky vyskytovala i v českých zemích jako nástroj potulných šumařů. Také v Německu byl k témuž účelu užíván nástroj "Drehleier" čili "Drenorgel". v současnosti je týž nástroj pod jménem "hurdy-gurdy" s oblibou vyhledáván šansoniéry i folklórně revivalistickými soubory v zemích Beneluxu i ve Francii. "Nyckelharpa" jako tradiční lidový hudební nástroj se dosud nejen udržela ve Švédsku, ale v posledních letech se zde dočkala dokonce dalšího rozvoje - konstrukčního i repertoárového. Není divu, že nástroji obdobně váženému jako v Čechách dudy a na Slovácku cimbál, věnoval mladý švédský badatel Jan Ling tak důkladnou monografii, jaká v dosa

223

vadní etnoorganol[i][o]gické literatuře nalézá jen málo protějšků. "Nyckelharpa", obdařená ve Švédsku ještě desítkou dalších jmen, včetně Agricolova a Praetoriova označení "Schlüsselfidel", doložená v Dánsku, Norsku, avšak především ve Švédsku (zvláště středním a východním), představuje poněkud jiný nástroj než na evropském kontinentu rozšířený třecí chordofon. Místo kotoučového třecího mechanismu s klikou jsou struny švédské "nyckelharpy" rozechvívány smyčcem, což přináší nejen své důsledky při konstrukci nástroje (užší resonanční skříň s lubovými zářezy loutnového anebo kytarového typu), ale zejména se příznivě odráží v technice hry (možnost dynamických změn, určitý - byť i tak omezený výběr bordunových souzvuků, možnost výraznějšího frázování atd.). Nepřijetím sice pohodlného, avšak interpretaci nivelisujícího klikového mechanismu "třecích" niněr, získala švédská "smyčcová" niněra na výrazových možnostech. Hra na "nyckelharpu" se tak spíše než kolovrátkovému zvuku třecích niněr blíží více norským houslím s ozvučnými strunami ("hardangsfela") anebo balkánským smyčcovým nástrojům s bordunovou charakteristikou - gadulce, vijelu a lirice. Bezpochyby především těmto vlastnostem vděčí smyčcová niněra ve Švédsku za dosavadní životnost, nemenšící se oblibu i další modernizaci.[/]
      Pozoruhodné množství dokladů o tomto nástroji s miniciósně podrobným výkladem publikuje J. Ling v deseti kapitolách své objemné monografie. Autor rozlišuje 6 hlavních typů "nyckelharpy", všestranně proměřených nejen na četných exemplářích soudobého instrumentáře švédských lidových hudebníků, ale též podle dochovaných nástrojů historických, z nichž nejstarší - ovšem více méně poškozené - pocházejí až z 15. století (s přesností plus minus 70 let byla data vzniku takových artefaktů zjištěna zkouškou radioaktivního uhlíku C 14). Jako cenný pramen mohl autor využít též četných chrámových fresek, nezřídka středověké provenience. Rozmanitá terminologie nástroje i jeho některých součástí prozrazuje jak jeho zlidovění, tak místa jeho výskytu, hojná zvláště ve středním Švédsku - v Upplandu. Dostatek nástrojů, celkem spolehlivě doložených v rozpětí čtyř století, stejně jako jejich soudobá výroba několika zkušenými nástrojaři, dovolily Lingovi popsat technologii, morfologii i ornamentiku do nejmenších detailů. Protože autor, člen souboru "Joculatores upsalienses" sám dovedně hraje na "nyckelharpu" (stejně jako na tucet dalších nástrojů gotických a renesančních), nabývá jeho výklad o technice hry na přesvědčivosti. Díky raným notacím, počínajícími ojedinělými zápisy z konce 17. století, bohatým dokladům z 19. století i soudobým pramenům, bylo možno [/] poměrně přesně charakterisovat vývoj stylu i repertoáru švédských niněr v úctyhodném časovém rozpětí.
      Monografii doplňují četné přílohy, několikeré rejstříky a samozřejmě hojné vyobrazeniny, tabulky, schemata apod. Její součástí je konečně malá gramofonová mikrodeska (mono 45 ot.) s desíti charakteristickými nahrávkami tří typů v současností používaných nástrojů. Anglický souhrn přináší více než stručnou rekapitulaci obsahu: představuje téměř pětinu souvislého švédského textu. Lingovu monografii, skvěle graficky vypravenou a tištěnou na křídovém papíru, lze bez nadsázky označit jako vzornou a všestranně dokonalou etnoorganologikou publikaci.
      Jaroslav Markl

Pějme píseň dokola? [obsah]

Jedním z mála edičních počinů v písňové literatuře letošního roku je společenský zpěvník populárních písní "Pějme píseň dokola", vydaný nakladatelstvím Supraphon v lednu 1969. Na jeho uspořádání se podíleli Josef Eppinger, Ilja Havlíček a Dušan Pazdírek.
      Z úvodní informace se dovídáme, že "ve zpěvníku byly shromážděny oblíbené národní, znárodnělé nebo i jinak zpopulárnělé písně, zpívané při různých společenských příleži

224

tostech, připomínající oblíbené pořady televize s lidovými zpěváky a kapelami. Písně jsou vedeny ve formě polky nebo valčíku, zejména národní písně se těmto dvěma formám přizpůsobily a takto vžily; ... při jejich úpravě byl na to vzat zřetel. Písně lze mnohostranně využít pro zpěv, klavír sólo, harmoniku sólo, 2 trubky, 2 klarinety, 2 housle nebo kytarový doprovod."
      Pozornější pohled do obsahu zpěvníku nám ukáže jeho pravou hodnotu. Jeho pořadatelé pokládají lidový vkus za tak chudý, že jim stačí rozdělení písní na polkové a valčíkové. Jejich estetické cítění jim nebrání, aby lyrické písně volného tempa jako Zelení hájové, Lásko, bože, lásko, Pod našima okny, Já mám svou panenku v Roudnici aj. přetvořili na valčík nebo polku. v témže zpěvníku je možno si dokonce vybrat, chceme-li zpívat písně. A já sám, Kdybych byla ptáčkem a Letěla husička na polku nebo na valčík, jsou zde "upraveny" obojím způsobem na týž text. Za zcela pominutelné autoři pokládají, že mezi 34 polkovými písněmi je 13 pochodových.
      Sledujme zpěvník v jeho výběru písňových druhů. z celkového počtu 96 písní je 56 původně lidových, z nichž je zásahem upravovatelů v nápěvech porušeno 32, tj. 57 %. Ostatní jsou písně pololidové (14), lidovkové (12), kabaretní (7) a zlidovělé (7), z nichž jedna (čís. 56 valč.) je rovněž převedena na val[/]čík. Krajový původ lidových písní pochopitelně označen není. Nebylo však opomenuto uvést jména několika lidových autorů a upravovatelů, jmenovitě Al. Čuma, F. J. Nýdl, Jos. Poncar, Mil. Vacek, R. L. Vašata a Jiří Voldán. Jiní jako Fr. Kmoch, K. Hašler a další, ač jsou zastoupeni více písněmi byli odkázáni do anonymity.
      Po hudební stránce je nedodržování původního znění písní, zvláště v rytmické složce, běžné. Překvapuje, že v Kmochově pochodu Muziky, muziky (č. 20 polk.) není šetřeno ani fixovaného zápisu, zejména v dohře. Neméně časté jsou lidovkové manýry jako protahování nebo zkracování rytmických hodnot (např. č. 1 a 16 valč.), vkládání pomlk doprostřed slova (č. 55 a 56 valč.) aj. U většiny písní nechybí v závěru stereotypní 1-2 taktová pochodová nebo valčíková rytmická figura.
      Těžko je najít klíč, podle kterého byly k písním přiřazovány další sloky textu (na konci zpěvníku). U některých uvádějí autoři sloky málo známé, zatímco u jiných (č. 4, 33 polk., č. 24, 49 valč. aj.) chybí sloky, které se běžně zpívají. Rušivě působí textové zkomoleniny a pravopisné chyby: z polkových písní č. 2 flámovat místo původního bojovat, č. 16 zazpívá místo zazpíval, č. 17 že mi svoji budeme - že my ...; z valčíkových č. 21 Tálinskej místo tálinskej, č. 35 spolu husy pásly - pásli, č. 55 neužili krásy - neužily, na [/] vojně utekla - neužily světa a č. 58 vezmu si jí - ji.
      Tímto jsme se již dostali k nejtrapnější stránce zpěvníku, kterou je jeho publikační nekorektnost. Kromě výše uvedených jazykových nedostatků je zde i značný počet notopisných chyb. v polkových písních č. 3 chybí dvě repetice, v č. 12 a 20 označení I. a II. volty, ve valčíkových č. 42 jsou zbytečné tečkované obloučky, u č. 45 nejasně označen text pro 2. sloku v I. voltě a u č: 49 v předposledním taktu vynechán legatový oblouček a nesprávně podložen text. Vrcholným přestupkem je zařazení textů osmi valčíkových písní (č. 53-62) mezi texty polkové (nestránkováno!), nehledě k chybnému očíslování slok v textech č. 2 a 24 polek.
      Zde již nepochybně tane mnohému čtenáři na mysli otázka, kdo prováděl tiskovou korekturu této publikace, nebo byla-li vůbec provedena? Prošel tento zpěvník odbornou recenzí? Jak na tyto otázky a na uvedené nedostatky odpoví odpovědný redaktor Ilja Havlíček, který nemýlím-li se v osobě - je současně spoluautorem zpěvníku? A konečně, jak se s tím vším srovnává nakladatelství Supraphon? Chtěl bych ještě podotknout, že tato publikace vyšla v nákladu 10.000 výtisků a je tištěna na velmi kvalitním papíře rytým nototiskem, zatímco jiné naše folklórní sbírky, jako jsou například Poláčkovy Lidové písně z Hané, jsou

225

rozmnoženy jen rotaprintem na podřadném papíře.
      V minulosti jsme byli svědky, že v podobných případech věcné kritiky byla tato chápána jako útok na lidovku a populární skladatele. Nejsem proti zábavné hudbě, ani proti lidovce, bylo by však žádoucí, aby lidoví skladatelé i autoři tohoto zpěvníku nezacházeli s lidovým uměním tak nešetrně. Zpěvník "Pějme píseň dokola" je příkladem ediční neodpovědnosti, která nemůže sloužit ke cti ani státního vydavatelství Supraphon, ani naší kultury.
      Václav Stuchlý

Pradávné príbehy [obsah]

Dlhú dobu sme v našich knihkupectvách postrádali literatúru, vychádzajúcu zo starých folklórnych prameňov, ktorá je výsledkom dlhodobého zberateľského úsilia. Až v posledných rokoch nás potešilo vydavateľstvo Mladé letá, ktoré v edícii Pradávne príbehy vydáva populárne spracovanie pokladov starého písomníctva, cez ktoré nás zoznamuje so vzdelanosťou, kultúrou, umením a filozófiou niektorých národov.
      Už prvá vydaná kniha "Príbehy na ktoré svietilo slnce" nás presvedčila o záujme čitateľa. v preklade Márie Ďuríčkovej vyšla za krátku dobu v dvoch vydaniach. Autor Eduard [/] Petiška prerozprával, podľa starých písomných prameňov, povesti a báje starého Egypta, Mezopotámie a Izraela. v egyptských a mezopotámskych príbehoch sa okrem iného dozvieme o stvorení zeme, ľudí a slnka, podľa predstáv starých Egypťanov, o mezopotámskom kráľovi Gilgamešovi hľadajúcom nesmrteľnost i ceste bohyne Ištar do podzemia. Podstatnú časť knihy tvoria izraelské príbehy rozprávajúce o strastiplnom putovaní židovského národa do zasľúbenej zeme, do ktorej ich viedol Mojžiš, o potope, ktorú na svet poslal boh Jahve, o arche Noemovej aj o zmätení jazykov. Hebrejské písomné pamiatky žijú dodnes vo všetkých kresťanských náboženstvách, v kresťanskej biblii pod názvom Starý zákon, ktorý do takej veľkej miery ovplyvnil európske myslenie a tým i umenie.
      V roku 1966 vyšiel Stollov prepis veršovaných textov dvoch nemeckých ľudových eposov do prózy "Kudrun" a "Nibelungovia" v preklade Márie Rázusovej-Martákovej. Oba historické zpevy sú umeleckými dielami dodnes schopnými roznietiť city a fantáziu člov[ě][e]ka. Vzbudzovali obdiv a nadšenie takých géniov ako [základ národnej vzdelanosti alebo] bol Goethe, ktorý ich pokladal za základ národnej vzdelanosti alebo Heine, obdivujúci ich poetickú krásu. Pri ich čítaní sa zamyslíme nad silou lásky, nad drsnou krutosťou, ale i statočnosťou a vernosťou Germánov v časoch sťahovania národov.[/]
      V "Príbehoch hodžu Nasreddína", ktoré vyšli v preklade Vojtecha Kopčana v roku 1968, sa stretneme s postavou Nasreddína známou nielen v Turecku, ale v celej Osmanskej ríši. Hodžove príbehy patria k základným dielam stredovekej tureckej literatúry. Kopčanov výber anekdotických rozprávaní má niekoľko tématických celkov: Hodža sudcom a radcom, Nesreddín v manželstve, Príbehy s Timurlenkom, Príbehy so zlodejmi, Príbehy s oslom a Rôzne príbehy. Zaujmú nás nielen svojráznym humorom, postava Nasreddína vystupujúca raz v úlohe hlupáka; raz v úlohe chytráka, ale dovolia nám poznávať život na Blízkom východe.
      V tom istom roku nás mimoriadne potešil výber "Írskych ság" Eileen O'Faolainovej v prekrásnom preklade Juraja Horniša, ktorý nás v doslove ešte oboznamuje s dobou vzniku ság a jej autormi. Írske ságy otvárajú pred nami nepoznaný svet plný krvavých bojov a neustálych vojen Írov za svoju nezávislosť. Poputujeme so synmi Turennovými vykúpiť ich vinu, stretneme sa s najslávnejším bojovníkom Cuchulinom, rozcitlivieme sa nad 900 ročným putovaním zakliatych Lirových detí, priblížime si drsnú ale krásnu krajinu skalnatého a chladného Írska. Popustíme uzdu našej fantázii pri čítaní o zápase býkov, či predstavovaní si krajiny večne mladých. Na rozdiel od hrdinských eposov iných národov je staroírsky epos výlučne

226

prozaický. Až neskôr novší bardi dopĺňajú ságy veršami.
      Poslednou publikáciou vydanou v roku 1968 boli príbehy z knihy knih - biblie a vyšli pod názvom "Biblické príbehy". Legendy a báje starovekých Židov prerozprával Ivan Olbracht a vyšli v preklade poetky Máši Haľamovej. Príbehy, ktorých hrdinovia prerástli v symboly, hovoria o stvorení sveta, prvých ľudoch, prvom hriechu a smrti, o zradnej Dalide, alebo slávnom Mojžišovi a kráľovi Davidovi a inšpirujú dodnes básníkov, sochárov a maliarov.
      V najbližšom období majú v edícii Pradávnych príbehov vydať Príbehy kráľa Sancháriba a jeho premúdreho vezíra, Príbehy Hang Tuaha, Príbehy z Dekameronu, Povesť o krásnej Ašme, Ovidiove Premeny, Král Artuš a jeho družina a nakoniec Ílias.
      I keď možno kúpite niektorú z kníh pre svoje deti, predsa by sme vás radi upozornili, že tieto populárne vydania, ktoré si nekladú nijaké vedecké ciele, pomôžu zorientovať sa v tejto oblasti i odborníkom-folkloristom. Viera Feglová

Jiřina Böhmová, Kroje v Čechách, [obsah]

vydal Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, Praha 1968, 32 stran
      Z produkce ÚDLUTu se nám dostává do rukou brožovaná publikace, která má uvědomit soubory o materiálu, s jakým je možno v souborech pracovat, a tím má pomoci především českým souborům lidových písní a tanců v jedné z mnoha částí souborové práce, s oděvem.
      Na prvních dvou stránkách autorka podává stručný nástin vývoje českého kroje, všímá si vlivů, které na lidový oděv působily a odůvodňuje změny v lidovém odívání. Zdůrazňuje zde především vliv dobové módy a řemeslné, později tovární výroby.
      Protože se postupem času kroj v Čechách začal vytrácet, autorka se snaží pomocí různých pramenů popsat kroj z nejstaršího období a nejcharakterističtějších etnografických oblastí. Popisuje kroj z Doudlebska, Litomyšlska, Chodska, který označuje jako podhorský typ, z Blat a poměštělý ze středních Čech z okolí Prahy, který zahrnuje do skupiny krojů úrodných nížin. Materiály, které je možno použít k zhotovení krojů a jejich kombinace vyjmenovává Böhmová v další kapitole a zároveň rozděluje materiál podle doby užívání na dvě skupiny.
      Popisy nejzajímavějších typů krojů z uvedených oblastí jsou v dalších kapitolách provedeny dobře [/] a slibují tak usnadnění práce jednotlivým souborům. Není zde zapomenuto ani na oděv všední, kde se autorka zaměřila jen na ženský kroj a samozřejmě si tohoto oděvu všímá méně. Svůj přehled o hlavních typech českých lidových krojů končí soupisem základní literatury a muzeí, kde jsou uloženy sbírky krojů.
      Celou tuto praktickou práci o kroji je možno pokládat za dobré vodítko při práci s krojem v souborech. Bylo by dobré pokračovat v realizování záměrů, o kterých se autorka ve svém závěru zmínila. Ludmila Batůšková

Luděk Šmíd, Lidoví kronikáři středního Polabí I., Franěk Jan Vavák typ selského autodidakta a regionálního kronikáře, Poděbrady 1967. Týž, Lidoví kronikáři středního Polabí II., Lidoví městští kronikáři Matěj Minyde a Ferdinand Janák, Poděbrady 1968. [obsah]

Oblastní muzeum v Poděbradech vydalo v letech 1967-1968 dvě samostatné studie o nejvýznamějších postavách polabského kronikářství. Obě vypublikované části pojednávající o svérázných projevech lidové autodidaxe jsou výsledkem širšího komplexního folkloristického a literárně-historického průzkumu střed

227

ního Polabí, kde lze z minulosti doložit výrazné lidové typy vyznačující se slovesnou tvořivostí, která je neobyčejně cenným regionálním dokumentem přesahujícím svým významem rámec kraje.
      V úvodu své první knížky se autor zabývá problémem lidového kronikářství. Lidová kronika je podle autora projevem pokrokového chápání současností a presentuje ji jako literární útvar jsoucí v podstatě velmi starým sociálně-písemným projevem, který v sobě odráží reakci tehdejšího pisatele na událostí historického, politického a společenského charakteru. Nezapomíná ani na složité otázky subjektivního autorova pohledu a důrazně připomíná nesprávnost uplatňování přísných historiografických hledisek - to všechno v rámci širokého pohledu zahrnujícího všechny nejdůležitější etapy vývoje českého lidového kronikářství od nejstarších dob.
      Hlavní oddíl práce je věnován nejvýraznější postavě lidového kronikářství středního Polabí pro období druhé poloviny 18. a pro první polovici 19. století - vesnickému regionálnímu memoáristovi Františku Janu Vavákovi.
      Autor nás zevrubně seznamuje s Vavákovým životopisem a s jeho sociálním postavením zámožného sedláka žijícího na císařském panství, s jeho vychováním a možnostmi rozvoje společenských styků. Správně připomíná, že Vavákovo na[/]dání a postřeh byly narušeny fanatickou jízlivostí a až otevřenou nenávistí ku všemu, co nebylo katolické. To vše také jeho bezesporu úctyhodné dílo do určité míry znehodnocuje jako regionální pramen neobyčejné šíře.
      Následuje celkem solidní rozbor sedmi knih pověstné Vavákovy kroniky, uložené pod názvem "Spisy pamětní" v archivu knihovny pražského Národního musea. Autor podrobně sleduje text Vavákových zápisů a usuzuje, že k stáří se pisatel ve svém smýšlení poněkud změnil. Zmírňuje se totiž pro jeho mladší období tak charakteristický invektivní tón, asi zřejmý důsledek dalších možností rozvinutí četby, kdy mimo protireformační literatury a Hájkovy kroniky dostává Vavák do rukou též svobodomyslné soudobé osvícenské noviny apod.
      Po stránce ideové řadí Šmíd Vavákovu kroniku k literatuře barokní, jinak je prý "nutno ji ovšem řadit mezi kroniky lidové". Stačí však pouze takové odůvodnění, že "jejím autorem není člověk školsky vzdělaný, nýbrž samouk lidový autodidakt"?
      Ke kladům práce patří důkladné propojení se základní charakteristikou venkovského prostředí doby Vavákova života a autorův pokus o rozbor specifického Vavákova vlastenectví "barokního Čecha", spolu se zdůrazněním obzvláštních hodnot regionálně topografických, hospo[/]dářských záznamů i záznamů cenových, etnografických, dobově psychologických a sociologických. Největší cenu Vavákova díla vidí autor v dokumentární hodnotě Vavákovy kroniky; ovšem až po náležitém kritickém výběru. Podrobné odkazy na ostatní známou literaturu a připojený bibliografický rejstřík známých Vavák.ových prací je vyčerpávajícím doplňkem bezesporu důkladné a zasvěceně napsané Šmídovy publikace.
      Druhá Šmídova knížka se v úvodu zabývá historií rukopisné kroniky z roku 1835, nazvané "Příběhy Poděbrad", jejímž autorem je charakteristický představitel typu lidového městského kronikáře, učitel Matěj Minyde.
      Minydova kronika má oproti venkovským, v nichž jsou události posuzované většinou z vlastního regionálního hlediska, charakter městské historiografie. Přesto je zde zachován zajímavý dokument nevšední, široce pojaté autodidaxe, doklad v určité době tolik rozšířených obrozeneckých snah mezi prostým obyvatelstvem českého venkova.
      Podobně jako u knížky předchozí se nás autor napřed snaží seznámit s životopisem lidového kronikáře tak, abychom získali obraz uvědomělého obrozeneckého lidového autora. To se mu také zdárně daří a důkladný životopisný přehled ukazuje dlohodobou a neobyčejně pilnou pracovní přípravu.
      Minyde je pohotový vypravěč se sklonem oživovat své vyprávění li

228

dovými krajovými pověstmi. Proto mají Minydeho práce též cenu folkloristickou. Své záliby pro regionální pověsti uplatňoval při každé příležitostí - ku příkladu ve svém vyprávění o vzniku Libice, vsí Polabce a Kluku. Při této příležitostí připomeňme i jeho obzvláště cenné vyprávění o "Selském vzbúření", zvláště tehdy, nabízí-li se nám jako v našem případě možnost srovnání s podobným líčením Vavákovým, jehož údaje také více odpovídají skutečnosti. Tato oblast zájmu je ale v Minydyho práci výjimkou - těžištěm zůstává kronikářské zaměření na město a osudy jeho obyvatel.
      Má ustálený způsob vyjadřování. Svoje vyprávění člení do kapitol podle předmětu a dané téma v kapitole a oddílu líčí v chronologickém rámci. Minydyho dikce je prostá gramatické nesrovnalostí lze vysvětlit jeho úrovní vzdělání. Typickým jevem jsou v jeho textech též doklady severovýchodočeského nářečí. Šmíd závěrem říká, že poděbradský kantor Minyde představuje výrazného lidového autodidakta s širokým zájmem a s vědomostmi získanými čtenářskou zálibou. Potvrzuje, že to bylo hlavně čtenářství a láska ke knize, které vyprovokovaly v uvědomělých lidových typech pokusy o literární práci a lidovou tvořivost v oblastí kronikářství.
      Poslední část práce je věnována představiteli lidového městského kronikářství z roku 1848, Ferdinan[/]du Janákovi, tkalci z Městce Králové. Janákovu práci musíme posuzovat jako dílo období, ve kterém již funkce pravých kronikářských projevů pozbývá svého původního poslání a stávala se spíše folkloristicky zajímavým dokladem lidové autodidaxe. Přesto je Janákovo vyprávění cenné, zmiňuje se o životě polabského městečka kolem roku 1848. Obzvláště emotivně působí autorovo vyvinuté sociální cítění.
      Škoda, že Janákův kronikářský záznam dosti ztrácí na lokálně topografickém významu, neb kromě povšechného popisu Městce Králové postrádá jakýchkoliv zmínek o topografii rodného města. Jinak je ale po všech stránkách zajímavým dokladem o životě venkovských kantorů a národním uvědomování na českém venkovském městě v první polovici 19. století.
      Ani v této knížce nechybí úplný bibliografický soupis prací obou lidových autorů. Oproti prvnímu dílu má druhá knížka jednoduchou, ale pěkně upravenou obálku s reprodukcí starých kreseb města, což zajisté potvrzuje citlivý přístup vydavatele k publikacím tohoto druhu. M. O. Růžička[/]

Prof. PhDr. Antonínu Frintovi k 85. narozeninám. [obsah]

      Přehled lužickosrbského kulturního života č. 11, Praha 1969.
      Tiskem a nákladem Společnosti Národního musea v Praze, Sboru pro studium lužickosrbské kultury.

Jedenácté číslo Přehledu lužickosrbského kulturního života věnovala redakční rada pod vedením Jiřího Mudry přednímu představiteli starší generace našich slavistů, kteří ve své době ještě dokázali zvládnout slavistiku ve vskutku širokém rozsahu. Do kulturně politických dějin dovedli zahrnout mnohdy detailní znalostí z oboru jazykovědy, literární historie a národopisu slovanských národů.
      Autorem studie o životě a díle profesora Frinty je dlouholetý pracovník na poli kulturních styků lužickosrbského a českého, popřípadě slovenského etnika, magistr docent Jan Petr. Upozorňuje na všestrannost Frintových zájmů a zvláště vyzdvihuje cennost jeho příspěvků literárněhistorických, národopisných, bibliografických a náboženských. O to výrazněji vyniká jeho osobnost v českém kulturním životě, zaměřená především na šíření myšlenek slovanské vzájemnosti.
      Nesmíme opomenout ani významnou úlohu, spojenou s činností v Kostnické jednotě a s obětavou prací, kterou vykonal v reformačním

229

hnutí Evangelické církve Českobratrské.
      Petr se upřímně snaží podat ucelený obraz obsáhlé vědecké a populárněvědecké činnosti Polívkova, Passyho a Masarykova žáka, zejména v oboru fonetiky a pravopisu, hodnotí jeho práce slavistické a bohemistické a se zvláštní pozorností přistupuje k osvětlení vývoje Frintových vztahů k Lužickým Srbům a k zhodnocení jeho prací sorabistických. Nezapomíná ani na jeho práce z oboru dějin české reformace.
      Jelikož byla této části studie předsunuta stručná, ale zato vyčerpávající životopisná studie, získáváme přehled, a tak lépe pochopíme celou Frintovu tvorbu. Tvorbu universitního profesora, v jehož šlépějích pokračuje vedení sorabistiky na Filosofické fakultě UK v rozvíjení krásných a ušlechtilých tradic české sorabistiky, tradic, na jejichž vytvoření se on sám velkou měrou podílel. Miloš O. Růžička

Václav Ryneš, Atributy světců, [obsah]

vydalo Oblastní muzeum v Roztokách nad Vltavou, stran 35, dvacet dva vyobrazení v textu
      Oblastní muzeum v Roztokách nad Vltavou vydalo v červnu roku 1969 jako první publikaci v edici "Knižni[/]ce Oblastního muzea v Roztokách" práci dr. Václava Ryneše, Atributy světců. Publikace je rozmnožena rotaprintem a vydána v nákladu 1200 kusů, cena jednoho výtisku je 7 Kčs.
      Jedná se rozsahem o malou, ale obsahově velmi důležitou práci, v níž autor podává přehled předmětů, které jsou zpodobněny vždy s určitým světcem a představují předmět spojený se způsobem jeho umučení nebo povolání. Ve 312 abecedně řazených heslech shromáždil [/] dr. V. Ryneš nejrůznější předměty, zvířata i znaky a připojil k nim jména světců, u nichž se tyto vyskytují. v krátkém teoretickém úvodu autor zpřesňuje problematiku, na niž se soustřeďuje, tj. vysvětlení pojmu atribut, jeho významu při určování vyobrazených postav uctívaných světců a světic i jeho vývoje. Rozlišuje jednak atributy obecné, které označují určitý stav nebo povolání, jednak atributy individuální, které přímo charakterizují danou postavu.

Kresba stupavských růžiček po r. 1800

230

Této skupině je věnována zmíněná publikace. Vzhledem k tomu, že se jedná o práci metodickou, omezuje se autor jen na strohé zjištění skutečnosti, neuvádí podrobnější vysvětlující poznámky, které by publikaci značně rozšířily. U každého hesla jsou však přes to uvedeny i varianty zpodobnělého předmětu a kombinace předmětů i jevů, s nimiž ten který světec může být zpodobněn.
      Atributy světců jsou velmi dobrou pracovní pomůckou pro ty, kteří se zabývají problematikou lidového i profesionálního výtvarného umění, především pro pracovníky muzeí, galerií, památkových středisek a ústavů při určování plastik, obrazů, tisků ap. Pomáhají rozšířit znalosti o této problematice, poskytují i vhodný pramen k dalšímu studiu. Jsou publikací obsahově vyčerpávající, v níž autor shromáždil údaje z veškeré dostupné literatury a vlastního dlouholetého studia. Neomezuje se jen na materiály české a slovenské, ale ke srovnání využívá materiály celoevropské. v této zhuštěné formě podává výsledky svého studia, své poznatky a zkušenosti, a dává je tak k dispozici širokým vrstvám kulturních pracovníků a zájemců o lidové a profesionální sakrální sochařství a malířství. Po stati dr. V. Hasalové, Lidové sakrální sochařství, jeho evidence a katalogizace, vydané v Muzejní a vlastivědné práci v r. 1966, představují Atributy světců jedinou přehlednou a metodicky zaměřenou publikaci k to[/]muto tématu, která byla v posledních letech vydána.
      Pro rychlou orientaci by byl prospěšný rejstřík, v němž by byla abecedně seřazena jména světců a u nich uveden odkaz na příslušné heslo.
      Autor připojil k práci ještě seznam základní literatury, vážící se k dané problematice.
      Publikace je doplněna dvaceti dvěma reprodukcemi špalíčkových tisků, většinou dřevorytů z 19. století, které zapůjčilo národopisné oddělení HM NM v Praze. Ne všechny z vybraných vyobrazení se však vztahují k vymezené problematice, některé, zvláště vyobrazení Madon, jsou jen výtvarnou přílohou. Je na úkor publikace, že vzhledem k omezeným finančním prostředkům muzea na publikační činnost a omezené kapacitě polygrafického průmyslu bylo nutno práci pouze rozmnožit rotaprintem na méně kvalitním papíru. Je však velmi záslužné, že Oblastní muzeum v Roztokách přistoupilo ve své knižnici k vydávání metodicky zaměřených prací, neboť literatura tohoto druhu bývá velmi těžko dostupná.
      Poznámka: Práce dr. Václava Ryneše byla během měsíce rozebrána. Oblastní muzeum v Roztokách připravilo dotisk 2000 kusů - do prodeje byly dány v listopadu. Marie Říhová[/]

A. Kolman, Dějiny matematiky ve starověku, Praha, Academia, 1968, stran 210. [obsah]

Kniha známého filosofa, matematika a fysika se sice zaměřuje především na výklad matematiky egyptské, babylonské, řecké, což je stále vděčným polem pro teorii matematiky, a to jak výší svých poznatků, tak mnoha podněty, které dala lidské kultuře zejména matematika řecká, ale autor vedle líčení výbojů matematických u dalších starověkých národů neopoměl ani samých počátků prostého počtu, který se zachoval v archeologickém, a národopisném materiálu. Pravda, pro matematika není problém počátků jeho vědy příliš přitažlivý, ale přece ne zase natolik nezajímavý.
      Kolmanovi se podařilo v některých partiích velmi dobře osvětlit počátky numerace a početních operací. Za zvlášť zdařilý pokládám výklad závislostí prvotních čísel na počítaných předmětech; čísla jsou v tomto případě "zástupci" počítaných věcí. Tuto souvislost je ostatně vidět ještě dlouho do novověku při rozboru symboliky tzv "selského počtu". Plně chápeme, že by rozbor i dalších matematických problémů, které se do dnešní doby zachovaly zvláště v národopisném materiálu, vybočoval z rámce tématu; možná však, že by řekl ještě mnoho nového. V poslední době se nashromáždilo totiž mnoho pozoruhodného materiálu - jmenuji tu např. počítání užívané pastý

231

ři, kterému věnovala řada badatelů pozornost - takže starší syntézy už namnoze nevyhovují. v tomto ohledu třeba říci, že se Kolman opírá o syntézy poměrně hodně zastaralé, i když např. také známá práce Menningerova by se dala mnohem více využít. Nezná však už práci Fettweissovu, stejně jako např. z hlediska archeologického důležitou stať v knize G. Childa "Man makes himself" (bohužel právě v této stati je jinak výtečný český překlad knihy "Člověk svým tvůrcem" porušen někdy nepřesnými formulacemi a další literaturou). Záslužné jsou však některé úvahy Kolmanovy, ve kterých opravuje nebo vyvrací některé vžité názory, např. představu o souvislostí šedesátkové soustavy - s velikou dělitelností, vysvětluje vztah jazyka a čísel, instruktivní je i autorovo objasnění některých základních matematických operací, např. v rámci dvojkové soustavy atd.
      Nechceme a nemůžeme se nikterak pouštět do otázek ryze matematických, zdá se nám jenom že tam, kde Kolman ukazuje podmíněnost rozvoje matematiky vývojem společnosti, jsou jeho některé úvahy příliš zjednodušující alespoň v těch místech, kde Kolman shrnuje. Jak text prozrazuje, je si autor vědom složitosti tohoto problému. Ani otázku tzv. magie čísel nelze prostě odsou[/]dit - lépe řečeno, tento pojem je mnohoznačný, jak to možno např. vidět u pytagorejské školy, což nakonec i autor při rozboru ukazuje.
      Při čtení Kolmanovy knihy nás napadá, jak příslušný úsek národopisu je v naší literatuře zanedbán, ačkoliv třeba říci, že od proslulé akce olomouckého Vlasteneckého muzejního spolku v osmdesátých letech minulého století bylo sneseno poměrně hodně poznatků. Nebyly využity však mnohé podnětné myšlenky některých syntetických děl, např. Moszyńského díla o lidové kultuře Slovanů, které v odstavcích pojednávajících o matematice uka[/]zuje, že tyto problémy mohou být i podnětné pro ryze etnografické otázky nebo pro objasnění lidové psychologie a poznání.
      V každém případě, kdo se z českých nebo slovenských etnografů bude podobnými problémy zabývat, sáhne jistě po Kolmanově knize už proto, že je psána odborníkem nad jiné povolaným, že je koncipována z pohledu vývoje samé matematiky a že vyplňuje mezeru v české literatuře o dějinách matematiky, která není sice tak chudá, ale přece širších syntéz, které by obsahovaly výsledky nejnovějších zkoumání, příliš není.
      Jaroslav Kramařík

Křtěnské šálkové ouško z Ostr. Nové Vsi z konce 16. stol.

232

POLEMICKÉ GLOSY

K novým bibliografiím časopiseckých prací z Valašska [obsah]

Nepovažuji věru za žádnou slast utkat se s protivníkem neinformovaným a navíc ještě zaujatým. B. Peroutka, jehož mám na mysli, vzal si v poslední době na mušku dvě regionální bibliografie, zamířil tak, aby se jedné z nich s komplimentem minul, a místo druhé - proti svému předsevzetí - střelil takříkajíc kozla.
      V recenzní rubrice Valašska XII, 1968, kterou napsal od a do zet sám, poměřuje na necelé straně 84 kvality Kunzova "Soupisu časopiseckých prací z Valašska a Záhoří" a mého "Soupisu národopisných příspěvků v regionálních časopisech Moravského Valašska". Činí tak například tímto prostoduchým způsobem: "Zatímco Jeřábkův soupis obsahuje 786 anotovaných záznamů z pěti regionálních časopisů (...) Kunzův. Soupis je bohatší, přináší 2600 titulů z 14 periodik (...)". Bodejť by nebyl Kunzův soupis bohatší na počet titulů, když na rozdíl od mé národopisné bibliografie registruje příspěvky i z věd přírodních a užitých, výroby, techniky, dopravy a obchodu, dějin, jazyka a literatury, výtvarných umění, hudby, divadla a filmu, školství, osvěty, tělovýchovy apod. Nechť čtenář laskavě promi[/]ne tento výčet, ale co dělat, když recenzent Peroutka na to nějak zapomněl. Pokud jde o počet excerpovaných periodik, říkám v předmluvě soupisu naprosto jasně, že nezařazuji příspěvky z muzejních časopisů a zpráv (mimochodem - až na výjimky neperiodických), protože jejich soupis z celé Moravy má vyjít samostatně. z toho tedy plyne, že moje bibliografie přináší 786 záznamů jen z pěti periodik, zatímco oddíl VI. Národopis v Kunzově soupisu obsahuje 812 záznamů ze čtrnácti časopisů a zpráv. Kterýpak je asi důslednější?
      Nemám pochopitelně v úmyslu Kunzovu bibliografii posuzovat. Jenže recenzent mne nutí k tomu, abych zevrubně zjistil, čím se oba soupisy liší a kolik každý z nich obsahuje chyb. Chce-li tedy Peroutka srovnání, nechť je má.
      Mně vytkl "ne zcela omluvitelné mezery", protože jsem nepojal příspěvky J. Orsága Vraneckého "O vzniku Liebscherovy Valašské madony", A. Schneiderky "Spolupráce při natáčení filmu Advent", J. Chmelaře "Zima na Soláni", J. Válka "Museum na Vsetíně" a dále poznamenal, že "není rovněž v pořádku, že Jeřábkův soupis nezaznamenává biografické články o těch spolupracovnících Našeho Valašska, kteří podle předmluvy vtiskli časo[/]pisu národopisný ráz", přičemž míní J. N. Poláška a B. Jaroňka. Ponechme stranou, zda právě Peroutka je způsobilý k tomu, aby vyhledával takové "ne zcela omluvitelné mezery" v bibliografii z oboru, v němž není zrovna á jour; vždyť Kunz tyto příspěvky - s výjimkou "Zimy na Soláni" - rovněž do oddílu Národopis nezařadil, na což ovšem Peroutka nepřišel. Ostatně vyprávění v nářečí "Zima na Soláni" uvádím (J 180) a posouzení potřebnosti zbývajících pěti titulů, jež recenzent postrádá, ponechám soudnému čtenáři. Ani na J. N. Poláška (J 664, 669, 671, 673 a 729) jsem nezapomněl.
      Kunzovi vytkl Peroutka tři chybějící tituly a sedm jmen vynechaných v rejstříku s poznámkou, že "tyto drobné omyly jsou však omluvitelné vzhledem k velkému rozsahu díla".
      Ze srovnání, kterému jsme oba soupisy podrobili, plyne, že kromě čtyř sporných titulů (K 1120, 1123, 1349 a 1409) jsem nevynechal z excerpovaných časopisů nic z toho, co uvádí Kunz v oddílu Národopis. Naproti tomu Kunz nepojal do oddílu Národopis ani do jiných částí svého soupisu několik desítek záznamů uvedených v mé bibliografii včetně příspěvků z měsíčníku Nová Lubina, jehož zpracování nečiní žádné potíže (J 22, 28, 30, 31, 44, 45, 47, 64,

233

66, 72 80, 82, 99, 100, 101, 104, 109, 111, 144, 150, 157, 164, 170, 171, 173, 192, 201, 211, 222, 276, 287, 294, 343, 368, 369, 370, 371, 372, 375, 381, 382, 383, 406, 415, 417, 452, 490, 492, 494, 496, 499, 500, 501, 502, 503, 504, 505, 525, 527, 542, 544, 587, 588, 607, 611, 615, 624, 629, 636, 639, 640, 642, 644, 658, 665, 667, 692, 693, 698, 699 a mnoho dalších mezi č. 716-786). Vzhledem k rozličným způsobům třídění se tyto mezery velmi nesnadno zjišťují; potíže působí i špatně rozluštěné šifry a chyby v rejstřících. Netvrdím, že všechny chybějící tituly nezbytně měly být v Kunzově soupisu, ale každopádně musím vzít v pochybnost jeho tvrzení v předmluvě, že jeho bibliografie je "soupisem úplným, který pomíjí jen některé drobné zprávy a materiály lokálního, vědecky nebo dobově zcela nepodstatného nebo zanedbatelného významu". Nakolik mnohé z chybějících záznamů musejí nebo mohou národopisce zajímat, nechť se přesvědčí každý sám: Kvůli jednomu recenzentovi nebudeme všechno dopodrobna zdůvodňovat a spokojíme se většinou jen s holými čísly. Peroutkovi přenechávám, aby si zkolacionoval údaje ze Sborníku Musejní společností ve Valašském Meziříčí v obou soupisech sám, protože nemíním dál plýtvat časem a energií.
      Ač obě bibliografie suverénně posoudil, s hledáním nedostatků a chyb v záznamech si Peroutka mnoho práce nedal. Mně jen vytkl, že "Frant. Michalčák je uváděn ne[/]správně jako Michalčík". Muším ho v tomto ohledu pokárat, protože přehlédl mnohem vážnější prohřešky a tiskové chyby: místo Hynková má být Hyklová (J 178), místo karlovarských má být karlovských javořin (J 222; této tiskové chyby nezůstal ušetřen ani Kunz - viz k 561, 566, 585, 917 a 1355), místo Jaroslav má být Miroslav Míčko (J 353). i další drobné chyby (např. J 143, 180, 254, 273, 321, 336, 337, 338, 354, 359, 376, 410, 551, 578 586, 605, 645, 675) a snad ještě další, na něž jsme zatím nepřišli.
      Ale nyní se podívejme do díla Kunzova, a to zevrubně do odd. Národopis a letmo po jiných oddílech, v nichž jsou zařazena hesla, jež nás zajímají. Zkonfrontujeme však jen ty záznamy, které uvádí i moje bibliografie, protože revize všech ostatních záznamů je nad naše síly a trpělivost. Pro větší přehlednost si rozdělme nedostatky a chyby do několika skupin:
      1. Chyby ve jménech a příjmeních autorů - k 306 vyšlo omylem pod jménem Chytil, což není ze záznamu poznat; 635 má být Krumpholc; 1066 místo Anna má být Anděla Blažková; 1158 nenapsal F. Hamala, nýbrž podle jeho vyprávění J. Fojtů; 1196 místo Chutěj má být Chuděj; 3 a 1262 nemá být pod M. Kašlíkem, ale pod šifrou B. S.; 1429-1433, 1439 a 2002 místo Ország má být Orság; 1660 s příspěvkem Salaše na Moravě ne.ná F. Táborský vůbec nic společ[/]ného, jeho autorem je Jurende; 1756 je zařazen jako anonymní, ač je pod ním podepsán J. Rous i s adresou; 2020 omylem připsáno F. Trávníčkovi, ač šifra T. patří F. Táborskému, jak ostatně plyne i z obsahu příspěvku; 2040 glosu podle F. Trávníčka uveřejnil pod šifrou T. red. F. Táborský; 2201 má být šifra -rp-; 2500 patří pod Beneš a nikoliv pod pseudonym Buchlovan (též v rejstříku); 2588 místo Václav má být A. Václavík, atd. Anonymní článek Tkalcovství na Valašsku připsal Kunz bez rozpaků A. Bayerovi (K 1061), jen podle poznámky, že P. Adolf Bayer zaslal redakci Sborníku Musejní společností ve Valašském Meziříčí zápisky starého tkalce. v tomto sborníku (č. 11, str. 57) se však mohl dočíst, že čestný dar dostal za tento článek Antonín Zámečník z Rožnova jehož je možno s největší pravděpodobností považovat za autora.
      2. Naprosto nedůsledně jsou uváděny šifry a jejich rozluštění, zkratky křestních jmen jsou proti titulu příspěvku rozepisovány nebo právě naopak - křestní jména jsou libovolně krácena; vypočítávat nelze, protože jda o stovky případů.
      3. Chyby v titulech a podtitulech příspěvků - k 24, 100, 157, 158, 326, 395, 419, 420, 561, 651, 758, 792, 832, 917, 927, 1042, 1108, 1118, 1159; 1161, 1172, 1178, 1192, 1196, 1202, 1239, 1244, 1249, 1255, 1265, 1273, 1287, 1289, 1290, 1320, 1342, 1347, 1359,

234

1361, 1422, 1423, 1477, 1631, 1634, 1653, 1662, 1664, 1702, 1722, 1724, 1728, 1916, 1993, 2210, 2259, 2299, 2384, 2413, 2501, 2531 a mnoho dalších, i když pomíjíme chyby v psaní velkých a malých písmen, zkratek, chyby v kvantitě, v interpunkci apod.
      4. Některé bibliografické údaje se opakují na dvou místech - k 31 a 1363, 22 a 904, 3 a 1262, 2213 a 2195, 2259 a 2384 atp.
      5. Chyby a mezery v číselných údajích ročníků roků vydání a stran - k 22, 23, 188, 285, 295, 444, 562, 585, 650, 725, 728, 758, 792, 827, 877, 913, 915, 1008, 1060, 1062, 1068, 1074, 1095, 1099, 1101, 1110, 1118, 1121, 1137, 1151, 1159, 1191, 1240, 1253, 1258, 1263, 1271, 1274, 1288, 1291, 1359, 1366, 1399, 1407, 1412, 1437, 1463 (srov. 1464), 1467, 1521, 1586, 1603, 1608, 1653, 1662, 1951, 1957, 2016, 2026, 2027, 2181, 2249, 2264, 2314, 2339, 2377, 2407, 2564 atd.
      6. Pod jedním číslem jsou staženy dva nebo více záznamů - k 640 (srov. J 300-301), k 1257 (J 226228), k 1306 (J 279 a 280), k 1324 (J 293 a 295), k 1404 (J 361, 363 a 364), k 1407 (J 365-366), k 1412 (J 373-374), k 1653 (J 575-577) atp.
      7. Chyby v anotacích - např. k 1183 nejde o malbu lidovou, nýbrž o obraz F. Horečky pořízený podle Bačákova betléma; k 1483 a 1694 nejde o splávku užitkového dříví, nýbrž o voroplavbu apod. (Ne[/]budu se zde dotýkat pojetí anotací, s nímž se neztotožňuji.)
      8. Bezpočet chyb obsahují rejstříky, v nichž ovšem postrádáme i další jména, než která chybí Peroutkovi, např. J. Dobeš, J. Petrus; k záměně došlo u A. a F. Svěráka, v rejstříku je Mina Vieweghová, k 292 Nina Vieveghová, u článku však Viemeghová N., místo Antonín má být Andělín Hurt apod. Nedůsledné je i abecední pořadí jmen, mnoho číselných údajů vypadlo, četné pak nesouhlasí se záznamy.
      Záměrně pomíjím otázku třídění a techniky bibliografického záznamu, protože jde o věc osobního názoru.
      Chtě nechtě se ale musím dotknout jedné částí Peroutkovy recenze: "R. Jeřábek měl práci usnadněnu zúženým výběrem i širokým okruhem spolupracovníků z řad posluchaček 2. ročníku národopisu brněnské university". Dovoluji si ho upozornit, že jména čtyř posluchaček, které se v zimním semestru 1964/1965 podílely na excerpování záznamů, uvedl jsem na str. 4 a jejich spolupráci jsem vyjádřil tím, že jsem v titulu bibliografie napsal: Sestavil Richard Jeřábek s kolektivem. To je víc než dost, když uvážíme, že seznamování s technikou bibliografie je součástí vysokoškolské výuky, že jsem tyto posluchačky učil, jak se soupisy literatury sestavuji, co má obsahovat anotace apod., že jsem všechny údaje s nimi kontroloval [/] a ztrávil tak nad touto bibliografií mnohem více času, než kdybych ji zpracovával sám. Poznamenávám, že ne všichni vydavatelé bibliografií mají ve zvyku uvádět jména těch, kdož se podíleli na technických pracích.
      Nemohu se nepozastavit též nad výtkou, že můj odsudek regionálních časopisů z Valašska je příliš příkrý. Peroutka zneužil toho, že jsem jim vytkl větší či menší míru diletantismu a lokálního patriotismu, což prý mně ušlo při hodnocení Sborníku Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí ve starší bibliografii z roku 1964, jak pohotově zjišťuje vsetínský lokální patriot. Zato zamlčel, že jinak vysoko vyzvedávám význam těchto časopisů, bohatství materiálových statí regionálních pracovníků, jejich dlouholeté nezištné úsilí atp. To ovšem Peroutka musel zatajit, když chtěl moji a Kunzovu bibliografii postavit do protikladu, když chtěl mne poučovat, k čemu vlastně tyto časopisy byly určeny, a Kunze pochválit za to, že v předmluvě zdůraznil stále aktuální heslo "věda patří lidu". Naštěstí se demokratičnost vědecké práce neměří žádnými vemlouvavými floskulemi a pokryteckým mesianismem, ale poctivostí a přesností v práci, popřípadě její dostupností lidovým vrstvám. První z bibliografií vyšla nákladem 800 výtisků bez jakékoliv dotace, takže výdaje s tiskem se musely uhradit rozprodejem, a byla sestavena bez nároku na autorský honorář, jako

235

ostatně všechny bibliografické soupisy vydávané v posledních letech Národopisnou společností československou. Kunzova bibliografie byla vydána v nákladu 600 exemplářů a výši finančních výdajů a autorského honoráře nechť si lidumilný recenzent zjistí v hospodářském oddělení Moravského muzea. Moje bibliografie se prodává za 8 Kčs, Kunzova za 46 Kčs. I tak se dá - ovšem s trochou demagogie - posuzovat lidovost. Regionální bibliografie ostatně nemá být žádný pomník, ale skromná pomůcka k další vědecké práci; podle toho má i vyhlížet.
      Peroutka není jediný, kdo nám vytýká nedostatek koordinace, jehož důsledkem je duplicitní vydání soupisů. Tu musím upozornit, že dva roky před vydáním bibliografie Valašska jsme rozeslali všem členům NSČ a do celého nákladu Národopisných aktualit jsme dali vložit přihlášku k odběru bibliografií, v níž se i tento soupis anoncoval. Kromě toho jsme uveřejnili projekt retrospektivní národopisné bibliografie ve Věstníku NSČ a SNS 1964, č. 24, str. 10-15, v němž jsem rovněž tuto bibliografii ohlásil. Přesto mne nikdo neupozornit na to, že se podobný soupis připravuje do tisku. Bibliografii jsem připravil a předmluvu podepsat v den odeslání do tiskárny dne 17. března 1965. Ač nerad, musím upozornit, že Kunzova bibliografie je antedatována: na titulu nese rok vydání 1965, ale vyšla a byla expedována koncem roku [/] 1966, tedy asi dva až tři měsíce po mém soupisu. I takovým způsobem lze dosahovat prvenství.
      Závěrem si nemohu odpustit jedovatou, ale věcnou poznámku, že ani vedoucí národopisného oddělení Moravského muzea, ani vedoucí katedry etnografie a folkloristiky na brněnské universitě nemají v pragmatice sestavování regionálních bibliografií. Pokud tak oba činí, suplují zřejmě pracovníky regionálních institucí, například právě Vlastivědného ústavu ve Vsetíně, ústavu, jemuž stál Peroutka po léta v čele. s těmito úkoly si příliš hlavu nelámal, protože místo toho osciloval jeho zájem badatelský i literární mezi geologií pulčínských skal a dějinami dělnického hnutí, což je škála u školeného antropologa zajisté podivuhodná. Pokládám ho za zcela nekompetentního recenzenta národopisných bibliografií a nemíním s ním dát polemizovat, protože vím o důležitějších a užitečnějších pracích.
      Jedno poučení z jeho recenze pro mne však přece jen vyplynulo: abych přenechal starost o sestavování bibliografií jiným, hlavně pracovníkům regionálních zařízení. Je to pole, na němž by měl odvést kousek práce každý badatel a vědecký pracovník s vědomím, že tak usnadní práci nejen sobě, ale i jiným. Byl by žalostně trapný výsledek této polemiky, kdyby se v ní měli ostouzet ti, kdož na bibliogra[/]fiích pracují, zatímco ostatní by se jen škodolibě smáli s rukama v kapsách. Richard Jeřábek

P. S.
      Je mně upřímně líto, že tato replika musí vyjít krátce poté, co se RNDr. Bohumil Peroutka rozhodl řešit svůj svár s realitou způsobem nejkrajnějším - dobrovolnou smrtí.
      Na věcné stránce této glosy zaslané do tisku letos v červnu to bohužel nic nemění, jen její polemický ráz ztrácí smysl.
      R. J.

Kresba stupavských květů, poč. 19. století

236

VÝSTAVY

Výstava Malby na skle v Etnografickém ústavu Moravského musea [obsah]

Ve výstavních síních Paláce šlechtičen v Brně byla 20. června 1969 otevřena zajímavá a svým způsobem i podnětná výstava malby na skle. v pěti výstavních místnostech je představeno celkem 223 exponátů, dokumentujících vznik a vývoj lidové malby na skle v mezinárodních souvislostech, s důrazem na domácí produkci. Brněnská výstava tak předvádí jedno z odvětví lidového umění, o které se začal probouzet vědecký a výstavní zájem vlastně až po 2. světové válce. První výstava na půdě Moravského musea, která měla průkopnický význam pro celé studium malby na skle, spojená se jménem Josefa Vydry, byla uspořádána v roce 1956. Podařilo se jí roztřídit různorodý materiál, blíže neurčený, který neplánovitě a bez dostatečné dokumentace narůstal v Moravském museu do čtyřicátých let. Výstava si také všimla technické stránky - ukázala různé druhy malby na skle - i umělecké hodnoty studovaných exponátů. Josefu Vydrovi se podařilo nejlépe určit dva okruhy výroby: severočeský a jihočeský, to znamená právě ty, které stojí na počátku vývoje české lidové malby na skle. s výstavou byla úzce spojená i následující Vydrova [/] kniha "Die Hinterglasmalerei". Názorů na ni bylo mnoho. Přes všechny výhrady k ní je prvním syntetizujícím dílem o obrázcích na skle u nás vůbec. Teprve v šedesátých letech se objevují práce Věry Hasalové o moravských obrázcích, jež se jí podařilo roztřídit, studie Zdeny Vachové o malbě slezské a nelze ani opomenout chystanou práci slovenské badatelky Ireny Pišútové o obrázcích slovenských.
      Pro mnohé cizince byla Vydrova kniha objevem dosud neznámé středoevropské velmoci v oboru malby na skle. Velkou pozornost vzbudila zejména u paní Marielle Latour, ředitelky Musée Cantini v Marseille, které deponuje jednu z nejdůležitějších sbírek sklomalby ve Francii (asi 300 kusů). Tak také vznikla mezinárodní výstava "La peinture sous verre" pod patronací UNESCO, uvedená nejdříve v Marseille v květnu 1968 a v letošním roce přenesená i do Brna.
      Brněnská výstava však není její pouhou reprízou; jestliže přejala koncepci západoevropské části výstavy s vědomím, že ustupuje mechanickému stavění vedle sebe jen regionálně tříděného materiálu, pak naopak s hlubší analýzou představuje obrázky domácí, zejména malbu moravských dílen. Tato konfronta[/]ce měla i svůj hlubší význam. Od polychromní renesanční malby, v podstatě řemeslně chladné, jak ji představují italské obrázky, malované podle předloh lombardských mistrů, přes chtěně cizokrajné inspirace, provinční barokní a rokokovou malbu a mělkou odvozenou měšťanskou tvorbu z počátku 19. století, typických pro obrázky francouzské a anglické, se dostáváme k zrustikalizované produkci, vzdalující se stále více od svých předloh.
      Pro Marseille stačilo pro první seznámení s materiálem vystavit jen vybrané ukázky středoevropská malby. v Brně však musela být tato část pojata systematičtěji. Proto se soustředila na oblast dosud neznámou a zároveň i nejbližší: na malbu moravskou a ve zkratce i slezskou a jihočeskou, zatímco ostatní obrázky - rakouské; bavorské, slovenské, polské a rumunské - byly vystaveny tak, aby vznikla jejich vývojová souvislost s hlavním jádrem expozice. Ústřední kolekce z fondu EÚMM byla doplněna exponáty ze sbírek našich i zahraničních muzejí (slovenské z Bratislavy vybrala Irena Pišútová, slezské Zdena Vachová, dále byly exponáty vybrány z muzejí v Krakově, Praze, Olomouci, Poličce, Uherském Hradišti, Vyškově, Ždánicích, Žďáru n. Sáz., Novém

237

Městě na Moravě a v Kloboukách u Brna).
      Autorce libreta a scénáře výstavy, dr. Miroslavě Ludvíkové CSc., která provedla také konečný výběr exponátů, šlo zejména o podchycení vývoje od domácí barokní a rokokové provinční malby, vyráběné ve sklářských dílnách původně snad městskými malíři, až k jejich zlidovění a zachycení návazností a vývojových souvislostí mimomoravských dílen s dílnami moravskými, které se jí s úspěchem podařilo utřídit a určit.
      Vystavené exponáty doprovázejí panely vysvětlující vývojové tendence i charakteristiku dílen. Moravská malba na skle, která až donedávna byla neznámým pojmem, má několik charakteristických rysů, které se výstava snaží dokázat: je to především vlastní domácí vývoj, zvláštní technika, charakteristická "serpentýnová" kompozice, společná se Slezskem, vícefigurální a vícetématické scény a bohatší dekorativnost. Výskyt zrcadlových obrazů je také odlišný od známé sudetské tvorby. Pro Moravu jsou dále příznačné velké formáty skla, používané i na šířku, a oproti výlučně německým nápisům na obrázcích sudetských se objevu;e častá frekvence nápisů českých. Vedle katolických témat (časté jsou moravské poutní Madony, scény z legend o sv. Jenovéfě Izidorovi, sv. Anna, sv. Josef, sv. Barbora) se tu objevují i témata evangelická (citáty z Písma, Poslední [/] večeře, Svatba v Káni Galilejské). Velká plastická mapa v jedné z úvodních výstavních místností spolu s vystavenou poutní grafikou ve vitrinách dokumentuje odraz moravských poutních míst v malbě na skle.
      V úvodní síni výstavy jsou představeny exponáty starších dílen severočeských a slezských (18. a počátek 19. století), které měly vždy kultivovanější charakter a byly závislé na profesionální tvorbě. s vlivy této malby se na Moravě setkáváme jen ve slabší míře. Podstatně silnější vliv měla na Moravu jihočeská malba z počátku 19. století, která ovlivnila vývoj i v Rakousku a v Bavorsku.
      Prvním úspěšným pokusem pro lidovou malbu na skle na Moravě jsou obrazy s dekorem planých růží a tulipánů, lokalizovatelné snad na střední Moravu (1780-90). Velmi bohatá byla produkce dílen s černými konturami, na ni pak navazují dílny ze Ždánic a okolí (zrcadlové a písmové obrazy). z mnoha ždánických mistrů patří k nejkrásnějším obrazy mistra vyklenutého obočí (tzv. "sovích očí") a malíře huňatých obočí, který ovlivnil další vývoj malby na skle. Poněkud severněji byla umístěna dílna mistra vlnitých obočí. Problém malby na Českomoravské vysočině zůstává dosud nevyřešen. Slezská produkce se st[y]ýká s moravskou v dílně mistra zalomeného obočí (1. polovina 19. století). Od 2. poloviny 19. století [/] k jejímu zániku na konci století převládá ve slezské tvorbě grafický ráz. Moravské a slezské dílny ovlivnily malbu na skle na Slovensku a v jižním Polsku a zprostředkované vlivy jihočeské se projevily i v Rumunsku.
      Brněnská výstava znamenala nejen velký kulturní počin mezinárodního dosahu, ale i z hlediska odborného přispěla k hlubšímu poznání jednoho z nejzajímavějších odvětví lidového umění. Eva Večerková

HALLSTATT A BÝČÍ SKÁLA [obsah]

Průvodce výstavou významných nálezů z pravěkých sbírek vídeňského Přírodovědného muzea, Brno - Bratislava - Praha 1969, Archeologický ústav ČSAV 1969. 116 stran textu a 72 fotografických tabulek na křídovém papíru. Cena 10 Kčs.
      Práce byla vydána jako průvodce k výstavě instalované v Brně, Bratislavě a nyní v Praze u Hybernů (25. VII. až 31. VIII. 1969).
      Seznamuje návštěvníky s nejvýznamnějšími nálezy ze dvou středoevropských lokalit starší doby železné (halštatu): z moravské jeskyně Býčí skála a z rakouského pohřebiště a solných dolů v Hallstattu.

238

Obsah: W. Angeli, Dějiny a význam nálezů z Hallstattu a jeskyně Býčí skála (str. 15-21); K. Kromer, k halštatské kultuře (22-37); J. Nekvasil, Knížecí pohřeb v jeskyni Býčí skála (38-49); F. E. Barth, Hallstatt, naleziště prehistorických památek (50-58); F. E. Barth, k odborné terminologii (objasnění základních archeologických termínů použitých ve článcích a katalogu výrobní nástroje, užitkové předměty, ozdoby, zbraně apod.). Na stránkách 68 až 78 je uvedena bibliografie, rozdělená na: 1. Výběr ze základních prací o době halštatské (68-72), 2. k nálezu v Býčí skále (72) a 3. O nalezišti v Hallstattu (73-78). Závěrečnou část publikace tvoří katalog (83-116), rozdělený F. E. Barthem ve tři tematické části: 1. Nálezy z knížecího hrobu v jeskyni Býčí skála (83-90), 2. Nálezy z pohřebiště v Hallstattu (91-114) a 3. Nálezy ze solných dolů v Hallstattu (115-116). Kromě vlastního, podrobného popisu každého vystaveného předmětu jsou v katalogu uvedeny i nejdůležitější rozměry, zpravidla výška nebo délka předmětu a inventární číslo, pod kterým je uložen (Naturhistorisches Museum ve Vídni).
      Výstava i publikace přesahují rámec úzce specializovaného oboru, jakým prehistorie bezesporu je. Bude zajímat historiky umění a především etnografy, kteří v něm naleznou srovnávací materiál pro výrobu některých typů nástrojů, tech[/]niky tkaní, zpracování kůží a kožešin i opracování dřeva, starý tři tisíciletí. Je zde zastoupen i vzácný doklad ranhojičství tehdejší doby.
      Upozorním především na ty předměty, které mohou národopisci při studiu uplatnit, jednak jako doklad historického vývoje, jednak jich využít jako analogií. Pro snazší orientaci uvádím u předmětů v závorkách odkaz na stránku katalogu, v případě, že je vyobrazen, i na tabulku. Býčí skála: kostěná postranice udidla (84, tab. 9), část bronzového kování desetipaprskového kola vozu (kolo je rekonstruováno 85), kostěné závlačky (84), hliněné přesleny (88), železné sekery s oválnou a čtverhrannou tulejí (89), železné sekery s raménky (89), železné válečné sekery čakanovitého typu (89, tab. 23), zlomek železného srpu (89), železná kovadlinka (90), dláto, kovářská kladiva, kladívko, kovářské kleště, kadlub na odlévání knoflíků a speciální razidlo na tepanou výzdobu (vše 90), pohár z lidské lebky (84, tab. 6). Hallstatt - nálezy z pohřebiště: železné sekery s raménky (94, 98 100, 101), brousky s otvorem pro zavěšení (94, 114), bronzové sekery s příčnými tulejemi, nad kterými jsou figurky koní (95, tab. 31, 102, tab. 37) nebo jezdce na koni (98, tab. 36), železná sekera s tulejí (103), železný rožeň (100), bronzový závěsný kotlík (101), bronzová kovadlinka (102), bronzové struhad[/]lo (102), železné dláto s tulejí (103), četná bronzová vědra, bronzové naběračky, bronzové pásy, jejich zápony i přezky kožených pásků.
      Největším přínosem pro etnografy jsou předměty uvedené v závěrečné částí katalogu. Byly nalezeny v solných dolech Hallstattu. Většinu z nich tvoří výrobky ze dřeva, ale jsou zastoupeny i útržky tkanin, výrobky z kůže a kožešin - pracovní nástroje, součástí oděvů, jídelní misky a jiné nezbytné předměty, které horníci při těžbě soli potřebovali. Topůrka seker (115, tab. 59), bronzový kopáč s násadou (115, tab. 59), dřevěná palice s násadou (115, tab. 59), dvě dřevěné lopaty (115, tab. 61), dlouhé 85 a 94,5 cm, dva vaky na přepravu soli, zhotovené z hovězí kůže vyztužené dřevěnými lištami a opatřené popruhy pro nošení na zádech (115, tab. 62 a 63). Jsou 72 cm vysoké a bylo do nich možno naložit 45 kg soli. Kromě oharků loučí byl nalezen i svazek loučí štípaných z jedlového nebo smrkového dřeva (délka 86 cm 115). Ze součástí oděvů jsou v katalogu uvedeny a vyobrazeny dva kožešinové barety podobné baskickým (115, tab. 64 a 65) a špičatá frygická čapka (116, tab. 66). Tkaniny jsou zastoupeny útržky lněných i vlněných látek s vazbami suknovou, tělovou, kosticovou a panamovou (116, tab. 67 až 69) .
      Kromě dřevěných pracovních nástrojů byly v solných dolech nale

239

zeny dřevěné výrobky, o jejichž užitkovém charakteru nemůže být pochyb. Horníci si v nich nosili a z nich jedli pokrm. V katalogu jsou uvedeny některé z nich: tři zlomky dřevěných mis (116), nádobka vydlabaná z lipového kmene, se dnem vsazeným do drážky (116, tab. 72), zlomek dna krabičky zhotoveného z kůry (116), oválná lupková krabička sestavená ze čtyř dílů; její dno je ke stěnám připevněno čtyřmi dřevěnými hřebíčky.
      Jediný z nálezů reprezentuje ranhojičství z doby téměř před třemi tisíciletími: svazeček listů devětsilu převázaný lýkem (116, tab. 70); byl pravděpodobně používán v dolech pro zmírnění bolestí při zraněních (oděrkách, odřeninách, solí rozleptané pokožky) nebo při hnisavých vředech.
      Na závěr upozorňuji na chybu uvedenou v katalogu. Dřevěná palice je omylem uvedena p.od inv. č. 73321 (číslo kopáče). Správně má být inv. č. 38879. Ludvik Skružný

Výstava Jaroslava Špillara v Domažlicích [obsah]

Ve dnech 24. VII.-14. IX. 1969 uspořádalo Muzeum Chodska v Domažlicích a Západočeská galerie v Plzni výstavu obrazů Jaroslava Špillara, připomínající sto let od [/] jeho narození. Ve třech místnostech domažlického muzea byly rozmístěny plátna malíře, žáka Ženíškova, Schikanederova a Pirnerova, který se v roce Jubilejní výstavy usídlil v Postřekově, a později v Peci pod Čerchovem, aby výtvarně zachytil život chodského lidu i výjevy z jeho pohnuté historie. Špillarova tvorba tedy spadá do doby atmosféry příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou a do následujícího období jejího doznívání. R. 1905 vyrazila nemoc malíři štětec a jeho dílo tím bylo prakticky uzavřeno. Nastalo dvanáctileté umírání umělce, který mět pro Chodsko podobný význam jako Joža Úprka pro Slovácko. I v jeho umělecké činnosti bylo mnoho rozporů té doby a zůstalo mnoho otazníků po stránce estetické, ale jednu zásluhu si Špillar získal - stal se vpravdě malířem Chodska, jeho hýřivostí krojové, jeho dějin i zadumanosti krajinné. Některé pak jeho obrazy kolovaly v nespočetných reprodukcích po českém venkově, aniž kupující či uživatel znal jméno autora; tato skutečnost byla trpícímu umělci jistě zadostiučiněním největším.
      Nebylo asi snadné v oné době nadšení lidopisného vybojovat umělecký zápas s materií, která se tak nabízela, ale přinášela mnohá úskalí, zvláště když žil malíř v prostředí tehdy tak proslulém. To vedlo Špillara často k malbě okamžité nálady, ba fotografického zření, při kterém krojový či jiný detail někdy [/] zatlačil samu myšlenku do pozadí. Ale přišly chvíle, v nichž Špillar překonal tento povrch věci a pronikl do hloubi duše chodského lidu. Ukazuje se to jak v jeho ranných dílech zejména v "Chudém kraji" a "Chodské svatbě", tak zvláště v pozdějších - v "Masopustu" a zejména ve známých a tak často reprodukovaných "Výměnkářích". Ale i v některých jiných obrazech cítíme pod povrchem krojové barvitostí pronikání dále; cítíme to dokonce i v jeho krajinomalbě, zejména když maluje zimu - snad se ta podčerchovská zima snoubila s jeho životní zimou, ozářenou ještě záblesky slunce.
      Obrazy z chodské historie byly umělcovým holdem Jiráskovým Psohlavcům. "Na robotě" a "Kozina před Lomikarem" jsou plátna, z nichž zvláště poslední našlo odezvu u českého venkovského lidu a bylo mnohokrát reprodukováno. v nich kompozice zatlačuje detail a národopisec v nich najde dokonce určité omyly v oblečení, ale po stránce umělecké jsou to jedny z nejlepších Špillarových děl.
      Bylo jistě velikou zásluhou domažlického muzea a plzeňské galerie, že uctila Špillarovu památku a předvedla návštěvníkům Chodského hradu životní dílo talentovaného umělce, který zasvětil své dílo výspě českého etnika a Slovanstva. A jestliže některé obrazy zůstaly pouhými dokumenty života lidu na této výspě, i v tomto případě mají svou

240

nespornou cenu. Zdá se nám dnes trochu nevhodné uvažovat, že byl kdysi Špillar označen za pouhého folkloristu, byl-li jím nebo nebyl; žil v době, která byla plná zájmu o lidové tradice a veliká řada umělců byla tímto zájmem poznamenána, protože to považovali za národní povinnost. Jak se s touto otázkou kdo vyrovnal, je už problém širší než národopisný nebo ryze estetický, a hodnotit umělce pouze těmito nebo oněmi normami by bylo jistě zjednodušující. Vždyť umělec právě stál mezi obojími normami a zápasil s nimi. A Špillar byl nesporně jedním z těch, který se s tímto zápasem vyrovnával poctivě a s nejlepším úmyslem. Škoda jen, že svůj zápas nemohl dobojovat docela. Jaroslav Kramařík

Jihočeské betlémářství a Lodhéřovské jesličky [obsah]

Jedním z nejdůležitějších úkolů pracoviště Jihočeské pobočky NSČ při ČSAV je systematický výzkum a dokumentace jihočeské betlémářské tvorby, která vytváří v kontextu se sousedními oblastmi výraznou a charakteristickou skupinu.
      Situace je zde poměrně složitá, zejména ve vlastním pohraničí, kde se i v projevech lidového výtvarného umění uplatňoval vliv německý. [/] Nejvýrazněji se jevil na jihovýchodě území, tedy v klasické oblasti jihočeského betlémářství. Zde také přechází vlastní jižní Čechy jak po přírodopisné, tak i po národopisné stránce v Českomoravskou vrchovinu.
      Obě národnosti, které zde po staletí žily pohromadě, uplatňovaly to nejlepší, co mohly dát. Dalším specifickým rysem je přímé sousedství s proslulými betlémářskými centry moravské strany Českomoravské vrchoviny v okolí Třeště a Třebíče.
      Hlavními výrobními technikami jihočeských betlémů, s nimiž jsem dosud přišel do styku, jsou kašírování a dřevořezba. Malování papírových figurek, tolik charakteristických pro některé oblastí sousední, ku příkladu právě pro moravskou stranu Českomoravské vrchoviny, je dnes v jižních Čechách spíše výjimkou.
      K těmto typickým betlémům patří též ty nejznámější - Tomáše Krýzy (1838-1918) a bratří Steinocherů, jejichž nejstarší figurky pocházejí z poloviny XIX. století a nejmladší z třicátých let tohoto věku.
      Tělíčko, ruce a nožičky figurek jsou dřevěné, upevněné pomocí drátků k trupu a hlavička s krčkem, v některých případech i ručičky od zápěstí dolů, jsou vymodelovány z pozlacovačské masy nebo z chlebového těsta se sádrou.
      Do pozlacovačské masy byly za tepla namáčeny i šatičky, nastříhané [/] a ušité z obyčejného sukna nebo měkkého papíru. Po usušení byla figurka omalovaná hliníkovými barvami, takže dostala hebký, sametový a nelesklý povrch. Na listoví stromů byly používány voskové lístečky na drátcích z božítělových věnečků. Terén bývá upraven pomocí balicího papíru lepeného na dřevěnou kostru, doplněnou kousky kašírovaných nebo škvárových částí "kamene", někdy i se stromkem nebo s trsem trávy.
      V bývalé německé kolonisační vesnici Lodhéřově u Jindřichova Hradce (něm. Riegerschlag) jsem objevil na papíře malované veliké betlémové figury. k tomuto objevu se řadily některé méně významnější další, z nichž pro úplnost jmenujme alespoň betlémek zasklený ve skříňce formátu 60x30x30 cm, pocházející z vesnice Lomy (něm. Tieberschlag) u Jindřichova Hradce, který je dnes uložen v národopisných depositářích jindřichohradeckého musea. Je nápadně podobný zejména po barevné stránce Krýzovu hradeckému monumentu. Terénní výzkum potvrdil, že unikátní malé lidové betlémky, značně podobné městským z Jindřichova Hradce, byly ještě ve třicátých a čtyřicátých letech tohoto století v celé řadě jihočeských vesnic.
      Při výzkumu na jaře v roce 1968 jsme našli v Otíně (pův. něm. Ottenschlag) na Jindřichohradecku polorozpadlé reliéfní, vzadu oříznuté hliněné figurky. Hrnčířská hlína by

241

la pěchována do předem podomácku primitivně řezaných dřevěných kadloubků. Povrch byl omalován hlinkovými barvami, obzvláště pro místní Němce typickou šmolkovou modří spolu se žlutí, khaki zelení a fialově.
      A nyní již k našim lodhýřovským papírovým figurkám. Až do nejposlednějšího období našich výzkumů jsme se s nimi setkávali pouze výjimečně. Jejich postavení a význam v jihočeském betlémářství je potřebné náležitě zhodnotit. Znamená to nejenom pouhé přehodnocení a revisi našich dosavadních názorů, ale v prvé řadě přihlédnutí k novým objevům, které jsme učinili v roce 1968.
      Na papíře namalované figurky nám byly v jižních Čechách dosud známé mimo zcela ojedinělých nálezů pouze ve starší části jindřichohradeckého betlému bratří Steinocherových spolu s figurkami kašírovanými a vyřezávanými ze dřeva. Zařadili jsme je sem jako zatím jediný doklad jejich rozšíření.
      Jsou vysoké maximálně 17-18 cm, značně chatrné a na první pohled upoutají svým malebným, měkkým provedením a barevnou distinguovaností. Obzvláště výrazně zde na diváka zapůsobí dva levité přisluhující veleknězi Aronova typu v židovském chrámu a postavičky hlídajícího tureckého bojovníka.
      I když jsme tušili dřívější rozšíření papírových figurek též v jižních Čechách, neměli jsme pro naše pří[/]padné závěry dosud žádný hmotný podklad, o který bychom se mohli náležitě opřít.
      Určitým zlomem v této situaci byl nález před rokem 1945 dobře známého, ale dosud nezpracovaného tzv. Lodhéřovského betlému, který byl od roku 1945 ztracen; autor příspěvku jej nalezl v létě roku 1968 polozničený na půdě zámku v Jindřichově Hradci. Domníváme se, že se sem dostal omylem jako papírový materiál při sběru a skartaci prováděných v bývalých německých obcích po 2. světové válce.
      Do roku 1945 se každoročně používal k výzdobě lodhéřovského farního chrámu sv. Petra a Pavla. Jedná se o soubor 23 figur, které jsou dnes uloženy v etnografickém depositáři jindřichohradeckého musea pod č. inv. N 1122 - N 1145. Nejv[ý]yšší figury jsou vysoké 53 cm, nejmenší z nich, Jezulátko, je vysoké 14 cm.
      Figurky jsou malovány na zčásti podlepené slabé lepence - s jinde tak častým slepováním několika listů se zde setkáváme pouze výjimečně. Papír je podlepován plátnem, které pomáhá přidržovat dřevěné, obyčejně smrkové ploché štípy, dole zašpičatěné, pomocí kterých se figurky zapíchávaly do předem připravené podložky - do mechu nebo do jinak vhodným způsobem upraveného terénu. Figurku napřed narýsovali tužkou nebo olůvkem, vyřízli a teprve potom malovali. Po[/]užívalo se práškových barev, které se po speciálním rozetření na kameni rozdělávaly s klihem a vodou. Tedy způsob obvyklý i jinde.
      Časové zařazení betlému nám určuje jeho typický pozdně barokní ráz. Nejstarší figurky pocházejí z pozdějších let poslední třetiny osmnáctého století a nejmladší byly namalovány někdy ve čtyřicátých letech století devatenáctého. Co činí lodhéřovský betlém ojedinělým, je lapidárnost celkového zvládnutí tvarového i barevného provedení, pozoruhodná svěžest podání obličejových partií a zejména nápadná kostymace postav, která jest, odmyslíme-li si výtvarníkovou přirozenou fantazii, obzvláště zajímavá z hlediska vývoje místního lidového oblečení.
      Malba, povrchové úpravy atp., to vše dohromady tedy odpovídá klasické betlémářské tvorbě Českomoravské vrchoviny, její moravské strany, to jest shodně na papíře malovaným figurkám, známým i u nás, v české terminologii v kraji, pod názvem "aráčci". Tímto pojmenováním se také odlišovaly malované papírové figurky od modelovaných (kašírovaných) nebo vyřezávaných ze dřeva.
      Pro nás a vůbec pro historii českého lidového betlémářství je Lodhéřovský betlém o to cennější, že se jedná zatím o jediný kompletní na papíře malovaný jihočeský betlém. Miloš O. Růžička

242

Jihočeská lidová plastika v Museu jihočeských Blat [obsah]

15. června 1969 byla v Museu jihočeských Blat v Soběslavi slavnostně otevřena výstava "Jihočeská lidová plastika". Navázala na sérii předchozích výstav téhož názvu, které vyvrcholily v pražském Národopisném museu pod názvem "Lidové dřevořezby z jižních Čech".
      V soběslavském případě moderně pojatá exposice dle výtvarného návrhu Otty Šámala využila pouze fon[/]dů Musea jihočeských Blat. Jsou to fondy více než bohaté, jejichž převážná část pochází ze sběrů provedených národopisným pracovištěm oddělení společenských věd v posledních měsících loňského a v prvních měsících letošního roku.
      Vesměs se jedná o unikáty, představující vysoce estetické doklady lidové výtvarné tvorby jihočeského lidu a venkovských řemeslníků pracujících při místních kostelích, se kterými se mohl návštěvník na této premiérové výstavě de facto po[/]prvé seznámit. Byla tak zachována celá řada v terénu náležitě nevyužitých nebo dokonce postupně ničených děl s převážně náboženskou tématikou.
      Vřelý dík patří spolupracujícím institucím, předně českobudějovické římsko-katolické biskupské konsistoři - páteru kancléři Trdlovi a monsignoru ThDr. Josefu Hlouchovi, jakož i všem ostatním, kteří nám ochotně podali svoji pomocnou ruku. Miloš O. Růžička

Habánský dům džbánkařů Hornů z r. 1609 ve Velkých Levárech

243

KONFERENCE

Mezinárodní kongres o lidové próze [obsah]

Ve dnech 26.-31. VIII. 1969 se konal v Bukurešti V. Kongres International Society for Folk-Narrative Research.
      Valného shromáždění Mezinárodní společnosti pro studium lidového vyprávění se zúčastnilo na dvě stě pracovníků z celého světa, zabývajících se studiem lidové prózy.
      Po oficiálním zahájení a úvodních referátech Mihai Popa, který se zabýval poetikou pohádek, a Kurta Ranka, jemuž námětem byly asociační principy lidové prózy, konaly se přednášky ve třech souběžně probíhajících sekcích.
      V první sekci byly hlavním tématem příspěvky o zákonitostech a struktuře lidové prózy a o humorce (švanku). - Tématem druhé sekce byly dějiny lidového vyprávění, pověsti, legendy a mýtu. - v třetí sekci se pak soustředily všechny ostatní referáty, zabývající se rozličnými tématy z oboru výzkumu lidové prózy a vymykající se z problematiky první a druhé sekce.
      Teoreticky pojaté referáty se týkaly zejména zákonitostí lidového vyprávění a snažily se postihnout principy mající obecnou platnost. Jedním z nich je například cyklič[/]nost (H. Ikeda, USA). Jiným principem lidového vyprávění - ústností - se zabýval T. Čubileć (Jugoslávie); pokládá ji za základní, konstitutivní prvek pohádky. O. Sirovátka (ČSSR) poukázal na další důležitý znak lidového vyprávění na reprodukčnost: reprodukce patří k hlavním podmínkám variačního procesu, přispívá ke stabilitě stylu i látky a má jakožto jazykový a mimický prostředek velký význam pro posluchače. Zajímavou teoretickou otázkou se zabýval M. Lüthi (Švýcarsko), když hovořil o paradoxu v lidovém vyprávění: je vlastní hádankám a legendám, v pověsťovém a pohádkovém žánru není tak častý. Švanky naproti tomu často z paradoxu vycházejí, což vede někdy i k jeho "logické" absurditě, blízké hádankám. D. Klímová-Rychnová (ČSSR) položila v přednášce k zákonitostem historické pověstí důraz na princip kontinuity a aktualizace, které pokládá za podmínku tematické stability. Rozvádí též princip tzv. příčinností a zákonitostí kontaminace druhů, motivů a stylistických figur.
      Celá řada autorů vycházela ve svých příspěvcích ze strukturalistického pojetí studia lid. slovesnosti. Tak např. C. Barbulescu (Rumunsko) zdůrazňuje binární (přímý nebo ne[/]přímý) vztah látka - vypravěč posluchač a pokládá lidové vyprávění za akt umělecké tvorby podřízené svébytným strukturním zákonitostem. E. Meletinskij (SSSR) se zabýval problémem morfologie vyprávění, a to z hlediska historického. N. Roşianu (Rumunsko) analyzoval strukturu a funkci tradičních formulí rumunských pohádek: srovnávací cestou pokusil se odkrýt stabilní a variující elementy a odhalit jejich univerzální nebo omezený ráz. Zákonitostem obecného charakteru věnoval svůj teoretický příspěvek A. Dundes (USA).
      Značná pozornost kongresu byla zaměřena na problematiku švanku (humorky) a anekdoty, prozaických druhů, které byly v minulosti opomíjeny. Teoretické vymezení této problematiky podal S. Neumann (NDR). Významný byl návrh L. Röhricha (NSR) na systematizaci švanků a anekdot. Třídí je do osmi skupin podle kriteria konflikt s něčím ; např. konflikt s jazykem (posun významu slov, nepochopení slov, vazby apod.), konflikt s logikou (tj. s logickým chápáním světa), konflikt s morálkou apod. Velmi zajímavé byly konkrétní příklady, jimiž Röhrich své pojetí systematizace demonstroval. Na příkladech a problematice svých zemí poukázaly M. Boš

244

kovićová-Stulliová (Jugoslávie) a V. Gašparíková (ČSSR), jak je mnohdy obtížné vymezit, co vlastně švank je, a jakým způsobem může být vnitřně diferencován.
      V sekci, v níž převládala historická tematika, bylo možno slyšet referáty jednak teoretické povahy, jednak rozbory konkrétních materiálů, často velmi detailní. (Např. o indiánských legendách apod.) s velkou mírou obecnosti setkali jsme se v referátu G. Burde-Schneidewindové (NDR), která vztah pověst - skutečnost interpretovala na pozadí vztahu mezi historickou událostí a jejím ztvárněním v pověsti.
      Přednesené referáty, kterých bylo na sto, a hojná diskuse k nim, ukázaly dobře současný stav, směry a úroveň bádání světové folkloristiky v oblastí lidové prózy. Vědecká jednání také naznačila, kterými tématy by se mělo přednostně další folkloristické bádání zabývat, a zároveň, kterými metodickými cestami by se měl další vývoj ubírat.
      Kongres byl zakončen valným shromážděním členů Společnosti, na kterém byl do jejího čela opět zvolen prof. K. Ranke z Göttingen. Marta Šrámková[/]

VÝZKUM

Výzkum současných forem německé lidové architektury v jihovýchodních Čechách [obsah]

Zdobené štíty jihočeských zděných domů byly i v jihovýchodních Čechách jedněmi z prvých, které upoutaly pozornost badatelů a zájemců o lidovou architekturu. Zvláště na poli výzkumu jihočeského zděného domu bylo vykonáno hodně práce. Jeho výzdobou a celkovou dispozicí se zabývali etnografové, historici umění i architekti. Je zcela samozřejmé, že se jejich zájem soustřeďoval na nejefektnější stavby v klasické oblasti tohoto zděného domu na Blatech, které se táhnou až na Jindřichohradecko ku Kardašově Řečici a teprve u Jindřichova Hradce přecházejí v Českomoravskou vrchovinu. Bohatě zdobené stavby byly pro studium jednak nejvděčnější, jednak jejich studium vyhovovalo současným badatelským směrům a zaměřením. I dnes je ještě, i když zase z jiných důvodů, jako je např. ochrana památek apod., zájem stále soustředěn na zděné stavby efektnějšího charakteru. Méně známé jsou jihovýchodní Čechy, zejména oblasti okrajové, např. Jindřichohradecko, ku příkladu jeho jižní část, a potom též oblast jihočeského zděného domu, zasahující [/] do německých vesnic nebo do smíšených vesnic česko-německých. v jihovýchodních Čechách byt sice z dalších typů lidového domu soustředěn zájem na tzv. dům Českomoravské vrchoviny, zaujímající okrajovou jihovýchodní a z částí východní oblast Čech a západní a severozápadní Moravu, ale zajímavá oblast styku českého a německého domu zůstala nepovšimnuta.
      Etnografickou problematikou výzkumu v oblastí česko-německých vesnic v kraji se začalo zabývat národopisné pracoviště jindřichohradeckého muzea a dnes v této práci pokračuje národopisné pracoviště Jihočeské pobočky NSČ při ČSAV v Museu jihočeských Blat se sídlem v Soběslavi. k badatelskému zaměření na tuto oblast vedlo několik příčin. Nejzávažnější byla ta, že v tomto směru nebyl de facto vůbec vykonán základní etnografický výzkum, spojený vzhledem k prvořadé funkci jihočeských národopisných pracovišť jakožto muzejních institucí se sběrem materiálu z této oblasti. Jestliže je na území starého, českého osídlení při sběru tradičního etnografického materiálu situace označitelná jako "za pět minut dvanáct", zde jest vskutku katastrofální. Pro musejní účely se dají zachovat už doopravdy jenom pouhé

245

zbytky, a to ještě mnohdy spíše náhodou. Výzkum se proto nutně rozšiřuje a jeho úkolem je alespoň dokumentovat a zachránit co se dá. v prvé řadě sem patří dokumentace a výzkum lidové architektury v posledním období jejího rozvoje. Postupně se chceme zabývat všemi německými vesnicemi v kraji. Po celkové orientaci v problematice německé i české architektury v této oblastí byt podrobnější výzkum zaměřen v prvé řadě na skupinu německých vesnic v samém okolí města Jindřichova Hradce. Základní fotografická a kresebná dokumentace spojená s dalším příslušným etnografickým výzkumem byla provedena v nejstarší německé vesnici v Lodhéřově, v Najdeku, v Horní a v Dolní Pěně, v Horním a Dolním Žďáru, ve Velkém a v Malém Ratmírově, v Jindřiši, v Otíně, v Kostelní a v Okrouhlé Radouni a v Radounce. Nyní se výzkumné pole přesunuje směrem na Novobystřicko, blíže k rakousko-československé státní hranici.
      Nesmíme zapomenout, že i v jižních Čechách, podobně jak potvrzují Vařekovy výzkumy pro Čechy západní a severní, způsobil odsun německého obyvatelstva ustanovený dle Postupimské dohody veliký zvrat ve vývoji místní lidové kultury. A to nejenom pro Němce samotné, ale též pro Čechy a pro Slováky, kteří přišli nové pohraničí zasídlovat. Nastalé přeměny nejsou dodnes ukončeny. Vždyť tradice po staletí souvislého [/] vývoje lidové kultury jihočeského pohraničí byla v roce 1945 přervána a zároveň byl dán impuls k vytváření lidové kultury nové.
      Právě proto se zde etnografickému studiu otevírá široké pole působnosti. Jedná se o zachycení procesu, který se velmi rychle vyvíjel a dodnes se utváří. Etnografický zájem o tuto oblast, podobně jako o ostatní oblasti bývalých Sudet, bychom mohli rozdělit na dvě základní skupiny. Do prvé patří zájem o studium způsobu života a kultury a celého formování nového životního prostředí příchozích obyvatel. Do druhé skupiny patří studium staré místní lidové kultury, která vlivem všech tehdejších událostí mimořádně rychle zanikla a navíc byla de facto až do roku 1945 téměř výlučně předmětem zájmu tendenčně zaměřených německých autorů. Sem patří i náš výzkum současných forem německé lidové architektury v jihovýchodních Čechách.
      Miloš O. Růžička

Máje a střed obcí [obsah]

Když jsem v letošním květnu procházel a projížděl různé obce v Čechách, všímal jsem si různých druhů májových stromů a výzdob. Dlužno říci, že letos téměř v žádné obci nechyběly, a zejména obecní máje [/] byly takřka všude. Vedle nich stavěly se i menší máje svobodným děvčatům, někdy ale i menším dětem obojího pohlaví rodiči, nebo také alespoň fábory vyzdobené, malé zelené jehličnaté stromky; bylo však vidět i různou výzdobu barevnými papírovými třásněmi, kde bydlelo děvče nebo děti. Stálo by za to provést v příštím roce soustavnější dokumentaci tohoto starobylého zvyku, který se udržuje i v dnešní době, stejně jako i všeho dalšího, co jej doprovází. Např. někde hlídala mužská chasa obecní máje po celou noc, často při ohni, a udála se i příhoda, kdy hoši ze sousední vesnice obecní máji podřezali.
      Obecní máje stály ve své tradiční podobě oloupaných smrkových kmenů, mnohdy značné výšky, se zeleným věncem a papírovými fábory, pravidelně ve středu obce. Tam, kde je náměstí nebo stavebně výrazná náves, nebývá pochyby, kam máj zasadit. Ale tam, kde není takového vysloveného sídelního centra, můžeme zase sledovat, co vlastně pokládají obyvatelé za střed své obce. Uvedu takový příklad z obce Pasečnice na Domažlicku, kterou sleduji podrobně po stránce národopisné. Tato obec se skládá vlastně ze Staré a Nové Pasečnice; její rozdělení je výsledkem zajímavého sídelního vývoje: Starou Pasečnici tvoří původní obec, která stála při kostele sv. Vavřince, jenž byl už v 16. století v rozvalinách, a jeden dvůr města Domažlic, který byl v 18. století

246

raabisován, Novou Pasečnici druhý raabisovaný dvůr královského města. Tento sídelní vývoj se ještě dnes dá sledovat nejen ve vzhledu obce, ale i v zachovaných názvech "po chalupách" - řada názvů chalup dokumentuje jasně bývalá dvorová zaměstnání. Dnes tvoří tyto dvě obce jednu jedinou údelní aglomeraci ale i ve vědomí obyvatel mají oba současné úřední názvy význam již sekundární, zejména navenek, názvů se více méně používá pro bližší určení, jinak se říká, že ten a ten je z "Pašešnice", z "Pašešnicí". Mezi oběma obcemi je menší prázdný prostor, který je odděluje, ale ne zcela přesně, a také číslování domů je stále jako v době tereziánské úpravy, respektive zobrazuje původní stav a úřední rozdělení. Podobně oddělují obě obce komunikace, a to silnice Stráž Pasečnice a Havlovice - Pasečnice, opět až na několik čísel, takže zhruba řečeno obce se stýkají v tom místě, kde splývají obě silnice v jednu, poblíže velikého hostince, který byl vystaven za první republiky a dnes je jediným společenským střediskem obou obcí.
      Chápání jednoty obou obcí se projevuje nesporně i ve skutečnosti, že se staví jedna obecní máj, a to právě nedaleko styku obou silnic, naproti hostinci, kde donedávna stála místnost MNV (dnes sběrna mléka), [/] jenž však po správní reorganizaci byl přenesen do sousední Stráže. Ono místo platí dnes za centrum celé Pasečnice, nalézá se na půdě Staré Pasečnice, jejíž střed však je jinde, několik desítek metrů odtud u památníku padlých z první světové války, kde je také prodejna Jednoty, tedy místo častého soustředění obyvatelstva obou obcí; za starší centrum Staré Pasečnice lze pokládat místo u zvoničky, kde také dříve stával hostinec a kde před 16. stoletím se nalézal kostel - souvislost mezi kostelem, názvem chalupy "U Kostelíků" a umístěním zvoničky není jistě náhodné.
      Nelze neuvést ani okolnost, že ve středu obou obcí, který jsme zmínili a kde stála v letošním roce máj, je i zastávka autobusové linky a stává tu pojízdná prodejna masa.
      Postavení obecního máje na tomto místě ukazuje podle mého mínění, že je dnes pokládáno za střed obou [/] obcí, respektive podle dnešního pojetí obyvatel, obce jediné.
      Tento příklad jsem uvedl zároveň z toho důvodu, že může nám pomoci i v jiných případech najít střed obce, lépe řečeno místo, které pokládají v současné době tamní obyvatelé za společenský střed. Domnívám se, že umístění obecních májí má tedy význam nejen pro národopisné studium, ale i pro sociologické a místopisné, a že by v dotaznících, které zkoumají podobné otázky, neměl dotaz na máji scházet. Zároveň je zmíněný fakt důkazem, že dnes mnohé starší zvyky a zvyklostí mají hlubší sociální a sociálněpsychologický význam, než se jim přikládá, a že zobrazuje sílu i změny tradicí.
      Tento krátký příspěvek chce být i výzvou, aby se věnovalo probrané otázce více pozornosti a byla v příštím roce soustavněji sledována.
      Jaroslav Kramařík

Cezení džbánkařské hlíny v Modre, konec 19. stol.

247

FESTIVALY

První mezinárodní folkloristický festival v Bukurešti [obsah]

Rumunsko je zemí, kde se lidová kultura udržuje stále při životnosti v míře neobvykle veliké, ať jde o kulturu hmotnou (lidová architektura, kroje, keramika, dřevořezby atd.), sociální (zvykosloví), nebo o folklórní bohatství (písně, tance, lid. hudba). Příkladná je i péče, kterou věnuje stát na udržování těchto památek (srov. množství muzeí, skanzenů, státem chráněných kulturních a stavitelských památek atd.), o něž pečuje mnoho kulturních a vědeckých institucí. Zejména lidovým tancům, písním a hudbě je věnována neobyčejná pozornost. Jejich systematickým průzkumem se zabývá Institutul de etnografie şi folclor v Bukurešti a Centrul de stiinte sociale v Kluži. O soubory lidových písní a tanců pečuje ve spolupráci s vědeckými institucemi Comitetul de Stat pentra Cultura si Arta. Je proto pochopitelné, že stát s takovými tradicemi, s takovým bohatstvím a s takovým přístupem klidové kultuře se ujal uspořádání tak velkolepé akce, jakou byl První mezinárodní folklórní festival a soutěž, konané ve dnech 26. srpna až 6. září v Bukurešti. Festivalu a soutěže se zúčastnilo 21 souborů ze 16 států (Anglie, [/] Belgie, Bulharsko, Československo (2 soubory: Vsacan ze Vsetína a Zemplín z Michalovců), Francie, Itálie, Jugoslávie (2 soubory: Zagreb a Uzdin), Maďarsko, Mongolsko, NDR, NSR, Polsko, Rumunsko (Braşov, Bukurešť, Sibiu), SSSR, Švýcarsko a Tunis. Při soutěžních vystoupeních, konaných v opeře, vystoupil každý soubor téměř s hodinovým pořadem, v němž měl možnost předvést program ve větší šíři. Porota mohla takto posoudit nejen jednotlivá čísla a výkony tanečníků a zpěváků, ale i dramaturgii pořadu, jeho režii a složku výtvarnou. Ne pro všechny soubory však byt tento časový limit únosný. Projevilo se to zvláště u souborů ze zemí, kde folklór není už živý a kde ani taneční a písňový materiál není příliš rozmanitý, takže pořad byl rozpačitý a vyzněl jednotvárně (Belgie, Francie).
      Kromě soutěžních pořadů v opeře měl každý soubor mnoho příležitostí k vystupování na četných pódiích v Bukurešti i mimo Bukurešť (tak např. postupně všechny soubory zajížděly kromě jiných měst i do nejznámějších míst na černomořském pobřeží).
      Vyvrcholením festivalu byla neděle 31. srpna, kdy se konala přehlídka a soutěž lidových krojů všech [/] účastníků festivalu v budově krásně architektonicky vyřešeného státního cirkusu, a průvod městem. v soutěži krojů došly velkého uznání valašské kroje Vsacanu, které byly presentovány v mnoha obměnách s odborným komentářem. Velkou pozornost vzbudila živá "mapa rumunských krojů". Kroje hodnotila zvláštní porota, jejíž úkol však byl velmi nesnadný, neboť jak lze objektivně vyvyhodnotit "nejlepší" kroj mezi tolika krásnými, většinou původními kroji s (výjimkou souborových kostýmů) tolika národů a etnických skupin?
      Neděle 31. srpna byla rovněž zasvěcena Přehlídce rumunského folklóru. Byl to vlastně mohutný celonárodní festival, jehož se zúčastnily mimo uvedených oficiálních rumunských souborů, které však vystupovaly v pořadech zvláštních, především původní vesnické skupiny z území celého Rumunska. Jednotlivé skupiny vystupovaly od 14 do 23 hodin na různých podiích, v amfiteátrech, ba i na travnaté ploše rozsáhlého parku na břehu jezera Herastrau v sousedství známého bukurešťského skanzenu Muzeul Satului. Byly to pořady, které i přes určitou improvizaci a někdy i režijní nedostatky udržely soustředěnou pozornost tisíců diváků. Pro odborníky

248

zaměřené na lidové tance, písně, hudbu, zvyky a kroje se pak zde naskytla nejen úžasná podívaná na určité jevy, o nichž se už často jen čte v literatuře, ale i poučení o různých stylech, charakteru a druzích rumunského tanečního a hudebního folklóru, i o pestrostí etnických oblastí v Rumunsku.
      Pořady s tradičním rumunským folklórem byly uspořádány jednak tématicky. Např. celý jeden pořad byl sestaven ze skupin mužů, předvádějících rumunský mužský kolední tanec letnicový, zvaný Caluşul. Jiný, v němž vystupovaly soubory z Transylvanie, Maramureše, Moldavy atd., byl věnován výročnímu a rodinnému zvykosloví atp. Vedle těchto pořadů se promítaly v letním hledišti etnografické filmy v několika pořadech.
      V parku byly umístěny i stánky lidových výrobců keramiky (mnohdy jen na trávě) z různých míst Rumunska, stejně jako s výšivkami, s píšťalami atp. a nescházel ani výrobce súsků; který před očima diváků prováděl typické ryté ozdoby do hnědého dřeva súsku. (Velký stálý speciální trh nejrůznějších lidových výrobků je umístěn hned v sousedství blízkého skanzenu).
      Průvod městem, který prošel po dlouhé trase hlavními ulicemi, zahájili svatební jezdci na koních z několika krajů v malebných krojích. Za nimi pak postupovaly jednotlivé rumunské tradiční skupiny v nádher[/]ných krojích, s maskami, obřadnými rekvizitami atp. za doprovodu svých lidových hudeb, které při četných zastávkách předváděly výseky ze svého programu. v závěru pak protančily městem i všechny zahraniční skupiny.
      Po dobu festivalu se konaly v Bukurešti i četné další kulturní akce, jako přehlídka hudebního folklóru rumunského v hudebním salonku obchodu hudebninami Musica nebo výstava lidových krojů a lidových výrobků z Rumunska i z jiných států. Je škoda, že náš stát na této výstavě nebyl zastoupen.
      U příležitosti obou festivalů byla v řadě mnoha jiných vědeckých sympozií uspořádána i konference Lidová tvořivost v současném životě, které se zúčastnilo na 150 vědců a odborných pracovníků z etnografických a folkloristických ústavů, muzeí, universit a vědeckých společností ze 24 zemí. Konference se konala pod patronátem UNESCA za přítomnosti zástupců UNESCA.
      Výsledky mezinárodní festivalové soutěže neuspokojily ani soutěžící, ani většinu diváků, ba ani některé členy poroty. Jednak se soutěže zúčastnily soubory z příliš širokého teritoria (severní Afrika, Asie, evropský jih, západ, východ) s tak rozličným materiálem a s tak odlišným pojetím práce (od téměř autentického folklóru až po jevištně náročně ztvárněný repertoár v souborech, majících téměř nebo [/] i docela profesionální charakter). Jednak i erudice a přístup jednotlivých porotců k hodnocení byly rozličné. Vzniká otázka, je-li možno při takových nesouměřitelných hodnotách vést objektivně hodnotící dělítko mezi jednotlivými soubory, jejich repertoárem, zaměřením a výkony. Mezinárodní soutěže úrovně bukurešťské (podobně se konaly soutěže už po několik ročníků v Tunisu a i v četných místech záp. a jižní Evropy) mají však svá úskalí nejen v nesourodostí materiálu, souborů a názorů hodnotících. Lze pozorovat, že soubory (zvláště ty, které se takových mezinárodních střetnutí účastní častěji) zřejmě ze snahy překvapit něčím novým od sebe zcela mechanicky "okoukávají" styl práce, přístup ke zpracování, ba i celé choreografie (někdy i taneční prvky což je nejhorší!) bez ohledu na charakter vlastního materiálu. Stírají se tedy rozdíly stylové, charakterové, mnohdy i materiálové a často i osobitostí choreografické, které u mnoha souborů vyplývaly z osobitostí folklórního materiálu toho kterého národa nebo oblasti. Navíc se užívají některá choreografická i taneční klišé, např. v řazení různých tanečních a choreografických prvků k sobě nepatřících v zájmu gradace bez ohledu na původní taneční tvar a jeho specifičnost (rumunské soubory). Po této stránce je nutno vysoko hodnotit soubor Jožo Vlahovič ze Zagrebu a některá čísla bulharského souboru ze Sofie, které si ponechaly

249

i přes náročnou jevištní formu nejvíce ze své osobitosti. Ze západních souborů pak příjemně překvapit soubor anglické společností lidových písní a tanců Cecil Sharp z Londýna. Zdenka Jelínková

"Smotra folklora" 1969 [obsah]

Jihoslovanský folkloristický festival "Smotra folklora" se již stává mimořádnou mezinárodní kulturní událostí vysoké umělecké úrovně. Potvrdil to i jeho letošní ročník, jehož dějištěm bylo ve dnech 19.-27. července, ve své krátké historii již počtvrté, charvátské hlavní město Zagreb. Vystoupilo na něm 50 skupin a souborů, z nichž největší počet (40) byl z Charvátska a ostatních svazových republik Jugoslávie. Země západní Evropy byly zastoupeny Belgií a Francií, arabská oblast Tunisem. z Československa byly vyslány dva soubory, Slezan z Českého Těšína a Liptovské Sliače z okresu Ružomberok. Ze slovanských zemí se nezúčastnily Polsko a Sovětský svaz.
      Festival "Smotra folklora" je pro národy Jugoslávie věcí celonárodního zájmu. Na jeho realizaci se podílejí nejen vědečtí a umělečtí pracovníci, ale představitelé veřejného života a finanční podporou a patronací i četné závody a instituce. Město Zagreb poskytuje festivalu optimální podmínky jak svým krásným [/] prostředím a vhodnými objekty, tak bohatou propagací a pohostinstvím. Jako každoročně byl festival zahájen průvodem souborů hlavními ulicemi města. Byla to jedinečná přehlídka krojového bohatství, jehož pestrost a krása letos zvláště vynikla v záři jižního slunce. Pěkný dojem působily jednotlivé vkusné praporce s názvem a původem souboru, nesené v čele každé skupiny. Jednotlivé soubory vystupovaly na podiích v parku Maksimir a na Jezuitském náměstí v městské části Gornji grad. Přehlídkové pořady se soustřeďovaly na stadiónu Dinamo, zčásti k tomuto účelu upraveném.
      Již v názvu festivalu "Smotra folklora", tj. přehlídka folklóru, je vyslovena zásada, požadovaná od všech zúčastněných souborů, předvést svůj folklórní program s nejnutnější jevištní úpravou. Vyhověly-li této podmínce vysokou měrou domácí soubory, nesplnily ji již všechny soubory zahraniční, u nichž byla zřejmá menší nebo větší míra choreografické stylizace. Zvláště se to projevilo u souborů ze západních zemí a z Maďarska. Vystoupení jihoslovanských skupin se vyznačovala hloubkou prožitku a harmonickou jednotou všech složek projevu, což nepochybně vyrůstá z dosud živých nebo živě povědomých národních tradic. Nad jistou melodickou jednotvárností tanečních písní dominuje svojí obdivuhodnou přesností, dynamikou a vnitřním napětím rytmus, umocňovaný nástrojovým doprovo[/]dem, jehož obsazení je často minimální, dva i jeden, ponejvíce bicí nástroj. Čistě folklórní událostí v závěrečném dni festivalu byla "Turopolskaja svadba", rekonstruována v původním venkovském prostředí v obci Buševec, vzdálené 25 km od Zagrebu.
      Organickou součástí festivalu byly výstavy "Architektura-folklorfotografija" a "Jugoslavenska folkloristika i etnologija", do jejíhož čela byl vepsán citát: "Narod bez narodnosti jest tijelo bez kosti". Aktuálním tématem "Folklor i turizam" se zabývalo symposium etnologů, folkloristů a turistických pracovníků. Hodnotný, ze slovenských poměrů vycházející příspěvek zde přednesl náš doc. J. Podolák. Do rámce festivalu se vhodně zařadila svým bohatým sortimentem i lidová umělecká výroba. v četných stáncích a specializovaných obchodech nabízené výrobky ze dřeva - mezi nimi i lidové hudební nástroje -, krojové součásti, výšivky a jiné ruční práce budily oprávněný obdiv turistů i odborníků.
      Oba naše soubory obstály vzhledem k festivalovým podmínkám velmi dobře. Těšínský Slezan zaujal svým bohatým krojovým vybavením a lyrikou svatebního obřadu, Liptovské Sliače živým projevem a pestrostí pořadu. Obecenstvo přijalo oba soubory mimořádně srdečně.
      V porovnání zagrebského festivalu s akcemi toho druhu u nás nám im

250

ponuje jeho velkorysé reprezentační pojetí, důstojný průběh a celonárodní zájem o něj. I my bychom se měli ve větší míře zabývat otázkou vědomého pěstování folklórních tradic v souvislostí s turistickým ruchem. Zůstává zde nevyužito ke škodě celonárodního prospěchu mnoho vzácných hodnot. Vystoupení některé jihoslovanské skupiny by nepochybně obohatilo pořad našich folkloristických slavnosti. Václav Stuchlý

II. mezinárodní dudácky festival ve Strakonicích [obsah]

Před dvěma lety se nebe na dudy pořádně mračilo. Ze zplihlých kozích měchů crčela tehdy voda jediným proudem a trpělivost i oddanost strakonického publika byla podrobena tuhé okapové zkoušce. Zato letos se na II. mezinárodní dudácký festival strakonické slunéčko usmívalo z pod vlídného závoje babího léta, měchy se leskly srstí dobře živených německých ovčáků a vyzkoušená vlídnost a kritičnost místního i přespolního publika byla plně ukojena.
      O prvním zářijovém víkendu (4.-7. 9.) zněly ve Strakonicích dudy vyladěny, v kvalitním tónu a rytmicky. Bylo co poslouchat a srovnávat: čistý a sladký tón Northubrian Small-Pipe pana [/] Charletona z Newcastle, který je ve Strakonicích už stálým a vítaným hostem, i neobyčejně kultivovaný a temperamentní výkon snad nejstaršího aktivního gajdoše v Evropě, statného osmdesátníka bohatýrského zjevu - Stancu Dumitru.
      Bretoňský soubor Bagad "Sant mark" z Brestu převzal se skotskými dudami Highland-Pipe i pompéznost vystoupení skotských Pipe and drum bands, doplnil je domácími bombardami (šalmajové píšťaly), aby naplnil hradní prostory zvukovou kulisou romantického středověku. Zato 25členná taneční skupina Cercle Celtique "Ar rouedou Glas" z Concarneau vystačila ke svým graciézním i rozmarným tancům s hudebním doprovodem hráče na bombardu a hráče na dudy náramně vysokého ladění - Béniou-koz.
      Rumunští gajdoši souboru z  Vaslui a bulharští ze Straldže notami nikterak nešetřili. Rozhazovali je mezi publikum s bezstarostnou marnotratností plnými přehršlemi. Zajímavou ukázkou lidového umění byla hra rumunského gajdoše Baluca Gheorghiu, který současně hrál na rybí šupinu (Solz de peste). Jako Silén z antické mytologie vstoupil na podium Chuňu Dón s ratolestí přes rameno. Utrhnul lístek, přiložil jej k ústům a prokázal, že tento přírodní materiál lze rozkmitat v dovedných rukou jakoukoliv frekvencí, od organizované tónové řady (durové stupnice) až [/] po složité rumunské melodické útvary. Bulharský všeumělec Dobri Milev hrál na gajdy kabejše a postupně na serii tří kavalů různého ladění (Si - Do - Re). Lidový instrumentář, který zazněl ve Strakonicích 1969, doplnil ještě hrou na skotské Highland-Pipe Michael Harper a hrou na kobzu a nai Stancu Nicolai. I když posledně jmenovaný nepatří k největšším mistrům těchto nástrojů, nesla jeho hra pečeť vysoké dovednosti.
      Zatím co se naše čelo chmuří otázkou, kdeže zůstali gajdoši ze Slovenska, bez jejichž účastí festival nemůže být úplný, zvýraznil se ještě výpadek gajdošské tradice moravské. z Moravy přijela jediná Gajdošská muzika z Brna. Její vystoupení poněkud nostalgicky připomenulo dávný věhlas líšenských a podlužáckých gajdošů. Předvedený výkon byl spíše podepřen analytickou a srovnávací metodou než živou tradicí. Intelektuálské složení souboru dává předpoklady k čistě vyladěné hře, rytmické přesnosti, formální výstavbě i stylovému pochopení.
      Domácí tradice česká má zato širokou základnu, ze které mohou vyrůstat prvotřídní umělecké výkony. Ke zdaru strakonického festivalu přispěli Soubor písní a tanců z  Postřekova, Soubor písní a tanců z Českých Budějovic, místní Prácheňský soubor a asi dvacítka "nezávislých" dudáků z různých koutů Čech.

251

Vzestup uměleckých výkonů na festivalu je možno ověřit na zvukových záznamech, pořízených studiem Čs. rozhlasu České Budějovice. Jeho redaktor Lubomír Soukup zasvěcené uváděl nedělní matiné v kulturním domě - odborné okénko - a pisatel těchto řádků se snažil den předtím, v sobotu odpoledne bavit pestré publikum od školních dítek přes laické znalce až po odborníky populárním i "vyčerpávajícím" výkladem o dudách.
      Každá legrace něco stojí. A protože muziky bylo nemálo, použili pořadatelé velkorysé a osvědčené lsti. v sobotu před půlnocí přišli všichni dudáci zahrát panu starostovi před radnici slavné Kasací. Neboť pochopením a péčí městské samosprávy bylo možno tento neobyčejný a charakteristický festival uspořádat. Tlačenice tam byla náramná, pan starosta dal vyvalit bečku, a pak si zatancoval při dudách s nejpěknějšími děvčaty.
      V konečné bilanci můžeme uzavřít, že předseda de facto našich dudáků - Josef Režný se štábem - připravili festival, který má jednotnou koncepci, osobitou tvářnost a promyšlenou dramaturgii. Nebylo kolísavých reprodukčních výkonů, s jakými se musíme smiřovat na běžných amatérských folkloristických festivalech. Konfrontace umění našich dudáků a gajdošů s vyspělou hudební kulturou umělců cizích zvyšuje umělecké nároky a tříbí vkus. [/] Doufáme, že tradice strakonických festivalů bude pokračovat dalšími ročníky. Čeká na ně už mnohatisícová obec pozorného posluchačstva, pro něž byl II. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích významným kulturním činem. Emanuel Kuksa

Detva 1969 [obsah]

Ve dnech 11.-13. července 1969 se konaly V. Podpolianské slávnosti Detva. Pořad slavností zahájila v sobotu v místnostech Závodního klubu soutěž fujaristů, gajdošů, zpěváků a lidových hudeb, které se zúčastnilo na čtyřicet soutěžících z celého okolí (Očová, Hrochoť, Detva, Podkonice, Vígláš, Zvolenská Slatina, Poníky, Utekáč, Očovská Dúbrava, Sliač, Buzitka aj.). Mezi soutěžícími byli i známí fujaristé, jako Jos. Rybár z Detvy, Juraj Kubinec se syny z Utekáče, Martin Sanitrár ze Sliače a vynikající gajdoš Ján Huďan ze Zvolenské Slatiny. z hudeb vystupovala hudba Jána Berkyho-Dušana z Očové, hudecká kapela z Hrochoti a cimbálová muzika Jána Klinca z Očovských Dúbrav. Jednotlivé hudby doprovázely i četné zpěváky a zpěvačky. Soutěž uzavřelo přímé vysílání nejlepších interpretů pod názvem Pozvánka do Detvy.
      Večer proběhl v krásném přírodním amfiteátru za Detvou tématický [/] pořad Svadba pod Poľanou, sestave ný z jednotlivých svatebních obřadů, zvyků, zpěvů, tanců atp., zachycujících celý průběh svatby. Pořad byl odborně velmi dobře připraven autory St. Dúžkem a Lad. Lengem. Vtipná a citlivá režie a poutavý veršovaný komentář Štefana Žáryho a Svetozára Švehláka mu dodaly na působivosti, stejně jako uvádění Juraje Šarvaše ze SND v Bratislvě. Jednotlivé výseky svatby téměř bez jakýchkoliv umělých zásahů předváděly vesnické skupiny z Detvy, Očové, Hrochoti, Poník, Zvolenské Slatiny a Dačova Lomu. Tento pořad možno považovat za zlatý hřeb Detvy 1969. Jeho účinek zvyšovaly i krásné původní kroje a celkové výtvarné zarámování (působivá scéna s použitím náznaků interiérů ze dřeva, s textilními původními doplňky atp.) a samozřejmě i četné svatební rekvizity, vozy se svatební výbavou nevěstinou atp. Mezi předváděnými zvyky se objevily četné i méně známé (predávanie kravy z Očové), takže i odborníci si prišli na své.
      Nedělní dopoledne bylo po průvodu všech skupin (mimochodem poněkud unaveném a neustále rušeném projíždějícími auty a autobusy) věnováno vystoupení holandského souboru Internationaal Folkloristisch Danstheater Amsterdam, v jehož pořadu byly tance z Holandska, Rumunska, Jugoslávie, Izraele, ale i tance slovenské v choreografii Štefana Nosála.

252

Odpoledne pak vystoupila Lúčnica se svým největším tanečně-pěveckým programem, jímž přispěl soubor v čele se svým uměleckým vedoucím a choreografem, ing. Št. Nosálem, rodákem z Hriňové, k pořadu slavností v kraji, z něhož čerpal tolik uměleckých podnětů. Zdenka Jelínková

Národopisné slavnosti Slezska [obsah]

Oblastní výbor Matice slezské pro Těšínské Slezsko, který sídlí v Českém Těšíně, uspořádal 28. a 29. září 1969 v Dolní Lomné u Jablunkova národopisné slavnosti Slezska První slezské dny. Pořadatelé chtěli využít posledních slunných dnů, aby v krásném údolí beskydských hor využili kulturních hodnot k navázání styků všech národností, které v tomto koutě naší vlasti žijí. Lidová kultura v prostředí českého, polského a slovenského etnika má mnoho pozoruhodných rysů a pořadatelé jich podle možností využili.
      Jaké jsme viděli pořady? V sobotu odpoledne zahájil slavnosti pěvecký sbor Slezan, který řídil prof. Pavel Rusek. Soubor Slezan a Jiřina Králová připravili přehlídku lidového odívání ve Slezsku "Od Opavy k Jablunkovu". v půldruhahodinovém poklidném pořadu měli diváci možnost obdivovat se výtvarným hodnotám krojů z Opavska, Hlučínska, Orlov[/]ska, Těšínska a Jablunkovska. Zvláště zaujaly bohatě zdobené svatební kroje z Orlové a Hrčavy.
      V sobotní podvečer při zbojnické vatře připravil dobrou náladu všem přihlížejícím soubor Slezan se zpěvačkami Petrou Barmovou, Marií Kociánovou a tanečními stylizacemi. Sympaticky byl přijat zbojnický tanec "Ondráš", který zatančili chlapci ze souboru Doubravan technicky dobře a bez zbytečných efektů. Jako host vystoupil se slezskými soubory Kysučan z Čadce, u kterého jsme ocenili pásmo goralských písní a tanců.
      Mnoha programy byla naplněna neděle. Po varhanním koncertě prof. V. Svatoše a exkurzi do pralesa Mionší vystoupily na hlavním amfiteátru dětské soubory Slezánek a Opavička. Dětský taneční projev je diváky vždy mile přijímán a potěšil i návštěvníky slezských dnů. Chlapci ze Slezánku zaujali svým odzemkem, děvčata z Opavičky zase šotyškou a trnkou. Dětský pořad uzavřel pěvecký sbor z Janovic.
      Těšil jsem se zvláště na klenotnicový pořad, v němž vystoupili nejproslulejší lidoví tanečníci, zpěváci a muzikanti z oblasti. Gajdoš Pavel Zogata z Bukovce, Anna Dřevjaná a Ludmila Zimovčáková z Janovic, ženy z Dolní Lomné. Jak se zdá, na místní tradice chce uvědoměle navazovat zvláště soubor Slezan, s nímž prof. Václav Stuchlý nastudoval i ukázky goralské lidové muziky.[/]
      Škoda, že nepřijeli ohlášení zpěváci, tanečníci a muzikanti ze sousedních polských vesnic Istebné a Kóniakowa, kterým jsme se před třemi lety obdivovali v goralském pořadu ve Strážnici.
      Odpoledne, kdy Dolní Lomná byla plná návštěvníků, prošel údolím průvod všech souborů a členů Matice slezské. Slavnosti vyvrcholily pásmem "U nás ve Slezsku", v němž vystoupily všechny už vzpomínané soubory. Slavnosti dobře doplňovala výstavka goralské lidové kultury v budově české školy, kterou připravili pracovníci těšínského muzea. Ukázala nejen řadu zdařilých fotografií ze způsobu obživy obyvatel, odívání, bydlení, stavitelství, ale také exponáty - výtvarné projevy, zemědělské a domácí nářadí, oděvy, výšivky, z hudebních nástrojů goralské gajdy.
      V roce 1924 uspořádali Slezané v Jablunkově národopisnou slavnost Slezský rok. Obnovená Matice slezská se k těmto tradicím vrací a chce je dále rozvíjet. A to je dobře, protože lid ve Slezsku je potřebuje.
      Josef Tomeš

253

I. Národní dožínky ve Strážnici [obsah]

I. Národní dožínky Čech, Moravy a Slezska, pořádané ve dnech 6.-7. září 1969, byly důstojnou kulturní akcí k oslavení dvacetiletého trvání JZD v ČSR. Bohatý dvoudenní program mohl uspokojit všechny zájemce; obsahoval tradiční lidovou zábavu (dechovky, stánky s občerstvením, prodejní stánky), příležitost k modernímu tanci (soubory Juveny), vystoupení folklórních skupin a souborů a řadu hodnotných výstav. Domnívám se, že počet podniků plně dostačoval a mohl vyhovět různorodému vkusu návštěvníků. Bylo by však vhodné rozdělit různé typy výstav také místně: zámek mohl být vyhrazen jen kulturním a společenským podnikům a výstavy ovoce, hroznů, domácích zvířat apod. by bylo lépe soustředit spolu s výstavou zemědělské techniky přímo na výstaviště. Náměty výstav byly zvoleny i podle úsudku mnohých návštěvníků dobře a měly značný ohlas. Bylo by na místě uvažovat, že pohled na lidovou kulturu je třeba prohloubit o seznámení s lidovou architekturou, pro niž bude velmi vhodným místem areál předpokládaného strážnického skanzenu. Původní obytná a hospodářská stavení z hlavních oblastí Moravského Slovenska, která již nyní registruje ÚLU, by mohla být využita také jako další možné středisko lidové zábavy a k prodeji původních lidových výrobků. Zábavní programy by bylo [/] vhodné rozdělit tak, aby módním přehlídkám a divadlům malých forem byl vyhrazen jen stadión Zahrada, který jako letní kino tvoří adekvátní pozadí.
      Obsahová část dožínek byla dostatečně pestrá a domnívám se, že by bylo zbytečné ji dále rozšiřovat. Výstava lidového stavitelství v přírodním prostředí však pomůže umocnit celkový dojem.[/]
      Zvláštní pozornosti zaslouží národopisná část dožínek. Dožínkové scény jsou si dnes na různých místech republiky tvarově velmi podobné a pro diváka po několikerém opakování málo atraktivní. Autor scénáře Dr. Josef Tomeš se však svého úkolu zhostil se ctí. z hospodářského roku vybral uzlové body, zaměřené na přípravu a ochranu úrody, a v postupném sledu rozvinul scény z ma

Část habánského majolikového kalamáře z Košolné, okolo roku 1680

254

sopustu, chodské oráčské písně, mužské kosecké zpěvy z Dolňácka a Horňácka; pojetí dožínek rozšířil o sklizeň sena. Zvláště chci vyzvednout zařazení obřadů, obyčejů a zvyků s prosperitním zaměřením, které prozrazuji autora dokonale obeznámeného s materiálem. Soubory využily této příležitostí k přenesení masopustní nálady mezi obecenstvo.
      Vlastní dožínkový folklór zaujal časově rozsáhlejší druhou část pořadu. Vystoupil valašský soubor ze Zašové, soubory z Ratíškovic, Třebíče, Chropyně a Mrákova předvedly vinše. Málokdy máme tak vzácnou příležitost srovnávat jak charakter vinše po stránce divadelní, tak z hlediska stylistického. Také lidový výtvarný projev byt bohatě zastoupen v různých formách dožínkového věnce od kruhových až po pyramidy. Bohužel však do folklórního pořadu málo zapadla pseudoromanticky kostýmovaná a laděná žatevní choreografická kompozice souboru Opavica, která byla zcela jinak zaměřena.
      Překvapením bylo zařazení dětských her při pastvě v provedení dětí z Horňácka a Horácka. Výborně působila při večerním programu zapálená vatra, která ozařovala výtvarně řešené pozadí a vozy se snopy, tvořící nenásilnou kulisu. Dobře byly při večerním představení využity reflektory, které sehrály úlohu opony. Taneční hodové pásmo z Ky[/]jovska a Podluží bylo vhodným závěrem programu.
      Průvod byl za posledních několik let zdaleka nejlepší, bohatě obsazený a pestrý. Plánované zařazení dechovky hned za čelo průvodu s vlajkami mělo však být dodrženo, protože bez hudby působil úvod mrtvě. Vynikající bylo zařazení alegorických vozů, na nichž zpívali kosci [/] a žnečky a cifrovali mládenci. Také v průvodě nebyla nouze o vtipné nápady (fukar); bylo vidět, že monotematické zaměření je lepší než pouhé defilé souborů.
      Ústřední program byl obklopen řadou dílčích vystoupení, z nichž nejzajímavější byla amatérská pozvánka na hody do Velkých Bílovic. Taneční páry předvedly zavádku

Habánský miskový čtvercový kachlík z Podivína, okolo roku 1610

255

s bezprostředním půvabem bez choreografické úpravy. O přehlednějším rozmístění "satelitních" programů jsem již hovořil. Podařilo se rozezpívat všechny stadióny a celý park, avšak napříště bude třeba tvrdě vyloučit spotřební a konzumní stánky z bezprostřední blízkostí Bludníku, protože příliš velký hluk je na závadu komornějším číslům pořadů.
      Pořadatelé Národních dožínek měli šťastnou ruku ve volbě právě tohoto typu pořadu. Spojoval totiž závažnou náplň odbornou (mistrovství v orbě) s politickou (přijetí a vystoupení oficiální vládní delegace) takovým způsobem, který plně odpovídá požadavkům moderní agitační práce. Vzhledem k tomu, že jiná větší města mají dostatek vlastních atraktivních podniků, bude třeba uvažovat o Strážnici jako o stabilním místě konání dožínek v národním měřítku. [/] Je zde materiálové i technické zajištění, vybudované za čtvrtstoletí tradičních folkloristických festivalů, a je zde navíc kádr zkušených pracovníků a rozsáhlé vesnické zázemí. Dr. J. Tomeš podal praktický důkaz, že i monotematický program lze dobře zpracovat a že je možné jej skloubit se životem současné vesnice (průvodní slovo). Tradiční lidová zábava, opírající se o zvykosloví, tvoří totiž podle soudobých etnosociologických průzkumů u nás i v zahraničí (Polsko, SSSR, Francie) pevný základ, který se dá nenásilně dále rozvíjet.
      Doporučuji, aby se v podobném duchu konaly národní dožínky ČSR ve Strážnici i nadále. Nebylo by ovšem vhodné, aby se staly jen jakousi obdobou festivalů, a proto je třeba uvažovat o jejich zařazování každý druhý rok, aby nezevšed[/]něly a mohly se různorodě zpracovávat. Mohly by se k nim také přiřazovat soutěže třeba v celoroční kulturní aktivitě JZD, nebo soutěž o nejlepší vypravování ze života, kronikářský záznam z prostředí JZD, soutěž o nejlepší lidový výtvarný projev (výšivka, malba, keramika, kraslice, drobné dřevěné výrobky, předměty z kukuřičného a jiného odpadu), a z vyhlašování vítězů opět udělat součást programu. Nemusela by také být v budoucnu vyloučena výstava soudobého naivního výtvarného umění a jeho konfrontace s lidovým prostředím.
      Bylo vidět, že první národní dožínky se staly v poklidném zářijovém slunku věcí širokého strážnického okolí a že mají - nebudou-li se stereotypně opakovat - jistou budoucnost. Bohuslav Beneš

256

OBSAH
Studie
Jószef Faragó - János Ráduly: Lidové balady v dnešním povědomí maďarské vesnice v Rumunsku . . . 163
Iva Heroldová: Česká svatba r. 1969 v Ivanově Sele . . . 172
Jan Souček: Znamení a předzvěsti smrti na moravských Kopanicích . . . 187
Adam Pranda: k sedemdesiatke ľudového keramikára Heřmana Landsfelda . . . 201

Zprávy a recenze
Jubilea
Horňácký hudec Tomáš Kohút (Josef Pešek) . . . 213
Šedesátiny zpěváka a hudce Jožky Zemana z Velké n. Vel. (Zdenka Jelínková) . . . 215
Blatská vypravěčka Marie Kršková pětasedmdesátiletá (M. O. Růžička) . . . 215
Vzpomínka k nedožitému jubileu doc. PhDr. Drahomíry Stránské (Alena Plessingerová) . . . 215

Nekrology
Za prof. dr. Alexandrom Húšťavom (Peter Štanský) . . . 218

Knihy
Dějiny českého divadla I. (Josef Tomeš) . . . 219
O typologii lidových hudebních nástrojů ve sborníku IFMC (Jaroslav Markl) . . . 221
150 let první sbírky rakouských lidových písní (Jaroslav Markl) . . . 222
Niněra - lidový hudební nástroj Skandinávie (Jaroslav Markl) . . . 223
Pějme píseň dokola? (Václav Stuchlý) . . . 224
Pradávné príbehy (Viera Feglová) . . . 226
Jiřina Böhmová, Kroje v Čechách (Ludmila Batůšková) . . . 227
Luděk Šmíd, Lidoví kronikáři středního Polabí I. (M. O. Růžička) . . . 227
Prof. PhDr. Antonínu Frintovi k 85. narozeninám (M. O. Růžička) . . . 229
Václav Ryneš, Atributy světců (Marie Říhová) . . . 230
A. Kolman, Dějiny matematiky ve starověku (Jaroslav Kramařík) . . . 231

Polemické glosy
K novým bibliografiím časopiseckých prací z Valašska (Richard Jeřábek) . . . 233

Výstavy
Výstava malby na skle v Etnografickém ústavu Moravského muzea (Eva Večerková) . . . 237
Hallstatt a Býčí skála (Ludvík Skružný) . . . 238
Výstava Jaroslava Špillara v Domažlicích (Jaroslav Kramařík) . . . 240
Jihočeské betlémářství a Lodhéřovské jesličky (M. O. Růžička) . . . 241
Jihočeská lidová plastika v Muzeu jihočeských Blat (M. O. Růžička) . . . 243

Konference
Mezinárodní kongres o lidové próze (Marta Šrámková) . . . 244

Výzkum
Výzkum současných forem německé lidové architektury v jihovýchodních Čechách (M. O. Růžička) . . . 245
Máje a střed obcí (Jaroslav Kramařík) . . . 246

Festivaly
První mezinárodní festival v Bukurešti (Zdenka Jelínková) . . . 248
"Smotra folklora" 1969 (Václav Stuchlý) 250
II. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích (Emanuel Kuksa) . . . 251
Detva 1969 (Zdenka Jelínková) 252
Národopisné slavnosti Slezska (Josef Tomeš) 253
I. Národní dožínky ve Strážnici (Bohuslav Beneš) 254