Národopisné aktuality/1971/1

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY 1971
      Vedoucí redaktor: Josef Tomeš
      Tajemnice redakce: Ludmila Batůšková
      Redakční rada: Bohuslav Beneš, Václav Frolec (zástupce vedoucího redaktora), Dušan Holý, Josef Jančář, Adam Pranda, Oldřich Sirovátka, Svetozár Švehlák, Josef Vařeka, Vítězslav Volavý
      Redakční a technická spolupráce: Jan Souček a Dušan Vlach

NÁRO[DO]PISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 1

LIDOVÁ PÍSŇOVÁ TRADICE V TEORII A DÍLE LEOŠE JANÁČKA

[obsah]

      JIŘÍ VYSLOUŽIL, katedra dějin umění a musikologie filosofické fakulty UJEP, Brno
      Téma Leoš Janáček a lidová písňová tradice můžeme zkoumat z několika aspektů:
      1. Svým rozsahem možná neveliké, ale svými metodami a konečnými výsledky přece jen neobyčejně podnětné sběratelské dílo Janáčkovo1) otevřelo po základní sbírce Františka Sušila Moravské národní písně novou, teoreticky fundovanou fázi písňového sběratelství na Moravě a ve Slezsku, která pak vyvrcholila v činnosti Janáčkových žáků a spolupracovníků, Hynka Bíma (1874-1958), Františky Kyselkové (1865-1951) a zčásti Martina Zemana (1854-1919)2).
      2. Teoreticky moderně orientovaný a produktivní L. Janáček, jako první český hudebník vůbec, empiricky a analyticky osvětlil svérázné rysy hudební stránky lidové písně na Moravě a ve Slezsku v čet ných kritických črtách a studiích3) a položil tak základy teorii lidové písně v českých zemích (současně s pražským universitním profesorem Otakarem Hostinským, který při studiu lidové písně v Čechách uplatnil historicko-srovnávací a formálně analytickou metodu).
      3. Kromě toho L. Janáček objevil v lidové písni dynamické umělecké fenomeny a zpracoval je ve svém [/] rozsáhlém skladebném díle nejrozmanitějším způsobem, prostými úpravami4) a "ohlasovou" tvorbou (skladby na lidové téma slovesné nebo hudební5)) počínaje a osobitým přehodnocením nápěvných a tonálně harmonických postupů konče (prakticky v celém svém díle). V uměleckém zpracování lidové písně měl sice L. Janáček na Moravě a ve Slezsku své předchůdce, ale nejvlastnější jádro Janáčkova díla, včetně úprav lidových písní a zralých "ohlasových" sborů, se v přístupu a ve způsobu exploatace lidové písně liší i od pozoruhodných "ohlasových" sborů jeho učitele Pavla Křížkovského, nejvýznačnějšího představitele českého hudebního obrození na Moravě a ve Slezsku.
      L. Janáček, který se narodil uprostřed 19. století, celým svým pojetím folklóru již náleží spíše 20. století. Svým odborným sběratelstvím, svým zvídavým teoretickým a uměleckým zájmem o lidovou píseň je duchovně spřízněn spíše s Bélou Bartókem než s romantiky Ferencem Lisztem a koneckonců i s Antonínem Dvořákem, pro které byla lidová píseň jednoduše uměleckým materiálem, látkou, již přizpůsobovali svému individuálnímu uměleckému záměru, respektive hudebnímu slohu své doby, aniž přitom nějak

zvláště usilovali o poznání umělecké specifičnosti lidové tradice a odtud i o její cílevědomé využití k stylovým proměnám svého díla6). Proto také lze například téma Antonín Dvořák a lidová píseň interpretovat jenom esteticky, to znamená bez ohledu na to, jakou etnografickou kvalitu představovaly lidové inspirační zdroje jeho tvorby a jak je umělecky přehodnotil (uměleckou jedinečnost Dvořákových Dumek op. 90 pro klavír, housle a violoncello nemůžeme popírat, ale s ukrajinskými "dumami" mají společný nejvýše celkový volný "výpravný" ráz). Týž problém však nemůžeme zkoumat jenom z estetického hlediska u Leoše Janáčka, jehož umělecká tvorba byla úzce spjata s jeho objevnou teoretickou, v našem případě především folkloristickou činností.
      Kořeny Janáčkovy rudimentární hudebnosti mají sice podobně jako u A. Dvořáka svůj rodově regionální původ, ale navíc je v nich zahrnuto i Janáčkovo poznání skladebné podstaty lidové písně, jež je i v jeho díle motivováno uměleckými zájmy a názory (genese a sloh mnohých Janáčkových skladeb byla podmíněna jeho folkloristickým studiem a poznáním; vzpomeňme Janáčkova vlastního výroku o jednom z hlavních center lidové hudby na Moravě slovácké Velké: "zde si chytly kořeny Její pastorkyně")7).
      Nelze ostatně tvrdit, že by se v hlavní folklórní písňové památce moravské z 19. století v Moravských národních písních (1[.vyd.]1835, 2[.vyd.]1840, 3[.vyd.]1860) Františka Sušila, která tvořila první výchozí Janáčkovo odraziště v jeho cestě za lidovou písní (vedle autopsie z dětských let)8), nepromítal alespoň nepřímo dobový umělecký názor. Jakkoliv moderní hudební folkloristika mohla kladně posoudit cenu Sušilova díla pro vědecké [/] studium lidové písně, v pojetí tóniny, hudebního metra a rytmu nepřímo i harmonie, je v Sušilově sbírce přece jen cítit ducha klasické teorie umění, tak jak ji pěstovali první představitelé českého obrozeneckého básnictví a hudby. Tóninu "moravských národních písní" chápe F. Sušil v zásadě jako dur-moll (v rámci předznamenání dur nebo moll však zaznamenává charakteristické tóny tzv. církevních modů posuvkami u jednotlivých not), v metro-rytmickém členění nápěvů jeho sbírky je viditelná snaha o notaci nápěvů v jednoduchých taktech (třebaže se nevyhýbá taktům složeným a někdy také různé druhy taktu střídá podle časové míry jednotlivých tónů a ne podle rozměru předem určeného taktu). K pojetí harmonie v lidové písni nepřináší F. Sušil sice autentické doklady, ale v 91 prostých klavírních harmonisacích své první sbírky z r. 1835 naznačuje, že hudebně stojí na bázi klasického respektive pozdně barokního hudebního slohu9). Tato slohová a teoretická východiska také určují pojetí lidové písně těch hudebníků, kteří jdou ve šlépějích Sušilových názorů, tzn. upravovatelů "národních písní moravských", Norberta Javůrka, Ludvíka Kuby a skladatele Pavla Křížkovského.
      Tento tvůrce české "ohlasové" sborové skladby povznáší pokleslý klasický sloh "liedertaflového sborového zpěvu" na novou uměleckou výši tím, že ho naplňuje duchem lidové hudby. I když Pavel Křížkovský stojí skladatelsky již pevně na bázi lidové písně (ve sborech moravského obrozenského Mistr je kromě lidových textů použito i autentických motivů lidové písně), vymaňuje se vyjimečně z okovů klasického hudebního slohu. Jako hudebně-textové předlohy svých mužských sborů vybírá buď písně s "klasi

cistními" durově-mollovými nápěvy (Žaloba, Utonulá aj.) anebo tehdy, když sáhne po písních s méně obvyklými tonálně melodickými formulemi, vyhne se, raději použití typického "moravského" harmonického spoje sníženého sedmého stupně s tónikou (Odvedeného prosba) nebo tóninovému vybočení (modulaci) do tóniny sníženého sedmého stupně (Zatoč se), který L. Janáček později svou harmonizací naopak zdůrazní (v Koryčanském trojáku z Národních tanců na Moravě, jemuž slouží za podklad tatáž lidová píseň ze Sušilovy třetí sbírky jako sboru P. Křížkovského), Rovněž metro-rytmicky a tektonicky jsou Křížkovského sbory poplatny spolu s jejich melodickou a harmonickou náplní klasickým hudebním vzorům a periodicky členěné hudební větě.
      Leoš Janáček začínal skladatelsky v duchovním a uměleckém klimatu, které bylo ještě prosyceno obrozenskými idejemi Sušilovými a jeho raný zájem o lidovou píseň byl nepochybně podnícen vzorem P. Křížkovského. Není se proto čemu divit, že svoje první "ohlasové" sbory píše v duchu sborů P. Křížkovského. Na slova lidové poezie moravské a slovanské komponuje sice vlastní hudbu (lidové nápěvy vůbec necituje), ale slohově jsou i v těchto Janáčkových skladbách přece jen patrny komposiční zásady, které odposlouchal z "ohlasových" sborů svého prvního učitele hudby (srovn. Janáčkovo Orání a Ohlas národních písní).
      Někdy uprostřed osmdesátých let L. Janáček poznává moderní romantickou hudbu, mj. Wagnerova "Tristana", která svojí vystupňovanou chromatikou, volným neperiodickým členěním hudební věty i novým pojetím vztahu slova a hudby odkrývá hudební tvorbě nové obzory. I když L. Janáček nepodlehne oslnivému zjevu Wagnerovu natolik, jako např. jeho pražský současník Zdeněk Fibich, neubrání se svodům, které přináší novoromantismus. Naopak i on, podobně jako v téže době Claude Debussy ve Francii, a podobně jako o desetiletí později celá plejáda mladších hudebních tvůrců (Alexander Skrjabin v Rusku, Igor Stravinskij na půdě umělecké Paříže, Arnold Schönberg ve Vídni, Béla Bartók v Uhrách a další), úporně hledá svou vlastní odpověď na dobové umělecké dilema.
      Pokouší se ji nalézt novými uměleckými díly, zralými "ohlasovými" skladbami vokálními (nové sbory na slova lidové poezie moravské ze Sušilovy sbírky Vyhrůžka, O lásko, Ach, vojna, vojna, Žárlivec, aj., později četné úpravy lidových písní), instrumentálními (orchestrální Lašské tance) i scénickými (nepodařená opera Počátek románu, folkloristický balet se zpěvy Rákos Rákoczy), ale současně zkoumá i teoreticky a esteticky možnosti svého uměleckého počínání a vývoje. Po řadě objevných statí z hudební teorie, v nichž se hlásí k moderní škole českého hudebního teoretika F. Z. Skuherského10), píše svoje první folkloristické črty a stati (od r. 1886), v nichž zveřejňuje vlastní poznatky ze studia lidové písně na Moravě a ve Slezsku a slovanské lidové hudby vůbec. Nezapře přitom svoji moderní orientaci hudební a teoretickou a objevuje v lidové písňové tradici některých moravských a slezských folklórních lokalit živé dynamické prvky, které předchozí generace neznaly nebo alespoň nedocenily a které - což je rozhodující - obsahují svérázné a vývojeschopné hudební fenomeny. Cenný písňový materiál Sušilův a prvních dvou Bartošových sbírek (Nové národní písně moravské - 1882, 1889) mu

v teoretickém studiu vydatně pomáhá, ale L. Janáček brzy pozná, že na vysvětlení mnohých teoretických otázek tyto sbírky svou notační úrovní a torzovitostí nepostačují.
      To ho přiměje k vlastní sběratelské práci (od r. 1885) a později k promyšleně řízené organizaci písňového sběratelství na Moravě a ve Slezsku (prakticky již v souvislosti s přípravami k vydání společné Bartošovy-Janáčkovy sbírky Národní písně moravské 1901, v devadesátých letech), v níž uplaťňuje moderní zápisové metody. (Janáčkův vynikající žák Hynek Bím realizuje později řadu sběratelských projektů svého učitele za pomoci fonografu a zvláštního přístroje, na kterém přeměřuje složité metrorytmické členění nápěvů táhlých písní hlavně ze Slovácka.)
      Janáčkova sběratelská činnost sama ukáže, na které teoretické otázky se při studiu lidové písně zaměří nejvíce. Na nejlepší zápisy Sušilových a prvních dvou Bartošových sbírek se může celkem spolehnout, když zkoumá intervalové poměry v melodické stránce lidové písně. Ve stati základního významu, Obraty melodické v lidové písni (1892), dospívá na podkladě materiálu těchto klasických sbírek k názoru, že písňový folklór na Moravě a ve Slezsku je melodicky jiného rodu než v Čechách, že se vyznačuje sklonem k chromatickému obměňování diatonických tónových řad (jde ovšem o "chromatiku" svého druhu, která nemá nic společného s chromatikou "Tristana", ale spíše s alteracemi modálního původu, jak je L. Janáček nucen nepřímo později přiznat)11). Při interpretacích tonální a harmonické stránky, svérázné hudební metriky a a rytmiky lidové písně na Moravě a ve Slezsku přijde ale s kritikou těchto sbírek, poněvadž jak F. Su šil tak F. Bartoš a jeho spolupracovníci tyto složky lidové hudby buď úplně opomenuli (harmonie) nebo je notačně nedostatečně přesně vyjádřili (metrum, rytmus a zčásti i tónina).
      Janáčkovy stati z let 1893-1901, které se soustředí na objasnění problému tonality, harmonie a metrorytmiky lidové písně na Moravě a ve Slezsku (Hudba pravdy, Osnovy hudební lidových tanců na Moravě, Březovská píseň, O hudební stránce národních písní moravských aj.) se proto materiálově opírají již o vlastní sběry, které jednak vyplní faktické mezery písňového sběratelství na Moravě a ve Slezsku (po M. Zemanovi L. Janáček jako první vůbec zapisuje lidovou harmonickou hudbu) a dále, které relativně přesným určováním a vyměřováním hudebního metra a rytmu "táhlých" písní a jeho grafickým vyznačením v složených a jednoduchých taktech nejrůznějších hodnot teprve odkrývá zvláštnosti metro-rytmické struktury některých písňových typů12). Spolu s písněmi a instrumentální hudbou zapisuje L. Janáček i charakteristickou lidovou mluvu, kromě jiného také proto, aby získal dokumentární materiál pro svou "nápěvkovou teorii", jíž vysvětluje zvláštnosti melodiky, metriky a rytmiky nápěvů "táhlých" písní (v podstatě jde o prohloubený psychologický výklad vnitřně diferencovaných strukturních složek nápěvu lidové písně). Tóninu a modulaci tónin lidové písně určuje zásadně tak, že kromě vzájemného poměru tónů v nápěvu přihlíží k autentickému harmonickému průvodu.
      Zašli bychom příliš daleko, kdybychom chtěli sledovat do detailu teoretické výsledky Janáčkových folkloristických zkoumání. V některých otázkách odkrývají toliko kus "pravdy o hudbě v lidové písni" (Janáčko

vou "nápěvkovou teorií" např. lze vyložit jenom některé folklorní písňové typy). Nelze dost dobře také akceptovat Janáčkovo umíněné popírání výskytu tonálních modů v lidové písni na Moravě a ve Slezsku, i když na druhé straně je zřejmé, že proniknutí harmonického živlu do tamnější lidové hudební tradice a praxe, tu rozrušilo základy preharmonické tzn. modální tonality (v zásadě systém tzv. starých církevních stupnic). At již jsou z vědeckého hlediska Janáčkovy interpretace jakkoliv neúplné nebo subjektivní, celá rozsáhlá jeho folkloristická činnost ukazuje, že v lidové písňové tradici objevil umělecky svérázné způsoby melodického, tonálního i metro-rytmického myšlení, které v zásadě negovaly "hranatou" klasickou diatoniku, "tvrdé, nehybné vzorce" pravidelných period klasických hudebních forem a ráz jejich "instrumentálního" myšlení. To co hledaly mnohé generace skladatelů (R. Strauss, F. Schreker, mladý A. Schönberg, A. Skrjabin) v "tristanovské" hudbě, to v jiné podobě a jiným způsobem objevoval L. Janáček v skladebné poetice lidové písňové tradice. Jestliže tedy L. Janáček někdy na přelomu 80. a 90. let 19. století přichází s názorem, že píseň slovanská (tedy i "moravské národní písně") opanuje podobným způsobem hudební skladbu budoucnosti, jako kdysi vývoj hudby západní římský chorál13), pak v tom nemůžeme hledat jenom projev obrozenského nebo jen romantického blouznění, ale i vážný umělecký program, podložený kritickým poznáváním a ověřený reálnými teoretickými úvahami a poznatky.
L. Janáček měl dostatek tvůrčích sil k tomu, aby část tohoto uměleckého programu jedinečně uskutečnil i ve své umělecké tvorbě. Míra a estetická kvalita [/] této umělecké realizace je přirozeně v různých etapách jeho tvůrčího vývoje různá, ale souhrnně Janáčkovo skladebné dílo obsahuje tak pevné svazky s lidovou písní, jaké se později vyskytnou u málokterého moderního skladatele (paralely s B. Bartókem, I. Stravinským, K. Szymanovským, G. Enescem, ale i s V. Novákem, B. Martinů a současnou kompoziční generací slovenskou by ukázaly, nakolik příbuzný společný hudební fenomen lidové hudby vytvořil v díle těchto představitelů "národních škol" 20. století i patřičnou technickou a obsahovou bázi zvláštního slohového proudu evropské moderní hudby). Jsou zjevnější, teoreticky postižitelnější ve skladbách, v nichž L. Janáček sáhne přímo po lidové látce. Ale jsou zjevné i v jiných dílech Janáčkových, neboť L. Janáček na rozdíl od I. Stravinského neopustí nikdy úplně skladebnou bázi písňového folklóru nebo alespoň některé jeho fenomeny ani tehdy, když se látkově (námětově) vzdálí folklórním inspiračním zdrojům.
Kategorie lidovosti Janáčkova díla, slohu jeho hudby jsou kvalitativně a kvantitativně sice namnoze odlišné, ale nejsou zase tak odlišné, že by neobsahovaly některé společné jednotící hudební fenomeny. Jisté, převážně kvantitativní odlišnosti ve využití folklórních prvků, najdeme v Janáčkově díle tehdy, když vezmeme v úvahu pouze přímé vazby jeho skladeb s folklórní tematikou hudební nebo slovesnou. Tehdy objevíme, že například opera z mrtvého domu je méně "folklórní" než opera Její pastorkyňa. Ale i ve "folklórních" dílech Janáčkových je škála jejich vazeb s lidovou písní dosti pestrá. V řadě děl použije L. Janáček autentického hudebního i slovesného folklórního materiálu (zejména v úpravách lidových pís

ní, v Lašských tancích a málo funkčně v obou raných scénických pracích v baletu Rákos Rákoczy a v opeře Počátek románu). V jiné skupině skladeb zhudební lidové texty ("ohlasové" sbory) nebo texty psané v lidových moravských či jiných slovanských "dialektech" (Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Zápisník zmizelého, Řikadla, Glagolská mše). Řadu děl však napíše na syžety, jejichž regionálně folklórní kolorit je obsažen jen a jen v Janáčkově hudbě, jež stylizačně přehodnocuje a domýšlí folklórní hudební prvky (tento typ se dá dobře sledovat v programních číslech klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, ne tolik však již v druhé řadě tohoto cyklu). Suma autentických i stylizovaných folklórních motivů slovesných a hudebních je tedy v Janáčkově díle značná a významně ovlivňuje profil Janáčkovy tvorby. Někdy v údobí mezi zralými "ohlasovými" sbory z poloviny 80. let a operou Její Pastorkyňa bylo těchto folklórních prvků v Janáčkových skladbách tolik, že tvořily výraznou ústřední složku celého jeho tehdejšího díla (z dvacetiletí 1885 až 1905 jsou z význačnějších Janáčkových děl "nefolklórní" jenom opera Šárka, kantáta Amarus a některé sbory).
Ale odmysleme si od takových děl, jako je třeba Její pastorkyňa nebo Zápisník zmizelého, že byly psány na texty v lidovém tónu nebo v lidových dialektech, nebo ponořme se do klavírních doprovodů Moravské a Ukvalské lidové poezie v písních. Často, někdy jistě právem, se poukazuje na manýry lidových hudců, jichž L. Janáček v těchto skladbách používá, např. cifer primáše a doprovodných rytmických figur kontráše a basisty v písních tanečního původu nebo zdobených melodických tónů a rozložených akordů [/] k písním "táhlým" (v pozdějších úpravách lidových písní, Slezské lidové písně, Moravské lidové písně pro klavír se L. Janáček použití těchto kompozičních manýr podstatně vyhýbá), a vidí se v tom jeden z hlavních znaků lidovosti jeho hudby (i v Její pastorkyni zazní v písních na lidové texty v 1. a 3. dějství a v některých číslech Zápisníku zmizelého stylizovaná hudba hudců). Ale hudba, kterou L. Janáček sám ke svým foklórním předlohám - nerozhoduje zda k folklórnímu textu nebo nápěvu - zkomponuje (jeho úpravy lidových písní nejsou pouhé harmonisace, ale skladby v pravém slova smyslu), melodicky (kontrapunkticky), harmonicky nebo i tektonicky prostou lidovou předlohu vždy nějak dotváří, obohacuje. V Janáčkových úpravách lidových písní14) jsou sice obsaženy autentické lidové nápěvy a texty, ale do těchto skladeb je promítnuto i Janáčkovo vlastní umělecké vidění jeho folklórních předloh. Tak jak L. Janáček "zharmonizoval" slovácké, valašské, lašské (slezské) a slovenské lidové písně, tak je jistě nikdy neharmonizovali tamější lidoví hudci, i když třeba mohli být v ledačems Janáčkovi vzorem (např. v uplatnění mimotonálních harmonií a alterací, ve vybočení hudebního proudu do vzdálených tónin, zejména do tóniny horní a spodní velké sekundy, v nekonvenčním vedení hlasů aj.). Ještě větší uměleckou samostatnost L. Janáček projevil tehdy, když zhudebnil lidové texty nebo texty v lidovém tónu vlastní hudbou ("ohlasové" sbory a písně v opeře Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Zápisník zmizelého, Řikadla aj.). Síla vlastního hudebního génia L. Janáčka uchránila od toho, aby na lidové písni jen "paběrkoval". Proto, jak sám říká, nepoužil v Její pastorkyni jediné auten

tické lidové noty (textů lidového původu je v tomto díle několik)15) a proto složil i k Zápisníku zmizelého hudbu, bez použití jediného autentického folklórního motivu, jejíž melodické, tonální i harmonické archetypy se dají odvodit ze skladebné poetiky "moravských národních písní", a neváhám říci, že i ze slovanské lidové hudby vůbec.
E[n]t[n]ograficky regionální tematika moravská L. Janáčka podněcovala k tomu, aby využil skladebných postupů folklórní písňové tvorby v podobě, jež bránila proniknutí jiných cizích vlivů do hudební řeči jeho skladeb, (co do čistoty a důslednosti hudebního slohu, vyrůstajícího z "moravských národních písní", stojí L. Janáček snad nejvýše v Zápisníku zmizelého). Přes všechnu dobovou izolovanost brněnského a moravského kulturního prostředí však nebyl L. Janáček umělcem, který by žil a tvořil jenom z podstaty české hudební tradice (lidové a umělé). Je v této tradici sice pevně zakotven až do pozdního stáří, ale neuzavírá se v ní a hledá její vazby i s tradicemi jiných národů. Tak dospěje k slovanské ideji v umění a hudbě, k níž je přitahován i prostřednictvím jiných slovanských hudebních kultur spjatých s lidovou písní (studiem sbírek ruských a slovanských lidových písní posiluje tento svůj interes i teoreticky)16). Řada vynikajících děl (orchestrální rapsodie Taras Bulba, opery Káťa Kabanová, z mrtvého domu) zdobí tuto Janáčkovu cestu k jakési slovanské variantě univerzálního Evropanství, kterou se L. Janáček dostane, byt i s jistým opožděním do blízkosti génia I. Stravinského a také B. Bartóka, jiného hudebního posla probuzených krajin jihovýchodní Evropy. Dosažení této umělecké mety postaví však L. Janáčka tváří v tvář [/] ostatní moderní evropské hudbě, která dávno ztratila svoje spoje s živou lidovou písní, ale která zato silou svého relativně autonomního hudebního vývoje a tvořivosti přemohla krizové fáze postklasické a postromantické hudby. Janáčkův hudební projev hluboko a trvale kořenící v lidové písni a tradici lidové hudby na Moravě a ve Slezsku se tak zejména v posledním desítiletí tvorby octne v dilematickém okamžiku, který má ukázat nakolik dosavadní "folklórní" východiska jeho tvorby obstojí i v konfrontaci s modernou Debussyho, Schönberga, Schrekera, abychom znovu parafrázovali jeden z výroků Janáčkových17). Ale i v tomto kritickém okamžiku se ukáže, jak skladebná poetika lidové písně v rukách hudebního genia velikosti Janáčkovy zajistí prosperitu jeho dalšího tvůrčího růstu. Prismatem výbojů nejkrajnější moderny prověří dobovou vývojovou životnost svérázného intervalového tonálního, harmonického, tektonického, metrorytmického a formového řádu lidové písně, jímž neotřese ani "atonalita" Schönbergova, ani barevné tónové spektrum Debussyho partitur, ani formový řád klasických a barokních skladeb, jež do moderní hudby vtéká dílem neoklasiků. Jestliže dochází přesto k výrazným proměnám hudební řeči Janáčkovy zejména v posledním desítiletí tvůrčího vývoje, pak jimi nejsou dotčeny základní vazby Janáčkova kompozičního slohu se skladebnou poetikou lidové písně. V některých skladbách posledního údobí jsou tyto vazby zjevnější (z obou smyčcových kvartet zejména v druhém, ze čtveřice posledních oper více v Příhodách lišky Bystroušky a Káti Kabanové než třeba v operách Věc Makropulos a z mrtvého domu, v Sinfoniettě, v Capricciu, Concertinu, v lidově prostých Řikadlech více

než třeba v dechovém sextetu Mládí), v jiných zašifrované do harmonicky, tonálně a výrazově exponované hudební věty (nejvíce snad ve sboru Potulný šílenec na slova R. Thákura). Janáčkovskému bádání se nabízí vděčný úkol, ukázat strukturální analýzou jakým stylizačním přehodnocením prošly skladebné postupy a prvky lidové písně v údobí, v němž na něho intenzívně doléhaly vlivy krajní hudební moderny evropské, včetně harmonicky dynamické vídeňské školy Schönbergovy. Vzhledem ke stále živému a neukončenému procesu formování slohu pojanáčkovského vývoje české a snad i slovanské soudobé hudby, přinesou tato zjištění jistě vedle vědeckého i ryze praktický užitek. Přispějí ke zvědomění kontinuity soudobého hudebního vývoje s dosud živými tradicemi naší lidové hudby a možná i podnítí jistou renezanci studia skladebné poetiky lidové písně.
      Naši úvahu na téma lidová písňová tradice v teorii [/] a díle Leoše Janáčka jsme začali zjištěním, že zasahuje tři sféry jeho tvůrčí akt[i]vity, sběratelskou, teoretickou a skladatelskou. Všechny měly v rozvoji hudební kultury na Moravě i ve vlastním vývoji Janáčkově svůj jedinečný význam, ale jestliže máme v závěru vyjádřit názor, v které z těchto činností byl L. Janáček nejvíce svůj, v které přinesl největší duchovní hodnoty, pak musíme říci, že to byla přece jenom tvůrčí skladatelská práce, která je ovšem v jeho případě neoddělitelná od folkloristické činnosti (to snad platí i o B. Bartókovi, i když byl ve folkloristice daleko větší systematik, teoretik a sběratel než jeho o generaci starší moravský umělecký souputník). Písňové sběratelství, teorie lidové písně i lidové kořeny uměleckých inspirací a hudby tvoří tedy organickou nedílnou složku Janáčkovy jedinečné osobnosti umělecké, teoretické i kulturní, jejíž dominantou zůstává individuální hudební projev Janáčka skladatele.[/] Poznámky
1.
      Všechny Janáčkovy dochované zápisy lidových písní jsou uveřejněny v edici Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě (Praha 1955, ed. J. Vysloužil, red. J. Racek) na str. 542-589 ad; tamtéž je otištěna i orientační mapka k Janáčkově hudebně folkloristické činnosti (str. VII), z níž je patrno, že sběratelsky tíhl ke dvěma rázovitým folklórním oblastem: k jižní slovácko-slovenské a k severní beskydské oblastí slezsko-valašsko-slovenské. Nalezl v nich živé [/] charakteristické způsoby podání lidové písňové tradice a instrumentální hudby, jež na svou dobu dokonale notačně zachytil.
2.
      Za přímé žáky Janáčkovy ve folkloristice lze považovat toliko Hynka Bíma a Františku Kyselkovou, kteří někdy od roku 1893 pracovali pod vedením Janáčkovým. Na rozdíl od toho Martin Zeman začal spolupracovat s L. Janáčkem v době (1892-3), když již měl za sebou rozsáhlou sběratelskou čin

nost. Srovnání Zemanových zápisů ve druhé sbírce Bartošově z r. 1889 a Bartošově-Janáčkově z r. 1901 však nakonec ukáže, že i on prohloubil svůj sběratelský notační způsob pod přímým vlivem Janáčkovým. To se týká především vyznačování rytmu, melodických ozdobných tónů a tempa tzv. táhlých písní, jimž věnuje M. Zeman v zápisech Bartošovy-Janáčkovy sbírky z r. 1901 zvýšenou pozornost.
3.
      Souborně jsem Janáčkovy folkloristické statě vydal ve výše citované knize Leoš Janáček o lidové písni a hudbě.
4.
      Janáčkovy úpravy lidových písní pro zpěv a klavír byly vydány v těchto sbírkách: Moravská lidová poezie v písních (1892-1901?), Ukvalská lidová poezie (1898), 26 balad lidových (1901-1917), Slezské písně (1918), Moravské lidové písně (pro klavír 1922), podle B. Štědroně, Dílo Leoše Janáčka, Praha 1959.
5.
      K tzv. ohlasovým sborům náleží tyto Janáčkovy skladby: Orání (1873), Nestálost lásky (1873), Osamělá bez těchy (1874), Vínek stonulý (1874-5), Divím sa milému (1875-6), Láska opravdivá (1876), Na košaté jedli dva holubi seďá (1877-80), Na prievoze stala (1883-5), Vyhrůžka (1885), O lásko (1885), Ach, vojna (1885), Žárlivec (1888).
6.
      F. Liszt při tom i ve svém spisu Des Bohémiens et de leur musique en Hongrois (1850) propadl zřejmému klamu, když považoval městskou "cigánskou" hudbu za typ ryzí tradiční hudby maďarské. A. Dvořák hudební stránku lidových písní nikdy zvláště nestudoval a nehodnotil.
7.
      Podle autobiografické knihy Adolfa Veselého, Leoš Janáček, Pohled do života a díla (1924).
8.
      Janáčkovým vztahem k Sušilově sbírce se podrobně zabývám v sérii studií nazvaných k Janáčkovým margináliím "Moravských národních písní", které vycházejí v Českém lidu (od 1969). Janáčkovým sborům na slova lidové poesie ze Sušilových a jiných sbírek lidových písní věnuje kritickou pozornost Karel Vet[/]terl v studii Lidová píseň v Janáčkových sborech do roku 1885, in: Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university XIV-F, č. 9 1965, str. 365-378. Opravil názor tradovaný od dob Helfertových, že L. Janáček v "ohlasových" sborech spolu s lidovými texty používá i lidových nápěvů.
9.
      K tomu blíže srovn. stať Jana Trojana, František Sušil a jeho harmonisátoři, Hudební věda 1968, str. 351-373.
10.
      Významem a vlivem Skuherského moderních názorů na Janáčkovu tvorbu se zabývá V. Helfert v monografii Leoš Janáček, v poutech tradice, Brno 1938, str. 77 ad. Skuherského vliv na Janáčkovy teoretické názory je patrný i v jeho statích o hudební teorii z let 1877-1896, srovn. k tomu edici Zdeňka Blažka Leoš Janáček, Hudebně teoretické dílo, Praha 1968, v druhé řadě, sv. 2 Janáčkova archivu (red. J. Racek).
11.
      Teoreticky vlastně až v stati O tónině v lidové písni (1926). cit. edice Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě, str. 446-456.
12.
      Za notačně nejdokonalejší Janáčkovy zápisy můžeme považovat jeho zápisy táhlých i tanečních lidových písní z Březové u Strání na slovensko-moravském pomezí. L. Janáček v nich relativně přesně vyměřuje rytmus motivů a frází a z něho pak teprve odvozuje metrum, které se v táhlých písních neustále "mění". Srovn. např. Janáčkovu notaci březovské písně Kde sme žały, tu sme žaľy v cit. díle na str. 260.
13.
      K tomu srovn. cit. knihu Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě na str. 150 a moji stať k Janáčkovým margináliím "Moravských písní národních", Český lid roč. 1969, str. 148-9.
14.
      Janáčkovy úpravy lidových písní se liší typologicky a slohově. V úpravách z devadesátých let se drží relativně věrně lidových předloh; ve Slezských písních a zejména v Moravských lidových písních odvážně stylisticky přehodnocuje folklórní předlohy.
15.
      B. Štědroň v několika statích (Lidové kořeny Její

pastorkyně, Slezský sborník 61-1963, č. 2 aj.) a naposledy ve své doktorské disertaci Zur Genesis von Leoš Janáček' s Oper Jenufa, Universita J. E. Purkyně, Brno 1968, zejména v kapitole Der Wiederhall des mährischen Volksliedes in Jenufa, str. 152 n. dokazuje, že v Její pastorkyni není použito původních lidových nápěvů.
16.
      L. Janáček studoval sbírky ruských lidových písní L. Kuby, E. Liněvové, S. Ljudkeviče aj. Na to jsem [/] upozornil v cit. knize Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě str. 73 a 383.
17.
      Srovn. Slavnostní projev Leoše Janáčka u příležitosti jeho promoce čestným doktorem Masarykovy university v Brně, faksimile rukopisu a jeho německý překlad ve vydání B. Štědroně in: Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university (J. E. Purkyně) 1969 XVIII-H, č. 4, (vědecký redaktor J. Vysloužil), str. 121-125 a příloha.

      DIE VOLKSLIEDERTRADITION IN DER THEORIE UND IM WERKE LEOŠ JANÁČEK'S

      Zusammenfassung

In einer synthetisch konzipierten Betrachtung analysiert kritisch und interpretiert der Autor alle drei Bestandteile der schöpferischen Tätigkeit Janáček's, die sich mit der musikalischen Folklore beschäftigen: seine Sammlung, Volksliedtheorie und eigenes, an folkloristische Quellen sich anlehnendes künstlerisches Schaffen. Der Autor zeigt, dass die Sammlertätigkeit Janáček's die Aufzeichnungsmethoden vervollkommnet und die Volksliederfonde Mährens und Schlesiens um relativ vollständige Aufzeichnungen der Volksmusik, des Tanzes und des charakteristischen gedeh[n]ten Liedes bereichert hat. Für die Erkenntnis des Volksliedes Mährens und Schlesiens in der tonalen und harmonischen Hinsicht, sowie auch der metrorythmischen Mannigfaltigkeit desselben sind die Aufzeichnungen Janáček's von grosser Bedeutung. Durch seine Sammlertätigkeit und kritisches Studium älterer Volksliedersammlungen schuf Janáček die Voraussetzungen für eigene Volksliedtheorie, in welcher er das Wesen "der mährischen Volkstonart" auf geklärt hat (psychologisch motivierte Deutung der sog. Kirchentonarten), weiter das metrorhytmische Wesen zwei Melodie-Grundtypen, der mährischen Volkstänze und gedehnter Lieder (die erklärte er vom Standpunkt seiner Sprachmelodienlehre), und[/] schliesslich das Wesen der Harmonie, welche er in der Wiedergabe der Volksmusikanten entdeckte. Die Phänomene der Volksmusik interpretiert Janáček als integrale Bestandteile des Volksgeistes, des Volksmilieu und der Lebensformen, aber nicht als statisch, isolierte Erscheinungen. Dynamisch und di[e][a]lektisch tritt Janáček auch zur künstlerischen Bearbeitung der musikalischen Folklore und deren Phänomene hin. In den reifen Werken (ungefähr von Jenufa angefangen) benützt er grundsätzlich keine authentische folkloristische Melodien (diese findet man eigentlich nur in seinen Bearbeitungen der Volkslieder). Als psychologisch belehrter musikalischer Sch[ä][ö]pfer erlangt er und nützt er in der Komposition alle wesentliche Phänomene der Volksmusik aus, besonders ihre reiche Metrorhythmik, charakteristische Tonalität und Melodik, welche erheblich von anderer Abkunft als Dur Moll klassische und romantische Kunstmusik sind. So gerät Janáček durch seine Kompositionen in den Wirkungskreis der modernen musikalischen Schöpfer vom Typus Bartók, Stravinskij u. a., obzwar er um eine ganze Generation älter war als diese Entdecker der lebenden dynamischen Kraft der authentischen Folklore des europäischen Südes und Ostens.

NÁRO[DO]PISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 1

PŘEDSVATEBNÍ OBDOBÍ NA UHERSKOHRADIŠŤSKÉM DOLŇÁCKU

[obsah]

      LUDMILA BATŮŠKOVÁ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Svatba jako nejdůležitější složka lidského života byla popsána v několika základních studiích, které čerpají převážně z materiálu 19. století. Autoři si však všímají povětšině jen hlavních svatebních dnů a velmi malou pozornost věnují údajům o předsvatebním období, o jeho strukturních složkách a způsobu provádění. Zmíněnou dobu se pokusím doplnit údaji, které se mně podařilo shromáždit v obcích na Uherskohradištsku při výzkumu v letech 1967 až 1969 a srovnat je se sporým materiálem, který nacházíme ve starších pracích.
      Předsvatební období lze obecně rozdělit na námluvy v širším a užším smyslu (seznámení a předběžné porady o konání svatby, určení termínu), ohlášky a zvaní na svatbu (církevní ohlášky, změny v kroji, pořadí zvaných, svatební obřadníci - "zváči"), období bezprostředních svatebních příprav (místo, jídlo, dokončení výbavy, volba obřadníků) a svatební předvečer (shromažďování darů, loučení s ženichem a nevěstou, "svíca"). Popisuji zde především obřady, obyčeje a zvyky, zatímco ostatním složkám věnuji pouze okrajovou pozornost.1)[/]

NÁMLUVY v ŠlRŠÍM A UŽŠÍM SLOVA SMYSLU A TERMÍN KONÁNÍ SVATBY

      Období, které předchází svatbě, se všeobecně nazývá "námluvy" a nelze je přesně časově ohraničit. Dobu, kdy se dva mladí lidé postupně poznávají a seznamují, označil Lubor Niederle jako "námluvy v širším slova smyslu".2) Na Uherskohradišťsku navazovali chlapci známost s děvčaty obvykle ve věku 20-24 let, někdy až po skončení základní vojenské služby. Děvčata se "začala dívčit" v 17 letech,3) až pak se teprve mohla zúčastňovat tanečních zábav. Mládež se dnes stýká převážně jen ve škole, na pracovišti, při tanečních zábavách a v některých kulturních střediscích, zatímco na přelomu století byly příležitostmi a místy vhodnými k seznamování především trhy, poutě ke sv. Antonínkovi do Blatnice4), na Velehrad, vzájemná sousedská výpomoc při polních pracích; po první světové válce i schůzky při nácviku ochotnického divadla. Nejvíce příležitostí bylo při muzice. V Huštěnovicích se dokonce při taneční zábavě v období třicátých let poznalo, který chlapec se kterým děvčetem chodí, když si jednou za večer dal

zahrát tzv. "šestákovou", k níž si zvolil své oblíbené děvče a zatančil s ním sólo; později se k němu přidali ostatní.5)
      Kromě tanečních zábav se chlapci scházeli s děvčaty večer na dědině, kde společně zpívali. Když se pak rozcházeli, chlapec doprovázel domů to děvče, které se mu líbilo. Další příležitosti k seznámení, jako bylo draní peří, vaření trnek a "šústání turkyně", kam chodili chlapci "pomáhat", vymizely postupně po první světové válce.
      Chlapci chodívali za děvčaty obvykle ve čtvrtek a v neděli,6) vdovci ve středu (v jiných oblastech Slovácka byly vžité jiné dny v týdnu).7) Mladí spolu zpočátku "stávali v žúdře"; teprve až po delší známosti (bylo-li to rodičům vhod) chodil chlapec k děvčeti do domu. Děvče smělo přijít do domu chlapce až po svatbě. Dnes je chození chlapce do domu děvčete nezávazné, avšak děvče jde do domu chlapce obvykle až po zásnubách nebo několik měsíců před svatbou.
      V současné vesnici již nenacházíme případy, že by sňatek smluvily ženy z obce, jak tomu bývalo dříve. Tehdy byli mladí lidé - přesto, že se znali od dětství - často oficiálně seznamováni prostřednictvím "bab" - dohazovaček, které smluvily sňatek dvojice, jejíž rodiče měli přibližně stejný majetek. Jestliže rodiče se známostí souhlasili, pak se snažili, aby svatba byla co nejdříve a aby byla co nejokázalejší.
      Vedle námluv v širším slova smyslu rozeznává Niederle ještě "námluvy v užším slova smyslu",8) které je možno chápat jako hospodářsko-právní akt. Tento se v současné době vyskytuje již ve velmi zastřené [/] formě. Ženichovi rodiče chodí měsíc před svatbou k rodičům nevěstiným a domlouvají průběh svatby a bydlení novomanželů, což je dnes největší problém. V dřívějších dobách šel nejdříve o nevěstu požádat ženich a pak teprve přicházel ženich s otcem, někdy s matkou. Způsob domluvy byl v podstatě stejný pro všechny oblasti Slovácka.9) Rodiče dohodli především věno svých dětí a určili datum svatby. Nevěsta se domluvy nezúčastňovala.
      V období po první světové válce dávali rodiče jako věno krávu, pole, někdy i dům. Když jedna rodina nechtěla dát ze svého majetku tolik, aby obě strany daly stejně, stalo se, že se svatba nekonala.10) Rodina se pro sebe pravidelně snažila získat vždy ženu, která by byla dobrou pracovní silou v nové domácnosti.11) v 18. a 19. století se na Uherskohradišťsku (a také na jiných místech Slovácka) hledělo nejvíce na movitý majetek. Obojím rodičům záleželo na tom, aby jejich majetky byly přiměřeně velké a rovnocenné. Výjimku údajně tvoří Podluží, kde se prý na majetku domlouvali jen lakomci.12) Někdy chodil domlouvat věno nejprve "tlampač"13) a pak teprve šli rodiče "najisto". Ještě před rokem 1900 se zúčastňoval této domluvy i písař, který připsal majetek nevěstě a ženichovi.14)
      Po dobré domluvě uhostila nevěstina rodina ženichovy rodiče "lepší buchtou" a čajem, někdy vínem a koláči. Celou smlouvu pak stvrdili přípitkem15). V jiných oblastech (na Horňácku a na Uherskobrodsku)16) jsou z přelomu 19. a 20. století známé různé způsoby stvrzování sňatku, např. dary (šátek, prsteny) nebo penězi. Ve svatebních obřadech se sňatky stvrzovaly vložením ruky nevěstiny do ruky ženichovy. Tento akt se objevuje i na východní Moravě a děje

se před odchodem snoubenců do kostela.17) Je možné předpokládat, že na Uherskohradišťsku tomu bylo podobně jako v ostatních oblastech Slovácka. V této části jižní Moravy se také dochovala forma stvrzení sňatku přípitkem.18) Drahomíra Stránská pokládá přípitek za nejstarší formu stvrzení domluvy o sňatku,19) dnes si však již nikdo tuto právní stránku neuvědomuje.
      Svatby se konaly obvykle v polovině týdne20) (na Brodsku v pondělí a v úterý, v Pomoraví ve středu)21). Změny, které nastaly po druhé světové válce, zasáhly i do pracovního režimu na vesnici. Dříve mohli zemědělci volně disponovat s časem po celý týden, a proto jim nic nebránilo, aby uspořádali svatbu v některý všední den. Když se však začala rozrůstat tovární výroba a část vesnických obyvatel se zapojila do práce v továrnách, začali být mnozí touto pracovní dobou silně vázáni a svatby se přesunuly na soboty a neděle. Dnes není termín konání svateb přesně vyhraněn. Konají se po celý rok, ponejvíce však na jaře a na podzim. V mnoha případech již svatba není závislá na hospodářských podmínkách,22) jak tomu bylo dříve, kdy rolníci hospodařili soukromě. Svatby dnes trvají dva dny (na rozdíl od čtyř či pětidenního svatebního veselí před druhou světovou v[l]álkou) a jen některé z nich se v počtu svatebčanů a v uspořádání svatební taneční zábavy shodují s "tradiční selskou svatbou". Poslední selská svatba asi se stem lidí byla v Kunovicích v roce 1968.
      Svatby se nekonaly během postu a adventu,23) a ani v květnu, neboť se říkávalo: "V máji na máry"; věřilo se totiž, že jeden z novomanželů do roka zemře.[/]
      Odlišné byly svatby "vdovské" a ty, které "nebyly po chuti" (např. byla-li nevěsta těhotná). Vdovská svatba trvala obvykle jeden den, nebo se omezila jen na obřad v kostele, a to v tom případě, ženil-li se vdovec (vdávala vdova) brzy po smrti manželky (manžela). Někdy se uspořádal jen bohatší oběd a svatba se pak konala v kterémkoliv ročním období. Dnes se taková svatba soustřeďuje jen na obřad v kostele a na MNV a vystrojí se malá svatební hostina, ke které jsou pozváni jen nejbližší příbuzní.
      Svatby "z nutnosti" netrvaly někdy ani jeden den. Nevěsta šla obvykle bez požehnání rodičů; cestou z kostela se svatebčané jen krátce zastavili v hostinci a šli zase po své práci. V neděli dopoledne se svatby konaly velmi zřídka,24) dnes již vůbec ne.

OHLÁŠKY A ZVANÍ NA SVATBU

      Snoubenci ohlašovali svůj úmysl na příslušném farním úřadě podle bydliště (všechny zkoumané obce jsou katolické). Je třeba uvést, že civilní sňatky od roku 1945 se začaly konat na MNV nevěstiny či ženichovy obce, v dnešní době na kterémkoliv MNV města či vesnice.
      V dobách, kdy se konal jen církevní obřad, se po dobu tří týdnů vyhlašoval sňatek v kostele - "četly se ohlášky". Ohlášky si chodili snoubenci "zapisovat" v pátek před nedělí, kdy měli přijít na "katechismus"25), tj. zopakovat si základní znalosti katolické věrouky před vstupem do manželství. Ve zkoumaných obcích jsem zjistila (výjimku tvoří Míkovice a Kunovice), že snoubenci nebývali přítomni na mši, kde se vyhlašoval jejich sňatek; šli na jinou mši nebo někdy

Nevěsta a ženich při svatebním obřadu ve vlčnovském kostele. Foto J. Otruba, 1970.

i na mši do sousední vesnice. Věřilo se totiž, že by mohli mít hloupé děti.26) Tento zvyk byl znám také ve Starém Hrozenkově27) a v Boršicích u Blatnice.28) Na Uherskohradišťsku se o snoubencích, kteří měli po první ohlášce, říkávalo, že "spadli s kazatelny". Podobně si dobírala chasa ženicha: "Neuderíl sas, vzál sis duchnu, když padals s kazatelny?" Ze Slovácka je známé, že dívky, které chtěly, "aby jim spadly co najskór ohlášky", tj. aby se co nejdříve vdaly, se snažily na Zelený čtvrtek první vstoupit na kazatelnu.29)
      Ohlášky však nemusely trvat tři neděle. Ženil-li se vdovec, potřeboval-li brzy ženu do domácnosti, nebo jestliže svatba spěchala, pak se vyhlašovaly ohlášky "jednou za dvakrát" nebo "jednou za třikrát". Svatba se tím urychlila a konala se v nejbližší vhodnou dobu po vyhlášení sňatku. S vyhlašováním sňatků se postupně přestalo po druhé světové válce.
      V některých obcích se po dobu ohlášek snoubenci lišili svým oblečením od jiných mladých lidí. V Kunovicích a v Jankovicích nosila nevěsta "hrubý" šátek uvázaný "na dívku" a chlapec "vonicu". Na Hrozenkovsku30) v tuto dobu chodila nevěsta do kostela opentlená, ale bez věnce, doprovázená ženichem a družbou, v Kuželově31) nosil ženich po tři ohláškové neděle tři různá péra. V mnohých obcích na Slovácku se však nevěsta se ženichem od druhých neodlišovala. Nevěsta měla jen na každou ohláškovou neděli, kdy se také zvalo na svatbu, nový "fěrtůšek".
      Na svatbu zvala nejprve matka; o svatbě své dcery nebo syna dávala vědět první. Jindy zval ženich s nevěstou, a to po druhé ohláškové neděli (dodržuje se ve všech zkoumaných obcích). Při tomto zvaní se [/] velmi dbalo na příbuzenské vztahy, a proto nejdříve museli být pozváni obojí kmotři, pak družba a družka, a nakonec ostatní příbuzenstvo. Zvali se též sousedé z obou stran, neboť byli pokládáni za velmi blízké. Ve všech obcích se pravidelně říkalo "súsed největší rodina". Dnes se zvou jen sousedky na výpomoc a pouze v některých případech se zve celá rodina.
      Snoubenci se snažili nejdříve pozvat přespolní příbuzné, ke kterým jezdívali v kočáře, a pak teprve domácí. Jestliže příbuzní byli v místě a na zvaní nebyl v neděli čas, zvalo se i ve všední den. Ostatní družičky a mládence obešli snoubenci každý sáma.32) Podle počtu družiček a mládenců se měřila velikost svatby. Na malé svatbě se někdy účastnil jen mládenec a družička.33)
      Při zvaní příbuzných nevěsta a ženich vlastně prosili rodinu o účast na svatbě, ponejvíce touto formou: "Tetičko a strýčku (oslovovali tak, když zvali matčiny či otcovy sestry a bratry), prosím vás, abyste sa za nás nestyděli a k té svátosti nás doprovodili". Jindy nevěsta či ženich prosili slovy: "Tetičko, já Vás prosím, kdybyste nás mohla vyprovodit k sedméj svátosti".
      Kromě ženicha a nevěsty zval ještě "starší družba" a "mládenec", v Huštěnovicích a ve Starém Městě "starší a mladší mládenec". Zvali o první (Jankovice) nebo o třetí (Huštěnovice, Jalubí) ohláškové neděli. Svatební obřadníci měli svůj znak: lískové paličky (v Jalubí zvané "rákosky"); ozdobené rozmarýnem, růžičkami a pozlátky, kterými při vstupu do domu klepali na dveře. Tento jev se mně podařilo zaznamenat jenom v obcích Babice, Huštěnovice, Jalubí, Jankovice a Mistřice. Lískové paličky se snad nosily proto,

že lísce lidé připisovali nadpřirozenou moc; věřilo se totiž, že do ní nikdy neuhodí blesk34) a že dotek lískou při tlučení na dveře ochrání dům před ohněm. Zváči chodili po rodinách obou snoubenců a družba žádal o účast na svatbě touto ustálenou formulí:

      "Přátelé milí,
      nemějte nám za zlé,
      že jsme do vašeho příbytku vstoupili.
      Není to z vůle mojí,
      ani z vůle tohoto mládenečka
      co za mnou stojí.
      Je to z vůle pana ženicha a panny nevěsty,
      byste se za ně nestyděli
      a ve středu dne xx do chrámu Páně
      je doprovodili.
      Pochválen buď Ježíš Kristus."35)
(Jalubí)

      V Babicích se při tomto přednášení nesměl družba zmýlit a formuli musel odříkat rychle a bez chyby, jinak by to pro něj byla velká potupa.
      Za zvaní byli "zváči" pohoštěni jídlem a pitím, které bylo již předem připraveno, neboť "zváči" byli očekáváni. Družba a mládenec si museli ukrojit chleba, který si ukládali a odnášeli do nevěstina domu. Podle počtu kousků chleba se pak zjistilo, zda obešli všechny rodiny. Tento zvyk je rozšířen i jinde na Slovácku. Přijímání "šmitky" chleba má však v každé obci jiný význam. Na Horňácku36) mělo přinést novomanželům požehnání; Niederle uvádí, že družba dává nevěstě chleba do klína s přáním, aby "měla více, aby se jí šlechtily kuřata a slepice".37) Se sebraným chlebem se pak nakládalo různě. V Boršicích u Blatnice jej [/] museli novomanželé sníst.38) Ve zkoumaných obcích jsem však přesně nezjistila, jak naložili s chlebem a k čemu ho použili. Někdy se dávalo zároveň s chlebem i pečivo - vdolečky, které si "zváči" schovali za košili a přinesli nevěstě, aby prý "měla pro své děcka".39)
      Když si brala nevěsta vdovce a svatba se omezila jen na bohatší oběd, zvát se nechodilo. Při větších vdovských svatbách (v Jalubí, v Huštěnovicích) chodila zvát nevěsta se ženichem, a to jen nejbližší rodinu. V Boršicích chodila zvát s družičkou.40)
      V některých obcích Slovácka41) se zvalo ještě i ve svatební den. Na Uherskohradišťsku tomu však tak nebylo. Nevěsta se ženichem jen večer před svatbou připomněli příbuzným, kteří byli přítomni ve svatebním domě, aby přišli na svatbu včas. Ve svatební den ráno zvala např. v Boršicích u Blatnice nevěsta s družičkou (obě v "družení") a také otec a matka sezvávali svatebčany do svatebních domů nebo na oběd.42) Podobně tomu bylo i v Uherském Ostrohu43) a na Podluží44).
      V současnosti se celý akt zvaní přenesl na nevěstu a ženicha, kteří přicházejí zvát obvykle čtrnáct dnů před svatbou, U rodiny ženichovy zve ženich, u nevěstiny nevěsta. Pokud se zvou na svatbu družičky a mládenci, domluví se s nimi ženich a nevěsta, sami již je zvát nechodí.

OBDOBÍ BEZPROSTŘEDNÍCH SVATEBNÍCH PŘÍPRAV

      Ode dne, kdy bylo určeno datum svatby, se započalo se svatebními přípravami, Nejprve se opravovalo stavení, bílilo, uklízelo ve chlévě, ve stodole a na dvoře. Upravovalo se prostranství před domem, opravo

vala se přední stěna stavení, hlavně "podrovnávka". Často se stávalo, že den před svatbou chlapci z vesnice z pomsty vdávajícímu se děvčeti pomazali nově zalíčené "podrovnání" blátem. Příprava svatebního domu je dodnes velmi pečlivá. Kromě opravování a čištění domu bylo v různých vesnicích na Slovácku známé i zdobení vchodu svatebního domu věnci, což jsem zjistila např. v Čejči v roce 1969.45) v uherskohradišťském regionu jsem při výzkumu svatebních obřadů zdobení vchodu svatebního domu dosud nezaznamenala.46)
      Velmi složitá a pracná byla příprava jídla ke svatbě. Již od ohlášek se začaly krmit husy a kachny a chystala se drůbež na zabití. Na svatbu se do dvacátých let tohoto století zabíjelo "hovězí" (tele nebo jalovice), od začátku třicátých let se začal porážet vepřový dobytek. Začínala-li svatba v úterý nebo ve středu, byla "zabíjačka" vždy v pondělí. K pečení a k vaření zvali kuchařku, která podle počtu svatebčanů určila množství jídla nutného ke svatbě. S pečením koláčů a s přípravou nudlí ("lokšú", "okšú", "ukšú", "lukšú") pomáhaly ženy z rodiny a sousedství. Ve Starém Městě se pekly koláče podomácku asi do poloviny třicátých let. Byly to koláče různého druhu; nejznámější byly "trnkáče", syrňáky", "hruščáky", "bábovky", "vdolky". Malé koláče byly jedním z nejdůležitějších jídel na svatbě; jimi se také uctívalo. V Komni muselo tyto koláče péci sedm žen; číslo sedm mělo znamenat sedm ctností. Cukroví se začalo na svatbě podávat až po první světové válce.
      Kromě malých koláčů se na přelomu století pekly na Uherskohradišťsku ještě dva velké koláče; jeden byl pro nevěstu, druhý na "házení". V Boršicích [/] u Blatnice se pekly koláče tři. Jeden se dával nevěstě, druhý družbovi a třetí starší družce. Než se vložily koláče do pece, přežehnaly je ženy křížem a při pečení vyskakovaly, aby koláče nakynuly. V Komni se pekly jen koláče dva: jeden pro matku ženichovu a druhý pro hosty. Při pečení koláčů se střílelo (obvykle starší družba), a to v okamžiku, kdy koláče dávaly ženy do pece a kdy je vytahovaly z pece.
      Koláč - "výslužek" dostávala nevěsta od kmotřenky, která obvykle podle zvyku obce jej spolu s ženami ozdobila. Koláč byl pokládán za největší dar, který byl také měřítkem velikosti a bohatosti svatby. Výslužek byl z tuhého těsta, aby ozdoby a hlavně "halúzky" v něm zapíchnuté držely. Byl bohatě ozdoben ratolestmi, větvičkami, praporky, svíčkami, růžičkami47) a každá tato věc na koláči něco představovala, jak se uvádí ve svatebním říkání družby a družky. Uprostřed koláče na samém vrcholku byly dvě figurky upečené z těsta, které podle informátorky48) znamenají nevěstu a ženicha. Koláč ve zkoumané oblasti se rozděloval mezi svatebčany jako část výslužky, v Šumicích49) se dávala polovina kmotřence, která koláč darovala. Koláč se často nazýval "stromek".50) v období druhé světové války se skončilo s přichystáváním a darováním svatebních koláčů na Uherskohradišťsku.
      Do období bezprostředních svatebních příprav patřilo také dokončení svatební výbavy nevěsty. V tuto dobu se nakoupily poslední potřebné věci a šilo se ještě to, na co nebylo dříve času. Ostatní se chystalo v době, kdy děvče vyrůstalo. Nevěsta dostávala jako výbavu čtyři až šest peřin, dvě duchny, plachty, "štúčky" plátna, "cíšky" (povlaky na peřiny) a věci do do

mácnosti. Když se přiženil ženich, přinesl si do nového domu peřinu nebo duchnu a obvykle truhlici, I dnes se vybavení nevěsty přikládá význam, ale již menší.
      K výbavě patřilo i to, co si nevěsta připravila jako oblečení k svatbě. Především si koupila látky na "fěrtúšky", přichystala si nové rukávce, boty a úvodnici, Úvodnici si podle Antonína Vác1avíka začala děvčata na Slovácku vyšívat hned, jak vyšla ze školy, pak každý rok vyšila část a před svatbou ji dokončila. Protože úvodnice byla velmi pracná, dostala ji jen málokterá nevěsta do výbavy.51) Tak se stávalo, že jich ve vesnici bylo velmi málo a musely se k této příležitosti vypůjčovat. Nevěsta často dědila úvodnici po své matce. Ve všech zkoumaných vesnicích nevěsta při svatebním obřadu dosud úvodnici závazně nosí. V Míkovicích a Kunovicích ji mívá i starší a mladší družka. Dnešní informátoři vysvětlují nošení úvodnice jako praktickou ochranu hlavně v zimě. Tato funkce úvodnice je doložena ve Starém Městě, kde se opravdu nosila jen v zimě a v chladnějším počasí.
      V období bezprostředních svatebních příprav se obě rodiny musely také dohodnout na hlavních obřadnících svatby. Obřadníky volili rodiče nebo nevěsta se ženichem. Jinak tomu bylo např. na Horňácku,52) kde se museli snoubenci spokojit s obřadníky, které jim určili rodiče. Na Uherskohradišťsku vystupovali jako hlavní svatební obřadníci "starší družba" se "starší družkou". Za staršího družbu zvali zpravidla muže, který tuto funkci v obci zastával již několikrát; přitom nebylo nic zvláštního, když někdo "družboval" desetkrát i patnáctkrát, jako např. informátor Josef [/] Maňásek z Huštěnovic nebo Josef Řezníček z Babic. Býval to muž zkušený, obvykle "mladý ženáč", který musel být velmi obratný - všeobecně se říkalo "obrichtovní". V případě, že byl družba volen z rodiny, stával se kmotrem ženichova dítěte. Získání kmotrovství takovým způsobem je známé z obce Míkovice, a také z jiných míst na Slovácku.53) Při volení starší družky hrály důležitou úlohu příbuzenské vztahy. Za starší družku bývala volena jedna z nevěstiných sestřenic. Někdy si nevěsta pozvala za starší družku svoji nejlepší kamarádku. Oba obřadníci zastávali současně úlohu svědků a organizovali průběh celé svatby jako společenskou záležitost. Od roku 1945 se funkce svědků přenesla na jiné členy příbuzenstva (obvykle to bývá strýc, švagr či spolupracovník) a družbovi a družce tím zůstává na starosti jen zajistit řádný průběh svatby54)
      Pomocníky družby a starší družky byli "mladší mládenec a družka", a dále družičky a mládenci, jejichž počet se řídil velikostí svatby. Na velké selské svatbě bývalo 8-15 párů družiček a mládenců.
      Vedle jmenovaných obřadníků byli za velmi důležité osobnosti na svatbě považováni kmotřenka a kmotr, a to "křtící" a "biřmovací". Byli pokládáni za velmi blízké a na svatbě za nejpřednější hosty. Všichni je ctili a starali se o ně. V některých regionech Slovácka55) zastávala kmotra funkci "široké", která vypomáhala při oblékání nevěsty a která také obdarovala nevěstu koláčem. Sám název "široká". však ve zkoumané oblasti není vžitý a ani jeden z informátorů si jej nepamatuje. Kmotři (jako zástupci rodičů) jsou i dnes velmi vážení hosté.

SVATEBNÍ PŘEDVEČER

      Dříve týden před svatbou, dnes však obvykle jen ve svatební předvečer se "nosí na svatbu". Když např. v Mařaticích svatebčané dávali na svatbu, "ušlapávali si tím chodníček". Na svatbu přispívali všichni, kteří se svatby zúčastnili; ve Starém Městě a Kunovicích i ti, kteří na svatbu nešli, Dávaly se hlavně naturálie - "syrové", tj. mouka, tvaroh, cukr, máslo, drůbež, zvl. zabité a očištěné slepice. K pití se často přinesla "čtvrtka" piva, demižón vína ap. Dnes se na Hradišťsku přináší kromě potravin ještě "kútný koš" cukroví. Kromě toho se přibližně po první světové válce začaly dávat věcné dary. Nejprve je dávali jen kmotři; nejčastějším darem od nich byl obraz s náboženským výjevem. Na přelomu třicátých let se kromě potravin dávaly nevěstě a ženichovi dary, které věnovali všichni pozvaní na svatbu. Všechny způsoby obdarování je možno pokládat za jednu z přežitých forem sousedské svépomoci,56) i když dnes již dávno chybí její povědomí.
      Poslední předsvatební večer bývalo ve svatebních domech velmi rušno. V ten večer se mládenci a družičky, kamarádky a vrstevníci přicházeli rozloučit se ženichem a nevěstou. Po první světové válce chodili hrát jen muzikanti pod okno ženichovi a nevěstě. Když hudba přehrála několik písní, ženich s rodiči a příbuznými (pokud byli v domě) vyšli a nabídli muzikantům koláče, víno, případně nějakou kořalku. Někdy zval ženich muzikanty na večeři. Podobně tomu bylo i u nevěsty, Do domu nevěsty chodila děvčata, hlavně družičky a vrstevnice, "vázat voničky" nebo "naplést věnečky". Dívky obvykle před domem za[/]zpívaly mariánskou píseň a po pozvání do domu pokračovaly v nábožných a veselých svatebních písních. V tento večer se chodily "ohrávat vínky" (Mistřice), "propíjela se svoboda" (Staré Město, Huštěnovice) či "vyhrávalo k vínkom" (Jalubí).
      Na přelomu třicátých a čtyřicátých let tohoto století přicházeli chlapci s muzikanty k ženichovi, aby mu "zpívali svícu". Po přehrátí a přezpívání několika světských písní - obvykle svatebních nebo s milostnou tématikou - je ženich pozval do domu. Tam byli všichni pohoštěni a pak odcházeli k nevěstě. Před nevěstiným domem zahrála hudba nejprve duchovní mariánskou píseň, obvykle "Ó Matko Páně" nebo "Tisíckrát pozdravujeme Tebe", a na to pak navazovaly taneční skladby. Ve Vlčnově se pěstoval zpěv nábožných písní i při odchodu do kostela z ženichova či nevěstina svatebního domu.57) Hudba, která vyhrávala nevěstě a ženichovi, byla obvykle místní. Někdy to byli jen dva muzikanti, jinde malá skupinka houslistů s harmonikářem. Dnes se při svíci zazpívá před domem jen několik písní, které jsou známé ve všech obcích na Hradišťsku. "Svícaři" se ve svatebních domech zdrželi jen do půlnoci, aby se zúčastnění svatebníci mohli dostavit příští den brzy na svatbu.
      Ve své studii58) jsem se snažila na základě získaného materiálu ukázat průběh předsvatebního období v obcích Uherskohradišťska. Při srovnání s minulostí vidíme, že sňatek se stále více stává záležitostí dvou mladých lidí, kteří se samostatně rozhodují ke vstupu do společného života. Obřadnost, která doprovázívala tento důležitý životní krok, se postupně stává spíše divadelně-folklórní záležitostí tam, kde se dopo

sud udržuje živé povědomí tradiční lidové kultury; avšak symbolika, která byla spojena s předsvatebním obdobím v minulosti, se dnes opouští a svatba se stává (včetně předsvatebního období) téměř zcela soudobou společenskou záležitostí. S tradicí a starými věrskými představami je spojena pouze některými [/] svými složkami (účast družby a družiček, uctívání kmotrů jako nejvzácnějších hostů). Nové prvky, jako je např. povinný civilní sňatek na MNV a s ním spojený ceremoniál, zařazují pak i svatbu mezi ostatní občanské záležitosti, které mívají k tradici jen velmi volný vztah.

Poznámky
1.
      Literaturu viz v mé diplomové práci: L. Batůšková, Svatební obřady a obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku, rkp. dipl. práce na Katedře etnografie a folkloristiky UJEP, Brno 1969, str. 214.
2.
      L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, Moravské Slovensko II, Praha 1922, str. 674-692.
3.
      Tímto bylo míněno dospívání děvčat. Údaj uvedla Marie Krejčiříková, nar. 1902, Staré Město 886.
4.
      Nejen Pannu Marii prosila děvčata o hodného ženicha, ale také sv. Antonína, jehož chodila prosit na pouť do Blatnice. Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, str. 83; J. Húsek, kap. Život v obci a rodině, Moravské Slovensko II, Praha 1922, str. 477.
5.
      O tomto tanci se zmínil informátor Josef Maňásek, nar. 1923, Huštěnovice 89.
6.
      Chlapcům, kteří chodili za děvčaty v pátek, se nechvalně říkalo "poscaní", jak ostatně bylo i v jiných částech Slovácka.
7.
      Na Brodsku to byla středa, sobota a neděle. Srov. L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 675.
8.
      Srov. L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 676.
9.
      Podobný způsob námluv uvádí i F. Kretz, Slovácká svatba, Uherské Hradiště 1921, str. 3.
10.
      V Kunovicích se říkalo, že "jalůvka zežrala ohlášky". Informaci podala Ludmila Sukupová, nar. 1904, Kunovice 778.
11.
      Tento údaj je znám již ze středověku. Srov. D. Stránská, Nové příspěvky o slovanských obyčejích z hlediska slovanských starožitností, Vznik a počátky Slovanů I, Praha 1956, str. 146.
12.
      Srov. J. Kopecký, Slovácká svatba na Podluží, Praha 1898, str. 6.[/]
13.
      Tento způsob námluv vzpomíná informátor Antonín Hábl, nar. 1891, Jalubí 185.
14.
      Srov. F. Bartoš, Ze života lidu moravského, Časopis Moravského musea X, 1878, str. 126.
15.
      O svatebních smlouvách píše K. Fojtík, Svatba na střední a západní Moravě v 16. a 17. století, Český lid LIII, 1965, str. 332-343.
16.
      O ztvrzování sňatků na Horňácku se zmiňuje J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko, Brno 1966, str. 285-358, str. 316;
      V Boršicích u Blatnice již v den námluv dává nevěsta ženichovi košili a ženich nevěstě šátek. Srov. vlastní výzkum u Kateřiny Jestřabíkové, nar. 1892, Boršice u Blatnice 18. Materiál je uložen v archívu Ústavu lidového umění ve Strážnici,
17.
      Srov. J. Tomeš, Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí, Národopisný věstník československý II, (XXXV) 1967, str. 145.
18.
      Zapití svatební smlouvy je všeobecně známé. Srov. J. Húsek, Život v obci a rodině, str. 483; J. Tomeš, Společenský a rodinný život, str. 315.
19.
      Srov. D. Stránská, o. c., str. 150.
20.
      V Jankovicích se svatby konaly nejvíce ve středu. Informátor Josef Župka, nar. 1909, Jankovice 149, to zdůvodňuje tak, že v tento den se neučilo ve škole; mohly se svatby tedy zúčastnit i děti a také učitel, který obvykle zastával funkci varhaníka.
21.
      Srov. L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 676.
22.
      V Kunovicích se říkalo, že "svaďba bude, až naroste drůbež a dobytek a až sa napálí" - podle informátorky Ludmily Slaninové, nar. 1924, Kunovice 778.
23.
      Františka Lagová, nar. 1903, Mařatice 10, uvedla, že v tuto dobu se svatby nekonaly - "enom húseři s husama sa žénijú".

24.
      Podle informátora Josefa Župky, nar. 1909, Jankovice 149, svatby odpoledne nebývaly, neboť na odpoledních svatbách vyprovázejí prý do kostela svatebčany čarodějnice.
25.
      Výrazů se používalo více - "na naučení", "na ponaučení", "idú na fáru". Více termínů užívá B. M. Kulda, Svatba v národě Česko-slovanském, Praha 1875, str. 29.
26.
      Srov. M. Švehlík, Jan Juřeník se ženil, Lidová tvořivost III, 1942, č. 6, str. 5.
27.
      Srov. J. Hofer, Život na starohrozenkovských Kopanicích, Lidová tvořivost I, 1940, č. 10, str. 1.
28.
      Srov. O. Hrabalová, Svatební obyčeje v Boršicích u Blatnice, Historický sborník, 1956, str. 83.
29.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 71.
30.
      Srov. J. Hofer, Život na starohrozenkovských Kopanicích, str. 2.
31.
      Srov. L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 676.
32.
      Ve Vlčnově jsou zváni mládenci a družičky jako samostatné osoby. Nedávají obvyklé naturální dávky, jenom dort. Srov. J. Beneš, z dokumentace vlčnovské svatby, Muzeum JAK v Uh. Brodě, Zpráva za 3. čtvrtletí 1958, str. 9.
33.
      Srov. A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, str. 339-340.
34.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 136.
35.
      Říkání z jiných vesnic uvádím ve své diplomové práci L. Batůšková, o. c., str. 117-118.
36.
      Srov. J. Tomeš, Společenský a rodinný život, str. 316.
37.
      Srov. L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 677.
38.
      Srov. O. Hrabalová, o. c., str. 83.
39.
      Informaci uvedla Marie Řezníčková, nar. 1908, Babice 224.[/]
40.
      Srov. J. Hodek, Boršická svatba, rukopis v SM v Uherském Hradišti.
41.
      Na Luhačovském Zálesí zvali družbové ještě ve svatební den ráno. Srov. A. Václavík, Luhačovské Zálesí, str. 341.
42.
      Srov. M. Švehlík, o. c., str. 6.
43.
      Srov. J. Vaněk, k národopisným dnům 5. a 6. července v Uherském Ostrohu, str. 22.
44.
      Srov. J. Kopecký, o. c., str. 10.
45.
      Tento jev se objevuje i na Moravských Kopanicích. Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, str. 302.
46.
      V této oblasti bylo známé zdobení domu stárky a stárka věnci, a to při hodech; jinak si informátoři nepamatují, že by se ještě někdy domy zdobily.
47.
      Ozdobení koláče viz L. Bena, Zneuznané výtvarnictví, Uprkův kraj II, 1943, str. 3-4.
48.
      Informaci uvedla Františka Lagová, nar. 1903, Mařatice 10.
49.
      Srov. L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 685.
50.
      Srov. B. M. Kulda, o. c., str. 83.
51.
      Srov. A. Václavík, Geneze obřadních plachet - koutnice a úvodnice, Sborník Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, Praha 1958, str. 27.
52.
      Srov. J. Tomeš, Společenský a rodinný život, str. 315.
53.
      Srov. J. Beneš, o. c., str. 9.
54.
      V Lanžhotě, Javorníku a v jiných obcích Slovácka byl různý počet obřadníků se svými názvy a funkcemi, které se však nijak neodlišují od těch, které se vyskytují přímo na Uherskohradišťsku. Srov. J. Húsek, Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem, Praha 1932, str. 238.

55.
      Srov. J. Tomeš, Společenský a rodinný život, str. 315; L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 675.
56.
      Jiné formy svépomoci, které jsem na Uherskohradišťsku nenašla viz J. Tomeš, Společenský a rodinný život, str. 316; L. Niederle-K. Chotek, Zvyky a obyčeje, str. 677.[/]
57.
      Srov. J. Šach, Slovácká svatba ve Vlčnově, Český lid XVIII, 1909, str. 219.
58.
      Studie vznikla na základě diplomové práce a byla konzultována s dr. Bohuslavem Benešem a dr. Dušanem Holým.

HOCHZEITSVORANSTALTEN IN DER UMGEBUNG VON UHERSKÉ HRADIŠTE
      Zusammenfassung
Diese Behandlung betrifft den Zeitabschnitt vom letzten Jahrhundertwechsel bis zur jüngsten Entwickelung. Die Brautwerbung stellt eine unbestimmte Zeit vor, wann die heiratsfähigen jungen Burschen und Mädchen sich kennen lernen. Dazu waren bis zum II. Weltkrieg mehrere Gelegenheiten als nach dem Jahre 1945, wann die Lebensweise am Lande verändert wurde. Heute existiert im Dorfe nicht mehr der Fall, dass die Vermählung von den Eltern verabredet wurde wie früher; nicht einmal das Vermögen ist der Hauptmoment beim Ehevertrag. Allerdings noch heute besprechen beide Familien die Ehe, aber nicht in der Form wie vor Jahren. Der Vergleich wird durch ein Zutrunk bekräftigt: am Anfang des 20. Jahrhundert geschah es anders, z. B. durch verschiedene Geschenke (Tuch, Ring, Geld u. ähnl.).
      Die Hochzeit fand am Dienstag, Mittwoch oder Donnerstag statt. Nach dem II. Weltkriege verursachten m[a][e]hrere Änderungen die Verschiebung auf Samstag und Sonntag. Vom Jahre 1945 hat sich die Art der Hochzeitsdurchführung geändert. Es wird vom öffentlichen Aufgebot in der Kirche abgelassen, die Ehe begann man am Ortsausschuss schliessen. Früher unterschied sich das Brautpaar drei Wochen durch den Anzug von den anderen jungen Leuten; heute gibt es nicht mehr. Jetzt erfolgt die Einladung zur Hochzeit nur durch die Brautleute, vor dem II. Weltkrieg erfolgte sie durch den Hochzeits[/]bitter und Brautdiener in traditionell formulierten Rede. Diese letzten waren mit beschmückten Klöppeln bezeichnet und mussten in jedem Hause ein Stück Brot abschneiden. Nach der Zahl der Brotschnitten, welche sie der Braut brachten, erkannte man, wie[]viel Familien zur Hochzeit eingeladen sind.
      Vom Tage, wann das Hochzeitsdatum festgestellt wurde, begann man mit den Vorbereitungen. Beide Familien mussten auch die Hauptzeremoniäre bestimmen. In der Umgebung von Uherské Hradiště trat in dieser Aufgabe "der ältere Brautführer" auf - ein Mann, der diese Funktion schon mehrmals versah, und "die ältere Brautjungfer", gewöhnlich die Cousine oder Freundin von der Braut. Als Gehilfen standen die Kränzeljungfrauen und Brautdiener bei.
      Am Abend vor dem Hochzeitstage trugen die Hochzeitsgäste die Nahrungsmittel zu, in der späteren Zeit verschiedene Ge[s]chenke als Mithilfe. Am diesen Vorabend kamen die Burschen, die Kränzelmädchen, die Freundinnen und Zeitgenossen, um von dem Bräutigam und von der Braut Abschied zu nehmen. Die Abschiedsform änderte sich in jetziger Zeit, aber die ehemaligen Benennungen für diesen Abend, wenn auch in einzelnen Gemeinden verschieden, werden bis heutzutage benützt. Übersetzt von Jan Skácel

NÁRO[DO]PlSNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 1

VINOHRADNICKÉ STAVBY NA ZNOJEMSKU

[obsah]

      ALEXANDRA NAVRÁTILOVA, Etnografický ústav Moravského musea, Brno
      Znojemsko (ve smyslu dnešního znojemského okresu) zaujímá území jižní a jihozápadní Moravy, které v minulosti zahrnovalo také části okresů moravskokrumlovského a moravskobudějovického. Jako pohraniční oblast nezaujalo národopisce natolik jako jiné moravské regiony. Jednou z příčin tohoto nezájmu je i složitá národnostní situace, způsobená především neustále se měnícím poměrem mezi německým a českým živlem a mísením etnických elementů. Tato okolnost nás však na druhé straně vyzývá k co nejrychlejšímu zachycení a vyhodnocení etnografických materiálů, jichž ze staršího období neustále ubývá.
      Moje studie se soustřeďuje na výsek šířeji koncipovaného výzkumu lidového stavitelství na Znojemsku v letech 1966 a 1967 1), na materiálové zachycení a zobecnění specifického druhu této architektury vinohradnických staveb, které v oblasti tvoří svébytné stavební celky.
      Svými geograficko-klimatickými podmínkami a etnickou nesourodostí, způsobenou systematickým osídlováním kraje německými kolonisty z Rakouska od 12. století, vytváří Znojemsko oblast, jejíž specifika se výrazně odráží také v lidové architektuře.[/]
      Vinohradnické stavby zjištujeme v současné době zejména v oblasti na jih, jihovýchod a severovýchod od Znojma2). Jde o území se starou vinařskou tradicí, kde počátky vinařství spadají až do dob římského panství na Moravě. S první písemnou zprávou o vinicích se na Znojemsku setkáváme už v roce 1201, kdy se vzpomínají vinice v Hnánicích3). Ve Znojmě v té době zaujímá významné místo vinařská organizace, jak lze soudit ze zprávy z roku 1284 4), v níž je zmínka o perkmistru. Od samého počátku se na Znojemsku těšilo vinařství zvláštním výsadám. Největšího rozkvětu dosáhlo ve 14. století, kdy se mu i v zemědělských usedlostech dostalo zvláštního místa pro jeho výnosnost a snadnou zpeněžitelnost a kdy se ze stejných důvodů stalo výhodným odvětvím podnikatelským, do něhož ukládali svoje prostředky i měšťanští kupci a řemeslníci. Tehdy vlastnila vinice plná třetina znojemských obyvatel. Význam vinařství v 15. a 16. století dokládají horenské práva, která v té době měla na Znojemsku některé vlastní rysy, odlišné od ostatních řádů na jižní Moravě a v Dolním Rakousku.5)
      Mohutný rozmach pěstování vinné révy počátkem 17. století přerušila na Znojemsku teprve třicetiletá

válka, kdy byla zničena valná část vinohradů. Další z nich zpustly pro nedostatek pracovní síly. Velké nároky na ruční práci při obdělávání vinic, které nedovolovaly použít ani pro hrubou práci potahu, vedly k zanedbávání potřebné péče o vinici. Teprve v druhé polovině 18. století se vinohradnictví opět obnovilo novým zakládáním v širších rozestupech mezi řadami hlav, které umožňovaly použití potahu. V této době byly vinice na Znojemsku zakládány obyvatelstvem německého původu, které k nám přicházelo z Dolních Rakous a z Bavorska, a není tedy náhodné, že se silné vlivy této kolonizace projevily především v terminologii6).
      Vinné sklepy a lisovny, jejichž tvar a dispozice zůstaly nezměněny až do současné doby, byly nezbytnou součástí hospodářského příslušenství každé větší znojemské usedlosti. Tvoří samostatné řady, položené na úpatích vinohradů ve větší či menší vzdálenosti od obce (Dyjákovičky, Dobšice, Jaroslavice) nebo podél komunikace (Vrbovec, Nový Šaldorf). Zvláštní názvy pro tyto uzavřené skupiny staveb jsem nikde nezjistila.
      V některých obcích jsou vinohradnické stavby umístěny na jejich okrajích (Tvořihráz, Nový Šaldorf, Hnánice, Vémyslice, Olbramovice). Při rozšiřování obce docházelo někdy k tomu, že se připojily k jejímu půdorysu. Tak např. v Novém Šaldorfu navazují lisovny poměrně plynule na ulicovou zástavbu vesnice. V Únanově byla řada sklepů postavena původně na okraji obce, která byla počátkem tohoto století rozšířena o domkařské usedlosti, a tak nyní sklepy vytvářejí řadu, vedoucí středem nově vytvořené ulice.
      V Dyjákovičkách jsou lisovny sestaveny do složi[/]tějšího půdorysu o několika nepravidelných uličkách navzájem pospojovaných, v Olbramovicích vytvářejí lisovny shluk staveb na okraji obce.
      Ze starších katastrálních map je patrno, že se lisovny a sklepy původně nestavěly uvnitř obce, ale vždy se určitým způsobem vydělovaly z jejího komplexu, tvořily souvislou řadu mimo obec nebo při jejím okraji, byly postaveny v určité vzdálenosti od sebe7). Uvnitř vesnice jsou lisovny postaveny pouze v několika případech, a to na katastru usedlosti, ke které patřily (např. v Bohuticích) nebo naproti domu (v Sedlešovicích), nikoli však v jediném komplexu. Na dvoře usedlostí jsou umístěny dále lisovny se sýpkou v patře, např. v obcích Vedrovice, Našiměřice, Vémyslice.
      Porost mezi lisovnami a sklepy tvoří ponejvíce akátové keře a ovocné stromy. V Novém Šaldorfu jsou mezi lisovnami a silnicí plochy půdy osázené zeleninou a ovocnými stromy.
      Vinohradnické stavby na Znojemsku se podstatně neodlišují od podobných staveb na Slovácku, a proto je možné při jejich popisu vycházet z třídění, které uvedl ve své práci Václav Frolec8).
      Na Znojemsku můžeme vinohradnické stavby rozlišit na:
      1) sklepy
      - bez nadzemních staveb
      - s nadzemními stavbami
      2) lisovny se sklepem - přízemní
      - patrové
      Na rozdíl od sousedního Mikulova a Slovácka se na Znojemsku nevyskytují vyvýšené lisovny se sklepy. Ani lisovny bez sklepů jsem v terénu nenalezla, ačkoli se o jejich existenci dovídáme - byť jen v malém měřítku - z archívních pramenů9).

Sklepy
      Sklepy byly většinou vykrouženy v jílovité, žluté hlíně nebo v pískovci, Budovaly se pod úrovní země nebo v příkrém svahu. Vykopaný materiál (písek, hlína) se ponejvíce používal ke stavebním účelům v obci. Z některých vesnic se však rozvážel do okolí, např. z Dyjákoviček do blízkého Šatova na výrobu šamotových cihel, z Nového Šaldorfu až do Vídně apod.
      Většina sklepů má kamennou nebo cihlovou klenbu. Např. v Novém Šaldorfu je řada sklepů s klenbou pískovcovou, klenutou do oblouků gotického tvaru. Toto klenutí, převzaté zřejmě z panských sklepů z 13. a 14. století, mělo svůj praktický účel - vyvažovalo tlak země na stěny sklepa.
      Tam, kde je sklep vyhlouben pod zemí, spojuje ho s nadzemní částí šikmá chodba, zvaná šíje nebo předsklepí. V některých sklepech je sklon šíje nepatrný, jinde se chodba prudce svažuje. Spodní část šíje je asi do výše 1 metru vyzděna kamenem, od této výše potom navazuje klenba. Někde jsou na konci šíje teprve umístěny dveře do sklepa.10) Sklepy mají obdélný půdorys různých rozměrů.11)
      Pro znojemskou oblast je typický systém dlouhých, kolmo na sebe navazujících chodeb, spojujících dohromady sklepy několika majitelů. V jediném sklepě je jich umístěno i několik a některé z nich jsou zasypány. Zdá se být pravděpodobné, že chodby sloužily za úkryt obyvatelstvu v dobách válek a souvisí patrně s podzemními chodbami, zvanými lochy, které na Znojemsku nacházíme dodnes.12)[/]
      Uvnitř sklepů jsou podél stěn na silných dubových trámech podepřených kameny, uloženy sudy s vínem. Pro velké sudy jsou ve větších sklepech vyhloubeny zvláštní výklenky. Horenské řády a zejména praxe horenských organizací předpisovaly, aby ve vinném sklepě byl udržován pořádek a čistota a aby v něm nebylo ukládáno nic, co s pěstováním vína přímo nesouvisí. Dobří vinaři neukládali do vinných sklepů kromě vína žádné jiné zemědělské produkty ani později, neboť by jimi načichlo víno. Dnes v nich však můžeme (a to zvlášť v nově doosídlených obcích, kde jsou sklepy špatně udržovány) najít uskladněné brambory nebo řepu.
      K větrání sklepního prostoru slouží komínovité průduchy, umístěné uprostřed sklepní klenby a vedoucí na povrch země, kde j sou překryty kamenem oblého nebo hranatého tvaru s postranními otvory, aby dovnitř nezatékala voda.
      Před sklepem je postaveno zděné předsklepí, ve kterém je uloženo vinařské nářadí. Průčelí tohoto předsklepí bývá nejčastěji z vymezovaného zdiva z červených cihel, pouze v některých obcích je omítnuto. Jeho architektonické ztvárnění je zpravidla velmi jednoduché. Tak např. v Tvořihrázi, Našiměřicích a Lechovicích jsou přední stěny předsklepí členěny horizontálními římsami, nad nimiž se zvedá obloukovité nebo trojúhelníkovité průčelí, v Tvořihrázi zdobené archivoltami. Spodní část průčelí je členěna dveřmi a malými okénky. Kombinování barev, nápisy a ornamenty nejsou na těchto průčelích obvyklé a jestliže se místy na znojemsku vyskytují, můžeme je právem považovat za atypické, neboť jsou jako zcela

nová záležitost ojedinělými projevy nově příchozího obyvatelstva13). V některých sklepech v Novém Šaldorfu nebo ve Vrbovci nacházíme na stěnách malby a nápisy, které zde nechali němečtí obyvatelé14).

Lisovny
      Ke zpracování hroznů sloužily rozměrnější stavby lisovny15), na Znojemsku všeobecné nazývané presúz, preshúz, preshaus. Lisovny jsou ve většině případů orientovány štítem ke komunikaci, Okapová zástavba se vyskytuje méně často, a to jen u velkých lisoven v obcích s bývalým německým osídlením.
      Nejrozšířenějším typem vinohradnických staveb na Znojemsku jsou jednoprostorové přízemní lisovny se sklepem16). Jejich základem je obdélný nebo čtvercový půdorys různých velikostí17). Se sklepem je lisovna spojena šíjí. Dveře do šíje jsou umístěny naproti vchodu do lisovny. V Dyjákovičkách se lisovny vyvinuly v přízemní průčelně orientované stavby, kde je vedle vlastní lisovny umístěna stáj se samostatným vchodem. Uvnitř stáje je zabudován žlab pro koně. Lisovny jsou umístěné na svahu, vzdáleném asi 3 km od vesnice, a sedláci, vracejí se z pole, v nich často přenocovali. Chlévy přitom sloužily k ustájení koní. Tento typ staveb se vyskytuje také v Jaroslavicích.
      Patrové lisovny se sklepem jsou na Znojemsku rozšířeny především ve východní a jihovýchodní části oblasti. Byly součástí větších usedlostí se zemědělskovinařským charakterem hospodářství v obcích s bývalým německým osídlením. Svou konstrukcí nám připomínají patrové komory na Uherskobrodsku, neboť se také skládají ze dvou prostorů - přízemí a patra,[/] přičemž přístup do patra je zevnitř. V přízemí staveb je lisovna, ve které je umístěn vinařský lis, nářadí apod. Z lisovny vedou dveře do šíje a dále do sklepa. Po pravé straně vchodu do lisovny jsou dřevěné schody do patra, kam se ukládalo obilí. Prostor nad lisovnou sloužil tedy jako sýpka.
      Takto upravené lisovny - sýpky jsou ovšem umístěny na dvoře usedlosti, a to tak, že přímo navazují na obytný trakt (Našiměřice, Vedrovice, Práče, Lechovice) nebo uzavírají dvůr (Našiměřice, Vémyslice). Dnes byly ve většině obcí lisovny už zrušeny a prostor v přízemí je používán jako komora.
      V mnoha usedlostech nacházíme také patrové komory - sýpky, ve kterých je místnost v přízemí zařízena pouze jako komora. Těžko je však říci, zdali byly sýpky stavěny původně jako lisovny na patro a teprve později v nich bylo přízemí upraveno na komoru18), nebo jestli tu byly pod vlivem sousedních oblastí postaveny nejprve patrové komory se sýpkou v patře a lisovna v přízemí byla zabudována později. V obcích, kde jsou tyto patrové lisovny-sýpky, nacházíme totiž také řady vinných sklepů umístěných za obcí, což by nasvědčovalo tomu, že patrová lisovna se sklepem (bez sklepu se totiž nevyskytuje) byla postavena později. Je také jedinou patrovou budovou ve dvoře znojemských usedlostí. Z několika málo příkladů, které dnes máme na tomto území k dispozici, nemůžeme také usoudit, zda jde o obecnou záležitost. Budování lisoven při domech je známo také ze západního Slovenska, na východní Moravě ze Strážnice a také z oblastí mimo naše území. Někteří autoři je považují za městskou záležitost19).

Patrové lisovny jsou v některých obcích upraveny na obytná stavení a z nedostatku bytů se jich používá dodnes, např. v Olbramovicích, Jezeřanech, Našiměřicích, Vémyslicích20), Vedrovicích:
      Materiál a konstrukce lisoven byly stejné jako u obytného domu. Starší stavby jsou postaveny z pěchované hlíny (Nový Šaldorf), z kamene (Vrbovec) nebo z nepálených cihel (např. Nový Šaldorf, Olbramovice, Jaroslavice). Hliněné stavby se stavěly tzv. nabíjenou technikou, známou všeobecně v sousedních oblastech Moravy. Většina lisoven je však z tvrdého materiálu, tj. z pálených cihel, a to i v obcích, kde obytná stavení jsou postavena z nepálených cihel. Vinohradnickým stavbám, podobně jako chlévům, byla tedy po této stránce věnována větší pozornost nežli vlastnímu obydlí.
      Střechy lisoven jsou polovalbové nebo sedlové. Jednoduchá krokvová konstrukce je někde zpevněna vodorovným trámem-hambálkem. Na rozdíl od Slovácka, kde můžeme najít i v současné době v některých obcích na lisovnách doškové střechy, na Znojemsku tvoří krytinu výhradně pálené tašky.
      Starší stavby mají prkenné nebo kamenné štíty, novější štíty zděné. Jejich plocha je členěna průduchy nebo dřevěnými dvířky, vedoucími na půdu. Štít bývá většinou v jedné rovině se stěnou. Tam, kde je štít zasunutý (např. na lisovnách ve Vrbovci), je však patrno na krytině, že střechy byly teprve dodatečně nastaveny.
      Prostor pod střechou se používá k úschově sena. U okapov[é]ě orientovaných lisoven je souvislá střešní plocha přerušena vikýřem. Podlaha lisoven je hliněná [/] nebo cihlová, strop je konstruován z překládaných dubových trámů. Průčelní stěna lisoven je členěna malými okny, většinou nezasklenými, která jsou na ochranu před vloupáním opatřena mřížemi kovářské práce s odseknutými hroty21). Také v bočních stěnách lisoven jsou průduchy k větrání.
      Dveře jsou u menších lisoven jednokřídlové, větší stavby mají dveře dvoukřídlové (např. okapově orientované lisovny v Jaroslavicích). Zhotovovali je obvykle tesaři ze svisle nebo vodorovně kladených prken. Lisovny s otevřenou podsíní a s podpěrnými sloupy ve vstupní stěně na Znojemsku nejsou. Podpěrný sloup, umístěný uvnitř lisovny, jsem nalezla pouze v Novém Šaldorfu v lisovně č. 20 majitele Fr. Špalka. Na sloupu je monogram T M.

Uvnitř jsou lisovny zařízeny velmi jednoduše a účelně, Nezbytnou součást vnitřního zařízení tvoří mohutný kládový lis na víno22), který stojí obvykle po levé straně vchodu a zabírá velkou část stěny. Na druhé straně naproti němu vedle dveří bývá podélný stůl s dlouhou lavicí, který sloužil dříve k posezení při skleničce vína. Teprve počátkem tohoto století došlo k tomu, že se tento kout pro hosty začal oddělovat zděnou, prkennou nebo jinou překážkou a vznikla tak samostatná místnost, zvaná všeobecně šmajchlkabinet. V některých obcích zůstal vedle tohoto nově vytvořeného koutu ještě původní dlouhý stůl s lavicemi, který slouží dodnes ke kratšímu nebo příležitostnému posezení, zatímco kabinet se používá pro [/]

vzácnější hosty, při oslavách apod. V něm jsou také umístěna kamna, ačkoli se lisovny jinak nevytápějí.
      Ve stěnách lisoven jsou různé výklenky na lampy, sklenice a jiné předměty. Vinařské nářadí a nádoby jsou umístěny podél stěn nebo na lisu.
      Dnešní využití lisoven je na Znojemsku různé. S odchodem obyvatelstva německé národnosti došlo ve většině obcí ke zrušení vinohradů a vinohradnické stavby tím ztratily svou využitelnost jako vinné sklepy a lisovny. Velká část těchto staveb je proto ve zchátralém stavu zvenčí i zevnitř, sklepy jsou zasypány, lisovny pobořeny, zarostlé plevelem apod. Pouze v některých obcích jsou tyto stavby v provozu, např. v Novém Šaldorfu. V mnoha obcích se používá sotva čtvrtiny z jejich celkového počtu (Jaroslavice, Dyjákovičky, Olbramovice). Z udržování lisoven a sklepů je však patrno, že nově příchozímu obyvatelstvu chybí těsnější vztah k těmto stavbám. K trvalému obývání byly přestavěny pouze samostatně stojící patrové lisovny.
      Vnější výzdoba starších lisoven je jednoduchá. Průčelní stěna je členěna dveřním otvorem, u starých lisoven polokruhově zaklenutým, nebo jen malými průduchy. Plocha štítu bývá oddělena římsou. Dřevěný štít je u některých lisoven tvořený svisle kladenými prkny. Zděný štít je členěn obdélnými dvířky, vedoucími do prostoru pod střechou. Stavby jsou většinou olíčeny bílou, žlutou nebo zelenou hlinkou. Při zemi je barevná obrovnávka. Dveřní a okenní otvory jsou zdobeny cihlovou atikou nebo jsou plasticky orámovány. Dřevořezbou jsou zdobeny pouze přečnívající pozední trámy nebo profilovaná prkna ve štítu.
      Uvnitř lisoven nacházíme v některých obcích (Vrbovec, Sedlešovic, Nový Šaldorf) alegorické výjevy ma

lované v omítce bočních stěn, postavy s vínem, různé nápisy a úryvky, psané většinou švabachem.
      Nejstarší datované stavby, zachycené v terénu, pocházejí z poloviny 17. století23). Pro datování staveb jsou důležité také letopočty, vyryté na lisech24).
      Majitelé vinohradnických staveb byli vinaři-zámožnější rolníci, kteří vlastnili lisovnu i se sklepem dohromady. V obcích se starou vinařskou tradicí bylo vlastnictví těchto staveb prestižní záležitostí a snahou každého hospodáře. Výsadní poměr k lisovnám se projevoval v jejich pečlivém udržování.
      Vlastnictví lisoven a sklepů přecházelo z jedné generace na druhou. Dědil je obvykle syn, který dostál dům s ostatními hospodářskými stavbami. V Novém Šaldorfu se vyskytují lisovny, spojené po dvou k sobě. Každá z lisoven má svůj vlastní sklep, vchod a lis. Společná oběma stavbám je pouze střecha, na které se - podle mínění současných majitelů - tímto způsobem ušetřilo na materiálu. Spojené lisovny jsou vlastnictvím dvou příbuzných rodin, např. otce a syna25). Rolníci, kteří nevlastnili lisovnu ani sklep, ale měli své vinohrady, lisovali hrozny v lisovnách svých sousedů, popřípadě příbuzných. Víno si potom ukládali ve sklepech u sousedů. Řada menších hospodářů vlastnila pouze sklepy bez lisoven a také ti lisovali víno v cizích lisovnách26). Vinohradnické stavby na katastru určité obce patřily i obyvatelům jiných, většinou sousedních vesnic. Dnes je tomu tak např. v Novém Šaldorfu27).
      Provedený výzkum tradičních vinohradnických staveb nám začlenil jižní a jihovýchodní část Znojemska

do širších souvislostí lidové architektury jižního Pomoraví a Podunají. Po stavební stránce je totiž patrná souvislost těchto staveb s obdobnými stavbami na sousedním Mikulovsku (konstrukcí stěn a střechy, materiálem, některými architektonickými prvky, půdorysem lisoven a vnitřním zařízením) a částečně i na Slovácku (stavebním materiálem a konstrukcí).
      Nejrozšířenějším typem vinohradnických staveb jsou jednoprostorové přízemní lisovny se sklepem. Vedle nich nacházíme v jižní části zkoumané oblasti až u samých hranic lisovny s přistavěnou stájí se samostatným vchodem (nikoli tedy místnost pro posezení, oddělenou až dodatečně). Tento typ lisoven není dosud na jiném území Moravy zaznamenán. Dalším specifickým druhem staveb jsou patrové lisovny kombinované se sýpkou, jejichž existence v oblasti, kde se vyskytují také samostatně stojící patrové sýpkykomory nám nabízí hypotézu o vzájemné souvislosti obou druhů staveb. Výskyt patrových lisoven-sýpek se na Znojemsku navíc kryje s výskytem otevřeného loubí, vedeného podél domu a chlévů až k sýpce, která uzavírá dvůr. Bylo by potřebné povšimnout si i případných souvislostí s patrovými lisovnami, rozšířenými v přechodné oblasti slovácko-hanácké, a pokusit se řešit otázku původu těchto staveb. Nedostatek potřebných dokladů z doosídlovaného území a neúplnost materiálu nám však zatím neumožňuje vyslovit v tomto směru obecnější závěry.
      Charakteristickým znakem znojemských sklepů je systém dlouhých, kolmo na sebe navazujících chodeb s četnými výklenky, navzájem pospojovaných, a gotic[/]ky tvarované klenutí. Ve výzdobě sklepů, podobně jako i ve vnitřní výzdobě lisoven, nacházíme určité prvky, specifické právě pro německé obyvatele.
      Studium vinohradnických staveb na Znojemsku nám naznačuje některé problémy, jejichž řešení může přispět k poznání nejen interetnických vztahů v jihomoravském pohraničí, ale i vztahů ve vývoji lidové architektury podunajské oblasti vůbec.

Poznámky
1.
      Výzkum je součástí mé diplomové práce Lidové stavitelství na Znojemsku, obhájené na Katedře etnografie a folkloristiky v Brně v roce 1967.
2.
      L. Havlík ve své práci Znojmo. Z minulosti města a jeho památek, Brno 1965, str. 127 vyslovuje předpoklad, že Znojemsko je složeno ze dvou spádových vinařských oblastí, a to dolnorakouské, na kterou navazovaly vinohrady kolem Znojma, Sedlešovic, Havraníků, Popic, Hnánic, Šatova, a mikulovské (vinohrady kolem Hrádku, Dyjákovic, Hrabětic a Hrušovan). Tuto souvislost by bylo třeba ovšem vyjasnit komplexněji a nehledat ji pouze v problematice pěstování vinné révy.
3.
      L. Havlík, Znojmo, str. 40.
4.
      Tamtéž, str. 40.
5.
      O těchto otázkách viz např. studii K. Fojtíka, k dějinám vinařství na Moravě, ČL 43, 1956, str. 152 n. a L. Havlíka, Znojmo, str. 40 a str. 81.
6.
      Podrobněji o tom viz V. Frolec, k problematice českoněmeckých vztahů v tradičním vinařství na Moravě, Vlastivědný věstník moravský XX/2, 1968, str. 228229.
7.
      SAB, D 17, sign. 998, 2059, 1817, 2732 aj.
8.
      V. Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku, Uherské Hradiště 1966, str. 12. Vedle vlastních vinohradnických staveb rozlišuje autor stavby výpomocné (primitivní přístřešky, kapličky a kříže). Žádnou z těchto staveb jsem však na zkoumaném území nenalezla.
9.
      Svědčí o tom zápisy ve sklepních knihách některých obcí, které nám také zachycují vzájemný poměr sklepů a lisoven. Tak např. z Hnánic máme v knize z roku 1820 podchyceno 51 sklepů s lisovnou (Keller mit Presshaus) a 55 sklepů vedle lisovny. Samotnou [/] lisovnu však žádnou. Nejstarší zápis v této knize pochází z r. 1750 (SAB, C 17, Keller und Presshausgrundbuch vom Markte Gnadlersdorf, sign. 116). V Dyjákovičkách je v knize z r. 1817 zapsáno 104 sklepů bez lisoven, 17 sklepů s lisovnami a pouze 1 lisovna bez sklepu (SAB, C 17, sign. 505. Lisovna bez sklepu je zde uvedena pod sign. 467).
10.
      Např. sklep č. 32 v Jaroslavicích.
11.
      Např. sklep č. 32 v Jaroslavicích má rozměry: délka 18 m, šířka 242 cm. V Dyjákovičkách má sklep č. 10 délku 15 m a šířku 2 m.
12.
      Na území dnešního Znojemska byly podzemní chodby nalezeny na katastru těchto obcí: Bohutice, Borotice, Dolní Dunajovice, Dyjákovice, Hrabětice, Hrádek, Jaroslavice, Křídlovice, Lechovice, Miroslav, Sedlešovice, Vrbovec, Černín, Mašůvky, Únanov. Byly umístěny vždy v blízkosti vesnice nebo přímo pod domy. Jejich konstrukce se nelišila od klenutých vinných sklepů v sprašovitém terénu, jak je známe z území na jih od Znojma. Nálezy různých předmětů, jmen a zápisů svědčí o tom, že chodby sloužily jako dočasné příbytky obyvatelům vesnic, a to zejména v době válek. Řadu dokladů, poukazujících na tento účel chodeb, máme v novokřtěnských kronikách z jižní Moravy z r. 1548, 1550 apod. (Srov. J. Skutil, Západomoravské lochy, Od Horácka k Podyjí XX, 1933-1934, str. 141, pozn. 5.) Umělé podzemní sluje nacházíme po celé jihozápadní Moravě a také v Dolním Rakousku. (Viz např. J. Bukovanský, Umělé sluje v Kloboukách na Brněnsku, ČVSMO I, 1884, str. 117, J. Skutil, Soupis lochů na Moravě, ČVSMO 58, str. 3-7.)
13.
      Příkladem jsou malby prstem na stěnách v klenbě sklepů v Novém Šaldorfu, které zde na požádání zhotovuje pan Konvičný, pocházející ze Slovácka.

14.
      Např. ve sklepě majitele Fr. Kolaji v Novém Šaldorfu, kde jsou stěny výklenků na sudy zdobeny barevnou malbou. V jednom z výklenků je postavena madona, v jiném je nápis JK 1933 a německý text:
Trink solar der Becher, wing mützdeine Tage,
ob do oben auch not trinks, das ist eine Frage?
Po stranách tohoto nápisu je namalovaná postava se sklenkou v ruce a madona se znakem slunce. Podobné výklenky s madonou nacházíme i v ostatních sklepech v Novém Šaldorfu.
15.
      Termín pochází z německého slova Presshaus. Je rozšířen také na Mikulovsku (srov. M. Širůčková, Lidové stavitelství ve východní částí jihomoravského pohraničí, Brno 1965, rkp. dipl. práce, str. 100), v přechodné oblasti slovácko-hanácké (srov. V. Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku, str. 19) a dále na Brněnsku a Ždánicku. Termín búdy, obecně rozšířený v pomoravské části Slovácka, se na Znojemsku nevyskytuje.
16.
      Jsou rozšířeny také ve vinařských oblastech československého Pomoraví, rakouského a maďarského Podunají (srov. V. Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku, str. 22).
17.
      Např. lisovna v Dyjákovičkách v č. 10 má tyto rozměry: délka 560 cm, šířka 273 cm. Jiná lisovna z téže, obce má délku 950 cm, šířku 430 cm a přistavěnou stáj s rozměry: šířka 320 cm, délka 560 cm.
18.
      Vzhledem k tomu, že se v mnoha domech vystřídalo od roku 1945 několik rodin, bylo prakticky nemožné získat informace o původním účelu těchto místností.
19.
      Srov. V. Frolec, Vinohradnické stavby na Slovácku, pozn. č. 72 a 73, str. 45 a E. Kahounová, Ľudové vinohradnícke stavby a lisy, Bratislava 1969, str. 17 n.
20.
      V č. 91, kde je na konci zahrady ve svahovitém terénu umístěna patrová stavba. V přízemí je lisovna se sklepem a patro, původně sloužící jako sýpka, bylo adaptováno na obytné místnosti. Je obýváno už dru[/]hou generací (výměnkář S. Fic se ženou). Jednoduchý dvouprostorový půdorys s nevytápěnou síní a světnicí je doplněn pavláčkou, vedoucí na dvůr. Přístup na pavlač je pouze ze světnice. V ísni jsou ještě jedny dveře, dnes zrušené, kterými se vcházelo do patrové části budovy také z cesty na druhé straně pozemku.
21.
      V Jaroslavicích jsou otvory v průčelní stěně lisoven nízko při zemi. Pouštěly se jimi (když se víno lisovalo venku v menším množství) dovnitř vylisované hrozny.
22.
      Např. v Novém Šaldorfu je takových lisů už jenom šest. V Jaroslavicích je jich více, mnohé z nich jsou ještě v zachovalém stavu, ale ve zničené lisovně. Některé z těchto lisů se dosud používají. Většinou jsou však nahrazeny malými železnými lisy, které se umisťují do kouta naproti dřevěným lisům. Příznačné je, že se velké kládové lisy, ač se jich už nepoužívá, ponechávají v lisovnách - snad proto, že jejich odstranění dá mnoho práce.
23.
      Např. v Dyjákovičkách jsou nejstarší lisovny z r: 1650, 1790 a 1805. V Sedlešovicích je lisovna s letopočtem 1778, ve Vrbovci z r. 1885. Letopočty jsou na lisovnách obyčejně vyznačeny ve štítu nebo nad vchodem.
24.
      V Jaroslavicích jsem nalezla na lisech letopočty 1853 a 1863, v Novém Šaldorfu 1742, 1764 (lis majitele Špalka), 1831 (lis V. Krempla), 1836 (lis S. Kováře ze Znojma), 1872 a 1884 (lis Fr. Kolaji).
25.
      Např. lisovna J. Dřevojana z Oblakovic.
26.
      Poměry, za jakých docházelo v minulosti k těmto službám se mi z nedostatku informátorů nepodařilo zjistit všude. V Jaroslavicích se takové lisování provádělo formou výpomoci, rovněž tak v Dyjákovičkách.
27.
      Lisovny v této obci vlastní také obyvatelé Znojma, Oblekovic, Sedlešovic atd.

WINZERBAUTEN IN DER ZNAIMER GEGEND
      Resume

Die Znaimer Gegend, ein Gebiet mit einer alten Winzertradition, das seit dem 12. Jahrhundert systematisch von deutschen Kolonisten aus Österreich besiedelt wurde, bildet durch ihre geographisch-klimatischen Bedingungen und ihre ethnische Verschiedenartigkeit ein Gebiet, dessen Spezifik sich markant in der Volksarchitektur widerspiegelt. Die Winzerbauten - Keller und Presshäuser - findet man zur Zeit in dem Gebiet südlich, südöstlich und nordöstlich von Znaim. Sie hängen zwar heute irgendwie mit dem Grundriss der Gemeinde zusammen, aber aus älteren Katastralkarten ist jedoch ersichtlich, dass sie früher nicht zum Komplex der Gemeinde gehört haben und eine zusammenhängende Reihe ausserhalb der Gemeinde oder an ihrem Rande gebildet haben. Nur selten stehen die Presshäuser innerhalb der Gemeinde und zwar im Kataster des Bauerngehöftes, zu dem sie gehörten.
      Die Keller, die man entweder mit Presshäusern oder ohne diese vorfindet, sind spezifisch durch ein System von langen, senkrecht aufeinander sich anschliessenden Gängen mit zahlreichen Nischen und einem gotisch geformten Gewölbe.
      Der verbreitetste Typ der Presshäuser sind ebenerdige Bauten mit einem Keller. Daneben finden wir im südli[/]chen Teil der untersuchten Gegend Presshäuser mit einem angebauten Stall, mit einem selbständigen Eingang unter einem gemeinsamen Dach. Dieser Typ der Presshäuser ist in anderen Gebieten bisher noch nicht verzeichnet worden.
      Eine weitere spezifische Art von Bauten sind die mit einem Speicher kombinierten mehrstöckigen Presshäuser, die das einzige Stockhaus auf dem Hofe der Znaimer Bauerngehöfte darstellen. Ihr Vorhande[n]sein in einem Gebiet, wo man selbständige mehrstöckige Speicherkammern vorfindet, führt zu einer Hypothese über die gegenseitigen Zusammenhänge beider Arten dieser Bauten. Darüber hinaus deckt sich in der Znaimer Gegend das Vorhandensein von mehrstöckigen Presshäusern-Speichern mit dem Vorhandensein von offenen Laubengängen, die längs des Hauses bis zum Speicher führen, der den Ho f schliesst. Es wäre notwendig die eventuellen Zusammenhänge mit den mehrstöckigen Presshäusern, die im slowakisch-hanakischen Übergangsgebiet verbreitet sind, zu beachten und die Frage nach der Herkunft dieser Bauten zu lösen. Der Mangel an notwendigen Unterlagen aus dem Gebiet, in dem die Besiedlung noch nicht abgeschlossen ist, und die Unvollständigkeit des Materials erlaubt es uns bisher noch nicht, in dieser Richtung allgemeinere Schlüsse zu ziehen.

NÁRO[DO]PISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 1

NÁVRH KATALOGU STROFICKÝCH VARIACÍ

[obsah]

      DUŠAN HOLÝ, Katedra historie a etnografie FF UJEP, Brno
      Badatelé o lidové písni vynaložili už nemálo času a úsilí na to, aby zpřehlednili onen velký počet záznamů lidových písní, nashromážděných za více než sto let neutuchajícího zájmu o tuto oblast lidové kultury. Objevila se řada katalogizačních metod, a to jak u nás, tak i v jiných zemích. Textové katalogizační metody byly u nás popsány zejména v pracích Oldřicha Sirovátky a Cecílie Havlíkové,1) a bylo by proto zbytečné podávat zde znovu jejich přehled, včetně odkazů na výhody a nevýhody jednotlivých metod. Jak vyplývá z titulu, půjde v této práci o návrh na vybudování katalogu na poněkud jiných základech než jaké se dosud objevily.
      Úvodem zdůvodněme, proč brát při zpřehledňování našeho písňového materiálu za základ strofy a nikoli jiné jednotky.
      Strofa je v naší lidové písni jednotka velmi konstantní. Je to zpravidla i uzavřená jednotka syntaktická, což např. o verši zdaleka říci nejde. Teprve v souwislosti s vazbou jednotlivých veršů na strofy mohli bychom klasifikovat píseň i na bázi veršové; bez této [/] vazby by se nám totiž úplně ztratil celek písně.2) Zdůrazněme tedy, že strofa a verš jsou dvě různě velké jednotky, vázané na sebe podobně jako např. centimetr k decimetru, i když pravda ne tak přesně a pevně, jak je tomu u zmíněných jednotek fyzikálních. Tuto nepevnost známe dobře zejména z rozčleňování strof do veršů; bývá často u sběratelů různé, zatímco v členění do strof, jež jsou závislé na periodickém opakování nápěvu, bývá shoda vždy. Jsou to tedy nejen dvě různě velké, ale i různě pevné jednotky.3)
      Dalším argumentem podporujícím pojetí strofy jako základní měrné jednotky v naší lidové písni (jejímž nejzákladnějším znakem je ostatně právě strofika), je dlouho známý fakt, že jednotlivé variační postupy jsou vázány na strofy; nejlépe to poznáváme z rozličného spínání (kombinace) strof.4) Nedejme se zde mýlit strofickou redukcí (jsou-li spolu někdy spínány verše ze dvou anebo i několika různých strof a vzniká-li takto nový celek - nová strofa), ani strofickou amplifikací (kdy dochází např. k rozvinutí děje jedné strofy do dvou nebo i více strof). I tak pracujeme ne

ustále se strofami, a právě pro poznání naznačených procesů by nám skýtal strofický katalog velmi pevnou bázi.
      Konečně dobrý příklad toho, že základní jednotkou pro sledování textových variací je ve strofické lidové písni strofa, nacházíme v článku Marty Šrámkové, k textové výstavbě lyrických písní a jejich katalogizaci.5) Šrámková zde sleduje příbuzenské svazky v 17 různých záznamech lyrických písní.6)
      Podíváme-li se na připojený diagram, který jsem sestavil z písní v článku rozebíraných (srov. přílohu), vidíme, že různými svazky příbuznosti vytváří těchto 17 záznamů lyrických písní šest námětových okruhů (srov. římská čísla); z nich v každém může existovat (a při podrobnějším studiu by se patrně ukázalo, že skutečně existuje) příslušná část písně jako samostatný druh. Těchto šest okruhů je spolu propojeno pouze přes strofu označenou d, která se však objevuje jen v pěti z uváděných sedmnácti písní. Námětový okruh I propojuje strofa d toliko přes záznam 1, okruh II přes záznamy 2, 13, 15, okruh III a IV přes záznam 2, okruh v přes záznam 15 a okruh VI přes záznam 14. (Pořadová čísla písní odpovídají sledu, jakého použila autorka.) Spojovací most k ostatním písním zde tedy tvoří písně č. 1, 2, 13, 14, 15. Dalších dvanáct záznamů (č. 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 16, 17) strofu d neobsahuje. Ostatní příbuzenské svazky probíhají pouze uvnitř jednotlivých námětových okruhů. Tak v okruhu I můžeme sledovat spoje přes strofy a, b, c, e, v okruhu II přes strofy f, g, h, i, v okruhu III přes strofy j, k, l, v okruhu IV přes strofy m, n, o, v okruhu v přes strofy p, r, s, t, u, v okruhu VI přes strofy v, y. Tuto část můžeme tedy uzavřít: uvedený [/] příklad sedmnácti různě spřízněných lyrických písní zřetelně dotvrzuje strofu jako základní jednotku; spříznění jednotlivých písní lze podrobně sledovat jen na její bázi.7)
      Pokud by někomu připadalo, že katalog strofických variací má velmi blízko ke katalogu incipitů všech strof, jak jej u nás uplatnil už dávno Gustav Jungbauer nebo jak jej třeba započali v německém archívu lidových písní ve Freiburgu,8) podotýkám, že jde jen o zdánlivou analogii, Podobně jako jsou incipity prvních slok vratkým vodítkem pro seskupení příbuznosti jednotlivých písní (a je při tom třeba od konkrétních znění všelijak uhýbat),9) tak je tomu (ne-li ještě ve větší míře) i s incipity jednotlivých strof uvnitř písně.
      V katalogu strofických variací by na kartě asi osmerkové velikosti byly podchyceny tyto údaje: 1. zestručněný bibliografický odkaz, 2. lokalita, 3. příslušná strofa vypsaná přesně podle sbírky a očíslovaná podle pořadí v konkrétním záznamu (přičemž poslední strofa by byla označena např. F=fine - konec, aby byl přehled o zakončení písně), 4. incipit konkrétního záznamu (pochopitelně počínaje až druhou strofou) a 5. aby jednotlivé strofy nebyly zcela vytrženy z kontextu, bylo by žádoucí ke každé strofě připojovat ještě verše, které ji obklopují, tj. poslední verš strofy předchozí10) a první verš sloky následující.
      Příklad 1:

Diagram zachycující příbuzenské svazky v 17 lyrických písních, jež uvádí M. Šrámková v článku k textové výstavě lyrických písní a jejich katalogizaci, ČL 56, 1969, s. 334-338.

      Tyto katalogizační karty bychom řadili podle jejich příbuznosti a podobnosti; zda jde o příbuznost, anebo jen o podobnost, nelze vždy snadno rozhodnout. V rámci každé strofy bylo by však asi správné postupovat od shod, příbuzností a podobností stroficko-motivických k příbuznosti, resp. podobnosti pouze motivické, a to zejména z toho důvodu, že jde o katalog strofických variací. Je sice pravda, že tak od sebe někdy odtrhneme slovně blíže spřízněné strofy, ale to lze lehce napravit propojovacími odkazy. Určení rozměru strofy bychom mohli provést až při zařazování příslušné strofické variace, přičemž bychom svislými nebo lomenými čarami vyznačovali naše v některých případech odlišně chápané veršové členění proti členění sběratelovu. Právě uvedeného příkladu by se to [/] týkalo rovněž; naznačili bychom zde čtyřverší. Tedy ještě jednou: nejdříve by byly v rámci spřízněných strof řazeny strofy stejného rozměru a teprve potom strofy s rozměry jinými. Řazení by ovšem neovlivňovaly nahodilé nepravidelnosti, v případě textů, které jsou v závislosti na nápěvu různě členěny do strof např. dvě dvouveršové strofy u jednoho nápěvu se rovnají jedné sloce čtyřveršové nápěvu druhého - bylo by nutno delší strofu napsat s průpisem a po jednom průpisu bychom pak zařadili ke každé kratší strofě.
      Vše ostatní bych považoval za druhořadé. Nerozhodovalo by to, že se jednou táž strofa vyskytuje v baladě x, podruhé v baladě y a potřetí v nějaké lyrické písni. Sledovat tyto vazby bylo by už věcí dalšího studia. Taktéž by tímto kat[l]al[t]ogem nebyly podchyceny žádné přesnější vazby na nápěv. Bylo by však správné poznamenávat na jednotlivé lístky, zda byla píseň zapsána i s nápěvem; stačilo by psát jen negativní zjištění (např. N:0). K nápěvům bychom se dostávali jedině prostřednictvím bibliografických údajů a pak zčásti pomocí údaje o strofické výstavbě; to však jen za předpokladu, že by byl souběžně vypracován i hudební katalog na metricko-rytmické bázi, s jakým má u nás dobré zkušenosti zejména brněnské folkloristické pracoviště ČSAV. Ale jak známo, jsou příbuzenské svazky v obou složkách lidové písně (v textu a nápěvu) jiné. Proto nejen že není nutné, ale ani není možné provádět syntézu hned od počátku.
      Seřadit strofy podle příbuznosti, resp. podobnosti, by nemělo být problémem, i když by to byla práce namáhavá, vůbec ne mechanická, a při skutečnosti, že se fondy mohou dále rozmnožovat, vlastně stále nehoto

vá; s nově přibývajícími strofickými variacemi bylo by nutno třídění neustále kontrolovat a zlepšovat.
Podle takto vybudovaného katalogu mohli bychom si snadno najít, v kterých písních se vyskytuje určitá sloková variace, protože na každé kartě by byl podchycen bibliografický údaj. Srovnáváním celých řetězců strofických variací by nám asi neunikla např. ani tato - sice dosti vzdálená, současně však příbuzenská - souvislost, jakou nacházíme mezi záznamy balady Vyletěl vták hore nad oblaky na úrovni strofy 2 tzv. rekonstruovaného znění.11)[/]

      Tento katalog by nám však ještě neumožňoval postup opačný. - Jak bychom v něm hledali zrovna např. strofickou variaci "Sedl sobě na štymberské věži"? Jak bychom ji zjišťovali v tom značném množství strof seřazených podle příbuznosti?
      Je samozřejmé, že skupiny strofických variací by musely postupně získávat názvy na vyšší úrovni abstrakce, neboť orientaci v tom chaosu kolem sebe (jak to známe i z jiných vědních disciplín, zejména přírodovědných) umožňuje jedině názvoslovné zjednodušení, které zahrne mnoho jednotlivých případů.12) Snad by tu vyhovovaly nejlépe normalizované incipity13) řazené abecedně, volené ovšem až po srovnání většího množství variací, anebo by zde bylo možno využít zkušeností ze zpracování motivických katalogů, kde se za hlavní heslo bere slovo; v tomto případě by [/] šlo o nejdůležitější slovo ve strofě.14) (Je jisté, že se tu neobejdeme bez experimentování. Ostatně celý tento návrh katalogu strofických variací by se při realizaci všelijak pozměňoval, jak to dotvrzují zkušenosti z budování všech dosavadních katalogů.) Možná, že by se časem přišlo i k jiným názvům, které by vyhovovaly i potřebám mezinárodním. Název příslušné strofické variace bychom psali na větší oddělující karty, kam bychom současně připisovali i údaj o strofické výstavbě.
      Avšak ani po takovém pojmenování příbuzných slokových variací bychom ještě nemuseli najít snadno strofu "Sedl sobě na štymber[s]ké věži", protože bychom ji měli zařazenu např. pod normalizovaným incipitem "Posadil se zticha na javůrek" anebo třeba pod názvem "Sokol (pták) usedne" apod. Toto věcné utřídění by tudíž muselo být doplněno ještě incipitovým katalogem všech strof. Na kartě patřící do tohoto katalogu by však nebylo už nic jiného než incipit opsaný přesně podle záznamu (tedy konkrétní incipit) a k tomu odkaz na abecedně zařazený incipit normalizovaný anebo na jiný název hledané skupiny strofických variací, popřípadě na číslo této skupiny. Kdyby se vyskytoval další zcela shodný konkrétní incipit a strofa by patřila do stejné třídy variací, nebylo by už zapotřebí další kartu pořizovat. Pomocný incipitový katalog bylo by však nutné zpracovávat paralelně s katalogem strofických variací, přičemž při eventuální změně normalizovaného incipitu či společného názvu v katalogu strofických variací, musela by být změna provedena na všech příslušných kartách incipitového katalogu. Při zařazování karty se strofickou variací bylo by také potřebné vždy znovu kontrolovat, zda už

máme anebo nemáme vyhotoven incipitový katalogizační lístek (incipit konkrétního znění) s odkazem na název příslušné skupiny strofických variací.
      Dvěma hlediskům - věcnému a mechanickému abecednímu - se ovšem nelze vyhnout při žádné katalogizaci; vzpomeňme třeba katalogů knih. Ani při katalogizaci písní se bez nich neobejdeme. Kdybychom nedbali jednoho nebo druhého z nich, nesplnili bychom jeden nebo druhý základní cíl písňových katalogů: a) rychle najít konkrétní znění písně, b) sdružit co největší množství příbuzností, resp. podobností.15)
      Naznačeným způsobem bylo by už možno postupovat i od jednotlivých strof konkrétního záznamu k nejrůznějším příbuzným strofickým variacím a od nich opět k jednotlivým písním, v nichž se objevuje dotyčná strofická variace. Na podkladě tohoto katalogu bylo by však možno podat též úplný obraz o spojování strof v lidové písni, který by zároveň skýtal i možnost řešit otázky šíření jednotlivých strof z písně do písně a také z kraje do kraje.
      Už po dílčím uzavření jisté (větší) části takto zpracovaného materiálu neměl by být problémem ani popis a pojmenování jednotlivých písňových druhů,16) přičemž podotýkám, že slova druh zde užívám v biologickém slova smyslu.17) Že jich bude hodně? Co je to však proti miliónu druhů rostlinných a více než půl miliónu druhů živočišných, které biologie znala už na konci 19. století a jichž zná dnes už téměř o polovinu více, zatímco otec moderní biologické systematiky C. Linné mohl uprostřed 18. století vypočíst jen několik tisíc rostlinných a živočišných druhů dohromady.18)[/]
      Vypracováním katalogu strofických variací, jak vidíme, by klasifikace textů lidových písní nekončila. Ve skutečnosti by naopak pravá taxonomie19) teprve začínala. Lze však říci již dnes, že s přihlédnutím k celkové příbuznosti se budou zhusta objevovat nejen přímé vazby mezi písní lyrickou a epickou, resp. lyrickoepickou, ale i mezi nejrůznějšími tematickými či funkčními skupinami, jako jsou písně vojenské, žatevní, svatební atd.20) A právě proto je třeba třídit katalog strofických variací bez jakéhokoli zření k těmto skupinám. Hledisko příbuznosti povede dokonce i k jiným folklórním žánrům; na to ostatně bylo poukázáno už několikrát. Teprve na základě postupného poznávání příbuzenských vazeb budeme moci třídit folklórní výtvory stále lépe do vyšších a vyšších "tříd" - systematických jednotek.
      Snad může někdo namítnout, že uskutečnění tohoto návrhu by bylo velmi pracné a že není třeba vypisovat všechny strofy; jen ty, které spojují více písní apod. Ale to by byl typicky aprioristický přístup k materiálu, s nímž pracujeme. Jak totiž můžeme zjistit, co je a co není strofa migrující - putující z písně do písně? Jistěže jedině srovnáváním. A dokud neobsáhneme ono velké množství materiálu (vždyť jen v brněnském archívu ČSAV je na 60.000 záznamů), na což ovšem lidská paměť zdaleka nestačí, do té doby nejsme s to vyčerpávajícím způsobem odpovědět na uvedenou otázku. Dá se dále namítat, že vypracování katalogu strofických variací, který by vyčerpal veškerý publikovaný a zatímní archívní materiál, je hudba budoucnosti. Proti tomu lze však uvést, že práci můžeme nejrůzněji rozdělit a že na ní může pracovat větší kolektiv. Je možno takto zpracovávat sbírku za

sbírkou, je však možno postupovat i podle tematických písňových skupin. Přitom není třeba zdůrazňovat, že při obou zmíněných postupech (při druhém podle tematických skupin - by to však bylo nesrovnatelně obtížnější) bylo by nutné vést naprosto přesnou evidenci o excerpcích, aby se ze zpracovávaného materiálu nic nevytratilo anebo naopak aby se opis nedubloval.
      Je pravda, že katalog strofických variací by byl náročný na čas, na počet pracovníků i na místo; počet karet s rozepsanými strofami jen z fondů [h]brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku přesáhl by číslo 300.000, počítáme-li na každý ze 60.000 písňových záznamů průměrně 5-6 strof. Daleko horší překážku než kde sehnat místo na podobnou kartotéku budeme však spatřovat v časové náročnosti a v nedostatku pracovních sil. Katalog by totiž vyžadoval mnoho mravenčí mechanické práce i mnoho pečlivé práce klasifikační. Nepovažuji však tyto překáž[/]ky. za nepřekonatelné, jestliže by byla práce dobře organizovaná. Když se totiž zamyslíme nad počtem profesionálních folkloristů v minulosti a dnes, mohli bychom být naopak velkými optimisty. A jisté rezervy jsou také ve vysokoškolských posluchačích; byla by to pro ně zajisté vhodná témata nejen pro práce ročníkové, ale i diplomní. Konečně, když uvážíme, kolik času a energie vyčerpává na excerpování sbírek pro vlastní potřebu každý z nás, kdo se zabýváme lidovou písní, pak myslím, že při výhledu na katalog, jímž bychom postihovali již velmi podrobně příbuzenské vazby i podobnosti a který by navíc sloužil všem (zejména kdyby se postupně publikoval), přistoupil by každý z nás na rozepsání jisté části záznamů.
      Nestálo by to za to?
      Či je tu snad možno spíše uvažovat o pomoci samočinných počítačů?
      Na tuto otázku nechť však odpovědí příslušní odborníci.21)[/]

Poznámky
1.
      Srov. O. Sirovátka, O soupisu textových variant lidových písní, Zprávy Společnosti československých národopisců při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 1-2, 1961, s. 9-12, C. Havlíková, Moravské lidové písně o vojně z hlediska katalogizace textových variant, kandidátská disertace ÚEF ČSAV, Brno 1965, rkp.
2.
      K tomu srov. D. Holý, Balada "Vyletěl vták hore nad oblaky" v české a slovenské tradici (v tisku), část o rozčlenění strofy a úvod k přehledu veršových variací.[/]
3.
      Podobně by byly od těchto jednotek (strofa - verš) odlišné další jednotky, jako např. dvojverší, dvě strofy atd., které jsou ovšem k "proměřování" nevhodné; nelze jimi totiž měřit materiál jako celek; každou strofu nelze členit do dvojverší a každou píseň nelze členit po dvou strofách. Několik strof pak už vůbec není jednotka anebo je to jednotka jen velmi - velmi neurčitá, tak jako je neurčitá i číslovka "několik". Krátce, mluvíme-li o jednotkách, musíme se je vždy snažit definovat; nelze mluvit obecně o katalogizaci jednotek, jak se někdy děje. Vždy se

musíme ptát: jakých? - Netřeba příliš rozvádět, že uvedené jednotky (jako strofa, verš atd.) nelze zaměňovat s motivy. Není to možné především proto, že motiv není jednotka přísně vázaná na metrickorytmickou organizaci. Strofy, jež se vůči sobě jeví jako variace nemusí mít také vždy zcela shodnou motivickou skladbu (srov. variace lyrických písní podle připojeného diagramu). Tím však zdaleka neříkáme, že by na porovnávání strof a motivů nebylo mnoho společného.
4.
      Blíže srov. D. Holý, Variační postupy v lidové písni a jejich proměřování, sb. Život písně v lidové tradici (v tisku).
5.
      M. Šrámková, k textové výstavbě lyrických písní a jejich katalogizaci, ČL 56, 1969, s. 333-339.
6.
      Pro snazší orientaci tyto písně přetiskuji; srov. přílohu.
7.
      Toto konstatování jde současně ruku v ruce s návrhy některých folkloristů, aby se spolu porovnávaly jednotlivé části folklórních útvarů. Srov. např. V. Propp, Transformace čarodějných pohádek. In: Poetika rytmus - verš, Praha 1968, s. 92; původně vyšlo v r. 1928.
8.
      Zmiňuje se o tom O. Sirovátka, o. c., s. 10.
9.
      Srov. O. Hrabalová - M. Šrámková, Zásady incipitové katalogizace textových písňových variant, ČL 55, 1968, s. 207-222.
10.
      Bylo by tu sice možno uvažovat i o incipitu předchozí strofy ale protože chceme poznat nejtěsnější vazby jednotlivých strof, vyhovují verše, které strofu obklopují lépe.
11.
      Blíže srov. citovanou studii věnovanou této baladě.
12.
      Srov. V. Úlehla, Zamyšlení nad životem. Úvod do theoretické biologie I-II, Praha 1946-1947, s. 135.
13.
      Srov. G. Heilfurth, Das Bergmanslied, Kassel - Basel 1954, s. 581-750; cituji podle O. Sirovátky, o. c., s. 9.[/]
14.
      K tomu srov. zejména C. Havlíková, o. c., s. 49; viz též její Katalog textových variant lidových písní o vojně, Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 3-4, 1968, s. 5-51.
15.
      Srov. K. Vetterl - J. Gelnar, k otázkám písňové katalogizace nápěvů, Zprávy Společnosti československých národopisců při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 1-2, 1961, s. 13.
16.
      Snahy o pojmenování písňových druhů známe ostatně z minulosti dobře; srov. zejména naše starší sbírky. V moderní klasifikaci pak o takové názvy usiluje např. C. Laforte; uvádím podle C. Havlíkové, Moravské písně, o. c., s. 41.
17.
      K tomu srov. D. Holý, Úvaha nad terminologií příbuzenských svazků mezi folklórními útvary, SN XIX, 1971 (v tisku).
18.
      Srov. V. Úlehla, o. c., s. 46, 139.
19.
      Srov. pozn. 12.
20.
      Zřetel na příbuznost vedl např. biology k tomu, že opustili systémy založené na nejnápadnějších a vcelku, jak říkají, libovolně zvolených znacích - dělení na stromy, keře, byliny atd. - už v 18. století. (Srov. F. A. Novák, Vyšší rostliny, Praha 1961, s. 10.) Přitom ovšem i toto třídění v biologii existuje a stejně tak se rostliny třídí i podle jiných hledisek; např. podle funkce v životě člověka se dělí na léčivé, užitkové, kulturní atd.; je to tedy něco velmi podobného, jako když ve folkloristice členíme písně na obřadní, taneční atd. Ale to je něco docela jiného než třídění organismů anebo folklórních útvarů podle jejich příbuzenských vztahů - podle jejich původu a vývoje.
21.
      Odpověděli ještě dříve, než vyšla tato studie, napsaná již před dvěma roky. Srov. Samočinný počítač - pomocník při analýze a klasifikaci lidových písní, Opus musicum II, 1970, č. 5-6, s. 155-164. (Ve spolupráci se mnou článek napsali A. Bartošík a S. Zabadal, odborníci ve výpočetní technice.)

Příloha

17 lyrických písní, jež uvádí M. Šrámková v článku k textové výstavbě lyrických písní a jejich katalogizaci, ČL 56, 1969, s. 334-338. Alfabetické znaky u jednotlivých strof upozorňují na strofické variace a korespondují s výše uvedeným diagramem osvětleným v textu. [/] Kromě jiné symboliky v označení strof, dovolil jsem si rovněž úpravy v členění slok do veršů a v interpunkci. Písně rozčleněné do dvanáctislabičných dvojverší převádím na šestislabičná čtyřverší, což odpovídá lépe danému materiálu. Atpod.[/]

1
a)

b)

c)

d)

2
f)

g)

h)

d)

j)

k)

l)

m)

n)

o)

3
a)

b)

c)

e)

4
a)

1.

2.

3.

4.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

1.

2.

3.

4.

1.

2.

V horním konci bývám,
v dolním galána mám,
uprostřed dědiny
na vodu chodívám.

Včéra odpoledňa,
když jsem vodu brala,
pristúpila ke mně
šohajova mama.

Podaj ně, ty, dívča,
naber že ně vody,
šak praj můj syneček
dávno s tebú chodí.

Když chodí nech chodí,
já sa ho neprosím,
takových galánů
v podkověnce nosím.

Šla milá z kostela
ze slova božího,
potkala na cestě
matičku milého.

Vítám tě, nevěsto,
ze slova božího,
a ty si nemysli
na syna mojího.

A já si nemyslím,
ani nevzpomenu,
však já to dobře vím,
že ho nedostanu.

Já o něj nestojím,
ani se neprosím,
takového synka
pod gramflíkem nosím.

A on mě sliboval,
že on si mě vezne,
až on na svém poli
obilíčko sežne.

Obilíčko sežal,
a mě si přec nevzal,
však za to mu Pán Bůh
žito nepožehnal.

Pán Bůh nepožehnal
na jeho statečku,
protože oklamal
chudobnou děvečku.

Chudobná děvečka,
která statku nemá,
jenom tu poctivosť,
kterou si zachová.

Poctivosť, poctivosť,
kde tě lidé berou,
v zahradách neroste,
v poli ji nesejó.

Kdyby se poctivosť
na poli rodila,
by mnohá panenka
poctivá chodila.

Však že se poctivosť
na poli nerodí,
tak mnohý mládenec
poctivý nechodí.

V horním konci bývám,
v dolním frajéra mám,
doprostřed dědiny
pro vodu chodívám.

Dyž sem já u studně
vodu nabírala,
šohajova matka
na mňa zavolala.

Naber ně, cérečko,
vody do žbánečka
a já ti namlúvím.
svojého synečka.

Já sem ji podala
místo vody vína,
tu máte, mamičko,
za vašého syna.

Ej, v horním konci bývám,
v dolním milého mám,
naprostred dědiny, hore háj,
pro vodu chodívám, naozaj.

Ej, nechodím pro vodu,
abych vodu pila,
ale chodím pro ňu, hore háj,
abych s milým byla, naozaj.

5
b)

c)

e)

m)

n)

o)

6

m)

o)

7
v)

y)

8
j)

k)

9
j)

k)

l)

m)

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

1.

2.

3.

1.

2.

3.

1.

2.

3.

4.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

U studýnke stála,
napájela páva
(vodu nabírala),
(šuhájova máti:)
na ňo zavolala.

Naber mně, ceruško,
vode do čepáčka,
(:nebode to darmo,:)
já ti dám synáčka.

Ceruška nabrala
místo vody vína,
(:to máte, matičko,:)
za vašího syna.

Vona mně skázala,
abych se vdávala,
(:abech na jejího:)
syna nečekala.

Já sem jí skázala
takovó otázko,
(:uvaž si jé, babo,:)
duma na provázko.

Duma na provázko,
na hedvábné šňůrce,
(:abe se netólal:)
k chudobné panence.

Chudobná panenka,
kerá statku nemá,
(:jenom svó poctivosť:)
keró si zachová.

Dyby se poctivosť
na poli rodila,
každá by panenka,
kerá má šuhájka,
poctivá chodila.

A že se poctivosť
na poli nerodí,
tak každá panenka,
kerá má šuhájka,
poctivá nechodí.

Šuhajku vłasaty,
něpośmevaj še ty,
z ubogěj dźevečky,
sam si něbogaty.

Uboga dźevečka
nic jinšigo něma,
jyny tum počtivość,
kierum śe zachova.

Ale se počtivošć
na poli něrodźi,
nějedna paněnka
bez viunečka chodži,

Líté, vtáčko, líté,
máš strakatý peří,
každá panna blázen,
kerá chlapcům věří.

Chlapcům nic nevěřit,
só jako tí hadi,
oni majó na jazyku
devatero lhaní.

Na jazyku lhaní,
pod jazykem jedo,
dé se, holka, dobré pozor,
ať ti nepodvedó.

Dyckys ně říkal,
že si ně vezmeš,
až to žitečko
za humnem zežneš.

Žito si zežal
a mně sis nevzal,
falešný synečku,
cos udělal.

Dyckys ně řikal,
že až na jaře,
že se budem
vozívat f kočáře.

Jaro minulo,
podzim nastává,
můj milý se
po světě toulává.

Vždyckys mi sliboval,
že mně k sobě vezmeš,
jak to jaré žito
pod tym lesem sežneš.

Žitečko jsi sežal,
mne sis k sobě nevzal,
bodej tobě Pán Bůh
žádné štěsti nedal.

Žadne štěsti nedal
na tvojim statečku,
že ty jsi oklamal
chudobnu děvečku.

Chudobna děvečka
žadnych statků něma,
enem svú poctivost,
keru si zachova.

Ale je jich malo,
co ju zachovaju,
chudobne panenky
s ňú moc pohrdajú.

Pacholci, pacholci,
kde stě koně pasli,
ztratila sem vinek,
kerý stě ho našli.
Atd.

10
y)

11

k)

l)

n)

12
f)

13

f)

g)

hd)

i)

14
y)

d)

15
p)

r)

s)

t)

u)

fg)

1.

2.

1.

2.

3.

4.

1.

2.

3.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

1.

2.

3.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

Chlapcom néň co věřit,
sú jak ščúři, hadi,
každý galánečku
podvede a zradí.

Cérky sú poctivé,
než slunečko zaide,
každá si poplače,
iného si naide.

Můj milý Jeníčku,
černé oči máte,
a já se vám bojím,
že mě oklamáte.

Neboj se, Nánynko,
mého oklamání,
nedal by mně Pán Bůh
žádné požehnání.

Žádné požehnání
na mojem statečku,
že sem já oklamal
chudobnú děvečku.

Chudobná děvečka
ta jiného nemá,
jenom tu poctivosť,
kerú si zachová.

Jak sem šla fčeraj z kostela
ze slova božiho,
potkala mně tam maćička
milačka mojeho.

Milačku muj, maćička tfa
falešne srce ma,
ještě sem u vas něbila;
a už mje omluva.

Niž bich ja mjela u vas bić
něvzacnum něvjestum,
namuf se podle chući tfe,
co tfoja maći chce.
Atd.

Dybych já věděla;
čich budu bejvávat,
chodívala bych tam
lavice umejvat.

Lavice umejvat,
zametat stežčičku,
zametala bych ju
v noci při měsíčku.

Zametat stežčičku,
aby byla hladká,
aby mně chválila
šuhajova matka.

Dyž sem šla z kostela
od slova božího,
potkala mně máti
šuhajička mého.

Vitám ti, nevěsto,
od slova božího,
by ses nemyslela
na synečka mého.

A já si nemyslím,
ani nespomenu,
já vašeho syna
za podvazky vážu.

Za podvazky vážu,
pod kramflíkem skládám,
abyste viděli,
kam tu lásku dávám.

Okolo jahřabka
pěkné bílé peři,
každá holka blázen,
co mládenci věří.

A ja mu něvěřim,
choď by un mje sekal,
bo un včera večer
od inše utěkal.

A un sobě mysli,
že ja pro něj zkažu,
ja jeho šateček
pod pončošku svažu.
Atd.

Oře-, ořešina,
dole je dědina,
matička pravila,
bych ho nepustila.

Jak ho nemám pustit,
když on mje tak prosí,
otevř mně, má milá,
povíme si cosi,

Povídej, povídej,
co máš povídati,
abych nemusela
do půlnoci státi.

Do půlnoci stála,
do poledne spala,
ještě se zeptala,
jestli skoro vstala.

Skoro je to, dcerko,
když poledne zvoní,
když pastýř stádo své
z pole domů honí.

Snídaní s obědem,
to mívám každý den,
šohaje švarného
jen jednou za týden.

Šohajova matka
cestou mně předešla,
ani mi neřekla:
vítám tě, nevěsta.

d)

i)

16

p)

r)

s)

t)

u)

17
p)

r)

j)

k)

8.

9.

10.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

1.

2.

3.

4.

A když mně neřekla,
já se jí neprosím,
vždyť jejího synka
pod kramflíčkem nosím.

Pod kramflíčkem nosím,
pod podvazkem váži,
nechoď k nám, synečku,
až já pro tě vzkáži.

Až já pro tě vzkáži
a dvéře zatrním,
nechoď k nám, synečku,
já o tě nestojím.

Nebolo ma doma
za štyry neděle,
vyrvóstlo mi žítko
na dvore zelené.

Nebolo to žítko,
bola ta trávička,
nepúščaj, Anička,
z večera Janička.

Jako ho nepustím,
on ma pekně prosí:
otvor mi, Anička,
poviem ti já čosi.

Povedaj, povedaj,
čo máš povedati,
lebo tu nemóžem
do pomoci státi.

Do pol noci stála,
do poledňa spala,
potom sa pítala,
či začasu stala.

Za času, za času
keď poledne zvonil,
keď pastier své stádo
s pola domov honil.

V síni dolinečka,
v jizbě rovinečka,
nepúščaj si, milá,
k sobě šohajíčka.

Jak ho nemám pustit,
dyž mňa pěkně prosí:
otevři mně, milá,
povíme si cosi.

Povídali sme si
mezi zelenýma,
že sa zebereme
v tyto nové vína.

Nové vína idú,
my sa nebereme,
šohaju, srdečko,
my sa rozejdeme,

ENTWURF EINES KATALOGS STROPHISCHER VARIATIONEN
      Zusammenfassung

Einleitend begründet der Verfasser, warum bei der Übersichtlichung des tschechischen und slowakischen Liedmaterials (und ähnlich überall dort, wo das strophische Lied auftritt) die Strophen als Grundlage verwendet werden sollten. Die Strophe stellt in diesen Liedgebilden eine unveränderliche und festgeprägte Einheit dar; ein mehr konstantes Element als der Vers oder das Motiv, das übrigens eine Einheit anderer Art darstellt. Zur Veranschaulichung der Zusammenhänge der Strophen in verschiedenen Liedern benützt der Verfasser als Beispiel die siebzehn lyrischen Lieder, die von M. Šrámková in dem in der Anm. 5 zitierten Aufsatz angeführt
      Nach dem Entwurf des Verfassers sollten auf einer Karte in Oktavformat folgende Angäben verzeichnet werden: 1. ein Quellenhinweis, 2. die Ortsangabe, 3. die betreffende Strophe treu aus der Aufzeichnung übernommen und nach der Reihenfolge in der konkreten Aufzeichnung num[m]eriert (wobei die letzte Strophe zum Beispiel mit F=fine-Schluss bezeichnet wäre, damit man eine Übersicht über das Ende des Liedes gewinnt). 4. Der Texteingang der konkreten Aufzeichnung (begreiflicherweise erst mit der zweiten Strophe begonnen) und 5. um die einzelnen Strophen nicht völlig aus dem Kontext herauszureissen, wäre es erforderlich, an jede Strophe noch die sie einrahmenden Verse hinzuzufügen, d. h. den letzten Vers der vorhergehenden Strophe und den Vers der folgenden Strophe; vgl. Beispiel 1-3.
      Der Verfasser schlägt vor, die Katalogkarten mit den einzelnen Strophen nach ihrer Verwandtschaft und Ähnlichkeit zu ordnen; alles übrige betrachtet er als zweitrangig. Es wäre nicht ausschlaggebend, dass dieselbe Strophe einmal in der Ballade X, das zweite Mal in der[/] Ballade Y und das dritte Mal in irgendeinem lyrischen Lied. Diese Zusammenhänge zu verfolgen, wäre schon die Aufgabe eines weiteren Studiums.
      Es ist selbstverständlich, dass die Gruppen der strophischen Variationen allmählich Bezeichnungen au feiner höheren Stufe der Abstraktion bekom[n][m]en müssten, denn die Orientierung in dem uns umgebenden Chaos (wie wir es auch aus anderen Zweigen der Wissenschaft kennen, namentlich aus der Naturwissenschaft) wird nur durch eine Vereinfachung der Terminologie, die viele Einzelfälle zusammenfasst, erm[ä][ö]glicht. Vielleicht würden hier am besten normalisierte alphabetisch geordnete Incipitformen entsprechen, die erst nach dem Vergleich von einer grösseren Anzahl von Variationen gewählt würden; es wäre hier jedoch auch möglich, die Erfahrungen aus der Verarbeitung motivischer Kataloge zu verwerten, wo man ein Stichwort verwendet. In diesem Fall würde es sich um das wichtigste Wort in der Strophe handeln.
      Es steht fest, dass in diesem Fall das Experimentieren nicht umzugehen ist. Es ist jedoch ganz möglich, dass man mit der Zeit auch zu Bezeichnungen gelangen würde, die internationalen Forderungen entsprechen könnten.
      Diese Sachklassifizierung müsste jedoch noch durch einen Incipitkatalog aller Strophen ergänzt werden. Au f der in diesen Katalog gehörenden Karte wäre jedoch nichts mehr angeführt als das genau nach der Aufzeichnung abgeschriebene Incipit (also der konkrete Liedeingang) und dazu der Verweis auf das alphabetisch eingeordnete normalisierte Incipit oder auf .eine andere Benennung der gesuchten Gruppe der strophischen Variationen, bzw. au f die Nummer dieser Gruppe. Falls ein

weiteres völlig gleiches konkretes Incipit auftreten sollte und die Strophe in dieselbe Variationsklasse gehörte, wäre es nicht nötig, eine weitere Karte herzustellen.
Von zwei Gesichtspunkten - von der sachlichen Klassifizierung und der alphabetischen Ord[n]ung - kann jedoch bei keiner Katalogisierung abgesehen werden. (Man braucht bloss an die Bücherkataloge zu denken.) Auch bei der Liederkatalogisierung können wir darauf nicht verzichten. Wenn wir denn einen oder den anderen Gesichtspunkt nicht beachten sollten, würden wir die eine oder die andere grundlegende Aufgabe des Liederkatalogs nicht erfüllen, d. h.: a) schnell den konkreten Wortlaut des Liedes zu finden, b) eine möglichst grosse Anzahl von Verwandtschaften, bzw. Ähnlichkeiten zusammenfassen. Auf Grund dieses Katalogs wäre es möglich, ein erschöpfendes Bild von den Verbindungen der Strophen im Volkslied zu bieten, das auch die Lösung der Frage ermöglichen würde, wie sich die einzelnen Strophen aus einem Lied ins andere, und auch aus einer Gegend in die andere verbreiten u. ä. Durch die Herstellung eines Katalogs strophischer Variationen wäre also die Klassifizierung der Liedertexte nicht beendet, in der Tat würde im Gegenteil die richtige Taxonomie der Volkslieder erst beginnen.
Den Aufsatz schliesst der Verfasser mit der Erwägung, wie die Ausschreibung der Strophen erfolgen sollte und fügt die Frage hinzu, ob hier vielleicht nicht (um diese mechanische Arbeit abzuschaffen) die Hilfe von Komputern in Betracht gezogen werden könnte, wobei er die betreffenden Fachleute auffordert, sich zu dieser Problematik zu äussern. (Eine positive Antwort au f diese Frage findet der Leser im Aufsatz Der Komputer - ein Helfer bei der Analyse und Klassifizierung des Volksliedes, Opus musicum 1970, 5-6, den der Verfasser in Zusammenarbeit mit A. Bartošík und S. Zabadal, Fachleuten auf dem Gebiet der Komputertechnik, geschrieben hat.)

      KNIHY
      SBORNÍKY
      MUZEA A ÚSTAVY
      VÝSTAVY
      KONFERENCE
      FESTIVALY
      TELEVIZE A GRAMOFONOVÉ DESKY
      NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

V roce 1969 vyšel v známé sbírce FFC jako její 286. svazek německý překlad knihy Vuotuinen ajantieto (2. vyd. 1968) pod názvem Finnisches Brauchtum im Jahreslauf předního finského národopisce K. Vilkuny. Kniha má 365 stran, fotografickou přílohu, obsahuje seznam pramenů a zkratek, přehled farností, použitou literaturu a věcný rejstřík; vydala ji Finská akademie věd a překlad pořídila Dr. I. Schellbachová.
      Jde o publikaci svým způsobem pozoruhodnou - je to syntetický přehled finských výročních zvyků, který autor koncipoval z hlediska tradičního finského zemědělství, jehož problematiku dokonale ovládá. Tomuto hledisku podřídil Vilkuna materiál, který čerpal především z národopisného archivu Finské literární společnosti, přičemž použil převážně záznamů spadajících do období 1880-1935. Tyto záznamy o význačných dnech a svátcích roku jsou [/] uspořádány chronologicky a jsou rozřazeny dále podle motivů a míst. Jde o obrovský materiál, čítající 110 000 kusů; zpracování tolika zpráv v syntézu nebylo tedy nijak lehkou prací a jen autor tak zkušený a s tak rozsáhlými znalostmi, jaké má K. Vilkuna, mohl se ho odvážit.
      Cizího badatele zaujme na Vilkunově knize řada věcí. Sám faktický materiál, obsahující pranostiky, pověry, zvyky, obřady v jejich předkřesťanských, katolických, protestantských, pravoslavných i novodobých formách, ukazuje zajímavou kulturní synkrézi i křížení různých cizích vlivů, zejména švédských a ruských; to vše nechává Vilkuna vystoupit v textu do popředí tak názorně, že i zájemce z jiného kulturního prostředí může oddělit zvláštnosti finského výročního zvykosloví od prvků obecných nebo v Evropě četně rozšířených. Na druhé straně přináší Vilkunova kniha mnoho cenných dokladů k etnickým, hospodářským, společenským a kulturním dějinám finského národa a lidu; tento histo rický aspekt se ostatně projevuje i v konfrontaci recentního materiálu s materiálem z doby starší, čerpaným zvláště z kalendářů psaných a tištěných a z jednoho charakteristického finského pramene - z kalendářů vrubových, jež jsou významným dokladem prastaré lidové chronologické pomůcky. Vilkuna nezapomíná ani na vlivy astrologie, které se uplatňovaly od konce středověku a sahají až do dnešní doby, natištěná prognostika, která vzdorovala v lidu racionalistickému protitlaku, zejména od 18. století. Jestliže uvážíme všechny faktory, které působily na vývoj finského výročního zvykosloví, pak vidíme, že stejně jako u jiných národů se jedná o složitou spleť, jejíž alespoň částečné rozuzlení vyžaduje širokého kulturně historického vzdělání, které autor nesporně má.
      Sledujeme-li průběh finského výročního zvykosloví a srovnáváme-li je s naším, pak nejvíce rozdílů pozorujeme v zdůraznění určitých dnů svatých, kteří v naší kulturní oblasti

neměli takovou úlohu jako na severu Evropy. Jedná se většinou o světce a světice švédské vedle několika finských. Uvedeme alespoň několik: Knut, Brigita, Siegfried, Erich, Olaf, Jindřich, Gustav, Kristina, Helena (švédská královna, královna vdova). To je ovšem zcela přirozené. Vedla toho však si podrželi veliký význam ti svati, kteří hráli velikou úlohu již v době před přijetím reformace. V tomto ohledu se jeví situace podobná naší - čím starší je kult svatého, tím více se na jeho postavu soustřeďuje pověr a zvyků, často různého dobového původu. U některých světců, známých i u nás, zaujmou opět chronologické rozdíly; uvádím např. svátek sv: Anny, který je ve Finsku významným prosincovým svátkem (15. XII.) a spojoval se ve starších dobách se zimním slunovratem.
      Zvláštností finského kalendáře byla některá období, jako např. měsíc vaahtokuu, třetí zimní měsíc, který podle starého vymezení počínal sedm týdnů před velikonocemi, respektive po masopustním úterý. Pokud jde o masopust, zdůrazňuje autor jeho význam pro práci a budoucí úkoly žen v zemědělství; naproti tomu vánoce měly podobnou důležitost pro práci mužskou.
      Některé vánoční svátky ve Finsku jsou provázeny zvyky a pověrami, které nenacházíme ve střední Evropě, nebo existují v jiném kontextu, funkci či akcentu. To se týká např. víry ve velikonoční čarodějnice, [/] zvláštní význam mají ve Finsku velikonoční ohně, podobně jako o svatodušních svátcích; charakteristické se zdá i spojení letnic s mléčným hospodářstvím. Pozoruhodná je otázka vlastního počátku léta, respektive tzv. středu letního období, které se umisťuje až tři týdny po slunovratu, protože zemědělec se řídí především. teplotou, která je nejvyšší okolo 13. července; přitom je zajímavé, že toto datum souhlasí s výsledky soudobého měření temperatury.
      V knize je řada použitých a zdařilých výkladů původu a významu některých dní a období. Za zvlášť názorný pokládám Vilkunův výklad otázky přestupného dne ve starší době (24. II.), spojitosti osoby sv. Jiří s vlky nejen ve Finsku, ale ve východní Evropě, původu svátku sv. Sampsona (27. VI. - jde o pravoslavného Sampsona Xenodocha), otázky tzv. psích dní (23. VII.-23. VIII.), názvu babího léta, kultu sv. Brigity, otázky, proč je pokládána noc o Lucii za nejdelší, podobně předvečer sv. Anny, novodobé rozšíření vánočního stromku ve Finsku i s výkladem jeho roztodivné historie, vztahující se k vyobrazení štědrovečerní pohody v rodině Lutherově. Ale je řada dalších výkladů, které si přečte čtenář se zájmem.
      Cenné jsou Vilkunovy úvody k jednotlivým měsícům nebo význačným obdobím či svátkům, kde autor uplatňuje zejména svoje bohaté znalosti [/] finského zemědělství, stejně jako výklady názvů jednotlivých měsíců.
      Vilkunovu knihu lze pokládat za zdařilou syntézu, jejíž německý překlad ji zpřístupňuje zahraničním zájemcům. A může sloužit dobře i jako vzor pro zpracování výročního zvykosloví v jiných zemích. Jaroslav Kramařík

Gisela Burde-Schneidewind, Historische Volkssagen zwischen Elbe und Niederrhein, [obsah]

Akademie-Verlag Berlin 1969, s. 350
Už před deseti roky vydala BurdeSchneidewindová z pozůstalosti vynikajícího sběratele R. Wossidla antologii pověstí "Herr und Knecht" (Berlin 1960), v níž soustředila pověsti sociálně kritického obsahu z Meklenburska. Tento nový soubor vychází jako jejich pokračování a jako druhý svazek řady "Německé pověstí demokratického charakteru"; v přípravě jsou už další dva svazky této série z ostatních krajů Německa. Je známé, že folkloristé NDR energicky a důsledně sledují v lidovém podání právě tuto ideovou linii v písni (W. Steinitz, H. Strobach), humorce (S. Neumann), pohádce (W. Woellerová). Po písních "demo kratického charakteru" (Steinitz)

zavedla tento přívlastek k pověstem nyní Burde-Schneidewindová, jež se po léta věnuje studiu německé historické pověsti.
      V nové antologii shrnuje 330 čísel ze severozápadních krajů Německa. Pocházejí z nejrůznějších starších tištěných i rukopisných pramenů; valná část je vzata z pozůstalosti sběratele G. F. Meyera z 20. a 30. let našeho století. Asi polovina textů je uveřejněna v dolnoněmeckém nářečí, ale v těchto případech autorka k nim připojuje přepis do spisovného jazyka. Historickými pověstmi "demokratického charakteru" rozumí ta podání, v nichž se bezprostředně promítá sociální prostředí a život vypravěčů; nikoliv tedy pověstí o císařích a králích a "velkých hrdinech", o válkách a katastrofách, ale pověsti, v nichž se zrcadlí společenské napětí a sociální kritika. Pořadatelka pečlivě shledává a podtrhuje všecky motivy a látky tohoto obsahu; vypočítala např. také, že postava "dobrého pána" se vyskytuje jen v 0,01 % německých historických pověstí. Ze všech čísel jejího souboru vyznívá antagonismus mezi vládnoucími a utlačenými: bezpráví, vykořisťování, násilí, šikanování, loupení, pýcha na jedné straně - utrpení, hlad, nenávist, rezistence, vzpoura na straně druhé.
      Poněkud nerovnoměrně roztřídila Burde-Schneidewindová celý materiál do tří základních skupin: první [/] oddíl obsahuje pověsti z venkovského prostředí (257 čísel), druhý oddíl pověstí z prostředí městského (63 čísel) a třetí oddíl pověsti o "tvrdém vojenském živobytí" (pouhých 10 čísel). Tyto tři základní skupiny jsou potom tematicky rozčleněny do menších podskupin.
      Na rozdíl od prvního svazku z Meklenburska má tato antologie převážně materiálový a popularizační ráz. Proto je taky odborný aparát zúžen na nejnutnější míru. V předmluvě (s. 5-11) pořadatelka seznamuje čtenáře s koncepcí knihy, vysvětluje pojem historické pověsti i pojem pověstí "demokratického charakteru", odkazuje na prameny atd. Naznačuje i vnitřní obsahovou diferenciaci historických pověstí podle jednotlivých krajů i některé interetnické vazby (např šlezvicko-holštýnské pověstí těsně souvisejí s pověstmi dánskými), dotýká se ideového přehodnocování lidových pověstí v starších kronikách a dějepisných knihách. Krajně sporný se zdá její názor, že mezi historickými pověstmi a pověstmi demonologickými je kvantitativně vyrovnaný poměr; posavadní zjištění z mnoha zemí tonu odporují. V poznámkách k jednotlivým textům přináší editorka jen údaje o prameni a o některých dalších variantách (s. 282-300). Vedle rejstříků míst a osob doplnila sbírku bohatým a cenným rejstříkem hesel, motivů a námětů (s. 314-342), jenž vyčerpávajícím způsobem shrnuje [/] celý látkový fond otištěných pověstí; najdeme v něm i četné analogie k českým pověstem. Oldřich Sirovátka

V. M. Skrypka, Ukrajinśka, čeśka ta slovaćka narodna liryka (Istorykoporivňaľne doslidženňa), [obsah]

"Naukova dumka", Kyjev 1970, 228 str.
Meno ukrajinského folkloristu Vasyľa Skrypku je dobre známe aj medzi československými národopiscami, najmä z jeho prác o ukrajinsko-českých folklórnych vplyvoch a stykoch, uverejňovaných v sovietskej a československej odbornej tlači. Poslednou jeho prácou z tejto oblasti je historicko-porovnávacia monografia o ukrajinskej, českej a slovenskej ľudovej lyrike. Je to prvá monografia tohoto druhu v doterajšej folkloristike, a ako taká zaiste vzbudí pozornosť aj medzi československými bádateľmi v tejto oblasti.
Už v úvode autor zdôrazňuje až zarážajúcu príbuznosť medzi ľudovou lyrikou týchto troch národov. Korene takejto príbuznosti vidí v historickom vývoji týchto národov: západní Ukrajinci dlhú dobu žili v spoločnom štáte s Čechmi a Slovákmi v Rakúsko-Uhorsku, českí a slovenskí remeselníci a obchodníci často

navštevovali aj centrálne oblasti Ukrajiny; obrovský význam pre rozširovanie českej a slovenskej piesne na Ukrajine mali potulní muzikanti - "šumaři". V 60. rokoch 19. stor. začína sa masové vysťahovalectvo z Čiech na Ukrajinu, najmä na Volyň, čo tiež značne prispelo k vzájomnému ovplyvňovaniu ľudovej tvorivosti.
      Práca V. Skrypku opiera sa o široký porovnávací materiál. Sú v nej využité takmer všetky klasické zbierky českého a slovenského folklóru, a okrem nich aj bohaté rukopisné pramene zo sovietskych archívov, v Československu takmer neznáme. Autor konštatuje, že "v rukopisných fondoch Ústavu umenia folklóru a etnografie AV USSR nachádza sa veľa českých a slovenských piesní v jednotlivých zápisoch alebo vo veľkých zborníkoch, zozbieraných v 30-ch rokoch etnografom J. Rychlíkom od rôznych korešpondentov z českých osád na Žitomirsku a Volyni" (str. 30). V Ústrednom štátnom archíve literatúry a umenia v Moskve sa nachádza obsiahla zbierka českých a slovenských piesní I. Sreznevského, v archíve Ústavu literatúry AV USSR v Kyjeve zbierka slovenských piesní Janka Kráľa atď. Sám autor v rokoch 1981-63 zozbieral v českých osadách Zakarpatskej a Žitomirskej oblasti cez 200 piesní (str. 30-31). Jednotlivé ukážky zo všetkých týchto prameňov sú v recenzovanej práci často citované.[/]
      Bohatý materiál autor rozdelil podľa žánrovo-tematických princípov do piatich kapitol. Pritom je treba poznamenať, že sovietske pojatie žánru "lyrická pieseň" je trochu širšie než československé. Sovietska folkloristika zahrňuje do skupiny ľudovej lyriky aj tzv. "spoločenské piesne" (rus. "bytovyje pesni", ukr. "suspiľno-pobutovi pisni"): nevoľnícke, vojenské, regrútske, zbojnícke a i, V. Skrypka rozšíril tento termín aj na niektoré druhy obradových piesní a balád, takže jeho práca do určitej miery presahuje rámec zvolenej témy.
      V prvej kapitole autor rozoberá spoločné a diferencované prvky vo svadobnej obradovej poézii, pričom skúma svadobnú poeziu v historickom vývoji. Určitým odrazovým mostíkom sú preňho svadobné piesne Ukrajincov východného Slovenska, ktoré sú najbližšie českému a slovenskému folklóru. Skúmajúc zmeny v súčasnej svadbe Čechov, Slovákov a Ukrajincov autor pranieruje súčasné snahy umele vytvárať nový svadobný obrad. Podľa neho, každá takáto snaha musí sa skončiť neúspechom "lebo obrad a poézia svadby, ako javy tisícročnej kultúry menia sa pomalšie než duševný život a spoločenská móda, a -niekedy dokonca víťazia nad novými útvarmi" (str. 60). Ako ukážku "nevkusu ba až komizmu" uvádza tzv. "červenú svadbu" a iné "narýchlo zlepené formy súčasnej spoločenskej svadby".[/]
      Druhá kapitola je venovaná lyrickým piesňam o láske. Autor sa tu pozastavuje predovšetkým nad spoločnými motívmi v ukrajinských, českých a slovenských piesňach o láske. Pomerne veľa pozornosti venuje analýze jednotlivých motívov najstaršej ukrajinskej lyricko-epickej piesne "Dunaju, Dunaju, čemu smuten tečeš" z rukopisnej gramatiky Jána Blahoslava (160-1671). Záverom konštatuje: "Ukrajinsko-československé vzájomné vzťahy v piesňach o láske nie sú len v spoločných motívoch. Každý národ má aj spoločné obrazy a celé sujetové jednotky. I keď obrazný systém, založený na príbuzenskej symbolike u Čechov a Slovákov sa nezachoval v takej miere ako u Ukrajincov, zato však psychologicky a štylisticky ovplyvnil ďalšie zmeny" (str. 93).
      Najviac spoLočných prvkov autor nachádza v spoločenských piesňach, ktorým je venovaná tretia kapitola. Na prvé miesto kladie piesne o ťažkom osude sluhov a sezónných robotníkov, pričom hlavným zdrojom porovnávacieho štúdia sú preňho moravské piesne, motívy ktorých sú najbližšie ukrajinským piesňam tohoto druhu. Plne súhlasíme s konštatovaním autora, že "ani českí ani ukrajinskí folkloristi nevenovali patričnú pozornosť bohatému piesňovému materiálu sezónnych robotníkov a sluhov, čo sťažuje vysvetlenie procesu vzájomného ovplyvňovania piesní tejto skupiny Ukrajincov a Čechov" (str. 114). Veľa spoloč

ných prvkov nachádza aj v pastierskych, regrútských, vojenských a zbojníckych piesňach. Škoda, že pri rozbore poslednej skupiny autor obišiel paralely medzi slovenskými piesňami o Jánošíkovi a ukrajinskými o Dovbušovi, na ktoré už na konci minulého storočia upozornil V. Hnaťuk v práci "Slovenský zbojník Jánošík v ľudovej poézii".
      Štvrtá kapitola je venovaná humoristickým a satirickým piesňam. Tu, na rozdiel od predchádzajúcich kapitol, autor pokusil sa o genézu jednotlivých piesní. Pritom neobmedzil sa iba na jednotlivé piesne , ako predchádzajúci bádatelia, ale každú z nich skúma v určitom cykle príbuzných piesní.
      Posledná kapitola monografie V. Skrypku je venovaná spoločným prvkom v obraznosti lyrických piesní. Tu sa autor pozastavuje pri spoloč ných obrazoch v lyrickej poézii, skúma kompozíciu, výrazové prostriedky, symboly piesní jednotlivých národov atď.
      Skúmajúc lyrické piesne historicko-zrovnávacou metódou, V. Skrypka poukazuje nie len na spoločné črty v piesňach Ukrajincov, Čechov a Slovákov, ale zdôrazňuje aj národnú špecifiku piesní jednotlivých národov, ktorá podľa jeho názoru "je okrasou každej národnej kultúry a zároveň čiastkou celoslovanskej umeleckej pokladnice" (str. 226).
      Ako sme zdôraznili na začiatku, práca V. Skrypku je prvou monografiou tohto druhu v doterajšej fol[/]kloristike. Ako taká nie Je pozbavená určitých nedostatkov. Napríklad, v práci takmer nie je podchytená folkloristická literatúra (najmä česká a slovenská) posledného desaťročia, a práve materiálové zbierky 60. rokov (hlavne z druhej polovice), z územia Slovenska, Čiech a Moravy a teoretické štúdie z tohoto obdobia mohli by v značnej miere obohatiť pr[á][a]mene bádateľa a tým aj rozšíriť a prehĺbiť jeho závery.
      Niekedy typické české piesne, ako "Olšanské mládenci tisíce hledaji" (str. 160) alebo "Letěla zvysoka kačenka divoká" (str. 171) sú považované za piesne slovenské. Za Slovákov autor mylne považuje aj českých etnografov L. Niederleho a M. Smetanu (str. 35 a 59j. Na str. 36 autor tvrdí, že v českých svadobných rečiach sa hovorí o sobáši(!) Adama a Evy. Legenda o Adamovi a Eve sa vyskytuje v českom svadobnom obrade veľmi často, avšak nepoznáme ani jeden opis, v ktorom by sa hovorilo o ich sobáši. Na str. 90 autor hovorí o "variantoch" piesne o Štefanovi Vojvodovi. V skutočnosti varianty tejto piesne nie sú známe. Folkloristika pozná iba piesne s podobnými motívmi.
      Avšak tieto drobné nedostatky nezmenšujú význam práce V. Skrypku, ktorá by sa mala stať základom hlbšieho štúdia ukrajinsko-českých a ukrajinsko-slovenských vzťahov aj v iných folklórnych žánroch. Mikuláš Mušinka

      Soňa Burlasová, Ľudové balady na Horehroní. [obsah]

Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry, sv. 2. Vydavatelství SAV Bratislava 1969, str. 262
Slovenská folkloristika má ve srovnání s folkloristikou českou ve vydávání sbírek lidových balad již delší tradici, a tím i značný předstih. Sbírka Burlasové je po edicích Medveckého (vyšla jako první v r. 1923), Kolečányové (1948) a Horákově, jehož práce Slovenské ľudové balady (Bratislava 1956) představuje nejrozsáhlejší výběr slovenské baladické lidové tvorby, už čtvrtou vydanou sbírkou tohoto druhu. Česká folkloristika má k dispozici dosud pouze práci O. Sirovátky Lidové balady na Slovácku (Uher. Hradiště 1965).
Kniha má obsáhlý úvod (s. 7-82). Autorka v něm nejprve stručně charakterizuje slovenské lidové balady, potom se její zájem soustřeďuje již na zkoumanou oblast, tj. na Horehroní: Po hutně podaném obraze historického vývoje tohoto rázovitého kraje věnuje S. Burlasová pozornost nejprve obecně písňové tvorbě na Horehroní a přechází pak ke specifickému látkovému rozboru tamějších lidových balad. Přitom si všímá i vztahu textu balady a její melodické. stránky a dále způsobu interpretace a formy balad. V úvodní studii dospívá k závěru, že lidová balada na Horehroní je dosud jevem živým a že jsou zde zastoupeny různé vývojové stupně tohoto žánru.

Velká šíře a pestrost látek je doložena jak v jejich vývojovém, tak tematickém průřezu; texty balad se převážně spojují s melodiemi středního období. Látky, společné se západoslovanskými baladami, popř. se západoevropskými, mají na Horehroní specifické rysy, přičemž melodie jsou autochtonního původu.
      Po tomto rozboru následuje vlastní sbírka balad. Obsahuje v 54 otištěných zápisech celkem 43 baladických typů. Je velmi zajímavé, že na Horehroní jsou hlavními interprety balad především ženy, a to střední i starší generace. Z celkového počtu 127 baladických záznamů bylo jen 8 získáno od mužů.
      Písňový materiál je roztříděn tematicky do šesti skupin. První skupinu (č. 1-5) tvoří balady s prvky fantastickými a magickými, druhou s historickým pozadím (č. 6-11). Do třetí skupiny jsou zařazeny písně s náměty zbojnickými (č. 12-16), do čtvrté s rodinnými (č. 17-23). Rozsáhlá je skupina pátá (č. 24-38), kterou tvoří balady milostné. Poslední skupinou jsou (č. 39-43) balady s motivem ztráty panenství. Vydělení této skupiny se zdá dosti osobité - balady s motivem ztráty panenství by mohly být dobře součástí skupiny páté, tj. balad milostných. Ale tematické hledisko při třídění balad je vždy obtížné, jak ukazuje praxe různých badatelů a konečně i autorka sama. S. Burlasová správně vystihla, že balady s tematikou [/] milostnou nemají v mnoha případech pevnou dějovou stavbu, což je "zapříčiněno převahou lyrických partií" (str. 56), a že je pro ně typické, že určité motivické úseky se objevují často nezměněné v rozličných souvislostech ve více písních.
      Jednotlivé zápisy zachycují jak textové, tak melodické znění, a jsou dokumentovány velmi podrobnými komentáři. V nich se kromě místa a roku zápisu a dat o informátorech uvádí stručný obsah baladické látky, popř. její charakteristika, charakteristika melodie, verše a strofy. S. Burlasová v komentáři dále odkazuje na souvislostí a rozdíly horehronských balad navzájem i ve vztahu k jiným oblastem Slovenska. Odkazuje průběžně na sbírku Horákovu, ve které je starší bibliografie, na sbírku Slovenské ľudové piesne i na sbírku B. Bartóka, které vyšly až po edici Horákově. Tím čtenář získává úplnou dosavadní tištěnou bibliografii k jednotlivým baladickým typům. Aby autorka ukázala na souvislostí s českým materiálem, přihlíží ke sbírce O. Sirovátky. Je třeba zdůraznit, že badatelka zařazuje publikovaný materiál i do souvislostí mezinárodních, např. srovnáním s baladami ukrajinskými, německými aj.
      Celá sbírka je uzavřena seznamem písní (abecedně), zpěváků (podle obcí), přehledem pracovní literatury a registrem balad, který obsahuje incipit, stručnou informaci [/] o látce, strofický rozměr, hudební formu a tonalitu. Podrobné německé resumé zpřístupní publikaci i badatelské veřejnosti zahraniční.
      Předností práce S. Burlasové je v první řadě skutečnost, že materiál pochází z jedné etnograficky ucelené oblasti Slovenska a že zápisy jsou autentické, pořízené s pomocí moderní aparatury, Objektivní záznam vedl autorku sbírky i k akribickému přepisu melodií i textů; také pozornost, kterou autorka věnovala nejen textům písní, ale i nápěvům, je třeba velmi uvítat. Prospěšné je, že ve sbírce jsou uvedeny jak textové, tak nápěvové varianty. Pokládáme dále za přednost, že autorka ukazuje zastoupení balad v celkové písňové skladbě Horehroní: na tomto poměrně malém území se vyskytuje velké procento samostatných látkových typů; z celkového počtu 127 zapsaných balad je jich 52. Konečně je také třeba zdůraznit to, že zápisy pocházejí z doby poměrně nedávné, z let 1956-1966, a to nám ukazuje, že balady nejsou na území, které sbírka S. Burlasové zachycuje, jevem archívním, jak se někteří badatelé domnívají, ale že tvoří součást živého písňového repertoáru.
      Publikace má vynikající grafickou úpravu, právem byla proto vybrána za knihu roku 1969. Marta Šrámková

k vydání připravil Josef Spilka. Odeon, Praha 1970, 108 stran
      Pražský folklorista Josef Spilka připravil k vydání přes čtyři sta let starou sbírku přísloví bratrských biskupů Matěje Červenky a Jana Blahoslava pro edici Lidové umění slovesné, kterou v nakladatelství Odeon promyšleně řídí Rudolf Lužík.
      Sbírku uvádí stručný úvod Jana Blahoslava doplněný editorovými vysvětlivkami. Blahoslav v něm charakterizuje úsloví neboli přísloví, která jsou při střídmém používání perlami řeči, častým a nevhodným používáním lehce prozradí nedovzdělance. Zajímavé jsou zvláště Blahoslavovy postřehy o překládání latinských přísloví do češtiny, kdy uživatelům raději doporučuje používat srozumitelná česká přísloví než necitlivě a nesrozumitelně přeložené latinské obraty. V úvodu také Jan Blahoslav vysvětluje, jak sbírka vznikla a jak se na její přípravě oba autoři podíleli.
      Ediční poznámka Josefa Spilky přináší potřebné údaje o publikované sbírce, kterou jako přívazek k tištěné sbírce českých přísloví Jakuba Srnce z Varvažova z roku 1582 objevil knihovník Národního muzea v Praze Václav Hanka. Větší část rukopisu, který je uložen v Národním muzeu, otiskl Hanka v roce 1829. V Blahoslavově rukopise Gramatiky [/] české, kterou objevili a vydali v polovině minulého století ve Vídni Ignác Hradil a Josef Jireček, je také část věnovaná přísloví. Blahoslavova přísloví jsou obsažena také v knize Josefa Dobrovského, Českých přísloví sbírka, kterou vydalo nakladatelství ČSAV v roce 1963. V těchto vydáních však šlo vždy o zařazení neúplné. Spilkovo vydání tedy vlastně poprvé přetiskuje sbírku podle Blahoslavova rukopisu.
      Ve sbírce, kterou před mnoha lety shromáždili z podání českého a moravského lidu Matěj Červenka a Jan Blahoslav, nalezne čtenář dosti přísloví, jež jsou v stejné nebo obměněné formě stále v povědomí všech národních vrstev nebo aspoň v některých regionech. Přísloví "Nechval dne na vzchodu slunce" se vytrácelo z užívání za života Blahoslavova, v pozměněné podobě se však udrželo podnes. "Trefit z bláta do louže", "Vyčkat času jak husa klasu", "Rozumí tomu co koza petruželi", "Sytý lačnému nevěří" atd. - čteme i v současné literatuře a slyšíme i v dnešních rozhovorech. Mnohému přísloví a rčení by však dnešní čtenář bez výkladu těžko porozuměl. ("Máš se drle co chodec na brle", "Co by sůl vůči sypal", "Kam kydeno, tam plištěno", atd.) k většině přísloví připojit Jan Blahoslav vysvětlení nebo rozvedení, aby jim rozuměli jeho čtenáři. Dnes nepoužívané a neznámé výrazy objasňuje pod čarou editor, takže i současný [/] čtenář najde všechna potřebná vysvětlení.
      Knížku vkusně a citlivě graficky vypravil Vladimír Rocman. Blahoslavova a Červenkova Česká přísloví jistě potěší odborníky i čtenářskou veřejnost. Josef Tomeš

J. Macůrek, České země a Slovensko (1620-1750). [obsah]

Spisy University J. E. Purkyně v Brně - filosofická fakulta - č. 147, Brno 1969, 339 stran, cena 32,50 Kčs.
Problém česko-slovenských vztahů a styků je stále aktuální a ani zdaleka nebyl doposud vědecky zpracován. Není proto divu, že se k němu vracejí badatelé různých vědních oborů. Nová knižní práce historika Josefa Macůrka "České země a Slovensko" navazuje na publikaci "České země a Slovensko ve století před Bílou horou", kterou vydal jmenovaný autor spolu s Milošem Rejnušem v roce 1959. Na základě dlouholetého studia archívních pramenů, uložených v českých, slovenských, polských a maďarských archívech, podává Macůrek plastický obraz o česko-slovenských vztazích, jak se jeví v politické a hospodářské situaci (zemědělství, řemeslo, obchod),

ve fluktuaci obyvatelstva i v představách o Slovensku v českém prostředí a naopak v období od Bílé hory do počátků národního obrození. Vynikající znalost materiálu i zralé vědecké zkušeností autora vyzařují z celého díla.
Macůrek dospěl v mnoha ohledech k novým představám a závěrům, které korigují naše dosavadní představy o česko-slovenských politických, hospodářských a interetnických vztazích. Autor přesvědčivě prokázal, že doba, kdy české země a Slovensko se staly součástí mnohonacionální monarchie, nebyla z hlediska česko-slovenských vztahů v žádném směru hluchá a bezvýznamná. V době pobělohorské a předobrozenecké stále doznívaly česko-slovenské kontakty z předcházejících období, vzájemné styky se v různých oblastech života zesilovaly a nabývaly širších forem. Přitom se objevovaly nové momenty, nové tvůrčí síly a složky, jimiž se zvolna připravoval nástup k novým česko-slovenským vztahům doby obrozenecké. Průkaznost Macůrkových vědeckých formulací zvyšuje i rozsáhlá pramenná sbírka, do níž autor zařadil korespondenci vedenou mezi českými a slovanskými městy, vrchnostmi, poddanými, úřady, a matriční záznamy, které se vztahují k fluktuaci obyvatelstva z českých zemí na Slovensko a opačně.
Macůrkova kniha přináší poučení pro pracovníky historických i jiných [/] oborů, národopis nevyjímaje. Etnograf zde nalezne nejen nezbytná historická fakta, ale i cenná metodická ponaučení. Macůrkovo pojetí studia česko-slovenských vztahů má platnost i pro národopisný výzkum: Česko-slovenské vztahy a styky nelze omezit jen na kontakty pomezních oblastí (východní Moravy, jižního Těšínska a západního Slovenska), ale je třeba je řešit v rámci širšího českého a slovenského území. Václav Frolec

Pavla Vacová, Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami, [obsah]

vydalo Okresní vlastivědné muzeum v Blansku 1970, str. 39
      V drobné úhledné práci Pavly Vacové je soustředěn materiál získaný sběrem a průzkumem Malé Hané a několika horských obcí a z pozůstalostních spisů archívů v Jevíčku, Boskovicích a Biskupicích. Po úvodě Vratislava Grolicha je zařazena první kapitola o příčinách zániku kroje na Malé Hané. Autorka se nezaměřila na celou oblast, ale jen na několik obcí, které v této kapitole vyjmenovává. Hranice rozšíření kroje vymezuje v další částí a zároveň v ní uvádí některé společné znaky sousedních oblastí.[/]
      Jako první popisuje Vacová dětský kroj, o kterém se dochovalo málo dokladů. Většinu informací získává od starých pamětníků. Podobně je to i s krajem mužským; byl z mnoha důvodů odložen již v polovině 19. století. Autorka ho popisuje velmi pečlivě na základě ústních a písemných pramenů. Kapitolka o mužském kroji není rozčleněna na více částí, neboť kroj byl ve srovnání s ženským krojem o mnoho jednodušší.
      Větší část brožurky věnuje autorka ženskému kroji a jednotlivým jeho částem. Uvádí názvy částí krojů v dialektu z různých obcí, vývojové změny kroje a změny v používání krojových součástek. Celá tato část o ženském kroji je však nevyváženě rozčleněná a působí roztříštěná. Např. některé obřadní součástky, které jsou zde popisovány, by mohly s dalšími textiliemi, pojícími se k obřadům a rodinnému životu, tvořit s ostatními částmi obsahově vyváženou kapitolu - obřadní oděv.
      Knížka je doplněna fotografiemi a kresbami, které však nemají dostatečné označení. Praktičtější by jistě bylo určení v textu a ne na konci publikace. Není možno se spokojit ani s citacemi z čerpané literatury a odkazy na použité prameny. Autorka pečlivě uvádí informátory, kteří jí jistě v mnohém při dlouholeté přípravě této nepříliš rozsáhlé, ale užitečné práce pomáhali. Ludmila Batůšková

Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1970, stran 32
      I napriek tomu, že slovenským národopiscom vďaka vydavateľským termínom nevyšiel ich pôvodný zámer vydať z príležitosti konania VI. slavistického kongresu v Prahe 1968 samostatný zborník, s radosťou vítame i "plody po sezóne", najmä ak sme si po mnohoročných skúsenostiach s vydávaním vedeckých publikácií zvykli na podobné "žarty" a berieme ich ako samozrejmú časť našich pracovných starostí.
      V Národopisnom ústave SAV nie je v poslednej dobe o samostatné publikácie núdza, a tak práve pred 25. výročím trvania ústavu sa ukazuje šírka i hĺbka pracovných výsledkov najväčšieho slovenského národopisného pracoviska. Zborník nie je súhrnom pripravených, či prednesených kongresových referátov. Národopisný ústav chcel ním prezentovať šírku vedeckej problematiky, ktorej ďalšie rozpracovanie by mohlo prispieť k poznaniu spoločných a diferenciačných rysov slovanských kultúr. Predmetom kongresového rokovania boli nakoniec iba niektoré vybrané okruhy problémov folkloristiky. Zostavovatelia však správne zaradili štúdie z oblastí hmotnej a duchovnej kultúry, aby tak zvýraznili potrebu študovať ľudovú kultúru Slovanov v jej komplexnosti.[/]
      Vedecký redaktor publikácie dr. J. Mjartan v úvode naznačil, z akých bohatých slavistických tradícií slovenský národopis čerpal a aké by malo byť i jeho postavenie v štruktúre nášho súčasného slavistického výskumu. '
      Rôznorodosť problematiky zdá sa neublížila koncepcii publikácie. Urobila zborník príťažlivejším pre oveľa väčší okruh odborníkov, nielen z národopisnej obce, ale i niektorých príbuzných vedných disciplín.
      Príkladom môže byť príspevok A. Prandu o slovenských sezónnych poľnohospodárskych robotníkoch, ktorý iste zaujme sociológov, či príspevok S. Burlasovej, zaoberajúci sa melodikou slovenských ľudových balád, určený skôr etnomuzikológom.
      Zahraničným Slovákom sú venované dve štúdie. E. Horváthová spracovala zvykoslovný materiál o zvykoch pri narodení dieťaťa v Slovenskom Kómloši v Maďarsku a S. Švehlák prináša veľmi originálnu a zaujímavú problematiku vyplývajúcu z výskumov dramatizovaných ľudových balád u Slovákov v Juhoslávii,
      Tretí príspevok zo zahraničných materiálov e od A. Kostkovej, ktorá sa zaoberala svadobným obradom Rusínov žijúcich v Ruskom Keresture v Báčke.
      Z ďalších folkloristických príspevkov je zaujímavá teoretická stať o spomienkovom rozprávaní od J. Mi[/]chálka a príspevok Ľ. Droppovej k problémom porovnávacieho štúdia jarmočných piesní. M. Mušinka vo svojej štúdii o vzťahoch Volodymira Hnaťuka k Slovensku načrel do problémov historiografie ukrajinskej i slovenskej folkloristiky. Porovnávacie prístupy nachádzame v príspevku V. Gašparíkovej - o slovenskej ľudovej rozprávke z hľadiska etnického a interetnického a v etnografickom príspevku J. Podoláka, ktorý sa zaoberal tradičnymi spôsobmi nietenia ohňa u karpatských pastierov.
      Nebolo by hádam na škodu veci, keby Národopisný ústav práve touto publikáciou nadviazal na tradíciu pravideľnejšieho vydávania zborníkov, ako tomu bolo pred dvomi desiatkami rokov. Úspešný krok často dodáva chuť - i napriek tomu, že tento svojou dĺžkou zaútočil na našu trpezlivosť. Milan Leščák

Kontakte und Grenzen, Probleme der Volks-, Kultur- und Sozialforschung, [obsah]

Festschrift für Gerhard Heilfurth zum 60. Geburtstag, Göttingen 1969, 566 stran, 32 tabulí
Objemný sborník celkem 46 příspěvků na počest šedesátin marburského ordinária Gerharda Heilfurtha je kniha velmi pestrá. Jak ukazuje

již sám její podtitul, obsahuje příspěvky z široké škály společenskokulturních problémů. Jde tedy o národopis spíše ve smyslu "cultural antropology". Jsou zde zastoupeny příspěvky předních evropských i amerických badatelů, práce obecně teoretické a obecně shrnující vedle detailních pojednání, slovem, pestrá paleta studií, vedená snahou vyrovnat se jednak s rámcovým tématem sborníku, jednak pokračovat v tématice, jíž se jubilant po řadu let sám věnoval. Nalezneme zde tedy příspěvky k obecným společenským problémům současnosti i minulosti, mezi nimi i k problémům soudobé společností průmyslové, i studie o lidové kultuře hornické, o soudobém vypravěčství, baladě, zvykosloví, řadu studií o lidovém umění atd. Sborník dobře odráží hledání nových cest v soudobých směrech národopisných. Jsou zde práce se zaměřením filosofickým, sociologickým až po problémy politické, jako je např. příspěvek Gerharda Wurzbachera (Norimberk) "Studentische Protestbewegung und etablierte Gesellschaft in der Bundesrepublik".
      Český čtenář získá v publikaci množství podnětů. Už jenom sám bohatý výběr nejnovější literatury, uváděné k jednotlivým studiím, je sám o sobě hoden pozorného prostudování. Tak např. obecně teoretické studie k rámcovému tématu (InaMaria Greverus, Marburg, "Grenzen und Kontakte"; Abel Miroglio, Le [/] Havre, "Réflexion sur l'importence des frontiéres des états et des ethnies") vycházejí z prací Roberta Ardreye. Znovu a znovu se opakují odkazy na nový časopis, vycházející v Paříži, "Ethnologia Europaea" atd. Nikoliv na posledním místě je důležité povšimnout si i terminologické stránky jednotlivých příspěvků. Každý z nás by se měl seznámit s obsahem pojmu "Raum" nebo "Kontakthorizont" a prostudovat si výborný nástin vývoje jednotlivých pojmů, spojených s tzv. etnopsychologií, Sborník totiž přetiskl přednášku Herberta Huckenbecka (Marburg) "Probleme ethnopsychologischer Forschung", bohatě doplněnou odkazy na literaturu uplynulých 100 let, v níž podává jednak výborný nástin vývoje pojmu i bádání, jednak velmi přehledně seznamuje se soudobým stavem rozpracování tohoto okruhu problémů. Autor správně ukazuje na roztříštěnost bádání, nahodilý výběr zorného úhlu atd. a staví požadavek, aby se úkolu ujal dobře fundovaný vědecký tým, který bude nejprve muset zvládnout to nejzákladnější - totiž jednotný systém kriterií výzkumu, tak aby dílčí výsledky byly vůbec porovnatelné.
      Při četbě některých příspěvků získá čtenář i jistý pocit smutku, že některé práce, ubírající se již před lety směrem, kam míří světový trend, zapadly, neví se o nich. Proto je velmi potěšující, že mezi autory sborníku je i šest autorů českoslo[/]venských (Fojtík, Jeřábek, Karbusický, Plicková, Sirovátka, Skalníková).
      Rozsah knihy - co do počtu stran i mnohostrannosti řešených problémů - brání recensentovi věnovat se podrobně všem bez rozdílu. Chci se tedy dále soustředit na některé otázky, které zajímají slovesného folkloristu. I tady však je nutno výběr zúžit. Prací na tomto poli se sešlo bohatě: Linda Dégh (Bloomington, Indiana) se věnuje výzkumu ústního podání dvou rodin maďarského původu, jehož výměna se děje po telefonu. Oldřich Sirovátka (Brno) se věnuje německo-českým vztahům ve folklóru, Alois Schmaus (Mnichov) mythologii a hrdinné epice, Lutz Röhrich (Freiburg) příslovím a rčením v soudobé politické karikatuře.
      Podrobněji bych chtěla upozornit na dvě práce z oboru lidového podání: Isidora Levina (Leningrad) "Tiermärchen in Tatschikischen" a Carl-Hermana Tillhagena (Stockholm) "Finnen und Lappen als Zauberkundige in den skandinavischen Volksüberlieferung".
      Levinova práce o tadžických zvířecích pohádkách zaujme přehledným uspořádáním poznatků o formálním vybavení těchto textů. Kdybychom jeho systém aplikovali, mohli bychom velmi úsporně a přehledně klasifikovat jednotlivé texty pro účely katalogizace. Charakteristiku textů, včetně jednotlivých faktorů zejména komposice, totiž Levin převádí na číselný desetinný systém,

který je jednak velmi úsporný pro vpisování na jednotlivé karty, jednak je vlastně základem pro děrně štítkový systém. Tak např. tabulka na s. 101 sleduje nejen tradičně již folkloristy sledované úvodní nebo závěrečné formule, nýbrž vyjádří i jejich variabilitu i jejich nepřítomnost. Levin klasifikuje i postavení ostatních komposičně důležitých údajů, jako je udání či vynechání osoby, místa a času děje a zachycuje i přídavky k látce, jakési shrnutí textu vypravěčem nebo publikem, které následují po formálním uzavření textu a které známe i z našeho folklóru, pokud je zachován in continuo (v edicích bývají na škodu věci již vynechávány). Levin klasifikoval texty i co do průměrné délky (vyjadřuje ji rozsahem počtu písmen) a rozlišuje také, v jaké podobě byly texty reprodukovány (např. i v písemné podobě). Tyto všechny jednotlivé údaje, jak jsme již řekli, označuje určitým číselným znakem. Rozhodně je to způsob, hodný podrobného prostudování.
      Podobný význam pro usnadnění obecných otázek klasifikace materiálu má i příspěvek Tillhagenův. Také on provází svůj výklad přehlednými tabulkami, které by bylo lze aplikovat na náš materiál. Tabulka na s. 139 shrnuje např. představy, které se během doby utvořily v lidovém podání o příslušnících jednotlivých národů (Švédů, Finů a Laponců) co do jejich schopnosti [/] předvídat budoucnost (A), škodit nebo prospívat lidem (B), jejich hypnotické moci (C), znalosti milostné magie (D), schopností ovládat zvířata a přírodu (E) i znalosti nejrůznějších magických prostředků vůbec (F). Paralelní tabulka na s. 142 uvádí přehled podle zaměstnání (jako muž znalý kouzel se uplatňuje kněz, kovář, obchodník, lovec, muzikant, lékař, pobuda, žebrák atd.) a podle mimořádných vrozených vloh (narozený v košilce, se zuby, nedělňátko, prvorozenec, dvojče atd.).
      Uvedené příklady již samy o sobě naznačují, kolik má severský folklór shod a analogií s naším. Také u nás jsou nositeli magických schopností určitá povolání a nechybějí případy, že je označena i jejich národnost: cikán, Němec, slovenský dráteník, uherský handlíř dobytkem apod. V našich oblastech lze některých těchto znaků užít i k určení přibližné oblastí původu látky. Např. typ černokněžníka je geograficky omezen jen na karpatskou oblast, podobně jako bača - čaroděj; úzce lokální je typ "bohyně" nebo "širáčníka", avšak záhadný cizinec, krajánek, dvojice vandrovních, pastýř nebo kněz mají u nás obecnou platnost, podobně jako v alpských zemích "potulný žák" (fahrender Schüller).
      Folkloristu však nezajímají jen ryze folkloristické příspěvky. Naopak, nezbytně potřebuje rozšířit si [/] svůj obzor znalostí poznáním obecně společenských zákonitostí. Z tohoto hlediska je pro ,nás aktuální např. příspěvek Hanse Trümpyho (Basilej) "Die Reformation als Volkskundliches Problem", protože u nás naopak máme zase problém s protireformací a její odraz v národopise i ve folklóru.
      Podobně zaujme příspěvek Hermanna Bausingera (Tübingen) "Kontakthorizont und Überlieferung", věnovaný otázkám izolovanosti a asimilace jednoho z nejmladších národnostních ostrovů, totiž dvě desítiletí starého osídlení francouzské obce La Roque-sur-Pernes banátskými přesídlenci, původně lotrinského původu. Nové přesídlení totiž umožnilo sledovat proces od počátku a ověřit si na něm nosnost dosud užívané metodiky výzkumu jazykových ostrovů vůbec. Úvodní poznámky k tomuto problému, v nichž autor kritizuje jednostrannost této metody, pracující s řadou dále neověřovaných premis, jsou hodné prostudování a osvojení, právě tak jako autorovy poznámky k projevům tzv. folklorismu (rozumí se jím, stručně řečeno, předstírání starých národopisných forem způsobu života v oblastech turisticky atraktivních).
      Rovněž v čele sborníku zařazená stať Arnolda Niederera (Curych) "Zur gesellschaftlichen Verantwortung der gegenwürtigen Volksforschung" měla by být povinnou četbou nejen pro každého etnografa či

folkloristu, nýbrž i pro všechny veřejné činitele všech stupňů. Niederer výstižně formuluje problémy vzniku bludného kruhu, kdy národopis je považován jen za podivínské sbírání starých krojů nebo zvyků a z těchto důvodů i velmi skromně vybavován z veřejných finančních zdrojů, ačkoliv je přímo předurčen, aby zajišťoval přesné podklady o potřebách a tužbách širokých vrstev v jednotlivých oblastech, o cestách, jak těžit z hospodářských i kulturních zdrojů atd. atd. Autor vzbudil ve své vlasti před několika lety nečekaný zájem zainteresovaných kruhů svou studií o způsobu života zahraničních dělníků. Jeho práce byla zdarma rozesílána příslušným vedoucím činitelům hospodářským i politickým, kteří se naň začali obracet s desítkami dalších problémů, které zatím nikdo neměl možnost podrobněji prostudovat. I u nás se řešívá např. cikánská otázka často od zeleného stolu, kde zbožné přání nahrazuje fundované porozumění problému. A podobného druhu čekají desítky dalších otázek na kompetentní rozřešení na základě objektivní analýzy skutečnosti.
To je jedna z cest, jak držet krok s dobou; a touto snahou vidět dnešní svět takový, jaký je a hledat nové úkoly a správnější řešení úkolů již položených, je tento sborník sympatický a v tom tkví jeho hlavní význam hodný následování. Dagmar Klímová[/]

Břeclavsko, [obsah]

vydal Muzejní spolek v Brně a Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, Brno 1969, 740 str. (obrazová příloha a mapky)
      Vydavatelé sami označili tuto publikaci jako 61. svazek edice Vlastivědy moravské. Tím se otevřeně přihlásili za pokračovatele díla, které nemá svým zaměřením v naší odborné literatuře mnoho obdob.
      Předně je nutno upozornit na politické poslání a význam monografie, o kterém hovoří i její úvod. Zejména v souvislosti se skutečností, že břeclavský okres je územím pohraničním, ze kterého bylo po r. 1945 odsunuto značné množství obyvatel německého původu. Kniha v několika svých dílech vyvrací tvrzení o původnosti osídlení jižní Moravy pouze německým etnikem, jak se pokouší dokazovat různé teorie, zvláště německých badatelů.
      Shodou okolností je možno vésti paralelu mezi svazky Vlastivědy moravské, které vyšly v prvních desítiletích našeho století a jsou věnovány soudním okresům, z nichž byl r. 1960 vytvořen okres břeclavský, oblast, popisovaná svazkem novým. Všeobecně je možno říci, že kolektiv autorů v hrubých rysech dodržel osnovu, podle které byly tvořeny starší svazky této edice. Nové dílo je samozřejmě mnohem obsáhlejší, fundovanější a přináší více materiálu i statistických přehledů. Vyplývá to ovšem i z většího počtu autorů, kteří na knize spolupracovali pod [/] vedením dr. Vladimíra Nekudy, CSc. U starých svazků Vlastivědy moravské byl zpravidla autorem jeden člověk, spolupracující pouze s velmi omezeným okruhem pomocníků, zvláště z řad učitelů.
      Dnešní monografie Břeclavsko je rozdělena na několik větších oddílů. Zhruba první polovina publikace je věnována speciálním studiím o břeclavském okresu.
      Oddíl Přírodních poměrů zahajuje popis zeměpisné polohy Břeclavska, které je představováno správním břeclavským okresem. Pak následují stati o mineralogii, vodstvu, makroklimatické charakteristice okresu, kapitola věnovaná květeně a poslední, zabývající se zvířectvem.
      Následuje oddíl nazvaný souhrnně Společenský vývoj. Největší jeho část vyplňují kapitoly o historii osídlení, hospodářském a politickém vývoji od pravěku po současnost. Závěr tvoří krátké studie o zemědělství, vinařství, ovocnictví, řemeslech a průmyslu.
      Další vyčleněná část se zabývá kulturním vývojem okresu. Je tvořena kapitolami o nářečích na Břeclavsku, národopisu Břeclavska, o školství, hudbě, divadle, kulturních památkách a literatuře na Břeclavsku.
      Druhou polovinu knihy vyplňuje oddíl místopisu okresu. Zahajuje jej přehled územního vývoje okresu, pak následuje vývoj církevní struktury a stať o každé z vesnic, ležících

v břeclavském okrese, kterých je společně s Břeclaví osmdesát. U každé vesnice je popsán její vznik i vývoj, společně s etymologickým výkladem názvu. Jsou zde vypsány názvy současných tratí i názvy tratí podle tereziánského katastru z r. 1749. Nechybí stručná charakteristika nerostných nálezů a nálezů archeologických. Zprávy o politických poměrech v jednotlivých obcích společně s nástinem jejich vývoje jsou často doplněny tabulkami s volebními výsledky. Údaje doplňují data a zprávy o založení nejrůznějších, spolků, náboženské příslušnosti, popřípadě i stručný popis místního kostela. Stať o každé vesnici vždy uzavírá výčet významných rodáků, popis nejstarší známé obecní pečetě a data, od kdy byla vedena matrika a pozemková kniha.
      Za místopisným oddílem jsou zařazeny doplňující bibliografické údaje, seznam použitých zkratek, vysvětlivky odborných termínů, seznam obrazové přílohy, rezumé (ruské a německé), místní, jmenný a věcný rejstřík.
      Poslední část publikace vyplňuje obrazová příloha, která je tvořena 103 fotografiemi, dokreslujícími text některých kapitol. Jako zvláštní přílohu má kniha několik mapek. Jednak přehlednou mapku celého okresu, dále mapku vesnic a jejich katastrů, společně s vyznačenými zaniklými osadami. S touto mapkou souvisí i následující tabulka, ve které je znázorněno součtové grafické [/] datování zániku osad. Dále je zde mapka okresu s hlavními nalezišti nerostů a nerostných surovin. Zvláštní přílohu uzavírají plánky měst ležících v okrese, a to Břeclavi, Hustopeče, Mikulova, Podivína, Pohořelic a Valtic.
      Kniha jako celek jistě splnila cíle, které si vytkla v úvodu. Zde mám především na mysli popularizační a uvědomovací význam mezi obyvatelstvem okresu, zvláště jeho pohraničních, doosídlených oblastí. Bude však mít jistě i čtenáře z jiných oblastí naší země, kteří si se zájmem přečtou knihu o tomto malebném koutu republiky, zejména o jeho kulturních a historických památkách. Pro odborníky monografie přináší nejzákladnější informace z dané oblasti, zvláště v části místopisné, kde je možno nalézti všechny důležité údaje o každé vesnici, týkající se jejího vzniku, vývoje a současného stavu..
      Publikace však zbytečně trpí i nepřesnostmi, které pak zejména snižují její význam pro vědecké pracovníky. Stačí pouze prohlédnout pečlivě tři prvé strany, a jsme již na rozpacích, kdy tedy doopravdy Břeclavsko vyšlo. Titulní strana uvádí letopočet 1969. Ovšem hned na následující straně je jako rok vzniku uveden letopočet 1970 a úvod hovoří o datu vyjití, jako o roku 1968. Jsou všeobecně známé potíže, zvláště časové, které provázejí tisk každé obdobné publikace. Ale je to jistě taková maličkost, kterou lze vždy odstranit.[/]
      Rovněž tak lze upozornit na nedostatky v poznámkovém aparátě u některých kapitol, kde se zejména jedná o neúplné citace. Někteří autoři zapomínají uvádět příslušné stránky nebo vůbec uvedou odkaz na pramen nejasně. Např. poznámky 42 až 45 na str. 484, pozn. 6 na str. 535 a další.
      Plně nelze schválit ani bibliografii k Vlastivědě Břeclavska. Jak je uvedeno pod nadpisem, který ji uvádí, obsahuje zásadní díla a odkazuje na jinou, jinde publikovanou bibliografii. V každém takovém případě, pokud se nejedná o vyčerpávající bibliografii otištěnou přímo v díle, je tedy nutno počítat s tím, že v seznamu není zahrnuta kniha nebo článek, který pořadatelé nepovažují za zásadní, a celá bibliografie ztrácí na úplnosti, a tedy i na dövěryhodnosti, a vyvstává otázka, zda má vůbec nějakou cenu. V tomto ohledu je nutno mít zejména na zřeteli potřeby badatelů, kteří by chtěli využít monografie ke své odborné práci.
      Když odhlédneme od neúplnosti seznamu literatury, je nutno konstatovat i jeho trochu nepraktické a nepřehledné uspořádání. První oddíl je věnován opět pouze základním dílům. To už je tedy dvojnásobné roztřídění. Díla, publikace a články jsou seřazeny podle abecedního pořadí autorů. Stejně tak jsou seřazeny publikace v druhé části bibliografie, pojednávající o městě Břeclavi. Ovšem literatura ve zbývajících

dvou oddílech je uspořádána podle abecedního pořadí měst nebo vesnic, o kterých pojednává, a dá poměrně hodně času, než je možno se v ní orientovat. A to je jedna z prvních chyb, kterou podle obecných zásad bibliografie nemá mít.
      K samotnému dělení bibliografie je nutno mít také poznámku. Je uspořádána pouze z hlediska místopisného. To je však pouze jeden ze způsobů, jak je možno použitou literaturu, nebo vůbec seznam literatury uspořádat. A proto odborníci, zajímající se o materiály, prameny a publikace týkající se např. historického vývoje hospodářských vztahů na tomto okrese, mají značně ztíženou práci s hledáním použité literatury v této monografii.
      Závěrem připomínek k Břeclavsku bych chtěl upozornit na jistou nesourodost a nevyváženost jednotlivých kapitol. Je poněkud zarážející, že po poměrně rozsáhlých statích o historii okresu od pravěku po dnešek následuje velmi krátká kapitolka o zemědělství a za ní rovněž tak krátké stati o vinařství, pak ovocnictví (? - ovocnářství), řemeslech a průmyslu. Bylo by. asi logičtější, kdyby poslední čtyři jmenované kapitoly nebyly přiřazené pod část Společenský vývoj, ale tvořily samostatný oddíl nazvaný např. zaměstnání obyvatelstva. Pak se také nemůže přihodit, aby vedle tak širokého názvu krátké kapitoly - Zemědělství, se objevila další stať, např. Ovocnictví, skoro stejně tak [/] dlouhá, a více méně spadající, když budeme respektovat plné významy pojmů, pod širší termín - zemědělství.
      Závěrem je však nutno konstatovat, že př es zmíněné nedostatky, které se po většině týka[j]í pouze úzkého kruhu odborníků, má monografie velký význam právě pro široké čtenářské okruhy, které speciální odborné otázky příliš nezajímají. Jako populárně naučné dílo, které pod jedním titulem shrnuje podstatnou část základních vlastivědných informací o břeclavském okrese, v nejlepším slova smyslu naplňuje název souboru, v rámci kterého vyšlo - Vlastivědy moravské. Bylo by jen dobré, kdyby i ostatní okresy nebo svérázné oblastí byly rovněž zpracovány touto formou, aby po Břeclavsku a nejnovějším Kyjovsku Muzejní spolek v Brně ve spolupráci s regionálními institucemi pokračoval v této publikační činnosti a stabilně tak obnovil edici, jejíž dřívější svazky se staly nepostradatelnou součástí odborných knihoven. Jan Souček

Rocznik Białostocki, [obsah]

Białystok 1970, roč. IX, str. 524
      Devátý ročník polské ročenky je rozdělen na několik oddílů, které mají své osobité zaměření. V části [/] Rozpravy a studie jsou články s historickými náměty, které napsali autoři J. Kaja, J. Bartyš a A. Czapska.
      V oddílu Materiály jsou zveřejněny studie z oboru archeologie a historie Białostocka. Historické dokumenty obsahuje kapitola třetí Źródła. Čtvrtá část obsahuje informace a vědecké zprávy o regionálním bádání a materiály ke studiu muzejních exponátů z oblasti archeologie, historie, etnografie, numismatiky a umění. V další kapitole nacházíme recenze publikací týkajících se Bialostocka, Běloruska a Litvy.
      V oddíle Kronika nás autoři statí seznamují s konferencemi, výstavami a činností muzeí a archívů v bialostockém regionu. Ročenka je doplněna fotografiemi, nákresy, tabulkami k jednotlivým studiím a zprávám. Ludmila Batůšková

      Rudolf Hurt a kolektiv, Kyjovsko, [obsah]

vydal Muzejní spolek v Brně a Okresní muzeum v Hodoníně, Brno 1970, str. 537, obrazová příloha a mapy
V tomto roce se nám dostává do rukou další díl Vlastivědy moravské - monografie Kyjovsko. Rudolf Hurt s kolektivem je autorem 62. svazku Vlastivědy moravské, které byl dán základ před desítkou let.
Kniha Kyjovsko je rozdělena do

čtyř základních oddílů. Kapitoly jsou voleny celkem správně, obsahově jsou úměrné. První část - Přírodní podmínky - nás seznamuje s geologickým vývojem, mineralogickými poměry a nerostnými surovinami. Připojena je k ní kapitola o klimatických a vodních poměrech a nechybí zde ani část o vegetaci a zvířeně. Každá z dílčích kapitol je opatřena poznámkami a seznamem literatury v chronologickém pořadí.
      Druhá část - Společenský vývoj - obsahuje fakta z období pravěku a celého vývoje společnosti až do období nástupu socialismu.
      Kapitola - Kulturní vývoj - tvoří třetí část Kyjovska. První studie se zabývá všemi typy nářečí, které lze na Kyjovsku nalézti, v oddílu Lidová kultura nacházíme vydělení národopisné oblasti, popis zaměstnání, řemesla a obchodu a pojednání o samotném Kyjovsku, kde se tradiční lidová kultura dlouho udržovala. V další části autor předešlé studie popisuje stavby a sídla, jejich typy, druhy a exteriér a interiér staveb na Kyjovsku. Tradičních fo[/]rem zaměstnání lidu si V. Frolec všímá i v další stati. Zmiňuje se zde o všech druzích práce. Na tuto část zabývající se národopisem navazuje oddíl Lidový kroj a jeho výroba v níž se V. Svobodová zabývá textilní výrobou a řemeslem, pěstováním textilních rostlin. Nakonec přichází i k popisu lidového oděvu, kterého se používalo při různých příležitostech. Studie o kroji je doplněna nákresy krojových součástek a střihů. Výroční a rodinné obřady a obyčeje na Kyjovsku popisuje tatáž autorka v následující části. K popisu obřadů a obyčejů výročního a rodinného cyklu připojuje autorka stať o lidovém vyprávění. Všechny studie opatřila poznámkami a literaturou. V oddílu Kulturní vývoj nechybí pojednání o lidových kapelách, písních a tancích, které měly na Kyjovsku bohatou tradici. Tuto stať napsala M. Bimková a K. Vetterl. Celou kapitola doplňuje pojednání o vědě, literatuře, umění, školství a kulturních památkách.
      Velkou poslední kapitolou je místopis padesáti existujících obcí a dvaceti sedmi obcí zaniklých.[/]
      Monografie Kyjovska končí seznamem literatury (mimo literaturu uveřejněnou za některými statěmi), zkratek, místním a jmenným rejstříkem a seznamem vyobrazení. Kniha je doplněna přílohou fotografií ze současnosti a minulosti Kyjova a okolí. Knize nechybí ani mapy, které dávají přehled majetkových poměrů, rozloh vinic, říčních toků a rybníků, obydlených obcí ap.
      Tato populárně-vědecká kniha má kromě spousty kladných stránek i stránky, které ubírají knize na kvalitě. Např. z úvodních kapitol nevyplývá, co si autoři pod názvem Kyjovsko přesně představují. Až z kapitoly Lidová kultura je vidět, že Kyjovskem se rozumí starý okres, který byl v roce 1960 zrušen. Snad by tato nejdůležitější informace neměla chybět v žádné z podobných publikací a měla být uveřejněna hned v úvodní části. K úplností knihy chybí i některé dosti důležité kapitoly (obyvatelstvo, doprava, církevní poměry, plužina), které, jak je vzpomenuto již v úvodu, nemohly být uveřejněny pro omezený rozsah. Ludmila Batůšková

MUZEA A ÚSTAVY

K problematice a formám národopisných muzeí v přírodě Středočeského kraje [obsah]

Protože nemůžeme zpravidla zajistit účinnou ochranu významných lidových staveb v terénu, zvláště hospodářských budov a interiérů domů, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje (SSPPOP SK) se rozhodlo budovat oblastní muzea lidových staveb řízená místními muzei. Regióny byly stanoveny dle přírodních podmínek: Polabí, Plošina slánsko-kladenská, sever Mělnicka a Mladoboleslavska, Středočeská vrchovina a oblast Berounky-Mže. Ty se navzájem liší formami zemědělské produkce, a proto i lidových staveb. S ohledem k omezenosti finančních prostředků a především výrobní kapacity bylo rozhodnuto zatím budovat tato zařízení jen jako záchranná - přenášely by se jen vybrané objekty, které se již v terénu nedají udržet - a teprve výhledově je zaměřit jako reprezentační pro oblast. Každé toto zařízení má ukázat charakteristické formy lidových staveb oblasti a rozdíl mezi chalupou a statkem. Pro každou oblast u příslušného muzea se zřizuje poradní rada [/] (vědecká) ze zástupců muzea SSPPOP SK (krajský konzervátor lidových staveb), ÚEF ČSAV a Čs. zemědělského muzea.
      Při sledování těchto cílů se však setkáváme některými problémy dosud neřešitelnými. Přírodní oblasti nejsou totožné s hranicemi kraje. Je proto nemožné převézt vzácnou lidovou stavbu pro oblast typickou (např. Polabí), kterou nám vlastník ochotně postupoval a jejíž rozebrání, převezení a postavení chtělo naše Středisko hradit, protože byla 4 km za hranicí našeho kraje a sousední ONV ji nevydal. Nepomohla ani porada na krajské úrovni, stavba byla ponechána hnilobě.
      Nemůžeme také získat stavbu, kterou nám vlastník neprodá. Takovou můžeme jen zdokumentovat a rekonstruovat z nového materiálu. To však odporuje zásadě záchranného zařízení i názoru některých památkářů. V Středočeském kraji se brzy začaly domy zdít, proto jejich zařízení do muzea je možné jen rekonstrukcí, anebo vybudováním muzea u takového objektu.
      Zdálo by se proto, že forma záchranného zařízení budování muzea značně ztěžuje. Známe-li však reálné dnešní naše možnosti, zejmé[/]na výrobní kapacitu, musíme s touto formou souhlasit, protože na více zdaleka nestačíme. Stavební podniky naše práce nepřevezmou, vlastní huť nemáme, a tak se musíme spokojit s důchodci tesaři a zedníky z místa, pokud nemají právě mnohem výnosnější práci. Ani opatřování materiálu (i lomového kamene) není vždy snadné, a to pracujeme s materiály, které se již nevyrábějí v našem kraji (např. došek, štípané dřevo atd.). Za těchto podmínek nemůže všude kvalita práce splňovat naše nároky a v lecčems musíme slevit.
      Přes tyto obtíže jsme však již v našem kraji udělali kus práce. Prvá etapa Národopisného muzea
      Polabí v Přerově n. Lab. spěje k dokončení. Při tamní "staročeské chalupě", podsíňovém dvoutraktovém z kamene zděném domu z pol. 18. století zbývá postavit celoroubenou střední usedlost z téže doby z osady Draho a podsíňovou roubenou chalupu z konce 18. století z Kovanic. Je tu již dvouprostorový roubený špýchar z konce 18. století z Vlkavy, roubená sušárna švestek ze začátku 19. století z Břístve, patrový chmelařský špýchar z roku 1793 z Mrsk a drobná lidová architektura: klasicistní brána z Kozovaz z roku 1793,

zvonička z téže obce z poloviny 18. století, roubená studna z Nymburka, socha sv. Jana Nep. z Budiměřic, rekonstruovaný holubník a úly zejména figurální. V sousední myslivně je správní budova objektu. Zde bude doloženo i rostlinstvo oblasti, Zatím budí zájem zejména "babiččina zahrádka".
      V druhé etapě se do muzea zařadí nedaleký statek čp. 13, celý zděný s barokizujícím štítem a vjezdovou branou z přelomu 18. a 19. století. V třetí etapě se provede výstavba celých usedlostí v sousedství renesančního zámku, který tvoří střed tohoto areálu. To je naplánováno na léta osmdesátá.
      Také kolem typické české návsi Třebíze rychle pokračují práce. Městské muzeum ve Slaném, které je řídí, již nově instalovalo patrovou rodnou chalupu V. B. Třebízského a ta se těší dobré návštěvnosti. Intenzivně se pracuje na opravě "Cífkova statku", který od roku 1767 byl též formanskou hospodou. Patrová obytná budova pochází ze začátku 18. století, ne-li z doby starší, protější špýchárek vznikl ještě dříve. Expozice v těchto budovách bude otevřena už v roce 1972. V tříetážovém špýcharu bude výstava starého chmelařství oblasti a památník slánského sládka Fr. O. Poupěte, který koncem 18. století proslavil české pivovarnictví ve světě. Všechny budovy usedlosti jsou zděné z kamene, nejstarší na hlínu. Sousední dům čp. 31 se upravuje ve správní budo[/]vu muzea. Na této návsi se též připravuje oprava patrové chalupy s pavlačí čp. 32 zděné z nepálených cihel a v jejím sousedství bude rekonstruován typický slánský "lepenicový" statek. Tak zde budou 2 chalupy a 2 statky zbudované z různého materiálu. K muzeu budou napojeny turistickými stezkami tři roubené zvonice ze začátku 17. století ze sousedních Kvílic, Neprobylic a Hořešovic. .
      V oblasti Mělnicka a Mladoboleslavska spojí význačné lidové stavby linka pro motoristy. Dva statky, chalupa a kovárna budou národopisně zařízeny. Linka povede z Obříství, kde se dochovala podkrovní světnička "Jaroměřské chalupy" z Národopisné výstavy českoslovanské, kterou si sem k svému domku přenesl Sv. Čech. Půjde kolem nově opravené zvonice z téže výstavy, která stojí v Mělníku, Kokořínským údolím na Nosálov a do Sudoměře na Mladoboleslavsko, kde je nejstarší dochovaná datovaná lidová stavba Středočeského kraje roubená zvonice z roku 1615, až ke kovárně ve Žďáru u Svijan a snad i do Východočeského kraje k Dlaskovu statku v Dolánkách u Turnova, Instalace Čechovy světničky se provede ještě letos, mělnické zvonice asi během zimy.
      Regionální muzeum v Kolíně získalo pro muzeum lidových staveb Středočeské vrchoviny pozemek v Kouřimi u starého mlýna. Již se sem přenáší desetiboká stodola z Durdic [/] z roku 1648 a zde má být vybudován největší skanzen Středočeského kraje. V tomto případě v projekci spolupracujeme s SÚPPOP v Praze a v prvé částí sem budou přeneseny vybrané objekty ze zátopové oblasti Želivky.
      V oblasti Berounka-Mže je zatím pro veřejnost vzorně instalována rodná chalupa Jos. J. Jungmanna v Hudlicích Městským muzeem v Berouně. Uvažuje se o rozšíření této expozice.
      Velmi oceňuji pochopení, které jsem pro tyto záchranné akce nalezl v našem Středisku, v muzeích v Poděbradech, Slaném, Kolíně a Berouně, v příslušných ONV i MNV a u místních občanů, zejména pracovníků na těchto stavbách. Zvláštní dík pak patří staviteli Janu Nedvědovi, nadšenému památkáři, který s neobvyklou obětavostí řídí práce v Třebízi. Jen díky této spolupráci můžeme vzdor všem výšeuvedeným obtížím postupovat, i když ne všude tak, jak bychom si přáli. Pro některé významné lidové stavby Středočeského kraje již však bije hodina dvanáctá, a proto musíme jednat tak, jak je možné. Ladislav Štěpánek

Jako "hudební národopis" byla na nás kdysi občas nazývána disciplina, označovaná nyní zpravidla jako "hudební folkloristika", nejnověji též jako "etnomusikologie". Roku 1965 vznikl při pedagogické fakultě v porýnském Neussu ústav, uplatňující zprvu uvedený pojem ve svém názvu: Institut für musikalische Volkskunde. Zaměření tohoto badatelsky pedagogického ústavu se i svým označením programově odlišuje od běžně pojímané hudebně folkloristické systematiky. Kromě studia hudebního folklóru jakožto společenského artefaktu lidové provenience se ovšem rovněž moderně orientovaná hudební folkloristika zabývá studiem prostředí a podmínek, v nichž objekt zkoumání vznikl a existuje. V pojetí ústavu v Neussu však toto zaměření nabývá na prvořadém významu.
      Spolu s artefakty folklórní provenience je zde předmět studia rozšířen zvláště o umělou písňovou tvorbu starší i nejnovější, pokud dosáhla všelidového ohlasu a závažného, byť třeba jenom dočasného anebo místního společenského významu (tzv. Gebrauchslieder a Gruppenlieder, v češtině ne zcela adekvátně označované obdobně ruské terminologii jako "bytové" písně, v užším pojetí event. jako písně "masové"). V souladu s pedagogickým posláním slučuje činnost [/] ústavu teoretické poznatky co nejbezprostředněji s praxí - analysuje a vykládá způsoby praktického uplatnění starých i nových písní, jejich úpravy, způsoby šíření soudobou technikou atd. Takto chápaný hudební národopis představuje interdisciplinární obor, prostředkující úzké spojení zejména mezi "klasickou" hudební folkloristikou (etnomusikologií) a hudební sociologií.
      Sociologický výzkum lidových (zlidovělých a dalších) písní, hudby a tance má ostatně v Německu již dlouholetou tradici. Zpravidla však záležel na iniciativě jednotlivců, malých skupin, či vysokoškolských seminářů. Vznik speciálního ústavu v Neussu je vlastně logickým pokračováním takto zaměřené badatelské aktivity. Zakladatel a vedoucí ústavu profesor Ernst Klusen je znám již z předválečných let nejen jako zkušený sociolog se zvláštním zaměřením na lidový zpěv a hudbu, ale zároveň jako moderní a pokrokově orientovaný badatel. Z jeho hojné publikační činnosti o tom nejnověji svědčí monografie "Volkslied - Fund und Erfindung" (Köln 1969), důkladně fundovaná nejen historicky a esteticky, ale též kulturně antropologicky a hlavně ovšem sociologicky. Společně s F. Bosem a R. Brednichem je E. Klusen členem předsednictva západoněmecké Komise pro lidovou píseň a tanec. I tato součinnost nepochybně přispívá k realizaci řady akcí, který ústav v Neussu organisuje za sou[/]činností vědeckých pracovníků i studentů. Stojí za zmínku, že k tomuto dosud nevelkém teamu patří od nedávna pracovník pražského musikologického ústavu ČSAV Vladimír Karbusický; v rámci dlouhodobé stáže má za úkol studovat soudobé formy lidové zpěvnosti.
      Přehled nejen o činnosti ústavu, ale nepřímo též o aktuální problematice hudebního národopisu v Německu a v řadě evropských zemi, kde je tato disciplina pěstována, podává leták "Ad marginem". Ústav jej vydává od roku 1965; do loňska vyšlo zatím 16 čísel - celkem pravidelně 3 do roka. Čtyřstránkový výtisk formátu A 4 obsahuje "fakta, upozornění, podněty a otázky": kromě obligátních zpráv, stručných referátů o nové literatuře, sbírkách, gramofonových deskách atd., zaujmou v letácích problémové, instruktivní, diskusní i polemické "úvodníky". Některé jsou určeny co nejširšímu okruhu odběratelů a seznamují například s elementárními zásadami sběratelské práce, s požadavky na moderní dokumentaci, s progresivní met[do]ologií atp.; zdůrazňovány jsou zvláště netradiční aspekty metodologie sběru a pramenných rozborů (denní tisk jako pramen hudebně národopisného výzkumu aj.). Diskusní problematika, zajímající zase odborníky, je formulována s ohledem na rozsah v maximálně hutné zkratce a nevyhýbá se ani s rozmyslem vyhroceným sloganům; netradiční orientace ba

datelského úsilí se tak úměrně odráží i v moderní formě podání (polemika o provozování lidových zvyků v průmyslově rozvinuté společnosti aj.).
Informace o činnosti ústavu zahrnují kromě jiného také zprávu o exkursi 42 členné skupiny studentů a pracovníků v ČSR; velkého ohlasu a uznání získal jmenovitě strážnický festival (č. XII/68). Na veřejnost se obrací ústav svými marginaliemi s žádostí o spolupráci při statistickém podchycení soudobé lidové zpěvnosti; k tomuto účelu byl pro eventuální laické spolupracovníky připraven speciální 40 min. magnetofonový pásek, formuláře testu a příslušné instrukce. Témuž okruhu zájemců je určena výzva ke sběru zejména lidových hudebních nástrojů, obrazových dokladů a písní ve zvukových záznamech. Z různých sdělení zaujmou zprávy o kolokviích, pořádaných ústavem; jedno z nich bylo například věnováno otázkám zpěvu mládežnických organizací, zakázaných za nacistického režimu.
V nejbližší době začne ústav předkládat veřejností dosavadní výsledky své činností v plánované 10 svazkové sérii asi 160 stránkových monografií. Do tisku byla odevzdána práce Klusenova, analysující pís ňové typy, oblíbené u generace 10-14 letých. Ve stadiu příprav jsou dále Karbusického hudebně sociologické rozbory současných "bytových" písní; vzdor odlišné provenienci zpracovávaného materiálu [/] může autor ve svých obsahových analysách bezpochyby výhodně navázat na své dřívější výzkumy v Čechách (souhrn statistických rešerší pro Čs. rozhlas publikoval r. 1964 společně s J. Kasanem, využil je pro monografii Mezi lidovou písní a šlágrem aj.). Pro výklad současné lidové zpěvnosti v NSR je počítáno s 2-3 svazky; zvláštní pozornost bude věnována písním ilegálních mládežnických organizací za fašismu. - Dosavadní výsledky stejně jako zcela reálné plány do nejbližší budoucností zatím nevelkého a teprve pět let činného hudebně národopisného ústavu v Neussu jsou tedy imponující. Jaroslav Markl

Zasadnutie odbornej komisie slovenskej rady múzeí pre národopis [obsah]

Etnografické muzejníctvo na Slovensku tvorí súčiastku slovenskej etnografie a snahy o vzájomnú koordináciu a spoločný postup sa datujú už dávnejšie1), avšak posledné roky znamenajú konkretizáciu týchto snáh, čoho dôkazom je aj rozšírené zasadnutie OK SRM pre národopis, ktoré sa konalo v Martine v dňoch 4. a 5. júna 1970. Toto zasadnutie svojim významom aj keď nebolo slávnostné a malo vyložene [/] pracovný charakter, a práve preto, ďaleko presahuje obvyklý rámec doterajších zasadnutí tejto komisie. Za účasti takmer všetkých etnografov - muzejníkov zo Slovenska položilo konkrétny základný kameň spoločnej práce na spoločnom diele nielen etnografického muzejníctva, ale celého slovenského národopisu, čím významnou mierou pri[e]spi[e]va k riešeniu jeho úloh. Sprístupňovanie muzeálnych zbierok etnografického charakteru najširšej vedeckej, odbornej i laickej verejnosti vo forme Fontes začalo sa už v roku 19E2. Prvá lastovička uzrela svetlo sveta v Slovenskom národnom múzeu Etnografickom ústave v Martine a hneď vzbudila zaslúženú pozornosť. Ukázala sa ako veľmi potrebná vec. Po nej nasledovali ďalšie a profil tejto edicie sa neustále kryštalizoval, až sa sformoval do viacmenej ustálenej podoby. Naša doba, rozvoj vedy a jej potreby si však vyžadujú rýchlejšie riešenie a vzájomnú spoluprácu príbuzných inštitúcií. Riešenie úloh slovenského národopisu a osobitne slovenského národopisného muzejnictva potrebuje vytvoriť širší a aktívnejší front na ich zvládnutie v čase i v priestore. Slovenskí etnografi - muzejníci pochopili požiadavku doby a dohodli sa, že pramenný materiál, ktorý sa vo veľkom množstve nachádza v našich múzeách, môžu spracovať len spoloč nými silami a koordinovane, aby výsledok bol čo najefektívnejší. Nemá zmyslu rozdrobiť sily pri riešení

niektorých úloh na hranie sa na vlastnom piesočku. Preto v Martine sa dohodli v rámci riešenie rezortnej úlohy centrálnej evidencie dokumentácie muzeálnych zbierok etnografického charakteru slovenskej proveniencie, ktorej nositeľom je SNM-EÚ, postupovať spoločn[n]e, jednotne a koordinovane tak, aby to pomohlo všetkým muzeálnym etnografickým pracoviskám bez rozdielu.
      Východiskovou formou riešenia rezortnej úlohy je vedecké spracovávanie zbierok v rámci edície Fontes. Na zasadnutí vytvoril sa konkrétny plán postupného spracovania jednotlivých tematických celkov zbierkových fondov na roky 1971-1975 s výhľadom na roky 1976-1980 a nasl. Takto sa do roku 1975 spracuje, okrem 7 dosiaľ vydaných publikácií, 25 tém, ktoré budú konkrétnym riešením otázok dokumentácie zbierok etnografického charakteru v našich muzeách, pričom sa vyriešia mnohé metodické i praktické problémy s ňou spojené a docieli sa jednotný prístup a postup spracovania zbierok, čo prispeje k zvýšeniu vybudovanie regionálnych katalógov ako aj sprístupnenie publikačnou ich pramennej i dokumentačnej hodnoty. Naviac, centrálna evidencia nebude záležitosťou len samotného SNM-EÚ, ale ňom sa sleduje vybudovanie centrálnej oblasti, ako aj sprístupnenie tejto publikačnou formou všetkým záujemcom. Veríme, že to pomôže v postupe našich muzeí dopredu i samotnej slovenskej [/] etnografii vôbec. Zásady a precizovanie tejto úlohy budú vypracované ešte v priebehu tohto roku tak, aby rok 1971 sa stal ozajistným nástupom aj slovenských etnografov - muzejníkov v riešení naliehavých úloh
      Pre informáciu uvádzame predbežný zoznam tém i autorov prihlásených na spracovanie v jednotlivých rokov v období 1971-75: 2) Počas tlačenia tohto čísla NA pribudla ďalšia téma Maľované salaše - autor Kuka a v Obilné zásobnice boli presunuté na rok 1971.
      1970
     1. Obilné zásobnice
     Mruškovič
      1971
     2. Žatevné a mlatebné nástroje
     Hyčko
     3. Ľudové svietidlá
     Kantár
     4. Trenčianske džbánkarstvo
     Pillová, Abelová
      1972
     5. Ľudové maľby na skle
     Pišútová
     6. Ručné mlynky, stupky, mierky, váhy
     Mruškovič
     7. Zdobené palice, valašky a fokoše
     Polonec
     8. Drotárske výrobky
     Koma, Klapita
     9. Vinohradnícke nástroje a náradie
     Kalesný
     10. Salašnícke náradie a nástroje
     Štika 1973
     11. Ľudové betlehemy
     Turzová
     12. Ľudové umelecké kováčske a zám. výrobky
     Krištek
     13. Habánska keramika
     Serbínová, Čulen
     14. Ľudový odev a textil (Šariš)
     Koma, Čabiňák
     15. Ľudová plastika
     Kejlová
     16. Ľudové hrnčiarstvo na Orave
     Čaplovičová
     1974
     17. Ľudový odev a textil(Košice, Abov) Králiková
     18. Ľudový odev a textil (Liptov)
     Kaňová ,
     1975
     19. Ľudový nábytok
     Mruškovič, Mazuchová
     Munková, Krafčíková
     Sofoliga
     20. Ľudový odev (Horný Zemplín)
     Čabiňák
     21. Ľudové výrobky z rohoviny
     Koma
     22. Baníctvo (Gemer)
     Kanaba
     23. Ikonopisné pamiatky
     Kejlová, Lakata
     24. Ľudové hrnčiarstvo na stred.
     Slovensku
     Kalesný
     25. Ľudové hrnčiarstvo v Novohrade
     Kalesný
      Ďalšou významnou udalosťou v riešení spoločného postupu etnografov - muzejníkov je vzájomná koordinácia vedecko-výskumných plánov (už v rámci SNKR, ktorej zložkou je aj OK SRM pre národopis) a vytvorenie plánu kolektívnych terénnych výskumov v štyroch oblastiach Slovenska za účasti príslušných regionálnych muzeí, ktorých výsledkom

bude nielen zozbieraný textový materiál, ale aj práve na základe výskumu získané zbierky pre to ktoré múzeum, čím sa sleduje urýchlené doplnenie zbierok etnografických muzejných pracovísk o hodnotné, dokumentačne kvalitne vybrané a spracované predmety zanikajúcej tradičnej ľudovej kultúry, pričom mladí začínajúci etnografi v našich muzeách budú mať skvelú príležitosť metodicky i prakticky sa priučiť i overiť si mnohé zásady terénneho výskumu i zberu muzeálneho materiálu pod vedením skúsených pracovníkov. Na roky 1971-1975 boli predbežne vybrané nasledovné oblasti s tým, že kolektívny výskum takto organizovaný i za spoluúčasti katedry etnografie a folkloristiky FFUK [/] a niektorých pracovníkov NÚ SAV sa uskutoční už v roku 1970 v oblasti Myjavskej vrchoviny.

     Rok 1970-71 - oblasť Východných Beskýd
      1972-73 - oblasť Klenovca-Kokavy a Vepora
      1974-75 - oblasť južného Zemplína

      Okrem týchto dvoch podstatných otázok OK SRM pre národopis zaoberala sa ešte niektorými problémami súvisiacimi s vytvorením medzinárodnej sekcie etnografického muzejníctva pri ICOM-e, prípravou dvoch celoslovenských seminárov k problematike spracovávania zbierok a etnografickej expozície. Na [/] záver svojho rokovania Odborná komisia sa súhlasne vyjadrila k podpore návrhu Slovenskej národopisnej koordinačnej rady na menovanie prof. dr. Rudolfa Bednárika DrSc, a PhDr. Jana Mjartana DrSc. za členov korešpondentov SAV. 1. od založenia odbornej komisie SRMG pre národopis v roku 1963, ktorá od tohto roku pracuje nepretržite, pravidelne sa schádza a výsledkom jej systematickej práce je zjednotenie a upevnenie kolektívu etnografov-muzejníkov, publikácia Národopisná práca v múzeách, riešenie otázok štúdia etnografie muzejníkov na vysokej škole, ako aj vyučovanie muzeológie na FFUK v Bratislave. Ďalej sa veľmi aktívne pričinila na príprave jubilejných osláv slovenského muzejníctva. Igor Krištek

VÝSTAVY

Výstava lidového umění k 75. výročí založení Národopisného muzea v Praze [obsah]

K významnému výročí pro národopisce, tři čtvrtě století od Národopisné výstavy českoslovanské a založení Národopisného muzea, se zaměřilo národopisné oddělení Národního muzea v Praze pozoruhodnou expozicí. Výstava, otevřená v letních měsících 1970, plnila dvojí cíl: na vzácném historickém, dokladovém materiálu připomněla činorodé pracovní období kolem NVČ a v reprezentačním oddílu výstavy předložila výběr nejhodnotnějších ukázek lidového umění, získaných tímto muzeem.
      Historicko-dokurnentační oddíl výstavy soustředil především zájem odborníků. Časné období národopisného snažení bylo, mezi jiným, doloženo Průvodcem Josefy Náprstkové po první sbírce "Práce našich matek", uspořádané v Náprstkově průmyslovém muzeu, dále ukázkou této instalace a korespondencí Klvaňovou Josefě Náprstkové, týkající se příspěvku do sbírek. Byl vystaven Hynkův plán Zemské jubilejní výstavy s Českou chalupou, publikace Zíbrta a Tyršové Česká chalupa z r. 1894, snímek první výstavní síně Musea Království českého, Selské síně. Organizaci příprav NVČ charakteri[/]zovaly tištěné přednášky a zprávy z výboru, pracovní programy, Tazatel pro sběratele národopisného materiálu, návrhy výtvarníků a zejména generální plán výstavy z r. 1894. Z bohatého materiálu připomeňme ještě ukázky instalací výstavních, plakáty Hynaisovy a Alšovy. Připojeny byly snímky muzejní expozice v paláci Sylva-Tarouccy i příklady pozdějších uspořádání muzejních sbírek.
      Reprezentační oddíl výstavy představil v přehledné a velmi úpravné instalaci ukázky z nejkrásnějších děl, která získalo muzeum během své činnosti. V nemalé míře zahrnoval předměty, získané v poslední době, dík možnosti přednostního nákupu, jenž mnohé zachránil před spekulací a vývozem. Takto bylo muzeum obohaceno kupř. o valnou část vystaveného souboru dřevěných plastik. Tematické uspořádání zahrnulo dřevěnou plastiku, výrobky ze dřeva, z kovů, textilie, podmalby na skle a konečně v předsálí lidové sklo jako příspěvek k 5. kongresu Mezinárodní asociace pro dějiny skla. Nejstarší exponáty (historicky) byly v souboru keramiky a textilu - pozdně, habánské fajánse a pokrývky na kalich, velum, z nichž ukázka ze Širokého Dolu pochází už z roku 1655. Neobvyklé byly plastiky P. Marie Lurdské, zřídka se [/] vyskytující v muzejních sbírkách; ze sběrově nejstarších byl krucifix z Orlové, vystavený již na Národopisné výstavě českoslovanské.
      Výstava poučná, efektní a pracovně náročná byla dílem kolektivu pracovníků Národopisného muzea a především dr. Aleny Plessingerové CSc., autorky libreta a scénáře. Jaroslava Scheuflerová

U zrodu národopisné muzejní sbírky v Roztokách u Prahy [obsah]

Začíná-li etnograf pracovat v muzeu, stojí vždy před zcela osobitým úkolem hlavně proto, že sbírky v různých muzeích jsou velice rozdílné: Liší se počtem sbírkových předmětů, jejich stářím, kompletností, zaměřením, úrovní zpracování Vlasta Matějová se na začátku svého působení v Oblastním muzeu v Roztokách u Prahy octla v situaci velmi svízelné, národopisné sbírky zde neexistovaly. Sběrná oblast muzea, okres Praha-západ, nevzbuzovala mnoho nadějí na úspěšné sběry. Okolí Prahy bylo již koncem minulého století často charakterizováno jako oblast národopisně chudá a ne

zajímavá (Bohumil Šrom v roce 1898 napsal: "Svéráznost lidu i života jeho v okolí Prahy rychle mizí, a při nynějším velikém vzrůstu hlavního města našeho bude původní rázovitost i na vsech vzdálenějších víc a více stírána...").
      Ukázalo se však, že v pražském okolí lze přece jen dodnes, samozřejmě s velkým úsilím a obětavostí, nalézt předměty, jež se mohou stát základem zajímavé a cenné národopisné sbírky. Důkazem je výstavka nazvaná skromně Sbíráme památky, jež byla otevřena v roztockém muzeu 25. září 1970, Není to výstava pouze národopisná, pracovníkům muzea šlo o to, ukázat veřejnosti výsledky dvouleté sběratelské práce vůbec a podnítit ke spolupráci s muzeem. Je zde vitrina s archeologickými nálezy, nejrůznější předměty ze zařízení měšťanské domácnosti aj. Národopisný materiál však převažuje, v něm je nepochybně těžiště výstavky.
      Vystavené předměty prozrazují metodu práce a cíle sběru: shromáždit předměty dokumentující nejrůznější stránky lidového života v minulosti více méně dávné (nejvíce předmětů dokumentuje období druhé poloviny 19. století a prvních desítiletí století dvacátého - neznamená to však zásadní vyloučení věcí novějších). Mnoho pozornosti je věnováno zařízení domácnosti. Byla shromážděna bohatá kolekce nejrůznějšího domácího nářadí a náčiní: formičky na máslo, vařečky, [/] lívanečníky, hrnce "povidláky" a "sádláky", pekáče, formy na bábovky, hliněná forma dítěte, beránka, máselnice, lis na tvaroh, lopaty na sázení chleba aj. Zemědělského nářadí je ,poměrně méně - kosa, hrábě, trakař, cepy, jho, zdobené roubíky. Kolekce truhlářského náčiní, nástroje ze ševcovské a sedlářské dílny dokumentují starou řemeslnou výrobu.
      Malý tematický celek tvoří vitrinka s nehotovými betlémovými figurkami koupenými na pražském vánočním trhu i podomácku vyrobenými, s jednoduchými vánočními ozdobami, s mikulášským pečivem z Klánovic, s drobným tiskem "Adventní a vánoční zpěvy pro farní osadu v Noutonicích". Drobné exponáty se vztahují k životu dětí - slabikář, starý sešit, dřevěné pouzdro, hračky. Zde se V. Matějová dotýká problematické otázky a překračuje mez sběru ryze tradičního materiálu. Zařazuje sem i nové hračky, ovšem takové, které si děti samy vyrábějí (dřevěná pistolka, parník ze dřeva a hřebíků, prak ze dřeva i z kovové stavebnice.) Textil je zastoupen skromně bílým vyšívaným čepečkem a několika novějšími čepečky háčkovanými. Z písemného materiálu jsou vystaveny ručně psané a malované modlitby, čelední knížka, vandrovnická knížka, svatební smlouva, špalíčky kramářských písní. Předmětů reprezentujících lidové umění není mnoho - zajímavá je dřevěná soška Panny Marie s Ježíškem, která býva[/]la nošena při procesích, a jednoduchá stylizovaná dřevěná hlavička býčka, která bývala umístěna nade dveřmi do chléva v Dobřichovicích.
      Vcelku lze říci, že na výstavce nacházíme předměty, s jakými se v muzeích běžně setkáváme. Specifikem však je, že jsme zde svědky vytváření nové sbírky v muzeu, jež je centrem oblasti, kde jsme dosud, soustavnou národopisnou dokumentaci postrádali. Uspořádání skromné výstavky Sbíráme památky je z tohoto zorného úhlu činem záslužným a významným a pracovníkům Oblastního muzea v Roztokách, zvláště pak odborné pracovnici pro národopis Vlastě Matějové, za ni patří mnohé díky. Je to ovšem začátek, budoucnost ukáže, jak se podaří i v muzejní práci zachytit specifiku oblasti v blízkostí města Prahy. Vanda Tůmová

Výstava "Tradice a současnost" v Brně [obsah]

K 25. výročí trvání Ústředí lidové umělecké výroby probíhala od 4. 9. do 4. 10. 1970 v prostorách Etnografického ústavu Moravského musea výstava "Tradice a současnost", uspořádaná spoluprací tří institucí - obou moravských oblastních středisek ÚLUV, EÚMM a Slováckým muzeem v Uherském Hradišti. Během uplynulého čtvrtstoletí vstoupi

la činnost ÚLUV do povědomí naší veřejnosti a získala si svými umělecky cítěnými výrobky širokou oblibu. Za tuto dobu si ÚLUV vytvořilo okruh své působnosti i metodu práce: jeho posláním je podchytit hodnoty lidových tradic, rozvíjet je a začlenit do současného životního slohu. Rukodělné výrobky tvoří jistý protipól ke strojovým komerčním artiklům.
      Činnost ÚLUV se zaměřila dvěma směry: jednak na podporu tradiční lidové výroby všude tam, kde dosud žije, a jednak na tvůrčí aplikaci tradičních technik nebo materiálů do nejrůznějších výrobků, odpovídajících vkusu a :požadavkům dnešního zákazníka. Terénním výzkumem a sběrem soustředilo ÚLUV na 80 000 dokladů tradičních lidových výrob, podchytilo a do své práce zapojilo 125 lidových mistrů a pracovníků, z nichž 86 je ze Slovácka, Valašska, Hané, Horácka a Slezska,
      Nedávná výstava - jak napovídá i její název - předvedla výsledky obou směrů činnosti ÚLUV a ukázala tak práce moravských lidových mistrů a výtvarníků z roku 1970. Tradiční výroby byly předvedeny zejména ve vstupní částí výstavy: v souhrnu se zde představili svými nejlepšími výrobky Božena Gálová, vyšivačka z Lanžhota, Františka Šimková, poslední znalkyně pletení čepců "na stativcoch" ze Zděchova, František Tureček svými podlužáckými čižmami, vizovické figurální pečivo manželů Lutonských, lidové [/] hračky Františka Bukáčka z Krouné, kraslice M. Kalivodové a další.
      Výstava naznačila i způsoby aplikace tradičních technik a materiálů ve výrobcích, tvořících vkusné doplňky oděvu nebo bytových interiérů dnešního člověka. Z celé přehlídky moravských výtvarníků jmenujme např. Arnoštku Eberhardovou (modrotisk, přírodní pletiva, orobinec), Marii Kotrbovou (keramika, hrnčina, majolika, keramika), Evu Vítovou, navazující na lidovou výšivku a jiné ruč:ní textilní techniky, Alfreda Hynka a Miladu Jochcovou, předvádějící oděvní a bytový textil s návazností na tradiční materiály (modrotisk, pletené kabelky, tkaniny), nebo Stanislava Kučery, tvořícího drobné předměty ze slámy, lýka a perleti. Na výstavě byly některé tyto práce postaveny vedle výrobků lidových mistrů, pracujících tradičním způsobem (např. dřevěné a vybíjené misky a upomínkové předměty Ladislava Rejenta z Proseče, výšivky Anny Zlámalové z Uherského Hradiště, keramika Jaroslava Vlčka, košikářské výrobky z Morkovic, Brumovic a Klobouk u Brna). Moderní bytové interiéry, vyšlé rovněž z návrhů i dílen ÚLUV, ukázaly možnosti navázat na tradiční lidový nábytek (zejména působivé jídelní kouty). Drobné rukodělné výrobky pak k nim tvořily vkusné a v přílišné uniformitě dnešního života i originální doplňky (např. lubová svítidla, pletené ošatky, korýtkové misky, tkané a vyšívané prostírání aj.).[/]
      Přehledná a architektonicky dobře zpracovaná výstava splnila úkol, daný si v počátku. Seznámila veřejnost se současnou tvorbou ÚLUV, s jejími směry a perspektivami a přispěla k popularizaci - a což není zanedbatelné - i k reklamě vystavovaných výrobků. Eva Večerková

Folklórní motivy Věry Fridrichové ve Strážnici [obsah]

Velmi šťastným podnikem pořadatelů festivalu byla ukázka vytvarných prací Věry Fridrichové, která se konala v galerii strážnického zámku od 7. 6. do 30. 9. 1970. Autorka připravila obsáhlý výběr studií, záznamů a obrazů, které dokládají její rozsáhlé zájmy od studií jednotlivých postav přes cyklus linorytů Balady a písně až k cyklu Tance a slavnosti, Fridrichová má neobyčejně bystrý postřeh a vypracovanou techniku pro zachycení pohybu a gesta. S ohromnou znalostí charakteristických znaků jednotlivých zvyků zachycuje jak akvarelem, tak kolorovanou litografií Kopaničáře, Horňáky a Dolňáky, Čechy i Slováky. Zvláště párové a kolové tance vycházejí v jejím podání velmi životně a s půvabem, vlastním jejich vesnickým interpretům.

U Fridrichové nejde - ve srovnání např. S Frolkou nebo Uprkou o detailní drobnokresbu, na níž i v davových scénách nezanikne ani jedna šatka nebo fěrtoch. Fridrichová zachycuje spíše dynamickou náladu veselého a barvitého pohybu, který cítíme i ve statických portrétech. Studie z terénu, které začala zpracovávat již před druhou světo[/]vou válkou, jí později pomohly při známých výtvarných kreacích jak pro Státní soubor písní a tanců, tak i pro inscenaci tanečních suit a baletů, blízkých folklórnímu prostředí v divadlech v Praze, Ostravě a Brně.
Samostatným oddílem výstavy je cyklus Naše krajiny. Fridrichová se zde představuje jako lyrický pozorovatel a už sám výběr krajin svěd[/]čí o jejím zájmu (jižní Čechy, Českomoravská vrchovina, moravskoslovenské pomezí...).
Výstava byla společensky dobře zahájena a lze si jen přát, aby podobných šťastně vybraných a pečlivě připravených podniků uspořádal Ústav lidového umění ve Strážnici více. Bohuslav Beneš

KONFERENCE

XVII. kongres Savezu udruženja folklorista Jugoslavije (Poreč 1970) [obsah]

Jugoslávský svaz folkloristů uspořádal svůj sedmnáctý kongres v překrásné přímořské Poreči ve dnech 9.-13. XI. 1970. Členové svazu a četní domácí i zahraniční hosté se v první části kongresu seznámili s národopisem Istrie a ve druhé pak s obecnějšími, metodologicko-teoretickými problémy národopisného výzkumu a perspektivami i hodnocením lidové tvorby. V naší informativní zprávě se můžeme zmínit pouze o nejvýznamnějších referátech, protože jen pouhý výčet přihlášených příspěvků by zabral několik stran.
      K prvnímu tématu přednesla výstižný přehled o materiální kultuře Istrie pracovnice záhřebského národopisného muzea J. Radauš-Ribarić, která v úvodu seznámila přítomné také s geograficko-historickými poměry istrijského poloostrova, na němž se stýká svět slovanský se světem románským i germánským. Vzhledem k přírodním poměrům a historickému vývoji není Istrie kulturně jednotná, ale dělí se především v oblast přímořskou a vnitrozemskou, jak je patrno ze studia [/] zvláště některých národopisných témat, jako oděvu a agrární i sídelní etnografie, kterým badatelka věnovala hlavní pozornost. Vhodným doplňkem přednášky J. Ribaričové byl zajímavý referát známého záhřebského architekta A. Freudenreicha o lidovém stavitelství Istrie, doplněný diapozitivy. Se stavem národopisného materiálu v terénu a istrijských muzeích seznámily účastníky kongresu pracovnice etnografického muzea v Pazinu M. Ugrin a R. PopovićPavičević. Z hudebních folkloristů hovořil k prvnímu tématu Sl. Zlatić o hudebním folklóru Istrie, Chorvatského přímoří a severojadranských ostrovů a záhřebský taneční folklorista I. Ivančan, který v interpretaci lidových tanců Istrie objevil jak prvky obecné, tak specifické elementy alpské i jadranské. Z příspěvků slovesně folkloristických jmenujeme na prvním místě dobře promyšlený a propracovaný referát známé záhřebské badatelky M. Bošković-Stulli o lidové povídce v Istrii. Lublaňský folklorista M. Matičetov se zabýval ve svém příspěvku lidovými pohádkami na území slovinské Istrie. Z dalších folkloristů přednášel na plenárním zasedání ještě Vl. Fajdetić o zobrazení lidových hudeb[/]ních nástrojů na istrijských freskách, V. Žganec a O. Delorko (lidová píseň) a Vl. Nedić o ústní epické poezii Istrie.
      Do plenárního zasedání byly převedeny i referáty z první sekce, věnované lidovým zvykům a obyčejům Istrie (J. Miličević, V. Čulinović-Konstantinović, N. Kuret, N. BonifačićRožin, H. Ložar). Nepočetnou českou delegaci zaujal referát Z. Šimunović-Vuletić ze záhřebského etnologického ústavu Jugoslávské akademie věd a umění o českém farář i a žurnalistovi Josefu Ptašinském, který za svého působení v Istrii koncem 19. století napsal na základě dotazníku, sestaveného už v roce 1890, rozsáhlou práci Národní život Slovinců a Chorvatů v Istrii (1901). Pozoruhodné a u nás neznámé dílo J. Ptašinského zůstalo v rukopise, ačkoliv autor usiloval o jeho vydaní v Zábřehu a později také v českém znění v Praze. Rukopis je nyní uložen v záhřebském etnologickém ústavu a studie o jeho autorovi nepochybně obohatí dějiny českého národopisu
      Méně referátů odeznělo ke druhému tématu o perspektivách lidové tvorby v moderních společenských proměnách, Musíme dodat, že s vý

jimkou referátu B. Gotthardi-Pavlovské, která podala retrospektivní přehled národopisného materiálu Istrie, se v ostatních příspěvcích, laděných obecně i k určitému regionu, pojem lidové tvorby specifikoval na oblast tradice a folklóru (Z. Kumer, D. Ortakov, D. Šaula a další).
      K třetímu tématu, věnovanému metodě sběru materiálu a metodám vědeckého hodnocení lidové tvorby, hovořili kromě domácích badatelů (D. Nedeljkovič, C. Rihtman, T. Čubelić, J. Nikolić, Sl. Janković) také hosté z Bulharska, Československa, Rumunska a Sovětského svazu. K nejpozoruhodnějším příspěvkům zde asi náležel referát leningradského badatele V. E. Guseva o komplexním studiu folklóru, Českou etnografii na plenárním zasedání reprezentoval referát I. Heroldové a J. Vařeky o metodice sběru etnografického materiálu u české diaspory ve Slavonii, shrnující metodické zkušenosti z těchto výzkumů v letech 1966-1969.
      V průběhu kongresu pracovalo jedenáct sekcí, které se zabývaly otázkami z etnosociologie, zvykosloví (magie) a slovesného i hudebního folklóru. Vhodným doplňkem konference byla návštěva několika vesnic na istrijském poloostrově a prohlídka etnografického muzea v Pazinu i historického muzea v Poreči. Nezapomenutelným dojmem zapůsobil na účastníky kongresu také 3. festival lidové hudby a tanců v Motovu[/]nu stejně jako zádušní mše, celebrovaná za zpěvu lidového souboru z ostrova Krk v Eufrasiově basilice ze 6. století.
      XVII. kongres svazu folkloristů Jugoslávie splnil své poslání, za což patří dík předsedovi svazu dr. J. Bezičovi a jeho spolupracovníkům. Novému výboru v čele s dr. N. Kuretem přejeme do příštího období hodně pracovních úspěchů! Josef Vařeka

Konference o katalogu evropských lidových balad [obsah]

Již po třetí se sešla komise pro lidovou poezii při International Society for Ethnology and Folklore, aby jednala o přípravě evropského katalogu lidových balad. Tentokrát se konala ve dnech 20.-25. 8. 1970 v norském pobřežním místě Utsteinu a spolupořadatelem byl folkloristický institut university v Oslu, vedený prof. S. Solheimem. Do Norska se sjelo asi čtyřicet badatelů z různých evropských zemí i z Ameriky a projednali průběh dosavadních prací i program dalšího postupu. Kromě informativních zpráv bylo předneseno i několik obsáhlejších metodologických příspěvků o třídění a katalogizaci národopisných jevů (doc. K. Schier), o tzv. žertovné baladě (prof. D. K. Wilgus, dr. O. Hol[/]zapfel), o perspektivách a problémech systematického evropského katalogu aj. Velká část konference byla věnována diskusím a přípravě další práce. I pro příští období zůstává hlavní pozornost upnuta na budování národních katalogů podle dosavadních principů; v některých zemích (Německo, Holandsko, Slovinsko, skandinávské země) tyto práce uspokojivě pokračují; naši zástupci mohli na konferenci již předložit právě vydaný první svazek katalogu českých balad, obsahující balady s rodinnou tematikou (M. Šrámková). Bude však třeba získat pro tento úkol další evropské země, hlavně východoslovanské, románské a balkánské; zdá se však, že tento úkol se podaří v brzké době rovněž splnit. Příprava syntetického mezinárodního katalogu lidových balad, jenž by obsahoval soupis všech baladických typů, kolujících na evropském území, bude zřejmě úkolem dlouhodobým a složitým. Zatím se dospělo k závěru, že by to měl být index souborný, shrnující veškerá baladické typy, a nikoliv jen typy nejrozšířenější, a dále že by měl být uspořádán podle typů a zároveň přihlížet i k dílčím epickým složkám (epizodám, motivům), aby bylo lze podchytit i rozmanité kombinace těchto prvků, jak se u různých evropských národů vyskytují. Aby se objasnily sporné nebo nejasné otázky přípravy mezinárodního katalogu, bude provedena konkondance národních indexů s rodinnými náměty

v mezinárodním měřítku; u nás se bude spolupracovat na konkondanci rodinných balad v okruhu slovanském.
Konference v Utsteinu byla norskými kolegy dokonale organizačně zajištěna a měla dobrý pracovní průběh. Na závěr se jednalo i o dalších problémech, jež vyžadují mezinárodní spolupráci a jíž by se měla komise pro lidovou poezii zabývat. Hlavním úkolem zůstává však i nadále katalog evropských balad, jehož budování může významně posílit výzkum lidových balad v nejširším mezinárodním kontextu. Oldřich Sirovátka

"Dějiny lidové hudby do 1500" [obsah]

V rámci V. brněnského hudebního festivalu Musica Bohemica et Europaea byla uspořádána konference International Folk Music Councilu (IFMC) pod názvem "Dějiny lidové hudby do r. 1500". Kromě Studijní skupiny IFMC pro výzkum lidové hudby před rokem 1800 a Československého národního komitétu IFMC se na její přípravě podílely také Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Ústav hudební vědy SAV a výbor Mezinárodního hudebního festivalu v Berně.
      Zasedání se zúčastnili badatelé [/] z Jugoslávie, Maďarska, Německa, Polska, Rakouska a Československa.
      Během třídenní intenzívní práce byly předneseny referáty často základního významu. Většina z nich se zabývala středověkými dokumenty, které obsahuji cenné údaje pro uvedenou vědní specializaci. Jmenujme tu alespoň některé. Dr. Ch. Petzsch upozornil na zprávy o lidové hudbě v básních a kronikách M. Bohemia, nejstarším písemným dokladům o písni a hudbě v českých zemích (na podkladě materiálů publikovaných Č. Zíbrtem a Z. Nejedlým) věnoval svůj referát dr. K. Vetterl a o písni a zpěvu v českých listinách z 15. a 16. století referoval dr. K. Fojtík. Dr. J. Bezić informoval o předběžné bibliografii pramenů lidové hudby v Chorvatsku do r. 1500. O spisech Thomase Murnera (přelom 15. a 16. stol.) jako pramenu lidové hudby pojednával referát dr. W. Suppana. Stejně tak referát dr. H. Brauna byl zaměřen ke středověkým pramenům lidové hudby a o nejstarších polských pramenech lidové hudby podal zprávu dr. B. Linette. Velmi zajímavé referáty přednesli dr. V. Plocek - k problematice nejstarších českých tanečních skladeb, J. Szendreiová- - Příspěvky k hudebně historickým vztahům v recitativu lidové hudby a L. Doboszay - Vývoj saphické hymnické melodiky v lidové hudbě, které seznamovaly přímo s metodou badatelské práce při řešení speciálních problémů. Podrobnější rozbor dobového dokmmentu [/] obsahoval i referát Carmina Burana jako pramen lidové hudby, ve kterém prof. F. Boose poukázal na další možnosti interpretace tohoto pramene. Prof. B. Rajeczky, který celému jednání předsedal, shrnul ve svém referátě dosavadní poznatky o maďarské lidové hudbě před rokem 1300. Bohatá diskuse, která následovala po každém předneseném tématu, nasvědčovala velikému zájmu zúčastněných o problematiku.
      Příští pracovní zasedání studijní skupiny IFMC pro výzkum pramenů lidové hudby před rokem 1800 se bude konat v roce 1972 a hostitelské úlohy se ujímá Maďarsko. Petr Novák

Problematika vědeckého filmu ve společenských vědách [obsah]

Dočkáme se dokonalého využití filmu pro účely etnografie? Taková otázka se nabízela v průběhu mezinárodní přehlídky etnografického filmu, která probíhala v Maďarské lidové republice v srpnu 1970. I když počet zahraničních hostů se nerovnal počtu delegátů hostitelské země, přece jenom počet filmů byl natolik dostatečný, aby podal rámcový přehled o produkci etnografického filmu ve střední Evropě a aby se na konferenci dospělo k perspektivním závěrům.

Dříve než se vrátíme k původní otázce, připomeňme si předpoklady a podmínky k jejímu řešení, jaké na tomto mezinárodním fóru etnografů a filmařů i obou v jedné osobě byly dány a jaké se vytvořily.
      Honosný název byl slibný - Přehlídka filmů a vědecká konference - ale již na počátku vyvolala organizace jisté obavy, že hostitelé nedostojí programu, jaký si vytýčili. Je s podivem, jak podcenili pořadatelé takovou rozsáhlou, několikadenní akci, na kterou se sjeli účastníci z různých koutů Evropy, v období vysokého léta. Ptáme se, jak je možné, že neprovedli přesnou kategorizaci filmů, jako základní předpoklad další práce, a ponechme jim na uvážení, jaká by byli zvolili hlediska. Těžko při nepřesném počátku očekávat exaktní závěry a není divu, že mnozí zahraniční účastníci již na počátku k kuloárech vyslovovali svoje obavy o splnění poslání, jaké by měla taková akce mít při nejmenším by to měla být rekapitulace a vytýčení dalšího směru.
      Sekce, v nichž se filmy promítaly, měly nesouměřitelné rozlišení. Tak první byla sekce vědeckého filmu, další sekce nezahrnovala populárněvědecký film či jiný druh z jednoho hlediska, jak bychom očekávali, ale další sekce se obrátily k tématice, takže druhá sekce zahrnovala filmy o tanci a lidových zvycích, třetí o lidovém umění a čtvrtá o lidové výrobě. Poněkud neobvyklá logika dobrého vojáka Švejka, kterou po[/]Tužil při třídění lidí. I když odborníci nad tímto neobvyklým členěním nedůvěřivě kroutili hlavami, podřídili se hostitelům. Zato si "přišli na své", a rozhodně se nenudili, - ale také neorientovali. Vznikla tu jakási pestrá směsice filmů, profesionálních, amatérských, vědeckých, diváckých, osmičky vedle pětatřicítek. Tento chaos se projevil také v závěrečném oceňování filmů.
      Po předvádění jednotlivých filmů nenásledovaly ani kritiky a připomínky a mnohý autor ani nebyt přítomen promítání svého filmu, protože nevěděl, kdy a v které projekci se jeho film předvádí, zpravidla v té době klidně přihlížel za stěnou jinému filmu. Teprve v průběhu přehlídky se tyto nedostatky odstraňovaly. Seznamy filmů v překladech do světových jazyků přicházely pozdě a protože čas nezastavíš a 200 metrů šestnáctky projede projektorem asi za 18 minut, skládali jejich seznam účastníci do velmi vkusných kongresových obalů, aniž se obtěžovali do nich nahlédnout.
      Snad lze namítnout, že se věnujeme příliš mnoho organizaci akce, ale výsledky ukázaly, jak mnoho záleží na její přesnosti.
      Nevytvořila se pracovní skupina vědců a filmařů, která by celou akci řídila, shromažďovala poznatky v průběhu přehlídky, předložila vědecké konferenci a její výsledky uvedla ke konkrétnímu závěru. Tam bychom očekávali těžiště takového setkání. Čekali jsme marně. Akce ne[/]měla svůj vrcholný bod, jednání plynulo jako klidná řeka. Nebylo tu místa k dialogu,
      V závěrečném stručném hodnocení, která provedli předsedové sekcí, byly vysoce hodnoceny vědecké filmy ČSSR, Švýcarska a NSR. Názory předsedů sekcí však nebyly uvedeny v soulad s názory jury, kde získaly oblibu především divácké filmy, snad že jich byla většina. Pouze předseda vědecké sekce rozlišoval při svém projevu hodnoty filmů, které sekcí prošly. Zato ostatní filmy byly nakonec paušálně "všechny pěkné" a také sprcha cen zalila tuto chválu předsedkyně ostatních sekcí.
      O vědeckém filmu se zejména mělo jednat, o obtížích při jeho vytváření, o jeho mezních hranicích a jeho poslání. Jeho vědecký tvar i poslání je jiné, složitější ve společenských vědách než v technice, nebo např. V biologii, Má se proto vzdát etnografie vědeckých filmů pro objevy i výuku na vysokých školách? I tu je třeba a zejména v tomto oboru podřídit vědeckému námětu a závěru všechny technické a umělecké možností filmu. Prozatím u nás i na této konferenci převládal film s postupem opačným.
      Zdá se, že si organizátoři vzali přemírné sousto a pro přeorganizovanost, zapomněli na poslání své akce. Dovedli vytvořit ostatními početnými akcemi společenského a exkursního rázu milou a přátelskou atmosféru, to budiž jim k chvále. Nelze však přesto nepřiznat nedo

statky, chceme-li v tomto oboru etnografie postoupit kupředu.
Konference sice umožnila cenná setkání pracovníků, seznámila s rozmanitostí filmové produkce v etnografii za poslední desítiletí, ukázaly se její nedostatky zejména v nejednotné "terminologii", ale konečné resumé vyznělo pouze požadavkem častějšího setkání a pořádání podobných akcí. Není to poněkud skrovný výtěžek a malý cíl? Doufejme tedy, že se i tak vyplní a některá z dalších setkání, uspořádaných kdekoli, zodpoví jednoho dne otázku kladenou na počátek našeho komentáře. Vlasta Svobodová

Konferencia slovanských národopiscov [obsah]

Pri príležitosti tretieho ročníka medzinárodného seminára SEMINARlUM ETHNOLOGICUM III, ktorý prebiehal na Slovensku v regione Orava, konala sa v dňoch 1.-3. júna 1970 na Oravskej priehrade konferencia slovanských národopiscov na tému "Spoločné a diferencované črty v ľudových kultúrach Slovanov". Konferenciu organizoval Kabinet etnológie Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave za spolupráce Ústavu pre zahraničných Slovákov pri Matici slovenskej [/] v Bratislave, Slovenskej národopisnej spoločnosti pri Slovenskej akadémii vied v Bratislave a Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied v Bratislave. Na konferencii a zúčastnili predstavitelia českého a slovenského, ruského a ukrajinského, poľského, srbského, chorvátskeho, slovinského a bulharského národopisu.
      Konferenciu otvoril doc. dr. Ján Podolák (Bratislava), ktorý vo svojom prejave vyzdvihol potrebu vzájomných vedeckých stykov slovanských e[t]nografov a ich význam pre riešenie aktuálnych otázok spoločného záujmu, ako je otázka spoločných a diferencovaných čŕt v ľudo vých kultúrach slovanských národov, alebo otázky etnogenezy Slovanov.
      Dr. Ján Mjartan (Bratislava) v príspevku na tému "Slavistika a národopis" podal zhodnotenie historického prínosu slavistiky pre vznik a rozvoj slovanského národopisu. Korešpondujúci člen Akadémie vied ZSSR prof. J. V. Bromlej (Moskva v o svojom príspevku na tému "Ethnos a etnosociálny organizmus" vymedzil pojem "ethnos", ktorý sa v súčasnej vedeckej spisbe používa v rozličných významoch, a popri tomto termíne navrhol používat tiež termín "etnosociálny organizmus . Prof. dr. Christo Vakarelski (Sofia) predniesol príspevok o prehistorickej hodnote niektorých kalendárnych obyčajov u Bulharov. Dr. Christo Gandev (Sofia) vo svojom príspev[/]ku hovoril o etnogeneze bulharského národa a jeho etnografickom špecifiku. Dr. Ján Komorovský (Bratislava) predniesol referát na tému ,Historicko-porovnávacia metóda vo výskume ľudovej duchovnej kultúry slovanských národov'. Dr. Tatiana Koleva (Sofia) vo svojom referáte sa venovala otázke porovnávacieho typologického skúmania niektorých balkánskych a kaukazských obyčajov. Prof. Dr. Józef Burszta (Poznań) predniesol príspevok o záujme Oskara Kolberga o ľudovú kultúru západných a južných Slovanov. Dr. Volodimir Zinyč (Kyjev) vystúpil s referátom o tradícii ukrajinskej etnografie vo výskume Slovanov karpatskej oblasti. Dr. Jaroslav Štika (Brno) vo svojom príspevku hovoril o historickej analýze ako základe porovnávacieho štúdia ľudovej kultúry v Karpatoch. Prof. Dr. Mirko Barjaktarović (Beograd) podal etnosociálnu a etnopsychologickú charakteristiku Čiernohorcov. Rajna Peševa (Sofia) venovala svoj referát otázke sociál nych inštitúcií v ľudovej kultúre Bulharov.
      Na druhý deň ako prvý vystúpil prof. Dr. Branimír Bratanič (Zagreb) s referátom na tému "Etnologická kartografia v štádiu kultúry slovanských národov". Problémom etnografického atlasu Slovenska vo vzťahu k atlasom ostatných slovanských národov venovala svoj referát dr. Soňa Kovačevičová (Bratislava) .
      Dr. V. A. Alexandrov (Moskva) vo svojom referáte sa zapodieval otáz

kami porovnávacieho štúdia hmotnej kultúry ruského obyvateľstva Sibíri v XVII. - XIX. stor. Dr. V. N. Putilov (Leningrad) predniesol príspevok venovaný slovanskej epickej tvorbe vo svetle súčasného historicko-porovnávacieho bádania. Dr. Dagmar Klímová (Praha) vo svojom referáte venovala pozornosť folklórnemu materiálu ako dokladu migračných prúdov. Helena Ložar (Ljubljana) predniesla príspevok na tému ,Scény s tzv. faľošnou nevestou v juhoslovanských svadobných obyčajoch'. Dr. Soňa Švecová (Praha) vo svojom vystúpení sa venovala problematike príbuzenských skupín a patronymie. Dr. I. Georgieva (Sofia) predniesla referát .o príbuzenských systémoch u Bulharov. Dr. Nikola Pantelić (Beograd) vo svojom príspevku venoval pozornosť 'snochačestvu' v Srbsku.
      Na tretí deň konferencia pokračovala prednesením ďalších referátov a správ. Prof. Dr. Branislav Rusić (Skopje) predniesol príspevok o otázkach etnologického štúdia slovanských etnických menšín v iných slovanských krajinách. Dr. Dušan Drljača (Beograd) vo svojom referáte venoval pozornosť problémom etnografického štúdia západoslovan[/]ských a východoslovanských národností v Jugoslávii. Svetozár Švehlák (Bratislava) hovoril o špecifickom živote tradícií slovanských enkláv v slovanskom kultúrnom prostredí. Dr. Adam Pranda (Bratislava) venoval svoj príspevok otázke prvotnosti vertikálnych krosien u Slovanov. Dr. Oľga Skalníková (Praha) venovala pozornosť spoločným problémom výskumu súčasnosti. Dr. Michal Markuš (Košice) sa vo svojom príspevku zapodieval problémami a úlohami výskumu ľudovej stravy u Slovanov strednej Európy. Dr. Boris Tumangelov (Sofia) v porovnávacom aspekte referoval o vzťahoch českých a bulharských zvykov.
      Dr. Ján Sirácky (Bratislava) informoval na konferencii o práci Ústavu pre zahraničných Slovákov pri Matici slovenskej a o svojich poznatkoch z ciest ku kanadským a americkým Slovákom. Prof. Ján Kopčok (Báčsky Petrovec) informoval účastníkov konferencie o činnosti Slovenského národného múzea v Báčskom Petrovci (Jugoslávia). Prof. Dr. Miecźysław Gładysz (Kraków) podal správu o prípravách na Kongres slavistov, ktorý sa m3 konať r. 1973 vo Varšave.
      K referátom sa každý deň rozvi[/]nula čulá diskúsia, v ktorej okrem prednášajúcich vystúpili tiež Dr. Zbigniew Biały (Kraków), Robotycky (Kraków], Dr. Jaromír Jech (Praha) a i.
      V záverečnom prejave doc. dr. Ján Podolák dotkol sa medziiným otázky účasti etnografov na kongresoch slavistov, ktoré sa obmedzujú na výlučne filologickú problematiku a v poslednej dobe etnografická sekcia sa na práci kongresov nezúčastňuje, zriaďuje sa iba sekcia folkloristická. Tým viac sa pociťuje potreba založenia samostatných kongresov slovanských etnografov. V záverečnej diskúsii sa veľmi pozitívne hodnotilo stretnutie slovanských etnografov i priebeh samej konferencie. Viaceré hlasy sa ozvali za utvorenie samostatnej asociácie slovanských etnografov ako základu medzinárodnej spolupráce a zjednotenia úsilia pre riešenie úloh všeobecného slovanského významu.
      V rámci konferencie 2. VI. sa konalo zasadnutie Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudových kultúr karpatskej oblasti a 3. VI. zasadnutie redakčnej rady zborníka Ethnologia šlavica. Ján Komorovský

Loňské čtvrtstoleté výročí mezinárodního folkloristického festivalu ukázalo, že Strážnice opravdu pevně pronikla do povědomí nejširšího okruhu diváků a posluchačů a že je příležitostí nejen k slavnostnějšímu setkání známých souborů a skupin, ale i k posouzení cesty, jíž se ubíraly programové rady v minulosti. Strážnice letos splnila i významný politický úkol: podepřela postupující konsolidaci našeho života významným pořadem ze slovanského folklóru, který obecenstvo přijalo s nemenším nadšením než vystoupení domácích celků.
      K nesporným kladům Strážnice patří pozornost, věnovaná autentickému folklóru. Byt zastoupen programem "Pod Javorinú, horú zelenú" (autorka nositelka vyznamenání Za vynikající práci Zdeňka Jelínková), který předvedl bohatství krojů, zpěvů, tanců a zvyků. Odborníci i milovníci lidového umění mohli tiše žasnout; současně však program bohužel znovu poodhalil skrytou bolest řady festivalů, spočívající v organizační a režijní stránce scénického vystoupení. Nikde totiž neplatí důrazněji stará zásada, že méně bývá více: to k výběru čísel. A nikde také [/] není tak vidět kvalitu organizace, jako ve vystoupení vesnických skupin: to k výběru inspicientů a vnitřní kázni účinkujících. Jinak se vysoké kvality jednotlivých čísel stanou jen izolovanými složkami programové mozaiky. Autorce mět zřejmě být dán k dispozici větší aparát k zvládnutí tak znamenitě zamýšleného programu.
      Ve srovnání s tímto pořadem byla "Moja domovina" (autor Cyril Zálešák) exportní podívanou na Lúčnici a ostatní. O kladech je zbytečné se šířit; mluví samy za sebe. Bylo by možné vytýkat jednotlivosti, ale ty neubírají na dokonalosti projevům "diváckého" uchopení řady čísel. Je vidět, že dvojí rovinu amatérského a profesionálního projevu bude nutné více od sebe oddělit, aby nemohlo dojít ke konfrontaci a k přesunu zájmu obecenstva, chceme-li je udržet v blízkosti autentického folklóru.
      Ten v plné míře zazářil na přehlídce "Zahrajte nám, hudci" v pátečním večerním programu. Doba i prostředí spolupracovalo ve vzácné vyvážeností s autorem (Josef Tomeš). Zdá se, že citlivý přístup odborníka a současně výkonného interpreta přináší ve šťastné symbióze vynikající výsledek.
      Zatímco tento program předvedl [/] vrcholné výsledky uplynulých ročníků, postarala se programová rada letos o zřízení novoty: vystoupení dětských a mládežnických souborů v normálním nedělním dopoledním programu pod názvem "Domovem mého mládí" (autorka Věra Haluzová). Doba nemohla být lépe zvolena, avšak režijní zvládnutí programu někde ukázalo menší trhliny v tom, že někteří vedoucí souborů se snažili předvést všecko, co jejich svěřenci mají nastudováno. Bylo by velmi záslužné zařazovat i nadále "dětskou Strážnici" do programu v organizačně zvládnutých a režijně propracovaných menších celcích, neboť ve vystoupení dětí a mládeže vidíme velký kladný vliv tradice a možnost jejího dalšího posílení.
      Internacionální program zahraničních souborů byl tentokrát věnován vystoupení Slovanů, tj. Lužických Srbů, Poláků, Rusů z Dálného východu, Bulharů a Jugoslávců. Zdá se, že ve výběru zahraničního programu nelze dělat nic jiného, než jaksi seřadit to, co agentury dodaly. Nebudou-li mít autoři v budoucnu možnost sami tato vystoupení vidět a jednat o jejich náplni, budou mezinárodní pořady tvořit jen podívanou, z níž si divák odnese někdy i poněkud zkreslenou představu o

lidovém umění příslušného národa. Slovanské národy ve zpěvech a tan cích" (autor Jaromír Nečas) však současně umožnily zhlédnout řadu prvků, shodných v lidové písni a tanci u jednotlivých slovanských národů, a srovnat je s obdobnými jevy u nás.
Bylo by vážným opomenutím nezmínit se o vynikajícím výtvarném doprovodu, jímž letos (a k prospěchu festivalu nikoliv poprvé a snad nikoliv naposled) podtrhl J. V. Staněk celkovou atmosféru vystoupení na stadiónech.
Jubilejní Strážnice sice nepříliš vynalézavě, zato však s dobrým standarem a někde i s výborným postřehem a vkusem ukázala další část možností, které má programová rada k disposici. Bohuslav Beneš

Chodské slavnosti 1970 [obsah]

Chodské slavnosti 1970 byly uspořádány ve dnech 15.-16. srpna v Domažlicích. Věrny své tradici staly se dostaveníčkem všech lidových umělců a milovníků folklóru z Chodska. Jako obvykle byly doprovázeny tradičním trhem na náměstí, který je v současné podobě slavnostem spíše ke škodě než k užitku, podobně jako nadměrný prodej nevhodného sortimentu na ostatních folklórních fes[/]tivalech včetně Strážnice a Východné.
      V sobotu odpoledne zhlédli návštěvníci Domažlic pásmo lidové hudby, písní, tanců a obyčejů v podání dětského souboru "Jiskra" ZK ROH Dopravy a spojů z Plzně. V programu nazvaném "Dětem pro radost" byly uvedeny písně a tance z Chodska, Plzeňska a dalších oblastí. Večer byl realizován v městském kulturním středisku pořad "Muzikanti, hrajte!", v němž účinkovala dechová hudba "Lesanka" z Plzně se zpěvákem a konferenciérem Františkem Ledinským. Program se vymykal charakteru folklórního festivalu především repertoárem "Lesanky", který se ponejvíce orientoval na písně, jež lze zahrnout do sféry autorské taneční hudby. Navíc programu, v němž účinkoval s "Lesankou" jediný zpěvák, chyběla pestrost a působil poněkud jednotvárně.
      Oba nedělní programy se uskutečnily v prostoru letního kina. Dopolední pořad v režii Zdeňka Bláhy byl věnován chodským zpěvákům a muzikantům, zejména dudákům. Jeho stěžejním momentem bylo vyhlášení "Krále českých dudáků" - vítěze soutěže, již uspořádal Čs. rozhlas v Plzni (zúčastnilo se jí celkem 22 dudáků z Čech). Stal se jím 62letý Bohumil Kraus z Domažlic. V pořadu účinkovala řada dalších vynikajících interpretů hry na dudy, např. Antonín Konrady, Zdeněk Bláha, František Danihelka, František Vimmer nejstarší chodský dudák (79 let),[/] Míša Černý - nejmladší chodský dudák (12 let) a jiní, dále dudácká muzika z Postřekova, Konradyho dudácká muzika z Domažlic, zpěváci Jaromír Horák, Jarmila Černá a Jan Hofman z Mrákova, manželé Kapicovi z Postřekova, známé "Chodské trio" (M. Kunešová, E. Hesová, J. Skalová) a další. Domnívám se, že program plně uspokojil nepříliš početné obecenstvo.
      Odpolední slavnostní pořad "Z chodského kraje" (režie Vladimír Baier) probíhal ve znamení 25. výročí osvobození ČSSR. Byl zahájen předsedou vlády ČSR Josefem Korčákem. V pořadu účinkovala řada sólistů z dopoledního programu, Konradyovci z Domažlic, dudácké muziky z Mrákova a Postřekova, základními elementy koncepce programu však byly soubory písní a tanců OB Postřekov a VK JZD Mrákov, jež vyplnily jeho podstatnou část. S mrákovským souborem účinkovala též dechová hudba "Čerchovanka". Program jako celek byl zajímavý, pestrý, hodnotný a rozhodně si zasloužil početné obecenstvo, které jej zhlédlo (zcela obsazené letní kino). Mohutné aplaudování svědčilo o jeho naprosté spokojenosti, kterou nezmenšila ani delší pausa způsobená poruchou ve zvukovém zařízení. Oba soubory byly velmi sympatické a svými "mateníky", "chodskými kolečky" a dalším folklórním materiálem přesvědčily diváka o kráse chodského folklóru. Pořad "Z chodského kraje" zřetelně prokázal, že i s men

ším počtem účinkujících lze vytvořit líbivý, přitažlivý a přitom hodnotný program.
Chodské slavností 1970 splnily bezesporu úspěšně své poslání regionálního festivalu a po dořešení sobotní částí programu zůstanou jistě i nadále skutečnou kulturní přehlídkou folklórního bohatství Chodska. Dušan Vlach

Detva 1970 [obsah]

Ve dnech 4.-5. července 1970 se uskutečnily v Detvě V. Podpolianske folklórne slávnosti, jimiž vyvrcholily oslavy 150. výročí narození básníka Andreje Sládkoviče. Sobota byla věnována soutěžní přehlídce lidových hudeb a sólistů v sólovém i párovém tanci, která se konala v Domě kultury A. Sládkoviče. Připravili ji Ondrej Demo, Mária Mázorová a Martin Ťapák. Měla dobrou úroveň a svědčila o dostatku výtečných interpretů lidového tance a hudby v kraji pod Poľanou. Soutěžní přehlídky se staly již tradiční součástí programu slavností v Detvě. Jejich vítězové se stávají nositeli Putovní fujary a jsou odměňováni věcnými cenami a diplomy. V soutěži ročníku 1970 zvítězila lidová hudba z Čierneho Balogu, vítězem v sólovém tanci se stal Ondrej Šimko z Hrochoti, další ceny obdrželi [/] Ondrej Šávolt z Poník a mladí tanečníci ze Slatinských Lazů a z Očové. První cenu v párovém tanci získala skupina z Hrochoti.
      Večer se uskutečnil v amfiteátru pořad autentických nositelů lidových tradic "Spoza vrch Poľany", připravený zkušenou režisérskou dvojicí - dr. Stanislavem Dúžkem a dr. Ladislavem Lengem. Základem pro jeho koncepci se staly pořady původního folklóru uskutečněné v předcházajících čtyřech ročnících detvanských slavností. Škoda, že program pokazilo velmi nepříznivé počasí. Obecenstvo i účinkující se však nenechali odradit deštěm a jubilejní klenotnicový pořad přesto zhlédl naplněný amfiteátr. Zdi je jistě na místě uvědomit si vřelý vztah Podpoľanců k jejich regionálním slavnostem, i hrdost, s níž se hlásí ke svým tradicím. V pořadu "Spoza vrch Poľany" účinkovaly folklórní skupiny z Detvy, Hrochoti, Hriňové, Očové, Zvolenské Slatiny, Čierneho Balogu aj., dále řada vynikajících sólistů.
      Nedělní dopoledne bylo vyhraženo alegorickému průvodu souborů a skupin - "Hore Detvou idem" a koncertu Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, jemuž se dostalo velmi milého přijetí zdejším obecenstvem. Jako sólisté účinkovali zpěváci Zdenka Hovorková, Jožka Černý, Luboš Holý a Milan Križo, hru na gajdy předvedl Emanuel Kuksa, orchestr řídili Bohumil Smejkal a Jindřich Hovorka. Zajíma[/]vou ukázkou bylo předvedení hry skřipácké muziky z Horácka. Řada brilantních čísel BROLNu se střídala s vystoupeními vítězů sobotní soutěže lidových hudeb a tanečníků.
      Slavnosti vyvrcholily odpoledním hlavním pořadem "Podpoliansky rod" zasl. umělce ing. Štefana No-sáľa a Igora Kovačoviče, skvěle konferovaným zasl. umělkyní Evou Kristínovou. Obsahoval řadu velmi dobrých čísel - od tanečních vystoupení dětských souborů přes vynikající projevy folklórních skupin z Hrochoti, Očové a dalších až po temperamentní scény v provedení souborů "Urpín" z Banské Bystric a "Marína" ze Zvolena. Právě zde se ukázal více než kdekoliv jinde zřetelným kontrast v pojetí, interpretaci, projevu i oblečení vesnických skupin a rutinovaných městských souborů. Je samozřejmé, že obě formy mají své místo a opodstatnění, skutečné hodnoty jsou ovšem značně rozdílné.
      Stejně jako předcházející ročníky vydařila se i Detva 1970. Úspěchu pomohl sympatický amfiteátr s vkusně řešenou scénou (jejím autorem byl tentokrát ing. arch. Viliam Gruska z Bratislavy), obrovské nadšení účinkujících i organizátorů, přátelská atmosféra a fundovaný kolektiv odborníků připravujících jednotlivé pořady. Dušan Vlach

V sobotu 17. října 1970 proběhlo v jihlavském Domě kultury pracujících ROH ústřední kolo hudební soutěže svazu Romů. Tato ,jedinečná událost - první svého druhu u nás a patrně vůbec - se vázala k oslavám 25. výročí osvobození republiky a prvního výročí ustavení svazu Romů v ČSR.
      Do rodiny hudebních soutěží tedy přibyla nová a ne ledajaká; vždyť je-li někdo národ muzikantů, pak jsou to Romové. Jejich muzikálnost tryská po světě v mnohobarevných gejzírech. Jiná je u Romů na Rusi a v Polsku, jiná v Maďarsku a na Balkáně a už zcela odlišná u Romů ve Španělsku. A vždycky dráždí, ovlivňuje a těší smysly.
      V Jihlavě jsme tedy poznali charakteristické prvky hudebního projevu Romů žijících v Čechách a na Moravě. Z krajských kol sem postoupilo 10 tradičních kapel, 9 beatových skupin a řada zpěváků a tanečníků. To, s čím jsme se setkali, byt žhavý proud zdravé, zatím "biznisem" nespoutané hudebnosti - tvořivosti skutečně zájmové, amatérské, ale vysoce náročné. Účinkujícími byli většinou dělníci rukou, a to nikoliv lehce pracující; a přece tím jejich výkony nebyly nijak poznamenány a byly dokonale virtuozní. Rozsah výrazových i technických prostředků je ovšem omezen, ale v tomto prostoru "romského stylu" se účinkující pohybuji s přirozeností a jis[/]totou, již je jim možno závidět. Co tu bylo hotových muzikantů a co talentů! Třeba Květoslava Halušková, zpěvačka ze skupiny Terne čhave. Je objevem, lze říci vycházející hvězdou, a to nejen pro úzký okruh romského posluchačstva. A vedle ní řada pozoruhodných zpěvaček a zpěváků: v oblasti moderního songu Anička Fečová, v podání tradiční písně Jaroslava Miková, Zlatica Pavlíčková, Gejza Vágai a Elemír Sasi - abych jmenoval aspoň některé z vítězů.
      Soutěž instrumentálních souborů měla dva oddíly: beatový a tradiční. Ten první byl ve svém vyznění poznamenán řadou akustických nedostatků, které s sebou přinášejí elektrofonické nástroje, pokud se je nepodaří dynamicky sladit. V podmínkách, které - ne vždy vinou účinkujících - hraničily s neregulerností, měla porota ztížený úkol. O vítězství se nakonec podělily dvě veřejností dostatečně známé skupiny: Roma Štár (Fečovci) z Prahy a bratři Bagárové z Brna. Stejně vysoko lze však hodnotit i věkem a trváním velice mladou pražskou skupinu Terne čhave, která se pro svou muzikantskou dravost těšila velké přízni obecenstva.
      Ještě obtížnější bylo rozhodnout o vítězi v tradičních lidových kapelách. Cílem soutěže bylo především podpořit originalitu romského stylu a ten se nejlépe projevil u souborů Bašav Roma z Děčína a Giňovců z Rokycan. Je ovšem nutno vyzved[/]nout technickou perfekci a vyrovnanost hudebního projevu Horváthovců z Brna, kteří spolu s lidovou hudbou z Náchoda obsadili druhé místo.
      Škoda, že nebylo dostatečného prostoru zhodnotit mimořádné instrumentální výkony jednotlivců, aspoň primášů, případně klarinetistů. Zaznamenání si žádá podivuhodný výkon primáše Evžena Damo, který vůlí překonává fyzický handicap, aniž to cokoliv ubírá na přesvědčivostí hry.
      V sólech si pozornost a první dvě ceny vysloužili cimbalisté Ladislav Lálik z Brna a Pavel Rigo z Jindřichova Hradce. Svým zaměřením a výchovnými cíli se z rámce soutěže vymykal dětský pěvecký ,soubor "Přátelství" z Arnoltic. Jeho poslání vyjadřuje název; většinu souboru tvoří děti Romů. Za důslednou práci a dobré umělecké výsledky se souboru a vedoucímu dr. Alex. Ostnerovi dostalo zvláštního uznání.
      Soutěže probíhaly za velké účasti skutečně zainteresovaných posluchačů. Atmosféra během dne, do vyhlášení výsledků a ještě chvíli potom, byla vzrušená. Večerní slavnostní koncert, který byl dávno dopředu zcela vyprodán, už odpolední napětí postrádal, pouze shrnul a představoval vítěze. Nejlepší momenty z jihlavského dění zaznamenával Čs. rozhlas, televize a zpravodajský film. Publicita bude tedy dostatečná. Přímý kontakt s účinkujícími ovšem

sebelepší obrazový či hudební dokument nenahradí. Proto pořadatelé uvažují zreprízovat tento koncert vítězů v jednotlivých krajských měs[/]tech. Bylo by to dobré, neboť Romové v Jihlavě předvedli hudbu, která není filtrována žádným vysokým učilištěm, ale o to silněji rezonuje [/] tradice a život svých tvůrců. Je to hudba vášnivá a zároveň dokonale řemeslně uchopená. Jaromír Nečas

Čs. televize připravila konečně reportáž o jednom z nemnoha vynikajících představitelů tradičního autentického folklóru - o hudci Kubíkovi z Hrubé Vrbky. (Dalekonosné housle, 11. X. 1970.) Oceňme sám tento fakt a z něho plynoucí positivní rysy: pro budoucnost zůstane zachován "živý" hudecký i mluvený projev Jožky Kubíka; širokému okruhu diváků bylo naznačeno, jaké duchovní bohatství se dodnes nalézá na Slovácku; všude tam, kde jsme "zblízka" viděli hudcovu tvář, jeho úsměv, oči zaujaté hrou, prsty na strunách nebo na klávesách klavíru apod., dostalo se nám takřka bezprostředního prožitku; stejně tak emocionálně účinné bylo zprostředkování Kubíkovy hry... Budeme-li však k pořadu jako celku kritičtější, pak počáteční příznivý dojem začne ustupovat otázkám: co jsme se vlastně dozvěděli o podstatě [/] umění, o Kubíkovi samotném jako o svérázném lidském typu? A tu zjistíme, že z tohoto hlediska dal pořad náročnějšímu divákovi jen přibližnou představu. Nahlédli jsme sice do minulostí J. Kubíka, poznali prostředí, v němž žije apod., avšak příliš kuse a bez jednotícího záměru. Po slibném úvodu, v němž vyniklo prostě vroucí podání moudrých slov zpěváka a literáta Martina Holého, Kubíkova druha, jsme totiž pocítili - až na vyjímky - rozčarování nad nevyužitými možnostmi... Hlavní příčina tkví, a podobně tomu bylo v předchozích reportážích z tradičního folklórního prostředí, v nedomyšleném scénáři, jehož autor přistupuje k tématu povrchně a fakta vybírá spíš nahodile, bez přihlédnutí k vnitřním a hlubším souvislostem. Režisér pak nemá ve scénáři dostatečný inspirační podnět a zhusta improvizuje přímo v terénu, což sice přináší dílčí úspěchy (reportážní sekvence "nestřežených" [/] okamžiků), avšak struktura celého pořadu se tím neřeší. Jindřich Uher

Galuška a ti druzí [obsah]

Vypravěč a publicista Zdeněk Galuška, jenž zpracoval bystře odpozorované a vyslechnuté vesnické příhody v knihu humorných soudniček osobitých kvalit, zdaleka ne běžných v minulé i současné novinářské literatuře, se nám představil i na obrazovce. (Slovácko sa súdí, 10. IX. 1970). Bohužel takřka vše, co televize kolem Galušky nakupila (rámec "jakoby" nenucené besedy; hrané scénky místy vyznívající jako nepodařená parodie na Maryšu) viditelně svazovalo Galuškův výbušný projev a do jisté míry i znesnadňovalo jeho soudničkám cestu k di

vákovi. Oč lépe by bylo opřít se naplno o Galuškovu vypravěčskou schopnost, vytěžit (kamerou) z jeho podání půvabné nuance (jak se to stalo až v závěru pořadu) a doplnit jej pouze zpěvem a hudbou, které ostatně jako jediné nenarušovaly celistvost pořadu.
Opět se tedy ukázalo, jak ošidné je uvést na obrazovku téma tak atraktivní, a u publika "zaručeně zabírající", jakým je folklór, či vůbec pořady folklórními hodnotami se inspirující, má-li se dospět v zájmu kulturní zábavy ke skutečným hodnotám a nikoliv třeba až ke kýči. (jur)

Slovenský folklór na gramodeskách [obsah]

Sekretariát Folklórneho festivalu Východná, který sídlí v Osvetovém ústavu v Bratislavě, se odhodlal k neobyčejně záslužnému počinu edici gramofonových desek s nahrávkami původního písňového a hudebního folklóru z různých oblastí Slovenska. Již v roce 1969 vydal gramodesku "Spevy a tance z Východnej", jejíž náplň připravil dr. Stanislav Dúžek z Ústavu hudobnej vedy SAV v Bratislavě. Jak vidno z názvu, je věnována lidové hudbě a zpěvu z Východné, jedné z nejvýchodněji položených obcí rázovitého Liptova a samotnému dějišti každoročního slo[/]venského celonárodního folklórního festivalu. První strana obsahuje pouze zpěvy - milostnou píseň žen "Východná, Východná...", dále trávnicovou píseň, regrútskou a "vohľadníckou", tj. píseň mládenců při večerních procházkách vesnicí. Zpěvy žen i mužů se vyznačují úžasnou naturálností i hlasovou fundovaností. Druhá strana je více zaměřena na hru lidové hudby z Východné (primáš Jozef Čonka - Zubaj). Je zde možno si poslechnout "valaskou" párový tanec "krut", žertovnou píseň žen, mužský tanec "odzemok", "verbunk" a "do skoku". Muzika z Východné náleží mezi typické naturální lidové hudby, jež udržují hudeckou tradici ve své obci a přísně se přidržují svého stylu i projevu. Nezasvěcenému posluchači může znít hra východňanské lidové hudby poněkud drsně, což ovšem nic neubírá na hodnotě nahrávky, která je určena především posluchačům zabývajícím se folklórem nebo alespoň majícím k němu jistý vztah.
V roce 1970 vyšly z edice festivalu Východná další dvě gramodesky, na jejichž přípravě se tentokráte s dr. Stanislavem Dúžkem podílel dr. Ladislav Leng. Jedna z nich s názvem "Spoza vrch Poľany" (současně název jednoho z hlavních pořadů V. Podpolianskych folklórnych slávností v Detvě a festivalu "Východná 1970") poskytuje stručný obraz hudebního a písňového lidového umění Podpoľaní. Z první strany zní nejdříve fujara - symbol podpolian[/]ských pastýřů a dominanta instrumentálního folklóru Podpoľanců fujarové melodie ve vynikajícím podání Juraje, Františka a Martina Kubinců z Utekáča (zpěv J. Kubinec). Další část první strany je vyhrazena hře na gajdy (Juraj Michelík z Horných Brezín a Ján Huďan ze Zvolenské Slatiny). Druhá strana se zaměřuje na nahrávky svatebních písní v podání skupiny žen z Poník a hry znamenité lidové hudby ze Zvolenské Slatiny (primáš Ján Berky - Dušan), která rovněž náleží k typům lidových muzik, o nichž jsem se zmínil v souvislosti s hudbou z Východné.
Obsah třetí dosud vydané gramodesky zmíněné edice prozrazuje rovněž její název - "Folklór zo západného Slovenska". Výběr typických folklórních projevů se zde zaměřil na tři sousední okresy západního Slovenska - trenčínský, trnavský a senický. První strana si všímá především hry dechových hudeb, jež získaly v tomto století a v dané oblasti největší oblibu v instrumentální hudbě. Obsahuje nahrávky "kubranské" dechové hudby při ZK ROH Merina z Trenčína (sedlácké tance z Kubry - "na kľby") a dechovky z Červeníka se zpěváky (trasená polka a tanec "hustý"). Náplň druhé strany tvoří záznam jarních písní a chorovodu ve výtečném podání žen ze Selce (Ďurské spevy), "slovenčiny", "hustého" a "ukľakovaného", hraných cimbálovou hudbou z Brezové pod Bradlom (primáš

J. Petrucha) a zpívaných tamní folklórní skupinou. Ve srovnání s hudbou z Východné nebo ze Zvolenské Slatiny budí hra cimbálové muziky z Brezové dojem jisté "uhlazenější" interpretace s nádechem souborového stylu, což je ovšem dáno samotným regiónem, z něhož pochází, [/] neboť je samozřejmostí existence značných zákonitých rozdílů mezi folklórem středního a západního Slovenska.
Všechny tři popisované gramodesky jsou výrobkem Supraphonu a bezesporu náleží k malému počtu těch, jež lze zařadit do diskotéky mezi [/] skutečné hodnoty zpěvného a hudebního folklórního umění. Poděkování za jejich vydání ovšem náleží především oběma vědeckým pracovníkinn, kteří výběr nahrávek připravili, a editorovi - sekretariátu Folklórneho festivalu Východná. Dušan Vlach

Do rychlíku z Břeclavi do Brna nastoupily tři ženy ve věku od padesáti do šedesáti let. První dojem: Nejstarší (nar. 1912) a nejmladší (nar. 1921) jsou příbuzné - byly od sebe takřka k nerozeznání, měly na sobě stejný venkovský oblek svého kraje. Jak se však ukázalo, znaly se jen od vidění. První bydlí v Lanžhotě, druhá v nedalekých Kosticích. Prostřední žena (nar. 1918), oblečená "městsky", do konfekčních letních šatů, pochází ze Staré Břeclavi a žije dnes přímo v městě, kde pracuje jako dělnice v továrně Gumotex. Shodou okolností se všechny tři provdaly za železničáře; nejstarší a prostřední jsou už vdovy.
      Vlak se dal do pohybu, a když jeden z cestujících dával k lepšímu své zážitky z dovolené v Maďarsku, odkud se právě vracel, přihlásila se nejmladší, hovornější, že její muž bude teď v Maďarsku dva měsíce pracovat. Jede mu do Brna koupit kufr. Nevěnoval jsem zpočátku této řeči pozornost. Její líčení mě zaujalo až v okamžiku, kdy jsem vycítil, že je na svého muže hrdá. Vždyť on něco vydělá a trochu si pomohou. Měsíčně z jeho platu bude rodina [/] prý dostávat asi 400 tuzexových korun. A hned se svěřovala s plánem, co si všichni za ty peníze koupí. Vzápětí, jako by se zastyděla, připojila: "Už sa o ně dělíme a ešče je nemáme. To jako cigáni o ty pirohy.)
      Zřejmě užila obrazu v dědině i okolí běžného. Zeptal jsem se jí, jak to s těmi pirohy bylo. Vyprávěla: Cigánka říkaua, že si navařá pirohy. A děcka sa hádaly, že budú jest po dvoch. A tak cigánka lép ho: "Dyť nemáme ešče múky."
      Dodává, že to bylo za první republiky, teď se cikánům mnohdy vede líp než jiným lidem. Podnícena mým zájmem, vzala si slovo nejstarší žena, Ludmila Bartošová (předchozí informátorka jako by se najednou ulekla, že už moc o sobě a o rodině prozradila, zanic nechtěla říci své jméno). Navázala na anekdotu obdobným humorným podáním: Byua jedna rodina a včíl že si kúpijú prala. Ty děcka:
      "To bude zabijačka!"
      "Já budu jest oškvarky."
      "Já budu jest itrnice."
      To měli dvě ty děcka lebo tři, A ten tata povidá: [/]
      "Já ti dám oškvarků a tobě itrnic!"
      Mama:
      "Ešče nemáme prasa a už sa bijete o zabijačku."
      Hovor se stočil jinam. Mezitím si dodala odvahy prostřední z žen, Terezie Hošková, a p.o chvíli mi i ona sama od sebe vypravovala svůj anekdotický příběh:
      Starosta byu cigánovi za kmotra. A byly tam hody a cigán že pujde na hody. Pozvau sa sám. A starosta mu říká:
      "Cigáne, dyž budeš moct, tak dojdi, Možeš sa dobře nabúchat."
      Cigán došéu a byuo všecko pozamykané. Búchau na vráta a křičí:
      "Kmocháčku, já sem došéu na ty hody.
      "A kmocháček mu říkau:
      "No cigáne, já sem ti říkau: Dyž budeš moct..."
      "Šak já už su tady. A je všecko zamkué.
      "No dyť sas už dost nabúchau."
      A to je ten vtip, že sa dost nabúchau na vráta. A cigán mysléu, že se dobře nají, nabúchá. Zůstalo pořekaduo: Možeš sa nabúchat. A potichu sa řekne: Ale na vráta. Alebo on odpoví: Na vráta.

Náhoda pomohla získat tři anekdotické texty. Z nich druhý je obecný, v rozmanitých variacích známý široko daleko. První jistě nevykazuje takovou frekvenci. V podstatě jej lze chápat jako paralelu k následující anekdotě o zabijačce, popřípadě za jinou verzi téhož typu, který v mezinárodním katalogu Aarnově-Thompsonově možno zařadit vedle tématu o vzdušných zámcích (AaTh 1430 resp. 1681*). Poslední historka se patrně nebude vyznačovat větším výskytem. Naopak, bude asi omezena na poměrně malé území, kde sloveso "nabúchat" má vedle běžného smyslu také význam "(hodně) se najíst". Ovšem nebylo by správné předem zcela vylučovat možnost její existence i jinde, neboť bychom mohli jmenovat nejeden případ, kdy syžet bývá ztvárňován za pomoci jiného jazykového ekvivalentu, popřípadě kdy jazykový činitel jako závažný komponent dějové výstavby ustoupí do pozadí (srv. alespoň různé redakce mezinárodních humorných typů, například AaTh 1371**, 1407A, dále 1281, resp. 1650, 1651).
      Nicméně zdaleka nejde jen o "materiální přírůstek" - i tradičních anekdot se dnes podaří zapsat větší počet všude, takřka na každém kroku, Ani informátorky jakožto vypravěčky nejsou nijak mimořádným zjevem. Dokonce se samy za vypravěčky nepokládají. Jiní prý by pověděli všechno možné, ony ne. T. Hošková mě odkazuje na svou starší sestru. L. Bartošová mě zve, abych k nim [/] přijet v polovině září na hody, tam prý bych se všelicos dověděl, a uvádí jména vypravěčů. Samy své anekdoty, přejaté od starších lidí ve svém bydlišti (T. Bartošová se zmiňuje o svém stařečkovi), ani moc nevyprávěly, nanejvýš dětem pro zábavu. A co na dračkách? Tam se prý vypravuje. Jenže tuto besední příležitost téměř nezná nejmladší žena. S úsměvem vyslovuje svou zásadu: Kdo husu sní, ten ať si taky peří sedere.
      Co mě tedy na těchto třech anekdotách upoutalo víc než vlastní materiál a jeho interpretky? Byl to především asociační proces, jehož svědky býváme při vypravěčských besedách, kdy jedna rozprávka stíhá druhou: Pravda, tentokrát nemůže být ani řeči o vypravěčské besedě v pravém slova smyslu. Impuls k vyprávění jsem ovšem dal jen jedné informátorce, ostatní se k ní dobrovolně, bez vyzvání přidaly, a tak se v kratičkém čase vytvořila příslušná atmosféra, byť se nevyprávělo v přirozeném posluchačském kolektivu, ale ve zvláštním prostředí a výhradně pro sběratele.
      Zaujmou zde dvě stránky zmíněného asociačního procesu: 1. L. Bartošová nepředložila jakoukoli anekdotu, nýbrž jak uvedeno, paralelu k předchozí. Obě informátorky rozvíjely totéž téma, jejich podání měla touž koncepci, pohybovala se v téže rovině. Odchylka spočívala jenom v konkretizaci, v odlišných faktech, jichž první i druhá [/] verze využila k dosažení stejného cíle. Už tato diferenciace názorně dokládá, proč se variabilita lidové prózy stává atraktivní; přináší svědectví, že každý variant může vést abychom užili slov Maxe Lüthiho (So leben sie noch heute, Göttingen 1969, str. 6) - k novým úvahám a náhledům. K nejnápadnější odlišnosti pirohy bez mouky - zabijačka bez prasete přistupuje i rozdíl v jednajících osobách. Ano, v obou případech se na dobré jídlo těší děti, jenže v první anekdotě se děj připisuje rodině cikána, v druhé nikoli, což ostatně je i logické (těžko si lze představit, že by cikán mohl mít (kdysi i prase). Proti tomu T. Hoškové připomněla třetí anekdotu možná právě postava cikána, častá v ústní slovesnosti téměř kdekoli v Evropě, ale v českých oblastech hojná zvláště na východní Moravě, odkud pocházejí i naše zápisy a jejíž vypravěčský fond se rovněž v tomto směru typicky stýká hlavně s lidovou prózou slovenskou. 2. Nejmladší z žen při líčení vlastní situace použila přirovnání k cikánům, kteří se uuž dělili o neexistující pirohy. Žije tedy dál výrok jakožto kvintesence krátké humorné povídky. Víme, jak takováto úsloví mívají tuhý život - vcházejí do denní konverzace a trvají mnohdy déle než vlastní příběh, který upadá nebo už upadl v zapomenutí, A bezesporu obrazný výrok v toku mluvy to byl (společná postava cikána se mohla vynořit až druhotnou asociací, kte

rý přiměl T. Hoškovou, aby přednesla své vyprávění, jež vlastně také vysvětluje vznik dodnes užívaného určení.
Frekvence obrazných výroků, jejichž podkladem bývá skutečná nebo domnělá událost, nás přivádí k myšlence, že by bylo velmi žádoucí, věnovat se u nás soustředěněji vyprávění podobného rázu, jak to třeba činil před časem folkloristicky nadaný maďarský sběratel - amatér Sándor Turi (Český lid, r. 43 1956, str. 272; viz tamtéž odkazy na jinou literaturu). A nejen to, během tohoto nenadálého, snad jen půlhodinového výzkumu v podobě skoro kabinetního experimentu jsem se přesvědčil, že i drobné náznaky v obvyklé konverzaci mohou uvést na stopu po skutečných povídkách, že tato rezidua mohou akcentovat sílu folklórní tradice na územích vypravěčsky poměrně zachovalých, k jakým patří i moravskoslovenské pomezí. Navíc pak naše tři texty dosvědčují obecnou životnost humorných vyprávění v dnešní době. Slovem, vyplatí se ještě dnes, kdy nejednou zaznamenáváme postupující rozklad lidového vypravěčství, nevzdávat se terénní, sběratelské práce. Neboť její výsledky se nezračí jenom v zapsaných látkách, ale zároveň ve zjištění či dokumentování zákonitostí v životě lidové prózy a někdy také v upozornění na dosud skryté body folkloristického bádání. (Anekdoty zachyceny ručním zápisem 30. 7. 1970.) Jaromír Jech[/]

Dva příspěvky k studiu materiální kultury na Valašsku v 19. století [obsah]

I. Popis valašské vodní pily
      V archívu muzea ve Valašském Meziříčí je uložen rukopis, který na čtyřech stránkách formátu 25x20 cm poměrně detailně popisuje primitivní valašskou pilu, Neznámý autor byl asi dobře obeznámen s vnitřním zařízením i s mechanismem vodní pily, jenže se mu nedostávalo stylistické pohotovosti, obratnosti a přesnosti; proto je jeho deskripce poněkud těžkopádná a nesnadno srozumitelná. Naštěstí máme možnost konfrontace s jinými popisy pily s jedním listem ("jednušky"), jejichž citace uvádím v práci Karpatské vorařství v 19. století (Praha 1961, str. 48, pozn. 158).
      Podle toho, že je rukopis zčásti a jen nedůsledně redakčně zpracován E. Domluvilem, usuzujeme, že byl připravován pro Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí, avšak k otištění z neznámých důvodů nedošlo. Jeho vznik klademe na přelom století, Vyobrazení pily, jimž měl být článek podle zmínky v textu provázen, nepodařilo se nám bohužel nalézt. Úpravy naznačené Domluvilem jsou namnoze bezvýznamné a místy i těžko čitelné. Přece však některé z jeho drobných glos stojí za zmínku. - k titulu Domluvil doplnil, že jde o pilu na Konvici u Brňova; tento údaj je pozoruhodný tím, že existence pily "na Konvici", [/] resp. "Konvičného mlýna", je doložena k roku 1602, kdy tento mlýn i pilu koupil jistý Václav od Jana Vilíma z Žerotína za 80 zl. a roční plat (E. Domluvil, Val. - Meziříčský okres, Brno 1914, str. 98). V majetku rodu Konvičných zůstal mlýn až do roku 1768. Drobný rozpor v Domluvilových údajích spatřujeme v tom, že ve svých tištěných pracích (např. Obrazy ze života rolnického na Valašsku od XVI. do XIX. století, Meziříčí nad Bečvou 1900, str. 174-176) lokalizuje mlýn a pilu na Konvici do obce Křivé (nyní Podlesí), zatímco v doplňku k titulu anonymovy stati je klade do sousední obce Brňov. Pomístní název "na Konvici" je podnes znám na rozhraní katastrů obcí Brňov a Růžďka, které bylo dříve hranicí mezi patrimoniem valašskomeziříčským a vsetínským.
      Proti tvrzení, že fojti obdrželi podle německého práva mlýny a pily, namítá, že "mlýny arci bývaly na Moravě již i před zaváděním německého práva...". K tomu, že se pila nazývá "plechem", dodává, že se tak pojmenovává "nástroj řezací", tedy nikoliv pila jako celek.
      Protože ne všechny Domluvilovy zásahy do stati o valašské pile jsou ústrojné, předkládáme čtenáři tento popis v původním znění od neznámého autora a důsledně respektujeme jeho vlastní četné korektury. Domluvilovy úpravy uplatňujeme jen na několika místech, kde by jinak text nedával smysl.

Valašská pila, jejímž majitelem je Michálek na Bystřičce u otoku do Bečvy Vsetínské Při zakládání nových vesnic na Valašsku dle německého práva obdržel fojt obyčejně také mlýn "moučný a pilný". Oba bývaly ve spojení neb blízko sebe; bývaly stavěny na nějakém vyvýšeném břehu, kde voda měla dobrý spád po boku mlýnské budovy. Zřídka kdy byt moučný mlýn bez "pilného".
      Mlýn pilný jest ovšem ze dřeva zbudován; na třech stranách uzavíraji ho deskové stěny, čtvrtou, od strany příjezdu, lze široko rozevříti pro navalování "klátů" na voziny k pile, totiž k nástroji řezacímu. Na této straně bývá pro pilaře přistavěna "kolíbka", přístřeší neb chaloupka dřevěná, v níž se dobou zimní otápí, na "pícce" i vaří neb brambory pekou. Někdy ovšem bývá světnička pilařova v některém koutku mlýna pilného pod touže střechou zřízena. - Nepěkně nazývají pilu "plechem".
      S jedné strany - od břehu - je mlýn pilný částečně podezděn; od strany vody spočívá na dubových pilířích, nebo veliké a mohutné klády dob dřívějších byly by zděných sloupců při řezání svou tíží poškodily. Nynější pily stávají na pilířích zděných. Vnitřek pily, její ústrojí řezací bývá ještě starého způsobu; mívají ovšem pilné mlýny valašské toliko jednu pilu a nikoli více skládacích (gattr). [/] Nejdůležitější a pro valašskou pilu význačno je kolo vodní. Bývá téhož způsobu netoliko na Valašsku, nýbrž též na Těšínsku i na mor. Slovácku: tedy na západu Karpat a Beskyd. Nebývalo-li za stara podobných kol na jejich východní (uherské) straně, jako vnitř. Moravy a Sudet prý nebývají, a nebylo-li jich také v pohorských údolích českých, pak byla tato kola vodní vynálezem mlynářů na Valašsku a zasluhují názvu svého "pila valašská". Aby se tedy přirovnati mohla ku starým pilám krajů jiných, následuj - mimo zaslaný obraz - aspoň nějaký její popis. Kdo pak z nás Slovensko uherské navštíví, povšimni sobě i pil jejich.
      Voda na pilu nahání se jako všude strouhou, po valašsku "příkopou", končí u spádu svého "korytem", deskami vybedněným. Nazývají je opět německy "lamfeštem". Popisovaný mlýn má koryto 12 m dlouhé. Na konci koryta, kde se voda "láme" a na vodní kolo padá, je stavidlo, záklop z šíří koryta, jež se samočinně spouští při dořezu každé nové desky z klády, na vozinách ležící a k pile řezací se pošinující. Stavidlo je totiž ve spojení prostřednictvím bidla "váhy" s pilou; visí na řetězi bidla, jehož jedna polovice proniká z deskové stěny na venek nad korytem, kdežto druhá polovice bidla u pily řezací končí. Jakmile je deska dořezána, odepne a vyzvedne se bidlo samo svým koncem u pily, druhým padne a stavidlo s ním; zastaví [/] takto proud vody, tekoucí korytem na kolo a voda odtéká přes záklop na prázdno. Dno koryta je totiž v lomu vody nadstaveno jiným, téměř kolmým korytem, jehož konec pod kolo vodní sahá, kde voda do spodních korců letí; tudíž kolo vodní "spodní" vodou je hnáno a otáčeno. Byla-li voda stavidlem zastavena, odtéká nad ním druhým, již méně kolmo nastaveným korytem, vysoko nad vodním kolem, tak že více se ho nedotýká.
      Bývá pak voda po každém dořezu desky stavidlem do hořejšího koryta pouštěna, aby kláda na vozině byla opět k pile pošinuta na řezání nové desky. Když pak kláda na řezání nové desky byla k pile posunuta, stáhne pilař váhu jejím koncem u pily dolů a připne ji k ní; tím se spolu druhý konec váhy s řetízkem a záklopem vyzvedne, voda, zase uvolněná, padá na kolo a jeho korce a pila pokračuje v řezání.
      Vodní kolo pily valašské záleží z dubového na 1,2 m dlouhého "valu" čili hřídele o průměru 25 cm; na obou koncích jsou 2 kruhové topolové desky (kola, šaiby) z fošen 8 cm silných a průměru 60-65 cm. Oba kruhy mají na stranách proti sobě obrácených rýhy, od okraje ku středu (k valu) vydlabané. V těchto rýhách zadlabány jsou podél valu od jednoho kola k druhému kolmo postavené "korce", t. j. desky jedlové, 16 cm široké, ale tak, že mezi spodní hranou desky a valem prázdná zůstane prostora, by se kolo "ne

dusilo" vodou. Uprostřed na vale čili hřídeli je třetí, ale nižší kolo čili šajba; na obvodu jeho je tolik zářezů, kolik korců, nebo tyto také v zářezech jeho leží. Účel tohoto prostředního kruhu jest, aby korce, uprostřed na něm zapevněné, nebyly snadno přelomeny. Korců bývá 1216. Dubový hřídel spočívá svými konci na železném čepu, 5 cm silném. Na konci, jenž jde pod budovu pilní, opatřen je prodloužený hřídel železnou klikou 60-80 cm dlouhou, v hřídeli zapevněnou. Na klice jest jiný čep, jenž se otáčeje pilu vzhůru dolů pohybuje a klát, vozinou k pile posunovaný, řeže.
      Pilař pak věnuje pozornost svou nejen pile a klátu řezanému, nýbrž musí dohlížeti i na kolo, nebo dosti malé drvénko, vodou přes splav na kolo přihnané, korce jeho poškozuje; tudíž nebývá pilař bez pily ruční a sekery.
      Kolmé koryto, jímž voda podvodní na kolo padá, bývá ovšem z drobných desek a končí ložiskem, v němž se vodní kolo otáčí. Toto ložisko jest vyhloubeno v mohutném špalku dubovém a po celé šíři a délce řádně zakulaceno a vyhlazeno býti musí. Druhé, u lomu vody nadstavené koryto, jímž voda po dořezání desky přes záklop se odvádí, jest ovšem bez ložiska a bývá jen ledabyle z desek sbito.
      Popsané vodní kolo pil valašských sluje i "kolce", "kolečko" na rozdíl od vysokých "kol" vodních mlýnů "moučných". Ježto hlavně na Valaš[/]sku kol těchto užívají, nazývají Valaši své mlýny "valaškami". V údolích uherských, našim valašským protilehlých, jich prý nebývá. Jsou na uherské straně mlýny výstrojky, které mají obyčejná vysoká vodní kola. Na výstrojkách pořeže se hned polovice klády na 3 neb 4 desky, ježto na výstrojkách řezávají 3mi neb 4mi plechy.
      Také Michálek má výše nad "pilným" mlýn "moučný" na levém břehu strouhy, kdežto mlýn "pilný" ustaven jest několik m dále na břehu pravém. Mlýn moučný je zděný, opatřen francouzskými kameny na 2 složení a hnaný obyčejným vodním kolem mlýnským, jež je na 1 m široké a na 4 m vysoké. Je na svrchní vodu, vedenou z téže strouhy kratším korytem deskovým; pracuje však vždy toliko jeden z obou mlýnů, ježto na oba síly vodní nestačí.
      II. Výroba dřevěného popela pro bělidla plátna
      Jan Kutzer (1847-1901), učitel ve Velkých Karlovicích, není našemu národopisci docela neznám. Vstoupil do regionální literatury drobným spiskem "Karlovské zrcadélko" z roku 1886 (přetištěno v časopise Dolina Urgatina I, 1946-1947, str. 4-8, 26-31, 53-56, 77-79, a II, 1948, str. 36-38 a 83-86), obsahujícím mimo jiné i užitečné informace národopisného rázu. V knížce (str. 55) i v přetištěné verzi (DU II, 1948, str. 37) je několik řádků věnováno tzv. pálení "škvarků", tj. primitivní[/]mu zpracování dřevěného popela pro potřeby bělidel plátna. Technologii bílení pomocí popela popsal například F. Mainuš (Plátenictví na Moravě a ve Slezsku, Ostrava 1959, str. 22-23) a zajímavé podrobnosti o "oškvarcích" ke zhotovování louhu nacházíme též v článku Bělení mušelínu (Tkalcovství na Valašsku, Sborník Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí 9-10, 1901, str. 7). V průběhu 19. století byly bělicí roztoky obsahující dřevěný popel nahrazeny roztoky uhličitanu draselného (potaše), resp. uhličitanu sodného (sody), a tzv. pálení "škvarků" definitivně zaniklo.
      Obšírnější a podrobnější popis výroby a zpracování dřevěného popela nacházíme v pozůstalosti P. Eduarda Domluvila, redaktora meziříčského muzejního sborníku. Máme za to, že tento dosud nepublikovaný rukopis, chovaný v archívu valašskomeziříčského muzea, byl určen právě pro muzejní sborník; nasvědčují tomu obsahově bezvýznamné tužkové glosy E. Domluvila.
      Rukopis s titulním listem "O pálení "škvarků" ve Velkých Karlovicích. Podává Jan Kutzer, učitel ve Velk. Karlovicích" obsahuje 7 číslovaných stránek formátu 21x17 cm. Protože jde o cenný popis jednoho z dávno zaniklých doplňkových způsobů obživy dřevařů na Valašsku, pořízený pravděpodobně kolem roku 1886, nejpozději však před rokem 1901, otiskujeme jej v doslovném znění při zachování všech autor

ských i dobových zvláštností stylistických i ortografických a opravujeme jen chyby vzniklé zjevným nedopatřením. O pálení "škvarků" ve Velkých Karlovicích Nejvýnosnějším zaměstnáním předků našich bylo pálení "škvarků" z popele. To se dělo takto: První starostí takového "škvarkáře" bylo zjednati si dostatek dobrého popele. Nehodilť se každý popel k tomu. Nejlepší popel byl ze starých klad, nájmě bukových, ne přespříliš shnitých, o které dříve nebyla nouze. Pálení to dělo se různým způsobem. Buďto uložily se klády na hromadu a zapálily. Byl to způsob nejjednodušší, ale nikoliv užitečný. Následkem přímého přístupu vzduchu byla ztráta popele veliká a jakosť trpěla (nebyl tak mastný).
      Jindy oklepáván (asi jako datel) podezřelý strom a poznaná-li v něm dutina, přikročeno ku práci a to způsobem dvojím.
      Př i více ztrůchnivělém stromu se tento zkácel. Při dolním konci utvořilo se ohniště. U patřičné výše práchniviny se strom přeřezal a tím povstal jakýsi komín. Dole utvořený oheň zapálil práchnivou čásť stromu, nikoliv však čásť zdravou, která doutnajíc a zvolna hoříc, poskytla nejlepší popel. Po vyhoření bylo hlavní prací "ogarů" do klády vlézti a popel vymetati.[/]
      Tu byl popel nejen výtečné vlastnosti, ale i zbylá čásť zdravého dřeva poskytovala dutinu, dle rozměrů na nádoby různého zboží, jako "fasky na sýr", gelety na dojení ovec a na sýr a žitnici, nebo jako koryta pro dobytek, nebo "kadluby" místo zdiva do studnic atd. Pevnější strom ponechán na stojatě; dole vyseknuto ohniště, u patřičné výše utvořen výsek a tak zapálen. Práchnivina vyhořela a popel sám padal dolů. Takto vypálených "srub" (staletých to jedlí) viděl nížepsaný ještě hojnost.
      Popel takto dobytý byl jakosti nejlepší (mastný). Měl-li "škvarkář" polovici tohoto popele, mohl použiti druhou polovici jakosti menší, dobyté pálením různého dřeva a roští v poli, nebo popele domácího.
      Zásoben takto popelem, přikročil "škvarkář" ku pálení "škvarků", To dělo se takto: Nejlépe v "břehu" (nakloněné rovině) asi ve sklonu 15°-20° položeny dvě klády v délce asi 4-5 metrů, dole asi 30 cm a nahoře 15 cm mající asi 1,4 m od sebe.
      Půda mezi kladama vyhrabána, urovnána a vyplněna asi 8-10 cm zvýši popelem. Na příč na klády položena dřeva v podobě můstku; načež všechno mechem dobře upěchováno a zemí obloženo. Takto dobře utvořený "komín" vydržel dva i tři "hyce"; ovšem musil se pokaždé rozebráti a znovu pěchovati. Na dolním konci asi půl metru od komínu zřízena pec, sestávající ze "surových kládků", a obložena taktéž. Nyní [/] udělán v peci oheň a udržován podle okolností v patřičné síle, až se popel žárem tím slil na "škvarky", a tyto stékaly dolů. Takový "hyc" trval asi 12 hodin. Slité a vychladlé takto "škvarky" vybrány a uschovány, čekajíce až kupce přijede. Byli to ponejvíce domácí překupníci, jako Polášek ze Bzového, Jochec a jiní. Tito přijíždějíce, vozili si již i potřebné sudy, váhu, která leckdes na strom se zavěsila a tu se vážilo. Cena byla prý až i 8 zl. za cent.
      Výrobou "škvarků" zabývalo se dosti hojně dřevařů. Ještě asi po r. 1844 bylo prý u nás asi 20 řádných "škvarkářů".
      Následkem nedostatku dobrého popele, stávala se výroba "škvarků" stále vzácnější. Na to z nařízení panstva musili všichni, kteří jaké topivo z panských lesů brali, odváděti popel pro "salajně". Tak musily ustoupiti "škvarky" chemicky vyráběné sodě. Jakosť této jest prý méně dobrá, moc prý žíravá. Tak ustoupily "škvarky" pokroku lidstva, jako vše ostatní na světě.
      Hlavní vývoz byl do Frenštátu a poblížních měst. Upotřebovaloť se jich ku bílení plátna. Podává Richard Jeřábek

Nový nález kútnej plachty v zbierkach Liptovského múzea v Ružomberku [obsah]

Nálezy kútnych plachiet sú dnes v Liptove naozaj veľmi ojedinelým zjavom. Nachádzajú sa už len v niektorých lokalitách a to tiež dosť náhodne. Takýmto nálezom je aj nález kútnej plachty z Lipt. Osady. Len pre zaujímavosť uvedieme, že plachta bola nájdená v Ľubochni u majiteľky Anny Matušekovej. Majiteľka ju má od svojej matky, ktorá pochádzala z Lipt. Osady. Že ide skutočne o plachtu zo spomínanej obce svedčí o tom technika vyšívania a väzba plátna.
Podľa techniky a vyšívacieho materiálu by sme môhli usudzovať, že ide o predmet starý až 80 rokov. Popis: Plachta je ušitá z domácej činovatel, ktorá je robená keprovou väzbou. Plachta je obdĺžniková, jednotlivé diely sú navzájom spojené 6 cm širokým pásom bielej, paličkovanej, mnohopárovej čipky. Vzor čipky tvorí sieť štvorcových očiek. V strede siete sú plátenká v tvare listov, ktoré majú v strede po 12 malých prázdnych očiek. Druhý typ lístkov je menší, bez dierok. Vzor čipky sa strieda v rytme A, B, A, B. Vedľa čipky je po stranách prelamovaná mriežka.
Na jednom konci plachty je všitý 18,5 cm široký prelamovaný pás. Jedna polovica pásu je zdobená štylizovaným kvetinovým ornamentom,[/]

Kútnica z Lipt. Osady - detail prelamovania, v strede paličkovaná čipka. Foto J. Kováč, 1970.

v type hviezdy. Hviezdy majú v strede štvorcové pole s pavúčinkovou výplňou. Druhý typ vzoru tvoria prelamované polia geometrického tvaru. Vzor sa strieda na páse v rytme A, B, A, B. Po stranách tohoto pásu sú všité dva menšie prelamované pásiky.
Na obidvoch koncoch je prišitá biela, mnohopárová čipka. Je široká [/] ktoré sú položené v sieťovom kosoštvorci. Druhú polovicu pásu tvoria rozličné geometrické tvary, tiež prelamované.
Na druhom konci je všitý iný, 27,5 cm široký prelamovaný pás. Jeho vzor tvoria veľké, plné, osemcí- 8 cm. Vzor čipky tvoria plátenká v tvare lístkov s dierkou v strede, sieť kosoštvorcových očiek a malých

kosoštvorcov. Čipka je ukončená malými zúbkami. Nad touto čipkou je všitý úzky prelamovaný pásik.
Rozmery: Šírka plachty 150 cm [/] dĺžka pachty 230 cm šírka jedného kusa plátna 69 cm. Plachta je zachovalá, bez väčšieho poškodenia. Okrem zastierania postele šestinedieľky slúžila aj ako [/] svadobná pôlka. V zbierkach Liptovského múzea v Ružomberku sa nachádza v prírastkovom denníku pod číslom 172/70 a na lístkovom katalógu pod číslom 5431. Ľudovít Gallo