národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1971 - ČÍSLO 2

POSLEDNÍ DŮM S POLODYMNOU JIZBOU NA MORAVSKOSLOVENSKÉM POMEZÍ [obsah]


      JOSEF VAŘEKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Známý maďarský badatel Jenö Barabás objevil koncem šedesátých let v jihozápadním Maďarsku v obci Felsöszenterezsébet (kraj Zala) dům s černou kuchyní. Stratifikační metodou však zjistil, že černá kuchyně je vlastně černá jizba, protože dnešní světnice byla k původnímu dvojdílnému domu o síni (komoře ?) a jizbě, pocházejícímu asi z počátku 18. století, přistavěna až kolem roku 1845. Větší komora, stáj a stodola byly napojeny k obydlí v úhlu v pozdější době. V roce 1912 se dvůr usedlosti přístavbou dalších objektů zcela uzavřel. V černé jizbě stála pec s ohništěm. J. Barabás označuje svůj nález za ojedinělý, protože v současné době je tento dům na území Maďarska jediný známý dům s černou jizbou, a proto se také počítá s jeho přestěhováním do plánovaného regionálního skansenu.1)
      Na první pohled se snad zdá, že pozornost věnovaná maďarskému domu s černou jizbou není vzhledem k našemu tématu na místě. A přece z tohoto pozoruhodného nálezu vyplývá pro studium lidového domu v Karpatech hned několik poučení, která je [/] nutno mít na mysli. Především je zajímavé zjištění, že staré jádro domu v obci Felsöszenterzsébet bylo dvojdílné a teprve od poloviny 19. století se půdorysně dále rozvíjelo. Někteří badatelé se totiž domnívají, že dvojdílný typ domu je zvláště nebo jen příznačný pro Karpaty.2) z uvedeného příkladu, jehož půdorysnou analogii nalezneme také na jižním Slovensku,3) vyplývá, že dvojdílný dům se v minulosti ve větší nebo menší míře též objevoval v přilehlé panonské nížině, kde však na rozdíl od Karpat zanikl mnohem dříve a nebyl koncem feudalismu tak rozšířen jako v horské oblasti, Ale i na Slovensku, jehož značná část území náleží ke karpatskému systému, převažuje tříprostorový dům komorového typu.4) Jsou však v Karpatech oblasti, jako např. Myjavsko, kde převládají dvojdílné domy.5) Vzhledem k nálezům v přilehlé nížině je však nemůžeme označit jako specificky karpatské, i když právě zde především vlivem sociálních podmínek se udržely nejdéle a v poměrně značné intenzitě. Totéž platí o existenci dymné jizby, která se v horách na rozdíl od nížin alespoň sporadic

108

ky udržela na území československých Karpat až do poloviny našeho věku. Zatímco tedy J. Barabás pracnou cestou a částečně i díky náhodě objevil na západ od Balatonu dům s černou jizbou, později změněnou v černou kuchyni, Karpaty konzervovaly tyto prastaré domové formy téměř až do současnosti.
      Staré formy topenišť se u nás dosud ojediněle zachovaly v horských oblastech Slovenska, v Moravskoslezských Beskydech, v Javorníkách a v Bílých Karpatech. K peci s ohništěm, nad kterým mnohde visel kónický komín, se však od druhé poloviny minulého století přistavoval zděný sporák. V některých slovenských krajích a místy na východní Moravě trvaly dymné a polodymné jizby až do našeho věku a teprve po první světové válce se do nich vestavovaly sporáky, které zbavily jizbu nepříjemného kouře. V padesátých letech, kdy jsme prováděli výzkum lidového stavitelství a bydlení ve slovenských dědinách pod Javorníky, jsme poslední dymné jizby, které tehdy ještě byly v provozu, zastihli ve Štiavniku a v Papradnu, avšak i tam už počátkem šedesátých let beze zbytku vymizely.6) Při záchranném národopisném výzkumu v Moravskoslezských Beskydech v údolí Ostravice jsme nalezli chalupu s polodymnou jizbou z roku 1899 ve Starých Hamrech na Klubové (Pod nebem, čp. 60/170), kde se však intaktní topeniště bez sporáku jen s pecí a komínem umístěným nad ohništěm zachovalo díky tomu, že chalupa po úmrtí starých lidí zůstala neobydlena a pouze příležitostně byla novými majiteli používána k úschově různých věcí.7) Také známý kurlok v Bukovci (čp. 151) a v nedaleké Dolní Lomné se zachoval jen zásahem státní památkové péče.8) I na Valašsku, zvláště v oblasti Velkých [/] Karlovic, se poměrně dlouho uchovaly v jizbách chlebové pece, u nichž však obvykle stával zděný sporák.9) Dymné jizby s výjimkou chráněných objektů, které jsou muzejního charakteru, už tedy v Západních Karpatech vymizely a jejich provoz můžeme rekonstruovat jen na základě tradice, zachovaných reliktů a literatury. V jediném a zcela výjimečném případě se nám podařilo najít celoročně obývaný dům se starým intaktním topeništěm bez sporáku.
      Dům s polodymnou jizbou jsme objevili při srovnávacím výzkumu na moravskoslovenském pomezí v oblasti slovenských Beskyd v osadě Hlavice na území obce Klokočov v roce 1966.10) v této dědině se dochovalo několik obydlí s pecí a komínem nad ohništěm, avšak žádná již nebyla v provozu a všude se topilo a vařilo v později přistavěných zděných sporácích s troubou na pečení. Podle sdělení místního faráře byly v celé jeho kolatuře kolem roku 1936 jen ve třech chalupách v užívání pece s ohništěm. Typickým příkladem kontaminace staré pece se sporákem, řazené podle Pražákovy obecné systematiky topenišť do 1. stupně III. epochy obecného vývoje,11) je interiér jizby U Fujakov v Klokočově-Hlavici (čp. 481).12) Tento roubený dům vyhlíží starobyle, ačkoliv byl - jak ukazuje vročení na stropním trámu v jizbě - postaven teprve v r. 1905. U Fujakova domu zvlášť upoutá průčelní štítová stěna, která s výjimkou průčelí přiroubené komůrky je obílena až do výše nadokenních rámů; následující vodorovný trám, probíhající nad okny symetricky členícími štítovou stěnu, zdobí řada velkých, několik centimetrů od sebe vzdálených bílých teček nepravidelného tvaru, nanesených na tmavý trám štětkou. Bohatou výzdobou vyniká i přední bed

110

něný štít, rozdělený vodorovnou římsou na dvě poloviny. Spodní lichoběžníkovou část štítu člení lišty, překrývající spáry mezi prkny a nahoře končící ve výběžcích poloobloučkovitě vyřezávaného vodorovného prkna. Výzdobu doplňují vyřezané polokruhy, přibité mezi svislými lištami proti každému poloobloučkovitému výřezu tak, že pod vodorovnou římsou vzniká řada malých plastických kruhů. Obdobně je členěna i horní část štítu, kde však ještě přistupuje středový kosočtvercový výřez a stupňovité položení krátkých vodorovných lišt. Štít dole ukončuje typický "prídašek"13) na tři řady šindelů a jeho špici kosí malá a poněkud předsunutá valbička ("nástrešnik") se svislým sloupkem zvaným "kukačka" nebo "kakarus."14) Malou valbičku vidíme také u zadního štítu svisle bedněného prkny. Sedlovou střechu krytou šindelem nese hambálkový krov.
      Procházíme-li v Beskydech moravskoslovenským pomezím, upoutají nás na slovenské straně často se objevující zdobené štíty, které na moravském svahu převážně bývají jen prostě bedněny. Štít na Fujakově chalupě není zde tedy žádnou výjimkou.
      Půdorysně je Fujakův dům typický trojdílný dům komorový, u kterého později změnili zadní komoru v malý chlév a náhradní komoru přiroubili za jizbu. Dnes se tedy vstupuje v nádvorní stěně do středové síně ("śeň["]),15) z níž vedou po levé straně dveře do jizby ("izba"), po pravé straně do nověji upraveného chléva. "Komora", přiroubená k zadní delší stěně jizby, je přístupná přes síň z podsíně ("počeň), sloužící k úschově dřeva. V jizbě jednoduše zařízené lavicemi, nízkými "stolky" k sezení, stolem, postelí, židlemi a kredencí dosud nahrazuje podlahu hliněná země. [/] Stěny na rozdíl ód tmavého záklopového stropu neseného stropnicemi jsou olíčeny a visí na nich police, věšáky, petrolejová lampa ap. V protilehlém rohu k peci vidíme kříž, nad kterým je téměř od stropu umístěna řada větších zarámovaných barvotiskových obrázků světců, dole podepřených vystupující lištou. K inventáři jizby a chalupy náleží kromě běžného nářadí a náčiní také řada podomácky vyrobených předmětů, jako např. dřevěná solnička, "mosorky" vydlabané z jedlového dřeva, samorostlé "stolky", dřevěný "cedzok", "tluček" na brambory, "slamjanky" aj.
      Nás však především zajímá topeniště, zabírající vedle vstupních dveří pravý roh jizby a skládající se z kamenné, hlínou omazané a obílené pece kvádrového tvaru, vytápěné z jizby, a k peci připojeného sporáku s troubou. Nad ohništěm,16) umístěným před obdélným, nahoře sedlově zaklenutým otvorem do pece ("čelusti"), je kónický komín z kachlí ("kumin"), zapuštěný zadními hranami do tělesa topeniště a u vnějšího rohu nesený spirálovitou železnou tyčí. Kachlový komín, zvaný na moravské straně "kachle", není tu na rozdíl od většiny ostatního území Slovenska vyveden na půdu, kde končívá zděným nástavcem zvaným "piecka", ale je nahoře pod stropem uzavřen a kouř uniká do síně kamenným dymníkem omazaným hlínou a olíčeným. Otvor ve stěně, kterým prochází "rúra" z jizby do síně, je vyříznutý asi ve výši dvou metrů a měří 25x25 cm; ze tří stran je obložen plochými kameny. Ze síně odchází kouř čtvercovým stropním otvorem (100x100 cm) na půdu, kde s rozptyluje a uniká ven otvory ve štítě, mezi šindeli a dymníkem ve střeše. Sazemi zanesená půda se vy

111

užívá k uzení masa, které se věší na hambálky. Pec s ohništěm není v tomto domě už řadu let v provozu. Fujakovi vytápějí jizbu zděným "šporhelem", na kterém se také vaří; peče se v troubě zv. "šiška". Pod troubou je do nástavce zazděn kamnovec k ohřívání vody. Kouř ze sporáku, postaveným kolem roku 1920, odvádí dymník do síně, odkud uniká do podstřeší a pak ven.
      V téže osadě, vynikající velmi rozptýlenou i shlukovou zástavbou, nás na první pohled upoutala ještě jedna roubená chalupa se strmějším štítem a s poměrně vysokými stěnami, nápadně zdobenými v přední části boční stěny a v celém štítovém průčelí vodorovnými, na nárožích svislými bílými pásy a hustými řadami velkých teček. Samotná výška stěn a "dymník" v sedlové střeše pokryté šindelem napovídaly existenci dymné nebo polodymné jizby v tomto domě. Teprve po vejití dovnitř jsme se přesvědčili, že jde skutečně o intaktní polodymnou jizbu s pecí a komínem nad otevřeným ohništěm, řazenou podle Pražákovy systematiky do druhé varianty 3. stupně I. epochy obecného vývoje.17) Tato polodymná jizba, kterou obývají a vlastní starší manželé Šipulovi,18) je nejen v Klokočově, ale na celém moravskoslezském pomezí i v Západních Karpatech poslední polodymnice bez vestavěného sporáku v normálním a celoročním provozu. Podle datace ve štítě byla tato chalupa postavena roku 1882 a dnes k ní patří 2 ha půdy.19)
      Chalupa známá pod místním názvem Polkovci je volně přístupná dvorem jen částečně ohrazeným kvůli dobytku. Má obdélný půdorys a je situována štítovým. průčelím k jihovýchodu. Proti obydlí ve vzdálenosti asi patnácti metrů stojí roubený chlév pro čtyři kusy [/] dobytka, na který kromě hnojiště navazuje stodola sloupkové konstrukce. Vzadu za domem je do svahu zapuštěna kamenná "pivnica" a o kousek dále roubený "svinský chlevok".
      Chalupu postavili v mírném svahu, takže .její přední část stojí na nízké kamenné podezdívce, předsunuté před rovinu stěny asi o půl metru, a zadní část srubu spočívá jen na rohových kamenech, které u starých chalup nahrazovaly základy. Kameny podezdívky, jejíž vysunutá plocha slouží k uložení dřeva, jsou kladeny bez malty. Už jsme se zmínili, že nás u tohoto domu zaujala výška stěn, zaroubených z deseti silných ztesaných trámů. Spáry mezi trámy, které jsou v nároží vázány na rybinu, vyplňuje mech. Jednoduchá čtyřtabulková okna pročleňují průčelní štítovou stěnu (dvě osvětlují jizbu a jedno komoru) a přední část nádvorní stěny (jedno okno od jizby). Asi jednometrový přesah střechy u průčelních stěn nese sedmý vypuštěný trám, podepřený krátkým zhlavím dolního trámu. Na zhlavích obou vypuštěných trámů jsou červeně a modře vybarveny trojúhelníkové plošky. Vstupní dveře stejně jako dveře do jednotlivých prostor v domě jsou sbity z prken a jejich krajní sloupek se pohybuje po starém způsobu v jamce ("ve verajích").
      Bedněný štít dole ukončený typickým přístřeškem na čtyři řady šindelů a nahoře opět zkosený předsunutou valbičkou, kterou stejně jako přístřešek vidíme u zadního štítu, je ve výzdobě poměrně chudší. Průčelní štít člení svislé lišty mezi prkny a krátké, stupňovitě kladené lišty v jeho dolní polovině, která je od horní části štítu oddělena horizontální, poloobloučkovitě vyřezávanou římsou. Horní polovinou štítu pro

112

Pohled na část obce nad čp. 322 - přístup do osady, Korňa. Foto Josef Vařeka, 1966.

Roubená chalupa z r. 1830, Klokočov. Foto Josef Vařeka, 1966.

Přední štítové průčelí roubené chalupy s podlomením z r. 1777, čp. 118, Turzovka. Foto Josef Vařeka, 1965.

chází ještě druhá vodorovná římsa, pod kterou vidíme dva trojúhelníkové výřezy a nad ní čteme letopočet 1882. Spodní bedněná část předsun[u]té valbičky je zdobena třemi bílými kruhy, vyplněnými modrý mi hvězdicemi; střední kruh rámuje vlnovitý ornament. Vrchol valbičky zakončuje profilovaný sloupek.
      Půdorysně se Šipulova chalupa zcela shoduje s místními domovými dispozicemi, které charakterizuje trojdílný půdorys komorového typu; specifickým domovým znakem této oblasti, na který jsme již upozornili při popisu Fujakovy chalupy, je existence druhé komory, situované po šířce domu vedle jizby. Štítové průčelí s komorou po levé straně, dodatečně přiroubenou nebo (jako u čp. 438) postavenou zároveň s domem, je tedy asymetrické. Boční komoru překrývá nadstavená střecha domu. V Šipulově chalupě se tedy ze středové síně vstupuje po levé straně do jizby, z níž vedou dveře do boční komory, po pravé straně do zadní komory. Podél nádvorní stěny se táhne téměř až k oknu jizby jednoduchá "potčeň", krytá protaženou střechou domu; je podepřena třemi sloupky. Podsíň u tohoto domu, který se v podstatě nevyvíjel a svou formou tedy představuje mnohem starší domové stadium nežli je jeho fyzické stáří, potvrzuje tezi, podle níž docházelo k uzavírání podsíní nebo dokonce k jejich přeměně v obytné prostory až v novější době. Podsíň v Šipulově chalupě představuje její první vývojový stupeň, kdy dochází jen k zastřešení frekventovaného zápraží.
      K samotnému domovému půdorysu v beskydské oblasti moravskoslovenského pomezí můžeme dodat, že podle polohy první a druhé komory vytváří toto území přechodnou oblast mezi Těšínskem, pro které [/] je typické boční umístění komory po šířce domu pod štítem,20) a jižněji položenými Javorníky, kde jak na slovenské, tak na moravské straně nalézáme komoru zpravidla v zadní polovině domu,21) mnohde však změněnou v druhou jizbu (na Slovensku bývá ještě někde obydlena druhým gazdou).
      Jizba Šipulova domu vyhlíží primitivně a starodávně. Každého návštěvníka upoutá především starobyle vyhlížející pec s otevřeným ohništěm v pravém rohu jizby vedle dveří do síně. Tuto jizbu jsme označili jako polodymnou, protože kouř z obou topenišť odvádí nad ohništěm otevřený široký komín, který se směrem vzhůru zužuje. Za prudkého větru a ve chvíli, kdy se na ohništi rozněcuje oheň, rozptyluje se kouř také po místnosti. Olíčené stěny jizby nejsou tedy ideálně bílé a kontrastují s tmavým dřevěným stropem, neseným příčně vedenými stropními trámy. Pro dymnou i polodymnou jizbu jsou charakteristické i tzv. "poľieňe",22) vedené tu napříč místností ve dvou párech necelý jeden metr pod stropem, a hliněná udusaná země místo podlahy. Kamenná pec představuje mohutné kvádrové těleso omazané hlínou a olíčené. Obdélný otvor do pece nahoře sedlově zalomený je proražen proti štítové stěně. Asi půl metru od pece ve výši necelých padesáti centimetrů nad zemí probíhá podél obou vnějších stran pece silný rám, zapuštěný do stěn a u vnějšího rohu podepřený špalkem. Plochu mezi dřevěným rámem a pecí vyplňují trámky, ohozené dvaceticentimetrovou vrstvou jílovité země zvané "celina". Tento hliněný základ tvoří dno pece i plochu ohniště.23) Nalevo od čelustí vidíme v tělesu pece vyhloubený obdélníkový výklenek (,,sopúch") k ukládání zápalek; v delší stěně pece je zapuštěn kamno-

116

vec k ohřívání vody. Necelý metr nad ohništěm se zadní hranou opírá o horní okraj pece kónický komín, chytající kouř z ohniště i z pece a odvádějící jej do užšího kamenného dymníku, vedeného pod stropem přes síň až na půdu. Lapač dýmu tvoří čtyři krajní sloupky, mezi nimiž jsou výplně z plochých kamenů zv. "skrížalky". Z vnější strany překrývá kameny vrstva hlíny olíčená vápnem. Podobně je z vnější strany upraven i dymník, jehož vyústění na černou půdu, kde se na hambálkách udívá maso, umožňuje otvor obložený plochými kameny. Nad pecí jsou zavěšeny "žerdky" k sušení šatstva ap.
      Gazdina vaří - jak kdysi bývalo zvykem v celé této oblasti moravskoslovenského pomezí - ve vysokých železných hrncích a v trojnožkových "rendlících" na okraji pece; na otevřeném ohništi, kde se oheň zakládá, jídlo jen dovařuje. Stejně tomu tak bylo na moravské straně pomezí, kde se také vařilo na okraji pece a teprve když dřevo pohořelo, žena vyhrábla oheň pomocí ohřebla na ohniště ("čelusti"), na němž vaření dokončila.24) Naproti tomu ve slovenských dědinách pod Javorníky pec nikdy nesloužila k vaření, ale pouze k pečení chleba a pečiva nebo k sušení.25)
      Interiér polodymné jizby je vybaven jen nejnutnějším nábytkem a zařízením. Základním mobiliářem jsou lavice, umístěné podél stěn a u pece ("zapečka"); k nim přistupuje jednoduchý starý stůl s pohyblivou deskou a šuplíkem, postavený v pravém předním rohu. Menší stolek vidíme v levém předním rohu pod svatými barvotiskovými obrázky, pověšenými až téměř od stropu. V jizbě jsou dále sedací špalky, vysoká stolička a postel, přistavená k nádvorní stěně. Na lavici je [/] uložena máselnice a drobné kuchyňské náčiní, které vidíme také u pece. Před ohništěm je naskládáno dříví a na stěnách kromě svatých obrázků visí police, šaty a mezi průčelními okny petrolejová lampa. Ve vedlejší komoře dnes kromě lavice stojí "klot" na štípání dřeva.
      Poslední dymné jizby, které jsme našli v padesátých letech v Papradnu a ve Štiavniku, obývali staří lidé, kteří vzhledem k svému pokročilému věku se už nemohli pustit do přestavby topeniště, nebo to byli lidé ne zcela duševně zdrávi, Případ klokočovské lokality Polkovci je pozoruhodný tím, že obyvatelé polodymné jizby byli v době výzkumu fyzicky i duševně na výši, takže změna topeniště by pro ně nebyla žádným problémem. Úmyslně však lpěli na této bytové tradici, jež plně vyhovovala jejich požadavkům a na kterou si - stejně jako na nízkou hygienu spojenou s existencí této jizby - zcela zvykli.
      Jak víme z tradice i z dochovaných reliktů polodymné jizby se na slovenské straně Beskyd začaly objevovat až koncem 19. století. Do té doby zde existovaly podobně jako téměř až do první světové války ve slovenských Javornících, kde komíny nad ohništěm byly výjimečným zařízením pouze u bohatších gazdů, jen dymné jizby. Naproti tomu na moravské straně především v údolí Ostravice a Morávky docházelo k odstraňování dymných i polodymných jizeb zhruba o půl století dříve než na Slovensku. Pouze na odlehlých samotách vysoko v horách, jak dosvědčuje lokalita Pod nebem, přežívaly i tam polodymné jizby do první čtvrtiny našeho věku, výjimečně i déle. Naši tezi potvrzuje kromě tradice především masová výstavba kónických kamenných komínů, budo

117

Interiér jizby - roh se svatými obrázky, čp. 481, Klokočov. Foto Josef Vařeka, 1966.

Interiér jizby - pec s ohništěm z r. 1882, čp. 438, Klokočov. Foto Josef Vařeka, 1966.

vaných v údolí Ostravice i jinde ze síně až nad střechu, kde se překrývaly plochou "břilou" zatíženou kamenem. Tyto široké komíny, které můžeme datovat do osmdesátých a devadesátých let minulého století, se ve většině chalup ve jmenovaných údolích dosud zachovaly a jsou pro ně přímo charakteristické. Pouze v těch chalupách, kde si majitelé tyto masívní komíny, v nichž se také udívalo maso, nepostavili a nadále trvali na starém topeništi, budovali po první světové válce nebo ještě později už moderní komíny z pálených cihel. Staré komíny, postavené z ostravického pískovce,26) svědčí o odstraňování dymných a polodymných jizeb v této oblasti od konce minulého století. Sporáky se ovšem dlouhou dobu k peci s ohništěm stejně jako později na Slovensku jen přistavovaly, protože těleso pece konstrukčně souvisí se stěnami domu a její odstranění je technicky náročnější. Záhy se chlebové pece vůbec přestaly používat, protože se v moravských údolích začali usazovat pekaři.27) k výstavbě komínů napomáhaly na moravské straně kromě obecného civilizačního pokroku i požárové patenty Marie Terezie z roku 1751 a císaře Josefa II. z roku 1781, které nařizovaly výstavbu komínů.28) v těchto odlehlých krajích se ovšem uplatňovaly se zpožděním a jen velmi pozvolna.
      Bylo by však chybné se domnívat, že v chaloupkách na moravské straně Beskyd se žilo idylicky. Spisovatel František Sokol - Tůma, který si v roce 191 dělal poznámky k románu Pan závodní, napsal otřesné svědectví: "Procházel jsem údolím Ostravice a to, co mé oči viděly, se nedá ani popsat. Bída a hlad, hlad a bída, přikrčené malé chaloupky s nejnutnějším zařízením a děti a děti, které denně vidí tu obrovskou [/] bídu bezkydských hor, bídu svých rodičů, dědů, tu strašnou bídu kolem sebe."29)
      Závěr
      Procházíme-li moravskoslovenským pomezím v oblasti Beskyd, kde se místy stýká osídlení z moravské i slovenské strany přímo na hraničním hřebenu, zdá se nám na první pohled, že mezi slovenskými

Vstupní dveře do síně s nápisem a vročením, čp. 281, Klokočov. Foto Josef Vařeka, 1966.

119

a moravskými lidovými stavbami není žádný rozdíl. Vnější vzhled domů, jejich konstrukce, základní domová terminologie a půdorysné členění s výjimkou malých architektonických detailů, jako je např. bohatší výzdoba slovenských štítů, jsou u obou etnik shodné. Bystrý pozorovatel však při podrobnějším studiu zjistí určitou kulturní diferenciaci, danou rozdílným způsobem života. Ve slovenských údolích, kde se některé osady zakládaly už od 13. století,30) překvapí v dědinách shluková a s ní souvisící hloubková zástavba ve společně užívaných dvorech dvou až osmi gazdů. Tento způsob zástavby, objevující se ve větší nebo menší intenzitě na značně velkém území Slovenska,31) se tu vyvíjel hlavně od druhé poloviny 19. století a souvisí s rozpadem velkorodinného způsobu života. Zatímco tedy v protilehlých moravských údolích jsou hospodářské usedlosti i chalupy kovozemědělců samostatné jednotky, v nichž není po rezidenčním společenství už ani stopy, na Slovensku po rozpadu velkorodiny většina jejích členů zůstává nadále v otcovském domě, kde však vzhledem k bytovému osamostatnění rozmnožuje do hloubky dvora počet obydlí a podle možnosti i hospodářských staveb. Archaický způsob života ve slovenské velkorodině vytvářel také podmínky pro uchování řady tradičních forem v oblasti hmotné a duchovní kultury i sociálních vztahů.32) v této stati nás především zajímají problémy bytové [/] kultury, pro niž je zvlášť významná otázka topeniště Už jsme naznačili, že Slováci trvali na dymné, od konce 19. století na polodymné jizbě téměř o půl století: déle než obyvatelé na moravské straně Beskyd. Kromě dochovaných reliktů o tom svědčí tradice, podle níž v nechudších slovenských obydlích dokonce chyběla i pec a jediným otopným zařízením, připomínajícím první formu staroslovanského topeniště, bylo jen otevřené ohniště umístěné na zemi uprostřed jizby.33) I když jde zřejmě o výjimečné a sociálně podmíněné případy bez historické kontinuity, zjištěné také ve slovenských Javornících, na Kysucích i v Malopolsku, nedá se vyloučit, že v minulosti byly běžnější. Jisté však je, že sporáky jen pomalu a až na přelomu století nebo ještě později měnily polodymné jizby ve světnice. V některých slovenských lokalitách byl proto přechod od polodymnic v poslední době tak prudký, že leckteré staré jizby se bez jakéhokoliv mezistupně měnily v pokoje zařízené sektorovým nábytkem. Hlavně v období socialismu dostávají tyto slovenské vesnice novou tvář a jejich nová výstavba je intenzívnější než na Moravě. Dům s polodymnou jizbou v Hlavici je dnes zcela výjimečný, ovšem vzhledem k předchozímu vývoji se jen tam za zcela zvláštních okolností mohl udržet až do našich dnů. Pro etnografa je tato lokalita vzácným živým dokladem starého způsobu života a tradiční formy bydlení.

120

Poznámky
1.
      J. Barabás, Füstösház Zalában. Ethnographia 80, 1969, 333-346.
2.
      K. Chotek, Staré typy valašského domu. Národopisný věstník českoslovanský 11, 1916, 133. V. Pražák, k problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu. Československá etnografie 6, 1958, 332. V. Frolec, Příspěvek k moravsko-slovenským vztahům v lidovém stavitelství na území Bílých Karpat. Slovenský národopis 14, 1966, 298-300, 324.
3.
      Srovnej J. Mjartan, Posledné sochové domy na južnom Slovensku. Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku, Bratislava 1963, 123 a násl.
4.
      Srovnej S. Švecová, Ľudové obydlie a rodinné formy na Slovensku. Národopisný věstník československý 35, 1967, 113. Viz také J. Vařeka, Konstrukce a půdorys lidového domu ve slovenských obcích pod Javorníky. Sborník Slovenského národného múzea 61, Etnografia 8, 96 a násl.
5.
      V. Frolec, Příspěvek k moravsko-slovenským vztahům v lidovém stavitelství na území Bílých Karpat, c. d., 298.
6.
      A. Plessingerová, Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky. Příspěvek k poznání změn života Lidu a lidového interiéru a k řešení otázky výskytu ohniště bez pece v našich zemích. Sborník Národního muzea v Praze, řada A - Historie, sv. XVII, 1963, č. 4-5, 149-236. Viz také J. Vařeka , Konstrukce a pů[/]dorys lidového domu ve slovenských obcích pod Javorníky, c. d.
7.
      J. Vařeka, Staré domové typy na horním toku Ostravice. Časopis Slezského muzea 14, 1965, 125128. Viz také J. Vařeka, Příspěvek ke studiu lidového domu v hraniční valašsko-slezské oblasti. Valašsko 10, 1966, 43-49.
8.
      Bukovecký kurlok byl částečně opraven v roce 1962. Počítá se s tím, že později bude přenesen do těšínské části Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Těšínské kurloky stačila před jejich zánikem po druhé světové válce ještě zpracovat D. Stránská (Poslední kurloky na Těšínsku, Slezský sborník 45, 1947,. 16-32, 234-242). Viz také dr. Fr. Sláma, Bukovec v 80. letech 19. věku. Zprávy Okresního muzea v Českém Těšíně, 1962, 1-3 (zpracoval B. H.).
9.
      Staré formy valašských topenišť dnes vidíme v chalupách na Stráni ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R.
10.
      Tento srovnávací výzkum, kterého se kromě autora účastnila také dr. J. Noušová, byl doplňkem k záchrannému národopisnému výzkumu v zátopové oblastí Ostravice. Materiál z výzkumů (popisy, fotografie a kresby dr. J. Scheybala) je archivován v ÚEF ČSAV v Praze a částečně také v Městském muzeu v Ostravě.
11.
      V. Pražák, Vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí. Český lid 53, 1966, 338.

121

12.
      Majitel Jozef Fujak, narozen 1876.
13.
      V nedaleké Turzovce také zvaný "prístrešek".
14.
      V okolních dědinách se pro tyto architektonické prvky užívá stejných nebo podobných označení, v některých případech i termínů jiných nebo se navzájem zaměňují. Zaměňování souvisí s rychlým zanikáním lidového stavitelství, jehož tradiční názvosloví dnes ovládají jen nejstarší lidé. V Turzovce se vysunutá malá valbička označuje nejen "nástrešnik", ale také stejně jako kabřinec "baňa" (Jan Šustek, kovář, narozen 1917, Durzovka, čp. 48). V obci Vyšná Korňa informátor Pavol Stánik (narozen 1901, Vyšná Korňa, čp. 834) jmenuje předsunutou valbičku "hriva" a svislý profilovaný sloupek "baňa". Naproti tomu v Turzovce je tento sloupek nazýván "kohútek".
15.
      Slovem "pitvor" se zde označuje dvůr.
16.
      "Ohnišče", v Turzovce také zvané "pahrebišťe".
17.
      V. Pražák, Vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí, c. d., 332.
18.
      Baltazár Šipula, nar. roku 1906 v osadě Hlavice, a Jozefína Šipulová, nar. roku 1900 také v Hlavici,
19.
      Klokočov - Hlavice - Polkovci, čp. 438.
20.
      Srovnej např. D. Stránská, Poslední kurloky na Těšínsku c. d., 23. Viz také A. Plessingerová, Materiály k lidovému stavitelství v Morávce a okolí u Frýdku. Národopisný věstník českoslovanský 33, 1956, 360.
21.
      S výjimkou dvojdílných domů, u kterých bývá komora vydělena v zadní polovině síně. Takový půdorys obvykle podmiňuje sociální složka.
22.
      Viz J. Vařeka, Konstrukce a půdorys lidového domu ve slovenských obcích pod Javorníky, c. d., 90-91.
23.
      Stavbu pece s ohništěm velmi podrobně a instruktiv[/]ně zachytila v Papradnu A. Plessingerová (Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky, c. d., 164-168).
24.
      Informátor Jan Mohelník, tesař, nar. 1884, Staré Hamry-Gruň, čp. 107 (1 ha).
25.
      A. Plessingerová, Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky, c. d., 185 (v této práci je k otázce vaření uvedena další literatura).
26.
      Lidové bývá ostravický pískovec podle nazelenalých zrníček glaukonitu nazýván "godulak".
27.
      Ve Starých Hamrech kolem roku 1923 (sdělil Vojtěch Hrnčíř, nar. 1908 v Bílé, pracovník MNV ve Starých Hamrech).
28.
      V. Prasek, Dymník - komín, pec - kamna. Selský archiv 4, 1905, 178-180.
29.
      Městké muzeum v Ostravě, fond František SokolTůma, FST 501/64.
30.
      Příchod prvých valašských rodin na východní Moravu spadá na konec 15. století (více o tom J. Macůrek, k otázce valašského osídlení v jihozápadním Těšínsku, v Pováží a na Moravě v 16.-17. století. Valašsko 1, 1952, 93-105).
31.
      Více o tom J. Vařeka, k otázce vzniku uzavřených usedlostí ve slovenských Karpatech. Sborník k 70. narozeninám dr. J. Mjartana, DrSc., v tisku.
32.
      Ve slovenských obcích pod Javorníky zachytila život velkorodiny A. Plessingerová (Vývoj lidového interiéru a bydlení ve slovenských dědinách pod Javorníky, Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku, Bratislava 1963, 202 a násl.).
33.
      Před první světovou válkou viděl tam takové ohniště v ojedinělých případech Peter Chrenšč (nar. 1891) z Turzovky, původním povoláním "drotár". Podobnou informaci sdělil turzovský kovář Jan Šustek, kterému o ohništích vypravoval děd. Existenci ohništ bez pe

122

ce na Slovensku dosvědčují i moravští informátoři. Mapu výskytu otevřených ohnišť bez pecí v jizbách obydlí na moravskoslovenském pomezí a v jižním Polsku zakreslila u nás jako první A. Plessinge[/]rová (Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky, c. d., mapa v příloze). Turzovské lokality tento souvislý pás ohnišť organicky doplňují.

123

DAS LETZTE HAUS MIT EINER RAUCHSTUBE (MIT RAUCHMANTEL) IM MÄHRISCH-SLOWAKISCHEN GRENZGEBIET

Josef Vařeka widmete in der letzten Zeit eine ziemlich grosse Aufmerksamkeit der Erforschung des Volksbauwesens im mährisch-slowakischen Grenzgebiet, vor allem in der Gegend der Javorníky und der mährisch-schlesischen Beskiden. Nach einigen Studie[m][n] über die Wohn- und Wirtschaftsbauten in diesen Regionen analysiert er in der letzten Arbeit einen vereinzelten und kostbaren Fund. Es handelt sich um ein Haus mit einer Rauchstube (mit Rauchmantel), das er im Gebiet der slowakischen Beskiden im Kataster der Gemeinde Klokočov im Dorf Hlavica (Nr. 438, 2 ha, Kreis Čadca) im Jahre 1966 entdeckte. Der Forscher beschreibt eingehend das ganze Objekt, er vergleicht es mit anderen ähnlichen Häusern in der Umgebung, und aus dessen archaischen Formen, die wie durch ein Wunder bis in unsere Tage in vollem Umfang erhalten geblieben sind, zieht er allgemeinere Schlussfolgerungen. Das untersuchte Objekt in Hlavica ist ein Blockbau mit einem durch Leisten und Gesimse gegliederten schrofferen Giebel und verhältnismässig hohen Wänden, von denen die Stirnwand durch weisse Streifen oder durch eine Reihe grosser Tupfen auffalend geschmückt ist. In dem mit Schindeln gedeckten Satteldach, das an beiden Seiten durch kleine vorgeschobene Halbwälme abgeschrägt ist, befindet sich eine zugedeckte Öffnung für den Abzug des Rauches. Im Grundriss stimmt dieses Haus mit den lokalen Hausdispositionen überein, die durch einen dreiteiligen Wohnspeicherhaus-Grundriss charakterisiert sind. Innerhalb des Hauses ist vor allem die intakte Rauchstube mit einem grossen Backofen und dem Rauchmantel über einem offenen Herd interessant; der Rauchmantel leitet den Rauch au f den Dachboden ab, wo er sich au f löst und durch die Giebel und das Dach abzieht.[/]
      In dieser Rauchstube, die bis heute in Betrieb ist, wurde zur altertümlichen Heizstelle kein Sparherd angebaut, der in die hiesigen Rauchstuben seit der Ende des Jahrhunderts eindringt. Die Rauchstube in Hlavica ist sehr einfach e[i]ngerichtet (so werden zum Beispiel die Stühle bisher durch eine Bank und Sitzblöcke ersetzt, anstatt eines modernen Fussbodens ist hier ein L[o][e]hmboden usw.) und obwohl das Haus nach der Datierung am Giebel erst im Jahre 1882 erbaut wurde, stellt es eine sehr archaische Wohnform dar. Abschliessend vergleicht der Forscher das volkstümliche Haus der slowakischen Seite des Grenzgebietes mit einem Mährischen und an konkreten Beispielen macht er darauf aufmerksam, dass trotz vieler übereinstimmender Erscheinungen in dem Volksbauwesen beider ethnischer Gebiete auch eine kulturelle Differenzierung besteht, die in der Slowakei vor allem durch das Leben in der Grossfamilie bedingt wurde.

124

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 2



KONEC MASOPUSTU NA OSTRAVSKU [obsah]


      VANDA TŮMOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha
      Odpoledne v poslední neděli masopustní je v Dolní Lhotě neobyčejně rušno. Pa vesnici obchází maškarní průvod: cikán s houfem mladých i starých cikánek, žid, baron, medvěd na řetěze, kozel, kráva, na voze s plachtou sedí a vyhrávají muzikanti, Rozjařené maškary přepadají na silnici chodce i automobilisty, nahrnou se i do tramvaje na zastávce a ode všech obětí vymáhají výkupné. Vpadají do domů, pobíhají po dvorcích. Dostávají peníze i pohoštění. Řádění maškar po vesnici trvá až do večera, kdy se všichni scházejí v hospodě.
      Tato scéna je součástí každoročního "Kozelka" v Dolní Lhotě, s večerní taneční zábavou tvoří obvyklý způsob zakončení masopustu.
      Obchůzka maškar a taneční zábava na závěr masopustu není nic neobvyklého. V mnoha různých detailech se však ostravský Kozelek jistě odlišuje např. od fašanku ve Velké nad Veličkou1) či na Dolňácku2) nebo od konce masopustu v jižních Čechách3). Nejde nám o pouhé schéma zvyku, ale také o různé kokrétní formy, ve kterých žil, žije a dožívá. Drobné místní odlišnosti a detaily v podstatě téhož obřadu vytvářejí [/] pestrost a mnohotvárnost lidové kultury. Především však nelze opomíjet specifičnost místní společenské situace. Již samotná skutečnost, že se setkáváme se živou tradicí masopustních zábav na Ostravsku, nutí k zamyšlení. Ocitáme se zde v oblasti s intenzívně rozvinutou průmyslovou výrobou, která ovlivňuje všechny stránky života zdejšího obyvatelstva. Industrializace přináší s sebou rychlou urbanizaci, Vesnice v blízkosti Ostravy se relativně stále více přibližují městskému centru. Obec Pustkovec, o níž se ještě zmíníme dále, ležící v těsném sousedství sídliště Poruba, je tímto sídlištěm dnes doslova obkličována, bloky nových domů ji téměř uzavírají ve svém středu. Vesnice v údolí potoka Porubky jsou spojeny s Ostravou tramvajovou linkou. V tomto prostředí se náhle setkáváme s udržováním lidové tradice a nutně si klademe otázku: jak je to možné? Jde vskutku o starou, původní lidovou tradici, není to jen pouhá komerční záležitost, označovaná v poslední době často termínem "folklorismus"? Bezpečné zodpovězení těchto a mnoha dalších naléhavých otázek by vyžadovalo soustředěný a dlouhodobý výzkum. Odvažuji se pouze shrnout ně

125

kolik poznatků, získaných při výzkumech na Ostravsku, zaměřených v podstatě k jiné problematice. Domnívám se však, že přes nutnou neúplnost mají tyto údaje přece jen co říci. Vraťme se tedy ke konkrétnímu materiálu, srovnejme současné formy zábav na konci masopustu v několika vesnicích.
      V mnoha místech již tradiční masopustní zábava, zvaná ve Slezsku Kozelek, upadla dávno v zapomenutí. V masopustním období se konají nejrůznější plesy, někde je poslední z nich nazýván "masopustní dozvuky" (např. ples pořádaný Sokolem v Klimkovicích), ale jsou to jen běžné taneční zábavy. V jejich programu není nic, co by je odlišovalo od zábav pořádaných v jiném období. Někde se poslední masopustní zábava sice jmenuje Kozelek, nevyznačuje se však ničím specifickým než právě jen tímto názvem (např. v Porubě). Informátoři vzpomínají, že ještě před několika lety si starší lidé při porubském Kozelku zatančili několik lidových tanců (Trojak, Šotyš aj.). Jinde, např. v Polance nad Odrou, se na závěr masopustu pořádá v úterý "pochovávání basy". Taneční zábavu asi ve 22 hodin přeruší příchod smutečního průvodu, v němž kráčí farář, zpěváci, smuteční hosté (různé maškary), dechová muzika a na nosítkách nesou basu,. zahalenou do černého sukna. Za smutečních pochodů, pláče a nářku obcházejí sál. Pak se farář loučí s basou, zpívá žalmy, káže a na konec je basa "pochována", odnesena ze sálu. Zábavu pořádají ochotníci, muzikanti, Osvětová beseda, v roce 1969 bylo pořadatelem místní JZD v Polance.
      Vesnic, kde se masopustní veselí neomezuje na taneční zábavu, ale patří k němu i obchůzka maškar, není příliš mnoho, často je však takovýto Kozelek pro[/]slulý široko daleko. Pověstný je Kozelek pořádaný v Pustkovci, Jeho průběh jsme měli možnost sledovat v roce 1968. Probíhal podle tradičního, ustáleného programu. V sobotu se koná hasičský bál, v neděli je pořádána maškarní zábava pro děti, v pondělí Kozelek. Maškary se scházejí, oblékají a líčí po poledni v hasičské zbrojnici (Kozelka pořádají požárníci). Zapřáhnou koně do připraveného vozu s plachtou, nasednou muzikanti a horda dětí a vydají se na obchůzku vesnice. V průvodu je vždy několik cikánek různého věku, cikán, policajt, řezník, medvěd a hlavní postav a - kozel. Někdy vyhrává malá muzika, někdy obstarává hudební doprovod jen harmonika a "ozembuch". Maškary obcházejí dům od domu, cikánky hádají z ruky, žebrají, kradou slepice (zase je však vracejí), začerňují lidem obličeje.
      Obyvatelé vesnice se na Kozelek předem těší a přijímají vpád maškar náležitě připraveni. Hostí je pitím, kávou, klobásami, obloženými chleby, koblihami. Někde se dokonce chvíli tančí ve světnici. Cikánkám dávají do pokladničky peníze a do košíku vejce. Večer se v hospodě z vybraných vajec usmaží vaječina, kterou se zmožení účastníci obchůzky posílí. Při taneční zábavě se tančí polky, valčíky a běžné moderní tance, v roce 1968 se však ještě krátce před ukončením zábavy tančila řada starých lidových tanců (Koval, Vekslpolka, Šotyš, Mašina). Tančili je se zaujetím nejen staří, ale i mládež, nejen místní lidé, ale i hosté z nové Poruby, kterých se na pustkoveckém Kozelku sešlo mnoho. Zábava vrcholí a končí velkou dramatickou scénou, při níž je kozel postaven před soud a pro mnohé zlé činy, hlavně však pro stáří a neužitečnost, je nakonec odsouzen k smrti. Při fraškovité popravě

126

ho řezník střílí prakem nebo zabíjí dřevěným nožem. Kozel klesá, je naložen na máry a je mu uspořádán slavný pohřeb s hudbou, kázáním kněze, nářkem všech účastníků. Je pochován jako se jinde pochovává basa.
      Pustkovečtí si na svém Kozelku velice zakládají, podle mínění obyvatel obce je to jejich stará zábava, jakou neměli a nemají nikde jinde, pořádá se zde odedávna. Podobně je Kozelek charakterizován v místní kronice. Při důkladnějším ověřování však zjistíme, že s tímto běžným tvrzením se rozcházejí svědectví nejstarších informátorů. Začátkem století prý v Pustkovci ještě žádný Kozelek nebýval. Začali ho později pořádat hasiči. Lze dokonce zjistit, kdo byl iniciátorem slavného pustkoveckého Kozelka. Přiženil se po roce 1920 z Krásného Pole, odkud Kozelka znal, ovšem v pozměněné formě, bez ústřední postavy kozla. Akce měla veliký úspěch, vžila se a během let se ustálila do současné "tradiční" formy. Soud nad kozlem a jeho poprava je uměle vytvořená scéna. Autoři ji každoročně zdokonalovali a přepracovávali, inspirovali se dokonce nejrůznějšími údaji z literatury o zvyku stínání kozla aj. Toto pozadí vzniku Kozelka zná v Pustkovci jen několik jednotlivců. Nikde však o něm nehovoří a zdá se, že již sami téměř zapomínají, jak vše vlastně bylo. Tradice pořádání Kozelka od dvacátých let je dostatečně dlouhá, aby se zvyk zcela vžil. Osobitá místní forma Kozelka v Pustkovci tedy není "autentickou", starou místní tradicí, vznikl poměrně pozdě, je však za starou místní tradici obecně pokládán.
      Pravděpodobně velmi podobný průběh míval Kozelek v Krásném Poli, místo popravy kozla však pochovávali basu, stejně tak i ve Vřesině, kde prý bývaly

127

Muzikanti při obchůzce o masopustním "kozelku", Pustkovec. Foto Brodská, 1968.

Obchůzka masopustních maškar, Velká Polom. Foto V. Tůmová, 1970.

Smažení "vaječiny" při masopustní zábavě, Pustkovec. Foto Brodská, 1968.

obchůzky maškar velice bujné a rozpustilé, vozili tam po vsi také zabitého "bravka v trokách" (vepře v neckách). V Krásném Poli ani ve Vřesině se však již několik let maškarní průvody nepořádají.
      Zajímavým vývojem prošel Kozelek ve Velké Polomi. V jednom ze starších zápisů se o něm hovoří takto: "V pondělí masopustní koná se tak zvaný Kozelek. Kolem 6 hod., když bylo doma všechno pokluzené a sál nabitý do posledního místa, postavil se doprostřed sálu stůl a na něj dvě masuvky gořalky, jedna slabá pro roby a ostřejší pro chlopy a zamkly se dvéře, aby se děvuchy neztratily neboť teď přišla řada zaplatiť. A teď přišla řada na mládence, aby každý přivedl svoju děvuchu ke stolu, kde zaplatila určitý poplatek na talíř a za to byli oba počastováni... Hudebníci hráli bez přestávky dvě hodiny i déle, podle toho jak se plnily talíře a prázdnily kapsy ženského pokolení... Přitom se tančily též staré slezské tance, jako: Koval, Kolečko, Zahradník, Metlovy, Školák, Mašina, Kačica aj. Výnos byl věnován na výzbroj a výstroj hasičského spolku. Poslední Kozelek byl konán před okupací r. 1938. Jelikož naše obec byla válkou poškozena, tradice tato oživena nebyla."4)
      Je zajímavé, že zde není ani zmínky o maškarním průvodu. Přitom v popise sestaveném kronikářem obce v roce 1969 je obchůzka maškar vylíčena poměrně podrobně: "...v odpoledních hodinách prošel obcí maškarní průvod s hudbou. Zastavoval se u jednotlivých domů, u kterých hudba zahrála nějaký pochod či polku nebo národní píseň a masky tančily a dováděly. Do pokladničky vybíraly peněžité příspěvky, i naturaliemi lidé přispívali (uzené maso, klobásy, jelita apod.). Průvod vedl medvěd, jemuž u nás říkali [/] barbora. Oblečen byl v kožich naruby s povříslem v pase, na hlavě beranici a obličej natřený krémem na boty. Na řetěze jej vedl policajt, oblečený v uniformě bývalé božítělové gardy. Za nimi běhala chasa, totiž muži, oblečení do ženských šatů, s různými škraboškami a ozbrojeni košťaty (škrtačkami) proti dotěrným školákům. I někteří hudebníci byli v ženských šatech a nalíčení...". Jeden z nejstarších informátorů vzpomíná, že ještě za jeho dětství maškary po vsi nechodily. Ze všech těchto kusých informací vyplývá, že nejstarším jádrem Kozelka zde byla taneční zábava, při níž platily ženy a děvčata. Obchůzka maškar se však během času vžila. Po válce se pořádal Kozelek nepravidelně, naposledy v letošním roce. Organizátory byli opět místní požárníci. Maškary vystrojili tradičním způsobem, místo "chasy" zde však byly ženy a děvčata převlečené za cikánky. Jen jeden muž vystupovaľ v ženském přestrojení jako nejstarší cikánka a vykládal z ruky. Při večerní zábavě se nakonec pochovávala basa, což však zdejší starousedlíci nepokládají za tradici místní.
      V obci Dolní Lhota, o níž jsem hovořila na začátku tohoto článku, bývá Kozelek každoročně, průvod maškar je početný a bujný. Pořádají ho, stejně jako v Pustkovci či Velké Polomi, požárníci. Podle hojné účasti a bezprostřední reakce a zájmu většiny obyvatelstva je zřejmé, že zde jde o tradici vžitou a oblíbenou. Setkáme se ovšem i s jednotlivými námitkami proti přílišné rozpustilosti současného Kozelka, u některých lidí nejstarší generace pak s poněkud idealizovanými vzpomínkami na doby, kdy nebylo žádných maškar, ale jen pěkná taneční zábava. Kdysi býval Kozelek v pondělí, v posledních letech se přesouvá

130

na neděli, Jádrem večerní zábavy je zde dodnes dámská volenka, při níž si páry připíjejí u stolu ve středu sálu a ženy platí. Uchoval se též zajímavý detail (uváděný i ve vzpomínkách nejstaršího informátora z Velké Polomi): na stole vedle lahví j.e postaven beránek upečený z piškotového těsta, se stuhou na krku, ozdobený zelení. Ve Velké Polomi prý také kdysi stavěli na stůl beránka nebo chaloupku s beránkem. V Dolní Lhotě si někteří staří lidé vybavují v paměti, že místo beránka stávala kdysi na stole figurka kozlíka, nebo dokonce kozlík a kozička. Tato reminiscence připorníná polskou variantu zvyku, kde rovněž hrála podobnou roli figurka kozlíka.5) Symbolický význam však již kozlíkovi ani beránkovi nikdo nepřikládá, kladou beránka na stůl jen proto, že respektují starý zvyk.
      Závěrem Kozelka a zároveň zakončením masopustu je v Dolní Lhotě obvyklé pochovávání basy. Přípravě scénky věnují místní divadelníci velkou péči, Texty farářova kázání, modlitby, "pohřební rekvie", se každoročně obměňují. "Přání a modlitba za všechny" je vlastně zveršovanou žertovnou kritikou národního výboru, pošty, obchodu, JZD, požárníků, sportovců, mládeže aj. Při pochovávání basy dosahuje nálada vrcholu, do hry se zapojuje téměř celý sál, všichni naříkají, modlí se, kostelník je kropí zednickou štětkou vodou z kbelíku. Dolnolhotští se při Kozelku výborně baví. Málokdo se zajímá o to, zda jde o tradici místní či přejatou. Také o Kozelku neprohlašují, že je jejich osobitou místní záležitostí s takovým patriotismem a zaujetím jako např. obyvatelé Pustkovce. Pokládají jej za samozřejmou součást společenského života a zábavy.
      Shrneme-li údaje o zábavách pořádaných na konci [/] masopustu na Ostravsku, máme před sebou pestrou směs motivů, jež si znovu vynucují otázku: kam je zařadit? Jak označit tyto kulturní jevy, jaké mají místo v současné lidové kultuře? Některé prvky uvedených masopustních zvyků jsou nepochybně staré a původní, např. o placení uprostřed sálu píše Čeněk Zíbrt: "Okolo sedmé přinesou doprostřed světnice pacholci stůl servetem pokrytý, na stole je pěkný talíř, papír a tužka. Ke stolu přivedou pana starostu nebo radního s prosbou, aby vybíral na chromého čili "kozelka" Hudebníci spustí veselý kousek a všechny páry tančí. Tu zastaví se u stolu starostova dcerka a dá na talíř svůj dar. Po druhém kole zastaví se zase druhý pár..."6) Původní praktický význam zde již zanikl, vybrané peníze již neslouží k zaplacení muziky. Ženy a děvčata vlastně jen zaplatí za přípitek, forma však zůstává téměř beze změny. Jiné zvyky jsou přejímány a napodobovány, putují od vesnice k vesnici. Někde se tradice uchovává víceméně spontánně, jinde se různé instituce a iniciativní jednotlivci cílevědomě snaží o jejich udržování, o navazování na místní tradici (nebo někdy i odjinud přejatou). Jinde je vysloveně uměle vytvářena určitá forma zábav a zvyků a je pak označována jako "tradiční" (např. scénka s popravou kozla v Pustkovci). To vše existuje vedle sebe, vzájemně se mísí a kombinuje.
      Toto míšení hodnot a kvalit, tato nepřehledná situace, v níž bývá mnohdy obtížné se orientovat, není vlastní pouze masopustním zvykům a není omezena jen na určitou oblast. Je to jev širokého dosahu, vyvolávajíčí mnohé diskuse a pokusy o teoretické osvětlení. Němečtí národopisci začali užívat pro tzv. "nepravou" tradici termínu "folklorismus".7) Jevy ozna

131

čované tímto termínem se staly předmětem soustředěné pozornosti Hermanna Bausingera,8) který podnítil dotazníkem o deseti bodech řadu evropských badatelů k vyjádření vlastního názoru na problém a k pokusu o charakteristiku "folklorismu" v jednotlivých zemích.9) Výsledky ukazují, že termín není zdaleka jednoznačný, je chápán velice neurčitě. Autoři do této kategorie zařazují jevy velmi rozdílné, někdy naprosto nesourodé. Domnívám se, že je možno obejít se bez tohoto nepřesného termínu.
      Při posuzování kvality kulturních jevů má prvořadý význam otázka jejich místa v současné lidové kultuře. Základní funkcí masopustních zvyků, a vůbec většiny zvyků v současnosti, je funkce zábavná. Obyvatelstvo pokládá za své a "tradiční" především to, co vyhovuje místnímu vkusu, co nejlépe baví. V masopustním období je snaha bavit se, projevovat se volně a nenuceně, někdy i nevázaně, výraznější než kdy jindy. Zábavy na konci masopustu se proto udržují při životě a mají bezprostřední, někdy přímo strhující ráz a náladu všude tam, kde je většina obyvatel spontánně přijímá a provozuje.
      Hovoříme-li o "ryzosti" a "původnosti", jde nám především o to, abychom neidealizovali a tím nezkreslovali skutečnost. Stejným zkreslením by však bylo apriorní odmítání současných kulturních forem jako "nepravé tradice". Málokde již dnes nalézáme formu zvyků, kterou bychom mohli bezpečně označit jako skutečně čistou, starou místní tradici, Občas se setkáme s vysloveně uměle vytvořenými formami, kde lze opravdu hovořit o falšování tradice. Nejčastěji však nacházíme formy, které nejsou tím ani oním nebo lépe řečeno jsou vším dohromady. Setkáváme se s tradicí [/] svého druhu, složenou z prvků starých i novějších, místních i přejatých. Právě tato komplikovanost je vlastní současnému stadiu vývoje lidové kultury.

Obchůzka maškar na konci masopustu, Velká Polom. Foto V. Tůmová, 1970.

132

Poznámky:
1.
      Zdeněk Mišurec, Velický fašanek, ČL 56, 1969, 342347.
2.
      Eva Večerková, Současné výroční obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku, Národopisné aktuality VII, 1970, 1, 14-26.
3.
      František Vančík, K[o]alendářní obyčeje z jihočeského Soběnova, Opera ethnologica 4, Praha 1969.
4.
      Popis získán od J. Švidrnocha, kronikáře v Dolní Lhotě.
5.
      Popis polského zvyku zvaného většinou "podkoziolok" je obsažen např. ve studii Janiny Dawidowiczové, Zwyczaje i obrzędy doroczne v monografii Kultura ludowa Wielkopolski, Tom III, Poznań 1967.[/]
6.
      Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, Praha 1910, sv. II, s. 138.
7.
      Hans Moser, Vom Folklorismus in unserer Zeit, Zeitschrift für .Volkskunde 58, 1962, 177-209.
8.
      Hermann Bausinger, Zur Kritik der Folklorismuskritik, Populus revisus, Tübingen 1966, 61-75.
      H. Bausinger, Folklorismus in Europa, Eine Umfrage, Zeitschri[tf]ft für Volkskunde 65, 1969 I.
9.
      Józef Burszta, Folklorismus in Polen, Tekla Demöter, Folklorismus in Ungarn, Dragoslav Antonijević, Folklorismus in Jugoslavien, Hans Trümpy, Folklorismus in Schweiz, Jorge Diaz, Folklorismus in Portugal, Zeitschrift für Volkskunde 65, 1969, I.

133

DAS ENDE DES FASCHINGS IM OSTRAUER GEBIET

Zusammenfassung
      In der Nähe der Industriestadt Ostrau begegnen wir in einer Reihe von Dörfern einer bis heute lebendigen Tradition von Faschingsbräuchen. In vielen Ortschaften hat diese Unterhaltungsart jedwede traditionellen Motive verloren, in manchen ist nur die alte Bezeichnung "Kozelek" erhalten geblieben. In anderen jedoch können wir eine grosse Buntheit und Mannigfaltigkeit beobachten. Einer der berühmten Mittelpunkte der Faschingsfeste ist das Dorf Pustkovec, das einer neuen städtischen Wohnsiedlung unmittelbar benachbart ist. Am Faschingsmontag findet der Maskenumzug statt, am Abend wird während des Tanzes die Hinrichtung eines Ziegenbockes aufgeführt. Das ganze betrachtet man hier als traditionellen Brauch, als eine örtliche Angelegenheit. In Wirklichkeit handelt es sich um einen Brauch, der zum Teil von anderswo hierher übertragen wurde, und zum Teil künstlich geschaffen wurde. Der Maskenumzug ist in einigen Dörfern vor kurzem eingegangen. In diesem Jahr wurde er zum Beispiel in Velká Polom veranstaltet, wo man offensichtlich bemüht ist; die alte, durch lange Jahre hindurch unterbrochene Tradition zu erneuern. Sehr lebhaft und spontan ist der "Kozelek" gewöhnlich in Dolní Lhota.[/] Das Fest wird alljährlich veranstaltet, der Maskenumzug ist meistens bunt und lustig. Beim Tanz wird ein wahrscheinlich sehr altes Element aufrechterhalten", in der Mitte des Saales steht ein Tisch mit Schnapsflaschen, wo die Tanzpaare stehenbleiben und die Frauen und Mädchen die Getränke zahlen. Neben den Flaschen liegt gewöhnlich ein Lamm, aus Teig gebacken und verziert. Ein ähnlicher Brauch war einst auch in anderen Dörfern üblich. Die ältesten Bürger von Dolní Lhota erinnern sich, dass sie in ihrer Jugend anstatt eines Lammes die Figur eines Ziegenbockes au f den Tisch legten (ähnlich wie bei dem polnischen Brauch "podkoziolok").
      Der Tanzabend wird in Dolní Lhota und in einer Reihe weiterer Dörfer durch das Begräbnis der Bassgeige beschlossen. Es zeigt sich, dass die heutigen Faschingsbräuche im Ostrauer Gebiet sehr mannigfaltig sind. Es vermischen sich in ihnen sowohl alte und neuere, wie auch örtliche und übernommene Elemente. Ihre wichtigste und einzige Funktion ist die Unterhaltung. Es handelt sich offensichtlich um eine Situation, die eine breitere Gültigkeit hat, da sie für das gegenwärtige Stadium der Entfaltung der Volkskultur charakteristisch ist.

134

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 2



ZEMŘELÍ V PŘEDSTAVÁCH LIDU NA MORAVSKÝCH KOPANICÍCH [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Víra v posmrtný život a možný vliv zemřelých na činnost živých lidí prostupovala a ovlivňovala většinu úkonů pozůstalých,, a to nejen při rodinných a výročních obřadech, ale i v každodenní všední práci. Střípky předkřesťanské lidové víry v moc zemřelých předků jsou rozptýleny do těch nejzazších a od sebe velmi vzdálených oblastí lidové kultury.
      V tomto článku bych chtěl podat stručný nástin představ, které chovali obyvatelé moravských Kopanic k duši, tělu zemřelého, součástkám jeho oděvu atd.1)
      Jako smrt si představují Kopaničáři starší šedovlasou ženu, zahalenou od hlavy až k patě do šedého nebo bílého závoje. Není to zde tedy kostlivec a nemá rovněž žádný smrtící nástroj, jako např. kosu. Tato bytost je však prý charakteristická zvláštním pohledem, ze kterého naskakuje husí kůže. Tak mi ji aspoň líčila žena z Vápenic,2) která ji údajně sama dvakrát potkala. Vždy, když odcházela od domu, ve kterém právě někdo zemřel. Do obydlí se může dostat i tou nejmenší skulinou, nejčastěji však prý klíčovou dírkou. Člověka usmrtí tak, že jej obejme a za[/]dusí. U některých pobožnějších žen jsem se setkal s názorem, že pro duši člověka si přilétne z nebe anděl smrti.
      O pobytu duše u mrtvé tělesné schránky člověka zde panuje rovněž několik názorů. Základ však mají v podstatě shodný. Duše se zdržuje v blízkosti mrtvého těla dokud toto není uloženo v hrobě. Dvě ucelené varianty o pobytu duše u těla uveřejnil Josef Hofer3) a Antonín Václavík.4) Josef Hofer hovoří v souvislosti s putováním duše i o významu trojího ťuknutí rakví o práh hřbitova. Při vlastním výzkumu jsem se již s tak uceleným vysvětlením nesetkal. Zhruba se jedná o následující:
      Jakmile člověk zemře, duše usedne na polici nebo na pec v jizbě. Při narození totiž přišlo na svět nejen tělo, ale i duše a proto musí jít i ze světa společně. Aby snad duše nezaspala, když je tělo vynášeno z domu, musí se rakví třikrát ťuknout o práh. Duše přiletí k rakvi, a po celou cestu na hřbitov a dokonce ještě i v otevřeném hrobě nad rakví poletuje. Jakmile však na rakev padne první hrouda, duše vyletí z hrobu, usedne na nejbližší strom a hořce plačíc čeká, až je

135

rakev zasypána úplně. Pak teprve odlétá ke Stvořiteli. Je-li duše čistá, bez viny, je jí někdy povoleno vrátit se na místo posledního odpočinku svého těla a společně s ním vzpomínat na dobu, kdy byly ještě spojeny. Není-li však duše čistá, nesmí se vrátit dříve, dokud neodpyká vše, co zaslouží. V korunách stromů na hřbitově jsou tak den co den na návštěvě duše zemřelých. Někdy však prý i usnou. Přichází-li pak na hřbitov průvod s novým zemřelým, a klepne-li se s rakví o práh hřbitova, spící duše se probudí a pozorně si prohlíží novou, přicházející duši, poletující nad rakví. Když některé duše poznají, že je to duše někoho známého, okamžitě odlétají do nebe prosit o smilování Všemohoucího, pro nově přicházející duši.
      Zajímavý je rovněž fakt, že když je rakev vezena na povozu z domu smutku do hrozenkovského kostela, mužští rodinní příslušníci sedí po cestě na rakvi, Musí však dát pozor, aby neusedli na tu část rakve, kde má zemřelý obličej. Na tom místě prý totiž duše obvykle poletuje.
      Jinou verzi podává Antonín Václavík podle materiálu Josefa Kopunce z roku 1918. Její úvodní část, až po vyprovodění z domu, provázené charakteristickým trojím ťuknutím o práh, je stejná. Dále však hovoří o tom, že během cesty do Hrozenkova jde duše vždy po pravé straně rakve až k hrobu, kde na rakev usedne. První hrouda na rakvi ji odežene a tak se vznáší nad hrobem. Když se vrací "domajší" domů, odlétá duše společně s nimi. U domu usedne na okapové podstřeší. Když neprší, tak tam domácí dávají škopík s vodou, aby se ve vodě mohla duše očistit. Prší-li, "čiščí sa" sedm dnů v jamce pod okapem. Pak létá světem a za čtyřicet dnů ji Pán Bůh povolá na [/] Boží soud. I ten nejzatvrzelejší může prý dojít před tváří boží odpuštění a jen ti největší hříšníci se stávají vlkodlaky. Závěrečná část je pak totožná s předcházející verzí.
      Je zde i obecně rozšířena pověra o tzv. hlídání na hřbitově. Duše posledního zemřelého musí v noci hlídat klid zde odpočívajících nebožtíků. Musí tak činit po dobu, dokud opět nepřivezou nového zemřelého.
      Na Kopanicích jsem se nesetkal s názorem, že by duše odlétala od těla v podobě ptáka. Za povšimnutí však stojí jiný detail. Ve všech variantách o pohybu duše po smrti člověka figurují jako důležitá místa pobytu duší stromy, rostoucí na hřbitovech. Ve vztahu stromů a duší, i v postavení stromů na hřbitovech by bylo možno v jistých ohledech spatřovat některá starobylá rezidua kultu zemřelých předků. V tomto smyslu hovoří o funkci stromů na hřbitovech a použití stromu jako označení místa posledního odpočinku č[k]lověka Rudolf Bednárik.5) Na základě dosti širokého srovnávacího materiálu dokazuje, že strom, jako označení hrobu, je jev velmi starý, nejen slovanský, ale i evropský, jehož kořeny lze hledat až v prakultuře indoevropské.
      Přímo s tímto problémem snad nesouvisející, ale přesto zajímavým je ještě jeden fakt z moravských Kopanic. Bylo mi řečeno, že rodiče, jimž z jakéhokoliv důvodu zemřelo malé dítě, je někdy zakopávali bez ohlášení sami, nejčastěji v lese, u paty nějakého stromu. Je velmi těžké soudit, jedná-li se o velmi vzdálené a neuvědomnělé ohlasy dřívějšího způsobu pohřbívání, či ne. Uvážíme-li však slovenský původ převážné většiny obyvatelstva, kde se tento způsob pohřbívání udržel prokazatelně (i když bez původního významu)

136

mnohem déle, než v našich krajích, nelze tuto domněnku rovněž jednoznačně odmítnout. Stromy se na Kopanicích objevují i v některých znameních, která ohlašují smrt.6) I zde nelze nějaký dávný ohlas původní víry lidu zcela vyloučit.
      Všeobecně se na Kopanicích věří nebo věřilo, že první noc po pohřbu se vracejí zemřelí do domu. Někdy to prý způsobí i pozůstalí sami, když záměrně nepoloží nebo prostě zapomenou přiložit zemřelému do rakve některou z oblíbených osobních věcí a ten se pro ni vrací. Stačilo, když mu někdy zapomněli dát do hrobu nějakou oděvní součástku. Tak se údajně přihodilo, že nebožtíka do rakve neobuli. Mrtvý se však pro boty stále vracel, a tak nezbylo pozůstalým nic jiného, než boty pěkně vzít a zakopat je do hrobu. Informátorka, která mi tuto příhodu vyprávěla, na dotaz, zda rovněž svého muže, který nedávno zemřel, do rakve obula, odpověděla kladně. Jak prý by jej mohla vypravit na tak dalekou a chladnou cestu bez obutí.7) Dříve byly dávány zemřelým do hrobu i kožené holínky. Dnes se mrtví obouvají víceméně symbolicky, pouze pomocí plstěných papuček.
      S posmrtným putováním duší souvisí ještě jeden fakt, a to dávání peněz do rakve. Je to opět jev velmi obecný, o jehož původu se vedou dlouhé vědecké diskuse. V podstatě se názory vytříbily do dvou teorií. Jedna vědecká hypotéza podporuje výklad o původu tohoto jevu z antického prostředí, kde se mrtvým přikládal peníz na převoz přes řeku do podsvětí. Druhý výklad, který má podporu mnoha badatelů (např. Samter, Sarteri, Fischer aj.),8) hovoří o prioritě náhrady za majetek, ponechaný na tomto světě. Rovněž cesta, kterou se tento zvyk rozšířil a dostal až do [/] naší lidové tradice, je stále ve stadiu vědeckých diskusí. Nesporně je však tento úkon doložen u Slovanů na našem území z období Velké Moravy, z nálezů v kostrových hrobech.
      Kopaničáři zdůvodňují tento zvyk dvojím způsobem. Jednak, aby si prý zemřelý mohl na onom světě něco koupit nebo právě jako symbol majetku, který by si jinak mrtvý vzal s sebou. Nikde jsem však na Kopanicích neslyšel vysvětlení, že je to peníz na nějakou plavbu či převoz. Tomuto tématu věnoval Josef Skutil článek v Numismatických listech. Přináší i materiál ze západního Slovenska, z okolí Trenčína, tedy oblasti přímo s Kopanicemi sousedící. I v tomto regionu se peníze v rakvi hodnotí stejně jako na Kopanicích.9)
      Samotný kult zemřelých byl především ovlivňován dvěma základními prvky. Jednak strachem ze zemřelého (jeho nečisté síly), k čemuž se dělala taková opatření, aby se zamezilo jeho případnému návratu. Druhou, a poněkud protichůdnou tendencí, byla snaha zajistit si i jeho posmrtnou přízeň a případnou pomoc při řešení úkolů nebo obtíží, které jsou nad normální lidské síly. Veškerá opatření, zvyky a obyčeje, tvořící lidovou část pohřebního zvykosloví, :jsou oběma tendencemi prolnuty. Někdy je velmi těžké rozlišit, má-li úkon obranný nebo prosebný charakter, často některé zvyky plní účel obojí. Je však i mnoho takových jevů v pohřebním zvykosloví, které již mají zcela křesťanský charakter a které ani starší původ neměly nebo byl beze stopy překryt.
      Nesporný vztah má ke kultu předků inventář věcí, dávaných zemřelým s sebou do hrobu. Lze vést i paralelu s archeologickými nálezy, pocházejícími z Velké

137

Moravy. Nelze stoprocentně říci, že se jedná o nepřetržitou vývojovou kontinuitu, i když u pohřebních obyčejů by to bylo možné. Srovnání považuji spíše za konfrontaci pohřebního ritu starých Slovanů s podobnými jevy, dochovanými do současnosti.
      V osmém a devátém století, kdy bylo křesťanství teprve na počátku svého vlivu v našich zemích a kult zemřelých předků měl ještě silně zapuštěné kořeny, byly lidem do hrobu dávány ty věci, které užívali i za života. Mužům odznaky jejich postavení na tomto světě, jako meče, ostruhy a pod., ženám ponejvíce ozdoby.10) Obdobný charakter měly nebo mají i předměty, které dávají do rakve zemřelým Kopaničáři.
      Muži dostávají s sebou do hrobu oblíbené předměty denní potřeby. Skoro vždy fajku s pytlíkem tabáku. Těm, kteří hodně pracovali s koňmi nebo dobytkem, byl dán do rakve bič. Někdy vybavili pozůstalí zemřelého na onen svět i nožem. Mnohdy nechyběla v rakvi ani láhev pálenky. Prý tomu, kdo si za života rád popil. Stojí však za úvahu, není-li to i vzdálený odlesk někdejšího zásobování mrtvých potravinami a nápoji, jak je patrno z archeologického materiálu.
      Ženám byly do rakve dávány potřeby k šití nebo vyšívání. Matkám, které zanechaly na tomto světě malé děti, přikládali do rakve potřeby na opatrování dítěte. Věřilo se totiž, že matky chodí i po smrti se na děti dívat a někdy je i opatrovat. (Tyto mrtvé nikdy podle lidové víry neškodily.) Když zemřelo dítě, matky mu vždy dávaly s sebou na onen svět hračky a předměty, se kterými si nejraději hrálo. Nebylo rovněž řídkým jevem, že byly dávány do rakve zemřelým i oblíbené ozdobné předměty. Naprosto stejně, jako před tisícem let - prsteny, náram ky, náušnice a pod. V tomto ohledu jsou podobnosti až zarážející.
      Ve všech případech však tomu tak není. O způsobu ukládání starých Slovanů do hrobu toho mnoho nevíme. Rakve se začaly obecně užívat až v době historické. Z dřívějších nálezů o nich máme důkazy jen velmi sporadické. Před tím se tělo asi maximálně balilo do nějaké látky. Nabízí se srovnání s funkcí plachty do které se tělo zahalí, dříve než je uloženo do rakve.
      Jak je všeobecně známé, i barva smutku se změnila. Původně byla u Slovanů touto barvou bílá. Teprve během historického vývoje, zejména vlivem křesťanství, zm[n]ěnil se šat smutku na barvu černou. V lidovém prostředí si však bílá udržela smuteční charakter mnohem déle. Nejstarobylejší jsou právě ty lidové oděvy, ve kterých převládá bílá barva. Patří k nim i kopaničářský. Mimo to však bílá barva figuruje i při pohřebním obřadu na moravských Kopanicích. Čistě bílá je plachta, do které jsou zemřelí baleni. Výjimkou jsou vyšívaná "prosceradla" vdaných žen. Velmi starobylým prvkem je i nošení bílých plachet vdanými ženami při pohřbu svobodného člověka, bez rozdílu pohlaví. Bílá plachta se objevuje i při převozu zemřelého z domu smutku do farního kostela ve Starém Hrozenkově. Je obvykle přehazována přes rakev na povozu. Bílá barva figuruje i při barvě rakve dítěte a már, na nichž je tato nešena.
      Na smuteční úpravě ženského kroje je ještě jeden pozoruhodný detail. Ženy od okamžiku úmrtí v domě, po dobu smutečních obřadů a devět dnů po pohřbu, nosí zástěru obrácenou naruby. Antonín Václavík to vysvětluje jako pozůstatek původního maskování pohřebních hostů, na ochranu před škodlivými vlivy

138

nečisté síly zemřelého. Kopaničáři si však nic podobného neuvědomují. Považují to pouze za projev smutku. Z obdobných důvodů, aby to zemřelý při návštěvě doma nepoznal a odešel, převracel se nebo přestěhoval v domě nábytek. Tento zvyk však na Kopanicích obecně rozšířen nebyl. Možná z objektivního důvodu, protože s tím málem, co v jejich jizbě bylo, Kopaničáři jen ztěží hýbali. Že se však snažili aspoň o nějakou změnu vyplývá z toho, že dům i jizbu znovu vybílili.
      K nejstarším pohanským projevům, které církev zakazovala a vyčítala věřícím, patří obřadní naříkání nad zemřelým. Mám zjištěno, že při vrcholných okamžicích loučení s mrtvým, když je rakev vynášena z domu, a při jejím spouštění do hrobu, na moravských Kopanicích ještě v nedávné době obřadně naříkali. Nepodařilo se mi získat autentický záznam ze současné doby. Kopaničáři popírají, že by se tak dnes ještě dělo. Není však pravděpodobné, že by snad ještě nežili pamětníci obřadního naříkání, když jeho příklad, se všemi charakteristickými rysy uvádí Josef Hofer z roku 1941 11), a podle ověřených informací se tak dělo ještě před desíti až dvanácti lety. Prý však již všichni lidé, kteří to uměli nebo aspoň znali, zemřeli. V každém případě je to otázka dalšího výzkumu.
      Staří Slované prováděli obřadní naříkání i po dobu, kterou bylo tělo zemřelého vystaveno v domě před pohřbem. Tento původní charakter večerů trávených při zemřelém, se církvi podařilo úplně smazat. I v současnosti se u zemřelého v domě bdí. Ale písně, které se při této příležitosti. zpívají, mají výhradně církevní charakter a z velké většiny pochází z křesťanských zpěvníků. Některé původní rysy si snad zacho vala tak zvaná "kázeň". Stručně ji lze charakterizovat jako veršovaný text, zpívaný na určitý, obvykle církevní nápěv, s hlavní myšlenkou loučení zemřelého s pozůstalými, ústy najatých zpěvaček.12) Prováděla se také, když byla rakev s pozůstatky vynášena z obydlí. Ale i v kázních je na první pohled patrný převládající křesťanský vliv.
      K závazným obřadním prvkům bezpochyby dříve patřilo i bdění u zemřelého. Obřadní bdění se v některých regionech na Slovensku udrželo dodnes.13) Smuteční hosté, zejména mládež, si při této příležitosti krátí dlouhou chvíli zábavami a hrami, někdy poměrně i hodně nevázanými. Připomíná to velmi živě bujné veselí, které podle údajů badatelů vládlo při pohřebních obřadech u starých Slovanů.14) Na moravských Kopanicích tomu tak však nikdy nebylo. Jak v minulosti, tak v současnosti. (Aspoň podle informátorů). Smuteční hosté sice nikdy na sucho neseděli, ale během večerů trávených u mrtvého nikdy nepili nad míru a jejich zábava nevybočila z určených mezí.
      Dalším prvkem, který je jistě starší než církevní obřady, je hlučení při pohřbu, mající za úkol zahánět nečisté síly. Církev i tento prvek, jako mnoho jiných přijala, ovšem upravila po svém, a nahradila jej zvoněním kostelních zvonů. Dokladem toho přímo na Kopanicích je údaj pocházející z poloviny 18. století, kdy se Kopaničáři bránili proti zvonění při pohřbu šestinedělky, podle lidové víry osoby nečisté, aby zvony neztratily svou moc proti mračnům a pod.15) Někteří badatelé spatřují i v hudbě při pohřbu jistou formu náhrady za dřívější hlučení.16)
      Některé hroby na hrozenkovském hřbitově měly v minulosti pozoruhodnou konstrukci, připomínající

139

Svým způsobem úpravu hrobových jam, jak je rekonstruoval z nálezů ve Starém Městě u Uherského Hradiště Vilém Hrubý.17) O jakékoliv souvislosti však pochybuji. Velkomoravské hroby, tedy aspoň jeden jejich typ, vytvářel kolem mrtvého jakousi malou kryptu vzniklou vyložením hrobního otvoru dřevěnými deskami, Toto bednění suplovalo rakev a znemožňovalo přímé zasypání těla hlínou. Tak tomu na Kopanicích nebylo. Nenašel jsem doklad nebo svědectví, že by na hřbitově byl někdo pochován bez rakve. Tuto dostávali i sebevrahové. Přesto však se někdy dříve dělalo v hrobové jámě ještě malé lešení. Když byla rakev uložena na dno, zabednila se ještě shora deskami, takže vzniklo něco na způsob dnešních zděných hrobek. Ostatní část hrobu se pak zasypala hlínou. Tento způsob úpravy hrobu byl však zakázán. Bližší časové určení tohoto zákazu se mi nepodařilo zjistit. Žije však ještě v paměti starých lidí, kteří mají v průměru 75 roků. Důvodem zákazu prý bylo pobouření, které mezi Kopaničáři vypuklo vždy, když výdřeva v hrobě prohnila a hlína sedla. Nedostal jsem ani uspokojivé vysvětlení, proč se tak někdy hroby upravovaly. Nejpravděpodobněji působí výklad, který hovoří o ulehčení mrtvému, aby jej tolik netížila hlína. Může se však také jednat pouze o napodobení městských hrobek.
      Zajímavou paralelu je možno vésti mezi způsobem pohřbu svobodného mládence u našich dávných předků a zvyky, které se udržují při pohřbu svobodného člověka dnes. Niederle hovoří o artefaktech svatby, které se objevují při vystrojování staroslovanského pohřbu. Nejzávažnějším rysem byl akt posmrtného ženění mládence, který byl v prvotních dobách prová[/]zen i lidskou obětí ženského pohlaví. Postupem času a samozřejmě vzrůstajícím vlivem křesťanství, se od lidských obětí upouští, zůstávají však symbolické atributy svatebního obřadu, včetně dívky oblečené za nevěstu.
      Podobné rysy byly uchovány při pohřbu svobodného člověka na Kopanicích dodnes. Mrtvý mládenec je oblékán jako na svatbu, rakev provází družbové a družičky, za rakví kráčí dívka, vystrojená jako nevěsta. Dnes však již obvykle chodí tato dívka, představující jeho družku, oblečena do černého a nese nějaký symbol předčasného ukončení života (zlomená svíce, zlomená zelená větvička a pod.). Svatební průvod provázela i muzika, která se u pohřbu starých lidí objevila až mnohem později, Při pohřební hostině za svobodného člověka zúčastněná mládež tančí a veselí se jako na opravdové svatbě. Na Kopanicích se tak však nečiní. Obdobný svatební ráz má i pohřeb svobodné dívky. Za rakví kráčí mládenec oblečený jako ženich, s kyticí květů v ruce.
      Do nedávné doby se na moravských Kopanicích udržel ještě jeden zvyk, který nemá co do původu, naprosto nic společného s křesťanstvím. Vypravoval mi o něm hrozenkovský farář. O jeho informaci nepochybuji, protože má sám nejmenší zájem na udržování takových zvyklostí. O Dušičkách roku 1968 objevil totiž hrobník na několika hrobech pod ozdobami ukryté cigarety a dokonce i láhev s kořalkou. Je možno to považovat za přímý pozůstatek dřívějších obřadů, spojených s hostinami a pitkami na hrobech, ze kterých byl samozřejmě jeden díl odkládán pro mrtvého. Tyto zvyklosti jsou legálně udržovány pravoslavnou církví u balkánských Slovanů pod názvem

140

"zadušnica", u Rusů a Bělorusů ve formě "radonic" či tak zvaných "dziadov", slavených v určité soboty, několikrát do roka.18)
      Farář mi z pochopitelných důvodů nechtěl říci, o čí hroby šlo a tak jsem nemohl tento fakt konfrontovat přímo s pozůstalými, jaký účel tyto dary plní. Avšak z jejich charakteru a podle názoru některých Kopaničářů (o nichž ovšem nevím, zda tak nečiní i sami) lze usuzovat, že se jedná o věci, kterými si má duše na onom světě přilepšit, a které měl na tomto světě dotyčný člověk rád. Z toho je však patrno, že mezi lidem dosud ještě zcela nezanikl názor, že zemřelí mohou i po smrti požívat věcí hmotných, což je však v naprostém rozporu s učením církve o způsobu života a jeho potřebách v záhrobí.
      Závěrem této stati bych chtěl ukázat na materiálu z moravských Kopanic, že ještě mnohé pověry, které se vztahují k mrtvému nebo k předmětům se kterými přicházel ve styk, se zde udržely do doby poměrně nedávné, některé dodnes. Je samozřejmé, že z víry v nečistou, škodící moc zemřelých, pramenil odpor k věcem, kterých tito užívali za života nebo ve kterých zemřeli. Stejnou moc měly i předměty, které pocházely ze hřbitova. Kvítí, hlína z hrobů, kousky, dřeva z rakve, druhotně vykopané lidské kosti a pod. Oproti tomu se však mezi lidem udržovala i víra, že tyto předměty mohou mít za jistých okolností ochranné účinky před jinou nečistou mocí pro osobu, která je vlastní. Obdobně člověk, který vlastní nějakou podobnou věc, má údajnou moc s její pomocí škodit jiným. Obvykle se například voda, použitá k omytí zemřelého, vylila na odlehlé, pusté místo, protože místo polité takovou vodou zůstává po dlouhou dobu [/] neplodné. Stávalo se však, že si jí lidé trochu schovávali a později ji používali například k léčení některých kožních chorob (kterých zde nebyl nedostatek). Pokropil-li se takovou vodou nepohodlný člověk, mělo jej stihnout jen to nejhorší. Kropili se s ní otvory, kterými vylézal obtížný hmyz nebo zvířata jako štěnice, myši atd. Někdy se do těchto otvorů také strkala stébla slámy, na které nějaký člověk zemřel. S vodou použitou k omytí mrtvého se kropila i osiva, aby se vyhubil plevel. Ke stejnému účelu se někdy, nebylo-li vyhnutí a veškeré ostatní prostředky zklamaly, používala trocha hlíny, sebraná na hřbitově, a která se do osiva zamíchala. Stalo-li se, že i potom bylo na poli v obilí mnoho plevele, doporučovalo se zapíchnout na okraj pole třísku z rakve.
      Onemocněl-li člověk nějakou podivnou chorobou, se kterou si nevěděli domácí (ani bohyně) rady, položili do postele oděvní součástku, ve které někdo skonal. Šátek, kterým se podvazovala mrtvému brada, byl někdy uvazován na trám ve chlévě, aby ochraňoval dobytek před chorobami. Objevilo-li se na poli mnoho škodlivých zvířat, prý pomohlo, uvázal-li se tento šátek na jeho okraj.
      K nejsilnějším magickým prostředkům patřila trocha krve z těla osoby násilně nebo tragicky zesnulé. Taková krev byla především ochranným a léčebným prostředkem. Nejvíce se však používala ke způsobení škody jiným. Hadřík omočený v takové krvi a pohozený na pozemcích nebo před domem nepřítele,. přinesl tomuto jistě prý velmi neblahé důsledky. Se stejným účinkem se měla setkat i hrst hřbitovní hlíny, hozená do oken obydlí nebo rozhozená na poli člověka, kterému se chtělo ublížit.

141

Nejosvědčenějším prostředkem, jak vyhrát soudní při bylo vzít si sebou na stání kousek provazu, na němž se někdo oběsil. Tato praktika patřila k nejrozšířenější. A protože zde, na Kopanicích se soudilo v takovém množství, že to až vzhledem k chudobě a nemajetnosti obyvatel udivuje (Kopaničáři často prosoudili i ten nuzný majetek, který vlastnili), byl provaz z oběšence hledaným předmětem a často se stával předmětem krádeží a podvrhů.
      Ze všech výše zmíněných předmětů, i mnoha jiných (např. i vlasů mrtvého, zubů, kusů lidských kostí a pod.), byly zhotovovány amulety, které nositele měly ochraňovat před nemocemi, úrazy, před nepřirozenými [/] bytostmi, i před nečistou mocí lidskou (např. uhranutím). Opatřování těchto předmětů bylo ovšem spojeno s velkým rizikem. Sebrat něco ležící nebo rostoucí na hřbitově mohlo mít za následek onemocnění, smrt nebo návštěvy mrtvých, žádajících vrácení odcizených předmětů. Proto byl prostor hřbitova pro většinu lidi nedotknutelným územím.
      Krátká stať naprosto nemůže vyčerpat problematiku a zdaleka také materiál tématu, který je v jejím názvu. Chtěl jsem pouze upozornit na jednu z oblastí naší lidové kultury, které je věnováno méně pozornosti než zasluhuje.[/]

Poznámky
1.
      Srov. J. Souček, Představy spojené se smrtí člověka, se zemřelými a pohřební obřad na moravských Kopanicích, Dipl. práce, Brno 1969.
2.
      Kročilová Marie, narozena 1902, Vápenice čp. 53.
3.
      Srov. J. Hofer, z Kopaničářských obyčejů, Lidová tvorba II, 1941, str. 7.
4.
      Srov. R. Bednárik, Ľudové náhrobníky na Slovensku, Martin 1949, str. 9-20.
5.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, pozn. 10, str. 173.
6.
      Srov. J. Souček, Znamení a předzvěstí smrti na moravských Kopanicích, Národopisné aktuality VI, 1969, č. 3-4, str. 187.[/]
7.
      Kafková Františka, narozená 1894, .Vyškovec čp. 101_
8.
      Srov. D. Palátová-Cveklová, Poslední věci člověka v představách, víře, obyčejích a tradicích valašského lidu, Diss., Praha 1950, str. 105.
9.
      Srov. J. Skutil, Házení peněz do vody a kladení peněz do hrobu, Numismatické listy X, 1959, str. 253.
10.
      Srov. V. Hrubý, Staré Město - Velkomoravské pohřebiště "Na valách", Praha 1955, str. 82-96; J. Eisner, Rukověť slovanské archeologie, Praha 1966, str. 417-430.
11.
      Srov. J. Hofer, z Kopaničářských obyčejů, o. c., str. 7; viz. příloha, str. 16.

142

12.
      Srov. J. Souček, Představy spojené se smrtí člověka, o. c., str. 99-102.
13.
      Srov. J. Húsek, Národopisná hranice mezi Slováky a Karpatorusy, Bratislava 1925, str. 270.
14.
      Srov. L. Niederle, Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, Praha 1911, str. 274.[/]
15.
      Srov. A. Polák, Pověry kolem Starého Hrozenkova z roku 1752, Český lid XIII, 1904, str. 380.
16.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje, o. c., str. 162.
17.
      Srov. V. Hrubý, Staré Město, o. c., str. 61, 63, 67.
18.
      Srov. A. Václavík, Výroční obyčeje, o. c., str. 159.[/]

DIE VERSTORBENEN IN DEN VORSTELLUNGEN DES VOLKES AM MÄHRISCHEN NEULAND (sg. Kopanice im Grenzgebiet Südostmährens).

Zusammenfassung.

      Der Artikel bringt einen kurzgefassten Entwurf von Vorstellungen der Kopanice-Bewohner über die Seele, den Körper des Verstorbenen und die Anzugsbestandteile. Todbringend ist ein altes verhülltes Weib, dessen Umarmung einen verdirbt. Im Volke existieren zwei Vorstellungen über den Aufenthalt der Seele beim gestorbenen Körper. Die Seele begleitet den Körper zum Grabe und nach einer Fassung entfliegt sie nach dem Verschütten des Grabes zum Schöpfers Gericht, nach der anderen Fassung kehrt sie in das Trauerhaus zurück, einige Tage reinigt sich unter der Traufe im Wasser und erst dann entfliegt zum Gott. Wenn die Seele sauber ist, kann sie manchmal zum Orte der letzten Ruhe des Körpers zurückkehren. Dann soll en auf den Friedhofbäumen jeden Tag die Seelen verbleiben, welche hierher zum Besuch kamen. Der Autor weist in diesem Zusammenhang auf die Artikel Rudolf Bednáriks über die Bedeutung der Bäume als Bezeichnung des Grabortes hin.
      In dem mährischen Neuland glaubte man auch, dass die Verstorbenen in der ersten Nacht nach dem Begräbnis[s] nach Hause zurückkehren. Besonders in dem Fall, wenn die Hinterbliebenen ihnen etwas wichtiges in den Sarg zu geben vergessen hatten, z. B. einen Anzugsbes[/] tandteil oder Schuhe. Das im den Sarg beigelegte Geld bedeutet den Ersatz des hinterlassenen Vermögens.
      Der Aufsatz behandelt einige Zusammenhänge zwischen den heutigen Begräbnis[s]zeremonien und den Elementen des Totenritus unserer Vorfahren. Eine gewisse Anknüpfun[k][g] existiert im Inventar der Sachen des persönlichen Bedarfes, welche die Stellung des Gestorbenen im Leben charakterisieren und ihm in den Sarg beigelegt werden. Der Artikel betrifft auch den Totenjammer, der in diesem Region fast bis heutzutage erhalten wurde. Weiterer Text beschäftigt sich mit den Erscheinungen, deren Ursprung man bis in der vor[s]christlichen Zeit suchen kann. Es handelt sich um das Lärmen bei der Begräbnis[s]zeremonie, welches heute durch das Läuten der Kirchenglocken und durch den Hochzeitscharakter des Begräbnisses der ledigen Jünglinge und Mädchen ersetzt wird.
      Der Abschlussteil des Artikels bespricht die Vorstellungen des Volkes über die Gegenstände zur Ausstattung des Gestorbenen und überhaupt über die magischen Mittel, welche irgendwie zum Toten, zum Friedhof u. ä. sich beziehen.
      Übersetzt von Jan Skácel

143

Kraslice A. Zalubilové, Ostr. Nová Ves. Foto ÚLUV Uh. Hradiště.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIlI - 1971. č. 2



MALÍŘKA KRASLIC - ANTONIE ZALUBILOVÁ [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Uherské Hradiště
      Malování vajíček patří k nejstarším prvkům lidových Velikonoc. Ve všech slovanských rodinách se odedávna barvila vajíčka pro domácí obřadní potřebu, avšak jen nejdovednější ženy je také dovedly zdobit ornamenty a znaky, jejichž původní význam dávno zanikl. K nejvýznamnějším moravským obcím, proslaveným malováním kraslic, patří od minulého století do dneška Ostrožská Nová Ves.
      Josef Klvaňa, ředitel kyjovského gymnazia a velký znalec lidové kultury Slovácka, často navštěvoval řídícího novoveské školy Adama a s ním novoveské malířky kraslic, zejména stařenku Bartýsku, jejíž fotografii zařadil i do stati o kraslicích v Niederlově Moravském Slovensku.1) Dostal se tak i do Chylic (dnešní Ostrožské Nové Vsi II) k tetičce Botkové, která uměla v Chylicích dělat nejpěknější kraslice. Na jejích kraslicích s čistými červenými nebo černými plochami nescházívaly starobylé znaky hrabí, videl, srpů a kohoutů a nikdo neuměl vzor na hada tak dobře. Však "pan profesor" si také nechal u Botků pro sebe dělat kraslice se starodávnými vzory a panu řídícímu Adamovi připomínal, aby si vážil vzorů tetičky Botkové.
      Snad obdiv "pana profesora" a zájem děvčat o kras[/]lice tetičky Botkové, ale jistě i její příklad a často příkaz pomáhat přivedly její dcerku, ještě školačku Toničku, aby od Nového roku až do Velikonoc pomáhala bednit voskem vajíčka, určená na velikonoční pomlázku.
      A tak nynější mistryně lidové umělecké výroby Antonie Zalubilová, tehdy ještě Tonička Botková (narozená 17. 2. 1893) už jako malá školačka přebírala od matky nejenom znalost techniky, ale i ornamentiky malovaných vajíček. Když se vdala do Ostrožské Nové Vsi, kde bylo více šikovných "maléřek," naučila se další vzory i techniku "zelových" kraslic a rozšířila tak repertoár svých dovedností.2)
      Antonín Václavík ve své poslední knize uvádí nejlepší malířky kraslic na Slovácku, u nichž chtěl studovat souvislosti působení staršího a novějšího prostředí na motiviku kraslicových maleb a tvůrčí aktivitu malířek. Nechybí mezi nimi ani stařenka Botková a z mladších její dcera. Jestli stařenka Botková namalovala za svůj život víc než 12.000 kraslic, její dcera, dnešní stařenka Zalubilová, ji už daleko předstihla.3)
      Každý rok už před Vánocemi začínala A. Zalubilová shánět "výdunky", "šupky", tj. vyfouknuté ne

145

poškozené skořápky vajíček, a po Novém roce začínala malovat. Za svých mladých let spolu se svou matkou malovávala nejvíce pro místní zákaznice svobodná děvčata, která si dlouho před Velikonocemi zamlouvala ta nejhezčí pro své chlapce. Ale také děti dávaly kraslice učitelům a začátkem 20. století se rozšířilo i malování pro obchod.
      Před 1. světovou válkou překupnice Fixlová kupovala nejenom kraslice, ale i součástky krojů a výšivky pro vídeňské odběratele a "aj všelijací páni si dojížďali," vzpomíná stařenka Zalubilová. Ve čtyřicátých letech pak začalo organizovat výkup kraslic družstvo Slovácké lidové umění (SLUM) z Uherského Hradiště, na něž po 2. světové válce navázalo Ústředí lidové umělecké výroby. V Ostrožské Nové Vsi a nejbližším okolí bylo vždy několik desítek dovedných malířek, ale dnes si zachovalo dovednost tvorby čisté krásy barevných ploch a křehkých linek jen několik nejlepších, mezi nimiž vždy v popředí byla A. Zalubilová. Říká: "Doma uměly ty vajca mnohé roby - nekeré dělaly enom čarany takové na plné vajca - ale maléřek šikovných tu bylo - bylo nás moc dyž bylo málo peněz - aby si vydělaly - ale fčíl majú baby fšecko; tož nemalujú - ani šupky nechcú dat - nechcú sa s tým vyfukováním otravovat".
      Dnes stařenka Zalubilová, jíž by nikdo nevěřil, že bude brzy slavit osmdesátku, maluje vajíčka po celý rok. A ani se nezdá příliš paradoxní její stížnost, že plán práce na první čtvrtletí dostala z ÚLUVu příliš veliký: 4.000 kraslic. Se svými spolupracovnicemi v obci úkol zvládne, ale "tech šupek néni, tož to mosím zháňat ledagde".
      Tvůrčí zápal skoro osmdesátiletě ženy je udivující. [/]

Antonie Zalubilová, malérečka kraslic, Ostrožská Nová Ves. Foto ÚLUV - Uh. Hradiště.

Sedí u stolu před jednoduchým nářadím, stejným jako před sto lety a pevnou rukou nanáší voskem vlnovku budoucího vzoru "na hada" nebo rovné linky "dúžek" při vzoru "na bečičku". Při tom pokaždé znovu, trošku jinak, ale vždy podobně, vyjde z jejích rukou výtvar

146

"Bednění" vajíčka pomocí "stužky". Foto ÚLUV Uh. Hradiště.

ně okouzlující polychromovaná grafika: malovaná kraslice.
      Antonie Zalubilová dělá dva základní druhy kraslic: batikované "kostelové" a "zelové", jimž A. Václavík říká opačné malování. Batika "bednění" voskem je technicky jednoduchý postup. Malířka má na staré lžíci, připevněné k dřevěnému podstavci, čistý vosk, který rozehřívá stále plamenem z lampičky pod lžící. Kreslící tyčinkou - "stužkou" (je to malá kovová rourka na tenkém dřevěném držadle) nabírá roztavený vosk a pokrývá jím hladkou čistou plochu "šupky". Pak namočí vajíčko do první barvy a po zaschnutí ,,bední" další plochy a namáčí do další barvy. Kraslice bývají tří až čtyřbarevné, a jakmile poslední barva zaschne, nahřeje malířka "zabedněné" vajíčko nad lampou, vosk zakrývající jednotlivé barvy setře hadříkem a kraslice je hotova.
      Poněkud jiný barevný efekt se dosahuje technikou "opačného malování". Vajíčko se nejdříve obarví základní žlutou barvou. Potom se zabední voskem první vzor, vajíčko se ponoří do zelné vody, která vyleptá barvu z nezabedněných míst. Vajíčko se dá do další barvy a podobný postup se opakuje třikrát-čtyřikrát podle počtu barev. Kromě toho, že vzor je maličko po leptání reliefní, mají "zelové" kraslice zvláštní barevný tón, nedosažitelný prvým způsobem batikování.
      Avšak tvořivá schopnost není v technickém nýbrž ve výtvarném zpracování kraslice. Postupné skládání barevných ploch geometrických vzorů nebo barevné složení lístků, kvítků, hádků atd. a jejich rozložení po obvodu vajíčka je neustále novou tvůrčí prací, i když na první pohled stereotypní. Kraslice stařenky [/] Zalubilové ukazují, že stereotyp v jejím umění neplatí.
      Skutečně si proto zasloužila v roce 1959 diplom ministerstva kultury, jímž byla zařazena mezi vybrané pracovníky lidové umělecké výroby v ČSSR, a stejně si zasloužila v roce 1963 i odznak Vzorný pracovník ministerstva kultury. Není to jistě jenom uznání její dovednosti a tvůrčí aktivity, ale i dík za to, že uchovává a dosud rozvíjí tento díl výtvarného dědictví minulosti.

Poznámky
1.
      J. Klvaňa a Fr. Kretz, Výtvarné umění lidu slovenského, Moravské Slovensko, II, Praha 1922, str. 558, obr. 366.
2.
      A. Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959 str. 272-273.
3.
      A. Václavík, c. d., str. 267-268.

"Kostelové" kraslice A. Zalubilové, Ostr. Nová Ves. Foto ÚLUV Uh. Hradiště

148

Kraslice A. Zalubilové, Ostr. Nová Ves. Foto ÚLUV Uh. Hradiště.

DIE MALERIN VON OSTEREIERN - Antonie Zalubilová
      Zusammenfassung
Antonín Václavík führt in seinem letzten Buch "Kalenderfeste und Volkskunst" die besten Malerinnen von Ostereiern in Slovácko an. Er wollte bei ihnen die Zusammenhänge der Wirkung des älteren und neueren Milieus auf die Motive der Ostereiermalereien und die schöpferische Aktivität der Malerinnen studieren. Die meisten bedeutenden Malerinnen führt er aus Ostrožská Ves an, und unter ihnen das alte Mütterchen Botková mit ihrer Tochter Antonie. Das alte Mütterchen Botková hat in ihrem Leben mehr als 12 000 Ostereier gemalt, ,aber ihre Tochter, Antonie Zalubilová hat sie weit überholt.
      Die schöpferische Begeisterung der fast achtzigjährigen Frau ist erstaunlich. Mit einfachen Geräten, mit Wachs und Farbe bringt sie eine bezaubernde polychrome Grafik hervor: das gemalte Osterei.
      Antonie Zalubilová malt die Ostereier entweder durch einfache Batikarbeit oder durch die umgekehrte Verfahrensweise mit Hilfe von Krautsäure. Die Batikarbeit mit Wachs ist in technischer Hinsicht ein einfaches Verfahren: die Malerin hat in einem alten Löffel, der an einem hölzernen GestelI befestigt ist, reines Wachs, das sie über der Flamme der Lampe unter dem Löffel schmelzen lässt. Mit einem Zeichenstift "stužka" schöpft sie[/] das geschmolzene Wachs aus dem Löffel und bedeckt damit die reine Fläche des Eies. Dann taucht sie das Ei in die erste Farbe und nach dem Eintrocknen malt sie mit Wachs weitere Flächen und taucht sie in andere Farben. Sobald die letzte Farbe trocken ist, erwärmt die Ma?erin das Ei über der Lampe, wischt das Wachs mit einem Lappen ab, und das gefärbte Osterei ist fertig.
      Die Ätzung der Farbe mit Hilf e von Krautsäure ist ähnlich. Zunächst wird das Ei in die Farbe (meist Gelb) getaucht und dann beginnt man die ersten Muster aufzutragen. Dann taucht man es in das Krautwasser, das die wachslosen Stellen ätzt, und wieder wird es in die Farbe getaucht. Nachher wird das weitere Muster nach der gewählten Anzahl der Farben gebatikt. Allerdings besteht die schöpferische Fähigkeit nicht in der technischen, sondern in der künstlerischen Verarbeitung des Ostereies, und Antonie Zalubilová ist in dieser Hinsicht ein wirklicher Meister. Deshalb gebührt ihr mit Recht das Diplom des Ministeriums für Kultur (1959) und dessen Abzeichen "Musterhafter Arbeiter" (1963).
      Es ist nicht nur eine Anerkennung ihrer Kunst und schöpferischer Aktivität, sondern auch eine Danksagung für die Entfaltung des kulturellen Erbes der bildenden Künste aus der Vergangenheit.

150

NÁRODOPlSNÉ AKTUALlTY roč. VIII - 1971, č. 2



VZÝVÁNÍ KRAJINY [obsah]


      JINDŘlCH UHER, Brno

"Jdu, jdu po cestě okřídlení, kde smutek sám je už jen perutí . . . Krásnou zem rodnou nutno znovudobýt, krásnou zem Krále, již neuzřel od dětství, a její obrana zazní v mém zpěvu".
      Saint - John Perse

      Ohniskem první vzpomínky na HORŇÁCKO je prostá deska na hřbitově ve Velké nad Veličkou, odkud je výhled vzhůru k Buláňově louce, na níž se scházejí kosci v úsvitu k písni a práci . . . Cyril Mandel. Nápis na hrobu je lehce zamžený věkem, přešlo nad ním už šest desítek let, a jemným červencovým deštěm, který rozechvívá krajinu v podhůří Bílých Karpat v impresionistický obraz. V jeho huňaté zeleni se tetelí bílé a červené skvrny velických chalup, z nichž jedna patří domu na návsi, dnes je zde dílna pekaře, ve kterém, žil počátkem století malíř Cyril Mandel. Byl realistou v tom sytém slova smyslu, křtěném barvami a křivkami Slovácka, jejichž požehnaná výbušnost nedovolí citlivému umělci ztuhnout v chladnou manýru.
      Cyril Mandel miloval děti a ony jeho, což se stává jen čistým básníkům a lidem s jejich duší, hrával jim [/] loutkové divadlo a ony mu oplácely, osmi až desetileté, hrou na housličky. Do své nenadálé smrti žil Mandel neženat, v uměleckém světě neznám a mezi občany neuznáván; avšak nikoliv z pouhé trudnomyslnosti, ale "aby nota na mysl došla a duši se ulevilo", jak vzpomíná dr. Pavlík, zněly Mandelovým samotářským pokojem struny houslí, střídané drsně něžným , horňáckým zpěvem, určitě bohatýrským, jak se slušelo na muže v plné síle, jakým byl Cyril Mandel. Nicméně jeho zpěv zbarvoval též smutek.
      Když Cyril Mandel maloval v terénu, stávalo se někdy, že usedl, složil ruce na skicák a dlouho hleděl do krajiny, k horám - nebo do prázdna? - kdo ví, pak se beze slova zvedl a odcházel, aniž udělal tah štětcem. Tak vypráví MVDr. Vladimír Pavlík, který v dětství nosil Mandelovi malířský stojánek a krabici s tubami, Cyril Mandel též miloval ptáky a okno jeho pokoje, kterého se dotýkala mohutná haluz, bývalo někdy otevřené i v zimě, aby sýkorky našly cestu k teplu a potravě.
      To odpoledne než malíře navštívila smrt, jejíž původ je obestřen v mysli a ústech pamětníků nepotvrzeným, leč též nevyvráceným mýtem s příchutí truchlivé

151

senzace, bylo okno též doširoka otevřeno. V horkém létě se hlasy ptáků mísily s naříkavými tóny, vyvolanými drhnutím horňáckých smyčců. Tam viděl Vladimír Pavlík malíře Cyrila Mandela naposledy živého. Před půlnocí prý hudci odešli a ráno dne 16. srpna 1907 byl malíř nalezen v zamčeném pokoji mrtev. Bylo mu třicet čtyřicet let. - "Nás děti velice mrzelo, že umřel", - vzpomíná Leoš Zeman. - "Ležel přikrytý na slámě a to byl jeho katafalk":
      Malíř Cyril Mandel je dnes v širším kulturním povědomí takřka neznám, přestože byl pochován s okázalostí tak neúměrnou jeho skromnému a zádumčivému životu. Za rakví šli četní umělci, mezi nimi Joža Uprka, Leoš Janáček a Dušan Jurkovič. Teprve posmrtná Mandelova výstava ukázala, jak velký to byl umělec. Uspořádal ji Joža Uprka, který si díla svého o deset let mladšího žáka vážil natolik, že jeho obrazy zaujímaly v Uprkově příbytku vždy to nejčestnější místo. " . . . když jsem s Cyrilem Mandelem mluvil, stěžoval si trpce na poměry, které mu připravují jeho soudruzi. Leč neznaje jeho díla, domníval jsem se, že mluvím s nespokojencem, proto nepochopeným, že v něm nelze ničeho pochopiti, Později jsem se přesvědčil, že je dlužno věřiti tolika vlastním očím... Uviděl jsem dílo umělce dojímavého a jemného, zcela intimního, který žil na dva kroky od Joži Uprky a přece šel za zcela jinou stránkou života a kraje moravského Slovenska... Ze všech těchto děl delikátně viděných a vyjádřených, cítíte svěžest dětské duše, úsměv dětské tváře... Pod bledým, žlutavým nebem bělá se siný a mdlý oves a bílí slovenští sekáči v tichých dvojicích kosí ... motiv, který se často vrací [/] v Mandelově díle - bez naděje na zisk a uznání naplněný čímsi jemným a jakoby chorlavým. Proto stalo se mu umění rozkošným trápením a trpkým uspokojením, jemu, jenž zemřel v mužném věku, aniž si byl jen na minutu uvědomil, že se stal právě dokonalým umělcem". - Napsal o Cyrilu Mandelovi William Ritter ve stati La passion de ľart en Moravie v roce 1908.
      Avšak na Cyrila Mandela se přesto záhy pozapomnělo. Rodné Horňácko, narodil se 23. října 1873 v Kuželově, mu nepostavilo ani pomník a na jeho rovu se v prvních posmrtných letech objevovala jen kytice čerstvých květů... Když měl být v roce 1926 malířův hrob zrušen, zakoupil doktor Vladimír Pavlík místo a u kameníka Beka ve Strážnici objednal prostou desku, která je zde dodnes.
      Po Sušilovi nejzasloužilejší sběratel - tak nazval Martina Zemana z Velké František Bartoš, jak zaznamenává PhDr. Karel Klusák v publikaci Horňácké město. Podle Otakara Bystřiny, vlastním jménem Ferdinand Dostál, Zemanova dlouholetého druha, však přicházelo ocenění obětavé práce Martina Zemana povlovněji. - "Sebrané pěsničky odváděl Bartošovi do Brna, který jich ve svých dvou sbírkách otiskl přes 1 200. A odměna? Martinek si ztěžoval (po vydání sbírky Bartošovy), že ani jméno sběratele nebylo uvedeno. V druhé sbírce už Bartoš vděčně Martina Zemana vzpomíná a ho oceňuje. A za všechny sbírky dostal od Bartoše - zlaté hodinky s řetízkem! Těch se ovšem nemohl najísti".
      Martin Zeman, jehož jméno zní v obecném povědomí spíše jako echo zvučných pojmů Erben Sušil, Bar

152

toš, Janáček, je tedy jedním z oněch "bezejmenných" intelektuálů, kteří se takřka po celý život nevzdálili z míst svého dětství a žili zde při veškeré své vzdělanosti v těsném svazku s prostými lidmi, takže mohli být velmi platní vědě jedinečnými znalostmi vesnické kultury a života na venkově vůbec. - "Kdysi Zeman absolvoval pražskou varhanickou školu, ale nedostav místa podle své chuti, zůstal ve Velké..." - píše o svém příteli Vítězslav Novák v knize O sobě i o jiných.
      Teď shlíží Martin Zeman shovívavě s výše svého portrétu do pokoje. Ať se hneš kamkoliv, jeho oči tě vyhledají. - "Byl černovlasý, černooký, měl dlouhé černé vousy, které si vždy po doušku slivovice pohladil". - Tak portrétuje Zemana V. Novák a Leoš Janáček v jednom z fejetonů tuto charakteristiku potvrzuje. - "Ve Velké bradatý Martin Zeman...". Potemnělý pokoj s okny vedoucími na velickou náves je naplněn povznášející starobylostí. Stěny zdobí obrazy Uprkovy, Kalvodovy, Jiránkovy, Frolkovy, Mandelovy a jiných umělců, v zasklené almárce jsou uloženy dopisy od Bartoše, bratří Mrštíků, Janáčka, Uprky a dalších Zemanových dobrých přátel, které na Horňácko přivedl. Zde je vícehranná sklenka, štamprle, z níž pili členové Suchovské republiky podle starého zvyku jeden po druhém, zde památník s mnoha zvučnými jmény. Držíme v ruce Bartošovu sbírku Národní písně moravské, jejíž listy jsou korigovány rukou Martina Zemana. Červených značek je tolik, že všechny opravy nemohly být vůbec provedeny, nemělo-li se tisknout znova.
      V pokoji němě stojí klavír, černé křídlo a pan Leoš Zeman, syn Martina Zemana, vybírá z hromady not složku s nápisem Slovácká suita. Na první stránce [/] je věnování: v upomínku na milé prostředí, kde tato skladba povstala, Velká, 14. VIII. 1932, Vítězslav Novák ... Na tomto křídle vzlétla jednoho večera zšeřelou místností část Slovácké suity nazvaná v noci v podání samotného skladatele. - "Poslední číslo podává vzpomínku na překrásnou noční náladu, kdy, vracejíce se po zarosených lukách, zaslechli jsme z dáli toužebný zpěv zamilovaného šohaje." - Napsal V. Novák ve svých vzpomínkách . . . Kalvodův obraz nad našimi hlavami zas vyvolává veselou příhodu. Na těchto místech, ukáže Leoš Zeman k našim židlím, seděli jednou Kalvoda, Uprka a otec. Uprka vyčítal Kalvodovi, že maluje jenom břízky. Vsadili se tedy, že Kalvoda namaluje figuru. Martin Zeman přesekl jejich zaklesnuté dlaně. Za čas namaloval Kalvoda šohaje, který se tu na nás vzpurně dívá. Tvář má pěknou, halenu vzdouvá mohutná hruď, péro na klobouku je pyšně vztyčeno. Joža Uprka sázku prohrál, ale poznámku si neodpustil: Stejně je ta pravá ruka krátká na facku! Díky Martinu Zemanovi se Horňácko stalo středem pozornosti významných umělců, kteří zde nalézali inspiraci pro svá díla.
      Martin Zeman nasbíral více než tři tisíce písní, a to i na Valašsku, popsal zápasy hudců, nástroje, obyčeje, zachoval zprávy o zpěvácích apod. Jeho zápisy věrné postihovaly zvláštnosti horňáckého folklóru. - "Otec si nikdy nezval zpěváky do pokoje" - vzpomíná Leoš Zeman, - "zachycoval píseň vždy tam, kde byla skutečně zpívána. Chodil po kraji a poslouchal. Když se zpívalo v noci, značil si noty potmě abecedními písmenky a doma pak zápis rekonstruoval. Ctil vždy citové rozpoložení zpěvákovo. Od zasmušilého nevyžadoval píseň veselou a naopak."

153

Martin Zeman odpočívá na velickém hřbitově mezi lidmi, s nimiž byl pohromadě po celý život. Jejich ryzí umění, trvalou součást naší národní kultury, zachytil právě včas. Pár let po Zemanově smrti již civilizace začala měnit staletý řád života na Horňácku.
      Pevné lícní kosti dávaly jeho obličeji výraz poctivé neústupnosti, avšak laskavý pohled spočíval na lidech i věcech s nevtíravou zkoumavostí a jeho hlas zněl mírně. Také úsměv měl dobrotivý, omluvný, když se nás ptal, po té, co jsme přijali jeho pozvání k nedělnímu obědu, zda nám nebude vadit, uskuteční-li rodinný obřad jako obvykle. Pak vzal bratr Majtán do rukou Bibli, výtisk z konce osmnáctého století, a začal číst žalm sedmdesátý osmý. Po chvíli archaický text vystřídal výkladem podobenství. Na to odložil knihu a sepjal ruce. Nad jídlem, rozmístěným po dřevěné desce stolu, vydrhnutého do žlutava, se objevila tři temena. Ženiny prokvétající vlasy, rozdělené pěšinkou uprostřed, starcova lebka prorostlá šedinami a nepříliš husté, pečlivě na stranu sčesané stříbřité vlasy hospodářovy. Tichý Majtánův hlas se ozýval kuchyní, prostoupenou žárem srpnového slunce a obědním klidem, z něhož vanula staletí... Nehledaně prostými větami zněla modlitba, jejímž smyslem bylo poděkování Bohu za dary, kterých se nám dostává v tomto pokrmu. Pak nastal oběd. Krájeli jsme chutné knedlíky a hrnuli na ně nožem hustou omáčku. Naši hostitelé však brali plátky nakrájených knedlíků z mísy, lámali je v prstech a kousky opatrně máčeli v omáčce. Nemohl jsem nevzpomenout na biblický příběh... Pak jsme hovořili o Bohu, marxismu, křesťanství, husitském hnutí, jednotném zemědělském

Hudec Jan Ňorek z Hrubé Vrbky. Foto Jan Chmelíček, 1970.

Krajina pod Javořinou. Foto Jan Chmelíček, 1970.   

154

družstvu, folklóru a mnoha dalších věcech. S panem Majtánem lze zajímavě vyprávět snad o všem. Je samoukem v mnoha oborech duševní a hmotné činnosti, ale v každém je jeho fortel hoden obdivu.
      Evangelíci v Javorníku, ležícím v kotlině u západního svahu Bílých Karpat, žili po staletí skromně a v pravé křesťanské lásce k bližnímu. Svoje náboženské vyznání si zachovali přes celou protireformaci. Do dnešních dnů pak přenesli leccos z tradice. Přestože jim proměna někdejšího způsobu obživy zajistila hmotný dostatek, dosud zachovávají některé dávné obyčeje a obřady. Neztratila se zručnost vyšívaček, třeba Běty Psíkové, ani znalost starobylých písní. "Javorničané mají hudební pamě[t]ť hodnou nejvyššího obdivu; celá obec uchovává jen v mysli a naprosto věrně nápěvy nejméně čtyřista let staré v počtu daleko přes sto..." - zaznamenal těsně před druhou světovou válkou prof. Vladimír Úlehla. - "Seděl jsem venku na kládách, očekávaje malebný proud lidí z kostela se hrnoucích. Tu zazněl tam chorál, figurující později v prvém čísle Slovácké suity," - vzpomíná na Javorník Vítězslav Novák.
      Šli jsme s Tomášem Majtánem zvolna obcí. V tuto nedělní poobědní dobu zaznívala za jeho dětství ze všech otevřených oken slova Bible. Dnes sice už není víra tak široce rozprostřena v myslích a srdcích lidí, avšak v jistém smyslu trvá a je hodna obdivu i člověka kriticky hodnotícího otázky náboženství... V její síle je totiž obsaženo cosi z podstaty lidské existence vůbec, protože dokud člověk věří - a zde můžeme vybočit zcela z okruhu mystiky a dosadit si libovolný cíl víry - má jeho život jistotu, a tedy i smysl a řád.
      Když jsem spatřil Tomáše Majtána za čas podruhé,[/] byl v montérkách, vedl po boku kolo, brašna na rámu byla obtížena údržbářským nářadím, které při prudším pohybu zvonilo kovem. Navenek nic nenasvědčovalo tomu, že tento člověk přečetl ve třinácti letech Komenského spis O papežství, že se vyzná v harmonizaci lidových písní, že jako laický kazatel třicet let učil podle sedmiletého plánu výklad celé Bible v Nedělní dětské škole, že se vedle zámečnické práce vyzná v polnohospodářství a několika dalších oborech, že nekouří a nepije, přestože žije v kraji, jehož charakteristiku udávají též pokřivené kmeny slív... A přece tomu tak bylo. S neochvějnou pevností, pramenící v zděděném řádu otců, neznaje závist, odolává. bratr Majtán všemu, co s sebou vleče civilizace pod souhrnným pojmem - pocit odcizení.
      Stalo se to při koncertu z díla Leoše Janáčka. Kvarteto hrálo Listy důvěrné a v jednom okamžiku jako bych naráz uslyšel naplno hru horňáckých hudců nebo jí cosi velmi podobného, sice jemnějšího, ale stejně žhnoucího. Nebylo to však napájeno ze skromnějšího proudu horňácké hudby cigánské, kterou vytvořilo od poloviny minulého století v několika generacích devět cikánských hudců, ale z mohutného proudu horňácké hudby selské, s dvěstěčtyřiceti hudci, která dodnes žije, vlastně doznívá, ve hře šestasedmdesátiletého Jana Ňorka z Hrubé Vrbky, žáka legendárního velického hudce Pavla Trna.
      Nejenom Vítězlav Novák "postavil pomník" Trnovu umění větou U muziky ze Slovácké suity, nejenom Vilém Mrštík horoucně ocifrovává slovy Trnovu hru "nenápadnou, vážnou, prudkou a při tom tak vzletnou, že uchvacovala duši nevysvětlitelnou jakousi

156

úzkostí" a Alois Hába slyší ve hře a zpěvu Horňáků potvrzení své čťvrttónové teorie, ale také Leoš Janáček vědomě bere inspiraci též z tohoto pramene, který naplno tryská na sklonku minulého století. - "Také lidová hudba nástrojová zanechává zejména stopy v Janáčkově instrumentaci, v níž se objevují útvary polorytmické, nejpříznačnější to znak moravské lidové hudby." - čteme v úvodu Janáčkových fejetonů. Při tom, podle Vítězslava Nováka, muzikanti z milovaných Janáčkových Hukvald se nevyrovnali - "ani zdaleka slováckým z Velké. . .".
      Avšak jak vlast[n]ě hráli oni proslavení horňáčtí hudci, jejichž umění hodlal, dle Úlehlova svědectví, označit hudební vědec Henry Cowlel za třetí "základ ucelené hudby", vedle dvou až dosud ve světě uznávaných, italského, z něhož se vyvinula skoro celá evropská hudba a čínského...? Jakou harmonizací, ornamentikou a rytmem vynikal styl Pavla Trna? Žije už málo těch, kteří slýchali Trna hrát ve věku, kdy byli s to sledovat jeho hru s vědomým záměrem zachytit její zvláštnosti. Pavel Trn zemřel roku 1917 jako šestasedmdesátiletý. Žije však dosud hudec, jehož děd Trnovi kontroval a někdy za něho i hrál prim, který se učil u Trna hrát a kterému, podle jeho slov, tento mimořádný hudec říkával: "Kdybych to tak mohél' do tebja vdechnút!" - Pro tehdy sedmnáctiletého Jana Ňorka z Hrubé Vrbky byla tato slova poctou, vyznáním důvěry, že právě on je s to převzít styl hry, kterým Pavel Trn tak podmaňoval.
      Jan Ňorek nám jednoho zářijového dne roku 1968 zahrál. Nebylo to za doprovodu kapely, tu jsme naposledy slyšeli na Strážné hůrce ve Velké rok předtím, Jan Ňorek uchopil housle do svých upracovaných ru[/]kou sám a dívaje se zpříma do očí příteli, malíři Karlu Supovi, vyzval ho pohledem, aby mu posloužil písní jako za dob slávy, když si Ňorka vybral V. Úlehla do filmu Mizející svět. Tón Ňorkových houslí byl bez konter, basy a klarinetu obnažený... Tím spíše jsme však mohli rozpoznat původní způsob hry selského horňáckého hudce. Možná právě tak nějak hrával Pavel Trn! Svědectví lidového spisovatele Rudolfa Kynčla, Ňorkova bratrance, fantazii v tomto směru dokonce podněcuje. - "Jan, dnes ve Vrbce jediný a nejlepší interpret jak ňorkovských tak trnovských cifer." A Dušan Holý ve studii o Janu Ňorkovi mj. píše: "Podle objektivních rozborů ornamentiky hry horňáckých primášů patří Jan Ňorek III bezesporu k nejbohatším z nich... Má největší zásobu rytmických a melodicko-rytmických figur... Prudce nasazuje smyčec shora, při čemž zabírá několik strun najednou. Podle některých pamětníků ob;evoval se tento prvek i ve hře Pavla Trna." - Vrcholem hudeckého úsilí Jana Ňorka, jak sám vypověděl, vždycky bylo "podat to po našinsky", což znamenalo "švihnút tým šmytcem", aby hudba měla "brink". A právě toto bylo vlastní i jeho učiteli. - "Velický Trn, úsečný jménem i smyčcem, jest přece králem všech dosud žijících hudců" - napsal Leoš Janáček.
      Na první pohled se zdá být Ňorkova hudba drsná. - "Ostrost hudby strýca Ňorka byla vyhlášená" charakterizuje hudec sám sebe. Tóny jsou syrové, cifry hranaté, hudec velkoryse pohrdá možností zalahodit sluchu. To spíš to často zaskřípe až v zádech zamrazí a zakulatí-li Ňorek občas tón vibrátem, pak i ten vlnivý pohyb zápěstí je podvázán dlaní, přitisknutou ke krku houslí. Hudec nevynechá jedinou pří

157

Motivy z Javorníka a Velké nad Veličkou. Foto Jan Chmelíček, 1970.

ležitost, aby rovný tón nerozdrobil v slepenec krystalů - cifer, aby každou pausu bohatě nevyplnil ornamentikou, takže příval přírazů, odrazů, obalů a nátrylů spíš ohlušuje. Ta tam hebkost vlastní smyčci, hudec jím struny spíše bije než hladí. Avšak podobně tomu asi bylo i se samotným Trnem. Když hrál v roce 1891 v Brně, neměla jeho hra dle svědectví Otakara Bystřiny valný úspěch. - "...tehdy, kdy ještě o národopisu a národní muzice nebylo valně slechu, to naši hudci prohráli... Prý hrají - falešně." A že hra Pavla Trna byla ještě úsečnější než Ňorkova, potvrdil nám v rozhovoru osmdesátiletý generál inž. Jiří Hudeček, pamětník Trnovy hry. - "Trnova hra měla štrych, nejenom cifry, ale zejména pravá ruka, smyk, i když nebyla tak přecifrovaná a více lahodily rovné tóny. Ovšem, kdo neslyšel Trna, právem Ňorka vysoko cení, ale Trn beze sporu hraje prim."
      Horňácká selská hudba však je jak to víno, které také "zprvu trpké zdá se". Posloucháš-li ji chvíli v místě, kde se zrodila, nikoliv na festivalovém pódiu, počáteční nepříznivý dojem z umělosti se promění v obdiv, jak je ta drsnost něžná... Vskutku jde o hudbu zcela se odlišující od každé jiné. Poslouchat hudce Jana Ňorka znamená mít radost z překypující vitality, s níž hudec vyjevuje zvuk a tón, upřímně, ba skoro dětsky se s ním radovat z tohoto zázraku, mít požitek z elementární hudebnosti... A zde vlastně hmatáme odpověď na otázku zprvu vyslovenou: hra Pavla Trna patrně ani nebyla v pravém slova smyslu "uměleckým dílem", ale čímsi původnějším, jako by samotnou součástí přírody... Proto působila až magicky, protože vracela posluchače kamsi do pradětství lidského rodu, k vášním. Člověk potřeboval drsný vzlyk [/] houslí a nebyla ani tak důležitá modulace tónu, jako tušená síla hudcova niterného prožitku, aby i posluchač pocítil v duši mohutné napětí rázem vystřídané úlevou... Ne náhodou například i František Halas má zato, že projev lidového umělce "roztáčí hra, nadbytek sil, krásná pudovost..."
      Tak stačila jen chvíle pod smyčcem Ňorkovým, kterému prsty slouží, jak sám řekl, stále jako za mlada, aby se poodhalilo i tajemství hry Pavla Trna, který svojí zvláštní hrou přispěl do zřídla inspirace i samotného Leoše Janáčka.
      Není regionu nad Horňácko! Též jiná místa Československa mají bohatou kulturní tradici, jsou spjata se vznikem uměleckých děl a lidé zde dochovali folklór v zemité podobě až do dnešních dnů, avšak Horňácko je jedinečným archetypem jednoty duchovního a hmotného života, po generace vědomě pěstované. Horňácku už bylo věnováno mnoho set knižních i časopiseckých stran, má svoji obšírnou monografii kolektivu brněnských národopisců mladší generace, vzpomíná na ně malíř a spisovatel Miloš Jiránek v Dojmech a potulkách, Otakar Bystřina v Suchovské republice, Vítězslav Novák ve vzpomínkách O sobě i o jiných, Leoš Janáček ve fejetonech, Matúš Béňa v Dětech Slovácka, Hanuš Jelínek věnuje vzpomínku Horňácku v knize Zahučaly lesy, Vilém Mrštík v Knize cest, Marie Pujmanová v Lidech na křižovatce, Jiří Mahen v Drobných prózách a řada dalších spisovatelů, včetně místních literátů Jaroše Hudečka, Rudolfa Kynčla a Běty Turečkové-Čambalové. Na Horňácku pravidelně pobývalo mnoho lidí zvučných jmen, profesoři Goll, Niederle, Chotek, Bogatyrev, Bláha, Vá

160

clavík, Úlehla, dále umělci F. A. Šubert, R. Svobodová, J. Holeček, Z. Braunerová, M. Jiránek, V. Skála. F. T. Šimon, H. Masaryk, S. Lolek, Cyril a Jura Mandelovi, J. Obrovský, A. Kalvoda, bratři Uprkovi, A. Frolka, D. Jurkovič, M. Sylla, K. Sup, S. Béňová, skladatelé J. B. Foerster, L. Janáček, V. Novák, J. Kunc a A. Hába, sběratelé Klvaňa, Kretz, Černík, Plicka aj. Horňácko přitahovalo i cizince. Počátkem století se zde zastavil Sven Hedin s doprovodem, v němž byl i R. Těsnohlídek, údajně na několik málo hodin. Slavný cestovatel, který viděl tolik krajů, národů a obyčejů, se nemohl odtrhnout od Horňácka, zůstal ve Velké hluboko do noci a nic nedbal na svého tajemníka, který mu co chvíli ukazoval na hodinky vzpomíná doktor V. Pavlík. Sochař Rodin pod dojmy z Horňácka pronesl v nadšení známou větu: "...zde ještě žije stará antika!"
      Na Horňácku byly folklórní tradice vždy vědomě rozvíjeny. Nebýt vlivu místní inteligence, civilizace by smazala leckterou hodnotu. Členové Suchovské republiky podněcovali zápasy myjavských a velických hudců, obdivovali se hře Pavla Trna a pomáhali mu tak překonávat roztrpčení nad vpádem "turecké" plechové muziky koncem devatenáctého století. Do beletrie vstoupilo Horňácko právě knihou Otakara Bystřiny Suchovská republika, v níž autor sepsal zážitky volného sdružení vesnických intelektuálů kolem Suchova, kde učil na jednotřídce Matúš Béňa. Kromě autora sem patřil Martin Zeman, Jan Hudeček, Alois Fiala, Joža Uprka, František Kretz a jiní.
      Ve Velké se uskutečnila roku 1894 místní národopisná přehlídka dochovaného tradičního folklóru. Byla to generálka na slavnou pražskou Národopisnou [/] výstavu v roce 1895, která upozornila na Horňácko spolu se sbírkou F. Bartoše. Obě akce posílily vědomí sounáležitosti s tradicí u místních občanů, kteří pozvolna začali být na svůj folklór hrdi, v prostředí horňáckých jarmarků a tarmarků, bývaly čtyřikrát do roka, dušiček, adventu, vaření trnek, pálení slivovice, draček, fašanků, velikonoc, poutí, hodů, křtin, svateb, Božího těla, senosečů, odvodů a dalších zvyků a slavností se rodilo dílo bratří Uprků a dalších malířů Horňácka. Jiří Mahen napsal o svém nejpopulárnějším díle: "Janošík byl napsán o prázdninách 1909 za pobytu ve Velké a v evangelické škole v Javorníku u Velké na Moravě. Zrodil se z Jiránkových Zbojníků, ze slovenských knížek o Jánošíkovi, z vyprávění lidiček kolem Staré Turé a Myjavy, zrodil se z potřeby krve, hrdosti a barev. Rodil se rychle, z poznámek na tabuli, a byl hrán, sotva byl napsán, třemi chlapci na rozvrzaném podiu staré třídy. Nejstaršímu chlapci nebylo více než třináct let. . .". Před premiérou Jánošíka v Národním divadle učili Eduarda Vojana odzemek Franta Úprka a Jura Hudeček. Do Suchovských mlýnů za Javorník umístil Leoš Janáček dějiště Její pastorkyně. - "Včera se vrátil a ukázal mi bohatství skic z tamějších starých mlýnů. To bude nádherné a pravdivé prostředí pro 1. jednání." - chválí Janáček v dopise řediteli Národního divadla malíře Kalvodu. U Kateriny Hudečkové studovala Gabriela Horvátová, první představitelka Kostelničky, horňáckou mluvu, chůzi, gesta aj. Na Horňácku vznikla Novákova Slovácká suita, Vladimír Úlehla zde natočil film Mizející svět,. Mrštík pak vzal předobraz Helenky v Pohádce máje v dceři evangelického faráře Heleně Molnárové z Javorníka.

161

V úsilí Suchovské republiky pokračovali potomci některých jejích členů, veličtí studenti, v době před první světovou válkou. Ještě žijí pamětníci těch dob: PhDr. Karel Klusák, narozený 1886, který se na popud prof. Pastrnka věnoval na Universitě Karlově horňáckému dialektu, veterinární lékař Vladimír Pavlík, narozen 1893, jenž uložil svoje zážitky z dětství a sociologické postřehy o Horňácku do svazku rukopisných Vzpomínek, generál inž. Jura Hudeček, narozený 1888, kdysi známý zpěvák a tanečník, Leoš Zeman, narozený 1897, muzicírující učitel, který vštěpoval mnoha generacím ve Velké lásku a znalost tradičních hudeckých a pěveckých hodnot, akademický malíř, prof. Karel Sup, narozen 1897, jenž vybudoval na Strážné hůrce výstavní pavilón a řada dalších obětavců, bez nichž by dnes Horňácko nemělo svoji kulturní tvář. - "Bylo nás asi dvacet" - vzpomíná generál Hudeček - "zakládali jsme kapely, učili se od Trna jeho způsobu hry a okázale nosili kroj, když se místní lidé za něho užuž styděli." - Jura Hudeček dále vzpomíná, jak maminka Katerina Hudečková, vyhlášená zpěvačka, dala každému z šesti bratrů Hudečků pár grošů k muzice, ale museli jí slíbit, že budou zpívat jen ty písničky, které už jiní neznají a tančit jen místní sedláckou. Také zvala Katerina Hudečková v neděli odpoledne Pavla Trna, aby mladí Hudečci "pochytili jeho cifry".
      V živý styk s vesnickou mládeží vstupovali studenti několikrát do roka vždy o prázdninách. Pro zachování tradice však měli pochopení i místní hospodáři, zejména v údobí mezi oběma světovými válkami. Např. Ňorkova selská kapela v Hrubé Vrbce, vedle které vyrostl primáš Jožka Kubík jako výrazný představitel [/] druhého proudu horňácké hudby. Byli i mnozí další, kteří vědomě čelili nežádoucím průvodním jevům civilizace. Například František Buláň dokonce dodnes uchoval na své bývalé louce, po dohodě s JZD, zvyk kosení trávy se zpěvem. Dále sem patří zpěváci a hudci a vůbec národopisní pracovníci - amatéři Vlasta Zemanová, Anna Klusáková, Jiří Šácha, Jožka Zeman, Tomáš Kohút, Jan Hrbáč a další.
      Současné úsilí o uchování tradičních hodnot, o nenásilné jejich vplynutí do současnosti, představují Horňácké slavnosti na Strážné hůrce, pořádané již desetkrát jako festival místního folklóru a činnost zpěváků a hudců mladší a střední generace, soustředěných nyní kolem Sdruženého závodního klubu ve Velké. Z Horňácka též pocházejí přední národopisci mladší generace Zdena Jelínková, Dušan Holý, Josef Tomeš aj.
      Genius loci Horňácka, kraje, jehož jádrem je deset obcí - Nová Lhota s Vápenkami, Javorník, Suchov, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Kuželov, Louka a Lipov, s centrem Velkou, zmiňovanou poprvé v historii roku 1228, však tkví též v dějinných událostech širšího společenského významu. Zejména to byl Filipov, zalesněné údolí za Javorníkem, kde se scházeli u hranice mezi Rakouskem a Uherskem od roku 1882 členové Besed z Uh. Ostrohu, Hradiště a Strážnice se slovenskými vlastenci, aby manifestovali jednotu obou národů. Zde mluvil ještě roku 1886 Jozef Miroslav Hurban. Bývala to vždy mohutná přehlídka krojů, písní a tanců, která se začínala a končila ve Velké, jak ji popisuje Vilém Mrštík.
      Minula nenávratně doba, kdy Velkou spojovala se Strážnicí jen bryčka s postilionem, o jehož trubce píše

162

ve svých rukopisných Vzpomínkách na Horňácko dr. V. Pavlík, přišla válka, byla postavena železnice v roce 1928, zasáhla druhá světová válka, počátkem 50. let byly položeny základy továrny, nastala zemědělská kolektivizace a hospodářský rozkvět Horňácka, ale kraj si uchoval bohatý tradiční folklór. Horňácko je vlastně tvůrčí dílnou, v níž se přetvářejí a současně vkořeňují do současnosti někdejší projevy lidové kultury se smyslem pro zachování tradičního řádu. Proto tento kraj pod Javořinou neustále vzrušuje...
      Takřka odevšak je ji vidět, Strážnou hůrku nad Velkou s bílým stavením, které se tu zvedá už čtyřicet let jako Výstavní pavilón horňáckého malířského umění. Bydlí zde a pracuje akademický malíř Karel Sup, jehož rod dal Horňácku pět kulturních pracovníků, s paní Julií Supovou, ředitelkou školy v nedalekém Javorníku, lidé pohostinní a vlídní, kteří vlastně způsobili, že autor těchto řádků, ač po dědu příslušný clo Lanžhota, našel "krajinu své duše" na protilehlém Horňácku. Po prvním setkání v roce 1965, kdy jej přivedl na Strážnou hůrku Adolf Chatrný, inspektor pro kulturu okresu Hodonín, došlo k dalším "doty kům" s tímto regionem. Byly vždy půvabné, at v létě, kdy borový les za Strážnou hůrkou velebně zněl v teplém větru před deštěm táhlým chorálem nebo v zimě, kdy za květináči v okně javornické školy lepila metelice na sklo vločky sněhu, či na jaře, kdy holé pruty mlází ve Filipově údolí hořce voněly v prvním slunci nebo při podzimní návštěvě v hrubovrbecké chalupě Jana Ňorka, kdy poslední zlatisté paprsky prosvětlily bělounké strniště na hudcově bradě, pyšně vztyčené podle houslí opřených o hruď... Toto vzývání krajiny a lidí v ní ovšem nemíní soupeřit s city těch, kdož se na Horňácku narodili. Autor si "přivlastnil" Horňácko s veškerou skromností jako duchovní zázemí, protože tu našel ve značné úplnosti osobitý životní řád. Tvořivé a inspirující Horňácko, jeho minulost a přítomnost spolu s přírodou a lidmi, má totiž moc očišťovat city a smysly otupené všednodenním životem někde v městském centru. Lidé si zamilují knihu, obraz, divadelní hru nebo jakékoliv umělecké dílo a vracejí se k němu pro chvilky sváteční. Stejně tak je možno chápat jako celistvé umělecké dílo i region, třeba Horňácko, tuto rozměrnou, barvitou, živoucí fresku.

163

DIE LANDSCHAFTSANBETUNG
      Zusammenfassung

Diese Reportage ist eine Versuchsapotheosis des sog. Horňácko (des Berglandes an der südöstlichen Grenze Mährens), wo bis heutzutage einige Volksbräuche in relativ authentischer Gestalt erhalten sind uni wo der Autor "in bedeutender Vollständigkeit die abgesonderte Lebensordnung" fand. Der Autor deutet an, dass es ihm ccm mehr gehen wird als um tatsächliches Betreffen der sozialen, ästhetischen, psychologischen, folkloristischen und ethnographischen Erscheinungen, obzwar diese Reportage auch diese Aspekten einbezieht. Es geht ihm vor allem um "das Geisteshinterland", welches er am Horňácko gefunden hat. In einzelnen monothematischen Sequenzen skizziert er nach und nach die Begebenheit vom vorzeitig verstorbenen Maler Cyril Mandel, dessen bescheiden in Einsamkeit erwachsenes Werk die Fachleute später verwunderte. Aus dem Gespräch mit dem Lehrer Leoš Zeman und aus eigenen Eindrücken vom Besuch im Arbeitszimmer des Vaters desselben Martin Zeman rekonstruiert der Autor das Andenken an den .bedeutsamen Volksliedsammler, welcher am Ende des vorigen Jahrhundert viele ursprüngliche mährische Lieder vor Vergessenheit rettete und den Grund zur berühmten Frant. Bartoš-Sammlung bot. Ferner treffen wir mit dem geistigen evangelischen Laienprediger Tomáš Majtán von der alten Gemeinde Javorník zusammen, mit welchem der Autor "den Gott, das Christentum, den Marxismus, Hussitismus, die landwirtschaftliche Genossenschaft, Folklore und mehrere andere Sachen" besprach. Authentische Erfahrungen gründen auch den[/] weiteren Teil, der dem 72jährigen Volksmusikanten Jan Ňorek von Hrubá Vrbka gewidmet ist. Vom ethnomusikologischen Standpunkt ist diese Sequenz ein Hypotheseversuch, dass zwischen der spezifischen Äusserung des berühmten Musikanten Pavel Trn von Velká von der Jahrhundertwende und der gleichzeitigen Musik Jan Ňorek's direkter Zusammenhang existiert. Weiter beachtet der Autor den Anteil des empfindlichen Eingriffes der örtlichen Intelligenz von fünf Generationen in die traditionellen Volksbräuche und in die Lebensart, womit diejenige zur Verwandlung der F[a][o]lklore-Tradition beitrug.
      Die ganze Reportage schliesst das persönliche Bekenntnis des Autors, welcher am Horňácko "die Gegend seiner Seele" fand, auch wegen der Verbindung der volkstümlichen und künstlichen Kultur, die z. B. durch Slowakische Suite von Vítězslav Novák zum Ausdruck gebracht wurde.
      Die Begründung seines Anhanges zum Horňácko schliesst der Autor mit diesen Worten: "Das schöpferisch und inspirierende Horňácko, seine Vergangenheit und Gegenwart, zusammen mit der Natur und Bevölkerung hat nämlich die Macht, die im alltäglichen Leben irgendwo im Stadtzentrum abgestumpfte Gefühle und Sinne zu säubern. Die Leute liebgewinnen das Buch, Bild, Theaterspiel oder irgend ein Kunstwerk und kehren zu ihm für festliche Weile zurück. Gleichfalls kann man als totales Kunstwerk auch eine Region anfassen, gegebenenfalls das Horňácko, dieses ausgedehnte, färbige, lebendige Fresko".
      Übersetzt von Jan Skácel

164

      KNIHY
      SBORNÍKY A ČASOPISY
      KONFERENCE
      TELEVIZE
      A GRAMOFONOVÉ DESKY
      VÝSTAVY
      NÁLEZOVÉ ZPRÁVY
      INFORMACE

KNIHY

Československá vlastivěda, díl III, Lidová kultura. [obsah]

Orbis, Praha 1968, 784 stran
      Třetí díl československé vlastivědy, vydávané Socialistickou akademií, je nazván Lidová kultura. Je třetím pokusem o syntetický obraz české a slovenské lidové kultury v historii československé etnografie. Monumentální sborník Národopisná výstava československá v Praze uzavíral první etapu národopisné práce u nás a byl vlastně jakýmsi velkým katalogem toho, co bylo představeno veřejnosti na stejnojmenné výstavě v Praze roku 1895. Druhým pokusem o syntézu poznatků o lidové kultuře Čechů a Slováků byl svazek Národopis v Československé vlastivědě, vydávané za 1. republiky. Nejobsáhlejším a obsahově zatím nejvýznamnějším syntetickým dílem české a slovenské etnografie je tedy nynější třetí díl Československé vlastivědy, jenž má 784 stran a tvoří jej dvě základní části: Česká lidová kultura (29-390) a Slovenská lidová kultura (393-700); jakousi zvláštní částí [/] je samostatná kapitola o českém a slovenském lidovém umění (703709). Kromě společného úvodu a závěru obsahuje kniha dále seznam základní literatury, rejstřík, seznam barevných fotografií a obsah.
      Rozdělením knihy na dvě části čeští a slovenští etnografové už před státoprávním uspořádáním vyjádřili, že v Československu jsou dvě národní kultury, jakkoliv kořeny mnohých kulturních jevů spolu úzce souvisí. Konečnému uspořádání publikace předcházela řada vědeckých diskusí, neboť národopis jako poměrně mladý vědní obor nesl s sebou dlouho pozůstatky romantických a nekritických názorů, jež bylo třeba správně marxisticky vyložit. Zejména když nebývalým zájmem o lidové umění po roce 1945 a jeho nekritickým povyšováním do oblasti profesionálního umění byla posunuta národopisná problematika do oblasti i aktuálního osvětově politického zájmu společnosti, jak na to v úvodu upozorňují redaktoři V. Scheufler a V. Karbusický.[/]
      Rozebírat jednotlivé kapitoly psané desítkami autorů není technicky možné, neboť jenom jejich vyjmenování by zabralo řadu stran. Spíše je možné zamyslet se nad tímto dílem, jež - ačkoliv určeno především široké veřejnosti - je zároveň do značné míry obrazem badatelské aktivity a pracovních výsledků československé etnografie na počátku 2. poloviny 20. století.
      Ocenění, jehož se knize dostalo udělením 1. ceny ex aequo 6. mezinárodní premie Giuseppe Pitré ukazuje, že práce měla velký mezinárodní ohlas. Je jenom přirozené, že mezi československými etnografy, jejichž výsledky jsou v posledním desetiletí všeobecně uznávány, je kniha přijímána v souvislosti s těmito jednotlivými úspěchy s výhradami k mnohým částem a s výtkami k řadě zbytečných nepřesností. To však nic nemění na skutečnosti, že třetí svazek čs. vlastivědy je nejenom monumentálním dílem českého a slovenského národopisu, ale i monumentálním obrazem kultury čes

167

kého a slovenského lidu. A nejenom to. Moderně pojaté třídění kulturních jevů i rozsah nastíněných problémů přes všechny vědecké i technické nedostatky naznačují, že československá etnografie a folkloristika si klade k řešení otázky, odpovídající potřebám soudobé vědy na metodologické úrovni, jíž si v posledních letech vynucuje i uznání ve světě. Josef Jančář

Václav Frolec, Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají, [obsah]

Rozpravy ČSAV, roč. 80, 1970, řada společenských věd, seš. 3, 108 str.
      Rozvoj etnografického bádání v Československu přináší v posledních letech vedle regionálních monografií a analytických studií také širší pohledy na některé jevy lidové kultury a stále více řeší i teoretické problémy. Výrazným výsledkem badatelské práce jednoho z mladší generace etnografů - doc. V. Frolce - je jeho studie Kulturní sp[o]lečenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají.
      Autor zde na základě svých studií zejména v Bulharsku, ale i v Jugoslávii a československém Pomoraví, řeší zcela nově nejenom vlastní vývoj lidového stavitelství v oblasti [/] středního a dolního Podunají, ale v širším kulturně historickém záběru i otázky formování zvláštností v kultuře lidu této etnicky složité oblasti, Výrazným znakem Frolcovy práce je především konfrontace vlastních terénních výzkumů s bohatom odbornou literaturou, již si pro daný úkol shromáždil.
      V úvodu se autor vyrovnává s názory některých badatelů, jejichž teoretické příspěvky ovlivňovaly dosavadní bádání o Podunají (Meringer, Bancalari, Lauffer, Schier, Niederle a další) a správně poukazuje, že pro studium interetnických vztahů mohou být přínosné i dílčí studie, řešené v přesně vymezeném geografickém celku, v němž lze dokonale poznat materiál i celkové prostředí a také důsledněji dodržovat historický přístup. Vzhledem ke složitosti historického vývoje kulturního společenství v Podunají volí V. Frolec za podklad teoretických úvah jen ty složky lidového domu, které mohou přispět ke hledání zdrojů, z nichž vycházely procesy formování společných znaků vývoje lidové kultury v Podunají.
      Jedním z důležitých zdrojů poznání vývoje lidového domu v této oblasti je nejstarší tektonika lidových obydlí. V druhé kapitole nazvané Pravěké tradice rozebírá autor vývoj specifických staveb podunajské oblasti: zemnic. Všímá si nejen jejich půdorysu, ale i konstrukce střechy a umístění ohniště. Ukazuje, [/] jak archeologický materiál i konkrétní doklady z posledních staletí ba i dochované doklady burdejú v Bulharsku a Rumunsku svědčí o nepřetržitém vývoji zemnicových obydlí, vznikajících zde od pravěku do nedávné současnosti na základě příhodných materiálových i geograficko-hospodářských podmínek. I když se zemnice (jež jsou zcela rozdílné od zemnic a troglodytických obydlí v jiných oblastech Evropy) v některých oblastech Bulharska a Rumunska udržely do nedávna, nepochybně byly vývojovým stupněm hliněného domu Podunají a celé Panonské oblasti. Ukazuje na to vývoj konstrukce střechy, zvláště typ střechy, podpírané přístěnnými sloupy. Ještě do nedávné současnosti se místy budovaly domy tak, že střecha byla nejdříve postavena na sloupech, jež pak byly vestavěny do zdí, budovaných pod střechou.
      Vedle technických otázek, tj. stavebního materiálu, konstrukce střechy a umístění i tvaru pece, věnuje autor poněkud menší pozornost terminologickym problémům, kde spíše otevírá nové poznatky, jež je třeba sledovat v dalším studiu o postupu slovanského osídlení ve střední Evropě. Při názvu síň, jímž se zabývá vedle jiných názvů síně a dalších místností, by bylo zajímavé si všimnout podrobněji velkoruského názvu "purt" a finského "pürtti" pro lázeň a litevské "tvora" pro plot v souvislosti s přístřeškem, chrání

168

cím otápěnou jizbu před nepohodou. Kořeny těchto ,názvů by bylo možné hledat ve slovenském "pitvor". I když jde pouze o hypotetický poukaz, bylo by možná i v otázce tzv. klešťového krovu - i když ji Frolec přesvědčivě vysvětluje vlivy řeckého či spíše římskoprovinciálního stavitelství - všimnout si možného vlivu podobné konstrukce u domu pobaltského.
      Vlastní problematice kolonizačních proudů se V. Frolec věnuje ve třetí kapitole na základě studia půdorysného vývoje lidového domu. Na základě rozboru půdorysů ukazuje, že existuje rozdíl ve vývoji germánského a slovanského tříprostorového domu a nově celou otázku osvětluje. Všímá si i domových podsíní, loubí a tzv. žůder. Vzhledem k rozšíření tohoto architektonického prvku v různých formách od střední Moravy až po střední Maďarsko odmítá jeho německý původ, dokazovaný jen jazykovými argumenty z německého Solder. V souvislostí se všeobecným tvrzením starých informátorů, že žůdro sloužilo jako ochrana proti nepohodě a také proti padání hořících došků ke dveřím domu při požáru, je zajímavé zjištění, že náspa před domem, na níž se také sedávalo, byla na Podluží nazývána ohnisko. Zjistil jsem tento název v Klvaňových zápisech z Podluží jako "ohníštko" a na Hradišťsku jako "ohniště".
      Autor vedle otázek vnější kolonizace sleduje i otázky vnitřní migra[/]ce a počátky řemeslné výstavby domů a v závěru konstatuje, že specifické historicko-společenské podmínky vedly k formování zvláštností, odlišujících lidovou kulturu panonské oblasti od oblasti dolnodunajské, kde významnou úlohu sehrála zejména v posledních stoletích rakouská a turecká okupace. Je nepochybné, že při procesu vnější i vnitřní migrace obyvatelstva docházelo k prolínání kultury původního etnika s kulturními prvky nového osídlení, avšak tuto úlohu nelze přeceňovat v lidovém stavitelství, kde rozhodujícím momentem při vznikání stavebních typů byly skutečnosti mimoetnické. V. Frolec dovozuje dále, že hranice projevů lidového stavitelství se neshodují s rozhraním etnickým a jazykovým, ale že tvoří rozsáhlá kulturní pásma, jejichž etnický charakter bývá těžko postižitelný.
      Frolcova kniha, doplněná bohatým seznamem literatury kresbami a fotografiemi svědčí nejenom o teoretickém růstu nových badatelů v naší etnografii, ale především o poctivém studiu autora a jeho úsilí řešit širší a složitější otázky. Josef Jančář[/]

Slavko Kremenšek,Ljubljansko naselje Zelena jama kot etnološki problem, [obsah]

(Slovenska akademija znaností in umjetnosti, razred za zgodovinske in družbene vede No 16), Ljubljana 1970, 145 stran
      Práce je věnována výsledkům výzkumu nynějšího lublaňského předměstí Zelená jáma, které vzniklo původně jako příměstská osada koncem minulého století. Autor zde v letech 1962-64 vyslechl řadu místních obyvatel (s. 6-7), zápisy jejich vzpomínek zkonfrontoval s doklady, uloženými ponejvíce v městském archívu Lublaně.
      Materiál (Način življenja in kultura prebivalcev Zelene jame) je historicky rozdělen na období od vzniku sídliště do první světové války (9-48), mezi dvěma válkami (48-96) a období od osvobození do 60. let (96-128). Je připojen závěr a anglické resumé. Kniha obsahuje 23 fotografií domů, plánů, stavebních výkresů, záběrů z rodinného a společenského života a několik současných snímků ulic Zelené jámy, na nichž je patrné, jak výškové domy města přerůstají do původní zemědělsko-dělnické osady.
      V uvedených kapitolách rozvádí Kremenšek velmi podrobné údaje, v nichž zhruba dodržuje induktivní postup ve stále užším záběru od makrostruktury po mikrostrukturu. Z materiální kultury věnuje pozornost stavební problematice, přičemž

169

současně sleduje původ obyvatel a vlivy jejich stavitelské tradice. Přechází pak k sociálnímu složení obyvatel a hlavnímu zaměstnání mužů (železnice, chemická továrna) a doplňkovému zaměstnání žen, dále popisuje stravu, oděv a domácí zařízení. Všímá si rodinného života, dětských her, využívání volného času, výchovy mládeže ve škole a učení, činnosti dospělých v různých organizacích, dodržování obyčejů a zvyků výročního i rodinného cyklu a vlivu literatury a divadla ve městě. V období mezi dvěma válkami vypočítává Kremenšek změny, ke kterým došlo v uvedených oblastech lidového příměstského života a navíc analyzuje vlivy rozvíjejícího se města: rozvoj sportovních organizací, vliv v klerikalismu, politických organizací, filmů a dalších prostředků masového ovlivňování. Po osvobození se mírně mění struktura rodin (méně dětí, rozptýlenost zaměstnání), vzrůstá význam společenských organizací a periodického tisku a příměstské sídliště se stává předměstim.
      Slavko Kremenšek se na svůj výzkum důkladně teoreticky připravil několika studiemi, uveřejňovanými především ve sborníku Slovenski etnograf. Je si vědom, že práce se pohybuje na pomezí etnologie a sociologie (vyšla ostatně v I. třídě Akademie, která se zabývá historií a sociologií), a proto se několikrát k této problematice vrací. Upozorňuje, že existuje jen málo slovinských [/] studií o současných neagrárních strukturách a svou knihu považuje za konkrétní příklad, jak by se mohlo v této oblasti postupovat. V závěru podotýká, že jedním ze základních měřítek pro etnologický přístup ke studiu městského obyvatelstva ve 20. stol. je neustálá pozornost k tradičnímu přejímání jednotlivých obyčejů a zvyků, které obyvatelé jednak přinesli s sebou, jednak postupně vypěstovali a udržovali v novém prostředí. Nevznikla patriarchální vesnice, nýbrž nová speciální společenská struktura, která se mění současně se změnou prostředí, názorů a způsobu života. Je zbytečné truchlit nad zašlou "tradicí", ale je naopak nutné zkoumat příčiny a souvislosti, vedoucí k postupnému splývání s "civilizovaným" světem velkého města. Spolu s tím lze pak i objektivně řešit, které jevy patří do lidové kultury městského obyvatelstva, které obvykle nerozlišovalo "vysokou" nebo "nízkou" kulturu, ale žilo svébytným způsobem (129-131).
      Srovnáme-li Kremenškovu práci s některými našimi obdobnými pokusy v městských nebo regionálních monografiích po válce, vidíme na první pohled její historicko-sociologicko-etnologické zaměření.
      Vlastní slovesné a hudební kultuře se věnuje jen zcela okrajová pozornost a naznačuje se její minimální rozsah a společenská funkčnost. Kremenškova kniha je nejen teoretickým a metodologickým přínosem, [/] nýbrž i ukazatelem cesty k etnologickému výzkumu příměstské materiální lidové kultury a jejího vztahu k některým jevům duchovní kultury v civilizačním procesu 20. století. Bohuslav Beneš


      Ragnar Jirlow, Die Geschichte des schwedischen Pfluges. [obsah]

Nordiska Museets Handlingar 72, Stockholm 1970, 140 str., 104 obr.
      Kniha R. Jirlowa je souhrnným přehledem vývoje pluhu ve Švédsku, podaným na základě třicetiletých výzkumů orebného nářadí, které autor zpracoval analyticky v řadě regionálních monografií. Jenom podrobná znalost materiálu mohla umožnit autorovi, aby spojil rozbor hmotných dokladů, dialektologický materiál a základní momenty švédských dějin v historicko-etnografickou syntézu, originálním způsobem objasňující vývoj pluhu ve Švédsku.
      Dobře graficky upravená publikace na křídovém papíře s mnoha vyobrazeními je rozdělena do kapitol podle jednotlivých regionálních celků a v nich se nacházejících typů pluhů. Po obsáhlém úvodu, v němž se autor zabývá vývojem bádání o švédském pluhu a práci na etnografickém atlase Švédska, týkající se

170

zpracování orebného nářadí, věnuje první pozornost jihošvédskému pluhu s kolečky (Karrenpflug). Vychází z rozboru nářadí, získaného výzkumem v terénu i ze zachovaných orebných nástrojů a řady jejich modelů ze švédských muzeí, přičemž využívá i archivní, především ikonografický materiál.
      Jihošvédský pluh s koláčky náleží zřetelně ke všeobecně rozšířenému typu středoevropského rámového pluhu s pravostranným horizontálně uloženým asymetrickým lemešem. Hřídel, procházející levou klečí a spojený s přední slupicí je opatřen krojidlem a leží na podušce koleček. Odvalná deska je připevněna k přední slupici a pravé kleči. Kleče jsou zadlábány do splazu, na nějž je nasazen železný lemeš (Pflugschar). Kolečka jsou spojena s ojem jařem pomocí krpadel, jak je známe u nás např. z moravskoslovenského pomezí, ale i z ostatní východní Evropy. Velmi zajímavým dokladem tohoto pluhu i jeho zápřahu je Jirlowem publikovaný podrobný model orání z poloviny 19. století z oblasti Skane, kdy je do pluhu zapřaženo typické dvojspřeží.
      Vedle pluhu s kolečky popisuje Jirlow i jihošvédský pluh jařmový (Jochpflug) bez koleček. V této souvislosti poukazuje na shodu oblasti výskytu rádla s kolečky (Karrenard) s pluhem s kolečky a jařmového rádla (Jochard) s jařmovým pluhem, jehož dlouhý rovný hřídel tvořil zá[/]roveň oje jařem. Tato rádla se stala v 19. století nářadím ke kultivaci brambor, avšak předcházela pluhu tisíciletým vývojem a nepochybně konstrukci pluhů ovlivnila. Je zajímavé, že rádlo s kolečky je jediným typem rádla ve Švédsku, které bývalo taženo více než jedním párem dobytka. V oblasti Nord-Skane bylo ještě na konci 19. století orebným nástrojem, jímž e výhradně oral úhor.
      Západošvédské pluhy, o nichž pojednává další kapitola, jsou charakteristické dřevěnou podpěrou na konci hřídele buď ve tvaru U nebo ve tvaru boty. Autor :nazývá tento pluh chodákový (Stelpflug) a zařazuje jej k nejstarším typům pluhů. Jejich poměrně přesný obraz je zachován už v ikonografických pramenech středověku, zejména na úředních pečetích. Chodákové pluhy bez koleček mají buď jednu kleč, jež je v horní částí rozštípnuta tak, aby se mohla držet dvěma rukama, ,nebo méně často dvě kleče a hřídel pak prochází levou klečí jako u pluhu jihošvédského. Z něj podle autora vychází pak novější varianta západošvédského pluhu, který nazývá Schwingpflug. Tento pluh ztrácí chodák, jeho charakteristickým znakem je zakřivený hřídel.
      Zvláštní pozornost věnuje Jirlow typu pluhu, který podle oblasti výskytu: provincie Dalarna, nazývá Dalpflug, jehož charakteristickým rysem je především zvláštní spojení [/] slupic vysoko vystupujících nad hřídel, pomocí břevna, jehož konec tvoří rukojeť pro držení pluhu. Při tom chodák na přední části hřídele byl zachován jako u pluhů západošvédských. Podobný typ uvádí i z oblastí severního Švédska.
      Na středošvédské pluhy navazuje východošvédský pluh v oblasti Uppland, charakteristický dlouhým rovným hřídelem. Autor nazývá tento pluh hřídelovým (Grindelpflug). Je jednoklečový a stejně jako u typu Dapflug jsou slupice nad hřídelem spojeny břevnem.
      Přehledně, i když jen zkráceně,. jsou podány i poznámky k vidlicovým pluhům (sochám), jež autor nazývá Gabelppflüge, a ke zvláštnímu nářadí na rozrývání luk, nazývané mu Riss. Rozšíření sochových pluhů a trhačů naznačují pro oblast Švédska a Finska mapy ze švédského národopis:ného atlasu z r. 1957, které ukazují, že sochy jsou rozšířeny zejména ve Finsku a do Švédska zasahují jen okrajově.
      Závěrem pak věnuje autor pozornost rozdílům mezi rádly a pluhy. kde za základní dělítko pokládá funkční výkon nástroje. Zabývá se i etnickými a geografickými podmínkami vývoje orebného nářadí, z nichž za důležitější pokládá podmínky geografické, i když bez etnických vlivů by nevzniklo tolik zajímavých variant orebného nářadí. Je škoda, že autor se nevyrovnal s názory některých slovanských badate

171

lů, zejména K. Moszyńského, jehož dílo v obsáhlém soupisu literatury ani necituje. Můžeme však konstatovat, že publikace R. Jirlowa je skutečně významným přínosem pro studium dějin orebného nářadí v Evropě. Josef Jančář

Prameny k dějinám zemědělských společenstev [obsah]

      a) Dietz Otto Edzard, Sumerische Rechtsurkunden des III. Jahrtausends aus der Zeit dar III. Dynastie von Ur, Abhandlungen der Bayrischen Akademie der Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., NF 67, München 1968
      b) Dietz Otto Edzard, Altbabylonische Rechts- und Wirtschafsurkunden aus Tell ed-Der im Iraq Museum, Baghdad, Phil.-hist. Kl., NF 72, München 1970

      Obě práce, ač zdánlivě odlehlé zájmům soudobé etnografie, jsou velmi cenným pramenem, kde nalézáme četné analogie ke způsobům hospodaření i společenského styku, jejichž platnost je obecná. Cenu tohoto srovnávacího materiálu ještě zvyšuje okolnost, že jde o materiál velmi starobylý, který však je přesně lokalizován i datován (zpravidla udáním jména vládnoucího úředníka, což [/] nám v některých případech zaručuje odchylku jen několik málo let).
      Obě vydání jsou publikací pramenů, obsahují tedy transkripci příslušné klínopisné tabulky s paralelním překladem a s komentářem, jednak ryze filologickým, jednak obecně kulturním. A právě tyto kulturní komentáře, jakož i přehledné tabulky, shrnující údaje z jednotlivých tematických skupin, jsou zároveň také cenným vodítkem pro každého, kdo studuje určitý etnografický problém historicky.
      První z jmenovaných prací obsahuje smlouvy, uzavírané písemnou formou při koupi pole, domu, otroka atd., dále darování, závěť, dluhopisy, půjčky i některé protokoly procesů, druhý svazek pak půjčky, smlouvy o propachtování pole a v druhé části seznamy zásob, různá vyúčtování polních prací apod. Zastavme se u některých příkladů zvlášť výrazných. a) v sumerských právních listinách nás zaujmou zejména ustálené zvyky při jednotlivých právních úkonech. Tabulky obsahují např. záznam o darech nebo způsobu pohoštění svědků a provádějících úředníků. (Sr. tab. 33). Koupě domu byla provázena zvykem zarazit do domu kolík a také s úlitbou olejem (tab. 32a). Kolík se zapouštěl i v případě koupě otroka, a kromě toho přešel otrok do rukou nového majitele teprve tehdy, kdy "překročil napříč položené delší dřevo" (s. 95, tab.46). [/] Škoda, že neznáme, jak takové dřevo vypadalo, tak jako z četných vyobrazení známe scénu se zarážením hřebíkm, a tyto hřeby se také skutečně našly. Snad by se z jeho tvaru dalo usoudit, bylo-li symbolem pomyslné hranice, kterou otrok překračuje, nebo symbolem prahu nového domu, kam vstupuje. (Možná, že i známý svatební obyčej, kdy nevěstě položí do cesty koště, zda je překročí, i různé zvyklostí při svatbě i pohřbu, týkající se přenášení přes práh, mají kořeny starší, než jsme doposud soudili.) Tyto úkony jsou na tabulce zaznamenány určitou ustálenou formulí; že jsou zde zaznamenány, vděčíme tomu, že bez, jejich provedení by smlouva nenabyla právní účinnosti.
      Některé typy těchto právních úkonů byly při napadení vystaveny těžkým sankcím; darování nebo rozdělení pozůstalosti např. podléhalo vodnímu ordálu. (Soudní protokoly o provedeném ordálu jsou mezi materiálem, vydaným Edzardem, rovněž zastoupeny. Např. tab. č. 99 obsahuje protokol o 17 provedených případech vodního ordálu).
      Mnoho zajímavého můžeme vyčíst i ze seznamů předmětů, uváděných při dělení otcovské pozůstalosti. Např. v tab. č. 65 se jmenují dva různé vozy, každý zvlášť, včetně korby, dále deset košů po dvou ulech a deset po jednou ulu (ul=dutá míra). V pozůstalostí je dále pět kusů lněné látky a různé bronzové před

172

měty, uváděné podle váhy, z čehož by bylo možno srovnáním s předměty, užívanými v současné době (s přihlédnutím ke specifické váze bronzu a železa) usuzovat, zda se nějak zásadně lišily. b) Ve sbírce pramenů z Tell ed-Deru (v překladu znamená "klášterní pahorek") nás zaujme poměr stříbra a obilí (zpravidla ječmene); půjčku stříbra lze totiž kompenzovat vrácením určitého kvanta obilí. Úroková sazba je vysoká - jedna třetina, avšak v případě, že jde o půjčku setby, vrací se jen původní váha. Jak správně poznamenává autor v komentáři (s. 63), kompenzace je dána tím, že dlužník vrací čerstvou setbu. Jednotlivé tabulky uvádějí jako předmět takovéto půjčky sezam, fazole, řeřichu zahradní a dokonce i olej, snad proto, že se rovněž delším skladováním znehodnocuje.
      Hospodářská zkušenost vedla k zavedení pevných sazeb za pacht. V případě pronájmu neobdělaného pole první dva až tři roky se upustilo od nájemného (tab. č. 32 smluvně zajišťuje čtyři bezúročné roky, proč, nevíme, zda pro malý zájem nebo mimořádně špatnou bonitu). Na smlouvách jsou jednotlivá pole uváděna svým názvem a jmenují se i sousední majitelé z obou stran.
      Uvedené ilustrační příklady ukazují, kolik cenných poznatků lze vyčíst z podobných materiálů a nabádají nás, abychom neopomněli je soustavně sledovat.
      Dagmar Klímová[/]


      Gunnar Bugge - Christian Norberg-Schulz, Stav og laft i Norge (Early wooden architecture in Norway). [obsah]

Norske Arkitekters Landsforbund. Oslo 1969, stran 168, fotografie a plány v anglickém a norském textu
      Lidová architektura Norska je úzce spjata s dějinami této země už od doby Vikingů (9. století) a na rozdíl od městské a panské architektury představuje nejryzejší domácí tradici. Autoři této u nás neznámé publikace, kteří jsou školením především architekti, v obecně zaměřené první částí seznamují čtenáře s vývojem norské usedlosti a systematicky upozorňují jak na jevy specificky norské (např. složení norské usedlosti z řady malých domů), tak na analogie v ostatní Evropě nebo na prvky přejaté odjinud (např. v malém roubeném domu vidí slovanský vliv). Na území Norska pak rozlišují pět základních typů usedlostí: 1. hromadnou v západním Norsku, 2. řadovou v Setesdalu a Telemarku, 3. zdvojenou v Gudbrandsdalu, 4. otevřenou ve východním Norsku, 5. uzavřenou na severu země. Z hlediska formy topeniště rozeznávají tři základní oblasti, a to západní s dymnými kamny, východní s krbem (od 17.-18. století) a setesdalskou s otevřeným ohništěm. Čtenáře však nejvíce překvapí stáří norské dřevěné lidové architektury, zvláště roubených obytných domů, z nichž jeden pochází z doby kolem [/] roku 1300 a má tedy v tomto směru evropský primát. Půdorysně se norský lidový dům vyvíjel od jednoprostorového k tříprostorovému obydlí, které se zvláště od 18. století dále rozšiřovalo adicí i vertikálně.
      Ačkoliv norský zemědělec žil od pradávna ve zvlášť těžkých životních podmínkách, vynikají především patrové seníky a špýchary, označované jako pokladnice norské usedlosti, obdivuhodnou výzdobou. Spolu s dřevěnými kostely, z nichž 27 pochází ze 12. a 13. století, patří k vrcholům lidové architektury Norska.
      Druhá část publikace obsahuje na šedesát vybraných příkladů, dokládajících různé typy norských usedlostí, domů a kostelů, postavených ve sloupkové konstrukci. - Reprezentativní kniha o norském dřevěném lidovém stavitelství, doprovázená více než 400 ilustracemi, je poučná nejen pro národopisce, ale také pro architekty, které má inspirovat k šťastnému řešení vlastních problémů s týmž respektem k přírodě, člověku a kultuře, jak to činili anonymní mistři v minulosti. Josef Vařeka

173

Juha Penikäinen, The nordic dead-child tradition. Nordic deadchild beings. [obsah]

A study in comparative religion Helsinki 1968, FFC 202, 388 stran
      Kniha docenta katedry etnologie a srovnávací vědy o náboženství na universitě v Turku tvoří první díl obsáhlé studie o nordické tradici o mrtvém dítěti. Autor v úvodu upozorňuje, že používal jak metod folkloristických, tak i poznatků z vědy o náboženství, neboť obě tyto oblasti se zde stýkají. V prvním svazku věnuje pozornost nordickým (skandinávským, finským, laponským a islandským) pověrečným bytostem, zpracovaným v memorátech, pověrách a pověrečných povídkách, zatímco druhý svazek má obsahovat rozbory redakcí, motivů a struktur pověstí o mrtvém dítěti,
      Tento materiál srovnal Pentikäinen se záznamy z Estonska, střední Evropy a u Slovanů. Svazek je zaměřen na velmi podrobný výklad o metodě práce a na popis pověrečných bytostí, v nichž se mrtvé dítě zjevuje ve východošvédské, středoskandinávské, dalarnské a severoskandinávské oblasti, dále v prostředí laponském, eskymáckém, severosatakuntském, jiho- a středoostrobotnijském.
      Autor vychází z geografického a linguistického určení zkoumaného prostoru, přihlíží k věrskému a náboženskému pozadí vypravěčské tra[/]dice a srovnává ji se starými nordickými právními představami z islandských ság a finských run. Teoretickým těžištěm první části knihy je oddíl I D (Aspects of research and the nature of the problems, s. 101127), v němž Pentikäinen vychází z Krohna, van Gennepa a Dundese, čímž je dáno jeho komparatistickostrukturalistické východisko: Bezprostředním vzorem jsou mu práce Gunnara Granberga o lesním duchovi v recentní nordické lidové tradici (1935), Martti Haavia o domácích skřítcích (1942) a Pentikäinenova učitele a vedoucího katedry Lauri Honka o víře ve strašidla v Ingermanlandu (I, 1962), v němž je nejlépe vidět výhody kombinovaného použití folkloristických a náboženskovědních metod. Pentikäinen uvažuje o historické věrohodnosti tradičního vyprávění, o analýze redakcí a motivů, o jejich geografickém rozšíření (area of a tradition), o inovacích, o podstatě Sydowovského oikotypu a o kolektivní a individuální tradici, Podrobněji popisuje systém výzkumu funkcí nadpřirozených jevů v různém společenském a přírodním prostředí a při řešení žánrové podstaty pověstí a memorátů se přiklání na rozdíl od Sydowa ke zpřežnému pojetí Granbergovu z roku 1935, podle něhož se v pověstech postupně ustálila pevná forma a individuální přínos je zde poměrně malý; vzrůstá-li však jeho důležitost v ději a jeho podíl na celkovém tvaru pověsti, svědčí to o roz[/]kolísané tradici (s. 120). Pentikäi­ nen rozlišuje mezi "zábavnými pověstmi", fubuláty a migračními pověstmi s mezinárodní látkou na jedné straně a současnou lidovou vírou v určitém regionu na druhé straně. Závěrem uvádí příklady různých názvů nadpřirozených bytosti, označujících mrtvé děti.
      Po obsáhlém popisu materiálů (II: 1-5, s. 128-353) uzavírá autor shrnutím (s. 353-360), v němž sleduje vývoj tradice zbavovat se dětí (od poč. 11. do 18. stol.), sumarizuje výskyt bytostí a jejich názvů v historickém a geografickém přehledu a popisuje jednak primární obřadovou funkci pověrečných bytostí, označujících mrtvé děti na území vlastního rituálu, jednak sekundární funkci tam, kde původní pojetí mrtvého dítěte je nahrazeno jinou pověrečnou bytostí a sám akt odstraňování dětí se nevyskytoval.
      V příloze (s. 361-388) uvádí autor soupis informátorů, zapsaných variant z archivů a několik mapek o geografickém rozšíření. Mapy jsou mj. tištěny i na poloprůhledném papíru, takže umožňují srovnání jistého jevu v několika rovinách současně. Dvacet prvních stran je věnováno podrobné bibliografii. Pentikäinenova kniha je pozoruhodná promyšleným metodologickým přístupem (sloučením komparatistického a funkčně-strukturalistického hlediska) a podrobnou a důkladnou analýzou pověrečných bytostí, kte

174

rá u nás v tomto rozsahu nemá v prozatím publikovaných materiálech obdobu. Bohuslav Beneš

Płyniesz Olzo ... [obsah]

Zarys kultury duchowe ludu cieszyńskiego. Redaktor sborníku Daniel Kabłubiec, vydal Profil, Ostrava 1970, 222 stran textu, černobílé fotografie v příloze
      Národopisci ve Slezsku již v padesátých letech poukázali na nepříznivou skutečnost, že Těšínsko stálo dlouhá léta stranou sběratelského i badatelského zájmu. Tento nedostatek se v poslední době snaží napravit čeští i naší polští pracovníci. Péčí folkloristické sekce polského kulturně-osvětového svazu vychází i tento sborník, který je věnován duchovní kultuře lidu na Těšínsku.
      Práci stručně uvádí redaktor sbormíku D. Kadłubiec, který je i autorem statě "O opowieściach ludu znad Olzy" (str. 57-73). Vzpomíná v ní nejrozšířenější pověsti, pověrečná vyprávění i pohádky. Spisovatel Henryk Jasiczek se zamýšlí nad regionem a regionalismem Těšínska (str. 13-19). Ludwik Brożek v části nazvané "Źródła kultury ludovej" (str. 23-31) se zabývá souborem jevů, které formovaly lidovou kulturu na Těšínsku, přičemž si všímá etnického prolínání českého, polské[/]ho, slovenského a německého obyvatelstva. Robert Danel podává stručný nástin folkloristického bádání na Těšínsku, škoda však, že neuvádí přesná a úplná znění citovaných prací; bez náležitých bibliografických údajů je studie jen těžko k vědeckému bádání použitelná. L. Brożek uveřejňuje stať "Cieszyńscy pisarze ludowi" (str. 77-94). Z řady lidových spisovatelů Těšínska je pro národopisce nejzajímavější Adam Sikora, jehož skladby pastýřských koled, tříkrálovských a dorotských písní si získaly na Těšínsku velkou oblibu a ovlivnily i folklórní podání.
      Výkladem místních lidových přísloví se zabývá Józef Ondrusz, který je i autorem stati "Obrzędy i zwyczaje" (str. 99-113 a 191-212). V stručném přehledu popisuje obyčeje při narození dítěte, hlavní obyčeje při svatbě a obřadní tradice při pohřbu. Podává také výčet obyčejů z průběhu roku.
      Lidové předpovědi počasí zpracovává Jan Szymik (str. 117-135); všímá i především kalendářních pranostik. K nejzdařilejším příspěvkům ve sborníku patří studie Janiny Marcinkowé "Kozoka bych tańcovała" (str. 139-155), která upozorňuje na polské i české prameny z taneční folkloristiky, všímá si úlohy tance v životě lidu a podává choreografickou charakteristiku těšínských tanců.
      Dva příspěvky jsou věnované lidové písni. J. Ondrusz uvádí několik [/] starších i novějších textů (str. 159175), ovšem bez jakéhokoliv odborného zamyšlení nad touto problematikou. Na několik lidových melodií upozorňuje Brunon Rygiel (str. 179186).
      Projdeme-li sborník věnovaný duchovní kultuře lidu na Těšínsku, musíme konstatovat, že si vytkl dobrý a potřebný cíl, žel, většina autorů jej nedosáhla. Národopisná literatura o Těšínsku není nějak bohatá, a přitom byla minimálně využita.
      Škoda, že se jednotliví badatelé nepoučili nad výsledky polského bádání, které právě v studiu duchovní kultury jsou pozoruhodné.
      Zanedbávané oblasti Těšínska se tedy po dlouhé době dostalo souhrnnější národopisné publikace, která sice studovanou problematiku zdaleka nemohla vyčerpat, ale aspoň ji naznačila. Měla by tedy podnítit další práci polských i českých badatelů na Těšínsku. Josef Tomeš

Cyril Zá1ešák, Tradičné zvyky na Slovensku, spojené s tancami. [obsah]

Vydal Osvetový ústav v Bratislavě, 1970, 41 stran a obr. příloha
      Nevelká sbírka Cyrila Zálešáka, která navazuje na publikaci Klimenta Ondrejky "Zvyky a tradičné slávnosti slovenského ľudu" (Bratislava

175

1961), byla vydána jako pomůcka souborům. Sbírka obsahuje jen některé obřady a zvyky, které byly spojeny s tanci, v prvních třech kapitolách jsou popsány zvyky zimního, jarního a letního období. V části zvyků zimního období se autor zmiňuje o betlehemské obchůzce po celém Slovensku a o jejích obdobách a také o chození chlapců na Tři krále. Kromě těchto obchůzek zimního cyklu, kde se vyskytují obřadní masky, popisuje ještě fašankové obchůzky. Autor uvádí jednotlivé názvy fašankových maškar typických pro různá místa a popisuje průběh celé obchůzky. Na konci kapitoly nazvané "Zimní maškarády" vzpomíná i masky při svatbách, křtinách a zabíjačkové hostině.
      K jarním zvykům, které autor shrnuje do další kapitoly, patří "nosenie Moreny", které bývá někdy spojeno s "Jurskými ohni". Oba tyto zvyky a i další - "saděnie májov", popisuje velmi stručně. Stavění máje se někde začleňuje i do rámce slavností letního cyklu. K němu patří zvyky o letnicích, jánské ohně, které jsou na Slovensku známé pod různými názvy, a dožínky. Z dožínkových slavností je zde uveden mimo popisu i notový záznam dožínkové písně z Honcoviec. Také další kapitolu o svatebních zvycích doprovází tři notové záznamy písní zpívaných při loučení ženicha a nevěsty s kamarády a při čepení.
      K samotnému popisování tanců [/] fašankových z Kubrej, ze Záhoří, Hadošova, Lipt. Sliačů, Batizoviec, dále tanců spojených s obchůzkou betlemářů se autor vrací v dalších kapitolách. C. Zálešák podrobně popisuje i "vynášanie Mamuriendy" z Lipt. Mary, stavění májů z Lipt. Sliačů, Važce, "pálenie sv. Jána" z Dolné Súče, z Oravské Polhory a svatební tance z Koša. Většina tanců popsaných v těchto statích jsou doprovázeny notovými ukázkami. Zvyky a tance publikované v této sbírce jsou získány z terénu; u mnohých z nich jsou odkazy na literaturu, kterou zde autor cituje.
      Kniha, která je doplněna ne příliš dobrou fotografickou přílohou z archívu Hudební vědy SAV, vychází vstříc mnoha pracovníkům v souborech. Ludmila Tarcalová-Batůšková

František Vančík,Kalendářní obyčeje z jihočeského Soběnova. [obsah]

Terénní výzkum z let 1962-1963. Vydal Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Opera etnologica 4, Praha 1969, 84 strany, německé resumé
      V nedávno založené skromné edici pražského Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV vychází práce F. Vančíka, která přináší popis vý[/]ročních obyčejů z jihočeského Soběnova. V úvodu autor charakterizuje etnografickou příslušnost obce k Doudlebsku, všímá si prolínání českého a německého etnika i dalších kulturních a společenských poměrů. Autor si zde nechtěl klást velké badatelské cíle - jeho snahou bylo podat konkrétní materiál. Rozčlenil jej do pěti částí, z nichž čtyři jsou věnovány nejvýraznějším kalendářním svátkům v roce, pátý tvoří přehledné kalendárium. Zřejmě pod vlivem praxe užívané při publikování slovesných projevů uvádí vždy popisy obyčejů, za ně pak řadí vlastní komentáře.
      První popisná část je věnována vánočním zvykům, především štědrovečerní tradici. Nacházíme zde přesné popisy obřadních jídel, obyčeje při štědrovečerním stolování, příklady věšteb, přežitky magických obyčejů i představy o ženách-kouzelnicích.
      Zajímavé údaje F. Vančík shromáždil v části o masopustě. Uvádí názvy a funkce celé řady masopustních koledníků, jako např. masopust, hejtman, rychtář, ovesnej, žitnej, rybníkář či táta aj. Popisuje obchůzky koledníků, obřadní přežitky zaměřené na bohatost úrody, divadelní projevy při obchůzkách, v nichž si blíže všímal zvláště motivu trestu (vyplácení), které známe i z masopustních tanců na moravskoslovenském pomezí.
      Při sledování velikonočních obyčejů si všímá i popisů vynášení smrti

176

a přinášení "líta", o nichž zanechali sběratelé doklady z konce 19. století, v paměti dnešních obyvatel se však již o této tradici nezachovala ani zmínka. Upozorňuje na velikonoční pomlázku, kterou v nedávné době zavedla v místě mladá generace. Starší generace tuto tradici neznala, což autor přisuzuje působení okolního německého osídlení, u něhož pomlázka byla jen okrajovou obřadní záležitostí. Čtvrtá část přináší popis a úvahu o koledních obchůzkách na Vše svaté, která byla známa na celém Doudlebsku.
      V kalendáriu autor heslovitě popisuje posloupnost výročních zvyků v souvislosti s církevními svátky. Neomezil se však jen na vazbu lido-vé tradice k oficiálním svátkům, popisuje i výroční obyčeje vztahující se k zemědělské práci, např. při skončení žatvy, i když podle jeho zjištění právě posklizňové obyčeje (dožínky, posvícení) se v místní tradici neuplatnily. Všímá si také novoročních zvyků služebné mládeže, popisuje taneční zábavy, poutní místa, jarmaky a trhy.
      V závěru František Vančík konstatuje, že soběnovský kalendář lidových zvyků je součástí české zvykoslovné tradice, upozorňuje však i na shody s kalendářními obyčeji bývalého německého osídlení v této jihočeské oblasti. Josef Tomeš[/]

Sribna rosa. [obsah]

Z repertuaru narodnoji spivačky Anci Jabur iz Staščina. Uspořádal a úvodní stať napsal Mykola Mušynka. Vydání Centralnoho komitetu Kulturnoho sojuzy ukrajinskych trudjaščych ČSSR, Prjašyv 1970, 142 stran
      Lidová zpěvačka Ancja Jaburová z karpatoruské vsi Stakčína na pohraničí Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny byla uvedena jako vynikající folklórní umělkyně mezi české folkloristy už v roce 1932 v Praze na národopisném večírku, který uspořádal Sbor pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi při Slovanském ústavu a Kroužek pro výzkum Podkarpatské Rusi při Ruské národní universitě. Již tehdy vzbudila velkou pozornost badatelů, a to nejen jako vynikající interpretka lidových písní své obce, ale i jako sběratelka a zapisovatelka lidových textů. A. Jaburová totiž na časopisecky zveřejněnou výzvu ke sběru lidové slovesnosti v roce 1931 začala zapisovat místní písně i prozaický folklór. Láska k lidové tradici, přirozené nadání i životní osudy přivedly lidovou zpěvačku i k vlastní samostatné tvorbě, v níž se zaměřila především na vytváření písňových textů.
      A. Jaburová se narodila v roce 1898. Národopisní badatelé se tedy s jejím folklórním projevem seznámili v době, kdy byla ještě mladou ženou. Folkloristé však na ni nezapomněli ani v Pozdější době. Průřez [/] repertoáru v této sbírce vychází z výzkumů, které Mikuláš Mušinka uskutečnil v polovině padesátých let.
      Čtyři části knížky uvádí studie M. Mušinky věnovaná osobnosti, repertoáru a tvorbě A. Jaburové. Autor seznamuje čtenáře s jejím stručným životopisem, všímá si osudů, které ji přivedly k zapisování lidových textů, sleduje její úspěchy jako vynikající interpretky a charakterizuje její repertoár.
      První a nejobsáhlejší část přináší výběr písní. M. Mušinka do oddílu zařadil 43 nápěvů a textů. Nacházíme zde koledy, svatební písně, balady, písně lyrické, vojenské i novější tvorbu. Dětský folklór zastupují ukolébavky. Druhá část "Vesillija v Staščyni" obsahuje popis svatebních obyčejů, a to podle časové posloupností jednotlivých úseků svatebního obřadu. Třetí část přináší ukázky lidového vyprávění, především pohádky a hádanky.
      V závěrečné části M. Mušinka shrnul dokumenty vztahující se k tvorbě a životě A. Jaburové. Jsou tu ukázky přetištěných zpráv o jejím interpretačním umění v souvislosti s vystoupením v Praze a výňatek z knihy N. Melnikové-Papouškové, Putování za lidovým uměním (Praha 1941), stať "Anci Jaburová a její osudy". Publikaci uzavírá seznam tištěných a rukopisných pramenů a slovník nářečních výrazů.
      Výpravou skromná, ale zajímavě připravená knížka splatila malý

177

dluh vynikající lidové interpretce a tvůrkyni. Současnému národopisnému bádání je připomínkou, že na podobné monografie by se u nás nemělo dnes zapomínat. Josef Tomeš

Russkije narodnyje skazki, [obsah]

Vyprávěla voroněžská vypravěčka A. N. Korolkova, sestavila a redakčně upravila E. V. Pomeranceva. Vydavatelství Nauka, Moskva 1969; 408 stran
      Monografii vypravěčky z Voroněže uvádí studie, v níž E. V. Pomeranceva popisuje životní osudy populární vypravěčky a zpěvačky a charakterizuje její repertoár. A. N. Korolkova pochází z oblasti, v které již před sto lety ruští folkloristé sebrali velké množství folklórního materiálu (zajížděl sem i významný barlatel A. N. Afanasjev). Narodila se v roce 1898 ve vesnici Staraja Tojda, kde měla možnost od dětství poznávat vynikající staré vypravěče a místní vypravěčskou tradici, Velké pochopení a zdroje ovšem našla zvláště v okruhu své rodiny; její děd v dětství doprovázel slepého pěvce, od něhož pochytil velké množství písní a příběhů. Její bába byla vynikající vypravěčka. Editorka se však neomezila jen na okruh rodi[/]ny, všímá si i dalších zdrojů, z nichž pohádkářka čerpala (připomíná i zdroje literární).
      Ze života vypravěčky připomíná aspoň nejvýznamnější okamžiky. Dvacetiletou ji rodiče provdali, v roce 1930 vstoupila do kolchozu, brzy se však s rodinou přestěhovala do Voroněže. A je zajímavé, že právě zde mohla naplno rozvinout své interpretační schopnosti pěvecké a vypravěčské. Stává se členkou a později i vedoucí folklórního souboru, s kterým uskutečnila velkou .řadu vystoupení, zvláště v období vlastenecké války. V té době vycházejí i publikace z jejího vypravěčského a pěveckého podání. Její pohádky vyšly ve speciální monografii už v roce 1941. Tato sbírka se však opírá o záznamy z let 1955-1957, které pořídily E. V. Pomeranceva, N. J. Savuškina a V. D. Šeršavická.
      Repertoár A. N. Korolkovové je rozsáhlý a pestrý. Vždyť jenom v předkládaném výboru je uvedeno sedmdesát čísel. Zná většinu tradičních látek, v nichž vystupuji postavy ruských bylin - Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič aj. V této souvislosti je zajímavý přístup vypravěčky k uvedeným látkám - nevnáší do nich vlastní improvizace, dodržuje archaičnost stylu apod. Hlavní jádro jejího repertoáru představují kouzelné pohádky; vyprávěla je často a ráda, dokázala je obměňovat a obohacovat osobitými improvizacemi. Významné místo v jejím repertoáru mě[/]ly i pohádky zvířecí, novelistické, humorky a anekdoty. I když většina uvedených pohádek patří k obecně rozšířeným látkám v ruském prostředí, dává jim vypravěčka místní kolorit. V pohádkách hojně užívá přísloví, popěvků a písní.
      Pohádky A. N. Korolkovové jsou opatřeny číslováním, které odkazuje na ruské vydání Aarnova mezinárodního katalogu (z roku 1929) a editorskými poznámkami. K dokreslení zvláštnosti projevu vypravěčky je uveden v závěru jeden text pohádky bez editorského zásahu. Pořadatelka odkazuje také na dříve publikované texty zpěvačky a vypravěčky a uvádí i seznam názvů pohádek zaznamenaných v padesátých letech, které nezařadila do výboru. Josef Tomeš

Stanislav Sohr,Ondrášova smrt a jiné beskydské pohádky a pověsti. [obsah]

Ilustrace V. Kábrt. Vydalo Sdružení umělců slezských v Opavě v PULSu Ostrava 1970, 69 stran
      Je celkem snadné pustit se do nepřeberného bohatství ústních tradic a vyhledat v nich několik čísel, která by poskytla umělci podnět k vlastní práci, nebo se mu nabídla zcela odevzdaně, aby je prostě pře

178

vyprávěl. Ale právě to druhé, vlastní práce s látkou, to je to nejtěžší a to si žádá umělce zkušeného, který se dovede zaposlouchat do vyprávěčova slova, dovede porozumět duchu lidu a nakonec přetvořit nebo vůbec vytvořit novou pohádku, baladu, píseň nebo snad i nový žánr. Jenže není každý Erben nebo třebas Drda.
      Malá knížka a ještě drobnější vyprávěnky, které nám zde autor uspořádal podle ročního kalendária snad aby nám ten rok rychleji ubíhal - nevyvolají ani valného ohlasu čtenářů literatury pro mládež, tím méně u odborníků kteří se budou muset zamyslet nad tím, k jakým koncům dospějí ti, kdo chtějí načerpat z inspiračních zdrojů lidové ústní slovesnosti bez citu a bez rozmyslu. St. Sohr vybral pro tuto knížku několik příběhů s ondrášovskou tématikou a přidal k ní několik vyprávění o beskydských vílách, čertech a panských drábech. Příběhy vypráví po svém, tj. svým jazykem rádoby svérázným, ale celkem mizerným. Autoru musí být jasné, pustí-li se do takové práce, co chce říci a komu to chce říci. U této knížky tomu tak není, ačkoli autor hned v podtitulu říká, že to jsou pohádky a pověsti "pro větší i menší, kromě nejmenších". Snad to myslel dobře, ale ono to není ani pro dospělé, neřku-li pro menší. Jsme daleko od toho, abychom autorovi bránili v pokusu vytvořit něco nového, naopak uvítáme všichni, dojde-li [/] autor skrze lidovou tradici k něčemu zvláštnímu, pěknému, osobitému. Ale to, co zde St. Sohr předkládá, je zbojnický guláš, do něhož zamíchal vůni beskydských strání, cáry šatů lesních vil i zbojnickou peprnost a panskou zpupnost, a ať ochutnáte jakoukoli lžicí, stále musíte sousto za soustem vyplivovat. Čím to je? Nechceme např. zakazovat autorovi, aby do fabulační prózy nezapředl také lyrické prvky a pasáže, snad by se dalo na ten způsob vytvořit něco zajímavého, ale pokud víme ze zkušeností, i autoři na slovo vzatí se takovým postupům vyhýbali, neboť si byli vědomi toho, že pohádka a pověst - to je děj, vyprávění, fabulace a na té je třeba stavět. St. Sohr je lyrik, aspoň pokud jej známe z jeho veršovaných projevů, a v lyrismu své příběhy přímo utopil. Ani sám děj, byť jej autor zasadil do sebevíc ostřejšího světla třídních protikladů, nás umělecky epřesvědčí, protože je nadut do obludných rozměrů, ale nemá to nic společného s pravou hyperbolizací. Autor se snaží spojením tradičníčh motivů, v nichž se zablýsknou obrazy feudálního života, a prvků vzatých se socialistické skutečnosti dosáhnout určité aktualizace a satirického vyhrocení, ale vychází z toho jen odvar jakési groteskní splichtěniny.
      Podtržením lyrické složky utrpěla pochopitelně i dynamika vyprávění. Jen výjimečně dovede autor udržet děj v napětí - nejlépe se mu to [/] podařilo v povídce Strž - ale i zde, zřejmě úmyslně, pointu otupuje. I místo aktualizovaně zabarveného jazyka - nejčastěji záměrně, ale přeexponovaně užitých výrazů ze současné skutečnosti - musí čtenář spolknout na mnohých místech ohlodanou kost takových slovních odřenin jako: "mezní situace dala zbojníka a vílu dohromady", "to tady ještě nebylo", poddaný se pustil za upalujícími panskými převodovými pákami" (což znamená za dráby), v Jurášovi "vztek přímo bublal". Autor sotva komu udělá radost takovými větami, jako: "Ve sviadnovské hospodě Ondráška zákeřně zabil Juráš, protože si myslel, že jen tak zachrání čistotu svého jedině správmého zbojnictví ..." nebo "považoval (hrdina) i nevídaný úkaz za projev čehosi mimořádného". Nám nezbývá než mu připomenout, že existuje také určitá míra šroubovanosti, když už neví nic o přiměřeností výrazu, o níž se mohl přesvědčit z každé věty dobrých lidových vyprávění.
      Celkové úrovni knížky odpovídá i lajdáckost typografická: stránkování v obsahu vůbec neodpovídá jednotlivým kapitolám a tak toho sazeč (Tisk MTZ 21, Ostrava 1) od 5. povídky nechala nestránkoval vůbec. Ať má čtenář pobavení aspoň v hledání, když už je nenajde ve čtení. Ske

179

Eugen Klementis, Účasť Matice slovenskej na národopisnom a folkloristickom výskume Slovenska, [obsah]

Matica slovenská, Martin 1970, 94 stran a obrazová příloha
      Na základě dochovaného archivního materiálu, korespondence a publikovaných prací seznamuje autor knihy s průběhem činností Matice slovenské od založení v roce 1863 až po rok 1949, kdy Národopisný odbor MS přestal existovat.
      Matica slovenská měla národně politický a obrozenecký charakter, o který se zasloužila řada odborníků - sběratelů a vědců slovenských a českých. V Matici slovenské se zkoncentrovala práce vědecká a kulturně-osvětová, zaměřená na sběr projevů lidové slovesnosti, zvykosloví, později na filmovou dokumentaci a publikační činnost. Kniha, která popisuje veškeré dění v Matici slovenské, je psána velmi podrobně. Tisk romaiorem způsobil do velké míry to, že mnohá důležitá fakta se v knize ztrácejí a těžce se vyhledávají. Nepřehlednost je způsobena také nerozčleněním bohatého materiálu na několik dalších kapitol. Avšak materiál shrnutý v publikaci, která byla vydána jen v malém nákladu pro vnitřní potřebu vědeckým institucím, bude i tak dobrou pomůckou. Ludmila Tarcalová-Batůšková[/]

Jaromír Jech, Pohádky z naší zahrádky, [obsah]

Práce, Praha 1970, 235 stran
      Novou Jechovu knihu je třeba hodnotit jako dětskou četbu, jejíž adekvátní součást tvoří výtvarná stránka. Obojí se nepochybně zdařilo. Jan Kubíček pracuje se svěžími jednoduchými barvami a s obratným perem, takže i v černobílých reprodukcích vzniká (místy až poněkud východoslovensky laděný) odpovídající výtvarný doprovod pohádkovým textům. Na rozdíl od folkloristicky pojatých edicí je Jechova práce složitější a spočívá v přepracování teréních zápisů či publikovaných textů, které zapsal z ústní tradice. Pohádky a pověrečné povídky interpretuje Jech v klidném ustáleném toku vyprávění, které velmi často výhodně oživuje jednak rýmovanými vložkami, jednak řadou citoslovců a oslovení posluchačů. Aktuální členění řady vět, zvláštnosti slovosledu a množství nenásilných obratů hovorového jazyka s minimem speciálních dialektismů zpřístupňuje texty pro interpretaci malým čtenářům, pro něž je kniha určena především.
      V ediční poznámce uvádí Jech obecně prameny svých textů. Přínosem se mně zdá zařazení zpracovaných pohádek z prostředí rumunských Čechů a z české části Kladska, tedy z oblastí, které se obvykle [/] neberou za základ k populárnímu čtenářskému zpracování. Jen moravských materiálů je poněkud poskrovnu. "Stylizovaná vyprávění na motivy českých lidových pohádek" (vlastní autorova formulace, s. 237) mají v české literatuře pro mládež své tradiční pevné místo. Jejich moderní poválečné edice soutěží vzájemně o dětského čtenáře jak moderním výtvarným vybavením (mám na mysli především řadu vzorných edic brněnského Bloku), tak i kvalitou "převyprávěného" textu. Nová literární podoba fo[l]klórní tradice by chtěla někdy v budoucností souborný pohled folkloristy a literárního vědce, aby blíže prozkoumali jak podmínky pro vznik těchto uměleckých tvarů, tak i zvláštnosti jejich slovesné struktury. Domnívám se, že by se vážní vědečtí pracovníci projevili ve zcela jiném světle autorůliterátů či profesionálních a poničených vypravěčů, kteří si dovedou pohrát s uměleckým slovem a zachovat přitom přísně zásady folkloristické empírie. Je to cesta, kterou nelze nepřivítat, a Jechova knížka s devětadvaceti pohádkami je jedním z milníků. Bohuslav Beneš

180

Staří slezští kazatelé. [obsah]

Různé rozprávky k naučení a ku potěše způsobně vybrané i uvedené Milanem Kopeckým. Vydal Profil, Ostrava 1970, pro Knihovnu Památníku Petra Bezruče v Opavě, 186 stran a 8 příloh
      Milan Kopecký připravil výbor z tištěných kázání čtyř slezských kazatelů, z nichž dva ve Slezsku působili a dva ze Slezska pocházeli, Kniha však není jenom prostým výborem, je rovněž opatřena pasážemi o životě a dílech těchto spisovatelů a kazatelů, a také přehledem dějin starší české literatury ve Slezsku. Kázání byla určena prostým lidem (prostřednictvím kazatelů), proto si pochopitelně všímala i života a různých tradic mezi lidem udržovaných. Můžeme v nich tedy najít dosti postřehů zajímavých i z národopisného hlediska.
      V úvodu M. Kopecký charakterizuje kulturní napojení Slezska k českému prostředí a neopomíjí ani vliv polského literárního života, ani vlivy německé, které se zvýrazňují až v 16. století. Připomíná několik předhusitských autorů a díla z období husitských válek, hlavně však upozorňuje na české luteránské kazatele a skladatele, např. Martina F. Zámrského a Jiřího Třanovského. Vyzvedává též úlohu Slezska v poběloho[r]ském kulturním životě.
      Dílo prvního homiletika ve výboru Martina Filadelfa Zámrského, který žil v letech 1550-1592, je české [/] etnografii dobře známo, zabýval se jím především Čeněk Zíbrt. V uváděných ukázkách z jeho Postily nacházíme mnoho narážek a výpadů proti soudobým mravům; např. si všiml toho, že "panny a děvečky služebné za vrkoče se stydíce, hlavy sobě divně obalují, až již v Čechách skoro nerozeznáš nevdané od vdané" (str. 25). - Je to motív, který nacházíme rozvinutý v lidové písni rozšířené na Moravě i ve Slezsku. V kázáních se vyskytují i ostré výpady proti ziskuchtivému uzavírání sňatků, výklady o obyčejích při narození dítěte aj.
      Pražský rodák Daniel Nitsch (1651 -1709) po vstupu do jezuitského řádu působil jako učitel a kazatel, mimo jiná místa také v Těšíně. Jeho dílo vyniká vlastenectvím a chválou českého jazyka, spis Berla královská je výjimečným dílem naší pobělohorské literatury. V ukázkách uvedených M. Kopeckým nás zaujme především jeho pasáž o slavení masopustu v kázání na druhou neděli po devítníku. Nitsch ostře vystupuje proti uvolněnosti mravů v masopustě, připomíná masopustní zábavy, maškary aj. V textech nacházíme narážky na svatební zvyky. např. bití nevěsty při sňatku (str. 79).
      České literární vědě je dobře znám homiletik Bohumír Hynek Josef Bilovský, který pocházel z Hlučína (1659-1725). Byl nadaným básníkem i prozaikem, jazykový cit prokázal i v překladech latinských textů, při nichž používal českých li[/]dových úsloví. V uvedených ukázkách nacházíme pasáže o svatebních obyčejích (str. 115 a 116) i o obyčejích při pohřbu (str. 123). Připomíná také národní tradice při královských korunovacích (str. 126127).
      Hlučínský rodák Tomáš Xaverius Laštovka (1688-1746?) výbor uzavírá. Jeho dílo je vědě známé velmi málo. Zajímavé jsou především jeho překladatelské metody. Badatele zvláště zaujala jeho lidová úsloví. Josef Tomeš

Magdalena Kaňová - Mojmír Benža, Ľudové kožuchy. [obsah]

Vydalo Vydavatelství Osveta, Martin 1970, 215 stran a obrazová příloha
      Kniha je katalogem obsahujícím seznam sbírkových fondů, které autoři takto chtějí zpřístupnit veřejnosti. Posláním práce je základní rozdělení sesbíraného materiálu ze všech slovenských muzeí a jeho popis, na němž je možné pokračovat v dalším odborném zpracování.
      V úvodní části jsou zmínky o kožešinách a kůži, které sloužily v dávných dobách k ochraně těla a zprávy o dochování různých druhů kožichů. Dále následuje rozdělení do šestiskupin a názvy pro kožichy

181

užívané na Slovensku. Stručný popis střihů, materiálů, odkazy na literaturu, která se touto tematikou zabývá, výzdoba kožichů, jejich výroba a výrobní centra uzavírají úvodní kapitolu. Výskyt kožichů a jejich střih je znázorněn na nákresech, za první částí. Za francouzským resumé následuje největší část knihy, kterou tvoří popis jednotlivých druhů kožichů s odkazy na lokalitu, uložení s označením inventárního čísla, negativu a případně odkazem na zobrazení v části obrazové přílohy.
      Dobře vybavená kniha obsahuje seznamy lokalit, sběratelů a obrazovou přílohu, která celou tuto pěkně a pečlivě připravenou knihu uzavírá. Ludmila Tarcalová-Batůšková

Josef Wolf:Poslední svědkové pravěku, [obsah]

Svoboda, Praha 1970, 244 str., bar. i černobílé fotografie, ilustrace, bibliografie, rejstřík
      S radostí jsem přijal v létě 1970 knihu dr. Wolfa, která československého čtenáře chce zasvětit do života, kultury a společenské organizace těch lidských skupin, které svou technologickou vyspělostí zůstaly daleko za ostatními populacemi této planety. Dr. Josef Wolf, původním vzděláním fyzický antropolog a dnes jeden z těch antropologů a etnologů, [/] snažících se o integraci všech antropologických disciplin (především sociální a kulturní antropologie s fyzickou antropologií), se pokusil vystihnout populárně vědeckou formou nejdůležitější charakteristiky žijících společností. O těchto společnostech se bohužel dodnes nejeden evropský měšťan vyjadřuje jako o "divoších", hovořících pouhými "nářečími" a nikoli jazyky, kteří chodí nazí a vlastně je ani nelze počítat mezi lidi a rozhodně ne mezi lidi "kulturní" a "civilizované".
      Již proto, že tyto názory existují a jsou ve vědomí lidí zafixovány z minulosti, je Wolfova kniha velmi aktuální a potřebná. Antropologie a etnologie se většinou svých vůdčích představitelů přihlásila k humanistickému programu nepředpojatého poznávání původu, vývoje a společenských struktur takzvaných přírodních národů a neustále novými daty o nejrozmanitějších společnostech celého světa ukazuje, že přes někdy až neuvěřitelnou různost společenských a kulturních jevů zjevně vystupují společné znaky všech společností a jejich kultur.
      Dr. Wolf podtrhuje právě tento významný poznatek antropologie a etnologie a jeho kniha dostatečně jasně dokumentuje zjištění, že "primitivní" společností jsou organizovány nejen velmi složitě, ale i nanejvýš účelně, s realistickým ohledem na přírodní podmínky, vyspělost výroby i stupeň znalostí o pří[/]rodě a člověku. Nejde však o idealizaci přírodních společností, ale o vědecký závěr, že možnosti a ambice v těchto společnostech jsou mnohdy vyváženější než je tomu například v současných technologicky vyspělých společnostech, přesto že dnes již víme, že i rodové pospolitostí Australců, Křováků nebo Eskymáků se vyvíjely v častých konfliktech a nikdy nešlo o "prvobytnou harmonii".
      Autor seznamuje své čtenáře především s nejméně technologicky vyspělými etniky zeměkoule jako jsou afričtí Pygmejové a Křováci, Australci (termín Aboriginálové nepovažuji za příliš šťastný), asijští Negrité, Papuánci, Ohňozemci, Eskymáci, sibiřští lovci a některé další kmeny, které obvykle podle způsobu obživy klasifikujeme jako lovce a sběrače. Wolf využívá dnes již značně bohatý materiál o jednotlivých populacích lovců a sběračů, cituje celou řadu cestovatelů a vědců, kteří studovali jejich společnosti a kultury. Daří se mu poukazovat na významnou roli československých badatelů a cestovatelů v poznání i ochraně přírodních národů. Někdy je však hojnost citátů příliš zjevná, může čtenáře unavit a spojovací texty občas kontrastují s citáty svou nižší stylistickou úrovní.
      Je podle mého názoru škoda, že Wolf nevěnoval svou knihu pouze těm, které výstižně nazývá posledními svědky pravěku. Mezi kapitolami

182

o Australcích, Tasmáncích, Pygmejích, Křovácích, Ohňozemcích, Eskymácích, sibiřských lovcích, Papuáncích a jihoasijských Negritech čteme dlouhé pasáže o relativně vyspělých zemědělských a pasteveckých kmenech Afriky, Oceánie i jižní Ameriky, jejichž společenská organizace a kultura jsou již řadově odlišné od kultur [i] společností "svědků pravěku". I když nepochybuji o tom, že výklad o těchto společnostech zaujme čtenáře, domnívám se přesto, že jej Wolf do své knihy zahrnovat neměl, protože potom není zřetelné, že mezi sběračsko-loveckými a moderními společnostmi existuje celá řada společenskokulturních variací, které jsou charakterizovány pravidly, značně odlišnými od pravidel, existujících ve společnostech obou extrémních typů.
      Dále Wolf dělá několik exkurzů (viz rejstřík) do vývojové problematiky a podle mého názoru nesprávně hovoří o "matriarchátu", "patriarchátu", "skupinovém manželství" a jejich "přežitcích", ačkoliv existence takových institucí je spíše hypotézou a moderní výzkumy je nikde nedokázaly. Navíc z textu v několika případech vysvítá, že jde místo o matriarchát o matrilinearitu a podobně. Pokud se autor domníval, že bylo třeba psát o vývojové sekvenci matriarchát-patriarchát a ku příkla[del] du o teorii vývoje rodiny od prvotních sexuálních tabu až k monogemní rodině, pak bylo stejně důležité uvést i názory moderních antropologů a etnologů, kteří na základě rozsáhlého dokladového materiálu pochybují o těchto teoriích a vytvářejí jiné, které možná nejdou tak hluboko v rekonstrukci minulosti a neoperují tak často pojmem "přežitek", ale zato jsou o to méně spekulativní a chápou dynamiku vývoje institucí zcela konkrétně, z údajů, získaných při terénních výzkumech.
      Wolf věnuje ve své knize hodně místa otázce zachování a záchrany přírodních národů. Velmi si cením a plně podporuji jeho humanistický postoj. Nadále již nelze dopouštět, aby docházelo k dalšímu vymírání nebo dokonce násilnému vyhlazování (dodnes je tomu tak s amazonskými Indiány v Brazílii) celých kmenů či jejich. částí. Spolu s autorem knihy se domnívám, že by nebylo správné stavět otázku zachování "posledních svědků pravěku" v tom stavu, v jakém byli studováni antropology a etnology, zabraňovat společenskému a kulturnímu kontaktu přírodních společností s průmyslovými a taková "konzervace" by ani nebyla morálně únosná. Je však nezbytné bránit násilnému vnucování moderních prvků kultury a společenské organizace a nedovolit používání fyzického násilí technolo[/]gicky vyspělejšími skupinami proti bezbranným lovcům a sběračům, kteří jinak samozřejmě mají právo na výdobytky technické civilizace, vzdělání a vědy stejně jako občané moderních společností.
      Budoucnost ukáže, zda styk s moderní civilizací přírodní společnosti zničí anebo zda spíše najdou způsob, jak se ní vyrovnat a přispět aktivně do světové kultury "svým prastarým kulturním dědictvím, vzácným uměním a zkušenostmi svých předků".. Dr. Wolf naznačil, jak se vědomí moderní společnosti může prostřednictvím poznání vyrovnávat s existencí "posledních svědků pravěku".
      Technicky je kniha kvalitním dílem, vzhledově přitažlivá obálka na povrchu, uvnitř pak mapky, přehledné ilustrace i fotografie zvyšují účinek publikace na čtenáře. Obsáhlá bibliografie a rejstřík budou vodítkem i pro odborně náročnější veřejnost. Odborník si sice všimne některých menších chyb a nedostatků v textu i bibliografii, ale ty naštěstí nemění celkový pozitivní charakter publikace. "Poslední svědkové pravěku" si zaslouží pozornost všech těch, kteří již pochopili, že vzdálené společnosti a jejich kultury nám mají mnoho co říci. A ti z nás, kteří si myslí opak, získají při náhodném setkání s Wolfovou knihou zajímavé téma k zamyšlení. Petr Skalník

183

SBORNÍKY A ČASOPISY

Acta museorum agriculturae [obsah]

Mezinárodní časopis zemědělských muzeí, vydávaný dvakrát do roka Mezinárodním sdružením zemědělských muzeí v Praze a redigovaný dr. V. Šmelhausem, přináší v prvním sešitu svého pátého ročníku (1970) několik závažných prací, důležitých i pro národopisce. Je to na prvém místě rozsáhlé pojednání V. Šmelhause o historické ikonografii československého zemědělství ve francouzském jazyce (str. 1-28). Autor vychází z nedávno vydané publikace V. Husy, J. Petráně a A. Šubrtové Homo faber, o níž podává podrobnou a kritickou zprávu a porovnává ji s knihou Angličana J. Higgse The Land. Sám pak připomíná další významné prameny výtvarné k ději nám zemědělství, např. monumentální barokní plastiku, modely nářadí a staveb, výzdobu kalendářů atd. Podrobně se zabývá některými rukopisy a konfrontuje výtvarné prameny s materiálem písemným a recentním. Čtenář tu najde podrobná pojednání o některých zvlášť významných výtvarných dokumentech a akcích, které ukazují tvář českého venkova ve starších dobách. Cenné jsou ze[/]jména některé analytické úvahy Šmelhausovy a jeho metodické podněty. Studii doprovází soubor známých i méně známých reprodukcí výtvarných dokladů, které jistě uvítá, stejně jako textový výklad, předeším zahraniční zájemce.
      L. Štěpánek píše o tzv. miniskanzenu Československého zemědělského muzea v německém jazyku (str. 41-52). Jde o modely regionálních venkovských staveb, které vznikly v období Národopisné výstavy českoslovanské; převážná část těchto modelů se nachází právě ve sbírkách Československého zemědělského muzea na Kačině. Autor podává nejprve základní charakteristiku českých venkovských staveb a pak výčet nejlepších modelů, který provází popisem. Také Štěpánkův článek doprovázejí reprodukce modelů.
      S méně obvyklou tematikou sa setkáváme v příspěvku západoněmecké badatelky S. Schwenkové o čihařském názvosloví a jeho významu pro slovník lovecké terminologie (v němčině, str. 53-58). Jedná se o některé výsledky autorčiny disertační práce, kterou zpracovala na základě německé didaktické literatury. Pojednání Schwenkové sezna[/]muje čtenáře jednak s novou německou literaturou o předmětu, přičemž autorka poukazuje na skutečnost, že čihařské názvosloví má svůj specifický ráz a problematiku vzhledem k zvláštním praktikám lovu na ptáky. Autorka prošla veliké množství literatury, nejdůležitější díla vyexcerpovala. V současné době činí počet zvláštních čihařských výrazů 2800. Několik z nich ve stati probírá: její ukázky téměř provokují, myslíme-li na české termíny, ke srovnání. Obdivujeme její informaci o organizaci Německého loveckého slovníku.
      Na pojednání Schwenkové navazuje stať F. Krumla, Einige Bemerkungen aus der Weidmannshistorie der Herrschaft Hluboká (str. 59-62) a J. Andresky, Der tschechische Beitrag zum Studium der Jagdentwicklung (str. 63-66).
      Pod titulkem Zwei wichtigen Beiträge zur Pflugforschung (str. 6770) referuje F Šach o knize U. Bentziena Haken und Pflug, Berlin 1969, a o studii A. Fentona, A Plough Type from the Outer Isles of Scotland, uveřejněné v časopisu Tools and Tillage, I, 2, 1969, str. 111-128.
      Acta museorum agriculturae jsou dnes jedním z mála orgánů u nás

184

vydávaných, které mají mezinárodní dosah a náplň z velké části národopisnou - z toho důvodu by neměly chybět v žádné odborné etnografické knihovně. Jaroslav Kramařík

Studia Balkanica bohemoslovaca. [obsah]

Příspěvky přednesené na 1. celostátním balkanistickém sympoziu v Brně 11. - 12. prosince 1969, Univ. J. Ev. Purkyně, Brno 1970, 480 stran
      Iniciativa filosofické fakulty university J. Ev. Purkyně v Brně přimesla v oboru balkanistických studií výrazný úspěch uspořádáním celostátního balkanologického sympozia, jehož výsledky byly zachyceny v obsáhlém sborníku příspěvků, redigovaném dr. Ivanem Dorovským a doc. dr. R. Pražákem.
      Redaktoři uspořádali sborník v souladu s programem sympozia ve čtyřech oddílech: historie, jazykověda, literární věda a etnografie. Řada obsáhlých přednášek i diskusních příspěvků - zejména v jazykovědném oddílu - svědčí o obdivuhodném rozvoji balkanistických studií v Československu.
      Přesto, že proti minulosti se etnografie v současné době nemůže pochlubit stejně rozsáhlými výsledky jako jazykověda nebo historie, ukazují referáty a diskusní příspěvky [/] v etnografické části sborníku, že balkanistické studium se v československé etnografii začíná dobře rozvíjet.
      V programově zaměřené přednášce (Die Tschechische Volkskundliche Balkanistik und ihre Aufgaben, str. 445-451) nastínil doc. V. Frolec z UJEP v Brně hlavní tématické okruhy, jimiž by se měla česká etnografie v oblasti Balkánu zabývat. Jsou to zejména otázky struktury jevů lidové kultury a vliv náboženství a sociálních prvků na formování lidové kultury na Balkáně, otázky migrace balkánského obyvatelstva a studium národnostních menšin a zvláště studium vlivů a vzájemných vztahů mezi lidovou kulturou střední Evropy a balkánských národů.
      Referát prof. J. Podoláka z UK Bratislava (Zur bisherigen Entwicklung der Volkskundlichen Balkanistik und deren gegenwartigen Aufgaben in der Slowakei, str. 452458) byl věnován vedle historického přehledu výsledků slovenských etnografů v oboru balkanistického studia, počínaje P. J. Šafaříkem, zejména konkrétním formám studia národních menšin, jež je i dnes na Slovensku poměrně rozvinuto. V programové částí navrhuje prof. Podolák sledovat v dalším období obecnější problémy, zejména srovnávací studium lidových kultur karpatskobalkánské oblasti, mezislovanské vztahy v lidových kulturách Slovanů [/] a slovanské etnické diaspory ve státech jihovýchodní Evropy. Zdůrazňuje mezinárodní spolupráci v badatelském programu etnografického studia Balkánu stejně jako před ním doc. Frolec.
      Po obou základních přednáškách jsou ve sborníku zařazeny zápisy diskusních příspěvků dr. J. Štiky, doc. K. Fojtíka, dr. J. Vařeky a dr. J. Komorovského, přednesených při jednání národopisné sekce. Je možné konstatovat, že československá etnografie je v oboru balkanistického studia přijímána ostatními vědními obory jako rovnocenný partner, i když nelze zastírat, že na tomto úseku nepatří zatím mezi nejproduktivnější. Josef Jančář

Zborník Slovenského národného múzea LXIV, Etnografia 11, [obsah]

věd. redaktor Š. Mružkovič, Martin 1970, 316 stran
      Recenzování sborníků přináší recenzentům obvykle řadu potíží v obecném hodnocení celku a jednotlivých částí díla, chtějí-li přihlédnout k obtížím vědeckých redaktorů, kteří musí často řadit nestejnorodé příspěvky do ucelené formy s ohledem na zájmy vydavatele, nedostatek autorů pro zvolené hlavní téma a další momenty. S potěšením

185

lze konstatovat, že Zborník SNM v Martině v posledních ročnících získal úroveň odpovídající požadavkům současné vědecké národopisné práce. Redaktor si získal už nejenom široký okruh autorů z vědeckých pracovišť ČSSR, ale i nové autory z řad svých spolupracovníků ve Slovenském národném múzeu v Martině, a tak Zborník SNM je dnes skutečně vědeckým periodikem, jakých máme málo.
      Jedenáctý ročník etnografických a etnograficko-muzeologických prací SNM v Martině přináší v úvodní části, věnované už tradičně významným osobnostem, především svěží stat o D. Jurkovičovi, jíž napsal J. Mjartan m příležitostí 75. výročí Národopisné výstavy československé v Praze. Hluboce lidský a odborně fundovaný příspěvek osvětluje kořeny Jurkovičova díla, zejména národopisného. K osmdesátým pátým narozeninám nestora československé folkloristiky - akademika Jiřího Horáka - napsal zasvěcený příspěvek J. Jech a k sedmdesátce archivářky SNM v Martině dr. Márie Jeršovej poblahopřál zhodnocením jejího přínosu slovenské archivistice P. Štanský.
      Oddíl studií uvádí práce Adreje Polonce o dřevěném kostele v Paludzi (Drevený artikulárny kostol v Paludzi, str. 23-52). Kostel pochází z roku 1794 a patří mezi největší dřevěné kostely v Evropě. Autor na základě průzkumů a dosavadní literatury popisuje charakter stavby, její architektoniku, interiérové vyba[/]vení i celkový význam na pozadí historicko-společenského vývoje Liptova. Zvláštní pozornost věnuje nutnosti záchrany kostela, nacházejícího se v zátopové oblastí vodního díla Liptovská Mara. Navrhuje přenesení kostela do Muzea v přírodě v Martině, kde by před jeho znovu[s]postavením mohl být řádně restaurován, a tak trvale zachován.
      Předpokladem budování Martinského muzea v přírodě byl od samého začátku vědecký výzkum lidové architektury a lidové kultury hmotné vůbec, zaměřený především k výběru objektů pro budované muzeum. Studii z výsledků jednoho takového výzkumu - výzkumu lidového stavitelství v Zamaguří - podává arch. J. Turzo (Príspevok k štúdiu ľudového stavitelstva v Zamagurí, str. 5591). Rozebírá sídelní formy v jednotlivých zkoumaných obcích a hlavní pozornost věnuje především architektonickému rozboru jednotlivých staveb. Studii doprovází více než třiceti nákresy a fotografiemi, jimiž autor sám podtrhuje, že těžiště jeho výzkumu je v technické dokumentaci.
      Třetím příspěvkem z oboru lidového stavitelství je drobná ale velmi zajímavá studie J. Mjartana o stavbě domů z válků (Válkový dom v Kútnikoch na Žitnom ostrove, str. 93104). Autor připomíná práci V. Mencla o pravěkých tradicích ve stavbě domů a na základě dosavadních výzkumů se domnívá, že stavění z válků (římské opus spicatum, po[/]dle V. Mencla) nemuselo vycházet až z římských zkušeností, ale je zřejmě starším dědictvím a dovednost stavět z válků si obyvatelé Slovenska mohli donést už ze své slovanské pravlasti, jak na to ukazuje i rozšířený název techniky stavby i jejího materiálu. Uvádí pak podrobný technologický postup stavby, jak se mu jej podařilo zachytit při výzkumu v obci Kútniky.
      Zajímavý úkol zpracovává Peter Slavkovský (K problematike zamestnaní na Orave, I. časť, str. 105-115), jehož 1. část je příliš obecná a ke studii se proto vrátíme po jejím vypublikování. Na Slavkovského studii navazuje rozsáhlým příspěvkem Věra Abelová (Slamienkárstvo v okolí Trenčína, str. 117-152). Její zásluha spočívá především v tom, že přináší znovu na pořad výzkumných úkolů otázky lidové výroby, jimž je v současné době věnována malá pozornost. Poměrný nedostatek literatury přinutil autorku, aby popsala podrobně technologii výroby ze slámy, její vývoj i organizaci prodeje výrobků. Článek doprovází řadou pěkných kreseb a fotografií i slovníkem slaměnkářské terminologie. V budoucnu by bylo vhodné rozpracovat otázky vývoje této výroby v celé oblasti moravskoslovenského pomezí, což by pomohlo hlouběji osvětlit i širší otázky práce ze slámy v lidové kultuře.
      Z oblastí sociální kultury přináší zajímavý a dobře zpracovaný materiál práce M. Turzové o masopust

186

ních obřadech (Fašiangy v Rajeckej dolině, str. 153-174). Autorka popisuje přípravu masopustních obchůzek a masopustní masky v jednotlivých obcích zkoumané oblasti. Cituje i obsáhlou literaturu o maskách a masopustních obřadech v souvislosti s popisem nejstarobylejších obřadů a masek, jež dosud z této oblasti nebyly publikovány. Škoda, že více nevyužila poznatků Niederlových a Václavíkových k širšímu osvětlení některých jevů (zejména masky turoně a tance pod šable). Práce však prozrazuje značnou erudici a je nadějná pro další studium otázek sociální kultury ve slovenské etnografii. Závěr oddílu studií tvoří výzkumná zpráva M. Slanináka a P. Štanského o výzkumu středověké osady v Sebeslavicích.
      V oddílu Materiály-Archiválie najde čtenář zajímavý přehled keramické terminologie od H. Landsfelda, archivní materiály o protipožárních instrukcích z r. 1788 a o potírání zbojnictví z téže doby, podávané S. Churým, a hospodářské inventáře z 18. století z pera P. Štanského. Tento zajímavý oddíl by měl být i nadále udržován na dobré úrovni a mohl by být i rozšířen, neboť za léta se v něm může nastřádat mnoho údajů, nezbytných pro další etnografické studium.
      Oddíl Etnografická muzeologie je v tomto jedenáctém ročníku Zborníku věnován celý velmi aktivní národopisné a muzeologické práci na Oravě. Zd. Čaplovičová podává uce[/]lený výklad nové národopisné expozice Oravského muzea, Juraj Langer přináší obsáhlý článek o koncepci oravského regionálního muzea v přírodě a přehled dosavadní činnosti oravské galerie. K Langrovu článku o koncepci regionálního muzea lidové architektury bych chtěl jenom připomenout, že etnografické hledisko musí dominovat v každém záměru budování muzea lidového stavitelství. Potlačení :etnografického hlediska jako prioritního není zvláštnost nýbrž omyl, neboť smysl muzea lidového stavitelství je v obrazu lidového života, který je vykládán a studován etnografií, tak jako například gotický kostel je vykládán kunsthistorií. Jinak ovšem je třeba přijat Langrovy postřehy a vyslovit obdiv jeho práci.
      Závěrečný oddíl informací, zpráv a recenzí obsahuje přehled západoevropských muzeí v přírodě od V. Kovářů, recenzi práce A. Zippelia o porýnském muzeu lidového stavitelství, zprávu o výstavě Fráni Štefunka v Martině od E. Okályové a zprávu E. Pazderové o činnosti galerie v Banské Bystrici.
      Bohatý obsah jedenáctého ročníku etnografických prací Slovenského národného muzea v Martině i jeho uspořádání je svědectvím o aktivní vědecké i muzeologické práci nejenom v Martině ale i v regionálních národopisných institucích na Slovensku a ukazuje trvalý vzestup této aktivity. Josef Jančář[/]

Materialy Muzeum budownictwa ludowego w Sanoku, [obsah]

1969, č. 10, stran 94, plány a fotografie v textu, v samostatné příloze ruské a anglické resumé
      V Muzeu lidového stavitelství v Sanoku vychází již od roku 1964 časopis, v jehož deseti číslech bylo uveřejněno více než padesát zajímavých článků z oblasti etnografie, muzeologie i ochrany památek lidového stavitelství a řada drobnějších příspěvků. Poslední číslo tohoto časopisu obsahuje referáty, přednesené na muzejní konferenci v Sanoku v září 1969. Uveřejněné příspěvky, jejichž autory jsou přední polští etnografové, muzeologové a architekti; podávají zevrubný přehled o stavu ochrany lidového stavitelství a výstavbě skansenů v jednotlivých oblastech PRL. Největší pozornost byla na konferenci pochopitelně věnována hostitelskému muzeu v Sanoku, jehož bohatou desetiletou činnost pod vedením A. Rybického podal St. Stefaňski. V areálu tohoto muzea dnes stojí na ploše asi 35 ha na třicet objektů lidového stavitelství (ze čtyř etnografických oblastí), které v roce 1969 navštívilo 29.000 zájemců. V muzeu se rozrůstají i sbírkové fondy, knihovna atp. Řadu problémů jako v každém skansenu přináší zařizování a vybavování interiérů. Podle referátu M. Brylakové usilují v Sanoku na základě výzkumů instalovat interiéry reálně znázorňující způsob života a bydlení na

187

vesnici v různých časových i sociálních rovinách. S dostavbou sanockého muzea se počítá - jak vyplývá z příspěvku H. Wesołowské Konopczyny - v roce 1980.
      O dalších polských skansenech, jejichž počet v šedesátých letech úctyhodně vzrostl, a ochraně památek lidového stavitelství v jednotlivých krajích Polska píše A. Kudła (katovický kraj s Muzeem hornoslezské vesnice), J. Kowalewski (Opolski park etnograficzny), I. Sapetowa (řešovský kraj s pozoruhodným skansenem dřevěné církevní architektury v obci Bieszczady a rezervacemi v malých městečkách Pruchnik a Babice) a H. Pieńkowska, která podala nárys rozvoje skansenů v krakovském kraji. Musíme říci, že pro českého čtenáře zní krakov ký plán jako science fiction, uvážíme-li, že v tomto kraji vedle dvou vesnických rezervací v oblasti Vysokých Tater bude sedm regionálních skansenů, z nichž jeden už stojí v Horní Zubřici, a pak hlavní skansen ve třech městech (Tarnov, Nowy Sącz, Zakopané). Obecnějšího charakteru je stať M. Ptašnika o rozvoji polských muzeí lidového stavitelství v uplynulém čtvrtstoletí, I. Tłoczka o ochraně památek lidového stavitelství v Polsku po druhé světové válce a R. Reinfusse o rozvoji bádání polské lidové kultury v posledních dvaceti pěti letech. Články v desátém čísle uzavírá M. Czapik pojednáním o konzervaci dřeva.
      Uvedené příspěvky z 10. čísla sa[/]nockého muzejního časopisu seznámí čtenáře spíše se současnou organizační strukturou polských skansenů nežli s jejich teoretickou problematikou. To však nesnižuje význam této publikace, která bude příručkou pro každého, kdo se chce poučit o polském muzejnictví tohoto typu. Na závěr nebude jistě zbytečné upozornit naše čtenáře i na bibliografickou příručku ke skansenům, kterou vydalo muzeum v Sanoku v roce 1970 (A. Pytlińska, Przegląd vybranej literatury z zakresu muzealnictwa skansenowskiego). Josef Vařeka

Klobouky u Brna - minulost a současnost, [obsah]

vydal Okresní archív v Mikulově 1969, str. 85, obrazová část
      Pro MěstNV v Kloboukách u Brna a obyvatele města vydal Okresní archív v Mikulově knihu o minulosti a souasnosti Klobouk u Brna. Obsahem nevelká publikace je rozdělena na jedenáct kapitol, které jsou výsledkem pečlivé práce devíti autorů.
      V úvodní kapitole Ladislav Hosák objasňuje název města. Uvádí všechny alternativy vzniku místního jména Klobouk. Bořivoj Dostál popisuje jednotlivá údobí pravěku a jejich kultury až do pozdního období hradištního. Nejstarší zprávy o Kloboukách pochází již z konce 12. století; [/] právě tuto část - historii městečka v době husitské popisuje Ladislav Hosák v kapitole druhé. Týž autor se zabývá dějinami města v době předbělohorské, třicetileté války až do období velkých reforem 18. a 19. století. Kromě historických faktů není zde zapomenuto ani na rozlohu, katastr, obyvatelstvo a jeho hospodářské podmínky. Miloš Trapl v šesté kapitole Kloboucka zachycuje obec v letech 1848-1918, její národní a politický život, rozvoj kulturní, politický a hospodářský. Po roce 1918 se městečku dostává rozmachu po všech stránkách. V tomto období žilo v Kloboukách několik obyvatel, kteří se zasloužili o vzrůst obce, na které v osmé kapitole vzpomínají autoři Josef Ošmera a Metoděj Zemek. Smutná léta 2. světové války popisují na dalších stránkách sborníku. Rok 1948 znamenal velký předěl v životě všech klobouckých občanů. Započalo se s budováním nových pracovišť a kulturně-společenských institucí. Změnila se sociální struktura obyvatelstva. V kapitole předposlední jsou vzpomenuty osobnosti, které se jakýmkoliv způsobem podílely na růstu kultury společnosti a růstu samotných Klobouk. Tuto část popisuje Vojtěch Samec. V roce 1964 se stala obec Klobouky u Brna městem. Práci MěstNV za posledních pět let a plánům budoucna je věnována kapitola poslední.
      Kniha Klobouky u Brna - minulost a současnost je v podstatě historickým sborníkem, týkající se jenom

188

dějin města. Knize je na škodu, že nebyla napsána šířeji - hlavně pokud se týká hospodářského, kulturního a společenského života lidu v minulosti. Ke kladům publikace ,patří celkem dobrá úprava a dosti velká obrazová část, seznamující čtenáře se současností a minulostí. Knize prospívá i řádně citovaná literatura v poznámkách. Ludmila Tarcalová-Batůšková

Onomastické práce [obsah]

Třetí svazek Onomastických prací, který vydala Místopisná komise ČSAV v Praze r. 1970 (313 stran), má podtitul Sborník rozprav k sedmdesátým pátým narozeninám univ. prof. dr. Vladimíra Šmilauera DrSc. Je radostnou skutečností, že tento svazek Onomastických prací, který je věnován životnímu jubileu soudobého průkopníka místopisného bádání u nás a jeho vůdčí osobnosti, svědčí o vysoké úrovni a mnohostrannosti, k němuž se československá onomastika dopracovala. Je zásluhou jubilantovou, že soustředil v rámci Místopisné komise ČSAV veliký okruh spolupracovníků z různých oborů vedle četných badatelů regionálních, a to ve věku, kdy mnozí odcházejí už dávno do svých soukromých vědeckých dílen. Nejen že [/] dosavadní životní dílo Šmilauerovo je nezměrně živé, jak ukazuje I. Lutterer ve svém hodnotícím článku (str. 5-10), ale stačí jen nahlédnout do soupisů jubilantových prací za leta 1966-1969, který pořídila M. Milavcová (str. 11-13), abychom nabyli přesvědčení, že Šmilauerova vědecká činnost zdaleka neskončila a klade si náročné úkoly do budoucna.
      Národopisného studia se dotýká řada uveřejněných statí. Tři jsou např. věnovány otázkám názvů po chalupě, respektive příjmením po gruntu; je to příspěvek Z. Boháče, Uchování gruntovních jmen a současná praxe v užívání příjmení na Lužici (str. 40-47), kromě jiného i metodicky cenný, E. Krasnovské, Živé mená ve východoslovenskej obci Bedárka (str. 98-105) a M. Majtánové, Názvy po chalupě v Tlumačově na Chodsku (str. 133-142).
      Problematika traťových názvů je obsažena v článcích A. Habovštiaka, Ľudové výklady oravských chotárných názvov (str. 65-70), Š. Krištofa, Chotárne názvy z Báčského Petrovca (str. 106-114), Š. Liptáka, O tvorení chotárných názvov na východnej oblasti západoslovanského územia (str. 115-119) a M. Majtána, Zo slovenských chotárnych názvov (str. 128-132). K nim patří hodnotná stať F. Cuřína, Pazderna, konopice a třídeň (str. 53-57), kterou bylo možno z národopisného hlediska lecčíms doplnit; jinak Cuřínovy [/] vývody, týkající se názvu konopice, se kryjí s výsledky národopisných výzkumů a se zvykem konopické.
      Národopisec si jistě povšimne i dalších studií, např. článku J. Bartůška, k lidové etymologii v anglických příjmeních (str. 15-20), Z. Klimeše, Slangová vlastní jména v dílnách pro opravu vozidel ČSD v Plzni (str. 89-94), J. Spala, Osobní jména ve funkci místních (str. 260-266) a metodicky závažného příspěvku R. Turka, k některým problémům spolupráce toponomastiky s archeologií (str. 283-295).
      Třetí svazek Onomastických prací je tedy jedním z dalších dokladů velikého rozmachu místopisné činnosti v ČSSR. Je si jen třeba přát, aby se vyplnily všechny plány, které si klade jubilant a všichni jeho spolupracovníci.
      Nakonec nezbývá než prof. V. Šmilauerovi popřát mnoho roků plodné práce a životní pohody. Jaroslav Kramařík

Zpravodaj místopisné komise ČSAV, X, 1969 [obsah]

Náš ústřední toponomastický časopis, redigovaný V. Šmilauerem a J. Svobodou ve spolupráci s F. Roubíkem, si vydobyl za deset let svého vycházení trvalé místo mezi ducho

189

vědnými časopisy jak u nás doma, tak v zahraničí. Je zásluhou prof. V. Šmilauera, že soustředil okolo sebe odborníky z různých oblastí vědeckých; potěšitelné je, že se v časopise publikují i příspěvky národopisné nebo národopisného zaměření. Také obsah jubilejního desátého ročníku o tom svědčí.
      V prvém sešitu je to stať A. Machka, Rozlišovací i posměšné přezdívky v Doubravici (str. 17-19), obsáhlý a metodický závažný příspěvek V. Šmilauera, Rostliny a místní jména (str. 40-63), ve druhém sešitu článek J. Hály, Jak vznikaly na vesnicích názvy "po chalupách" (str. 205 -208), J. Kramaříka, Pokusy o vý[/]klad místních jmen na farnosti mrákovské v dvacátých letech minulého století (str. 242-245), A. Machka, Posměšné a škádlivé přezdívky obcí na Královédvorsku (str. 254-260) a R. Vermouzka, Lidová pověst nebo toponomastika? (str. 266-267), ve třetím J. Kramaříka, Květnová poznámka národopisce k jedné místopisné otázce (str. - 369-370), ve čtvrtém M. Blichy, Chotárné názvy zatopených obcí na Ondave pri priehrade Veľká Domaša (str. 487-518), P. Burdové, První kritika Schallerovy topografie (str. 521-522), L. Klimeše, Hornické a železničářské přezdívky (str. 526-532) a M. Novákov[k]é-Šlajsové, Pomístní jména na za[/]čátku 20. století v Chlumu u Blovic (str. 533-537). Pátý sešit je věnován sedmdesátinám jednoho z hlavních redaktorů, dr. Jana Svobody; v tomto sešitu zaujmou z národopisného aspektu články F. Cuřína, Jména vesničanů v 15. století (str. 692695), I. Honla, Toponomastický příspěvek k výkladu Erbenovy "Kytice" (str. 698-701), M. Majtánové, Názvy lidí přenesené na názvy hub (str. 724726) a J. Spala, Místní jména "loupežnická" (str. 755-757). Ovšem i v řadě dalších článků najde národopisec mnoho materiálu a podnětů pro své studium, stejně jako v bohaté rubrice zpráv. Jaroslav Kramařík

190

KONFERENCE

Pražské sympozium k 75. výročí založení Národopisného muzea českoslovanského [obsah]

U příležitosti 75. výročí Národopisné výstavy českoslovanské v Praze a založení pražského Národopisnáho muzea konaly se v našem hlavním městě dvě vědecké konference. Zatímco první zasedání, které uspořádala Národopisná společnost československá při ČSAV v Národopisném muzeu v květnu 1970, bylo určeno spíše pro československou národopisnou obec, podzimní konferenci, svolanou národopisným oddělením Národního muzea v Praze a dalšími centrálními institucemi na téma "Rozvoj etnografie a počátky národopisných muzeí koncem 19. století", navštívili kromě početných delegací z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska také význační etnografové z Dánska, Holandska, Jugoslávie, Maďarska, Norska, Polska, Rakouska a SSSR.
      Stejně jako jarní i říjnová konference měla pracovní charakter a v jubilejním roce přispěla k hlubšímu poznání národopisného ruchu u nás a v zahraničí koncem 19. století i k pochopení současné problematiky etnografických muzeí. Největší pozornost se pochopitelně vě[/]novala pražskému Národopisnému muzeu, o jehož dějinách velmi zasvěceně hovořila H. Johnová a s jeho současným stavem poutavě seznámila přítomné vedoucí muzea A. Plessingerová. Tematicky šířeji pojal svůj obsáhlý referát K. Fojtík, který z nových hledisek ukázal na místo Národopisné výstavy českoslovanské ve vytváření české národopisné vědy. J. Beneš v zajímavém příspěvku zhodnotil význam Národopisné výstavy českoslovanské pro rozvoj českého regionálního muzejnictví a zvláště pak národopisných sbírek. Za slovenský národopis přednesl pozoruhodný referát J. Mjartan k rozvoji etnografie na Slovensku koncem 19. století (J. Ľ. Holuby, P. Socháň, D. Jurkovič, K. Medvecký, Kr. Chorvát) a J. Hyčko věnoval pozornost počátkům martinského muzea a jeho zakladateli A. Kmetovi. Ze zahraničních hostů přednášela Vilve Kalits o etnografických muzeích v Estonsku a ostatních pobaltských republikách SSSR, Edward Waligóra o počátcích národopisného muzejnictví v Polsku a založení Etnografického muzea v Krakově, Tamás Hoffmann z Budapešti o principech národopisného muzea v přírodě na přelomu 19. a 20. století, A. J. Bernet Kem[/]pers o vznikat a vývoji Het Nederlands Openluchtmuseum v holandském Arnhemu, Marta Hoffmann o národopisných muzeích v Norsku a ve Skandinávii a Maria Kundegraber se zabývala vznikem i dnešním stavem rakouských národopisných muzeí. Vyjmenované referáty zahraničních hostů plně zaujaly všechny posluchače pro řadu zajímavých a u nás mnohdy neznámých údajů stejně jako vzbudily pozornost promítnuté diapozitivy ze skansenů v Norsku a v Holandsku.
      Koncepčně velmi dobře pojaté a organizačně výborně zajištěné sympozium doplňovala řada kulturních a národopisných akcí, jako otevření výstavy s nejvzácnějšími exponáty Národopisného muzea, prohlídka no vě upravené národopisné instalace v muzeu, která náleží k nejpozoruhodnějším stálým etnografickým expozicím v Evropě, vystoupení folkloristické skupiny Blaťan, zájezd na Karlštejn, návštěva vesnic s dřevěným lidovým stavitelstvím na Zbirožsku aj. Věříme, že domácí i zahraniční hosté odjížděli z pražského sympozia s nejlepšími dojmy. Josef Vařeka

191

I. etnomuzikoIogický seminár [obsah]

Vedenie ú[s]tavu hudobnej vedy začalo v roku 1970 realizovať myšlienku usporiadania cyklu seminárov, na ktorých by bolo možné konfrontovať dosiahnuté výsledky slovenskej etnomuzikológie zo stavom bádania v ČSSR a neskôr presondovať aká je váha vykonanej .práce v širších európskych kontextoch. Prvý etnomuzikologický seminár sa konal v dňoch 18. Xľ-21. XI. v Trenčíne. V hoteli Laugarício sa stretlo okolo 50 popredných československých etnomuzikológov, hostí z príbuzných vedných disciplín i zástupcov pracovísk, ktorí využívajú pre umelecké účely výsledky vedeckej práce. Na usporadaní seminára sa podielala okrem ÚHV SAV aj Slovenská národopisná spoločnosť, SNM, zväz Slovenských skladateľov. I. etnomuzikologický seminár niesol názov "Súčasný stav etnomuzikologického bádania na Slovensku". Názov presne obsahuje inventarizujúci charakter rokovania, čo je príznačné vzhľadom k celkovej koncepcii týchto seminárov, ktorou sa podrobnejšie z:aoberál riaditeľ ÚHV L. Burlas pri otvorení seminára i v záverečnom príhovore.
      Zásadny hodnotiaci referát, ktorý predniesol O. Elschek, sa podrobne zaoberal situáciou v etnomuzikologickom bádaní na Slovensku. Uviedol, že výsledky dosiahnuté od priekopnického diela zakladateľa modernej slovenskej hudobnej folkloristiky prof. J. Kresánka sú natoľko po[/]zitívne, že stavajú súčasnú slovenskú etnomuzikológiu na popredné miesto v európskych reláciach. Referát objektívne ukázal prednosti a nedostatky doterajšieho vývoja teto vednej disciplíny a čiastočne naznačil, akými smermi by sa mala práca uberať. Ďalšie referáty dopĺňali všeobecné tézy prednesené v hlavnom referáte a kompletizovali obraz o dosiahnutých výsledkoch detailnejšími rozbormi na jednotlivých úsekoch tejto vednej disciplíny. V diskusii vystúpili i hostia z príbuzných vadných disciplín, najmä slovesnej folkloristiky a etnografie, aby konfrontovali vlastné metódy a výsledky práce v styčných oblastiach etnomuzikologického a národopisného výskumu. Pracovníci z českých inštitúcií sa väčšinou zaoberali vo svojich vystúpeniach všeobecnými teoretickými problémami, alebo dopĺňali plastičnosť obrazu o slovenskom hudobnom folklóre informáciami o výskyte dokumentačného slovenského materiálu v českých fondoch a archívoch. O stave bádania v štúdiu ľudových piesní z hľadiska hudobného referovala A: Elscheková, z hľadiska slovesného S. Burlasová, o stave v etnochoreológii hovoril K. Ondrejka, jeho príspevok vhodne doplnila Z. Jelínková z Brna. O stave v etnoorganológii pripravil referát I. Mačák, doplnil ho svojim príspevkom F. Matúš. Účastníci seminára sa v referáte L. Lenga, o stave bádania v ľudovej inštrumentálnej hudbe, oboznámili s najmodernejšími postupmi pri terénnom vý[/]skume ľudových muzík. Zdalo sa mi, že podrobné referáty o možnostiach využívania filmovej, zvukovej a fotografickej techniky patrili medzi najzaujímavejšie. Veľkú zásluhu na priebehu diskusií o možnostiach najnovšej techniky pri výskume a spracovávaní materiálu mal M. Filip. Príspevky A. Móžiho, M. Ruttkaya a A. Suliku skonkretizovali predstavu predstavu účastníkov seminára o používaní techniky v terénnych výskumoch. Je potešiteľné, že unikátne prístroje vyvinuli technici priamo v ÚHV. Ukázalo sa, že postupné uplatňovanie najmodernejšej techniky pomáha k objektivizácii výskumnej činnosti rôznych úsekov etnomuzikológie. Viackrát vystúpila do popredia v priebehu rokovania potreba rozšírenia interdisciplinárnej spolupráce, najmä na úseku výskumu zvykoslovia, v ktorom sa spája problematika etnografie, slovesnej folkloristiky, etnomuzikológie a etnochoreológie. O stave bádania v tejto oblasti prehovorili E. Horváthová a S. Dúžek. Z referátov o stave jednotlivých zvukových a rukopisných fondov si možno utvoriť takmer dokonalý obraz. o množstve i kvalite zápisov slovenských ľudových piesni v slovenských a českých archívoch a dokumentačných centrách i výsledkov výskumných akcií maďarského a ukrajinského etnika na Slovensku (referenti L. Galko, J. Kováčová, O. Deme, S. Švehlák, J. Gelnár, O. Hrabalová, R. Květová, T. Ág, M. Mušinka, J.

192

Markl, E. Muntág). Zvlášť zaujímavý a cenným príspevkom bol referát O. Sirovátkyk problémom štúdia ľudovej balady. Vyvrcholením tohto významného podujatia bol Round table na tému "Súčasný stav folkloristickej dokumentácie v ČSSA a problémy spolupráce", ktorý pripravil a viedol O. Elschek v spolupráci s M. Leščákom. Zúčastnili sa na ňom etnomuzikológovia a vedci z príbuznych vedných disciplín z viacerých slovenských a českých pracovísk. Diskusia ukázala, že existujú metodické korelácie medzi hudobnou, slovesnou a tanečnou folkloristikou, a to predovšetkým v oblasti klasifikácie a štrukturálnych analýz zhromažd[ě][e]ných materiálov. Súčasný stav bádania týchto vedných odborov nútia čoraz zjavnejšie využívať najmodernejšie technické vymoženosti. Spoločnou úlohou pracovísk i jednotlivých úsekov výskumu bude vypracovanie analogických postupov v klasifikačných stystémoch a pomocou počítačov postupné spracovanie zhromaždeného materiálu.
      Ako vidieť, bol tento seminár nie­ len významným podujatím, ale i dôležitým krokom k riešeniu základných problémov, ktoré trápia slovenských hudobných, tanečných folkloristov a etnograf[i][o]v. Pracovníci ÚHV SAV pripravili a vydajú do najbližšieho seminára zborník, ktorý bude zároveň najlepším informátorom o diani a úrovni I. etnomuzikologického seminára. Milan Leščak[/]

Tradičná kultúra Slovákov vo Vojvodine [obsah]

Slováci patria k tým európskym národom, ktoré vysťahovalectvo z pôvodných sídiel postihlo veľmi citeľne. Aj napriek niekoľkým reemigračným vlnám žije dnes viac ako jedna tretina slovenského národa mimo národného územia.
      Štúdiu otázok príčin vysťahovaIectva, vznikania a formovania sa etnických ostrovov v inonárodnom prostredí a špecifickému vývoju života a kultúry slovenských enkláv a diaspor v zahraničí venovali pozornosť viaceré vedné disciplíny. Pre nerovnaký rozvoj a nerovnaké možnosti poznávania jednotlivých etnických ostrovov v zahraničí sú aj doterajšie výsledky slovenskej etnografie a folkloristiky v poznávaní vývoja tradičnej kultúry Slovákov žijúcich v zahraničí rôznorodé. K doteraz najuspokojivejšie preskúmaným enkIávam patrí viac ako 80000 skupina Slovákov žijúcich v Autonomnej pokrajine Vojvodine v Socialistickej federatívnej republike Juhoslávii.
      Poznávaniu javov tradičnej kultú­ ry etnických skupín v inoetnickom väčšinovom prostredí sa aj v minulosti venovali etnografi národa, z ktorého sa ostrovy formovali ako aj etnografi národov v prostredí ktorých sa inoetnické ostrovy formovali. Najpozitívnejšie a najkomplexnejšie výsledky priniesla sústredená práca srbských a slovenských náro[/]dopiscov práve pri sledovaní rôznych javov tradičnej kultúry Slovákov vo Vojvodine.
      V snahe zhodnotiť doterajšie výsledky výskumu a konfrontovať metodické princípy zvolal Etnografický inštitút Srbskej akadémie vied a umení v Belehrade na dni 22.-24. októbra 1970 do Nového Sadu sympozium venované otázkam štúdia tradičnej kultúry Slovákov vo Vojvodine. Na starostlivo pripravenom vedeckom rokovaní odznelo spolu osemnásť referátov, ktoré pripravili a predniesli srbskí (6) a slovenskí (6) etnografovia a folkloristi a vojvodinskí slovakisti (6) grupujúci sa z radov profesionálnych i amatérskych kultúrnych pracovníkov slovenskej národnosti, členov Spolku vojvodinských slovakistov, ktorý bol spoluporiadateľom celého sympózia. Vedecké rokovanie o tradičnej kultúre Slovákov bolo jedným z radu podujatí, ktoré etnografické pracovisko Srbskej akadémie vied a umení venuje sumarizovaniu doterajších výsledkov výskumu tradičnej kultúry všetkých národností žijúcich v tejto oblasti Juhoslávie.
      Referáty, odzrkadľujúce stav bádania v jednotlivých oblastiach osvetlili viaceré základné teoretické otázky obecnej povahy, týkajúce sa štúdia tradičnej kultúry etnickej skupiny ž[u][i]júcej v inoetnickom homogénnom prostredí, ale aj v prostredí viacetnickom, čo je konkrétny prípad .Vojvodiny a zhrnuli poznatky o jednotlivých javoch mate

193

riálnej, duchovnej a spoločenskej kultúry tejto všeobecne považovanej za najživšiu slovenskú enklávu v európskom zahraničí. Viaceré príspevky boli venované otázkam medzietnických vzťahov a procesu asimilácie urýchľovanému v súčasnej industriálnej spoločnosti prenikaním nových momentov do donedávna homogénnej society enklávy (dochádzka do zamestnania, miešané manželstvá, vplyv prostriedkov masovej komunikácie, školstva). Popri referátoch riešiacich parciálne otázky v mikroregiónoch enklávy odzneli aj príspevky, syntetizujúceho charakteru, ktoré sú výsledkom dlhodobého systematického komparatívneho štúdia niektorých kultúrnych javov vo Vojvodine.
      Rozšírené tézy referátov a výberová bibliografia prác o juhoslovanských Slovákoch vydaných v Juhoslávii boli prístupné všetkým účastníkom sympózia. Organizátori plánujú všetky príspevky vydať v samostatnom zborníku do konca roku 1971.
      Sympóziu v Novom Sade venovali veľkú pozornost nielen novosadská tlač a rozhlas, ale jej oficiálny predstavitelia mesta a oblasti ako aj Báčskeho Petrovca, strediska vojvodinských Slovákov, do ktorého sa na záver sympózia konala exkurzia.
      Medzinárodné rokovanie juhoslovanských a československých etnografov a folkloristov bolo prvým významným podujatím venovaným štúdiu tradičnej kultúry nielen vojvo[/]dinských Slovákov, ale zahraničných Slovákov vôbec. .Význam tohto podujatia vidíme najmä v tom, že boli vytvorené podmienky pre sumarizovanie doterajších poznatkov, pertraktovanie základných metodologických otázok a prerokovanie princípov užšej teamovej spolupráce v budúcom období, za ktorú sa prihovárala väčšina referujúcich a diskutujúcich. V neposlednej miere spočíva význam tohto podujatia v tom, že podnietilo k aktívnej práci rad príslušníkov miestnej inteligencie zo zberateľskej práce, ktorých si mnohé zaslúžia mimoriadnú pozornosť.
      Zoznam referátov, ktoré odzneli na sympóziu v Novom Sade:
     1. dr Vidoslava Nikolić-Stojančević (Beograd) : Etnické rozdelenie Slovákov a medzietnické vzťahy v Báčke a Banáte.
     2. Dr. Ján Sirácky (Bratislava): Slováci vo Vojvodine ako historicko-etnografický fenomén.
     3. dr. Daniel Dudok (Novi Sad): Vzťah nárečového a národopisného výskumu.
     4. dr. Dragoslav Antonijević (Beograd) : Medzietnické vzťahy a vplyvy medzi Slovákmi a inými národnosťami v miešanom osídlení západného Sriemu.
     5. dr. Božena Filová (Bratislava): Tradičná kultúra vojvodinských Slovákov v kontexte slovenskej ľudovej kultúry.
     6. Svetozár Švehlák (Bratislava): Výročný zvykoslovný cyklus a

194

epické piesne Slovákov na bývalej Vojenskej hranici (Sriem, južný Banát).
     7. Vladimír Vereš (Stará Pazova): Zvyky a obyčaje v Selenči.
     8. Michal Filip (Novi Sad) : Leškova kritika ľudových povier.
     9. Ján Kantár (Martin) : Ľudová architektúra Slovákov vo Vojvodine.
     10. Viera Kantárová (Martin) : Paralely medzi interiermi u Slovákov v Báčke a Slovákov na Slovensku.
     11. dr. Oliver Mladenović (Beograd): Niektoré zmeny v tradičnom uzatváraní manželstva m Slovákov vo východnom Srieme.
     12. Radomír D. Rakić (Beograd): Slováci v Bajši, Laliti a Hložanoch. Niektoré otázky výskumu medzietnických vzťahov.[/]
     13. Ján Kopčok (Báčski Petrovac): Z dejín chmeliarstva vo Vojvodine a v Petrovci.
     14. Mila Bosić (Novi Sad) : Prehľad odevu Slovákov vo Vojvodine.
     15. Emilija Cerović (Beograd):Ukážka bibliografie o juhoslovanských Slovákoch (práce vydané v Juhoslávii).
     16. dr. Ladislav Leng (Bratislava Súčasný stav poznávania ľudovej hudobnej kultúry vojvodinských Slovákov.
     17. Juraj Ferík (Bački Petrovac) Ľudová hudobná tvorba Slovákov vo Vojvodine.
     18. Martin Kmeť (Negotin) :Výskyt starých tonálnych štruktúr v ľudových piesňach vojvodinských Slovákov. Svetozár Švehlák

195

TELEVIZE

Na cestě za člověkem [obsah]

V našem pravidelném glosování televizních folklórních pořadů je nyní třeba především zaznamenat, že zhruba od listopadu loňského roku se zvýšila kvantita produkce. Hodnota pořadů v celku však příliš ne[/]stoupla, s vyjímkou jednoho pořadu, kterého si povšimneme nakonec.
      V tematicky podnětném cyklu brněnské redakce pro děti ZAHRAJ MI, HUDEČKU jsme viděli ukázky z produkce dětského souboru písní a tanců z Ratíškovic (22. XI. 70). Také tentokrát byl nejhodnotnějším [/] rysem pořadu citlivý zřetel k tlumočení hudebnosti, ono "obnažení" melodických i rytmických půvabů lidové písně. Ovšem nic jsme se nedozvěděli o práci souboru, např. o tom, jak včleňuje tradiční folklórní hodnoty do svého života. Televize se omezila jen na záznam písní a tanců, občas "proložených" statickou fotografií blíže neurčené krajiny. Tvůrci pořadu také málo dbali spontánní dětské tvořivosti, Děti zjevně předváděly nacvičenou produkci "na kameru", aniž jí byly třeba "přistiženy" ve chvílích, kdy se lidovou písní a tancem baví z hravé potřeby. I tak ovšem je třeba ocenit, že tyto pořady upozorňují naši mládež v době rozmachu pop-music spíše západní provenience na hudební hodnoty, rostoucí z domácí lidové tradice.
      Další pořad tohoto cyklu - Pozdrav z letošní jubilejní dětské Strážnice (20. XII. 70) byl cenný zejména tím, že ukázal rozmanitost dětského folklórního materiálu v různých regionech ČSSR. To by mělo inspirovat televizi k tomu, aby vyjela na vesnice, kde soubory a skupiny tvoří a přinesla odtud poutavé reportáže. Zatím televize ukazuje, řečeno s nadsázkou, spíše "žákovské akademie" v krojích... Pro požadovaný způsob televizní tvorby je ovšem třeba vytvořit i technické podmínky, dát tvůrcům více času na práci v terénu. Perspektivní, kulturně-politický zřetel si to přímo vyžaduje!

195

Nejpozoruhodnějším pořadem z brněnského "dětského" studia bylo štědrovečerní pásmo PÁSLI OVCE VALAŠI (24. XII. 70) v podání dětského souboru a cimbálové muziky z Valašských Klobouk. Pořad koled a výstupů (pastýřská hra) byl nejlepší tam, kde děti byly samy sebou, strženy a zaujaty písní, kterou zpívaly nebo textem, který řikaly, nepodléhajíce příliš vnějším aranžujícím pokynům režiséra. Nedostatkem realizace totiž byla - naštěstí jen místy se projevující rušivě mermomocná snaha "zumělečtit" autentický dětský projev naučeným nepřirozeným gestem nebo mimikou. Z quasireportážní komposice pořadu se také vymykaly sekvence s detailními záběry řezbovaného betlému, které jako by náležely k pořadu zcela jiného rodu. Hodnotu pásma zvyšovala snaha tlumočit vánoční poesii v součinnosti s esteticky působivým archaickým prostředím - starobylý interiér, kolovrat, stav apod.
      Brněnská televize nám také představila dechovku z Luhačovic v pořadu ZAHRAJTE NÁM, MUZIKANTI (5. XII. 70) a soubor Hradišťan v pořadu HRADIŠŤU, HRADIŠŤU (29. XI. 1970). Bohužel v obou případech televize fungovala spíše jen jako prostředník, nikoliv jako tvůrce, pomineme-li bezmála diletantské komentující vstupy mezi čísla při koncertu dechovky. Mohli jsme sice být spokojeni s výkonem výborného orchestru, ovšem o pětačtyřicetileté(!) existenci tohoto tělesa nám televize [/] pověděla velmi málo. Stejně tak tomu bylo v pořadu, věnovaném pětadvacetileté práci souboru Hradišťan krom úvodního slova Fr. Kožíka. A co materiálu se tu nabízelo!
      Z dosavadních výtek by mohl vzniknout dojem, že nehodláme televizi přiznat jiný způsob tlumočení folklórní reality, než reportážní. Není tomu tak, jak vyplyne z hodnocení nejlepšího pořadu ve sledovaném období, jímž byl bratislavský televizní film vynikající montáže a kompozice s hudbou slovenského barokního skladatele Edmunda Paschy HARMONIA PASTORALIS (24. XII. 70), k níž scénář napsal a režii měl Martin Ťapák. Film byl uměleckým, metaforicky bohatým ztvárněním legendy o narození dítěte a pokud zde bylo použito vedle souboru SLUK autentického reportážního "materiálu", pak to byly tváře a upracované ruce občanů z obcí kolem Očové. Tito lidé, nádherné typy, však v podstatě plnili funkci dramatických postav, byť beze slova, ve stylizaci režisérem předem důkladně promyšlené. Tak např. V jedné strhující sekvenci se starý bača přibližuje po kolenou s beránkem v náručí dlouhou chodbou k novorozeněti, které drží u prsou madona, ztělesněná mladou matkou v kroji, a "kolem" přihlížejí muži i ženy v lavicích starobylého dřevěného kostela s pozoruhodně vnitřně soustředěným výrazem. Jsou zde především starci a stařeny, aby spatřili - sami již nad hrobem - naději pokračujícího ži[/]vota. Idea nepřekonatelnosti života, plného zvratů, ale nakonec vítězícího, byla ve filmu vyjádřena v několika variantách, vždy jinými symboly. K obrazu pak je třeba ještě přičíst zvuk v bohaté instrumentaci (symf. orchestr, cimbál, fujara, varhany, zvony apod.), barokní hudbu prostoupenou lidovými prvky. Tvůrci pořadu zlaicizovali biblický námět folklórním koloritem oživeného lidového betlému, aniž umenšili jeho humánní velikost. Tak tlumočili mýtus člověčenství v plné jeho nadějnosti.
      Žel již ne tak přesvědčivý byl další Ťapákův televizní film MŮJ KVÍTEK ZELENÝ (1. I. 71), věnovaný lidovým zvykům při svatbě na Oravě. Také zde hodlal tvůrce oslavit metaforickým opisem smysl důležité událostí v životě člověka, avšak ve filmu tentokrát příliš převládaly efektní, bezmála artistní prvky souborového charakteru. Byť byl pořad zasazen do prostředí, v němž kdysi tyto zvyky přirozeně žily. V porovnání s evokací zrození člověka bylo dívčí rozloučení se svobodou tlumočeno s daleko menší dramatickou přesvědčivostí.
      Televize nám také počátkem roku umožnila znovu spatřit starší slovenský film RODNÁ ZEM, poznamenaný omyly, ale i přednostmi přístupu k folklóru v 50. letech. Bylo to připomenutí poučné. Zejména jsme si ověřili poznatek, že folklór potřebuje ke svému dalšímu životu vědomě živený zájem, ovšem těsně spjatý s

196

místy, kde vznikl a rozvíjel svoji tradici. Jindřich Uher

Johannes Künzig - Waltraut Werner: BALLADEN AUS OSTDEUTSCHER ÜBERLIEFERUNG [obsah]

Čtyři dlouhotrvající desky a textový sešit, 115 stran. Na vydání spolupracovali Hartmut Braun a Dietz-Rüdi ger Moser. Quellen zur deutschen Volkskunde IV (Freiburg 1969)
      Zůstane trvalou zásluhou J. Künziga, jednoho z předních znalců východoněmeckého folklóru, že se již v prvních poválečných letech rozhodl zaznamenávat na zvukových páscích doklady písňového a prozaického folklóru přesídlenců z někdejších německých jazykových ostrovů ve východoevropských státech a nejcennější ukázky vydávat na gramofonových deskách jako prameny dokumentační hodnoty.1) Po písňovém souboru Ehe si verklingen z r. 1958 (srov. rec. v ČL 1959, 187) následoval výběr pohádek, pak pašijových písní a legend, písní z Kočevje (Gottsche) a nyní přichází výběr balad zapsaných v letech 1952-1968. Společně se svou dlouholetou spolupracovnicí W. Wernero[/]vom zařadil sem J. Künzig dohromady 30 epických písní a jednu pověst, navazující na písňové podání. Záznamy pocházejí většinou od reemigrantů z Povolží, z Maďarska a ze Slovinska (Jugoslávie), vyhlášených lidových zpěváků. Zahrnují nejen vyložené balady nejrůznějšího druhu v jednohlasém i dvojhlasém podání, ale též epické písně žertovného obsahu. Hodnotu edice zvyšuje přidaný sešit s transkripcemi textů a nápěvů, s komentáři a s předmluvou o přednesové stránce písní, o informátorech a nápěvech, kde jsou rozvedeny též zásady, jimiž se vydavatelé ve spolupráci s H. Braunem a D. R. Moserem řídili při transkripci i při analýzách. Snaží se objasnit funkci ústně tradovaných balad a způsob jejich podání, který u některých nadaných a temperamentních informátorů kolísá mezi zpěvem a vyprávěním. Dobře si všímají některých zvláštností jako je např. používání 5/8, popř. 5/4 metra, sekundových paralel ve vícehlasém zpěvu, poměrně řídké uplatňování terciových souzvuků atp.
      Nejcennější jsou však komentáře, ve skutečností miniaturní monografie jednotlivých balad, velmi šťastně zpracované. Vedle obsahu a historie písně zabývají se též zhodnocením její formální. výstavby (slovesné i hudební) i stránky přednesové, kro[/]mě shrnutí nejdůležitější literatury. Poněvadž tu jde namnoze o látky mezinárodně rozšířené, k nimž nacházíme paralely též mezi českými baladami, jako např. Zabitá sestra (č. 14, Ulinger), Nalezená sestra (č. 16, Die wiedergefundene Schwester), Milá nad rodinu (č. 17, Die Losgekaufte), Navrátilec (č. 19, Die Liebesprobe) a jiné, jsou tyto komentáře důležité i pro naše badatele. U některých německých balad je dnes už poměrně spolehlivě určena buď jejich funkce, např. taneční (č. 15, Schön Henrich), nebo jejich. stáří (až 600 let), jsou-li k dispozici písemné prameny, které to dokládají. V ostatních případech je folkloristické bádání odkázáno zpravidla jen na stylovou kritiku. U německých balad z podání reemigrantů zůstává ještě otevřenou otázkou bližší vyšetření interetnických vlivů na písňový přednes. Nebylo jistě náhodou, když např. 5/8 metrum se vyskytuje toliko u balad zpívaných ve Slovinsku nebo v maďarském a jugoslávském banátu (č. 10, 12, 16), atp.
      Edice Künzigova a Wernerové splňuje i v technické úrovni snímků nejvyšší požadavky. Celé její vybavení prokáže nepochybně cenné služby jak badatelským, tak i pedagogickým účelům v mezinárodním měřítku. Karel Vetterl

197

VÝSTAVY

Výstava ÚLUV v Přerově nad Labem [obsah]

V letních měsících roku 1970 měli návštěvníci Polabského národopisného muzea v Přerově n. Labem (o. Nymburk) možnost vidět výstavu ukázek ze současného sortimentu a vývojových vzorů Ústředí lidové umělecké výroby v Praze.
      V prozatímní výstavní prostoře v roubeném špýcharu byly v několika vitrinách ukázky výrobků z tradičního materiálu, používaného v lidovém prostředí, zpracovaných [/] tradičním způsobem, které však dostávají novou funkci ať už jako užitkové nebo výhradně dekorativní předměty.
      Kolekce, kterou pro tuto výstavu připravila Helena Šenfeldová, obsahovala jednak předměty denní potřeby, jednak předměty vysloveně dekorační. Na výstavě byly tedy různé druhy kořenek a doz na cigarety, soustruhovaných ze dřeva a zdobených cínovým vylévaným dekorem, dřevěné hračky, lýková prostírání, soubor dřevěných okřínků, sloužící [/] jako kompotové misky, svícny ze dřeva i ze železa. Obdiv návštěvníků vzbudily ukázky krajkových závěsů s motivy ze zvěrokruhu a ukázky moderních šperků, vytvořených Jiřinou Langhamerovou.
      Výstavu instalovala Lída Kaprasová, výtvarnice ÚLUV.
      Bylo by jistě dobré, kdyby tato výstava byla začátkem výstavní tradice v Polabském národopisném múzeu. Milada Šulcová

198

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Ze života dalších tří anekdot [obsah]

Uplynulo téměř pět měsíců ode dne, kdy jsem byl v rychlíku z Břeclavi do Brna svědkem zajímavé besedy, o níž jsem podal zprávu v glose Ze života tří anekdot (Národopisné aktuality VIII, 1971). Tehdy mě jedna z vypravěček, Ludmila Bartošová, pozvala do Lanžhotu: Mám přijet v září na hody, uslyším všelijaké historky. Z mé návštěvy sešlo. I rozhodl jsem se, že se v Lanžhotě zastavím později, při první vhodné příležitosti. A tak jsem se tam bez ohlášení objevil až před vánočními svátky. Svou informátorku jsem doma bohužel nezastihl. Soused Jan Vališ mi řekl, že odešla za svou dcerou do Brodského, sice jenom do vedlejší vsi, ale už na Slovensku. Vysvětlil jsem mu, proč jsem se za L. Bartošovou vypravil. Rázem byl probuzen jeho zájem. Ať jen jdu dál, chvíli si popovídáme, vlak mi stejně hned nejede. A při skleničce bílého slováckého vína se opět rozvinula beseda, jíž se účastnila i žena mého nového informátora, Růžena Vališová.
      Jan Vališ, lanžhotský rodák (nar. 1906) jezdil dlouhá léta .jako stroj[/]vůdce s manipulačním vlakem na trati Břeclav-Přerov. Jeho pomocníkem byl topič Bolebruh, Slovák z Juru u Bratislavy, téměř o dvacet let mladší nežli on. Z Přerova se pak oba vraceli osobním vlakem a Bolebruch prý vždycky bavil všechny cestující, kteří s nimi ve voze seděli. Co ten toho uměl! k jeho historkám patřil i anekdotický příběh, v němž vyprávěl o svém otci:
      Jak se dysik zabíjávauo načérno, tak on také zabíjau. Ale prasa mjeu v korytě. Naraz k němu přiběhne súsed, povídá:
      "Kamaráde, zabíjáš načérno, honem to skováj. Idú u tebe uděuat prohlídku."
      Tak co on neuděuau! Vytáheu prasa z koryta, dau temu tu suováckú sukňu, ovázau huavu šátkem, vlňákem zamotau a posadiu to na záchod. Ostatní honem sklidíu, koryto, vodu, no teď přišua tá prohlídka:
      "Zabíjáš načérno!"
      "Neni pravda!"
      "Ano!"
      "Tak uděuajte si prohlídku, esi neco najdete."
      No tak oni hledali, hledali a nic nenašli. Až už byu tak zvědavý, že otevřeu záchod, no ale zahlédeu tam [/] v šátku nejakú jako ženu, tak honem povídá: "Pardón," a zavřéu. , . A ono to tam byuo to prasa.

      Od vtipálka Bolebrucha, který anekdoticky ladil i své příhody ze života, stáčí se rozhovor na lanžhotské taškáře, a J. Vališ si vzpomíná na svéráznou postavu místního holiče: Když začal holit, naponejprv si namočil štětku do vody, dál se však s namáčením nenamáhal, udělal doštětky "pfíl" a holil dál. Anebo když k němu jednou přišel syn velkého sedláka a na dotaz, jak chce ostříhat, odpověděl "ščicu", vzal to holič doslova, "zebrau mu ščicu a vlépéu ho do prdeli a povídá: "Běž dom!" A hned připojuje J. Vališ další příběh:
      Víte, on byu také nejenom, že byu holičem. Ale on byu také aj řezníkem, on zabíjávau. Ty domácí porážky. A víte, jak to tenkrát šuo. Tenkrát sa nestříleuo jak dneskaj, tenkrát sa túkuo sekerú. Tak on také, brduo pod pažú, poněvadž mjeu jednu nohu kratší, brduo pod pažú a včíl si míří temu prasati na huavu. No, netrefíu, huavu netrefíu, enom chrbet a teho, co to držau, teho hos

199

podářa, trefiu po stehně. Ale už nečekau. Šecko zahodíu a přeskočíu přes plot a utěkau dom. Aj o jednej noze s brduém.
      No ale to je fakt, to je pravda. Né že byste mysleli, že je to náká vymyslená věc. Toto, co sem vam vypráveu, to je svatá pravda. To by vam tady potvrdili ty, co je jim tak pětapadesát a výšej, šeci ludé. J. Vališ skončil a o slovo se přihlásila jeho žena. Růžena Vališová, rovněž lanžhotská rodačka (nar. 1908), dala k lepšímu příběh, který slyšela na svatbách od jiného humoristy, kapelníka Františka Juráčka z nedalekého Týnce:
      Tak oni děuali ve Vídni, dvá muži, byli kamarádi. Dojeli dom a jeden povidau manželce:
      "No tak ideme do Novéj Vsi do kina."
      A ona říká - to byuo v čas trnek, ked sa trnky obírali - a ona říká: Ale já nepůjdu. Já jím pořád trnky a potom se mňa to pořád ide." A on říká:
      "A to nic. Po cestě to vyprdíš já vám to řeknu, jak on to múviu - a bude to dobré."
      Jeli na kouách, to je Týnec a kúšček, a dojeli do teho kina a tam si sedli a za nima seděli dvá páni, advokát a pan Hřebačka dochtor, z Novéj Vsi. No a jak už hráli, víte, dycky byl žurnál, jinší neukazovali enom bombardování. Šak víte, za rajchu! A včíl ona už sa krútiua, už ju to napínauo, a on jí říká enom:[/]
      "Seď, budú bombardovat, budéš bombardovat aj ty."
      Oprávdu, ona bombardovala. Až byuo po žurnáli, tak ty dvá páni říkajú:
      "Ale umjá ty Němci trefovat! Aj do hajzlu desik trefili. To je smrad!"
      Nuže, opět máme před sebou tři anekdotické příhody. Jejich interprety jsou i tentokráte informátoři, kteří se sami za vypravěče nepovažují. R. Vališová prý vůbec nikdy nevypráví, její muž pouze příležitostně, někdy doma, jindy mezi kamarády. A přece u obou překvapuje vypravěčská jistota a zběhlost. J. Vališ si počíná jako zkušený vypravěč, působivě moduluje hlas. Řeč jeho ženy plyne nepřerývaně, zanechává dojem vybroušenosti, v jejím přednesu se neobjeví přeřeknutí. Jak si to vysvětlit? Jinak ne, než že oba žijí v prostředí, kde je anekdota a humorka domovem, kde k ní skoro všichni mají bezprostřední vztah, kde je majetkem téměř každého v obci. Hovoří-li se o Lanžhotě jako o národopisně pozoruhodné lokalitě, pak tuto charakteristiku nutno vztahovat i na humorná vyprávění.
      Onu infiltraci domácího, relativně málo narušeného folklórního prostředí do přednesu jeho četných příslušníků jsme tušili už při sledování dřívější besedy ve vlaku z Břeclavi do Brna. Nyní se nám naše domněnka potvrzovala. Doložili jsme si znovu asociační proces, který nás před půl rokem zaujal především. [/] Ani tentokrát pořadí historek nebylo nahodilé, neboť jednotlivá čísla šla za sebou v logickém sledu. J. Vališ si nejdříve vybavil postavu humoristy, s nímž byl jeho život spjat, od něho přešel k jiným taškářům, při. čemž je samozřejmé, že mu nejbližší bylo domácí prostředí, kde žil. R. Vališové při manželově vyprávění o vtipálkovi Bolebruchovi přišel na mysl jiný humorista. K této reminiscenci jí jistě byla nápomocná i jedna z Bolebruchových příhod ze života, v které matka sváděla na syna, že se před lidmi neslušně zachoval. Navíc se zde uplatnila i asociace, vyvolaná nikoli pouze logickou návazností jednotlivých projevů - není to náhoda, jestliže jsem Vališovy historky o zabíjení prasete zachytil právě v období domácích zabijaček.
      Avšak dnes větší měrou než posledně poutají naši pozornost dvě jiné okolnosti: různé stupně syžetové příslušnosti a různé stupně recepce.
      Co představuje první anekdotický příběh? Můžeme hovořit o skutečné události, jejíž hrdinou je otec slovenského humoristy? Nikoli. Historka kolem zabíjení prasete načerno není nic jiného než stará tradiční látka (Motif-lndex k 406, srv. AaTh 1525M a 1525H*), známá u nás například z Kubínových Kladských povídek (Praha 1958, str. 307, č. 115). Pravda, detaily jsou poněkud jiné, ovšem základní rysy zůstávají beze změny. U nás se kontrolor omlouvá

200

lapidárním "pardón", u Kubína je komický účin zesílen i přímým oslovením: "Ach, pardón, paní učitelová!"
      Příhoda o nepodařeném zabíjení prasete také není ojedinělá. Setkali jsme se s ní mimo jiné při terénním výzkumu v kladenské průmyslové oblasti (Kladensko, Praha 1959, str. 138, 207-208, č. 3) a kromě toho závěrečná scéna vešla v širší známost i komickou kresbou národního umělce Josefa Lady. Jenže tentokrát asi nebudeme hovořit o látkové migraci, ale o shodách typologických, o vzniku samostatné paralely, jež vyrostla z podobných předpokladů, z podobné životní situace. Na rozdíl od první ukázky se syžet nerozbíhá a neuzavírá stejně jako jinde; shodný zůstává pouze rámec, jehož náplň je pak odlišně ztvárňována.
      Pro třetí anekdotu zatím neznám blízký variant ani blízkou paralelu. Podle mého soudu půjde o novotvar, v němž domnělá pochvala se spodním ironizujícím tónem nastavuje zrcadlo konkrétním historickým poměrům. kdy náš lid i posměškem projevoval převahu nad nacistickými okupanty. Chceme-li, můžeme tuto ukázku pokládat za jev, spadající do tzv. novodobého folklóru.
      Rozličná syžetová povaha těchto anekdot nás odkazuje na tři odchylné roviny, v nichž nutno srovnávat. Jenomže srovnávání nelze omezit toliko na ni. Třeba se ptát, odkud látky přicházely, tedy odpovídat na otázku zmíněné recepce, a tu opět [/] musíme rozlišovat tři rozličné roviny:
      Druhý příběh vešel do paměti mého informátora z domácí, rodné půdy. Třetí anekdota přesídlila do Lanžhotu z blízkého Týnce ještě na moravském území. První historka urazila trochu zvláštní cestu a tím nás upoutala nejvíc - k jejímu převzetí nedošlo přímo ve vypravěčově rodišti a bydlišti, nýbrž mimo ně a navíc se migrace ze slovenského území neuskutečnila běžným vztahem kontaktovým, na který jsme často ochotni restringovat interetnické svazky ve folklóru a lidové kultuře vůbec. I když tedy mezi předpoklady pro převzetí folklórních jevů z jednoho etnika do druhého přisuzujeme první místo pohraniční[n]m pásům - v našem případě pásu mezi Moravou a Slovenskem - přece nesmíme zjednodušovat a hledat při zjišťování interetnických vztahů v hraniční obci působení pouze nejbližších lokalit na druhé straně hranice. Musíme tudíž počítat i s možnostmi dalšími, někdy komplikovanějšími, kdy vypravěčská látka přeskočí do jiné národní oblasti nikoli z přímého sousedství.
      Závěr dnešní glosy nemůže být vcelku jiný než v předchozí črtě. I dnes si uvědomujeme, jak je užitečné pokračovat v terénním výzkumu. Neboť nejednou můžeme vedle materiálového přírůstku zaregistrovat i údaje, upozorňující nás na obecnější, teoretické otázky a na je[/]jich různé zákruty i nuance, které by nám mohly uniknout, kdybychom se spokojovali s dosavadními poznatky a v uzavřené pracovně jen na nich zakládali své úvahy. (Texty zachyceny magnetofonovou nahrávkou 19. 12. 1970). Jaromír Jech

Tradiční hody ve Víru [obsah]

Vesnice Vír, ležící ve žďárském okrese, patří k obcím, jakých je možno na Českomoravské vysočině najít mnoho. Je pro ně charakteristické malebné položení v krásné, ale málo úrodné krajině. Vír je výrazně protáhlého tvaru, který je určován úzkým, zalesněným údolím řeky Svratky. Do povědomí širší veřejnosti se vesnice dostala prostřednictvím blízké přehrady, která byla pojmenována podle obce a patří svým položením i okolím k nejkrásnějším v Československu.
      Obyvatelé Víru jsou převážně římskokatolického vyznání. Svůj farní kostel mají v nedalekém Rovečíně a je zasvěcen sv. Martinovi. Podle patrona kostela slaví se tedy hody ve Víru jako martinské, 11. listopadu, v současnosti obvykle nejbližší další neděli.

201

Vírské hody si zasluhují pozornost zejména z toho důvodu, že se zde dodnes udržuje tradice účasti masek při hodových obyčejích. Masky začínají chodit po vesnici v neděli dopoledne, kdy obcházejí všechny domy a zvou všechny na odpolední "kázání" pod hodový máj. Samozřejmě, že jsou všude hoštěny. Dnes obvykle slivovicí nebo jiným alkoholem. K jídlu se podávají koláče. Hlavní zábava však začíná až po obědě. Na dolním konci obce (směrem na Nedvědici) se seřadí masky a vesnická mládež se svým stárkem a dechovou muzikou. Napřed se celý průvod odebere pro stárka, kde jsou všichni pohoštěni. Pak prochází celou vesnicí a za zpěvu a tance nakonec zamíří k máji.
      Čelo průvodu tvoří obvykle tři jezdci na koních. Jako první jede muž, oblečený celý v bílém, který má představovat sv. Martina. Dříve jezdili i na bílém koni, který byl zvláště pro tuto příležitost chován na jednom hospodářství. Nyní však již jezdí i na hnědém. Doprovází jej jeho pobočník, vystrojený jako vojevůdce. Třetím jezdcem je muž oblečený celý v červeném, představující kata. Za trojicí jezdců tančí mládež v čele se stárkem a stárkou. Znakem jejich výsadního postavení mezi mládeží na vesnici je kytička z krušpánku, kterou mají oba na klopě. Žádné kroje se nepoužívají a již dávno zanikly. Za chasou chodí dechovka požárníků. Pak následují ostatní masky. Na staré otevřené [/]

Maska "žida" o hodech ve Víru. Foto Jan Souček, 1970.

tatrovce celé ozdobené chvojím se veze "kazatel" se svým pomocníkem. Jsou to masky, které představují vrchnostenské úředníky. Za autem vedou dva mladší chlapci, oblečení v červeném jako katovi pomocníci, berana. V dřívějších dobách býval i beran bílý. Dnes se však již na to tak nedbá a obvykle je beran hnědý. Dále jde policajt, žid se svou ženou Sárou, kterou představuje převlečený muž vezoucí před sebou kočárek s loutkou děcka, za nimi na malém [/] vozíčku opatřeném stříškou se střídavě vezou tři kominíci, následují masky cikánů a kůžkař. Jiné roky se zde objevují i masky brusiče, pošťáka a dalších řemesel a zaměstnání, které se na vesnici provozovaly nebo provozují. Všechny tyto masky mají ukazovat poddaný lid, jak se veselí v den hodů. O maskách jdoucích závěrem nelze dosti dobře říci, že kráčejí v průvodu. Obvykle se zastavují s diváky, popíjejí, zpívají a chodí i na skok do okolních domů.

202

Maska "židovky" o hodech ve Víru. Foto Jan Souček, 1910.

      Když se celý průvod a všechny masky konečně dostanou pod máj, který stojí uprostřed vesnice u požární zbrojnice, nastává vlastní vyvrcholení hodových obyčejů - "kázání". Na připravenou tribunku, "kazatelnu", rovněž velmi hojně vyzdobenou chvojím, vystoupí kazatel se svým pomocníkem a předčítá "poddaným" všechny hříchy, kterých se dopustili v uplynulém roce. Veškeré veselé příhody, které se v obci udály a i různé nešvary jsou vtipně a jed[/]noduše zveršovány. Kazatel, šedesáti sedmiletý Adolf Navrátil z Víru, si celé říkání sám skládá a pak je i náležitě předčítá, za pomoci výrazných gest a dramatického přednesu. Kázání trvá obvykle hodinu až hodinu a půl. Všechna dřívější kázání i s tím nejnovějším si pan Navrátil zapisuje do zvláštní veliké knihy, která je pak celé období do následujících hodů předmětem živého zájmu celé vesnice. Lidé si knihu půjčují a čtou i staré příhody, které se kdy [/] v obci udály. Jednotlivé epizody kázání jsou spojovány nejrůznějšími veršovanými přípitky na další úspěšnou činnost místních organizací a podniků, jako např. sportovcům, požárníkům, řidičům ČSAD apod.
      Závěrem kázání svede kazatel všechny nehody a hříchy, které se v obci staly, na berana a pro výstrahu, aby se každý podobných činů vyvaroval, odsoudí berana k trestu smrti. Kat si chystá šavli, aby mohl vykonat rozsudek a useknout beranovi hlavu. Tu však přijíždí "sv. Martin" a žádá pro berana "pardon". Kazatel je zpočátku neústupný. Teprve po třetí žádosti "sv. Martina" uděluje beranovi milost, aby prý tedy nebylo hodové veselí rušena popravou. Hudba hraje tuš a stárek žádá "stárkovou" o první tanec pod májem. Po skončeném sólu se rozproudí pod májem všeobecná zábava, která trvá až do večera. Teprve potom se mládež i diváci přesouvají do sálu kulturního domu (v dřívějších dobách do sálu hostince). Když na hody nepřeje počasí, odcházejí všichni zúčastnění do sálu ihned po kázání. Zde zábava pokračuje do pozdních nočních hodin.
      Hody ve Víru jsou dokladem toho, že i v oblastech, které se považují po národopisné stránce za nezajímavé, s vymizelou tradiční kulturou, je možno najíti lidové zvyky a obyčeje překvapivě zachovalé, často se zdařilými snahami o jejich aktualizaci. Jan Souček

203

INFORMACE

Folklórní festivaly v roce 1971 [obsah]

Abychom umožnili našim čtenářům předem si naplánovat návštěvu některých z folklórních slavností, jež se ve velkém počtu konají na území Československa, rozhodli jsme se otisknout v našem časopise termíny, které se nám podařilo zjistit. Náš přehled není vyčerpávající, neboť přípravné výbory několika slavností, jako např. v Dolní Lomné, ve Šlapanicích u Brna, Spišské Nové Vsi, Terchové aj., nám dosud na naše dopisy neodpověděly. Část údajů jsme zjistili od našich spolupracovníků, zejména termíny některých slavností na Slovensku.
      Při této příležitosti znovu vyzýváme pořadatele všech folklórních festivalů v ČSSR, jež budou uspořádány v následujících letech, aby vždy včas sdělili termíny svých slavností Ústavu lidového umění ve Strážnici a dle možnosti mu zasílali též propagační materiály (plakáty, letáky, programově skládačky, brožurky apod.). Náš ústav totiž může i v dalších ročnících Národopisných aktualit publikovat podobný přehled festivalů a tím vydatně pomoci pořadatelům v propagaci. Propagační [/] materiály shromažďujeme ve svém archivu. Po letech z nich bude možno uspořádat výstavu, zaměřenou na folklórní festivaly na území ČSSR.
      Nyní uvádíme přehled festivalů v roce 1971:
     30. 5. "Dětské Tvrdonice 1971" (okres Břeclav)
     5.-6. 6. Ondrášovské slavnosti - Janovice (okres Frýdek-Místek)
     5.-6. 6. Folklórne slávnosti - Zemplín (okres Trebišov)
     5.-6. 6. Horehronské slávnosti - Heľpa (okres Banská Bystrica)
     12.-13. 6. Slavnosti maďarských občanů Západoslovenského kraje - Želiezovce (okres Levice)
     18.-20. 6. "Podluží v písni a tanci" - Tvrdonice (okres Břeclav)
     19.-20. 6. Folklórne slávnosti - Krakovany (okres Trnava)[/]
     19.-20. 6. 12. Zemplínske slávnosti - Michalovce
     25.-27. 6. 26. mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1971 (okres Hodonín)
     26.-27. 6. Folklórne slávnosti - Levoča(okres Spišská Nová Ves)
     26.-27. 6. Slávnosti piesní a tancov ukrajinského obyvateľstva v ČSSR - Svidník (okres Bardejov)
     2.-4. 7. 6. Podpolianske folklórne slávnosti - Detva (okres Zvolen)
     3.-4. 7. Slávnosti piesní a tancov maďarských pracujúcich v ČSSR - Gombasek
     8.-11. 7. "Rožnovské slavnosti 1971" - Rožnov pod Radhoštěm (okres Vsetín)
     9.-11. 7. Folklórny festival Východná 1971 (okres Liptovský Mikuláš)
     9.-11. 7. XVI. Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků - Starý

204

Hrozenkov (okres Uherské Hradiště)
     25. 7. Horňácké národopisné odpoledne - Velká nad Veličkou (okres Hodonín)
     13.-15. 8. "Slovácký rok 1971" - Kyjov (okres Hodonín)
     14.-15. 8. "Chodské slavnosti 1971" - Domažlice
     28.-29. 8. Slavnosti "U nás na Náchodsku" - Rýzmburk (okres Náchod)
     28.-29. 8. Hanácké slavnosti - Náměšť na Hané (okres Olomouc)
     28.-29. 8. Matičné národopisné slávnosti - Martin
     17.-19. 9. Celoštátna sútažná prehliadka amatérskych folklórnych súborov - Poprad
     24.-26. 9. Festival detských folklórnych súborov SSR - Prešov
     V roce 1971 se neuskuteční:
     Dolňácké slavnosti v Hluku
     Folklórne slávnosti v Starom Tekove
     Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích. -dvl-[/]

Seznam knih z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1970. [obsah]

     FF Communications, No 204, 206, Helsinky 1969, (Societas Scientiarum Fenica, Helsinky)
      Članci i Grada za kulturnu istoriju Istočne Bosne, kn. VIII, (Zavični muzej, Tuzla)
      Narodna nošnja, vez i tkanje Rumuna u Banatu (Vojvodski muzej, Novi Sad)
      Makedonskij folklor, roč. I., sv. 2, Skopje 1968, (lnstitut za folklor ve Skopje)
      Évkönyve, 1969, č. 1, 2, Seged 1969, (Bibliothéque Centrale de 1'Université Jozsef Attila)
      Szeged-Odessza 1970, Odesza 1970, (Bibliothéque Centrale de 1'Université Jozsef Attila)
      Leninskije budni v Kremle, Moskva 1970, (Bibliothéque Centrale de l'Université Jozsef Attila)
      Edit B. Thomas, Über Pannonien, Tihany, 1970, (Bibliothéque Centrale de l'Université Jozsef Attila)
      Ferenc Tóth, A makoi hagyma történetéhez, Makó 1969, (Bibliothéque Centrale de l'Université Jozsef Attila)
      Marian Miklós, A tiszai ártér téli, Seged 1967, (Bibliothéque Centrale de l'Université Jozsef Attila)
      Juhasz Antal, A deszki hojóvontatók, Szeged 1966, (Bibliothéque Centrale de l'Université Jozsef Attila)
      Az egri múzeum évkönyve, Eger 1969, (Vármúzeum v Egeru)
      Néprajzi Ertesítö, Budapest 1969, (Néprajzi múzeum v Budapešti)
      Jahrbuch für Volksliedforschung, roč. XII - XV, 1967-1970, Berlin (Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bonn)
      Construçoes primitivas em Portugal, Lisabon 1969, (Instituto de alta de Culture de studos de Etnologia, Porto, Portugalsko)
      Prace i materiały, No. 14, Lódž 1970, (Muzeum Archeologiczne a Muzeum Etnograficzne v Lódži, Polsko)
      Etnografia polska, Warszawa 1970, (Institut Historii Kultury materiałnej Warszawa, Polsko)
      Lud, tom III, Wrocław-Poznań 1969, (Polskie Towarzystwo ludoznawcze, Wrocław, Polsko)
      Rocznik Muzeów Wojewódstva Rzeszowskiego, Rzeszów 1969, (Muzeum okręgowe w Rzeszowie, Polsko)
      J. Olszewska, Zabytkowe kafle Muzeum v Jarosławiu, katalog 1969, (Muzeum okręgowe w Rzeszowie, Polsko)
      Rocznik Białystocki, Białystok 1970, (Muzeum w Białystoku)
      Zeszyty Państwowego Muzeum Etnograficznego w Warszawie, tom VII-IX, 1967, 1968, Warszawa 1969, (Państwowe Muzeum Etnograficzne we Warszawie)
     

205

Sztuka ludowa w 25 lecin PLR, Warszawa 1970, (Państwowe Muzeum Etnograficzne we Warszawie)
      Indonezja - broń, rzemiosło, sztuka, Warszawa 1969, (Państwowe Muzeum Etnograficzne we Warszawie)
      H. Baumann, Koloniale Völkerkunde I, 1944, (lnstitut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      M. Baduer - R. H. Geldern, Two Studies of Art in the Pocifie Area, Wien 1969, (Institut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      Wiener Beiträge, roč. I, II, Wien 1930, 1931, (lnstitut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      W. Dostal, Die Beduinen in Südarabien, Wien 1967, (lnstitut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      W. Koppers, Die Bhil in Zentralindien, Wien 1948, (Institut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      W. Keppers, Kultur und Sprache, Wien 1952, (Institut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      W. Schmidt, Gebräuche des Ehemannes, Wien 1954, (Institut für Völkerkunde der Universität, Wien)
      Revista de referates şi recenzii, č. 3, 1970, (Academia RPR, Cluj)
      M. O. Anexova, Kazacky folklor, Alma-Ata 1968, (Centraľnaja naučnaja biblioteka, Alma-Ata)
      M. O. Anezova, Abaj Kunanbaev, Alma-Ata 1967, (Centraľnaja naučnaja biblioteka, Alma-Ata)
      M. Karataev, Kažym Žumaliev, Alma-Ata 1968, (Centraľnaja naučnaja biblioteka, Alma-Ata)
      Kazackyje oblastnyje teatry, Alma-Ata 1965, (Centraľnaja naučnaja biblioteka, Alma-Ata)
      Istoria sovetskogo Turkmenistana, Ašchabad 1970, (Centraľnaja naučnaja biblioteka, Alma-Ata)
      M. A. Achmetova, Kazackije narodnyje pesni o Lenine, Alma-Ata, 1969, (Centralnaja naučnaja biblio-teka, Alma-Ata)
      M. T. Beljavskij, V. V. Sorokin, Naš pervij, naš moskovskij, naš rossijskij, Moskva 1970, (Naučnaja biblioteka Garkého v Moskvě)
      V. P. Anikin, Folklor kak kolektivnoe tvorčestvo naroda, Moskva 1969, (Naučnaja biblioteka Gorkého v Moskvě)
      Esti rakvakunst, Talin 1969, 1970, (Literaturnyj muzej v Tartu)
      Koehirjalised, Tartu 1969, (Literaturnyj muzej v Tartu)
      Abriss der Estnischen Volkskunde, Talin 1964, (Literaturnyj muzej v Tartu)
      Bulletin Annuel, Genéve 1969, (Museéet institut d'etnographie, Genéve)
      Izvestija na Etnografskija institut i muzej, kn. XI, XII, 1968, 1969, Sofia, (Bâlgarska Akademija na naukite v Sofija)
      A. Turbekov, Realističeskij roman i tipičeskij charakter, Alma-Ata 1970, (Centralnaja naučnaja biblioteka, Alma-Ata)
      Bulletin folklorique d'Ile-de-France, nr. 8, 9, roč. XXXI, XXXII, 1969, 1970, Paris, (Bibliothéque historique de la ville de Paris)
      Narodna umjetnost, kn. 7, 1969-1970, Zagreb, (lnstitut za narodnu umjetnost Zagreb)
      Izvestija Akademii nauk TSSR, nr. 1-4, 1970, Ašchabad, (Centralnaja naučnaja biblioteka Turkm. SSR, Ašchabad)
      Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, bd. 19, Wien 1970
      Ragnar Jirlow, Die Geschi[s]chte des schwedischen Pfluges, Stockholm 1970, (Nordista museet Stockholm)
      L. Petzoldt, Deutsche Volkssagen, München 1970
      Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft, Zürich 1970, (Zentralbibliothek Zürich)
      Etnology, nr. 1-4, 1970, Pittsburgh USA, (University of Pittsburgh)
      Sovjetskaja etnografija, nr. 1-6, Moskva 1970, (Naučnaja biblioteka im. Gorkovo, Leningrad)
      Folklore Annual, č. 2, 1970, Austin, (The university of Texas)
      Lětopis, nr. 13, 1970, Bautzen, (Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin)
     

206

OBSAH
Studie
Josef Vařeka: Poslední dům s polodymnou jizbou na moravskoslezském pomezí . . . 109
Vanda Tůmová: Konec masopustu na Ostravsku . . . 125
Jan Souček: Zemřelí v představách lidu na moravských Kopanicích . . . 135
Josef Jančář: Malířka kraslic - Antonie Zalubilová . . . 145
Jindřich Uher: Vzývání krajiny . . . 151

Knihy
Československá vlastivěda (Josef Jančář) . . . 167
Václav Frolec, Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají (Josef Jančář) . . . 168
Slavko Kremenšek, Ljubljansko naselje Zelena jama kot etnološky problem (Bohuslav Beneš) . . . 169
Ragnar Jirlow, Die Geschichte des schwedischen Pfluges (Josef Jančář) . . . 170
Prameny k dějinám zemědělských společenstev (Dagmar Klímová) . . . 172
Gunnar Bugge-Christian Norberg-Schulz, Stav og laft i Norge (Josef Vařeka) . . . 173
Juha Penikäinen, The nordic dead-child tradition (Bohuslav Beneš) . . . 174
Płyniesz Olzo (Josef Tomeš) . . . 175
Cyril Zálešák, Tradičné zvyky na Slovensku, spojené s tancami (Ludmila Tarcalová-Batůšková) . . . 175
František Vančík, Kalendářní obyčeje z jihočeského Soběnova (Josef Tomeš) . . . 176
Sribna rosa (Josef Tomeš) . . . 177
Russkije narodnyje skazki (Josef Tomeš) . . . 178
Stanislav Sohr, Ondrášova smrt a jiné beskydské pohádky a pověsti (Ske) . . . 178
Eugen Klementis, Účast Matice slovenskej na národopisnom a folkloristickom výskume Slovenska (Ludmila Tarcalová-Batůšková) . . . 180
Jaromír Jech, Pohádky z naší zahrádky (Bohuslav Beneš) . . . 180
Staří slezští kazatelé (Josef Tomeš) . . . 181
Magdalena Kaňová-Mojmír Benža, Ľudové kožuchy (Ludmila Tarcalová-Batůšková) . . . 181
Josef Wolf, Poslední svědkové pravěku (Petr Skalník) . . . 182

Sborníky a časopisy
Acta museorum agriculturae (Jaroslav Kramařík) . . . 184
Studia Balkanica bohemoslovaca (Josef Jančář) . . . 185
Zborník Slovenského národného múzea LXIV (Josef Jančář) . . . 185
Materiały Muzeum budownictva ludowego w Sanoku (Josef Vařeka) . . . 187
Klobouky u Brna - minulost a současnost (Ludmila Tarcalová-Batůšková) . . . 188
Onomastické práce (Jaroslav Kramařík) . . . 189
Zpravodaj místopisné komise ČSAV (Jaroslav Kramařík) . . . 189

Konference
Pražské sympozium k 75. výročí založení Národopisného muzea Českoslovanského (Josef Vařeka) . . . 191
I. etnomuzikologický seminár (Milan Leščak) . . . 192
Tradičná kultúra Slovákov vo Vojvodine (Svetozár Švehlák) . . . 193

Televize a gramofonové desky
Na cestě za člověkem (Jindřich Uher) . . . 195
Johannes Künzig - Waltrauf Werner, Balladen aus Ostdeutscher Überlieferung (Karel Vetterl) . . . 197

Výstavy
Výstava ÚLUV v Přerově nad Labem (Milada Šulcová) . . . 198

Nálezové zprávy
Ze života dalších tří anekdot (Jaromír Jech) . . . 199
T[t]radiční hody ve Víru (Jan Souček) . . . 201

Informace
Folklórní festivaly v roce 1971 (-dvl-) . . . 204
Seznam knih z mezinárodní výměny publikací za rok 1970 (připravila Ludmila Tarcalová-Batůšková) . . . 205

Autorem kreseb motivů kraslic v Ostr. Nové Vsi je Petr Fajkus.