Národopisné aktuality/1971/3

národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1971 - ČÍSLO 3

POHŘEBNÍ POHOŠTĚNÍ A HOSTINY [obsah]

      MIROSLAVA LUDVÍKOVA, Etnografický ústav Moravského musea, Brno
      Pro svůj příspěvek o reliktech pohřebních hostin jsem si zvolila jižní část střední Moravy,1) která dodnes zůstala převážně zemědělská, i když se silným odlivem pracovních sil do průmyslových center. Pro toto území byla dříve charakteristická nejednotnost národnostní - český živel tu hraničil s německým i náboženská - žili tu vedle sebe evangelíci i katolíci. Základem je terénní výzkum z let 1964-1967,2) jako srovnávací materiál slouží dobře vedené pozůstalostní soupisy ze židlochovického panství z let 1750-1850.3) Položky výdajů za pohřební pohoštění, psané dosti často česky, se dostaly do soupisů pohřebních útrat, protože k nim byly počítány jako právně uznané, neboť byly v kraji odedávna v obyčeji. Proto byly ostatně také kodifikovány v Občanském zákoníku z r. 1812. Zmínka o pohřebních hostinách po tomto datu bývá doplňovaná poznámkou podle obyčeje (1814), jak obyčej jest (1825), altgebräuchlich (1832).4) Příležitostí k pohoštění nebo rozdávání jídla v souvislosti se zemřelými a pohřbem bylo více, ale čím později, tím více se překrývaly obvyklými způsoby pohoštěni pro cizí lidi a přespolní příbuzné. Různé moravské [/] kraje také různě rozvinuly jednotlivé prvky; všechny se sice v našem území vyskytují, ale ne všechny se stejně vyvinuly.
      První z nich je jako jinde na Moravě při nočním bdění před pohřbem. Přesvědčení, že mrtvého není možné nechat samotného zvláště noc před pohřbem z obavy před zlými duchy,5) se ovšem podřídilo křesťanské tradici a zakotvilo v liturgii. V našem území bylo toto noční bdění rozvinuto slaběji než na západní Moravě, kde se shromažďovalo v domě mrtvého měnlivé množství sousedů z různých vrstev obyvatelstva, kteří byli v nějakém vztahu k mrtvému a pod vedením předzpěváka zpívali nábožné písně (u evangelíků) nebo se za mrtvého modlili (u katolíků).6)
      Nejsilnější povědomí o nočním bdění zůstalo na jihozápadním Brněnsku a Ivančicku. Tam se večer modlila stálá, poměrně malá skupina mužů. V Řeznovicích se scházely určité, vždy tytéž ženy, aby podle interpretace autorů monografie o Oslavansku nad mrtvým snad i naříkaly.7) Spíše než o pokračování v tradici plaček (ačkoliv i ty zde pamatují, spíše však ve spojení s pohřbem) jde o přehánění cizích lidí,

211

kteří si chtějí zasloužit odměnu, zvláště když povinnost modlit se nad mrtvým se přenášela na obecní chudé. Vážněji pojímali svůj úkol muži, kteří pokračovali ve funkci pohřebních bratrstev a ve zkoumané době byli obvykle členy růžencového bratrstva. V Jamolicích se muži u mrtvého modlili až ráno před pohřbem (od 10 do 11 hodin). Také žebráci se obvykle modlívali ráno po kostele.
      Tato služba nad mrtvým byla dříve nemyslitelná bez pohoštění. Zůstávalo však prosté a po dlouhou dobu nezměněné: skládalo se z alkoholického nápoje (nejčastěji piva) a tvarůžků s chlebem. Ve starší době málokde hostili kořalkou. Při některých bděních, zvlášťě směrem na východ, převažoval alkoholický nápoj; když hodina pokročila, ustupovalo i modlení kartám a podnapilí mužové, jdoucí ráno od mrtvého, vzbuzovali pohoršení.8) Vývoj v pohoštění nebyl, zaniklo často dříve než vlastní bdění (severní Znojemsko, Brněnsko). Jen na Ždánicku se podávaly v pozdější době po skončení modlení buchty.
      Na Českomoravské vysočině, kde podávání jídla bylo vyvinuto silněji, se nejjednodušší skladba pokrmů nelišila od uvedené, ale jestliže měl zemřelý význačné postavení ve vsi nebo v rodině, byla velmi bohatá a zastínila často vlastní pohřební hostinu. Např. na Žďársku se v první přestávce mezi modlením či zpíváním podávaly párky, pivo a rohlíky, v druhé barevná kořalka a jitrnice s chlebem, v třetí čistá kořalka nebo bílá káva a buchty či koláče jako o posvícení atd.9)
      Ještě řidší bylo pohoštění před pohřbem a prakticky se podávalo ve třech případech: jestliže se šlo s pohřbem do vzdálenější farní vesnice, byl-li pohřeb z některého důvodu odpoledne, 10) a v pozdější době [/] pro příbuzné, kteří přišli zdaleka. Omezovalo se na užší okruh lidí; také výraz pohoštění je v prvních dvou případech poněkud nadsazený a správněji by měl znít posilnění, protože takovou funkci skutečně mělo. Tvořila je často jen lihovina. Proto místy dostávali nosiči kořalku, ve vinařském kraji (např. v Kobylí) pro zahřátí a posilu svařené víno. Pohoštění v pravém slova smyslu pro přespolní příbuzné bývalo v evangelických rodinách, kde zvláště u bohatších ke konci minulého století nechybělo maso, podle roční doby uzené nebo drůbež (Nosislav). I v těchto případech byla pohřební hostina, na kterou se kladl důraz, až po pohřbu.
      Vlastní pohřební hostina si svůj český název udržela jen na severním Znojemsku, všude jinde je pro ni běžný název trachta.11)
      Doba jejího konání závisela na pohřbu. Většinou byla bezprostředně po smutečním aktu, tzn. dopoledne asi od 10 hodin, a protáhla se do oběda, jen zřídkakdy přes celý den. Jestliže se pohřeb konal odpoledne, začala hostina po čtvrté hodině a trvala až do večera. Místy bylo pohoštění jen pro vzdálenější příbuzné bezprostředně po pohřbu, kdežto pro místní až večer, také z ohledu na práci v hospodářství, která dobu pohřbu a hostiny velmi ovlivňovala. Nebo se uspořádalo tak, že se odpoledne konalo pro školáky, jestliže zemřelo dítě, a opět teprve večer pro dospělé. Jen zvlášť velké a svým způsobem důležité trachty se odkládaly na jinou dobu, až smutek poněkud opadne, nebo aby bylo dosti času na přípravu pokrmů - tak při úmrtí svobodných na další neděli nebo za 2-3 týdny, nebo za hospodáře až po vypršení doby smutku (ve Vémyslicích za rok).

212

Protože hostina byla považována za součást pohřbu,12) spojilo se zvaní na pohřeb se zvaním na hostinu v předvečer pohřbu, nebo se vzali příbuzní a znání zrovna z hřbitova s sebou. Časté však byly i případy, kdy osoba, která zvala na pohřeb, musela po pohřbu ještě jednou vesnici oběhnout a smuteční hosty na hostinu sezvat. Zvali se všichni, přišel, kdo mohl.
      Účastnili se jí přednostně ti, kdo při pohřbu sloužili, nosiči, případné též zpěvačky. Ti měli také pohoštění bezprostředně po obřadech, někdy i odděleně od ostatních (např. v hospodě tzv. vénešná),13) zvlášť jestliže se hostina vystrojovala později než v den pohřbu a potom také tehdy, když se mrtvý nesl přes pole; pak se konala v hospodě farní obce. Také v pozůstalostech bývá uváděna odděleně od ostatních, jako by opět i toto pohoštění patřilo k jakési odměně za vykonanou práci, i když nosiči se vybírali většinou z příbuzných nebo jinak mrtvému blízkých.
      Kromě nich se hostin účastnilo širší příbuzenstvo, tedy i kmotři, sousedé, velcí sedláci nebo řemeslničtí mistři, se kterými mrtvého pojila stavovská příslušnost. Byl-li příslušníkem spolku, např. veteránů či hasičů, pohostili se i oni, Kromě nich byli na hostinu pozváni další známí a ti, kdo zesnulého v nemoci navštívili.
      Hostina se konávala v domě smutku. Často tu nebyla ani jiná obytná místnost než úmrtní. Stačilo po návratu vyvětrat a bylo-li hostí mnoho, dát na dvě židle vhodnou desku, za pěkného počasí umístit je i v síni a na dvoře, aby se všichni vešli. Konec konců i z tohoto důvodu se zvali hosté na různou denní dobu. v hospodě bývalo pohoštění, šlo-li o přes[/]polní pohřeb; kromě nosičů pro ty, kdo se do domovské obce nevraceli. Jinak se do hospody umisťovali účastníci, mrtvému vzdálenější - hasiči, členové spolků, nověji JZD, muzikanti, někdy i svobodní při pohřbu svobodného, nebo všichni muži.
      Podle toho se také řídil ráz hostiny. Čím byli hosté mrtvému vzdálenější, tím méně se na mrtvého vzpomínalo a nálada byla volnější, zvlášť v hospodě bez pozůstalých. Ale i v užším kruhu se varovali přílišného smutku, pohřeb byla vyřízená záležitost. Nanejvýš se vzpomínalo, co zesnulý dělal, na jeho osobnost, v přiostřených poměrech se mluvilo o majetkové pozůstalosti. Modlili se už jen před jídlem a po jídle.
      Trachty za svobodné je nutno posuzovat jinak. Mohli jsme už pozorovat, že mládež měla hostinu často oddělenou od starších, a to nejen místně, ale i časově (další neděli, po 2-3 týdnech), a už to naznačuje jiný ráz těchto hostin.
      Za mládence tomu, kdo zemřel svobodný, ať už byl jakkoliv stár, chodívali svobodní z celé vesnice. Později se účast omezovala na rekruty, dnes na ročník (hlavně na Kloboucku a Brněnsku), to jest na příslušníky téhož ročníku narození, jako byl mrtvý. Ti všichni se účastnili i pohřební hostiny. Jestliže rodiče byli chudí, chasa se na hostinu složila. I to svědčí o tom, že hostiny byly považovány za nezbytnou součást pohřbu. Proto byly velké, nákladné a slavnostní, často jako malá svatba. Někdy skutečně se vystrojuje jakoby náhradní svatba (hlavně Kloboucko, Ivančicko). Proto tyto hostiny bývají spojeny se zpěvem, později při harmonice, a tancem. Přísnější průběh mívaly jen na Židlochovicku, snad pod vlivem soužití evangelíků a katolíků, a umisťování svobodných do hospo

213

dy a veselí při hostinách za svobodné je uváděno jako pozdější jev, který informátoři odsuzují.
      Za docela malé děti, kojence a nemluvňata, hostina nebývala, teprve školáci mívali družičky a mládence, kteří bývali pohoštěni, vždy však méně než dospělí. V pozůstalostech se uvádějí trachty i tehdy, když šlo o úmrtí za epidemií a nakažlivých nemocí;14) teprve v druhé polovině 19. století byly v těchto případech zakazovány.
      Základní součástí pohřební hostiny byl alkoholický nápoj; vždyť se na Moravě v jiných územích dokonce říkalo, že se propíjí dušička nebo kůže zesnulého.15) Pokud šlo o obce, kde se pěstovalo víno, podávalo se to. Např. v pozůstalostech jižního Židlochovicka se uvádí (až na jediný případ) jen víno, a to i při hostinách po zemřelém dítěti. Podobně je tomu i v okolí Ivančic, Moravského Krumlova a Klobouk u Brna. Kdo neměl vlastní vinohrad, víno si kupoval, buď v místě, ale i v jiných vesnicích, jako na svatbu nebo na hody. Později zůstává užívané jen v bohatších rodinách, zatímco u chudých nastupuje kořalka, protože je možné ji obstarat levněji. Kořalka se nejčastěji uvádí na přelomu století v trachtách ve vesnicích Ždánického lesa. Zkonfrontujeme-li si ostatní okolnosti z tohoto kraje, kdy vinohrady začaly z toho nebo onoho důvodu mizet, poznáme, že se alkoholismus rozmáhal v přímé souvislosti s rozšířením kořalky. Kořalka byla v 2. polovině 19. století i jinde v každodenním životě běžná (např. v okolí Brna), byla součástí denní stravy nádeníků v zemědělství, ale podávat ji na hostinách se tu považovalo za málo slušné, nepatřilo se to. V pozdější době, asi po první světové válce, kdy pití kořalky ustupuje, vrací se víno vedle piva, [/] jako "lepší" nápoj. Jistě se tu projevuje i snaha vyrovnat se bohatším venkovským rodinám.
      Pivo v pohřebních hostinách se odedávna vyskytovalo v hornatém okolí Ivančic a všude tam, kde nebyly vinohrady. Nastupuje často po vínu ve vinařských krajích. Objevuje se - ještě častěji než víno - zpětně po kořalce v novější době. Kromě toho je pivo běžné při všech pohoštěních pro větší skupiny lidí v hospodě (pro hasiče, za svobodné).
      V povědomí lidu však uctění jen alkoholem není pohoštěním, zvláště ne takovým, u kterého by se dalo posedět. Patřilo k němu nutně něco k zajezení. U studeného pohoštění se dával v našem území chléb a tvaroh rozdělaný se smetanou nebo máslem v období, kdy bylo mléka dost, nebo syrečky, séřečky, tvarůžky, které se připravovaly doma do zásoby. V bezprostředním jižním území, obývaném německým obyvatelstvem, se najde sporadicky i švýcarský sýr,16) který se uvádí i na Podluží,17) ale o něm my zprávy nemáme.
      Toto pohoštění, alkoholický nápoj, chléb a tvaroh nebo syrečky, které bylo rozšířeno na celém našem území, neliší se v ničem od toho, jaké se podávalo, když byli cizí lidé v domě, např. nádeníkům při špičkových zemědělských pracích, ale i při vesnických společenských událostech, jako obecních valných hromadách.18) Na Drahanské vysočině, ve velmi chudém území, že udržela tato sestava dokonce na svatbách až do let 1880 (nevařená svatba),19) na valných hromadách zanikla zároveň s tímto zařízením. Nejdéle přetrvala v pohřebních hostinách, místy dokonce ustrnula a přežila v době, kdy se už syrečky doma nedělají a kdy všechno pohoštění pro cizí lidi se

214

Vyúčtování vydání při pohřbu Ester Srncové z Nosislavi r. 1783 (St. archív Brno, F 15-31, fasc. 34).

dávno v duchu doby změnilo. Zvlášť výrazně to vystupuje dnes, jestliže zemře poslední samostatně hospodařící zemědělec v obci. Tak např. v HostěrádkáchRešově r. 1964 svolali k zvláštní trachtě jen všechny bývalé hospodáře (dnes jsou to většinou starci), pohostili je kromě pivem, tvarůžky a chlebem, které koupili v obchodě. Podobně v Ratišovicích na Znojemsku zemřel soukromě hospodařícímu rolníku syn a při hostině se podávaly kupované tvarůžky. V tomto druhém případě si lidé jev nevysvětlovali jako vědomé zachování zvyku souvisící s konservatismem rodičů, ale pauperizací a nižší životní úrovní rodiny.
      K určitému vývoji patří snad používání másla na chléb (uvádí se na jižním Židlochovicku a na Znojemsku) a náhrada chleba kupovanými houskami nebo rohlíky, které se před první světovou válkou považovaly na venkově za lahůdku. Na trachtě za 22letého stolařského tovaryše Františka Kopečka z Nosislavi byly žemle už r. 1831.20) Někde se chléb udržuje dlouho a k této záměně dochází pozdě, např. na Miku1ovsku v německém prostředí.
      Jako lahůdka bylo myšleno také podávání krajíců chleba, posypaných cukrem, které se polily kořalkou nebo se v ní máčely. Toto pohoštění, vůbec nejjednodušší, ale pro používání cukru jasně pozdější, bylo určeno ženám.21)
      K přelomu století se na venkově rozšířilo pití kávy a v té době přichází také ke změně studeného, nevařeného pohoštění v pohoštění "kávové". Máme k tomu opět obdobu na Drahanské vysočině, kde se svatbě s kávou, která nastoupila po r. 1880, říkalo vařená, kaféjová. Informátoři často uvádějí kávu jako zvlášt

215

ní, vzácnou pochoutku. Umři, bude kafé, říkávala v Čejkovicích matka svému synovi, když fňukal, že mu něco je. Ke kávovému pohoštění (někdy nahrazovanému u chudších čajem) se peklo pečivo, menší, tvarohem nadívané koláče, buchty (obojí Brněnsko a všude jinde) nebo tzv. beleše (užší Ždánicko), ale především velké bábovky, nazývané v území Ždánického lesa babůvky nebo na severním Znojemsku kuglufy. Později, když výjimečnost kávy trochu opadla, střídal se s ní čaj, např. se nejprve podávala káva, za dvě hodiny nato čaj. Pohoštění v této sestavě bývalo považováno, hlavně v území Ždánického lesa, za babské, pro ženské, nebo pro děti a svobodné, pokud byli hoštění v domě zemřelého, zatím co muži zůstávali u alkoholu. Nedávalo se pochopitelně, když bylo pohoštění v hospodě a pro velké množství cizích lidí, např. příslušníky spolků.
      Přímým pokračováním hostin tohoto druhu bylo hoštění párky a gulášem, oblíbené proto, že nedalo velké práce s přípravou. Takové je dodnes, dává-li se většímu množství lidí, ať již příslušníkům rodiny či spolku. K tomuto pozdnímu variantu patří také sodovky a limonády pro děti a ženy.
      Zbývá nám zmínit se ještě o druhém způsobu trachty - pohoštění masitým obědem. Jestliže je nejméně od 2. poloviny 18. století doloženo pohoštění s chlebem, sýrem a pivem či vínem, které ustrnulo v selských pohřbech, pak nejméně od téže doby je doložen oběd také v čistě selském prostředí. Lze ostatně říci, že se pohoštění v různých vrstvách venkovského obyvatelstva nelišilo, stejně hostili řemeslníci i sedláci, Trachta s obědem se vztahovala, jak se zdá, vždy [/] k události, kdy zemřel dědic statku, hospodář, nebo rodiče hospodáře.22) z čeho se tenkrát oběd skládal. přesně nevíme; nejčastěji se uvádí maso, chléb a víno. Doklad o pokračování v této tradici máme z jižního Židlochovicka, kde bylo selské povědomí velmi silné. Zvláště v bohatých obcích se uchystal velký oběd, co do množství často na úrovni svatebního, ne však s tolika chody masa. Výběr se řídil podle roční doby jiný byl po zabíjačkách, jiný na podzim v hojnosti drůbeže. Porazit však kus dobytka na trachtu nebylo v uvedených obcích výjimkou. Často s tím počítal v závěti sám hospodář; je to dokladem nazírání na smrt a pohřeb, když každý už za živa pamatoval, aby byl důstojně pohřben.23) Zde také užití velkých sedlckých tvarohových koláčů a velkých bábovek, pečených v peci, nelze považovat za vývojovou fázi jednoduššího druhu pohoštění, ale za starou, původní součást obědové trachty z 18. století.
      Jak každý už dopředu počítal s trachtou, máme jiný doklad z Velkých Němčic. Inf. Štěpán Fousek si vzpomínal, jak jeho dědeček, který zemřel v 80. letech 19. století, si asi od r. 1875 schovával šesterku vína, tj. asi 3 hl, ze kterého se sice každý rok ubíralo, ale po novém víně se muselo do toho množství dodat. Uvádí, že na trachty za muže se schovávalo víno červené, za ženy víno bílé. Na trachtě se ovšem nevypil ani 1 hl vína, zbylým se podělili příbuzní.
      Protože se taková hostina v krátké době od úmrtí do pohřbu nestačila vždy připravit a ani na ni vždy nebylo pomyšlení, odkládala se někdy, např. ve Vémyslicích, často o rok, na dobu po smutku, případné na jinou příhodnou dobu v hospodářství (např. na

216

podzim, až byly husy). Musel ji připravit ten, kdo zdědil usedlost, a kdyby to nebyl udělal, neobstál by ve veřejném mínění.24) Informátoři však výslovně uvádějí, že taková hostina byla výjimkou.
      Oběd u zámožných sedláků se jako trachta na počátku 20. století velmi rozšířil. Pak to často vypadalo tak, že na Židlochovicku, na území Ždánického lesa a na Hustopečsku v jedné a téže vesnici u bohatých byl oběd s masem, ve středně bohaté vrstvě bylo kávové nebo ještě studené pohoštění a mezi nejchudšími musel stačit chléb posypaný cukrem a politý kořalkou, ale to už jen zřídka. I když byla usilovná snaha překonat tyto majetkové rozdíly, přece nemůžeme říci, že se podávání obědů rozšířilo všeobecně. Rozšířilo se značně v jiné rovině, totiž pro přespolní příbuzné, zvláště tehdy, když byl pohřeb odpoledne, a to v době, kdy hostiny pro větší kolektivy mizely. Jestliže se dává dodnes v obcích u dráhy, má to se starou tradicí málo společného, protože pohoštění místních zaniklo docela.
      Zbývá nám ještě se zmínit o posledním druhu pohoštění v souvislosti s pohřbem. Ve starších pozůstalostech ze Židlochovicka se mezi pohřebními účty nápadně uvádí položka za almužny chudým nebo žebrákům.25) Jestliže se dostala do pozůstalosti a vrchnostenským úředníkem nebyla škrtnuta, nutně z toho vyplývá, že se považovaly za běžnou součást pohřebních útrat. Zřejmě také patřily k starým, všeobecně rozšířeným, a proto uznávaným zvykům. V pozůstalostech z 1. poloviny 19. století se vyskytují už jen sporadicky, až mizí docela, a na jejich místo se dostává větší pompa v pohřebních obřadech.
      Jestliže dnes informátoři na Židlochovicku pamatují na pohoštění nebo podarování žebráků, nespojují je těsně s pohřebními zvyklostmi jako hostiny, považují je spíš za obvyklé obdarování žebráků penězi nebo jídlem. Informátoři např. uvádějí: Kávu a koláč dostala žebračka, když se ráno po mši přišla k mrtvému modlit; zbylé koláče a bábovky dostal ten, kdo zametal v kostele a bydlel na obecním bytě (tj. obecní žebráci) ; po pohřbu se zaneslo do pastóšky, co zbylo.
      Poněkud jinak je tomu na východním Hustopečsku, kde zůstalo obdarování žebráků vědomé. U Augusty Šebestové čteme: Dyž člověk umře, dondú obecní žebráci do teho domu, kde leží ten mrtvej, každej den, pokáď je v domě. Modlijú se u něho nahlas. Potom dostanú peníze, múku lebo neco od jídla.26) Všude na území Ždánického lesa bývají modlící se žebráci pohoštěni. Nikde to však nedošlo do takových rozměrů jako na moravsko-slovenském pomezí, kde se věřilo, že jestliže se opomene vystrojit pro žebráky zvláštní hostina, nemá mrtvý v hrobě pokoj a vrací se, aby tuto povinnost pozůstalým připomenul.27)
      Na užším Brněnsku a na severním Znojemsku není dnes ani stopy po tomto hoštění žebráků v souvislosti s pohřbem či s výročím pohřbu nebo na Dušičky. Zato na jižní moravské hranici, v německém území kolem Jaroslavic, chodily chudší děti na Vše svaté, všechny pohromadě, a byly obdarovány koláči.28) Podobně v pruhu od Ivančic a Oslavan směrem na Stropešín (ne v každé vesnici) chodily na Vše svaté starší žebračky dušičkové babičky po domech, modlily se za mrtvé a dostávaly slaměnku mouky nebo peníze. Poslední způsob obdarování později převládl a žebračky chodily s pokladničkou, o jejíž obsah se dělily. Ob

217

dobně to pamatuje i Šebestová: Dávajú ... almužny žebrákom na výroční deň lebo na svátek teho nebožtíka.29) A to je jediný mlhavý doklad vzpomínky na mrtvého ve výroční den úmrtí, avšak vzpomínaný nikoliv darováním jídla, ale jen peněz.30)[/]
V žádném dokladu, při žádné příležitosti se však od poloviny 18. století při hoštění nebo obdarování jídel v souvislosti s úmrtím a jeho výročím neobjevuje kaše, tak typická pro starší doby.31) Byla definitivně vystřídána chlebem.

218

Poznámky
1.
      To znamená jižní okolí Brna, Židlochovicko, Ždánický les, Ivančicko, Moravskokrumlovsko a severní Znojemsko.
2.
      Doplněný odpovědmi na Dotazník ke zjištění obřadních, svátečních a příležitostných jídel a nápojů (Národopisná společnost československá, 1964-65, č. 9), které docházely v druhé polovině r. 1965 a na počátku r. 1966.
3.
      Státní archiv Brno, sign. F 15-31.
4.
      Pozůstalost výměnkáře Martina Zajíce z Přísnotic, †1814 (F 15-31, fasc. 22), Adama Mičulky z Velkých Němčic, xxx+1832 (fasc. 40), Michala Sedly z Nosislavi, †1825 (fasc. 19), atd.
5.
      Sr. Adam Fischer: Zwyczaje pogrzebowe ludu polskiego, Lwów, 1921, str. 206.
6.
      Sr. J. F. Svoboda: Životem s moravským Horákem minulého století, Helenín, 1940, str. 33; odpověď Karla Voříška, Stržanov, na dotazník NS.
7.
      Karet Fojtík - Oldřich Sirovátka: Rosicko-Oslavansko. Praha, 1961, str. 168, pozn. 63.
8.
      Karty jsou podle cit. Fischera (str. 202n) už jen poslední, slabý odlesk her nad mrtvým, konaných proto, aby nikdo neusnul.
9.
      Výzkum v Najdeku u Žďáru n. S.
10.
      Tak v neděli; ve všední dny tehdy, byl-li kněz dopoledne zaneprázdněn školou; u evangelíků obecně.
11.
      V pozůstalostech české názvy nejsou ustáleny: hostiny se charakterizují podle rozsahu podávaných nápojů a jídel jako zavdaná, uctění, svačina, nebo oběd, pohřební oběd. Někdy se písař raději vyjádřil latinsky - comitio. Německé výrazy většinou odpovídají českým: Bewirtung, Labung, nebo Mittagmahl, Todten-, Leichenmahl, Leichenmahlzeit. Nejobvyklejší, ale pro ráz hostiny význačný je název Ergetzlichkeil (viz dále).[/]
12.
      Jak těsně byla trachta spojena s pohřbem, dokazuje pozůstalost po 36letém Jiřím Novotném, vysloužilém vojákovi, který zemřel r. 1841 v Nosislavi (fasc. 35). Vypočítává sa tu, od koho se pro nosiče koupilo víno, že se snědly dva pecny chleba a tvarůžky. Vztah účtujících k pozůstalému nebyl však nikterak vřelý, protože jim ukradl 5 šátků, 2 zástěre a chůvko, 2 páre nožů vidliček, za to všecko ztráto pak žádali 4.50 zl. Doklad je také příspěvkem k poznání života vysloužilců v kolektivu vesnice.
13.
      Tak v Tuřanech. Sr. M. Ludvíková: Pověry o narození a smrti. Věstník Národopisné společnosti, č. 2-4 (1964) str. 37.
14.
      Tak např. se dával mládencům a družičkám trunk v Křepicích při pohřbu Františky (10 let) a Václava (8 let) Jahnelových, kteří zemřeli r. 1831 při epidemii cholery (fasc. 27).
15.
      Např. na Horácku se zapíjá dušička nebožtíka (výzkum Jemnice u Strážku), propíjení kože je běžné ve Vlachovicích (odpověď Fr. Matýska na dotazník NS), jinde se zalévajú oči (Valašské Klobouky a okolí, odpověď Libuše Sušilové; na Horňácku, sr. M. Béňa: Slavnostní pokrmy a obřady moravských Horňáků. Český lid 1 (1892) 597-9).
16.
      Jihomoravsko-dolnorakouské pohraničí uvádí Günter Wiegelmann (Brotspeisen zum Totenmahl; Atlas der deutschen Volkskunde. Erläuterungen zur 2. Lieferung, Karte 13-24. X. Das Totenmahl. Marburg, 1963, str. 522 a pozn. 701).
17.
      Odpověď dr. Joži Dostála z Brna na dotazník NS (týká se Staré Břeclavi).
18.
      Sr. Fr. Sochor: Paměti obce Rychtářova. Rychtářov, 1938, str. 197, Josef Lochman: Řád přijímání za sousedy. Selský archiv 4 (1905), str. 23.
19.
      Františka Zemánková: Jak se na Konicku vařilo před 80 lety. Vlastiv. sborník pro mládež župy olomoucké 4 (1926), příl. k č. 8, str. 11n.

219

20.
      SAB, F 15 - 31, fasc. 35.
21.
      Odpověď na dotazník NS A. Ryšové z Němčan u Slavkova a V. Broukala ze Žarošic, výzkum ve Vnorovech.
22.
      Např. za Josefa Zojku dával r. 1849 v Nosislavi oběd jeho syn Vencl (fasc. 36), v Křepicích za hospodáře Návenku vdova Kateřina r. 1804 (fasc. 27) atd.
23.
      Obecně rozšířeno. Sr. A. Šolta: "Vysejpací" umrlčí truhly. Český lid 4 (1895), str. 114.
24.
      Sr. též Anton Vrbka: Sitten und Bräuche im südwestlichen Mähren (Landesbezirk Znaim). Zeitschrift für österreichische Volkskunde 2 (1896), str. 319.
25.
      Např. žebrákům almužny (E. Srncová, xxx+1783, fasc. 34 - viz publ. účet), žebrákům (Jiří Rybařík, xxx1773, fasc. 32), na chudé (Jan Mahovský, xxx+1813, fasc. 33, všichni z Nosislavi), den hiesigen Armen (Terezie Kalbová, hospodská a obchodnice, pův. ze Znojma, xxx+1829 ve Velkých Němčicích, fasc. 39).
26.
      Lidské dokumenty, 2. vyd., Praha 1947, str. 26.
27.
      Výzkum na Horňácku a Uherskobrodsku.
28.
      F. V. Peřinka: Jaroslavský okres (Vlastivěda moravská. - II. Místopis), Brno, 1905, str. 14. Na Miku[/]lovsku se mezi Němci peklo zvláštní pečivo Allerheiligenstritzel (odpověď dr. Alfréda Macka z Mikulova na dotazník NS).
29.
      Lidské dokumenty, str. 26.
30.
      Není už ani stopy po tom, že by se dávalo obřadně jídlo na hroby. Vyskytne-li se takový případ, je spíše neuvědomělým pokračováním starých představ o posmrtném životě a lidé to považují za podivínství, ba přímo za mentální zaostalost. Tak v sousedství našeho území, v Poštorné, nosila donedávna jedna žena muži na hrob oběd (odpověď dr. Joži Dostála na dotazník NS). Podobně kladně, ale s rozpaky odpověděl na dotazník NS dr. Alfréd Macek o Mikulovsku s poznámkou, že to definitivně zmizelo kolem r. 1930. Skrytě se dávají dodnes na Vše svaté na Moravských kopanicích pod květiny tu a tam lihovina a cigarety (Jan Souček: Představy spojené se smrtí člověka, se zemřelými a pohřební obřad na moravských Kopanicích. Dipl. práce - KSF UJEP, 1969, rkp. str. 144). Jinak jsou po tom stopy už jen ve folklorních projevech (např. z Rychtářova, sr. Sochor, str. 231).
31.
      Ferd. Pokorný: "Varmuže" = "varmužka". Selský archiv 4 (1905), str. 151; stejně v Polsku viz cit. Fischer, str. 383.

220

TOTENMAHL UND BEWIRTUNG
Zusammenfassung

      Die Autorin suchte sich für ihren Beitrag über Relikte der Trauermahlkost den südlichen Teil Mittelmährens aus. Die Grundlage bildet eine Terrainerforschung in den Jahren 1964 bis 1967, und als Vergleichsmaterial dienen die gut geführten Verlassenschaftsverzeichnisse der Herrschaft Židlochovice aus den Jahren 1750 bis 1850.
      Die nächtliche Totenwache vor dem Begräbnis bietet den ersten Anlass zur Bewirtung. Sie bestand aus einem alkoholischen Getränk (am häufigsten Bier) und Quargel[n] mit Brot. Mitunter überwog, besonders beim Wachen in den östlichen Gebietsteilen, das alkoholische Getränk; mit fortschreitender Stunde trat auch das Beten hinter dem Kartenspielen zurück, und betrunkene Männer, die frühmorgens den Toten verliessen, erregten Ärgernis. Eine Entwicklung in der Bewirtung gab es nicht, der Brauch ging meist früher unter als das eigentliche Wachen (im nördlichen Gebiet von Znojmo, im Umkreis von Brno.
      Das eigentliche Trauermahl hat seine tschechische Bezeichnung (hostina) nur im nördlichen Gebiet von Znojmo beibehalten, sonst ist dafür der Ausdruck trachta (Schmaus) geläufig. Diese trachta ging in der Regel unmittelbar nach dem Trauerakt vor sich. Nur ein besonders grosser und bedeutungswichtiger Totenschmaus wurde auf eine andere Zeit verlegt, zumal wenn die Zubereitung der Speisen es er forderte. Weil das Gastmahl als Bestandteil des Begräbnisses angesehen wurde, verband man die Einladung zum Begräbnis mit der Einladung zum Trauermahl.
      Das Mahl pflegte im Trauerhaus vor sich zu gehen. Im Gasthaus wurde bewirtet, wenn es um ein auswärtiges Begräbnis ging. Sonst wurden im Gasthof die dem[/] Toten fernerstehenden Teilnehmer untergebracht. Dementsprechend war das Gastmahl beschaffen.
      HauptbestandteiI des Totenmahls war ein alkoholisches Getränk; südlich von Židlochovice, in der Umgebung von Ivančice, Mor. Krumlov und Klobouky bei Brno war es Wein. Bier wurde im gebirgigen Umkreis von Ivančice verabreicht und überall dort, wo es keine Weinberge gab, üblicherweise bei Bewirtung einer grösseren Anzahl von Leuten im Wirtshaus (für Feuerwehrmannschaft, für Ledige). Bei kalter Bewirtung kam Brot hinzu mit Quark (Topfen), der mit Sahne angerührt wurde, oder Quargel[n], die zu Hause hergestellt und vorrätig gehalten wurden. Diese Zusammenstellung unterscheidet sich in nichts von dem, was aufgetischt wurde, wenn fremde Leute im Hause waren oder bei dörflichen geselligen Anlässen.
      An der Wende des 19. und 20. Jahrhunderts kommt es zu einer Änderung der kalten, ungekochten Bewirtung in eine Kaffeebewirtung. Zum Kaffee wurde Backwerk verabreicht; kleine mit Topfen gefüllte Kolatschen, Buchteln und grosse Gugelhupfe wurden gebakken. Kaffeebewirtung bevorzugten besonders die Frauen, während die Männer beim Alkohol blieben.
      Daneben gab es eine Bewirtung mit Fleisch zum Mittagmahl in rein bäuerlichem Milieu, in der Regel beim Tod des Gutserben, des Landwirts oder seiner Eltern. Fleisch, Brot und Wein werden im südlichen Gebiet von Židlochovice schon in der Hälfte des 18. Jahrhunderts verzeichnet und sind dort weiterhin ortsüblich.
      Das Mittagmahl bei vermögenden Bauern war zu Anfang des 20. Jahrhunderts sehr verbreitet. Da gab es

221

dann oft in demselben Dorf bei den Reichen Mittagessen mit Fleischgerichten, die weniger Begüterten hatten Kaffee oder noch kalte Speisen, den Ärmsten musste mit Zucker bestreutes und mit Schnaps übergossenes Brot genügen. Heute wird nur zugereisten Verwandten ein Mahl verabreicht.
Die letzte Art von Totenmahl ist die Bewirtung für Arme und Bettler. Im 18. Jahrhundert wurde sie noch als notwendiger Bestandteil des Begräbnisses angesehen, doch im Verlauf des 19. Jahrhunderts verwandelt sie sich in ein Geldalmosen, später verliert sie sich vom Westen her und hält sich nur noch auf östlichem Gebiet. Nir[/]gends kam es so weit, dass an einen Geisterspuk des Toten geglaubt wurde, sofern den Bettlern kein Mahl verabreicht wird. Stellenweise wurde das Beschenken der Bettler in die Zeit um Allerheiligen verlegt als Belohnung für Totengebete (so bekamen im Landstrich von Ivančice und Oslavany in Richtung Stropešín die Allerseelenweiblein Mehl und Geld). Auf deutschem Gebiet um Jaroslavice gingen zu Allerheiligen die ärmeren Kinder von Haus zu Haus und wurden mit Kolatschen beschenkt. Nirgendwo bin ich aber dem alten traditionellen Brei bei irgendeinem Totenmahl begegnet.
(Deutsch von Dr. G. J. Rosenberg j

222

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 171, č. 3

KRYTÉ MOSTY V POVODÍ SVRATKY A OSLAVY [obsah]

      ROSTISLAV VERMOUZEK, Česká u Brna
      Půjdeme-li při nedělním výletě ze starobylého městečka Doubravníka proti proudu Svratky ke hradu Pernštejnu, upoutá nás ve vsi Černvíře zvláštní stavba: přes řeku se pne starobylý dřevěný most. Spočívá na dvou podezdívkách, vyhnaných vysoko nad vodu a uprostřed je podepřen kamenným pilířem, který je chráněn proti náporu vody a ledů mohutným ledolamem. Most, nad jehož zvláštní konstrukcí se pozastaví laik i odborník, má mostnice ze silných dubových trámů, příčná břevna, po kterých se jezdí, jsou z hraněných borových kmenů. Nad vlastní mostní konstrukcí je masívní dřevěné zábradlí, které vybíhá do značné výšky.
      Most je z boků obedněn deskami a celý je přikryt šindelovou střechou, takže má podobu úzkého a nízkého tunelu. Nosná konstrukce, zábradlí i střešní trámy jsou navzájem spojeny tak, že připomínají moderní klecové ocelové mosty.
      Ačkoliv se černvírský most zdá úzký, sloužil po všechna léta běžné dopravě, jezdily po něm fůry s obilím do Svobodova mlýna, který stojí hned za řekou, žebřiňáky, vysoko naložené snopy nebo senem i těžká [/] nákladní auta s kládami, trámy i palivovým dřevem. Po mostě šla také trasa okresní silnice z Černvíra do Skorotic.
      Za druhé světové války byl most nákladem 35.000 Kčs opraven. Po osvobození, zejména pak když bylo v Černvíře založeno JZD a zvýšil se svoz dřeva auty z lesů pod Sekořem, nevyhovoval úzký most náročné dopravě. Těžká vozidla roztřásala dřevěnou mostní konstrukci a poškozovala zdivo pobřežních tarasů i opěrného pilíře. Proto byl most, již dříve prohlášený za chráněný památkový objekt, vyřazen z provozu a kousek pod ním byl zbudován nový most železný.
      Černvírský krytý most není na Českomoravské vysočině ojedinělou stavbou tohoto druhu. Má svého souseda níž na Svratce asi hodinu cesty od Černvíra. Procházíme-li úzkým svrateckým údolím z Borače do Doubravníka, přejdeme u železniční zastávky Prudké ke kryté lávce, která je zbudována na způsob černvírského mostu. Její nosná konstrukce spočívá zčásti na dubových pilotech, zaražených do země, uprostřed je podepřena dřevěnou konstrukcí, zajištěnou proti náporu ledů okovaným ledolamem z dubových klád.

223

Lávka na Prudké je delší než černvírský most, pne se vysoko nad vlastním korytem Svratky a na pravém břehu jde hodný kus nad pobřežní loukou. Řeka se v těchto místech zatáčí doleva, pravý říční břeh je plochý, takže bývá při zvýšeném vodním stavu pod vodou a na jaře, při tání, je celý pokryt naplavenými ledovými krami, Lávka slouží dosud běžné potřebě, je zbudována jen pro chodce a jde přes ni pěšina od železniční zastávky k papírně.
      Další krytý most v této oblasti je asi hodinu cesty z Černvíra výš proti vodě. Je postaven přes říčku Nedvědičku pod hradem Pernštejnem a vede přes něj cesta od bývalého pivovaru k panskému dvoru na Mansberku. Koryto říčky Nedvědičky je tu hluboké, ale nepříliš široké, takže mostní konstrukce je uložena jen na pobřežních tarasech a nemá uprostřed žádnou podpěru. Před postavením silnice z Nedvědice do Sejřku vedla přes tento dřevěný most jediná sjízdná cesta ze svrateckého údolí na horskou planinu k Olší. Most nechala zbudovat pernštejnská vrchnost a protože sloužil především její potřebě, starala se o jeho údržbu. V roce 1933 byl most důkladně opraven a opatřen novým šindelovým krytem. Po roce 1945, když byl poslední majitel hradu odsunut a pernštejnský statek rozparcelován, ztratil most význam, ale také patrona. Dnes se o něj nikdo nestará, takže má poškozenou střechu, trpí vlivem povětrnosti a očividně chátrá.
      Čtvrtá mostní stavba tohoto druhu je v osadě Švarci pod Vírskou přehradou. Je to krytá, pěkně zachovalá lávka. Spočívá na dvou mohutných kamenných pilířích, postavených u samé vody. Pilíře jsou staré a pamatují jistě víc než jednu dřevěnou nástavbu. [/] Lávka je přes 15 m dlouhá a nesou ji dva mohutné trámy obdélníkového průřezu, vytesané z obrovitých jedlových kmenů. Na trámech spočívá podlaha lávky, do nich jsou zasazeny i podpory, které nesou šindelovou střechu, jež chrání celou konstrukci před vlivy povětrnosti.
      Lávka je umístěna vysoko nad vodou, aby ji nesebraly jarní ledy a přívaly, jež se na Svratce každoročně opakovaly až do doby, než byla zbudována Vírská přehrada. Ve Švarci dnes nikdo neví, kdy byla lávka postavena, stávala tu patrně již před staletími a sloužila za přechod pro pěší k lesům, polím a dvěma chalupám, které stojí pod strání na pravém břehu řeky, odloučeny od ostatních stavení.
      Tyto čtyři pozoruhodné stavby jsou posledními zbytky starých dřevěných krytých mostů, kterých bývalo na rozlehlém pernštejnském panství celá řada. Jeden z nich stával v městečku Doubravníku za bývalým klášterem jeptišek řadu svatého Augustina a šla přes něj cesta z doubravnického náměstí na levý břeh Svratky. Chodilo se po ní do doubravnických vinic, které se prostíraly na jihozápadním svahu kopce Vinohradu a jezdilo do Černvíra a dál k Pernštejnu. Doubravnický krytý most je velmi starý, stával tu patrně již na konci středověku. V roce 1696 postavili při něm pěknou barokní kapličku, která tu stojí v e stínu věkovitých lip dodnes. Podle ústního podání ji dal zbudovat nějaký sedlák, který jel s povozem přes most, probořil se, ale nic se mu přitom nestalo. Jak doubravnický krytý most vyhlížel, vidíme na obraze malíře Františka Richtra, uloženém v Moravském muzeu v Brně.

224

František Richter, Olejomalba Doubravníka z r. 1845. Pohled od jihozápadu.

      Tento krajinář - samouk, jemuž vděčíme za četné pohledy na moravská města a městečka, maloval Doubravník v roce 1824 a zachytil přitom i krytý most přes Svratku. Na obraze je vidět, že most byl dřevěný, ve spodní části opatřený bedněním, které sloužilo jako zábradlí. Z nosné mostní konstrukce vyčnívaly trámy, které nesly šindelovou střechu, opatřenou na koncích proti podfouknutí šindelovými štíty.
      Když byla v roce 1842 postavena silnice z Doubravníka do Nedvědice po pravém břehu Svratky, ztratil most význam pro dálkovou dopravu. Zdá se dokonce, že část mostu směrem k městečku byla rozebrána a ponechán z ní jen přechod pro pěší.
      Tato změna je patrna na dalším Richtrově obraze, malovaném r. 1845, jež je majetkem MUDr. Jelínka a nachází se ve zdravotním středisku v Doubravníku. Na částečném rozebrání mostu měli patrně zájem doubravičtí sedláci, kteří tím chtěli zabránit, aby dálková doprava nešla přes jejich louky, jež bývaly těžce naloženými povozy za deštivého počasí poškozovány.
      Když se dálková doprava zcela přesunula na nově vybudovanou silnici, most nikdo nespravoval, takže chátral, až byl zbořen nebo se zřítil. Zůstaly z něho jen kamenné pobřežní tarasy, dodnes dobře zachoval. Řeka, která mezi nimi plyne, je poměrně úzká, neboť část její vody byla svedena do náhonu, jenž šel k Mazáčovu mlýnu a od něho vedl ke staré panské papírně, která stávala pod kostelem. Protože byl doubravnický most poměrně krátký, neměl v řečišti žádné opěrné pilíře, nebyl ohrožován povodněmi ani ledy a nebyl překážkou pro plavení dřeva, o které se na Svratce pokoušeli v polovině 18. století někteří podnikaví jednotlivci.[/]
      Dřevěné kryté mosty na pernštejnském panství bývaly také v Nedvědici a to dokonce dva. První stával na dolním konci protáhlého náměstí na potoce Nedvědičce, které se v městečku říká Krčínka. Šla po něm stará cesta od Doubravníka přes Černvír kolem panského dvora v Klečanech na nedvědické náměstí a přes ně dál pod hrad Pernštejn nebo na planinu ke Kovářové a Lískovci. Most sloužil svému účelu až do roku 1907, kdy byl stržen a nahrazen mostem kamenným.
      Druhý dřevěný krytý most býval na konci úzké uličky, kterou šla cesta ke Štěpánovu. Stával ještě v r. 1912 a byl stržen patrně při stavbě silnice svrateckým údolím a nahrazen mostem železným.
      Při výstavbě komunikace podél Svratky byl odstraněn i další dřevěný krytý most, který stával u dvora Bořinova. Místo něho tu byl rovněž postaven most železný. Starší usedlíci si tyto tři dřevěné mosty dobře pamatují, chodívali přes ně jako děti z okolních vsí do nedvědické školy ještě těsně před první světovou válkou.
      Dva dřevěné kryté mosty bývaly i v městečku Štěpánově. Jeden byl na Svratce a šla přes něj cesta proti proudu řeky ke Koroužnému a Víru. Sloužil až do první světové války. Těsně před ní, když byla stavěna silnice podél Svratky, byl jako nevyhovující odstraněn a na místo něho zbudován most železný. Druhý most vedl cestu ze Štěpánova přes potok Hodůnku směrem na Olešnici. Protože k rekonstrukci této komunikace došlo až za první republiky, sloužil most déle a když byl odstraněn, nahradil ho klenutý most kamenný.

226

Také výš na Svratce stávaly dřevěné kryté mosty. Jeden byl v Unčíně, byl asi 30 m dlouhý, 2,20 m široký, krytý došky. Kdy byl tento most postaven, nikdo neví, v roce 1885 byl patrně opravován, neboť tento letopočet bylo možno vidět na jednom z opěrných pilířů.
      Druhý dřevěný krytý mošt stával v Dalečíně. Oba mosty sloužily běžné dopravě ještě za druhé světové války. Během ní nebyly opravovány, zchátraly a po válce, v letech 1946 a 1947 byly rozebrány a nahrazeny železnými mostními konstrukcemi.
      Na Českomoravské vysočině bývaly patrně kryté mosty i přes jiné vodní toky. Jeden z nich přes říčku Bobrůvku ve Strážku stával až do nedávné doby. Spojoval starou osadu Boleboř s kolonizační vsí Strážkem. Most nesloužil jen místní dopravě, přes Strážek šla již ve středověku dálková cesta z Velkého Meziříčí do Bystřice nad Pernštejnem. Není známo, kdy byla Bobrůvka prvně přemostěna, poslední most byl postaven v roce 1862 a sloužil až do roku 1962, kdy byl rozebrán a nahrazen novým mostem železobetonovým.
      Strážkovský most býval ze všech krytých mostů v povodí Svratky nejmohutnější, byl 24 m dlouhý a 5 m široký, jeho nosná konstrukce, uložená na dvou kamenných pobřežních tarasech, byla uprostřed podepřena pilířem z kamenných kvádrů. Most byl zbudován z mohutných jedlových trámů, ve druhé světové válce byl důkladně opraven, prohnilé trámy byly vyměněny a nosná konstrukce u severního tarasu zpevněna dřevěnými podporami. Byl velmi pevný, na konci války přes něj ustupovaly desetitisíce německých vojáků s těžkými vozidly a tanky.[/]
      Neobvyklé mosty se střechami nebyly omezeny jen na svratecké povodí, narazíme na ně i na řece Oslavě. Jeden z nich stával ve stejnojmenné osadě. Koryto řeky je tam dost široké, levý břeh je pozvolný, proto byl z této strany zbudován na most vysoký kamenný nájezd. Na pravém břehu, který je strmý, byla mostní stavba napojena přímo na vozovku.
      Most v Oslavě byl hodně dlouhý, takže jeho nosná konstrukce musela být podepřena třemi kamennými políři, postavenými v řečišti. Sloužil běžné dopravě až do roku 1960, kdy byl rozebrán a nahrazen moderním mostem železobetonovým.
      Další krytý most stojí asi 2 km výš proti proudu u Říhákova mlýna na katastru obce Dolních Heřmanic. Původně sloužil pouze pro spojení Heřmanic s mlýnem, dnes přes něj jde veřejná cesta do osad na pravém břehu Oslavy. Z levého strmého břehu se vjíždí přímo na most, na pravém povlovnějším byl zbudován nájezd z mohutných kvádrů hrubozrnné třebíčské žuly. Most je posazen vysoko nad vodou, je přes dvacet metrů dlouhý a 2,55 m široký. Jeho nosná konstrukce je podepřena mohutným kamenným pilířem, stojícím uprostřed řečiště. Původní šindelový kryt byl před časem, patrně při opravě v roce 19201921, nahrazen cementovými taškami. Most byl původně asi soukromou stavbou mlynářů, kteří se o jeho údržbu vzorně starali. Dnes je veřejným majetkern a protože jeho význam po zrušení Říhákova mlýna poklesl, nedbá nikdo o jeho údržbu. Je to velká škoda, je to jediná zachovalá památka tohoto druhu v okolí Heřmanic, neboť další krytý most, jež stával u Nesměřské hájenky na katastru obce Osové, byl před

227

Krytá lávka ve Švarci.

Krytý most u Řihákova mlýna.

Most pod pilou u Krásněvsi.

Krytý most nad pilou v Krásněvsi.

několika lety zbaven střešního krytu a dnes slouží jako obyčejný dřevěný most lokální dopravě.
      Jdeme-li z Velkého Meziříčí proti proudu Oslavy, narazíme u obce Krásněvsi na další dva kryté mosty. Spodní býval soukromou stavbou meziříčské vrchnosti, zbudovanou pro svoz dřeva z rozsáhlých lesů na pilu u Krásněvsi. Řečiště Oslavy je pod pilou dost široké, pravý břeh je strmý, levý plochý.
      Těmto přírodním podmínkám se museli přizpůsobit stavitelé mostu. Posadili jej vysoko nad vodní hladinu, aby ho nestrhly vodní přívaly a dal se napojit na vrstevnicovou cestu, která je zaříznuta do svahu vysoko nad řekou a vede přímo k pile.
      Aby se dostali z levého plochého břehu na potřebnou výši, postavili na most dlouhý dřevěný nájezd. Tím se mostní stavba značně prodloužila, takže ji i s nájezdem museli posadit na sedm mohutných dřevěných stolic. Z nich vybíhají sloupy, jež nesou střechu. Most byl naposled opravován po druhé světové válce, kdy byla šindelová krytina odstraněna, střecha pokryta řídce prkny a potažena dehtovou lepenkou. Toto zastřešení bylo asi levnější než šindelové, ale jeho trvanlivost, zvlášť když není o lepenku řádně dbáno, je menší. Za dvacet let dehtový papír zvětral, vítr ho potrhal a odnesl, takže dnes není most chráněn před vlivy povětrnosti a vůčihledně chátrá.
      Druhý most, který sloužil z větší části také pro dopravu klád na panskou pilu u Krásněvsi, byl postaven přes Olšavu výš na řece. Stalo se to poměrně pozdě, až po první světové válce, když byla z Krásněvsi zbudována k pile a domkům při ní stojícím, místo vozové cesty, která šla brodem, řádná silnice. Most je asi 15 m dlouhý a necelé 3 m široký, řeka [/] tu není příliš široká, velká část vody z ní byla odvedena strouhou a sloužila jako hnací síla pro pilu. Most spočívá na dvou pobřežních pilířích, v řečišti nemá žádnou podporu, jeho nosný systém je klecový. V době, kdy byl stavěn, nebyli už patrně v kraji šindeláři a proto byl most zakryt prkny. Po čase se však ukázaly nevýhody tohoto zastřešení; prkna se vlivem povětrnosti kroutí, praskají, nepřiléhají k sobě, na mostní konstrukci prší a celá stavba chátrá. Nikdo se o ni nestará, panská pila byla zrušena a most se považuje za zbytečný.
      Všechny mosty a kryté lávky, jež jsem popsal, mají téměř stejnou konstrukci, jež vyplynula z technických vlastností dřeva. Naši předkové znali velmi dobře tento materiál, ze kterého se nejen stavělo, ale jenž sloužil i na výrobu mnoha užitkových předmětů. Staří řemeslníci přesně věděli, které dřevo je odolné proti vlhku, které musí být v suchu, rozeznali jadrné vyzrálé dřevo od mladých stromů a svých znalostí všestranně využívali.
      Stavba mostů byla velmi nákladná, most se stavěl jen tam, kde si to vyžádala naléhavá potřeba převedení dálkové komunikace přes nebrodný vodní tok nebo ekonomický zřetel místního významu. Rozhodujícím činitelem při budování mostu byl gruntovní pán, vrchnost, která měla potřebné finanční prostředky, ale i povinnost stavět a udržovat komunikace na svých statcích. Je jisté, že část prací, spojených s budováním a opravou mostů, přenesli feudálové na poddané, kteří je museli konat robotou, ale i za plat. Gruntovní pán dával kámen i dřevo na stavbu, platil odborníky, zedníky, tesaře, kováře. Bylo by velmi zajímavé zjistit, odkud pocházeli řemeslníci, již se na

230

budování krytých mostů podíleli. Domnívám se, že převážnou část odborných prací vykonávali domácí lidé, kteří byli ve službách vrchnosti a stavěli nejen mosty a lávky, ale i panské stodoly a sýpky, dvory, ovčírny i vodovody, a prováděli i opravy a přestavby panských sídel, zámků a hradů.
      Při větších stavebních podnicích pomáhali domácím řemeslníkům i toulaví sekerníci, jež byli specialisty pro stavbu mlýnských strojů a zařízení, dovedli zhotovit vodní kola, seřídit vantroky i sbíjet mlýnské stolice. O krytí mostů se starali šindeláři, kteří strouhali šindel z jedlových a smrkových štěpin a dovedli ho klást a upevnit na střechy.
      Dřevěné kryté mosty na Svratce a Oslavě jsou velmi staré. Nevíme sice, kdy byl první z nich postaven, máme však záznamy, že dnešní krytý most u Černvíra přečkal v roce 1968 čvrt tisíciletí. Dokazuje to letopočet 1718, vytesaný na jednom z trámů, jež nesou šindelovou střechu.
      Již předtím tu stával krytý most, jak vyplývá ze zprávy komise, která se vypravila v srpnu 1714 do [/] Žďáru a odtud putovala podél Svratky do Brna. Po cestě měla zjišťovat, zda by se dalo po vodě dopravovat z pernštejnského, jimramovského a novoměstského panství do Brna dříví. Komise, již vedl Jan Jiří Hausperský, zapsala, že ve Štěpánově a v Černvíře jsou přes Svratku kryté mosty, ale oba byly tehdy pobořené, patrně od velké vody. Později byly ovšem opraveny a sloužily, až dosloužily.
      Také některé mosty na Oslavě jsou staré. Ani zde ovšem nemáme přesné záznamy o jejich budování, jeden z nich - u Řihákova mlýna v Dolních Heřmanicích - však byl stavěn nebo opravován v roce 1732. Stavební práce financoval tehdejší mlynář M(atěj)? Hamža, který nechal iniciálky svého jména i s letopočtem vysekat na jeden z kvádrů, ze kterých je zbudován nájezd od mlýna na most.
      Kryté mosty na Svratce a Oslavě jsou krajovou zvláštností, proto by bylo velmi záslužné, kdyby se jich ujala památková péče a udržovala je v dobrém stavu.

231

GEDECKTE BRÜCKEN IM FLUSSGEBIET VON SVRATKA (SCHWARZAWA) UND OSLAVA (OSLAU)
      Zusammenfassung
Gedeckte Holzbrücken gehören unter die interessanten Volksbaudenkmäler auf der Böhmisch-mährischen Höhe. Früher existierten hier sehr viele Brücken, einige finden wir noch heute im Betrieb, einige sind als geschützte Objekte erhalten, manche bestehen schadhaft. Die meisten sind im Verlauf unseres Jahrhundert verschwunden.
      Heutzutage kommen diese Brücken in zwei Gebieten vor. Das erste erstreckt sich am Fluss Svratka und an Zuflüssen Nedvědička und Hodůnka, im ehemaligen Dominium der Herren von Pernstein. Heute nicht benützte Brücke vom Jahre 1718 befindet sich im Dörfel Černvír. Im Marktflecken Doubravník stand eine hölzerne Brücke hinter dem Kloster, ihre Gestalt hat der Landschaftsmaler František Richter bewahrt. In der Nähe von Papierfabrik Na Prudké dient heute als Übergang über den Fluss Svratka der hölzerne gedeckte Steg au f hohen Stützen. Weitere gedeckte Brücken wurden über das [/] Flüsschen Nedvědička unter der Burg Pernstein gebaut. Frühere gedeckte Brücken in Ubušín und Dalečín wurden nach dem II. Weltkrieg durch eiserne Brücken ersetzt.
      Das zweite Gebiet, wo man gedeckte Holzbrücken sehen kann, befindet sich am Fluss Oslava: zwei stehen beim Dorf Krásněves, eine (heute ohne Dach) beim Jägerhaus unter Velké Meziříčí, weitere am Wege von Dolní Heřmanice zur Hamžamühle, diese wurde im Jahre 1732 erbaut. Die ehemalige gedeckte Holzbrücke in Oslava wurde durch eine Betonbrücke ersetzt.
      Alle diese Brücken bauten aus den mächtigen Tannen - oder Eichenbalken örtliche Leute, die Zimmermänner und Mühlbauern, welche die Mühlanlagen richteten. Ausser den Brücken bauten sie auch gedeckte Grabenübergänge, die einen Teil der Befestigung von Burg Pernstein bildeten.
      Übersetzt von Jan Skácel.

232

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 3

K OTÁZKÁM TRANSKRIPCE LIDOVÉ NÁSTROJOVÉ HUDBY [obsah]

      KAREL DVOŘÁK, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů
      Fixovat lidovou instrumentální hudbu běžným notovým písmem je velmi nesnadné. Jednak proto, že běžné notační prostředky jsou pro tyto účely málo přesné a rovněž z toho důvodu, že jejich použití nebývá jednotné; to také dává možnost víceznačné interpretace. Prostudoval jsem téměř všechny publikované transkripce lidové instrumentální hudby u nás, od nejstarších Zemanových, přes záznamy L. Kuby, L. Janáčka až po zápisy novější i nejnovější. Chtěl bych ukázat na nesprávnosti, ba i omyly obsažené v těchto transkripcích, ale hlavně se chci pokusit vyvodit z těchto chyb některé závěry pro přesnější a přehlednější transkripci lidové hudby.
      V některých (hlavně starších) zápisech se setkáváme se zřetelnými prohřešky proti technickým mocnostem jednotlivých hudebních nástrojů. Jsou zde zapsány takové tóny a akordy, které není možno na nástroj zahrát. Ze záznamů L. Janáčka si povšimněme nejdříve cimbálové hry.1)[/]
      Příklad č. 1 nelze na cimbál zahrát.2) v příkladu č. 2 vidíme, že Janáček jako by se snažil zvýraznit zde melodii; k hlavním tónům melodie připisuje ještě obrácené nožičky. Přitom nota s dvěma nožičkami znamená dva tóny stejné výše, a dva tóny o stejné výšce není možné současně na cimbál zahrát. Tento způsob notace bývá používán u skladeb určených pro klavír. Z našeho hlediska jde o nepřesný zápis, který nevychází z povahy přepisovaného nástroje, v tomto případě cimbálu. Příklad č. 3 bychom mohli pokládat za správný jenom v tom případě, že by šlo o snahu rozlišit hru jednou či dvěma paličkami, příklad č. 4a - tremolo pouze jednou paličkou, příklad č. 4b tremolo střídavě oběma paličkami. U gajd, pokud je zapisován huk přednice (obyčejně kvinta základního tónu), považuji za nepřesné, objeví-li se v transkripci dva tóny stejné výše bezprostředně za sebou bez zaznamenaného mezitónu přednice (příklad č. 5a). Ve skutečnosti mezi těmito tóny vždy

233

zazní huk přednice. Podobné i v případě, objeví-li se v přepisu dva tóny huku přednice bez jakéhokoliv mezitónu.3)

4a 4b

[/] 5a 5b

Jinak je ovšem možné pro zjednodušení zápisu huk přednice vůbec nezapisovat. Stačí, když si uvědomíme, že při hře non legato se nám huk přednice ozývá automaticky. Stejné nedostatky nacházíme v tomto případě u L. Janáčka jako u I. Stolaříka nebo J. Gelnara.4)
Nástroje smyčcové. V záznamech hry na smyčcové nástroje nacházíme nejvíc nepřesností. Dá se zřetelně rozeznat, který zapisovatel zná techniku smyčcového nástroje a který nikoliv. V záznamech L. Janáčka nacházíme např. dvojhmat, který při předpokládaném normálním ladění houslí nelze zahrát.5)

234

Také v zápisech L. Kuby jsou zaznamenány některé nehratelné akordy (7a, 7b.6))

7a 7b 8

      Podobně i u A. Peka7) je nehratelný akord (8) nebo tamtéž8) je part basy psán dvojhlasně v oktávách, což je při normálně laděné dyndácké base technicky nehratelné.
      Uvedené nepřesnosti, které neodpovídají technice nástroje, se vyskytují hlavně v zápisech staršího data při přímých záznamech v terénu. Mnohem větší skupinU tvoří nepřesnosti drobnější, které nepostihují jen transkripce starší, ale i novější. V první řadě jde o nepřesný či nesprávný zápis legáta u smyčcových či dechových nástrojů.
      Tak u M. Zemana, z jehož zápisů cítíme jinak plné pochopení pro nástroje hudecké muziky9), vidíme drobná opomenutí záznamu legáta u primáše; např. u přírazů.10)
      U L. Janáčka si povšimněme na příkladu číslo 6 vyznačených obloučků, které byly Janáčkem opo[/]menuty. U kontráše v 8. taktě patří druhá polovina taktu pod jeden oblouček, aby nebyla porušena pravidelnost duvajového dvojsmyku.
      Také u L. Kuby nacházíme hru legáto zaznamenání méně, než bychom očekávali vzhledem k charakteru hrané melodie.11)
      Stejný nedostatek vidíme i u transkripcí novějších. Tak ve Slezských písních4) není na str. 167 zaznamenáno v houslovém partu ani jedno legáto. Bylo by to nutné alespoň u přírazů (viz 2. a 3. takt). Totéž i na str. 168.
      Nesprávné vyznačení legáta vidíme u všech transkripcí O. Elscheka, který používá obloučku k označení fráze. Zahrnuje tak až 12 taktů pod jeden oblouček a vlastní způsob hry legáto vůbec neoznačuje.12)
      Z transkripcí L. Lenga13) připomínáme záznam z Myjavy, kde je part primáše rovněž bez jediného obloučku.
      Kromě nesprávně zapsaného legáta setkáváme se s nejrůznějšími nedokonalostmi, které lze v mnoha případech jen těžko dokázat, avšak každému, kdo zná techniku příslušného nástroje, se jistě zdají uvedené zápisy velmi málo pravděpodobné. Např. v přepisu houslové kontry u verbuňku "Aj vy páni zemanové" v monografii Podluží14) mělo by být místo dvojhmatu

9a 9b

235

V záznamu L. Lenga vzbuzují nedůvěru některé hmaty ve viole.15)

Těžko také uvěřit Lengovu přepisu v práci Ľudové tance na Slovensku, 16) že kontráš, který je v muzice na kontrování sám, používá pět taktů za sebou jen oktávu a-a1.
Dále nacházíme v transkripcích některá místa, která bychom pravděpodobně zapsali jinak.17)

      Zde bychom asi vypsali skutečnou hodnotu noty cis2, abychom naznačili vzájemný vztah houslí a gajd, který z tohoto zápisu není zřejmý.
      Dnes už jistě nebudeme souhlasit s tím, aby byly partitury lidové hudby jakýmkoliv způsobem upravovány (jak to můžeme pozorovat např. v některých transkripcích P. Tonkoviče).18) Něco jiného ovšem je, mají-li sloužit tyto záznamy souborům LUT.19) Jakmile jsou otiskovány ve vědeckých pracích, pak jakákoliv úprava není však na místě. Nepodaří-li se nám analyzovat všechny podrobnosti zvukového záznamu, je lepší přepisovat pouze graficky (např. kontry pouze písmeny, označujícími znějcí akord), nebo ponechat bílá místa.
      Posuzovat přesnost transkripce v tom základním, totiž zda zapisovatel správně zaznamenal výšku a délku tónu, je velmi obtížné. U přepisů staršího data je to téměř nemožné (chybí jakákoliv možnost konfrontace přepisu se zvukovou předlohou), u novějších transkripcí to předpokládá důkladnou znalost materiálu. Protože jsem prostudoval mnoho zvukových záznamů hrochoťské instrumentální hudby, pokusím se nyní z tohoto hlediska kriticky zhodnotit publikované transkripce hrochoťské muziky.
      V Zálešákových Pohronských tancích20) nacházíme zápis hry primáše a zpěváka. Tento kusý zápis (autor Vl. Klusák) odpovídá přesně skutečnosti (vyjímaje 1. takt). Zato v pozdějších transkripcích Lengových nacházíme více nesrovnalostí. Starší zápis hrochoťské muziky najdeme v práci Slovenský ľudový spev a Pudová hudba21), tutéž transkripci v publikaci Slovenský hudobný folklór,22) v dokonalejší podobě pak v práci Ľudové tance na Slovensku.23) Ve starším zápise nacházíme tyto nedostatky (viz ukázku č. 12)

236

Housle I. - Některé takty (např. takt 2.) se úplně odlišují od všech mně známých zvukových záznamů. Nácházíme zde dále častý zápis g2 místo obvykleji používaného gis2 (alespoň při stoupající melodii). Při šestnáctinovém pohybu je téměř vyloučeno, aby primáš hrál dva tóny stejné výšky bezprostředně za sebou. (Viz dole tón a2 na konci 6. a začátku 7. taktu.)
Rovněž kontry a basa jsou transkribovány nepřesně. Setkáváme se zde se změnou harmonického podkladu pouze na liché osminy, zatímco ve skutečnosti nacházíme změny i na sudých osminách. (Př. č. 13.)

237

U novějšího přepisu (ukázka č. 13) vidíme již opravu ve 2. taktu houslí (diskusní je ještě 9. takt u "variácie I. husiel"), objevuje se zde i gis2 místo g2, ale stále zde vidíme dvě noty stejné výše za sebou. Do[/]provodné nástroje jsou tu již zapsány správně.
V nejnovější Lengově práci Slovenské ľudové hudobné nástroje nacházíme rovněž záznam hry hrochoťského primáše:24)

238

I zde můžeme uvést stejné výhrady. Opět se tu vyskytují dva tóny stejné výše za sebou, v 9. taktu ukázky najdeme nepravděpodobný běh a navíc nesprávné označení přízvuku na 4. šestnáctině.25)
      To je několik poznámek k některým publikovaným transkripcím. Nemůžeme zde rozlišovat, zda jde o přímý zápis či transkripci zvukového záznamu. Požadavky na správnost transkripce musí být v obou případech stejné.
      Ze zjištěných chyb a nedostatků ve zkoumaných transkripcích je možno učinit některé závěry pro přesný, podrobný a přitom přehledný přepis zvukových záznamů: 1. zapisovat vše, co slyšíme, ale také jen to, co slyšíme. Tento požadavek se zdá samozřejmý, ale prostudované materiály nás přesvědčují, že ne vždy to bylo samozřejmostí. 2. přesnost našeho sluchu je třeba prověřovat technickými možnostmi toho kterého nástroje na základě znalosti rozsahu, ladění strun a techniky nástroje.
      Pokud jde o techniku notového záznamu, mám zato, že není třeba používat značek, které jsou běžné v notovém písmu u tzv. "vážné" hudby při označování melodických ozdob:

aj.
      Tyto značky se vyvíjely v závislosti na vážné hudbě, jejich význam byl v různých dobách různý a ani dnes není u některých značek jejich výklad jednotný. Při interpretaci podléhají pak navíc tyto značky dosti volnému výkladu interpreta. Proto při přepisu lidové hudby, kde nám jde o jednoznačnost, vystačíme při přepisu melodických ozdob s pouhými přírazy či skupinkami, pokud jde o změnu tónu o půltón a více, a značkou ... jde-li o změny menší než půltón.[/]
      Přírazy či skupinky píšeme přitom 1. pouze tam, kde jde o tóny vyloženě náhodně zahrané ("přehmaty", "překlepy") a 2. tam, kde jde o ozdobné tóny nepatrné rytmické hodnoty, při jejichž interpretaci nemůže dojít k nejasnostem v základní rytmické kontuře melodie. V opačném případě je lépe jejich hodnotu vypsat v odpovídajících rytmických hodnotách.
      Dále je třeba připomenout použití tečky pod notou (nad notou). Podle některých hudebních teoretiků tečka pod notou, případně nad notou činí tuto notu nekonečně krátkou; tedy i celá nota s tečkou:

Proč tedy tohoto jednoduchého znaménka nepoužívat? Rozhodně je lépe psát

místo méně přehledného

Někdo by mohl namítnout, že takový zápis není jednoznačný. Myslím, že zápis je jednoznačný, pokud se zajímáme o podání lidového hudebníka: tón je hrán krátce. Pokud jde o absolutní přesnost přepisu, jsou na tom všechny tóny stejně; jejich délku bychom

239

museli měřit na speciálních přístrojích a zaznamenávat jinak než běžnými notačními prostředky.
V naší východní písňové oblasti se vynořuje další složitá otázka. Jde o to, nakolik máme zaznamenávat zvláštnosti, vznikající složitými rytmickými poměry v této hudbě. Zde je namístě si uvědomit, že v každé oblasti se setkáváme s určitou charakteristickou rytmickou zvyklostí, které se podřizují všichni členové hudebního ansámblu. Po poznání těchto rytmických zvláštností a po podání jejich charakteristiky je možné, ba dokonce správné vynechávat všechno, co záznam znepřehledňuje a komplikuje. Například při přepisu duvajového doprovodu konter je nepřehledné a nepřesné zaznamenávat nepravidelný doprovod malými notovými hodnotami. (Srovnej například přepis Galka a Zálešáka v Pohronských tancích):26)

      A mohli bychom uvést jiné, složitější záznamy. V takových případech je lépe zapisovat doprovod stejnými osminovými hodnotami.[/]
      Pokud jde o zápis legáta, je třeba zásadně psát obloučky všude tam, kde jde o tóny hrané smyćcovými nástroji na jeden smyk; u dechů na jedno nasazení.
      Hru legáto lze lehce odposlechnnout ze zvukového záznamu. K ještě podrobnějšímu zápisu je však nutné i vizuální pozorování, případně vizuální záznam (film). Jde o vyznačení způsobu smyku

a u smyčcových nástrojů i o zaznamenání prstokladu.27)
Nedostatečně přesnými zápisy v tomto směru se nám ztratily mnohé zvláštnosti, které měly nemalý vliv na styl jednotlivých muzik a oblastí, takže dnes jsme mnohdy odkázáni na pouhé rekonstrukce.
Některé oblasti si vyžadují určité přizpůsobení notačních prostředků, aby byly zvýrazněny specifické zvláštnosti místního reprodukčního stylu. Tak např. na Horňácku se musíme vyrovnat s přepisem velkého množství přírazů a skupinek u melodických nástrojů, u hrochoťské muziky je to zase záznam tzv. "hrochoťského vibráta" (druh falešného trylku). Vždy však musí dominovat snaha o maximální přesnost a přehlednost.28)

240

Poznámky:
1.
      L. Janáček, O lidové písni a lidové hudbě, Dokumenty a studie, Praha 1955, str. 548, 556, 571.
2.
      Srov. nákres Kotkova cimbálu v cit. díle, Obrazová část str. VI. foto č. 14.
3.
      J. Markl, Čeká dudácká hudba, Partitury Ludvíka Kuby, Praha 1962, str. 115, 119.
4.
      J. Gelnar - O. Sirovátka, Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska, Praha 1957, str. 167, 7. takt: a1 - a1; str. 168 takt č. 14.
5.
      L. Janáček, cit. d., str. 576.
6.
      J. Markl, cit. d., str. 99, 108.
7.
      A. Pek Dyndácká hudba na skřipky z Jihlavska, Národopisný věstník československý XXXVI, 1951, str. 355.
8.
      Cit. d. str. 358, 361.
9.
      Konstatujeme ovšem přílišnou uhlazenost zápisů, které působí dojmem upravovaných celků a nikoliv záznamů podle okamžité invence hudebníkovy.
10.
      M. Zeman, Horňácké tance, Praha 1951; přetištěno z B II a B III.
11.
      Viz J. Markl, cit. d., str. 84 (v partu klarinetu schází obloučky u přírazů), str. 92 (schází obloučky v partu houslí - viz takt 1. a 4., snad i takt 3. a další), str. 100 (v partu houslí schází obloučky u přírazů a skupinek (str. 106 (schází obloučky v taktech 4.-8.).
12.
      Např. v pracích: C. Zálešák, Ľudové tance na Slovensku, Bratislava 1964, str. 78-79, tamtéž str. 8384; A. Elscheková - O. Elschek, Úvod do štúdia slovenskej ľudovej hudby III, Bratislava 1962, str. 37-40, 55; O. Elschek, Ľudový dvojhlas v horehronských muzikách, Ľudová tvorivosť 11, 1961, str. 310; Československá vlastivěda, díl IIl, Lidová kultura, Praha 1968, str. 684-690.[/]
13.
      L. Leng, Slovenský ľudový spev a ľudová hudba, Bratislava 1958, str. 306-307.
14.
      R. Jeřábek, V. Frolec, D. Holý, Podluží. Kniha o lidovém umění, str. 160:
15.
      L. Leng, Slovenský hudobný folklór, Bratislava 1961, str. 144-145.
16.
      C. Zálešák, cit. d., str. 86-87.
17.
      J. Gelnar - O. Sirovátka, cit. d., str. 168.
18.
      Viz L. Leng, Slovenský folklór, cit. d., str. 100, 116118, 120, 135-136 aj.
19.
      Takovéto úpravy lidové hudby byly vydávány hlavně v 50. letech; viz např. F. Bonuš - M. Pučelíková, Tance, písně a hudba plzeňského kraje, Praha 1955; Vl. Klusák, Slovácké písně s hudeckým doprovodem, Praha 1952 aj.
20.
      C. Zálešák, Pohronské tance, Martin 1953, str. 19-20.
21.
      L. Leng, Slovenský spev, cit. d., str. 292-294.
22.
      L. Leng, Slovenský folklór, cit. d., str. 141-143.
23.
      C. Zálešák, Ľudové tance, cit. d., str. 80-81.
24.
      L. Leng, Slovenské ľudové hudobné nástroje, Bratislava 1967, str. 226.
25.
      Podle vlastních měření (viz K. Dvořák, Sdružená lidová nástrojová hudba v Hrochoti pod Poľanou, dipl. práce UJEP, Brno 1968) jsem zjistil, že hrochoťským primášům vychází při šestnáctinovém cifrování největší přízvuk převážně na 3. šestnáctině, což je v souhlase s celkovou přízvukovou fakturou muzik, hrajících duvajový doprovod.
26.
      C. Zálešák, Pohronské tance, cit. d., str. 27.
27.
      Srov. záznam hry Jožky Kubíka v Národopisných aktualitách 1-2/1965, notová příloha, ukázky č. 1, 4, 5. (transkripce D. Holý - A. Jančík). Poslední

241

z těchto ukázek se již blíží tomu, jak bychom si představovali dokonalý záznam houslové hry. Jsou vyznačena nejen všechna legáta, ale i způsob smyku a v prvních taktech i prstoklad. Je jen škoda, že prstoklad není vyznačen i v následujících taktech. Ukázka je přetištěna i v práci D. Holého, Probleme der Entwicklung und des Stils der Volksmusik, Brno 1969, str. 107. V této práci srovnej též řadu dalších záznamů, z nichž mnohé pořídil J. Čech.
28.
      Kromě rozebíraných záznamů citovaných v předchozím pojednání odkazuji v této poznámce ještě na některé další práce, jež rovněž obsahují transkripce lidové nástrojové hudby. Protože se však jména autorů jednotlivých přepisů v naprosté většině opakují, a poněvadž nedostatky v záznamech instrumentální hudby jsme již většinou vyčerpali a místy se v těchto [/] záznamech vytčeně chyby opakují, uvádím pro úplnost pouze tituly těchto prací:
      J. Gelnar, Kontrování v hrčavské lidové hudbě, Radostná země 1958, str. 17-20; Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat; Brno 1966; Variačná technika predníkov stredného Slovenska, Bratislava 1966; L. Leng, Technické podmienky adekvátnej transkribcie viachlasej ľudovej hudby, Národopisné aktuality 1/66, str. 13-18 (ukázka na str. 16-17); totéž otištěno v Studia instrumentorum musicae popularis I, Musikhistoriska museet Stockholm 1969 str. 175 (L. Leng, Technische probleme bei der Schallaufzeichnung mehrstimmiger Volksmusik); Československá vlastivěda díl III, Lidová kultura, Praha 1968, str. 363 (přepis F. Dobrovolného) aj. ZUR TRANS[S]KRIPTION DER VOLKSINSTRUMENTALMUSIK
      Zusammenfassung
Die Volksinstrumentalmusik durch die übliche Notenschrift zu fixieren ist sehr schwierig. Teils deswegen, dass die gewöhnlichen Notationsmittel für diese Zwecke wenig genau sind und gleichfalls aus der Rücksicht, dass jene nicht einheitlich benützt werden; das ermöglicht dann auch mehrdeutige Interpretation. Der Autor als geschulter Violinspieler strebt auf Grund von Studien aller publizierten Quellen vor allem die Unrichtigkeiten, resp. Irrtümer zu zeigen. Er verweist auf die Versündigung an den technischen Möglichkeiten der einzelnen Instrumente, vergl. die Beispiele Nr. 1-4 Zimbel, 5 ab Dudelsack. Die meisten Ungenaui[g]keiten findet er in den Aufzeichnungen des Streichinstrumentenspieles, vergl.
      Nr. 6-14. Man kann erkennen, welcher Einschreiber die Spieltechnik beherrscht und welcher nicht.
      Ausser einigen konkreten Trans[s]kriptionsvorschlägen, betreffend die Einschreibung der Melodieverzierungen, der Sonderrythmik, des Legato, des Fingersatzes (der Autor empfiehlt die Filmaufzeichnung) u. a. gelangt er namentlich zu zwei Grundbeschlüssen; beide verfolgen genaue, ausführliche, übersichtliche Einschreibung: 1) Alles, was wir hören, aber auch nur das, was wir hören, einschreiben. (Es war nicht immer selbstverständlich.) 2) Die Genauigkeit unseres Gehörs müssen wir jedenfalls durch technische Möglichkeiten der einzelnen Instrumente beglaubigen - den Bereich, das Stimmen und die Technik des Instrumentes respektieren.

242

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 3

PÍSNĚ SOUČASNÝCH SKLADATELŮ V POLÁČKOVĚ SBÍRCE "SLOVÁCKÉ PĚSNIČKY" [obsah]

      VĚRA THOŘOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Jedním z nejbohatších krajů naší republiky na písňovou tradici je bezesporu moravská etnografická oblast - Slovácko. Při podrobnějším terénním průzkumu zjistíme, že mnohé lidové písně zapsané v minulém století Sušilem a Bartošem jsou dosud v živém zpěvním repertoáru Moravských Slováků. A nejen to. Rovněž tvorba nových písní byla zde fakticky po celá desetiletí nepřerušena, nové písně vznikaly v tomto kraji ještě za první republiky, v době německé okupace, od ukončení druhé světové války přes padesátá a šedesátá léta až po současnost. Zde měli autoři nových písní možnost navazovat ve své tvorbě na bohatou zpěvní minulost svého kraje.
      Ve třicátých letech začal sbírat na Slovácku lidové písně dr. Jan Poláček.1) Výsledky své mnoholeté pilné sběratelské práce publikoval v sedmidílném zpěvníku "Slovácké pěsničky".2) Písně zapisoval jednak na slováckém venkově, jednak mezi členy Slováckého kroužku v Brně, který měl řadu vynikajících zpěváků - rodáků ze Slovácka.3) Sběratel nekladl si nikterak za cíl, jak sám podotýká v úvodu ke druhému [/] vydání druhého dílu zpěvníku, vydat sbírku pro účely vědecké, ale zachytit písně současného slováckého venkova pro budoucí generace, pro milovníky slováckého folklóru i pro potřeby slováckých krúžků, po r. 1945 pak pro soubory lidové tvořivosti, Ve snaze zachytit všechny písně žijící v ústním podání Moravských Slováků zařadil sběratel do své sbírky i písně cizího původu přenesené z jiných oblastí, písně umělé, blížící se typu lidovek či sentimentálních šlágrů. Ke škodě sbírky chybí také základní pasportizace, kdy a od koho sběratel píseň zapsal, při jaké příležitosti. Také o zpěvácích dovíme se jen výjimečně ve stručné zmínce v úvodu k sedmému dílu. Přes všechny tyto nedostatky splnil rozsáhlý Poláčkův zpěvník svůj účel. O jeho velké popularitě svědčí samotný fakt, že první díl jeho Pěsniček vyšel již v pěti vydáních a každé nové vydání dalšího svazku je brzy rozebráno. Z jeho zpěvníku čerpala a dosud čerpá celá řada folkloristických souborů. Poláčkova sbírka - přestože není zpracována přísně kriticky podle vědeckých zásad,4) je cenným přínosem pro hudební folkloristiku v tom,

243

že v celé imposantní šíři (1670 písní) zachycuje dnešní živý repertoár vesnického lidu na Slovácku. Obsahuje písně ze všech oblastí tohoto kraje (Horňácka, Dolňácka, Podluží, Kopanic), mezi kterými objevíme řadu zápisů, které nenajdeme ani ve vzdálených variantách ve starších sbírkách - např. Sušilově nebo Bartošově. Při dalších rešerších zjistíme, že sběratel publikoval zde mnohé písně, které vznikly v nedávné době, jako staré lidové, zatímco jejich autoři dosud žijí.
Je to především 23 písní Fanoše Miku1eckého (žijícího v l. 1912-1970) - vlastním jménem Františka Hřebačky z Mikulčic u Hodonína.5) Jsou to písně A keď dojde sobotěnka . . . , Až pojedu orat . . . , Darmo na mňa, milý . . . , Dědinečko moja . . . , Ej, pole, polečko široké . . . , Ej, vyje, vyje, koně vrané . . . , Ešče si zazpívám pod zeleným stromem . . . , Ej, Bože můj, prebože můj . . . , Ej, povidajú ludé, že já smutný bývám . . . , Jak sa, mamko, vydám. . , Mikulecká dědina . . . , Mikulecké pole . . . , Mikulecké zvony . . . , Moja milá, starodávná . . . , Nedaleko za dědinú polečko . . . , Odešel mně milý . . . , v srdéčku mna, mamičko . . . , v širém poli studánečka kamenná . . . , v tej našej zahrádce šohajek stál . . . , Vyletěla holubička, zaletěla do háječka . . . , Začul sem novinu . . . , Zahučaly chladné větry . . . , Znám já zahrádečku, roste v ní fialka . . .6). Byly složeny v rozmezí let 1932-44. Všechny jsou zapsány jako tradiční lidové písně a označeny místem zápisu Mikulčice, Těšice nebo pouze Podluží. V r. 1959 (26. 1.) sdělil mi dr. Jan Poláček v dopise, že tyto písně zapsal "v r. 1946 jako 1idové (proložil pisatel dopisu) od skupiny mladých mužů v Moravské [/]

Jožka Severin z Tvrdonic. Foto J. Brodská, 1968.

Nové Vsi. Mezi zpěváky byli i hoši ze sousedních Mikulčic v čele s F. Hřebačkou. Týž mně prohlásil výslovně, že jde o lidové písně . . . Zrovna tak tomu bylo s J. Severinem v Tvrdonicích".
Známý lidový zpěvák Jožka Severin nar. 1916, z Tvrdonic u Břeclavi, je autorem dalších dvou písní z Podluží, které publikoval Poláček ve své sbírce. Jsou to písně U Tvrdonic dole k lesu . . . (P V-203) a Slunko nízko, večer blízko . . . (P IV-171). Byly

244

vytvořeny kolem r. 1950. U první z nich (U Tvrdonic dole k lesu . . .) liší se zápis Poláčkův některými malými textovými odchylkami od originálu, tak jak jsem jej zachytila z úst samotného Jožky Severina v září 1968. Tak např. v první sloce místo textu U Tvrdonic dole k lesu hrbolatá cestička ... zpíval zpěvák U Tvrdonic důle k lesu je hrbatá cestička, ve druhé sloce místo "zanes ty mňa, koníčku" - "poneseš mňa, koníčku". Severin připojil též sloku třetí, kterou již sběratel neuvádí: Pojeď, pojeď, šohajíčku, / lebo ta já ráda mám, / naproti tebje půjdu, ej, / huběnku já ti dám /. Po hudební stránce jsou oba záznamy shodné. Melodicky blíží se píseň typu lidovky, zejména její závěr (sekundový sestup s citlivého tónu na třetí stupeň) je pro pololidové písně přímo typický. Autor složil ji zřejmě pod vlivem módních šlágrů a lidovek. které v době jeho mládí začaly zaplavovat slovácký venkov. Svědčí o tom i jeho vlastní slova, kterými se zmiňuje o své první písni Keď sem nebyl doma . . . , kterou složil v r. 1946: "První pěsničku, tu bych skoro nerád dával ven. Když já sem byl svobodný, mladý, sednást, osnást roků, tak my sme tady hodně zpívali pisniček, ne slováckých, takové ty tklivé, takové ty šlágry . . . a toto je jedna taky taková . . . ale nechal sem toho, prostě nehodí se to".7) Pozdější jeho výtvory jsou již v tradičním duchu slováckých lidových písní. Zprvu skládal takřka v otrocké závislosti na tradičních vzorech, jak po stránce textové, tak i hudební (srovnejme např. jeho píseň Smutně zvony vyzváňajú, moju milú odvážajú . . . , která melodicky parafrázuje tradiční Smutný večer neveselý, kdože mi ho rozveselí ...), a teprve později pokusil se o sa[/]mostatnou tvorbu. Mezi jeho nejzdařilejší písně patří bezesporu Slunko nízko, večer blízko . . . , publikovaná Poláčkem ve čtvrtém svazku Slováckých pěsniček (č. 171). Její melodika nese všechny rysy podlužácké písně novějšího období8): velký tónový rozsah (tercdecima), ve střední části bohatě vyklenutá melodie (vzestup na oktávu), která dává tušit bohatý hlasový fond jejího tvůrce - vynikajícího zpěváka.

(Zp. J. Severin, září 1968, magnetof. záznam V. Thořová, přepis R. Květová, uloženo v ÚEF Praha rkp. 287 G)

V několika případech přetvořil Severin i písně tradiční, které kdysi zaslechl zpívat v jiném kraji a které si dobře nezapamatoval, nebo které nevyhovovaly jeho vkusu a cítění. Tak např. písně Co ně, milý, zanecháš

245

. . . a Ženil sem sa po svej vůli . . . slyšel od své stařenky v Orešanech u Trnavy, obě písně pozměnil a zazpíval Poláčkovi, který je otiskl ve své sbírce (P III-14, 248) a označil místem zápisu Podluží (Tvrdonice).9) z těchto příkladů mohli bychom snad usuzovat analogicky i na některé otázky variačního procesu u písní tradičních. Celkem složil J. Severin okolo padesáti písní. Obě své písně publikované v Poláčkovi zazpíval sběrateli osobně, nepřiznal se však, že je jejich autorem, "protože by se moje písně nezpívaly, lidé mají odpor proti novému".10) Také v brněnském rozhlase, který natočil píseň Slunko nízko, večer blízko... V jeho podání, z počátku své autorství zatajoval, prý z obavy, že by mu jeho písně přestali hrát.11) Píseň byla nahrána i na gramofonovou desku. Teprve v r. 1957 přiznal brněnským rozhlasovým pracovníkům své autorství. Mnohé písně J. Severina ujaly se mezi lidmi a kolují v ústním podání, zejména při svatbách. Některé z nich byly složeny k různým svatebním obřadům. Píseň napadla autora vždy nečekaně, třeba při práci, text i nápěv současně. Zajímavě to motivoval při osobní rozmluvě 10. 2. 1959: "Víte, já nejsu žádný umělec, já to skládám obojí naráz." Zřejmě si tedy představuje, že pravý umělec v jeho pojetí musil by mít napřed textovou předlohu a teprve k ní skládat melodii, tedy tak, jak to zpravidla činí skladatel z povolání. V posledních letech již Severin neskládá. Sám o tom řekl: "To jen když přijde takové období, kdy člověk má nějakou bolest ... já mám všecky ty pěsničky takové smutné, tklivé, vždycky sem jich také rád zpíval..."12) Píseň Slunko nízko ... pronikla díky rozhlasovému vysílání i do ostatních oblastí Slovácka.[/]

Rozka Horákova - Uhrová z Lanžhota. Foto J. Brodská, 1968.

Další významnou částí nové písňové tvorby na Podluží se podílí Rozálie Horáková (nar. 1912) z Lanžhota. Písně začala skládat už jako školačka v jedenácti letech a až do dneška jich složila na několik set.13) Její písně jsou mezi mladou i starší

246

generací velmi oblíbeny a zpívají se i v okolních obcích.14) Je proto s podivem, že Poláček publikoval ve své sbírce pouze jedinou její píseň - Na lanžhotských lúkách cosi červeňá sa . . . (P V-113); původní verze zní Na lanžhotském poli ... Jak sama Horáková prohlásila, Poláček u ní nikdy nezapisoval.15). Píseň zachytil zřejmě od jiného zpěváka v terénu (místo zápisu uvádí všeobecně "z Podluží"). Nápěv písně se liší v originále od Poláčkova záznamu pouze nepatrné (viz druhý takt u Poláčka). Textově je zápis Poláčkův zhuštěn do dvou slok, čímž píseň dosahuje větší emoční účinnosti, zatímco v originále je obsah rozveden do čtyř strof.
Původní verze, kterou složila R. Horáková kolem r. 1942:

1.
      Na lanžockém poli
      cosi červeňá sa,
      sú-li to tam mraky,
      lebo růža rozvíjá sa.[/]

2.
      Šohajíček švarný
      oči své zacláňá,
      svojeho srdéčka
      najmilejší už poznává.

3.
      Je to moja milá
      v tej červenej sukni,
      sunečko zapadaj,
      nech sa dneska skoro zetmí.

4.
      Keď večer na nebi
      zasvítí měsíček,
      ušlapu si já
      k mej milej rovný chodníček.

(Zp. R. Horáková, září 1968, magnetof. záznam V. Thořová, přepis R. Květová, uloženo v ÚEF Praha rkp. 287 G.)

Poláčkův zpěvák vynechal sloku druhou a čtvrtou a třetí sloku Horákové zazpíval jako druhou. Z uvedených příkladů je patrno, jak byla původní verze v ústním podání lidového kolektivu variována, působivě zde vyniklo podobenství ve formě antiteze, příznačné pro písně tradičního fondu. (Srovnej např. Ej, na velických lúkách/, ej, cosi tam bělá/, sú-li to tam pávi/, lebo sněhy ležá/ atd. - Bartoš II č. 40). O koloběhu písně v širokém lidovém kolektivu svědčí i výpověď samotné Horákové, která slyšela v padesátých letech tuto píseň od slovenských vojáků ve vlaku pod incipitem Na tych kbelských úkách ... . Melodicky čerpá píseň z tradičního fondu, jak o tom svědčí např. srovnání s podlužáckou písní Ked si já zazpívám na vrch Javoriny, kterou Poláček zapsal v Tvrdonicích. Pol. VI-71:

247

      Třebaže v prvních letech tvorby R. Horáková své autorství tajila, přiznala se nakonec svému nejbližšímu okolí, a dnes už celá obec ví, že skládá písně. Bez jejích písniček neobejde se žádná lanžhotská svatba. Přesto se mnohé její písně vžily mezi zpěváky do t míry, že je mnozí pokládají za písně tradiční. Tak např. v r. 1958 zpíval mi v Lanžhotě zpěvák Vojta Trubač (nar. 1909) píseň Ked sem išel od Lanžhota chodníčkem . . . , o které tvrdil, že je písní starou. Teprve dodatečně jsem zjistila, že běží o píseň R. Horákové. Zpěváci Jaroslav a Jaroslava Vavrysovi zachytili v terénu píseň Zařehtali koně v našej maštalence . . . a pojali ji do svého repertoáru, aniž zprvu tušili, že běží o píseň novou.16) Písně R. Horákové se dnes zpívají v Lanžhotě zcela běžně - jak mezi starými zpěváky, tak i mezi mládeží. Ty nejzdařilejší pronikly i do širšího okolí. Dcera R. Horákové Božena Horká, nar. 1945 - po matce výborná zpěvačka s vysokým sopránem (na rozdíl od takřka kontraaltového zabarvení hlasu své matky) umí zazpívat téměř každou matčinu píseň. Také při naší návštěvě zazpívaly obě všechny písně dvojhlasně, přičemž druhý [/] hlas byl veden v sextách, typických pro podlužácký dvojhlas. R. Horáková píše také verše k nejrůznějším příležitostem, skládá svatební písně - tzv. svícové sestavuje pásma i besídky pro školní děti.17)
      O podnětech ke své tvorbě zmínila se v několika svých dopisech i osobním rozhovoru: "První své tři písně jsem složila v duševní bolesti a z jakéhosi boje mého nitra proti hroznému pocitu méněcennosti"18) (byly to písně Hrabe dívča, Okolo Lanžhota, Oře šohaj). V dalším dopise19) se o nich svěřuje: "Jak vznikly? ... Bylo v tom zklamání v lásce, s kterým jsem se však brzo vypořádala, jak o tom svědčí píseň Starodávný šohaj . . . Tyto první své tři písně, které složila na počátku třicátých let, poslala Horáková později, v r. 1937, do soutěže, kterou vypsalo tzv. Svobodné učení selské v Praze. Získala tam první dvě ceny za písně Hrabe dívča drobnú jatelinu a Okolo Lanžhota teče vodička. Na této soutěži, kde běželo o imitaci tradiční písně "v prostě lidovém duchu", je pozoruhodné, že se jí zúčastnila řada profesionálních hudebních skladatelů z celé republiky, a přece zvítězila prostá lidová autorka. Text i nápěv skládá Horáková většinou současně.
      Od Františka Vajčnera (nar. 1894) ze Strážnice pocházejí další tři písně zapsané v Poláčkově sbírce: Po třikrát sem na okénko klepal . . . , Hej, hore chlapci . . . a Ve Strážnici na vojnu verbujú. . .20) Na tradiční nápěvy složil další dva texty, které Poláček otiskl: Bože, nám požehnaj . . . ,21) o jehož melodii autor řekl: "To je takový danajský nápěv".22) Na týž nápěv je v Poláčkovi publikován ještě další text o

248

František Vajčner ze Strážnice. Foto J. Brodská, 1968.

dvou slokách - Pijme, chlapci, pijme . . . , který je tradičního původu. Druhou písní je verbuňk v nedělu sem s kamarády verboval . . . , který složil Vajčner na tradiční nápěv písně Seděla sem v okénečku, šila sem ... . Oba texty jsou publikovány u Poláčka ve druhém svazku.23) Písně se ujaly, rozšířily v okolí a dodnes se zpívají. Verbuňk Po třikrát sem na okénko klepal . . . převzala do svého repertoáru i cimbálová muzika Slávka Volavého ve Strážnici. Z počátku Vajčner své autorství tajil a teprve později (v r. 1931) se přiznal prof. Vladimíru Úlehlovi, který písně od něj zapisoval a publikoval ve své Živé písni.24) Dočteme se zde zajímavé detaily,25) jak Vajčner, tehdy svěží padesátník, zazpíval ve větší společnosti své písně: "...konečně dá si zpěvák říci a spustí. Zpívá lahodným a měkkým hlasem, intonuje čistě, na rozdíl od většiny zpěváků zpívá potichu. Všichni naslouchají. Ale jaké jsou to podivné písně? tážete se. Pravda, poznat hned, třeba že si to Frant. Vajčner nepřál. Jsou to jeho vlastní skladby a zamýšlel jimi skladatel veplout do strážnické písně zcela nepozorovaně. Před deseti lety, když nám je po prvé zpíval, předstíral, že jsou strážnické, a teprve, když jsem na něj udeřil, přiznal se. Podobnou zkušenost učinil s ním později dr. Jožka Frolka. Teprve když Vajčner viděl, že mu nikdo nevěří, že každý jako strážnické ty písně odmítá, přiznal se k autorství".25) Ve svém dopise z 10. 2. 1959, který mi Vajčner poslal, uvádí prostý důvod zatajování svého autorství: "Já jsem nechtěl, aby sa o mně psalo, že su nějakým autorem . . . Nemám rád, když sa o mně píše, ale když někdy uslyším, jak tú moju hrajú, tož mňa to potěší."

249

V pozdějším období svého života už Vajčner neskládal.26) Stejně jako ostatní lidoví autoři, tak i Vajčner složil všechny své písně spontánně, a to nápěv i text současně v jednolitém tvůrčím procesu: "Ty nápěvy jsem dával rázem dohromady aj s textem. Ale byly to ojedinělé chvilky v životě, kdy při té tvrdé těžké práci se mně v hlavě objevily nějaké verše. Bylo to jenom z lásky k našému rodnému kraji a k naším pěsničkám, které často zaženú kdejaký smutek a žal. . . Když jsem v mládí oral choďa za pluhem a připil si toho našeho vínka, tož sa mně ty verše samy začaly v hlavě rojit. Ale to už je dávno . . ."27)
Vl. Úlehla podrobil Vajčnerovy písně ostré kritice. Vytkl jim nedostatek anonymity a odsoudil je jako neumělé výtvory, jimž chybí "řízná scelenost útvarná". a které se od ostatních strážnických písní liší "slovní i nápěvnou formou, citovým obsahem".28) Vladimír Úlehla stejně jako řada jiných sběratelů v minulosti29) pokládal totiž anonymitu tradiční lidové písně za jeden z jejích nepostradatelných atributů. Všimneme-li si však blíže tohoto znaku, zjistíme, že tato anonymita neznamená snad, že by stará píseň byla vznikla jako výtvor bezejmenného kolektivu, nýbrž jen tolik, že původní autor byl prostě průběhem doby a generací zapomenut nebo se k autorství nepřiznal. Pro obě eventuality máme několik dokladů i v tvorbě tradiční.
Pravdu měl však Úlehla v tom, že Vajčnerovy písně zachycené sběratelem v r. 1931 z úst skladatele zpěváka a vzniklé nedlouho předtím, působily na sběratele dojmem nevybroušeného novotvaru a "surového tovaru". Zhruba o deset let později zazname[/]nal Poláček ve Strážnici tytéž Vajčnerovy písně (s uvedením místa zápisu Strážnice či Dolňácko), a srovnáme-li zápisy Úlehlovy a Poláčkovy - zjistíme mezi nimi podstatný rozdíl, a to jak po stránce tex

250

tové, tak i hudební. Uveďme nejprve Vajčnerovu píseň Po třikrát sem na okénko klepal . . . podle Úlehlova zápisu v Živé písni (č. nápěvu 155, text č. 211)

1.
      Po trikrát som na okénko ťukal,
      ej, som na svú frajérenku volal,
      otvor, milá, okénečko sklené,
      nech sa já podívám na tvé očka černé.

2.
      Šohajíčku, už k nám rači nechoď,
      ani ně už od muziky nevoď,
      pobili mňa mamulenka moja,
      nesmím být, šohajku, frajérka tvoja.

3.
      A dyž ně ťa mamička nedajú,
      a nech si ťa za skélečko dajú,
      za myjavské vršky já si zajdem,
      a tam si já rači frajarenku najdem.[/]

4.
      Dolinečkú ešče sem neprešél,
      co sem hledal, to sem aji našél,
      takú sem já frajárenku dostal,
      jako by ju vymaloval, vypsal.

Poláčkův záznam ze čtyřicátých let (IV-145):

1.
      Po třikrát sem na okénko klepal,
      aj sem na svú galánečku volal,
      otevři ně okénečko skelné,
      nech sa já podívám na tvé očka černé.

2.
      Šohajíčku, už k nám rači nechoď,
      ani mňa už od muziky nevoď,
      vadili sa mamulenka moja,
      nesmím být, šohajku, galánečka tvoja.

3.
      A dyž ně ta mamička nedajú,
      tož nech si ťa za skélečko dajú,
      za skalické vršky já si zajdu,
      tam si já inačí galánečku najdu.

251

Z uvedených příkladů je zřejmé, jak původní nápěv, vytříbený ústním podáním do nynější podoby, v jaké se také dnes ve Strážnici zpívá, získal na přesvědčivosti a důraznosti (např. působivé použití rozloženého kvartsextakordu ve střední části). Také text písně stal se ve svých výrazových prostředcích pregnantnější. Zároveň odpadla čtvrtá sloka, vymykající se celkovému obsahu písně. Textově i melodicky vyrůstá celá píseň z tradičního fondu. Srovnejme s ní např. starou píseň Studená rosenka padá ... Z Poláčkovy sbírky (P III-168). První část nápěvu má stejné melodické obrysy, liší se pouze rytmicky:

      Druhá a třetí sloka obsahově vyrůstá ze stejného základu jako píseň Vajčnerova:
      2.
      Ani k nám šohajku nechoď, / ani k nám muziky nevoď, / nebudu galánka tvoja, / nedá ně mamička moja. /
      3.
      Dyž ty mňa, má milá, nechceš, / hledaj si frajára, kde chceš, / aj já si frajárku najdu, / enem si pres pole zajdu. /[/]

Podobně je tomu i u ostatních Vajčnerových písní. Tak např. píseň Ve Strážnici na vojnu verbujú . . . ve variačním procesu doznala řady změn, především ve své závěrečné části nápěvu, a byla tak převedena do formy třídílné a-b-a, která je bližší současnému cítění zpěváků na Slovácku. Text písně byl zhuštěn do tří slok, odpadly závěrečné strofy, zbytečně rozmělňující obsah písně několika opakujícími se plytkými verši, Píseň v zápise Poláčkově, tak jak byla zachycena v současném podání zpěváků, představuje umělecky sevřený útvar. Zápis Úlehlův v Živé písni (č. náp. 218, text č. 301) z r. 1931:

252

1.
      Ve Strážnici na vojnu verbujú,
      mého šohajíčka odváďajú,
      na vojnu ho vzali, vlásky ostríhali,
      vraného koníčka osedlali.

2.
      Už je šohajíček odvedený,
      konec je našeho milování,
      vrať sa ně, šohajku, z vojny brzo domů,
      budem já ti věrnú dobrú ženú.

3.
      Sbohem, frajárenko starodávná,
      veru naša láska byla marná,
      už sa ti nevrátím, najdi si iného,
      zapomeňme jeden na druhého.

4.
      Sbohem, šohajíčku milovaný,
      konec je našeho milování,
      za tebú, šohajku, mé srdénko věrné,
      vyplaču očenka svoje černé.

5.
      Už je šohajíček rozlúčený,
      už, je s frajárenkú rozvedený,
      zazpívalo ftáča pod zeleným hájem,
      uplakalo dívča za šuhajem. Píseň složil Vajčner v reminiscenci na staré časy. Zápis Poláčkův ze čtyřicátých let (II-221):[/]

1.
      Ve Strážnici na vojnu verbujú,
      mého šohajíčka předváďajú,
      na vojnu ho vzali, vlasy ostřihali,
      z ocele šablenkú opásali.

2.
      Už je šohajíček odvedený,
      konec je věrnému milování,
      vrať sa, šohaj, brzo, vrať sa z vojny domů,
      budu já ti dobrú věrnú ženú.

3.
      Sbohem, galánečko starodávná,
      veru, naša láska byla marná,
      už sa ti nevrátím, najdi si iného,
      zapomeňme jeden na druhého.

253

Při mém lokálním průzkumu ve Strážnici v r. 1959 a 1968 doznal mi dr. Jan Horný (nar. 1899) autorství dalších sedmi písní, otištěných ve sbírce Poláčkově. Jsou to písně Až já na tu vojnu půjdu,[/]

Jan Horný ze Strážnice. Foto J. Brodská, 1968.

komu já sa požaluju . . . , Na strážnickej věži černá baňa leží . . . , Na strážnickém rynku majú Katerinku . . . , Šla Anička do háječka . . . ,Toto je ta cesta do Starého Města . . . , U strážnickej brány stojí tam kůň vraný . . . , Ztratila sem fěrtúšek.30) Vesměs jsou označeny místem původu "z Dolňácka - Strážnice". Autor je Poláčkovi sám zazpíval, a přestože byl Poláček jeho osobním přítelem, k autorství se mu nepřiznal: "Chraň pánbu, to by se pak nezpívaly!"31) Skládal je prý pro radost, kterou mu působilo, když se ujaly a rozšířily. Horný liší se poněkud od ostatních lidových autorů, o nichž zde byla zmínka. Jako příslušník inteligence vzdálil se na delší dobu svému rodnému městečku studiem, povoláním i životem ve městě. Písně začal skládat až v penzi (na sklonku čtyřicátých a počátkem padesátých let), přičemž ho k jejich tvorbě nevedla citová niterná potřeba, jak tomu bylo u prostých lidových autorů trvale spjatých s vesnickým prostředím, ale snaha vystihnout co nejvěrněji ducha tradiční lidové písně svého kraje, a to obsahem, formou i nápěvem. Mnohdy se mu to zdařilo tak dokonale, že až do poslední doby utajil své autorství. Od prostých lidových autorů liší se i způsobem své skladatelské práce. Napřed skládal text, pak nápěv. Písně hrával s muzikou, naučil jim zpěváky, avšak neřekl, že je jejich autorem. Prohlásil, že je zná od svého otce. Teprve několik let po publikaci písní v Poláčkově sbírce se přiznal kdysi v soukromém rozhovoru sběrateli, že písně složil. Poláček prý o nich pochvalně prohlásil, že jsou dokonalou imitací staré lidové písně.32) Horného písně se ujaly mezi lidmi a zpívají se ve Strážnici i okolí. Jednu z nich pře

254

vzala do svého repertoáru také cimbálová muzika Slávka Volavého ve Strážnici.33) Několik písní je po melodické stránce poznamenáno vlivem sentimentálních šlágrů a pololidových písní, jak je tomu např. u písně Až já na tu vojnu půjdu, komu já sa požaluju...34) Většina má formu oblíbeného strážnického tance danaj. Až na jedinou výjimku (mollovou píseň U strážnickej brány stojí tam kůň vraný...35) jsou všechny v dur. Po textové stránce užívají ustálených tradičních forem, které někdy zabíhají až do parafrází. Srovnejme např. Horného píseň:

      1. Na strážnickej věži
      čérná baňa leží. 2. Nad ňú svatý Martin, na koníčku sedí. atd.36)

s tradiční:

      1. Na tvrdonskéj věži
      zlatá baňa leží,
      nad ňú kohút zpívá,
      zelené peří má. 37)

      U mnohých písní některé texty a rýmy, jsou ještě kostrbaté, jiné jsou pouhou imitací tradiční písně, na druhé straně však některé nezvyklé melodické postupy z tradičního rámce poněkud vybočují. Mezi nejrozšířenější písně patří Toto je ta cesta do Starého Města...38), užívající v závěru lydické kvarty:[/]

1.
      Toto je tá cesta do Starého Města,
      toto je ten chodníček,
      po něm se mnú chodil,
      za ruku se vodil
      můj milý šohajíček.

2.
      Vy strážničtí páni, otvírajte brány,
      jede za mnú Janíček,
      pod ním poskakuje,
      až zem uletuje,
      jeho vraný koníček.

Posledním ze současných autorů ve sbírce Poláčkově, kterého se mi podařilo zjistit, je Josef Bimka (nar. 1912) ze Svatobořic u Kyjova, skladatel dvou písní - na Kyjovsku velmi rozšířených a oblíbených - Svatoborské vinohrady ... a Přes Svatobořice hore dolinečkú... , z nichž první pu

255

blikoval Poláček ve své sbírce jako píseň z Dolňácka.39) Obě písně složil autor kolem r. 1940, a to text i nápěv současně. Obě zazpíval přímo Poláčkovi, ale neřekl mu, že je vytvořil.40) Zpíval je také v místním krúžku, ale k autorství se nepřiznal. Teprve později, když viděl, že se písně ujaly, že mají úspěch, doznal, že jsou jeho. Dnes se zpívají po celém Kyjovsku. Také u těchto písní můžeme sledovat drobné variační změny, které i v tak časově krátkém rozpětí vytříbily původní verzi do nynější podoby. Uveďme nejprve záznam Poláčkův, tak jak píseň zapsal přímo z úst Josefa Bimky (P IV-178)

1.
      Svatoborské vinohrady
      pod vysokú horečkú,
      pobili sa dvá šuhajci o jednu galánečku.[/]

2.
      A dyž sa o ňu pobili,
      zas si ruky podali,
      za falešnú galánečkú
      nikdy už nechodili.

      V r. 1968 zachytila jsem píseň od místních zpěváků v tomto znění:

(Zpívali Jaroslav Měchura, nar. 1926 a ]osef Varmuža, nar. 1941, Svatobořice, magnetof. záznam V. Thořová, září 1968, přepis Fr. Šašek, uloženo v ÚEF Praha rkp. 287 G).

Vidíme, jak v průběhu pětadvaceti let změnila. se melodická stavba písně k jejímu prospěchu.
Celkem se nám tedy v Poláčkově sbírce Slovácké pěsničky podařilo zjistit 38 písní současných autorů,

256

které sběratel považoval za písně tradiční. Z celkového počtu 1 570 písní představuje toto číslo 2,34 %. Připočteme-li ještě některé obměny písní tradičních, získáme 2,45 %. Je však zcela pravděpodobné, že procento bude ještě o něco vyšší, uvážíme-li, že tito skladatelé většinou své autorství tají, takže nová píseň často pronikne do okolí jako anonymní a dokonce bývá při sběru zapsána jako píseň tradiční.41) v tom případě pak těžko lze zjistit jejího tvůrce.
      Naskýtá se nám otázka, kdo jsou všichni tito autoři nových písní? Jsou to lidé, kteří žijí trvale v pracovním a společenském svazku s prostředím své vesnice a skládají nebo skládali své písně z vnitřní citové potřeby. Jsou to nejen prostí lidé ze zemědělského prostředí, ale i příslušníci inteligence.
      O životě Fanoše Mikuleckého (Františka Hřebačky) z Mikulčic u Hodonína (žijícího v l. 1912-1970), o jeho způsobu skladatelské práce a o podnětech k tvorbě pojednala jsem již na jiném místě v obsáhlé studii, na kterou odkazuji.5)...41)
      Josef Severin se narodil r. 1916 v Tvrdonicích u Břeclavi, Pochází z dělnické rodiny, jeho matka jezdívala za prací až k Vídni. Byla výbornou zpěvačkou a znala mnoho písní svého kraje. Také otec J. Severina byl dobrým zpěvákem a muzikantem, uměl také hrát na harmoniku. Jožka Severin vychodil obecnou a čtyři třídy měšťanské školy a vyučil se pekařem. Za druhé světové války byl nasazen na práci v říši, dva roky zůstal v Rakousku, odkud utekl a skrýval se doma, kde pomáhal v zemědělství u svého tchána (oženil se v r. 1940). Po válce pracoval ve výkupu ovoce a zeleniny, v 1. 1949-1954 jako [/] pekař v družstevní pekárně v Břeclavi. Od r. 1952 začal zpívat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a v 1. 1954-59 věnoval se zcela spolupráci s brněnským rozhlasem. S BROLNem absolvoval přes 1 500 vystoupení, účastnil se řady zahraničních zájezdů (Polsko, NDR, západní Německo, Rakousko, Jugoslávie, Švýcarsko, Francie, Belgie, Holandsko, Lucembursko, Anglie, SSSR aj.).
      Rozálie Horáková roz. Uhrová z Lanžhota u Břeclavi se narodila r. 1912 v Lanžhotě v zemědělské rodině jako poslední z osmi sourozenců (4 dcery a 4 synové). Sama o svém těžkém životě v mládí píše: "Byla jsem osmým, nevítaným, ba snad nenáviděným děckem, a to hrdého selského rodu, kde vládla sobeckost, a kde jsem nikdy nepoznala tu krásu a ozdobu lidstva - lásku".42) Od útlého dětství musela pracovat na poli. Po vychození školy (5 tříd obecné a 3 tříd měšťanské školy) odešla pracovat do továrny a poté sloužit do města. Dlouho do noci čítávala knihy, které měla velmi ráda. Pochází ze zpěváckého a muzikantského rodu a všichni její sourozenci byli výbornými zpěváky. Noty však nezná. Nápěvy jejích písní zachycuje její bratr Josef Uher. Otec R. Horákové byl výborným zpěvákem, rovněž i jeho bratr Michal, který dokonce i skládal písně.43) Později vdala se R. Horáková za strojvedoucího ČSD, a teprve po jeho boku, jak sama říká, poznala tu pravou lásku. Má dvě děti, syna a dceru, oba jsou výbornými zpěváky.
      František Vajčner, zvaný Plaček, narodil se r. 1893 ve Strážnici, kde také vychodil obecnou a tři třídy měšťanské školy. Rodiče měli menší hospo

257

dářství, a proto po vychození školy pracoval doma. Pochází ze staré muzikantské rodiny a v mladých letech byl vyhlášeným zpěvákem a tanečníkem. Sám však nehrál nikdy na žádný hudební nástroj a nezná ani noty. Umí však nepřeberné množství lidových písní svého kraje, z nichž většině se naučil od svého otce, který býval vynikajícím zpěvákem.44) Od svých 65 let je F. Vajčner v důchodu, jeho manželka však dosud pracuje v JZD. Má dva syny.
      Dr. Jan Horný narodil se r. 1899 ve Strážnici. Od útlého mládí byl nadšený muzikant a zpěvák lidových písní. Od svých deseti let už vypomáhal hrou na housle v lidové muzice a již ve studentských létech stal se jejím primášem. Zůstal jím po dlouhá léta i po dobu svého občanského povolání. Strážnickou cimbálovou muziku vedl v l. 1912-1948 (byl předchůdcem primáše Slávka Volavého). Jeho otec byl vyhlášeným zpěvákem lidových písní. Po absolvování strážnického gymnasia studoval vysokou školu veterinární v Praze a Brně. Působil jako úřední veterinář v Bruntále, Jihlavě a nakonec Hodoníně. Z Hodonína odešel v r. 1949 pro onemocnění do předčasné penze a od té doby žil na odpočinku ve Strážnici, kde v roce 1970 zemřel.
      Josef Bimka se narodil v r. 1908 ve Svatobořicích jako předposlední z dvanácti dětí (6 děvčat, 6 chlapců) malého zemědělce. Otec býval výborným zpěvákem a lásku ke zpěvu a hudbě zdědily po něm i všechny děti. O tři roky starší sestra Josefa Bimky Rozína, provdaná Varmužová - sama se dokonce naučila v mládí hrát na harmonium. Josef Bimka vychodil měšťanskou školu, pak dva roky studoval [/] na brněnské konzervatoři, po té čtyři roky soukromě u prof. Tomastíka, 3 roky u prof. Trkana, 2 roky u prof. Pukla a 2 roky u prof. Remeše. V l. 1966-67 absolvoval dirigentský kurs pro učitele jihomoravského kraje. Celkem 15 let působil jako učitel kůru v Mistříně, kde také měl svou soukromou hudební školu, 16 let na hudební škole v Mikulově, kde byl také ředitelem kůru proboštského kostela, nyní působí již osmým rokem na hudební škole v Kyjově, kde vyučuje hře na klavír a housle, řídí orchestr a sbor. Složil dvě státní zkoušky z hudby, studoval hru na housle, klavír, varhany a zpěv. Hraje na varhany na kůru v Kyjově, Ždánicích a okolí. V mládí byl aktivním členem svatobořického krúžku a rád zpíval s mládeží na návsi. Za německé okupace se mládež scházela při cimbálovce a zpívala si jen tak pro sebe. V současné době již písně neskládá, věnuje se pouze hudbě klasické. Avšak i dnes - po návratu ze zaměstnání rád si přijde poslechnout cimbálovou muziku svatobořického krúžku, poradí mladým muzikantům a zazpívá si s nimi, Žije neustále trvale spjat se všemi lidovými tradicemi své rodné obce, kde stále ještě vznikají nové písně.45)
      Shrneme-li tedy společné rysy těchto současných autorů, zjistíme, že všichni pocházejí z kraje folklórně živého a bohatého na tradiční lidové písně. Nelze o tom pochybovat, že růst lidového autora v takovém prostředí je závažným faktorem při vzniku jeho umělecké tvorby. Na biografiích těchto autorů jsme si ukázali, jaký význam měla pro vývoj jejich lásky k lidové písni a hudebního nadání vlastní rodina, zděděné vlohy i rodinná muzikantská a zpěvácká tradice. Neméně veliký význam je však třeba přikládat

258

i širšímu okolí, tradici a zpěvnosti obce a kraje. V slováckých obcích na otázku, jak a kdo tam zpívá, často jsme slyšeli odpověď: "U nás zpívá každý!'` Není jistě náhodou, že právě Slovácko má nejvíce lidových autorů současných písní. Uplatňuje se zde výrazné vliv mimořádného hudebního nadání tohoto lidu, jeho citová vnímavost a tradiční láska k lidové písni. Všichni pocházejí z muzikantských rodin, hudebně nadaných, ve kterých vy nikali muzikanti, zpěváci i tanečníci. Kromě toho všichni jsou nebo byli sami výbornými zpěváky.
      Všichni se vesměs úmyslně halí do anonymity, k čemuž je vedou především motivy psychologické (obava z výsměchu, nepochopení, nepříznivé kritiky, zamítnutí). Největší radost jim působí, ujme-li se jejich píseň v lidovém kolektivu; je-li často zpívána a je-li dokonce považována za píseň starou. Tyto okolnosti jsou jim projevem nejvyššího uznání. Můžeme proto právem předpokládat, že na slováckém venkově tvoří řada dalších anonymních lidových autorů, dosud veřejně neobjevených, jejichž písně zatím nepřekročily úzký okruh vesnice.
      Pro způsob jejich tvorby je charakteristické, že drtivou většinou tvoří text i nápěv současně. Domnívám se, že příčinou tohoto jevu je vlastní popud k tvorbě. Inspiračními zdroji jsou těmto autorům bezprostřední citové prožitky, konkrétní dojmy z jejich života i okolí, které se u umělecky nadaného jedince proměňují v melodii a básnický obraz. Tvoří tak, jak skutečně cítí a mnozí z nich - třebaže hudebně nadaní - postrádají jakéhokoliv hudebního školení; někteří neznají ani noty. Po stránce literární i hudební [/] nevybočují z rámce tradičních forem. Výjimku tvoří příslušníci inteligence (Horný), u nichž běží spíše o racionálně motivovaný podnět, přání vytvořit novou píseň v tradičním stylu, do něhož se musí druhotně vžívat a vmýšlet. Mnohé písně ještě dostatečně neprošly variačním procesem, chybí jim především umění zkratky, sevřená forma, úspornost výrazu, znaky typické pro tradiční lidovou poezii. Postrádají její charakteristickou náznakovost, která nechává posluchače domýšlet závěr a která ho nutí k aktivní citové spoluúčasti. U některých jsme však i v současné dob svědky jejich variačního procesu v lidovém kolektivu. Jsou to mnohdy pouze drobné variační změny způsobené anonymními zpěváky - spolutvůrci, kteří těmto písním dali punc opravdové lidovosti.
      Mnohé tyto poznatky, jako např. způsob tvorby lidových skladatelů, podněty k tvorbě, způsob šíření písní, variační proces atd., mohou nám pomoci osvětlit i řadu otázek týkajících se geneze písní tradičních, v minulosti tak mnoho diskutovaných. Bližším poznáním způsobu tvorby těchto současných autorů mohlo by se analogicky usuzovat i na okolnosti, za nichž vznikaly lidové písně tradiční.
      Mezi autory všech těchto písní jsme poznali opravdové talenty, které bychom mohli postavit po bok neznámým tvůrcům našeho klasického fondu lidových písní. Jejich trvalé a nejtěsnější spojení s rodnou obcí, jejich růst z kořenů bohatého lidového umění kraje, jejich přirozený vkus a způsob cítění a vyjadřování, neporušený městskou kulturou - to vše dalo vzniknout dílům, které plným právem žijí v ústním podání s lidovými písněmi tradičními.

259

Poznámky
1.
      Životopisné údaje o sběrateli J. Poláčkovi viz v nekrologu V. Volavého "Zemřel JUDr. Jan Poláček (1896-1968)", Národopisné aktuality v 2/1968, str. 127-129.
2.
      I. díl vyšel celkem v pěti vydáních (1. vyd. v Brně r. 1936, koncem téhož roku vyšlo vydání druhé, 3. vyd. v Praze r. 1948, 4. vyd. r. 1951 v Praze a 5. vyd. r. 1953 v Praze), II. díl Brno 1941 (2. vyd. v Praze r. 1948), III. díl Brno 1943 (2. vyd. v Praze r. 1949), IV. díl Brno 1947 (2. vyd. v Praze r. 1950), V. díl Praha 1949, VI. díl Praha 1950, VII. díl Praha 1960.
3.
      Jejich jména uvádí Poláček v předmluvě k 1. vyd. I. dílu Slováckých pěsniček.
4.
      Viz recenzi V. Stiborové, J. Poláček, Slovácké pěsničky - díl 7 - Doplňky, v Českém lidu 47, 1960, s. 281.
5.
      Viz V. Thořová, Lidový skladatel dnešní doby (Písňová tvorba Fanoše Mikuleckého), Český lid, 54, 1968, s. 36-49.
6.
      J. Poláček, Slovácké pěsničky, IIl-5, IV-8, 17, V-23, IV-32, V-50, II-62, IV-42, V-41, 43, IV-58, 90, 91, 92, V-100, IV-116, 121, 225, 229, 230, 232, 235, 239, V-247.
7.
      Rozhovor s J. Severinem v září 1968, magnetofonový záznam, archív UEF sign. 13 PE 41-18.
8.
      Srv. Dušan Holý, O lidové písni, hudbě a tanci ve sborníku Podluží. Kniha o lidovém umění Brno 1962, spoluautoři R. Jeřábek a V. Frolec, s. 124-125.
9.
      Srov. č. 664, 665.
10.
      Osobní rozmluva v únoru 1959; zapsáno a uloženo v archívu ÚEF pod sign. U/N 1.
11.
      Ústní sdělení J. Severina v září 1968; zapsáno a uloženo v archívu ÚEF pod sign. U/N 1.[/]
12.
      Rozhovor v září 1968; zapsáno a uloženo v archívu ÚEF pod sign. U/N 1.
13.
      Dle odhadu autorky tohoto článku z rukopisů R. Horákové.
14.
      Dle výpovědi R. Horákové a její dcery B. Horké, zaznamenáno v ÚEF Praha arch. U/N 1.
15.
      Rozhovor v září 1968; zapsáno a uloženo v archívu ÚEF Praha pod sign. U/N 1.
16.
      Píseň byla natočena čs. rozhlasem a publikována též ve sborníčku Jar. Juráška "Na pěknú notečku" Brno 1966, s. 8 jako píseň tradiční. Publikovány jsou jen prvé dvě sloky, zatímco originál má sloky čtyři.
17.
      Jsou to např. pásma k MDŽ, ke Dni dětí a k různým jiným slavnostním příležitostem v Lanžhotě. Podle výpovědi R. Horákové v září 1968; zapsáno a uloženo v ÚEF Praha rkp. U/N 1.
18.
      Dopis z 19. 12. 1958; archív ÚEF Praha K/N.
19.
      Ze 17. 2. 1959, archív ÚEF Praha K/N.
20.
      P IV-145, IIl-59, II-216.
21.
      P II-16.
22.
      Ústní sdělení ze září 1968; zapsáno a uloženo v archívu ÚEF Praha pod sign. U/N 1.
23.
      Č. 182. Vajčnerův text se objevil až ve druhém vydání II. svazku Poláčka z r. 1948. V prvním vydání z r. 1941 není ještě uveden.
24.
      Živá píseň, Praha 1949, č. nápěvu 52, 155, 218.
25.
      Živá píseň str. 99.
26.
      "S novýma pěsničkama už sa ně nechce trápit tu moju starú kotrbu" - dopis z 10. 2. 1959, arch. ÚEF Praha K/N.
27.
      Dopis z 10. 2. 1959, archív ÚEF K/N.

260

28.
      Živá píseň, str. 803.
29.
      Viz např. Ludvík Kuba, O písni slovanské. Píseň národní, Praha 1923, s. 15-16.
30.
      P V-6, 118, 119, 172, 192, 202, VI-249.
31.
      Ústní sdělení 6. 2. 1959, arch. ÚEF Praha U/N 1.
32.
      Ústní sdělení v září 1968, arch. ÚEF Praha U/N 1.
33.
      Toto je ta cesta do Starého Města - P V-192.
34.
      P V-6.
35.
      P V-202.
36.
      P V-118.
37.
      Soukr. sběr autorky, Mikulčice 1959, zp. F. Hřebačka. Další varianty najdeme např. v Bartošově sbírce II - č. 778 Na hodonskej věži zlatá gula leží..., Poláčkově sbírce II - 138 - Na téj hluckéj věži malá baňa leží/, na ní je kohútek/, má pávové peří/ aj.
38.
      P V-192.
39.
      P IV-178.
40.
      Druhá Bimkova píseň - Přes Svatobořice hore dolinečkú ... - je publikována ve sborníčku Václava Kaprála "Svatobořické lidové písně" z r. 1944 (faksimilovaný přetisk původního rukopisu, obsahující 10 [/] písní ze Svatobořic a Mistřína, které zharmonizoval Václav Kaprál, vězněný za nacistické okupace v internačním táboře ve Svatobořicích, kam mu byly písně tajně dodány místními muzikanty - Jos. Bimkou a Jos. Měchurou. V tomto sborníčku je Bimkova píseň publikována jako lidová. Táž píseň je publikována v knize Martina Ševely "U žúdra" (Brno 1944, s. 73). Jako autor je zde uveden Jožka Bimka.
41.
      Srv. studii V. Stiborové "Problematika nových lidových písní", Český lid, 47, 1960, s. 179-188, ve které se autorce podařilo zjistit zatím v Poláčkově sbírce pouze 32 nových písní. Šest dalších písní objevila až v pozdějších letech.
42.
      Dopis ze dne 17. 2. 1959, archív ÚEF Praha, K/N.
43.
      Také synovec R. Horákové - Jožka Uher, syn jejího bratra Josefa Uhra, skládá písně. O tomto skladateli viz ve studii V. Stiborové - "Problematika nových lidových písní", Český lid, 47, 1960, s. 179-188, kde je publikována jeho píseň Kača, kača, kača, kača, kačica.
44.
      O rodičích F. Vajčnera, Martinu Vajčnerovi, nar. 1866 a matce roz. Múčkové zmiňuje se V. Úlehla (Živá píseň str. 803) jako o výborných zpěvácích.
45.
      Viz V. Thořová, Nová písňová tvorba na Kyjovsku (Malovaný kraj, roč. V, 1969, s. 4-7).

261

DIE LIEDER NEUZEITLICHER KOMPONISTEN IN POLÁČEK'S SAMMLUNG "SLOWAKISCHE LIEDER"
(Zusammenfassung)

Die Autorin dieser Studie fand in Dr. Jan Poláček's Sammlung der Volkslieder aus Moravské Slovácko in[s]gesamt 38 Lieder stammend von sechs verschiedenen Verfassern; die Lieder entstanden eine Zeit vorher und ihre Autoren leben noch. Diese Lieder wurden vom Sammler in den 30er und 40er Jahren dieses Jahrhundertes auf dem slowakischen Dorf aufgefunden. Die Autorin hat diese Verfasser im Laufe ihrer Nachforschungen im Terrain selbst kennengelernt und auch die Umgebung, in welcher sie wurde ihr bald bekannt. In ihrer Studie analysierte sie die Schöpf[l]ungsarbeit der Autoren und gab den Lesern einen kurzen Aufschluss über ihren Lebenslauf. Sie haben viele gemeinsame charakteristische Züge. Sie stammen aus einer Gegend, welche reich ist an alten Volksliedern. In ihren eigenen Familien gab es Musiker, Volkssänger und Volkstänzer. Alle sind oder[/] wenigstens waren ausgezeichnete Sänger. Sie komponieren anonym und ihre grösste Freude ist, wenn ihr Lied vom Volk gesungen wird. Sie sind über glücklich, wenn ihr Lied für alt gehalten wird. Diese Komponisten komponieren den Text und gleichzeitig eine Melodie dazu. Der Text und die Melodie haben traditionelle Formen. Diese talentierten Volksliedverfasser können wir neben die unbekannten Schöpfer unseres klassischen Fondes der Volkslieder stellen. Ihre Lieder leben mit vollem Recht in der Volkstradition zusammen mit alten Volksliedern. Bei diesen vielen Liedern entstanden auch Varianten. Die Autorin ist der Meinung, dass man hier eine Analogie finden könnte mit allen den Umständen, welche seinerzeit zur Entstehung alter Volkslieder führten.

262

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 3

JÁN GAŠPAR "HRISKO" Z OČOVÉ [obsah]

Portrét lidového umělce patří k jedné ze specifických rubrik našeho časopisu. Ten dnešní bude však mít hodně jiný ráz než všechny předchozí. O význačném očovském primáši Jánu Gašparu "Hriskovi" bude vyprávět jeho syn - známý stejnojmenný cimbalista Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (nar. 1921). Tyto vzpomínky napsal na mou výzvu na jednom z holandských zájezdů BROLNu (v roce 1966). Původně měly vyjít v jiné - upravené - podobě ještě za života starého primáše. Ale stalo se, že se dočasně ztratily, primáš Hrisko mezitím zemřel a tak je po nepatrném doplnění otiskujeme až letos při příležitosti padesátých narozenin autorových. Není to však jen životopis otce Hriska, autor mnohokrát mluví i o sobě a vlastně je to celá malá sága rodu i malá historie sdružené nástrojové hudby v Očové a ve Zvolenské Slatině.
Každého, kdo se trochu více zajímá o BROLN, jistě již napadla otázka, co zde znamenala a dosud znamená dvojice Jano Hrisko a Milan Križo. A jako další námět k zamyšlení se nabízí postava Hriska - [/] cimbalisty i Hriska - upravovatele lidových písní. Cimbalista Ján Gašpar Hrisko je originální muzikant i originální člověk. Ne, nesrovnávejme jeho hru s uhlazenou hrou školených hráčů, a tím méně jeho úpravy s úpravami profesionálních skladatelů. Ty Hriskovy mají totiž zpravidla blíže k tomu, co výtvarníci nazývají naivním či inzitním uměním; přitom v tomto případě nejde o inzitní umění jen tak leda jaké. Těch několik gramatických chyb v jeho partiturách, které se dají srovnávat např. s háčky a čárkami nad písmeny (jež mimochodem také s pravidelnou přesností nedělá) se snad dá vždycky opravit, i když to většinou stojí nějaký ten čas. Nedávno mi jeden z upřímných "Brolňáků", názorově sice velmi originální, někdy však do svého názoru příliš zahleděný, zbytečně rozčileně sděloval, že ten Hrisko zase cosi napsal. A že je to vysloveně modální písnička a aby ji mohl dobře harmonizovat, musel by vědět přinejmenším něco o strukturálním pohledu Kresánkově. Ale vždyť, proboha, Hrisko je lidový muzikant (i když dnes hraje dobře z listu), a tím už zůstane až na věky. Proto bude jeho přístup k věci jen takový, jaký je.

263

      Jako je Hrisko výtečný muzikant, tak je také znamenitý vypravěč. Jeho vzpomínání je podáno formou prostého vyprávění; nejde zde o nějaký vybroušený sloh. Má však cosi společného s jeho hrou na cimbál i s jeho úpravami a pomůže nám ho přiblížit zejména jako člověka. Proto na jeho vzpomínkách, které napsal tak říkajíc jedním dechem - nikde neškrtal, nikde dodatečně nepřidával - téměř nic neupravujeme; nearchaizujeme dialekt. Pouze jsme jednotlivé úryvky jeho vzpomínek očíslovati. Někde v celých odstavcích nechává autor promlouvat svého otce přímou řečí; parafrázuje jeho vyprávění, což pro lepší orientaci v textu odlišujeme jinými uvozovkami. Dodejme ještě, že proti konceptu z roku 1966 doplnil autor vyprávění č. 25, že jsme nepatrně pozměnili sled odstavců, a že jeho projev psaný ve středoslovenském nářečí jsme převedli do transkripce srozumitelnější českému čtenáři.
      K úplnosti tohoto portrétu musíme říci, že Hrisko je Rom, že od svého narození až do roku 1949 žil v Očové u Zvolenu a že zde také hrával. Nejdříve se svým otcem, potom se svým starším bratrem Jožou a později se svým jen o něco mladším synovcem Rinaldem Oláhem a samozřejmě též s mnoha jinými muzikanty z Očové a ze Zvolenské Slatiny, o nichž zde aspoň o některých vypráví.
      Od roku 1949 do roku 1954 působil jako cimbalista ve Slovenskom l'udovom umeleckom kolektíve (SLUK), odkud pak přešel do Brna, kde žije dosud "jako Slovák medzi Morauci. - Však niektorí z ních sa tiež dobrí chlapci." A k takovým Janko Hrisko zařadil brzy po příchodu do Brna i Leoše Janáčka, [/] když zde zpočátku svého působení jako "mláděněc z Podpolania" s docela vážnou tváří jednou konstatoval, že "ten Janáček je dobrý chlapec. - A čo on vlastně robí, ked' tu v orchestri zatial něbou? Tie jeho niektoré veci sa načisto dajú počúvať." ... Od té doby se však Ján Gašpar mnoho přemnoho změnil, mnoho se naučil, prodělal zkrátka v Brně "své university".
      Předáváme slovo "milýmu čiernymu bratovi"...
      "Tak rozprávaj, Janko."
      Dušan Holý
      1
      Tak o tom mojom otcovi:
      Narodiu sa trináctyho januára 1880. Očová. Jeho otěc sa volau krstným menom Samuel, matka Madlena.
      Ako děsaťročný chlapec už sa otěc naučiu hrať na husle. Poznau dobre kontru i basu, predovšetkým však bou predníkom. Keď mau štrnásť rokou, išiou sa pozreť na svadbu v Očovej, kdě hrau jeho strýc Kliment. Keď ho tam strýc uviděu, tak výsmešně mu povedau:
      "Hrisko, chyť husle."

264

Otěc něbojáci husle zobrau do ruky a začau hrať. Na svadbe bou - ako je zvykom - starejší, ktorý sa menovau Mistrík; vynikajúci huslista - kapelník na vojně; inakšie to bou polesný. Ked otěc dohrau, povedau Klimentovi: "Ked ti prsty hněd pozlátia, tak nikdá hrať něbuděš, ako ten chlapec. - A něboj sa, Hrisko, hraj!" Všetky stoly otěc pohrau a svadobníci si ho oblúbili.
      2
      Otěc mau bratěnca basistu, ktorý sa menovau Fako. Němau ľavú dlaň, basovau zápestím a veľmi dobre. (O tú dlaň prišiou u gazdu pri cirkuláre, pri dreve.) Raz, ked moj otěc išiou hrať do Zvolenskej Slatiny na svadbu, Fako za ním utěkau a vraví "Brat moj, něchod do Slatiny, pod hrať so mnou." Otca prehovoriu. Otěc sa ho pýta: "Jožo," lebo tak sa volau krstným menom, "a kto s vama budě hrať?" "Nuž, ty, Bibjak a ja."
      To bola bohatá svadba u Priechodských.
      Ked tú svadbu dohrali, tak sa po Očovej rozchýrilo, že už tak dávno něpočuli hrať, ako týchto mladých chlapcou. Od tej doby sa stau z něho - z otca chýrny primáš nielen na Očovej, ale po celom zvolenskom kraji.
      3
      Začali ho brať Klimentouci do partije. Ale s ním zachadzali dosť špatně, lebo mu nědávali celý rýs (celú výplatu). Raz im povedau:[/] "Vietě čo, strýčko, ja s vama němusím hrať, ja si založím muziku a buděm hrať na svoju ruku."
      Ony ho vysmiali. ,Ale dopadlo to takto:' hovoriu nám otěc. ,Svadby v Očovej boly do tyždňa aj tri, tak sme sa zobrali po zádavkách: ja, Bibjak a Jožo Fako. Všetky zádavky dali nám. Ked to viděu Kliment, tak smutně povedau: "Či si něvieš predstaviť, že koľko razi som ti podau chleba do ruky a ty ma teraz odhadzuješ?"
      Ja som mu povedau: "Ja vás něodhadzujem, ale už sa vám nědám za nos ťahať."
      Od tej doby som zostau ja hlavným prímášom.'
      4
      ,Ked som mau seděmnácť rokou, som si zobrau ženu, ktorá sa menovala Anička. Mali sme dvanácť dětí, ktoré z nich žijú seděm; peť dioučeniec a dvaja chlapci.
      V osemnáctich rokoch ma zobrali na vojnu, kdě som slúžiu pou děsiata roka. Moja žena sa starala o děti, ja na vojně som dosiahou cuksfíra. Bou som raněný, ale Boh mi pomohou.
      Bou som vzorným vojakom. Pametám ako dněs, bolo to v Čajnici: Už som bou kapráľom, boli sme vo futoarbe (v zákope), kdě nas něablezovali peť dní. Hlad bou veľký. Ja vravím Ďurovi, ktorý so mnou bou: "Ďuro, ja iděm aspoň dáku plánku hľadať."
      Bolo to asi v novembri. Vynděm z futoarba, a tu predo mnou idě sacinger na koni. Nuž, strach som

265

dostau, aby som sa priznau, ale nědalo sa nič robiť. Naraz tu sacinger zavolá: "Hal!" Ja som zavolau a salutýrováu som "Herobrlajdinant korporar Gašpar infanterista vachkomandant fór!"
      On sa zastaví a hovorí:
      "Štram, kaprál infanterista, mašírer cúk futoarba." Keď to Ďuro viděu, že sa mi nič něstalo, povedau: "Hrisko, iděm ja."
      A tu ho stretně ten šacinger, Ďuro zabudou hlásenia, sacinger vytiahou trstěnicu z pravej sáry čižmy a riadně na Ďuru nahádzau. Ja som sa na to dívau. Keď prišiou do futoarba, ja mu vravím: "Vidíš, Ďuro, to ti němuselo byť." On mi vraví: "Veď ma len raz udreu."
      A to dostau aspoň dvacať ran.'
      5
      ,Z vojny som přišiou šťastně. Kúpiu som si pozemok a postavili sme si domček - velice slušný -, kdě sa už narodiu aj moj syn Jano.'
      To som ja. ,Moje dioučence chodily po robotách do Čiech a ja som slúžiu děsať rokou u jednýho gazdu v Očovej; volalo sa tam do Švábou. Bou som prvý kosec. Moja žena robila na poli a ja som popritom chodiu hrávať, a to: Zolná, Sebedín, Čerín, Lukavica, Sampor, Hriňová, Kalinka, Zvolen, Bystrica, Lučenec, no a spústa iných miest.'[/]
      6
      ,Keď zomreu Fako, potom som zaučiu mojho brata Samu. Bou z něho dobrý basista. Len bou veľký bitkár. Nikoho sa něbáu a ničoho. Raz na svadbe chlapi napitý: "Samo, keď si chlap, ja postavím jalovicu, keď teraz o dvanáctej hodině - to bolo v noci - pojděš a doněsješ z toho chlapa, čo leží na márách topánky a zpátky ich zaněsješ."
      Samo: "Tu je ruka." Svedkovia ruky preťali.
      Ten umretý, to bou zabitý dvadcaťročný mláděněc. Bou zabitý pre frajerku.
      Doniesou tie topánky, aj zpátky ich zaniesou a jalovica bola.'
      7
      Otěc mi vyprávau, že v Očovej bou dobrým prímášom Cigánik - to bou gádžo - a že zahynuu tragickou smrťou. Išiou pre zádavok do Dúbrav a že možno, že si vypiu - a to bolo okolo vianoc - zamrzou. A mau pri sebe aj zajaca; to mu dali na tej svadbe.
      8
      ,Moj bratěněc Bibjak bou taký kontráš, že ho bolo počuť až z Očovej na Príslop, a to je petnácť kilometrou.
      Raz prišli Hrochoťania ma pozvať na svadbu, a tó s mojou kapelou, aby som išiou. Tak sme aj išli. Ale keď to viděli cigáni hrochoťskí - a boli tam velice dobrí muzikanty, ako něbohý Marci (to bou otěc

266

Ján Gašpar "Hrisko" - očovský primáš.

Paľáča), Fošlík, Furjak, Koryčáni - tak sa poschádzali a povedali: "Hrisku na Hrochoť nědopustiť, račej ho poslať do Čerína, lebo je po našom chlebe."
      Taký strach mali.'[/]
      9
      Lebo mi otěc vypravau:
      ,Do Očovej sa priženiu Hrochoťan a ten istý děň som hrau aj ja svadbu v Očovej. Tak sme sa stretli hrochoťskí cigány a očouskí. Samo na base a Bibjak.

267

Ja len nohou som podrgou do Bibjaka. - To by si něchceu veriť, že všetci Hrochoťania volali:
      "Hrisko, Hrisko, Hrisko!"
      Všetci cigáni si husle prevezovali, ale ja nie. Mně prsty boly samostačné. - To preto prevezovali, aby ich bolo počuť na diaľku.
      A Bibjak, keď ruku vysúkau, tak čoby aký kontráš bou, jeho by něprebiu.'
      10
      ,Doriastou mi Jožo, ktorý po mně to prebrau a bou oblúbený všadě. Potom sme sa spojili s muzikou zo Slatiny, kdě som mau dve dioučence vydatje: Za Mimišom Eva, a Mimiš bou vynikajúci muzikant; bou to Rinaldou otěc. Tomu něbolo pára! A za Ďurom bola vydatá Anička.'
      A teras niečo o sebe:
      11
      Ja ked' som mau peť rokou, otěc mi spraviu vlastnoručně husle. Moj otěc bou veľmo prísny, a to preto, že bou naučený vojenským komandom.
      Ja som v šiestich rokách už zahrau každú pieseň. V roku 1927 na prvýho mája som išiou vyhrávať po Očovej. Moja staršja sestrička Mila mala dvanácť rokou a ona ma doprevádzala. Ona sa hanbila. Len mi ukázala: tu býva notár, tu rychtár, učitěľ, žandári a tu mlynár Rajčok. Všadě ma pekně privítali a zarobiu som dvacaťpet korún a plné kapsy mi nakládli (ovšem mi to zabalili) klbás a cukrovího. V tej dobe bolo zvykom na prvýho mája vyhrávať.[/]
      Za tie peniaze mi moja mamička kúpila štruksovie nohavice:
      12
      Chodiu som do druhej triedy a svadby boly až do rána do tretěj. A preca som školu něvymeškau. Učiu som sa dobre. Učitěľka Mária Tretiaková ma učila od prvej triedy až do tretěj. - Ona veděla hrať na organy.
      13
      Mau som švagra, ktorý prvý na strednom Slovensku objaviu cimbal. Menovau sa Juraj Gergeľ. Ako za slobodna chodiu do Očovej hrávať i zo švagrom Jánom Oláhom - "Mimišom". Zamilovau sa do mojej sestry Aničky. Cimbal něchávau stále u nás a ja bez ukazovania jeho som sa naučiu hrať na cimbal. Keci on to viděu, že mám k tomu sťah, začau mi pomáhať a ďakujem mu za to, že on mi umožniu cestu.
      Moja sestra Anička ma mala veľmo rada. Ona ha stále upomínala:
      "Prečo ty něukážeš tomu mojmu bratčokovi? Ak mu něukážeš, ja ťa vuobec něbuděm chceť."
      Ona si to mohla dovolit povedať, lebo ona bola veľmo pekná. Za ňou sa bláznili chlapci.
      Brzo som sa naučiu.
      14
      Chodiu som hrávat ako osemročný chlapec s mojím. bratom Jožom. Jožo něchceu žiadnýho a něžnášau cimbalistu druhýho.

268

Dvovody:
      U nás na Očovej alebo na Lazoch bou taký zvyk: Mláděnci si zastali do rady aj děsiati pred muzikantama a každý mau svoju obľúbenú pieseň. Bratovi sa často trhaly struny E a ja som hrau, ako keby sa nič něstalo. Veľarazi naši Očovania mi zaviazali oči, či dokážem zahrať, alebo mi zakryli cimbal s tenkým prikrývadlom - a vertě, že som to dokázau. Veľmo rýchlo sa rozšírilo, že ako dokážem zahrať na cimbal.
      Začali ma volať po ruoznych dědinách a mestách.
      15
      Chodiu som hrať s Paľom Paľáčom na Hrochoť, s Chnierom, s Litom; Chniero z Hrochoti bou veľmo dobrý prímáš.
      Chodili za mnou až z Poník a cesta z Očovej do Poník je asi 25 kilometrou. V Očovej som mau priatěľa Ľudovíta Oláha, ktorý bou obchodníkom so zeleninou. On mau koňa a voz a ten ma aj s mojím cimbalom vozievau.
      Na Vigľaši boli dobrí muzikanty ako Ján Čipčala "Kukouo". Bou to dobrý huslista. S ním som hrávau, ale brat Jožo tomu veľmo rad něbou.
      16
      Ja som vychodiu seděm ľudových a dve meštianky. Šesť rokou som chodiu do hudobnej školy do Zvolena. Skoro som poznau, že bez nuót je človek němožný.
      Ked som vyšiou zo školy v štrnáctich rokoch, tak som začau pracovať, a to v dolině hrochoťskej pri rúbaní dreva, pri stavbách domou, v Očovej v kamenolome a v Hermanci v duneli.[/]
      A popritom, keď som robiu, ako u nás v Očovej, tak něnápadně, bez rodičouského zvolenia som sa dau zapísať do hudobnej školy. Štyri dni v týždni som ťažko robiu a hrávau a dvakrát do týždňa som chodiu do hudobnej školy. Učiu ma Július Konček na husle.
      Ako som sa dostau do hudobnej školy: Išiou som na Miestný národný výbor (k notárovi) a rozpovedau som, čo vlastně chcem. Ony ma mali rady, lebo ten notár - menovau sa Huťka - mau cimbál - velice krásný - Šundu - a on povedau otcovi:
      "Hrisko, nie som odkázaný na predaj toho cimbalu, ale že ten chlapec vie na to hrať, ja mu ho predám." Otěc dau do zálohy od pozemku.
      Doklady - písma - a cimbal som mau.
      Do tej školy- ony mi dali - notárský úrad - peniaze. Tam bou jeden pisár, ktorý sa menovau Šúr - bou to velice dobrý človek - ten prvý otvoriu peňaženku a dau peděsiat korún.
      Zkrátka mau som zaplatěné na celý rok školné.
      17
      Aký bou rozdiel medzi otcom a bratom?
      Otěc hrau s troma muzikantami, Hrau piesně tak, ako to po ňom žiadali, Nič si něvymýšľau, ale popritom variácie robiu. Hrau aj v tretěj polohy, ale v tej dobe to něpotrebovau.
      Jeho hra bola čistá. Postoj pri hre: ani sa něhnuu, len stáu ako jedľa v hore. Keď pravú nohu si dau dopredu, to znamenalo, že tá jeho muzika mu to dobre hrá.
      Něpiu. "Keď som si vypiu za večier štyri piva, to

269

už mi bolo dosť," hovoriú. - No a keď sa volakedy stalo a vypiu otěc viac, tak už ludia hovorili: "Hriskovy husle sa opitje!"
      Bou spravedlivý ku všetkým luďom a proto ho mali veľmo rady nielen v Očovej, ale po celej oblasti stredoslovenskej.
      "To je primáš, to je človek, ten Hrisko!"
      Brat Jožo hrau už zo siedmimi až vuosmimi muzikantý.
      Na svadbe, keď hrau poza stoly, bolo zvykom každýmu svadobníkovi zahrať. A ten svadobník mau v jednej piesni aj děsať variant a on to veděu. On sa dívau na pohyb jeho úst a tak hrau.
      Hrau v ruoznych polohách a v ruoznych akordoch, ale on to ovšem něveděu v čom hrá.
      On sa pri hre strašne pohybovau, on tancovau pri hre od jednýho mláděnca až po děsiatýho. Chodiu s husľami, a to mu dodávalo temperament. A taněčnice alebo taněčníci sa mali za ním zblázniť.
      18
      U nás v Očovej pred takýma triciatimi rokmi ohlášali v kostole aj piatich mláděncou. Farár vyhlašovau: "Ondrej Chabada berie si Annu Poničanovú... Ján Gília... Ondrej Uhliarik..."
      No a teraz ženy:
      "Kto vie ktorý sa dreľej zaobráti a budě mať toho Jožku Hrisku."
      Pametám veľmi dobre, že k nám prišli chlapci ten istý děň a Jožo im povedau:
      "Keď ma chcetě, tak spravtě to tak: Ty, Ondrej [/] sprav to, ako si povedau, v pondělok, ty, Jano, sprav svadbu v útorok a ty, Ondrej Uhliarik, v piatok."
      A boli všeci rady, že im Jožko idě hrať. Spojila sa muzika očouská a slatinská a hrálo nás osem. Bola to veru vynikajúca kapela.
      Mojí obaja švagrovja boli velice dobrí muzikanty. Ďurko - ten hrau prím, kontry, bráču (violu), basu, cimbal a všetky tieto nástroje ovládau dobre. Janko Mimiš němau konkurenciu na celom strednom Slovensku. Bou to milý človek .a celá Slatina, Očová, Vígľaš ho mali velice rady. V Očovej bou miláčkom veľkým. Bez něho mladý zať alebo svadobný otěc muziku něchceli. "Jožko moj," povedau svadobný otěc, "ale Janka Mimiš tiež budě?"
      Bou to huslista taký, ako je dněs Rinaldo. Lenže Rinaldo je kultúrny huslista, ktorý ovládá noty a koncerty. Ale hra je nič nie odlišná po tónovej stránky.
      19
      V roku 1940, keď Rinaldo sa poprvýkrat postaviu ako jedenásťruočný chlapec pred muzikou, bolo něuveritělné, čo ten zdudloš dokazovau na husle: Každú pieseň hrať s variáciami v polohách! Vyrovnau sa každýmu huslistovi, ktorý v tej dobe boli a hrau eště bravúrnějšie.
      Dali sme sa dovedna. Ja, ako strýc, som pri ňom veľa vytrpeu. - Ako štrnácťruočný, po smrti svojho otěcka, ostau Rinaldo prímášom. Ale keď bolo děsať hodín večier, on mi ušiou a všetko to na mňa padlo. Švagra Ďurka som dau na cimbal, kmotor Peter na kontry - bou to velice dobrý intonačný kontráš - a ja na husle. A som to vydržau, svadobníci boli spokojný.

270

A keď už bolo nad ranom a muzikanty dostávali jedlo, už Rinaldo bou zpátky.
      My s Rinaldom sme odyšli z domu v roku 1949 do SĽUKu, a tak sme sa prebili s naším skromným nadaním.
      20
      Slatina je bohatá na huslistou. I dněs je tam huslista Ján Berki "Dušan", ktorý němá na ľudové piesně konkurenciu. To je už zdělanějši huslista ako napríklad náš Jožo, a to preto, že on rozpozná v čom hrá.
      21
      Mně sa páči - a spústě ľudom - muzika hrochoťská: je pravá a húževnatá. Je tam huslista Marci Paľáč, ktorý si zaněchau - a je tomu rád - otcouské hranie.
      Aby sme sa však vrátili k starýmu Hriskovi:
      22
      Ja si pametám velice dobre mojho otěcka, keď eště hrau ako prímáš. On hrau čisto a techňicky. Něznášau falošně hrať. Veľarazi prišli s ním hrať maďarskí kontráši alebo píščeláci. Otěc im nasypau soľ na prsty keď falošně hrali. Otěc mau výborné uši muzikálne.
      23
      Odtrhla sa Jožovi struna a Jožo volá na otca:
      "Dade, deman húra." (Otěc, daj mi strunu.) Otěc to nědopočuu a volá:
      "Jožo, koľko, koruna?"[/]
      24
      Raz tak sedíme doma v Očovej a ja som dobre veděu, že z Brna budú hrať moje úpravy, a to Tá šípová ružička a cimbálové sólo. Hovorím otcovi:
      "Otěc, teraz počuješ dobrýho cimbalistu z Maďarska."
      On mi odpovedau:
      "To ty nikdá něuvidíš, ani něpočuješ teľko dobrých cimbalistou ako ja."
      Prišiou čas "Na pěknú notečku". Otěc počúva, počúva a v polovině z každej časti mi vraví:
      "Jano moj, veru to je cimbalista, aby som oslepou, to je ako cúg keď idě. To už je cimbalmoš! A pusť to silnějšie."
      Ja mu vravím:
      "No, ňanko, tak aký je ten cimbalista?"
      "Veru je dobrý!"
      Ale čo, uvádzau to umelecký šéf Jurášek a tu:
      "na cimbale hrau Ján Gašpar Hrisko".
      Otěc zostau zarazený a naraz z něho to výšlo:
      "Veď si na ten cimbal hrau ako na kredenci. Ty na to něvieš hrať."
      A zadlho to mau v sebe.
      Ale prišiou brat Jožo a Jano Čikalo a ja som počúvau pri dverách:
      "Aby som zkazu zau, keď som si němysleu, že na tom cimbale hrá dáký maďarský Roma. A tu, ľaľa, keď hlásili, že to ten sprostý moj Jano. To bolo radosť počúvať. Ale ja som mu to něpovedau, že dobre hrau. - To je, veru, cimbalmoš!"

271

      25
      Keď moj otěc eště žiu, rad som s ním spávau, keď som prišiou na dovolenku z Brna. A raz mi povedau:
      "Jano moj, ja chcem, aby si má ty pochovau. Učešeš ma tak ako sa češem a pri mně buděš sám tri hodiny:"
      Nuž, něbolo mi to jedno, ale predca som si v duchu povedau:
      "Prosbu mojho otca dodržím."
      Otěc zomreu 25. apríla 1968. Stalo sa to práve keď som pochovávau sestričku Aničku Gergelovú vo Zvolenskej Slatině. Prídě Janko Havrla - moj kamarát od dětstva - plačúce oči mau - a vraví:
      "Janko milý, otěc Ti zomreu."[/]
      Rana za ranou: pochovať sestričku a pochovať otěcka behom dvacaťštyri hodín.
      Celá naša obec Očová sa zúčastnila na pohrebe. Pri jame otcovskej, sme hrali: moj brat Jožo, Jano Čikalo a ja. Keď prvé hrudy dopadly na truhlu, tak sme začali hrať jeho pieseň Rabovali Ťurci až po Biele Vody a ani jedno oko něbolo, čo by něslzelo. I sám katolícky farár plakau.
      Tak som si otca pochovau, ako Boh prikázau.
      26
      Huslisty možno u nás v Očovej a v Slanině něbudú, ani v Hrochoti, a to preto, že umenie sa něseje, ale rodí. Ľudoví muzikanty zaniknú, ale piesně budú stále žiť. Něch ich ty hrajú, ktorý k tomu majú sťah a majú k tomu pozlatěné prsty a nie zimovraske!
      Ján Gašpar "Hrisko"

JÁN GAŠPAR "HRISKO" AUS OČOVÁ
Zusammenfassung
In dem vorliegenden Artikel veröffentlicht Dušan Holý die Memoiren des Zymbalisten Ján Gašpar "Hrisko" aus Očová in der Mittelslowakei. Von 1921 bis 1949 lebte Ján Gašpar in seinem Geburtsort und dort spielte er auch mit einer Reihe anderer Zigeunermusikanten. Von 1949 bis 1954 war er als Zymbalist im Slowakischen Volkskunstkollektiv (SĽUK) tätig, von dort ging er in das Rundfunkorchester für Volksmusikinstrumente in Brno (BROLN) über, wo er bis heute lebt. An seinen Erinnerungen, die in einfacher erzählender Form wiedergege[/]ben sind, ändern wir nichts. Wir haben lediglich die einzelnen Probestücke nummeriert. Ján Gašpar versucht darin, vor allem den Lebenslau f seines gleichnamigen Vaters wiederzugeben, der in den Jahren 1880-1968 lebte, ein hervorragender Primas war und in Očová und Umgebung ungefähr von 1895 bis 1935 wirkte. Öfters kehrt jedoch Gašpar zu seiner eigenen Person zurück; eigentlich ist es eine kleine Geschichte der Ensemble- Volksmusik in Očová und in Zvolenská Slatina.

272

      JUBILEA
      KNIHY
      SBORNÍKY A ČASOPISY
      KONFERENCE
      VÝZKUMY
      MUZEA A VÝSTAVY
      TELEVIZE A FILM
      NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

JUBILEA

Vzácné životní jubileum Marie Úlehlové-Tilschové [obsah]

Paní Marie Úlehlová-Tilschová, nositelka Řádu práce, oslavila letos 13. července své 75. narozeniny. Toto významné jubileum ji zastihuje v činorodé práci, pro ni tak příznačné. Připomeňme jen tu skutečnost, že v loňském roce připojila k řadě svých knih další - Chuťový místopis. Uvádí v něm pokrmy a nápoje, typické pro jednotlivé oblasti Čech, Moravy a Slovenska. Touto knížkou navazuje vlastně na svou obsáhlou publikaci z roku 1945, Českou stravu lidovou, která supluje - a velmi dobře, odbornou práci etnografickom, jíž dosud v tak souborném uspořádání postrádáme. Za to patří především náš dík Marii Úlehlové-Tilschové, která, byť z jiných aspektů i s jiným záměrem, vytvořila dílo úzce s národopisem související. Nejsou to však jen tyto dvě zmíněné publikace, v nichž na[/]jde i etnograf poučení, ale i autorčiny další práce, zejména Výživa ve světle věků. V ní se M. Úlehlová-Tilschová neomezuje na historii výživy našich národů, středem jejího zájmu je výživa v jiných zemích evropských i zámořských, již poznala jak studiem rozsáhlé literatury, tak na svých studijních cestách v zahraničí. Dále je to řada článků, především v časopise Výživa lidu, které přinášejí cenné poznatky o lidové stravě. V ročníku III. 1948 je to Vánoční stůl našeho lidu, 1952 Nápoje ve žních včera, dnes a zítra, 1958 Staročeská kuchyně, 1965 Brambory ve středověku, 1968 Mléko jako lidová potravina, 1969 Nápoje našich předků a další.
Stejně jako nejbližší spolupracovníci i jako tisíce čtenářů a čtenářek prací Marie Úlehlové-Tilschové, blahopřejí jí i etnografové k cennému životnímu dílu a přejí jí pěknou pohodu a zdraví do dalších let. Jarmila Šťastná

275

KNIHY

Erich Herold, Africké masky. [obsah]

Odeon, Praha 1970, 78 stran, 30 černobílých a barevných fotografií
      České skromnější vydání afrických masek ze sbírek Náprstkova muzea v Praze navazuje vlastně na rozsáhlejší Heroldovu práci "Ritualmasken Afrikas (Artia, Praha 1967). I tak však zaujmou na první přehlédnutí černobílé a zvláště barevné fotografie Jindřicha Marco, které českému čtenáři naznačí základní rozdíl mezi našimi a africkými maskami. Ostatně, charakteristiku a srovnání afrických masek s maskami v Evropě a Asii naznačuje Erich Herold hned v úvodu textu.
      Africké masky se staly hlavním reprezentantem afrického výtvarného umění, a to především tzv. černé Afriky. Masky, však nejsou rozšířeny stejnou měrou po celém kontinentě, nejčastěji se vyskytují v jihozápadní Africe.
      Autor se neomezil jen na výtvarnou stránku afrických masek, která je bezesporu nejlákavější; všímá si i jejich funkcí a úlohy ve společnosti. Přitom upozorňuje na dvojí [/] význam pojmu maska v africkém kontextu. V publikacích výtvarného zaměření se maskou obvykle rozumí umělecky ztvárněná tvář, hlava, popř. celá figura, tedy hlavní části použité k převleku, a tedy k zpodobnění určité postavy. Tyto části jsou hlavním předmětem uměleckého sběratelství, zatímco ostatní části masky - součástí oděvu, rekvizity apod. - zůstaly sběrateli většinou nepovšimnuty. V druhém významu slova se maskou rozuměl i funkcionář kmene, který v převlečení předvádět tradiční úkony.
      Masky plnily několik společenských funkcí, především však funkci obřadní neboli rituální. K nejužívanějším patřily iniciační masky, které se uplatňovaly u obřadu při dospělosti chlapců. Autor zde uvádí zejména masky z Konga a Angoly Rituální masky se bohatě uplatňovaly i v tajných společenstvech, při nejrůznějších rodinných a společenských slavnostech a obřadech. Masek používali i někteří funkcionáři kmenů, např. hlídači ohně, kouzelníci při léčitelství apod.
      Kromě třídění masek podle funk[/]ce autor uvádí i klasifikaci podle způsobu, jakým se nosí nebo podle tvaru. Nejrozšířenějším typem je maska obličejová, v které se obvykle spojují antropomorfní a zoomorfní prvky. Dále se hojně uplatňovaly masky zvoncovité nebo přilbovité, které se vyráběly z dřeva tak, aby v jejich dutině bylo možno ukrývat hlavy. Masky nástavcové se nosí na temeni, prodlužují vlastně postavu. Řídce se vyskytují masky ramenní a ruční.
      Erich Herold naznačuje i některé genetické souvislosti afrických masek, např. možný vývoj masek vodních duchů z masek představovaných buvolí hlavou. Upozorňuje však i na potíže při studiu těchto jevů, protože většina afrických masek, které se nalézají v muzeích i soukromých sbírkách, nebyla získána při entografickém výzkumu, ale především jako obchodní a upomínkový artikl.
      V závěrečné části si autor všímá africké masky jako produktu umělecké tvůrčí činnosti. Do této kategorie však nepatří všechny masky. Základním materiálem k výrobě

276

afrických masek bylo dřevo, rostlinné pletivo, tykev, výjimečně slonovina a bronz. K aplikacím se používaly tkaniny, hřebíky, plechy, sklo, střepy, zvířecí rohy a zuby aj. Výtvarné pojetí afrických masek je dosti široké - od naivního realismu a naturalismu až k stylizaci a symbolické abstrakci.
K textu je připojen seznam hlavní literatury a seznam vyobrazení. Erich Herold a fotograf Jindřich Marco přispěli do edice "Umělecké poklady" skromnou, ale odborně i výtvarně dobře připravenou publikací. Josef Tomeš

André Cognat, Žil jsem mezi Indiány. [obsah]

Praha, Olympia 1971, 198 stran a fotografie
      Mladý Francouz, toužící po dobrodružném životě mezi lidmi, nezasaženými technickou civilizací, přijíždí mezi Indiány do vnitrozemí francouzské Guyany jako etnologický laik. Přišel však do kraje Wajanů, Emerijonů a Ojampiů se správnými předsevzetími: stát se "Indiánem", žít pokud možno jako oni, poznat jejich společenskou organizaci a jejich každodenní život jako přímý účastník všeho dění. O tom, že tento princip byl pro něj vůd[/]čím, svědčí celý obsah knihy. Cognat chápe dobře, co a proč dělá, což dokazují i jeho setkání s francouzskými etnology a americkými filmaři. Ti také touží poznat život Indiánů, ale nejsou buď ochotni mezi nimi žít, anebo je jejich pobyt v terénu krátký a informace, které získávají, jsou jen zprostředkované. Tak i jejich poznatky zůstanou značně neobjektivní a Cognatovi, který se po dvouletém denodenním styku a pospolitém životě s Indiány dověděl, ač nespecialista, mnohé, nezbývá než se takové práci etnologů hořce vysmát.
      Cítil jsem při čtení knihy že Cognat svým příkladem i nepředpojatými názory říká těm z nás etnologů a antropologů, kteří ještě nejsme plně přesvědčeni o nezbytnosti dlouhodobého stacionárního výzkumu, že to opravdu bez něj nejde. Nemyslím tím jen na studium mimoevropských společností, ale též na bádání domácí, na výzkum rurálních pospolitostí a lidové kultury v Evropě a zejména v Československu. Kolik je ještě takových, co nedoceňují základní význam dlouhodobého výzkumu!
      Odborný čtenář nalezne v Cognatově knize, která je vlastně "jen" dobrým cestopiem, mnohé nedostatky, řadu nesoustavností, ale snad mu přece jen neujde, že tento mladý muž pochopil "o co jde", v čem je profesionalita i užitečnost poznávání neznámé společnosti. To druhé [/] je patrno z jeho citlivých myšlenek o akulturaci Indiánů, o tom, kde a jak je jim třeba pomoci. Není to pak už zdaleka jen touha po dobrodružství, která přivádí dnes čtyřiatřicetiletého André Cognata do tropických pralesů Guyany podruhé: chce přímo na místě vést snahu po emancipaci Indiánů tak, aby tito lidé s bohatou kulturou, avšak nízkým stupněm materiální vybavenosti mohli využívat možností technické civilizace bez ztráty identity a koneckonců i holé existence.
      Škoda, že povrchní komercialita nedovolila nakladatelství Olympia přeložit titul knihy správně, tak jak byl míněn - "Rozhodl jsem se stát Indiánem" (J'ai choisi d'ëtre Indien). Autor je čtenáři průhledně prezentován jako "bohatý a úspěšný" muž, ač každý brzy zjišťuje, že Cognat je prostý, vzdělaný člověk, toužící po poznání. Kniha je pěkně vybavena, v trvanlivé plátěné vazbě a s dobrými fotografiemi. Podle mého názoru si zaslouží pozornosti široké veřejností včetně pracovníků ve společenských vědách. Petr Skalník

277

Zdeněk Urban, Pozapomenutá tvář Boženy Němcové, [obsah]

Universita Karlova, Praha 1970, 153 strany
      Ke konci minulého roku vyšla významná práce slovanského literárního historika Zdeňka Urbana, profesora pražské filosofické fakulty, o vztahu B. Němcové k myšlence slovanské vzájemnosti a ke kultuře slovanských národů. Své dřívější analytické studie a články o dané problematice nyní autor spojil v syntézu. Tím před námi zřetelněji vystupují do popředí plány a záměry autorky Babičky, její nesmírné úsilí o poznání života a kultury jak našich sousedů - Slováků, tak i jižních a ostatních Slovanů.
      Spisovatelčin vztah k ideji slovanské vzájemnosti sleduje autor v I. kapitole (str. 11-47), kde si všímá jejího postupného úsilí o zdůraznění příbuznosti českého národa s ostatními slovanskými národy. Podrobněji pak rozebírá vývoj samostatného autorčina přístupu k Slovanstvu především po roce 1848 a ukazuje na jeho kořeny i význam pro další tvůrčí rozmach B. Němcové. Přitom tu Urban mnohdy upřesňuje, doplňuje nebo vyvrací některá dosavadní tvrzení. Počátky opravdového úsilí o konkrétnější poznání slovanských národů klade autor do poloviny čtyřicátých let a jejich systematickou realizaci do počátku let padesátých, kdy B. Němcová uskutečňuje několik cest do řady slovenských krajů i národnostně smíšených oblastí dnešní[/]ho severního Maďarska. Urban ukazuje, jakou důležitou úlohu sehrálo pro realizaci plánů B. Němcové v poznávání slovanských národů její známost a přátelství s V. D. Lamblem, Sl. Zlatojevićem, s jihoslovanskými studenty, s manžely Simeonovovými z Bulharska, s V. D. Stojanovem a jinými Bulhary, se Slovincem M. Ziljským, M. Fabkovićovou - Frechovou aj. Toto přátelství a styky s představiteli různých slovanských [ti mohli využívat možností technic] národů pak vedlo k tomu, že se Němcová začala zajímat o slovanské jazyky a chtěla se jim naučit, aby nemusela být odkázána pouze na překlady. Po průpravném období (léta 1848-1855) pak pevně stanovila vlastní program aktivního přístupu k myšlence slovanské vzájemnosti "poznat a popsat co možná zevrubně národní život Slovanů".
      Stěžejní část Urbanovy práce tvoří II. kapitola (str. 49-108), v níž se autor soustředil na vystopování aktivního vztahu B. Němcové k slovanským literaturám a především k slovanské lidové slovesnosti. Za správné pokládám zejména autorovo zjištění, že zájem B. Němcové o slovenskou, srbskou, charvátskou, slovinskou i ukrajinskou lidovou slovesnost tvoří neoddělitelnou součást jejího tvůrčího zaměření, které bylo v souladu s jejím chápáním úlohy a funkce literatury v daném období vývoje. Nešlo tedy o zájem, který souvisel pouze s myšlenkou slovanské vzájemnosti. Urban upozornil [/] také na jasné spisovatelčiny snahy o zdůraznění srovnávací složky slovanské etnografie.
      V Urbanově práci zřetelně vystoupil do popředí také význam vztahu B. Němcové k dvěma velkým postavám srbského a bulharského lidu k Srbu Vuku St. Karadžićovi a k bulharskému revolucionáři Georgi S. Rakovskému. Teprve nyní si uvědomujeme, jakou úlohu sehrálo Karadžićovo a Rakovského etnografické a folkloristické dílo v poznávání jižních Slovanů i v celkovém spisovatelčině tvůrčím vývoji. Obdivuhodně důsledně a vyčerpávajícím způsobem dovedl Urban shromáždit všechny dostupné materiály a zjistit všechny prameny, z nichž Němcová čerpala pro své dílo.
      Zájem B. Němcové o slovanskou lidovou slovesnost, především o [i]lidovou pohádku, byl u ní spojen, jak správně Urban ukázal, nejen s myšlenkou slovanské vzájemnosti, nýbrž mj. také s jejím grandiosním, bohužel však neuskutečněným záměrem vydat obsáhlý výbor slovanských pohádek. Odpovědný Urbanův přístup k charakteristice spisovatelčina vztahu k slovanské lidově slovesné tvorbě i k literaturám slovanských národů přinesl nejeden nový a cenný poznatek. Urban je typ vědce, který dovede klást otázky, umí správně přistupovat k analýze a na jejím základě pak dělat zobecňující závěry.
      Aby byl obraz vztahu B. Němcové k slovanským národům a k jejich kultuře úplný, rozebral Urban v zá

278

věrečné kapitole (str. 109-131) spisovatelčiny překlady ze slovanských jazyků, vymezit jejich okruh a určil prameny, z nichž B. Němcová překládala.
Zd. Urban vrhl na mnoho otázek, spojených s životem a dílem B. Němcové, nový pohled, vnesl jasno do řady dosud nedořešených problémů a zrevidoval četné tradiční názory. A v tom je nesporný vědecký přínos jeho práce. Ivan Dorovský

Karel Jaromír Erben, České pohádky. [obsah]

Odeon, Praha 1970, 128 stran
Pražské nakladatelství Odeon vydalo Erbenovy České pohádky při příležitosti vzpomínky stého výročí básníkovy smrti. Výbor přináší čtyřiadvacet pohádek, a jak ve vydavatelské poznámce upozorňuje Rudolf Lužík, vychází z kritického vydání, které vyšlo v edici Národní knihovna nakladatelství v roce 1958. Nově jsou korigovány jenom tři pohádky - Živá voda, Dvojčata a Drak dvanáctihlavý, a to podle fotokopie nedávno objeveného rukopisu.
V jubilejním roce Erbenova úmrtí uplynulo pětašedesát let od prvního vydání pohádek, které autor dlouhá léta sbíral a připravoval. Teprve léta po jeho smrti je souborně vydal v roce 1905 Václav Tille. Tímto čtenářským vydáním, které ilustrovala [/] Helena Zmatlíková, graficky upravil Zdeněk Seydel a připravil Rudolf Lužík, důstojně uctilo .nakladatelství Odeon památku velkého českého pohádkáře, básníka a vědce. Josef Tomeš

Max Lüthi, So leben sie noch heute (Betrachtungen zum Volksmärchen). [obsah]

Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen 1969, 130 stran
V r. 1962 vydal přední evropský badatel nad lidovou pohádkou M. Lüthi popularizační knížku "Es war einmal...", která dosáhla velkého ohlasu a v r. 1969 vyšla již v třetím vydání. Tento nový svazeček představuje jakési pokračování první úspěšné knihy. Obsahuje celkem sedm statí, jež jsou přepracovaným zněním přednášek, které autor přednesi v německém rozhlase. Týkají se většinou pohádek, výjimečně se v nich autor dotýká také švanku a legendy. Porovnání s první knihou zároveň také ukazuje, jak se u Lüthiho vyvíjí jeho pojetí pohádky. Zatímco v prvé knížce se Lüthi soustřeďoval téměř výlučně na pohádkový styl a na jeho popis a výklad, v této nové knížce dospívá od stylu k psychologickým a společenským základům pohádky. Mluví o "symbolice" pohádky, říká, že "pohádky uvádějí posluchače do podstaty lidské existence" (s. 69), že jsou "obrazem člověka a jeho vztahu ke světu" [/] (5), atp. Pohádka je tedy pro Lüthiho básnickou výpovědí o člověku a světě, v němž žije. Lüthi v ní nalézá podobné problémy a pocity, jakými se zabývá i literatura a jaké se znovu a znovu vynořují i v nejmodernějších dílech, v psychologických úvahách: Problém člověka jako "nositele rolí", ztráta pocitu identity, rozpor mezi zdáním a bytím ... Lüthi jako folklorista vyšel z pozic literárně vědných a schopnost spojovat jevy a otázky pohádky a pověsti s problematikou literárně vědnou je pro jeho práce příznačná. Ukazuje však tím, že pohádky nebo pověsti nejsou jen odlehlým reliktem nebo osamocenou kuriozitou, ale že jsou specifickou součástí celé lidské kultury. Toto hledisko dává také folkloristickému zkoumání nový rozměr a činí z něho důležitého partnera jiných kulturně historických disciplín.
Lüthiho knížka je především knihou popularizační a je určena nejširšímu čtenářskému okruhu. Proto teoretické úvahy jsou v ní v rovnováze s rozsáhlými citacemi z jednotlivých pohádkových textů a proto Lüthi volí na každém místě přesné a jasné formulace. Přesto však není tato publikace jen prostou ozvěnou výsledků, jež autor publikoval jinde a jež by nyní zpřístupňoval širšímu publiku. Obsahuje mnohé nové myšlenky a podněty, a proto je užitečným a plodným přínosem i pro specialistu. Oldřich Sirovátka

279

Tome Sazdov, Pregled na makedonskata narodna proza, [obsah]

Skopje 1970, 154 strany
      Po stručném přehledu makedonské lidové poezie, který Sazdov vydal r. 1966 a o němž referoval B. Beneš (NA 1/68), dostává se nyní odborníkům i širší veřejnosti do rukou jeho přehled lidové prózy, v němž se pokouší o systematický výklad a charakteristiku jejích podstatných znaků.
      Po 2. světové válce sice vyšlo několik antologií makedonských lidových próz s dobrými předmluvami, ale chyběla dosud pomůcka, v níž by mohl čtenář najít výklad starších i nejnovějších názorů na vznik jednotlivých prozaických žánrů, chyběla přesnější klasifikace. Prozaická lidová slovesnost zůstávala v M[e]akedonii a zůstává dodnes nedostatečně prozkoumána, neboť folkloristické zájmy se soustřeďovaly především na lidovou poezii. Kromě toho zvláštní společensko-politická, hospodářská i kulturní si[ut]tuace způsobila, že většina etnograficko-folkloristických materiálů bylo uveřejněno mimo hranice, že sběr a hodnocení slovesnosti prováděli cizí badatelé. Proto neudivuje, že poprvé se setkáváme s lidovými písněmi z makedonské oblasti (považované tenkrát i mnohem později všeobecně za bulharské) u Vuka St. Karadžiče a s prvními zprávami o makedonských pohádkách u ruského slavisty Viktora I. Grigoroviče, který v roce [/] 1845 cestoval po Makedonii. Je však málo známo (Sadzov rovněž neuvádí), že Grigorovič byl jedním z prvních informátorů P. J. Šafaříka o makedonské lidové slovesnosti i o jazyce a etnografii a že v Šafaříkově pozůstalostí se zachovaly opisy makedonských lidových písní. Neudivuje ani skutečnost, že první vědecké práce, pojednávající o žánrech makedonské lidové prózy, pocházely z pera českého badatele Jiřího Polívky, který vydal Verkovićovu sbírku Jihomakedonských lidových pohádek (Praha 1932).
      Teprve od druhé poloviny minulého století začíná shromažďování makedonské ústní lidové tvorby bratry D. a K. Miladinovými, St. Verkovićem, později Markem Cepenkovem, bratry Molerovými, Eftimem Sprostranovem, Spirem Ivanovem, Efremen Karanovem aj. Jen na okraj poznamenávám, že o sborník bratří Miladinových, jakož i o Cepenkovy a Sprostranovovy zápisy lidové slovesné tvorby se zajímal a překládal je do češtiny od konce 80. let český pedagog, geograf a etnograf Emanuel Fait, o němž máme připravenou důkladnou studii. Jestliže se v 60. - 80. letech soustředil zájem české odborné veřejností na překládání především lidových písní ze sborníku bratří Miladinových, pak E. Fait byl první, kdo obrátil pozornost na makedonské lidové legendy, pověsti a dětské hry.
      Vraťme se však k rozboru Sazdovovy práce. V úvodní kapitole podá[/]vá autor přehled tří nejznámějších hypotéz o původu lidových pohádek, tj. mytologické, migrační a antropologické. Zdůrazňuje, že i původ a vývoj makedonských lidových pohádek a ostatních lidových žánrů byl ovlivněn prozaickou folklórní tvorbou především sousedních národů. Na základě žánrových a obsahově tematických charakteristických zvláštností a v souladu s dosavadními výsledky moderní folkloristiky Sazdov navrhuje pak tuto klasifikaci prozaických žánrů: 1. pohádky o zvířatech a bajky, 2. skazny, tj. fantastické a čarodějné pohádky, 3. novely, 4. anekdoty, 5. legendy a pověsti. Krátké folklórní žánry na základě folkloristické praxe řadí podle abecedy. K nejstarším tedy řadí vedle pohádek o zvířatech také zkazny a přísloví. Otázkou klasifikace makedonských pohádek se dosud nikdo systematicky nezabýval, třebaže se o to už před Sazdovem pokusilo několik makedonských folkloristů (především V. Iljoski a K. Penušliski).
      Pohádkám o zvířatech a bajkám věnoval Sazdov samostatnou kapitolu, v níž sleduje vývoj tohoto žánru od animismu a totemismu až po současnost, rozebírá vznik jejich variant, všímá si též jejich různého sociálního alegorismu jako jedné z důležitých zvláštností. Sazdov konstatuje také jejich tematickou analogii s podobnými výtvory u ostatních národů. Přitom poukázal rovněž na ideově tematické a stylistic

280

ko-formální zvláštnosti makedonských bajek, které na rozdíl od bajek u jiných národů nebyly nijak výrazně ovlivněny beletristikou, neboť u Makedonců taková beletrie dlouho chyběla.
      Kapitola o tzv. skaznách, tj. o fantastických a čarodějných pohádkách přináší velmi přehledný výklad základních motivů, podává jejich charakteristiku, vyzdvihuje nejpopulárnější postavy (např. nejmladší bratr, sestra, chudý chlapec, pastýř, chytrá dívka, královský syn nebo dcera, zlá macecha a dcera, závistiví bratři a sestry, popova žena aj.) a nejčastější mytologické bytosti a kouzelné předměty.
      Novely neboli tzv. realistické pohádky tvoří podle autora největší část fondu makedonských lidových pohádek. Těm je věnována další část Sazdovovy práce. Obsahují mnoho mezinárodních motivů, tvůrčím způsobem přetvořených a uzpůsobených domácím podmínkám. Vznikly později než skazny, zachovaly si však z nich fantastiku jako výrazový stylistický prostředek. Jejich tematika je velmi pestrá a různorodá; nejčastěji zpracovávají motivy každodenního života, národního svérázu a touhy lidu po lepší existenci. Mnohé z nich vznikly po polovině minulého století a odrážejí sociálně společenské vztahy mezi různými třídami a vrstvami obyvatelstva. Není proto divu, že k nejčastějším tématům patří bohatství a chudoba, prá[/]vo a spravedlnost, lakomství a poctivost i tématika hajducká, vztahy rodiny a společnosti, nemorálnost církve apod.
      Po stránce ideově tematické jsou podle Sazdova novely velmi blízké anekdotám. Rozdíl je pouze formální povahy. Jejich přehled podal autor v páté kapitole. Obvykle obsah anekdot tvoří jedna jediná životní situace a zdůrazňuji určitou zvláštnost jedince, skupiny, vesnice, kraje nebo národnosti (např. anekdoty o cikánech, Kucovlaších, Turcích apod.). Jako ostatní žánry lidové slovesnosti, také anekdoty obsahují mnoho mezinárodních motivů.
      Ústřední postavou makedonských anekdot je Iter Pejo (Chytrý Petr), jehož genealogii není možné pevně stanovit. Vystupuje jako humoristický hrdina a představitel širokých lidových mas. Je ztělesněním lidové moudrosti a jakýmsi korektorem třídní a sociální nespravedlnosti.
      K nejstarším lidovým slovesným výtvorům řadí Sazdov kosmogonické, etnogenetické, mytologické, biblické, historické a etiologické legendy a pověsti. Mnohé z nich měly svůj rozkvět v době bogomilské. Vedle zřejmého vztahu těchto legend s apokryfní bogomilskou literaturou je tu i výrazný vliv orientáiních náboženských systémů. Pro lidové pověsti je vedle jiných zvláštností naopak charakteristická historizace a lokalizace děje. Největší počet makedonských historických [/] pověstí vypráví (podobně jako lidové písně) o životě a hrdinských činech legendárního králevice Marka a patří k nejpopulárnějším. Některé z pověstí dokonce vznikly právě na základě epických lidových písní. Proces vzniku pověsti z písně a naopak není ve folkloristice neznámý. Dochází ke kontaminaci epické písně a pověsti. Sazdov při svých výkladech o legendách a pověstech přijímaje zřejmě Žirmunského teorii, přisuzuje ideově tematickým podobnostem v legendách o králevici Markovi u jihoslovanských a vůbec balkánských národů pouze typologický charakter. S takovým tvrzením však nelze tak docela souhlasit, neboť některé pověstí byly jednotlivými národy jasně přijaty, jiné přetvořeny a přizpůsobeny národním zvláštnostem toho či onoho národa a jen část má zřejmou typologickou příbuznost. Takové zpřesnění je nutné, abychom se nedostávali do extrémních tvrzení.
      Cenné jsou též Sazdovovy výklady o příslovích, pořekadlech a hádánkách i pojednání o stylistice a kompozici makedonské lidové prózy. Na konci knihy pak uvádí autor základní bibliografii, k níž však bohužel neřadí díla, citovaná v textu. Jinak je Sazdovova práce psaná velmi přehledně, vytříbeným jazykem a čtivým slohem. Bezesporu znamená významný příspěvek v bádání o makedonské lidové slovesnosti. Ivan Dorovský

281

D. M. Balašov - J. E. Krasovskaja, Russkije svadebnyje pesni Terskogo berega Belogo morja. [obsah]

Vydavatelství Muzika, Leningrad 1969, 166 stran
      Během posledních deseti let se pracovníkům a studentům Petrozavodského institutu jazyka, literatury a historie AN SSSR podařilo sesbírat materiál o svatbě v typické pomořské oblasti v obci Varzuga. Na tomto základě byla vytvořena monografie, která je sepsána několika autory. Úvodní kapitolu napsal D. Balašov. Seznamuje v ní s krajinou, ve které byl výzkum prováděn a s prací sběratelů zabývajících se sběrem písňového materiálu.
      Kniha obsahuje jedinou teoretickou část, ve které se autorka J. Krasovskaja zabývá komposicí písní, zmiňuje se o způsobu zpěvu, o druzích nápěvů a textové stránce písní. Svatební písně často autorka srovnává s obdobami písní uveřejněných v jiných sbornících.
      Největší část knihy tvoří kapitola "Svatební obřad a píseň". Krasovskaja se zde zabývá vztahem svatebních písní k samotnému svatebnímu obřadu. Všechny ostatní materiály týkající se svatby jsou uloženy v archivu Lenozavodského institutu AN SSSR. Svatebních písní se v této oblasti dochovalo hodně, hlavně u těch obřadů, které byly spojeny s magií nebo měly hospodářskoprávní základ. Odlišnosti, které se [/] objevovaly hlavně v textu písní, jsou uveřejněny v poznámkách nebo v komentáři. Knihu uzavírá zápis z roku 1962 o svatebním obřadu z Drevnej Umby a slovník místních a zastaralých názvů slov.
      V monografii je vypublikován sesbíraný materiál, který nebyl více rozpracován. Počítá se s tím, že po shromáždění materiálu z dalších oblastí bude možno svatbu studovat v celém rozsahu - po stránce historického vývoje, historicko-etnografické, slovesné a hudební.
      Tím, že kniha obsahuje velké množství materiálu o svatebních obyčejích a hlavně o svatebních písních, které jsou zde uveřejněny i s notovými záznamy, stává se velkým přínosem pro studium nejen ruské svatby, ale slovanské svatby vůbec. Ludmila Tarcalová

Miloš Krebs, Železářství na Žďársku, [obsah]

vydalo nakladatelství Blok pro Okresní muzeum ve Žďáru nad Sázavou. Brno 1970, 214 str., obrazová příloha
      Monografie Miloše Krebse upoutá na první pohled výrazným a přitom vkusným, zdařile výtvarně provedeným přebalem a vazbou, kterou navrhl Ivan Soukup. Samotný obsah knihy však nijak nezůstává pozadu za vnější stránkou publikace.[/]
      Materiál autor rozdělil podle historického vývoje způsobů výroby železa. První epochu nazval údobím přímé výroby kujného železa a člení ji na výrobu pomocí tavicích pecí s hamerskými kladivy (zaujímající 15. a 16. století) a na výrobu v dýmačkách.
      Druhou epochu nazval autor údobím nepřímé výroby kujného železa a člení ji na počátky výroby surového železa v dřevouhelných vysokých pecích, dále na železářské podniky v 18. století, údobí největšího rozmachu železáren na Žďársku (1800-1850) a závěrečnou kapitolu údobí úpadku a zániku (1850-1886).
      V monografii následuje seznam lokalit, ve kterých se těžila na Žďársku ruda, pak seznam použité literatury a pramenů, seznam použitých měr, vah a peněžních jednotek, seznam vyobrazení, tabulka s přehledem provozu vysokých pecí, stručné shrnutí, místní a věcný rejstřík. Obrazovou přílohu vyplňují převážně ukázky z produkce železáren.
      Jednotlivé etapy ve vývoji železářství popisuje Miloš Krebs systematicky. Počíná u každé kapitoly výčtem a stručnou charakteristikou výrobních lokalit. Dále probere podrobně základní materiály nezbytné pro výrobu železa v té které době a nezapomene ani na techniku jejich těžby. V následující části autor probírá samotnou výrobní techniku. Po tomto oddíle popisuje vý

282

robky a způsoby obchodování. Na závěr každé kapitoly zařazuje stať o pracovnících železáren a šachet, o jejich společenském postavení a celkové zhodnocení popisovaného údobí.
Přesto, že jde o poměrně úzce zaměřenou regionální monografii, nejedná se o žádné suchopárné dílo a jistě po něm se zájmem sáhnou i neodborníci. Jan Souček

Jarga der Tapfere, Rumänische Märchen. [obsah]

Preložila Anna Kelterborn-Haemmerli, Stuttgart 1969, 261 stran
      Vydávanie diel ústnej prozaickej slovesnosti v celosvetovom poňatí tejto tvorby je v Nemecku počinom s dlhou tradíciou. Bez nároku na úplnosť uvádzame najvýznamnejšie edície; zakladatelia prvých z nich ako bol Fr. v. Leyen, R. Zaunert, W.-E. Peuckert a iní patria medzi dnes už nežijúcích. Okolo 20. rokov nášho storočia vznikla edícia "Märchen der Weltliteratur" (podnes vyšlo vyše 40 komentovaných zväzkov), v pädesiatych a šesťdesiatych rokoch vzniká odrazu viacero edícií ústnej prozaickej slovesnosti v oboch častiach Nemecka: v Nemeckej demokratickej republike edícia "Gesicht der Völker" (vyše 20 zväzkov autentických záznamov a rad svetových rozprávok, redigo[/]vaných pracovníkmi Ústavu pre nemecký národopis pri Nemeckej akadémii vied, ďalej v Nemeckej spolkovej republike pramenná edícia W. E. Peuckerta "Europäische Sagen", ktorá mala nahradiť vojnou zničené vydanie a ťažko prístupné pramene, roztrúsené po časopisoch. Vydávaniu dosiaľ nepublikovaných rozprávok sa venuje Spoločnosť pre šírenie rozprávok národov európskych dvomi edíciami: "Märchen der Europäischen Völker" a "Begegnung der Völker im Märchen".
      Prítomná kniha Rumunských rozprávok vyšla vo vydavateľstve Freies Geistesleben Stuttgart, ktoré sa svojimi vydaniami ústnej slovesnosti radí ako najnovšie k uvedeným edíciam. Vyšli tu dosiaľ tri zväzky írskych rozprávok, nórske povesti, báje a legendy, časť artušovského cyklu - Parzifal, antické báje, prerozprávané príbehy z Eddy a iné.
      Pribúdanie nových edičných radov je znakom jednak zachovávania nemeckých vydavateľských tradícií v odbore ústnej slovesností, no predovšetkým dokladom, že vysoká umelecká hodnota ústnej slovesnosti a jej kultúrno-historický význam nestrácajú na aktuálnosti v žiadnom dosiaľ čase.
      Vydanie rumunských rozprávok v preklade A. Kelterborn-Hämmerli je jedným zo záslužných edičných činov, umožňujúcich poznanie ústnej slovesnosti v nie bežne prístupnom jazyku.[/]
      Vydavateľka siahla k starším prameňom rumunskej rozprávky, a to v podaní P. Ispirescu Legende sau Basmele Romanilor (Bukurešť 1882) a v menšom rozsahu k zbierke Antona Marcu: Basme adunate din Popor (bez vročenia, ale okolo r. 1930 často kolovala zbierka na rumunskom vidieku). Ide teda o pretlmočenie knižne a dobove ustálenej podoby rumunskej rozprávky kánonom príznačným pre vydávanie ľudových rozprávok i povesti v Európe, počnúc 18 storočím (Francúzsko) ale najviac v 19. storočí.
      Výber 28 rozprávok dovolil vydavateľke orientovať sa na najatraktívnejšie tvary z predlôh, po tématickej a kompozičnej stránke. Hoci autorka nemeckého vydania rumunských rozprávok pozná vedecky fundovanú zberateľskú akciu rozprávok, ktorú organizoval Ústav pre etnografiu a folklór Rumunskej akadémie vied a ktorej výsledkom je 3zväzkové dielo publikované Ovidiom Birleom v r. 1966, orientovala sa na staršiu knižnú podobu rumunských rozprávok. Jej stanovisko a odôvodnenie, ktoré uvádza v doslove, že totiž pre ľudové rozprávanie v súčasnosti (a nielen v Rumunsku) je príznačné uvoľnené priraďovanie epizód a jazykove sa realizujú v chudobnejšej forme, nijako neobstojí z odborného hľadiska, lebo súčasný výskum ešte vždy poskytuje dokonalých rozprávačov, ovšem kritérium ľudového rozprávania vychádza

283

z iných aspektov než aké uplatňovali vydavatelia rozprávok v 19. storočí. Stanovisko súčasnej vydavateľky možno pochopiť len z hľadiska čitateľského zamerania jej výberu.
      K výberu rozprávok, napospol čarovných, pripojila vydavateľka doslov, v ktorom sa prejavuje ako zasvätená znalkyňa rumunskej ústnej slovesností, najmä jej kultúrno historických súvislostí. .V charakteristike rumunskej rozprávky zdôrazňuje predovšetkým jej poetičnosť, s prevahou lyriky, typickej pre celú rumunskú ústnu slovesnosť, čo zasa - v zhode s rumunskou historickou vedou - odvodzuje od dácko-gótskych pastierskych kmeňov. Dodaj_ me, že tento lyrický prvok by sa mohol spájať aj s vplyvom od juhu prichádzajúceho slovanského obyvateľstva, ktorého stopy zachovala nielen istá vrstva rumunského lexika, ale aj ľudovej kultúry vôbec.
      Najpríznačnejším rysom rumunskej rozprávky podľa A. K.-H. Je bohatstvo mýtických prvkov. Z hľadiska dnes už značne prepracovanej typológie svetovej rozprávky treba brať toto konštatovanie s men_ šou výlučnosťou. Na druhej strane však autorka správne poukázala na prameň tejto mýtickej zložky rumunských rozprávok a ten treba vidieť v bogomilstve. Bogomilstvo, východoeurópsky prameň perského manicheizmu, šírilo sa z Bulharska a okolo prvého tisícročia dosiahlo ľavý breh Dunaja, odkiaľ postupo[/]valo po oboch stranách karpatského oblúka, kde jeho tradície boli ešte v 16. storočí veľmi živé. Z tohoto hľadiska by bylo záslužné porovnávacie štúdium rumunsko-stredoslovanských vzťahov v ústnej prozaickej slovesností, s prihladnutím na veľmi intenzívne styky v období valašskej kolonizácie karpatského priestoru v 15.-16. storočí.
      Dedičstvo bogomilských myšlienok sa prejavuje v množstve kozmologických prvkov a v predstavách svätosti nebeských telies (Sfintu Soare - Sväté Slnko, Sfintu Luna Svätý Mesiac, Sfinta Vineri - Svätá Venuša, v slovanských rozprávkach Sv. Nedeľa), čo pramení z manicheistického presvedčenia, že v nich prebýva božská sila. Iránsky pôvod týchto kosmologických prvkov vyskytujúcich sa aj v súčasných zápisoch rozprávok predpokladá aj O. Birlea v spomenutom diele a ich šírenie dáva, podobne ako A. K.-H., do súvislosti s bogomilmi. Autorka podrobnejšie rozoberá iný typický jav rumunských rozprávok a to motív cesty, dlhej úmornej, nebezpečne, podnikanej vždy len s jediným cieľom: boja dobra so zlom. Je to jeden zo základných motívov rozprávok, prestupujúci všetky staré kultúry, vydavateľka mu pripisuje iránsky pôvod.
      Iný druh motívu cesty predstavuje cesta na druhý svet s pojmom vesmírneho času. Autorka uvádza paralelu rumunských rozprávok s [/] týmto motívom s írskymi rozprávkami. Zdá sa nám, že je to zbytočne vzdialené premosťovanie súvisov, keď priam v geografickom susedstve Rumunov vyskytujú sa Slovania. Ak toto zúžime na terén stredoslovanský, tak podobnosť írskeho, rumunského a slovanského typu by mohla napokon svedčiť pre keltský substrát.
      Kultúrne vrstvy rumunských rozprávok tvoria ďalej ohlasy krétsko-maloázijskej a gréckej mytológie (celá škála odysseovských motívov). Relatívne novšiu vrstvu tvoria rímske ohlasy (postava kráľa rumunskej rozprávky je vždy imparaturul-imperator) a byzantské a napokon feudálny stredovek so svojím protikladom poddanskej biedy, čo sa v rozprávke prejavilo sociálnym akcentom.
      V komentároch rozprávok sa zreteľne odráža autorkino kultúrno-historické orientovanie, ktorému treba vďačiť za mnohé cenné postrehy. Občasné zovšeobecňovanie najmä v oblasti typológie je výsledkom autorkinho jednostranného orientovania sa na západoeurópsky porovnávací materiál (v jednom prípade africký - Krováci, čo je však nielen málo presvedčivý, ale skôr zbytočný geografický skok). Zistená podobnosť rumunsko-írskych, alebo rumunsko-švajč[i]arskych motívov môže byť dokladom spoločných základných myšlienok celému ľudstvu (Elementargedanken) alebo sťaho

284

vavých motívov (Wandermotive). Inak by vyzeralo konštatovanie súvislostí, keby sa bral do úvahy slovanský materiál. Tým by sa osvetlila aj otázka vzťahu rumunskej ústnej slovesnosti k slovanskému terénu po oboch stranách Karpát. Treba tu však brať do úvahy aj fakt iránskej pravlasti Slovanov. Iná vec je s neskoršími navrstveniami iránskeho pôvodu, ktoré ako sme spomenuli sprostredkovali bogomili od 10. storočia a ktoré v priestore dnešného Slovenska a čiastočne východnej Moravy zaznamenali veľmi silné pôsobenie najmä v 15.-16. storočí za čias valašskej kolonizácie, postupujúcej z Rumunska po hrebeňoch Karpát.
Pri tlmočení rumunských rozprávok do nemčiny zvolila si prekladateľka postup tzv. významného prekladu. Rešpektujúc ústnosť rozprávky, ktorú sa predsa len usilovali zachovat aj jej editori v 19. storočí, zasiahla prekladateľka do predlohy len v tých prípadoch, kde bola príliš deformovaná knižným štýlom. Miestami menila aj usporiadanie epizód, zvýrazňovala funkciu motívu, ak bola vzhľadom na jeho nosnosť, popretá. Nikdy však, ako tvrdí, nevynechala aní nedodala nič podstatného. Uplatnila teda techniku mierneho prerozprávania bežnú dnes pri čitateľskom vydávaní ústno-prozaických [/] textov. Keďže folkloristika v súčasnosti disponuje viacerými textovo-kritickými vydaniami ústnej slovesnosti, je v podstate správne, čitate[/]ľovi predložiť krásu a zaujímavosť rozprávok aj touto kompromisnou podobou. Mária Kosová

285

SBORNÍKY A ČASOPISY

Národopisný věstník československý, [obsah]

V-VI (XXXVIII-XXXIX), čís 1, Brno 1970-1971, 116 stran
      Národopisná společnost československá při ČSAV v Praze ve spolupráci s Ústavem lidového umění ve Strážnici vydala první číslo dalšího ročníku Národopisného věstníku československého. Je věnováno životnímu jubileu doc. dr. Viléma Pražáka, jednoho z nejčelnějších představitelů současné československé etnografie.
      Jubilantovi jsou věnovány první dvě studie. Úvodní, na jejímž počátku je portrét Viléma Pražáka, napsal jeho žák, kráčející více než úspěšně v učitelových stopách, Josef Vařeka z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Velmi zasvěceně, s nemalým citovým zaujetím vylíčil autor dosavadní životní dráhu jubilanta s důrazem na jeho odbornou práci a publikace.
      Druhou stať věnovanou doc. dr. V. Pražákovi napsala Soňa Kovačovičová z Národopisného ústavu SAV v Bratislavě. Zabývá se zejména činností jubilanta v období první repu[/]bliky, kdy působil na Slovensku a byl jednou z vůdčích osobností moderní slovenské etnografie.
      Za částí věnovanou doc. dr. V. Pražákovi následuji ostatní studie. Olga Skalníková uveřejňuje kratší úvahu o tradici a normě v lidové kultuře zejména ve vztahu k předměstským koloniím a periferním pavlačovým domům. Následuje velmi zajímavá studie Jána Mjartana o jeskynních obydlích na Slovensku. Pojednání vhodně doplňují fotografie a půdorysy popisovaných objektů. Dále je zařazena stať Vladimíra Scheuflera o hrnčířství na Chebsku. Autor sleduje zejména historický vývoj této výroby, od nejstarších středověkých zpráv, až po její zánik na počátku našeho století. Materiál, kterým svou studii dokumentuje, rozděluje do šestí skupin, a to podle způsobu a barvy zdobení. Autorem závěrečného pojednání je Jaromír Jech. Podává zprávu o praktickém využití návrhu Bedřicha Václavka o pořizování nových zápisů v místech starých sběrů. Přílohu k tomuto článku tvoří dva nově zapsané texty s tématem, které bylo již zapsáno okolo roku 1900.[/]
      Všechny studie jsou opatřeny německým resumé. Obsah je vytištěn ve čtyřech jazycích. Jako celek lze hodnotit toto číslo velmi kladně. A to jak po obsahové stránce, tak po stránce úpravy. Snad jen několik poznámek na okraj. Poněkud nejasné je pro nezasvěceného čtenáře číslování. Je to způsobeno tím, že se jedná vlastně o dvojročník (VVI), jehož první číslo vyšlo v roce 1970 a druhé má vyjít letos. Jenže tuto informaci nelze v samotném čísle zjistit. Snad by i neškodilo, kdyby národopisný věstník československý dostal přitažlivěji řešenou obálku. Jan Souček

Ethnologia Slavica I, 1969, [obsah]

Universitas Comeniana Bratislavensis, facultas philosophica, redaktor Ján Podolák. Vyd. SPN Bratislava 1970, 228 stran, texty anglicky, německy a francouzsky, resume ve slovanských jazycích
Nový národopisný sborník, který začal vycházet jako sborník studií nově vytvořeného Etnologického

286

institutu na filosofické fakultě Komenského university v Bratislavě, je významným příspěvkem k rozvoji československých etnograficko-slavistických studií. Iniciátorem Institutu i vydání prvního sborníku Etnologia Slavica je univ. prof. dr. Ján Podolák, jeden z nejaktivnějších etnografů střední generace na Slovensku. Komenského universita má ve vědecké práci i ve vysokoškolské výuce etnografie a slavistiky bohaté tradice, na něž Podolák navazuje.
      Redakční rada nového sborníku, již tvoří přední badatelé slovanských zemí v oboru etnografie a folkloristiky, se stala zárukou vysoké vědecké úrovně sborníku Ethnologia Slavica. Studie jsou publikovány převážně anglicky, německy a francouzsky, aby se s výsledky slovanských etnografických a folkloristických studií mohli podrobněji seznamovat i badatelé z neslovanských zemí. Je správné, že resumé jsou uváděna v jazycích těch zemí, kde byly napsány. Československá etnografie, jejíž výsledky jsou v posledních letech všeobecně oceňovány, potřebovala takový sborník nejenom proto. že pomáhá soustřeďovat marxistické badatele při studiu kultury a způsobu života lidu, ale i pro prezentaci výsledků této práce v zahraničí.
      Po úvodní předmluvě J. Podoláka je prvním článkem prvého svazku sborníku Ethnologia Slavica zajíma[/]vá studie M. Gavazziho o společenském životě a společenských znacích v praslovanské kultuře (Vue d'ensemble sur la culture paléoslave et ses caractéres généraux). Sympaticky lze přivítat i studie, navazující na starší etnograficko-slavistické badatele jako je studie S. A. Tokareva o Niederlových názorech na věrské představy starých Slovanů ve světle soudobých poznatků (Niederles Views on the Religious of the Ancient Slavs in the Light of the Latest Research) a práce J. Michálka o P. J. Šafaříkovi (Pavol Jozef Šafárik und die slawische Ethnographie).
      Metodologickými otázkami etnologického studia hmotné kultury na příkladě pastýřské karpatské kultury se zabývá J. Podolák (The Pastoral Culture of the Carpathians as a Subject of an Ethnological Study). Z hlediska vývoje nářečí pokračuje v tomto tématu A. Habovštiak (La Colonisation pastorale dans les Karpates et les patois slovaques). Poměrně novou otázku do slavistického studia přináší J. V. Bromlej, pojednávající ve své studii (The "sotnja" as a Social Cell among the Eastern and Southern Slavs in the Middle Ages) o nejstarším administrativně správním členění slovanských zemí v ranném středověku. V pozoruhodné studii shrnuje Christo Vakarelski přehled bulharských divadelních her a obyčejů a jejich výklad (Jeux et coutumes théatrales [/] chez les Bulgares) a blízkým tematickým příspěvkem je i práce Z. Ujváryho o slovenských vandrovních tovaryších v maďarských lidových hrách (Slovak itinerant artisans in Hungarian Folk-Plays), doplněná několika obrázky.
      Výrazným folkloristickým příspěvkem je práce Oldřicha Sirovátky o mezislovanských vztazích ve folklóru a kontaktových zónách (Die zwischenslawischen Beziehungen in der Volksdichtung und die Kontaktzonen), kde zdůrazňuje nutnost studia lidových tradic v okrajových oblastech jednotlivých etnik a oblastí. Složitou otázkou předků, zejména "Lesnika" jako lesního ducha v představách lidu v Jižním Srbsku se zabývá S. Zečevič ("Lesnik" - The Forest Spirit of Leskovac in South Serbia). Oddíl studií uzavírají dva příspěvky z Lužického Srbska z NDR (lsolde Gardoš: Studien zur sorbischen Sprichwortsammlung und -forschung a Siegmund Musiat: Sorbisches Gemeinschaftleben in 20. Jahrhundert).
      Druhým oddílem, který by měl být v budoucnosti podstatně rozšířen, je oddíl recenzí. V prvém svazku je recenzován Národopisný věstník československý (V. Frolec), polský LUD (T. Zakrzewska), Sovětskaja etnografija (L. F. Monogarova), ukrajinská Narodna tvorčisť ta etnohrafija (V. Zinyč) a bulharské Izvestija na Etnografskija institut i muzej (Cv. Romanska). Bylo by si přát,

287

aby tento oddíl přinášel bohatší repertoár recenzí nebo alespoň referátů o časopisech a knihách, věnovaných jak etnografickému tak i obecněji slavistickému studiu.
Vcelku lze konstatovat, že první svazek sborníku Ethnologia Slavica, zabírající celý rozsah studia lidové kultury, je dobře odvedeným dílem československé etnografie a dobrým příslibem do budoucna. Josef Jančář

Adam Pranda, Niektoré teoretické otázky štúdia ludovej kultúry v súčasnosti. [obsah]

Slovenský národopis XVII, 1970, č. 1, s. 39-69
      Nedlouho po obsáhlé studii Olgy Skalníkové a Karla Fojtíka (Etnografie současnosti - východiska a výsledky. Český lid 56, 1969, 5, s. 255-272) se objevuje další zajímavý příspěvek k problematice etnografického studia současnosti. Na rozdíl od Skalníkové a Fojtíka, kteří vycházejí z podrobného kritického rozboru dosavadních prací a teorií, předkládá Pranda studii, v níž zobecňuje vlastní teoretické závěry. Obě práce vyšly ve velmi krátkém časovém intervalu, téměř současně, proto nemohl Pranda reagovat a navazovat na názory vyslovené ve studii Fojtíka a Skalníkové, proto ji také necituje.
      Jak již bylo řečeno, autorovi nejde o přehled vykonané práce, ale o naznačení základních teoretických otázek a jejich řešení. V úvodu jsme seznámeni se základními východisky, prvním z nich je pojetí současnosti. Pranda chápe současnost jako konkrétní určení časového úseku, jako vymezení období, jež je předmětem studia (často bývá označení "studium současnosti" užíváno v širším významu, tak je tomu též u Skalníkové a Fojtíka. Osobně pokládám Prandovo pojetí za věcnější a jednoznačnější)., Jak z kontextu vyplývá, je tímto časovým úsekem míněno zhruba posledních dvacet let nebo jednoduše období po druhé světové válce. Samozřejmě, tento úsek není odtržen od předešlého vývoje, patří však k údobí rozvoje zvláště prudkého a změn velmi výrazných a zásadních.
      Odlišnosti současného vývoje v různých zemích a oblastech vyplývají z řady předpokladů, jež se autor snaží formulovat co nejprecizněji. Nejzákladnějšími podněty současných změn jsou podle Prandova názoru industrializace, socialistická kolektivizace, migrace do měst, vliv sdělovacích prostředků. Cíl etnografického studia současností spatřuje Pranda ve studiu "formy, obsahu a funkcie jednotlivých javov v štruktúre ludovej kultúry, to, ako sa forma, obsah a funkcia týchto javov prejavuje v nových hospodárskosociálnych podmienkach". Pranda zdůrazňuje potřebu znovu si ujas[/]ňovat předmět a hranice studia, upřesňovat terminologii jak obecnou, tak speciálně národopisnou. Zdá se poněkud nejasné, proč termíny jako systém, struktura, jev, obsah, forma, funkce, označil jako termíny specificky národopisné. Jsou přece užívány běžně ve všech společenskovědních (a nejen společenskovědních) disciplinách. Na příkladu termínu "způsob života" se podle mého názoru nepříliš přesvědčivě pokusil ukázat rozdílnost pojetí termínu v širším a užším smyslu.
      Po úvodu přistupuje Pranda k jádru úvah, nadepsanému Otázky zákonitostí a faktorov vývinu ludovej kultúry. Hovoří o podnětech, které působí na způsob života, zaměstnání a světového názoru a jejich prostřednictvím pronikají do struktury lidové kultury. A zde opět ztroskotáme na problému již zmíněné nejasností termínů.
      Dále autor rozebírá zajímavý problém působení dvou tendencí vývoje, označených jako tradice a modernizace. Při studiu současnosti se často projevuje vědecký apriorizmus, odmítající studium nových jevů, zužující problematiku na jevy tradiční, přetrvávající ze staré struktury. Při snaze o rozšíření zájmu docházelo často ke ztrátě vlastního pohledu. Nalezení specifického přístupu je jedním z nejzávažnějších teoretických prob[l]émů etnografického studia současnosti. Především je třeba studovat jevy, které

288

buď již jsou nebo se stanou v budoucnu součástí nové struktury.
Prandova teoretická studie přináší nepochybně zajímavé náměty. Vedle nových myšlenek a závěrů zde však bylo vysloveno mnohé, co lze pokládat za víceméně samozřejmé. A naopak mnohé, z čeho autor vychází jako ze samozřejmého, je vysoce diskusní. Otázka obsahu a vzájemného vztahu termínů způsob života, kultura, struktura lidové kultury, je podle mého názoru klíčová, bez jejího vyřešení (nebo alespoň bez vyslovení osobního názoru na možnost řešení) zůstávají veškeré teoretické úvahy mlhavými. Vanda Tůmová

Musikethnologische Jahresbibliographie Europas I-lV, 1966-1969 [obsah]

Z úsilí o dokonalou informovanost v etnomuzikologickém bádání vznikla mezinárodní Musikethnologische Jahresbibliographie Europas. Jejími vydavateli jsou Slovenské národní muzeum v Bratislavě, Ústav hudební vědy SAV a Ústav pro německý národopis Německé akademie věd v Berlíně ve spolupráci s International Folk-Music Council a za redakce Oskára Elscheka, Ericha Stockmanna a Ivana Mačáka. Každý ročník zahrnuje přehled knižní a časopisecké produkce většiny evrop[/]ských zemí z oboru etnomuzikologie, etnochoreologie apod. Autoři charakterizují v předmluvě vybrané tituly jako práce z oblasti lidové hudby, hudby "přírodních národů", hudby Orientu a lidového tance. Redaktoři zastávají při výběru přísně vědecké hledisko, forma příspěvku však nerozhoduje. Mimo jednotlivé práce jsou registrovány i časopisy a sborníky s etnomuzikologickým zaměřením vydané v příslušném roce.
      Ve čtyřech dosavadních ročnících (1 - 1966, 2 - 1967, 3 - 1968, 4 - 1969) se zachovává ustálené členění. Evropské země jsou řazeny abecedně do samostatných oddílů, obsahujících záznamy podle abecedního pořadí autorů; na konci každého oddílu jsou pak připojeny informace o etnomuzikologických časopisech a sbornících. Údaje z některých zemí (např. SSSR, ČSSR) jsou ještě členěny podle vnitřního státního uspořádání, u jiných tomu tak kupodivu není (Jugoslávie, NSR aj.). Tituly příspěvků jsou v 1. ročníku uvedeny v originále, u dalších jsou doplněny překladem do angličtiny, němčiny nebo fra[n]couzštiny. Záznamy jsou opatřeny běžnými bibliografickými náležitostmi (vydavatel, místo vydání atd.), navíc pak znakem vystihujícím obsah a charakter publikace. Znaky vyjadřují jednak formální stránku příspěvku (studie, sbírka, zpráva atd.), jednak označují obor, kterého se téma týká (obecné problémy etnomuzikologic[/]ké, píseň, tanec). Jde o náznak systematického třídění. Index těchto znaků by mohl být podle potřeby dále propracován.
      Hodnotu bibliografie zvyšují autorský, geografický a systematický rejstřík doprovázející každý svazek. Autoři v předmluvě ohlašují speciální rejstříky, které zamýšlejí pořídit k více svazkům.
      Je třeba jen závidět etnomuzikologům tak výtečnou vědeckou pomůcku a přát jim, aby nezůstalo při čtyřech svazcích. Zárukou dalšího zdokonalování je spolupráce širokého okruhu našich i zahraničních etnomuzikologů a nespokojenost sestavovatelů se soustřeďováním bibliografických údajů z některých zemí, již vyslovují v předmluvě. Alena Jeřábková

Dva národopisné příspěvky ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka 11, 1970, [obsah]

uspořádali Eduard Šimek a Václav Zelený, vydalo Okresní muzeum Podblanicka na Jemništi, 324 stran, kresby a fotografie v textu
Zásluhou národopisného pracoviště okresního muzea Podblanicka na Jemništi objevují se ve vlastivědném sborníku tohoto muzea také národopisné články. Zvláště poslední svazek je pro národopisce přitažlivý, a proto mu věnujeme pozornost.

289

Etnografické stati najdeme ve druhé části Sborníku (str. 237-276, 277-295), věnované společenským vědám, a také v oddílu zpráv, kde čteme informace o činnosti národopisného pracoviště Okresního muzea Podblanicka v letech 19681969 (str. 317-319).
      Prvá etnografická studie z pera V. Pražáka pojednává o obytných lidových stavbách v oblasti dolního toku Želivky. Autor v ní zveřejnil část svých badatelských výsledků ze záchranného výzkumu na Želivce, organizovaného ÚEF ČSAV. Výzkum přinesl ovšem daleko více poznatků, nežli bylo možno ve Sborníku publikovat. Pražákův článek obsahuje kromě celkové charakteristiky oblasti kapitoly o tamějších sídlech a usedlostech, tektonice staveb, domovém půdorysu, topeništi v obytném domě, zařízení, způsobu bydlení a rázu života a v závěru celkové zhodnocení poznatků ve vztahu k okolním oblastem a terminologii, v rukopisné práci, čítající 111 strojových stran (archiv ÚEF), jsou ještě kapitoly .o hospodářských stavbách (podrobnější údaje o celém tomto výzkumu jsou v Českém lidu 55, 1968, 316-318). Při zhodnocování badatelských výsledků došel autor k závěru, že dolní tok Želivky je území kulturně přechodné, "kudy procházely nebo kde případně končily jednotlivé význačné stavební znaky, dosáhnuvše nejzazší hranice svého rozšíření." Toto území tedy nepředstavovalo specifickou kultur[/]ní oblast, ale spíše se tu kulturní vlivy jakoby srážely v jakési klidnější zátoce. Autor této skutečnosti využil i metodicky k sledování cest jednotlivých stavebních složek. Josef Vařeka

Marie Kovářová, odborná pracovnice Muzea Podblanicka na Jemništi, je skutečně etnografkou na svém místě. Benešovskému okresu, kromě své práce muzejní a úspěšného sběru předmětů v terénu, jímž sbírky muzea nemálo obohatila co do počtu i významu, věnovala už několik velmi dobrých národopisných studií. Cílevědomě jimi vyplňuje mezeru ve znalostech o způsobu života v tomto - přes blízkost hlavnímu městu v mnoha směrech odlehlém a málo známém kraji středních Čech. Autorka si vybírá témata, osvětlující lidovou kulturu a život lidu s různých stran (svatba, obřadní pečivo, kroj ap.) a výsledky svých výzkumů otiskuje ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Poslední, tam uveřejněná studie Vánoce na Podblanicku (str. 277-295), je opět cenným materiálovým příspěvkem jak k poznání života regionu v nedávné minulosti, tak k zaplnění jednoho z mnoha dosud bílých míst na chystané mapě vánočního zvykosloví Čech, po několik uplynulých desetiletí téměř nezpracovávaného.[/]
      Autorka vychází ze 126 odpovědí občanů benešovského okresu, které obdržela na rozeslaný dotazník s šedesáti otázkami, a doplňuje je osobním terénním výzkumem. Studie zahrnuje dobu mezi lety 1850-1930. M. Kovářová krátce popisuje způsob venkovského života v adventu; těžištěm jejího zájmu je období od Štědrého dne do Tří králů. Výborně vystihuje atmosféru a sváteční náladu těchto výjimečných dnů, popisuje stravu, péči o rodinu, hospodářství, dobytek a drůbež, obyčeje věštebné i ochranné, zabývá se lidovou vírou v zákony podobnosti i dotyku i ostatními obyčeji, typickými pro příznivé ovlivnění počátku nového období nebo aspoň pro snahu dozvědět se, jak toto nové období, tj. nový rok, bude probíhat. Značnou pozornost věnuje povánočnímu koledování.
      I pro odborníka, který se na vánoční obyčeje specializuje, je článek M. Kovářové přínosem v mnoha směrech. Za prvé vyčerpává soustavně získaný materiál a objektivně jej interpretuje. A za druhé reálný a důkladný popis vánočního dění na Podblanicku odhaluje řadu tam neočekávaných zvyklostí; překvapuje, že některé obyčeje, které známe z popisů vánoc východomoravských a slovenských, se vyskytují ve velmi podobné formě i ve středních Čechách ještě v první třetině dvacátého století. Většinou však jsou to obyčeje, vyskytující se i jinde v Čechách, řadu z nich pak známe ve

290

variantách nejen z celého našeho území, ale i z mnoha míst ostatní Evropy. Samozřejmě mám na mysli jen jádro těchto obyčejů, které různým vývojem a odlišnými podmínkami berou na sebe na různých místech různou vnější podobu.
      Je zajímavé, že např. vánoční stromek v tomto poměrně chudém pahorkatém kraji zdomácněl až po r. 1900. Podle záznamu z okolí Dobravice, ležící mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví,1) první stromek přinesla do vsi příbuzná z návštěvy v Liberci r. 1864, ale za tři roky jej už měl v každém stavení. V Kostelci n. Vltavou a v okolí Orlíka2) zobecněl v letech sedmdesátých. Zvyk přinesli studenti, kteří jej viděli v Písku. Ale už předtím byl strojen knížecí rodinou na zámku pro chudé děti. Podle svědectví O. Reinsberg-Düringsfelda3) z doby před r. 1860 se v mnoha českých rodinách - kromě jesliček - rozsvěcoval ještě vánoční stromeček smrček nebo jedlička - ověšený papírovými girlandami, ovocem, pečivem, cukrovím a kousky oděvu.
      Výzdoba stromku na Podblanicku byla chudobná. Popis M. Kovářové se shoduje se zprávami, které jsem získala při výzkumech v Podkrkonoší, na Českomoravské Vysočině, na Valašsku a na slovenských svazích Javorníků. Velmi cenné jsou fotografie rekonstrukcí stromečků z Neveklova, Čechtic a Černičí, které autorka obětavě vytvořila. Jsou [/] to, tuším, jediné rekonstrukce a jediná vyobrazení vesnických vánočních stromků ze starší doby.
      Dále mne zaujala zpráva o zavazování si škůdce hospodářství tchoře - úplatou dílem ze štědrovečerní večeře, aby neškodil. O. Reinsberg-Düringsfeld4) se zmiňuje v podobné souvislosti v Čechách o myších a lesní zvěři, sama jsem zapsala na Valašsku svědectví o krmení jestřába, aby nebral slepica5), v evropské literatuře jsou záznamy o krmení medvěda, lišky, vlka, ale i mrazu, zemřelých, ba i oblaku a jiných, lidem i prosperitě v hospodářství nebezpečných zvířat, bytostí i přírodních úkazů.6) Naproti tomu na Podblanicku se pamatovalo na drobné ptactvo - od každého obilí dali do vikýře ve střeše po snopku. Je to obdobný zvyk jako na východní Moravě a na Slovensku, kdy po sklizení vánočního stolu na Štěpána odpoledne zavěsili věnec nebo rozvěsili hrsti obilí ze snopku, který byl rozestřen na stole, na ovocné stromy.7) Ovazování stromů slámou známe i ze Slezska, z Polska, Bulharska, Německa atd.8)
      Neméně zajímavý je název "Babí večer"9) pro Štědrý den, užívaný v okolí Bystřice, podle "bab", zabalených v šátku a ometajících husím křídlem příbytky a natírajících přítomné kolomazí.
      Přehled říkadel koledních, z nichž některá jsou méně známá a plná lidového humoru, uzavírá popis vlast[/]ních svátků vánočních. Autorka si všímá ještě svobody i výměny míst čeledi v období novoročním a obyčejů tříkrálových. Z nich nejvzácnější jsou údaje o chození "bab" převlečených žen i mužů, ale i o obchůzkách tří králů, kteří nosili s sebou stromeček ozdobený pouchy, o chození s "klibnou" a s "klofací bábou". Pozoruhodný je také údaj z Býkovic pod Blaníkem, kde svěcenou křídou kreslili na veřej muří nohu za účelem ochrany před nočními strašidly a zlými bytostmi.
      Jediné, co by bylo možno zpřesnit, je text k vyobrazení IV. Postavičky na fotografii jsou provenience králické z Orlických hor, kde podomácká výroba betlémů na prodej kvetla ještě za první republiky. Vyobrazený betlém je zřejmě mladší než informátoři autorce udali. Článek je psán svižně, poutavě a pěknou češtinou.

      Poznámky
1.
      Z ovzduší Prodané nevěsty. Paměti Fr. Dědiny z let 1854-1875. Vyd. dr. Václav Dědina. Praha 1934, str. 203.
2.
      Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, Praha 1950, str. 523.
3.
      O. Frh. von Reinsberg-Düringsfeld, Festkalender aus Böhmen, Prag 1861. str. 552.
4.
      Tamtéž, str. 557 a 560.
5.
      Alena Plessingerová. "odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby". Rkp. disertační práce, Praha 1952. str. 110 ad.

291

6.
      E. Hoffmann-Krayer u. Hans Bächtoldtstäubli, Handbuch des deutschen Aberglaubens, Berlin u. Leipzig 1927-1941, IX, str. 893; A. Plessingerová. l. c.. str. 111, 113 ad.
7.
      A. Plessingerová. l. c., str. 104-105, 219-221.
8.
      A. Plessingerová, l. c., str. 220-221, kde je citována literatura.
9.
      Č. Zíbrt, l. c.. str. 66-67; č. Zíbrt uvádí tento obyčej přímo z Bystřice u Benešova, ale i z dalších míst. Alena Plessingerová

Tábor, Sborník k 550. výročí vzniku města, [obsah]

vydalo Muzeum husitského revolučního hnutí a Okresní archiv, Tábor 1970, 117 str., obrazová příloha
      Rok 1970 znamenal významné jubileum pro město, které sehrálo v našich národních dějinách významnou roli a jehož název - Tábor - tvoří dodnes synonymum pro nejpokrokovější tradice českého národa. Při této příležitostí vydalo Muzeum husitského revolučního hnutí a Okresní archiv v Táboře Sborník k 550. výročí vzniku města.
      Autorem úvodní studie, která pojednává o historickém vývoji Tábora, je František Crkovský. Podává stručný přehled dějin města, od jeho založení, přes slavnou epochu husitství, až po úpadek Tábora na úro[/]veň malých, bezvýznamných středověkých měst.
      Další stať od Václava Humla nám podává přehled o archeologických výzkumech Tábora. Studie jednak shrnuje dosavadní výsledky výzkumů a jednak se pokouší těchto výsledků co nejlépe využít k osvětlení hmotné kultury 14. a 15. století. Autor podtrhuje velkou příležitost historické archeologu, která může zpřesnit naši poněkud mlhavou představu o předhusitském Táboře.
      Miroslav Richter se ve svém článku zaměřil na nové poznatky a otázky při archeologickém průzkumu Sezimova Ústí, tedy obce, která byla působištěm M. Jana Husa a stala se dějištěm nástupu husitské revoluce. Autor zdůrazňuje důležitost výzkumu této nahlédnout do života středověké společností v míře, která je i v evropských měřítcích ojedinělá, ale i proto, že výzkum v Ústí má možností suplovat mnohé stránky výzkumu života husitského Tábora. Je to zapříčiněno tím, že Sezimovo Ústí leží v bezprostřední blízkosti Tábora, dále, že bylo náhle zničeno a jeho obyvatelstvo tvořilo první osadníky nově založeného husitského centra.
      Následují dvě kratší pojednání o archeologickém výzkumu zaniklých osad na Táborsku od Zdeňka Smetánky a o perspektivách archeologického výzkumu na Táborsku, nad kterými se zamýšlí Miloš Drda.[/]
      Rozsáhlejší studie Libuše Mácové se zabývá městskou správou v Táboře na počátku 17. století. Autorka nám podává přehled, který je dokladem vyspělé správní organizace města a všeobecné úrovně městského práva. Jak sama v závěru uvádí, popisovaná perioda byla posledním obdobím skutečné městské samosprávy, jakou si Tábor během své třistaleté existence vybojoval. Další roky znamenají již jen oklešťování práv. Pojednání doplňují 4 přílohy, ve kterých jsou uvedeni jednotliví městští funkcionáři z popisovaného údobí a v poslední je uveden seznam použitých městských knih z archivu Tábora.
      Stať popisující přítomnost bulharských studentů na táborských školách v letech 1868-1878 zakončuje textovou část. S těmito materiály nás seznamuje EmanueI Ježek. Ve dvou přílohách přináší autor seznamy Bulharů studujících ve zmíněných letech na reálném gymnáziu a na zemědělské škole v Táboře.
      Závěr knihy je tvořen obrazovou přílohou, kterou vyplňují obrázky archeologických nálezů a fotografie zkoumaných lokalit.
      Celkově lze publikaci hodnotit kladně. Muzeum husitského revolučního hnutí i Okresní archiv v Táboře udělaly v rámci svých možností maximum k zajištění publikace, která by důstojnou formou připomněla veřejností významné výročí jejich města. Samozřejmě drobné:

292

nedostatky je možno nalézt. Nemění však nic na celkově dobrém dojmu jak z výtvarného řešení, tak z obsahové stránky sborníku. Jan Souček

František Matějek, Podsedek na Moravě. [obsah]

Příloha Vlastivědného věstníku moravského č. 1/70, Brno, 1970, 76 stran
      Historik František Matějek vydal v příloze Vlastivědného věstníku moravského metodicky i věcně zajímavou studii o vývoji jedné z nižších společenských vrstev poddaných: podsedníků. Ve třech kapitolách: I. Podsedek v předhusitském období, II. Předbělohorské období, III. Pobělohorské období, rozebírá na základě bohatého archivního materiálu vlastní obsah pojmu podsedek (subses, curticula) a pak zjišťuje podíl podsedků na rozvrstvení poddaných v jednotlivých obdobích. Jeho vývody, opřené zejména o listinný materiál, přinášejí některé nové pohledy na četnost podsedků v obcích jednotlivých panství na Moravě, ale i na jejich společenské postavení. Protože vrstva podsedníků přetrvala do 19. století a názvy "v podsedkoch", "podsedky", "podsedník" zachytne etnograf v terénu ještě v současnosti, je Matějkův výklad pro národopis zvláště důležitý.[/]
      V nejstarších listinách má slovo SUBSES-PODSEDEK dvojí význam: vyjadřuje jednak právní vztah osobní závislosti poddaného, jednak označuje příslušníka méně majetné vesnické vrstvy, usazeného mimo lánovou půdu. Dokazuje to nejčastěji řazení podsedníků za čtvrtláníky ale před vesnické živnosti jako byli krčmáři apod. Vznik vrstvy podsedníků vysvětluje Matějek z mnoha pohledů a správně předpokládá regionální rozdíly. Existence podsedníků už před 14. stoletím také svědčí o počátcích diferenciace poddaných, jež se postupně prohlubovala. Zpočátku byli podsedníci usazováni ve vesnicích nebo na šlechtických dvorcích jako řemeslníci případně jako poddaní určení k různým službám. Nepochybně už v té době vznikají podsedky i jako obydlí a drobné majetky druhorozených dětí, vystavěné na pozemcích rodinných gruntů a na okrajích obcí. Svědčí o tom skutečnost, že nejvíce podsedků v předhusitském období nalézá Matějek zejména v rovinných obcích s rozvinutým zemědělstvím, kde tvořili často více než třetinu osedlých.
      Autor z podrobnějších pramenů 16. století poukazuje na to, že vrstva podsedků se ještě v té době nevyvinula v oblastech severovýchodní Moravy a byla jen velmi řídká v ostatních kopcovitých oblastech. Zato v úrodných nížinných sídlech dosahoval v předbělohorském období počet podsedků až 40 [/] procent obyvatel obcí, při čemž na panství Strážnickém, Milotickém a Hodonínském byl tento průměr vyšší. Autor sleduje i otázky další diferenciace podsedků na malé a velké, zabývá se rozborem jejich robotního zatížení a konstatuje, že jejich růst a další vnitřní diferenciace je průvodním jevem rostoucí populace a tím i zvyšujícího se nedostatku půdy. Odtud pak pramení sociální napětí uvnitř obcí mezi sedláky na lánové půdě a podsedníky, popřípadě dalšími chudšími vrstvami vesnického obyvatelstva, jejichž růst je v předbělohorské době značný.
      Srovnání dat urbářů řady panství z počátku 17. století a lánových rejstříků z 2. poloviny 17. století ukazuje, jak třicetiletá válka přivodila rozsáhlé změny ve struktuře obyvatel vesnic. Ve značném úbytku obyvatel, jak je podávají zmíněné prameny, vrstva podsedníků prakticky mizí. Například na strážnickém panství z 507 podsedníků v roce 1617 přežilo válku jen 10 a podobně je tomu na řadě moravských panství. Ovšem tento velký úbytek podsedníků nepředstavuje jen ztráty na životech, jež mohly být podle Matějka u neselského obyvatelstva větší než u sedláků, ale je projevem změn v sociální struktuře. Část podsedníků převzala poustky selských gruntů, část byla na mnoha panstvích úředně zapsána jako zahradníci, část nepochybně zběhla i do měst. Proti předbělohorskému období se

293

ke konci 17. a na počátku 18. století jeví vrstva podsedníků nebo obecněji vrstva neselského obyvatelstva jednolitější a má blíže k vesnické chudině - hoferům.
      Tereziánský katastr moravský však zachycuje v polovině 18. sto[t]le[l]tí novou situaci. Populační růst na vesnicích zvětšoval počet neselského obyvatelstva a mezi nimi podsedků - zvláště v Brněnském, Hradišťském a Přerovském kraji. Matějek dokládá, že dřívější přejmenování podsedků na zahradníky v úředních listinách se u lidu neujalo a že lid si starý název podsedku podržel, dále že v průběhu doby byly osazeny i poustky podsednické a vznikly i nové podsedky, zejména v Hradišťském a Přerovském kraji.
      Je ovšem třeba vidět, že v dalším období dochází ke stále hlubší diferenciaci vesnického obyvatelstva, avšak toto období není předmětem Matějkovy studie. Z etnografického materiálu by bylo možné usuzovat, že v 19. století vrstva podsedníků se blíží vrstvám selského obyvatelstva, neboť k tomu přispívalo i drobení selských usedlostí v 18. a 19. století na čtvrtlány a půlčtvrtlány, které se majetkově nelišily podstatně od podsedníků. Na druhé straně je však vidět rychlý růst počtu vesnické chudiny - chalupníků a hoferů.
      Můžeme konstatovat, že Matějkova práce není jenom zajímavým rozborem vývoje podsedku jako jednoho ze zdrojů sociální diferenciace [/] pozdně středověké vesnice, ale i výrazným podnětem ke studiu vývoje třídní diferenciace vesnice, výrazněji se projevující v 19. století. [/] K této otázce může významně přispět právě etnografie ve spolupráci s obecnou historií. Josef Jančář

KONFERENCE

Česká lidová kultura ve vztahu ke kultuře sousedních národů [obsah]

Ve dnech 13. a 14. května 1971 probíhal v Liblicích seminář na téma Česká lidová kultura ve vztahu ke kultuře sousedních národů, pořádaný Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Mimo pracovníky ústavu se seminá[n]ře účastnila řada hostí z jiných národopisných pracovišť a dva hosté zahraniční prof. Anna Kutrzeba-Pojnarowa ze Zakladu i katedry etnografii ve Varšavě a Duňa Rihtman z Institutu za narodnu umjetnost v Záhřebu.
      Při zahájení semináře dr. J. Jech zdůraznil, že studium specifických rysů lidové kultury a intere[n]tnických vztahů je nejvlastnějším úkolem etnografie a folkloristiky. Již před pěti lety byl v rámci příprav 13. sjezdu KSČ vypracován elaborát na téma Vztah české lidové kultury ke kulturám jiných národů. Řešení této problematiky neztrácí ani dnes nic na aktuálnosti a významu nejen [/] pro samotný náš obor, ale i z hlediska kulturního rozvoje celé společnosti.
      Referáty i diskusní příspěvky budou v plném znění publikovány jako samostatný sborník v Národopisné knižnici vydávané ÚEF ČSAV v Praze. Postačí tedy pouze stručně charakterizovat průběh jednání a vyzvednout nejzávažnější problémy a závěry.
      První část semináře byla věnována obecnější, širší problematice. Jaroslav Kramařík přednesl referát Česká lidová kultura v Čechách ve vztahu k lidové kultuře německé. Vyzvedl relativní jednotnost české lidové kultury narozdíl od diferencované německé kultury, zabýval se rozdílnou intenzitou vzájemných vztahů těchto kultur v různých regionech, jež přispěla vedle řady dalších činitelů k bipartici kultury v českých zemích. Oldřich Sirovátka v referátě Lidová kultura na Moravě a ve Slezsku a její vztahy k lidové kultuře sousedních národů charakte

294

rizoval lidovou kulturu v různých oblastech Moravy a Slezska s ohledem na vazby ke kultuře jiných národů. Vyslovil závažné podněty k úvahám, zda lze vůbec hovořit o české kultuře jako celku, zda hranice lidové kultury neprobíhá zcela odlišně od hranic politických a národnostních. Při studiu těchto otázek by měli spolupracovat badatelé čeští, slovenští i polští. Referát Adama Prandy Vplyv bilinguizmu na ludovú kultúru byl věnován problémům zajímavým nejen z hlediska národopisu, ale i řady dalších oborů - jazykovědy, sociologie, psychologie aj. Pro šíření jevů lidové kultury, pro vzájemné kontakty různých etnických skupin má bilinguizmus význam zásadní. Karel Fojtík hovořil na téma Některé problémy studia etnicity lidové kultury ve středověkém městě. Na základě bohatého pramenného materiálu charakterizoval národnostní poměry ve středověké městské společnosti, zdůraznil, že stavovská a cechovní příslušnost většinou sehrávala významnější roli než příslušnost etnická.
Odpolední program byl věnován speciálnějším otázkám. Dagmar Klímová se v referátě Postavení českých zemí mezi alpskými zeměmi a Baltem zabývala významnými momenty komunikace, možností a směrů šíření slovesného folkloru. Prof. A. Kutrzeba-Pojnarowa přednesla referát Analogie i róźnice rozwoju polskiej i czeskiej kultury ludowej w świetle opracowań syntetycznych. [/] Hovořila o diferencovanosti polské lidové kultury, o kontaktech s českou a slovenskou kulturou, k nimž docházelo pouze v určitých oblastech (Slezsko, Malopolsko, Orava), zdůraznila potřebu vzájemné spolupráce. Referát Karla Horálka Substrátové složky v kultuře západních Slovanů vycházel především z poznatků jazykovědy, ukázal však, že podobným metodologickým přístupem lze studovat a vysvětlit mnohé jevy lidové kultury. Jaromír Jech v referátě Česká lidová próza v západoslovanském kontextu poukázal na nutnost definitivního rozchodu s přežívajícími romantickými názory na lidovou prózu jako na projev "národního ducha", na nutnost sledování vazeb k fondu západoevropskému (německému) a západoslovanskému Věra Gašparíková hovořila na téma Vztahy české a slovenské lidové prózy. Srovnávala společné látky českých a slovenských pohádek a vyjádřila své názory na metodologické otázky studia shod a podobností. Vladimír Scheufler přednesI referát Vynášení smrti zaměřený na analýzu formální struktury zvyku, jeho regionální omezení a šíření, na etnicitu oblastních a dobových specifik. Referát Mirjan Moravcové Prvky středověké české lidové kultury se soustředil na problém rozšíření a etnického zařazení různých typů přeslic. Petr Novák shrnul v referátě Obraz tanečního folklóru z českoněmeckého pomezí severovýchodních Čech z hlediska typolo[/]gického rozboru výsledky srovnávacího studia tanců této oblasti. Večerní přednášku Příbuzenství českých lendlerů s hudebně tanečním folklórem sousedních oblastí přednesli Hannah Laudová a Petr Novák a doplnili ji zajímavými hudebními i tanečními ukázkami.
V pátek pokračoval program dalšími referáty z různých tematických oblastí národopisného studia. Referát Josefa Vařeky Kritika Schierova pojetí vztahu české lidové kultury ke kultuře německé ukázal, k jakým omylům a chybám vede nacionalistický přístup ke studiu lidové kultury. Obsah referátu Josefa Scheybala je vyjádřen v jeho názvu - Lidová kultura pří bývalém národnostním pomezí severních Čech ve vztahu ke kultuře sousedního pohraničí. Autor zdůraznil, že styk dvou národností nevedl vždy k nivelizaci, ale mnohdy k vzájemnému obohacení. Jitka Staňková doprovodila referát Kanafasy v lidové kultuře českých zemí a jejich vztah k tradičním tkaninám sousedních národů množstvím cenných obrazových dokumentů. Vlasta Svobodová přednesla referát na téma Vztahy lidové kultury v české a německé oblasti na západní Moravě. Charakterizovala osobitost tohoto německého ostrova, jeho odlišnost od ostatních oblastí. Jitka Junková v referátě Poznatky z vývoje etnické lokality v zátopové oblasti v Podyjí hovořila o zkušenostech z výzkumu ve vybrané vesnici na českorakouském pomezí. Jarmila Šťastná v refe

295

rátě Lidové pečivo v Čechách a vliv sousedních národů rozborem jednotlivých druhů a forem pečiva, terminologie, srovnáním s dostupnými údaji z Německa a Rakouska ukázala na vzájemné souvislosti a vztahy. Referát Anny Pitterové Chlévní typ usedlosti a jeho vztah k českému a německému osídlení v severozápadní oblasti Krkonoš sledoval výskyt dvou základních typů usedlostí v souvislostech jak s přírodními a hospodářskými podmínkami, tak v souvislostech etnických.
Náplň odpoledního programu se soustředila na oblast Moravy. Cecilie Havlíková v Několika poznámkách k rozšíření písně Vyletěl pták sledovala výskyt a variabilitu této balady na Moravě a Slovensku. Antonín Satke v referátě Slezsko jako styčná oblast dvou lidových kultur sledoval osobitý kulturní vývoj a formy lidové kultury v této oblasti. Referát Jaroslava Štiky Těšínsko jako etnografický region obsahoval řadu podnětných myšlenek, např. názor, že lokální lidová kultura je často součástí kulturních celků, které se nekryjí s oblastí národní. Referát zabývající se závažnou problematikou zvykosloví přednesl Josef Tomeš pod názvem Problematika lidových obyčejů v oblasti styku českého, slovenského a polského etnika. Marta Šrámková se zabývala Vztahy české lidové balady k baladě slovenské. V závěru zajímavé diskuse formuloval Oldřich Sirovátka několik zá[/]sadních teoretických problémů. Je třeba řešit otázku, zda při studiu lidové kultury v okrajových územích můžeme hovořit 1) o působení polské či slovenské kultury na kulturu českou, 2) o příslušnosti ke kultuře polské či slovenské, 3) o okrajovém či přechodném pásmu, 4) o pásmu stykovém, 5) o relativně samostatné oblasti. Je třeba vypracovat jasná metodologická kriteria, abychom mohli tyto otázky zásadně řešit.
Při zakončení semináře zdůraznil Jaromír Jech, že tematická různorodost referátů je odrazem komplexnosti pojetí studia lidové kultury v celé její diferencovanosti. Sledování vztahů k jiným kulturám, zvláště ke kultuře německé, je chápáno objektivně, zbaveno obav a předsudků. Ukazuje se, že vývoj našeho oboru se nevymyká celkovému trendu vývoje vědeckého bádání. Na jedné straně dochází k vysoké specializaci, na druhé straně k obohacování o nové aspekty a metody. Z celého jednání vyplynuly určité společné otázky a teoretické problémy (např. polygeneze a monogeneze, problém bilinguismu aj.). Uspořádání semináře věnovaného problematice interetnických vztahů, vysoká úroveň referátů i diskuse, byly nepochybně významným přínosem pro další rozvoj československé etnografie. Vanda Tůmová[/]

Österreichische Zeitschrift für Volkskunde, [obsah]

Neue Serie Band XXIV, Gesamtserie Band 73, Heft 3, Wien 1970
Více než tři desetiletí poté, co Leopold Schmidt přednesl ve Spolku pro dějiny města Vídně svůj plán na národopisný výzkum Vídně, který pak v prvé etapě realizoval v knize "Wiener Volkskunde",1) vracejí se rakouští národopisci v monotematickém čísle Österreichische Zeitschrift für Volkskunde k velkoměstské národopisné problematice. Bohužel, jak konstatuje Klaus Beitl (str. 201), za uplynulá desetiletí nedošlo ve Vídni ke koncentraci národopisného výzkumu v samostatné instituci a Historické muzeum města Vídně, které vlastní obsáhlé sbírky národopisného charakteru, instalovalo pouze jedinou, byť velmi úspěšnou výstavu "Lied und Volksmusik in Wien" v r. 1968.2) v témže roce to byl opět Leopold Schmidt, který ve Spolku pro dějiny města Vídně hovořil o nových problémech národopisného výzkumu města Vídně.3)
Přesto, že neexistuje centrální instituce, provádí se výzkum velkoměsta a shromažďování materiálu, zvl. ve společnosti "Österreichisches Volksliedwerk" a v "Österreichisches Museum für Volkskunde".4) Doposud málo pozornosti bylo věnováno záslužné činnosti místních muzejí ve vídeňských předměstích, která provádějí soustavný sběr a výsta

296

vy o životě na vídeňských předměstích.5)
      O jednom z těchto předměstí píše v recensovaném čísle časopisu Klaus Beitl v článku "Ober-Laa, eine dörfliche Stadtrandgemeinde von Wien" (str. 201-215) a připojuje seznam a vyobrazení některých předmětů, shromážděných na národopisné výstavce, která byla v Oberlaa v květnu 1968. Byly to zvl. výrobky a nářadí k bednářské výrobě, která se tu koncentrovala, vinařské a zemědělské nářadí, předměty z domácího zařízení, nábytek a ukázky oblečení a dřevěných plastik. Hans Niedermeier čerpal ve studii "Wiener Volksleben im 15. Jahrhundert nach den Predigten von Johann Geus" národopisný materiál z kázání (mimo jiné) proti lidovým tancům, honosnému oblečení a proti lidovým zábavám, zvl. o posvícení. Přinesl tak zajímavé, někdy značně podrobné postřehy o lidovém životě ve [/] Vídni ve středověku. V menších článcích je věnována pozornost procesím vídeňského cechu výrobců hedvábných tkanin v 18. století: Margarete Bucek, "Die Wahlfahrten der Wiener Seidenfabrikanten" (str. 216-219) a současným řetězovým dopisům pro štěstí: Linde Scheller "Ein Glückbrief anno 1970 in der Grosstadt" (str. 229-230). Konečně Marie Kundegraber uvádí poznámku "Zu einer Volkskunde des Autos" (str. 219), kterou doplňuje článek Linde Schuller "Volkskunde des Autos" (ÖZfV, H.2/1970) o další jména patronů automobilistů.
      Jak je z předloženého přehledu patrno, současné příspěvky k národopisu velkoměsta Vídně se zabývají spíše okrajovými než zásadními problémy. I když v jednotlivostech přinášejí zajímavé postřehy, jsou to pouze malé kaménky do rozsáhlé mozaiky, kterou by národopis Vídně mohl soustavným výzkumem vy[/]tvořit. Nicméně je zajímavé sledovat, jak se s problematikou národopisu velkoměsta vyrovnávají jinde.

1.
      Leopold Schmidt, "Wiener Volkskunde". Ein Aufriss (=Wiener Zeitschrift für Volkskunde, Ergänzungsband XVI), Wien 1940.
2.
      Historisches Museum der Stadt Wien. 25. Sonderausstellung 8. Oktober bis 29. Dezember 1968. Bearbeitung der Ausstenung und des Kataloges Hubert Kant. Wien 1968.
3.
      Leopold Schmidt, Probleme der Wiener Grossstadtvolkskunde, Wiener Geschichtsblätter 23/83. Jg. 1968, s. 289298.
4.
      Leopold Schmidt, Volkskunst der Namenslosen. Wiener Volkskunst aus fünf Jahrhunderten. Salzburg-Stuttgart 1968.
5.
      Např. Unser schönes Florisdorf. Blätter des Florisdorfer Heimatmuseums. Wien 1987, - Hubert Kant, Ludwig Sachmauer, Alte Backstube. Führer durch die Zweigstelle des Josefstädtes Heimatsmuseums-Kleine Kulturgeschichte des Wiener Bäckerhandwerks. Wien-Miinchen 1967. Olga Skalníková

297

VÝZKUMY

Dotazníkové výzkumy Oblastního muzea v Poděbradech [obsah]

Jednou z metod národopisné práce jsou dotazníky. Používá se jich zvláště tam, kde je třeba získat informace o určitém jevu na větším území a v jednom časovém úseku. Dotazníky nemají suplovat vlastní práci v terénu, ale jejich cílem je získání co největšího počtu informací o daném tematu a tím mají často připravit právě tento výzkum přímo v terénu. Materiál, získaný těmito dotazníky, je podkladem pro datší práci muzea a mimo to slouží také odborníkům z vědeckých pracovišť.
      Dotazníkové průzkumy se v Oblastním muzeu v Poděbradech staly již tradiční formou získávání informací v různých oborech národopisu. Ve většině obcí sběrné oblasti muzea jsou dobrovolní dopisovatelé, kteří obětavě odpovídají na dotazníky buďto podle vlastních znalostí anebo pokud jde o speciálnější temata, dávají dotazníky k vyplnění dalším informátorům.
      V minulých letech rozeslalo Oblastní muzeum v Poděbradech již [/] celou řadu těchto dotazníků.1) Mezi prvními byl dotazník, věnovaný otázkám lidového stavitelství. Výsledky této akce sloužily například při budování Polabského národopisného muzea v Přerově n. Labem (o. Nymburk), především při výběru samotné chalupy, která se stala základem pozdějšího muzea v přírodě.
      Další dotazníky byly zaměřeny hlavně na lidovou stravu. Některé byly věnovány speciálním otázkám stravy, například zpracování mléka a výrobě mléčných výrobků,2) jiné se zabývaly lidovou stravou v určitém kontextu, například o svatbě, o vánocích apod. Několik dotazníků bylo věnováno ročnímu zvykoslovnému cyklu, jeden byl přímo zaměřen na sklizňové práce.3)
      Vzhledem k expozicím, plánovaným v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem, jsou temata dalších dotazníků volena vždy tak, aby z nich bylo možno co nejvíce čerpat při budování těchto expozic. Jsou to vesměs dotazníky monotematické, orientované na získávání informací o technologických postupech jednotlivých druhů lidové výroby (např. košikářství), důle[/]žitých domácích prací (např. pečení chleba) a doplňkové způsoby obživy (chov včel, rybářství).
      Je samozřejmé, že informace, získané tímto způsobem, nemají vždy stejnou hodnotu. Není také smyslem dotazníkových akcí získat konečný a vyčerpávající obraz zkoumaného jevu. Cena takto získaných údajů je především v tom, že poskytují přehled o výskytu jednotlivých jevů a jsou svým způsobem upozorněním na to, jakým směrem zaměřit vlastní terénní výzkum.
      Jistě se sluší na tomto místě vyslovit poděkování všem spolupracovníkům Oblastního muzea v Poděbradech, kteří se velmi obětavě věnují vyplňování dotazníků a tak poskytují cenný materiál, který dále slouží k vytvoření národopisného obrazu středních Čech.

      Poznámky
1.
      V současné době je v archívu Oblastního muzea v Poděbradech shromážděno 19 dotazníků.
2.
      H. Kubálková, Průzkum lidové stravy na Nymbursku a Poděbradsku, Český lid, 1965, str. 125-126.
      Táž, Zpráva o výsledcích dotazníkového průzkumu u pamětníků na téma Zpra

298

cování mléka a výroba mléčných výrobků na nymburském okrese, Český lid, 1967, str. 355-356.
H. Nováková, Národopisný dotazníkový průzkum ve sběrné oblasti poděbradského muzea, český lid, 1964, str. 125.
3.
Viz zpráva "Sklizňové práce v Hořanech", Vlastivědný zpravodaj Polabí, 1-2, 1971, str. 28-30. Původní znění odpovědi informátora Aloise Koželského z Hořan, o. Nymburk. Milada Šulcová

Národopisný výzkum města Strážnice [obsah]

Katedra etnografie a folkloristiky filosof. fakulty University J. E. Purkyně v Brně a Ústav lidového umění ve Strážnici uspořádaly ve dnech 29. března až 10. dubna 1971 národopisný výzkum města Strážnice. Zúčastnilo se ho přes padesát posluchačů fakulty pod vedením doc. dr. Václava Frolce. Tato společná akce navázala na výzkum strážnického Dolňácka, který oba ústavy uskutečnily v roce 1966. Zaměření a metody těchto výzkumů však byly značně odlišné. Zatímco při výzkumu strážnického Dolňácka pracovali výzkumní pracovníci v přidělených [/] vesnicích a získanými poznatky pomáhali vytvořit etnografický obraz této podoblasti Slovácka s přihlédnutím k tradicím na sousedním skalickém Záhoří, tentokrát se celý kolektiv zaměřil na detailní výzkum města Strážnice jako zajímavé lokality, v níž se setkávaly a mísily tradice zemědělského obyvatelstva a měšťanstva, které bylo reprezentováno především bohatstvím řemesel.
      Kolektiv výzkumníků byl rozdělen do pěti skupin, které prozkoumaly národopisné tradice obyvatelstva starších i novějších částí města v přidělených ulicích. Je pochopitelné, že takto zaměřený výzkum nemohl obsáhnout celý komplex otázek lidové kultury. Studenti pracovali podle dotazníků, které se zaměřovaly na problémy, o nichž se předpokládalo, že mohou být vhodné při tomto způsobu výzkumu.
      Dotazník k výzkumu současného interiéru a způsobu bydlení vypracoval dr. V. Frolec, který připravil i dotazníky k výzkumu lidového kroje a lidové stravy. Dotazník k výzkumu řemesel ve Strážnici vypracoval Jiří Pajer, který se tomuto úkolu bude dále systematicky věnovat. Vybrané otázky z problematiky duchovní a sociální kultury připra[/]vil dr. J. Tomeš. Folkloristický dotazník doc. dr. B. Beneše se zaměřil především na průzkum vypravěčské tradice.
      I když výzkumníkům byly předány seznamy informátorů, snažili se získat obraz způsobu života v co největším počtu rodin. V tomto případě však nešlo o zjišťování staršího stavu a vývoje všech národopisných jevů, ale o zachycení údajů o uplatňování, životě či přežívání národopisných jevů v současné době u dnešních obyvatel města. Při výzkumu se zároveň plnil úkol záchranného sběru, a to s ohledem na plány budování expozice lidových hospodářských staveb ze Slovácka v blízkosti Strážnice.
      Získané materiály se v současné době zpracovávají, budou uloženy v archivech obou ústavů. Při příležitosti výzkumu Strážnice uskutečnila skupina studentů stavební fakulty VUT v Brně pod vedením arch. O. Máčela dokumentaci vybraných lidových staveb ve Strážnici a okolí. Můžeme jistě přivítat iniciativu vysokoškolských pracovišť, že do svých pedagogických pánů zařazují i výzkumné akce, které mohou mít i praktický význam. Josef Tomeš

299

MUZEA A VÝSTAVY

75 let Maďarského zemědělského muzea [obsah]

V letošním roce dosáhlo Maďarské zemědělské muzeum, ústav, který chová také významné národopisné sbírky, tři čtvrti století svého trvání.
      Jeho založení předcházela existence Zahradnického a ovocnického muzea, jež bylo otevřeno r. 1869. Z něho se během doby vyvinulo r. 1871 tzv. Hospodářské muzeum, ve kterém byly naznačeny dějiny maďarského zemědělství, ale tento ústav po 12 letech svého trvání zanikl pro nedostatek prostředků. Již tehdy se však ukázala potřeba podobné instituce.
      Teprve roku 1896 bylo založeno nynější Magyar Mezögazdasági Múzeum z podnětu tehdejšího uherského ministerstva zemědělství. Muzeum bylo vlastně dědicem sbírek zemské výstavy, která byla uspořádána u příležitosti oslav tisíciletí uherského státu. Následujícího roku bylo již zpřístupněno veřejností v příhodném prostředí budapešťského městského parku, ale teprve v letech 1902-1904 dostalo se mu trva[/]lého sídla, v kopii hradu Vajdahunyád, který byl vybudován za použití románských, gotických a renesančních stylových prvků.
      Muzeum se stalo záhy známým nejen doma, ale i za hranicemi země, mělo čilé styky a několikrát byla jeho činnost vyznamenána na mezinárodním fóru.
      Jeho zdárný vývoj byl přerušen za první světové války a ústav ještě několik let potom stagnoval. Avšak již na počátku let třicátých bylo muzeum požádáno o spolupráci nově zakládaným Zemědělským muzeem v Káhiře. Tehdy se práce muzea začala zase rozvíjet, ale přišla druhá světová válka, kdy utrpělo těžké materiální ztráty. Budova byla několikrát letecky bombardována, silně poškozena, přičemž bylo zničeno velké množství předmětů; řadu let po válce bylo muzeum ještě v troskách.
      Roku 1950 bylo Maďarské zemědělské muzeum znovu otevřeno, ale sbírky byly nově uspořádány až za tři roky. V r. 1961 byla v hlavních rysech skončena socialistická přestavba maďarského zemědělství a v souvislosti s tím byl pracovní ko[/]Iektiv muzea postaven před nový úkol - vyjádřit tento proces v expozici.
      Maďarské zemědělské muzeum má v současné době velmi vyspělou organizaci, ať už co se týká administrativy a techniky, tak vědecké práce. Jsou zde zaměstnáni přírodovědci, agrární historikové, národopisci a archeologové, rozděleni do šesti pracovních skupin, jejich činnost je usnadněna moderním vybavením a náležitými technickými prostředky.
      Muzeum vykazuje bohatou osvětovou a výukovou činnost, a to především prostřednictvím stálých a a periodických expozic. Stálé expozice trvají zpravidla 6-8 roků, periodické několik týdnů nebo měsíců.
      Výstavní místností zabírají 20 sálů, přičemž hlavní důraz se klade na zobrazení chovu zvířat, pastvy, krmivové základny a transportu. Názorná je instalace vinařství, lovu a rybolovu, orebného nářadí a také lesnictví.
      Muzeum vlastní cennou sbírku zemědělského pracovního nářadí, vystaveného i deponovaného, která budí pozornost odborníků doma i za

300

hranicemi; mezi nimi tvoří většinu národopisné doklady.
      V současné době se buduje také archeologická sbírka; vedle toho je v muzeu cenná sbírka numismatická a sfragistická, vztahující se k zemědělství.
      Ústav vlastní také veliký počet písemných dokumentů, rukopisů a dalších památek, spjatých s předními představiteli pokrokových tradic maďarského zemědělství.
      Zvlášť hodnotný je katalog dokumentů dějin maďarského zemědělství, a to nejen uložených v budapešťském muzem, ale i ve venkovských muzeích. Kromě toho je v muzeu uložen soubor agrárně historických map a fotografický a filmový archiv.
      Maďarské zemědělské muzeum vydává řadu vědeckých i populárně vědeckých publikací, mezi jiným dvojročenku ústavu, jež obsahuje i řadu národopisných studií, knižnici agrárně historických studií v širokém slova smyslu, soupis maďarské odborné zemědělské literatury a mezinárodní bibliografii běžné agrárně vědecké produkce.
      Slavné výročí Maďarského zemědělského muzea bylo oslaveno ve dnech 19.-23. dubna při příležitosti třetího kongresu Mezinárodní organizace zemědělských muzeí. Účastníci kongresu se přesvědčili jak o kvalitě sbírek, tak o vzorné expozici a organizaci muzea. Autor zprávy měl vzácnou příležitost prohléd[/]nout si podrobně s několika zahraničními odborníky depozitáře a lístkový katalog muzea a přesvědčit se, jak významná je činnost muzea na poli národopisném, o níž má zásluhu především známý maďarský badatel I. Balassa, pracovník muzea.
      Stejně jako u nás přinesla spolupráce zemědělských vědců a národopisců v Maďarské lidové republice významné úspěchy; svědčily o tom mimo jiné také referáty, které byly předneseny v jednotlivých sekcích zasedání kongresu. Jaroslav Kramařík

Moravská lidová keramika v letech 1700-1775 [obsah]

16. února 1971 byla v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně otevřena výstava moravské lidové keramiky let 1700-1775. Její autorka, Růžena Hrbková, se na rozdíl od svých předchozích výstav (Olomoucká a šternberská keramika r. 1964 a Hranická keramika r. 1968) soustředila tentokrát na dosud opomíjenou a málo známou oblast keramiky, která leží někde na pomezí lidové tvorby a slohového řemesla, se kterým je spojena značnou částí své produkce. Prezentuje ji totiž soubor keramických výrobků z doby, která navazuje na habánskou epochu v našich zemích a [/] která dosud nebyla ani literárně ani ikonograficky dostatečně zdokumentována.
Umělecko-řemeslná tradice, kterou v našich zemích zanechali habánští řemeslníci, příslušníci náboženské sekty novokřtěnců, byla natolik silná, že ještě dlouho do 19. století uchovala pro moravské a slovenské džbánkaře název toufaři nebo bratři. Účelem této výstavy bylo poukázat na to, jak habánské fajánsy 17. století ovlivnily formování české a slovenské keramiky.
Džbánkařské dílny, které na Moravě a na Slovensku vznikly v souvislosti s habánskou tradicí, se jak v barvách, tak i v dekoru dlouho přidržovaly habánských prvků. Zřetelně je to patrné na vybraných exponátech, pocházejících většinou ze šlechtických a měšťanských domácností (v selském inventáři té doby převládalo ještě reprezentační nádobí cínové a pro běžné použití dřevěné). Konzervativnost džbánkařů, kteří zejména v dekorování zůstávali málo vynalézaví a neupouštěli od tradičních, dávno vžitých způsobů dekorace, dokumentují talíře a džbány s typickými habánskými rostlinnými motivy, ke kterým se z počátku váhavě přidávaly postavy lidí a zvířat, habánskými pravidly zakazované. Tento způsob dekoru se však v pozdější době rychle ujal a rozšířil, takže se nám na některých talířích objevují různé zoomorfní prvky, rozmístěné po celé

301

Plochá miska s modrým a žlutým dekorem, vročení 1710. EÚMM v Brně. Foto Petr Jero.

ploše. Tak např. na mísách z r. 1710 a 1721 najdeme i několik zvířecích motivů vedle sebe. V barvách převažuje jasná modř vysokého odstínu.
      Další změnu v dekoru přináší použití architektur, malovaných na zvlněném terénu téměř s orientální bohatostí. Příkladem takové výzdoby je džbán z Okresního muzea ve Vyškově s vedutou města a se dvěma sokly po stranách. Zastoupeny jsou zde také džbány s cechovními emblémy, doplněné opět tradičním habánským rostlinným ornamentem. Vedle habánských fajánsů ovlivnila produkci moravských džbánkařů také tvorba manufaktur v Holíči v 18. století. Obohatila dekor o žánrové scény a květiny se sklonem k naturalismu a tento vliv trval až do 19. století.
      Spoře zvolený soubor exponátů, omezený na šedesát kusů, je vhodně zasazen do kontextu doby - doplňují jej pololidové výšivky a obrazy z měšťanského prostředí, jejichž autorem je olomoucký malíř Johann Christoph Hanke. Všechny doplňky spolu s volným až vzdušným způsobem instalace (projekt vypracovala ing. arch. A. Volejníková, aranžovala A. Martínková) zvyšují účinnost výtvarného provedení expozice.
      Exponáty samy pocházejí ze sbírek několika muzeí - Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně, Vlastivědného ústavu v Olomouci, Slezského ústavu v Opavě, [/] Okresního muzea ve Vyškově a v Litovli a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a v Brně.
      K výstavě byl vydán pečlivě připravený katalog, vybavený 39 černobílými fotografiemi a úvodním slovem autorky R. Hrbkové, ve kterém čtenáře stručně seznamuje s historií výrobků habánských fajansérů a se způsobem jejich života, tak odlišného od okolního prostředí.
      Výstava přinesla další impulsy ke studiu vztahů mezi moravskou džbánkařskou produkcí a mezi fajánsy řemeslných manufakturních dílen a přispěla tak k osvětlení jedné celé epochy ve vývoji keramiky u nás. Alexandra Navrátilová

Markéta Luskačová: Poutníci (1965-1970). [obsah]

Výstavka fotografií ve foyer divadla Za branou v Praze
Stranou výstavních sálů a bez reklamy probíhá od letošního jara v pražském divadle Za branou malá, ale velmi působivá výstavka fotografií, nazvaná prostě Poutníci, Ten jediný panel, na němž je bez jakéhokoliv vysvětlujícího slova rozvěšeno necelých padesát snímků, však mluví za celou knihu. Vystavené fotografie M. Luskačové nepotřebují žádný slovní doprovod. Etnografa by pro pořádek ovšem zajímala přísluš[/]ná lokalita. Už však dávno jsme neviděli obrázky, na nichž se v tak podivuhodné jednotě snoubí až syrový realismus s mysticismem. Kromě procesí, zachovávajících si ve východní části našeho území stále barokní formy, vidíme na řadě snímků odpočívající poutníky po namáhavé cestě a účasti na dlouhé bohoslužbě. Jejich lidská únava zde kontrastuje s fotografiemi zachycujícími tytéž poutníky v touze dospět do chrámu a v pevné víře přednést tam své prosby i díkuvzdání. Oči těchto putujících lidí, starých i mladých, žen i mužů, jsou obráceny k poutnímu místu a z jejich rtů jakoby zaznívala litanie loretánská nebo mariánská píseň, zpívaná podle slov předříkavače. Zvlášť dojímavý, až otřesný je obraz nemohoucího starce, kterého dva lidé doslovně musejí nést k zázračnému místu. I motiv pokání je úžasně zachycen velkým procesím, ležícím při vstupu do poutního kostela na jeho dlažbě, nebo polní zpovědí mimo chrámovou prostoru. Nechybí ovšem ani záběr z liturgie nebo z chování poutníků při bohoslužbě.
Vystavené fotografie M. Luskačové jsou pro etnografa více než jen zajímavou podívanou, protože na nich vidí venkovského člověka v současném svátečním oděvu a může pozorovat jeho chování o velkém svátečním dnu stejně jako jeho psychiku i víru. Josef Vařeka

303

TELEVIZE A FILM

Slovácko to odsúdí [obsah]

Brněnská televize uvedla v poslední době několik pořadů, jež tak či onak navazovaly na folklór anebo folklorismus na moravské a zvláště slovácké vesnici. Mezi posledními bylo "Slovácko sa súdí" a zatím vůbec poslední pořad z tohoto okruhu, který jsme měli možnost shlédnout, bylo "Slovácko sa nesúdí" - 23. 3. (Jiná varianta tohoto názvu je skryta v titulu naší glosy.)
      Bylo by zbytečné psát o tomto pořadu sáhodlouze, i když by se toho dalo napsat dost a dost... Pravda, svěže v něm působila devadesátiletá stařenka, která tančila, jako jen málokterá mladice, byli zde hlučtí rodáci, kteří jí přišli pogratulovat... Ale jinak? Jinak film, bohužel, vyzněl opět v karikaturu, při níž si mnohý divák připadal trapně.
      Pracovníkům brněnské televize, kteří to snad mysleli tak dobře, jako všichni zúčastnění hlučtí rodáci, lze říci jen tolik, že jejich snímek byl jako vystřižený z filmu Moravská Hellas (1964). V něm se ovšem autor záměrně snažil ironickou kritikou (ne ve všem všudy [/] správnou) poukázat na mnohé, co je spojováno s folklórem a folklorismem, a co jej ve skutečnosti znehodnocuje a znevažuje.
      Záměr snímku "Slovácko sa nesúdí" byl však přece jiný?! Dušan Holý

Francouzský národopisný film o životě obyvatel v Aubrac [obsah]

Při příležitosti třetího kongresu Mezinárodního sdružení zemědělských muzeí, který se konal ve dnech 19.-23. dubna 1971 v Budapešti, bylo promítnuto též několik filmů, z nichž jeden měl ráz především národopisný. Byl to film o životě obyvatel v pohoří Aubrac, jež leží na jihu Centrálního masivu. Zvláštní geografické podmínky, drsný klimat, relativně značná isolovanost této krajiny, to vše přispělo k uchování mnoha starobylých a charakteristických rysů v životě a kultuře tamního obyvatelstva.[/]
      Film o životě obyvatel Aubracu byl natočen při multidisciplinárním výzkumu, jehož se účastnilo několik vědeckých ústavů a který měl za cíl shromáždění rozsáhlého materiálu a napsání monografie; její první díl vyšeI v Paříži r. 1970 a je věnován osvětlení geografických a historických podmínek oblasti. Celá akce se nazývá Recherche coopérative Aubrac, vede a podporuje ji Národní středisko vědeckého bádání (Centre National de la Recherche Scientifique) v Paříži a získaný materiál při výzkumu se ukládá v Musée des Arts et Traditions Populaires.
      Uvedený film obsahoval celkem tři části. Všechny byly natočeny na 16 mm černobílý film a byly ozvučeny. Jejich autorem je F. D. Lajoux a jsou uloženy v kinotéce muzea.
      První z nich se nazývá L'homme des burons (Člověk z kolib) a líčí se v něm život na pastvinách, kterým se říká "hory" - montagnes. Sem se vyháněl a doposud, ovšem už v daleko menší míře se vyhání skot zvláštní místní rasy. Letní pastva, která tu byla součástí hospodářského systému, trvala od 25.

304

května do 19. října. Dobytek hlídala skupina mužů, která bydlela v kolibách, jež sloužily také k přípravě sýra, který byl do r. 1950 hlavním mléčným produktem.
      Předváděná část je vlastně biografií jednoho z horských rolníků, který tráví několik měsíců na salaši, Firmina Auguye. Vypráví o svých životních osudech a své práci doma i v "horách" a po jednotlivých částech vyprávění následují ukázky první výhon dobytka na salaše, život a výroba sýra v kolibě, stavění plotů, společné stolování, tanec za doprovodu dud, při kterém se musí divák obdivovat pohybové eleganci mužů i žen, střih nám ukáže i staré fotografie, hlavní postavu filmu ve vojenském, jeho svatbu, která je prostřídána zase současnou svatbou a svatební veselicí v místním hostinci. Vše navazuje logicky a bez přestání na sebe, takže při vší dokumentárnosti má divák i hluboký zážitek umělecký.
      Tento film trvá celkem 70 minut a byl natočen v "horách", v kolibě "Pesquié haut", na katastru obce Saint Chély d'Aubrac (dép. Aveyron) a v obci Nasbinals (dép. Lozére).
      Druhá část, jež trvá 20 minut se nazývá Le forgeron des Hermaux (Kovář z Hermaux). Filmový snímek byl natočen v malé vesnici Les Hermaux, kde žije dnes už na odpočinku bývalý místní kovář Jules Cabassut, vulgo Joulou, se svou sestrou [/] Juliettou a bratrem Marcelem. Všichni jsou svobodni, živí je výnos několika chudých políček, tři krávy a malá kavárnička s prodejem tabáku. Film ukazuje všední život obou bratří. Joulou hraje na tahací harmoniku a vypráví, jak mu před 20 lety učarovala kovárna, její prostředí a práce, které zasvětil svůj celý další život. Film ukazuje některé úkony kovářské činnosti, a to již z posledního roku, kdy Joulou pracoval a kdy vykoval poslední volské podkovy, z r. 1965-1966.
      A konečně třetí, 20 minutový snímek z osady Vieurals (obec Aurelle Verlac, dép. Aveyron) se jmenuje Fléaux en cadence (Jak padají cepy či Rytmus cepů) a ukazuje mlácení ve čtyřech, v šesti a v osmi lidech u jednoho místního rolníka. Film je [/] velmi instruktivní, asi snad také proto, že původně se natáčelo mlácení jednotlivce, který však podle úsudku místních obyvatel práci příliš neovládal, a tak přikročili francouzští pracovníci k pořízení nového snímku, zvláště když měli možnost učinit autentický záznam skupinového mlácení. Kromě mlácení se tu předvádí také čištění obilí na fukaru.
      Také hodnota těchto dvou kratších částí je veliká, i když zde vystupuje spíše stránka dokumentární. V každém případě, uvážíme-li, že byly natočeny ještě další snímky, které nejsou dosud zpracovány, můžeme očekávat, že se v budoucnu setkáme s dílem jedinečným v dějinách národopisné kinematografie. Jaroslav Kramařík

305

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Pověra či hra? [obsah]

Pověrečným motivům v současném, zvláště pak městském životě, nepřikládáme většinou příliš hluboký význam. Jejich forma je reliktem starších fází kultury a lidského myšlení, jejich obsah se však velmi zredukoval. Zaklepeme-li např. na dřevo, abychom zajistili zdárný průběh věcí, o nichž se hovoří, abychom "nezakřikli" úspěch, nebereme tento úkon příliš vážně. Právě tak si z nabízeného cukroví vezmeme "do třetice všeho dobrého" nebo "aby mě nenechal" - a vše je to spíše hříčka než cokoliv jiného.
Vedle celé řady takovýchto známých, běžných, dnes již většinou jen polopověrečných úkonů, se občas neznámo odkud vynoří něco nového a téměř neznámého. Nedávno (hlavně v listopadu a prosinci roku 1970 a v lednu 1971) se mezi dětmi a mládeží v pražských školách rozšířila jako lavina zajímavá, vysloveně na pověrečných motivech založená hra - sedm uzlíků. Ve školách, na ulicích, dokonce i v tanečních kursech, v divadle a biografu jsme potkávali malé i velké chlapce a děvčata s ba[/]revnou nitkou nebo tenkou šňůrkou na levém zápěstí. Nitka se občas objevila i na zápěstí dospělých, protože děti s oblibou zaangažovaly do hry rodiče nebo oblíbené učitele. Princip hry je jednoduchý. Kdo má na ruce šňůrku, má povinnost uvázat ji dalším sedmi osobám. Váže se na sedm uzlíků, při vázání každého uzlíku si musí ten, jemuž je šňůrka uvazována, myslet jedno přání. Šňůrku je třeba nosit na zápěstí neustále (neodvazuje se ani při mytí), dnem i nocí, tak dlouho, dokud úkoł - uvázat šňůrku dalším sedmi - není splněn. Teprve pak je dovoleno šňůrku přetrhnout. V každé ulici či škole se pravidla v drobných detailech poněkud liší. Někde si smí šňůrku přetrhnout každý sám, jinde musí požádat jinou osobu. Někde lze požádat o přetržení kohokoliv, jinde trvají na tom, že děvčeti musí šňůrku přetrhnout chlapec, chlapci dívka. Někdy to musí být dokonce někdo, ke komu chováme největší sympatie (je tedy žádost o přetržení šňůrky téměř vyznáním lásky). Kdo splnil vše, co je předepsáno, může se těšit, že se jeho sedm vytoužených přání splní.
Princip hry připomíná rozesílání [/] známých řetězových dopisů, o němž píše např. Linda Schuller v krátkém článku Ein Glückbrief anno. 1970 in der Grosstadt (Österreichische Zeitschrift für Volkskunde 73 (1970), Heft 3). Významnou roli zdesehrává magická sedmička - sedm uzlíků, sedm přání, sedm osob. Barevná, často červená šňůrka na zápěstí levé ruky připomíná dávnou praktiku ochrany novorozenců. O původu hry zatím nic nevíme. Jaký je její smysl? Nelze tvrdit, že víra v účinnost sedmi uzlíků je bezvýhradná, obvykle jen menší děti v ni vskutku věří. Je to především hra, žert, zábava. Jen na dně se skrývá větší či menší stopa tajné víry, že přece jen lze alespoň trochu ovlivnit štěstí, nebo alespoň zahrát si .na ovlivňování osudu. "Sedm uzlíků" je tedy něco na hranici hry a pověry, hra s pověrečnými motivy. Který moment převažuje, zda pověrečný či zábavný, závisí na psychologii každého zúčastněného jednotlivce. Jak rychle se hra rozšířila, tak rychle nenápadně mizí. Snad se přenese z Prahy do jiných míst, snad se zde po určitém časovém odstupu objeví znovu. Vanda Tůmová

306

Nové trojhlasé gajdy s dvojitou přední píšťalou [obsah]

Rozhovor s inž. Otakarem Pokorným
      Pane inženýre, Vaším oborem je, jak známo, radiotechnika. Vedle svého zaměstnání máte však zajímavého koníčka: hrajete na gajdy. Spolupracujte dokonce s profesionálním tělesem - s BROLNem a pro rozhlas natáčíte i se svým amatérským souborem - s Moravskou gajdošskou muzikou.
      Víme však také, že jste se nespokojíl jenom s ovládnutím nástroje, ale že jste se začal zabývat i výrobou gajd. Můžete nám sám povědět, jaké pohnutky Vás k tomu vedly?
      Dudy v tradičním provedení mají určité nedostatky. Domnívám se, že pro použití tohoto nástroje zejména v orchestru lidových nástrojů je nutné alespoň některé z nich odstranit. Každý dudák postavený před úkoł hrát čistě a virtuosně dobře ví, že největší potíže jsou s laděním dud a s jeho stabilitou. Vlivy změn teploty, vlhkosti i tlaku vzduchu při hře nelze absolutně vyloučit. Jejich zvládnutí patří k hráčskému umění. Přeladitelnost nástroje a zlepšení jemností i pohotovostí ladění se však dá docílit vhodným uspořádáním přední píšťaly.[/]
      Kdy jste se tedy odhodlal k výrobě nástroje?
      Když jsem našel spolupracovníka jemného mechanika p. Miroslava Kroupu z Brna, zrodil se plán vyrobit nové trojhlasé gajdy s dvojitou přednicí, které by splňovaly náročné požadavky na přeladitelnost a snížení potřebného tlaku vzduchu při hře. Požadavek přesného naladění je u gajd s dvojitou přední píšťalou podstatně přísnější než u jednoduchých českých dud, protože ladění obou píšťal se vzájemně ovlivňuje a při nepřesném sladění nelze docílit tón bez nežádoucích pazvuků.
      Dá se říci, že Vaše gajdy jsou postaveny podle nějakého tradičně vyrobeného nástroje?
      Předlohou nově vyrobeného nástroje byly gajdy z luhačovického muzea, podobné typu, který popsal L. Janáček. Místo nafukování ústy bylo však použito měchu - jednak pro vyloučení kondenzace par v pytli, jednak pro zpohodlnění hry. Všechny píšťaly i korpusy jsou vyrobeny z netradičního materiálu - novoduru, který se dá snadno opracovávat, je pevný, tepelně stálý, dá se leštit i lepit. Spoje jednotlivých píšťal jsou provedeny samosvorně, takže není nutné použití korku nebo niťového omotání a přitom nástroj zůstává rozebíratelný. Vnější úprava [/] je funkční, bez ozdob, růžky na hlavě jsou pouze naznačeny. Snažili jsme se o zachování tradiční koncepce, ale tvary některých částí (např. hlavy) jsme provedli adekvátnější použitému modernímu materiálu. Přednice má dvě na vnější straně hranaté píšťaly, pružně uložené v hlavici. Účinný průřez každého hracího otvoru se dá snadno měnit dolaďovacím šroubkem a tím se dá nezávisle měnit výška každého tónu (obr. 1). Pravá "hrací" píšťala je bez korpusu, mírně vyhnutá dopředu a hrají se na ni tóny d1-fis1g1-a1-h1-c2-d2-e2. Levá "doprovodná" píšťala má kuželovitý korpus a pouze jeden otvor, jehož otevírání se provádí pomocí klapky. Hrají se na ni tóny d1-g1. Strojky jsou obvyklé konstrukce s vhodně voleným úkosem. Huk hrající G leží při hře na pravém rameni a ladí se prodlužováním rezonátoru s korpusem (obr. 2). Nástroj je přeladitelný v intervalu téměř celého tónu. Pytel je ušit z kozí kůže bez srsti, jeho spojení s hlavou je provedeno pomocí převlečné matky, připojení kříže i huku je rovněž rozebíratelné. Toto řešení dovoluje snadnou opravu či výměnu pytle. Pro správnou činnost gajd je nutné provést velmi pečlivě plátky a dokonale vyvážit hlasitost jednotlivých píšťal, aby bylo vymezeno vzájemné ovlivňování a aby všechny píšťaly hrály současně při stejném tlaku vzduchu. Tónová kvalita no

307

vodurových gajd je velmi dobrá s mírně "sladkým" zabarvením. Hlasitost je komorní a odpovídá zhruba houslím.
Nápad zhotovit gajdy z tohoto moderního materiálu je jistě podnětný. Věříme, že sada gajd s různým laděním, jež zhotovujete pro Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, nebude poslední.
Red.

Části trojhlasých gajd ing. O. Pokorného

308

Ing. O. Pokorný při hře na trojhlasé gajdy.

Hřbitovní nápisy jako folklórní projev [obsah]

(Z výzkumu zátopové oblasti na Mikulovsku)
      K pololidovým výtvorům patří i náhrobní veršíky mikulovského hřbitova. Nejsou zde ovšem zvláštností: stejný obyčej lze nalézt po celé oblasti Hodonínska a Znojemska až k Třebíči, leckde jen ojediněle nebo i s vynecháním celých farností. Kromě Mikulova jsem tyto veršíky nikde v nejbližším okolí nezaznamenala (Strachotín, Dolní Věstonice, Mušov). Stanovený výzkum probíhal vlastně jen v oblasti Mušov, takže soupis mikulovských náhrobních veršíků a jejich interpretace nemůže být uzavřena. Vzniká otázka, zda není doklad o vzniku tohoto folklórního projevu v oblastí znovu osídlené českým obyvatelstvem před dvaceti pěti lety i důkazem vzniku nového společenského celku, dokonce v době, kdy světový názor, na němž jsou tyto výtvory založeny, je již uchováván jen jako pozůstatek dřívějších povšechných představ, ovšem dosud velké životnosti i v takto nově utvářeném etniku.
      Náhrobní veršíky jsou z velké části uvedeny ve vzorovém katalogu mikulovských kameníků (Střelce, Musila), kteří zavedli prý tento obyčej z Třebíčska. Nicméně lze nalézt veršíky podobného uspořádání i na staré německé částí hřbitova, i když tam nebyly tak povšechným zjevem [/] jako v oddělení českém, založeném teprve před dvaceti pěti lety.
      První ze skupin, do nichž jsem tyto projevy rozdělila, jsou nápisy německé. Nápisů je málo, často sledují buď úryvky z Goetha nebo z bible, ponejvíce jde o stručné vzkazy zemřelému: "Du gingst zu Gott, wir folgen dir" (1922). Z delších nápisů:

      "Wer in Gedächtnis seiner Lieben lebt
      Der ist nicht todt, er ist nur fern,
      Tod nur ist, wer, vergessen wird."
(1922)
      "Unteilbar ist die Wunde,
      die Dein früher Tod umschlug,
      Unvergesslich jene Stunde,
      als man Dich zu Grabe trug."
(1944)

      Pro období po druhé světové válce jsou u mála německých náhrobků nápisy v přímém překladu české části: "Wer in Liebe lebt, stirbt nie."

      Druhou skupinu tvoří veršíky tvořené podle literární předlohy s přesnou citací verše.

      "Až druzi budu umírat na hřbitov vrbu zasaďte mi
      mám její svislé listy rád
      stín její lehký buď jen
      kde budu jednou tiše spát."
Alfred de Musset[/]

      "Nermuťtež se jako jiní
      kteříž naděje nemají
      nebo věříme, že zesnulí
      v Kristu vstanou."

      V třetí skupině jsou verše běžného vzorníku. Některé sice vznikly i k individuální potřebě, ale jsou opakovány na mnoha náhrobcích.

      Osud nevrátí, co jednou vzal,
      zůstane jen bolest, vzpomínka a žal.

      Slzy v oku v srdci žal,
      co drahého nám bylo
      nelítostný osud vzal.

      Jak možno zapomenout, když
      bolest nedá spáti, když tebe drahý
      manželi a tatínku nám nikdo
      nenavrátí (nenahradí).

      Kdo byl milován -
není zapomenut,

      Kdo v našich srdcích žije,
      ten nezemřel.

      Kdo v srdci žije, neumírá.

      Vše nám život může vzít,
      jen vzpomínku nikdo.

      Netruchlete nářkem ne slzami,
      ale čistou vzpomínkou.

      Bůh rozloučil nás na čas,
      na věčností nás spojí zas.

      Až sen života uplyne i vám,
      u bran věčnosti vás uvítám.

310

      Rozloučení jest vůle boží,
      shledání však nadějí naší.

      Za práci poctivou a neúmornou
      bože buď milostiv před stolicí soudnou.

      Není smrt tam,
      kde byl život vyplněn prací,
      láskou a obětavostí.

      Zhasly oči mé, které vám jen dobro přály,
      klesly ruce mozolné, které pro vás pracovaly.

      Vše zmizí jen stopy práce
      (tvé) a Iásky zůstávají.

      Za tvou lásku, za tvou péči
      drahá naše matičko, nechť ti
      na věčnosti svítí
      lásky boží sluníčko.

      Největší láska na světě umírá,
      když matčino (synovo) oko se zavírá.

      To nepoví nikdo pouhým slovem
      co lásky skryto pod tímto rovem.

      Nelze to říci ani napsat
      slovem, kolik lásky leží
      tu pod tímto rovem.

      Odešel jsem od vás
      neublížil jsem žádnému z vás.[/]

      V mladém věku opustil jsi tento svět,
      sbohem vám dávám drazí bratři, sestro,
      sourozenci naposled.

      Bůh mne povolal v mladém věku,
      opustil jsem tento svět, s bohem
      drahý manželi, děti, s bohem naposled.

      Byly jsme tak mladé a chtěly jsme žít,
      však bůh nás povolal a my musely jít.

      Jako sluníčko vyšla,
      zahřála a potěšila
      a zapadla.
      Jako slunko vyšel,
      zahřál, potěšil a zapadl.

      Nejobvyklejší jsou stručné vzkazy. věroučná vyznání a přání (čtvrtá skupina). "Zasviť mi ty slunko zlaté". "Stále vzpomínáme." "Bůh láska jest." "Spi sladce naše dobrá matičko a manželko." "Spinkej sladce dítě naše drahé." "Spi sladce miláčku můj." "Čest budiž tvojí památce." "Odpočívejte v pokoji." "Na shledanou drahý manželi a otci."
      K páté skupině patří verše podané podle vžité předlohy, často verše z lidové písně a individuální přípis, [/] který se zřejmě zapojil podle dané okolnosti.
      Netruchlete nad mojím brzkým odchodem,
      bylo to mým krutým osudem,
      zvadl jsem jak ten kvítek v poli,
      vím že vás často srdéčko bolí.

      Tak krátko byla
      jsem s vámi,
      Ale tu se cesta dělí.
      A ptáci nad hlavou
      mi píseň nedopěli.

      Neušetřen byl jsi květu
      svého věku, vyrván byl jsi,
      rodičům i světu slza v oku,
      v srdci žal, co drahého bylo
      nám, nelítostný osud vzal.

      Slzy v oku v srdci žal,
      co drahého nám bylo
      nelítostný osud vzal.

      Spi sladce Jaruško drahá,
      kol obestlána růžemi,
      vždyť na nebi je tolik krásy a tolik smutku na zemi.

      Bůh tě přijal v mládí v nebeský chrám,
      bys unikI v světě útrapám,
      spi sladce obklopen růžemi vždyť na nebi tak krásně
      a tolik smutku na zemi.

311

      Konečně jsou zde verše vytvořené patrně zcela podle lidových básnických schemat, některé z nich prozrazují nejistotu v podání rýmu, jiný rým vzniká pouhou zvukovou složkou rytmizované řeči apod.

      Všemohoucí raní,
      ruka jeho také léčí,
      Buď vůle tvá.

      Hnězdičky už vyšly, červánek už zhas'
      očka modrá, očka, už je k spaní čas.

      Nad tvým hrobem lká maminka,
      tobě se však libě spinká.

      Očka tvé navždy se zavřela,
      srdíčko přestalo bíti,
      však mezi námi vzpomínka
      na věky bude žíti.

      Odešel, zhasly oči, které vždy jen
      s láskou na nás hledívaly, umlkla ústa,
      jež nikdy nedovedla ranit -
      dotlouklo srdce otcovo nejlaskavější.[/]

      Tatínku náš, byl jsi starostlivý a měl jsi nás rád,
      i my tebe nepřestanem nikdy milovat, smutek a bol
      eď trápí nás, útěchou však nám je,
      že setkáme se zas.

      Ťažko si ma mamička
      ťažko si ma chovala
      v najkrásnějšie léta,
      si ma smrt odňala.

      Co tě bolelo ty ubohé srdce, co tě bolelo to už ti nikdo nenahradí,
      co jsi utrpěl, kdo je vinen, Bůh ta ví, tys ve světě a v pokoji.

      Tvé housle stichly, umlkl tvůj milý hlas,
      zůstaly jen vzpomínky a žal
      spi sladce drahý manželi a tatíčku náš
      na shledanou na věčnosti, kde sejdeme se zas.

      Mimo tyto skupiny je několik velmi citově silných projevů, které není možno zařadit ani do jediné z nich.[/]

      Odešels drahý bez slůvka rozloučení tak náhle
      aniž si nám sbohem dal.

      Proč smrt bere lásku a naději.

      Je věčně živ,
      kdo za svobodu národa neváhal život dát.

      Pán sčítav andílky své
      znamenal, že jeden schází
      i zavolal Mařenko pojď.

      Připomeňme, že tyto nápisy na náhrobcích vytvořila nebo pomohla vytvářet generace, která nově osídlila mikulovskou oblast. Dají se z nich sledovat myšlenkové pochody lidu? Vzniká také otázka, do jaké míry jde o stereotyp přenesený osídlenci z původního bydliště a odvozený ze starších představ, popřípadě nakolik jde o projev vlastní myšlenkové činnosti. Některé z těchto projevů mají charakter intimní lyriky a jsou blízké jiným pololidovým projevům. Jitka Junková

312

OBSAH
Studie
Miroslava Ludvíková: Pohřební pohoštění a hostiny . . . 211
Rostislav Vermouzek: Kryté mosty v povodí Svratky a Oslavy . . . 223
Karel Dvořák: k otázkám transkripce lidové nástrojové hudby . . . 233
Věra Thořová: Písně současných skladatelů v Poláčkově sbírce "Slovácké pěsničky" . . . 243
Ján Gašpar "Hrisko" z Očové (Dušan Holý-Ján Gašpar "Hrisko") . . . 263

Jubilea
Vzácné životní jubileum Marie Úlehlové-Tilschové (Jarmila Šťastná) . . . 275

Knihy
Erich Herold, Africké masky (Josef Tomeš) . . . 276
André Cognat, Žil jsem mezi Indiány (Petr Skalník) . . . 277
Zdeněk Urban, Pozapomenutá tvář Boženy Němcové (Ivan Dorovský) . . . 278
Karel Jaromír Erben, České pohádky (To) . . . 279
Max Lüthi, So leben sie noch heute (Betrachtungen zum Volksmärchen) (Oldřich Sirovátka) . . . 279
Tome Sazdov, Pregled na makedonskata narodna proza (Ivan Dorovský) . . . 280
D. M. Balašov-J. E. Krasovskaja, Russkije svadebnyje pesni Terskogo berega Belogo Morja (Ludmila Tarcalová) . . . 282
Miloš Krebs, Železářství na Žďársku (Jan Souček) . . . 282
Jorga der Tapfere, Rumänische Märchen (Mária Kosová) . . . 283

Sborníky a časopisy
Národopisný věstník československý (Jan Souček) . . . 286
Ethnologia Slavica I. (Josef Jančář) . . . 286
Adam Pranda, Niektoré teoretické otázky štúdia ľudovej kultúry súčasnosti (Vanda Tůmová) . . . 288
Musikethnologische Jahresbibliographie Europas I-IV (Alena Jeřábková) . . . 289
Dva národopisné příspěvky ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka 11 (Josef Vařeka-Alena Plessingerová) . . . 289
Tábor, Sborník k 550. výročí vzniku města (Jan Souček) . . . 292
František Matějek, Podsedek na Moravě (Josef Jančář) . . . 293

Konference
Česká lidová kultura ve vztahu ke kultuře sousedních národů (Vanda Tůmová) . . . 294
Österreichische Zeitschrift für Volkskunde (Olga Skalníková) . . . 296

Výzkumy
Dotazníkové výzkumy Oblastního muzea v Poděbradech (Milada Šulcová) . . . 298
Národopisný výzkum města Strážnice (Josef Tomeš) . . . 299

Muzea a výstavy
75 let Maďarského zemědělského muzea (Jaroslav Kramařík) . . . 300
Moravská lidová keramika v letech 1700-1775 (Alexandra Navrátilová) . . . 301
Markéta Luskačová: Poutníci (1965-1970) (Josef Vařeka) . . . 303

Televize a film
Slovácko to odsúdí (Dušan Holý) . . . 304
Francouzský národopisný film o životě obyvatel v Aubrac (Jaroslav Kramařík) . . . 304

Nálezové zprávy

Pověra či hra? (Vanda Tůmová) . . . 306
Nové trojhlasé gajdy s dvojitou přední píšťalou (Otakar Pokorný) . . . 307
Hřbitovní nápisy jako folklórní projev (Jitka Junková) . . . 310

Autorem kreseb motivů výšivek z Horehroní je Petr Fajkus.

[ruština]

[ostatní jazyky]

      NÁRODOPISNÉ AKTUALITY
      Ročník VIII - 1971 - číslo 3 Vydává Ústav lidového umění ve Strážnici
      Vedoucí redaktor: Josef Tomeš Tajemnice redakce: Ludmila Tarcalová
      Redakční rada: Bohuslav Beneš, Václav Frolec (zástupce vedoucího redaktora), Dušan Holý, Josef Jančář, Adam Pranda, Oldřich Sirovátka, Svetozár Švehlák, Josef Vařeka, Vítězslav Volavý.
      Administrace: Zdena Žouželová, Ústav lidového umění ve Strážnici.
      Cena 10 Kčs.
      Tisk: Grafia 24 Kyjov RM - 8 E/25