národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1971 - ČÍSLO 4

K CHARAKTERU SÍDELNÍ KRAJINY NA MORAVĚ A VE SLEZSKU [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy UJEP, Brno
      Všude, kde zasáhla ruka člověka, mění se obraz přírodního prostředí, vzniká kulturní krajina.1) Vytvářejí se nové hodnoty, jejichž poznání vede zpětně k prohloubení znalostí o člověku, o jeho schopnostech i tvůrčí činnosti. Jako každá prostorová jednotka může být i kulturní krajina vymezena subjektivně, tzn. od člověka, jemuž je daný region domovem, nebo objektivně podle jednotnosti věcí.2)
      Objektivní hledisko vystupuje do popředí při formování sídelní krajiny, poznamenané úsilovnou prací člověka, jeho plánovitými záměry, hospodářským snažením, historickými podmínkami i vzniklou společenskou situací. Sídelní obraz Moravy a Slezska je toho výrazným příkladem. Zápas člověka s přírodními podmínkami, vzájemné přizpůsobování se, podmaňování i ovlivňování jsou tu zřejmé na každém kroku.
      Proces vytváření sídelní krajiny se dá na Moravě a ve Slezsku nejlépe sledovat v lesních oblastech osídlovaných v době středověké a novověké kolonizace, kde vzniklo několik forem řadového půdorysu. Postup při kolonizování doposud neobydlených a lidskou rukou nedotčených málo přístupných krajů na [/] severní a východní Moravě i ve Slezsku byl v podstatě všude stejný: s klučením lesa se začínalo od hlavního údolního směru, od potoka, a postupovalo se proti bočním svahům zpravidla až k rozvodí. Protože nešlo o individuální pronikání jednotlivců, ale o hromadnou kolonizaci, jejímž cílem bylo plánovitě založit vesnické sídlo, bylo třeba přesně a pravidelně vymezit kolonistům jejich pozemky. O to se staral lokátor, jemuž bylo svěřeno vedení kolonizace. Každému osadníku byl určen pás lesa, který musil proměnit v zemědělskou půdu. Tak vznikala jedna usedlost vedle druhé. Na poslední statek jedné vsi mohl navazovat dvůr vesnice další; tak docházelo ke vzniku souvislých dlouhých vesnic řadového typu.3) Nejvýraznější formou řadového půdorysu4) je lesní lánová ves. Vznik těchto vesnic spadá do období středověké německé kolonizace v druhé polovině 13. století. Na Moravě zabírají celou její severní a severovýchodní část (Svitavsko, Moravskotřebovsko, západní Zábřežsko, Hrubý a Nízký Jeseník, Oderské vrchy a Moravskou bránu a jsou také hojné na Opavsku, Hlučínsku, severním a severozápadním Těšínsku; lánové

317

osady v okolí Karviné navazují na severozápadní Slovensko a na polské Strumeňsko. Zasahují i do rovinných krajů v Oderském a Hornomoravském úvalu. V sousedství lesních lánových vsí5) se často vyskytují tzv. krátké řadové vsi, s nimiž se setkáváme rovněž na Drahanské vrchovině a v jižní části Českomoravské vrchoviny.
      S lesními lánovými vesnicemi na uvedených územích souvisí vznik méně pravidelných valašských řadových (řetězových) vsí, rozšířených v oblasti novověké valašské kolonizace. Horské osady s tímto půdorysem mají přírodní charakter; vyznačují se nepravidelnou zástavbou usedlostí podél cesty nebo potoka s častým sklonem k hromadnému půdorysu.6) k formování uvedeného půdorysu, jehož vznik spadá z velké části do období od 14. do 17. století, přispělo vedle přírodních podmínek v nemalé míře i dědické dělení pozemků.7) Jádro masového výskytu osobité formy valašských řadových vsí tvoří horské Jablunkovsko, Rožnovsko, Vsetínsko a Valašskomeziříčsko, značná část Hostýnských vrchů, východní Vizovicko a severovýchodní území Valašskokloboucka.8)
      Vedle valašských řadových vsí jsou v sídelním obraze východní Moravy a jižní poloviny těšínského Slezska typickým prvkem dvorcové pasekářské osady, početně zastoupené rovněž na přilehlých slovenských a polských územích. Otázka jejich vzniku a rozšíření je pozoruhodným problémem nejen historickým, ale i národopisným.
      Od druhé poloviny 16. století dochází v oblasti dnešního moravského Valašska a Těšínska v souvislosti s rozvojem hospodaření ve vlastní režii k pasekářské kolonizaci, postupující z níže položených krajů [/] k vyšším lesnatým polohám, které se do té doby hospodářsky nevyužívaly. Kusy lesů na horských stráních byly proto "pouštěny" novým kolonistům, kteří je vykáceli a na mýtinách pak budovali své příbytky.9) Takto vzniklé pozemky a samoty se nazývají na Vsetínsku, Rožnovsku, Brumovsku a Vizovicku "paseky".10) Pasekářskou kolonizací se rozšiřovaly už existující obce na úpatí hor (Trnava, Držková, Kudlov, Jaroslavice aj.) a vznikaly také nové osady (Trojanovice, Čeladná, Rajnochovice, Rusava, Francova Lhota, Valašská Senice aj.). "Ven z dědiny" odcházeli ženatí synové (event. vdané dcery), jímž byly paseky přiděleny jako otcovské dědictví a pro něž nebylo ve vesnici vhodného stavebního místa,11) nebo si zde stavěli chalupy nemajetní chalupníci a hofeři, i staří lidé odcházející na výměnek.12) Dvorcové usedlosti byly postupně budovány i na tzv. letoviskách nebo stániskách, odlehlých horských pastvinách a lučinách sloužících k letní pastvě skotu. Zde byly nejprve zřizovány sezónní hospodářské stavby (zejména chlévy), později i obytné budovy.13) Jiné pasekářské dvorcové usedlosti vznikly na původně malých ohrazených místech v lesích, kde se ve včelínech chovaly včely. Hospodáři postupně přikupovali k včelínu více lesa, zakládali zde orné pozemky, ovocné zahrady i lučiny. Výstavbou chalupy tu vznikaly malé usedlosti, zvané včelíny, jejichž obyvatelé si přivydělávali nádenickou a jinou prací.14) Rozšířením rozptýlených pasekářských dvorcových sídel se moravské Valašsko a těšínské Slezsko přiřazují k širší oblasti západokarpatské (tvoří její nejzápadnější mez). V nejbližším moravském sousedství mají pasekářské samoty obdoby na Kopanicích v okolí Starého Hrozenkova. Jako dru

318

hotně vytvořené a mladší osídlení se jeví paseky na luhačovickém Zálesí, vzniklé v důsledku úpadku sel kých usedlostí (často přeměnou sušíren na ovoce v obytná stavení).15) Směrem na východ navazují valašské dvorcové vsi na slovenské kopanice a lazy v oblasti západních Beskyd, Strážovské hornatiny, lazové území krupinsko-detvanské a na polskou i rumunskou část Karpat; ve Východních Karpatech se vyskytují samoty jen v krajích osídlených Huculy.16) Přesto, že dvorcová sídla se v evropském měřítku neomezují jen na karpatský prostor, je zřejmé, že zde mají některé zvláštnosti a představují osobitý sídelní druh, často se prolínající se sídly s řadovým, hromadným a jiným půdorysem. Tyto zvláštnosti jsou dány celkovým charakterem karpatské krajiny, architektonickým vzhledem usedlostí a dalšími momenty. Jednotícím prvkem jsou i okolnosti, které vedly ke vzniku samot. Na východní Moravě a v těšínském Slezsku, stejně jako v ostatních západokarpatských územích, se jeví vznik a rozšíření dvorcových vsí jako důsledek mladšího kolonizačního procesu (16.-19. století), který byl vyvolán především hospodářskými snahami, Na značné části karpatského i balkánského prostoru jde o sídla spjatá se zemědělsko-pasteveckým způsobem horského hospodaření. V oblasti Balkánu, místy na východoslovanských územích a také na Slovensku sehrála významnou roli při formování dvorcových obcí instituce velkorodiny a patronomie. U nás je naznačená souvislost, projevující se zejména v patronymických názvech samot, patrná hlavně na Těšínsku.17)
      Od uvedených výrazných kolonizačních řadových půdorysů se odlišují soustředěné vesnice silnicového, ulicového a návesního charakteru, u nichž jsou used[/]losti řazeny těsně vedle sebe. Sídla tohoto typu jsou běžná ve starých slovanských sídelních oblastech v Dyjskosvrateckém úvalu, v jižní části úvalu Dolnomoravského s přilehlým karpatským podhůřím, na jihovýchodním Opavsku, Osoblažsku a Hlučínsku.18) Jihomoravské vesnice navazují svým půdorysným řešením na širší oblast středního Podunají, plánovité silnicovky ve Slezsku mají obdobu na přilehlém polském území. Původ a historický vývoj silničního půdorysu zůstává stále ještě neobjasněn. Rozhodující slovo zde patrně vysloví až budoucí archeologické bádání.
      Plošnou formou soustředěného plánovitého půdorysu je ves návesní, jejímž podstatným znakem je náves s domy řazenými těsně vedle sebe, do níž se sbíhají všechny cesty. Výchozí ulice ze vsi uzavíraly kdysi brány, jež sloužily k tomu, aby dobytek přihnaný z pastvy nevybíhal z návesního prostoru.19) Návesní vsi jsou časté zejména v Hornomoravském úvalu, na Hané, v severní části Dolnomoravského úvalu, na okrajích Drahanské vrchoviny, na Českomoravské vrchovině (Slavonicko, Dačicko, Telečsko, Třebíčsko} a také v jihovýchodní části Opavska, na Osoblažsku a Hlučínsku.20) Nikde nemají však výlučné rozšíření; naopak se poměrně pestře střídají s osadami silnicovými, návesními silnicovkami, ulicovkami i vesnicemi hromadného charakteru. Ve vyšších lesních polohách Českomoravské a Drahanské vrchoviny se soustředěný návesní typ uvolňuje, domy se od sebe více vzdalují a náves dostává okrouhlý tvar. Vzniká tak zvláštní sídelní forma, pro níž se v odborné literatuře ujal název lesní návesní ves.21)
      O genezi návesního půdorysu nemáme zatím přesnější představy.22) z národopisného hlediska je důle

319

žité sledovat především funkci návesního prostoru v hospodářském a společenském životě vesnice. Náves byla ústředním místem obce, jehož využívali všichni obyvatelé. Zde se shromažďoval dobytek, tu se pásly husy, vepři, často i krávy a koně. Tudy procházel zpravidla vodní tok nebo se rozkládal rybník s protipožární funkcí, sloužící zároveň k napájení a plavení dobytka, zde byly obecní studny. Na návsi byly soustředěny budovy sakrální, správní, obchodní i výrobní; stál tu kostel nebo kaple, zvonice, škola, obecní radnice, hospoda, kovárna i další veřejné stavby. V návesním prostoru se setkávali sousedé při pracovních i obchodních obchůzkách, cestou do kostela, na radnici, do obecní hospody nebo za návštěvou. Dospělí si tu předávali novoty, informovali se o politických událostech a také o věcech obecních i soukromých. V odpoledních a podvečerních hodinách tu besedovali mladí i staří, odtud také podléhalo všechno dění v obci sociální kontrole. Pro děti a mládež byla náves místem kolektivních her a zábav. Na náves byli svoláváni sousedé k důležitým shromážděním, tu jim obecní bubeník sděloval rozhodnutí, informace a příkazy představenstva obce.
      Prostor návsi byl veřejný, patřil obci.23) Kolem návsi byly soustředěny selské usedlosti, Kromě staveb veřejného charakteru nebyly na vnitřní ploše návsi žádné jiné stavební objekty. Teprve v 17. a hlavně v 18. a 19. století povolovala obec stavět v návesním prostoru "světnice" čili "chaloupky" domkářům a podruhům, sociálně slabým vrstvám venkovského lidu, původně nevlastnícím žádné pozemky, skromnými příbytky vesnické chudiny začaly být vyplňovány i mezery mezi statky a doposud nezastavěná místa [/] mimo jádro obce.24) Vesnická zástavba začala tak postupně nabývat nového vzhledu; základní charakter půdorysu se však nijak podstatněji ani v dalších obdobích nezměnil.
      V obcích, které si podržely rolnický charakter, je dodnes patrno, kde bylo původní jádro vesnice se starousedlickými grunty, nazývané na Moravě všeobecně "dědina", "ves" ("na dědině", "ve vsi; u německého obyvatelstva na jižní Moravě "Dorf"). Po jedné straně od "dědiny" býval zpravidla "horní konec" a po straně druhé "dolní konec".25) Svá pojmenování měly i ostatní části a ulice v obci.26)
      Vesnice v blízkosti průmyslových center a v industrializovaných oblastech prodělávaly od druhé poloviny 19. století s přílivem dělnického obyvatelstva prudký stavební rozvoj, při němž došlo nejen k změnám v půdorysu, ale také ve funkci dřívějších hlavních částí obce. Zjištění, k němuž dospěl Karel Fojtík na základě terénního studia této problematiky v zemědělsko-dělnických a v dělnických osadách na RosickoOslavansku, platí v podstatě i pro jiné obdobné sídelní jednotky: "Do kraje přicházeli po desítkách dělníci z širokého okolí, usazovali se zde, snažili se postavit si vlastní domky. Náves, přirozený, po staletí udržovaný střed vesnice, tomuto náporu neodolal. Příčina postupného úpadku jejího významu v životě vši byla již v její ucelenosti: uzavřena sama v sobě, pevně ohraničena ve svém obvodu, nedovolovala přistavovat nové domy a zůstala omezena na několik málo selských gruntů."27) Stará část obcí se tak postupně izolovala, kdežto dělnické čtvrti se stále rozrůstaly a jimi rostly i celé vesnice. Velký význam pro rozvoj obcí měly i dálkové komunikace, kolem nichž se soustřeďo

320

vala nová výstavba. Často došlo v důsledku nové sociální skladby obyvatelstva i vnitřního vývoje vesnic k přenesení a vytvoření nového vesnického centra s veřejnými, správními, obchodními a jinými budovami, se zastávkou autobusu v nově vybudovaných částech obcí. V důsledku toho ztratila mnohdy stará selská náves v urbanistickém řešení sídla zcela svůj význam.28) Nová situace však neznamenala - zejména ve svých počátcích - úplný pokles společenského významu starého jádra obcí, v němž žili zpravidla nejzámožnější rolníci, kteří k sobě ekonomicky poutali řadu domkářských osadníků29) a za jejich pomoci drželi ještě delší dobu v rukou správu obce.30)
      Průvodním jevem industrializace venkova je výstavba dělnických sídlišť, jež se tu začala uplatňovat od konce minulého století; vztahově uzavřená a stavebně i bytově jednotná obytná čtvrt mimo nebo v rámci dřívějšího sídelního území31) se postupně stává také na Moravě a ve Slezsku charakteristickou sídelní formou naší doby. Při této výstavbě se po urbanistické, stavební i bytové stránce stírají rozdíly mezi vesnicí a městem, při čemž městské prvky vytlačují prvky vesnické. Sídliště formují také novou tvář naší průmyslové i zemědělské krajiny a odrážejí nové stránky současného sociálního života, v němž staré ("tradiční") ustupuje novému. "Nová sídliště" jak napsal Hermann Bausinger - "nejsou jen skutečným výřezem naší skutečnosti, ale do jistého stupně až modelem této skutečnosti".32) Problémem zatím zůstává otázka životního stylu venkovského obyvatelstva žijícího v sídlištích. Dosavadní "normy", vycházející všude v podstatě ze stejného vzoru, mnohdy nesouhlasí a nejsou v souladu s normativními předsta[/]vami venkovského člověka, v nichž stále ještě nemalou roli hraje tradice, a které jsou často v rozporu s městskými manýrami, mentalitou, mluvou i světovým názorem.33) Daná problematika, stojící již na pomezí zájmu etnografie a sociologie, si ještě vyžádá hlubokého soustavného studia.
      Charakter sídel ovlivňoval do značné míry celý společenský život obce a působil spolu s dalšími okolnostmi i na formování osobitostí a charakteristických znaků v mentalitě lidu jednotlivých oblastí. Národopisné studium zjišťuje například intenzívnější život výročních obřadů a obyčejů v rovinných pomoravských vesnicích než v rozptýlených horských dvorcových osadách. V osamocených pasekářských a kopaničářských dvorech žil člověk více osamocen, individuálně, uzavřen sám do sebe.34) Jeho styk s jinými lidmi spočíval především na členech rodiny a dvora a na nejbližších sousedech. Jeho způsobu života udávala rozhodující tón atmosféra jeho domu a dvora;35) vůči ostatnímu, cizímu světu se choval většinou plaše a často i nedůvěřivě. V soustředěných vesnicích hrála větší úlohu než v rozptýlených osadách instituce sousedství, tvořící důležitý most mezi jednotlivými usedlostmi a obcí jako celkem, pojítko mezi "domovou" a "dvorovou" společností a vesnickou pospolitostí.36) Vztahy, které zde vznikaly, odrážely nejen příznivou nebo nepříznivou situaci mezi usedlostmi v nejbližším okolí, ale i v širším rámci celé vesnice. Dobří sousedé měli společnou studnu (často situovanou na hranici dvorů sousedních hospodářství), dělili se o ovoce visící nad společným plotem bez ohledu na to, na čí straně byl kmen, vzájemně si vypomáhali při stavbě domu, při živelných katastrofách (požár, povodeň

321

apod.), při budování obecně prospěšných zařízení (mosty, cesty atd.) i při jiných pracovních a společenských příležitostech. Mnohostranné sousedské vztahy v širším celoobecním měřítku byly patrny v solidaritě při úmrtí, v účasti na pohřbu; dobří sousedé se zvali na svatbu a přispívali mladé nevěstě na dary. Spole čenská síla sousedství se v minulosti odrážela při nepřátelském napadení vesnice a také v kolektivní ochraně založené na jednáních iracionálního významu. Za všechny lze uvést alespoň každoroční obcházení hranic obecního katastru, při němž byla právní kontrola hraničních kamenů spojena s představou magické ochrany celé vesnice a jejích obyvatel.37) Soustředění příbytků do uzavřeného prostoru vesnice vytvářelo také příznivé podmínky pro seskupování mládeže i pro život výročních obyčejů. Střed obce byl často zároveň hlavním dějištěm tradičních zvyklostí; o hodech a před prvním květnem zde stál máj, tu se tančilo, na tomto místě se pozastavovali sousedé cestou z kostela. V odpoledních a podvečerních hodinách vysedávali staří i mladí hospodáři a jejich ženy před svými domy; na Hané sloužil k tomuto účelu též žudr a zápraží,38) na Slovácku žudro, jinde třeba jen lavička před vstupem do domu nebo poražené kmeny ležící na hromadě před staveními. Při společných besedách ožívaly denní příběhy, vzpomínky i tradiční druhy vyprávění. Z výstupků slováckých chalup nebo míst, kde posedávali mladí, zazněla nejednou do večerního ticha píseň; jí často odpovídal zpěv chlapců jdoucích "po dědině". Tato - pro dnešního člověka [/] snad idylická - nálada vesnice ustupuje jiným formám společenského vyžití. V některých částech Slovácka už zachycujeme jen její poslední ohlasy. Jinde na Moravě a zejména ve Slezsku zanikla už úplně.
      Moravské a slezské vesnice nebyly nikdy zcela uzavřeny před okolním světem. Přicházeli sem podomní obchodníci, potulní řemeslníci a jiní lidé jdoucí světem, kteří přinášeli noviny z různých krajů. Pohyb byl ovšem i v rámci jednotlivých obcí a oblastí. Nešlo přitom ani zdaleka jen o příliv cizího obyvatelstva (českého, německého, charvátského, francouzského aj.) do moravských a slezských regionů. Mobilitu způsobovala i častá změna majitelů jednotlivých usedlostí, vyvolaná z nejrůznějších příčin, o níž nás dosti podrobně informují archívní prameny. Přesto všechno je u moravských vesnic zřejmá osobitost, která umožňuje hovořit o dědině "hanácké", "slovácké", "podlužácké", o osadě "valašské" apod. Čím je dána tato zvláštnost? v minulosti jistě architektonickým a urbanistickým pojetím. Ale nejen jimi. Je to především otázka celkového životního sty1u jednotlivých vesnic nebo skupin obcí, který byl podmíněn jejich specifickými historickými, hospodářskými, společenskými a jinými podmínkami.39) v neposlední řadě, ba můžeme říci, že v určitých časových obdobích i na předním místě, tu sehrála svoji úlohu tradice, která nejen poznamenala všechny složky života a kultury zdejšího lidu, ale také je vzájemně spojovala v obraz, který dýchá atmosférou regionální zvláštnosti a osobitosti,

322

Poznámky
1.
      R. Weiss charakterizuje "kulturní krajinu" (Kulturlandschaft) jako prostor, v němž vzniká - a působí kultura. ( R. Weiss, Häuser und Landschaften der Schweiz. Erlenbach-Zürich-Stuttgart 1959, 317.)
2.
      Tamtéž.
3.
      F. Říkovský "Základy k sídelnímu zeměpisu Česko-Slovenska. Brno 1939, 76-77.
4.
      Půdorys je základní urbanistický prvek, podle něhož určujeme typ vesnic. (Srov. O. Máčel, Základní problematika urbanistické struktury vesnice v Čechách a na Moravě. Brno 1954, 15.)
5.
      Lesní lánové vsi jsou rozšířeny i v severních Čechách. Srov. Z. Láznička, Typy venkovského osídlení na Moravě. Brno 1946, 22-23; týž, Typy venkovského osídlení v Opavském Slezsku. Slezský sborník 50, 1952, 505; týž, Typy venkovského osídlení na Těšínsku. Slezský sborník 51, 1953, 470.
6.
      Na Valašskokloboucku se malá sídelní skupina hromadného půdorysu nazývá "gula".
7.
      Z. Láznička, Typy venkovského osídlení v Československu. Práce brněnské základny ČSAV, sv. 28, seš. 3, 1956, s. 112.
8.
      Z. Láznička, Typy venkovského osídlení na Těšínsku, 470; týž , Sídelnězeměpisná klasifikace rolnických vsí na Valašsku. Naše Valašsko 8, 1943, 152.
9.
      Viz. J. Macůrek, k dějinám valašské kolonisace v jihovýchodní Moravě do roku 1618. Valašsko 5, 1956, 28; J. Válek , Poznámky k mapě mor. Valašska. Časopis Moravského muzea zemského 9, 1909, 119.
10.
      Původně se ovšem tímto termínem označovaly horské louky pro dělání sena a pro pasení dobytka. K výkladu slova "paseka" srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd. Praha 1968, 436.
11.
      Z popisu vsetínského panství z r. 1666 se dovídáme, že v Pržně Jura Hruška na gruntě, "společník Martin [/] bratr jeho ženatý" na pasekách ven z dědiny, dcery dvě, dívku jednu"; rovněž na gruntě Martin Klimek, společník "Martin ženatý na pasekách ven z dědiny, má syny čtyři, dcery dvě". (Viz K. Fojtík, Společnost a rodina na moravském Valašsku v druhé polovině 17. století. Československá-etnografie 10, 1962, 20; srov. V. Pražák, Valašský dům pod Makytou. Národopisný sborník 8, 1947, 199-200.)
12.
      V r. 1726 se uvádí při fojtství v Hrubé Lhotě: "obydlí pak své mají (otec a matka se 2 syny) na pasekách obzvláštních mimo fojtství a k své další disposici zanechané" ( E. Domluvil, Obrazy ze života rolnického na Valašsku od 16. do 19. stol. Meziříčí nad Bečvou 1900, 40).
13.
      Stániska byla dvojího druhu: jedna se skládala z obytné částí a chléva, druhá pozůstávala pouze z chléva. Od počátku našeho století začali valaští hospodáři využívat stánisk pro polní hospodaření. Majitel usedlosti, který bydlil zpravidla ve vsi" pracoval nejdříve na blízkých pozemcích a pak se odstěhoval na stánisko, kde setrvával až do té doby, než obdělal pole. (Srov. J. Šťastný Zemědělská usedlost na horním Vsacku v období osmdesátých let minulého století do první světové války. Český lid 44, 1957, 207-208.)
14.
      Srov. E. Domluvil, Obrazy, 23-24.
15.
      Srov. A. Václavík, Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930" 83-84.
16.
      Srov. B. Zaborski, O ksztaltach wsi w Polsce i ich rozmieszczeniu. Kraków 1926, 85-86; Z. Láznička, Typy venkovského osídlení na Těšínsku, 470.
17.
      Patronymické názvy samot ze Starých Hamrů uvádí J. Húsek, Hranice mezi zemi Moravskoslezskou a Slovenskem. Praha 1932, 48. Většina názvů dvorcových osad pochází však ze starších označení tratí, na nichž se jednotlivé usedlostí rozkládají.

323

18.
      Z. Láznička, Typy ,venkovského osídlení na Mo[ra]vě, 45; týž, Typy venkovského osídlení v Opavském Slezsku, 502-503; týž, Typy venkovského osídlení. In: Hlučínsko. Ostrava 1958, 105.
19.
      Např. městečko Určice mělo tři brány: Polní, Hájovou a Plumlovskou. První z nich stála mezi nynějšími čísly 1 a 20 a vyjíždělo se odtud k Prostějovu a do polí půlláníků; též se jí vyháněl dobytek na pastvu. Hněvotín měl jednu bránu směrem k Olomouci. V Rokytnici u Přerova byla zděná brána ještě počátkem našeho století. (Selský archiv 3, 1904, 1922.) Na Hané připomínají dodnes tyto brány názvy částí obcí. V Němčicích u Kojetína mají "Horní bránu", "Dolní bránu", "Zábraní".
20.
      Z. Láznička, Typy venkovského osídlení v opavském Slezsku, 502-503.
21.
      Z. Láznička, Typy venkovského osídlení na Moravě, 19-20.
22.
      Podle J. Burszty (Zagadnienie "nawsia" w osadnictwie wiejskim. Lud 41, 1954, 466) je náves původu středověkého; F. Říkovský (Základy k sídelnímu zeměpisu, 82) se domnívá, že návesní vsi jsou v genetickém vztahu s půdorysnými typy, jichž užívala středověká německá kolonizace; o volbě tohoto půdorysu rozhodovaly důvody hospodářsko-technické (náves jako vhodný prostor pro shromažďování dobytka). Z. Láznička (Typy venkovského osídlení na Moravě, 21) upozorňuje na výhody, které poskytovala náves po stránce obranné i hospodářské (větší soustředěnost a tím lepší hájitelnost, náves skýtající původně ochranu dobytku apod.).
23.
      Srov. V. Procházka, Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha 1963, 149-150.
24.
      V roce 1762 "Učinila se smlouva s Jusifem Sokopem při celé obci a úplné hromadě v dědině Rychtářově stranivá jeho na obci naší poctivé. Kdežto jemu dala obec světničku postavit na obecním místě, ale to [/] místo jeho býti má na ten způsob,. že dnes a neb zejtra kdyby se jemu nelíbilo tak sobě bude moci prodat zač bude moct, ale to místo předce obecní věčně zůstane. Jusif bude povinen do ubce každoročně na penězích, na hotových penězích 3 fl. složiti, A to jest tomu tak a ne jináč jak se stalo. My celá ubec toho všeho naší obecní pečetí stvrzujem, ža jest tomu tak a ne jináč. Jak se stalo v roku 1762. Při tom sobě vyžádal kósek zahrádky před oknama. Rychtář Tomáš Wejwoda, pudmistr Jakub Jankuj, celá ubec rychtářovská roku 1762." (F. Sochor, Paměti obce Rychtářova. Rychtářov 1938, 258.)
25.
      Dělení obce na tři části se odráží i v lidové písni ze Slovácka:

     V horním konci svíťá,
     v dolním zažihajú,
     v prostředku dědiny
     dívča namlúvajú.

26.
      Hanlivá pojmenování, jež byla častá např. na Slovácku, měla za následek šarvátky mezi mládeží jednotlivých částí dědiny, doprovázené pokřikem ne zrovna vybíraných průpovídek.
27.
      K. Fojtík-O. Sirovátka, Rosicko-Oslavansko. Praha 1961, 60.
28.
      Výrazný příklad existence dvou center nacházím v současné urbanistické skladbě města Strážnice. Vedle "náměstí", jež je centrem celého města, tu existuje dodnes "náves" ve strážnickém Starém městě, kolem níž se soustřeďují rolnické usedlosti. Obě centra odpovídají někdejším základním sociálním vrstvám zdejšího obyvatelstva - "měšťanům" (řemeslníci, obchodníci, inteligence) a rolníkům.
29.
      Povědomí dřívější hospodářské a společenské diferenciace se mezi vesnickými obyvateli udržovalo donedávna. L. Kunz zaznamenal v r. 1946 ve Vítonicích u Holešova, že ještě před několika laty, když obecní posel svolával občany k sýpce, bubnoval: "Po vyhlášeňó majó se sejíť v Horní hospodě "hruboosedlí" (sedláci), v Dolní "maloosedlí" (podsedníci a

324

chalupníci). Viz L. Kunz, Hostýnské Záhoří, rukopisná disertační práce. Brno 1949, 109.
30.
      K. Fojtík-O. Sirovátka Rosicko-Oslavansko, 60.
31.
      H. Bausinger - M. Braun - H. Schwedt, Neue Siedlungen. Stuttgart 1959, 9.
32.
      Tamtéž, 10.
33.
      Srov. K. S. Kramer, Volkskunde jenseits der Philologie. Zeitschrift für Volkskunde 64, 1968, 7; R. Weiss, Volkskunde der Schweiz. Erlenbach Zürich - Stuttgart 1946, 71.
34.
      Z terénních poznatků z moravských Kopanic stojí např. za zaznamenání, že kopaničář pasoucí dobytek dovedl po celý den mlčet a nepromluvit ani slovo se sousedem, který trávil den na pastvě svého dobytka nedaleko něho; přitom nešlo o žádnou sousedskou nevraživost.
35.
      Obdobnou situaci zjistil R. Weiss ve švýcarském alpském prostředí. Autor používá v této souvislosti termínu "Hofgeist" (na rozdíl od "Dorfgeist", který [/] panuje v soustředěných vsích). R. Weiss, Häuser und Landschaften, 292-293.
36.
      Srov. G. Hagemann, Bäuerliche Gemeinschaftskultur in Nordravensberg. München 1931, 97-98.
37.
      K. S. Kramer, Die Nachbarschaft als bäuerliche Gemeinschaft. München-Pasing 1954, 25; J. Klabouch - V. Procházka, Předpisy a obyčeje mezního práva v životě českého venkovského lidu v 17. a 18. století. Český lid 43, 1956, 158-162.
38.
      "Na náspech" - píše F. Skopalík - "hrály sobě děti" a pod večer bavila se tu mládež vypravujíc si pohádky. a žertujíc, na náspy i hospodář a hospodyně, ba i stařeček a stařenka rádi sobě zasedli, aby tu, bylo-li teplé sluníčko, ohřáli oudy své a zpomněli času mládí svého. Na náspy scházeli se na besedu dospělá mládež i sousedé a hospodyně, aby tu společně si pohovořili..." ( F. Skopalík, Památky obce Záhlinic II. Brno 1885, 3.)
39.
      Srov. H. Bausinger, Volkskultur in der technischen Welt. Stuttgart 1961, 55.

325

ZUM CHARAKTER DER SIEDLUNGSLANDSCHAFT IN MÄHREN UND SCHLESIEN
      Zusammenfassung

      Überall, wo die Hand des Menschen eingriff, ändert sich das Bild des Naturmilieus, entsteht die Kulturlandschaft. Man schafft neue Werte, deren Erkenntnis rückwirkend die Vertiefung der Kenntnisse vom Menschen, seinen Fähigkeiten und seiner schöpferischen Tätigkeit beeinflusst. Wie jede Raumeinheit kann auch die Kulturlandschaft subjektiv, d. h. vom Menschen, für den die betreffende Region die Heimat bildet, oder objektiv nach der Einheitlichkeit der Dinge begrenzt werden.
      Der objektive Gesichtspunkt tritt in den Vordergrund bei der Formung der Siedlungslandschaft, wie sie durch die angestrengte Arbeit des Menschen, seine planmässigen Intentionen, die ökonomischen Bestrebungen, die historischen Bedingungen und die entstandene gesellschaftliche Situation gekennzeichnet wird. Das Siedlungsbild Mährens und Schlesiens liefert dafür ein anschauliches Beispiel.
      Der Charakter der Siedlungen beeinflusste in beträchtlichem Masse das gesamte gesellschaftliche Leben der Gemeinde und wirkte zusammen mit weiteren Umständen auch auf die Formung der Eigenständigkeiten und charakteristischen Merkmale in der Mentalität der Bevölkerung der einzelnen Gebiete ein. Das volkskundliche Studium ermittelt zum Beispiel ein intensiveres Leben der Jahresgebräuche in den Dörfern der Marchebene als in den verstreuten Siedlungen mit Berglandsgehöften. In den vereinsamten Holzschlag- und Gereutgehöften lebte man mehr einsam, individuell, in sich gekehrt. Der Kontakt dieser Menschen mit den anderen beruhte vor allem auf der Beziehung zu den Familienmitgliedern, den Hofbewohnern und den nächsten Nachbarn. Ihrer Lebensweise verlieh die Atmosphäre ihres Hauses und Hofs den entscheidenden Ton. Grössere Rolle als in den verstreuten Siedlungen spielte die In[s]titution der Nachbarschaft in geschlossenen Dörfern und dort bildete sie auch eine wichtige Brücke zwischen den einzelnen Höfen und der[/] Gemeinde als Einheit, ein Bindeglied zwischen der "Hausgemeinschaft" und "Hofgemeinschaft" und der Dorfgemeinschaft. Die Beziehungen, die sich hier ausbildeten, reflektierten nicht nur die günstige oder ungünstige Situation zwischen den Gehöften in der nächsten Umgebung, sondern auch in weitergefassten Rahmen des ganzen Dorf es.
      Die mährischen und schlesischen Dörfer waren niemals gänzlich gegenüber der Umwelt abgeschlossen. Hierher kamen Hausierer, Handwerker au f der Wanderschaft und andere Weltenbummler, die Neuigkeiten aus verschiednen Gegenden mitbrachten. Eine Bewegung bestand allerdings auch im Rahmen der einzelnen Gemeinden und Gebiete. Dabei ging es bei weitem nicht nur um den Zustrom fremder (tschechischer, deutscher, kroatischer, französischer u. a.) Bevölkerung in die mährischen und schlesischen Regionen. Diese Mobilität wurde auch durch den häufigen Besitzwechsel der einzelnen Gehöfte ausgelöst. Trotz alledem ist bei den mährischen Dörfern eine Eigenständigkeit erkennbar, die es ermöglicht, von einem "hannakischen", "mährisch-slowakischen", "walachischen" Dorf u. ä. zu sprechen. Wodurch ist diese Besonderheit gegeben? In der Vergangenheit sicherlich durch die architektonische und urbanistische Auffassung. Aber nicht nur durch diese. Es ist dies vor allen eine Frage des gesamten Lebensstils der einzelnen Dörfer oder Gruppen von Gemeinden, der durch ihr? spezifischen historischen, wirtschaftlichen, gesellschaftlichen und sonstigen Bedingungen ausgelöst wurde. Nicht zuletzt, ja wir können sagen, in gewissen Perioden sogar an erster Stelle spielte dabei die Tradition eine wesentliche Rolle; sie kennzeichnete nicht nur alle Lebens- und Kulturkomponenten der dortigen Bevölkerung, sondern vereinigte sie miteinander zu einen Bild, das die Atmosphäre der regionalen Besonderheit und Eigenständigkeit wiedergibt.

326

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VlII - 1971, č. 4

VÁNOCE U DARUVARSKÝCH ČECHŮ V JUGOSLÁVII [obsah]


      IVA HEROLDOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha "Daruvarskem" rozumíme oblast zahrnující asi třicet obcí kolem lázeňského městečka Daruvaru v severozápadní části Slavonie v SR Chorvatska v Jugoslávii, Specifický název "Daruvarsko", který se ani v minulosti nekryl a ani v současnosti nekryje s územně správním dělením, dali tomuto regionu čeští kolonisté, kteří se zde začali usazovat před 150 lety. Během půldruhého století se na Daruvarsku utvořila nejsilnější a nejkompaktnější česká kolonie z celé Jugoslávie.1) Daruvar se stal společenským a kulturním centrem jugoslávských Čechů. Je zde sídlo Československého svazu SR Chorvatska, redakce a vydavatelství časopisu Jednota, tiskového orgánu jugoslávských Čechů, a jediné české gymnasium na jugoslávském území.
      Vystěhovatelské proudy z Čech směřovaly na Daruvarsko už v prvé třetině minulého století. Tehdy, v roce 1825, bylo založeno Ivanovo Selo, dnes nejstarší česká osada v Jugoslávii, Hlavní vlna kolonistů přišla na Daruvarsko v 70.-80. letech minulého sto[/]letí, kdy byla v podstatě vytvořena mapa dnešního českého osídlení.
      Po stránce etnografické netvoří Daruvarsko samostatný region, ani není součástí širšího regionu s jednolitou kulturou. Procházejí zde sice hranice některých etnografických jevů, ale jako celek se tato oblast nevyznačuje výraznými charakteristickými rysy, nepočítáme-li mezi ně etnickou mnohotvárnost, která je však typická pro celou Slavonii. Podle současných statistik počtu obyvatel tvoří největší procento Srbové (okolo 40,07 %), dále Chorvaté (asi 36,26 %). Za nimi následují Češi (15,18 %), Madaři (4,43 %), Italové (1,72 %), Slováci (0,52 %); dále pak Šipťáři, Turci, Rumuni a Bulhaři.2)
      Z hlediska studia akulturačního procesu je třeba uvést, že ani jedna vesnice na Daruvarsku, v níž žijí Češi, není výlučně česká. Jde o osady smíšené s převahou bud chorvatského, srbského nebo českého etnika nebo o osady bez výraznější převahy obyvatelstva té které národnosti, Daruvarští Češi žijí tedy ve ves

327

nicích společně s domácím obyvatelstvem, Chorvaty a Srby. V některých vsích nebo v jejich nejbližším okolí převažují Srbové: Ivanovo Selo, Trojehlava, Horní Daruvar, Doljany, Holubňák ad., v jiných Chorvaté: Dežanovac, Veliké a Malé Zdence, Hercegovac ad.
      Etnická skladba jednotlivých osad, početní převaha obyvatelstva chorvatského či srbského, hrály důležitou úlohu v adaptačním a akulturačním procesu české menšiny. S Chorvaty spojovala Čechy katolická víra (společný kostel, společné bohoslužby, jednotná doba konání církevních svátků), zatímco od Srbů je právě náboženství oddělovalo.
      Čeští kolonisté přišli na Daruvarsko v době hospodářských krizí, když pro ně doma nebyla práce a obživa. Pocházeli převážně ze severovýchodních, jižních, jihozápadních a středních Čech. Byli mezi nimi i menší skupinky a jednotlivci z Moravy. Čas setřel mnohé jazykové a kulturní zvláštnosti, které si s sebou kolonisté přinesli. V dnešním jazyce daruvarských Čechů došlo mezi jednotlivými regionálními skupinami českých kolonistů k vyrovnání a k vytvoření určitého jednotného jazykového typu. Přesto však můžeme dodnes najít v některých osadách na Daruvarsku dochované české dialekty.3) Tak je tomu i v lidové kultuře. Lidová kultura české enklávy na Daruvarsku má určitý jednotný charakter, daný dlouhodobým vyrovnávacím procesem v jinonárodním prostředí. Přesto však si jednotlivé vesnice uchovaly určité odlišnosti, dané ať už zmíněnou petrifikací kultury nebo charakteristikou regionu, z něhož předkové dnešních kolonistů pocházeli ("vynášení smrti", "lítování", "strojení kužele" ap.). Mnohé z těchto regionálních zvláštností [/] už zanikly nebo jsou udržovány jen v okruhu širší rodiny; jiné naopak přerostly rámec skupiny, která byla původně jejich nositelem a staly se majetkem celé vesnické pospolitosti (např. svatba v Ivanově Sele).
      Cyklus výročních obyčejů a pověr je poměrně dobře dochovanou sférou české lidové kultury daruvarských Čechů. Příčin, proč tomu tak je, je několik. Jednou z podstatných je okolnost, že jde o zemědělské obyvatelstvo, pro něž cyklus hospodářských prací je určující a úroda na poli předpokladem hospodářského a osobního blahobytu. Donedávna existující retardace vesnického prostředí nesla s sebou tradování starých zemědělských praktik a spolu s nimi i zvyků, obyčejů a pověr. Další, ne bezvýznamnou okolností byl fakt, že i okolní domácí obyvatelstvo, Chorvaté a Srbové, mělo zachovalou tradiční kulturu, v mnohém ohledu archaičtější než byla lidová kultura českých kolonistů. Předvánoční období bylo a místy ještě je u daruvarských Čechů spjato s řadou zvyků, pověr a maškarních obchůzek. Prvními maškarami tohoto zimního období jsou barbory (barborky), které chodí v předvečer nebo v den katolického svátku sv. Barbory, 4. prosince, a nadělují dětem. Ještě dnes chodí barborky, zahalené v bílé plachtě, se šátkem nebo tylem přes obličej, v klobouku či papírové čepici, s prutem a košíkem plným cukroví, ovoce a ořechů, např. v Trojehlavě, Holubňáku, Lipovci, Končenici, Brestovci, Ivanově Sele a Dežanovci. Pokud je nám známo z terénu a literatury, u chorvatského a srbského etnika se "barborky" nevyskytují. Se dnem sv. Barbory byly u daruvarských Čechů spojeny ještě další dva zvyky: 1) setí zrní, hlavně pšenice, do talíře nebo misky, v níž je

328

hlína nebo vlhká koudel, tak, aby do vánoc vzrostlo, a zelené - ovázané červenou stužkou, s hořící svíčkou nebo jablkem uprostřed - mohlo zdobit vánoční stůl. Tento zvyk přijali Češi s největší pravděpodobností od domácího obyvatelstva a dodnes jej udržují nejen na Daruvarsku, ale i na Požešsku a Moslavinsku.4) 2) řezání třešňových nebo švestkových větviček, tzv. barborek, jež se dávají do vody, aby do vánoc rozkvetly. Zvyk známý z Čech, Německa a Rakouska, byl kdysi praktikován i u Čechů na Daruvarsku; dnes je však znám jen z vyprávění starší generace.
      Zatímco obchůzky barborek pomalu mizí, mikulášské průvody chodí u daruvarských, bělovarských, požešských a moslavinských Čechů dosud. Vedle Mikulášů (mohlo jich být i více), anděla a čertů, byly a někdy ještě jsou součástí těchto průvodů i barborky, smrt (Ivanovo Selo, Končenice, Brestovac), koza (Ivanovo Selo, Končenice), pop, apoštolové, jež upomínají na pestré mikulášské průvody z Čech, jak nám je dokládá starší česká národopisná literatura.5) Se vznikem českých škol po prvé světové válce stalo se pravidlem pořádat každoročně školní mikulášské besídky spojené s nadílkou. Tuto tradici zavedli zřejmě učitelé z Čech. Z výtěžku ochotnických divadel, zábav a získaných dotací kupovaly se pro školní děti dárky, většinou praktické, jako obutí a oblečení, jež Mikuláš rozdával dětem. Školní mikulášské nadílky se konaly paralelně s tradičními mikulášskými obchůzkami a nijak je nenahrazovaly. V Uljaniku6) byl po druhé světové válce "školní" Mikuláš vystřídán "dědou Mrázem", který se oblečením nijak neliší od tradičního Mikuláše (snad jen kožešinová čepice nahradila biskupskou mitru) a slavnost byla přesunuta z 5. na [/] 31. prosince. Zákazy konat maškarní průvody měly po druhé světové válce vymýtit i mikulášské průvody, ale - jak vykazují výsledky sběrů z Daruvarska konají se dále.
      Pokud jde o domácí obyvatelstvo máme doloženy z našeho terénního sběru mikulášské obchůzky u Chorvatů,6) u Srbů však ne.7) J. Miličević ve své rukopisné sbírce terenních sběrů8) uvádí dvě zmínky o mikulášských obchůzkách s nadílkou, při nichž chodil jen Mikuláš a čert. Jedna je z Uljaniku a hovoří se v ní výslovně o katolickém, pravoslavném a českém Mikuláši,9) druhá z Velkých Zdenců, z níž však není patrno, vzhledem k tomu, že informátor je podle jména Čech, zda se sdělení týká Čechů nebo domácího obyvatelstva. Jinak se zmiňuje J. Miličević o dnu sv. Mikuláše ve spojitosti s krsnou slávou u Srbů (Horní Uljanik, Hrubešné Pole).10) 13. prosinec, svátek sv. Lucie, je v lidové tradici nevýznamnějším dnem předvánočního období. S tímto dnem byla na Daruvarsku, jak u Čechů tak u domácího obyvatelstva, spojena řada pověr apotropaionského a prognózního charakteru. Ještě ve třicátých letech našeho století bránili se staří lidé v Lipovci proti "luckám",11) nečistým démonologickým silám, které podle lidové víry mají moc v noci ze 12. na 13. prosinec, tím, že dávali navečer před vchod do chléva otýpky slámy. "Lucky" se měly zdržet počítáním jednotlivých stébel natolik, aby se nemohly dostat do chléva a "upít" mléko dojnicím dříve než nastal den, kdy jejich moc skončila. Ani děti se nepouštěly ten večer ven a strašily se: "Nesmíš, ven, bude chodit Lucka!"

329

Průčelí chalupy, Dežanovac, Jugoslávie. Foto dr. J. Vařeka 1966.

Patrová usedlost, Malá Ludina, Jugoslávie. Foto dr. J. Vařeka 1967.

Běžné bylo, a místy ještě je, předpovídání počasí nadcházejícího roku 1) sledováním a zapisováním počasí jednotlivých dnů od Lucie do Štědrého dne; podle nich se usuzovalo na suchost či vlhkost dvanácti měsíců následujícího roku (Brestovec, Dežanovec, Ivanovo Selo, Uljanik, Ludina, Kaptol). Tento zvyk je znám jak z českého a sousedního německého terénu, tak i chorvatského terénu (zde pod názvem "brojanice")12); 2) nakrájením dvanácti plátků cibule, jež se posolí, rozloží na talíř a dají do komory. Na Štědrý den se pak zjišťuje, který plátek je vlhký a který zůstal suchý á z toho se pak rovněž předpovídá počasí v příštím roce (Brestovec, Lipovec). Prognózní charakter má i pověra zapsaná v Dežanovci, že se na Lucii ráno, v poledne a večer seje po zrnku kukuřice a podle toho, které z nich se nejlépe ujme, se pak rozhoduje, zda bude výhodnější v nastávajícím roce sít kukuřici ranou nebo pozdní.
      Řada pověr je milostného charakteru. Mládež hádá, zda se vdá, ožení nebo zda zůstane svobodná. Ještě před touto válkou si česká děvčata v Trojehlavě, Uljaniku, Hercegovci a Prekopakře psala na 12 lístků jména jedenácti chlapců (dvanáctý zůstal prázdný), kteří přicházeli v úvahu jako ženiši. Lístky se složily, zamíchaly a každý den, Lucií počínaje, se jeden z nich hodil do ohně a ten, který zbyl, se na Štědrý den rozbalil a jméno v něm napsané označovalo nastávajícího ženicha. Zůstal-li lístek prázdný, znamenalo to, že se děvče nevdá.13) Pověrou snad české provenience je záznam z Brestovce, kde ještě ve dvacátých letech tohoto století chlapci zhotovovali od Lucie do vánoc dřevěnou stoličku, která musela mít čtyři nohy, čtyři klíny a musela být vyrobena z třinácti kusů různého [/] dřeva. Každý den, od Lucie do Štědrého dne, muselo se na stoličce udělat kus práce. Byly-li splněny všechny podmínky, uviděl chlapec, když si na Štědrý večer na stoličku sedl, svou nevěstu.14)
      Některé ze zvyků a pověr praktikovaných v tento den, jsou totožné s těmi, o kterých jsme hovořili v souvislosti se dnem 5. prosince. Máme na mysli setí zrna (pokud se tak nestalo na Barboru, dělo se tak na Lucii) a obchůzky "lucek". Naše informace z terénu o luckách jako maškarách, se rozcházejí. Z Lipovce, Horního Daruvaru, Končenice, Brestovce, Dežanovce, Hercegovce a Trojehlavy máme zaznamenáno, že u Čechů "lucky" nechodily, u Chorvatů ano. Z Bělovárska a Požešska převažují rovněž zprávy jen od Chorvatů. U Čechů máme doloženy "lucky" v Holubňáku, Ivanově Sele a Uljaniku na Daruvarsku. Verifikace našeho terénního materiálu je ztížena tím, že literatura a ústní informace poskytnutá N. Bonifačič Rožinem potvrzuje, že obchůzky u Chorvatů jsou známy, avšak Miličević je ve své sbírce terénních sběrů z Daruvarska neuvádí. Popisy "lucek" včetně jejich rekvizit se rovněž rozcházejí. Informátoři se shodují v tom, že "lucky" byly bíle zahalené postavy se šátkem přes obličej - a) s věnečkem na hlavě - podobné barborkám -, "ale hezčí" (Ivanovo Selo), b) se zuby vyřezanými z řepy a rukama omotanýma provazy (Holubňák). Pokud jde o funkci těchto maškar předvánočního období, máme, na rozdíl od Gavazziho,15) zaznamenánu jejich funkci zastrašovací.16) "Lucky" nosily na talíři a) nůž a strašily děti, že jim rozpářou břicho, budou-li zlobit (Ivanovo Selo na Daruvarsku a Kaptol na Požešsku)17), b) žhavé uhlí18) a hrozily

332

dětem, že jim spálí jazyk, nebudou-li hodné (Dežanovac, Uljanik).
      Určit, zda průvody lucek v těch českých osadách, z nichž máme zprávy o jejich existenci, jsou tradicí donesenou z Čech nebo přejatou od chorvatského etnika, je těžké. Akceptování teze o nepřerušované tradici "lucek" od doby odchodu kolonistů z vlasti po dnešek, brání fakt, že v řadě typicky "českých" osad (Končenice, Brestovec, Horní Daruvar, Lipovec, Dežanovec) s dochovanými starými formami české lidové kultury, nemáme zmínky o obchůzkách lucek u Čechů. A protože nám chybí terénní materiál z období adaptace českých kolonistů, nemůžeme k původu existence "lucek" u jugoslávských Čechů zaujmout stanovisko.
      Bezprostředně s blížícími se vánocemi souvisely ještě donedávna existující obchůzky "betlémářů", omezené však jen na několik českých vsí v blízkosti Daruvaru: Končenici, Brestovec a Horní Daruvar. Končeničtí, brestovští a hornodaruvarští "betlémáři" (betlémáci) chodili po nejbližších českých osadách s vánoční hrou, jejímiž hlavními postavami byli: anděl, Fedor, Stacho, Kuba a báťa (poslední dva ve variaci: mladý Kuba, starý Kuba). Zaznamenaná, obdivuhodně dochovaná vánoční hra19) je variantou nejznámější slovenské vánoční obchůzkové hry, známé z literatury pod názvem "chodenie s betlehemom" nebo "jasličková hra".20) Otázka provenience této hry je zajímavá. S největší pravděpodobností ji na Daruvarsko přinesli slovenští kolonisté, kteří se usadili v minulém století spolu s českými kolonisty v Končenici a Brestovci, Během dlouhodobého pobytu v českém prostředí došlo k počeštění slovenských kolonistů sňatky i přirozenou asimilací. Dnes na jejich slovenský původ upomínají [/] některá dochovaná příjmení (Bago, Šimala, Těrešák, Ulovec)21) a donedávna ještě hra o betlémářích.
      Poslední obchůzky "betlémářů" se konaly na Daruvarsku v padesátých letech. Ještě dnes žijí v Končenici, Brestovci a Horním Daruvaru přímí účastníci, kteří se na této hře aktivně podíleli buď jako herci lidového dramatu nebo jako tvůrci potřebných rekvizit.
      Z chorvatských vánočních her zaznamenali jsme ve Sredžanech a Hercegovci zmínku o Adamu a Evě, jak byli vyhnáni z ráje.22)
      Přestože od konce druhé světové války nejsou vánoce v Jugoslávii dny pracovního klidu a sváteční volno na ně připadající bylo přesunuto na konec starého a počátek nového roku, starší lidé, hlavně na vesnici, slaví dosud svátky v tradičním duchu. Sváteční a zvyková obřadnost vánoc byla však narušena a mnohé z vánočních zvyků a pověr patří dnes už nenávratně minulosti.
      Češi usazeni v Jugoslávii se po roce 1945 těžko vyrovnávali se zákazem slavit vánoce. Své způsobil i formální, necitlivý přístup místních funkcionářů k lidové tradici. Dnes se už mnozí lidé, hlavně příslušníci mladé a střední generace, přizpůsobili změněné situaci a slaví Starý a Nový rok, s nimiž kontaminovali mnohé zvyky spadající kdysi na vánoce. A k těm, kteří ještě drží vánoce po staru, je dnes vztah tolerantní. Pokud není narušena pracovní doba v továrnách, školách a obchodech, je osobní věcí každého jugoslávského občana, jak si oslaví Štědrý den a po něm následující dny.
      U daruvarských Čechů jsme zaznamenali četné vánoční zvyky a pověry. Některé jsou výrazně česká provenience, jiné jsou obecně slovanské nebo mají

333

širší platnost a část je přejata od domácího obyvatelstva. V daruvarském terénu jsme zachytili vánoční zvyky a pověry - 1) ve formě přežitků dosud praktikovaných příslušníky starší a střední generace v osadách převážně rolnických, kde se petrifikovaly i jiné formy tradiční české lidové kultury (Ivanovo Selo, Brestovac, Končenice, Lipovac, Holubňák, Dežanovac), 2) ve formě vzpomínek informátorů na praxi provozovanou jejich rodiči nebo prarodiči. Na základě získaných výpovědí pokusíme se rekonstruovat obraz vánoc daruvarských Čechů.
      Vše konané v tyto dny mělo svůj řád a svou funkci, Na Štědrý den23) ráno se drůbeži dávalo a místy ještě dává24) zrní do kruhu z řetězu, v opratí nebo jen do kruhu symbolického, "aby drůbež v příštím roce držela pohromadě",25) kohoutovi a psovi česnek nebo paprika, "aby byli zlí a dobře hlídali".26)
      Podle toho, jestli přijde v tento den první do stavení žena nebo muž, se usuzuje, zda se budou v příštím roce rodit jalovičky nebo býčci.27) Jedním ze zákazů spojených s tímto dnem bylo nepůjčovat nic ze stavení, protože se věřilo, že na Štědrý den si chodí půjčovat jen čarodějnice, které s vypůjčeným odnesou i štěstí a blahobyt.28) v hospodářství a domácnosti vše směřuje k přípravě štědrovečerních postních a svátećních jídel, k přípravě slavnostního stolu a nadcházejícího večera. U Chorvatů, Srbů i u Čechů se ještě dnes místy dává zrní ze všech druhů obilí do ošatky,29) která po dobu slavnostní večeře, případně i dalších svátečních dnů je na zemi pod stolem. Na ošatku se obvykle kladou víšky slámy, buď smotané nebo ve tvaru kříže. Z pečiva daruvarští Češi pekli v minu[/]losti hlavně vánočky, volky a buchty. Dnes sice také najdeme toto české pečivo na stole daruvarských Čechů, ale čím dále tím více ustupuje různým druhům jemného domácího cukroví. Z masa se v současné době připravuje především "pečenice". Úpravu masa na rožni (prasátka nebo berana) přejali daruvarští Češi od domácího obyvatelstva a pečenice. dnes. už zcela nahradila tradiční českou vepřovou, pečenou v peci nebo troubě.30)
      Pokud jsme se setkali u daruvarských Čechů se zvykem přinášet o Štědrém dni slámu do stavení a rozprostírat ji po zemi, případně po stole (Horní Daruvar, Trojehlava, Holubňák, Ivanovo Selo ap.),31) jde s největší pravděpodobností o zvyk přejatý. Samotnými daruvarskými Čechy je cítěn jako zvyk přejatý od domácího obyvatelstva.32)
      Přes den se držel (a místy ještě drží) půst, často velmi přísný. Jedla se káva, chleba, suché volky, rozvařené sušené ovoce, fazole na oleji s cibulí a smetanou, mléko, vejce.33).
      Svatvečer nastává po setmění, když vyjdou první hvězdy. V některých staveních dávají dobrý pozor, aby nerozsvítili první světlo, protože věří, že se v tom stavení, kde první rozsvítí, budou držet blechy nebo klepy. Místy se ohlašuje počátek večera střílením. I zde jde o zvyk obecný, jehož původní smysl je na Daruvarsku zastřen. S rozsvícením prvních světel sedá se ke štědrovečernímu stolu.
      Než se zašedne, musí být všechno jídlo připraveno na stole, protože během večeře hospodyně nesmí vstát, "aby v příštím roce slepice dobře seděly."34) Jak jsme se zmínili, dávala se v některých českých rodinách

334

pod ubrus sláma, často ve tvaru kříže, a někdy i peníze.35) Pod stolem stály ošatky se zrním a v rohu místnosti ozdobený vánoční stromek. S ovazováním stolu řetězem jsme se setkali na Daruvarsku jen u domácího obyvatelstva. Na stole mělo být jídlo "ze všeho. co rodí grunt", aby byl zajištěn dostatek pro celý příští rok.36) z českých tradičních štědrovečerních jídel jsme na Daruvarsku zapsali: suché v[d]olky [/]

Chlebová pec, Dežanovac, Jugoslávie. Foto dr. J. vařeka 1968.

nebo buchty (plněné nebo neplněné), spařené horkým mlékem nebo vodou a namáčené v cukru, maku nebo medu, tzv. "medeňáky" či "peciválky"; štědrovku; "břečku", kompot z rozvařeného sušeného ovoce; "kubu", jídlo z hub a ječmených nebo kukuřičných krupek; "svatbu", ječmenné kroupy s hráchem;. krupici s medem; placky s medem a česnekem; svítek s medem.37) z přejatých jídel: vařenou kořalku (svařená rakije s kmínem a cukrem; svařená rakije s medem, tzv. "medená rakije"); postní sarmu (chleba, žemle, kroupy, olej, pepř, sůl, paprika); fazole se smetanou. Ryby a hrách patří mezi jídla, která se obje-vují jak v české tak chorvatské a srbské kuchyni.. Dnes už tento jídelníček dodržuje jen část starší generace. Pokud se ještě vánoce slaví, půst se dodržuje jen v některých rodinách a na štědrovečerním stole se objevuje dnes už i maso.38)
      Po večeři se ve většině českých vesnic na Daruvarsku dávalo, a místy ještě dává, "štědrého večera" dobytku,39) studni i peci. Někde se tak dělo a ještě i děje až na Boží hod ráno, v Lipovci naopak před štědrovečerní hostinou. Dobytku se dává kus vánočky, dolku, jablíčka, ořechu se slovy: "Nesem vám štědrovku (štědrého večera), abyste věděli, že se nám narodil Ježíšek". "Já ti dám Štědrého večera a ty mi dej mlíka." Studni se říkalo (říká): "Studničko, nesu ti štědrého večera, abys byla taky štědrá." "Studničko, dej nám vody, my ti dáme štědrého večera."
      Jídlo se většinou se stolu nesklízelo. Drobty se nechávaly na stole někde do rána, jinde, po vzoru domácího obyvatelstva až do "Mládenců", tj. do 28. prosince. Dlouhou dobu čekání na půlnoční vypl

335

ňovaly - různé pověry a věštby. Například v Končenici se ještě dnes dělí po večeři jablko na tolik dílů, kolik je členů rodiny, "aby se do roka nikdo neztratil.'` Většina těchto pověr však patří minulosti. Dnes se snad už nenajde dívka, která by si na Lucii připravovala dvanáct lístků se jmény jedenácti chlapců. Avšak ještě před touto válkou bylo těch pověr mnoho. Děvčata zavářela do vřelé vody knedlíky, v nichž byly papírky se jmény chlapců; ten, jehož jméno bylo napsáno na papírku knedlíku, který prvý vyplaval, byl budoucí ženich. Do světnice se nosila v náruči polínka a podle lichého či sudého počtu se soudilo, zda se dívka v příštím roce vdá, či zůstane svobodná. Ve Velkých Zdencích prosekávala děvčata na řece nebo rybníku led a chodila se dívat, zda uvidí světlo (svatba) nebo tmu. V Hercegovci zase dávala pod čtyři hrnečky obrácené dnem vzhůru peníz, prsten, hlínu a niť; po jejich důkladném zamíchání si každá vybrala jeden z hrnečků. Peníze znamenaly, že zbohatne, prsten svatbu, hlína smrt, niť chudobu. Obvyklé bylo třesení bezem: "Třesu, třesu bez, pověz, ty, mi, pes, kde můj milý večeří dnes!", házení lžíce ke dveřím (podle jejího směru se usuzovalo, co se stane v příštím roce, zda zůstane doma nebo zda odejde). Ve Velkých Zdencích chodila děvčata klepat na kurník; ozval-li se kohout, znamenalo to, že se vdá, když slepice, že bude svobodná. V Brestovci napichovali zase se zavřenýma očima na vidličku sušené ovoce: hrušky, jablka, švestky a podle toho, co si kdo napíchl, se usuzovalo na jeho osud: hruška znamenala mládence, švestka vdovu, jablíčko družičku. Dále se krájela jablka (hvězda-kříž), loupaly se ořechy a mládenci si sedali na stoličku zhotovovanou od Lucie, aby uviděli svou [/] nastávající. - Možná, že některé z těchto pověr se dělají ještě dnes, ale spíš pro zábavu než s vírou v jejich skutečný účinek.
      Tady už pomalu končila intimní část rodinné oslavy Štědrého večera, nepočítáme-li v to ještě vánoční stromeček40) s dárky "lepšími než na Mikuláše," a nastávala společenská část, na níž participoval vesnický kolektiv. Přicházeli koledníci se svými koledami. Dodnes se tak děje ještě v Ivanově Sele, kde po večeři, před půlnoční, chodí koledou dospělí. Ivanoselští při při svých štědrovečerních obchůzkách zpívají chorvatské, srbské a české koledy.
      S blížící se půlnocí připravují se daruvarští Češi, pokud ještě drží vánoce po staru, spolu s ostatním obyvatelstvem katolického vyznání na půlnoční. Při odchodu do kostela se nechává světlo obvykle svítit a v kamnech se neuhasíná oheň, "ať Ježíška dočká světlo a ať má teplo!" v minulosti se po návratu z kostela šlo hned spát.41) Už dlouho před druhou světovou válkou se však na Daruvarsku jak u Chorvatů, tak u Čechů vžilo, že se po návratu z půlnoční podává druhá večeře: huspenina, pečenice, uzené maso, vařená šunka, pečená husa. Tam, kde se ještě dnes postí, je to první masité jídlo po dlouhém postu.42)
      Boží hod vánoční se u Čechů, u Chorvatů a Srbů slaví v rodinném kruhu.43) Kdo nedal dobytku "vejslužku" na Štědrý den, činí tak nyní. V tento den se rovněž nosilo štědrého večera ovocným stromům, pokud se tak nestalo již dříve: kousky vánočky, slupky z jablek, skořápky z ořechů a ostatní drobty ze štědrovečerního stolu. Tato "vejslužka" měla tutéž funkci jako rozvěšování slámy po ovocných stromech.

336

zvyk "polazníka", který je na Daruvarsku u domácího obyvatelstva hodně rozšířen, jsme u Čechů nezaznamenali.44) Teprve druhý den vánočních svátků, na Štěpána, začíná pravé sváteční veselí. Je to den štěpánské koledy,45) příbuzenských á přátelských návštěv, tanečních zábav46) a u daruvarských Čechů i ochotnických divadelních představení.
      Ráno chodí malí koledníci se svou koledou: 1)
Koleda, koleda, Štěpáne,
co to neseš ve džbáně,
nesu, nesu, koledu,
upad sem s ní na ledu,
psi se na mě sběhli,
koledu mně snědli,
co mám smutný dělati,
musím jinou hledati.

2)
Já sem malý koledníček
přišel sem si pro troníček,
troníček mi dejte,
nic se mně nesmějte.
Troníček mi dali,
přece se mně smáli,

jiná varianta:
(jesli se mně budete smát,
musíte mi vaši céru dát)

jiná varianta:
(esli mi ho nedáte,
vaši ceru nevdáte,
bude v koutku sedět
a škaredě hledět,
bude dělat bububu.) [/]

      Malá děvčátka říkají:

Já sem malá panenka,
nesu vám novinku,
co se stalo v Betlémě
za tu malou chvilku,
narodil se Ježíšek,
posílá mě k vám,
že mi dáte koledu,
šak já mu ji dám,
nenechte mě, vodbyťte mě,
nenechte mě stát,
já musím jít do Betléma
dítě kolébat.
To dítě je bohatý,
vono vám to zaplatí,
štěstí, zdraví, mnoholetí
vinšuju vám na věky.

Odpoledne chodí koledou dospělí, sice ne už v tak hojném počtu jako před touto válkou, ale chodí. Jejich říkání má světský charakter, mnohdy s lascivními prvky.

1)
Koleda, kolena, Štěpáne,
strejček tetičku přetáhne,
dobře, strejčku, dobře tak,
měla teta poslouchat.

2)
Koleda, koleda, mladej pán,
nemá ženu, líhá sám,
dáte-li mi koledu,
já mu ženu přivedu.

337

3)
Koleda, koleda, voknem ven,
dej vám Pán Bůh dobrej den.

4)
Koleda, koleda, dědku,
vem na bábu štětku,
podrbej jí záda,
vona bude ráda,
podrbej jí kožíšek,
vona ti dá voříšek.

5)
Koleda, koleda, Štěpáne,
že strejc tetku přetáhne,
brávo, brávo tetce,
že neposlouchala strejce,
da ho tetka poslouchala,
bití by nedostala.

6)
Koleda, Štěpáne, koleda,
strejček tetičku vohledá,
našel jí dolíček,
strčil jí tam kolíček.

      27. prosince na Jana Evangelistu, "na Ivaně", se u Chorvatů světí víno. I z českého terénu máme zprávy, že se v tento den v Čechách světilo víno.47) Daruvarští Češi však, pokud tento zvyk drží, přejali jej od domácího obyvatelstva, protože v českých krajích, odkud většina z nich pocházela, se víno nepěstovalo. 28. prosince, tzv. "Mládenci", jak se obecně tento den na Daruvarsku nazývá, má v chorvatském zvykosloví své místo.48) v ten den se po ovocných stromech rozvěšovala sláma (zvyk už mizí), která byla od Štědrého dne rozprostřena po stavení. Dále bylo a místy ještě je - rozšířeno "šibanje". Zvyk jehož pod[/]statou je magie kontagiózní, byl v minulosti konán i v Čechách a na sousedním německy mluvícím území. Pokud však "šibanje" daruvarští Češi konali nebo snad ještě konají (více ze žertu, než z víry v účinek), přejali je od domácího obyvatelstva; protože tento zvyk, jak jej zaznamenali na Daruvarsku, má jinou formu než měl kdysi v Čechách.
      Na Silvestra se zpravidla v českých vesnicích hraje: divadlo a pořádají taneční zábavy. Repertoár je veselý, odpovídající silvestrovské náladě. Silvestrovské tancovačky pořádají zpravidla buď hasiči nebo Česká beseda. Zábava se většinou protáhne do ranních hodin a mnohde se ještě udržuje zvyk, že muzikanti jdou rovnou ze zábavy přát Nový rok. V odpoledních hodinách Nového roku se koná v místním hostinci nebo sále České Besedy novoroční muzika.
      Se dnem 6. ledna svátkem Tří králů, byly u daruvarských Čechů a Chorvatů spojeny obchůzkové hry a svěcení vody. Tříkrálové obchůzkové hry, které nemáme doloženy u srbského etnika, konaly české a chorvatské děti (chlapci ve školním věku) v duchu své národní tradice, s českým a chorvatským původním textem. Podle sdělení informátorů byly tříkrálové obchůzky záležitostí dětí ze sociálně slabších rodin; majetnější v nich viděli žebrání. Hry zanikly na Daruvarsku po druhé světové válce a na jejich rychlý zánik měly vliv úřední zákazy.49)
      Změny, které nastaly v Jugoslávii po druhé světové válce v ekonomické, společenské a národnostní oblasti odrazily se i v životě a kultuře české menšiny v Jugoslávii. Jugoslávští Češi mají v současné době zajištěny maximální podmínky pro svůj společenský, kulturní a národnostní rozvoj jako jedna z národností obývají

338

cích jugoslávský mnohonárodnostní stát. Ale současný trend společenského a kulturního rozvoje české národnosti na Daruvarsku se vyvíjí jiným směrem než v petrifikaci obyčejů a pověr, které jsou dnes omezovány stále více na okruh rodiny, nejbližších příbuzných a přátel. Rovněž úpravy státně uznaných svátků, [/] zrušení církevních svátků zasáhly citelně tradiční život poválečné jugoslávské vesnice. A vezmeme-li k tomu ještě navíc, kromě uvedených faktorů, rostoucí počet smíšených sňatků a migraci obyvatelstva, bude podaný obraz vánočních zvyků a pověr daruvarských Čechů patřit brzo minulosti.[/]

      Poznámky:
1.
      Z celkového počtu asi 30.000 Čechů, žijících na území SFRJ, spadá na Daruvarsko téměř polovina.
2.
      Dragutin Mirković, Govori Čecha u Slavoniji (Daruvar i okolina), Beograd 1968, str. 29. Do konce druhé světové války byla zde i německá menšina.
3.
      Podle Mirkoviće, cit. práce, str. 76, patří k severovýchodočeskému dialektu tyto vesnice: Dolany, Uljanik, Trojehlava,, Kraljevac; ke středočeské dialektické skupině: Hercegovac, Lipovac, Malé Zdence, Daruvar, Dolní Daruvar, Horní Daruvar, Dežanovac ad. V některých osadách (Končenice, Brestovec, Otkopy, Ivanovo Selo aj.) se oba dialekty proplétají.
4.
      Edmund Schneeweis, Serbokroatische Volkskunde, Volksglaube und Volksbrauch, Berlin 1961, str. 11. Milovan Gavazzi, Godina dana hrvatskih narodnih običaja, Zagreb 1939, II. síl, str. 6.
5.
      Srv. např. Č. Zíbrt, Den se krátí, noc se dlouží, Praha 1910, str. 32-43. Jan Michal-Dvorecký, O sv. Mikuláši, Praha 1901, str. 148.
6.
      Národopisná literatura uvádí mikulášské obchůzky u Chorvatů pod vlivem německým (E. Schneeweis, c. d., 111), středoevropským (Gavazzi, II. díl, c. d., 5-6). Pokud my máme v našem materiále zmínky o obchůzkách u Chorvatů, máme jak z Daruvarska, tak z Bělovarska a Požešska doloženo, že mikuláš[/]ské obchůzky byly novějšího data než u Čechů (bližší časové určení chybí).
7.
      "Teprve v poslední době je vidět, že pravoslávci, když viděj chodit Mikuláše, volají, že ať k nim taky zajdou." B. B., Doljany. "Jednou prý mikulášský průvod k smrti vyděsil jednoho místního Srba, bývalého důstojníka, který se do Holubňáku krátce předtím přistěhoval z města, kde nic podobného nezažil." S. Š., Holubňák.
8.
      Josip Miličević, Etnološka i folklorna grada Daruvarskog kraja (Terenski zapisi iz 1966. i 1967. godine). Rkp. zbirka Instituta za narodnu umjetnost, broj: 785.
9.
      J. Miličević, c. d., 15, M. Č., Uljanik.
10.
      J. Miličević, c. d., 45 a 122.
11.
      Zde "lucky" pomyslné démonologické postavy, totožné s čarodějnicemi.
12.
      J. Miličević, c. d., 16: "To su držali katolici, pravoslavci a donekle i Česi." M. Č., Uljanik.
13.
      Uvádí i J. Miličević, c. d., 16; M. Č., Uljanik.
      Další zvyky, které Miličević uvádí (počítání polínek a vaření knedlíků, v nichž jsou vloženy lístky se jmény nápadníků), známe z českého terénu, kde se konají na Štědrý den po večeři. Miličevićem zaznamenany zvyk s knedlíky(!) upomíná na českou provenienci.

339

14.
      Čeněk Zíbrt, Staročeské výroční obyčeje, Praha 1889, str. 238; stolička je zde uváděna ve spojení s čarodějnicemi.
      Nověji Josef Tomeš, Vánoční obyčeje na Valašsku, Národopisné aktuality, 1968, č. 3-4, str. 169.
15.
      M. Gavazzi, c. d., II. díl, str. 7. Lucie má ve Slavonii podobný význam jako Mikuláš, přináší dary.
16.
      Srv. např. Č. Zíbrt, Den se krátí, noc se dlouží, Praha 1910, str. 62. R. Beitl, Wörterbuch der deutschen Volkskunde, Stuttgart 1955, str. 488. Uvádí z Böhmerwaldu obě funkce.
17.
      Srv. Č. Zíbrt, Den se krátí, noc se dlouží, Praha 1910, str. 62. A. John, Sitte, Brauch und Volksgkaube im deutschen Westböhmen, Reichenberg 1924, str. 12.
18.
      M. Gavazzi, c. d., II. díl, str. 7. Z Dežanovce máme záznamy, že chodily tři "lucky". Hlavní lucka nesla v ruce stromeček (borovičku nebo jedli), druhá měla na talířku žhavé uhlí a třetí vyhaslé uhlí.
19.
      Bližší Iva Heroldová, Slovenská vánoční hra u daruvarských Čechů, Slovenský národopis, 1972 (v tisku).
20.
      Srv. ze starší literatury Jan Kollár, Národnie spievanky, Bratislava 1953, str. 93 an. Z novější R. Žatko, Príspevky k študiu slovenských betlehemských hier, Slovenský národopis IV., 1962, str. 118. V chorvatském výročním zvykosloví existují "betlehemári", koledníci nesoucí svíčkami ozářený betlém. Obcházejí ve vánočním období jednotlivá stavení a zpívají vánoční písně. Gavazzi lokalizuje tuto vánoční obchůzkovou hru do severních chorvatských krajů, Schneeweis navíc ještě do Vojvodiny. Garazzi k těmto obchůzkám betlehemárů dodává, že tento obyčej není v Chorvatsku starý, že byl přijat od sousedních národů, hlavně ze severozápadu. Ovšem ani Gavazzi ani Schneeweis tuto vánoční hru blíže nepopisují. Dotazem na Institut za narodnu umjetnost v Záhřebu bylo sděleno, že Nikola Bonifačič Rožin ve své sbírce (lZNU, broj 359), Folklorna grada Petrinje i okolice, [/] god. 1360, uvádí obchůzky "betlémášů" s betlémem, s nimiž chodili na Štědrý den a Hod Boží a zpívali vánoční písně.
21.
      I matriky uvádějí slovenské kolonisty. Např.: Ivan Sadík iz Vavrečke kod Orave iz Slovačke.
22.
      Srov. Bonifačič Rožin, c. d., str. 40-43.
23.
      České názvy: vánoce, Štědrý den, Boží hod jsou mezi daruvarskými Čechy ještě živé a užívají se paralelně se srbochorvatskými: badňakem, božičem. Na Bělovarsku a Požešsku domácí názvy již zcela nahradily české. Běžně však ve všech třech oblastech jugoslávšti Češi přejali výraz Tucin dan pro den, který předchází Štědrému dni.
24.
      V Končenici a Ivanově Selu. V Holubňáku jsme tento zvyk zapsali u Srbů. Viz E. Schneeweis, c. d., 122.
25.
      Srv. např. O. Reinsberg-Düringsfeld, Fest kalender aus Böhmen, Prag 1862, str. 556. F. V. Vykoukal, z časů dávných a našich, Praha 1893, str. 11 ad.
26.
      Paprika, zřejmě feferonka, byla přejata od domácího o[a]byvatelstva.
27.
      V Ivanově Selu se to týkalo i koní (hřebec, kobyla). V Lipovci a Dežanovci se tak děje většinou na Boží Hod. "Dyž příde ženská, tak to znamená, že budeme mít jalouku, když mužskej, tak bulíka. Loni nám přišla ženská, tak máme jalovičku. Marjánka, céra, se zlobila, že se nesmí prodat, bulík se může, ale jalovička né, ta je k chovu. Povídala sem: "Přišla K. . . M. . . , taková šereda, a ten dobytek je zrovna po ní." B. B., Doljany.
28.
      "Že by přišlo veliký neštěstí na dům, že by někdo zemřel." K. A., Lipovac. "Esi se mohlo pučovat? U nás na to nekoukali. Než za náma (= v okolních osadách) na to koukali. Dyž sem byl na vojančině, šel sem na vlak domů. No a dyž tenkrát ty vlaky hodně nešly" no tak sem šel z Novský až do Pakráce. To je daleko, calej den sme šli od třech ráno do týhle doby večír a nikde

340

sme nic nemohli koupit, nic zajíst, nikde nám nechtěl žádnej nic prodat na Štědrej den a tak sme byli hladoví jako psi." F. J., I. S.
29.
      V Lipovci se připravují tři ošatky: jedna se zrním (proso, pšenic, kukuřice), druhá se sušeným ovocem a třetí s ořechy.
30.
      Pečenici připravují i bělovarští Češi. Češi v Ludině na Moslavinsku pečenici nedělají. Hovoří o ní jako o "slavonském" zvyku.
31.
      I když je to zvyk před touto válkou mezi daruvarskými Čechy hodně rozšířený, nemůžeme říci, že v[eš]šeobecný. "Sláma se dřív dávala po celý seknici, teď už se dá jen trošku, aby to byla památka." (Ivanovo Selo). "U nás se nedává sláma, voni sou tam v Pémii (daruvarské označen[n]í pro Ivanovo Selo - I. H.) víc chorvatský." (Lipovac). "U nás Čechů sme to moc nedělali, to u Chorvatů a Maďarů". (Trojeglava). "My né, to pravoslováci a šokči!" (Trojeglava).
      U bělovarských Čechů byl zvyk nosit slámu více rozšířen. "Ještě než se setmělo, přinesla se do světnice sláma, která se rozprostřela po místnosti. Ten, kdo ji přinesl, obvykle hospodář, říkal: "Dobrý večer, Pán Bůh vám dej tolik kuřátek, kolik máte slámek, tolik telátek, kolik máte slámek..." Š. F., Plavnice. Říkání Š. F. bylo české, ale u většiny bělovarských Čechů srbochorvatské.
32.
      M. Gavazzi v cit. práci řádí vánoční zvyk sa slámou k nejvýznamnějším chorvatským vánočním zvykoslovným tradicím.
33.
      Chorvaté a Srbové drželi přísnější půst než Češi. U nich byly vyloučeny i mléčné výrobky a vejce. "Ko pojede jaje, more i kokoš, ko pojede mléko, more i krávu." Na stůl se v tento den dával i jiný chléb, nemastný, protože chléb, který ležel na stole v předchozích dnech byl "mastan kruh". F. R., Chorvat, Dežanovac.[/]
34.
      Obdobu tohoto zvyku jsme zapsali u Srbů v Holubňáku, kde na Hod boží v poledne, kdy se jí poprvé po vánočním půstu maso, musí být všechno jídlo na stole "a dok neprojde voběd, žádnej nesmí vstát ani z kuči vyjít ven." S. Š., Srb, Holubňák.
35.
      "Aby bylo v příštím roce dostatek peněz." M. S., I. S. Z prací z českého terénu např. O. Reinsberg-Düringsfeld, c. d., 558.
      F. V. Vykoukal, c. d., 15.
36.
      V Doljanech stávala během večeře na stole mísa s obilím, které se po vánocích uschovalo a když se kráva otelila, dávalo se jí to zrní do pití.
37.
      Med, houby, česnek, hrách, mák, rozvařené o roce patří mezi vánoční obřadní jídla. U bělovarských Čechů, původem z Moravy, jsme se setkali s nudlemi s mákem. U tohoto jídla těžko můžeme hovořit o české provenienci, protože i u domácího obyvatelstva jsme zapsali "rezance sa makom".
38.
      "Teď sou večeře bohatší, my máme pečenicu už ňákej rok a tak se jí k večeři pečenice. Kde by jim to dalo pokoj, když se takový maso upeče. No a teťka jíme i maso, ale někdy sme dávali pozor, nechtěli sme se sádlem ani buchty, to sme si udělali schválně s olejem, s tym kupovaným". A. F., Dežanovac.
39.
      Chorvaté dávali dobytku lepší krmivo (otavu ap.) "Dajte marvi jesť. nech marva zná, da je bozić!" F. R., Chorvat, Dežanovac. J. Miličević, c. d.,. 100: "Na Badnjak i Božić domácin ja davao blagu bolje sijeno". M. K. (informátor s největší pravděpodobností Čech), Veliké Zdence.
40.
      Na Daruvarsku nejsou jehličnaté stromy. Proto se často za vánoční stromeček strojily keře nebo jejich větve (např. zimostráz), kterým neopadávaly listy. J. Miličević hovoří ve své práci o borovici. V Ludině nám říkali o jedličce.
41.
      "Když se šlo z p[l]ůlnoční, nesmělo se s nikým promluvit. Když se přišlo domů, umyli jsme se ve studni, nesměli sme se otřít a museli jsme jít hned spát. Co sa tu noc zdálo, to se vyplnilo". M. K., Brestovac.

341

42.
      Srbové, pokud slaví vánoce, ještě dnes nejedí na Štědrý den maso. První masité jídlo se jí na Hod Boží, po návratu z kostela. Srbové drželi oproti Čechům a Chorvátům mnohem přísnější půst. Proto u nich rychlý přechod z postních jídel na sváteční, vyvolal těžké zažívací poruchy. "Když přicházel jejich Božić, to už sme si mezi Čechy říkali, kerej zas po Božiči zemře. Voni sedum neděl postili a potom najednou se najedli studený pečenice, hodně mastný a na to se napili a za tři dny někomu z nich zvonili. To dycky naše Češi říkali: "Kerej pak pude zas? Většinou to jednoho až dva vodplavilo". F. K., Brestovac.
43.
      "Prvog dana Božiča ne idu drugima u posjetu". J. Miličević, c. d., 5, M. Č., Uljanik.
44.
      Srv. Josef Tomeš, Několik poznámek k interetnickým vztahům ve výročních obyčejích na Morav sko-slovenském pomezí, Národopisné informace III., Bratislava, 1970, str. 30.
45.
      "Na Stjepandan ujutro išla su selom češka djeca. To su bili kolednici" i čestili su Božić pjesmom "Koledo, koledo, Štěpáne..." Togo dans su se prijatelji i susjedi posječivali, "J. Miličević, c. d., 5, M. Č., Uljanki.
46.
      "Drugi dan se kod crkve igra kolo i prijatelji i susjedi meduosobno se posjećuju". J. Miličević, c. d., 44; M. D., Uljanik.
47.
      Srv. např. O. Reinsberg-Düringsfeld, c. d., 597-8.
48.
      Srv. např. O. Reinsgerg-Düringsfeld" c. d., 559. Československá vlastivěda, Praha 1969, česká část, str. 240 (autor F. Vančík ). Blíže je chorvatské formě tohoto zvyku slovenské "mládenkovanie", viz např. Č. Zíbrt, Hoj ty, Štědrý večere, Praha 1910, str. 49.
49.
      J. Miličević, c. d., 56, A. B. M., Tomašice.

342

WEIHNACHTEN BEI DEN TSCHECHEN IN DER GEGEND VON DARUVAR IN JUGOSLAWIEN
(Resümee)

Der Grossteil der jugoslawischen Tschechen lebt in der Gegend von Daruvar im nordwestlichen Teil von Slawonien. Diese Region erhielt ihren Namen nach dem kleinen Badeort Daruvar, der zum gesellschaftlichen und kulturellen Zentrum der jugoslawischen Tschechen wurde. Die ersten Tschechen liessen sich bereits in der ersten Hälfte des 19. Jh. in der Gegend von Daruvar nieder, aber die Hauptwelle der Kolonisten kam erst in den siebziger und achtziger Jahren. Die tschechischen Kolonisten siedelten sich vorwiegend als Bauern und Handwerker an. Das langjährige Zusammenleben mit den Serben und Kroaten verwischte viele regionale Merkmale, durch die sich die einzelnen Immigrantengruppen in den ersten Jahren voneinander unterschieden. Der Ausgleichsprozess erfasste sowohl die Umgangssprache, als auch die traditionelle Kultur der Tschechen aus der Gegend von Daruvar. Trotzdem bewahrten einzelne Dörfer im Gebiet um Daruvar, wo Tschechen leben, bis au f den heutigen Tag bestimmte kulturelle Abweichungen, die entweder durch Petrifizierung der tschechischen traditionellen Kultur oder durch den Charakter der Landschaft gegeben waren, der die Vorfahren der heutigen tschechischen Bewohner entstammten.
      Die vorweihnachtliche Zeit war und ist stellenweise noch bei den Tschechen aus der Gegend von Daruvar mit zahlreichen Gebräuchen, abergläubischen Vorstellungen und Maskenumzügen verbunden. Die ersten Maskenumzüge dieses Zeitraums sind die "Barbaraumzüge" und "Nikolausumzüge". Während die Nikolausumzüge bei den Tschechen und Kroaten (nicht bei den Serben) nachgewiesen sind, gibt es die Barbaraumzüge nur bei den Tschechen. In den Nikolausumzügen der Tschechen aus der Gegend von Daruvar kommen neben Nikolausfiguren auch Barbaragestalten, der Tod, die Ziege, der Pope und weitere Masken vor, die wir aus der älteren tschechischen volkskundlichen Literatur kennen. Mit dem 13. Dezember, dem St. Lucientag, stehen sowohl bei den Tschechen, als auch bei der einheimischen Be[w][v]ölkerung zahlreiche apothropa[ion]ische und prognostische abergläubische Vorstellungen im Zusammenhang (Sicherstellung der künf[f]tigen Wirtschaftsjahres, erotische Prophezeiungen). Unmittelbar mit den nahenden Feiertagen hingen noch die bis in jüngste Zeit existierenden Umzüge der Sternsinger mit einem Weihnachtsspiel von interessanter slowakischer Provenienz zusammen.
      Obwohl seit dem Ende des Zweiten Weltkriegs Weihnachten in Jugoslawien nicht zu den Feiertagen, sondern zu den Arbeitstagen gehört, feiern die Dörfer und ihre bäuerliche Bevölkerung diese Festtage im traditionellen Geist. Im Terrain um Daruvar verzeichneten wir unter den dortigen Tschechen aus dem ganzen Brauchtumszyklus gerade die meisten Weihnachtsgebräuche und abergläubischen Vorstellungen: das kreisrunde Ausstreuen von Körnern für das Geflügel, das Verbot des Borgens, die Gestaltung des Christnachtstisches, die Verabreichung eines reichlichen Weihnachtsschmauses an das Vieh, den Brunnen und den Ofen u. a. Sofern wir bei den Tschechen aus der Gegend von Daruvar auf den Brauch des Strohverstreuens auf dem Boden, beziehungsweise auf dem Tisch, stiessen, handelt es sich höchstwahrscheinlich um einen von der heimischen Bevölkerung übernommenen Brauch (die Gebräuche mit Stroh gehören zu den charakteristischesten Weihnachtsgebräuchen der kroatischen Bevölkerung). Der Speisezettel der Tschechen aus der Gegend von Daruvar behielt eine ganze Reihe tschechischer ritueller Weihnachtsspeisen bei, bereicherte sich aber gleichzeitig durch einige typische Weihnachtsgerichte der kroatischen und serbischen Küche: "pečeni

343

ce", Fastnachtsgericht "sarma", Schnittbohnen mit Sahne u. ä. Die in der Christnacht gesungenen Weihnachtslieder der Erwachsenen erhielten sich am l[ü][ä]ngsten und in grösster Zahl in Ivanovo Selo, der ältesten tschechischen Siedlung in Jugoslawien, wo auch andere alte Formen der traditionellen tschechischen Kultur ihre Petrifizierung fanden. Während der erste Weihnachtsfeiertag sowohl bei den Tschechen, als auch bei den Kroaten und Serben im Familienkreis gefeiert wird (bei den Tschechen konnten wir den bei der einheimischen Bevölkerung verbreiteten Brauch des "polazník" nicht verzeichnen), steht der zweite Weihnachtsfeiertag, der Stephanstag, bei den Tschechen in Verbindung mit dem Absingen von Weihnachtsliedern, freundschaftlichen Besuchen und Amateurvorstellungen. Am letzten Tag im Jahr spielt man gewöhnlich in den tschechischen .Gemeinden Thea[/]tervorstellungen und veranstaltet Tanzunterhaltungen. Am Dreikönigstag, mit dem der Wei[h]nachtsritenzyklus endet, findet bei den Tschechen und der einheimischen Bevölkerung die Wasserweihe statt; bei den Tschechen und Kroaten gibt es ausserdem noch Dreikönigsumzüge.
      Das hier vermittelte Bild des Weihnachtsbrauchtums der Tschechen aus der Gegend von Daruvar ist eine Rekonstruktion des gegenwärtigen und früheren Zustandes. Die Nachkriegsentwicklung beeinflusste im Verein mit den sozialökonomischen Veränderungen und der Regelung der kirchlichen Feiertage in Jugoslawien wesentlich die Lebensweise und Kultur der einheimischen und andersnationalen Bevölkerung, so dass auch der hier beschriebene Zyklus der Weihnachtsbräuche und abergläubischen Vorstellungen bald der Vergangenheit angehören wird.

344

NÁRODOPlSNÉ AKTUALITY roč. VIII - 1971, č. 4

PROMĚNLIVOST SVATEBNÍCH VINŠŮ NA UHERSKOHRADIŠŤSKU [obsah]


      LUDMILA TARCALOVÁ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Neoddělitelnou součástí svatebního folklóru - jako složky obřadního folklóru rodinného cyklu - jsou tzv. vinše. Pod tímto pojmem se na Uherskohradišťsku obecně rozumějí takové slovesné útvary, jejichž obsahem je přání zdaru nebo prospěchu v nejrůznějších souvislostech. Termín "vinš" se udržuje v lidovém povědomí téměř v neměnném významu přinejmenším od druhé poloviny minulého století a jeho strukturními složkami jsou obsah přání, jeho veršovaná nebo prozaická forma a možnost třídění podle interpretů.
      1. Obsahem vinše bývá
      a) skutečné, objektivní přání štěstí, lásky, dětí, "božího požehnání",
      b) "říkání", drobné glosy k jednotlivým součástem svatebního obřadu apod.
      To jsou vinše v přeneseném, širším významu; jejich obsahem je vlastně vše, co se na svatbě přednáší (kromě objektivních přání sub a.). Tyto útvary se na Uherskohradišťsku nazývají "svatební vinše".
      2. Forma vinšů je
      a) veršovaná; většinou jde o sylabické a sylabotonické řádky s asonancemi,[/]
      b) prozaická, obvykle jako rytmizovaná próza.
      3. Interpreti vinšů bývají
      a) mladší účastníci svatby, tj. družičky; mládenci; vrstevníci ženicha a nevěsty,
      b) příslušníci starší generace, rodiče, kmotři, strýci, družbové atd.

      Strukturní složky vinšů se různě kombinují. V soudobém svatebním obřadu od přelomu století dodnes lze na Uherskohradišťsku zaznamenat zhruba dvě hlavní skupiny, přičemž mezi vinši mladších účastníků svatby lze rozlišovat dvě podskupiny. Současný stav vinšů ve společensko-obřadním styku během jednotlivých částí svatby tedy vypadá takto:

     A1 - kategorie vinšů skutečných, objektivně prosperitních, pronášených veršovanou formou vrstevníky nevěsty a ženicha (složky 1a+2a+3a)
     A2 - kategorie vinšů v přeneseném, širším významu, pronášených veršovanou formou družičkou a družbou (složky 1b+2a+3a)
     B - kategorie vinšů skutečných, objektivně prosperitních, pronášených prózou příslušníky staršígenerace (složky 1a+2b+3b).

345

První skupinu vinše (A1) nacházíme ve svatebním obřadu při házení do koláče,1) které se děje při svatební večeři, jíž se svatebčané účastní v některém ze svatebních domů. K házení přinášel družba koláč ozdobený rozmarýnem (někdy také jen pocukrovaný), opatřený uprostřed otvorem, jímž propadaly peněžité dary do mísy. Házení do koláče bylo jednou z forem svépomoci, Družičky vyzvaly písní nejprve ženicha, pak obojí rodiče, kmotry, družičky, mládence a ostatní svatebčany. Každý přispěl vhozením obnosu a při . tom pronesl své přání. Z první skupiny vinšů uvádím příklady nejprve z obecně slováckého území a pak z Uherskohradišťska: Jsou obvykle dvouveršované, pronášeli je ženich, družičky, družbové, sestry a bratři.2) Vinše jsou rozděleny podle toho, ke komu se vztahují. První (a) se váží k samotné nevěstě a ženichovi, druhé (b) obsahují přání mít hodně dětí.

     1. "Toto ti dávám nevěsto pro lásku a svornost,
aby trvala až na věčnost." (a)
     2. "Toto ti dávám, jak ně navédla drúžka,
abys nezhazovala muža z lúžka." (a)
     3. "Toto ti posílá svatý Alexandr,
abys nechodila z domu na vandr." (a)
     4. "Nevěsto, toto ti dávám do klína,
abys měla do roka syna." (b)
     5. "Toto ti dávám z kapse,
abys měla do roka dva chlapce." (b)
     6. "Toto ti dávám do jamky,
abys měla do roka dva Janky." (b)
     7. "Toto ti dávám do ďúry,
abys měla do roka dva Júry." (b)
     8. "Toto ti dávám do koláče,
abys měla do roka kudrnáče." (b)
     9. "Toto ti dávám na tkaničky,
abyste měli do roka dvě Aničky." (b)
     10. "Nevěsto, toto ti dává svatý Jan Sarkandr,
abys nechodila na vandr." (a)
     11. "Nevěsto, toto ti dávám,
abys cos ně slúbila u oltářa také splnila." (a)
     12. "Toto ti dávám nevěsto do koláča,
abys měla do roka kudrnáča." (b)
     13. "Nevěsto, toto ti dávám na sto roků,
abys měla chlapečků jako kroků." (b)
     14. "Toto ti dávám jako pěst,
abys na tu svatbu nezapomněla hned." (a)
     15. "Toto ti dávám jako kočičí hlava,
abys byla do smrti mladá." (a)
     16. "Toto ti dávám z ruky do ruky,
abys měla do roka dva kluky." (b)
     17. "Toto ti dávám z kútka do kútka,
abys měla do roka Jakúbka." (b)
     18. "Toto ti dávám do koláča,
abys měla do roka kudrnáča." (b)
     19. "Toto ti dávám do klína,
abys měla céru nebo syna." (b)
     20. "Za lásku a věrnost,
aby vám trvala až na věčnost." (a)
     21. "A toto ti dávám do koláča, na zámek,
na chalupu, na búdu,
ale když budeš brblat, na hubu." (a)
     22. "Toto ti dávám do koláča,
abys měla do roka kudrnáča." (b)

346

     23. "Nevěsto, toto ti hážu na skuo,
aby mně nebyuo po tobě teskno." (a)
     24. "Nevěsto, toto ti hážu do kouáča ze svéj moci,
aby sas nebáua téjto noci." (a)
     25. "Nevěsto, toto ti hážu z práce perné,
aby tvé srdíčko mně byuo dycky věrné." (a)
     26. "Nevěsto, toto ti dávám do ďúry,
abys měua do roka dva Júry." (b)
     27. "Nevěsto, toto ti hážu na holénku,
abys měla do roka Apolénku." (b)
     28. "Nevěsto, toto ti hážu do koláča,
abys měla do roka kudrnáča." (b)
     29. "Nevěsto, toto ti dávám do fěrtúška,
abys nezhazovala muža z lúžka." (a)
     30. "Nevěsto, toto ti hážu na peřinku,
abys měla do roka Kateřinku." (b) U svatebních vinšů v pravém slova smyslu, převážně rýmovaných a pronášených většinou příslušníky mladší generace (kategorie A1) se variabilita projevuje dosti silně. Obě přání (a, b) mají stejnou veršovou i významovou strukturu: jsou to rýmovaná nebo asonovaná dvojverší, obsahující zřetelnou žertovnou tendenci. K nejfrekventovanějším patří vinše, kterými se přeje hodně dětí. V prvním verši bývá obvykle oslovení a místo určení (které se někdy rozumí z předešlých přání a vynechává se), druhý verš se pravidelně rýmuje nebo asonuje se slovem chlapec, kluk, s křestními jmény Kateřinka, Apolénka aj.
      Vinše jsou drobné, lehce zapamatovatelné útvary, které se vyznačují prostotou výrazu. Slabičný rozměr se pohybuje mezi 11-13 slabikami, v příkladech mů[/]žeme pozorovat dosti silnou proměnlivost, která je podmíněna hlavně jednoduchostí veršů. Interpreti se snažili o originální nebo žertovnější obměny významového jádra a sám vinš jim k tomu svou nesložitostí napomáhal. Složité rýmované vinše se tak často neobměňovaly. Srovnáme-li ukázky z terénu se záznamy z odborné literatury, vidíme na první pohled, že živá tradice je mnohem rozmanitější než značně stereotypní starší záznamy. Svou úlohu samozřejmě sehrála i osoba zapisovatele, který často eliminoval různé individuální improvizace.
      Veršované vinše se tradují ústním podáním v jistých obměnách od přelomu století až do padesátých: let 20. století. Na některých svatbách se objevujíi v šedesátých letech, ale to již si svatebčané vytvářejí vinše nové, které jsou v daném okamžiku aktuální.Veršované vinše přednášejí veselým tónem a tím přispívají k příjemné svatební náladě.
      Skupinu "vinšů" v přeneseném slova smyslu (kategorie A2) tvoří verše, které - jak jsme uvedli výše, se ve svatebním obřadu na Uherskohradišťsku nazývají "svatební vinše". Tyto vinše pronáší starší družička nad svatebním koláčem - "výslužkem", který nevěsta dostává od nebližší rodiny, obvykle od kmotřenky, a který svědčí o velikosti a bohatosti svatby. Koláč se přinášel do nevěstina domu po svatebním obřadu a družička za něj děkovala až tehdy, když "se poházelo" do malého koláče. Uvádím příklad děkovného svatebního vinše nad velkým koláčem.3)

      31. "Přestaň, muziko hráti,
ať já mohu za tento dárek děkovati,
a vy, páni hosti, žertovati.

347

Ne jednou, ne dvakrát,
než na stotisíckrát.
Tento dárek není ze dřeva vytesaný,
ale je od Pána Boha daný,
od poctivých kuchařek přichystaný.
Kdyby tato panna nevěsta věděla,
před rokem, před dvěma,
že se bude vydávati,
po poli by chodila,
klásky sbírala,
klásek ke klásku,
zrnko k zrnečku,
až by nasbírala žita měřičku.
Ale ona nevěděla,
až v sobotu odpoledňa,
když jí přišli povídati,
že se bude vydávati,
čtyři koně šírovali,
na jarmak do Prahy jeli,
šátky šili,
vínky vili.
To nebyly vínky z konvalinky,
ale ze samé rozmarýnky,
poctivým pannám a mládencům na hlavěnky.
Kde ten rozmarýn růstl,
žádné škody nebylo,
kdo ho vezl,
žádné škody nenalezl.
Vezl ho sám pan ženich, v diamantě, zlatě,
ztratil vyšívaný šátek v blatě.
Tak prosím, kdo jej viděl, ať jej vrátí,
dostane za odměnu dukát,
na jedné straně zlatý, [/]
na druhé co nic neplatí.
Veselo, muziko!"

První část každého svatebního vinše (podle obsahu děkovného) začínala oslovením a prosbou o uklidnění, aby družička mohla přát. Obvyklý úvod bývá:

      32. "Přestaňte, páni muzikanti, hráti,
ať já možu za tento dárek děkovati."

K první části patří i poděkování, na něž ihned navazuje popis, z čeho svatební koláč vznikl. Tento díl vinše je kompozičně konstantní a liší se jen množstvím rozvinutých přívlastků:

      33. "Tento boží dárek není ze dřeva vytesaný,
ani z blata upleskaný,
ale od poctivých matiček upečený,
od staršího družby přinesený
a mně do ruky daný."

      a) "Tento boží dáreček není z kamene vykřesaný,
ani z dřeva vytesaný,
je z úrody zemské,
rosy nebeské,
z vlahého větříčka,
tichého deštíčka.
Je od švarných kuchařek uchystaný,
od její kmotry darovaný,
od staršího mládence na stůl přinesený,
před pannu nevěstu a panny družičky položený."

      b) "Tento dárek není ze dřeva vytesaný,
ale je od Pána Boha darovaný,
od poctivých kuchařek přichystaný."

348

Podobné začátky vinšů můžeme najít i v literatuře týkající se Slovácka. Uvádím několik starších příkladů svatebních vinšů, které dokumentují, obměny textů na Uherskohradišťsku.4)

      34. "Přestaň muziko, přestaň hráti,
ať já mohu za tento dárek děkovati.
Tento boží dar nebyl z bláta ulepený,
ani z kamenů vykřesaný,
ale je vyrostlý z vonného deštíčka,
z tichého větříčka,
z tučnosti zemské,
z rosy nebeské.
Od ctné a šlechetné kmotřenky přichystaný
a před nás postavený.
Zaplať vám zaň kmocháčku a kmotřenko,
Pán Bůh nebeský."
      a) "Poslyšte maličko, domácí, přespolní, mládenci a panny!
A ty hudbo přešťaň hráti,
nechť já mohu za tento dárek děkovati.
Ne jednou, ne dvakrát; třikrát,
ale na stotisíckrát.
Tento dárek není z blata upleskán,
ani z křemene vykřesán.
Ale je z úrody zemské,
rosy nebeské,
od švarných kuchařek přichystán,
od švarného mládenca přinesen
a před starší družičku předložen."
      b) "Přestaň, muziko hráti,
ať já možu za tento dárek děkovati.
Tento boží dárek není z kamene vykřesaný,
ani z bláta udělaný, [/]
než od poctivých matek přichystaný
a od staršího družby na stůl přinesený."
      c) "Přestaňte, páni muzikanti, hrát,
ať já možu za tento dárek poděkovat.
Přestaňte malučko,
ať já promúvím suovíčko,
suovíčko jedno lebo dvě,
nebude to tak nadúze.
Přátelé horní, dolní, domácí a přespolní,
prosím o maué utišení,
pro mé řeči uslyšení.
Snad ně to za zué nemáte, ani mět nebudete,
že vám chcu za tento dárek poděkovat.
Tento dárek je od Boha daný,
není z dřeva vytesaný,
ale je od poctivých rodičů uchystaný,
od staršího družby na stůl přinesený,
a mně do ruky daný."

Vidíme, že řada antitezí typu "ze dřeva vytesaný", "z kamene vykřesaný", "z bláta upleskaný" apod. je shodná v různých textech, svědčí tedy o jistém obrazném stereotypu, který se prosazuje bez ohledu na příslušné prostředí. Objevuje se také řada stereotypních pleonasmů, jako např. "poctivé kuchařky", "poctivé matičky", "švarné kuchařky", která postupně klesala v epiteta konstans. V další části vinše, navazující na uvedený začátek, se objevují textové různotvary, které sleduji nejprve na ukázkách z odborné literatury a pak srovnávám s příklady z terénu:

      35. "Kdyby byla tato paní nevěsta věděla,
že tak malý koláč vyslouží,
byla by ještě rok, dvě léta čekala,

349

husičky pásala,
za mandélkem sedala,
klásek ke klásku sbírala,
že by si byla na větší koláče shromáždila.
Ale nebylo jí možno čekati,
bylo jí muže potřeba,
jak pátého kola u voza."
      a) "Kdyby tato nevěsta byla věděla
před rokem, před dvěma,
že se bude vydávati:
Byla by sbírala zrno k zrnečku,
klásek ke klásečku,
že by nasbírala žita měřičku.
Byla by udělala bohatou svatbičku.
Ale ona nevěděla,
až v neděli odpoledňa.
Až jí přišli povídati,
že se bude vydávati.
A hned na trh jeli,
šátky kupovali
a zástěrky šili,
vínky vili.
Nebyl to vínek ze zahrady panské,
ale byl to vínek ze zahrady rajské.
Samým Kristem Pánem štěpován,
Pannou Marií zaléván.
Kdyby jej Kristus Pán nebyl štěpoval,
nebyl by tento poctivý ženich
s touto poctivou nevěstou
do stavu manželského vstupoval."
      b) "Kdyby tato panna nevěsta věděla,
před rokem před dvěma, že se bude vdávat,
musela by pomalu na výbavu skládat. [/]
Ale ona nevěděla,
až v nedělu odpoledňa,
přišli jí to povídati,
že se bude vydávati,
hned do města jela,
šaty šila,
věnce vila,
nebyly to věnce ze zahrady panské,
ale byly to věnce ze zahrady rajské.
Kdyby jich Pán Ježíš neštěpoval,
nebyl by tento ženich
do stavu manželského vstupoval.
Kdyby jich Panna Maria nezalévala,
nebyly by tato panna nevěsta
do stavu manželského vstupovala."
      c) "Kdyby tato panna nevěsta věděla,
že se bude vdávati,
byla by si skládala zrnko k zrnečku,
až by naskládala žita měřičku.
Kdyby byla věděla,
že se bude vdávati,
byla by skládala na koníčka na šimlíčka,
by tento koníček byl bez jedné podkověnky,
byla by zůstala u svojéj maměnky.
Kdyby byla bez jednoho hřebíčka,
byla by zůstala u svého tatíčka."

Ve svatebním vinšování nacházíme velmi často zdrobněliny např. "na koníčka, na šimlíčka", "klásek ke klásku", "žitka měřičku", z nichž některé se staly stereotypy. Za sekundární navrstvení můžeme považovat paralelismy "panská zahrada - rajská zahrada" známé z barokní veršové tvorby. Protože se svatba současně

350

považovala za svátost, bylo i svatební vinšování vybaveno příslušnými básnickými obraty. Za touto částí vinše následuje obvykle ujištění, že nevěsta, zastoupená ve vinši družičkou, nezůstane za dary dlužná:

      36. "Kdyby vám taková potřeba nastala,
kdybyste své syny ženili a dcery vdávali,
aneb stav manželský proměňovali,
ona se vám chce odsloužiti.
Nebude-li ona moci
tedy sám Pánbůh všemohoucí."


      a) "Poctiví hospodářové,
poctivé matičky,
netoliko mládencové,
také i děvečky.
Kdyby vám taková potřeba nestaua,
kdybyste své syny nebo dcery vdávali,
lebo stav manželský proměňovali,
ona se vám chce odměnit.
Nebude-li ona moci,
bude jí Bůh ku pomoci."

      b) "Kdyby taková potřeba nastala,
jako tuto paní nevěstu potkala,
kdybyste své dcery vdávali nebo syny ženili,
je ve stav manželský proměňovali,
ona se vám chce odměniti."

Pořadí jednotlivých veršů nebo jejich skupin je ve vinších kategorie A2 různé. První trojverší ukázky č. 35a se v malých obměnách objevuje i v ukázce č. 35, 35b, 35c (dvakrát) a v ukázce č. 31 uprostřed vinše. Další čtyřverší, začínající "byla by sbírala klá[/]sek ke klásku", nacházíme opět v malých obměnách v ukázce č. 35 uprostřed vinše, v č. 35a jako druhé čtyřverší, v č. 35c jako druhé dvojverší a v ukázce č. 31 je uprostřed vinše. Družička si libovolně uspořádala jednotlivé pasáže obvykle proto, aby se jí "lépe pamatovaly". Pasáže se i různými způsoby rozšiřovaly, jako např. v Mařaticích:

      37. Prátelé milí, domácí i přespolní,
rodičové drazí, mládenci a panny,
které své zelené vínky máte,
hleďte, ať si je čisté zachováte.
Sama nevěsta vám příklad dala,
že ona svůj zelený vínek,
až k oltáři zachovala
a korunu manželskou na sebe přijala.
Ten její věneček
z bílých kvíteček
a zlatých perliček.
Kdyby ona ho chtěla míti,
daleko široko proň musela jeti.
Až dvanáct mil za Prahu,
čtrnáct za Ostravu.
V Mistřicích je komínek,
na komínku včelínek,
v tom včelínku mnoho kvítí,
kdo chce takový vínek míti,
má si dát do Hradišťa uvíti.
Veselo, muziko!"

Tato ukázka je obdobná ukázkám, které byly zachyceny v dřívějších dobách a jsou uveřejněny v odborné literatuře (viz poznámku 4)

351

      38. "Bude-li chtíti můj víneček míti,
musí proň daleko široko jíti.
Když má matička chtěla,
abych zelený víneček měla,
proň daleko široko jela.
Dvě míle za Prahu,
čtyři za Opavu.
Můj víneček je zlatem, stříbrem vyšíván,
diamantem okován."

      a) "Poslyšte, přátelé,
zvláště mládenci a panny,
které své zelené vínky máte,
hleďte, ať si je čisté zachováte.
Příklad vám sama nevěsta dala,
jak ona svůj vínek Pánu Bohu odevzdala
a korunu manželskou přijala."

Závěry svatebních vinšů kategorie A2 bývají obvykle laděny komicky a obsahově kontrastují s předcházející částí textu. Paradoxní situace se líčí velmi podrobně a celkovým pojetím odpovídá lidovým představám o humoristických situacích. Někdy se vinše s tímto závěrem vyskytují jako samostatné "říkání", např. při večeři mezi jídlem. Interpretem říkání však již není jen starší družička, ale i starší družba, který měl za úkol bavit hosty při svatební večeři. Paradoxní závěr se v jejich podání osamostatňuje jako jakási situační glosa. Příklady uvádím opět ze širšího regionu a pak ze zkoumaného terénu:

      39. "Přátelé milí!
Kdo se na této svatbě nenají,
nechť na mojí si popraví. [/]
Má svatba bude v úterý,
po kterési neděli.
Má svatba bude,
až vzhůru Mikulovem voda půjde.
A má svatba bude bohatá.
Zabije se na ní kráva chocholatá.
Kdo chce na mou svatbu jíti,
musí sobě pecen chleba vzíti.
Pecen chleba na záda,
a křiváček za ňadra.
A skleničku do kapse,
trochu vody napít se."

      a) "Sejděte se, mládenci všecí sem,
bude tu sněm!
Prase pečené,
v luži močené,
mechem nadívané,
ječnými plevy posýpané,
hnojnýma vidlama obracané.
Až to všechno pojíte,
na robotu půjdete!
Na ptáky s bubnem,
na ryby s lepem,
na mlatevnu se sekerú,
na nátoní s cepem.
Pro panny družičky,
masné žemličky,
vína flaštičku,
pro pány muzikanty borové šišky, dubový křen,
a vy, páni hosti,
můžete si všichni máčet v něm.
Poseďte, porozprávějte,
domů se neponáhlejte,

352

nebo jest tam tak velká tma a metelice,
že tam neproletí pták ani křepelice,
nebo jest tam taková tma, vítr fouká,
že na derflanském kostele křidlice puká;
nebo jest tam tak velká zima,
že staršímu družbovi zmrzla peřina.
Kdo se na této svatbě nenají,
može jíti na moji.
Moje bude bohatá,
bude na ní kráva rohatá,
hus, selata,
kačena volatá,
slépka drdolatá.
Bude se klást na devět mis:
na čtyři málo a na pět nic.
To si dáte na mé svatbě jako nic.
V kuchyni bude tma,
okna zacpaná,
dveře zatluču,
sama uteču.
Můžete si vzíti do hrnka chleba,
do míška vody,
abyste na mé svatbě neumřeli hlady."

      b) "Kdo bude chtět na moju svatbu jít,
musí sebú pecen chleba vzít,
vidličku, užičku, nůž, džbán vody,
to bude na svatbě mojí.
Moje svatba bude bohatá,
bude na ní kráva rohatá,
slépka drdolatá.
Moje svatba bude,
až hore javorovskú dědinů voda půjde. [/]
Pochválen buď Ježíš Kristus.
Veselo, muziko!"

      c)"Milí páni hosti,
jezte, pijte,
domů se nestrojte.
Je tam taková zima,
že našemu družbovi
by zmrzla na peci žena.
Je tam taková metelice,
že nepřeletí pták ani křepelice.
Kdo se na této svatbě nenají,
tak ať příjde na moji.
Mosí si ale donést do sklénky chleba,
do pytle vody,
a bude slavit skvostné hody."

      V samostatném družiččině říkání pozorujeme řadu výrazových prostředků, které jsou typické pro svatební vinše kategorie A2. Kromě pleonistického oslovování "přátelé milí, rodičové drazí, milí páni hosti" zde nacházíme epiteta konstans i epiteta ornans "zelený víneček, bílá kvítečka, zlaté perličky" apod., která zřetelně tvoří neodmyslitelnou součást všech typů vinšů.
      Typická je pro ně i metaforičnost, která je velmi častá: "zelené vínky zachováte, korunu manželskou přijala." Kromě těchto výrazových prostředků se objevují i promluvy, které činí celou pasáž ve vinši komickou a tím zvyšují jeho zábavnost - "na ptáky s bubnem, na ryby s lepem, do pytle vody, do sklenky chleba". Vinš má slabičný rozměr 4-16 slabik. Vinše bývají tematicky uzavřené a obvykle končí pozdravem

353

"Pochválen buď Ježíš Kristus" nebo pobídkou či zvoláním "Veselo, muziko!" Tento závěr je závazný.
      Svatební vinše a všechna ostatní říkání se podobně jako krátké rýmované vinše kategorie A1 tradují nejen ústním podáním, nýbrž i písemnou formou. Obřadníci, kteří měli menší nadání zapamatovat si dlouhá říkání, si obvykle texty přepisovali od druhých a na svatbě je deklamovali z listu. Stávalo se však, že družička nebo starší družba zastávali tuto funkci několikrát, a proto říkání uměli zpaměti. Posluchači svatební hosté a hlavně družičky a mládenci - se často vinšům naučili odposloucháním,, neboť mnohé z nich, jak dokládají naše ukázky, byly velmi lehce zapamatovatelné. Texty se přepisovaly ponejvíce ze známých předloh starších obřadníků.5) Srovnáme-li pak mluvený projev na svatbě s tímto zapsaným textem, můžeme zde nejlépe pozorovat variabilitu vinšů, která se projevuje především v kompozičním řazení jednotlivých pasáží a v proměnlivosti jejich délky. Dochází také k textovým variantám, ke změně slovosledu, k různému výběru slovních výrazů a k obměně v uspořádání motivů v jedné pasáži vinše. Velké množství vinšů nad koláčem přednášely družičky "literární" češtinou, kterou byly psány verše v předlohách, a to i tam, kde běžná mluva silně podléhala dialektu. Takto složené vinše pokládali interpreti za vznosnější. Jen v málo obcích nacházíme v deklamaci vinšů a svatebních říkání silnější vliv místního dialektu, jako např. v Kunovicích nebo v Jalubí.
      Způsob přednášení vinšů je rozdílný. Části vážné deklamuje družička s dávkou určitého patosu na rozdíl od lehce zapamatovatelných, veselých pasáží, které [/] uměla často zpaměti. A právě v těchto částech docházelo nejvíce k bezprostřední improvizaci, která zasahuje zvláště do výběru slovní zásoby a do věcného přizpůsobování vinše konkrétní situaci.
      Jen malou skupinu tvoří vinše neveršované (kategorie B), které pronášejí při házení do koláče příslušníci starší generace - rodiče, kmotři a někteří starší příbuzní, často i ženich. Jsou to vinše složené obvykle z jedné věty, obsahující objektivní přání a dále věcné a metaforicky nerozvíjené. Příklady obsahují přání, které se ponejvíce týkají vztahu mezi nevěstou a osobou, která vinšuje.6)

      40. "Nevěsto, toto ti dávám, aby mezi vámi Bůh přebýval."
      41. "Nevěsto, toto ti dávám, abys na mě nezapomněla a mě nikdy neopúšťala."
      42. "Nevěsto, toto ti dávám, aby sas za mňa nestyděla."
      43. "Nevěsto, toto ti dávám, aby mezi vámi sám Bůh přebýval."
      44. "Nevěsto, toto ti dávám, abys byla tak hodná jaks bývalas."
      45. "Nevěsto, toto ti dávám za to, žes dobře poslúchala."
      46. "Toto ti dávám na trpící most a mlčící vodu."
      47. "Toto ti dávám, až budu nemocná, abys mě přišla navštívit."
      48. "Toto ti hážu, až se budu já ženit, aby to nevěsta oplatila."
      49. "Toto ti dáván nevěsto, až dojde švagr z hospody dom opilý, abys ho vyzula z botů."

354

      50. "Toto ti dávám, abysme se měly dycky tak rády, jak sme sa mívaly."
      51. "Toto ti dávám, až k tobě dojdu na besedu, abys ně nevyhnala."
      52. "Nevěsto, toto ti dávám, aby mezi námi Bůh přebýval."
      53. "Nevěsto, toto ti dávám, abys na mě vzpomněla a mě nikdy neopouštěla."
      54. "Nevěsto, toto ti dávám, aby ses za zně nestyděla."
      55. "Nevěsto, toto ti dávám, aby mezi nama Bůh přebývau."
      56. "Nevěsto, toto ti dávám, abys na mě nezapoměua a nikdy ně neopúščaua."
      57. "Nevěsto, toto ti dávám, aby sas za mňa nestyděua."
      58. "Za boží požehnání, za boží slúčení."
      59. "Toto ti dávám, abys mi dala někdy na tabák."
      60. "Toto ti dávám pro boží požehnání."
      61. "Toto ti dávám, abys na nás nezapomněla."
      62. "Nevěsto, toto ti dávám do koláča pro boží požehnání, abys mě měla ráda, tak jako jsi mě mívala."
      63. "Nevěsto, toto ti hážu do koláča, aby mezi vámi Pán Bůh přebýval a ten konec života nám zpříjemnila."
      64. "Nevěsto, toto ti hážu na lásku a boží požehnání."
      65. "Nevěsto, toto ti hážu pro Pannu Marii Sedmibolestnů, abys měla tuto noc moc trpělivosti." [/]
      V těchto přáních se velmi často objevuje odvolání na svaté, Pannu Marii, sv. Josefa, Ježíše Krista apod. Vzývání svatých není známo jen ze svatebních vinšování či svatebního obřadu, ale je hojně obsaženo i v dalších obřadech, kde všude tvoří sekundární navrstvení.7)
      Forma vinšů je prostá: obvykle je to oznamovací souvětí, podávané gratulanty či dárci velmi vážně. Prozaické vinše lze sice rozdělit do tematických okruhů, avšak vzhledem k prozaické formě nebyli interpreti ničím vázáni a mohli si zvolit téma i formu libovolně. Přesto se však na rozličných místech objevují náměty podobné, které se různě obměňují. U některých vinšů chybí oslovení, které již bylo vyjádřeno v prvním přání, pak se tedy neopakuje. První část souvětí, v níž je vyjádřen úkon obdarování, však obvykle bývá stabilní. Obměnu najdeme až v druhé části. Obsah vinše a jeho obměny závisejí na vztahu vinšujících a nevěsty. Avšak přesto, že prozaické vinše jsou významově různé, lze hovořit jednak o jisté stabilitě či stereotypnosti v jejich vyjadřování, jednak o relativní variabilitě obsahové a formové.
      Pro úplnost si ještě povšimneme svatebních přání ze současné doby, která se zpravidla vyskytují při těch příležitostech, při nichž se dříve nevinšovalo. Je to přání nevěstiných a ženichových přátel při odchodu ze "svíce", která se koná večer před svatbou, dále sem patří přání po obřadech v kostele či na MNV, a konečně psané vinše - gratulace novomanželům ke svatbě. Všechna tato přání bývají rýmovaná. Forma vinšů není přesně stanovena, vinše mají obdobné náměty a samozřejmě stejnou funkci, Zdá se, že jde o novou, dosud neustálenou a nestandartní formu sou

355

dobých vinšů, v nichž se projevuje jistý druh společenské etikety dneška. Za pozvání ke "svíci" se účastník odmění vinšem, stejně tak blahopřeje při svatebním obřadu, který dříve míval výlučně církevní ráz a byl oficiálním slavnostním aktem, do něhož družičky ani ostatní svatební hosté nezasahovali. Písemné gratulace do jisté míry navazují na známý jev lidových blahopřejných dopisů k svátkům či k narozeninám a jsou - společně s blahopřáním v kostele a na MNV - silně ovlivněny "městským" způsobem života a vzájemným ovlivňováním obou kultur.
      Shrneme-li poznatky o obsahové a slovesné stránce svatebních vinšů na Uherskohradišťsku a promítneme-li je do celkového průběhu tradičního svatebního obřadu, vidíme, že jejich variabilita je zřejmě ovlivněna faktory, spočívajícími v osobě interpreta: 1. maximální snahou o dodržení tradičního slovesného pro[/]jevu, 2. snahou o improvizaci, většinou žertovného rázu (hyperbola, pleonasmus, ironie), kterou dává interpret najevo svůj vlastní přínos, 3. přihlédnutím a adresným přizpůsobením ke konkrétní lokalitě, společenskému složení svatebních hostí, momentální situaci na svatbě a k charakterovým vlastnostem ženicha a nevěsty.
      Uvedené strukturní složky svatebních vinšů a říkání vyplývají z interpretovy znalosti tradice a místního prostředí, z jeho veršovnického nebo reprodukčního nadání a z případné poloprofesionality (neboť je známé, že řada oblíbených obřadníků bývá zvána na různé svatby). Míra variability, jejíž konkrétní projevy jsme ukázali na textových dokladech, je samozřejmě podmíněna životností obřadové, obyčejové a zvykové tradice, která se na Uherskohradišťsku udržuje víceméně dosud.

356

Poznámky:
1.
      Podrobnější popis srov. L. Batůšková, Svatební obřady a obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku, Brno 1969, rkp. dipl. práce uložena na Katedře etnografie a folkloristiky ÚJEP, Brno, str. 50-51.
2.
      Srov. J. Hodek, Slovácká svatba (z Javorovca), rkp. ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti, sign. EV3, 1909-1910, nestr., ukázka č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7; C. Berka, Slovácká svatba, b. d., sign. B - 1848, str. 10, kniha uložena ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti, ukázka č. 8, 9; J. Šach, Slovácká svatba ve Vlčnově, ČL XVIIl, 1909, str. 211-215, ukázka č. 10, 11, 12, 13; J. Vaněk, k národopisným dnům 5. a 6. července v Uh. Ostrohu, kniha uložena ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti, sign. B - 369, str. 22-25, ukázka č. 14, 15, 16, 17; J. Dolinský, Na svatbě ve Strání, Lidová tvorba II, 1941, č. 3, str. 4-7, ukáz. č. 18, 19; M. Švehlík, Jan Juřeník se ženil, Lidová tvorba III, 1942, č. 6, str. 5-11, ukáz. č. 20, 21, 22; F. Fojta, Lidová tvořivost v Kunovicích, 1953, sign. D-27, ulož. ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti, str. 2-4, ukázka č. 23, 24, 25, 26; ukázky z terénu č. 27, 28, 29, 30;
3.
      Příklady ze Starého Města uvedla F. Němcová, čp. 418, nar. 1891, ukázky č. 31, 33b, 35b, dále srov. F. Fojta, o. c. str. 24, ukázka č. 32, 33, příklady z Mistřic uvedl J. Komisián, nar. 1910, čp. 107, ukázka č. 35c, 36b; vlastní výzkum autorky z let 1968-1969.
4.
      Srov. F. Bartoš, Moravská svatba, Praha 1892, str. 39, ukázka č. 34, 35; C. Berka, o. c., str. 9, 10, ukázka č. 34a, 35a, 38, 39; F. Kretz, Slovácká svatba, Uh. Hradiště 1921, str. 12, 17, ukázka č. 34b, 36, 39a; F. Fojta, o. c., str. 3, ukázka č. 34c; příklady z Jalubí uvedl A. Hábl, nar. 1891, čp. 185, ukázka 36a, M. Švehlík, o. c., str. 8, ukázka č. 38a; J. Hodek, o. c., nestr., ukázka č. 39b; příklady z Huštěnovic [/] uvedl J. Maňásek, nar. 1923, čp., 89, ukázka č. 39c; Mařatice, F. Lagová, nar. 1903, čp. 10, ukázka č. 33a, 37. Vlastní výzkum autorky z let 1968-1969.
5.
      Předlohami byly knihy, v minulém století psané švabachem, které byly přepisovány a vydávány právě pro tuto potřebu. Za dosti starou předlohu k opisování svatebních vinšů a říkání pokládám knihy nynějšího majitele Josefa Župky z Jankovic, čp. 149 "Smlouvy svatební". Pro její špatný stav nebylo možno zjistit autora, datum ani odkud pochází. Předešlým majitelem byl Konstantin Balcárek. Obdobou citované knihy je i další knížka, která obsahuje svatební říkání a pochází ze Zlechova. Sesbíral ji zlechovský kovář J. Hanák a nazývá se "Slovácké svatební řeči", Uh. Brod, b. d., nestr., knihu jsem měla k dispozici v roce 1968. Předpokládám, že takovýchto knih existuje na Slovácku více. Sešitky, do kterých se ručně přepisovaly vinše a říkání, se ve zkoumané oblasti objevují ještě v dosti velké míře, jak jsem zjistila při výzkumu.
6.
      Srov. F. Kretz, Na svatbě v Derfli, Český lid, IX, 1900, str. 311-314, ukázka č. 41, 42, 40; J. Hodek, o. c., nestr., ukázka č. 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54; F. Fojta, o. c., str. 2-4, ukázka č. 55, 56, 57; J. Šach, o. c., str. 214, ukázka č. 59; J. Vaněk, o. c., str. 24-25, ukázka č. 60, 61; z terénního výzkumu uvádím příklady ze Šumic - inf. J. Šojdr, nar. 1894, čp. 216, ukázka č. 58; z Jalubí P. T. Loprais, t. č. fara, nar. 1892, ukázka č. 64, 65; ze Starého Města M. Kročová, nar. 1895, čp. 195, ukázka č. 62; z Kunovic L. Slaninová, nar. 1928, čp. 778, ukázka č. 63.
7.
      Výzva k svatým nebo přímo k Bohu jsou známé i ze křtu a pohřbu. Viz A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, str. 376; J. Tomeš, Společenský a rodinný život, Horňácko, Brno 1966, str. 312, 331.

357

VERÄNDERLICHKEIT DER HOCHZEITSWÜNSCHE IN DER UMGEBUNG VON UHERSKÉ HRADIŠTĚ
      Zusammenfassung

Untrennbaren Bestandteil der Hochzeitsfolklore bilden die Wünsche ("vinše"). In diesen belletristischen Formationen wünscht man das Gedeihen oder Wohl im verschiedensten Zusammenhang. Die Wünsche trägt man im Vers oder in Prosa vor.
      In der gleichzeitigen Hochzeitszeremonie kann man im Laufe der Hochzeitsteile zwei Hauptgruppen von Wünschen unterscheiden: Kategorie A1 - wirkliche, objektiv Prosperitätswünsche, welche von den Zeitgenossen der Braut und des Bräutigams im Vers vorgetragen werden, Kategorie A2 - Wünsche im übertragenen Belang, welche von der Brautjungfer oder vom Hochzeitsbitter in gebundener Rede vorgetragen werden, Kategorie B wirkliche, objektiv Prosperitätswünsche, welche von der älteren Generation in Prosa vorgetragen werden.
      Erste Wünschengruppe (A1) findet man im Hochzeitschmaus beim "Werfen in den Kuchen". Dabei bringt der Hochzeitsbitter au f der Schüssel einen Kuchen und in die Öffnung desselben werfen die Hochzeitsgäste Geldgeschenke, wobei ein jeder seinen Wunsch sagt. Die Wünsche werden meistens von der jüngeren Generation in gebundener Rede vorgetragen. Die Verse enthalten eine klare scherzhafte Tendenz; es sind geringe Formationen, leicht zum Merken, wo die Variabilität sich ziemlich stark äussert.
      Zweite Gruppe (A 2) bilden die Verse, welche von der Brautjungfer über dem Hochzeitskuchen, (den die Braut von der nächsten Familie, gewöhnlich von der Gevatte[/]rin bekommt), vorgetragen werden. In diesen Wünschen finden wir die Variabilität in der Ordnung der einzelnen Verse, in der Verwendung der Deminutionen, Parallelismen, Hyperbolen, Pleonasmen, welche auch in den Wünschen von verschiedenen Lokalitäten vorkommen. Diese Hochzeitswünsche im Gegensatze zur Gruppe A 1 werden auch in der schriftlichen Form (von den älteren Zeremoniäre[n]) überliefert.
      Nur eine kleine Gruppe bilden die Wünsche B der älteren Generation beim "Werfen in den Kuchen". Diejenige bestehen entweder nur aus einem Satz, die Form ist einfach, oder aus einem Satzgefüge, wo der 1. Teil stabil, der 2. Teil veränderlich zu hören ist.
      Obzwar die prosaischen Wünsche bedeutungsverschieden sind, kann man teils von der gewissen Stabilität oder vom Stereotyp im Ausdruck, teils von der relativen Inhalts - und Formvariabilität sprechen.
      Die Variabilität der Hochzeitswünsche in der Umgebung von Uherské Hradiště beeinflussen folgende Faktoren: das Maximal-Bestreben, die traditionelle Äusserung zu halten, das Bestreben um eine, grösstenteils spasshafte Improvisation, womit der Interpret seinen eigenen Beitrag offenbart, angemessen der konkreten Lokalität, der gesellschaftlichen Zusammensetzung der Hochzeitsgäste, der momentanen Situation und der Charakter-Eigenschaften der Brautleute.
      Übersetzt von Jan Skácel.

358

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. VlII - 1971, č. 4

VERONIKA MATÝSKOVÁ A JEJÍ PÍSNĚ [obsah]


      Marta Toncrová, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Probíráme-li se písňovými záznamy z moravského Lašska, zejména z povodí Ostravice, shromážděnými v brněnském archívu ÚEF, zjišťujeme řadu dosud téměř bílých míst. Zvláště některé lokality přímo vybízejí k obnovení sběratelské práce, která zde byla na dlouhou dobu přerušena. Citelně pociťujeme tento nedostatek kupříkladu v beskydské obci Morávka, která tvoří jakési centrum hornoostravské1) oblasti Lašska. Několik zápisů pochází z 1. poloviny 19. století, ostatní jsou převážně ze začátku tohoto století.2) Ve třicátých až padesátých letech zájem sběratelů o tuto lokalitu pohasl, i když neoprávněně vzhledem k důležitému postavení obce na pomezí těšínské a frýdecké části Slezska a Slovenska.3) Současný výzkum, který je teprve v počáteční fázi, nemůže prozatím předložit ucelené poznatky.4) Tradiční písňová vrstva je zasuta pod nánosem mladších žánrů, jež se přes poměrně nepříznivé podmínky (rozptýlené osídlení, nedostatek příležitostí ke společnému zpěvu) rychle rozšířily. Vliv pololidové zábavné hudby se projevuje nejen v nápěvech, ale i v jazyku písní. Nezřídka se v písních setkáváme se spisovnou češtinou jen nepatrně přizpůsobe[/]nou zdejšímu dialektu. Z mladších žánrů se přenáší tento jazyk i do tradičních lidových písní. Odkrývání staršího písňového fondu navíc ztěžuje velká uzavřenost a nedůvěřivost obyvatel Morávky, což jsou nepochybně důsledky tragických událostí, k nimž zde došlo za druhé světové války. Povědomí staré písňové kultury je setřeno do té míry, že je nutno sáhnout k dotazníkové metodě a konfrontací se staršími zápisy nebo s repertoáry sousedních lokalit aspoň zhruba stanovit proporce a složení tradičního , písňového repertoáru Morávky. Situace je o to složitější, že mnozí informátoři se na Morávku přistěhovali, takže zapsané písně pak představují z větší části repertoár jejich rodiště. Tak je tomu např. u E. Zajacové, která pochází z kysucké Olešné nebo Z. Bojdové, která se narodila v Loukách nad Olzou. A naopak další zpěvačka - Veronika Matýsková z Morávky, které věnujeme náš příspěvek, už léta nežije ve své rodné obci; v roce 1901 se přestěhovala do Ostravice. Její repertoár se však utvářel převážně v době jejího mládí, takže z větší části reprezentuje písňový fond Morávky z doby kolem přelomu století. Nebyli jsme první, kdo

359

objevil velké písňové bohatství V. Matýskové. V padesátých letech to byli sběratelé F. Bonuš a V. Šejvlová, kteří u Veroniky Matýskové odkryli bohatý pramen lidových písní a zejména lidových tanců.5) Přestože tedy interpretku předcházela pověst výborné zpěvačky a snad ještě lepší tanečnice, překvapila nás množstvím písní z nichž mnohé patří k tomu nejcennějšímu, co bylo v celé oblasti v tomto století zaznamenáno.
      Veronika Matýsková se vedle Z. Martynkové z Horní Lomné, M. Čudkové z Milíkova a J. Galasové z Frýdlantu - Nové Dědiny řadí k nejvýznamnějším dosud žijícím interpretkám z beskydské oblasti. Zároveň patří k našim nejstarším informátorům; letos v únoru se dožila devadesáti let. Narodila se na Morávce, v osadě Ježonky pod Bílým Křížem. Pochází z početné zemědělské rodiny. Mládí prožila na Morávce, kde doma pomáhala při práci na poli a v hospodářství do té doby, než odešla do služby nejdříve na Morávku a pak na Staré Hamry. V jedenadvaceti letech se provdala za kováře Antonína Matýska a odešla za ním do Ostravice, kde žije dodnes. Zálibu ve zpěvu a tanci si přinesla z domu, kde se často zpívalo a tancovalo, zejména v zimě při draní peří a zpracovávání lnu a vlny. Většinu písní ze svého širokého repertoáru si pamatuje z dob svého pobytu na Morávce. Ještě dnes ráda zpívá nejen pro sebe, ale i druhým při různých příležitostech, zejména o svatbách.
      Počáteční výzkum u V. Matýskové v roce 1970 přinesl kromě množství materiálu také obohacení našich představ o zastoupení jednotlivých písňových druhů v místním fondu. Jako jediný, dosud v povědo[/]mí lidových interpretů živý písňový druh se v současných výzkumech ukazovaly jen koledy kromě některých svatebních a tanečních písní. U V. Matýskové jsme vedle koled a písní k figurálním tancům (myslivec, šátečkový, kyjový aj.) zaznamenali také některé baladické písně, např. baladu o Matoušovi a Majdalence, kterou interpretka zpívá na nápěv rozšířený v české tradici.6) Dále je to balada o daleko provdané dceři (uk. 1), v níž zpěvačka spojila dva zcela nesouvisející texty k vytvoření jedné z nejkrásnějších variant této písně z celé beskydské oblasti, která má rovnocenný protějšek jen ve verzi zapsané u Z. Martynkové z Horní Lomné.7) Od V. Matýskové jsou zapsány také v této oblasti ojediněle se vyskytující žatevní písně - Olešna, Olešna, ženka mi odešla (uk. 2)8) a Ej, oralo male pacholatko (uk. 3). První píseň patří k nejstarším nejen svou funkcí, ale i hudební stavbou. Jde o nápěv s tonální kostrou v rozsahu kvarty, který řadíme k nejstarší tzv. tetrachordální vrstvě nápěvů. Jako známá zpěvačka bývala V. Matýsková zvána, aby zazpívala o svatbách, takže ve svém repertoáru. má i soubor svatebních písní, zpívaných při různých momentech svatebního obřadu, např. starobylou píseň Jaki ji to svaďbička (uk. 4), píseň Ej, chvala bohu, už je naša (uk. 5), která se zpívala po příchodu z kostela, melodicky i tonálně zajímavou píseň Tajila sem, tajila (uk. 6), kterou zpívaly starosvatky před svatbou, ve slezské oblasti obecně rozšířenou svatební píseň Ej, śidej na vuz; kochani moje (uk. 7) a další.
      Písně V. Matýskové jsou cenné nejen pro svou rozmanitost z hlediska písňových druhů, ale také pokud jde o jejich hudební strukturu. V místním fon

360

du totiž v současné době převažují mladší písňové typy, které byly ovlivněny městskou hudební kulturou pronikající sem zejména na začátku tohoto století. Jsou to převážně pololidové valčíkové písně, často sentimentálního rázu, kuplety, žertovné až vulgární popěvky, případně úpadkové verze tradičních písní. Repertoár V. Matýskové se z větší části utvářel kolem začátku století, kdy tyto vlivy nebyly tak pronikavé, takže se v něm výrazněji neuplatnily. Proto ve srovnání s tím, co zaznamenáváme na Morávce v posledních letech, nás písně V. Matýskové překvapují svou starobylostí.9) Cenné jsou zvláště písně modálního [/]

Veronika Matýsková z Ostravice.

charakteru; zaznamenáváme zde mixolydickou tóninu, podobně jako v sousední jablunkovské oblasti, a dále nápěvy dórského charakteru. Je nutno ovšem dodat, že modalita se vyskytuje ojediněle a navíc není vždy důsledná ani uvnitř jednoho nápěvu. Např. nápěv žatevní písně Ej, oralo male pacholatko, který je v původní mollové tónině, nabývá ve druhé sloce dórského charakteru (viz uk. 3). V milostné Kole Olešova teče voda (uk. 8) se zase střídá původní moll s harmonickou.
      Vedle materiálu samého, který nám V. Matýsková ve svém přednesu tlumočila, není nezajímavé povšimnout si blíže i jejího vlastního zpěvního projevu. Stále více se ukazuje, jak je třeba věnovat pozornost i osobnosti interpreta, jeho přístupu k písním, podmínkám fysiologickým a především psychickým. Vždyť i v umělé hudbě, která se sice v mnohém liší od lidové hudby, stojí v popředí umělec - interpret, který dílo realizuje. Bez něho by existovalo jen v zápisu, který pro omezenost notačního systému nemůže postihnout všechny složky hudebního díla. V této otázce vyřešil mnoho nový způsob záznamu, který umožňuje zaznamenat píseň bez subjektivního zásahu sběratele, čemuž se nevyhnuli zapisovatelé písní minulého a počátku tohoto století. Současná technika dovoluje objektivně zachytit maximum z projevu lidového interpreta. Dnes máme k dispozici zvukové záznamy řady zpěvních projevů významných interpretů z nejrůznějších regionů, včetně beskydské oblasti, takže můžeme konfrontovat různé reprodukční styly. Toto srovnání ukazuje, že existují dva typy dobrých interpretů. Jedni uchovávají písně z nezměněné podobě, jak je kdysi slyšeli, a sami nezasahují do jejich struktury. Představitelkou

361

tohoto typu je např. Z. Martynková z Horní Lomné.10) Jiní zase sami na základě znalosti lokálního písňového stylu vytvářejí nové písně; buď příležitostně skládají nový text na známé nápěvy (M. Čudková z Milíkova) nebo v duchu lidových písní sami tvoří celé nové písňové útvary. Nad jiné výmluvným dokladem je např. tvorba vynikajícího těšínského zpěváka a gajdoše Pavla Zogaty z Hrčavy nebo písně A. Dřevjané a B. Peterkové z Janovic. Zpěvačka Veronika Matýsková stojí v jistém smyslu uprostřed mezi uvedenými alternativami. V jejím přednesu se objevuje řada menších odchylek, zejména uvnitř jedné písně. Podle hudební stavby většiny písní z jejího repertoáru je však možno usuzovat, že je uchovává v tom tvaru, jak je slýchávala za mládí. Sama přiznává, že právě ty "staré" písně si lépe vybavuje než ty, které slyšela později, nebo dokonce ty, které sama složila. Veronika Matýsková totiž sama příležitostně též skládá písně. Ty však jsou vyvolány určitými vnějšími popudy a netvoří podstatnou část jejího repertoáru. Spíše než o vlastní tvorbu ve smyslu, jak se s ní setkáváme u "folklórního" P. Zogaty, jde v tomto případě o doklad uvědomělého úsilí o vytváření nových písní, jak se uplatňovalo mezi nositeli lidových písní hlavně v padesátých letech. Kladem zpěvaččina přístupu k lidové písni je skutečnost, že přesně odlišuje slyšené od toho, co sama k písni přidala. Závažné jsou i její poznámky k jednotlivým písním, týkající se zpěvní příležitosti a funkce písní. I když je nutno brát je s rezervou, jsou tyto údaje významným doplňkem k rozšíření našich poznatků o výskytu jednotlivých písňových druhů v místním repertoáru.
      Vzhledem ke zpěvaččině pokročilému věku jsme [/] považovali za vhodné pomoci její paměti připomínáním písní ze starších sbírek, jmenovitě z edicí F. Sušila a J. Mojžíška. Připomínané písně vyvolaly u interpretky řadu bezprostředních i volnějších asociací, jejichž výsledkem bylo podchycení některých význačných písňových typů. Je zajímavé, že V. Matýsková si vybavovala písně především na základě hudební podobnosti nápěvů, nikoli podle textu, jak se s tím většinou u zpěváků setkáváme. Navíc interpretka odlišuje písně, kterým se naučila za svého pobytu na Morávce od těch, které slyšela později během svého pobytu na Ostravici. Uvážíme-li, že už téměř sedmdesát let žije na Ostravici, je ohromující její paměť, která se projevuje při vybavování některých starých, dávno už kdesi hluboko v podvědomí zapadlých nápěvů.
      Při našich dvou návštěvách u Veroniky Matýskové jsme zapsali kolem šedesáti písní. Zhruba stejný počet zaznamenali v roce 1955 F. Bonuš a V. Šejvlová. Vzhledem k tomu, že se některé písně opakovaly, je možno počítat prozatím asi s osmdesáti nápěvy, což je slibný příslib do budoucna zejména proto, že interpretka si stále živě vybavuje další písně a pohotově reaguje na otázky, týkající se funkce a původu písní. Pro nás z toho vyplývá nutnost co nejdříve prostudovat celý její repertoár, zejména přihlédnout ke starším sběrům V. Šejvlové a F. Bonuše a konfrontovat je se současnými výzkumy. První srovnání zatím neukazuje podstatnější rozdíly. Výjimku tvoří pouze častější výskyt modálních nápěvů, které si zpěvačka vybavila na základě již zmíněných konfrontací se sbírkami F. Sušila a J. Mojžíška. Navíc způsob zápisu písní pomocí magnetofonu dává možnost zachytit pro

362

měny, jimiž nápěv během přednesu dalších slok prochází. Obě vrstvy zápisů se ojediněle různí i v označení písňových druhů. Např. některé písně zapsané u V. Matýskové jsou ve starších zápisech označeny jako písně k mužskému tanci "skok"11) a jeho párovým analogiím.12) Při loňském výzkumu však zpěvačka uvedla, že se na tyto písně tančila "dupavo polka". Poněvadž bylo možno srovnat jen část zápisů, je třeba rozšířit materiálovou základnu jednak dalšími [/] sběry, jednak podrobnějším zpracováním dosavadních pramenů. Toto vlastně první zastavení nad repertoárem V. Matýskové je tedy jen přípravou pro další systematický výzkum.
      Několik připojených ukázek z jejího repertoáru si klade za cíl v mezích, jaké poskytuje grafický záznam, oživit její podání, jež můžeme do značné míry považovat za model lidového zpěvu hornoostravské oblasti z počátku našeho století.[/] Poznámky:
1.
      Tento termín je převzat z dialektologie ( S. Králík, Jazyk folkloru Ostravského kraje, Radostná země 1/1951,84), avšak předběžná probírka materiálu ukazuje řadu společných znaků i v písňovém fondu, a proto jsme tohoto termínu použili i pro vymezení oblasti z hudebně stylového hlediska.
2.
      Kromě několika písní, které zde zapsal F. Sušil (Moravské národní písně, Praha 1951), zaznamenal na Morávce R. Kučera v roce 1920 kolem dvaceti písní (ÚEF v Brně, sign. A 963, A 985). Padesát písní zde zapsal na začátku tohoto století J. Mojžíšek (ÚEF, sign. A 108, A 660-662) a několik písní uveřejnil také J. Vyhlídal v díle Naše Slezsko (Praha 1903).
3.
      Pouze v roce 1950 zde zapsali V. Šejvlová a F. Bonuš devět tanců.
4.
      Vedle několika dílčích sběrů zaznamenali na Morávce v roce 1968 J. Gelnar a M. Svobodová 46 písní (ÚEF, sign. A 1265) a v roce 1967 asi padesát písní natočil J. Gelnar (ÚEF, sign. PK 63, 64, 65). Většina těchto písní patří k mladší písňové vrstvě.
5.
      Výsledky jejich sběrů jsou zčásti uloženy v rukopisném archívu ÚEF v Brně, z větší části jsou však dosud v soukromém vlastnictví sběratelů a F. Bonuš také připravoval jejich souborné zpracování. Celkový [/] obraz repertoáru V. Matýskové je tedy bezpochyby neúplný.
6.
      Srov. K. J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla, Praha 1886, 764.
7.
      Píseň o daleko provdané dceři je obecně rozšířená po celé východní Moravě. Podobné textové spojení však zaznamenal pouze R. Kynčl v Kuželově (srov. ÚEF, sign. A 229/3) a M. Beck v Miroslavských Knínicích (srov. ÚEF, sign. A 5/13).
8.
      Tempo přednesu je výrazně ovlivněno prostředím, v němž zpěvačka píseň zpívala. Na přímý dotaz V. Matýsková dodává, že "na polu še to špivalo tak, to dluho še tahlo, co nejdele".
9.
      Tento stav je ovlivněn tím, že sběry z této oblasti nejsou zdaleka vyčerpávající, nicméně podobné archaismy se v současné době vyskytují jen ojediněle, a ta převážně u nejstarších pamětníků.
10.
      Viz J. Gelnar - O. Sirovátka, U zpěvačky Zuzany Martynkové, Národopisné aktuality 4/1967, 1, 19.
11.
      Srov. V. Šejvlová, Ondrášův skok - sólový chlapský tanec severních Beskyd, Radostná země 3/1953, 22-31.
12.
      V. Šejvlová, Tanec "starodávný" v horním povodí Ostravice, Těšínsko 6/1963, 22.

363

1.

      2.
Vydala matička, vydala cerušku
daleko preč od sebě,
[: a jak ju vydala, hned ji přikazala,
aby k ni něchodila :].

      3.
Udělam se ptačkem, malym jařabačkem
a jo k tobě přiletim,
na okno ja śednu, na okno zaťukam,
na tu bilu leluju.

      4.
Šo, šo, šo, šo, ptačku, maly jeřabačku,
něslomej mi leluje,
bo je mi tě škoda nejmladši sestřičku,
co ona světem vandruje.[/]
2.

      2. Proto mě odešla, že něumim řemesla.
      3. Gazdo naš, gazdo naš, chystaj nam holdomaš.
      4. Chystaj nam ho směle, žaly zme ti vesele.
      5. Gazděna už śe vleče, ať ji od nosa teče.

3.

      2.
Udělala naša hospodynka rano kvas,
potě už tež, moje ženculečky, už je čas.

      3.
Pujděme my, naša hospodynko, pujděme,
ještě my tež po jednym snopečku nažněme.

(U průběhu dalších slok zpěvačka neustále měnila tempo)

364

4.

      2.
Něbudě ti, synečku, něbudě ti dycky tak,
něbudě ti sluničko na dvě strany svićivať.

      3.
Jak ti budě ženka la(ť), děti ti budu plakať
a ty mušiš, Franćišku, a ty mušiš kolibať,
a ty mušiš, Franćišku, aji plinečky čvachať.

      (Na opakované takty 6-10)[/]

5.

      "To jak śe šlo z kostela, to śe dycky vrš spivol a vryš muzykanći hrali..."

365

6.[/]

7.

"A tož to śe už na druhy děň nebo na třeći . . . něvěsta baj něšla hned za ženichem, ež za tyděň, po popravkach".
      2.
A ja bysym rada na vuz śidala,
ješće sym mamince něděkovala.
Dźekuju ti, mamičko, za to tvoje kolibani,
dy sym ja byla mala.

V. Matýsková: "A to śe furt tak opakovalo, bratři a sestry..."

IL: "A to zpívala potom nevěsta?"

V. Matýsková: "Ni něvěsta, to jen ty starosvatky nebo družky".

366

8.

      2.
[: Už sem se napila, už ji mam dost :]
děkuji ći, mily, hošičku upřimny,
za upřimnos(t), za upřimnos(t).[/]


      3.
[: A ja bych se rada vydavala :]
dyby mi mamička, śiva holubička
synka dala.

      4.
[: Ale že ona mi ho dať něchce :]
tak ja tež zustanu, tak ja tež zustanu
stare děvče, stare děvče.

      Zpívala V. Matýsková 7. 12. 1970 (č. 2, 3, 4, 5) a 9. 12. 1970 (č. 1, 6, 7, 8).
      Nahráli J. Gelnar (č. 2, 3, 4, 5) a M. Toncrová (č. 1, 6, 7, 8).
      Přepsali J. Gelnar (č. 3, 6) a M. Toncrová (č. 1, 2, 4, 5, 7, 8).

367

Veronika Matýsková und ihre Lieder
      Zusammenfassung

Im zeitgenossischen Liederfond des Dorfes Morávka im oberen Stromgebiet des Flusses Ostravice überwiegt eine jüngere Liederschicht, die oft durch die städtische Musikkultur beeinflusst ist. Seltener finden wir ältere Lieder, die den traditionellen Liederrepertoire aus der Zeit vor dem ersten Weltkrieg vorstellen. Von den Interpreten, die diese ältere Liederschicht aktiv beherrschen, ragt die ausgezeichnete Sängerin und Tänzerin Veronika Matýsková hervor. Nun lebt sie in Ostravice, aber die Jugend verbrachte sie in Morávka, sodass ihr Repertoire, das sich in ihren jüngeren Jahren geformt hat, einen Liederfond dieses Dorfes aus den ersten Jahrzehnten unseres Jahrhunderts repr[e][ä]sentiert.
      Bereits in den fünfzigen Jahren haben von ihr eine Menge Lieder und besonders Tänze die Sammler V. Šejvlová und F. Bonuš aufgezeichnet. Unsere diesjährigen Erforschungen konnten ausser einer Menge von Liedern auch wesentliche Bereicherung unserer Vorstellungen über die Vertretung einzelner Liedergattungen im Repertoire des Dorfes Morávka eruiren. Nebst altertümlichen Weih[/]nachtsliedern und Tanzliedern sang V. Matýsková eine Reihe von Hochzeitsliedern, die bis heutzutage in Morávka noch nicht auf gezeichnet wurden, ferner etliche Balladen, Erntelieder und Hirtenlieder.
      V. Matýsková komponiert auch gelegentlich ganz neue Lieder oder ergänzt die älteren. Dabei unterscheidet sie aber genau das Gehörte von dem, was sie selbst zugegeben hat. Auch ihre Bemerkungen über die Gesanggelegenheiten bzw. Funktionen der Lieder sind sehr wichtig. Dem Inhalt ihres Repertoires nach reiht sich V. Matýsková zu den hervorragendsten Sängern aus dem Beskidengebiet in der Umgebung von Jablunkov, wo die Überreste des modalen Denkens, zum Beispiel die mixolydische und dorische Tonart, zu finden sind. Obwohl die Durchforschung des Repertoires unserer Sängerin erst in allem Anfang steht, können wir schon heute dieses Repertoire und die Gesangäusserungen der V. Matýsková als ein ModelI des Volksgesanges in dem erwähnten Gebiet aus dem Anfang unseres Jahrhunderts betrachten.

368

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Sedmdesátiny prof. Marijany Gušičevové [obsah]

Prof. Marijana Gušičevová je ředitelkou Etnologického ústavu Jugoslávské akademie věd a umění (Etnološki závod Jugoslavenske akademije znanosti i umjetnosti) a členkou akademického Odboru pro lidový život a obyčeje. Letošního roku dovršuje 70 let svého života a zároveň téměř 50 let vědecké práce. Školením historička a geografka obrací prof. Gušičevová záhy svou pozornost na tradiční lidovou kulturu a věnuje se studiu života lidových vrstev. Ve své odborné práci jedinečně spojuje historická fakta s výsledky etnologické práce a v chorvatské etnologii dává základy moderní historicko-etnografické vědecké práci. Celé své životní dílo zasvětila studiu obyvatelstva jugoslávských krajů. Svou neobyčejnou energií při terénních výzkumech 3 přímým kontaktem s lidem poznala celý balkánský poloostrov, od Triglavu až po Olymp. Šíře jejího vědeckého zájmu vedla ji k poznávání sousedních a příbuzných slovan[/]ských národů. Proto odchází na studijní cesty i mimo hranice Jugoslávie. Výsledky komparativních studií a syntéz, které prof. Gušičevová zpracovala na základě bohatě sebraného materiálu, objevují se v Jugoslávii a v publikacích jiných zemí.
      Životní jubileum prof. M. Gušičevové dovoluje vyzvednout její vědecký význam. Centrem jejího zájmu je po léta etnogeneze Slovanů. Ve svých pracech se zabývá základy materiální kultury (nejstarší forma dinarského lidového oděvu; pastýřské dřevěné nádoby na pití; votivní předměty; krajky), fenomeny společenského tradičního života ("ostajnice" - dívka se společenskou úlohou a s povinnostmi mužského potomka rodiny; obřad Ljelja-Kraljice), dosud neprostudovanými etnickými skupinami (Bezjaci) a regiony (v Černé Hoře a v Dalmácii). V těchto pracech se jí daří rekonstruovat obraz původní starobylosti. Marijana Gušičevová srovnává prvky lidové kultury z jugoslávského území a a analyzuje podobností kultur ostatních slovanských národů; sleduje tak vývoj jednotlivých prvků lidové [/] kultury z agrafičného období po dnešek.
      Prof. M. Gušičevová je rovněž významnou muzeální pracovnicí. Ještě před druhou světovou válkou pomáhala při uspořádání vystavovaného materiálu ze staré Hercegoviny v Národopisném muzeu v Praze a na pozvání této instituce účastnila se vědecké konference uspořádané k 75. výročí jejího založení. Po druhé světové válce prof. Gušičevová vedla téměř dvacet let největší chorvatské muzeum, Etnografické muzeum v Záhřebu a založila a dlouho vedla Muzeum maršála Tita v Kumrovci, Prof. Gušičevová rovněž založila a pomohla uspořádat mnoho malých lokálních muzeí v Chorvatsku a vedle "Průvodce po etnografickém materiále" v záhřebském muzeu a řady jiných prací, je autorkou více než dvaceti výstavních katalogů. Svoje znalosti vždy ráda předávala mladým a dnes má okruh etnologů, na něž přenesla svůj entuziasmus pro etnologickou vědu, smysl pro vědeckou pravdu a svoji metodologii. Vesna Konstantinovičová, Záhřeb

369

Arch. Ladislav Štěpánek pětašedesátníkem [obsah]

Dne 28. července 1971 oslavil své pětašedesátiny neúnavný národopisný pracovník arch. Ladislav Štěpánek z Prahy. Po r. 1945 obrátil svůj zájem k národopisu a jako technický odborník zaměřil svou pozornost především ke studiu lidové architektury. Po pětadvacetileté činností znamená jeho práce v tomto oboru podstatný přínos nejen naší etnografii, ale i praktický přínos naší památkové péči na úseku ochrany lidové architektury.
      Především je třeba v této souvislosti vzpomenout jeho terénních výzkumů, které v 50. a 60. letech prováděl pro Národopisnou společnost československou, jejímž je stále aktivním členem a organizátorem jejích národopisných přednáškových cyklů, a pro Ústav etnografie a folkloristiky ČSAV v Praze. V tomto směru prováděl výzkum hmotné kultury, zejména lidového stavitelství, v oblasti jihočeských Zbudovských blat, v zátopové oblasti Žluticka, Kadaňska a Českoskalicka, výzkum v důlních oblastech Mostecka, Bílinska a Ústecka, výzkum zátopové oblasti Bohdaneč u Pardubic a konečně výzkum stavebních forem domků a způsobu života rodin v pražských nouzových koloniích.
      Z uvedených a dalších výzkumů v Čechách a na Slovensku shromáždil spoustu dokumentačního materiálu, který vytěžil ke speciálním [/] tematickým studiím. Tak např. v již. Čechách věnoval pozornost svérázným lidovým stavbám, jejich štítům a jejich místním autorům v plástovické oblasti a na Písecku, ve vých. Čechách pak výzkumu stodol v širší oblasti Královéhradecka a Orlických hor, klasicistním štítům v lidové architektuře na Hradecku a ve východních Čechách vůbec, ale i perlařství na Miletínsku, mlácení cepem na Hronovsku, otázce háku a trakaře v Orlických horách, v severočeském kraji studoval život horníků a dělníků na Mostecku a ve Svatavě na Sokolovsku, ve Středočeském kraji se pak zabýval dějinami lodní dopravy na střední Vltavě a zajímavou otázkou, jak chmelařství na Mělnicku a Mladoboleslavsku ovlivnilo lidové stavitelství, všeobecně se pak zabýval hrázděnými lidovými stavbami v Čechách a jejich problematikou, na Slovensku zaměřil svou pozornost na lidový dům s podlomením a jeho situaci ve středoevropské lidové architektuře.
      Jako krajský konzervátor státní památkové péče pro lidovou architekturu ve Středočeském kraji má neobyčejné zásluhy o záchranu a obnovu celé řady památek lidového stavitelství, z nichž mnoha již hrozilo nebezpečí zániku. Ze spojení jeho zájmů o památky lidového stavitelství a o jejich záchranu vyplynul i jeho další zájem o vybudování regionálních skansenů ve Středočeském kraji, "Polabské národopisné muzeum" v Přerově nad Labem [/] (pobočka Oblastního muzea v Poděbradech), které je prvním skansenem polabské lidové architektury ve Středočeském kraji, vděčí za svůj vznik a další budování především iniciativě a odborným znalostem arch. Ladislava Štěpánka, stejně tak jako vznikající skansen kolem tzv. Cífkova statku v Třebízi na Slánsku, i jeho návrh na vybudování muzea lidové architektury Středočeské pahorkatiny v Kouřimi, či jeho originální návrh na návštěvnické spojení zajímavé lidové architektury v severní částí středočeského kraje od Mělníka přes Nosálov, Sudoměř, Hor. Stakory u Mladé Boleslavy, Mnich. Hradiště, Žďár, Loukov, Přepeře po Dolánky u Turnova formou tzv. "národopisné linky".
      Přejeme arch. Ladislavu Štěpánkovi mnoho zdraví a energie do dalších let jeho života a národopisné práce. Svatopluk Šebek

K životnému jubileu prof. Bélu Gundu [obsah]

Slovenská ľudová kultúra je už od počiatku rozvoja národopisu v strednej Európe predmetom sústavného záujmu zahraničných etnológov. Okrem českých etnografov a; folkloristov, ktorí pôsobili na Univerzite Komenského a v múzejných inšti

370

túciach, máme na mysli najmä vedecké výskumy národopisných reprezentantov zo susedných krajín, konkrétne Poľska, Ukrajiny, Maďarska a Nemecka. Tento vedecký záujem zahraničných odborníkov o slovenskú ľudovú kultúru bol motivovaný predovšetkým potrebami komparatívneho štúdia ľudových kultúr v slovanskom alebo inom stredoeurópskom kontexte. Z maďarských etnografov patrí k najlepším znalcom slovenskej ľudovej kultúry univ. prof. Bála Gunda, ktorý sa na Vianoce 1971 dožíva šesťdesiatky.[/]

      Béla Gunda sa narodil 25. decembra 1911. Vyrástol v roľníckom prostredí Dolnej zeme, kde ľudová kultúra roztrúsenej slovenskej menšiny citeľne vplývala na formovanie tamojšej ľudovej kultúry, ba aj mentality maďarského obyvateľstva; azda tu možno hľadať korene vrodeného citového vzťahu B. Gundu k Slovákom a ich kultúrnym a umeleckým hodnotám. Po skončení svojich stredoškolských a vysokoškolských štúdií v Budapešti pracoval najprv ako asistent na univerzite v Budapešti, potom ako odborný pracovník Maďarského národopisného múzea, od r. 1943 ako profesor na sedmohradskej univerzite v Klúži a napokon od r. 1949 ako riadny profesor národopisu na univerzite v Debrecíne, kde úspešne pôsobí doteraz.
      V európskej etnológii je prof. Gunda známy ako odborník pre otázky maďarského národopisu, ako aj pre otázky ľudových kultúr v strednej a Juhovýchodnej Európe. Ťažisko jeho celoživotného vedecko-výskumného diela spočíva v bádaní materiálnej kultúry so zvláštnym dôrazom na ľudové staviteľstvo a na zamestnanie. Okrem výskumov v Maďarsku sa dlhé roky zameriaval najmä na terénne výskumy v oblasti Karpát a na Balkáne. Z karpatskej oblasti sú v jeho prácach najlepšie zastúpené horské regióny Sedmohradska, Slovenska, Moravského Valašska, južného Poľska a Zakarpatskej Ukrajiny. V týchto oblastiach sa zaujíma predovšetkým o komplex[/]né štúdium tradičnej pastierskej kultúry, o horské formy poľnohospodárstva, o zberné a koristné hospodárstvo, stravu, architektúru a niektoré prejavy duchovnej kuItúry a folklóru :Výsledky tohto štúdia sú uložené v mnohých príspevkoch a v knihe Ethnographica carpatica (1966).
      Pre nás odľahlejší predmet Gundovho bádateľského záujmu tvorí porovnávacie štúdium ľudových kultúr ugro-fínskej etnickej skupiny,. ďalej štúdium v Škandinávii (najmä vo Švédsku) a v posledných rokoch v Amerike (1965-1966), kde skúmal prastaré formy poľnohospodárstva v západnej časti USA a medzi americkými Indiánmi. Výsledky týchto svojich štúdií uverejnil v rozličných svetových odborných časopisoch a zborníkoch. Prejavom uznania jeho zásluh o rozvoj vedy a. medzinárodnej spolupráce sú jeho vyznamenania (napr. I. stupeň fínskeho rytierskeho radu leva) a členstva v rozmanitých medzinárodných vedeckých organizáciach a redakčných radách.
      Československo a hlavne slovenské karpatské územie zohrávalo vo vedecko-výskumných plánoch prof. Gundu už niekoľko desaťročí dôležitú úlohu. V ľudovej kultúre československých Karpát hľadal kľúč k vysvetleniu mnohých javov kultúrneho vývoja v strednej Európe. Naše územie chápe ako križovatku kultúrnych prúdov a vzájomných interetnických vplyvov. Už v rokoch

371

druhej svetovej vojny uverejňuje v Národopisnom sborníku Matice slovenskej dva príspevky o prastarom pradení nití u Slovákov (1943 a 1944). V povojnových rokoch vykonal v Československu trojmesačný terénny výskum, zameraný na niektoré problémy karpatskej kultúry na Slovensku a na Moravskom Valašsku. Do tohto obdobia sa datuje aj jeho výskum v Žakarovciach, kde sa zúčastnil na príprave kolektívnej monografie o tejto spišskej baníckej dedine. Výsledkom jeho aktívnej účasti na výskume bola obsiahla štúdia o ľudovom transporte v Žakarovciach (1955), ktorá po metodologickej stránke podnes zostáva vzorom porovnávacieho spracovania tejto témy. .V nasledujúcom roku sa [/] vracia k slovenskej problematike článkom o slovenských cepoch a obilných truhlách. Na jednom z terénnych výskumoch sa venoval štúdiu slovenských podomových obchodníkov; príspevok k tejto problematike uverejnil v nemeckom jazyku v maďarskom časopise Acta ethnographica (1953). Spomienkovo-cestopisnou formou podáva časť výsledkov zo svojich terénnych výskumov na Slovensku vo vedecko-popularizačnej knihe Néprajzi gyüjtöúton (1956). Hlavnú časť získaných poznatkov z viacerých terénnych výskumov využíva však ako porovnávací materiál pri svojich súhrnnejších štúdiach o ľudovej kultúre karpatskej oblasti.
      Možno povedať, že prof. Béla Gun[/]da patrí k zahraničným etnografom, ktorí prispeli k rozvoju slovenského národopisu a k sprístupneniu poznatkov o slovenskej ľudovej kultúre pre potreby zahraničnej vedy. Európska etnológia si váži vedecké dielo prof. Bélu Gundu, čo prejavu je okrem iného aj prípravou medzinárodného zborníka "Landtransport in Europe", zostaveného na počesť jubilanta jeho priateľmi a spolupracovníkmi; zborník vychádza v Dánskom národnom múzeu v Kodani a myšlienka na jeho vydanie sa zrodila v Liptovskej Tepličke počas seminára o materiálnej kultúre (Seminarium ethnologicum II, 1969). Československí etnografi želajú jubilantovi dobré zdravie a ďalšie pracovné úspechy. Ján Podolák

372

KNIHY

Oldřich Sirovátka, Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy, [obsah]

Rozpravy ČSAV, Řada společenských věd, Académia Praha 1967, ročník 77, sešit 15, strán 70
      Vo folkloristickej odbornej literatúre sú práce, ktoré niekedy aj bez zámeru ich autorov, znamenajú míľniky na ceste vedeckého poznávania. Československá folkloristika bude za takýto milník považovať útly zošit vydaný vo výberovej edícii ČSAV, po ktorom nasledovalo ešte pár prác brnenského národopisného kruhu (štúdie V. Frolca a D. Holého), štúdiu Oldřicha Sirovátku o českej ľudovej slovesnosti a jej medzinárodných vzťahoch. Význam tejto práce nespočíva iba v suverénnom vyčerpávajúcom výklade témy uvedenej v samotnom titule práce ale aj, či najmä v kritickom hodnotení vývoja folkloristickej komparatistiky ako metódy a školy a v pokuse určiť komparatistike jej dôležité miesto v súčasnom folkloristickom bádaní. Autor sa pritom, sebe vlastným spôsobom, neuzatvára do ohraničeného priestoru dejín folkloristiky, ale postavenie komparatívneho štúdia pertraktuje v konfrontácii s komparatistikou literárnovednou a na základe tejto zaujímavej konfrontácie rozširuje zorný uhol porovnávacieho štúdia folklóru a ľu­ dovej kultúry vôbec.[/]
      Ak hodnotí významné vývojové etapy porovnávacieho štúdia v oblasti predmetu záujmu folkloristiky - obdobie látkoslovneho bádania, etapu tvaroslovného porovnávacieho štúdia, etapu diferenčného skúmania nacionálnych zvláštnosti a regionálnych osobitostí, tak dospieva k náčrtu vývojovej cesty od látkoslovného porovnávacieho štúdia ku komparatistike syntetickej. V závere tejto úvodnej časti práce, nazvanej Východisko a předpoklady, zároveň upozorňuje na doterajší stav spracovania poznatkov o kultúrnych javoch a na ich nesystematičnosť spôsobujúcu zväčša málo precízne, medzerovité a dočasné rezultáty mimoriadne namáhavej a náročnej komparatistickej práce.
      V časti práce nazvanej Cesty, zprostředkovatelné, podmínky sa O. Sirovátka venuje najdôležitejším zobecniteľným poznatkom o spôsoboch a podmienkach prenikania kultúrnych hodnôt z jedného prostredia do druhého, odlišného prostredia a to nemusí byť podľa neho vždy iba etnicky odlišné prostredie. Za hlavné cesty preberania kultúrnych hodnôt považuje autor ústne podanie a literárne sprostredkovanie. Upozorňuje však zároveň na rozdielnosť spôsobu šírenia vovnútry jednej národnej tradície a medzi tradíciami dvoch alebo viacerých národov, kde do procesu vstupuje niekoľko významných faktorov, akými sú napríklad etnické a jazykové hranice ale obyčajne aj väčšie vzdialenosti. Okrem cesty postupnej, Sirovátkom nazvanej "vlnovitou", nastáva migrácia folklórnych tradícií aj iným spôsobom, akýmisi "skokmi" niekedy i ponad väčšie vzdialenosti. Na tomto mieste a pri tomto spôsobe autor charakterizuje úlohu rôznych skupín i jednotlivcov tzv. "putujících lidí" - vojaci, sluhovia, remeselníci, obchodníci, sezonári, žobráci, potulní muzikanti, kantori, farári a pod.
      Upozornenie na úlohu sociálneho faktoru pri migrácii a výmene folklórnych tradícií ilustruje autor príkladom zo špecifického prostredia zmiešanej nemecko-maďarsko-slovenskej obce Möszu z Maďarsku, v ktorej nemecké etnikum komunikovalo v tejto oblasti výmeny kultúrnych hodnôt výlučne s tradíciou maďarskou, pretože Slováci stáli na nižšom spoločenskom stupni (ilustrované na základe výsledkov výskumov I. Weber-Kellermannovej).
      SIedujúc druhové a žánrové triedenie folklórnej tradície, snaží sa autor sledovať, ktoré hodnoty prejavujú schopnosť preniknúť a zdomácnieť v novej tradícii, a prečo, a charakterizovať zároveň menší okruh folklórnych žánrov (demonologické rozprávky, miestne a historické povesti, obradný folkIór), ktoré zväčša do iných prostredí neprenikajú.

373

Pri medzietnických komunikáciach upozorňuje autor na nutnosť prekonávania jazykovej bariéry a zdôrazňuje úlohu bilinqvizmu ktorý spôsobuje ľahšie a voľnejšie prenikanie najmä útvarov prózaických ako uzavretých piesňových foriem. O. Sirovátka pri tomto probléme uvádza tri stupne zložitého procesu prenikania tradície v bilinqvistickom prostredí, formulovaný v 30-tych rokoch A. Loschdorferovou a neskôr prijatí viacerými bádateľmi.
      Na rozdiel od prirodzenejšej cesty ustnym podaním, upozorňuje autor, že pri prenikaní hodnôt literárnou cestou zohrávajú omnoho väčšiu úlohu faktory sociálne a politicko-administratívne.
      V časti nazvanej Regionální rozdíly kde konštatuje, že štúdium ľudovej slovesnosti doteraz nedostatočne postihlo historický vývoj regionálnej diferenciácie českej slovesnosti a ani zahraničné výsledky v tejto problematike nie sú bohatšie, upozorňuje autor na dôležitosť rešpektovania širších ako región tzv. národopisných zón alebo sfér a hovorí, že českú ľudovú slovesnosť nie je možné mechanicky zovrieť do národných hraníc, že voľne prechádzala do tradície najmä poľskej a naopak, že v starších dobách boli u nej národnostné hranice ku tradíciám slovenskej a poľskej len pomyseľné alebo slabšie ako niektoré regionálne hranice vovnútry samotnej českej ľudovej slovesnosti.
      Polemizujúc s názormi niektorých [/] bádateľov, ktorí sa pokúšali odvodiť diferenciáciu v českej ľudovej kultúre už z etnických a kmeňových rozdielov vo voľakedajšom prvotnom slovanskom osídlení, odvoláva sa autor na, podľa jeho názoru, historicky opodstatnenejšie hľadanie vzniku regionálnej diferenciácie českej ľudovej kultúry najmä v dobe pobelohorskej, v 17. a 18. storočí, v čase rozdrobenej hospodárskej a kultúrnej izolovanosti feudálnych panstiev, partikularizácia a izolácia viedli k samostatným a teda i odlišným vývojom jednotlivých regiónov.
      Štvrtú časť svojho teoretického pojednania o medzinárodných vzťahoch českej ľudovej slovesnosti, nazvanú Národnostní menšiny, venuje autor kľúčovým problémom štúdia ľudovej slovesnosti a kultúry etnických enkláv opäť prevažne z pozície komparatívneho štúdia. Keď podrobne kriticky zhodnotil pozitíva a omyly zahraničného, najmä nemeckého, bádania v problematike enkláv - Jungbauerov a Kuhnov Sprachinselforschung výskumy a povojnovú Volkskunde der Heimatsvertriebenen orientáciu - venuje O. Sirovátka pozornosť postaveniu kultúry enkláv a jej úlohy pri medzinárodnej výmene ľudovej slovesnosti. Upozorňuje najmä na autonomné špecifické postavenie problematiky jednotlivých menšín i z jedného etnika pochádzajúcich a na zložitú problematiku nielen vzťahu k inoetnickému prostrediu ale aj k materskému kultúrnemu dedičstvu ako aj na samostatný vý[/]voj tradícií v prostredí enkláv zväčša zostávajúci za vývojom materskej kultúry. Keď hovorí o archaizme menšinovej kultúry vo vzťahu k materskej kultúre - čo je mimochodom jeden z veľmi dôležitých momentov - a upozorňuje na silný vplyv tradícií väčšinového inoetnického prostredia - hovorí, vychádzajúc z doterajšieho poznania kultúr y českých enk[l]áv, že ľudová kultúra enkláv, ktorá žije v zvláštnych izolovaných situáciach, vyvíjajúca sa v lokálnych pomeroch, sa nemôže zobecňovať pre charakterizovanie celonárodných vzťahov českej ľudovej slovesnosti. Význam štúdia ľudových tradícií enkláv pre komparatívne štúdium spočíva, podľa O. Sirovátku, v tom, že sa na nich dajú neobyčajne zreteľne sledovať procesy prechodu folklórnych javov z jednej národnej tradície do druhej, podobne ako na pomedzí dvoch etník v pohraničných územiach, v kontaktových zónach, ktoré však v prostredí enkláv vystupujú plastickejšie a dynamickejšie.
      V záverečnej časti - Vztahy k tradicím národů - autor zdôrazňuje stredoeurópskosť západoslovanských folklórnych tradícií a najmä tradície českej kontaktujúcej sa už od stredoveku s inonárodnými, slovanskými, najmä poľskou, lužickosrbskou, slovenskou a ukrajinskou ale aj neslovanskými, najmä nemeckou tradíciou. Zdôrazňuje, že tieto kontakty neboli jednostranné a uvádza príklady prenikania tradícii českej

374

proveniencie do kultúrnych pokladníc uvedených národov.
      Autor poukazuje na rôznu migračnú dynamiku jednotlivých javov tradičnej kultúry a zdôrazňuje že porovnávacie štúdium slovesných folklórnych javov patrí k štúdiu najzložitejšiemu.
      Význam štúdie O. Sirovátku Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy pre folkloristickú komparatistiku sme zdôraznili už v úvode nášho referátu, na tomto mieste však považujeme za potrebné zdôrazniť jej veľký význam pre celú vedeckú obec, ktorej autor ponukol veľmi vhodnou formou možnosť nazrieť do obrovskej zložitosti poznávania života a vývoja ľudovej kultúry poodchýliac iba jedno oko do zložitej problematiky, ktorou sa zaoberá moderná národopisná veda. Svetozár Švehlák

375

V. K. Sokolova, Russkije istoričeskije predanija, [obsah]

AN SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja, Moskva 1970, 286 stran "Autorka se podrobně zabývá jednotlivými vývojovými etapami historických pověstí o bojích ruského lidu s vnějším nepřítelem, o životě Ivana IV. a Petra Velikého, o Razinovi a Pugačovovi. Tyto pověsti mají nesporně velký význam jako historický pramen, zvláště při studiu světového názoru a společenskopolitic[/]kých názorů lidových vrstev v různých dobách." Těmito slovy je uvedena práce V. K. Sokolovové, která se sběrem a studiem pověstí a jejich jednotlivých obsahových aspektů zabývá již delší dobu.
      Sokolovová se nejdříve věnuje studiu nejranějších typů historických pověstí, za něž považuje ústní prozaické povídky o významných událostech a osobách minulosti. Tento žánr sleduje na širokém srovnávacím materiálu včetně ruského překladu Kosmovy kroniky, závěrů Grafenauerových, materiálů Kolbergových, Siemieńského, Dragomanova a Romanova. Dochází k názoru, že pověsti nedospěly ke stabilní vypravěčské formě, jako např. pohádky, že však jsou pro ně typické projevy konkrétnosti nebo snahy o konkrétnost, o lokalizaci děje a někdy souvislost s příslušným příslovím. Geneticky jsou spojeny s mytologickými a rodově-plemennými povídkami a zvláště ve starších vývojových fázích z nich bezprostředně vycházejí.
      V dalších kapitolách rozebírá Sokolovová pověsti o bojích s nepřáteli ruského lidu v dávné minulosti (s. 33-48), o Ivanovi Hrozném a Petru Velikém (s. 49-96 - zde i motivická srovnání s českými pověstmi o císaři Josefu aj.), o Jermakovi (s. 97-111), o Razinovi a Pugačovovi (s. 112-142), o zbojnících (s. 143-187 - zde rozsáhlé motivické paralely se západoslovanským folklórem včetně moravských a slovenských zbojníků) a konečně ně[/]kolik posledních kapitol je věnováno souvislostem pověstí o pokladech s pověrečnými povídkami (s. 188224), pověstem a historickým písním (s. 225-247) a žánrovým zvláštnostem historických pověstí a jejich typologii (s. 248-274). Závěr tvoří ukázky pověsťových cyklů v ruském folklóru.
      Z tohoto přehledu je tuším patrný i metodologický postup autorky. Pověsti dělí na historické a legendární. Do první skupiny řadí vyprávění o různých příhodách, které se staly v příslušných místech při nějakých důležitých událostech nebo za pobytu historických postav, dále pří běhy místních obyvatelů, kteří se zúčastnili historických událostí nebo se setkali s historickými osobami; další skupinou jsou vyprávění o zbudování měst, vesnic, kostelů a vyprávění o místech, spojených s historickými událostmi a osobami a o jejich názvech. Druhou skupinu tvoří legendární pověsti, tj. pověsti religiózního obsahu a sociálně-utopické legendy. K "fabulovaným" pověstem obecného rázu pak řadí historické pohádky, o nichž říká, že jejich vymezení a odlišení od pověstí je velmi obtížné. Shody a paralely ve slovanských pověstech objasňuje Sokolovová tím, že vznikly buď v dávných dobách pod vlivem obecné a společné lidové básnické tradice, nebo - pokud jde o náměty mladší - se v nich projevuje vliv společných typologických postupů.

375

Práce Sokolovové prokazuje pečlivý výběr faktů, jejich přehledné uspořádání a souvislý výklad o dané tematice. Je potěšující, že i tento žánr našel - v poměrně širokém syžetovém srovnávacím slovanském rámci - svého autora a částečně i editora v několika úryvkových ukázkách textů. Srovnávací složku práce by ovšem bylo třeba propracovat poněkud jinou metodologií, neboť se v některých případech dochází k poněkud zběžným fomulacím. Zasazení historických pověstí do širokého rámce dalších pověsťových žánrů a jejich dílčí srovnání s jinými žánry lidové prozaické slovesnosti je základním přínosem této zajímavé knihy. Bohuslav Beneš

Leander Petzoldt, Deutsche Volkssagen, [obsah]

Verlag C. H. Beck München 1970, 491 s., 20 obr., 5 map
      Západ[o]německé nakladatelství Verlag C. H. Beck v Mnichově vydalo v loňském roce zajímavou publikaci L. Petzoldta "Německé pověsti". Kniha je určena širší čtenářské obci, seřazuje a třídí texty ústní lidové prózy - pověstí - 19. a 20. století formou reprezentativního přehledu, ale přitom se neodklání od vědeckých pracovních metod. Úvodní kapitola stručně pojednává o pojetí pověsti a metodách sběru v dějinách jejího bádání v Německu. Hodnotí [/] jedny z prvních prací o pověstech, jejichž zpracování bylo podřízeno mytologickým hlediskům (bří Grimmové, G. Neckel), poukazuje na záslužnou práci Friedricha Ranka, jenž svými studiemi ukázal nové metody výzkumu a sběru pověstí (Die Deutschen Volkssagen, München 1924). Považoval pověst za samostatný druh a z tohoto hlediska určil její utřídění a uspořádání. V nové předložené sbíce německých pověstí se autor z větší části opíral o Rankovu sbírku, i když textovou část podstatně rozšířil o ty texty regionálních sbírek, které Ranke vynechal, aby dosáhl stylistické a formální jednoty pověstí, o soubor vyprávění bezprostředně související s lidovou vírou, neboť v ní autor vidí, do jisté míry, specifické regionální znaky pověstí a o vlastní výzkum lidové prózy. V další částí předmluvy se mj. zabývá vztahem lidové víry k pověstem, ukazuje na řadu problémů, které s sebou tato spojitost přináší; zejména při systematickém katalogizování pověstí. Jen několik textů může autor naprosto jednoznačně zařadit do určité skupiny. V souboru pověstí souvisejících s lidovou vírou se v průběhu doby zcela změnilo původní pojetí demonologických bytostí a bylo tedy nezbytné při katalogizaci např. celek bludičky zařadit do dvou odlišných okruhů. Důležitým vodítkem při vytváření jednotlivých skupin pověstí byla jejich tematická důležitost a současně mezinárodní klasifikační systém pověstí, vypra[/]covaný na budapešťské konferenci v roce 1963.
      Materiálová část knihy - texty pověstí jsou rozvrženy do 19 tematických okruhů s 568 průběžně číslovanými povídkami. Jednotlivé celky autor nazval: osud, lidé s nadpřirozenými schopnostmi, proměny, smrt a mrtví, onen svět,, procesí a zápasy duchů, strašidla, provinění a pokání, lesní duchové, vodní duchové, duchové žijící pod zemí a skřítci, domácí duchové a Kobold, obři a silní lidé, čert, nemoc a duchové nemoci, mytická zvířata a rostliny, poklady a kopání pokladů, pověsti o zvonech, pověsti o průvodu a "vysvětlující" pověsti (etiologické a etymologické pověsti). Velmi důležitou součásti publikace je komentář se soupisem všeobecné literatury, vztahující se k jednotlivým pověsťovým číslům. Komentář dokládá původ pověstí a objsňuje každý text pokud je to možné. Údaje literatury jsou zde chronologicky uspořádány, odkazy na případné zkratky nacházíme v závěru publikace, kde je rovněž umístěn bohatý seznam použité literatury.
      Hlavní přínos této publikace spočívá v podání komplexního přehledu německých pověstí, poprvé rozšířený o neméně důležitý soubor vyprávění souvisejících s lidovou vírou. Ukazuje se, že některé povídky, jež se zdály být čistě regionální záležitostí, nabývají internacionálního rázu. Petzoldtova vědecky fundovaná reprezentativní sbírka pověstí je rov

376

něž důležitým pramenem komparačních studií a dá se využít stejně dobře při katalogizování pověstí. Není první sbírkou německých pověstí, navazuje na řadu antologií starších a svým exaktním vědeckým přístupem je v této genetické řadě jednou z nejlepších sbírkových prací.
      Závěrem lze pouze konstatovat, že českoslovanská folkloristika postrádá publikaci tohoto druhu, zejména pokud jde o soupis českých pověstí, kde jsme odkázáni na výsledky dílčích studií. Německé bádání o pověsti má předstih hlavně ve zpracování pověsťové literatury a materiálu. Olga Heroldová

Bulharské lidové pohádky. [obsah]

Uspořádal Václav Frolec, přeložila Hana Reinerová. Odeon Praha 1971, s. 311
Bulgarische Volksmärchen. Herausgegeben von Václav Frolec. Eugen Diederichs Verlag, Düsseldorf-Köln 1971, s. 293
      Téměř současně vyšlo české a německé vydání bulharských pohádek: česká edice v průkopnické řadě Lidové umění slovesné, řízené R. Lužíkem, německý svazek v sérii Märchen der Weltliteratur, kterou založil přední německý znalec pohádek Fr. von der Leyen a která patří k nejproslulejším evropským pohádkovým edicím. Porovnání českého [/] a německého vydání je usnadněno nejenom proto, že vydavatelem je v obou případech český národopisec a bulharista V. Frolec, ale zejména z toho důvodu, že německý svazek se opírá o vydání české. Prosté nahlédnutí do obsahu ukazuje, že pro německé vydání byly převzaty zejména pohádky kouzelné, novelistické a žertovné a větší část pohádek zvířecích (dohromady 72 textů), kdežto česká antologie obsahuje nadto ještě celý oddíl pověstí a legend, hlavně historického a etiologického obsahu (celkem najde čtenář v české edici 166 čísel). Dodejme ještě, že německá vydání obsahuje několik málo textů nových, vzatých ze současných terénních záznamů (22, 35, 60).
      Důvody, proč sáhli němečtí vydavatelé po české edici a po spolupráci českého národopisce, jsou dostatečně pádné: je to totiž poprvé, co vychází v němčině takový ucelený soubor bulharských pohádek, což už také odborné bádání ocenilo (např. L. Schmidt v recenzi časopisu Österreichische Zeitschrift für Volkskunde). Ale něco podobného se dá říci vlastně i o českém vydání: i pro nás je tato antologie prvním širokým a fundovaným průhledem do bulharské folklórní prózy, třebaže české bádání se o bulharské pohádky zajímalo už dříve a hodně soustavně (J. Polívka a K. Horálek). Není proto přehnané tvrdit, že jak německé tak i české vydání bulharských pohádek se setká s ohlasem [/] čtenářským, ale i s vděkem u odborníků.
      Editor použil jako základního pramene pro svůj výběr texty z nové: monumentální edice Balgarsko narodno tvorčestvo (sv. IX, X, Xl, Sofija 1963), pořízené předními bulharskými znalci folklóru. V doprovodné studii shrnuje posavadní poznatky o bulharské lidové pohádce, popřípadě celé lidové próze, jak je našel v příslušné literatuře. Obírá se všemi stránkami - od náčrtu sběratelské a badatelské činnosti, přes úvahy o vypravěčích, kde najdeme mnoho zajímavých informací, až k složitým záležitostem tzv. národní specifiky a k současnému stavu vypravěčské tradice. Obšírnější odstavce věnuje přitom postavě Chytrého Petra, oblíbené a výrazné figuře bulharské lidové prózy, a její konfrontaci s tureckým Nasreddinem Hodžou, jenž byl pravděpodobně Chytrém Petrovi předlohou. Frolec je při všech výkladech zdrženlivý a obezřetný, neboť si je vědom toho, že ne příliš rozsáhlá literatura o bulharských pohádkách a vypravěčích nedovoluje formulovat jednoznačné nebo obecné závěry.
      Cenný a průkopnický je i pokus o zařazení bulharských pohádek do mezinárodního katalogizačního systému Aarnova a Thompsonova, o porovnání s komentáři Boltovými a Polívkovými k pohádkám bratrů Grimmů, i se soupisy českých pohádek od Tilla a slovenských pohádek od Polívky a konečně citace další

377

odborné literatury vztahující se k jednotlivým číslům. V německém vydání se ještě pokusil tuto numerizaci podle Aarna a Thompsona upřesnit F. Harkort. Mám však za to, že začlenění bulharských pohádek do indexu Aarnova a Thompsonova je záležitost, která by si zasloužila zvláštní úvahy. Není totiž náhodou, že bulharské pohádky nebyly podle tohoto systému doposud katalogizovány a že uvedené pokusy o numerizaci musí často operovat s kombinacemi několika čísel. Neuspokojuje ani vysvětlení, že "syžetová improvizace, k níž v bulharských pohádkách dochází častěji než v podáních západoslovanských a východoslovanských, vedla k tomu, že v bulharském prozaickém folklóru převažují typy smíšené". Už Eberhard a Boratav, když pořizovali katalog tureckých pohádek (1953), došli k závěru, že četné turecké typy nelze podřadit pod typy Aarnovy a Thompsonovy a proto zvolili systém vlastní; a nejnověji poukázala H. Jasonová na to, že pohádky v tradici na Blízkém Východě se rovněž podstatně rozcházejí s numerizací Aarnovou a Thompsonovou a že vzhledem k ní jde z valné částí o "konglomeráty", "kontaminace". Dnešní bádání dospívá k názoru, že žádné mezinárodně pevné a jednotné typy neexistují a že např. rozlehlejší oblasti v Evropě vytvářejí své vlastní regionální relativně pevné typy. Aarne a Thompson vzali za základ svých typů tradici skandinávskou a ně[/]meckou a proto se tradice z jiných zemí, hlavně vzdálenějších, od této typologie zcela zákonitě odchyluje. To je myslím i případ bulharských pohádek. Odchylky od typů v indexu Aarnově a Thompsonově nejsou, jak se zdá, výsledkem vypravěčské improvizace a volné kontaminační činnosti, ale projevem toho, že bulharská tradice náleží do oblasti, v níž se ustálily mnohé odchylné ,,typy".
      Tuto problematiku přirozeně nemohla edice bulharských pohádek řešit a rovněž tato poznámka má na danou otázku jen poukázat. Je z toho vidět, že recenzované antologie bulharských pohádek nejsou jenom obohacením pro čtenáře, ale že jsou přínosem a podnětem i pro odborné bádání. V tom směru bude užitečná pro badatele na Západě zejména edice německá, neboť pro ně jsou až na nejvzácnější výjimky originální texty z jazykových důvodů zcela nedostupné. Oldřich Sirovátka

Ludwik Bielawski, Rytmika polskich pieśni ludowych. [obsah]

Polskie Wydawnictwo Muzyczne, Kraków 1970, 201 stran
      K pracím o rytmickém systému polských lidových písní (O. Kolberg, H. Windakiewiczova, J. a M. Sobiesští, J. Stęszewski, A. Czekanowska) [/] přistupuje nyní studie L. Bielawského, kterou koncem loňského roku vydalo Polskie Wydawnictwo Muzyczne ve spolupráci s Instytutem Sztuki Polskiej Akademii Nauk. Práce navazuje na dosavadní bádání o rytmice polských lidových písní, přináší ucelený pohled na celou problematiku a v některých otázkách vystupuje proti dosavadním teoriím. Odmítá např. názor Sobieských, že neshoda hudebních přízvuků s metrickou stavbou a slovními předěly je vyvolána příčinami psychologickými. Podobně nesouhlasí s výkladem vzniku formy s rytmickým zhuštěním ve střední části okolnostmi fyziologickými a interpretačními, jak jej vysvětluje J. Sobieska. Bielawski staví své závěry o charakteru rytmiky polských lidových písní výhradně na základě studia strukturálních znaků.
      V úvodní kapitole stanoví autor jako základní obecný znak polských písní převládající sylabismus. V polských lidových písních je možno sledovat vývoj od asylabismu přes relativní a přísný sylabismus k sylabotonismu. Vzájemnou příbuznost těchto verzifikačních systémů považuje Bielawski za charakteristický znak polských lidových písní. Ve všech zmíněných systémech základní rytmickou jednotkou není slabika, nýbrž slabičné skupiny. V asylabismu jsou podobné, v přísném sylabismu shodné, v sylabotonismu jsou navíc uspořádány podle umístění slovního přízvuku. Všechny ty

378

py verzifikačních struktur, které nacházíme v polských lidových písních, se z tohoto hlediska jeví jako více nebo méně dokonalé modifikace sylabismu.
      S verzifikačními systémy, v nichž hlavní rytmickou úlohu splňuje členění slabičného průběhu na skupiny slabik a teprve v druhé řadě diferenciace slabik na přízvučné a nepřízvučné, souvisí princip "odtaktowošci", tj. shoda verzifikačních předělů s taktovými. Odtaktovošć je pak příčinou vzniku forem s delšími rytmickými hodnotami na lehkých dobách taktu. Svůj vliv zde vykonalo umístění přízvuku v polském jazyce na předposlední slabice. Akcentování lehkých dob hudebním přízvukem považuje Bielawski za charakteristický znak polských lidových písní, i když nejde o jev výlučně polský, nýbrž rozšířený ve větší či menší míře ve slovanské hudbě vůbec. Podkládání těžkých dob slabikami se slovním přízvukem vede k předtaktí, které je polské lidové písni cizí. V principu "odtaktovošci" je nutno také hledat příčiny descendenčnosti v rytmické výstavbě polských lidových písní.
      Autor dále podává přehled metrorytmických struktur v polských lidových písních. Za sudodobých převažují struktury tvořené čtyřslabičnými skupinami v monochronickém pohybu s dvou- anebo tříslabičnými skupinami v závěru. Obvykle vytvářejí pravidelná dvoutaktí s typickými osmislabičnými frázemi (4+4). [/] Tyto struktury jsou patrné ve velkopolských wiwatech, polkách, v goralských křesaných, v pochodových nápěvech a krakovjacích. U lichodobých upozorňuje autor na neshodu v metrické stavbě hudby a textu. Trochejské texty jsou rytmizovány jambicky, tak, že na kratší rytmické hodnoty připadají přízvučné slabiky a naopak. Z lichodobých struktur jsou v polské lidové písni nejvíce rozšířeny dvě skupiny nápěvů: útvary tvořené čtyřslabičnými taktovými skupinami, které jsou základem rytmu nápěvů mazurkových, a dále nápěvy tvořené pěti- až šestislabičnými taktovými skupinami, které jsou charakteristické pro nápěvy polonézové. Ve vztahu metra ke stavbě veršů konstatuje Bielawski, že lichodobost neměla většího vlivu na podstatu verzifikace polských lidových písní, kde dominují párové slabičné skupiny; dokonce i typické lichodobé útvary v mazurkových nápěvech tvoří čtyřslabičné skupiny.
      V přehledu druhů veršů považuje autor za nejčastější šestislabičný verš, zejména ve formě dvanáctislabičného dvouverší. Dalším rozšířeným veršem je osmislabičný verš, a to buď ve formě dvouverší (obřadní písně, balady) nebo jako čtyřverší (taneční písně). Mezi víceslabičnými verši převažují symetrické nad asymetrickými. K nejrozšířenějším patří dvanáctislabičný verš, objevující se v písních obřadních, lyrických, baladách a především v krátkých popěvcích tanečních.[/]
      Pokud jde o formovou stavbu písní, jsou častější strofické formy, i když se dosud vyskytují méně rozvinuté formové útvary např. V pohřebních pláčích, různých vyvoláváních a dětských projevech. Pro polské písně jsou zvláště příznačné dvouveršové strofy tvořené desetiaž dvanáctislabičnými césurovými verši, často rozšířené opakováním, refrénem či interjekcemi.
      Práce Bielawského nemohla pojmout všechny problémy rytmiky polských lidových písní. Sám autor podotýká, že sledoval danou problematiku pouze z hlediska vztahu hudby a slova, čímž ponechal stranou otázky, týkající se instrumentální hudby a spojení hudby s pohybem. Nepřihlíží rovněž k rytmickým jevům, souvisejícím s interpretací, k variačním proměnám, stejně jako k historické podmíněnosti určitých jevů. Tyto otázky si vyžadují samostatné podrobné zpracování. Předností práce je, že autor nezabíhal, pokud to nebylo nutné, příliš do podrobností, ale usiloval o vystižení celkového obrazu rytmiky polských lidových písní. Konfrontacemi s písněmi ostatních Slovanů, ale i s písněmi neslovanských národů (Maďaři) začleňuje své teoretické závěry do širšího evropského kontextu. Zjištěné analogie podtrhují význam práce L. Bielawského, zejména po stránce metodologické, pro studium rytmiky lidové písně vůbec. Množství písňových příkladů, přehledné tabulky a schémata svědčí o pevném

379

spojení teoretických závěrů Bielawského s živým písňovým materiálem. Marta Toncrová

Města, hrady a zámky, [obsah]

letecké fotografie Eugena Vasiliaka, napsal a uspořádal Václav Mencl, Odeon Praha 1970, 515 str., 219 barevných a 28 jednobarevných reprodukcí, mapka
      Nakladatelství Odeon vydalo v redakci výtvarného umění jako svou 302. publikaci knihu, na kterou odborníci i veřejnost dlouho čekali, Sám autor celkového uspořádání a textové části V. Mencl konstatuje jedinečnost této publikace, když na str. 20 píše, že barevné letecké fotografie E. Vasiliaka jsou svou soustavností zatím prvé svého druhu u nás.
      Textová část, uvádějící vlastní fotografické dílo, je rozdělena do dvou oddílů. V úvodní stati nás autor seznamuje se stručnou historií zobrazování našich hradů a měst, od prvních pokusů z konce 15. století až k letecké fotografii v třicátých letech našeho století.
      Druhá část textu je věnována vývoji osídlení českých zemí zhruba od konce Velké Moravy do poloviny 19. století. Na pozadí jednotlivých historických epoch nám V. Mencl vykresluje podobu architektury, kterou přímo ovlivňovaly společenské i ekonomické změny, provázející každé dějinné údobí. Obě textové [/] části jsou doplněny jednobarevnými reprodukcemi. Tvoří je jednak staré vyobrazení architektonických děl (měst, klášterů, zámků) a druhou část textu dokreslují půdorysy významných stavitelských památek.
      Největší prostor je v publikaci vyhražen obrazové části. Vyplňuje ji 219 barevných leteckých záběrů hradů, zámků, klášterů, kostelů a kaplí, pohledy na městské celky a lázeňské objekty. E. Vasiliak nás ve svých fotografiích provádí historií české a slovenské architektury, počínajíc základy velkomoravské rotundy a kostelíka, přes románské, gotické, reneza[n]ční a barokní památky, až po pseudogotické stavby poloviny minulého století. Reprezentativní výběr snímků doplňují dva letecké pohledy na dispozice vesnic z období středověké kolonizace ve 14. století. Každá fotografie je doplněna stručným českým komentářem a popiskou v ruském, francouzském, německém a španělském jazyce.
      Za obrazovou částí je zařazena přehledná mapka Československa s vyznačením všech objektů, které jsou v publikaci uvedeny. Následuje seznam jednobarevných vyobrazení, které dokreslují textovou část, a to v pořadí, jak sou otištěny. Další seznam - barevných fotografií, je uspořádán abecedně. Závěr knihy tvoří čtyřjazyčné resumé.
      Bohužel je však nutno konstatovat, že svým pojetím průkopnická a jistě velmi pracná a nákladná publikace nevybočuje z průměru. Je to tím [/] smutnější, že je určena ve velké míře i pro zahraniční badatele a zájemce, jak o tom svědčí cizojazyčné popisky a resumé. Nejprve několik poznámek k textové části a uspořádání fotografií.
      Pokud se již autor textu i celkového uspořádání rozhodl zařadit jak do úvodní části, tak do obrazové přílohy charakteristiku a ukázky lidové architektury, měl to učinit zasvěceněji a nakonec ji neodbýt dvěma snímky v příloze.
      Je poněkud unáhlené hovořit např. o moravsko-slovenské oblasti na Hané(?), na Slovácku a na jižním Slovensku, jako o oblasti vlivu někdejší římské stavební tradice, pod kterým se stavělo po celý středověk a až do současnosti. Rovněž tak charakteristika lidového stavitelství v této oblasti silně pokulhává (str. 29). Vždyť i odborníci zabývající se speciálně těmito problémy, si nedovolili pronést takto formulované, jednoznačné stanovisko. Stačí nahlédnout do stati o lidovém stavitelství od L. Niederleho v Moravském Slovensku nebo do knihy zabývající se pouze lidovou architekturou Slovácka od O. Máčela a J. Vajdiše, zrovna tak jako do pojednání o stavitelství na Horňácku od V. Frolce v monografii věnované tomuto regionu. Stejně tak je problematické hovořit o nějaké specifické "gotické vesnici", která má, pokud vznikla tzv. na "zeleném drnu", tedy na úplně novém místě, buď pravidelně rytmizovaný půdorys, tak jako města nebo,

380

když se její usedlosti soustředí kolem návsi s rybníkem - že vytváří okrouhlice (str. 37). Neméně nepodložený je údaj autora na téže stránce o tom, že nejčastěji byly vesnice zakládány na vidlicích cest, kde se směry štěpily.
      Překvapuje tato informovanost autora, když jako příklad gotické vesnice uvádí Hrubou Vrbku, od které však badatelé mají spolehlivý půdorys teprve z r. 1827 a před tím jsou k dispozici pouze torzovité archivní zprávy, a když navíc byla Hrubá Vrbka r. 1663 do základů zničena. (Srov. O. Máčel - J. Vajdiš, Slovácko, Praha 1958, str. 87).
      I další údaj, uvedený na str. 39, je možné klasifikovat přinejmenším jako nepřesný. Je totiž dosti optimistické předpokládat u vesničanů a lidu zběhlého z měst snahu o budování "komunistické společenské struktury" při stavbě Tábora na počátku 15. století. Pro odborníky je snad tato souvislost pojmů jasná, nelze to ovšem předpokládat u široké veřejností a ještě méně u zahraničních čtenářů. U publikace s ambicemi, které si tato kniha klad, by se takové nepřesnosti, které značně sráží důvěru k ostatním údajům, neměly vyskytovat.
      Technické provedení knihy si rovněž zaslouží několik výtek. Ať se již interpunkční pravidla vykládají jakkoliv, neměl by se název publikace objevovat v jednom svazku ve dvou verzích. Buď tedy bez čárky mezi [/] slovy města a hrady, jak je tomu na přebalu a titulní straně, či s čárkou, jak je to v tiráži.
      Připomínku nutno vznést i k samotným fotografiím. Neznáme podíl jejich autora na technickém zpracování snímků pro publikaci. Je ovšem na první pohled patrno, že mnohé obrázky jsou neostré. Ať je to již způsobeno neostrostí fotografie, či neúměrným zvětšením né příliš kvalitního negativu, měl by se při přípravě podobné knihy brát na kvalitu snímků mnohem větší ohled. Rovněž podprůměrná a nevystihující skutečnost je škála barev snímků.
      Na závěr zbývá jen povzdechnutí. Zcela jistě úsilí, které bylo na přípravu této publikace věnováno, nepřineslo očekávaný výsledek. Je to velká škoda. Kniha sice nesporně znamená jeden z prvních kroků k cíli, který V. Mencl vyjádřil závěrem textové části, totiž že je nejvyšší čas probouzet v lidech smysl pro skutečně cenné památky minulosti, mnohem lépe, než dosud činí velmi populární, ovšem pseudohistorické stavby z minulého století, jako je např. zámek Hluboká a další.
      O kolik by však byl účin knihy větší, kdyby se vyvarovala zmíněných nedostatků. Jan Souček[/]

Miroslava Ludvíková, Kloboucká zamyšlení. [obsah]

Vydalo Regionální muzeum v Mikulově ve spolupráci se Socialistickou akademií Břeclav, 1971; 87 stran, 49 fotografií, 5 kreseb
      Na sklonku letošního léta se nám dostala do rukou nová publikace Miroslavy Ludvíkové, nazvaná "Kloboucká zamyšlení". Shrnuje v sobě tři zamyšlení - tři studie o lidovém vyšivačském a textilním umění v širším okolí Klobouk u Brna, kraji, jemuž se autorka ve své národopisné práci systematicky věnuje a k němuž vyjádřila svůj hluboký vztah v úvodním mottu. Po "Lidové stravě na Kloboucku a Ždánicku" je to její druhá knížka, vydaná Regionálním muzeem v Mikulově.
      Tématem první studie "Klobouckých zamyšlení" je problematika vývoje výšivek na šatách, čtvercových pokrývkách a plachtách. Východiskem byl autorce materiál z muzejí v Brně, Kloboukách u Brna, Praze a Olomouci, soustředěný do let 18251865. Autorka srovnává výšivky z tohoto období se vzácnými doklady vyšivačského umění z druhé poloviny 18. století a stanovuje určité vývojové tendence. Základní je především vývoj od interetnické výšivky, jak ji představovaly nálezy z 18. století, k výšivce lokalizovatelné. Počáteční jednota materiálu, motivů i barev se během vývoje uvolňuje a ve výšivce se stále více projevuje individualita kraje i vyšívačky. Přehledná a přísně sevřená kompozice,

381

pro niž byl typický barokní prvek, připomínající motýla (autorka ji proto nazývá "motýlovitou" kompozicí, typickou pro studovaný region v dokladech z první poloviny 19. století, se postupně rozbíjí. Od velkého vzoru se smyslem pro celek vede vývojová cesta ke zdrobnění motivů, k jejich roztříštění po ploše. Užívá se ještě orientačně tří velkých květů jako opěrných bodů, ale napojování motivů je už netradiční. Původní bohatství tradičních motivů (karafiát, růže, granátové jablko, srdce, tulipán) se naopak zúžilo na jeden (plátkový květ). Bílá výšivka vnikla sem až ke konci 1. poloviny 19. století a nahradila obsah barevné výšivky technikou, při níž se uplatňuje především hra světla a stínu. "Tulipánová kompozice", pro ni typická, se rozbíjí v závěrečném vývoji dírkováním, které převládá a postupně vytlačuje vše.
      Ve druhé kapitole se autorka zabývá rozborem síťovaných vložek na koutnicích. Určuje tři centra výskytu síťování: Luhačovské Zálesí s přilehlým Uherskobrodskem, kde staré vložky ornamentálně souvisí s prolamovanými renesančními vložkami (obdobu mají též ve slovenské "žilinské robotě"). Do druhé skupiny zařazuje vložky z Malé Hané, která mají poněkud jiný charakter; vedle staré symetrické kyticové stavby se uplatňuje především změna rovné sítě v diagonální. Souvisí to s přikloněním k paličkovaným technikám a krajce 18. století. Třetím okrskem [/] síťování, více méně samostatným, je právě jižní část střední Moravy. Ještě intenzivněji než na malohanácké působily krajky 18. století na tyto vložky; proto mají celkově ze všech tří okrsků nejmladší charakter: z paličkovaných prací byl dán však jen impuls a pak se zpracoval po svém; nedošlo tedy k otrockému napodobování. Ze zachovaných asi 20 kusů vložek z tohoto území sestavila autorka několik skupin podle místa výskytu a použitého materiálu a podle frekvence vydělila na síťovaných vložkách celkem 5 motivů (květ, stromečkový typ, srdce, karafiát, čtyřlístek). Důležitou změnou pro vývoj síťovaných vložek byl i fakt, že původní vložka byla bílá a teprve později se nahrazovala barevným hedvábím a vlnou a našívala na plachtu.
      Třetí studie se zaměřuje na potištěné plachty. V naší národopisné literatuře je to téma zpracovávané jen okrajově. Navíc se textilie potištěné pozitivním tiskem zachovaly v muzejích jen velmi vzácně (autorka se opírá o čtyři doklady) a mlčí o nich i všechny dostupné prameny; dokonce i Augusta Šebestová ve svých "Lidských dokumentech".
      Před 17. stoletím se vyskytoval pozitivní tisk jen v panské nebo nanejvýš měšťanské vrstvě a v předrenesanční době souvisel s cizími tkaninami, jejichž vzor napodoboval. V 18. století pak lidový pozitivní tisk souvislost se šlechtickými vrstvami zcela ztratil a projevovaly se v [/] něm vlivy řemeslnického a počínajícího továrnického potiskování látek. Autorka si všímá především pozitivních tisků interiérových, které se používaly na plachtách, zastírajících lože šestinedělky. Ve svém celku z českých zemí pocházejí doklady těchto textilií takřka výhradně z jižní a jihovýchodní části Moravy. Nálezy potištěných plachet z Němčiček, okolí Hodonína, Čejče a Ždánic - tedy jednoho geografického okruhu - spolu s archivními doklady dovolují tak autorce naznačit i možnou lokalizaci výrobce: dochází totiž k závěru, že se nacházel pravděpodobně v této části Moravy v blízkosti některého z živých obchodních center.
      Autorka pečlivě shrnula materiál, v němž dominantní muzejní exponáty doplnila archivními zprávami i doklady z literatury a terénu. Na základě detailních rozborů a srovnání dospěla k obecněji pojatým vývojovým závěrům; odborný přístup k tématu, hluboká znalost materiálu a přehledná orientace v něm dokazují její vysokou erudici i zkušenost. Kniha přitahuje i zvláštním, esejisticky zabarveným slohem, do něhož se může začíst i čtenář - laik. V závěru je pak doplněna podrobným poznámkovým aparátem, přehledem literatury, soupisy archivních pramenů i seznamem muzejí, z nichž autorka čerpala materiál. Rozsáhlé je též německé resumé. A nakonec je třeba zvlášť ohodnotit výbornou grafickou úpravu a 49 dokonalých

382

fotografií Petra Jera na křídovém papíře, i pozorné vytištění v brněnské Grafii. Eva Večerková

F. Navrátil, Soupis vlastivědné litetury okresu Český Krumlov. [obsah]

Vydalo Jihočeské muzeum a Krajská knihovna, České Budějovice 1970.
      V nákladu 500 výtisků vyšla pomůcka, jaké by bylo potřebí pro každý okres. Její autor, vedoucí pobočky Státního archívu v Českém Krumlově, navázal na záslužnou práci bývalého ředitele ústředního schwarzenberského archívu v Českém Krumlově H. Grosse, který je znám odborné veřejností také svými národopisnými příspěvky, a na snahu Jihočeského muzea vydávat postupně bibliografické vlastivědné literatury jednotlivých okresů Jihočeského kraje ve spolupráci s místními vlastivědnými pracovníky. Soupis vlastivědné literatury českokrumlovského okresu je vlastně prvním pokusem toho druhu a možno jej označit popravdě za pokus úspěšný.
      Autor vyšel z tématického třídění zavedeného v Jihočeském muzeu. Z osmnácti skupin je předposlední věnována národopisné tématice v užším slova smyslu, tj. především kultuře duchovní - zvykům, pověstem a pohádkám, mezi nimiž tvoří zvláštní oddíl podání o Bílé paní, které jsou pro místní poměry cha[/]rakteristická; oddíl obsahuje též příspěvky z oboru kultury hmotné. Tato skupina příspěvků vystupuje samostatně v oddílu A, který se týká města a povšechně okresu Český Krumlov. V druhé části soupisu, části B, kde je soupis uspořádán abecedně podle jednotlivých obcí okresu (stav k r. 1960), je uplatněno třídění tématické při větším počtu čísel než dvacet, při menším počtu se řazení řídí datem vydání. Orientaci v oddílu B usnadňuje obsah obcí, kde je uvedeno, které tématické skupiny jsou u jednotlivých obcí zastoupeny.
      Národopisec najde ovšem řadu příspěvků týkajících se oboru nebo k němu se vztahujících v oddílu dějin obecných, dějin hudby, zpěvu a divadla, dějin hospodářských a sociálních, církevních a náboženských, a jednotlivě i v dalších.
      Autor opatřil publikaci výstižnýrn a informativním úvodem, seznamem použitých zkratek, autorským rejstříkem a soupisem autorských zkratek.
      Bibliografických údajů je celkem 4520, z nichž valná většina se nachází v oddílu B (1846-4520), národopis je v části A pod čísly 17821828. Stránkování bohužel chybí.
      Ze známých jmen českých a německých autorů, kteří větším počtem národopisných statí přispěli k poznání okresu, jmenujeme B. Benetku, A. Berndorfa, H. Grosse, F. Navrátila, J. Salabu, J. V. Šimáka a J. Zálohu, J. J. Ammana, G. Jung[/]bauera, J. M. Klimesche, M. Pangerla, A. Schacherla a V. Schmidta.
      Po tomto soupisu, který přivítá jistě s radostí každý zájemce, mají vyjít podobné soupisy pro okresy České Budějovice, Jindřichův Hradec a Pelhřimov. Jaroslav Kramařík

Miroslav Hašek, Marie Teinitzerová, [obsah]

nakl. Růže České Budějovice, 1971, tr. 49
      Marie Teinitzerová (1879-1960) je legendární postavou v dějinách našeho uměleckého řemesla. Její dílo je spojeno s uměleckými a textilními dílnami v Jindřichově Hradci, které založila a kde desetiletí pracovala. Navázala na bohatou tradici lidové umělecké tvorby v místě, byla seznámena i s prací v tomto oboru na Moravě a na Slovensku. V neposlední řadě je třeba uvést i její znalost cizího prostředí, zejména skandinávského a ruského. Celkově lze tedy říci, že dílo Teinitzerové představuje sy[tn]ntézu všech těchto vlivů.
      Monografie, které se jí nyní dostaIo, je velice potřebná. Obírá se životem této umělkyně a naznačuje i pozadí všech hlavních spojitostí, z nichž pak vyrostlo celé dílo. Je psána jazykem, který se blíží k eseji a není to na škodu věci. Autor se místy odvolává i na zkušenosti z osobních setkání a tak vyrůstá plastický profil této "poutnice na zemi". Josef Bílek

383

SBORNÍKY A ČASOPISY

Kratochvilné čtení ze starodávných kronik a historií. [obsah]

Uspořádal Vladislav Stanovský, vydala Práce, Praha 1969, 170 stran
      Zajímavou ukázku ze starých knížek lidového čtení vydalo nakladatelství Práce jako prémiový svazek prvního ročníku edice Erb. V brožovaném vydání knížky, které v tomto případě bylo motivováno spíš záměrem přiblížit se i po formální stránce této staré literatuře, než úspornými hledisky, nacházíme tři příběhy převyprávěné Jiřím Bagárem, Miroslavem Lukášem a Vladislavem Stanovským.
      Převyprávěné historky uvádí stať "O starodávných knížkách lidového čtení", jíž pořadatel stručně a výstižně charakterizuje tuto literaturu v kontextu s širším pohledem na literární a vůbec kulturní vývoj. Poukazuje především na fakt, že česká předobrozenská kultura nebyla jenom kulturou folklórní, ale že zde existovala literatura, která v našich podmínkách té doby částečně suplovala tzv. kulturu vysokou.
      Knížky lidového čtení, plebejská literatura - jak říká Vladislav Stanovský - nebyly literaturou ledajakou. Prostřednictvím levných, obvykle jarmarečních tisků se šířila mezi lid významná díla světové literatury, a to od 16. až do 19. století. Mezi [/] touto literaturou byla vydána i Trajánská kronika která byla prvním českým tiskem. Nelze pominout ani skutečnost, že tato literatura ovlivnila i novodobé spisovatele, např. Goetha, Costera aj.
      Knížky lidového čtení byly zatracovány našimi obrozenci, např. V. M. Kramériem, jehož syn Václav Radomil je později úspěšně znovu uváděl do literatury své doby. První odbornou pozornost věnoval těmto spisům v polovině minulého století literární historik Václav Bolemír Nebeský, na něhož později navázali Truhlář, Máchal aj. Rehabilitaci této tvorby uskutečnila až moderní literární historie, především Bedřich Václavek, v jehož díle pokračují i současní čeští badatelé, např. Karel Horálek. Ostatně v poslední době jsme svědky, že se působením této literatury začínají vážněji zabývat i čeští a slovenští folkloristé.
      Vraťme se však k uváděným příběhům a k záměrům, které přivedly autorskou trojici převyprávět je dnešnímu čtenáři, Především editor vysvětluje, proč knížka nepřináší přetisky autentických starobylých textů, ale soudobé adaptace. Připomíná také, že jde o edici čtenářskou.
      Prvním příběhem v tomto vydání je Kronika o životu Jana Fausta, znamenitého čaroděje". Tato pověst, opírající se o pravděpodobnou histo[/]rickou osobnost, vznikla v 16. století v Německu a několikrát byla vydána a divadelně provozována už počátkem 17. století i v našem prostředí. Počátkem 18. století vznikla i kramářská píseň, jež byla vytištěna i v Škarniclově tiskárně ve Skalici,
      Orientálního původu je "Čtení velmi pěkně o sedmi mudrcích", které se do evropských jazyků dostalo prostřednictvím řeckých překladů. Tento příběh byl ve středověku vedle bible nejpřekládanější knihou. České texty jsou datovány 16. a 17. stoletím.
      Posledním příběhem je "O dobře známém Eylenšpíglovi historie krátká". První texty pocházejí z počátku 16. století, rozšířené byly však především mladší texty z 19. století.
      V ediční poznámce je uvedena i literatura, o kterou se autoři při soudobých adaptacích těchto dávných příběhů opírali. Knížka je přiléhavě graficky vypravena Naděždou Bláhovou. A chtěl bych upozornit ještě na zajímavý postřeh Vladislava Stanovského, podle něhož tyto staré dobrodružné a milostné kroniky a šprýmovné historie s bohatým a vzrušujícím dějem jsou i dnešním čtenářům dost blízké. Josef Tomeš

384

Les religions du Proche-Orient [obsah]

Textes babyloniens, ougaritiques, hittites présentés et traduits par R. Labat, A. Caquot, M. Sznycer, M. Viera
      Fayard/Denoël 1970, 583 stran
      Podrobně komentovaná obsáhlá antologie klínopisných textů z oblasti starověkého Babylonu, Ugaritu a říše Chetitské vydaná předními francouzskými odborníky nás seznámí s podstatnou částí všech textů naznačené oblasti, které mají nějaký vztah k starověkým náboženským systémům.
      Autoři se chápali svého úkolu v co nejširším slova smyslu, a proto zde nalezneme opravdu bohatý pramen informací. Hlavní část této publikace tvoří texty babylonské ve velmi charakteristickém a instruktivním výběru, které s bohatými komentáři v deseti kapitolách zpracovává přední soudobý assyriolog R. Labat. Část ugaritskou zpracovali A. Caquot s M. Sznycerem, část chetitskou M. Viera.
      Pro folkloristu přináší kniha nespočet podnětů. Může zde poznat řadu folklorních principů (např.: Ea, prozrazující úradek bohů člověku nemluví k němu přímo, nýbrž mluví ke zdi a k plotu - princip dobře známý třeba z látky o Midasových uších - s. 28, verš 20; podobně se můžeme seznámit s velmi rannným a velmi dokonalým příkladem na vytvoření etiologického vyprávění na základě slovní hříčky, tj. nesprávné [/] etymologie, jakým je např. rozvedení Mardukových zásluh o lidstvo rozvedením jeho přídomku "Asari" - str. 64, verš 1, 2, pozn. 1; na obecný motiv "žízně mrtvého" upozorňují v komentáři sami autoři str. 421, pozn. 2 k básni "Baal a smrt"). Seznámí se zde s funkcí řady skladeb: některé mýty, jako např. "báje o stvoření", tzv. "Enuma eliš", byla součástí novoročních slavností, při nichž byla čtena veleknězem - str. 37.
      Pro folkloristu i etnografa jsou nesmírně zajímavé texty zaklínání. Jejich základem totiž v mnoha případech byly zkrácené verze nějaké báje. Je tomu tak v případě zaříkání pro rodičky, aby měly lehký porod; v úvodu se činí narážky na příběh o bohu měsíce Sinovi, který v podobě býčka oplodní jalovičku (str. 285) a shodně je koncipováno zaříkání bolestí zubů, jehož úvod tvoří báje o stvoření "zubního červa". Jak uvádí překladatel v komentáři (str. 77-78), dochovaná tabulka je vlastně návodem pro lékaře při operaci zubního nervu a v textu je vložen návod (který překladatel vyznačuje odlišným typem písma), na kterém místě zaříkání má přejít od slov k akci. Tato ukázka si zaslouží, abychom si ji ocitovali: "Jakmile Anu stvořil nebe, / když nebe stvořilo zemi, / když země dala vzniknout kanálům, / když kanály daly vzniknout stokám, / když stoka stvořila červa, / červ přišel plakat před Šamaše / a před Eou se řinuly jeho [/] slzy: / "Co mi dáš, abych se tím živil, / co mi dáš abych to vyssával? / - Dám ti zralý fík / anebo meruňku. / - Co bych si počal se zralým fíkem / anebo s meruňkou. / Chovej mne a dej mi bydlet / mezi zuby a dásní: / ze zubů chci vyssávat krev, / z dásně chci vyhlodávat / zubní lůžko! l Ponoř jehlu do zubu a dosáhni červa (= tj. instrukce pro operátora) /. Protože jsi tak řekl, ó červe, / ať tě Ea uchopí svou mocnou rukou!" /
      Rovněž zaklínání sedmi zlých démonů začíná improvizovanou bájí o jejich stvoření, další činnosti, o úradě bohů proti nim (s. 138 v oddíle "Zlí utukkuové") a teprve potom následuje vlastní zaklínání, s mnoha detaily, které mají podnes obdoby: např. měsíc ztrácí působením zlých démonů světlo, Eův zaklínač má v ruce dřínovou větévku, vzývá "paní svaté nádoby s očistnou vodou", na futro dveří zavěsil proti démonům rejska a na skobu futra snítku kaprovníku (tj. trnitého keře).
      Kniha přináší řadu textů, které zajímají folkloristy - jako je příběh o potopě, o Etanovi, který vzlétl na orlu, o babylonském Jobovi (tzv. "trpící spravedlivý"), o Adapovi, jemuž je nabídnut pokrm a nápoj života, atd., to vše včetně nových zlomků, nedávno nalezených a s nejmodernějším komentářem.
      Orientaci v materiále vhodně doplňuje rejstřík jednotlivých pojmů i postav, u něhož by si folklorista přál, aby byl ještě podrobnější.

385

Kniha je cennou, přehledně uspořádanou příručkou, která, jak jsme již uvedli na začátku, uspokojí i čtenáře mimo vlastní rámec religionistiky. Dagmar Klímová

Yearbook of the International Folk Music Council, Vol. 1. 1969. [obsah]

Editor A. V. Ringer, published for the IFMC, University of Illinois press, USA 1971
      Yearbook 1969 je novou formou do5avadní periodické publikace IFMC, která v předchozí době The Journal of the IFMC dosáhla 20 ročníků. Podle lety ustálené tradice byly do nové ročenky pojaty jednak některé referáty z poslední konference IFMC a jednak některé samostatně zpracované studie členů této společnosti. Yearbook tedy překračuje rámec pouhého kongresového sborníku a patří k jedné z mála mezinárodně organizovaných základen publicity etnomuzikologické práce. Jubilejní ráz 1. svazku nové ročenky byl podtržen ještě zařazením některých referátů z výroční dvacáté konference IFMC v Edinbourghu. K tomuto jubileu je zaměřena také rekapitulace z předhistorie a více než dvacetileté činnosti IFMC z pera její dlouholeté sekretářky a čestné předsedkyně paní dr. Maud Karpeles.[/]
      Působnost International Folk Music Council se již natolik dotkla zájmů i naší širší folkloristické veřejnosti, že nebude zbytečné alespoň stručně přehlédnout základní data uváděná dr. Karpelesovou. Zejména také proto, že její precizní příspěvek může být pojat do historiografie postupného vývoje jednotlivých disciplín hudební folkloristiky. "Prarodiči" IFMC jsou dvě anglické asociace: The English Folk Dance and Song Society a British National Commitee of Folk Arts, z jejichž iniciativy byl v r. 1935 v Londýně uspořádán první velký kongres a folklórní festival, na němž se mezi osmisty účastníky podílely také cizí folklórní skupiny. O této významné akci, která dala vznik také International (Advisory) Folk Dance Council, se vyslovil profesor Kurt Sachs, že spolu s festivalem znamenala pro věc folklóru více než kterékoliv jiná událost. Myšlenku uspořádat tehdejší festival s kongresem si přivezla početná anglická delegace z kongresu of Popular Arts konaného v r. 1928 v Praze a to Assembly of the Ligue of Nation. Zde vznikla také další důležitá mezinárodní společnost the Commission Internationale des Arts Populaires (CIAP) - nyní SlEF - Société Internationale d'Ethnologie et de Folklore. Stojí zato připomenout, že v těchže letech proniká také do světa prostřednictvím mezinárodně organizovaných folkloristických společností (též Folklore Society) u nás již legendár[/]ní studie Fr. Pospíšila o mečových tancích.
      Po druhé světové válce se většina mezinárodních společností a množství jednotlivých kongresů uchýlily pod záštitu UNESCO. V roce 1947 byl na této základně svolán speciální kongres, na němž byla ustavena též International Folk Music Council, jejíž tehdejší cíle: poskytovat záštitu a účastnit se na rozšiřování lidové hudby všech zemí, podporovat komparační studium lidové hudby a prostředkovat porozumění a přátelství mezi národy prostřednictvím společných zájmů v lidové hudbě, dosud nezastaraly. (Změna v názvu: "folk music" byla pojata jako souhrnný pojem pro celou etnomuzikologickou oblast.) Užitečný výraz těchto idejí se pak brzy projevil v konkrétní činnosti, k níž lze zejména přičíst péči o vypracování dokumentačních systémů a soustřeďo-vání vědeckého aparátu fondů folklórního materiálu.
      V čele IFMC se během více než dvaceti let zastkvělo nejedno slavné jméno - Ralphem Vaughamem Williamsem počínaje a Zoltánem Kodálym konče. Až do roku 1968 sídlil sekretariát společností pod vlídnou střechou významného folkloristického centra v Londýně v Cecil Sharp House. (Přechodně v Kodani, nyní na Universitě v Illinois). Od r. 1951 se také práce organizovala prostřednictvím národních komitétů. IFMC je autonomní organizací a jako složka International Mu

386

sic Council patří do oblasti zájmů UNESCO. Práce IFMC byla soustředěna hlavně na pořádání každoročních, nyní v odstupu dvou let konaných, konferencí a na vydání periodické publikace. Konference jsou pravidelně spojovány s demonstracemi folklórní tradice hostitelské země. (V této podobě se také gottwaldovské konferenci v r. 1962 představil strážnický festival). Ve zlatém věku "renesance" folklóru IFMC sama též organizovala několik atraktivních festivalů: 1949 v Benátkách, 1953 v Biaritz-Pamploně, 1955 v Oslo. Pět konferencí bylo pořádáno mimo Evropu: Indiana, Québec, Săo Paulo, Jerusalém, Ghana a tento rok na Jamajce).
      Na kongresech postupně docházelo ke koncentraci tématiky na otázky stojící v popředí současných společenskohistorických jevů a odpovídajících rozvoji bádání, např.: East and West in music, Hudba Afriky, Otázky hudební výchovy, popularizační a propagační úloha rozhlasu ad. Zpravidla se také výsledky jednání odrážely ve zřizování zvláštních sekcí a případně v ustavování dalších mezinárodně organizovaných institucí, např. International Society for Music Education, Radio-Television Committee. Pro rozpracování jednotlivých problémů etnomuzikologie byly zřizovány speciální pracovní skupiny, jejichž mezinárodně organizovaná působnost získávala IFMC neustále stoupající prestiž vědecky orientované činnos[/]ti. Rozhodujícím nástupem k vědeckým metodám studia lidové hudby byly kontakty navázané v r. 1956 s Deutsches Volksliedarchivem, pod vedením prof. W. Wiory. Podobnou úlohu v oblasti studia lidového tance sehrála koncentrace zájmů badatelů v tomto oboru na gottwaldovské konferenci v r. 1962. Již za dva roky poté se budapešťská konference mohla opřít o koordinaci nejdůležitějších badatelských center etnomuzikologického bádání, zejména na půdě akademií socialistických států. Současně je rozvíjena činnost na koordinovaných úkolech v těchto pracovních skupinách: Studijní skupina pro lidové hudební nástroje (od r. 1962), pro taneční terminologii (od r. 1962), pro systematizaci lidové hudby (od r. 1965), pro výzkum historických pramenů evropské lidové hudby a pro historický výzkum africké hudby. Rovněž práce v Radio-Television Committee nabyla velké důležitosti zejména tím, že přejala zodpovědné úkoly v kooperaci s obdobnou sekcí UNESCO a vypracovala memorandum pro katalogizaci a klasifikaci zvukových nahrávek lidové hudby a aktivní účast na vytvoření centra International Directory of Folk Music Records Libraries (1963).
      Přední místo v činnosti IFMC patří publikacím. Charakterizujíc rozmanitý obsah dosavadních ročníků Journalu připomíná dr. Karpelesová, že velké služby IFMC prokázala badatelské veřejnosti zejména svými pře[/]hledy a mezinárodně koordinovanou bibliografií. Do řady publikovaných katalogů a bibliografických soupisů náležejí též dvě série, na nichž hlavní podíl mají českoslovenští etnomuzikologové: Bibliography of European Folk Music (K. Vetterl, 1966) a Annual Bibliography of European Ethnomusikology (O. Elschek, E. Stockmann, I. Mačák, 1969). Z dalších to jsou např. International Catalogue of Published Records of Folk Music (K. Wachsmann, 1960) a International Catalogue of Folk Music and Dance Films (P. Kennedy). IFMC založila též populární edici Folk Songs - dosud vyšly: Folk Songs of Europe, 1956 a Folk Song of Americas, 1965. Mimo Yearbook vydává též IFMC bisemestrální Bulletin, sloužící k bezprostředním informacím o průběžném dění ve společnosti. V závěru dr. Karpelesová ještě znovu resumuje hlavní úkol IFMC, kterým je centrální shromažďování a organizace výměny badatelských metod v oblasti etnomuzikologie. Připojuje pak přehled titulárních činovníků výkonného výboru IFMC a konaných konferencí.
      Obsažná část Yearbook 1969 je věnována sociologickému pohledu na etnomuzikologickou problematiku a to převážně z africké půdy. K nim patří studie Johna Blackinga: The value of music in human experience navazující na dřívější práci o sociální funkci hudby a stylech v relaci sociálního kontextu u Vendů v jižní Africe a u Nsenga v Zambii, (S. 33

387

71.) Konkretizující obraz podává dále referát Isaih Mwesa Mapoma: The use of folk music among some Bemba church congregation in Zambia (s. 72-88). Do oblasti srovnávacího studia lze zařadit článek M. Mc Leanna: An analysis of 651 maori scales, který shledává paralelu mezi stupnicemi novozélandských Maori a středověkými evropskými, zejména řeckými hudebními principy, jež nelze dosud uspokojivě vysvětlit. (S. 123-64.) Neobvyklými formacemi stupnic u různých etnických skupin Latinské Ameriky se rovněž zabývá L. T. Ramón y Rivera ve studii Formations escalisticas en la etnomúsica Latinoamericana. (S. 200-25.) Shledává, že výskyt pouze dvoutónových melodií, které je nutné považovat za jakési předstupni[n]cové formace, není ojedinělý. K mimoevropské oblasti bádání se připojuje též příspěvek J. Elsnera: Remarks on the Big Argul, aspirující na korekci systematického zařazení do lidového instrumentáře. (S. 232-9.) Ke studiím z evropské etnomuzikologie patří referát prof. V. Beljajeva: Russkaja "Protižnanija" (Prolonge Folk Songs. (S. 16575.) Charakterizuje zde bohatě melodicky a poeticky utvářenou strukturu starých ruských lyrických písní. Etnochoreologické problematice je věnována studie V. Procy-Ciortei On Rhythm in rumanian folk dances. (S. 176-99.) (Této studii věnujeme ještě zvláštní pozornost v samostatné recenzi.) k pestrému profilu [/] Yearbook 1969 přispěla též studie W. Salmena "Alte Töne" und Volksmusik in Kompositionen Paul Hindemiths. (S. 89-122) Novou oblast vědeckých dokumentačních systémů odhaluje vysoce informativní referát A. M. Dauera Research Films in Ethnomusicology, Aims and Archievements. (S. 226-31.) Tento referát přednesený na konferenci v Edinbourghu v r. 1969 byl také doprovozen dosud nevídanými ukázkami práce Institutu pro vědecký film v Göttingenu. (Viz též souhrnnou recenzi publikovanou v Českém lidu, č. 4. 1970.) Zbývajících cca 30 stran ročenky IFMC zaujala recenzní část nejnovější etnomuzikologické literatury (s. 240-261) a bibliografický soupis více než sta titulů nových prací. (S. 261-270.) Hannah Laudová

Hudební folklór Burgenlandu [obsah]

č. 9, září 1971
      Österreichische Musikzeitschrift,
      Řadu let je již tradičně každé zářijové číslo rakouského hudebního časopisu věnováno hudební folkloristice. Právě v této době, při zahájení vysokoškolské výuky, jsou ve Vídni pořádány pravidelné etnomuzikologické semináře, patřící k největším rakouským akcím svého druhu za celý rok. Österreichische Mu[/]sikzeitschrift č. 9/1971 obsahuje obligátní program v pořadí již 7. semináře, pořádaného opět vídeňskou akademií musických umění, tentokrát poprvé nikoliv ve Vídni, nýbrž v "Haydnově městě" Eisenstadtu. Celá první polovina časopisu je pak věnována čtyřem studiím, orientovaným na seminární téma "Burgenland a jeho sousedá". Na rozdíl od předchozích seminářů s tématy vesměs obecného etnomuzikologického zaměření reaguje monografická soustředěnost 7. ročníku aktuálně na 50. jubileum připojení Burgenlandu k Rakousku.
      Po Vorarlbersku nejmenší z devíti spolkových zemí (necelých 4 tisíce km2 na 280 tisíc obyvatel), jako typické pohraniční území, přimykající se od Bratislavy až po Jugoslávii k dnešní maďarské hranici, procházel Burgenland složitým historicko politickým vývojem. Přehledná studie Leopolda Schmidta názorně poukazuje na nepříznivé důsledky měnlivého státoprávního uspořádání (tzv. vyrovnání z r. 1867, pohyblivost hranice" německé, uhersko-maďarské a posléze rakouské zájmy atd.) na hudebně folkloristický výzkum tohoto národnostně smíšeného území; několikrát zde byl zahájen systematický sběr, brzy byl změnou poměrů přerušen, začínalo se znovu a od začátku. Relativně nejlépe dopadla dokumentace německo-jazyčných (rakouských) folklórních artefaktů. Výzkum maďarských a zvláště pak chorvatsko-slovinských lidových pís

388

ní, hudby a tanců je neuspokojivě fragmentární; s nejcennějšími poznatky teprve z nejnovější doby. Karl Horak, který zahájil základní výzkum lidových tanců Burgenlandu již nadlouho po jeho připojení k Rakousku, podává ve své studii přehled hlavních tanečních typů. Jsou v něm zastoupeny hlavně tance figurální a místní modifikace běžných tanců společenských, přinášených sem již po století sezónními dělníky, vandrovníky atd. K tancům chorvatským a zejména pak maďarským, s výjimkou velmi zjednodušeného čardáše, zůstalo německy mluvící obyvatelstvo kupodivu celkem netečné. Četné jsou za to při nejmenším formální obdoby s mladší vývojovou vrstvou českých lidových, respektive zlidovělých tanců ("krajcpolka", "zpátečka", "šotyška" ad.).
      Dosud málo probádána je v Burgenlandu lidová hudba: národopisný oddíl všeobecné bibliografie (Allgemeine Bibliographie des Burgenlandes, díl V.) od K. M. Kliera z roku 1965 zahrnuje mezi 3897 údaji pouze 34 titulů v rubrice "Volksmusik". Podstatným přínosem jsou proto v tomto oboru i soudobé zápisy; o notacích učitele Antona Reiteritse, připravovaných v současnosti do tisku, referuje v časopisu Walter Deutsch. Zápisy dechové hudby, uchovávající v živé praxi její podobu ještě z konce minulého století, mohou ovšem jenom částečně suplovat dokumentaci starších autentic[/]kých forem zdejšího instrumentálního projevu, založeného na nástrojích smyčcových.
      Z výsledků prvních systematických výzkumů chorvatského hudebního folklóru uvádí Christina Csenarová úryvek ze seminární práce o svatebních písních. Jsou vesměs poměrně mladého původu. Nápěvy zformovaly místní podmínky do vyzrálého instrumentálního typu, tematicky blízkého nejen rakouským, ale i českým a slovenským písním (pomineme-li drobné omyly v chorvatských textech, nepřesědčí nás takové rozvržení některých ukázek, zvláště č. 1. a 3.: 2/4 místo 4/4 s předtaktím ?).
      V ÖMZ publikované příspěvky zatím jenom naznačují významnost hudebního folklóru Burgenlandu, integrujícího v národnostně smíšeném prostředí hudebnost rakouskou (německou) s jihoslovanskou a maďarskou, jak pro přímou komparaci s hudebním folklórem v Čechách a jihozápadního Slovenska, tak i pro teoretické studium vzájemného ovlivňování - v tomto případě hned tří - nemálo odlehlých hudebních kultur. Bohatší podklady k tomu jistě poskytne 20. ročník Jahrbuch das Österreichischen Volksliedeswerkes s vybranými referáty 7. semináře v Eisenstadtu. Jaroslav Markl[/]

Arts et traditions populaires, [obsah]

ročník 18., Paříž 1970
      Ústřední francouzský národopisný časopis, který vydává čtyřikrát do roka Société d'ethnographie francaise, přináší ve svém osmnáctém ročníku převážně folkloristické příspěvky, zaměřené zejména na vztah literatury a folklóru. Trojčíslo otevírá rozsáhlá teoretická studie MarieLouise Tenézové, zabývající sa problémem fantastické pohádky jako žánru (s. 11-65). Autorka rozebírá a graficky znázorňuje strukturu fantastické pohádky, při čemž vychází hlavně ze studií Proppových a Von Sydowových, zabývá se problémem motivů i vztahem fantastické pohádky k hrdinským legendám a mýtům. Ke vztahu literatury a folklóru se vyslovuje nejprve Marc Soriano; ve své studii Diskuse k folklóru 17. století (s. 67-90) objasňuje polemiku mezi Ch. Perraultem a J. Racinem o drama "Alcest" v letech 1674-1675 a dokládá, že podkladem dramatu byly dva syžety lidových pohádek (AaTh 899). Teoreticky zaměřili svou studii také Daniel Fabre a Jacques Lacroix (s. 91-140). Zabývají se variabilitou typu 939 A ("zavražděný syn") na základě repertoáru vypravěčky z Languedocu; zmíněná látka má v jejím podání přechodnou podobu mezi pohádkou a žalozpěvem. Autoři rozebírají varianty, podávají grafická schémata dvou základních variačních typů a pokoušejí se o stanovení sémantic

389

kého jádra. V závěru uvádějí ukázky textů. Charles Joisten se zamýšlí nad některými prameny vlivů na formování legendárních pověstí v alpské oblasti (s. 141-158). Rozebírá vlivy náboženské, vlivy historických událostí a značnou pozornost věnuje vlivům tištěné literatury; nejvíce ovlivnily lidové legendy čarodějnické knížky a oblíbené středověké romány (především Rabelaisův Gargantua a Pantagruel). Studie je doplněna čtyřmi ukázkami, v nichž autor konfrontuje lidové vyprávění s literárními předlohami, Lingvisticko-folkloristická studie Jeana-Claude Dinguirarda, nazvaná Poznámky k jedné folklorizací (s. 159 až 181) se zaměřuje na cyklus místních pověstí, vztahujících se k historické postavě z přelomu 18. a 19. století. Autor srovnává archivní zprávy a historické dokumenty s cyklem pověstí, zachycených v letech 19611969. Pokus o klasifikaci francouzských dětských her podává Pertev Boratav (s. 195-271). Zpracovává část bohatého rukopisného materiálu sebraného ve třicátých letech a uloženého v Musée des Arts et Traditions populaires v Paříži (obsahuje 1095 popisů dětských her a 5030 říkadel). Hry rozděluje do dvou základních skupin - na hry výhradně dětské (hry prováděné dospělými pro děti, verbální dětské hry, společné hry doprovázené tanci a písněmi) a hry rituální. Autor dokládá jednotlivé skupiny citací materiálu, záznamem lokalit i variantami otiš[/]těnými ve francouzských sbírkách. Héléne a Jean-Michel Guilcherovi se ve své studii zamýšlejí nad souvislostí vojenských a lidových tanců (s. 273-328). Prvky těchto vojenských tanců, jejichž vývoj sledují autoři od dob největšího rozkvětu v 17. a 18. století do postupného zanikání na konci 19. století, se objevují v lidových baskických tancích. Toto zjištění dává autorům možnost obecnějších úvah o procesu folklorizace.
      Georges-Henri Riviére zahajuje svou studií Poznámky k estetickému charakteru francouzského venkovského domu čtvrté samostatné číslo časopisu (s. 331-348). Osvětluje estetickou krizi v současné vesnické architektuře, způsobenou zemědělskou i průmyslovou revolucí (degradace tradičního stylu, porušení staré estetické vyváženosti a harmonie) a zamýšlí se i nad způsoby uchování tradičních prvků vesnice příštím generacím. Héléne Tremaudová píše na závěr o současných vodních hrách v Provenci (s. 349-382), majících svůj původ v podobných středově­ kých turnajích.
      Velmi je třeba ocenit přílohy na konci obou sešitů: seznámení s přispěvateli osmnáctého ročníku (životopisná data a bibliografie autorů), anotovaný záznam 29 etnografických filmů, natočených ve Francii v letech 1964-1969 (sestavila Héléne Tremaudová), podobný seznam 87 gramofonových desek od Maguy P. Andrala a velkou bibliografii fran[/]couzské etnologie za rok 1969 (881 záznamů), kterou sestavila Denisa Glucková. Eva Večerková

Acta museorum agriculturae, [obsah]

r. V, č. 2, Pragae 1970
      O prvním čísle pátého ročníku Věstníku zemědělských muzeí jsme již v našem časopisu referovali. I druhý a zároveň poslední sešit tohoto ročníku přináší dvě studie důležité svým obsahem pro národopis. Autorem obou je V. Šmelhaus.
      V první s titulem Historisches Atlas der tschechoslowakischen Landwirtschaft (str. 1-71) informuje autor čtenáře o jednom z významných úkolů Československého zemědělského muzea a jeho problémech. Uvádí přitom některá zahraniční kartografická díla která mohou být vzorem Historickému atlasu československého zemědělství. Práce na našem atlasu by měla být podle Šmelhause široce založena; mělo by ji provázet rozpracování otázek typologických, zejména pokud jde o zemědělské nástroje, a dále příslušná část obrazová. S touto myšlenkou souvisí také idea ikonografického atlasu; autor se při této příležitosti zmiňuje o anglické publikaci Higgsově The Land (v A Visual History of Modern Britain, London 1964) a o

390

našem díle Homo faber, vydaném V. Husou, J. Petráněm a A. Šubrtovou r. 1967 v Praze. Jedním z významných pramenů takového obrazového atlasu by byly např. barevné; přílohy urbáře broumovského kláštera z r. 1676/77, které tu jsou v černobílé reprodukci otištěny (bohužel nevýrazně; některé černobílé i barevné reprodukce tohoto urbáře byly publikovány v Českém lidu, 52, 1965, č. 6). Autor přináší řadu údajů o tomto jistě jedinečném dokumentu, podává ukázky legend k přílohám se značkami a. upozorňuje na další historický materiál,, na jehož základě se dá sledovat vývoj kolonizace a historie vesnic, patřících kdysi broumovskému klášteru.
      V následujícím textu připomíná Šmelhaus řadu studií agrárně historických a etnografických, které mají vztah k projektovanému Historickému atlasu československého zemědělství. Třeba konstatovat, že soubor národopisných prací zdi zaujímá velmi čestné místo.
      Poučná je i Šmelhausova informace o některých otázkách zemědělské bibliografie v článku Retrospektive landwirtschaftliche Bibliographie (str. 94-108). Autor se v něm kriticky zamýšlí nad dosavadním stavem bibliografické produkce v oblasti zemědělství u nás, nad metodami a organizací soupisové práce a nad některými speciálními problémy bibliografie knižních publikací, časopisů, rukopisné literatury a kritic[/]kých edicí rukopisů a reedicí starých tisků. Mnohé jeho úvahy mají širší platnost pro bibliografickou činnost vůbec. Jaroslav Kramařík

Karolina Adamová, Za systematické rozvíjení československé právní archeologie. [obsah]

Právněhistorické studie 16, 1971, 255-268
      Autorka především specifikuje právní archeologii jako vědu, která sleduje hmotné prameny v souvislostí s uplatněním práva psaného i obyčejového. Dále se zabývá vývojem této vědy v Německu, Rakousku, Francii, Švýcarsku, Jugoslávii, Polsku a především Československu. Toto bádání dělí u nás do čtyř skupin:

     1. ústavně a administrativněprávní(např. obecní "práva" a obsílky,cechovní ferule, mýta, solniceapod.)
     2. majetkoprávní (např. mezníky,vzory měr a vah, železné krávyapod.),
     3. trestněprávní (např. mučící a po-pravčí nástroje, pranýře, katov-ny apod.
     4. soudně právní - netrestní (např.oděvy soudců, svíce v právuapod.). [/]

      V dalším se autorka zabývá rámcem této vědy, jejími úkoly pro nejbližší budoucnost a jejím vztahem k jiným vědám, jako k heraldice, etnografii, folkloristice atd., protože musí řešit a objasňovat předměty svého bádání za přispění těchto věd. Jako ukázku uvádí své studie o železných kravách, o rychtářském "právu" a výtah ze studií jednak dvou německých autorek, a to El. Lippertové o významu zvonu v právním životě a Ruth Schmidt-Weigandové o právním významu víšky, jednak polského autora W. Maisela o trestních nástrojích. Z toho vidíme, jak úzce její práce souvisí s etnografií. Protože autorka cituje mnoho pramenů a ve svých studiích přináší i nové, dobře zdůvodněné úvahy, je její práce též přínosem pro naši etnografii a přáli bychom si, aby i nadále věnovala pozornost tomuto oboru obyčejového práva v posledních letech neprávem v našem národopise dosti opomíjenému. Ladislav Štěpánek

Bývávalo... [obsah]

Holubovský kalendář 1971
      Že lze i v místním periodickém tisku publikovat zajímavé a cenné zprávy z národopisu a sociální historie, dokazuje Holubovský kalendář, č. 24 z r. 1971 (vydávaný Osvě

391

tovou besedou a Místním národním výborem). Holubov je obec na úpatí Blanského lesa v jižních Čechách, kde zemědělské práce musely často vykonávat ženy, jejichž manželé odcházeli za výdělkem. V článečku Bývávalo se nepodepsaný autor zmiňuje o pluhu z nedalekého Třísova, který byl určen pro orbu ženou, a to [/] někdy i těhotnou; nazýval se také přímo "pluh pro těhotnou ženu". Takové pluhy vyráběl kovář Urban z Třísova. Byly to lehké pluhy, a jak je jeden z nich vykreslen na pérovce, šlo o kombinaci sakováku a lopatáče, jak se říkalo v jižních Čechách ruchadlu. Jeho těhle (kleče) byly zvlášť upraveny (obráceně než [/] u sakováku), aby pracující žena mohla jít dobře brázdou.
      Opravdu zajímavý doklad jak sociálních dějin venkovského lidu, tak vynalézavosti místního řemeslníka, který se musel vyrovnávat nejen s půdními podmínkami, ale i se společenskými potřebami svého okolí. Jaroslav Kramařík

392

NEKROLOGY

Petr Grigorjevič Bogatyrev 1893-1971 [obsah]

19. srpna 1971, půl roku po svých osmasedmdesátinách (nar. 29. 1. 1893) odešel uprostřed tvůrčí práce jeden z nejvýznamnějších představitelů evropské folkloristiky a etnografie Petr Bogatyrev, v současné době profesor Moskevské státní university. Patřil ke generaci Šklovského, Bonč-Brujeviče a Erenburga, zabýval se etnografií a folkloristikou, literární vědou a jazykovědou a jako přítel o tři roky mladšího Romana Jakobsona byl spoluzakladatelem Pražského linguistického kroužku.
      Funkčně-strukturalistické pojetí etnografického materiálu se projevilo ve významné aplikaci této metody v Actes magiques, rites et croyances en Russie Subcarpathique (Paris 1929) a v řadě dalších prací. K základním studiím patří Die FolkIore als eine besondere Form des Schaffens (společně s Romanem Jakobsonem), uveřejněná poprvé v Nijmegen-Utrechtě 1929, pak 1966 a italsky 1967, Die aktiv-kollektiven, passiv-kollektiven, produktiven und unproduktiven ethnographischen Tatsachen (Copenhague 1939), Tra[/]dicija i improvizacija v narodnom tvorčestve (Moskva 1964), k voprosu o sravniteľnom izučenii narodnogo slovesnogo, izobraziteľnogo i choreografičeskogo iskusstva u slavjan (Praha 1958) a Chudožestvennyje sredstva v jumorističeskom jarmaročnom foľklore (Moskva 1968). Všechny tyto práce spolu s Lidovým divadlem českým a slovenským (Praha 1940) a Funkcijami kroja na Moravskom Slovensku (Martin 1937) jsou obsaženy ještě s dalšími v ruském překladu nebo originále v posledním souborném výboru z Bogatyrevových prací, který vyšel v Moskvě 1971 pod názvem Voprosy teorii narodnogo iskusstva.
      Bogatyrev nebyl jen teoretik. Zabýval se dlouhé roky sběrem folklórního materiálu na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, pracoval za svého pobytu v Československu (1921-1939) také na výboru materiálů o rusko-českých kulturních vztazích a aktivně působil jak v Praze, tak i v Bratislavě, kde se začátkem třicátých let habilitoval spisem "Polaznik" u južnych slavjan, maďjar, slovakov, poljakov, ukrajincev (vyšlo v Krakově 193334). Ze svých terénních i archiv[/]ních výzkumů pilně uveřejňoval řady velkých studií v časopisech Centralnaja Jevropa, Germanoslavica, Prager Rundschau, Slavia, Český lid, Slovo a slovesnost, Revue de Synthése aj. Soupis Bogatyrevových prací obsahuje přes tři sta záznamů; jsou zde jak studie a knihy z československého pobytu, tak i práce poválečné, zvláště edice českých spisovatelů v ruštině, slovenských pohádek, strukturní rozbory lidového a pololidového umění výtvarného,, slovesného a hudebního a řada dalších. V posledních letech se zabýval rozborem leitmotivů v ruských bylinách (Varšava 1968), sestavením několika hesel do Stručné literární encyklopedie (Moskva 1968), rozborem ruských kouzelných pohádek (Moskva 1969) a v maďarském a charvátském překladu znova vyšla jeho a Jakobsonova studie o folklóru jako zvláštní formě tvorby. Znova také sestavil jednu z částí vysokoškolské učebnice ruské lidové slovesnosti.
      V Bogatyrevovi ztrácí evropská folkloristika vědce širokého rozhledu, srovnávacích schopností a rozsáhlých faktografických znalostí. I když některé práce byly vývojem překonány, přesto se k nim vrací

393

me jako k dílům, která posunula vývoj etnografického bádání kupředu. Bogatyrev sám neváhal stále znova a z nových hledisek promýšlet i své starší práce, a tak se v poslední době znova vynořil náznak sémiologické analýzy folklórního materiálu. Tato neustálá snaha o další tvůrčí rozvoj je pozoruhodným rysem posledních let Bogatyrevovy činnosti a měla by vést k následování. Bohuslav Beneš

Zemřel Alois Gregor [obsah]

Když jsme v r. 1969 (viz NA 1969, č. 2., s. 119-120) vzpomněli osmdesáti let doc. dr. Aloise Gregora, netušili jsme, že následující článek o něm nebude otištěn u příležitosti jeho 85. narozenin, ale jako nekrolog. Docent Gregor zesnul po krátké nemoci dne 8. září 1971 v nemocnici v Letovicích.
      Gregorova činnost je trvale spjata se dvěma zeměmi - s Moravou a se Slovenskem, a s několika obory, v nichž vykonal úctyhodnou, často nenápadnou, avšak materiálově náročnou práci: totiž s moravskou dialektologií, s moravským písňovým folklórem a s folkloristikou vůbec, se slovenským literárním a kulturním prostředím, s edicí starých českých památek a s činností pedago[/]gickou. Zesnulému se dostalo vynikajícího filologického vzdělání. Učitelský syn z hanáckých Kožušic studoval klasickou, slovanskou a germánskou filologii v Praze, Vídni, Paříži a v Berlíně. Se širokým lingvistickým, literárním a vlastivědným vzděláním se zapojuje do intenzívního kulturního dění Moravy, soustředěného kolem osobností F. Bartoše a L. Janáčka. Tím byl hned od samého počátku vědecké činnosti specifikován i jeho badatelský zájem na dialektologii, která na zlomu století byla plně pod vlivem rozsáhlých prací Bartošových, v nichž spojení výzkumů nářečních a národopisných šlo ruku v ruce. K podobné simbióze dospěl A. Gregor velmi rychle: sběry dialektologické přerůstaly v zápisy lidových písní a textů, pořizoval edici i komentáře lidových písní, a to ve spolupráci s hudebním folkloristou H. Bímem, J. Černíkem, K. Vetterlem, zejména pak s L. Janáčkem (na spolupráci s L. Janáčkem zesnulý často vzpomínal). Není proto divu, že byl jedním z nejvýznamnějších členů moravskoslezského Státního ústavu pro lidovou píseň (již od r. 1919).
      Významnou práci vykonal zesnulý v oblastí česko-slovenských kulturních vztahů. V bývalých Lidových novinách i jinde pohotově a bystře informoval o všech novinkách literárního a kulturního dění na Slovensku, psal učebnice a příručky slovenského jazyka a literatury, což v době, kdy čeština a slovenština [/] byly pokládány za varianty jednoho a téhož jazyka, mělo v českém kulturním prostředí smysl tím větší, čím více se počalo uplatňovat pojetí slovenštiny jako samostatného jazyka rovnocenného s jinými jazyky slovanskými.
      Alois Gregor byl dlouholetým profesorem brněnského dívčího gymnasia a později docentem českého a slovenského jazyka na filosofické fakultě v Brně. Byl znám jako vynikající pedagog, zvláště metodik. Vychoval celou řadu středoškolských učitelů, kteří si z jeho seminářů odnášeli nejen konkrétní znalosti z daného oboru, ale i nabádání k širokému kulturnímu a vlastivědnému rozhledu, bez kterého si Gregor činnost moderního učitele nedovedl představit. Je pozoruhodné, že tento vlastivědný rozhled nezahrnoval jen klasické disciplíny historické, kulturně historické a literární, ale měl rámec daleko širší: žádal všestranné poznání rodného kraje, místa působení i badatelského předmětu. A. Gregor sám byl příkladem takto erudovaného učitele a badatele. Jeho činnost totiž představuje dovršení toho proudu, který bychom mohli nazvat v oborech, jimiž se odborně zabýval, bartošovsko-janáčkovské údobí. Jejím inspirujícím momentem byla příprava a odezva Národopisné výstavy českoslovanské v r. 1895, vyslednicí pak série dialektologických prací Bartošových, písňových sběrů Bartošových, Janáčkových aj., svazky

394

Vlastivědy Moravské, na jejichž posledním svazku (Kyjovsko, Brno 1970) se A. Gregor ještě autorsky podílel. Lze proto opakovat jen to, co jsme napsali v jubilejním článku: Alois Gregor patřil k významným osobnostem kulturní Moravy, které soustavnou prací připravily mladším generacím úctyhodný svod faktů, a jejichž činnost je charakteristická pro jednu vývojovou etapu morav[/]ské vlastivědy, folkloristiky a dialektologie. V tomto smyslu zůstanou Gregorovy práce trvalou součástí oněch oborů a zároveň příkladem píle, zájmu i nutného organizačního talentu. (Podrobněji o Gregorově činnosti, zvl. o jeho bibliografii, viz sborník Rodné zemi, Brno 1958, s. 18-29.) Marta a Rudolf Šrámkovi[/]

KONFERENCE

Konference o folklóru v Koprivštici [obsah]

Místo plánovaných 3-4 let došlo až po 6 letech k reprise celobulharského folklórního festivalu, uspořádaného poprvé roku 1965 v horském městečku Koprivštici, Také druhý ročník tohoto "saboru" (doslova: pouti) ve dnech 7.-8. srpna 1971 znamenal v celoevropském měřítku zcela unikátní přehlídku autentického hudebního a tanečního folklóru, importovaného asi 2500 pečlivě vybranými zpěváky, hudebníky a tanečníky ze všech 28 bulharských krajů (okrgů).
      Vzdor dosud překvapující životností četných a rozmanitých folklórních artefaktů dochází i v Bulharsku k jejich postupné selekci i vý[/]razným funkčním proměnám, odpovídající podmínkám industriálně se rozvíjející země. Bulharští folkloristé si toho byli dobře vědomi, když jako pokračování II. festivalu zorganizovali coby jeho pokračování mezinárodní konferenci s prozíravě zvoleným tématem "Evropský folklór a současnost."
      Kromě asi půlstovky domácích folkloristů, folklórem se zabývajících skladatelů, literátů, pedagogů, rozhlasových a televizních pracovníků atd. zúčastnily se konference přes dvě desítky odborníků ze zahraničí - z Holandska, Itálie, Jugoslávie, Kanady, Maďarska, Německé demokratické republiky, Norska, Polska, Rumun[n]ska, SSSR, USA a Českoslo[/]venska. Za střídavého předsednictva folkloristů domácích i zahraničních (z ČSSR, Kanady a SSSR) bylo zde předneseno 18 referátů, zpravidla ukázněně soustředěných na analysy současného stavu folklóru v jednotlivých zemích, na problematiku využití folklórní tradice za nových podmínek a na eventuální perspektivy uplatnění folklórních artefaktů v moderní společnosti.
      Sekretář Svazu bulharských skladatelů Venelin Krastev úvodem připomněl návaznost právě ukončeného festivalu na tradiční všelidové "sabory". - Todor Džidžev pak podal přehledný nástin dosavadních výsledků bulharské hudební folkloristiky a aktuálních dalších úkolů, jejichž velikosti a náročností odpovídají i velkorysé dotace příslušných institucí (například hudebně folkloristická sekce Institutu za muziku BAN v Sofii se každoročně rozrůstá o několik pracovníků). - Na podporu soudobých nositelů hudebně folklórních tradic, na otázky úprav a stylizací atd. upozornil dále Džidževův kolega ze zmíněného sofijského Hudebního ústavu Todor Todorov. - Na potřebu prohloubit sociologické aspekty etnomuzikologického studia, významného zvláště pro rozpoznání a anticipaci folklórního vývoje za soudobých podmínek moderní společnosti, obrátil pozornost Izalij Zemcovskij z Leningradu. - Zkušená etnochoreoložka

395

Rajna Kacarova upozornila na rozdílné možnosti soudobé aplikace tradičních lidových tanců a her, v některých případech stále přitažlivých pro všelidovou, kolektivní interpretaci (například velká kola), jindy vhodných spíše pro úzký okruh interpretů za víceméně pasivní spoluúčastí publika (většina obřadních projevů). - Lidové tance v konfrontaci s požadavky pódiového předvádění v souborech písní a tanců i ve stylizacích vysloveně již baletních byly tématy příspěvků Anny Ilievy a Violety Konsulové. Josif Hertea z Bukurešti, rozebíraje lidovou taneční hudbu z oblasti Oaş, poukázal na její pozorovatelné stylové proměny, sledovatelné od prvních zápisů z roku 1932 až k dnešním výzkumům (postupné zvýrazňování rytmu a harmonické pregnantnosti, úbytek polyfonních elementů atd.). - Četnými hudebními ukázkami ilustrovala Barbara Krader z Kanady současnou podobu tradičních černošských spirituálů, pracovních a vystěhovaleckých písní, cikánských songů atd. (celkem 7 hlavních skupin) v lidovém prostředí dnešních Severoameričanů. - Novotu tvořivost mládežnických souborů v NDR, navazující nejen na tradiční domácí folklór, na songy K. Weila a B. Brechta atp., ale i na mládeží oblíbenou písňovou tvorbu nejrůznější cizí provenience, doložila dalšími hudebními ukázkami Inge Lammel z Berlína. - Na některé zákonitosti, po[/]zorovatelné v téměř již stoletém umělém pěstování hudebního folklóru v Čechách, poukázal pisatel této zprávy. - Širší souvislosti bulharského folklóru s literaturou a lidovým uměním výtvarným připomněli Petar Dinekov a Christo Vakarelski. - Ze statistických dotazníkových údajů (v některých aspektech ve svých výsledcích až nápadně podobných nedávnému průzkumu V. Karbusického a J. Kasana v Čechách) a jejích důsledků pro rozhlasovou a televizní dramaturgii vycházel příspěvek Grozdana Christozova. - Podíl hudebního folklóru na formování tzv. národních škol v umělé hudbě, zaměřený pochopitelně hlavně na problematiku bulharskou, vyložil ve svém referátu Velenin Krastev. - Problematikou úprav lidových písní se zabýval Nikolaj Kaufman, kromě jiného varující před záplavou komerčního braku, ve svých důsledcích negativně působícího jako špatný příklad také na dosud živý folklórní projev. - O tzv. městských písních a o jejich zlidovování v soudobém Chorvatsku pojednal Jerko Bezić ze Záhřebu. - Konečně o činnosti speciální školy v Kotelu, kde se vyučuje hře na lidové nástroje (kavaly, gajdy, gadulky a tambury) a odkud každoročně vychází půlstovka absolventů, referoval její ředitel Vladimir Vladimirov.
      V hojných, často nemálo temperamentních diskusních příspěvcích se [/] nejčastěji dostávala na přetřes otázka úprav hudebního a tanečního folklóru. Vícekráte bylo konstatováno, že mezi úpravami ("imitacemi") "čistého", respektive "pravého" folklóru, jinak v soudobé společnosti prakticky všech evropských zemí nezbytných, objevují se zhusta kompozice, které spíše potlačují osobité hodnoty předloh než aby je tlumočily formou skutečně uměleckých stylizací. Pouze obdivný vztah k lidovému umění (nemluvě o pohnutkách ryze komerčních) nemůže v úplnosti suplovat jeho solidní znalost, podmiňující organické a plně umělecké navázání soudobých umělých žánrů na lidovou hudební a taneční tradici.
      Komplikovanost této problematiky, kterou lze na jakémkoliv diskusním fóru nanejvýš utřídit, nikoliv však samozřejmě vyřešit, uvědomili si již před započetím koprivštické konference pracovníci tří sofijských orgánů: Výboru pro umění a kulturu, akademického Ústavu pro kulturu a Ústavu pro lidovou tvořivost (=obdoba pražského ÚDLUT). Speciálně pro účastníky konference připravili rozsáhlý dotazník, zjišťující názory odborníků na další perspektivy bulharského folklóru. Téměř stovku otázek mohli seriózně zodpovědět pochopitelně především domácí účastníci; nicméně promyšlená koncepce dotazníků může poskytnout některé vhodné podněty k obdobným sociologickým průzkumům také u nás.

396

Koprivštická mezinárodní konference o evropském folklóru za soudobých podmínek byla zatím v Bulharsku první větší akcí tohoto druhu. Spojení s celonárodním festivalem lidových písní, hudby a tanců se přitom ukázalo velmi praktickým: při četných teoretických vývodech bylo možno poukázat na praxi, jíž byli účastníci konference krátce předtím očitými svědky. Z této souvislostí může vyplynout zajímavý a snad nikoliv nerealizovatelný podnět pro české i slovenské pořadatele velkých folklórních slavností s  mezinárodní účastí, totiž uspořádání třeba jenom docela komorního symposia na závěr některé slavnosti. V mezinárodních souvislostech by se obíralo nejlépe jednou, co možno úzce vymezenou otázkou, vybranou z širokého komplexu problematiky "folklór a současnost". Při soudobé, každodenní a přímo masové konzumaci folklóru a zvláště jeho řečeno v duchu koprivštických diskusí - víceméně zdařilých "imitací" prostřednictvím rozhlasu, televize gramofonových desek, vystoupení amatérských i profesionálních souborů atd., to jistě není zanedbatelné téma pouze pro hrstku odborníků a nadšených laiků. Jaroslav Markl[/]

Zaniklé středověké vesnice v ČSSR [obsah]

Toto téma bylo náplní v pořadí již třetího setkání československých archeologů, zabývajících se problematikou zaniklých středověkých vesnic v našich zemích a je rovněž i náplní celostátní výstavy.
      Moderní historiografie, vycházející z marxistického pojetí dějin a jejich vývoje, studuje mimo jiné hospodářsko-ekonomickou strukturu, tedy bázi společnosti toho kterého období. Totéž platí i při studiu feudální středověké společnosti. Její hospodářskou základnu vytvářeli do značné míry vesničtí poddaní - zemědělci a řemeslníci. O životě poddaných na středověké vesnici se z písemných pramenů příliš nedovíme. Proto bylo nutné hledat jiné možností získání informací. A takovéto možnosti poskytla historická archeologie; historická právě proto, že se zabývá problémy hmotné kultury plně historické doby. Předmětem zkoumání však nejsou pouze zaniklé středověké vesnice, pole, vesnická pohřebiště, vesnické kostely atd., ale i historická jádra měst (namnoze původně rovněž vesnice), středověké hrádky, tvrze, hrady, hradiska, kláštery, samostatné dílenské objekty atd. Cílem historické archeologie, jak již bylo naznačeno, je především získat a vyhodnotit v kontextu s historicky danými fakty hmotné prameny, tak doplňovat dosavadní znalosti o středověké feudální ekonomice, a ve svém důsledku přispí[/]vat k hlubšímu poznávání středověkých dějin Čechů a Slováků.
      Vraťme se však k vesnicím. Dnes se již archeologické výzkumy vesnic zaniklých v 10.-16. století neobejdou bez vnitrooborové a mezioborové spolupráce, neboť teprve komplexní zpracování všech druhů pramenů může podat relativně ucelený obraz vývoje středověkého zemědělského osídlení. Archeologové ve spolupráci s odborníky mnoha dalších vědních disciplin přinášejí např. nové doklady o přírodních a tedy hospodářských podmínkách v nichž středověký zemědělec žil, o samotném uspořádání vesnic, domů i vzhledu a vybavení celých usedlostí. Přinášejí nové doklady ke studiu středověkého zemědělství i řemesla. Stranou nezůstává ani duchovní stránka života poddanského zemědělského obyvatelstva, pokud se tato obráží v archeologických nálezech. Postupně se vytváří plastický obraz života středověké vesnice.
      Mnohé již bylo v oblasti výzkumů zaniklých středověkých vesnic vykonáno. Mnohé otázky spojené se středověkým venkovem však ještě čekají na své řešení a vyřešení. Aby bylo možné soustředit bádání na úkoly nejzávážnější, scházejí se českoslovenští historičtí archeologové, zabývající se výzkumy zaniklých středověkých vesnic, pravidelně již po tři roky k pracovním poradám, konferencím a seminářům. Na těchto setkáních potom hledají postupy

397

a metody nejvhodnější pro další práci.
      V letošním roce, 1971, uskutečnilo se takovéto setkání ve dnech 10.13. 5. V Uherském Hradišti. Na pořadu jeho jednání byly souhrnné informace a závěry z výzkumů zaniklých středověkých vesnic v Čechách, na Slovensku a částečně i na Moravě. Vedle těchto globálních informací byly předneseny i dílčí zprávy o postupu prací, výsledcích a stavu rozpracovanosti jednotlivých výzkumů. Uherskohradišťské setkání bylo v podstatě prvým, kterého se vedle archeologů zúčastnilo i více odborníků těch vědeckých disciplin, které nazýváme ve vztahu k historické archeologii jako vědy pomocné. Byla zastoupena onomastika, etnografie, botanika, petrografie, geofyzika, geologie, chemie. Na konkrétních případech bylo ukázáno, jak je mezioborová spolupráce důležitá ba nezbytná: koordinace a spolupráce archeologa s dalšími odborníky vede k řešení takových otázek, které by archeolog sám nebyl nikdy schopen řešit. Jako příklad můžeme opět uvést stanovení původního rázu krajiny - porostu, vodních a půdních poměrů atd., jehož stanovení, jak jsme již poznali, je nezbytné pro poznání hospodářských a namnoze i výrobních podmínek a možností středověkého zemědělce v určitém prostoru a čase. Zde je zapotřebí spolupráce archeologa s historikem, botanikem, geologem, pedologem, hydrologem, osteologem, biologem, [/] případně - podle kon[k]rétních místních okolností - s dalšími specialisty.
      Je možné konstatovat, že třetí celostátní setkání splnilo svůj účel, především v tom, že poukázalo na široké a mnohdy dosud minimálně využívané možnosti při výzkumu a interpretaci nálezů, získaných archeologickými i jinými metodami. Dodáváme, že průběh a výsledky jednání budou publikovány sborníkovou formou. Vydavatelem je Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, jehož archeologické oddělení bylo organizátorem pracovního setkání a které k této příležitostí připravilo i celostátní výstavu "Zaniklé středověké vesnice v ČSSR".
      Výstava je průřezem toho, co sa na úseku výzkumu zaniklých středověkých vesnic na území našeho státu vykonalo za posledních dvacet roků, tedy od doby, kdy se začínají středověké zaniklé vesnice intenzívně archeologicky zkoumat. Je prvou celistvější prezentací svého druhu, která kdy byla v našem státě uskutečněna. Výstava, doprovázená obrazy ze života středověkého zemědělce, zahrnuje tři základní hesla: Čechy, Morava, Slovensko. Čechy jsou zastoupeny šestnácti zkoumanými nalezišti, Morava devatenácti a Slovensko jedenácti. Výstava, k níž byl vydán katalog, bude ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti přístupná veřejností až do konce října 1971. Robert Snášil[/

Seminář o využití samočinných počítačů při studiu lidové písně [obsah]

Strážnický zámek přivítal ve dnech 14. a 15. září účastníky I. semináře věnovaného otázce využití samočinných počítačů při studiu lidové písně. K jeden a půldennímu jednání se zde sešlo kolem 35 odborníků z různých vědních odvětví. Podnět k setkání dala skupina pracovníků - D. Holý, A. Bartošík a S. Zabadal kteří se tímto problémem začali zabývat před dvěma lety. Své návrhy předložili v článku Samočinný počítač - pomocník při analýze a klasifikaci lidových písní (Opus musicum 2, 1970, č. 5-6, s. 155-164). Na tento článek navazoval také jejich společný referát přednesený ve Strážnici, v němž se zabývali cílem využití samočinných počítačů ve folkloristice, zamýšleli se, jak ho dosáhnout, poukázali rovněž na nutnost řešení některých teoretických problémů. Referáty a diskusní příspěvky projektantů a programátorů (J. Fornůsek, A. Bartošík, M. Filip) seznamovaly zase účastníky semináře s přípravou a metodikou práce na samočinných počítačích i se zkušenostmi z jiných pracovišť. Příspěvky z oblastí společenských věd, např. literární vědy, kde se již se samočinnými počítači pracuje (K. Sgallová, P. Vašák), ukázaly na možnost využití dosavadních zkušeností literárních vědců, zejména pokud jde o studium verše. Podobně záznam sémantiky písňového textu,

398

provedený na základě analýzy slovních druhů (K. Pala), naznačil možnost spolupráce folkloristů s lingvisty.
      V části věnované problematice slovesného folklóru přednesl O. Sirovátka shrnující referát o dosavadních klasifikačních systémech z hlediska klasifikace textu. Textovou složkou písní se zabývala také D. Klímová, která si všímala společných znaků při katalogizaci textů lidových písní a lidové prózy. Z oboru slovesné folkloristiky zazněl dále referát B. Beneše o detailu jako základní sémantické jednotce textu.
      Otázce výběru údajů a jejich přípravy - např. převádění písní z melografu do vstupu samočinného počítače - věnoval svůj příspěvek A. Sulitka. V částí věnované hudební složce písní dále přednesl O. Elschek referát o problémech grafické fixace hudebních pramenů a možností využití tradiční notace pro záznam písňového zápisu na samočinných počítačích. Další referáty byly zaměřeny na dílčí teoretické otázky - K. Vetterl poukázal na nutnost stanovení definice pojmu melodického řádku - jednotky, na jejímž základě určujeme formu písně, J. Gelnar si zase všímal způsobu členění nápěvů na menší částí pomocí předělů - césur. Otázkou klasifikace ozdobovaných instrumentálních melodií pomocí samočinných počítačů se zabýval ve svém referátu L. Leng. O výsledcích výzkumu vztahu mezi textem a nápěvem, [/] resp. vztahu vokálů k melodii referoval J. Žoch.
      Závěrečné usnesení přineslo shrnutí dosavadních úkolů, které ze zasedání vyplynuly. Řešení úkolů z oblastí teorie (upřesnění folkloristické metodologie a teorie, otázky kritiky pramenů, zpřesnění transkripčního kódu, objasnění sémantické charakteristiky textu, stanovení hranice slov aj.) směřuje k získání optimálního zápisu lidové písně, který pak bude zpracován samočinnými počítači. Ke zjištění možností, jaké skýtají pro studium lidové písně dosavadní už hotové a užívané systémy, bude pokusně zpracován soubor balad a ukolébavek. Výsledky tohoto experimentu budou předloženy na příštím semináři, který se bude konat v roce 1972. Závěrem byly schváleny návrhy, týkající se praktické organizace přípravy projektu - otázka další spolupráce folkloristů s projektanty a programátory, uspořádání specializovaných kursů pro folkloristy, otázka výchovy mladých folkloristů, např. návrh na začlenění přednášek z oboru informatiky do vysokoškolského učebního plánu. Byl také schválen návrh, aby se brněnská pracoviště zaměřila na přípravu textové složky a pracoviště v Bratislavě na hudební složku písní.
      Autoři výše uvedeného článku a pořadatelé semináře si položili za cíl vyvolat zájem o možností využití nejnovější techniky v dalším společenskovědním odvětví. O tom, že se [/] jim to podařilo, svědčí bohatá účast na semináři, a to nejen z řad folkloristů, ale i ostatních odborníků. Tento zájem ukazuje na možnost realizace projektu a je zároveň dokladem úsilí o začlenění folkloristiky mezi moderní vědní discipliny. Marta Toncrová

První mezinárodní sympozium o ochraně lidové architektury [obsah]

V kongresové hale hotelu FlS ve Vysokých Tatrách a v kongresovém sále hotelu International v Brně se konalo ve dnech 29. 8.-7. 9. 1971 sympozium Mezinárodní rady pro památky a sídla (lCOMOS) o ochraně lidové architektury. Organizátorem sympozia byl Československý komitét ICOMOS pod patronací ministrů kultury České i Slovenské socialistické republiky. Toto první mezinárodní setkání pracovníků památkové péče, organizovaných v ICOMOS, věnované otázkám ochrany lidové architektury ve světě, získalo na významu i tím, že se jej zúčastnili pracovníci etnografických muzeí, organizovaných v Mezinárodní radě pro muzea (ICOM) a vědečtí pracovníci etnografických ústavů, zabývající se studiem lidové architektury.
      Desítky referátů k otázkám teorie

399

ochrany lidových památek, ochrany lidové architektury na místě, k otázkám metod výzkumu a dokumentace pro účely ochrany lidové architektury i k problémům výstavby muzeí lidového stavitelství v přírodě přinesly nejenom řadu konkrétních podnětů k dalšímu rozvoji ochranářské práce v oboru lidových památek, ale i k teorii a metodologii této činnosti. Reprezentativnost shromáždění se odrazila i v širším společensko politickém významu akce, která otázky ochrany lidové architektury, doposud poměrně opomíjené, posunula na pořad dne. Zdůraznil to v zahajovacím projevu sympozia i náměstek ministra kultury SSR dr. J. Mravík, když připomněl, že se toto sympozium koná v zemi, která buduje sociálně spravedlivý společenský řád, cení si tvořivých tradic lidu a prosazuje záchranu vesnické lidové architektury, v níž vidí základy, z kterých vyrůstal další kulturní rozvoj národa.
      Není na tomto místě možné zabývat se jednotlivými referáty účastníků nejenom z ČSSR, ale také z SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska, Jugoslávie či Rakouska, Itálie, Francie, Dánska, Švédska, NDR, Lucemburska, Holandska, Švýcarska, Mexika či Řecka. Společný postoj našich i zahraničních odborníků byl shrnut v úvodu přijaté rezoluce. Základní myšlenky přednesených referátů lze shrnout do dvou základních skupin: význam památek lidové architektury zachovávaných na mís[/]tě a význam budování muzeí lidové architektury i jeho problémy.
      V prvé skupině referátů bylo společně zdůrazňováno bezprostřední nebezpečí, jež hrozí památkám lidové architektury, nebudou-li podniknuta všechna opatření k jejich záchraně v nejbližší době. Architekti i etnografové zde společně konstatovali, že všechny památky lidové architektury a jejich soubory i celé obce jsou důležitými doklady spoIečenského vývoje, živými projevy tvořivých schopností lidu, pramenem vědeckého poznávání i významnou součástí národního kulturního bohatství. Zvláště bylo zdůrazňováno, že harmonické sepětí historických a soudobých hodnot pomáhá zvyšovat kulturní úroveň životního prostředí a vytvářet kontinuitu národního vědomí. Jako specifický výraz kultury představují památky lidové architektury nepostradatelné hodnoty.
      Proto je v zájmu společnosti, aby nejenom orgány památkové péče, ale i národní výbory a jejich odbory vytvářely podmínky pro účinnou ochranářskou praxi. Byla zdůrazňována také vědecká a dokumentační práce, která by měla být založena na multidisciplinární bázi; ve spolupráci s architekty by to měly být především etnografické ústavy, které by měly přispět k prohloubení poznání vývoje lidové architektury a spolupracovat na zachování dokladů lidového stavitelství v jeho přirozených regionálních prostře[/]dích. Stejně významné místo je třeba věnovat i komplexní dokumentaci.
      Ve skupině referátů, věnovaných otázkám budování muzeí lidové architektury v přírodě, byla zdůrazněna nutnost budovat tato muzea nikoliv k účelům cestovního ruchu a podobně, ale výhradně k účelům vědeckým a vědeckoosvětovým. Měla by být budována tak, aby byl zachován alespoň částečně i přírodní rámec přemísťovaných staveb a do muzeí v přírodě by neměla být přenášena architektura, která by mohla být chráněna ve svém přirozeném prostředí na místě. Muzea v přírodě jsou významnými kulturními zařízeními a představují často jediný prostředek záchrany těch poznatků minulosti, které by jinak nebyly schopny života. Avšak při jejich výstavbě musí být zabezpečeny základní zásady vědeckého přístupu, a to nejenom etnografického, ale i architektonického, ekologického, zeměpisného apod. Mělo by se stát zásadou, že muzea lidové architektury jsou budována podle jednotlivých etnografických oblastí přímo v těchto oblastech, aby se co nejméně narušila architektonická stejnorodost. Také v tomto oboru ochrany byla zdůrazněna potřeba porozumění a spolupráce celé společnosti.
      Plodné a podnětné jednání sympozia bylo doplněno tematickými zájezdy jak na památky zachované na místě, jako byla návštěva kostela v Hervartově u Bardejova a obce

400

Vlkolince u Ružomberka, tak i muzeí lidové architektury v Bardejově, Martině, Rožnově na Moravě.
      V průběhu sympozia měli účastníci možnost zhlédnout dvě výstavy uspořádané k této příležitosti. V kongresové hale FlS, kde se odbývala první část jednání, byla otevřena výstava Lidové architektury v ČSSR a její památková ochrana, v brněn ském Domě pánů z Kunštátu pak byla na závěr jednání v Brně otevřena výstava dokumentů lidové architekturu Výběr z Kurialova archivu. Výstavy, stejně jako celé jednání, byly přijaty československými i zahraničními účastníky velmi sympaticky a president Mezinárodní rady pro památky a sídla prof. P. Gazzola vysoce ocenil nejenom úroveň jednání a výstav, ale také celé organizace sympozia, již zajišťovali především pracovníci Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti v Bratislavě a Krajského střediska státní památkové péče v Brně. Můžeme konstatovat, že sympozium ICOMOS v Československu bylo nejenom projevem vysoké úrovně odborné práce, ale i výraznou reprezentací památkové péče v socialistické zemi. Josef Jančář

Sympózium o tradičnej kultúre Slovákov na Dolnej zemi [obsah]

V Európe je málo národov, u ktorých možno zaznamenať tak silné vysťahovaľectvo ako u Slovákov. Viac ako jedna tretina príslušníkov národa odišla počas minulých troch storočí do bližšej alebo vzdialenejšej cudziny. O mnohých z nich už iba história môže podať svoje svedectvo, keďže cudzie prostredie ich pohltilo a postupne sa v ňom asimilovali, najmä ak boli usadení nekompaktne a ak zostali bez trvalých stykov medzi sebou i s pôvodný m prostredím.
      V niektorých štátoch Slováci však doteraz žijú vo väčších alebo menších jazykových ostrovoch a udržujú si kultúru" ktorú si priniesli z vlasti a ktorá je rovnako výsledkom procesu integrácie, ako aj adaptácie. Treba totiž pripomenúť, že v enklávach žijúce slovenské obyvateľstvo pochádza z viacerých oblastí Slovenska. Do nových sídel sa prisťahovalo nielen priamo, ale zväčša prostredníctvom druhotnej migrácie. V novom prostredí sa prinesené hodnoty a normy tradičnej kultúry navzájom vyrovnávali a súčasne podliehali aj vplyvu kultúry susedného etnika, ktoré ich obklopovalo a s ktorým mali početné hospodárske, jazykové i kultúrne kontakty.
      Výskum kultúry slovenských enkláv v cudzine je z hľadiska národopisnej vedy dôležitý a poučný z viacerých príčin. Ak na jednej strane [/] prináša veľa cenných poznatkov z hľadiska starších vývinových štádií ľudovej kultúry v oblastiach, z ktorých jednotlivci i celé skupiny usadené v enkláve prišli, na druhej strane práve odtrhnutosť od kompaktného slovenského územia a nevyhnutnosť kontaktov všetkých druhov v novom prostredí poskytuje výskumu nové možnosti štúdia. Ide jednak o štúdium procesu integrácie, jednak adaptácie; o štúdium ich dôsledkov z hľadiska vývinu ľudovej kultúry v spoločenstve žijúcom rovnako z vlastných kultúrnych fondov, ako aj z fondov kultúry, s ktorou dané spoločenstvo je vo väčšej alebo menšej miere v každodennom a bezprostrednom styku.
      Problematika výskumu tradičnej kultúry Slovákov žíjúcich v zahraničí nie je v slovenskom národopise nová. Doteraz publikované práce potvrdzujú, že sa jej venovala značná pozornosť už niekoľko desaťročí, hoci najintenzívnejšie až po druhej svetovej vojne. Osobitné miesto tu zaujíma bývalá uhorská Dolná zem, v ktorej žijú Slováci pomerne kompaktne vo viacerých jazykových ostrovoch, či už ide o územie dnešného Maďarska alebo Juhoslávia, sčasti aj o územie Rumunska a Bulharska.
      Spoznať súčasný stav bádania, zhodnotiť dosiahnuté výsledky a súčasne vytýčiť aj reálne úlohy na najbližšie obdobie bolo poslaním sympózia, ktoré pod názvom Tradičná kultúra Slovákov na bývalej uhor

401

skej Dolnej zemi v dňoch 28. až 30. 9. 1971 v Malých Vozokanoch usporiadali v úzkej spolupráci tri národopisné inštitúcie, Národopisný ústav SAV, Ústav pre zahraničných Slovákov Matice slovenskej a Slovenská národopisná spoločnosť pri SAV.
      Rokovanie sympózia bolo rozčlenené do troch základných okruhov problémov. Kým v prvom šlo o vymedzenie pojmu Dolná zem a o nastolenie a riešenie problémov, ktoré z hľadiska teórie a metód bádania prináša štúdium života a kultúry slovenských enkláv a diaspor, v druhom sa hlavná pozornosť sústredila na objasnenie súčasného stavu výskumu tradičnej kultúry Slovákov na Dolnej zemi a v treťom zas na problematiku centrálnej vedeckej dokumentácie národopisného materiálu z prostredia enkláv. Keďže referáty a diskusné príspevky zo sympózia budú publikované osobitne, tu podáme iba ich stručne komentovaný výpočet.
      Ako prvý - ešte pred oficiálnym otvorením sympózia B. Filovou a J. Siráckym - odznel referát prof. R. Bednárika (Slováci na Dolnej zemi, vymedzenie kultúrnych oblastí a skupín na základe doterajších výsledkov štúdia slovenskej etnografie). Autor ako nestor i ako doteraz najúspešnejší bádateľ slovenskej tradičnej kultúry na Slovensku i v zahraničí pokúsil sa vymedziť základné problémy štúdia slovenských enkláv a diaspor. Vychádzal [/] pritom rovnako z potrieb národopisnej vedy v súčasnosti, ako aj z jej možností pokračovať v doterajšom výskume.
      V rámci prvého okruhu problémov odznelo spolu päť referátov. Ich kladom bolo, že sa na jednej strane opierali o dobrú znalosť konkrétneho historického, jazykového i národopisného materiálu o Slovákoch na Dolnej zemi, na druhej strane že uvedený materiál z terénu zovšeobecňovali a usilovali sa vystihnúť základné teoretické a metodologické problémy, ktoré so štúdiom života a kultúry slovenských enkláv a diaspor v zahraničí bezesporu súvisia.
      Problematiku osídlenia Dolnej zeme z hľadiska vývinu od konca 17. storočia až do súčasnosti rozobral J. Sirácky (Dolná zem, historický náčrt). Na základe štúdia archívnych dokumentov vymedzil pojem Dolná zem, pričom upozornil na jeho dva základné významy, užší a širší. Vyzdvihnúť treba aj referáty jazykovedcov. Prof. J. Štolc (Slovenský jazyk na Dolnej zemi ako súčasť slovenského národného jazyka) rozobral postavenie nárečia slovenských enkláv v minulosti i funkciu spisovného jazyka. V. Blanár (Otázky jazyka slovenskej a českej menšiny v Bulharsku) sa zameral na objasnenie problematiky interferencie genealogicky príbuzných jazykov a dôsledkov ich vzájomného vplyvu.
      Pozoruhodné boli aj referáty národopisné. J. Botík (K metóde ana[/]lýzy dedinského spoločenstva vo Vojvodine) upozornil na problémy, s ktorými sa bádateľ stretá pri výskume tradičnej kultúry v enklávach a diasporách vo vzťahu ku kultúre bývalej vlasti i nového prostredia. Keďže ide o vzťahy osobitného charakteru, z nich vyplýva, že jestvujú tu odlišné hodnotenia niektorých momentov, ako je jednota územia, spoločenstva i kultúrnych noriem. B. Filová (K problematike "etnografických oblastí" slovenskej enklávy na Dolnej zemi) si všimla najmä význam tradície a kultúrnych noriem prinesených z vlasti i formovaných v enkláve pod vplyvom rozmanitých faktorov, ako aj problematiku ich výskumu z hľadiska oblastí.
      Druhý okruh problémov bol zameraný na objasnenie súčasného stavu bádania ľudovej kultúry Slovákov na Dolnej zemi. S. Švehlák (Tradičná kultúra slovenských enkláv ako predmet záujmu súčasnej etnografie a folkloristiky) podal vyčerpávajúci prehľad, čo sa doteraz na tomto úseku vykonalo. M. Markuš ("Tirpáci", vznik malej slovenskej etnickej skupiny v Nyiregyházi) sa usiloval historicky i národopisne charakterizovať tú časť slovenského obyvateľstva, ktorá dostala na základe určitých jazykových prvkov pomenovanie Tirpáci.
      Zaujímavými podnetmi k štúdiu života a kultúry v enklávach v zahraničí prispela aj O. Skalníková (Příspěvek k studiu lidové kultur y rumunských Čechů) a M. Mu

402

šinka (Doterajšie výsledky výskumu ľudovej kultúry juhoslovanských Rusínov a problematika tohto výskumu).
      Z ďalších etnografických referátov pozornosť si zasluhuje referát M. Kosovej (Retrospektívny pohľad na prieskum ľudovej kultúry Slovákov v Juhoslávii roku 1947), R. Žatku (K problematike výskumu ľudo­ vej kultúry Slovákov v Maďarsku; skúsenosti z výskumov v rokoch 1946-1947), K. Kořalkovej (Problematika reemigrace Slováků z Maďarska v letech 1946-1948), J. Botíka (Poznámky k výskumu slovenskej enklávy v Bulharsku) a S. Kovačevičovej (Charakter ľudového umenia Slovákov na Dolnej zemi, v Maďarsku a Rumunsku, a v oblastiach, z ktorých odišli).
      Problematika folklórneho prejavu a jeho súčasný stav bádania vo svojich referátoch si všimli V. Gašparíková (K súčasnému stavu prozaického folklóru Slovákov v Bulharsku), S. Dúžek (Etnomuzikologický výskum juhoslovanských Slová[/]kov), O. Elschek (Etnomuzikologický výskum Slovákov v Maďarsku), S. Burlasová (Vplyv symbiózy dvoch odlišných kolonizačných vetví na ľudovú pieseň jednej obce, Selenča v Báčke, Juhoslávia) a S. Švehlák (Ľudová balada u juho­ slovanských Slovákov, príspevok k poznaniu života folklórneho žánru v izolovanom prostredí).
      Je nielen poučné, ale aj zaujímavé, ak sa na podobné sympóziá zaradí aj premietanie národopisných filmov, dotýkajúcich sa danej problematiky. Na tomto sympóziu mali účastníci možnosť pozrieť si niekoľko národopisných filmov a vypočuť si pred ich premietaním odborný komentár. Boli to jednak filmy z dokumentovania folklóru Slovákov z Dolnej zeme (komentoval S. Dúžek), jednak film o českej svadbe v Ivanovom Sele v Juhoslávii, ktorému predchádzal referát i komentár I. Heroldovej (Zajímavosti ze studia české menšiny v Jugoslávii).
      Tretia téma, ktorá bola predmetom rokovania na tomto sympóziu,[/] dotýkala sa systému centrálnej vedeckej dokumentácie národopisných materiálov z prostredia enkláv. V jej rámci odznel referát E. Muntága (Zbierky materiálov z ľudovej kultúry Slovákov z prostredia enkláv v Matici slovenskej), prof. J. Štol­ ca (Dolnozemský jazykový archív) a V. Kantárovej (Systém centrálnej vedeckej dokumentácia národopisných materiálov z prostredia enkláv). Je zaiste správne, že sa aj na úseku evidencie doteraz zozbieraných terénnych materiálov pristupuje premyslene a že sa postupne buduje centrálna dokumentácia, ktorá môže zabezpečiť najlepšiu orientáciu v nich.
      Sympózium o tradičnej kultúre Slovákov na [v][b]ývalej uhorskej Dolnej zemi bolo úspešnou akciou zúčastnených inštitúcií. Veríme, že závery a uznesenia sa budú v záujme ďalšieho .rozvoja národopisného výskumu enkláv a diaspor realizovať a že prinesú očakávané výsledky. Adam Pranda

403

VÝSTAVY

Lidové umění Moravy v Bulharsku [obsah]

Rilský manastir, klášter ležící v lůně horského masívu Rily 128 km jižně od Sofie, byl v období osmanské nadvlády nad Bulharskem ohniskem bulharské osvěty a písemnictví. Dnes je místem, do něhož přijíždějí tisíce bulharských i zahraničních návštěvníků, aby se obdivovali monumentalitě architektury klášterních budov i okolní přírody. Bylo šťastným nápadem Komitétu pro přátelství a kulturní svazky s cizinou v Sofii uspořádat v jedné z prostor klášterního komplexu výstavu nazvanou "Narodno izkustvo ot Moravija" ("Lidové umění z Moravy"), kterou připravilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Výstava byla slavnostně otevřena v květnu 1971 za účasti mnoha oficiálních hostů i dalších návštěvníků.
      Na nevelké ploše výstavní místnosti byly na závěsných panelech a nízkých podstavcích vystaveny kroje, výšivky, tkaniny, keramika, dřevořezba, výrobky ze slámy, kraslice a jiné projevy lidového umění výtvarného pocházející ze Slovácka. Samo geografické zúžení výstavy na jihovýchodní Moravu, vyplývající [/] zřejmě ze zaměření vystavující instituce, by nebylo na škodu, kdyby výběr exponátů byl proveden zodpovědněji, s větší citlivostí odbornou i uměleckou. Jak je možno zdůvodmit, že ve výstavě mezinárodního charakteru, uspořádané v zemi, v níž je lidové umění stále živé a je mu věnována ze strany státu velká pozornost a podpora, se objevily vedle vrcholných dokladů našeho lidového umění i artefakty úpadkové, zasahující až za hranice vkusu (výšivky některých dolňáckých krojů). Rovněž ve vlastní instalaci se vyskytlo několik nelogičností (spojení fotografických záběrů architektury z jedné oblastí s krojem oblasti jiné apod.), které návštěvníkům výstavy zkreslují představu o Slovácku, o vzájemném harmonickém vztahu a sepjetí krajiny, sídla, staveb a výtvarných projevů. Větší pozornost měla být věnována i odborné stránce textu bulharsky vydaného katalogu, který obsahuje některé z vědeckého hlediska zcela pochybené pasáže (tvrzení, že k největšímu rozvoji výšivky došlo "v období temné feudální epochy", že "výšivka byla výrazem protestu obyčejných lidí proti bezpráví" atd.). Stojí za úvahu, zda [/] přátelské vztahy a bohaté kulturní styky, které mají mezi Československem a Bulharskem velmi starou a pěknou tradici, je vhodné upevňovat tak málo reprezentativním způsobem, jak k tomu došlo v případě výstavy o lidovém umění Moravy. Václav Frolec

Obrazy a plastika Vladislava Vaculky ve Strážnici [obsah]

V červnu t. r. byla v galerii strážnického zámku otevřena výstava obrazů, plastik, goblénů, temper a kvašů akademického malíře Vladislava Vaculky. Vaculka se výtvarné práci věnuje již přes třicet let. Náměty ze Slovácka začal vybírat po roce 1943, kdy se vrátil ze studií do svého rodného kraje. Svou "Jízdou králů" přinesl zcela nový výtvarný pohled na lidové zvykosloví.
      Během doby Vaculkovo dílo získalo osobitou podobu. Po druhé světové válce si Vaculka oživoval smysl pro jasnější barvu a civilnější tema

404

tiku. V tomto období se nejvíce orientoval na kresbu a grafiku. Po návratu z dokončených studií v roce 1948 do Uherského Hradiště maloval motivy folklórní a lyrické. Počátkem padesátých let se věnoval keramice (užitkové i dekorativní) navazující ma tradiční slováckou majoliku. V šedesátých letech je již zřetelná Vaculkova zralost, jak v keramice, kresbě, grafice, tak i v oboru tapiserie a bronzové plastice.
      Právě poslední dvacátá léta Vaculkova díla byla soustředěna v strážnické galerii. Díla byla vystavena ve čtyřech místnostech a seřazena chronologicky. Tím bylo návštěvníkům umožněno dobře pozorovat Vaculkův vývoj - jeho zdokonalování a dozrávání. Vaculka se zde představil jako mistr barvy a navíc jako tvůrce plastiky, silně obohacující naše sochařské dílo. Ludmila Tarcalová

403

Výstava slovenskej ľudovej plastiky [obsah]

Výstava, ktorú z najnovších terénnych zberov pripravila pracovníčka Historického ústavu Slovenského národného múzea v Bratislave Irena Pišútová a ktorú dňa 10. 2. 1971 širokej verejnosti sprístupnili najskôr v priestoroch Bratislavské[/]ho hradu a v letných mesiacoch Oravskej galérie v Dolnom Kubín, stala sa zásluhou svojho rozsahu, umeleckej úrovne zhromaždených prác i premyslenej koncepcie príjemným prekvapením a záslužným činom.
      Za pozor,uhodnú a priamo objavnú možno túto výstavu označiť najmä z dvoch príčin.
      Po prvé preto, lebo na výstave sa z celkového počtu niekoľko desiatok známych ľudových rezbárov zúčastnilo dvanásť umelcov, v súčasnosti patriacich ako vyhranené osobnosti medzi najvýraznejších predstaviteľov ľudovej plastiky na Slovensku. Ide o ľudí rôzného veku a pôvodného zamestnania. K figurálnej tvorbe v dreve (a v prípade M. Čupca aj z kameňa) sa dostali z vlastných vnútorných pohnútok prevažne až v zralom veku svojho života. Neboli v nej osobitne školení, ani umelecky usmerňovaní.
      Po druhé preto, lebo na výstave sa podarilo ukázať niekoľko ucelených súborov prác vysokej umeleckej úrovne. Koncepcia predstaviť ľudovú plastiku prostredníctvom viacerých celkov umožňuje návštevníkovi posúdiť, nakoľko súčasná tvorba zodpovedá klasickým princípom a kritériám v minulosti všeobecne platným pre ľudový výtvarný prejav i nakoľko sa od nich odkláňa, podriaďujúc sa požiadavkám súčasného spôsobu života, jeho odlišným potrebám i meniacemu sa svetonázoru.[/]
      Možno konštatovať, že väčšina vystavujúcich umelcov tematicky i výtvarne ešte bezprostredne nadväzuje na bohaté zdroje miestnej alebo oblastnej rezbárskej tr[a]dície. Iba jednotlivci sa od uvedených tradícií začali odkláňať a hľadať nové predlohy i výtvarný výraz. N[e][a]jzreteľnejšie to vidieť na prácach, ktoré nevyrastajú z priamej potreby tvorcu a ľudového prostredia, ale boli inšpirované popudmi zvonku. Preto výstava nielen ako celok, ale aj jej niektoré súbory návštevníka nútia zamyslieť sa nad všeobecnými i konkrétnymi podmienkami existencie a poslania ľudovej plastiky, nad jej ideovými a umeleckými hodnotami, ktorými sa kedysi začleňovala do života ľudu, spĺňala zámery tvorcu i spotrebiteľa a ktorými sa v súčasnosti usiluje prispieť k tvorbe nového životného prostredia.
      Návštevník si na výstave uvedomí predovšetkým skutočnosť, že dôsledne neplatí téza ešte nedávno všeobecne prijímaná ako samozrejmosť, že pod vplyvom industrializácie nastáva nevyhnutý zánik základných druhov ľudového výtvarného prejavu v ich tradičných hodnotách a funkciách. Hoci je nesporné, že industrializácia a kolektivizácia spolu so svojimi sprievodnými javmi, ako je zmena hlavného zamestnania prevažnej časti dedinského obyvateľstva, rozsiahla migrácia za prácou do miest a priemyselných stredísk, urbanizácia vidieka, všeobecné zvyšovanie životnej úrovne atď., od zá

405

kladu menia celkový spôsob života ľudu a poväčšine radikálne zasahujú do jeho sociálnych pomerov i kultúrnych potrieb, jednako ich vplyv nemožno preceňovať a v každom prípade spájat so zánikom tradičných foriem a prejavov ľudovej kultúry.
      Výstava tak, ako nám túto tvorbu predstavila, totiž upozorňuje, že v súčasnom období ide o významný proces zmien, a nie o zánik. Prejavuje sa predovšetkým snahou uplatniť tie hodnoty, ktoré lepšie zodpovedajú novým podmienkam života a svetonázoru. Dôkazom toho je aj skutočnosť, že ani v zmenených podmienkach tradične chápaný a podaný prejav nestráca svoju funkciu a oprávnenie, iba prechádza do niektorých nových polôh tematických a výtvarných, nadobúdajúc pritom z hľadiska súčasného chápania niektoré odlišné hodnoty. Je pritom zaujímavé, že zmeneným sociálnym a kultúrnym pomerom sa prispôsobuje najskôr tematicky a až postupne podriaďuje sa im aj vo svojom výtvarnom výraze.
      Hoci tradičná tematika je v tvorbe všetkých vystavujúcich umelcov zastúpená najširšie, jednako jestvujú značné rozdiely v prístupe k jej spracovaniu. ,Väčšina umelcov sa pridŕža tradičných vzorov. Odklon u tých, ktorí sú vo výraze a spracovaní netradiční, vyplýva skôr zo snahy hľadať nový, vlastný výraz a jemu podriadiť námet i materiál, ako zo snahy pretrhnúť zväzky, kto[/]ré ich spájajú s miestnou či oblastnou tradíciou.
      Výstava ďalej ukazuje, že v poslednom období pozoruhodne vzrástol podiel i šírka svetských námetov. V tvorbe ľudových rezbárov sa prejavuje úsilím zobraziť postavy ľudí [/] z najbližšieho okolia a :prostredia, často pripomínajúce skôr zanikajúce ako nové zamestnania slovenského ľudu. Ľudový umelec aj naďalej akoby uprednostňoval prácu roľníka (oranie, spracúvanie ľanu ap.), pastiera a drobného remeselníka. Je

Kamenné plastiky M. Čupca. Foto M. Červeňanský.

406

jeho chápaniu bližšia, kedže ju intímne pozná a kedysi bol s ňou pevne a bytostne zrastený.
      Na výstave slovenskej ľudovej plastiky sa jednotlivými prácami i celými súbormi zúčastnili títo rezbári:[/]
      Nikodém Antalík, 69-ročný bývalý tkáč z Jabloňového (okr. Bratislava), Albín Blažek, 63-ročný rím.-kat. kňaz zo Štiavnika (okr. Žilina), Matej Čupec, 67-ročný bývalý pekár pôvodom zo Štiavnika, bývajúci v Hornej Štubni (okr. Mar[/]

Dřevěné reliéfy Pavla Kontury. Moto M. Červeňanský.

tin), Jozef Gregás, 58-ročný robotník z Čaradíc (okr. Nitra), Pavol Kontura, 69-ročný bývalý poštár z Nižných Raslavíc (okr. Bardejov), Ondrej Korkoš, 46-ročný zvárač-invalid z Kežmarku (okr. Poprad Šebastián Korkoš, vyše 70-ročný bývalý robotník pôvodom z Kežmarku, bývajúci v Bratislave, Ján Macko, 52-ročný roľník z Antola (okr. Žiar nad Hronom), Ondrej Madoš, vyše 60-ročný bača z Poník (okr. Banská Bystrica), Štefan s i v á ň , 61-ročný roľník z Babína (okr. Dolný Kubín), Ondrej Sklenka, 76-ročný bývalý železničiar z Prievidze a Jozef Šátor, 19-ročný stolár z Baky (okr. Dunajská Streda). Ako ich výpočet ukazuje, zastupujú takmer všetky oblasti Slovenska v minulosti známe rozvinutou drevorezbou a inými druhmi výtvarného prejavu ľudu.
      Spomenuli sme, že väčšina umelcov vyšla a doteraz sa pridŕža náboženskej tematiky. Preto sú v ich tvorbe najpočetnejšie zastúpené drobné figúrky do betlehema, výtvarne často umocňované aj polychrómovaním (N. Antalík, Š. Korkoš, J. Macko, Š. Siváň i J. Šátor) i rozmanito stvárnené madony, piety, korpusy, sväteničky a postavy svätcov, u niektorých založené na samorastoch (A. Blažek) alebo skladané z viacerých kusov (Š. Siváň). V prácach s náboženskou tematikou dosahujú úroveň, akú poznáme v ľudovej plastike z predchádzajúcich storočí.

407

Na výstave sa osobitne vynímajú námety svetské. Poväčšine ide o stvárnenie postáv ľudí z najbližšieho okolia umelca. Tak O. Sklenka vo viacerých variáciách zobrazuje postavu drotára, kováča, Jánošíka, trepanie ľanu ap., O. Korkoš gorala a ženu so zrkadlom, O. Madoš postavu ženy. Š. Siváň gajdoša, jazdca, Jánošíka, gazdu s ovcami, pastiera, dojenie oviec ap. Samostatnú skupinu tvoria plastiky M. Čupca z kameňa, ktoré sú na rozhrani ľudového a insitného výtvarného prejavu a svojím poňatím patria medzi pozoruhodné :exponáty. Autor sa v nich usiluje zobraziť psychologický stav človeka v určitých výnimočných situáciách (napr. poštípaného včelára, driemajúceho, utrápeného ap.). Monumentálnym dojmom pôsobia práce Š. Siváňa, najčastejšie skladané z viacerých kusov, i práce P. Konturu, vyrezávané pôvodne do živého rastúceho stromu v podobe horizontálne navrstvovaných reliéfov zväčša polychrómovaných, čo ešte viac podčiarkuje zámer tvorcu a zvyšuje umelecký účinok jeho prác.
      Vystavených 171 plastík od dvanástich umelcov dokumentuje vo svojich spoločných i rozdielnych črtách bohaté pramene výtvarného prejavu z dreva na Slovensku. Hoci vyrastajú z ľudovej miestnej i oblastnej tradície, jednako stoja aj nad ňou, lebo prinášajú mnoho nových podnetov nielen v tematike, ale aj v spôsobe spracovania.[/]
      Výstava slovenskej ľudovej plastiky bola po mnohých rokoch novou prehliadkou počtu i šírky rozpätia ľudovej drevorezby. Bola podnetná svojím rozsahom i koncepciou. Nútila zamyslieť sa nad úrovňou i smerovaním súčasného ľudového výtvarného prejavu. Ako taká určite sa stane podnetom k ďalšiemu a ešte [/] intenzívnejšiemu zbieraniu týchto prác a súčasne aj k ich sprístupňovaniu či už v podobe výstav, publikácií alebo filmov. V celej šírke a hĺbke ukázala dielo, ktoré si zaslúži, aby sa uchovalo pre budúce generácie ako doklad tvorivých síl a schopnosti jednoduchého dedinského človeka. Adam Pranda

ÚSTAVY

Štvrťstoročie Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied [obsah]

V obnovenej Slovenskej akadémii vied a umení vznikol po druhej svetovej vojne roku 1946 aj Národopisný ústav ako jedno z prvých vedeckých pracovísk etnografie a folkloristiky na Slovensku. Takto sa položili základy významnej vlastivednej disciplíny, ktorá bola dovtedy na Slovensku pestovaná zväčša obchodnícky. Ak si uvedomíme, že vo vývine štruktúry celonárodnej slovenskej kultúry mala v minulosti eminentný význam práve ľudová kultúra, založenie tejto inštitúcie znamená v dejinách slovenskej kultúry a vedy dôležitý vývinový medzník. Tým sa vlastne [/] umožnila celková profesionalizácia národopisnej vedy na Slovensku a na novú platformu sa postavili predpoklady systematického vedeckého výskumu tradičnej ľudovej kultúry, keďže povinnosťou etnografie a folkloristiky je zhromažďovať, sprístupňovať, interpretovať a vedecky vysvetlovať nevyčerpateľné bohatstvo ľudovej kultúry vlastného ľudu tak, aby toto dedičstvo slúžilo celému národu.
      Nebudeme na tomto mieste hodnotiť výsledky národopisného bádania na Slovensku pred druhou svetovo[j][u] vojnou. Hoci šlo o výsledky pozoruhodné, jednako boli nesystematické, lebo celé oblasti Slovenska boli národopiscami ani takmer nedotknuté. Mnohé javy materiálnej,

408

duchovnej či sociálnej kultúry zostávali mimo záujmu vtedajších nadšencov národopisu. Výnimku tvorí iba rozsiahly folkloristický materiál, ktorý zozbierali poslucháči slavistiky v seminári prof. F. Wollmana. Pred početne malý kolektív, ktorý stál pri zrode Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied, bola teda postavená neľahká úloha: Dobehnúť to, čo slovenská etnografia a folkloristika nespravila v minulosti, a súčasne vyrovnať sa s prúdmi, ktoré boli vtedy v slovanskom národopisnom bádaní aktuálne.
      Ak sa pozrieme na uplynulých dvadsaťpäť rokov existencie Národopisného ústavu SAV, treba konštatovať, že bola to vcelku úspešná etapa budovania národopisnej vedy na Slovensku. Za toto obdobie sa na pracovisku zgrupoval v našich podmienkach najsilnejší vedecký potenciál etnografického a folkloristického bádania na Slovensku.
      Jedným z najzávažnejších výskumných výsledkov tejto inštitúcie je vybudovanie dokumentačného centra, ktoré vzniklo hneď po založení ústavu. Čoskoro po prvých kolektívnych výskumoch, ktoré boli koncipované ako zber materiálu v teréne, ukázala sa nevyhnutnosť postupného a systematického triedenia zhromažďovaného materiálu. Preto R. Žatko - E. Prandová s kolektívom vypracovali systém triedenia národopisného materiálu a položili základy pre jednotlivé zložky doku[/]mentačného oddelenia. ParaleIne s narastaním dokumentačných fondov sa v oddelení vytvorili samostatné oddiely: archív textov, ktorý dnes obsahuje takmer 1000 textových celkov zo všetkých úsekov slovenskej ľudovej kultúry (predstavuje vyše 20 000 strán písomných záznamov z terénu); archív negatívov dnes skoro s 50-tisícovým fondom; archív dokumentárnych kresieb (s viac ako 3800 kusov). V posledných rokoch sa buduje aj archív diapozitívov a fotokópií. Tieto obrovské fondy však nepredstavujú mŕtvy materiál, ale slúžia všetkým bádateľom pre vedecké účely. Súčasne sa takto pripravuje pre nasledujúce bádateľské generácie vhodný podklad pre objektívne posúdenie stavu ľudovej kultúry v minulosti.
      Avšak výsledky vedecko-výskumnej práce Národopisného ústavu SAV najlepšie odzrkadľujú vydané publikácie. Prvou kolektívnou prácou bolo monografické spracovanie ľudovej kultúry jednej zo spišských obcí s banskou tradíciou, ktorá vyšla pod názvom Banícka dedina Žakarovce (Bratislava 1956). V päťdesiatych a začiatkom šesťdesiatych rokov sa štúdium slovenskej ľudovej kultúry v Národopisnom ústave SAV orientovalo tematicky, čo sa odrazilo vo viacerých monotematických prácach, napr. S. Kovačevičovej (Ľudový odev v hornom Lipove, Bratislava 1955), V. Nosáľovej (Ľudový odev v Heľpe a Pohorelej, Bratislava 1956), J. Pát[/]kovej (Ľudový odev v okolí Trnavy, Bratislava 1957), E. Plickovej (Pozdišovské hrnčiarstvo, Bratislava 1959), V. Gašparíkovej (Zbojník Michal Vdovec v histórii a folklóre gemerského ľudu Bratislava 1964), v kolektívnej práci Ľudová architektúra a bývanie na Slovensku (Bratislava 1963) a ďalších. Osobitnú pozornosť v súčasnosti si zasluhuje populárno-vedecká edícia "Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry" (redaktor A. Pranda), v ktorej doposiaľ vyšlo päť knižných prác, štyri sú v tlači a ďalšie sa pripravujú. Do tlače je tiež pripravené monumentálne vedecké vydanie štvorzväzkového diela prozaického folklóru Slovenské ľudové rozprávky I-IV.
      Od šesťdesiatych rokov sa začalo upúšťať od tematického štúdia a činnosť Národopisného ústavu SAV sa preorientovala na práce syntetickej povahy. Na tomto poli sa dosiahli vari najvýznamnejšie úspechy. Zo štyroch syntetických prác o sloven­ skej ľudovej kultúre dve vyšli cudzojazyčne a kolektívna práca českých a slovenských národopiscov Lidová kultura - Československá vlastivěda III. (Praha 1968) získala prvú cenu na medzinárodnej súťaži národopisnej vedeckej literatúry v Palerme roku 1969. Je to najvyššie ohodnotenie, aké sa našej národopisnej spisbe v posledných rokoch dostalo. Dôraz na práce syntetického charakteru 5a bude klásť i naďalej. Na kolektívne troj

409

zväzkové monografické dielo Horehronie - Kultúra a spôsob života ľudu (zatiaľ roku 1969 vyšiel prvý zväzok a ďalšie dva sú pripravené do tlače) naväzuje obsiahly projekt Hont, ktorý obsahuje koncepciu monografického výskumu ľudovej kultúry v tejto oblasti.
      Kľúčovou úlohou Národopísného ústavu SAV i ostatných národopisných pracovísk je v súčasnosti projekt a dotazník Etnografického atlasu Slovenska. Už v tomto roku začali prvé systematické výskumy 160 vybraných problémov ľudovej kultúry, ktoré budú skúmať desiatky národopiscov z akademického pracoviska a jednotlivých múzeí v 260 lokalitách po celom S'ovensku. Je to jedna z najnáročnejších úloh slovenskej národopisnej vedy, z ktorej sa má v budúcej päťročnici zrodiť obsiahle dielo Etnografický atlas Slovenska.
      Popri štúdiu tradičnej ľudovej kultúry všímajú si pracovníci ústavu aj iné sféry národopisnej problematiky, napr. vplyv industrializácie na ľudovú kultúru, venuje sa pozornosť teoreticko-metodologickým otázkam etc. Pozitívne bádateľské výsledky sa dosiahli aj na poli štúdia ľudovej kultúry neslovenských národností a etnických skupín na Slovensku. Okrem toho osobitná pozornosť sa venuje aj otázkam života a kultúry slovenských enkláv a diaspór v zahraničí (napr. práca R. Bednárika, Slováci v Juhoslávii,[/] Bratislava 1964, druhé vydanie v roku 1966). V posledných rokoch sa kladie dôraz aj na štúdium dejín národopisnej vedy na Slovensku. V tejto súvislosti si zasluhuje zmienka predovšetkým knižná práca V. Urbancovej (Počiatky slovenskej etnografie, Bratislava 1970) a J. Mjartana (J. Ľ. Holuby. Národopisné práce, Bratislava 1958).
      Jednou z hlavných úloh Národopisného ústavu SAV je tiež výskum tradičnej ľudovej kultúry v karpatskej oblastí, ktorý sa na základe komparatistického štúdia usiluje osvetliť príbuznosť ľudových kultúr jednotlivých národov karpatského oblúka. Národopisný ústav SAV zastáva pri riešení týchto otázok aj dôležité medzinárodné postavenie. Z rozhodnutia Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudových kultúr karpatskej oblasti pri ústave pôsobí už od roku 1959 medzinárodný sekretariát tejto komisie a jeho organizačné i koordinačné stredisko.
      V tejto krátkej úvahe o Národopisnom ústave Slovenskej akadémie vied v jeho jubilejnom roku sme ani zďaleka nevyčerpali celú škálu náplne, ktorú toto akademické pracovisko plní. Z jeho podnetu napríklad roku 1968 prijali etnografi a folkloristi z celého Slovenska návrh na založenie koordinačného orgánu, ktorý mal pôvodne názov Slovenská národopisná koordinačná rada. Z podnetu Národopisného ústavu SAV bola roku 1970 táto rada schválená do funkcie Odbornej komisie ná[/]rodopisu pri Vedeckom kolégiu histórie SAV ako nadrezortový orgán slovenských etnografov a folkloristov. Jej hlavnou úlohou je koordinovať prácu etnografov a folkloristov na Slovensku so zreteľom na úlohy štátneho plánu. V spolupráci so Slovenským národným múzeom v Martine vydáva rada bulletin pod názvom Národopisné informácie, v ktorom informuje národopisnú obec o svojej práci a jej výsledkoch. Oficiálnym časopisom ústavu je pritom Slovenský národopis, ktorý vychádza od roku 1953. Roku 1970 bol Národopisný ústav SAV povereny pre obdobie novej päťročnice okrem iného úlohou hlavného koordinátora vedeckého výskumu v národopise v celej ČSSR,. čím plní vážnu a zodpovednú úlohu v štátnom pláne.
      Za dvadsapäť rokov vedeckej práce slovenských národopiscov na profesionálnej úrovní sa dosiahli mnohé pozoruhodné úspechy, ktoré presahujú domáci rámec a sú v priamom súlade s jubilujúcim pracoviskom. Pri tejto príležitosti možno zaželať nielen Národopisnému ústavu Slovenskej akadémie vied, ale aj jeho všetkým pracovníkom do ďalšej práce veľa tvorivých úspechov v zbieraní a v spracúvaní materiálu z jednotlivých úsekov ľudovej kultúry na Slovensku i Slovákov v zahraničí a tiež v rozpracúvaní teoretických i metodologických problémov národopisnej vedy u nás. Andrej Sulitka

410

TELEVIZE

Folklór nebo svéráz? [obsah]

      Pejorativní zabarvení pojmu svéráz se váže zejména na protektorátní produkci kýčařů, kteří neorganicky a necitlivě, vzhledem k užitému materiálu a technice, a bez pochopení a znalosti tradičního vývoje hmotné lidové kultury aplikovali a kombinovali nesourodé prvky, například ručně malovali na sériově vyrobené dřevěné kalamáře, těžítka, stolní rámečky na fotografie apod. slovácké ornamenty. Neuváděli bychom tato známá fakta, kdyby nás obdoba tohoto svérázu znovu neohrožovala, tentokrát v některých televizních pořadech. Prozatím jsou to spíš tendence, nicméně je třeba na ně upozornit, než se rozvinou naplno.
      Redakce zábavných programů ostravské televize se pokusila přistoupit k folklóru jinak, než stoupenci monumentalizujícího pojetí, jehož tradici založil Karel Plicka a dnes rozvíjí třeba M. Slivka nebo M. Ťapák. Záměr ostravských vítáme, protože humor byl vždy vkořeněn v řadě tradičních folklórních jevů, ovšem způsob realizace nelze přejít bez vážných kritických výhrad. O zábavné tlumočení folklóru [/] se Ostravsko pokusilo v pořadu nazvaném ne zcela přesně KLENOTNlCE (14. V. 1971), uvážíme-li, že tento název je spjat s tradičními programy strážnických slavností, v nichž vystupují nositelé autentického folklóru z vesnic, a zejména pak v Matesu s názvem VlNŠUJEME VÁM DOBRÝ VEČER (10. VII. 1971). Ve druhém z obou "zábavných magazinů", jak zněl podtitul vymezující žánr pořadů, pak byly zjevné tendence k novodobému svérázu.
      Folklór, různé projevy hmotné a duchovní lidové kultury, nesnese předstírání, protože odjakživa rostl v srdcích, rukou, hrdlech a nohou prostých vesnických lidí s přirozenou bezprostředností, srovnatelnou snad jen s rytmem dechu. To nelze pominout v žádném tlumočení folklórní látky, jak na to správně upozornil např. Karel Čapek už v roce 1925 ve fejetonu Domov. Postižení duchovní podstaty národního lidového umění podle něho nespočívá v - "...aplikaci lidových ornamentů a forem, nýbrž v užití a vytříbení lidových hmot, lidové jednoduchosti a věcnosti." A právě těchto základních požadavků dbali tvůrci folklórního Matesa jen málo. Vezměme např. sekvenci, v níž známý he[/]rec, rodák z Valašska, hovoří zčásti dialektem, přijme pozvání do chalupy ke starému lidovému vypravěči. Vše se tu předstírá, prostředí i vztahy mezi lidmi. A tak i když v úvodu herec publiku oznámí pro nezbytnou orientaci, že jsou v rožnovském skansenu a nikoliv na vesnici, nemáme pocit, že se tu srdečně setkali lidé, mající k sobě na první pohled hlubší vztah, aby řekli něco o sobě, o folklóru atd., ale spíše bodře halasící "manekýni", snažící se usilovně vylíčit s "nápadnou nenápadností" quasilidové ovzduší, jak jim to předepsal scénář. Další pouze "ornamentální" kulisu k této iluzívní konstrukci, zastupují skutečný život, vytvářejí členové folklórních souborů, na jejichž tvářích ovšem kamera neúprosně odhaluje nedostatek vnitřního zauetí. Když vypráví starý muž v kroji pověst o zbojnících, zjevně se necítí vzhledem k určenému aranžmá volně. Nebylo mu umožněno, aby byl co nejvíce sám sebou, proto se pokouší dramaticky líčit dávný příběh. V této podobě, prostředí a situaci však působí jeho vyprávění spíše jako špatná recitace. Nadto je mluvené slovo pleonasticky ilustrováno "živým obrazem" ogarů, členů sou

411

boru, malebně nakupených kolem varty. Z hlediska dramatického ztvárnění, o které se tato sekvence pokouší, je bohužel nutno toto pojetí i realizaci označit za diletantské. Falešně to zaskřípe i ve vztahu mezi naslouchajícím hercem a vypravěčem. Herec je sice naoko napjat očekáváním jak to dopadne, ale jeho mimoděčné pohledy stranou a vůbec jeho až křečovitě projevovaná dobrá vůle "být zaujat", prozrazují, že se tu předstírá, ale neprožívá, jako v celém pořadu. Také nápad, dát vystoupení domněle co nejpůvodnější rámec zasazením produkce souborů do prostředí muzea lidové architektury v přírodě, se sice může zdát na první pohled adekvátní tradici, ovšem realizace má nakonec pachuť svérázu. Nelze totiž produkci nastudovanou pro sál nebo stadión přenést jen tak zpět "na trávník". Zpěvák pod stromem na louce, v jejímž pozadí přejíždějí silnicí automobily, působí stejně nevěrohodně jako zpěvačka s projevem profesionála zvyklého na rozhlasový mikrofon "nenuceně" přecházející po dřevěné pavláčce chalupy ve skansenu. Ve výčtech příkladů bychom mohli pokračovat.
      V pořadu nazvaném Klenotnice však byla sekvence, kterou lze dát za příklad správného přístupu k zábavnému pojetí folklóru. Herec, tentýž jako v Matesu, a výtvarnice, tentokrát přirozeným způsobem a s opravdovým vnitřním zaujetím, vzpomínali na příhody z dětství na [/] valašské vesnici, mj. na povídačky o strašidlech. V jejich slovech, gestech, výrazu tváře, vztahu k okolí atd. jsme pocítili mnohem více z trvalých hodnot folklóru, než ze všech těch aranžovaných výskoků mírně obézních a postarších "souborových" ogarů, skotačících mezi chalupami skansenu ve snaze vyvolat v diváku představu "opravdové" velikonoční šlahačky.
      Ostravská televize i nyní, stejně jako mnohokrát předtím, se pokouší o cosi nového v oblastí publicistiky, o velmi obtížné využití folklóru k pobavení diváka. Více než kde jinde tu však hrozí nebezpečí sklouznutí ke kýčovitému svérázu. Už jednou způsobil nesprávný přístup k tradičním hodnotám lidového umění znevážení, ba až zesměšnění folklóru. A stále trvá možnost, že současné publikum, zejména mládež, se začne pod dojmem podobných pořadů dívat na folklór jako na kuriózní počínání několika ofáborovaných podivínů. Pak by se opět zamlžila skutečná tvořivá podstata folklóru a jeho nesmírný potenciální význam, který může mít při správné popularizaci pro duchovní regeneraci člověka. Jindřich Uher[/]

Folklór "levou rukou"? [obsah]

Při trvalém sledování programů o folklóru v české televizi nelze nenabýt přesvědčení, že této důležité oblasti, spadající mimo jiné do sféry zájmové umělecké činnosti, není stále věnována dostatečná pozornost. Přesvědčil nás o tom znovu pořad brněnského studia DĚDlNA v HORÁCH (28. VII. 1971) z cyklu U NÁS DOMA, v němž se objevily četné šablony a stereotypy, které se už staly charakteristické pro povrchně chápaný folklór v televizi. Něco přírody, párkrát juchej, tříšť útržků monologů domorodců, krapet poetizujícího komentáře a pořad je hotov. Autoři chtějí ukázat ve dvaceti minutách všechno, kousek minulosti, něco z přítomnosti, ale nakonec zobrazí jen pramálo. Chybí tu především, jak už jsme nejednou konstatovali, promyšlený záměr vtělený do scénáře a potom důkladná, neuspěchaná realizace.
      Z dalších folklórních pořadů nás však přece jen jeden zaujal. Byl to nenápadný brněnský snímek nazvaný SAMÉ DŘEVO (19. VII. 1971), jehož autoři se soustředili na jeden motiv: styk lidí s dřevem, které bylo před lety jejich jediným zdrojem obživy i materiálem k lidovým uměleckým výtvorům. I když nebyl pořad komposičně ucelen, objevila se v něm řada vážných podnětů, které svědčily o tom, že autoři předmět svého zájmu důkladně promýšleli.Tak např. volba a pojetí pořa

412

du, ono spojení hmotné oblasti s duchovní, tzn. dřeva s baladou o vandrujících hudcích, dále výběr jadrných typů, rázovitě se vyjadřujících lidí, nebo básnivý a při tom věcný komentář i práce kamery. Byla tu zjevná snaha kontrapunkticky spojit reportážní sekvence drsné autenticity s uměleckým obrazem.
      Nemáme důvody pochybovat o tom, že televize chce tlumočit folklórní tématiku co nejlépe, ovšem zatím to vypadá tak, že se folklór v televizi odbývá. Nevoláme po množství, ale po kvalitě. Folklóru by se měli věnovat ti nejlepší scénáristé a režiséři, třeba už jen proto, že lidové umění a vůbec způsob života lidí na vesnici v minulosti a dnes je podivuhodným zřídlem inspirace, jen je odkrýt, a dále - čemu tedy máme věnovat důkladnou pozornost, ne-li tomu, co je v socialistické společnosti na prvním místě - lidu a jeho životu? Jindřich Uher
      PS - Píši tuto závěrečnou glosu pod dojmem devastace folklóru, které se dopustila brněnská televize takzvaně dožínkovým pořadem VESELÁ JE DĚDINA (27. VIII. 71), údajně inspirovaným "bohatou studnicí lidových zvyků", a MATESEM NA TRNKOBRANÍ (30. X. 71) s rozhodnutím nadále už nepsat o podobné televizní produkci, protože rozebírat se mají hodnoty nebo aspoň úsilí k nim směřující. O nic takového však většinou nejde v televizních [/] pořadech o folklóru (s vyjímkou Slovenska), jen neznalost a macha charakterizuje tu řadu kýčů, vrcholící oběma brněnskými pořady. Vzpomenu-li např. neomalenosti spíkrů v Matesu při návštěvě devadesátiletého stařečka Lutonského z Vizovic, mistrného hotovitele figurek z těsta, na kterém televize vyzvídá, vzpomene-li si, co měl dnes k obědu, připadá mně psaní o podobném diletantství, které je na štíru i s novinářskou etikou, jako marnění času. Vždyť přece i v televizi jsou lidé zodpovědní za výrobu zmetků. Jen s povzdechem může člověk konstatovat, že přes různá varování je už dnes skutkem to, co před časem s obavami čekali všichni jen trochu zasvěcení lidé. Televize vytušila, že lidové umění se teď bude zase "nosit" a dala se do toho, jenže právě z toho nejchaulostivějšího konce, kde to smrdí - svérázem. (jur)

Lidová zábava bez "pseudo" [obsah]

V zábavných pořadech jsme občas na obrazovce svědky podbízení, které je podle falešných představ autorů projevem "lidovosti". Ve skutečnosti však svědčí taková pseudolidová zábava spíše o nízkém intelektu autora, který v podstatě vkus publika podceňuje. Mezi zábavnými pořa[/]dy v televizi však vynikl pořad PLAVALI PLAVCI (24. VII. 1971) uváděný v rámci MATESA. Povšimněme si ho pochvalně proto, že tvůrci (scénárista J. Melíšek, režisér Z. Podskalský, kameraman J. Novotný, reportér J. Bohdalová a spíkr E. Hrubeš) vlastně vyšli z etnografického a folklórního materiálu. Za spolupráce odborníků totiž dali podnět k uskutečnění jedinečné akce poslední plavby vorů po Vltavě. Byli jsme tak nejenom svědky rekonstrukce tradičního a dnes již zaniklého pracovního výkonu, ale též atmosféry, v níž kdysi vyrostl "vorařský folklór". Nadto nám jej předvedli jeho poslední autentičtí nositelé. Pořad byl vynikající zejména tam, kde se i tak umělecky erudovaný režisér jako je Podskalský vyjádřil reportáží, tedy žánrem v jádru publicistickým, v těch sekvencích, v nichž se spájela drsná a ne zrovna bezpečná práce s osobitým humorem. Obdivovali jsme jedinečné typy starých, ale dosud statných vorařů při zhotovování voru, v plavbě i v zábavě. Podmanily nás pohledy z vody do nádherné přírody po obou březích, která se též "spolupodílela" kdysi na vzniku vorařských písniček a historek. Byla to dobrá lidová zábava, vzešlá z lidového prostředí a nepochybně i lidovým prostředím přijatá stejně vděčně jako divákem, jenž je navyklý sledovat třeba současnou avantgardní filmovou nebo divadelní produkci, (jur)

413

Nový televizní seriál "Veselá je dědina" [obsah]

Je dostatečně známo, že etnografické a folklórní jevy obsahují dosti momentů skýtajících vděčná témata pro televizní či filmové zpracování. Připomeňme starší snímky K. Plicky úspěšně znovu uváděné i televizí nebo svou vysokou úrovní zatím ojedinělé filmy bratislavského Martina Slivky. Je však s podivem, že v jiných žánrech úspěšní a zkušení pracovníci brněnského televizního studia (zde mám na mysli především úspěchy literárně-dramatického vysílání) projevují folklórní tématice tak příkladně vzácné nepochopení.
      Názorně to dokazuje zvláště první snímek nového televizního seriálu "Veselá je dědina", který je podle slov tvůrců "inspirován bohatou studnicí lidových zvyků". Tento záměr je jistě správný a skýtá velké dramaturgické možnosti. I téma úvodní části seriálu ("Dožínky na Brněnsku") bylo nepochybně šťastně vybráno. Pořadu byl dokonce dopřán i mimořádně příznivý vysílací čas (pátek 27. srpna 1971 od 20.25 do 21.20 hod.).
      Autor námětu dr. František Motyčka, scénárista Jaroslav Nezval a režisér Jiří Prokel zvolili oblast Brněnska, obec Troubsko, která má dobrou pověst už od dob Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Mohli tedy vycházet z bohatých zkušeností. A skutečně, vystoupení skupiny ženců, žneček a mno[/]ha občanů z Troubska nebylo jistě pro televizní diváky zklamáním. Dožínkové písně byly vhodně vybrány i citlivě interpretovány. Slyšeli jsme dožínkové přání určená hospodáři, viděti jsme i ukázky dožínkových zvyků, např. obyčej svazování hospodáře. Tato část vytvořená účinkujícími z Troubska byla zajímavá a únosná, i když některé experimenty přesahovaly technické možnosti souboru.
      Bohužel, v polovině pořadu "bohatá studnice lidových zvyků" brněnským autorům zcela vyschla. Přišla čísla, jež by byla atraktivní v každém varieté, s dožínkovými zvyky a slavnostmi však neměla zhola nic společného. Ruda Stolař vyprávěl anekdoty, zpívala Jarmila Veselá, [/] Zbyšek a Lubor Pantůčkovi předvedli, že dokáží produkovat humor a že jsou i dobrými imitátory. Co však má tato brněnská estráda společného s dožínkami na Brněnsku, s dožínkovými zvyky v Troubsku, co má sp[o]lečného s životem "veselé dědiny"? Nebo se snad tvůrci pořadu domnívali, že skupina z Troubska by sama na pořad nestačila? Či snad nebylo možno už jinde na Brněnsku natáčet? Nebo snad nejsou v Jihomoravském kraji etnografická pracoviště, kam by se mohli pracovníci televize obrátit o radu a spolupráci? (Víme, že jen v Brně jsou čtyři odborná pracoviště, která by jistě pomoc neodmítla). Josef Tomeš

414

FESTIVALY

26. mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1971 [obsah]

Ve dnech 25. - 27. června 1971 proběhl ve Strážnici na tradičních stadiónech tradiční festival lidové hudby, zpěvu a tance. Zvláštního významu mu dodala přítomnost řady oficiálních hostí včetně představitele ministerstva kultury ČSR, neboť letošní Strážnice byla jednou ze špičkových součástí Národního kulturního festivalu, pořádaného na počest 50. výročí KSČ.
      Folklórní festival byl zahájen pátečním večerním pořadem, volně navazujícím na tradiční Klenotnici a předvádějícím vystoupení lidových muzik, zpěváků a tanečníků z Horňácka. Autorovi programu "Horňácký večer" J. Tomešovi se opět podařilo ve spolupráci s řadou horňáckých lidových talentů předvést program vysoké úrovně a stabilní umělecké kvality. Mistrovským zpěvem se zvláště uvedli členové rodiny Hrbáčů z Hrubé Vrbky, interpreti sedláckých, verbuňků (v čele s vynikajícím Dušanem Holým) a zpěvačky z Velké. To jsou však jen kusé poznámky o znamenitých číslech dalších a dalších vystupujících, kte[/]ré velmí vhodně uváděl nářečním projevem F. Okénka.
      V sobotu festival pokračoval velkým zahajovacím průvodem, jehož se zúčastnily všechny skupiny i jednotlivci. Průvod se vcelku vydařil až na menší nedostatky v informovanosti konferenciéra (síť radiových stanic byla naprosto neorganizovaná a na jedné frekvenci byl nepředstavitelný zmatek). Večer byly předvedeny všecky tři hlavní pořady, tj. "Setkání zahraničních souborů" (režie J. Pospíšil), "Národy a národností socialistického Československa v písni a tanci" (autor S. Švehlák, odb. spolupráce E. Rejšková, režie C. Zálešák) a "Z hudební klenotnice českého a slovenského folklóru" (autor a režie E. Kuksa).
      Mezinárodnost programu zajistilo vystoupení běloruského souboru Juročka z Baranoviči v SSSR a rumunského souboru ze Savinesti. Spolu s nimi vystoupil Podlužan a Vysočan. Ukázalo se, že mezinárodní program snese maximálně jeden československý soubor, který by měl být vybrán buď jako naprostý kontrast nebo naopak jako paralela vystoupení zahraničních účastníků. Opakuje se chronická bolest, známá [/] z minulých festivalů, že totiž autor tohoto pořadu je odkázán na import hotového vystoupení. Z tohoto hlediska lze hovořit o vážné krizi mezinárodnosti Strážnice, neboť "folklore-show", s níž v poslední době stále častěji přijíždějí zahraniční účastníci, bude nutno náležitě uvést a lépe režijně zpracovat, aby vyhovovala vysokým požadavkům na původnost folklórního materiálu.
      Skutečným mezinárodním programem byly vlastně "Národy a národnosti socialistického Československa v písni a tanci". Účinkující prakticky manifestovali nerozbornou ideovou jednotu Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Maďarů, Němců a Cikánů-Rómů, budujících na území ČSSR socialistický společenský řád. Překvapující byla ochota jednotlivých národnostních kulturních organizací zúčastnit se svými reprezentačními skupinami festivalu, překvapující byl i neobyčejně dobrý ohlas programu u diváků. Pořad byl opravdovou přehlídkou výrazných projevů lidové tradice a tvořivosti; byl velmi poutavě sestavený a zvláště v závěrečné části strhoval rychlým spádem. Je obtížné jmenovat nejlepší, neboť téměř všichni účinkující

415

Prácheňský soubor ze Strakonic na folkloristickém festivalu ve Strážnici. Foto F. Nesvatba 1971.

předvedli svá vystoupení s chutí a zájmem. Projevil se poněkud vliv kompaktních programových bloků souborů, takže při srovnání se ukázala jednak jistá nesouměřitelnost jednotlivých výkonů vůči ostatním, jednak dílčí tematické paralely zvláště w tanečních čísel. Pouze zdánlivá byla numerická převaha východních souborů nad českými a moravskými, neboť folklórní projevy Poláků, Ukrajinců, Slováků a Maďarů mohly v některých konkrétních číslech připadat řadovému divákovi vzájemně velmi blízké. Tyto poznatky ovšem nemění nic na perfektnosti hlavní myšlenky a jejího ztvárnění v programu.
      Pořad "Z hudební klenotnice českého a slovenského folklóru" byl sestaven jako výběr tradičního instrumentálního lidového projevu, spojeného velmi střídmě se zpěvem a tancem. Za umělého osvětlení působil s efektní intimností. V nástrojích převládaly tradiční dudy, píšťaly, gajdy a fujary nad vzácným fanfrnochem či rukodílnými vícestrunnými houslemi, Pořad nezapřel zkušeného rozhlasového pracovníka.
      Nedělní dopoledne bylo věnováno dětem v pořadu "Dítě a píseň" (autorka Z. Jelínková, spolupráce B. Beneš, V. Haluzová a V. Volavý, režie S. Skopal), který měl tradičně dobrou úroveň a ukázaI vynalézavost jak autorky, tak i jednotlivých účinkujících. V programu se vystřídaly dětské hry se zpěvy a tanci, [/] pastevecké zpěvy, halekačky a zábavy, části zvykosloví, které vždy provozují děti a mládež, a v závěru vystoupili hudci, zpěváci a tanečníci dospělejší. Jejich čísla přesvědčivě ukázala, že zvláště v Mikulčicích, Hradišti Ratíškovicích, Strání a Velké vyrůstají pod odborným vedením důstojní nositelé folklórní tradice a její přímí pokračovatelé.
      Součástí kulturního pořadu Strážnice byla soutěž folklórních souborů Pionýra a SSM z ČSR, která měla neobyčejný úspěch a ukázala další možnosti rozvíjení tradičního folklóru i tam, kde zdánlivě "nic není". K dalším kulturním akcím patřila výstava obrazů a plastik Vladislava Vaculky ve strážnickém zámku a zpřístupnění zámeckých sbírek a etnografických zajímavostí veřejnosti. Strážnice znovu dokázala svou životnost a vysokou náročnost při výběru pořadů autentického i stylizovaného folklóru. Bohuslav Beneš

Východná 1971 [obsah]

Dne 9.-11. července 1971 znovu ožila malá podtatranská vesnička Východná, dějiště XVIII. celoslovenského folklórního festivalu. Pořady letošního festivalu byly věnované padesátému výročí založení KSČ. [/] Festival byl zahájen v pátek odpoledne v amfiteátru ve Starém Smokovci pořadem "Pozvanie do Východnej". Neoficiální pozvánkou pro tamější občany a široký okruh rozhlasových posluchačů byl páteční večerní pořad "Stretnutie pod Tatrami". Autorem pořadu byl Ondrej Demo. V této pozvánce, kterou velmi vhodně uváděl Juraj Sarvaš, jsme viděli skupiny a soubory, které provedly své vystoupení v takové dramaturgii, že celý pořad nevybočit z průměru a tak vyhověl požadovaným normám. Opět velmi zajímavé byly ženy z Východné, Važce a Štrby, z hostí přátelé z Polska a ze slovenských hostujících souborů Očovan z Očové, Urpín z Banské Bystrice a Železiar z Košic.
      Slavnosti ve Východné pokračovaly v sobotu odpoledne průvodem krojovaných souborů a skupin. Průvod nazvaný "Pusteže nás puste" se lišil svým sestavením od průvodů z minulých let. Účinkující byli rozděleni do tří směrů obce, čímž se mělo dosáhnout většího zapojení celé obce do ruchu slavností. Hosté se pak s domácími setkali uprostřed obce. V průvodu jsme kromě plynulého sledu postrádali tradiční alegorické vozy, které celý průvod oživovaly a dodávaly mu důstojnosti.
      Průvodem byl vlastně folklórní festival otevřen. Pokračoval dále na domácím amfiteátru pořadem "Vítajte", v němž se návštěvníkům před

417

stavili účinkující hosté i domácí. Mnohé z účinkujících souborů a skupin předvedly typické, mnohdy velmi dobré a zajímavé taneční a hudební skladby, které se však nepodařily konferenciérovi sjednotit v pořad vítající návštěvníky. Pořadu odpovídala jen myšlenka vítat hosty po staroslovanském způsobu chlebem a solí.
      Hlavní večerní pořad, velmi neobvyklý již ve svém názvu a struktuře, byl vytvořen autory St. Dúžkem, L. Lengem a S. Švehlákem. "Súťažná prehliadka slovenských folklórnych skupín" byla přehlídkou obyčejů, zvyků, písní a tanců ze Slovenska, kterou předvádělo sedm skupin. V soutěži, která byla experimentem v klenotnicovém pořadu, se setkaly dobré folklórní skupiny. Dobrý výběr účinkujících i předváděného materiálu a vydařené rozhovory s účinkujícími v průběhu pořadu utrpěly soutěžním záměrem pořadu. Bylo by jistě lepší tyto nebo podobné materiály zpracovávat pro jeviště jinou formou než byla soutěž. Pořadu způsobila velkou roztříštěnost, neucelenost a ztrátu působivosti, na kterou jsme byli u klenotnicových pořadů zvyklí. Pro klenotnicový pořad by snad měl být i jiný způsob konferování, než předvedla košická hlasatelka. Z celého pořadu byla nejpůsobivější skupina Očovan z Očové, která předvedla "Slavnosti ovčiarov - Na Mitra v Očovej" a také jím patřilo v soutěži nejvyšší ohodnocení. O druhé místo se dělila [/] folklórní skupina Oblik z Hanušoviec nad Topľou za své vystoupení "Tance a spevy spod Oblika" s folklórní skupinou z Heľpy pásmem "Vyprevádzanie regrútov". Nejvíce hlasů obecenstva a třetí místo poroty získala skupina Kubrá z Kubry za velmi pěkně a vtipně předvedené pásmo "V Kubrej na fašiangy". Kromě hlavních cen byla udělena i zvláštní uznání. Folklórní skupině Goral z Hladovky bylo uděleno uznání za výkon lidové hudby, folklórní skupině z Liptovských Sliačů cena poroty za sólový zpěv sólistek skupiny, foklórní skupině Bradlan z Kluknavy byla dána cena poroty za pěveckou skupinu v pásmu "Čepčenie nevesty a posvadboviny". Odborná porota udělila cenu poroty folklórní skupině Kubrá z Kubry za stylovou čistotu krojů a cenu Slovenské televize folklórní skupině Oblik z Hanušoviec nad Topĺou za skupinový taneční projev.
      Vyhodnocení vítězů, udělení cen a vystoupení vyhodnocených skupin diváci zhlédli po nedělním ranním pořadu nazvaném "Keď si my Gorali", jehož autory byla skupina pracovníků z Bratislavy. V tomto pořadu klenotnicového typu se setkali gorali ze slovenské a polské strany a předvedli velmi zajímavá taneční a hudební vystoupení. Velmi zajímavé byly skupiny z Polska (Nowego Targu a Žywce), jejichž vystoupení bylo svérázné a velmi pečlivě provedené. Celý pořad byl [/] provázen průvodním slovem konferanciéra Dušana Žuffy.
      Odpolední pořad s omšelým názvem "Od Šumavy k Tatrám" byl vyhrazen především hostujícím vyspělejším souborům z Čech, Moravy a Slovenska. Autorem byl Š. Nosáľ. Protože se mnohé soubory do Východné nedostavily, zúžil se pořad jen na Moravu a Slovensko a tím pořad neodpovídal myšlence autora. Moravu zastupoval soubor Olšava z Uh. Brodu, který přesto, že letos oslavuje 20 let svého trvání, se nepředvedt v nejlepší formě.
      Divák, který navštívil letošní Východnou, musel odjíždět se smíšenými pocity. Mnohé z pořadů, které trvaly i tři hodiny, obsahovaly totožné soubory s úplně shodnými výstupy či pásmy, čímž pořady ztrácely na poutavosti a působivosti, Škoda, že pocit z dobré podívané, na kterou se divák celý rok těšil, mu byl mnohými nedostatky vzat. Ludmila Tarcalová

IV. mezinárodní festival folklóru horských regionů v Zakopaném [obsah]

Opravdu již podzimní deštivé počasí provázelo IV. mezinárodní festival folklóru horských regionů v polském Zakopaném. Ačkoliv podle

418

kalendáře bylo ještě léto, zasněžené štíty Vysokých Tater nenechávaly nikoho na pochybách, že zde již vládne podzim a zima je za dveřmi, Festival byl součástí "Tatranského podzimu 1971", který v Zakopaném probíhal ve dnech 5.-12. září. Jde bezesporu o význačnou kulturní událost. Svědčí o tom péče, jež byla věnována její přípravě i vlastnímu průběhu.[/] "Tatranský podzim 1971" byl zahájen 5. 9. otevřením několika výstav, především však svatebním průvodem ze Zakopaného do vesnice Kościeliska a předvedením svatebních obyčejů v tamním Lidovém domě. Následujícího dne byly promítány v sále Městského domu kultury folkloristické filmy různých kvalit i pojetí. V sále divadla "Morskie Oko" byla inscenována hra J. Reim[/]

Oravský soubor písní a tanců Podhalan, Zubrzyca Górna. Zakopané 1971, foto dr. J. Tomeš.

schüssela "Soud nad Jánošíkem" v podání amatérského divadla Heleny Modrzejewskiej a souboru Klimka Bachledy ze Zakopaného. Z dalších menších akcí stojí za zmínku přednáška o vlivu umění Podhalí na polskou scénografii.
      Slavnostní zahájení IV. mezinárodního festivalu folklóru horských regionů se uskutečnilo 7. 9. V kryté sportovní hale v Zakopaném (zde probíhala všechna soutěžní vystoupení souborů; kapacita haly 900 osob). Zahajovací projev pronesl ministr kultury a umění L. Motyka. Plánovaný průvod účinkujících městem byl pro nepříznivé počasí odvolán a nahrazen kratšími vystoupeními jednotlivých souborů, následujícími ihned po zahajovacím ceremoniálu. Takto se soubory navzájem seznámily a představily se publiku. Festivalu se zúčastnilo 13 souborů z Bulharska, Československa, Francie, Itálie, Maďarska, NDR, Rakouska, Rumunska, SSSR a Španělska a 6 kolektivů z Polska. ČSSR reprezentovaly český soubor z Postřekova a slovenský "Rozsutec" ze Žiliny.
      Vystoupení (koncerty) souborů byla rozvržena na čtyři dny (7.-10. 9.); uskutečnilo se celkem osm programů (v každém dni dva - v 17 a ve 20 hodin). Všechny pořady byly zahajovány třemi muži v goralském kroji, jež troubili fanfáry pastýřskými rohy. O jednotlivých souborech a jejich repertoárech informoval pu

419

blikum konferenciér s překladatelkou, která informace tlumočila v jazyce francouzském. Kromě osmi soutěžních pořadů bylo uspořádáno ve dnech 8., 9. a 11. 9. pět vystoupení vždy jednoho souboru v sálech "Mořského oka" a Městského domu kultury. Tato vystoupení absolvovaly oba soubory z Bulharska a kolektivy z Francie, Maďarska a NDR. Zmíněných osm koncertů ve sportovní hale bylo posuzováno porotou složenou z ,polských i zahraničních odborníků. Jejím předsedou byl významný polský etnograf prof. dr. Roman Reinfuss.
      V odpoledním programu 7. 9. vystoupil polský soubor ze Zubrzycy Górnej .a francouzský pyrenejský soubor "Foment de la Sardana" z Perpignanu. První z :nich předvedl svatební obyčeje. Soubor interpretoval skutečně původní folklór a jeho vystoupení bylo dobré. Hudebně jej doprovázela typická goralská hudecká čtyřka. Sympatický francouzský soubor předvedl tance Katalánie a jevil se jako poměrně atraktivní.
      Večerní program vytvořil slovenský "Rozsutec" a italský soubor "Valle dei Templi" z Agrigenta (Sicilie). "Rozsutec" prezentující především folklór horní Oravy uvedl terchovské písně, tanec "Terchovský", trávnicové písně, jiná - i sólová - pěvecká čísla a další taneční číslo doprovázené harmonikou, na němž byla výrazněji patrna stylizace. Škoda, že "terchovská muzika" hrála v obsazení housle, harmonika [/] a malý kontrabas, tj. že interpretace terchovských písní byla ochuzena o původní hudecký doprovod. Vystoupení sicilského souboru bylo atraktivní a temperamentní. Více se zaměřovalo na pěvecká než na taneční čísla, především však na efekt. U publika pochopitelně sklidilo velký ohlas. Hudba souboru hrála ve složení tamburina, harmonika, píšťalka, grumle, kytara, džbán a chřestící bubínky.
      Dne 8. 9. vystoupily soubory z Postřekova - ČSSR, "Erzgebirgs" z Aue - NDR, "Pektowin" z Jasla Polsko (odpoledne), "Hinterbrühl" - Rakousko, "Podegrodzie" - Polsko a "Misia" z Targoviště - Bulharsko (večer). Postřekovští předvedli velmi úspěšně svatební obyčeje. Sympatičtí byli zejména kroji, výtečnou dudáckou muzikou a autentičností svého projevu. Německý soubor prezentoval stylizovaný hornický folklór a jeho vystoupení sklidilo rovněž úspěch. Hudební doprovod tvořily převážně žesťové nástroje, bubny - "kotly" a při sólových zpěvech též harmonika, kontrabas, housle a citera. Polský kolektiv z Jasla předvedl pásmo "U muziky". Složení hudby: 3 housle, 2 klarinety, trubka, kontrabas, malý cimbál. Repertoár souboru "Hinterbrühl" byl běžný a obvyklý u rakouských souborů, jež jsme měli možnost dosud vidět. Doprovodnou hudbu tvořily 2 harmoniky, klarinet a malý cimbál (hackbrett). Taneční čísla vyzněla poněkud jednotvárně. Velmi [/] dobré bylo vystoupení polského souboru "Podegrodzie" doprovázeného hudeckou muzikou rozšířenou o trubku. Jako u některých jiných polských souborů vynikla zde krojová preciznost, taneční zdatnost tanečníků a autentičnost předváděného materiálu. Bulharský kolektiv z Targoviště nezůstal nic dlužen pověsti folklórních souborů své země a předvedI velmi atraktivní program, doprovázený hudbou složenou z vyloženě lidových nástrojů (dvoje "gusle", kontrabas, gajdy, dvě píšťaly, mandolina a buben tureckého typu).
      V programech třetího dne festivalu (9. 9.) účinkovaly odpoledne soubory z Maďarska ("Zempléni Népi Együttes" ze Sátoraljaúhely), Polska ("Ludowy Teatr Ziemi Podhalańskiej" ze Zakopaného) a Španělska (Coros y Danzas de Espana de Seccion Femenina de Sitges), večer z Francie ("Les Myrtilles" z Vysokých Vogezů) a Bulharska (Varna). Maďarský soubor složený ze starších tanečníků byl průměrné úrovně, stejně jako jeho cimbálová muzika. Za jediný větší klad tanečního vystoupení Maďarů lze považovat autentičnost interpretace. Polský soubor ze Zakopaného předvedl pásmo (přástky, zábava při přástkách) vynikající úrovně po všech stránkách (skvělé taneční výkony, výtečná hudecká čtyřka, krojová preciznost atd.). Hudecká muzika používá i starý typ houslí - tzv. złobcoky. Španělský soubor se projevil

420

jako atraktivní a velmi sympatický. Za doprovodu žesťové hudby předvedl několik tanečních čísel tance z Katalánie, Valencie, dále vojenské, tanec představující smrt a zmrtvýchvstání Krista, hudební číslo zvané "Sardana" aj. Použil též druhé varianty hudebního doprovodu - tří píšťal a bubnu. Francouzi z Vysokých Vogezů prezentovali zajímavé tance v dřevácích a se sněžnicemi. Doprovázela je žesťová hudba. Přitažlivým číslem byla hra na citery. Poslední soubor toho dne bulharský z Varny - sklidil obrovský úspěch. Předváděl folklór stylizovaný, choreograficky velmi dobře zpracovaný. Maximální výkony tanečníků si zcela získaly sympatie publika. Složení hudby bylo totožné se souborem z Targoviště, jen rozšířeno o harmoniku.
      Čtvrtého dne (10. 9.) odpoledne vystoupily soubory z Polska (Žywiec) a Rumunska ("Floricicâ de la Munte"), večer pak polský soubor Klimka Bachledy ze Zakopaného a "Kaft" ze Severoosetinské ASSR (SSSR). Soubor "Jodły" ze Žywce předvedl výtečně masopustní veselí. Viděli jsme nejrůznější a velmi zajímavé masky - čerty, medvědy se slaměnými čepicemi, turoně, koně s jezdci, smrt aj. (hudební doprovod - 4 housle, harmonika, "ozembuch"). Rumunský soubor interpretoval vynikajícím způsobem původní folklór svého regiónu (Piatra Neamţ). Přestože v souboru převládali tanečníci staršího věku, temperament [/] rumunských tanců vynikl v plné míře. V jednom z tanečních čísel se objevily rovněž velmi zajímavé masky. Hudba souboru byla složena z 5 píšťal, mandoliny, 2 houslí a malého cimbálu. Uplatnila též několik hudebních čísel - sólo na píšťalu; okarinu apod. Soubor Klimka Bachledy ze Zakopaného ukázal skvělou formou život na salaši. Výtečná hudecká muzika (čtyřka) a velmi dobré taneční výkony si zcela získaly obecenstvo. Obzvláště vynikl zbojnický tanec. Soubor výrazně kladl důraz na autentičnost a krojovou čistotu. Poslední soutěžní vystoupení náleželo souboru "Kaft", který odvedl perfektní výkon a doslova uchvátil publikum. Velmi dobře působily i líbivé kroje (v několika variantách) a hudba (2 harmoniky, buben, chřestítka, drnkací nástroje). Strhující byly zejména bojové tance se štíty a meči.
      Všechny pořady byly velmi dobře navštíveny (většinou zcela naplněná hala). Převážnou část programu po všechny dny snímala televize a natáčel rozhlas. Osvětlení pódia bylo zabezpečeno sadami pevných reflektorů a ozvučení čtyřmi stojanovými mikrofony. Každému souboru po ukončení vystoupení poděkoval a předal kytice krojovaný goralský pár. Nutno vyzvednout skvělé a vnímavé obecenstvo.
      Dne 10. 9. odpoledne se uskutečnila v sále "Mořského oka" soutěž hudeb, jíž se zúčastnilo 18 kapel (z toho i některé hudby, jež ne[/]účinkovaly se soubory v hlavních pořadech festivalu, např. lidová hudba z Koniakówa, kapela Bartusia Obrochty ze Zakopaného, muzika z Bukowiny Tatrzanskiej, která působí se souborem "Podhale" v Nowem Targu, aj.). Předsedou poroty byl dr. Ludwik Bielawski.
      Následujícího dne (11. 9.) se uskutečnil v rámci Tatranského podzimu Dzień Przewodnika (tatranského průvodce) - autokarové a pěší výlety - a večer pak setkání s lidovými autory Podhalí. V souvislosti s festivalem byla uspořádána v 11 hodin v salonku hotelu Sport - Zakopane tisková konference, na níž byly oficiálně vyhlášeny výsledky soutěží. Obsáhlejší projev zde pronesI předseda poroty prof. dr. Reinfuss. Velkou cenu festivalu - Zlatou čiupagu (sekera, valaška) - získaly soubory "Floricicâ de la Munte" Rumunsko - v kategorii souborů předvádějících autentický folklór, "Kaft" ze Severoosetinské ASSR Sovětský svaz - v kategorii souborů prezentujících umělecky upravený folklór a soubor při MRN ve Varně - Bulharsko - v kategorii souborů předvádějících stylizovaný folklór. Hlavní cenu soutěže hudeb - Podhalanské złobcoky obdržela kapela z Bukowiny Tatrzanskiej. Na tiskové konferenci bylo ovšem hodně kritických připomínek, především k zařazení souboru "Kaft" do druhé kategorie (jeho místo bylo správně ve třetí kategorii).
      Následujícího a posledního dne

421

festivalu se uskutečnila ve 12 hodin přehlídka krojů horských regionů v ulicích Zakopaného a v 18 hodin Koncert laureátů festivalu opět ve sportovní hale.
      Festival v Zakopaném je významnou mezinárodní folkloristickou událostí. Pořádá jej každoročně od roku 1968 "Miejska Rada Narodowa" v Zakopaném z pověření "Wojewodskiej Rady Narodowej" v Krakově (některé soubory odjížděly během pobytu v Zakopaném na vystoupení do Krakova) a pod záštitou ministra kultury a umění. Další folkloristické festivaly, ovšem regionální, se konají v Žywci (zde jsou polské soubory vybírány pro Zakopané) a v Szamotulách.
      Letošní - čtvrtý - ročník Mezinárodního festivalu folklóru horských regionů byl úspěšný. Jeho organizace, celkový průběh i účinkující soubory měly velmi dobrou úroveň. Nelze jej samozřejmě srovnávat se strážnickým festivalem, neboť jeho podmínky jsou zcela odlišné (možnosti hotelového ubytování i stravování zahraničních účinkujících a hostů, nezávislost na příjmech apod.). Účast třinácti zahraničních souborů proti šesti polským svědčí o kladení důrazu na skutečnou mezinárodnost festivalu. Počátky "Tatranského podzimu" v Zakopaném sahají do roku 1962. V rámci této kulturní události se zde konaly od roku 1965 "Festivaly regionálních souborů horských oblastí". Již na prvních ročnících [/] se objevují hosté ze zahraničí, např. na prvním festivalu v roce 1965 účinkoval mimo soutěž slovenský soubor "Zemplín" z Michalovců. A tak se za poměrně krátkou dobu vyvinuI v Polsku význačný mezinárodní folkloristický festival. Dušan Vlach

III. festival podunajského folklóru v Maďarsku [obsah]

Ve dnech 19.-21. srpna 1971 se uskutečnil v Maďarsku III. festival podunajského folklóru, jehož hlavními dějišti byla města Kalocsa a Baja a rekreační oblast Dunapataj Szelidi-tó (Selidské jezero). Zúčastnilo se jej vedle asi patnácti domácích souborů dvanáct kolektivů ze zahraničí - z Bulharska (Charmanli), ČSSR ("Danaj" ze Strážnice a východoslovenský soubor z Vyšných Raslavic), Francie (Groupe Folklorique "Batégails", Saint-Romain de Benet), Jugoslávie ("Vinko Jedjut" - Zagreb, "Vladimir Nazor" - Sombor), NDR (Cottbus), NSR (Hirrlingen), Polska ("Kamionka" - Lysa Góra), Rumunska (Filea a Simbriaşi) a ze Sovětského svazu ("Volyňanka" z Lucku - USSR). Chyběl pouze turecký soubor z Istambulu, s nímž bylo rovněž počítáno.
      Festival podunajského folklóru byl [/] poprvé uspořádán v roce 1968 a jeho základními ideami, jež měli pořadatelé na mysli, bylo uchovávání a. rozvíjení lidových tradic i upevnění přátelství podunajských národů. Za krátkou dobu tří let, která uplynula od vzniku festivalu, se jeho ideje i program poněkud rozšířily. Na festival byly pozvány i soubory z některých zemí, jež nenáleží mezi podunajské státy. Naproti tomu však nebyl mezi účastníky soubor reprezentující Rakousko. Výrazná mezinárodnost ovšem staví festival. mezi významné folkloristické udá losti v Evropě.
      Vlastní program festivalu započal v Kalocsi 19. 8. dopoledním průvodem všech účinkujících, který skon čil u amfiteátru v městském parku, kde pak následovalo slavnostní zahájení festivalu s patřičnými projevy (neúnosně dlouhými), vztyčením festivalové vlajky a zapálením ohně. Potom zde probíhaly pořady klenotnicového typu, tzv. vystoupení "mistrů lidového umění". V rámci festivalu bylo uspořádáno v Kalocsi též několik výstav - "Lidové umění Kalocsi" v museu, výstava národopisných knih (spojena s prodejem) v sále gymnasia a kolekcí keramiky Jánoše Molnára v knihovně Lajoše Nagyho. Různé výstavy byly otevřeny i v Baji a v rekreační oblasti Dunapataj - Szelidi-tó. V Baji proběhla v prvém dni festivalu také přehlídka maďarských i zahraničních etnografických filmů. Večer se uskutečnily ve všech třech festiva

422

lových centrech soutěžní programy ("semifinale") domácích i - cizích souborů - v Kalocsi ve zmíněném amfiteátru, v Baji na "vodní scéně" a u Selidského jezera rovněž v amfiteátru. Z těchto pořadů byly vybrány soubory a jednotlivá čísla pro hlavní ("finalový") pořad.
      Následujícího dne (20. 8.) byla uspořádána i v Kalocsi přehlídka etnografických filmů. V amfiteátru pokračovala vystoupení "mistrů lidového umění". Odpoledne v 16 hodin prošel hlavní třídou a náměstím Svobody druhý - soutěžní - průvod účinkujících (taneční soutěž v průvodu). Večer byl realizován v kalocském amfiteátru slavnostní pořad. Vystoupilo v něm 18 souborů (včetně strážnického "Danaje" a souboru z Vyšných Raslavic) a jeho časová délka byla neúnosná - téměř čtyři hodiny (totéž se ostatně týká i "semifinalového" programu). Úroveň účinkujících souborů byla většinou velmi dobrá. Převážnou část programu snímala televize. Ihned po skončení pořadu následoval ceremoniál - vyhodnocení soutěže a předání cen vedoucím souborů. Bylo uděleno několik hlavních cen (soubory z Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska). Kromě kolektivů, jimž byly uděleny hlavní ceny, ocenila porota některé další soubory, mezi nimi i skupinu z Vyšných Raslavic.
      Třetí den festivalu (21. 8.) byl věnován dopoledním vědeckým zase[/]dáním v Kalocsi i Baji a večerním vystoupením zahraničních souborů v dalších městech (Bácsalmás, Soltvadkert a Kiskunhalas).
      Na celkové organizaci festivalu byla patrna jeho zcela odlišná koncepce a podmínky ve srovnání např. s festivalem ve Strážnici. Programy byly sestavovány bez jakýchkoliv tvůrčích kolektivů (autorů, režisérů apod.). Bylo vždy stanoveno pouze pořadí, v jakém jednotlivé soubory vystoupí, a minutáž. Výběr čísel a jejich sled byl ponechán na vůli souboru (vedení festivalu určilo pouze výběr čísel pro slavnostní pořad). Znatelná byla snaha pořadatele, aby se festivalu zúčastnily soubory předvádějící původní folklór svého regionu, což se v mnoha případech nepodařilo. Kladení důrazu na autentičnost bylo patrno i z výsledků soutěže. Např. špatně uspěl v soutěži též sovětský soubor "Volyňanka" z Lucku, který předváděl v jednotlivých číslech folklór vysoce stylizovaný (dvě z jeho čísel se pro folkloristický festival vůbec nehodila).
      Návštěva jednotlivých pořadů byla velmi dobrá (plně obsazené amfiteátry a divadelní sály). Na žádný z programů nebylo vybíráno vstupné, finanční náklady na festival jsou státem dotovány v plném rozsahu. Poněvadž pořadatel není závislý na plnění plánu tržby, nebyl festival provázen žádnými komerčními a jinými nežádoucími jevy. Nebylo zde prodejních stánků (kromě dvou pro nejnutnější občerstvení), opilých či podnapilých návštěvníků, výtržností atpod. Zde se tedy nabízí způsob, jak zcela odstranit tolik kritizované nežádoucí průvodní jevy našich folkloristických festivalů ve Strážnici, Východné a jinde. Dušan Vlach

Svidník 1971 [obsah]

Ve dnech 19. a 20. června t. r. ve východoslovenském městečku Svidník konal se již XVII. ročník festivalu písní a tanců Ukrajinců-Rusínů v Československu. Letošní Svidník nesl se v znamení oslav 50. výročí založení KSČ. Program festivalu byl rozvržen do čtyř částí.
      V sobotu odpoledne v místním Domě osvěty konala se soutěž ve sborovém zpěvu, které se zúčastnila 10 souborů. Další vystoupení probíhala již v areáli amfiteátru.
      Ve večerním mládežnickém programu vystoupilo 14 zpěváckých a tanečních souborů, mezi nimiž vynikl zejména soubor Busovčan z Nižného Tvarožca, který předvedl originální písně a tance ze své vesnice" a soubor Základní devítileté školy v Orjabině s místními hrami při pasení krav.

423

Hlavním programem svidníckého festivalu písní a tanců Rusínů-Ukrajinců v Československu byla nedělní dopolední estráda Děkujeme ti, strano, kterou shlédlo přes 20.000 diváků. Další desítky tisíc milovníků lidové tvořivosti na Slovensku měly možnost sledovat celý program prostřednictvím televizních obrazovek. Estrádu zahájil 200-členný spojený soubor písní Nova Makovica, oslavující nový život v poddukelském kraji. V další části programu vystoupilo 15 souborů LUT. Mezi nejlepší patřili: Makovice ze Svidníka, Beskyd ze Stakčína, Busovčan z Nižného Tvarožce, Vesna a Karpaťanin z Prešova, soubory při ZDŠ ve Svidníku, Udole, Kamjonce, Malém Lipníku a při Pedagogické škole K. Gottwalda v Prešově.
      V závěrečné Estrádě družby spolu se soubory národnostních menšin v Československu vystoupily i tři zahraniční kolektivy: z Polska, Maďarska a SSSR. Program uzavřel profesionální Poddukelský ukrajinský lidový soubor z Prešova. Největší pozornosti u publika se těšilo vystoupení zpěvacko-tanečního souboru ze Svaľovy na Zakarpatské Ukrajině.
      I když některá vystoupení na letošním Svidníckém festivalu měla vynikající úroveň, vcelku program festivalu lze hodnotit jen jako průměrný. Program měl některé slabiny, které by se neměly v akci takového významu opakovat. Týká se to především charakteru festivalu. Z [/] názvu "Slavnosti písní a tanců Ukrajinců-Rusínů v Československu" by bylo možné soudit, že v programu bude dominovat původní folklór československých Rusínů-Ukrajinců, čili že to bude folklorní festival jako je Strážnice, Východná a jiné. Před několika léty byla snaha věnovat. místnímu folklóru Celý nedělní dopolední program. Letos organizátoři (Ústřední výbor Kulturního svazu ukrajinských pracujících) upustili od této snahy a vytvořili program z různých komponent: originální rusínské písně a tance se zde prolínaly s písněmi umělými - ukrajinskými, ruskými, slovenskými, Jednotlivé programy neměly žádnou ucelenou koncepci a připravovaly sa bez autorského scenáře a bez spolupráce s odborníky-folkloristy. V poslední chvíli se pořadatelé pokusili stmelit různorodá vystoupení jednotlivých souborů básněmi nedávno zesnulého místního básníka F. Lazoryka, které četli konferenciéři, ale ani tímto způsobem se jim nepodařilo vytvořit z programu sladěný celek.
      Zarážející je skutečnost, že v dvoudenním programu letošního Svidníku nebylo ani jediným slovem spomenuto dvou nejvýznamnějších sběratelů a badatelů foklóru východoslovenských Rusínů-Ukrajinců V. Hnaťuka a F. Kolessy od jejichž narození letos uplynulo 100 let. Kolessovy hudební úpravy lidových písní z ukrajinských vesnic na východním Slovensku jsou dnes známy a zpívány po celém světě, je proto zcela [/] nepochopitelné, že žádná z nich se v programu festivalu neobjevila.
      Dále je nepochopitelné, za jakým účelem byla pořádána zvláštní soutěž pěveckých souborů (bez účasti publika), když téměř všechny soubory zopakovaly svůj soutěžný repertoár v hlavním programu. Nebylo by lepší vyhodnotit jednotlivá vystoupení v rámci těchto programů? Námitka, že areál amfiteatru není vhodným místem pro organizavání pěvěckých soutěží, zdá se málo přesvědčivou.
      Nehledě na tyto nedostatky, které se zčásti opakují z roku na rok, svidnícký festival patří již dnes k nejvýznamnějším přehlídkám písní a tanců v naší republice. Počtem účinkujících a diváků převyšuje jiné podobné akce celostátního charakteru. Doufejme, že pořadatelé se poučí z letošních chyb a v budoucnu budou více čerpat z bohaté klenotnice místního. rusínského folklóru. Mikuláš Mušinka

III. Slezské dny, Dolní Lomná 4.-5. září 1971 [obsah]

Již po třetí od roku 1969 uspořádala Matice slezská v překrásném prostředí Dolní Lomné u Jablunkova "Slezské dny - Národopisné slavnosti Slezska" a jeho přilehlých oblastí.
      Slezsko, kde žijí vedle sebe občané české, polské a slovenské národ

424

nosti, dokumentovali pořadatelé vystoupením národopisných souborů českých, slezských a moravských, polských a slovenských, jejichž programy byly neseny myšlenkou bratrské družby mezi obyvateli tohoto kraje.
      Na návštěvníky velmi sympaticky působí prostředí, kde se slavnosti konají. Za necelé dva roky zde vyrostl za podpory MNV v Dolní Lomné, různých závodů a především však svépomocí obětavých členů dobrovolné kulturní organizace, amfiteátr pro 2.500 sedících diváků s dřevěnou klubovní a provozní budovou.
      Folklórní slavností byly zahájeny v sobotu 4. září odpoledne. Před vlastními pořady a v přestávkách mezi nimi koncertovaly dechové hudby. Prvním odpoledním programem se představil soubor Ostravica z Frýdku-Místku. Vedoucí pořadu Věra Šimková jej nazvala "Tam pod horami". Námětově pořad čerpal z Lašska, goralské oblasti a z moravsko-slovenského pomezí. Programu chyběl slovní doprovod i v průběhu jednotlivých vystoupení. Na úvod bylo sice řečeno vše podstatné, avšak nezasvěcený divák potřebuje stručné informace i během pořadu, aby mohl jednotlivá čísla správně pochopit.
      Druhý odpolední pořad, jehož autorkou byla Zdenka Kyselá, se nazýval "Z pokladnice nepřeberné krásy". Účinkoval v něm soubor Hlubina z Ostravy a Slezan z České[/]ho Těšína. Autorka citlivě přizpůsobila celý program komorně laděnému amfiteátru v Dolní Lomné. Nápaditě autorka vyřešila i otázku celistvosti programu. Jednotlivá čísla na sebe napojila lyricky laděným, veršovaným průvodním slovem. Scénu vytvořila několika starodávnými truhlami na šaty, podle nichž dostal i pořad podtitul - pásmo o otvírání truhel.
      Večer vyplnil program Ludmily Rašíkové "Havířské nokturno". Účinkoval v něm soubor Dombrovan z Orlové.
      Velmi sympaticky zapůsobil pořad dětského folklóru v neděli dopoledne. Vystoupily v něm děti ze souborů Opavička z Ostravy, Dombrovánek a Doubravěnka z Orlové a Slezánek z Českého Těšína. Děti svým bezprostředním způsobem předvedly vynášení Moreny, chlapce koledníky, děvčata s májíčky, dětské hry a další čísla pěvecká i taneční.
      Po dětském pořadu dostala příležitost generace nejstarší. V pořadu "Po našemu", který uváděli Miroslav Palla a Irena Pallová, se představili cimbálové muziky, lidoví tanečníci, zpěváci a vypravěči z Jablunkovska, Frýdecka a Opavska. Celé pásmo bylo zaměřeno na folklór autentický a vyznělo velmi dobře.
      III. Slezské sny vyvrcholily v neděli 5. září odpoledne slavnostním průvodem a hlavním pořadem slavností "Hrajte, hrajte muzikanti". Vystoupily v něm soubory Ostravica [/] z Frýdku, Opavica z Ostravy, Hlubina z Ostravy, Dombrovan z Orlové, PZKO z Českého Těšína - Svibic, slovenský soubor Povážan z Povážské Bystrice a hanácký soubor Mánes z Prostějova. Pořad sestavený ze souborových bloků trpěl přílišnou délkou.
      Vedle hlavního pořadu, který probíhal v centrálním amfiteátru, běžel ještě jeden program na tak zvaném "Malém podiu". Zde se střídaly dechové hudby s cimbálovými a nejrůznější soubory se svými pásmy, především zaměřenými na lidovou zábavu.
      Program slavností ještě doplňovaly výstavy, uspořádané v areálu festivalu. Jednak bylo možno zhlédnout expozici "Revoluční a pokrokové tradice slezského lidu", dále výstavu fotografií "Beskydské proměny" a výstavu maleb výtvarné skupiny Kulturního domu v Jablunkově.
      Letošní III. Slezské dny v Dolní Lomné zanechaly u návštěvníků příznivý dojem. Samozřejmě, že i nedostatky by se našly. Jak organizační, tak programové. Ovšem obětavost a nadšení pořadatelů dávají záruku, že je pouze otázkou krátké doby, kdy se Slezské dny oprostí od začátečních potíží. Jan Souček

425

Pochvalně i kriticky o Slováckém roku v Kyjově [obsah]

Nechci hodnotit celý bezmála třídenní Slovácký rok (Kyjov 13. až 15. srpna 1971), který byl vcelku velmi [/] úspěšný (vkusná lidová zábava v ulicích města, stavění máje a jízda králů s dramatickými prvky lidového divadla, přehlídka značného množství folklórního materiálu atd. - blíže viz reportáž v Rovnosti [/] z 19. srpna 1971), ale nemohu se nepozastavit nad některými problémy - jevištních produkcí. Kladl jsem si především otázku, proč některé sekvence - například z vinobraní nebo dožínek či hodů - měly

Chlapci ze Svatobořic na slavnostech v Kyjově. Foto dr. J. Tomeš 1971.

426

až velebnou monumentalitu ("oslovení" hory), jiné zas pachuť nedobrého ochotnického divadla (zásah rezolutní tetičky do starostova rozhodování o hodech nebo výslech zloděje vinohradradu apod.).[/]
      Nejlépe se vedlo účinkujícím všude tam, kde z vnitřního přesvědčení uměřeně citovali starodávné (nebo i aktualizované) verše. Jakmile se však pokoušeli "zahrát" nějakou scénku, bylo to zjevně nad jejich [/] síly. Autenticitu je třeba hledat v přirozeném projevu lidí, proto lze snáze oživit tradiční píseň nebo tanec, v nichž může i současný člověk vyjádřit svoje pocity, ale nesnadné je to se starodávnými zvyky. Avšak

Scénka "mlácení káčera" v podání skupiny z Kyjova. Foto dr. J. Tomeš 1971.

427

i zde je řešení. Trvalý je například vztah člověka k práci a k přírodě, byť se jinak podmínky, např. výrobní, změnily. Proto bylo věrohodné "oslovení" vinohradu, ale nesvůj si musel interpret připadat, když měl "jako" chytat zloděje. Stejně tak je třeba volit profesionálnější režijní aranžmá, které podium nutně vyžaduje. Nikoliv stylizovat proti duchu materiálu, ale citlivě přispět k jeho dokonalé jevištní "čitelnosti". V Kyjově na to doplatila např. hodová zaváďka, odbývající se nepřehledně kdesi v rohu jeviště. Rovněž také nelze nebrat v úvahu existenci dramatického času na rozdíl od času reálného. Mnohé produkce byly zbytečně zdlouhavé. Kyjovští se pustili do nesnadného úkolu, prohlubovat specifičnost Slováckého roku, která tkví v tematických programech, které ukazují roční zvykoslovný cyklus. Naše připomínky jsou vedeny upřimnou snahou jim v tom trochu pomoci. (jur)

Rožnovské slavnosti 1971 [obsah]

Rožnovu pod Radhoštěm patří jedno z předních míst mezi našimi regionálními národopisnými slavnostmi. Letos byl tak trochu blízký prvnímu ročníku v r. 1925, kdy při příležitosti otevření Valašského muzea v přírodě se uskutečnil i první [/] "Valašský rok". Dnes zase při příležitosti festivalu otevřeli pracovníci rožnovského muzea první část nového skansenu "Na stráni", kde je shromážděno přes 30 objektů lido[/]vého stavitelství z .Valašska - např. fojtství z Lidečka (v budově je upravena třída z poloviny minulého století), chalupy z Lužné, Horní Bečvy, V. Karlovic, kovárna z Lutoniny, sa

Tříkrálová kolední scénka v podání souboru LŠU ve Valašských Kloboukách v dětském programu o Rožnově p. Radhoštěm. Foto dr. J. Tomeš 1971.

428

Taneční pár ze souboru Jasénka ze Vsetína, Rožnov p. Radhoštěm. Foto dr. J. Tomeš 1971.

429

lašnické objekty, úly aj. Je příznačné, že tuto první část nového skansenu Rožnovští otevřeli neoficiálně, téměř potichu, snad proto, že jejich plány sahají dále a nechtějí zakřiknout dokončení celého monumentálního díla, jakým budoucí skansen jistě bude.
      Přítomnost skansenu poznamenává i tvářnost rožnovského festivalu, i když poslední léta se některé pořady přestěhovaly z parku na nedalekou stráň do tzv. Velkého amfiteátru.
      Rožnovský festival byl zahájen ve čtvrtek odpoledne 8. července vystoupení dětských souborů v pořadu "Ze stařenčina kapsáře". Autor a a režisér J. Štrunc pořad rozčlenit podle ročních období na čtyři části a využil především řady výročních zvyků spojujících se s životem dětí od jara do zimy. Vystoupily zde skupiny z Bystřice pod Hostýnem, Vsetína, Velkých Karlovic, V,idče, Rožnova a valašských Klobouk. Hostem pořadu byl slovenský soubor "Jarabina" ze Staré Lubovně. Program byl neobyčejně zajímavý, i když pro dětské publikum místy rozvláčný a zdlouhavý. Z uměleckého hlediska patřily k nejúspěšnějším ukázky lidových obyčejových her, které předvedl soubor LŠU z Valašských Klobouk vedený Jaroslavem Bařinkou.
      V sobotu odpoledne (10. července) přivedl Zdeněk Kašpar na scénu Komorního amfiteátru v areálu skansenu valašské muziky. Pořad "Zahrajte ně, muziganti" vytvořili [/] současní nositelé valašské hudební tradice, tedy muziky souborů lidových písní a tanců. Viděli jsme bohatství ukázek valašské lidové muziky i zajímavé hudební nástroje. Z přítomných kapel byly nejúspěšnější obě muziky ze Vsetína (Jasénka a Vsacan) a muzika rožnovského souboru Radhošť. V závěru pořadu se objevily i sólové tance (odzemky a točivé tance). Jinak úspěšnému programu by však prospěly změny ve skladbě; uváděné tance by se funkčně uplatnily v průběhu celého programu, nejen v závěru, kde působily trochu dojmem režijně nezvládnutého přílepku.
      Sobotní večerní program (Vinšujem vám dobrý večer) v Komorním amfiteátru vyplnilo vystoupení dvou souborů solidní úrovně - Vsacanu ze Vsetína a Radhoště z Rožnova pod Radhoštěm. Nedělní dopolední pořad na téže scéně uskutečnily opět dva soubory - Wisla z Katovic a Lipta z Liptálu. Těžiště polského souboru bylo především v interpretaci písní, zaujaly však i některé tance, např. žabský. Soubor z Liptálu předvedl vkusné zpracování zbojníckých tanců, ovšem také nepříliš šťastný čardáš aj.
      Vyvrcholením rožnovských slavností byl hlavní program "Rozkvetlá lúka" v neděli odpoledne (11. července) ve Velkém amfiteátru. Vystoupily v něm téměř všechny soubory zúčastněné na festivalu, což se pochopitelně odrazilo i v patřičné délce jeho trvání. Viděli jsme zde [/] opět Jasénku a Vsacan ze Vsetína, Javořinu a Radhošť, Rusavu z Bystřice pod Hostýnem, Valašský krúžek z Brna s taneční skupinou, dívčím sborem a gajdošskou muzikou. Pořad citlivě a vkusně uvádět Alois Cepek. Hosty pořadu byly soubory Wisla a Kysučan z Čadce.
      Kromě těchto programů měl v Rožnově samostatné vystoupení sombor SNP z Olomouce a běloruský soubor "Juročka", který se představit i na festivalu ve Strážnici. Nezávisle na slavnostech natáčela Čs. televize program pro televizní soutěžní pořad Mates.
      Program letošního Rožnova byl bohatý a rozmanitý. Vytvořily jej muziky a soubory lidových písní a tanců z Valašska, které potvrdily svou slušnou úroveň. Škoda jen, že jsme v pořadech neviděli současné nositele folklórní tradice z valašských dědin. Či snad už na valašské vesnici nejsou nebo se s nimi nepočítá? Jen ve skansenu nebo v hledišti amfiteátrů bylo možno zahlédnout krojové účastníky z Nedašova, Zašové a jiných vesnic. Ani na ně by však Rožnov neměl zapomínat.
      Letošní rožnovské slavnosti měly bezesporu vysokou úroveň. Umožnila to cílevědomá práce valašských folklórních souborů i prostředí a zázemí Valašského muzea v přírodě. Josef Tomeš

430

18. národopisné slavnosti v Tvrdonicích [obsah]

Národopisné slavnosti "Podluží v písni a tanci 1971" proběhly ve dnech 18.-20. června v Tvrdonicích. Předcházely jim "Dětské Tvrdonice", které se uskutečnily v neděli 30. května. Podlužácké slavnosti byly pořádány pod záštitou Ministerstva zemědělství a výživy ČSR a v rámci oslav 50. výročí založení KSČ.
      Páteční zahájení proběhlo ve znamení dechových hudeb, šlo vlastně o přehrávku pořádanou Okresním domem osvěty v Břeclavi. Sobota se stala soutěžním dnem - nejlepší verbíři, z Podluží soupeřili o stárkovské právo. Tvrdonice jsou jedním z mála festivalových míst u nás, kde se soutěže udržují jako součást programu. Letos ovšem bylo i zde soutěžících málo. Stárkovské právo putovalo do Dolních Bojanovic vítězi Pavlu Janáčovi.
      Sobotní odpoledne a večer poznamenal vytrvalý déšť, takže programy vyzněly poněkud jinak, než byly připraveny. Těžiště slavností bylo v nedělním odpoledni, které se nakonec vydařilo.
      V neděli po poledni podlužácká mládež předvedla ukázku hodových zvyků, především odvádění stárka. Tato malá slavnost se konává pravidelně a spojuje se vlastně s představením vítěze soutěže o stárkovské právo, který se tak stává po čas slavností stárkem Tvrdonic. Slavnostní krojovaný průvod všech účin[/]kujících potom přivedl soubory i diváky do prostoru přírodního hlediště na hlavní program slavností "Zem zpívá". Nešlo však o program zaměřený jen na Podluží. Viděli jsme vlastně folklórní estrádu s širším zaměřením a různorodými částmi. Představila se cimbálová muzika z Tvrdonic se zpěváky Jožkou Severínem, Jožkou Rampáčkem aj. Soubor Břeclavan předvedl staré a osvědčené pásmo o vítání nového občánka, představili se starší i mladí podlužáčtí verbíři. Úspěšné byly i hostující soubory; Ratíškovice s masopustním pásmem, v němž dominovalo "pochovávání basy". Zřetelně stoupající úroveň má soubor Skaličan, který zaujal hlavně tancem s cepy. A vynikající byla skupina z Hrochoti pod Poľanou, která předváděla hrochoťskou svatbu.
      Slovenské soubory se tedy v Tvrdonicích dobře prezentovaly a přispěly významně k obohacení slavností. Tvrdonice jsou ovšem národopisnou slavností Podluží. Z tohoto hlediska se zdá nedořešené celkové rozvržení programů. Dotažením tohoto problé[mu] by se možná předešlo improvizacím a vsuvkám v nedělním odpoledním programu, který se stává rozvláčným a nesourodým.
      A nakonec není možno nevyzvednout iniciativu Slováckého krúžku a Osvětové besedy v Tvrdonicích, bez nichž by tato významná slavnost Podluží byla nemyslitelná. Josef Tomeš[/]

Národopisné programy v Hroznové Lhotě [obsah]

Hroznová Lhota nedaleko Strážnice oslavila v srpnu 600 let své existence. Naší kulturní veřejnosti je známa hlavně tím, že v ní žil a pracoval kněždubský rodák malíř Joža Uprka, který zde po sobě zanechal svůj ateliér. Slováckým malířům J. Uprkovi a A. Frolkovi byla věnována i drobná výstavka v budově ZDŠ, kde vystavovali svá díla současní výtvarníci - akademický malíř Karel Benedík ze sousedních Kozojídek a akademický sochař Leopold Velan. Výstavní program v Hroznové Lhotě byl však širší; viděli jsme zde dětské výtvarné práce, exponáty ze života různých spolků a organizací. Přední místo však měla národopisná výstavka. Místní pracovníci za odborného vedení dr. V. Pouchlé z Vlastivědného muzea v Kyjově soustředili řadu zajímavých exponátů místního původu - např. pracovní a zemědělské nářadí, keramiku, obrazy na skle, výšivky, součástí interiéru apod.
      Pro slavnostní příležitost .připravili občané (a hlavně mládež) několik národopisných pořadů; bylo by vlastně možno říci, že obnovili některé starší místní zvykové tradice, a k jejich chvále dodejme, že k tomu přiměli i sousední Kozojídky, jejichž občané předvedli v sobotu 14. srpna v sále Lidového domu "slováckou svatbu po staru".

431

Po padesátileté odmlce uspořádala mládež tentýž den dopoledne "jízdu králů". Bylo by možno namítnout, že ji konala v netradičním termínu nebo že ji předváděla spíš podle vzoru [/] vlčnovské slavnosti než podle doznívající místní tradice. Se zájmem jsme však pozorovali, jak se jezdci postupně do svých rolí vžívali a jak jejich objížďku přijímalo obyvatel[/]stvo. Vznikaly i různé improvizace vyvolávačů podle okamžité situace (např. "Před týmto domem je kamení složené, že v něm bývajú mladí manželé!").

Dožínková slavnost v Hroznové Lhotě. Foto dr. J. Tomeš 1971.

432

Neděle 15. srpna žila ve znamení dožínkové slavnosti. Dopoledne občané uspořádali děkovný průvod s dožínkovým věncem, odpoledne prošel obcí slavnostní dožínkový průvod do zahrady Lidového domu, kde "ženci" a "žnečky" předvedli pásmo dožínkových zvyků. Skládalo se, jak je všude v okolí zvykem, z vinšů při předávání věnce hospodáři a z tanečního pásma.
      V Hroznové Lhotě občané uspořádali záslužnou kulturní akci, která může přispět k poznávání, pochopení a udržování domácí folklórní tradice mladou generací. Josef Tomeš

Prvý celoštátny súťažný festival amatérskych folklórnych súborov [obsah]

Ak každoročné, pravidelné a v novodobých tradíciach našich národných kultúr už pevne zakorenené stretávania sa priaznivcov a obdivovateľov folklórnych tradícii s ich nositeľmi ale aj pestovateľmi v Strážnici, vo Východnej na iných miestach našej vlasti nazývame právom, festivalmi, tak "festivalovosť" popradskej súťaže amatérskych folklórnych súborov (i souboru písní a tanců) zostala iba v názve podujatia.
      V dňoch 17.-19. septembra 1971 dvadsať vybraných českých a slovenských súborov predovšetkým [/] súťažilo v atmosfére príznačnej pre významné konkurzy. Paritné zastúpenie českých a slovenských súborov (i českých a slovenských porotcov) ponúkalo nebývalú možnosť na konfrontovanie prístupu jednotlivých kolektívov k pôvodnej folklórnej motivike, spôsobom jej umeleckého spracovania a javiskovej inscenácie. Všetky uvedené kritéria mali súbory demonštrovať v 25-35 minutových súťažných blokoch. Tento, i keď nezdôrazňovaný zámer; sa poriadateľom, Osvetovému ústavu v Bratislave a Ústřednímu domu lidové umělecké tvořivosti v Praze, vydaril. Za významnú môžeme považovať aj širokú aktivizáciu amatérskych folklórnych súborov ako celku. Veď v prípravách na Poprad a v súťažných krajských prehliadkach pred ním bolo zaangažovaných viac ako sto súborov. I túto širokú akti­ vitu v predsjazdovom a v súčasnom predvolebnom období vysoko hodnotili v Poprade prítomní námestkovia ministrov kultúry ČSR a SSR ss. J. Švagera a J. Mravík zastupujúci svoje úrady ako hlavných patrónov celého podujatia.
      Plnením predovšetkým vyššie uvedených poslaní sa Poprad má odlišovať od folklórnych festivalov, ktorým nechce a nemá konkurovať a význam ktorých nechce a nemá spochybovať. Toľko zo zámerov profilovania poslania popradskej prehliadky.
      Ak si však prečítame hlasy mnohých vedúcich súborov i niektorých [/] porotcov publikované v informačnom bulletíne popradskej prehliadky, zistíme, že práve súťažný charakter podujatia,. väčšine z nich nevyhovuje. Prihovárajú sa za veľkolepú festivalovú prehliadku najlepších súborov, :v. ktorú by budúce podobné podujatie malo vyznieť.
      Pokiaľ je Poprad súťažou a usporiadatelia v snahe ju popularizovať, pripravili pre zúčastnené súbory i mimosúťažné vystúpenia v obciach a mestách popradského okresu i v liečebných ústavoch vo Vysokých Tatrách, pokiaľ na záver súťaže vystúpila väčšina súborov na záverečnom verejnom koncerte, nemuselo by nám chýbať, že výsledky práce dvadsiatich amatérských kolektívov videlo v Poprade len veľmi málo divákov. Ak by však budúcnosť vzala charakter súťaže a akcentoval by sa prehliadkovo-festivalový moment, potom by už k celému problému mohli a mali mať možnosť vysloviť svoj názor aj organizátori a programoví pracovníci folklórnych festivalov vytvárajúci i pre amatérske súborové hnutie každoročne(!) dôstojné podmienky pre prezentáciu najpozoruhodnejších výsledkov ich umeleckej práce.
      Porota, po zhliadnutí súťažných programov zúčastnených súborov udelila tri hlavné ceny: súboru ÚSMĚV z Horní Břízy, súboru VRŠATEC z Dubnice nad Váhom a súbor u BREZOVÁ z Brezovej pod Bradlom, dvanásť cien, jedno zvláštne uznanie a dvadsať diplomov.

433

Vo vystúpeniach slovenských súborov dominovala technická pripravenosť tanečníkov a v poslednom čase sa zlepšujúca úroveň sprevádzajúcich a niektorých i koncertne vystupujúcich ľudových hudieb. České súbory, okrem dramaturgickej a réžijnej nápaditosti a esteticky účinného krojového kostýmovania nadchli i perfektnou inštrumentalistickou bravúrnosťou svojich hudobníkov i úpravami a ich interpretáciou v nástrojových zoskupeniach. Až na výnimky, predčili slovenské súbory i v sólistických a skupinových, mužských i ženských vokálnych prejavoch.
      Jedným zo základných a najväčších problémov ostáva i do budúceho obdobia zvládnutie problematiky ja[/]viskovej tvorby, najmä choreografickej, vyplývajúci z doteraz nedostatočnej odbornej pripravenosti väčšiny umeleckých vedúcich a choreografov našich súborov vo všeobecnosti.
      Jedným z najväčších nedostatkov tohto p[u][o]dujatia bolo, že jeho usporiadatelia nevytvorili podmienky k podrobnejším analyzujúcim besedám so zástupcami súborov, čo sa najvypuklejšie prejavilo najmä v ich ne= účasti na seminári po skončení súťaže. Okrem hlavných referátov o vývoji a súčasnom stave amatérskeho súborového hnutia v Čechách a na Slovensku, ktoré predniesli dr. Eva Rejšková a Cyril Zálešák za veľmi podnetné na tomto seminárnom zasadnutí môžeme považovať [/] vystúpenie M. Leščáka; ktorý v príspevku o práci so štylizovaným folklórom charakterizoval jeho šesť základných funkcií, ako aj vystúpenia dr. Hanah Laudovej o práci s folklórnou motivikou v scénickej tvorba našich súborov a hudobného skladateľa Svetozára Stračinu o problémoch hudobných úprav a kompozícií pre nástrojové zoskupenia amatérskych súborov.
      Česká a slovenská folkloristika by v budúcnosti mala venovať viac pozornosti spôsobom druhej existencie folklôru v súčasnosti, ktorého jednou z najmasovejších foriem je i amatérske súborové hnutie a jeho zpätný vplyv na tradíciu. Svetozár Švehlák

434

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Vzácní hosté na Slovácku [obsah]

(Z vyprávění Jana Konečného, nar. 1898)
      "Význační spisovatelé a umělci navštěvovali Slovácko už od konce minulého století. Přitahovala je "Suchovská republika", Uprka, Frolka a další umělci a hlavně lid, který si zachoval svoji individualitu, zvyky, písně a kroj. V dvacátých letech našeho století se ruch zdvojnásobil. Byly to krásné časy a přispěly k tomu i určité rodiny, kde se cítili umělci a spisovatelé jako doma. Tak například ve Velké to bylo u Klusáků, Zemanů a Hudečků, a když byl postaven umělecký pavilon na Strážné hůrce, tak to byla i "Strážná hůrka". Ve Veselí rádi pobývali umělci u nás, ve Strážnici v muzikální rodině u Nosků," tak začíná jedno ze svých vyprávění Jan Konečný. "Bylo to v roce jedenatřicátém, v druhé polovině měsíce srpna, dopoledne, kdy jsem se vracel ze služby domů," pokračoval vypravěč dále. "Na nádraží jsem zahlédl, jak dva páni chodí po nástupišti, bylo [/] vidět, že by se rádi s někým dorozuměli. Vypadali jako cizinci. Chvíli jsem je pozoroval, jak se zastavili s přednostou stanice, ale nějak jim to dorozumívání nešlo. I přidal jsem se k nim a otázal se, jestli bych mohl nějak pomoci. Oni se mi představili a dodali, že jedou do Velké a že přijeli od Brna, vlak byl zpožděn a zatím jim vlak do Velké ujel a že by si rádi prohlédli Veselí. Ujal jsem se jich a pozval je k nám. Po malém pohoštění, když jsme se už trochu seznámili, tak jim žena ukázala sbírku vyšívek. Byli nadšeni a zvláště obdivovali podlužácké šatky. Viděli prý už mnoho vyšívek, dokonce i nádherné vyšívky v Napoleonově ložnici v Paříži, ale ty naše, snad je ještě předčí.
      Žena jich pozvala na oběd a já je zatím vedl do farního kostela, kde obdivovali nádherné barokové oltáře a zvláště pietu na druhém oltáři zleva. Pak jsme se šli projít zámeckým parkem a potom jsme se vraceli k obědu. Při obědě doktor Bogatyrev vykládal, jak překládal do ruštiny Erbenovu Kytici, byla prý to krásná práce. Po družném hovoru [/] slíbili, že se k nám ještě z Velké podívají. Já jsem je pak doprovodil až do Velké.
      Příští týden přijeli k nám i se Zemanovými, Vlastou a Leošem. Byl u nám právě veselský malíř Ludvík Ehrenhaft. Moc se hovořilo o uměni a národopisu. Mistr Ehrenhaft byl velíce rád, že si mohl porozprávět s básníkem Sonkou z Vídně; tam on študoval na malířské akademii. Rozprava byla živá, mluvilo se česky, rusky a německy a pomáhalo se i rukama.
      Odpoledne jsme všichni navštívili veselské muzeum. Doktor Bogatyrev s básníkem Sonkou tam obdivovali figuriny nastrojené ve starém veselském kroji. Muzeum tehdy bylo ve staré škole. Pak jsme prošli zadním zámeckým parkem a kolem zámku jsme šli po pravé hrázi řeky Moravy směrem k Uherskému Ostrohu. V přilehlých sádkách se zapalovaly blumy a jim to nedalo, aby neokoštovali. Když jsme se vraceli, nechali jsme se převézt na pramici na veselském přívoze přes Moravu. Rybářama a Sudomírkama jsme se vraceli k nám. Po odpočinku a ob

435

čerstvení se hosté zvěčnili v naší pamětní knize:
Básník Sonka z Vídně:
      Es muss die Kunst der Arbeit dienen,
      die Arbeit der Kunst helfen!
      Ve Veselí n. Mor., v srpnu 1931.
      Hugo Sonnenschein-Sonka.

Doktor Bogatyrev:
      Na pamjať o našej vstreče v Veľkoj.
      Ve Veselí n. Mor. 29./VIII. 1931.
      P. G. Bogatyrev
      K večeru jsme je vyprovodili na nádraží a oni odjeli ještě do Velké." Zapsala C. Havlíková

Jedna z posledních tradičních usedlostí na Moravských Kopanicích [obsah]

Moravské Kopanice jsou jednou z našich nejsvéráznějších národopisných oblastí. O co déle se však ve vesnicích obklopujících Starý Hrozenkov uchovaly archaické prvky tradiční lidové kultury, o to je rychlejší jejich zánik v současnosti.
      Pouze shodou okolností se do dnešních dnů zachovalo několik usedlostí, podle kterých si je ještě možno udělat představu o vzhledu, interiéru a způsobu hospodaření na kopaničářských usedlostech v minulosti.[/]
      Jednou z nich je čp. 92 ve Vyškovci - Bošáčkách. Majitelem je pan František Mikulinenc, narozený 13. ledna 1921, svobodný, dodnes samostatně hospodařící zemědělec.
      Celá usedlost je vzhledem k místním, poměrně špatným klimatickým podmínkám, situována celkem pří[/]znivě. Leží na planince uprostřed svahu s jižním sklonem, který pod hospodářstvím dále prudce klesá k blízkým slovenským hranicím na dně Bošácké doliny.
      Obytný dům i s hospodářskými objekty je obklopen pozemky, které k usedlosti patří. Budovy vytváří po

Kopaničářská usedlost, Vyškovec č. 92. Foto J. Souček 1966.

436

lou zavřenou zástavbu dvora, ke kterému je volně přičleněna stodola. Základní jednotkou usedlosti a zároveň i její nejstarší částí je budova, ve které je obytný prostor "izba" a chlév. Stavení je datováno letopočtem na roštu jizby do r. 1856. Typově je můžeme považovat za [/] variantu jednoprostorového obydlí, které nebylo v dřívějších dobách vlivem značné chudoby obyvatel na Moravských Kopanicích výjimkou.
      Budova je postavena tradičním způsobem. Na základních kamenech v rozích stavení stojí srub, na jehož stavbu bylo použito tvrdého bu[/]

Kopaničářská usedlost, Vyškovec č. 92. Foto J. Souček 1970.

kového a dubového dřeva. Spáry mezi trámy, které vlivem značně nerovného materiálu jsou velké, vyplňuje mech a jíl. Celý objekt byl původně omítnut, což je pro kopaničářské sroubené stavby charakteristické. Důvodem je částečné zakrytí nerovností, které vzniknou použitím tvrdého, odolného, ale značně křivého materiálu, který nemohli dřívější stavitelé jednoduchými nástroji lépe opracovat. Vápennou omítku krylo líčení. Poslední vápenný nátěr byl bleděmodré barvy s tmavomodrou obrovnávkou při zemi. Dnes jsou však jak omítka, tak olíčení z velké části zničeny.
      Podlaha jizby je hliněná, neudržovaná a již značně nerovná, stěny omítnuté a velmi dávno olíčené. Místnost osvětlují dvě okénka. Jedno je v pravé boční stěně od dveří a druhé ve stěně protější. V levém koutu naproti dveřím stojí "šporher". Zaujímá místo původní pece s otevřeným ohništěm, kterou majitel zboural před šesti lety. Komín však nepostavil, a tak i dnes odchází kouř ze sporáku pouze na půdu, kde je vývod ukončen "pieckou", jejímž účelem je zadržovat žhavé jiskry. Za ní se kouř volně rozptyluje půdou a odchází mezi došky. Úhlopříčně v protilehlém rohu od sporáku stojí dvě lavice. Mezi nimi je sevřen stůl, nad nímž je zavěšena petrolejová lampa - jediné umělé svítidlo v domě, který nemá zavedenu elektřinu. Stěny nad lavicemi

437

jsou ozdobeny obrázky svatých. Inventář jizby doplňuje postel stojící v posledním volném rohu oproti dveřím, truhla na šaty a jednoduchý kredenc na nejnutnější nádobí. Strop jizby je deskový, nesený trámy upevněnými na podélných stěnách stavby. Pod trámy, kolmo k jejich směru, probíhá přes jizbu "rošt", který staticky zpevňuje budovu a přenáší váhu stropu a krovů také na čelní zdi.
      Vedle jizby, oddělený pouze sroubenou přepážkou, stojí chlév, tvořící s obytnou částí jeden konstrukční celek. Stavební technika i. použitý materiál je stejný jako u jizby. Stěny však nejsou z vnitřní strany omítnuty a strop je na rozdíl od obytné částí tvořen pouze tenkými, neotesanými kmínky, naskládanými těsně vedle sebe. Konstrukce krovu nad celým objektem je krokvová s hambálky a vytváří valbový tvar střechy. Krytinou je došek, přišitý slaměnými povřísly na laty. Došky jsou zhotoveny z "režné" - žitné slámy a na střechu kladeny hlaváčovým způsobem. Majitel odhaduje stáří krytiny na 50 až 60 roků. Sám se na její výrobu nepamatuje. Dnes je střecha již v dezolátním stavu. Dříve se však pan Mikulinec pokoušel vyspravit poškozené slaměné došky náhradní krytinou - došky zhotovenými z palachu, což se údajně na Kopanicích běžně dělávalo.
      V jedné ose s popsaným objektem byly kolem roku 1925 přistavěny dva chlévy pro vepře. A to tím způso[/]bem, že podélná stěna domu odvrácená od dvora byla prodloužena a k ní v celé šířce původního objektu přistavěny dva chlévy, přístupné uličkou vzniklou mezi chlévem starým a novou přístavbou. Jako materiálu bylo použito tvrdého, špatně opracovatelného dřeva. Spáry jsou jen jednoduše ucpány kusy dřev a na několika místech omazány jílem. Původní valba nad starým chlévem zůstala zachována. Pouze hřeben byl prodloužen a nad přístavkem ukončen valbou novou.
      Dalším hospodářským objektem doplňujícím vybavení usedlostí je chlév, stojící kolmo na obytnou jizbu. Byl postaven přibližně kolem roku 1910. Stěny má sroubené opět z bukových a dubových trámů, na rozích vázaných na zámek. Mezery má chlév pečlivě ucpány a vyspárovány jílem. Krov je krokvové konstrukce s hambálky. Původně nesl valbovou střechu. V současnosti je ale valba pouze na odvrácené štítové straně chléva. Valba přivrácená k domu byla nahrazena předsazeným štítem, který tak vytváří částečné krytí nad průchodem do dvora. Krytinou je plech, který vyměnil původní došky před sedmi lety.
      Na třetí straně je malý dvůr částečně uzavřen nejmladším a také nejmenším hospodářským objektem. Jedná se o sroubený chlívek pro vepře. Byl postaven tradiční technikou, ovšem za použití měkkého, smrkového dřeva, kolem roku 1960.
      Vedle zmíněného chlívku je brána [/] umožňující vjezd do dvora. Zbývající část prostoru před obytnou hospodářskou částí usedlostí ohrazuje tyčkový plot. Většinu plochy mezi ohrazením zaujímá hnojiště. Pouze menší část dvora před chlévy a průchodní chodník kolem obytného stavení jsou vydlážděny, ovšem dosti primitivně, za použití místního materiálu. Vybavení dvora doplňuje torzo záchodu stojící u hnojiště.
      Největším hospodářským objektem patřícím k usedlosti je stodola. Je volně přiřazena k vlastnímu hospodářství, kolmo na osu obytné místnosti a k ní přiřazených chlévů. Byla postavena s největší pravděpodobností kolem přelomu minulého a tohoto století. Stodola je sroubená z tvrdého dřeva, na úhlech vázaného opět do zámku. Objekt vyplňují dvě prostory. "Mlatevňa", na kterou je přístup pouze jedněmi jednokřídlovými vraty, umístěnými ve stěně obrácené k usedlosti, a přístodůlek, ležící vedle mlatu napravo od vrat. Pracovní prostor je od skladovacího oddělen stěnou z polootesaných trámů, prolomenou velkým oknem a sahající do výše zdí stodoly. Nad mlatem bývalo dříve ještě patro, vybudované z tenké kulatiny, ze kterého však zbyly již jen trosky. Krokvový krov s hambálky nese sedlovou střechu pokrytou plechem. Takový je stav z roku 1970. Když jsem však popisovanou usedlost navštívil poprvé, roku 1966, stodola byla ještě přikryta střechou tradičního valbového tvaru, pošitou doškem.

438

Siluetu typické kopaničářské usedlosti doplňují homole uskladněné slámy a sena, vyplňující prostor před stodolou.
      Celé hospodářství je především zaměřeno na chov hovězího dobytka. V nejstarším chlévě, sousedícím s obytnou jizbou, jsou chovány dvě až tři krávy. V dalším chlévě stojícím kolmo na jizbu bývali dříve drženi aspoň dva voli. Používalo se jich jednak na hospodářské práce a když patřičně nabyli na váze, tak se prodali. Na prodej byl na usedlosti čas od času chován i býk. Zhruba kolem roku 1955 přestal nynější majitel držet voly a přešel na chov koní. Zejména z toho důvodu, že v zimním období s nimi pracoval v lese při stahovaní dřeva a zlepšoval si tak finanční situaci.
      Zdrojem hotových peněz byl a dosud na hospodářství je prodej dobytka, popřípadě vajec od slepic chovaných v půdním prostoru novějšího chléva.
      V třicátých letech se na usedlosti chovali i vepři, o čemž mimo jiné svědčí i zvláštní chlévy v těch letech pro ně postavené. Po smrti matky pana Mikulince (†1928) se však zde dlouhou dobu vepři nechovali. Až v posledních letech, kdy nynější hospodář postavil novější chlívek, pěstuje v něm vždy jednoho vepře, ovšem pouze pro osobní potřebu.[/]
      K usedlosti patří 4,97 ha půdy. Z celkové výměry připadá 3,4 ha na pole, 1,37 ha na louky a 0,2 ha je bukového lesa. Je na hranicích sil jednoho člověka, aby zmíněné plochy obdělával, zvláště při miniinálním strojním vybavení. Původně pan Mikulinec pěstoval kolem 0,6 ha pšenice a na stejné výměře i žito. V posledních letech, vzhledem k nepříznivým klimatickým i půdním poměrům zasévá hospodář směs pšenice a žita - tzv. "sourež" - protože když prý vymrzne na poli jeden druh, zůstane aspoň druhý. Z obilovin se seje ještě oves, v průměru 0,4 ha a na stejné ploše i ječmen.
      Žádná z obilovin není pěstována na prodej. Dříve, když bylo v okolí několik mlýnů, část úrody se nechala pomlet pro domácí potřebu a zbytek se zkrmil. Dnes majitel mimo zálohy na příští osivo zkrmuje vše.
      Z okopanin se na usedlosti pěstují pouze brambory - okolo 0,5 ha a čas od času trochu krmné řepy. V menším množství se pěstuje také pohanka a některá zelenina, především zelí, jen ale pro domácí potřebu.
      Sortiment plodů na hospodářství doplňuje ovoce ze stromů rostoucích v nejbližším okolí usedlosti. Převažují jablka, švestky, durancie a co je vzhledem ke klimatu zajímavé, roste zde i veliký ořech.[/]
      Hospodářské nářadí je značně jednoduché. Železný pluh i brány, běžné průmyslové provenience (dřevěné brány i pluh se přestaly používat před 2. světovou válkou), dále je v hospodářství dřevěný vál, dnes již silně poškozený. Vybavení doplňuje menší kopaničářský vůz a dřevěné sáně. Veškeré plodiny jsou vysévány ručně, a rovněž jejich sklizeň je ruční, pomocí kos. Obilí se dříve, pokud paměť majitele sahá, mlátilo cepovačkou. Teprve roku 1970 si pan Mikulinec koupil starší mlátičku. Samozřejmě, že v domě nechybí i běžné nástroje jako srpy, hrábě - dřevěné, vidle jak dřevěné tak kovové a zejména pak nástroj Kopanicím nejvlastnější - široká motyka.
      Stručný popis a charakteristika hospodářství pana Mikulince nemůže podchytit celou problematiku současného stavu přežívajícího způsobu kopaničářského hospodaření. Je to však jedna z posledních příležitostí na vlastní oči spatřit již skoro úplně zaniklý způsob tradičního života na Kopanicích.
      Popisovaný objekt byl zakoupen Ústavem lidového umění ve Strážnici pro uvažovanou expozici lidových hospodářských staveb jihovýchodní Moravy. Usedlost je již architektonicky zaměřena, zfotografována a je zpracována i její etnografická dokumentace. Jan Souček

439

OBSAH 4. čísla
Studie
Václav Frolec: k charakteru sídelní krajiny na Moravě a ve Slezsku . . . 317
Iva Heroldová: Vánoce u daruvarských Čechů v Jugoslávii . . . 327
Ludmila Tarcalová: Proměnlivost svatebních vinšů na Uherskohradišťsku . . . 345
Marta Toncrová: Veronika Matýsková a její písně . . . 359

Jubilea
Sedmdesátiny prof. Marijany Gušičevové (Vesna Konstantinovičová) . . . 369
Arch. Ladislav Štěpánek pětašedesátníkem (Svatopluk Šebek) . . . 370
K životnému jubileu prof. Bélu Gundu (Ján Podolák) . . . 370

Knihy
Oldřich Sirovátka, Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy (Svetozár Švehlák) . . . 373
V. K. Sokolova, Russkije istoričeskije predanija (Bohuslav Beneš) . . . 375
Leander Petzoldt, Deutsche Volkssagen (Olga Heroldová) . . . 376
Bulharské lidové pohádky, Bulgarische Volksmärchen (Oldřich Sirovátka) . . . 377
Ludwik Bielawski, Rytmika polskich pieśni ludowych (Marta Toncrová) . . . 378
Města, hrady a zámky (Jan Souček) . . . 380
Miroslava Ludvíková, Kloboucká zamyšlení (Eva Večerková) . . . 381
F. Navrátil, Soupis vlastivědné literatury okresu Český Krumlov (Jaroslav Kramařík) . . . 383
Miroslav Hašek, Marie Teinitzerová (Josef Bílek) . . . 383

Sborníky a časopisy
Kratochvilné čtení ze starodávných kronik a historií (Josef Tomeš) . . . 384
Les religions du Proche-Orient (Dagmar Klímová) . . . 385
Yearbook of the International Folk Music Council. Vol. 1. 1969 (Hannah Laudová) . . . 386
Hudební folklór Burgenlandu (Jaroslav Markl) . . . 388
Arts et traditions populaires (Eva Večerková) . . . 389
Acta museorum agriculturae (Jaroslav Kramařík) . . . 390
Karolina Adamová, Za systematické rozvíjení československé právní archeologie (Ladislav Štěpánek) . . . 391
Bývávalo... (Jaroslav Kramařík) . . . 391

Nekrology
Petr Grigorjevič Bogatyrev 1893-1971 (Bohuslav Beneš) . . . 393
Zemřel Alois Gregor (Marta a Rudolf Šrámkovi) . . . 394

Konference
Konference o folklóru v Koprivštici (Jaroslav Markl) . . . 395
Zaniklé středověké vesnice v ČSSR (Robert Snášil) . . . 397
Seminář o využití samočinných počítačů při studiu lidové písně (Marta Toncrová) . . . 398
První mezinárodní sympozium o ochraně lidové architektury (Josef Jančář) . . . 399
Sympózium o tradičnej kultúre Slovákov na Dolnej zemi (Adam Pranda) . . . 401

Výstavy
Lidové umění Moravy v Bulharsku (Václav Frolec) . . . 404
Obrazy a plastika Vladislava Vaculky ve Strážnici (Ludmila Tarcalová) . . . 404
Výstava slovenskej ľudovej plastiky (Adam Pranda) . . . 405

Ústavy
Štvrťstoročie Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied (Andrej. Sulitka) . . . 408

Televize
Folklór nebo svéráz? (Jindřich Uher) . . . 411
Folklór "levou rukou"? (Jindřich Uher) . . . 412
Lidová zábava bez "pseudo" (jur) . . . 413
Nový televizní seriál "Veselá je dědina" (Josef Tomeš) . . . 414

Festivaly
26. mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1971 (Bohuslav Beneš) . . . 415
Východná 1971 (Ludmila Tarcalová) . . . 417
IV. mezinárodní festival folklóru horských regionů v Zakopaném (Dušan Vlach) . . . 418
III. festival podunajského folklóru v Maďarsku (Dušan Vlach) . . . 422
Svidník 1971 (Mikuláš Mušinka) . . . 423
III. Slezské dny, Dolní Lomná 4.-5. září 1971 (Jan Souček) . . . 424
Pochvalně i kriticky o Slováckém roku v Kyjově (jur) . . . 426
Rožnovské slavnosti 1971 (Josef Tomeš) . . . 428
18. národopisné slavnosti v Tvrdonicích (Josef Tomeš) . . . 431
Národopisné programy v Hroznové Lhotě (Josef Tomeš) . . . 431
Prvý celoštátny súťažný festival amatérskych folklórnych súborov (Svetozár Švehlák) . . . 433

Nálezové zprávy
Vzácní hosté na Slovácku (Cecílie Havlíková) . . . 435
Jedna z posledních tradičních usedlostí na Moravských Kopanicích (Jan Souček) . . . 436

Autorem kreseb motivů výšivek z Liptova je Petr Fajkus.