Národopisné aktuality/1972/1

národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1972 - ČÍSLO 1

Obydlí českých osídlenců v Banátských horách (Gîrnic, Rumunsko). Foto R. Jeřábek 1971.

SOVĚTSKÁ DISKUSE O ZÁKLADNÍCH OTÁZKÁCH AGRÁRNÍ ETNOGRAFIE [obsah]

      JAROSLAV KRAMAŘÍK, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Agrární etnografie urazila v posledních letech značný kus cesty dopředu, ba možno říci, že se stala jedním z nejpěstovanějších oborů národopisu. Není tomu snad jen proto, že toto odvětví bylo v minulém století zanedbáváno a že má tedy v jistém smyslu co dohánět. Má to i jiné, daleko hlubší příčiny. Základní příčina spočívá v tom, že studium kultury zemědělské pospolitosti venkova se nemůže naprosto obejít bez znalosti výrobních sil, tedy znalostí forem zemědělské výroby.
      Vztah výrobních forem zemědělských k jednotlivým společnostem, zejména k společnostem etnickým, je otázkou velmi složitou, avšak kdybychom si tento problém nekladli, ztratilo by podobné studium v národopisu raison d'étre. z dějin naší disciplíny víme, že tomuto problému byla záhy věnována značná pozornost, ale vztah etnika a formy zemědělství či dokonce zemědělské techniky nebo nástroje byl stavěn kategoricky jako obecně platný a ex post se hledaly k němu doklady. Nejradikálněji se projevil takový přístup v díle R. Braungarta, který spojoval zásadně [/] jednotlivé typy a formy zemědělského nářadí s určitými kmeny, národy nebo jazykovými skupinami,
      Během doby se došlo k poznání, že takový jednostranný pohled na zkoumanou otázku je pochybený. Velké množství nashromážděných poznatků nejen že odkrylo tento nedostatek předchozího studia, ale nadhodilo obrovskou řadu nových témat, přičemž interpretace shromážděných poznatků se dála z hlediska různých metodologických a metodických přístupů.
      Bouřlivého rozvoje dosáhlo agrárněetnografické studium po druhé světové válce, přičemž velmi charakteristický byl tento rozvoj pro národopisné studium v socialistických zemích; badatelé v těchto zemích a řada odborníků i jinde nahlíží totiž na zemědělskou výrobu v jejích formách jako na určující pro charakter kultury jednotlivých etnik v předkapitalistickém období, jako jednu z nejdůležitějších součástí základny, která kromě jiného byla čím dále do minulosti tím více spjata s přírodními a geografickými podmínkami, ve kterých se to nebo ono etnikum nalézalo. Principiálně byl důraz na studium forem zemědělské

výroby položen marxismem, ale jeho význam byl seznán i vědci nemarxistickými, zejména v oblasti etnokartografie. Při výběru otázek pro národopisné atlasy se totiž ukázalo, že agrárněetnografické jevy se nejen dobře hodí pro kartografování, zejména pro svou obecnost a poměrnou stálost, ale že jejich oblasti a hranice mají často nejen úzký vztah k poměrům ekologickým, ale i k jevům jiných oblastí kultury, že mohou říci mnoho i pro historii daného etnika nebo oblasti.1)
Avšak je tu ještě celá řada dalších okolností, které přispívají k současnému rozvoji agrárněetnografického studia. Je to především otázka mohutných změn, které nastaly od minulého století v zemědělské výrobě a přispěly, k nevídanému rozvoji výrobních sil, které do té doby byly na celkově nízké úrovni, Tyto změny, které souvisely s nástupem kapitalismu, vystřídaly změny spojené s výstavbou socialismu, a to zejména změny v ekonomických vztazích. Vše to zasáhlo hluboko jak do hospodářské struktury etnik, tak do způsobu života a kultury; kromě toho socialistická přestavba zemědělské výroby přinesla do života obyvatel venkova úplně nové kvality. v souvislosti s těmito změnami počal se i jinak utvářet poměr forem zemědělské výroby k etnickým společnostem; tržní tendence integrační i desintegrační mnohde od základu změnily formy zemědělské výroby po staletí zachovávané, i když ekologický faktor ani v nejnovější době zdaleka neustoupil do pozadí, ale vedl mnohdy k nutné specializaci a k racionálnímu využívání, i k nezdravým důsledkům monokulturního hospodářství. Ani v dnešním moderním zemědělství nezmizel tedy úplně vztah výrobních zemědělských forem k etniku vždyť důležitou úlohu tu mají např. i tradice ve výživě, které vykazují velkou stálost.
Mohli bychom jmenovat ještě další příčiny, proč si agrární etnografie vydobyla své důležité postavení v rámci národopisu. A přece existuje a čeká ji ještě mnoho k řešení, mnoho otázek, které dříve zůstávaly zcela neprávem opomíjeny. Vždyť sama základní otázka agrární etnografie, problém vztahu formy zemědělské výroby k etniku, ale i dalších z toho vyvozených otázek v oblasti zemědělské techniky, technologie, typů a variant pracovních nástrojů, se často přehlíží nebo se pokládá za samozřejmý v pozitivním smyslu. Jak však právě tato základní otázka je složitá, jak vyžaduje mnohostranného pohledu, podrobných znalostí a citlivého řešení, ukazuje diskuse, která se v posledních několika letech rozvinula na stránkách ústředního orgánu sovětského národopisu Sovetskaja etnografija. Diskusi vyvolala stať N. N. Gromova a Ju. F. Novikova,2) v níž autoři reagovali na výsledky zasedání agrárněetnografické sekce při VII. mezinárodním kongresu Unie antropologických a etnologických věd, na němž vystoupili sovětští badatelé s některými základními teoretickými problémy, kterým nebyla věnována do současné doby pozornost, jakou by si zasluhovaly. Oba autoři, kteří publikovali již předtím několik teoreticky závažných pojednání,3) položili si jako hlavní otázku, nakolik formy zemědělství a zejména typy zemědělského nářadí mají význam pro charakter hospodářského způsobu života etnických společností, či v jakém vztahu k etnickým, etnokulturním zvláštnostem jsou areály rozšíření urči

tých způsobů, typů zemědělské techniky či jednotlivých jeho složek (např. zemědělského nářadí).
      Gromov s Novikovem jsou toho názoru, že v této otázce vládne formalismus, a to nejen v pracích zahraničních badatelů, ale i sovětských. Připomínají dokonce, že se v takových pracích staví zemědělské nářadí do jedné řady s typem určité keramiky, s rázem krojových ornamentů, se zvykoslovím a materiálem folklórním - jako příklad uvádějí známou knihu P. I. Kušnera Etničeskije territorii i etničeskije granicy. Autoři se nespokojují ani takovým názorem, který vyslovili někteří badatelé, že tzv. pracovní části oradel4) (tj. radlice, krojidlo, odval) jsou funkčními, závislými na půdně klimatických podmínkách, zatímco kostra, konstrukce orebného nářadí je částí nefunkční, nezávislou na těchto podmínkách; tvrdí; že i konstrukce má k ekologickým podmínkám jasný vztah, stejně jako k sociálně ekonomickým podmínkám, jež chápou ovšem v širokém smyslu slova, zahrnujíce sem i podmínky přírodní. Přitom si autoři všímají, jak vývoj sociálně ekonomických podmínek působí na změny v technologii a technice zemědělské výroby, a tedy i samých nástrojů, uvádějíce přitom příklady z ruského materiálu, zejména rozdíly mezi obděláváním lesních půd na severu Ruska a černozemních na jihu a na Ukrajině, i probíhající změny v ekonomice a technice orby v 19. století, jež se odrazily ve změnách nástrojů a měly důsledky i ve sféře sociální, kde se projevily zejména při rozpadu občinných forem. Změny v ekonomice, vyvolané rozšířením a požadavky kapitalistického trhu, měly značný vliv na změnu skladby pěstovaných plodin, zejména pak na zavádění nových plodin, především průmyslových. Autoři kon[/]statují, že otázce vztahu mezi obděláváním půdy a pěstovanými plodinami, otázkám změn v kultivaci vzhledem k nově zaváděným rostlinám se věnovalo v dosavadní agrární etnografii jen málo pozornosti. Připomínají zejména pěstování brambor, kukuřice, cukrovky, slunečnice, zvýšení požadavků na hloubku orby, na zdokonalování orebného nářadí, přičemž zdůrazňují také význam našeho ruchadla jako předchůdce moderních pluhů.
      Z přírodně geografických podmínek pokládají autoři za důležité především klima, ale říkají výslovně, že geografické faktory nelze nahlížet bez ohledu na hospodářskou činnost člověka - tak např. planění lesů mělo zpětný vliv na klima, na půdu a v důsledku toho i na typ zemědělského hospodářství, jeho technologii a technické prostředky na obdělávání země. Podle N. N. Gromova a Ju. F. Novikova uznávají vliv přírodních podmínek i ti, které nazývají formalisty, ovšem zdaleka ne již, co se týče přímé souvislosti š konstrukcí nářadí. Autoři pak jmenují několik prací sovětských badatelů, které se podle nich s tímto problémem dobře vyrovnávají, ale i u některých z nich shledávají, že objasňují nedostatečně mechaniku nářadí.
      Není pochyby, že na mnoha místech přinášejí autoři stati cenné poznatky, týkající se zejména vztahu různého orebného nářadí k půdě - snadněji ovladatelných bezplazových rádel k lehkým, kamenitým, vymýceným lesním půdám, a plazových rádel a pluhu k půdám těžším; oprávněný je také jejich komplexní pohled na orebné nářadí, tedy i na způsob zápřahu, i jejich snaha objasnit otázku mechaniky orebného

nářadí. jejich připomínka důležité otázky druhů tažných zvířat při orbě atd.
      V závěru autoři konstatují, že uvážení všech uvedených faktorů umožňuje správně ocenit význam a zařazení těch jevů, které se často nazývají etnickými, jež však odrážejí vlastně obecně kulturní, ale nikoliv právě etnické tradice, a jsou formou vyjádření racionální praktické činnosti člověka.
      Autoři stati se tedy snaží vysvětlit typ či formu zemědělského nářadí jako výsledek racionálního vztahu člověka a společnosti k sociálně ekonomickým a přírodně geografickým podmínkám. Proti této tézi nelze v žádném případě něco namítat - je ve svém obsahu správná, ale nezdá se nám, že by objasňovala celou skutečnost. Autoři totiž apodikticky tím, že dokázali vztah orebného nářadí k podmínkám sociálně ekonomickým a přírodně geografickým, odmítají jeho vztah k etniku, k etnickému společenství, aniž by to přesvědčivě dokázali.
      Až příliš kategorická povaha některých soudů, vyslovených ve stati N. N. Gromova a Ju. F. Novikova, vyvolala záhy odezvu na stránkách ústředního orgánu sovětského národopisu. Jako první vystoupili v diskusi N. N. Čeboksarov a Ja. V. Česnov.5)
      Oba autoři se shodují s N. N. Gromovem a Ju. F. Novikovem v tom, že při studiu zemědělské techniky a technologie je třeba dbát také těch přírodně geografických a sociálně ekonomických podmínek, ve kterých žila v různých etapách svého vývoje etnika, zabývající se zemědělstvím. Nemohou se však smířit s názorem, vidět ve formálně typologických klasifikacích jen snahu badatelů o spojení historie zemědělské techniky s etnikem, nemohou souhlasit s odmítnutím [/] jakýchkoli souvislostí mezi zvláštnostmi agrotechniky a určitou etnickou společností. Čekobsarov a Česnov říkají, že není nijakého důvodu stavět proti sobě specifické agrotechnické tradice, spojené se sociálně ekonomickými a přírodně geografickými podmínkami, a ty zvláštnosti, jež se jeví na tom nebo onom vývojovém stupni etnicky svéráznými. Etnická specifika, lépe řečeno etnická tradice, vždy vzniká a vytváří se v konkrétním dobovém sociálně ekonomickém a ekologickém prostředí. Tato tradice vykazuje poměrnou odolnost a udržuje se i tehdy, když se podmínky života etnika změnily; to ovšem neznamená, že by etnická tradice zůstávala beze změn. Avšak tempo těchto změn obyčejně zaostává za tempem sociálně ekonomického vývoje.
      Tuto svoji tézi pak autoři dokládají agrárněetnografickým materiálem z jihovýchodní Asie. Nemůžeme zde bohužel uvádět všechny zajímavé ukázky z dějin zemědělství této oblasti, které stať obsahuje. Poučné jsou např. údaje o zemědělských kulturách, pěstovaných jednotlivými etniky před rozšířením rýže. Na základě snesených faktů ukazují autoři, jaký význam mají archeologické, historické a etnografické údaje o pěstování plodin u jednotlivých etnik jihovýchodní Asie pro etnografické problémy. Za zvlášť důležité třeba považovat konstatování, že pěstování určitých zemědělských plodin není původně etnicky nijak specifické, ale v konkrétních historických a přírodních podmínkách a také v souvislosti s vytvářením tradic ve stravě se stává posléze etnicky charakteristické a je za takové pokládáno i sousedy. Je samozřejmé, jak Čeboksarov a Česnov dále ukazují, že pěstování určitých zemědělských kultur nelze spojo

vat výhradně s jedním národem, ale některé kultury byly např. úzce spjaty s etnickými kolonizacemi, jak o tom svědčí právě materiál z jihovýchodní Asie.
      Podobně je tomu s užíváním určitých zemědělských nástrojů. v jihovýchodní oblasti je to např. vysévací hůl, jejíž tradice souvisí se stadiem dávného pěstování jedlých kořenů a hlíz a jíž se dodnes používá u řady národů, které praktikují žďárové hospodářství; takový způsob setí pomocí hole je ovšem málo efektivní.
      V dalším textu věnují Čeboksarov a Česnov pozornost rozšíření motyky, jejíž užívání zobecnělo s vynálezem železa, když se předtím pracovalo s motykami dřevěnými. Jiným nástrojem, kterého používaly některé národy jihovýchodní Asie na obdělávání země, byl tzv. brázdič (Furchenstock). Autoři připomínají ještě některé další ruční nástroje na přípravu půdy a ukazují, že orba je v této oblasti poměrně pozdním zjevem a výslednicí celé řady předpokladů ve vývoji technologie a techniky. v závěru se autoři vyjadřují v tom smyslu, že specifické rysy zemědělské kultury v jihovýchodní Asii se vytvářely ve zvláštních historických podmínkách, byly determinovány především sociálně ekonomickým vývojem a přírodním prostředím, avšak upevňovaly se tradicí a stávaly se charakteristickými pro jednotlivá etnika na dlouhou dobu; postupně pak mizely v nové době, a to v souvislosti s moderními způsoby a nástroji zemědělské práce.
      Vcelku lze říci, že příspěvek N. N. Čeboksarova a Ja. V. Česnova s úvodní statí polemizuje velmi věcně a snaží se na základě konkrétního materiálu ukázat, že problém, který vytkli Gromov s Novikovem, je velmi složitý, že hledisko sociálně ekonomické a ekologické nemusí být nikterak v rozporu s etnickou [/] příslušností určitých jevů v historickém procesu, s etnickými tradicemi, respektive, že obě tyto stránky mohou mít mnoho styčných bodů a překrývat se.
      V posledním čísle téhož ročníku reagovala na stať Gromova a Novikova L. M. Saburova.6) Autorka oceňuje některé kladné stránky úvodní stati, zejména znalost technických otázek orebného nářadí, ale už v této otázce staví se proti přezírání díla ostatních sovětských badatelů.7) Naprosto zjevně se pak staví L. M. Saburova proti odmítání etnických tradic v tomto ohledu a řazení charakteristických rysů pracovních nástrojů, stravy a staveb do rámce tzv. kulturních tradic, které Gromov s Novikovem postavili do protikladu k tradicím etnickým, chápajíce ony jako obecný racionální odraz hospodářského, společenského a ekologického prostředí, jak již bylo řečeno. Autorka považuje toto dělení za nevhodné, nikterak nedoložené a neoprávněné.
      Na příkladu severoruské sochy, známého bezplazového rádla, ukazuje autorka, že tento orebný nástroj vznikl v důsledku určitých půdně klimatických a sociálně ekonomických podmínek, ale na území určitého etnického společenství; socha pak byla přijata dalšími etniky v souvislosti s jejich přechodem k zemědělství - o tom svědčí konečně i název nástroje a jeho jednotlivých součástí např. u povolžských národů. Studium zemědělského nářadí z hlediska etnického původu není podle názoru autorky nijak v novějších sovětských pracích preferováno, právě naopak - otázky vztahu zemědělské výroby a techniky k etniku bylo by nutno teoreticky rozpracovat, a to jak po stránce tematické, tak regionální. Právě tento nedostatek se projevuje zřetelně ve stati N. N. Gromova a Ju. F.

Novikova. Oba zmínění autoři, jak dále píše Saburova, zcela paušálně odsuzují sovětskou etnografii, že nesleduje sociálně ekonomické a přírodně geografické podmínky při studiu zemědělského nářadí. Nespravedlivě se staví podle autorky Gromov s Novikovem zejména k práci P. I. Kušnera o etnických oblastech a hranicích, ve které sovětský badatel ukázal, že ne obsah, ale forma kultury udržuje etnické, národní či národnostní rysy.
      Saburova vytýká současně stati Gromova a Novikova nedostatek historického přístupu k danému problému, i to, že autoři nepřihlédli dostatečně ke konkrétním zemím a národům v různých přírodních, klimatických a zeměpisných oblastech, především však, že jejich soudy jsou málo věcné, lakonické a kategorické. Důležitá je autorčina poznámka, že rozšíření určitého nástroje u různých etnik, jakož i záměna jednoho nástroje druhým nevyvrací ještě skutečnost jeho etnické příslušnosti. Také názor Gromova a Novikova, že přesídlení určitého etnika do nových sídel v odlišných geografických podmínkách je spojeno s odložením původních zemědělských nástrojů, je paušální a neodpovídá zcela faktům. Přesídlenci nepřicházejí s holýma rukama a teprve během doby dochází k úpravě starého nářadí nebo k výměně za nové.
      Autorka uzavírá stať konstatováním, že etnické tradice mají značný význam a stálost, i když se průběhem doby přirozeně mění.
      Dalším příspěvkem k diskusi je studie A. A. Šennikova, otištěná v následujícím ročníku časopisu.8) Je to fundované pojednání a v mnohém směru podnětné, v němž autor objasňuje velmi úzké [/] sepjetí vývoje sociálně ekonomických poměrů s vývojem staveb na ustájení dobytka. s formami zemědělské výroby, chovu dobytka a polního hospodářství v rozličných ekologických podmínkách Ruska.
      Šennikov jako Gromov s Novikovem odmítá význam faktoru etnického, ale přece jen ho pro určitá období připouští, spíše však ve formě určitého osídlení, které je spojeno s určitým územím, určitými podmínkami geografickými a které je na určitém stupni sociálně ekonomického vývoje. Šennikov zastává tézi, že všechny etnické tradice jsou tradicemi kulturními, ale zdaleka ne každá kulturní tradice je tradicí etnickou, jako právě tradice zemědělské výroby. Jak vidět, jde v tomto případě o autorovo vylepšení pojetí Gromova a Novikova; Šennikov jistě pochopil základní nedostatek dělení zmíněných autorů na tradice etnické a kulturní, protože mnohé oblasti jevů, kterým přisoudili etnické tradice, obrážejí stejně tak racionelní postoj člověka a společnosti k podmínkám sociálně ekonomickým.
      Šennikov vychází ovšem do velké míry z tématicky poměrně ohraničeného materiálu, dosti těžko např. porovnatelného s oblastí zemědělského nářadí. Kromě toho existují v lidovém stavitelství velmi silné místní tradice a působí tu vliv různých dobových novinek; také poměr staveb a nářadí k vývoji hospodářskému a společenskému bývá rozdílný.
      Zatím posledním diskusním příspěvkem je stať V. M. Surinova, otištěná v r. 1971.9) Surinov v ní shrnul dosavadní výsledky diskuse; připomněl však hned v úvodu, že nebyl řádně hned na začátku diskuse vymezen její předmět, tj. jaké stránky zemědělské výroby mají být brány v potaz. Autor stati

vytýká Gromovovi a Novikovovi, že zúžili celý složitý problém vývoje zemědělské výroby ve skutečnosti na studium vztahů konstrukce zemědělského nářadí a technologie zemědělských procesů, s čímž není možno zcela souhlasit. Nepíší ani o druzích plodin, o využívání půdních fondů a jednostranně chápou takový ukazatel specifiky organizace zemědělské výroby, jakým je zemědělský systém, - pouze jako soubor jednotlivých druhů nástrojů a technologických procesů při obdělávání půdy. Za ještě užší pokládá Surinov pohled Šennikovův, který sleduje formy chovu dobytka a typů stájí bez zřetele k jiným odvětvím zemědělství.
      Surinov se přiklání k názorům jejich protivníků, zejména si cení plodného pojednání N. N. Čeboksarova a Ja. V. Česnova, ve kterém byl vytčen okruh problémů studovaných agrární etnografií, vztahujících se k otázce rozšíření plodin a hospodářských zvířat, zemědělských nástrojů a agrotechnických postupů. Na celou věc je třeba se dívat komplexně a přitom je nutno vytknout základní faktor, určující agrotechnickou tradici; vedoucí úlohu zde hraj e podle autora příslušnost etnické společnosti k určitému území, možnosti zemědělství na tomto území a početnost osídlení. Tyto faktory, jak dále ukazuje sovětský badatel, nebyly přímo závislé na půdně geografických podmínkách a na úrovni vývoje výrobních sil. Mohly napomáhat procesu intenzifikace zemědělství, ale i stát proti němu, což je jednou ze zvláštností zemědělství, charakterizujících typ kultury v závislosti na jeho územním rozložení. Tu narážíme na pojem existenčního minima ploch vhodných pro zemědělství, které je vlastní sídelní oblastí té nebo oné etnické společnosti [/] a určuje typ zemědělské kultury, projevující se především ve vlastnostech struktury výrobních sil. Surinov se odvolává v této části své úvahy na slavného sovětského agrobiologa N. V. Vavilova a uvádí další zajímavé myšlenky. Tak např. názor na existenci korelace mezi velkými plochami a extenzívním hospodářstvím s přílohovým systémem; v tomto případě hrála důležitou úlohu mechanizace, zatímco hnojení a agrotechnika měly význam podřadný. Naopak, u intezívního způsobu zemědělské výroby mělo hnojení a agrotechnika význam prvořadý, stejně jako selekce vysokoproduktivních sort plodin a přirozeně i dokonalé využití každého kousku půdy.
      Proti názorům Gromova a Novikova, že vývoj tovární kapitalistické výroby je spjat s intenzívními systémy zemědělství, Surinov namítá, že vysoko intenzívní systémy existovaly vlastně již ve starověku a v mnohých feudálních státech Orientu. Sama o sobě intenzita využití půdního fondu nemusí být ještě odrazem vývoje výrobních sil a výrobních vztahů.
      Některá fakta podle Surinova ukazují, že určité systémy zemědělství, které vznikly během historického vývoje, měly určitý vliv i na formy četných jiných stránek materiální a duchovní kultury u různých společností. Tak např. existují obdoby mezi bydlením amerického farmáře a sibiřského rolníka, vyplývající z extenzívního systému, a naopak mezi bydlením japonského a čínského zemědělce, kteří se řídili maximálním využitím půdního fondu.
      Otázka demografického činitele je pro Surinova tedy jednou ze základních otázek agrárněetnografického studia; zákonitým shledává vztah mezi přechodem k vysoce intenzívním systémům zemědělství a růs

tem hustoty obyvatelstva. Tento vztah je dán jednak historickým vývojem (např. v 19. a 20. století v Evropě), jednak rozdíly místními. Přitom novodobý růst hustoty obyvatelstva a intenzifikace zemědělských systémů vede také k příslušnému přizpůsobení nářadí daným požadavkům.
      Pokud jde o vztah etnika k zemědělské výrobě, i tu se autor přidržuje názorů Vavilovových, který na základě svých širokých a hlubokých znalostí kulturní flóry došel k názoru, že zemědělská kultura je neoddělitelnou složkou celé kultury etnika, a že diferenciaci kulturních plodin způsobila pestrost etnického osídlení. Současně Vavilov dokázal, že prvopočáteční ohniska zemědělské kultury a také první velké starověké civilizace se vyznačovaly pěstováním určitých druhů plodin, a že se tedy lišily i v zemědělské technologii. Jedním z dalších závěrů Vavilovových bylo zjištění, že podle míry vzdálenosti toho či onoho druhu kulturní plodiny od centra vzniku dochází k ústupu dominantních znaků a k růstu znaků recesivních. Šíření určitých plodin bylo spjato obvykle s migrací etnik - většina plodin se totiž přizpůsobuje různým novým podmínkám. Ovšem na druhé straně při šíření kulturních plodin z původních center domestikace docházelo nejen k úpadku jejich jednotlivých forem, ale i celých druhů.
      Důležitým momentem pro pochopení vztahu etnických tradic k rolnickému hospodářství je otázka charakteru užívání vzdělávaných plodin.
      Podle Vavilova měly tedy na výběr zemědělských kultur a domácích zvířat vliv nejen sociálně ekonomické podmínky, ale i faktory etnické. Platí tato téze [/] i pro oblast zemědělských nástrojů, nebo mají pravdu Gromov s Novikovem? Surinov zastává názor, že autoři úvodní stati diskuse předložili čtenáři jenom omezený materiál, že bylo třeba se široce zabývat jednotlivými typy orebného nářadí v zemích s podobnými ekonemickými a geografickými podmínkami a vzhledem k různým etnikům. Vavilov došel např. k názoru, že historie orebného nářadí je velmi složitá, že se ubírala v rozličných oblastech rozmanitými cestami a že každé oradlo mělo mnoho vlastních, specifických znaků.
      Surinov souhlasí s těmi autory, kteří se domnívají, že etnický svéráz odráží především specifiku ve vývoji té či oné etnické společnosti, v charakteru a formě vzájemného vztahu jejich znaků - čili autor upozorňuje na potřebu a nutnost morfologického studia etnika a jeho kultury.
      Důležité je, co říká Surinov v závěru své stati: v důsledku historických podmínek vytvářela se v každé společnosti mosaika znaků zemědělské výroby, měnící se ve svém vývoji, ale v každé jednotlivé etapě poměrně stálá. Tato mosaika vytvářející se v značné míře nezávisle na ekonomických podmínkách měla by se stát předmětem agrární etnografie. Dále pak vytýká Surinov úkoly, které vyplývají z jeho předcházejících úvah a názorů Vavilovových. Ve vztahu k úvodní stati diskuse, tj. článku Gromova a Novikova, říká, že kdybychom postupovali jen po linii kulturních tradic (tj. kulturních tradic, jak je formulovali Gromov s Novikovem), došli bychom k závěru, že celé dějiny zemědělství jsou pouze historií racionální praktické činnosti. Skutečnost je však daleko složitější. Jak

kdysi ukázal i Vavilov, proces vývoje - zemědělství není jen hromadění racionálního, ale i neracionálního.
      Příspěvkem Surinovovým zatím diskuse v časopisu Sovetskaja etnografija skončila, ale není pochyby, že bude ještě pokračovat, ať již v tomto orgánu nebo v jiných, či v samé konkrétní práci s agrárněetnografickým materiálem. Nadhozené otázky a problémy jsou totiž tak složité a vyžadují tak širokých znalostí, že je nelze najednou vyřešit beze zbytku. Jsou to zároveň problémy, kde pro každý názor lze snést řadu přesvědčivých důkazů - jedno je však jisté - o řadě základních otázek nelze dnes vyřknout zdaleka kategorické soudy.
      Základním kritériem národopisného řešení bude i nadále otázka vztahu k etniku, ať už výsledek řešení bude pozitivní či negativní, demonstrovaná na konkrétních příkladech. Teprve po dlouhodobém prověřování fakt lze přistoupit ke generalizaci. Vztah toho nebo onoho etnika k určitému kulturnímu jevu existuje v každém případě - otázkou je, nakolik tento vztah je pro to nebo ono etnikum specifický, nakolik je charakteristický pro jeden jev, pro určitou oblast jevů nebo pro celou kulturu. Víme, že existuje řada kulturních jevů všelidských a lehko přenosných, které se objevují u všech národů nebo u velké většiny. Takovými j sou např. elementární způsoby myšlení a představy, řada jednoduchých technických postupů atd. Ale i zde nacházíme vždy určitý vztah k podmínkám, ve kterých žije určitá společnost. Už na primitivních stupních lidského vývoje se jasně projevuje rozpor mezi obecným, které je dáno lidskému rodu, a specifickým, ve kterém část tohoto lidského rodu žije. v oblasti zemědělské produkce je tento rozpor velmi [/] výrazný, protože v nejstarších etapách dějinných je člověk a lidská společnost na přírodě velmi úzce závislá a musí se jí nejen přizpůsobovat, ale i ji přemáhat. Výroba zemědělského nářadí vychází jak z empirického poznávání přírody, tak ze samých tradic výroby pracovních nástrojů i změn, ke kterým ve výrobě docházelo. Vždy znalost výroby železa, železné radlice měla podstatný vliv na konstrukci nářadí, v každém případě musel se hledat vhodný a trvalý způsob nasazení; vedle toho celá kostra musela být silnější, pevnější, protože výkonnost radlice a odpor půdy se nyní stal větší. Došlo tedy k podstatným změnám v naprosto stejných přírodních podmínkách, i když, a to je jistě v mnohých případech pravda, měl na vývoj orebného nářadí a jeho změny vliv sociálně ekonomický vývoj, ale tu ve větší, tu v menší míře. Naopak, zdokonalená orba mohla pak vyvolat další změny v zemědělství, které později přivodily opět změny v hospodaření a ve společnosti.
      Avšak s vývojem orebného nářadí jde ruku v ruce i vývoj orby samé. Vývoj orebného nářadí vede k dokonalejší a několikeré orbě a k specializaci orebných nástrojů. Tuto skutečnost sice Gromov s Novikovem připomínají, ale opomíjejí kvalitativní změny, ke kterým došlo např. v souvislosti se zavedením vyspělých oradel, především pluhu, tj. plazového oradla s asymetrickou radlicí, odvalovou deskou a kolečky. A zde nelze opomíjet skutečnost, která je základního významu, že se totiž pluh začal šířit do oblastí s různými přírodními podmínkami a různou úrovní sociálně ekonomickou, i když, a to zase třeba otevřeně říci, pluh se všude ujmout nemohl, ať už pro nepříznivé podmínky, zejména v oblastech horských, nebo nebyly

k tomu předpoklady ekonomické. Ještě v 19. století je v Evropě v tomto ohledu velmi rozmanitá situace, a to často v malých oblastech, jak jsem zjistil při studiu středoevropského materiálu. Rozhodně se nelze rozhodnout kategoricky pro to nebo ono řešení - hrají tu úlohu jak podmínky sociálně ekonomickéd a přírodně geografické, tak tradice, které lze nazvat etnickými v širokém slova smyslu.
Jestliže sledujeme historii oradel, pak jsme svědky jevu, že v nové době, především od 18. století, myslíme-li na evropské poměry, začíná šíření moderního nářadí, které zatlačuje do pozadí oradla, jež se tradicí po dlouhá století udržovala v určitých oblastech nebo u určitých etnik. Na takové šíření mělo vliv také, jak bylo v diskusi správně připomenuto, zavádění nových plodin do evropského zemědělství. Ale mnohdy se setkáváme i s jiným zajímavým zjevem, že se totiž místní rádla, která se užívala k orbě vedle pluhu, velmi- dobře hodila ke kultivaci některých těchto nových plodin, zejména brambor; pěstování brambor také na mnoha místech přispělo k udržení starých oradel v zemědělské praxi až do naší doby, ovšem po menších či větších úpravách. Jsou dokonce případy, že se takovým oradlům dává přednost před universálními nástroji a působnost tradice je v tomto případě zcela očividná. Je to však etnická, nebo kulturní tradice? To je těžké rozhodnout, chápeme-li tyto tradice jako protikladné. To pochopil Šennikov, jak jsme ukázali - rozhodně není a nemůže být mezi těmito tradicemi zásadního rozporu, lépe řečeno, v kultuře jakékoliv společnosti se tyto tradice prostupují; podle mého mínění je také každá tradice společnosti, tedy i etnická, zároveň tradicí kulturní, neboť vždy vy[/]jadřuje racionální vztah k tomu nebo onomu jevu, i když racionální se mnohdy může změnit během doby v mechanické nebo dokonce iracionální a nabývat formu přežitků, zvláště začnou-li se podstatně měnit podmínky sociálně ekonomické. Takový vývoj můžeme pozorovat u mnoha kulturních jevů; zajímavé je po této stránce uplatnění některých přežitých praktik a nářadí v kultu, který měl udržovat tradice společenské.
Jestliže resumujeme to, co řekli Gromov s Novikovem k otázce orebného nářadí, pak jistě budeme s autory za jedno v tom, že orebné nářadí je třeba nahlížet komplexně, ve vztahu k sociálně ekonomickým podmínkám a přírodnímu prostředí, přijmeme jistě mnohé, co bylo jimi řečeno o technice a mechanice orby, ale těžko se smíříme s jejich odmítnutím významu etnických tradic v tomto ohledu, nehledě na některé dílčí otázky, které odporují faktům, jako že přesídlenci v nových poměrech odkládají staré nářadí a přijímají hned takové, které odpovídá novým podmínkám přírodně geografickým. Za zásadní problém však pokládám, co lze skutečně za etnickou tradici považovat, přesněji řečeno, co v tomto případě je etnikum. Neurčitost pojmu, různé jeho chápání, omezování tohoto pojmu nehistoricky, ať třeba jen na kmen nebo etnografickou skupinu, nebo na národ, národnost, v tom skutečně tkví jádro sporu. Podle mého názoru třeba pojímat etnikum široce jako společenství, založené především na příbuznosti jazykové, teritoriální a kulturní na různých stupních historického vývoje (sociálně-ekonomického vývoje), jejichž členové sami cítí příslušnost k tomuto společenství a odlišnost od společenství sousedních. Že otázka pojmu

etnika je věcí pro národopisné studium zásadní, že volá po novém, moderním vymezení, o tom svědčí i některé příspěvky na stránkách téhož časopisu.10)
      Jakmile bude tento pojem objasněn, vytýčen jeho obsah a rozsah v historickém procesu, pak bude možno daleko přesněji mluvit o takových pojmech, jako jsou etnická tradice, etnická specifika, etnická příslušnost či etnicita. Této otázky jsem se sám dotkl před lety na příkladě lidového stavitelství, a to v souvislosti s podobnou polemikou.11) Ve svém pojednání jsem odmítl jednak idealistické pojetí chápání otázky etnicity, které je nehistorické a nepřihlíží k sociálním a ekonomickým podmínkám života kulturních jevů. Zároveň jsem však připomněl, že vedle takového idealistického chápání věci se vytvořila na druhé straně jiná teorie, odmítající a limine vztah kulturních jevů k etniku, respektive etnický původ a tradici určitých jevů. Sám jsem vyslovil názor, že kulturní odlišnosti jednotlivých etnik v minulosti tkvěly v naturálním rázu hospodářství, které vylučovalo velké hospodářské a kulturní celky a intenzívní výměnu kulturních hodnot. Tuto kulturní roztříštěnost možno sledovat ještě dlouho za feudalismu; teprve na jeho konci začíná mizet naturální hospodářství a s ním i kulturní roztříštěnost a izolovanost. Dále jsem zdůraznil, že ekonomický vývoj nepůsobí na všechny složky kultury a způsobu života stejnou měrou, že u celé řady jevů jde o působnost zprostředkovanou, nepřímou, ba že některé složky kultury stojí proti tomuto vývoji a mají do jisté míry i imanentní postavení, zejména jevy kultury duchovní - to je ono neracionální, ba iracionální, které připomíná podle Vavilova ve svém diskusním příspěvku Surinov. Toto nerozumné, jež ozna[/]čujeme v národopisu též často jako přežitek, je však naprosto reálným dialektickým protikladem rozumného ve vývoji kultury a jejich spor provází neustále tento vývoj. A podobný dialektický rozpor existuje mezi tradicí, jednou určitou společností vytvořenou, a mezi novými empirickými poznatky, mezi nabytými a po dlouhou dobu tradovanými zkušenostmi a mezi požadavky, které vyvolává sociální a ekonomický vývoj. Právě vývoj zemědělské výroby a celého okruhu s ním spojených jevů kulturních vykazuje takové protiklady. Kromě toho forma a tradice zemědělské výroby je u mnoha etnik přímo bezprostředně vázána na jiné oblasti způsobu života a kultury. Čeboksarov s Česnovem např. v diskusi velmi pěkně ukázali spojitost zemědělské výroby s tradicemi ve stravě. Pěstování určitých plodin vytváří jídelníček lidu a jeho tradice pak zpětně působí na skladbu pěstovaných plodin. Mluví se dokonce o národních jídelníčcích, národních jídlech, která si přizpůsobují i úpravu mnohých plodin, zaváděných např. od 18. století do evropského zemědělství. Ale to bychom již zabíhali do přílišných podrobností a podávali bychom vlastní názory, což není naším úmyslem.
      Sovětská diskuse o základních otázkách agrárněetnografického studia, ať již její úvod vyznívá velmi kategoricky, alespoň z našeho hlediska, přinesla řadu důležitých problémů na pořad dne. Hlavní její přínos vidím v tom, že se diskutující dotkli nejen zásadních problémů agrární etnografie, ale národopisu vůbec. Vždyť často se v etnografii operuje vžitými pojmy, které však chápe každý jinak; z toho pak plynou častá nedorozumění a omyly.
      I když se v průběhu diskuse vyhranily celkem dvě

strany, dála se jejich polemika na základě věcném, na základě konkrétního materiálu. Zdá se nám, že mnohá, na pohled různá hlediska, mají mnoho společného. Tak např. otázka existenčního minima patří rozhodně do oblasti sociálně ekonomické; to se týká taktéž faktorů demografických, které ve svém příspěvku zdůrazňuje Surinov. Zároveň ale tyto faktory jsou specifické pro historii určitých etnik a mají vliv na jejich způsob života a tradice.
      Bylo by si jen přát, aby podobných diskusí bylo více, aby se objevily i na stránkách jiných periodik, a to i v mezinárodním měřítku. Takové diskuse, jsouli vedeny věcně a na vysoké teoretické úrovni, znamenají vždy přínos pro vývoj vědy a pro odhalování pravdy.

Poznámky
1.
      Viz J. Kramařík, Dosavadní stav a perspektivy kartografického studia jevů tradičního zemědělství v československém národopisu, Vědecké práce Československého zemědělského muzea, 1968. 167-175; týž, Die landwirtschaftliche Problematik in dem Ethnographischen Atlas der ČSSR, Acta musaeorum agriculturae, 1966, č. 1-2, 28-31; týž, O některých problémech etnokartografického studia a jejich význam pro národopisnou práci v ČSSR, Český lid, 55, 1968, 6-24.
2.
      Viz Nekotoryje voprosy agroetničeskich isledovanii, Sovetskaja etnografija, 1967, č. 1, 80-93.
3.
      Mezi etnografy vzbudila ohlas zejména stať Ju. F. Novikova, Genesis pluga i etnografija, Sovetskaja etnografija, 1963, č. 2, 98-111, a to jak pozitivní, tak negativní. Kladně byl přijímán autorův přínos [/] k poznání mechaniky orby a její souvislosti s poměry půdními, nejvíce jí bylo vytýkáno jednostranné odmítnutí vztahu typů a forem orebného nářadí k etniku, k etnickým tradicím. k této otázce však bude ještě hodně řečeno v dalším textu.
4.
      Je třeba poznamenat, že autoři používají slova pluk v širokém smyslu, takže tento výraz znamená většinou orebné nářadí vůbec. v naší terminologii se používá výrazu pluh důsledně pro asymetricky orající nástroj, ať už se asymetrická orba dociluje různým uzpůsobením oradla.
5.
     Nekotoryje problemy agroetnografii iugovostočnoj Azii, Sovetskaja etnografija, 1967, č. 3, 59-67.
6.
     Po povodu stati N. N. Gromova a Ju. F. Novikova "Nekotoryje voprosy agroetnografičeskich isledovanii", Sovetskaja etnografija, 1967, č. 6, 76-82.
7.
      Autorka uvádí několik sovětských prací, ve kterých je technické a mechanické stránce věnována pozornost; je jich však ještě daleko více, nehledě k produkci v posledních letech. z etnografického hlediska je třeba sledovat především ty stránky techniky a mechaniky nářadí, které mají co říci pro společenský vývoj nebo charakteristiku výrobních sil té které společnosti či etnika.
8.
     Rasprostranenije životnovodčeskich postrojek u narodov jevropejskoj Rossii (K diskusi ob agroetnografii), Sovetskaja etnografija, 1968, č. 6, 99-106.
9.
     K opredeleniju etničeskich tradicii v zemledeliji, Sovetskaja etnografija, 1971, č. 3, 51-58.
10.
      Viz především stať V. J. Kozlova, O ponjatii etničeskoj obščnosti, Sovetskaja etnografija, 1967 č. 2, 100-111.
11.
      Viz k otázce etnicity domových typů, Československá etnografie, 9, 1961, 310-313. Sám pojem etnicita se mně zdá však dnes málo vhodný a příliš široký; odpovídá mu totiž jak etnická příslušnost či etnická specifika, tak etnická tradice - mezi těmito jednotlivými pojmy však jsou významové rozdíly.

SOWJETISCHE DISKUSSION ÜBER DIE GRUNDFRAGEN DER AGRARETHNOGRAPHIE
      Zusammenfassung

In der zentralen Zeitschrift der sowjetischen Völkerkunde Sovetskaja etnografija verläuft vom Jahre 1967 eine sehr interessante und lehrreiche Diskussion über einige Grundprobleme der Agrarethnographie, vor allem über die Frage der ethnischen Zügen im Bereich der landwirtschaftlichen Produktivkräfte und Produk[z][t]ionsmittel.
      Als erster Beitrag wurde der Aufsatz "Einige Fragen der agrarethnographischen Forschungen" von N. N. Gromov und Ju. F. Novikov (1967, Nr. 1, 80-93) veröffentdieht, in welchem die Autoren die Arbeit einiger ausländischer und sowjetischer Wissenschaftler, besonders auf dem Gebiete des Gerätestudiums, kritisierten. Nach den genannten Autoren liegt der grösste Mangel dieser Arbeit in ihrem Formalismus und in der Tatsache, dass jene Forscher die sozial-ökonomischen und naturgeographischen Bedingungen nicht in Betracht nahmen. Der Meinung Gromovs und Novikovs nach bilden die Formen der landwirtschaftlichen Geräte und Produktionsarten nicht die ethnischen Traditionen, sondern die rationelle Beziehung des Menschen und der Gesellschaft zu diesen Bedingungen ab; es handelt sich also nach Gromov und Novikov eigentlich um die sog. kulturellen Traditionen. Weiter befassen sich Gromov mit Novikov in ihrem Aufsatz mit den Fragen der landwirtschaftlichen Technik und Technologie, die auch ausser Interess[e] der Ethnographen oft stehen bleiben.
      Der erwähnte Aufsatz von Gromov und Novikov rief im Kreise der sowjetischen Fachleute ein Echo heraus. Als die ersten Diskutierenden traten N. N. Čeboksarov und Ja. V. Česnov hervor,, und zwar mit dem Beitrage "Einige Problemen der Agrarethnographie des südwestli[/]chen Asiens (1967, Nr. 3, S. 59-67), in welchem sie zeigten, dass die ethnische Tradition auf dem Gebiete der Formen der Landwirtschaft in manchen Fällen die bedeutende Rolle spielt und in keinem scharfen Widerspruch zu den sozial-ökonomischen und Naturbedigungen steht.
      Den weiteren Beitrag zu dieser Dis[s]kussion stammt von L. M. Saburova und trägt den Titel Zum Aufsatz N. N. Gromov und Ju. F. Novikov "Einige Fragen der agrarethnographischen Forschungen" (1967, Nr 6, S. 7682). Die Autorin schätzt eine ganze Reihe der Forschungsergebnisse von den erwähnten Autoren, sie kritisiert doch ihre Teilung der Überlieferungen an die ethnischen und die kulturellen Traditionen; sie hält diese Teilung, wie sie Gromov und Novikov vorlegen, als ungerecht[igt] und irrtümlich. Weiter zeigt die Autorin, dass die sowjetischen Forscher in manchen ihren Arbeiten die betreffende Aufmerksamkeit der Frage der sozial- ökonomischen und Naturbedingungen widmen; dass betrifft auch die kritisierte Arbeit P. I. Kušners. Gleichzeitig unterwirft L. M. Saburova der Kritik den Mangel der erwähnten Autoren an der historischen Auffassung der erforschten Erscheinungen und an den Angaben von konkreten Ländern und Völkern, hauptsächlich aber ihre kategorischen und einseitigen Beurteile.
      Der weitere diskutierende Forscher A. A. Šennikov dokumentiert einige Thesen von Gromov und Novikov auf dem Gebiete der Geschichte von wirtschaftlichen Gebäuden namentlich von Viehställen. Doch fühlt er die scharfe Trennung der ethnischen und kulturellen Traditionen im Sinne Gromovs und Novikovs Ausführungen als nicht ganz gerecht[igt]. Für ihn ist es notwendig, alle ethnische

Traditionen als kulturelle aufzufassen, dagegen nicht jede kulturelle Tradition die solche ethnische vorstellt.
Als bisher letzter Beitrag zur Diskussion erschien der Aufsatz von V. M. Surinov im Jahre 1971 (Nr. 3, S. 5158) unter dem Titel "Zur Begrenzung der ethnischen Traditionen in der Landwirtschaft". Der Autor kritisiert au feiner Seite die Beschränkung des g[r]anzen Problems in dem einleitendem Beitrag auf die Frage der Ackergeräte und der Technologie. Ausser anderem betont Surinov die Bedeutung des demographischen Faktors und seines Zusammenhanges mit der Int[i][en]sivität oder Extensivität der Landwirtschaft. In Einstimmung mit einigen Forschungsergebnissen des bekannten sowjetischen Agrobiologen N. V. Vavilovs weist er hin, dass die Ge[/]schichte der Landwirtschaft in verschiedenen Regionen der Welt unter vielen historischen und [e][ö]kologischen Faktoren sich verwirklicht, dass die Frage der Entwicklung der Landwirtschaft in ihren örtlichen und ethnischen Formen eine sehr komplizierte Problemkomplex vorstellt, dass in dieser Entwicklung nicht nur rationelle, sondern auch unrationelle Kräfte zum Ausdruck kommen.
Zum Schluss fügt der Autor dieser Nachricht einige seine Bemerkungen und konstatiert, dass die erwähnte Diskussion auf den Seiten der Zeitschrift Sov[j]etskaja etnografija sehr fruchtbaren und nützlichen Gedankenaustausch bedeutet, und zwar nicht nur für das Gebiet der Agrarethnographie, sondern der Völkerkunde überhaupt.

Motiv lidové výšivky z okolí Pelhřimova.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. IX. - 1972, č.1

RODENÍK DONEŠNEJ - LIDOVÝ ZVYK NA DOUDLEBSKU [obsah]

      ZORA SOUKUPOVÁ, Jihočeské muzeum, České Budějovice
      Ještě kolem poloviny minulého století se v jižních Čechách na Doudlebsku praktikoval zvyk přinášet otci nemanželského dítěte pečivo ve tvaru děcka, a tím veřejně oznamovat jeho otcovství. Před několika lety jsme tuto scénku zařadili do vystoupení Jihočeského souboru písní a tanců na strážnickém folkloristickém festivalu, kde vzbudil zaslouženou pozornost. Byla jsem požádána, abych zpracovala dostupné materiály a přispěla tak k poznání této velmi svérázné součásti jihočeského rodinného zvykosloví. Při studiu pramenů, záznamů národopisných pracovníků a při vlastním výzkumu jsem zjistila, že termínem "rodeník" se označuje pečivo v podobě dítěte, upečené v hliněné hrnčířské formě, zatímco souslovím "rodeník donešný" se nazývá celý zvyk. Jelikož oba jevy se vzájemně podmiňují, pojednám nejdříve podrobněji o pečivu a pak o způsobu jeho odevzdávání a současně uvedu texty vystoupení všech postav.
      I.
      Hliněné formy ve tvaru miminka se vyráběly snad v celé střední Evropě. Na území jižních Čech se vyskytují i po několika exemplářích téměř ve všech mu[/]zeích. Zcela nedávno jsem jednu z nich našla ve vesnické chalupě na Milevsku. Formy bývají téměř tak velké jako skutečné novorozeně a o jejich stáří lze relativně usuzovat podle způsobu zavinutí dítěte. Mnohé figurky jsou ovinuté - spíše ofačované stejným způsobem, jak to vidíme na středověkých obrazech a na starších obrázcích na skle z 18. stol. a z 1. pol. 19. stol. Do této doby bych kladla také tyto formy. Jiné, soudě podle novějšího způsobu zabalení (kdy dítě je položeno v peřince úhlopříčně) a podle vyzdobení peřinky, pocházejí patrně z přelomu století až do prvních desítiletí 20. stol. Potvrzuje to částečně i ústní zpráva dnes 75leté Márie Vávrové, pekařky z Českých Budějovic, která pochází z hrnčírny v Hrdějovicích, jejímž majitelem býval její otec. Tatínek prý si tyto formy ještě před 1. světovou válkou vyráběl sám a maminka také: ta prý je uměla vyzdobit zvlášť krásnými krejzlíky. v hrnčírně se dosud zachovala forma z r. 1930. Mnohem vzácnější je výskyt matric pro vytlačování forem. Jedna dřevěná je v městském muzeu v Milevsku; sádrovou, uloženou v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, jsem nalezla na Šumavě ve Volarech. Obě formy

"děcka" jsou však zcela jiného vzhledu než zavinutá miminka. Jsou to jacísi skrčenci bez peřinky. v Jihočeském muzeu máme rovněž zeleně polévanou formu tohoto typu, a jedna, téměř shodná, je v městském muzeu v Netolicích. Nedávno jsem se doslechla o formě na dítě "skrčence", která je v soukromém majetku v Popelíně u J. Hradce.
      Dnes se již velmi těžko zjištuje, k jakému účelu se pečených figur miminek používalo. z ústní tradice se málokdy dozvíme něco přesnějšího. Obyčejně se mi dostane odpovědi, že "asi ke křtinám nebo ke svatbě". Zdá se; že ve velké většině jde již jen o dohady. Několikrát jsem od starších lidí slyšela, že si myslí, že s miminkem o svatbě chodila bába, která se vydávala za nevěstu a vymáhala peníze na ženichovi za to, že prý s ním měla toto dítě za svobodna. Tyto žerty bývaly u svateb oblíbené a provozovaly se s miminkem vyrobeným z čehokoliv, třeba z hadrů, nebo s panenkou.
      František Lago píše o baštyce ze Sedlčanska: "Je to pečivo v podobě dítěte s vetknutou snítkou rozmarýny, které přinášel družba na talíři mezi svatební hostinou, aby vybíral "na kolébku". Nejstarší družička pak sebrané peníze vysypala nevěstě do zástěry. Jmenovalo se to "vybírkou". Vedle toho se pekly k svatebnímu veselí těstové panáky pro každou ženu. Při odvážení nevěsty do nového domova ženy sedíce na vozech zpívaly a potřásaly panáky. To jmenovaly "vyrážkou" (vyražení) svatební. To však je již jiná záležitost."1)
      Výše uvedená informátorka Vávrová mi koncem 60. let vyprávěla, že nedlouho po první světové válce k nim do pekařství přišla jedna paní z Brloha na Kře[/]mežsku objednat pečené miminko na svatbu a žádala: "Udělejte ten krejzl větší, aby nevěsta hned věděla, kde má zakrojit." Při čepení měla totiž nevěsta figurku rozkrájet a podarovat hosty, a podle toho, kam prvně zakrojí, se soudilo o její budoucí povaze. Když zakrojila do hlavy, nebylo to dobré - ovšem odůvodnění prozatím neznáme. Asi dvakrát pekli Vávrovi miminka z kynutého buchtového těsta na venkov na křtiny. Zákazníci si dali dovnitř zapéct dvě stříbrné desetikoruny. O způsobu použití těchto figurek neví informátorka nic bližšího. Za první republiky pekávali Vávrovi "díťata" na objednávku do tomboly při zábavách a o poutích. Spolu se svým bratrem Štěpánkem, bývalým majitelem hrnčírny v Hrdějovicích, vzpomínala M. Vávrová, že u nich vyrobené formy miminek kupovali kramáři, kteří je vozili na trhy do Vodňan, Písku, Vlachova Březí a do Prachatic, a také do Němci osídlené části Šumavy.
      O zcela jiném použití těstového miminka píše Karel Weis.2) Podobou pečeného dítěte se v Oubislavi na Šumavě alegorizovalo posvícení. Tento zvyk připomíná v kraji oblíbenou zábavu žen a dívek, zvanou "Konopická": dívky se zamknou v komoře statku s pečivem a odtud je potom "posvícení" vyzvednuto. Ověnčenou a zavinutou upečenou figurku dítěte za zpěvu vynášejí ven.
      Některé starší osoby se domnívají, že se pečivo o svatební hostině rozkrájelo a snědlo. Jde možná o analogii se zvykem, publikovaným Josefem Píseckým, který píše: "Při úvodní babské zábavě pečivo pletence a měchury - se na závěr rozkrájely na stejné kousky a každá z žen jeden dostala. Která dosud dítě nemá a přeje si ho, má tento kousek nosit pod levou

paží."3) Není vyloučeno, že se k tomuto magickému účelu mohlo používat zejména v tomto kraji oblíbených pečených figur miminek.4)
      II.
      Zcela jasné je však využití pečených symbolů "rodeníků" ve zvyku "Rodeník donešnej" (donešný, donesný, donesnej, donešnej). Dodání pečené těstové figurky dítěte označenému otci prostřednictvím poselstva bylo veselým až satirickým oznámením veřejnosti o otci nemanželského dítěte a podle dosavadních výzkumů, které můžeme považovat v podstatě za ukončené, šlo o zvyk prováděný hlavně na Doudlebsku a v části Šumavy, osídlené německým obyvatelstvem, nebo v jejich blízkém sousedství. v německém prostředí jsem tento zvyk nezkoumala.
      Koncem minulého století slýchávala pekařka Vávrová vyprávění o rodeníku donešném jako o zvyku dávno minulém. To prý, když chlapec měl něco s děvčetem a rodiče jim bránili, kamarádi dali upéct z formy dítě a dávali ho dotyčnému mladíkovi na práh. Když se nechtěl ženit, hlídal si bedlivě, aby mu tam dítě nedali, jinak byl vystaven posměchu a nátlaku na ženění. Tomu se říkalo "rodeník", zdali donešnej, to si už informátorka nepamatuje. Zřejmě to vyprávěli kramáři nebo zákazníci, kteří vozili formy dětských figurek s ostatním hrnčířským zbožím na Šumavu.
      Jinou zprávu mám od M. O. Růžičky, který při etnografickém výzkumu zapsal u své 80leté babičky vzpomínku na vyprávění její tety z okolí Lodhéřova na Jindřichohradecku, kde bylo německé osídlení: "Holky - kamarádky mladé svobodné maminky cho[/]dívaly k určenému nemanželskému otci s dítětem upečeným z perníku (perník zde zastupoval veškeré lepší těsto), zabaleným do šátku. Nevzal-li označený otec dítě, byly kravály a ostuda."5)
      Jan Štěpán, 56letý rolník z Dolních Svinců blízko Římova, pamětník, který jako národopisný pracovník z terénu je členem Národopisného kroužku při Jihočeském muzeu, slyšel o tomto starém zvyku vyprávět od starých lidí, ale sám jej již s podobou dítěte neviděl provádět. Zažil sice ještě posílání rodeníka, avšak v podobě krajíce chleba, což se v jeho prostředí dělalo snad až do 1. světové války. Podle toho, co vyprávěli starší informátoři, se však tím podstata zvyku neměnila.6)
      Josef Schramek uvádí, že na Krumlovsku se "nemanželskému otci posílal - prostřednictvím posla bílý chléb se sýrem. Vzal-li jej, přiznal tím otcovství. Poslal-li jej zpět, zapíral otcovství. Nezřídka přitom docházelo k nehorázným scénám."7) Podobně píše i Jan Petr, původem Doudleban: "Zvláštním zvykem jest dosud u nás, že se narození dítěte oznamuje kmotrům posláním bochníku chleba, jemuž se říká "Roděník". Tohoto způsobu se také užívá, když se oznamuje otcovství nemanželského dítěte. Přijme-li kdo rodeník, přijme i otcovství. v těchto případech bývá někdy radostná událost i méně radostnou."8)
      Základní znak celého aktu - posílání nejprve upečené figurky dítěte, pak bochníku chleba nebo jenom pouhého krajíce - se také podle řady informátorů praktikoval i v jiných obřadech, souvisejících s narozením dítěte. Upečený symbol nemluvněte, zastoupený později chlebem, se totiž posílal také kmotrům jako oznámení o narození dítěte, čímž se ztrácí

význam rodeníka donešného. Kmotrům doručovala rodeníka obyčejně "babínka", tj. porodní bába, která podle mého názoru ve zvyku rodeník donešnej nikdy nefigurovala jako posel. Nosila bochník chleba, později jen krajíc.9) O dalším znaku přenášení chleba mě informovala Marie Husarová z Křemže a její matka, pocházející z vedlejší vsi Holubova pod Kletí. Když se v tomto regionu přišlo na návštěvu do stavení, selka přinesla k uctění chleba. Kdo si zakrojil malý krajíc, bylo to "na dceru"; kdo víc, bylo to "na syna." Jako výslužku hostu dávala selka s sebou kus chleba někdy s kouskem másla vtlačeným do vykrojeného otvoru a host s výraznou intonací děkoval: "To ste mi dali rodeník!" O rodeníku donešném říkají tyto informátorky, že s celým bochníkem nebo jen s klínem chleba zabaleným v šátku byla vyslána bába dohazovačka nenápadně do rodiny určeného ženicha. Po neutrální debatě řekla: "A posílají vám rodeníka...", přičemž chléb rychle vybalila na stůl. Když jej nepřijali a vyhodili za ní, byla z toho ostrá výměna názorů. Rovněž národopisná pracovnice Marie Bočková ze Dvorce u Borovan zná z vyprávění starých pamětníků tento zvyk. Rodeník v tomto podání byl již jen chléb.
Zdá se, že tento způsob řešení společenského "faux pas", i když jistě velmi starý, je přece jen novější než "pranýř". Hlavně však jde o řešení bez panského nebo církevního zásahu, je to tedy řešení čistě domácí a odpovídající původní společenské struktuře tradičního vesnického kolektivu. Zřejmě nemá žádnou souvislost ani s pranýřem, ani s "houslemi".10) I když církev a šlechta trestala nemanželské vztahy přísně a krutě, lidé na ně zřejmě pohlíželi s jistým pochopením. Karel Hlubuček o tom píše: "Za dřívějších dob [/] v těžkých sociálních poměrech bývala na Doudlebsku zřídka kdy svatba dříve než křtiny. v očích celé vsi to byla samozřejmost, že se mladí lidé nemohou vzít dříve, nežli se uživí, a svobodná matka neupadla nikdy v opovržení, hlásil-li se otec k děcku. Aby toto veřejné přiznání docílila, dala upéci "Rodeníka" - pečivo ve formě děcka a poslala otci. Tím, že Rodeníka přijal, přiznal se k děcku. Tento vlastní obsah celého zvyku pečení Rodeníka už dávno vyprchal."11) Tyto poznatky potvrzuje i statistika podílu nemanželských dětí z počtu novorozeňat, kterou jsem sestavila na základě výpisů z matrik v Březí, Todni a Třebíči z let 1813-1865.12)
Při pátrání po stáří tohoto zvyku a jeho pravděpodobné životnosti v původní formě jsem sáhla i do starších naučných slovníků. v Jungmannově slovníku je pod heslem "Rodenjk" uvedeno: Houska, neb koláč vánoční - na Budějovicku.13) v Kottově slovníku z r. 1882 je již pouze heslo "Rodeník" - houska vánoční (Ús. u Buděj.). Jg.14) v novějších slovnících ani u Riegra z r. 1887 se již heslo "Rodeník" vůbec nevyskytuje a neuvádí je ani Příruční slovník jazyka českého. Dotazy u členů Národopisného kroužku při JČM jsem k tomu zjistila zajímavé analogie. Ondřej Junek z Týna n. Vlt. (původem z Horažďovic) uvádí, že na Horažd'ovicku nosili "do kouta" mladé matce housku - vánočku, dlouhou přes metr. Nosili ji v nůši zavázanou do bílého ubrusu jako certli, Josefa Hockeová z Českých Budějovic, která prožila mládí na Lhenicku, pamatuje z vyprávění starých občanů ze svého mládí, že prý takovou velikou vánočku nosívali zde šestinedělce "do kouta" a měli ji dokonce přivázanou na lati, aby se houska nezlomila. Tato pozorování

Hliněná forma ve tvaru dítěte "skrčence". Jihočeské muzeum v Č. Budějovicích, 1. pol. 19. stol. Foto Zdeněk Dudek.

Hliněná forma ve tvaru dítěte. Jihočeské muzeum v Č. Budějovicích. Konec 18. - zač. 19. století. Foto Zdeněk Dudek.

Výlisek z hliněné formy ve tvaru dítěte. Jihočeské muzeum v Č. Budějovicích. Konec 18. - zač. 19. století. Foto Zdeněk Dudek.

Výlisek z hliněné formy ve tvaru dítěte. Okr. muzeum v Pelhřimově. Konec 18. - začátek 19. století. Foto Zdeněk Dudek.

dokládají další posun funkce pečiva a s ním spojeného zvyku.15)
Srovnáme-li postupnou proměnu rodeníku donešného a s ním i změny funkce samotného symbolu, vidíme, že v podstatě šlo vždy o veřejné oznámení společensky zajímavé nebo závažné okolnosti. Chceme-li svůj výklad opřít o historické analogie, nabízí se na prvním místě srovnání se staročeskou právní zvyklostí, "půhonem". Domnívám se, že rodeník donešný je [/] analogií, ne-li dokonce zlidovělým odvozením podstatného znaku půhonu, který podle Jiřího Klaboucha probíhal takto:16) "Původně se musel sám žalobce postarat o to, aby se jeho protivník dostavil k soudu. Pozvání na soud nosil žalobce sám a tlumočil pozvání v přítomnosti sousedů, svědků. Později vzal kontrolu do svých rukou přímo soud a začal doručovat "půhon" - předvolání - prostřednictvím svého zřízence. Avšak iniciativa stran hrála dosud svou roli

a doznívalo zde svépomocné východisko v předvolání k soudu. Teprve v 16. stol. se počíná vyskytovat ve větší míře předvolání žalovaného na příkaz soudu samého.
S půhonem chodívali buď zřízenci nebo najatí poslové. Jakmile byl půhon žalovanému doručen, [/] "bylo pohnáno", což mělo právní následky. Pohnanému vznikala dodáním půhonu povinnost dostavit se k soudu. Půhon musel být osobně doručen do sídla obžalovaného a posel jej musel ohlásit vstoje před domem na prahu, nikoliv v domě. Musel přednést formuli a údaje zpaměti, což byla všeobecná zvyk

Hliněná forma ve tvaru dítěte "skrčence". Jihočeské muzeum v Č. Budějovicích, 1. pol. 19. stol. Foto Zdeněk Dudek.

lost. Poháněný se různými způsoby snažil vyhnout půhonu tím, že znemožňoval jeho odevzdání. Tato praxe byla postupně od 16. stol. vytlačena obsílkou s písemnou žalobou. Řada jevů, známých z tohoto půhonu, má své překvapující analogie i v rodeníku donešném: je to způsob odevzdání, jeho odmítání, veřejné oznamování a přinášení symbolického "dokladu", ne nepodobného odevzdání půhonu. Tato analogie prozatím naznačuje, jakým směrem by se mohlo zaměřit eventuální další bádání, protože prozatím ze zkoumaného regionu chybějí doklady ze 17. a 18. stol., které by dovolovany blíže určit případné navazování lidového zvyku na mnohem starobylejší právní normu.16, 17)
      III.
      Po výkladu o rodeníku jako symbolu a jako nositeli proměnné znakovosti ve vesnické společenské struktuře zbývá podat podrobný popis zvyku, jak jej dochovali členové Národopisného kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích František Vančura - který působil dlouhé roky jako řídící učitel v Římově - a Jan Štěpán, rolník ve Svincích. Vančurův zápis je ve srovnání s podáním Štěpánovým poněkud rozšířený a dramatičtěji podaný, což vyplývá z jeho záliby v úpravě lidových zvyků a vyprávění literární formou.18) Výtahy z obou pramenů byly zveřejněny ve sborníku prací členů NK při JČM a čerpala jsem z nich při zpracování zvyku "Rodeník donešnej" pro zmíněné již vystoupení JČSPT ve Strážnici.19)
      Hlavním tématem se však práce Jana Štěpána a Františka Vančury vzájemně shodují. Sám Štěpán [/] o zvyku pouze slýchával a zažil jeho oslabenou podobu s chlebem. v celém rozsahu si však text opsal ze záznamu učitelky Anežky Valentové z Římova. Podle svých zkušeností pak zápis upravil. Dosud žijící učitelka Valentová mně na dotaz pouze sdělila, že tento materiál kdysi získala od nějakého pána z Trhových Svinů. Tím pánem nemohl být nikdo jiný než Karel Hlubuček, který zemřel r. 1968. nebo bývalý správce tamního muzea Jaromír Šimon, který zemřel r. 1955. Prohledáním celé Hlubučkovy pozůstalosti uložené v JČM jsem objevila jediný exemplář kopie na stroji psaného materiálu, připraveného těsně po roce 1945 pro ženské vysílání Čs. rozhlasu. Je to několik relací ve formě "rozhovoru se Šimonem" o stravě, léčení a o rodeníku na Doudlebsku. Pamětníkem, či spíše informátorem o zvyku rodeník donešnej je tedy nepochybně J. Šimon, který byl častým poradcem Hlubučkovým. Celkové kompoziční schema záznamu scénky je shodné ve všech třech pramenech, jenom dialogy a průpovídky posla a kovářky se poněkud liší. Je to tedy nepochybně onen původní pramen a odchylky lze vysvětlit bud osobním dotvořením autorů znalých tradice při jiných příležitostech nebo doplněním původního stručného popisu osobními dotazy u dosud žijících pamětníků.
      Mezi jednajícími postavami výstupů zaujímala centrální místo místní kovářka, která byla v celé záležitosti mluvčím a jakousi parlamentářskou, neboť měla ve vsi první slovo. Mívala také u sebe formu na rodeníka, kterých prý ve vesnici více nebývalo. Další postava, kurážný mládenec a silný chasník, který rodeníka nesl a musel se umět ubránit, byl "donešný". Několik mládenců a kmoter tvořilo jeho ochranu jako

členové poselstva. Posel se ohlásil obvykle tímto monologem: "Osel donešný přináší rodeník donešný!" (podle zápisu Vančurova) nebo "Vůl donešný přináší rodeník donesný" (zápis Štěpánův). Šimon toto zahájení neuvádí. v případě kladného přijetí pokračuje posel takto: "Zdrávi vzkazují naši, aby byli zdrávi vaši a přišli se podívat k našim na toho broučka, malého kloučka. Vzkazují pro děda a babičku, aby se brzy dali u našich vynatrefjit". Tento text je u Vančury i Štěpána shodný. Šimon zaznamenal: "Poslali nás naši k vašim, aby přišli vaši k našim. Mnohokrát vás pěkně pozdravujou a tohle vám vzkazujou. Včera časně z rána přiletěla k nám vrána, poklubala matičku a ta čeká babičku. Aby s děckem nemeškali a u nich se vynatrefit dali. Máte moc hezký vnouče, přijďte se podívat na to klouče..." Nebo s jiným závěrem: "Přiletěl k nám čáp, byl to ňákej chlap. Dali jsme mu na okno máku, aby měl něco do zobáku." Pak se všichni posilnili kořalkou "aby byla silná máma i robě" a šli průvodem s muzikou přes celou ves do statku druhého rodiče a tam se ujednal křest, hody a "svarba". Podle Vančury a Štěpána říkala při tom kovářka: "Milý mladý tatínku, napřed má být oltář, potom teprv polštář a ne napřed polštář a potom teprv oltář. No, ale ať si, stalo se už, otcovství jste přiznal, všechno je tedy v pořádku, všichni jste zdrávi, teď chystejte křtiny a svatbu, a u oltáře se to všecko zase spraví a bude dobře."
Když rodina mladého otce nechtěla svolit ke svatbě, očekávala "Donešnýho" s bičem v ruce a pometlem třebas namočeným v močůvce a bránila hlavně práh domu. I když byl donešný často bit, hleděl, aby se mu podařilo hodit figurku na práh domu. [/] Přitom zvolal: "Tu máte rodeníka donešnýho" nebo podle Šimona: "Tak, tady máte rodnýho." Teď už otcovství, vyhlášené před celou vsí, nikdo postiženému mládenci nevzal. To byl nejdůležitější úkon v celém zvyku a právě tato centrální formulace silně připomíná "půhon". Mládenci nezbylo, než se k dítěti přiznat. Celý průvod se s veselou a za výskotu vracel zpět.
Záležitost často pokračovala jednáním u soudu v Trhových Svinech. Šimon, Vančura i Štěpán shodně uvádějí jméno oblíbeného soudního rady Krejcara, který prý dovedl žalujícího mladíka žertovně kladenými otázkami a ponaučeními tak zmást, že nakonec dítě tátu dostalo. Jeho průpovídky uvádí Šimon velmi střídmě, Vančura a Štěpán mnohem rozvitěji: "Kdy jste se narodil, kde jste se narodil, proč jste se narodil? Jaký máte statek či nedostatek? Holenku, ženský a rvačky nejsou žádný hračky, nejsou vám platný žádný vytáčky, tátou jste, svědectví je tady, a dítě za to nemůže, že si vybralo tak hloupýho a nešikovnýho tátu. Nechte lamentací, jděte domů a všechno tam spravte, teď aspoň víte, že jste pořádný nešika. To jste mohl vědět, že napřed je kostel a potom teprv postel a ne napřed postel a potom teprv kostel. To jste mohl vědět,co se stane, když jste byl v komůrce pečenej vařenej. To víte, teď budete do čtrnácti let na kluka platit jak mourovatej, nebo chystejte svatbu. Pane u vás bude z čeho platit! Což jste to tam u vás ve vsi nikdy neslyšel, že koňskýho zadku a ženskýho předku chraň nás pane bože? To jsou dvě moc nebezpečný věci, těch se chraň každý jak čert kříže. Tak jen si holku vemte, kterápak si vás teď vezme, když jste v takové bryndě, žádná. Čert vám to byl dlužen.

Ztratil jste panický vínek a svobodu, měl jste si ho lépe opatrovat."
      Podle archivního zjištění úřadoval soudní rada Krejcar u okresního soudu v Trhových Svinech asi v letech 1898-1910 a ještě po dvaceti letech na něj vzpomínali penzionovaní soudní úředníci a lidé ve Svinech, jako na typickou figurku. Do Trhových Svin přišel z Vysokého Mýta. Sama pochybuji, že v letech jeho působení byl rodeník donešný prováděn v celé šíři, avšak je možné, že rázovitý pan rada podobné průpovídky znal a užíval. Mnohá rčení mu mohl připsat ve svém záznamu sám Šimon, který se s ním nepochybně znal.
      Kromě proslovů donešného a kovářky jsou ještě zajímavé barvité nadávky matky označeného chasníka v případě, že jeho rodina nechtěla rodeníka přijmoutVe všech záznamech se liší nejvíce právě tyto monology, což bylo zřejmě ovlivněno jednak osobním repertoárem informátorů a jejich znalostmi z okolí bydliště. Šimon zapsal: "To věřím, taková hojtana! Ta by se na našem hauzu jako pávjice protáčela, hanoť naparovala! Ta by nám zhrála! Takový famfárum! Našeho si zrovna vybrala. Ale z toho mračna nebude dštít!" Štěpán uvádí: "To věřím, taková megera nestydatá zrovna toho našeho mrtohlavce si vybrala, taková fiflena, ta by se v našem hauzu jako pávjice nadnášela, naparovala a regírovala! Ale z toho mračna pršet nebude - takové famfárum, ta by nás brzy utrápjila!" Vančura reprodukuje tento text: "Taková megera, taková rajda, taková běhna, která všecky muziky vy[/]metla a každýho chlapa chytala, taková chmoustna, která k ničemu nejní, ta se tu bude jak pávjice nadnášet, naparovat a regírovat! Zrovna našeho mamlasa, našeho moulu, našeho mrťafu si vybrala, protože je ze všech v celé vsi nejhloupější." Táta prý pak dodal: "Nejhloupější, ale nejbohatší, mámo."
      Zachycení veselého průběhu rodeníku donešného v jeho zajímavé textové podobě je podle mého soudu závažným přínosem jak k výkladům o tradičním zvykosloví jižních Čech, tak i k dějinám lidového divadla. Je totiž nesporné, že právě divácká nosnost textů spolu s dramatickou, pro všechny obyvatele vesnice obecně zajímavou společenskou zápletkou pomáhala udržet životnost tohoto zvyku. Stará lidová společensko-právní praktika je zde prezentována v zábavné až satirické formě, o níž je vskutku obtížné říci, zda jde o sekundární navrstvení z 19. stol., nebo o starší vliv některých tvůrčích postupů barokního sousedského pololidového divadla, v němž se sporadicky dochovaly zbytky pozdně středověkých satir. Břitkost a vtip textů a využití jazykových hříček spolu se zřetelnou snahou o rytmizované a asonované (či někdy rýmované) různě dlouhé úseky dialogů naznačují také souvislosti se slovesným projevem kramářů a "lidí světem jdoucích" na trzích a poutích v 18.-19. stol. Zpracování scénky rodeníka donešného jsme považovali za nekonvenční a nestaromilský hold této dnes již téměř zapomenuté součásti jihočeského rodinného zvykosloví, která oživila vystoupení Jihočeského souboru písní a tanců ve Strážnici.

Poznámky
1.
      František Lego, Svatební pečivo z jižních Čech, ČL 7, 1898, str. 129-132.
2.
      Srov. Karel Weis, Český lid a Šumava v písni, Sv. 11-12, Vyzdvihování posvícení v Oubyslavi na Šumavě, str. 39-46.
3.
      Josef Písecký, Zvyky při křtinách na Prachaticku. ČL 22, 1913, str. 321-326.
4.
      Při zjišťování názvů hliněných forem na miminka u pamětníků a muzejníků se název "rodeník" vyskytuje pouze na Doudlebsku. Jinde znají neurčitý název "forma na dítě" apod.
5.
      Zpráva M. O. Růžičky z r. 1969 je uložena v JČM v národopisném oddělení.
6.
      Zpráva J. Štěpána je uložena v JČM v národopisném oddělení.
7.
      Josef Schramek, Der Böhmerwaldbauer. Prag 1915, str. 182.
8.
      Jan Petr, Doudlebským krajem. Štěpnice 1930, str. 25.
9.
      V této souvislosti rozlišuje Štěpán "krajíc" - kus chleba seříznutý od kraje bochníku, a "skejvu" prostředek z velkého bochníku bez krajů.
10.
      "Padlá" dívka musela stávat na místě hanby před kostelem a zpívat s mučidlem "houslemi" na krku a rukou píseň "U kostela stála, na housličky hrála...", kterou i s notací uvádí v cit. díle Karel Weis (sv. 3, str. 89).
11.
      Karel Hlubuček, Poslední hrnčíři ledeničtí. Cyklostyl, XXI B 179/318, uloženo v knihovně JMČ není stránkováno.[/]
12.
      Nejvíce nemanželských dětí bylo v těchto třech obcích narozeno v letech 1860-65, kdy jich bylo až 25 %. Toto konstatování odpovídá také materiálům, které uvádí Ludmila Kárníková v knize: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Nakladatelství ČSAV, Praha 1965, str. 127.
13.
      Jungmannův slovník.
14.
      Kottův slovník.
15.
      Ke srovnání je neobyčejně zajímavé, že na Křemžsku existuje "caltička", velikonoční pečivo tvaru houstičky, do něhož je zapečená "straka", tj. kraslice. Caltou se nazývá na Doudlebsku vánočka. z Čakova mám zprávu, že se tomuto pečivu říkalo "pletenka" nebo "děťátko" přesto, že nemá podobu děcka. Zjištění by mohla odpovídat poznatkům Antonína Václavíka, podle něhož medovníky, vánočky a jiné pečivo mívalo podobu zavinutého děcka a bylo původně křestním pečivem. Zmiňuje se také, že podoba dítěte, pečeného v hliněné formě, je známa z Pelhřimovska a odjinud. Srov. Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, str. 482, pozn. č. 38.
16.
      Srov. Jiří Klabouch, Staré české soudnictví. Praha 1967, str. 155-169.
17.
      Václav Schulz, Zkušenosti soudního posla v XVI. a XVII. stol. Časopis Muzea království Českého, 1905, str. 105-124.
18.
      Zvyk je zapsán v ručně psaném Vančurově sešitě s nadpisem "Doudlebsko - porod, křtiny, rodeníky". Štěpánův růční záznam má název "Rodeník donesnej". Oba zápisy jsou uloženy v Jihočeském Muzeu v Českých Budějovicích, v národopisném oddělení.
19.
      Sborníček vyšel péčí JČM pod názvem Narození dítěte - sešit IV, v r. 1964, stran 8.

RODENÍK DONEŠNEJ VOLKSBRAUCH IN DER GEGEND VON DOUDLEBY
      Zusammenfassung

In die Schatzkammer der vol[k]stümlichen Sitten Südböhmens gehört zwei fellos der Familienbrauch aus Doudleby und der angeschlossenen Teile des Böhmerwaldes, genannt "Rodeník donešnej". Dieser Brauch stammt ersichtlich aus dem späteren Mittelalter, aber die ausgeprägten Formen erhielt er im 18. Jhrt.
      Der Brauch existierte noch vor 100 Jahren und wir finden seine Spur[r]en in den Anzeichen noch in den Jahren vor den ersten Weltkrieg.
      Der Ausdruck Rodeník bedeutet das Gebäck in der Form eines Kindes, "Rodeník donešenej" ist die Bezeichnung des ganzen Brauches. Die Rekvisition des gebackenen Kindes hatte auch andere verschiedene Funktionen bei den Hochzeitszeremonien, bei der Taufe und bei der Kirchweih. Seine Zusammengehörigkeit mit dem Gebrauch "Rodeník donešnej" kam beinahe in Vergessenheit. Die Grundlage des Gebrauches bildet das Zusenden der gebackenen Figur (Rodeník) dem bezeichneten Vater des uneheli[g][ch]en Kindes mittels einer Botschaftsgruppe in[/] der ein Bote, ein Esel, die Dorfschmiederin und die Dorfjugend fungierten.
      Der Durchlauf des ganzen Gebrauches erinnert an das Treibrecht des Mittelalters. Der Text[t]eil mit seinen Dialogen stellt den Rodeník an die Stelle des traditionellen Gebrauches und Volkst[h]eaters. Die alte Volksgesellschaftsrechtpraktik ist hier in einer unterhaltungs - fast satirischer Form vorgestellt, von der schwer zu sagen ist, ob es sich um sekundäre Au f schichten aus dem 19. Jhrt. oder einem älteren Einfluss etwaiger schöpferischen Herstellungsverfahren des barocken Halbvolkstheater handelt. Der Schneid und Witz der Dialogen, Ausnützung der Sprachspielereien und das ersichtliche Bestreben um As[s]onan[tion][z] und R[h]yt[h]mus deuten auch im Zusammenhang mit der Erklärung "der Leute der Strasse" auf den Märkten und Kirchfesten im 18. und 19. Jhrt.
      Diese kleine Scene belebte "Jihočeský soubor písní a tance z Č. Budějovic" als unkonventionelle Huldigung des heute schon vergessenen Bestandteil[l]es der Familiengebräuche aus Doudleby.

Jihočeský soubor písní a tanců při PKO v Č. Budějovicích při předvádění scénky "Rodeník donešnej". Foto Ota Sep.

Motiv lidové výšivky z okolí Pardubic.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. IX. - 1972, č. 1

JAK SE PODLUŽÁCKÉ DĚDINY POSMÍVALY JEDNA DRUHÉ (Příspěvek k poznání podlužáckých škádlivek) [obsah]

VÁCLAV RICHTER, Zaječí, okr. Břeclav

"Slováku, Slováku,
vlezls nám do máku;
běda tvej matěri;
čím posypem pěry?"1)

      Říkalo se a říká, že Podluží je až po kraj Hodonína a Podivína, nebo také lidově: "Až po prušánecké hranice sú chupy, otád chlupy." Celé Podluží bývalo plné škádlivek a posměšků na obyvatele sousedních vesnic. Některé už zanikly, jiné žijí jen v povědomí starších obyvatel. v posledních letech vyšly ojediněle časopisecky2) nebo jsou shromážděny v rukopisných pramenech, které by pro svoji nesourodost bez podstatných úprav asi nevyšly.3) Sporadicky jsou otištěny i v polozapomenutých publikacích a novinových článcích, vyšlých koncem minulého a počátkem tohoto století, dnes těžko dostupných (F. Bartoš, J. Noháč, P. Sobotka, J. Klvaňa, J. Folprecht, J. F. Beranek, V. Dollmayr, H. Hlobil, M. Stiepani aj.).4) Sběrem a shromažďováním škádlivek jsem se zabýval několik let (1968-1970) a ty nejcharakterističtější bez nároku na úplnost uvádím. Získal jsem je ručním zápisem [/] v terénu od neznámých lidí (spolucestující ve vlaku, návštěvníci Tvrdonických slavností v letech 1969 a 1970), zejména pro potřeby národopisného (nyní vlastivědného) časopisu Malovaný kraj.5)
      Příspěvek jsem rozdělil podle hojnosti výskytu na škádlivky a přezdívky podle charakteristické mluvy, jídla, krajiny, činnosti, povahových rysů a smíšené typy.6)
      Mezi jednotlivými obcemi na Podluží, i když v jádru patří k jistému dialektu, bývají nejednou tu drobnější, tu větší rozdíly. Vesnice na rozhraní dvou nářečí mívají často přechodný ráz. Podlužáci ovšem o sobě znávali nejrůznější průpovídky, charakterizující a ironizující zvláště typické rozdíly dvou sousedních vesnic.
      Břeclavští, jak tvrdí příslušníci současné generace, říkali svým známým z Kostic a Tvrdonic "kedáci" (místo "když" říkali "ked"). v Kosticích se dosud ojediněle "pše a čtne", "nepíšú a nečístnú" tam jako v Lanžhotě. Kostičan ještě dnes řekne "Lúbíš sa ně" (líbíš se mi); tomu se Lanžhotští smějí: "Lúbíš saně,

lúbíš saně?" (saně - sáňky). zatímco v Lanžhotě se říká "trávnica", v Kosticích "popelica". "Neoveským" (z Moravské Nové Vsi) a dalším dědinám severního Podluží se ještě v padesátých letech v okolí posmívali výrazy z lokálního dialektu: "Puku kotu (kotel pukl) a tak to řáchuo!"
      Na jižním nebo také dolním Podluží až po Týnec a Hrušky si každý "f kostele klekéu, za stůl sedéu a na postel lehéu", kdežto v Moravské Nové Vsi, v Prušánkách a dále na sever "kleku, sedu, lehu".
      Prušánčani se "Neovesčanom" posmívali dvojverším:

     "Prušánčani sysli,
     na hraničku vyšli."7)

      Posměváčci z okolí si Lanžhotské tradičně dobírali "Daj mi ty to vylezádéuko (žebřík) a tú přeškobrtačku". Lanžhotští tvrdošíjně odmítali a dodnes tvrdí, že to v Kosticích se říkalo "vylezadéuko" nebo "vylezudéuko" a "vrzungáč" (trakař). Dívky z Lanžhota podle dochované škádlivky říkávaly: "Plce (dívky z Kostic) idú a jedna druhéj povidá, íe išua sem pro oné, iďa, držaua sem sa šak oného a přeca sem spadua do oného." A té druhá: "ale dzi..." Ti Lanžhotským opláceli : "Ná des byua? - Na oném. - Cos kopaua? - Ná oné... A byli domúvení." (Tak se posmívali i dívkám z Tvrdonic.) v pohraničních vesnicích se prý do druhé světové války říkávalo ,,Zač je réž? (Žito) - Za oné. Pšenica je prez oné a jačmeň jag do sce."
      V některých vesnicích, jako je Hlohovec, Poštorná, Charvatská Nová Ves a několik dalších v dnešním Dolním Rakousku, ve kterých se, od roku 1918 mlu[/]vilo zhusta podlužáckým dialektem, se nevyslovovala hláska ř. Proto na "Lohovčany" a "Poštorany" z okolí zlomyslně volávali: "Jano, miň ten ker!8) Vól dre o ten ker!" v Hlohovci se dokonce kozlovi říkalo "kozlohrebec", veverce "drevokocúr" a červenicím "fajgulice", což jsou přirozeně místní individuální výrazy.
      Břeclavští kluci dodnes jako dětské rozpočítadlo při hrách znají na Poštorany posměšek:

     "Starenko, drevko, strenko,
     varajka, krivák."

      Ještě počátkem tohoto století bývaly podlužáckými vesnicemi i Hohenau (Cahnov) a Ranšpurk, dnes pohraniční vesnice v Rakousku. Poštorná, Valtice, Úvaly, Hlohovec a Charvátská Nová Ves patří k naší republice až od roku 1920. Obyvatelé Cahnova a Ranšpurku od Poštoranů často slyšeli: "Dzi - něondzi!" (Jdi - neodcházej!) Cahnovští byli navíc častováni i posměšnou říkankou kluků:

     "Cahno v ryci,

     na palici,
     palica sa zlomila,
     Cahno v ryci zabila..."
      Poštorané v té době nazývali obyvatele Charvatské Nové Vsi "Bubelani" a častovali je posměškem:

     Bubelané drnci,
     drali koňa v hrnci,
     nemohli ho zedrat,
     moseli ho zežrat."

"Chorvátčané" prý "sú ostrí, jezďá na vozi po hodách a vybíjajú hospody. Nadarmo sa Chorvátčanom neríká schori a bubelani. Sú divnéj nátury (povahy) a rádi sa furt smějú. Děvčata otád sú Monigy." Jeden Břeclavan si počátkem tohoto století vzal odtud za ženu dívku Moniku - a špatně pochodil. "Moniga" je dodnes známá nadávka pro líné a hloupé dívky v řadě vesnic jihovýchodní Moravy.9) "Neovesčané" (z Moravské Nové Vsi) se posmívali obyvatelům Hrušek a Týnce: "Spadeu do jameu hore nohameu" a obyvatelům Moravského Žižkova a Velkých Bílovic: "Polívka, slípka" a "šli síct ríž".10)
      Mezi Lanžhotem a vesnicí Brodské na Slovensku teče řeka Morava. Kluci pokřikovali na druhou stranu řeky: "Trikrát tri je devatero!" Ze slovenské strany přicházela odpověď: "Olejkári, olejnári!"11) Je však známo, že vztahy Podlužáků ke Slovákům a naopak bývaly vždy přátelské - s výjimkou některých výstřelků z let Slovenského štátu a rivality Čechů a Slováků. Škádlivky vymizely, nebo jsou dnes v Lanžhotě neznámé.
      V okolí se lanžhotským mužům říkalo "krobóti" a ženám "krobótky". Stejně se říkalo Charvátům v řadě vesnic dnešního Břeclavska.
      Lanžhotští Kostičanům, Tvrdončanům a Týnčanům říkali "Podlužáci, Podužani, Podužanky". Kostičanům se posmívali "plcáci", protože říkali knoflíkům "pltka". Zatímco v Lanžhotě bydlí Uhrovi, Tučkovi, Bartošovi, Zonygovi a říkají "nechaj mja, daj mje"; v Kosticích to jsou Uhré, Tučké, Bartošé, Zonygé a "nechaj ňa, daj ně".12)
      Charakteristickým rysem dolního Podluží je, že [/] zdejší obyvatelé více ve svém okolí jedli hovězí a koňské maso (koní zde bývalo zvláště mnoho pro práce na poli a svážení dříví z lesů na pily apod.). Typické jsou i luštěniny, zvláště fazolová polévka a jiná jídla z fazolí; dodnes jsou zde častější než v jiných částech Slovácka. Názvy jídel přecházejí i na obyvatele.
      Lanžhotští a Kostičané jídali společně "ten knofel"(knedlík), kdežto ve Tvrdonicích se jedla "tá knofla". Lanžhotští a obyvatelé Staré Břeclavi byli zváni i "bufani", "blvoni", "masňálé a bubelané"; naproti tomu všem obyvatelům Podluží bez rozdílu říkávali "fazulňáci a olejníci". Tyto názvy jsou dnes interpretovány jen starší generací.
      Ještě počátkem 20. století lidé z Poštorné "chodíli pred hody do Hustopeče pro husy a ked ich privedú, dávajú jim srážat (sundávat) u kovára podkovy." Nikdo se také z okolí nemohl odvážit jít přes Poštornou a notovat:

     "Ked sem išeu podlá fáry,
     Poštorané koňa drali;
     poťte, chuapci, k večeri,
     už je hrebec pečený."

      Když podle škádlivky přicházeli cizí hosté třeba na svatbu, chtěli při obědě jen maso s kožkou pro jistotu, že je vepřové.13)
      I v Prušánkách prý často jedli koně a posměšek o "bubelanoch, co drali kona v hrnci", patřil i jim. v okolí je však chválilo pořekadlo: "Poléfka jak f Prušánkách na hody." Ale na druhé straně se jim nadávalo stejně jako "Hruščanom" (z Hrušek) "močkaři". Prušánčani se "Neovesčanom" posmívali, že

"sa najedli pirohů (povidlových buchet), až sa im mlgauo" (bylo jim špatně). Ti jim na oplátku říkali, že "sa im zas ščuká, dyž sa najeďá piroh".
      Kdo pochází z Podivína, v tom nebývá nikdy nic dobrého. Vždy ani husa prý odtud za nic nestála. Když se jich v okolí (z Rakvic, z Moravského Žižkova a z Lanštorfa - dnešní Ladné) ptali, co měli k obědu, odpovídali: "Chlupáča, súsede, chlupáča" (zajíce). Člověk by jim prý byl uvěřil, kdyby si nezapomínali utřít bradu od kyselého mléka.14)
      Krajina na Podluží je poměrně rovinatá. Menší kopečky nepřesahují výšku 200 m. Pole a vinohrady jen poblíž Moravy a Dyje střídá listnatý les, četné remízky a lužní lesy. v nich žije množství žab. Jistě proto je dodnes známý následující popěvek:

     "Kostičané harabúzi,
     drali žabu na halúzi.
     Nemohli ju odrat,
     moseli ju zežrat."

      Totéž ovšem skandovali kostičtí kluci o "Tvrdončanech" a obě obce o "Lanžhočanech". Těm ještě navíc říkali "kordi" (skokani), protože v povodí Moravy a na blízkém soutoku Dyje s Moravou je jich dodnes mnoho. "Potforanom" (ze Starého Poddvorova) se říkalo, že "až bude vojna" utečů do Lapoštorfa. Tam je hustý les, tma, tam vojáci neprostřelá..." Bývalo tam velmi husté mlází tzv. selského lesa, který se táhl až k Mutěnicím. "Na Vrbici" (dodnes se v okolí neřekne "do Vrbi[/]ce"), která leží na kopci a nemá vodu, jsou prý na tom husy velmi špatně, protože neumějí plavat. Když prý tedy začne pršet, shánějí hospodyně s náramným chvatem všechny husy domů, aby se neutopily.
      Týnec leží v dolince, a proto jej není vidět, až se člověk octne přímo v dědině. Žižka prý jej tři dny hledal a když jej našel, "naplul naň a táheu dál". Jiní to povídají jinak. Švéd prý sedm let v době třicetileté války Týnec hledal a objížděl, ale nenašel.15)
      Hlavním zaměstnáním lidu na Podluží bylo do poloviny 19. století zemědělství spojené s chovem dobytka a vinohradnictvím; méně už řemesla, obchod, rybářství, včelařství a podomácká výroba. Od druhé poloviny minulého století roste zvláště potravinářský průmysl a zpracování dřeva z lužních lesů, vznikají dřevařské závody a továrny na zemědělské stroje.16)
      Poštoranům se říkalo "koňari, krúpari, drvkári". Souviselo to se zaměstnáním obyvatel, kdy místní obyvatelé sváželi před první světovou válkou z lesa klády na pilu.
      Před první světovou válkou sedláci a podruzi mívali koně a přivydělávali si tím, že "kuadařili", tj. vozili z lesa klády na pilu knížete Lichtenštejna. Okolní o tom říkali: "Lanžhočan jednu kuadu zaveze na knížací pilu, druhú cestú prodá a třetí zaveze dom." Už v té době pro velkou bídu odcházeli "za chlebem" do Brna, Vídně i do Ameriky. Sami s lítostí a sarkasmem o tom říkali: "Ked Lanžhočané budú šeci doma, toš bude súdný deň." "Lanštorfčané" (z dnešní Ladné) měli v okolí přezdívku "mrkvari a oharkári", protože to byli zkušení pěstitelé zeleniny.

František Bartoš charakterizuje Podlužáky jako "lid zdravý a tuhý, postavy častěji vysoké než prostřední, těla složitého a svalnatého, údů značných a obratných. Co Podlužák při druhém cení nejvíce, jest mužná síla a neohrožená statečnost." Dokud prý mladý šohaj sám si nevyzvedl půl druhé míry pšenice na rameno, nebyl považován za "pachouka" a neměl právo nosit fialové nohavice, ale jen modré a kožené.17) Oč tvrdší byla práce, o to nevázanější bylo veselí. v písni, hudbě i tanci.18)
      Činnosti a povahových rysů Podlužáků se týká řada škádlivek. Zvláštností dialektu v jednotlivých vesnicích bylo tolik, že leccos mohlo připadat směšné a divné. Např. symbolem mládenecké síly na Podluží je kosířek. Má různé názvy: kosírek, kosárek, v Poštorné, Charvatské Nové Vsi a Hlohovci kosír, na horním Podluží pak také řezák u moravských Charvátů kosírak.19)
      Nejstarší pamětníci vzpomínají, že před první světovou válkou bývalo veliké nepřátelství mezi Lanžhotem a Kosticemi, které trvalo od poloviny 19. století. Když jel některý Lanžhotčan s vozem přes Kostice, každou chvíli na něj někdo zpoza plotu i přes střechu hodil kámen, cihlu, kus dřeva apod. Mezi dospělými šohaji bývaly pravidelné bitky na ledě pod "Jazerem", pokračovalo to rvačkami na hodech a tanečních zábavách. Toto často až surové nepřátelství výrazně utlumila první světová válka. Posměšky se ponejvíce udržely mezi, školáky a výrostky. Do měšťanské školy v Lanžhotě chodili totiž od roku 1939 žáci i z Kostic a Tvrdonic a Lanžhotští na ně často pokřikovali. Také kostičtí kluci skandovali o "Tvrdončanech" (a obě obce svorně o "Lanžhočanech") toto:[/]

     "Tá kostická dědina,
     dyby rači nebyla
     sú tam Ludé jako židé,
     nemajú tam kostela."

     "Kostičané húpí,
     postavili stúpy,
     na ty stúpy černé kočky,
     cuckali jim z řiti močky."

     "Kostičané kmíni,
     drali kočku v síni,
     jak ju drali,
     tak ju žrali,
     až sa z teho poblvali." 20)

      O Kostičanech se říkalo, že "vozá dycky pantok (sekeru), aby čertovi mohli uťat huavu", že "sú velicí šlahanci a švácanci" a "majú bleší pecirk za gatňákem".21) "Tvrdončané sú vinaři a Tynčané víno majú, ale sami ho vypijú."
      O jednoduchosti oblečení Podlužáků do roku 1918 a částečně i do konce druhé světové války svědčí to, že muži ve všední dny nosili do práce "třaslavice" ("běuky") z konopného plátna, konopnou košili s otevřenými rukávy, starší kordulu ("lajbl") a modrou zástěru uvázanou kolem pasu. Nezbytnou součástí všedního oděvu mužů byla kožená kabela (zvláště v Moravské Nové Vsi) v níž nosili všechny své důležité věci.22)
      V Kosticích starší lidé ještě před několika lety v létě nosili ve všední den "košelu na vrch gatí" (přes třaslavice).

Typické bývalo rčení, známé v řadě dědin Podluží: "Stará, podaj ně širúch (klobouk), nech sa obleču." Spávalo se v třaslavicích a v košili, pantofle byly u postele.
      Na "Těšičany" a "Užičany" (obyvatele Těšic a Lužice) volávali: "Sopláni, šušňáli, kerý scete za pase za kosířek?"23)
      Ještě v padesátých letech se ojediněle dochoval zvyk z dřívějších dob, kterým v okolí závistivě komentovali: "Frajířky z Lanžhota dávajú frajířovi za šlahačku (jako velikonoční pomlázku) krom vyšívaného šátku do nohavic ze třema až čtyřma malovanýma vajcama aj haleny ("fiauky") a k hodom mu dá každá aj vyšitú košelu a šátek na krk. Nastrójí si ho ceuého a šohaj si kúpí enom guláč, lajbl a čižmy."24)
      I v Moravské Nové Vsi se chudobní lidé oblékali docela jednoduše. Přehodili přes záda kabelu - a bylo to. Snad proto: "Odkád si? z Novéjsi? Máš kabelu na pleci."
      Když Lanžhotčané ve třicátých letech tohoto století přenesli sochu svatého Jana od hospody na dolní konec, smálo se jim celé okolí: "To moseli, bodaj chodil moc do hospody, viďa iných Lanžhočanú." z té doby jim do dnešního dne zůstala jedna "posvátná" věc, totiž "lanžhotské hodinky",, kterými se chlapci vychloubali široko daleko. Přespolní děvčata se jim za ně smějí dodnes, neboť dobře vědí, že je to křivák, zavěšený na šňůrce pro všechny případy.
      V povědomí nejstarší generace jsou známé i četné [/] další posměšky a škádlivky, kterými se jednotlivé vesnice vtipně charakterizovaly, ukazovaly se zvláštnosti jejich dialektu, charakter rodu a osídlení nebo na přírodní zvláštnosti a jevy. Podle vypravěčů "sa říkaly odjakživa a teprvá teď jich ti mladí neznajú a zapomínajú. Ztrácajú sa jako pára a už jich néni."25)
      Dnes už to mládež téměř nevnímá, ale dříve, zvláště před druhou světovou válkou, když někdo urazil vesnici, ve které bydlel druhý chasník nebo jeho děvče, bývalo zle. Často tekla krev.
      Městští hodonínští a břeclavští obyvatelé do první světové války (ojediněle do roku 1945) přezdívali Podlužákům do "krobótú, hřbetú, balvanú, chrapúnú, pazúrú a slivoňú". Poslední tři nadávky znali ovšem od Podlužáků, kteří jimi "pantlili" všechny kteří se odrodili.
      Život na Podluží se od základu změnil. Socializace vesnice, výstavba četných průmyslových a potravinářských podniků a závodů a z toho plynoucí změna způsobu života, poslech rozhlasu a televize, častější styk s městem a v neposlední řadě i osídlení blízkého Mikulovska a Znojemska řadou rodin z Podluží způsobily, že i mluva se velmi rychle vyvíjí, ztrácí svůj regionální, ustálený charakter a "podužácky" hovoří jen nejstarší žijící generace. Se změnou způsobu života a mluvy se ztrácí i většina škádlivek, které, jak jsme viděli, nejsou jen jazykovou záležitostí, ale dávají nahlédnout i do způsobu obrazného myšlení obyvatel této folklórně živé oblasti.

Poznámky
1.
      Oldřiška Svobodová-Goldmanová, Říkadla a hry slováckých dětí: Krajské muzeum v Gottwaldově 1958, (popěvek na Podlužáky pokřikovaly brumovské děti, které se už považovaly za Hanáky).
2.
      M. Haladyová, Říkadla a posměšky. Malovaný kraj, 6, Břeclav 1970, č. 1, str. 17. VT (Vilém Trávníček), Dětská škádlení. Malovaný kraj, 5, Břeclav 1969, č. 10, str. 4. vr (Václav Richter), Škádlivky z Podluží. Slovácko, 11, Hodonín 1970, č. 38, 23. 9. 1970.
3.
      Téměř polovina škádlivek je z rukopisu Povídačky o starých z Podluží, Jan Fiala a Jan Húsek. Podle vyprávění E. N., M. B., J. D. i ze zápisů J. Húsky je uspořádal Jan Fiala. Škádlivky byly zapsány podle sdělení prof. Pavla Holobrádka z Lanžhota v letech 1930-1965 jako pomocný materiál pro další zpracování.
4.
      Nové prameny neuvádějí ani nejnovější bibliografie, k nimž např. patří: Richard Jeřábek a kol., Bibliografie národopisných příspěvků v regionálních časopisech Moravského Slovácka. Bibliografická příloha Věstníku NSČ a SNS č. 8, Praha 1969. Božena Kyjovská, Lidová kultura na jižní, jihovýchodní a jihozápadní Moravě. Soupis literatury. Universitní knihovna v Brně 1968. Metoděj Zemek - Alena Zimáková, Bibliografie historickovlastivědné literatury okresu Břeclav. Břeclav 1964.
5.
      Malovaný kraj vycházel v letech 1946-1950 jako měsíčník pro národopis, vlastivědu a lidovýchovu Slovácka. Při restrikci periodického tisku byl zastaven. Obnoven v r. 1969 jako 5. ročník s podtitulem Vlastivědný časopis Slovácka. Vychází 6 čísel o 24 stranách ročně, vydává Okrasní dům osvěty v Břeclavi.
6.
      Více o Podluží jako národopisné podoblasti a jejím nářečí srovnej Břeclavsko. Vlastivěda Moravská, sv. [/] 61. Musejní spolek v Brně a Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1969. Použil jsem zvláště kapitoly Aloise Gregora Nářečí na Břeclavsku (str. 247259) a Václava Frolce Národopis Břeclavska (str. 261-269).
      Dále srovnej: František Bartoš, Lid a národ II, Velké Meziříčí 1885; Richard Jeřábek - Václav Frolec - Dušan Holý, Podluží. Kniha o lidovém umění. Brno 1962; František Svěrák, Nářečí na Břeclavsku a na dolním Pomoraví. PF UJEP, Brno 1966. v těchto pracích a v citované bibliografii okresu Břeclav (Zemek Zimáková) srov. další literaturu, zvl. 36-46.
7.
      Z dopisu JUDr. Jana Polacha z Moravské Nové Vsi č. 393 (nar. 19. 12. 1910), který sebral i některé další škádlivky uvedené v této práci, Pocházejí z Moravské Nové Vsi, Prušánek, Těšic, Lužice a Velkých Bílovic.
      Hranička je polní cesta; dělící katastrální území obcí.
8.
      "Jendo, dej pozor na keř! Vůl se odírá o keř!"
9.
      "Moniga" jako označení líné, hloupé a prostomyslné dívky je charakteristické zvláště pro Břeclav a její nejbližší okolí. v autobusech a ve vlacích se zvláště v posledních měsících stává jakýmsi smluveným znakem.
10.
      Srovnej pozn. č. 7.
11.
      Z dopisu Jožky Uhra z Lanžhota č. 1003 (nar. 1. 3. 1934). Zapůjčil mi rukopisnou sbírečku škádlivek a dalšího zajímavého folkloristického materiálu zvláště z Lanžhota a nejbližšího okolí.
12.
      Podle rukopisu Povídačky o starých z Podluží, pozn. č. 3.
13.
      Srov. pozn. č. 3.
14.
      Tyto starší škádlivky o Ladné a Podivíně jsou známé již z práce Primuse Sobotky, Kratochvilná historie měst a míst v zemích koruny Svatováclavské. (J. R. Vilímek, Praha, s. a.) Koncem září 1970 je potvrdili učitelé ZDŠ při besedě v Podivíně.

15.
      Srov. pozn. č. 3.
16.
      Více srov. zejména: Metoděj Zemek - Alena Zimáková, Místopis Břeclavska 1848-1960, Olomouc 1966, str. 4-15.
17.
      Srov. Václav Frolec, Břeclavsko, str. 269.
18.
      Více srovnej Vojtěch Prokop - Petr Pavel, Z lidové pokladnice. Muzejní a vlastivědný kroužek OB Lanžhot, 1968, jako 1. svazek edice Malovaný kraj.
19.
      Srov. Joža Dostál, Jak je to s tím podlužáckým kosířkem? Malovaný kraj, 5, Břeclav 1969, č. 7, str. 6-7.
20.
      Z rukopisné sbírky Jožky Uhra z Lanžhota, citované v pozn. č. 11. Stúp - sloup. Kmín - zloděj. Cuckat - sát. Močka - tabák z dýmky po vykouření. První ze čtyř veršovaných škádlivek se říkala jen o Kosticích, kde stávala jen kaple. Další dvě se skandovaly i o Tvrdonicích a Lanžhotě s obměnou "Tvrdonščané" či "Lanžočané".
21.
      Šlahanec a švácanec - vychytralý člověk, egoista. Bleší pecirk za gatnákem - tkanice v kalhotech (třaslavicích).[/]
22.
      "Fiauky" - červenofialové (později jen červené) vyšívané kalhoty, červenice. "Guláč" - nízký klobouk s úzkým, nahoru ohnutým okrajem, který se zdobí kytičkami z lužního kvítí a kosířky. "Kosířek býval odznakem mužné síly a odvahy, a jen ten "pacholek" směl si jím guláč ozdobiti, který se nelekl zápasiti oň se kterýmkoliv pacholkem... Kdo vítězem zůstal, odebral poraženému kosířek. Některý silák nosil až pět šest kosírkův, ostatní pobrané škubal." (František Bartoš, Lid a národ II, str. 25-26).
      Dnes se nosí kosířky na guláči už jen ojediněle a při slavnostních příležitostech. Dřívější zápasy o kosířky jsou dosud součástí lidového vyprávění.
23.
     "Soplán a šušňál" - hanlivé označení slabého nebo zbabělého výrostka. Známé i jinde na Moravě.
24.
      Srov. Václav Frolec, Břeclavsko, str. 266.
25.
      Srovnej rukopisnou práci Jožky Uhra Bosorky a bosoráci z r. 1967, ve které tento výrok stařečka Bartoše z Lanžhota doslovně zapsal.
      Za doplnění a cenné připomínky zvláště k podlužáckému dialektu děkuji zvláště prof. Pavlu Holobrádkovi a Jožkovi Uhrovi z Lanžhota a JUDr. Janu Polachovi z Moravské Nové Vsi.

DIE GEGENSEITIGE VERHÖHNUNGEN DER DÖRFER AM PODLUŽÍ
      Zusammenfassung

Das Gebiet Podluží (Unterlachen) bildet ein Teil der Umgebung von heutigen Břeclav und Hodonín, welcher in der Vergangenheit durch viele Lachen - Seen von der übrigen Mährischen Slowakei getrennt war. Der Artikel ist ein Beitrag zur Erkenntnis der halbvergessenen Verhöhnungen im genannten Gebiet. Er entstand in Jahren 1968-1971 durch die Einschreibung im Terrain und aus den heute schon schwer erreichbaren handschriftlichen und zeitschriftlichen Quellen.
      Die Arbeit ist verteilt auf Neckereien und Spitznamen nach der charakteristischen Sprache, Speisen, Landschaft-Relief, Naturbesonderheiten und Erscheinungen, Tätigkeit, Charakter der Bewohner in Dörfern und Familien, Anzug, Beruf u. a. Neben den neckenden Liedleinen der Kinder und Jugendlichen existiert besonders bei den älteren Bewohnern die Selbstironie. Ausser den typischen Podluží-Dörfern sind im Artikel auch die Verhöhnungen von zwei Grenzdörfern in Österreich und weiter von Poštorná, Hlohovec und Charvátská Nová Ves angegeben; wo früher der Podluží-Charakter sich ausdrücklich äusserte. Mehrere Spöttereien und Neckereien wurden namentlich in der zweiten Hälfte des 19. und in den ersten Jahrzehnten des 20. Jahrhundert bekannt. Verhältnismässig wenig sind diejenige aus Bezug zu den Slowaken hinter dem Marchfluss bekannt. In der Neuzeit leben die Neckereien im Bewusstsein der ältesten Generation. Diejenige waren für die Dörfer charakteristisch. Die Bewohner der Städte Břeclav und Hodonín fühlten sich meistens nicht "Podlužaken" und gaben diesen Schmäh- und Spitznamen. Namentlich vom Jahre 1945 hat sich das Leben am Podluží gründlich geändert. Die Kollektivisierung des Dorf es, der Au f bau mehrerer Industrie- und Nahrungsmittelunternehmungen, öftere Berührung mit der Stadt und auch die Übersiedlung mehrerer Familien in das Grenzgebiet von Mikulov und Znojmo beseitigten die Überreste der Isolation der Podluží-Bewohner, verursachten die Änderung der Lebensart und schnelle Entwicklung der Sprache, welche ihren regionalen Charakter verliert. Damit geraten in Vergessenheit auch die Verhöhnungen.
      Übersetzt von Jan Skácel


	Motivy lidových výšivek z okolí Pelhřimova.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. IX. - 1972, č.1

OTÁZKY TERMINOLOGIE V SOUVISLOSTI S KLASIFIKACÍ NÁPĚVŮ LIDOVÝCH PÍSNÍ [obsah]

      KAREL VETTERL, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Je celkem známo, že na úseku hudební folkloristiky popř. etnomuzikologie vládne značná nejednotnost a nepřesnost v odborné terminologii. Postihuje zejména oblast analytického výzkumu. Na začátku 60. let si stěžovala Alice Elscheková: "Hudobnofolkloristická literatura sa hemží nedefinovanými termínami. Zavádzajú sa novotvary, nové pojmy, ktoré nenavädzujú na staršie alebo podobné termíny, neobjasňujú ich vzťah k týmto už známým pojmom."1) Situace se stává znovu aktuální, chceme-li přistoupit k strojovému zpracování základních informací o nápěvech našich lidových písní. Bez přesně a jednoznačně vymezených pojmů, které by vystihovaly podstatu jevu a nebyly jen konvenčním symbolem, nelze na takovou práci pomýšlet, nemá-li se zmatek dosud vládnoucí ještě zvýšit.
      Nejde tu jen o přesné definice "novotvarů," ale též o bližší vymezení termínů již zaužívaných, popř. o dodržování již ustálených definic některých pojmů, pokud nejsou v rozporu s nejnovějšími hudebně folkloristickými výzkumy. Mám na mysli především pojem motiv, používaný též v teorii hudby umělé (profesionální) a pojem melodický řádek, zastupující v li[/]dové hudbě zhruba označení hudební fráze. Od časů Riemannových chápeme hudební motiv jako nejmenší melodickou a rytmickou jednotku, která má samostatný význam a výraz. Této definice se dovolává též A. Elscheková, v zápětí však mluví o "dvojtaktovém motivu" místo o opakování jednotaktového (čtyřtónového) motivu, nebo o "čtyřtaktovém motivu", i když jde o dvě identická dvojtaktí.2) Domnívám se, že se tím zbytečně zatemňuje vlastní pojem motivu.
      Ještě hlubší rozpory nacházíme ve výkladu, popř. v chápání termínu melodický řádek při určování výstavby (tvarové struktury) lidových nápěvů. Již O. Hostinský věděl, že "technické názvosloví, obvyklé při formách hudby umělé, nehodí se stejně pro hudební výtvory lidové. Ohromná většina písní lidu našeho není dvoudílnou nebo třídílnou v tom smyslu jako umělá píseň některého skladatele moderního; představuje obyčejně buď jedinou periodu o dvou nebo třech částech, buď jedinou toliko větu ze skupin motivů rozličně sestrojenou."3) Tyto melodické úseky (části), které se obvykle kryjí s rozsahem veršového řádku nebo poloverše - třebas opakovaného, ale se samo

statným nápěvem - označuje Hostinský termínem melodický řádek.4) Také B. Bartók třídil nápěvy lidových písní podle melodických řádků, rozeznával však jen maximálně čtyřřádkové útvary. Jisté sekvencovitě opakované řádky, vyvolávající podle Bartóka dojem pěti nebo šestiřádků, nepovažoval za samostatné jednotky. Poměrně volně zacházel též s opakováním melodických úseků s týmž textem. Ještě se k tomu vrátíme. Dnešní badatelé se snaží doplnit definici melodického řádku kvalitami hudebními. Říkají, že mimo sepětí s textovým řádkem (veršem) se vyznačuje též jistou specifičností v "zaokrouhlenosti a uzavřenosti hudební myšlenky."5) v mnoha případech se však můžeme přesvědčit, že tuto vlastnost melodický řádek mít nemusí. Často nemusí být oddělen ani césurou.
      Závislost melodických řádků na stavbě textové sloky sváděla nezřídka k posuzování nápěvu podle struktury básnické. Zpěvní sloka však může vzniknout i z polostrofy a poloveršů, které nabývají charakter veršů, podepřených ucelenými melodickými řádky. Rýmem jsou pak spojeny jen dvě sousední zpěvní sloky. Na četných příkladech to doložila Zd. Horálková.6) Cituji z nich jenom některé. Např. svatební píseň:

     Stalo sa Haničce,
     stalo sa po vůli,
     (dostala synečka
     ve lněné košuli). Atd. (B II 884/Hs. 338)

Nápěv se vztahuje pouze k prvním dvěma veršům; v dalších dvojverších se opakuje. Pozůstává ze dvou melodických řádků, které se od sebe liší jen kadencí a rytmickým prodloužením druhého řádku, typickým [/] pro závěry mnoha našich písní. Těsná melodická spřízněnost až shoda obou řádků vede nás k jejich rozdělení, i když první řádek přechází plynule (bez zjevné césury) do druhého. v žatevní písni

     Orešina čierna byl,
     šestoradý pupenec:
     (oj, rád by sa oženil
     ten ... kove mládenec) (Sl. sp. II 120/Hs. 338)

je ukončení prvního melodického řádku (verše) zdůrazněno prodloužením poslední noty, které je zase typické pro písně tohoto druhu. Druhý řádek má opět jen pozměněnou kadenci.
      Předěl mezi řádky může být vyznačen též nástupem jiného - zpravidla kontrastního pohybu (rytmu) jako např. v písni z Jankovic (Suš. 1570/Hs. 336): Žala sem já, žala / podle lenivého. První řádek v osmičkových hodnotách, druhý ve čtvrťových a půlových, vedle závěrečného prodloužení. Nápěvová paralela k této písni s textem Stojí lipka, stojí, / dřeva vysokeho (Suš. 1599/Hs. 337) má už první řádek zakončený prodlouženou notou. Podobně v dvojřádkovém nápěvu písně Ej, žala som ja, žala, / porezala som sa, který však A. Elscheková7) považuje za melodický jednořádek přes zřetelnou césuru před slovem porezala.
      Dělení řádků bývá často zvýrazněno opakováním verše nebo poloverše, jako např. v dožínkové písni U našeho gajdy /: za tabulú obraz :/ (Valašskokloboucko I, 119/Hs. 336), kde se opakuje druhý verš s variovanou druhou melodickou frází, a tak vzniká nápěv třířádkový. Nebo se opakují oba verše s odlišnými nápěvovými úryvky, které vytvářejí zpěvní sloku čtyřřádkovou. Např.

      (: Žalo dyévča trávu, :)      7a)
      (: prežalo jahodu :)      (B II 46)

nebo

     (: Sedělo děvče :)
     (: v trávě zelenej :)     (Suš. 833/Hs. 331)

Ve všech těchto případech jde o textové polostrofy v rozsahu dvouverší, které se ve zpěvním podání rozšiřuje až do čtyř melodických řádků.
      Zpěvák však tvoří samostatný nápěv i z jediného verše když opakováním jeho koncové slovní skupiny nebo slova formuje druhý melodický řádek do uzavřené zpěvní sloky. Prototypem těchto útvarů může být známý nápěv svatebních a žatevních písní

     Fúká větr po dolině,
     po dolině, po dolině     (Suš. 1164/Hs. 327)

s nímž se téměř doslovně kryje nápěv slovenské písně z Pováží

     Nežnime ho, zelené je,
     zelené je, zelené je,

který cituje A. Elscheková.8) z hlediska "detailnější formové analýzy" považuje naše badatelka tento nápěv za trojdílný, vzhledem k nejmenším stavebním jednotkám, které dělí jeho druhou polovinu na opakokovaných slovech na dvě části. Nicméně uznává jeho základní dvojdílnost, kterou chápal i lidový zpěvák, když zpíval žatevní píseň Svatá Anna sunce stála (Suš. 2329/Hs. 328) na nápěv Fúká věty po dolině a opakoval celý verš jako druhý melodický řádek. Přiznáme-li tomuto nápěvovému typu dvojdílnou (dvouřádkovou) útvarnost, pak musíme shodně posuzovat i nápěvy s uvedeným typem stavebně blízce [/] spřízněné, v nichž se opakují obě poloviny verše jako ucelené nápěvové části, které dále nedělíme, i když se skládají z drobnějších skladebných jednotek (motivů), jež se opakují nebo variují. Např. v písních /: Jest pod horou ://: ďatelina :/ (Sl. sp. II, 119/H. s. 330) nebo /: Polovniček ://: zeleny je :/ (Suš. 1556/ Hs. 330). U druhé písně je rozdělení ve dvě části zřetelně vyznačeno prodloužením poslední noty první poloviny nápěvu. v písni Je pod horou ďatelina nástup druhého řádku signalizuje zase kontrastní rytmus.
      Obě tato kritéria se často uplatňují i v případech, kdy se opakuje pouze koncová slovní skupina. Např.

     U Maryny na dolině,
     na dolině     (Suš. 1600/Hs. 327)

nebo
     Pasla husičky
     pode mlénem, pode mlénem     (Suš. 2263/Hs. 312).

Jednou je první řádek vyplněn celým veršem a druhý pozůstává toliko z opakované slovní skupiny; předěl je na prodloužené poslední notě prvního řádku, oddělující závěrečný úryvek přibližně stejného rytmického charakteru. Podruhé tvoří opakovaná slova řádek samy o sobě, a to v rytmu kontrastujícím s řádkem předcházejícím. Některé útvary, v nichž se opakují obě poloviny verše ale o nestejném počtu slabik, např. /: 4 ://: 6 :/ nebo /: 5 ://: 6 :/, na rozdíl od poloveršů symetricky stavěných /:4://:4:/, o nichž jsme jednali nahoře, dělil Bartók na čtyři melodické řádky, i když se uvnitř poloveršů podstatně nelišily ani rytmicky, ani melodicky (srov. Bk II 826, 827a, 828 aj.). Opakování slovních skupin i jednotlivých slov nebo jejich částic při rozčleňování jediného verše

do zpěvní sloky může mít nejrůznější podobu. Aspoň jeden příklad za jiné; z Holasovy sbírky z Domažlicka:

     Stojí hruška v širém poli,
     stojí hruška, stojí hruška
     v ši- a v ši- a v širém poli.     (Hol I 248, Hs. 316).

Na podobném principu je založeno i mnoho písní srbochorvatských a ukrajinských, které místo přirozené césury rozdělují verš na úseky, které se přehazují, opakují nebo se prokládají slabikami třebas uprostřed slova, kromě citoslovcí atp.9)
      Někdy bývá dělení řádků podepřeno vnitřním refrénem, vsunutým před opakovaná slova, jako např.

     Naša Kača cosi má,
     rup, rup, cosi má     (B II 860/Hs. 329).

Mění-li se refrén v delší útvar, pak jej považujeme zpravidla za samostatný melodický řádek. Bartók počítá refrén do textového řádku, k němuž je připojen, ale nedělá to důsledně. Přiřazování refrénů k veršovým řádkům zkresluje skutečnou sylabickou základnu. Isometrické struktury mění na heterometrické, když např. sedmislabičné řádky označujeme za 12 + 13 + 8 slabičné, při čemž rozdíl od sedmislabičného základu tvoří právě refrény. Pro klasifikační účely je bezpochyby nutné refrény vyznačovat zvlášť už také proto, že písně s refrény mohou být předmětem speciálního studia.
      Zdržel jsem se u nápěvů složených na jeden až dva verše, popř. poloverše, které se ve zpěvním podání nevážou na rýmovou strukturu textové strofy, poně[/]kud déle, poněvadž mám za to, že právě přes tyto útvary můžeme lépe vniknout do problematiky melodických řádků a nápěvové struktury strofických typů lidové písně, které z hlediska formálního nejsou dosud tak uspokojivě zpracovány, a to ani v analytickém, ani v systematickém ohledu, jak se domnívá A. Elscheková. I Béla Bartók, který se snad ze všech badatelů nejintensivněji zabýval klasifikací lidových nápěvů na bázi řádkové, nevyhnul se jistým nedůslednostem a rozporům. Tak např. v písni Jaj Bože muoj, Bože muoj, falešný je frajar muoj a v její nápěvové variantě v čirém poli lalia, pod ňú stojí má milá (Bk I 241b, a) spojuje dva zřetelně oddělené melodické řádky dohromady, aby mu vyšla forma čtyřdílná, kterou preferuje, i když v daném případě nejde o žádné sekvencovité opakování.
      V jiných případech melodické spřízněnosti řadí Bartók zase všechny varianty pod jedno číslo, jakkoliv je z hlediska formálního různě klasifikuje. Pod číslem 466 (Bk II) nacházíme např. nápěv, jehož první čtyři takty jsou jednou označeny jako jeden melodický řádek (č. 466d,e s textem Ej, manko, manko, daj ma do školy a Daj ma, mamička, daj ma do školy) podruhé jako dva řádky (č. 466a,b s textem Široký jarček, bystrá vodička a Zaspalo dieuča kravy dojiti). U jednořádku respektuje Bartók repetici, i když není spojena s novým veršem (č. 466d), u dvojřádku k repetici nepřihlíží, ani když je zdůvodněna dalším samostatným veršem (č. 466a). Podobně si počíná ve střední části nápěvu. Kdybychom vzali v úvahu ještě variantu Oženiu som sa, ale nie nie dobre (č. 466h) a chtěli tento soubor roztřídit podle řádkových kriterií, museli bychom jednotlivé nápěvy zařadit nejméně

do tří skupin (Z, Z, z+z, Z; z, z, Z+Z, z; z, z, Z, z); Bartók je však shrnuje dohromady pod společné schema z, z, Z+Z, z. Domnívám se, že by je lépe vystihovalo schéma aa/bba, u něhož první část se někdy opakuje jako /:aa:/, zatím co druhá část se jen ojediněle zkracuje na jedno b a závěrečná část (a) také jen vyjímečně představuje reprizu celé úvodní části (aa). Ale tím už zasahujeme do sféry spojování nápěvových variant, kde by bylo třeba napřed blíže vymezit pojem varianty samé, na rozdíl od verze, paralely atp. Pro formální třídění nápěvů je však nezbytně nutné mít jasnou představu o pojmu melodického řádku. Bartókova klasifikační metoda nás místy mate. Ještě aspoň jeden příklad. v písni Pani kmotra moja, či je kmotr doma (Bk II 837), která má sylabický půdorys 6, 6, 8, 6, odpovídající struktuře aa/ba s opakováním druhé poloviny nápěvu (ba), vidí Bartók útvar 6, 6, 14, 14 s řádkovou organisací aa/BB. Shrnuje tedy 3. a 4. řádek dohromady jako jeden dlouhý řádek čtrnáctislabičný; jehož opakováním vzniká forma čtyřřádková. Textově i nápěvově jsou to však ve skutečnosti dva řádky, z nichž druhý (v celkovém pořadí čtvrtý) se rytmicky kryje s řádky úvodními.
Bartókova praxe s repeticemi ukazuje, že byla někdy snad až jednostranně zaměřena na sledování čtyřřádkovosti. Jakmile repetice přispívala k zaokrouhlení formy do čtyřřádku, vždycky byla respektována, i když se jednotlivé části (řádky) nápěvu opakovaly bez jakékoliv změny (v textu i nápěvu). Např. v dvouřádkové písni Višie hruška zdola chodník (Bk I 270a) a v četných jiných. Je-li čtyřřádková forma dána již nápěvem samým, pak se k repeticím nepři[/]hlíží. Třebas v písni Ej tá moja frajerka (Bk I 194). Téže zásady se zhruba přidržoval i Walter Wiora v příručce Europäischer Volksgesang (Köln 1952) při sestavování synoptických tabulek různých nápěvových typů. Také tady se setkáváme s případy, které z hlediska řádkového můžeme chápat jinak, nežli je udáno. Např. polský obřadní tanec Rosi sie rosi / bylicka po wsi nemá strukturu dvouřádkovou, jak uvádí Wiora (č. 34b), ale čtyřřádkovou - v souladu se sylabickou strukturou veršovou 5, 5, 6/7, 5. k přesnější definici melodického řádu dospěl Wiora až v jednom ze svých posledních děl,10) zabývajících se historií a estetikou německé písně jako uměleckého výtvoru. Vychází z rozdílu mezi stichickou a strofickou formou.11) Znamená-li stichická forma opakování jediné zpěvní řádky (Singzeile), jako např. v dětské písni nebo v epickém zpěvu archaického ražení, pak strofický útvar představuje sepětí (Verband) několika řádků, které nejsou jen vedle sebe řazeny (gereiht), ale seskupovány (gruppiert). I když bývají od sebe většinou odděleny cesurami, bylo by jednostranné označovat je prostě za "melodicky uzavřené" a nazývat je řádkovými melodiemi (Zeilenmelodien) místo melodickými řádky (Melodiezeilen). Mezi řazením (a a a . . .) známým z dětského zpěvu a seskupováním řádků (např. a b c a) je podstatný rozdíl. Mimoto v písňovém nápěvu má každý řádek svou poziční hodnotu (Stellenwert), buď jako úvodní, střední nebo závěrový člen. Jeho postavení bývá vyznačeno i charakteristickými melodickými obraty, např. typickými úvodními formulemi nebo závěrovými kadencemi. Vzájemné sepětí může mít ovšem různou intensitu. Někdy je každý nebo skoro každý řádek poměrně uzavřený, zvláště

když končí celým závěrem anebo je-li oddělen od následujícího verše pomlkou, jindy přecházejí řádky do sebe plynule a tvoří semknutý útvar ("gute Gestalt"). Potud W. Wiora.
      Prozatím je to nejobsažnější výklad pojmu melodický řádek, který je třeba doplnit ještě příklady jednotlivých jeho realizací. Na některé jsem se snažil upozornit v tomto příspěvku. z hlediska jednotné klasifikace nápěvů po stránce formální bude třeba zpracovat též otázku repetic a refrénů, jak s nimi zacházet, aby nebyly jen předmětem subjektivního posuzování. Chceme-li pomocí strojového zařízení dospět k exaktnímu vydělení nápěvových útvarů lidových písní, dříve nežli přistoupíme k jejich sdružování na základě bližší nebo vzdálenější podobnosti či příbuznosti, musíme vkládat do stroje jen takové informace, o jejichž správnosti aspoň v zásadě nepochybujeme. Velmi žádoucí by též bylo předběžné zhod[/]nocení dosavadní literatury o tomto předmětu, obsažené např. v periodiku Studia musicologica 7 (Budapest 1965); zejména v článcích:

      K. Csébfalvy - M. Havass - P. Járdányi -
      L. Vargyas: Systematization of Tunes by Com puters (s. 253-258),
      Vl. Hošovskyj: The experiment of Systematizing and Cataloguing Folk Tunes following the Principles of Musical Dialectology and Cybernetics (s. 273-286),
      W. Rhodes: The Use of the Computer in the Classification of Folk Tunes (s. 339-344).
      Czekanovska - Kulinska: Polish Mathemati cal Methods Classification of Slavic Folk Songs, in:
      Kongress-Bericht, Ljubljana 1967,
      R. Kruge: Volksliedanalyse . . . mit Hilfe eines Rechen- automaten, in: Kongress-Bericht GdMw. Leipzig 1966,
      týž: Typenbestimmung an Volksliedmelodien. Diss.
      Berlin 1969,
      D. Stockmann: Elektronische Datenverarbeitung... in: D Jb f Vk 1969, s. 134 ad.

Poznámky
1.
      V tezích Problémy hudobnej terminologie, připravených k zasedání hudebněfolkloristické sekce Čs. národopisné společnosti 1964, a opětovně v článku Motivická, riadková a strofická forma, in: Musicologica Slovaca I, Bratislava 1969, s. 249-282.
2.
      Viz příkl. č. 10 a 14 v cit. článku.
3.
      O. Hostinský, Česká světská píseň lidová, Praha 1906, s. 42 (poznámka).
4.
      V 2. oddílu cit. díla při rozborech vybraných písňových skupin.
5.
      A. Elscheková v cit. článku.
6.
      Ve studii Archaické útvary strofické v českých a slovenských lidových písních, in: Slovenský národopis XI, 1963, s. 310-359. Příklady jsou zde uvedeny s plnými texty a nápěvy; na příslušnou stránku (Hs.) odkazuji za zkratkou sbírky.
7.
      Cit. čl. s. 273, příkl. 20. 7a.
      Horálková tento příklad neuvádí.
8.
      Str. 274 dř. uvedeného článku, příkl. 26. v textu v druhém odstavci oprav č. 24 na 25 a v třetím odstavci 25 na 26. Srov. t. Sl. sp. II 121/Hs. 327.
9.
      Srov. L. Kuba in: Slovenský přehled I, 1899, s. 471 ad.[/]
10.
      W. Wiora, Das deutsche Lied, Wolfenbüttel - Zürich 1971.
11.
      Cit. dílo, s. 33. Zkratky v textu
      B II, III - Fr. Bartoš, Národní písně moravské, Brno 1889 (= B II),
      Fr. Bartoš - L. Janáček Národní písně moravské, v nově nabírané, Praha 1901 (= B III).
      Bk I, II - B. Bartók, Slovenské ľudové piesne I, Bratisla- va 1959, II, Bratislava 1970. D Jb f Vk - Deutsches Jahrbuch für Volkskunde.
      H - Zd. Horálková, Archaické útvary strofické ... viz. pozn. 6.
      Hol I - Č. Holas, České národní písně a tance I, Praha 1908.
      Sl. sp. II - Slovenské spevy, Diel II, Turč. Sv. Martin 1890.
      Suš. - Fr. Sušil, Moravské národni písně, 4. vyd., Praha 1951.
      Valašskokloboucko I - K. Vetterl, Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I, Praha 1955.

FRAGEN DER TERMINOLOGIE IN VERBINDUNG MIT DER KLASSIFIZIERUNG DER VOLKSWEISEN
      Zusammenfassung Eine auf breiterer Basis angelegte Klassifizierung der Volksweisen erfordert u. a. auch womöglich präzise und eindeutige Terminologie, die insbesonder[s][e] im Bereiche der struktur-analytischen Bezeichnungen keine Verlegenheit hervorrufe. Vorläufig herrscht da nicht immer befriedigender Zustand.
      Schon bei dem Grundbegriff "musikalischer Motiv" benützt man hie und da Ausdrücke wie Zweitakt- oder Viertaktmotiv auch wenn es sich um zwei identische Eintakt- oder Zweitaktmotive handelt. Aufgewisse Widersprüche stossen wir auch bei Anwendung bzw. Auffassung des Begriffes "Melodiezeile". Bartók unterscheidet nur höchstens vierzeilige Melodien und ziemlich frei behandelt er auch Wiederholungen der melodischen Abschnitte. Wiewohl die Melodiezeile mit der Textzeile (Versstruktur) verbunden ist, entsteht die Gesangstrophe nicht selten blo[s][ß] aus einer Halbstrophe und die Melodiezeile selbst nur mit einem Halbvers korrespondiert.
      An Hand von zahlreichen Beispielen, die überwiegend im Aufsatz von Zd. Horálková in Slovenský národopis XI. 1963, S. 310-359 zugänglich sind, bespricht der Autor einzelne Erscheinungen, bei denen die Melodiezeile weder durch "Abrundung und Geschlossenheit des musikalischen Inhaltes", noch der ei[n]gentlichen Versstruktur festzule[/]gen ist. Einmal fliessen die Melodiezeilen ineinander ohne merkliche Zäsur, ein anderesmal wird die Teilung durch Wiederholung der Textzeile (bzw. Halbzeile) mit variierter oder einer neuen Melodie vollstreckt. Öfters schafft der Volkssänger selbständige Weisen aus einer einzigen Textzeile durch Wiederholung der Endwortgruppe, bzw. des Endwortes. Viele serbokroatische und ukrainische Lieder beruhen auf diesem Prinzip und benützen statt einer natürlichen Zäsur manigfaltige Kombinationen von zerlegten Wortabschnitten.
      Als selbständige Bestandteile sollen die Kehrreime betrachtet werden, damit die syllabische Versstruktur klar zum Vorschein kommt. Sonst geht diese Struktur verloren, wie es manchmal[s] bei Bartók der Fall ist. Auch bei Behandlung der Repetitionen bevorzugt Bartók öfters 2u einseitig die vierzeilige Norm. Eine der besten und erschöpfendsten Definitionen der Melodiezeile bringt W. Wiora in seinem neuesten Werk Das deutsche Lied (Wolfenbüttel - Zürich 1971, S. 33). Im Grunde steht diese Definition im Einklang mit unseren Ausführungen.
      Zum Abschluss zitiert der Autor einige Aufsätze; die sich mit der Klassifizierung der Volksweisen mit Hilfe der Rechenautomaten befassen.

ZPRÁVY A RECENZE

NEKROLOGY

Osvald Chlubna (1893-1971) [obsah]

30. října 1971 zemřel v Brně ve věku 78 let významný moravský skladatel, zasloužilý umělec Osvald Chlubna.
      Je na jiných institucích a časopisech, aby zvážily Chlubnovy zásluhy o hudební život na Moravě, jeho bohaté dílo skladatele, teoretika i bystrého a neohroženého polemika v otázkách hudby. A přece si myslím, že je správné vzpomenout také na těchto stránkách jeho obdivného vztahu k moravské lidové písni.
      Osvald Chlubna byl žák Leoše Janáčka a už proto nemohl být k lidovému uměleckému odkazu lhostejný. Vzrušoval ho improvizovaný hudecký projev, živelnost cifrovaných rytmů, kantilena táhlých nálad. Vidím ho, jak vstoje (s vpředu založenýma rukama - to bylo 'pro něho typické) dychtivě pozoruje dění na scéně při akademiích Slováckého krúžku, kdysi v letech válečných. Pamatuji jeho vztyčený ukazováček, jímž podtrhoval svůj obdiv k hlasu Jožky Severina. Ostatně nezůstalo jen u [/] obdivu: napsal pro něho "Dárek" píseň na text Anežky Gorlové a upravil známou "Mikuleckou dědinu". Jeden jediný ,ze "staré" skladatelské generace autorsky podpořil Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů v jeho obtížných začátcích; byla to díla vznosná, vzrušená,energická, která i po interpretační stránce žádala dokonalého kumštýře, a těch se jim dostalo: Zbojnickou rapsodii hrál houslový virtuos Jarka Štěpánek, Cikánské variace Štefan Čikoš.
      Inspirace lidovou písní se projevila i v jeho velkých symfonických obrazech. Pro symfonický orchestr ztvárňuje verbuňk, vrtěnou. Jednou z částí cyklu To je má zem je věta "Ej, hore chlapci, hore...".
      A to je symbolické. I on byl svým způsobem zbojník, který si vždycky řekl nebojácně své a kterému vždycky šlo o dobré pro společnost, na jejíž hudební potřeby až do svých posledních dnů hledal odpovědi. Takový zůstane v paměti těch, kteří ho znali. Jaromír Nečas

Leopold Janů (1905-1971) [obsah]

Dne 16. května 1971 zemřel v Jindřichově Hradci Leopold Janů (nar. 16. 10. 1905), pilný místní pracovník, učitel hudební školy (později lidové školy umění) v Jindřichově Hradci i na jiných místech. Věnoval se studiu vztahů významných zjevů české hudby k Jindřichohradecku (B. Smetana, Vít. Novák aj.). Vychoval řadu dobrých hudebníků a vynikl i jako skladatel. v posledních letech života pracoval na svém "Slavínu", jak o tom svědčí úryvek z dopisu autorovi této vzpomínky: "...zachytil jsem obraz jižních Čech z oblasti věkovité hudební tradice - obraz hudebních dějin Jindřichohradecka. Jeví se i v materiálu Hudebního Slavína, jehož jsem majitelem. Jsou tam fotografie, dopisy aj. skladatelů, výkonných hudebníků, s nimiž jsem se setkal při svém styku s čsl. hudbou. Jsou to jména význačná i nevýznačná, známá i zapadlá. A jako spolupracovník velkého Česko-slovenského hudebního slovníku osob a institucí (I., II., 1965) jsem aspoň zčásti

uplatnil některá svá hudební hesla. Moje dílo Hudba na Jindřichohradecku zůstává však stále v rukopise..." (27. 9. 1970).
      Leopold Janů shromáždil mnoho cenného a zajímavého materiálu, který však nestačil sám zpracovat. Protože heslo "Janů Leopold" ve zmíněné encyklopedii uvádí přehledně jeho práci (str. 576-577), chtěl bych alespoň vzpomenout jeho význačnějších objevů, jež nejsou v tombo slovníku zachyceny. Byl velkým milovníkem hudby Vítězslava Nováka a obíral se i osobností Viléma Pojmanna, Novákova učitele hudby v Jindřichově Hradci. v jeho pozůstalosti našel Novákovu Rapsódii g-moll, kterou Novák připsal z vděčnosti Vilému Pojmannovi, jenž ji částečně instrumentoval. Ve spojitosti s novákovskými studiemi pátral Lepold Janů také po dokladech o životu a díle počátecké učitelky hry na klavír - Marie Krejčů. k jeho posledním publikovaným dílům patří stať v časopisu Hudební nástroje (č. 1/1971, str. 7-9) - "Proslulý český harfář a jeho následovníci", prozrazující dobrou znalost materiálu ze západních Čech, zejména z Domažlicka, kde před léty Leopold Janů rovněž působil.
      V posledních letech pracoval L. Janů - už jako důchodce - v archívu Jindřichova Hradce, kde zpracovával hudební rukopisy. Spojoval tak v jedné osobě znalce dějin hudby a historika. Zhodnotil řadu dosud málo známých či úplně neznámých [/] rukopisů, z nichž mnoho pochopitelně připomíná činnost lidových muzikantů na jihu Čech. Chystal se ke zpracování notového materiálu z Blažejova na Jindřichohradecku, v čemž mu však již zabránila smrt.
      Dílo Leopolda Janů je vcelku málo [/] známo. Sám se příliš nestaral o publikaci své činnosti. Vykonal však velký kus práce, a proto je jistě správné, že alespoň po jeho smrti je zdůrazněn jeho přínos v tomto nekrologu. Josef Bílek[/]

KNIHY

Jaroslav Šťastný, Tradiční zemědělství na Valašsku. [obsah]

Acta Universitatis Carolinae, philosophica et historica monographia XXXV-1970, vydala Universita Karlova 1971, stran 197
Nedávno vydaná práce J. Šťastného si klade za úkol seznámit čtenáře s vývojem zemědělství na Valašsku, zejména ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Úvodem autor přibližuje celkovou hospodářskou a ekonomickou situaci kraje ve zkoumaném období. Všímá si nově vznikajícího průmyslu, možností zaměstnání i peněžní situace lidu. Zaznamenává vliv industrialisace na valašské zemědělství a progresivní působení hospodářských spolků a vznikajících hospodářských škol na zlepšení zemědělského podnikání.
Práce je rozvržena do čtyř kapitol. v první z nich, nazvané "Hospodář[/]ská usedlost", popisuje autor uspořádání usedlosti a její začlenění v určitém typu vsi. Všímá si situování hospodářských budov vzhledem k obytnému stavení a krátce charakterisuje obytný dům na Valašsku. Zevrubněji pak popisuje hospodářské budovy a to jak z hlediska stavebního, tak i z hlediska jejich funkce. v druhé části kapitoly věnuje J. Šťastný zájem stavbám souvisejícím s letním chovem hovězího dobytka na vzdálených pastvinách, tzv. "javořinách", který byl rozšířen zejména na horním Vsetínsku a na Valašskokloboucku. v krátkostí autor seznamuje čtenáře se vznikem javořin, jejich držbou a využitím v průběhu tří století. Největší změny zaznamenává v 19. století, kdy mimo jiné nastává na těchto plochách převaha chovu hovězího dobytka, která je podmíněna úpadkem salašnictví. Podle funkce a forem dělí autor pře

chodná letní sídla hovězího dobytka, tzv. "stániska" a "letoviska", do tří skupin.
      V kapitole "Zemědělské nářadí" autor probírá inventář rolnické usedlosti. Zabývá se především otázkou konstrukce a funkce jednotlivých druhů zemědělského nářadí, zachycuje jeho vývojové změny a každý druh historicky určuje.
      V pojednání o orném nářadí polemizuje J. Šťastný s názorem autorů starších příspěvků k tomuto tématu o všeobecném použití valašského háku k orbě. Na základě terénních poznatků zjišťuje, že i v minulosti byl valašský hák používán k orbě jen v horských terénech, tedy v oblasti daleka menší, než se obvykle soudí. k zajímavému názoru přivedl autora nález tzv. "trutnovského háku" ve sbírkách muzea ve Valašském Meziříčí a radlic lopatovitého tvaru v jiných muzeích. Domnívá se, že se tento typ háku rozšířil na Valašsko ze sousedního Slezska, kde byl běžně používán. Pro potvrzení této domněnky však zatím v terénu nenašel doklady.
      V části kapitoly, nadepsané "Srpy a kosy", se J. Šťastný zamýšlí nad otázkou, zda byl na Valašsku vedle kosáku používán i srp s pilovitým ostřím. s přihlédnutím k možnostem použití srpu s pilovitým ostřím a proto, že není ve sbírkách žádného muzea na Valašsku zastoupen a ani v terénu není znám, jeho použití v horských oblastech ve druhé polovině minulého století vylučuje. Po[/]jednání o dopravních prostředcích, tedy vozech, saních a smycích tuto kapitolu uzavírá.
      Prvním problémem, kterým se autor zabývá v kapitole třetí, nazvané "Soustavy polního hospodářství", je otázka existence trojhonného systému hospodaření na Valašsku. Rozborem zmínek ve starší literatuře zjišťuje, že se tímto způsobem v minulosti bezesporu hospodařilo v nížinných oblastech Valašska. v horských částech Valašska, kde se ozimy začínaly set až na přelomu 19. a 20. století, trojhonný systém spočíval ve střídání jařin, okopanin a jetele s ponecháním jedno až dvouleté úlehle nebo víceletého přílohu.
      Podle polohy dělí autor pozemky do tří pásem - údolní, střední pásmo pasekářských usedlostí a pásmo v nejvyšších horských polohách a dokládá zde obvyklé osevní postupy. Přitom zůstává pravidlem, že pozemky blíže usedlosti byly intenzivněji obhospodařovány. Na tomto místě si autor všímá také dočasného využití půdy na rubaniskách, způsobů získávání půdy z lesních pozemků a jejího využití. Podává přehled plodin v minulosti na Valašsku pěstovaných a zachycuje nejčastější druhy obilních "míšanin". Současně nás autor seznamuje s úlohou nových plodin (ozimy, jetel) při postupné přeměně extenzivního hospodaření na jeho intenzivní formy.
      Závěrečná kapitola "Pracovní procesy v zemědělství" zachycuje polní práce v chronologickém sledu. Autor [/] velmi svědomitě popisuje techniky práce i její změny, související s použitím modernějšího nářadí i pronikajících nových metod hospodaření. v závěru studie se její autor zamýšlí nad příčinami, které vedly k přetrvávání extenzivního způsobu hospodaření na Valašsku, zejména v jeho horské části, a shrnuje podmínky, nutné pro jeho zlepšení.
      Práce je opatřena německým resumé, soupisem pramenů, věcným a jmenným rejstříkem a vyčerpávajícím seznamem literatury, který však má nejednotný systém citace. Mimo 37 kreseb zařazených v textu je práce doplněna obrazovou přílohou obsahující 12 kreslených tabulí a 41 nečíslovaných fotografií. Do popisu fotografií se však autorovi vloudily dvě chyby. Nádoba na obilí na str. 187 bývá obvykle nazývána "kadlůbek". Termín "putyra" označuje nádobu na brynzu sice stejného vzhledu, ale daleko menších rozměrů. Pokud J. Šťastný zjistil tento termín, jedná se o ojedinělé užití.
      Stejné je možno říci o truhle na str. 188, kterou autor označuje jako "sůsek" k uskladnění obilí. Truhla, rozdělená na tři oddíly, sloužila k uskladnění tří druhů mouky a na Valašsku je všeobecně nazývána "můčnica". Také způsob zápřahu na str. 185, kdy jdou tři kusy hovězího dobytka vedle sebe, není zrovna častý. Je škoda, že se o tom ani v textu nedozvíme více.
      Studie J. Šťastného je první souhrnnou prací pojednávající na toto

téma. Shrnuje informace o vývoji valašského zemědělství od poloviny minulého století, o tradičním zemědělském nářadí i o technikách práce. Současně kniha naznačuje řadu nerozřešených problémů agrární historie a dává možnost širšímu srovnávacímu pohledu. Nahlédnutím do poznámkového aparátu však čtenáři neujde, že těžištěm studie je především materiál získaný na horním Vsetínsku. Soudím, že by práci vůbec nezlehčovalo, kdyby tato skutečnost byla zřejmá už z jejího titulu. Marie Brandstettrová

J. Langer-J. SvobodováM. Robinsonová, Krása v dreve zakliata, [obsah]

Pallas - Bratislava 1971, stran 109 včetně 54 černobílých a 34 barevných obrazů, resumé německé, francouzské a anglické.
      Nakladatelství Slovenského fondu výtvarných umění dalo na trh reprezentativní publikaci, jejíž poněkud nadnesený titul napovídá, že nejde o vědecký, jako spíš o umělecký počin, a zároveň ospravedlňuje poněkud krasomluvné ladění čtyřstránkového úvodního textu. Ve snaze o zkratkovitost podávají v něm J. Langer a J. Svobodová příliš přímočarý výklad o vývoji kultury na Sloven[/]sku, který je pro četné simplifikace nepřijatelný. Některé obecné úvahy o charakteru lidové kultury jsou silně zploštělé, jako například tvrzení, že od 13. století máme doklady o tom, že kultura slovenského rolnického prostředí byla celkem konsolidovaná a prokázala velkou životaschopnost, že se sociálně nediferencovala natolik, aby ji mohly rozložit a narušit jiné společenské a etnické skupiny. To je vůčihledný romantismus, hodný tak ještě fin de siécle. Co my víme o tom, jak vyhlížela lidová kultura skoro na prahu našeho tisíciletí?
      Nepřesných a nedůsledných formulací je v textu více. Můžeme například v lidovém prostředí předpokládat existenci předkřesťanských soch ochránců stád apod.? Autoři sami na jiném místě vyslovují mínění, že v období protireformace stojí vrstva rolníků poprvé před možností vlastnit a sama používat kultovní objekt. Zjednodušený pohled vede až k tomuto absurdnímu tvrzení:" Rolník sa stáva investorom až na hranici vlastných možností. Keď to už nedovoluje jeho životné minimum, prekračuje i túto hranicu, začína sám vyrezávať sochy a stavať kostoly". Myslím, že pravděpodobnější je jiný předpoklad autorů, podle něhož se plastiky šířily od konce 18. století z, poutních míst a církev jimi usměrňovala místní tradice. - Příliš velké sousto zůstalo nestráveno: na čtyřech stranách nelze řešit, ale ani vytknout všechny problémy geneze [/] a charakteru lidové plastiky na pozadí obecného historického vývoje.
      Ve snaze vyrovnat se se všemi stránkami svého tématu přecenili J. Langer a J. Svobodová úlohu lidové ornamentiky v plastice; samotná technika kanelování a vrubořezu není ještě ornamentem, tím méně pak znakem. Správně zdůrazňují autoři to, že vrstvy polychromie s patinou času vytvářejí náhodné efekty a že patina umocňuje působení vlastních výtvarných hodnot plastiky. Kdybychom poznali některé ze sošek s jejich původní kompaktní a sytou polychromií, pozbyly by pro nás hodně ze svého půvabu. Soudím však, že autoři mohli vhodněji zvolit detail plastiky na přebal: příliš oprýskaná a skvrnitá polychromie inkarnátu vzbuzuje nepříjemný dojem následků dermatologické choroby, ne-li zrovna lepry. Ani na vazbě není šťastná volba detailu Piety s odpudivým šklebem.
      Fotografická čá[s]t publikace je dílem M. Robinsonové. Jejím snímkům plastik z fondu Oravské galerie a ze sbírky Matildy Čechové nelze upřít vysokou uměleckou a technickou hodnotu, jen v ojedinělých případech oslabenou úrovní reprodukce (nízký stupeň ostrosti a několik nepřesných soutisků barev). Naše výhrady se budou týkat spíš výběru fotografií, který v některých případech neumožňuje čtenáři poznat plastiku jinak než jen z detailních záběrů (např. 18, 19, 22 s XIII a XIV, 36, 37 a 38, 39, 43 a 44, 47 a 48, XXIX);

zvlášť nelogická je prezentace plastiky na obr. 43 a 44, na nichž je figura v půli přeťata a části reprodukovány vedle sebe. Za stejně neúčelnou považuji duplicitu některých vyobrazení: při obdobném úhlu pohledu je většinou zvětšení detailu pro vnímání povrchu plastiky nepodstatné a účinek se spíš oslabuje, než aby se násobil (např. 6 a 7, VII a VIII, 14 a 15, XVIII a XIX, 30 a 31). Detail Piety je v černobílém i barevném záběru téměř totožný (XXII a 33), v jiném případě jen málo odlišný (51 a XXXIII).
Nepřehledné dvojí číslování černobílých a barevných vyobrazení způsobuje, že jen složitým a zdlouhavým srovnáváním inventárních čísel v seznamu reprodukcí dospějeme ke zjištění, kolik plastik bylo do knihy pojato. Nesnadné je pochopit systém, podle něhož jsou doklady lidové sochařské tvorby uspořádány. Proč se autoři nepřidrželi alespoň v hrubých rysech chronologie, aby tak dali vyniknout vývojovým tendencím od 18. do 20. století, když hledisko regionální by se uplatňovalo stěží, jednak pro nejistý původ většiny plastik, jednak pro nevýraznou krajovou diferencovanost? Seznam vyobrazení je sestaven velmi pečlivě a obsahuje většinu potřebných informací; jen považuji za pochybné rozlišovat plošnou, poloplastickou, plastickou či celoplastickou řezbu u volné sošky, která je plastická vždy, jednou více, jindy méně. O plošné řezbě by mohla [/] být řeč u vrubořezu, nejvýš snad ještě u nízkého reliéfu.
Výtvarnické pojetí převládlo: spíš než na čtení a pro studium je to knížka na dívání. Řekněme, že jako přehlídka tvorby od anonymů 18. století až po identifikované řezbáře z přelomu 19. a 20. století slovenské knižní produkci hanbu nedělá a rozhodně není zbytečná. Richard Jeřábek

Julie Nováková, České cisiojány od 14. století, [obsah]

Studie ČSAV, Praha 1971, č. 3, 61 stran
      Autorka touto prací navazuje na svou předchozí studii věnovanou témuž tematu. (Počátky českého cisiojánu, Sborník historický, 15, 1967, str. 5-43). Cisioján, tedy v podstatě veršovaný kalendář, ze kterého pouze podle zařazení názvu či zkratky je možno vyčíst přesné datum svátku bez jakéhokoliv číselného údaje, se pohybuje jak obsahovou, tak formální stránkou na okraji opravdové literatury. Ale jak autorka v závěru správně konstatuje, studium cisiojánů dává možnost lépe nahlédnout do procesu vývoje od formálnosti k obsahovosti, od veršů klasických a učených k lidovému rytmu.[/]
      Publikace je rozčleněna do tří oddílů. v prvním nás autorka seznamuje vůbec s pojmem cisiojánu veršovaného kalendáře, upřesňuje terminologii používanou v souvislosti s tímto tematem a dále nám v tomto oddíle prostřednictvím dvou retrospektiv vysvětluje na konkrétních dochovaných textech, jakým způsobem jsou cisiojány tvořeny a jakých technik a prostředků je k tomu využito. v závěrečném odstavci předkládá i svou úvahu, z jakých pramenů s° cisiojány vyvinuly.
      Druhý oddíl studia je věnován latinským cisiojánům na území Čech. Autorka filologicky rozebírá a hodnotí cisioján krumlovský, latinské hexamatrové cisiojány našich humanistů a rytmický cisioján Jiřího Handsche. Julie Nováková upozorňuje na chyby a omyly při přetiscích v novějších edicích a u sporných či nejasných míst přidává i svá řešení a komentáře, mnohdy rozdílné od předchozích badatelů.
      Oddíl třetí se zabývá mladšími cisiojány českými. Jsou zde analyzovány čtyři veršované kalendáře psané v českém jazyce. Po jejich pečlivém verzologickém a textově-kritickém rozboru, ve kterém autorka příležitostně doplňuje a zpřesňuje i jejich interpretaci, dochází k závěru, že po stránce formální ztělesňují české cisiojány souvislý vývoj českého hexamatru a jeho kolísání mezi technikou klasickou a národní, až k rozkladu metra. (Srov. str. 57).

J. Nováková rovněž závěrem zdůrazňuje, že český cisioján byl mnohem vývojově bohatší, než se obecně předpokládalo.
Publikace je doplněna rejstříkem autorů. Neškodilo by však zařadit do knihy seznam použité literatury, či výběrovou bibliografii, neboť vyhledávání literatury v poznámkách, či podle autorského rejstříku není zrovna nejpraktičtější. Nehledě navíc k tomu, že např, pod heslem Komenský, Jan Amos (str. 59) je odkaz na tři různá místa v publikaci, kde se o Komenském hovoří. Text na str. 36 se odvolává na časoměrné vrše Komenského, ovšem nehovoří se už nic o tom, kde je možno tyto verše nalézti. Třetí odkaz na jméno Komenského nás dovede na stranu 41. Zde se ovšem Komenský opět jen mihne v poznámce 48, končící dalším odkazem na jinou starší práci autorčinu.
To však jsou poznámky spíše na okraj, k technickému vybavení publikace. Studie Julie Novákové svým seriózním přístupem i podnětnými postřehy znamená bezesporu další krok ve studia českých středověkých cisiojánů. Jan Souček[/]

Josef Jančář, Hluk - nejmladší město Slovácka. [obsah]

Vydal Městský národní výbor, Hluk 1970, 192 stran
      Jančářova monografie, jež byla vydána při příležitostí povýšení Hluku na město, je vlastivědnou publikací s převažujícím historickým materiálem. Uvádějí ji verše Františka Kožíka a slova Josefa Kašpary, předsedy Městského národního výboru v Hluku.
      Vlastní text monografie má formu souvislého výkladu dějinných událostí a lidové kultury obce, autor jej tedy nerozčlenil do kapitol či menších částí. Tím se zvýraznila jednolitost a návaznost výkladu, ovšem za cenu obtížnější orientace v celé knize.
      Ve stručném zeměpisném nástinu je Hluk charakterizován jako oblast s příznivým podnebím a bohatou vegetací v podhůří Bílých Karpat. Proto bylo okolí obce osidlováno už od nejstarších dob. Souvislejší kolonizace tohoto území mezi řekami Moravou a Olšavou začíná v mladší době kamenné. Po zemědělském obyvatelstvu neolitu se v místě získaly hmotné doklady - kamenné nástroje a keramika. Nechybí ani památky z velkomoravského období.
      Bouřlivější dějinné období v této oblasti nastává po zániku Velké Moravy, kdy se formoval český a uherský stát. Hluk se ocitl v pohraničním území. Politické hranice se nemohly ustálit, hraniční spory trva[/]ly až do konce 18. století, i když se už ve 14. století státní hranice ustálila na dnešní moravskoslovenské hranici.
      Východní Morava měla významné místo v husitském období, kdy nedaleko Nedakonic vznikl Nový Tábor. Při výpravě Matyáše Korvína proti Jiřímu Poděbradskému byl Hluk dobyt uherským vojskem. z hospodářského hlediska je zajímavé, že v Hluku v 15. století rozkvétalo vinohradnictví. Jančář upozorňuje i na výskyt minerálních pramenů; vždyť hlucká "vřivá voda" je vzpomínána i v knize Tomáše Jordana z roku 1581.
      Hodně pozornosti J. Jančář věnoval studiu urbářů a hospodářské situace poddaných v 16. a 17. století. Počátkem 17. století byl tento kraj pustošen vpády Bočkajovců, po roce 1620 zase vpády uherských odbojových vojsk Betlena Gábora. Nevyhnuly se mu ani turecké nájezdy. Válečná střetnutí ovšem jenom zhoršovala situaci poddaného lidu. Autor uvádí i seznam usedlých rodin v 17. a 18. století.
      Podstatná část monografie je věnována etnografické problematice Hluku. Jančář se zaměřil především na otázky tradičního hospodaření zemědělství a dobytkářství. Popisuje způsoby práce a nejvýznamnější hospodářské nářadí. Podle Vceňovacích aparátů popisuje i trojprostorová rolnická obydlí, přičemž zjišťuje, že tradiční zástavba se uplatňovala ješ

tě počátkem našeho věku. Podrobnější pozornost je věnována i lidovému oblékání. Upozorňuje zvláště na vývoj lidového oděvu v druhé polonině 19. století.
      Podstatně méně pozornosti je věnováno jiným etnografickým a folklórním jevům. Nacházíme zde několik záznamů pověrečného vyprávění (např. vyprávění o vodnících), pověsti o Jánošíkovi. Pohádkový folklór zastupuje látka "O drnkavej paličce", která má zajímavé místní detaily. z výročních obyčejů jsou připomínány zvláště masopustní obchůzky, jarní obyčeje a mikulášské masky. z rodinných obyčejů se J. Jančář zaměřil především na popis svatby. Připomíná námluvy, zvaní na svatbu, svatební průvody, házení do koláče, výslužky a svatební koláče, svatební stolování, převážení nevěsty, zábavy svatebčanů apod.
      Autor nevynechal ani přehled dějinných událostí v posledním období. Připomíná sociální boje z období první republiky, události z německé okupace, boj za osvobození vlasti a obnovu politického a hospodářského života po osvobození.
      Není opomenut ani nedávný a současný vývoj obce, především jeho hospodářský rozmach, který změní zemědělské městečko v zemědělskoprůmyslové město.
      Zvláštní pozornost je věnována rmístnímu folklorismu a především místním národopisným slavnostem. Skupiny z Hluku se zúčastňovaly [/] národopisných akcí už v dvacátých letech, např. v roce 1925 v Brně, r. 1928 v Praze, r. 1936 v Luhačovicích. Většinou Hlučané předváděli svůj nejatraktivnější zvyk - Jízdu králů. Mnoha akcí na Moravě se účastnili v třicátých letech. v této době vznikla také tradice Dolňáckých slavností v Hluku. První větší národopisné slavností byly zde pořádány 5. června 1938, obnoveny pak byly v roce 1959. J. Jančář vzpomíná i další projevy folklorismu v Hluku, přičemž upozorňuje i na jeho negativní stránky:
      Publikace o Hluku je vybavena bohatými obrazovými přílohami. Mezi nimi převládá národopisná tématika. Jsou zde snímky lidových staveb, krojů, interiéru, obyčejů, pracovních motivů a dokumentace Dolňáckých slavností. Josef Tomeš

Kiži. [obsah]

Iskusstvo - Leningrad 1970, 2. vyd., 22 stran textu, 63 černobílých fotografií, anglické résumé Kiži. Avrora - Leningrad 1970, nestránkováno, 9 stran textu, 89 barevných fotografií, anglické résumé
Jméno malého ostrova uprostřed Oněžského jezera nepochází z ruštiny. v současném karelském a věpském jazyce prý "koži" znamená "hřiště", "místo pro hry". "Kižskij [/] pogost" - církevní, administrativní a kulturní celek - existoval prokazatelně již v 15. století. Daleko za hranicemi Karélie proslul teprve později, a to zásluhou výjimečných památek dřevěné architektury z 18. a 19. století. O dnešní popularitu se přičinilo muzeum venkovských církevních i světských staveb, které bylo zřízeno jako pobočka Státního vlastivědného muzea Karelské ASSR v Petrozavodsku. Jeho budovatelé využili příznivé okolnosti, že totiž jádrem muzea učinili vynikající komplex tří dřevěných sakrálních staveb, které byly na Kižích postaveny v rozpětí půldruhého století: Preobraženskaja cerkov v roce 1714, Pokrovskaja cerkov v roce 1764 a zvonice v roce 1874. Tento časový úsek zahrnuje jak období rozkvětu, tak i úpadku dřevěného stavitelství ruského Severu. v této oblasti se sice dochovalo více monumentálních architektonických souborů z 18. stolatí, například ve vesnici Nenoksa při Bílém moři, v pogostach Podporožje a Turčasovo na Oněze nebo ve vsi Rat-Navolok na Emce, ale žádný z těchto komplexů nedosáhl architektonických kvalit Kiži.
Autorka textu první z posuzovaných knížek E. S. Smirnova představuje čtenáři vývoj kižského pogostu na pozadí pohnutých historických událostí, válek i protifeudálních vzpour a povstání. Smyslem tohoto výkladu je podepřít ne zcela přesvědčivé tvrzení, že život tu byl svět

ský, profánní, což se prý obrazilo i v charakteru sakrálních stavebních památek a dokonce i ikon. Je všeobecně známo, že ikonové malířství bylo natolik spoutáno liturgickým kánonem, že se v něm vnější podněty projevovaly v míře velmi skrovné. Ostatně autorka sama je mínění, že stavitelům ruského Severu - Kiži nevyjímajíc - zůstalo blízké estetické cítění Staré Rusi, které v oficiální architektuře velkých ruských měst 18. století sláblo. I pokud jde o malířství ikon, zůstal severský venkov věrnější klasické tvorbě a v cerkvích i v kaplích přechovával ikony starší, než byly stavby samy. Tak i kižské objekty z 18. století zdobí malby z věku předchozího. Celá tato oblast vešla ve známost nejen díky četným stavitelským, ale též malířským a iluminátorským památkám. Jiný rys, který pojí stavitelská díla Severu s architekturou Staré Rusi, je úzké sepětí objektů s okolní přírodou. Vskutku, všechny cerkve, kaple i zvonice zapadají ústrojně do přírodního rámce, srůstají se zemí a s vegetací, zrcadlí se v klidných vodách Oněžského jezera nebo Bílého moře.
      Kromě domácích kižských cerkví přibyly do zdejšího muzea dřevěných staveb drobnější kultovní objekty z blízkých i vzdálenějších obcí. Nejstarší z převezených staveb - malá cerkov Lazara Muromského ze 14. století - byla přemístěna z Muromského monastýru z opačného konce Oněžského jezera. Kaple ze 17.-19. [/] století pocházejí z obcí Volkostrov, Usť-Jandoma, Vasilevskaja, Kavgora, Korba, Lelikozero a Podjolniki.
      Světské stavitelství reprezentují především monumentální obydlí: dům Oševněvův z Bolšogo Klimeckogo ostrova z roku 1876, dům Jelizarovův ze vsi Seredka nedaleko Kiží z roku 1880, dům Jakovlevův z 19. století a dům Sergejevův ze vsi Logmoručje z roku 1910. Všechna tato obydlí náležejí k typu domu, který na Severu vznikl v dávné minulosti. Skrývají pod jednou střechou obytné i hospodářské prostory, jak si to vynutily jednak podmínky klimatické, jednak poměry sociální, totiž existence patriarchální velkorodiny. Jsou to patrové, dvoupodlažní domy s obytnou částí v horním patře, popřípadě i v přízemí. v hospodářské části je dole velký krytý dvůr, nahoře seníky. Má se za to, že tato obydlí - obdobná na celém Severu - sahají svým původem do dob Staré Rusi. Samostatné hospodářské stavby jsou tu výjimkou; jednu z nich představuje v muzeu pozoruhodná sýpka z obce Kokkolja z 19. století. Typ těchto kletí se obrazil i ve formě malých venkovských kaplí. Jiným hospodářským objektem v kižském muzeu je roubený větrný mlýn z 19. století.
      E. S. Smirnova vycházejíc ze skutečnosti, že jména mistrů, kteří postavili a zkrášlili dřevěné církevní i světské stavby ruského Severu, nejsou známa, vyslovuje mínění, že [/] "podobně jako folklór je to kolektivní tvořivost lidu". Mám za to, že s tak jednoznačným názorem na původ a charakter architektonických památek v této oblasti se nebudeme moci ztotožnit. Stačí jen letmé seznámení s doklady severského dřevěného stavitelství, abychom shledali, že jde zčásti o díla vysoké profesionální úrovně, která v těchto oblastech - zejména v případě sakrálních staveb - substituují architekturu zděnou. Ani monumentální světské stavby nejsou vysloveně lidové: kdybychom na ně vztáhli sociální či chcete-li třídní hledisko, nevím, zda by se nám tato honosná obydlí nejevila spíš jako bašty protilidové moci. Rozhodně jsou tyto usedlosti neslučitelné s představami o životní úrovni širokých lidových mas, jaké fixovala historická a národopisná literatura. Vezmeme-li kromě toho v úvahu vliv zděného městského stavitelství projevující se v uplatnění barokních, klasicistních a empírových stylových elementů ve výzdobě zevnějšku obydlí, zredukuje se lidovost těchto staveb na uplatnění zkušeností a zručnosti tesařů, kteří stavěli i prostá lidová obydlí ruského Severu.
      Budování kižského muzea dřevěných staveb není dosud ukončeno. Smirnova hodnotí výsledky, jichž bylo dosud dosaženo, hlavně rozsah a kvalitu restaurátorských prací vykonaných v posledních letech.
      Obě publikace citované v záhlaví této recenze vyšly téměř současně.

První z nich, která náleží do edice Pamatniki drevnerusskogo zodčestva a o jejíž textovou část jsme se mohli opřít, má skromnější obrazové vybavení. Představuje areál Kiží v černobílých reprodukcích, z nichž jen málokteré mají nadprůměrnou úroveň. Většina fotografií trpí popisným rázem a dost nevýrazným tiskem. Nevšední a technicky dokonalé záběry jsou výjimečné (3, 5, 6). Ani snaha zvýraznit některé reprodukce nebyla korunována úspěchem, protože retuše jsou nepřiměřeně tvrdé (1, 24, 39 aj.). Nevyrovnaná kvalita obrazových příloh snižuje hodnotu jinak solidní a dost informativní publikace.
Mnohem problematičtější je druhá knížka z edice Pamjatniki architektury russkogo Severa. Je složena výhradně z barevných reprodukcí provázených beletristickým, skoro bezcenným slovem A. Oněgova. Výkyvy v úrovni fotografií a jejich reprodukce jsou ještě nápadnější než v předchozím případě. Vedle četných vynikajících záběrů dobře vytištěných nacházíme stejně početně zastoupeny fotografie špatné. Zbytečně se opakují mnohé stereotypní, šablonovité pohledy. Reprodukce postrádají standardní barvy, ať již vinou fotografického materiálu, laboratorního zpracování nebo tiskařské techniky; například falešná červená škála barev v interiérech bude spočívat v použití filmu pro denní světlo při umělém osvětlení (16 a další). Způsob uspořádání obrazové přílohy svědčí o [/] typografické bezradnosti a nedbalosti; jen tak mohly být v půli rozťaty některé panoramatické záběry. Tu platí v plné míře zásada, že míň by bylo víc. Vůbec lze říci, že místo těchto dvou rozpačitých knížek mohla vzniknout raději jen jedna pronikavě lepší.
E. S. Smirnova v závěru své studie s trochou trpkosti konstatuje, že díla severské architektury jsou málo známa v kruzích ctitelů staré ruské kultury a dokonce i mezi specialisty, badateli, ač by zasluhovala jejich vřelý a pozorný vztah. Příčiny tohoto stavu mohou být rozličné. v žádném případě však nespočívají jen v územní odlehlosti tohoto podmanivého kraje a jeho kulturních památek, natož pak v nezájmu národopisců. Richard Jeřábek

Božena Nováková - Hřibová, Migrace obyvatelstva v moravských krajích, [obsah]

Studie ČSAV, Praha 1971, č. 5, 83 stran
      Jako pátý svazek svých studií v roce 171 vydala Československá akademie věd publikaci Boženy Novákové-Hřibové, věnovanou migraci obyvatelstva v moravských krajích.
      Po metodickém úvodu, který autorka věnovala objasnění předmětu stu[/]dia, upřesnění terminologie, úkolů, které touto prací sleduje, použitého materiálu a hledisek jeho třídění, přistupuje k vlastnímu pojednání.
      Začíná geografickým rozložením migrací (podle krajů, okresů a obcí), uvádí korelaci přirozeného přírůstku a migračního salda, zamýšlí se nad hospodářskou funkcí obcí a jejich vztahu ke stěhování obyvatel, rozebírá souvztažnost migrace a dojíždění do zaměstnání.
      V samostatném oddílu analyzuje stěhování do měst a studuje tuto problematiku z aspektu demokrafické a hospodářské charakteristiky přistěhovalců, věkové struktury imigrantů, jejich národnostního složení a upozorňuje na sezonní variabilitu stěhování.
      Předposlední část autorka věnuje vytyčení imigračních rajónů moravských měst a srovnává rajóny přistěhování a dojíždění. Závěrem formuluje výsledky, ke kterým dospěla, a naznačuje směr dalšího bádání.
      Textovou část doplňuje 10 grafů a dvě přehledné mapy opatřené mimo české popisky i jejich anglickým překladem. Za textem následuje 24 tabulek, statisticky prokazujících. autorčiny závěry, anglické resumé, seznam literatury, pramenných děl a rukopisných materiálů.
      Materiály uveřejněné v této publikaci jistě uvítají vedle demografů, sociologů a dalších badatelů z příbuzných oborů i národopisci, zabývající se problematikou současné lido

vé kultury, kde migrace obyvatel hraje svou podstatnou roli. Jan Souček

Mikoláš Aleš, Špalíček národních písní a říkadel. [obsah]

Nakladatelství Odeon, Praha 1971, 308 stran, 298 vyobrazení
      Populární Alšův "Špalíček" vydalo pražské nakladatelství Odeon už v 7. vydání. Tentokrát jako šestý svazek díla Mikoláše Alše. Uvádí je předmluva Miroslava Míčka se stručným nástinem vzniku díla a jeho zařazení do kontextu české národní kultury. M. Míčko vyzvedává tvořivé schopnosti prostého lidu, práci sběratelů lidových písní a etnografů, především K. J. Erbena a F. Sušila. Ukazuje i na vliv, který na mladého Alše měl Josef Mánes.
      Ilustracemi lidových písní se zabýval Mikoláš Aleš od mládí. Mnohé jeho plány však nevyšly, např. připravovaný zpěvníček "U nás"; několik kreseb uveřejnil časopisecky v sedmdesátých letech.
      K lidovým písním se Aleš vracel po práci na monumentálních dílech v Národním divadle a především pro nedostatek větších zakázek. Hlavní část svých kreseb k lidovým písním vytvořil koncem osmdesátých let minulého století. Neopakovatelnými kresbami zachytil na přelomu století [/] mizející svět českého, moravského a slovenského venkovského člověka.
      Řadu postřehů o Alšově tvorbě uvádí v doslovu Jiřina Doubnerová. Upozorňuje na malířovu spolupráci s nakladatelem Ottem a na jeho spolupráci s časopisy, v nichž se uplatnil jako mimořádně nadaný kreslíř. Připomíná časopisy jako k věty, Ruch, Zlatá Praha, Světozor aj. Velkou popularitu dosáhl Aleš v době Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku 1895, kdy byla vydána sbírka jeho ilustrací. k přípravě Špalíčku přišlo až v roce 1905 zásluhou Karla B. Mádla. Autorka doslovu uvádí i část korespondence M. Alše a K. B. Mádla, která naznačuje tehdejší tvůrčí i organizační problémy. Uvádí také uspořadatele, nakladatele a vročení dalších vydání Alšova Špalíčku.
      Mikoláš Aleš svými kresbami vytvořil umělecký protějšek lidových písní. Inspirovaly ho především dramatické momenty ve folklórní tvorbě. Proto v jeho tématice nejčastěji nalézáme lidové balady, písně vojenské a milostné, lidové zvyky i pranostiky. Alšovo dílo vyrůstající z lidové tradice je živé i dnes, o čemž svědčí i stálý čtenářský zájem zvláště u mladé generace. Josef Tomeš[/]

Malované kvítí. [obsah]

Vonička z české lidové poezie. Výbor připravil Rudolf Lužík, ilustrace Ludmila Jiřincová. Vydal Odeon Praha 1971, 294 stran
      Lidová poezie vždy přitahovala umělce - básníky, malíře, sochaře i hudební skladatele. Dovedli se jí nadchnout a inspirovat, učili se ji chápat a přibližovat svým čtenářům či posluchačům. I moderní čeští básníci se vraceli ke klasickým sbírkám lidových písní - k Erbenovi, Čelakovskému, Kollárovi, Sušilovi, Bartošovi aj. Připomeňme aspoň jedmu z úspěšných antologií, jíž bezesporu byla "Láska a smrt" Františka Halase a Vladimíra Holana.
      Zásluhou Rudolfa Lužíka, který již léta promyšleně řídí v nakladatelství Odeon edici lidového slovesného umění, se našim čtenářům dostává do rukou svou kvalitou ojedinělý a moderně pojatý výbor z české lidové poezie. Lužík se obrátil především k lidové poezii milostné. Je přitažlivá, ale pro ediční zpracování až zrádně ošidná. Oč snadnější je třeba práce s lidovou baladou. Rudolf Lužík měl však zřejmě šťastnou ruku už při vytváření koncepce sbírky.
      Prostudoval všechny základní české, moravské a slezské sbírky lidových písní, vybral nejvzácnější klenoty lidové lyriky a v klasických sbírkách našel i poučení k celkovému rozvržení své antologie. Rozčlenil ji do tří částí - poezie hravého

dětství, poezie zamilovaného mládí a poezie zralého života. Pochopitelně, nejrozsáhlejší je oddíl druhý, v němž Lužík shrnul všechny možné odstíny lásky, od milostného škádlení :a zrození lásky až k láskám zbraňovaným, opuštěným, svedeným a vyslyšeným. Do této skupiny zařadil i ukázky svatebních písní.
      Knížka je určena nejširším vrsrtvám čtenářů, podtrhuje a zdůrazňuje mistrovství slova a obrazu lidové poezie. v ediční poznámce Rudolf Lužík vysvětluje pracovní postup při její tvorbě a uvádí i seznam národopisné literatury, o kterou se opíral a z níž čerpal. Snad by bylo možno uvést malou připomínku, která však z hlediska záměru antologie není podstatná; týká se lokalizace vybra ných textů. Není zde totiž jednotnosti, např. jednou je uvedeno Slovácko (Strážnice), podruhé Dolňácko (Strážnice), jednou je uváděno Valašsko-kloboucko, jindy Valašsko, tedy míchá se etnografická oblast s její částí, s podoblastí. Přitom mezi těmito tradičními názvy je i současný pojem Gottwaldovska, který však v době Bartošově (z jehož sbírky je ukázka vybrána) ještě neexistoval (např. str. 213 a 216). Najdeme ovšem i větší nepřesnosti v lokalizaci; např. píseň: "Zasadil som čerešničku v humne" je lokalizována jako (Morava, Holíč). Jde však zřejmě o západoslovenský Holíč (str. 36). Do slovácké podoblasti Horňácka nepatří obce Březová nebo Vápenice (str. 91 a 202), jsou součástí [/] Moravských Kopanic. Těchto nepřesností je však ve výboru poměrně mála.
      Umělecký záměr Lužíkovy "voničky z české lidové poezie" zvýrazňuje a citlivě doplňuje Ludmila Jiřincová cyklem akvarelů inspirovaným prostými květinami a dětskými hříčkami z květin.
      Nakladatelství Odeon a Rudolf Lužík jistě potěší své čtenáře, kteří mají vztah k prosté, čisté, ale jiskřivé a bohaté lidové poezii.
      Výbor je připraven s vytříbeným vkusem, hlubokým citem a smyslem pro uměleckou kázeň, tedy s atributy nezbytnými k soudobé interpretaci folklórního materiálu. Josef Tomeš

Dobrydeň, suside! Smichovynky. [obsah]

Redaktor-uporjadnyk P. M. Skunć. Vydavnyctvo "Karpaty", Užhorod 1971, 350 stran
      Zdá se, že ze všech tradičních folklórních žánrů v dnešní době největší vitalitu má anekdota, proto se také sbírání a výzkumu anekdot v mnoha zemích věnuje zvýšená pozornost. Zakarpatští folkloristé vydali již několik sbírek lidového humoru. Kniha Zakarpatśki smichovynky vyšla dokonce ve dvou vydáních. Vydavatelství "Karpaty" v [/] Užhorodě nedávno vydalo novou sbírku anekdot Dobrydeň, suside, obsahující 1684 textů, většinou doposud nepublikovaných.
      Kromě zakarpatských anekdot, které tvoří podstatu této sbírky, publikace obsahuje anekdoty všech sousedních a některých jiných národů: Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Rusů a Lužických Srbů. Anekdoty nejsou uspořádány podle jednotlivých národů (jak by se dalo čekat), ale podle tematického principu do sedmi kapitol. (Samostatnou kapitolu tvoří jenom lužicko-srbské anekdoty). "Zakarpatsko", zdůrazňuje vydavatelství ve stručné předmluvě, "leží na samém konci sovětské země, proto není divu, že zde se skřížilo nemálo cest přátelství. A upřímný smích, jako každá upřímnost, sbližuje lidí. Proto mezi zakarpatskými Ukrajinci jsou rozšířeny anekdoty sousedů, které se zde udomácnily. Naše přátelství s těmito národy má dávné tradice, proto není divu, že dokonce rozdělit humor na svůj a převzatý od sousedů není tak snadné."
      Českých anekdot je ve sbírce 63, slovenských 56. Sesbíral je E. Mytník a do ukrajinštiny skvěle přeložil P. Čučka. Kromě toho sbírka obsahuje 115 anekdot, které "jsou rozšířeny mezi Slováky, Ukrajinci a Maďary .na východním Slovensku". Sebrali je E. Mytník a I. Ivaňo.
      Recenzovaná sbírka má populární charakter a je určená nejširším

vrstvám ukrajinského obyvatelstva. Svědčí o tom již její neobyčejně vysoký náklad - 150.000 výtisků. z toho důvodu nejsou v ní dodrženy ani základní zásady vědeckého vydání. Například, celá pasportizace se omezuje jenom na uvedení oblasti, resp. země zápisu dané anekdoty a jména zapisovatele (u zakarpatských anek[/]dot a ukrajinských anekdot z východního Slovenska je uveden i pramen jejich první publikace). Přesto sbírka má význam i pro folkloristiku: umožní zejména příštím badatelům zkoumat frekvenci a migraci cizích anekdot v ukrajinském prostředí. Mikuláš Mušinka[/]

SBORNÍKY

Z dějin Slovanů na území ČSSR. [obsah]

Sborník studií vydaný u příležitosti oslav 20. výročí prvého objevu velkomoravské zděné církevní stavby ve Starém Městě "Na Valách", Uherské Hradiště 1971, Kultura a tradice sv. 11, 146 stran, obrazová příloha
      Slovácké muzeum v Uherském Hraáišti vydalo jako 11. svazek edice Kultura a tradice sborník studií nazvaný z dějin Slovanů na území ČSSR. Jedenáct vědeckých prací podává přehled současného stavu bádání o Velké Moravě.
      Autor úvodní studie, Lubomír E. Havlík, rozebírá význam a postavení Velké Moravy v Evropě 9. století. Vzhledem k rozsáhlosti tématu se autor zaměřil jen na některénejzávažnější body. Stručně se zabývá otázkou pramenů a jejich [/] výkladu, problémy sociální diferenciace a nomenklatury, problematikou politické a státní formy, christianizace, církevní organizace, politického postavení Moravy v evropském prostředí a otázkou existence vlastního sebeuvědomění Moravanů.
      V dalším příspěvku se Robert Snášil, redaktor sborníku, zabývá historií archeologických vykopávek ve středním Pomoraví. Vedle vzpomínky na tři generace badatelů, kteří se do dnešních dnů zasloužili o tak mohutný rozvoj archeologie, popisuje osudy sbírek a pokusy o regionální publikační činnost.
      Třetí pojednání, jehož autorem je Vilém Hrubý, nás ve stručností seznamuje s přínosem archeologie v posledních dvaceti letech na rozšíření znalostí o Velké Moravě. Autor cituje úryvky z odborné [/] literatury na počátku našeho století i z odborné provenience padesátých let a na ,konkrétním materiálu dokazuje, jak bylo nutné v současnosti mnohé závažné závěry pozměnit a nejednou provést úplné přehodnocení.
      Následující stať Josef Poulík věnoval kontaktům staré Moravy s karolínským prostředím. v závěru dospívá k názoru, že vezmeme-li v úvahu současný stav výzkumů a nálezů, jisté podněty z karolinského prostředí je nutno konstatovat. Ovšem přejímání neprobíhalo nijak pasivně, ale s respektováním domácích výrobních tradic.
      Kratším článkem o vztazích podunajských a moravských Slovanů v 8. a 9. století přispěla do sborníku Zlata Čilinská. Konstatuje, že v průběhu 7. a 8. století byly slovanské kmeny v Podunají po materiální i duchovní stránce vyspělejší, než jejich severní sousedé na Moravě, kteří převzali iniciativu až v první olovině 9. století, navazujíce ovšem na tradice podunajské oblasti. Pokračování velkomoravské tradice v Čechách. Tak nazval svou studii Miloš Šolle. Obírá se především kulturně-historickým významem Kouřimska na počátku české státnosti, jako zprostředkovatelského střediska mezi Velkou Moravou a přemyslovským státem.
      Milan Stloukal se zaměřil na další zajímavý problém - antropologii starých Slovanů. v kostce resumuje vývoj této vědní discipliny

u nás, na archeologickém materiálu předkládá její dnešní výsledky a zamýšlí se částečně i nad budoucností historické antropologie.
      Význam křesťanství na Velké Moravě a význam byzantské mise legendárních soluňských bratří analyzuje Vladimír Vavřínek. Autor zkoumá příčiny příchodu této mise a poukazuje na mnohem širší souvislosti, než pouhé pokřtění obyvatel Moravy.
      Rekonstrukce památek velkomoravské architektury v oblastí Starého Města u Uherského Hradiště, o které se pokusit Josef Pošmourný, zdůvodňuje v následujícím článku. Na základě těchto rekonstrukcí se snaží vyhledat souvztažnosti architektury Velké Moravy k jiným kulturním oblastem.
      Nové poznatky o velkomoravském právu v 9. století předkládá Karel Kizlink. Důrazně upozorňuje na mnohá nedopatření, ke kterým došlo v minulostí chybnými vědeckými přístupy u studia této problematiky, a ukazuje, k jakým nesprávným závěrům vlivem neznalosti odborných metod a techniky právního výzkumu se někteří badatelé dopracovali.
      Poslední, krátký příspěvek, jehož autorem je Vladimír Kyas, nás zavádí do literatury cyrilometodějského období a konstatuje životaschopnost kulturních prvků, které se formovaly na počátku naší vzdělanosti v 9. století.
      Každá studie obsahuje poznámkový aparát, často poměrně rozsáhlý, [/] uvádějící odkazy na další literaturu, podrobnější vysvětlení některých stanovisek autorů, která by tříštila text článků a údaje o pramenech. U každého příspěvku je rovněž přiřazeno německé resumé.
      Zbývající část sborníku vyplňuje obrazová příloha. Tvoří ji 59 černobílých fotografií, dokreslujících textová pojednání. Nalezneme zde snímky archeologických nálezů charakterizmjících vývoj osídlení popisovaného regionu, dále schematický plánek velkomoravského Starého Města, Modré u Velehradu a Uherského Hradiště - Sadů, snímky základů velkomoravských kostelů, rekonstrukce staveb atd.
      Studie, které sou otištěny v té posloupnosti, v jaké byly předneseny v přednáškovém cyklu u příležitosti vzpomenutého výročí, podávají i čtenáři - neodborníku dosti jasný průřez současným stavem výzkumů tohoto velkého období našich dějin. Ke kladům nutno přičíst i zdůraznění moderních metodologických přístupů ke studiu této problematiky, které často vedou k překvapujícím výsledkům, odporujícím zaužívané tradicí, ovšem objektivním a vědecky podloženým. Jan Souček[/]

Materiały Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku, [obsah]

redaktor Anna Kisielewska, vyd. Muzeum Budownictva Ludowego v Sanoku, 1964-1970, seš. 1-12
      V současné době existuje v Polsku síť regionálních muzeí lidového stavitelství v přírodě, jež zahrnuje téměř všechny etnografické oblasti Polska. Tak jako u nás i v Polsku probíhaly diskuse o tom, zda budovat celostátní muzea lidového stavitelství v přírodě, nebo menší regionální muzea. Počátkem šedesátých let zvítězila zde koncepce budování regionálních muzeí lidového stavitelství, z nichž jedním je muzeum v Sanoku, věnované především lidovému stavitelství Lemků a Bojků.
      Po schválení návrhů na Muzeum lidového stavitelství v Sanoku a zahájení přípravných prací se objevila potřeba nejenom hlubší dokumentace dochovaných staveb, ale i hlubšího poznání lidové kultury v podtatranské oblastí jihovýchodního Polska. Proto už v roce 1964 vznikl v Sanoku pod redakcí A. Kisielewské první sešit Materiálů muzea lidového stavitelství v Sanoku, který zahájil řadu zajímavých prací, postupně publikovaných v dalších sešitech, jichž vyšlo dosud dvanáct.
      Jednotlivé sešity mají pevně stanovený obsah: prvá část je věnována otázkám teorie a praxe budování muzeí lidového stavitelství, druhá otázkám lidového umění, které s budováním muzea souvisí, třetí část pak

otázkám konzervace materiálů a nejrozsáhlejší čtvrtá část vlastnímu etnografickému výzkumu. Závěrečný oddíl tvoří zprávy a recenze. Tento přesně vymezený obsah spolu se skutečností, že všechen, především etnografický výzkum, jehož výsledky jsou v Materiálech muzea lidového stavitelství v Sanoku publikovány, je věnován jedné regionální oblasti, svědčí o vědeckém přístupu pracovníků k budování tohoto regionálního muzea. Avšak nejenom to. Řada fundovaných prací jak pracovníků muzea v Sanoku tak i jiných polských etnografů, uveřejněných v Materiálech, má i obecnější význam pro poznání vývoje lidové kultury, případně pro poznávání způsobů záchrany jejích významných dokladů. Vydal zde například rozsáhlý článek Jerzy Czajkovski: Historiczne i etniczne podstawy kształtowania się grup etnograficznych w południowej części woj. rzeszowskiego (seš. 9, 1969), referáty z celopolské muzejní konference, uspořádané v Sanoku v roce 1969 (seš. 10, 1969), metodicky i věcně zajímavý příspěvek přináší Ignacy Tłoczek, Zabudowa bojkowskiej zagrody (seš. 12, 1970), A. Kisielewska, Płanetnik Wojciech Rachwał z Przysietnicy (próba analizy reliktu kulturowego) ve stejném čísle. Řada článků uvedených autorů i další práce, jako A. Rybicki o otázkách organizace, J. Malinowska o lidovém umění, vynikající práce Michała Czajnika, Ba[/]dania nad zastosowaniem žywic syntetycznych do zabezpieczenia drewna przed rozkładem powodowanym przez Grzyby (seš. 8, 1968) a dlouhá řada jiných, jež není možné v této zprávě vyjmenovat, jsou vzorným příkladem vědeckého přístupu k budování muzea lidového stavitelství v současné době. Kromě toho vydalo muzeum v Sanoku v posledním roce několik drobných publikací, z nichž připomínáme bibliografickou práci A. Pytliňské-Spiss: Przegląd wybranej literatury z zakresu muzealnictwa skansenowskiego, Sanok, 1970.
Jednotlivé sešity Materiálů z muzea v Sanoku vycházejí v rozsahu pěti archů formátu A/4, články provází bohatá grafická i fotografická dokumentace i bohaté soupisy literatury. Lze konstatovat, že v muzeu lidového stavitelství v Sanoku pracuj dobrý kolektiv odborníků a je;ich časopis by neměl chybět v žádném z našich ústavů, které se zabývají nejenom muzei v přírodě, ale i etnografií vůbec, a snad by mohl být příkladem i pro regionální muzea lidového stavitelství u nás. Josef Jančář

FOLKLOR W ŻYClU WSPÓLCZESNYM. [obsah]

Materiały z Ogólnopołskiej Sesji Naukowej w Poznaniu 1969, vydalo Wielkopolskie Towarzystvo Kulturalne, Poznań 1970; strán 137
V dňoch 16. a 17. júna 1969 uskutočnilo sa v rámci "Festiwalu Folkloru Polskiego" (festival prebiehal v dňoch 12.-18. júna) v Poznani zasadnutie poľských etnografov a folkloristov, ktorí rokovali o aktuálnych otázkach folklóru i ľudového umenia v súčasnosti. Iniciátorom i spoluorganizátorom tohto podujatia bolo Wielkopolskie Towarzystvo Kulturalne, ktoré napokon vydalo i jednotlivé príspevky (rotaprintom), čo na tomto stretnutí odzneli. Uvedený zborník príspevkov obsahuje štyri základné referáty, osem vedeckých správ (koreferátov) a záznam z polemickej diskusie, ktorá nastala po prednesení príspevkov. v snahe informovať i zahraničných záujemcov o tieto otázky zborník obsahuje aj cudzojazyčné resumé (v angličtine a ruštine).
Hlavný referát "Folkloryzm w Polsce" predniesol J. Burszta. Bol to najobsiahlejší referát, v ktorom autor poukázal na otázky vzťahu medzi pojmami "folklór v spoločenskom živote" a "folklorizmus v spoločenskom živote". Na pozadí tohto vzťahu sa potom predovšetkým sústredil na rozmanité prejavy folklorizmu v ľudovej kultúre, nad jeho "módnosťou" v súčasnosti, ale tiež ako sa stal predmetom záujmu

kultúrnych, spoločenských a iných organizácií a pod. J. Burszta osvetlil ďalej základné tendencie, ktoré folklorizmus podmieňujú, a podľa niektorých prejavov ho rozdelil do piatich skupín. Zaujímavé je napríklad jeho chápanie folklorizmu ako historického javu - v takomto prípade je folklorizmus ponímaný v rámci poľskej národnej kultúry a rozumie sa pod ním orientácia umelcov na folklór už od prvej polovice 18. storočia. Podľa niektorých znakov, na ktoré J. Burzsta poukazuje, je folklorizmus široký jav, ktorý možno charakterizovať tiež termínom "národný folklór".
      Druhý referát "Folklor muzyczny a folkloryzm" predniesol B. Linette. V tomto referáte poukázal autor na faktory, ktoré majú rozhodujúci vplyv na celkový proces v oblasti hudobného folklóru, z čoho mu vysvitlo, že folklorizmus postihol práve najviac túto oblasť ľudovej duchovnej kultúry. Termín "hudobný folklorizmus" je podľa B. Linetta príliš široký a vo svojej podstate veľmi rôznorodý.
      Na úlohu folklorizmu ako "módy ľudovosti" v oblasti ľudového umenia sa zameral St. Błaszczyk v referáte "Rola folkloryzmu w procesie przeobrażeń sztuki ludowej". Pod "módou" ľudovosti rozumie St. Blaszczyk vydobývanie z tradičnej ľudovej kultúry len takých elementov, ktoré môžu zaujať súčasného odberateľa, na ktoré reaguje najživšie.[/] Proces premien v ľudovom umení je teda podmienený vkusom masových odberateľov a podľa St. Błaszczyka je folklorizmus vlastne formovanie "foriem" ľudovej tematiky, ktorej elementy sú napokon chápané ako výraz národného umenia. :Vo svojom príspevku sa St. Błaszczyk neobmedzuje len na oblasť ľudového umenia, ale všíma si tiež prejavov folklorizmu i v oblasti ľudových remesiel.
      Referát Gr. Dąbrowskiej "Obrzędy, zwyczaje i tańce ludowe jako tworzywo repertuaru zespołów artystycznych" nadväzuje na .predchádzajúce základné referáty. Autorka sa na jednej strane zamerala na rozvoj amatérskych ľudových tanečných súborov (najmä po druhej svetovej vojne), a to na rôznych stupňoch. Na druhej strane poukázala na dramaturgiu ich repertoáru, a hlavne v akých podobách využívajú zvykoslovný materiál. z tohto hľadiska Gr. Dąbrowska rozdeľuje tanečné ľudové súbory na dve skupiny: 1. súbory, ktoré pracujú s autentickým obradovým a tanečným folklórom a 2. súbory, ktoré pracujú so štylizovaným, rozmanite adaptovaným folklórom. Autorka vyslovuje názor, že ľudové tance sa v poslednom období stali výrazom poľského patriotizmu, stali sa z nich poľské národné tance.
      Ďalšie príspevky (vedecké správy) sa týkali už pertraktovaných otázok v hlavných referátoch, ale s pri[/]hliadnutím na jednotlivé národopisné oblasti. J. Ligęza referoval o folklóre v hornosliezskom priemyselnom okruhu, D. Simonides o úlohe súčasného ľudového rozprávania v "živom" spoločenskom .prostredí, K. Kwaśniewski o úlohe folklóru v procese spoločensko-kultúrnej integrácie v západnom a severnom Poľsku, M. Macewicz-Gołubkow o prejavoch integrácie obyvateľov dnešných obcí v oblasti dolného Sliezska na pozadí výročných obyčajov, M. Mikuta o kritériách výberu folklórneho materiálu pre javiskové úpravy, Z. Nożyńska o postavení ľudového tanca v súčasnom kultúrnom prostredí, M. Bobrowska o súčasnom stave amatérskeho tanečného ruchu v oblasti Veľkopoľska a napokon St. Weremczuk referoval o potrebách a smerovaní činnosti organizovania siete ľudových výrobcov.
      Ako vyplýva z obsiahleho záznamu diskusie, ktorý je pripojený v závere zborníka, do diskusie výrazne zasiahli mnohí účastníci tohto stretnutia, nielen referujúci. Živá diskusia mala na jednej strane polemický ráz, najmä pokiaľ šlo o otázky vymedzenia pojmov pri sledovaní tak rôznorodého javu, ako je folklorizmus, na druhej strane v niektorých prípadoch mala i postulatívny charakter (napríklad vystúpenie M. Znamierowskiej-Prüfferowej o prvoradej nutnosti vytvorenia vhodných podmienok pre dokonalú dokumentáciu folklóru). Hlavný akcent diskusie však spočíval na

objasnení pojmu folklorizmus. Nie'ktorí diskutujúci poukazovali na to, že vo viacerých prípadoch je problematické rozlišovanie pojmov folklór a folklorizmus. Záver diskusie nakoniec vyznel v tom zmysle, že 'vo folklorizme sa zreteľne javia dva smery: 1. smer umelecko-profesionálny (ak umelci vychádzajú alebo čerpajú z folklóru) a 2. smer spoločensko-amatérsky, v ktorom proces pretvárania folklóru nie je tak veľký ako v prvom prípade, rovnako i individuálny vplyv tu nie je tak výrazný.[/]
Záverom možno konštatovať, že zasadnutie poľských etnografov a folkloristov v rámci "Festiwalu Folkloru Polskiego" prinieslo mnohé pozitívne výsledky. Veď otázky štúdia ľudovej kultúry v súčasnosti, jej druhej :existencie, sú dnes nanajvýš aktuálne. Bude len vecou odbor níkov, aby sa toto štúdium dostalo na patričný metodologický základ. Vydaný zborník dokumentuje, že v Poľsku (podobne ako v poslednom čase i u nás) je o túto problematiku živý záujem. Andrej Sulitka

KONFERENCE

Kultúrne spoločenstvo a diferencie v ľudovom stavitelstve v Karpatoch [obsah]

Na dny 15. až 17. listopadu 1971 svolala Československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti a Národopisný ústav Slovenskej akadémie vied v Bratislavě na zámek ve Smolenicích mezinárodní konferenci na téma Kultúrne spoločenstvo a diferencie v ľudovom staviteľstve v Karpatoch. Mimo domácích badatelů studujících tuto problematiku byli přítomni i hosté z Sovětského [/] svazu, Polska, Maďarska a Bulharska.
      Po otevření konference ředitelkou Národopisného ústavu SAV dr. Boženou Filovou přednesl úvodní projev dr. Ján Mjartan. Zhodnotil dosavadní činnost karpatské komise a zamyslel se nad dalšími perspektivami.
      S prvním odborným referátem vystoupil J. V. Bromlej, ředitel Etnografického institutu Akademie nauk SSSR. Následoval teoreticky zaměřený referát dr. V. Frolce Směry a metody v evropském bádá[/]ní o lidovém stavitelství a jejich aplikace na karpatskou problematiku. V. Frolec stručně shrnul a charakterizoval směry a metody, jimiž se ubíralo národopisné studium od svých romantických počátků v polovině 19. století až po současný stav, a zdůraznil zejména specifičnost národopisné metody, využívající ke kemplexnímu pohledu na zkoumaný předmět či jev i různých kombinací metod příbuzných vědních oborů.
      Prof. arch. Georgi Kožucharov ze Sofie přednesl příspěvek Některé otázky studia interetnických vztahů v lidovém domě, ve kterém podtrhl nutnost objasnění vnitřních zákonitostí rozvoje lidového domu a vlivu konkrétních historických podmínek na tento rozvoj. Po bulharském vědci hovořila dr. Maria Gładyszova z Krakova a za téma si vybrala problematiku studia lidového stavitelství v polských Karpatech.
      Posledním referentem dne byl dr. Josef Vařeka. Přednesl velmi podnětný příspěvek Kulturní vztahy v lidovém stavitelství československých Karpat se zřetelem k bývalé německé jazykové diaspoře. Upozornil na jiný zorný úhel, pod kterým je nutno studovat německo-slovenské kulturní vztahy, oproti studiu vztahů německo-českých, a na tendenci vzájemného ovlivňování vedle tendencí integračních. Své vývody dokládal materiálem ze Spiše.
      Závěr rokování tohoto odpoledne tvořila diskuse, ve které se hovořilo

zejména o problamatice směrů a metod národopisného studia a o otázkách etnicity a interetnických vztahů.
      Druhý den konference otevřel svým referátem Karpatsko-podunajské kultúrne vztahy v ľudovom staviteľstve dr. Ján Mjartan. Celkově zhodnotil kulturní společenství v lidovém stavitelství a bytové kultuře celé této oblasti a probral otázky národní a lokální specifiky. J. Mjartan zejména zdůraznil fakt, že se jedná o oblasti dvě, každá se specifickou kulturou, ovšem se vzájemnými úzkými kontakty.
      Dále hovořil prof. Mieczysław Gładysz. Seznámil účastníky konference s podhalanským stavitelstvím a typem domu v okolí Zakopaného. Podrobněji se zabýval postavou Otosze Witkewicze a jeho zásluhami o udržení a další vývoj tzv. podzakopaňského lidového domu, který se později rozšířil i za hranice Polska. N. N. Gracijanskaja svůj příspěvek zaměřila na problematiku typologie domu a jeho charakteristiku v ukrajinských Karpatech. Specifiku lidového domu tohoto regionu spatřuje autorka v nerovnoměrném rozvoji lidového stavitelství jednotlivých oblastí ukrajinských Karpat. Oznámila, že nyní tuto problematiku studuje celý kolektiv ukrajinských vědců, připravujících regionální historicko-etnografický atlas Ukrajiny.
      Velmi zajímavý referát s mnoha novými pohledy na studovanou pro[/]blematiku Geografické prostředí jako činitel při formování kulturního společenství a diferenciace v lidovém stavitelství přednesla dr. Soňa Kovačevičová. Zejména podtrhla skutečnost, že za karpatskou oblast nelze považovat pouze horské regiony, ale že k ní neoddělitelně patří i přilehlé nížiny. Podrobně rozebrala přírodní vlivy působící na vytváření typů lidového domu a jako příklad uváděla materiál z oblasti Liptova a nížiny v Podunají.
      Další zahraniční host, dr. Jerzy Czajkowski z Krakova, hovořil o vývoji a současném stavu sochové konstrukce krovu v Polsku. Uvedl, že v Evropě existují v podstatě dva typy sochových konstrukcí. Primitivnější v Podunají a konstrukčně dokonalejší v Německu, Slezsku, Polsku atd.
      Odpolední jednání zahájil Ján Botík. k studiu otázek velkorodinných forem obydlí a bývání přispěl referátem Sociálne aspekty ľudového stavitelstva v Karpatoch. Dochází v něm k závěru, že jak je základem velkorodiny v oblasti československých Karpat rodina individuální, pak i základ, ze kterého vychází způsob bydlení velkorodin, je nutno hledat ve způsobu bydlení individuální rodiny. Sociálne aspekty kopanicového osídlenia na Slovensku, tak zněI název referátu dr. Soně Švecové. Vytyčila a charakterizovala v něm způsob kopaničářského hospodaření ve srovnání s vesnicemi se způsobem bydlení a hospodaření [/] tradičními formami. Konkrétní doklady uváděla referentka z oblasti Jedľových Kostolian. Karpatské salašnické stavby a jejich vývoj se staly tématem příspěvku dr. Jaroslava Štiky. Popsal a zdůvodnil jejich výjimečnost, při čemž vycházel jak z jejich funkce, konstrukce a geografického položení, tak z návazností na kulturní formy valašské kolonizace. Stručně charakterizoval i jejich stavební vývoj a na archivním materiálu jasně prokázal, že nelze tvrdit, čím je salašnická stavba starší, tím že je primitivnější.
      Následoval dr. Jiří Langer s referátem Diferenciačná funkcia zvláštností hospodárskeho a sociálneho vývoja severozápadných Karpát v regionálnom formovaní ľudového domu. Upozornil na to, že i když je funkční závislost domu na historických procesech zřejmá, jeho forma vždy neodpovídá očekávané představě podle společenských podmínek. Prezentoval materiál z oblasti Liptova a Oravy. Závěrem zdůraznil některé významné činitele spolupůsobící při vytváření regionálních forem lidového domu na severozápadním Slovensku.
      Profesor dr. Richard Jeřábek se zaměřil na otázky terminologické. Podrobně analyzoval termíny lidové stavitelství a lidová architektura. Filologickým rozborem došel k závěru, že pojmu lidová architektura lze používat pouze v úzce vymezeném okruhu, kdy je možno

v architektonickém řešení prokázat přítomnost estetického záměru, mimo estetické hodnoty i tak lidovému umění vlastní. Otázkám interiéru a nábytku se věnovala dr. Viera Valentová. Vystoupila s návrhem na určitý systém a dokumentaci při studiu lidového nábytku. Kladla důraz na starší zdobné prvky, ovšem s přesným časovým vymezením jejich výskytu. Svůj návrh předvedla na dokumentaci materiálu z Lendaku a Tekova.
      Závěrečný referát druhého dne konference - Dům moravského Valašska a jeho dokumentace - přednesla dr. Věra Kovářů. Rámcově charakterizovala a provedla stručné zhodnocení plánových dokladů v archivu ÚEF ČSAV v Praze a VUT v Brně. Následující diskuse byla především věnována otázkám vzniku a vývoje velkorodiny na Slovensku.
      V závěrečném jednacím dnu konference hovořil jako první dr. Štefan Mruškovič. Podrobně vymezil karpatskou oblast v Československu, při čemž nadhodil mnoho pozoruhodných podnětů, např. otázku studia konstrukce a úlohy komory v rámci usedlosti. Dr. Jenö Barabás, maďarský účastník konference, se rozhovořil o difuzi stavebních technik a stavebních konstrukcí v karpatské kotlině.
      Dr. Josef Jančář přispěl do jednání konference statí k vývoji sídel a bydlení v Bílých Karpatech. Zaměřil se zejména na oblast Moravských [/] Kopanic. Po stručném popisu jejich vzniku a vývoje zdůraznil důležitost studia tohoto regionu pro pochopení asimilačních i diferenciačních procesů ve vývoji lidové kultury. Reťazové sídelní formy na Slovensku. Tak nazval svůj referát Josef Ušak. Na materiálu ze severních Kysuc a severní Spiše popsal vzhled vesnic s řetězovou zástavbou a způsob hospodaření v této sídelní formě.
      Inž. arch. Otakar Máčel rozebral ve svém příspěvku Vývoj způsobu zastavění v oblastí východní Moravy problematiku architektonického charakteru vesnic, který je rámcově určován půdorysem obce, typem stavení a konečně způsobem situování objektu na parcele. Hovořil zejména o skutečnosti, že studiu vývoje situování budov na parcele byla zatím věnována malá pozornost. Referát uzavřel konstatováním, že v současné době je doposud logický a plynulý vývoj vesnického domu přerušen a na venkově se objevují volně stojící vilky nebo městské domy.
      Inž. arch. Imrich Puškár věnoval pozornost dřevěným kostelům na Slovensku, zejména podmínkám nutným pro jejich vznik. Zabýval se jejich územním rozšířením, situováním, orientací, vlivy národních etnik, vlivy ritu a uvedl charakteristické prvky jednotlivých skupin dřevěných sakrálních staveb. Mgr. Ryszard Brykowski z Varšavy mluvil o stejné problematice - sa [/] krální architektuře. Do svého příspěvku však zahrnul celou oblast Karpat a vydělil pro ni 7 typů kostelních staveb.
      V posledním referátě celé konference seznámil dr. Ján Kantár účastníky s plány budovaného muzea lidového stavitelství Slovenska při Slovenském národném muzeu v Martině. Hovořil jak o již realizovaných objektech, tak o dalších perspektivách.
      Odborné rokování konference uzavřelo slavnostní zasedání uspořádané na počest 25. výročí vzniku Národopisného ústavu SAV v Bratislavě, na kterém odeznělo mnoho pozdravných projevů od vědeckých institucí z naší vlasti i ze zahraničí.
      V následujících dvou dnech měli účastníci konference možnost se seznámit s lidovým stavitelstvím moravskoslovenského pomezí v praxi, na exkurzi zakončené v Rožnově pod Radhoštěm, ve Valašském muzeu v přírodě. Odborná hodnota příspěvků přednesených na konferenci i vysoká úroveň diskuse svědčí o tom, že celé zasedání splnilo velmi dobře svůj účel a stalo se významným krokem ve studiu celé karpatské problematiky. Veškeré referáty na konferenci přednesené budou publikovány ve zvláštním sborníku. Jan Souček

Filozoficko-metodologický seminár "Folklór a súčasnosť" [obsah]

Národopisný ústav Slovenskej akadémie vied v Bratislave usporiadal roku 1971 štyri filozoficko-metodologické semináre. Na prvom seminári odznela prednáška M. Filu "Vznik KSČ ako vyvrcholenie predchádzajúceho spoločensko-historického vývoja", druhý bol venovaný partizánskemu folklóru (S. Burlasová a J. Michálek), tretí folklóru a súčasnosti (M. Leščák) a štvrtý súčasnej sovietskej etnografii a jej teoreticko-metodologickej koncepcii (A. Pranda).
      Filozoficko-metodologický seminár "Folklór a súčasnosť" prebiehal v rámci osláv 25. výročia trvania Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied v Harmónii pri Modre v dňoch 17. až 19. novembra 1971. Spoluusporiadateľom tohto seminára bola Slovenská národopisná spoločnosť. Oproti ostatným filozoficko-metodologickým seminárom v tomto roku sa vyznačoval hlavne tým, že boli naň pozvaní nielen pracovníci zo slovenských a českých etnografických a folkloristických pracovísk, ale i zahraniční hostia. Na seminári sa zúčastnili napríklad prof. K. V. Čistov (ZSSR), prof. J. Burszta (Poľsko) a dr. T. Živkov (Bulharsko).
      Filozoficko-metodologický seminár "Folklór a súčasnosť" otvoril (17. novembra popoludní) a účastníkov privítal M. Leščák. Úvodný referát [/] "Současný stav folklóru a jeho hlavní tendence" predniesol J. J e c h (Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV) , ktorý poukázal predovšetkým na rozdielnosti vo folkloristických výskumoch v českých krajinách a na Slovensku, na otázky autentičnosti a neautentičnosti folklóru v súčasnosti, na hranice pojmu "súčasný folklór" a tiež na jeho kritéria (napríklad či súčasný folklór alebo folklór v súčasnosti a pod.). V druhej časti referátu sa J. Jech zameral na niektoré historické medzníky vo vývoji folklóru najmä v českých krajinách, z čoho vyplýva, že výrazný zlom v oblasti ústnej prozaickej tradície nastal po druhej svetovej vojne. Na toto obdobie potom zameral svoju pozornosť a poukázal na základné tendencie ústupu, zániku, či nových premien v jednotlivých žánroch prozaického folklóru.
      S veľkým ohlasom sa stretol referát K. V. Čistova "Specifika foľklora v svetle teoriji informaciji". .V prvej časti referátu sa K. V. Čistov dotkol folkloristických diskusií v Soviestkom zväze v päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch, ďalej problému vytvárania nových kritérií v jednotlivých folklórnych žánroch a pod. Veľmi podnetná bola najmä druhá časť jeho referátu, v ktorej poukázal na to, že pri skúmaní folklóru v súčasnosti možno postupovať z viacerých aspektov - medziiným i z aspektu teórie informácie. V zásade sa totiž rozlišujú dva typy komu[/]nikácie medzi rozprávačom a poslucháčom: 1. kontaktný typ komunikácie a 2. technický typ komunikácie. Ich rozlíšenie má pre folkloristické bádanie nemalý význam, pretože práve prvý typ komunikácie, tzv. kontaktná komunikácia medzi rozprávačom a poslucháčom, je pre ústnu slovesnosť typická. k referátu K. V. Čistova sa rozprúdila živá diskusia, čo sa odrazilo i v ďalších diskusných vystúpeniach účastníkov počas celého seminára.
      Druhý deň seminára (18. novembra) predpoludním viedol J. Jech. M. L e š č á k predniesol hlavný referát na tému "Výskum súčasného stavu folklóru na Slovensku (ciele a metódy) ", v ktorom podal historický prehľad teoretických postupov pri skúmaní folklóru, stručne zhodnotil výsledky, ktoré boli na poli folkloristiky dosiahnuté v päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch a napokon poukázal na konkrétne úlohy slovesnej folkloristiky v súčasnosti u nás.
      S veľmi dobre metodicky rozpracovaným príspevkom vystúpil B. B e n e š (Filosofická fakulta UJEP v Brně) - "Stará a nová tradice (současné strukturní vztahy mezi folklórním pololidovým a insitním slovesným projevem)". B. Beneš hovoril o rozšírení semiologického aspektu pri skúmaní folklóru a predovšetkým o stanovení jeho znakovosti, aby sa mohli postihnúť základné otázky jednotlivých kategórií folklóru. J. Michálek (Filozofická

fakulta UK v Bratislave) v referáte "K otázke súčasného stavu ľudového rozprávania" upriamil pozornosť na skladbu ľudového rozprávania a zdôraznil, že vo folklórnych prejavoch v súčasnosti by sa nemal zanedbávať jazykový výraz; vyžaduje to však nevyhnutnú spoluprácu s dialektológmi. Štrukturalisticko-semiotický postup pri analýze materiálu povesti s tureckou tematikou použila M. k o s o v á v príspevku "K interpretácii historickej povesti".
      Popoludňajšie zasadanie (18. novembra) viedol J. Michálek a ako prvý odznel referát V. Gašparíkovej "Príspevok k poznaniu súčasného stavu ľudových rozprávok", v ktorom autorka demonštrovala výsledky panelového - opakovaného výskumu ľudových rozprávok. Na referát V. Gašparíkovej nadviazal príspevok D. Klímovej (Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV) "Úkoly textové kritiky (na podkladě pověsti o Turcích)", v ktorom porovnávala staršie textové záznamy s materiálom zo súčasných výskumov. v druhej časti popoludňajšieho zasadania vystúpili zahraniční hostia J. Burszta (Poľsko) a T. Živkov (Bulharsko). J. Burszta hovoril o nových podmienkach folklóru v Poľsku, najmä o otázke folklorizmu. T. Živkov referoval o folkloristickej činnosti a folkloristických slávnostiach v Bulharsku.
      Tretí deň seminára (19. novembra) predpoludním viedol zahraničný hosť J. Burszta. S. Burlasová[/] predniesla príspevok "K problematike novej piesňovej tvorby", v ktorom sústredila pozornosť na život piesne na dedine po druhej svetovej vojne, kedy môžeme sledovať existenciu dvoch vrstiev piesní: staré piesne a nové piesne; dotkla sa tiež otázky estetickej výchovy mládeže, vplyvu tradície a pod. S. Švehlák v referáte "Nová pieseň a jej vzťah k tradičnému repertoáru" poukázal na tradičnú piesňovú kultúru Slovákov vo Vojvodine (Juhoslávia) a na vznikanie nových piesní. O stave tanečnej tradície na Podpoľaní referoval S. Dúžek (Ústav hudobnej vedy SAV) v príspevku "Poznámky k výskumu súčasného stavu tanečnej tradície". S. Dúžek stručne charakterizoval teamové výskumy úHV SAV na Podpoľaní a aplikácie výskumných metód, ktoré smerujú k zisteniu celej škály tanečnej kultúry v uvedenej lokalite. Stručnú charakteristiku stavu výročných obyčajov a folklóru na severnom Spiši a jeho niektorých špecifických prejavov v súčasnosti v severospišských dedinách (slovenských)v Poľsku podal A. Sulitka v príspevku "K problematike štúdia výročných obyčajov a folklóru na severnom Spiši v súčasnosti". Ako posledný referát na filozoficko-metodologickom seminári odznel príspevok M. Mušinku (Filozofická fakulta UPJŠ v Prešove) "K problematike výskumu vysťahovaleckého folklóru na východnom Slovensku", v ktorom podal základnú klasifikáciu folklór[/]neho materiálu s vysťahovaleckou tematikou.
      Referáty, ktoré odzneli na filozoficko-metodologickom seminári "Folklór a súčasnosť", boli teda dosť rozmanité. Jednako spoločné takmer pre všetky bolo, že poukázali na aktuálnosť štúdia ľudovej kultúry v súčasnosti. Ako vyplynulo aj zo záverečného zhrnutia M. Leščáka, pre najbližšie obdobie vyvstáva celý rad konkrétnych problémov, ktoré folkloristika bude musieť riešiť, a to predovšetkým na teoretickej báze dobre metodicky pripravenej. Škoda len, že na diskusiu po jednotlivých referátoch nebolo dosť času; tá sa azda rozvinie po publikovaní všetkých na seminári prednesených príspevkov v časopise Slovenský národopis. Andrej Sulitka

O houslích v lidové hudbě na mezinárodním semináři [obsah]

Nemalou aktivitu prokázal poměrně ještě mladý hudebně folkloristický ústav (lnstitut für Volksmusikforschung) při vídeňské Akademii musických umění jako pořadatel již sedmi ročníků přednáškových cyklů, konaných pravidelně vždy na podzim ve Vídni a loni výjimečně v Eisenstadtu (viz NA 1971, č. 4, str. 388). Loni v červnu pak tento ústav

zahájil druhou řadu pravidelných seminárních zasedání, která budou věnována tentokráte nikoliv převážně folklóru rakouskému, nýbrž evropské "hudební etnologii". První mezinárodní seminář tohoto druhu se zabýval 14.-19. června v St. Pöltenu za účasti etnomusikologů z Anglie, Maďarska, Norska, NSR, Polska, Slovinska a Srbska tématem "Housle v evropské lidové hudbě".
      Při současném ochabnutí činnosti etnoorganologické studijní skupiny International Folk Music Council (její zatím poslední zasedání se konalo roku 1969 ve Stockholmu) dostává se tak mezinárodně koordinovanému studiu hudebních nástrojů a lidové hudby další pracovní tribuny. Půldruhá desítka referátů potvrdila nejen dominantní postavení houslí v lidové hudbě většiny evropských zemí a jejich adaptabilní možnosti v rozmanitých nástrojových seskupeních, ale i řadu shodných zákonitostí ve vývoji četných smyčcových chordofonů, které dominantní postavení houslí během staleté genese připravily. Nemalá pozornost byla soustředěna na sdruženou hru smyčcových nástrojů - od jejích elementárních rustikálních forem až po pseudolidový "šraml". Významné uplatnění kontrabasu - ať již v jeho ordinární anebo lidovou výrobou rozmanitě diferencované podobě poskytlo konečně podnět k volbě tématu 2. semináře, který má 8.-13. května 1972 pojednávat o bordunu v lidové instrumentální hudbě.[/]
      Souhrnným výsledkem semináře v St. Pöltenu je vypracování problémového schematismu, který vzdor soustředění na houslovou hru zahrnuje v logickém uspořádání i základní otázky etnoorganologického studia:

      I. Hudba
      A. Repertoár; konstantní prvky; výrazové prostředky a jejich uplat nění; formy; historická a regio nální dělítka.
      B. Funkce hudby.
      C. Instrumentace: instrumentálně vokální seskupení; předehry, do hry, mezihry; kvintování.
      II. Hudební praxe
      A. Uplatnění tradované praxe; ladě ní a hlasy; prstová a smyčcová technika; hra v polohách; držení nástroje; udávání taktu; dirigent ská znamení (signalizace); tempo a dynamika; vztahy hudebník - tanečník.
      B. Obsazení a nástrojová substituce; rozestavení a umístění hudebního souboru.
      III. Hudebník
Funkce a sociální postavení v lidovém prostředí.
      IV. Nástroj
Formy, funkce, historie; výroba; li dová terminologie.

      Se stručnými charakteristikami jednotlivých referátů a se závěry rakouského semináře o houslích v evropské lidové hudbě lze se zatím seznámit alespoň z cyklostylované [/] zprávy, kterou v Institutu für Volksmusik forschung připravil Walter Deutsch a Gerlinda Haidhoferová. Některé příspěvky se však bezpochyby objeví v různých hudebně folkloristických periodikách (jmenovitě v Jahrbuch ÖVlW, ÖMZ aj.); neměly by uniknout pozornosti českých a slovenských etnomusikologů, ani seriózních zájemců o lidovou hudbu. Jaroslav Markl

Problematika skansenů ve Středočeském kraji [obsah]

V Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem (o. Nymburk) se dne 28. října 1971 sešli pracovníci muzeí ze Středočeského kraje na pracovní poradě s názvem "Problematika skansenů ve Středočeském kraji".
V úvodu přednesl dr. Josef Beneš, CSc. z ministerstva kultury přednášku o historii jednotlivých muzeí v přírodě a především podrobně informoval posluchače o současném stavu budování muzeí tohoto typu v jednotlivých evropských státech. Svá slova bohatě doplnil fotografiemi, které pořídil při návštěvě jednotlivých muzeí, a celou řadou propagačních publikací.
Další referát se už bezprostředně týkal Středočeského kraje. Arch. La

dislav Štěpánek, krajský konzervátor lidových staveb, informoval účastníky semináře o situaci v ochraně památek lidového stavitelství ve Středočeském kraji. Za současných podmínek jsou nejlepším způsobem ochrany těchto památek záchranná národopisná muzea v přírodě, kam se soustřeďují nejvíce ohrožené objekty. Na prvním místě mluvil o Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem, o jeho budování i o plánech dalšího rozvoje, dále o muzeu podobného typu [/] v Třebízi (o. Slaný), které se buduje péčí Okresního muzea ve Slaném, a o tzv. národopisné lince, o pásmu, zaujímajícím zhruba severní část kraje, kde nebude žádné muzeum lidových staveb, ale jednotlivé památky lidové architektury mají být zachovány zčásti na místě a jiné přeneseny do míst, kde nebudou dále ohroženy a navíc budou na turistických cestách plnit i výchovnou úlohu.
Po obou referátech se rozvinula velmi zajímavá a přínosná diskuse. [/] Zvlášť poučný byl příspěvek ředitelky Okresního muzea ve Slaném Boženy Frankové, která se svými spolupracovníky velmi podrobně informovala o pracích na přestavbě objektu v Třebízi. Svůj příspěvek bohatě doložila fotografickou a kresebnou dokumentací.
Nakonec si účastníci porady prohlédli Polabské národopisné muzeum a zvláště se zajímali o nové objekty i plán dalšího rozvoje. Milada Šulcová[/]

MUZEA

Národopisná muzea v přírodě v NDR [obsah]

Od roku 1967, kdy známý rostocký badatel K. Baumgarten v Památkové péči poprvé informoval naši veřejnost o ochraně lidové architektury a perspektivách muzeí v přírodě v Německé demokratické republice,1) byly zásluhou právě tohoto etnografa hlavně v Meklenbursku položeny základy k budování několika dalších skansenů. Výstavba těchto muzeí, která zatím probíhá v prvním stadiu, je tam v podstatě založena na netradiční kon[/]cepci, spočívající v muzejním využití chráněného objektu in situ, ke kterému se postupně přivážejí další památkově významné, avšak ohrožené stavby z příslušné oblasti. v NDR se tedy budují regionální a místní muzea lidového stavitelství, ne nepodobná našemu Polabskému národopisnému muzeu v Přerově n. L. nebo Dlaskovu statku v Dolánkách u Turnova. Skanseny tam proto nacházíme mimo města v turisticky přitažlivých místech, která jsou komunikačně z nejbližších center poměrně rychle přístupná.[/]
Nejstarší východoněmecké muzeum v přírodě, otevřené v roce 1957, je v malé dolnolužické obci Lehde u Lubnova. Již samotná obec Lehde, v níž se dochovala řada roubených domů, je podobně jako několik okolních vesnic pozoruhodná tím, že leží na četných ramenech Sprévy, která místním obyvatelům z velké částí nahrazují cesty. Téměř veškerý transport zde probíhá po vodě, spojující jednotlivé usedlosti navzájem.2) Na doporučení drážďanského ústavu památkové péče byl právě v této zajímavé vesnici opraven a vybaven

nábytkem i nářadím opuštěný roubený dům chlévního typu (čp. 31), který se stal základem dolnolužického skansenu.3) Vedle chlévního domu se v této oblasti objevuje starší typ obydlí se samostatnými hospodářskými stavbami, který byl do skansenu přestěhován z nedalekého Burgu. Jde opět o roubený dům s příčnou středovou síní (s černou kuchyní), po jejíž obou stranách leží světnice, z nichž jedna je obytná a druhá sloužila k reprezentačním účelům (Doppelstubenhaus). Skansen doplňují i hospodářské stavby, jako polygonální kurník, dřevěný prasečí chlívek, selská roubená pekárna, chlévy s patrovými komorami pro čeleď, včelín, kolna k úschově loděk a hrázděná stodola, proti níž stojí roubený dům se štítovou podstávkou z 18. století z okrajového území Spreewaldu. Interiéry obytných míst ností jsou buď tradičně zařízeny, nebo slouží k vlastivědným instalacím. v hospodářských prostorách je vystaveno nářadí dokumentující místní zemědělství, rybolov a podomáckou výrobu. Skansen má být v dohledné době rozšířen ještě o několik dalších objektů, především však o ohroženou usedlost s hrázděným patrem z Märkischheide u Vetschau. Národopisné muzeum v Lehde již dnes ročně přiláká přes 80.000 návštěvníků, kteří tam jedou za vzděláním i do krásné přírody.
      Ostatní muzea v přírodě s výjimkou malého skansenu v Rudolstadt [/] v Durynském lese leží v Meklenbursku, tedy na území dolnoněmeckého halového domu. v této oblasti, kde se v terénu zachovalo několik halových domů ze 16. a 17. století (včetně jednoho dymného domu v obci Roduchelsdorf, č. II, 30 ha), se dnes budují čtyři skanseny, nepřihlížímeli k vesnickým rezervacím, k nimž např. patří okrouhlice Sabow. Zatímco malé muzeum v přírodě v Muess, které tvoří halový dům z roku 1655 se stodolou z konce 18. století,4) a skansen v Schönbergu5) jsou muzea dokumentující bydlení a lidovou hmotnou kulturu malého okrsku, v Alt-Schwerinu vyrůstá v sousedství zámku regionální muzeum halového domu zemědělských dělníků a technických lidových památek, do něhož ke dvěma kovárnám a dvěma budovám zemědělských nádeníků bude přenesen větrný mlýn holandského i beraního typu a ještě několik dalších objektů. Technické muzeum je tu spojeno s agrárně-historickým muzeem, zachycujícím ve dvanácti místnostech vývoj zemědělství od pravěku až po současnost.
      Regionální skansen Meklenburska se buduje v Klockenhagenu nedaleko města Ribnitz. Jádro budovaného skansenu tvoří ještě částečně obývaný halový dům středního sedláka, jehož nejstarší část pochází z doby kolem roku 1700. v tomto domě, ke kterému také náleží hrázděná stodola (s instalací zemědělského nářadí) a vahadlová studna, je zachována [/] letní výklenková místnost zv. Lucht. Po dostavbě bude areál tohoto muzea tvořit celkem asi třicet staveb.6)
      Z naznačeného přehledu vyplývá, že také v NDR počínají záchranu význačných památek lidového stavitel ství řešit budováním muzeí v přírodě, a to tím způsobem, že obvykle, jádro skansenu bylo nebo i nadále zůstává organickou součástí vesnice. Otázka skansenů je dnes v mnohých zemích velmi aktuální a v NDR hodlají řadu problémů, souvisejících s touto problematikou (včetně celostátní koncepce výstavby skansenů), řešit na zvláštní konferenci o muzeích v přírodě v roce 1972. Josef Vařeka

Poznámky
1.
      K. Baumgarten, Cesty péče o lidovou architekturu v Německé demokratické republice. Památková péče 27 (1967), 168-172.
2.
      Stavby této obce podrobně popsal J. HeIbich v brožurce Dorf Lehde im Spreewald, Leipzig 1968.
3.
      Freiland-Museum Lehde, ředitel dipl. phil. G. Krüger.
4.
      Muzeum vzniklo in situ a v minulém roce bylo rozšířeno přikoupením dvou sousedních halových domů.
5.
      Dymný halový dům starosty (Schulzenhaus) z obce Bechelsdorf z konce 16. století (asi 90 ha).
6.
      Více o tom Dr. Baumgarten - Dr. U. Bentzien, Denkmalhof Klockenhagtn. Ribnitz-Damgarten 1971.

Roubené obydlí z obce Burg. Skansen v Lehde, NDR. Foto z archivu muzea v Lubnově.

Interiér světnice z okrajového území Spreewaldu. Skansen v Lehde, NDR. Foto z archivu muzea v Lubnově.

Halový dům v Klockenhagenu, kolem roku 1700. Foto J. Vařeka.

Dymný halový dům starosty (Schulzenhaus) z obce Bechelsdorf z doby kolem roku 1580. Skansen v Schlinbergu (o. Grevesmühlen). Foto J. Vařeka.

VÝZKUMY

Medzinárodný terénny seminár - "Seminarium Ethnologicum IV" [obsah]

Kabinet etnológie pri Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave usporiadal pod vedením doc. dr. Jána Podoláka v dňoch 10.-22. septembra 1971 štvrtý ročník medzinárodného seminára Seminarium Ethnologicum, ktorý bol spojený s terénnym výskumom. Pre výskum v rámci seminára bola vybraná oblasť Spiša, v ktorej sa až do súčasnosti zachovala ľudová kultúra vo svojej tradičnej podobe.
      Pobyt účastníkov seminára bol rozdelený na dve časti. v dňoch 10.-17. septembra bolo sídlo vo Vyšných Ružbachoch, odkiaľ sa študenti i skúsenejší pracovníci rozchádzali každý deň do obci v oblasti Ľubovnianskej vrchoviny. .Výskum pastierstva, .poľnohospodárstva, ľudovej stravy, ľudového odevu a ľudového staviteľstva robili účastníci v obciach Jakubany, Kolačkov, Šarišské Jastrabie, Starina, Legnava, Hniezdne, Malý Lipník a Čirč. 18. septembra sa účastníci seminára presunuli do Levoče a pokračovali vo výskume v obciach Nižné Repáše, Vyšné Repáše, Brútovce, Torysky, Oľšavica a Úloža. v spomenutých obciach pra[/]covali do 22. septembra, kedy sa seminár ukončil.
      Študenti boli pri výskume rozdelení do piatich skupín podľa jednotlivých tém, ktoré viedli skúsenejší vedeckí pracovníci. Úlohou vedúcich skupín bolo predovšetkým pomáhať a metodologicky viesť študentov pri výskume. Každá skupina referovala o svojej práci a dosiahnutých, výsledkoch vo voľných večeroch. Po referáte bola k jednotlivým problémom diskusia, ktorej sa spravidla zúčastňovali všetci.
      Okrem práce v teréne navštívili zúčastnení na seminári Vysoké Tatry, Ždiar a ďalšie obce v oblasti Spišskej Magury. v Poprade videli celoštátne finále folklórnych amatérskych súborov a v Levoči obdivovali umenie Majstra Pavla.
      Popri poslucháčoch z Filozofickej fakulty UK v Bratislave boli prítomní i študenti z niektorých zahraničných univerzít. Juhosláviu reprezentovali mladí etnografi zo Zagrebu, Ljubljane a Beogradu, z Poľska boli zastúpené univerzity v Krakove, Varšave a Poznani, z Maďarska univerzita v Debrecene a zo Švédska univerzita v Göteborgu. Zahraničné vedecké pracoviská boli zastúpené pracovníkmi z Kieva - ZSSR, Bu[/]kurešti - Rumunsko, Budapešti - Maďarsko a z Lundu - Švédsko. Seminára sa tiež zúčastnili pracovníci týchto domácich národopisných inštitúcií: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav v Martine, Národopisný ústav SAV, pobočka Košice, Múzeum Slovenskej republiky rád v Prešove a Múzeum ukrajinskej kultúry 'vo Svidníku. Na spiatočnej ceste z Levoče do Bratislavy zastavili sa účastníci v Martine a pozreli si zbierky Slovenského národného múzea.
      Pri výskume v jednotlivých lokalitách získa i poslucháči materiál, ktorý po jeho spracovaní doplnia kresebnou a fotografickou dokumentáciou. Takto upravený materiál sa uloží v archíve Kabinetu etnológie na Filozofickej fakulte UK v Bratislave a podľa potreby bude slúžiť k štúdiu. Materiál z výskumu v podobe elaborátov odovzdajú do archívu Kabinetu etnológie domáci i zahraniční účastníci.
      Možno povedať, že táto akcia má už dnes svoju tradíciu. Okrem vedecko-výskumných cieľov má i význam spoločenský. Stretávajú sa tu ľudia z rôznych krajín Európy a pri tejto príležitosti môžu si vymeniť medzi sebou skúsenosti a konfrontovať metódy, prípadne i výsledky svojej práce. Nové priateľstvá a kontakty nadviazané na seminári budú iste všetkým osožné. Nasledujúci ročník seminára bude malým jubileom. Touto formou by sme chceli organizátorom tohto podujatia poďakovať za námahu pri organizovaní doterajších štyroch ročníkov a do budúcnosti popriať mnoho šťastia a úspechov v ich práci. Milan Chlebana 75

Brněnští posluchači národopisu na zahraniční praxi v Maďarsku a v Rumunsku [obsah]

Pod vedením prof. Richarda Jeřábka uskutečnila se v květnu 1971 zahraniční praxe posluchačů etnografie a folkloristiky brněnské filosofické fakulty v Maďarsku a Rumunsku. v náročném programu (za osm dní jsme ujeli více než 2700 km) byl položen důraz na poznání českých a slovenských menšin.
      V Maďarsku jsme šli po stopách slovenského etnika v obci Tótkomlós v bývalé Békéšské župě, kde jsme měli možnost zhlédnout zejména soukromé muzeum na evangelické faře. Místní slovenský farář člen Maďarské národopisné společnosti a nadšený sběratel materiál[/]ních dokladů lidové kultury slovenského obyvatelstva v Dolní zemi nás svou sbírkou osobně provedl a závěr exkurze zpestřil tak, že jsme si po cestě rozžhavenou maďarskou pustou najednou připadali jako v Káni Galilejské. Rozdíl byl snad jen v tom, že na otázku, jaké víno pijeme, nám odpověděl, že víno "robí len z hroznou". Po prohlídce muzea v Békéscabě, kde je vystaveno pouze několik dokladů, týkajících se stovenské lidové kultury, působila tato soukromá sbírka osvěžujícím dojmem. Každý si zde musil znovu uvědomit, jaké hodnoty dovede uchovat byť neškolený, avšak opravdový zájemce o národopis.
      Naše první setkání s českým etnikem v Rumunsku bylo v Clopodii u Jamul Mare na jugoslávských hranicích (srov. ČL 57, 1970, s. 225n). Žijí zde potomci vystěhovalců z Hrušek na Podluží a z některých obcí na Kyjovsku spolu s potomky maďarských a německých kolonistů. Když vezmeme v úvahu, že už dlouho sa zde uzavírají vzájemné sňatky mezi jednotlivými menšinami, snadno pochopíme, že se v obci běžně mluví několika jazyky (česky, maďarsky, německy, srbocharvátsky a samozřejmě rumunsky); není dokonce zvláštností, že v jedné a téže rodině se hovoří třemi i čtyřmi jazyky. Dnes se v Clopodii hlásí k českému etniku celkem 138 "duší"; v tom je 23 celých rodin, 51 půlrodin a 41 dětí. Jak nás informoval stolař pan Růžička - jeden z těch, [/] jehož předkové pocházeli z Hrušek - stejný počet je zde také obyvatel hláscích se k maďarskému etniku. Našli jsme zde ochotné informátory a dobré lidi, kteří starostlivě pohlížejí na tratící se zdejší českou menšinu a kteří se všemožně snaží zabránit neúprosnému vývoji.
      Největším zážitkem z celé cesty byl dvouhodinový pobyt v české obci Gîrnic (k tomu srov. ČL 1962-1964). Celá tato vesnice - od nejstarších lidí až po nejmladší obyvatele mluví krásnou zpěvnou středočeštinou. Jak nás místní lidé informovali, neumí zde česky jen "lychtář" a "četník". "Ničkoic jsme, víte, psali tomu novýmu panovníkovi, že nám z jedný strany našeho katastru spásaj Valaši. Čekáme, jestli to bude mít ňáký vohlas," vypráví nám jedna ze starších žen, která se právě chystá na pole s motykou. Nabídli jsme žertem, že jí naše studentky půdou pomoci. "Kdepak, kdepak, takový frajle! Ty přece nepudou na pole." Jiná žena prohodí s úsměvem při betonování chodníku, že kamene mají v Gîrnicu chválabohu dost, že o ten zde nouze není. A je tomu skutečně tak. Jak asi musili být rozčarováni ti kolonisté z žírných středních Čech ve dvacátých letech minulého století, když jejich dlouhé putování skončilo na tomto málo hostinném místě ve strmých banátských horách. Člověk by byl brzy ochoten věřit jedné z legend, že sem byli původní kolonisté posláni z trestu.

Po cestě z Nové Moldavy do Gîrni cu vedl náš autobus čiperný desetiletý Čech "Jenda Šubrtoic". Dál jsme pokračovali jinou trasou a byla to cesta značně dobrodružná. Po úzkých, klikatých, hrbolatých a strmých silnicích praskla dvě péra na levém předním kole a přestal brzdit vlek. Ale řidič pan Milínek z brněnské Vlněny jel po celou cestu bez jediného zareptání. I kolektiv posluchačů byl vcelku dobrý. Když už se cesta stávala únavnou, začali zpívat a k jejich cti je třeba dodat, že bez jakéhokoliv povzbuzování koňakem či jinými hříšnými tekutinami, které jsou v Rumunsku poměrně dostupné. Večery se pak stávaly dobou zaslouženého odpočinku. Ale našel se čas i na navazování družby, která se jednou protáhla až do ranních hodin.
      Kromě exkurzí do obcí s českým nebo slovenským etnikem měli jsme pochopitelně možnost sledovat po celou cestu lidovou architekturu a v Karpatech jsme náhodou narazili na pálení dřevěného uhlí. Viděli jsme všechny hlavní fáze: od kladení milíře, jeho zasypávání, přes pálení až k jeho rozebírání. v obci Poenari nás zase upoutali zpívající svatebčané na nákladních autech. Jeden den jsme pak strávili ve Vulkánových horách, kam jsme jeli z obce Cîmpul lui Neag. Vedoucí exkurze jako by přesně věděl, že pod masivem Retezatu nám bude moci nabídnout [/] idylický obrázek života na salaši, nebo že na M. Peştişani bude pást bača ovce. Začal s bačou rozhovor - nejdříve lámanou rumunštinou, pak rukama a nakonec rusky, když totiž bača G. G. Trecîlescu na sebe prozradil, že před pětadvaceti lety pomáhal osvobozovat Československo; mezi jinými městy také Brno.
      Z kulturně historických zážitků z Rumunska nelze zapomenout na zbytky římského sídliště Ulpia Traiana v Sarmizegetuse, na monastýr ze 17. století v Horezu, na prohlídku středověkého hradu v Hunedoaře a zejména na monumentální díla sochaře Constantina Brâncusiho v Tîr[/] gu Jiu. v Maďarsku zase patřila k silným zážitkům návštěva Muzea krásných umění v Budapešti. Na zpáteční cestě jsme pak na Universitě v Debrecíně navštívili národopisné pracoviště prof. Bély Gundy a v pustě Hortobágy jsme si prohlédli vkusně instalované pastevecké muzeum (Hortobágy Pásztormúzeum).
      Pro nás všechny - pro učitele i posluchače - měla exkurze značný význam a zvláště posluchači ji v budoucnu ocení, neboť co jsou všechny akademické přednášky o životě českých a slovenských menšin proti osobnímu zážitku. Dušan Holý

ROZHLAS

20 let "Na pěknú notečku" [obsah]

Tak dlouho už hraje Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN), profesionální těleso, které vzniklo v roce 1952, aby co nejdokonalaji rozvíjelo umění, jež vytvořily generace nadaných lidových muzikantů a zpěváků ve všech krajích Československa. Jeho sestava vychází z tradičních lidových kapel, základem jsou zmnožené smyčce, cimbály a klarinety, k nim se podle potřeby přidávají charakteristické lidové nástroje - dudy, píšťaly, grumle, fujara a další; smyčce střídají dyndy a jiné formy starých doma vyráběných skřipek, velký koncertní cimbál mutuje s malým zvonivým cimbálkem valašského typu.
      Dnes je BROLN dostatečně znám z vysílání i z veřejných koncertů, má své příznivce i kritiky. Cesta, kterou se kdysi dal za písničkou a hudeckým projevem, byla mnohdy hrbolatá, těžko sjízdná a dodnes není bez zákrutů. Orchestr nevznikl ve vakuu, ve své době navázal na činy a zkušenosti amatérských muzik. Tři soubory měly pro jeho zrod zásadní význam. Především kapela Slováckého krúžku, kterou vedl už od konce třicátých let cimbalista [/] Jaromír Běhúnek; dále mladší kapela Valašského krúžku - vznikla po osvobození a tvořili ji většinou vysokoškoláci. Primášoval tu tehdy vynikající Mirek Meloun, organizátorem byl Jaroslav Jurášek. Někdy v roce 1949 se kapela od Valašského krúžku odtrhla a členové založili progresivnější a velice činný Moravský soubor lidových písní a tanců. Posledním členem trojspolku, který stál u kolébky BROLNu, je Frolkův soubor a ten byl rozhlasu nejblíž, neboť vznikl z jeho popudu a pro rozhlasové potřeby. Většina hráčů byli profesionálové, členové Malého rozhlasového orchestru, primášoval Milan Pryczek, inspirátorem a hlavou byl dr. Antoš Frolka.
      Všechny tři kapely v rozhlase dosti často účinkovaly. Hlad po písničkách byl však větší než mohla forma živého vysílání a příležitostných nahrávek uspokojit. A tak se usoudilo, že věci prospěje, vezme-li rozhlas organizaci výroby hudebního folklóru do vlastních rukou. Navrhlo se vytvoření profesionálního souboru, jehož sestavením a vedením byl pověřen Jaroslav Jurášek. 26. února 1952 se uskutečnila první studiová nahrávka nově vzniklého Orchestru lidových nástrojů (OLN). [/] V té době bylo ovšem ještě nadsázkou zvát těleso orchestrem.
      Kádr vlastních hráčů tvořili z počátku tři (!) angažovaní muzikanti mezi nimi primáš Mirek Meloun ostatní byli výpomocí z Běhúnkova Slováckého souboru, z Moravského souboru lidových písní a tanců tedy amatéři znalí věci -, ale také hráči ze Symfonického orchestru brněnského rozhlasu, kvalifikovaní hudebníci prošlí vysokými múzickými učilišti, zcela ovšem neznalí hudeckého stylu. Pro začátek bylo důležité, že orchestr zainteresoval široký okruh tvůrců a aranžérů. Především spojila své síly silná trojka praktických znalců lidové hudby: Jaromír Běhúnek - Jaroslav Jurášek - Antoš Frolka. k doplněnému orchestru přišli časem mladí vzdělaní dirigenti Emanuel Kuksa a Alois Fiala, hostoval Jaromír Dadák. v tehdy začínající skladatelské generaci projevili o těleso zájem a psali Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jaromír Nečas, Ctirad Kohoutek, ale také nestor brněnských skladatelů Osvald Chlubna. z Prahy přispívali František Bonuš a Veličan Vladimír Klusák, ze Slovenska Pavel Tonkovič a Ján Hrk.
      Paleta orchestru jiskřila brzo mnoha barvami a širokým záběrem od

jednoduché "telegrafické" úpravy aranžmá na jeden řádek - až po rozměrné komponované svity, které s lidovou písní a tancem pojila jen tenounká pavoučí nitečka. A právě toto bohatství forem a mnohotvárná aktivita provokovala pozornost a upevňovala posici tělesa ve vědomí posluchačů. Významně mu v tom pomáhali také lidoví zpěváci. Orchestr vstoupil v činnost v době, kdy na Moravě vyrostla a byla ve svém nejlepším celá generace zpěváků úzce spjatých s tradiční kulturou svých krajů. Byli tu Horňáci - Dušan a Luboš Holý a Vladimír Klusák; Podlužáci - Božena Šebetovská a Jožka Severin; Valaši - Jarmila Šuláková, Jiřina Mikulenková a Ladislav Bezděk. Celostátní soutěž o nejlepší přednes lidové písně objevila Věru Příkazskou. Na studia přišel do Brna Hrochoťan Milan Križo. Ty všechny se BROLNu podařilo získat a to mu vyneslo pozornost prostých posluchačů i zainteresovaných znalců, kteří z počátku nedůvěřivě hleděli na "novoty", které orchestr přinášel.
Také orchestr se dále formoval. Těleso se pomalu zalidňovalo kumštýři, kteří buď znali anebo měli smysl pro specifiku žánru a byli také technicky výborně fundovaní a vyzrálí. Už v roce 1953 přišel vynikající slovenský cimbalista Štefan Čikoš, který postavil normu pro sólový výkon na svůj nástroj a také výkon celého orchestru posunul dopředu. v roce 1955 přišli Bohdan Warchal a Zdeněk Nečesánek a za

Před dvaceti lety začínali s BROLNem zpěváci: Dušan Holý; Jarmila Šuláková, Luboš Holý, Božena Šebetovská a Jožka Severin.

ložili tradici primášů, která už nevyhasla, pokračovala v Jiřím Trnkovi a Milanu Vítkovi a jejími dnešními representanty jsou Jindřich Hovorka a umělecký vedoucí Bohumil Smejkal.
      Činnost BROLNu byla od začátku široce osvětová. Neuzavíral se pouze do rozhlasového studia; lidový muzikant potřebuje přímý kontakt s posluchačem a toho se orchestru dostávalo na veřejných koncertech, například každoročních premiérách v Brně, v Praze, v Bratislavě - a na častých veřejných nahrávkách. Ale koncertovalo se také mimo centra. Na stavbě NHKG v Ostravě, při otvírání kulturních domů v kraji, při dožínkách JZD, na slavnostech ve Tvrdonicích, ve Strážnici ... Partnery a pomocníky při tomto styku s posluchačem tváří v tvář byli často populární lidoví vypravěči Gustav Imrýšek z Vizovic, Milan Mastný ze Strážnice, Vašek Mlýnek z Kuželova, strýc Měrka z Valašska.
      Cesty orchestru se rozšiřovaly. v roce 1955 se uskutečnil první zahraniční zájezd na Pátý světový festival mládeže a studentstva ve Varšavě, po něm několik koncertních návštěv v NDR. v létě 1958 byl orchestr vyslán na Folkloristický festival v Llangollenu ve Walesu a pak už se kolotoč zájmu o BROLN začal prudce otáčet: v roce 1959 velké turné po Východní Asii (Vietnam, Čína, Korea, Mongolsko); 1961 SSSR a ještě téhož roku Kuba; 1962 - poprvé Holandsko a od té [/] doby ještě mnohokrát; 1963 - Senegal (malá skupina s primášem Slávkem Volavým), 1966 - Belgie, 1968 - Bulharsko, Rumunsko, 1970 - účinkovala malá skupina na Světové výstavě v Osace v Japonsku, a konečně těsně před výročím, na podzim roku 1971 se uskutečnil dvaapůlměsíční koncertní maratón celého orchestru po USA a Kanadě.
      Ale vraťme se do studia, které je nejvlastnějším pracovištěm rozhlasových muzikantů. Rozhlasový mikrofon je přísný soudce, který zachytí každou chybu a necitlivost. Studio je Moloch, který spolyká tuny nápadů a muziky ročně a stále není syt. Ve výsledcích byly roky tučné i časy hubené. Pojetí i zaměření práce se během těch dvaceti let měnilo. Jedno nezbytné však vždycky zůstalo a jako maják ukazovalo cestu: Styk s terénem, s živou písní s hudeckým tvarem. Dál se děje zvaním muzikantských osobností, primášů a nebo i celých hudeckých skupin z oblastí zachovalé tradice, z ohnisek osobitého kumštu. Tak například na významném koncertě "Leoš Janáček a lidová hudba", který se konal 13. 10. 1958 v Brněnské Redutě, účinkovala ještě lidová hudba Samka Dudíka z Myjavy, sbor žen z Petrovic - Kysúc a vynikající letitý tanečník A. Křupala ze Štramberka. Na podobné akci z poslední doby (podzim 1970) "Kosmos Bély Bartóka", kterou BROLN uspořádal k 25. výročí úmrtí tohoto proslulého maďarského komponisty a etnomuziko[/]loga a v rámci konference Mezinárodní společnosti pro fo[l]klór (IFMC), kontrovala BROLNu kapela Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, která i mimo tuto zvláštní příležitost udržuje s tělesem stálé kontakty. Myjavský Samko Dudík, hrubovrbecký Jožka Kubík, ale také hrochoťští hudci Jána Berkyho - Paláče byli od počátku duchovními patrony BROLNu. Muzikantská setkání na Hrochoti koncert a pak volné muzicírování na salaši pod Poľanou (malá denní hudba s vůní baraního guláše!) přinesla kapele víc než týdenní teoretický seminář o hudeckém stylu.
      Pohlédneme-li na produkci BROLNu statisticky, zjistíme, že výrobní průměr ročně je asi 180 snímků (z toho 100 novinek), dále uspořádá 10-12 veřejných akcí a významně se podílí na vysílání Československého rozhlasu. Chod tělesa má na starosti dramaturg Emanuel Kuksa. v uměleckých výsledcích orchestru se mimo celku promítá mnoho jmen členů tělesa. Především umělecký vedoucí Bohumil Smejkal, primáši. Jindřich Hovorka a Radek Zapletal; Ján Gašpar-Hrisko - Helena Červenková - Jaroslav Jakubíček trio cimbalistů, z nichž každý má svou vyhraněnou interpretační oblast; teoretik a vynikající kontráš František Dobrovolný, klarinetista Juraj Gros, basista Jaroslav Červenka. BROLN však stále častěji zve k natáčení také primáše významných souborových kapel a instrumentální sólisty. Svoje pojetí vtiskl

orchestru mnohokrát především strážnický Slávek Volavý, hostují tu hradišťský Jaroslav Staněk, břeclavský Jožka Kobzík, uherskobrodský Lubomír Málek, středoslovenský Dušan Berky ze Zvolenské Slatiny, plzeňský dudák Zdeněk Bláha, gajdoš Otakar Pokorný. A no vá generace zpěváků: Václav Harnoš ze Strážnice - vítěz celostátního folkloristického festivalu v Popradě 1971, Vlasta Grycová a Lubomír Málek - laureáti Prix Bratislava 1970-1971, Marie Mitáčková, Jožka Černý, Jarmila Stará... 20 let práce je hodno pozornosti, ale také zamyšlení, co dál a jak dál. Situace je jiná než v letech pade[/]sátých, kdy BROLN vznikl, a také formy práce a prezentace folklóru jsou jiné. Tehdy krúžky - dnes soubory při ZK a JZD - a narostlo jich požehnaně, jsou většinou dobře fundovány a mají chuť se ukázat v nejlepším doma i světu. Talenty z těchto souborů jsou mízou, bez níž by BROLN uschl. A také styl, který přece není nic ztuhlého, který se v jednotlivých oblastech stále znovu vytváří, regeneruje, je potřeba sledovat. Na druhé straně BROLN staví souborům vysoko požadavek technické vytříbenosti a estetické normy. Oba světy - zájmový a profesionální - se sledují a jejich symbióza přinese oběma stranám užitek [/] do té doby, pokud se jejich cíle byť dosahované různými cestami budou ztotožňovat.
      A co je cílem?
      Udržovat naši svéráznou národní hudební kulturu, živit ji tak, aby ani nezplaněla ani se nezvrtla, tak aby lidem, jimž patří, byla stále sdělnou, milou a vzácnou.
      V roce 1967 propůjčil president ČSSR Brněnskému rozhlasovému orchestru lidových nástrojů "Za rozvíjení písňového a hudeckého odkazu a za jeho úspěšnou propagaci doma i v zahraničí" Řád práce. To zavazuje i do budoucnosti, Jaromír Nečas

OBSAH
Studie
Jaroslav Kramařík: Sovětská diskuse o základních otázkách agrární etnografie . . . 3
Zora Soukupová: Rodeník donešnej - lidový zvyk na Doudlebsku . . . 17
Václav Richter: Jak se podlužácké dědiny posmívaly jedna druhé . . . 31
Karel Vetterl: Otázky terminologie v souvislosti s klasifikací nápěvů lidových písní . . . 41

Nekrology
Osvald Chlubna (1893-1971) (Jaromír Nečas) . . . 49
Leopold Janů (1905-1971) (Josef Bílek) . . . 49

Knihy
Jaroslav Šťastný, Tradiční zemědělství na Valašsku (Marie Brandstettrová) . . . 50
J. Langer - J. Svobodová - M. Robinsonová,
Krása v dreve zakliata (Richard Jeřábek) . . . 52
Julie Nováková, České cisiojány od 14. století (Jan Souček) . . . 53
Josef Jančář, Hluk - nejmladší město Slovácka (Josef Tomeš) . . . 54
Kiži (Richard Jeřábek) . . . 55
Božena Nováková-Hřibová, Migrace obyvatelstva v moravských krajích (Jan Souček) . . . 57
Mikoláš Aleš, Špalíček národních písní a říkadel (Josef Tomeš) . . . 58
Malované kvítí (Josef Tomeš) . . . 58
Dobrydeň, suside! Smichovynky (Mikuláš Mušinka) . . . 59

Sborníky
Z dějin Slovanů na území ČSSR (Jan Souček) . . . 60
Materiały Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku (Josef Jančář) . . . 61
Folklor w życiu współczesnym (Andrej Sulitka) . . . 62

Konference
Kultúrne spoločenstvo a diferencie v ľudovom staviteľstve v Karpatoch (Jan Souček) . . . 64
Filozoficko-metodologický seminár "Folklór a súčasnosť" (Andrej Sulitka) . . . 67
O houslích v lidové hudbě na mezinárodním semináři (Jaroslav Markl) . . . 68
Problematika skansenů ve Středočeském kraji (Milada Šulcová) . . . 69

Muzea
Národopisná muzea v přírodě v NDR (Josef Vařeka) . . . 70

Výzkumy
Medzinárodný terénny seminár - "Seminarium Ethnologicum IV" (Milan Chlebana) . . . 74
Brněnští posluchači národopisu na zahraniční praxi v Maďarsku a v Rumunsku (Dušan Holý) . . . 75

Rozhlas
20 let "Na pěknú notečku" (Jaromír Nečas) . . . 77

Banátská Češka ve všedním kroji (Gîrnic, Rumunsko). Foto Richard Jeřábek 1971.

[ruština]

[ostatní jazyky]