národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1972 - ČÍSLO 3

TEXTOVÉ STAVEBNÍ JEDNOTKY v LIDOVÉ LYRICKÉ PÍSNI [obsah]


      MARTA ŠRÁMKOVÁ - OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      I
      Všecky novější pokusy o rozbor morfologie lidové písně a o její katalogizaci dospívají k poznatku, že je to útvar jednolitý jen v omezené míře. Proto se na ni dá obtížněji aplikovat pojem "typu" jakožto modelu pro skupinu písňových variant, tolik používaný hlavně v pohádkosloví.1) Rozbory větších písňových skupin ozřejmují, že lidové lyrické písně mají méně soudržný ráz a že jejich velká část jako by mezi sebou neustále kontaminovala, anebo jako by se tyto písně mozaikovitě skládaly z menších a vyměnitelných článků. Proto napsal rumunský folklorista R. Niculescu, že "jedinou stabilní realitou"2) v nich jsou menší částice (a, b, c...), z nichž rozmanitými postupy vznikají konkrétní písně (P) jako vyšší a dočasně pevné skladby. Jak se dá posoudit i zběžným pozorováním, jsou tyto kompoziční způsoby hodně různorodé. Předběžně by se daly stanovit aspoň základní formy: 1) opakování téhož článku s rozmanitými [/] obměnami, což se dá symbolicky vyjádřit jako P = a1 + a2 + a3... atd.

     Oj, stáła u bučka,
     zdáła sa maľučká,
     měła očička jako křišťáł,
     a jak bych já, cérečko,
     teb'a dostáł.

     Oj, stáła u bučka,
     udáła sa maľučká,
     měła očička jako nebe,
     a jak bych já, cérečko,
     dostáł tebe. 3)

2. řetězením různých článků (P = a + b + c...)

1
     Sobotěnka s nedělú
     može pro mňa nebýt,
     a já nemám milého, milého,
     nemá mňa kdo budit.
2
     Obudí ňa, obudí
     kohútek jarabý,
     obudí ňa, obudí, obudí,
     až poletí s hrady.

169

3
      Kohútek s hrady letí.
      on si pěkně zpívá,
      stávaj hore, má milá, má milá,
      už sa rozednívá.
4 Teprv malá chvílečka,
      co som začala spáť,
      ach Bože mój, rozbože, rozbože,
      už mosím hore vstát.
5 Keď si sa nevyspala,
      tak sa pre mňa vyspi,
      ale si ty, frajírko, frajírko,
      viec na mňa nemysli. 4)

      Oba tyto způsoby mají mnoho různých dílčích forem. Zvláštní případ nastává, když celá píseň je tvořena jen jediným článkem (P = a)

     Já mám hruščičku planou,
     já si vylezu na ňu,
     vylezu ja, natřasu,
     svojí milé donesu,
     za její huběnku švarnou. 5)

      Název pro tyto základní textové články lyrických písní není zatím ustálen, ale v literatuře se objevily termíny "stavební jednotka"6) a "motiv"7), jichž budeme používat i v tomto článku. O jejich vhodnosti se vyslovíme později, stejně jako o názvu J. Mukařovského "detail"8), který se nám jeví méně přiléhavý.
      Vědomí nebo aspoň empirické tušení toho, že píseň se rozkládá v menší komponenty a že jako celek je často těžko zachytitelná, se zračí v četných koncepcích katalogizačních. Dnes už málokdo důvěřivě očekává, že podle písňového incipitu dostatečně označí celou píseň, jak to před několika desítkami roků činil Č. Zíbrt.9) Badatelé vědí, že jednotlivé sloky a celé [/] veršové pasáže se stěhují jako hotové částice z jedné písně do druhé, že v lyrické písni panuje "svobodná výměna obrazů".10) Proto badatelé mluví o "kontaminacích" písní, proto se snaží sestavit - jako třeba G. Jungbauer - soupisy incipitů všech slok,11) nebo navrhují "katalog strofických variací",12) vybírají z písně několik význačných orientačních hesel ("Schlagwörter") jako v Německém písňovém archívu, anebo sestavují seznamy "základních motivů",13) uvažují o evidenci rýmových dvojic,14) snaží se revidovat pomocí dalších ukazatelů mechanické zásady incipitové katalogizace,15) nebo hovoří "o stavebních jednotkách", "motivech" a "detailech" jako základních kamenech kompozice písňového textu.16) v tom ovšem se současně projevuje hledání zvláštního morfologického řádu lyrické písně a opěrných bodů pro katalogizaci.
      Základní myšlenky, ze kterých v následující úvaze vycházíme a které jsme se pokusili formulovat již dříve,17) se dají shrnout v dvě význačné tendence ovládající písňovou tradici: a) relativní samostatnost menších textových článků, b) snaha vytvářet z těchto stavebních jednotek větší, složitější útvary, tj. "písně".
      Ani v rozboru stavebních jednotek a ani v rozboru jejich kompozice ve vyšší celky nepokročilo zkoumání nad první povšechné poznatky. Zdá se, že nejdále zatím dospěli folkloristé rumunští, kteří pracují na katalogizaci lyrických písní pomocí stavebních jednotek, neboli jak je nazývají - "motivů". V první fázi sestavují index všech motivů, které se v lyrických písních objevují; v druhé fázi chtějí potom odhalit syntaktická pravidla, pomocí nichž vznikají z motivů písně.18) Pro bádání nad lidovou písní se jeví jako

170

potřebný úkol objasnit jednak povahu základních stavebních jednotek, jednak zákonitosti jejich kompozice. Tato úloha je především zásadně důležitá pro poznání lidové lyriky, ale má směrodatný význam i pro katalogizaci lidových lyrických písní.
      V následujícím výkladu si dáváme dílčí a prozatímní úkol: chceme objasnit alespoň zčásti; co je to stavební jednotka a jaké má vlastnosti. Když uvádíme, že půjde jenom o prozatímní výklad, říkáme to proto, že vycházíme z rozboru jen omezeného materiálu. Proto je samozřejmé, že závěry k nimž dospějeme, není možné zobecňovat v nejširší míře.
      Výsledky se snažíme vyvodit hlavně z podrobného rozboru dvou význačných motivů. Pro každý z nich jsme shromáždili dvacet variant v různých kontextech; těchto dvou uzavřených a stejně početných souborů používáme proto, abychom mohli znaky obou motivů vzájemně konfrontovat. Kromě toho přibíráme do výkladu podle potřeby i další písně obsahující tyto stavební jednotky. Východisko rozboru je však širší ještě i v tom, že používáme i poznatků o některých motivech dalších.[/]

      II
      V moravských milostných písních se často vyskytuje stavební jednotka, jejíž běžné znění ocitujeme podle jedné hanácké varianty z Troubek nad Bečvou (a/2).19)

1
      Když jsem šla v neděli od slova Božího,
      potkala sem matku mojeho milýho.
     
2
      Vitám tě, nevěsto, od slova Božiho,
      ale si nemysli na syna mojeho.
     
3
      Šak já si nemyslím, ani nevzpomenu,
      šak já to dobře vim, že jeho nebudu.
      Tento motiv (a) sledujeme v dvacetičlenném souboru variant. (Na prvním místě uvádíme lokalitu písně, dále pramen a konečně počet strof.)20) a/1 Martinov A 898/82 3; a/2 Troubky nad Bečvou A 695/38 3; a/3 Seninka A 71/30 3; a/4 Raškovice A 661/201 3; a/5 Plaveč A 1203/197 5; a/6 Molenbruk A 104/6 6; a/7 Ruda nad Moravou A 513/101 11; a/8 Svinov A 898/193 8; a/9 Ruda nad Moravou A 514/175 14; a/10 Milotice A 128/62 4; a/11 Šťudlov A 768/15 4; a/12 Střelice A 459/10 7; a/13 Ublo A 959/88 9; a/14 Frýdek A 1220/23 6; a/15 Ruda nad Moravou A 514/176 6; a/16 Křekov A 1013/11 7; a/17 od Vsetína Bartoš III č. 550b 8; a/18 Kozlovice A 1227/168 4; a/19 Zděchov A 692/6 4; a/20 Strážnice Úlehla s. 511 3.
      Výskyt stavební jednotky (a) v jednotlivých písních můžeme znázornit graficky, abychom získali rychlý přehled, na kterých místech a v jakém tvaru se vyskytuje. (Jiné jednotky nevyznačujeme, protože by bylo nutné je a jejich rozsah stanovit na základě podrobnějšího šetření; zaujímají prostě volná políčka schématu.)

171

TABULKA I

      Ze schématu vysvítá, že sloky tvořící stavební jednotku "Šla milá z kostela" se vyskytují většinou pohromadě v jednom bloku. Jestliže nepočítáme ty případy, kdy poslední strofa stavební jednotky splývá s jednotkou následující (a/4, a/8, a/10, a/11, a/12, [/] a/16, zůstává jednotka kompletní v dvanácti písních (60 %); jestliže tyto přechodné případy zahrneme mezi její celistvé formy, stoupne podíl ucelených jednotek v písních na 80 %. Z toho se dá vyvodit, že se všecky tři sloky této jednotky udržují z tradici jako soudržná sekvence, a nikoliv jako autonomní sloky.
      Pro stavební jednotku (a) je dále příznačné, že se jednak vyskytuje samostatně a vytváří tedy celou píseň (a/1 - a/4), jednak kombinuje s jinými textovými jednotkami v rozsáhlejší konkrétní písně, jež mají od 4 do 14 strof. V kombinacích mívá rozličnou polohu: nejčastěji se objevuje na počátku celé písně (12 případů) a méně často uvnitř písňového textu (4 případy). V sledovaném souboru písní a ani z dalších variant neznáme tento motiv v koncové poloze.
      Když se tato jednotka kombinuje s jinými motivy, mívá rozdílnou platnost a místo: někdy se spojuje s jedinou další stavební jednotkou (např. a/5) v rovnocenném spojení, jindy se stává částicí vícečlenné písňové řady: tak varianta z Rudy nad Moravou (a/9) se skládá z pěti až šesti motivů, a motiv (a) se v tomto řetězci objevuje na druhém místě. V některých spojeních má tento motiv vůči jinému dominantní postavení, jako v písni z Milotic (a/10)

1
      Ej dyž sem šla z kostela ej od slova Božího,
      potkala mě matka šohajíčka mého.
     
2
      Ej vitám ťa nevěsto, od slova Božího,
      ja už já ti nedám šohajíčka mého.
     
3
      Ej dyž mě ho nedáte, ej já sa vás neprosím,
      já vašeho lumpa pod kramflíčkem nosím.

172

4
      Ej pod kramflíčkem nosím, ej na podvazky vážu;
      počkaj ty lumpáku, až já na tě vzkážu.

      Když chceme aspoň zčásti objasnit, s jakými motivy se daná jednotka spíná a jak se to děje, je třeba si povšimnout její vnitřní skladby. Jednotlivé sloky vytvářejí jakoby malý, ale členitý dramatický výjev. Každá sloka vyjadřuje dílčí scénu a v tomto smyslu je složkou tematické výstavby. První sloka je expozicí a podává výchozí situaci: na cestě z kostela potká dívka matku svého milého. Následující sloka přechází v kolizi: matka odmítá dívku jako nevěstu pro svého syna. Třetí strofa vyjadřuje dívčinu repliku: děvče se dokáže smířit s rozchodem. - Vidíme, že motiv je. nejenom vnitřně ucelený a uzavřený, ale i členitý a že obsahuje více prvků, mezi nimiž panuje napětí.
      Obsahová stránka podmiňuje kombinace s jinými jednotkami, Spojuje se s takovými jednotkami, které vyjadřují podobnou náladu a myšlenku, popřípadě které rozpřádají jeho obsah: verše o dívce, hrdé vůči mládencům ("...já vašeho syna na podvazky vážu, na podvazky vážu, pod kramflíkem nosím..."), o marných slibech sňatku ("...a on mně sliboval, že on si mě vezme, až on na svém poli obilíčko sežne..."), o poctivosti chudé dívky ("...chudobná děvečka, která statku nemá, jenom tu poctivosť, kterou zachová..."), o pohrdání milým ("...strčte se ho za šklo, rožnite mu světlo..." nebo "...uvažte vy si ho na černý hedbáví, šak vám toho chlapce brzo smrť udáví..."), o milostném rozloučení ("...vzpomeneš, zaplačeš, až my se rozejdem..." nebo "...rači bych já nésła dvě noše kamení, než s tebú, synečku, jedno rozłúčení..."), anebo o žalu z nešťastné lásky [/] ("...och, vy čérné oči, nic vy nepłakejte, čeho ste navykły, toho odvykajte..."). Podobnou náplň mají i další jednotky, spojující se s touto stavební jednotkou. Obsahová příbuznost mezi sloučenými motivy bývá tak značná, že spár mezi jednotkami není patrný, i když obě zůstávají zcela bez úpravy. V písni z Rudy nad Moravou (a/7) se bezprostředně po sobě přechází do druhé a hned do nové, třetí jednotky, ale hranice mezi nimi nejsou téměř patrné. (Pro úsporu místa otiskujeme jen výsek, kde se jednotlivé motivy stýkají; spoje jsou po 3. a 4. sloce.)

2
      Vitám tě, nevěsto, ze slova božího,
      a ty si nemysli na syna mojího.
     
3
      A já si nemyslím, ani nevzpomenu,
      však já to dobře vím, že ho nedostanu.
     
4
      Já o něj nestojím, ani se neprosím,
      takového synka pod gramflíkem nosím.
     
5
      A on mně sliboval, že on si mě vezne,
      až on na svém poli obilíčko sežne.

      Jako nejsilnější činitel se tedy při výběru a kombinaci jednotek uplatňuje tematická spřízněnost. To vede k tomu, že s některými jednotkami námětově zvlášť blízkými se vytvářejí pevné spoje a že se tyto kombinace v podání často opakují. U zvolené jednotky (a) se vyskytují často vazby s jednotkou "A on mně sliboval, že on si mě vezme, až on na svém poli obilíčko sežne. - Obilíčko sežal a mě si přec nevzal..." Výrazně se projevuje i přitažlivost k motivu "Šak nech k nám nechodí, šak já mu nekážu, já vašeho syna na podvazky vážu. - Na podvazky vážu, pod kramflíkem nosím..." (a/13, a/7, a/9, a/10, a/11,

173

a/12). Vazby s dalšími jinými stavebními jednotkami se objevují vzácněji a některé z nich se zdají dokonce nahodilé a ojedinělé. Tak v písni od Vsetína následují po našem motivu verše: "Červené růžičky květů ve dně v noci, moc sa napłakały moje černé oči. - Och, vy čérné oči..." (a/17). Máme za to, že tato kombinace je dosti výjimečná, ale konečné slovo o tom by se dalo říci teprve na základě ještě početnějšího souboru variant.
      Pro kombinace stavební jednotky (a) s jinými jednotkami má velkou důležitost, že tato jednotka stojí zvlášť často na počátku celé písně. K vazbám s jinými jednotkami dochází tedy hlavně v jejím závěru. Tyto spoje bývají až tak těsné, že se dá mluvit o tom, že závěr motivu jako by někdy splýval s jednotkou následující. Úryvky z dvou písní (a/13, a/12) dosti názorně ilustrují, jak k podobnému splynutí dochází. V první pasáži je stavební jednotka "Šla milá z kostela" kompletní, kdežto v druhém úryvku se již sloučila s novou jednotkou: (A)
2

     Vítám tě, nevěsto, od slova božího,
     ale si nemysli na synečka mého.
3

     A já si nemyslím, ani nespomenu,
     šak já to dobře vím, že jeho nebudu.
4

     Šak nech k nám nechodí, šak já mu nekážu,
     já vašeho syna na podvazky vážu.
(B)
5

     Vitám ti, nevěsto, od slova božího,
     by ses nemyslela na synečka mého.
6

     A já se nemyslím, ani nespomenu,
     já vašeho syna za podvazky vážu. [/]

      Takové redukce se ukazují jako jedna z nejčastějších změn, které se s jednotkami dějí, a tyto redukce taky nejpronikavěji mění jejich podobu. U zvolené stavební jednotky dochází k podobné redukci celkem v sedmi případech (a/4, a/8, a/10, a/11, a/12, a/16, a/19) a většinou jde jenom o částečné zkrácení třetí sloky o poslední verš. Z toho se dá usuzovat, že redukce neprobíhají libovolně, ale že se v tomto krácení projevuje jistá pravidelná tendence: některé části stavební jednotky odpadají častěji, a písňová tradice s nimi nepracuje, jiné části se však zapojují do variačního procesu.
      Někdy bývá redukce podstatnější než v uvedených případech a z motivu zůstává jen úvodní sloka a obě další odpadají (a/20)

     Dyž sem šla z kostela od slova božího
     potkala ňa máti synečka mojeho.
     Učuj že ňa učuj chudobná děvečko
     nechoď že ty krajem návrati našeho.
     Ta naše návratí pěkně umetené
     neroznášaj po něm sukně ušubrané.

      Méně podstatně se mění profil stavební jednotky jejími variacemi, i když jsou hojné a rozmanité. Největší stabilitu si uchovávají sémanticky klíčová slova, zvláště ta, která jsou upevněna formálně, hlavně rýmem. Jde-li o slova sémanticky závažná, ale mimo rým, může být jejich význam vyjádřen rozličnými synonymickými výrazy. Vcelku zevní povahy, totiž jako důsledek zeměpisné migrace písně, jsou různé rozdíly v nářeční podobě slov, ať už rozdíly lexikální ("potkala" : "postřetla") nebo hlavně slovotvorné a hláskotvorné ("mojeho" : "mého", "mě" : "mňa" : "ňa" . "mje", "mati" : "mamka" . "maćička", milýho" :

174

"milého"). Běžně se objevují variace slovotvorné ("syna" : "synečka", "matku" : "matičku"). Veliké variabilitě podléhají spojovací prostředky jako spojky, vztažná zájmena, příslovce; tak verš "snad ty si nemyslíš..." může být vyjádřen mimo jiné "ani sobě..., "ale ty si...", "nic se ty...", "aby sis...", "by ses...", "a ty si..." atp. Jak značné bývá rozpětí synonymického vyjádření, o němž jsme se už zmínili, je vidět z paralelních výrazů pro "milého" v první sloce: "milého", "šohajíčka", "synáčka", "ženicha", "miláčka". K mnoha odchylkám v znění jednotlivých variant stavební jednotky dochází slovosledným přeskupením, použitím jiné větné konstrukce i dalšími jinými postupy.
      Ne příliš časté, ale možné jsou i formální změny, dotýkající se rozměru verše nebo celé strofy. Motiv (a) se nejčastěji objevuje ve dvouveršových slokách o dvanáctislabičném verši 12a12a), které by mohly být chápány i jako čtyřveršové sloky o šestislabičných verších (6a6b6c6d). Ojediněle se však slabičný půdorys druhého verše rozšiřuje o dvě slabiky (a/19)

     Dyž sem šla z kostela od slova božího,
     potkala sem tam matičku synáčka mojeho. Atd.

      Jindy se rozměr verše rozšiřuje citoslovečným zvoláním, jež je běžné u slovácké písně (a/10)

      Ej dyž sem šla z kostela ej od slova Božího..., atd.

      Zřídka se mění i tvar celé strofy, např. tím, že se připojují refrenické verše (a/12)

     Dyž sem šla z kostela od slova božího,
     potkala mně máti šuhajíčka mého.
     Kde si, kde si, moje znejmilejší?
     Kde si, kde si, moje milá?[/]

      Navzdory všem změnám, které jsme se pokusili aspoň v zkratce probrat, si stavební jednotka podržuje značnou stabilitu. Předběžně by bylo možno stavební jednotku neboli motiv charakterizovat jako námětově uzavřenou a soudržnou a formálně ustálenou sekvenci veršů. Její rozsah je dán hranicemi jiných stavebních jednotek.

      III
      Jako druhý příklad (b) bereme k rozboru stavební jednotku "Třeba sem já dcera chudobnej mateře..."; vyskytuje se dvakrát i v jmenovaném souboru písní v kombinaci s motivem "Šla milá z kostela..." (a/13, a/14). Obvyklou formu této stavební jednotky (b) ocitujeme podle varianty z Viničných Šumic:

1

      Třeba su já dcerka
      chudobné mateři,
      přece neotevřu,
      ledaskomu dveří.
     
2

      A dyž du otvírat,
      musím se podívat,
      stojí-li to za to,
      komu du otvírat.
     
3

      Nestojí-li za to,
      před naše je blato,
      hodím ho do něho,
      to máš, šelmo, za to.

      Skupina dvaceti písní, v nichž se tato stavební jednotka vyskytuje a kterou vybíráme pro rozbor, je následující:

175

b/1 Hrušky Bartoš III č. 1740 3; b/2 Viničné Šumice A 843/218 3; b/3 Velká A 503/82 3; b/4 Bartoš III s.. XXIV 5; b/5 Drysice A 270/36 5; b/6 Újezd u Brna A 1156/121 7; b/7 Kyjovice Salichová č. 22 5; b/8 Bosonohy a Troubsko A 844/17 4; b/9 Troubsko Kocman č. 77 4; b/10 Šardice A 4/7 4; b/11 Blatnice Poláček VII č. 165/X 4; b/12 Písničky Modloslužebníků č. 52 6; b/13 Rožnovsko Bayer č. 99 6; b/14 Mikulčice A 1240/53 6; b/15 Čeladná A 1117/4 8; b/16 Čejkovice Bartoš II č. 228 3; b/17 Starý Provodov Bartoš III č. 514 5; b/18 = a/14; b/19 Žarošice Bartoš II č. 312 3; b/20 Velká A 233/113 3.
      Náhodou se oba motivy (a) i (b) velikostí kryjí, oba dva mají po třech zhruba stejných slokách. Ale vnitřní výstavba druhého motivu je jiná. Hlavní myšlenka je vyjádřena už v první sloce: chudobná dívka je hrdá a neotevře každému nápadníkovi. Další dvě sloky jako by jen podrobněji rozvíjely jednání nepřístupné dívky. Druhá strofa: jestliže už dívka otevře, nejdřív se podívá, kdo přichází. A třetí strofa: když se jí mládenec nelíbí, hodí ho do bláta před domem. Každá strofa opět vyjadřuje malou situaci a společně vytvářejí všecky tři sloky složitější ucelený vývoj či jednotnou dějovou epizodu.
      Třebaže v tomto motivu není ono napětí mezi jednotlivými slokami jako u předchozí jednotky, přece i on má vnitřní dynamiku. Nejenže rozpřádá a graduje výchozí obraz, ale zejména jej postupně převádí v komiku. Zatímco první sloka má zcela vážný tón, v druhé se už ozývá žertovný náznak a poslední strofa vyznívá už jako fraškovitý výjev.
      Jak se stavební jednotka (b) kombinuje s jinými jednotkami, jaké místo zaujímá v konkrétních písních a nakolik si udržuje celistvý ráz, popřípadě se mění, vysvitne opět ze schématu:[/]

TABULKA II

      Graf ukazuje, že v naprosté většině, tj. V 15 písních z dvaceti (což je 75 %) se stavební jednotka vyskytuje jako kompaktní celek všech tří slok; jenom v pěti písních (25 %) se objevuje v redukované formě. Z toho vyplývá, že všechny její sloky vytvářejí sou

176

držný celek a nelze je považovat za tři samostatné sloky, které by se spojovaly rozličným způsobem se slokami jinými. Za povšimnutí stojí dále i to, že při redukci odpadávají obyčejně dvě poslední sloky a osamostatňuje se sloka první (a/8, a/9, a/16, a/20); jen jednou se jednotka krátí o první sloku (a/19). Počet případů, na nichž redukci sledujeme, je příliš malý, než aby se daly vyslovit průkazné závěry. Ale podmínečně se dá snad říci, že při redukci jednotky (b) se projevuje jistá pravidelnost a že sloka druhá a sloka třetí žijí v tradici pravděpodobně vždycky jenom ve spojení s některou další slokou této jednotky a že se nevyskytují autonomně; tuto domněnku jsme si ověřili ještě na jiných písních, v nichž se motiv (b) vyskytuje, ale které jsme do vybraného souboru nepojali.
      Dále je zřejmé, že stavební jednotka (b) se vyskytuje buď jako samostatná píseň (b/1, b/2, b/3), anebo se kombinuje v konkrétní písně s jinými jednotkami. Od motivu (a) se zcela zásadně různí v tom, že se vyskytuje nejčastěji jako závěrečný článek písně (b/8, b/15) a pouze jednou v incipitové pozici (a/20). Výrazně pointující funkce této stavební jednotky plyne zřejmě z jejího obsahu: mezi dívkou a nápadníkem dochází k takovému zlomu, že se jenom stěží může rozvinout další situace.
      I u tohoto motivu pozorujeme, že se spojuje zejména se stavebními jednotkami námětově příbuznými. Zvlášť často se připíná na jednotku o "maličkém", "bleďulinkém" děvčeti, které však matka má ráda, nevymění je za jiné, nedá je "ledakomu" atp.: "Třebas so já maličká, nevysoká, bledá, šak mě má maměnka ledaskomo nedá. - Debe mě má maměnka ledaskomo [/] dala, já bech si do smrti na ňo naříkala." (b/9) s touto jednotkou vytváří náš motiv mimořádně těsný blok. K jednotce o maličké, bledé dívce se někdy bezprostředně pojí i verše o děvčeti, kterou matka nevydá za starého ženicha: "...šak mě ma matička ledakemu něda. - Ona mě něnašla na žadnym smetisku, ona mě tež něda staremu chlopisku." (b/7) Charakteristické a logické je i sepětí s kontrastními motivy o pyšném a zištném nápadníkovi, Podobný obsah má stavební jednotka o nevšímavém a povýšeném mládenci: "To naše stavení z drobného kamení, přišel k nám syneček, nedal pozdravení. - Nedál pozdravení, ani půl slovečka, že su já pro něho chudobná děvečka." (b/16) Často lidová tradice staví náš motiv do opozice vůči motivu o ženichovi hledajícím majetek: "Hej, hore háj, dole háj a pod hájem cesta, neber si synečku, kerá nemá dvě sta. - Dybych já, synečku, dvě sta peněz měla, musel bysi sa ptať, esli bych ťa chcela." (b/12)
      Některá spojení se zdají spíše ojedinělá, ale zapadají rovněž do tematického okruhu našeho motivu, jako třeba kombinace s verši o hrdé dívce, která uteče z chudobného domu ("...a ja tam něbudu, hdě chleba němaji. - Hdě chleba němaji, kolače něpeču..." - b/15), nebo s motivem o mládenci prosícím o vpuštění ("Otevři mně, milá, lebo je mně zima, neotevřeš-li mně, otevře mně jiná." - b/19).
      Na základě dvacetičlenného písňového souboru nelze stanovit všecky stavební jednotky, s nimiž se tato naše jednotka kombinuje, ani intenzitu oněch kombinací. Ale podíváme-li se i na některé další písně, v nichž se motiv (b) vyskytuje, potvrdí se, že hlavním činitelem při vytváření kombinací je námě

177

tová spřízněnost, a že tato stavební jednotka zaujímá v konkrétní písni nejčastěji místo v závěru. Jestliže se už někdy objeví uprostřed písně, bývá ponejvíce zkrácena o poslední nebo o obě dvě závěrečné sloky.
      Někdy podporují sepětí s jinými stavebními jednotkami i podobnosti formální. U naší stavební jednotky se to děje na principu paralelismu při kombinaci s motivem o maličké, bledé dívce, ale i v jiných případech:

1 Třeba su já maličká, bledulenka bledá...

3 Třebas so já chudobná, chudobné mateři...

4 Třebas so já chudobná, muzikanti hréte... (b/8)

      Protože se náš motiv kombinuje - podobně jako motiv předchozí - se stavebními jednotkami představově příbuznými, bývá sepětí s nimi plynulé a nepozorovatelné a jenom zřídka kdy vznikají na hranici mezi dvěma motivy patrné švy.
      Zdá se, že stavební jednotka (b) uchovává svůj tvar ještě pevněji, než jednotka předešlá, u níž docházelo často k splynutí poslední sloky s jednotkou následující. Stavební jednotka (b) je výrazně ohraničena na svém začátku a zejména v závěru, a proto bezprostřední splynutí s jinými jednotkami nenastává. Někdy se první verš našeho motivu formálně přizpůsobuje poslednímu verši předchozí jednotky, čímž se zastírá hranice mezi oběma motivy: "Nedál pozdravení, ani půl slovečka, že su já pro něho chudobná děvečka. - Chudobná děvečka, chudobnej mateři..." (b/16). Občas se však celá jednotka krátí o jednu nebo o obě závěrečné strofy, jak už se o tom zmiňujeme. Bývá to hlavně tehdy, když se zpěvák [/] chce vyhnout žertovnému vyústění písně a chce ji udržet ve vážném tónu:

2

      Nedál pozdravení,
      ani půl slovečka,
      že su já pro něho
      chudobná děvečka.
     
3

      Chudobná děvečka,
      chudobnej mateři,
      přece neotevřu
      ledakomu dveří. (b/16)

      Motiv zredukovaný na úvodní sloku se stal východiskem elegické skladby z Velké (b/20)

1

      Trebás su cérečka
      chudobnéj matere,
      preca neotevrem
      ledakomu dvere!
     
2

      Neotevru dverí
      tebje, ledakomu,
      protožes nosíval
      fałeš k nášmu domu!
     
3

      Fałeš k nášmu domu,
      smutek do srdečka.
      Nebudem já nikdy
      tvoja galánečka!

      Ráz a míra vnitřní variace jednotky (b) se nijak podstatně neodlišují od změn, zjištěných u motivu (a). Za zvláštní zmínku stojí, že poslední verš třetí sloky má dvě zdá se stejně pevné textové alternativy:
A (b/5)

      Nestojí-le za to,
      je před našim blato,
      špéchno ho do něho:
      to máš, senko, za to!

178

B (b/11)

      Nestojí-li za to,
      je před naší blato,
      pacím s ním do něho,
      nevyleze z něho.

      Z materiálu, který sledujeme, se dá těžko vyvodit, zda ona textová diference je nějak určena regionálně; zdá se, že prostě jde o dvě rovnocenná znění.
      Největší setrvalost vykazují v stavební jednotce hlavně slova tvořící její významovou kostru a z nich zejména slova rýmová. Jiná místa, hlavně spojovací prostředky, tj. spojky, příslovce se jeví dost variabilní: např. verš "nejprv se podívám..." může být vyjádřen "napřed..., ešče..., dobře..., dycky..., předy se podívám..." Obměny vznikají i tím, že některá sémanticky závažná slova bývají vyjádřena rozličnými synonymy (šťuchnu, žduchnu, ždurnu, hodím, strčím, pacím, špéchno). Slovosledná přeskupení a odchylná větná konstrukce doplňují obraz vnitřní variability. (Běžné a hojné jsou samozřejmě odchylky nářeční a slovotvorné.) Kdybychom vyjádřili rozličný stupeň variability tak, že nejpevnější místa zvýrazníme a místa proměnlivá dáme do závorky, dostali bychom například u druhé sloky takové schéma:

(jestliže, když, než ...) otevřu,/otevřít
(napřed, nejprv, ještě, vždycky...,musím....) se podívám/podívat
(stojí-li) (on, to, mně...) za to
(komu, co, že...) (já, je, mu...) otvírám/otvírat

Tyto poznatky o vnitřní variabilitě se tedy v podstatě kryjí s tím, co už se ukázalo u prvního motivu.[/]

     
IV
      Z rozebíraného materiálu nelze vyvodit vyčerpávající a přesné poznatky o stavebních jednotkách v celém rozsahu. Je však možné učinit aspoň některé dílčí závěry a vyslovit některé předběžné teze, jež se zdají z oněch částečných poznatků vyplývat.
      1. Jako primární a pevné elementy se z písňového fondu vyčleňují relativně samostatné a ucelené textové segmenty, které můžeme nazvat "stavební jednotky" nebo "motivy". Tyto segmenty by se daly definovat dvěma znaky: jednak každá stavební jednotka vyjadřuje jednu nebo více uzavřených situací a vytváří homogenní tematický celek, jednak se stavební jednotka může spojovat s jinou stavební jednotkou nebo jednotkami v konkrétní píseň, anebo může tvořit celou píseň sama.
      Podobné podmínky klade J. K. Wilgus pro výměr tzv. vyprávěcích jednotek, "narrative units", jakožto základních kamenů lidových balad či epických písní.21) Spatřujeme v tom analogii mezi lyrickou písní a baladou, a tedy i obecný princip morfologie lidové písně. Podle Wilgusova názvosloví pokládáme tedy termín "stavební jednotka" jako vhodný pro onen element výstavby lyrické písně. Termín se zdá přiléhavý i proto, že jde o částice především funkčně-kompoziční, vymezené podle úlohy, jakou mají ve výstavbě písně a v písňovém variačním procesu.
      Své oprávnění má i název "motiv", jehož pro stejný jev používají např. folkloristé rumunští, pokud však chápeme "motiv" hodně volně a neutrálně jako komponentu tematické struktury písně, jako "určitý tematický výsek skutečnosti s jeho postavami, ...

179

s akcemi, s prostředím".22) Protože se však motiv obvykle definuje jako "nejmenší obsahový prvek", "nejmenší látková jednotka",23) nebo jako sémantická jednotka "bezprostředně vyšší než slovo a syntagma", což znamená, že se motiv prakticky kryje s větou,24) jeví se použití termínu u rumunských badatelů nepřesné, neboť pod "motivem" rozumějí často vlastně celé komplexy motivů. Nadto se termínu motiv přikládá vždy na prvém místě tematický význam, kdežto v našem případě vystupuje u "stavebních jednotek" do popředí jejich funkce, jejich kompoziční úloha ve výstavbě a variačním procesu lyrické písně. Proto se jeví označení "stavební jednotka" zatím jako nejvhodnější, pokud nenajdeme termín ještě výstižnější.
      Jestliže předpokládáme, že stavební jednotkou je pouze taková ustálená sekvence veršů, která vyjadřuje dílčí situaci nebo více situací (tj. motiv nebo komplex motivů), znamená to také, že za stavební jednotku nepovažujeme stylistické stereotypy, jazyková syntagmata, jako jsou konstantní epiteta (širé pole, zelená hora, černá zem, bystrá voda, drobné ryby, koník sivovraný, zbroja ocelová, švarný mládenec, zlaté vlásky), příměry (rosenka studená jako led, samotná jako hrdlička, ... jako rybka ve vodě), metafory (Anička, červená růžička ..., děvča, laštovička ..., milý mój, růžička voňavá), vstupní a závěrečné formule (V širém poli hruška stojí, Žalo děvče, žalo trávu, Na ... poli tři růžičky stojí): jsou to loci communes anebo formule, jsou to pouhé "rysy" či "detaily" lidové písně, vyjadřující jevy, a ne výjevy, situace. Z toho rovněž plyne, že "detail" v pojetí Mukařovského je širší kategorie nežli stavební jednotka, neboť detailem Mukařovský rozumí spojení více strof, [/] jednotlivou sloku, verš a dokonce i spojení dvou slov.25) 2. Není vždy stejně snadné identifikovat stavební jednotku a určit její velikost, jako tomu bylo u obou rozebíraných motivů. Paušálně se však dá říci, že rozloha a hranice stavební jednotky jsou dány hranicemi jiných stavebních jednotek anebo se ozřejmují v autonomním postavení, když je tedy motiv celou písní. To znamená, že velikost stavební jednotky lze stanovit empiricky ze souboru kontextů, v nichž se ona jednotka s rozličnými variacemi opakuje. R. Niculescu mluví ještě o "nejúplnější verzi" motivu a rozumí jí nejkompletnější konkrétní znění ve všech jeho variantách. V praxi však nebude vždy snadné jednoznačně určit toto "nejúplnější" a "hlavní" znění, protože asi vznikají i paralelní a rovnocenné varianty stavební jednotky, jak jsme to zjistili v závěru motivu (b), kde poslední verš má dvě textové alternativy. 3. Na obou citovaných motivech je patrné, že stavební jednotka představuje tematický celek (vyjadřující jednu nebo více situací) a že bývá obvykle vnitřně členitá. Téma a vnitřní výstavba mohou být u jednotlivých jednotek rozličné. Některé motivy mají jednodušší strukturu než oba rozebírané vzorce. Takový jednodušší motiv nalézáme například ve sloce, která může buď stát jako samostatná píseň, anebo se kombinovat s jinými motivy:

     V širém poli stojí hruška,
     obrúbaná až do vrška,
     kdo ju obrúbál, hofeři,
     vařa zemňáky k večeři.26)

      Naproti tomu v lidové tradici žijí stavební jednotky tematicky velmi bohaté a složité. Za jedinou stavební

180

jednotku lze považovat např. známou víceslokovou píseň Čtyři koně ve dvoře, žádný s něma neoře,27) anebo rovněž rozšířenou píseň Hory, doly, černý les,28) jež vytvářejí členitý představový. a dějový řetězec, ale přesto jsou jediným motivem, neboť si uchovávají ve všech variantách značnou kompaktnost. Janáček a Váša říkají o moravskoslezských variantách písně Čtyři koně ve dvoře: "Textem se písně shodují až na skrovné odchylky."29) z toho vyplývá, že stavební jednotky mají i rozličné vnější rozměry, a že se v tradici vyskytují jednotky rozsahem drobné (vyjadřující jediný motiv), ale i střední a veliké (obsahující komplex motivů).
      Protože stavební jednotky lidových písní mají různě složitou tematickou stavbu a rozličný rozsah, nelze považovat sloky za primární ústrojné jednotky písňové výstavby a variačního procesu.30) Sloka se jenom někdy kryje s rozměrem stavební jednotky, kterou považujeme za přirozený a soudržný celek. V jiných případech je sloka pouze podřízenou částkou rozsáhlejší víceslokové stavební jednotky. Některé sloky, náležející k takovým strofickým "blokům", se nevyskytují v písňovém podání autonomně a žijí pouze ve spojení s jinou slokou nebo jinými slokami, tedy jako závislé a nesamostatné prvky stavební jednotky. Kdybychom písně rozkládali formálně do jednotlivých slok, rozbili bychom v mnoha případech tyto přirozené stabilizované celky. 4. Rozličná tematická náplň a výstavba determinují i rozdílnou funkci jednotlivých motivů v písňovém procesu. Některé jednotky se uplatňují hlavně jako motivy úvodní, jiné jako vnitřní, kdežto jiné zase převážně jako motivy finální. Na to poukazuje prosté [/] porovnání obou zkoumaných stavebních jednotek; první z nich (a) patří zřejmě mezi jednotky úvodní, kdežto druhá (b) plní zejména funkci motivu závěrečného.

(I = samostatné postavení, II = incipitové postavení motivu v písni, III = pozice uvnitř písňové skladby, IV = finální postavení.)
      K tomu zbývá ještě dodat, že některé motivy stojí nejčastěji autonomně, tj. tvoří celou píseň, jako je tomu např. u uvedených písní Čtyři koně ve dvoře a Hory, doly, černý les. 5. Stavební jednotky lidových písní mají rozličnou tematiku a v souhrnu vyjadřují celé námětové rozpětí folklórního zpěvu. Vytvářejí rozličná námětová, "jednotková pole".31) Dá se předpokládat, že mají i rozličný regionální výskyt a že některé motivy žijí na větším území, jiné na území menším, nebo že soubor určitých jednotek je vlastní vyhrazenému regionu atp. Rovněž je zřejmé, že některé motivy mají v písňové tradici velikou frekvenci, kdežto jiné se objevují méně anebo dokonce ojediněle. Teprve zevrubná evidence velkého množství stavebních písňových jednotek by naplnila tyto teze konkrétními poznatky. 6. Z rozboru obou zvolených stavebních jednotek vyplývá, že jednotky uchovávají poměrně stabilní tvar. Běžné vnitřní variace, kterými jednotky v lidovém podání procházejí, se v převážné většině nedotýkají jejich výstavby a smyslu a dají se nazvat oscilacemi kolem pevné významové osy. Ukázalo se, že jsou mož

181

né i změny formální (rozměru verše nebo sloky). Častým a snad nejdůležitějším jevem ve variabilitě stavebních jednotek je redukce motivu o některé jeho části. Tyto redukce se nedějí libovolně, ale projevují se v nich jisté pravidelné tendence. Některé části stavební jednotky se mohou redukcí osamostatnit, jiné části však nejsou schopny, jak se zdá, autonomního života v písňové tradici a uplatňují se jedině jako podřízené komponenty stavební jednotky. Poměrně nejřidčeji dochází k obsahovým úpravám jednotky. Mění-li se takovou úpravou celý smysl stavební jednotky, vzniká už vlastně stavební jednotka nová. 7. Závažnou stránkou písňového procesu se jeví kombinace stavebních jednotek v konkrétní písně (P = a + b + c ...). Zvolené dva příklady naznačily, nebo snad přímo prokázaly, že se motivy navzájem spínají podle námětové příbuznosti a že se tedy kombinace uskutečňují uvnitř určitého námětového, jednotkového "pole". S některými motivy se určitá stavební jednotka spojuje častěji, čímž se ustalují dosti pevné motivické bloky. Takové relativně pevné a ustálené kombinace by bylo možno podmínečně považovat za písňové "typy", jak se to v písňovém bádání často děje. Naproti tomu jiné vazby se vyskytují vzácněji nebo i výjimečně a nahodile. Podnětem pro asociace jednotek se někdy stávají i shody formální. Dá se vyslovit také předpoklad, že vazby mezi jednotkami jsou podmíněny i regionálně a historicky.
      Při kombinaci někdy dochází i k adaptaci stavebních jednotek, a to obsahové nebo formální. Tím vzniká často mezi motivy plynulá vazba bez zjevné hranice. Někdy se motivy slučují natolik těsně, že [/] spolu přímo splývají. Jindy se však motivy k sobě řadí volně a zůstávají mezi nimi představové a formální "řezy" a "přervy":

     Može, tě, synečku,
     može tě hanba byt,
     žes ty se naučil
     za ledačím chodit.
     
     Ledaco, ledaco
     ledačinú bude,
     a tebe, synečku,
     předce hanba bude.
     
     Chudobná děvečka
     ta statečku nemá,
     kde by ho nabrala,
     dyž rodičů nemá? Atd.32)

      J. Mukařovský považuje takovou volnou, additivní kompozici relativně samostatných částic za běžnou, ba příznačnou pro celé folklórní umění a domnívá se, že se tento princip uplatňuje zvlášť výrazně právě v lyrice.33) Jakkoliv je tento výklad v podstatě oprávněný, zdá se nám, že zjevné předěly se v písni objevují méně často a že lidová píseň většinou přechází od motivu k motivu poměrně plynule a dovede švy mezi nimi zastřít.
      Ony kombinace stavebních jednotek, o nichž mluvíme, a jež jsme na začátku úvahy vyjádřili schématem P = a + b + c ..., se jeví při pohledu na větší písňový soubor mimořádně bohaté a rozmanité. Máme však za to, že z širokého materiálu by se daly abstrahovat i obecnější pravidla kombinací motivů mezi sebou. Tato úloha již leží za hranicemi tohoto článku, ale měla by být jedním z předních cílů další analýzy lidové lyrické písně.

182

8. Z výkladů o stavebních jednotkách lyrických písňových textů vyplývají i některá vodítka pro písňovou katalogizaci. Ukazuje se, že odporuje struktuře lidové písně, když se při katalogizaci vychází z konkrétní písně jako celku a pátrá se, jak tato píseň "kontaminuje", jak se "kříží" atp. S písněmi jinými. Takové stanovisko je sporné už v tom, že se podle něho postupuje od druhotných a složitějších jevů a že se při tom ztrácejí prvky primární a základní, totiž ony, jimiž jsou konkrétní písně tvořeny. Problematičnost onoho postupu se ozřejmuje zvláště tehdy, když na základě širšího materiálu je badatel nucen mluvit o "složitých" kontaminacích třeba čtyř, pěti nebo i více písní.34) Nadto musí často konstatovat, že písně, které mezi sebou "kontaminují", se vlastně nedají jednoznačně stanovit, neboť uvnitř větší skupiny písní, které mají společné textové části, vznikají častokrát mimořádně komplikované vazby.
      Stavební jednotky se tedy jeví jako nejpřirozenější výchozí body katalogizace. Nejprve by se měly iden[/]tifikovat a vymezit jednotlivé stavební jednotky v písňové tradici a postupně by se měl evidovat celý soubor stavebních jednotek daného území nebo národního písňového podání jakožto jeho paradigmatický, "lexikální" fond. Prvotním úkolem by tedy mělo být sestavit "motivický korpus" písňové tradice, jak o něm mluví R. Niculescu.35) Podobně sestavil H. Siuts soupis přes dva tisíce dvojverší, z nichž se kombinují písně k německým výročním koledním obchůzkám.36) Druhým úkolem se potom jeví objasňování syntaktických pravidel, podle nichž se ony stavební jednotky kombinují v konkrétní písně.
      V tomto pojetí se tedy shodujeme s metodickou cestou, kterou badatelé jinde už nastoupili. Kdo se zabývá lidovou písní a zná její tištěné a rukopisné fondy, má představu, jak je to náročný úkol. Zdá se však, že toto pojetí dává naději zvládnout problém, s nímž se badatelé v žádné zemi až dosud uspokojivě nevyrovnali.[/]

Poznámky
1.
      Nejnověji se otázkou pohádkových typů zabývá M. L. Tenézová v kapitolce "Le probléme des motifs et celui des types" své rozpravy "Du conte merveilleux comme genre", Arts et traditions populaires, 18, 1970. č. 1-3, s. 30-35; k této problematice srov. ještě H. Jason, "Structural Analysis and the Concept [/] of the 'Tale-Type'", Santa Monica 1969; táž, Zum Problem der sogenannten Konglomerate im nahöstlichen Erzählgut, IV. International Congress for Folk-Narrative Research in Athens, ed. A. G. Megas, Athens 1965, s. 195-198; S. Thompson, Hypothetical Forms in Folktale Study, Volksüberliefe

183

rung, Festschrift für K. Ranke, Göttingen 1968, s. 369-372; K. Horálek, Tři úvahy o struktuře epiky, Slovo a slovesnost, 31, Praha 1970, s. 142.
2.
      R. Niculescu, Privire criticâ asupra unor procedee actuale de sistemitizare şí clasificare a liricii populare, Revista de etnografie şi folclor, 14, 1969, s. 218, 223.
3.
      F. Bartoš - L. Janáček, Národní písně moravské, Praha 1901, č. 204 (od Vsetína).
4.
      V. Lísa, Slovácké a lidové písně z Uh. Hradišťska, Kroměříž xxx21919, s. 158. - v citované písni se kombinují tři motivy: a (=1. sloka) + b (= 2.+3. sl.)+ c (= 4.a 5. sl.).
5.
      Bartoš - Janáček, (viz pozn. 3), č. 285 (Hutisko).
6.
      M. Šrámková, k textové výstavbě lyrických písní a jejich katalogizací, Český lid, 56, 1969, s. 333338.
7.
      V jmenovaném článku Niculescově (viz pozn. 2).
8.
      J. Mukařovský, Detail jako základní sémantická jednotka v lidovém umění. Studie z estetiky, Praha 1966, s. 222.
9.
      Č. Zíbrt, Bibliografický přehled českých národních písní, Praha 1895; proti této mechanické katalogizační metodě se jako jeden z prvních u nás ozval V. Vycpálek, Potřeba hudebního soupisu našich lidových písní, Slavia, 21, 1953, s. 475-484. - Katalogizace na incipitovém základě se osvědčuje u písní umělých, poloumělých, zlidovělých atp., které podržují pevný textový tvar; srov. G. Heilfurth, Das Bergmannslied, Kassel-Basel 1954, s. 581-750; R. Smetana - B. Václavek, Ukazatel písní obsažených v českých společenských zpěvnících, Český národní zpěvník, Praha xxx21949, s. 387-462; V. Karbusický - V. Pletka, Bibliografie zpěvníků českých dělnických písní, Brno 1957.[/]
10.
      O. Zilynskyj, O ukrajinských a polských vlivech ve valašském písňovém folklóru, Národopisný věstník českoslovanský, 33, 1956, s. 187. Obecněji to zdůvodňuje J. Mukařovský, když říká, že folklór je "souborem znaků poměrně volně spjatých, takže jsou schopny přecházet volně z jednoho celku v celek jiný" ( Mukařovský, c. p., s. 222).
11.
      G. Jungbauer, Bibliographie des deutschen Volksliedes in Böhmen, Prag 1913.
12.
      D. Holý, Návrh katalogu strofických variací, Národopisné aktuality, 8, 1971, s. 43-65.
13.
      C. Havlíková, Moravské lidové písně o vojně z hlediska katalogizace textových variant, rkp. disertace, Brno 1965; táž, Katalog textových variant lidových písní o vojně, Věstník NSČ a SNS, č. 3-4, 1968; táž, Katalogizace textových variant lyrických lidových písní, Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, s. 407-416.
14.
     
      O tento způsob se pokoušeli v Německém písňovém archívu ve Freiburgu (srov. R. W. Brednich, Zum 50jährigen Bestehen des Deutschen Volksliedarchivs in Freiburg i. Br., Hessische Blätter für Volkskunde, 55, 1964, s. 310-318; viz k tomu ještě O. Sirovátka, O soupisu textových variant lidových písní, Zprávy Společnosti čs. národopisců při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, č. 1-2, 1961, s. 9-12).
15.
      O. Hrabalová - M. Šrámková, Zásady incipitové katalogizace textových písňových variant, Český lid, 55, 1968, s. 207-222.
16.
      Tak je tomu v citovaných pracích M. Šrámkové (viz pozn. 6), R. Niculesca (viz pozn. 2) a J. Mukařovského (viz. pozn. 8).
17.
      M. Šrámková (viz pozn. 6); O. Sirovátka, Zur Analyse des lyrischen Volksliedes (v tisku).
18.
      Tyto informace čerpáme jednak z citovaného článku R. Niculescova, jednak z osobních rozhovorů

184

s pracovnicemi bukureštského Ústavu pro etnografii a folkloristiku S. Ispasovou a L. Georgescovou v r. 1970.
19.
      Všechny texty variant, vztahujících se k tomuto motivu, přepisujeme při citování do dvouverší, i když většinu písní by bylo možno chápat jako čtyřveršové sloky, jak to také někteří sběratelé zaznamenali (a/1, a/7, a/9, a/15). Většina variant je však zaznamenána v dvouveršových slokách.
20.
      V obou písňových soupisech uvádíme názvy lokalit podle sběratelského originálu; v seznamu dále citujeme tištěný nebo rukopisný pramen písně a konečně i počet strof. Písně jsou v seznamu uspořádány podle dalších motivů, s nimiž se dotyčná stavební jednotka spojuje, přičemž na první místa soupisu klademe ty písňové varianty, v nichž stavební jednotka vystupuje autonomně. Texty písní, pokud je uvádíme in extenso, citujeme bez úprav podle pramene. Zkratky použitých pramenů: Bartoš II = F. Bartoš, Národní písně moravské, Brno 1889; Bartoš III = F. Bartoš - L. Janáček, Národní písně moravské, Praha 1901; Bayer = F. Bayer, Radhost, Praha 1874; Kocman = M. Kocman, Písně lidu v Troubsku, Brno b. r.; Písničky Modloslužebníků = Písničky Modloslužebníků, 5. a 6. vydání, Brno 1919; Poláček VII = J. Poláček, Slovácké pěsničky, VII, Praha 1960; Salichová = H. Salichová, Slezské lidové písně svatební z Kyjovic a okolí, Zábřeh b. r. (1917); Úlehla = V. Úlehla, Živá píseň, Praha 1949.
21.
      D. K. Wilgus - E. Long, A Proposed System for Classifying Balladry according to Narrative Themes, Bloomington 1969; k tomu srov. ještě sborník "2. Arbeitstagung über Fragen des Typenindex der europäischen Volksballaden," ed. R. W. Brednich, Berlin 1969, s. 13-18, 24-30.[/]
22.
      M. Wehrli, Základy modernej teórie literatúry, Bratislava 1965, s. 132.
23.
      Literatur, ed, W.-H. Friedrich a W. Killy, II/2, Frankfurt a. M. 1965, s. 400-401.
24.
      J. Mukařovský, Máchův Máj, Praha 1928, s. 110; toto vymezení rozvíjí podrobně J. Heidenreich , O tvaru motivů, Slovo a slovesnost, 9, 1943, s. 68-69.
25.
      J. Mukařovský (viz pozn. 8), s. 211.
26.
      Archív Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, sign. A 928/46 (z pozůstalosti F. Bartoše). Srov. V. Lísa, (viz pozn. 4.), s. 195, Bartoš II (viz pozn. 20), č. 812.
27.
      Srov. např. Bartoš - Janáček (viz pozn. 3), č. 124c.
28.
      Srov. tamtéž, č. 1160, 1161a, b.
29.
      L. Janáček - P. Váša, Moravské písně milostné, I, Praha 1930, s. 310.
30.
      D. Holý (viz pozn. 12).
31.
      M. Šrámková (viz pozn. 6), s. 334.
32.
      F. Sušil, Moravské národní písně, Praha 1951, č. 588 (Pavlovice).
33.
      J. Mukařovský (viz pozn. 8), s. 222.
34.
      C. Havlíková, Použití schémat pro vyznačení kontaminačního a variačního procesu, Český lid, 54, 1967, s. 292-294; O. Hrabalová - M. Šrámková (viz pozn. 15), s. 215. - Na problematičnost takových "kontaminací" v pohádkách poukazuje M.-L. Tenézová (viz pozn. 1), když se nad nimi ptá: "Kontaminovaný, obměněný - z hlediska čeho? z hlediska jisté kombinace, která byla povýšena na normu." (s. 31)
35.
      R. Niculescu (viz pozn. 2), s. 219, 223.
36.
      H. Siuts, Die Ansingelieder zu den Kalenderfesten, Göttingen 1968, s. 455-565.

185

TEXTLICHE BAUELEMENTE IM LYRISCHEN VOLKSLIED
(Zusammenfassung)

Aus Analysen grösserer Liedergruppen geht hervor, dass die lyrischen Volkslieder grösstenteils ein weniger einheitliches Gepräge haben und dass es bei vielen von ihnen scheint, sie seien aus kleineren und auswechselbaren Teilen zusammengestellt. Es erweist sich namentlich bei der Katalogisierung der Volkslyrik als unmöglich, das ganze Lied nach seinem Anfang zu identifizieren und es werden deshalb die verschiedensten Möglichkeiten gesucht, um die mannigfaltigen Kontaminationen und Variationen festzuhalten und zu systemisieren. Die Autoren gehen von der Meinung aus, dass das lyrische Volkslied von zwei bedeutungsvollen Tendenzen beherrscht wird, und zwar a) von einer rel[l]ativen Selbständigkeit kleinerer Textglieder, b) von dem Streben aus diesen Bauelementen grössere, kompliziertere Gebilde, d. h. konkrete Lieder zu schaffen. Diese textlichen Segmente werden von den Autoren als Bauelemente" bezeichnet; ihre Definition stimmt im Grundsatz mit dem Begriff des "Motivs" der rumänischen Forscher überein.
      In dem Artikel wollen die Autoren wenigstens zum Teil erklären, was das "Bauelement" eigentlich ist und welche Eigenschaften es aufweist. Die Ergebnisse folgern sie vor allem aus einer eingehenden Analyse zweier bedeutungsvoller Bauelemente; bei jedem von ihnen berufen sie sich auf das Vorkommen in zwanzig Liedern aus Mähren und Schlesien. An Hand einzelner Beispiele erklären sie die Abgrenzungen der Bauelemente, die Variationen, die diese textlichen Segmente durchmachen, die Tendenzen, nach denen sie sich mit anderen Bauelementen verbinden usw. Sie kommen zu dem Schluss, dass die Bauelemente mittels zweier Merkmale definiert werden können: (I) Jedes Bauelement drückt eine oder mehrere geschlossene Situationen aus und bildet ein homogenes thematisches Ganzes, (2) das Bauelement kann sich mit einem anderen Bauelement oder mehreren Bauelementen zu einem konkreten Lied verbinden, oder es kann auch ein ganzes Lied selbst bilden. (Als Bauelemente können stilistische Stereotype wie konstante Epitheta, Parallelen, Metaphern, einführende und abschliessende Formeln nicht angesprochen werden, da dies loci communes oder Formeln sind, die keine vollen Situationen bezeichnen.) Als weniger geeignet ist der Termin "Motiv" anzusehen, da als Motiv die kleinste thematische Einheit, die unmittelbar höher als das Wort und Syntagma ist, bezeichnet wird, während die Bauelemente häufig Komplexe von Motiven enthalten.
      Die Ausbreitung und die Grenzen des Bauelements sind durch die Grenzen anderer Bauelemente gegeben oder sie werden in einer autonomen Stellung klar, wenn also das Motiv ein ganzes Lied bildet. Die Autoren stellen fest, dass es nicht immer leicht fällt, die "Grundbauelemente" oder "Normalbauelemente" zu bestimmen, da das Bauelement nicht nur variiert, sondern an einigen Stellen auch gleichwertige textliche Alternativen zu besitzen pflegt. Das Bauelement stellt ein thematisches Ganzes dar und pflegt innerlich strukturiert zu sein. Das Thema und der innere Aufbau können verschieden sein. Manche Elemente sind klein und besitzen bloss ein einziges Motiv, andere jedoch sind umfangreich und kompliziert und sind aus mehreren Strophen zusammengestellt. Im Liedprozess haben sie eine unterschiedliche Funktion. Manche machen sich hauptsächlich als einleitendes, andere als inneres oder Abschlussmotiv geltend. Andere wieder stehen meist selbständig, d. h. sie bilden ein gan

186

zes Lied. Aus der Analyse der ausgewählten Beispiele geht hervor, dass die Bauelemente eine verhältnismässig stabile Form bewahren. Es kommen bei ihnen geläufige innere Variationen vor und auch formale Abänderungen (die Form der Verse oder Strophen) sind möglich. Als häufige und wichtige Erscheinung bei ihrer Variabilität tritt die Reduktion um einige Teile auf. Diese Reduktionen geschehen nicht willkürlich, sondern nach gewissen regelmässigen Tendenzen. Einige Teile des Bauelements können sich mittels Reduktion selbständig machen, andere Teile sind jedoch wahrscheinlich nicht im Stande selbständig zu existieren und kommen im Liedprozess bloss als unterordnete Komponenten des gesamten Bauelements zur Geltung.
      Vorläufig kann man sagen, dass konkrete Lieder (P) aus Bauelementen (a, b, c...) auf drei Hauptarten entstehen: 1. das Lied stimmt mit dem Umfang des Bauelements überein (P = a); 2. Das Lied wird durch Wiederholen eines Bauelements mit mannigfaltigen Abänderungen gebildet (P = a1 + a2 + a3 . . .); 3. Das Lied entsteht durch Anreihung mehrerer verschiedener Bauelemente (P = a + b + c . . .). Die Autoren weisen darauf[/] hin, dass in dem dritten Fall die Bau[l]elemente miteinander hauptsächlich der Themenverwandtheit nach verbunden werden. Bei Kombinationen zwischen Bauelementen kommt es manchmal zu ihrer inhaltlichen oder formalen Adaptation. Man kann annehmen, dass aus einem umfangreicheren Material allgemeinere und eingehendere Regeln abstrahiert werden könnten, die die Kombination der Motive untereinander erfassen würden.
      Auch die Katalogisierung der Varianten der Volkslieder sollte von der Struktur des volkstümlichen lyrischen Liedes ausgehen. An erster Stelle sollten die Bauelemente identifiziert und bestimmt werden und schliesslich sollte das gesamte Ensemble der Bauelemente eines bestimmten Gebiets oder der volkstümlichen Lieder-Überlieferung sowie ihr paradigmatischer, lexikaler Fond evidiert werden. An zweiter Stelle müssten die syntaktischen Regeln erklärt werden, nach denen die Bauelemente in konkrete Lieder kombiniert werden. Die Konzeption stimmt in einem beträchtlichen Masse mit dem Katalogisierungsprogramm der rumänischen Folkloreforscher überein.

187

Skupina stodol. Hrubá Vrbka 1969. Foto J. Tomeš.

188

NÁRODOPISNÉ AKTUALlTY roč. IX - 1972, č. 3

STYČNÉ BODY KATALOGIZACE LIDOVÉ PÍSNĚ A LIDOVÉ PRÓZY [obsah]


      DAGMAR KLÍMOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Pro srovnání lidové písně a lidové prózy jsou některé důvody speciální - jako je existence písňových vložek v pohádce, v historické pověsti a veršované nebo rytmizované prvky v pověrečných povídkách, v určitých typech anekdot nebo přísloví a dále existence shodných syžetů u balad a pověstí (abychom si jmenovali jen příklady nejznámější) - především je zde však bohaté styčné pole metodické. Próza i píseň mají společné problémy evidence doprovodných údajů - o sběrateli, interpretovi a vypravěčských respektive zpěvních příležitostech, dále společné problémy textové kritiky - zejména komplex otázek týkajících se zjištění autentičnosti zachycené verze co do obsahu i formy, rámcově shodné jsou problémy týkající se odborných termínů a jejich hierarchie (pojmy jako je: látka, osnova, syžet, typ, téma, motiv; variant, verze, redakce; děje zdánlivý děj, alegorický děj, řetězová .skladba, cyklus nebo kontaminace).
      Konec konců jsou lidová píseň a lidová próza blízcí příbuzní, studovaní v rámci jedné discipliny. Propagátoři používání computerů pro vědeckou analýzu však [/] volají - a právem - po ještě širších koncepcích. Snaží se najít principy, které by shrnuly problémy co největší skupiny společenských věd. Jedině při použití stejných principů při zjišťování a třídění informací je totiž možná práce srovnávací.1)
      V rámci semináře není ovšem možné zabývat se celou šíří těchto otázek. Dovolte mi proto, abych nastínila několik takových bodů, důležitých především z mého hlediska - tj. z hlediska badatele lidové prózy - a ilustrovala jimi danou problematiku.
      Dovolte mi, abych začala malou oklikou. Úkol zabývat se problematikou systému pro strojní zpracování lidové prózy mi poprvé připadl loni před vánoci, když mi byl zaslán oběžník, informující o projektu francouzských badatelů zpracovávat tímto způsobem francouzskou zvířecí pohádku, za spolupráce se známou francouzskou odbornicí pro lidovou pohádku Marie-Louise Tenéze.
      Tak jako většina projektů, které jsem měla příležitost si prohlédnout,2) i francouzský projekt dělí pro

189

blémy na dva díly: na "informace externí", kam jsou zahrnuty údaje bibliografické, údaje o archivaci, geografický původ, sběratelská data a informace vztahující se k vypravěči; a dále na "informace interní", zahrnující jednak "osobnosti", jejich povahu, přívlastky a věkové třídění, jednak "konstrukci konkrétní varianty", hlavně rozdělení na jednotlivé dějové akty (francouzským termínem "decoupage en scénes", tj. v podstatě to, co nazýváme látkovou osnovou).
      Hned při posuzování tohoto projektu mne napadlo, že mu chybí celá třetí dimense, totiž zachycení jednotlivých fází dosavadního bádání o předmětu: názory i objektivní výsledky dosavadní sběratelské i badatelské činnosti en bloc. Je totiž rozdíl naprosto zásadní, provádíme-li různé analýzy lidové skladby (ať už písně nebo prózy), která je vlastně umělou konstrukcí sběratele nebo badatele, tj. kde byly provedeny retuše obsahové i stylistické (výměna epizod nebo motivů, purifikace výrazová nebo různá přizpůsobení textu apriorním představám - např. vypuštění čtvrté epizody z pohádky, aby byl zachován folklórní zákon čísla tři; u písně kontaminování několika variant apod.) nebo máme-li k disposici text zjištěný metodou "skryté kamery", v jeho pravé podobě i v jeho skutečné funkci.
      Z tohoto důvodu by měly být bibliografické údaje klasifikovány, a to podle klíče, který bude předem velmi pečlivě stanoven i vyzkoušen na konkrétním vzorku dokladů. Některé kategorie, dnes konvenčně přijímané, jsou totiž značně nepřesné. Jmenovitě to platí o dvou údajích: o označení žánru3) (včetně základního tématu) a o označení "lidovosti" textu podle vnějších kategorií, zejména označení, je-li text podán [/] (to se týká hlavně lidové prózy) v nářeční podobě nebo ve spisovné normě.4)
      Příklady, které uvádím pod čarou, nám ukazují důležitost přesné klasifikace konkrétního textu co do sběratelského období, ve kterém byl zaznamenán i co do použité metody terénního výzkumu. A tady se dostáváme k jednomu z případů, kdy projekt pro katalogizaci písně a projekt pro katalogizaci prózy, kdyby byly vypracovány izolovaně, by se od sebe patrně dosti zásadně lišily. Pro lidovou píseň totiž není zdaleka třeba tak značné akribie, neboť text písně i jeho nápěv jsou koneckonců do značné míry fixovány a porušení některé ze zásad správné psychologické přípravy, přirozenosti sběratelské situace apod. se neprojeví na získaném textu tak výrazně, jako tomu bývá v případě lidové prózy. Jestliže jsme si však na začátek postavili devizu projektu tak širokého, aby umožnil co neširší srovnání, je třeba ze dvou nabízených možností sáhnout po projektu širším, obsažnějším, podrobnějším, i v případě, že u řady žánrů zůstane tento díl nevyužit, případně nevyplněn.
      Pro ilustraci uvedu některé možné kategorie podrobného označení zápisové situace: (a) okolnosti neznámy - (b) návštěva vypravěče nebo skupiny vypravěčů u sběratele - (c) návštěva sběratele u vypravěče bez publika - (d) návštěva sběratele u vypravěče s publikem (jakým: členové expedice, členové rodiny, obvyklí sousedé, náhodní příchozí; větší společnost, menší společnost, zvyková příležitost - např. svatba) - (e) veřejné vystoupení na festivalu - (f) soutěžní vyprávění - (g) vystoupení v nahrávacím studiu (pro účely folklórní dokumentace, linguistické dokumentace, pro rozhlasové vysílání ad.)

190

Jiná varianta označení: (a) diktát - (b) spontánní situace - (c) tematicky řízený večer (včetně označení ručního zápisu, nahrávky nebo dodatečné rekonstrukce textu zpaměti).
      V souvislosti s externími (zjednodušeně řečeno "bibliografickými") údaji o textu se dostáváme k důležitému problému, na který upozornil při svém hodnocení možnosti různých hlavně v Americe používaných systémů kódovacích jeden z již citovaných autorů, D. J. Armor. Je to kategorie údajů, které byly vynechány (tzv. "missing values" nebo "missing observations").5) Některé systémy nejsou schopny je automaticky vytáhnout, ač pro řadu sociologických disciplin právě opomenutá data jsou předmětem zvláštního zájmu. Je tomu tak právě i v našem případě. U našich nestarších záznamů folklórních chybějí téměř všechna data o vypravěčích nebo zpěvácích; neznáme většinou ani sociální ani věkovou strukturu sběratelových informátorů, někdy ani ne užší oblast, odkud text pochází. Ještě ve dvacátých letech měly četné jinak na slušné úrovni napsané souhrnné studie o jednotlivých námětech např. z oboru pověrečné povídky jen zcela obecné indikace, např. "v Čechách" nebo "na Hradecku se vypráví, věří" apod. U vlastního jména často nevíme, je-li označením místního sběratele nebo vypravěče (např. při údajích Niederlovy a Chotkovy stati v Moravském Slovensku). Pro stanovení původu nám pomohou detaily obsažené přímo v textu, a to platí jak pro píseň, tak i pro lidovou prózu. Mohou to být některá specifická nářeční slova, známá jen v úzké oblasti, mohou to být i různá geografická označení. (Pro ilustraci: v jedné z verzí citovaných v článku o hastrmanovi v jižních [/] Čechách se říká v úvodu: Na mostě mezi Štěpánovicemi a Předklášteřím sedával vodník - tj. text pochází z širšího Brněnska. Podobně bylo možné podle vlastních jmen určit, že některé verze, které Bartoš použil k ilustraci článku o koutu v představách lidu na Brněnsku, pocházejí z Horňácka; domněnku nám potvrdila až pozůstalost Martina Zemana, kde se texty našly.)
      Pro nás tyto zkušenosti znamenají dvě věci. Jednak abychom vedle vnějších údajů o původu verze, tak jak jsou uváděny autorem studie nebo sběratelem, registrovali i všechny lokalizační elementy samotného textu. Jednak abychom výslovně formulovali ve svém kodovacím systému, co je vynecháno. Např.: Datace primární (12. 10. 60) - datace druhotně zjištěná (1855: podle pobytu Němcové na Slovensku; před r. 1891 - tj. před rokem knižního vydání; mezi lety 1870-80, tj. podle dochované archivní verze, typu jejího písma a pravopisu, umístění mezi archiváliemi z těchto let, případně, jak to vhodně použil k dataci Erbenovy pozůstalosti A. Grund, podle stáří použitých úředních makulářů, na něž Erben zapisoval).
      Za důležité údaje u vypravěče nebo zpěváka pokládám vedle podrobných životopisných dat také údaje o tom, které druhy folklóru ovládá (např. vedle pohádek - jejichž celkový počet by měl být u něho uveden, zná mnoho kupletů, býval svatebním družbou apod.) a měli bychom si promyslet, které kategorie povahové budeme zachycovat: humorista - družný uzavřený - "filozof" - písmák apod. Domnívám se, mimochodem řečeno, že maximální požadavky na údaje katalogizační pomohou časem zkvalitnit i základní standart informací, zjišťovaných v terénu. Sbě

191

ratelé, hlavně amatéři, si postupně zvyknou zjišťovat další podrobnosti a důležité bude, aby si zvykli být ve svých údajích poctiví. Měli jsme nedávno případ, že sběratel ve snaze vyhovět vědeckým požadavkům, jednoduše falšoval přesná data narození, místo aby uváděl jen přibližný věk, jestliže neměl možnost přesná data narození si zjistit. Tento případ nás nabádá k zamyšlení, zda by nebylo vhodné konfrontovat každou osobnost sběratele zároveň s příslušnou dobovou normou požadavků na "pasportizaci"; každý údaj by tedy měl jakési dvě časové roviny: dobovou normu a normu současnou, tj. v době zahájení práce na kódování údajů pro computer.
      Nyní bych se ještě v několika detailech ráda dotkla také druhé části problémů - "interních údajů", tj. údajů o samotném textu. Půjde nám, podle mého soudu, hlavně o dvě záležitosti: Jednak o zachycení individuální varianty se všemi jejími atributy (bude to důležité např. pro zjišťování případných falšování terénního sběru vypůjčením si textu již publikovaného), jednak o soustředění shodných typů, a to obsahových i formálních.
      Lidová píseň má v mnohém tyto problémy jednodušší - ustálený text lze zachytit v celistvosti. Analogicky k tomuto způsobu bychom se měli snažit o zakódování všech ustálených míst také u lidové prózy. Půjde to dobře u úvodních a závěrečných formulí, u vkládaných veršovaných, rýmovaných nebo rytmizovaných útvarů, půjde podchytit některé přímé řeči a jiná ustálená spojení. (Ostatně, už byla některá pro pojmenování látky využita. Látky označené "Kam ho mám dát", "Třikrát les - třikrát ves", "Jene, Mikulo, Juro, pojďte ven" atp. jsou obecně srozumitelné.) Pro [/] lidové balady existuje určité vžité názvosloví, které je, analogicky ke vzniku názvosloví prozaického, jak je pro nás vytvořil zejména Václav Tille, vytvořeno kombinací jména hrdiny nejstarší verze (jako je např. "Krásná Kateřina" - analogicky k tomu např. "Rampsinitův poklad"), pojmenování dané nejstarším sběratelem (např. názvy jako "Nematka") a stručných hesel vytvořených samotným badatelem. Všechny tyto názvy už mají svou tradici a měly by být jako pomocné vodítko rovněž zašifrovány. Také některé obecné náměty - na rozdíl od konkrétního syžetu - mají již své tradiční formulace (např. "Muž na svatbě své ženy").6)
      Mezi prvky, které lze provést automaticky, jmenují autoři našeho projektu také podchycení počtu slok a počtu slabik ve verši.8) Chtěla bych upozornit na důležité výsledky z analogického šetření, které uvádí v citované práci o tadžických zvířecích pohádkách Izidor Levin.9) Texty byly roztříděny na čtyři kategorie podle počtu písmen (velmi krátké do 1000, krátké do 2500, dlouhé do 4500 a velmi dlouhé do 14000 písmen). Relace k věkovým kategoriím pak ukázaly, že nejkratší texty vyprávějí velmi mladí nebo velmi staří vypravěči. U středních věkových kategorií se ukázala jednak tendence k rozvitému podání, jednak výrazná tendence ke kontaminování různých textů se shodnou "jednající osobou". Levin se zamýšlí nad psychologickými předpoklady tohoto jevu a přináší řadu cenných postřehů k zákonitostem tradování folklóru v této oblasti vůbec i ke stáří zvířecích bajek jakožto takových. Je to dobrý příklad pro to, jak zdánlivě velmi formální přístup k problémům vyjeví a zároveň i přesně dokumentuje dosud nezjištěné

192

vzájemné korelace jevů a jejich zákonitosti. Udaný počet písmen (pro skladbu jako celek i pro jednotlivé její prvky skladebné - pro píseň verš a strofa, pro prózu poměr rozsahu úvodu, závěru, dialogů, veršových vložek apod.) by se záhy stal pro odborníka vodítkem pro hodnocení řady jevů (např. i autentičnosti zápisu: text neúměrně rozsáhlý by naznačil, že jde o volné přepracování), oddělily by se zlomky, regesta, kontaminované texty (zhruba již pouhým mechanickým dělením počtu písmen počtem epizod) apod.
      Neobyčejně široké pole možností poskytne roztřídění motivů v nejširším smyslu slova (tj. skladebných prvků obsahových i formálních). Nejen že máme možnost příslušný variant charakterizovat rámcovými údaji: motiv xy neuveden, uveden nerozvinut, uveden rozvinut apod.; nýbrž máme prakticky neomezenou možnost rozložit skladbu na libovolný počet prvků vhodných pro nejrůznější dílčí nebo pomocné analýzy. Už jsme se zmínili, že vyhodnocením některých názvů (lokalit, druhů textilu nebo oblečení apod.) lze skladbu lokalizovat místně i časově. Vztah platí i opačně. Např. název textilu je pro etnografa cenným dokladem jeho společenského významu, citového hodnocení a dalších rysů, které nezná ze svého druhu dokladů (látka pokládána za hezkou, za panskou či za sprostou, v určitém období za módní atd.).
      Můžeme tedy kupř. získat takovouto hierarchii Jazykové prvky - slohové figury - motivy, příznačné [/] pro skupinu variant; pro geografické celky; pro slovesný druh; pro časové období; pro sociální skupinu; pro úvod skladby, závěr skladby, přímou řeč; prvky přizpůsobené stylu skladby (novotvary pro rým, ustálená sousloví typu "Tataré psohlavci", petrifikovaná slova typu "holeček", "rabkyně"; lze lišit prvky humorné, reálné a nereálné (např. hyperbola), nadpřirozené, tabuizované atd.
      Závěrem bych znovu chtěla zdůraznit, abychom postupovali tak, jako kdyby ještě nic nebylo stanoveno. Kombinací analytických metod máme možnost ověřit znovu všechny konvenčně, avšak často v detailu značně nelogicky užívané kategorie jako je "slovesný druh", "děj", "lyrika" nebo "epika", "umělecký kánon" a "úpadková skladba" apod.
      Měli bychom důsledně lišit prvky vytěžené z údajů sběratele, z údajů badatele a z vnitřní analýzy textu. Mělo by být jasně odlišeno, jde-li o pomocný termín či výsledek všestranné analýzy; registrovány by měly být i mylné, již překonané hypotézy. Mělo by být zachyceno autorství jednotlivě klasifikovaných prvků: kdo klasifikoval druh písně a její původ: interpret, sběratel, badatel či programátor? Vyznačovat důsledně, chybí-li údaj či je-li sporný. A konečně to, co by mělo být samozřejmé a co bude patrně nakonec nejspornější: dohodnout se na jednotném systému pro všechny instituce a pro celý komplex vzájemně spřízněných oborů.

193

      Poznámky

Francouzský projekt katalogizace zvířecí pohádky pomocí samočinného počítače z r. 1970. R. S. Fargeot a A. Pistre z Centre de Mathématiques Appliquées et de Calcul v Paříži hodlají ve spolupráci se známou folkloristkou Marie-Louise Tenése zpracovat francouzskou zvířecí pohádku. Za tím účelem rozeslali 15. XI. 1970 oběžník, v němž informují o základním schematu podle něhož hodlají postupovat. Data o textu si rozdělili na dvě části: 1. Informace externí: číslo pohádkového typu - číslo varianty - titul varianty - bibliografické odkazy údaje o rukopisném textu (uložení v archivu, muzeu) - geografický původ variantu - datum sběru informace o vypravěči (jazyk, věk, sex, sociální prostředí). - 2. Informace interní: jednající osoby charakteristika jednajících osob, "atributy", věkové skupiny - obsah děje, zaměřený jednak na konstrukci varianty (tj. podrobná látková osnova), jednak na všechny prvky, které odlišují nebo spojují určitý typ pohádky.
1.
      Sr. Juhan Kahk, Application of computers and mathematical and statistical methods in studies carried aut by Soviet historians, Social Science Information, IX, 4, August 1970, s. 82; H. Huckenbeck, Probleme ethnopsychologischer Forschung, Kontakte und Grenzen, Festschrift für Gerhard Heilfurth, Göttingen 1969, s. 35nn.; I. Levin, Tiermärchen im Tadschikischen, ibidem, s. 93nn.
2.
      Sr. D. Holý, A. Bartošík, S. Zabadal v Opus musicum 5-6, 1970, s. 155nn.; dále D. J. Armor v Social Science Information IX, 3, 1970, s. 145nn.; E. D. Meyers, ibidem s. 157nn.
3.
      K otázce žánru říká správně Levin (citovaná práce s. 94): "Die Identifizierung und Sonderstellung einer Gattung gehört zum Endziel, nicht zur Voraussetzung einer Quantifizierenren Analyse." Podobně se v praxi ukázalo, že systém, vypracovaný předem pro externis[/]ty, kteří prováděli pro pražský ÚEF excerpci pověrečných povídek, v katalogizační praxi nevyhovuje a musí být korigován. (K tomuto problému sr. SSI IX, 3, s. 157n.; systém ADMlNS má jako 4. stupeň "crossanalyzer", který hledá nové indexy v průběhu kódování a tiskne přehledné tabulky takto získaných nových kategorií pohledu.
4.
      K otázce označení kvality variantu podle vnějších znaků - tj. nářeční forma - spisovná forma - volné přebásnění, tří kategorií, užívaných pro shora zmíněnou katalogizaci pověrečných povídek v ÚEF Praha, ukazuje praxe, že věc je mnohem složitější a bez podrobné znalosti celkové situace - tj. ke které folkloristické škole náleží sběratel či vydavatel a zároveň bez podrobné analýzy žánrové a stylové příslušnosti textu k určitému typu nelze toto utřídění provést přesně. (Existuje totiž směr, který zpětně překládá text z rozkolísané nářeční podoby do ideální archaické "normy" a je řada textů, kde vypravěčem je ve skutečnosti v místě usedlý, odjinud přistěhovalý učitel a naopak, řada textů v quasispisovné formě pochází od vypravěče, který se takto jen vnější formou přizpůsobil městskému sběrateli, zatímco komposiční a obsahová struktura textu zůstala zachována.)
5.
      SSI IX, 3, s. 153.
6.
      Formulace námětů by vůbec zasloužila soustavnou pozornost i mimo vlastní rámec folkloristiky a měly by být zakódovány zároveň také v cizím jazyce. Sr. např. způsob pojmenování dílčích scén v epose o Gilgamešovi v referátu J. Nougayrola pro kongres "La poesia epica e la sua formazione", Řím 1969 (Accademia Nazionale dei Lincei 1970, s. 848n.): námět "robot ex machina", "špatný následník", "divočina", "svržení", "zápas jednotlivců" ad.
8.
      Opus musicum 5-6, 70, s. 160.
9.
      Citovaná práce s. 111.

194

DIE BERÜHRUNGSPUNKTE DER VOLKSLIEDER- UND VOLKSPROSA-KATALOGISATION
      Zusammenfassung

Die Schriftstellerin zieht vor allem in Erwägung die Arten, wie man ausser den Detailumständen der Volkstexteinschreibung auch die Bewertung der einzelnen bewahrten Variant[n]e nach der Authentizität der Einschreibung ergreifen kann. Zu diesem Zweck entwirft sie zwei Unterlagen der bibliographischen Angaben. Eine mechanische, wie diese in Quellen zu finden ist, und eine kritische, welche die Angehörigkeit des Sammlers oder des Herausgebers zur bestimmten folkloristischen Schule berücksichtigt. Die Schriftstellerin stellt also den Antrag, schon bei der vorläufigen Vorbereitung der Variante zur Eintragung zugleich auch die gründliche Kritik des Textes der betreffenden Komposition durchzuführen.
      Zur Illustration eigener Analyse des Folklortextes gibt die Schriftstellerin einige bekannte Vorgänge bei der Zerlegung des folkloristischen prosaischen Textes an,[/] welche günstige Erfolge bei der Anwendung des Rechen­ automaten versprechen. Das ist z. B. das Werk von I. Levin über die Tiermärchen aus der Sow[i][j]etrepublik Tadschi südl. von Taschkent, oder das französische Projekt, bekanntgegeben von der Zentrale der applizierten Mathematik in Paris, gleichfalls für die Bearbeitung der Tiermärchen.
      Die Schriftstellerin vertritt die Ansicht, dass im Anfangsstadium der. Vorbereitungen des Projektes über die Ausnützung der Rechenautomaten in der Folkloristik man aus den Bedürfnissen des breitesten Wirkungsbereiches der gegenseitig verwandten Fachgruppen ausgehen sollte, sodass gemeinsame Basis die umfangreichste wäre und in Zukunft die breiteste gegenseitige Vergleichung der analogischen Erscheinungen sowie auch der gemeinen Prinzipien ermöglichen könnte.
      Übersetzt von Jan Skácel

195

Skupina roubených staveb. Terchová 1963. Foto J. Tomeš.

196

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. IX - 1972, č. 3

DODATEK K SOVĚTSKÉ DISKUSI O ZÁKLADNÍCH OTÁZKÁCH AGRÁRNÍ ETNOGRAFIE [obsah]


      JAROSLAV KRAMAŘÍK, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Dalším, a jak se zdá, posledním příspěvkem k sovětské diskusi o základních otázkách agrární etnografie na stránkách ústředního národopisného časopisu Sovetskaja etnografija, o níž jsme referovali v našem periodiku, je stať A. S. Bežkoviče Ešče raz ob agroetnografičeskich issledovanijach (Sovetskaja etnografija, 1971, č. 5., str. 87-94).1)
      Sovětský autor odpovídá Gromovovi a Novikovovi na několik otázek, které pokládá vzhledem k jejich úvodní stati za důležité. Předně se vyslovuje k otázce klasifikace orebného nářadí. Pokládá ji za nutnou nejen pro studium zemědělské techniky, ale také z toho důvodu, že na jejím základě lze teprve pochopit různorodost podobného materiálu u jednotlivých národů. Klasifikace nejen objasňuje základní typy a form nářadí, ale usnadňuje také jejich popis. A pak existují ještě nástroje, zejména z moderní doby, které nezařadili etnografové ještě [/] do svého studia jako typy, na něž se často zapomíná, ale jsou mnohdy nesmírně důležité z badatelského hlediska. Na doklad toho připomíná Bežkovič tzv. drapač.
      Pokud jde o otázku vlivu geografického prostředí, Bežkovič ukazuje, že etnografové jej už dávno zdůrazňovali. Jde jen o to, jaký činitel z celého komplexu geografických podmínek působí bezprostředně na zemědělskou techniku, na formu zemědělského nářadí a agrotechniky. Podle sovětského autora je to půdně-botanický komplex a nikoliv klima, jehož vliv tak zdůraznili Gromov s Novikovem.
      V dalším oddíle se zabývá Bežkovič problémem sociálně ekonomického faktoru. Tu třeba podle něho uvážit, že řada zemědělských nástrojů ve svých tradičních formách přežila několik staletí a i různé historické epochy. Vliv tohoto faktoru je nesporný, má samozřejmě základní význam ve vývoji zemědělské techniky, ale je nutno vždy říci, jakým způsobem a na jaké stránky zemědělské techniky působil a působí. A stejně tak je třeba říci, které vesnické třídy nebo vrstvy si mohly ten nebo onen druh [/]

1)
      Tento autor publikoval také u nás studii s názvem Zur Frage der Rinderanschirrung in Osteuropa ve sborníku Zápřah skotu, Národopisný věstník československý, III-IV, 1969, str. 139-150.

197

zemědělského nástroje opatřit a užívat ho. Bez zřetele na třídní diferenciaci by bylo omezení chápání sociálně ekonomického faktoru jen z hlediska vývojového neúplné a nesprávné.
      Význam etnického faktoru a tradice v oblasti studia agrárně etnografického materiálu je naprosto nepopiratelný. Vyplývá to už z prostých názvů např. některých sort obilí (pšenice Ukrajinka, Poltavka, Kubánka), stejně jako z názvů ovoce, zeleniny atd. Pokud jde o zemědělské nářadí, třeba v této spojitosti zdůraznit skutečnost, že se etnické a místní tradice udržovaly nejen jeho užíváním, ale i jeho výrobou; tradičními se staly i etnické a lokální názvy nástrojů a jejich součástí.
      Na příkladě ruské sochy dokumentuje opět autor, jak tento orebný nástroj nejen odpovídal půdně botanickým podmínkám, ale jak jeho existence byla spjata v oblasti severovýchodní Evropy s ruským národem, jak byla socha pak přejímána jinými etniky a podle toho dostávala zase nové názvy - tak existovala socha votjacká (udmurtská), čeremízská (marijská), finská, pruská; každá z nich se od sochy ruské odlišovala řadou svých zvláštností. Bežkovič v této souvislosti poukazuje na důležitost kartografické metody, která by umožnila stanovit centra různých zemědělských nástrojů a vymezit areály jejich rozšíření.
      V dalším textu věnuje sovětský autor pozornost problému spojitosti trojpolního systému a ustájení dobytka, jejž probírá ve svém příspěvku Šennikov. Téze tohoto autora o přímé souvislosti trojpolní soustavy s existencí chlévů a výrobou hnoje zdá se sice logická, ale má přes své klady i mnoho nedo[/]statků. Např. na severu, kde dlouho přežívalo žďá rové hospodářství a trojpolní systém se vůbec nerozvinul, byl v každé usedlosti chlév a zásoba hnoje. Naproti tomu ve stepní oblasti, kde byl přílohový a trojpolní systém, taková spojitost proti veškerému očekávání neexistovala; úroda obilí tu byla zabezpečena dostatkem potřebných látek v černozemní půdě. Hnůj zde sloužil dokonce jako topivo a chlévů nebylo.
      Stejně tak uvádí Bežkovič na pravou míru Šenuikovovo tvrzení o držení dobytka v jizbách. Pokud se takový chov uchoval do nové doby (známe jej z řady mnoha evropských zemí - J. K.), pak nešlo o všechen dobytek, ale o mláďata - telata, jehňata, selata, a to na dobu asi 2-3 týdnů: hříbat se tu vůbec netýkalo.
      Vznik staveb na ustájení dobytka nebyl tedy podmíněn především vytvářením zásob hnoje, ale hlavní jeho příčina tkvěla v nutnosti vhodného způsobu přezimování domácích zvířat. Přitom lze sledovat v jeho historii vývoj od primitivních přístřešků k stále dokonalejším budovám, přičemž i v tomto případě hrála důležitou úlohu třídní příslušnost. I ve výstavbě chlévů a stájí lze sledovat určité etnické tradice, které vystupovaly zejména při imigraci; Bežkovič uvádí jako příklad způsob ustájení dobytka Ukrajinci v Kazachstanu.
      V závěru se zmiňuje autor o různých rázech dobytka ve spojitosti s určitými etniky, jež se obrážela i v jejich názvech.
      Bežkovičova stať je jistě cenným příspěvkem do diskuse a přináší další doplňky, korektury i řadu podnětů.

198

NOCH VON EINEM BEITRAGE ZUR SOWJETISCHEN DISKUSSION ÜBER DIE GRUNDFRAGEN DER AGRARETHNOGRAPHIE
      Zusammenfassung

Es handelt sich um einen, vielleicht den letzten Beitrag, zur Diskussion in der Zeitschrift Sovetskaja etnografija über die Grundfragen der Agrarethnographie. von der in Národopisné aktuality geschrieben wurde. Der Autor dieses Beitrages mit Titel Ešče raz ob agroetnografičeskich issledovanijach (Noch einmal über die agrarethnographischen Forschungsproblemen, Sovetskaja etnografija, 1971, Nr. 5, S. 87-94) ist A. S. Bežkovič.
      In seiner Studie antwortet Bežkovič auf einige Fragen des ersten Beitrags der Diskussion von Gromow und No­[/] wikow, daneben auf den Beitrag Šennikows, was die Klassifikation der Ackergeräte, die Frage der geographischen Bedingungen, des sozial-[e][ö]konomischen Faktors, der ethnischen Traditionen, des Zusammenhanges der Anbausysteme und der Viehstallung betrifft. An manchen Stellen seines Artikels präzisiert und ko[r]rigiert Bežkovič einige Schlussfolgerungen der bisherigen Diskussion, au f den anderen Orten gibt er eine Reihe seiner eigenen wertvollen Anregungen.

199

Část zástavby se staršími usedlostmi. Hrubá Vrbka 1963. Foto J. Tomeš.

200

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Ján Mjartan sedmdesátiletý [obsah]

Někteří lidé jako by nestárli. Kdo zná PhDr. Jána Mjartana, doktora historických věd, z nejrůznějších vědeckých jednání, nechce uvěřit, že nestor slovenských národopisců se letos dožívá svých sedmdesáti let (narozen 5. května 1902 v Sebedražie). Vědecká dráha jubilanta nebyla přímočará a snadná. Touha po poznání vedla Jána Mjartana na filosofickou fakultu University Komenského do Bratislavy, kde studoval dějepis a zeměpis a jako třetí obor národopis. Přes vyhraněný zájem o život a kulturu slovenského lidu nebylo Mjartanovi umožněno zabývat se touto problematikou profesionálně. Ján Mjartan nastupuje do školských služeb a na všech místech (působil jako profesor a ředitel na gymnasiích v Prievidzi, Trenčíně, Michalovcích a Žilině) se také věnuje publikační činnosti a sběru národopisného materiálu, jehož značná část čeká ještě na zpracování. Výrazným způsobem zasahuje rovněž do organizační národopisné prá[/]ce. Za všechnu ostatní sluší vzpomenout alespoň jeho předsednictví v Národopisném odboru Matice slovenské a redakci prvních ročníků Národopisného sborníku Matice slovenské, který doznal pod jeho vedením značné vědecké úrovně. Cele se může Ján Mjartan věnovat své vědecké a organizační činnosti v oboru národopisu až v poválečném období, kdy se v roce 1949 stává ředitelem nově vytvořeného Národopisného ústavu Slovenské akademie věd, který jeho zásluhou se stává předním etnografickým a folkloristickým badatelským střediskem na Slovensku. Mjartanovo vědecké úsilí se projevuje nejen v jeho vlastní vědecké tvorbě, ale i v rostoucím počtu publikací Národopisného ústavu SAV, které vyšly z jeho iniciativy a za jeho vedení.
      Ján Mjartan přispěl svým vědeckým dílem k poznání řady složek lidové kultury na Slovensku. Zvláště podnětné jsou jeho příspěvky z oblasti zvykosloví (zvyky od Lucie do vánoc, velikonoce a pohřeb v Horním Ponitří, "pálenie deda" v okolí Va[/]laské Belé aj.), lidové víry (vampýrské pověry v Zemplíně aj.), lidového rybářství (Liptov, československé Pomoraví), včelařství, lovectví a dějiny československého národopisu (P. Socháň, Národopisná výstava českoslovanská v Praze, J. Ľ. Holuby, počátky "Českého lidu", J. E. Koula, Št. Mišík, D. Jurkovič aj.). Nejpronikavěji zasáhl Ján Mjartan do studia lidového stavitelství a bydlení. Jeho studie o podzemních obydlích a o jihoslovenském domu patří k průkopnickým pracím, k nímž se budou generace národopisců znovu a znovu vracet a budou v nich nalézat nejen nedocenitelné informace a doklady, ale i cenná metodická poučení.
      Není naším cílem na tomto místě vyčerpávajícím způsobem hodnotit Mjartanovo vědecké dílo (čtenáře odkazujeme na hodnotící studii B. Filové, která vyšla ve dvacátém ročníku časopisu Slovenský národopis, kde je připojena i bibliografie Mjartanových národopisných prací), ani jeho nemalý podíl na organizaci poválečné národopisné práce v Čes

201

   Jubilant PhDr. Ján Mjartan, DrSc.

koslovensku i v mezinárodním měřítku v rámci Národopisné společnosti československé při ČSAV, Slovenské národopisné společnosti při SAV, Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a dalších institucích; tato složka jeho činnosti je po zásluze oceňována u nás i v zahraničí. Využíváme této příležitosti k tomu, abychom poděkovali dr. Jánu Mjartanovi za jeho úsilí a vykonanou práci pro rozvoj československého národopisu. Jménem mladší generace moravských etnografů připojujeme i dík za přátelství a podporu, jichž si hluboce vážíme. Přejeme dr. Jánu Mjartanovi hodně zdraví a pohody, aby mohl dále pokračovat v díle, které ještě ani zdaleka není uzavřeno. Václav Frolec

202

Vladimír Scheufler padesátiletý [obsah]

Padesát let v životě vědeckého pracovníka je již výročí, které nejen dovoluje, ale i nabádá k ohlédnutí za dosavadní prací i k zvážení její hodnoty pro společnost. Práce Vladimíra Scheuflera je rozsáhlá. Zatím 503 bibliografických čísel odborných prací otištěných, 10 dalších je zadáno do tisku, z toho téměř třetina jsou vědecky fundované studie; 5 samostatných publikací, velký počet recenzí, referátů, zpráv a konečně i články popularizující. To všechno není málo v mladých padesáti letech, kdy jubilant je v plné tvůrčí síle. Není to málo také proto, že patřil k těm neblahým ročníkům, které doplatily na válku. Elán raného mládí se obrušoval v pracovním nasazení v říši, ale ne tak zcela: již tehdy prováděl svá první sociologická pozorování a výzkumy. Po osvobození absolvoval universitní studia (etnografii a hudební vědu), ale než mohl zakotvit v ostravském muzeu, pracoval nějaký čas jako vychovatel ve venkovském učňovském domově. Roku 1953 přešel z ostravského muzea do Národopisného kabinetu ČSAV, pozdějšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Pro tvorbu Vladimíra Scheuflera je charakteristická všestrannost. Lidová píseň (několik rukopisných sběrů), tance s proměnlivým rytmem - zejména v počátečním období jeho činnosti, lidová architektura, zvykosloví, obrázky na skle, lidová kultu[/]ra Čechů v zahraničí (především v Rumunsku a Jugoslávii), národopis velkoměsta, voroplavba, lidová výroba a řemesla - to jsou různorodá témata jeho studií. Připomeňme jmenovitě alespoň "Vynášení smrti a morové epidemie" (Český lid 50, 1963, s. 207-212), přinášející nové poznatky k stále diskutabilní otázce výročního zvykosloví, "Divadelní prvky ve zvycích rodové společnosti a ranného feudalismu" v Dějinách českého divadla I, Praha 1968, s. 15-23, 356-357, a z národopisu velkoměst konspekt kulturně antropologické studie "Nusle. Od středověké vesnice k velkoměstskému sídlišti" (Český lid 58, 1971, s. 218-236). Z dějin voroplavby, její technologie a vorařského folklóru má jubilant početné studie v různých časopisech, kupř. "Voroplavba na Vltavě v období předbělohorském" (Československá etnografie V, 1957, s. 18-42), "Voroplavba na Vltavě a přítocích v období kapitalismu" (Zprávy Čs. společnosti pro dějiny věd a techniky 6, 1967, s. 38-47). Jako samostatnou publikacinapsal s. V. Šolcem "Voroplavbu na jihočeských tocích", Opera ethnologica 5, Praha 1970. Lidová výroba a umělecké řemeslo patří k vrcholné zájmové sféře Vl. Scheuflera už od začátku padesátých let, především pak keramika a zejména lidová hrnčina, jejímuž studiu věnoval Léta intenzívní práce. Na základě obsáhlé dokumentace z terénu, sbírek muzejních a soukromých [/] i archivních záznamů vypracoval metodiku terénního výzkumu, klasifikaci a systematiku lidové hrnčiny v českých zemích. Výsledky ukládal v řadě studií doma i v zahraničí. R. 1959 mu vyšla v Plzni publikace "Dějiny chodské keramiky"; česká část publikace, vydané s E. Plickovou pod názvem "Lidová hrnčina v ČSSR" v Uherském Hradišti r. 1966, je práce systematická, kde již načrtává systematické rozdělení lidové hrnčiny. Po dílčí práci "Hrnčířství ve středních Čechách" v publikaci Kostelec nad Černými Lesy, Kolín 1970 (1971), s. 23-32, vychází r. 1972 jako reprezentační publikace Academie "Lidové hrnčířství v českých zemích". K obsáhlému dílu Vl. Scheuflera připočtěme 7 studií v Československé vlastivědě III, Lidová kultura, 1968, hesla o lidovém umění a lidové výrobě v Naučném slovníku zemědělském, Praha 1971, teoretické studie o otázce lidovosti, národopisné monografii, metodice práce, k problematice národopisného atlasu, národopisných výzkumů, jejich evidence a možnosti jejich strojového zpracování. Je třeba se zmínit konečně i o jeho spolupráci s historickými archeology.
      Výčet vědecké činnosti Vladimíra Scheuflera je nemalý a perspektiva jeho díla do dalších let nadějná. Tož mu přejeme hodně zdraví a pohody, aby vykonal mnoho poctivé a záslužné práce v české etnografii, J Sch

203

Umění svázané do uzlíčku [obsah]

(Návštěvou u jubilující mistryně ÚLUV Anny Orlové) "Souhrn poznatků o existenci vyvazované a šité batiky na našem území dokazuje, že tato unikátní textilní technika byla u nás značně rozšířena. Je to jeden z nejstarších způsobů zdobení látek vůbec, určitě starší než vlastní tisk. Ústředí lidové umělecké výroby přistoupilo nedávno k rekonstrukci těchto tkanin a první pokusy s obnovením této vzácné techniky jsou úspěšné." čteme v časopise Umění a řemesla z podzimu roku 1960.
      Mezi citátem a současností tedy leží tucet let, v nichž se nejenom podařilo dovést do konce řadu pokusů o rekonstrukci československé vyvazované a šité batiky na základě literatury a dochovaných výrobků, ale dokonce ji trvale hotovit v brněnském ÚLUV, prosadit v Krásných jizbách do prodeje a uvést ve známost i v zahraničí. Svědčí o tom mimo jiné tato episoda.
      V loňském roce přišel z Paříže do Brna časopis ELLE s oděvním modelem z africké batiky s přáním, zhotovit "něco podobného" na plážový oděv. Mistryně lidové umělecké výroby Anna Orlová však poznala s překvapením v údajně exotické látce svůj vlastní vzor, který před časem vytvořila pro holandského zákazníka. Brněnská batika dnes tedy konkuruje vyspělým zahraničním výrobkům, zvláště švédským a ja[/]ponským, přestože ještě před několika lety byla batika u nás zapomenuta.
      Vzkříšení technologie vyvazované a šité batiky je především spjato se jménem prof. Marie Zapletalové, která byla v roce 1959 pověřena brněnským ÚLUV vytvořit vzorník batikových stehů a zdobných prvků, protože znala tuto techniku ještě z práce v brněnské Vesně před první světovou válkou. Dodnes je prof. M. Zapletalová přední znalkyní ba[/]tiky v ČSSR a její šitá figurální batika je světovým unikátem. U prof. Zapletalové pak se naučila umění šité a vyvazované batiky Anna Orlová, která vbrzku začala pracovat samostatně. "Teď jsem se svojí žákyní spokojena," - řekla prof. Zapletalová už před řadou let A. Orlové, když jí donesla svůj vzorek udělaný velmi pracným způsobem "přes čtyři plátna". Od té doby zhotovila již Anna Orlová tisíce metrů batiky a vytvo

Šitá batika - detail řasení sešitého plátna.

204

řila na padesát vlastních vzorů. V roce 1964 jí přiznala komise odbornou způsobilost mistryně lidové umělecké výroby v oboru vyvazované a šité batiky.
      Než se vypravíme do jejího skromného ateliéru v předměstí Brna, ohlédněme se trochu do minulosti za exoticky znějícím jménem batika. Je malajského původu a označuje se jím jeden z nejstarších způsobů zdobení tkanin. Princip batiky je obdobný rezervovacímu způsobu [/] zdobení kraslic, při kterém se skořápka ne dříve ováže rostlinnými listy nebo maluje (batikuje) voskem a potom máčí v barvě. Rezervovací prostředky nedovolí barvě proniknout na skořápku, na které tak zůstane pod krytými místy bílý vzor. Při hotovení batiky jako textilie, zpravidla modré s bílým vzorem, brání se barvě zasáhnout celou plochu sešíváním nebo svazováním, či uzlíkováním plátna. Od modrotisku, také barveném v indigu; se batika [/]

Josef Danzinger při barvení batiky ve studené indigové kypě v Olešnici na Moravě.

výrazně odlišuje okrajem vzorů. Zatímco u modrotisku jsou kontury vzoru ostré, batika je má rozpité, přecházející z hluboké sytosti do valérů bílé a modré, někdy také červené, žluté, zelené a oranžové barvy.
      Batika je dnes běžně známa v Indonésii a v Indii, kde se z ní zhotovují sárí, v Japonsku kimona, je rozšířena v Číně, Thajsku, Tibetu, Kambodži, Quineji i v Latinské Americe, např. v Peru. V Evropě je batika dnes hotovena jen ve Švédsku a v Československu. K nejstarším dochovaným vzorům tkanin, zdobených vyvazovanou a šitou batikou, patří nálezy z 6. až 10. století n. l. V Číně a Japonsku, v Peru dokonce z 1. stol., kromě dalších vzdálených zemí; v Evropě známe batiku ze 6. stol. n. 1. Za nejstarší dochovanou evropskou batiku je totiž považován kousek modrobílého plátna se vzorem kroužků a teček, nalezený v hrobě sv. Caesaria v Arles v jižní Francii.
      Ve slovníku našeho lidu název batika nenajdeme, avšak je známý výraz "vyvazovaný" fěrtúšek z Kyjovska, zdobený svislými bílými pruhy, svítícími v indigově modré látce. Vzpomenuli jsme fěrtúšku proto, že právě zdobené detaily z této součástí kyjovského kroje jsou rozvinuty v soudobé československé batice. Kromě toho přihlédla prof. M. Zapletalová v roce 1959 při sestavování vlastního vzorníku batikových

205

stehů a zdobných prvků k dalším československým textiliím, uloženým v muzeích.
      Zahraniční batika je zdobena různými rostlinnými a květinovými motivy i figurálními výjevy, např. z loveckých scén apod. Československá užitá batika se vyznačuje spíše geometrickými vzory, pruhy, vlnovkami, hvězdičkami, čtverečky atd. Batika Anny Orlové pak vyvěrá ze Slovácka, protože odtud pochází její autorka. V rodných Hradčovicích, v sousedství Komenského Nivnice, Niederlových Veletin a Vlčnova, ve kterém našel inspiraci Joža Uprka, byla A. Orlová od dětství obklopena krásou lidové tvorby. Lidé chodili jen v kroji a šmolková podrovnávka, jak ji děti podvědomě vnímaly při svých hrách, jakoby křtila indigovou modř, která je nyní základní barvou batiky A. Orlové. "Mít doma něco svátečního" vzpomíná paní Orlová na truhly, v nichž bývaly u nich na dědině schovány vyšívané mužské košile nebo dívčí rukávce, dědící se z generace na generaci. V tomto prostředí se také rodilo okouzlení výšivkou - A. Orlová se naučila už v mládí vyšívat místní vzory obtížnou technikou "na výřez" - později posílené stykem s barvami a tvary květin. A. Orlová totiž studovala zahradnickou školu v Praze a pracovala v růžařských závodech v Blatné u Písku i v pražském květinářství Flora. Také rytmus tradič[/]

Výzdobná technika na kraslicích ovazování rostlinnými listy na Chodsku. Foto K. Zástěra.

ního života na slovácké dědině s koloběhem zemědělských prací, i později zklidnělý rytmus jihočeské krajiny, měly vliv na utváření osobnosti Anny Orlové.
      Pozoruji její ruce, jak shrnují k sobě plátno, takže za chvíli trčí z kusu látky do všech stran nestejně [/] velké uzlíčky: "Sešije se to a utáhne určitým způsobem," - řekne paní Orlová a prostými slovy obsáhne podstatu svého kumštu. Jenže čím je třeba se řídit při uzlíčkování? "Nedříve zkusmo a pak už jeden vzor vyvolá představu dalšího a tak to nutí člověka dále vymýšlet."
      Lněná nit, bavlněné nebo lněné plátno či přírodní hedvábí, jehla, tvořivé ruce a nesmírná trpělivost při pracném šití a vyvazování, ale především představivost, charakterizují tvorbu Anny Orlové, když hledá tvar vzoru a jeho předpokládané barevné ladění. A. Orlová dbá, aby rozvíjela vlastní fantazií principy tradiční lidové tvorby zejména v intencích jejího rytmu.
      Barvení v indigu pak je dílem zkušeného a svědomitého mistra Josefa Danzingera z Olešnice na Moravě. Řadu oděvních - modelů z batiky A. Orlové pak vytvořily výtvarnice M. Jochcová z Brna a H. Wahnerová z Prahy. Anna Orlová získala za svoji batiku ceny a čestná uznání, zúčastnila se výstav ÚLUV v SSSR, Polsku, Rumunsku, Švédsku aj., naposledy vystavovala u nás v Rožnově pod Radhoštěm.
      Obnovení již zaniklé batiky v brněnském Ústředí lidové umělecké výroby obohatilo kulturu současného odívání. Do nové užitnosti

Vyvazovaný "fěrtúšek" - součást ženského kroje z Kyjovska.   

206

se tu podařilo uvést technologii, kterou v terénu nepamatují ani nejstarší občané, zatím co třeba řada jiných tradičních lidových technik se dochovala v rodech dodnes, třeba [/] tkalcovství. Po batice A. Orlové sáhnou nezřídka cizinci s vytříbeným vkusem pro lidové umění, například Indové a Japonci. Zeptal jsem se, čím to asi je:[/] "Pěkné se člověku nikdy nepřejí," - odpověděla Anna Orlová, dožívající se 31. července 1972 šedesáti let - "jako domácí chléb." Jindřich Uher

207

NEKROLOG

Albert Pek 1893-1972 [obsah]

V bohaté knihovně se znamenitým výběrem zvláště hudební a folkloristické literatury zůstala opuštěna řada fasciklů, zahrnujících kromě jiného na tisíce původních zápisů lidových písní českých a slovenských. Pro tisk již autor neodevzdá ani další rozpracované rukopisy - životopis Františka Bartoše, sběratelskou Pozůstalost Martina Zemana ad. Navždy zmlkl klavír i milované dudy. V první jarní den tohoto roku navždy odešel vzácný člověk - Albert Pek, hudební skladatel, sbormistr, klavírista, vynikající hráč na dudy a další lidové nástroje, sběratel lidových písní...
      Poděbradský rodák A. Pek vystudoval ma pražské konservatoři (var hany a klavír) a po krátké sbormistrovské praxi ve vinohradském Hlaholu přesídlil do Znojma. V letech 1920-1939 zde byl více než pouhým ředitelem hudební školy. Hudební život města i okolí povznesl na pozoruhodnou úroveň. Koncerty tehdejší Znojemské filharmonie i dal[/]ší rozmanité hudební podniky vysoko oceňoval i Vítězslav Novák, patron znojemského pěveckého sdružení. Roku 1932 zde A. Pek založil neobvyklé trio dudy, housle a violoncello, v němž se ujal dudáckého partu a pro nějž zkomponoval na 4 desítky citlivých úprav českých lidových písní a tanců. Teprve okupace ukončila znojemské údobí Pekovy činnosti, jíž tolik přispěl k povznesení zdejšího hudebního života prostřednictvím jak umělé, tak i folklórní tvorby.
      S úsilím o společenské zhodnocení odkazu lidové hudební kultury je spjato další 15leté působení v tehdejší národopisné redakci pražského rozhlasu. Zvláště ve válečných letech měly Pekovy relace o českých lidových písních význam mnohem širší než jenom folklórně revivalistický. Půldruhá stovka pořadů se opírala často o původní terénní nahrávky, získané v okupačních i poválečných letech hlavně na jihu Čech (jmenovitě ve spolupráci s L. Soukupem) a představující v řadě případů unikátní záznamy dooprav[/]dy posledních reliktů české folklórní tradice (dudáci a "pjiskači", niněristé atd.). Škoda, že se z těchto unikátů, fixovaných zprvu ještě na želatinových deskách, dochovalo pouze pramálo. Pekem vytvořená forma rozhlasového vysílání "Zpěvy domova" - se zato v různých obměnách udržuje v rozhlasové praxi dodnes.
      Jako profesor oddělení lidových hudebních nástrojů na pražské konservatoři vychoval A. Pek řadu žáků, zvláště dudáků, kteří s úspěchem působí v profesionálních i amatérských souborech písní a tanců, v rozhlase, v osvětových zařízeních atd. Několik Trnkových filmů s Trojanovou hudbou, které patří dnes již ke klasickým dílům naší kinematografie (Byl jednou jeden král ad.), stále připomíná Pekovu interpretační spolupráci, rekonstrukce historických nástrojů ve filmu Staletá krása zase jeho znalosti hudebního instrumentáře.
      Kdysi úspěšný klavírista, spoluúčinkující s Českým kvartetem i Emou Destinnovov, vytvořil řadu

208

opusů stále aktuálních hodnot, ať již to jsou novátorské zpěvohry pro děti, sbory, komposice pro netradiční nástroje (koncerty pro akordeon a pro cimbál, sonatina pro zobcovou flétnu a cimbál atd.) anebo jímavá a neobvyklá Pastýřská píseň vánoční, stylizující historické zápisy koted rodiny Czoků z roku 1758.
      Pekova publicistická činnost je relativně nevelká; jeho etnomusikologické příspěvky, fundované důkladným studiem příslušné problematiky i zcela speciálními znalostmi (například jazykovými), však zpravidla přinášejí výsledky zásadního významu. Tak je tomu v případě výkladu dyndácké (skřípácké) hudby na Jihlavsku i v patrně definitivním vysvětlení i pro Z. Nejedlého záhadného označení nejstarší památky české světské hudby lidové - pověstné taneční melodie "czaldy waldy" (podle A. Pekamová reduplikace tureckého označení pro tanec, tedy v kritickém čtení "maldy").
      Ve víně nejsem ctitelem bílé barvy; avšak Vaše "znojemské bílé", vyráběné v málo vhodných podmínkách židovského činžáku, bylo pane profesore - znamenité. Celý den s Vámi, v debatách nad nespočtem etnomusikologických otázek, pro které jste nalézal zpravidla originální a důmyslná řešení a jež jste hájil doklady ze své vytříbené bibliotéky, z rukopisných sběrů i demonstroval technikou několika znamenitě ovládaných nástrojů, uplynul [/] až příliš rychle. Neúprosný čas se nezastavil ani nyní - na samém prahu nového jara. Zůstavil jste však své dílo - a četným přátelům navíc ještě mnoho krásných vzpomínek. Jaroslav Markl

PhDr. Vlasta Fialová (1896-1972) [obsah]

PhDr. Vlasta Fialová, rodačka z Bystřice pod Hostýnem, historička a kulturní pracovnice, byla osobností nevšedního životního profilu. Moravský původ ji vedl k hlubokému studiu moravské pobělohorské historie a k lásce k rodnému Valašsku, jehož lidové písně milovala. Po celý život zůstala věrna těmto dvěma tematickým okruhům svých vědeckých zájmů. Středoškolská studia absolvovala ve Val. Meziříčí a v Holešově, na filosofické fakultě Karlovy university v Praze vystudovala historii, zeměpis a archeologii. Její disertační práce "Kronika holešovská 1615-1645" přinesla kritický pohled na zápisky současníka rané protireformace.
      Jako středoškolská profesorka učila po skončení universitních studií na několika moravských ústavech. Její vědecký zájem v té době byl zaměřen na Valašsko. Věnovala mu knihu Jan Adam z Víckova (Brno 1935) o statečném vůdci odbojných [/] Valachů v letech 1620-1628. V roce 1938 převzala redigování časopisu Naše Valašsko, který řídila až do roku 1958. Publikovala v něm články tematicky zaměřené na valašskou oblast, a shromáždila tak podstatné materiály k připravované monografii o Valašsku. Do Našeho Valašska kromě historických studií napsala i články zaměřené na problematiku lidové kultury. Z nich prioritní význam má zejména studie "Lidové obřadní pokrývky na Valašsku".
      V letech 1952-58 vybudovala v Moravském museu v Brně historické oddělení. V tomto období se zabývala výzkumem pobytu husitů na Moravě. Své výzkumy uveřejnila ve Vlastivědném věstníku moravském a v Časopise Moravského musea. Moravsk:é veřejnosti přiblížila tuto problematiku na výstavě, uspořádané v Brně a řadě dalších měst. Později, v roce 1970, realizovalo historické oddělení Moravského musea ve spolupráci s ministerstvem kultury ČSR její libreto a scénář k výstavě Jana Amose Komenského. Největším jejím dílem je však historicko-archeologický výzkum tvrze v Kralicích nad Oslavou. Poblíž kamenného kostela sv. Martina ze 13. století stávala v Kralicích gotická kamenná tvrz, o které je písemný doklad již z roku 1379. Byla rozbořena v době třicetileté války. A právě tato tvrz, patřící slavnému moravskému rodu Žerotínů, ukrývala v letech 1578-1620 tajnou tiskárnu

209

jednoty bratrské, přenesenou sem z nedalekých Ivančic.
      První originální tiskařské literky, jimiž byla v Kralicích tisknuta Bible kralická, nalezla PhDr. Vlasta Fialová při archeologickém výzkumu v srpnu 1956, za 300 let po zkáze tiskárny v Lešně, kam byla z Kralic přestěhována v roce 1628 a kde v roce 1656 shořela. Celkem objevila přes 4000 kusů originálních tiskařských typů a ozdob, písmenek a mezernic, přes dvě desítky bronzových linek, přes 1000 bronzových impresorských špendlíků ze 16. století. Písmena byla zcela bezpečně identifikována s kralickými tisky z konce 16. století. Byla vyzvednuta z temnoty zapomenutí, aby zazářila v Síni staletí na Světové výstavě v kanadském Montrealu vedle originální šestidílné Bible kralické k slávě našeho národa a celého vzdělaného lidstva jako jeden z dokladů, že duch vždy vítězí nad mečem.
      Životní portrét dr. V. Fialové by nebyl úplný bez uvedení její národopisné a osvětové činnosti. Všude jsou po ní stopy. V roce 1946 se účastnila prací na zakládání Valašského krúžku v Brně, zakládala Valašské krúžky v řadě valašských měst. Milovala Rusavu a spolupracovala s umělci a spisovateli, kteří si tuto rázovitou valašskou obec oblíbili. Se svým manželem dr. ing. arch. Jaroslavem Fialou ideově spolupracovala při vytváření předpokladů k vybudování Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Nezapomenu[/]telné jsou stovky jejich přednášek. Byly proslovené tichým hlasem (naposledy měla dr. V. Fialová koreferát k přednášce doc. dr. Milana Kopeckého o Janu Blahoslavovi v prosinci 1971 na filosoficky fakultě University J. E. Purkyně v Brně), za napjaté pozornosti posluchačů, které podmaňovala dokonalou srozumitelností a vskutku renesančním vědě[/]ním, opírajícím se o nejnovější poznatky a o vlastní objevy.
      Jako u všech velkých lidí určovala její život moudrost, ušlechtilost, dobrota srdce a čestnost. Byla mnohostranně nadaná, neúnavně pilná a nadmíru skromná. Vyznávala věčně planoucí myšlenky o pravdě a lásce mezi lidmi. Jaroslav Orel

210

KNIHY

V. Gošovskij (Hošovskyj): U istokov narodnoj muzyki Slavjan [obsah]

Očerki po muzykalnomu slavjanovedeniju, Moskva 1971, 304 stran
      Současně s nejranějším osvícensko-romantickým zájmem o lidové písně, ještě v prvních desetiletích minulého století velmi spoře doložených úplnými a víceméně spolehlivými prameny, objevily se výklady o lidové písni "jako takové". Ačkoliv jejich autoři (Herder, Goethe ad., před nimi ovšem i Montaigne aj.) měli na mysli "evropskou" lidovou píseň, vycházeli ve svých úvahách a pokusech o definici přirozeně z pramenů jim nejbližších (německých, resp. francouzských), které mohli poznat tehdy jenom z nevelkého množství neúplných pramenných fixací (obvykle bez nápěvů). Z nepříliš solidnějších základů vycházeli i průkopníci slavistické hudební folkloristiky (P. J. Šafařík r. 1833, r. 1843 L. Rittersberk ad.). Tendence synteticky vyložit slovanský lidový zpěv je zřetelně patrna ještě v četných příspěvcích z druhé [/] poloviny 19. století (Srezněvskij, Jagić, Konopásek, mladý L. Kuba ad.). Spornými prameny podložené pokusy tohoto druhu těžily hlavně z vynalézavého kombinačního smyslu, badatelského instinktu a nezřídka i z fantazie. Jejich nedostatečnost se záhy ukázala při konfrontaci s postupně vznikajícími a geometrickou řadou stále narůstajícími sbírkami (Sušil a Erben v českých zemích, Kolberg v Polsku, Kuhać v Jugoslávii, zakrátko i Stoin v Bulharsku atd.). Zájem o celistvě syntetický výklad se tak v druhé polovině téhož století obrátil ke stále podrobnějším analysám jednotlivých folklórních kultur. Ojedinělé příspěvky k širšímu srovnávacímu pojetí (r. 1923 K. Kvitka aj.) nedošly tehdy většího ohlasu ani následování.
      Nová situace nastala v posledních dvou desítiletích, kdy již pramenné fondy evropského hudebního folklóru vzrostly řádově na statisíce zápisových jednotek. Vedle opětovného úsilí o celoevropské pojetí, opírající se hlavně o fondy západoevropského hudebního folklóru (W. [/] Wiora ad.), vzniklo i několik moderních příspěvků hudebně slavistických, ať již komparatisticky pojednávajících o slovanských souvislostech v rámci domácího folklóru (L. Bielawski r. 1970 ad.) anebo speciálně věnovaných společným znakům lidových písní a hudby jednotlivých slovanských národů (F. Rubcov r. 1962 ad.). K monografiím tohoto typu se nejnověji na čelné místo zařadila práce V. Hošovského o kořenech slovanské lidové hudby.
      Vzdor nedostatku přímých historických zpráv zvláště o raně středověké minulosti Slovanů (před a po jejich hromadném přesídlení) vychází autor z nesporné skutečnosti, že kromě dalších protohistorických dokladů a indicií obráží tato údobí dodnes dochovaná písňová a hudební tvorba. Souhrn jejích výrazových prostředků neváhal označit přímo jako "hudební řeč", specificky tlumočící v isomorfním semiotickém systému umělecké představy a pocity reálné existence. Oprávněnou pozornost věnuje definici písňového typu: "model geneticky spjatých, byť

211

často rozdílných písňových variant, založených na příslušných znacích, jmenovitě na rytmické struktuře verše a rytmické formě hudební periody" (str. 20). Za příznačný rys písňových druhů a žánrů považuje V. Hošovskyj metro-rytmickou strukturu a rytmické uspořádání hudebních period. Konstanty obou výchozích rovin lze zjistit rozbory hudebně syntaktickými, morfologickými a hudebně fonetickými. Pro účely takových analys pak nabývá prvořadý význam aspekt geografický.
      I z nečetných historických údajů je zřejmé, že již před houfným stěhováním na západ Evropy byla slovanská kultura poměrně výrazně diferencovaná. Ani hudební folklór nelze jednoduše převést na předpokládaného jednotně "praslovanského" jmenovatele. Z dalších metodologických východisek stojí v popředí sledování otázek integrace a asimilačních procesů v jednotlivých slovanských kulturách.
      Hošovského důkladné komparační rešerše vycházejí ze tří hypotetických předpokladů: 1. soudobé (resp. novější) notace lze případ od případu považovat za pozdější varianty písemně nedoložených nápěvů; 2. melodické varianty téhož melodického typu, známé u různých slovanských národů, je možno chápat jako dialektovou anebo národní potřebu předpokládaného společného "pratypu"; 3. rekonstrukce tohoto "pratypu" představuje "model" zkoumaných variantů. Za "model" pova[/]žuje autor abstraktní "teoreticky vytvořený předobraz melodických variant určitého písňového typu"; "archetyp" znamená pak "reálně existující variant analysovaných písní, který ... obsahuje základní prvky zkoumaného písňového typu" (str. 12-13).
      Z řady tradičních lidových písní, společných několika slovanským národům, vyhledal autor 76 variant svatebních písní, jejichž model představuje jónský tetrachord (do-si-lasol), isometrická forma ve všech 4 frázích dvoudílného uspořádání (2/4 : 4 osminy / 2 čtvrtky) a zvláště 12slabičná struktura ("dvanácterac" 6+6). V úctyhodně rozsáhlých rešerších zaznamenal V. Hošovskyj 47 variant ukrajinských (v 6 dialektech), 7 slovenských, 7 moravských (zápisy ze Sušilovy a Bartošovy-Janáčkovy sbírky), 10 chorvatsko-slovinských a 5 maďarských. Z hlediska kvantitativního je vybraný typ nejrozšířenější v oblasti východobeskydské, moravské a chorvatskoslovinské. Podle dochovaných archetypů pokládá V. Hošovskyj za výchozí oblast podkarpatskou, odkud část někdejších Lemků přesídlila do jugoslávské Bílé Krajiny; pro Moravu ovšem nejsou doklady takové migrace k disposici.
      Dalším písňovým typem, na nějž soustředil autor speciální pozornost, jsou starobylé slovanské koledy z období Nového roku, respektive zimního slunovratu. Jejich model reprezentuje mixolydický tónorod a [/] jónský hexachord, 10slabičný verš ("desaterac" 5 + 5) a zvláště charakteristický refrén, zpívaný obvykle sborem koledníků. Pří analyse desítek variant z Ukrajiny, Bílé Rusi, jihoslovanských oblastí a Bulharska dochází V. Hošovskyj k závěru, že centrum tohoto koledního typu lze nejspíše situovat na Ukrajinu. U západních Slovanů, jmenovitě Čechů a Poláků, se prakticky nevyskytuje; staleté působení církve téměř beze zbytku vyhladilo předkřesťanské zejména novoroční - zvyky a obřady a nahradilo je relativně novodobým slavením křesťanských vánoc.
      Konečně i ve třetí skupině všestranně analysovaných variant tanečních písní typu "kolomyjka" dochází autor k obdobným závěrům. Obvykle 14slabičná veršová struktura (4+4+6 anebo 4+4+4+2) v uspořádání a a b nalezla uplatnění v rozmanitých modifikacích mezi všemi Slovany, včetně Čechů (kromě jiného i v tanci "kalamajka" a Poláků (mazurové tance). V. Hošovskyj upozorňuje na občasný výskyt kolomyjkové modelace i v jinak odlehlých písňových druzích a žánrech. Metro-rytmickým uspořádáním kolomyjky se dokonce vyznačují i některé české písně duchovní z 15.-17. století (např. včetně husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci..., který je v monografii citován in extenso). U vědomí složitosti eventuálních genetických vztahů autor objektivně upozorňuje na

212

Nejedlého poukaz k obdobám tzv. suturnského verše (8+6), doloženého z lidových popěvků (!) antické kultury.
      V příslušných pasážích III. části Hošovského monografie jsou konečně připomenuti i starší vykladači kolomyjkového typu coby výrazného reliktu starobylých slovanských kultur - počínaje jmenovitě F. Kolessou a jeho rozborem rytmiky ukrajinských písní z roku 1907. Ke zmíněným pojednáním možno ještě připojit anonymní stať (od F. K...k?) s výmluvným titulem Byla-li kolomejka společnou písní Slovanů v dávnověku, která byla publikována v hudebním časopise Dalibor již roku 1875.
      Komparatistické zpracování tří víceméně všeobecně slovanských písňových typů představuje pochopitelně počinek k moderně pojatému a komplexnímu výzkumu v oboru hudební slavistiky. Jeho další možné směry naznačuje posléze IV. část Hošovského práce (str. 210-260) pojednávající o metodologii studia asimilačního procesu se zvláštním zřetelem ke slovanským hudebně folklórním pramenům (protoasimilace, mesoasimilace, deuteroasimilace a melosynkrise). Pro analytické postupy počítá autor s naprostou samozřejmostí s technikou kybernetiky; v tomto ohledu ostatně již dříve publikoval několik speciálních statí (v l. 1965-1966 v čas. Sovetskaja muzyka a současně obdobně v anglické versi v maďarském sborníku [/] Studia musicologica). Aplikace autotorem uplatňovaných tzv. matric a z kybernetické praxe adaptovaných grafických znázorněnípředpokládá samozřejmě speciální a náročnou průpravu.
      Zvláštní pozornost si zaslouží závěr Hošovského monografie s výzvou ke koordinovanému hudebně slavistickému studiu. Autor zde vybízí etnomusikology jednotlivých slovanských zemí, aby věnovali zvýšenou pozornost výzkumu typických jevů domácího hudebního folklóru a pokusili se při sledování vybraných písňových typů o sestavení katalogů, jakož i hudebně dialektových a typologických map.
      Rusky publikovanou studii doplňuje poměrně obsáhlý německý souhrn (str. 263-284). Jeho prostřednictvím se dostává zvláště západoevropské srovnávací hudební vědě a hudební folkloristice možnost věnovat při syntetickém tzv. celoevropském pojetí fundovanější pozornost základní slovanské problematice, často (snad hlavně z jazykových důvodů) opomíjené, ne-li bagatelisované. Nejméně dvě desítky sazečských omylů, které nejsou opraveny ve vložené erratě, jistě si uživatel sám ve většině případů celkem snadno opraví. Komplikace však nastávají u strukturálních symbolů, které nejsou v resumé kolacionovány do jednotné podoby a střídavě užívají azbuku i latinku (symboł "p" znamená v latince "r", tj. refrén, "B" v azbuce odpovídá v latince až pís[/]menu "V" atp.). Potíže tohoto druhu mají ovšem širší dosah: není nikterak snadné srovnávat výsledky strukturálních analys slovanského hudebního folklóru, šifrovaných někde v azbuce, respektive v cyrilice (v SSSR, Bulharsku, Srbsku a Makedonii), jinde výhradně v latince. Přijetí jednotné konvence na základě konkrétního návrhu mohlo by být jedním z prvních věcných počinů Hošovského výzvy k systematické kooperaci slovanských etnomusikologů. Jaroslav Markl

Anna Czekanowska, Etnografia muzyczna. Metodologia i metodyka, [obsah]

vydalo Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa 1971, strán 212
      Práca Anny Czekanowskej je výsledkom mnohoročnej pedagogickej činnosti na Inštitúte muzikológie varšavskej univerzity, kde prednáša od roku 1953. Prednášky o metodológii a metodike hudobnej folkloristiky a poznatky zo seminárov autorka zhrnula v tomto prípade do jedného ceIku a vydala ,knižne predovšetkým pre potreby štúdia muzikológie a pre poslucháčov vysokých hudobných škôl. Hneď v úvode treba poznamenať, že pod pojmom "etnografia muzyczna" sa v Poľsku rozumie hudobná folkloristika. Pod

213

pojmom etnomuzikológia sa ďalej chápe už komparatistická disciplína, ktorá sa formovala neskôr ako vlastná hudobná folkloristika. V tomto zmysle narába s týmito pojmami i autorka.
      Práca A. Czekanowskej je rozdelená do dvoch základných okruhov. V prvej časti sa zaoberá metodológiou hudobnej folkloristiky a v druhej časti metódami, ktoré táto disciplna používa. Prvá metodologická časť práce pozostáva z troch kapitol. V prvej kapitole podáva autorka všeobecný prehľad poznatkov o vlastnej disciplíne, jej terminológii a chápaní pojmu folklór. Súčasne sa snaží vymedziť i predmet a okruh bádania, čo je podmienené doterajším nejednotným chápaním predmetu bádanie v hudobnej folkloristike. Poukazuje preto na ponímanie pojmu ľud a potom na kritériá ľudovosti v historickom vývoji od čias romantizmu až do súčasnosti. S vymedzením predmetu bádania úzko súvisí i cieľ bádania. A. Czekanowska hovorí, že sformulovanie cieľa bádania je závažnejším momentom ako formulovanie vlastnej definície predmetu a vymedzenie okruhu jeho bádania. Aby autorka mohla uspokojujúco odpovedať na tieto otázky, podáva najprv prehľad jednotlivých etnologických smerov od evolucionizmu až po súčasné štrukturalistické postupy a poukazuje na to, do akej miery zasiahli do vývoja hudobnej folkloristiky a kým boli reprezentované. Takto sa dostáva k [/] metódam bádania v hudobnej folkloristike, resp. aplikácii etnologických metód v tejto disciplíne.
      Druhá !kapitola prvej časti knihy Je venovaná dejinám formovania sa hudobnej folkloristiky ako samostatnej vedeckej disciplíny. Autorka sa tu zamerala na budovanie prvých fonografických archívov v Európe, ale aj v Spojených štátoch amerických a komentujúc prvé štúdie J. Ellisa, K. Stumpfa a potom hlavne E. Moritza von Hornbostla, C. Sachsa a iných, podáva celkový rozvoj hudobnej folkloristiky ako vedeckej disciplíny 'od konca minulého storočia. Vymenúva ďalej celý rad stredísk na európskom i americkom kontinente, ktoré sa venujú štúdiu ľudovej hudby a charakterizuje vedeckú činnosť vedúcich osobností. Osobitnú pozornosť venuje predstaviteľom fínskej, ukrajinsko-ruskej (resp. sovietskej) a maďarskej školy. Vyzdvihuje predovšetkým folkloristickú činnosť J. Krohna, F. Kolessu a B. Bartóka. Kapitolu napokon uzatvára všeobecným prehľadom doterajších výsledkov v tomto vednom odbore a súčasným stavom etnomuzikologického bádania v Európe; uvádza tiež medzinárodné organizácie a časopisy, periodiká i bibliografie, ktoré majú medzinárodný význam. (Prekvapuje však, že na tomto mieste neuvádza napr. A. Select Bibliography of Europeu Folk Music.)
      Kapitola o hlavných otázkach vedeckej práce v hudobnej folkloristi[/]ke je pomerne najmenšia a javí sa ako zakľúčenie prvej časti knihy o metodológii hudobnej folkloristiky. Autorka tu hovorí o otázkach výberu folkloristických tém, o metódach zhromažďovania materiálu, o precizovaní sledovaného problému a napokon o vlastnej interpretácii a syntéze študovaného materiálu.
      Vlastné ťažisko práce A. Czekanowskej spočíva však v druhej časti knihy, kde sa venuje metodike spracovávania hudobno-folklórneho materiálu. Ako vzor uvádza tradičnú metódu transkripcie hudobného materiálu B. Bartóka. Charakterizuje ďalej i metódy M. Kolinského, K. Reinharda a iných, ale osobitnú pozornosť potom venuje tzv. komentovanej transkripcii Z. Estreichera. To, čo napr. B. Bartók pripája iba ako doplňujúce poznámky k notovému zápisu, Z. Estreicher zahrňuje priamo do hudobnej transkripcie pomocou celej škály znakov, čím zachytáva celý rad sprievodných nuansov, ktoré dokresľujú celkový obraz hudobného prejavu. Autorka správne poznamenáva, že táto metóda predstavuje odvážny krok dopredu, ale má predovšetkým analytický význam, ťažko ju možno používať pri väčšom množstve materiálu. A. Czekanowska neobchádza ani moderné metódy elektroakustických zápisov a využívanie merania pri analýze hudobného prejavu.
      Otázky klasifikácie a typológie hudobného folklóru majú už tiež svoju históriu. Autorka preto cha­

214

rakterizuje jednotlivé metódy ako napr. lexikografickú (Rieger), "gramatickú" (Bartók) a iné a napokon obšírnejšie sa venuje klasifikácii hudobného folklóru na základe komplexnej analýzy (Alica a Oskár Elschek), ktorú je možno používať i pri neuzavretých celkoch. Oproti tomu autorka knihy vo svojej vedeckej práci používa metódu taxonomickú, ktorá sa môže používať len v prípade uzavretých celkov. Čitateľa potom podrobne oboznamuje s touto metódou aplikovaním na konkrétnom materiáli.
      Posledná časť prvej kapitoly o metodike spracovania hudobného folklóru je venovaná opisu, teoretickým záverom analyzovaného materiálu. Autorka postupne uvádza, aké kategórie opisu a postupy možno v tejto etape práce voliť, napr. pri sledovaní tonálnosti, metrorytmiky, architektoniky, ich štrukturálnej výstavby a pod. Autorka na mnohých miestach používa notové ukážky a grafické obrazy, ktorými vhodne ilustruje svoje teoretické postupy.
      Poslednú kapitolu venuje 'A. Czekanowska perspektívam vývoja hudobnej folkloristiky, v ktorej zdôrazňuje predovšetkým teoretický aspekt. Týka sa to rovnako i súčasného stavu bádania. Cieľom súčasného etnomuzikologického bádania by malo byť skúmanie ľudovej hudby ako individuálneho umeleckého jaVu, ale zároveň i ako kultúrneho výtvoru, ktorý vzniká v určitých pod[/]mienkach a ktorý možno interpretovať vzhľadom k minulosti, ale rovnako i s perspektívou do budúcnosti. V tomto vidí autorka najväčší rozdiel súčasného bádania oproti minulosti. 'Aby bolo možné úspešne rozvíjať štúdium v tomto smere, je nevyhnuté využívať moderné technické' prostriedky a metódy. Jednou z najaktuálnejších metód je podľa autorky predovšetkým metóda štrukturalistická a kvantitatívno-porovnávacia.
      Uvedená práca A. Czekanowskej je veľmi pozitívnym prínosom do hudobno-folkloristickej literatúry. Z celkovej koncepcie práce síce vyplýva, že je určená hlavne poslucháčom muzikológie a vysokých hudobných škôl, ale teoretická prepracovanosť najmä druhej časti práce (o metodike predmetu) zaujme i náročnejšieho čitateľa. Drobné nedostatky skôr technického charakteru v poznámkovom aparáte (citovanie napr. práce M. Filipa a i.) nijako neznižujú hodnotu práce. Množstvo notových príkladov, grafických obrazov, tabuliek, register menný i vecný a napokon aj zoznam základnej literatúry vhodne doplňujú celkový rámec knihy. Andrej Sulitka

Janina Marcinkowa, Folklor taneczny Beskidu Śląskiego. [obsah]

Hektograf. vydání, Centralny Ośrodek Metodyki Upowszechniania Kultury, Warszawa 1971
      Tato taneční krajová monografie, zaměřená pouze na horskou část Těšínska - na oblast Slezského Beskydu v okolí Wisły v jižní části okresu Cieszyńského, obsahuje tance, zapsané autorkou publikace v letech 1961-66 v sedmi nejcharakterističtějších obcích této oblasti (Koniaków, Jaworzynka, Istebna, Wisła, Brenna, Górki W. a M.). Dále pak zde jsou ze srovnávacích důvodů připojeny popisy tanců z několika obcí poněkud vzdálenějších od centra zkoumané oblasti (Lipowec, Ustroń, Cisownice, Goleszow, Cieszyn a Milówka, která už spadá do okresu Źywieckého). Pokud jde o vesnice, spadající do oblasti Slezských Beskyd a ležících již na území ČSSR (Hrčava),omezila se autorka na publikované prameny.
      Jak Janina Marcinkowa uvádí sama v úvodu, má její publikace ráz užitkový: je určena souborům lidových písní a tanců. Z toho důvodu je koncipována celá publikace podobně, jako ostatní podobné monografické brožury lidových tanců, vydávaných pravidelně CPAPA ve Varšavě postupně z území celého Polska. Sbírka J. Marcinkowé obsahuje kromě úvodní části část materiálovou.

215

I. část, označená titulem Rys monograficzny, pojednává v jednotlivých oddílech o charakteristice pramenů k danému tématu, a to publikovaných i nepublikovaných. Zde jsou uvedeny téměř vyčerpávajícím způsobem všechny dosažitelné prameny domácí i ze sousedního Československa (práce H. Podešvové, Z. Jelínkové, I. Stolaříka). Dále přechází přes zeměpisný nástin zkoumané oblasti ke krátkému historickému přehledu a konečně k lidu a jeho životu. Důležitý je oddíl o současném stavu lidové kultury v této oblasti. V dalším popisuje kroj (hlavně se zřetelem k vystupování souborů) a konečně podrobuje podrobné analýze vlastní tanec.
      V tomto oddílu si všímá nejprve tance a jeho role v životě beskydského lidu, tanečního doprovodu (složení hudby) se zvláštním zaměřením na základní tanec této oblasti (owięziok, bioły, wołny).
      Nejšířeji z této části je zpracován oddíl, podávající všeobecnou charakteristiku choreotechnické stránky tanců slezských Goralů. Tance dělí podle několika hledisek (např. podle funkce - tance, spojené s obřady - tance při různých jiných příležitostech; podle obsahu, obsaženém v tanečním pohybu - tance s obsahem milostným - tance, napodobující pracovní pohyby člověka - tance, napodobující pohyby zvířat; tance mimické; tance zábavního rázu, většinou taneční hry jako [/] bośkany apod.; tance vojenského obsahu).
      Dalším dělidlem jsou metrorytmické znaky (tance v taktu sudodobém, lichodobém, se střídavým taktem).
      Největší váhu v dělení tanců věnuje stránce choreotechnické. Zde dělí tance na:
      I. tance jednotlivých párů

a) "zwyrtane" (tj. naše točivé),
b) "wirove" (tj. naše kolové).

      U obou rozeznává ještě dosti nevyhraněné formy tanců "s motywem zwyrtania a wirowania", což poněkud dělící systém zatemňuje.

c) Konečně pak jako třetí rozeznává skupinu tanců jednotlivých dvojic bez obou uvedených prvků ("zwyrtania i wirowania").
      II. Tance trojic.
      III. Tance skupinové:

a) typu chodzoneho (sem však řadí např. i křižoky vedle pravého tance tohoto typu);
b) tance po linii kola (sem přiřazuje vedle tanců obřadních typu kola i taneční hry);
c) tance tzv. "popisowe" (tím jsou míněny tance jako žabský, zajíček, ba i kotek a žebrok, což je druh metlového).

      Jen několik těchto přehledů ukazuje, jak složitým problémem je nalézt mezi lidovými tanci spolehlivé, celou složitou atmosféru tance vystihující třídící hledisko a současně [/] i výstižnou terminologii. Je-li pak hledisek k třídění tanců více, pak nutno přísně dodržovat hlavní zásady každého z vyvolených hledisek. Autorka konečně mimovolně sama přiznává určité rozpaky a potvrzuje to i tím, že vyčleňuje z dělícího systému taneční hry.
      Zvláštní důraz klade autorka na taneční styl tanců slezských Goralů i na složku výrazovou a konečně i na taneční postoj a držení, na vztah mezi mužem a ženou - především v tanci typu ověnžoku - a na různé taneční zvyklosti, důležité pro charakter goralského tance.
      Analýza tanečního pohybu (výpočet jednotlivých tanečních prvků, kroků, pohybů, pro něž užívá označení tělovýchovného) je doplněna výstižně o kineticko-emocionální prvky, jejichž cílem je dotvoření a co nejvýstižnější podtržení etnografické charakteristiky tance této oblasti.
      II. část obsahuje podrobné popisy jednotlivých tanců a to jednak běžnou polskou tělovýchovně-taneční terminologií, příbuznou naší terminologii (vyrůstala ze společných nebo podobných základů tělovýchovných soustav Tyršovy a Linneho), jednak metodou kinetografických záznamů.
      Po všeobecných poznámkách ke slovním popisům tanců, doprovázených nákresy základních postojů a držení tanečníků při tanci, následují podrobné popisy nejprve tanců to

216

čivých (v terminologii se autorka přizpůsobuje našemu usu) a tanců s motivem "zwyrtania" (ověnžok aj. příbuzné i méně příbuzné tance) a pak dalších 55 ostatních tanců této oblasti. Každý tanec je opatřen záznamem taneční písně (textu i notového záznamu v transkripcích doc. dr. Ad. Dygacze a mgr. Wład. Rakowskeho) a poznámkami o informátorech, lokalitě a datech záznamu. Ve zvláštní příloze jsou partitury několika tanečních písni v úpravě pro 2 housle, klarinet a basu a záznam hry gajdoše k ověnžoku.
      Sbírka Janiny Marcinkowé je přes některé problémy společné i našim pracovníkům (např. otázky dělení tanců) cenným přínosem v polské taneční literatuře. Pro nás má velký význam i proto, že se dotýká oblasti bezprostředně související s naším teritoriem, ba i společného etnika. (Stručnou studii o tancích téže oblasti publikovala autorka již ve sborníku Plynesz Olzo, o kterém už byla v NA řeč.) Zajímavé bude srovnání badatelských výsledků Janiny Marcinkowy s výsledky monografické studie o lidovém tanci na Těšínsku a Jablunkovsku v připravované monografii Těšínska. Zdenka Jelínková[/]

Olivera Mladenović, Vukov opis kraljičke igre. Kovčević. Prilozi i graba o Dositeju i Vuku. [obsah]

Vukov i Dositejev muzej, Beograd 1971, kn 9, s. 30-42
      O. Mladenovićová, autorka četných heuristických prací o pramenech jihoslovanského folklóru, se znovu vrací k Vukovým cenným zápisům "králkovských" her. (Srov. Kovčević, 1964, kn. 6, s. 90-105, Vukova dela kao izbor za proučavanje orskih narodnih igara). Vuk jim přičítal takový význam, že jejich popis zařadil do všech vydání svých hlavních děl. (Poprvé: Narodna srpska pjesnarica, 1815; definitivní znění v posmrtném vydání Život i običaji naroda srpskoga, 1867.)
      V prvé části studie O. Mladenovićová řeší otázku originální provenience materiálu ve vztahu k autentickým zápisům M. Rankoviće. Sledování jednotlivých fází Vukových prací a genetického výkladu "králkovských" písní, tanců a dramatických akcí dalo pisatelce příležitost demonstrovat Vukův neobyčejně poučený metodický přístup k dešifraci tohoto folklórního druhu. Mimo jiné konstatuje, že ve srovnání s dosavadní literaturou, jsou Vukovy zápisy nejen nejstarší, ale také nejkomplexnější, a to i s ohledem na moderní etnochoreologickou notaci. Jsou natolik detailní, že jich lze použít i pro specializované studium choreografických forem. Zároveň poskytují vděčné Podněty k srovná[/]vacímu studiu tanců chorovodového typu. Velmi cenné jsou zejména údaje o choreograficky vymezené funkci "krále" a "barjaktara" (vlajkonoše), které v dosavadních výkladech zůstávaly pouze na pomezí schematicky chápané akce, interpretovanénejčastěji pouze symbolicky. Autorka studie je na základě Vukova podání uvádí též do vztahu k možné infiltraci prvků jiných obřadních obchůzkových her, v tradiční folklórní praxi jim konkurujícím. Sledovat tyto i mnohé jiné stránky umožňuje také choreologická analýza Vukových tanečních popisů, které O. Mladevićová podává v moderní transkripci. Hannah Laudová

Talcott Parsons, Společnosti, Vývojové a srovnávací hodnocení. [obsah]

Svoboda Praha 1971, 188 s.
      Americký sociolog zvučného jména T. Parsons (nar. 1902) patří k zakladatelům funkcionalismu v sociologii; jeho teorie společnosti shrnutá v knize "The Social System" (1951) je nejucelenější a nejpropracovanější výklad tohoto směru, dnes převládajícího v americké sociologii.
      Práce "Societies" (New Yersey 1966) je typickým plodem funkcionalistického pohledu na historii, Autor se zabývá vývojem společnos

217

ti jako celku; v podtitulu jeho knihy je třeba položit důraz na slovo "srovnávací". Základním autorovým postupem je obecná strukturální analýza. Parsons tak navazuje zvláště na tradici E. Durkheima a M. Webera, jež znamená odmítnutí historismu: sociální změna je jen přechodem mezi dvěma systémy (strukturami). Jak jinak lze za tohoto předpokladu zachytit a vysvětlit tyto změny než právě rozborem sociálních systémů, které ji předcházejí nebo následují?
      Postižení schématu fungování sociálních systémů a těch faktů, jež jsou podstatné pro udržení, zánik anebo vznik nového systému, stejně jako určení obecného směru vývoje, je hlavním cílem strukturně funkcionální metody autorovy.
      Pokud jde o samotné schéma analýzy, pak jeho základem jsou vztahové body společnostních subsystémů (tzn. 1. udržování vzorů, 2. integrace, 3. stát, 4. ekonomika). Tyto subsystémy tvoří sociální systém čili systém interakcí členů. Sám sociální systém je v Parsonsově pojetí subsystémem obecného systému sociálního jednání. Dalšími subsystémy jsou kulturní systém, osobnost, organismus, přičemž kulturní systém je "kyberneticky nejvyšším faktorem" a nejnižším z podmiňujících faktorů, organismus je v této dvoustranné hierarchii kyberneticky nejnižším, ale nejvyšším z podmiňujících faktorů sociálního jednání (cha[/]rakteristikou je vysoká energie). Autor tvrdí: "Hlavním rysem vývojového procesu je také stále větší diferenciace, která osvobozuje kyberneticky vyšší faktory od úzké specifičnosti podmiňujících faktorů nižšího řádu a umožňuje tak větší zobecnění, objektivaci a stabilizaci základních vzorů kulturního systému. Tento vývoj zvyšuje schopnost kulturních systémů ovládat širší okruh měnících se faktorů v rovinách podmíněnosti." Parsons je tedy, jak sám přiznává, spíše kulturním než sociálním deterministou. "Vývojové hodnocení," říká na jiném místě, "obsahuje jak kriterium vývojového směru, tak vývojové schéma jednotlivých stadií. Formulovali jsme směrový faktor jako zvyšování zobecnělé adaptivní schopnosti, což jsme vědomě převzali z teorie organického vývoje." z tohoto hlediska autor rozlišuje tři stadia společenského vývoje (přičemž v každém připouští značnou variabilitu): primitivní, přechodné a moderní. Dělící kriteria mezi těmito stadii vycházejí z rozhodujících změn kódových prvků normativních struktur. V prvém případě jde o institucionalizaci psané řeči v kultuře horní třídy, v druhém případě o institucionalizaci takového typu práva, jehož organizace je vysoce zobecněna podle universalistických principů.
      Jako látku k analýze si autor zvolil society důkladně archeologicky [/] a etnologicky prozkoumané: primitivní společnost domorodé Austrálie, africká království (primitivní společnosti), starověký Egypt, mezopotámské říše, Čínu, Indii, islámské říše, římskou říši, Izrael a Řecko (přechodné společnosti). Druhá část díla, která v tomto českém vydání není zahrnuta, se zabývá společnostmi moderními, T. S.


      H. Skorbucha, Ikonen aus der Tschechoslowakei, [obsah]

Artia, Praha 1971, XXlV str., 60 obr. tab.
      Nedlouho po knize A. Frického (Ikony z východného Slovenska, Košice 1971) vychází další obrazová publikace o ikonách na území Československa. Tematicky zabírá týž okruh jako práce Frického, je však určena především zahraničním čtenářům. Tato skutečnost je patrna v technickém provedení a kvalitě reprodukcí.
      V krátké úvodní stati autor seznamuje s historií ikonného malířství v karpatsko-ukrajinské oblasti v 16. až 18. století. Ve svých vývodech shrnuje základní poznatky, které o tomto tématu byly učiněny, a ukazuje na vazby karpato-ukrajinského ikonopisu k ikonnému malířství vůbec. V obrazové části zveřejňuje z umělecko-historického hlediska nejzajímavější ikony dosud roztrou

218

šené po kostelících severovýchodního Slovenska, ale ve význačné míře se opírá o materiály Národních galerií v Praze (především sbírek bývalého Kondakovova ústavu) a Bratislavě i sbírek muzeí ve Svidníku, Bardějově a Komárně. H. Skorbuchem sestavený soubor není sice počtem publikovaných dokladů rozsáhlý, je však sestaven s citlivým výběrem a dobře dokumentovaný. I v tomto umělecko-historickými hledisky diktovaném souboru je řada ikon s lidovými, pro ikonnou malbu netradičními prvky, které ukazují na blízký vztah malířů ikon z karpato-ukrajinské a haličské oblastí k lidovému prostředí. Lidové motivy, oděv, textil, detaily interiéru, jsou na barevných, svými rozměry větších a lépe technicky provedených reprodukcích zřetelněji patrny než v práci Frického.
      Skorbuchova reprezentační publikace si především pro svou obrazovou část, dokumentovanou i literaturou, zasluhuje pozorností etnografů. Mirjam Moravcová

Jan Chloupek, Aspekty dialektu. [obsah]

Spisy University J. E. Purkyně v Brně, filosofická fakulta č. 163. Brno 1971, 134 str.
      Moravská dialektologie, jejíž pevné základy položil svým dílem František Bartoš, byla po celou dobu své [/] existence přístupná moderním proudům, jež doprovázely vývoj evropského jazykovědného bádání a působily rovněž na vědecké myšlení v národopisu a jiných oborech. Výsledkem systematického výzkumu nářečí na Moravě je řada monografií i teoretických příspěvků, mezi něž přibyla v poslední době znamenitá práce brněnského badatele Jana Chloupka, stručně nazvaná "Aspekty dialektu". Autor pojímá dialekt komplexně, se zřeteli funkčními i strukturálními. Nářečí chápe Chloupek jako strukturální mluvený útvar národního jazyka, při čemž na rovné místo s ostatními jazykovými plány staví i syntax, jež stála dosud v dialektologii stranou. Práce je rozvržena do deseti kapitol, v nichž autor sleduje dialekt a ostatní útvary národního jazyka, aspekty dialektu a jeho strukturu, stálé promluvové faktory a strukturu dialektu, nářeční výpověď (větu), nářeční souvětí, reprodukování projevu, zvláštností při spojování větných členů, nářeční pořádek slov a odumírání dialektů. K práci je připojen dodatek, v němž se autor zabývá některými údaji jazykově zeměpisnými, dále vzorně zapsané a promyšleně vybrané ukázky mluvených projevů, soupis literatury, anglické resumé a index obecných výkladů.
      V Chloupkově knížce naleznou poučení nejen jazykovědci, ale i národopisci. Pro ně je zvláště podnětná kapitola druhá, třetí a desátá. Upozorníme alespoň na některé [/] Chloupkovy teze, které provokují k zamyšlení nejen v oblasti Jazyka, ale i v rámci obecnějšího kulturního vývoje. Autor si klade například otázku, zda byla čeština v době vzniku českého národního společenství jednotná nebo nějakým způsobem diferencovaná. Na rozdíl od dosavadních jazykovědných tezí, které se přiklánějí k první eventualitě, požaduje Chloupek relativizující korektiv. Podle autorova mínění totiž nevíme nic o rozdílech, které snad zanikly; nelze také předpokládat jazykovou jednotu pro sociální kolektiv, který obýval rozsáhlejší území a jehož administrativní pouta nebyla nikterak pevná. Státoprávní vztahy byly na našem území odedávna složité. Nic nevíme o jazyce kmenů, které sídlilý na našem území na prahu doby historické. Přes určitou skepsi o možnostech jazykovědné argumentace v raných obdobích našich národních dějin, má Chloupek za to, že integrační procesy postupovaly v jazyce už od nejstarších dob ruku v ruce: integrací menších území se vytvářely ostřejší rozdíly mezi oblastmi většími a naopak při otevřených možnostech původně diferenciačního pohybu v jazykové struktuře vznikaly náhodné shody. Po celou dobu existence spisovné češtiny trvala podle Chloupka i tradiční teritoriální nářečí, jež se vyvíjela jinak v Čechách a jinak na Moravě. Chloupkův názor, že dnešní označení našich nářečí nemají žádný vztah k dávným poměrům kme

219

novým, plně podporují i současná bádání etnografická a historická.
      Folklorista nalézá inspirující pasáže především v kapitole o aspektech dialektu a jeho struktuře. Chloupek zde sleduje mimo jiné též otázku individuálního výběru vyjadřovacích prostředků u uživatele spisovného jazyka a dialektu. Uvádí, že možnosti druhého jsou omezeny pevností nářeční mluvnické struktury a jednolitostí nářečního lexika. Příslušník nářečí si vyjadřovací prostředky volí především z jediné stylové vrstvy, kterou Chloupek označuje jako "dialogovou". Tím však autor nechce uvádět v pochybnost existenci lidové slovesnosti s větší nebo menší mírou umělecké invence. Zdůrazňováním stylistických rozdílů v nářečí se podle mínění autora nerespektuje specifičnost dialektu, tj. jeho mluvnická i lexikální jednolitost, jednovrstevnatost, a poměry v nářečí se měří spisovným jazykem. "Je pravda" - píše Chloupek, "že v složitějších projevech lidové tvořivosti odrážejí se umělecké postupy i ve volbě jazykových prostředků," soudí však, že se tu slohotvorný proces shoduje s postupy běžnými ve spisovném jazyce.
      Základní příčinu odumírání dialektů spatřuje Chloupek v ukončení izolace těch skupin národní společnosti, jímž sloužil k dorozumívání stejný dialekt. Důslednému dovršení tohoto zákonitého procesu stojí v cestě překážky různého druhu a způsobují jeho retardaci.[/] Předností Chloupkových "Aspektů dialektu" je hodnocení tradičního teritoriálního dialektu nejen z hlediska jazykového, ale i historického, sociologického a politického. Autorovo pojetí umožňuje stanovit specifické místo dialektu mezi spisovným jazykem, obecnou češtinou a interdialekty, dává poznat i společenskou funkci nářečí. Sličná a poutavě napsaná knížka J. Chloupka se díky své vysoké vědecké úrovni řadí k publikacím, k nímž se často vrací odborník a v nichž nalézá cenná poučení i laický čtenář. Václav Frolec

Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od roku 1760. [obsah]

Biograficko-bibliografický slovník. SPN Praha 1972, stran 562
      K našim slovníkovým pomůckám přibyl od nedávna další užitečný počin, který přivítají odborní i laičtí zájemci o slovanskou literaturu, jazykovědu, historii, národopis a příbuzné společenskovědní discipliny. Obsah a zaměření publikace .ostatně vyplývají z jejího sáhodlouhého názvu (např. titul, obdobný nedávnému lexikonu hudebnímu - "Československý slavistický slovník" apod. by při nejmenším zjednodušil budoucí odkazovou praxi, tedy ČSS na místo - dejme tomu - ČPJDKSN, kterážto zkratka dosáhne aenigmatické dokonalosti nynějších SPFFBUF, SPFUPJŠ aj.). Redaktoři Milan Kudělka a Zdeněk Šimeček se 40 spolupracovníky dokázali v relativně krátké době (od r. 1966) připravit a publikovat téměř 600 osobních hesel jako "biograficko-bibliografický svod materiálu pro práci na dějinách slavistiky jako historicky proměnlivé mezioborové oblasti vědecké práce".
      Slavistická lexikografie má u nás již úctyhodnou tradici; stačí připomenout jména alespoň J. Dobrovského a P. J. Šafaříka. Hlavní, ne-li výhradní směr této produkce byl především filologický a literárně vědný. Moderní výzkum slovanské kultury v celé šíři stále zřetelněji prokazuje, že její výklad nebude dostatečně úplný a dokonalý bez úzké a neformální součinnosti nejen s obecnou historií a archeologií, ale i etnografií, folkloristikou, etnomusikologií a dalšími společenskovědními disciplinami. V tomto pojetí byl proto zcela oprávněně vytvořen soubor osobních hesel, obsahujících ve třech oddílech jednak stručný životopis (zpravidla pouze několikařádkový), přehlednou charakteristiku činnosti příslušného autora se zvláštním zřetelem ke slavistickému bádání a konečně výběr nejdůležitějších slavistických prací. U významných osobností je ve slovníku navíc připojen ještě výběr životopisů a vý

220

kladových pojednání o díle dotyčného autora.
      Stejně jako u kterékoliv slovníkové práce nelze ani v tomto případě počítat s naprosto vyčerpávajícím heslářem příslušné problematiky. Také redakční zásadu citovat pouze "české a slovenské slavistické práce ze všech společenskovědních oborů, pokud mají nebo pokud z hlediska své doby měly vědecký charakter" nepodařilo se vždy striktně dodržet. V bibliografických oddílech se nezřídka setkáme s kompiláty, žurnalisticko-informativními články a podobně. Přídavky tohoto druhu jsou celkem přijatelné - pokud nejsou na úkor skutečně závažných a podstatných titulů (heslo L. Kuba připomíná dokonce hned několik příležitostných článků o tomto "zakladateli slovanské hudební folkloristiky", nikoliv však dosud nejobsáhlejší monografii od J. Stanislava z r. 1963).
      Vzdor chvályhodně netradiční koncepci slovníku přišli přesto zkrátka někteří nefilologicky či neliterárně orientovaní badatelé, činní zejména ve folkloristice a etnografii. Svého hesla se například nedočkal průkopník "myšlenek o slovanském zpěvu" z roku 1843 Ludvík Rittersberk, resp. Rittersberg (bibliografický odkaz ke str. 87 na L. Rittera (?) se ovšem týká Jana resp. Johanna Rittersberka, mimochodem nejen životopisce Dobrovského, ale i vydavatele první tištěné sbírky [/] českých lidových písní s nápěvy z r. 1825). Samostatnou zmínku by si bezpochyby zasloužil A. Müller se svými ranými pokusy o metrorytmickou analysu, stejně jako i někteří z pozdně romantických vykladačů společných prvků ve slovanském zpěvu (P. Sobotka, E. Meliš ad.) a snad také agilní vydavatelé, upravovatelé a překladatelé slovanských lidových a zlidovělých písní pro první společenské zpěvníky (např. J. Tobiášek, A. V. Maloch, F. Polenský aj.). Nově koncipovaná slovníková příručka univerzálního uplatnění - přes zmíněné výhrady - bude bezpochyby uvítána rovněž slavisticky zaměřenými pracovníky v oboru etnografie a folkloristiky. Jaroslav Markl

Pavla Vacová, Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami. [obsah]

Vyd. Okresní vlastivědné muzeum a Okresní kulturní středisko v Blansku, 1970, 39 stran, 17 fotografií, 4 kresby
      Práce sběratelky Pavly Vacové pojednává o lidovém oděvu, především o kroji v oblastí zvané Malá Haná, to je okolí Boskovic, Jevíčka a Moravské Třebové. Je to oblast spíše kopcovitá, méně úrodná a tedy chudší, která inklinuje hospodářsky a kulturně k Vysočině.[/]
      Autorka vyšla především z vlastních sběrů v obcích, kde působila řadu let jako učitelka. Sbírala jednak krojové součástky, které se jí takto podařilo skutečně zachránit před zničením, dále vzpomínky pamětníků, které jí pomohly při pokusech o rekonstrukci lidového oděvu. Dále čerpala z muzejních sbírek v Jevíčku a v Boskovicích.
      Ženský kroj zanikl ve studované oblasti v 60. a 70. letech, mužský už v polovině minulého století. Autorka si pečlivě všímá příčin, které způsobily zánik kroje ve sledovaném regionu. Dochází k závěru, že to byly na prvním místě hospodářské příčiny, které vedly k zániku kroje i v ostatních oblastech a kromě toho v dané oblasti ještě národnostní důvody. Smíšená manželství totiž nebyla příznivou půdou pro udržování tradic, naopak poloměstský nebo městský oděv byl za těchto okolností sjednocujícím faktorem. Na základě bohatého materiálu ze studované oblastí provedla také srovnávání forem a výzdoby krojových součástek s krojem na Hané a ve východních Čechách. Podrobně sleduje kroj jednotlivých skupin. Nejméně dokladů se zachovalo pro dětský kroj. Malé děti dědily oděv po starších sourozencích, který už byl zpravidla přešitý ze staršího materiálu. Autorka se musela spokojit většinou jen s informacemi pamětníků, protože kromě křestních čepečkú, které se v rodinách dědily, se dětský kroj nezachoval.

221

Podobně o mužském kroji nás autorka informuje převážně na základě výpovědi pamětníků.
      Nejobsáhlejší je partie o ženském oděvu, která obsahuje i kapitolu o účesech, úpravě hlavy, o prádle, dále o jednotlivých součástkách svrchního oděvu a o obuvi. Ve všech případech si autorka pečlivě všímá okolností, za kterých se jednotlivé součástky nosily (všední, sváteční, k zábavě, do kostela) a kdo je nosii (svobodná děvčata, vdané ženy apod.). Kromě oděvu věnuje autorka také pozornost obřadnímu textilu - úvodnicím, koutním plachtám, křestním šátkům, křestním vínkům apod.
      Práce Pavly Vacové tedy přesahuje rámec studie o kroji a můžeme ji nazvat monografií o lidovém textilu studovaného regionu. Studie je doplněna seznamem informátorů z jednotlivých obcí a dále popisem osmnácti úvodnic nebo jejich zlomků, nalezených ve zkoumané oblasti. Milada Šulcová

Hana Kubálková, Strava vesnického lidu na středním Polabí. [obsah]

Práce Oblastního muzea v Poděbradech, řada B, č. 7, Poděbrady 1972, 46 stran
      Monografie je výsledkem několikaletého soustavného studia, které autorka zaměřila na toto zdánlivě [/] okrajové téma. H. Kubálková zpracovává široký okruh informací, které shromáždila především formou dotazníkového průzkumu. V žádném případě se jí nejedná pouze o jakousi rekonstrukci jídelníčku na vesnici v minulosti, ale jde jí o to, ukázat, jak "ve stravě, její úpravě, druzích pokrmů, v rozmanitosti a kvalitě použitého materiálu i ve způsobu stolování se odráží hospodářský charakter zkoumané oblasti, životní formy, společenské rozrůznění a sociální protiklady" (str.3).
      Práce se dělí na tři celky, totiž na období od konce 19. století do první světové války, období mezi dvěma válkami a období od konce druhé světové války. Autorka si důsledně všímá ekonomických i společenských změn na vesnici a ukazuje, jak se tyto změny promítají právě v lidové stravě. Pozorně si také všímá rozdílů uvnitř vesnického společenství v uvedených obdobích.
      V prvním období docházelo v důsledku zemědělských reforem k rozšiřování hospodářství, dokonce i obytná stavení se zvětšovala, ale rodiny rolníků se dál musely uskrovňovat, a proto strava zůstávala bez výrazných změn. Nelišila se také strava hospodáře a jeho rodiny a strava čeledi, dokonce velmi často jedli všichni u jednoho stolu.
      Po skončení první světové války se sedláci v důsledku válečné hospodářské konjunktury zbavili dluhů a hypoték a také se začali výrazně [/] politicky organizovat. Vedle toho se také na vesnicích zakládala hospodářská družstva a záložny. Cukrovka se začala pěstovat ve velkém, intensivně se pěstovaly hospodářsky výnosné plodiny, například čekanka a zelenina a velmi rychle rostly výnosy obilovin. V důsledku tohoto relativního zvýšení hospodářské úrovně vesnického obyvatelstva se začala měnit také skladba stravy .na vesnicích. Rostla například spotřeba masitých jídel a pečiva z bílé mouky, které do té doby patřily výhradně k svátečním nebo obřadním jídlům. Lepší komunikace umožňovaly lepší prodej ovoce a zeleniny a na druhé straně zase měli sedláci možnost nakupovat některé potraviny ve městech.
      V období od konce druhé světové války se výrazně projevuje upouštění od starých tradic. Kolektivní zemědělská výroba dává možnosti maximální racionalisace hospodaření. Vzhledem ke změnám hospodaření se také mění skladba jídel i způsob stolování a v neposlední řadě se zde uplatňuje například vliv závodních jídelen a ve větší míře se i na vesnicích kupují hotová jídla.
      Autorka uvádí dále několik vzorových jídelníčků a u každého z nich podrobně udává okolnost, zvláště sociální prostředí, v němž se vyskytoval.
      Samostatný celek tvoří "Slovníček stravy venkovského lidu ve středním Polabí". Je to abecední seznam jídel,

222

většinou místních lidových označení. Slovník zahrnuje jak názvy typických místních pokrmů, tak obřadních jídel. K práci je připojen seznam informátorů a dopisovatelů, kteří se podíleli na shromážděni informací.
      Práce Hany Kubálkové tedy sleduje odraz narušování starých tradic ve způsobu života venkovského obyvatelstva ve středním Polabí od konce 19. století do současnosti, zvláště vliv socialistických změn na zvýšení životní úrovně venkovského obyvatelstva, jak se projevuje právě v oblasti stravování. Milada Šulcová

Jindřich Jindřich, Chodský zpěvník pro mládež. [obsah]

Uspořádal Jaromír Jindřich. Praha, Editio Supraphon, 1971. Stran 155, náklad 4000 výtisků, cena Kčs 29.
      V úpravě synovce zemřelého národního umělce Jindřicha Jindřicha vyšlo 120 písní jeho bohatého Chodského zpěvníku jako výukový materiál pro školní mládež, pro mládežnické soubory a ostatní zájemce. Tento výběr plní myšlenku dr. Jaromíra Fialy, známého hudebního pedagoga, Jindřichova přítele i jeho pomocníka a rádce v počátcích vydávání Chodského zpěvníku, který v r. 1929 sám sestavil Jindřichův chodský zpěvníček pro školní mlá[/]dež, vydaný tehdy Okresním osvětovým sborem ve Kdyni.
      Vydání současného výboru má také účel především pedagogický, a po této stránce plní svoji úlohu vzorně. Jaromír Jindřich, sám znamenitý hudebník a hudební pedagog, rozdělil písně podle stupně obtížnosti a příslušných výukových kritérií na devět oddílů podle ročníků ZDŠ, opatřil je základními hudebními údaji; jako pomůcka a vzor mu sloužily Jihočeské lidové písně od dr. V. Čiháka, vydané SNP v Praze r. 1971. Dále jsou uvedena u jednotlivých písní příslušná data ve vztahu k základní edici - Jindřichovu Chodskému zpěvníku. Jakkoli není nynější Jindřichův Chodský zpěvník přímo určen folkloristickému studiu, jde přece o výběr, který bude zajímat odborníky, protože je pořízen velmi citlivě a dbá původních zápisů Jindřicha Jindřicha.
      Upravovatel napsal k němu výstižnou předmluvu, kde se zájemce seznámí s charakteristikou chodské lidové písně i s edicí Jindřichova Chodského zpěvníku. Kromě toho zařadil Jaromír Jindřich do tohoto výboru i známou Bulačinu, ukázku zápisu chodské lidové písně s doprovodem dudácké muziky od Ludvíka Kuby a opatřil jej vysvětlivkami zkratek a seznamem odborné literatury, který však bylo možno doplnit a upřesnit, vysvětlivkami k textům písní, dále abecedním sezna[/]mem písní s udáním druhu, lokací v JCHZ, školního ročníku a čísla písně, tabulkou metodického přehledu písní pro 1. až 9. ročník a konečně seznamem písní, jak následují podle ročníků a čísel, opět s údaji o druhu a umístění v JCHZ. Na závěr pak uvedI upravovatel seznam dalších prací Jindřicha Jindřicha, z nichž byly převzaty některé písně zpěvníčku, s uvedením názvu, vydavatele a čísla písní.
      Třeba připomenout také velmi zdařilou a instruktivní, byť stručnou skicu dr. A. Špeldy, znalce a propagátora Jindřichova díla, nazvanou Národní umělec Jindřich Jindřich a chodská lidová píseň. Vydání Jindřichova Chodského zpěvníku pro mládež spInilo zdařile svůj účel. Bylo by si jen plát, .aby bylo i podnětem a zamyšlením nad novou, vědeckou edicí původního Jindřichova Chodského zpěvníku, regionální sbírky svým rozsahem i obsahem tak významné. Jaroslav Kramařík

František Šmahel, Idea národa v husitské revoluci, [obsah]

nakl. Růže v Českých Budějovicích, 1971, str. 229
      Velké téma husitské revoluce není zdaleka vyčerpáno. František Šmahel se pokusil vyložit v této své

223

nové práci svůj pohled na národnostní stránku husitské revoluce. V úvodu vysvětlil důvod svého návratu k tomuto tématu: když se obíral studiem pramenů k monografii o Mistru Jeronýmovi pražském, zaujala jej otázka, koho vlastně Jeroným zahrnoval do kategorie "svatosvatého českého národa": zda všechny ty, kdož se k českému národu hlásili jazykově, nebo i ostatní. Nebylo snadné najít v pramenech všechny odstíny "ideje národa" modernímu historikovi, přesto však vznikla práce zajímavá a z řady důvodů i aktuální. Vždyť v husitství jak ukazoval i Zdeněk Nejedlý musíme hledat kořeny naší přítomnosti a k husitství se musíme vždy vracet. Šmahelova práce tak činí na vysoké úrovni: neztrácí přitom však zájem o čtenáře, který se chce s daným tématem seznámit a nemá přitom předchozí průpravu.
      Závěr, k němuž autor dospívá, je snad překvapivý: v husitské revoluci nehrála "idea národa" tak velkou roli, jak bychom z mnoha i velmi vášnivých dokladů té doby očekávali. Celé hnutí, které bylo výsledkem hluboké společenské krize, vyústilo především do sporů o otázky víry. Klade si otázku, do jaké míry lze mluvit v tomto smyslu o "české anomálii" a odpovídá, že "do té míry, do jaké samy české dějiny, husitství a husitská revoluce byly anomálií evropskou". Protože v téže anomálii právě český národ vykazoval se větší dynamikou, lze [/] předpokládat, že tu byl anticipován. pozdější český nacionalismus. Podle autora z husitství nevzešel moderní český národ a nacionalismus husitské doby není totožný s nacionalismem doby moderní. Josef Bílek

Jiří Záloha, Šumava od A do Z, [obsah]

nakl. Růže v Českých Budějovicích, 1972, str. 214 + fotogr. příl. a mapa
      Jiří Záloha napsal a sestavil encyklopedii Šumavy, která ve svém objemu zahrnuje to nejdůležitější, čím Šumava byla a je z hlediska historického a přírodovědeckého i turistického. Sám školený historik vě[/]noval pozornost i etnografickým otázkám (pokud popisuje životní styl obyvatelů Šumavy, na příklad v heslech Lnářství, str. 97, Lukařství a pastvinářství, str. 98-100, obyvatelstvo, str. 112-117); Lidové architektuře Šumavy věnoval zvláštní heslo (str. 89-90), divadlu, str. 26-27, hudbě, str. 59-62. Šumavské zvláštnosti - pašijovým hrám v Hořicích v Pošumaví věnoval heslo "Pašijové hry" (str. 122), výtvarnému umění heslo na str. 182-188.
      Etnografické problémy v tomto díle jsou jistě jen okrajově uvedeny, jejich poslání je - stejně jako v případě dalších hesel - na úrovni dané vyčerpáním novější i starší literatury a jejím kritickým posouzením. Josef Bílek

224

SBORNÍKY A ČASOPISY

Izvestija na Etnografskija institut i muzej, [obsah]

kniga XIII, Sofia 1971, 323 stran
      Náplň XIII. ročníku sborníku "lzvestija na Etnografskija institut i muzej", vydávaného BAV, je různorodá materiálově, způsobem zpracování i rozsahem jednotlivých příspěvků zaměřených na bulharskou národní tématiku. P. Petrov využívá ve svém článku "K otázce o prvopočátcích balkánsko-karpatského chovu ovcí" filologické metody: Studiem rozšíření výrazů a místních názvů se starobylým slovním základem -kom- se snaží vysledovat kolébku evropského ovčáckého pastýřství. Na základě získaných srovnávacích jazykových materiálů a s přihlédnutím k archaickým jevům balkánsko-karpatské duchovní a sociální kultury dospívá autor k závěru, že území Bulharska patřilo k nejstarším centrům chovu ovcí v Evropě, odkud se šířil po celém kontinentě. Převážně popisný charakter má etnografická studie L. Penevové-Sâbevové "Tradiční vinohradnictví a vinařství v petričském [/] a melnišském okrese", věnovaná vinohradnicko-vinařské kultuře dvou okrsků v jihozápadním Bulharsku. Autorka sleduje chronologicky vinohradnické práce a obyčeje během celého roku, podává přehled pěstovaných odrůd révy, všímá si inventáře a místní vinohradnické terminologie, popisuje sklizeň a vlastní výrobu vína s uvedením rozdílného nářadí a pracovních postupů v obou uvedených okrscích. C. Dančevová-Blagoevová se ve svém příspěvku "Dědictví filigránové techniky 19. století v Panagjurišti" snaží odhalit zákonitosti rozvoje ažurového filigránu. Na základě archeologických a historických dokumentů předpokládá, že místní šperkařské mistrovství je výsledkem spojení původních starobylých dovedností s vnějšími (hlavně orientálními) vlivy, přičemž k rozmachu řemesla přispěla i vzrůstající záliba v jemných, přepychových předmětech z drahých kovů. Na podkladě studia exponátů historického muzea v Plevenu napsala N. Spasovová článek "Ozdoby z mincí v lidovém oděvu plevenské oblasti koncem XIX. a po[/]čátkem XX. století". Autorka se zabývá rozborem funkcí penízkových ozdob od prvotních apotropajních až po ryze estetické; neopomíjí ani důležitý moment sociální. V pojednání "Bulharské rituální praktiky spojené s lasicí" si všímá S. Genčev paralel v těchto obřadech a ve svatebních a pohřebních obyčejích. Pozornost zasluhuje historický vývoj studovaných věrských představ a jejich odraz ve folklóru, z něhož je patrno, jak se folklórní útvar mladšího data vlivem druhotného objasnění odumírající obřadní praktiky může stát základem nového pochopení a dalšího tradování daného rituálu.
      Další příspěvky spadají do oblasti folklóru. L. Bogdanovová použila ke své studii "Píseň, Nevěsta osudem předurčená k smrti v bulharském folklóru" několik desítek variantů skladby zapsaných na různých místech Bulharska, které srovnává po formální stránce, všímá si funkce písně a provádí rozbor zvykového a psychologického podkladu balady (víra v osud, svatební a narozeninové obyčeje a odraz těchto

225

faktorů v bulharském folklóru). Všechny písňové varianty vykazují nezávisle na místě původu těsný svazek s lidovými věrskými představami a bulharskou lidovou poetickou tvorbou.R. Ivanovová v pojednání "Námět o hříšném hajdukovi v bulharské písňové tvorbě" rozebírá 76 písňových variant a vyděluje dva základní typy písní, z nichž každý je charakteristický pro určitý region. Analýza motivů napovídá, že vznik specifičností podmiňují hlavně dva faktory: historický vývoj písně a umělecké zvláštnosti baladického žánru. Studie se dotýká také problematiky analogií a rozdílů mezi zbojnickými a hajduckými písněmi. Autorka usuzuje, že shoda námětů, kompozice a uměleckých prostředků vyplývá ze společného základu, který dal vzniknout oběma žánrům.
      V přehledné stati "Založení, počáteční činnost a mezinárodní kulturní styky Národního etnografického muzea v Sofii (1906-1944)" se pokouší Z. Radonov nastínit historií uvedeného ústavu ve zmíněném období. Úvod je věnován vzniku myšlenky založení muzea a její postupné realizaci (1869-1906). Vlastní práci kulturního a vědeckého zařízení autor chronologicky rozebírá odděleně na pěti úsecích: 1. administrativní a organizační uspořádání muzea, 2. sběratelská činnost, 3. výstavní činnost, 4. vydavatelská činnost, 5. mezinárodní styky v celoevropském rámci. Přestože jsou zdůraz[/]něny především pracovní úspěchy ústavu, nevyhýbá se autor ani kritickým připomínkám.
      Předběžné výsledky systematického studia příbuzenské terminologie předkládají I. Georgievová, D. Moskovová a L. Radevová pod názvem "Výzkum příbuzenských pojmenování u Bulharů". Titul "Stav nejdůležitějších řemesel v Sofii a městech sofijského okresu od osvobození Bulharska do r. 1944" stručně vystihuje obsah práce I. Vladimirova. Autor podává ma základě archívních materiálů přehled a charakteristiku jednotlivých period rozvoje řemesel v dané oblasti, kterou rozčleňuje na tři odlišné ekonomické okrsky. Zajímavým přínosem ke studiu forem rodiny je příspěvek "Zádruha v Brestovu - obci lovečského okresu". C. Cankovová v něm sleduje život jedné z velkorodin v obci od poslední čtvrtiny 19. stol. až do doby rozpadu po r. 1920. V monografii je podrobně rozpracována genealogie, hospodářské poměry a sociální vztahy tohoto společenství.
      Pestrý obsah sborníku "Izvestija na Etnografskija institut i muzej uzavírají recenze o nových sovětských publikacích. Kateřina Cichrová[/]

Makedonski folklor. [obsah]

Spisanie na Institut za folklor, II, Skopje 1969, c 1971, č. 3-4, stran 560
      S datem 1969 vyšel v prosinci 1971 v hlavním městě jugoslávské Makedonie další svazek nového sborníku Institutu za folklor. Na rozdíl od dřívějších edicí, zveřejňujících skopskou redakcí porůznu získané příspěvky k problematice makedonského folklóru, představuje tento sborník především dokumentaci k I. mezinárodnímu symposiu o balkánském folklóru, jež proběhlo 7.-8. července 1969 ve starobylém Ochridu. Jádrem publikace je 36 referátů a 14 diskusních příspěvků, které byly na symposiu předneseny anebo alespoň zaslány domácí, jugoslávskými účastníky a 8 zahraničními badateli z Bulharska, Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského svazu. Širší pojetí folkloristické problematiky umožnilo uplatnit nejen příspěvky balkanistické, ale i obecně národopisné (etnografické a etnologické), stejně Jako několik referátů literárně historických, sociologických apod. Obsahovou pestrost sborníku podtrhuje ještě rozmanitost jazyková. Z různorodého a hojného materiálu připomeňme alespoň vybrané referáty o hudebním a tanečním folklóru, vesměs balkánské provenience.
      Nerozsáhlý, zato komparačními a statistickými rešeršemi důkladně fundovaný příspěvek nedávno zesnulého V. Hadžimanova charakteri

226

suje významnost i výskytovou frekvenci (asi 30 %) sedmerce v makedonských lidových písních (podobně je tento metrorytmický rozměr zastoupen také v Bulharsku, zatímco v českých zemích a na Slovensku se téměř nevyskytuje). Melismatikou makedonského lidového zpěvu, charakteristickou zejména pro táhlé písně a nezapírající často ani svůj muslimsko orientální původ, zabývá se ve své přehledné stati S. Galaboski. Na příkladu původně židovské, španělskými a portugalskými Židy při jejich masové emigraci snad již na začátku 16. století do Makedonie přinesené písně, připomíná D. Konstantinov další stránku složité symbiózy polyetnicky formovaného makedonského folklóru. Neméně zajímavý příklad pro celý Balkán typické čilé migrace podává S. Jankovič v charakteristice několika starobylých balad z východního Srbska a severozápadního Bulharska, které konzervují ještě dodnes i jazykově pozůstatky někdejší valašské (rumunské) kolonizace; v řadě mezi lidem oblíbených junáků a hajduků, jako byli Petar, Vidu, Stanku ad. setkáme se i s jménem Novak.
      Z problematiky zlidovělých písní dlužno upozornit na přehledný nástin vývoje známé slovinské písně Naprej, zastava Slave ... (čili Slobodna Slovenija) od R. Hrovatina; roku 1860 ji ve Vídni složili Simon a Davorin Janko, brzy se rozšířila mezi všemi slovanskými národy, [/] avšak zcela nečekaný ohlas nabyla až za druhé světové války, kdy mezi partyzány i v balkánských koncentračních táborech vznikla řada jejích novodobých variantů - slovinských, srbochorvatských, makedonských i bulharských. K dokreslení historie této vpravdě všeslovanské zlidovělé písně stačí dodat, že její praní české zveřejnění pochází již z roku 1863 (v Urbánkově sokolském zpěvníku).
      V jediném etnoorganologickém příspěnku podává A. Linin typologický přehled na Balkáně používaných dud (v Albánii "gajde", v Bulharsku "gajda" a "mešenica", v Jugoslávii "gajde", "gajda", "mješnica", "dude" i "dipla", v Maďarsku "duda", v Rumunsku "cimpoi" a v Řecku "aksaulos"). Charakteristickým konstrukčním znakem jejich 4 hlavních typů s jednoduchou, dvojitou i trojitou melodickou (přední) píšťalou je pouze jediná (někdy i žádná) bordunová píšťala; jenom málokteré z balkánských dud, doložených nejraněji v tzv. Gorlestonském žaltáři z roku 1306, jsou opatřeny pomocným měchem (dymákem).
      Některé referáty jsou soustředěny na speciální motivaci lidových písní a tanců v relaci s obřadními zvyklostmi: G. Suliteanu pojednala o vztahu balkánských tanečních písní a rumunských vánočních zpěv, Š. Plana o koledních májových písních v Kosovu-Metochii, K. Penušliski o humorných rysech chorovodních písní, P. A. Petrov o charakteru a [/] původu písní tříkrálových. S. Kneževičová provedla obsažnou analysu obřadních funkcí v lidových tancích s námětem zdraví a nemoc. Učinila tak, podobně jako většina studií ve sborníku, s ohledem na příbuzné motivy ve folklóru dalších balkánských národů, sledujíc přitom metodické možnosti přístupu k materiálu jakožto předmětu etnomediciny a etnochoreologie.
      O charakteristiku typického projevu náboženského synkretismu ve zvycích "rusalije", v Gevgelii spojených s tancem, pokusila se V. Kličkova. Další monografická rešerše B. Ravnikara z oblasti slovinského tance je zaměřena na hypotetické prověření středověkého původu tanečního doprovodu k tzv. "štehvanju" (přibližně volná improvizace tanečního kroku) v tradičním repertoáru svatebních tanců, které, podle soudu Maroltova, vedou k starším formám ženských kol.
      Pokusem o uplatnění dosavadních studií o "tanečních dialektech" v maďarském folklóru je pojednání F. Pesovára, demonstrujícího i otázky interetnických vztahů tradic národů jihovýchodní Evropy na rozboru tanců z jihopanonské oblasti.
      Do oddílu úvah a diskusí o současném stavu folklórní tradice a způsobu její reinterpretace přispěl I. Ivančan statí o scénickém zpracování folklóru. Sleduje působení "turistických" zájmů ve vytváření příznivé atmosféry pro aplikaci auten

227

tické podoby tanců a s ní často nelogickou snahu směšovat různé vrstvy tradice při pokusech o rekonstrukci ve vesnických skupinách.
      Závěrečné oddíly sborníku doplňuje soubor referátů a diskusních příspěvků z ochridského symposia o Ristovského portrét makedonského kulturního historika P. D. Draganova (1857-1928), o půltucet recenzí a o výběrovou bibliografii F. Miloševského s 53 tituly nejzávažnějších studií o makedonském folklóru, zveřejněných v letech 1953-1968 v jugoslávských odborných časopisech a v ročence filosofické fakulty ve Skopji. Obsáhlá materiálová příloha B. Ristovského (str. 429-493) obsahuje 133 písňových textů z Goranska, sebraných v letech 1967-1970 F. Chodžou a A. Popovským. Ačkoliv byly tyto zápisy pořízeny zpravidla na magnetofonu a někdy i s instrumentálním doprovodem (například na "daire"), příslušné nápěvy k nim nebyly kupodivu publikovány.
      Jinak se vydavatelé dobře vyrovnali s náročnými požadavky objemného 7jazyčného sborníku, ilustrovaného četnými fotografiemi, nákresy, tabulkami, grafickými schematy a notovými ukázkami. J. Markl - H. Laudová[/]

Studia instrumentorum musicae popularis, II. [obsah]

Sborník symposia IFMC o lidových hudebních nástrojích z r. 1969. Redakce E. Stochmann,
      Stockholm, stran 196
      Z několika tzv. studijních skupin mezinárodní společnosti pro lidovou hudbu (lnternational Folk Music Council při UNESCO) předložila širší veřejnosti nejefektnější výsledky své činnosti skupina pro výzkum lidových hudebních nástrojů. Byla založena roku 1962 na 15. konferenci IFMC v Gottwaldově a uspořádala vlastně teprve třetí oficiální symposium. Referáty druhého pracovního zasedání v Brně roku 1967 o typologii evropského instrumentáře lidové hudby byly již publikovány ve formě úvodního svazku vskutku reprezentační edice Studia instrumentorum musicae popularis (SIMP, I, viz recenzi v tomto časopise, 1969, č. 3-4, str. 221-2). Opět za podpory stockholmského hudebně historického muzea, jako 4. svazek jeho E. Emsheimerem redigovaných spisů, vyšei nedávno II. sborník SIMP, obsahující referáty ze zatím posledního, 3. symposia IFMC o lidových hudebních nástrojích; za účasti 4 desítek badatelů ze 13 evropských zemí se uskutečnilo 9.-13. července 1969 ve Stockholmu.
      Jednání symposia bylo soustředěno na dvě hlavní témata: metodologické problémy akustického výzkumu lidové hudby a formy souborové souhry. Pro klasicky orientované a ško[/]lené etnomusikology představuje ovšem první téma nemálo náročnou problematiku, předpokládající spíše než znalosti vlastních hudebních disciplin alespoň solidní orientaci ve fyzice, matematice a kybernetice. Celkem 8 referátů tohoto druhu se ujali jednak zkušení badatelé, speciálně zaměření na hudebně akustický výzkum (W. Graf z Vídně), na exaktně fundovaném studiu psychosociologické (H. P. Reinecke z Berlína) anebo nejnověji na aplikace soudobé špičkové techniky na vybrané hudební nástroje lidové i profesionální provenience. S efektními, byť pro humanisticky zaměřené musikology jenom částečně srozumitelnými příspěvky vystoupily na symposiu dvě trojice švédských badatelů (I. Bengtsson, P. A. Tove a S. M. Thorsén z Uppsaly a P. Tjernlund, J. Sundberg a F. Fransson ze Stockholmu). Při využití názorných ukázek demonstrovaly znamenité možnosti supermoderní techniky pro zcela přesná měření potřebných akustických parametrů lidových hudebních nástrojů i pro exaktní transkripci často melograficky velmi komplikovaného instrumentálního projevu. Přesvědčují o tom ostatně publikované texty s tabulkami, grafy a notacemi, doplněné alespoň fotografiemi několika přístrojů komputátorového typu (MONA, AlDA, POLLY, DISA ad.), speciálně vyvinutými, respektive adaptovanými švédskými kybernetiky a techniky k etnoorganologickým účelům. O intensivním využívání

228

techniky ve švédském musikologickém výzkumu se mohli konečně bezprostředně poučit účastníci symposia na exkursích v hudebně vědeckém ústavu university v Uppsala (ved. I. Bengtsson) a ve fonetické laboratoři stockholmské techniky (ved. J. Sundberg). Přehlednému nástinu sdružené lidové hudby je ve sborníku věnováno dalších 8 referátů. Četnými notacemi je doložena charakteristika i neobvyklých nástrojových spojení v maďarském hudebním folklóru - foukací harmonika s citerou, D klarinet s niněrou, dechový septet ad. (B. Sárosi, Budapešť). V soudobých, nedávných i historických instrumentálních skupinách na Slovensku a v Čechách dominují zcela zřetelně housle (I. Mačák, Bratislava a autor této zprávy). Kromě strunných nástrojů gädulky a tambury nabyla během staletí v řadě bulharských oblastí takové universální uplatnění rovněž třístavcová hranová píšťala kaval (M. Todorov, Sofie). Na slovinskoitalských hranicích, v Rezii, dodnes se udržela tradiční hra na housle, doprovázené pouhým bordunem prázdných strun violoncella, nahrazujícího snad někdejší dudáckou prodlevu; souvislosti se slovenskou gajdošskou hudbou jsou někdy až nápadné (J. Strajnar, Lublaň). Oblibu takového dua potvrzují i písemné a obrazové dokumenty, hojné zvláště v 19. století (Z. Kumerová, Lublaň). Série fotografií z uplynulého půlstoletí dokládá alespoň ojedinělý vý[/]skyt homogenních a heterogenních nástrojových seskupení na území téměř celé Francie (C. Marcel-Dubois, Paříž). Sborník uzavírá přehled historických a systemisačních aspektů, uplatněných během dvousetletého vývoje organologického bádání (H. Becker, Bochum).
      Grafickému vypravení obou dosud publikovaných sborníků byla věnována mimořádná péče. Velký čtvercový formát (25x25 cm) není sice příliš skladný, zato pro budoucnost umožní eventuálně vkládat do přebalů také zvukové ilustrace na gramofonových deskách. Obálky obou sborníků mají "slovanský ráz": nejdříve byla použita soudobá ilustrace slovenská, nyní zase slovinská insitní kreace (malba na včelím úlu z r. 1889 - duo housle a basička). Jaroslav Markl

F. Navrátil, Ohlas Národopisné výstavy českoslovanské v Praze na českém jihovýchodu, [obsah]

Jihočeský sborník historický, 1971, č. 2, str. 105-110
      Autor popisuje přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou v okresním hejtmanství pelhřimovském, tj. ve čtyřech bývalých sousedních okresech - pelhřimovském, pacovském, počáteckém a v Kamenici nad Lipou. Příprav se zúčast[/]nili především učitelé, členové jednot Budeč a Komenský; blíže se zabývá F. Navrátil prací Budče počátecké a sleduje ji od července r. 1892, kdy byl podán návrh na zřízení muzea a místní národopisnou výstavku v Počátkách. Výstavka se uskutečnila 30. VII. - 1. VIII. r. 1893 a mnoho z vystavených předmětů bylo odesláno na výstavu do Prahy, odkud se však málo vrátilo. Počátecký soudní okres byl první, který uspořádal na Pelhřimovsku takovou výstavku.
      Dále píše autor o výstavním odboru v Pacově, kde však muzeum bylo založeno až r. 1908; v Pelhřimově došlo k ustavení národopisného odboru r. 1894 a místní výstavka se pořádala až 31. I. - 4. II. 1895.
      V sousedním okresním hejtmanství jindřichohradeckém vznikl národopisný odbor v roce 1894 a výstava se konala ve dnech 29. VII.8.VIII. téhož roku.
      Autor článku se zabývá i publikační činností na českém jihovýchodu v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou a připomíná zejména známý spisek V. J. Charváta "Z českého jihu". Knížka vyšla r. 1898 a téhož roku a pod redakcí učitele K. Fišera v Pelhřimově dotazník pro popis tamního okresu. Jaroslav Kramařík

229

Zpravodaj místopisné komise ČSAV 12, 1971, č. 5, str. 651-817 [obsah]

Stati zařazené v pátém čísle 12. ročníku Zpravodaje se ve své většině dotýkají otázek etnografické problematice vzdálené. Dvě práce však nelze přehlédnout.
      J. Kramařík v článku Etymologická podání z cyklu chodských lidových tradic o Kozinovi a Lomikarovi (667-677) shromáždil různé varianty lidových etymologických pověstí, které se váží k místům nesoucím jméno Kozinovo (Kozinova [/] dědina atd.) nebo se vztahují k místům chodské historie konce 17. století. Autor vyslovuje závěr, že sledované etymologické pověsti (tradované i zaznamenané místními spisovateli) nelze ztotožnit s konkrétními historickými událostmi. Naopak je nutno je považovat za výraz všeobecných tendencí a protifeudálních postojů, které se projevují v lidových tradicích středoevropských a evropských vůbec.
      Stať L. Procházky, Zaniklá osada Teplá u Bohouňovic II v katastru obce Nesměň (okr. Kolín 687-694) [/] se zabývá otázkou stojící v popředí zájmu dnešní toponomastiky. Autor informuje o historických pramenech dokládajících existenci obce až do poloviny 16. století, lokalizuje osadu Teplou, rekonstruuje její katastr a uvádí pozdější podílníky na držbě půdy.
      Z ostatního obsahu tohoto čísla nutno upozornit na další kapitoly bibliografických přehledů V. Šmilauera (39. stovka onomastických zpráv a poznámek, str. 731-782) a M. Novákové-Šlajsové (Onomastické drobty, str. 797-803 a 804-807). Mirjam Moravcová

230

KONFERENCE

Seminář o dělnické kultuře [obsah]

(Lodž 10.-11. 3. 1972)
      Ve dnech 10.-11. 3. 1972 se konal v Lodži seminář o dělnické kultuře. Pracovního zasedání, které bylo uspořádáno z iniciativy Katedry etnografie lodžské university, Muzea archeologie a etnografie a lodžské odbočky PTL, se účastnil uzavřený okruh lodžských sociologů, etnografů a muzejníků, aby prodiskutovali některé teoretické Otázky dělnické kultury, vyměnili si zkušenosti z výzkumů a studia lodžské průmyslové oblasti a z dokumentace a instalace způsobu života dělnictva a jeho kultury.
      Úvodní referát prof. dr. K. Žygulského (Problematyka badań nad klasą robotniczą ze szczególnym uwzgledniem Lodzi) se zabýval charakterem kultury lodžské průmyslové oblasti, která se vytvářela z různého etnického podloží a ze Silných. regionálních vlivů, jež byly dány. krajovým původem přistěhovalých polských dělníků. Ve zdejší dělnic[/]ké kultuře hrála proto dlouhou dobu významnou úlohu tradiční lidová kultura. Žygulski se dále zabýval dělníky jako tvůrci hodnot, ale současně i jako jejich konzumenty a v této souvislosti hovořil o úloze krásné literatury, divadla a hudby v životě dělnictva. V závěru svého obsáhlého referátu upozornil Žygulski na chystanou změnu v rytmu pracovního dne polského dělníka v důsledku plánovaného přesunu všech svátků na neděli a přechodem na čtyřdenní pracovní týden.
      Doc. dr. E. Pietraszek z Krakova (Badania etnograficzne nad kultur robotniczą w Polsce) podal v úvodu svého referátu přehled stavu etnografického bádání nad problematikou studia a výzkumu průmyslových oblastí v Polsku a sousedních zemí. V další části se zabýval i u nás tak diskutovanou otázkou, co má etnograf při výzkumu dělnictva sledovat, zda způsob života a kulturu nebo jen způsob života a sám se přikláněl k názoru prvému. V závěru se dotkl úlohy dělnic[/]ké kultury v kultuře celonárodní a obsahu pojmů lidová kultura, kultura lidu a kultura pro lid.
      D. Z. Bokszański (O problemie barier w procesu awansu kulturalnego robotników) se pokusil ukázat na přehrady brzdící kulturní rozvoj dělnictva. Ve svých závěrech se opíral především o pozorování jazykovědců a o sociologické výsledky průzkumů úlohy televize, rozhlasu a kina na život dělnictva.
      O "lidové literatuře" (kramářská píseň, tzv. braková literatura ap.) a jejím vlivu na život dělnictva referoval dr. J. Dunin (Druki popularne na łodzkim druku a ich czytelnictwo).
      Prakticky jediný etnografický příspěvek, když pomineme referáty muzejníků a naši účast na zasedání (Etnická a etnografická problematika zelovských a kúcovských Čechů), měla mgr. I. Lechová (Relacje wieś-miasto w tradycji robotniczej Lodzi), která se zabývala problémem vztahu města a vesnice a v čem vesnická tradiční kultura

231

ovlivnila kulturu lodžského dělnictva.
      Referáty prof. dr. I. Turnau, mgr. Władykové a mgr. J. Lecha se věnovaly otázkám muzeální dokumentace a instalace. Zatímco přednáška prof. dr. Turnau z IHLM z Varšavy (Problematyka i sposób ekspozycji życia codziennego różnych środowisk kulturalnych w muzealnictwie europejskim) byla jakýmsi přehledem současné evropské muzeální expozice, byly referáty lodžských muzejníků (E. Wladyková, Problematyka badań etnograficznych nad kulturą robotniczą Lodzi z uwzgIędnieniem potrzeb muzealnych; J. Lech, Rozważania o perspektywach rozwojowych muzealnictwa etnograficznego w Lodzi) zaměřeny na konkrétní otázky lodžského muzejnictví a na plán instalace způsobu života dělnictva a jeho kultury.
      Seminář, jehož referáty a diskuse budou otištěny v připravovaném sborníku, ukázal na společné problémy našich i polských etnografů a sociologů, i na to, že výměna zkušeností na společné poradě by byla v dohledné době žádoucí. Iva Heroldová[/]

Václavkova Olomouc 1972 [obsah]

Letošní program Václavkovy Olomouce (14.-16. 5 1972) byl věnován tématu "Bedřich Václavek a úkoly marxistické kritiky". Na půdě filosofické fakulty University Palackého se sešlo na sto uměnovědců; literárních historiků, hudebních vědců, pedagogů, kulturních pracovníků, kritiků i studentů, aby pojednali o Václavkově odkazu pokrokové uměnovědné a literární kritice. Bylo předneseno asi pětadvacet referátů, věnovaných různým stránkám formování levicové umělecké a zejména literární kritiky ve 20. a 30. letech i Václavkově podílu na tomto vývoji. Převahu měly příspěvky zabývající se literaturou a literární kritikou, jak už vyplývá z osobní orientace Václavkovy, ale odezněly i referáty osvětlující filosofický a politický kontext Václavkova díla i soudobého umění a kritiky, příspěvky věnované hudební kritice, divadelní vědě i regionalistice. Mezi přednášejícími byli mnozí přední vědečtí a kulturní pracovníci. Výrazným rysem referátů a celého jednání byla snaha spojit projednávanou problematiku s aktuálními otázkami a úkoly dnešní umělecké kritiky. Na olomoucké konferenci, jež se konala k nedožitým 75. narozeninám B. Václavka, odeznělo i několik příspěvků s tematikou národopisnou a folkloristickou, která - jak je známo - patřila do základního okruhu Václavkovy vě[/]decké i veřejné kulturní činnosti. O. Zilynskyj synteticky shrnul Václavkovy názory na lidovou píseň a dovodil, jaké úkoly z nich vyplývají pro dnešní folkloristické bádání; D. Klímová ukázala, jak podnětmé jsou Václavkovy názory o kritice folklórních zápisů, zvláště z romantického období, pro řešení některýchotázek; O. Sirovátka mluvil na téma Místo lidové slovesnosti v koncepci literatury u B. Václavka a zdůraznil nutnost kooperace mezi literární vědou a folkloristikou; a konečně K. Horálek se zabýval kritickým způsobem některými nejnovějším pracemi o výkladu mýtů. Konference připomněla, že mnohé stránky Václavkova folkloristického odkazu čekají stále ještě na zhodnocení a využití. Oldřich Sirovátka

Seminář o ochraně lidové architektury v Martině [obsah]

Slovenské národopisné múzeum, Etnografický ústav v Martině, Muzeologický kabinet pri SNM v Bratislavě a Okresný výbor socialistickej akadémie Slovenska uspořádali k příležitosti otevření první části Múzea slovenskej dediny v Jahodnických hájoch u Martina dvoudenní pracovní zasedání pod názvem Seminár o ochrane ludovej architektúry.

232

V příjemném prostředí jídelny hotelu Turiec v Martině zahájil seminář 23. 5. 1972 dr. J. Vlachovič, CSc., ředitel Slovenského národného múzea. S otvíracím projevem vystoupil dr. J. Mjartan, DrSc. Hovořil o úzkém sepjetí výstavby socialistické společnosti s budováním muzeí lidové architektury.
      První referát semináře přednesI dr. Š. Mruškovič, CSc. Zaměřil se na koncepci a koordinaci výstavby skansenů na Slovensku. Stručně probral vývoj myšlenky výstavby podobného typu muzeí od jejich vzniku před padesáti lety až po dnešek. Dále charakterizoval jednotlivé typy muzeí v přírodě vznikající na území Slovenska a zamyslel se nad jejich koncepcemi.
      Dr. I. Krištek, CSc. podal stručný nástin zařizování již instalovaných objektů ve skansenech a sladění potřeb odborných s provozními. Zdůraznil fakt, že teprve interiérovým vybavením se vlastně skansen dotváří, přičemž je nutno klást důraz na časovou posloupnost.
      Následujícím referentem byl ing. arch. J. Turzo, který seznámil účastníky semináře s technickými problémy dokončovacích prací a otázkami vyřeešení exteriéru v celoslovenském martinském skansenu. Uvedl konkrétní čísla a fakta z praxe, upozornil na těžkosti a informoval o nejbližších plánech přicházejících k realizaci.
      Pod názvem Problémy regionálnych múzeí v prírode v stredoslo[/]venskom kraji přihlásil svůj referát ing. arch. S. Dúbravec. O stejné tematice, jenže v podmínkách východoslovenského kraje, hovořil ing. arch. I. Puškár, CSc. Závěrem upozornil na základní překážky, se kterými se muzejníci i pracovníci památkové péče při realizaci skansenů musí potýkat.
      Jedním z nejhodnotnějších příspěvků byl prakticky zaměřený referát ing. V. Paserina na téma Konzervácie stavebného materiálu pre potreby múzeí ľudového staviteľstva. Přístupnou formou seznámil posluchače se základními zásadami konzervace a na příkladech uváděl nejvhodnější použití různých konzervačních prostředků.
      Se závěrečnými třemi referáty, vzájemně souvisejícími a pojednávajícími o vnitřním muzejním provozu ve vztahu k interiérovému vybavení, instalaci řemeslnických dílen a kulturně-osvětovým využíváním Valašského muzea v přírodě v Rožnově, vystoupili pracovníci tohoto skansenu v čele s dr. J. Štikou, CSc.
      Jednání tohoto dne ukončila plodná diskuse zaměřená k terminologickým otázkám a k nutnosti kooperace jednotlivých muzeálních institucí s obdobnou pracovní i odbornou náplní. Diskuse byla uzavřena dopoledne následujícího dne. Závěrem vlastního jednání semináře bylo přijato usnesení zahrnující veškerou probranou problematiku s patřičnými návrhy na řešení a zejména zdůraznilo nutnost spolupráce [/] spojené s výměnou zkušeností a vzájemnou pomocí.
      Program dále pokračoval vernisáží výstavy v budově SNM v Martině Ochrana ľudovej architektúry v ČSSR a později slavnostním otevřením dobudované I. etapy Múzea slovenskej dediny v Martině.
      Je zcela na místě konstatování, že takových seminář ů není nikdy dostatek, zejména v současnosti, kdy se otázka výstavby skansenů stává aktuální i v Čechách a na Moravě. Závěrem je nutno pouze poděkovat slovenským kolegům za uspořádání velmi zdařilé akce a popřát jim mnoho dalších úspěchů v budování muzeí lidového stavitelství v přírodě. Jan Souček

233

VÝSTAVY

Tisíc kraslic z ČSR o Gottwaldově [obsah]

Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově otevřelo začátkem dubna výstavu kraslic z českých zemí. Převážná část exponátů byla získána při soutěži o nejlepší a nejkrásnější kraslici a kraslicový nápis v roce 1970. Výstava však byla doplněna i exponáty z fondů gottwaldovského muzea.
      Kraslice a vůbec vejce měly významné místo v lidových obřadech a obyčejích. Lidé jim přisuzovali blahonosné, ochranné i plodnostní vlastnosti. Vejce se proto uplatňovala v mnoha výročních i rodinných obyčejích, v posledním období se však stala symbolem jara a jarních svátků. Malovaná vejce a kraslice se však vyvinuly rovněž v symboliku milostných vztahů.
      Obřadní a vůbec společenské funkce kraslic se v průběhu doby proměňovaly. Jejich kultovní význam zanikal, převládala především estetická složka. V ornamentice kraslic však nacházíme motivy, které obrážejí dávné věrské představy a obřadní symboly.[/]
      Gottwaldovská výstava se snažila ukázat kraslice v jejich zařazení do celého kontextu společenské kultury. Položila důraz na jejich estetické působení a v utřídění vycházela ze zdobných technik, přiřadila k nim však doplňkové artefakty a exponáty z jarního zvykosloví. Viděli jsme zde několik typů pomlázek z vrbového proutí, velikonoční řehtačky, figuríny smrtky, masku pohřebenáře, obřadní pečivo, keramiku, fotografie z jarních obyčejů, především z pomlázkových obchůzek.
      Výstava ukázala sedm ozdobovacích technik; ornamenty na kraslicích se vytvářely ovazováním listy rostlin před barvením, batikováním včelím voskem, vyškrabováním vzorů na obarveném vejci, leptáním barvy kyselinou, pozitivním malováním a plastickým zdobením voskem či slámou.
      Vystavené kraslice pocházely z Čech a Moravy, nejbohatěji však byly zastoupeny moravské regiony - Valašsko, Slovácko a Haná. V těchto oblastech se také nejbohatěji rozvinula a dochovala kraslico[/]vá tvorba, což jasně dokumentovala i přehledná mapa výskytu kraslic.
      Soutěže před dvěma lety se zúčastnilo 160 malířek s 933 kraslicemi. Mezi nimi čestně obstály zvláště Marie Gavalová z Ostrožské Nové Vsi, Kateřina Macháčková z Petrova u Strážnice a Anna Skybová z Nivnice. Mnohé z lidových malířek kraslic jsme mohli spatřit i na zahájení výstavy.
      Výstavu otevřel dr. Jaroslav Orel, pracovník Ústředí lidové umělecké výroby v Brně, který připravil libreto, scénář i výběr exponátů. Je rovněž autorem textů v katalogu. Při vernisáži vystoupil dětský soubor při OB v Malenovicích, který předvedl folklórní ukázky čerpající z jarních obyčejů. Výstavu zdařile realizovali výtvarníci ÚLUV v Brně Alfréd Hynek a Stanislav Kučera.
      Při příležitosti výstavy kraslic uspořádalo Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově seminář, kterého se zúčastnilo i 35 malířek kraslic a zájemců o tuto lidovou výtvarnou techniku. Jak nám sdělila pracovnice muzea Zuzana Damborská-Marhoulová, kromě dr.

234

Jaroslava Orla přispěli podnětnými přednáškami a výklady o kraslicích ing. Jan Bečák z Vlastivědného ústavu v Olomouci a dr. Eva Urbachová z Vlastivědného ústavu ve Vsetíně. Součástí semináře bylo i promítání filmů o malování kraslic na Valašsku a o lidové umělecké výrobě. Josef Tomeš

Obrázky Alžběty Landsfeldové na strážnickém zámku [obsah]

V tomto roce zařadil Ústav lidového umění do svého plánu krátkodobých výstav v galerii Joži Uprky na strážnickém zámku instalaci výstavy obrázků strážnické lidové umělkyně Alžběty Landsfeldové, manželky známého keramika a sběratele Heřmana Landsfelda.
      Je to první splátka dluhu strážnické veřejnosti této skromné a neobyčejně nadané ženě, místní rodačce, která ve Strážnici žije i tvoří. Podle rčení "doma není nikdo prorokem" jsou její obrázky známé v celé naší vlasti, ale i v zahraničí (některé byly i na dvou světových výstavách), ovšem ve Strážnici a vůbec na Slovácku má veřejnost možnost zhlédnout její výtvarnou práci poprvé.
      Její obrázky, vypodobňující každodenní život lidu v práci, svátečních chvílích, při oddechu i různé žertovné příhody, tvoří vzácnou jed[/]notu výtvarných prostředků, které paní Alžběta Landsfeldová čerpá z tradičního lidového umění a obsahu, založeném na nejdůvěrnější znalosti zobrazovaných postav i dějů. Neopakovatelnou atmosféru obrázků, prosluněnou jemným humorem, satirou a pochopením pro lidské přednosti i slabosti, dotvářejí doprovodné autorčiny texty, vepsané přímo do obrázků.
      Dominujícími body výstavy jsou dvě lunety, z nichž jedna nazvaná "Rovnoprávnost žen" byla oceněna čestným uznáním na celostátní výstavě lidových výtvarníků v Brně, a závěrečný cyklus dvanácti obrázků, znázorňujících zpracování konopí. Oproti dřívějším výstavám je zde četně zastoupena její tvorba od roku 1970.
      Bohužel autorka těsně před vernisáží své výstavy těžce onemocněla a nemohla se zahájení, které proběhlo 23. dubna 1972, zúčastnit. Ovšem její dosavadní dílo v přehledu na výstavě uvedené, hovoří jednoznačně o autorčině pohledu na život, plném nezdolného optimismu, který jistě navrátí tuto jedinečnou lidovou umělkyni opět k její výtvarné práci, přinášející radost i poučení obdivovatelům jejího umění. Jan Souček[/]

Lidové formy a matrice ze sbírek Heřmana Landsfelda [obsah]

14. května 1972, tedy nedlouho po vernisáži obrázků Alžběty Landsfeldové, měla na strážnickém zámku zahájení další výstava organizovaná Ústavem lidového umění.
      Byla vytvořena napohled z nevyčerpatelných sbírek Heřmana Landsfelda. Po úspěšné expozici "Habánských památek", se tentokrát autor zaměřil na jiné keramické odvětví a dal výstavě název "Lidové formy a matrice".
      Lidovým formám a matricím na pečení i smažení byla zatím věnována poměrně malá pozornost, a to jak po stránce sběratelské, tak i badatelské. Nevídáme je na výstavách keramiky, v terénu jsou originály již poměrně vzácné a v muzeích je jich poskrovnu. O to více vystupuje záslužná sběratelská činnost Heřmana Landsfelda, který za 52 roků zachránil přes 1000 kusů ze všech končin naší vlasti. Stejně tak pokulhává i teoretické zpracování tohoto keramického oboru. Chybí upřesněná terminologie, není rozpracována systematika třídění i klasifikace, nejsou podrobnější práce o vývoji forem a matric.
      Úvodní část výstavy nás seznamuje s nejstaršími nálezy forem a matric, převážně z vykopávek, z nichž některé exponáty mají svůj původ až ve 14. století. Dále nás výstava provádí třemi kulminačními obdobími lidových výročních obyče

235

jů. "Vánočky" a "ryby" charakterizují vánoce, formy a matrice "prasátek" společně s pekáči na maso období fašanků, různí "beránci" a "ovečky" jsou znamením velikonoc. Výstavu dotvářejí matrice společně s formami ve tvaru "děťátek", používané v rodinných obyčejích při svatbách i ostatní nejrůznější tvary bábovek, melounů, srdcí a dalších tvarů, které se pečou průběžně přes celý rok. Expozici rovněž výrazně oživují upečené těstové výtlačky typických tvarů lidových forem.
      Výstava lidových forem a matric na pečení a smažení ze sbírek Heřmana Landsfelda je prakticky první svého druhu v Československu a bude snad znamenat první vlaštovku ve zvýšeném zájmu o tento druh lidové keramiky, o čemž ostatně svědčí i velká návštěvnost, které se výstava těší. Přesvědčivě ukazuje velké umění lidových hrnčířů, kteří z hlíny dokázali vyrábět předměty a nádoby denní potřeby s velkou dávkou technického umu, estetickékého citu a výtvarných hodnot. Jan Souček[/]

Kronika socialistické vesnice. [obsah]

Výstava pořádaná k VIII. sjezdu JZD v Oblastním muzeu v Roztokách u Prahy (námět a libreto výstavy doc. dr. Antonín Robek, CSc., vedoucí výstavy prom. hist. Vlasta Matějová, výtvarné provedení Miroslav Pastyřík)
      Roztocké muzeum je jedním z poměrně mála ústavů, které pečlivě shromažďují předměty dokumentující nejrůznější stránky lidového života i k nedávné minulosti. Jeho úsilí zvlášť potvrzuje poslední výstava Kronika socialistické vesnice, slavnostně otevřená 26. dubna 1972. Podobně jako minulá etnografická expozice i nynější ukazuje na nejrůznějších tematicky utříděných dokladech význačné úseky kultury a způsobu života lidu v třídně rozdělené vesnici druhé poloviny minulého a první poloviny 20. století. Autoři současné výstavy A. Robek (námět a libreto) a Vl. Matějová (sběr muzejních předmětů, katalogizace) se nespokojili jen vystavením pozoruhodných muzejních přírůstků, ale provedli srovnání se současným stavem života a zemědělské velkovýroby socialistické vesnice. I když ke konfrontaci se současnou vesnicí mohlo být použito jen fotografických záběrů, divák chtě nechtě srovnává nedávnou minulost s přítomností a nestačí se divit, jak rychle zmizelo z naší vesnice staré zemědělské nářadí (např. srpy, kosy, hrábě, roubíky, cepy, pluhy, dřevěné i železné brány, řezačky, fukary atd.), řemeslnické dílny (výstava ukazuje zařízení kovárny) nebo jak se změnil interiér a způsob bydlení na vesnici. Nejmladší návštěvníci se asi poprvé na této výstavě dovídají, kdo byli braťkové, stejně jako poprvé si prohlížejí služebnické knížky, výuční listy, svatební smlouvy [/] a řadu dalších zajímavých dokladů. Je to tím, že vše - jak čteme na jednom panelu - zmizelo tak rychle, že nevíme, ani kdy. "A zmizelo to vlastně někdy ne tak dávno, ale kdy, to už se vlastně nepamatujeme. Je lidský věk tak rychlý, že jsme zánik těchto věcí kolem nás ani nezaznamenali, aneb jsme zánik těch to věcí ani nepovažovali za tak důležitý, abychom si toho povšimli?" Ať už je tomu jakkoliv, tento zánik byl zvlášť rychlý na vesnicích v okolí Prahy, kterým nikdy nebyla věnována z národopisného hlediska zvláštní pozornost. Výstava však přesvědčivě ukazuje, že i v obcích v blízkosti hlavního města je možno, získat a zachránit víc než dost. A krajina středních Čech, která nese tisícileté stopy naší kultury, si to skutečně zasluhuje. Platí to i o dvou vesnicích severozápadně od Prahy, Kozinci a Holubicích s románským kostelem z let 1224-26, z nichž pocházejí všechny vystavené exponáty. Josef Vařeka

Výstavka o polském Kielecku v Praze [obsah]

Kielecko (Ziemia Kielecka) byl název výstavy, kterou ve svých místnostech uspořádalo pražské Polské informační a kulturní středisko ve spolupráci s kulturním od

236

borem vojevodství v Kielcích, Svatokřížským muzeem a podnikem Výstavnictví v Kielcích za účelem seznámit českou veřejnost s tamní krajinou a jejími turistickými možnostmi, kulturními památkami i současným hospodářským rozvojem a v neposlední řadě také s lidovou kulturou a uměním této oblasti, jejichž ukázky byly do této regionální výstavky vkusně zakomponovány.
      Jakkoli prožívá Kielecké vojevodství v dnešní době ohromný rozmach socialistické industrializace a je vyspělým průmyslovým krajem, kde se nalézá komplex závodů na zpracování železné rudy, kde se těží "polské zlato" - síra, dobývá mramor a vápno, kde je dnes vybudován rozsáhlý průmysI na zpracování stavebních materiálů, je zároveň i regionem, v němž se udrželo mnoho dokladů lidové kultury starších dob, zejména ve Svatokřížských horách. Tato vrchovina, dosahující největší výšky Lysicou (611 m), dává Kielecku oproti sou sedním rovinným oblastem zvláštního charakteru a její četné lesy byly zdrojem pro zpracování dřeva, které na výstavce bylo připomenuto lidovými plastikami a některými dalšími drobnými exponáty. Méně již bylo poukázáno na tamní bednářství, jehož produkty byly dodávány do širokého okolí středního a jižního Polska. Naproti tomu bylo vhodně dokumentováno kielecké košíkářství, taktéž proslulé za hranicemi tohoto kraje.[/]
      V jihovýchodním Polsku, a tedy i na Kielecku, se soustřeďovala odedávna výroba keramiky a textilu. Do dnešní doby pracuje na Kielecku v mnohých obcích řada hrnčířských mistrů, jejichž výrobky, většinou tradičních tvarů a určení, ukázala výstavka ve vkusném výběru. Největší pozornost ovšem budily místní textilie. V Svatokřížských horách a na Opočyńsku se do současné doby tkají dekorativní tříbarevné koberečky zavěšované na stěnu, dále ubrusy, předložky; jedinečného půvabu dosáhly zapasky, vlněné sukně s barevnými pruhy. Na výstavce přirozeně nescházely ani vystřihovánky z papíru, dnes tak v Polsku oblíbené, a ukázky kraslic.
      Ještě jeden významný tradiční řemeslný obor připomněla pražská výstavka - venkovské kovářství, jehož rozvoj na Kielecku souvisel jistě s těžbou rudy. Upoutal zejména sekáček s holubičkou; snad exponátů z této oblasti mohlo být více. Co také návštěvník postrádal, byly fotografie lidové architektury z Kielecka, jež mohly být zařazeny do jinak bohatého souboru ukázek architektury historické i soudobé. To se týká i některých dalších oblastí starší lidové kultury, souvisících s každodenním životem; jen zemědělská práce se tu objevila .na reliéfu ve dřevě, znázorňujícím rolníka orajícího dvoupolicovou sochou taženou jedním koněm. Nutno si ovšem uvědomit, že šlo o výstavku, propagující především ty oblas[/]ti starší lidové kultury, jež si uchovaly svoji životnost dodnes a budí zájem široké veřejnosti. Dobré však bylo, že v doprovodném textu k výstavce byla zmínka, že na Kielecku kromě Svatokřížského muzea existuje zachovaná stará rolnická usedlost a včelařský skansen v Bielinách, muzeum lidových hudebních nástrojů v szydloveckém zámku a hutnické muzeum v Nové Slupi.
      Kielecko je ovšem kraj, který v kulturních dějinách Polska od jeho počátků mnoho znamenal a s nímž jsou spjati přední představitelé národní kultury, ať svým zrodem nebo pobytem. Stačí vzpomenout kronikářů Długosze a Kadlubka, otce polské literatury M. Reje, slavného renesančního autora J. Kochanowského, nebo St. Žeromského či H. Sienkiewicze, jemuž vděčný národ daroval zámek v Oblęgorku. Prostě, Kielecko je kraj, jehož návštěva přináší pro každého mnoho zážitků a pro národopisce mnoho poučení. Jaroslav Kramařík

Výstava "Slovenské ľudové rozprávky" v pražském Belvederu [obsah]

V březnu a dubnu letošního roku obdivovali návštěvníci Královského letohrádku na Hradčanech výstavu Slovenské ľudové rozprávky, jež tu uspořádaly společně Matica slovenská, Pamätník slovenskej literatúry

237

v Martině a pražský Památník národního písemnictví ze sbírek prvních dvou institucí a Slovenské národní galérie v Bratislavě. Byla to výstava po mnoha stránkách zdařilá, i když se musela tísnit v patře Belvederu na hodně omezeném prostoru.
      Návštěvník se mohl na výstavě seznámit s vývojem zájmu o slovenské pohádky a jejich vydáním od prvních německých zpracování T. Artnerovou a A. Medyánským přes práci štúrovské družiny, zejména H. Škultétyho, J. Francisciho, P. Dobšinského, B. Němcové, J. Ľ. Holubyho, S. Czambela až k nejnovějším úpravám. Právem tu byl zdůrazněn význam H. Škultétyho, P. Dobšinského a B. Němcové ve vývoji slovenského pohádkosloví. Vždyť zejména pohádky posledních dvou autorů byly nejen nesčetněkrát vydány, ale vešly do vypravěčského repertoáru nejen slovenského, ale i českého; málokdo dnes např. ví v českých zemích, že mnohé známé pohádky B. Němcové pocházejí ze Slovenska.
      Není třeba příliš rozvádět, co slovenská pohádka znamenala pro slovenské obrození, kulturu, jazyk a literaturu v minulém století. Její význam byl v tomto ohledu ještě daleko větší než pohádkoslovná tvorba v Čechách a na Moravě, ba lze říci, že zpracování pohádek tvořilo jednu z nejdůležitějších oblastí slovenského písemnictví, i když např. velikáni slovenského obrození J. [/] Kollár a Ĺ. Štúr se jich dotkli jen okrajově.
      Svět slovenské pohádky přiblížila návštěvníku výstavka ilustrací, která svým způsobem tvořila samostatnou část celé expozice. A jistě právem a ku prospěchu věci. Vždyť výtvarná výzdoba pohádkových knížek je nejen pouhým ilustrativním doprovodem textu, ale přibližuje malému i dospělému čtenáři prostředí jednotlivých pohádek často tak silně, že vzpomínka na ten či onen obrázek mu vybaví obyčejně celý obsah. Tak tomu bylo nejen na Slovensku, ale všude tam, kde si vydávání pohádek vytvořilo svou vlastní výtvarnou tradici. A je jistě charakteristické, že mezi ilustrátory pohádkových knih se vyskytují přední jména malířů, na Slovensku především jméno Fullovo, Benkovo a Hložníkovo, kteří dnes již platí za klasiky v tomto oboru. Ale obdivujeme i tvorbu dalších - zejména Cpinovu, Brunovského a Bombové, z českých výtvarníků pak ilustrátorskou činnost Hálovu a Vodrážkovu. Ti všichni vdechli slovenským pohádkám okouzlující atmosféru světa zároveň neskutečného i zase bytostně spjatého s životem a tužbami lidu.
      Škoda jen, že tento monde fascinateur ponořil výtvarník výstavy do temna černé barvy, představující snad přítmí. večera, kdy se pohádky nejčastěji vyprávěly, avšak přece jen neorganicky spojeného s barevnou iluzí pohádkového prostředí.[/]
      A škoda také, že přišlo až příliš zkrátka pohádkoslovné bádání. Stěží bylo možno nezařadit na první místo autora Súpisu slovenských rozprávok J. Polívku, těžko bylo možno vynechat jména A. Melicherčíka a M. Kosové, ale scházela tu řada dalších domácích, českých i cizích badatelů z doby poslední; ze zahraničních se dostalo alespoň na P. Bogatyreva, M. Proppa a J. Krzyżanowského.
      K výstavě byl vydán vkusný slovní doprovod se zdařilým úvodem J. Štefánika, výstižnou esejí M. Rúfuse, nazwanou Sobotné večery, se stručným, ale hutným nástinem vývoje slovenského pohádkosloví s titulem Zberatelia a zbierky slovenských ľudových rozprávok, kterou napsal J. Poliak, Zamyšlením nad ilustrací pohádek od F. Holešovského a úvahou o pohádkách Dobšinského, Kladivo géniovo, podanou svěže jejich překladatelem do češtiny J. Spilkou. Jaroslav Kramařík

Batikované obrazy Prabhy Panwar [obsah]

V galerii "D" v Praze na Smíchově byla 25. ledna 1972 zahájená výstava, která se zapsala do našich mezinárodních kulturních styků. V předvečer státního svátku Indické republiky se v přítomnosti autorky konala vernisáž 52 batikovaných obrazů, vytvořených indickou uměl

238

kyní Prabhou Panwar (*1932). V tradičních námětech z indické mytologie a lidového umění severní Indie předvedla výtvarnice širokou škálu výrazových možností, v nichž navazuje i na moderní proudy světového umění.
      Po absolvování university v roce 1954 se Prabha Panwar uplatnila na výstavách a při výzdobě veřejných budov v Bengálsku. Od r. 1960 je profesorkou na Státní uměleckoprůmyslové škole v Lakhnau. Její batikované obrazy jsou ve veřejných sbírkách v Indii, Japonsku, Anglii a USA. Prabha Panwar je nositelkou cen za umění, letos jí byla udělena Všeindickým výborem uměleckých řemesel cena Národního umělce.
      Její tvorba - figurální i nefigurální kompozice - má znaky koexistence tradice a modernosti. Voskovou resistentní batikou v typických červeních a žlutích vytvořila úchvatné dílo, dotýkající se lidského srdce.
      Dálný východ a v něm indický subkontinent je domovem vynikajícího batikového umění. Tvorba Prabhy Panwar vystavená v Praze nám ji přiblížila v jejím filosofickém základě. Z něho umělkyně čerpá inspiraci. Staroidické védské zpěvy, tisícileté indické umění, národní eposy Mahábharátam a Rámájanam, malby se složitými figurálními kompozicemi v prastarých chrámech jsou základem, na němž indická umělkyně bezpečně tvoří [/] a na které skloubila moderní výraz s odkazem tradic. Jaroslav Orel

Výtvarné umění zakavkazských národů [obsah]

Výstava výtvarného umění národů Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie byla uspořádána v dubnu r. 1972 v Jízdárně Pražského hradu ministerstvem kultury ČSR a dalšími institucemi. Referujeme o ní v našem časopisu proto, že podstatnou část výstavy, ba její základnu, tvořily národní a lidové výtvarné tradice těchto zemí. Lze říci, že právě v těch případech, kde se o tyto tradice současní sovětští umělci opírají a je rozvíjejí, stojí na pevné půdě. A přece je samozřejmé, ze se soudobý sovětský výtvarník nemůže přizpůsobit jen pouhému tradicionalismu, to by bylo příliš málo, ale musí nacházet cesty k současnému životu, k současné socialistické skutečnosti. V tom se pak jeví tvůrčí zápas a proces, překonávání protikladů, zejména v těch odvětvích výtvarného umění, které jsou mladé, v malířství a grafice, na monumentálních plátnech, zato daleko méně tam, kde materiál a techniky jsou tradiční, tj. V kovotepectví, v zpracování keramiky, dřeva, kamene a textilu, v oblasti užitého umění, [/] v dekorativní výzdobě místností veřejných i soukromých.
      Nejvíce poutaly pozornost návštěvníka ražby v různých druzích kovu, tepané obrazy. Připomínám dekorativní měděné panneau ázerbájdžánského umělce G. Alekserova "Polo na koních" z r. 1971 nebo podobnou ražbu Kachramanovu s motivem tahounů ve dvojitém jhu, ražby arménských výtvarníků či ražbu gruzínského autora A. M. Gorgadzeho v hliníku z r. 1967, nazvanou "Vítězství dobra nad zlem", připomínající tematicky podobné výjevy starověké, tak blízkou znázornění zápasu sv. Jiří se zlou saní, nebo ražby I. A. Očiauriho na náměty tradiční i současné; řadí se k nim též dekorativní deska Arména Berojana z dřeva a hlíny s redukční polevou "Svatební průvod" z r. 1971.
      Dále zaujme šperk, tepaný i z filigránu - náramky a pásy, náhrdelníky ze stříbra a tyrkysu. Tu třeba se zmínit o souboru ozdob ázerbájdžánského G. R. Husejnova, v němž dominuje čelenka - silsile. Jinou oblastí, kde se projevuje dekorativní umění zakavkazských národů, je výzdoba nádobí - dřevěných talířů, lžic a číšek starobylých tvarů. V ní vyniká především soubor gruzínského umělce R. N. Cereteliho. Zajímavé byly na výstavě i ukázky, ve kterých se tradiční tematika pojila s novými technikami, např. plastické vyjádření ptáka Fénixe ze svárů mědi od arménského výtvarníka G. A. Gevorkjana nebo půvabný

239

soubor různých symbolických výtvorů ze dřeva, kovu a provázků Stepanjana Surena Šavareviče na motivy arménské pohádky "Odvážný Nazar", z r. 1970. Každá z těch věcí, připomínajících v mnohém i naše soudobé loutkářské umění, jakoby spojovala v sobě starobylý svět i současné dětské představy, národní i všelidské, dětskou duši i city dospělých.
      S lidovou a národní výtvarnou tradicí zakavkazských národů souvisí i výroba moderních gobelinů; ostatně výroba ručně tkaných koberců zaujímá i dnes význačné místo v tamní družstevní výrobě. Z nich zaujalo bezpochyby každého návštěvníka nejvíce dílo ázerbájdžánské umělkyně F. Husejnové "Tanec ohně", v jehož černočerveném ladění jakoby se spojovalo kouzlo starých pověstí s plameny dnešních naftových polí.
      S náměty národními a lidovými jsme se setkali ovšem i v dílech malířských, grafických a v kamenných plastikách. V grafických listech Gruzínce S. S. Kobuladzeho, ilustracích k básni slavného středověkého autora Š. Rustaveliho (tak blízkého svým renesančním duchem Dantovi s nímž bývá srovnáván, ač mu vlastně o několik staletí předchází), "Muž v tygří kůži" (či "Vítěz v tygří kůži", jak se dnes u nás častěji překládá - jde vlastně o zpracování národního eposu o boji [/] tří princů za záchranu princezny Nestan - Daredžan; Rustaveliho báseň se stala sama předmětem folklóru a je známa v různých obměnách místních do dnešní doby v Gruzii). Ovšem tato grafika, právě tak jako většina vystavovaných pláten zakavkazských umělců vyznačuje se silným romantismem, jenž se zdá být jakoby nerozlučně spjat se společenským a národním vývojem v zakavkazských republikách a souvisí s romantismem jako složkou sovětského - umění určité etapy vůbec. Vystupuje do popředí zejména tam, kde vyjadřuje novou skutečnost, revoluční boj a jeho ideály. Zasahuje ovšem i krajinomalbu, projevuje se neméně i v plastice. Ve vyjádření davových scén a v některých krajinářských dílech zdá se, jako by tento romantismus se mísil s technikou filigránu nebo starého dekorativního umění vůbec. Zde jakoby na sebe narazily dva světy zcela odlišné svým společenským i duchovním pojetím, svými možnostmi a technikami výrazovými, A v tomto sváru tkví nesporně i jádro tvůrčího procesu zakavkazských umělců.
      Málokterý z návštěvníků výstavy si uvědomil, že jde o uměleckou tvorbu národů, patřících k rozdílným jazykovým větvím, tj. turecké, iránské a kartvelské, jež prodělaly i odlišný vývoj historický, odrážející se v umění národním a lidovém. Na [/] druhé straně se utvářely dějiny těchto národů v určité jednotné geografické a kulturní oblasti, která byla odedávna důležitou křižovatkou řady duchovních a kulturních proudů, postupujících z Asie do Evropy, i jiných zpětnou cestou, jeż bylakolébkou i mnoha státních celků, např. starověkého Urartu a pověstmi opředené Kolchidy, vyspělou zemědělskou oblastí - centrem vzniku řady druhů obilí, jež však byla vystavena i násilným nájezdům kočovníků a naposled staletému útlaku tureckého panství, z něhož hledala své vysvobození přimknutím se k národu ruskému. Proto tolik společného i rozdílného v kulturách těchto národů, z nichž vlastně gruzínský národ dodnes prochází sjednocovacím procesem, neboť na území Gruzínské SSR žije dodnes ještě veliký počet národnosti a kmenů kulturně velmi výrazných. Stírání těchto rozdílů, které působí retardačně, a naopak zdůrazňování těch zvláštností v národních kulturách, které prospívají socialistickému, respektive komunistickému zřízení a myšleni, to je smysl sovětské kulturní politiky v Zakavkazí. A tento tak složitý proces vyžadující si citlivého přístupu zejména v oblasti umělecké tvorby, ukázala nám názorně pražská výstava, i když samo zřejmě v náznaku. Jaroslav Kramařík

240

ROZHLAS A FILM

Nad Prix de musique folklorique de radio Bratislava po jej prvých dvoch ročníkoch - 1970-1971 [obsah]

Bratislavská rozhlasová stanica v snahe podnietiť kolegiálne rozhlasové pracoviská k zvyšeniu pozornosti pri spracovávaní a uvádzaní hudobného folklóru vyhlásila a doteraz i usporiadala dva ročníky súťaže o Cenu hudobného folklóru Československého rozhlasu. Úspech prvého ročníka na ktorom sa zúčastnilo svojími nahrávkami 7 československých staníc so 73 súťažnými nahrávkami rozdelenými do troch súťažných kategórií, zameraných na vokálny interpretačný sólový a skupinový prejav bol dobrým prísľubom na rozšírenie súťaže pre rozhlasové stanice socialistických štátov združených do OIRT. Pri dodržaní základných ustanovení štatutu podujatia, súťažný :poriadok druhého ročníka bol rozšírený o kategóriu inštrumentálnych sláčikových sólistických nahrávok ako aj o kategóriu nahrávok autentického folklóru v podaní vokálnych skupín. Okrem československých sa do súťaže v roku 1971 pri[/]hlásili rozhlasové stanice z Bulharska, Juhoslávie, Maďarska, Rumunska, Poľska, Sovietskeho zväzu a Finska. Medzinárodnú hodnotiacu porotu v roku 1971, podobne ako i v prvom ročníku viedol doc. dr. Ladislav Burlas CSc., riaditeľ Ústavu hudobnej vedy SAV.
      Jury v roku 1970 udelila prvé ceny a zlaté medaile spevákom Darine Laščiakovej, Lubošovi Holému a dievčenskej speváckej skupine súboru Marína a kolektívu rozhlasových staníc Bratislava a Brno. Druhé ceny a strieborné medaile získali .Věra Příkazská, Pavel Jurkovič a malá skupina Pražských madrigalistů a štúdio Plzeň. Tretie ceny a bronzové medaile si odniesli Vlasta Grycová, Stanislav Beňačka a duo Jarmila Šuláková - Zdenka Straškrabová a redakcie rozhlasových staníc Brno a Bratislava.
      Súťaž sólistov a malých vokálnych skupín v prvom ročníku priniesla i veľmi pozoruhodnú konfrontáciu dramaturgií jednotlivých zúčastnených rozhlasových štúdií.
      Úspechy z prvého ročníka i v silnej medzinárodnej konkurencii v [/] druhom ročníku obhájili predovšetkým rozhlasové stanice Plzeň, Brno, I?ratislava. V kategórii sólistov spevákov si prvenstvo obhájila i v druhom ročníku Darina Laščiaková s Uspávankou zo Zuberca v úprave Ilju Zeljenku. Alexander Strelčenko z Moskvy získal za prednes ruskej ľudovej piesne Biela zornička upravenej Jurijom Zacarnym a inštrumentovanej pre orchester ľudových nástrojov Borisom Agaľcovom druhé miesto. Na treťom mieste, zo sedemnástich určených v poradí sa umiestnil Lubomír Málek z Brna so Sedláckymi z Korytné v úprave Jaroslava Jakubíčka. Kategória inštrumentalistov-sláčikárov sa v druhom ročníku stala prenikavým úspechom československých interprétov a skladateľov. Prvú cenu získal Karel Špelina (viola) sprevádzaný Pražskými madrigalistami za Jihočeské melodie v úprave Jaroslava Krčka. Skladba a interprét reprezentovali štúdio Plzeň. Druhé miesto za sólový pred­ nes v Hudbe z hôr od Svetozára Stračinu získal huslista Robert Gašpar reprezentujúci bratislavské štúdio. Za Variace pro sólovou violu

241

z velikonoční lidové hry z Velké nad Veličkou od Emanuela Kuksu získal Bohumil Smejkal tretiu cenu. Bohumil Smejkal reprezentujúci výsledky práce brnenského rozhlasu, získal ako huslista i ôsmu cenu za interpretáciu Podpolianských melódií.
      V najsilnejšie obsadenej kategórii, autentický folklór v podaní vokálnych skupín sa zaskvela práca juhoslovanských a bulharských rádiostaníc. Za nahrávku piesne Oj, Elenčice, visoka planino v podaní ženského tria z dediny Kučkovo získalo Radio Skopje prvú cenu. Druhú a tretiu cenu si odniesli pracovníci z bulharskej Sofie za nahrávky piesní Slnko zašlo, vstávaj v podaní ženskej speváckej skupiny z dediny Kovačevci a piesne Dlho som žil slobodný, mama v podaní mužskej skupiny z mesta Bansko. Z celkove udelených 21 cien v tejto kategórii získali československé štúdiá pozoruhodný počet, deväť cien. Je potešitelné, že hneď za víťaznými nasledovali v poradí 4-8 práve české a slovenské rozhlasové stanice, medzi ktorými sme radi zaznamenali i štúdiá Banska Bystrica a Ostrava.
      Bolo veľmi správne, že bratislavský rozhlas vysielal niekoľkokrát po skončení súťaže nielen víťazné nahrávky, ale aj viaceré pozoruhodné snímky, ktoré sa síce v prísnej konkurencii súťaže neumiestnili medzi víťaznými, znamenajú však nezanedbateľný progres v práci s folklórom v rozhlase.[/]
      V rozhovoroch redaktora Ondreja Demu s členmi medzinárodnej poroty, vysielanom krátko po súťaži, sa odzrkadľuje všeobecná spokojnosť s iniciatívou bratislavského štúdia poriadať i v budúcnosti Prix Bratislava. V. M. Šurov, predseda Folklórnej sekcie Zväzu sovietskych skladateľov vysoko hodnotil priebeh a úroveň celého konkurzu. Upútali ho predovšetkým neobyčajne dokonale nahrané snímky juhoslovanské a bulharské. Obdivoval citlivú upravovateľskú prácu českých a slovenských skladateľov, ktorá sa prejavovala vo väčšine súťažných skladieb. Profesor Bulharského štátneho konzervatória S. S. Džudžev vyzdvihol predovšetkým inšpiračný moment takejto užitočnej konfrontácie pre prácu v ostatných štúdiach. Vedúci vysielania ľudovej hudby Rádia Zagreb, Stjepan Blecha, podobne ako aj doc. dr. Dušan Holý CSc., však zhodne upozorňujú na nevyhnutnosť sprecizovania súťažného poriadku a dodržiavanie podmienok vypísaných pre jednotlivé kategórie.
      Obom kritickým hlasom musíme dať za pravdu. Do jednotlivých kategórií bolo prihlásených, čo ešte nie je chyba, ale aj Prípravným výborom Prix zaradených, čo už je chybou, viacero skladieb, ktoré nespĺňali podmienky. Ťažko sa napríklad možno zmieriť zo zaradením nahrávky piesne interpretovanej vysokoškolským speváckym zborom do kategórie autentického prejavu.[/]
      Pre ešte výraznejšie úspechy budúcich ročníkov bude potrebné, vychádzajúc so súčasného poznania práce jednotlivých štúdii, uvážiť prípadné rozšírenie súťaže o nové kategórie a tak vytvoriť podmienky pre prezentáciu čo najbohatšej škály práce s folklórnym materiálom.
      Bratislavská rozhlasová súťaž vstúpila od svojho vzniku ako jeden z významných diskutantov do procesu krištalizácie názorov na poslanie a funkciu tradičného umenia v súčasnej modernej spoločnosti, ktorú okrem teoretickej oblasti pociťujeme ako nevyhnutnú aj v celkovom kultúrnom živote našej spoločnosti najmä "vďaka" neinvenčnému, neraz priam vulgarizátorskému ale aj falošne romanticky sladkému a preto nepresvedčivemu a priam neprijateľnému prístupu popularizátorov či skôr exploatátorov ľudového umenia. Zahmlené predstavy o nenávratnom zániku tradičného umenia otvárajú vrátka pre "nové," najmä javiskové "oživovanie" tradícií. To, že pri ňom zväčša absentuje moment poznania, sa radšej zamlčuje.
      Keď doc. Burlas na záver Prix 72 hovoril o význame vedomých oživovacích snáh. o hľadaní nových foriem pestovania ľudového umenia, správne zdôraznil, že nemôže íst o romantické pokusy reštaurovať minulosť, utiekať sa do nej, unikať pred súčasnou skutočnosťou. pred novým životným štýlom, novým spoločensko-kultúrnym vedomím. Nám má predovšetkým ísť o včľeňovanie

242

ľudového umenia do súčasného kultúrneho kontextu. Pri tom však dochádza k nevyhnutnému striedania funkcií. V nových funkciach získava folklórne umenie i .nové postavenie v rámci celkovej kultúrnej štruktúry.
      Priebeh doterajších ročníkov Prix Bratislava, témy seminárov ktoré sa v rámci Prix konajú nasvedčujú, že si rozhlasoví pracovníci uvedomujú zodpovednosť svojho prínosu do tohto procesu. Radi by sme obdobne kladne glosovali prácu i ich televíznych kolegov. To, žiaľ, ani pri najväčšej zhovievavosti zatiaľ nemôžeme. Svetozár Švehlák

Zanechať stopu [obsah]

Na VIII. ročníku kroměřížského Arsfilmu, v najbohatšie zastúpenej súťažnej skupine - v kategórii filmov o výtvarnom umení, získal Hlavnú cenu film Dušana Hanáka: Zanechat stopu, ktorý vyrobila v uplynulom roku Slovenská televízia. "Obsah" filmu je nesmierne jednoduchý. Je to filmový medailon či portrét ľudového hrnčiara, v ktorom národopisec ocení vecnosť a pravdivosť dokumentárneho záznamu. Filmár sa zase uznanlivo pozastaví nad osobitosťou filmovej "formy" tohto diela a obidvaja sa zhodnú, že nad oným obsahom a formou [/] dominuje tu filmový tvar ako nedielne spojenie autorského prístupu k téme a z toho plynúca interpretácia obsahu i spôsobu filmového vyjadrenia.
      Osobitným prínosom Dušana Hanáka je, že navonok jednoduchá tému o ľudovom hrnčiarovi posunul do nových myšlienkových rovín a našiel pre ňu adekvátne vyjadrenie v súčasnom jazyku filmovej syntézy. V obsahových zložkách je film predovšetkým oslavou tvorivej práce človeka. Matéria tejto práce - vo významovom spojení hIina-zem - evokuje nadindividuálne väzby s etickým motívom o zmysle jestvovania i vyvoláva metaforické obrazy, siahajúce od zrodu človeka cez skromné stvoriteľské dielo ľudských rúk, akým je tvarovanie tejto poddanej matérie nadaným jedincom, až po mĺkvu beztvarú hlinu hrobu. Je chvályhodné, že autor pre tieto zobecňujúce asociácie a metafory nehľadá materiál mimo látku, ba ani ju svojvoľne nedeformuje, ale dôsledne odokrýva túto myšlienkovú potenciu v téme samej. Nielen obrazová, ale i slovesná zložka sa vo filme podriaďuje štýlovej snahe za­ chovať silu dokumentarizmu a emotívnosť autenticity. Od prostej ľudovej úvahy, že prvým hrnčiarom bol Boh, keď stvoril Adama z hliny, cez žartovné hrnčiarske príslovia, úslovia, popevky až po popis technológie - to všetko znie iba v podaní samého hrnčiara. Jednotlivé výroky so svojím očarujúcim kúzlom prosto[/]duchosti a autenticity nemajú však vo filme funkciu sprievodného komentára. Spolu s úryvkami autentickej hudby tvoria akúsi auditívnu koláž fragmentov, podriadených cieľavedomej autorskej koncepcii. Ich emotívna hodnota nie je len v jednotlivostiach, ale predovšetkým v štrukturálnej väzbe s celkom. Ak si hrnčiar tu a tam povzdychne: "Ja som už posledný", nevyznieva to v tomto filme iba ako obvyklá prázdna nostalgia. Nad trpkým konštatovaním znie z tých slov výzva k úcte pred tvorivým činom, ponímaným vo význame najbytostnejšej definície človeka.
      Túto myšlienku vyslovuje vlastne celá filmová syntéza rečou svojho emocionálneho zdelenia. Stokrát videné točenie nádoby na hrnčiarskom kruhu je tu rozospievané farebnými filtrami, toľkokrát filmovaná technológia hrnčiarskej práce je zas nakomprimovaná v obraze dlhými optikami, či emotívne znásobená inými spôsobmi filmového vyjadrenia. Strieda sa tu farebný a čiernobiely obraz, negatív a pozitív i rad ďalších výtvarných a technických prostriedkov. Filmár môže síce v detailoch tu a tam vytknúť ich funkčnosť, ale v celkovom výsledku im nemôže uprieť cieľavedomý tvorivý zámer a sumárne pozitívny výsledok.
      Pri striktne národopisnom posudzovaní možno zase filmu prisúdiť nedostatok, že divák sa nedozvie meno, miesto a ďalšie anotácie o portrétovanom hrnčiarovi. Ale to by

243

sme sa na film dívali iba ako na naj pohodlnejšiu formu terénneho výskumu. A tu ide o čosi viac.
      Je to rozsahom malá, ale myšlienkovo hlboká a pravdivá, formou súčasná apoteóza tvorivej práce prostého človeka. Človeka, ktorý je v amplitúde svojho životného priestoru posledným. Pomaly končí svoje dielo a súčasne i dielo mnohých generácií pred sebou. Film vyjadruje rečou publicistického umenia etický zmysel tejto práce, výstižne zakotvený vo svojom názve: Zanechať stopu.
      V súčasnej tvorbe televízie, ktorej nemožno vyčítať nezáujem o "folklór", pôsobí film Dušan Hanáka ako radostné osvieženie. Zároveň i ako dôkaz, že iba znalosť filmového jazyka, znásobená dôvernou znalosťou témy, môže na plátne a . obrazovke odokrývať v ľudovom umení nové rozmery pravdy a poznania. Martin Slivka

Nové cesty dramaturgie? [obsah]

Kritická stať o filme z pera filmového kritika sa prijíma ako samozrejmosť, nie tak od kolegu filmového autora. I napriek potencionálnemu nebezpečiu subjektívneho výkladu a hľadania iných úmyslov a zámerov nemožno mi nepovšimnúť si dramaturgie dvoch populárno-vedeckých snímek: Venuše pravekých lovcov režiséra L. Kudelku a Kraslice [/] režiséra Húšťavu, ktoré vyrobilo Štúdio krátkych filmov v Bratislave. Sú to diela rozdielne tematicky i svojím filmovým tvarom, ale majú spoločného menovateľa, ktorý si zasluhuje pozornosť.
      Prvý z týchto filmov je o paleolitických plastikách žien, nazývaných pravekými Venušami. Autor sa v obmedzených realizačných možnostiach dotýka iba plastík dostupných (Vestonická, Willendorfská, z Moravian nad Váhom a im príbuzné tri antropomorfné skulptúry). Toto teritoriálne vymedzenie pre umenie paleolitu je prinajmenšom autorsky odvážne a pri nárokoch na zobecňujúce uzávery vopred handicapované. V obraze sa autor striktne pridržiava iba spomínaných plastík a ostatné informácie o pravekej kultúre, spoločnosti, vzťahoch, duchovnom svete hovorí vo veľmi zhustenej a zjednodušenej podobe komentár. No väzba komentára s obrazom je tak labilná, že idú iba paraleIne vedľa seba a stýkajú sa len náhodne, netvoriac onen jednoliaty audiovizuálny celok filmovej štruktúry vzájomne sa podmieňujúcej a doplňujúcej. Výsledkom je, že divák nemajúci. predchádzajúce vedomosti z iných prameňov sa z filmu nedozvie ani tú elementárnu informáciu, ktorá z plastík je vestonická, ktorá willendorfská ... 'Autor zatlačil významovú zložku sprievodného textu h'boko do druhého plánu filmu a zdá sa, že už v scenári nedocenil atraktívnosť popularizova[/]ných poznatkov i možnosti ich emotívnych hod[n]ôt. Zato prvý plán filmu - optickú zložku - precenil nebývalou mierou, keď predpokladal, že obrazové možnosti týchto miniatúrnych plastík sú neobmedzené; ony sú skôr chudobné a nedostačujúce pre zámer vytvoriť emotívne vzostupný tvar iba obrazovým odhaľovaním kúzla pravekého umenia. Film sa v scenaristickej i režijnej zložke stal lineárnym radením akýchsi variácií príbuzných záberov tých istých emotívnych hodnôt. Konečným výsledkom prameniacim z nedôslednej autorskej i redakčnej dramaturgie je scenaristicky i režijne rozpačitý tvar, ktorý v objeme popularizovaných vedeckých poznatkov neprekračuje obvyklý dokumentaristický záznam vonkajších znakov prezentovaného javu.
      Naproti tomu film Kraslice upútava svojím tvarom, v ktorom osobitne na seba upozorňuje obrazová zložka. Kameraman A. Strelinger za výtvarnej spolupráce M. Laluhu citlivými a premyslenými kompozíciami i cieľavedomým využívaním technických prostriedkov vytvoril tu dielo vysokých obrazových hodnôt.
      Film v jednom svojom pláne dokumentárne ukazuje tvorbu kraslíc ako ich rôznymi tradičnými technikami vytvárajú K. Brindzová z Veľkého Grobu, bratia Štefkovci z Batizoviec a M. Čipkalová z Torysiek. V druhom pláne filmu ide o autorské povýšenie kraslice do roviny umeleckého znaku. Kým prvý plán prináša

244

zábery vzácnych dokumentárnych hodnôt, druhý sa snaží o emotívne umelecké hodnoty, žiaľ - okrem štylizovaného úvodu jari - scenaristicky a dramaturgicky veľmi spornej koncepcie. Licencia poetika poskytuje síce autorovi neobmedzené možnosti, tu však nejde o filmovú fikciu, ale o populárno-vedecký film, ako sa píše v jeho záhlaví. Táto druhá kategória nevymedzuje síce svoju poetiku, ale popularizované vedecké zázemie malo by byť vo filme aspoň potenciálne prítomné - v lepšom prípade i determinujúce náplň umeleckého znaku. V tomto filme však znakovosť nemá ďaleko od samoúčelnej hry. Kraslice tu vidíme v pôsobivých kompozíciách v záhyboch nastlaných perín, na zrube domu, na zámke dverí, napichnuté na špičke kosy, položené vo vidlici poriska hrablí, vo vylomenej doske na vrátkach chlievka a v iných podobných súvislostiach. Tieto spojenia raz vyvolávajú letmé asociácie na ornamentálnu príbuznosť, inokedy príslušnosť k prostrediu, len nie onej funkcie kraslice ako daru lásky, obnovy života, jari, mladosti. Nevidíme ich ani na lesolách kam patria, ani v jarných obradoch, ktorých sú nedeliteľnou súčasťou. Nemožno neobdivovať autorovu nápaditosť, kam všade možno kraslicu položiť, kam ju jej tvorca nikdy nepoložil, lebo poznal jej ustálený zmysel, funkciu, poslanie v tradičnom živote. V záujme objektivity nemožno týmto záberom uprieť vý[/]tvarné hodnoty, no iba ako jednotlivostiam obrazov skladujúcich sa do súboru pekných náhodilostí, ktoré postrádajú významovú spojitosť. Umelecká znakovosť neodhaľuje tu nič z onej štrukturálnej a významovej väzby javu, bez ktorých populárno-vedecký film ťažko nájde svoje zdôvodnenie.
      Kým túto emotívnu hru obrazov možno zdôvodňovať licenciou poetikou, nemožno nijako zdôvodniť hru so slovami, majúcimi už nie iba funkciu umeleckého znaku, ale i funkciu nositeľa významu. Autor v intenciách voľného narábania nielen obrazom, ale aj pojmami mieša pojem vajce vo význame prastarého magického prostredku a pojem kraslice ako novšieho druhu, v ktorom reziduá prvého fenoménu sú latentne prítomné ako staršia genetická vrstva. Etnografom iste netreba vysvetlovať, aké pitoreskné dedukcie vznikajú, keď sa medzi pojmy vajce a kraslica jednoducho položí rovnítko. Podľa filmu by si odborná literatúra mala doplniť poznatky, že "naši predkovia zahrabávali kraslice do zeme, aby lepšie rodila, dávali pod dobytok, aby sa dobre telil ..." a podobné tvrdenia.
      Populárno-vedecký film nemožno urobiť iba púhym zoradením exaktných poznatkov. Treba im dať emotívny filmový tvar. Na druhej strane rovnako ho nemožno vytvoriť bez žiadúceho exaktného zázemia publikovaných informácií. Jedno i druhé je conditio sine qua non. No tam,[/] kde sa nerešpektuje ani len elementárna kategorizácia pojmov, významov nedá sa hovoriť o popularizácii vedy, iba ak o jej vulgarizácii. Keď dramaturgia autorská i redakčná pripúšťa v znamení umenia poetický paradox, akým je jestvovanie populárnovedeckého filmu, ktorý nechce mať nič spoločného s vedou, ťažko je obísť otázku pravdy ako noetickej podstaty tak vedy ako i umenia. Pri filme Kraslice vyčnievajú nad výdobytkami novej poetiky problémy prastarej noetiky a z nej plynúce interpretácie pravdy. Jedno, či zdeľovanej exaktnou rečou vedeckých poznatkov alebo umeleckých obrazov. Dnes, keď nastáva evidentný presun autorského záujmu k dejinám, národopisu, umenovede a podobným disciplínam, je otázka noetiky o to nástojčivejšia, aby tento zvýšený záujem bol javom potešiteľným a pozitívnym.
      Venuše pravekých lovcov a Kraslice sú tematicky i autorským rukopisom dva rozličné filmy. Ich spoločným menovateľom je chvíľkové okúzIenie problematikou, ktorého výsledkom sú navonok rozdielne tvary, ale spriaznené pohľadom kĺzajúcim sa po povrchovom lesku príznačnom pre náhodné stretnutia a obsahovú nenáročnosť. Hoci režijné a kameramanské výsledky sú pozitívne, nemožno tu hovoriť o kladoch autorskej i redakčnej dramaturgie populárno-vedeckého filmu. Martin Slivka

245

ZPRÁVY

O pripravovanom národopisnom le­ xikone v Maďarsku [obsah]

Sledovanie výskumných prác, perspektívnych pracovných plánov a publikačnej činnosti ;etnografov v susedných krajinách nám prináša veľa užitočných poznatkov a skúseností. Domnievam sa preto, že nebude na škodu, ak sa v tomto článku pokúsim čitateľov stručne informovať o práci a plánoch maďarských etnografov a folkloristov.
      Mali sme už príležitosť dočítať sa, že maďarskí etnografi a folkloristi sa po oslobodení, ale najmä v posledných dvoch desaťročiach pustili do niekoľkých úloh, pozoruhodných z hľadiska celoštátneho, ale i medzinárodného, a niektoré z nich čiastočne už aj dokončili, prípadne stoja teraz pred ich dokončením. Takýmito úlohami sú napr. zostavenie maďarského národopisného atlasu (MNA), monografické spracovanie niektorých menej známych javov hmotnej a duchovnej kultúry maďarského etnika, zbieranie materiálu a jeho súborné zhrnutie pre nové napísanie Národopisu Maďarov ("Magyarság néprajza"), regionálne [/] i centrálne zbieranie a sústreďovanie pamiatok ľudovej architektúry (do skanzenov), postupné publikovanie folklorlstických pamiatok a tradícií, monografické spracovanie kultúry jednotlivých maďarských etnických skupín a i. Medzi tieto úlohy patrí aj plán na zostavenie Maďarského národopisného lexikonu (encyklopédie). Na tejto úlohe pracuje široký štáb maďarských etnografov pod vedením prof. Gyulu Ortutayho a prof. Bélu Gundu. O doterajšom priebehu a výsledkoch prác boli publikované dve kratšie správy.1)
      Prv než začnem hovoriť o doterajších výsledkoch a skúsenostiach získaných pri práci na tejto úlohe, považujem za potrebné objasniť niektoré pojmy obsiahnuté v jej názve. Pripravovaná príručka má mať rozsah asi 80 hárkov a má obsahovať asi 5000 hesiel; formou lexikonu, náučného slovníka má zhŕňať výsledky etnografického a folkloristického výskumu za posledné roky. Bude encyklopedickým zhrnutím nielen výsledkov, ale aj súčasného stavu vedeckého výskumu v Európe, a teda aj istým svedectvom našej doby a stavu vedy. [/] Má poukázať na problémy v jednotlivých tematických okruhoch, na nedostatky a na nevyhnutnosť uskutočnenia ďalších výskumov a spracovania ďalších úloh. Pestrosť a bohatosť jednotlivých hesiel bude dokumentovať zrelosť a pripravenosť maďarskej etnografie, jej úroveň a miesto, ktoré zaujíma v systéme vied.
      Maďarskí bádatelia sa domnievajú, že maďarská národopisná veda je na takom stupni vývoja, že už nadišiel čas, aby množstvo doteraz nazbieraného národopisného materiálu bolo spracované vo forme lexikonových (encyklopedických) hesiel. Vyžaduje si to systematika vedy. No vďačne si v takejto príručke zalistuje aj široký okruh záujemcov o národopisnú vedu. Poskytne užitočné poznatky dialektológom, muzeológom a historikom.
      O jej význame pre národopisných bádateľov netreba azda osobitne hovoriť. Mimoriadne užitočná bude pre mladých, začínajúcich národopiscov a pre poslucháčov na univerzite. Bude však orientačnou pomôckou aj pre bádateľov skúmajúcich princípy, metodiku a metodológiu

246

národopisnej vedy. - Popri národopisných atlasoch bude tento lexikon patriť k najpoužívanejším príručkám. Pri vypracovávaní hesiel sa akceptujú pokiaľ možno jednotné zásady. Autori chcú pri tvorbe každého hesla obsiahnuť čo najširší okruh národopisnej literatúry. Značnú pozornosť venujú aj využitiu jazykovedného, archeologického a historického materiálu a poznatkov. Podľa možnosti využívajú aj výtvarné materiály (vyobrazenia) vytvorené do konca 18. stor. Stojí za pozornosť uviesť, že pre porovnanie jednotlivých javov využívajú aj materiál o kultúre susedných stredoeurópskych národov, ich literatúre a výsledky vedeckého výskumu.
      Všeobecne sa pri vypracovávaní jednotlivých hesiel akceptujú tieto kritéria:
      1. Vymedzenie (definícia) daného pojmu, opísanie javu, ktorý označuje, jeho funkcia, spôsob použitia, jeho hospodársky a spoločenský význam, jeho terminológia. Popisná časť je p.odľa možnosti doplnená náčrtom, fotografiou alebo mapou.
      2. Zemepisné rozšírenie pojmu (s mapou), s uvedením jeho nárečových názvov.
      3. Vývoj pojmu - s využitím historického, archeologického a jazykovedného materiálu.
      4. Cudzí (zahraničný) porovnávací materiál vzťahujúci sa na opisovaný pojem.
      5. Závery o pôvode a vývoji pojmu [/] (a javu, ktorý označuje), problémy, hľadiská a úlohy ďalšieho výskumu.
      6. Na záver - použitá národopisná literatúra a významnejšie pramene (petitom) .
      Myšlienkou zostaviť maďarský národopisný lexikon sa po prvýkrát vážnejšie zaoberala na svojich schôdzach koncom r. 1949 Maďarská národopisná spoločnosť.2) Avšak vzhľadom na to, že jej chýbali potrebné materiálne prostriedky, presunula sa realizácia tejto úlohy na Maďarskú akadémiu vied. Prípravu a spracovanie príručky prebrala Národopisná komisia Maďarskej akadémie vied a postupne od r. 1950 finančne dotuje jednotlivé prípravné práce. Zhromažďovanie a spracovanie materiálu si medzi sebou rozdelili menšie pracovné skupiny (týmy) (Debrecen - Budapest).
      Na základe skúseností prác začala debrecínská pracovná skupina pokusne spracovávať heslá z oblasti ľudovej architektúry. Tento tematický okruh bol vybraný preto, lebo materiál ľudovej architektúry umožňuje nazrieť do širokého okruhu problémov ľudovej kultúry vôbec. Predstavuje nielen vecnú, materiálnu podobu ľudovej kultúry v užšom zmysle slova, ale je zároveň aj výrazom hospodárskych a spoločenských činiteľov. Takýmto lexikonovým (encyklopedickým) zhrnutím problematiky z oblasti maďarskej ľudovej architektúry budú objasnené aj mnohé otázky týkajúce sa etník vý[/]chodnej Európy. Pri výbere jednotlivých hesiel tohto lexikonu sa vychádza z nasledujúcich kritérií:
      1. Všeobecné pojmy a zásadné otázky (napr. vplyv hospodárskych činiteľov na ľudovú architektúru, geografické pomery, typy domov, filologická metodika výskumu ľudovej architektúry, historické stavebné štýly, špecifičnosti ľudovej architektúry atď.).
     
      2. Formy architektúry v jednotlivých krajoch a u jednotlivých etnických skupín (napr. ľudová architektúra Palócov).
      3. Jednotlivé budovy súvisiace so společenským zriadením, tradičné formy, javy charakterizujúce život v dome.
      4. Hospodárske stavby (stodoly, siene).
      5. Jednotlivé prvky konštrukcie stavieb (roh).
      6. Ohniská a ich náčinie.
      7. Tradície (zvykoslovný materiál) spojený s architektúrou (kult ohňa, spoločné stavby).
      8. Bádatelia v oblasti ľudovej architektúry, inštitúcie, publikácie a i. (Bibliografia).
      Pri tvorbe a spracovaní hesiel z oblasti ľudovej architektúry (v priebehu päťdesiatych rokov) nadobudla debrecinská pracovná skupina cenné skúsenosti. Zhrnul ich a publikoval vedúci skupiny prof. Béla Gunda.3) Vo svojom článku uviedol pre ilustráciu aj niekoľko hesiel, ktoré čitateľovi umožňujú uro

247

biť si zhruba predstavu o obsahu, metodike a programe pripravovaného lexikonu. - R. 1970 dostávame do rúk ďalšiu publikáciu, ktorá okrem ľudovej architektúry prináša už heslá aj z iných oblastí ľudovej kultúry.
      Nazrime teda do "dielne" našich maďarských kolegov a oboznámme sa v krátkosti s niektorými heslami, ktoré môžu zaujímať aj nás. Je veľmi zaujímavé, čo píše jeden z hlavných redaktorov a vedúcich práce na lexikone (B. Gunda) napr. a jednozrnnej pšenici (Triticum monococcum), o kokoške hľuznatej (Chaerophyllum bulbosum), o krošni nosenej na chrbte, o bolševníku-boršči (Heracleum sphondylium), ktorý patril medzi dôležité plodiny v strave aj slovanských národov, o jednej svojráznej etnickej skupine dolnozemských Slovákov: - o Tirpákoch a ich charakteristických formách osídlenia: - skupinových sálašoch" ("bokortanyák"), o rôznych druhoch stodôl, o prenášaní nákladov na hlave, o hrachore hľuznatom (Lathyrus tuberosus), rastline špecifickej pre zberné hospodárstvo, o jednotlivých druhoch ručne poháňaných žarnovov, známych aj na Slovensku, o pamiatkach (tradíciach) feudálneho patriarchálneho veľkorodinného systému, o hlinených "dvojniakoch", v ktorých sa nosilo jedlo, o sypancoch (maď. kástu), charakteristických pre horské oblasti. Myslím, že spomenuté heslá upútajú pozornosť aj českých a slovenských etnografov. Pripravo[/]vaný maďarský národopisný lexikon bude teda významnou pomôckou nielen pre maďarských, ale aj zahraničných bádateľov. Jeho zostavovatelia idú vlastne už po vyšliapaných chodníčkoch. Nadväzujú na skúsenosti nemeckých bádateľov, ktorí začali s touto prácou ako prví, a etnografov rakúskych, ktorí podobnú publikáciu vydali nedávno.4)
      Zostavenie pripravovaného lexikonu bude dôležitým miľníkom, predelom vo vývoji maďarskej etnografie. Spracovanie takejto všeobecnej príručky je možné až po mnohých desaťročiach zberateľskej práce, zhromaždením. a prehodnotením prác niekoľkých generácií bádateľov. Až vtedy, keď je už literatúra natoľko bohatá, že je až neprehľadná, vtedy sa ukazuje potreba jej spracovania tak.outo slovníkovou lexikonovou formou. Skúsenosti ukazujú, že je výhodnejšie, ak na takomto slovníku spolupracuje kolektív odborníkov, avšak s malým počtom redaktorov. O rozsahu je ťažko jednoznačne sa vysloviť; heslá by mali byť stručné, no obsahovať všetko. Veľmi dôležité je citovanie literatúry a prameňov. (Lexikon tak pomáha orientovať používateľa po ďalšej literatúre.) Najzávažnejšou úlohou pri zostavovaní takéhoto lexikonu je správny výber hesiel. - Spracovanie maďarského národopisného materiálu v pripravovanom lexikone bude významným vedeckým počinom, ktorý poskytne veľa materiálu pre porovnávací výskum.[/]
      Domnievam sa, že by bolo veľmi užitočné a žiadúce spracovanie .podobného lexikonu pre jednotlivé národopisné javy ľudovej kultúry všetkých slovanských národov s uvedením novšej i staršej literatúry. Bol by prvotriednou pomôckou pre štúdium národopisu všetkých stredoeurópskych a východoeurópskych národov. Výborné služby by poskytoval aj pri výchove novej generácie etnografov. Michal Markuš

Poznámky
1.
      Gunda B. A magyar néprajzi lexikon, Magy. Tud. Akadémia Társadalom-Történet­ -tudományi Osztályának Közleményei, 1958 125-136.
      Részletek a Magyar Néprajzi Lexikonból, Déri Múzeum Évkönyve 1963. (Debrecen) 219-253.
2.
      Pravda prvé návrhy na publikovanie podobného diela sa ukazovali už skôr. Viď o tom Bátky ZS. Tárgyi néprajzi feladatink és Akadémiánk, Ethnographia 1933.20
3.
      Gunda B. c. d. (A magyar néprajzi lexikon) str. 128.
4.
      Erich O. A. - Beitl R. Wörterbuch der deutschen Vol[k]skunde. Leipzig 1936. (druhé vyd. 1955).Haberlandt A.: Taschen-Wörterbuch der Volkskunde Österreichs, I-II. Wien, 1953-1959.
      Hirschberg W. Wörterbuch der Völkerkun­ de. Stuttgart. 1965.
      Hirschberg W. Wörterbuch der Völkerkun­ de. Stuttgart, 1965.
      Manninen J. Etnografiline sonastik. Tar­ tu 1925.
      Handwörtebuch des deutschen Aberglaubens. I-X. Berlin 1927-1942.
      Leach Maria: Standard Dictionary of Folklore, Mythology and Legend. I-II. New York, 1950.