národopisné aktuality
 KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
 1972 - ČÍSLO 4

  
 



HLAVNÉ OKRUHY VEDECKÝCH PROBLÉMOV SOVIETSKEJ ETNOGRAFIE [obsah]

      ADAM PRANDA, Národopisný ústav SAV, Bratislava

      1. Cieľom nášho príspevku je aspoň v hrubých rysoch načrtnúť hlavné okruhy vedeckých problémov, na riešenie ktorých sovietska etnografia zameriava v poslednom desaťročí svoju pozornosť.
      Ak vezmeme do úvahy samotný objekt štúdia etnografie ako vedy a ak by sme jej poslanie chápali zúže­ ne iba ako štúdium dejín a vývinu kultúry vlastného ľudu v rámci štátneho útvaru; môže sa na prvý pohľad zdať, že naša úloha nie je ťažká. A predsa tomu tak nie je. Takto zužovať objekt etnografického bádania by znamenalo nepochopiť postavenie etnografie v systéme spoločenských vied, ani význam kultúry ľudu vo formovaní kultúry národnej a všeľudskej. Preto úplne realizovať náš zámer je najmä vo vzťahu k sovietskej etnografii úloha nadmieru zložitá z niekoľkých príčin.

      2. Po prvé preto, lebo už samotný obsah a chápanie pojmu "hlavné okruhy vedeckých problémov" je značne široké. Vo vývine národopisnej vedy sa mení a v jednotlivých obdobiach prispôsobuje nielen stavu a úrovni základne a nadstavby, ale aj rozpracovaniu [/] teoretických a metodologických otázok, ktoré etnografia musí v danom období riešiť rovnako z hľadiska požiadaviek i potrieb spoločnosti, ako aj v záujme svojho ďalšieho rozvoja.
      Sovietska etnografia hneď po víťazstve Veľkej októbrovej socialistickej revolúcie v základnom prístupe k štúdiu ľudovej kultúry vychádzala zo všeobecne platných poučiek marxistickej filozófie a z jej chápania pojmu "ľud" i "ľudová kultúra". Nadviazala pritom na pokrokové tradície ruskej etnografie a stavala si úlohy, zodpovedajúce danému obdobiu výstavby socializmu a komunizmu. Je pochopiteľné, že jej úlohy a ciele boli v jednotlivých obdobiach rozdielne, keďže každé obdobie vývinu spoločnosti i vedy má nielen všeobecné, ale aj špecifické potreby, ktoré sú v danej etape vývinu aktuálne a ktoré musia spoločne rieši všetky dané disciplíny. Konkrétne potreby v rozhodujúcej miere určujú teda nielen úlohy, ale aj ciele ' i základnú koncepciu vedy ako celku i vedy ako výrobnej a hybnej sily hospodársko-sociálneho i kultúrneho vývinu ľudskej spoločnosti.

253

Preto ak chceme v dostatočnej šírke a zložitosti pochopiť hlavné okruhy vedeckých problémov sovietskej etnografie v súčasnosti, musíme sa aspoň okrajovo zmieniť o jej úlohách v období pred i po prvej svetovej vojne. V tejto súvislosti chceme upozorniť najmä na úlohy, na ktoré sa prednostne zameriavala, a spomenúť úspechy, ktoré ich riešením dosiahla a ktoré sú rovnako výsledkom všestrannej zaangažovanosti etnografie na spoločenskom dianí, ako aj cieIavedomého rozpracúvania teoretických a metodologických otázok.

      3. Po druhé je naša úloha zložitá preto, lebo v prípade sovietskej etnografie treba brať do úvahy mnohé momenty, s ktorými sa nestretáva - alebo len v nepodstatnom rozsahu - etnografia česká a slovenská a ktoré podľa nášho názoru v rozhodujúcej miere určujú nielen jej úlohy, tematické zameranie a základnú orientáciu, ale aj jej teoretickú a metodologickú koncepciu.
      Na jednej strane je to veľmi pestré etnické zloženie obyvateľstva ZSSR, na druhej rozdielne štádiá hospodársko-sociálneho a kultúrneho vývinu jednotlivých etnických spoločenstiev (národov, národností i národnostných skupín), ktoré boli rovnako v priereze diachronickom, ako doteraz ešte sú v priereze synchronickom podmieňované rozmanitými činiteľmi. Medzi rozhodujúce patria geograficko-prírodné a klimatické pomery. V minulosti osobitnú úlohu zohrávala aj rozdielna úroveň rozvoja výrobných síl a vzťahov, začlenenie do odlišných hospodársko-kultúrnych oblastí, veľká zamestnanecká a sociálna stratifikácia ap.[/]
      Uvedené činitele nielen jednotlivo, ale najmä ako celok podmieňovali štruktúru kultúry daného spoločenstva a sovietskej etnografii určovali a doteraz určujú popri úlohách všeobecného charakteru aj mnohé úlohy špecifické a konkrétne. Zjednodušene ich možno charakterizovať ako potrebu zaznamenať základný spôsob života a kultúru všetkých etnických spoločenstiev, žijúcich v ZSSR a nachádzajúcich sa na rozdielnych štádiách kultúrneho vývinu. S touto úlohou bezprostredne súvisí potreba vysvetliť podiel etnických, politických, hospodársko-sociálnych a iných faktorov, ktoré jestvujúcu diferenciáciu podmieňovali, ovplyvňovali a historicky formovali.
      Nie na poslednom mieste stojí úloha spoznať vnútorné zákonitosti staršieho i novšieho vývinu týchto kultúr, najmä vývinu v období výstavby socializmu a komunizmu. Táto úloha súvisí so snahou ukázať, v ktorých javoch sa uvedené kultúry postupne vyrovnávajú a ako prerastajú do kultúry socialistickej spoločnosti.
      Ak uvedené momenty premietneme na úsek hlavných okruhov vedeckých problémov, zreteľne sa ukáže, že sovietska etnografia je nútená okrem otázok dejín a vývinu konkrétne skúmanej kultúry rozpracúvať aj otázky všeobecné. Vyplývajú jednak zo špecifickej situácie daných kultúr v mnohonárodnostnom štátnom útvare, jednak z postavenia sovietskej vedy vo svete. Ak v prvom prípade sa na popredné miesto vysúva štúdium dôsledkov vzájomného spo[i][l]užitia rozdielnych kultúr v tom istom čase a priestore, štúdium vplyvu ich každodenných kontaktov, vzájomnej interferencie, neustáleho miešania, kríženia, vyrovnávania i postupného zbližovania, v druhom prípade ide

254

najmä o snahu ukázať nové chápanie objektu etnografického štúdia, vysvetliť jeho podstatu a obhájiť vlastné teoretické a metodologické prístupy.

      4. Po tretie zložitosť našej úlohy vidíme v tom, že sovietsku etnografiu v súčasnosti reprezentuje a svojským spôsobom rozvíja viacero pracovísk základného významu. Každé z nich má svoje zameranie a poslanie. V rámci organizačnej štruktúry etnografickej vedy v ZSSR a vnútornej deľby a koordinácie práce sa prednostne orientuje na určitý okruh vedeckých problémov, ktorý na jednej strane vyplýva z jeho poslania v rámci národnej i sovietskej vedy, na druhej z organizačného začlenenia.
      Je všeobecne známe, že vedúcim pracoviskom je Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja Akademii nauk SSSR v Moskve s odbočkou v Leningrade. Vnútorne sa ústav člení na pomerne početné kolektívy jednak z hľadiska špecifických prístupov k štúdiu dejín ľudskej spoločnosti a jej kultúry (na sektor prvobytnej spoločnosti, antropológie, sociológie, demografie, folklóru ap.)" jednak z hľadiska geografického (sektor východných Slovanov, Kavkazu, Pobaltia, Sibíri, zahraničnej Európy, Ameriky, Afriky, juhovýchodnej Ázie ap.). Ako z náčrtu organizačnej štruktúry vidieť, Institut etnografii AN SSSR sa popri štúdiu dejín a vývinu kultúry jednotlivých etnických spoločenstiev v ZSSR zameriava aj na štúdium kultúry ostatných národov sveta.
      Ďalšie etnografické pracoviská sú organizačne začlenené buď do rámca Akadémie vied príslušnej zvä­ zovej republiky (v Kyjeve Institut iskusstvovedenija, foľklora i etnografii AN USSR, v Minsku Institut [/] iskusstvovedenija, etnografii i foľklora AN BSSR, v Tbilisi Institut istorii, archeologii ž etnografii AN GSSR, v Jerevane Institut archeologii i etnografii AN ASSR ap.), do jej historického ústavu (v Kyšineve Institut istorii AN MSSR; podobne aj v Litve, Lotyšsku, Estónsku, Azerbajdžane ap.), prípadne do špeciálnych múzeí (v Leningrade Gosudarstvennyj muzej etnografii narodov SSSR, Muzej antropologii i etnografii im. Petra Velikogo, vo Ľvove Ukrainskij gosudarstvennyj muzej etnografii i chudožestvennogo promysla ap.). Štúdium ľudovej kultúry a dokumentovanie národopisného materiálu sa v týchto ústavoch uskutočňuje predovšetkým v rámci územia príslušnej zväzovej republiky alebo sledovanej problematiky.
      Na rozvoji etnografickej vedy v ZSSR sa podieľajú aj špeciálne (v Moskve a Leningrade) alebo všeobecne historické a filologické fakulty viacerých univerzít (v Kyjeve, Užhorode, Tbilisi ap.).
      Čo zo spomenutej organizácie štruktúry vyplýva pre nami sledovaný cieľ, možno zhrnúť do niekoľkých slov. Predovšetkým musíme upozorniť, že pri výpočte a charakterizovaní základných okruhov vedeckých problémov budeme sa opiera o poznatky, ktoré sme získali na pracovisku vedúcom, v Institute etnografii AN SSSR v Moskve, lebo je pracoviskom nielen početne najsilnejším, ale aj najširšie zameraným a súčasne koordinuje činnosť všetkých etnografických pracovísk.

      5. Vo svojom príspevku sa opierame o závery, ktoré v štúdiách alebo monografiách syntetizujúceho charakteru vyslovili viacerí sovietski etnografi, predovšetkým S. P. Tolstov,1) S. A. Tokarev,2) L. P. Po

255

tapov,3) A. I. Peršic,4) N. N. Čeboksarov,5) Ju. V. Bromlej,6) V. Ju. Krupianskaja,7) V. I. Kozlov,8) K. V. Čistov9) a ďalší,10) z československých A. Melicherčík,11) J. Kramařík12) a iní.13)

      6. Ak chceme aspoň v základných súvislostiach a vzťahoch pochopiť smerovanie sovietskej etnografie začiatkom sedemdesiatych rokov, musíme sa zmieniť o jej hlavných úlohách a zameraní v predchádzajúcich obdobiach.
      Ide v podstate o tri kvalitatívne odlišné obdobia: 0 obdobie pred prvou svetovou vojnou, medzi dvoma vojnami a po druhej svetovej vojne, ktoré možno v určitom zmysle, najmä posledné desaťročie chápať už ako súčasnosť. Každé z uvedených období malo vo vývine sovietskej etnografie svoje špecifické znaky. Osobitne významné je obdobie po druhej svetovej vojne, v ktorom táto veda zaznamenala kvalitatívne rozhodujúci skok. Keďže špecifické znaky tohto obdobia sa plasticky ukážu až na pozadí predchádzajúceho vývinu, stručne si všimneme aj obdobia minulé.

      7. Pred prvou svetovou vojnou sa etnografia v cárskom Rusku rozvíjala - podobne, ako tomu bolo aj u nás - prevažne iba v rámci činnosti rôznych vlastivedných spoločností, založených vo viacerých mestách v 19. storočí. Najvýznamnejšou z nich bolo Russkoje geografičeskoje obščestvo v Peterburgu,14) Obščestvo ľubitelej jestestvoznanija, antropologii i etnografii v Moskve15) a Obščestvo ľubitelej istorii, archeologii i etnografii v Kazani.16) Tieto spoločnosti spolu s ďalšími sa vo svojich centrálach i početných odbočkách popri osvetovej činnosti zameriavali aj na [/] zhromažďovanie etnografického materiálu z terénu, na jeho vedecké opísanie, dokumentovanie v múzeách i na publikovanie zväčša vo vlastných tlačových orgánoch.17)
      Údaje o javoch i celých úsekoch ľudovej kultúry, ktoré sa v rámci ich zberateľskej činnosti podarilo zhromaždiť, chápali a vysvetľovali sa z hľadiska prostého evolucionizmu, bez rozboru zložitých vnútorných i vonkajších vzťahov opisovaného javu ku konkrétnym geograficko-prírodným, hospodársko-sociálnym a kultúrnym podmienkam života skúmaného spoločenstva.
      Predvojnová ruské etnografia objekt svojho bádania bližšie nedefinovala, ani výskumy v teréne plánovite neorganizovala. Keďže sa obmedzovala takmer výlučne len na roľnícke vrstvy dediny, pričom základným vodidlom boli osobné záľuby členov spoločností; a nie potreby vedy, získané poznatky nemohla teoreticky zovšeobecniť a vývin ľudovej kultúry daného etnického spoločenstva ukázať v zložitých vzťahoch základne a nadstavby. Vo svojich výskumoch zostávala na úrovni opisu daného javu.
      Na druhej strane treba však pripomenúť, že vývin ruskej etnografie prebiehal v tomto období v porovnaní s vývinom etnografického bádania v zahraničí podstatne rýchlejšie. Jednou z príčin bolo mnohonárodnostné zloženie cárskeho Ruska, ktoré si vyžadovalo najmä skúmanie rozdielov a zvláštností neruských národov a národností. Nastolilo niektoré úlohy, riešenie ktorých sa neobišlo bez hlbšieho štúdia spô­ sobu života a ich kultúry.18)

      8. Diametrálne odlišná situácia nastala po Veľkej októbrovej socialistickej revolúcii. Podmienilo ju veľa

256

faktorov politických, hospodársko-sociálnych i kultúrnych, ktoré sú všeobecne známe; tu spomenieme iba jeden, na prvý pohľad nie najvýznamnejší, ktorý rozhodujúcim spôsobom zasiahol do jej ďalšieho vývinu. Je ním profesionalizácia vedy a vedeckého bádania.
      Prvým krokom k profesionalizácii etnografie bolo založenie osobitnej katedry roku 1919 v Petrohrade a v Moskve. Ich úlohou bolo vychovávať nové, odborne pripravené kádre a zabezpečiť vyššiu úroveň vedeckovýskumnej i publikačnej činnosti na pracoviskách, ktoré v dvadsiatych rokoch vznikli vo väčšine zväzových republík či už v rámci jestvujúcej Akadémie vied alebo v rámci múzeí.
      Jednotlivé pracoviská pokračovali spočiatku v tradíciách pokrokovej predrevolučnej etnografie. Na rozdiel od nej začali však k štúdiu javov i celkového vývinu ľudovej kultúry pristupovať dôsledne z nových pozícií, z pozíc[í][i]i marxizmu-leninizmu. Nová koncepcia etnografie vyplynula nielen z politických, ale aj vedeckých úloh, ktoré musela sovietska veda riešiť hned' v prvých rokoch existencie ZSSR. Tak sa v tomto období ako jedna z hlavných úloh do popredia dostalo štúdium etnickej skladby obyvateľstva ZSSR a spracovanie národnostných máp pre potreby štátnej administratívy pri vymedzovaní národnostných oblastí a okruhov. Získané poznatky boli uverejňované v odbornom časopise, ktorý začal roku 1926 vychádzať najskôr pod názvom Etnografija, od roku 1931 Sovetskaja etnografija, i samostatne.19)
      Ak dvadsiate roky možno vo vývine sovietskej etnografie charakterizovať ako obdobie kvantitatívneho rastu, v tridsiatych rokoch začína sa už výrazne formovať orientácia, všeobecne označovaná pojmom sovietska etnografická škola.20) Jej základným znakom - na rozdiel od etnografických smerov a škôl známych v iných krajinách - je, že sa dôsledne pridŕža poučiek marxistickej filozófie, historického a dialektického materializmu. Vo vedeckovýskumných úlohách sa orientuje na problémy, ktoré sú v danom období vývinu spoločnosti a vedy najaktuálnejšie a riešenie ktorých prispieva rovnako k rozvoju spoločnosti, ako aj vedy.21)
      Hoci základnou úlohou sovietskej etnografie aj v tridsiatych rokoch zostala problematika spresniť poznanie etnickej skladby obyvateľstva, jednako hlavný dôraz začal sa postupne presúvať na štúdium dejín a vývinu kultúry od prvobytnej spoločnosti cez neskoršie formy, charakterizované početnými zvyškami rodového zriadenia a triednymi vzťahmi, až do obdobia výstavby socializmu. Najväčšie úsilie sa sústredilo pomocou konkrétneho terénneho materiálu na odkrytie faktorov a zákonitostí spoločenského vývinu a na spracovanie dejín kultúry od jej najstarších foriem. Ak pripomenieme, že v druhej polovici tridsia­ tych rokov z vedeckovýskumnej činnosti ako témy vypadli niektoré objekty, na ktoré sa prednostne zameriavala tradične chápaná etnografia (napr. ľudové zamestnania, odev ap.),22) a že na ich miesto sa v rámci novej orientácie dostali úlohy ponímané komplexne a problémovo, ukáže sa nám základná koncepcia sovietskej etnografickej školy v tomto období úplnejšia a jej ďalšie smerovanie pochopiteľnejšie.

      9. Obdobie po druhej svetovej vojne znamená nielen z hľadiska teoretickej a metodologickej koncepcie,

257

ale aj z hľadiska výberu a poradia skúmaných problémov ďalšie prehĺbenie spojenia etnografického štúdia s praxou a potrebami spoločnosti.
      Toto prehĺbenie bolo na jednej strane podmienené zavŕšením výstavby socializmu a budovaním komunizmu, ako aj faktormi, ktoré možno chápať ako sprievodný jav ekonomických, hospodársko-sociálnych a všeobecne civilizačných premien v ZSSR. Na druhej strane naň ako dôležitý impulz vplýval aj vzrast národno-oslobodzovacieho hnutia vo svete, vznik nových socialistických krajín i početných nezávislých štátov.23)

      10. Aby sme mohli presnejšie špecifikovať podiel etnografie na štúdiu kultúry i procesu jej zmien v najnovšom období, upozorníme na chápanie jej poslania, ako sa vykryštalizovalo v diskusii, ktorá v poslednom desaťročí prebieha na stránkach odborných časopisov.
      Etnografia ako veda sa v zmysle predbežných záverov diskusie definuje ako špecializované odvetvie histórie, ktorá študuje predovšetkým etnický a kultúrny rozvoj všetkých národov a národností sveta.24) Je teda komplexnou disciplínou, zahrnujúcou celý rad vedných odborov, ktoré vznikli na jej hraniciach s inými spoločenskými i prírodnými vedami. K nim patrí v prvom rade folkloristika, prostredníctvom ktorej sa etnografia stretáva s literárnou vedou, ďalej etnogeografia, ktorá jej poskytuje údaje osvetľujúce územné rozšírenie jednotlivých etnických spoločenstiev a ich kultúrnych javov. Okrem spomenutých patrí k nim aj etnolingvistika, etnická antropológia, etnická psychológia, etnobotanika atď., ktoré jej pomáhajú spoznať a vysvetliť zákonitosti vývinu iných javov s etnikom a jeho kultúrou bezprostredne súvisiacich.[/] Uvedená definícia umožňuje teda etnografiu chápať ako vedu s neobyčajne širokým okruhom výskumných problémov i poznatkov.25)
      V zmysle tohto chápania sovietska etnografia študuje teda nielen dejiny a vývin materiálnej, duchovnej a sociálnej kultúry vlastných etnických spoločenstiev a územné rozšírenie javov ich kultúry, ale aj etnickú skladbu jednotlivých krajín a národov celého sveta, ich etnogenezu i etnickú históriu, rozmanité vzťahy hospodársko-kultúrnych, historickoetnografických, etnických, rasových, sociálno-triednych, politických a iných skupín ľudstva na rôznych štádiách ich historického vývinu, ako aj všeobecné otázky zákonitostí vývinu ľudskej organizácie (rodu., občiny ap.).26)
      V tejto súvislosti treba zdôrazniť, že etnografiu ako vedu nezaujímajú iba veci samy osebe, ale najmä v ich vzťahoch k človeku. Etnografia je veda o ľu­ ďoch, a nie o veciach. Hoci je nevyhnutné presne a úplne opísať javy materiálnej kultúry a zaznamenať aj technologické postupy výroby a použitia vecí, jednako tento opis má funkciu iba pomocných poznatkov, a nie je cieľom etnografického bádania. Materiálny jav nemôže etnografiu zaujímať bez sociálnej existencie, bez vzťahov k človeku, k tomu, kto danú vec vyrobil a kto ju používal.27) Preto je nevyhnutné spoznať najmä vzťahy veci k človeku i vzťahy človeka k veciam, ako aj - a predovšetkým - vzťahy medzi ľuďmi na pozadí a základe danej veci, kedže vlastníctvo veci nie je vzťahom človeka k nej, ale vzťahom medzi ľuďmi na jej pozadí.28)

      11. Ak sa z hľadiska spomenutej diskusie pozrieme na výpočet hlavných úloh či okruhov vedeckých pro

258

blémov, ktoré sovietska etnografia riešila v období po druhej svetovej vojne, neprekvapí nás, že sa ich poradie zmenilo a že sa najmä v poslednom desaťročí ešte dôslednejšie ako predtým začala orientovať na úlohy najaktuálnejšie. Osvetlíme si to na konkrétnych príkladoch.
      G. G. Gromov v päťdesiatych a začiatkom šesťdesiatych rokov hlavné úlohy sovietskej etnografie videl predovšetkým v rekonštrukcii dejín prvobytnej spoločnosti i podrobených más v otrokárskej a feudálnej spoločnosti, v rekonštrukcii dejín kultúrnych zväzov jednotlivých národov i celých historicko-kultúrnych oblastí v rozličných obdobiach svetových dejín, ďalej v štúdiu etnickej špecifiky kultúry rôznych národov, v štúdiu etnogenezy a etnickej histórie súčasných národov a nakoniec v štúdiu procesu zmien ľudovej kultúry v prítomnosti.29)
      Ďalší sovietsky etnograf A. I. Peršic v polovici šesťdesiatych rokov počet úloh redukoval na štyri základné okruhy vedeckých problémov. Na prvé miesto položil štúdium etnického a kultúrneho rozvoja národov a národností ZSSR v období prechodu ku komunizmu, na druhé štúdium etnického a kultúrneho rozvoja iných národov sveta, pričom sem zaradil jednak štúdium etnického zloženia, vymedzenia etnických území i etnických hraníc, jednak štúdium ich genezy a vývinu materiálnej, duchovnej i sociálnej kultúry a spoločenského zriadenia. Ako tretí okruh vyčlenil štúdium dejín prvobytnej spoločnosti a ako štvrtý dejín samotnej etnografickej vedy.30)
      O niekoľko rokov neskôr ten istý autor hlavné úlohy videl už v piatich okruhoch problémov. Na prvé miesto položil štúdium etnogenezy a etnickej histórie [/] všetkých národov a národností ZSSR i sveta, na druhé štúdium etnickej geografie, na tretie etnickej sociológie, pričom do tohto okruhu zaradil aj výskum sociálnej a kultúrnej skladby kolchozného roľníctva, robotníckej triedy i mestského obyvateľstva. Ako štvrtý vyčlenil štúdium dejín a vývinu materiálnej, duchovnej i sociálnej kultúry i rozpracovanie charakteristiky jednotlivých hospodársko-kultúrnych a historickoetnografických oblastí. Do piateho okruhu zaradil štúdium dejín prvobytnej spoločnosti.31)
      V záujme porovnania i pochopenia ďalšieho smerovania sovietskej etnografie uvedieme ešte poradie úloh, ako ich koncom šesťdesiatych a začiatkom sedemdesiatych rokov špecifikovali iní vedci.
      Roku 1969 bolo to predovšetkým štúdium procesu zmien kultúry jednotlivých národov a národností ZSSR v období budovania socializmu a komunizmu (hlavne etnických procesov) i štúdium zákonitostí etnických a kultúrnych procesov u ostatných národov sveta. Osobitná pozornosť sa venovala štúdiu etnickej histórie ľudstva na rôznych štádiách hospodársko-sociálneho vývinu, štúdiu etnogenezy jednotlivých národov sveta i vzniku človeka a ľudstva, ďalej štúdiu zákonitostí rozvoja prvobytnej spoločnosti, ako aj osobitostí prechodu k triednej spoločnosti u rozličných národov.32)
      Roku 1970 sa pozornosť sovietskej etnografie popri úlohách, ktoré v poslednom desaťročí možno považovať za hlavné (ako je štúdium kultúry a spôsobu života národov a národností ZSSR v období budovania socializmu a komunizmu, štúdium vzniku človeka a ľudstva, osobitostí vývinu jednotlivých hospodársko-sociálnych formácií, etnogenezy a dejín kultúry

259

všetkých národov sveta), zamerala aj na úlohu. ktorú možno špecifikovať ako štúdium zákonitostí národnooslobodzovacieho hnutia a národnostných procesov vo svete. Okrem uvedených úloh primeraná pozornosť sa venovala aj štúdiu dejín náboženstva a ateizmu i všeobecných problémov osídlenia.33)

      12. Už stručný výpočet hlavných okruhov vedeckých problémov, ako ich špecifikovali vedúci predstavitelia sovietskej etnografie, ukazuje, že rozhodujúci presun v ich poradí a dôležitosti nastal koncom päťdesiatych a začiatkom šesťdesiatych rokov.
      Je pochopiteľné, že presun výskumnej problematiky sa neuskutočnil naraz, ale postupne. Jeho počiatky možno zistiť už v niektorých úlohách formujúcej sa sovietskej etnografickej školy pred druhou svetovou vojnou. Nebol podmienený len relatívnym zavŕšením alebo vyriešením predchádzajúcich problémov. Ako rozhodujúci faktor sa javí naliehavosť niektorých úloh nových, ktoré začala nastolovať živá prítomnosť.
      Tak sa na popredné miesta dostali úlohy, ktoré vyplynuli z radikálne sa meniacich hospodársko-sociálnych a kultúrnych pomerov v sovietskej spoločnosti po druhej svetovej vojne. Zmenu uvedených pomerov v značnej miere urýchlila samotná vojna či už odsunom početných priemyselných závodov i pracovných kádrov do východných oblastí alebo zvýšeným miešaním obyvateľstva ZSSR. Niektoré úlohy, napr. potrebu ujasniť si podiel etnografie v štúdiu etnických procesov a rozpracovať príslušné teoretické hľadiská i primerané metody výskumu, nastolil aj prirodzený vývin etnografie ako vedy v ZSSR i vo svete.
      Preto neprekvapuje, že sa na popredné miesta, na ktorých ešte v päťdesiatych rokoch bola úloha rekon[/]štrukcie dejín prvobytnej spoločnosti a úloha rekonštrukcie dejín kultúry utláčaných más v otrokárskom a feudálnom zriadení, dostali úlohy, o ktorých nemožno pochybovať, že sú bezprostredne zviazané so živou prítomnosťou a s jej najaktuálnejšími potrebami. Je nesporné, že mnohé z nich boli podmienené už spomenutou mnohonárodnostnou skladbou obyvateľstva ZSSR, ako aj - a podľa nášho názoru predovšetkým - široko rozvinutou plánovitou industrializáciou krajiny a faktormi, ktoré sú jej sprievodnými javmi (migráciou, presídľovaním, urbanizáciou atd'.).



      13. Z toho, čo sme doteraz trochu širšie rozvádzali, vyplýva, že sovietska etnografia sa v poslednom desaťročí orientuje prevažne na štúdium štyroch okruhov vedeckých problémov:
      a) na štúdium etnických procesov v ZSSR i vo svete,
      b) na štúdium procesu zmien kultúry dedinského i mestského obyvateľstva, v súčasnosti ovplyvňovaného najmä industrializáciou a ňou vyvolávanými javmi,
      c) na prípravu a spracovanie historickoetnografických atlasov jednotlivých historicko-etnografických alebo etnických oblastí ZSSR,
      d) na objasnenie postavenia a poslania etnografie v systéme spoločenských vied.
      Zhruba v tomto poradí hlavné úlohy špecifikujú aj ďalší sovietski etnografi34) a takto ich možno vidieť i zo zamerania vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti jednotlivých pracovísk.

260



      14. Prečo sa v súčasnom období na prvé miesto dostala problematika etnických procesov, možno vysvetliť viacerými skutočnosťami. Jednou z nich je etnická skladba ZSSR a zmeny, ktoré v nej prebiehajú (napr. roku 1959 sa v sčítaní ľudu uvádzalo dovedna 141 veľkých a malých národov, národností a národnostných skupín, počet ktorých sa roku 1970 znížil na 106).35) Ďalšou skutočnosťou je rozsiahla migrácia a s ňou spojené etnické miešanie a v mnohých prípadoch postupné splývanie najmä počtom neveľkých etnickych skupín, čo v jednotlivých oblastiach je podmienené komplexom všeobecných i špecifických príčin (napr. výstavbou nových priemyselných stredísk a oblastí, ekonomickým využívaním v minulosti málo osídlených, no na prírodné zdroje bohatých území, celkovým zvyšovaním hospodársko-sociálnej a kultúrnej úrovne obyvateľstva, prirodzeným vzrastom bilingvizmu atď.).
      V súvislosti so štúdiom uvedených procesov treba pripomenúť, že v prvých desaťročiach sovietskej vlády sa prejavovali predovšetkým formovaním a konsoli­ dáciou jednotlivých etnických spoločenstiev. V rámci leninskej politiky a práva na národnú sebareal[í][i]záciu u mnohých možno zaznamenať vznik písaného jazyka, národných škôl ap.36) v súčasnosti prevláda etnické a kultúrne zbližovanie, založené na neustále silnejúcich ekonomických a kultúrnych kontaktoch.
      V etnických procesoch, ktoré v ZSSR prebiehali počas uplynulých päťdesiatich rokov, možno vyčleniť niekoľko základných typov. V prvom štádiu šlo o proces konsolidácie, to znamená, postupného zjednocovania najmä jazykovo a kultúrne príbuzných národností a národnostných skupín. Ďalšie štádium, štá[/]dium etnického rozvoja, možno charakterizovat jednak zmenšovaním sa podielu a významu lokálnych či oblastných diferencujúcich činiteľov,, jednak vzrastom a postupne všestranným uplatnením sa činiteľov zjednocujúcich (akým je národný spisovný jazyk, národná kultúra, povedomie ap.).
      V priamej závislosti od rozsahu a intenzity vplyvu rôznych faktorov môže daný proces v prípade väčších etnických spoločenstiev, najmä u národov a národností genealogicky príbuzných alebo ináč blízkych, vyústiť do procesu jazykového a kultúrneho zbližovania a postupného vyrovnávania jestvujúcich rozdielov. Jedným z jeho charakteristických znakov býva vzrast počtu etnicky miešaných manželstiev, na úseku kultúry vzájomné preberanie jednotlivých javov prostredníctvom jazykovej a kultúrnej interferencie ap. V prípade malých alebo genealogicky nepríbuzných etnických spoločenstiev tento proces vyúsťuje najčastejšie do asimilácie, t. j. do postupného zanikania počtom neveľkých národnostných skupín, najmä ak žijú nekompaktne, v početných diasporách ap. Znakom tohto procesu okrem vzrastu počtu etnicky miešaných manželstiev je všeobecné rozširovanie znalosti jazyka väčšieho etnika a postupné preberanie a všestranné používanie tohto jazyka vo všetkých funkciách, teda rovnako vo funkcii jazyka dorozumievacieho na úseku určitých zamestnaní, administratívy, vedy ap., ako aj vo funkcii jazyka rodinného prostredia a výchovy detí, to znamená, jazyka rodného.37)
      Štúdium týchto procesov sovietska etnografia nechápe úzko, iba z hľadiska prítomnosti, ale široko, historicky. Usiluje sa pritom objasniť nielen ich mechaniku a dynamiku, ale aj zákonitosti interferencie

261

dvoch alebo viacerých kultúr.38) Osobitne si všíma potrebu dorozumenia malých národnostných skupín a ich pokrokovú asimiláciu v súčasnosti,39) ako aj formovanie sa národov v dávnej i nedávnej minulosti, zameriavajúc sa najmä na otázku etnogenezy, podielu zložiek substrátových a superstrátových a ich vzájomný vzťah.
      Keďže štúdium problematiky etnických procesov stojí na prvom mieste, a to nielen z hľadiska zbierania konkrétneho materiálu, ale aj z hľadiska rozpracúvania teoretických otázok (najmä objasnenia základných pojmov etnos, národ, národnosť, spoločenstvo ap.) a primeraných metód výskumu, je pochopiteľné, že k jej rozpracovaniu a ku klasifikácii týchto procesov prispeli mnohí sovietski etnografi, predovšetkým V. I. Kozlov,40) Ju. V. Bromlej,41) N. N. Čeboksarov,42) S. A. Tokarev,43) L. N. Terenťjeva44) a iní.45)

      15. Ďalšou aktuálnou tematikou je štúdium procesu zmien Pudovej kultúry po druhej svetovej vojne. V podstate ide o proces, ktorý vo vývine kultúry prebieha neprestajne. Po druhej svetovej vojne sa však urýchlil nielen pod vplyvom ukončenej kolektivizácie poľnohospodárstva a prechodu dedinského roľníckeho obyvateľstva na priemyselné formy výroby, ale hlavne pod vplyvom neustále sa zvyšujúceho tempa industrializácie krajiny, rozširovania starších i budovania nových priemyselných podnikov i celých odvetví, nových miest i oblastí atď. V úzkej náväznosti na plánovitú industrializáciu podstatne vzrástol aj podiel vplyvu ďalších faktorov, ako je už spomenutá hromadná migrácia obyvateľstva z dedín do miest a prie[/]myselných oblastí, rýchle postupujúca urbanizácia vidieka a vyrovnávanie rozdielov medzi mestom a dedinou atď.
      Kedže uvedený proces zmien neprebieha rovnako v meste a na vidieku, nemožno ho skúmať iba z jedného hľadiska a tými istými metódami. Preto sa jeho štúdium pracovne rozčleňuje na niekoľko relatívne samostatných, v podstate však úzko súvisiacich problémov. Nakoľko ide o proces veľmi zložitý a v mnohých ohľadoch aj protirečivý, k jeho štúdiu sa pristupuje jednak z hľadiska základného prostredia, jednak výrobného spoločenstva. Preto sa chápe ako štúdium procesu zmien kultúry a spôsobu života kolchozného roľníctva (dediny), priemyselných robotníkov (robotníckej triedy) i kultúry mestského obyvateľstva (mesta).
      Cieľom takto členeného štúdia je zachytit hlboké premeny, ktoré sa v ZSSR výrazne začali prejavovať najmä po druhej svetovej vojne, a súčasne v tomto zložitom a protirečivom procese objaviť nielen určité zákonitosti, ale aj hodnoty, ktoré spájajú súčasnú kultúru s najlepšími tradíciami kultúry predchádzajúcich období a ktoré sú schopné rozvíjať sa aj v budúcnosti, v socialistickej kultúre. Keďže táto problematika sa vo výskume tradične chápanej a orientovanej etnografie nesledovala, mnohé doteraz získané materiály a poznatky sú cenné rovnako z hľadiska odôvodnenia štúdia tohto procesu, ako aj z hľadiska ujasnenia si niektorých teoretických otázok (napr. aj samotného objektu etnografického bádania, vhodných metód jeho výskumu ap.).
      Štúdiom procesu zmien Pudovej kultúry v súčasnosti sa okrem vedúceho pracoviska zaoberajú všetky etno

262

grafické inštitúcie vo zväzových republikách. K objasneniu jeho problematiky prispeli najmä S. A. Tokarev,46) V. Ju. Krupianskaja,47) M. N. Šmeľova a Ľ. A. Anochina,48) L. P. Potapov49) a mnohí ďalší.50)

      16. Treťou hlavnou úlohou sovietskej etnografie v poslednom období je príprava a vydanie národných historicko-etnografických atlasov.
      Etnografické atlasy stali sa v súčasnom vývine ľu­ dovej kultúry i etnografickej vedy jedným z dôležitých druhov zovšeobecňujúcich prác. Nielenže sumarizujú dosiahnuté výsledky, ale súčasne svojím špecifickým spôsobom pomáhajú odhaliť územné i vývinové rozšírenie základných typov alebo variantov skúmaného javu. Keďže pomocou mapovania možno pomerne presne ukázať niektoré charakteristické javy tradičnej kultúry a ich osobitosti i rozdiely v danom priestore, čase a vo vývine, práci na historickoetnografických atlasoch pripisuje sa v ZSSR veľký význam. Táto práca sa začala rozvíjať v podstate už v päťdesiatych rokoch a pokračuje sa v nej aj v súčasnosti.
      Iba na informáciu uvádzame, majúc na mysli priestorovú rozlohu ZSSR a diachronickú i synchronickú pestrosť ľudových kultúr jednotlivých národov, národností i národnostných skupín, že sa pripravili štyri zväzky dotazníkov, ktoré obsahujú spolu 192 tém vybraných takmer zo všetkých javov materiálnej a duchovnej kultúry. Na území ZSSR sa ich rozšírenie skúma v 3320 lokalitách (z toho polovica predstavuje základnú sieť). Keďže ciele mapovania etnografických javov sú v jednotlivých krajinách Európy odlišné, aby bolo možné materiál národných atlasov navzájom po[/]rovnávať, v poslednom desaťročí začali sa práce aj na tomto úseku koordinovať v rámci celoeurópskeho atlasu. Na jeho prípravu, ako je známe, v prvej etape sa z veľkého počtu tém, ktoré sledujú atlasy národné, aj v ZSSR vybrali tri témy (orné náradie, mlátenie obilia a roznecovanie ohňa).
      Oblastné historicko-etnografické atlasy, ktoré sa v ZSSR v rámci tejto úlohy pripravujú (doteraz vyšiel iba atlas Sibíri51) a európskej časti Ruska)52) zameriavajú sa predovšetkým na mapovanie vybraných javov z úseku poľnohospodárstva, bývania a ľudového odevu. Práce sa naširoko rozvinuli najmä vo zväzových republikách (v Kyjeve, Kyšineve, Minsku, Tbilisi atď.).
      K rozpracovaniu teoretických otázok, vhodných metód výskumu a organizácie práce na zostavení historickoetnografických atlasov v ZSSR najväčším podielom prispel P. I. Kušner,53) S. I. Bruk,54) S. A. Tokarev,55) Ja. P. Prilipko,56) A. J. Robakidze57) a ďalší.58)

      17. Štvrtým okruhom vedeckých problémov, ktorý si tu bližšie všímame, je snaha vymedziť postavenie a význam etnografie v systéme spoločenských vied.
      Potreba ujasniť si niektoré otázky spojené so štúdiom ľudovej kultúry v najnovšom období vyplynula najmä z diskusií, či etnografia má a v akom rozsahu skúmať procesy zmien ľudových tradícií v súčasnosti. Osobitne aktuálna sa ukázala vo vzťahu spresniť objekt etnografického bádania v industriálnej spoločnosti.
      S novým vymedzením a rozšírením predmetu bádania aj na kultúru robotníckej triedy, obyvateľstva miest a priemyselných oblastí, na problematiku etnic

263

kých procesov bolo potrebné rozpracovať aj primerané metódy výskumu. Kým v dedinskom lokálnom spoločenstve polonaturálneho charakteru s pomerne úzkou a tradíciami značne ustálenou zamestnaneckou, sociálnou i kultúrnou stratifikáciou bolo možné pri výskume za dostatočne vierohodný prameň informácií považovať takmer každého príslušníka spoločenstva ako tvorcu a spotrebiteľa kultúry danej lokality, pri výskume etnických procesov, kultúry obyvateľov mesta a priemyselnej oblasti vzorec pomernej jednoty spôsobu života a kultúry neplatí.
      V meste i v priemyselnej oblasti je spôsob života a kultúra obyvateľstva podstatne hlbšie diferencovaná. Podmieňujú ich rôzne činitele (etnická príslušnosť, zamestnanie, sociálne postavenie v rámci užšieho i širšieho spoločenstva, úroveň vzdelania, miesto a charakter bývania a zložitý súbor vzťahov k iným etnickým, zamestnaneckým a sociálnym vrstvám i skupinám atd'.). Preto pri štúdiu etnických procesov i kultúry mestského obyvateľstva treba popri metóde priameho a bezprostredného pozorovania použiť aj metódy iné; predovšetkým také metódy, ktoré berú do úvahy jestvujúce etnickú, sociálnu a kultúrnu stratifikáciu skúmaného prostredia, ktoré rešpektujú pomer zastúpenia vybraných informátorov a zodpovedajú skutočným danostiam. Inými slovami, vzorec informátorov musí v tomto prípade zodpovedať zloženiu daného spoločenstva a popri hľadisku kvalitatívnom uplatniť aj hľadisko kvantitatívne, štatistických ukazovateľov.
      Vo vzťahu k postaveniu etnografie v systéme spoločenských vied to znamená, že si etnografia nanovo ujasňuje nielen samotný objekt bádania (a v tejto [/] súvislosti aj viaceré základné dojmy, ako ľud, ľudová kultúra, spôsob života59) ap.), ale aj metódy svojho výskumu. Hoci nemožno povedať, že v tomto smere sú už všetky problémy vyriešené, jednako aj napriek skutočnosti, že sa v diskusii naďalej pokračuje, možno konštatovať, že rozborom vzťahu etnografie k histórii, sociológii, lingvistike, folkloristike atď. sa mnohé nejasné alebo sporné otázky načrtli, čím sa významne upevnilo jej postavenie a význam.
      K riešeniu tohto okruhu vedeckých problémov prispeli viacerí etnografi, folkloristi, historici i sociológovia, predovšetkým Ju. V. Bromlej,60) K. V. Čistov61) a iní.62)



      18. Uvedomujeme si, a nakoniec to vidieť aj z náčrtu vybraných okruhov vedeckých problémov, že sme danú problematiku nevyčerpali.
      Z výpočtu úloh i zo špecifického postavenia etnografie v rámci spoločenských vied v ZSSR i v rámci etnografického bádania vo svete vyplýva, že okruh jej záujmov i problémov, ktoré študuje a k riešeniu ktorých teoreticky i metodologicky prispieva, je podstatne širší. Prakticky zahrnuje celú problematiku vedy o človeku a jeho kultúre, problematiku vzniku človeka, dejín a vývinu ľudstva od najstarších dôb až do súčasnosti.
      Náš príspevok nemal za cieľ rozobral všetky okruhy problémov sovietskej etnografie. Preto sme si v ňom nevšímali otázky všeobecnej a cudzokrajnej etnografie, ale sústredili sa iba na tie, ktoré môžu prispieť k ujasneniu niektorých aktuálnych problémov našej vedy.

264

Poznámky
1.
      TOLSTOV, S. P., Základní úkoly a cesty vývoje sovětské ethnografie, Český lid XXXVIII, 1951, 109-114 (ďalej ako Základní úkoly). - V. I. Lenin a aktuální problémy ethnografie, Národopisný sborník X, 1952, 71-88 (ďalej ako V. I. Lenin). - Úkoly sovětské ethnografie, ČL XLII, 1955, 58-60. - Sorok let sovetskoj etnografii, Sovetskaja etnografija 1957, č. 5, 31-55. - Osnovnyje teoretičeskije problemy sovremennoj sovetskoj etnografii, SE 1960-6, 10-23.
2.
      TOKAREV, S. A., Hlavné vývinové etapy ruskej predrevolučnej a sovietskej etnografie, NS X, 1952, 151174 (ďalej ako Hlavné vývinové etapy). - Sovetskaja etnografija za 40 let, Vestnik istorii mirovoj kuľtury 1958-2, 57-69. - Etnografija narodov SSSR, Moskva 1958. - Istorija russkoj etnografii (Dookťa­ brskij period), Moskva 1966 (ďalej ako Istorija).
3.
      POTAPOV, L. P., Etnografičeskoje izučenije socialističeskoj kuľtury i byta narodov SSSR, SE 1962-2, 3-19.
4.
      PERŠIC, A. I., Aktuaľnyje problemy sovetskoj etnografii, SE 1964-4, 3-21 (ďalej ako Aktuaľnyje problemy).
5.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV, N. N., Polveka sovetskoj etnografii, SE 1967-5, 3-24 (ďalej ako Polveka).
6.
      BROMLEJ, Ju. V., Osnovnyje napravlenija etnografičeskich issledovanij v SSSR, Voprosy istorii 1968-1, 37-56. - Ethnographical Studies in the USSR 1965-1969, XIII International Congress of Historical Sciences, Moscow 1970 (ďalej ako Ethnographical Studies).
7.
      KRUPIANSKAJA, V. Ju., Skúsenosti z etnografického výskumu ruských robotníkov, SN V, 1957, 364-376. - KRUPIANSKAJA, V. Ju. - POTAPOV, L. P. TERENŤJEVA, Ľ. N., Osnovnyje problemy etnografičeskogo izučenija narodov SSSR, SE 1961-3.
8.
      KOZLOV, V. I., Dinamika čislennosti narodov. Metodologija issledovanija i osnovnyje faktory, Moskva 1969.
9.
      ČISTOV, K. V., Foľkloristika i sovremennosť, SE 1962-3, 3-17.
10.
      POTECHIN, I. I., Úlohy boja s kozmopolitizmom v etnografii, NS X, 1952, 89-112 (ďalej ako Úlohy boja). - KUŠNER (KNYŠEV), P. I., O ethnografickém studiu socialistické kultury a způsobu života národů SSSR, ČL XL, 1953, 168-177. - BRUK, S: I. - KOZLOV, V. I. - LEVIN, M. G., O predmete i zadačach etnogeografii, SE 1963-1, 11-25. - Očerki istorii russkoj etnografii, foľkloristiki i antropologii I-IV, Moskva 1956, 1963, 1965, 1968.
11.
      MELICHERČÍK, A., Sovietska etnografia - náš vzor, NS X, 1952, 5-23.
12.
      KRAMAŘÍK, J., Sovětská diskuse o základních otázkách agrární etnografie, Národopisné aktuality IX, 1972, 3-16. - Dodatek k sovětské diskusi o základních otázkách agrární etnografie, NA IX, 1972, 197199.
13.
      BENEŠ, B., Sovětská folkloristická diskuse 19531963 a teorie současného folklóru, ČL LII, 1965, 91-98.
14.
      SEMENOV, P. P., Istorija poluvekovoj dejateľnosti Imperatorskogo Russkogo geografičeskogo obščestva 1845-1895, No 1, S. Peterburg 1896. - STEPANOV, N. N., Russkoje geografičesko je obščestvo i etnografija, SE 1946-4, 191-192. - BERG, L. S., Vsesojuznoje geografičkoje obščestvo za sto let, Moskva-Leningrad 1946. - STEPANOV, N. N., Russkoje geografičeskoje obščestvo i etnografija, Trudy II Vsesojuznogo sjezda, T. III, Moskva 1943. - Starší súpis etnografických materiálov, ktoré sa nachádzajú v jeho archívnom fonde, pozri ZELENIN, D. K., Opisanije rukopisej Učenogo archiva Imperatorskogo Russkogo geografičeskogo obščestva, vyp. I-III, Petrograd

265

1914, 1915, 1916 (v archíve sú aj početné materiály, vzťahujúce sa na spôsob života a kultúru slovenských drotárov a olejkárov v predrevolučnom Rusku).
15.
      Pjatidesjatiletije Imperatorskogo obščestva ľubitelej jestestvoznanija, antropologii i etnografii 1863-1913 (zost. BOGDANOV, V. V.), Moskva 1913. Roku 1867 usporiadala táto Spoločnosť Všeruskú etnografickú výstavu v Moskve. na ktorej boli aj početné dokumenty českej a slovenskej ľudovej kultúry (najmä z ľudového odevu, výšiviek, keramiky, kraslíc ap.). V súčasnosti je tento materiál uložený v osobitnom fonde Gosudarstvennogo muzeja etnografii narodov SSSR v Leningrade.
16.
      Bližšie pozri TOKAREV, S. A., Istorija. 287.
17.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV, N. N., Polveka, 3. TOKAREV, S. A., Istorija, 283 n.
18.
      TOKAREV, S. A., Hlavné vývinové etapy, 162-171.
19.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV,N. N., Polveka, 4.
20.
      TOLSTOV, S. P., Sovetskaja škola v etnografii, SE 1947-4, 3-24 (pozri aj preklad TOLSTOV, S. P., Sovětská škola v národopise, Praha 1949). - HÚSEK, J., Sovětská škola v národopise. ČL XXXVII, 1950, 83-86.
21.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKRASOV, N. N., Polveka. 5.
22.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV, N. N., Polveka, 4.
23.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV,N. N., Polveka, 5.
24.
      POTECHIN, I. I., Úlohy boja, 90. - TOLSTOV, S. P., V. I. Lenin, 72. - TOLSTOV, S. P., Základní úkoly, 109.
25.
      PERŠIC, A. I., Aktuaľnyje problemy, 5. - PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV, N. N., Polveka. 5.
26.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV, N. N., Polveka, 8-9.
27.
      TOKAREV, S. A., k metodike etnografičeskogo izučenija materiaľnoj kuľtury, SE 1970-4, 3-17 (hlavne 3).
28.
      TOKAREV. S. A., Contribution a l' étude de Ia méthode d'exploration ethnographique de la culture matérielle. zborník Problémes theoriques de l'Ethnogra­ phie, Moscou 1971, 35-65 (hlavne 36).[/]
29.
      GROMOV, G. G. Metodika etnografičeskich ekspedicij, Moskva 1966, 6-8.
30.
      PERŠIC, A. I., Aktuaľnyje problemy, 6, 10, 16, 19.
31.
      PERŠIC, A. I. - ČEBOKSAROV, N. N., Polveka, 7, 11, 13, 16, 19.
32.
      VASlĽJEV, V. I., Rabota Instituta etnografii AN SSSR v 1969 godu, SE 1970-5, 138.
33.
      KAŠUBA, M. S., Rabota Instituta etnografii AN SSSR v 1970 g., SE 1971-5, 152-153.
34.
      VOLKOVA, N. G. - TROFIMOVA, A. G. v SE 1966-5, 159-164 atď.
35.
      Podľa predbežných výsledkov sčítania, publikovaných v dennej tlači.
36.
      DEŠERIJEV, Ju. D. - PROTČENKO, I. F., Razvitije jazykov narodov SSSR v sovetskuju epochu, Moskva 1968. - Jazyk i obščestvo, Moskva 1968 atď.
37.
      Termín "rodný jazyk" chápe sovietska etnografia i ostatné spoločenské vedy podstatne širšie; pozri napr. BELODED, I. K., Russkij jazyk - jazyk nacionaľnogo obščenija narodov SSSR. Kijev 1962. - MICHAJLOV, M. M., O formule "russkij jazyk - vtoroj rodnoj jazyk nerusskich narodov SSSR". zborník Rascvet, sbliženije i vzaimoobogaščanije kuľtur narodov SSSR, vyp. II, Ufa 1970, 274-280.
38.
      PRANDA. A., k voprosu vlijanija bilingvizma na nekotoryje javlenija narodnoj kuľtury, SE 1972-2, 17-27.
39.
      LENIN, V. I., Polnyje sobrannyje sočinenija, zv. 24, s. 125, 127. - BROMLEJ, Ju. V., k otázke základných typov a "vnútorného mechanizmu" etnických procesov, SN XX, 1972, 177-183.
40.
      KOZLOV, V. I., k voprosu ob izučenii etničeskich processov u narodov SSSR (Opyt na primere mordvy), SE 1961-4. 58-73. - Tipy etničeskich processov i osobennosti ich istoričeskogo razvitija, Voprosy istorii 1968-9, 95-109. - O poňatii etničeskoj obščnosti. SE 1967-2, 100-111. - Nekotoryje problemy teorii nacii. Voprosy istorii 1967-1, 88-93. - Sovremennyje etničeskije processy v SSSR (K meto

266

dologii issledovanija), SE 1969-2, 60-72. - Etnos i ekonomika. Etničeskaja i ekonomičeskaja obščnosti, SE 1970-6, 47-60. - Etnos i territorija, SE 1971-6, 89-100.
41.
      BROMLEJ, Ju. V., Etnos i endogamija, SE 1969-6, 84-91 (diskusiu pozri v SE 1970-3, 86-103). Leninizm i osnovnyje tendencii etničeskich processov v SSSR, SE 1970-1, 3-14 (spolu s V. I. Kozlovom). - A propos de la définition du terme "ethnie", zborník Problémes theoriques de 1'Ethnographie, Moscou 1971, 5-34.
42.
      ČEBOKSAROV, N. N., Problemy tipologii etničeskich obščnostej v trudach sovetskich učonych, SE 1367-4, 94-109.
43.
      TOKAREV, S. A., Problema tipov etničeskich obščnostej, Voprosy filosofii 1964-11, 43-53.
44.
      TERENŤJEVA, Ľ. N., Opredelenije svojej nacionaľnoj prinadležnosti podrostkami v nacionaľno-smešannych semjach, SE 1969-3, 20-30. - Etnografičeskoje issledovanije nacionaľnych processov v Pribaltike, SE 1965-5, 3-19 (spolu s O. A. Ganckou).
45.
      GARDANOV, K. V. - DOLGICH, B. O. - ŽDANKO, T. A., Osnovnyje napravlenija etničeskich processov u narodov SSSR, SE 1961-4, 9-29. - ŠELEPOV, G. V., Obščnosť proischoždenija - priznak etničeskoj obščnosti, SE 1968-4, 65-74. - CHOMIČ, L. V., O soderžanii poňatija "etničeskije processy", SE 1969-5, 79-87. - POKŠIŠEVSKIJ, V. V., Etničeskije processy v gorodach SSSR i nekotoryje problemy ich izučenija, SE 1969-5, 3-15. - GURVlČ, I. S., Nekotoryje problemy etničeskogo razvitija narodov SSSR, SE 1967-5, 62-77. - BRUK, S. I., Etnodemografičeskije processy v SSSR. Po materialam perepisi 1970 g., SE 1971-4, 8=24. - Bližšie pozri: PRANDA, A., k problematike štúdia etnických procesov v ZSSR, SN XX, 1972, 537-556.
46.
      TOKAREV, S. A., O zadačach etnografičeskogo izučenija narodov industriaľnych stran, SE 1967-5, 133-[/] 142. - Die Grenzen der ethnologischen Erforschung der Völker industrieller Länder, Ethnologia europea I, 1967, 30-38.
47.
      KRUPIANSKAJA, V. Ju., Voprosy etnografičeskogo izučenija byta rabočich, zborník Etnografičeskoje izučenije byta rabočich. Po materialam otdeľnych promyšlennych rajonov SSSR, Moskva 1968, 7-36. Kuľtura i byt rabočich gornozavodskogo Urala (konec XIX - načalo XX v.), Moskva 1971 (spolu s N. S. Poliščukom).
48.
      ANOCHlNA, Ľ. A. - ŠMEĽOVA, M. N., Zadači i metody etnografičeskogo izučenija kuľtury i byta russkogo gorodskogo naselenija. Opyt izučenija gorodov srednej polosy RSFSR, SE 1966-6, 57-67. - Ispoľzovanije anketno-statističeskich dannych pri etnografičeskom izučenii goroda, SE 1968-3, 16-26. - k voprosu o klassifikacii gorodskogo naselenija pri etnografičeskom izučenii goroda, SE 1970-2, 121-129. - Kuľtura i byt kolchoznikov Kalininskoj oblasti, Moskva 1964. - Spolu s V. Ju. Krupianskou Byt i jego preobrazovanije v period postrojenija socializma, SE 1965-4, 16-31.
49.
      POTAPOV, L. P., Etnografičeskoje izučenije socialističeskoj kuľtury i byta narodov SSSR, SE 1962-2, 3-19.
50.
      BOGINA, Š. A. - KRUPIANSKAJA, V. Ju., k voprosu ob etnografičeskom izučenii goroda i promyšlennogo poselka. Po materialam VII Meždunarodnogo kongressa antropologičeskich i etnografičeskich nauk, SE 1965-3, 110-117. - KRUPIANSKAJA, V. Ju. RABINOVIČ, M. G., Etnografija goroda i promyšlennogo poselka, SE 1964-4, 118-125. - z monografii pozri: Selo Viriatino v prošlom i nastojaščem. Opyt etnografičeskogo izučenija russkoj kolchoznoj derevni, Moskva 1958. - Kubanskije stanicy. Etničeskije i kuľturno-bytovyje processy na Kubani, Moskva 1967. - Ďalšiu literatúru uvádzajú PERŠIC, A. I. ČEBOKSAROV, N. N., Polveka, 14. - BROMLEY, Yu. V., Ethnographical Studies, 21-22.

267


51.
      Istoriko-etnografičeskij atlas Sibiri, Moskva-Leningrad 1961 (red. M. G. Levin a L. P. Potapov).
52.
      Russkije. Istoriko-etnografičeskij atlas. Iz istorii russkogo narodnogo žilišča i kosťuma, Moskva 1967 (red. V. A. Aleksejev, V. I. Kozlov, P. I. Kušner, M. G. Rabinovič).
53.
      KUŠNER, P. I., O russkom istoričesko-etnografičeskom atlase, Kratkije soobščenija Instituta etnografii XXII, 1955, 3-11. - Rosyjski atlas historiczno-etnograficzny, Lud XLII, 1955, 894-897.
54.
      BRUK, S. I., Osnovnyje problemy etničeskoj geografii (Metodika opredelenija etničeskogo sostava naselenija, principy etničeskogo kartografirovanija), Moskva 1964. - Atlas naselenija mira (Osnovnyje problemy demografo-etnografičeskogo kartografirovanija), SE 1970-1, 111-122. - Obščejevropejskij istoriko-etnografičeskij atlas (Po materialam konferencií v Cheľsinki), SE 1970-6, 90-98.
55.
      BRUK, S. I. - TOKAREV, S. A., Problemy sostavlenija jevropejskogo istoriko-etnografičeskogo altasa. Po materialam Meždunarodnoj konferencii po etnologičeskom kartografirovanii v Zagrebe 7-10 fevraľa 1966 goda, SE 1966-5, 91-101.
56.
      Regionaľnyj istoriko-etnografičeskij atlas Ukrainy, Belorusii i Moldavii. Prospekt. Kijev 1969. - GUSLISTYJ, k G. - GORLENKO, V. G. - PRILIPKO, Ja. P., Rabota nad istoriko-etnografičeskim atlasom na Ukraine, SE 1967-1, 94-98. &nb
57.
sp;     KOBYČEV, V. P. - ROBAKIDZE, A. J., Osnovnyje tipologii i kartografirovanija žilišča narodov Kavkaza.[/] Materialy k Kavkazskomu istoriko-etnografičeskomu atlasu, SE 1967-2, 24-44.
58.
      MASLOVA, G. S., Opyt sostavlenija kart rasprostranenija russkoj narodnoj odeždy. Kratkije soobščenija Instituta etnografii XXII, 1955, 12-20. - STUDENECKAJA, Je. N., Odežda narodov Kavkaza. O sobiranii materialov dľa Kavkazskogo istoriko-etnografičeskogo atlasa, SE 1967-3, 16-30. - MOLČANOVA, L. A., Orudija uborki zernovych i proizvodstvennyje postrojki belorusov v konce XIX - načale XX v., SE 1968-3, 77-92. - NOSOVA, G. A., Kartografirovanije russkoj masleničnoj obrjadnosti (po materialam XIX - načala XX veka), SE 1969-5, 45-56. - ŽDANKO, T. A., Istoriko-etnografičeskij atlas Srednej Azii i Kazachstana (principy i metody sostavlenija), SE 1971-4, 31-45. - BRUK, S. i. RABlNOVIČ, M. G., Istoriko-etnografičeskije atlasy, SE 1964-4, 102-117.
59.
      Pozri štúdiu Ľ. A. Anochinej, V. Ju. Krupianskej a M. N. Šmeľovej, citovanú v pozn. 48.
60.
      BROMLEJ, Ju. V. - ŠKARATAN,O. I., O sootnošenii istorii, etnografii i sociologii, SE 1969-3, 3-19.
61.
      ČISTOV, K. V., Foľklor i etnografija, SE 1968-5, 3-12 (uverejnené pod tým istým názvom aj v zborníku Foľklor i etnografija, Moskva 1970). - O vzaimootnošenii foľkloristiki i etnografii, SE 1971-5, 17-24.
62.
      NIKONOV, V. A., Etnografija i onomastika (na materiale Ukrainy), SE 1971-5, 25-36.

THE MAIN GROUPS OF SCHOLARLY PROBLEMS IN SOVIET ETHNOGRAPHICAL RESEARCH

The purpose of the present contribution is to give an outline and concise analysis of the main groups of scholarly problems whose solution. has within the last decade[/] been the aim of Soviet ethnography. Since the task is a complex one, the author in his introduction draws attention to the difficulties involved.

268

These difficulties in the first place arise from the different conception of the idea of ethnography itself and of the subject matter it studies. and in the second place from the wide range of problems which in the Soviet Union is conditioned not only by the varegated ethnical structure of the population, but also by the very different degrees of economic, social and cultural deuelopment. Besides this, the special position of Soviet ethnography as a branch of Marxist scholarship must be seen in its relationship to the rest of the world.
      Certain further difficulties arise from the fact that the task of summing up the basic problems of study as they are represented by the numerous seats of research, organized on the one hand under the Soviet Academy of Sciences and the Academies of the different Republics of the Union, and on the other hand, under Museums, University Departments, etc., is one which can scarcely be carried out in the context of a single contribution. For this reason the author to a considerable degree - apart from his own observations - bases his study on the conclusions expressed by certain Soviet ethnographers, either in studies of a theoretical and methodological nature, or in works which have summarized the development as a whole.
      In order to achieve a better understanding of the contemporary trend. the author also outlines past development, while - in distinction to Soviet ethnographers he divides this into only three main periods. Each of these has its own specific features, arising primarily from the tasks with which ethnography, as a branch of science, was at the time in question concerned.
      The first period covers development to the end of World War I. This is the period of Czarist Russia, before ethnography became a specialist profession, when its development was limited to the activity of a few Societies for Homeland Studies, founded in the second half of the 19th century in the more important centres of culture, as well as in museums. The main purpose was to assemble ethnographical material relating to the cul[/]ture of all the nations and nationalities living in the state, to describe it scientifically, provide documentation, and publish it, although without any analysis of the complex interior and exterior relationships of the phenomenon under observation to the geography, the natural background, or the economic, social and cultural conditions of life in the society concerned.
      The second period begins after the Great October Socialist Revolution. More than one new factor now influenced the development of ethnographical scholarship. On the one hand, ethnographical research acquired professional status. The first step towards this was the foundation of a separate Department of Ethnography in Petrograd and in Moscow, and, during the twenties, of several centres of ethnography primarily attached to museums and finally under the auspices of the Academy of Sciences of the USSR or of coming the various Union Republics. A further step was the endeavour to work out a fundamental approach to the study of history and of the development of folk culture from the position of Marxist philosophy and historical and dialectical materialism. This conception arose not only from new political tasks, but also from new aims of scholarship.
      While the Twenties may be characterized as the period of quantitative growth in Soviet ethnography, the period of the Thirties is that in which the particular orientation, which we may term in general the conception of a Soviet school of ethnography, was formed. Its fundamental characteristic is a consistent adherence to Marxist philosophy and an orientation towards those problems which at the specific period of social and scientific development are most acute, and whose solution will contribute in equal measure to the development of society and to that of scholarship itself.
      The period succeeding to the Second World War signified, not only from the aspect of theoretical and methodological conception, but also from that of selection and arrangement of the problems examined, a further step towards the more profound alliance of

269

ethnographical studies with practical application and with the requirements of society. This profounder attitude was on the one hand affected by the success[s]ful realization of s[a][o]cialism and by the approach to communism, as well as by those factors which accompanied the economic, social and cultural transformations carried out within the USSR. and on the other hand by the gro[u]wth of a world-wide national liberation movement and the rise of further socialist countries and of independent states.
      In this connection the author draws attention to the interpretation of the conception and purpose of ethnography, as it has been worked out in particular in the course of the discussion on its status within the system of social sciences. Ethnography is defined as a specialized branch of history, devoted to the specific study of the ethnical and cultural development of all the nations and nationalities of the world; as a complex discipline, comprising a whole series of scholarly specializations, which have arisen on the borders of other social and natural sciences; as a science of man, which is concerned not only with the relation of things to man and of man to things, but above all with the relationships between man and man against a given background of things. It is understandable that in the sense of these definitions more than one conception of purpose and significance has changed, and even the order of precedence of the tasks which should form the primary aims.
      Thus it is not surprisin[g] that the priority of purposes has undergone considerable change. While in the Fifties and beginning of the Sixties the task of reconstruction of the history of the earliest societies and the reconstruction of the cultural history of the subordinated mases in slave-holding and feudal society still held the first place, by the mid-Sixties the study of the ethnical and cultural development of the nations and nationalities of the USSR in the period of transition to communism, and the study of this development in other nations of the world, had already assumed the first place.[/]
      In the subsequent section of his contribution the author not only mentions the main range of scholarly problems at the present time. but also presents a concise analysis of them. On the basis of published works and of the emphasis l[i]a[i]d on certain phenomena in research, four main fields can be distinguished, which may be summed up as follows: the study of ethnic processes in the USSR and through out the world; the study of the process of change in the culture and way of life of the country and town population, affected after World War II by many economic, social and cultural factors; the preparation and elaboration of historical-ethnographical atlases acc[a][o]rding to the different ethnic or cultural-historical regions; and finally the task of explaining the position and purpose of ethnography in the system of social sciences. Of course it is not possible to say that the field of ethnographical interest is exhausted by this range of problems or that it ignores other tasks, since, according to the definitions given, it in fact includes the whole range of problems relating to man and his culture, problems regarding the origin of man, and the history and development of mankind from the earliest periods down to the present day; nevertheless the four fields above mentioned have become strikingly prominent during the last decade.
      This order of tasks results from a concrete economic and social situation as well as from a cultural one. It results from processes of change which, especially during the period since World War II, have been considerably speeded up. Since these changes do not proceed directly, but frequently in a contradictory manner, they present considerable difficulties to examination purely by traditional ethnographical methods. For this reason, ethnography, if it is to retain its place as a science of man and his culture, must, not only from the aspect of theoretical principles, but also from that of practical approaches, deal with the most acute problems, namely the process of change and the nature of culture in the rising industrial society.
      Translated by Jessie Kocmanová

270

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. IX - 1972, č. 4

PÍSNĚ A TANCE SLOVÁKŮ Z RANŠPURKU PŘED 150 LETY [obsah]

      KAREL VETTERL, Brno
      Mezi prvními příspěvky, které získala vídeňská Společnost přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) v jarních měsících roku 1819 z tak zvané guberniální sběratelské akce, která měla za patronace zemských a krajských úřadů shromáždit doklady lidových písní a tanců ze všech korunních zemí bývalého mocnářství, byla též malá, ale obsahově cenná sbírka z ranšpurského panství (Rabensburg) ve čtvrti pod Manhartským kopcem (Dolní Rakousy),1) jižně od Mikulova. Až do vydání katalogu lidové hudby z archívu zmíněné Společnosti (1969)2) unikala tato sbírka pozornosti našich folkloristů a blíže jsme její obsah dodnes neznali.
      Je to jen 7 písní, mimo partituru nástrojové hudby pro dvoje housle a gajdy a notované hudecké cifry, nejstarší známé záznamy tohoto druhu u nás. Význam sbírky zvyšují ještě sběratelovy poznámky o přednesu písní, o způsobu nástrojové hry a popis sólového skočného tance mužů, připojené k písňovým záznamům. Sbírku doprovázel dopis vrchního úředníka (?) J. Schratenbacha z Ranšpurku, adresovaný "panu vlád[/]nímu radovi" dne 27. března 1819.3) Adresátem mohl být jedině J. Sonnleithner, první tajemník Společnosti přátel hudby, tehdy v hodnosti vládního rady (Regierungsrat).4)
      V dopise se pisatel odvolává na výnos s 13 z minulého měsíce (oběžník ke sběru písní a tanců) a pokračuje: "Da ich selbst kein Musikkenner bin habe mich an die diesherschaftlichen Musikkenner und Musikfreunde, dem Haubsrunner Herrn Pfarrer Joseph Bohunovsky und hiesigen Herrn Justiziär Johann Damascen Janoschek, dann an sämtliche Schullehrer angewendet. Das diesfalls von den Schullehrern gesammelte übermache Euer Hochwohlgeboren sub A und sub B die von dem Hausbrunner Herrn Pfarrer gesetzten kroatischen (!) Tänze und Gesänge mit der unterthänigsten Bemerkung, dass der hiesige Justiziär seine diesfälligen Beiträge nachträglich überreichen werde ..." (K tomu však nedošlo).
      Z dopisu je zřejmé, že autorem ranšpurské sbírky, alespoň jejich notací, byl farář Josef Bohunovský (Bohuňovský) ze sousedního Hasprunu (Hausbrunn).

271

Příspěvek však pozůstává ze tří částí a nikoli ze dvou. Všechny jsou psány touž rukou na 4 listech rozměru 280 x 215. Jde o tyto skupiny:
      A. Písně zpívané na svatbě při jídle (wehrend dem Essen, wobey nicht getanzt wird). (1. v tem ranšpurskem zamku - 2. Kdes ty mila byla - 3. Laštověnka štěbetá).
      B. Písně, při nichž se může tančit (wo zugleich dabey getanzt werden kann). (4. Ked by černe očička - 5. Ej, muj koníčku sivovrány - 6. Jak jsem sloužil na tej faře).
      C. Melodie k tanci, (7. Partitura hudecké hry - 8. Cifrování a píseň Daj si šuhaj čižmy podšit.)
      Nakonec je zaznamenána ještě jedenáctisloková pohřební píseň Marš, slyšte te(n) smutny hlas, nezajímavá umělá komposice, kterou se nebudeme zabývat.
      Na obalu je sbírka označena jako Svatební písně a národní tance Slováků (Hochzeit Lieder und National Tänze der Slowaken) na panství Rabensburg im V(iertel) U(nter) M(annharts) B(erg), podobně v záhlaví na 1. listu. V dopise Schratenbachově se však mluví o "chorvatských tancích a písních". Považuji to za nedopatření. Chorvaté žili více na panství valtickém a pak jižněji blíže k Marchegu. V Ranšpurku měli ještě ve 40. letech 19. století převahu Slováci nad Němci a děti ve škole se učily vedle němčiny také česky (číst, psát a katechismus, podobně jako v Hlohovci, v Poštorné a v Cahnově podle A. V. Šembery).5) Nelze ovšem vyloučit, že byli smíšeni s Chorvaty, kteří se od 16. století usazovali na západním Slovensku, v Dolních Rakousích a na jižní Moravě. Písně a tance z ranšpurského panství souvisejí však [/] většinou velmi těsně s repertoárem českým (především východomoravským) a slovenským. Zdá se, že byly zapsány přímo v Ranšpurku, kde byl slovenský živel nejpočetněji zastoupen a že je tedy sběratel právem označuje za písně a tance Slováků.
      Řekli jsme, že význam sbírky zvyšují sběratelovy poznámky k jednotlivým oddílům. Hned u skupiny A připomíná Bohuňovský obsazení nástrojové hudby, která písně obvykle doprovázela, totiž dvoje housle a gajdy, tehdy snad nejoblíbenější soubor lidové muziky na Slovácku; zmiňuje se též o přelaďování houslí o "dobrou" tercii výše proti normálnímu ladění (podobně jako na Chodsku?) a stručně charakterizuje hru celé kapely. Citujeme alespoň část jeho poznámky: "První houslista (hudec) hraje všechno v oktávě s mnoha variacemi nebo s virtuosními ozdobami (Schnirklereyen) a s chvějícími se trilky, zatím co druhý houslista (kontráš) k tomu přibírá tercie nebo kvinty, podle toho jak je nadán sluchově. Gajdoš hraje píseň v "tónu" zpěvákově. K celé písni - ať je v jakémkoli tónu -. zaznívá (v huku) jako pedálová prodleva hluboké B."6) U druhé skupiny (B) sběratel poznamenává: "Všechny písně - k tanci i bez tance - se zpívají na jeden úder (auf einen Schlag) v 2/4 taktu a většinou v F nebo v některé jiné mollové tónině, přičemž, jak už bylo řečeno, housle hrají všechno v oktávě a gajdoš, "das tiefe B immerwehrend fortschnarcht".
      K dokreslení těchto poznámek může sloužit příklad 7 z oddílu C, ukázka samostatné taneční "zahrávky". Gajdoš přednáší melodii jen se střídmým drobením tónů, hudec používá již četných trilků, průchodných a střídavých tónů k melismatickému vyzdobování me

272

lodie a kontráš doprovází stereotypně v dvojhmatech s využitím prázdných strun na přeladěném nástroji v rovných čtvrťových hodnotách, nikoli v "duvajovém" pohybu. Pozoruhodné je však zdůrazňování dominantních harmonií na začátku frází. Nacházíme je též ve vokálních nápěvech, zejména v odd. B (č. 4-6), které jsou nejvíce prostoupeny instrumentálními prvky, včetně trilků, jež se sem dostaly z nástrojového přednesu. Příznačná je i mollová tonalita těchto písní (f moll) proti durovému ladění písní z odd. A (č. 1-3) a zajímavá faktura harmonická (srov. komentář k jednotlivým písním na konci článku).
      Nakonec zachytil sběratel hudecké cifrování sólového houslisty (č. 8) o hodech (an Kirchtägen) při obchůzce chlapců a děvčat pod májí.7) Cifra přechází přímo do skočného tance s textem Daj si šuhaj čižmy podšit, známým z hodových hošijí na Podluží. O tanci říká sběratel toto:8) "Chlapci se postaví v houfu před muzikanty, zatímco děvčata stojí samy stranou - též pohromadě a čekají, až na ně jejich milí kývnou, aby přišly k tanci. Chvíli to však trvá. Každý chlapec (napřed) předzpěvuje muzikantům svou písničku, každý při tom (?) vyskakuje 4, 5 i vícekrát do výšky a ostatní (chlapci) k tomu tleskají podle taktu do dlaní a bijí na podkůvky (okované podpatky). Teprve pak pokyne chlapec jenom pohledem své dívce, která jde nyní pochodovým krokem k němu, on ji vezme něžně okolo pasu, otočí ji třikrát nebo čtyřikrát do prava a pak stejně do leva, nakonec ji zvedne trochu do výšky a oba zároveň trochu vyskočí. Potom se dívka vrací na své místo a zpěv, tleskání a úhozy na želízka pokračují, až se zase děvčata objeví. Nezřídka trvá tento tanec dvě až tři hodiny."[/]
      Srovnáme-li tento popis s jinými časově blízkými prameny jihomoravskými, především s popisem J. A. Zemana z r. 1811 9) nebo s archívními doklady z Drnholce, ze Šardic a Svatobořic z r. 1836 10), najdeme tu některé rozpory až nesprávnosti. Např. není dobře možné, aby tanečník zpíval a při tom vyskakoval do výše, místo až po zpěvu, jak to popisují jiní. Nejvíc rozdílů nacházíme v popisu společného tance s dívkou. Jednou se děvče točí dokola a tanečník při tom vyskakuje, pak si padnou do náručí, poskakují kupředu a dozadu a končí trojím valčíku podobným otáčením (A. J. Zeman), podruhé tanečník drží dívku po pravé straně a při tom tančí v kruhu okolo ní (v Ranšpurku ji točí do prava), potom ji uchopí levou rukou a tančí s ní v kruhu (v R. ji jen točí do leva) a nakonec opakuje první "turu". Po prvním a třetím oddílu oba trochu poskočí (Drnholec). K doplnění tohoto obrazu přibereme ještě svědectví A. V. Šembery (op. cit. s. 184), které je o to důležitější, že se vztahuje na naši oblast - Šembera zapisoval písně, tance a zvyky v Poštorné, Ranšpurku, Cahnově a Lingašdorfu - a zpřesňuje i některé údaje Bohuňovského.


Titulní list rukopisu.

273


Partitura hudecké hry k tanci.

274


Cifrování a píseň Daj si šuhaj čižmy podšit.

275

Jeho zpráva nebyla dosud naší tanečně folkloristickou literaturou využita, proto ji cituji doslova.
      Napřed připomíná Šembera, že tanec slovenský, oblíbený i u Chorvatů (!) "záleží nejen v obyčejných obratech tanečníků a tanečnic, nýbrž ve zvláštním poskakování, tleskání rukama a ve zpěvu, vše to v úplném souladu s hudbou". A pokračuje: "Jakmile hudba zazní, postaví se jeden z tanečníků před hudebníky, zazpívá nějakou píseň s libovolným, obyčejně improvisovaným nápěvem, a hudba jej sprovází; když štrofu dozpívá, zatleskají ostatní tanečníci v ruce, zpěvec poskočí na jednom místě pětkrát nebo šestkrát po sobě co nejvíc může, bijíc se při tom pravou rukou v patu; na to vezme svou tanečnici, kterážto stojíc s ostatními dívkami v řadě pilně naň pozor dává, zatočí se s ní několikrát, a učiniv s ní několik protikroků, uchopí ji oběma rukama, vyzdvihne ji, poskočí s ní ještě několikrát a pak vystoupí z kola. Hudba hrá k tomu bez ustání melodii, ku kteréž tanečník motto byl dal. Po něm tancují ostatní mladíci se svými děvicemi jeden po druhém, každý k své melodii (!), vydupujíce si a podkovkami cvrnkajíce. Písně, s nimiž tanec počínají, bývají kratičké, obyčejně o jedné strofě, např. Nechť jsu mauý (malý) jako myš, preca su já tovaryš, aneb Pacholku hybky, neboj sa bitky, aneb Ej, daj si šuhaj, ej, hore zahrát a juž ti šijú v Neuburku kabát a jiné. Poněvadž tento tanec národní velmi unavuje, střídají se s ním jiné, domácí i cizí, jako polka, valčík atp."
      O samostatném otáčení dívky před společným tancem se v této zprávě nemluví. Zdá se, že na začátku 19. století praxe již nebyla jednotná. Z porovnání jednotlivých popisů nicméně vyplývá, že společnému tanci předcházelo nejen skákání chlapce, blízce připomínající hodový tanec hošije na Podluží, u Chorvatů nazývaný hošir nebo též skokan,11) ale v některých případech patrně i samostatné otáčení dívky, vyvrcho[/]lené společným zavířením, jak to správně vystihla Zd. Jelínková (op. cit., s. 8).
      Šembera si však povšimnul ještě jedné věci: záliby dolnorakouských Slováků v mollových tóninách, o které se zmiňuje též Bohuňovský. Snad Š. trochu přehání, když říká, že "téměř ve všech (písních), i v erotických a žertovných, panují tóny mollové, jimž ústrojí slovenské tak navyklo, že Slovák každé odjinud k němu přišlé písni, buďsi česká nebo polská, nevědomky ráz melancholický vtiskne." z devatenácti písní, které tady Šembera zapsal (bez nápěvů)12) a mezi nimiž se nachází též píseň Keby černé očička, lze odkázat ještě na tyto, které se v naší lokalitě anebo v jejím nejbližším okolí určité zpívaly:

     Ranšpurku, Ranšpurku, nad tebú je jasno,
     pověz mi má miuá, za kým je tia teskno.
     (2 sloky)
     
     Ti ranšpurští úradové na vojnu verbujú
     a já sa tej vojny bojím, já na ňu nepůjdu.
     (4 sloky)
     
     Ej, u ranšpurskej, u tej božej muky,
     tam zauamuje švarné dívča ruky.
     (4 sloky)
     
     Za ranšpurským za cinterem
     účiua (loučila) sa duša s těuem.
     (5 slok)

Všechny byly známy také na jižní Moravě (na Slovácku) a odtud patrně přeneseny do Rakous. Nejstarší notované záznamy, uchované ve vídeňském archívu, můžeme však posoudit teprve dnes, - po více než 150 letech.

276

A. Písně zpívané na svatbě při jídle (bez tance)

1.


      S nápěvem po dvojité taktoré čáře:

2.
      Potěš tě buh z nebe
      a ja musim od tebe,
      zejtra koně sedlat,
      rano marširovat,
      a to do pole.
     
3.
      Do pole na Turka,
      z Turka na Brandeburka,
      tam budem bojovat
      a karacirovat
      švarne děvčata.

     Rekrutská píseň oblíbená v tradici pro výrazný obsah i formu. Byla rozšířena nejen na jižní Moravě, ale též na Hané, na Valašsku a Lašsku i na Těšínsku (viz rkp. záznamy v ÚEF, vedle variant z tištěných sbírek B I 168, Pol II 234, v 226 a Bělík 92). Většinou si udržela pevnou textovou i nápěvovou podobu snad díky své jasné osnově a typicky voleným obrazům. Běžně se pozměňovala jen lokalizace v úvodním verši, Sl. 1 se na Slovácku zpívá dodnes.[/]
      Zmínku o tažení proti Turkům a Brandeburkům (ojediněle proti Francouzům) nacházíme jen v některých variantách na Horňácku (Kuželov) a Moravskokrumlovsku (Žbánice, Újezd u Běhařovic).
      U nápěvu z Ranšpurku je po čtvrtém taktu za dvojitou čarou naznačeno Da Capo a jednotlivé verše jsou rozděleny do slok tak, že nakonec zůstává trojverší. Podle této úpravy však nelze píseň zpívat. Jedině s trojverším na počátku.

2.

2.
      Cos ty tam dělala,
      wos hast durten gemacht?
      Perečko jsem vila,
      Buschen hob i gemacht.
      3.
      Pro koho to bylo,
      für wem ist das g'west?
      Pro meho mileho,
      ist mein Schozl g'west.

      Patrně improvizovaný popěvek v neumělém dvojjazyčném zpracování. Hlavní motiv (vití vínku - pérečka pro milého) i dialogická forma jsou bezpochyby převzaty z písně Sedělo děvče v trávě zelené. Srov. Ja-Va 125.

277

3.


      Dosud jsme znali tuto píseň jen ze záznamu L. Víchy z Kopřivnice (B II 563) a z několika variant východomoravských (v archívu ÚEF). Na Luhačovickém Zálesí se zpívala k tanci točená s nápěvem částečně spřízněným s naším zněním, podobně jako ve Val. Bystřici, kde ji ještě r. 1957 zachytil Čs. rozhlas na zvukový pás od 75letého Jana Zezulky. S pozměněným nápěvem a s textem obohaceným o motiv vlaštověnky svolávající chlapce (žence) do práce, kroužila na Lašsku, Vizovicku i na Kyjovsku.[/]

B. Písně, při nichž se může též tančit

4.

2.
      Ale černe očička
      v kramkach neprodaji,
      lebo že jich kramaři
      sami rádi maji.

     Píseň snad slovenského původu, doložená četnými variantami až do současnosti. Na Slovensku ji zapsali jako součást písně Máča dievča konope již Šafařík (I 22, s. 53) a nejúplněji Kollár (I 6, s. 311). Srov. t. SlSp I 172. A V. Šembera ji cituje v čl. O Slovanech v Dolních Rakousích (ČČM 1845). Na Moravě zdomácněla hlavně na Horňácku a v okolí Strážnice, a to s tanečním nápěvem, s nímž se zpívaly i jiné písně; porovnej Pol I 36, II 52, 207, ÚN 32/2 a varianty na které odkazuje Bartók II 788, kromě záznamů v archívu ÚEF.

278

Ranšpurský nápěv má jiný charakter. Je melodicky pohyblivější a především harmonicky zajímavější. Varianta z Vizovicka, zaznamenaná o 70 let později (cit. nahoře), přesto že má úplně stejnou fakturu melodickou, působí už mnohem všedněji. Počáteční frázi intonuje na tónice, nikoli na dominantě, jako varianta ranšpurská, a základním tónem též končí. V téže podobě byl nápěv zachycen ještě 1953 při valašské točené na Vsetínsku [/] (podle záznamu v archívu ÚEF; srov. t. Vkl II 283 a Bartók II 789). Harmonicky zajímavější je Sušilova varianta z Velkých Pavlovic (S 302a/590), která vzbudila již Janáčkovu pozornost svým "nezvyklým harmonickým hustěním" (viz B III, úvod, s. 114).
      S nápěvy jiných písní, se náš text spojoval ve var. s 302b/591 a 751i/1581.[/]

5.


      I tento nápěv je pozoruhodný po stránce harmonické. Ještě výrazněji nežli u předcházející písně se tu jeví sto[/]py modálního cítění (tetrachordální vazba melodických úryvků, frygický závěr na es v druhé polovici melodie).[/]
      K textu jsem nezjistil přímé varianty.[/]

279

6.

2.
      Za to dívče černooke,
      za to nizke nevysoke,
      ej, co by mi ho pan buh dal,
      Nepomucky svaty Jan.
     
3.
      Svaty Jane ja tě prosim,
      ja to dívče v srdci nosím.
      ej, ja to dívče musim mět,
      co by mi bránil cely svět.

      Na celé východní Moravě se tato píseň zpívala zpravidla k tanci. Její text - až na drobné tvaroslovné a slovní obměny byl v tradici značně ustálen. Mnohem labilnější byl nápěv. Nejen po stránce melodické a rytmické, ale i tonální. Vedle útvarů cítěných zřetelně harmonicky (dur), jako např. ve variantě ze Strážovic na Kyjovsku (B II 125 - melodicky blízké našemu znění), nacházíme nápěvy spíše modálního (většinou dórického) [/] zabarvení (B III 1752), které přecházely do mollových (B III 317 z Velké = Pol I 108) nebo dur-mollových melodií (ÚN 48). Ranšpurské podání se stýká, zvláště v první polovici nápěvu, těsně s ranšpurskou písní č. 4. Další var. viz s 23 Sb. n./2346, Kož 72, Bayer 40. Slavia xxxII4 20, II5 708 (ze Slovenska), vedle záznamů v archívu ÚEF pod incipitem Dyž sem sloužil...

280

C. Hudba k tanci1)

7.

8.
Ozdobná hra prvního hudce (primáše) před tancem podmájí a taneční píseň.

281


     1. V rukopise je tento oddíl uveden poznámkou: "Me-lodien blos zur Tanzmusik geeignet, so gesetzt, wieselbe wirklich von den drey Musikanten voretragenworden". 2. V rkp. dvojhmat es-g.
     3. Spíše snad dvojhmat g-b.
     4. V rkp. b-d.

      Text Daj si ... čižmy látat (sl. 2) se zpíval bezpochyby s týmž nápěvem jako začátek (sl. 1). V ranšpurském záznamu je uveden pod nástrojovými figuracemi snad jen pro úsporu místa. Na Podluží se dodnes používá k tanci hošije; srov. Pol III 26 = ČPo 67. s rytmickým zhuštěním prvních dvou taktů viz s 785 e/1764.
      U ranšpurského podání je třeba si povšimnout zajímavého přehazování dominant a tóniky, především typických začátků na dominantě a střídání tvrdých a měkkých tónorodů.[/]

Seznam použitých zkratek
     B I-III = F. Bartoš, Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Brno 1882 (B I); týž, Národní písně moravské v nově nasbírané. Brno 1889
     (B II); týž, Národní písně moravské v nově nasbírané. Po stránce hudební uspořádal L. Janáček. Praha 1901 (B III).
     Bělík = V. Bělík, Horácký zpěvník. Havlíčkův Brod 1954.
     Bartók II = B. Bartók, Slovenské ľudové piesne II. Red. A. a O. Elschekovi, Bratislava 1970.
     ČČM = Časopis musea království českého. Praha 1827 ad.
     Čpo = J. Černík, Po našem. Praha 1943.
     Ja-Va = L. Janáček - P. Váša, Moravské písně milostné. Praha 1930.
     Pol. = J. Polášek, Slovácké pěsničky I-VII. Brno-Praha 1935-1960.
     S = F. Sušil, Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými, Brno 1860, 3. a 4. vyd. R. Smetana a B. Václavek, Praha 1941, 1951. (První číslice značí číslování Sušilovo, druhá pořadové číslo ve 3. a 4. vyd.)
     SlSp = Slovenské spevy I-III (1880, 1890, 1907).
     Šafařík = P. J. Šafařík aj., Písně světské lidu slovenského v Uhřích I-II. Pešť 1823, 1827. ÚEF = Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně. ÚN = V. Úlehla, Živá píseň. Praha 1949. (N = číslo nápěvu) Vkl = Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I-II. Praha 1955, 1960. Uspořádal a zpracoval K. Vetterl. Choreogr. část Z. Jelínková.

282

Poznámky
1.
      K ranšpurskému panství patřily obce Cahnov, Lingašdorf (Ringelsdorf), Pernitál (Bernhardsthal), Přílep (Waltersdorf) a Ranšpurk.
2.
      Walter Deutsch - Gerlinde Hofer, Die Volksmusilksammlung der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien (Sonnleithner-Sammlung) 1. Teil. Wien 1969. Rec. viz NA VII (1970), 234-239.
3.
      Dnes je dopis uložen v archívu Ges. der Musikfr. u sbírky z Ranšpurku ve fasc. Dolní Rakousy, sv. XX.
4.
      Příspěvky z ostatních rakouských krajů byly shromažďovány u zemských správ a teprve odtud byly postupovány vídeňské Společnosti. Pro Dolní Rakousy platila však výjimka, poněvadž předseda Společnosti lantkrabě Fürstenberg byl zároveň maršálkem Dolních Rakous a tím i představitelem zemské vlády.
5.
      A. V. Šembera, O Slovanech v Dolních Rakousích, ČČM 1845.
6.
      V originálu: Die erste Violin spielt alles in der Oktave und macht sehr viele Variazionen oder virtuos Schnirklereyen und zitternde Triller dareyn, wehrend der 2te Violinspieler bald die Terzen oder Quinten hiezunimmt, je nachdem einer der Gehör hat. Der Gaydoš spielt das Lied in dem Tone des Sängers, wehrend zu dem ganzen Lied (dasselbe mag in was immer für einen Ton gespielt werden) ein sehr tiefes B brummt, oder vielmer Pedalartig schnarcht." Jde tu zřejmě o "hrubé" gajdy, jejichž huk sahal až téměř k zemi, jak to potvrzuje Šembera.
7.
      "Melodie, welche an Kirchtägen gespielt wird, wann die ledigen Burschen samt ihren Mädeln um den [/] Maybaum herumgehen, um sich zum Tanz und Gesang aufzumuntern, blos für die 1te Violin gesetzt."
8.
      Dieser Nazionaltanz selbst, sowie alle Lieder, sind ein immerwehrendes Eynerley. Die Burschen stellen sich nemlich im Haufen vor die Musikanten, wehrend die Mädt ganz allein auf der Seite im Haufen beysammen stehen und auf den Wink ihrer Geliebten warten, um zum Tanz zu kommen. Dies geschiet aber nicht so bald. Jeder Bursch singt sein Liedchen den Musikanten vor, jeder springt dabey (!) 4. 5 auch mehrmal in die Höhe unter dem Taktmässigen Händeklatschen der übrigen und Anschlägung an das Hufeisel, dann erst wird denen Mädeln blos mit Augen gewinken; jede geht marschiermässig zu dem Ihrigen, er nimt selbe ganz sanft um die Mitte, drehet dieselbe 3mahl oder 4mahl rechts, eben sovielmahl links und hebt sie zuletzt ein wenig in die Höhe, wo sodann beyde zugleich einen kleinen Sprung machen. Und so geht wieder jede auf den alten Platz; der Gesang, das Händeklatschen und Anschlagen an das Eisel geht fort, bis wieder die Mädl erscheinen. Zwey auch 3 Stund dauert öfters dieser Nazionaltanz."
9.
      V čl. Die Podlužaken. Mährischer Wanderer (Nationalkalender Mährens auf das Jahr 1811). Brno 1811. Viz též Zd. Jelínková. Lidové tance a taneční hry na Podluží. Strážnice 1962 (rotaprint), s. 32.
10.
      H. Laudová, Lidový oděv, tanec a hudba na Moravě podle archívního materiálu z r. 1836. ČL 1958 (roč. 45), 159 ad.
11.
      Zd. Jelínková, op. cit., s. 6, pozn. 5.
12.
      Otištěny v článku cit. dř., s. 346-352.

283

LIEDER UND TÄNZE DER SLOWAKEN AUS RABENSBURG VOR 150 JAHREN

      Unter den Beständen der s. g. Sonnleithner-Sammlung, die seit 1819 im Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien gehortet ist, befindet sich eine bescheidene "Sammlung einiger National Lieder und Tänze der Slowaken" aus Rabensburg in Niederösterreich (unweit von der österr. Staatsgrenze bei Nikolsburg), wo die Slowaken noch in den 40. Jahren des 19. Jhs. im Verhältnis zu der einheimischen Bevölkerung deutlich überlegen waren.
      Die Rabensburger Sammlung enthält 6 Hochzeitslieder und Tänze nebst einer Partitur der Volksmusik für 2 Geigen und Dudelsack, einer der ältesten Aufzeichnung dieser Art, sowie der Violinstimme mit ausgeschriebenen "Schnirklereyen" zur Tanzbegleitung. Ausser der sauberen Notierung, die der benachbarte Hausbrunner Pfarrer Josef Bohunovsky besorgte, sind es auch seine ziemlich[/] ausführliche Bemerkungen [u][ü]ber die vokale und instrumentale Aufführungspraxis und genaue choreographische Beschreibung eines Kirchweihtanzes, die dieser Sammlung einen besonderen Wert verleihen.
      Fast alle hier enthaltene Lieder und Tänze sind nah verwandt mit dem noch heutzutage geläufigen Repertoir der süd- und ostmährischen Slowaken. In musikalischer Hinsicht zeigen sie deutliche Vorliebe für harmonische Beweglichkeit (abwechselnde Dur- und Mollabschnitte ) und stellenweise auch gewisse Spuren eines archaischen (modalen) Denkens (Nr. 5). Bemerkenswert sind auch die Verzierungen beim Vortrag des Primgeigers (Nr. 8).
      Ich danke der Leiterin des Archivs der Gesellschaft der Musikfreunde Frau Dr. H. Mitringer, die mir bereitwilligst erlaubt hat die Handschriften zu studieren und Faksimile daraus zu veröffentlichen.

284

ZPRÁVY A RECENZE

ZPRÁVY

Ochrana památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji [obsah]

V březnu tohoto roku schválila rada JmKNV v Brně usnesením č. 3513 ideovou, společenskou i ekonomickou koncepci ochrany památek lidové hmotné kultury v jihomoravském kraji. Koncepce vychází jak z dosavadních výsledků etnografického poznávání kultury a způsobu života lidu, tak z výsledků úsilí pracovníků památkové péče na tomto úseku a opírá se o program krajské organizace KSČ v oblasti kultury. Cílem současných opatření je alespoň v poslední chvíli zabránit všemi prostředky, jež má společnost k dispozici, zániku významných hodnot lidové kultury hmotné, zejména lidové architektury, a zároveň přispět k zachování dokladů především o revolučních proměnách v zemědělství a v životě vesnice.
      Lidová architektura dokládá tisícileté domácí tradice a jejich kontinuitu i nové přínosy. Proto rada JmKNV ve Výzvě k ochraně hmotné [/] kultury zdůraznila morální povinnost naší s.ocialistické společnosti a naléhavý úkol všech složek, které si stát vytvořil k plnění své kulturně výchovné a hospodářskoorganizátorské funkce, vyvinout co nejefektivnější koordinované úsilí k tomu, aby ty základní hodnoty lidové kultury, které dosud máme, byly zachovány i potomkům.
      V přijatém návrhu pětiletého plánu obnovy a rekonstrukce památek lidové kultury hmotné a dalších výhledech byly stanoveny čtyři hlavní skupiny úkolů:
      a) v oblastí osvětové a vědeckovýzkumné činností je třeba využít všech masových sdělovacích prostředků ke vzdělávání a ke zvýšení povědomí občanů a zejména mládeže o společenském a kulturním významu památek lidové architektury, vytvořit podmínky pro spolupráci ústavů a institucí majících vztah k lidové kultuře a připravit podmínky pro komplexní výzkumně dokumentační činnost jak pro potřeby ochrany objektů na místě, tak pro [/] přípravu výstavby muzeí lidové architektury ve Strážnici a v Brně-Veveří;
      b) v oblasti ochrany lidové architektury na místě koordinovat úsilí národních výborů, stanovit postup obnovy a rekonstrukce objektů zapsaných do Státního seznamu památek a vytvořit i personální a materiální podmínky pro obnovu a údržbu objektů. Zvláštní pozornost věnovat možnostem vytváření rezervací lidové architektury v obcích;
      c) v oblasti výstavby muzeí lidové architektury ve Strážnici a v Brně-Veveří zabezpečit urychleně projekční práce a zahájit výstavbu tak, aby první část muzea lidové architektury ve Strážnici byla přístupna veřejností už v roce 1975 a zároveň aby byly do té doby dokončeny projektové a přípravné práce pro výstavbu muzea lidové architektury v Brně-Veveří;
      d) v oblastí komplexní záchrany dokladů lidové kultury hmotné zabezpečit sběratelské, evidenční, inventarizační a ostatní dokumentač

285

ní práce k podchycení dokladů o revolučních proměnách zemědělské malovýroby a života obcí vůbec.
      Přijatá koncepce představuje komplexní program ochrany památek lidové kultury hmotné nejenom z hlediska ideového a společenského záměru, ale i z hlediska ekonomického zabezpečení, jak se to projevuje i ve vydané Výzvě, kde jako kvalitativně nový prvek soutěží obcí o zlepšení životního prostředí je zařazena i ochrana objektů lidové architektury. Jak KNV tak i jednotlivé ONV vytvářejí finanční rezervy pro zabezpečení úkolů vyplývajících z programu ochrany památek lidové kultury.
      Jako spolutvůrci budoucího obrazu našich obcí si musíme být vědomi nenahraditelnosti hodnot, skrytých často pod rozedranými fasádami a nahnutými střechami lidových staveb, jejichž obnovená krása bude nejlepším svědectvím naší péče o kulturní dědictví. Etnografové, architekti, pracovníci památkové péče a ochrany přírody ve spolupráci s národními výbory i občany musí vykonat mnoho, aby se přijaté závěry staly skutkem. Nejde tu o romantické obdivování blátivých cest a hliněných či dřevěných chalup. Vše nové je právem i povinností vesnice, osvobozené od staleté dřiny a poddanské poslušnosti. Jde zde především o zachování dokladů lidové tvůrčí práce i podnětů, které přináší, a přispět tak k obohacení kulturního prostředí vesnice i vý[/]chově příštích generací. Právě mládež na těchto živých dokladech můženejlépe pochopit vývoj společnosti, zamilovat si zvláštnosti své obce a získat pocit hrdosti nad dílem naší generace, která i na vesnici otevřela cestu socialismu. Základní výsledky zde může přinést především spolupráce etnografů a architektů s národními výbory. K tomuto společnému úsilí nabádá i Výzva JmKNV o ochraně lidové kultury. Jiří Grabmüller

Výzva k záchraně památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji

      Industrializace našich měst a vesnic smazává nemilosrdně mnohá důležitá svědectví o společenském životě, v němž přes všechny bolesti a strádání bylo vždy místo i pro poezii nutnou k životu. Nejenom velké paláce, ale i prosté domy mají své dějiny, jež jsou součástí jejich výtvarných i obecně kulturních hodnot. Naše socialistická společnost, budující moderní socialistický stát, nemůže nechat bez povšimnutí zaniknout svědectví svého minulého života, doklady tvořivé práce svých otců, z níž vyrůstala nejenom národní hrdost a láska k vlasti, ale i třídní nenávist k utlačovatelským tří[/]dám. Vždyť právě v takových domech, o jejichž památkovou ochranu a obnovu usilujeme, se narodil v našem kraji Klement Gottwald, Bohumír Šmeral a další představitelé dělnického hnutí a zakladatelé KSČ.
      Proto také plenární zasedání KV KSČ v lednu minulého roku "K ideově politickému vývoji a konsolidaci kultury, umění a výchovné činnosti v Jihomoravském kraji" konstatovalo, že nevyčíslitelné kulturní hodnoty na našich vesnicích zaniknou, nebudou-li zahájeny ihned práce na jejich záchraně a že součástí ideologické práce strany v oblasti kultury je i výchova občanů k správnému chápání kulturního dědictví, zejména hmotných památek života našeho lidu.
      Vycházejíce z československého zákona o ochraně památek z roku 1958, současného programu ministerstva kultury, jakož i z kulturních tradic našeho kraje a z jednání rady Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 14. března 1972 o komplexní ochraně lidové hmotné kultury, podporujíce závěry mezinárodního symposia o potřebě ochrany tradičních lidových staveb v celém světě i úsilí, aby za tím účelem vyhlásilo UNESCO některý blízký rok za Rok lidových tvůrčích tradic v přesvědčení, že nalezneme ohlas u nejširší veřejnosti, obracíme se k národním výborům Jihomoravského kraje s výzvou k organizování bezprostřední záchrany památek lidové hmotné kultury, zejména lido

286

vé architektury, což především znamená:
      o ve spolupráci s odbornými orgány muzeí, Krajským střediskem památkové péče a ochrany přírody a dalšimi institucemi a organizacemi uchovávat obraz revolučních přeměn naší vesnice;
      o udržovat a obnovovat vybrané objekty nebo skupiny objektů, reprezentujících nejstarší typ obydlí, hospodářské nebo technické stavby jako živé svědectví minulého života obce a prostých výtvarných dovedností jejich obyvatel. Zachování těchto staveb i s jejich krajinným okolím. včetně movitých památek dokumentujících zemědělskou malovýrobu, musí být součástí celkového záměru obcí v plánu výstavby jejich životního prostředí. Obracíme se proto na okresní, městské a místní národní výbory, aby na tomto konkrétním úkolu aktivizovaly činnost památkových komisí jako projev konsolidace na tomto úseku jejich činnosti, vytvářely v rámci svépomocných akcí finanční rezervy na dotaci reálných záměrů obcí v této akci a zařazovaly je mezi kritéria soutěží národních výborů, zaměřených ke zvelebování obcí a měst;
      o za zvlášť významnou úlohu pokládat spolupráci konzervátorů státní památkové péče a ochrany přírody s místními národními výbory a organizacemi Socialistického svazu mládeže a Svazu družstevních rolníků a [/] jiných společenských organizací tím, že budou navrhovat a pomáhat realizovat užitečná funkční využití chráněných objektů.
      Spojme proto své úsilí k záchraně jedinečných a nenahraditelných kul[/]turních hodnot našeho kraje, které jsou historickým odkazem příštím generacím.
      Rada Jihomoravského KNV v Brně.[/]

JUBILEA

Michal Markuš šedesátiletý [obsah]

Jméno slovenského národopisce PhDr. Michala Markuše, kandidáta historických věd, je dobře známo nejen v Československu, ale i v zahraničí. V srpnu oslavil M. Markuš uprostřed činorodé práce své šedesáté narozeniny. Životní osudy jubilanta jsou úzce spjaty se slovenským etnikem v Maďarsku. M. Markuš se narodil 16. srpna 1912 v rolnické rodině v dolnozemském maďarskoslovenském městě Nyíregyháze. Znalost slovenského jazyka a dolnozemský slovenský původ jej vedly po ukončení střední školy ke studiu národopisu a jazykovědy na filosofické fakultě v Segedině, ve Vídni a v Budapešti, kde v roce 1936 také ukončil vysokoškolská studia a vstoupil do služeb zdejšího Národopisného muzea, v němž zastával řadu významných funkcí a aktivně se podílel na vědeckovýzkumné činnosti [/] této přední maďarské národopisné instituce. V rámci přesídlování Slováků z Maďarska do Československa odešel M. Markuš v roce 1946 do Košic. Jeho novým působištěm se stalo Státní východoslovenské muzeum, k jehož rozvoji přispěl jako kustod i ředitel. V roce 1957 pře

287

šel M. Markuš do vysunutého pracoviště Národopisného ústavu Slovenské akademie věd v Košicích, kde působí dodnes.
      Badatelský zájem M. Markuše je dosti široký. V počáteční fázi stojí v popředí jeho vědecké práce hlavně slovenské enklávy na Dolní zemi a kulturní vztahy slovensko-maďarské. Největšího ohlasu z dané problematiky doznala jeho obsáhlá maďarsky psaná monografie o lidu skupinových salašů ("A bokortanyák népe"), v níž autor shrnuje výsledky svého studia nyíregyházských Slováků-Tirpáků. Další okruh jeho vědecké činnosti se vztahuje především k materiální kultuře, v níž věnuje největší pozornost lidové stravě, sběrnému hospodářství, zemědělskému nářadí a řemeslům. Řada příspěvků na uvedená témata vyšla u nás i v zahraničí a vzbudila zaslouženou pozornost příslušných specialistů. Za svou vědeckopopularizační činnost obdržel M. Markuš cenu SAV za rok 1971.
      Nemalá je rovněž Markušova činnost organizační. Vzpomeňme alespoň jeho záslužné působení ve významných funkcích v Maďarské národopisné společnosti, ve Svazu slovenské národopisné společnosti při Slovenské akademii věd; v poslední době sa jeho úsilí koncentruje na organizační i výzkumnou práci v rámci Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti, při jejíž československé sekci založil a vede subkomisi pro lidovou stravu.[/]
      Do dalších let přejeme jubilantovi hodně zdraví a energie pro splnění všech vědeckých záměrů, které obohatí naši národopisnou vědu. Václav Frolec

Sto let ostravského musea [obsah]

Za účasti náměstka ministra kultury ČSR dr. J. Švagery a dalších oficiálních hostů byly 17. května 1972 v zasedací síni ostravského musea oslavy 100. výročí založení této významné kulturní instituce.
      Když před sto lety učitel a kulturní pracovník Karel Jaromír Bukovanský založil ve Slezské Ostravě pro své archeologické a etnografické sbírky jedno z prvních českých krajinských museí, vložil mu do základů svou lásku k Ostravě. "Je to kus tvrdé země, kde lidé pracují, ba doslova dřou ... Pro tyto drobné lidi jsem založil museum a do něho vložil svou lásku ke kraji, k Bezkydám i k průmyslové oblasti a uložil v něm vzácné předměty..." Tyto vzácné předměty obdivovali návštěvníci i na Národopisné výstavě českoslovanské, doplněné o další sběry z devadesátých let, instalované na výstavách v Opavě a Orlové a nejvzácnější z nich mohli obdivovat i návštěvníci výstavy otevřené k 100. výročí 18. května 1972.[/]
      Vzácnému donátoru (Bukovanský daroval v r. 1903 své sbírky městu Ostravě), odhalil ostravský primátor na budově musea pamětní desku, jejíž odlitky obdrželi pak ti, kdož se z politických a státních činitelů, musejníků a vědeckých pracovníků zasloužili o současnost ostravského musea.
      Dnešní náplní musea nejsou ovšem jen sbírky Bukovanského. Etnografika byla rozšířena zvláště o sběry z poválečných let, poprvé vystavené v r. 1963 v expozici o společenském a přírodním rozvoji ostravsko-karvínského revíru "Ostravsko a jeho lid", kdy se také důstojného místa dostalo předmětům uměleckohistorickým, pocházejícím z "Uměleckoprůmyslového musea pro ostravskokarvínský revír" založeného r. 1904.
      Nová éra ostravského musea pak pokračovala expozicí k 700. výročí založení Ostravy v r. 1967, řadou atraktivních výstav, z nichž zvláště úspěšná byla výstava k 50. výročí KSČ, přebudováním musea v moderní musejní ústav, sloužící specifické problematice ostravsko-karvínského revíru. Změnila se i vnitřní podoba musea, kde v historické budově nacházíme nejen pokrokový způsob instalace, citlivě sloužící jednotlivým oddělením musea - zde se konečně dostalo patřičného prostředí i unikátní paleontologické sbírce -, ale i pracovny a studovny kvalifikovaného odborného kolektivu.
      Přeměna ostravského musea byla možná díky porozumění a podpoře

288

stranických a městských orgánů a díky pracovní iniciativě a nadšení musejního kolektivu. Proto mu po zásluze byla udělena Cena města Ostravy I. stupně a čestné uznání ministerstva kultury ČSR. Jeho představitelka dr. J. Noušová obdržela odznak vzorného pracovníka v kultuře, který jí předali náměstek ministra dr. J. Švagera a předseda Odborového svazu pracovníků v kultuře, umění a společenských organizacích V. Pubal. Práce ředitelky musea byla oceněna i Ústřední radou pro musea a galerie, která se u příležitosti 100. výročí ostravského musea sešla v Ostravě.
      A bylo pro činnost musea typické, že zasedání musejní rady nebylo věnováno oslavným proslovům, ale jednalo o zachycení technického rozvoje Ostravska. Má se tak stát netradičním způsobem, zachováním a instalací technických památek insitu, to znamená, že ve spolupráci s OKR by byl zachráněn některý ze starých dolů, hutí a dělnických kolonií pro musejní účely, jako živý exponát.
      V červnu bylo v rámci oslav 100. výročí založení musea uspořádáno kolokvium o společenském rozvoji Ostravska ve 2. polovině 19. století. Olga Skalníková[/]

Otevření nově instalovaného Muzea Jindřicha Jindřicha [obsah]

Dne 8. června 1972 konala se v Domažlicích malá slavnost - bylo otevřeno nově instalované muzeum Jindřicha Jindřicha, dnes současně národopisné oddělení domažlického Muzea Chodska. Za účasti spolupracovníků muzea a zástupců některých muzejních a národopisných institucí promluvil místopředseda ONV Jaroslav Thomayer o současné kulturní práci na domažlickém okresu a jeho perspektivách v muzejní oblasti. Poté si přítomní prohlédli prozatímní výsledky reinstalace Jindřichovy sbírky.
      Národopisné muzeum Jindřicha Jindřicha stalo se v národopisném muzejnictví pojmem, stejně jako místem zastavení téměř každého návštěvníka Chodska. Vznikalo v době, která už zdaleka nebyla příznivá podobným snahám, jako tomu bylo v devadesátých letech minulého století, v období Národopisné výstavy českoslovanské. A přece vlastně toto období mělo na vznik muzea podstatný vliv. Vždyť v něm vyrůstal mladý Jindřich i jeho starší přátelé a rádci z rodného Chodska - J. Š. Baar a J. F. Hruška. Lze těžko říci, od kdy tedy datovat vznik muzea; záměrné shromažďování dokladů chodské lidové kultury jeho tvůrcem spadá do dvacátých let, kdy také Jindřich začal připravovat a vydávat svůj Chodský zpěvník. Je proto s podivem, v jak poměrně krátké době se [/] mu podařilo shromáždit tak četné a cenné doklady, že začaly přerůstat posléze rámec soukromé sbírky a stávaly se sbírkou veřejnou. Tak ji ostatně její zakladatel zamýšlel aby mohla sloužit zájemcům i prostým návštěvníkům k poznání a studiu kraje, tak drahého českému lidu.
      Znovu dnes musíme obdivovat ono úsilí a obětavost, kterou musel tehdy projevit J. Jindřich a jeho blízcí spolupracovníci, zejména sl. E. Přibylová, při překonávání všech překážek, které se jim stavěly v cestu - nedostatku finančních prostředků, prostorových možností atd. Jen tomuto nezištnému úsilí lze vděčit, že už v třicátých letech se stala Jindřichova sbírka skutečným muzeem, vlastnícím vskutku jedinečné kolekce, především kolekci lidových podmaleb na skle, nábytku, chodských krojů i dokladů lidového umění z okolí Domažlic. V té době se také sbírka stala známou i odborníkům, jichž se tu vystřídalo během doby veliké množství.
      Ani po druhé světové válce Jindřichovo sběratelské úsilí neochablo. Dostalo se mu od státu a socialistické společnosti podpory jako nikdy předtím, sám skladatel byl pak vyznamenán za svoji činnost uměleckou a národopisnou titulem národního umělce a Řádem práce. Současně však se dostala na přetřes znovu otázka dalšího rozvoje muzea, zejména jeho prostorového rozšíření a posléze i reinstalace této jedinečné národopisné sbírky. Větší zásah

289

do uspořádání sbírek ovšem nebylo možno za života Jindřichova uskutečnit - muzeum a jeho osobitá skladba byla umělci inspiračním zdrojem a lnul k němu poměrem tvůrcovským.
      Jestliže před několika lety, po smrti umělcově, se rozhodlo domažlické Muzeum Chodska, pod jehož správu bylo Jindřichovo národopisné muzeum začleněno, k reinstalaci, pak to byl krok odpovídající novým požadavkům etnografické a muzeologické vědy i nových zásad instalačních. Muzeu se v tomto ohledu dostalo veliké podpory a pomoci se strany státu i místních politických a lidosprávních orgánů, pomocí dotací byly zřízeny depositáře, získány nově prostory, muzeum bylo vybaveno odbornými a pomocnými silami, čímž byly dány všechny možnosti k reinstalaci.
      Současná reinstalace, kterou vedl po technické stránce brněnský architekt V. Hank, odborník v tomto směru zvlášť osvědčený, vychází jednak z myšlenky ukázat návštěvníkovi doklady lidové kultury na Chodsku v náležitém výběru, jednak vzpomenout Jindřichova života a jeho dráhy umělecké a uchovat zároveň pietně ukázku skladatelovy dílny i část bývalé muzejní expozice. Největší výstavní místnost, která vznikla spojením několika bývalých menších místností, představuje dnes návštěvníku jednu z nejvýznamnějších kolekcí, sbírku obrázků na skle, ovšem v odborném uspořádání podle [/] jednotlivých dílen - je to vlastně expozice šumavských podmaleb na skle, současně s jejich mapou, na níž jsou vyznačeny i skelné hutě v oblasti Šumavy a českého lesa.
      Problémem bude však prezentace dalších kolekcí, zejména sbírky krojové. V nově instalované výstavní místnosti jsou sice zastoupeny ve výběru ukázky této sbírky. Je otázka, v jakém poměru bude např. sbírka chodských krojů s expozicí s podobnou sbírkou v hlavní budově Muzea Chodska. Zde vystupuje nutnost získat další prostory v budově Jindřichova muzea; třeba doufat, že nakonec celá tato budova bude sloužit muzejním účelům.
      Vkusně je uspořádáno oddělení znázorňující Jindřichův život, jeho uměleckou tvorbu a jeho přátele z hudebního světa, především K. Buriana a E. Destinovou, jež bude ještě patřičně rozšířeno. S velikou ,pietou je zachována skladatelova pracovna a knihovna, jakož i ukázka bývalé muzejní expozice v "Chocké senci"; zdařile se vypořádali tvůrci současné expozice i se vstupem do muzea a s ostatními technickými a provozními otázkami.
      Jakkoliv přinese další budování Jindřichova muzea mnohé problémy, lze již dnes říci, že jeho počátek se vydařil, že muzeum bude velmi důstojným pokračovatelem Jindřichova díla, že jsou všechny předpoklady pro to, aby se stalo jak expozicí, kterou budou obdivovat tisíce návštěvníků, tak stánkem vědeckým [/] a studijním. Nelze než poděkovat všem těm, kteří se o toto krásné dílo přičinili. Jaroslav Kramařík

NEKROLOG

Karel Němec (1886-1972) [obsah]

Etnografové, zabývající se studiem lidové kultury v oblasti středního Pootaví ztratili v květnu letošního roku významného a vzácného spolupracovníka. Ve věku osmdesátipěti let zemřel ředitel městského muzea a archivu v Horažďovicích Karel Němec. Jeho odchod byI neočekávaný. Duševní svěžest a energie, zájem o minulost i přítomnost, neustálá aktivita jej i ve vysokém věku činily mladým.
      Po studiích na učitelském ústavu v Plzni a na Akademii výtvarných umění v Praze, odkud musel pro nedostatek finančních prostředků odejít, působil jako učitel na několika venkovských školách. V letech 1914 až 1948 učil na měšťanské škole v Horažďovicích, kde řadu let zastával funkci ředitele. Mnoho času a sil obětoval kulturní práci. Od roku 1914 psal kroniku města Horažďovic, od roku 1915 byl správcem městského muzea a archivu - obo

290

jímu se věnoval s láskou až do posledních dní života.
      Odborně se snad nejhlouběji zajímal o historii. Svědčí o tam desítky titulů drobných i delších článků a studií, publikovaných především na stránkách časopisu Horažďovický obzor v letech 1921-1935 a zvláště pak významná práce Dějiny města Horažďovic (1935). Národopisnou tématikou se zabýval sice okrajově, ale jeho drobné články jsou pro poznání národopisně málo zpracované oblasti Horažďovicka cenným přínosem. Zajímal se o pověry (Pověry a pomoci, Horažďovický obzor č. 11, VIII, 1928; Pověry z Horažďovicka, Horažďovický obzor č. 3, XV, 1935), o folklór. Z archívních pramenů čerpal materiál k poutavému článku o masopustním veselí ve městě v 18. století (Masopustní groteska, Horažďovický obzor č. 2, IX, 1929). Jako osobní přítel Karla Weise přispěl nemálo k zápisu lidových písní na Horažďovicku. V rukopise přednášky z roku 1956 Písně a lidové zvyky z Horažďovicka nacházíme bohatý materiál o pověrách a svatebních zvycích. Údaje čerpal jednak přímo z terénu, jednak z různých archívních pramenů a ze sbírky zpracované v době příprav k Národopisné výstavě českoslovanské.
      Výtvarné nadání a vzdělání mu umožňovalo zachycovat krajinu, památky a život milovaného kraje. Vytvořil cenný soubor akvarelů a kreseb zobrazujících kapličky, kostely a lidovou architekturu na Ho[/]ražďovicku. Malebné štíty chalup v Břežanech, Rabí, Týnci, Vlkonicích, Milčicích zachytil s dokumentární přesností a jemným výtvarným citem. Staršího data jsou olejomalby zachycující barvitý život malého městečka. V roce 1910 vznikl Petropavelský jarmark, kolem roku 1915 Týdenní trh v Horažďovicích, námětem jednoho z obrazů je tradiční Prácheňská pouť.
      Karel Němec dovedl poutavě vyprávět. Jeho vzpomínky na dětství a mládí, na rozvoj společenského ži[/]vota v Horažďovicích, na jednotlivé významné osobnosti byly vlastně též vynikajícím historickým a národopisným pramenem. Badatelům přicházejícím do muzea vycházel ochotně vstříc, vyhledával materiál, seznamoval s osobitostmi zkoumaných lokalit, radil při výběru informátorů.
      Dílo Karla Němce je regionální v nejlepším slova smyslu. Jeho hodnota spočívá v dokonalé a hluboké znalostí kraje. Vanda Tůmová

291

KNIHY

D. N. Goberman, Pamjatniki derevjannogo zodčestva Zakarpaťja. [obsah]

Wooden Architectural Monuments of Trans-Carpathia. Avrora - Leningrad 1970, 32 stran textu a 86 černobílých tabulí
      Dočasné připojení Zakarpatské Ukrajiny bylo sice jen epizodou v dějinách územního vývoje našeho státu, ale i pouhá dvě desítiletí dala vzniknout tisícerým vztahům a poutům. Krátké soužití - i když se neobešlo bez národnostních a sociálních problémů - vyvolalo živý zájem českých národopisců o lidovou kulturu ukrajinského etnika. Ani dnes u nás nemůže zůstat bez povšimnutí práce, která se obírá památkami staré kultury v oblasti ukrajinských Karpat, a to tím spíš, že jde o práci fundovanou a vcelku seriózní, byť jen populární.
      Nevím, kdo je D. N. Goberman, ale podle charakteru textové části jeho knížky soudím, že je spíš umělecký historik nebo architekt, než etnograf. Nasvědčuje tomu zejména akcentování formálních rysů jednotlivých kultovních staveb, které autor poněkud stereotypně popisuje, a to na úkor výkladu o vztazích těchto památek k prostředí, v němž vznikly a s nímž srostly. A ještě víc postrádáme pokus o vykreslení společenského pozadí, na němž dřevě[/]ná kostelní architektura vyrůstala, o postižení vztahů mezi člověkem a jeho dílem a zároveň i objektem. Kdyby nebyl autor toto hledisko zanedbal, působila by snad přesvědčivěji jeho úvodní i závěrečná teze o lidovostí dřevěných kostelních staveb, v nichž prý se s nevšední silou projevilo mistrovství a tvůrčí fantazie rolnických stavitelů a v nichž lze spatřovat příklady spojení lidové moudrosti a krásy. Goberman však zůstal jen u těchto proklamativních klišé. Mám za to, že .otázka lidovosti sakrálních staveb je obecně mnohem složitější a není možné ji zcela jednoznačně zodpovědět; známe nejeden případ, kdy podíl lidových vrstev na stavbě dřevěného kostela zůstal omezen na pouhé využití jejich pracovní síly.
      Jednoduché není ani určit míru stylových vlivů ve venkovské kostelní architektuře, dřevěné především. Goberman neváhá spojit některé její formy přímo s existencí zděných slohových kostelů v Maďarsku a Rumunsku: dřevěné cerkve s báněmi v centrálním Zakarpatsku označuje jako barokní a soudí, že se jejich stavitelé inspirovali chrámy v katolických městech potiské nížiny, a dřevěné kostely se špičatými věžemi nazývá bez rozpaků gotickými, protože má za t.o, že mohly být odvozeny od sedmihradské kamenné [/] kostelní architektury a že přetvořeny v jiném materiálu organicky vešly do stavitelství Zakarpatské Ukrajiny. V případě robustnějších čtyřbokých stanových věží sahá autor k vzoru ještě časnějšímu k románské pevnostní a kultovní architektuře, jejíž památky jsou prý hojně rozšířeny v Zakarpatsku (?).
      Všechna tato tvrzení jsou ovšem neprůkazná: vždyť Goberman neuvádí jediný přesvědčivý příklad odvození rustikální kultovní stavby od konkrétního slohového vzoru, ba ani neukazuje, jakými cestami mohlo k takovému přejímání docházet. V obecné podobě jsou tyto předpoklady stěží .přijatelné. Dřevěné kostely ze 17. až 19. století nelze označovat za gotické, ale ani za barokní - i když některé dobou vzniku spadají ještě do éry baroka -, nýbrž spíš za gotizující nebo barokizující, pokud se některými koncepčními nebo formovými rysy hlásí k stylovým vzorům. Kontakt se slohovými sakrálními stavbami mohl mít vliv na tvarování některých vnějších prvků dřevěných kostelních staveb, ale k lineárnímu přejímání nedocházelo a ve svém celku zůstaly rustikální kultovní stavby svébytným fenoménem.
      Čtenáře Gobermanovy publikace by víc zajímaly vztahy zakarpatských dřevěných kostelů k ortodox

292

ním a uniatským cerkvím jiných částí Ukrajiny a Rusi, popřípadě k pravoslavným, řeckokatolickým i římskokatolickým kostelům v jiných částech Karpat; autor se bohužel omezil jen na dvě okrajové zmínky. Kdyby byl přihlédl k těmto evidentním vztahům, nebyl by mohI ve stylu zakarpatské architektury spatřovat odkaz krajové historie staletého boje proti cizozemským uchvatitelům od konce 9. století a znovu po rozpadu Kyjevské říše. Práci by bylo jen prospělo, kdyby se opřela o výsledky staršího i současného bádání; avšak nejen podle absence bibliografie, ale i podle obsahu textové částí lze soudit, že autor tuto možnost nevzal v úvahu.
      Z nepochopitelných důvodů pominul Goberman nedílnou součást dřevěných cerkví - interiér, který svým členěním do velké míry předurčoval vnější vzhled stavby. Tuto skutečnost ostatně naznačil sám autor u základního třísrubového, resp. tříkleťového typu zakarpatských dřevěných kostelů, který se snad váže k staroruskému prototypu. Na dost vratkých nohách však stojí domněnka, že architektura cerkve opakuje selskou jizbu, od níž se liší rozměry a bání.
      Nespornou předností knížky je věcnost a s výjimkou uvedených hypotéz i střízlivost textu. Poněkud neurovnaným dojmem působí obrazová příloha: některé zaběry nebo výřezy jsou nevhodně voleny, místy ruší nápadné a zbytečné retuše.Nic[/]méně však podává obrazová část názorný přehled o všech zakarpatských typech rustikálních dřevěných kostelů, na něž se autorova pozornost proti širšímu názvu publikace zaměřila. Jako u mnoha jiných obdobných knih i tentokrát citelně postrádáme mapku se zakreslením popsaných objektů, popřípadě ještě s vyznačením hranic jednotlivých typů dřevěných cerkví. Zvlášť zahraniční čtenář, na něhož se pamatuje anglickým textem a seznamem obrazů, by mapku Zakarpatska ocenil.
      Gobermanova knížka dobře zapadá do různorodé mozaiky prací, které pozvolna skládají podmanivý obraz dřevěné kultovní architektury v oblasti Karpat. Nedozrál už čas k pokusu o syntézu? Richard Jeřábek

Ingeborg Weber-Kellermann, Walter Stolle,Volksleben in Hessen 1970. [obsah]

Göttingen 1971, 142 stran, 24 obr. příloh, věcný a místní rejstřík
      Kniha vydaná v roce 1971 v Göttingen upoutá pozornost jak jmény autorů, tak názvem, napovídajícím, že jde o nejsoučasnější současnost, která je v našem oboru vždy nesnadným předmětem studia.
      Práce má charakter populární, neznamená to však snížení nároků na. odbornou stránku zpracování. Vznikla na základě scénařů ke třinácti televizním pořadům, vysílaným nd podzim roku 1971, věnovaným lidové kultuře Hessenska. Autoři knihy si vytýčili náročný cíl: nezůstat u popisu, ale stanovit společenský význam kulturních jevů v historické souvislosti, Předkládají svoji práci jako dokument, který zaznamenává např. provádění lidových zvyků v roce 1970. Nechtějí však pouze vyzdvihnout relikty, usilují o zachycení změn v procesu sociálního a ekonomického vývoje.
      Obsah knihy je pestrý. Obsahuje kapitoly věnované lidové výrobě: hrnčířství a výrobě keramiky, zpracování dřeva, výzdobě architektury (zvláště charakteristickému způsobu zdobení omítky zvanému "Kratzputz") a různým odvětvím drobné domácí výroby. V zajímavé kapitole o senoseči autoři vystihují hospodářský význam pěstování luk a společenský význam této sezónní práce. Popisují pracovní proces, nářadí, dělbu práce, občerstvení pracovníků, oblečení, závěrečnou oslavu senoseče. V pojednání o krojích předkládají nejen popis forem krojů, ale sledují proces postupného odkládání tradičního lidového oděvu. Využívají k tomu srovnání výsledků ankety z roku 1930 a rozhlasové ankety z roku 1970. Zabývají so dále tradičními vesnickými i městskými slavnostmi a trhy, Zvláštní kapitola

293

je věnována populárním masopustním radovánkám v Herbsteinu. Z výročních zvyků si autoři všímají hlavně zvyků velikonočních a stavění májů. Poslední kapitola rozebírá význam přílivu obyvatelstva z jiných oblastí a sleduje průběh procesu akulturace.
      Práce Volksleben in Hessen 1970 je tedy spíše sborníkem zajímavých tematických kapitol, neobsahuje zdaleka vše, co je předmětem zájmu etnografického studia. Všechna témata však jsou zpracována ze stejného zorného úhlu a lze říci, že se autorům podařilo, co si předsevzali: vyhnout se idealizaci lidové kultury, odhalit mnohé falešné představy (např. o pradávném původu zvyků v podstatě nových a často uměle vytvořených), ukázat spojitosti jednotlivých kulturních jevů s celým historickým vývojem, vysvětlit neodvratnost zániku některých jevů a naopak životaschopnost jiných, obohacujících současný kulturní život. Vskutku se podařilo předložit čtenářům, řečeno slovy autorů, "nepřikrášlený a přece s láskou nakreslený portrét Hessenska roku 1970". Spolu s televizními filmy je kniha nepochybně především významným dokumentem. Vanda Tůmová[/]

Fachausdrücke Volkstanz, [obsah]

Walter Kögler Verlag, Stuttgart 1971, 49 stran
      V roce 1971 vyšla pod názvem Fachausdrücke Volkstanz (Walter Kögler Verlag, Stuttgart) 49 stránková publikace z oboru lidového tance. Köglerovo nakladatelství je známé i u nás, zejména svou produkcí gramofonových desek s nahrávkami lidových písní a tanců. Kromě běžné produkce tzv. souborovéhomuzicírování vydává také snímky autentického folklóru, repertoár různých kapel s tradičním nástrojovým obsazením i výběry z historických písňových a hudebních dokumentů většinou německé provenience. Známé jsou též nahrávky populárních skladeb v osobitém interpretačním pojetí evropských i mimoevropských amatérských skupin. Jimi živě reaguje na poptávku po tomto žánru, která je projevem živelného zájmu mladé generace o folklór. Gramofonové snímky lidových tanců se snaží Köglerovo nakladatelství doplňovat vždy textovou přílohou se základními informacemi a s popisy, které vycházejí z pera odborníků. V tomto ohledu je jistě zajímavé upozornit na to, že vydavatel volí záměrně slovní popis, přestože má v NSR svou dlouholetou tradici LabanKnustova pohybová notace. Ta je však pro širší veřejnost ještě stále natolik složitá, že by její použití nemohlo dostatečně splnit vydavateiův záměr ani v německém prostře[/]dí. V některých případech sice ztrácí slovní popis poněkud na přehledností a jasnosti (např. u tanců balkánských ap.), avšak nic nemůže ubrat na celkovém významu této vydavatelské orientace, protože své poslání mezi německou veřejností plní i tak dobře.
      Z těchto stručných informací je dostatečně jasné, že Köglerovo nakladatelství chce vydáním publikace Fachausdrücke Volkstanz pomoci širokému okruhu zájemců o lidový tanec při orientaci v základním tanečním výrazivu německých lidových tanců.
      Odbornost počinu zajistil celý kolektiv známých pracovníků z oboru německého lidového tance jako Gertrud Bongardtová, Ludwig Burkhardt, Karl Horak, Hans Jonssen, abychom uvedli alespoň ty nejdůležitější. Protože publikace není u nás dostupná, nebude jistě na škodu informovat o ní podrobněji.
      Práce je rozvržena do oddílů: Taneční druhy (Tanzgattungen), Všeobecné pojmy (Allgemeine Begriffe), Postavení (Aufstellungen), Držení (Fassungen), Kroky (Schritte), Pohyby (Bewegungen), Kolové tance (Rundtänze). Na závěr je připojen abecední rejstřík a seznam titulů jednotlivých sbírek německých lidových tanců, které firma W. Kögler vydala. Autoři vybrali z oblastí názvosloví lidového tance pro všeobecné užití takové výrazy, které jsou nejužívanější nebo které mají neu

294

trální zabarvení. Každý doporučený výraz podrobně vysvětlují.
      Oddíl "Taneční druhy" obsahuje deset označení pro různé "druhy" tanců. Jejich uspořádání vychází z kriterií jako je účast, choreografické uspořádání (např. Rundtanz jako podstupeň tanců párových nebo Triolet tanců trojicových) nebo počet a organizace tanečníků, které vyčlenily autorům další druhy (Mehrpaartänze a Gruppentänze, označující skupinové tance přesně půdorysně vymezeného choreografického tvaru, s libovolným, nebo přesně stanoveným počtem účastníků). Samostatným tanečním druhem je označena také taneční hra. Je charakterizována jako taneční útvar s větším počtem osob, nebo párů, často v lichém počtu; typickým znakem pro ni je uplatnění určitého principu hry, střídání partnerů, volba partnerů, mimické předvádění nebo znázorňování. Dva poslední taneční "druhy" představují mužské tance (Männertänze, Burschentänze) a ženské tance (Frauentänze, Mädchentänze). Znovu podotýkám, že autoři vybrali pouze označení, která se vyskytují ve sbírkách německých lidových tanců, takže jde o výrazy z lidového slovníku, a proto nemohou odpovídat odborným klasifikačním a třídicím kritériím.
      Oddíl "Všeobecné pojmy" zahrnuje 21 hesel, s nimiž se setkáme při tanečních popisech. Ačkoliv jsou většinou vžité, přesto se vyskytují v je[/]jich užití nepřesnosti. Proto jsou zde uvedeny a vysvětleny i zdánlivě jednoduché a samozřejmé výrazy jako taneční dráha (Tanzbahn), směr tance (Tanzrichtung), partner, pár, soused, základní postavení (Grundstellung) a postavení (Aufstellung). Rozdíl mezi posledními dvéma výrazy je např. pouze v tom, že první označuje výchozí postavení a držení při začátku tance, kdežto druhý výraz je užit pro označení výchozího postavení a držení při začátku určité části tance.
      V další části jsou uvedeny kromě popisu i grafické symboly (stylizované kresby) pro postavení k tanci (Aufstellungen). Autoři uvádějí 25 příkladů různých znaků, které jsou běžně užívané i mimo německou jazykovou oblast.
      Obdobně je zpracován také přehled držení k tanci (Fassungen). Celkový výčet možností držení uzavírá popsání pěti způsobů "držení v mlýnu" (Mühlfassung), známých zejména z různých variantů tanců ländlerového typu, jež jsou nejvíce zastoupeny v německém materiálu.
      V posledním oddílu "Kolové tance" (Rundtänze) jsou vysvětleny základní taneční kroky kolového charakteru. Jejich názvy jsou většinou zároveň označením konkrétního tance.
      Řada speciálních výrazů z popisové systematiky německých lidových tanců je uvedena a objasněna v takovéto šíři vlastně poprvé. Její roz[/]sah a rozmanitost i v této formě napovídá o charakteristických znacích (pohybově plastických, půdorysných ad.) německých lidových tanců. Proto jsou Fachausdrücke Volkstanz velmi užitečnou pomůckou všem zájemcům o německé lidové tance. Serióznost vydavatelova přístupu k této problematice dokládá vkusná grafická úprava včetně kvalitního materiálu.
      Bylo by jistě užitečné, kdybychom mohli i u nás zaznamenat obdobný titul. Pomohlo by se tím nejen tanečním pedagogům, ale i dalším pracovníkům ze širokého okruhu zájemců o lidový tanec. Petr Novák

E. Schmidt, Bunte sorbische Ostereier. [obsah]

Bautzen 1971, stran 54 včetně vyobrazení
      Úhledná, svěže napsaná, dobře vybavená a pečlivě vytištěná knížka toho druhu, na jaký u nás nejsme zvyklí. Nakladatelství Domowina v Budyšíně ji vydalo již potřetí jako instruktivní pomůcku těm, kdož se chtějí ve volném čase bavit zdobením velikonočních vajec. Populární text informuje stručně, leč docela výstižně o nejběžnějších technikách zhotovování kraslic na Lužici (vy

295

krývání voskem, škrabání nebo rytí a leptání), o zdobných prvcích, ale též o smyslu někdejšího zdobení vajec a o obyčejích, k nimž se kraslice pojily. V oné stručnosti se přirozeně nejedna stránka věci zploští, zjednoduší, jenže to už je údělem většiny knížek určených pro nejširší vrstvy čtenářů, které z větší části už nezajímá původní význam kraslic v lidové tradici. Ostatně autor docela správně ukazuje na to, že obyčeje s vejci, které mají kořeny v sociálně ekonomické struktuře pozdního feudalismu, staly se v životě moderního člověka anachronismem a přestalo mít smysl občasné úsilí uměle je oživovat. Ukazuje to na příkladě budyšínského koulení vajec, které se svého času stalo oblíbenou podívanou pro měšťáky, bavící se šarvátkami mezi nejchudšími dětmi z budyšínského podhradí, při nichž nejedno dítě spadlo do studené Sprévy, u níž se tento poměštěný obyčej odehrával. (Popis velikonočního koulení vejci maně nutí k domněnce, že redukcí dávného obyčeje či původně snad obřadního aktu se staly jarní chlapecké hry s kuličkami.)
      Ať již je náš názor na možnost rozvíjení amatérského výtvarnictví v duchu lidových tradic a na pořádání konkursů jakýkoliv, nemůžeme nic namítat proti vkusnému a serióznímu způsobu, jakým tuto tendenci podporuje nenáročná, ale sympatická knížka. Richard Jeřábek[/]

Petr Bogatyrev, Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadia. [obsah]

Praha 1971, 209 stran
      Československý výbor z meziválečných studií Petra Bogatyreva je prvním přínosem k poznání rozsáhlé činnosti tohoto vědce ruského původu u nás. Teprve nyní můžeme říci, že byla zaplněna mezera a vlastně dluh mnohotvárným podnětům, které Bogatyrev u nás publikoval, a které byly dosud rozsety po různých časopisech a sbornících v češtině, slovenštině, ruštině, němčině a francouzštině. Úzká spojitost Bogatyrevových vystoupení s činností Pražského linguistického kroužku, u jehož kolébky stál společně se svým mladším přítelem Romanem Jakobsonem, byla také jedním z metodologických podnětů ke studiím etnografickým, folkloristickým, teatrologickým a o filmovém umění, v nichž se nejen řeší řada teoretických otázek, ale současně přinášejí nové materiály.
      Bogatyrev v době svého plodného pracovního pobytu v ČSR uveřejnil desítky článků o folklóru a jeho studiu, o lidovém divadle, .o hereckých pověrách, o znakovosti filmové tvorby a o vztahu mezi lidovou slovesností a literaturou. Výběr, který pořídil Jaroslav Kolár z Ústavu pro českou literaturu ČSAV v Praze, přináší prakticky všechny základní teoretické a pramenné studie, týkající se hlavně bohemik. Výběr byl sestaven po dohodě s autorem [/] a mnohé studie byly zařazeny z jeho přímé iniciativy. Petr Bogatyrev také všechny české překlady autorizoval, takže jsou jedinou "úřední" českou podobou. Lze mít pochyby o tom, zda bylo vhodné představit Bogatyrevovu mnohotvárnou činnost pouze výborem studií z jeho československého pobytu; z tohoto hlediska je sovětský výbor z roku 1971, o němž jsme referovali v nekrologu Petru Bogatyrevovi, přirozeně mnohostrannější. Nicméně i v této podobě je zpřístupnění řady zapadlejších článků, názorů a výkladů spravedlivým příspěvkem k poznání jednoho z nejvýznamnějších tvůrčích období v Bogatyrevově vědecké činnosti a shodou smutných okolností i důstojným epitafem jeho památce.
      Součástí Souvislostí tvorby je i výklad o československých létech Petra Bogatyreva, který obsahuje řadu dosud nepublikovaných poznatků, a výběrový soupis prací P. B. za léta 1916-1971, dovedený až do autorova skonu. Ve srovnání s bibliografií v Českém lidu (1968) a se samostatnou publikací (FF UJEP v Brně 1968) je sice zúžený, avšak pečlivě zpřesněný a ověřený, takže teprve tuto bibliografii je možno považovat za závazné východisko k další citaci. A. Bureš

296



Lidové zvykoslovné tradice a výroční obyčeje z Dolních Domaslavic a okolí. [obsah]

Sebral Jan Skarka. Na počest 25. výročí osvobození ČSSR vydáno s podporou MNV v Dolních Domaslavicích, 1970, 48 stran
      V útlém svazku tištěném rotaprintem zachytil autor lidové výroční obyčeje v obci Dolní Domaslavice ve Slezsku, tak jak je zaznamenal z vyprávění starých pamětníků. Mnohé z nich se přitom dochovaly až do současnosti. V jednotlivých kapitolách seznamuje čtenáře s koledováním novoročním a tříkrálovým, se zvyky na svátek Hromnic, s ostatkovou muzikou, s obyčeji v době postní a velikonoční, s velikonočními koledami, s procesími o tzv. Křížových dnech, s dělnickými oslavami 1. máje, se zvyky o svatodušních svátcích a Božím těle, s pálením svatojánských ohňů a ohněm na svátek M. J. Husa (za 1. republiky), se zvyky na svátek sv. Jakuba - patrona místního kostela, s "odpustem" na den Marie Karmelitánské, s dožínkami, s hornickými parádami na svátek "Anděla Strážca", s krmášovými muzikami, se svěcením svátku Všech svatých a Dušiček, se zvyky před svátkem sv. Ondřeje, na den sv. Barbory, sv. Mikuláše, svátek Neposkvrnění panny Marie, sv. Lucie, Silvestra, se štědrovečerními zvyky a koledami, Na závěr zmiňuje se autor o pasení dobytka, "škubačkách", výměnkářích a žebrácích.[/]
      Knížku doplnil výběrem pranostik, pořekadel, říkanek, písní a vzpomínek z Dolních Domaslavic a okolních obcí frýdeckého okresu. Vyprávění starých pamětníků konfrontuje přitom se současným stavem.
      Snahu autora shromáždit etnografický a folkloristický materiál z úzce vymezené lokality lze jistě uvítat. Škoda jen, že zápisům chybí důklad[/]nější pasportizace (jméno vypravěče či zpěváka objeví se jen ojediněle) a písním notový záznam, tím spíše, že mezi zajímavými :pastýřskými písněmi a halekačkami, které uvádí autor na str. 36, najdeme i písně dosud nepublikované (např. Helo, helo, něchcym zělo, volim kiški od Jadvižky) či zajímavé varianty písní již otištěných. Věra Thořová

297

SBORNÍKY A ČASOPISY

Etnograafiamuuseumi Aastaraamat, ročník XXV., Tallinn 1971 [obsah]

Pětadvacátý ročník sborníku Státního etnografického muzea v Tallinnu přináší v hlavní míře studie z oboru materiální kultury estonského lidu a přispívá k řešení některých vývojových a interetnických vztahů v estonské lidové kultuře.
      V úvodní studii se pokouší Alexej Peterson ukázat rozměry a členění estonského lidového obydlí (s. 7-21) na podkladě téměř dvou tisíc plánů vesnických obydlí z let 1920-1940, zpracovaných a vyhodnocených na počítacích strojích. Arved Luts se zaměřuje na hospodářské stavby estonských rybářů - srubové kůlny na sítě a na rybolovné nářadí (s. 22-54), které tvoří jednu z charakteristických komponentů, pobřežní estonské architektury. Autor podává podrobný popis těchto stavení a poukazuje na souvislosti s podobnými přístřešky lotyšských a švédských rybářů. V severní části pobřeží jsou zřetelné finské vlivy v konstrukci těchto staveb - ve způsobu spojovat pod jednu střechu kůlny na sítě s komorami na úschovu soli a solených ryb. Ruské vlivy se odrazily naopak v rybolovném nářadí. Historii pokusů o zlepšení hygieny estonského lidového obydlí, spjaté s činností lékařů a osvícenské aris[/]tokracie od poloviny 18. století, sleduje ve svém příspěvku Ants Viires (s. 55-86). Tyto snahy směřovaly k nutnosti přeměny estonské obytné "rigy" s otevřeným ohništěm. Ariadna Sannikova sleduje vývoj lidového domu a bydlení v Karélii na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s formami rodiny (velkorodiny a malé rodiny) a každodenním životem v domě, který měl své závazné, tradicí dodržované normy (např. rozdělení jizby na část mužskou a ženskou, určitá neměnná místa v domě pro každého člena rodiny, rozdělení nábytku a provoz v domě ve vztahu k jejím obyvatelům aj.). Autorka nepomíjí ani základní charakteristické změny v karelském obydlí a způsobu bydlení v posledních padesáti letech. Studie Aino Voolmaa, podávající rozbor a typologii součástí ženského estonského lidového oděvu sukně, byla připravena pro potřeby historicko-etnografického atlasu pobaltských národů (s. 106-149). Nejstarším typem ženských sukní, doložených již v XI.-XIII. století, je dvouzástěrový nešitý jednobarevný oděv (estonsky sopu, soba, korik); na východě a jihu Estonska se zachoval až do poloviny 19. století. V západní části Estonska se již v 17. století nosily sešité sukně, lišící se od prvního typu barevnými podélnými pásy; později se rozšířily v celém [/] středním a severním Estonsku. Ve východním Estonsku a na západě estonského archipelagu se nosily také sukně se živůtkem, které se typologicky druží k ruskému sarafánu. Pozdější švédské vlivy spatřuje autor v charakteristickém plisování, jež se rozšířilo na konci 18. století na estonských ostrovech; naproti tomu zdobení tkanými vlněnými pásy na podolku sukně je známo již ve XIV. století. Cílem příspěvku Eevi Astela bylo ukázat základní techniky snování a snovacích nástrojů v Estonsku (s. 150-168); nejstarší způsob snování na plotu byl znám ještě v minulém století. Na přelomu 19. a 20. století se již všeobecně používaly snovací rámy. Tématem druhé studie Alexeje Petersona je zpracování lnu u jižních Vepsů (ugrofinská etnická skupina obývající území na jih od Oněžského jezera). Autor podává podrobný popis celého postupu pěstování, nářadí a technik zpracování lnu a z jeho rozboru dochází k určitým vývojovým závěrům: ze srovnání s archeologickými prameny vyplývá, že tradice pěstování Inu u pobaltských Finů je velmi stará. Potvrzují to také etnografické, i lingvistické údaje (např. sušení lněných snopů u jižních Vepsů na zvláštních věšácích se i u Karelů a Finů nazývá shodně "riug", sušení lnu v lázni u středních Vepsů

298

a Karlů je rovněž starou tradicí, jdoucí až do dob, kdy se lázní využívalo i k sušení obilí J. Také mnoho jiných technik zpracování lnu i nářadí u jižních Vepsů jsou shodné se sousedními národy - Rusy a Karely. Některé techniky (např. máčení lnu nebo mlácení lnu holemi sahají až do 2. století př. n. l., kdy se zřejmě pobaltští Finové seznámili s pěstováním lnu u původních Baltinců (s. 169-184). Ellen Karu rozebírá způsoby mlácení jařin v Estonsku na přelomu 19. a 20. století (s. 185-206). Nejstarší způsob - primitivní vyšlapávání zrna bosýma nohama nebo dřevěnými botami, k tomu účelu pobitými hřebíky, se nejdéle zachovalo v okrajových územích severozápadního a jihovýchodního Estonska (až do konce 19. století). V bohatších usedlostech mlátili obilí kopyty koní; tento způsob je v Estonsku a Livonsku doložen v polovině 18. století. Novější způsob mlácení pomocí ozubeného válce taženého koňmi se v Estonsku rozšířil až v poslední čtvrtině minulého stoleti. Problematikou venkovského řemeslnictva v Estonsku se zabývá ve svém článku Jüri Linnus (s. 207228). Na základě parametrů ze sčítání lidu v Estonsku v letech 1782 a 1795 se autor pokouší o číselné vyjádření svobodných i nevolných řemeslníků v jednotlivých oblastech Estonska (na statcích feudálů, podomáckých i městských), ale všímá si také jejich rozvrstvení, sociálního postavení i rozvoje: vesnické ře[/]meslnictvo bylo v 18. století úzce spjato s potřebami zemědělství, avšak již na konci 18. století se objevila celá řada nových profesí, jako mědikovectví, sklářství, zámečnictví aj. Závěrečný příspěvek Raimo Pullata podává v přehledu etnickou skladbu městských sídel v Estonsku na přelomu 19. a 20. století (s. 229-240). Jednotlivé studie Sborníku estonského muzea jsou doprovázeny názornými kresbami, fotografiemi a mapkami; připojeno též ruské a německé resumé. Eva Večerková

Revista de dialectologia y tradiciones populares, ročník XXVlI., Madrid 1971 [obsah]

Ústřední španělský časopis pro dialektologii a lidové tradice vydává čtvrtletně oddělení pro vědecký výzkum "Institutu Miguel de Cervantes" v Madridu za redakce Vicente Garcíi de Diego. Vedle dialektologických studií přináší časopis početnější příspěvky o lidové kultuře Španělska a španělsky mluvících zemí latinské Ameriky.
      První dvojčíslo XXVII. ročníku zahajuje významný španělský etnograf Julio Caro Baroja teoretickou studií o vymezení pojmů struktura a tradice v etnologii a antropologii (s. 3-32). V první části podává autor [/] obšírný exkurs do vývoje pojetí struktury od antiky až k rozvoji strukturalismu 20. století. Strukturalistické postupy sleduje již u É. Durheima, jehož považuje za "otce sociologického strukturalismu", poukazuje na širší pojetí struktury ve vztahu ke kulturním prvkům v kulturně historické škole (F. Graebner - Struktur der Kulturgraappen, F. Krause - Strukturlehre) a na rozlišení struktury jako konkrétní reality a strukturní formy u Radcliffe Browna, při čemž neopomíjí ani pojetí struktury v jiných oborech (biologický strukturalismus, Gestalt-Psychologie, Baupläne aj.). Zvlášť se zabývá vymezením pojetí sociální struktury; poukazuje na její vztah k sociální organizaci (F. Kroeber), zmiňuje se o tzv. corporate groups v antické antropologii, sleduje pojetí sociální struktury a ekologického systému u E. Pritcharda. Nakonec se dostává až k teorii statistických a mechanických modelů C. Lévi-Strausse. Ve druhé části studie se zaměřuje na pojetí tradice ve vývoji evropského myšlení: v antice měla různý význam jako vypravování, vyučování nebo "memoria", v církevním středověkém pojetí se tradice spojovala s ústní tradicí (jako přenášení obecně přijímaných a závazných skutečností). Autor podrobně rozebírá vědecké koncepce tradice (A. Hultkrantz, A. L. Koeber, B. Malinowski, P. Saintyves), přičemž zdůrazňuje její dynamické pojetí (přenášení během dlouhé doby a v

299

rozsáhlém prostoru) a podtrhuje význam náboženství. Za tradici, jež je základem studia lidských pospolitostí, považuje nejen to, co se ústně přenáší, ale i to, co se na jejím základu znovu vytváří v určité sociální skupině. Dochází až ke stanovení některých základních rysů tradičních pospolitostí nebo komunit (respektování a dodržování z minulosti převzatých skutečností, ale také aspekt selekce a přizpůsobování). Gabriel Llompart se zabývá specifickým druhem španělské lidové slovesnosti - lidovými modlitbami. Jsou to např. tzv. "cartas de cielo" (s. 33-39), psané modlitby, obracející se ke svatým s požadavky ochránění proti neštěstí a zabezpečení zdraví a úrody. Podkladem těchto "cartas" byly skladby biskupů ze 6. století, které se postupně rozšířily a adaptovaly do lidových vrstev. Tradiční lidové orální modlitby v Katalánsku jsou tématem další Llompartovy studie (s. 283-305); prosvítají z nich lidové představy o svatých, personifikace boha v kosmických a přírodních fenoménech, prosby o zajištění slunečního svitu, úrody na poli atd. Folklórními modlitbami na Portoriku se zabývá také Teodoro Vidal (s. 411-417); mnoho z těchto skladeb, v nichž se adorace svatých střetají s prvky starých věrských představ, je španělského původu. J. L. Pérez de Castro sleduje rozvoj sběru a studia lidových tradic ve Španělsku ve druhé polovině 19. století (s. 49-79); zaměřuje se přede[/]vším na literární, sběratelskou i organizátorskou činnost dvou významných osobností národopisného bádání - Antonia Machada (1848-1892) a Aniceto Sela (1863-1935) a na jejich úsilí o založení střediska pro výzkum folklóru v Asturii (El Folclor Asturiano). Pilar García de Diego se ve své studii o psychologii písně (s. 97-113) zaobírá vlivy, které spoluvytvářejí charakter lidové písně, především španělské romance. Ukazuje jak a nakolik se v ní odráží psychika etnika, vlivy přírodního prostředí, kulturní vývoj, náboženství a disperze písní. Na příkladu mnoha variant jedné písně z různých španělských oblastí se snaží poukázat na jejich odlišnou psychiku (mysticismus, klid a určitá rovnováha prosvítá kastilskou písní, mužnost a rozhodnost charakterizuje píseň aragonskou, tragický tón a výbušnost zaznívá v písni andaluské). Joseph V. Ricapito rozebírá v krátké studii španělskou bajku "prodavačka mléka" (s. 117-121), která má rozsáhlé analogické verze v celé západní i východní kultuře. Autor poukazuje na její původ v nejstarších indických sbírkách (Pančatantra, Hitopadéša), arabská verze, rozvoj ve středověké a renesanční evropské literatuře (verze této látky u Rabelaise, Bonaventury de Périers, La Fontaina atd.) a nakonec zjišťuje úzké souvislosti s látkou zv. "důvtipná Elsa", zaznamenanou ve střední Itálii, José Pérez Vidal zahajuje rozsáhlou studií o vývoji pěstování a [/] zpracování cukrové třtiny ve španělské Andalusii (u města Marbelly) druhý svazek časopisu (s. 189-281). Na základě historických zpráv ukazuje, že cukrovou třtinu rozšířili do všech zemí své nadvlády Arabové, kteří ji poznali v Persii; v Andalusii existují zprávy arabských autorů o pěstování třtiny již z 10. století. Těžiště této práce však tkví v rozboru starých technik a nářadí na zpracování třtiny na podkladě archivních dokladů ze 16. až 18. století (primitivní mlýny na zvířecí, později vodní pohon, činnost řemeslnických dílen až do jejich zániku v polovině 19. století). Článek je doplněn speciálním terminologickým slovníkem. Carlos Ramírez Sánchez podává ve své etnograficko-lingvistické studii (s. 307-344) návrh slovníku tradičního zemědělství na základě materiálu z výzkumu provincie Cautín v Chile. Slovník obsahuje hesla ze čtyř základních okruhů: pole (druhy půd, vlastnictví a právní vztahy, architektura na poli), kultivace půdy (etapy kultivace, druhy prací), jařmo (druhy, rozšíření, použití), pluhy (detailní popisy, varianty, rozšíření), drobné nářadí na obdělávání půdy (typy rýčů, motyk, videl aj.). V oddílu "Archivo" na konci obou sešitů publikuje Pilar García de Diego tematický katalog tištěných pololidových skladeb zvaných "pliegos de cordel"; jsou to jednak epické romance na náměty světské (rytířské, dobrodružné, kriminální atd.) i náboženské (hagiografie, zázraky

300

svatých, didaktické motivy aj.) jednak lyrické písně i prozaické skladby na podobná témata. Katalog je doprovázen početnými ukázkami těchto skladeb (s. 125-164, 371409). V závěru obou svazků tohoto časopisu jsou připojeny obšírné recenze publikovaných prací ze Španělska a španělsky mluvících zemí Latinské Ameriky z oborů etnografie, etnologie, dialektologie a folkloristiky, dále drobné zprávy o činnosti španělských etnografických institucí a muzeí a nakonec rozsáhlá výběrová bibliografie z evropských a mimoevropských etnografických časopisů. Eva Večerková

Pozoruhodná rubrika v Zborníku múzea v Miškolci [obsah]

Pri listovaní v publikáciach maďarskej múzeológie sme v poslednom ročníku "Hermann Ottó Múzeum Közleményei" (1972, 10. ročn. 147-156) naďabili na veľmi pozoruhodnú rubriku. Je vedená pod názvom Slovenská téka" (Szlovákiai téka). Redakcia tohto orgánu v nej recenzuje 4 známe slovenské publikácie (Zborník SNM - Etnografia, Martin, - Historia Carpatica, Košice, - M. Kubová: Bibliografia slovenskej etnografie a folkloristiky, NÚ - SAV, Bratislava, - V. Urban[/]cová: Počiatky slovenskej etnografie, Bratislava). Vieme, že toto múzeum aj v minulosti pozorne sledovalo výsledky výskumov slovenských národopiscov a historikov (hlavne na východnom Slovensku), a zavedením tejto stálej rubriky získa ešte väčší prehľad v tejto oblasti.
      Podľa názoru maďarských kolegov majú Slovensko a Maďarsko (ako aj ich ľud) pomerne dlhú spoločnú hranicu. Táto významná styková plocha (veľmi úzke susedstvo) znamená aj to, že vedecké výskumy v týchto oblastiach majú spoločné - alebo aspoň podobné problémy a úlohy, najmä na poli historickej a národopisnej vedy. Maďarskí partneri konštatujú, že navzdory mnohým podobnostiam, maďarskí vedeckí pracovníci (historici a národopisci) nie sú dostatočne oboznámení s výsledkami slovenských výskumov. Táto skutočnosť bola impuľzom pre redaktorov zborníka múzea v Miškolci, aby do svojej ročenky zaplánovali aj zvláštnu rubriku pod názvom: Szlovákiai téka, v ktorej majú v úmysle pravidelne informovať o dosiahnutých výsledkoch výskumov slovenských historikov a národopiscov. V nasledujúcich číslach opublikujú aj samostatné referáty ako aj recenzie o knihách a rôznych publikáciach.
      Táto rubrika zaiste poskytuje veľmi cenné informačné služby pre maďarských výskumníkov (hlavne múzejníkov) a zároveň v nej nájdeme aj príslušné "komentáre" k výsledkom našich slovenských výskumov, [/] týkajúcich sa dejín a národopisu. Redakcia spomínaného zborníka počíta so spoluprácou nielen zo strany maďarských, ale aj slovenských kolegov, - ako to vidíme už v prvej rubrike: Szlovákiai téka.
      Ročenka múzea v Miškolci si želá byť spojítkom medzi národopiscami a historikmi oboch susedných národov. Z našej strany s radosťou vítame počiatočný krok našich kolegov-múzejníkov v Miškolci. Vynasnažíme sa urobiť všetko, aby sa z rubriky mohlo stať čo najúplnejšie zrkadlo našich výskumných výsledkov. Ako je známe, Hermann Ottó Múzeum v Miškolci by v budúcnosti rado nadviazalo priame výmenné styky s podobnými inštitúciami u nás. Michal Markuš

Východná 1269-1969, [obsah]

Martin 1972, 302 stran
      Autorský kolektiv vedený Peterem Rotkošem zpracoval sborník podávající obraz sociálních a kulturních dějin podtatranské obce Východné, která pronikla do podvědomí československé i zahraniční veřejnosti bohatstvím své lidové kultury a zejména pak jako místo konání celoslovenských folklórních festivalů.
      Vlastní studie uvádějí Tri východnianské variácie básníka Jána Breziny. O geografické charakteristice 301 obce nás informuje Eduard Michalko. Jeho studie zabírá široký pohled od popisu katastru přes veškerá zeměpisná, geologická, zemědělská a hospodářská hlediska až ke komunikačním a demografickým poměrům. Text doplňují fotografie, přehledy a tabulky. Zo starších dejín obce nazval svůj příspěvek Peter Ratkoš. V obsáhlé stati provází čtenáře historií Východné od první zmínky o obci roku 1269 do první světové války. Údaje dokresluje fotografiemi historických dokumentů. Ján Zvada dále stručně ilustruje poměry během buržoazní republiky a zabývá se podílem občanů Východné v protifašistickém odboji.
      Značnou část publikace zabírají studie podávající národopisný obraz Východné. Za východisko charakteristiky lidové hmotné kultury si vybrala S. Kovačevičová bydlení, lidový textil a oděv. Lidovou architekturu popisuje Ján Svetlík, stručný přehled výročních a rodinných obyčejů podává Kliment Ondrejka a Josef Majerčík. Folkloristický oddíl otvírá Ladislav Leng pojednáním o lidovém zpěvu a hudbě. Následuje Kliment Ondrejka statí o lidovém tanci a studie Základné črty východnianského nárečia Josefa Štolce. Všechny příspěvky doplňují fotografie, notové záznamy, texty písní i lidové prózy.
      Důležitou součástí dnešního kulturního života obce - celoslovenskými folklórními festivaly, jejich historií a některými perspektivami se zabývá v předposledním pojedná[/]ní Peter Švorc. Sborník uzavírá stať Martina Šípka rozebírající dnešek i zítřek obce Východné. Pro zahraniční čtenáře je připojeno ruské, německé a francouzské shrnutí.
      Vydavatelé sborníku sami v předmluvě konstatují některé nedostatky publikace, zejména mezery ve zpracování nedávné historie obce a omlouvají opoždění termínu vydání. Bylo by pouze omíláním známých skutečností žehrat na nepružnou a mnohdy nekvalitní práci našich tiskáren. Ale některé zbytečné chyby padají i na vrub malé pozornosti autorů. Máme na mysli např. hrubou tiskovou chybu v titulu úvodní studie na str. 13 a jiné. Nicméně však lze konstatovat, že sborník svůj účel splňuje a zaceluje další prázdné místo na poli naší současné vlastiaědné literatury. Jan Souček

Dalibor Zdeněk,Výzkum tradiční pohybové nepracovní činnosti lidu na vesnici na počátku XX. století. [obsah]

Acta Universitatis Carolinae, Gymnica 1/1970, str. 63-91
      V rámci průzkumu pohybové vyspělosti a bohatosti lidové motorické kultury vydává univ. prof. dr. Dalibor Zdeněk z katedry sportovních her FTS University Karlovy monografii o tradiční pohybové nepracovní činností v jeho rodišti, Bed[/]nárečku, vesnici asi o 70 číslech a 300 obyvatelích, ležící severně od Jindřichova Hradce. Jako jinde na Žirovnicku, i v Bednárečku se značná část obyvateI zabývala výrobou perleťových knoflíků, ženy pak strojním pletením bavlněných punčoch.
      V letech, na která se soustředit autorův zájem (tj. 1900-1914), to byla poměrně chudá obec zemědělců, malozemědělců a dělníků. V této době nebyla motorická činnost mládeže ještě ovlivňována vzory organizované nebo povinné tělesné výchovy a sportu. Z osmi kapitol monografie je pro etnografa nejzajímavější druhá, podávající výstižně charakteristiku studované obce a její materiální a sociální prostředí, dále kapitola třetí, líčící vliv prostředí na motoriku, a čtvrtá, která se snaží nepracovní aktivitu ve sběrném prostředí charakterizovat. Těžištěm studie je část pátá, již tvoří katalog nepracovní aktivity ve sběrném prostředí. Autor jej seřadil tak, že topografické stimulující prostředí rozdělil do šesti skupin: volný terén, les, řeka a rybník, silnice, dům a místnost, stodola. Pohybové činnosti .pak roztřídil do deseti oddělení: skok, házení, rovnováha, gymnastika, nošení, různosti a zábavy, úpoly a síla, plování, akrobacie a stoupání. Celkem zaznamenal 122 pohybové úkony. Lidové pohybové hry a tance dětí do práce nezahrnul, protože je už dříve zpracoval a vydal. Monografii doprovází anglické a ruské resumé a seznam literatury.

302

Národopisec ocení charakteristiku obce Bednáreček na začátku 20. století a v katalogu pak zejména řadu pohybových úkonů, nebo her, které v etnografické literatuře nejsou zaznamenány. Prof. Zdeněk se nedomnívá, že by ve své monografii ukázal speciální regionální zvláštnosti, Je přesvědčen, že z téže do[/]by bychom podobné poznatky mohli zaznamenat v obdobném materiálním, duchovním i sociálním prostředí. Tradiční pohybová kultura je národopisci bohužel stále opomíjena; zajímavá recenzovaná studie nám budiž pobídkou, aby jí byla v budoucnu věnována větší pozornost. Život na vesnici se velmi mění [/] i po této stránce a lidové pohybové hry mládeže čím dál tím více mizí. Bylo by záhodno je zachytit a dokumentovat. Tím, jak prof. Zdeněk uvádí, etnografická tématika vyústí i do dalšího vědního oboru a stane se mu prospěšným. Alena Plessingerová

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1971 [obsah]


      J. Malinowska, Zbiory sztuki, Sanok 1970 (Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku)

      E. Szarek-Waszkowska, Archiwum do dziejów kultury ludowej, katalog, Rzeszów 1970 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      A. Pytlińska-Spiss, Przegląd wybranej literatury z zakresu muzealnictwa skansenowskiego, Sanok 1970 (Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku)

      F. Kotula, Rozmowy ze skorupami, Rzeszów 1969 (Muzeum Okręgowie w Rzeszowie)

      M. Charpenel, Las Miniaturas en E1 Arte Popular Mexicano, Texas 1970 (The University of Texas)

      Revista de etnografie şi folclor, tom. 15-1970 (Editura Academiei Republicii socialiste România, Bucuresti)

      Selo Trg kod Ozlja, Beograd 1969 (Jugoslovenski institut za zaštitu spomenika kulture)

      A. Narymbetov, Kazachskaja sovetskaja literatura I, Alma-Ata 1970 (Akademija nauk Kazachskoj SSR)

      Glasnik Etnografskog muzeja 3132, Beograd 1969 (Etnografski muzej Beograd)

      Ulster Folklife 15-16, 1970 (The Ulster Folk Museum)

      Budkavlen 48-49, 1969-70 (Âbo Akademi, Âbo)

      K. A. Nowotny, Beiträge zur Geschichte des Weltbildes, Wien 1970 (Veröffentlichungen des Instituts für Völkerkunde der Universität Wien)

      Ethnologia europaea, vol. II-III,1968-69, Arnhem 1970, (Het Nederlands Openluchtmuseum Arnhem)

      Commentationes Humanarum Litterarum 45-1970 (Societas Scientiarum Fennica Helsinki)

      Kazachstan v XV-XVIII vekach, Alma-Ata 1969 (Akademija nauk Kazachskoj SSR)

      L. Bilozerova, Višivaľnici z Klem-bovki, Odesa 1970

      I. M. Sideľnikova, Puť sovetskoj poetessy, Ašchabad 1970 (Akademija nauk Turkmenskoj SSR)

      Etnografska spomen zbirka Christifora Crniloviča, Beograd 1968 (Etnografski muzej Beograd)

      Norveška narodna umetnost, Beograd 1970 (Etnografski muzej Beograd)

      Negotinska krajina, Beograd 1970 (Etnografski muzej Beograd)

      Zbornik za narodni život i običaje 45, Zagreb 1971 (Etnološki zavod JAZU Zagreb)

      Mitteilungen Verein für Niedersächsisches Volkstum 45-1970 (Landesverein Bremen)

      V. Buturâ, Muzeul etnografic al Transilvaniei, Cluj 1968

      Anuarul Muzeului etnografic al Transilvaniei pe anii 1965-1967, Cluj 1969 (Muzeul etnografic al Transilvaniei)

      A. Zádor, La cathédrale ď Esztergom, Budapest 1970 (Bibliothéque Centrale de l'Université József Attila, Szeged)

      I. Dankó, A boglya-kamence mellöl..., Debrecen 1970

      M. M. Achmetova, Pesnja i sovremennosť, Alma-Ata 1968 (Institut literatury i iskusstva im. M. O. Auezova)

      V. M. Masson, Neolitičeskije poselenija i srednevekovyje goroda, Ašchabad 1971 (Institut istorii imeni Š. Batyrova)

      Ukraînski narodni pisni, Kiîv 1970 (Muzična Ukraîna)

      Kazachskaja sovetskaja literatura, Alma-Ata 1971 (Institut literatury i iskusstva im. M. O. Auezova)

      Commentationes Humanarum Litterarum 46-1970 (Societas Scientiarum Fennica Helsinki)

      J. Mägiste, Värmlandsfinska ortnamn, Helsinki 1966 (Societas Scientiarum Fennica Helsinki)

      Lud LIV - 1970, Wrocław - Poznań (Polskie Towarzystwo ludoznawcze)

      Prace i materiały Muzeum archeologicznego i etnograficznego w Lodzi 15-1971 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Lodzi)

      Prace etnograficzne 4, Kraków 1970 (Uniwersytet Jagielloński, Kraków)

      Materiały Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku 6-11, 19671970 (Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku)

      Biuletyn informacyjny Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku 1965 (Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku)

      Organizacja muzeów na wolnym powietrzu, Rzeszów-Sanok 1970 (Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku)

      B. Zakrzewski, Pieśni śląskie ze zbiorów Józefa Lompy, Wrocław 1970 (lnstitut śląski w Opolu)

      R. Olesch, Fontes lingvae dravaenopolabicae minores, Böhlau 1967 (Slavistische Forschungen)

      G. Ortutay, Kleine ungarische Volks-kunde, Budapest 1963

      F. Sieber, Deutsch-westslawische Beziehungen in Frühlingsbräuchen Berlin 1968 (Deutsche Akademie der Wissenschaften zuBerlin)

      S. Stolte, 15 sorbische Volkslieder aus der Lausitz (Dom za serbske ludowe wuměłstwo w Budyšinje)

      J. P. Nagel, Jastrowne spěvanje, 1970 (Dam za serbske ludowe wuměłstwo w Budyšinje)

      J. P. Nagel, Jastrowne Spěvanje, 1970 (Dom za serbske ludowe wuměłstwo w Budyšinje

      Narodna tvorčisť ta etnografija, roč. 1970 (Institut mistectvoznavstva, folkloru ta etnografii im. M. T. Rilskogo, Kîiv) ~

      Polska Sztuka Ludowa XXIII 1969 (lnstitut Sztuki Polskiej Akademii Nauk, Warszawa)

      Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft für Anthropologie und Ethnologie, roč. 47-1970/71 (Société Suisse d'anthropologie et d'ethnologie, Genéve)

      Commentationes Humanarum Litterarum, č. 47 - 1970 a 48 - 1971 (Societas Scientiarum Fennica, Helsinki)

      B. Traerup, East Macedonian Folk Songs, Copenhagen 1970 (Akademisk Forlag, Copenhagen)

      A. F. W. Bentzon, The Launeddas, Copenhagen 1969 (Akademisk Forlag, Copenhagen)

      P. R. Olsen, Intervals and Rhythmin the Music of the Eskimos of East Greenland, Copenhagen 1969 (Dansk folkemindesamling, Copenhagen)

      Volšebni prikazni, Skopje 1968; Junački narodni pesni, 1968; Obredni i mitološki pesni, 1968; Predanija i legendi, 1969; Ajdutski i revolucionerni pesni ,1969; Poslovici i gatanki, 1969; Ľubovni narodni pesni, 1971 (Institut za folklor, Skopje)

      B. Božič, Zgodovina slovenskega naroda, Ljubljana 1970

      Etnografski muzej Plovdiv, Narodno izkustvo, Sofija 1971

      Z. Kamykowski a R. Reinfuss, Jesień Tatrzańska, Kraków 1971 (Polskie Wydawnictwo Muzyczne)

      Krznena odeća u Vojvodini, Novi Sad1970/71 (Vojvodanski muzej, Novi Sad)

      B. Gušić, Najstarije hrvatsko naseljenje oko Nina, Zagreb 1970 (JAZU Etnološki zavod, Zagreb)

      Narodni običaj Ljelje-kraljice, Zagreb 1967 (JAZU Etnološki zavod, Zagreb)

      Zbornik slavonskih muzeja 1, 1969(Muzej Slavonije, Osijek)

      J. Bösendorfer, Nešto malo o našoj Baranji, Osijek 1940 (Muzej Slavonije, Osijek)

      Rad VII-og kongresa Saveza folklorista Jugoslavije u Ochridu 1960. godine, Ochrid 1964

      Rad vojvodanskich muzej 15-17, 1966-68 (Vojvodanski muzej, Novi Sad)

      Makedonskite melografi od krajot na XIX vek, Skopje 1962 (Institut za folklor, Skopje)

      Makedonski folklor I, 1968 (Institut za folklor, Skopje)

      Makedonski muzički folklor, Skopje 1959 (Institut za folklor, Skopje)

      D. Ch. Konstantinov a Z. Božinovski, Tuka e Makedonija I, Skopje 1970 (lnstitut za folklor, Skopje)

      V. Chacimanov, Soborski narodni pesni, Skopje 1964 (lnstitut za folklor, Skopje)

      V. Chacimanov, Makedonski narodni borbeni pesni, Skopje 1960 (Institut za folklor, Skopje)

      Az Egri múzeum évkönyve VII, 1970 (Dobó István Vármúzeum, Eger)

      A Debreceni Déri múzeum évkönyve 1968 (A Debreceni Déri múzeum)

      T. Vasilescu - S. Tita, Folclor coregrafic Romanesc, Bucureşti 1969 (Comitetul de stat pentru culturâ şi artâ, Bucureşti)

      Folclor literar, Timişoara 1967 (Universitatea din Timişoara)

      Romanoslavica XVII, Bucuresti 1970 (Asociatia Slaviştilor din R. S. România, Bucureşti)

      E. Laugaste - E. Liiv, Muistendid vanapaganast, Tallinn 1970 (Eesti NSV teaduste akademia, Tallinn)

      Razvitije nauki v sovetskom Turkmenistane, Ašchabad 1971 (Cen[/]traľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR, Ašchabad)

      Foľklor kak iskusstvo slova, Moskva 1969 (Naučnaja biblioteka im. A. M. Gorkogo, Moskva)

      Müvészetszociológiai bibliográfia, Budapest 1971 (Bibliothéque Centrale de l'Université József Attila, Szeged)

      B. V. Aszafjev, Az orosz zene mesterei, Budapest 1962 (Bibliothéque Centrale de l'Université József Attila, Szeged)

      Prace z historii sztuki 1-9, Kraków 1962-1971 (Uniwersytet Jagielloński, Kraków)

      Bulletin Annuel 13, Genéve 1970 (Musée et Institut d'Ethnographie, Genéve)

      Indiens d'Amazonie Brésil, Genéve 1971 (Musée d'Ethnographie, Genéve)

      Mitteilungen Verein für Niedersächsisches Volkstum 46, Bremen 1971 (Verein für Niedersächsisches Volkstum, Bremen)

      FF Communications 209, Helsinki 1971 (Academia Scientiarum Fennica, Helsinki)

      DFS Information 67-69, Copenhagen 1967-1969 (Danks Folkemindesamling, Copenhagen)

Připravil Jiří Pajer

305

KONFERENCE

Zpráva ze zasedání Československé sekce MKKK v Martině 1972 [obsah]

U příležitosti slavnostního otevření první částí Múzea slovenskej dediny sešla se v Martině v květnu 1972 Československá sekce mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech k projednání zprávy o činnosti za rok 1971 a pracovní náplně sekce na období 19721975. Zpráva za minulý rok obsahovala sdělení o personálních změnách ve složení Čs. sekce MKKK a změnách v její struktuře, o dosažených výsledcích a mezinárodní spolupráci. V současné době pracuje v Čs. sekci MKKK doc. dr. V. Frolec (předseda), dr. Št. Mruškovič (místopředseda), prom. etn. J. Botík (tajemník), dr. B. Filová, dr. J. Mjartan, dr. J. Vařeka a vedoucí jednotlivých subkomisí. Těžiště práce je zatím celkem v těchto deseti subkomisích, jejichž činnost převážně vychází z úloh státního plánu VIII - 3 9/3. Nejaktivnější složkou sekce v roce 1971 byla subkomise pro lidové stavitelství a bydlení (vedoucí V. Frolec), která se zaměřila k přípravě mezinárodní konference na téma "Kulturní společenství a diference v lidovém stavitelství v Karpatech". Subkomise pro lidový výtvarný projev (R. Jeřábek) se hlav[/]ně soustředila na terénní výzkum, avšak neméně důležitá byla i její činnost publikační. K regionálnímu studiu byla zaměřena výzkumná práce subkomise pro lidovou výrobu (I. Krištek), která dosáhla nejlepších výsledků ve výzkumu kovářství na Oravě a v Turci. Zatímco subkomise pro lidovou stravu (M. Markuš) teprve začíná rozvíjet svou činnost, subkomise pro pastýřství a polnohospodářství v podstatě ukončila základní terénní výzkum salašnictví a orientuje se nyní na výzkum polnohospodářství a domácího chovu dobytka. Tato skutečnost byla příčinou rozštěpení této subkomise v roce 1971 na subkomisi pro salašnictví (J. Podolák), jejíž další studium bude spočívat zvláště v individuálním zpracování získaných dokladů, a subkomisi pro polnohospodářství (J. Štika). Úspěšně pracuje také subkomise pro hudební folklór (O. Elschek), která přistupuje k svým úkolům na základě promyšlené teoreticko-metodologické koncepce, a pro slovesný folklór (V. Gašparíková), zaměřená především ke studiu historické pověsti s protitureckou tematikou, lidové balady a ke zkoumání interetnických souvislostí folklórních projevů, zvláště zbojnické tematiky. Počátkem tohoto roku byla založena subkomise [/] pro lidové obyčeje (J. Tomeš) a subkomise pro společenské vztahy (S. Švecová).
      V plánu činnosti Čs. sekce MKKK na léta 1972-1975 je výzkum i zpracování řady význačných národopisných témat z Karpat a přilehlých oblastí v širších zeměpisných a interetnických souvislostech. Zvlášť náročný úkol očekává v roce 1973 agrární etnografy, kteří mají připravit mezinárodní sympozium v Rožnově p. R. o polnohospodářství a domácím chovu dobytka v Karpatech. Velmi živá diskuse pomohla vyjasnit některé vědeckoorganizační a administrativněprávní otázky v práci sekce, i když ne vždy s konečnou platností. Zvlášť důležité je vyřešení organizační otázky existence dvou agrárněetnografických subkomisí nebo jejich spojení v jeden celek a vytvoření nové subkomise pro zpracování pramenů a muzejních fondů (pověřen L. Kunz). Příslušné návrhy s plánem činnosti uvedených subkomisí mají předložit jejich vedoucí do konce třetího čtvrtletí 1972. Josef Vařeka

306



Etnografie současné vesnice a muzeum [obsah]

(Roztoky u Prahy 26-27. června 1972)
      Dvoudenní muzeologický seminář o etnografii současné vesnice, uspořádaný ve spolupráci s čelnými muzejními a etnografickými institucemi v Oblastním vlastivědném muzeu v Roztokách u Prahy, přesáhl svou vědeckou náplní čistě muzejní hledisko a přinesl řadu poznatků i podnětů k teorii etnografie současné vesnice. V úvodním referátě doc. dr. A. Robek nejprve kriticky zhodnotil první pokusy o studium etnografie současnosti i skrovné úspěchy tohoto studia v padesátých letech, kdy však plány převažovaly nad vlastní soustavnou a cílevědomou prací. Problém, zdali zkoumat družstevní vesnici, se vyřešil sám. Pro toto studium je ovšem nezbytná znalost bývalého sociálního rozvrstvení vesnice a tradice. Řečník dále připomněl, že etnografové naší střední generace jsou už sami pamětníky, a na konkrétních dokladech pak uvedl, co všechno takřka před našima očima zmizelo na vesnici z oblasti materiální i duchovní kultury a sociálních vztahů. To konečně velmi názorně, živě a přesvědčivě ukazuje i roztocká výstava Kronika socialistické vesnice, jejíž libreto vypracoval právě doc. Robek. Z důvěrné znalosti středočeské vesnice vytěžil autor pro svůj referát řadu zajímavých poznatků o stylu života dnešní vesnice v okolí [/] Prahy a v závěru pak zdůraznil studium těchto jevů nikoliv jen pro samotné poznání, ale zároveň k tvorbě vědecké prognózy.
      Slovenský badatel dr. A. Pranda vyzvedl ve svém podrobném referátě specifiku současné slovenské socialistické vesnice, zabýval se příčinami změn v této vesnici a zásahem socialistické kolektivizace do struktury tradiční vesnice. Velkou pozornostřečník věnoval srovnání současné slovenské vesnice s českou.
      Dr. Richard Suk se v promyšleném příspěvku zabýval vývojem studia socialistické vesnice včetně nezemědělských obcí. Na otázku, proč se současná vesnice nestudovala soustavně, hledal odpověď především v malém časovém odstupu od zkoumaných jevů. Ve druhé části svého referátu instruktivně vysvětlil R. Suk zásady marxistické teorie a přínos marxismu ke studiu současné vesnice.
      Z muzeologického hlediska byl jistě nejzajímavější příspěvek prom. hist. Vl. Matějové, která velmi poutavě hovořila o vzniku již zmíněné výstavy Kronika socialistické vesnice: Autorka nejprve zdůvodnila nutnost sběru trojrozměrných předmětů, vyvolaného revolučními přeměnami socialistické vesnice, a v teoretické rovině se vcelku úspěšně pokusila vysvětlit problém výběru exponátů. Zvlášť zajímavé byly zkušenosti. Vl. Matějové ze získávání předmětů, postihující psychosociální vztah majitelů k daným předmětům.[/]
      K obecnějším otázkám a úkolům na poli muzejní a kulturní politiky, vyplývajícím z usnesení 14. sjezdu KSČ, hovořil ředitel Ústředního muzeologického kabinetu v Praze V. Pubal. Zdůraznil, že v současných muzeích převládá historicismus a jen nedostatečně je věnována pozornost vývoji naší společnosti v posledních padesáti letech. Etnografy jistě potěšila řečníkova slova o stálé a naléhavé potřebě národopisců v našich muzeích.
      V závěrečném referátě aplikoval doc. dr. L. Kunz své bohaté znatostí z oblastí muzejní práce na palčivé problémy spojené s dokumentací i sběrem materiálu ze současné vesnice a uvedl řadu praktických rad i zkušeností. Řečník zdůraznil revoluční změny, probíhající v naší vesnici, a nastínil úkol muzejníků etnografů v této situaci.
      Živá diskuse, v níž vystoupila dr. H. Johnová, dr. J. Kramařík, prom. hist. R. Zrůbek, Zd. Tempír a dr. A. Plessingerová, ukázala .na řadu problémů, které je zapotřebí ještě řešit jak v teorii, tak muzejní praxi. Seminář nedal a ani nemohl dát hotový recept k otázce etnografického výzkumu a muzejní dokumentace současné vesnice, ale ukázal na řadu palčivých otázek a na příkladu roztockého muzea naznačil i jednu z možných a jistě úspěšných cest k vytyčenému cíli. Josef Vařeka

307



Ľudová pieseň a samočinný počítač [obsah]

Krátko po vyjdení zborníka príspevkov zo strážnickej konferencie o využití samočinných počítačov pri štúdiu ľudových piesní (Lidová píseň a samočinný počítač I, Sborník materiálu z I. semináře o využití samočinného počítače při studiu lidové písně, Strážnice 14.-15. IX. 1971, Brno 1972, 253 strán; zborník vyšiel začiatkom mája t. r.) konala sa dňa 7. júna 1972 v poradí už druhá pracovná porada v tomto roku v Brne, kde sa riešili niektoré špecifické otázky pripravovaného projektu o využití samočinného počítača v etnomuzikológii a vo folkloristike. Rovnako ako prvú poradu (vo februári t. r.) i druhú usporiadala Katedra histórie a etnografie FF UJEP v Brne spolu s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brne v seminárnej pracovní oddelenia národopisu na Filozofickej fakulte UJEP v Brne.
      Predpoludňajšie zasadanie viedol doc. dr. Dušan Holý, ktorý po zahájení porady urobil krátku bilanciu doteraz vykonanej práce vzhľadom na úlohy, ktoré boli vytýčené minulého roku v jeseni na konferencii v Strážnici. Prvý referát predniesla dr. Marta Šrámková "Dílčí výsledky z;pracování baladického typu na SP". Autorka v tomto referáte nadviazala na tému, o ktorej informovala už vo februári. Ide o monografické spracovávanie jedného baladického typu pomocou sa[/]močinného počítača z českého, moravského i slovenského materiálu a toto štúdium rozširuje i na medzinárodný materiál. M. Šrámková si v danom prípade postavila celý rad otázok, ktoré postupne rieši pomocou samočinného počítača. Doterajšie výsledky ukazujú, že pri komparatistickom štúdiu tohto materiálu sa mnohé otázky dajú vhodne riešiť práve pomocou samočinného počíta­ ča, pričom viaceré metodické postupy je možno aplikovať i pri spracovávaní a ďalšom štúdiu iných folklórnych prejavov, nielen balád.
      Druhý prednesený referát pripravil doc. dr. Dušan Holý a dr. Karel Pala "Návrh dokumentačního záznamu LP pro SP", v ktorom sa autori pokúsili bližšie definovať externé a interné údaje o ľudovej piesni pre vstup do samočinného počítača. D. Holý podal potom tiež charakteristiku jednotlivých externých a interných údajov pre [/] dokumentačný záznam a prišiel i s vlastným návrhom ilustrovanom na konkrétnom materiáli.
      Popoludňajšie zasadanie bolo vyhradené výlučne na diskusiu. Najdiskutabilnejšou otázkou bol opäť problém dokumentačného záznamu ľudovej piesne pre pripravovaný systém. Spoluprácu pri riešení týchto problémov však prisľúbila aj dr. Dagmar Klímová, ktorá pripraví návrh pre externý údaj .o ľudovej piesni.
      Ako predchádzajúca porada vo februári t. r., tak i táto splnila svoje poslanie predovšetkým v tom smere, že okruh záujemcov, ktorí sa zaujímajú o využitie samočinných počítačov vo folkloristike, je stále informovaný a oboznamovaný s najnovšími postupmi a výsledkami prá­ ce. Dôležité je tiež to, že mnohé problémy, ktoré vznikajú v priebehu práce, sa riešia spoločne. Andrej Sulitka

308

VÝSTAVY

Dřevo v životě valašského Iidu. [obsah]

Vlastivědný ústav Vsetín - muzeum Valašské Meziříčí, červen - červenec 1972
      Dřevo bylo na Valašsku - jak čteme v katalogu výstavy - "základní surovinou pro stavbu obydlí, hospodářských a provozních budov, pro domácí a hospodářský inventář, bylo jediným zdrojem tepla, poskytovalo možnost výdělku prací v lese nebo podomáckou a řemeslnou výrobou; uplatnilo se v umělecké tvorbě, dalo základ k budování průmyslu". Zasahovalo tedy téměř do všech sfér života a kultury valašského lidu. Tuto širokou škálu použití dřeva se podařilo na Valašsku snad poprvé zachytit v odborně dokonalé a esteticky působivé expozici odborným pracovníkům vsetínského Vlastivědného ústavu. Tvůrci výstavy, nepochybně především dr. E. Urbachová, museli k instalaci shromáždit řadu vědeckých údajů, získat staré i novější instruktivní fotografie a kresby a hlavně nemalý počet trojrozměrných předmětů. V instalaci autoři využili momentu všestranněho použití dřeva, takže návštěvník je v přísně logickém sledu zahrnován stále novými fakty z různých oborů lidské činnosti, z nichž většina už zanikla koncem 19. století nebo teprve v nedávné době. V expozici je také vtipně využito vypovída[/]cí hodnoty exponátů, jak dosvědčuje např. zachycení růstu borovice z nového Hrozenkova na průřezu kmene, jehož jádro "pamatuje" objevení Ameriky roku 1492.
      Úvodní část výstavy je věnována významu dřeva pro vznik prvních průmyslových podniků na Valašsku, jako skláren, sirkárny, papírny, pil a roku 1868 Thonetovy továrny na nábytek z ohýbaného bukového dřeva v Halenkově a o něco později na Vsetíně s filiálkami v Liptále a Hovězí (dnes národní podnik v Bystřici p. H.). Autoři výstavy neopomněli návštěvníkovi připomenout těžké sociální podmínky dělníků, jejich boje s vykořisťovateli a alespoň na fotografii ukázat dělnickou kolonii firmy Thonet. S rozvojem této výroby souvisí i vznik dřevařské školy ve Valašském Meziříčí (1874-1952), k níž byla koncem minulého století připojena i košíkářská škola, jež měla několik poboček v okolních obcích. V roce 1948 byla dřevařská škola změněna na střední průmyslovou školu dřevařskou a v roce 1952 přestěhována do Bystřice p. H.
      V další části ukazuje výstava převážně na fotografiích těžbu a stahování dřeva, řezání dřeva na vodní pile, doložené při fojtství v Zubří už roku 1310, plťařství na řece Bečvě, známé zde nejpozději od 16. století, plavení polenového dříví, pálení dřevěného uhlí, výrobu třísla a [/] potaše (salajky). Ani v této části instalace není opominuta sociální stránka především dřevorubců.
      Velmi poutavě působí instalace nejrůznějšího nářadí k podomáckému zpracování dřeva (pily, tesačka, škrabka, pantok, poříz, výstruh, kružidlo, dláta, úhelník, ruční vrtačka, "stryček", nebozez aj.) včetně fotografií zachycujících předmět v akci i ukázky jednotlivých výrobků (velký kadlub na obilí, okříny, gelety, necky, měrky, menší súsek s výzdobou geometrických vzorů, vozáky na výrobu provazů, hák, kolomaznice, koš, formy na máslo a perník, klátový úl, hudební nástroje atd.).
      Nejvíce dřeva se v lidovém prostředí spotřebovalo při výstavbě obydlí a hospodářských staveb, a to přesto, že na vsetínském panství bylo s výjimkou střech zakázáno stavět chalupy ze dřeva od roku 1765. Z instalovaných fotografií zaujme vedle sakrálních staveb památkově chráněné Borákovo dřevěné fojtství ve Velkých Karlovicích Bzovém, usedlost v Karolince, Raťkově a konečně domy s typickými valašskými štíty a sloupovým podloubím z Horního náměstí ve Vsetíně (Podomí), kde byly zbourány v roce 1902.
      Autoři výstavy nezapomněli ani na použití dřeva v řemeslné výrobě a ukázali nástroje i výrobky z dílny

309

bednářské, stolařské, kolářské a fajkářské.
      V poslední místnosti se návštěvník seznámí se současným způsobem zpracovávání dřeva a s nejrůznějšími potřebnými výrobky pro náš život ze známých družstev Lipta, Portáš nebo Bezkyd i s pracovní činností stavební čety JZD Velké Karlovice při záchraně dřevěných památek na území ČSR. Zvlášť zaujmou známé, ale stále přitažlivé předměty z Valašské Bystřice, "malované" J. Štefelou v zakuřovaném dřevě. V této části výstavy je zastoupena i tvorba současných valašských řezbářů podle našeho soudu poněkud málo osobní figurky J. Petřeka, těžké plastiky M. Žitníka, štípaná holubice K. Mrliny, výrobky J. Michalčáka podle návrhů výtvarníků a plastiky J. Maliny. Škoda, že zde nevidíme tvorbu J. Heji (jen v katalogu je fotografie Hejova betlému), který podle našeho mínění patří k nejosobitějším představitelům současného valašského inzitního umění.
      Výstava si zasluhuje pozornosti nejen národopisných odborníků, ale i širší veřejnosti a měla by být instalována také v dalších městech. Josef Vařeka

Naivní malba tří století - střelecké terče [obsah]

Od června do září probíhala v Etnografickém ústavu Moravského muzea zajímavá výstava Naivní malba tří [/] století - střelecké terče, jejiž libreto a scénář zpracoval L. Kunz a architektem byl Leoš Kapoun. Výstava zpřístupnila veřejnosti materiál, léta ukrývaný v dokumentačních sbírkách různých muzeí a umístěný až dosud na okraji badatelského zájmu. Jako výtvory provinčního a naivního malířství však střelecké terče v sobě skrývají výtvarnou hodnotu a představují také bohatý kulturně historický materiál.
      Existence těchto terčů byla spjata se střeleckými organizacemi, jejichž nejstarší podoba - střelci lučištníci, střežící města - se připomíná už ve 12., v českých zemích ve 13. století. Vrcholného rozvoje dosáhla tato městská svépomocná obrana v 15. a 16. století a od té doby prošla mnohými změnami, ať už ve své organizaci nebo ve vybavení střelnými zbraněmi, aby ztrátou své původní funkce zanikla na přelomu 19. a 20. století. Významným momentem se stává uplatňování střelby z ručnic místo z luku a kuše, které přispělo k vystřídání figurálních terčů terčemi deskové podoby, kulatými nebo čtvercovými.
      Tradice střeleckých institucí, které jsou původci terčů, trvala přes 400 let. Jejich bohatá historie se odrazila i v tématické náplni žánrových maleb terčů. Ilustrují totiž společenský a kulturní život měst v posledních třech stoletích. Některé z nich zobrazují tehdy aktuální politické události státního významu nebo události, spojené přímo s městem, [/] kde autor malby žil. Jiné zachycují technický pokrok (např. jízdu prvního automobilu v Olomouci štít z r. 1913, příjezd parní lokomotivy do Olomouce z r. 1845 atd.). Oblíbeným tématem lidových a provinčních malířů byly také živelné pohromy (povodeň v Šaldorfu a zásah posádky ruských kozáků, ležících ve Znojmě, na štítu z r. 1826), přestavby měst a městská architektura vůbec. Některé terče jsou spojeny s vlastní historií ostrostřeleckého sboru a jiné čerpají ze známých bajek a symbolik (pták Fénix) nebo představují rozličné žánrové náměty z měšťanské a raně průmyslové společnosti. Z kroměřížského muzea jsou tu i terče s exotickou tématikou. Odlišnou skupinu maleb tvoří realistické ilustrace venkovského života, neboť selské prostředí vytvářelo svými typickými postavami příležitost k žertu a posměšné satiře.
      Autoři terčových maleb byli zčásti anonymní, zčásti se podepisovali v iniciálech a u některých známe i jejich jména, např. znojemský Krebs. Mnozí z těchto malířů byli dobří řemeslníci (malíři nábytku, stolaři, fajanséři) nebo lokální malíři figuralisti, z kolekce 44 terčů pochází převážná část ze sbírek Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně a ostatní z muzeí z Olomouce, Kroměříže, Znojma, Svitav, Vyškova a Českých Budějovic.
      Působnost výstavy, daná ostatně už atraktivností samých exponátů,

310


Střelecký terč z Olomouce z roku 1756. Foto Petr Jero

znásobila také vkusná instalace, především její jednoduché prostorová uspořádání. V kompozici výstavy jsou patrny tři celky. V úvodní části, soustředěné do vstupní místnosti s terčem s myslivnou, je soustředěn materiál, vhodně doplňující vlastní exponáty - terče. Tvoří ho historické památky na střelecké sbory: trofeje veřejných střeleckých soutěží z 18. století, bubny pochodujících setnin, klariny, užívané k intrádám v 17. a 18. století, pryče a ferule, kterými cílmistr žertem uděloval tresty chybujícím střelcům, dále pistole, tympány, hmoždíře a součásti střeleckých uniforem. Všechny tyto předměty jsou doprovázeny poz.námkami, které poutavým způsobem uvedou návštěvníka do celé problematiky vzniku a existence střeleckých společností, počínaje gotickými lučištníky a konče ostrostřeleckými sbory. V dalších dvou místnostech je umístěno 36 terčů, chronologicky exponovaných a řazených podle žánrů. Také zde umožňují průvodní texty návštěvníkovi dobrou orientaci. V závěrečné části výstavy se architektovi podařilo zajímavým prostorovým způsobem navodit potřebnou atmosféru zejména výtvarným řešením celé místnosti, která představuje starou střelnici, Zadní stěnu tvoří fotografie zdi městských hradeb se štítem v popředí. Před ní jsou umístěny pušky ostrostřelců, cínové korbele - ceny vítězů a náznak střelecké lavice. Celé uspořádání vhodně doplňuje [/] projekční plátno, na kterém probíhá automatické promítání diapozitivů, znázorňujících podle dobových rytin život na starých střelnicích a některé detaily (granátníků, trampolínů, lučištníků, pěšáků, kuší atd.).
      Architektonicky dobře vyřešená výstava představila návštěvníkům nevšední kulturněhistorický materiál s ikonografickou a výtvarnou hodnotou a poskytla příležitost seznámit se nejen s dosud opomíjeným druhem materiálu, ale také nahlédnout do historie střeleckých organizací, jejichž podstata - záliba ve střelbě a touha po soutěžení - přetrvala až do současné doby jako sportovní disciplína. Alexandra Navrátilová

Výstava československej tapisérie 1966-1971 [obsah]

Po veľmi úspešnej výstave tapisérií Jeana Lurcata, inštalovanej vo výstavnej sieni Bratislavského hradu na sklonku roku 1971, naskytla sa v marci až apríli 1972 našej kultúrnej verejnosti opäť možnosť stretnúť sa s expozíciou podobného zamerania, tentoraz však z tvorby domácich autorov. Ako o tom svedčí už samotný názov "Československá tapiséria 1966-1971", hlavným cieľom výstavy bolo bližšie zoznámiť návštevníkov s výsledkami, ktoré dosiahli naši tvorcovia v tomto odvet[/]ví výtvarného umenia počas posledných piatich rokov.
      Napriek tomu, že sa moderná československá tapiséria nezakladá na dlhej historickej tradícii, zaznamenala za pomerne krátke obdobie po roku 1945 značný rozvoj a v súčasnosti si udržiava dobrú medzinárod­ nú úroveň. Jej vývin ovplyvnil kontakt s celoeurópskym umeleckym dianím, domáci historický základ; ale najmä úzke spojenie so životom, z ktorého vyviera potreba neustále riešiť aktuálnu dobovú problematiku. Odklon od zaužívaných metód j$ badateľný v obsahovej náplni, v smerovaní k abstrakcii i vo formálnej výstavbe, pričom však nedochádza k obmedzeniu na výlučne dekoračné, funkčné a praktické účely. Neustále sa zväčšuje rozsah používaných materiálov, podmienený technickým pokrokom. Okrem česanej vlny sa takto čoraz častejšie vyskytujú syntetické vIákna, sisal, lurex a iné.
      Použitie nového materiálu si žiada tiež primerané výrazové prostriedky. Dôležitú úlohu zohráva farebnosť, pričom počet základných farieb sa obvykle redukuje na tri až päť. Bohatá farebná škála sa však dosiahne zotkaním dvoch i viacerých nití rôznych odtieňov, takže kombinácia jednotlivých tónov má takmer neohraničenú rozmanitosť. Použitie klasickej techniky pritom nie je podmienkou, naopak, esteticko-umelecká účinnosť diela nebude oslabená ani svojráznym spojením a využitím novodobých tech

312

ník, pokiaľ, pravda, majú svoje opodstatnenie. Preto sa stále zväčšuje miera experimentovania. Okrem techniky útkového ripsu a obtáčanej osnovy sa objavujú vyväzované uzly, slučky, strapce, aplikácia, ich rôzne kombinácie atď. Tapiséria sa začína chápať v priestorovom zmysle. Technikou i akosťou suroviny sa zdôrazňuje štruktúra povrchu. Pre moderný spôsob vyjadrenia je príznačný aj tkaný reliéf a obrysová nepravidelnosť. Prelínanie s inými druhmi umenia je tu zvlášť viditeľné, výrazný je najmä vplyv dekoratívneho maliarstva a plastiky.
      Nový smer vo vývoji naznačuje i skutočnosť, že samotní autori sa aktívne podieľajú na realizácii diela. Hlavné ťažisko ich tvorby sa presúva do vlastného tkania tapisérie, i keď zaiste aj predbežné prípravné práce zohrávajú svoju úlohu. Postup podľa pauzy a kartónu ustupuje spontánnej individuálnej činnosti, ktorá umožňuje väčšie uplatnenie autorovej osobnosti. Okrem ateliérovej tvorby sa však na realizácii umeleckej tapisérie stále zúčastňuje aj dielenská produkcia. V súvislosti s tým treba vyzdvihnúť najmä činnosť dielní Ústredia umeleckých remesiel v Jindřichovom Hradci a vo Valašskom Meziříčí, kde vznikajú predovšetkým diela, určené pre reprezentačné priestory a zastupiteľské orgány ČSSR v zahraničí.
      Spomenuté progresívne prvky a metódy sú charakteristické pre väčšinu vystavených exponátov. Môže[/]me tu vidieť tiež niektoré z prác, ktoré úspešne reprezentovali Československo v zahraničí na expozíciách tapisérií v Lausanne, Paríži, Madride, Barcelone, Grenobli atď.
      Zvláštna pozornosť sa venovala dielam, ktorými prispel zaslúžilý umelec Antonín Kybal s manželkou Ľudmilou. Sú to, bohužiaľ, posledné práce tohto popredného výtvarníka a pedagóga, ktorému patrí významné miesto v histórii našej kultúry. Usporiadatelia vzdali úctu aj pamiatke Juraja Krena, ktorého diela tvoria osobitnú súčasť expozície.
      Popri umelcoch, ktorí sa tvorbou [/] tapisérií zaoberajú už dlhšie, zúčastňujú sa na výstave svojimi diplomovými a študijnými prácami i zástupcovia najmladšej generácie textilných výtvarníkov - poslucháči VŠUP v Prahe a VŠVU v Bratislave.
      Celoštátna prehliadka tvorivej činnosti československých výtvarníkov zaujala návštevníkov nielen ako dôkaz nesporného napredovania v tomto odvetví u nás, ale i preto, že vyzdvihuje význam tapisérie pri funkčnom a estetickom dotváraní bytového interiéru a pri formovaní celkového životného prostredia človeka. Mária Valicová

VÝZKUMY

Národopisný výzkum moravského Horácka [obsah]

Moravské Horácko je jednou z oblastí, která již delší dobu uniká pozornosti národopisců. Starších prací pojednávajících o tomto rozsáhlém regionu je poskrovnu a novější téměř neexistují. Zánik tradiční lidové kultury zde v posledních letech velmi pokročil a je proto žádoucí věnovat Českomoravské vrchovině zvýšenou pozornost ze strany etnografů a folkloristů.
      Katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy filosofické fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Brně uspořá[/]dala ve dnech 17. 4. až 26. 4. 1972 jednorázový výzkum v obcích: Kocanda, Herálec, Chlumětín, Svratka, Světnov, Škrdlovice, Polnička, Stržanov, Cikháj a Filipov. Výzkum, jenž měl poskytnout předběžný obraz o současném stavu lidové kultury na Žďársku, realizovalo třicet pět posluchačů Oddělení etnografie a folkloristiky jmenované katedry pod vedením doc. PhDr Václava Frolce, CSc.
      Předmětem jednorázového výzkumu bylo především sledování současného stavu výročních obyčejů, společenského života, narozeninových obyčejů, současného interiéru a způsobu bydlení na vesnici, Jako

313

vodítko k tomuto cíli posloužily dotazníky, které sestavil vedoucí výzkumu. Byly získány cenné informace a zkušenosti, jichž bude využito při dalších terénních pracích, jež jsou plánovány na příští rok v okolí Nového Města na Moravě. Pobyt v terénu byl také dobrou školou pro studenty, kteří měli možnost prověřit své teoretické znalosti v praxi. Při vlastním výzkumu se posluchači na každém kroku setkávali s mimořádným pochopením místních orgánů ve všech vesnicích. Obyvatelstvo projevovalo nevšední zájem o vše, s čím byl výzkum spojen; lidé přijímali s povděkem, že se u nich pro poznání jejich kraje "začalo konečně něco dělat". Všemožně vycházeli studentům vstříc a sami upozorňovali na důležité detaily, které mohly při neznalosti místních poměrů snadno uniknout. Mnohdy doporučovali další informátory. Účastníci výzkumu jsou za to informátorům ve zkoumaných obcích velmi vděčni. Výsledky výzkumu jsou uloženy v archívu Oddělení etnografie a folkloristiky při katedře historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy. Jan Krist

Studijní zájezd brněnských posluchačů národopisu na Lužici [obsah]

Bezmála padesát studentů a učitelů národopisného pracoviště University J. E. Purkyně v Brně navštívilo [/] koncem května 1972 Horní a Dolní Lužici. Pestrý program - předem konzultovaný s pracovníky Institutu za serbski ludospyt v Budyšíně směřoval za poznáním památek tradiční lidové kultury i dnešního způsobu života Lužických Srbů.
      Nevelké území obojí Lužice měli možnost poznat účastníci zájezdu téměř celé. Za lidovými stavbami se vydali do Lužických a Žitavských hor: v obcích Ojvín (Oybin), Wulki Šunow (Grossschönau) aj. shlédli vysoký počet dochovaných, ale místy bohužel nevhodně přestavěných a původního charakteru zbavených obvazcových domů (Umgebindehäuser), jejichž výskyt se na české i německo-lužické straně dnešní státní hranice spojuje především s někdejší existencí podomáckého tkalcovství, jež vyústilo v žitavský textilní průmysl. S typem hornolužického statku se posluchači setkali například ve středisku katolických Srbů, v obci Khrósćicy (Crostwitz), kde se jim dostalo srdečného přijetí v lužické škole, jedné z mála, v nichž se vyučuje všem předmětům v rodném jazyce. Dolnolužické lidové stavby v terénu rapidně mizejí; proto bylo po zběžné prohlídce Slepa (Schleife) a Rowna (Rohne) účelnější navštívit muzeum lidových staveb v osadě Lědy (Lehde) u Lubnjowa (Lübbenau) ve Sprévském lese, které na malé ploše soustřeďuje jednak místní obytné a hospodářské objekty, jednak stavby přenesené z obce Bórkowy (Burg), reprezen[/]tující lidovou kulturu dolnolužických Blat. Zatímco možností poznat stavební kulturu Lužických Srbů je ještě poměrně dost, příležitostí shlédnout jiné projevy materiální kultury nápadně rychle ubývá. Tradiční mužský kroj zanikl již před více než sto lety, ženský kroj (nebereme-li v úvahu jeho využívání v souborech lidových písní a tanců, popřípadě jako atrakce ve střediscích turistického ruchu) se zredukoval na všední a sváteční oděv nejstarší generace. A tak se s ním účastníci exkurze setkávali jen náhodně.
      Ve větším počtu - bylo lze vidět ženy v krojích v závěru III. festivalu srbské kultury, který se konal v Budyšíně. V jedné z městských ulic pracovali o posledním festivalovém dnu lidoví umělci - hrnčíři, vyšívačky a krajkářky, malířky kraslic apod. Z programů souborů lidových písní a tanců shlédli posluchači několik skupin venkovské i městské mládeže z různých míst Lužice a soubor národních menšin (slovenské, jihoslovanské, rumunské a německé) žijících na území Maďarska. Pro diváky přivyklé festivalům strážnického formátu je skromnější a nestejnorodý program lužickosrbských slavností dost málo přitažlivý. Jenže na Lužici už nejsou a ani nebudou podmínky pro pořádání superfestivalů lidové tvorby.
      Zvláštním zážitkem se stala návštěva v muzeu všeobecného národopisu v Ochranowě (Herrnhut). U ko

314

lébky této sbírky, čítající přes tři tisíce předmětů ze všech koutů světa, stáli moravští a slezští exulanti - příslušníci obnovené bratrské jednoty, kteří do Ochranowa přišli v roce 1722 a o deset let později přispěli k založení evangelických misií, k nimž se dnes hlásí ve světě více než tři sta tisíc lidí. Za kolekci exotických předmětů i za její uspořádání by se nemuselo stydět leckteré státní muzeum cizokrajné etnografie.
      Program studijního zájezdu byl doplněn o prohlídky památek archeologických (staroslovanské hradiště v obci Wotrow (Ostro) s výtečně zachovanými valy), stavebně uměleckých (cisterciácký klášter Marijina hwězda v obci Pančicy (Panschwitz), venkovský kostelník ve vsi Brjazyn (Briesen) s nástěnnými malbami z roku 1486, profánní i církevní stavby v Budyšíně, Žitavě a Zhořelci) a za jednodenního pobytu v Drážďanech měli účastníci zájezdu možnost zběžně poznat sbírky muzea lidového umění s převahou lužických a saských exponátů, sbírku porcelánu, klenotnici a obě galerie malířského umění. Na cestě do NDR se uskutečnila prohlídka mladého, ale čilého Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem, na zpáteční cestě se posluchači, z nichž mnozí studují vedle národopisu uměleckou historii, seznámili s jedinečnou, ale bohužel stále ještě pustnoucí Braunovou alegorií Ctností a Neřestí u špitálního kostela v Kuksu.[/]
      Na úspěšném splnění bohatého programu mají podíl i někteří pracovníci budyšínského Institutu za serbski ludospyt: dr. Siegmund Musiat uvedl posluchače do problematiky lužickosrbského národopisu, provedI je expozicí národního písemnictví v Srbském domě a městskými památkami, dr. Błažij Nawka provázel exkurzi po vesnicích v okolí Budyšína a spolu s paní Hanou Faskovou se podílel i na organizačním zajištění cesty. Rádi konstatujeme, že jsme u našich budyšínských [/] kolegů nalezli nevšední porozumění a podporu, za něž jsme jim upřímně vděčni.
      Krátký, ale srdečný kontakt potvrdil, že naše styky jsou a zůstanou k oboustrannému užitku. Čeští badatelé se kdysi nemálo zasloužili o poznání lidové kultury Lužických Srbů. Byla by škoda, kdybychom dnes, kdy už se vyspívající lužickosrbský národopis emancipoval, ztráceli potřeby pokrevního stotisícového národa ze zřetele. Richard Jeřábek


Obvazcový dům (Umgebindehaus) v Ojvíně (Oybin-Hain). Foto R. Jeřábek 1972.

315

FESTIVALY

Mezinárodní folkloristický festival v Marchienne-au-Pont v Belgii [obsah]

Ve dnech 7. až 21. května 1972 uskutečnil soubor lidových písní a tanců Danaj při Ústavu lidového umní ve Strážnici zájezd do Belgie. Pobyt v Belgii měl dvě části, První týden se soubor zúčastnil mezinárodního folkloristického festivalu v Marchienne-au-Pont, který probíhal od 6. do 15. května. V druhém týdnu absolvoval turné po Belgii, které připravila společnost belgickočeskoslovenského přátelství za spolupráce čs. vyslanectví.
      Mezinárodního folkloristického festivalu v Marchienne se zúčastnilo 8 zahraničních souborů, z toho bulharský soubor ze Sofie vystupoval jako minulý vítěz festivalu mimo soutěž. Nesoutěžní bylo rovněž vystoupení místní skupiny tanečníků a masové vystoupení místních masopustních masek.
      Pořadatelem festivalu je místní městská správa, v jejímž čele stojí socialistický starosta L. Leriche. Festival řídil president M. Degreffe s čtyřčlenným organizačním štábem. Nad festivalem měl čestnou záštitu komitét složený z místní inteligence a průmyslníků. Patronát převzali rovněž velvyslanci zúčastněných států. Festivalová vystoupení se konala pod velkým stanem, který byl umís[/]těn na náměstí v sousedství lunaparku. Jeviště bylo zcela jednoduché, bez výzdoby, lemované pouze plachtovím. Boky pódia tvořily a uzavíraly dvě postavy z karnevalových zábav, jež zde měly zároveň reklamní účel. Celkově tedy nemělo prostředí přirozený rámec, na který jsme zvyklí z našich festivalů. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že zde bylo neustále deštivé počasí, bylo použití šapitó zřejmě nutností.
      Zúčastněné soubory vystupovaly na festivalu čtyřikrát i pětkrát, a to tak, že provedly krátké vystoupení během dne spolu s jinými soubory. Každý soubor pak předvedl dvouhodinový večerní program. Závěr festivalu tvořila krátká (asi 15minutová) vystoupení s předáváním cen a samostatná vystoupení hlavních vítězů.
      Festival v Marchienne je soutěžní. Není to ovšem soutěž v pravém slova smyslu. Hlavním smyslem soutěže je učinit festival přitažlivějším pro diváky i soubory. Hodnocení soutěže se skládá ze dvou částí - porotní a divácké. Porotu tvoří asi 100 abonentů, kteří navštěvují všechna vystoupení, a podle toho, jak se jim který soubor líbí, dávají mu umístění. Podobným způsobem háží do uren svůj hlas diváci, Odborníci (etnografové, hudebníci a choreografové) se hodnocení vůbec ne[/]účastní. Tomuto diváckému hodnocení nepřikládají ovšem nějakou hodnotu ani samotní pořadatelé.
      Na festivalu zjevně dominovaly balkánské soubory, které strhly obecenstvo rytmem chorovodových tanců a jednoduchými, ale účinnými choreografiemi. K nejzajímavějším částem však patřila vystoupení souboru Ústředního domu lidových tanců ze Sofie, vítěze ročníku 1971 a čestného hosta letošního festivalu, a to zvláště choreografie s použitím obřadních masek korantů, které byly neobyčejně působivé. Hudební doprovod bulharského souboru však značně zaostával za taneční složkou, postrádal typické bulharské nástroje - píšťaly, gusle a gajdy. Nevhodně složenou kapelu měl i soubor "Mladost" domu kultury ze Subotice v Jugoslávii, kde tradiční nástroje byly nahrazeny beatovým obsazením. Jugoslávský soubor byl však na dobré úrovni v taneční složce. Některé choreografie (např. tance dívek z Dalmacie) se zaměřily na orientální projev, který však u souboru z Vojvodiny vyzníval nepřesvědčivě. Rumunský soubor "Craisorul" z Brašova měl vyváženou složku hudební i taneční. Kapela střídavě používala malého i velkého cimbálu a obvyklé píšťaly. Taneční složka předvedla technicky náročné chorovody.

316

Polský soubor "Słowianki" tvořili studenti krakovské university. Soubor má vlastně tři části - kapelu, pěvecký sbor a taneční složku. Promyšlenou choreografií a masovým uplatněním taneční a pěvecké složky získal soubor velkou oblibu u obecenstva, která však částečně vyvěrala i z toho, že se představení účastnilo hodně polských krajanů.
      Španělský soubor "Virgen de Las Vinas" z Tomelloso měl zajímavou kapelu (ukázal např. hru na zvláštní bicí nástroje). Taneční složka byla věkově různorodá (mládež, dospělí i děti), přitom však všechny věkové skupiny předvedly tance s prožitkem i technickým vytříbením. K nejslabším patřil soubor francouzský a německý. Francouzský soubor ze Selestat byl doprovázen malou dechovkou. Hornobavorská skupina ze Gmund v NSR doprovázena malou hudební skupinou (harmonika, kytara, trubka) uspořádala své vystoupení formou lidové zábavy. Uplatnila kolové a točivé tance, figurální prvky a tance s rekvizitami.
      Soubory se společně představily ve vystoupení 14. května. Koncert zahájila belgická skupina párovými a točivými tanci a masovým uplatněním masopustních masek. V blocích pak vystoupily soubory z Bulharska, Španělska, Československa, Rumunska, Polska, Jugoslávie. Závěrem pak vedení festivalu vyhlásilo výsledky hodnocení poroty a obecenstva a předalo ceny. První cenu zís[/]kaly 3 soubory (polský, rumunský a jihoslovanský), druhou cenu soubor španělský, třetí cenu soubor Danaj. První cena je zároveň pozváním k účasti na příštím ročníku festivalu.
      Soubor Danaj předvedl na celovečerním vystoupení svůj celý taneční repertoár. Vystoupení bylo rozčleněno do tří bloků, takže mohla být rovnoměrně vyvážena taneční čísla o sólové přednesy. Dobře působily zvláště tance z Kopanic a Uherskobrodska, ovšem i jihočeská kolečka a čardáše. U obecenstva zabraly i pěvecké projevy, zvláště zpěváci V. Harnoš, A. Vajčnerová a J. Mrenka. Na vystoupení se nekladla žádná odborná kritéria a soubory předváděly nejen folklór vlastní země, ale i tance jiných národů (zvláště polský soubor Słowianky).
      Technické podmínky při vystoupení na festivalu ovšem nebyly nejlepší. Osvětlení slabé, ozvučení naprosto nedostatečné. Přitom veškeré projevy byly nahrávány na magnetofon a pořadatelé zajišťovali i obsáhlou fotografickou dokumentaci všech vystoupení. Pořadatelé rovněž vydávají z ročníků gramofonové desky, a to za pomoci ministerstva kultury. Festivalu se zúčastnili instruktoři tance, pro které uspořádal Danaj nácvik.
      Po skončení festivalu vystoupil soubor Danaj v dětském domově v obci Hainaut u Ostende, v La Hastre, v Courcelles u Charleroi, v Monsu, Marchienne a Charleroi. [/] Vystoupení byla určena jak pro dětské obecenstvo, tak pro pokrokové organizace. Josef Tomeš

Úspěšná bilance Strážnice 1972 [obsah]

Medzinárodný folkloristický festival v Strážnici imponuje už niekoľko rokov vyhraneným koncepčným profilom, príťažlivou programovou štruktúrou, príkladnou organizáciou a nevšedným záujmom domácich a zahraničných návštevníkov. Zodpovedá to nielen významu najprezentačnejšieho československého folklórneho festivalu, ale zároveň potvrdzuje aj výsostné postavenie ľudového umenia v štruktúre kultúrnych hodnôt našej socialistickej spoločnosti.
      Dvadsiaty siedmy ročník folklórneho festivalu v Strážnici (23-25. júna 1972) priniesol vyrovnaný, umelecky náročný a vcelku úspešne zvládnutý program. Najviac starosti narobil organizátorom hned úvodný blok z piatkového večera - Úsměv a slzy, ktorý pre nepriazeň počasia museli presunúť zo štadióna Bludník do kultúrnej sály Černého orla. Zámer autora i celkové vyznenie programu nemilosrdne poškodili nevyhovujúce podmienky sály, čo potvrdila jeno amfiteátrová repríza,

317

dodatočne zaradená po skončení sobotňajšieho večerného programu. Uvedené okolnosti spôsobili, že najzaujímavejší program festivalu uvidelo najmenej divákov. Program Úsměv a slzy bol zostavený z regionálnych tradícií sliezskeho folklóru. Dôverná odborná znalosť materiálu, citová vrelosť k tejto oblasti, nekonvenčný, komorne ladený autorský a režijný prístup umožnili dr. Jaromírovi Gelnarovi priblížiť ľudovú kultúru Sliezska v žánrove výrazných a umelecky pôsobivých prejavoch. Program bol komponovaný sčasti na autentických nositeľoch a sčasti na štylizovaných prejavoch. Upútali v ňom výborné muziky, archaická melódia pri jarnom vynášaní smrti Mařeny, zaujímavá forma koledného odriekania, spev starenky F. Palovej a kysuckých žien z Vyšného Kelčova, ale aj banícka baladická pieseň, ktorú precítene a s presvedčením zaspieval mladý baník Karel Rašík. Zvýraznenie variability prejavov ľudovej kultúry na príklade svadobnej piesne vyznelo neobyčajne pôsobivo a možno ho označiť za nóvum poetiky inscenácie folklóru. K najsympatickejším črtám programu J. Gelnara patrila práve jeho inštruktívnosť. Autor namiesto zaužívaného kaleidoskopického prehľadu rôznorodých folklórnych žánrov upriamil pozornosť na prejavy osobitne príznačné pre oblasť Sliezska, ktoré priblížili nielen jeho kultúrnu špecifičnosť, ale aj citový a mentálny habitus ľudí tohto kraja. Z toh[/]to hľadiska neorganicky pôsobila skupina zo Suchej Hory a jej neúčasť v repríze bola nesporným prínosom. Sprievodný komentár programu bol príkladom šťastného skĺ­ benia vecne informatívneho, odborne vysvetľujúceho, poeticky pôsobivého a v istom zmysle aj nenásilne patrotizujúceho slova.
      Vydarený a materiálovo i žánrove bezosporu objavný bol monotematicky koncipovaný program Koření nejvzácnější. Autor dr. Vítězslav Volavý s režisérom Milanom Páskom sa v ňom podujali na neľahkú úlohu ukázať pestrosť ľudového humorizovania. Program bol postavený prevažne na autentickom materiáli v interpretácii priamych nositeľov a tvorcov ľudových humoristických tradícií. Autor sa šťastne vyhol tzv. ľu[/]dovým rozprávačom, čím naznačil, že nebolo jeho zámerom samoúčelne rozosmievať obecenstvo. Pozornosť upriamil predovšetkým na bohatý register jemných humorných prvkov v ľudovej piesni, tancoch, pohyboch, úkonoch a rozmanitých zvykoslovných a obyčajových útvaroch, či spoločensko-zábavných prejavoch, v ktorých nechýbala ani satirická aktualizácia problémov nášho súčasného života. Ohlas publika si získali požiarnici z Víru s obradným stítnaním barana, výstup Ratíškovičanov s vtipnou a vzhľadom na prítomné publikum citlivo volenou aktualizáciou pri fašiangovom pochovávaní basy, zaujímavá a bujará zvyklosť pri sadení lesných stromov z podtatranského Vernáru, ale predovšetkým výborná dvojica konferenciérov,


Cepový tanec souboru Skaličan. Strážnice 1972. Foto Josef Tomeš.

318

ktorú tvorili Zora Soukupová a Jiří Pospíšil. Aj napriek tomu, že program bol miestami zdĺhavý a gradačne nedostatočne využitý, ukázal jednu z ciest, po ktorej sa možno uberať pri inscenačnom využívaní tradičného a súčasného ľudového humoru.
      O vysokej úrovni nášho špičkového amatérskeho folklórneho hnutia sa mohli diváci presvedčiť v programe Kvety s láskou pestované. Predstavili sa v ňom víťazi (Úsměv, Vršatec, Brezová) a držitelia ďalších cien (Mánes, Hradišťan, Liptov) z Celoštátnej súťaže amatérskych folklórnych súborov v Poprade 1971. Súbory vystúpili so svojím najlepším repertoárom v samostatných cel[/]koch vlastného komponovaného programu. Zámerom režiséra ing. Štefana Nosáľa, zaslúžilého umelca, bolo zvýraznit rôznorodosť folklórneho materiálu, ktorý amatérske súbory čerpajú prevažne z regionálnych zdrojov a ukázať tak charakteristické znaky folklóru v Čechách, na Morave a na Slovensku. Týmto zároveň poskytoI príležitosť pre konfrontáciu súčasného stavu a foriem inscenačných prístupov k štylizovaným folklórnym prejavom v našich najlepších amatérskych súboroch. Program potvrdil, že koncepcia i umelecká úroveň stvárňovania folklóru v amatérskych súboroch spĺňa i z medzinárodného hľadiska kritériá vysokej náročnosti. Divácky ne[/]sporne atraktívny a príťažlivý program utrpel na viacerých miestach zdĺhavosťou. Režisér vhodnými zásahmi mohol vystúpenia jednotlivých súborov skrátiť a získanú rezervu využiť na oboznámenie divákov s tým, čo súbory prinášajú na scénu, prípadne predstaviť výraznejšie osobnosti, pretože sprievodnému slovu chýbala primeraná informatívna vecnosť. Ukážkou režisérovho inscenačného majstrovstva bol strhujúci záver programu.
      Tohtoročná Strážnica naznačila úsilie riešiť problémy a rozpaky, ktoré sa v posledných rokoch nahromadili okolo programov zahraničných súborov. Kritické výhrady boli vyslovené predovšetkým k pôvodnosti folklórneho materiálu, s ktorým zahraničné súbory prichádzali do Strážnice a tiež k tomu, že režisér týchto programov býva spravidla odkázaný na import hotového vystúpenia, bez možnosti účelných dramaturgických a režijných zásahov. Je potrebné privítať a oceniť porozumenie zainteresovaných inštitúcií, že tohto roku po prvýkrát umožnili zostavovateľovi medzinárodného programu vopred navštíviť pozývané súbory, zoznámiť sa s ich repertoárom a umeleckým vedením, konzultovať o koncepcii programu a dohovoriť event. požiadavky. .Vďaka týmto skutočnostiam mohol byť tohtoročný program zahraničných súborov Křížem krážem za muzikou, tancem nielen koncepčne vopred pripravený. ale jeho režisér Franti


Hodová scénka z Velkých Bílovic. Strážnice 1972. Foto Josef Tomeš.

319

šek Bonuš si mohol zvoliť náročný postup komponovaného programu s osobitými verziami pre večerné a denné vystúpenie. Neopakovateľný kolorit svojich krajín, vyjadrený zaujímavým výberom umelecky náročne spracovaných folklórnych prejavov priniesli tento rok do Strážnice moldavský súbor VIORIKA, maďarský KALOCSAI NÉPI EGYÜTTES, poľský LUDOWY TEATR ZIEMI PODHALAŇSKIEJ, nórsky BONDEUNGDOMSLAGET ERVINGEN a cyperský súbor SUSTA. Ich hostiteľom na pódiu bol vsetínsky súbor JASÉNKA. Osobnostné, vecné a vtipné režisérovo komentovanie programu miestami rušivo zasahovalo do vystupovania účinkujúcich.
      Stabilné miesto v programovej štruktúre strážnického festivalu patrí folklóru najmenších. Pod názvom Říkej si a hrej ho tentokrát připravila dr. Alena Vačkářová v spolupráci s dr. Zdeňkom Vyhlídadalom. Svet detí predstavili zaujímavým pásmom hier, v ktorom dominovala poézia riekaniek.
      Nechýbal ani slávnostný sprievod účinkujúcich ulicami Strážnice (režisér Vladimír Pokora), ktorému prospel menší počet dychoviek. Komentátori (doc. B. Beneš a S. Švehlák) dobre zvládli úlohu sprievodného slova, škoda len, že nevyužili výhodnejšiu možnosť predstavovať účastníkov sprievodu až v priestore pred čestnou tribúnou, kde sa jednotlivé skupiny prezentovali krátkymi improvizovanými výstupmi.[/]
      Úspešná bilancia dvadsiateho siedmeho ročníka Medzinárodného folkloristického festivalu v Strážnici potvrdila, že folklór má u nás nielen bohaté zázemie v najširších vrstvách ľudového prostredia, premyslené koncepčné zameranie a tvorivé nadšenie pri hľadaní umelecky náročnejších postupov štylizovaného stvárňovania, ale aj dôležité kultúrne, spoločenské, internacionálne a politické opodstatnenie. Ján Botík

Východná 1972 [obsah]

Již po devatenácté ožila malebná podtatranská krajina folklórním festivalem Východná 1972. Obec Východná, která je dějištěm festivalu, se stala ve dnech 7. až 9. července cílem pro mnohatisícové zástupy milovníků lidového umění.
      Neoficiálně zahájil festival program nazvaný již tradičně "Pozvanie do Východnej", probíhající v pátek odpoledne na amfiteátru ve Starém Smokovci. Záměr autora Igora Kovačoviče, přiblížit návštěvníkům Vysokých Tater krásu slovenského folklóru a pozvat je do Východné, poněkud narušilo počasí. Déšť znemožnil, aby po vystoupení Podduklianského ukrajinského ľudového súboru z Prešova pokračovala v programu bratislavská Lúčnica.[/]
      Návštěvníci Východné i široký okruh rozhlasových posluchačů měli možnost vidět nebo si poslechnout první pořad "Oj, keď sme sa tak zišli" v pátek večer. Proběhl v kulturním domě a byl vysílán přímým přenosem Československým rozhlasem. Autorovi i režisérovi Ondreji Demovi se podařilo vytvořit pestrý pořad symbolizující vzájemné přivítání hudců, zpěváků i tanečníků z různých konců Slovenska, kteří vystoupili na letošním festivalu. Úspěchu pořadu značně napomohla výtečná atmosféra, kterou se podařilo konferenciérovi Juraji Sarvašovi a účinkujícím společně s návštěvníky v sále vytvořit. Otázkou pro budoucnost pouze zůstává, zda sál nynějšího kulturního domu bude i nadále vhodným a dostačujícím prostředím pro pořady tohoto typu, které mají ve Východné již své pevné místo.
      Program festivalu pokračoval v sobotu dopoledne soutěží sólistů. Místem konání byl opět sál kulturního domu. Soutěžilo se v kategoriích - sólový tanec (jednotlivec nebo pár), sólový zpěv a sólová hra na lidové hudební nástroje. Organizace soutěže účastníků festivalu touto formou je jistě mnohem lepší řešení, než byl kupříkladu loňský hlavní večerní pořad se soutěžním zaměřením. Zůstává však i nadále otázkou, zda forma soutěže v rámci folkloristického festivalu splňuje vytyčený cíl - umožnit talentovaným interpretům lidového tance,

320

zpěvu a hudby se veřejně na festivalu prezentovat (což je jistě možné i bez soutěže), pomoci jim v umělecké orientaci a podnítit je k objevné a osobité umělecké tvorbě.
      Hlavní pořady festivalu uvedl tradiční alegorický průvod ulicemi Východné. Autoři se vrátili k osvědčené koncepci minulých ročníků (kromě loňského) a prezentovali všechny účinkující festivalu v pestrém průvodu, hýřícím barvami, zpěvem i tancem. Průvod prošel hlavní ulicí obce a skončil dosti rozpačitě a bezbarvě před vlastním festivalovým amfiteátrem. Jednak toto zakončení neodpovídalo původnímu plánu, ale i značně narušilo následující první program v amfiteátru, nazvaný "Privítanka", autora ing. Viliama Grusky.
      Pořad měl plynule navazovat na průvod, ve zkratce seznámit návštěvníky s obsahovou náplní festivalu a představit vítěze soutěže sólistů. Nutno přiznat, že se autorovi nepodařilo celý záměr režijně zvládnout. Po uvítání návštěvníků i účinkujících představiteli obce Východná následoval úvodní blok skupin z Východné, Važce a Štrby. Po beztvarém nástupu, který zcela přeplnil scénu, předvedla skupina žen z Važce přástky, Východná i Štrba se představily ukázkami svatebních obyčejů. Následoval výběr folklórních skupin šarišsko - spišsko zemplínské oblasti. Další programový blok vytvořily soubory Vršatec z Dubnice n. V. a Brezovan z Bre[/]zové p. Bradlom. Závěr pořadu tvořily ukázky z vystoupení poloprofesionálních a profesionálních souborů Mladé srdcia, PUĽS, SĽUK a Lúčnice. Během programu byli postupně představováni vítězi dopolední soutěže sólistů. Nelze však říci, že byli vždy do pořadu zařazeni tak, aby co nejvíce jejich výstupy korespondovaly s příbuznými projevy [/] ostatních účinkujících, jak to uváděl programový sborník. Samozřejmě, že to není jednoduché, ale mnohdy to spíše budilo dojem živelnosti a nesourodosti. Jak autorovi nevyšel úvod, obdobně nevyzněl i závěr. Neúměrně protažený program končil zpěvem skupiny žen z Východné. Nešťastným krokem však bylo zařazení tohoto závěru po


Vystoupení souboru Lúčnica. Východná 1972. Foto Jiří Khýr.

321

finálním čísle Lúčnice - tancích z Dětvy, naplněných výbušnými rytmy, melodiemi a hýřících krojovou výpravou.
      Klenotnicový program festivalu "Ta aj ta od Vihorlata", který proběhl v sobotu večer, na první pohled splnil to, co mu jeho autoři dr. Kliment Ondrejka a Milan Hvižďák dali do vínku v programovém sborníku. Ale opravdu jen na první pohled. Bezesporu zde byly mnohé vzácné folklórní projevy, jejichž nositelé ze Zemplína, Šariše a Spiše vystupovali na festivalu poprvé. Zásadním nedostatkem celého pořadu bylo zcela nedostatečné průvodní slovo. Nevelké skupiny i jednotlivci, jejichž vystoupení tvořily páteř zpočátku komorně laděného programu, nebyli ohlašováni vůbec nebo až zpětně. Charakter pořadu přímo vyžadoval dobré průvodní slovo, které by nejen včas upozornilo, kdo vystupuje a co předvádí, ale obsahovalo i stručné objasnění náplně a účelu. Nemohlo by se pak stát, že zcela ojedinělý mužský tanec, znázorňující hynutí ovcí "ovčí zdych", předváděný folklórní skupinou z Krivian a okolí s nesmírnou citlivostí a decentností, se stal zdrojem zábavy a smíchu mnoha diváků. Celá druhá polovina pořadu, který měl jinak velkou příležitost se stát pořadem mimořádné úrovně s originálními prvky, však vyzněla více než hluše a budila dojem nepropracovanosti, Program skončil bezradným závěrem, bez jakékoliv gradace, [/] ve které se střídaly a obměňovaly různé folklórní skupiny s předsvatebními a svatebními obyčeji, což však spíše padá opět na vrub režie, než účinkujících.
      Populárně řečeno se pořadatelé festivalu dostali z nedělních programů lacino a jednoduše, i když se tato formulace patrně nedá vztahovat na finanční stránku. Dopolední pořad "Predstavujú sa víťazi", vyplnily soubory Brezovan a Vršatec, vítězové Celoštátnej súťaže amatérskych folklórnych súborov ČSSR v Popradě 1971. Soutěž byla neveřejná a proto dali pořadatelé souborům možnost vystupovat ve Východné. Vyšel z toho typický souborový pořad, na kterém se autor podílel pouze vytvořením úvodu a závěru. Oba soubory potvrdily, že si vítězství v Popradě plně zasloužily a předvedly taneční pásma mnohdy až s profesionální úrovní.
      Zbytek neděle zabraly podium amfiteátru Východné poloprofesionální a profesionální soubory Slovenska. Dopoledne diváci zhlédli pořad souboru Mladé srdcia a Lúčnice. Oba soubory mají profesionální vedení a amatérské tanečníky, hlavně z řad vysokoškolských studentů. Odpoledne pak vystoupit profesionální Poddukliansky ukrajinský ľudový súbor a rovněž profesionální Slovenský ľudový umelecký kolektív. Všechny soubory nezůstaly nic dlužny své pověsti profesionální úrovně a stylizace. Ovšem nic více i nic méně. Výjimku snad čás[/]tečně tvoří Lužnica, která v současné době v některých pásmech překonává i zcela profesionální SĽUK a přináší zejména dík svému vedoucímu tanečního souboru a choreografovi zasloužilému umělci ing. Štefanu Nosáľovi mnohé objevné a nápadité choreografické prvky.
      Co říci závěrem? I letos je dojem z Východné 1972 značně rozporný. Opět se stávalo, že v různých pořadech, které skoro pravidelně přesahovaly časovou únosnost, vystupovaly stejné soubory i skupiny s totožnými pásmy. Nesporně záslužná práce s uvedením nových a neznámých skupin přinášejících svěží, neotřelý a zajímavý materiál, jejich konfrontace s amatérskými a profesionálními soubory, byla bezdůvodně snižována nedobrým režijním zvládnutím, mnohdy doprovázeným i technickými, zejména zvukovými závadami. Je to škoda. Vždyť výbor festivalu s programovou radou tvoří dostatek zkušených a osvědčených pracovníků, pro které odstranění těchto skoro zbytečných chyb nemůže být žádným problémem. Mrzí to dvojnásob, když si zkonfrontujeme nesmírnou snahu pracovníků festivalu o vytvoření příjemného a pohostinného prostředí ve Východné a závěrečný dojem po zhlédnutí programové části.
      Jak vyplývá z programového sborníku, je již příprava následujícího, jubilejního 20. ročníku folklórních festivalů ve Východné v plném proudu. Snad, a to plně pořadatelům

322

přejeme, se vydaří a jeho úroveň nesníží zbytečné chyby. Jan Souček

Rožnovské dny valašských písní a tanců [obsah]

Letošní Rožnovské slavnosti se konaly v sobotu 8. července a v neděli 9. července v komorním amfiteátr u Valašského muzea v přírodě. Byly vlastně součástí Národopisného léta Severomoravského kraje, které zpestřuje a obohacuje pobyt návštěvníkům rožnovského skansenu po všechny červnové, červencové a srpnové neděle. Ve třetím ročníku Národopisného léta vystupovaly soubory ze sběrné oblasti rožnovského muzea - z Valašska, Slezska a Moravských Kopanic. Hostovaly zde však také soubory ze Slovenska (goralská muzika ze Suché Hory) a západní Moravy (Boskovice). Samostatná nedělní vystoupení byla věnována slezskému folklóru (Slezan z Českého Těšína). Národopisné léto uzavíraly poslední srpnovou neděli rožnovské dožínky a program "Mor ho" věnovaný 28. výročí SNP (za účasti souboru ze Staré Lubovni). Je to jistě program bohatý a rozmanitý, který dává možnost návštěvníkům skansenu seznámit se nejen s materiální kulturou, ale duchovními výtvory lidové kultury na Valašsku.[/]
      Pořadatelem Rožnovských dnů valašských písní a tanců v roce 1972 bylo tedy Valašské muzeum v přírodě, které se zaměřilo na využití komorního amfiteátru a prostor v areálu muzea. Velký amfiteátr za městem byl totiž přebudován na letní kino, takže jeho využití pro národopisné pořady bude v budoucnu činit pořadatelům režijní potíže.
      Osou rožnovského festivalu byly tři pořady z valašského folklóru. V sobotu 8. července to byl večerní "Medailon Jarmily Šulákové" s muzikou a sólisty souboru Vsacan. Písně Jarmily Šulákové jsou známé v širokém povědomí z vysílání Čs. rozhlasu a z gramofonových desek. Pořad ukázal repertoárový průřez nejznámější lidové zpěvačky z Valašska. Pro zpěváka je tento typ pořadu jistě velmi náročný, navíc při předvádění folklórních forem nevyzkoušený. Jarmila Šuláková se však ukázala jako citlivá interpretka lidových písní a zkušená pohotová sólistka. V pořadu s ní vystoupili i další sólisté Vsacanu - Zdenka Straškrabová, manželé Růžičkovi aj. Obecenstvo zvlášť vřele přijalo vystoupení matky J. Šulákové, rovněž vynikající lidové zpěvačky. Medailon byl dramaturgicky promyšleně připraven. V první částí jsme slyšeli valašské písně, především repertoár, s nímž Jarmila Šuláková začínala před dvaceti lety natáčet s muzikou souboru Vsacan v ostravském rozhlasovém studiu (např. pís[/]ně Slunéčko zachodí, Okolo Súče aj.). Druhou část pořadu zpěvačka otevřela písněmi, které zpívala v rozhlasových nahrávkách s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů; zde zaujala především balada v hoře pěkná jedlica a citlivě interpretovaná milostná píseň z Horňácka Kebych byua jahodú. Hlasovým naturalem dobře padly J. Šulákové i východoslovenské čardáše, i když jsou jí interpretačně přece jenom vzdálenější. Pořad uzavřela přednesem valašské písně Kyčera, Kyčera a společným zpěvem účinkujících a obecenstva.
      Nedělní část festivalu otvíral slavnostní průvod účinkujících městem. Dopoledne se rovněž uskutečnil pietní akt uložení ostatků spisovatele Metoděje Jahna na Valašském Slavíně, jehož se zúčastnily četné valašské soubory včetně krojované skupiny ze Zašové. O významu spisovatelova odkazu v české literatuře a v regionální tradici na Valašsku promluvil ředitel Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm PhDr. Jaroslav Štika, CSc. a spisovatelka M. Podešvová. K poctě památky Metoděje Jahna se dopoledne uskutečnila v komorním amfiteátru národopisná Klenotnice; v režii Václava Bradáče jsme viděli ukázky svatebních písní a tanců, masopustních obyčejů a jarních obchůzek v podání souborů Radhošť a Javořina z Rožnova pod Radhoštěm, dívčího sboru Polajka, gajdošské muziky z Brna aj.

323

Nedělní odpolední pořad "My sme Valaši..." otevřela slavnostním projevem vedoucí odboru kultury Severomoravského KNV v Ostravě s. Fojtíková, která vyzvedla pokrokové a revoluční tradice v lidové kultuře valašského regionu. Samotný program vytvořily valašské soubory působící na Valašsku i mimo Valašsko, tzn. i soubory z Brna a Ostravy. V první části "Na pasínku" předvedly dětské hry a zábavy na pastvě soubory Malý Radhošť a Podskaláček z Rožnova, ogarské hry ukázali chlapci ze souboru Javořina, pastýřské pásmo a chorovody členové Valašského krúžku z Brna. V této části vystoupila i brněnská gajdošská muzika.
      Druhá část pořadu se zaměřila na pracovní písně a tance. Soubor Beskyd ze Zubří předvedl tanec husar a další tance ze své obce, dívčí sbor Polajka zpíval žatevní písně. Zdařilé bylo i vystoupení Valašského krúžku s tancem cepovým. Řemeslnické písně a tance předvedly i oba soubory Radhošť a Javořina.
      Třetí část "U muziky" byla věnována především valašským tancům. Ševčíkův soubor z Ostravy předvedI tance z Lužné v bohatém scénickém zpracování. Vyvrcholením pořadu bylo fašaňkové pásmo Valašského krúžku z Brna, v němž se uplatnila i tradiční slaměná maska "pohřebenář". Společným závěrem pak soubory demonstrovaly svůj vztah k rodnému valašskému regionu. Festivalové pořady uváděl valašský vy


Maska "pohřebenáře" v pásmu "Fašank" Valašského krúžku z Brna. Rožnov p. Radhoštěm 1972. Foto Josef Tomeš.

324

pravěč Alois Cepek, který s mírou uplatnil humorná vyprávění, veselé příběhy ze života na Valašsku i vzpomínky na vynikající valašské hudce a zpěváky.
      Program Rožnovských dnů valašských písní a tanců měl promyšlenou a ucelenou koncepci. Zdá se rovněž, že jeho umístění na pódiu komorního amfiteátru a do prostředí skansenu mu jenom prospělo. Festival byl i v roce 1972 především záležitostí souborů lidových písní a tanců, které scénicky zpracovávají folklórní materiál. Můžeme však doufat, že nový pořadatel festivalu, jimž se stává Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, se pokusí, aby se v rožnovských pořadech častěji objevovali i vesničtí interpreti z Valašska. Josef Tomeš

Chodské slavnosti 1972 [obsah]

Hlavní náplň tradičních Chodských slavností, pořádaných 12. a 13. srpna v Domažlicích, tvořily 4 samostatné pořady. Díky mimořádně příznivému počasí mohly být podle plánu předvedeny - jako už po několikáté - v amfiteátrových prostorách letního kina. Zdá se, že pořady Chodských slavností nalezly v tomto účelně uspořádaném prostředí svůj trvalý stánek. Je mno[/]hem vhodnější než bývalé sokolské cvičiště, nebo sice malebné, ale pro diváky málo přehledné improvizované scény na Vavřinečku, anebo konečně dolní část náměstí, vzdor nádherné večerní iluminaci barokních štítů okolních domů nevýhodná zase z komunikačních důvodů.
      Pouze jediný, "klenotnicový" program Zahrajte mi nahoru, sestavený Z. Bláhou, byl výhradně věnován tradičnímu folklóru Chodska. Lidové písně, hudba a tanec z Chodska a dalších českých oblastí, jmenovitě z Prácheňska, tvořily ovšem základ také dalších dvou pořadů, a to jak o sobotním večeru, který byl cele věnován souboru Úsměv z Horní Břízy u Plzně, tak i v hlavním, manifestačním programu v neděli odpoledne.
      Klenotnicový pořad představoval jakousi chodskou "hyjtu", přátelsky domácké posezení s písničkami, muzikou a vyprávěním. Vystoupení tří desítek sólistů a malých skupin zahájilo výborné Chodské duo B. Kraus (dudy) a M. Černý (housle). O "králi" českých dudáků byla v tomto časopise před nedávnem již podrobnější zmínka (viz NA 1970, č. 3-4, str. 271-3). Dlužno však aspoň dodat, že dudácký virtuos nikterak neusnul na vavřínech: nadále rozvíjí svůj dokonalý interpretační projev v duchu nejlepších místních tradic a suverénně ve funkčně oprávněných kontextech uplatňuje na klasických osmitónových dudách nově "objavený" devá[/]tý tón. Ve spojení s mladistvě svěžím a o stylovou čistotu dbajícím projevem houdka M. Černého, jinak Krausova žáka na dudy, vzniklo během poměrně krátké doby sdružení, které v současnosti nejvýrazněji reprezentuje tradiční quasipolyfonní dudácký styl, patřící nesporně k vrcholům české lidové hudby instrumentální (viz Kubovy partitury z r. 1893 a unikátní gramofonové snímky z přelomu 20. a 30. let). A. Konrady, Z. Bláha a B. Kraus se svým učenlivým odchovancem M. Černým vytvořili při "hyjtě" jediné netradiční, nicméně poutavé kvartetní vystoupení. Z jakéhosi dudáckého "jam-session" měli zprvu obavy sami interpreti: sladění 4 nástrojů, byť typologicky identických, avšak různé výrobní provenience, je zpravidla téměř nemožné. Ale věc se podařila a zkušení hudebníci prokázali své mistrovství jak v sólech, tak i na ladění a souhru náročných "chorusech"; závěrečná coda, augmentovaná píseň Zelení há jové..., vyzněla pak jako varhanní chorál, jubilující tuto neoficiální "chodskou hymnu".
      Z tuctu dudáků, kteří dodali Chodským slavnostem náležitý ráz, připomeňme alespoň ještě dva: nejmladšího - jedenáctiletého nadějného V. Dřímala z Mrákova a nejstaršího - neuvěřitelně svěžího 82letého F. Wimmera z Domažlic. Kromě dudácké ukázky zahrál tento "pjiskač", provázející již před 60 lety legendárního J. Kobese, na svůj

325

hlavní nástroj - zimostrázový C klarinet. Jako oblíbený "štrychař" přidal navíc ještě vtipně vypointovanou "poudačku". Skupinu mladých německých turistů zaujal natolik, že si kdejakou oděvní součástku vyzdobili transparentem "Franz Wimmer".
      O náplň střízlivě aranžované, avšak stylově čisté "klenotnice" se ovšem zasloužili i četní další sólisté, například dudák-vypravěč F. Danihelka z Klenčí, jukačkové duo Kuželkových (strýc a synovec) a duo sester Kuželkových, manželský pár Kapiců a stejně tak dobře sezpívané duo Černá-Dřímal. Až dojemné bylo vystoupení jednaosmdesátileté A. Vogeltanzové-Mydlákové, nepostrádající punc autentičnosti (její rodiče hráli a zpívali již L. Kubovi, ona sama se před 40 lety podílela na gramofonových nahrávkách ČAVU). K dispozici byla konečně i oblíbená Konradyho kapela, která na závěr doprovodila známého a znamenitého interpreta českých lidových písní - "čerstvého" šedesátníka J. Horáka.
      Hlavní pořad, založený především na rozměrných tanečně-hudebních obrazech, mohl pak už dotvrdit neutuchající životnost chodského folklóru v ensemblové interpretaci. Jeho osu vytvořily oba v současnosti největší chodské soubory - postřekovský a mrákovský. Postřekovští, vyznačující se bezprostředním temperamentem a návazností na osobitost "horního" Chodska, udržují si [/] již řadu let svůj vysoký standart. Ve staronovém souboru VK JZD Mrákov, byť posíleném několika přespolními členy, vyrostla jim v poslední době žádoucí konkurence, těžící zvláště z nápadité a pestré dramaturgie. Oba reprezentační chodské soubory sdružují (včetně dětských skupin) po půlstovce členů; hudební doprovod Postřekovských se opírá o "velkou selskou" muziku s kontrabasem, chloubou Mrákovských je zase znamenitá, cca 10členná dechovka Čerchovanka.
      Dva velké soubory písní a tanců včetně vokálního tria, instrumentálního dua, Konradyho kapely atp., není na bohatou a dosud životnou folklórní tradici Chodska mnoho. Se zájmem byl proto přijat debut snaživého, třebas zatím v projevu ještě rozpačitého zcela nového souboru Městského kulturního střediska v Domažlicích; tentokrát jej reprezentovala ukázněná quadrilla tanečních párů studentů Baarova gymnasia.
      K samostatnému večeru hornobřízského Úsměvu a k jeho spoluúčastí na hlavním pořadu není jistě třeba co dodávat: doma i v zahraničí již dobře známý soubor opět potvrdil svůj osobitý přístup k české folklórní tradici. Vědomě se nijak nesnaží o eventuální renesanci lidových písní, hudby a tanců; ty mu však slouží jako bezprostřední inspirace k vytváření živých hudebnětanečních scének, jimiž se stále dobře baví nejen sehraná parta Západočechů, ale neomylně vždy i [/] vděčné publikum. Ani po řadě repris neztrácejí scénky jako "Kajda" či "Štandrle pro 9 hrábí" aj. nic na svém neotřelém tanečním a hudebním důvtipu. Vyspělost několika instrumentalistů pak může Úsměvu závidět leckterý profesionální ansámbl.
      Druhým hostem, který v sobotu odpoledne slavnosti vlastně zahájil, byl dechový soubor LŠU ve Strakonicích. Až překvapivou zralost tohoto v podstatě ještě dětského sdružení, přesně intonujícího, rytmicky disciplinovaného a šťavnatě muzikálního, ocení jistě povolanější kritici. Nelze však zapomenout ani na nově vzniklou dudáckou kapelu týchž žáků strakonické "lidušky" (Es a B klarinety, 2 housle, půlový kontrabas a dudy). Dosud pochopitelně nedosahuje suverénní lehkosti a osobitosti třeba Konradyovců, nicméně však na sebe již nyní upozorňuje vytříbenou hudebností, stylovou čistotou "velké selské" muziky a konečně, což není nijak podružné, i dostatečnou skromností jinak temperamentních 11-14letých kluků. O dudákovi této skupiny, dosud subtilním a za svým mimořádně velkým nástrojem málem se až ztrácejícím M. Jankovském (nar. r. 1961), bezpochyby brzy uslyšíme v souvislosti s dosud neuzavřenou řadou "pravých" strakonických dudáků, od legendárního Švandy přes - dejme tomu - Formánka, Matáska, Režného a další až k těm dnešním školákům.

326

Na pestrou dramaturgickou náplň čtyř 2-3 hodinových pořadů síly domácích hudebníků, zpěváků a tanečníků budou o Chodských slavnostech sotva stačit. K letošním aktivům nutno připsat i účast hostů z poblízkého okolí - z Plzeňska a Prácheňska (těm posledním se budou Chodové revanšovat při III. mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích). K regionální stylovosti a osobitosti slavností přispěli bezpochyby účinněji než leckteré z dřívějších hostujících těles profesionálních; ostatně ani nad otázkou finanční režie nelze přitom jen tak velkoryse máchnout rukou.
      Drobné pamětní lapsy některých interpretů, pár režijních nepřesností a závad technického rázu atp. nestojí za připomínku. Za úvahu však stojí otázka výběru jednotlivých čísel a jejich koordinace. Každoročně lze v Domažlicích slyšet a vidět v převážné míře pouhých několik desítek písní a tancí; některé se přitom ještě opakují ve společném pořadu dvakrát i třikrát. Také vypravěči jenom výjimečně dovedou pravidelné návštěvníky slavností překvapit pointou ještě neotřepané historky. A přesto právě na Chodsku, v pouhém tuctu historických obcí bylo za uplynulého půldruhého století (od guberniálního sběru z r. 1819) sebráno - vzhledem k rozloze a počtu obyvatel - tolik materiálu, jako nikde jinde v celém Československu (hodně přes 3 tisíce úplných hudebně folklórních zápisů [/] včetně bohatých anotací, obrazové dokumentace, raných fonogramů atd.). Dočkají se svého vzkříšení ze sbírek a archivních zásuvek například půvabná chodská nokturna, svítáníčka, hajčiči, žatevní písně, aspoň některé z nečetných balad, rozmanité "zelené kúsky" atp.? Už Chodské slavnosti 1973 mohou přinést odpověď. Jaroslav Markl

III. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích [obsah]

Při pouhých třech ročnících tak specializovaných lidových slavností, jaké pořádají Strakonice (naposledy 1.-3. září 1972), by se zdálo, že lze stěží mluvit už o nějaké tradici. Přesto tomu v případě dudáckého festivalu tak je. Obecné povědomí o Švandově městě láká v posledních desítiletích do Strakonic stovky dudáků domácích i zahraničních, ať již zde dříve vystupovali na lidových slavnostech Prácheňska, na dudáckých dostaveníčkách a sjezdech anebo nejnověji na mezinárodních dudáckých festivalech. Na III. MDF se tak sešla téměř půlstovka dudáků domácích a ke třem desítkám zahraničních hráčů na tento víceméně neobvyklý nástroj. Třídenní program i četné neoficiální příležitosti ke hře umožnily prakticky [/] každému z ních uplatnit sie sólově anebo v rámci skupinového vystoupení.
      Speciálně pro školy, což je jistě následováníhodná obligátní součást strakonického festivalu, byly věnovány dva pořady na hradním nádvoří. V tomto originálním prostředí se uskutečnily ještě další tři velké pořady, doplněné v neděli odpoledne simultánním programem v zámecké zahradě a o sobotní půlnoci neopakovatelnou dudáckou "kasací" pro městského "purkmistra", stylizující některé ze starodávných regulí cechu muzikářského. Odborné okénko, vedené E. Kuksou a O. Pokorným, bylo nejen přátelským posezením poměrně početné dudácké rodiny, ale také vhodnou příležitostí fundovaně promluvit o konstrukčních, erkologických a intonačních otázkách pouze zdánlivě jednoduchého nástroje. K této problematice se ostatně ještě vrátil seminář, řízený autorem této zprávy a doplněný živými ukázkami "krále českých dudáků" B. Krause z Domažlic; jednání se ovšem soustředilo především na výklad historicky podmíněných tradic české dudácké hudby.
      Většina domácích účinkujících sólisté, soubory i konferenciéři J. Zíma a P. Filipovská - byla obecenstvu dobře známá z dřívějších vystoupení anebo alespoň z rozhlasových a televizních pořadů. Konradyho kapela, místní dudácká i dechová hudba Lidové školy umění i řada chodských a plzeňských sólistů se

327

představila konečně krátce před tím na Chodských slavnostech v nedalekých Domažlicích. Prácheňský soubor písní a tanců, vedený jedním ze zakladatelů novodobé tradice dudáckých festivalů J. Režným, pak znovu potvrdil, že vedle znamenitě prosperující LŠU (řed. V. Hrubý) zůstává nadále spolehlivým rezervoárem talentovaných hudebníků a tanečníků Švandova kraje. Určitým překvapením se zato pro stálé účastníky strakonických slavností stalo vystoupení obou experimentálních souborů z Brna a Prahy. Brněnský gajdošský soubor (ved. E. Kuksa), obvykle v součinnosti se sólistou J. Tomešem ze Strážnice, nejen usiluje o znovuoživení před půlstoletím víceméně již odumřelých gajdošských tradic Slovácka, ale díky houževnatému konstruktérskému pokusnictví inženýra, dudáka a dudaře O. Pokorného v jedné osobě také o živé uplatnění někdejších trojhlasých moravských gajd (viz o tom v NA 1971, č. 3, str. 307n). Hudební skupina pražského souboru Blaťan (ved. K. Krasnický) zase ve svém experimentátorství spájí v teoreticky oprávněných i živým zvukem umělecky přesvědčujících kombina


Dudák Dan oDown z irského souboru z Dublinu. Strakonice 1972. Foto Jiří Khýr.

328

cích hudecko-dudácký základ nejen s lesními rohy, ale i citerou a vymizelými nástroji českého instrumentáře, jako je portativní cimbál, šalmaj a trumšajt.
      Ze sólistů se na pódiích i při neoficiálních příležitostech uplatnilo zejména několik dudáků z českého jihozápadu. Kromě zmíněného B. Krause připomeňme ještě alespoň klenečského dudáka-štrychaře F. Danihelku i nadané školáky V. Ouřadu z Domažlic a havlovického V. Dřímala; od seniora českých dudáků F. Wimmera je oba dělí plných 70 [/] let. S příkladnou ukázkou domácího koncertování se zase přihlásilo duo dudy-housle otce a syna Maudrových z Prahy. Dramaturgicky vítané obohacení o ústy nafukované trojhlasé nástroje (gajdy s dvojitou předničkou) přinesla vystoupení středoslovenských gajdošů - temperamentního J. Michelíka a rytmickou precizností vynikajícího nevidomého J. Antalíka. Slezskou oblast zde zastupoval opavský J. Hulva.
      Z aktivních dudařů byl na festivalu přítomen vejprnický K. Janeček a novobystřický F. Havlíček. Do [/]


Konrádyho dudácká muzika z Domažlic. Strakonice 1972. Foto Jiří Khýr.

dudařského umění v poslední době s úspěchem zasahují jako konstruktér trojhlasých gajd O. Pokorný, tak i původce vynalézavých úprav českých dud "gotických", "renesančních" aj. L. Hřebačka z Prahy. O výsledky svých experimentů se oba podělili s účastníky zmíněných seminářů.
      Českým dudám se mezi zahraničními účastníky nejvíce blížily nástroje spojených polských souborů z Poznaňska - žáků hudební školy ve Zbąszyńi (oddělení lidových nástrojů je zde jediné svého druhu v Polsku) a vesnického souboru z oblasti Biskupizny, tj. "koźe weselna" a "szersieńky dymane" (= nafukované ústy) i "dmuchane" (s dymákem). Kromě novodobého B klarinetu a houslí byly tyto polské dudy představeny ještě ve spojení s třístrunnými pošetovými housličkami "mazanki", jež korespondují s našimi "korytkovými" housličkami, resp. "ochlebkami" atp. (ladění f1 - c2 - g2).
      Rumunský soubor Alunelul (Líska) z olténské Dolje se strakonického festivalu zúčastnil již podruhé. Septet hráčů na "cimpoi", doprovázených loutnovou formou rumunské kobzy, evokoval slovenský typ ústy nafukovaných dvojhlasých gajd. Hráči na "cimpoi" prokázali svou univerzalitu nejen při doprovodu živelných, na ustavičném opakování krátkých a v bystrém nepravidelném rytmu probíhajících chorovodních tanců, ale i táhlých, bohatý

329

mi fioriturami zdobených "doin". Rumunští dudáci se konečně uplatnili hrou na vysoko laděné pastýřské píšťaly i velké podélné flétny kavalového typu.
      Zato skupina dudáků (shodou okolností rovněž septet) bretaňského souboru z Brestu předvedla nástroj u nás i dále na východ prakticky neznámý: jednou melodickou a třemi bordunovými, vzhůru směřujícími píšťalami prozrazuje svůj skotský původ; je nafukován ústy a v Bretani se obecně rozšířil teprve od konce minulého století. V sólové ukázce byly ovšem zařazeny i původní bretaňské dudy - dvojhlasé "biniou-kez" s dymákem. Sdružení dud s pronikavými diskantovými šalmajemi "bombard" (zvukem nikoliv náhodou připomínají kolem celého Středozemního moře včetně severní Afriky rozšířené "zurly" či "zurny" atp.) a baterií bicích nástrojů vzniká obdoba skotského pipe-bandu - kapela typu "bagad"; slouží pak hlavně k hraní pochodů při všelidových ceremoniálech i při vojenském čepobití atp. (dodnes jmenovitě ve válečném námořnictvu). K hudebnímu ensemblu "bagad" připojený kroužek keltských lidových tanců z Corcarneau předvedl několik contre-dansů, pozoruhodně syntetisujících starobylou lidovou tradicí a její mýtické elementy s odpozorovanou kurtoásní etiketou.
      S nepochybně ještě staršími ukázkami keltské (galské) kultury se [/] reprezentoval technicky znamenitě připravený irský soubor z Dublinu (v podstatě taneční škola, založená r. 1962 M. Farrelyovou). Většina předvedených písní (balady a romance) s častou asymetrií pětia sedmidobého taktu prozrazuje v pentatonickém základu a v modálních vztazích svůj původ až ze sklonku středověku. Škoda, že podobnou autenticitu nezachovává také doprovodná skupina, sestavená nejen z čtyřhlasých uileannských dud a jakžtakž přijatelné normální flétny, ale i akordeonu s pianovou tastaturou. Nástroj dudáka a dudaře Dan oDowna, vybavený třemi borduny s možností trojího rejstříkování (!) pochází údajně z r. 1852. Tento typ používá dodnes ještě asi půlstovka irských dudáků, organizovaných hlavně v pipe-clubech v Dublinu, Belfastu a Korku.
      Komorně decentním zvukem se pak vyznačuje typ na evropském kontinentě nepoužívaných dud stálého účastníka dudáckých festivalů sólisty J. F. Charltona z New Castlu. Jeho "small-pipes" mají čtyři bordunové, rackettovým systémem přeladitelné píšťaly.
      Přehlídka téměř všech základních typů dud tvořila jakousi osnovu všech festivalových pořadů. Jejich visuální dominanty představovaly samozřejmě taneční složky velkých souborů zahraničních hostů. V mimořádně efektním ambitu strakonického hradu, který aspoň v malém mohl zvláště britským účastníkům [/] připomenout pověstné fortifikace skotského Edinburghu, uplatnily se zejména ukázněné a s architektonickým řádem hradního nádvoří sou ladné taneční a pochodové formace Irů a Bretaňců. Na spontánním temperamentu založené "moresky" ("câluşari") a další tance Rumunů i víceméně improvizované "chodzone", svatební zvyky aj. polského souboru vynikly zase na prosluněném pódiu zámecké zahrady.
      Dramaturgie jednotlivých pořadů, svěřená vesměs zkušeným aktivistům souborového hnutí (Z. Bláha, J. Hejtmánek, V. Hrubý, V. Klusák, A. Konrady, K. Krasnický a L. Soukup) a sjednocená režijním vedením Z. Podskalského, vhodně využila - vzdor částečné nepřízni počasí - originálních možností místních exteriérů (pochodňový průvod městem, parádní kasací před MNV, trubačské fanfáry z hradního pavlánu, půlnoční ohňostroj aj.). Žáci výtvarného oddělení strakonické LŠU přitom nepromarnili příležitost bezprostředně poznat malebné kroje rozmanité provenience, různé antropologické typy atd. K portrétování domácích i zahraničních aktérů; z jejich pohotových kreací vznikla na hradním nádvoří pozoruhodná výstavka. Spolu s festivalovými koncerty pro mládež rovněž příklad hodný i jinde napodobení.
      Během několika málo let založili strakoničtí opravdu již solidní tradici i ve světovém měřítku ojediněle specializovaného mezinárodního fes

330

tivalu. Rádi se sem vracejí jak domácí hudebníci a milovníci tohoto druhu hudby, tak i zahraniční hosté; někteří z nich se dokonce začali učit česky anebo aspoň univerzálněji použitelné němčině.
      Za 2-3 roky má být IV. ročník MDF rozšířen o mezinárodní soutěž dudáků-sólistů a v V. ročníku o soutěž dudáckých souborů. Nebude snadné stanovit přijatelná kritéria pro tolik rozdílné modifikace tohoto světově rozšířeného nástroje, používaného nadto někde dosud v jeho živých folklórních podmínkách a funkcích, jinde již zprostředkovaně v pipe-bandech, bagadech, dudáckých sdruženích a klubech, v městských souborech, na specializovaných hudebních školách a podobně. Tento pokus, který by měl překonat předválečnou a dnes již bezmála legendární soutěž londýnské rozhlasové společností BBC (s vítězem Jaroslavem Formánkem ze Strakonic! vyžádá si ovšem důkladnou přípravu - nejlépe snad v podobě zkušební domácí soutěže. Experiment by se měl podařit: dosavadní úspěchy strakonických dudáckých festivalů, včetně jeho posledního ročníku, jsou toho slibnou zárukou. Jaroslav Markl[/]

Rýzmburk 1972 [obsah]

V krásném přírodním prostředí Babiččina údolí se konal letos již XVIII. folkloristický festival Východočeského kraje s názvem "U nás na Náchodsku". Přehlídku organizovaly tři instituce: Krajské kulturní středisko v Hradci Králové. Sdružený závodní klub ROH v Červeném Kostelci a Osvětová beseda Žernov. Hlavnímu nedělnímu programu předcházelo sobotní večerní vystoupení v divadle J. K. Tyla v Červeném Kostelci s názvem Muzikantská večeřa - Pásla ovečky ... Název programu byl vytvořen podle dvou charakteristických tanců obou účinkujících souborů: Žerotín ze Strážnice a Hadař z Červeného Kostelce. Oba soubory podaly pěkné výkony, jen lze litovat, že obecenstvo nebylo početnější.
      Hlavním dnem slavností byla neděle 27. srpna. V odpoledním programu se představily čtyři soubory: kromě jmenovaného Žerotína a Hadaře ještě Hořeňák z Horní Nové Vsi a soubor písní a tanců Český ráj JKP Jičín. V první části Soubory se představují se obecenstvo seznámilo se soubory, v jejichž podání zhlédlo krátké taneční výstupy. Delší čísla z repertoáru byla určena pro násle[/]dující části: Prostírejte stoly, Daremný písničky a tance, Víra v život. Už z výčtu těchto názvů cítíme režisérův smysl pro citlivé pojetí lidové písně a tance, i pro přirozený spád a rytmus pořadu. A jednotlivá čísla tomuto záměru odpovídala. Podle sledu části se střídaly ladné tance a vážné písně s humornými a satirickými výstupy. Závěr pořadu patřil opět všem souborům.
      Autoru a režiséru pořadu Jiřímu Novákovi se podařilo vytvořit nenucené a místy až intimní prostředí, k čemuž přispěl i vtipný konferenční doprovod. O poutavostí téměř tříhodinového programu svědčilo nejlépe přeplněné hlediště. Úroveň všech souborů byla velmi dobrá; v tomto směru je třeba ocenit zvláště strážnický Žerotín, který stojí teprve na začátku své umělecké cesty. Účinkující východočeské soubory mají za sebou již řadu úspěšných vystoupení u nás i v zahraničí.
      Na závěr hodnocení rýzmburské přehlídky bych chtěl vyzvednout její organizační stránku, která samozřejmě není tak náročná jako u větších festivalů. Ale právě na rozdíl od nich se lze vyhnout různým nežádoucím a extrémním projevům. Jiří Pajer

331

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Hudební folklór v národopisném museu [obsah]

Názorná ilustrace trojrozměrných hmotných, nebo chceme-li "mrtvých" museálních exponátů "živými" ukázkami tradiční lidové kultury, které nelze vtěsnat do vitrin ani zavěsit na panely, stala se prakticky po celém světě nedílnou součásti činnosti moderně koncipovaných národopisných museí. V proslulém stockholmském Skansenu pravidelně vystupují od jara do podzimu soubory i sólisté, předvádějící v pietní rekonstrukci anebo ze zbytků dosud nevyhynulé tradice švédské lidové písně, instrumentální hudbu a lidové tance. Podobně tomu je v kodaňském museu v přírodě, v národopisných museích různého typu v Německu, v Belgii, a jinde, včetně několika iniciativních museálních institucí dokonce také v Africe (Ghana, JAR, Zambie aj.).
      Myšlenka názorně demonstrovat artefakty, dokumentovatelné pouze zápisem, respektive slovním a hudebně notačním popisem (nověji fotografií a zvukovým snímkem, nejnověji filmově) není ovšem nijak nová. Více než před půlstoletím uspořádal tehdejší ředitel Národního musea v Praze Čeněk Zíbrt v řadě českých měst 262 tzv. dudáckých besed, při nichž - vykládaje o čes[/]kém hudebním folklóru - účinně využil praktických ukázek hry dudáka K. Míchalíčka a houdka V. Paprštajna. Z posledních let jsou pak kromě jiného známa občasná vystoupení souborů v rožnovském "skansenu", programy hudební skupiny při Náprstkově museu v Praze a zejména pak L. Kunzem iniciativně organizované celé seriály pořadů o lidové hudbě a lidových hudebních nástrojích v Etnografickém ústavu Moravského musea v Brně. Nejnověji se objevila mezi programy tohoto druhu víceméně pravidelná vystoupení souborů písní a tanců "Blaťan" v národopisném oddělení pražského Národního musea v Petřínských sadech.
      V loňském i předloňském zimním období uskutečnil "Blaťan" v pražském národopisném museu na půltucet vystoupení, programově zaměřených k předvánočním, vánočním, novoročním a tříkrálovým zvykům z lidové tradice celých Čech. Spolu se zasvěceným úvodním slovem ředitelky musea Aleny Plessingerové vznikla tak ve stylovém prostředí letohrádku Kinských přitažlivá představení se zcela zvláštní atmosférou domáckých besed poetického půvabu a neformální, až sousedské pohostinnosti. S každým (bezplatně přístupným) vystoupením souvisela pracovníky musea pohotově a dokonce [/] v nadplánu připravená výstavka tradičních lidových ozdob vánočního času, vánočního pečiva, betlémů apod. Kromě poučení o vývoji a významu trvalých hodnot kulturního dědictví naší národní tradice a svěžích citových zážitků z dokonale předvedených ukázek odcházeli návštěvníci z těchto besed s dobrým pocitem ze srdečně podarované pozornosti, ať již v podobě svatebního koláčku anebo opentlené "barborky" z třešňové haluze. Neustále se rozšiřující okruh zájemců o tyto poetické podvečery, tísnících se stále více na miniaturních "lidových" stoličkách ve vestibulu letohrádku, je jistě nejlepším důkazem dobrého činu a úspěšně klíčící staronové formy popularisace museálních hodnot, ať již konzervovaných ve skříních anebo živě tlumočených zpěvem, hudbou a tancem. Na druhé straně však pro museum i hostující soubor začíná naléhavě vystupovat otázka jak dál, aby část dalších budoucích a jistě vítaných návštěvníků nemusila zůstávat "ante portas".
      Magnet zmíněných besed o tradičním lidovém umění, soubor "Blaťan", oslaví záhy své již dvacetileté jubileum činnosti. Již ve své rané podobě představoval "Blaťan" mezi soubory lidových písní a tanců z Čech ne zcela obvyklý typ. Za vedení studenta mediciny, znamenitého dudá

332

ka, stále zkušenějšího upravovatele a teoreticky poučeného dramaturga Karla Krasnického usiloval především o předvádění hudebního a tanečního folklóru jmenovitě z jižních Čech v jeho co možno nejautentičtější podobě. "Blaťan" nebyl ovšem v tomto úsilí zcela osamocen. Podobné záměry sledoval např. polabský soubor S. Šebka, podještědská skupina + P. Krejčího aj. Přes pouze dílčí úspěchy i zřetelné neúspěchy v oživování autentických historických pramenů jinak v Čechách obecně již vymizelé hudebně folklórní tradice udržel se kádr souboru na rozdíl od jiných podobných až dodnes. Zakládající členové, včetně svého vedoucího, získali po letech intensivní činnosti na zkušenostech a nalezli konečně i vyhraněný modus vivendi pro další existenci.
      Jako "nezávislý", žádnému patronovi nepodléhající a tudíž ani nějakými zvláštními povinnostmi nevázaný soubor celkem bez úhony přečkal období upadajícího zájmu o amatérskou činnost hnutí lidové tvořivosti. Bez ctižádostí předvádět se na veřejných folklórně revivalistických anebo pouze pseudofolklórních či "folklórně turistických" show, koncentroval soubor své působení jako zájmovou činnost pro vlastní potěšení a hodnotné uplatnění volného času. Amatérské pojetí takové činnosti dosáhlo svého nejryzejšího smyslu.
      Po léta utužované přátelské vztahy, spojované zálibou v pěstování [/] lidových písní, hudby a tanců v jejich pokud možno původní, ani komerčně ani z neznalosti nezkreslené podobě, vytvořilo ze souboru záviděníhodně sehranou "partu". Je příznačné, že sólocornista-filharmonik a od nedávna ještě profesor hudební konservatoře neváhá obětovat mizivý zbytek svého volného času, aby si s chutí zahrál v "obyčejně" lidové muzice. Podobně tomu je i u klarinetisty-profesionála anebo u tanečníka z povolání. Ani třem vysokoškolsky kvalifikovaným národopiscům a dialektoložce, zdá se, nestačí k plnému vyžití pouhá teorie: bez nároků na hmotnou odměnu či aspoň uznalý potlesk časného a hojného publika věnují z vlastní vůle a potřeb souboru svůj omezený čas i odborné znalosti.
      Protože seriózní interpretace historických pramenů hudebního a tanečního folklóru přináší zcela mimořádně komplikované problémy, v dosavadní praxi a částečně i v teoretických pomůckách dosud nedořešené, neváhá soubor i delší dobu studovat příslušný materiál ani vyhledat ke konsultaci specialisty. Odtud lze vysvětlit úspěšné zživotnění unikátních zápisů z tzv. guberniální sběratelské akce z roku 1819, vynalézavou dramaturgii při využívání klasických i opomíjených racionálních sbírek lidových písní (vánoční koledy z Podkrkonoší), využiti vlastního sběru atp. Konstatovat, že proti žádné z uplatňovaných úprav (ať po stránce formálního zpracování, harmonie, [/] instrumentace i z hlediska reprodukce) nelze z odborného hlediska vznést jakoukoliv zásadní námitku či výtku, bylo by pouze neúplným oceněním pozoruhodných rekonstrukcí tradičního folklóru, čerpaného ze sbírek i ze zbytků dosud živé, převážně jen jednotlivci dodnes v Čechách dochovávané tradice. Podobných výsledků dosáhly již před lety i jiné podobné kolektivy (použitím lidové harfy a viol proslulý Krejčího soubor O. Zicha z Liberce, Šebkův nymburský soubor Kolovrat s lesními rohy a cimbálem ad.).
      K odborně poučenému a oddaně pietnímu přístupu souboru "Blaťan" k mizejícím anebo již dávno vymizelým vzácným hodnotám lidové umělecké tvorby, čehož je zárukou členství několika kvalifikovaných odborníků včetně ve folkloristice neustále se autodidakticky vzdělávajícího rentgenologa MUDr. Krasnického, nedílně se pojí vytříbený umělecký cit, podložený vybroušenou interpretační technikou desítky hudebníků s dvěma profesionály, čtyřmi i více tanečními páry a několika zkušenými zpěváky (přirozeně působí konečně i občasná spoluúčast skupiny dětí, přivedených do souboru povětšinou svými rodiči). Revivalisticky zpřítomněné ukázky českého folklóru tak přesvědčují nejen v nejlepším slova smyslu museální původností a representativností, ale i živým uměleckým dojmem. který je mezi laiky ostatně prvořadým hodnotícím měřítkem.

333

Divácký ohlas občasných vystoupení "Blaťanu" je spontánně kladný vzdor tomu, že se soubor při programově ukázněném přístupu k hudebně a tanečně folklórní restituci vlastně již předem vzdává vyzkoušených, účinných a laiky stále vděčně aplaudovaných efektů. Pouze ve funkčně zdůvodnitelných případech se všichni hudebníci soubor u sdružují do "orchestrálního" seskupení, doloženého v české tradici jenom výjimečně ve hře kapel kantorského typu k mimořádným anebo slavnostním příležitostem. Jinak jako doprovod písní a tanců představují typické komorní sdružení 2-4 nástrojů anebo jeho nejběžnější sólistickou podobu (sólo housle, dudy, klarinet či cimbál). Díky universální schopnosti několika hudebníků ovládat dva i více nástrojů, včetně ukázněně exponovaných mimořádných anebo již vymizelých instrumentů (jako je pastýřský roh, šalmaj, vozembouch a podobně), disponuje soubor prakticky (až na Es klarinet a nafukovací dudy) kompletním instrumentářem české lidové hudby z období zhruba posledních dvou století, jak byl víceméně v proměnlivých sestavách uplatňován na jihu i východu Čech, v Podkrkonoší a jinde.
      Z dřívějšího dlouhodobého zaměření na folklór jižních Čech, což ostatně odpovídá názvu "Blaťan", těží soubor dodnes: písně, hudba a tance z Blat, Prácheňska či Doudlebska a podobně vyznívají interpretačně stále nejpřesvědčivěji. V ny[/]nějším dramaturgickém pojetí narůstá však repertoár postupně do úctyhodné šíře, pokrývající v topografickém smyslu území celých Čech. Je bezpochyby otázkou času, kdy se soubor "Blaťan" představí pod jiným jménem, výstižněji charakterizujícím jeho dnešní orientaci. Připravovaná gramofonová mikrodeska již zanedlouho aspoň ve stručnosti přiblíží širší veřejnosti činnost ve všech ohledech netuctového souboru; pro svou "nezávislost" a další potenciální možnosti nemusí se podřizovat požadavkům líbivosti, ani neúprosného mechanismu pravidelných vystupování, řeholi profesionálních a poloprofesionálních ansámblů, posluchačským ohlasem ovlivňované rozhlasové dramaturgie atd. O výsledky svých seriózních experimentů a o mimořádný přístup k oživování hudební folklórních tradic se zatím soubor dělí se stále rostoucí obcí návštěvníků pražského národopisného musea; pro léto byla pak připravena obdobná vystoupaní v mozartovském památníku na Bertramce.
      Činnost souboru "Blaťan" a úspěšnou tradici si již vytvářející jeho muzicírování v pražském národopisném museu si zaslouží více než jenom tuto zmínku: obé je hodno následování. Jaroslav Markl[/]

Rekonstrukce vánočních zvyků z Podblanicka [obsah]

Patří k dobrým tradicím některých našich muzeí, že výsledky sběratelské a badatelské práce průběžně popularizují, ať již v muzejní expozici, v odborných článcích nebo jinou formou. O nevšední formu takové popularizace se pokusila paní Marie Kovářová, pracovnice Okresního muzea Podblanicka na Jemništi, která z výsledků svých terénních výzkumů a ze zpráv v dotaznících zaslaných dopisovateli sestavila pásmo předvánočních a vánočních zvyků a předvedla le na scéně. Ve spolupráci s akademickou sochařkou Zorkou Soukupovou, která má jako vedoucí Jihočeského souboru písní a tanců bohaté zkušenosti s rekonstrukcí starých lidových tanců, písní i zvyků, připravila s tímto kolektivem defilé postav, které kdysi na Benešovsku chodívaly koledou. Soubor předvedl tento pořad jako poslední část po svém vlastním repertoáru na večeru, který dne 21. I. 1972 uspořádal Český svaz žen v Louňovicích pod Blaníkem ve spolupráci s Okresním muzeem.
      Pro většinu rázovitých figur, jež se obecenstvu předvedly, M. Kovářová získala a hlavně vlastnoručně zhotovila oblečení a potřebné, některé velmi pracné rekvizity. Jednotlivé postavy nebo skupiny, jež přicházely na podium, uvedla M. Kovářová slovem, ve stručnosti se zmínila, kde a ve kterém období se

334

zvyk konal, jaký měl význam, kdy zanikl.
      Je překvapující, že na poměrně nevelkém území se vyskytovalo tolik variant postav, značně se lišících od těch, které jsou z oblastí středních Čech obecně známé. Tak např. obvyklý mikulášský průvod byl na Sedlčansku provozován jako lidová hra, v Sověhradech jezdíval Mikuláš na koni - klibně. Někde Klibnu doprovázely postavy podobné čertům, v oblečení jen jednoduše stylizovaném, na dlouhých tyčích měly upevněnu ježčí kůži a ji píchaly přihlížející. Hodnost těchto "čertů" byla odstupňována jedním, dvěma nebo třemi rohy na hlavě. V řadě obcí na Podblanicku chodívaly na Štědrý den po domech "vdolkové báby", které doprovázely vytrubujícího slouhu a do nůše sbí[/]raly vdolky s povidly (proto někde název "povidlové báby"). Místy chodívaly ještě "klofací" nebo "šťuchavé báby", které kosínkami vymetaly ze světnice starý rok, škádlily domácí a slovy: "Dejte vdolky nebo holky", vyžadovaly koledu. Některé z nich měly na zádech vycpané děcko a vdolky požadovaly jakoby pro ně. Báby chodívaly někde až na Silvestra nebo na Nový rok, různě přistrojené, také mívaly na břiše připevněné hachle, aby mohly přihlížející notně popíchat.
      Na Tři krále chodívali koledou dospělejší hoši, zpívali, vykuřovali příbytky a psali na dveře iniciály svých jmen nebo muří nohy. V Neústupově nesl první z nich kříž, druhý zelený stromek ověšený vejdunky z vajec, třetí kadidlo. Na Velicku a Dolnokralicku chodili mu[/]ži převlečení za "baby", v bílých plachtách, s košťaty, ježčí kůží na tyčích, jimiž šlehali a bodali.
      Také některé koledy z Podblanicka mají poněkud neobvyklý obsah, škoda, že pro dosud nezachycené nápěvy a hlavně pro nedostatek času mohla být ze zapsaných interpretována jen jediná.
      Uvedený pokus o rekonstrukci zaniklých lidových zvyků byl velmi náročný na přípravu, obecenstvem byl příznivě přijat, již také proto, že mezi ním byli někteří z těch, kteří byli buď přímými informátory o zvycích nebo jejich pamětníky. Autorka pořadu si zaslouží uznání a dík za to, že se iniciativně ujala náročného úkolu, a tak umožnila provést dokumentaci zvyků i postav věrohodně rekonstruovaných. Jarmila Šťastná

335

   Šťuchavá bába. Foto R. Květová 1972.



Ernest Bryll, Jánošík čiže Maľované na skle [obsah]

Pod týmto názvom uviedlo pred bratislavským obecenstvom Štátne divadlo z Krakova inscenáciu, ktorá patrí v súčasnosti v Poľsku medzi najúspešnejšie a dožila sa už množstva repríz. Piesne z "Jánošíka" tvoria dokonca súčasť repertoáru spevákov populárnej hudby - u nás sme mohli niektoré z nich počuť v podaní Maryly Rodowicz pri jej pohostinných vystúpeniach v Československu.
      V čom spočíva sila tejto hry. Natíska sa odpoveď, že možno v tom, že vystihuje podvedomý vzťah, ktorý má divák, v pravom slova zmysle súčasný, k tradícii. Autor nepristupuje k tradícii so sentimentom a pietou - zo zajatia tohto prístupu k všetkému "ľudovému" sa náš slovenský autor a divák veľmi ťažko vymaňuje. Možno to vyplýva zo skutočnosti, že u nás, na rozdiel od Poľska je ľudová tradícia ešte príliš živá a nadhľad je preto obťažnejší. Z toho potom vychádza snaha po autenticite, niekedy až násilnej, alebo neadekvátnej štylizácii folklóru. Zatiaľ čo Bryllov zámer je inde. Vychádza síce z hlbokej znalosti tradície, ale vyberá z nej s nápaditosťou a citom to, čo mu je vhodné pre vlastný zámer. K celej legende o Jánošíkovi pristupuje ako k obrazu maľovanému na skle, s humorným a súčasne láskavým nadhľadom. Ako sám hovorí - "autentic[/]kú ľudovosť, vlastne ani neviem, čo by to už malo znamenať, sa ani ne.pokúšam uvádzať, jednoducho sa usilujem všetko, čo som čítal a počúval o ľudovej piesni, využiť pre vytvorenie vlastnej divadelnej skutočnosti, a využiť to tak ako sa v literatúre bežne využíva bohatstvo veľkých problémov, pokúšajúc sa v ich veľkom tieni vypestovať vlastnú rastlinku." Zdánlivo je toto tvrdenie paradoxom, lebo v príbehoch a popevkoch rozprávačov, v piesňach je často zachovaný nielen pôvodný ľudový text, ale aj štýl podania, čo zdôrazňuje miestami aj využitie goralského nárečia. Postavy, ktoré uvádzajú hru navodzujú atmosféru autenticity. Sú oblečené do goralských krojov, nešminkované (Rozprávači, kapela), na rozdiel od postáv, ktoré vystupujú z obrazu maľovaného na skle (Jánošík a jeho družina, Anjel a Čert, ktorý bojujú o Jánošíkovú dušu), podľa toho ako sa rozvíja Jánošíkov príbeh v priebehu hry. Výsledok je však ďaleko od autenticity. To čo sa javí ako pôvodne ľudové, vstupuje do kontaktu s inými prvkami hry s beatom, spevom; tancom, dekoráciami a nadobúda celkom iný rozmer.
      Zladenie beatového rytmu s melodickou a textovou stránkou ľudovej piesne, ktoré je v súčasnej popmusic a menovite poľskej pop-music dosť bežné, vyšlo veľmi dobre. Autor hry nazval svoje dielo spevohrou, chcel sa vyhnúť termínu muzikál, [/] ktorý podľa neho nevystihuje dosť dobre stavbu hry. Išlo mu v tom smere o to, aby nebolo cítiť rozdelenie na spievané a hovorené partie, ktoré je charakteristické pre muzikál, ale aby "ako na dedinskej svadbe sa začínalo čímsi, čo by sa dalo nazvať melodickou recitáciou, akousi prehliadkou rozličných motívov. Príslušný motív sa ani nespieva ani nehovorí; hudba sotva znateľne sprevádza naznačenú melódiu . . . a zrazu sa z tejto melodickej recitácie prechádza do spevu. Ide o sólový spev, ale občas, keď sa motív zapáči iným, mení sa na spev zborový. A v tej istej chvíli sa melódia znova pospevuje, ale po čase prechádza do piesne spievanej na plné hrdlo."
      Na prebujenom dekorativizme kostýmov a dekorácií badať stopy ľudového výtvarného prevaju súčasne so stopami periférneho prejavu (napr. rekvizity oviec, malých zbojníkov). Sýte farby kostýmov, postavy, ktoré sa pohybujú buď v tanci ale prirodzene podľa svojej funkcie v hre, striedanie rekvizít, vytvára pestrý kaleidoskopický maľovaný obraz, ktorý neunavuje diváka, ale naopak podnecuje jeho pozornosť.
      Ďalším dôležitým momentom v inscenácii je prelínanie humoru, sentimentu a hravosti v jednej rovine: herci sa smejú a plačú v tej istej chvíli - zatiaľ čo Jánošík smúti pre lásku k milej, vystúpi do popredia Rozprávač, ktorý vo svojich humoristicky ladených popevkoch a re

337

plikách zvráti sled deja, ktorý už už smerovaI k sentimentalite.
      Podobne ako sa prelínajú v priebehu hry rôzne nálady, prelína sa aj hovorené slovo s hudbou, spevom, tancom. U autora a režiséra treba oceniť vzácny cit pre všetky tieto roz[/]dielne umelecké druhy, ktoré sa v hre prekrývajú v dokonalej súhre. Pritom divákovi nevadí, že interpretácia nie je perfektná - že tanečníci netančia dokonale a speváci nespievajú školene. Tieto nedostatky vyznievajú skôr ako zámer, ktorý [/] navodzuje niečo, čo by sme mohli nazvať naivnou atmosférou. Divák sleduje hru podobne ako keby sa díval na obraz insitného maliara. Možno práve z toho pramení obrodzujúci pocit duševnej pohody, ktorý zanecháva hra v konečnom dôsledku. Oľga Danglová


Alžběta Landsfeldová: Domácí zabijačka. Foto Jiří Khýr.

338

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Mlynářské desatero z Hlinecka [obsah]

Zajímavým dokladem transformace církevního desatera do lidového podání je mlynářské desatero z Královy pily u Všeradova na Hlinecku. Tento památkově chráněný objekt se zachovaným provozním zařízením tvoří s několika stavbami v okolí malý skansen. Tištěné desatero, pravděpodobně novějšího původu, je součástí interiéru mlýnice. Jeho obsah vtipně aplikuje jednotlivá přikázání na chování zákazníků ve mlýně.

      1. Jedině u mně mlíti budeš.
      2. Nevezmeš meliva, dokud nezaplatíš.
      3. Pomni, abys měřičné dal a melné zapravil.
      4. Cti mlynáře a chasu jeho, aby se ti dobře vedlo ve mlýně.
      5. Nenecháš mlýnské stroje jíti na prázdno.
      6. Zachováš ve mlýně ve všem a všude čistotu.
      7. Nepokradeš a jen co je tvého si vezmeš.
      8. Nepromluvíš křivého svědectví proti mlynáři, že ti špatně semlel a málo dal.
      9. Nepožádáš od mlynáře více, nežli semlels.
      10. Aniž požádáš, co se rozprášilo.

Zdena Marková


Kolo tzv. "Královy pily". Všehrdov, okr. Chrudim. Foto Zdena Marková 1970.

339


Kresba Alexandry Martínkové - motiv ze slovácké výšivky.

Tisková oprava
      Prosíme čtenáře, aby si laskavě opravili tiskovou chybu v článku Jaroslava Markla (Albert Pek 1893-1972) v č. 3 Národopisných aktualit na str. 209. V třetím odstavci v čtvrtém řádku místo . . . židovského činžáku . . . na správné znění . . . žižkovského činžáku . . . Děkujeme.
      Redakce

340

OBSAH
Studie
Adam Pranda: Hlavné okruhy vedeckých problémov sovietskej etnografie . . . 253
Karel Vetterl: Písně a tance Slováků z Ranšpurku před 150 lety . . . 271

Zprávy a recenze
Zprávy
Ochrana památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji (Jiří Grabmüller) . . . 285

Jubilea
Michal Markuš šedesátiletý (Václav Frolec) . . . 287

Muzea
Sto let ostravského muzea (Olga Skalníková) . . . 288
Otevření nově instalovaného Muzea Jindřicha Jindřicha (Jaroslav Kramařík) . . . 289

Nekrolog
Karel Němec (1886-1972) (Vanda Tůmová) . . . 290

Knihy
D. N. Goberman, Pamjatniki derevjannogo zodčestva Zakarpatja (Richard Jeřábek) . . . 292
Ingeborg Weber-Kellermann, Walter Stolle, Volksleben in Hessen 1970 (Vanda Tůmová) . . . 293
Fachausdrücke Volkstanz (Petr Novák) . . . 294
E. Schmidt, Bunte sorbische Ostereier (Richard Jeřábek) . . . 295
Petr Bogatyrev, Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla (A. Bureš) . . . 296
Jan Skarka, Lidové zvykoslovné tradice a výroční obyčeje z Dolních Domaslavic a okolí (Věra Thořová) . . . 297

Sborníky a časopisy
Etnograafiamuuseumi Aastaraamat, ročník XXV., Tallinn 1971 (Eva Večerková) . . . 298
Revista de dialectologia y tradiciones populares, ročník XXVII., Madrid 1971 (Eva Večerková) . . . 299
Pozoruhodná rubrika v zborníku múzea v Miškolci (Michal Markuš) . . . 301
Východná 1269-1969 (Jan Souček) . . . 301
Dalibor Zdeněk, Výzkum tradiční pohybové nepracovní činnosti lidu na vesnici na počátku XX. století (Alena Plessingerová) . . . 302

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1971 (Připravil Jiří Pajer) . . . 303

Konference
Zpráva ze zasedání Československé sekce MKKK v Martině 1972 (Josef Vařeka) . . . 306
Etnografie současné vesnice a muzeum (Josef Vařeka) . . . 307
Ľudová pieseň a samočinný počítač (Andrej Sulitka) . . . 308

Výstavy
Dřevo v životě valašského lidu (Josef Vařeka) . . . 309
Naivní malba tří století - střelecké terče (Alexandra Navrátilová) . . . 310
Výstava československej tapisérie 1966-1971 (Mária Valicová) . . . 312

Výzkumy
Národopisný výzkum moravského Horácka (Jan Krist) . . . 313
Studijní zájezd brněnských posluchačů národopisu na Lužici (Richard Jeřábek) . . . 314

Festivaly
Mezinárodní folkloristický festival v Marchienne-au-Pont v Belgii (Josef Tomeš) . . . 316
Úspešná bilancia Strážnice 1972 (Ján Botík) . . . 317
Východná 1972 (Jan Souček) . . . 320
Rožnovské dny valašských písní a tanců (Josef Tomeš) . . . 323
Chodské slavnosti 1972 (Jaroslav Markl) . . . 325
III. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích (Jaroslav Markl) . . . 327
Rýzmburk 1972 (Jiří Pajer) . . . 331

Scénický folklór
Hudební folklór v národopisném museu(Jaroslav Markl) . . . 332
Rekonstrukce vánočních zvyků z Podblanicka (Jarmila Šťastná) . . . 334
Ernest Bryll, Jánošík čiže Maľované na skle (Oľga Danglová) . . . 337

Nálezová zpráva
Mlynářské desatero z Hlinecka (Zdena Marková) . . . 339

Autorem kreseb motivů nástěnných maleb z Podluží je Petr Fajkus.

 
 
[ruština]
  
   
 
[ostatní jazyky]