národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1973 - ČÍSLO 1

 
 


Komory-sýpky na návsi. Hrubá Vrbka, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1963.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X. - 1973, č. 1

MUZEUM LIDOVÝCH STAVEB JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE STRÁŽNICI [obsah]

Václav Frolec,
      Katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy FF UJEP, Brno
      V březnu 1972 přijala rada Jihomoravského krajského národního výboru v Brně usnesení o komplexní ochraně lidové kultury hmotné v Jihomoravském kraji. Tím byly vytvořeny i reálné předpoklady k zahájení prací na výstavbě muzea lidových staveb ve Strážnici, jehož koncepce se formovala již po několik let v souvislosti s komplexním řešením areálu Mezinárodního folkloristického festivalu.1) Dílo, které má vzniknout, je třeba důkladně připravit po teoretické i technické stránce. Náš příspěvek se pokouší alespoň ve stručné formě naznačit některé obecnější problémy - převážně etnografické povahy -, jež se mohou stát východiskem k dalším úvahám.
      Při výstavbě muzeí lidového stavitelství v přírodě by se mělo přihlížet k tomu, aby svou koncepcí vhodně zapadala do prostředí, v němž mají být situována, a aby byla v souladu s plánem kulturního rozvoje a využívání kulturních hodnot v daném regionu. Základem ideové koncepce muzea lidových staveb ve Strážnici je komplexní pojetí [/] kulturního areálu s etnografickou a folkloristickou specializací a specializovaný výběr i seskupení vesnických staveb z přesně vymezeného etnografického regionu. Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy je chápáno jako jedna ze součástí areálu folkloristického festivalu v širším slova smyslu, jehož základními složkami jsou stadióny v zámeckém parku jako hlavní dějiště Mezinárodního folkloristického festivalu a jiných folkloristických akcí, výstavní sály strážnického zámku s expozicemi lidového umění a obrazárnou, muzeum lidových staveb, památková rezervace ,,náves Starého města" ve Strážnici a komplex vinných sklepů "Plže" u Petrova. Ochranné pásmo, které by mělo být při strážnickém areálu vytvořeno, by zahrnovalo obce Sudoměřice, Petrov, Tvarožná Lhota, Kněždub, Lideřovice, Vnorovy a Zarazice. Jádro areálu podléhá pod správu Ústavu lidového umění ve Strážnici, řízeného Jihomoravským krajským národním výborem v Brně; obce ochranného pásma leží na území hodonínského okresu.

3


      Projektované muzeum vesnických staveb je prvním pokusem o spojení hledisek památkářských (ochrana lidové architektury in situ) a muzeologických (lidová architektura jako muzejní expozice). Ideový záměr vychází z úpravy a rekonstrukce návsi "Starého města" ve Strážnici jako památkové rezervace (její vzdálenější součástí bude i komplex památkově chráněných vinných sklepů v Plžích u Petrova), na níž bude navazovat areál vlastního muzea lidových staveb, vhodně situovaný do přirozené krajiny v Pomoraví se siluetou města Strážnice, strážnického zámku a s lukami poznamenanými činností člověka i jeho stavebními projevy (seníky).
      Další zvláštností projektu je specializovanost muzea, která odliší strážnický muzejní areál od jiných již existujících nebo plánovaných muzeí v přírodě v Československu. Přihlížejíce k městu Strážnici i jeho okolí jako k zemědělskému prostředí a centru kulturního a společenského setkávání českých a slovenských rolníků i jako místu konání zemědělských výstav, akcentujeme při výběru objektů komplexy hospodářských usedlostí z jednotlivých etnografických celků na jihovýchodní Moravě a stavby, které úzce souvisejí s charakterem hospodářství a zemědělské krajiny. Takto pojaté muzeum lidových staveb, doplněné o expozice tradičních forem zemědělství, chovu dobytka, ovocnářství, vinohradnictví a vinařství, dá možnost zkoncentrovat a uchovat na jednom místě celý soubor hmotných dokladů rolnického života a poskytne poměrně ucelený obraz o charakteru slovácké vesnice v minulosti (navrhujeme proto, aby v závěrečné fázi dostal strážnický [/] muzejní areál název "Muzeum slovácké dědiny" ). Muzeum zároveň umožní konfrontaci tradičních zemědělských forem se socialistickou zemědělskou velkovýrobou, srovnání staré slovácké dědiny s vesnicí současnou. Ve svých důsledcích přispěje muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy jako součást areálu Mezinárodního folkloristického festivalu k propagaci úspěchů socialistické kultur- v československém i mezinárodním měřítku.
      Etnografické a historické aspekty Jihovýchodní Morava, z níž budou ve strážnickém muzeu v přírodě zastoupeny objekty lidových staveb, zabírá z národopisného hlediska v podstatě oblast dnešního Slovácka, členěného na menší etnografické celky Podluží, Horňácka, moravských Kopanic, Dolňácka kyjovského, strážnického, hradišťského a brodského, dále přechodné pásmo slováckohanácké v oblasti Chřibů a Ždánického lesa a přechodné území slovácko-valašské na luhačovickém Zálesí. z etnografického a historického aspektu má na jihovýchodní Moravě stěžejní význam Pomoraví patřící k nejstarším sídelním oblastem nejen v Československu, ale i v středoevropském měřítku. v této části Moravy leželo také centrum Velké Moravy. Už v prehistorických a raně historických obdobích byla zřejmá návaznost Pomoraví na jihozápadoslovenské a dolnorakouské území. Základním geografickým předpokladem, který vedl k soustavnému osídlování Pomoraví a Podyjí zemědělským lidem, byl reliéf zdejší krajiny, jenž podstatné modifikoval i podnebí. A jestliže usazení rolnického

4

obyvatelstva záviselo na složení půdy, hrálo zde podnebí rozhodující úlohu. Postupem vývoje sie význam rostlinstva a tedy i klimatu stále více sláb­ nul, vliv reliéfu však zůstal nadále v popředí. Základním pilířem kulturního vývoje se stala krajina osídlená rolnickým lidem, který nacházel v daném prostředí vhodné životní podmínky, jež vtiskly svou pečeť i do zdejších stavebních projevů. Vedle příznivých geografických podmínek je nutno vzpomenout i výhodnou kulturní polohu Pomoraví, umožňující spojení nejen mezi východním Středomořím a oblastí porýnskou, ale také mezi jihozápadní Evropou a Pobaltím. Přesto, že kulturní vývoj Pomoraví neprobíhal přímočaře a že zejména v oblasti lidové kultury nelze ve většině případů počítat s kulturní kontinuitou, je zřejmé, že tato centrální část Moravy si podržela v řadě projevů individualitu, jež je zjevná i ve stavebních tradicích, v nichž přelomový obrat znamenalo období 13.-15. století, kdy elementární stavební formy začaly ustupovat formám dokonalejším. v celkovém obraze lidové architektury na Moravě zaujímají stavební projevy v pomoravské části jihovýchodní Moravy zvláštní postavení, jež je dáno jejich poměrně jednotným charakterem a návazností na stavební formy v podunajských oblastech ležících jižně a jihovýchodně od českého Pomoraví.
      Z typologického hlediska náleží dům v pomoravské části jihovýchodní Moravy (spolu s domem na Hané) k domovému typu pomoravsko-panonskému; dům v karpatské části jihovýchodní Moravy (spolu s domem valašským a těšínskoslezským) řadíme ke karpatskému domovému typu. První z nich [/] nese základní společné znaky s lidovým domem ve středním Podunají na území jihozápadního Slovenska, Dolního Rakouska, Maďarska a Jugoslávie, druhý projevu je četné shody s lidovým domem ve slovenské a polské západokarpatské oblasti. Hranice mezi oběma domovými typy není ostrá. Naopak mezi nimi vznikají smíšená pásma (takový charakter má například lidové stavitelství na Iuhačovickém Zálesí), v nichž se vzájemně prolínají stavební prvky sousedících oblastí (domy orientované štítově i okapově, hliněné, dřevěné a kamenné stavby, střechy valbové, polovalbové a sedlové atd.). Tato přechodná území, jejichž rozsah dosahuje někdy i několika desítek kilometrů, mají dynamicky i časově podmíněný charakter a jejich hranice se mění s celkovým vývojem lidového stavitelství.
      V rámci základních domových typů lze vydělit jejich místní varianty, jež můžeme označit jako lokální dobové formy lidového domu. Jejich vymezení má pro koncepci plánovaného muzea lidových staveb ve Strážnici zásadní význam.
      Na základě časově omezených dokladů, jimiž disponujeme při studiu lidové kultury, není snadné sledovat formování regionálních zvláštností v lidovém stavitelství, které - jak se ukazuje - byly čím dále do minulosti méně výrazné. Vyjdeme-li z archeologických zjištění, můžeme větší odlišnosti předpokládat patrně až koncem středověku a počátkem novověku. Dosavadní vydělování regionálních typů lidové architektury nerespektují většinou dobovou podmíněnost a proměnlivost stavebních projevů a nekriticky staví vedle sebe domové formy různého stáří. Přitom je zřejmé, že

5


Hliněný dům s malovaným žudrem a hontovým plotem. Tvrdonice, okr. Břeclav. Archív Národopisného musea v Praze. Foto B. Vavroušek.

6

kulturní hodnoty mají velmi různou pohyblivost v prostoru. Nové stavební zvyklosti pronikají rychle přes státní a jazykové hranice, z jednoho regionu do druhého; sklon a konstrukce střechy často zůstávají, zatímco krytina se mění, poměrně stabilním prvkem se jeví půdorys, kdežto stavební materiál prodělává proměny apod. v některých oblastech udržuje si lidové stavitelství po staletí základní charakteristické znaky, jinde prochází revoluční přeměnou, jež má za následek celkovou změnu jeho for my. Nestejnoměrný hospodářský, společenský a kulturní vývoj v jednotlivých krajích má pak za následek, že ve stejném časovém rozmezí je třeba brát při vymezování lokálních dobových forem lidové architektury v úvahu dvě vrstvy, z nichž jedna reprezentuje starší, dožívající stav, a druhá novoty, jež mají schopnost a předpoklady svého dalšího rozvoje. Tato zásada by měla být plně respektována i v projektu muzea lidových staveb ve Strážnici.
      Stanovení lokálních dobových forem lidové architektury není snadné. Narážíme na nejednotnost kritérií, která jsme nuceni při teoretické abstrakci akceptovat. Vycházíme přitom především ze zvláštností, jimiž se lidové stavby v jedné oblasti odlišují od architektonických památek v oblasti druhé. Každá lokální dobová forma lidové architektury (zejména domu) je tedy jakýmsi souborem stavebních prvků a principů, z nichž některé se vyskytují na


Stodola. Kuželov, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1963.


Kopaničářský dům s doškovou střechou. Žítková, okr. Uh. Hradiště. Foto V. Frolec 1956.

7


Kolna se stěnami vyplétanými proutím. Petrov, okr. Hodonín. Foto V. Frolec 1960.


Primitivní kolna se slaměným nadkrytím. Sudoměřice, okr. Hodonín. Foto V. Frolec 1960.

více místech, jiné jsou lokálně omezeny a dodávají architektuře krajového koloritu. Vzhledem k vývojové složitosti kulturního organismu jakým je lidová architektura, je třeba si všímat především projevů, které se ve zvoleném období vyskytují v regionu nejčastěji. z oblasti jihovvchodní Moravy můžeme vydělit dvě základní lokální dobové formy, a to dům slovácký, náležející k základnímu typu domu pomoravsko-panonského, a dům kopaničářský, jenž je součástí typu dom karpatského.
      Pro koncepci strážnického muzea lidových staveb se nám jeví jako nejvhodnější časový úsek konec 19. a počátek 20. století, z něhož se dochovalo dosti původních objektů, jež bude možno převézt do muzejního areálu. Ze sociálního hlediska jde převážně (avšak zdaleka ne výhradně) o domy středních rolnických vrstev, jež byly ve vesnickém prostředí na jihovýchodní Moravě nositeli typických regionálních kulturních projevů.
      Etnokartografické poklady Jedním z důležitých předpokladů pro objektivní vymezení regionu, z něhož mají být vybírány objekty, pro odpovědný výběr typických staveb i procelkové řešení koncepce muzejního areálu, je kartografické vyjádření charakteristických projevů, jež umožňuje ve zvolených časových úsecích sledovat jejich rozšíření i vztah k jiným kulturním jevům,

8

historickým, přírodním a dalším okolnostem vystupujícím v daném terénu, zachytit jejich intenzitu a dynamiku. Pro potřeby muzea lidových staveb ve Strážnici jsme zvolili mikrokartografickou metodu, která je vzhledem k poměrně nevelké rozloze oblasti jihovýchodní Moravy nejvhodnější; umožňuje relativně velmi podrobně sledovat rozložení stavebních pro jevů i formování kulturních rozhraní. Základními časovými mezníky, k nimž se vztahují jevy zachycené na vypracovaných mapách,2) jsou první desítiletí 19. století, konec 19. a počátek 20. století. Podklady pro mapy jsme získali rozborem archívních i literárních pramenů a především pak terénními výzkumy organizovanými oddělením etnografie a folkloristiky filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně. Výběr objektů a jejich začlenění do muzejního areálu Urbanistická i architektonická koncepce muzea lidových staveb ve Strážnici by měla směřovat k vytvoření uceleného obrazu o lidových stavebních projevech a jejich funkci v životě lidu. Výběr objektů by měl být veden tak, aby byly postiženy svými typickými stavbami všechny etnografické celky na jihovýchodní Moravě. Hlavními kritérii, k nimž by se mělo při výběru přihlížet, by měly být: 1. Kulturní diferenciace na jihovýchodní Mora


Podélně průjezdná stodola s doškovou krytinou. Petrov, okr. Hodonín. Foto V. Frolec 1960).


Vazba trámů roubené stodoly. Žítková, okr. Uh. Hradiště. Foto J. Tomeš 1964.

9


Dům s okapovou zástavbou. Vnorovy, okr. Hodonín Foto V. Frolec 1966.


Rumpálová studna ve vinohradech. Velké Bílovice, okr. Břeclav. Foto V. Frolec 1965


Zděné komory se žudry. Hrubá Vrbka, okr. Hodonín Foto V. Frolec 1963.

10

vě v dokladech lidového stavitelství; 2. Vztah sídla a jednotlivých usedlostí; 3. Výrobní oblasti na jihovýchodní Moravě a jejich odraz v lidovém stavitelství; 4. Sociální diferenciace v lidovém stavitelství; 5. Estetické prvky v lidové architektuře na jihovýchodní Moravě. Základní důraz by měl být položen na zemědělskou usedlost jako hospodářskou a právní jednotku a na hospodářské stavby. Tomuto záměru by mělo být podřízeno i pozdější vybavení interiérů domů a hospodářských staveb. Expozičně vyjádřené hospodářské a stavební poměry na vesnici v oblasti jihovýchodní Moravy by pak měly vypovídat o situaci společenské na přelomu 19. a 20. století; měly by dát nahlédnout na člověka jako tvůrce a nositele kulturních hodnot.
      Vycházejíce z uvedených teoretických zásad podáváme rámcový návrh na výběr objektů; volbu konkrétních staveb a jejich kompletů bude třeba upřesnit po ověřovacím průzkumu v terénu, který umožní poznat současný stav památek vhodných k začlenění do muzejního areálu ve Strážnici.
      Navrhované skupiny lidových staveb
      I. Skupina zemědělských usedlostí
     1. Obytné stavení a dvůr středního rolníka na Podluží (Tvrdonice) - starší vrstva, akcentovat výtvarné pojetí exteriéru a interiéru.
     2. Obytné stavení s "návratím" ze stražnického Dolňácka (Lideřovice) - mladší vrstva, akcentovat ulicovou zástavbu a barevnost průčelí. [/]
     3. Domkářské stavení z jižního Kyjovska (Svatobořice-Mistřín) - starší vrstva, akcentovat názední malby na žudru a průčelní stěně.
     4. Skupina staveb z Horňácka:
      a) Dům a dvůr z Velké nad Veličkou - staršívrstva, akcentovat hákovou zástavbu dvora.
      b) Dům s "výškou" z Javorníka s výměnkářskou světničkou.
      c) Dlouhý dům a dvojdům z Nové Lhoty.
      d) Domy (mladší vrstva) se samostatněstojícími komorami z Hrubé Vrbky, akcentovat interiérové malby stěn u ohniště.
     5. Domy s vyvýšenou komorou z okolí Uherského Brodu - starší a mladší vrstva.
     6. Střední rolnická usedlost z luhačovického Zálesí se samostatnou patrovou komorou s pavlačí a typickým oplocením, akcentovat výtvarné pojetí průčelí.
     7. Skupina roubených kopaničářských domů a hospodářských staveb s volnou zástavbou (Vyškovec).
     8. Zemnicové obydlí nejchudších Kopaničářů (rekonstrukce).
      II. Skupina hospodářských staveb
     1. Vinné "búdy" z jednotlivých vinařských oblastí na jihovýchodní Moravě (Prušánky, Blatnice, Vrbice, Havřice, Veletiny, Vlkoš, Vlčnov).
     2. Sušírny na ovoce z Uherskobrodska a luhačovického Zálesí.

11


     3. Stodoly ze Slovácka (pletená podélně průjezdná stodola z Podluží, roubená stodola ze Strání a Vyškovce, hliněná stodola z jižního Kyjovska, kamenná podélně průjezdná stodola z Horňácka (Hrubá Vrbka), desková stodola ze Strážnicka (Petrov).
     4. Skupina seníků z Horňácka (Javorník), primitivní kolna nadkrytá slámou (Josefov), oboroh (Sudoměřice), kopa slámy kolem kůlu.
     5. Skupina provozních staveb a zařízení: vodní mlýn a valcha z Horňácka, větrný mlýn (kopie ze Starého Poddvorova), kovárna (Lipov), milíř na pálení dřevěného uhlí (Vápenky-), hrnčířskápec (luhačovické Zálesí), event. olejna a hospoda.
     6. Vahadlová a rumpálová studna, dřevěná pístová pumpa.
     7. Drobné památky sakrální architektury: boží muka, pamětní kameny, dřevěný kříž, obrázek na stromě, zvonice.
      Vybrané objekty lidového stavitelství, jejichž počet v jednotlivých skupinách bude závislý na stavu dochovaných památek, event. na možnostech jejich rekonstrukcí, by bylo vhodné umístit v muzejním areálu tak, aby byly respektovány přirozené urbanistické vztahy a podtržena krajová diferenciace v její geografické posloupnosti. Výrobní charakter oblastí by mohl být charakterizován patřičným seskupením hospodářských staveb (zemědělství skupinou stodol, vinohradnictví vinnými sklepy a lisovnami, luční hospodářství seníky, ovocnářství sušírnami).[/]
      Výstavba muzea lidových staveb ve Strážnici je úkol náročný po odborné i technické stránce. Vzhledem k prudkému rozvoji našich vesnic je to úkol také velmi aktuální. Čas varuje. Společným úsilím politických, kulturních a vědeckých pracovníků může vzniknout dílo, jehož hodnotu a význam ocení budoucí generace.

Poznámky
1.
      První projekt, který vydal v roce 1970 Ústav lidového umění ve Strážnici, byl připraven ing. arch. Otakarem Máčelem (architektonická část a doc. dr. Václavem Frolcem, CSc (etnografická část) za odborné spolupráce dr. Josefa Tomše, CSc, dr. Vítězslava Volavého a prom. hist. Jana Součka.
2.
      Etnokartografickou cestou byly takto zpracovány následující stavební projevy:orientace usedlosti počátkem 19. století, orientace usedlosti počátkem 20. století, zástavba dvora počátkem 19. století, převažující formy zástavby dvora v letech 1950-1970, základní domové .půdorysy počátkem 20. století, patro domu počátkem 20. století, stavební materiál - stěny domu počátkem 19. století, stavební materiál - stěny domu počátkem 20. století, rozšíření roštu a podpěrného sloupu v jizbě domu počátkem 20. století, krytina domu počátkem 20. století, formy topenišť v první polovině 20. století, komory počátkem 20. století, stodoly - stavební materiál v první polovině 19. století, stodoly - stavební materiál počátkem 20. století, stodoly - krytina počátkem 20. století, podélně průjezdné stodoly počátkem 20. století, vinohradnické stavby v současnosti, vahadlové a rumpálové studny v letech 1950-1970.

12

DAS MUSEUM DER VOLKSBAUTEN SÜDOSTMÄHRENS IN STRÁŽNICEg
      Resümee
Im März 1972 nahm der Rat des Südmährischen Kreis-Nationalausschusses in Brno eine Entschliessung über den komplexen Schutz der materiellen Volkskultur im Südmährischen Kreis an. Dadurch wurden auch die, reaIen Voraussetzungen für die Inangriffnahme der Arbeiten am Bau des Museums der Volksbauten in Strážnice in Südostmähren geschaffen, dessen Konzeption bereits einige Jahre hindurch im Zusammennhang mit der komplexen Lösung des Areals des Internationalen folkloristischen Festivals geformt wurde.
      Grundlage der gedanklichen Konzeption für das Museum der Volksbauten in Strážnice ist eine komplexe Auffassung des Kulturareals mit ethnographischer und folkloristischer Spezialisierung und eine spezialisierte Auswahl und Gruppierung ländlicher Bauten aus einer genau abgegrenzten ethnographischen Region. Das Museum der Volksbauten Südostmährens wird als einer der Bestandteile des Areals des folkloristischen Festivals im weitergehenden Sinn des Wortes aufgefasst; Hauptkomponenten sind dabei die Stadien im Schlosspark als wichtigste Schauplätze des Internationalen folkloristischen Festivals und anderer folkloristischer Aktionen, die Ausstellungssäle des Schlosses in Strážnice mit ihren Expositionen der Volkskunst und der Galerie, ferner das Museum der Volksbauten, der unter Denkmalschutz stehende "Dorfplatz der Alten Stadt" in Strážnice und der Komplex von Weinkellern nahe der Gemeinde Petrov unweit von Strážnice. Um Strážnice wurde eine Schutzzone geschaf[t][f]en, in die die Dörfer in der Umgebung von Strážnice einbezogen wurden, die sich bis heute noch durch erhaltene Volksarchitektur auszeichnen.
      Das projektierte Museum der ländlichen Bauten bedeutet den ersten Versuch, die Aspekte des Denkmalschutzes (Schutz der Volksarchitektur in situ) und der
[/] Museumskunde (Volksarchitektur als Musealexposition) mite[i]nander zu verbinden. Gedanklich nimmt diese Absicht ihren Ausgang von der Gestaltung und Rekonstruktion des Dorfplatzes der "Alten Stadt" in Strážnice als Objekt unter Denkmalschutz (entfernterer Bestandteil davon wird auch der Komplex der unter Denkmalschutz stehenden Weinkeller nahe der Gemeinde Petrov sein), woran sich das Areal der eigentlichen Museums der Volksbauten anschliessen wird; dieses soll passend in die Naturlandschaft im Marchtal eingebettet sein mit der Silhouette der Stadt Strážnice, des dortigen Schlosses und mit den von der Tätigkeit des Menschen und von seinen Bauten gekennzeichneten Wiesen.
      Eine weitere Besonderheit des Projekts ist der spezialisierte Charakter des Museums, der das Musealareal von Strážnice von anderen bereits existierenden oder geplanten Freilichtmuseen in der Tschechoslowakei unterscheiden wird. Bei der Auswahl der Objekte werden die Komplexe der Wirtschaftsgehöfte aus den einzelnen ethnographischen Komplexen in Südostmähren sowie jene Bauten hervorgehoben, die eng mit dem Charakter der Wirtschaftsführung und der bäuerlichen Landschaft zusammenhängen (Weinkellereien und Kelterhäuser, Obstdörrhütten. Scheunen, Heuschuppen, Wasser- und Windmühlen, Walkmühlen, Schmieden, Ölmühlen, Brunnen, kleine Denkmäler sakraler Architektur u. a.). Ein derart aufgefasstes, durch Expositionen der traditionellen Formen der Landwirtschaft, der Viehzucht, des Obst- und Weinbaues ergänztes Museum der Volksbauten bietet die Möglichkeit, an einem Ort den gesamten Komplex materieller Belege des bäuerlichen Lebens zu konzentrieren und aufzubewahren, und wird ein verhältnismässig geschlossenes Bild vom Charakter des flachen Landes in Südostmähren in der Vergangenheit vermitteln.

13


Vinná "búda" s doškovou krytinou. Mikulčice, okr. Hodonín. Foto V. Frolec 1965.

14

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X. - 1973, č. 1

BEDŘICH VÁCLAVEK A PÉČE O LIDOVOU PÍSEŇ [obsah]

Oldřich Sirovátka,
      Ustav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      (1) k mnohostrannému dílu Bedřicha Václavka se naše uměnověda a kritika trvale vracejí. I pro národopis a hlavně pro folkloristiku se staly Václavkovy koncepce a poznatky podnětem a vodítkem v minulých letech v několika směrech - při studiu zlidovělé písně, společenského zpěvu, kramářské písně, i procesu "včleňování" folklóru do literatury, tedy poměru mezi písemnictvím a lidovou tradicí vůbec. Dá se říci, že také výzkum dělnického zpěvu, v němž české bádání v padesátých létech značně pokročilo a zmapovalo nové terény národní zpěvnosti, vycházel právě z Václavkova pojetí proměn zpěvnosti v národní společnosti a úlohy jednotlivých společenských vrstev.
      Dvojí životní výročí B. Václavka - 75. roků od narození a 30. roků od tragické smrti -, k němuž dochází v malém časovém rozmezí, dává příležitost k novým úvahám nad stránkami jeho díla, zvláště nad těmi, jež znamenají aktuální myšlenkové a metodické podněty nebo jež byly posud vytěženy málo anebo vůbec ne. Takové doposud přezírané popudy obsahuje i folkloristická část Václavkova odkazu. [/] Zdá se mi, že např. nebyly důsledně rozvinuty badatelské závěry o poměru písemnictví a ústního podání, a tedy literární vědy a folkloristiky;1) podobně teprve čekají na využití Václavkovy myšlenky pro studium proměn lidové kultury a pro výzkum současného stavu kulturního života společnosti, kde tkvíme příliš silně v zajetí tradičních představ o folklóru a lidové kultuře a jen váhavě přijímáme a uplatňujeme radikálnější názorová stanoviska. Při jejich vytváření a prosazování by právě Václavkovypostupy a hlediska poskytly mnohé opěrné body.
      Jiným úsekem, jenž má dnes aktuální dosah a jehož si podrobněji povšimnu, jsou otázky a zásady spjaté s p raktickou péčí o lidovou píseň, s jejím udržováním a podporou v kulturním životě společnosti; nad těmito otázkami se Václavek několikrát zamýšlel. Víme, že na tomto poli vládne u nás a nejenom u nás - čilá činnost v mnoha směrech a že tato práce je záležitostí nejen kulturních a osvětových pracovníků v širším smyslu, ale v značné míře i naukových odborníků. Výchova na školách, pořady v rozhlase a televizi, zájem a účast tisku

15

i filmu, folkloristické skupiny a soubory, krajové i centrální slavnosti lidových písní a tanců, zpěvníčky i gramofonové nahrávky lidových písní - to všecko bezprostředně souvisí s onou dnešní "péčí o lidovou píseň", jež však má daleko starší kořeny. v oné široké a rozvětvené činnosti se vynořuje i nemálo problémů, pochybností, rozpaků a sporů, ať už plynou z jakýchkoliv příčin. Mám za to, že právě Václavkovy názory by pomohly některé z oněch pochybností vyjasnit a přispět k formulaci činnosti na tomto úseku.
      Václavkovy názory v této věci a vůbec jeho zaujetí pro praktickou péči o lidovou píseň a zpěv rostly z jeho vědeckého zájmu o folklórní píseň. Jak se sám jednou vyznal, písně se mu "staly jaksi mimoděk životním údělem", neboť od gymnasiálních roků až po universitní habilitaci v Brně znamenaly trvalý a milovaný předmět jeho odborné činnosti.2) Osou Václavkova písňového studia byla problematika českých zlidovělých písní 19. století; vedl tuto práci s širokým teoretickým rozhledem a pečlivou znalosti pramenů a dokladů a její částečné i shrnující rezultáty podal v několika desítkách článků, analytických úvah, přednášek, relací, esejů, edicí i knižních rozprav.3) Jako nikdo předtím u nás objasnil, jakou výraznou roli ve vývoji národní společností hrál měšťanský společenský zpěv; jak hluboce ovlivnil tradiční folklórní píseň venkovského obyvatelstva; a jak se v tomto procesu lidoví píseň uplatňuje jakožto činitel aktivní, tvořivý, neboť přejaté písně asimiluje a přetváří podle vlastních principů a zakotvuje je do vlastního života lidu. Protějšek studií o zlidovělé písni tvoří Václavkovy úvahy [/] o vlivu a úłoze lidové slovesnosti v písemnictví. I tu se jeví lidová tradice jako důležitý a dávající činitel: je nejenom "doplňkem" literatury, tedy "vyšší", individuální slovesné tvorby, ale je i uchovatelem, rezervoárem tradic, které se v písemnictví rychleji proměňují a zanikají, a konečně je taky oporou a zdrojem nové energie v těch okamžicích, kdy se vývoj literatury dostává do slepé uličky, kdy písemnictví zabíhá do neživotných a vyprázdněných schémat: tehdy lidová slovesnost působí jako pramen živých, zdravých a názorových podnětů. Proto Václavek pojímal poměr mezi lidovou slovesností a literaturou jako vztah komplementární, viděl v nich dvě navzájem propojené sféry, dvojjediný proud, dvě neodlučně spojené větve téže národní slovesnosti, které vyrůstají ze stejného kořene, aby se od sebe vzdalovaly a zase sbližovaly, ba ve šťastných chvílích téměř kryly."4)
      V objevitelském zájmu a jaznozřivé pozornosti, které Václavek věnoval projevům ležícím mezi literaturou a lidovou tradicí - společenskému a kramářskému zpěvu, knížkám lidového čtení 16. až 18. století, veršování samouků - se promítalo právě toto jeho universální pojetí slovesné kultury národní společnosti, vytvářené všemi svými složkami a všemi společenskými vrstvami.
      Ona naléhavá potřeba péče o lidovou píseň, nebo jak Václavek také říkal "udržování a pěstování", "podpory", "rozmnožování", "propagace", "oživení a znovuzavedení lidové písně do skutečného zpěvu", se tedy jeví jako přirozený důsledek jeho vědeckého poznání lidové písně, jejího života a hodnot; vždyť Vaclavek mluví o ní jako o "nejkrásnějším květu

16

slovesné tvořivosti lidové".5) Ale záměrná a promyšlená péče o lidovou píseň je pro Václavka záležitostí ještě širší, vpjatou do celkového pojetí národní kultury, "prostě otázkou naší kulturní politiky, jejího směru a smyslu, otázkou kulturně organizační a propagační jako mnohé jiné."6)
      Takto široce pojatá praktická péče o lidovou píseň byla u badatele, jenž se vytrvale a iniciativně obíral současným vývojem a směřováním české literatury, provázena soustavným kritickým hodnocením všech projevů a známek působení lidové poezie a vůbec lidového umění na soudobou literární a uměleckou produkci. Od sklonku třicátých let si všímal, jak "se u nás zase silně v zmáhá zájem o lidové umění",7) a jak "se po všech stránkách ohlížíme po samých kořenech svého národního života a snažíme napojit svou kulturu umělou přímo z tohoto velkého rezervoáru národních energií..."8) Věřil, že po dočasném odklonu od lidového umění a lidové poezie zákonitě nadchází opět období návratu k tomuto proudu národní kultury a že toto tradiční umění opět plodně zasáhne do života "vysoké" literatury a celého umění. Není pochyby o tom, že ono dobové porozumění pro folklór vyrůstalo ze zvláštní situace národního ohrožení v časech Mnichova a nacistické okupace, a Václavek sám tyto okolnosti výslovně zdůrazňoval.9) Komentoval a recenzoval četné takové projevy - jako antologii lidové poezie "Láska a smrt", kterou sestavili v r. 1940 básníci F. Halas a V. Holan, inscenace lidových her v D 39 E. F. Buriana, večery "živé", přednášené poezie a písní atd. v tom všem spatřoval bezprostřední důkazy svého názoru o trvalém, věčném vlivu lidové slo[/]vesnosti na literaturu a svého přesvědčení, že se opět vyplní propast mezi písemnictvím a lidovou tradicí a že v příštích desetiletích dojde "k jistému vyrovnání mezi oběma."10) Jakkoliv se však díval na tyto signály a projevy hlubšího zájmu a vlivu lidového umění s porozuměním a sympatiemi, zachovával si zároveň kritický pohled: zdůrazňoval, že by bylo nesprávné upadnout do romantického obdivu k lidové poezii, neboť ten by vyvolal jen minulostní a pasívní orirentaci a literární produkci, ale že se moderní básnictví musí zmocnit lidových tradic novým a tvořivým činem, jenž odpovídal současnému životu a soudobému vývoji literatury. Václavek sledoval s radostným vzrušením všecek onen nový současný zájem o lidové umění - ale zároveň mluvil o tom, že je nutno uvést onen zájem "na správnou cestu".11)
      Snad se podařilo ukázat, že Václavkovy myšlenky a názory na praktickou péči o lidovou píseň nebyly nějakou sentimentální zálibou pro folklórní píseň a umění ani izolovaným požadavkem, ale že vyrůstaly z celého jeho díla: že se opíraly o jeho vědecké poznání lidového zpěvu, že byly organickou součástí jeho pojetí celkové kulturní politiky ve společnosti a že tvořily protějšek a doplněk chápání vlivu lidové slovesnosti na písemnictví.
      Nyní teprve se podívejme, jak Václavek své pojetí péče o lidovou píseň konkrétně formuloval.
      (2) Podle Václavka je praktická péče o lidovou píseň nerozlučně spjata s úkoly odbornými; vědecká práce je nejenom "nutným doplňkem", ale přímo "předpokladem péče o lidovou píseň", neboť "péči

17

o píseň lidovou mohou vskutku dobře provádět nebo aspoň řídit jen lidé, kteří ji odborně studovali. Vždyť i péči o dobytek svěřujeme dnes i v nejzapadlejších krajích zvěrolékařům, a ne fušerům nebo zvěrolékařským dobrovolníkům."12)
      Protože lidové tradice se udržely při životě v různých oblastech i v různých prostředích v nestejném stupni, někde ještě dosti intenzívně, kdežto jinde slabě anebo vůbec ne, vyplývají z toho při praktickém pěstování a propagaci lidové písně odlišné postupy. Václavek zde rozlišuje na jedné straně oblasti "folklórní", kde dosud lidová zpěvní tradice žije přirozeným způsobem, "kde kvete jako kvítí a zraje jako ovoce". Mezi takové oblasti počítá Václavek u nás Moravu, jmenovitě její východní končiny - Slovácko a Valašsko - a z Čech uvádí jižní Čechy a Chodsko. Proti těmto folklórním oblastem staví jiné oblasti, kde tradiční píseň již téměř vy mizela nebo se udržuje při životě jen chabě; mluví o "krajích nefolklórních" a mezi ně patří hlavně město a městská společnost. Podle toho je třeba rozličně usměrňovat péči o lidovou píseň.
      Vkrajích folklórních je třeba především vytvořit podmínky pro to, aby tradiční lidová píseň mohla žít dál svým přirozeným životem. Jako zkušený folklorista, jenž věděl mnoho o zakotvení lidového zpěvu v prostředí a o funkci lidové písně v životě, zdůraznil Václavek na prvém místě, že "podporovat ... život lidové písně znamená podporovat hromadný, společenský život, při němž se lidoví píseň zpívá." Nejdůležitější podmínkou takového pospolitého společenského života jsou podle Václavka vesnická společenská centra, do nichž by se [/] sdružoval tamní život. Měla by to být střediska skutečná, ne snad formální nebo zdánlivá, a měl by se do nich slévat zájem a život většiny obyvatel. Jakou podobu by měla tato centra mít a jak by měla být organizována, to si Václavek netroufal jednoznačně formulovat a domníval se, že by se v tom měla pružně přizpůsobovat povaze a společenské skladbě jednotlivých krajů a míst. aby plnila svou úlohu co nejorganičtěji a nejlépe.
      Vedle těchto společenských středisek by pro uchování lidové písně ve folklórních oblastech udělaly hodně užitku i jiné instituce a opatření. Takovou roli by měla na prvém místě vykonávat škola, neboť učitelé mohou už od mládí vštěpovat dětem lásku k písni a zálibu i schopnost zpěvu. Podle Václavka by v těchto folklórních regionech měli učitelé udržovat především zásobu místních a krajových písní. z toho plyne, že by to měli být učitelé nejenom hudebně vzdělaní a zanícení, ale obeznámení s místním prostředím a tradicemi, tedy nejlépe učitelé pocházející přímo z kraje.
      Pro podporu tradiční krajové zpěvnosti by měly vycházet i populární zpěvníčky, obsahující nejlepší a nejtypičtější krajové písně. Takové sbírečky krajových písní by měly být výsledkem odborné činnosti vědeckých institucí, ale i místních sběratelů, kteří nejlépe znají místní prostředí a zpěváky a kteří i v minulosti už na tomto poli vykonali nemalý kus prace.
      Poněkud jiným směrem by se měla podle Václavka ubírat péče o lidovou píseň v o blastech nefolklórních, nebo jak říká v končinách "folkloristicky již mrtvých". Patří k nim zejména prostředí měst

18

ské, ale dnes už také i větší část venkovských regionů. Zde již není možné pěstovat lidovou píseň jako "kus místního života" a nenápadně podporovat její přirozenou existenci, nýbrž zde je třeba se zasadit o to, aby se lidová píseň stala součástí společenského zpěvu v tomto prostředí. "Zde úkol znamená pečovat o to, aby píseň lidová nebyla vytlačována z repertoáru společenského zpěvu písněmi jinými, zvláště ovšem moderními šlágry; správněji řečeno..., aby se písni lidové dostalo v tomto repertoáru náležitého podílu." Václavek si uvědomuje, že proti organickému, autentickému životu lidové písně v regionech a místech folklórních zde jde o něco mechaničtějšího, umělého, záměrného, naroubovaného. Kdybychom měli užít pojmů a termínů, jež vypracoval národopis a písňoví folkloristika v posledních dvaceti letech, dalo by se říci, že v těchto oblastech jde o "druhou existenci" lidové písně, o "sekundární", "druhotný" folklór a o jeho uvedení do zpěvu v daných oblastech. z toho rovněž vyplývá, že pozornost by se zde soustředila nikoliv přednostně na lidové písně krajové nebo místní, ale na lidové písně z české oblasti vůbec.
      Tyto úkoly by měly zprostředkovat a plnit opět některé instituce a opatření - jako zejména škola a učitelé zpěvu, nejrůznější spolky, hlavně kulturní a pěvecké, nejrůznější hudební instituce, rozhlasové pořady i populární zpěvníky lidových písní, jež by šířily dobré lidové písně v širokých vrstvách. Všemi těmito i dalšími prostředky by se mělo dosáhnout toho, aby se lidová píseň dostala do povědomí i do úst lidí a aby se jí zajistilo ve zpěvu současné společnosti místo vedle písní ostatních, hlavně vedle [/] dnešních populárních zábavných písních, jež lavinovitě zaplavují město i vesnici. Že je to vyhlídka zcela reálná, naznačil sám Václavek z rozboru jedné ankety o nejoblíbenější písni, uspořádané Lidovými novinami r. 1940. Václavek bystře použil odpovědí k obecnějšímu rozboru a ukázal, že v městském prostředí lidová píseň převažuje (přes 52 %) nad písní umělou. Nejde ovšem o folklórní písně osvojené v přirozeném prostředí a tradičními cestami, ale o písně přejaté jako "sekundární folklór", tedy jako součást společenského zpěvu. Václavek vyvodil z výsledků této ankety i některé pozoruhodné závěry další, jež by se měly stát předmětem dnešního zkoumání lidové zpěvnosti a lidové písně vůbec. Povšiml si, že mezi těmito rozšířenými lidovými písněmi v nefolklórním prostředí převažují písně moravské, hlavně slovácké, a písně slovenské nad písněmi jinými, anebo že lidové písně se udržují v oblibě déle a stárnou pomaleji nežli písně umělé.13) To jsou náměty, jež by si zasloužily podrobnějšího zkoumání i v dnešních poměrech a v širším měřítku, neboť odpovědi by řekly hodně zajímavého a důležitého o lidové písni samé, o jejím místu a funkci v povědomí a zpěvu dnešní společnosti i o skladbě a povaze dnešní zpěvnosti vůbec.
      Bylo už řečeno, že Václavek považoval vědeckou a praktickou péči o lidovou píseň za dvojjediný úkol a že odborné poznání lidové písně bylo pro něho zcela samozřejmým a nutným předpokladem jakýchkoliv kroků praktických. Ačkoliv tyto poznámky se vědomě soustřeďují na praktickou stránku onoho úkolu, bylo by proti duchu Václavkovy koncepce, kdybychom úplně pominuli nejdůležitější

19

naukové potřeby a úkoly, jež Václavek v této souvislosti vytýčil. Členily se mu do tří úseků: na úkoly studijní, vydavatelské a sběratelské.
      Bádání nad lidovou písní by se mělo podle Václavka zaměřit na dva stěžejní náročné a dlouhodobé úkoly: prvním z nich je zpracování dějin naší lidové písně od nejstarších dob až do současnosti, a druhým zevrubné poznání života lidové písně, to znamená jejích nekonečných a pestrých proměn v závislosti na nejrůznějších činitelích, i její funkce v lidovém životě. Dějiny lidové písně by tvořily významný doplněk společenských a kulturních dějin národní společnosti; a poznání života folklórní písně by umožnilo odhalit specifické zákonitosti ovládající lidovou tvorbu a zároveň také - zde opět vidíme, jak Václavek stále spojoval naukové poznatky s praktickými záměry - by dovolilo "zasahovat odborně do života písně lidové v lidu,"14) tedy provádět zasvěceně praktickou péči o lidovou píseň.
      Velkou váhu kladl Václavek na úkoly ediční. Všecka odborná činnost na tomto poli by měla podle něj směřovat k monumentální odborné edici českých lidových písní, jež by podala průřez folklórní písňovou tradicí podle jednotlivých druhů a v podrobných komentářích by osvětlila rozšíření, vývoj a proměny každé písně. Václavek soudí a snad se v tomto rozvrhu opírá o nějaký celkový plán tehdejšího Státního ústavu pro lidovou píseň, s nímž těsně spolupracoval -, že tato velká vědecká edice by měla být rozdělena do devíti svazků písně ze 14. až 17. století, písně duchovní, epické písně, lyrické písně z Čech, lyrické písně z Moravy [/] a Slezska, taneční písně, obřadní písně, písně kramářské a písně zlidovělé. Jak známo, sám se ujal spolu s Robertem Smetanou práce na posledně jmenovaném oddílu a jen smrt překazila, aby toto široce založené dílo bylo dovedeno zcela do konce.15)
      Vedle této monumentální vědecké edice se přimlouval i za vydávání populárně zaměřených zpěvníků určených pro širší praktickou potřebu. Měl za to, že takové populární zpěvníčky by se měly opírat o výsledky práce na oné velké vědecké edici a že jejich příprava vyžaduje vysokou míru odbornosti, jinak že bude vycházet materiál zbytečný a celá činnost bude plýtváním sil a prostředků. Tyto populární zpěvníčky pro praktickou potřebu by měly být v zásadě dvojího druhu: jednak krajové soubory, podávající průřez nejcharakterističtějšími písněmi jednotlivých regionů, jednak antologie obsahující dobré a oblíbené písně z celého českého území. k obojímu je zapotřebí zasvěcených odborných znalostí. ale zejména k přípravě krajových zpěvníků, neboť jen znalec je s to na základě širšího porovnávacího materiálu stanovit, které písně jsou krajově vskutku příznačné.
      Jaký význam Václavek přikládal edičním úkolům, je zřejmé z jeho vlastních počinů: nejen že připravoval svazek zlidovělých písní pro onu zmíněnou velkou vědeckou edici, ale ujal se spolu s R. Smetanou reedice "Moravských národních písní" F. Sušila z r. 1860,16) vydal populární, důkladně připravené antologie kramářských písní17) i písní společenských,18) a pomýšlel i na další edice - na antologii žertovných a satirických písní z Moravy, na reedici staré sbírky Rittersberkovy "České národní

20

písně" z r. 1825, na antologii slovenských písní, na soubor písní z revolučního roku 1848 i na veliký výběr "České dějiny v písni."19) Tyto písňové edice, ať už realizované anebo jen připravované či zamýšlené, mají své paralely ve Václavkových počinech na poli lidové a pololidové prózy.20)
      Třetím úsekem vědecké péče o lidovou píseň se Václavkovi jeví úkoly sběratelské. Podrobný rozbor dějin zájmů o českou lidovou píseň, kritické zhodnocení sběratelských metod a výsledků i neustálá práce s folklórními prameny Václavka dobře poučily, jaké mezery a nedostatky mají starší sbírky. Proto mluvil v této souvislosti o potřebě "nového a lepšího sbírání."21) Poukazoval na to, že je nutné připravit systematický plán sběru: odstranit bílá místa na sběratelské mapě, neboť některé oblasti byly vysbírány poměrně podrobně nebo dobře, zatímco jiné regiony nedostatečně; opakovat sběry v místech, kde se sbíralo před delší dobou, neboť taková časová konfrontace objasní změny, jež se v lidovém zpěvu odehrávají; klást důraz na vnější dokumentaci a pasportizaci písně, neboli jak sám napsal, "položit našim sběratelům na srdce, aby nezapisovali prostě jen píseň, nýbrž aby nám o písni zapsali vše, co se o ní dovědí. Pak teprve budeme moci reprodukovat píseň v jejím životním prostředí, pak teprve bude stát ve sbírce před námi živá a ne jako preparovaný motýl, připíchnuty špendlíkem,"22) pořizovat obraz současného repertoáru, sbírat nově vznikající písně, podrobně poznat repertoár jednotlivých vynikajících zpěváků i repertoár jednotlivých společenských vrstev. což umožní hlouběji proniknout do života písně a poznat její sepětí s li[/]dovým životem; a posléze studovat pomocné prameny pro poznání lidové písně - jako písně kramářské, rukopisné zpěvníčky, společenské zpěvníky atd.23) Sběratelské postuláty, jež Václavek vyslovil, odpovídají směru, jímž se moderní písňová folkloristika v posledních desetiletích ubírala, ale jež v žádné zemi v celém rozsahu doposud neuskutečnila. Václavkova vlastní činnost na sběratelském poli se vlastně omezila na jediný úsek - na výzkum pomocných pramenů pro studium lidové písně.
      (3) z podaného přehledu vysvítá, že Václavek předestřel uvážený program praktické péče o lidovou píseň, zapojený jak do širšího kulturně politického plánu, tak do vědeckého folkloristického bádání. Tyto Václavkovy náměty neztratily na své podnětnosti ani z odstupu více než třicet roků, co uplynuly od doby. kdy byly formulovány. Co a jak by z nich dnešní kulturní politika mohla a měla využít, to přesahuje, zdá se mi, rámec tohoto článku, a mělo by se stát předmětem úvah na širším fóru. Nicméně považuji za užitečné připojit aspoň několik předběžných poznámek v tom směru.
      Mám předně za to, že Václavkovo pojetí péče o lidovou píseň lze bez obtíží rozšířit i na jiné oblasti lidového umění - na lidovou hudbu, tanec, dětský folklór, výtvarné projevy atd. Otázky a úkoly, jež se nad nimi kladou, mají v podstatě stejný obsah.
      Mnohé z požadavků, jež Václavek kdysi pro praktickou péči o lidovou píseň vyslovil, se v posledních letech vrchovatě splnily, ba vývoj je ještě daleko

21

překonal. Došlo k oné situaci, kterou Václavek předpověděl v r. 1940: "V poměru k lidové písni bývají období, kdy se obecná pozornost od písně lidové odvrací, ale ta zase vystřídávají dosti pravidelně doby, kdy se těší oblibě, je studována, milována a zpívána. Myslím, že vstupujeme právě do období mocného příklonu k písni lidové." 24) Folkloristické skupiny a soubory lidové tvořivosti, regionální i nadkrajové nebo přímo celostátní a mezinárodní slavnosti, přehlídky a soutěže lidových písní a tanců, působení televize a filmu - to všecko jsou nové významné faktory v udržování a šíření lidové písně, o nichž Václavek před třemi desítiletími výslovně vůbec ani neuvažoval. Ale jiné jeho náměty se nepodařilo v plné míře splnit. Když vzpomeneme, jaký význam přikládal Václavek úloze krajových a populárních zpěvníčků různého typu pro šíření lidových písní, a porovnáme to s posavadními výsledky, nezbývá než si přiznat, že po dočasném rozběhu před dvaceti roky jsme zde zůstali v půli cesty. Lépe se nevede ani s plány na edice větších písňových sbírek, jejichž žeň je rovněž poměrně chudobná a jejichž počet se vlastně stále snižuje. Všecky tyto ediční záměry narážejí, jak se zdá, hlavně na vydavatelské zábrany přímo v nakladatelstvích.
      Ačkoliv hranice mezi "folklórními" oblastmi, jak o nich mluvil Václavek, se dala i v jeho době stanovit jen zhruba, má tato diferenciace plné oprávnění a Václavek také správně nastínil odchylný postup v péči o lidovou píseň podle toho, o jakou oblast jde: na jedné straně podpora organického života místní a krajové zpěvní tradice, na druhé straně [/] umělá propagace lidové písně v zpěvním fondu. Protože hranice mezi oběma typy oblastí je plynulá, rovněž oba tyto postupy a prostředky se často vlastně stýkají a prolínají. Za poslední čtyři desetiletí se však očividně sféra "folklórních" regionů zužuje, staré autentické tradice se v nich dále drobí a rozpadají a přibývá oblastí "folkloristiky už mrtvých". To znamená, že se rozšiřuje ono pole, kde praktická péče o lidovou píseň se stává záležitostí výchovy k zpěvnosti vůbec, kde se lidová píseň uměle roubuje do zpěvu širokých vrstev a kde se jaksi zvenčí prosazuje do jejich zpěvního repertoáru vedle ostatních písní. Jinými slovy, propagace a péče o lidovou píseň se přesouvá stále víc ze sféry přirozeného folklórního života do sféry záměrného folklorismu. Ostatně i ve "folklórních" regionech v životě folklóru tyto rysy folklorismu, "druhého bytí" už dlouho víc a víc sílí, i když zde mají trochu odlišnou povahu. Tento vývoj vyzývá, abychom věděli co nejvíce o tendencích, prostředcích, cílích i úskalích folklorismu. Ačkoliv se u nás za posledních více než dvacet roků stal folklorismus mimořádně rozsáhlým a mocným hnutím v nejrůznějších oblastech a zejména na poli lidové písně, hudby a tance, chybí vlastně jeho odborný naukový výklad, jeho teorie. Folklorismus se provádí více méně jen prakticky a živelně, anebo jej někdy národopisní odborníci s mechanickým podceněním stavějí proti "původnímu", "starému", "autentickému" folklóru. Zde by však měl místo toho nastoupit podrobný a věcný vědecký rozbor a interpretace, aby ono silné a pestré folkloristické hnutí, jež představuje výraznou položku v současném kulturním dění, dostalo bez

22

pečný základ, na němž by se rozvíjelo co nejpřirozeněji a bez krizí a omylů.
      To opět připomíná Václavkův požadavek, aby praktická péče o lidovou píseň a lidové umění se opírala o věcnou, odbornou znalost lidové písně, jejího života a jejího životního prostředí a aby vě[/]domí hodnot tradiční kultury nezplanělo v jalový obdiv a živelný prakticismus, nýbrž abychom je dokázali zužitkovat tvořivě a zasadit do souhry sil dnešního kulturního života, neboli řečeno s Václavkem, abychom onomu všemu zájmu a činnosti dovedli "dát správný směr."25)

23

Poznámky
1.
      Této problematice je věnován můj příspěvek "Místo lidové slovesnosti v koncepci literatury u B. Václavka", přednesený na konferenci "Václavkova Olomouc 1972".
2.
      Moje nejmilejší písnička. Lidové noviny 48, č. 151, 24. 3. 1940, nedělní příloha, s. 8. Přetištěno v sborníku B. Václavek, Olidové písni a slovesnosti, Praha 1963, s. 268-269. - Většina prací, jež cituji v tomto článku, byla přetištěna v tomto jmenovaném sborníku, anebo v sborníku B. Václavek, Očeské písni lidové a zlidovělé, Praha 1950 (za spolupráce R. Smetany ). Budu proto citovat Václavkovy myšlenky z těchto sborníků a jen výjimečně budu uvádět také původní pramen.
3.
      Všecky tyto Václavkovy práce (některé napsané spolu s R. Smetanou) byly edičně shrnuty ve jmenovaných dvou sbornících. Jako samostatně vydané práce je k nim třeba připojit Václavkovu habilitační rozpravu "Písemnictví a lidová tradice" Olomouc 1938, 2. vyd. Praha 1947 a antologii B. Václavek R. Smetana, "České světské písně zlidovělé, I. Písně epické", Praha 1955.
4.
      Lidová píseň a česká poezie (1939), Olidové písni,s. 187.
5.
      Lidová píseň znovu objevena (1940), Olidové písni,s. 240.
6.
      Co jsme dlužni lidové písni (1940), Olidové písni,s. 263.
7.
      Ksoučasnému zájmu o slovesné umění lidové (1938), Olidové písni, s. 183.
8.
      Lidová píseň znovu objevena (1940), O lidové písni,s. 237-238.[/]
9.
      V úvaze k současnému zájmu o slovesné umění lidové (1938) říká Václavek: "Tento zajímavý zjev je jistě inspirován naší národní situací, která žene umělce k samým základům naší umělecké tradice." (O lidové písni, s. 183).
10.
      Funkce lidové poezie v českém vývoji literárním (1939), Olidové písni, s. 207.
11.
      Ksoučasnému zájmu o slovesné umění lidové (1938), Olidové písni, s. 186.
12.
      Co jsme dlužni lidové písni (1940), O lidové písni,s. 261. - Také následující výklady a citáty jsou brány z jmenovaného článku, jenž je v sborníku Olidové písni a slovesnosti publikován na s. 260-273. Stejnou problematiku probral Václavek i v článku Jak ukojit hlad po lidové písni? (Lidové noviny 3. a 4. 1. 1940), nyní v sborníku Očeské písni lidové a zlidovělé, s. 267-270.
13.
      Život písní, obraz dnešního společenského zpěvu českého (1940), Olidové písni, s. 270-271.
14.
      Co jsme dlužni lidové písni (1940), Olidové pisni,s. 264.
15.
      První svazek této edice vyšel pod titulem České světské písně zlidovělé, I. Písně epické, Praha 1955. k celkovému stavu práce na dalších svazcích srov. V. Pletka, Význam odkazu Bedřicha Václavka pro další rozvoj marxistické folkloristiky, Český lid 58, 1971, s. 321-341; tam je uvedena i další literatura.
16.
      Reedici klasické sbírky F. Sušila připravil Václavek spolu s R. Smetanou; vyšla v r. 1941 a znovu po válce v r. 1951.
17.
      České písně kramářské, Praha 1937, 2. vyd. Praha. 1949.

24


18.
      B. Václavek - R. Smetana, Český národní zpěvník, Praha 1940, 2. vyd. Praha 1949.
19.
      O tom informují poznámky editora J. Dvořáka k souboru O lidové písni a slovesnosti, s. 355-356, 359360, 360-361. - "Písně roku 1848" vydala po válce J. Václavková (Praha 1948), která dokončila záměr svého manžela.
20.
      Historie utěšené a kratochvilné, Praha 1940; o dalších Václavkových záměrech na tomto poli píše J. Dvořák, Olidové písni a slovesnosti,s. 357-361.
21.
      Co jsme dlužni lidové písni (1940), OLidové písni,s. 266.
22.
      Jak ukojit hlad po lidové písni? (1940), Očeské písni lidové, s. 270.[/]
23.
      Těmto pomocným pramenům věnoval Václavek i speciální úvahy: Odůležitosti rukopisných zpěvníků lidových pro studium lidové písně (1924), Očeské písni lidové, s. 64-67; Pomocné prameny pro studium písně lidové (1925), O české písni lidové, s. 68-76; Jak katalogizovat kramářské písně (1938), Očeské písni lidové,s. 102-110 (spolu s R. Smetanou); Ošpalíčcích (1933), O lidové písni, s. 114-116; Ovědecké zpracování kramářské písně (1934), Olidové písni, s. 116-120 aj.
24.
      Lidová píseň znovu objevena (1940), Olidové písni,s. 236.
25.
      Co jsme dlužni lidové písni (1940), Olidové písni,s. 260.

25

BEDŘICH VÁCLAVEK AND THE CARE OF THE FOLK - SONG
(Summary)

The outstanding Czech literary theor[et]ist, critic and folklorist Bedřich Václavek (1897-1943 Oswiecim) regarded a folk-song as the value which is necessary to be systemically cared of so that it should outlast in cultural life of the society. By Václavek this care must be based on the profound scientific knowledge and must become its practical continuation. In the regions with living folklore. where the traditional folk-song preserved, it is necessary to support its [s][n]atural life. Here the main condition is to form cultural centres where the life of the village would concentrate. On the other hand in the regions where folklore is already dead (nowadays in most of the Czech and Moravian regions), it is necessary to popularize the folk-songs again and to secure[/] them their place in social singing along with other songs, chiefly the modish ones. Schools, cultural and singing associations, broadcasting, song-books, etc. are to become the means of such popularization.
      Scientific tasks are also an important part of the care of the folk-song. In the field of research Václavek raised two main tasks: the history of the folk-song and the life of the folk-song. As for the tasks of edition he supported the composition of the monumental nine-volumed edition which would represent, according to the individual genres, the complete Czech folk-song. Together with R. Smetana, Václavek arranged a volume of the songs which became folk. Václavek also suggested the new tasks and methods concerning the collecting of the songs.

26

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. X. - 1973, č. 1

VÝSTAVA SLOVÁCKA 1937 A VÝVOJ LIDOVÉ VÝROBY NA SLOVÁCKU [obsah]

Josef Jančář, Uherské Hradiště
      V minulosti byla lidová kultura na Slovácku především předmětem kulturního a historického zájmu, k němuž se postupně připojovaly i snahy o řešení hospodářských a sociálních otázek Slovácka. Tento vývoj zájmů se projevil i v námětech na výstavy o životě Slovácka, jež se od počátku 20. století v Uherském Hradišti objevovaly. Mezi první takové návrhy patřila příprava výstavy lidové kultury pro rok 1915, která se však nekonala, neboť už do její přípravné fáze zasáhla první světová válka.1) Po znovuotevření Slováckého muzea v roce 1931 se začaly objevovat nové úvahy o vybudování výstavy Slovácka, jež by ukázala, jaké kulturní bohatství se zde dosud v lidovém prostředí uchovalo a jakou bohatou minulost má lid této oblasti.
      V tomto duchu podal v roce 1935 Muzejní a archeologický spolek Slovácké muzeum městské radě v Uherském Hradišti návrh na uspořadání výstavy Slovácka v roce 1936. Protože však v roce 1936 měla být uskutečněna středomoravská výstava [/] v Přerově, odpověděla městská rada Slováckému muzeu počátkem roku 1936, že "...bylo jednomyslně usneseno na podnět muzejního a archeologického spolku Slovácké muzeum v Uherském Hradišti uspořádat v roce 1937 výstavu moravského Slovácka v Uherském Hradišti a zainteresovati o ni místní i okolní kulturní, hospodářské, živnostenské a jiné organizace. Zároveň usneseno jednomyslně, aby po příkladu města Přerova, které pořádá podobnou výstavu letos, bylo město, co se týče financování, od tohoto podniku odpoutáno a aby byla za tím účelem utvořena společnost s omezeným ručením, kterýž úkol by připadl zřizujícímu výboru, který nutno utvořiti ihned prostřednictvím muzejního spolku..."2)
      V tomto usnesení městské rady se už objevuje širší pojetí výstavy, jíž by se měly zúčastnit také všechny hospodářské a živnostenské organizace tehdejšího Slovácka. Stále více se ukazovalo, že výstava nemůže být jen přehlídkou lidových uměleckých tradic, krojů, zvyků a slavností, nýbrž že musí

27

ukázat život Slovácka ve všech jeho vztazích a vývoji až do současnosti. Výzva městské rady k utvoření družstva, jež by realizovalo výstavní program, byla přijata a navrhovatelé výstavy zpracovali podle vzoru Přerova stanovy družstva. Návrh se setkal s dobrým ohlasem nejenom v hradišťské veřejnosti, ale na celém Slovácku. Po ustavující valné schůzi bylo nové družstvo od 1. dubna 1936 zapsáno do rejstříku společenstev pod názvem Národohospodářské družstvo Slovač, zapsané společenstvo s ručením obmezeným.3)
      Různorodost hospodářských i kulturních zájmů členů družstva Slovač vytvořila podmínky pro skutečně široký program výstavy i předpoklady pro budoucí družstevní podnikání v oboru lidové umělecké výroby. Nešlo už o obnovený program národopisné výstavy, jejíž přípravu v roce 1914 přerušila světová válka, ale o zcela nový přístup k dalšímu vývoji Slovácka. Proto se členové výstavního výboru rozhodli pro nejširší spolupráci se všemi podniky, organizacemi a společenskými institucemi tak, aby výstava vycházela z nejširší základny současného života Slovácka a mohla představit jeho soudobý komplexní obraz i obraz jeho dějin a budoucích záměrů.
      Už v létě roku 1936 zřizuje družstvo Slovač výstavní kancelář, jejímž ředitelem se od 1. září 1936 stává Adolf Roštlapil, reklamní konsulem z Brna. Práce kanceláře se začaly rychle rozvíjet a už 3. října 1936 vychází první číslo Věstníku Výstavy Slovácka 1937. Věstník otiskuje stanovy nového družstva, seznamy přihlašujících se členů, výstavní informace a propagační články a postupně se stává [/] významným prostředkem propagace výstavy a odrazem prvních kroků nového družstva.4)
      Hlavním projektantem výstavy se stal známý brněnský architekt Václav Roštlapil, který ve spolupráci s řadou dalších architektů, výtvarníků a odborných spolupracovníků řešil výstavu velkoryse. Dobrá propagace a velkorysý přístup k budování výstavního areálu přispěly k tomu, že Výstava Slovácka 1937 se stala tehdy nejvýznamnější akcí roku v Československu. Protektorství nad výstavou převzal president republiky a čestné předsednictví předsedové sněmovny a senátu Národního shromáždění, řada ministrů, představitelé politických stran a významné osobnosti tehdejší zemské správy.5) Výstava byla situována v areálu Smetanových sadů a k instalaci řady oborů byly využity tehdejší hradišťské školy a některé veřejné budovy. Hlavní část výstaviště byla věnována expozicím průmyslu, obchodu a živností s oddílem podomácké lidové výroby. Na přilehlém stadiónu Slovácké Slavie se pak odbývaly nejrůznější druhy národopisných slavností a tělovýchovných vystoupení. k nejvýznamnějším národopisným dnům patřila vystoupení u příležitosti návštěvy presidenta republiky na výstavě. Vystoupily zde tehdy v jednom programu: Jízda králů z Hluku, Úvodnice z Velké n. V., Rohatce, Hroznové Lhoty, Hluku, Vlčnova, Kunovic a Mařatic, pořad Skakání na konopě předvedly Ratíškovice, velikonoční klepání děti z Nedachlebic, Královničky předváděly děti z Mařatic, fašankové průvody skupina z Velké n. V., Pod šable předvedli Straňané, hody Lanžhoťané, zpěvy rekrutů chlapci

28

z Mistřína a dožínky národopisná skupina ze Starého Města.
      Jestliže hlavní část expozic byla obrazem hospodářských úspěchů drobné buržoasie na Slovácku v té době, národopisné expozice na výstavišti a ve Slováckém muzeu i národopisné dny v přírodním hledišti stadiónu odrážely sílu a bohatství tvůrčích podnětů, jež tehdejší společnost nebyla sto podchytit a využít k rozvoji sociálního i duchovního života celého Slovácka v tehdejší době. Zajímavě tuto skutečnost vystihl v Lidových novinách Fr. Píšek: "...nestačí prchavý podiv pro pestré suknice, výskavý jásot veselí při muzice, jako nestačí pohrdavě odmítnout folklór, kterýmž pojmem se mnohdy zaměňuje lidová kultura jako věc, které už dávno odzvonili. Tohle nám nejen názorně vykládá, ale i důtklivě vštěpuje expozice univ. profesora Vladimíra Úlehly a jeho spolupracovníků Václava Roštlapila, Marty Úlehlové a Viléma Hanka, nazvaná Trvalé hodnoty lidové kultury. Je tu malý práč, který vyzývá k při, jež stojí za to, aby se o ni lidé třeba chytli v křížku. v téhle průhledné vitrině, jejíž skleněné stěny mluví dovnitř i navenek, je jednotící myšlenka, tady se nám v úhrnné pestré výstavní směsi nejen říká nejvíc, ale také jsme tu nejvíc nuceni přemýšlet. Expozice při svém hlubokém ponoření do lidového života se dovedla vyhnout úskalím stát se folklórem a zdařile promítla lidový život v jeho pravé podobě a vzájemných vztazích... Ukázala nám, že lid si ve svém plynulém vývoji uměl vytvořit řadu trvalých hodnot a principů, které se leckde stýkají s principy moderního života, který k nim často sahá a obměňuje je [/] v dokonalejší formě, zatímco lid se jich zvláště v přelomu posledních desetiletí šmahem vzdává, aniž dostal náhradou vyšší vývojový stupeň. Slovácko potřebuje takový hospodářský a sociální život, který by umožnil i tvůrčím silám jeho lidu znovu se uplatnit..."6) Pokrokový novinář tak vystihu je základní tendence zařazení významných prvků lidové tradice do soudobého života moderní společnosti.
      Výstava Slovácka 1937 vedle hospodářského a morálního prospěchu jak městu Uherskému Hradišti tak celému Slovácku, přinesla i mnohé cenné podněty, jež byly teprve později a postupně realizovány a dostalo se jim výrazné podpory teprve zřízením Ústředí lidové umělecké výroby v roce 1945, jehož členem a spoluzakladatelem se stalo právě družstvo Slovač v Uherském Hradišti. Toto družstvo nezaniklo likvidací výstavy, nýbrž ve spolupráci s nově vzniklým družstvem SLUM (Slovácké lidové umění moravské), jež bylo zapsáno do rejstříku společenstev 15. 11. 1939, zahájilo konkrétní organizační i výrobní činnost v oboru lidové umělecké výroby na Slovácku.7) Družstvo začalo pracovat v obtížných válečných podmínkách. Zpočátku jednak zřídilo vlastní dílny na výrobu konfekce, zdobené výšivkou, jednak organizovalo podomáckou výrobu vyšívaných stolních pokrývek a prádla. Ale spolu s družstvem SLUM, které vytvořilo na Slovácku společnou kancelář družstev Slovač v Uh. Hradišti, Lidové tvorby v Uh. Brodě, Slovácké výroby v Hodoníně, Javořiny ve Veselí nad Moravou a SLUM v Uh. Hradišti, se podílelo na mnoha velkorysých kulturních akcích.

29


      Mezi významné počiny patřila spolupráce s tehdejším docentem A. Václavíkem, který tehdy budoval ve Slováckém muzeu národopisné oddělení. Pod Václavíkovým vedením byly už v roce 1943 zahájeny sběratelské akce na získání dokumentačního materiálu, který by umožnil poznat a uspořádat technologické i ornamentální prvky v lidové výrobě hlavně na Slovácku a využít je pro zvelebovací činnost v lidové výrobě. Sem patří i pomoc při sběru materiálu a výroba štočků pro knihu Výroční obyčeje a lidové umění, již vydal A. Václavík už jako profesor university v Brně. Na pozadí této národopisné práce krystalizovaly postupně i nové myšlenky o formách péče a způsobu záchrany a rozvoje lidové umělecké výroby po válce. k zajímavým skutečnostem patří proto porada představitelů družstva DORKA Praha s pracovníky družstva Slovač o společném postupu v nové organizaci lidové umělecké výroby, pořádaná v Uherském Hradišti v roce 1943.8) Dalším podnětným krokem bylo zřízení uměleckoprůmyslové školy, zaměřené k potřebám lidové umělecké výroby, jejímž ředitelem byl jmenován ing. arch. Vladimír Bouček, pozdější vedoucí Vzorkových dílen Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti.9)
      Po vzniku Ústředí lidové umělecké výroby v Praze roku 1945 se začaly uplatňovat v praxi nové zásady péče o lidovou uměleckou výrobu. Pro její zvelebování byly vytvářeny podmínky především výzkumy tradičních lidových technologií a tvarosloví a v jednotlivých družstvech - členech ÚLUV - byly nově formulovány úkoly výroby [/] tak, aby se zamezilo výrobě kýčů a byla koordinována struktura programů. Družstvu Slovač byla v družstevní síti lidové umělecké výroby stanovena struktura výroby tak, že podstatnou část tvořila výroba krojů a krojových součástek pro celou ČSR, doplňkem pak byla výroba vyšívaných stolních pokrývek a oděvů, zdobených výšivkou.
      Že tento úkol družstvo splnilo dobře, dokazuje řada souborů lidových písní a tanců v celé republice, pro něž Slovač zhotovila kroje, stejně jako síť obchodů textilem, pro niž družstvo Slovač dosud dodává součástky všedního krojového odívání. Podkladem pro tuto činnost byla vlastní dokumentace krojů, pořízená Vladimírem Červinkou.10) Také v současné době družstvo zhotovuje kroje, především pro soubory lidových písní a tanců, avšak hlavním výrobním programem je výroba módního odívání s využitím tradičních zdobných prvků, především výšivky.
      Příležitost pětatřicátého výročí Výstavy Slovácka a vzniku družstva lidové umělecké výroby Slovač, k níž byl tento článek napsán, není jen důvodem k připomínce zajímavého regionálního podniku a jeho vzniku, ale také podnětem k úvaze o uskutečnění podobné výstavní akce v novém období života Slovácka, v období budování jeho socialistického životního stylu, v němž by tradice mohly podněcovat nové tvůrčí záměry v této části Moravy. Výstava Slovácka v roce 1937 a vývoj družstva Slovač jsou v mnoha směrech také součástí dějin národopisné práce na Slovácku, jejíž rozmach v posledních letech nelze srovnávat s dávnými skromnými začátky, ale také na ně nelze zapomínat.

30

Poznámky
1.
      Viz o tom podrobněji J. Jančář, Slovácké muzeum 1914-1964, Kultura a tradice sv. 1, Uherské Hradiště 1965.
2.
      Viz J. Jančář, Slovácké muzeum, str. 14.
3.
      Viz Podnikový rejstřík, Městský soud Brno, Do 365/50. Prvním předsedou družstva Slovač se stal starosta města M. Garlík, dále byli členy představenstva ing. V. Stancel, J. Novák, V. Kučera, ředitel Slováckého družstva hospodářského, Vladimír Červinka, ředitel městské spořitelny, JUDr. E. Tománek, předseda Muzejního spolku, MVDr. M. Janík, ing. J. Jaroš, Š. Slavotínek, Vl. Graca, JUDr. M. Skácel, Fr. Valentík, JUDr. M. Rašín, A. Hort, dr. V. Najbrt a R. Starý.
4.
      Věstník vycházel od 3. 10. 1936 do 24. 7. 1937 a kromě tištěných čísel vycházela i příležitostná cyklostylovaná vydání s organizačními pokyny. Věstník je uložen v okresním archivu v Uh. Hradišti v souboru dokladů o Výstavě Slovácka 1937.
5.
      Viz Katalog. Výstava Slovácka 1937, Uherské Hradiště, redigoval B. B. Buchlovan, graficky upravil B. Němec. v katalogu je uvedeno přes tisíc jmen [/] osobností, které přijaly pozvání do předsednictev a výkonových výborů výstavy.
6.
      Viz Fr. Píšek, Slovácko na přelomu, Lidové noviny č. 393 ze dne 7. 8. 1937.
7.
      Družstvo SLUM bylo zapsáno do podnikového rejstříku pod č. IX-185, srv. i Okr. archiv Uh. Hradiště, sign. 4-2-g, 1940, zachycující účel a cíl činnosti družstva. v roce 1948 splynulo družstvo SLUM se Slovačí úplně.
8.
      Viz Teodor Pistorius, Lidová a umělecká výroba, Praha 1946, str. 36-38.
9.
      Viz J. Jančář - M. Horčička, 15 let péče o Iidovou uměleckou výrobu v Uherském Hradišti, Umění a řemesla 1962 str. 204-211. Autor nalezl několik málo dokladů k činnosti družstva SLUM, jimiž tehdejší údaje v tomto článku doplňuje.
10.
      Organizační práce Vl. Červinky při zvelebování lidové umělecké výroby i jeho dokumentační činnost pro krojové oddělení Slovače je vzpomenuta v připravované práci o vývoji lidové umělecké výroby na Slovácku.

31

DIE AUSSTELLUNG DER MÄHRISCHEN SLOWAKEI IM JAHRE 1937 UND DIE ENTWICKLUNG DER VOLKSPRODUKTION IN DER MÄHR. SLOWAKEI
      Zusammenfassung

In der Vergangenheit war die Volksproduktion vorwiegend das Objekt des kulturell-historischen Interesses und erst durch den Fortgang der Industrialisation des Gebietes drang auch hierher die Bedürfnis der wirtschaftlichen Ausnützung vor. Die Bestrebungen nach Organisation der Volkskunsterzeugung in der Mähr. Slowakei entstanden schon vom Anfang der 20. Jahrhunderts, jedoch erst im Jahre 1936 schuf man die erste Genossenschaft, deren Ziel nicht die Organisation der Erzeugung, sondern nur die Konzentration der Produkte in der Ausstellung war. Es war die Genossenschaft "Slovač" in Uherské Hradiště, welche zugleich die Organisierung der Ausstellung der Mähr. Slowakei im Jahre 1937 übernahm. Diese Aus[s]tellung vor allem in der Exposition des Univ. Prof. Vladimír Úlehla und seiner Mitarbeiter unter dem Titel "Dauerwerte der Volkskultur" zeigte zum ersten Mal, dass das Volk in seiner Entwicklung mehrere Dauerwerte und Prinzipe für sich bilden wusste, welche irgen[/]dwo die Prinzipen des modernen Lebens berühren, das nach diesen oft greift und dieselbe in der vollkommener Form ändert. Dieser Grundsatz wurde auch die Tätigkeitsaches der Genossenschaft "Slovač", nach und nach weiterer Genossenschaften, welche in der Mähr. Slowakei in Jahren des II. Weltkrieges entstanden. Der Autor beschreibt die Entwicklung der neuen Organisation der Volkskunsterzeugung in Mähren, welche die Anregung zur Bildung der ganzstaatlichen Organisation dieser Tätigkeit au f Grund vom Gesetz über die Volkskunsterzeugung vom Jahre 1945 gab. Nach diesem Gesetze wurde die Förderungstätigkeit in der Zusammenarbeit mit den Ethnographen und bildenden Künstlern auf genommen, und der einigende Faktor dieses Prozesses ist die Hauptstelle der Volkskunsterzeugung geworden, welche die Traditionen dieser Produktion bis zur Gleichzeitigkeit entwickelt.

32

ZPRÁVY A RECENZE

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

"Řehtáci" [obsah]


      Život našich předků byl ještě koncem minulého století spjat s církevním rokem, což výrazně zobrazila např. B. Němcová v "Babičce" nebo bratři Mrštíkové v "Roku na vsi". z mnoha zvyků a obyčejů se však pouze některé uchovaly na našem venkově až do současné doby. k nim patří i "řehtání" v tzv. "Svatém týdnu". v mém dlouholetém působišti Všetatech - se tento velikonoční obyčej dosud zachoval a řídí se přesnými pravidly.
      Již počátkem "postu" se konaly mezi školní mládeží porady o sestavě "řehtáků", kteří byli rozděleni na několik "přísně hájených" úseků. Asi čtrnáct dnů před velikonocemi přišel v přestávce do třídy některý "starší pán" a rozdal hochům úhledně napsané lístečky s jménem "řehtáče" i "šarže", jež byla přesně určena, a upozornil každého, kdy a kam se má dostavit. Od té chvíle nastaly chlapcům starosti, jak si opatřit pořádnou řehtačku. Obvykle se obrátili [/] na rodiče a ti zase na příbuzné, zda jim nezbyla řehtačka po starších škole již odrostlých - chlapcích, kteří již nechodili "řehtat". Používaly se řehtačky různých druhů, např. klapačka, ruční řehtačka, kolovrat zvaný "macek", menší kolovrat, který se drží pod paždí, a trakař. "Klapáči" bývali mezi "řehtáky" přehlíženi, protože dělali malý "rámus". Největší pýchou pro chlapce byl pořádný kolovrat se dvěma prkénky, který, jak se říkalo, hodně "řval". "Řehtáci" byli rozděleni podle stáří: 1. "mladší řehták" - 7 letý, 2. "starší řehták" - 8 letý, 3. "mladší noclehář" - 9 letý, 4. "starší noclehář" - 10 letý, 5. "mladší jidáš" - 11 letý, 6. "starší jidáš" 12 letý, 7. "mladší pán" - 13 letý, 8. "starší pán" - 14 letý.
      Vyučování ve škole skončilo vždy na "škaredou středu". Druhého dne - na "Zelený čtvrtek" - se "řehtáci" dostavili přesně v 11.45 hodin na dohodnuté místo - seřadiště. Kolem nich se shromáždilo plno "čumilů" [/] děvčat a malých dětí s rodiči, Když přišel některý z chlapců s novým kolovratem, všichni účastníci jej vyzkoušeli, Někdy pochválili, jindy se nad ním ušklíbli.
      Jakmile se všichni "řehtáci" sešli, "starší páni" j;e .počali řadit a "mladší páni" jim při tom pomáhali, Dopředu byli zařazeni nejmenší "řehtáci" s klapačkami, dozadu se postavili "starší páni" s kolovraty. Zcela vpředu byly vždy trakaře. Malí "řehtáci" někdy nedovedli s trakařem zatočit a každou chvíli narazili do zdi nebo do sloupu. "Starší páni" jim museli dokonce na rozích ulic trakaře nadhazovat.
      Seřazeni po dvou dali se "řehtáci" na pochod. Byl to strašený rámus, když všechny řehtačky spustily. Nebylo slyšet slova a "řehtáci" na sebe křičeli. k tomu se přidal z mnoha stavení zuřivý štěkot čtyřnohých hlídačů. "Řehtáci" kráčeli pekelným hřmotem jako omámeni, neboť pro ně byl tento hluk "rajskou hudbou". Čepice měli smeknuty pod paždí nebo zavěšeny na předku kolovratu.

33

Projíždělo se všemi ulicemi vesnice, až se došlo ke kříži uprostřed návsi. Zde ještě "řehtáci" po společné modlitbě krátce "zařehtali" a rozešli se do svých domovů.
      Velkým "vyznamenáním" pro chlapce bylo řehtat "jedním", což se odbývalo pravidelně před začátkem bohoslužeb, kdy se "jelo" dvakrát "jedním" a "všema". "Jedním" řehtali "starší páni" - praví "mazáci" s velkými kolovraty. Šli při tom velmi rychle, aby se včas vrátili a v některé ulici potkali hlavní průvod řehtající "všema". O tuto "funkci" řehtání "jedním" se chlapci div neprali, neboť jim dodávala pocit "nadřazenosti" nad těmi malými s klapačkami, kteří se za nimi pomalu proplétali ulicemi.
      O území vymezená jednotlivým skupinám s:e vedly mezi "řehtáky" stálé spory a někdy docházelo i k "otevřeným bojům". Pohnutkou ke sporům byla ziskuchtivost a hochům vrozená chuť provokovat "nepřátelskou tlupu". Tak docházelo k půtkám na hranici "rajónu", kdy "nepřátelská" skupina překročila hranice a počala "obrážet" při sbírce nejlepší statky. Tu se sešla porada starších "řehtáků" a při ní se uvažovalo o pomstě. Zpravidla se sestavila skupina nejbojovnějších chlapců, kteří to "nepřátelskému oddílu" opláceli. Docházelo k pračkám, jež ovšem nekončily tragicky, neboť slabší skupina hledala záchranu v útěku. Dostat kolovratem do zad nebo přes hlavu nebylo totiž žádnou [/] legrací. Vítézové se pak samozřejmě vychloubali, jak "jim to osladili".
      Velkým povyražením pro "řehtáky" byly noclehy. Pro chlapce bývaly něčím mimořádným, neboť nespali doma. "Mladší" a "starší" "řehtáci" i "nocleháři", stejně jako "mladší jidáši", neměli ještě právo na nocleh. Tato výsada náležela teprve "starším jidášům". Spávalo se ve stodole nebo v baráku, kde ovšem nocovali jen vybraní "řehtáci". Mat[/]ky obvykle zrazovaly menší "řehtáky", že nastydnou a nevyspí se. Děti však na to nedbaly. Většinou se nespalo celou noc. Chlapci stále spolu hovořili, navzájem se zlobili a usnuli některý z nich, obvykle se ráno probouzel s obličejem černým od. sazí či "krému" na boty, nebo se pak nemohl dostat do kabátu se svázanými rukávy. Menší "řehtáci" vydrželi jen jednu noc. Časně ráno se třásli zimou, odpoledne usínali na

34

seřadišti a druhou noc šli raději spát domů k matce.
      Dříve se řehtalo ráno, v poledne a večer. Pak se chodívalo zpívat dům od domu. "Řehtáci" se postavili vždy do houfu a počali popěvovat píseň o "nevinném umučení". Někdy chlapci přidávali ještě píseň pro židovské obchodníky: "Židé nevěrní, jako psi černí, kopali jámu Ježíši Pánu, aby ho jali, ukřižovali, na Velký pátek do hrobu dali, na Bílou sobotu zas vykopali." Kupodivu se židovští obchodníci neurazili a "řehtáky" ještě štědře obdarovali.
      Nejpříjemnější součástí řehtání bylo "dělení", jež nastalo na Bílou sobotu, kdy se časně ráno "s lítostí" dořehtalo. Na dvoře u jednoho ze "starších pánů" stál stolek se židlič[/]kou a u něho košík s vejci. Některý ze "starších pánů" četl z notesu jména a výši odměn, druhý pak odměny vydával. Vyvolaný "řehták" šel ke stolku se sejmutou čepicí, do níž zde dostal peníze a vejce. Odměny byly malé, např. "mladší řehták" - 1 vejce a 50 haléřů, "starší řehták" - 2 vejce a 50 haléřů nebo 1 Kčs. Samozřejmě, čím vyšší "šarže", tím větší byla odměna. Největší díl připadl "starším pánům", kteří o všem neomezeně rozhodovali a ostatní "řehtáky" "brali na hůl". Říkalo se o nich, že si prý nechávali 100 Kčs i více a kopu vajec, což ovšem nelze tvrdit, neboť "starší páni" to nikdy nikomu neprozradili. Alois Malý[/]



Filipojakubské ohně v roce 1972 [obsah]

Večer dne 30. dubna se na našem území každoročně zažíhá nespočetné množství filipojakubských ohňů, mnohdy i v místech, kde obyvatelstvo o ostatní tradiční zvyky a obřady dbá velice málo. Ať je původ "pálení čarodějnic" jakýkoli (hovoří se o proniknutí zvyku z Německa nebo o přenesení svatojánských ohňů k tomuto datu, spjatému s pověrami o čarodějnicích a kouzlech), životnost tohoto jevu je podivuhodná, tím spíše, že se udržuje zcela spontánně.
      V předvečer 1. máje 1972 byly dokumentovány přípravy a průběh "pálení čarodějnic" v bezprostřední blízkostí Prahy, v obci Klecany na okrese Praha-východ.
      Na několika místech rozsáhlé obce Klecany se téměř celý den odehrávaly přípravy k večernímu pálení ohňů. Akce není oficiálně organizována, je to záležitost mládeže, hlavní slovo mají větší chlapci. Veliká hranice, vlastně spíše jen hromada dříví, prken a chrastí, vysoká asi 3 m byla připravena na břehu Vltavy v části obce zvané Klecánky. "To sme dělali my všichni dohromady," chlubí se desetileté děvčátko. v Klecanech Na vinici, kde nedávno vykáceli část ovocného sadu, byla hranice ještě o mnoho vyšší, v průměru asi 5 m široká. Za hřbitovem připravovala hranici hlavně mládež bydlící v novém klecanském sídlišti. Nejmohutnější přípravy se konaly na

35

Černé skále. Velcí hoši zde vybudovali ze silných větví a klád hranici ve tvaru jehlanu, vysokou přes pět metrů, pod vrcholem sevřenou železnou obručí. Na vrchol připevnili "čarodějnici", figuru s hadrovou hlavou a tělem ze zkřížených latí a starého kabátu.
      Kolem půl osmé večer se k Černé skále začali scházet lidé, staří, mladí, děti. Děti pobíhaly po stráni, zapalovaly voskované květiny přinesené ze hřbitovního smetiště a vyhazovaly je do výše. Občas bylo nutno uhasit plameny, které zachvátily suchou trávu nebo větve stromu. Po setmění se začaly rozsvěcovat ohně na okolních kopcích - v Klecanech Na vinici a za hřbitovem, ve vedlejší vsi Zdibech a osadě Veltěži, na protějším břehu řeky v Roztokách a Žalově a ještě několik dalších na obzoru, od vody stoupala záře a dým z ohně zapáleného v Klecánkách. Asi v půl deváté chlapci vylili na hranici několik kbelíků nafty a hořícími košťaty ji z několika stran zapálili. Vzplanula rychle, oheň se rozhořel s hukotem, žár se šířil na dvacet metrů daleko. Mohutnost plamenů, silný žár a černý dým způsobují staré ojeté pneumatiky, ukryté ve středu hranice (mládež je shromažďuje pro tento účel po celý rok, někdy si je kluci ze sousedních vesnic navzájem kradou). Po chvíli zachvátí oheň i čarodějnici na vrcholu, zasrší modrobílé jiskry a plameny - chlapci připevnili k figuře nádobku s magnesiem. Kdosi [/] vystřeluje do výše barevné rakety. Když oheň slábne, přikládají polena a větve, po rozpadnutí hranice svalují do ohniště další pneumatiky. Diváci se pomalu rozcházejí, mládež zůstává dlouho do noci, ozvou se kytary a zpěv, popíjí se pivo a víno z lahví.
      Magický význam tomuto "pálení čarodějnic" již nikdo nepřikládá. Je to společenská událost, strhující podívaná, ohromná zábava pro děti, věc prestiže chlapců, mít oheň co největší. Ve sledovaných vesnicích se "pálí čarodějnice" každoročně, jsou nezbytnou tradiční událostí, patřící neoddělitelně k této předmájové noci. Vanda Tůmová

Pálení čarodějnic v okolí Hradce Králové [obsah]

Poslední den měsíce dubna se každoročně zažíhají ve východních Čeohách při stmívání ohně, při kterých se podle staré pověry pálily čarodějnice. Podnětem k tomuto starému zvyku byl, podle vypravování našich rodičů, strach hospodyň před uřknutím dobytka čarodějnicemi v předletní době a to jak ve chlévech, tak i na pastvě. Za jasné noci jsme viděli s kopce u Hradce Králové ohně pálené až na Šerlichu v Orlických horách, takže v kraji východně od Hradce Králové se tento starý zvyk stále udržuje.[/]
      Ohně jsou zažíhány většinou na kopcích a menších vyvýšeninách, ale dnes možno vidět v ten večer i v sídlištích kolem města křepčit mládež se zapálenými košťaty kolem ohňů.
      Klasickým materiálem pro postavení hranice k pálení čarodějnic je dřevo. Dnes však není tato zásada všude již dodržována a mládež pálí při ohni ojeté pneumatiky, vyjeté oleje, zbytky asfaltu apod., čímž se však čistota plamene ze dřeva porušuje, a tak místo plamenem hořící hranice je leckde vidět ohně se sloupem černého kouře.
      Vylíčíme dále pálení čarodějnic na svahu sv. Jana u Hradce Králové, kde je dodržován způsob, jak jej pamatujeme z dětských let:
      Mládež nakupí hranici ze dřeva do výše 3-4 m Na její vrchol umístí pak na bidle kostru čarodějnice, zhotovenou z latěk, na kterou navléknou starou košili. Hlavu čarodějnice tvoří kulatý svitek slámy, z něhož vlají jednotlivá stébla jako rozcuchané vlasy. Při setmění pak přistoupí k hranici skupina chlapců, kteří ji současně ze všech stran podpálí. Od hořící hranice připaluje si pak mládež košťata, s kterými křepčí kolem ohně a vyhazuje do výšky, zejména když plameny zachvátí již čarodějnici.
      Bezpečně můžeme napsat, že čarodějnice byly v roce 1972 páleny kolem Hradce Králové na těchto místech: na svahu kopce sv. Jana, na Zámečku, na kopci nad obcí Vysoká

36

n. Lab., v Hoděšovicích, na Kunětické hoře, u starého mlýna v Bělči nad Orlicí, na Vysokém Újezdě, v Malšovicích, kromě menších ohňů v blízkosti nebo uvnitř hradeckých sídlišť.
      Filipojakubský večer prý pořádaly podle místní pověstí čarodějnice, které unikly upálení a sněmovaly na Kunětické hoře u Pardubic. Marie a Miroslav Kindlovi

Nález pozdně středověké stavební oběti [obsah]

Při přestavbě usedlostí Frant. Kříže v Malhostovicích čp. 15 (okr. Brno-venkov) byla v kamenných základech domu objevena dutina a v ní keramická mísa. Vnitřek a vnější povrch nádoby nese stopy malty, která se strukturou i zabarvením shodovala s maltou v okolní zdi, Nádoba byla pravděpodobně zabudována do základů hned při stavbě. Spolu s mísou byla zachráněna drobná mince, určená jako trojník Leopolda I. (1657-1705), vyražený v opolské mincovně ve Slezsku roku 1669.
      Široká mísa je vyrobena ze šedé hlíny s příměsí ostřidla a zvonivě vypálena. Povrch je šedočerně zakuřován. Odříznuté dno má průměr 14,8 cm, výška nádoby činí 8,7 cm a šířka okraje 21 cm. Stěny nádoby [/] jsou kónicky rozevřeny a mírně prohnuty. Ven rozšířený okraj zdobí obíhající rýha. v jednom místě se okraj vyklání a tvoří výlevku. Mísa se dochovala téměř neporušená.
      Typologicky patří k širokým a nízkým tvarům, které se běžně vyskytují v keramických souborech skoro celého středověku. Podobnou mísu z Plzně uvádí K. Reichertová (14. století), z Brna pochází mísa nalezená v odpadní jámě na Dvořákově ulici (16. století). Tento typ nepodléhal podstatným tvarovým změnám, takže mísa ze 16. století se podobá Malhostovickému nálezu, který je patrně z konce 17. století.
      Pozoruhodné jsou poznatky vyplývající z nálezových okolností. Vzhledem ke společnému uložení mísy i mince lze usuzovat na tzv. staveb[/]ní oběť prostřednictvím níž se stavebník snažil zajistit přízeň nadpřirozených sil a bezpečnost svému domu. Někdy se nalézají ve zdech bořených staveb dokonce kosti obětovaných zvířat. Jako obětiny byly používány nádoby původně sloužící k vaření či stolování. Nezdá se, že by pro tyto účely bylo vyráběno zvláštní nádobí.
      Nálezy votivních nádob máme doloženy i ze středověkých měst. Na Orlí ulici v Brně byla ve sklepení gotického domu zjištěna vyzděná jímka, naplněná keramikou a zbytky potravin. B. Novotný přisuzuje tomuto zařízení původně funkci obětního místa. O starších nálezech obětních nádob v Brně psal již dříve A. Rzehak. Pavel Michna

Mísa nalezená v základech. Malhostovice, okr. Brno-venkov.
Foto L. Brázdilová. Kresba A. Šik.

 

 

 

37

JUBILEA

Profesor Josef Hrabák šedesátiletý [obsah]

Profesor filosofické fakulty UJEP v Brně Josef Hrabák, DrSc, člen-korespondent ČSAV, patří k těm nemnohým literárním vědcům, kteří svůj analytický zájem neomezují jen na krásnou literaturu, nýbrž zasahují významem své práce i do jiných vědních odvětví včetně folkloristiky. To se týká řady versologických studií, literárněhistorických a literárněvědných prací a edicí, které J. Hrabák připravil nebo opatřil úvodem či doslovem.
      Základní versologickou prací je vysokoškolská učebnice Úvod do teorie verše (1956, 4. vyd. 1970), v níž se podávají informace a ukázky také z českého lidového verše. Tyto poznatky jsou pro hlubší porozumění zákonitostem veršové analýzy moderním východiskem. Lidový verš ve vývojovém kontextu národní poezie sleduje Hrabák v některých svých studiích, k nimž zvláště patří Havlíček - básník v duchu lidové písni (1940) aVerš Karla Havlíčka ve vztahu k verši lidové písně (Studie o českém verši 1959). Základním přínosem však jsou práce o verši pololidové poezie a dramatiky. Termínu pololidová tvorba začal J. Hrabák poprvé v české literární historii používat v polovině padesátých let [/] na označení tvorby autorů středních společenských vrstev 16.-17. stol., kteří oscilovali mezi literaturou a folklórem. Analýza jejich umělecké praxe je uložena ve Studiích ze starší české literatury (1956), Dějinách české literatury I (1959), ve Studiích o českém verši (1959) a v úvodech k edici Veršů o pernikářství a Fortunata. Pololidové literatuře, jejíž sepětí s folklórem je v některých případech velmi zřetelné, věnoval J. Hrabák také řadu literárněhistorických prací. Patří sem i edice Lidové drama pobělohorské (1951) aFortunatus (1970), v jejichž úvodech monograficky sleduje otázky pololidovostí a upozorňuje, že tato tvorba je v mnohých svých projevech zárodkem rozvoje nových žánrů v národní literatuře, nikoliv jen "okrajovou" záležitostí. Je ovšem nutné k ní přistupovat s měřítky, kterými lze vystihnout zvláštnosti pololidových estetických postupů a prostředků v jejich společenské úkonnosti.
      J. Hrabák se také obsáhle zabýval otázkami lidovosti literatury. Je jedním z mála marxistických vědců, kteří tuto otázku sledují v širším konkrétním kontextu celé naší literatury, nikoliv jen v jejích projevech z 19. a 20. stol. To mu umožňuje hovořit o lidovosti v historickém vývoji a věnovat příslušnou pozornost [/] také problematice regionálních literárních projevů (Studie ze starší české literatury 1956, k m etodologii studia starší české literatury 1961, Ze starší české literatury 1964 aj.). Někde plodně navazuje na podnětné myšlenky Zd. Nejedlého, jinde je sám iniciátorem dalších prací na toto téma. Lidovost, nikoliv jen problematicky zúžená folklórnost, je pro J. Hrabáka kategorií, která odporuje pojetí frázovité falešné lidovosti, s níž jsme se setkávali zvláště v době mezi dvěma válkami.
      Svou prací přispěl J. Hrabák k objasnění řady interdisciplinárních otázek, které řešil s prospěchem pro zúčastněné vědní obory. Zpřesnil také některé prameny, vydané v minulostí Č. Zíbrtem. Uvedenou problematiku řeší na základě širšího srovnávacího hlediska, uplatněného zvláště ve skriptu Literární komparatistika (1971) a v souvislosti s literárním zpracováním pohádek a pověstí (soustavná recenzní pozornost, věnovaná moderní literární pohádce a lidové četbě). Úplnou bibliografii Hrabákových prací do r. 1971 vydala s hodnotící předmluvou Zd. Tiché Universitní knihovna v Brně (SPN 1972, 184 str.). Bohuslav Beneš

38



František Navrátil sedmdesátiletý [obsah]

Jihočeský archivář (naposled vedoucí archivu v Českém Krumlově) prof. František Navrátil rozděloval po celý život lásku k rodným Počátkám a k Českému Krumlovu, kde vrcholila jeho vlastivědná a historická práce. Zde publikoval v poslední době i dvě velmi závažná díla, Soupis vlastivědné literatury okresu Český Krumlov (Č. Budějovice, 1970, vyd Jč. muzeum a Krajská knihovna) registrující 4498 položek a Sbírku rukopisů Č. Krumlov 1327-1968, I.-II. (1972).
      Narozen v Počátkách 12. 11. 1903, vystudoval jindřichohradecké gymnasium a filosofickou fakultu Karlovy university v Praze. Věnoval se po celý život práci archivní, kterou však nikdy nechápal úzce a stal se z něho typický "píšící archivář", mající zájem o bibliografii, další pomocné vědy historické, kulturní historii i národopis. Národopisné práce Navrátilovy nestojí rozhodně ve stínu jeho celoživotního díla. Otiskoval je především v regionálních časopisech své doby, jako byly Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, vycházející před válkou v Pelhřimově, v Týdeníku z Českomoravské vysočiny, v Příspěvcích k dějinám města Počátek, vydával je jako vlastní novoročenky, publikoval je i v ústředních časopisech. Soupis těchto prací je bohatý a jako celek ukazuje na soustředěný Navrá[/]tilův zájem o kulturu lidu zejména v jeho rodném kraji.
      František Navrátil patří k těm posledním pilným místním kulturním pracovníkům a historikům, kteří byli důkladně vzděláni a jejichž rejstřík zájmů byl velmi široký, takže pomohli posunout poznání místních dějin o velký kus dál. Výrazný příklon Navrátilův ke kulturní historii, jeho láska ke krásné knize a ke krásným tiskům, jsou zajímavými a sympatickými rysy této osobnosti. Josef Bílek

Národopisné múzeum v Budapešti jubiluje [obsah]

Na sklonku roku 1972 vyvrcholili v Budapešti oslavy storočnice Národopisného múzea (Néprajzi Múzeum). z príležitosti jubilea sprístupnili v priestoroch Maďarského národného múzea veľkú reprezentačnú výstavu zo zbierok Národopisného múzea, ktorá bola otvorená v mesiacoch október a november.
      Vznik Národopisného múzea v Budapešti naväzuje na európske kultúrne prúdenie v druhej polovici 19. storočia, keď sa začínajú prejavovať snahy o budovanie špecializovaných múzeí. Záujem o zber etnografického materiálu badať už i skôr, ale táto činnosť sa realizovala v rámci Národného múzea (Nemzeti Múzeum). Pozornosť sa v tom čase sústreďovala hlavne na ugrofínske etnické skupiny a na mimoeurópske [/] primitívne kultúry. Keďže sa etnografické zbierky značne rozrástli, došlo v roku 1872 k zriadeniu zvIáštneho národopisného oddelenia Národného múzea, ktoré sa potom celkom osamostatnilo. Tu sa už nezhromažďuje iba národopisný materiál z ďalekých krajov, ale i z územia celého vtedajšieho Uhorska. Popri Maďaroch sa dostáva pozornosti i ostatným národom žijúcim v Uhorsku. A tak Národopisné oddelenie obohatilo svoje zbierky aj o veľmi cenný materiál zo slovenského etnika. Spomenieme na tomto mieste aspoň peknú kolekciu bačovského riadu, ľudové textilie a keramiku, predmety zvykoslovnej funkcie a dôležitý ikonografický materiál pre slovenský národopis.
      V roku 1900 prevyšoval fond Národopisného múzea 20 000 zbierkových predmetov. Múzeum sa stalo i strediskom národopisného výskumu v Uhorsku. Na zverejnenie výsledkov výskumov začína vydávať periodikum Néprajzi Értesítö (Národopisný spravodaj). Paralelne prebiehalo i vedecké spracovanie zbierok.
      Zásluhou Bartóka, Kodálya a ďalších významných zberateľov ľudových piesní dostal sa do fondov múzea i jedinečný etnomuzikologický materiál. Je všeobecne známe, že Bartók .sa neobmedzil iba na skúmanie maďarskej ľudovej piesne, ale zaoberal sa aj zapisovaním, nahrávaním a vyhodnocovaním rumunských a najmä slovenských ľudových piesní.

39


      Náplň výskumnej a zbernej práce Národopisného múzea i naďalej zahŕňa - popri záujme o domácu národopisnú problematiku - sledovanie primitívnych kultúr. Preto organizuje exkurzie do Afriky, Južnej Ameriky a do iných časti sveta, kde ešte existujú poľovnícke, pastierske a roľnícke kultúry. v tejto činnosti Národopisného múzea nachádzame styčné body s naším Náprstkovým múzeom ázijských, afrických a amerických kultúr.
      V súčastnosti má Národopisné múzeum v Budapešti 155 000 zbierkových predmetov. Okrem toho vlastní 250 000 fotografii a rozsiahlu špecializovanú knižnicu. Zbierkový fond tohto múzea je i pre našich etnografov bohatým zdrojom poznania. v minulosti sa tu sústredilo veľa materiálu zo Slovenska, pochádzajúceho zväčša zo starších vrstiev ľudovej kultúry. v múzeu sa nachádza i niekoľko vynikajúcich diel slovenského ľudového umenia.
      Jedinou tienistou stránkou osláv storočnice bola tá skutočnosť, že Národopisné múzeum v Budapešti sídli v nevyhovujúcej budove, takže svoje zbierky nemôže prezentovať v žiadúcej miere verejnosti. Túto nevýhodu sa aspoň čiastočne snaží kompenzovať krátkodobými tematickými výstavami. Kornel Duffek

NEKROLOG

Karel Hauser (1916-1972) [obsah]

Karel Hauser sice již překročil onen práh života, kdy se zasloužilí pracovníci oslovovali "velebný kmete", nicméně jeho náhlá smrt v plném produktivním věku padesátišesti let dojala každého, kdo někdy přišel do styku s tímto skromným a pracovitým hrnčířem. Ano, pouhým hrnčířem. Nepovažoval se za nic více ani méně. Vyučil se u svého otce Karla, také pouhého hrnčíře, a celý život neprovozoval nic jiného, než ono skromné řemeslo, které "kruhem a ohněm blátu tvar dává". Považoval se za jednoho z posledních tradičních hrnčířů v českých zemích a po právu. Po předčasné smrti kolovečského Rudolfa Volfa byl již téměř posledním "tradičním", hrdě se hlásícím k tradicím valašskomeziříčského hrnčířství. Rod Hauserů však nepochází z této valašské metropole, nýbrž z Litovelska, z oblastí výborné a bohatě rozvinuté hrnčířské výroby nejméně středověkých kořenů. Otec Karla Hausera zvolil prý Valašské Meziříčí proto, že tu očekával větší odbyt zboží, počítal s rozvinutým turistickým ruchem a konečně i s dobrými [/]

surovinami v okolí. Vždyť tu byla známá výroba fajánsí již od 18. století a fajanséři se neusazovali nikde, kde nebyly kvalitní suroviny. Ať již příčiny byly jakékoliv - nelze pochybovat, že jiní pamětníci uvedou i důvody jiné, neboť záměry, proč jsem opustil rodný kraj a hledal si

40

štěstí jinde, se mění s věkem, posluchačským okruhem i s náladou, vedly k vytvoření určité tradice. Hauserova dílna je dnes pojmem. Pro někoho solidního kvalitního řemesla, pro jiného jedné z posledních hrnčířských dílen, pro toho praktickou ukázkou zachování a pokračování v tradiční výrobě, pro onoho třebas přežitkem a raritou v průmyslové civilizaci. v každém případě však reprezentují výrobky Hauserovy dílny v českých zemích českou lidovou uměleckou výrobu v hrnčířském díle. Do r. 1967 tu byla ještě dílna v Kolovči. Neboť kdo dnes ještě...? Maně si vzpomeneme na výrok antického filosofa "Vše se mění a nic nezůstává". Vývoj nelze zastavit, stará měkkota dosloužila, elektrické a plynové sporáky vyžadují jiný druh nádobí, tradiční hrnčířské dílo se stává hledaným objektem sběratelským, nové výrobky se stále více přesouvají do oblasti suvenýrů a dekorativního zboží. Mezi řemeslníka a gestora se vklínit mezičlánek - výtvarník a návrhář, [/] mezi výrobce a spotřebitele velkoobchodní a maloobchodní síť. Nelze říci, že si Hauser některé inovace liboval. Výroba drobných upomínkových předmětů se svěřovala kdysi učedníkům. Tehdy to bylo ovšem dětské nádobíčko. Žádný zkušený mistr nebyl, není a nebude příliš nadšen výrobou "droboty". Velkých věcí především mis a džbánů - se vyrábí poměrně málo. Ani strojová dokonalost výrobků, do níž nutí řemeslníka normy, ho neuspokojovala. Instinktivně vycítil onen bludný kruh, kdy přestává rozdíl mezi průmyslovým a rukodělným výrobkem a kdy se šetřením drobných nedokonalostí a nepravidelností ničí půvab rukodělnosti.
      Lokální výtvarné principy ovládl dokonale. Vycházel z oněch tradičních kvítků, z pásů a trojúhelníků, půlobloučků, šikmých čar, kroužků, terčíků a vlnic, vyplněných stylizovanými úponky. Vyplňoval také plochu zdobeného předmětu - mísy, džbánku či květníku - svislými a soustřednými čarami s kyjovitým [/] zakončením, jak to přináší práce s kukačkou. Na velké mísy maloval s oblibou zoomorfní motivy, zejména pávy. Jedině sortiment se od tradiční měkkoty poněkud odkláněl. Vedle běžných tvarů - mis a misek, džbánů a džbánků, čutor, květníků, srostlíků, hrníčků apod. - se objevují formy, prozrazující v hrnčině ne vždy nejzdařilejší výtvarné názory návrháře: Užité plastiky, např. svícen "tři králové" či vázička "pávice". K. Hauser prováděl všechny výrobky se stejnou pečlivostí, ať šlo o nejdrobnější suvenýr nebo složitější užitou plastiku, ať šlo o tvar a dekor blízký jeho srdci či o cizí návrh, který prováděl jen proto, že ho k tomu nutila zaměstnanecká smlouva.
      Je nutno Jen dodat, že Hauserova práce byla oceněna jmenováním Mistrem lidové umělecké výroby a v r. 1962 jmenováním "Vzorným pracovníkem ministerstva školství a kultury". Odešel dobrý člověk a dobrý řemeslník, jeho dílo zůstává. Vladimír Scheufler

41

KNIHY

Ja. P. Prylypko, Ukrajinske radjanske karpatoznavstvo. [obsah]

Bibliohrafija prac z etnohrafiji, foľkloru ta narodnoho mystectva. Vydavnyctvo "Naukova dumka", Kyjiv 1972.
      Strán 172
      V posledných dvoch desaťročiach sme svedkami zvýšeného záujmu etnografie o problematiku vývinu ľudových kultúr karpatskej oblasti. Koncom päťdesiatych rokov sa tento záujem organizačne sformoval utvorením Medzinárodnej komísie pre štúdium ľudových kultúr karpatskej oblasti. Organizačná štruktúra MKKK poskytuje možnosť širokej účasti zahraničných partnerov na spolupráci vedeckovýskumnej i publikačnej.
      Po založení MKKK sa utvoriIa aj osobitná pracovná skupina pre úsek bibliografie. Hlavnú iniciatívu v tomto smere prejavili slovenskí a poľskí etnografi, ktorí si uvedomovali, že podmienkou úspechu v každom širšie koncipovanom vedecko-výskumnom podujatí už v jeho počiatkoch je inventarizácia dosiahnutých výsledkov formou bibliografie. Takto sa zrodili bibliografické práce v krakovskom etnografickom stredisku Poľskej akadémie vled a v Národopisnom ústave Slovenskej akadémie vied v Bratislave. Najmä Výberová bibliografia ľudovej kultúry karpatskej oblasti na Slovensku - zosta[/]vená Rudolfom Žatkom a vydaná ako Bibliografická príloha Zpráv SČN a SNS r. 1962 - bola záslužným činom slovenskej etnografie, pretože dlhé roky nahrádzala základnú bibliografiu slovenského národopisu a bola cennou pomôckou pri národopisnom štúdiu Karpát nielen na Slovensku, ale i v zahraničí. Možno dodať, že Žatkova bibliografia poskytovala v mnohých smeroch vzor, ako postupovať na tomto poli v etnografii iných štátov zúčastnených na spolupráci v MKKK. Dlhý čas zostal tento bibliografický počin slovenských a poľských etnografov bez naslednikov. Iba sovietski národopisci - po svojom prihlásení a aktívnom zapojení do MKKK - sa podujali zostaviť bibliografiu ukrajinskej odbornej spisby, ktorá sa vzťahuje na oblasť ukrajinských Karpát. Prácou bol poverený popredný ukrajinský etnograf Jakiv P. Prylypko, známy v Československu ako znalec karpatskej problematiky a reprezentant historicko-porovnávacieho štúdia ľudových kultúr Slovanov so zvláštnym zreteľom na ukrajinsko-bulharské a ukrajinsko-západoslovanské vzťahy. z pera tohto autora a pod odbornou redakciou ďalšieho ukrajinského karpatológa V. T. Zinyča vyšla r. 1972 práca Ukrajinske radjanske karpatoznavstvo s p odtitulom "Bibliografia prác z etnografie, folklóru a ľudového umenia", ktorá [/] na 172 stranách zhŕňa publikačné výsledky dosiahnuté pri národopisnom štúdiu ukrajinských Karpát.
      Tematické rozdelenie Prylypkovej bibliografie sa líši od Žatkovej schémy, a tým aj od schémy používanej v európskej bibliografickej práci, reprezentovanej menovite švajčiarským etnografom R. Wildhaberom. Zatiaľ čo v našich bibliografiách sa postupuje od všeobecných prác k jednotlivým tematickým úsekom, Prylypko rešpektuje členenie ľudovej kultúry podľa chápania ukrajinskej etnografie a folkloristiky. Bibliografiu rozdeľuje na štyri tematické skupiny:I. Etnografia, II. Folklór, III. Ľudové výtvarné umenie a IV. Národopisné in formácie. Podstatnú časť vedeckej tvorby obsahujú teda prvé dve kapitoly (Etnografia a Folkloristika), ktoré sa svojou vnútornou štruktúrou zásadne líšia od prác tohto druhu v našom národopise. Napr. bibliografické titulky prvej kapitoly (Etnografia) sa členia: 1. Všeobecné práce, 2. Dejiny etnografického výskumu Karpát, 3. Etnické procesy a etnokultúrne vzťahy, etnografické skupiny, 4. Dejiny materiálnej kultúry, 5. Dejiny spoločenského a rodinného spôsobu života a 6. Socialistické premeny v ľudovej kultúre a spôsobe života, využitie progresívnych tradícií v súčasnosti. Pozoruhodné je aj delenie druhej kapitoly (Folklór), kde autor rozoznáva tieto

42

problémové okruhy: 1. Všeobecné práce, 2. Dejiny folkloristického štúdia Karpát, 3. .Publikácie (obsahujú najmä zbierky folklóru), 4. Tematické články, 5. Dejiny karpatského folklóru (v rámci toho tematické štúdie, rozdelené podľa jednotlivých žánrov), 6. Folklórne a folkloristické vzájomné medzinárodné súvislosti, 7. Vzťahy medzi folklórom a literatúrou (a profesonálnym umením), 8. Súčasný folklórny proces. Tretia kapitola obsahuje bibliografické titulky prác o ľudovom výtvarnom umení (tu prevláda ľudová umelecká výroba) a štvrtá má historiografický a informatívny charakter, pretože obsahuje práce o zberateľskej, výskumnej a muzeologickej činnosti, ako aj práce informujúce o seminároch, konferenciách, archívnych fondoch, výstavách a iných podujatiach, ktoré môžu zaujímať etnografov a folkloristov.
      Rozdelenie kapitol v Prylypkovej bibliografii sleduje síce striktne bibliografické ciele, no súčasne je aj odrazom stavu sovietskej etnografie a folkloristiky na poli systematiky javov ľudovej kultúry. Zatiaľ čo u nás sa zdôrazňuje (najmä v etnografii) tradičné delenie javov ľudovej kultúry v zmysle systematiky Niederleho a Moszyńského - a tomu zodpovedá aj bibliografické delenie, schéma pracovísk, špecializácia pracovníkov a tematické delenie niektorých výskumných úloh - v Prylypkovej bibliografii sa zdôrazňuje delenie na komplexnejšie problémo[/]vé celky, diferencované predovšetkým vývinove, a len v ich rámci je podrobnejšie delenie p.odľa javov ľudovej kultúry počnúc kultúrou hmotnou a končiac prejavmi kultúry duchovnej. Jedna i druhá koncepcia má svoje prednosti a nevýhody. Naše delenie je prepracovanejšie z hľadiska typologického, často však zabieha do samoúčelných podrobností, v ktorých sa stráca funkcia javov v kontexte so životom ľudu. v sovietskom chápaní prevažuje komplexnejší pohľad na javy ľudovej kultúry v ich historickom vývine a vzájomnej podmienenosti, pričom typologizujúce kritériá sú druhoradé. Ak by sme mali posudzovať perspektívnosť spomenutých dvoch hľadísk (prejavujúcich sa nielen v bibliografii!), väčšiu životnosť by sme museli priznať sovietskemu chápaniu predmetu etnografie a tomu zodpoved[á][a]júcim konzekvenciám vo vedeckej praxi. v takomto zmysle by bolo azda i v našich bibliografiách osožné (a najmä praktické) uvažovať aj o kapitolách, ktoré by poskytli obraz o etnických procesoch, medzietnických súvislostiach a vplyvoch, zmenách v spôsobe života v období socializmu a o iných etnokultúrnych problémoch, ktoré prináša súčasný život; precízne rozpracované typologické kritériá by boli použiteľné a pre vedu osožné aj pri takomto pozmenenom ponímaní bibliografickej systematiky.
      Praktické potreby súčasnej sovietskej vedy viedli autora ukrajinskej [/] karpatologickej bibliografie k uprednostneniu prác, ktoré vznikli po Veľkej októbrovej socialistickej revolúcii, najmä v ZSSR; takéto hľadisko odsunovalo spracovanie starších prác (ako aj prác cudzích autorov) pravdepodobne do ďalších zväzkov ukrajinskej národopisnej bibliografie s problematikou karpatskej oblasti. Hodnota významnej Prylypkovej bibliografie by sa bola (najmä v zahraničí) zvýšila, keby sa k ukrajinskému textu knihy bolo pripojilo obsiahlejšie cudzojazyčné resumé alebo aspoň rozšírený cudzojazyčný obsah. Vyslovujeme nádej, že v ďalších prácach tohto druhu bude redakcia pamätať aj na ,potreby zahraničnej vedy, najmä keď sa na štúdiu karpatskej problematiky zúčastňujú aj etnografi a folkloristi neslovanských krajín. Ján Podolák

B. Baranowski, Kultura ludowa XVII i XVIII w. na ziemiach Polski Środkowej. [obsah]

Wydawnictwo Lódzkie, Lódż 1971, 478 stran
      B. Baranowski, známý polský badatel v oblasti historické etnografie, shrnul své dosavadní výsledky tematických analýz kultury a způsobu života polského vesnického obyvatelstva v 17. a 18. století. Vznikla

43

tak podnětná syntéza, kterou autor koncipoval jako populárně-vědnou publikaci určenou širšímu okruhu čtenářů.
      Cílem autorova pojednání bylo vylíčit lidovou kulturu ve východním Velkopolsku (v býv. woj. sieradzkém, łęczyckém a zemi wieluńské) v celé její šíři. Nositeli této kultury byly, jak autor dokládá, nejen různé sociální skupiny vesnického obyvatelstva, nýbrž i podstatná část obyvatel malých městeček, tedy naprostá většina populace sledované oblasti, Toto obyvatelstvo bylo v tehdejší době ve své většině ještě etnicky jednotné, polské. Svého cíle se autor zhostil zdařile, i když neobsáhl všechny aspekty lidové kultury a způsobu života v naprosté rovnoměrnosti.
      Hlavními stavebními kameny, na nichž svou práci vybudoval, byly prameny právní, hospodářské, literární a náboženské, tedy prameny, s nimiž etnograf zabývající se problematikou konce 19. a první poloviny 20. století pracuje jako s prameny pomocnými. Charakter a obsah těchto pramenů ovlivnil tematický rozvrh díla s částečně i jeho celkovou koncepcí. Hlavní pozornost autor soustředil na problematiku lidové víry, pověrečných představ a praktik, na otázky lidových zvyků rodinných a výročních, na problémy právních vztahů a lidových prvních úzů. Stati o lidovém zaměstnání (zemědělství, řemeslech) a lidové materiální kultuře ustupují do pozadí. Ovšem pověrečné představy, zvyko[/]vé formy lidové společnosti a závazné právní normy měly z hlediska sledovaného období, tedy v lidovém prostředí 17. a 18. století, své výrazné místo. Nejméně materiálu získal autor o lidovém umění výtvarném. Tato skutečnost vyniká zvláště ve srovnání s kapitolou o lidové literatuře, i když autor více pozornosti soustřeďuje na vypravěčské příležitosti, než na analýzu folklórních druhů.
      Práce B. Baranowského je pro českého čtenáře zajímavá nejen pro svůj konkrétní obsah, pro skutečnost, že celé téma je postaveno na historických a literárních pramenech (vždyť právě v této badatelské oblasti významně působili Č. Zíbrt a Z. Winter), nýbrž především pro své celkové pojetí. Lidovou kulturu tohoto období chápe autor jako proměnlivou a diferencovanou. Snaží se ukázat hranici mezi lidovou kulturou vesnického a městského obyvatelstva, snaží se i rozlišit její projevy a chápání u různých sociálních skupin. Tyto momenty se mu daří především v kapitolách o právních zvyklostech a normách a v statích o zaměstnání a způsobu bydlení. Mezi zajímavé problémy, v práci řešené, patří vyjasnění uvědomělého vztahu společnosti, kterou analyzuje jako lidovou, ke společností celé oblasti, k lidu oblastí sousedních a k národnímu společenství. Patří mezi ně i rozbor mentality a vytyčení momentů, které na národní uvědomění lidové společnosti působily [/] a které také lidovou kulturu 17. a 18. století pomáhaly formovat.
      Práce B. Baranowského zřetelně ukazuje, že souhrn problémů, které řeší historická etnografie, je právě v dnešní době aktuální. Mirjam Moravcová

Eduard Sarkisovič Markarjan, Očerki teorii kuľtury, [obsah]

Jerevan 1969 (Izdateľstvo Akademii nauk Armjanskoj SSR), 230 strán Vrecenznej rubrike odborného časopisu nebýva zvykom zaoberať sa prácami, ktoré vyšli pred niekoľký­ mi rokmi. Ešte neobvyklejším sa zdá, ak to robíme v časopise nazvanom Národopisné aktuality a ak nejde o prácu etnografickú, ale z iného vedného odboru, v tomto prípade o prácu filozofickú. Ak narúšame túto tradíciu a zaužívanú prax, nútia nás k tomu najmenej dva momenty.
      Prvý spočíva v tom, že neraz práce zahraničné, kým sa dostanú do našich knižníc, musia prekonať zdĺhavú púť medzinárodnej vedeckej a inej výmeny. To vysvetľuje, prečo sme o knihe nemohli informovať skôr. Druhý moment sa nám zdá ešte závažnejší. Hoci nejde o prácu etnografickú, v záujme rozvoja teoretického myslenie v našej vede považujeme za potrebné na ňu upozor

44

niť, lebo do štúdia teórie kultúry, ktorá je základným objektom etnografického bádania, prináša doktor filozofických vied E. S. Markarjan niektoré nové pohľady i poznatky, ktoré podľa nášho názoru môžu prispieť k objasneniu tohto hlavného výskumného problému.
      V čom je jeho kniha zaujímavá a čím prospešná, možno stručne vyjadriť konštatovaním, že autor sa pozoruhodným spôsobom pokúsil objasniť a riešiť nielen základné a východiskové pojmy, ale aj ich zovšeobecniť z hľadiska sociálnej štruktúry, štruktúry kultúry i štruktúry činnosti daného spoločenstva ľudí.
      V prvej časti, ktorú autor nazval Fenomén kultúry, všíma si spolo­ čenský život ako typ organizácie špecifický iba pre ľudí. Úvodom rozoberá pojem činnosť (dejateľnosť) a jej úlohu v štúdiu spoločnosti, ako aj metodologický význam aplikácie princípu historicko-materialistického monizmu. Potom pristupuje k vlastnej analýze vzťahov spoločnosti a kultúry. Všíma si ich vymedzenie v súčasných, najmä západných spoločenských vedách, pričom sa zameriava aj na definovanie obsahu, rozsahu a poznávacej funkcie pojmu sociálny systém a spoločnosť. Nakoniec sa zaoberá rozborom kultúry z hľadiska jej funkcie v spoločenskom živote ľudí. Po kritike axiologizmu a empirizmu analyzuje problematiku inštitucionalizácie a pojem sociálne vzťahy, zhodnocujúc aj poznatky tzv. morfologického a fy[/]ziologického výskumu sociálneho systému, chápanie pojmu technika a civilizácia vo svetle poznatkov súčasných vied.
      Druhú časť práce autor pomenoval k problému kultúrno-historickej typológie. Po rozbore krízy európocentrizmu, koncepcie tzv. akvivalentných kultúr a chápania pojmu lokálna kultúra v západnej antropológii a etnológii 20. stor. zameriava sa na analýzu jednotlivých druhov historického zovšeobecnenia a východiskovej klasifikácie historicko-typologických pojmov. Ďalej pozornosť venuje rozboru novších evolucionistických koncepcií v americkej kultúrnej antropológii a učenia o spoločensko-ekonomických formáciách. Záverom si všíma hlavné problémy porovnávacieho štúdia sociálno-historických systémov, pričom upozorňuje na jeho výsledky, ako aj na tzv. horizontálny a vertikálny aspekt štúdia uvedených systémov a na porovnávacie a abstraktno-analytické spôsoby ich výskumu.
      Ak by sme to, čo sme tu uviedli v niekoľkých vetách, mali iba stručne zhodnotiť, aj napriek tomu, že prácu E. S. Markarjana pokladáme za veľmi pozoruhodnú, musíme konštatovať, že autor všetky otázky a problémy teórie kultúry nerozpracoval rovnomerne. Najviac pozornosti venoval rozboru kultúry ako fenoménu činnosti ľudí. Jeho podstata spočíva v tom, že kultúru chápe ako špecifickú funkciu spoločenského života, ako špecifický prejav vlast[/]ností sociálneho systému. Spoločenský život možno štruktúrne vyjadriť v troch rovinách: v rovine sociálnej organizácie (tj. systémom vzájomných vzťahov, vznikajúcich medzi ľudskými jednotlivcami a skupinami, do ktorých sa v procese svojej činnosti zoskupujú), v rovine organizácie kultúry (tj. tými špecificky ľudskými prostriedkami a spôsobmi, vďaka ktorým sa činnosť ľudí realizuje) a v rovine organizácie tejto činnosti, ktorá zahrnuje sociálne koordinované úsilia ľudí rôznych skupín, smerujúce k riešeniu úloh nevyhnutných na udržanie spoločenského života ľudí. Kým v prvom prípade ku skúmaniu pristupujeme z hľadiska sociálnej štruktúry, v druhom z hľadiska štruktúry kultúry a v treťom z hľadiska štruktúry vlastnej činnosti.
      Ďalej autor upozorňuje, že často sa medzi pojmami kultúra a ľudská činnosť nerobí nijaký rozdiel. Ide tu však o dve kategórie: pojem kultúra vyjadruje nielen samotnú činnosť ľudí, ale aj špecifický spôsob jej realizácie. Stotožňovanie týchto pojmov vedie k miešaniu dvoch kvalitatívne rozdielnych rovín skúmania spoločenského života. Keďže spoločenský život je nepretržitým procesom činnosti, pojem ľudská činnosť je všeobecnou kategóriou, ktorá je schopná vyjadriť sociálne zameranú aktivitu ľudí, uskutočňovanú jednotlivcami i skupinami na rôznych úsekoch snaženia, čo v súhrne predstavuje proces fungovania i rozvoja sociál

45

neho systému. Činnosť je teda aktivitou vyjadrenou v konaní, tj. systémom ako subjektom s koordinovane realizovanými úkonmi.
      Ako zo stručného rozboru vidieť, práca E. S. Markarjana je založená na jasnom teoretickom prístupe, zúžitkúva poznatky všeobecnej i kultúrnej antropológie a etnológie a logicky ďalej rozvíja teóriu ,kultúry i civilizácie, ktorým venoval veľkú pozornosť už 'vo svojich predchádzajúcich monografiách (napr. O koncepcii lokaľnych civilizacij, kritičeskij očerk, Jerevan 1962; Metodologičeskije problemy sistemnogo issledovanija obščestvennoj žizni, dissertacija na soiskanije učenoj stepeni doktora filosofskich nauk, Moskva 1967 atď.). Možno ju odporúčať najmä záujemcom o širší po­ hľad na problematiku, ktorá je obsahom aj štúdia etnografie. Adam Pranda

Kazimierz Żygulski, Wstęp do zagadnień kultury, [obsah]

Warszawa 1972 (Instytut Wydawniczy CRZZ), 380 strán
      Po prácach, ktoré poľský sociológ Kazimierz Žygulski venoval rozboru významu filmu v súčasnej kultúre (Film w środowisku robotniczym, Warszawa 1962; Socjologia filmu, Warszawa 1966; Film na wsi [/] i w miastach powiatowych, Warszawa 1969) a niektorých foriem a funkcií kultúry (Przestrzenny aspekt kultury w Polsce, Warszawa 1964; Drogi rozwoju kultury masowej, Warszawa 1966; Le rôle de la culture dans l' utilisation des loisirs, Warszawa 1968), v poslednej práci (Wstęp do zagadnień kultury, Warszawa 1972) sa zameral na objasnenie základných problémov kultúry ako fenoménu spoločenského života ľudí. Keďže jeho prácu považujeme z niekoľkých príčin za pozoruhodnú aj z hľadiska etnografie, všimneme si ju najmä vo vzťahu k základnému objektu nášho štúdia.
      Úvodom chceme pripomenúť, že autor k objasneniu zložitej problematiky kultúry pristupuje z viacerých zorných uhlov. Na základe najnovších poznatkov spoločenských vied, najmä sociológie a filozófie, usiluje sa analyzovať nielen jej historický a súčasný vývin, ale aj jej miesto a funkciu v dejinách ľudskej spoločnosti. Popri otázkach všeobecných, v objasňovaní ktorých je jeho prístup ako sociológa najzreteľnejší, načrtáva problémy, ktoré poskytujú dosť priestoru na zamyslenie aj pre etnografa. Preto si jeho prácu nemožno nevšimnúť, čo platí nielen pre šírku rozoberanej problematiky, ale aj pre jej aktuálnosť v etnografickom štúdiu.
      V prvej časti si autor všíma najskôr všeobecné otázky. Začína rozborom pojmu kultúra, jeho mnohovýznamovosťou v spoločenských ve[/]dách i v praxi, pričom sa dotýka aj pojmu civilizácia, kultúrna hodnota, norma i kultúrny vzor. Ďalej objasňuje vzťah kultúry k prírode a ich vzájomný protiklad. Po rozbore vzniku a foriem existencie kultúrnych hodnôt osobitnú pozornosť venuje veciam ako ľudským potrebám a ich miestu a významu z hľadiska kultúry. Pozoruhodný je jeho rozbor znakov ako hlavného prostriedku, pomocou ktorého človek kultúru vytvára. Do hodnôt kultúry patria tie znaky, ktoré môžu vystupovať nielen v sfére vecí alebo stavov vecí, ale aj v sfére bezprostredného chovania sa ľudí (v podobe hlasu, pohybu, mimiky ap.). v tejto súvislosti si všíma aj úlohu jazyka v kultúre, vzťahu jeho znakov k ľudskej skupine a potrebu ich štúdia v semiotike.
      Osobitnú pozornosť venuje rozboru noriem chovania a vzorov činnosti, upozorňujúc súčasne na mechanizmus ich osvojovania a vývinové zmeny. Keďže kultúru treba chápať ako celok, všíma si aj jej základné vlastnosti vo vzťahu k zamestnaniu, prírodnému prostrediu, náboženstvu, rase, lokálnemu alebo etnickému spoločenstvu, k štátu, rodine, osobnosti atď.
      V druhej časti, zameranej na historický vývin kultúry, zaoberá sa predovšetkým otázkami stálosti a zmien kultúry. Vychádza pritom z biologického rytmu ľudského života, v ktorom dôležitú úlohu zohráva tradícia a jej mechanizmus odovzdávania a preberania kultúrnych hod

46

nôt z pokolenia na pokolenie, čím sa kultúra neustále mení a vyvíja. Vo vzťahu k rozvoju a pokroku v kultúre upozorňuje na teóriu evolúcie a na marxistické chápanie postupnosti na úseku osvojovania si technických poznatkov, dedenia obyčajov atď. Záverom rozoberá otázky histórie kultúry, jej štúdium v minulosti z hľadiska triedneho rozvrstvenia.
      Tretiu časť zameral na problematiku kultúry súčasnej. Osobitne analyzuje úlohu techniky a jej kult, ďalej úlohu inštitúcií v súčasnej kultúre a ich profesionalizáciu. Ďalej sa sústreďuje na rozbor teoretických základov socialistickej kultúry a jej vzorov, ako aj vzťahu ku kultúrnemu dedičstvu. Záverom sa dotýka praktických otázok kultúry v socialistických krajinách, najmä ochrany kultúrnych pamiatok, prírodného prostredia a iných hodnôt tradičnej kultúry. Pozoruhodný je jeho prístup k rozboru podstaty kultúry masovej. Upozorňuje na spory okolo nej, ktoré sa dotýkajú nielen estetiky klasickej, homogenizácie kultúrnych hodnôt z hľadiska tvorcu i konzumenta, ale aj samotnej ochrany súčasnej tvorby a perspektív kultúry ľudovej. Po načrtnutí problémov ďalšieho vývinu kultúry v kapitalistických krajinách autor sa zamýšľa nad perspektívami jej rozvoja v krajinách socialistických.
      Ako z výpočtu otázok, na ktoré sa autor vo svojej práci zameral, vidieť, že z hľadiska štúdia etnografie [/] sú pozoruhodné viaceré z nich, či už ide o problémy všeobecné alebo špecifické, vlastné predovšetkým etnografickému bádaniu. Medzi ne patrí nielen analýza základných pojmov, ale aj otázok genezy a foriem existencie kultúry ako takej, jednotlivých jej hodnôt materiálnych, duchovných i sociálnych, analýza znakov, noriem a vzorov kultúry i jej rozmanitých vzťahov k jednotlivcovi i ku skupine (rodine, lokálnemu či etnickému spoločenstvu ap.).
      Práca K. Žygulského práve tým, že si všíma kultúru ako prejav spoločenského života ľudí, je podnetná aj pre etnografiu. Spresňovať pojmy a ujasňovať si mechanizmus premien kultúry ako objektu štúdia etnografie patrí medzi základné úlohy aj v súčasnosti. Adam Pranda

Szolnoky Lajos, Alakuló munkaeszközök [obsah]

(A magyar népi kenderrost-megmunkálás), Akademiai Kaidó, Budapest 1972. Strán 267 Poznatky, ktoré rozhľadňujú príčiny diferenciačných procesov v ľudovej kultúre istých oblasti v rámci historického vývinu, sú v porovnávacej národopisnej vede veľkým prínosom. Monografia L. Szolnokyho sa týmito problémami zaoberá na pozadí vývinu pracovných nástrojov a postupov pri tradičnom spracovaní konopí [/] v Maďarsku. Analýza týchto javov chápaných v rámci celkovej štruktúry maďarskej ľudovej kultúry vhodne odokrýva historické a regionálne rozdiely a slúži k lepšiemu poznaniu zákonitostí vo vývoji ľudovej kultúry nielen na území Maďarska, ale celej Dunajskej kotliny.
      V úvode autor rozoberá podiel prác na pestovaní a spracovaní konopí na celkovej poľnohospodárskej práci. Stanovuje jednotlivé typy skúmaných nástrojov a postupov, a to na základe funkčných, formálnych a sociálnych kritérii, s ohľadom na terminológiu. Pri systematizácii kartografickou metódou interpretuje rozšírenie a ohraničenie jednotlivých typov.
      V prvej kapitole stručne opisuje postupy spracovania vlákna. Pod nimi rozumie sled prác, pri ktorých sa zo zrelej konopnej rostliny získa na pradenie vhodný, čistý vláknitý materiál. Skutočné spracovanie a úprava konopí sa robí v piatich za sebou nasledujúcich úkonoch: 1. Príprava konopí máčaním snopov alebo viazaníc, pričom je podstatné vyhnitie alebo uvoľnenie drevitých častí rastliny. 2. Lámanie, ktoré sa robí trlicou, lamačkou alebo stupou na lámanie, 3. Čistenie hachľou, 4. Zmäkčovanie, pri ktorom sa používajú špeciálne nástroje, 5. Zušľachťovanie, pri ktorom sa rôznymi hrebeňmi (radovým, s ružicou klinov a zo srsti) triedi vlákno súce na pradenie do skupín rôznej kvality. Niektoré z uvedených úkonov úpravy

47

vlákna sa v určitých regiónoch vynechávajú, čo sa viac-menej odzrkaďľuje na akosti získaného materiálu.
      Ťažisko monografie tvorí časť o pracovných nástrojoch; každá ďalšia kapitola, opisujúca jeden z piatich úkonov spracovania konopí, sa zaoberá historickým vývinom jednotlivých foriem pracovných nástrojov. Obraz územného rozšírenia vytypizovaných pracovných nástrojov a postupov autor dokladá nielen materiálom, ktorý získal na území maďarského etnika, ale aj mate[ri]álom porovnávacím z iných európskych, ba aj mimoeurópskych krajín. Vytýčené problémy rieši aj z hľadiska terminologického a na kartografickom základe robí potom závery o kultúrnych procesoch vplývajúcich na maďarské etnikum a jeho tradičnú kultúru.
      Podľa autora Maďari poznali konope a spracovanie zrelého vlákna už z čias pred trvalým usadením (896) na terajšom území. v karpatskej kotline našli slovanské obyvateľstvo, ktoré tiež pestovalo ľan. Stretnutie týchto dvoch kultúr pestovania vláknitých plodín zanechalo určité stopy až do súčasnosti. Porovnávaním kultúrnych javov v Zadunajsku a na Dolnej zemi autor dokazuje, že za Dunajom prevládala v čase osídlenia ranoeurópska ľano­ vá kultúra, zatiaľ čo Maďari priniesli na Dolnú zem východné turecké vplyvy.
      Na základe výskumov ukazuje, že techniky spracovania konopí v Ma[/]ďarsku nemajú žiadne jedinečné pracovné nástroje, ktoré by sa používali špeciálne. Každá nová pracovná technika vychádzala zo širšieho vývinového stupňa, t. j. začínala vždy s nástrojmi predchádzajúcej techniky, ktoré potom vyvíjala, formovala a uspôsobovala novej funkcii; až neskôr sa utvorila samostatná forma nástroja a pracovného postupu.
      V maďarských nástrojoch a procesoch tradičného spracovania konopného vlákna sú zrejmé nielen vplyvy slovanskej ľanovej kultúry, ale aj elementy "vlnenej" kultúry, pochádzajúcej od nemeckého obyvateľstva z 12.-13. storočia, vplyvy poľnohospodárskej kultúry, ktorá sa do spracovania konopí dostala tou istou cestou až v 18. storočí, i pôsobenie techniky spracovania kože, ktorú si Maďari priniesli z pravlasti a ktorá dlho spĺňala dvojakú funkciu (pri spracovaní kože i konopí).
      Záver práce obsahuje popis spracovania konopí a používaných pracovných nástrojov v jednotlivých časových úsekoch (od osídlenia v 9. storočí až do 20. storočia). Autor aj tu postupuje podľa pracovných úkonov a v ich rámci podľa používaných nástrojov, pričom si všíma ich zmeny a preberanie techník z iných kultúr. Napokon skúma ešte súčasný stav spomínaných prvkov v pätnástich oblastiach na území obývanom maďarským etnikom.
      Monografia je okrem bohatého materiálu a hodnotných záverov prí[/]ťažlivá tým, že uvádza mnohé príklady zo slovenského územia, a to nielen z južného pohraničia, ale aj z iných častí Slovenska (Lendak, Čičmany ap., dovedna temer 40 lokalít). Má bohatú obrazovú dokumentáciu a zaujímavé grafy a mapky, zohľadňujúce názvoslovie, hranice a intenzitu rozšírenia javov. v závere je uvedená použitá bibliografia, zoznam uvádzaných lokalít (triedených abecedne i regionálne) a nemecké resumé. Dielo L. Szolnokyho o tradičných formách spracovania konopí v Maďarsku je prínosom do stredoeurópskej etnografickej spisby nielen konkrétnym materiálom, ale aj metodickým postupom. a vedeckými zovšeobecneniami kultúrno-historického charakteru. Zita Svítková

48



Rita J. Adrosko, Natural Dyes in the United States, [obsah]

United States National Museum Bulletin 281, Washington 1968 Vr. 1968 vyšla v edici bulletinů Národního muzea USA publikace pracovnice oddělení textilu Muzea dějin a technologie Rity J. Adrosko, "Přírodní barvy ve Spojených státech". Cíl této práce není jen vědecký, ale též praktický pro dnešní dobu zvýšeného zájmu o rukodílnou výtvarnou tvorbu.
      Publikace je rozdělena do dvou dílů. v prvním se pojednává o barvi

48

vech, kterých se používalo v Americe v 18. a 19. století, v souvislosti s chemií, botanikou, textilní technologií a módou. Druhý díl je věnován barvířským předpisům a je revizí starší publikace o domáckém barvířství přírodními barvivy dvojice autorů M. S. Furry a B. M. Viemont, která vyšla v r. 1935 1), ale je podle autorčina mínění pro současnou praxi stále aktuální.
      Ke své práci použila autorka množství pramenů; vedle lidového ústního podání to byly rozmanité spisy rukopisné i tištěné, zejména evropských autorů. Za jeden z nejvýznamnějších pramenů považuje 5000 Mackenziových receptů na domácí barvení2) a rozmanité patenty věnované barvivům a barvení, které jsou cenným dokladem pro vztahy mezi barvíři a ostatními řemeslníky. Autorka se však těmito problémy nezabývá, a proto také pouze uvádí z dalších pramenů staré inzeráty a patenty lékárníků. Jejím cílem není zkoumání této produkce v sociokulturních vztazích. A přesto, že považuje evropskou módu za hybnou sílu ve vývoji barvířství v Americe, soustřeďuje se ve výkladu historie na politické a částečně též hospodářské pozadí.
      Prvnímu dílu předchází historická kapitola, ve které autorka shrnuje historii barvířství do dvou základních etap, jejichž mezníkem je rok 1850. v první části se vrací až ke zprávě Marca Pola o barvířské dílně v údolí Indu, k nejstarším zprávám [/] o barvířství v Číně, Egyptě, u Féničanů, ale zejména k americkým Indiánům, kteří před objevením Nového světa barvili pouze přírodními barvivy a na jejichž zkušenostech byli také závislí první kolonisté. Vzorky posílali do Anglie, avšak význam jiných zdrojů této země překryl barvící prostředky svou výnosností, takže barviva ztrácela na ceně. Nejvýznamnější místo mezi barvivy zaujímalo přírodní indigo. I když se již v r. 1770 importovalo do Ameriky 70 druhů barviv, indigo si podrželo ještě dlouho svoji cenu. Stejně vysoko mezi barvivy stála košenila; pro venkovské obyvatelstvo, které barvilo přízi a vlnu, byla jako luxusní hodnota i v 19. století nedostupná.3) v r. 1856 Perkinsův objev levandulové barvy vyrobené z anilinu znamenal počátek konce éry přírodního barvení. z Anglie ji převzali Francouzi a nazvali "mauve" a stala se velkou módou prvních desítiletí druhé poloviny minulého století. Význam pro rozvoj barvířství mělo též objevení syntetického indiga v r. 1897. Pro složitou politickou situaci se tyto novinky nevžily tak rychle jako v Evropě. Koncem 19. století se však přírodních barviv používalo již jenom v rukodílné výrobě. První světová válka znamenala nový vzestup zájmu o tyto suroviny.
      Pouze horské zemědělské oblasti v jihovýchodní části Ameriky zůstaly v textilní výrobě nezávislé na chemickém průmyslu, protože byly vzdá[/]leny hlavním proudům vývoje Ameriky a nepronikla sem ještě v té době standardizace severní průmyslové oblasti. Zachovaly si jedinečnost svým tradičním způsobem života a tedy i barvířským uměním ve srovnání s ostatní barvířskou, produkcí ve Státech.
      Teprve v první čtvrtině 20. století snahy o udržení kontinuity jižního lidového umění vedlo k experimentům s předením, tkaním i barvením a inspirovalo tvůrce textilní výroby na celém území USA. v současné době se mnoho umělců vrací k přírodním barvivům, avšak nikoliv pro jejich podstatu praktickou a estetickou, ale na pozadí "romantiky" a "nostalgie".
      Zbytek prvního dílu je věnován jednotlivým přírodním barvivům. Autorka shrnuje vyčerpávajícím způsobem všechny historické, ekonomické a technické informace, které se jí podařilo získat, včetně ikonografického materiálu.
      Druhý díl je zcela zaměřen na barvířskou technologii. Autorka jej uvádí rozborem vidění, spektra, působení barev, se zaměřením zejména k textilní produkci. Zabývá se omezenými možnostmi přírodních barev, technologií barvení vláken, nití a textilu. v dalších částech se již zcela soustřeďuje na praktické procesy, které jsou obsaženy v množství barvířských receptů. Kapitolu uzavírá tabulkou přehledu všech barev použitelných pro barvení v textilní výrobě.

49


      Škoda, že záběr autorky nebyl širší co do etnografického a sociologického aspektu. Přes její pozitivistický přístup k materiálu a jeho interpretaci poskytuje publikace rozšíření obzoru o barvířství v širokém světovém měřítku.
      K přednostem knihy patří její vybavení vyčerpávající bibliografií, soupisem rukopisů, rejstříky a vyobrazeními, Dokonalá je technická a estetická stránka této nevelké publikace.

Poznámky
1.
      Margaret S. Furry and Bess M. Viemont, Dyeing with Natural Dyes, Washington 1935
2.
      Colin Mackenzie, Mackenzie's five thousand receipts in all the useful and domestic arts, Philadelphia 1831.
3.
      Košenila je červené barvivo, které se získává ze sušeného hmyzu žijícího v Mexiku (Dactylopius coccus).
      Indigo je barvivo rostlinné, získané z listů rostliny indického a egyptského původu (Indigofera tinctoria). Vlasta Svobodová

August Sedláček, Historické pověsti lidu českého, [obsah]

Odeon, Praha 1972, 347 stran Významným činem vydavatelství Odeon, redakce krásné literatury, je v pořadí čtvrté vydání Historických pověstí lidu českého, které sebral a upravil August Sedláček na sklonku 19. století. Vydání prvé, v roce 1894, se krylo s vyjitím slavných a dnes již klasických Starých pověstí českýchA. Jiráska a upadlo neprávem v polozapomenutí, neboť i když byl záměr obou historiografů obdobný, přistoupili k jeho realizaci naprosto rozdílně. A. Jirásek vytvo[/]řil umělecké ztvárnění pověstí, proti čemuž A. Sedláček předložil čtenářům sice rovněž literární podobu pověsti, ale respektující původní text pramenů, bez jakéhokoliv uměleckého přetváření či doplňování.
      Publikaci k vydání velmi citlivě připravil Rudolf Lužík. Pro dnešní podobu knihy použil formálního uspořádání z prvního vydání, obsahujícího 108 pověstí uspořádaných do pěti okruhů - "věnců" podle předpokládané doby vzniku. Jednotlivé oddíly zahajuje krátký historický a literární úvod a pověstí jsou seřazeny podle časové posloupností popisovaných událostí. Text současného vydání se ve většině opírá o znění vydání druhého (1898).
      Knihu doplňuje vzácně ucelený doprovodný aparát obsahující rejstřík pramenů, ze kterých A. Sedláček texty uveřejněných pověstí čerpal se stručnou charakteristikou pramene, dále chronologický přehled údobí, ke kterým sa pověstí vztahují; následuje slovníček méně známých výrazů, rejstřík vlastních a místních jmen s nejdůležitějšími hesly věcnými, seznam vyobrazení, poznámka vydavatele a poslední stránky vyplňuje zasvěcený doslov R. Lužíka, seznamující nás s postavou autora, okolnostmi vzniku sbírky a zejména podtrhuje její současný význam, neboť se jedná o dosud prakticky nepřekonaný a jediný výbor českých historických pověstí spojený s výkladem a podaný v jednoduché, ale velmi čtivé formě.[/]
      I čtenáře neodborníka jistě zaujmou výklady A. Sedláčka před jednotlivými oddíly pověstí, v nichž současná věda by jistě udělala některé opravy, ale nepřesnosti způsobené dobou vzniku nesnižují jejich poučnou hodnotu a informace o tématech, osudech, životě a proměnách českých historických pověstí. Upoutá i dnes už poněkud archaicky znějící čeština, kterou A. Sedláček pověsti vypráví, a možnost srovnání bohatého uměleckého rozpracování A. Jiráska s někdy poměrně stručně znějícím původním textem.
      Vydavatelská poznámka hovoří o tom, že tiskové chyby předchozích vydání jsou opraveny, což je možná pravda, ale jsou zde opět chybičky jiné (srov. např. str. 304 letopočty ze života Václava Hájka z Libočan). Jejich počet je však zanedbatelný. Vydavatelství připravilo zdařilou publikaci, která určitě zaujme čtenáře všeho věku, zálib i zaměření. Jan Souček

Józef Ligęza, Podania górnicze z Górnego Śląska. [obsah]

Rocznik Muzeum Górnośląskiego w Bytomiu - Etnografia, zeszyt 5, Bytom 1972, 152 stran, něm. a rus. résumé
      V posledních dvaceti letech se polští badatelé soustavně a intenzívně věnovali sběru a studiu hornické lidové kultury a folklóru. Mezi tyto badatele patří na předním místě

50

J. Ligęza, jenž po monografiích Ludowa literatura górnizca (1958) aŚladami tradycji (1968) vydal nyní soubor hornických pověstí z hornoslezské oblasti. Jde především o materiálovou, pramennou edici, jež má reprezentativně shrnout doklady tohoto výseku polského pověsťového podání a stát se základnou a inspirací pro další zkoumání. Autor otiskl celkem 135 pověsťových čísel, většinou z vlastních záznamů, jen některé zápisy přetiskuje ze starších pramenů (nejstarší z díla W. Roździeńského ze 17. století); připojeny jsou i některé texty v literárním zpracování. Poslání edice je vysloveně odborné a proto Ligęza zveřejňuje pověsti přesně podle ústnho podání, i když jde vesměs o ruční zápisy, nikoliv o magnetofonové nahrávky. Jádro a největší část pověstí hornoslezských havířů tvoří povídky o důlním duchu, nazývaném skarbnik, menší část představují povídky o jiných démonických bytostech a jevech a pověsti s historickým obsahem. Veškerý tento materiál je uspořádán tematicky a podstatně rozšiřuje látkový rozsah polských hornických pověstí, jak jej zachytil J. Krzyżanowski ve svém soupisu polských pohádek a pověstí (T 6500).
      Textové části předeslal autor dvě studie. v první (s. 11-28) probírá polské sběry hornických pověstí od nejstarších dokladů z přelomu 15. a 16. století (kronika Mikołaja Liebentala) až do současnosti a záro[/]veň kreslí obraz hornoslezské hornické pověsti na základě těchto záznamů. Nachází v ní podivuhodnou kontinuitu od nejstarších dob až do současnosti: jde téměř vždy - až na ojedinělé staré doklady - o ducha dobrého, jenž horníkům pomáhá, ale zároveň je trestá, jestliže poruší jeho příkazy. Pevně se udržovalo jeho jméno skarbnik, zjevoval se v pověstech v podobě horníka, nejčastěji štajgra a uměl se proměňovat i ve zvířata - myš, žábu, pavouka, černého ptáka atp. Zakazoval pískat, zpívat, klít, nesměla se mu podat lampa přímo rukou atd. Nejčastější náměty, jež se ke skarbnikovi v hornickém podání váží, jsou motivy výstrahy před nebezpečím, pomoci a darů a provádění horníků podzemím skarbnikovy říše. Kromě skarbnika se vyskytují v polských hornických pověstech i některé jiné pověrečné bytosti a jevy, ale ty jsou poměrně řídké.
      V druhé studii (s. 29-46) probírá Ligęza německé hornické pověsti ze slezské oblasti, jak je shromáždili G. Heilfurt a I. M. Greverusová v edici německých hornických pověstí (1967). Ligęza zjišťuje, že slezské území bylo i pro německou hornickou pověst a zejména pro pověsti o důlním duchu jedním z nejvydatnějších pramenů (přes 32 % povídek o důlním duchu v sbírce Heilfurtově a Greverusové pochází z Horního Slezska). Má taky za to, že někteří vypravěči pověstí z německých zápisů možná byli polské[/]ho původu. Rozbor německých dokladů ukazuje, že tyto německé pověsti ze Slezska se po motivické stránce silně shodují s pověstmi polskými a že polská a německá hornická tradice zde vyrůstaly z obdobných podmínek a navzájem se bezprostředně ovlivňovaly a prostupovaly (např. v německých pověstech je důlní duch často nazýván rovněž polským jménem skarbnik).
      Je trochu škoda, že tyto srovnávací pasáže autor více nerozvedl a že také pominul konfrontaci s hornickými pověstmi českými, hlavně z ostravsko-karvínské oblasti. Pro podobné úvahy však jeho sbírka nabízí bohatý a znamenitý materiál. Blízkost hornických pověstí z našeho Slezska k polským hornoslezským pověstem je očividná, ale objevují se i některé diference, jako např. název fontana nebo častěji Pustecký pro důlního démona v podání na Ostravsku a Karvinsku (srov. ostatně č. 15, 30, 44, 66, 72, 77, pocházející z našeho území). Na prospěch edice by byly i některé rejstříky - motivů, postav, lokalit atd.
      Ligęzova sbírka znamená cenný příspěvek k bádání nad polským hornickým podáním a je správné, že byly tyto materiály vydány a zpřístupněny. Dá se očekávat - jak autor sám v předmluvě říká - že se stanou oporou a podnětem pro další bádání, a to i pro bádání české a slovenské. Oldřich Sirovátka

51



Ingolf Bauer Treuchtlinger Geschirr. [obsah]

Vyd. Deutscher Kunstverlag, München 1971. 198 str. se 155 obr. příl., 2 tabulemi a 7 mapkami v textu + 2 mapy + bar. příloha
      Práce zajímá českého badatele ze dvou hledisek:
      1. Treuchtlingen (okr. Weissenburg, leží zhruba uprostřed mezi Norimberkem a Augsburkem) bylo významné hrnčířské středisko, nejméně již od středověku, se značným exportem zboží zejména do oblastí ležících severně, severozápadně a severovýchodně od místa výroby. Vývoz se dotýkal až hranic Čech a jednotlivé výrobky se mohly objevit i v Čechách. Sbírka keramiky Západočeského muzea v Plzni by po této stránce zasluhovala přezkoumání.
      2. Kniha je prací příslušníka nejmladší německé badatelské generace, v níž se objevuje nejen značný vliv historického materialismu jako ideologické základny i metody, nýbrž i silný kritický přístup k badatelským generacím starším.
      Autor využívá všech pramenů, které měl k dispozici: Živých, věcných, archívních a dobové literatury i zpracování. Kniha tedy podává i vyčerpávající přehled dějin hrnčířství ve zkoumané oblasti, od :nejstarších dob až do zániku ve 20. století. Informace prezentuje nejen ve form písemné, ale i jinými sdělovacími způsoby, tj. pomocí mapek, grafů a tabulek. Na tabulích vyznačuje [/] historickou posloupnost hrnčířů podle jednotlivých středisek, takže lze přesně zjistit, kolik mistrů v kterém roce a kde pracovalo. Mapky prezentují keramické dílny (tedy i dílny na výrobu kameniny a fajánsí), cihelny, ložiska vhodné hlíny, obchodníky s keramickým zbožím atd. po padesátiletích od počátku 17. století. Obě hlavní mapy vyznačují hustotu hrnčířských dílen vzhledem k počtu obyvatel a počet hrnčířských dílen v bývalém království bavorském podle statistik z roku 1811/12. Obrazová část je katalogem všech zjištěných výrobků s vyčerpávajícími popisy a dobrými fotografiemi. Katalog je uspořádán chronologicky od nejstarších dokladů (dvouuchý soudkovitý hrnec na polévku datovaný rokem 1750) až k exponátům z 20. století. Jako přílohu otiskl autor 6 cechovních artykulí a patentů, zachycujících období 1580-1708. Historická část práce podrobně a věcně analyzuje všechny stránky kultury a způsobu života hrnčířů, pokud to ovšem kvalita a kvantita pramenů dovoluje, především tedy společenskou strukturu, jak o ni hovoří cechovní knihy a artykule či patenty (frekvence mistrů v jednotlivých střediscích je vyznačena po desetiletích pomocí grafů) a výrobky. Každý badatel jistě ocení a využije soupis literatury, který vzhledem ke koncepci práce značně přesahuje lokální měřítka.
      Knihu je možno označit jako vzornou a do jisté míry i vzorovou pu[/]blikaci informací o výrobě určitého střediska, resp. jako v tomto případě, výrobní aglomerace. Vladimír Scheufler

Ettore Biocca, Sama mezi Indiány. [obsah]

Orbis Praha 1972, edice Cesty, 368 stran
      Kniha italského etnografa je překladem originálu Yanoáma. který vyšel v Bari 1965. Je to práce zvláštní a v mnohém směru pozoruhodná. Jde vlastně o životopis španělské ženy Heleny Valerové, která byla v dětství unesena Indiány a prožila s nimi dvacet let v pralesích mezi Brazílií a Venezuelou.
      Expedice italských etnografů studovala koncem padesátých let život amerického indiánského kmene Yanoámů. Při pobytu na základně Uaupes se setkala s H. Valerovou, která byla od roku 1937 v zajetí Indiánů a shodou okolností se po dvaceti letech vrátila do bělošské civilizace. Ettore Biocca jako vedoucí italské expedice chtěl u Valerové získat informace pro nadcházející cestu. Setkal se s vynikající vyprávěčkou, která měla v paměti zafixovány všechny událostí prožité v pralese. Podala obšírné informace nejen o etnografických jevech, jež italského etnografa především zajímaly, ale líčila episody z vlastního

52

života a z života indiánského kmene. Zvukový záznam byl pořízen v dialektu Ria Negra, který je směsicí portugalštiny, španělštiny a indiánského jazyka. E. Biocca ovládající tento jazyk mohl vyprávěčku v hovoru usměrňovat a vytěžit co nejvíce poznatků o životě a zvycích Indiánů. Postup práce s H. Valerovou osvětlil ve stručném úvodě, kde výslovně upozorňuje na svůj záměr neovlivňovat vyprávěčku vlastním hodnocením; proto se vzdal i komentářů v textu knihy.
      Podařilo se mu získat poutavý a obsáhlý dokument o lidech a jejich životě v pralese. Příhody, jména osob, míst a etnografická fakta měl možnost později si u Yanoámů ověřit. Vyprávění sám překládal d.o italštiny a záměrně se držel tvrdé formy indiánského originálu, aby textu uchoval hodnotu vědeckého dokumentu. Podařilo se mu získat řadu nových faktů - např. o přípravě halucinogenních drog, o způsobech boje a lovu, o získávání potravin, o soustavě společenského života, o věrských představách, obřadech atd.
      V úvodu najdeme i velmi stručný přehled o historii Yanoámů. Jde o indiánské kmeny žijící v neprobádaných pralesích mezi Rio Grande a horním tokem Orinoka. Počátkem 19. století se několika výpravám podařilo navázat spojení se sousedními indiánskými kmeny. v polovině minulého století se objevily i zprávy o pralesních Indiánech Yanoáma. Začátkem našeho věku byly o nich [/] získány vědecky podložené zprávy. v padesátých letech se s těmito indiánskými kmeny setkali misionáři i francouzské, venezuelské a německé expedice. Byly získány zajímavé vědecké materiály, nikoliv však natolik komplexní, aby podaly ucelený pohled na život Yanoámů.
      Vyprávění H Valerové se stalo neocenitelnou pomůckou při následovné cestě italské expedice, i když i pak zůstalo mnoho jevů neprozkoumaných. Hodnota této knihy však zdaleka není jen v samotných etnografických faktech; ty si ostatně bude muset čtenář sám utřídit podle našich šablon či systemizací. Kniha je lidským dokumentem, dokumentem o všedních dnech práce a starostí o obživu v drsném pralese, o lásce i zabíjení, o soucitu i krutosti, o lidském štěstí i utrpení.
      Metoda práce italského etnografa s vyprávěčkou se zdá být poměrně jednoduchá, ve skutečnosti je velmi promyšlená a důmyslná. Vyprávění je rozčleněno do tří velkých kapitol, které jsou děleny na celky časové posloupností událostí jejího života. Tyto menší celky tvoří souvislá řada epizod, které jsou často vyjádřeny jen několika větami. Zdaleka však nejde o nějakou mozaiku, nýbrž o promyšlenou dějovou osnovu plnou bouřlivých událostí a zvratů. Jsou v nich zachyceny zápasy mezi kmeny i jednotlivci, primitivní hospodaření, společenské normy, obřady, názory na svět atd. Mnohokrát jsou např. vylíčeny pohřební obřady [/] s uplatněním endokanibalismu, iniciační obřady, zpěvy, slovesné projevy, lékařské zákroky, znalosti přírody i další složky duchovního a materiálního života. Mnohá vylíčení budou působit na našeho čtenáře až otřesným dojmem. E Biocca však hned v úvodu upozorňuje, že se dopouštíme hrubého omylu, když považujeme tyto obyvatele pralesa za primitivní a zlovolné divochy, a to jenom proto, že jejich způsob života, vzájemné vztahy a celá jejich kultura je od naší natolik odlišná. To ostatně vyjádřila i H. Valerová, kterou čekalo po návratu do bílé civilizace mnohé zklamání, hořkost a nepochopení.
      Obsáhlá kniha je doprovázena fotografiemi ze života Yanoámů. Na přebalu najdeme i snímek vyprávěčky a jejích dětí. Do češtiny text přeložila dr. Alena Hartmanová s velkým citem a porozuměním pro autorovy záměry. Českému čtenáři se dostal do rukou bohatý dokument o životě lidí v primitivních podmínkách, dokument svou neobvyklou formou, bohatstvím zkušeností i poutavým dějem vyjímečný v současné cestopisné i národopisné literatuře. Josef Tomeš

53



Rudolf Bednárik, Cintoríny na Slovensku. [obsah]

Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1972, 176 stran, 148 fotografií, německé resumé
      Práce profesora etnografie bratislavské university dr. Rudolfa Bednárika vyšla jako sedmý svazek Klenotnice slovenskej ľudovej kultúry, kterou řídí dr. Adam Pranda. Autor navázal na starší práce věnované pohřebním obyčejům a zvláště lidovým náhrobkům na Slovensku. Vlastním námětem nové knihy však nej:sou jenom slovenské hřbitovy, ale etnografická problematika spojená s pohřebními obřady, věrskými představami, společenskými vztahy a výtvarnými výtvory, které se k těmto otázkám vztahují.
      Publikace je členěna do šesti kapitol. v úvodu nacházíme stručnou charakteristiku vývoje pohřebního obřadu a pohřbívání od předkřesťanských dob po církevní a státní zásahy v minulých staletích. R. Bednárik vychází z názoru, že lidové náhrobky nelze studovat izolovaně, ale v jejich vztahu s !názory lidu, s hospodářským a společenským vývojem i s přihlédnutím ke geografickým činitelům. Slovenské doklady staví do kontextu s tradicemi evropských národů.
      První kapitola zachycuje vztah lidu ke hřbitovu. Autor uvádí slovenské názvy hřbitova. Sleduje oficiální snahy zákonodárců, kteří na počátku našeho tisíciletí nařizovali po[/]chovávat zemřelé na hřbitovech u kostelů a trestali zachovávání pohanských obřadů a zvyků. v 16. a 17. století se hřbitovy státním zásahem začínají zřizovat mimo obvody obcí. Zachovalo se však i pochovávání mimo hřbitov, a to lidí zemřelých nepřirozenou smrtí; byla to obvykle místa na rozhraní katastrů, na křižovatkách nebo při hřbitovních stěnách. v této souvislosti autor připomíná rovněž různé magické praktiky, při nichž se užívalo částí předmětů, jež byly v nějakém styku se zemřelým, popř. kosterních pozůstatků. Popisuje způsob ukládání zemřelých do hrobů, např. rozebírá tradici pochovávat do stran hrobmích jam. v orientaci hrobů zjišťuje tři hlavní variace, a to uložení zemřelého, aby se tvář dívala k východu nebo k hlavní cestě, dále orientaci podle naplánovaných řad. Upozorňuje na rozdíly pohřbívání zemřelých u lidových vrstev a vládnoucích tříd.
      Druhá kapitola přináší zajímavé doklady o pochovávání mimo hřbitovy. Staří Slované pohřbívali zemřelé v lesích pod stromy. R. Bednárik uvádí doklady z konce 16. a začátku 17. století o pohřbívání pod stromy bez církevních ceremonií z Telgártu, Vernáru, Šumiace, Heľpy a Polomky. Archaické zvyklosti při pohřbívání se udržovaly zvláště na Horehroní, což autor vysvětluje nejen odlehlostí horského kraje, ale i rozpory mezi pravoslavnými a ostatními křesťanskými církvemi. Část kapitoly je [/] věnována lidovým představám o duši. Připomíná rovněž, že místa, na něž se mimo hřbitov pochovávalo, měla obřadní význam v předkřesťanských názorech a stala se místy křesťanských kultů. Na rozcestí, na hranicích katastrů, v polích a na okrajích obcí se nejčastěji stavěla boží muka.
      Třetí stručná kapitola naznačuje problematiku třídění náhrobků. v zásadě rozlišuje městské a vesnické náhrobky, podle materiálu nachází doklady dřevěné, kamenné a zřídka i keramické. Sleduje rovněž krajové zvláštnosti náhrobků.
      Dřevěným a kamenným náhrobkům sloupového tvaru je věnována čtvrtá kapitola. Nejdéle se udržely u evangelického obyvatelstva Novohradu, Gemeru a Hontu. Autor upozorňuje, že sloupy lidských podob se stavěly na hroby při jarních kultovních obřadech i u jiných středoevropských národů. Evangelická církev tyto tradice trpěla a později je přejala. Dřevěné náhrobky dále třídí podle regionů, způsobu umístění nápisu a ornamentální výzdoby. U kamenných náhrobků rozlišuje pět typů podle způsobu zdobení.
      Sleduje rovněž náhrobky ve tvaru kříže, které se uplatňovaly v katolickém prostředí. v páté kapitole analyzuje symboliku kříže, jež je starší než křesťanství. v Uhrách se náhrobky tohoto typu objevují až koncem 16. století. Zvláštní typ se vytvořil na západním Slovensku pod vlivem církevního baroku.

54


      Šestá kapitola přináší ukázky náhrobní poesie. Nacházíme zde řadu veršovaných nápisů hlavně z Cerova, Fačkova a Čičman. Uplatňují se na novějších náhrobcích, vyjadřují zaužívanými stereotypy data zemřelého a citový vztah pozůstalých k zemřelému.
      V závěru R. Bednárik přehledně formuluje hlavní znaky slovenských náhrobků a hřbitovů. Zjišťuje působení konfese na tvar náhrobků a na způsob jejich výzdoby. Všímá si rovněž židovských náhrobků na slovenském území. Kniha je uzavřena poznámkami, přehledem literatury, obsáhlým německým shrnutím, seznamem hlavních informátorů a slovníkem nářečních výrazů. Významnou součástí práce je obrazový doprovod, zvláště bohatý černobílými i barevnými fotografiemi z území Slovenska i ze slovenského osídlení v Maďarsku. Publikace přináší zajímavý pohled na poslední věci člověka. v mnohém může být jistě doplněna dalším zkoumáním. Přesvědčivě však ukazuje, že i v oblasti pohřebního obřadu udržoval lid prastaré tradice a dokázal vytvořit umělecky působivé výtvory. Josef Tomeš

Emília Horváthová, Návod na výskum rodinných zvykov. [obsah]

Vydalo Vlastivedné múzeum vo Zvolene. Zvolen 1971, str. 113
      Práce dr. Horváthové vyšla jako sedmý svazek edice Príručky národopisnej spoločnosti pri SAV v Bratislave. v úvodu autorka shrnuje pokyny pro provádění terénního výzkumu, jež jsou adresovány hlavně začínajícím pracovníkům. Upozorňuje na obtíže a specifické problémy při zkoumání rodinných zvyků a konstatuje, že předložený Návod má sloužit jako pomůcka shrnující základní otázky k rodinnému zvykosloví, jež si musí badatel upřesnit a klást tak, aby odpovídaly zvolenému tématickému okruhu a vytyčenému cíli práce. Nezbytným předpokladem je znalost zkoumané problematiky, prostudování literatury a pramenů. Poněkud sporné je autorčino tvrzení, že se dnes už v terénu neobejdeme bez magnetofonu. Podle mého soudu i zkušeností, může magnetofon, právě při výzkumu rodinného života a zvyků, z nichž některé se dotýkají nejintimnějších záležitostí člověka, působit, alespoň zpočátku, než si badatel získá naprostou důvěru informátora, jako negativní činitel.
      Návod je rozdělen podle hlavních témat do čtyř kapitol I. Narodenie, II. Dospievanie, III. Svatba, IV. Úmrtie. Každé z nich předchází krátká charakteristika, je vyzvednut význam příslušného údobí či obřadu v životě [/] člověka a společnosti. Jednotlivě kapitoly jsou pak rozčleněny podle tématických celků, každý z ních obsahuje skupinu otázek, formulovaných tak, aby dotazovaný byl nucen odpovědět co nejpřesněji. Například oddíl Šestonedielka v kapitole Narodenie, zahrnuje skupiny otázek pod názvy: 1 Lokálna izolácia, 2 Obmedzenie činnosti, 3 Úmrtie šestonedieľky, 4 Vádzka. Podobně je tomu i v ostatních oddílech. (Otázky jsou formulovány např. takto: "Aký bol miestny názov pre šestonedieľku? Keď žena odchádzala na vádzku, kto ju sprevádzal? Niesla so sebou aj dieťa?" ap.). Takové cílevědomé členění otázek nutí současně pracovníka, který výzkum provádí, sestavit si určitý plán postupu a promyslet všechny detaily a souvislosti. Některé otázky v Návodu zabírají zdánlivě širší problematiku, než jsou rodinné zvyky, zejména v oddíle II. Dospievanie se řada otázek prolíná se společenskými vztahy. Avšak absence těchto otázek by rozhodně byla na újmu komplexnímu poznání, vždyť mezi tak úzce spolu souvisejícími tématy, jako je rodinný a společenský život, nelze vést stroze dělící čáru.
      Šíře otázek a jejich promyšlené třídění svědčí o tom, že dr. Horváthová vypracovala uvedenou příručku na základě důkladné znalosti problematiky jak po stránce teoretické, tak na základě praktických zkušeností z terénu. Návod zahrnuje sice materiál slovenský, jak potvrzu

55

je i seznam použité literatury (škoda, že autorka v podtitulku nebo v úvodu práce na tuto skutečnost neupozornila), bude však bezesporu vítanou pomůckou širokému okruhu pracovníků, bez ohledu na to, v kterém regionu pracují. Jarmila Štastná

František Bonuš, Český salonní tanec Beseda, jeho historie a tvůrci. [obsah]

Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, Praha 1971, 126 stran
      Péčí tanečního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti se nám dostává do rukou zajímavá publikace F. Bonuše o populárním českém salonním tanci. v úvodu autor upozorňuje, že z velkého bohatství českých lidových tanců se jen tři staly známé po celé Evropě. Kromě polky a rejdováku to byl i řadový salonní tanec Beseda. Tato skladba se stala úspěšnou nejen v městských salonech, dostala se i do venkovského prostředí jako zlidovělá čtverylka. Autor rozčlenil práci do čtyř celků, v nichž najdeme hojnost historických údajů i taneční a hudební návody k nácviku.
      První část je věnována otázkám vzniku a vytváření Besedy v konfrontaci s tehdejším společenským [/] děním v Evropě. v šedesátých letech minulého století po pádu Bachova režimu nastává oživení společenského dění a nový rozmach kulturního a společenského života. Formuje se moderní české umění, vznikají umělecká sdružení, začíná se budovat Národní divadlo, svou tvář hledá i česká věda. Ve společenských zábavách šedesátých let se uplatňovaly čtverylky, které byly obíbené hlavně ve francouzském a německém prostředí. Pod vlivem francouzských tanečních a hudebních novinek se začaly vytvářet skladby, jimž chtěli jejich autoři vtisknout národní ráz. Tak přišlo i k vytvoření české národní čtverylky, kterou se stala Beseda.
      Hlavní impuls k vzniku skladby dal básník Jan Neruda, sám vynikající tanečník i znalec lidových tanců. Svědčí o tom jeho studie z roku 1859 "České lidové tance". Nerudovy znalosti byly také podkladem pro výběr českých lidových tanců v Besedě, Hudební část taneční skladby komponoval skladatel Ferdinand Heller, přítel Nerudův, Smetanův a zkušený upravovatel lidových písní. Taneční skladbu vytvořil Karel Link, vynikající učitel tance, sestavovatel a vydavatel společenských tanců.
      Beseda byla vydána v Praze roku 1862 a vřele přivítána českými časopisy. v roce 1863 vyšlo české a francouzské vydání K. Linka. v Praze brzy skladba získala velkou oblibu a začala se šířit do českých krajů. [/] Podle Linkovy a Hellerovy Besedy byla vytvořena řada dalších národních čtverylek, které však nedosáhly úrovně ani obliby vzoru. F. Bonuš uvádí přehled vydání Besedy K. Linka v starších českých i německých verzích i vydání z našeho století, která však byla choreograficky upravována.
      Česká Beseda se stala vzorem i pro vytváření regionálních skladeb, které se začaly formovat a uplatňovat koncem devatenáctého století v období probuzeného zájmu o moravské a slezské lidové umění. Mezi mnoha epigonskými skladbami F. Bonuš uvádí i Moravskou besedu z roku 1892, Slezskou z roku 1913, Slovenskou z konce 30. let, Slováckou z poválečného období, Hanáckou z roku 1948 aj.
      Druhá část Bonušovy publikace obsahuje nové zpracování Besedy. Uvádí popisy českých lidových tanců ve skladbě - je zde polka, furiant, kolomajka, kuželka, obkročák, bavorák, rejdovák, řezanka, sousedská, strašák, valčík a zákrok. Po popisu tanečního materiálu následuje taneční popis Besedy s vyznačením choreografických postupů. Přiřazeny jsou rovněž texty k písním, i když autor zároveň upozorňuje, že Beseda jako tanec salonní byla zamýšlena jen s hudebním doprovodem. v třetí části jsou shrnuty prameny a literatura, čtvrtá závěrečná část obsahuje notové přílohy k jednotlivým složkám skladby.

56


      Monografie F. Bonuše o české Besedě bude jistě přivítána tanečními odborníky; je však také vhodným metodickým návodem této národní skladby, která se uplatňuje i při současných společenských příležitostech. Josef Tomeš

Jiří Kuthan, Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny XIII. století, [obsah]

nakl. Růže v Českých Budějovicích 1972, 222 stran a přílohy
      Jiřímu Kuthanovi, který již před časem publikoval v Jihočeském sbor[/]níku historickém stati z tohoto tématického okruhu, patří zásluha, že se snažil spojit jednotlivá data v celek. Vystopoval hlavní okruhy činností stavebních hutí v jižních Čechách, jejich vliv na architekturu i ve vzdáleném okolí, činnost dílen i objednavatele. Je samozřejmé, že práce těchto odborníků nikdy nezapadla a že naopak byla opakována v činnosti lidových tvůrců, dnes neznámých. Od načrtnutí obrazu jižních Čech v době předkolonizační a kolonizační přistoupil k objasnění významu milevské huti, spadající ještě do románského slohu. Další významnou hutí, v níž je již počátek a rozvoj jihočeské gotiky, byla stra[/]konická huť. I ona měla široký okruh působivosti, jak se dá doložit na základě uměnovědného rozboru za spolupráce pramenů, literatury i pomocných věd, zvláště archeologie. Kniha je velmi dobře vybavena, má chronologickou tabulku, mapku jihočeských staveb, oddíl věnovaný pramenům a literatuře, katalog, který je vlastně podrobným slovníčkem význačných jihočeských staveb, německé resumé a obrazové přílohy. Josef Bílek[/]

SBORNÍKY A ČASOPISY

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, Bd 21. [obsah]

Red. L. Nowak a L. Schmidt, Wien 1972, str. 146 + 6 fotograf. příloh
      Nejnovější svazek ročenky celorakouské hudebně folkloristické společností Österreichisches Volksliedwerk (ÖVlW) provází podtitulek Festschrift für Leopold Schmidt. Vědeckou a pedagogickou činnost nedávného šedesátníka, univ. prof. L. Schmidta (* 15. III. 1912), ředitele vídeňského národopisného musea a dlouholetého čelného představitele umíněné společnosti ÖVlW, charakte[/]risuje bezmála již čtyři desítky let systematický zájem o hudební folklór. O badatelově přínosu pro teorii lidové písně, pro metodologii komplexně pojímaného výzkumu, o podílu na známém národopisném atlasu Dolního Rakouska, o průkopnických studiích zlidovělých písní (jmenovitě kramářských) a o dalších Schmidtových příspěvcích v oboru hudebního folklóru pojednal v hutné zkratce na úvod sborníku Walter Graf. Schmidtovi přátelé, kolegové a žáci pak přispěli půltuctem studií, které víceméně navazují na jubilantovu rozsáhlou hudebně folkloristic[/]kou práci. Cenný doplněk ke svému nedávno publikovanému katalogu lidových a zlidovělých písní z Vorarlbergu (viz recensi v ČL 1970, č. 3, str. 167) připravil Josef Bitsche: přehledná charakteristika písňových žánrů, forem ústního podání a zpěvních příležitostí se vztahuje ovšem pouze k jediné lokalitě Vorarlbergu, nejmenší země v rakouském spolkovém uspořádání (Bregenzwald). z nedávné dotazníkové akce ve 107 obcích dolnorakouského okresu Hollabrun vytěžil Hermann Steininger podrobnou zprávu o historickém vývoji a soudobých reliktech tradičního

57

obecního vyvolávání zpráv s obligátním využitím bubnů, bubínků, rohů, trub a zvonců. - Zajímavé doklady o zlidovování vídeňských popěvků ve Štýrsku zpracoval Gundl HolaubekLawatsch; proces zlidovování se zde datuje nejméně do 17. století (počínaje proslulou písničkou legendárního vídeňského dudáka Augustina), typický je však pro 19. století. Původní texty ve spisovném jazyce anebo ve "wiener deutsch" nahradily zpravidla dialekty a také nápěvy došly změn. Mnohé z vídeňských singspielových "árií", "Gassenbauer" a podobně pronikaly ovšem ještě do první světové války rovněž do Čech (například Hankův text Vystavím si skrovnou chaloupku ... zlidověl právě s nápěvem takové provenience Müsst mers net vor Uebel nehma...). k jejich podrobnější identifikaci mohou kromě jiného přispět i Holaubkem-Lawatscham usedané četné bibliografické odkazy. - Užitečný komparační materiál podává dále Karl Horak v r ozboru repertoáru tzv. mariánských písní při procesích do Mariazell; v minulém století (a sporadicky ještě za první republiky) bylo toto známé poutní místo hojně navštěvováno též českými poutníky, hlavně z jihu Čech. - Konečně i charakteristika vídeňského "Dudleru", jakožto zvláštní formy jódlování, od Georga Kotka, blízce se dotýká problematiky českých jukaček z Pošumaví a "horního" Chodska. O důkladné archivní studium a ikonografickou dokumentaci se opírá [/] fundovaná stať Rolfa W. Brednicha který posouvá prapočátky západoevropského kramářského zpěvu nejméně až do začátku 17. století (namísto H. Neumannem rozšířeného a vžitého již pojmu "Bänkelgesang" užívá autor výraz "Bänkelsang"). Ostře kritický postoj k víceméně libovolnému používání pojmu "folklór" a zkreslování západoevropských folklórních reliktů, zejména v komerčně motivované současné produkci rozhlasové, televizní a filmové, zaujal Jörn Thiel; v s oučasných diskusích o komplikovaných otázkách folklorismu v moderní industrializované společnosti vyvolá tento příspěvek nepochybně řadu souhlasných i skeptických reakcí.
      V oddílu zpráv zaujme především protokolW. Deutsche a G. Heid-Hoferové o 1. semináři evropské etnomusikologie, který se konal v červnu 1971 v St. Pölten a jehož tématem bylo využití houslí v evropské lidové hudbě.L. Schmidtem v r ecensním oddílu ročenky uznale hodnocený sborník k 85. narozeninám akademika J. Horáka (Lidová tradici v red. J. Jecha a O. Skalníkové) provází přání, aby podobné universálně v mezinárodním měřítku využitelné edice vycházely více vstříc i národopiscům, neznalým příslušného národního jazyka. Jako na konkrétní vzor poukazuje týž recensent na publikace J. Mangy o maďarském hudebním folklóru, jež jsou vydány ve světových jazycích. České etnochoreologii by neměla konečně uniknout pozor[/]nost k monografii H. Thielové - Die deutschen Volkstänze in Böhmen, Mähren und Schleisien (Marburg 1970, 241 str.), kterou v ročence podrobně recensujeK. Horak.
      Jaroslav Markl


Agrikultúra, [obsah]

ročník 11, 1972
      Slovenský časopis Agrikultúra, roč. 11, rok 1972, přináší v řadě článků též materiál agrárně etnografický. Platí to např. o třech statích, věnovaných otázkám dějin zemědělské techniky. Dvě z nich napsal O. Gergelyi ; jsou to z d ejín továrne na poľnohospodárske stroje v Nitre (str. 25-51) aKachelmannov vôz na mlátenie obilia tlačením (str. 53-64). v první se líčí vznik a rozvoj nitranského závodu na výrobu zemědělských strojů od 70. let minulého století, jenž dosáhl v osmém desítiletí vrcholu, kdy se specializoval hlavně na výrobu secích strojů, avšak po r. 1918 podléhá konkurenci českých a moravských strojíren. Ve druhé stati podává autor popis zajímavého vynálezu, slučujícího poznatky z historie mlácení i současné techniky. Kachelmannův vynález mlátícího vozu se uplatnil v jeho továrně ve Vyhne u Žiaru n. Hronom v období 1862-1872; Gergelyi v této stati doplňuje svůj příspěvek o Kachelmannově továrně, uveřejněný ve třetím ročníku Agrikultúry.

58


      K. Vadkertyová v práci Začiatky hnojenia priemyselnými hnojivami na Slovensku (str. 65-81) ukazuje, jak slovenský malorolník teprve na přelomu 19. a 20. století začal využívat umělých hnojiv a jaký význam měl v tomto směru časopis Obzor. Až tehdy od počátku našeho století proniká nový způsob hnojení na hospodářství středních rolníků, a to především na území dnešního jižního Slovenska.
      Z dalších příspěvků zaujme národopisce článek O. Gergelyiho o začátcích a rozvoji pěstování papriky na Slovensku (str. 111-121). Autor upozorňuje jednak na současný stav znalostí o šíření papriky v Evropě a při této příležitosti uvádí i zprávu z českého vydání Mathioliho Herbáře; nezmiňuje se však o jeho spolupracovníkovi a překladateli do češtiny Tadeášovi Hájkovi z Hájku a nepodrobuje kritice zprávu o paprice v Čechách. Dále autor soudí, že v 18. století pěstování papriky na území dnešního Slovenska zobecnilo a uvádí o tom soudobé zprávy i další údaje ze století následujícího; v této části se nám zdají vývody autorovy naprosto opodstatněné. Sám název paprika není však starší než dvě stoleti (před tím obyčejně vystupuje pod termínem indický nebo turecky pepř, tedy piper - papar - paprika). Rozšíření papriky na jižním Slovensku spojuje autor s vlivem tureckým. Oblibu si pak získala pro své účinky při konzervaci a léčení, jako koření a barvivo. Od poloviny [/] 19. století nastává velký rozmach pěstování papriky, mele se pro vlastní spotřebu nebo se používá celistvá ve stavu tržní (technické) nebo botanické zralosti. Vedle štiplavých odrůd se v posledním stu let pěstují i sladké odrůdy.
      Dvě studie náležejí dějinám pěstování vína, přičemž obě mají úzký vztah k národopisu. v první, nazvané Vinohradníctvo v Zlatovciach a v Istebniku pri Trenčíne (str. 83109), se zabývá J. Fojtík otázkou vinařských společenstev a jejich organizací na základě vinařských artikulí a zejména obecních knih, jakož i dalších pramenů. Jde o obce vysunuté značně na sever, kde horší kvalita vína a hlavně fyloxéra v 80. letech minulého století byly příčinou zániku vinařství, kdysi poměrně dost rozvitého. M. Jurkovič v článku Vinohradnícke "búdy" v Modre (str. 123-134) popisuje různé druhy těchto typických staveb, které uchovaly řadu archaických architektonických prvků, podle funkce, formy i sociální příslušnosti. Jurkovičův článek doprovází soubor kreseb, které pořídil malíř keramiky v Modre L. Vávra v r. 1932, a dále mapa katastru Modry s vyznačením vinohradů. Bohatý dokumentační materiál snesl M. Petráš v stati Uskladňovanie zemiakov v Liptove (str. 135-148) a to od jam ve volné přírodě až k nejnovějším způsobům. Vedle volby vhodných půdních podmínek hrály někdy při výběru místa zemních jam i důvody jiné, např. [/] blízkost kostela, zvonice, hřbitova, tedy objektů pokládaných za posvátné, kde by se sotva někdo dříve opovážil krást. Četné a cenné fotografické snímky, bohužel špatně reprodukované, ukazují přizpůsobivost slovenského rolníka místním poměrům geologickým, terénním, stavebním atd. Zajímavá jsou i data z nedávné minulosti, zejména o rozšíření krechtů v době kolektivizace, i zmínky o perspektivách do budoucna.
      Studie J. Vontorčíka Pestovanie stoklasu a jeho význam na Slovensku v druhej polovici minulého storočia (str. 149-154) líčí vývoj pokusů o zavedení této traviny, kterých se zúčastnili i nejvýznamnější slovenští buditelé druhé poloviny předcházejícího věku.
      V oddílu věnovaném dějinám zemědělského školství, osvěty a výzkumu zaujme nás příspěvek M. Petráše Poľnohospodárska tematika v kalendároch Gašpara Fajérpatakyho Belopotockého (str. 173185). v oddílu zpráv, recenzí a bibliografie se dovídáme o bohaté a úspěšné činnosti Slovenského poľnohospodárského múzea v Nitře (str. 193-198). Sedmdesátinám zasloužilého badatele o dějinách zemědělství na Slovensku a muzejního pracovníka Ing. M. Jurkoviče je věnována vzpomínková stať O. Gergelyiho (str. 199-200). Při této příležitosti bych chtěl vzpomenout i jeho vřelého vztahu ke kolegům českým a k národopiscům, jeho skromnost i obětavou snahu pomoci každému badateli.

59


      Poučný je rejstřík prvních deseti ročníků časopisu (str. 209-222), sestavený J. Fojtíkem, který ukazuje, jak vydatný je podíl národopisného bádání na jeho obsahu. Jaroslav Kramařík

Historická geografie sv. 6. [obsah]

Komise pro historickou geografii při Ústavu československých a světových dějin ČSAV, Praha 1971, 303 stran, 20 map. příloh
      Obor historické geografie má řadu styčných bodů s etnografií. Tuto skutečnost dokazuje i šestý svazek rotaprintem vydávané ročenky Historická geografie. Tematicky rozmanitý sborník přináší stati metodické, studie i črty o otázkách teritoriálních proměn a vývoje správního členění českých zemí, o problematice sídel a komunikací. Zaměřme však pozornost pouze na ty práce, které se přímo dotýkají studijních zájmů naší discipliny.
      Vymezení regionálních celků je nedílnou součástí etnografické problematiky. Proto návrh na způsob stanovení regionů, o který se pokusila E. R. Melmuková-Šašecí, Příspěvek k metodice kartografického zpracování regionálních celků a typových obcí v 16.-20. století [/] (3-28), nutně musí vyvolat ohlas. Autorka vytyčuje dvě hlediska jako základní pro vymezení regionů: systém přírodních oblastí a systém správní organizace ustálený k roku 1948, jako k pevnému bodu, ze kterého sleduje vývoj k 16. století a k roku 1950. v takto stanovených regionech vyžaduje zjištění vnitřní struktury (mikrostruktury) a určení typových obcí (reprezentativního celku k zachycení hlavních tendencí regionálního vývoje) v kontrastu s obcemi atypickými. Předností autorčina systému je historičnost a postřehnutí významu historické správní organizace jako důležitého činitele při vytváření regionálních rysů způsobu života a kultury obyvatelstva. Přisouzení specifickým rysům etnickým, etnografickým, dialektologickým i ekonomickým a kulturním pouze pomocný význam může však mít zjednodušující účin. Vymezení mikrostruktury především s ohledem na hranice panství a správní, obchodní či kulturní střediska ukazuje pak nejsnažší cestu. v tomto smyslu může pečlivě vypracovaný návrh, názorně doložený na příkladu autorkou stanoveného telčského regionálního celku, vyvolat diskusi.
      Otázek, které do své stati zahrnula E. R. Melmuková-Šašecí se přímo dotýkají práce O. Pokorného, L. Hosáka a L. Jelečka, i když každá z jiného hlediska. O. Pokorný v práci Poznámky k správnímu členění našich zemí zejména v 18. a 19. století (195-204) seznamuje se správním [/] vývojem zemí, krajů, především však se změnami v obecní a okresní organizaci od druhé poloviny 19. do prvé poloviny 20. století. Znalost těchto organizačních proměn má svůj nesporný význam při etnografických heuristických pracích. Stať L. Hosáka Teritoriální vývoj českého státu a jeho zemí I. (133-145) podává stručně základní informace o teritoriálních změnách českého státu a jeho důležitých územních složek, o hranicích zemí a krajů koruny české. Postřehy k několika problémům a obsahu studia sídel (se zaměřením na sídla venkovská) formuloval L. Jeleček v článku k m etodickým otázkám historické geografie sídel (29-50). Své poznatky zakládá na materiálech 18.-20. století.
      Z naprosto odlišné tematické oblasti je práce Z. Boháče Historickogeografická závislost rodiště významných lužickosrbských kulturních pracovníků na hospodářském i kulturním rozvoji jednotlivých oblastí Lužice (159-193). Její dosah je širší, než naznačuje název. Autorovi se podařilo prokázat historický posun center lužickosrbské vzdělanosti a národnostních snah v průběhu pěti století (16.-20. stol.). Úsporně napsaná stať svým významem přesahuje obor geografie.
      Pro etnografa ne bez zajímavosti i práce I. Vávry Trstenická stezka (77-132), podrobně popisující autorovu verzi průběhu této cesty.

60


      Šestý svazek Historické geografie, obdobně jako i svazky předcházející, nutno doporučit zájmu etnografů. Mirjam Moravcová

V. Davídek, Výsledky sčítání obyvatelstva a správních reorganizací v českých zemích kolem poloviny 19. století. [obsah]

Demografie, revue pro výzkum populačního vývoje 1971, č. 4, 335-344; 1972, č. 1, 38-48, č. 2, 151-156, 5 tab.
      Výsledky úředních cenzů přinášejí řadu informací, které jsou významným pramenem pro etnografické studium. Počátek systematického sčítání obyvatelstva u nás je kladen k roku 1869. Kritický informativní rozbor V. Davídka posunuje tuto hranici až k roku       V stručně formulovaném přehledu autor poprvé provedl kritiku dostupných pramenů vydaných na podkladě soupisů obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1846, 1850 a 1857. Údaje, publikované především v zemských topografických lexikonech obcí, převedl na srovnatelná data. Vycházel z místních statistik, které nepodlehly přežití. Systém katastrálních obcí, stanovený pro josefinský katastr a převzatý katastrem stabilním, se totiž [/] v podstatě nezměnil ani při pofeudálních správních reformách.
      Kritická stať V. Davídka ukazuje dynamiku růstu počtu obyvatel v českých zemích v letech 1846-1857 v historických i dnešních hranicích (tedy včetně Vitorazska, Velticka, Hlučínska, bez Zaolší). Seznamuje však podrobně i s roztříštěností veřejné zprávy koncem feudalismu a s průběhem prvých tří pofeudálních reorganizací státní správy v letech 1850, 1855 a 1868. v tomto směru přehled navazuje tematicky na práce uveřejněné v ročence Historická geografie 6, 1971. Rozsahem informací o těchto otázkách skýtá podstatné poučení. Mirjam Moravcová

Josef Jančář, Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století, [obsah]

Český lid 4, roč. 58, Praha 1971, str. 213-216
      Autor se ve svém článku zabývá způsob°m hospodaření a chovem dobytka na jihovýchodní Moravě na konci 18. a v 19. století. Uvádí četné právní normy, které měly za účel podněcovat rozvoj chovu dobytka na vesnici. Dále se zabývá rozpadem společné pastvy. v souvislosti s tím hovoří o právním postavení pastýřů v obcích. Zmiňuje se zejména o pastýřských odměnách, které byly upra[/]veny obyčejovým právem. Zde je možno také poukázat na práci rumunského etnografa R. Vulcânesca, Etnologie Juridica, Bucureşti 1970. Vulcânescu pojednává v kapitole "Prvky zvykového práva vesnického" také o zvykovém právu rolníků a pastýřů.
      Jančář rozebírá různé typy dohod o chovu dobytka na příchovek. Považuje pěstování dobytka na příchovek za pozůstatek feudálního institutu železných krav. Je nutné dodat, že železný dobytek se vyskytoval ve dvou formách. Jednalo se buď o reálné břemeno (věčný právní poměr) nebo o osobní závazky v případě tzv. nepravého železného dobytka (dočasný právní poměr). Chov dobytka na příchovek se od železného dobytka v podobě reálného břemene odlišoval dočasností právního poměru. Na rozdíl od železného dobytka ať již pravého či nepravého, neodpovídal při chovu dobytka na příchovek uživatel dobytčat za jím nezaviněné zhoršení či ztrátu dobytka.
      Je třeba zdůraznit, jak vyplývá z autorova článku, že železný dobytek, který zatěžoval zejména poddané, byl pro ně skutečným břemenem. Jestliže vzalo dobytče, které bylo dáno do užívání jako železné, za své, měl uživatel dobytčete povinnost nahradit je jiným. Na nemovitosti povinného mělo tak být chováno stála živé dobytče. Zdá se, že stanovení povinnosti chovat na gruntě uživatele stále živé dobytče, mělo význam také z hlediska podpory

61

chovu dobytka. Jančář správně píše, že dobytek jako železný dávala do užívání za určitý poplatek zejména církev. Dávání dobytka do užívání vydávala církev často za sociální [/] pomoc potřebným. Ve skutečnosti se však dalo o pomoci těžko hovořit. Článek J. Jančáře je podnětem i pro právní historiky. Karolina Adamová[/]

KONFERENCE

Bilaterálny slovensko-sovietsky seminár v Bratislave [obsah]

Vdňoch 12.-15. decembra 1972 prebiehal v Bratislave bilaterálny slovensko-sovietsky seminár na tému "Postavenie etnografie v systéme spoločenských vied", ktorý za účasti pracovníkov moskovského Instituta etnografii Akademii nauk SSSR usporiadal Národopisný ústav SAV.
      Uvedené stretnutie malo pracovný charakter. Jeho poslaním bolo v zmysle novších definícií etnografie ako vedy, ktorá sa zaoberá štúdiom etnického a kultúrneho rozvoja národov, prerokovať otázky jej predmetu, cieľov a metód bádania a súčasne vymedziť ich z hľadiska vzťahu k príbuzným spoločensko-vedným disciplínam. Pôvodne bol seminár pripravovaný širšie; mal sa zaoberať vzťahmi etnografie ku všetkým spoločenským vedám. Keďže ide o problematiku nadmieru zložitú, z meto[/]dologických a iných príčin sa zúžil iba na tri základné okruhy problémov, a to na prediskutovanie jej vzťahov k vedám historiografickým (k histórii a archeológii), ku geografii a demografii a nakoniec ku sociológii.
      Hlavný referát predniesol riaditeľ IE AN SSSR, akademik Julian V. Bromlej (Etnografija v kulturnovedčeskich disciplinach). k riešeniu daných problémov pristupoval z hľadiska všeobecnej charakteristiky etnografie vymedzením jej objektu, cieľov a používaných metód, pričom analyzoval najmä jej úlohu jednak vo vzťahu k potrebám a požiadavkám socialistickej spoločnosti, jednak k iným spoločenským vedám. v tomto smere osobitne pozoruhodné bolo odlíšenie etnografie od kultúrológie; kým etnografia je vedou o vývine etnicky špecifických čŕt kultúry daného spoločenstva, kultúrológiu treba chápať ako vedu, zaobe[/]rajúcu sa štúdiom všeobecných čŕt a zákonitosti vývinu kultúry ako spoločenského fenoménu.
      Ďalší referát (Etnografia a história) bol venovaný rozboru vzťahu etnografie a histórie. Pracovníčka NÚ SAV dr. Viera Urbancová sa v ňom sústredila najmä na analýzu objektu a prameňov poznania oboch vied. Vyzdvihla pritom funkciu písomného záznamu a kolektívnej pamäti ľudu na pozadí faktora času, ktoré spolu umožňujú diferencovať nielen charakter, ale aj úlohu etnografie a histórie ako dvoch samostatných vied. Na jej referát vhodne nadviazal diskusný príspevok dr. Já­ na Mjartana, ktorý vyzdvihol význam archeologických a archívnych prameňov pre spoznanie dejín a vývinu ľudovej architektúry.
      Druhým okruhom problémov bolo objasnenie vzťahu etnografie ku geografii a demografii. Referát prof. Viktora I. Kozlova (Etnografija, geografija i demografija) upozornil predovšetkým na podmienky, v akých sa tieto vedy vo svojich počiatkoch a dlhodobom vývine rozvíjali. Je známe, že etnografia sa ešte v prvej polovici 20. stor. rozvíjala v rámci geografie, čo jej v rozhodujúcej miere určovalo základný charakter opisovej vedy. Ďalej analyzoval odlišné prístupy etnografie a demografie vo výklade javov. Kým v demografii určujúcim je kvantitatívny prístup, etnografia je založená na princípe kvalitatívnom, čo vo vzťahu k demografii znamená, že jej údaje

62

etnografii pomáhajú odhaliť rozsah rozšírenia určitého javu kultúry a súčasne umožňujú pochopiť tendencie jeho ďalšieho vývinu.
      Tretím okruhom problémov, ktoré boli v centre pozornosti daného seminára, bol vzťah etnografie a sociológie. Pracovníčka IE AN SSSR Leokadija M. Drobiževa vo svojom referáte (Opyt etnosociologičeskogo issledovanija v SSSR) na konkrétnych príkladoch ukázala, čo je objektom etnosociologického štúdia a akými metódami a technikami sa skúma etnosociálna štruktúra obyvateľstva miest a dedín, uplatňovanie sa ich kultúry z hľadiska tradícii i súčasných noriem, etnolingvistické procesy a interetnické vzťahy ľudových i národných kultúr v ZSSR. Druhý referát (Etnografia a sociológia) predniesol dr. Adam Pranda. Vzájomné vzťahy uvedených vied usiloval sa autor vymedziť na pozadí jednak objektov a cieľov štúdia, jednak používaných metód a techník, pričom zdôraznil význam zorného uhla a spôsobu ich poznávania. Záverom odznel ešte pripravený disskusný príspevok dr. Márie Kosovej, objasňujúci vzťah etnografie a lingvistiky.
      Seminár o postavení etnografie v systéme spoločenských vied možno hodnotiť nielen ako vyvrcholenie doterajšej spolupráce medzi uvedenými národopisnými pracoviskami SAV a AN SSSR, ale aj ako významný krok v rozvoji teoretického myslenia. Keďže referáty a diskusné prí[/]spevky budú publikované v časopise Slovenský národopis (XXI, 1973), možno predpokládať, že sa ich dosah podstatne rozšíri a že seminár zohrá úlohu zásadného prelomu rovnako na úseku teórie a metodológie, ako aj na úseku hodnotenia výsledkov etnografického štúdia. Adam Pranda

Seminár maďarských zberateľov v Patinciach [obsah]

Vdňoch 3.-9. júla 1972 usporiadalo oddelenie ľudovej umeleckej tvorivosti CSEMADOK-u v kúpeľoch Patince seminár pre dobrovoľných zberateľov tradičnej ľudovej kultúry maďarskej skupiny, ktorej príslušníci žijú v Č SSR, predovšetkým v južných oblastiach Slovenska.
      Z iniciatívy Kultúrneho zväzu maďarských pracujúcich v ČSSR CSEMADOK-u práca sa rozbehla roku 1967. Roku 1968 sa na nej podieľalo 30 a roku 1969 už 76 pracovníkov v jedenástich okresoch. Tieto výsledky umožnili založenie Maďarskej národopisnej spoločnosti v Československu (Csehszlovákiai Magyar Néprajzi Társaság), ktorej sídlo je v ÚV CZEMADOK-u a jej predsedom je Vojtech Marczell, riaditeľ Žitnoostrovského múzea v Dunajskej Strede. Spoločnosť vo svojich stanovách [/] si vytýčila za cieľ "opierajúc sa o širokú sieť zberateľov vedecky zbierať, triediť, spracovávať a publikovať národopisné hodnoty maďarského obyvateľstva v našej vlasti". Prvou úlohou okresných organizácií, ktorých prácu vedie a koordinuje výbor a predsedníctvo Spoločnosti CsMNT, je vyplnenie dotazníka Michala Görcsösa, Felderítö kérdöív, Szlovákiai magyarlakta helységeinek néprajzi felméréséhez (Prieskumný dotazník pre národopisný výskum maďarského obyvateľstva na Slovensku).
      Maďarskí národopisci u nás si uvedomujú, že pri práci s dobrovoľnými zberateľmi treba sa venovať aj ich odbornému školeniu. Preto od r. 1968 poriada CSEMADOK každoročne letné semináre, na ktorých sa zúčastňujú ako prednášatelia odborníci z ČSSR a MĽR. Roku 1972 takéto podujatie bolo pre záujemcov z radov vysokoškolskej mládeže. Na seminári, ktorého vedúcim bol Tibor Ág, sa zúčastnilo 25 mladých ľudí, väčšinou poslucháčov Pedagogickej fakulty UK v Nitre, a ako inštruktori poslucháči vyšších ročníkov národopisu Filozofickej fakulty UK v Bratislave. Okrem odborných prednášok absolvovali účastníci seminára exkurziu, počas ktorej navštívili Žitnoostrovské múzeum v Dunajskej Strede a Podunajské múzeum v Komárne. v rámci seminára vykonali terénny výskum v obciach Radvaň nad Dunajom, Patince a Virt (okr. Komárno).

63


      Tak ako v minulých rokoch, aj roku 1972 organizátori zabezpečili kvalitných prednášateľov, etnografov a folkloristov z našich a maďarských národopisných pracovísk. .Vedúci Kabinetu etnológie FF UK doc. J. Podolák sa vo svojej prednáške zaoberal významom vlastivednej a kultúrno-osvetovej činnosti, problematikou národopisných monografií, metodikou terénneho výskumu a klasifikáciou ľudovej kultúry. Informoval aj o práci a plánoch kabinetu pri výskume národnostných menšín na Slovensku.
      Riaditeľ Podunajského múzea v Komárne prom. hist. J. Kajtár prednášal o dejinách osídlenia podunajskej oblasti v ČSSR, prom. hist. V. Marczell o dejinách a národopise Žitného ostrova. Dr. G. F. Nagy z budapeštianskej katedry národopisu sa zaoberal dejinami záujmu o ľudovú kultúru, etnogenézou Maďarov a najnovšími výskumnými metódami.
      Vedecký pracovník Maďarskej akadémie vied, Kodályov žiak, etnomuzikológ dr. L. v i k á r hovoril v dvoch prednáškach postupne o Kodályových a Bartókových zbierkach ľudových piesní, o vzťahoch ľudovej a umelej hudby i o svojich vlastných výskumoch u ugrofinských národov žijúcich v ZSSR na strednej Volge. Prednášky boli spojené s prehrávaním materiálov, ktoré získal výskumami v Maďarsku a v Sovietskom zväze.[/]
      Dobre pripravený seminár, na ktorého organizácii sa podieľali aj pracovníci Podunajského múzea v Komárne, je ďalšiou akciou, ktorou na svoju prácu upozorňujú maďarskí národopisci z Československa. Peter Maráky

64



Symposium o modrotisku [obsah]

Ve dnech 10. a 11. října 1972 bylo uspořádáno v Uherském Hradišti dvoudenní symposium o historii a současném vývoji modrotisku s mezinárodní účastí. Pořadatelem bylo Ústředí lidové umělecké výroby v Praze za spolupráce Oblastního střediska ÚLUV v Uh. Hradišti a místního Slováckého muzea. Oficiálně uvítal všechny přítomné ředitet ÚLUVu z Prahy J. Kodl a zástupci MNV.
      Jak již z názvu symposia vysvítá, byly přednášky dvojího zaměření jednak byly věnovány historii tohoto zajímavého řemesla, jednak jeho současné produkci u nás, v řadě dalších států Evropy a dokonce i Afriky. Úvodní referát, který zasvěceně hovořil o minulosti tisku a modrotisku v celé západní a střední Evropě - s hlavním důrazem na české země - přednesla dr. H. Johnová z Prahy. Její informace doplnily několika glosami z historie modrotisku dr. J. Staňková a dr. J. Pátková. [/] O historickém vývoji modrotisku v Maďarsku hovořil dr. O. Domonkoš (Museum Šoproň). Především překvapila informace o 17 dosud aktivně pracujících modrotiskařských dílnách v Maďarsku. v nejbližší době však bude pro nedostatek dorostu a vysoký věk mistrů modrotiskařů asi 7 dílen zavřeno. Většina dílen pracuje pro nemaďarské obyvatelstvo. Zajímavé byly i poznámky k barevnosti modrotisků oblíbených jednotlivými národnostními menšinami, Podnětná je zpráva o jedné modrotiskařské dílně v Zadunají, založené r. 1783, v níž je zachováno celé zařízení od primitivní starobylé výroby až po modernizaci a mechanizaci, které ji změnilo v továrničku. Dílnu získalo do svého fondu šoproňské museum a hodlá ji udržet v provozu. M. Čerkazova, pracovnice etnografického muzea Bulharské akademie věd v Sofii, seznámila přítomné s historií textilního tisku v Bulharsku. Tradice městského tisku látek byla obohacena vlastním modrotiskem až v pol. 19. stol. Daleko více nežli modrotisk byl v Bulharsku rozšířen zvláštní druh reservážního tisku, především na šátcích - až osmibarevných. Určité motivy na ploše šátku již barevně natištěné se pokrývaly tenkou vrstvou speciálního lepidla, které tyto vzory chránilo při barvení základní plochy. Lepidlo se pak odstraňovalo několikerým praním. Obsáhlou informaci o posledním osmdesátiletém řezbáři modrotiskových forem v Radebeulu

64

v Lužici přednesl G. Reitz (Museum für Volkskunde Drážďany). Přitažlivý byl referát dr. R. Boserové (Museum für Völkerkunde, Basilej), která zasvěceně hovořila o minulosti i současnosti vyvazovaných, šitých a svazovaných pláten, barvených v indigové kypě v západní Africe.
      Řada referátů se pak zabývala současným vývojem, péčí o zachování a rozvoj modrotisku. Tak např. V. Bayer (etnograf z Českého svazu výrobních družstev) věnoval pozornost vybavení a stavu modrotiskařských dílen, které na Slovensku pracují v rámci družstevní výroby pro slovenské i české konsumenty. A. Mazánková z ÚLUVu v Bratislavě se zabývala obtížnou otázkou získávání dorostu do modrotiskařských dílen, J. Pátková připomněla potřebu zachovat a chránit modrotiskařskou dílnu, kde se pracuje i na perotinách. Ze zahraničních hostů hovořila o současném vývoji modrotisku v Maďarsku dr. M. Varga Udvardi Miklosné (etnografka z Hiszöv - alternativa ÚLUV v Maďarsku), která představila přítomnou výtvarnici I. Bódi, jež své moderní textilie barvené v indigové kypě demonstrovala v originálech a hlavně barevnými diapozitivy. B. Golczová (Mgr. etnografie z Cepelie - polská alternativa ÚLUV) referovala především o současných možnostech rozvoje lidové výroby v rámci Cepelie vůbec, o ideové a finanční podpoře lidových umělců v terénu, možnostech stipendií a registraci lido[/]vých tvůrců v terénu - jen v kuloárech jsme se dověděli, že v Opolí se ještě loňského roku v rámci této instituce tiskl modrotisk.
      Na symposiu odzněla také výzva k mezinárodní spolupráci při soupisu inventářů modrotiskových dílen, soupisu forem, jejich rozšíření v jednotlivých zemích, aby bylo možno sledovat výskyt jednotlivých motivů, vzorů, jejich deriváty, transfer, dále sledovat modrotisk jako sociální jev, který je průvodním jevem pauperisace městského i venkovského obyvatelstva, souvisejícím se vznikem textilních manufaktur a snahou přizpůsobit se jejich produkci (J. Pátková, J. Staňková). Doufám, že se konečně také dočkáme u modrotisku označení "ruční tisk", nebo "hand made" alespoň v Československu.
      Během konference byla uspořádána exkurze do Slováckého muzea v Uh. Hradišti, kde kromě právě nově otevřené zdařilé expozice, jejímž hlavním vodítkem byl zvykoslovný rok, zhlédli návštěvníci výstavu modrotisku v hutné zkratce od historických informací i mimoevropských až po letošní návrhy modrotisku nejen v metráži, ale i na oděvních modelech, závěsech a prostírání. Malá módní přehlídka 24 kusů oděvů z modrotisku k nejrůznějším příležitostem - zpestřila jedno odpoledne během symposia. Velmi instruktážní byla návštěva modrotiskařské dílny F. Jocha ve Strážnici. Jitka Staňková

Etnografie oblastí s intenzívní proměnou životního prostředí a muzea [obsah]

To byl název semináře, uspořádaného Ústředním muzeologickým kabinetem a dalšími institucemi ve dnech 10.-12. října 1972 v Teplicích u příležitosti 75. výročí založení tamějšího muzea. Na této spíše pracovní nežli slavnostní akci jsou význačné především dvě složky, a to skutečnost, že v muzeu tradičně orientovaném uměleckohistorickým směrem se dostává stále více místa etnografii (první národopisné sběry provedl v tomto muzeu autor příspěvku s dr. A. Holou koncem padesátých let), a zadruhé, že v Teplicích se vlastně poprvé širší okruh etnografů seznámil s otázkou záchranných výzkumů a sběrů. Naléhavost těchto výzkumů zvlášť vystupuje do popředí právě v Severočeském hnědouhelném revíru (dále SHR), kde - jak v poutavých referátech uvedli inž. J. Romportl a inž. Zd. Šedivý - se mění a narušuje krajina včetně desítek sídel s počtem obyvatel od padesáti až do pěti tisíc. Proměny v této oblasti jsou nesouměřitelné s proměnami v jiných krajích a navíc jsou zde násobeny rozlehlostí revíru, táhnoucího se podkrušnohorskou kotlinou od Ústí n. L. až ke Kadani. v této dynamické oblasti, v níž se rozvíjela těžba hnědého uhlí spolu s průmyslem od druhé poloviny minulého století, pracuje teplické muzeum, zaměřující se v poslední době též

65

k dokumentaci likvidovaných obcí. v teplickém muzeu je dnes - jak řekl jeho ředitel R. Štaffa - na 200 000 předmětů, z nichž byla jedna pětina zkatalogizována. Muzeum má kromě stálé expozice za sebou řadu zdařilých výstav a úspěšně napomáhá školní výuce. Práci jubilujícího muzea ocenil ve svém projevu také M. Pergler, vedoucí odboru kultury KNV v Ústí n. L. k obecně muzejním otázkám bylo zaměřeno vystoupení dr. J. Špéta.
      Základní referát přednesi na semináři doc. dr. A. Robek, který se otevřeně dotkl řady palčivých problémů naší etnografie. Zvlášt se pak zabýval krizovými jevy v etnografii, jejím místem v dnešní společností i některými problémy současné vesnice (např. vylidňováním venkova). Zároveň požadoval podstatné zvýšení studia současné vesnice a analýzu těžkého života v kapitalistické vesnici, z níž někteří národopisci vybírají jen věci sváteční, což je antihistorické a koneckonců vede ke kritice dneška z maloburžoazních pozic.
      Ze šesti koreferátů byl SHR a Teplicku věnován koreferát inž. Zd. Holuba, dr. J. Vařeky, který zároveň podal stručný přehled o vykonaných záchranných etnografických výzkumech v NSČ a ÚEF ČSAV, a J. Budínské, která podrobně a zasvěceně hovořila o rozvoji této oblasti i prvních pracovních výsledcích teplického muzea v obcích narušovaných těžbou; její slova potvrzovala i ma[/]lá výstavka exponátů a dokumentárních fotografií z Radovesic, Dřínku a Hetova, odsouzených k zániku. z dalších řečníků to byl dr. J. Scheybal, který věnoval pozornost postupnému zanikání tradičních vesnic na Liberecku, aniž by docházelo k jejich likvidaci. Poválečné proměny v jihomoravských pohraničních vesnicích na Znojemsku, jež byly osídleny obyvatelstvem z vnitrozemí i Čechy ze zahraničí, sledovala A. Navrátilová (obydlí) a ve výročním zvykosloví E. Večerková. Slovensko bylo zastoupeno koreferátem dr. J. Ušaka, který hovořil o změnách života ve slovenských hornických dědinách. Vhodným doplňkem semináře byly dokumentární filmy z ohrožených lokalit SHR, natočené z podnětu Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí n. L.
      Potřeba semináře s touto problematikou je mimo diskusi. Je to totiž tematika moderní i aktuální, která však zatím nemá v etnografii takové místo, jaké by pro svůj význam měla mít. Teplický seminář přinesl v tomto směru řadu podnětů i příkladů a věříme, že - jak v závěrečném hodnocení uvedl dr. R. Suk též pomůže více zakotvit etnografii v severočeských muzeích. Josef Vařeka[/]

Premeny ľudových tradícií v ČSSR [obsah]

Národopisný ústav SAV ve spolupráci se Slovenskou národopisnou společností uspořádal ve dnech 23.25. října 1972 v Domově vědeckých pracovníků ve Smolenicích mezinárodní konferenci o přeměnách lidových tradic v ČSSR. Zúčastnilo se jí přes padesát národopisců z pracovišť akademie, vysokých škol, muzeí a delegace z evropských socialistických zemí. Součástí konference byla i exkurse po zajímavých lokalitách Slovenska.
      Konferenci otevřela E. Horváthová, která zdůraznila tři hlavní úkoly jednání - pomoci prohloubit poznání lidové kultury, poznání jejího současného stavu a vývojových tendencí a včasnému uvedení vědeckých poznatků pro potřeby praxe. Jednání prvního dne bylo věnováno teorii a problémům studia. Úvodní referát o základních faktorech procesu změn slovenské a české lidové kultury po druhé světové válce přednesl A. Pranda. Hovořil o formování dělnické třídy na Slovensku, o desindustrializaci Slovenska v období první republiky, o vlivu kolektivizace na vývoj lidové kultury. Problematice tradice, druhotných forem, současné kultury a otázkám tzv. folklorismu věnoval pozornost sovětský badatel K. V. Čistov. O problémech tradice a folklorismu hovořili polský etnograf J. Burszta. B. Kopczyńská - Jaworská analyzovala

66

předměty kulturní hierarchie hodnot v lidové tradici. O tradicích ve způsobu života a zvláště o postavení ženy v bulharské vesnické společnosti referovala R. Peševa - Popova. k úloze tradice v současnosti se podnětně vyjádřil A. Sulitka, který vyšel z výsledků konference v roce 1966 a zvláště z názorů A. Melicherčíka; v referátě si všímal teorie tradice, vývoje a jejího hodnocení vlastními nositeli. O etnografickém výzkumu v Severočeském hnědouhelném revíru a o vytváření nové kulturní oblasti informoval J. Vařeka. Několik otázek sociálně antropologického přístupu k otázkám zániku tradiční lidové kultury v Maďarsku nastínil M. Sárkány, jehož referát uzavřel první den jednání.
      Program druhého dne zahájil J. Kramařík referátem o pojmu tradice v etnografii. Zdůraznil dialektický vývoj tradice a její nepřetržitý proces předávání hodnot. UvedI příklady ze života venkovského lidu i dělnické třídy. Ohlášený referát A. Robka nebyl zaměřen k otázkám modifikace v oblasti kultury; referent hovořil o společenském uplatnění etnografie v současné společnosti a o úkolech Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
      Následující jednání o poznatcích a zkušenostech zkoumané problematiky ČSSR se rozdělilo do dvou sekcí - etnografické a folkloristické. Bylo to jistě nutné z časových důvodů pro množství přihlášených re[/]ferátů. v obou sekcích však byly předneseny natolik zajímavé příspěvky, že by zaujaly všechny účastníky konference.
      Program etnografické sekce otevřel R. Jeřábek pojednáním o teoretických a metodických problémech monografie družstevní vesnice. Upozornil na nové pojetí výzkumu družstevní vesnice a na užitečnost metody regionální monografie. Uvedl příklady z výzkumů na Valašsku a z jihomoravských Brumovic. Pozoruhodné údaje o životě a tradici reemigrantů na Tachovsku přednesli I. Heroldová a F. Vančík. Obdobnou problematikou z jižního Slovenska se zabýval J. Podolák, který upozornil na nepříznivý fakt asimilace slovenských repatriantů v maďarském prostředí jihoslovenských obcí. Socioložka K. Podoláková informovala o studiu determinantů změn ve způsobu života lidu na Slovensku.
      Referát P. Skalníka byl zaměřen na společenské procesy v současných vesnických komunitách v ČSSR, a to na příkladu dvou nejmenovaných podtatranských obcí. Autor si všímal etnografické i sociologické problematiky, přičemž aplikoval některé postupy sociologa Talcotta Parsonse. O společenské funkci lidových obřadů a zvyků referoval J. Tomeš, který naznačil změny této části lidové kultury v životě současných generací. Odraz industrializace Slovenska v lidovém stavitelství sledoval J. Ušak. O. Danglová [/] aplikovala a rozvíjela teorii P. Bogatyreva o aktivně kolektivních a pasivně kolektivních jevech lidové kultury na příkladu současných projevů výtvarného umění, zvláště výšivky. Problémy druhé existence lidového kroje naznačil referát A. Jeřábkové, který obsahoval zajímavé informace o proměnách lidového odívání na Valašsku vlivem regionálních slavností. O folklorismu hovořila rovněž V. Svobodová. Zajímavě koncipovaný referát o změnách estetického cítění na současné vesnici přednesla S. Kovačevičová ; promyšleně sestavenými barevnými snímky dokumentovala vývoj estetických názorů v obcích Krakovany, Čajkov a Gerlachov. V. Kovářů informovala o výsledcích výzkumu lidové architektury, který provádí Ústav památkové péče v Brně.
      V sekci folkloristiky referoval M. Leščák o problematice komplexního výzkumu současného stavu lidové prózy, V. Gašparíková o životnosti lidových prozaických žánrů v současnosti. M. Šrámková věnovala pozornost povídkám ze života, B. Beneš současnému folklórnímu divadelnímu projevu. M. Kosová osvětlovala pojmy tradice - přeměny - současnost. O výzkumu současného stavu folklóru v okolí Bradla informovala S. Vanovičová. Referát S. Burlasové se zabýval vztahem folklórní a estetické hodnoty lidových písní. Přeměny lidové prózy na podkladě

67

Holubyho záznamů v Bošácké Dolině sledoval J. Michálek. O podmínkách a funkci prozaického vyprávění v současností hovořila L. Pourová-Volbrachtová. Obsáhlý a pozoruhodný materiál shromáždil a interpretoval M. Mušinka v referátě o přeměnách v struktuře folklóru Rusínů - Ukrajinců východního Slovenska po druhé světové válce. Zvláštní pozornost věnoval obřadnímu folklóru a vzniku nových folklórních žánrů v lidových obyčejích.
      Třetí den pokračovalo společné jednání konference zaměřené na poznatky a zkušeností ze zahraničí. T. A. Ždanko z Moskvy uvedla hodně nových poznatků o tradiční kultuře a nově vytvořených jevech v životě národů SSSR. Na příkladu starých sibiřských národů a nových městských sídlišť ukázala, jak se vytváří nová tradice. Věnovala pozornost rovněž nové občanské obřadnosti, která je v životě sovětských lidí obohacována složkami tradiční lidové kultury. M. Gładyszowá z Krakova referovala o proměně tradic v polských goralských oblastech. A. Zambrzycka - Kunachowicz se zaměřila na postižení změn v polské vsi na příkladu podhalanských řemeslníků, přičemž sledovala [/] vývoj společenské prestiže této sociální skupiny. Vliv industrializace na proces hospodářských, společenských a kulturních změn v polské vsi hodnotila W. Paprocká z Varšavy. Třemi referáty se představila delegace jugoslávskýchetnografů z Bělehradu. R. Rakić obsáhle informoval o sledování proměn v tradiční kultuře Srbů. M. Jovanovićová se zaměřila na problémy etnické asimilace a symbiózy v etnicky smíšených oblastech Jugoslávie. V. Stojančevićová ukázala na příkladě obce Sevajno proces přeměny jihoslovanské vesnice ve vesnické město. Všímala si vzájemného vztahu starého i přistěhovalého obyvatelstva a příčin udržování tradičních zvyků v industrializovaných obcích.
      Metodologickým problémům zkoumání vesnické kultury v Maďarsku byl věnován referát T. Hofera. Změny v rodině a v rodinném životě Lužických Srbů v průběhu našeho století rozebral S. Musiat z Budyšína.
      Závěrečné referáty přednesli členové bulharské delegace. D. Todorov se zaměřil na problémy a metody etnografického výzkumu současného socialistického způsobu života v Bulharsku. B. Tumange[/]lov se zaměřil na problematiku duchovní kultury. L. Dukov na výzkum materiální kultury ve vesnicích u Burgasu. M. Todorova-Vasileva referovala o úloze ženy v socialistickém společenství a kultuře této bulharské oblasti.
      Bulharská delegace vystoupila na konferenci s iniciativním návrhem, aby byl vytvořen stálý mezinárodní výbor pro studium procesu změn lidové kultury v současnosti. Tento návrh byl vřele uvítán. Po skončení plenárního zasedání se sešel přípravný výbor, v němž byli zástupci delegací Sovětského svazu, Polska, NDR, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska a Československa. v tomto orgánu by byly zastoupeny všechny národopisné instituce evropských socialistických zemí.
      Konference o přeměnách lidových tradic v Československu byla bohatá nejen počtem referátů, ale především množstvím námětů, které bude třeba aplikovat a rozvíjet v národopisné práci. Ukázalo se, že zvolená tematika je aktuální nejen u nás, ale i v jiných socialistických zemích. Jedním z cenných výsledků konference může tedy být i prohloubení mezinárodní spolupráce v etnografii a folkloristice. Josef Tomeš

68

FESTIVALY

Totá Heľpa, to je pekné mesto . . . [obsah]


      V horehronskej obci Heľpa sa v dňoch 3. a 4. júna 1972 konali VII. Horehronské dni spevu a tanca. Na ich organizovaní sa každoročne podieľajú: Okresný národný výbor a Okresné osvetové stredisko v Banskej Bystrici za výnimočne dobrej podpory Miestneho národného výboru a všetkých občanov v Heľpe. Mimoriadnu pomoc pri organizovaní a realizovaní týchto regionálnych slávností poskytuje miestna ZDŠ.
      Hoci sa tieto slávnosti konali po siedmykrát a hovorí sa o nich široko ďaleko, predsa sú len každoročne poznačené pomerne veľkými nedostatkami. Organizátorom tohoto podujatia sa nepodarilo, napriek tomu, že Horehronie je dnes stále oblasťou folklórne živou, vytvoriť mu špecifickú tvár. Na Horehroní dnes existuje celý rad detských folklórnych súborov, dedinských folklórnych skupín i amatérskych folklórnych súborov znamenajúcich vo všetkých kategóriách slovenskú špičku.
      V programoch samotných slávností sa tento moment len veľmi málo objavuje. Je na veľkú škodu horehronských slávností keď nevedia raz za rok pripraviť jeden program z najlepších nositeľov folklórnych tradícií, z dedinských folklórnych skupín, a pritom tieto skupiny účinkujú v mnohých programoch rozhlasu, televízie či na iných folklórnych podujatiach v ČSSR.
      Snaha domácich funkcionárov o vybudovanie reprezentačných slávností na Horehroní tu existuje. Prejavuje sa to v úprave celej obce. Buduje sa nové prostredie pre konanie slávností, uskutočňuje sa výstavba nových ubytovacích kapacít. Len programovo sa akosi slávnosti nevedia usporiadať. Pri využití všetkých možností na inscenovanie pôvodného hronského folklóru by však mohli tieto slávnosti znamenať veľmi veľa. Zdá sa, že nad týmto podujatím chýba pevný umelecký dozor, ktorý by vedel usmerniť jeho celkovú koncepciu.
      Slávnosti otvorili v sobotu 3. júna popoludní programom DETI HOREHRONlA, v ktorom sa predstavili vybraté detské tanečné súbory banskobystrického okresu - Heľpa, Šumiac, Čierny Balog, Predajná. Tento program zároveň plnil funkciu okresnej súťaže detských súborov. v najlepšom svetle sa ukázal domáci súbor z Heľpy pod vedením učiteIa Jozefa Murína s pásmom heľpianskych hier a tancov, ktoré sprevádzala vlastná detská ľudová hudba.
      Večerný program slávností patril známemu ochotníckemu divadelnému súboru Jána Chalupka z Domu kultú[/]ry ROH v Brezne. Za spoluúčinkovania súboru Mostár sa predstavil prítomným cca 3.000 návštevníkom s hrou Jána Hollého KUBO. Predstavenie v réžii Juraja Kováča a na scéne Milana Petrlu malo veľký ohlas medzi prítomnými návštevníkmi. Režisér predstavenia dobre poznajúc svoje rodné Horehronie, hru prispôsobil a zasadil do prostredia, ktoré návštevníkom bolo vlastné a veľmi známe. Tu je na mieste otázka, prečo organizátori slávností nevytvorili na Heľpe priestor pre klenotnicový program horehronského folklóru, ktorý by bol určite býval nosnejší pre prítomných návštěvníkov. Divadelné predstavenie populárneho KUBA je možné vidieť kedykoľvek, ale neopakovateľné spevácke i tanečné prejavy Horehroncov len zriedka kedy v pripravených klenotnicových programoch.
      Druhý deň slávností - nedeľu 4. júna - otvoril alegorický sprievod, ktorý tento rok celkom nesplnil očakávanie tých, ktorí ho pripravovali a aj tých, ktorí chceli vidieť prehliadku krásy krojov. Úvodnú časť tvorili ozdobené svadobné vozy, ďalej boli v dosť neusporiadanom slede zoradené účinkujúce súbory a skupiny (aj to nie všetky) z dopoludňajšieho programu slávností. Oproti minulým rokom sa zhoršila výzdoba heľpianskych domov.

69


      Prehliadka foIklórnych súborov a skupín okresu bola ďalším programom tohoročných slávnosti. Pod názvom STRETNUTIE v HEĽPE ho pripravovali, alebo lepšie mali pripravovať, Gustav Nikel z Brezna a Ján Baxa z Heľpy. Program mal mozaikový charakter, naskúšaný dopredu nebol a tak jeho úspech závisel od momentálnej disponovanosti účinkujúcich. Miestami pôsobil nevyvážene, konferovanie bolo anonymne a k jeho nezrozumiteľnosti hodne prispelo miestne ozvučenie, ktoré od začiatku konania slávností je veľkou ich bolesťou. Napriek týmto nedostatkom možno hovoriť o tomto programe ako o pomerne úspešnom zásluhou účinkujúcich súborov a skupín. v dobrom svetle sa predstavil súbor Mostár z Brezna s Lúčnymi hrami a Horehronskou veselicou, folklórne skupiny z Priechodu, Poník a Heľpy zaujali najmä originálnym prednesom piesní a výkonmi sólistov. Súbor Stavbár z Banskej Bystrice ukázal svoj štandard poznačený divadelnými metódami v tvorbe i interpretácii. Hádam najviac prítomných návštevníkov nadchol mladý súbor Partizán pri n. p. Biotika v Slovenskej Lupči. Zaujal choreografickým spracovaním tancov z Kokavy, Sirku, Čierneho Balogu, mladou ľudovou hudbou, iskrou tanečníkov a hlavne krojovým vybavením.
      Záverečný program slávností LEŤ PIESEŇ ĎALEKO ... autorsky pripravili Ján Husárik a Pavol M. Kubiš z Banskej Bystrice. Program bol ve[/]novaný 28. výročiu Slovenského národného povstania a vyjadroval myšlienku priateľstva medzi národmi. Účinkovali v ňom populárne špičkové slovenské amatérske folklórne súbory ZEMPLÍN z Michaloviec a URPÍN z Banskej Bystrice. ,Program na dobrej umeleckej úrovní bol dôstojným zakončením tohoročných horehronských folklórnych slávností. U obidvoch súboroch však bolo badať určitý technický a štýlový pokles výkonnosti v porovnaní s minuloročnou celoštátnou súťažou súborov v Poprade. Návštevníkov v tomto programe zaujali najmä tance. U Zemplína - Koňare, Moldavský tanec, Goralský tanec, Ku hudákom a Karičky. U Urpína - Šantenie - tanec z Dobrej Nivy, Medzi dvema vršky, Podpolianske cifry, Tance z Horehronia. Hosťom toho programu bol populárny spevák terchovských ľudových piesní Milan CHVASTEK, ktorý prítomných pre svedčil, že patrí stále k najlepším slovenským interpretom.
      K príprave na VIII. ročník Horehronských dní spevu a tanca v Heľpe je treba povedať, chceli by sme, aby v novom sľúbenom a peknom prostredí sa pripravovali nové a lepšie programy zamerané hlavne na domáci folklórny prejav. Igor Kovačovič[/]

Jánošíkov deň v Terchovej [obsah]

Vdňoch 22. a 23. júla 1972 sa v prekrásnom prírodnom prostredí Vrátnej doliny a za veľmi pekného slnečného počasia uskutočnil X. jubilejný ročník regionálnych foIklórnych slávností. Tieto slávnosti každoročne bývajú poslednými v celom rade podobných ,podujatí na strednom S'_ovensku. Organizačne ich zabezpečuje odbor kultúry ONV v Žiline za aktívnej pomoci Miestneho národného výboru v Terchovej.
      V sobotu 22. júla sa začali slávnosti programom ĽUDOVÉ BALADY PRI VATRE, ktorý v prírodnom amfiteátri sledovalo okolo 2.000 návštěvníkov. Bol to vlastne samostatný recitál obľúbenej, poprednej slovenskej recitátorky, zaslúžilej umelkyne EVY KRISTÍNOVEJ, členky činohry SND v Bratislave. Okrem umelkyne, ktorá zaujala prítomných návštevníkov, spoluúčinkovala spevácka družina z Terchovej a ľudová hudba so speváckou skupinou súboru STAVBÁR zo Žiliny, ktorá však ďaleko zaostala za svojou umeleckou povesťou.
      V nedeľu sa začali slávnosti dnes už tradičným, pekne pripraveným a vyzdobeným svadobným sprievodom z Terchovej až na miesto konania slávností do Vrátnej. Hudobné a spevácke družiny na vozoch počas celej cesty sledovalo množstvo nadšených divákov. Dopoludnia vo Vrátnej sa najskôr v programe POZDRAV ROZSUTCOM predstavila vo veľmi

70

dobrom svetle domáca folklórna skupina z TERCHOVEJ v spevnom, hudobnom i tanečnom prejave z tejto rázovitej obce. Ďalej to bol detský tanečný súbor terchovskej ZDŠ, ktorého účinkovanie potvrdilo, že v Terchovej ľudové umenie bude mať aj naďalej svojich pokračovateľov. Záverom tohoto programu vystúpil s krátkym programovým blokom žilinský súbor ROZSUTEC, ktorý vedie fierchovský rodák Miroslav VALLO. Súbor hneď po skončení slávností odchádzal na folklórny festival do holandského HOORNU. Nedostatkom programu bola pomerne zlá dramaturgia a hlavne výber niektorých hudobných a speváckych čísiel.
      Popoludní za veľmi príjemného počasia sa návštevníkom slávností predstavili amatérske folklórne súbory ŠARIŠAN pri Zväze výrobných družstiev v Prešove a PARTIZÁN pri n. p. Biotika v Slovenskej Lupči, v programe vyjadrujúcom myšlienku priateľského stretnutia a oslavujúcom našu zem pod názvom AKÁ SI MI KRÁSNA . . . Súbor Šarišan z Prešova zaujal najmä lyrickým svadobným chorovodom, temperamentnými tancami z oblasti Šariša a Zemplína, veľmi dobrou ľudovou hudbou pod vedením primáša Juraja MATALU a sólistom spevákom IVANECKÝM. Súbor hoci existuje iba päť rokov patrí dnes medzi popredné súbory východného Slovenska avšak na jeho tvorbe je vidieť, že ho vedú umeleckí pracovníci z Podduklianskeho ukrajinského ľudového súboru (tenden[/]čné choreografie, teatrálne gestá, krojové oblečenie). Mladý ambiciózny súbor Partizán zo Slovenskej Lupče potvrdil, že pod skúseným umeleckým vedením vyrastá z neho dobrý kolektív, o ktorom budeme určite v amatérskom folklórnom hnutí čoraz viac počuť. v jeho programe bolo vidieť technické nedostatky začínajúceho kolektívu. Zaujali však párové tance z Kokavy, dievčanský tanec z Gemera, žartovný tanec Medvedík, tance z Horehronia, spevácka skupina dievčat s trávnicovými spevmi zo Šumiaca a krojovo je tento súbor dnes snaď najlepšie oblečeným súborom na Slovensku. v programe ako hosť vystúpil terchovský rodák, známy spevák žartovných terchovských ľudových piesní Milan CHVASTEK, ktorý zaujal všetkých prítomných a je treba povedať, že patril k tomu najlepšiemu čo na slávnostiach v Tercho[/]vej odznelo. Celý program bol dobre pripravený po stránke dramaturgickej i režijnej. Dobre ho uvádzali Juraj KOVÁČ z Banskej Bystrice a Júlia BORSKÁ z Košíc.
      Po ukončení záverečného programu terchovských slávností sa prítomným návštevníkom v amfiteátri predstavila vokálno-inštrumentálna skupina zahraničných Čechov žijúcich v štáte Texas v USA. Skupina sa volá GlLL BACA BAND a zaujala svojráznosťou a originalitou prednesu mnohých westernových piesní a šlágrov starej slovenskej a českej populárnej hudby. Je však otázne či takáto umelecká skupina na folklórne slávnosti patrí! Nad tým by mali organizátori slávností v Terchovej alebo tí, ktorí zájazd tejto skupiny v Československu pripravili, trocha lepšie a rozumnejšie pouvažovať. Igor Kovačovič

71

FILM

Tradiční folklór a filmové umění [obsah]

Zdá se, že zatím co naše otce a dědy dojímaly folklórní hodnoty přímo ve vesnickém terénu, kde před první světovou válkou a zčásti i po ní bohatě žily, nás už strhují zprostředkovaně, totiž jako součást soudobého uměleckého díla, jehož tvůrce se folklórem inspiroval. Vzpomeňme namátkou třech starších filmů, v nichž je tradiční folklór využit spíše okrajově, ale přesto, je-li co na těchto filmech hodno nejvyššího obdivu, pak jsou to právě sekvence kořeněné folklórem. Přirozeně, že k oněm místům bude citlivější divák milující folklór, nicméně každý vnímavý člověk si nemůže nepovšimnout, že právě tradiční folklór je neobyčejně způsobilý k tlumočení i nejsoučasnějších myšlenek a pocitů. Tak například v našem filmu TOUHA ZVANÁ ANADA slouží ve vzpomínkách se vracející motiv vítání jara k symbolickému vyjádření vytrácejícího se mládí podváděné ženy. Podobně jako v jejím dětství plynula po vodě hořící figurina Smrtky, tak nyní uniká - metaforicky vypovězeno - její život, zvláště od chvíle, kdy žena na smrt onemocní. Jugoslávský film NÁKUPČÍ PEŘÍ nezačleňuje folklór do příběhu tak významotvorně, jako je tomu v předchozím příkladu. Avšak sekvence [/] z pohřbu, na kterém hrají dudáci, jedinečné naturální typy, dodává příběhu zvláštní kolorit. Filmů by se našla řada, starších i novějších, ale připomeňme si především ten, který uvedla naše televize v loňském roce, sovětskou tragikomedii gruzínské produkce NEBUĎ SMUTNÝ, natočenou podle francouzského Tilierova románu MŮJ STRÝČEK BENJAMlN. Film byl dabován do češtiny, naštěstí však zůstaly v původním znění gruzínské písně, a o to právě jde. Hudební, zpěvná a taneční "vrstva" filmu, tvořená projevy tradičního gruzínského folklóru, totiž výrazně tlumočila dokonce smysl příběhu. Nezištný a čestný, i když tulácký lékař Benjamin nemohl být lépe charakterizován, než právě prostřednictvím spontánně prožitých lidových tanců a písní. Při tom on a jeho kumpáni neměli kroj, avšak duchem to byli vesničané, kteří se dovedli rozdovádět v hostinci i na ulici. Neméně sugestivně ovšem zazpívali i tklivé melodie na pohřební hostině. Pro každého jen trochu vnímavého diváka to byl požitek. Jindřich Uher[/]

Legenda o Huculech [obsah]

Poznámka úvodem: Místo referátu o televizním pořadu nebo filmu na folklórní téma přinášíme tentokrát reportáž o vynikajícím sovětském filmu režiséra S. Paradžanova STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ, který byl natočen roku 1964 v kyjevských atelierech A. Dovženka. v Československu byl film - žel - promítán jen v některých filmových klubech, takže širší okruh našich diváků jej nezná. Obíráme se tímto filmem ze Zakarpatské Ukrajiny názorněji především proto, že je jedinečným příkladem uměleckého i dokumentárního ztvárnění folklórní látky. Při tom autoři nezachytili jen vnější, barvitou a dekorativní tvář folklóru, ale především jeho duchovní vazby. Nejde nám o žádnou mystiku, ale o zachycení dohasínajícího způsobu života drsných i něžných lidí uprostřed hor a polonin, adekvátní skutečnosti. Zde byl, a namnoze ještě je, folklór člověku vlastní jako dech. Režisér Paradžanov vyšel ve svém díle z motivů stejnojmenné povídky M. Kocjubinského (1864-1913), ale vytvořil svébytnou filmovou baladu s obdivem citovanou zahraničními filmology zvláště pro malířské vidění obrazů a originální užití barvy. Kameramanem filmu byl J. Iljenko, který se později osamostatnil jako

72

režisér. Jeho film BÍLÝ PTÁK s ČERNÝM ZNAMENÍM, odehrávající se ve 40. letech našeho století ve fašisty zkoušené Bukovině, získal Velkou cenu na moskevském filmovém festivalu v roce 1971. Paradžanovův přístup není jedinou možností, jak zachytit mizející svět folklóru. Už vůbec pak se režisér neobírá proměnou někdejších funkcí lidových zvyků a krojů, a vůbec celého uzavřeného stylu vesnického života, ve funkce nové, ponejvíce jen zábavné. Nepředstižen však přesto zůstává v základním všestranném a hlubinném pochopení duchovní podstaty folklórní reality jako nedílné součástí života na vsi a přírody. A právě v tomto ohledu jsou Stíny zapomenutých předků exkluzivním příkladem trvalé platností pro všechny tvůrce, kteří se hodlají prostřednictvím filmu nebo televize poctivě vyrovnat s naším folklórním dědictvím. Při veškeré úctě k tvorbě českých, zvláště pak slovenských tvůrců, nemáme totiž dosud filmové nebo televizní dílo, které by dosahovalo hloubek Paradžanovovy folklórní legendy, odehrávající se v karpatské vesnici poblíž vod Čeremoše.
      Je mrazivý den plný sněhu, do stráně stoupá mezi kmeny chlapec, volaje jménem bratra. Maličký jde po hlasu sekyry, jejíž údery jako by otřásaly samotným nebem, nízko zavěšeným nad poloninami. Hle, rytmus práce, pravidelný jako tep srdce člověka. Vzápětí však se ozve [/] zlověstný praskot. Kamera nám dá nahlédnout shůry stromu do bílé propasti, na jejímž dně s šíleným chvatem dobíhá dřevorubec bezradnou postavičku nejmladšího sourozence, aby ho odstrčil z dosahu smrti. Podaří se mu to, avšak za cenu vlastního života: "Pusť, bratříčku!" volá vystrašeně maličký na ztišený les, kterým se snáší prach sněhu s větví stromů, roztřesených pádem druha. Chlapec škube rukávem, který svírá stydnoucí bratrova ruka, přimáčknutá spolu s hrudníkem k siré zemi. Pak naplní prostor tóny pastýřských trub, nazývaných flojery. Jsou to spíše pouhé zvuky. Prazákladní drsnost rvaná z dřevěných troubelí však má do sebe cosi hrdinského a současně možná i zvířecího. Poplašené vytrubování, provázející člověka nejen při práci, ale také k hrobu, se totiž chvílemi vzpíná jako troubení jelení říje, zároveň však jakobys v těch osudových fanfárách slyšel horny Beethovena. Zprvu jen vnímáme hlas flojer, potom je spatříme. Dují do nich muži, stojíce pevně rozkročeni na sněhu, trochu pokleslí v kolenou, aby ruka lépe udržela nástroj dlouhý možná přes dva metry. v detailu se ještě objeví ruka s lahví kořalky, lijící čpící mok do otevřeného hrdla trouby. Jemné dřevo a drsný alkohol, dvě látky, provázející zdejšího člověka od narození po smrt.
      Kolem dřevěných křížů, cestou zavalenou sněhem, s pohledem pozvedajícím se od bytelných bot [/] k zvlněnému terénu zalesněných kopců, jde pohřební průvod se zahynuvším mužem. A už vcházejí do kostela. Pravoslavný chorál hučivě plní prostor spolu s kadidlem, obklopuje lidi v slavnostních krojích, stoupá kolem dřevěných stěn a ikon. Spíš hrozivá než velebná tíseň skličuje chlapce, jehož očima scénu vnímáme. Zčernalá tvář Krista jako by byla hotova se kdykoliv prolnout v některou z tváří těch pokorných lidí, protože jejich těžký život je více utrpením než radostí. Všichni jakoby byli do krojů zazděni, tak jim přiléhají, tak na nich sedí ten sváteční krunýř, což je představa jen napůl obrazná, protože huculské kroje jsou zhotoveny z hutných látek. Jejich bytelnost očima zrovna hmatáš. Dlouhovlasí starci pouštějí z hubených prstů penízky na kostelníkův podnos. Zde se zrodí konflikt. Chuďas s orlím nosem, otec obou bratří, se nahlas zachechtá bohatci, který svrchu a s pýchou spustil zlatý peníz na hromádku drobných mincí v tu ránu pokořených. Záda, ověšená zdobenými ornáty, se pohoršeně otáčejí po drzém chuďasovi, žehnající prsty ztrnou ve vzduchu. Pak se prudce pohnou plameny nesčetných svic, hořících za mrtvé na obvodu velké mísy. To opustil svatyni nasupený bohatec a za ním v patách spěje horkokrevný chuďas, mávaje valaškou, která zde provází každého muže úžeji než žena.
      Oba běží po sněhu, lidé se otáčejí, kostel se ztrácí v dáli. První míří

73

v útěku ke svým saním, druhý zrazován od svého úmyslu nářkem manželky, která se mu věší na paži, pohání pronásledovaného. Avšak co to. Obráncova rána se bleskem mění v útočnou, když bohatcova valaška švihne v sebeobraně vzduchem a rozetne chuďasovo čelo. Šikmo přes filmové plátno se rozstříkne červená barva a ovzduším plavně plují purpuroví koně, odnášejíce nebožtíka v nenávratno. A zase se vichrem zvedne hlas flojer a v krátké době již podruhé zakouší jedna žena smrt milované bytosti. Po synovi pohřbívá muže. Marný je nářek za nebožtíkem, ten neodpoví, komuže tu zanechal vdovu v plností ženství. v té chvíli přistupuje k saním muže, který byt zabit, malý Ivan, syn chuďasův, a uhodí do tváře děvčátko, zababušené do zimního dětského kroje. "Proč stojíš u našeho vozu?" - řekne Ivan Maričce. Nikdo netuší, že právě v této chvíli zlíbilo se osudu zaslíbit sobě ty dvě děti jako Romea s Julií... Znovu jde pohřební průvod, vysoké boty se brodí sněhem, kříže čnějí k nebi, avšak Ivan více vnímá až dosud mu neznámou dráždivost setkání s dívenkou. Pudově se ozvala v budoucím muži láska. Ivan se rozhlédne kolem a navzdory smutku průvodu rozežehnou se mu před očima vidiny letního jarmarku. Atraktivní obrazy zavíří v prudkých střizích jako představy v mysli chlapcově. Slitinu zvuků z pouti však přeruší bekot flojer a hra smutečních dud.[/]
      Ale všechny sněhy jednou roztají a poloniny už dýchají teplem. U staré rozbořené salaše si hrají děti Ivan s Maričkou. Chlapec zpívá písničku o bílých kozičkách, když tu se znenadání zvedá vítr a kořeny vyvrácených stromů, až dotud vlídně nachýlené nad vysokou trávou, jakoby se nyní proměnily v pařáty pohádkových příšer. To les ožívá ve fantazii dětí poledními skřítky a vílami a hučí větrem, když Ivan s Maričkou vystrašeně utíkají ... Léto však trvá dál a už květiny zdobí louku a slunce ohřívá vodu v tůních, kde obě děti, neskrývajíce svoji čistou nahotu, noří tělíčka do laskavých vln. Po několika létech je z Ivana a Maričky dívka a jinoch. Chlapci stojí v kostele na svých místech, vyšňořeni v krojích, zatím co dívky na ně pohlížejí s dřevěné pavláčky pod dřevěným stropem. v tuto chvíli opouští jedna z nich, je to Marička, svoje místo a se zelenou ratolestí míjí zvolna nehybné tváře družek, sestupuje s kůru a blíží se drobným krokem ke svému vyvolenému Ivanovi. Obřad zasnubování se tu spečeťuje překřížením ratolestí. Před kostelem pak chasa tančí kolo, natřásajíce se v drobivých krůčcích. Kruh se posunuje monotónním rytmem chvíli na tu, chvíli na opačnou stranu. Jednotvárná hudba buší do spánků Maričky, která neunese pomyšlení, že její lásce bude zbraňováno matkou miláčkovou, a omdlívá. Pevné Ivanovy paže ji podepřou.
      Scénu plnou lyriky střídá výjev, v němž naříkající matka Ivanova podává synovi, sedícímu na střeše, dlouhé šindele. Ivan vyspravuje dům před odchodem na poloninu, aby si pasením ovcí vydělal nějaký peníz na svatbu s Maričkou. v obyčejném pracovním kroji, hlavu krytou nezbytným kloboučkem, odchází Ivan ze vsi. Jakmile přejde přes lávku nad bystřinou a zmizí mezi stromy, stejnou cestou stydlivě kráčí Marička. Zastaví se, sotva přešla vodu, a plaše odpovídá na zvědavá slova tetek, máchajících prádlo, jakže se vyspala. Pak už se bez ostychu rozběhne za milým, aby ho ještě objala. Ivan stoupá svahem, když v tom uslyší milý hlas. Obrátí se a .přiloží dlaně k ústům. v tuto chvíli jsou milenci spojeni jen svými volajícími, halekajícími hlasy, nesoucími se prostorem, ale právě to je váže snad ještě pevněji, než je tomu za několik chvil, kdy si naposledy leží v náručí. Spustí se právě déšť a prudce myje tváře a těla obou šťastných lidí. Když se Marička vrací kamenitou cestou zpět do vsi, úlisně k ní přistupuje jakási babka a kosmatou rukou jí znenadání sahá na břicho. Marička sice pohoršeně ucukne, ale její záhadný úsměv, s nímž vchází do vsi, má něhu milosrdenství...
      Ivan zatím vystoupil na poloninu, kde je přijímán letitým obřadem mezi pastevce ovcí. v pozadí klečí jeho budoucí druhové a modlí se za zdar svého díla. A pak tu Ivan žije v slunci i nepohodě. Jako na

74

obrazu starého mistra se objeví například nitro salaše. Kouř z ohniště stoupá otvorem ke stropu a stébla slámy žene sem tam vítr, který sem doléhá zvenčí sterými skulinami. A změní-li se ve vichr, pak dokonce kutálí prostorem prázdné bečky. Ke všemu však se ještě spustí liják, který div že neuhasí oheň, jak se hrne přívalem do příbytku. Snáší se noc a ve svitu plápolavých blesků vidíš zvedající se postavy bačů, jak stahují přes hlavu promočené haleny a vystavují je slábnoucímu plameni ohně. Střetly se tu živly a člověk je pokorně přijímá, protože na tom stupni vývoje, na němž se nachází, mu nic jiného nezbývá. Je v tom však cosi baladického. Ale i ten nejprudší vichr se utiší a to pak spatříš uvnitř salaše skoro idylu. Ruce starého bači se noří do škopku s ovčím mlékem, aby bílou tekutinou, volně vytékající z dlaně, oblévaly obrovský bochník ovčího sýra. Ivan sedí také mlčky a jediný, kdo tu "vypráví", je němý blázen. Snaží se Ivanovi vypovědět jakousi baladu o nešťastném milenci, který zůstal sám, protože jeho děvče odešlo navždy. Ivan nerozumí, proto mu starý bača příběh tlumočí skoupými slovy. Chlapec pak vyjde ven a ulehá do studené trávy pod jiskřící hvězdy. Jedna z nich, ta co se rozestřela přes celé filmové plátno a rozlamuje paprsky jako krystal drahokamu, je právě společnou hvězdou milenců Ivana a Maričky. v tu chvíli ve vsi hledí k nebi i dívka a nemohouc odolat [/] vábivé melodii, bere do náručí černou ovečku a stoupá do hory za miláčkem.
      Cesty v horách jsou nepevné, půda je sypká, skály jsou nahlodány vichry a mrazem. Co chvíli se odrolí kus a padá do hlubin k bystřinám. Tím spíš, když na úzké cestě spočine plnou vahou tělo, byť patřilo útlé dívce. Marička se šťastným pohledem na svoji a Ivanovu hvězdu stoupá s ovečkou v náručí výš a výš jen do chvíle, kdy její chodidlo šlápne do prázdna. Chabý okraj stezky, na kterém se hodlá v poslední chvíli zachytit, se odrolí a Marička pouští z objetí ovečku s jiskřivýma očima. Nejdříve zahlédneš dole v peřeji černé tělo bezmocného zvířátka a pak už mocné zadutí trub ohlašuje také pád dívky do náruče vod. v tu chvíli usíná Ivan v trávě s rozpřaženýma rukama, krystal hvězdy nad hlavou. Také poslední pohled dívky patřil té hvězdě. Sám vesmír tu vstoupil do života prostých lidí.
      Bláznovy prsty jsou prvními zvěstovateli neštěstí, ale Ivan nechápe. Je však už stejně čas sejít s ovcemi do údolí a tak se milenec dozvídá hroznou novinu. Bidla se noří do prudce tekoucí bystřiny, ale tělo je nalezeno až daleko po proudu. Zprvu rozdíral vzduch nářek matky, teď se vlní mokrým ovzduším melancholické hlasy profesionálních plaček. Jako vrány se čepýří nedaleko mrtvého těla. Když přichází nešťastný milenec, ustupují, mávajíce poplašně křídly černých vlňáků. s rukama [/] rozpřaženýma, tváří přitisknutou ke kladám voru, aby byl co nejúžeji osudu Mariččinu, odplouvá Ivan s voraři pryč do světa. Zapomenout.
      Přenesme se teď střihem přes sekvenci, která je celá uprostřed tohoto barevného filmu natočena černobíle. Ivan se po letech bloudění vrátil domů, zemřela mu matka a on ze své vůle zpustl. Když opravoval na sklonku chladného podzimu střechu kterémusi hospodáři, ohříval si prokřehlé ruce nad plamenem svíček v kapli. Co chvíli pak bezmála pomateně pohlížel vzhůru ke kříži nad dědinou, který označoval místo, odkud se Marička zřítila. Jednou tam našel pasoucí se laň, která však utekla sotva k ní vztáhl ruku. Byl dokonale sám.
      Přišlo však opět barevné jaro a Ivan se živí kováním koní. Kuje také koně statné a hezké chalupnici, která dosud nemá muže. Dohodnou se. Ivana pak vstrčí staré baby do dřevěného dřezu a dlouho drhnou jeho tělo. Pak ho obléknou do svátečního kroje, skřehotajíce při tom jakési písně. Na to Ivan pyšně vychází. Jen ve dveřích skloní hlavu, aby si nesrazil vysokou kytku na klobouku. Přes hřeben střechy už děcka vyhlížejí ženicha a s křikem oznamují jeho příchod. Ivan vstupuje do dvora nevěstina a hluboko se uklání tetkám, které ho přišly uvítat. Ženy poklonu opětují a vedou ženicha, když mu předtím zavázaly oči, do místnosti. Po chvíli už sedí Ivan na truhlici vedle nevěsty Pa

75

lahny a oba spojuje vyřezávaný chomout. Babky s tichým chechtotem opouštějí jizbu. Ivan sundává šátek z očí, snímá chomout a po chvíli padá k nohám Palahny její suknice.
      A je horké léto a Ivanova žena Palahna sdupává silnýma bosýma nohama vysokou kopku sena. Při odpočinku však Ivan neulehne s ženou do vonného sena, ale odchází až na okraj louky, odkud je vidět vzhůru ke skalám s křížem nebohé Maričky. A jsou vánoce a do svátečně vyzdobené místnosti vstupují děcka s jesličkami. Zpívají koledu, když tu Ivan v podivné euforii vtrhne mezi ně, zapojí se do kola, zpívaje píseň o kozičkách, která kdysi zazněla v jeho dětství u rozbořené salaše. Nadchází svatá noc a Ivan vychází s ošatkou na dvůr, aby podělil po starém způsobu dobytek. Když se vrátí, usedne s Palahnou mlčky k dlouhému stolu, obtíženému tradičními jídly. Ivan však sotva ochutná, jen pije, zapomínaje nalít, jak se sluší, své ženě. Pak se svléká. Je to obřad, když se Ivan otáčí zvolna kolem své osy, sundávaje jednu část oděvu po druhé, zatímco žena, obcházejíc muže kruhem, kožíšek a kazajky odebírá. Na lože, prostou a širokou palandu pokrytou tlustými přikrývkami, však Ivan ulehá sám. Předtím neopomenul dát, podle staré pověry, za okno mísu s jídlem [/] a láhev kořalky. v tom okně pak se zatřpytí krystal hvězdy, než Palahna zakryje výhled svojí červenou sukní. A je masopust a maškary obcházejí stavení. Jedna z nich má podobu smrti. Maškary vtrhnou do dvora, Palahna jim dává výslužku a ony ji za to vyválejí ve sněhu. Smrt však zůstala před vraty, opřela si kosu o předloktí a stáhla masku. Objeví se Ivanova hlava a jeho smutný pohled se opět zvedá k černému kříži, trčícímu proti zimní modré obloze. Pak roztají sněhy a je svatého Jiří, když Palahna vychází s jitrem nahá ze stavení a běží do luk studenou travou a chladivým povětřím, aby poprosila patrona o dítě, pouto, kterým by konečně k sobě přitáhla Ivana. v převalujících se mlhách ji však spatří muž, který má v obci pověst kouzelníka. Tentokrát se ještě Palahna vymaní z jeho náruče, ale žhavý stisk už v ní probudil touhu. Zanedlouho se setká s tímto mužem znovu. Kouzelník se vzepne k vrcholu svého šamanství a před užaslýma očima nevědomé Palahny, třesoucí se strachem a touhou, "zkrotí" prudkou jarní bouři. Otevřeno je zřídlo pověr, kouzelníkovy výkřiky protínají vzduch, střídajíce se s údery hromu. v letu koní a vlajících hřív se rozněcují vášně a po lásce cudné nám vypovídá film též o lásce hříšné.[/]
      Do krčmy přichází nastrojený Ivan s Palahnou, pyšně kráčejí ve svátečních krojích, ale Ivan je zasmušilý. Zlehka se dotýká valaškou podlahy, kruhem obchází hosty než usedne k dlouhému stolu, na jehož opačném konci sedí kouzelník. Ozvou se dudy, neforemný měch s tenkou píšťalou, a kamarádi si odvádějí Ivana mezi sebe. Láhve cinkají, kořalka se pije rovnou z nich, protože skleničky tu neznají. v tom Palahna, která zůstala u stolu, sune šouravým pohybem zadnici, naditou do vyšívané sukně, ke kouzelníkovi. Schoulí se v jeho náručí, do úst vezme náústek jeho fajky a zahalí svoji tvář do štiplavého dýmu. Němý chudák přiběhne ke dvojici a snaží se Palahnu odtrhnout. Pak plivne kouzelníku do tváře, dostane ránu, ale na pomoc mu přichází Ivan. Nezvedne však, stejně jako jeho otec před lety, dost hbitě valašku, jen zahlédne tvář kouzelníkovu zkřivenou zlostí a pak na jeho hlavu dopadne ostří.
      Závěrečná scéna je zasvěcena současně smrti i životu. Nebožtík Ivan leží napjat na prkně a světnice se plní zpěvy zprvu smutečními, které záhy vystřídá veselí. Válenky křepčí po podlaze a lavice s nebožtíkem se začne otřásat rytmem tance. z Ivanovy hrudi se zvolna sesouvají penízky. Člověk zemřel, ale život trvá. Jindřich Uher

76

GRAMOFONOVÉ DESKY

Hungarian Folk Music - Magyar népzene, I. [obsah]

Budapest, s. d. (1971), Qualiton LPX 10095-98; 4dílné gramofonové album (DV 30 cm, 33 1/3 ot.), vydal B. Rajeczky, prův. text maď., angl., něm. a rusky
      Již předválečná Maďarská akademie věd považovala za účelné podporovat publikování nejen hudebně folklórních sbírek, ale zveřejňovat zároveň - alespoň v typických ukázkách - maďarské lidové písně a instrumentální hudbu také ve formě zvukových snímků. Po 4 gramofonových deskách, vydaných roku 1937, navázala MAV spolupráci s budapeštským Národopisným museem. Záhy se tak objevila stovka dalších desek s autentickými nahrávkami ve své době jedna z nejrozsáhlejších zvukových edicí hudebního folklóru vůbec.
      Vzhledem k malé tiráži a dnes již neuspokojivé technické úrovni šelakových desek (se 78 ot. a rušivými povrchovými šelesty po několika málo přehráních), dochovala se tato kdysi úctyhodná série do současností jenom v nečetných kompletech, víceméně známých pouze odborníkům a specialisovaným sběratelům starých gramofonových desek, nikoliv však širší veřejnosti.
      Maďarský hudební folklór je ovšem v současností - bez nadsáz[/]ky - světoznámý. "Pravou" maďarskou lidovou hudbu nabízí zejména těžko zjistitelný počet vináren a kaváren v NSR, Skandinávii, USA aj. Maďarské lidové tance (tj. hlavně a téměř výhradně čardáše) si pak oblíbilo několik amatérských souborů písní a tanců v Dánsku, Británii, Francii aj., nemluvě o činnosti různých spolků Maďarů, usídlených v zahraničí. Charakteristika této produkce jako "maďarské" a "folklórní" je ovšem velice vágní. v četných případech jde o ohlas tvorby maďarských cikánských hudebníků a efektních úprav kavárenských primášů, jak to v poslední době umožňují hromadné sdělovací prostředky včetně masových tiráží gramofonových desek, lisovaných nejen v Budapešti, ale též v Mnichově, Stockholmu a leckde jinde. Časovou provenienci tohoto "maďarského folklóru" názorně dokládá například skutečnost, že roku 1851 působily v Budapešti pouhé 3 maďarsko-cikánské kapely, zatímco roku. 1968 již celkem 93 (srv. B. Sárosi v Yearbook IFMC, 2, 1970, str. 16). Je pochopitelné, že mnohé soubory tohoto typu jsou s neomylným komerčním efektem nahrávány pro tuzemsko i na export a napodobovány doma i v cizině.
      Skutečnou tradici maďarského hudebního folklóru reprezentovaly v poválečných letech hlavně zvukové [/] snímky Bély Bartóka, ovšom v americké edici Folkways Records s úvodem Henry Cowella (obj. č. FM 4000). Nejnověji (r. 1969) se s původními nahrávkami z oblasti Csángó přihlásil ze Stockholmu indický sběratel Deben Battašarya (viz recensi v ČL 1970, č. 2, str. 113). Teprve až od nedávna je konečně k disposici vskutku reprezentativní 4dílné album autentických snímků všestranně maďarské provenience. Včetně několika předválečných nahrávek z produkce Pátria je zde uplatněno celkem 64 originálních terénních nahrávek, uskutečněných hlavně v posledních 10-15 letech musikologickým ústavem MAV a Národopisným ústavem v Budapešti. Za spolupráceL. Varyase. P. Sztanó a J. Szendreiové připravil tuto dokonalou antologii budapeštský musikolog Benjámin Rajeczky. Každá ze 4 desek (durata cca 4045 min.) je svým způsobem samostatná. První deska reprezentuje nejstarší vrstvu maďarského hudebního folklóru, dokládajícího hlavně ve vokálním projevu svůj někdejší východní, respektive euroasijský původ. Nápěvy prokazatelně nejstarších maďarských lidových písní, a to jak obsáhlých balad, tak i krátkých písní lyrických a tanečních, tíhnou k pentatonice, descendenční melodice a k dvoudílnosti, při čemž druhý díl

77

nezřídka imituje hlavu nápěvu v transposici o kvintu níže. Kromě písní k tanci převládá rubatový přednes, snadno překonávající občasné diference i ve slabičném rozměru jednotlivých slok. Zpěváci se vyhýbají vibratu stejně jako dynamickému rozlišování: v síle mezzoforte využívají zpravidla pouze střední hlasovou polohu. Ačkoliv právě tyto písně hoří východisko maďarského hudebního folklóru, laika bezpochyby překvapí: nesetká se zde ani s "typickými" synkopami čardášového pohybu, ani s nezkrotným "temperamentem", jimiž naopak hýří nespočetné komerční gramofonové nahrávky často pouze pseudolidových anebo notně přestylizovaných maďarských lidových písní a tanců.
      Podobnými vlastnostmi se ostatně vyznačuje ještě půltucet písní na první straně druhé desky, charakterizované vydavatelem jako "evropské dědictví". Písně tohoto druhu adaptují nejen melodiku duchovních písní a chorálů gregoriánské i jiné provenience, ale asimiluji též národní prvky folklóru a umělé hudby celé řady evropských zemí. Nevyhnutelnost takových konfrontací domácí tradice s evropskou kulturou vyplývá nejen z geografické lokace země, ale i z jejího historicko politického vývoje. Jmenovitě královský rod Arpádovců prostředkoval při uzavírání sňatků diplomatická a kulturní spojení jak s Polskem, Německem a Francií, tak i s Anglií a Byzancí. v opět převážně dvoudílných nápě[/]vech převládá parlando. Ambitus dosahuje i přesahuje oktávu, diatonické stupnice však nezakrývají souvisIosti se starocírkevními mody. z nečetných historických písní jsou zde uvedeny ódy na smrt polského biskupa, pak kardinála a posléze sedmihradského knížete Andráse Báthoryho (asi ze začátku 17. století) a píseň o protihabsburském vzbouřenci Rákóczim (ze začátku 18. století). Podstatně jinou stránku autentického lidového zpěvu blízkého již obecným znalostem maďarského folklóru, přináší druhá strana téže desky, obsahující tucet písní "nového stylu", či jinak řečeno "uzavřené formy" anebo jednoduše podle naší terminologie - "novouherských". Původ nápěvů těchto písní je relativně velmi mladý, nanejvýš asi 150letý. Tonalita se sice zcela nevzdává pentatoniky a adaptovaného modálního uspořádání, avšak durová a mollová stupnice již výrazně převládají. Rozšiřuje se sylabický rozměr, na významu nabývají i v tempo di giusto živě rubatované synkopy. Formální pořádek opouští starší dvoudílnou tektoniku a preferuje třídílnost ABBA (respektive: A A5 A5 A).
      Třetí deska antologie zachycuje v 15 ukázkách lidovou instrumentální hudbu. v tradičním pojetí v ní nad souborovou souhrou komorního obsazení vždy převládá sólistická produkce. Na rozdíl od vokálního projevu se instrumentalisté pohotově přizpůsobovali dobovým požadavkům a ve svém repertoáru zachovali [/] jen málo starobylých instrumentálních forem. v případě četných cikánských hudebníků, rychle se podvolujících i módním požadavkům grófů a městské šlechty, pronikly do instrumentálního repertoáru také umělé, na folklór pouze navazující skladby (například písňové úpravy, respektive fantasie vynikajícího houslisty z poloviny minulého stoletíE. Reményiho). Rovněž pro Maďarsko domněle typický cimbál (významně zmodernizovaný před pouhým stoletím tovární výrobou) byl spíše doménou adaptabilní cikánské muzikálností než autochtonním lidovým nástrojem domácího původu. z opravdu typických, po případě zdomácnělých hudebních nástrojů seznamuje antologie hlavně s hranovými a jazýčkovými píšťalami (včetně dud), jakož i s klarinetem, houslemi, niněrou a rustikálním violoncellem "gardon". s tzv. novouherskými písněmi blízce souvisí obliba tamburášských nástrojů, zdomácnělých v Maďarsku zvláště během minulého století prostřednictvím jihoslovanských přesídlenců i Cikánů. Zvukovými snímky doložený instrumentář není zastoupen sice novodobým, nicméně originálním a pro maďarské puszty příznačným barytonovým klarinetem "tarogató", ani dnes již ojedinělou, avšak ještě před několika desítiletími nemálo rozšířenou hrou na lidové (háčkové) harfy.
      Závěrečná část 4dílné antologie tvoří nahrávky písní k obřadům a zvykům výročním i rodinným (hlav

78

ně vánoce, masopust, velikonoc a svatba). Na konec desky připojil vydavatel několik unikátních snímků pohřebních pláčů, v bezprostředně dramaticky vypjatých polohách demonstrujících ryze vokální podobu rubatových recitand. Odlišně od jihoslovanských "tužbalic", bulharských "tâžaček" i rakousko-německých "Totenklänge" účastní se v Maďarsku oplakávání nebožtíka také hudebníci, jmenovitě houslisté. Ani tato poslední deska se smíšeným vokálním a instrumentálním projevem nepřináší byt jedinou ukázku lidového dvojhlasu, respektive vokální heterofonie.
      K co nejlepšímu porozumění zvukových ukázek tradičních lidových písní a instrumentálních kreací přispívá výrazná součást gramofonového alba - 76stránková brožura. Pa[/]ralelně maďarsko-anglicky zahrnuje všeobecný úvod, stručné komentáře k jednotlivým snímkům, jakož i po hudební stránce poněkud zjednodušené transkripce písní a instrumentálních melodií (s originálními do angličtiny in extenso přeloženými texty). Ve zkráceném znění je komentář přeložen do němčiny a ruštiny. k názornosti výkladu zvláště hudebních nástrojů a lidových zvyků přispívá konečně 15 černobílých fotografií; ne vždy jsou jejich tematicky významné detaily dostatečně zřetelné a ani technická úroveň nedosahuje očekávanou špičkovou kvalitu.
      Podobně jako Künzigova gramofonová alba německá blíží se také Rajeczkého edice ideálnímu prototypu moderní fonicko-literární pu[/]blikace hudebně folklórních pramenů. Ke všeobecně srozumitelným zvukovým snímkům a fotografiím připojené cizojazyčné výklady skýtají v hutné zkratce maximum základních informací o osobité lidové kultuře, jež nejen významně působila na folklór sousedních zemí, ale nalezla rovněž četné a rozmanité ohlasy v umělé hudbě a v poslední době konečně i v quasifolklórní produkci domácí i cizí. Díky expoziturám maďarské kultury je publikace poměrně snadno dosažitelná jak na Slovensku, tak i v českých zemích. v průvodním textu není ani zmínka o eventuálním pokračování tohoto alba; jeho titul však oznamuje, že je to teprve 1. část bezpochyby širší, reprezentativní antologie. Jaroslav Markl

79

FOLKLÓRNÍ SOUBORY

Turné přátelství [obsah]

Po úspěchu Dombrovana z Orlové na Těšínsku v ústředním kole Celostátního festivalu amatérských souborů v Popradě v roce 1971 svěřilo ministerstvo kultury ČSR tomuto kolektivu čestný úkol, reprezentovat naše lidové umění ve Francii. Nešlo tentokrát o účast na národopisných slavnostech, ale o umělecké turné po francouzské Normandii v rámci oslav 28. výročí osvobození tohoto kraje z německé okupace. Zájezd se konal v době od 26. srpna do 9. září 1972 na pozvání starosty města Gisors Marcela Larmanou, člena Francouzské komunistické strany, vzácného přítele socialistického Československa a obdivovatele jeho lidové kultury, který se velkou měrou zasloužil o uskutečnění všech vystoupení a vzornou péči o soubor.
      Na svém zájezdu absolvoval Dombrovan celkem sedm vystoupení, převážně v městech s početným zastoupením dělnického obyvatelstva. Společným jmenovatelem všech setkání byly vzájemné třídní sympatie pracujících obou národů. Jako hor[/]nický soubor splnil Dombrovan toto poslání zvlášť vhodně.
      První vystoupení patřilo hostitelskému městu Gisors, které leží severozápadně od Paříže směrem ke kanálu La Manche. Nebylo snadné soupeřit u místního obecenstva s rumunským souborem Dymbovica, který zde hostoval asi před třemi týdny. Úspěch Dombrovana byl však jednoznačný a podstatně přispěl k tomu, že o soubor projevili zájem v dalších severofrancouzských městech. Po Dieppe, známém přístavu z druhé světové války, to bylo Montataire, Oissel, rekreační středisko Menilles a město Saint Pierre a Vierzon. Ve všech těchto místech vzbudila vystoupení Dombrovana u dospělého i dětského obecenstva spontánní srdečný ohlas. Zapůsobil nevtíravý půvab slezských krojů, elegance tanečního projevu a podmanivá krása písní a hudby. Dojemná byla setkání s krajany Čechy a Slováky, kteří odešli do Francie za prací před první světovou válkou. Kytice květin po vystoupení v Montataire z rukou starých manželů, rodilých Moravanů, řekla více, než slova chvály a uznání.[/]
      Soubor Dombrovan prokázal na svém zájezdu vynikající uměleckou formu jak v taneční, tak v hudební složce. Vytříbenou technickou stránku tance umocňuje vnitřním prožitkem, čímž dosahuje vysokého emočního účinku. Citlivému vkusu francouzského posluchače byly blízké tance lyrického ladění, povulný, Vjonky a Svatojanské ohně. z nové tvorby souboru se úspěšně uvedly vtipné choreografické scénky Metlový, Putňový a Medvěd. Program oživil dívčí tanec bulger, hornický hopák a temperamentní Ondráš.
      Kromě umělecké stránky přinesl zájezd členům výpravy mnoho krásných kulturních zážitků a dojmů. Zhlédli historická a význačná místa Paříže, umělecké sbírky Louvru, Versailles a četné stavitelské památky po celé trase, kterou soubor projížděl.
      Cennou devizou zájezdu bylo posílení přátelských vztahů mezi naším a francouzským lidem, s nímž nás pojí nejen společné utrpení v boji proti německému fašismu, ale i všelidské ideály spolupráce a trvalého míru mezi národy. Václav Stuchlý

80

OBSAH
Studie

Václav Frolec: Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici . . . 3
Oldřich Sirovátka: Bedřich Václavek a péče o lidovou píseň . . . 15
Josef Jančář: Výstava Slovácka 1937 a vývoj lidové výroby na Slovácku . . . 27

Zprávy a recenze

Nálezové zprávy

"Řehtáci" (Alois Malý) . . . 33
Filipojakubské ohně v roce 1972 (Vanda Tůmová) . . . 35
Pálení čarodějnic v okolí Hradce Králové (Marie a Miroslav Kindlovi) . . . 36
Nález pozdněstředověké stavební oběti (Pavel Michna) . . . 37

Jubilea

Profesor Josef Hrabák šedesátiletý (Bohuslav Beneš) . . . 38
František Navrátil sedmdesátiletý (Josef Bílek) . . . 39
Národopisné múzeum v Budapešti jubiluje (Kornel Duffek) . . . 39

Nekrolog

Karel Hauser (1916-1972) (Vladimír Scheufler) . . . 40

Knihy

Ja. P. Prylypko, Ukrajinske radjanske karpatoznavstvo (Ján Podolák) . . . 42
B. Baranowski, Kultura ludowa XVII i XVIII w. na ziemiach Polski Środkowej (Mirjam Moravcová) . . . 43
Eduard Sarkisović Markarjan, Očerki teorii kultury (Adam Pranda) . . . 44
Kazimierz Żygulski, Wstep do zagadnień kultury (Adam Pranda) . . . 46
Szolnoky Lajos, Alakuló munkaeszközök (Zita Svítková) . . . 47
Rita J. Adrosko, Natural Dyes in the United States (Vlasta Svobodová) . . . 48
August Sedláček, Historické pověsti lidu českého (Jan Souček) . . . 50
Józef Ligęza, Podania górnicze z Górnego Śląska (Oldřich Sirovátka) . . . 50
Ingolf Bauer, Treuchtlinger Geschirr (Vladimír Scheufler) . . . 52
Ettore Biocca, Sama mezi Indiány (Josef Tomeš) . . . 52
Rudolf Bednárik, Cintoríny na Slovensku (Josef Tomeš) . . . 54
Emília Horváthová, Návod na výskum rodinných zvykov (Jarmila Šťastná) . . . 55
František Bonuš, Český salonní tanec Beseda, jeho historie a tvůrci (Josef Tomeš) . . . 56
Jiří Kuthan, Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny XIII. století (Josef Bílek) . . . 57

Sborníky a časopisy

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedverkes, Bd 21 (Jaroslav Markl) . . . 57
Agrikultúra, r. 11, 1972 (Jaroslav Kramařík) . . . 58
Historická geografie sv. 6 (Mirjam Moravcová) ... 60
V. Davídek, Výsledky sčítání obyvatelstva a správních reorganizací v českých zemích kolem poloviny 19. století (Mirjam Moravcová) ... 61
Josef Jančář, Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století (Karolina Adamová) ... 61

Konference

Bilaterálny slovensko-sovietsky seminár v Bratislave (Adam Pranda) ... 62
Seminár maďarských zberateľov v Patinciach (Peter Maráky) ... 63
Symposium o modrotisku (Jitka Staňková) ... 64
Etnografie oblastí s intenzívní proměnou životního prostředí a muzea (Josef Vařeka) ... 65
Premeny ľudových tradícií v ČSSR (Josef Tomeš) ... 66

Festivaly

Totá Heľpa, to je pekné mesto ... (Igor Kovačovič) . . . 69
Jánošíkov deň v Terchovej (Igor Kovačovič) . . . 70

Film

Tradiční folklór a filmové umění (Jindřich Uher) . . . 72
Legenda o Huculech (Jindřich Uher) . . . 72

Gramofonové desky

Hungarian Folk Music - Magyar népzene, I (Jaroslav Markl) . . . 77

Folklórní soubory

Turné přátelství (Václav Stuchlý) . . . 80

Autorem kreseb motivů z podlužáckých výšivek je Petr Fajkus.

TISKOVÁ OPRAVA
      Prosíme čtenáře, aby si laskavě opravili tiskovou chybu v článku J. Šťastné, Rekonstrukce vánočních zvyků z Podblanicka. NA 9, 1972, č. 4, str. 335, kde má být místo ... Na Velicku a Dolnokralicku ... správné znění ... Na Voticku a Dolnokralovicku ... Děkujeme.
      Redakce